Ženské zbraně
hrálo se Denně
od: 24. dubna 2009 21:18 do: 23. října 2010 15:40
Dobrodružství vedl(a) Fenikso
| |
 | Palác z mramoru. Místo největšího bohatství, klidu a bezpečí v celé zemi. Sídlo neomezeného panovníka, jehož slovo je zákonem. Možná však o bohatství až tolik nejde. Možná je klid pouze na hladině a v hlubinách se prohánějí dravé ryby. Třeba není bezpečí až tak zaručené všem, nehody se stávají. A panovník asi není až tak silný, jak by se mohlo zdát. Ale to se jen tak povídá... ... Tři ženy bojují o moc. Císařovna, vážená a mocná, avšak svázaná svým úřadem, rituály a očekáváními. Kurtizána, společnice, která se rozhodla dát přednost zájmu mnoha mužů před manželstvím. Otrokyně, žena, která zdánlivě ztratila svou svobodu, ve skutečnosti je však nejsvobodnější ze všech tří... Jak by však tyto ženy, tolik nerovné svým postavením, mohly soupeřit? Spojuje je totiž jeden muž. Araviar, z vůle bohů císař a neomezený vládce Impéria, který si je oblíbil. Jejich zbraněmi nejsou meče, svaly a krev. Ale politika, pletichaření, narážky či pomluvy, malé službičky a ovlivňování císaře. Bude to ale dost k vítězství? Nebo dojde na dýky a jed? |
| |
| Pro tvorbu postavy prosím použijte následující šablonu: Jméno: Přezdívka (pokud má): Specializace (hlavní dovednost): Ostatní dovednosti: Věk: Popis: Povaha, charakter, morální zásady: Motivace: Náboženství: Rodina, přátelé a známí (kromě těch, které vám přidělím): Stručný životopis (max. 20 řádků): |
| |
| Život otrokyně Jako otrokyně nejsi svobodná. Jsi pouze majetkem svého vlastníka a v tomto případě tě vlastní císař. Svůj den trávíš různě. Nejčastěji pomáháš v kuchyni, posluhuješ svobodným mužům a ženám, občas chodíš do města vyřizovat pochůzky. Vlastníš několik krásných šatů, ve kterých vynikne tvá ženskost, a pár šperků, které jsi získala darem. Poslední, nutný doplněk, je obojek z jemně tepaného kovu, který tě vlastně odlišuje od ostatního svobodného služebnictva. Kdokoli ze svobodných mužů a žen tě může zastavit a uložit ti práci nebo tě potrestat. Jen v případě, že zrovna máš na hrudi císařův amulet, v tu chvíli jsi nedotknutelná, protože císař tě pro něco poslal, něco po tobě chce, nebo ti jen chtěl dát volno. A rozhodně by nebylo moudré ti tou dobou bránit. Mohla by sis ten amulet vzít kdykoli sama, ale to je zakázáno a kdyby na to někdo přišel, byla bys přísně potrestána. Spíš s ostatními otrokyněmi v části paláce vám určené, pouze někdy, když po tobě zatouží císař nebo jiný svobodný muž, smíš přespat u něj. Zdá se, že císař s tebou rád tráví čas tehdy, když chce být sám sebou, bez veškerých dvorních masek, když chce získat upřímný názor nebo se zeptat, jak mu něco sluší. Stále však platí, že pokud se mu znelíbíš, může tě klidně krutě potrestat, prodat či darovat někomu jinému. Pokud zrovna nemáš žádnou práci, patříš mezi nejsvobodnější osoby v paláci. Můžeš dovádět v zahradách nebo se klidně procházet nahá, nikomu to nebude vadit. Život kurtizány Jako kurtizána jsi svobodná žena. Možná svobodnější, než by bylo vhodné. Rozhodla ses dát přednost radostem života a zájmu mocných mužů před jedním partnerem. Jsi profesionální společnice a pro muže se stalo výsadou a známkou moci, mít tě po boku. Tvou prací je poskytovat společnost a zábavu. Vlastníš mnoho krásných šatů i šperků, všechny získány jako dárky či pozornosti tvých obdivovatelů. Nejtěžší ve tvém životě je uspořádat si čas s muži tak, abys z toho dokázala vytěžit co nejvíce, abys nikoho neurazila a abys sama přežila mezi ostatními svobodnými ženami i otrokyněmi. Ztráta zájmu o tvou osobu by pro tebe znamenala profesní konec. Musíš být stále v centru pozornosti i za cenu skandálů. Pohybuješ se na hraně ostří ... každý den. Vlastníš jednu příjemně zařízenou komnatu v odlehlé části paláce. Někteří muži tě navštěvují zde, někteří tě zvou do příbytků svých. Povětšinou záleží jak jsou vlivní a zdali mají trvalé partnerky. Císař s tebou rád tráví volný čas, "nenápadně" se od tebe snaží vydozvědět palácové drby a novinky. Nerad tě ale bere do společnosti, protože nechce rozzlobit svou manželku. Svůj volný čas můžeš trávit jak chceš, ale stejně se musíš pořád kontrolovat. Malá chyba, špatné oslovení, prostě drobnost, a můžeš mít vážné problémy. Život císařovny Jako císařovna jsi nejmocnější žena v celém Impériu. To však neznamená, že nemáš žádné problémy. Jsi stálou partnerkou, manželkou, císaře Araviara. Jsi také tarémijská princezna, ze své země jsi ale odešla před léty, abys mohla být svému choti po boku. Jediný problém související s tvou mocí je ten, že bez císaře nemáš v hlavním městě žádnou moc. Dokud jsi ale jeho manželkou, je téměř neomezená. Zvláštní a frustrující. Tvým úkolem je doprovázet císaře ve společnosti, pomáhat mu zvládat vladařské povinnosti a postarat se o důležité lidi u dvora. Pochopitelně mu také být oporou, starat se o domácí krb a dát mu syna. Rmoutí tě, že netráví více času s tebou. Přímo se mu ale postavit nemůžeš. Jako jediná totiž poznáš, na co myslí, kdy se z dvorních her stává nebezpečná zábava a kdy kat bude mít práci. A víš, že kdyby ses mu chtěla přímo vzepřít, neváhal by tě popravit. Máš svou vlastní část paláce, své otrokyně, služebnictvo, vše na co si vzpomeneš. Můžeš udělat skoro cokoli a jediný, komu se musíš zodpovídat, je císař sám. Císař s tebou rád tráví čas v důležité společnosti, když se chce poradit a při lovu. Cení si tvé schopnosti zapůsobit na ostatní šlechtice a pomoci mu u nich prosadit svou. Ve volném čase se pořád musíš chovat jako panovnice. Musíš být vážená a ctěná šlechtična. Lid tě musí milovat. Jeden skandál a může to být tvůj konec. |
| |
| V paláci je ospalé jarní ráno. Po dlouhé době je opravdu teplo a tak si většina lidí ráda přispala, i když někteří už dávno vyrazili za svými povinnostmi... Ochoz nad zahradami Aysha se probudila před chvílí ve svých komnatách. Sama. Tvůj choť do tvých komnat tuto noc nezavítal. Tentokrát ti z toho příliš smutno nebylo, seděla jsi dlouho v okně, koukala na hvězdy a přemýšlela. Samozřejmě tě několikrát napadlo, jestli je s tou mrchou, které nemůžeš přijít na jméno. Ale pak jsi to pustila z hlavy. Nyní stojíš na palácovém ochozu, ze kterého je vidět nejbližší část soukromých i reprezentačních zahrad. Je to tvé oblíbené místo, protože odtud je možné vidět mnoho. Císař sedí v soukromé zahradě, v altánku, s Horstem. Jeho generálem, rádcem a dlouholetým přítelem. Hrají deskovou hru, jejíž jméno si nepamatuješ, hlavně proto, že pochází z jednoho se Starých jazyků. Na desce jsou rozestavěné bílé a černé figurky. Bílých je mnohem méně, symbolizují deset bohů a elfy povolané do boje za věc bohů. Černé představují pět pánů démonů a spousty zrůd z podsvětí. Hra má složitá pravidla a jediné co víš, že je v každém okamžiku zatěžko odhadnout, kdo vyhrává. Figurky démonů jsou nepoměrně slabší, než figury bílé, proto jich bývá na herní ploše více. Císař se nakloní a posune figurku Gaaha tak, aby zablokoval generálovu Daru. Bohyně začíná být v obklíčení posluhovačů temnot... Na druhé straně zahrad sedí kalerijský velvyslanec. Přijel včera večer, neměla jsi ještě možnost s ním mluvit. Vypadá to, že přijel kvůli něčeho důležitého, ale císaři to nejspíše tak důležité nepřipadá. Snídá a posluhuje mu mladá otrokyně. Dívka mu něco podává, či snad dolévá, on nevypadá příliš spokojeně. Najednou se zvedne, čímž je o hlavu vyšší než ona, rozpřáhne se a udeří ji. Nakonec však menší silou, než chtěl, zamýšlel nebo mohl. Nakonec ještě na ni něco vykřikne, pak se posadí zpět a pokračuje v jídle. Dívka si poslušně klekne zpět do trávy. Dobré vědět, že zrovna nemá nejlepší náladu. Císařovy komnaty Ester se probouzí v císařově loži. Protáhne se jako kočka a zadívá se oknem ven, odkud sem pronikají sluneční paprsky lechtající ji na tváři. Cítíš se příjemně odpočinutá a otočíš se, aby ses přitiskla ke svému milenci a mohla nadále příjemně pospávat. Jenže ouha. Císař je pryč. Nedokážeš si vysvětlit, jak mohl tak brzy vstát. Po tom, co všechno s tebou v noci dělal a kolik vína jste vypili... Stále sis nezvykla, že Araviar, i když už není nejmladší, dokáže mít tolik energie. Na některé věci. Zdá se, jako by o svou sílu nepřicházel, jako by se nespotřebovala, jen se vždy přesune do další oblasti jeho života. Chvíli přemýšlíš, co budeš dnes dělat. Víš, že včera přijel vyslanec z Kalerie. Kalerie je krutá země, kde přežijí jen ti silní. Velvyslanec se nezdá být výjimkou, už z krátkého pohledu, který jste si vyměnili večer, tušíš, že bude silný a svým způsobem krutý muž, kterého však ovládají více jeho vášně, než rozum. Chystáš se obléci a odejít. Kdyby tě tu našla císařovna samotnou, nebylo by to příjemné setkání. Oblast paláce určená otrokyním Eschrat se probouzí jako jedna z posledních. Víš, že dnes nemáš práci v kuchyni, a tak ještě netušíš, co den přinese. Tak proč si nepřispat? Z lenivého rozmýšlení, čím bys tak mohla začít dnešní slunný den, tě vytrhne pláč. To, že Cirian pláče, je v jistém ohledu v pořádku a v jistém nedává smysl. Ano, víš, co se jí včera stalo. Šla pozdě v noci kolem části paláce určeného mužským otrokům. Je to blízká, ale jistým způsobem oddělená část paláce. Když šla kolem, chytili ji, zatáhli dovnitř a znásilnili. Nepříjemné, ale stává se to. Nedá se říci, že byste si na to "zvykly" nebo tak něco, ale Cirian se to nestalo poprvé a nikdy neplakala. Dokonce jsi ji několikrát podezírala, že tama chodí schválně. Pohlédneš na ni a pochopíš, proč je jako hromádka neštěstí. Roztrhli jí šaty. A proto, že tento měsíc má šaty roztržené podruhé, dostane výprask důtkami. Proč na sobě u všech bohů neměla pracovní šaty? U těch by roztržení klidně skrývala i dva měsíce! |
| |
 | Trochu nečekané probuzení Pomalu otevřu oči a spokojeně se protáhnu. Venku svítilo slunce, vypadalo to na další hezký den, který ještě víc projasňovala myšlenka, že dnes práce v kuchyni odpadá. Ne, že bych byla snad líná, ale přispat si je tak mazlivě příjemná věc... Zvlášť po té dlouhé době. Jenže tuhle idylku mi pokazí dost dobře známý zvuk, ale když se přetočím na druhý bok, překvapí mě jeho zdroj. Zvednu se na rukou a opřu se o lokty, nakonec se vysoukám do polosedu, zívnu a přikryji si ústa dlaní, ještě si promnu oči. Bohužel se mi to nezdá. Čelo se mi mírně podmračí, natáhnu se k dívce a stisknu jí rameno. ,,Ciri... Nebreč... No tak... slyšíš? To ti ty šaty nespraví." stisknu rty a nesouhlasně pokývu hlavou. Rozhlédnu se kolem, ale nikdo jiný krom nás dvou tu už není. Povzdychnu si. ,,Holka holka, kdy ty se už poučíš....." vím, že by zasloužila potrestat, i když pořád tak nějak doufám, že by se mohla poučit i bez toho. Asi jsem vážně naivní. ,,Podívej se na mě... A nebreč už... K ničemu to není." chytím ji zlehka za bradu a zvednu ji tak, aby se na mě podívala. Otřu jí oči, povzdychnu si a zvednu se. ,,Dám ti svoje šaty. Kdyby se někdo ptal, něco si už vymyslím. Ale ty mi slíbíš, že buď už žádné podobné výlety, nebo ano, ale v pracovních šatech, protože upřímně... těm chlapům tam je jedno, jestli jsi nastrojená jak nevěsta, nebo oblečená v pytli..." trošku káravě se na ni podívám, ale je víc jak znát, že prostě víc přísná být momentálně nedokážu. Ne na ni. Vytáhnu ze složených šatů ty, podobné těm, co má na sobě a hodím jí je k nohám, zas své zbylé urovnám. ,,Obleč si je.... A už nebreč. Kdyby se tě někdo ptal, proč máš červené oči, tak ses nevyspala, dobře?" trošku v tom zazní hrozba, že jestli se podřekne, tak budu mít problém což já, ale i ona a možná o to větší. Počkám, až se převlékne, sehnu se pro roztržené šaty k zemi a prohlédnu je. ,,Tak ty už nezachrání nic... Musím se jich nějak zbavit..." stisknu v rukou spíš cáry látky, než ošacení a mimoděk se rozhlédnu kolem sebe, stisknu rty. Proč mám dojem, že z tohohle můžu mít pořádné problémy? Ale už jsem to udělala, nebudu to vracet zpět. Ještě se na ni zadívám a přecijen se povzbudivě pousměju, zlehka jí stisknu paži. ,,To bude vpořádku. Jen příště trošku víc přemýšlej, hm?" kývnu zlehka bradou a vyjdu na chodbu, přemýšlím, jak a kde se těch šatů zbavit, je jasné, že čím dál od paláce, tím lépe, ale zas na druhou stranu... Na tržiště bez amuletu nechodím moc ráda, když tam Miro neustále slídí... Rozhlédnu se kolem sebe, pak vklouznu zpět dovnitř a obléknu si jednoduché, indigově modré šaty bez rukávů s vyvýšeným pasem a jednoduchými ozdobami. Po stranách jsou otevřené a přední a zadní díl drží pohromadě korálky. Dá se v nich díky vysokým rozparkům skoro až k pasu i pohodlně pracovat, kdyby mě někdo odchytil. Vezmu si menší vak, do něj skryji Cirianiny šaty a vydám se směrem ven, zatím se snažím vymyslet, jak se toho důkazu viny co nesu přes rameno, zbavit... |
| |
 | Palác Kdybych neměla obavy z objevení Císařovny tak bych si ráda ještě poležela, ale nehodlala jsem riskovat. Rychle vstanu, obléknu si tuniku a kvapně odejdu, rovnou do svých komnat. Jen na chvíli jsem se zastavila a vyhlédla z okna abych zjistila jaké je dnes počasí. Spokojeně se usměji, bylo krásně, teplo a toho se rozhodně muselo využít. Znovu se otočím a pospíchám do svých komnat, kde se ustrojím. První se pečlivě umyji vodou s vůní jabloňových květů, kromě třešňových květů tohle byla má oblíbená vůně. Pečlivě učešu zlaté vlasy, aby byli perfektně hladké a lesklé, když jsem je měla rozpuštěné dosahovali délky až nad zadek, ale přes den jsem je nosila stažené do vysokého culíku, takže byli o polovinu kratší a stejně tak jsem to udělala i teď. Sepnula jsem si je zlatou sponou na temeni hlavy. A nakonec šaty a doplňky. Vybrala jsem si Choli, opravdu krátké tričko, které mi zakrývala ramena a poprsí ale dál nedosahovalo. Dnes jsem si vybrala mírně průhledné lehce zelenkavé barvy a s úsměvem jsem sledovala v zrcadle jak mi přes choli prosvítají bradavky. Na to si obleču dlouhou sukni s rozparky na obou stranách dosahující až k bokům a odhalují celou délku mích nohou, barva byla také zelená ale o několik tónů tmavší než Choli. Obuji si sandále s vysokým podpatkem a pak otevřela šperkovnici. K levému kotníku jsem si připnula náramek s rolničkou takže při každém kroku jemně zacinkala. Kolem boků si připnu zlatý pásek, na zápěstí široké náramky se vsazenými zelenkavými opály, trochu ji připomínali pouta. Krk jsem si ozdobila jednoduchým řetízkem se znamením bohyně Linthela a nakonec do uší zlaté náušnice v podobě penízků. Se vzhledem jsem byla víc jak spokojená a zelená se mi dnes líbila nejvíce. Možná to bylo tím krásným dnem. Nakonec jsem si ještě uhlíkem zvýraznila oči a červenou barvou si přejela přes rty. "Krása."zhodnotím sama sebe. Chopím se knihy a vyjdu ven ze svých komnat, vzpomněla jsem si na toho velvyslance z Kalerie, zajímaví muž. Zamyšleně si poklepu na bradu a vydám se hledat nějakého otroka. Nemusela jsem hledat dlouho, požádala jsem dívku aby mi zjistila kde se velvyslanec nachází, nemusela ani odcházet mi to zjistit a informovala mě že je v soukromé zahradě. Vydala jsem se tam, cestou z křišťálové mísy si vezmu trs hroznového vína a pak vejdu do zahrady. Všimla jsem si císaře a Horsta, když jsem šla kolem jen mírně zpomalím abych se podívala co hrají. Tuhle hru jsem viděla hrát už několikrát, přesto pravidla pro mne byli stále záhadou. Pozdravila bych je, ale nechtěla jsem je během hry vyrušovat. Znovu přidám do kroku, spokojeně poslouchám jak rolnička na mém kotníku cinká a očima zabloudím k velvyslanci, který si dával snídani. Jestli se na mě podívá vysmeknu mu drobnou poklonu, usměji se ale pak si sednu na lavičku zalitou ve slunečních paprscích, kde se pohodlně uvelebím. Do klína si uložím hroznové vínu, otevřu knížku a začnu číst kde jsem skončila a při tom pomalu ujídám hrozny. Přesto jsem se nemohla na knihu soustředit, zajímalo by mě jestli jsem velvyslance zaujala a tak očima tu a tam rychle zabloudím jeho směrem. |
| |
 | Zahrada Nikdy jsem nepatřil k mužům, kteří spěchají. Není rozumné spěchat a dělat chyby. Proto jsem císařem a ne poraženým. A nyní mám na všechno čas, protože mě nikdo nemůže donutit spěchat. Mírně se pro sebe usměji a zhodnotím situaci na herní ploše. Horst posune své záškodnické elfí komando a tak uzavře skupinku hyder v lese. Takže Daru se rozhodl obětovat a zaútočit s druhé strany. Nevadí, hydrami se budu zabývat za chvíli. Přesunu druhého z pánů démonů, Yrgana. Horstova figurka Dary je v obklíčení a síla okolních figur ji právě převýšila. Je poražena a odstraněna z herního plánu. Horst se zase hluboce zamyslí a já se rozhlédnu po okolí. Aysha shlíží z ochozu, samozřejmě jsem si jí všiml hned po jejím příchodu. Cítím její nespokojenost i její pohled. To však není nic proti tomu, co předvede kalerijský velvyslanec, až se s ním setkám. Vím o co jde. Juvan III., král Kalerie, má problémy. Žoldnéři jej zamítli jako jejich pána a celý žoldnéřský cech se mu vzepřel. Bude chtít pomoc... Ale císaři se nikdo nevzepřel. Žoldnéři teď čekají, jestli je podpořím... Horst nechá hydry hydrami a štíhlou figurku Ielis postaví do opozice lávovým démonům držícím Propast. Je čas je odstranit. Hle, nečekaná taktika. Jeden pohyb a druhá skupinka hyder láká elfí komando do bažiny. Měl ses hyder zbavit, dokud jsi mohl, příteli. Teď budu mít zase čas se rozhlížet, zapeklitá situace pro Horsta. Ester projde kolem. Sluší jí to, ale ani se nepousměji, ani jí nepokynu. Oba víme a Aysha se dívá. Ne, že bychom se před ní nějak skrývali. Ale zbytečně ji dráždit nemusím. |
| |
 | Palác V noci jsem toho moc nenaspala. Potřebovala jsem si pročistit hlavu a tak jsem zůstala v okně a koukala se na oblohu. Ani jednou za noc nepřišel. Už mne to nepřekvapovalo. Začala jsem si zvykat. Bohužel jen na to, že se mnou netráví noci. Představa, že spí s tou druhou mne dožírala. Jen při myšlence na tu ženu měla jsem, co dělat abych udržela rozhněvanou vlnu za hrází. Dnešní ráno bylo přímo nádherné a aspoň částečně zahnalo pochmurné myšlenky někam do ústraní. Od samého probuzení okolo mne pobíhalo několik otrokyň. Mytí, strojení, zkrášlování. Pořád někde nějaká byla. Jejich mlčenlivost a preciznost byla obdivuhodná a já si toho cenila. I když mi bylo jasné, že jen čekají na něco, co by o mne mohli roznést. Kdo ví kolik drbů o mé osobě už po paláci kolovalo. Snad pro jejich vlastní dobro se ke mně žádné z nich nedonesly. Nebesky modré šaty, které byly bohatě zdobené se mě a mým společnicím zdály pro dnešek nejvhodnější. Přikrášlena pár decentními šperky a ne moc přehnaným líčením jsem se vydala na ochoz. Den byl vskutku překrásný. Mírný vlahý vítr čechral listy stromů a příjemně hladil na tváři. Pohledem jsem přejela zahrady, ve kterých už to svým způsobem žilo. Císař seděl s Horstem a hráli hru, ke které jsem se nikdy nějak neodhodlala. Snad kvůli tomu, že taktizovat do jisté míry nepříslušelo mému postavení. Můj pohled se následně zastavil na velvyslanci o jehož příjezdu jsem včera jen zaslechla. Měla bych si s ním během dnešního dne promluvit. Možná rovnou. pomyslím si. Hned na to se však náš host dostatečně předvede. Dost na to abych zjistila jakou má náladu. Toto zjištění mě nabádalo k tomu abych, až se s ním setkám, byla hodně opatrná abych ho ještě více nepodráždila. Ženě na vedlejší lavičce radši ani nevěnuji pozornost. Pomalými kroky sejdu z ochozu do zahrad čímž se mi všichni ztratí z očí. Zhluboka nadechnu vůni okolních květin. Není kam spěchat a tak stejně plouživými kroky začnu procházet po cestičkách, užívajíc si krásu a rozmanitost okolí. Během své procházky se nakonec rozhodnu, že nechám velvyslance v klidu posnídat. Snad se otrokyni bude dařit lépe a neudělá z toho muže jednu nevrlou horu svalů, se kterou bude trest si popovídat. |
| |
| Oblast paláce určená otrokyním Dívka přestane plakat a když na ni promluvíš jen popotahuje. Když se rozhlédneš kolem, podvědomě učiní totéž, pak naslouchá, co jí chceš říct. „To bys opravdu udělala? Vážně?“ chvíli se podiví, pak se ti vrhne kolem krku. „Děkuji.“ Je to až dojemné. Důsledně poslouchá a přikyvuje na tvé rady. Stejně si nemyslíš, že se jich všech bude držet... Když se převlékne a ty schováš roztrhané šaty do vaku, sama se oblékneš a chystáš se odejít, ještě tě zastaví. Všímáš si, že na jejích očích už to skoro není poznat. A vlastně ... kdo by se otrokyně ptal na důvod pláče? Asi nikdo. „Máš to u mě,“ řekne Cirian vážně, „kdybys něco potřebovala. Nezapomenu.“ Políbila tě na tvář a pak se rozběhla za svými povinnostmi. Vyrazíš ven, co ale škodolibí bohové nechtěli, narazíš na Zaru. Starší žena, věkem kolem čtyřiceti. Její černé vlasy jsou sice překrásné, ale to se o postavě říct nedá. Zlenivěla. A ztloustla. Je sice otrokyní, ale stejně vám všem může poroučet. Je tady dlouho, je zkušená, má známosti. Dohlíží na vaši práci a rozděluje vás, kam je potřeba. Že tě nesnáší, není těžké domyslet. Nemá tě ráda, hlavně proto, že si tě císař oblíbil. A ji ne, pochopitelně. Když tě uvidí, ušklíbne se. Nene, neztratíš se jí a podle kyselého výrazu už ti přichystala práci. A ne nijak příjemnou... „Eschrat, zlato,“ začne na tebe s přehnanou přátelskostí, „obávám se, že pro tebe mám práci. Včera přijel velvyslanec z Kalerie...“ Její obličej ozdobil škodolibý úsměv. „A není spokojen s otrokyní, kterou jsem mu přidělila. Budeš ji muset nahradit. Pán se nechal slyšet, že jestli mu bude sloužit ještě chvilku ona, dá ji zbičovat. Nebo vlastně říkal, že ji zbičuje sám? Nevím...“ Zara chvíli hraje zamyšlenou. „Měla by sis pospíšit, čeká v zahradách,“ dodá opožděně, „tak běž už.“ Na jednu stranu si oddychneš, když tě propustí, že se nezajímala o obsah tvého vaku. Na druhou stranu, velvyslanec z Kalerie nevypadá na příjemného muže. Zvláště proto, že tě za ním poslala ona, místo aby mu posloužila sama. Mrcha. |
| |
| Reprezentační část zahrad Velvyslanec tě zaregistroval, ale na tvou poklonu nestihne zareagovat. Překvapila jsi jej, stihl jen nepatřičně zazírat. Čteš si a on dojídá. Občas se podívá tvým směrem, usměješ se a zabodneš zrak zase do knížky. Příjemná hra. Muž dojí, otře si ruce způsobně do tkaného ubrousku a vstane. Chvíli vypadá, jako by nevěděl co, ale pak se otočí tvým směrem, udělá krok a ... zakopne o nebohou klečící dívku, která by se snad snažila před ním zmizet, ztratit se někde v trávě a prostě nebýt. Rozlítí se na ni a první z nadávek přirovnávající ji k hospodářskému zvířectvu je z těch slabších. Při přívalu nadávek dalších se ještě rozmáchne, že ji kopne, ale zarazí se, když se vaše pohledy setkají. Zdá se, že jsi dívce zachránila nějakou tu modřinu a možná i zlomené žebro. Skloní se a vyděšené otrokyni něco pošeptá. Pak se znovu postaví a omluvně se na tebe usměje. A vyrazí za tebou. No to sis zase dala... Dívka, s pláčem na krajíčku, odběhne. "Smím si přisednout?" zeptá se, ale je to spíše řečnická otázka. Je si sebou natolik jistý, že si hned sedne. Máš chvilku čas si jej prohlédnout. Je středně vysoký, jeho neodhadnutelný obličej doplňují plavé vlasy. Hladce oholen, rozhodně o sebe dbá. Kdysi byl nejspíše žoldnéř, na ruce je vidět stopy po odstraněním tetování. Stejně tak je vidět, že svaly už nejsou co bývaly a začíná mu růst bříško. Stále je ale slušný kus chlapa. "Zaujala jste mě, slečno, rád bych s vámi strávil nějaký čas, dokud mě císař nepřijme." Zahledí se do toho, co čteš. Dobrá zpráva, číst umí. |
| |
| Hluboko v zahradách Vyrazíš do zahrad, kde snad na nikoho nenarazíš. Těšíš se z květů, zpěvu ptáků a jarní trávy. Užíváš si volného času a samoty, nakonec však narazíš na jedinou osobu, která bývá v zahradách dříve, než slunce vyjde. Dageron z Aravanu. Další z císařových rádců, čaroděj, také nazýván Mistrem tajemných umění. Patrně i jeho vrstevník, ale u čarodějů to není jisté. Věk velmi zavádí, zvláště u těch, kteří pracují s podsvětím. Vypráví se o něm mnoho příběhů z války. Většina není příliš příjemná a tušíš, že právě ty budou pravdivé. A podle nich se ho bojí i démoni z podsvětí... Dageron je štíhlý a vysoký muž. Má černé oči a jeho vlasy jsou směsice černých, tmavě hnědých a šedivých. Proto velmi často nosí kápi, ale teď ji na hlavě nemá. Oblečen má černý čarodějnický hábit, lemovaný jen jemnými stříbrnými linkami. U pasu dlouhou rituální dýku. Jeho pleť je bledá, na sluníčko opravdu moc nechodí, raději se skrývá ve stínech. Nebýt toho, byl by i celkem sympatický. Na první dojem působí jako inteligentní, zahalený rouškou tajemství, které se snad nikdo ani dozvědět nechce. Jde z něj také trochu nepopsatelný strach. Mocný to muž, jeho magie je jediná, která v paláci funguje. Protože to jsou jeho magické artefakty, které potlačují veškerou magii mezi stěnami vašeho domova. "Má paní?" osloví tě, když se potkáte. "Smím vám dělat společnost u dopoledního čaje, nebo dáte přednost samotě?" |
| |
| Od desíti k pěti Ještě se mi jakoby zpětně vybaví Cirianina slova a i její skutečná, vřelá, i když trochu potřeštěná vděčnost, když... No, výborně.... mám dojem, že se začíná zatahovat... pomyslím si, ale potlačím kyselý úšklebek, který se tímpádem promítne jen v mojí hlavě. Mezitím cítím, jak mě motouz od vaku začíná pálit do dlaně, čím dál silněji. Už podle toho rádoby sladkého tónu, co nasadila je jasné, že se nedá čekat skutečně nic dobrého. Z toho hlasu se mi napůl zvedá žaludek, přesto jí neuhnu pohledem a tvářím se neutrálně. Na její pobídku jen prostě kývnu hlavou, uchopím vak v ruce trochu pevněji. Chvilku ještě trvá, než si můžu skutečně oddychnout, že se nevyptávala na obsah toho, co v kůži je. Tak velvyslanec... Navíc ještě z Kalerie.... Skvěle, vážně to jde od desíti k pěti.... povzdychnu si, ale nestojím o nějaké problémy, i když mě Zara poslala jim přímo vstříc do otevřené náruče. Takže těch šatů se budu muset zbavit hned.... Chvíli ještě postávám, přemýšlím, ale nakonec mě to napadne... Po cestě je cosi jako uklízecí místnost, když látku ještě trochu vhodně zpracuju, nikdo v ní šaty nepozná... Jak jsem si usmyslela, tak jsem udělala. Teď to byly doslova cáry látky, vyválené ve špíně a prachu pod policemi, barva už dávno nebyla bílá, spíš šedočerná. Ještě jsem je zmuchlala a hodila do kouta, kam stejně nikdo moc pro nic nesahal, bylo s podivem, že se tam neusadila plíseň. Otřela jsem si ruce do jednoho z poměrně čistých hadrů a pokračovala v cestě do zahrad. Cestou minu uplakanou otrokyni, není těžké se domyslet, o koho se jedná. Raději přecijen zvolním krok, i když záda jsou stále vzpřímená a chůze jistá. Jen mírně skloním hlavu, nemám zapotřebí zhoršovat jakkoli nastalou situaci. Navíc jsem si ani nesvázala vlasy, takže jsou rozpuštěné a pár pramínků rozpustile lechtá v koutku úst. I když mě to tak rozpustilé zrovna v tuhle chvíli nepřijde. Císař je očividně zaneprázdněn hrou, přítomnost generála a rádce v jedné osobě mi na náladě taky nepřidá. Nehodlám je jakkoliv vyrušovat, ovšem při dalším pohledu na muže vedle kurtizány.... Že by onen velvyslanec? Nijak dlouho je nezkoumám, ještě by si to mohli vyložit bůhvíjak, tyhle vrtochy těch "nahoře" znám až příliš dobře. Též je nehodlám rušit z načaté konverzace. Skvěle.... tohle vědět, tak sem nejdu vůbec. Co tu teď mám dělat? Zas stát třeba hodinu a milostivě čekat, až si mě někdo všimne nebo něco řekne? uvědomím si, že jsem nějaká podrážděná... Vůbec se mi nelíbí, jak ten den začal, bylo to až příliš krásné na to, aby to mohlo vydržet a výsledek se dostavil teď. Jsem sice na jednu stranu ráda, že je host patrně velmi příjemně zaneprázdněn, ale na tu druhou jsem mohla být někde jinde a dělat něco jiného, klidně i pracovat, ne takhle plýtvat časem. |
| |
| Zahrada Když zakopne o dívku, kousnu se do rtu abych se nezačala smát, podaří se mi to jen koutky mi trhají směrem nahoru. Položím si knihu na kolena a pozoruji ho jak nadává nebohé otrokyni. Smích mě přejde sice jsem tu a tak také nějakému otrokovy vynadala, ale to se nestávalo často, ale že bych je mlátila to nikdy. Naštěstí se díky mého pohledu zarazil a dívka mohla utéci bez větší úhony na těle. Zvědavě si ho prohlížím, sice měl nevýrazný obličej ale i tak mi přišel celkem pěkný, možná vousy by to spravily. Jak se na mě usměje, také se pousměji a dívám se jak se ke mě blíží "Jistě."souhlasím s tím aby si přisedl. Jak bych ho také mohla odmítnout když tu s ním už aspoň dobrých deset minut flirtuji. Dojím poslední kuličku hroznového vína a odložím dřívko stranou. Pak si přehodím nohu přes nohu a díky rozparkům se mi odhalí celá noha, od oblého stehna až po chodidlo v sandálech, na kotníku jsem měla řetízek s rolničkou, která znovu zacinkala. Po jeho slovech chvíli mlčím, jako kdybych zvažovala jestli s tím budu souhlasit nebo ne. Nakonec by mu neškodilo, kdyby trochu znejistil "Jistě pane. Ráda vám trochu zpestřím dopoledne než se budete muset věnovat svým povinnostem."souhlasím s tím nakonec. Jak pohlédne na knihu více mu ji ukáži "Milostná poezie. Valdemir Denk. Ale tento žánr vás jistě nezajímá."usměji se a odložím knihu stranou "Vy budete jistě spíš na něco... mužnějšího. Možná válečné eposy?"zadívám se na něj se zájmem jako kdyby mě opravdu zajímalo co čte. A po pravdě opravdu mě to zajímalo. |
| |
| Zahrada Velvyslanec si důkladně prohlíží Ester. Nejspíše jej trochu překvapila svým váháním. Těžko zatím říci, jestli mu to vadí nebo imponuje. Člověk, který se pohybuje v tak vysoké politice, dokáže své emoce dobře skrývat. Když chce. „Popravdě, Denka znám. Nečtu ho, ale nechám si jej předčítat. Pro ženský hlas se jeho básně hodí více. Málokdo rád čte příběhy o tom, co se jeho života přímo dotýká. Příběhy z války rád nemám. Sám jsem toho příliš prožil,“ zarazí se, jako by se zamyslel. Možná se i trochu zachvěl. „Překvapujete mě, stejně tak bych čekal, že kurtizána nebude číst o lásce. Přečtete mi pár veršů?“ |
| |
| Zahrada Udiveně na něj pohlédnu a na tváří se mi objeví potěšený úsměv. "Mile jste mě překvapil pane."řeknu "Opravdu bych nečekala že muž jako vy rád... poslouchá milostné básně." dalo se tomu věřit i když jsem stejně pochybovala. Nebyl by první co si vymýšlí aby udělal dojem. Pohledem sklouznu na jeho ruku, kde míval tetování. Zvednu ruku a přejedu prsty zlehka po tom místě "Chápu. Jistě musíte mít války a bojů již dost."zase ruku odtáhnu. "Nechápu proč vás to překvapuje. Lásky přece není nikdy dost."usměji se na něj a vezmu knihu. "Jistě."souhlasím a otevřu knihu tam kde jsem skončila. Odkašlu si a začnu recitovat. "Tak blízko vedle sebe a přitom vzdáleni, vnímám všechny tvé city v niterném zachvění… tak blízko vedle sebe, jsme stejní, ty a já… cítím, že příští chvíle bude jen splývavá… naše dva křehké světy se něžně propojí a vytvoří tak jedno společné soukromí." Když domluvím podívám se na něj "Mám pokračovat?"zeptám se jestli chce slyšet další. Po pravdě bych byla raději kdyby jsme spolu mluvili než to abych mu předčítala. |
| |
| Zahrada Pokrčí rameny. Nezdá se, že by mu šlo o to, aby na tebe udělal dojem. Když se dotkneš jeho ruky na místě bývalého tetování, ucukne. Spíše podvědomě, nedá na sobě nic znát. Úsměv ti oplatí a pak pozorně poslouchá. „Stačí. Pěkná báseň. A abych nezůstal něco dlužen, nabízím krátký příběh z války. Není příliš pěkný a už vůbec ne příjemný, takové mé příběhy nejsou. Jen potvrzuje, že láska má mnoho podob a ... že jí opravdu není nikdy dost,“ zamyslí se. „A také, že láska dokáže zastavit i tu nejničivější sílu. Chcete jej slyšet?“ |
| |
| Zahrada Když ucukne nedám na sobě znát překvapené, stejně jako on i já umím své pocity schovávat. Zavřu knihu, kterou položím vedle sebe a na to složím ruce do klína. "Nejste mi nic dlužen. Bylo mi potěšením vám zarecitovat báseň."řeknu a pootočím se směrem k němu. "Přesto si ráda váš příběh vyslechnu. Zní to zajímavě."pousměji se. Znovu to zkusím, natáhnu ruku a zlehka se dotknu jeho paže, teď třeba už neucukne. A jestli ano, asi si začnu myslet že mu je můj dotek spíš nepříjemný. Ale tomu bych nerada věřila. Očima na okamžik zabloudím směrem k Císaři a Horstvi, ale hned znovu přesunu pohled na velvyslance. |
| |
| V zahradách Během své toulky zajdu hluboko do zahrad. Až tam, kde nejsou ptáci ničím a nikým rušeni. Unášena touto nádherou bych i málem přehlédla muže, u které je naprosto normální, že ho zde můžete najít již před svítáním, kdy se slunce teprve na oblohu vyhupuje. Dvorní kouzelník a jediný, který může v paláci používat magii. Muž, který ve mne vždy vzbuzoval zájem, ale spíše jen z hlediska jeho tajemnosti a zkušeností, které nevycházejí vždy z příjemných situací. Člověk mu mohl věnovat kolik by chtěl času a stejně by tomuto muži nepronikl skrz masku tajuplnosti až na nitro. Věnuji Dageronovi mírný úsměv. “Jistěže smíte.“ odpovím mu načež se znova vydám na cestu. Ze začátku v tichosti. Snad abych mu dala možnost něco pronést. Nakonec jsem přeci jen promluvila první. “Dnešek je skutečně krásný, stejně jako dny minulé. Mohl byste si je také více užívat jinak než za zdmi paláce.“ pronesu hlasem, který nenese žádný náznak výtky. |
| |
| Zahrada Na druhý dotyk už neucukne, spíše mu asi vadil dotyk na místě zohyzděném odstraněným tetováním, než dotyk samotný. Zadívá se ti do očí takovým tím nepřítomným výrazem, jak vzpomíná. „Bude to krátký příběh o muži, který se jmenoval Aralin Popelavý. Pro kterého byl jeho dar magie prokletím více než požehnáním. Ale o tom znám jiné příběhy. Tento bude o tom, za jakých zvláštních okolností jsem jej potkal. Byl konec jedné války. Zvláštní je, že i když se bojuje pokaždé za jiné ideály, válka, válka se nikdy nemění. Byl jsem tehdy předsunutý zvěd naší armády. Byl jsem dva dny napřed před našimi pozicemi a sledoval nepřítele. Byla to malá vesnice a Tarémijští se chovali jako dobytek. Pálili, plenili, zabíjeli a znásilňovali. Ležel jsem skrytý nedaleko pod malým smrčkem, ani nedutal.“ Eschrat přijde a postaví se opodál. Velvyslanec ji zaregistroval pohledem, ale nic na to neříká. Dívka tiše stojí, aby nerušila, a může tak vyslechnout pokračování příběhu. „Z vesnice vyběhla dívka, či snad mladá žena. Tak dvacet jí mohlo být. A za ní vyjeli čtyři jezdci na koních. Dobře se bavící jejím zoufalstvím. Nejeli, aby ji hned dostihli, chtěli se bavit. Pobízeli koně, řvali na sebe něco nesrozumitelného. V tom jsem uviděl dalšího muže. Stál na kraji prašné cesty. Jako by šel prostě kolem. Jen tak. Ale jeho rudá róba přímo řvala, aby si na něj dávali pozor. Dívka k němu doběhla a z jejích rtů jsem pouze odečetl `Prosím pane, pomozte`. Zoufalé gesto, který hlupák by se postavil čtyřem těžkooděncům na koních, s kopími, v plné zbroji? Jen blázen! Jenže on dívku chytil a přitiskl si ji k rameni. Vypadalo, že chce něco říct, ale první muž na koni zvedl kopí, přehodil si jej v ruce, aby ním mohl hodit. Nestál o žádný rozhovor, chtěl krev. Muž v hábitu dívku přitiskl pevně k sobě a zavřel oči. Myslel jsem, že je po něm. Jenže, v tom okamžiku se stalo něco nečekaného. Říkám vám, už jsem viděl hodně bojových čarodějů zaklínat. Mávat rukama, pronášet zaklínadla, přivolávat zkázu na své nepřátele. Ale on jen zavřel oči. Jeden úder srdce. Zazářil jasněji než slunce, na chvíli jsem si musel zaclonit oči. Zvedlo se takové teplo, že jsem myslel, že mi tvář hoří. Ozvaly se poděšené výkřiky čiré hrůzy, které rychle umlkaly, přidalo se poděšené ržání koní. Když jsem se mohl znovu podívat jejich směrem, pochopil jsem. Nejdříve jsem si nevšiml ohořelých, zkroucených koní, černých koster držících seškvařeným masem tak tak pohromadě, rozpadajíce se. Ani napřažené zuhelnatělé zbraně, která měla ukončit mágův život, nebo plamenů na okraji kruhu, který zaklínadlo zasáhlo. První, čeho jsem si všiml, byla zem. Proměnila se tím žárem na hrbolaté sklo. V tu chvíli jsem pochopil, proč se jmenuje Aralin Popelavý, i když jsem se jeho jméno dozvěděl o mnoho později. A také jsem uviděl tu nejneskutečnější věc v mém životě. Dívka, kterou svíral v náruči, přežila. Nezraněná, žár se jí ani nedotkl. I já jsem měl přiškvařené vlasy! Mocný mág ji pustil a klekl na spálenou zem. A zvracel. Nevím, jestli z hrůzy toho výjevu a pachu lidského masa proměněného na popel, nebo z vyčerpání...“ Velvyslanec skončil svůj proslov. Není jasné, proč ukončil příběh pro čaroděje tak potupným způsobem. Možná chtěl poukázat na to, že byl také jenom člověk. Nebo si to sám Aralin přál... |
| |
| Hluboko v zahradách Dageron se ukloní a tiše kráčí vedle tebe. Neříká nic a po chvíli vykročíte na malý palouček, kde na vás čeká deka, prostřené ovoce a čajová konvička s dvěma kalíšky. Dageron se tajemně usměje. Na tvou poznámku nic neříká, dokud si nesednete. Bylinkový čaj příjemně voní, tento máš ráda. „Rád bych, ale mám dnes práci. A tentokrát je důležitá. Nesetkal jsem se s vámi dnes náhodou, má paní,“ říká, i když je to jasné. Připravená snídaně a čaj... Hmmm... „Chci vás o něco požádat,“ na chvíli se odmlčí, „dnes večer, bude hrozit vašemu manželovi nebezpečí. Ne nijak velké, ale proč pokoušet Osud? Můžete na něj dát pozor? Držet se mu nablízku?“ |
| |
| Zahrada Jak začne vyprávět, zvednu nohy, které si přitáhnu k tělu a zvědavě ho poslouchám. Jak mluví, probudí ve mě zvědavost a nakonec zadržuji dech jak moc mě jeho vyprávění zaujalo. Kousala jsem si ret a ani příchod Eschrat jsem nepostřehla jak moc mě zaujal. Když se dostal do části, jak se objevila záře vydala jsem ze sebe něco jako ohromené "Óooohh..." Jak dovyprávěl okamžik jsem mlčela "To je neuvěřitelný příběh. Ale věřím vám, že je pravdiví."řeknu. Nakonec nebyl tak špatný i přes ty jeho vzteklé výlevy. Rozhodně ale uměl dobře vyprávět. "Jste dobrý vypravěč. Váš příběh mi úplně vzal dech."usměji se na něj a nohy znovu spustím na zem. "Magie je mocná. Ale jsem ráda, že tady se s ní do kontaktu nedostanu. Raději magii nechat těm co ji rozumí." |
| |
| Zahrada „Děkuji za poklonu,“ usměje se, „musím ale dodat, že kdybych si měl vsadit mezi Aralinovou magií a silami vašeho dvorního čaroděje, vsadím dům, všechny koně i ženu na Aralina.“ Znovu se zasměje. „Třeba budu mít více času a budu vám moci povykládat více příběhů, jestli se vám líbí. A vy mi můžete zase přečíst něco z poezie. Máte nádherný hlas. Jak se ale zdá, budu vás nyní muset opustit.“ Velvyslanec pohlédne směrem, kde tušíš altánek. Přichází Horst s císařem. Horst zamíří za tebou a císař pokyne velvyslanci, aby jej následoval. Eshrat odejde s nimi. Má se starat o velvyslance a tak jí nic jiného nezbývá. Když odejdou, Horst si sedne k Ester. „Krásný den, má milá,“ nepatrně se rozhlédne. Vždycky dusíš smích, jak hledá svou manželku, jestli někde neslídí. „Nebudu chodit kolem horké kaše. Potřebuji se na večer ztratit. Myslíš, že bych se mohl ztratit do tvých komnat? Prosím,“ zaprosí na oko mile, jako dítě. A je to tady. S velvyslancem strávit odpoledne a s Horstem večer? Dá se to? Půjde to? Soukromé zahrady Muži se posadí ke stolku. Hra zmizela, nahradila ji karafa s vínem, která čeká, až jim naliješ. Velvyslanec se s císařem přivítá vřelým podáním ruky a usednu ke stolku. Máš štěstí, slyšet takhle důležitý rozhovor se podaří málokomu. Vlastně ... jen otrokyni. „Vaše císařská milosti,“ zahájí velvyslanec s úklonou, „můj pán, král Kalerie, Juvan III, vás důrazně žádá...“ „Zadrž,“ přeruší jej císař, „žádat se dá poníženě. Důrazně se přikazuje. Jak je to tedy?!“ Velvyslanec zbledne. Kopat do bezbranných dívek, to ano. Ale teď je tááákhle malinký. „Samozřejmě, vaše milosti, žádá. Poníženě žádá.“ Slovo "poníženě" mu příliš přes pysky nechce jít. „Poníženě žádá o pomoc. Vzpoura, císaři! Lidé chtějí povstat! Žoldnéři odmítli poslušnost, chtějí vlastního vůdce. To je přece skandál! Nejdříve oni, pak obchodníci a nakonec aby se slušný člověk bál za hradbami hlavního města!“ „Prosím, císaři, můj král vás prosí, abyste mu poslal armádu na pomoc. Aby potlačil toto povstání v základu, než bude pozdě. Zapřísahám...“ Císař pozvedl ruku, aby vyslance přerušil. K vaší společnosti dorazil Sailon, dvorní alchymista. Na to, že je mu více než šedesát, vypadá dobře. Trochu prošedivělý, nějaké vrásky, ale stále svěží. Bohové tuší, co to pije za dryáky, aby takhle vypadal. „Můj pane,“ osloví císaře, „dovolíš, abych si vypůjčil svou nejlepší pomocnici? Musím namíchat něco důležitého a žádná jiná není tak šikovná.“ Vyslanec se zatváří kysele, císař však přitaká: „Samozřejmě. Panu vyslanci může dělat společnost Ester, výborně si rozuměli.“ Gestem propustí otrokyni i starého muže. Pak ale ještě mávne na dívku a nakloní se k ní, aby jí něco pošeptal. Velvyslanec se zmateně dívá. „Eschrat, přijď po západu slunce do knihovny. A vem s sebou obojek. Mužský, rozumíš?“ Podívá se ti do očí. |
| |
| Zahrada Zasměji se "Jsem si jistá, že máte pravdu, pane. Ale poměřování jejich sil bych vidět nechtěla. Jistě by mi z toho slezly oči."pousměji se. Napřímím se, když řekne že se budeme muset rozloučit "Ah jistě. Moc ráda. A děkuji. Jistě se brzy znovu uvidíme."usměji se na něj a dívám se jak se přidává k Císaři a ke mě se zase přidá Horst. Usměji se na něj, počkám až "zkontroluje" jestli někde neslídí jeho manželka. Pak se k němu přisunu, že se přitisknu stehnem k němu "Když tak krásně prosíš, jak bych mohla odmítnout?"zeptal se a prsty zahraji na jeho zápěstí než ho pohladím po dlani. "Už jsem se tě sama chtěla jít zeptat kdy mě znovu potěšíš svou návštěvou. Začínalo se mi stýskat. Manželka znovu dohlížela, že?"přejela pak prsty po jeho. "Ale je tu problém. Slíbila jsem dělat společnost velvyslanci z Kalerie."zamyslím se "Ale to jistě půjde nějak zařídit."rozhlédnu se, snad abych také zkontrolovala jestli někde jeho žena nešmíruje, pak se k Horstovi nakloním, letmo ho políbím na tvář a pak rychle na rty. Měla jsem Horsta ráda a navíc jsem si nemohla dovolit ho ztratit, byl to jeden z rádců. Jeden mě nesnášel, což musím také změnit a druhý mě měl rád. Jestli si chci udržet místo, musím si získat oba rádce. |
| |
| V zahradách Kouzelník mlčel. Ze začátku mi nebylo moc jasné proč. Snad se zdráhal odpovědi. Avšak důvod jeho mlčenlivosti mi byl jasný hned jak jsme se objevili na palouku, kde byla již nachystána snídaně. V nitru mne začala hlodat zvědavost k čemu to všechno. Stejně tak jsem začala mít i jisté podezření, že naše náhodné potkání nebylo zcela tak náhodné. Dageron nakonec promluvil a já jej nepřerušovala. Jen nad odpovědí jsem se mírně pousmála a usrkla trochu čaje. Nyní je mi účel snídaně jasný. Jen mi stále nedochází, co by po mě mohl mág chtít. Zatímco ujídám ovoce, které se přede mnou nachází, bedlivě poslouchám mužova slova. Jeho zpráva mě značně znepokojí. “Ano na blízku se mu držet mohu.“ přisvědčím. “Ale o jaké nebezpečí se jedná?“ zeptám se a trocha rozrušení, které ve mně bylo vyvoláno se mi vkrade i do hlasu. |
| |
| Rozmluva v zahradách Dageron se zakousl do jablka a nalil vám oběma čaj, než znovu promluvil: „Nevím má milá. Mám sice dar předvídavosti, ale je to jen takový pocit. Žádné obrazy, žádné hlasy.“ Usměje se, tak trochu omluvně. Zdá se, že ho podobný druh bezmoci deptá. Musí být příšerné, když má takovou moc, že se jej bojí i mocnosti z podsvětí, ale přesto neumí pomoci příteli, jak by si přál. „Tuším, že je to zase jeden z těch jeho nerozumných úletů. Chvilkové nadšení pro dobrodružství a nebezpečné akce, dotyky minulosti. Však víte. Kdy si chce vše zjistit a ověřit sám, než aby poslal své poddané. Kdy chce sám být ve víru děje, než aby čekal, co mu Osud připraví. Kdy si chce dokázat, že jeho paže ještě mají sílu a jeho reflexy jsou stále rychlejší než postřeh divoké kočky,“ vypráví čaroděj, který zná tvého muže déle než ty. |
| |
| Víc jak milá "zácharna" :o) Velvyslancovo vyprávění je vcelku pěkné, i když podobných příběhů po světě a jistě nejen po tom našem koluje spousta. Některé se staly, jiné nikoli, ale..... komu na tom záleží, když je o čem si povídat? Spíš než příběh se mi ale v hlavě stmeluje obrázek o velvyslanci, tak jako se pracně skládá mozaika, i zde již několik střípků zapadlo... Když odcházejí vydám se s nimi, když se přivítají, vezmu do rukou karafu a naliji oboum víno. Neozve se žádné nepříjemné cinknutí hrdla o okraj číší, pohyby jsou naprosto jisté a pevné, rychlejší, ale ne nijak uspěchané, nejisté, či bojácné. Opět karafu postavím, na to se asi o krok vzdálím. Rozhovor, co se odehrává jen asi metr ode mě vnímám, ale ne tak, že bych přímo naslouchala za účelem nějakých výzvěd. Po císařově přerušení se v duchu pousměji, na tváři se to odrazí jen tím, že se mi oči ještě víc projasní. Naučila jsem se poznat chvíle, kdy není vhodné dávat najevo své pohnutky, ikdyž bych se chtěla usmát něčemu jinému, mohl by si to kupříkladu velvyslane v tuhle chvíli vyložit po svém... Po dalších slovech zapadne i další kus do mozaiky, která tím již dává rozpoznat obraz a tušení jeho rysů... Když přijde Sailon, tak mám přecijen hodně silné nutkání k úsměvu, ale raději s tím počkám, zatím mu kývnu hlavou na pozdrav a usměji se až po jeho dalších slovech, přirozeně, mile a zlehka, dalo by se říct snad něžně. Teď tu nějaký nemístný výklad už nehrozí. Koutkem oka postřehnu velvyslancovu nelibost, ale to pro mě není podstatné. Důležité je, jak se vyjádří císař. K mé radosti souhlasí. Ne, že by mi byla služba velvyslanci nějak proti mysli, ale.... Sailon je něco jako moje rodina tady, jeden střípek, co jsem z ní našla... Chystám se odejít, když si mě ale Araviar zavolá ještěk sobě. Čelo se mi skoro neznatelně podmračí, jak se chvíli zamyslím, co by mohl chtít. Když mi to sdělí, pohled do očí mu bez nějaké nejistoty opětuji, krátce stisknu rty, ale nakonec jen mlčky kývnu. I když z toho přání mi není zrovna moc dobře po těle... Asi jako každý mám nutkání se začít ptát, ale i kdyby tu velvyslanec nebyl, nešlo by to a dávno jsem potlačila krátké nádechy, které tuhle zvědavost prozrazovaly. Narovnala jsem se do plné výšky, zlehka kývla oboum mužům, pak jsem se otočila, učinila dva, tři kroky, ale nakonec se rozběhla za Sailonem s přirozenou lehkostí. Neměla jsem chuť potlačovat v sobě první dost pozitivní pocity za dnešní den, když pominu probuzení do krásného jitra. A oni si to mohou vyložit tak, že jsem prostě nepotřebovala, aby mi alchymista utekl nebo spíš-aby na mě musel čekat. Neomezovaly mě zdi paláce, nepříčila jsem se vpodstatě jakékoli práci, měla jsem střechu nad hlavou, jídlo, vyhnula jsem se tak bídě. Ale chyběla mi ta trocha svobody právě v tomhle střežení sebe sama v jistých chvílích, svých gest, výrazu.... Sama sebou jsem OPRAVDU byla jen, když jsem chodila v noci do zahrad... A zčásti u císaře. Sailona dostihnout mi nečinilo potíže. Následovala jsem ho s lehkým pousmátím na rtech až do jeho království, v očích čím dál víc narůstala takměř až dětská zvědavost, s čím potřeboval pomoci. Jeho "kouzla" mne fascinovala daleko víc, než klasická magie, protože tohle bylo o tom, že i ze zdánlivě naprosto obyčejných a samozřejmých věcí dokáže prostý člověk bez nadání jen se svými znalostmi stvořit mnohé... Tahle zvědavost potlačí dokonce i otázky, jak dostat mužský obojek a na co jej císař potřebuje... |
| |
| Laboratoř Dojdete po schodech do alchymistovy laboratoře. On tudy musí projít velmi často. Tak často, že od půlky schodů mu přestáváš stačit a nahoře jsi vždy zadýchaná jen ty. Proč si vlastně alchymisté a čarodějové vždy oblíbí vysoké věže a místnosti v nich? Než se pustíte do práce, dá ti napít a nechá tě posedět. Za jemného prozpěvování si chystá na velký stůl vybavení. Nádobky, křivule, zkumavky, flakónky, prášky a vodičky. Místnost začíná vonět omamně, jak všechny přísady otvírá a čichá k nim. Většinou se zatváří spokojeně, někdy trochu skepticky, ale nakonec všechny zhodnotí jako použitelné. Držáky až na jeden nechal dnes na polici, asi nebude míchat nic moc složitého a čtyři ruce mu budou stačit. Samozřejmě by si to mohl namíchat sám, ale dává přednost hbitým rukám pomocnice, které jednou přidrží toto, jednou tamto, támhle přisypou přesně odměřenou dávku a jinde kápnou pár kapek tinktury. Začíná tím, že drtí podivnou drť prášku, ostře vonícího skořicí. Zatím máš prázdné ruce a dopíjíš vodu. Sleduje, kolik ti zbývá. Asi se chystá sáhnout po něčem jedovatém a to už tě nikdy nenechá v místnosti nic pít ani jíst. „Dnešek je ale lenivý den, nezdá se ti? Všichni stávají až před polednem. Jen staří muži už bloudí po paláci a v zahradách od rána,“ usměje se a ochutná "skořicový" prášek. Strašně se zašklebí a s jiskřičkami v očích ti nabídne na ochutnání taky na špičce malíčku. |
| |
| Zahradní lavička Na manželku Horst nic neříká, jen se omluvně usměje. Asi mu to není zrovna příjemné, myslet na ni, když je s tebou. „Za celé odpoledne se tě musí velvyslanec nabažit dost a dost,“ ušklíbne se, aby dal najevo, co si o něm myslí, „a navíc, tuším, že bude mít velmi perný den. Císař neměl zrovna nejlepší náladu. Mé figurky padaly, nekompromisně, jako v opravdové válce...“ Po druhém polibku se už Horst neudrží. Obejme tě a vášnivě políbí. Tiskne tě k sobě, jako by snad nad sebou ztratil kontrolu. Ty se jen potutelně usmíváš. Po chvilce tě pustí a odtáhne nejdříve rty, poté své tělo od tvého. „Později,“ řekne omluvně. Má pravdu, takhle všem na očích, to není dobrý nápad, pokud nechceš u někoho probudit žárlivost. V soukromí tvých komnat to bude rozhodně příjemnější. Pro vás oba. |
| |
| Zahradní lavička Podívám se směrem k soukromé zahradě, kde mluví velvyslanec spolu s Císařem. "Opravdu?"zeptám se se zájmem. Nakonec bych si myslela, že po včerejší noci bude spíš spokojený, takže buďto mu něco přeletělo přes nos hned ráno nebo se budu muset příště víc snažit. Jak mě prudce obejme a políbí, musím se usmát, obejmu ho kolem krku a polibek oplatím. Těžko říci jestli se mě velvyslanec dostatečně nabaží, když se zdá že i po tak dlouhé době co jsem tady za mnou muži rádi vrací. Nakonec se odtáhne, nijak mu v tom nebráním a na rtech mi hraje lehký úsměv. Přejedu si jazykem přes rty "Jistě."souhlasím "Ale teď jsi mě krásně navnadil. Celý den nebudu myslet na nikoho jiného než na vás můj pane."usměji se na něj a pak ztiším hlas "Připravím si pro tebe něco speciálního."navnadím ho. |
| |
| Procvičení mimických svalů? Sleduji jeho počínání, i když už jsem ho viděla nespočetněkrát, ale stále mi z pohledu nemizí ta fascinovanost, stejně jako svrbění v prstech, trochu neklidně si poposednu, zatím se napiji. Možná by někdo myslel, že je to hloupost, ale cítila jsem vždycky v laboratoři příjemnou nervozitu a napětí, protože o překvapení tady nouze rozhodně nebyla. Mírně se mi zamotala hlava z těch pachů a vůní, z nichž všechny náhle přebila ta skořicová. Dopila jsem a zvědavě se přizvedla, abych nahlédla Sailonovi pod ruce. ,,Přitom, jak je slunce a hřeje.. koho by to nesvádělo se natáhnout na rohož a nevyhřívat se, jako kočky?" odvětím a pousměji se, přejdu trošku blíž. ,,A staří? Nemyslel jsi tím doufám sám sebe, ty jsi oproti i některým daleko mladším skoro junák..... Myslím, že asi dost lidem v paláci a vůbec co tě více znají, vrtá hlavou, jak to děláš..." potutelně se usměju, následuje zacukání koutků úst, když vidím, co s ním patrně chuť toho prášku provedla. Jenže to mě přejde, když ke mě natáhne prst. Mírně našpulím rty a trošku skepticky pozvednu obočí. ,,Na procvičení mimických svalů?" otážu se a krátce se na něj zadívám, nakonec si ale po chvíli váhání olíznu prst a setřu jím hromádku prášku, pak si ho vložím do úst. V první vteřině mám dojem, že mi všechny svaly ztuhly, nejvíc "trpěl" jazyk. Tvář se mi zkroutila podobně, jako předtím Sailonovi, zatřepala jsem hlavou. ,,Tak tohle bych do jídla vážně nedávala... Ta vůně je vážně hodně matoucí...." ještě trochu protáhnu obličej. ,,Co je to?" spíš symbolicky kývnu bradou k prášku. ,,A co budeš připravovat tentokrát? Jen přirozená ženská zvědavost...." zasměji se a zlehka mrknu, stále narůstající plamínek zvědavosti v mých očích jen těžko potlačím. |
| |
| Zahradní lavička „Ano, opravdu se zdál císař nějaký podrážděný. Ale myslím, že za to může přítomnost velvyslance samotná. Něco se v Kalerii děje a on neví, jestli je to dobré nebo zlé. Rmoutí ho to,“ vyloží ti Horst své myšlenky, nejspíše ale sám neví, co císaře rozladilo. Zná ho ale o dost déle než ty. „Ester! Tohle mi nesmíš dělat. Teď zase budu já přemýšlet nad tím, co na mě příjemného chystáš. Trápíš mě!“ podívá se na tebe pohledem naznačujícím raněné city. „Ale je to příjemné utrpení,“ ušklíbne se a polechtá tě na dlani, „budu se těšit.“ Vypadá to, že má Horst nějaké povinnosti, ale u všech bohů i démonů, odejít se mu nechce. Tiše sedí a přemýšlí. |
| |
| Laboratoř Alchymista přikývne na tvé vysvětlení lenivého dne. Zručně pokračuje ještě chvíli v drcení té šílené skořicovosti. „Tělo oklameš, ale mysl ne. Už nespím tak, jako dříve. Tělo má spousty energie a mysl neví, co s ní. Ještě chvíli a chytím druhou mízu,“ směje se. „Budu nahánět mladé otrokyně a dvořit se důležitým dámám. Jezdit na koni a rvát se v hospodě,“ na chvíli se zarazí, ale pak se zase rozesměje, „strašná představa. Měl bych to přestat pít.“ „Je to jen skořice,“ pokrčí rameny, „ale koncentrovaná. Jestli je ta, co dáš do jídla, jedna, tak tahle je tisíc. Výborný základ magických prášků. A co vyrábím, to ti nemůžu říct. Je to ale pro císaře.“ Otevře jednu z lahviček: „Tyhle věci ale už tak neškodné nejsou, takže pokud chceš ještě mít někdy děti, už tady už nic nepij ani nejez. Dokud ti neřeknu.“ Sailonovy ruce započnou obvyklý koncert. Zahřát, přisypat, přidržet, rozdrtit, zamíchat, prohlédnout proti světlu, přilít, zatřepat, odstranit škraloup, znovu zamíchat. K tomu, aby ti dal najevo, s čím potřebuje pomoci, už dávno nemusí používat slov. |
| |
| Zahradní lavička Znovu pohlédnu směrem k Císaři "Možná se časem dozvíme co se děje. Nakonec by zde velvyslanec nebyl pokud by situace nevyžadovala Císařovu pozornost."odmlčím se a trochu se leknu, když mě Horst osloví jako kdyby mě napomínal. Na okamžik jsem se zhrozila, že jsem to snad přehnala, ale jak pokračuje zase se uvolním. Usměji se na Horsta "Já tě ráda trápím, zvlášť když se ti to líbí."odpovím mu a lehce mi zaškubají prsty, jak mě polechtá v dlaní. Chvíli se na něj dívám než stisknu lehce jeho ruku "Jen běž. Však se uvidíme večer."pobídnu ho aby se přemýšlením netrápil příliš dlouho. Ne tedy že bych si myslela že je hloupý, to rozhodně nebyl jinak by se nestal generálem a rádcem Císaře. Ale umím si představit, jak těžké je rozhodovat mezi příjemným a prací. “Večer pak na mě počkej v mé komnatě. Víš jak se dovnitř dostat.“řeknu mu ještě. Horst je jeden z mála, kteří ví kde si schovávám náhradní klíč, je to tak lepší. Zvlášť pro Horsta, namísto aby čekal před dveřmi počká uvnitř. Takhle aspoň jeho žena nebude mít možnost ho najít jak čeká před mým pokojem. |
| |
| Baňky sem, lektvary tam ,,Druhou mízu? No, vypadalo by to přinjmenším zajímavě...." pobaveně se zasměji. ,,Ale obávám se, že bych pak na tebe asi změnila názor.... I když.... možná vlastně ne, alespoň bych tě možná poznala za tvých mladých let...." dodám a pousměji se, při přinovnání téhle skořice k obyčejné pozvednu vcelku vysoko obočí a pokývnu uznale hlavou. Po jeho poznámce o dětech si povzdychnu. ,,Na to tohle nemusím dělat... To, co jsem mi to stejnak nedovoluje a je to vlastně asi jediná věc, která mi na tom skutečně vadí.... Chtěla bych mít rodinu, někdy.... Zatím o tom jen sním...." odvětím a do pohledu se vkrade trochu teskna, stejně jako úsměv se změní na posmutnělý. Ale dlouho mi to nevydrží, vcelku brzy to zas přejde, navíc na něco takového není moc čas, jsem tu, abych Sailonovi pomohla a ne tu vzdychala nad věcmi, co mě trápí. I když vím, že jemu to nevadí. Za dobu, co ho znám jsme už nebojím se říct dokonale sehraní co se týče přípravy lektvarů, takže vše funguje skutečně beze slov a zbytečných gest. Když je vše hotovo, spokojeně se pousměji, pak si ale zas připomenu císařovo dost neobvyklé.. přání? Požadavek? Chvíli stisknu rty, pak se zadívám na Sailona. V něj také vkládám dost důvěry, i když stále je dost věcí, které bych před ním nevyslovila. Pro své dobro i pro to jeho, kdyby se náhodou někdo vyptával a on to musel říct, i když vím, že by nechtěl. ,,Myslíš.... že kovář bude mít u sebe nějaké obojky pro mužské otroky? Císař mne o jeden požádal, než jsem odešla s tebou a myslím, že se dá pochopit, že se snažím nalézt jiný způsob, než jít do budovy, kde mužští otroci jsou... To bych viděla jako až skutečně poslední řešení.... Mám dojem, že se tu začíná dít něco zvláštního a že jen málokomu se to bude líbit.... Ale.. možná je to jen hloupý pocit..." dodám, pokrčím rameny a trochu nejistě se pousměji |
| |
| Zahradní lavička Horst pobaveně sleduje, jak se ve tvém těle objeví napětí, když se polekáš. Slabá pomsta za to, co mu provádíš ty. Ale alespoň něco. Vstane a uhladí si oblečení. „Musím dohlédnout na opravu hradby, aby to nedopadlo jako minule. Zedníci se ožrali, otroci to postavili nakřivo a pak to tři zavalilo. Hrozná sebranka, ti řemeslníci. Ani zbičovat je nepomůže,“ omluvně se usměje a chystá se k odchodu. „Večer, má milá,“ pošle ti vzdušný polibek. Ještě naposledy potěší své oko pohledem na tvou ženskost a vyrazí ze zahrad. Zase zůstáváš sama, se svou knihou, vánkem a vůní růžových keřů. Laboratoř Na jeho mladá léta reaguje trochu posmutněním. Asi jeho mládí nespočívalo v kombinaci ženy, víno a zpěv. Smutek je krátký, skoro neznatelný. Asi nějaká vzpomínka. „Neboj se. Tohle místo je příliš mladé. I otroci mohou mít rodiny a děti, i když to tady tak nevypadá. Prozatím. A stát se může kde co. Třeba se někdo rozhodne tě koupit a dát ti svobodu. Viděl jsem to mnohokrát,“ ušklíbne se, „zkušenosti, výhoda stáří. Tak se tím netrap a ber život, jaký je.“ Hotový produkt je stříbřitý prášek, který Sailon opatrně nasype do koženého váčku, pro tento účel připraveného. „Hotovo,“ zatáhne za tkanici, kterou pak ještě těsně omotá a váček důkladně uzavře. „Dej to pak císaři, až ho uvidíš,“ podá ti váček, „a raději nebuď zvědavá.“ „Nebude,“ odpoví na tvou otázku s pozvednutým obočím, „kovář je lenivec nejlenivější. A protože císař dal dnes přikoupit otroky, nebude mít obojky ani pro ně, zásoby nedělá. Bude makat do noci, aby jich měl dost. Pár posledních možná najdeš v paláci, na místě, jak říkáš. Ale měla by sis pospíšit. Až je přivedou, nezbude ani jeden. A navíc, teď tam nikdo nebude. Císař dal opravit západní hradbu.“ Sailon čeká, jak zareaguješ. Asi měl ještě něco připraveného, ale tuší, že teď vystřelíš jako z praku. |
| |
| Zahradní lavička "Máte jim pohrozit že jim něco uříznete a bude to."doporučím mu a usměji se na něj "Ano. Večer."rozloučím se s Horstem a zamávám mu. Když mi pošle vzdušný polibek musím si rukou zakrýt ústa abych se nesmála moc nahlas. K němu se takové gesto moc nehodilo, ale bylo to moc milé. Dívala jsem se za ním dokud mi nezmizel z očí, pak pohled přesunu zase k soukromé zahradě. Doufala jsem že to jejich jednání nepotrvá moc dlouho. Knížka mě už nebavila a nejraději bych šla někam.... pryč. Jenže jsem slíbila, že budu velvyslanci dělat společnost tak tu musím zůstat a počkat než to s Císařem dořeší. Opřu se a pohlédnu na nebe, kdyby tu byl aspoň někdo s kým bych si mohla povídat. Tohle jednání se může protáhnout... na hodně dlouho. Škoda že měl Horst práci. |
| |
| V zahradách Bohužel se podrobnosti nedozvím. Znepokojí mne to o něco více, ale nemohu z toho Dagerona vinit. Ač je mocný nemůže zvládat vše a ovládat vše. Znova upiji trochu svého čaje načež si vezmu pár hroznů. Sem tam přikývnu jak ke mně mluví. Čaroděj zná císaře už déle, a proto mně nezbývá nic jiného než s ním souhlasit. Jak říkám, kouzelníku, pokusím se mu být na blízku. potvrdím ještě jednou své rozhodnutí a sama už si začnu rozmýšlet jak to udělat, abych nevyvolala zbytečné podezření. Krásné ráno, které se zdálo být bezstarostné se náhle změnilo v nový příval povinností. Sice jedné, ale i tak vesměs náročné. |
| |
| Zahradní lavička Sedíš na lavičce a ... prostě se nudíš. Osamělá, pohlížíš tu směrem k soukromé zahradě, tu k nebi. Není tam ani mráček, bude opravdu nádherný den. Posedáváš takhle ještě půl hodiny, kdy už nuda začíná být nesnesitelná, ze zamyšlení tě vyruší příchod kalerijského velvyslance. Nevypadá zrovna nadšeně, asi vyjednávání s císařem nedopadlo podle představ velvyslance, ani toho, koho zastupuje. Jeho zamračený obličej se trochu rozjasní, když tě uvidí. Potěšen, že jsi na něj počkala, si přisedne k tobě. „Mám takový návrh,“ pronese velvyslanec vážně, „vy ... já ... lázně a archívní víno z Bruzie.“ Potměšile se ušklíbne, aby dodal svému sebevědomému plánu i trochu lišáckého náboje. Nevypadá, že by byl zvyklý na odmítnutí. |
| |
| Hlouběji v zahradách Při slovu "kouzelník" s ním trochu cukne. Ano, dobře si pamatuješ, jak ti vysvětloval, že kouzelník je ten pouťový podvodník, který tahá šátky z rukávů a mince ze vzduchu. Že kouzelník je pro skutečného vládce nad astrální energií urážkou. Jenže ti to prostě občas ujede. Čaroděj na to neříká nic, tušíš však, že jsi jediná, komu to toleruje. „Má paní,“ osloví tě Dageron, když povstane, „musím se věnovat svým povinnostem. Přeji vám nádherný den. Uvidíme se později.“ S tím vstane od jídla i pití připraveného na paloučku a rychlým krokem zamíří mezi stíny stromů. |
| |
| Mezi zahradami Když mi velvyslanec zmizí z očí, vyrazím zpět k paláci. Navenek nepůsobím zamyšleně, ale hlavou se mi honí mnoho představ, plánů a jiných myšlenek. Dnešek bude těžký den. Ale spíše až později. Teď mám chvíli čas a ten si chi zpříjemnit. Pobavit se. A poradit se. S osobou, které věřím nejvíce... Tiše projdu za zády Ester, kterou nyní baví muž, kterému bych nejraději plivl do tváře a poslal ho k jeho králi jako eunucha. Ale stále je možné, že má prostě pravdu. Jen mám takové to nepříjemné mrazení v zádech a divný pocit v žaludku. A tato dvojice pocitů mi už několikrát zachránila život... Vrátím se k paláci a po několika dotazech se posadím na ochoz. Čekám, až se Aysha vrátí ze zahrad. |
| |
| Zahradní lavička Z nudy mě vytrhne příchod velvyslance, na tváři se mi ihned objeví úsměv, který byl i napůl úlevný že mě zachránil před smrtí nudou. Jak já nudu nesnášela! Po jeho návrhu mi zajiskří potěšeně v očích, skousnu si ret a přisunu se k němu, stejně jako předtím k Horstovi aby se mé stehno přitisklo k jeho noze. "To je velice zajímaví návrh, pane."řeknu "A souhlasím. A aspoň vám zpříjemním zbytek dne, když se audience u Císaře nejspíš moc nevydařila."řeknu lítostivě. Pak mě, ale něco napadne "Souhlasím, ale pod jednou podmínkou."řeknu škádlivě "Jedině když mi prozradíte své jméno. Nebo snad chcete abych vás stále oslovovala pane či velvyslanče?"usměji se. |
| |
| Trocha váhání Koupit? A pak dát svobodu? Ale co bych dělala pak? Dovedla bych se o sebe postarat, nebo spíš: zaměstnal by někdo nebo koupil by něco od bývalé otrokyně? Protože lidé se cejchů, co vídali po dlouhý čas v očích nezbaví... Nikdy... pomyslím si trochu sklesle. Navíc kdo by měl takovýhle zájem? Kupec by možná byl, ale aby mi pak daroval volnost? Snad Ahwar? Pochybovala jsem. Před ženami si absolutně nevěřil a stále měl tak nějak za to, že.... s ním spím a další věci jen kvůli tomu, že... jsem otrokyně a že musím... Kdyby tak tušil, že jsem už několikrát měla u sebe amulet od císaře a i přes to... Nemilovala jsem ho, ale... měla jsem ho svým způsobem ráda. Co přesně ke mě cítil on, těžko popisovat.... Lhostejná jsem mu nebyla, ale... Přivlastňoval si mě občas až moc... Jako člověk po kocovině se dožaduje dalšího alkoholu, aby mohl... žít? Nebo si to aspoň myslí, že je tomu tak... Probere mě Sailon. Vezmu si menší váček do ruky a zlehka kývnu hlavou. ,,Být zvědavá je něco, co si vpodstatě nemůžu dovolit, takže toho se nemusíš obávat...." ujistím ho a pousměji se, po jeho dalších slovech to pousmátí ale povadne. ,,Kováře by měl taky někdo popohnat...." povzdychnu si. ,,Asi se nedá nic dělat..... Ale.... nepotřebuješ ještě s něčím pomoci? Oprava hradby je přecijen na delší čas, není to hotové zdaleka hned a jen tak... Pokud to má být správně. Je to spousta vyměřování a všeho dalšího.... Takže nějaké zdržení... snad nebude zas tak na překážku..." dodám. Nebo bych mohla nejprve zajít tam a pak se vrátit, jenže to už hrozí, že by mě mohl chytit někdo další..... A já toho Sailonovi dlužím hodně, za to, co všechno mě naučil... |
| |
| Zahradní lavička „Myslím, že je to férová cena za vaši společnost. Jsem Archan z Kalerie. K vašim službám,“ mírně se ukloní. „Císař si vzal den na rozmyšlenou. Tak stále doufám, že se rozhodne pro dobro země. Kalerie je silná, ale zrada, ta zabila už mnoho krásných, silných a hrdých,“ pokračuje v metafoře. Těžko říct, jestli stále mluví o zemi, nebo již o konkrétních lidech. V jeho hlase zaznívá nevyřčená hrozba. Pak ale zase obrátí téma hovoru: „A smím znát vaše jméno?“ Laboratoř „I ty si můžeš dovolit být zvědavá, když si myslíš, že na to nikdo nepřijde. Ale tentokrát by to mohl někdo poznat. Jen taková myšlenka,“ mávl rukou, aby dal najevo, že tě z ničeho nepodezírá. Rychle sklidil většinu svého náčiní, zbytek připravil k umytí. „No, jen jsem chtěl ve společnosti své neocenitelné pomocnice poobědvat. Ale jestli spěcháš,“ zamával se smíchem volně rukou, jako by odháněl hmyz či ptáka, „tak leť.“ |
| |
| Rozhodnutí? Trošku překvapeně zamrkám, pak mírně protáhnu obličej, nakonec se ale jen naoko zlobně zamračím. ,,Tak do horší situace jsi mě postavit nemohl. Nejedla jsem ve tvojí společnosti už drahně dlouho, plus jsem celkově dnes ještě neměla v ústech. Myslíš, že kdybych si pospíšila, ještě to stihnu?" nadhodím napůl v žertu, ale skutečně bych nejen ráda něco do žaludku, ale taky ukořistila možná jedinou hezkou chvíli, co se v tomhle dni rýsovala. ,,Prosím, poběžím, jak nejrychleji dovedu...." udělám skoro psí oči, nahnu se k němu, dám mu pusu na tvář, stačí dva kroky a jsem u dveří, kde se ještě zprudka otočím. ,,Jsem tu vážně hned. Jen se modli, aby mě někdo nechytil po cestě... Leda že bych se pokusila zaštítit se už pomocí u tebe." mrknu, na to v rychlosti seběhnu schody, neberu je ani zdaleka po jednom, ale jak to vyjde, někdy po dvou, občas po třech. Konečně se dostanu ven, ale tempo nezvolním, spíš ještě víc zrychlím a v duchu děkuju svému úsudku a vysokým rozparkům, stejně jako tomu, že mě příroda obdařila hodně dlouhýma nohama, rychlostí a vytrvalostí. Že jsem otrokyně zdaleka neznamená, že neumím běhat. Šaty za mnou divoce vlají a odhalují tak zčásti i to, co by mělo zůstat skryto, ale to je mi v tuhle chvíli úplně jedno. Moc se nerozhlížím okolo a ženu se dál, s dechem celkem bez problémů vystačím. |
| |
| Zahradní lavička Pousměji se, konečně jsem se dozvěděla jeho jméno "Archan... to je pěkné jméno."pochválím si spokojeně. Ale jeho další slova mě zarazí. Znělo to jako hrozba, ale naší zemi. Váhavě se na něj zadívám, co když Císař odmítne jim pomoci? Mohl by z toho vzniknout konflikt? Vyhlásit nám válku? Doufala jsem že ne... už tak přece mají vlastní problémy. Zeptá se na mé jméno "Jmenuji se Ester. Moc mě těší Archane."pohladím ho lehce po jeho ruce. Pak ale vstanu a protáhnu se "Tak..."pronesu a otočím se na Archana, znovu ho vezmu za ruku "Tak půjdeme? Už se na koupel hrozně těším."mrknu na něj. Však já ho rozptýlím tak, že si na politiku ani nevzpomene. |
| |
| V zahradách Chybička se vloudila… řeknu si v duchu, když si uvědomím čím jsem ho titulovala. V mysli se mi vybavilo, jak mi několikrát říkal rozdíl mezi mágem a kouzelníkem. Žel bohu mi to někdy ujelo a já na toto rozlišení zapomněla. Pak se mezi námi rozprostřelo ticho, během něhož jsem pozvolna ujídala ovoce a popíjela bylinný čaj. I já vám přeji příjemný den. odpovím čaroději ze sedu, když se se mnou loučí načež jen pozoruji, jak mi jeho záda mizí z dohledu. Zajímavý muž. Bohužel se mi do mysli opět vloudí obavy a nejistota ohledně zprávy, která mi byla sdělena. Že je král někdy svéhlavý to jsem věděla, ale nikdy to nebyl důvod k tomu, aby mě ohledně toho upozorňoval mág. S povzdechem jsem dopila čaj a snědlo o něco víc ovoce. Byl čas jít. Musela jsem nějak najít velvyslance a prohodit s ním pár slov, abych dostála svému postavení. Doufala jsem, že jeho špatná nálada už bude dávno pryč. Ještě nějakou chvíli jsem se toulala po zahradách. Nakonec jsem se, ale dostala zpět na místo, ze kterého jsem vyšla. V okolí jsem velvyslance nezahlédla. Snad je ještě tam, kde jsem ho viděla naposledy. řeknu snad až úlevně. Můj pohled pak padne na muže sedícího na ochozu. Již z dálky poznám císaře. Stejně mám v plánu jít ještě na chvíli do pokoje než se začnu skutečně věnovat svým povinnostem tudíž střet s Araviarem je nevyhnutelný. |
| |
| Rychlé schody „Rozhodně,“ přikývne Sailon a se smíchem se pustí do umývání svého náčiní, zatímco ty vybíháš ven, „poprosím Thexe, aby tě nechal proklouznout všem, kteří by ti chtěli uložit práci.“ Proplést se palácem plným lidí ti nedělá problémy. Před některými je potřeba sklonit hlavu, jiným se vyhnout, někomu poklonit, ale vždy mít rychlý krok. Nikdo tě nezastaví a ty se dostaneš na místo. Část paláce určená pro mužské otroky je tichá a zdá se i prázdná. Byla jsi tam jednou, možná dvakrát. Víš, že je tam jedna velká místnost, jídelna. Pak tři menší se slamníky a pryčnami. Lazaret, kuchyně a dílna doplňují komplex. A obávaná samotka. Možná je tam místností více, ale toto je přibližné povědomí, jaké o této části paláce máš. Víš, že se dost liší od té vaší. Zahradní lavička Archan se znovu ukloní a pak přikývne. Vyrazíte směrem k lázním, velvyslanec se ale ještě zastaví pro to slibované víno. To má pochopitelně i výhodu v tom, že víš ve kterém pokoji pro hosty je ubytovaný. Dostal jeden z nejlepších pokojů, s výhledem na jezírko v zahradách, kam po ránu zalétají pít divocí jeřábi. Alespoň tobě divocí připadají, zahrada je veliká. Ale těžko říct. Ještě zahlédneš pečeť na lahvi bruzijského vína. Nepochybuješ, že je pravá. Je na ní vyobrazen drak, což znamená, že hrozny vyrostly v roce draka. Protože i teď je rok draka, je víno minimálně deset let staré. Šestistý osmdesátý druhý rok draka byl na víno výborný. Počasí bylo nad očekávání dobré a vína z té doby jsou slaďoučká a ... prostě skvělá. Alespoň se to říká, nepila jsi ho. Zatím. Dojdete do zimní zahrady spojené s lázněmi. Zastavíte se na jemném, leštěném mramoru, který obklopuje několik polootevřených místností s bazény. Skleněná střecha je na léto otevřená a příjemný větřík se občas prohání chodbou. Poslušně přiběhne dívka s košíkem plným lahviček s vonnými oleji. Čeká, jak se rozhodnete. Pro chladivou koupel nebo termální? Říká se, že pramen u zdroje ohřívá párek salamandrů, které tam zaklel Dageron. Chtěla bys je jednou vidět... Archan to tu nezná, stojí a zvědavě se rozhlíží. |
| |
| Ochoz Když zahlédnu Ayshu, jak kráčí směrem ke svým komnatám, usměji se na ni. Netváří se zrovna příjemně, uvědomím si. Vždyť jsem jí nic neudělal. Nebo alespoň nic více, než obvykle. Trochu posmutním, když si uvědomím, že se má žena trápí a mohu za to nejspíše já. Zase. Zdá se, že by se rozmluvě se mnou raději vyhnula. A to jsem s ní chtěl strávit celé odpoledne. Vytrhnout se ze svých povinností, uniknout před rádci, služebnictvem, vyslanci i strážemi. Utéct na chvíli z paláce a být jen s ní. Nebudu ji nutit. Pohodlně se opřu do křesílka, ještě jednou se na ni usměji, když je na začátku schodiště. Pak nastavím svůj obličej slunečnímu svitu (Dageron naposledy utrousil uštěpačnou poznámku, že se mu začínám podobat svou bledostí) a zavřu oči. Jestli se mi chce Aysha vyhnout, má možnost. |
| |
| V nepříliš dobře působící části paláce Rozhlédnu se obezřetně kolem sebe, stisknu rty. Nelíbilo se mi tady a to byl jeden z důvodů, proč jsem skutečně neměla potřebu sem chodit. Ani z důvodů, co možná měla Cirian. Nechci a nepotřebuji se nabízet jako levné zboží a vystavovat se tomu, aby mě někdo znásilnil mým vlastním přičiněním. Stačí mi, když se to stává i "jen tak", ještě to vyhledávat... Okolo bylo ticho, přesto jsem našlapovala tiše, opatrně, ale současně s tím i pružně, hbitě a překvapivě rychle. Stále jsem se rozhlížela nejen napravo nalevo, ale občas i za sebe, smysly jsem měla napnuté skoro až k prasknutí, aby mi nic neuniklo. Pocit nepříjemného napětí a jakési hořkosti v ústech narůstal. Sotva jsem vešla, už jsem chtěla být zas venku. Vzduch se mi tu zdál podivně zatuchlý a suchý, prosycený pachem slámy a potu. Byla jsem zvyklá na ledacos, ale tahle směs vždy způsobila, že jsem nakrčila nos. Před každou místností, než jsem vešla, jsem se zastavila, aby mě nebylo vidět, kdyby tam někdo byl, chvíli naslouchala a to dost bedlivě, ještě se rozhlédla po chodbě, pak jsem nahlédla do místnosti a vklouzla dovnitř ve snaze najít alespoň jeden obojek. Krk jsem měla tak trochu sevřený, stejně jako stažený žaludek, kterému hlad zrovna dvakrát nepřidával. |
| |
| Lázně Když vyzvedl víno, požádala jsem ho jestli bych si ho nemohla prohlédnout. Láhev jsem si zvědavě prohlédla a zase mu ji vrátila. Už jsem se celkem těšila až ho vyzkouším. Vejdeme konečně do lázní a já se zamyslím nad tím jaká koupel by byla nejlepší. Dnes je celkem horko, takže Termální koupel by asi nebyl nejlepší nápad. Poškrábu se na nose a pak pohlédnu na Archana. Nakonec se rozhodnu a otočím se na dívku, usměji se na ní "Půjdeme do Termální lázně."řeknu ji a prohlédnu si košík s vonnými oleji. "Přidej nám tam... hm... něco jemného ale ne ženského. Přece nemůžeme dovolit aby tady pan Velvyslanec voněl jako pole květin."pousměji se a přemýšlím "Tak Borovicové dřevo a trochu mandlí."požádám ji "A přines nám i dvě číše na víno."požádám ji. Pak se otočím k Archanovi, vezmu ho za ruku "Půjdeme? Už jsem nám zařídila koupel. Doufám, že budeš s mým výběrem spokojený."řeknu a vedu ho k lázni. Přemýšlím jestli se před ním mám nějak zahalit nebo jít do vody nahá. Mě osobně to bylo jedno. Ale co kdyby někdo přišel? Těžko říci jak by se mu líbilo, kdyby ho viděli v lázni s nahou Kurtizánou. |
| |
| Na ochozu Úsměv Araviarovi opětuji. Dojde mi, že bych měla zapomenout na to, co se děje. Stejně už nezměním nic na tom, jak se císař chová ani s kým kde je. A trápit se kvůli tomu dál? Nemělo by to cenu a také by to nikam nevedlo. Během své chůze po schodišti nahoru na ochoz změním svůj původní plán. Musím též přihlédnout ke mágvu varování a pokusit se císařře nějak u sebe udržet. “Dobré ráno. Vidím, že už jste s Horstem dohráli. Kdo byl dnes vítězem?“ pronesu příjemně, jakmile se ocitnu u křesla, ve kterém Araviar sedí. Na tváři mi pohrává mírný úsměv a zrzavé vlasy se pod slunečními paprsky rudě lesknou jako plameny ohně. |
| |
| Klidná část paláce Potichu procházíš prázdnou jídelnou. Zdá se, že Sailon měl pravdu. Není tu vůbec nikdo. Chvíli máš chuť nahlédnout do kuchyně, ale nakonec si necháš zajít chuť. Když si pospíšíš a budeš mít štěstí, stihneš oběd se Sailonem a ten bude rozhodně lepší než cokoli, co bys našla tady. Vejdeš do dílny. Je tady slyšet hučení rozžhavené pece, v tom okolním tichu opravdu hlasité. Je tady zatuchlo a tma rušená jen probleskujícím světlem ze špatně utěsněné výhně. Až se tvé oči přizpůsobí chabému světlu, na tváři se ti rozhostí spokojený úsměv. Na stole leží poslední čtyři obojky. Jeden popadneš a otočíš se k rychlému odchodu... A když vyjdeš ze dveří zpět do jídelny, přímo naproti tobě jde tvým směrem Gaur. Zastavil se pět kroků před tebou, jak šel směrem do dílny. Oba na sebe překvapeně zíráte. Na jeho tváři se ale rychle rozhostil škodolibý úsměv. Gaurk je obrovský. Prostě neskutečně velký a silný. Naštěstí je tak říkajíc "pomalejší", kde příroda přidala, jinde zase ubrala. Proč tenhle silák nemaká je jasné. Pravou ruku má obvázanou a zavěšenou na krku. Ale to ještě neznamená, že tě nemůže popadnout levačkou, kterou má velkou jak lopatu... Lázně Dojdete společně na místo, kde z vody stoupá mírná pára unášená vánkem. Usadíte se prozatím na dřevěná lehátka vedle bazénu. Vzduch je tu prosycen párou a je tu teplo. Velvyslanec se zase na chvíli odmlčí, když se zamyslí. Než stihneš přijít s jakýmkoli nápadem, jak jej rozptýlit, přijde dívka se dvěma číšemi a požadovanými vonnými oleji. Položí vše na leštěný mramor a přidá i dvě osušky z hrubé, těžké bavlny. Archan se pokouší otevřít víno. Příliš mu to nejde, ale nevzdává se, zápasí hrdinně, až ti to vykouzlí na tváři úsměv. Lahev se nakonec poddá, pečetní vosk praská a zátka s jasným lupnutím odskočí. Velvyslanec přidrží nejdříve tvou číši a poté nalije i sobě. Přemítáš, jestli jsou kalerijské zvyky odlišné od vašich, jižanských. Jestli vůbec a jak moc. Ale nevzpomínáš si. Zdá se ti ale, že z hrdého a sebevědomého muže se v soukromí rychle stává zamlklý a stydlivý. Nebo se ti to jen zdá? |
| |
| Na ochozu Když Aysha promluví, naoko lenivě otevřu oči. Tak přece jen nebude ta její nálada tak špatná, jak jsem si myslel. „Dobré ráno,“ gestem nabídnu mé manželce místo v druhém křesílku. „Ano, zdá se, že ráno bylo nepříznivé pro síly světla a temnota opět zvítězila. Pod mým velením,“ ukloním se s pěstí na hrudi, jako se klaní generál svému císaři. Pak se rozesměji. „Dnes je krásně, bylo by škoda promrhat celý den politikou a vladařskými povinnostmi. Co kdybychom si vyrazili na lov?“ Nakloním se k ní, co nejblíže, až k jejímu uchu. Tak blízko, že ucítím její parfém a její ohnivé vlasy mě polechtají na nose. „Bez družiny,“ zašeptám. I když jsem vyrovnaný a klidný, jako ostatně vždycky, co mě znáš, cítíš, že jsem mírně nervózní. Nikdo jiný by to ale nepoznal, jen ty. |
| |
| Lázně Uvelebila jsem se spokojeně na lehátku a pozorovala ho jak se hezky snažil otevřít tu láhev. Kousala jsem se do rtu a zadržovala tak smích, ale nakonec se mu to konečně podařilo láhev otevřít a nalil nám do přinesených číší. Lehce si s ním přiťuknu a napiji se. Chvíli víno zkusmo převaluji v ústech než polknu "Opravdu moc dobré. Tohle piji poprvé, opravdu skvělé."usměji se na něj. Chvíli ho pozoruji "Co vlastně děláte Archane když zrovna necestujete jako velvyslanec?"zkusím navést nějaké téma. Zvláštní že byl tak najednou zamlklý, snad se opravdu nestyděl? |
| |
| Něco podobného se patrně stát muselo... Dotyk obojku v ruce je víc jak příjemně chladný, po zádech mi přejede mrazení, málem díky tomu všemu zapomenu na všechnu obezřetnost, ale zavčas se proberu. Nemůžu si dovolat tu jen tak lelkovat. Pokud nestojím o to, aby mě tu někdo našel.... Hbitě se otočím a vyrazím ze dveří, vzápětí ale zas stejně rychle ztuhnu na místě. Několikrát přkvapeně zamrkám, je to spíš reakce těla než hlavy, která celkem logicky počítala s tím, že tu můžu na někoho narazit. Bohužel jsem si to asi zas tak úplně nepřipouštěla. Dotyčný vypadá minimálně stejně překvapeně, jenže.... ,,Sakra...." syknu tiše, spíš pro sebe. Ještě vteřinu se na něj zadívám, mám dojem, že jestli něco hodně rychle neudělám, tak se mi tenhle odporný úsměv vryje na pěkně dlouhou dobu do mysli a do snů. V příštím okamžiku se otočím, v dílně bylo dost nářadí, které by mohlo být vcelku užitečné. Stejně nemůže pracovat, tak je to jedno... Přelétnu krátce pohledem místnost a nakonec se jím zastavím u kladiv. Bleskově popadnu to, které dle odhadu unesu ale zároven je dost těžké, pevně uchopím toporo do jedné ruky, na nic dalšího nečekám. Pokud to stihl ke dveřím do dílny, zacouvám za stůl tam. Pokud ne, tak udělám to samé, akorát v jídelně. Nespouštím Gaura z očí, svaly na nohou i v celém zbytku těla mám napjaté jak strunky, připravená pro rychlý úskok nebo cokoli, při jeho sebemenším pohybu. |
| |
| Lázně Víno je opravdu výborné. Sladké, ale ne příliš, okořeněné nějakými bylinkami. Chvíli se snažíš rozeznat ingredience v chuti, ale nakonec to vzdáváš. Bude muset stačit, že je dobré a chutná ti. Na tvé pochválení vína jen přikývne a usměje se, nic nedodá. „No, vlastně už nic moc,“ odpovídá ti, „a mě se to tak líbí. Cestovat, tváři se důležitě, nemuset se starat o nic, jen o svou zemi. Vyhovuje mi to. Měl jsem dost dobrodružný život plný zvratů a bolesti. Teď chci klid, užít si v životě ty hezké věci...“ „Nepůjdeme se vykoupat?“ zeptá se nakonec. „Eh, jsem to já ale... U nás je zvykem, že se žena svléká první. Doufám, že vám to nevadí?“ Jídelna Naštěstí to stihneš do jídelny, Gaur ani moc nespěchal. Přece jen, v dílně je dost velké šero. Nezdá se, že by ho kladivo ve tvé ruce nějak odradilo, zastoupil ti cestu ven. Nejspíše si myslí, že taková dívenka jej neohrozí ani s kladivem v ruce. A teď, když je blíž k tobě, začínáš mít pocit, že na tom něco bude. Dívá se na tebe zúženýma očima, nenávistně, přesto se nehrne do nějakého konfliktu. „Zlodějko!“ zahřímá jeho hlas a oči se zaměří na obojek ve tvé ruce. „Co tu chceš?“ Přesto, že nepatří k bystrým, dochází mu, že krást otrokům není moc co. Tak co tu vlastně chceš? |
| |
| Zkouška důvěry....? Polknu, není mi moc dobře po těle, ale.... mohlo by to být i horší, i když se současně s tím sama sebe zoufale ptám jak. Jednoduše třeba tak, že by jich tu bylo víc. A jestli tu ještě chvíli zůstanu, tak na to patrně taky dojde. Všimnu si ale, že zlověstný úšklebek je pryč a místo toho ho nahradilo... ,,Upřímně pochybuji, že mi budeš věřit, když ti to povím." odvětím naprosto neutrálně. To, že je navýsost směšné jít sem krást, nevyřknu, nepotřebuji ho ještě "povzbudit" kopancem. ,,Ale co.... Můžeš si pak za císařem dojít a zeptat se ho... Ale až mu povím, že díky tobě jsem nedonesla, co jsem měla, myslím, že tě sám nechá předvolat a doprovodí tě eskorta s celou parádou. Vládce mě pro ten obojek poslal. K čemu by mě asi tak byl, co myslíš?" Pomineme-li otázku, proč bych sem vůbec jen tak chodila. ,,Správně, k ničemu. Já svůj mám a tenhle by mi byl přecijenom... dost volný a nedostatkem šperků netrpím, abych si je musela nahrazovat. Ještě nějaký důvod, proč bych já sama měla... krást obojek?" pozvednu tázavě obočí. I přes zdánlivé polevení v ostražitosti si stále dávám víc jak velký pozor.... |
| |
| Na ochozu S úsměvem se posadím na křesílko vedle a naslouchám tomu, co mi Araviar říká. Když provede onu úklonu rozesměji se spolu s ním. Obavy se na chvíli ztratí ve víru smíchu zač jsem v podstatě ráda. Zmínka o lovu je stejně lákavá avšak v hlase svého muže ucítím jakousi nervozitu sice ne velkou a hrdě skrývanou, ale přesto ji tam pociťuji. Hlavou mi začne hlodat otázka čím to, že je můj muž vyveden z míry. V mysli se mi objeví hned několik možností, ale nejpravděpodobnější se mi jeví odpověď s názvem: Velvyslanec. Lov je skutečně lákavá nabídka, kterou nehodlám odmítnout. odpovím nakonec s úsměvem, ve kterém je skryto jisté pochopení. Na pár chvil vystavím slunci tvář a užívám si jeho paprsky tak jako to před chvílí dělal Araviar. Musela jsem se udržet abych nevyskočila z křesla a nerozeběhla se připravit na brzký lov. Ano, tak moc ve mne ta nabídka rozpálila plamínek radosti. Já se tedy půjdu převléci. V těchto šatech přeci nemohu vyjet na lov. pronesu pročež se znovu vrátím pohledem k císaři. |
| |
| Lázně "Ah opravdu? A to neděláte nic ve volnu? Nehrajete šachy? Neplavete? Vyjížďky na koních? Opravdu nic?"zajímám se a napiji se znovu vína. Spokojeně se zachvěji, víno bylo opravdu dobré. Když mi prozradí zvyk u nich v zemi, zakuckám se a začnu se smát. "Můj drahý Archane. Samozřejmě že nevadí!"směji se "Omlouvám se. Promiňte že se směji. Jen mi přišlo směšné že se mě na to ptáte. Kurtizány jejíž práce vlastně svlékání je."znovu se napiji a odložím číši. První začnu sundávat šperky, jen náušnice a sponu ve vlasech si nechám. "Opravdu je to zvyk nebo se chceš jen dívat?"pomyslím si a podívám se na Archana. Otočím se k němu čelem, rozpustím si vlasy ale hned si je zase stočím na temeni hlavy a sepnu sponou, abych si je v lázni nenamočila. První si pomalu sundám Choli, které hodím na lehátko a pak následuje i sukně až před ním stojím zcela nahá bez jakéhokoliv studu. Ještě se před ním rozkošnicky protáhnu, na to vezmu lahvičky s olejíčky a přidám do vody od každé trochu. Na to si opatrně vlezu do vody, spokojeně vydechnu a ohlédnu se na Archana "Teď jste na řadě vy, můj pane."pobídnu ho s úsměvem. |
| |
| Jídelna „A co to kladivo?“ rozzáří se obrova tvář, když si myslí, že tě dopadl při krádeži. Nejspíše jej vůbec nenapadlo, že ses ním chtěla bránit. Proti němu. A už vůbec mu nedošlo, že jsi jej v ruce neměla, když tě poprvé uviděl. „No? Pro to tě taky někdo poslal? Myslím, že se zeptám...“ dlouhá odmlka, „Zary.“ Vzpomenout si na jméno starší otrokyně pro něj bylo velkým úsilím. I když podivné je i to, že si na něj vůbec vzpomněl... Tvé popichování však zase rozdmýchává plamen krutosti a agrese. Na naznačování, že tě poslal císař, reaguje zrudnutím a netrpělivým krokem směrem k tobě. I kdyby to byla pravda... Sice tvé narážky úplně nepochopil, ale tón hlasu se mu nelíbí. Lázně „Ah, ano. Ve volném čase užívám toho, co ze života zbývá. To, co jej činí šťastným a veselým. I když ne vždy to umím. Povaha drsného severského bojovníka se prostě neschová – i když se na velvyslance nehodí. Takže tak nějak všechno a na druhou stranu ... nic. Ale někdy si rád připomenu svou minulost, nestydím se za ni. Ať už divokou a nebezpečnou jízdou na koni po skalních stezkách, kde se chodí krokem, nebo bitkou v hospodě.“ Když se svlékáš, rozkošnicky tě pozoruje, bez hnutí, s úsměvem na rtech a sklenicí v ruce. „Opravdu je to zvyk, i když nás, kalerijské muže, nestaví do zrovna dobrého světla. Za velké války u nás bylo mnoho špehů. A mezi nimi mnoho žen. A tak, když se měl muž a žena svléknout, žena se svlékla první. Aby ukázala, že u sebe nemá zbraň. I když ... nargadské dívky uměly schovat zbraň kdekoli,“ ušklíbne se. „Sice jsem na tento zvyk prostě, eh no, zvyklý a je mi nepříjemné, svléknout se první, mám jej rád ale i z jiného důvodu.“ Vstane, odloží sklenici. Několika rychlými a přesnými pohyby ze sebe dostane své oblečení. Máš pocit, že jeho krejčová bude mít práci minimálně na dvou záhybech. I když je už starší a jeho pohodlný způsob života prospívá tuku, postava stále není k zahození. Zaujme tě také několik jizev. Na pravém stehně, blízko slabin, největší na těle. Na hrudi, na rameni, nakonec ta po odstraněném tetování. Skočí do vody, ohleduplně, necáká. Zajede pod hladinu a vynoří se kousíček od tebe. „Ester, doufám, že nebudete kalerijské muže pokládat za zbabělce. Velká válka byla krutá doba a nepřítel snaživý. Každý výše vojensky postavený muž se bál. Bál se, že za každým ženským úsměvem se skrývá lest a v každém záňadří jedovatá dýka. A obával se právem. Mohl bych vyprávět...“ |
| |
| Na ochozu „Výborně,“ přikývnu, „půjdu se také převléct. Sejdeme se za půl hodiny ve stájích.“ Zvednu se k odchodu, rozradostněn, že den konečně začíná vycházet. „Všechno zařídím a nachystám, prostě se jen převleč a sejdeme se tam,“ slíbím a vyrazím do hlubin paláce. Musím toho zařídit hodně. Ve svém zamyšlení rychle odbočím směrem ke kuchyni a málem se srazím s mladou otrokyní nesoucí tác s ovocem. Dívka zakolísá, patrně je nová a nečekala tak brzy a tak blízké setkání s císařem. A bohové jen těžko uhádnou, co jim o mě Zara vlastně říká. Přidržím jí tác, usměji se na ni a až znovu získá ztracenou rovnováhu, prosmýknu se kolem ní. Nestihne ani nic říct. Nejdříve se zastavím v kuchyni. Rozzlobeným kuchtíkům a kuchařkám poberu pod rukama několik věcí. Pak se zastavím pro dva lovecké psy, luky a šípy, trochu jídla, celtu, prostě věci, o kterých vím, že je budu potřebovat. Nakonec zamířím do stájí, vyberu koně a vše tam nechám. Skočím se převléct a cestou se stavím v prázdné knihovně. Udělám co potřebuji a zamířím pryč. Přesně po půl hodině stojím ve stájích (podkoního jsem poslal gestem pryč), hladím rezavého hřebce jménem Ohnivous a čekám. Aysha ho ještě neviděla. Budou si dobře rozumět... |
| |
| Lázně Usměji se "Tak to zní lépe, že máte i jiné zájmy."řeknu "Nehodí? To si nemyslím. Podle mě velice dobře reprezentujete svou zemi."přejedu si rukou po krku na rameno a pozoruji ho. Se zájmem sleduji jak se svléká a neskrývaně si ho prohlížím. Zvlášť jizvy mě zajímaly, mě jizvy na mužské těle nijak neodpuzovaly. Spíš se mi zdály i... atraktivní. Byly prostě tak nějak... mužné. Skočí do vody a vynoří se kousek ode mě "Ne... rozhodně bych si o Kalerijských mužích nemyslela že jsou zbabělci. Já bych to nazvala opatrností. A jsem si jistá že tato opatrnost a obezřetnost zachránilo mnoho životů bojovníků jako jste vy, můj pane."usměji se na něj a přisunu se těsně k němu. Zlehka se k němu přitisknu a ruku položím na jeho hruď, přejedu prsty po jizvě "Jizvy na mužských tělech mě vždy fascinovaly."nakloním se k němu a rty zlehka přejedu po jeho tváři. |
| |
| Lázně „Mnoho lidí by s vámi nesouhlasilo. Hnát se na koni po skalách nebo lámat zápěstí mladíkům, co si o sobě moc myslí, v pivnici... To se králi příliš nelíbí. Ale taková pořádná hospodská zábava, to se nedá s nějakým banketem srovnat,“ podívá se na tebe, jestli souhlasíš. Třeba by tě chtěl do nějaké takové společnosti vytáhnout? Když se jej dotkneš rty, políbí tě na krk. Jemně, skoro až stydlivě. „Každá jizva na těle bojovníka je příběh sám o sobě. Příběh o boji, o lásce, o velkém sebevědomí, o zradě, a nakonec vždy ... o chybě. Příběh, který se nesmí opakovat. Poučení do budoucna zaryté hluboko v duši, nejen na těle. Ale já už jsem jeden příběh o sobě vyprávěl. Teď je řada na vás... Já příběhy pouze vyměňuji,“ zadívá se na tebe. Nevíš to jistě, ale tušíš, že ho to stojí hodně sebeovládání. |
| |
| Lázně "V obyčejné hospodě jsem nebyla už hodně dlouho. Asi tak od svých dětských let."podívala se na něj "Ano. Řekla bych že máte pravdu Archane. V takové hospodě není nutné být tak formální. Tam jsou z lidí přátele skoro hned."pousměji se. Jak mě políbí na krk, spokojeně mrknu ale také jsem trochu zklamaná že nepokračoval. Nechala jsem ruku na jeho hrudi a zadívám se na něj a pak se zamyslím "No... jediné co vám můžu leda tak nabídnout jsou vtipné historky. Nic dobrodružného jsem zrovna nezažila, ale třeba se vám to i tak bude líbit. I když... možná trošičku dobrodružné to bude."řeknu a ještě se na okamžik zamyslím abych vybrala něco opravdu legračního. "Ach ano.. už vím."usměji se a otočím se k němu čelem. "Stalo se to asi před necelým půl rokem. Nevím co mě to tenkrát popadlo, ale prostě jsem cítila stesk po domově. Tak jsem se oblékla, jako obyčejná žena a vyrazila do městě se podívat na svou rodinu... jen tak z dálky. Vrátit jsem se samozřejmě nemohla. Ale to je jedno. Stejně jsem tam ani nedošla. Na náměstí jsem uslyšela někoho zpívat a hrát na loutnu. Byl tam bard a kolem už se shromáždilo docela dost lidí a poslouchali ho. Uprostřed náměstí stojí stoletý strom a on byl usazený u jeho kořenů. Bylo tam docela dost žen, jak by ne... ten bard byl fešák. Tak jsem se rozhodla že si ho také poslechnu. Nakonec to neskončilo jen u jedné písně. Byl to opravdu pěkný muž. Ale tak nebylo divu že to byl i sukničkář."rozpovídám se. "Bard měl dlouhé vlasy, pohlednou, skoro dívčí tvář, útlou postavu. Prostě pohledný princ. Už jsem se pomalu chystala vrátit zpět do paláce když se to stalo. Nejspíš se nějaký snoubenec, manžel či přítel dozvěděl že asi měl něco s jeho ženou. Byl to takový statný muž s vlasy jako uhel. A neuvěřitelně širokými rameny. Popadl toho barda za límec a začal na něj řvát co měl s jeho Miri."najednou vyprsknu smíchy "A bard se zeptal "S jakou Miri?""zavrtím hlavou "Sice hezký ale asi rozumu nepobral moc."kousnu se do rtu "Aby toho nebylo dost. Přiletěla tam rozlícená i ta jeho Miri a začala svému svalovci nadávat do žárlivců a ať toho chudáka nechá. Musím říci že za tu dobu se i obecenstvo rozrostlo, to bylo ještě zajímavější než ty jeho písně i když ty taky byli pěkné."natáhnu se a položím zlehka ruku na jeho rameno. "Nakonec se to tam rozohnilo ve velkou hádku těch dvou milenců a bard se pokusil vytratit. Černovlasej si ho ale chytil aby mu neutekl a pověsil ho na větev stromu zatím co se hádal s tou svou Miri."vyprsknu znovu smíchy "Taková škoda, že jste neviděl ten jeho zoufalý výraz. Prosil ať ho někdo sundá, ale nikdo nic samozřejmě neudělal to to bylo příliš zábavné. Ti dva si nadávali a vyčítali si i věci, kterým nevěřím že by se stali. Ale nakonec se přece jen usmířili. Už to vypadalo že bard vyvázne beztrestně, ale černovlasý na něj nezapomněl."pod vodou jsem mu přehodila nohy přes kolena. "Za to že pokoušel jeho přítelkyni ho svlékl do naha a nechal ho na tom stromě. Šaty odnesl."znovu vyprsknu "Co jsem slyšela tak toho chudáka sundali až po pár hodinách a prej jeho nahoty někdo... využil."znovu se zasměji. "Řekla bych že po takové zkušenosti své povolání pověsil na hřebík."zakryji si rukou ústa. Po chvíli si oddychnu "Mě tohle vždycky pobaví."zadívám se na něj "Jen tedy doufám že to přišlo vtipné i vám. Ne všichni mají stejný smysl pro humor."začnu trochu váhat jestli se tomu vůbec bude smát. |
| |
| Lázně „Můžeme do nějaké zajít, pokud budete chtít. Mám celý večer volný. A pár dobrých hospod tady znám. Třeba U Rudovouse je výborná knajpa. Tedy, pokud vás to neodrazuje, přecejen, dá se tam přijít k úrazu. I když spíše se člověk ožere a okradou ho,“ ušklíbne se, jakoby v návaznosti na starou vzpomínku. Tvou historku poslouchá s napětím a nehraným zájmem. Z počátku je vážný, pak se začne nenápadně usmívat. Směje se čím dál více. A když začínáš měnit hlasy, aby tvé vyprávění ožilo, směje se už pořádně. Hlavně "S jakou Miri?" má úspěch. „Pěkný příběh. Veselý,“ říká mezi smíchem, „škoda že já takové neznám. Moje jsou vždy vážné a často smutné.“ Chytí tě levou rukou kolem pasu a přisune si tě blíže k sobě. Teď už v podstatě sedíš na jeho nohou, rukou ho musíš chytit kolem krku, abys nespadla do vody. „Bylo by škoda kazit nám náladu vyprávěním mých příběhů, nemyslíte? Nebo vás tak fascinují jizvy na mém těle, že to hodláte riskovat?“ Druhou rukou si dolije víno do číše a trochu se napije, sledujíce tě skrz broušené sklo. Víno ti pomalu, ale jistě, začíná stoupat do hlavy. To dělá i ta horká koupel. Uvědomuješ si, že není tak teplá, jako obvykle. Že by se salamandři dnes flákali? Tedy pokud nějací vůbec existují... |
| |
| Lázně Když navrhne že bychom mohli večer do hospody vyrazit zatvářím se lítostivě a zavrtím hlavou "Omlouvám se, ale dnes večer už něco mám. Ale ráda s vámi půjdu zítra."navrhnu. Jsem ráda že se směje, že ho to pobavilo. Někdy je dobré si vyjít ven, mimo palác. Přitiskne si mě k sobě a já se ocitnu na jeho kolenou. Usměji se a více se k němu přitisknu a zavrtím se na jeho klíně. "No..."řeknu zamyšleně "Možná bychom vaše vyprávění mohli nechat na později."řeknu a mrknu na něj. Pak se k němu více nakloním "Možná bychom se mohli teď zabavit něčím jiným."významně zahýbu obočím. "Co kdyby jste mě konečně políbil? Už na to netrpělivě čekám."nevinně zamrkám. |
| |
| Lázně „To nevadí. Zítra je taky den, i když dnes asi budu sám a bez rozptýlení budu dlouho do noci přemýšlet. Ale to se nedá nic dělat. Když nemůžete...“ vypadá to, že je zvyklý na podobné odpovědi a vůbec jej netrápí. Usměje se na zmínku o polibku, úsměv je to takový, jako když zahradník odhalí uličnici, jak krade třešně. Ano, přesně to ti připomíná. Nakloní se k tobě. Jeho rty se přiblíží k tvým. Slastně přivřeš oči, ale polibek nepřichází. Najednou, letmý dotyk jeho rtů na tvých. Tak něžný a jemný, špičkou jazyka se jen lehce dotkne tvého horního rtu. Až se natáhneš za jeho ústy, které se od tebe oddalují... Strhne tě ze sebe, ale jen proto, aby tě mohl pevně přitisknout k sobě. Podíváte se krátce sobě do očí. Další polibek je již plný vášně a síly muže, který je zvyklý si vzít, co chce. Lehce zabolí, když tě kousne do rtu... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas lidu pro Další polibek již směřuje na tvá ňadra. Zakloníš hlavu a necháš se unášet jeho dotyky a polibky, střídavě jemnými jako jarní tráva, střídavě krutými jako letní bouře. Jeho ruce bloudí po tvém těle, nedočkavě tisknou tvůj zadek, šíji i ňadra. Milování s velvyslancem sice nemá příliš dlouhého trvání, ale je jako uragán. Vzdycháte rozkoší a stříkáte vodu z bazénu na všechny strany. Po chvíli již jen spokojeně odpočíváte v náruči a ty víš, že tvé důkladné líčení vzalo za své. Voda je rozmazala. Tvé stažené vlasy se rozletěly do stran, zlomená spona zmizela na dně bazénu a chtě nechtě sis vlasy namočila. Číše, která vypadla Archanovi, se odkutálela stranou a rozlila na čistý mramor cestičku drahého vína. |
| |
| soukromá zpráva od Ester pro Pohladím ho po tváři "Já vám to zítra vynahradím."slíbím mu a když mě obšťastní tím pohledem, jako kdybych něco provedla a on mě při tom nachytal nemohla jsem odolat a zatvářila jsem se rozpustile. Myslela jsem že mě políbí, ale jen mé rty poškádlil a hned se zase oddaloval. Pohlédla jsem na něj z pod přivřených víček když mě ze sebe strhne. Polekaně zamrkám, ale hned mě zase na sebe přitiskne. Položím mu ruce na ramena a pohled mu opětuji. Jeho polibek mi sebral dech z plic, kousnutí mi nevadilo. Příjemně mě z toho zamrazilo a nohama jsem mu obemkla boky a mírně se zakloním dozadu aby se snadněji dostal k mým prsům. První jsem tiše vzdychala ale Archan věděl co dělat a tak jsem brzy začala i sténat, jak mě po jeho drsnějším zacházení bolely bradavky. Milování s ním bylo rychlé, ale rozhodně mě nenechalo chladnou. Zatínala jsem mu nehty do ramenou a dokonce jsem ho i pokousala i když ne tak aby mu to zůstalo. Řekla bych že jsem byla spokojená, aspoň pro tuhle chvíli. Zůstala jsem schoulená v jeho náručí a s hlavou opřenou o jeho hruď odpočívala. Ale pak jsem se narovnala a nabrala do dlaní vodu a opláchla si obličej, setřela jsem si tak rozmazané šminky než jsem se k němu znovu přitiskla a spokojeně vydechla. Pak k němu zvednu hlavu a několikrát ho zlehka políbila na rty a pak jednou dlouze. "Jsi divoch."konstatuji a olíznu si rty a mrknu na něj. Pohlédnu dolů do vody "A myslím, že jsem nenávratně přišla o svou oblíbenou sponu."pousměji se. Bylo to jen taková poznámka ne že by mi to zase tolik vadilo, nakonec jsem jich měla fůru. |
| |
| A zase lázně ...když už zase pouze sedíte ve vodě, objímáte se a tep se vám vrací do normálu, voda začíná být nepříjemně horká. Salamandři se nejspíše probudili a začali hřát. Možná jste je probudili vy vaším dováděním. Veselá myšlenka. Ještě se několikrát jemně políbíte, než vylezete z horké vody. V chladivém vzduchu z vás stoupá téměř nepostřehnutelná pára. Zabalíte se do hrubých osušek a lehnete si vedle sebe, Archan vyhledá lahev s vínem a zklamaně zjistí, že je prázdná. „Mám za to, že správný termín je `seveřan`,“ ušklíbne se na tvou poznámku o divochovi, „`divoch` je politicky nekorektní.“ Zatváří se vážně, jak to umí jen politici. Pak se rozesměje. Očima zůstává na tvých rtech a znovu se usměje, když zbystří tvůj podvědomý pohyb jazykem. Na zničenou sponu neříká nic, jen se po ní s hravou lítostivostí podívá do vody. „Asi budete potřebovat novou,“ odhrne ti z čela vlasy slepené jak vodou, tak potem. Ty budou také potřebovat umýt. |
| |
| Lázně Začínalo mi být horko, až nepříjemné horko a nejspíš jsem nebyla sama protože jsme oba velice ochotně vylezli ven z vody. Láhev s vínem je prázdní což mi také trochu zklame, protože bych se ráda napila. Zabalím se do osušky a znovu se uvelebím na lehátku, zadívám se na něj a oči mi radostí září. Na jeho poznámku o seveřanovi a ne divochovi se zamyslím a začnu se s ním smát. Přetočím se na bok a ruku mu položím na prsa a prsty začnu obkreslovat stále ještě vystouplé svaly. "Ale to se pak už nehodí k tomu co jsem s vámi zažila. A co takhle kompromis? Divoký seveřan?"mrknu na něj. "To ano. Ale ještě že mám u sebe náhradní."znovu se natáhnu a políbím ho mazlivě na rty. "Je mi s tebou dobře, Archane."řeknu mu a samozřejmě že jsem to myslela vážně. Pak se ale zvednu na loktech a zadívám se na něj "Zajímalo by mě proč vám nechce císař pomoci."řeknu a dívám se na něj, znovu si olíznu rty "Co kdyby jste mi vysvětlil o co jde, Archane? Jsem v císařově přízni. Mohla bych zkusit se u něj za vás přimluvit."navrhnu. |
| |
| Na ochozu Ze svého křesla pozoruji Araviara a na srozuměnou přikývnu. Pak už jen sleduji jak jeho silueta odchází pryč ověnčená září slunce jako by byl bohem. Nad touto představou se mi koutky úst pozvednou do mírného zasněného úsměvu. Ještě chvíli tak setrvám na slunci, které si neodbytně žádá někoho koho by mohlo pohladit svými paprsky. Pro dnešek to ale nebudu já nýbrž někdo jiný. Kdo? To nevím... Vstanu a odejdu do svého pokoje, kde se o mne začne starat několik otrokyň. Po chvíli jsem oblečena do jezdeckého a připravena na cestu. Prohlédnu se v zrcadle abych opětovně tiše ocenila precizní práci svůj služebných. Vlasy jsou sepnuté do elegantního účesu tak aby mi při jízdě nepřekážely. Šat se shoduje s barvou mých očí. Švadleny odvedly skutečně výbornou práci jelikož oblečení mi padne jako ulité. Ostatně jako většina šatů, co mám. Po chvíli chůze se ocitnu v blízkosti stájí. Jdu na čas čímž jsem si jistá. Už zdálky spatřím postavu císaře po jehož boku stojí kůň. Když se dostanu blíže tak mne krása koně skoro přikotví k zemi. Sice v chůzi nezpomaluji, ale oči se mírně otevřou více než jindy v nevyřčeném údivu. Bože, ten je krásný, vydechnu jakmile stojím vedle těch dvou. Hned na to koně zlehka pohladím po hlavě přičemž se mi na tváři ukáže široký úsměv, který popisuje daleko lépe, co cítím než slova, která bych řekla. |
| |
| Lázně „Souhlasím,“ přikývne na tvůj kompromis. Když ho zase políbíš, polibek ti oplatí. „Opatrně, Ester, nemůžeš mě pořád takhle líbat. Je to nebezpečné,“ pronese hlasem, jakým se straší malé děti při vyprávění strašidelných příběhů. „A už bychom si mohli nastálo tykat, Ester, zní to směšně, chvilku vy, chvilku ty, “ přejede ti prstem po rtech. Z rozmluvy vás vyruší skupinka tří mladíků, kteří se smíchem proběhnou jinou částí lázní. Pouze je zahlédnete, jak se mihnou na konci chodby, která vede k vám. Zamíří k bazénku s chladnou vodou a následuje je skupinka rozdováděných nahých otrokyň. Po chvilce je zase ticho, jen k vám občas doléhají zvuky cákání vody a hlasitého hovoru, pro vás však je těžko postřehnutelné. „Také je mi s tebou fajn, proto doufám, že se zítra uvidíme a budeme se moci pobavit i mimo palác,“ připomíná ti tvůj slib, „zítra to bude U Rudovouse skutečně zajímavé. Slyšel jsem, že tam budou mečové tance.“ „Hmmmmmm, císař králi nevěří,“ hned se rozpovídá, „to není žádné tajemství. Jestli si má vybrat mezi králem a žoldnéřským cechem, není to snadné rozhodnutí. Kalerie JE žoldnéřský cech. Upřímně, myslím si, že se chce císař s někým ještě sejít. Možná se svými špióny, nevím. Občanská válka by ale Kalerii neprospěla. Bojím se, že císař myslí více na sebe, než na blaho země. A já hrozně nerad zůstávám na prohrávající straně...“ Pokrčí rameny: „To tě tak zajímá politika?“ |
| |
| Stáje Když hřebce pohladíš, netrpělivě si odfrkne a přešlápne na místě. Pak se za tebou zvědavě otočí a natáhne k tobě čumák. Už je osedlaný, s plnými sedlovými brašnami, lukem a šípy. „Jsem rád, že se ti líbí. Myslím, že se budete k sobě hodit. Potřebuješ rychlého koně a tenhle je prý ze všech nejrychlejší,“ usmívám se, když si vzpomenu na obchodníkovo vyprávění. Každý kůň je nejrychlejší, nejzdravější a vůbec nejlepší. Když ho kupuje císař... „Jsem zvědav, jestli dožene moji Vichřici,“ mrknu na Ayshu, „vyrazíme?“ Vyhoupnu se do sedla mojí černé kobylky a vyjedu tryskem ze stájí. Snad nenapadne nějakého hlupáka se mi stavět do cesty. Vichřice své jméno nezískala jen tak pro nic za nic. |
| |
| Lázně "Nebezpečné?"opakuji a pozvednu překvapeně obočí, zamyšleně mlasknu jazykem "By jsi mě snad chtěl za ty nevinné pusinky ztrestat?"zasměji se "Nemůžeš mi to přece vyčítat, já jsem prostě mazlivá tvor."mrkla. Podepřu si jednou rukou hlavu zatím co druhou stále jezdím po jeho hrudi. "Ano to můžeme. Navíc jsme se myslím sblížili již dostatečně na to, abychom si mohli tykat."ohlédnu se po hluku a pobaveně sleduji jak kolem proběhnou mladíci a za ním nahé otrokyně. Mladíci si zajisté dnes pořádně užijí. Znovu otočím svou pozornost na Archana "Mečové tance? Ach! Ty jsem už dlouho neviděla! Na to se moc ráda podívám."řeknu nadšeně. Ale hned se zase uklidním a poslouchám ho "To je hodně zapeklitá situace."skousnu si ret. "Tak to nevím jestli něco zmůžu. V tomhle bych nevěděla jak se rozhodnout ani já."zavrtím hlavou "Ale můžu to aspoň zkusit jestli o to stojíš?"zeptám se a zahledím se na něj. "Jestli mě zajímá politika? Samozřejmě. Je dobré být v obraze."pokrčím rameny. "Jak by jsi se rozhodl ty být na místě císaře?"zajímám se o jeho názor. |
| |
| Pokud možno pryč... Tohle je snad zlý sen. probleskne mi hlavou, ubráním se protočení očí, jen rezignovaně povzdychnu, zároveň trochu nervózně zatěkám očima k východu z jídelny. Při svojí rychlosti, když ho nechám přijít dost blízko ke mě, bych tam mohla doběhnout a proklouznout. A k východu to zas tak daleko není. Navíc s rukou v závěsu se běhá hodně ztěžka. Přemýšlím, zda se ohledně kladiva vymluvit na Sailona, nebo to říct popravdě.... Ustoupím kousek od něj, podél jedné hrany stolu ke druhé. ,,Co se týče toho kladiva, pro něj jsi mě v určitém slova smyslu poslal sám." odvětím a ještě o kousek ustoupím, k východu se již nedívám, vím kde je a takhle by mu to mohlo zbytečně dojít. Možná, že to kladivo ani nebudu muset použít pro vysvětlení toho, co jsem mu teď řekla. Hlavně pro jeho štěstí, i když možná, že mu to zahálení tady nevadí, pak by si ho mohl prodloužit, ale pochybuji, že bych za to sklidila nějakou vděčnost. Oči upírám stále na Gaura, jakmile on udělá krok, udělám ho i já-směrem od něj, samozřejmě, přičemž se stále blížím k východu. V dlani pevně sevřu hlavně obojek, ale prsty se jaksi samovolně obemknou i kolem topora od kladiva. |
| |
| Jízda Při zmínce o rychlosti koně se jen pousměji. Třeba se mi tentokráte podaří po dlouhé době opět vyhrát. Ještě více se usměji, když se ve vzduchu začne vznášet nevyřčená výzva k závodu. Ani ne o sekundu později se hbitě vyhoupnu do sedla koně a vyrazím za Araviarem. Vskutku je ten hřebec hodně rychlí. Rozhodně o něco rychlejší než zvíře, které jsem měla před ním. Pomalu, ale jistě se začnu přibližovat k svému soupeři. Bohudíky, že se nám v tu chvíli nikdo nepřiplete pod nohy koně. Zajisté by skončil hodně pohmožděný ne-li mrtvý. Neúnavně Ohnivouse pobízím aby ještě přidal. Znova se ve mně probudí ta dětská soutěživost. Jako jiné princezny kdysi protančily střevíčky já spíše uhnala koně. |
| |
| Lázně „Trestat ne, ale stále by se ti mohlo něco stát. Znovu. Něco nečekaného, spontánního a vášnivého. Ne nadarmo mi říkají Divoký Seveřan! I když zdá se mi, že by ti to nijak nevadilo,“ mrkne na tebe. „Dobře, ujednáno,“ přikyvuje, když se mu podařilo tě bez zvláštního úsilí přesvědčit na takový bláznivý výlet. Přesto máš pocit, že má za lubem ještě něco dalšího, co už neříká... „Určitě to zkus. Já si myslím, že pokud císař nepodpoří krále, ostatní panovníci si uvědomí, že se jim může stát něco podobného. Někteří si to nepřipouštějí a jen proto jsou s císařem zadobře. Ale kdyby jim to třeba někdo prozradil ... a navíc by to byla pravda... Mohlo by z toho vyplynout povstání. Celowallenoorské. A to bych císaři nepřál,“ pokrčí rameny, jako že on se může vždycky schovat někam ... kde bude klid. „Já bych se rozhodl pro krále. Alespoň teď.“ Jídelna Jeho oči se zúží, jak se snaží domýšlet to, na co jeho chabá mysl nestačí. Přejíždí očima na kladivo, pak na obojek, podívá se tobě do očí. Udělá krok, postaví se ti do cesty. Než si ale stihneš promyslet co dál, uhne. Jsi takovým vývojem událostí zaskočená, nedůvěřivě se díváš na obra a on zase na sebe. Zjišťuješ, že podvědomě kopíruješ jeho pohled z pod přivřených víček. „Dobře, tak běž,“ ustoupí ti úplně z cesty a pokyne zdravou rukou směrem k východu. Co jen způsobilo, takovou nenadálou změnu v jeho chování? Proč se tě nesnaží jednou rukou přirazit ke zdi? Za krk? Otázkou je, jestli nad tím chceš dále bádat, nebo se raději ztratit. |
| |
| Jízda Ženeme se jako šílení přes nádvoří. Naštěstí je služebnictvo, které sem patří, náležitě poučeno a uhýbá, co mu síly stačí. Zpomalím, aby byl závod fér a abychom vjeli do otevřené brány zároveň. Teď totiž nastává ta opravdu zajímavá část závodu. Ohlédnu se a vidím, že Aysha s Ohnivousem si opravdu padli do noty. Skvělý kůň a zkušená jezdkyně. Když vjedeme do města, zase přidám. Ano, vím, že Aysha nerada prohrává. Ale na druhou stranu, když ji nechám vyhrát, pozná to. Pobodnu koně a vyrazím na bláznivou jízdu ulicemi k severní bráně. Vichřice pohodí hlavou a snaží se dostát svému jménu. Jedeme městem, naštěstí lenivé odpoledne vyprázdnilo ulice a kolem překvapených stráží projedeme tryskem rychlým jako uragán. Pochybuji, že vůbec poznali, kdo kolem nich projel. Salutovat nestihli. Odbočíme na polní cestu, pak se ženeme přes louku a nakonec přijíždíme ke staré lípě, která je odjakživa naším cílem. Aysha proletí jejím stínem o úder srdce rychleji, i když i to je sporné. Ale vyhrála. Uřícení psi dobíhají po chvíli k nám. Zpomalíme a zastavíme se vedle sebe na okraji lesa. Řídký listnatý les dovoluje jízdu na koni, i když ne tak zběsilou, jakou jsme právě předvedli. „Tak, co budeme dnes lovit, má milá? Ptáky nebo vysokou? Ryby?“ ušklíbnu se, když si vzpomenu, jak se Aysha vzteká při střelbě do potoka. Lom paprsků ji vždy mate. „Nebo snad mravence ze svých šatů?“ |
| |
| Lázně Začnu se smát "Tak to se ti určitě nezdá."odpovím mu pobaveně a zapíchnu mu ukazováček do prsou a přejedu mu s ním dolů po břiše až k pupíku kde ho zastavím. Zvědavě se na něj dívám, jsem si jistá že něco má v plánu. Že by si pro mě připravil něco navíc? Překvapení? Ale myšlenky na to zaplaším, když se vrátí rozmluvě o Císaři. Přikyvuji a jeho postoj zcela chápu, je vždy lepší být na té silnější straně. "Zkusím s ním promluvit jen co budu mít možnost."slíbím mu "Ale nic nezaručuji."pokrčím rameny "Ne vždy mě Císař vyslechne. Záleží na jeho náladě."narovnám se a posadím. "Teď mě na chvíli omluv. Musím si odskočit. To asi to víno."vstanu, skloním se a políbím ho letmo na rty. Pak se vydám k záchodům, cestou zvědavě kouknu po mladících s otrokyněmi. Chvíli přemýšlím nad tím co dalšího s Archanem uděláme. Další mluvení, koupání.... hm... měla bych vymyslet něco dalšího aby se to neomrzelo. "Tak tu jsem zpět."řeknu když se k velvyslanci vrátím. "Nestýskalo se ti?"mrknu na něj laškovně. |
| |
| Jízda Stejně jak jsme uháněli po nádvoří tak se nyní ženeme ulicemi města. Oči upírám na Araviarovi záda. Okolí je pro mě jen rozmazanou šmouhou, ve které těžko rozeznám obrysy domů natož lidí. Když odbočíme na polní cestu jako by Ohnivou nabyl nových sil a přidá o něco více s čímž se doháním císařovu Vichřici. Již z dálky vidím lípu a srdce se mi rozbuší když se zvedne hladina adrenalinu představou možného vítězství. Už jen kousek. pomyslím si a vskutku prolétne okolo lípy o něco dříve. Zpomalím hřebce, se kterým jsem odběhla o kousek dále načež se vrátím ke stromu s vítězným úsměvem na tváři. Vypadá to, že dnes každý z nás v něčem vyhrál. pronesu potěšena výkonem svého koně. Zatím se manžela neptám na to, co ho trápí. Až bude chtít řekne mi to sám a pokud ne zavedu na to řeč. Naučila jsem se dávat mu prostor k tomu, aby se sám rozhodl místo toho vnucovat se. Krátce se zasměji. Myslím, že dnes bychom mohli lovit vysokou. Abych také něco chytila. rozhodnu se jelikož ryby skutečně nejsou můj nejlepší obor a na ptáky dnes nemám náladu. Navíc slunce začne za chvíli pálit a tak se před ním jednodušeji schováme ve stínu než někde na paloučku. |
| |
| Tady něco nehraje... Čelo se mi pomračí, a to vcelku dost. Lze ale poznat, že ne nějakou zlostí, ale spíš tím, že tomu nějak nechci věřit. Zatraceně... CO se stalo, nebo děje? přešlápnu na místě, současně s tím napínám všechny smysly, čekám, jstli nepostřehnu kroky nebo cokoli, co by znamenalo něčí přítomnost, je to několik vteřin. Pokud se nic podezřelého neobjeví, stále víc jak opatrně se vydám k východu, nespouštím z očí Gaura a současně stále naslochám jakémukoli podezřelému zvuku. Tohle se mi vážně nějak nezdá a nelíbí... Když se octnu u východu, krátce stisknu rty. ,,Díky...." vyleze ze mě konečně a trochu neochotně, vlastně ani pořádně nevím, proč bych mu měla vyjadřovat hlasitý dík za to, že mi nic neprovedl. ,,To kladivo... ti nechám venku před východem z budovy... Pak si pro něj můžeš dojít..." dodám ještě. |
| |
| Lázně Mladíci se s otrokyněmi zatím dobře baví. Cákají po sobě vodu, honí se kolem bazénu, různě laškují. Muži plácají děvčata po zadečcích, dívky se jim naopak věší kolem krku a snaží se získat si jejich přízeň. Jedna rozdováděná dvojice právě padla do vody a postříkala tak nečekaně všechny ostatní. Mihneš se zamyšleně kolem. Když se vrátíš, Archan spokojeně polehává u vody a odpočívá. Naoko podřimuje, ale když přijdeš blíže, jedno z očí lenivě otevře. „To víš, že se mi stýskalo. Ta voda tak uspává a mě se ještě rozhodně nechce spát. Tak teď bychom se mohli tedy opravdu vykoupat a pak? Co dělá taková neobvyklá žena, jako ty, celý den?“ Chodba Gaur nic neříká, jen tě celou cestu ven pozoruje. Ať se snažíš, jak chceš, nic a nikoho nevidíš. Jsi opatrnější než liška, která slídí kolem kurníku. Přesto, jak jsi napjatá, nepřijdeš na nic, co mohlo změnit obrovu náladu. Vypadneš ven, zahodíš kladivo a zamíříš zpět přes palác. K Sailonovi dorazíš právě včas, kdy končí úklid své laboratoře. Ani ti to tak dlouho netrvalo, ale stále ještě cítíš adrenalin a srdce ti splašeně bije. „Úspěch?“ zadívá se Sailon na obojek v ruce a odloží poslední stojan do police. |
| |
| Pokus o lov Dnes se mi nechtělo štvát zvířata lesem a pak je unavená střílet. Prostě jsem měl náladu na lov sofistikovanější, vyžadující důvtip a přípravu, trpělivost a vytrvání. Nejdříve jsme si chtěli počíhat na jeleny vracející se z luk, ale nepoštěstilo se nám. Dlouhé a tiché čekání sobě nablízku ale bylo příjemné a čas rychle utíkal. Psi vydrželi také dlouho ležet, ale nakonec je přemohl neklid, začali se ošívat, ňafat po sobě a občas i chňapat. Odešli jsme tedy hlouběji do lesa, hledat studánku, ke které chodí zvěř pít. Protože je to daleko, rozhodl jsem se jako první porušit ticho: „Aysho? Už jsi mluvila s velvyslancem? Myslíš, že bys ho mohla večer zabavit? Musím probrat nějaké důležité záležitosti s Horstem. Byl bych rád, kdyby nám vzácný host nepobíhal po paláci bez dozoru. Mohl by něco někde zaslechnout, dovtípit se...“ |
| |
| Lázně Usmála jsem se, když jsem viděla jak mladíci s otrokyněmi dovádějí ve vodě. Najednou jsem si oproti nim připadala... stará. A to jsem nebyla o moc starší než oni. Vrátila jsem se k Archanovi, který polehával u vody. Posadím se k němu "Nemusíš se obávat. Kdyby jsi přece jen začínal podřimovat já tě probudím."ujistím ho. Pootočím se a přehodím nožky přes jeho klín a zadečkem se opřu o jeho silné stehno. "Co dělávám?"zamyslím se "No když zrovna nedělám společnost nějakému muži... tak si čtu, opaluji se, chodím do lázní... dopřávám si masáže, povídám se s přítelkyněmi, poslouchám kde jaké nové drby, trénuji břišní tanec, někdy kreslím... ne že bych pro to měla vlohy, ale občas si obrázek namaluji nebo si hraji na harfu nebo loutnu. No je toho celkem dost. Ale stejně nejraději strávím čas s muži a jejich hřejivém náručí."usměji se "Nakonec... měla bych si to užít dokud jsem ještě mohu. Kdykoliv mohu ztratit přízeň císaře a také mi už není osmnáct."povzdychnu si. "Bojím se dne, kdy už nebudu žádaná."svěřím se mu. |
| |
| Úspěch? To sice ano, ale... Když konečně uvidím Sailona a jeho laboratoř, přecijen se mi trochu uleví. Nahromaděné napětí způsobilo, žetentokrát jsem všechny schody nejenže překonala bez zastávky, ale i vcelku rychle a na jejich konci jsem nebyla ani přespříliš zadýchaná. Hlavou mji stále vrtá, co se tam stalo, že Gaur tak otočil, ale zároveň na něm bylo znát, že to patrně neudělal z vlastní dobré vůle? Alchymistu díky tomu zamyšlení napůl nevnímám, takže trochu prudčeji zvednu hlavu a tázavě pozvednu obočí, když se mi zpětně promítnou jeho slova. Trochu zmateně kývnu. ,,Naštěstí ano, i když..." mám mu to svěřit, či ne? Ale koneckonců, co by se asi tak stalo.... ,,Se tam událo něco dost... zvláštního.... Narazila jsem na Gaura. Nemohl pracovat, protože měl zraněnou ruku. Chvíli jsme se poměřovali, ale on nakonec, i když ještě okamžik předtím to tak nevypadalo, mě pustil. Nikdodalší tam nebyl a já netuším, co to mělo znamenat a vpravdě... I když mi to pomohlo, tak se mito zdá trochu podivné." zlehka pokrčím rameny, tep se již srovnal, ale nepříjemně napjatý pocit v žaludku stále přetrvává. ,,I když možná dělám z komára velblouda..." dodám nakonec a mávnu rukou, hned na to se mi rozzáří obličej. ,,Hmmmm.... A co máme dnes k obědu?" prohodím s lesknoucíma se očima a úsměvem, který by mohl náležet rozverné dívence. |
| |
| Lov Nakonec jsme tedy začali číhat. Jenže jako by všechna zvěř zmizela a my nebyli schopni na nějakou narazit. Úkosem jsem pohlédla na psy, kteří začali být netrpělivější. Zkrátka potřebovali pohyb. Nezdar na jednom místě nás donutil přesunout se jinam. Pak Araviar promluvil. Po celou dobu mlčela a nepřerušovala ho. A je to tu, pomyslím si když to vše vyslechnu načež začnu přemýšlet jako to zaobalit abych splnila to, co jsem slíbila čaroději bez toho aniž bych urazila svého muže. “Ne ještě jsem s ním nemluvila“, odpovím, aby moje mlčenlivost neudělala žádný nežádoucí dojem. Byl to taky jeden ze způsobů jak si získat trochu toho času navíc. “Původně jsem chtěla večer strávit s tebou. Ale když myslíš, že bude lepší abych zaměstnala velvyslance…“ pronesu hlasem, který nesl jistý náznak zklamání. Snad menší dobře zahraná přetvářka zabere a Araviar změní názor. I když jsem musela uznat, že z toho, co mi řekl to vypadá, že náš host je jakýmsi druhem nebezpečí, které by možná mělo být hlídáno. |
| |
| Lov Psi se někam ztratili a z dálky je pouze slyšet hravé štěkání. Z lovu již nejspíše nic nebude, ale to nevadí. Procházka lesem je také příjemná. Uniknout od všech těch vladařských povinností a intrik v paláci. „Já myslím, že když spolu strávíme celé odpoledne,“ usměji se na ni, „a celou noc, tak bychom mohli trochu toho času obětovat i velvyslanci. Navíc, mohl by se urazit. Co říkáš, má milá?“ Než však stihne Aysha odpovědět, zatáhnu ji za strom. „Š, š, š, ššš,“ přiložím si prst na ústa a ukážu mezi stromy ke studánce. |
| |
| Studánka Hlavu od přízračné hladiny zvedne kůň. Ne však ledajaký. Bílý jako sníh, ušlechtilý, se silnými svaly, přesto menší. Přímo na čele mu vyrůstá z hlavy dlouhý roh. Pohodí divoce hlavou, až jeho hříva zavlaje. Znovu se napije, ale jen krátce, nespouští oči z místa, kde jste se schovali. Divocí jednorožci působí sice mírumilovně, ale je lepší se držet v uctivé vzdálenosti. Mnoho hlupáků se chtělo k takovému zvířeti přiblížit, vzpomínaje na pohádky. Jednorožci jsou ale nebezpečná zvířata. Chvíli ještě postojí na okraji studánky a pak majestátně odejde mezi stromy. |
| |
| Lázně „Toho bych se rozhodně nebál, Ester. Ty budeš žádaná jistě dlouho. Ne každého láká mládí, vášnivost a hloupost mladých žen. Ženy zrají s věkem. Kyselé hrozny trhané přímo z vinice omrzí a pak ... si muž raději vychutná dobré archívní víno, s vyváženou chutí, připravené s pečlivostí, láskou a zkušenostmi,“ při posledních slovech tě pohladí po tváři. „Ale teď mi pověz, jaké obrázky kreslíš. Tedy pokud to není státní tajemství,“ ušklíbne se, aby tě trochu pozlobil. |
| |
| U Sailona „Gaur je padlý na hlavu,“ velice rychle najde Sailon vysvětlení, až tě to zarazí. Nakonec však promluví vážněji: „Ale kdo ví? Třeba se kolem právě potuloval některý z duchů paláce. Sice nejsou vidět, ale cítit ano. Budova je stará a její duchové silní,“ rozmáchne rukama, aby dodal slovům váhu. „Třeba si tě všimli a drží se ti nablízku. Nebo se právě prohnula Opona. To je poté možné cítit závan smrti a každý si rozmyslí, jestli riskovat. Blíží se svátek Kainova království, to se Opona vždycky chová divně,“ mění hlas tak, že spíše připomíná vyprávění strašidelných historek večer u dohasínajícího krbu. „A nebo ... je Gaur prostě padlý na hlavu. Pojď, máme chléb, sýr a prvotřídní zeleninu. A k tomu domácí klobásky od mého bratra. Musíš mi s nimi pomoct, protože já se jich jinak příšerně přejím a bude mi špatně,“ pokyne ti rukou, abys vystoupala po schodišti na vrchol věže. |
| |
| Lázně Začne se usmívá "Ty říkáš ty nejsladší věci, Archane."řeknu přítulně. "Ty umíš krásně lichotit."zavrním spokojeně, bylo to od něj milé. A to jeho přirovnání k dobrému, archívnímu vínu se mi opravdu líbilo. Zeptá se mě na mé "umění" odkašlu si "No... kreslím nejčastěji květiny. Ty by mi celkem šli. Občas zkouším i lidi, ale mám s nimi problémy... víš jak je těžké nakreslit nohy od kolen dolů? Je to děsný."postěžuji si a natáhnu se na záda. "Když jsem v zahradě. Prostě si sednu před nějakou květinu a snažím se ji nakreslit. Ale ještě nikdy jsem je nikomu neukázala. Příliš se stydím. Opravdu nejsem v malování příliš dobrá." |
| |
| Lov Zářivě se usměji, když se dozvím kolik času budu moci strávit s Araviarem. Konečně bylo na čase, prolétla mi hlavou kousavá myšlenka, kterou jsem však ihned zapudila, či se sama vytratila, jak jsem byla zatažena za strom. A potom jsem uviděla snad to nejúžasnější zvíře. Tedy aspoň mě vždy připadalo úžasné a dokázalo mě přímo očarovat. Stále se kouká naším směrem. Nedokážu z toho zvířete spustit oči, vzrušením se mi zatají dech. Ještě chvíli jsem sledovala místo, kde ten krasavec zmizel. “Krásný zvíře,“ řeknu po chvíli s značným uznáním v hlase. Pak obrátím svůj pohled na císaře. “Co tedy teď podniknem, když to vypadá, že lov už skončil?“ optám se mírně zvědavě s náznakem úsměvu na tváři. |
| |
| Lov? „Ano, nádherné,“ raději si nechám své vzpomínky pro sebe. Přece jen, zkazit tak romantickou chvilkou vyprávěním mého minulého setkání s jednorožcem by byla hloupost. Hlavně proto, že to bylo setkání plné děsu, bolesti a smrti. Na chvíli je vidět mé zamyšlení na tváři, jako bych vzpomínal na něco ošklivého. To ale ihned zmizí, jak se Aysha laškovně zeptá, co podnikneme teď. „Správný muž je připraven na každou situaci,“ zamířím s úsměvem zpět ke koním, na místo, kde jsme je nechali pást se. Ze sedlových vaků vytáhnu složenou pokrývku. „I když jsme nic neulovili, o hladu být nemusíme,“ s těmito slovy vytáhnu jídlo, které jsem pečlivě "nakradl". Ovoce, půl chleba, sýr. Měch s vínem. |
| |
| Oběd se Sailonem Několikrát překvapeně zamrkám, nebýt přirozeně snědé, od slunce do bronzova opálené kůže, byla bych bledší jak stěna. Duchové paláce? Všimli? Mě? Proč? otázky mi víří hlavou jak zběsilé a nevypadá to, že by se v příštích chvílích měly moje myšlenky uklidnit, čemuž Sailonův hlas nepřidává. Opona? Proč si připadám jak u nějaké duchařské vědmy a ne u... Moment... alchymie zas k tomu všemu nemá tak daleko. pomyslím si nakonec. ,,Možná bys tohle mohl vyprávět nějakým zlobivcům před spaním. Jsem si jistá, že by pak z postele nevystrčili nos." prohodím zlehka v žertu, ale přecijen je v tónu hlasu slyšet, že mi z toho, co říkal, není příliš dobře po těle. Sice nemám žádnou víru v Boha, ale věřím, že tady přecejen nejsme jenom my a něco vyššího existuje. Přirozeně-jak jinak si vysvětlit nevysvětlitelné? A teď nemyslím to s Gaurem. To bylo oproti jiným věcem naprosto bezpředmětné, nicotné... ,,No.... raději to nebudeme rozebírat. Důležité je, že mám to, co chtěl císař a nestalo se přitom nic, co by komukoli bylo nějak nepříjemné." zlehka úlevně vydechnu, pak se pousměji. ,,Hmmm, tak to zní víc jak lákavě. Vcelku dobře, že jsem dnes ani nesnídala, toho zaplněného kousku místa v žaludku by byla škoda. Jenom doufám, že se pak ještě vejdu do šatů." zlehka na Sailona mrknu, pak se vydám po schodišti nahoru. |
| |
| Lov u konce, čas na piknik Zkoumavě si Araviara prohlédnu. Čekám s čím se pochlubí a když zjistím, co pro nás přichystal tak se jen zvonivě zasměji. “Vskutku vždy myslíš na všechno,“ pronesu s širokým úsměvem a hned na to rozprostřu deku na hebké trávě. Potom už jsem s pomocí manžela naskládám jídlo na pokrývku přičemž se po některém tom kousku ovoce mlsně poohlížím. Když máme hotovo tak můj obličej září radostí a štěstím. Skutečně podařené odpoledne, pomyslím si pro sebe nadšeně a usadím se na dece. Ještě chvíli očima jezdím po jídle před sebou než se konečně natáhnu pro jablko a zakousnu se do něj. “Jeden by ani nevěřil jak mu při lovu vyhládne,“ řeknu jako by překvapeně načež se znova zasměji. |
| |
| Laškování v trávě Lesem ševelí vánek, psi dovádějí poblíž a koně podrážděně odfrkávají, když se jim nějaký ze psů připlete příliš nešikovně pod nohy. Tvůj choť si přisedne blízko k tobě a natáhne se pro hroznové víno. Když se zakousneš do jablka a tak nejsi chvíli ve střehu, nakloní se blíž a políbí tě na krk. „Ano, jednomu opravdu vyhládne,“ přitaká a jemně tě kousne. V tu chvíli se zetřepetáním křídel a poděšeným křikem vylétne z koruny stromů sojka. Tvůj manžel se zarazí a zadívá pátravě do korun stromů. Nejspíše to stejně nic není, chodíte sem lovit často a šance, že by tu bylo něco vyloženě nebezpečného, je malá. Před rokem se tu usídlila samotářská kokatrice, ale tu královští lovci dávno chytili. Uvědomíš si, že je chudák tak napjatý. Starosti na něj doléhají... |
| |
| Piknik Dech se mi mírně zatají, když na krku ucítím Araviarovi rty. Bezděčně se mírně kousnu do rtu. Avšak napětí, které z císaře sála je pro někoho jako já těžce přehlédnutelné. Zastavím jablko v polovině cesty k ústům a položím ho zpět do klína. Hned na to se zkoumavě podívám na muže vedle sebe. “Nechtěl by ses mi vypovídat Araviare? Bylo by ti daleko lépe,“ pronesu, mezi námi dvěma, již známou věc a položím svou ruku na jeho na znak, že svá slova míním vážně, jako ostatně vždy. Odložím jablko stranou a posadím se tak abych na Araviara lépe viděla. Chvíli na to ho pohladím po tváři stejně jako to dělám vždy když tuším, že ho něco trápí. Na tváři se mi usadí ten důvěrně známý, upřímný, konejšivý úsměv. Ani není třeba slov na pobízení. Císař sám spustí. Možná ne hned, ale za chvíli určitě. Snad až si rozmyslí jak položit slova do vět nebo až se rozhodne, co všechno mi řekne. |
| |
| Rozhovor v trávě Chvíli se jí dívám přímo do očí. Je to těžké, tak bych jí to chtěl říct, ale nemůžu. Nechci, aby to věděla. Alespoň ne prozatím. Nechci, aby ji mé hříchy stáhly se mnou přes Oponu... „Možná že chtěl,“ promluvím, když spustím oči z korun stromů, „víš, kalerijský velvyslanec... Probudil u mě mnoho vzpomínek. Vzpomínek na to, co jsem vykonal. A ne vše bylo dobré. Ty vzpomínky se vracejí, jako když se člověk najednou probere ve světě, který už není jeho svět. Bojím se, že jsem zestárl. A že všechno, co jsem kdy dal dohromady, že to se zase roztříští.“ Hlasitě si povzdechnu a pak si lehnu na přikrývku ke skrčeným Ayshiným nohám. „Chvíli jsem si přál, aby ve korunách stromů bylo něco nebezpečného. Okřídlený had. Kokatrice. Hladový duch. Cokoli. Abych mohl tasit meč a dokázat sám sobě, že ještě nejsem tak starý, jak se mi zdá.“ Obejmu ji a stáhnu k sobě na pokrývku. Jídlo opatrně posunu bokem, abychom jej nerozmačkali. Zkoumavě pozoruji velkého lesního mravence, přilákaného sladkým ovocem. A přemýšlím. |
| |
| Rozhovor Nechám se Araviarem stáhnout dolů avšak očima neopouštím jeho tvář. Vím, co myslí tím stářím. Stejně tak dobře vím, že to není vše, co podněcuje jeho zachmuřenou náladu. “Síla nekotví vždy ve vítězství v boji na blízko, v přesnosti střely, která vyšla z luku, z účinnosti seku meče. Síla je i schopnost vyjednávat s druhými, udržet si postavení a respekt ostatních. Všechny tyto vlastnosti ovládáš dokonale, drahý. Není důvod obávat se, že stárneš. Lidé jako ty stárnou velmi, velmi pomalu,“ pronesu nakonec vyrovnaným hlasem a políbím svého muže na tvář. Následně se mi v očích blýskne. “To, že v tobě velvyslanec probudil staré vzpomínky mě mrzí…ale znám jeden účinný způsob, který ti pomůže na nějakou dobu zapomenout,“ dodám svůdně načež prsty jemně prohrábnu vlasy svého chotě, očima neopouštím jeho. O chvíli později se skloním a Araviara něžně políbím. |
| |
| Rozhovor? Usměji se. Vím kam míří. „Hmmm, třeba máš pravdu, možná je síla starých mužů v něčem jiném. Ale také je možné, že nějaké to vítězství v boji na blízko prostě potřebujeme.“ Ve zlomku vteřiny se převrátím a Aysha se ocitne pode mnou. Bude jí dlouho trvat, než přijde na to, jak se to mohlo tak rychle stát. Pohladím ji po vlasech. A při dalším polibku ji jemně kousnu do spodního rtu. „Jaký způsob máš na mysli, má drahá poražená?“ Nacvičeným pohybem jí rozepnu sponu, která držela její vlasy během lovu, a pohodím ji stranou. Teď by akorát překážela. |
| |
| soukromá zpráva od Aysha pro Stalo se to již po několikáté, ale vždy mi zůstane rozum stát čím to, že se vždy tak rychle ocitnu ve spodu. Avšak překvapení vymizí rychleji než by se dalo čekat. “Že by můj král netušil či zapomněl? Inu, tak já mu to s radostí připomenu,“ pronesu s úsměvem a zatímco znovu přitisknu své rty k jeho, nyní žádostivěji, jednu ruku přesunu k zapínání jeho kazajky, kterou začnu rozepínat přičemž vyzývavě přitisknu svoje těle k Araviarovu avšak ne tak moc, aby mě to zbrzdilo v rozepínání svršku jeho oblečení. |
| |
| soukromá zpráva od Araviar pro „Jsem císař,“ připomenu jí s hranou pýchou a napomenutím, „a ten nikdy nezapomíná.“ Přitisknu se k jejímu tělu, i když to není zrovna nejlepší strategie, jak z ní strhat šaty. Prostě musí chvilku počkat, nemůžu odolat objetí horkého těla, žhavého jako sám oheň. Znovu ji políbím, tentokrát dlouze a vášnivě. A vrhnu se na její oblečení. Zápasím se sponami, tkanicemi i knoflíky. A je to nerovný boj, musím přiznat. Pln žádosti nejsem schopen se soustředit a některé části oděvu kladou vytrvalý odpor. Nakonec však podlehnou náporu a my ležíme nazí spolu a líbáme se. Někdy opravdu lituji, že jsem se stal císařem. I toto je jedna z těch chvil. Proč nejsem třeba mágem, který zná všechna tajemství univerza a tím pádem i lásky? Prsty jemně přejíždím po křivkách jejího těla a občas zavítám i do míst, kde je Aysha lechtivá. |
| |
| soukromá zpráva od Aysha pro Ani jeden z nás nevydrží nápor touhy pročež začíná zápas s oblečením. Nevnímám čas ani okolí. V tuhle chvíli existujeme jen já a muž, který přede mnou nyní leží v celé své kráse. Rozhodně nevypadá na svůj věk. Tělo stále svalnatě a svěží. Pevné a pružné. Tělem mi projede elektrický výboj, který rozechvívá každý nerv. Prsty mu přejedu přes hruď načež začnu rty zkoumat jeho tělo. Vážím si těchto chvil, kdy s Araviarem hrajeme stejnou hudbu. Hudbu vášní a souznění. Přesně tu melodii, po které jsem už pár dnů tolik toužila. Moje ústa znova najdou jeho a dychtivě je ochutnávají jako by to měl být poslední okamžik na tomhle světě a my už nikdy neměli jinou možnost. Ani nevíš jak moc jsi mi chyběl, prolétne mi hlavou. Sotva tu myšlenku zachytím jelikož je vzápětí překryta vlnou touhy, chtíče a nedočkavosti. Tady se ztrácí moje veškeré sebeovládání a trpělivost. Právě v těchto chvílích se probouzí mé divočejší já, které ukrývám před zbytkem světa. |
| |
| Oběd se Sailonem „Duchové jsou náhodou skuteční až moc. To že je nevidíš na tom nic nemění. Akorát, že ve městech jsou často přehlušení vším tím shonem. Ale kdyby sis sedla na mýtinu ve hvozdu hluboko v noci... Sedla si, zaposlouchala se, zavřela oči a jen tak zůstala sedět, nějaký ze zvědavých by se určitě přišel podívat. A to bys dokázala vycítit,“ mluví úplně vážně, jako by ti dával návod na složitý alchymistický elixír. „Kdo ví? Možná je čas, abys zjistila, proč lidé uctívají bohy, titány, duchy nebo démony,“ pokrčí rameny, „moc povídáme a málo jíme.“ Vystoupáte po schodech na vrchol věže. Sailon jde za tebou, schody jsou prudké a velmi stočené. Vrchol věže je hladký a krom dvou kamenných sloupů tvořících náznak cimbuří, jsou okraje nechráněné. Pofukuje tu vítr, raději se ke kraji nikdy nepřibližuješ. Uprostřed, na větrem a vodou vyleštěném kameni, je připravený slíbený oběd na nízkém stolku a dva polštáře. S židlemi by se sem nikdo nesmýkal. Usadíte se a Sailon tě pobídne, ať ochutnáš. Je to pro tebe velmi nezvyklé, protože on jediný se k tobě nechová jako k otrokyni. Alespoň ne v soukromí. Ale stejně, když o něco požádá, těžko by se dalo odmítnout. Jeho hlas má vždycky podtext rozkazu, který by se snad bál neuposlechnout kdokoli. Možná i sám císař. Možná i duchové? Lázně „Patří to k jedněm z umění, které zase naopak muži získávají s věkem, pokud za něco stojí,“ odpoví na tvé zhodnocení jeho lichotek. „ale je to snadné, když je to pravda.“ Vtiskne ti letmý polibek na ruku a zamává zápěstím, jako by něčemu vzdával hold. Jen to v této pololežící póze vypadá trochu směšně. „Hmmm,“ zamračí se, „tak to asi nemám šanci některé z tvých obrázků vidět? Případně se nechat nakreslit? Přísahám, že by mi stačil obrázek od pasu nahoru!“ |
| |
| soukromá zpráva od Hlas lidu pro Když už leží oblečení všude kolem, nastává čas na průzkum vašich těl pomocí rtů. Aysha se začíná stávat divokou, škrábe a kouše, její trpělivost je ta tam. Aravir ji ale stále dráždí, oddaluje chvíli společného splynutí a občas ji přidrží, aby bylo po jeho a ona musela ještě chvíli počkat. Neuplyne ale mnoho času a už se nedokážete ovládnout ani jeden. A vlastně ani nechcete, proč taky. Milování s Araviarem je vášnivé a dlouhé, jak se snažíte být kreativní a pořádně si společné chvíle mimo palác užít. Když zůstanete ležet spolu v náruči, oba spokojení a příjemně unavení, tisknete se k sobě a mírně podřimujete. Prvních pár kapek nevnímáte, ale o něco později vás probouzí jemný deštík. Taková kratičká přeháňka, mraky ani neschovají slunce. Taková, která by jistě vykouzlila nad poli a lukami nádhernou duhu. |
| |
| Lázně Usmívám se čím dál tím víc "Měl by jsi to lichocení trochu omezit nebo začnu mít nos příliš moc nahoru."posadím se a prohlédnu si ho než si dřepnu a sednu se mu na klín. Zem ji začala studit do hýždí. Obejmu ho kolem krku "Možná kdyby jsi mě pěkně poprosil a dal mi jeden ze svých nejlepších polibku tak bych s tím svolila. Ale je to jen na vlastní nebezpečí. Neslibuji ti ani to že by jsi se poznal."pousmála se a políbila ho na tvář. "A zahrnuje to i ukázání mích výtvorů... ale také na vlastní nebezpečí. Snad nepřijdeš o oči."mrknu na něj. Bylo mi s ním dobře, ale pořád jsem měla pocit že má něco v plánu a nevěděla jsem jestli je to dobře nebo špatně. |
| |
| Po hrátkách v trávě Milování s Araviarem bylo jako vždy bouřlivé a vášnivé. Jako výbuch sopky za klidných dní. Nedalo se ovládnout vlastní pocity pod dotyky někoho, koho miluji a zbožňuji snad více než cokoliv na světě. Nakonec jsme si skončili v náručí jako kolikrát předtím, ale vždy to byl příjemný konec. Nejspíše jsem z toho přehršele slasti na chvíli usnula, ale probudili mě až jemné kapky deště, které se líně snášely k zemi. Chvíli jsem jen tak koukala než na mě padla zima z toho jak se voda usazovala na mojí kůži. Bezděky jsem se mírně otřásla, ale opouštět tohle místo se mi ještě nechtělo. O něco více jsem se přitiskla k Araviarovi abych si pro sebe ukradla ještě trochu toho tepla. |
| |
| Lázně „Prosím,“ usmál se Archan. Pak se k tobě naklonil, dotkl se svými rty tvých jen lehce, jemným polibkem. Jako když vánek rozčechrá vlasy nebo jako když peříčko spadne na vodní hladinu. „Lepší neumím,“ znovu se usměje, „takový ti bude muset stačit. Nebo mě musíš políbit ty.“ Jeho úsměv přejde do lišáckého úšklebku. Ano, tento muž něco určitě chystá. Nebo tě jen rád udržuje v napětí, tak nebo tak, příjemně tě z toho mrazí v zádech. „Půjdeme?“ nakloní se k tobě se stručnou otázkou. Příjemný odpočinek Probuzení chladivým deštěm je příjemné, ale brzy je chladný až příliš. Lidské teplo s chladem však zápasí statečně. A nutno říct, že i vítězí. Déšť po krátké chvilce přestane a zůstane po něm ve vzduchu jen příjemná vlhkost pomalu se ztrácející v horkém dni. Aravair se posadí první, nalezne odložené jablko a zakousne se do něj. Pak nabídne tobě: „Budeme se muset vrátit, už je pozdě. Bude po nás sháňka a panovnická práce se neudělá sama. Ve skutečnosti, každou chvilku, co se jí nevěnujeme, se císařství hroutí jako domeček z karet.“ Je vidět, že jej to mrzí, ale stále je císař. V takových okamžicích máš pocit, že byl vždy více císař, než manžel. Trochu posmutníš. |
| |
| Lázně Opravdu řekl prosím. Líbilo se mi to. Líbilo se mi když muži prosili. Věděla jsem tak že nad nimi mám moc. Přivřu oči když mě políbí, usměji se "A já si myslela že tak něžné polibky umí dávat jenom ženy."řeknu pochvalně. Znovu se k němu nakloním a tentokrát ho políbím já než vstanu "Dobrá. Půjdeme."souhlasím a vezmu své šaty, které si obleču a pak si začnu znovu připínat šperky . Nemohla jsem si sepnout vlasy, hold budu muset jít s rozpuštěnými vlasy. I když je v celé kráse předvádím raději v soukromí. "Jsem připravená."oznámím když si připnu náramek. Otočím se na Archana a natáhnu k němu ruku dlaní nahoru a zahýbám prsty jako kdybych ho k sobě lákala. "Takže to stále chceš risknout a nechat se mnou nakreslit?"zajímám se jestli si to nerozmyslel. |
| |
| Jablko odmítnu. Ostatně moc hladová nejsem a po jeho prohlášení mě i chuť přešla. Avšak nic najevo dávat nehodlám. Jen se na něj pousměji a pokývu hlavou. “Já vím, Araviare,“ přitakám a začnu šahat po svých věcech abych se mohla obléci. Zima už se do mě dala a nyní, když už mě nehřeje manželovo tělo, tak se mi do kůže zahryzla daleko více. Vesměs pomalu se o všeho obléknu načež se usadím na dece a vezmu si ještě trochu toho ovoce, aby se neřeklo. Představa toho, že se mám vrátit zpět do prázdných neosobních komnat, které mi jsou posledních několik let domovem, mě nijak neláká. Navíc mě ještě čeká návštěva velvyslance což je další povinnost, kterou bych nejraději odložila na neurčito. “Vydáme se tedy na cestu?“ zeptám se po chvíli a věnuji Araviarovi další úsměv. |
| |
| Les „Ano, vydáme se na cestu,“ přitaká císař, „čeká nás hodně práce a čím dříve ji budeme mít za sebou, tím dříve si můžeme užít společný večer.“ Posbíráte své věci, sbalíte je, obléknete se a vyrazíte zpět k městu i paláci. Tentokrát již způsobně, jak se na panovnickou dvojici sluší. Tedy krom toho, že vám chybí lovecká družina. Naštěstí má Araviar dostatečnou autoritu, aby bu to nikdo nevytýkal. Jediný, kdo si to dovolí, je Dageron. A pak někdy ty... |
| |
| Palác Když dorazíme zpět, seskočím z koně. Seběhnuvšímu se služebnictvu hned hodím sedlové brašny, aby neměli čas na nějaké poznámky, významné pohledy nebo něco podobného. Slunce se již blíží k západu, strávili jsme v lese daleko více času, než jsem předpokládal. Ale lov i spánek byly tak osvěžující, že si prostě nemohu stěžovat. Ani v duchu. Zachytím pohled Dagerona sedícího v křesle na ochozu. Tuší. A dívá se káravě, jako vždy. Musím si pospíšit. Políbím svou ženu na rozloučenou: „Musím něco projednat s Horstem. A jdu pozdě. Prosím, omluv mě.“ Ukloním se jí a vyrazím k Horstovým komnatám rychlým krokem. |
| |
| Duchové, nadpřirozeno.... Zatímco stoupám nahoru do schodů, přemýšlím o Sailonových slovech a někde uvnitř se vynoří ta dětská zvědavost zkusit to, co říkal. Co by se asi stalo? Jaký by to mohl být pocit? Myšlenky přeruší vyhlídka, na kterou se dostaneme. Vždycky mám z těchhle stěn ze vzduchu divný pocit jakéhosi napětí, své dělá i výška, v níž se nacházíme. Usadím se pohodlně na jeden z polštářů. Jakmile mě Sailon vyzve, abych si vzala, tísnivý pocit stažení uvnitř mě samé povolí, s úsměvem přikývnu a natáhnu se po víc jak lákavě vonícím jídle. I když musím přiznat, že teď bych asi nepohrdla snad ničím. Spíš napůl zhltnu pár soust, než začnu pořádně kousat. Polknu a usměji se. ,,Je to výborné. Ještě jednou děkuju. Po dlouhé době..." úlevně vydechnu. Kupodivu na to, jaký jsem předtím pociťovala hlad, jsem toho dohromady moc nesnědla. Ale, jak říkávala matka.. My otroci máe žaludek jako koně.... Malý, taže toho najednou moc nesníme, ale zas nás nezatěžuje, když máme běhat po celém paláci a plnit své povinnosti... |
| |
| Palác Souhlasně přikývnu a pobídnu koně do chůze. Bez psů a družiny se pomalu přibližujeme k městu a paláci. Už ne tak rozdováděně jako prvně, ale nyní jako řádný královský pár. Cesta probíhá v tichosti. Každý z nás si nese masku vládce. Na nádvoří předám otěže jednomu ze sluhů. “Hodně štěstí,“ stihnu mu ještě popřát než se vydá pryč. Chvíli se za ním dívám než se rozhodnu odejít do svých komnat. Asi bych, co nejrychleji měla najít velvyslance, aby si nezačal myslet něco, co by uškodilo mému postavení. Jakmile vejdu do svých prostor svěřím svoje tělo do pečovatelských rukou svých služebných. Však ony jsou dobře vycvičené na to, aby věděli do čeho mě obléknout když jde o nějakou schůzku. |
| |
| Lázně Velvyslanec se také oblékne a upraví, pak ještě opraví nějaký detail na tvých šatech, který nemůžeš vidět. I když se prostě možná chtěl jen znovu dotknout. Na lákání zareaguje přiblížením a vezme tě rukou kolem pasu. „Stále jsem si to nerozmyslel, jsem holt v některých věcech dobrodruh. Kam tedy vyrazíme nyní? Do tvých komnat, nebo raději do zahrady?“ ptá se zvědavě. |
| |
| Lázně Usměji se a opřu se o jeho rozložitou hruď "Tak... to záleží na tobě. Pokud chceš vidět některé mé výtvory musíš do mých komnat. Pokud chceš abych tě nakreslila tak stejně musím do svých komnat pro barvičky a plátno. A do zahrady... no to můžeme jít hned."pronesu. Stoupnu si na špičky a políbím ho na rty, než se od něj odtáhnu. "Tak jdeme."pobídnu ho a vyrazím pryč z lázní. Pohodila jsem vlasy, které mi létaly do obličeje, šimraly mě pod nosem a občas se dostaly i do úst. Musela jsem si najít sponu "Tak půjdeme asi ke mě. Musím si něčím sepnout vlasy."pronesu. Vydám se do mých komnat, když vejdu pobídnu ho aby šel dál. "Ty se zatím můžeš rozhodnout jak to bude s tím malováním."řeknu a přejdu ke šperkovnici, kde si najdu sponu. Přejdu k zrcadlu a začnu si vlasy upravovat. |
| |
| Esteřiny komnaty Projdete částí paláce, ještě slyšíte, jak se mládež baví v lázních, než je definitivně opustíte. Ospalý den pokračuje odpolednem, v zahradách ani jinde venku nikoho nepotkáte. Svou krátkou pouť skončíte ve tvých komnatách. Zatím, co se prohrabuješ šperky a hledáš sponu do vlasů, která by ti dostatečně slušela, Archan si zvědavě prohlíží vybavení tvých místností. „Venku je horko, můžeme zůstat tady. Alespoň nám tu zábavu nikdo nepřekazí, v zahradě bychom mohli ještě na někoho narazit,“ vymlouvá se, ale argumenty má rozumné. „Takže, čím začneme?“ nesměle se usadí na postel poblíž tebe. |
| |
| Po obědě Když poobědváte, Sailon tě vyprovodí s tím, že si musí po vydatném obědě zdřímnout, a ty, jakož ještě velmi mladá, by ses musela příšerně nudit. Když opustíš jeho věž, hned tě zaměstná zahradník, který se marně shání po pomocníkovi či pomocnici. Zbytek odpoledne ti rychle uteče při sázení stromků, plení záhonů a zalévání květin. Slunce se již chýlí k západu, když tě konečně propustí. Už ses bála, že nestihneš přijít na schůzku s císařem. Naštěstí ti ještě zbylo dost času, aby ses stačila převléct a umýt. |
| |
| Mé komnaty Můj pokoj byl... z mého hlediska dokonalý. Prostě můj. Krásná velká, postel s nebesy, noční stolek se stejného, tmavého dřeva na které stála olejová lampa. Naproti postele stála velká skříň na všechno mé oblečení a boty. Hned pod oknem jsem měla toaletní stolek se zrcadlem kde jsem měla i šperkovnici. Podlahu kolem postele pokrýval koberec a vedle dveří se nacházelo umyvadlo s karafou čisté vody. Otočím se na Archana "Tak dobře."řekla a přešla ke skříni, kde vysunula šuplík a pak vytáhla menší hromadu papírů. Posadím se vedle něj "Tak se podívej. Ale jestli se budeš chtít smát.. tak to zkus nějak zamaskovat."mrkla na něj a začala mu ukazovat obrázky které jsem nakreslila. Byli to celkem povedené obrázky barevných květin a obrázky lidí, které byli už méně povedené, bylo vidět že mám potíže se stavbou těla. |
| |
| Setkání s císařem Ze zahrad jsem vyběhla rychleji jak střela, žaludek už byl dávno ochuzen o to, co ho "tížilo", takže mi poloviční sprint nedělal takové potíže. Napůl jsem vrazila do místnosti, rychle přebrala šaty. Do rukou mi padly jasně měsíčkově žluté. odkaz odložila jsem je stranou, opláchla jsem se, bleskově ze sebe shodila zašpiněné modré a převlékla se. V jedné ruce obojek, v druhé váček od Sailona. Vypadalo to, že mám vše... Rychlým krokem jsem se vydala na místo setkání s císařem. Byl sice ještě čas, ale lepší přijít dříve, než-li později... |
| |
| Hlavně nenápadně Cítím, jak na mě leží pohledy obou. Čaroděje i mé ženy. Neohlížím se, cítím je dlouho, až konečně zmizím za rohem. Oddechnu si. Ne proto, že by to teď mělo být snadnější. Mám rád, když jsou věci těžké, ale ne komplikované. Když mé počínání vyžaduje úsilí, které mohu zaměřit na jeden jediný cíl. Zamířím k Horstovým komnatám, jako by se nic nedělo. Cestou potkám několik stráží, sluhů i otroků, snažím se jim věnovat tak málo pozornosti, jako většinou. Zaklepu na dveře a chvíli vyčkám. Pak vstoupím, jako by mě Horst vyzval. Já ale dobře vím, že uvnitř není. To je součástí plánu. Zavřu za sebou a dojdu k oknu. Tak fajn. Vyhoupnu se z okna v prvním patře a slezu do přízemí, zapíraje se o římsu a strkaje prsty do spár. Bylo by velmi trapné teď spadnout a polámat se. Tiše se proplížím, jako kočka, za zády stráží. Nepoužívanou chodbou vyrazím do knihovny. Co se týče ostatních, jsem na setkání s Horstem. A tak to má být. Knihovna Když vstoupím do místnosti a zavřu za sebou opatrně dveře, leknu se. Eschrat už na mě čeká. Nečekal jsem ji tu tak brzy. Přejedu ji pohledem, jak zhodnotím její oblečení. Skvělý výběr, bude se přímo hodit na náš − nebo spíše můj − nebezpečný podnik. „Má paní,“ pozdravím škodolibě otrokyni a přidám drobnou úklonu. Malé radosti života. Jen ať si zvyká. Schválně, jak zareaguje. Může na tom záviset mnoho... |
| |
| Esteřiny komnaty Archan se tváří velice vážně, když si prohlíží pergameny pokryté barvami. Nevíš, jestli máš vybuchnout smíchy, nebo jestli je to TAK vážné. Když si je doprohlíží, osloví tě: „Není to špatné, i když na lidech potřebuješ ještě pracovat. A proto bys měla cvičit. Třeba na někom, jako jsem já. Tak, jak si mám sednout? Chceš si mě nějak upravit? Naaranžovat? Převléct? Vysvléct?“ Při posledním slově na tebe mrkne. |
| |
| Knihovna Když se ozve cvaknutí dvěří, jemně sebou trhnu, ale vzápětí se okamžitě uklidním. Je to "jen" císař. Tedy ten, co by tu měl být. Nemohla jsem si nevšimnout jeho překvapení, patrně mne tady nečekal tak brzy. Jeho hodnotící pohled přejdu bez změny výrazu, už si mě prohlíželo víc lidí s mnohem menším, nebo žádným množstvím látky na těle, tak proč být v rozpacích. Co asi chystá? stále mi to vrtá hlavou a obojek v dlani začíná opět nepříjemně pálit. Popravdě se mi to moc nelíbí, ale... tak nějak vládci věřím. To, co udělá, způsobí, že sebou uvnitř mě něco mírně škubne, i když navenek to není znát. Však jsem ale zvyklá na kdejaké rozmary a naučila jsem se neptat, proč. Ani sama sebe, natož těch, kterých se to týkalo. Sotva půl vteřiny ještě stojím, ale nakonec "odpovím" jemnějším pokývnutím hlavou, snažíc se nevšímat si toho, jak ve mě stále narůstá napětí. |
| |
| Knihovna Výborně „Asi přemýšlíš, proč to všechno,“ začnu, když se k dívce přiblížím. „K čemu všechny ty věci, tolik tajemství, setkání v knihovně. Budeme dnes večer hrát takové divadlo. Zvláštní a nebezpečné divadlo...“ Na chvíli se odmlčím, když přemýšlím, jak to dívce co nejlépe vysvětlit. A jak jí naznačit, že pokud nechce, nemusí. „Možná bude nejlepší, zkusit si některé role. Pojď blíž,“ vybídnu ji. Až tak učiní, stoupnu si za ni. Zvědavě se pokusí ohlédnout, napomenu ji. Nervozita z ní sálá na krok daleko. Přemýšlím, jestli ji upozornit, ale nakonec raději ne. Čím méně bude vědět, tím lépe. I tak toho bude na ni moc. Když už konečně zůstane klidně stát zády ke mě, zavibruje vzduchem magie. Nepříjemný pocit umocní to, že se dívka na chvíli nemůže nadechnout, pak vše přestane. Vyděšeně si sáhne na krk, ale neucítí nic. Nic. Obojek mám já, s kovovým zazvoněním jej položím na stůl. „Dnes večer budeš svobodná žena, dokážeš to?“ zeptám se a sleduji každý její pohyb. Musí být přesvědčivá. Doufám, že jsem se nespletl. |
| |
| Mé Komnaty Přikývnu "Ano já vím... taky jsem ti to říkala, že lidé se mi kreslí těžko."pronesu a vezmu si od něj zpět pergameny, které uložím zase na místo. Pak vytáhnu barvy a čistý pergamen, portrétem si nejsem jistá. Pokud se mi to bude dařit... příště bych mohla zkusit malovat na plátno. "Naaranžovat? Natočit?"začnu se smát a vrátím se k němu. Chytnu ho jemně za bradu, skloním se a políbím ho. Pak mu lehce natočím hlavu na stranu. "Hmm.. víš co... sedni si ke mě trochu na stranu... tak a dívej se na mě... počkej... nene takhle."natočím mu jemně hlavu tak jak chci. "Tak je to dobrý. Tak se nehýbej."řekla a posadila se před něj a na kolena si položila dřevěnou desku na kterou položila papír. K barvám přidám trochu vody "Raději tě budu kreslit takhle jak jsi. Sice se mi tvé nahé tělo líbí... ale pak by jsi ten portrét asi nemohl nikde ukazovat."usměji se. "Jdu tedy na to..."nadechnu se a začnu kreslit. První si ho načrtnu úhlem a až pak začnu používat barvy. |
| |
| Knihovna Jak začne mluvit, mírně, skoro neznatelně nakrčím obočí, polknu. Tak že by to nebyly pouhé rozmary, ale... něco víc? Když mne vyzve, abych přišla blíž, učiním tak bez nějakého zaváhání. Přesně tak, jak jsem zvyklá. Nemám důvod očekávat něco nepříjemného. Nebo jsem v to alespoň věřila. Přesto si zatím napětí uvnitř mě nechtělo dát poručit. Stačí mi naznačit či říci jednou. Tak tomu bylo i s lehčím pootočením hlavy, kdy jsem nakonec zůstala klidně stát. Pomalu, klidně vydechnu, ale když chci učinit opak.. nejde to. Naštěstí okamžik předtím, než mě pohltí strach z toho, co se děje, tenhle podivný pocit ustane. Jenže překvapením není konec a patrně ještě dlouho nebude. Přejedu si dlaní přes krk. Zdálo se mi to, nebo ne? Ostré kovové cinknutí. Sotva mi stačí doznít v uších, rozlinou se v nich císařova slova. Trochu prudší nádech, ale jinak nic dalšího. Ne navenek. Svobodná žena? Možná... Zní to hezky, ale... jsou to slova a sejmutím obojku z krku se z tebe nikdo jiný nestává, Ešrat. Ale.. můžeš si to myslet. Za ten pocit to stojí. Na tváři se objeví cosi jako lehčí náznak úsměvu, ale víc se to odráží spíš v hlubokých, hnědých očích. Ty dostaly náhle zvláštní, ještě hřejivější jiskru. ,,Myslím... Věřím, že ano." odvětím a v dlani stisknu váček, natáhnu ji k císaři a rozevřu. ,,Tohle vám posílá Sailon. Mám vám to předat, prý si budete vědět rady." počkám, až si sáček vezme. Nervozita náhle zmizí, stejně jako poleví napjatý pocit. ,,Co mám udělat?" zeptám se nakonec, je v tom jistá pevná rozhodnost, ale ne zbrklá ukvapenost. |
| |
| Knihovna Vezmu si váček. Starý vlk nezapomněl, což situaci velmi usnadní. Výborně. „Zkusím to trochu vysvětlit. Kromě velvyslance Archana z Kalerie přijel ještě zástupce druhé strany. Verazan Měděný, zástupce žoldnéřského cechu. Tedy, alespoň to o sobě tvrdí. Nikdy jsem jej neviděl a on mě také ne. A proto, že by to mohl být kdokoli a jak znám kalerijské, klidně i nájemný vrah, chci si to ověřit. Je to smutné, ale nikomu nevěřím tak, jako sobě a svému úsudku. Takže plán je jednoduchý. Ty se budeš vydávat za mou mluvčí a já ... za tvého otroka. Tvým hlavním úkolem bude jej rozmluvit. Aby mluvil o sobě, o svém životě, o bitvě na Ledové Stěně. Něco o Verazanovi vím, více než většina lidí. I o bitvě u Ledové Stěny.“ Ano, chápu, že to na ni musí být moc. Proto jsem si také vybral ji a ne někoho jiného. |
| |
| Hostinec "U Rudé růže" Hostinec zrovna nepatří mezi ty nejdražší. Ani nejhezčí. Ani nejčistší. Proto je s podivem, že sem zavítala takováto trojice. Jenže, právě výše jmenované vlastnosti jsou tím, co jej činí lákavým pro toho z těch tří, který platí. Ale popořadě... U stolu sedí tři lidé. Mladík s rozzářeným úsměvem, který při jídle laškovně mrká na kurtizánu nižší kategorie. Ta, vědoma si peněz, které mladík má, se svůdně opírá o sloup a nasliněným prstem si přejíždí po rtech. Druhá osoba je dívka. Na první pohled by mohla snad být jeho o něco starší sestrou, ale to by musel být člověk hlupák, aby nepoznal rozdíly během chvilky. Dívka pracuje. Vyčítavě sleduje mladíkovo počínání a viditelně z něj není nadšená. Jediná viditelná zbraň je její. Poslední z trojice je starší, zkušený muž. Patrně mnich, kněz, nebo snad něco mezi. Není to moc poznat, protože ten si nevšímá nikoho. Říct, že si nevšímá ničeho, to by však pravda nebyla. Protože ten se cpe kuřecí pečení, zajídá to výborným zelím, prokládá to slanečky a zapíjí vínem. Mlsně se ohlíží po přineseném sýru a přemýšlí, jestli hrachová kaše bude jeho další chod. Jeho zájem o jídlo je evidentní. Zbytek osazenstva, zedníci, kováři, řemeslníci, ne příliš úspěšní obchodníci a jiná individua, ti už si stihli na povedenou skupinku zvyknout. To ale nebrání tomu, aby se u vedlejšího stolu nechystala rvačka... |
| |
 | Hostinec "U Rudé růže" Ve chvíli, kdy jsem vstoupila do hostince jsem bezprostředně připoutala pozornost místních štamgastů. Není divu. Mladá, drobná, útlá dívka s tmavými vlasy, sčesanými do praktického copu, a velkýma, bystrýma šedomodrýma očima dokáže zaujmout. A to i když má na sobě nohavice a tříčtvrteční kabátec, pěkně tvarovaný na postavu, upravený pro pohodlný pohyb. Sotvakoho odradí meč, který si nesu v ruce, nejspíš, i s pochvou, právě odvázaný od sedla. Hodnotící až oplzlé pohledy jsem oplatila zdánlivou netečností a zájmem spíš o místo k sezení než přízní místních mužů. Neměla jsem zrovna moc na výběr. Zvolila bych nejraději takové místo, ze kterého je možné rychle vystartovat ke dveřím nebo k zadnímu východu, pravděpodobně někde za kuchyní a zároveň chránit svěřené osoby...pochopitelně ideální místo neexistuje a musím tak počítat s mnoha proměnnými. Ovšem vybrala jsem nejmenší riziko v dané situaci. Během přesunu ke stolu jsem zaznamenala i několik nevraživých pohledů místních šlapek. No ovšem, jen se nebojte, já vám kšefty kazit nebudu...kromě jednoho... nakrčím zlehka nos a loupnu podmračeně okem k Markusovi. Je až s podivem, že zrovna ke mně patří jedenapůl ruční meč, který je jedinnou viditelnou zbraní v naší povedené trojici. Na druhou stranu, při pohledu na mladíka, jenž v jednom kuse pošilhává po děvčatech nebo na kněze, jehož nepřehlédnutelné "vyšší" zájmy očividně s přehledem přebijí veškeré instinkty, může být soustředěná, i když křehce a zakřiknutě působící, dívka stejně adekvátní majitelkou jako oba muži. Zkušený dobrodruh by možná mohl vytušit, že můj kabátec skrývá víc, než tvary libé očím a nejen jim. Ovšem nelze tvrdit, že by mi odhalení mé role v trojici dělalo větší starosti než otevřené flirtování Markuse s lehkou děvou a vzrůstající nepokoj a hluk za našimi zády...tedy, kdyby v hostinci vůbec někdo s takovým pozorovacím talentem byl. Sedím mlčky u stolu, vrtám se vidličkou v nějakém guláši a zamyšleně sleduji chvíli Markusovu sváděcí taktiku, chvíli, hostinského a chvíli zas jen tak desku stolu nebo všeobecně ruch kolem nás. Můj doprovod, tedy nebýt tolik zaujatý jinými činnostmi, by po těch mílích, které jsme spolu už ušli, mohl postřehnout vnitřní napětí a soustředění. Naslouchám bedlivě vzrušenému ruchu za námi a sleduji houstnoucí atmosféru. Něco se mi nelíbí a není divu. Během jídla se ošiju, jako bych si chtěla jsem protáhnout unavená ramena, kontroluji však, zda je vše tam kde má...kdyby toho bylo potřeba. Vduchu počítám, jak rychle dokážeme vyběhnout z hostince, zaplatit a pak osedlat koně, ustájené v přilehlé stáji...jisté je, že ne dost rychle. Jsem trochu uondaná a nechce se mi nic než se pokojně najíst a vyspat se na zítřejší etapu. |
| |
| Knihovna Pozorně naslouchám Araviarovým slovům. Ale dřív, než se nad nimi stihnu zamyslet, padnou další, která způsobí, že se mi celá věc okamžitě přestane líbit. Ne, že bych z toho neměla prapodivný pocit už v zárodku, ale... Tohle? ,,Já.... Chápu, co po mě chcete, ale musím vám říct, že z toho nemám příliš dobrý pocit. Jste si skutečně jistý, že nějakým způsobem... Onen vyslanec nemůže ani tušit, jak vypadáte? Zvláště.. pokud by se jednalo o nájemného vraha, tak ten by to vědět měl. Omlouvám se, možná jsou mé obavy zbytečné, ale..." zarazím se a skloním hlavu. Na tvé pocity a názory není nikdo příliš zvědavý, děvče... Už sis mohla zvyknout. Navíc uvědomuješ si, jak to může císaři vyznít? Slůvko odpor ti zas není tak neznámé, že? polknu a znovu se na Araviara zadívám. Možná bych si přála vrátit ta slova zpět, ale vím, že to nelze provést. ,,Dobře. Pokusím se vás nezklamat." hlesnu nakonec. Nevím, čím jsem se projevila hůř. Zda vlastním názorem, nebo následně jeho "zamlčením" a poněkud "tupým" přikývnutím. Tenhle vnitřní boj je na mě znát i navenek, takže lze vyčíst i přesný původ toho, proš se z hlasu při posledních slovech vytratilo veškeré zabarvení. |
| |
| Knihovna „Ale?“ zvednu jí za bradu hlavu a donutím ji podívat se mi přímo do očí. No jestli bude takhle uhýbat pohledem, tak to můžeme rovnou zabalit. „Proto tu máme dárek od našeho kamaráda Sailona. Maskovací prášek. I kdyby měl ponětí, jak vypadám, nepozná mě. A navíc, kdo by se zabýval otrokem, který se podobá císaři? “ mávnu rukou, čímž považuji rozmluvu na téma óóó velká bezpečnost vládce celého univerza za skončenou. „Pusťme se do příprav, máme málo času,“ s tím vytáhnu všechny v knihovně uschované věci a začneme. V první řadě musíme odstranit stopy po obojku na Eschratině krku. Sáhnu do váčku a prstem namočeným v prášku jí přejedu po krku. Kůže za jemného šimrání změní barvu a zahladí stopy. Pak pokračujeme úpravou mého zevnějšku. Převléknu se do slušných šatů, které se hodí pro otroka doprovázejícího paní do města. Připnu si obojek a spojíme obě části voskem. Na nýty není čas. Stopy zahladíme kolomazí a trochou maskovacího prášku. Pod dlouhými vlasy se to ztratí. Trochu kolomazi si vetřu i do rukou, obličeje i vlasů, pak se ji pokusím neúspěšně smýt. Vlasy si pořádně rozcuchám a úplně na konec si chrstnu zbytek prášku do obličeje. Zmatené mimické svaly se zkroutí v křeči a vytvoří úplně jiný výraz. Zle se zašklebím do zrcadla. Ještě podám Eschrat několik stříbrných šperků, které se snad budou k její postavě i vlasům hodit, nakonec před ni položím vykládanou dýku. Jsem zvědav, jak si s tím vším poradí. |
| |
| Esteřiny komnaty Archan se natáčí na tvé posteli podle tvých pokynů a jen těžko zadržuje smích, když se snažíš úplně vážně se rtem mírně skousnutým, jak se soustředíš, jej dostat do pozice, kterou sis vysnila. Když ho do ní konečně dostaneš a instruuješ jej, aby se nehýbal, vybuchne smíchy. „To nepůjde,“ odpoví ti, „takhle mě strašně bolí za krkem.“ Přesto se snaží alespoň zdánlivě udržet tebou doporučenou pozici, náklon hlavy a celkovou polohu těla. Asi to opravdu není moc přirozené, možná proto se ti postavy nedaří. „Kdo říká, že chci portrét od tebe někde ukazovat,“ mrkne na tebe, „ten si schovám a budu se z něj těšit vždy, když si budu chtít vzpomenout na příjemné chvíle strávené v císařově paláci.“ Přesto, že se snaží nehýbat, očima zvědavě nahlíží, co to tvoříš. |
| |
| Mé komnaty Jak se začne smát, usměji se na něj "Tak dobře. Tak tu hlavu můžeš natočit tak aby tě ten krk nebolel."povolím mu. A pak se na něj zadívám "Aha.... no... chtěla jsem tě kreslit od pasu nahoru.... když tam nebudeš mít ruce a nohy tak to nemusí být špatné..."mrknu na něj a pak si rukou zakryji papyrus "A nekoukat... neměl by jsi se dívat na nedodělané dílo."přehodím si nohu přes druhou. "Tak šaty dolů.... aspoň to pro mě bude i potěcha pro oko."v očích mi dychtivě zajiskří. |
| |
 | V centru hriechu, v krčme Nekvalitné víno, nie moc chutné jedlo, ách vôňa hlavného mesta... Preletí mi hlavou keď si prvýkrát usrknem z vína ktoré nám hostinský doniesol. Na tú cenu je chuť prirodzená, avšak ja som zvyknutý na iný štandard, na vyššiu triedu, na víno čo sa nosí kráľom a snáď i samotnému cisárovi, inak môjmu milovanému strýcovi. Niežeby bol môj vznešený pôvod badateľný na prvý pohľad - oblečení som skôr priemerne ako prehnane, navyše žiadne ozdoby ani nič také nenosím. Dokonca nie som na prvý pohľad ani len ozbrojený - nôž v puzdre je dobre ukrytý a v prípade potreby nie až tak účinný. Nie, ja mám zbraň o akej sa mnohým môže len snívať – zbraň ktorá cestuje so mnou, je smrteľne účinná a má navyše perfektný zadok, krajší než línie najdrahších zbraní z dielní najlepších kováčov. Samozrejme je reč o dievčine sediacej len kúsok odo mňa, šermiarke a ochrankyni ktorú som si osobne vybral nielen kvôli omnoho atraktívnejšiemu vzhľadu ako má väčšina ochrancov v tomto kraji. Možno je jej sila práve v zdaní, že nikomu neublíži? Ktohovie, dôležité je, že za tie dlhé mesiace alebo dokonca roky putovania a túlania sa, keď sme neraz ustupovali kvôli značne namrzenému otcovi či nebodaj manželovi dievčiny, ktorú moja veľkomožnosť intímne navštívila, sa mi zatiaľ nikdy nič vážne nestalo. Aj tu, v tomto hostinci neočakávam nejaké problémy, vôkol to mierne vrie ale bežná bitka by nemala zasiahnuť naše omnoho vyššie postavené osudy. Navyše akoby sa aj dačo mohlo stať, v prítomnosti vcelku peknej kurtizány ktorá na mňa už dlhšie necháva pohľad? Pohľad ktorý jej s radosťou opätujem mrknutím či veľavýznamným pohľadom? Je mi jasné, že moji spoločníci zrejme nebudú nadšený, ale hlavné mesto ríše je predsa len výzva ktorá určite niečo znamená, tento hostinec, aj napriek značne nízkej kvalite určite zažil viacero návštev vznešených či schopných, preto aj kurtizány určite ovládajú triky ktoré bežné ženy v iných krajoch nepoznajú. A to treba rozhodne otestovať. “Zanedlho som späť, počkajte ma tu. Ak by som sa nevracal až moc dlho...nuž vy viete čo robiť.“ Zahlásim sebavedome, vstanem z nepohodlnej stoličky a zamierim si to ku kurtizáne neďaleko, stále s pohárom nechutného vína v ruke. Ani sa nesnažím skrývať svoje úmysly keď jej s úsmevom na perách a sebavedomým výrazom v tvári kývnutím hlavou naznačím nech ma vedie za zábavou ktorú predstavuje jej remeslo. Nemám náladu ani chuť kupovať jej víno či ju inak spracovávať, na to nieje ani moc pekná ani moc nedobytná, takéto špecialitu sú pre panny a dcéry veľkomožných. |
| |
| Knihovna - přípravy Během příprav na setkání zatím přemýšlím o tom, co jsem se od Araviara zatím dozvěděla a jaký postoj k tomu zaujmout. Po nějaké chvíli jsem seznala, že ten nejprostší, který mne paradoxně napadl až nyní. Vezmu si od císaře šperky, ještě přejedu látku šatů dlaněmi, v lehčím náznaku se pousměji. Vždyť je to tak snadné... Pohlédnu na dýku, pak na Araviara a zlehka pozvednu obočí. V příštím okamžiku však zbraň vezmu do rukou. Ke kuchyňskému noži sice měla daleko, ale... to mi momentálně nevadilo. Ostatně jako nic dalšího. Už žádné uhýbání pohledem, žádná nejistota. Jako by to zmizelo podobným kouzlem, jako otlak na krku od obojku. Výraz v očích byl sebejistý, držení těla vzpřímené, téměř hrdé, ale přesto přirozeně uvolněné. Ber to jako další úkol... Další práci. Nic víc, nic míň. pod zalechtáním téhle myšlenky jsem se musela usmát ještě o trochu víc. ,,Je to vše, nebo zbývá ještě něco?" otážu se pevným hlasem, vlastně zcela prostým, jen zmizela jakási úslužnost, co tam obvykle byla přítomná. Hlavně si na to přespříliš nezvyknout. |
| |
| Knihovna Eschrat naštěstí přestala vzdorovat, takže zbytek příprav proběhne rychle, v klidu a pořádku. Jen jí pomůžu připnout zdobený opasek s dýkou, na který není zvyklá. Právo nosit zbraň patří svobodným občanům impéria a ona nyní, i když jen zdánlivě, není výjimkou. Pochybuji však, že by ji potřebovala. Je to jen další proprieta k vytvoření dokonalé iluze. „Ne, to je vše. Můžeme vyrazit,“ s těmito slovy schovám veškeré pomůcky na své skryté místo a vykročím k regálu s tajnou chodbou. Nevím, jestli ji dívka zná, spíše asi ne. Ale na tom nezáleží. Přitlačím na mechanismus a pak potáhnu. Skryté pérko otevře západku a těžké dveře se otevřou. Jdeme dlouhou špatně osvětlenou chodbou, trocha světla sem dopadá jen z větracích šachet. Po několika minutách se chodba prosvětluje a končí v bludišti stok. Pár mě známých zatáček, odboček a schodů, než vyjdeme na denní světlo. „Verazan čeká v hostinci U Královské cesty. Cestu znáš, tak teď je to na tobě,“ zašeptám. Nenápadně se prosmýkneme ven ze stok a já se zařadím za mou paní. To bude zábava! Usměji se, ale pak skloním hlavu a změním výraz na neutrální. Nesmím vypadnout ze své role. |
| |
| Hostinec Markus se zvedne a než stihne kdokoli zaprotestovat, prosmýkne se kolem ožralců, co si chtějí dát do zubů. Přiblížíš se k dívce, nyní poznáváš, že je velmi mladá a z dálky působí starší jen díky líčení a účesu. Musí jí být nejvýš dvacet, možná jí ani nebude více, než tobě. Je o kousek nižší než ty, štíhlá a její postava slibuje jen ty nejhezčí zážitky. Tělo pružné jako kočka, bujné poprsí a pevný zadek. Má dlouhé kaštanově hnědé vlasy sepnuté mnoha sponkami a sčesané do přiměřeně složitého účesu. Křivky jejího těla zvýrazňují šaty, vzdušné a v místech dotyku s jejím tělem i průhledné. Když přijdeš k ní, přesune svůj navlhčený prst na tvé rty a tak ti zabrání cokoli říct. Podívá se ti do očí a zamrká svýma. Jsou tmavě hnědé. „Pane? Doufám, že se mnou máte jen ty nejčistší úmysly. Jsem počestná svobodná žena,“ usměje se na tebe. Pak najednou udělá krok a přitiskne se k tobě svými ňadry. Voní po šeříku. „Ale kdyby náhodou ne, myslím, že se nebudu bránit,“ pošeptá ti do ucha. Je dobrá. Hodně dobrá. Esteřiny komnaty Archan se bez mrknutí oka svlékne a zůstane sedět v pozici, kterou sis vyžádala. Kreslíš a čas plyne. Slunce se nakloní k západu, kde se chystá ukončit svou pouť. Archan se občas zavrtí a ty ho laškovně napomeneš. Uplyne mnoho času, soustředíš se, chvíli se tváříš zamyšleně, chvíli hravě, chvíli se kousneš do tváře, když musíš opravit chybu. A on tě celou tu dobu pozoruje. Až když skončíš a už jen dokresluješ detaily, znovu zvědavě nahlédne pod tvé ruce. „Hotovo?“ zeptá se. Vypadá nedočkavě. |
| |
| Hostinec Chvíli sleduji Markusova záda. Jen s nejvyšším úsilím neprotočím znechuceně oči ani prosebně neuhnu pohledem k Fredrikovi. Kalkuluji. Nemohu Markusovi nic zakazovat, ale toto je hlavní město. Větší možnosti, ale i riziko. Holka je na svou profesi dost atraktivní...to asi dělá to prostředí...ale kdo ví, koho má za zadkem. Místní pasáci nebudou žádní strašpytlové a nanicovatí pobudové jako na venkově. S povzdechem zalovím v kabátě, abych nahmatala, co jsem hledala, a pomalu se zvednu. S pohledem upnutým na dvojici, zabradou do krátkého úvodního rituálu svádění...ačkoliv v tomto případě mi přijde dost zbytečný...si připnu meč a s jednou rukou volně na hlavici zbraně, k nim vzpřímeným pružným krokem vykročím. Jsem tu v cuku letu... zahučím k Fredrikovi krátce a doufám, že se to nevyplní příliš doslova. Atmosféra skutečně stále více houstne a obávám se, že problém je blíž, než bych v tuto chvíli potřebovala... |
| |
| Hostinec Ylwa vstane, aby snad zarazila to, co by s nadsázkou šlo označit jako svádění. Uděláš pár kroků a zatváříš se velmi vážně, když konečně vykročíš k Markusovi. Jenže... Ožralci chystající se dát si do zubů pokročili. Jeden vstal a druhého vší silou žduchnul. Ten zrovna taky vstával, tak akorát zavrávoral a pak padl přes převrácenou židli. Na tebe. |
| |
| Mé komnaty Jak se svlékne musím se usmát a mlsně si ho prohlédnu, ale pak kreslím. Když se začalo stmíval musela jsem trochu přidat, abych měla co nejvíce přirozeného světla. Nakonec jsem s povzdychnutím se narovnala "Ano... hotovo."řeknu a natočím svůj umělecký výtvor tak aby ho neviděl. Vstanu a jdu si sednout vedle něj na postel "Jen doufám že se ti to bude líbit... aby ti to stálo za to tu takovou dobu dřepět."nadechnu se a podám mu jeho portrét. V obličeji byla podoba dobrá, vlasy měl trochu hustší než ve skutečnosti. Ucho bylo trochu podivné, vystínování krku také bylo trochu podivné, ale zbytek vypadal dobře. "Snažila jsem se."řeknu rozpačitě. Pohlédnu z okna, celkem se připozdívalo, brzy se objeví Horst.... možná už čekal venku. Budu muset tyhle hrátky ukončit. |
| |
| Hostinec "U Rudé růže" Ze soustředěného výrazu tváře a pohledu, upnutého k Markusovi a jeho "dámě" mě vytrhne náraz. Vlastně jsem koutkem oka stihla zaznamenat prudký pohyb a rachot židlí, odsouvaných ve spěchu, ale doufala jsem, že se prosmýknu...Neprosmýkla. Náraz ramenatého muže mě odmrštil o půl kroku dozadu a podrazil mi nohy. Zalapala jsem po dechu, rozhodila ruce a soustředění bylo to tam. Místo sebevědomé šermířky se tu najednou na okamžik objevilo překvapené děvče. Vše bylo jak by se čas na okamžik zpomalil. Hlasy se slily v jedinný nesrozumitelný lomoz, dlouhý tmavý cop se mi rozlétl kolem ramen a uší, jen to zasvištělo a rozepnutý kabátec odhalil malou zbrojnici, již pod ním nosívám. Kolem hrudi na pevném koženém páse se matně zablýsklo několik párů vrhacích dýk a u pasu zachřestil dlouhý lovecký tesák. Celý arzenál mi však v tuto chvíli byl k ničemu, neboť jsem brala pochopa jako dobře podetnutá suška a zachránit mě mohly jen okolní stoly...pokud se dříve v nastalé bitce nepřevrátí. Několikrát jsem promáchla rukama kolem sebe, ale na jedné straně byl stůl příliš daleko a na druhé jsem jen cítila, jak hrubá deska klouže pod prsty špatně setřeným omastkem. Tupá rána při dopadu na zem mi málem vyrazila dech. Do háje... zakleju dutě, ale není všemu konec. Muž, jenž do mě vrazil padá totiž také... Dopadl několik palců ode mě a to jen díky tomu, že jsem včas skrčila nohy. Je to jen okamžik, než vyskočím zpět na nohy. Potřesu hlavou, abych zjistila škody na těle a promnu si levou ruku, která sjela po stole trochu nekontrolovaně plácla o špinavou zem. Bylo štěstí, že jsem si do ní nezaryla žádné střepy. Ustoupím ještě o krok dozadu, abych se nedostala na ránu chlapovi u svých nohou. Jsem zpět u našeho stolu. Zamračím se a semknu pevně rty. Nemám ráda, když mě kdokoliv vyrušuje v práci...Ovládnu se ale a místo kopanců, které bych chlapovi před sebou nejraději uštědřila, se rozhlédnu. Rychle zhodnotím situaci mezi rváči, abych odněkud neschytala pěstí nebo kusem nábytku a pak zapátrám pohledem po Markusovi, k němuž jsem původně měla zamířeno. Vlastně ani sama nevím, zda by bylo lepší, aby už byl z tohohle mumraje pryč nebo raději stál v pozadí s vnady prodejné děvy na hrudi...je to jedno, tak jak tak musím jít za ním, tohle není město, kterým by se mohl flákat sám...natož s děvkou. |
| |
| Nešťastie v chvíľke šťastia Konanie dievčiny ma privádza takmer do vytrženia, po tak dlhom čase taká mladá a krásna, navyše jasne skúsená, tomu sa nedá odolať, určite nie s mojou povahou. "Počestná žena v takomto kráme? To vyžaduje niekoho kto ju bezpečne odprevadí do jej komnát...prípadne do jeho komnát na šálku čaju či menšiu zábavnú debatu...počestné ženy sa radi zabávajú všakže?" Čo najmilšie sa na ňu usmejem a chystám sa byť ňou odvedený niekam do súkromia, platí sa snáď po akcie nie pred ňou. Zdá sa však, že mi nieje súdené zabaviť sa - lomoz za mojím chrbtom ktorý som doteraz vehementne ignoroval naberie privysokú hranicu, neignorovateľnú. Pomaly znudene sa otočím a akonáhle uvidím čo sa deje prekvapene nadvihnem obočie - moja osobná ochrankyňa práve letí na zem a s ňou aj nejaký chlap ktorý zrejme nesie vinu za jej pád. Takmer až zatajujem dych keď dopadne najskôr ona a potom skoro na ňu aj on, keby sa zvalil trochu presnejšie s úmyslom rozdrviť ju na zemi ktovie či by som nemusel hľadať nového ochrancu. Chvíľka napätia je však preč, Ylwa už stojí na nohách a zrejme pokračuje v úsilí, nepochybujem, že ním je odvedenie ma preč z tohto napriek bitke avšak zásluhou dievčiny, tentokrát za mnou, božského miesta. I keď už i ja by som bol radšej niekde vonku a smeroval do kľudnejšieho hostinca či nevestinca. V hlave sa mi zmietajú pochybnosti - ostať a odísť alebo sa vykašľať na spoločníkov a ignorovať dianie v krčme, samozrejme v spoločnosti ktorú i tak nakonci vyplatím. Rozhodnem sa pre to prvé, navonok absolútne zabúdajúc na dievčinu za mnou, avšak v duši mi ostane smutná škvrna a pohľadom premeriam situáciu aby som si vybral cestu. Bitka zrejme naberie na ešte väčších otáčkach, preto k spoločníkom zamierim nanajvýš opatrne, vyhýbajúc sa prípadnému nebezpečenstvu v podobe pravdepodobne ožralých bitkárov. Očakávam síce výchovné rady od Frederika a hrešenie od Ylwy ale už len chvíľka v prítomnosti tej dievčiny stála za takéto malichernosti. |
| |
| U Rudé růže To, co vidím přes hromadu zvířeného prachu a peroucích se "hostů" mě docela potěší. Markus, místo aby vzal se svou slibnou noční oblažitelkou nohy na ramena, oddělil se od ní a zamířil oklikou zpět. Vduchu ocením i jeho snahu postupovat obezřetně rozumnější oklikou. Tak trochu doufám, že si od slečny zjistil jméno i název podniku, ve kterém by si mohli dát dostaveníčko, až za něj neponesu odpovědnost. Předpokládám, že jinak budu mít nerealizovanou noc vášní na talíří do konce své služby a s tím i další zkusmé návrhy na revange. Uklidňuje mě jen fakt, že má služba skončí snad už zítra dopoledne. Vlastně jsem měla v úmyslu předat Markuse ještě dnes, ale bylo štěstí, že jsme stihli projít branami do města. Nemluvě o tom, že vodit mladého šlechtice k císařskému paláci takhle pozdě by se mohlo setkat s kritikou na nejvyšších místech. Ono, probudit císaře nebo jej vyrvat s příjemné společnosti v tuto hodinu, to by nebyla nejlepší reklama... Začíná to tu houstnout, přesuneme se do pokoje, zůstanu dnes vzhůru... Promluvím k Fredrikovi, sledujíc Markusovu úspěšnost při návratu ke stolu. Jsem připravená vrhnout se mu na pomoc, kdyby se jej rozhodli přibrat do rvačky. ...Ano, objednala jsem jen jeden pokoj. Fredrik a Markus se před sebou stydět nebudou a já hodlám zůstat vzhůru. Brzy ráno chci vyrazit do paláce, ačkoliv zatím váhám. Všem by nám prospěla koupel než předstoupíme před císaře. Poslední etapa vedlla sice širokou, ale prašnou a rušnou cestou, nemluvě o posledních několika pohostinstvích, kde na čistotě právě dvakrát nelpěli. Káď horké vody a vonné byliny a oleje..., zasním se na okamžik, a na tváři se mi rozlije váhavý úsměv. Bílá osuška a hodinka klidu a péče jen sama o sebe...každý sám o sebe... Opřu se o dřevěný trám a shlédnu na ruku, kterou jsem si podřela o stůl. Není to nic, co by mi bránilo ji používat, ale budu z ní muset vytáhnout třísku a dobře ji umýt v teplé vodě...vlastně mi už trocha konfortu chybí. Těším se na konec této služby i proto, že si chci dát pár dní volna. Když na to přijde, možná bych si nechala vyprat a vyčistit cestovní šaty a zkusila to pár dní v něčem ženštějším... Půjdeme hned ráno, rozhodnu se nakonec, císař není žádná fajnovka, kluka mu předám třeba od hnoje, jen ať vidí, že tahle cesta nebyla procházka růžovým sadem... Jsem zvědavá jak se císař změnil. Neviděla jsem jej pěkných pár let... kdo ví, jestli mě v tomhle a ještě po cestě vůbec pozná... neubráním se pobavenému úšklebku a znovu zvednu oči k Markusovi, abych zjistila, jak je na tom. Úsměv na tváři si ponechám, aspoň na chvíli. Je to příjemná změna. |
| |
| Esteřiny komnaty Archan si zvědavě prohlíží tvé dílo, jeho nahé tělo stojí nebezpečně blízko tomu tvému. Prsty přejede po zaschlých barvách, jako by hodnotil i krásu povrchu. „Líbí se mi to, opravdu. Myslím, že se výrazně zlepšuješ,“ usměje se na tebe, „zdá se, že zvláště pokud se ti tvůj model líbí.“ Dostaneš polibek na tvář. „Už budu muset jít, Ester, bylo to moc příjemné odpoledne. Doufám, že mi ten obrázek u tebe schováš, než odjedu.“ S těmito slovy se velvyslanec oblékne a má se k odchodu. Hostinec Dívka na Markusovy milé řeči jen svůdně zamrká, pak se zavěsí do tvého rámě: „Ano, můj pane, dívky se rády baví a já nejsem výjimkou.“ Když dívku opustíš, zdá se, že se s tím rychle smíří. Avšak ty máš stále v hlavě její obraz a cítíš dotek jejího těla. Vůbec to není lehké, takto se od ní odtrhnout. Bitka nabírá na obrátkách. Muž ze země se zvedl a dal druhému přímou ránu do nosu. Vytryskla krev, tohle není jako dvorní divadlo, kde je vše jako. Markus se prodere mezi bitkaři, však také má nějaké zkušenosti, jak uniknout zlosti a ranám. Při jeho povaze je to občas nutnost, to se nedá nic dělat. Dívka vypískne právě ve chvíli, kdy Ylwa promluví. Oba rváči se přiblížili k ní a začali ji ohrožovat svým bojem. Mladá kurtizána se snaží uniknout, aniž by dostala ránu od některého z ožralů. Jak se zdá, ona naopak na úniky z bitek zvyklá není. |
| |
| Mé komnaty Potěšeně se usměji, ráda že se mu to líbí. "Děkuji. Jsem opravdu ráda, že se ti líbí."celá jsem se radostí rozzářila. Zadívám se na něj "Jistě že se mi líbíš. Vždy jsem měla slabost pro silné muže jako jsi ty."mrknu na něj "A to nemyslím jen tělesně silný. Ale i charakterem."vstanu a opřu portrét o zeď aby ještě barvy pořádně zaschly. "Samozřejmě, že ti ho u sebe schovám."řeknu a otočím se a dívám se jak se obléká "Já také děkuji za příjemně strávený den. Těším se na zítřek. Počítám s vámi a s naším výletem do toho hostince."dojdu s ním ke dveřím. Stoupnu si na špičky a políbím ho na rty "Přeji ti dobrou noc, Archane."rozloučím se s ním, otevřu mu dveře a rychle přejedu pohledem chodbu jestli už tu na ní nečeká generál Horst. Rozhodně mi přišlo že toto byl plodný den a s Horsem to bude i plodná noc. Budu muset ještě ale sehnat nějakého otroka aby mi přinesli vědro s teplou vodou abych si mohla pro generála připravit ty extra služby které jsem mu slíbila. |
| |
| U Rudé růže Už se zdálo, že se rvačka stane lokální záležitostí několika málo stolů mezi námi a vnadnou vějičkou nedaleko dveří, ale sotva se Markus s obratností sobě vlastní propletl k našemu stolu, začali ochmelkové dorážet a obtěžovat dívku. Ne že bych byla ochránkyně maličkých couřiček, ale už jsem ve světě taky ledacos viděla a nehodlám nikoho soudit za povolání, které vykonává. Vida, že slabší je viditelně ohrožována bandou spitých kolohnátů, jsem odhodlá jí pomoci. Ovšem nejsem žádný silák ani tak dobrý rváč jako Markus. Dejte mi do ruky sečnou či bodnou zbraň a ukážu vám taneček bolesti. Ale konstituci mám křehkou. Zvládám sice pár chvatů, ovšem kromě toho, že opilců je tu převaha, nerada bych sebe a Markuse dostala do maléru, první co udělám je tázavý pohled k hostinskému. Nejraději bych na rváče poslala prostě městskou stráž a sama se i s Markusem a Fredrikem klidila stranou. Trošku se obávám, že by si Markus mohl chtít protáhnout tělo několika dobře mířenými ranami a zahrát si tu za ochránce slabých dívek, proto můj druhý spěšný pohled patří jemu. Varovně se zamračím a zavrtím hlavou, kdyby se náhodou odhodlával zasáhnout. Skočíme na pomoc až ve chvíli, kdy půjde skutečně do tuhého. Jedním skokem, třeba přes stoly a židle v okolí rváčů, to vezmu k hostinskému, abych zorganizovala přivolání stráží a zjednání pořádku. Tedy, pokud majitel téhle putyky nemá jiné způsoby jak si poradit s obtížnými hosty. Tentokrát se na své pohyby lépe soustředím,abych nikde neuklouzla a vyvarovala se kontaktu s peroucími se...ne, tohle se mně osobně skutečně řešit nechce... |
| |
| Boj za hrdinstvo Obratne uhýbajúc zápasníkom sa pomaličky ale isto predieram k mojim spoločníkom - aspoň dokým toto moje úsilie nepreruší výkrik, alebo skôr nejaký vypísknutie mladej dievčinky za mnou. Okamžite sa otočím aby som zhodnotil jej - nie príliš ružovú - situáciu. Opätovné otočenie a pohľad na Ylwu ma uistí v mojom pláne - jej pokrútenie hlavou zrejme neznamená "pomôžem ti" ale skôr "si na to sám". A tak sa aj zachovám ako samotársky záchranca, vediac, že keby išlo naozaj do tuhého, Ylwa mi na pomoc priskočí. Trošku rýchlejšie než som pôvodne plánoval sa priam rozbehnem späť ku dáme v ohrození a dvom grobianom, nedbajúc na ruch vôkol – ak aj nejaký úder utŕžim snažím sa ho nevnímať a už vonkoncom ho neopätujem čo by ma zrejme priamo zatiahlo do miestnej bitky. Neopatrne, možno trochu doudieraný ale predsa sa nakoniec pretlačím k bojujúcej dvojici a možno trochu schválne do jedného z nich vrazím plecom – útok zo strany keď je sústredený na iného protivníka by ho mal zaskočiť a v najlepšom sa zvalí na zem čo určite využije jeho terajší protivník ktorý ho snáď upúta na poriadne dlhú dobu. Medzitým zdrapím dievčinu za ruku, skôr jemne než drsne, a ťahám ju už nie k nášmu stolu, ale rovno k východu čo najviac sa vyhýbajúc bojujúcim tím, že kráčam popri stene k východu. Frederik snáď pochopí situáciu a spakuje sa, i keď pri jeho zaujatosti jedením je to dosť pochybovateľné. Ylwu už ani nevidím, zrejme však ona sleduje mňa. |
| |
| U Rudé růže Dostala jsem se do půloi cesty k hostinskému, když jsem se ohlédla k Markusovi a Fredrikovi. V tu chvíli mi došlo, že tudy cesta nevede. Musím dostat ven Fredrika a zaplatit účet. Nemluvě o rváči, kterého Markus poždouchl a tak pravděpodobně i rozzlobil. Ten tu nezůstane dřepět... Ve chvíli, kdy Markus sáhne po klice, vlekouc ohrožované děvče za ruku ven, sáhnu do vaku u pasu a doputuji k pultu. Tady v rychlosti zaplatím naši útratu a vyrazím zpět k Fredrikovi tak, abych se k němu mohla připojit na cestě k východu...pokud se už ovšem zvedl z místa. V případě, že Fredrik dál láduje porci nebo se z jiného důvodu nemá k odchodu, stočím směr k našemu stolu, abych jej dostala bezpečně ven. Popadnu naše věci, opasek s mečem si hodím přes rameno a i s Markusovým učitelem zamířím rychle k východu. Oklikou, ale co nejrychleji. Volnou rukou za sebou vleču třetího člena naší skupinky a proplétám se mezi stoly. V duchu propočítávám naše šance....to je den... |
| |
| Palác - komnaty Ani nevím, jak se to přihodilo, ale najednou se slunce sklánělo k obzoru a na celou zemi padal soumrak. Vím, že jsem po lovu přešla do svých komnat a nechala se formálně ustrojit s plány jít navštívit velvyslance. Jenže naneštěstí si mou pozornost přilákala kniha a nejspíš ta zavinila, že jsem celé odpoledne seděla nad jejími stránkami. S povzdechem vstanu a několikrát po pokoji přejdu sem a tam. Snad, abych z hlavy dostala onen vzrušující, dobrodružstvím nabytý příběh, který jsem musela přerušit kvůli svým povinnostem. Kalerijský velvyslanec, proletí mi hlavou dvě na první pohled důležitá slova jejichž nositelem je muž...tedy spíše vojenský veterán. Nebo ještě slouží? Jak málo jsem o tom člověku věděla. A s tím málem jsem teď před něj měla předstoupit a chovat se jako císařovna. Ne, že by to byl pro mou osobu nesplnitelný úkol, ale přeci jen se v něm skrývalo až moc nejistot. Přešla jsem k jednomu z vysokých oken, které mi propůjčovalo výhled na krásu zahrad, které se nyní koupali v podvečerním slunci a lenivě se nechali olizovat jeho narudlými paprsky. Další povzdech mi unikl ze rtů jako když někdo foukne do flétny, ale žádný zvuk se neozývá. Nechala jsem si zavolat služebnou, kterou jsem následně pověřila, aby mi zjistila, kde náš velevážený host pobývá a v jaké je asi náladě. Musím se pokusit aspoň trochu eliminovat možné nedorozumění či snížit počet neznámých. |
| |
| Esteřiny komnaty „Určitě, budu s tebou také počítat, Ester, že mě doprovodíš,“ přikývne. Nějak se nemůžeš zbavit dojmu, že lišák něco chystá. Ale nevíš co a nedozvíš se to, než se to doopravdy stane. Natolik je schopný skrývat své pocity, emoce a plány. „Dobrou noc,“ rozloučí se s tebou polibkem a zmizí v dlouhých palácových chodbách. Když odejde, propátráš okolí svých komnat, ale Horst nikde není. Až se ale vrátíš do svých komnat, čeká tam na tebe nezvaný host. Sedí rozvalený v křesle, jako by tam byl již delší dobu. V prstech drží sklenici na víno a opatrně ji převrací mezi prsty, jen obsah mu v ní chybí. Natolik byl taktní, že si mezitím nenalil. Zarakal je zvěd, špión a nebezpečný muž. Štíhlý, s rychlými reflexy, vytrvalý a inteligentní. I nyní je oblečen do černých přiléhavých šatů, stejně jako vždy, pokud není na nějaké slavnosti či hostině. Přes oblečení má přehozený lehký plášť a u pasu vidíš dýku. Umí se plížit jako kočka a je jen málo toho, co by se v paláci stalo a o čem by nevěděl. Taky je za to placen. „Hezký večer, Ester,“ promluví na tebe a shodí si z hlavy kápi. Jeho obličej je neproniknutelnou maskou a celkový dojem přesné uhlazenosti kazí jeho dlouhé vlnité havraní vlasy. Pohlíží na tebe párem černých studených očí. |
| |
| U Rudé růže Nečekaná rána pošle jednoho z ožralů k zemi, kde si na něm s chutí zgustne ten druhý. Bitka pokračuje v plném, mírně nebezpečném proudu, když však dívku drapneš za ruku a táhneš ven, situace se přiostřuje. A to doslova, protože hoši vytáhnou kudly a ohánějí se jimi tak, že hrozí, že jednu utržíš. Frederik už situaci jistě pochopil. Se stehýnkem v ruce si vykračuje k východu, jako by nic. Dvojice s noži se kolem něj mihne, div, že jej nikdo nezasáhne. Ty s dívkou zatím postupuješ k východu. Držíte se blízko druhé stěny, takže vás bojující přestali nakrátko ohrožovat. Ylva už je u hostinského, jedním okem sleduje Markuse, druhým Frederika. Ten jako jediný už je v podstatě mimo nebezpečí. K tomu se snaží zaplatit, hostinský bude mít asi slušné dýško. Mezitím se ale jeden z kumpánů některého z rváčů také postaví. Ke kterému patří jste poznali vzápětí, když zařve na celou hospodu (a hlavně na Markuse): „Kurva, kam si myslíš, že jdeš, fajnovej panáčku?“ Situace začíná být nepřehledná a absolutně se nevyvíjí podle plánu nikoho z vás. Snad kromě Frederika. Jak to ten chlap sakra dělá?! |
| |
| Mé komnaty Dívala jsem se za ním jak odchází a když zjistím že Horst nikde není jen se mírně zamračím. Nakonec měl ještě čas a já se aspoň mohla připravit. Pokud ho manželka zase neodchytla. Už se to stalo dříve a tak počítala i s možností že nepřijde. Ale on ji to nakonec vždy vynahradí. Horst je zlatíčko. Otočím se a srdce mi v hrudi úlekem poskočí, ale projevilo se to jen mírným trhnutím. Zavřu za sebou dveře a dám si ruce v bok "Dobrý večer, Zarakale."opětuji jeho pozdrav "Měl by jsi se stydět. Vpadnout do mích komnat bez pozvání. Co kdybych byla nahá? Nebo zde měla pánskou návštěvu?"řeknu mírně vyčítavě, ale jen na oko. Jistě. Zarakal budil respekt, tajemný, chladný, nebezpečný. Ale byla jsem si skoro jistá že na císařovu oblíbenkyni by ruku nevztáhl. Rozejdu se ke skřínce, odkud vytáhnu láhev vína, sice už jednou otevřené, ale vždy znovu pečlivě uzavřené. Sama si vezmu sklenici vína a dojdu k němu. Naliji mu a sobě také. "Tak... co tě ke mě přivádí? Chceš snad vyzvědět jestli mi velvyslanec neprozradil něco zajímavého?"zeptám se a pak se mi na rtech rozvine úsměv. "Nebo jsi konečně podlehl mému půvabu?"řeknu laškovně a zavlním smyslně boky. Jen jsem ho škádlila, ne že bych o jeho náklonnost nestála. Být v přízni někoho takového jako je Zarakal by mohlo být výhodné. Ale zatím jsem nepřišla na to jak se mu dostat pod kůži. |
| |
| Palác Nejspíše jste strávili s manželem v lesích více času, než jste plánovali. Když ten čas s ním je pro tebe většinou tak vzácný, že uteče příliš rychle. Pak ještě chvilka čtení v knize a slunce zapadá. Ale to nevadí, velvyslanec nepatří k těm, kteří by seděli někde v koutku a nudili se. Nejspíše budeš ráda, když jej vůbec najdeš. Jakmile služebná odešla hledat vašeho vzácného hosta, znovu ses vrátila k oknu a vyhlížíš do zahrad. Ucítíš závan slaného vzduchu od moře, který přinesl večerní vítr. Zatoužíš projít se brzy zase po pláži, nejlépe utéct svým služebným, otrokyním i strážcům, chodit bosýma nohama po vyhřátém písku a obdivovat plachtící racky. Z přemítání tě vytrhne postava, kterou zahlédneš z okna. Velvyslanec. A navíc, Thex ti musí přát, zrovna narazil na Dagerona a dali se do řeči. Když si důstojně pospíšíš a zastihneš jej, nebudeš ho muset hledat. |
| |
| U Královské cesty Cesta městem proběhla v pořádku. Směr znáš a tak tě po chvíli přejde nervozita a ty si svou roli užíváš. Občas na tobě spočinou pohledy svobodných mužů, pohledy jiné, než na které jsi zvyklá. Pohledy, ve kterých tě nevidí jen jako věc, která se dá s trochou snahy zapůjčit a nerozbitá vrátit. Ne, tentokrát na tebe pohlížejí jako na sobě rovnou. Samozřejmě, jistým ženským způsobem. Hostinec "U Královské cesty" není, jak by naznačoval název, zrovna v nejlepší části města. Je na pomezí, mezi kupeckou a měšťanskou čtvrtí, zapadlý v nepříliš vábných uličkách, zato v těsné blízkosti vyhlášeného nevěstince "U Tří panen". Majitel má zajímavý smysl pro humor. Naposledy si zkontroluješ svou pózu a chystáš se vstoupit dovnitř. Jenže, zrovna vyjde ze dveří muž. Je to vcelku hezký mladík s mírně zvlněnou bujnější kšticí zlatých vlasů, zelených očí a urostlé, vysoké postavy. Jeho tvář zdobí několik jizviček, na které si vzpomínáš velmi dobře. Miro se zarazí uprostřed kroku a vydá jen zmatené: „TY?!“ Dlouho stát ale nezůstane, protože hned vykročí proti tobě, v plánu má jistě něco ošklivého. Kolem tebe se prosmýkne tvůj "sluha" a postaví se mu do cesty. „Uhni, otroku,“ zasyčí na císaře a sáhne po meči, když odpověď zní „Ne.“. Polívá tě pot a zvedá se ti žaludek, když si uvědomíš, že císař pro tebe nastavuje krk, když by to mělo být právě naopak. Ty bys měla být ten, kdo se obětuje pro vládce Wallenooru! |
| |
| U Rudé růže Můj ty světe, to je zase jednou situace. A to už jsem doufala, že poslední večer se obejde bez problémů...ne že bych to očekávala. V hlavním městě sice nejsem nijak často, ale vím, jak to tu po večerech vypadá. A hlavně znám svého klienta. Je to magnet na problémy a podle mého soudu by potřebovat sobní stráž nepřetržitě. Nikdy jsem mu to ovšem neřekla, nerada bych dostala takovou nabídku. Musela bych ji odmítnout. Hostinskému vmáčknu do dlaně několik mincí, skutečně o něco víc než co stála večeře, aspoň mu nebudou tolik líto škody... ušklíbnu se, když se v jedinném pohybu otočím čelem k rváčům, a s tichým charakteristickým zasyčením tasím meč. Jedním skokem stanu na nejbližším stole, záměrně při tom s dupnutím přešlápnu a zaujmu bojový postoj. Zamračeně pohodím hlavou k ochmelkovi, který se tak najednou začal zajímat o Markuse. Přehodím meč do levé ruky, abych mohla v případě potřeby sáhnout po vrhací dýce a zavrčím. Zní to poměrně výhružně, zvlášť na holku s nenápadným kukučem, ale adekvátně na majitelku nápadné zbraně. Fajnovej panáček půjde ven a počká na mě. Jeden špatnej pohyb a vsadím se, že vím, kde skončíš ty! Ani se nesnažím tvářit drsně. Sebevědomí jasně zaznělo z mých slov a soupeři neuškodí, když mě bude chvíli podceňovat. Vlastně jsem si od situace slibovala víc než dát průnik emocím a těm několika slovům, co jsem měla už dlouho na jazyku. Doufala jsem, že na sebe připoutám patřičnou pozornost. Napadly mě vlastně dvě verze a tahle mi připadala pádnější, jasnější a stručnější... |
| |
| Esteřiny komnaty Zarakal se chladně usměje, když si dáš ruce v bok. „Stydět? Snad si nemyslíš, že jsem tě ještě nahou neviděl, že ne? A popravdě, dávám přednost jiným.“ Přijme nalité víno a ochutná. Neříká nic, netušíš, jestli mu chutná nebo ne. Z jeho obličeje se nedá vyčíst vůbec nic a on se znovu ušklíbne, když vidí, jak se ti to nedaří. Až teď si uvědomíš, že to děláš podvědomě. „A navíc, když jsme u toho, v šatech, jaké nosíš, stačí muži velmi málo fantazie, aby tě viděl úplně nahou,“ ušklíbne se a zase netušíš, jestli je to výtka nebo pochvala, „já si na fantazii kupříkladu nemohu vůbec stěžovat.“ „Archan ti nic neprozradí,“ řekl tak, že to zní jako výzva, „pochází z Kalerie. A v jeho postavení si musí dávat sakra pozor na jazyk, aby o něj nepřišel. Navíc, s ženami a jejich rozmary či zradou má zkušenosti.“ Ano, jsi si jistá, je to skrytá výzva. Že by po tobě chtěl, abys z něj něco vytáhla? „Spíše jsem podlehl chuti tvého vína a kouzlu tvé společnosti. Vůči půvabům jsem imunní Ester, to bys měla vědět,“ pokárá tě, tentokrát jsi si jistá, že také jen jako. Ani nemrkne, když se zavlníš. |
| |
| U Královské cesty Cesta probíhala vcelku klidně, to, jak jsem si sama v sobě urovnala lehčí zmatek, nastolený předchozími událostmi, mě dost uklidnilo, takže jsem se dovedla chovat přirozeně. Ne jednou jsem měla příležitost pozorovat svobodné ženy různých vrstev. jejich chování, gesta, pohyby, tón hlasu. Napodobovala jsem ráda už odmala, ať to bylo cokoli. A bavila jsem se tak v časech, kdy nebylo zrovna nejlépe. Jakmile se však octneme před hostincem, přecijen ve mě zarezonuje napnutá strunka, jak na ní brnknul prst napětí. Uklidni se, to zvládneš... Přesvědčila jsi všechny ostatní, tohle už nebude tak obtížné. Jen musíš zůstat v klidu... pomyslím si a pomalu vydechnu, jenže... vzápětí mi vzduch při nádechu uvázne v hrdle. Tohle ne... JEHO... NE! nevím, jestli ten hlas uvnitř mě zakřičel spíš překvapením, nebo vztekem. Patrně obojím. Co bylo silnější by bylo jasné těm, kteří věděli, co se tenkrát událo. Celou dobu se mi daří se mu vyhýbat... A teď, když je potřeba posloužit víc jak důležité věci se tady skoro z ničeho nic objeví a... Aniž si to zpočátku uvědomím, pevně stisknu pěsti. To, že se náhle přede mnou octl císař mě sice trochu překvapí, ale to, co začlo bublat nejdřív jen nepatrně v mém nitru náhle narostlo a zastínilo všechno ostatní. Do tváří se mi vlila horkost... ,,Schovej ten meč, Miro." hlas je pevný, překvapivě jasný. I když zpočátku mi dalo vcelku námahu potlačit rozpoložení, v němž jsem se octla při pohledu na toho... Krátce jsem stiskla rty. ,,A pokud nestojíš o další problémy, doporučuji ti, aby ses mého otroka nedotýkal. Těžko by sis to pak zodpovídal a tvoje postavení by tě vskutku neuchránilo. Raději ustup z cesty. A pořádně se podívej. Tenkrát jsi přehlédl, možná úmyslně, amulet od císaře. Jenže... teď nemám ani obojek. Myslím, že víš, CO to znamená. A hlasivky mám silné dost..." položím trochu měkčeji paži na Araviarovo rameno a stisknu ho, stoupnu si k němu bokem a to tak, aby měl případně po ruce dýku, co jsem měla za pasem. Mira přitom nespouštím z očí. |
| |
| Mé komnaty "Jiným?"zamyšleně našpulím rty "A jakým dáváš tedy přednost?"zajímá mě jaký vkus má náš tajemný špeh. Nakonec si přitáhnu židli a sednu si naproti jemu "To ti klidně věřit budu. Takže... ty si myslíš, že bych se měla více zakrývat?"chci znát jeho názor. Přehodím si nohu přes nohu a napiji se vína, přikývnu "To je pravda. Byli jsme spolu skoro celý den, ale pokud šlo o jeho velvyslanecké povinnosti nic kloudného jsem z něj nedostala. I když mě zítra pozval do hospody mimo palác.... nemůžu se zbavit dojmu že něco chystá."skousnu si ret "Ale tak uvidím."pokrčím rameny a znovu se na něj zadívám. Když pronese že přišel kvůli vínu a mé společnosti, vydám ze sebe přidušený smích. "Tak imunní? Jsi si jistý? Raději mě moc nepokoušej nebo si tě vyzkouším. Těžce nesu to že nepřijdu nějakému muži přitažlivá."usmívám se. Znovu se napiji a sundám si z uší těžké náušnice, které odložím a pak následoval i náhrdelník a nakonec jsem si i sundala rolničku z kotníku. Na to se uvolněně uvelebím na židli. Někdy je těžké mít na sobě tolik zlata. Pak se ale na něj vážně zadívám "Jestli jsi tu opravdu kvůli mé společnosti, opravdu mě to těší. Ale po pravdě moc tomu nevěřím. Člověk jako ty nevykonává moc zdvořilostní návštěvy. Takže co by jsi potřeboval, drahý Zarakale?"volnou rukou si podepřu hlavu. |
| |
| Palác aneb hon na velvyslance Slaný vzduch ve mě probudí další touhy, které jsou bohužel ženě jako já odepřeny. Moře a pláž. Oáza klidu a míru. Vím, že zmizet z dohledu tolika lidem je těžké a za pokus by to snad stálo...jenže komu by se chtělo riskovat nějaký skandál. Oči mi samovolně zalétnou k obzoru ve směru, kde se to nekonečné množství slané vody nachází. Snad jako bych byla na místě slyším hukot vln, které svojí bílou pěnou hladí břehy a okolo kotníků cítím jemné zašimrání vody. Asi už blázním, pomyslím si, když se vrátím myslí zpět do svých komnat. S povzdechem odhlédnu od rudého okraje nad lesem a zahledím se zpět do zahrad. A koho pak to moje urozené oči nevidí. Velvyslance, který se zrovna dává do řeči s Dageronem. Je čas vyrazit. Rychlost chůze je důležitá pokud někdo nechce vyvolat zbytečné klepy a tak jdu v podstatě lehce svižnějším krokem. Hned jakmile se zavřely dveře mých komnat vybrala jsem si tu nejkratší cestu, která mě dovede do potemnělých zahrad. Těsně před vstupem zpomalím. Co by si asi kalerijský velvyslanec asi pomyslel kdyby se k nim císařovna jen tak přiřítila. Již zdálky si obou všimnu avšak slova jejich rozhovoru jsou pro mě jen vzdáleným šumem. Zvolním až do vycházkového tempa a nesnažím se sama sebe nějak schovat. Přece jen bude lepší pokud mne jeden z nich zahlédne a upozorní toho druhého než abych je jen tak zničehonic přepadla. Na tváři nasadím milý avšak nijak osobní úsměv. "Dobrý večer pánové," pronesu jakmile s ocitnu v blízkosti těch dvou. |
| |
| U Královské cesty Miro se zklidní, i když zdá se nevěří tvé přeměně ve svobodnou dívku. Pohled z očí do očí císaři, byť přestrojenému, také nesvědčí každému. Ustoupí a ukáže prázdné ruce. „Dobře, ale nemysli si, že jsme spolu skončili,“ s těmito slovy vás obejde dost velkým obloukem a zmizí ve víru večerního města. Když se trochu uklidníš, vejdete dovnitř. Na Araviarovi není znát vůbec žádné rozrušení. Jeden mladíček s mečem jej nejspíše nerozhodí. Vstoupíte do velké, potemnělé haly ozářené jen kahany. Silné vůně, z kuchyně, tabáku, alkoholu i lidského potu, tě udeří do nosu. Ten, kdo pojmenoval hostinec, měl patrně velmi podobný smysl pro humor, jako majitel přilehlého nevěstince. Hostinec je rozdělen na tři části postavené do velkého L. Všechny jsou propojené, ale krajní části poskytují jakési zdání soukromí. Není to tu nejhorší, alespoň je tu prkenná podlaha, stoly, lavice a židle jsou poměrně čisté, i když je tu početná chasa mužů, kteří si neberou servítky. Ve středu posedávají stavební dělníci, kupci nejdrsnějšího zrna, nájemní bijci. Hrají kostky nebo se jinak veselí. Přes jednu krajní místnost je pověšený těžký závěs, ale občasné stíny prozrazují, že je tam také plno. Poslední skupinu tvoří žoldnéři. Je jejich šest, všichni jsou statní, mohutní muži se zarostlými tvářemi. Od pohledu kalerijští, kůže severských zvířat je prozrazují velmi snadno. Dva se právě přetlačují hrou v páku, zbytek je povzbuzuje a odklízí vše, co by při tom mohli rozbít, z dosahu. Několik dívek, zajisté z nevěstince, se snaží jim zalíbit. Určitě již utratili více, než je tady běžné. Jediný, kdo zkoumavě pozoruje okolí, je zrzek. Verazan Měděný? |
| |
| Esteřiny komnaty „To ti přece nemůžu prozradit. To by bylo příliš jednoduché. A nebyla by to zábava, když se snažíš na to přijít. Asi budeš muset udělat malý průzum, když to chceš vědět,“ usměje se na tebe, poprvé snad upřímně. „Má drahá, co si myslím já, to je státní tajemství. A mě opravdu nezáleží na tom, co si oblékáš. I když něco mi říká, že zítra by ti slušelo něco bílého, dlouhého, přiláhavého, ale neprůhledného,“ popíše tajemně a připije si vína. „No, třeba se něco dozvíš, zítra. Pan velvyslanec naopak nezdá se příliš odolný svodům krásných dívek. A pokud by ano, vím o někom, kdo by takovou informaci rád vyměnil za seznámení s někým vlivným...“ Chvíli tě sleduje, jak odkládáš šperky. „Přitažlovost je jedna věc. Jsi velmi přitažlivá žena, Ester. Ale to vždy nestačí. Já si například více cením tvé inteligence a ochoty spolupracovat s císařskou výzvědnou službou. To mě vždy zahřeje u srdce. Myslím, že už nepotřebuji nic. Vše bylo řečeno. Snad jen, jedna otázka, trochu osobního charakteru. Smím?“ zarazí se v půli cesty ke dveřím. |
| |
| Zahrady Dorazíš k mužům právě ve chvíli, kdy končí svůj rozhovor. „...a právě proto nemohou vládnout, to je jisté,“ dokončí Dageron svou řeč a velvyslanec horlivě přikyvuje. Téma bylo rozhodně zajímavé, škoda, že ses nemohla připlížit dříve a vyslechnout je. Samozřejmě, můžeš se zeptat, ale to by se nemuselo hodit. „Má paní,“ ukloní se ti oba muži, Dageron jemně, spíše zdvořilostně než poníženě, jak přikazují aravanské zvyklosti. Velvyslanec naopak co nejníže s elegantním mávnutím rukou, až tě překvapí pružnost jeho těla. „Musím se věnovat svým povinnostem,“ řekne Dageron a v jeho hlase zazní výtka. Jako bys snad podle něj měla dělat něco jiného? Možná někde jinde, s někým jiným? „Pokud mě omluvíte,“ ukloní se znovu a má se k odchodu. |
| |
| Mé komnaty Našpulím rty, když mi řekne že musím udělat průzkum abych se dozvěděla odpověď "Ta tvoje tajemnost."vzdychnu odevzdaně a znovu se napiji. Pak se zmíní o tom co by mi zítra mohlo slušet a znovu se na něj usměji "Myslíš?"sjedu ho zamyšleným pohledem a pak přikývnu "Dobrá vezmu si tvou radu k srdci. Nakonec si myslím že bych neměla zahazovat rady někoho tak úctyhodného jako jsi ty."poškrábu se na koleni a zpozorním. Pozvednu obočí "No to by mohl být opravdu zajímavý druh obchodu."utrousím "Ale uvidíme."pronesu. Po jeho dalších slovech div nevyprsknu smíchy "Zahřeje u srdce? Tak to si dávej pozor aby se ti nezahřálo příliš."řeknu a vstanu abych ho vyprovodila "Ale děkuji. Těší mě tvé mínění o mě."jdu k němu blíže. "I když mě mrzí že jsi mě potěšil svou přítomností jen na tak krátkou dobu."zarazím se a nad jeho otázkou jsem se jen okamžik zamyslím. Přikývnu "Jistě. Ptej se."povolím mu otázku. |
| |
| Esteřiny komnaty „Nech toho,“ mávne rukou, „ty ctihodnosti si nech pro někoho jiného. Jsem jen obyčejný muž dělající svou práci. Úctu si zaslouží jiní.“ „Nevím, třeba bych zůstal. Ale mám pocit, že cestou sem jsem zahlédl někoho jiného, kdo mířil tímto směrem. Asi by nebyl zrovna nadšen mě tu najít. Mohl by si myslet něco nesprávného. Jak je známo, muži mívají dobrou fantazii,“ mrkne na tebe. „Přijdu jindy,“ zakončí s úsměvem, jako by to byla samozřejmost. „Hmm, teď k té mojí otázce... Spíš s císařem?“ zeptá se ostře. |
| |
| Mé komnaty Pokrčím nohu v koleni a dám si ruku v bok "Ale to není pravda. Když už ne zrovna ty, tak rozhodně získáváš mou úctu svými schopnostmi. Ne nadarmo jsi jeden z nejlepších v oboru."mrknu na něj. Zmíní se o Horstovi "Ah ano... to je pravda. Ale začínala jsem si myslet že ho jeho druhá polovička odchytila."pousměji se a upřu na něj znovu pohled. "Dobrá. Beru tě za slovo. Ale doufám že tím jindy nemyslíš třeba za půl roku. To by se mě dotklo."položím si ruku na srdce. Ale jeho otázka mě překvapí "Ano. Spím s ním."odpovím "A nemusel jsi to říkat tak ostře. Odpověděla bych ti i kdyby jsi se zeptal normálně. To že sdílím s císařem občas lóže není zase takové tajemství."pousměji se. "A teď já. Proč tě to zajímá?"vybídnu ho. |
| |
| Zahrady Jen zlehka pokynu hlavou. Velvyslanec je až moc pružný na svůj věk což mě mírně překvapí a dokonce i postaví základy pro respekt. "Samozřejmě," pronesu stejně milým tónem jako předtím, když nás Dageron opouští. Já vím Dagerone, že jsem měla být jinde. Já to vím, pomyslím si zoufale snad v domnění, že čaroděj bude schopen mé myšlenky, které nesly i nádech omluvy, zachytit. Bylo mi jasné, že nevidí rád, kde zrovna jsem přestože jsem mu v podstatě slíbila, že budu císaři nablízku. Jenže povinnosti jsou povinnosti a on by to měl chápat. Navíc nemohla jsem mu zaručit, že se mi podaří císaře uchvátit na celý večer. Bůh ví, kde mu teď byl konec. "Velvyslanče," započnu náš zdvořilostní rozhovor, "pokud vám to nijak nezasahuje do plánu neměl byste chvíli čas a dělal mi společnost při podvečerní procházce zahradami?" pronesu, stále se usmívajíc. Je to spíše pobídnutí zabalené v otázce vše doprovázené zdvořilým úsměvem, který v sobě nese jistou špetku rozhodnosti. |
| |
| Esteřiny komnaty „Víš, Ester, někdy nepokládáme otázky proto, abychom se na ně dozvěděli odpověď. Zkus si to pamatovat. Samozřejmě, že to pro mě není tajemství,“ promluví už zase mírně, vesele, i když trochu tajemně. „Dobrou noc. Možná tě navštívím dříve, než si myslíš,“ zakončí váš rozhovor, mírně se ukloní a vyrazí do chodeb paláce. O chvíli později zaklepe Horst. Předtím, než vpadne do tvé komnaty, ještě se rozhlédne, jako by před něčím, nebo někým, utíkal. „Promiň,“ dostaneš ihned polibek, „císař mě pro něco poslal. Netuším proč, taková zvláštní věc. Jeden by si myslel, že mě chtěl vystrnadit z paláce...“ Už mu ta jeho žárlivá manželka leze na mozek. Chudák, už podezřívá i císaře z nějakého spiknutí proti vám dvěma. |
| |
| Mé komnaty Překvapeně se na něj zadívám a nějak jsem ho nepochopila "Nač zapírat když oba známe pravdu?"zeptám se zmateně. Ale pak přikývnu "Dobrou noc. Budu se těšit."usměji se a zavřu za ním. Pak začnu trochu uklízet pokoj, nebylo to příliš třeba a tak jsem se začala upravovat sama. Nakonec teď jsem už věděla že Horst přijde. Usměji se když zaklepe a vpadne dovnitř a dostanu od něj polibek. "To je v pořádku."řeknu a přejdu ke dveřím, které zamknu. "A co ti císař chtěl?"zeptám se a otočím se k němu. Musím se nad ním slitovat, přijdu k němu a obejmu kolem pasu "Ty můj chudáčku. Jen klid. Teď už jsi u mě... hezky v bezpečí a máme na sebe spoustu času."snažím se ho uklidnit. "Tak si nedělej vrásky."jemně prsty obkreslím hranu jeho čelisti a rty "Moc jsem se na tebe těšila." Můj chudáček roztřesený Horst, divím se že tu svou brécu už dávno neopustil a císař. Pochybuji že toho by nějak zajímalo že mi dva spolu něco máme. Nakonec u mě hledalo útěchu spousta mužů. |
| |
| Zahrady „Má paní,“ vysekne tentokrát již kratší, spíše zdvořilostní poklonu, „zajisté, velmi rád. Ale musím vás požádat o prominutí, jsem již po dnešku dosti unaven a i když s radostí přijmu vaše pozvání k procházce zahradami, obávám se, že nebudu příliš zábavným společníkem. Nerad bych vás zklamal.“ „Ale zahrady máte nádherné, překrásné, těch barev a různých rostlin, kterým se tu daří, musím je obdivovat. Kalerijské zahrady jsou vždy o proti jižanským tak prosté, jen štíhlé jehličnaté stromy a květiny podobné lučním. Toto je opravdová nádhera!“ připojí se navzdory své domnělé únavě k tobě a nešetří obdivem císařských zahrad. Esteřiny komnaty Horst se usadí a trochu zklidní. Možná bys mu mohla nalít něco na uvolněnou. Když ho obejmeš, přitulí se a také rozpovídá: „No, císař mě poslal pro takový balíček, zabalený v ovčí vlně. K jedné městské bylinkářce. Ale proč by tam posílal mě? Proč ne někoho ze služebnictva? Nebo otroků? No řekni, proč by posílal svého rádce a generála?“ |
| |
| Mé komnaty Políbím ho na čelo "Možná to bylo pro něho nějak důležité. A služebnictvu se nedá mnohdy věřit. A roznáší drby... císař by je poslal k bylinkářce a oni by začali třeba roztrubovat že je nemocný. Ale ty jsi jeho rádce a tobě důvěřuje. Třeba věřil že ty nikde nic nebudeš vyprávět a taky že se do toho balíčku nepodíváš."pohladím ho po vlasech. Odstoupím od něj a dojdu pro víno, které jsem už dnes jednou otevírala. Naliji sobě i jemu víno a pak mu číši podám "Nedělej si s tím starosti drahý. Věřím že se tě nesnažil vystrnadit, ale prostě jen potřeboval někoho důvěryhodného. A to ty jsi."utěšuji jeho pocuchané nervy. |
| |
| Esteřiny komnaty „A co když, co když...“ zarazil se Horst v návaznosti na tvé myšlenky, „...co když máš pravdu? Třeba mě opravdu poslal k bylinkářce proto, že služebnictvu nevěří, že udrží jazyk za zuby? Že věřil, že se dovnitř nepodívám? Protože opravdu JE nemocný?!“ Horst se na chvíli zamyslel: „Ester, nevšimla sis na císaři něčeho v poslední době? No, občas se chová trochu divně, ale to bylo vždy. Možná...“ Tak a teď jsi Horstovi nasadila brouka do hlavy. Už zase je napjatý, zamyšlený a vůbec ti kazí tvé plány. Ale co když jste na to společně kápli? |
| |
| Mé komnaty Nad jeho slovy se zamyslím a posadím se vedle něj "No nevím, Horste. Císař je takový co si pamatuji. Trochu tajnustkář ale nemocný podle mě není. To by se jistě nějak projevilo. A nikdy jsem na něm příznaky nemoci neviděla. Po pravdě si nepamatuji ani že by někdy nemocný byl. Ani rýmu snad nikdy neměl. A vzhledem k tomu že já ho často vidím... značně odhaleného tak nevykazuje žádné příznaky nemoci. Ne... nemyslím si že by byl nemocný. A to že si něco nechá přinést od bylinkářky ne vždy znamená že je to něco na nemoc. Však bylinkáři nepěstují své bylinky jen na nemoci. Třeba... a nechci nijak zpochybňovat císařovu mužnost, ale co když je to na plodnost? Císař již také není mladík a stále nemá potomky. Třeba si tak chce vypomoci."snažím se ho uklidnit. Napiji se. To jsem tomu dala. A to jsem se ho jen snažila uklidnit. "A co když to nebylo ani pro něho? Třeba to bylo pro císařovnu. Třeba konečně spolu počali potomka a on ji to nechal přinést na nevolnost? Neměli bychom dělat unáhlené závěry, drahý. Třeba to vůbec nic neznamená."obejmu ho rukou kolem ramen a pohladím ho prsty po tváři "Ale až s císařem příště budu mohu... zkusit se na to zeptat. Jestli tě to uklidní? Ale myslím že jsou tvé starosti zbytečné."přejedu prsty po jeho uchu až spočine na jeho rameni. |
| |
| Zahrady Ano, chápala jsem, že byl unavený. Vždy ten jeho ranní rozhovor s tou poběhlicí rozhodně vedl k jednomu jedinému. Avšak aspoň ta ženská konala svou práci tak jak měla což bylo snad jediné za co jsem ji mohla chválit. “Nebojte, nezdržím vás dlouho,“ ujistím velvyslance, že moje návštěva nebude trvat déle než bude nutné. Jen tak dlouho, aby to bylo společensky přijatelné a možná déle pokud se náš host bude chtít dále bavit. Pozvolna jsem se vydala na cestu zahradami. Vyslechla jsem si kalerijce a jeho vychvalování zahrad, které jsem slýchávala z úst každého návštěvníka. Já sama si byla vědoma krásy tohoto místa, a proto se mi i na tváři usadil další z těch souhlasných úsměvů, kterými své hosty častuji, když s nimi doopravdy souhlasím. “Jsem ráda, že se vám naše zahrady líbí. Já sama v nich většinou trávím čas pokud ovšem mám již své povinnosti splněné. Toto místo je příhodné pro relaxaci a odpočinek po dlouhém a vyčerpávajícím dni,“ přitakám muži vedle sebe. Opět v podstatě ta samá odpověď, kterou dávám všem. Jen pár slovíček pozměněno či přeházená slova. Ani já jsem neměla moc ráda jednotvárnost a naučené fráze jsem se snažila jakkoliv oživit jen, aby nezněli tak všedně a nuceně. |
| |
| Zahrady „Musí být hodně hluboké,“ zastaví se na chvíli velvyslanec a dívá se do potemnělých zahrad postupně přecházejících v lesík, „určitě je tam mnoho temných a nebezpečných míst, kam ani zahradníci nechodí. Nebo se mýlím? Zdá se mi, že v tom šeru nejde ani k hradbám dohlédnout, to už je nefalšovaný les.“ „Provedete mě? Někde dál od paláce, dál od lidí, ukážete mi některá skrytá místa, kde si může unavený člověk odpočinout a skrýt se všudypřítomným strážím, služebným i špehům?“ téměř zaprosí Archan. Nebo má něco za lubem? |
| |
| Zahrady Znova se usměji. “Ano, naše zahrady jsou skutečně rozlehlé,“ potvrdím domněnku a též se zastavím přičemž stejně jako on upřu pohled na lesík. Avšak na rozdíl od něj je můj pohled klidný, nijak nevzrušený ba dokonce mírně pobavený, avšak to se s jistotou říci nedá. “Jsou v něm jen neškodná zvířata. Králíky počínaje, jeleny konče,“ ještě aby tady, přímo u paláce, pobíhali po lesích šelmy a měli volný přístup do zahrad. Znamenalo by to jen samé problémy. Vystrašené služebnictvo, nadávající otroky a otrávené stráže, že musí někde mezi stromy lovit vlka. A nyní by velvyslanec rád abych mu ukázala ta místa, kde se dá odpočívat. Bylo by neslušné odmítnout. Mohla bych tím toho muže urazit a to by rozhodně nijak nepomohlo až by jednal s Araviarem. “Samozřejmě, že vám je mohu ukázat,“ pronesu nakonec mile a znova se vydám na cestu nechávajíc tak les za zády. Hlavou mi však vrtají pochybnosti proč ten muž doslova dychtil po tom abych mu ta místa ukázala. Důvodů mohl mít spoustu…a nebo žádný. “A jak dlouho se u nás zdržíte?“ zeptám se nenuceně přičemž se ne velvyslance podívám. Neptám se proto abych zjistila, kdy budu mít konečně klid a nebudu mít ten strach, který do mě zasadil náš čaroděj dnes ráno a jehož varování mi přišlo, že se až moc dotýkalo tohoto muže. Otázka je čistě společenská. |
| |
| Hostinec u Červenej Ruže Situácia sa vyvíja pomerne priaznivo. Teda vzhľadom na okolnosti - vôkol zúrivá bitka, určite čoskoro potečie krv, teda ak vlastne ešte nepotiekla. Sám neviem, prečo riskujem kvôli jednej z mnoha mnohých ľahkých dievok, ale tak či tak robím to. Buď to súvisí s jej úchvatným šarmom, krásnou dušou, oslňujúcou inteligenciou, alebo len očakávam sex zdarma za záchranu. Čím dlhšie cestou popri stene uhýbajúc tak zápasníkom nad tím uvažujem tím viac sa mi ako pravdepodobnejšia odpoveď zdá tá druhá možnosť. Nech sú jej duchovné predpoklady a možnosti akékoľvek i tak ich zatiaľ nepoznám a je mizivá šanca, že zachraňujem niekoho kto o niekoľko rokov spraví niečo prevratné, celosvetové. Popri tomto premýšľaní samozrejme dávam pozor na cestu, kedy tedy zmením smer aby sme to nenapárali priamo do niektorého zo zápasníkov, občas obídem roztrieskaní stôl aby ujmu neutrpeli moje nohavice a dievčinke šaty. Očami tiež kontrolujem kde sú moji spoločníci - Frederik je samozrejme vo svojom svete mimo túto realitu, Ylwa určite duchaprítomne niečo robí, očami ju neviem nájsť. Pretrhnutie myšlienok príde okamžite - hlas čo sa ozve na celú krčmu sa mi vôbec nepáči. Moje telo prestrieda niekoľko emócií a pocitov - od skutočne len mierneho strachu, minimálnej nervozity cez opäť mierne zahanbenie, že si taký sedliacky mamľas na mňa otvára ústa až po mrazivý hnev vyplývajúci z celej tejto pošahanej situácie. Zastanem, obzriem sa na hlupáka čo si dovolil vykríknuť na mňa a rovnako hlasno mu odpovedám: "Fajnový panáčik? Keď sa niekto vie obliecť je hneď Fajnový panáčik? Tvojej logike sa ani nedivím ty prasa v gatiach, kurva mater tvoja so sviňami spávala a tak ťa počala. Ty úbohý, neľudský, zasraný,..." Príval nadávok ustane v priebehu jednej sekundy. Dôvod je vcelku zaujímavá situácia, keď moja ochrankyňa vylezie za hajzlom a vytiahne naňho meč. Je mi jasné, že jej taktikou je zaujať ho aby som mohol utiecť ale jej úsilie vyšlo úplne navnivoč, dokonca to pre seba ešte zhoršila - teda za predpokladu že ma stále bude chrániť. Akonáhle totiž tasí meč z mojej hlavy odídu akékoľvek návrhy na odchod z hostinca - pohľad venujem divadlu ktoré by sa mohlo skončiť smrťou toho zasrana a mojím zadosťučinením a priemerným uspokojením zo smrti niekoho, ku komu celkom nelogicky chovám nenávisť akoby to bol dlhoročný smrteľný nepriateľ - a to ho poznám páru okamihov. "Sleduj to, zábava začína." Adresujem ešte dievčine za mnou a s úsmevom pozorujem čo sa bude diať. |
| |
 | Hostinec Vývoj se dostává do obrátek, konečně mi to začíná připomínat hospody mého mládí a tak se dokonce i rozhodnu vzhlédnout od stehna, ukořistěného při opouštění stolu. Ylwa opět hraje bubáka a jako vždy se to zdá velmi účinné. Tedy nebýt okamžité odezvy od mladého pána, který veškerou její snahu potopil, tedy pokud znám dobře alkoholem omámenou hlavu. Tady poteče krev. Nesouhlasné kývání hlavou na mladíkovým chováním se promění v nasátí vzduchu, jako bych hledal náznaky blížícího se krveprolití. Krví podlité oči rozzuřeného ožraly mluví jasně. Vypadá jako býk drážděný červeným hadrem v podobě mladého pána. Několika rychlými kroky přistoupím k Markusovi. „Ehm. Mladý pane, povinností každého kavalíra je dostat svou dámu...“ důraz na slově dáma byl úmyslně až přehnaný, abych vůbec upoutal jeho pozornost a lépe mu připomněl, co měl s dnešním večerem v plánu. “.. do bezpečí. To je vždy jeho první povinností a Vy jistě víte, jak váš strýc lpí na kavalírství.“ Při těch slovech si prohlédnu Markusovu „dámu“ od hlavy k patě, nebo spíš jen k pasu, možná ještě jen trošku víš a reflexivně olíznu oschlé rty a povzdechnu si. „O slečnu Ylwe se nebojte, postarám se, aby se opět nedostala do problémů.“ lehce se uchychtnu, protože to tak skončí pokaždé. Mladý pán „magnet na průšvihy“ Markus něco rozjede, pak se do toho vloží slečna „vyžeru všechno“ Ylwe a já abych to nakonec zachraňoval. To bude zase noc a takhle na sucho. „O vhodnosti společnosti a výrazech při komunikaci s různými typy lidí ponecháme s vaším svolením na ráno. Ráno moudřejší večera.“ Prohodím na konec k Markusovi, většinou když ho začnu poučovat, tak se snaží utéct, tedy pokud se mu to zrovna nelíbí. Hlavně aby zmizel. Vzniklá patová situace se mi vůbec nelíbila. Ylwe neodejde, dokud tu bude mladý pán a ten jak to vypadá chce vidět téct krev toho otrhance, co ho urazil. Pocítil jsem náznak nervozity, což za poslední léta byla velká vzácnost, nezbylo mi nic jiného, než se opět zakousnout do stehna. |
| |
| U Rudé růže V hostinci začíná být hustá atmosféra. Ylwa vyskočí na stůl, ale nemá to zrovna toho efektu, jaký chtěla. Pokus o zaujetí výhružného bojového postoje nevyjde úplně, protože šlápneš na kameninový korbel, který zrovna ne a ne prasknout a rozdrtit se pod tvou nohou. Ujede ti a ty tak musíš hledat rovnováhu. Z počátku to zapůsobí spíše komicky, než výhružně, pak se ale tvůj postoj stane pevnější a tak konečně můžeš promluvit. Většina hospody se snaží uklidit z cesty nebo alespoň z prostoru mezi tebou a uřvaným kreténem. Patrně to má efekt, jaký potřebuješ, rváč se přikrčí a chystá si zpět sednout s křivým úsměvem. Jenže, pak otevře hubu "fajnový panáček" a to chlapa nenechá klidného. Nejdříve zbledne, pak zrudne a nakonec vyletí od stolu, kudla v ruce. Ze slov, která mu jdou od úst zaslechneš jen: „Co si to...“ a pak následuje už jen proud nadávek. K tomu se i pár jeho dalších kumpánů nestahuje úplně, takže když přehlédneš situaci, máš pocit, že případní protivníci jsou čtyři. Rváči na zemi se asi nepočítají, ale naštvaný maniak s nožem, který vyrazil k prostořekému Markusovi a jeho další tři kamarádíčci, v jejichž rukách se objevují obušky a dýky – to by mohl být problém. Malý, nepříjemný a krví ulepený problém. U Královské cesty Zůstaneš stát déle, než by se asi hodilo, ve dveřích. Pohled zrzavého žoldnéře se zarazí na tobě. Přece jen, samotná dívka ve výrazných žlutých šatech, navíc ve společnosti vlastního otroka, to se tady hned tak nevidí. Většina ti nevěnuje pozornost, protože tuší, že jakkoli tě obtěžovat by mohlo znamenat značně bolestivý problém. I když jsou tu převážně muži z nižších vrstev společnosti, nejspíše jich většina není úplně blbých nebo alespoň ne příliš opilých. Přitočí se k tobě hostinský: „Promiňte, paní, našel jsem vám volné místo. Není to nejlepší, co mám, ale budete tam mít trošku soukromí. Pokud dovolíte, dovedu vás tam.“ Zahrady Poměrně mlčky procházíte zahrady a míříte stále hlouběji. Většinou sem po setmění nechodíš. Nehodí se to. A i když si to většinou nepřiznáš, máš trochu strach. Potemnělé zahrady se, alespoň ve tvé fantazii, často mění na divoké, tajemné místo. Duchové pozorují nezvané vetřelce a Dageron někde v těchto končinách provádí své podezřelé rituály mistrů tajemných umění. Společnost neznámého muže, který nemá mezi služebnictvem zrovna nejlepší reputaci, ti na klidu moc nepřidá. Kdyby nebylo takové šero, vsadila by ses, že tě beze studu okukuje. Tvá otázka přeruší ticho. „Popravdě, nevím, záleží na císaři. Dokud mi nedá jasnou odpověď pro mého krále, nebo dokud mě nepošle pryč. Záleží jen na něm. Ale doufám, že se zde ještě chvíli zdržím. Příjemně se tady odpočívá. Všemožná jednání s severskými náčelníky kmenů, to je o nervy,“ pokrčí rameny, jak se snaží být nezaujatý a skrýt své emoce. V křoví něco zašustí, ale není to, jako když nějaké zvíře utíká před lidmi. Popravdě, nezní to vůbec, jako jakékoli plaché zvíře, nic, co bys potkala v palácových zahradách... Nevíš, jestli si to nepřikrášlila tvá fantazie, ale zkušenosti z lovu ti říkají, že tohle je dravec. Dravec jehož kořistí jste vy. Esteřiny komnaty „No jo, to by mohlo být ono!“ zajásá Horst. „Určitě něco pro císařovnu, oba stárnou a potomek by navíc prospěl zemi. Králové, šlechtici a jiní mocní muži by pochopili, že císařův rod jen tak nevymře a že skvělé Impérium bude věčné! Ne, nemusíš se jej ptát, určitě máš pravdu, má drahá,“ mávne Horst rukou a napije se vína. „Ale teď mi Ester prozraď, co speciálního sis pro mě připravila. Už mi můžeš to tajemství prozradit,“ mrkne na tebe a odloží číši v očekávání. |
| |
| Mé komnaty Usměji se, tak nápad o tom že se císař pokouší o potomka zabral. Nakonec bylo to možné a Horsta to aspoň uklidnilo. "To máš pravdu. Možná se brzy dočkáme toho že tu bude pobíhat malá princeznička nebo princi. Zajímavá představa."usmála jsem se. Horst se konečně začne zabývat tím proč sem vlastně přišel. Usměji se "Nooo..."protáhnu "Napadlo mě.... že bych ti mohla udělat hrozně příjemnou masáž."pronesu a dojdu do skřínky kde vytáhnu vonný olej. "Speciální masáž jenom pro tebe."vrátím se k němu "Chceš pomoci se svlékáním?"zeptám se ho s úsměvem. "Budeš tu dnes moci zůstat přes noc?"zeptám se ho. |
| |
| Zahrady Jeho nestydaté pohledy si mohu jen domýšlet. Bohužel tma mi stěžuje ověřit si to osobně, ale co nadělám. Když chce velvyslanec vidět klidná místa, ukáži mu klidná místa pro úspěšnost jednání. Kdo ví jestli to na to bude mít vůbec nějaký vliv. Po nějaké době se konečně dozvím odpověď. Byla to snad upřímnost v jeho hlasu nebo se mi to jen zdálo? Zrovna se chystám něco pronést, když vedle nás zašustí křoví. Ihned se otočím za zvukem, avšak nijak prudce jen decentně abych nepodnítila nějaké podezření, že něco není v pořádku. Nechala bych to být kdyby mi však moje zkušenosti, získané na lovu, neprozradili, že tohle nebude nejspíš nějaký zajíc, který utíká před nečekanou návštěvou. Potichu jsem na sucho polkla a začala doufat, že můj společník má u sebe zbraň a že si stejně jako já všiml onoho prapodivného zvuku. Avšak je tu stále možnost, že moje bujná fantazie na chvíli zapracovala a vše si vybájila. Otočím se na muže vedle sebe. Držení těla sebejisté, obličej též, i když pochybuji, že je tak dobře vidět, jen uvnitř se klepu jako ratlík. Chvíli váhám, co pronést, aby to nevyznělo tak, že mám strach avšak aby to kalerijce varovalo před možným nebezpečím, které tu nejspíše bylo. Od prvního plánu jsem tedy odstoupila. Netřeba riskovat. “Možná, že budete nakonec mít možnost procvičit si své bojové schopnosti,“ pronesu klidně. Hlas se díky cviku nezachvěl. Naštěstí se mi ho podařilo ovládnout. Ač byla tma mohl velvyslanec z tónu usoudit, že se mírně usmívám, ne však posměšně. |
| |
| Esteřiny komnaty Horst se zasměje s tebou při myšlence na to, jak se císař s císařovnou snaží vychovávat své děti. Oba nejsou žádné křehotinky a patrně budou chtít, aby jejich děti uměly jezdit na koni, prosadit své názory, lovit, běhat... Generál se zamyslí a přivře oči, jak si představí nadcházející chvilky, pak odloží své víno. „To zní skvěle,“ usměje se a protáhne se, jak se na masáž těší. „Mám pocit, má milá, že jsem si dnes natáhl sval. Určitě budu potřebovat pomoci. Hlavně se svlékáním kalhot, nějak ... nedosáhnu. Jsem už prostě starší člověk,“ ušklíbne se, „a staršímu člověku se pomoc mladé dívky vždycky hodí.“ „Ano, myslím, že dnes bych mohl zůstat déle...“ Zahrady Reflexy kalerijského válečníka se nezapřou ani u stárnoucího velvyslance. Těžko uvěřit, že tento muž tě před chvílí bezostyšně okukoval, nehledě na myšlenky, které se mu musely honit hlavou. Nyní tě prudce odstrčí a prosmýkne se na místo před tebou. Právě ve chvíli, kdy na vás z křoví dravec vyskočí. Hybrid ptáka a plaza vyletí napřed ostrými pařáty, se zasyčením se zaměří na Archanovu hlavu. Jsi vzdělaná žena, wallenoorské stvůry znáš, četla jsi o nich mnoho knih. Cocatrice, patrně magický hybrid kohouta a jedovatého hada, utekl před několika tisíci lety do přírody, kde se rozšířil. Hlavu a tělo má slepičí, pokryté hnědým peřím, dvě šedá kožnatá křídla a zelený ještěří ocas. Její jed umí paralyzovat a tak je zvíře velikostí menší než jeden krok nebezpečné až až. Naproti tvým předpokladům, muž nemá u sebe zbraň. Útok vykryje rukou a vyslouží si tak několik ošklivých ran na předloktí a klovnutí do tváře, těsně pod oko. Zařve a ranou druhé ruky srazí stvůru na zem. Ta zatřepe křídly, zasýpá, zasyčí a v přikrčené pozici se připraví k dalšímu skoku. |
| |
| Mé Komnaty Usměji se, potěšena že tu zůstane, asi ne celou noc ale i to že zůstane déle, pohladím ho po tváři a pak se posadím na jeho klín "Ty a starý?"zeptám se překvapeně "To tedy nejsi. Kdyby jsi byl starý tak tady se mnou nejsi. A to bych nerada... protože tebe mám hodně ráda."mrkla jsem na něj a políbila ho na rty. Horst byl mazlíček, vždy jsem ho ráda měla u sebe. Ano. S čistým svědomím mu mohu říkat že je můj oblíbenec. "Tak ukaž. Musíme tě zbavit toho oblečení."postavím se a začnu ho svlékat "A kde jsi si natáhl ten sval?"pozvednu obočí. "Tomu místu bych se měla věnovat jako první. Ať tě mám hezky uvolněného."chopím se jeho pásku, který snadno rozepnu a začnu mu sundavat kalhoty. |
| |
| Zahrady Události se seběhly hodně rychle. Velvyslanec byl skutečně na svůj věk velmi mrštný a bystrý. Během chvíle se postavil útoku, kterému bych se nejspíše sama nebyla schopna ubránit. Jenže tady šlo o sekundy. Nebyl čas na to divit se nad schopnostmi toho muže natož nestvůry, která si nás vybrala za oběť. V rychlosti se rozhlédnu okolo sebe jestli bych náhodou v nastávající tmě ještě nezahlédla nějakou větev nebo kámen, kterým bych se nejen mohla bránit, ale i zvíře zahnat. Strach jsem necítila, spíše obavy. Obavy o tom jak to dopadne. Nerada bych skončila za oběť tak prťavému stvoření jako je toto. Do očí mi padl jeden větší kámen a zlomená větev. Kámen byl dost velký na to, aby se jím dalo pohodlně hodit a zároveň, aby způsobil nemalou bolest. A větev? Špičatý konec zlomu se dal použít jako provizorní oštěp nebo rožeň na opékání kuřat. Tato myšlenka mne mírně pobavila a rozhodně mi dodala trochu jistoty. V mžiku jsem ustoupila stranou, aby mi kalerijec nepřekážel a já ho nezasáhla. Střelba z luku mi šla a hod kamenem snad nebude o nic těžší. Neměla jsem moc času a proto jsem jen ve spěchu zaměřila zvíře a mrštila kamenem jak to nejlépe šlo. Hned na to už jsem stála připravená se svou dřevěnou zbraní. V srdci se mi začala formovat naděje, že kdybych zvíře šikovně zasáhla možná by jej ta bolest vystrašila a ono by uteklo. Avšak šance na to trefit se správně v téhle počínající tmě nebyla jedna z největších. |
| |
| U královské cesty Sleduji pohledem Mira, po jeho slovech skoro neznatelně pozvednu obočí. Nemyslím. odvětím v duchu. Samozřejmě, nebudu nijak pošetilá, vím, že si odteď budu muset dávat ještě větší pozor, než kdy dřív... A patrně to bude už přesahovat moje možnosti, Mirovo jednání se totiž rovnalo téměř duševní poruše a s takovými lidmi vést rovnaký boj znamenalo být... podobné povahy. Nebo se do nich umět vcítit, což jsem sice nečinila ráda, ale jiná možnost nebyla přípustná. Sice jsem otrokyně, ale nějakou svou hrdost stále mám a přání tohohle rádoby šlechtice rozhodně plnit nehodlám. Pohled očí mi po téhle myšlence trochu ztvrdne a zpevní se, současně s tím vejdu do hostince. Páchne to tam podobně, jako v části paláce pro mužské otroky. Rozhlédnu se kolem sebe. Pohled na jednotlivcích nesetrvá přespříliš dlouho, ale i přes to oči stihnou zachytit to, co potřebují. Nakonec se na o zlomek delší dobu pozastaví u stolu, kde jsou muži ve zvířecích kůžích, mezi nimi pak jeden, který upoutá již barvou vlasů. Přesto ještě chviličku váhám, sice s pohledem upřeným jinam, ale i tak. Chyba, nebo ne? To se ukáže... Každopádně budu muset umět využít obojího. Ucítím na sobě pohled, jen decentně natočím hlavu směrem, odkud přichází, již o trochu víc se tam stočí oči. Vzápětí se ale pozornost upře zpět na hostinského. Vida, náhle taková změna. Možná se po téhle noci budu muset skrývat nejen před Mirem... ,,Děkuji. Budeme muset vystačit s tím, co máte." kývnu muži s trošku přísnějším výrazem hlavou, ale to na okamžik naruší letmý náznak pousmátí, snad jako prokázání dobré vůle? Patrně ano. Když se rozejdeme, zadívám se tentokrát trochu jasněji směrem k zrzavému žoldnéři. Jasněji pro něj, ne tak už pro ostatní. Následuje vcelku jednoduché gesto rukou, které si náhodný pozorovatel nebude nijak vykládat, přesto pro Verazana znamená vyzvání. Jistá zvědavost ho snad přivábí sama. Co bude dál... nad tím zatím příliš neuvažuji a posadím se na místo, které nám našel hostinský. Krátce se zadívám na císaře, ale jinak mlčím. Alespoň zatím. |
| |
| Esteřiny komnaty Horst tě políbil tak, jak to umí jen ti muži, kteří jsou zvyklí dávat rozkazy, nenechat se nikým a ničím ovlivnit, vládnout... Manželka se počítá k výjimkám, ať už je to generál nebo císař. Na tom nezáleží. Ty sama víš, jak žena dokáže muže ovlivnit. Bez výjimky. Vždyť je tvůj život na tom založen... Muž ulehne na lůžko, na břicho. „Tady někde,“ ukáže nyní již nahý Horst přes rameno někde doprostřed svých zad. Podepře si hlavu a zvědavě tě pozoruje. Zahrady Sebereš ze země kámen a hodíš ho po stvůře právě ve chvíli, kdy se rozhodne k útoku. Zásah, snad do hlavy, ve tmě to není vidět. Ozve se křupnutí, zatřepetání křídel a pak nenávistné zasyčení. Ve chvíli, kdy jsi chtěla vyrazit vpřed s větví, do cesty se ti dostal Archan, jednou rukou chytil stvůru někde pod krkem a druhou jí dal strašnou ránu z boku do hlavy. V první chvíli tě napadne, že jí určitě musel zlomit vaz. Bohužel, nic není dále od pravdy. Cocatrice se vzepře, drápy na nohách velvyslanci rozdrápe tvář a ostrým klovnutím se uvolní z jeho rukou. Pak přijde tvoje chvíle, protože Archan ustoupí držíc se za obličej. Vyrazíš vpřed provizorní zbraní a zrůdu bodneš do hrudi. Vykřikneš, když ti škubnutím málem vykroutí větev z ruky. Se zasyčením plným nenávisti a bolesti vás nechá nestvůra na pokoji a zmizí v potemnělém lese. Prudce oddechuješ, nápor adrenalinu ti nedělá dobře. Točí se ti hlava a srdce ti splašeně buší. Zíráš do tmy s obavami, kdy se cocatrice vrátí. Tvou pozornost upoutá až Archan, který se pokusí něco říct, ale nedokáže to. Neovládá jazyk, stejně jako své tělo, zhroutí se na měkkou lesní hlínu a udeří se o kořen stromu do hlavy. Stejně je s podivem, že vydržel tak dlouho, jed cocatrice podle moudrých knih paralyzuje ihned... U královské cesty Usadíš se na místo, které ti nabídl hostinský. Je dobré, trochu mimo shon, u zdi, místo kudy nemusí chodit ani obsluha, pokud jde za někým jiným. Je tam židle jen pro jednoho, což tě trochu překvapí. Araviar ale reaguje tak, jak by reagoval každý otrok. Postaví se ke zdi, mírně se předkloní a hlídá pohyb za tvými zády, připraven kdykoli splnit tvá přání. Hostinský se o chvíli později vrátí: „Co si budete přát, má paní? Pouze něco k pití, nebo i večeři? Mohu nabídnout dvouleté bruzijské víno z jižních svahů? Je opravdu výtečné!“ Na chvíli spočine pohledem na tvém krku, na místě, kde maskovací prášek kryje stopy po obojku. Pak ale jen potřese hlavou, jako by mu magie zastřela pohled neviditelným závojem. Verazan přijde hned poté, co sis objednala a hostinský se ztratil v mumraji panujícím v hostinci. Jeden z ostatních žoldnéřů se zvědavě podívá jeho směrem, ale dál se o svého velitele nezajímá. Verazan dojde až k tobě. Teprve teď vidíš detaily jeho tváře, několik jizev, špatně oholená brada. Jeho pohled je tvrdý, přesně takový, jaký si u seveřana představuješ. Proti tomuto muži byl od pohledu i kalerijský velvyslanec milý společník. „Paní,“ zahřmí tak, že ti chvíli trvá, než si uvědomíš, že to není výzva k boji. „Nerad bych vás vyrušoval, ale měl jsem pocit, že jste mi pokynula. Pokud se mýlím, zase odejdu,“ ubezpečí tě tak, jako by svému úhlavnímu nepříteli právě říkal, že jej budou zítra žrát supi. |
| |
| Mé komnaty Polibek mu oplatím a pak se usměji, ano. On rád měl navrch a já mu s radostí tento pocit dopřávala, jen kdyby si uvědomoval že ve skutečnosti jsem to já kdo určoval pravidla. "Tak tady? Chudáčku... musel jsi hodně pracovat. Neboj se Horste já tě bolesti zbavím."ujistím ho a kápnu mu na záda trochu oleje. Pak si rozpustím vlasy a svléknu se do naha, podívám se na něj a rozpustile na něj mrknu. Pak vylezu na postel a usadím se obkročmo na jeho zadku. Pak mu začnu roztírat olej do kůže a při tom ho masírovala. Našla jsem zdroj jeho bolesti a tomu se věnovala hodně pečlivě. "Mohla bych tě o něco požádat Horste?"zeptám se. "Kalerijský velvyslanec mě na zítra pozval mimo palác, na zábavu do obyčejné hospody. Přijala jsem to. Přesto se nemohu zbavit pocitu že má něco v plánu. A nevím jestli se mi to bude líbit."řeknu "Nemohl by jsi přikázat jednomu ze svých mužů, aby nás sledoval? Nenápadně? Cítila bych se bezpečněji a byla bych ti moc vděčná."nakloním se a políbil ho na rameno, otřu se tak tělem o jeho záda, pak se zase narovnám a dál ho masíruji. |
| |
| V zahradách Rána kamenem mě potěší. I když nevidím, kam jsem trefila pocit zadostiučinění ve mně vzbudí i ono křupnutí. Jenže nikdo se nemá radovat předčasně. I přesto, že jsem se tu potvoru trefila tak bojuje dál. Hned na to se do boje opět zapojuje velvyslanec. Jeho rána by měla zvíře usmrtit avšak opak je pravdou a Archan přichází k dalším zraněním. Vycítím svou příležitost a téměř poslepu bodnu větví ve směru útočníka. Násilné vytržení zbraně mi cukne se zápěstím tak moc, že vyjeknu. Spíše úlekem než bolestí. Znova jsem se přesvědčila o síle, kterou to zvíře má. A pak je najednou všemu konec. Tvor zmizí a my jsme opět sami v lese. Zápěstí mírně pobolívá, ale víc než to mě sužuje točení hlavy. Trochu mi to připomíná podnapilý stav, kdy se s člověkem houpe země. Slyším Archanovo mumlání a vidím i jeho pád, kterému bohužel nedokážu zabránit. V rychlosti k němu přejdu a aspoň jemným ohmatáním se snažím zjistit jak vážné jsou jeho rány. Hned na to začíná starost s tím jak sem dopravit pomoct aniž by žádný další netvor nezaútočil na bezvládně ležící tělo, nebo jak velvyslance dopravit někam, kde by mu pomohli. Sama ho neutáhnu a v okolí se nezdá, že by někdo byl. V duchu zakleji nad tím, že se v těchto částích zahrad nikdy moc stráže nepohybovali. Ksakru! Zrovna teď, když někoho potřebuji tak nikde nikdo! Dageron určitě dřepí ve té své komnatě, léčitel dávno spí a stráže si někde u sudu a hrají karty, rozčiluji se v duchu a moje zamračení se jen prohloubí. Rozhlédnu se oběma směry po pěšině čistě pro jistotu jestli by se tu někde někdo přeci jen neobjevil. |
| |
| U královské cesty Posadím se na místo, kam nás odvedl hostinský. Co se jedné židle týče, zaváhám spíš uvnitř sama sebe, než navenek. Když přijde hostinský a vyloží svou nabídku, pokývnu mu a vteřinu se zamyslím. I když večeře by mohla být lákavá, odloám. A víno? ,,Děkuji, možná později. Pak vás zavolám." pousměji se. Chviličku ho sleduji pohledem, jak se vzdaluje, ale nakonec se obrátím zpět. Právě včas. Podle hlasu toho muže nenímoc pochyb, že je to někdo, kdo si prošel tvrdým výcvikem a nejednou bitvou. Jeho hlas zčásti připomíná burácení hromu za bouře. Zadívám se na něj a krátce si ho prohlédnu, pak kývnu. ,,Ano, je to tak. Myslím, že muže jako vy jeho smysly jen tak neklamou." odvětím s mírně vstřícnějším úsměvem, který je však stále zahalen jakýmsi zvláštním příslibem. ,,Možná někoho jako jste vy právě hledám. Posaďte se." vybídnu ho, současně s tím kývnu Araviarovi, aby se natáhl pro volnou židli u vedlejšího stolu, na níž by se mohl žoldnéř posadit. "Kromě velvyslance Archana z Kalerie přijel ještě zástupce druhé strany. Verazan Měděný, zástupce žoldnéřského cechu. Tedy, alespoň to o sobě tvrdí. Nikdy jsem jej neviděl a on mě také ne. A proto, že by to mohl být kdokoli a jak znám kalerijské, klidně i nájemný vrah, chci si to ověřit." vybaví se mi císařova slova, opět si krátce prohlédnu muže s vlasy jako plameny ohně. "Ty se budeš vydávat za mou mluvčí a já ... za tvého otroka. Tvým hlavním úkolem bude jej rozmluvit. Aby mluvil o sobě, o svém životě, o bitvě na Ledové Stěně." trochu víc se narovnám. Dobře, císaři. Zahráváš si s ohněm, vlastně my oba. Na couvnutí je už pozdě, takže to budeme muset dovést do konce s tím, že se spálíme co nejméně. pomyslím si a počkám, až se žoldnéř usadí. |
| |
| U Rudé růže Kdybych měla čas a Markuse blíž, nejspíš bych pobavila místní pobudy malou lekcí chování, uplatněnou právě na nezbedném mladíčkovi. Také bych si potřebovala promnout oči a tvář, možná se i probudit z toho, co se mi jistě jen zdálo...ale ne, bohužel je všechno bolestná realita. Markus opět projevil svůj smysl pro diplomacii a chlap, jehož se to dotklo, už tahá kudlu, kumpány za zadkem. Nemám nejmenší chuť se prát, nebo dokonce trestat a zabíjet. Ostaně, štamgasti jsou pod parou a Markus je ten, kdo by si měl dávat pozor na jazyk. Přesto tu nemohu stát a dívat se, jak mi císařova synovce rozpářou jako čerstvě ulovenou rybu. Jediné, nač mi vybyde čas, je tedy tiché rezignované povzdechnutí a potřesení hlavy. Tentokrát si dám pozor, měkce doskočím na zem tak, abych se vyhla střepům, alespoň takovým, které by můj seskok mohly ohrozit, a chvatně vykročím k ozbrojeným pijákům. Mám toho po krk. Ten kluk si snad myslí, že celé tohle "divadlo" je tu jen jako povyražení pro něj a jeho případné metresy či kdejaké místní holky... Mohl byste, promáchnu zlověstně mečem ve vzduchu a použiju jej proti Markusovi jako ukazovátko, zatímco se obrátím v řeči k Fredrikovi, odvést mladého pána ven a počkat na mě? Nadhodím zdvořile až konverzačně a obrátím se k místním kořalečníkům. Přece si nebudete kazit večer, pánové, dejte si něco na mou útratu a toho cucáka nechte plavat! Vyřídím to s ním sama...Pokusím se o bodřejší tón a hodím na stůl několik mincí, které by měly pokrýt pár piv nebo pálenek pro každého u stolu. Při tom se znechuceně zamračím na Markuse a naznačím mu hlavou, aby odešel na ulici...pokud možno okamžitě. Zbraň zatím nechám klesnout i s rukou podél těla, abych nikoho neohrožovala, ale zároveň byla připravená, kdyby někomu moje řešení nestačilo. Za tohle budu chtít prémie...a vyrazíme do paláce okamžitě...nechci nic riskovat... rozhodnu se, když pro zormělnění zoufalé situace zesílím hlas: Pane hostinský, pití podle chuti na mě...tady pro pány! Mince hodím zlehka na stůl tak, aby blýskly novým majitelům do očí a snažím se dostat k markusovi a ke dveřím, hlídajíce si pohyb kolem nás. |
| |
| Esteřiny komnaty Pomalu masíruješ generála a on si vychutnává tvé dotyky rukou a občasné dotyky jiných částí tvého nahého těla, když už na tebe nevidí. Občas zasténá, když narazíš na obzvláště ztuhlý sval nebo místo. „Samozřejmě, má drahá. To nebude problém. Pošlu Gahria. Je to skvělý zvěd, má v krvi něco z elfích předků. Je tichý jako kočka a ve stínech se umí skrývat jako tma sama. Když běží v noci lesem, je jako stín letícího oblaku. Je spolehlivý, však ... ho znáš?“ optá se Horst a nějak při tom zapomene, že by se neměl hýbat. Pokusí se při tom otočit, jak se zamyslel na svou prací. Nepodaří se mu to. Natáhne tak alespoň ruku a pošimrá tě na lýtku. |
| |
| Zahrady Archan vypadá vcelku v pořádku. Krom lehké paralýzy mu nic není, jen bude mít bouli na hlavě. Dýchat může a i jeho prsty se občas v křeči zkroutí a zase uvolní. Sáhneš mu na hlavu a prsty máš trochu od krve, ale rozhodně nevykrvácí. Natáhneš se pro ostrou větev, se "zbraní" v ruce se zase cítíš o něco bezpečněji. Občas se podíváš směrem, kterým stvůra zmizela. Nezdá se, že by se chtěla vrátit. Zmateně se rozhlížíš po okolí, ale nikdo tu není. Žádná pomoc není v dohledu a patrně ani v doslechu. Pohladíš Archana po čele a podíváš se na druhou stranu. Tma, prázdno, vzdálené syčení cocatrice, které snad může díky ozvěně mezi stromu jít odkudkoli. Nemůžeš spoléhat na jinou pomoc, musíš si poradit jinak. |
| |
| U Královské cesty Hostinský se zase odpoklonkuje a občas pak zavítá pohledem k tobě, jestli už nemáš na něco chuť. Opravdu si na tom dává záležet, nechce tě nechat dlouho čekat, až se rozhodneš. Císaři to přijde k smíchu, ale ovládá se, co to dá. Když se přiblíží žoldnéř, rychle nasadí neutrální masku. Nevěděla jsi, že je tak dobrý herec! Žoldnéř se posadí na přitaženou volnou židli, u vedlejšího stolu si nikdo nedovolil protestovat. Kalerijskému žoldnéři něco říct a hlavně namítnout, to by mohl jen sebevrah. Pohodlně se uvelebí a dívá se na tebe. Bez ostychu si prohlíží tvé tělo, jako šelma svou kořist. Jsi na to zvyklá, ale tušíš, že u svobodných žen to není tak obvyklé, jako u otrokyň. „Snažíte se mi snad učinit nějakou nabídku, paní?“ zeptá se Verazan zdráhavě, když hned nevysvětlíš své pohnutky. Je nervózní, podívá se směrem ke vchodu a pak zase na tebe. Alespoň už má milejší hlas, když si není tak jistý sám sebou. |
| |
| Zahrady To, že Archan není nijak vážně zraněn mi mírně uleví od úzkosti. Znova se natáhnu po nějakém klacku, který bych v případě dalšího útoku použila. Byť je to jen chatrná zbraň, se kterou bych se dokázala ubránit tak akorát pár minut, dodala mi jistotu. Bohužel tyto pocity zhatí až poznání, že nikde v okolí není nikdo, kdo by nám pomohl. Zlověstné syčení vetřelce se ozývá odevšad což mi vysílá nepříjemné brnění po páteři. Znova se rozhlédnu okolo. Beznadějně a ustaraně si zkousnu spodní ret snažíc si vzpomenout nebo domyslet jak dlouho asi bude velvyslanec paralyzován či jak dlouho působí jed cocatrice. Mohla bych tu zůstat a potom až se probere tak moc, že by s mou pomocí mohl chodit bychom se vydali na cestu zpátky k zámku. Pohledem znova zamířím na muže, který leží u mých nohou. Z rychlosti a povrchnosti dechu se snažím odhadnout jestli už se náhodou neprobouzí i když by to byl nejspíše zázrak po tom, jak dlouho vydržel stát na nohou a odolávat a kolik jedu mu cocatrice tak velkoryse dala. |
| |
| Mé komnaty Když zasténá, vždy se na tom místě zdržím abych jo té ztuhlosti zbavila. Mé žádosti vyhoví, ale jak se začne vrtět musím se ho chytit aby mě neshodil ze sebe dolů. "Ano myslím že ho znám. Děkuji Horste, jsi hodný." Skloním se a políbím ho na tvář. Polechtá mě na stehně, usměji se a po ruce ho pohladím. "Hned se budu cítit bezpečněji." Zlehka ho kousnu do ucha a pak ho na něj políbím. Znovu se narovnám a dál ho masíruji."A nevrť se mi. Jak tě pak mám masírovat?" zeptám se a znovu se do toho opřu, abych jeho svalům ulevila. Opravdu jsem byla ráda, že budu mít sebou ochranku. Nevěděla jsem co by mohl velvyslanec chystat a já jsem prostě jen zdravě podezíravá. |
| |
| U královské cesty Jeho pohledu si nemůžu nevšimnout, ale díky tomu, že jsem víc jak uvyklá a i na mnohem víc než jen to, mě to nijak neznervózní. Ovšem patrně se mi podařilo znejistit onoho žoldnéře. Přesto musím odolat jakési úlevě a zachovat chladnou hlavu. ,,Není to žádná léčka." dodám, když si všimnu jeho pohledu ke dveřím. ,,A ano, nabídku ano, jen..." pousměji se a nakloním se nepatrně blíže. ,,Mohl byste mi říci něco o sobě? Pokud jsem se nezmýlila a jste Verazan Měděný. Něco jsem o vás slyšela, ale... ráda bych si to poslechla od vás. Lidé si občas, nebo spíše většinou, dost věcí a okolností přibarví. Ať už k dobrému, nebo horšímu. Sejde na tom, zda se chvástají, či naopak." v očích i zlehka zajiskří, opět se stáhnu a narovnám, sklouznu pohledem po žoldnéři, nenápadně pak k císaři. Hned na to se očima vrátím ke kalerijci. |
| |
| Zahrady Stojíš s klackem v ruce, když se ze stínů vyplíží cocatrice znovu. Přikrčená, odporná bestie, syčí a blíží se, nechce svou oběť nechat jen tak. Ke tvé hrůze se ale za ní vynoří druhá. Tohle už není náhoda, bleskne ti hlavou. Cocatrice jsou povětšinou samotářští tvorové, málokdy tvoří malé smečky. Začínáš být přesvědčená, že někdo je sem musel schválně nasadit. Než stihneš cokoli dalšího udělat, stvůra se na tebe vrhne. Oženeš se zbraní a útok odrazíš. V té chvíli se na tebe vrhne druhá, tak tak stihneš uhnout. Nemůžeš útočit, jsi ráda, že se zvládáš bránit útokům. Přesto máš o něco později šrám na prstech i na stehně. Začínáš cítit, jak ti svaly trnou. Noc se rozzáří bledým světlem. Ohlédneš se, je to Dageron. Drží před sebou svou magickou dýku, která vydává to světlo, vrhá sice nepravidelné stíny, ale nestvůry do něj mhouří oči a nenávistně na něj syčí. „Adzara`gh, sáros, zerami, s`zeeras teras!“ pronese čaroděj a ucítíš závan magie. Sekne dýkou do prázdna a před ním se zhmotní půlkruh temných magických střel s planoucí koronou. Vzduch zasténá a střely, podobné zubům, se zahvízdáním vyrazí na cocatrice letíce v nepravidelných drahách. Vrhneš se stranou, zahlédneš čaroděje, jak něco šeptá a navádí smrtící zaklínadla. Nepochybuješ, že tyhle "zuby" jsou napuštěné smrtí. Nekromancie, zakázaná magie. Tvůj manžel ji zakázal, pod trestem smrti. Jedna z cocatrice se vrhne do útoku, druhá naopak na ústup. Skupina střel zasáhne útočící stvůru, než se vůbec přiblíží. Projdou skrz, ale cocatrice příšerně zařve a přímo před očima se rozloží. Z jejího krku a břicha v mžiku opadá peří, kůže zčerná, maso shnije a kosti zpráchniví. Dopadne před tebe jen ošklivé torzo. Druhá bytost se úspěšně vyhne většině běsnících zaklínadel a uteče s poděšeným pištěním do lesa. Dageron se k tobě skloní. „Jste v pořádku, má paní?“ otáže se a pomáhá ti zvednout se. Noha tě přestává poslouchat. |
| |
| Esteřiny komnaty „Eh, Ester, to je magie, co děláš svými prsty. Trápilo mě to celý den a teď je ta bolest pryč. Přiznej se, že ty jsi byla v učení v chrámu Órey? Nebo snad v klášteře?“ otáže se žertem. „Promiň,“ odpoví, když ho pokáráš za to, že neleží klidně. „A vůbec, co si myslíš o velvyslanci. Já ho viděl dnes jen chvilku, ale zdá se mi, že z té záležitosti nemá císař dobrý pocit. Nejraději by se jej tuším zbavil,“ pronese hlasem, který naznačuje, že by proti nic neměl. A možná by i rád přiložil ruku k dílu. „Jenže to nemůže,“ ujistí tě, „celá Kalerie by byla vzhůru nohama.“ |
| |
| U Královské cesty Verazan se zamračí. V mžiku tě chytí za ruku, ale ne tak, jak by sis přála. Chytí tě za zápěstí a stiskne. Aravair se nepatrně pohne. Žoldnéř se také nakloní blíže k tobě. Blíže, než ty k němu, o mnoho blíže. „Kdo vás poslal?“ je jediné, co řekne. Kalerijci jsou pověstní nedůvěrou k ženám. Je to něco z historie země, ale nevíš co. Většinou se jim daří toto potlačit, ale stačí málo a nedůvěra je tu. A tento muž je vnímavější, než by se zdálo. Postřehneš, že žoldnéři přestali hrát kostky a jiné hazardní hry. Jejich ruce se objevily nebezpečně blízko zbraní. Jestliže tě jejich velitel takto chytil za ruku, nejspíše tě považuje za hrozbu. O chvíli poté však tvou ruku pustí a zase se odtáhne. K vedlejšímu stolu se vrátí veselý hovor a zvuk padajících kostek. „Ano, jsem Verazan Měděný a vše, co jste o mě slyšela, je pravda.“ |
| |
| U královské cesty Popravdě ve mě hrkne a trochu se leknu, když mě chytne za ruku. Čelo se mi lehce podmračí, těžko říct, zda zamyšlením nebo jakousi nevolí. Patrně kombinací obojeho. Když se odtáhne a pustí mě, zlehka si promnu zápěstí, čelo se podmračí ještě o trochu víc. Vážně skvělé... Na tohle císař jak se zdá zapomněl... nebo chtěl zapomenout. Mohl si vzít ten prášek a promluvit si s žoldnéřem sám, v čemž se vyzná samozřejmě lépe, než nějaká otorkyně. Příště budu radši držet jazyk za zuby s nějakými radami nebo podobným. Akorát si tím jen přidělávám problémy.... zavrčím si pro sebe. A myslíš, že bys tím byla spokojená? Ještě víc popírat to, kdo jsi a dělat ze sebe hloupou husičku, jako většina otrokyň? krátce stisknu rty. Na tohle odpověď mám, ale "vyslovovat" ji nechci. Tohle mě trochu zklidní. A to dostatečně na to, abych žoldnéři nevmetla něco nepěkného do tváře, nezvedla se ze židle a neodešla pryč - a císař by si mohl dělat, co by chtěl. Jenže ve skutečnosti alespoň na to druhé nemám povahu. ,,Zvědavost a možná potřeba." odvětím trochu podrážděně, když se na žoldnéře zpříma podívám. Co teď? Zkusit to ještě po dobrém, nebo ho vyprovokovat, což by ale taky nemuselo dopadnout příliš dobře? ,,Ten, který by vás potřeboval, by se totiž k tomu sám nikdy nepřiznal, je to občas až příliš sebevědomý a hrdý muž." na chvíli se odmlčím, zas se mi podaří trochu uvolnit. ,,A pro tuto zemi rozhodně není tak nepodstatný, jak si někteří myslí. I přes to, že žije v paláci." napůl lhostejně pokrčím rameny. ,,Ale pokud je tedy pravda to, co jsem slyšela, tak jsem hledala špatného muže. Takového není třeba. My potřebujeme skutečně znalého žoldnéře." rysy ve tváři mírně ztvrdnou, ale jen na okamžik. ,,Omlouvám se tedy za vyrušení." pokývnu mu hlavou se zdvořilým pousmátím, i když je jen těžko znatelné. Buď se mi podařilo ho urazit a jeho reakce bude opět poněkud prudší, ale nakonec se snad rozmluví, nebo se to celé mine účinkem a nezbyde nic jiného, než odejít. I když mne napadla ještě jedna možnost, kterou by se to dalo zachránit, ale to možná trošku "zatopím" císaři. Nebo že bych se zkusila porozhlédnout kupříkladu po Ahwarovi? Je znalý dost věcí a politiky, narozdíl ode mě a možná by se nechal přesvědčit ke "hře" na pána, o čemž občas sníval, jak se mi jednou svěřil. A odměnu by měl jistou jak ode mne, tak možná i od císaře... Dost. Přestanu tohle rozvádět, na to bude čas později, podle toho, jak se věci vyvinou dál. |
| |
| U Královské cesty Na tvé narážky a odpovědi už vesměs nereaguje, prostě se rozhodl, že by někdo chtěl mít z něj prospěch, což patrně muže jako je on na jedné straně odrazuje a uráží, přece jen, je na to příliš hrdý. Na druhé, co jiného je žoldnéřské řemeslo, než být využíván druhými za peníze? Na "zvědavost nebo potřeba" se jen krátce ušklíbne, nejspíše mu to přijde nejapně směšné. Jaké asi potřeby ženou hezké dívky za ním? Možná nevědět. Tvé poslední věty však v žoldnéři probudí dvě emoce, které zdá se nemá plně pod kontrolou. Tou první je zájem a tou druhou je agresivita. Muž se napřímí, nalezla jsi pomyslné vosí hnízdo či klubko kober. Zesiná. Natáhne se, aby tě znovu chytil za ruku a to ti je jasné, že tentokrát by ti ji jistě zlomil. Zarazí se. Jeho pohled se zapíchne do tvých očí. Sevřená pěst vydá takový nepříjemně vrzavý zvuk. „CO?! Co se o mě ve vašem prohnilém městě říká?!!“ Pro muže, jako je on, patrně neexistuje nic horšího, než pomluvy. „A kdo to říká,“ dodá tišeji. Je ti jasné, že stačí říct jméno a někdo bude mít opravdu ošklivý problém. Nějaké jméno by tě i napadlo... |
| |
| U královské cesty Jeho reakce mne nepřekvapí, jen se tak potvrdí jen mé vlastní smýšlení o tomto muži. Necuknu sebou, snad jako bych byla ochotná si nechat ruku zlomit. Proto, abych zjistila, kdo je, pro císaře... a možná kdesi v koutku skromnosti i pro sebe samu. On to však neudělá, pohled mu oplatím, rozhodně očima neuhýbám. Chvíli ho ještě pozoruji, pak se opět trochu víc opřu do židle. ,,No, rozhodně se to, co někteří vypráví, nedá označit za čestné či odvážné. Třeba... taková bitva u Ledové stěny se zde jeden čas dost propírala, doneslo se to až ke dvoru a někteří se nad tím velmi pobavili." výraz ve tváři mám neutrální, rozhodně nijak nenasvědčuje, že bych se těmi historkami bavila já sama. ,,Jestli byste si chtěl očistit své jméno a pověst... Nebude stačit jen to, když vyhledáte toho hlavního vtipálka a vyřídíte si to s ním. To byste musel hledat i spousty dalších. A myslím, že vyvraždit celé město by se vám jednak nepovedlo, jednak jak jsem řekla, bych pro vás měla lepší a placenou práci." kývnu mu. ,,Jinak, pokud mohu citovat... prý jste seděli celou bitvu v zákrytu a ve finále utekli jak psi s ocasy staženými mezi nohama." pokrčím znovu skoro lhostejně rameny, trošku nevěřícně a posměšně se pousměju. ,,Když se na vás dívám, trochu těžko se tomu věří, ale už se našli zdánliví siláci, co byli uvnitř jako měkký tvaroh. Nechcete mi říct, jak to bylo tehdy doopravdy? Můžu se postarat, aby se to pak donewslo na příslušná místa a nikdo vaše jméno již hanobit nebude. A krom toho... vám dám jméno toho, který se o to zasloužil nejvíc..." oči se mírně rozzáří. ,,Myslíte, že se dohodneme?" s neskrývaným zájmem, špekou zvědavosti a jakési hravosti se na žoldnéře dívám. Jako výsměch to ale rozhodně nevypadá, ani nepůsobí. |
| |
| Zahrady Už jsem si chtěla oddychnout, že se cocatrice nevrátí avšak štěstí dnes skutečně nebylo na mé straně. V první chvíli jsem byla ráda, že jsem se přeci jen neodhodlala jít někam pro pomoc, protože pak by byl náš vzácný host vydán na milost a nemilost těmto potvorám, avšak hned na to jsem začala pochybovat a své způsobilosti bránit se, nyní už dvoum, cocatricím. Sled útoků je rychlí a rázný tudíž mám tak akorát čas se krýt a na útok už se nezmůžu. Moje omezená pohyblivost a tma může za to, že nakonec schytám také pár ran. Pomalu se začínám vzdávat naděje, že by snad někdo mohl přijít a zachránit nás, když v tom se nocí rozlije oslnivé světlo, před kterým si musím na chvíli zakrýt oči. Ano, je to bláhový pohyb už jen z důvodu, že právě v tu chvíli jsem pro cocatrice úžasně snadnou kořistí. Po pár sekundách se rozhlédnu okolo. A koho to nevidím. Náš chlapík ovládající magii se dostavil. Teď už mohu mít jistotu, že se nic nestane. Unaveně pustím klacík z rukou a nechám na čaroději, aby se o ty bestie postaral. Ve stejnou chvíli cítím jak cit v mé noze pomalu ochabuje. Téhle rány jsem si ani nevšimla. Nerovný boj mezi Dageronem a nestvůrami si přiláká mou pozornost. Už jen proto, že se s jistým potěšením kouknu jak ty dvě mrchy umřou, ale abych také viděla, jak se jich čaroděj vlastně zbaví. Očekávala bych všechno, ale tohle ne. To, že si bude Dageron zahrávat s Nekromancií je pochopitelné, avšak, že se jí odváží použít i zde, rovnou pod císařovými okny…Překvapení je na mě tváři na chvíli zřejmé. “Ano, já jsem v pořádku. Pomoc potřebuje spíše tady velvyslanec, který tak hrdinně odolával těm nestvůrám až ho to stálo vědomí,“ obličej nyní zkroutí starosti. O sebe jsem si moc starosti nedělala. V tuhle chvíli jsem byla jaksi podřadná pokud jsem nechtěla, aby se kalerijec ještě na té zemi nastudil. “Je možné, aby se někdo nepozorovaně dostal do palácových zahrad, nebo tak blízko k nim, aby sem mohl ty cocatrice nasadit?“ zeptám se Dagerona zvědavě. Myšlenka toho, že by se to skutečně stalo mi zprvu přijde jako bláznovství avšak jeden nikdy neví. |
| |
| Mé komnaty "Jsem žena mnoha talentů." Odpovím mu s úsměvem. "Podařilo se mi něco odkoukat, trochu se ptala a zbytek se už naučila sama. Ale rozhodně by jsi byl v lepších rukách, kdyby jsi si zašel do lázní. Ale jsem ráda, že tě mohu zbavit bolesti." Začne mluvit o velvyslanci. "Ah také mám ten dojem. Podle mě by se Císař nejraději nepřidal ani na jednu stranu. To bohužel, ale udělat nemůže aniž by si znepřátelil Kalerijskou zemi." Ještě chvíli masíruji jeho bolavé místo než se rukama přesunu na jeho ramena a krk. "Hmm... velvyslanec... nevím, nevím. Není nijak nepříjemný a i jemu se myslím situace v jeho zemi nelíbí. Ale stále se nemohu zbavit pocitu že má něco v plánu. Jen nevím jestli se to doopravdy týká mě nebo i... něčeho jiného." Pokrčím rameny. "Zkoušela jsem se od něj dozvědět něco víc... ale... neřekl nic co by jste asi nevěděli." |
| |
| Diplomacia a výchova Zdá sa, že moje reči na vyššej spoločenskej úrovni chlapíka neupokojili. S nožom v ruke je každý chlap nebezpečný, no extrémne nebezpečný chlap je chlap naštvatý, čo tento aj je - pravda mojich slov ho zbavuje myslenia a núti konať iracionálne činy. No ja sa zapichnúť nenechám. Svet mi však tiež nieje naklonený - k situácii sa ešte pripojí aj verný Frederik a začne mi vtĺkať lekcie dobrej výchovy, i keď priznávam, že na jeho slovách dačo pravdy je. Zahanbí ma však, že ma poučuje pred dievčinou ktorú som zachránil ja nie on. "Ten chlap ma urazil, navyše jeho činy hovoria zaňho, je to hlupák a protiví sa mi..." Zamrmlem no zvíťazí chuť na život, proti 4 ozbrojeným lumpom nemám šancu - stále ťahajúc dievčinu za sebou zamierim za Frederikom ktorý ma predpokladám vedie oblúkom preč od zúrivca k dverám. |
| |
| Hospůdka To že by mladý pán neměl řeči jsem fakt nečekal, ale trošku mě překvapil, že se fakt rozhodl odejít. Byl jsem tomu upřímně rád. Zamířil jsem ke dveřím, prorážeje se návštěvníky, kteří dobrovolně neuhnuli, občas jsem si musel pomoci stehýnkem v ruce. Někdy pomohlo zakousnutí se, někdy úder do pomalého návštěvníka. Otevřel jsem dveře a nechal Markuse se společnicí projít, pak jsem je zavřel a zůstal jsem v nich stát. Nechtěl jsem v tom nechat Ylwe samotnou a zabránil jsem tak aspoň trošku v pronásledování mladého pána. Nadechl jsem se, abych pronesl nějakou hezkou řeč na téma, ukončení hrátek a odchodu, ale nakonec jsem to nechal na Ylwe, však už je to velká holka a ví, kdy má opustit společnost. Snad to nebude trvat moc dlouho. |
| |
| U Královské cesty Tvá slova na muže opravdu působí. Bledne, rudne, zase bledne, zatíná pěsti. Dokonce i jeho společníci poznali, že něco není v pořádku, a zvědavě po vás pokukují. Neodváží se vás však rušit. „U Ledové stěny se stalo trošku něco jiného,“ procedí mezi zuby. „Měli jsme s tarémijskými vojáky hlídat průsmyk. Byla nechutná kosa, že člověku přimrzalo železo ke kůži a že se ve vousech tvořil led. Mrzli jsme tam skoro týden, tarémijští pokuřovali, chlastali a vůbec dělali čest tarémijské armádě. Ale pak přitáhli seveřané. Za zvuků bubnů si dotáhli své bitevní stroje. A začali na nás chrlit oheň a smrt. Ano, to byl ten okamžik, kdy celá slavná tarémijská armáda usoudila, že chránit jejich vlastní domovy je nad jejich síly. V tu chvíli stáhl ocas mezi nohy a utekl bez ohlédnutí přes rameno někdo jiný, než žoldnéři z Kalerie. Skrývali jsme se ve skalách, to ano, protože barbarů bylo mnoho, jejich katapulty mezi nás vrhaly hořící olej a oni sami byli na pomezí šílenství. Stříleli jsme na ně z luků ze zálohy a udržovali je tak na kraji průsmyku, přesto mnoho našich zemřelo. Pak přišel čaroděj, který tam s námi byl, s nápadem. Ovládal magii ledu, silnou a nespoutanou. Dohodli jsme se, že vyrazíme na zteč. A že pokud nás zasáhnou plameny, že nám pomůže svou magií. A tak se také stalo. Kdo neuhořel, většinou umrzl, jak jsem říkal, jeho zaklínadla nebyla zrovna jemná a přesná. Ale plošinu s katapulty jsme dobili. A nechali barbary ochutnat jejich vlastní medicínu. Noc se znovu naplnila zděšeným křikem, ale tentokrát našich nepřátel. Co z nich zbylo, druhý den odtáhlo.“ Na chvíli se zastaví a dojde si pro své pití. Hned je zpátky. „To je vše. Pokud chcete slyšet detaily o tom, co křičí muž těsně před tím, než uhoří za živa, mohu to popsat důkladněji. Nebo předvést,“ zasyčí zlostně. „A teď bych rád to jméno. O vaši práci nemám zájem, zítra se mám setkat se samotným císařem. Na dnešní noc mám práce dost.“ |
| |
| U královské cesty Naslouchám vyprávění žoldnéře, když odejde, zadívám se na Araviara, zda mu tento výklad stačil, či ne. A zda-li tedy můžeme už odejít. Neměla jsem z toho moc dobrý pocit a že se mi teď něco zadařilo nutně neznamená, že se mě štěstí bude držet i nadále. A spoléhat se na to bezmezně by, zvlášť v tomto případě, mohlo dopadnout podobně, jako vyslání slepého koně v plném trysku proti pevné zdi. Jakmile se muž vrátí, přirozeně přejde má pozornost zpět na něj, i když koutkem oka stále sleduji i císaře, kdyby něco naznačil nebo podobné. Doufám však, že ty informace a vyprávění byly vskutku dostačující, aby si udělal obrázek o pravé totožnosti toho muže. Na Verazanův návrh jen nesouhlasně s lehčím pousmátím pokývu hlavou, mírně se zamračím. ,,Děkuji. Myslím, že bez toho se žena jako já dokáže obejít." odvětím a krátce kývnu hlavou. ,,Každopádně se můžete spolehnout, že odteď se tenhle příběh bude vyprávět tak, jak má a jak náleží cti těch, co se toho účastnili." ujistím ho ještě, i když to může vypadat jako spíše zdvořilostní fráze bohaté ženy. Za života v paláci jsem podobných vysledovala až příliš, teď jsem za to byla vděčná. Na tváři se mi opět objeví úsměv, který se pomalounku roztáhne v širší, ale přitom neodhalí zuby. ,,Miro. Je to mladík ze skoro šlechtické rodiny, do paláce zas tak často nezavítá, za to se často pohybuje kolem tržiště a vůbec po městě. Je urostlé, vysoké postavy se zlatými vlasy. A.... má nos víc než dost nahoru." chvíli se odmlčím. ,,Mimochodem... na tváři má drobnější jizvičky od nehtů... nebo něčeho takového." oči se při posledních slovech skoro neznatelně přimhouří, takže připomínají kočičí. ,,A děkuji..." napůl zašeptám a ještě se možná překvapivě mile usměji. Už podle toho dost podrobného popisu je zřejmé, že dotyčného znám. A že ho nemám moc v lásce také. |
| |
| U Rudé růže Mince zazvoní na stole. Najednou se všechno zastaví. Ozve se mlasknutí, které vydá někdo z ožralů. Pak zazvoní další mince. Sice to není nijak extra moc co se týče hodnoty, ale množství přebíjí u těchto mužů zajisté počty. Dva se po sobě podívají, což je chyba, protože dají náskok třetímu. Pak se strhne bitka. O těch pár měďáků, co se povalují po zemi a stolech, kvůli stříbrňáku už jeden drží druhého pod krkem. Ti už pro vás nepředstavují žádné nebezpečí. Markus s dívčinou a Frederikem už čekají venku. V nastálém zmatku se jim podařilo dostat ven bez úhony, Markus lehké děvče drží za ruku, jako by to byla hlavní výhra nějaké soutěže. A dívce to vůbec, ale vůbec nevadí, křehce se usmívá. Na něj, pochopitelně. Frederik dojídá a smutně kouká na zbytek stehýnka, který už je možné opravdu jen nazvat "kost". Na chvíli zatouží vrátit se ještě pro křidýlko, ale pak si to rozmyslí. Stojíte před hospodou, možná by nebyl špatný nápad se někam přesunout. Nejen, že nová zábava nemusí ožralům vydržet, ale také by někoho dalšího mohlo napadnout, že byste mu mohli chtít přispět na večer. Navíc si uvědomujete, že Ylwa měla u sebe většinu vašich peněz. Těch, které tak štědře rozdala při vašem strategickém ústupu. |
| |
| Zahrady Jedna cocatrice je mrtvá, druhé se podařilo uniknout. Je ti ale jasné, že zítra se sem vypraví skupina lovců, kteří ji dostanou. Teď nemá smysl se jí zabývat, nejspíše někde zaleze a bude si lízat rány. Ačkoli si připadáš možná nyní trochu podřadná, Dageron se nesmlouvavě věnuje nejdříve tobě. Donutí tě posadit a prohlíží si v mdlém magickém světle tvé poranění. Vytáhne z váčku nějakou bylinku a přiloží ti ji na ránu na obličeji. Ani sis nevšimla, že tam nějakou máš. Vezme tvou ruku do dlaní a ukáže ti, jak máš bylinu držet. Na ruce je to jen škrábnutí, tím se příliš nezabývá. Pak chytí za tvé šaty a roztrhne je, aby na zranění stehna lépe viděl. Ucítíš trošku stud, přece jen, ty jsi císařovna, on tě nikdy odhalenou neviděl. Vzpírat se ale nemá smysl. Víš, co by provedl tvůj manžel, kdyby zjistil, že se Dageron zabýval nejdříve velvyslancem a pak tebou. Navíc, stále nemůžeš setřást děsivý výjev mocné magie, kterou tento muž vládne. Vždy sis myslela, že je u dvora spíše jako poradce či rádce, ale nyní tušíš, že by vydal za menší oddíl vojáků. A to jsi zahlédla jen zlomek jeho tajemství. Úplně se vidíš, jak se snažíš odkrýt další, vždyť o něm nic nevíš... Provizorním obvazem ti ováže nohu, tohle zranění je asi nejhorší. Pocit otupělosti a strnulosti v končetinách mizí. „Bude v pořádku,“ promluví čaroděj, „a velvyslanci přidají nové jizvy na vážnosti a hrdinství. Vždyť právě zachránil život císařovně. Ale vám, má paní, by na kráse nepřidaly.“ Otře ti krev z tváře a teprve nyní se otočí k Archanovi. Muž zasténá a zalapá po dechu. Dageron jej podepře. Vyrazíte zpět k paláci. Velvyslanec sice může jakžtakž jít, ale mluvit zatím nedokáže. Zkusil to jednou, poslintal si bradu a napodobil nemluvně, tak to vzdal. O několik okamžiků později sedíte na nádvoří, v altánku. Přivolaný léčitel se věnuje Archanovi, Dageron ti sundává byliny z ran a vypadá, že je s výsledkem spokojen. |
| |
| Před hospodou Když se vynořím z hostince na tmavém prostranství, tvářím se spíš otráveně a unaveně než naštvaně. Nebudeme čekat na další diplomatické počiny pana Markuse. Jdeme probudit pana strýce... Zamumlám ke skupince. Slečnu tak nějak pomíjím, jako by byla jen pšouk, tedy my o tom víme, ale snažíme se problém ignorovat...dokud je to možné Na slečnu si vezměte jméno a objednejte si ji na zítřek, až se ubytujete, jistě vás ráda navštíví. My budeme mít potíž se dostat dovnitř, obávám se, že pouliční holka nám to neusnadní. Takže se rozlučte a ty, děvče, jdi si po své práci, zítra si tohohle zákazníka najdeš...je to ten velkej barák támhle. Máchnu rukou k císařskému paláci. Uvědomuji si, že tohle chování není právě zdvořilé, ale holka je prostitutka, nic víc a já ji pašovat do paláce nebudu. To není má práce. Ostatně, když tu teď mladý pán bude žít, může ji vídat jak často chce. Nemluvě o tom, že jsem už unavená tím věčným taháním z bryndy. I Markusovi musí být jasné, že v tuhle chvíli bych jej byla ochotná do paláce přivléci třeba za uši... Teď se držte při sobě a vy, pane Markusi, nemluvte, dokud vás nevyzvu. Pohodím k Markusovi hlavou, když svou řeč uzavřu s neskrývaným sarkasmem. Pak si přitáhnu kabátec těsněji k tělu a vykročím nesmlouvavě k paláci. |
| |
| U Královské cesty Aravair skoro neznatelně přikývne, když se na něj podíváš. Zdá se, že je spokojen. Počká, až je žoldnéř opravdu daleko, pak se k tobě nepatrně přiblíží a pošeptá, že můžete odejít, pokud chceš. Dodá, že si můžeš večer užít, že nemusíte až tak spěchat, že si zasloužíš odměnu. Pak se zase vrátí na své místo. Musíš se pousmát, když zjistíš, že si císař svou hereckou roli užívá. Jeho rádci, kdyby jej viděli, by mu tak vyčinili, že by mu zvonilo v uších ještě týden. A co teprve jeho žena! Když domluvíš, pokyneš žoldnéři na rozloučenou, on se v rámci svého vychování ukloní a opustí tě. Nejspíše by bylo záhodno se vytratit, než si žoldnéř poskládá v hlavě, o čem vlastně váš rozhovor byl a co jsi z něj vytáhla. Když se nad tím zamyslíš, opravdu se ti dařilo! Rozhodneš se pro odchod do paláce. Zaplatíš i se slušným dýškem, jak se na svobodnou ženu sluší a patří, a odejdete z hostince. Mlčky procházíte ulicemi a míříte k paláci, nebo spíše místu, kde se skrývá východ z tajné chodby. V jedné prázdné ulici vám cestu zastoupí skupinka mužů. Dalo se to čekat, ale že se Miro zmůžu na něco takového, to by tě nenapadlo. Skupinu vede Miro, za ním stojí dva rváči. Miro má v ruce meč, jeho pohůnci kusy dřeva vylepšené hřebíky. „Tak se zase potkáváme,“ utrousí na uvítanou, „asi náhoda.“ Jeden z jeho poskoků se zasměje. Aravair se postaví před tebe jako předtím, ale situace je nyní o to horší, že je pod rouškou noci, daleko od hostince nebo jiného prostranství. Čekali na vás... „Uhni otroku, tentokrát nežertuji, vykuchám tě jak podsvinče,“ dodá a mávne zkusmo mečem. |
| |
| Noční ulička Ještě jsem si vduchu přehrávala celý večer. A nejen večer, ale i předešlé odpoledne. Byl fakt, že věci vycházely, jak měly. A co se týkalo toho v mužské části pro otroky... až podezřele snadno. "Gaur je padlý na hlavu," "Ale kdo ví? Třeba se kolem právě potuloval některý z duchů paláce. Sice nejsou vidět, ale cítit ano. Budova je stará a její duchové silní,“ vzpomněla jsem si i na Sailonovo vysvětlení oné trochu zvláštní události. Mohlo to tak skutečně být? "Třeba si tě všimli a drží se ti nablízku. Nebo se právě prohnula Opona. To je poté možné cítit závan smrti a každý si rozmyslí, jestli riskovat. Blíží se svátek Kainova království, to se Opona vždycky chová divně,“ Přistihla jsem se, že stále podvědomě přemýšlím a kladu si otázky, proč by si duchové měli povšimnout zrovna mě. Nevěřila jsem moc na něco takového. Jistě, byly věci, co se nedaly nijak vysvětlit a něco jistě většího než my existuje, ale... "Duchové jsou náhodou skuteční až moc. To že je nevidíš na tom nic nemění. Akorát, že ve městech jsou často přehlušení vším tím shonem. Ale kdyby sis sedla na mýtinu ve hvozdu hluboko v noci... Sedla si, zaposlouchala se, zavřela oči a jen tak zůstala sedět, nějaký ze zvědavých by se určitě přišel podívat. A to bys dokázala vycítit,“ vybaví se mi vážnost jeho hlasu. "Kdo ví? Možná je čas, abys zjistila, proč lidé uctívají bohy, titány, duchy nebo démony...“ "Moc povídáme a málo jíme.“ Povzdychnu si, ale nakonec se rozhodnu nechat si podobné úvahy až budu v paláci. Nemělo by to už dlouho trvat... Miro?! málem to vyhrknu, ale zavčasu ta slova spolknu. Pohledem krátce přelétnu ty dva, co má za zády. Rysy ve tváři ztvrdnou, čelo se podmračí. Vzápětí opět vidím Araviarova záda. Výraz se změní. Tohle je jiná situace, tenhle... rádoby šlechtic tu není sám a císař nemá žádnou zbraň. Možná se umí bránit, ale tři ozbrojení na jednoho beze zbraně? Polknu, mám dojem, jako by se mi vytratila krev z tváří. Až do tohoto okamžiku... Navíc tohle je můj osobní spor... Jenže, co dělat? Dohodnout se s Mirem na něčem čestně je jako věřit, že piráti jsou ve skutečnosti dobrodinci a zlato kradou bohatým pro potřebné. I když možná jeho bláznovství a pomatenost dospěly do té podoby, že by za pomstu přislíbil snad vše. ,,Ale no tak. Na náhody přeci nevěříš. A já taky ne." zpočátku mi činí trošku problémy udržet hlas jasný a pevný, ale trvá to první dvě slova. Současně s tím si stoupnu kousek vedle Araviara, aby to nevypadalo, že se za otroka schovávám, ale přesto zůstávám bokem, kde je dýka u něj - buď aby se tak skryla, nebo si ji mohl vzít. I když se mi v hlavě zrodil jeden nápad. I když riskantní, při kterém bych se zbraň pokusila použít sama. ,,Navíc, pokud se pamatuji je tahle věc mezi námi dvěma. Takže mi můžeš říct, co bys chtěl krom nemalých problémů. Možná to zvládneš i bez pomoci svých přátel." krátce se podívám na ty dva. Pohled na klacky s hřeby mi neudělá moc dobře po těle, ale navenek nedám nic znát. Opět očima skloznu k Mirovi. Myšlenky mi znovu zalétly k Sailonovi a jeho slovům, ale... vlastně ani nevím, proč. Protože jsem snad hledala pravdu a naději? Doufala, že mě ochrání nějaké síly, co i možná v paláci? Poprvé se zachovala jinak, než jak jsem musela a byla zvyklá, abych se protloukla a nespoléhala pouze na sebe? Patrně ano. Nejspíš jsem bláhová. Dovolávat se něčeho, v jehož existenci nevěřím vpodstatě skoro celý život, možná leda jako hodně malá? Těžko spoléhat na pomoc, i když jsou ty síly sebevíc skutečné. Spíš jsem prosila, aby nějak ochránily Araviara, než mě. Protože bez něj se celé království zhroutí. Jako domeček z karet. A to jsem nechtěla a nesměla dovolit, i když jsem věděla, že se jim nesmím vydat jen tak do rukou, dokud nebude někde daleko. |
| |
| Cesta k paláci Projdete větší částí města, teď večer to sice není příliš bezpečné, ale rozzuřené Ylwě nikdo neodporuje ani se nestaví do cesty. Žebráci uhýbají a násilníci mizí v temných uličkách. Procházíte čtvrtěmi do středu města, blíže k paláci. U vnitřních hradeb kupecké a měšťanské čtvrti jste zkontrolování městskou stráží, ale neshledají vás závadnými a pustí vás dál. Během půl hodiny dorazíte k paláci. Další hradby, kterými je obehnán, jsou z bílého kamene, aby bylo jasné, že je to něco výjimečného. Jsou osvětlené mnoha a mnoha pochodněmi, a po jejich vrcholu procházejí vojáci. Když se přiblížíte k jižní bráně a zabušíte, vrata se otevřou a proti vám stojí skupinka tří po zuby ozbrojených vojáků v imperiálních barvách. Je dobré vidět, že i když je pozdě v noci, císař je připraven přijmout důležité posly a návštěvy hlavní branou. Teď ještě přesvědčit hlídku, že to jste právě vy... „Stát! Kdo tam?!“ zařve důstojník. Bere svou službu císaři opravdu vážně. |
| |
| Noční ulička „Tož, to víš, že bych to zvládl sám,“ řekne a tobě rychle dojde, jak by se ti chtěl za nepříjemnosti odvděčit. Pro tebe by to jistě nebylo příjemné. Ale s ničím jiným jsi ani nepočítala. Přistoupíš k císaři, což nevytváří zrovna dobrou situaci. Sice má po ruce zbraň, ale zase, když už se rozhodl tě bránit, komplikuješ mu to. V duchu poprosíš duchy o pomoc, vlastně ani nevíš proč. Je to jen vnitřní pocit, nutkání, víra v něco, v co jsi nikdy nevěřila. A pak se to stane... Zvedne se vítr. Vše potemní, ze země se zvedne prach a zavíří kolem vás. Psi poděšeně zavyjí v okolí několika ulic. Miro si ničeho nevšímá, vykročí k tobě. „Až s tebou skončím, budeš litovat, že jsi mi tehdy nebyla po vůli,“ zašklebí se. Ozve se podivný zvuk, jako kdyby sténal dům. Hrdlořezové se oba leknou, ustoupí. Což byla první chyba. Císař vyrazí vpřed, tělem v podstatě přímo na Mira, jako by ho chtěl srazit k zemi. On, jak zahlédne pohyb koutkem oka, pokusí se ubránit mečem. Vyrazí hrotem zbraně proti císařově obličeji. A to byla druhá chyba. |
| |
| Zahrady -> nádvoří Sice odpověď na svou otázku ohledně cocatricí nedostanu, avšak můžu být ráda, že se tu Dageron vůbec objevil včas a v podstatě nás oba zachránil. Návrh na to koho ošetřit první také přišel vniveč. Ostatně bylo to jen takové zaplácnutí ticha, které podle mě bylo třeba. Pečlivě jsem dodržovala mágovi instrukce, kde si jakou bylinku držet a sama jsem sledovala jeho postup. Chvílemi jsem se i snažila rozeznat jakou rostlinu to používá. Když však přijde na ošetřování rány na stehně probudí ve mně Dageronovo počínání zprvu stud, který je hravě zakryt maskou klidu. Však on dělá jen to, co má. Myšlenky vystřídají úvahy nad tím čeho jsem byla svědkem. Moc, kterou muž přede mnou vládne je vskutku ohromná. Tedy aspoň to můžu posoudit z toho, co jsem viděla. Vždy jsem ho měla spíše za rádce svého manžela, avšak potvrdilo se mi, že to nejspíše nebude jen to jediné, co zde na hradě dělá. A jako na potvoru se mě zmocní zvědavost odhalit něco z jeho tajemství. Jenže moje postavení mi zabraňuje v tom vydat se na vzrušující výpravu do Dageronových komnat a zjistit něco více. Pochybuji, že bych se tam vůbec dostala. Nad jeho poznámkou se jen pousměji. Není, co bych k tomu mohla říci. Cesta k paláci též proběhne v tichosti. Archan se sice v jednu chvíli snaží nás zabavit určitě něčím zajímavým jenže skončí to nesrozumitelným brumláním, které i on vyhodnotí jako přihlouplé. Naše cesta skončí v altánku. Nechám léčitele, aby se o našeho hosta postarali. V hlavě mi výří spousta otázek, které bych chtěla Dageronovi položit jenže nemám šanci mu je položit a ani nejsme na tom správném místě. “Dnes už je pozdě, ale zítra bych si s vámi Dagerone ráda promluvila,“ řeknu mile stále vděčná za jeho pomoc. Pohledem zabrousím k velvyslanci jestli je na tom lépe. Tomu budu muset taky nějak poděkovat. Dneska se skutečně předvedl, pomyslím si, avšak otázka jak to udělám byla odložena na jindy. Nejspíše na zítřejší den. Dnes už jsem až moc unavená na to abych vymýšlela něco velkolepého. |
| |
| Noční ulička Vyrazím kupředu. Ten chlapec, co mu ještě teče mléko po bradě, na mě namíří mečem. Pche. No a pak se stane to, co jsem nechtěl. Podcením ho... Čepel zavíří mečem a já ji tak tak odrazím předloktím, přesnou ranou do ploché části, přesto mi čepel rozřízne ruku. Je to těsně, co hrot mine oko a vytvoří hluboký šrám na tváři. Syknu a v duchu zanadávám, protože tohle před Ayshou neschovám. Taková hloupá chyba! Přehmátnu a chytím Mira za zápěstí. Můj obličej se přiblíží velmi blízko k jeho. Je dobrý šermíř, opravdu, proto ho to tak překvapí. Asa-rei, účinný chvat na odzbrojení protivníka. Ale tentokrát nenechám nic náhodě. Nejdříve jej kopnu mezi nohy špičkou boty a pak najednou stisknu, hbitě se vyhnu meči a zkroutím jeho ruku přes páku té mojí. Ozve se zapraskání a mladík vykřikne zděšením. A hned na to bolestí, zlomené zápěstí, to není nic příjemného. Z jeho nyní nepevných prstů páčím meč a když se mi to podaří, pro jistotu jej ještě klečícího kopnu do čelisti. Teprve teď se mám čas rozkoukat, doufám, že Eschrat mezitím nějak zabavila ty dva. |
| |
| Noční ulička Ze soustředění nebo spíš proseb mě napůl vytrhne Mirův hlas. Nepříjemně se zarývá do uší. Přelévá se ve mě cosi mezi bázní, váháním a... ano, vztekem. Když se ale zvedne vítr, krátce vzhlédnu k nebi, zpočátku zmatený výraz ve tváři se změní v překvapení, pak v pochopení. Tak že by přecijen? proběhne mi hlavou, oči se rozšíří, jako by se snad snažily zachytit tu sílu, která se tu náhle zhmotnila. Náhoda, nebo skutečně vyslyšení proseb? Stále jsem nad tím váhala. Sklouznu pohledem na Mira. Je v něm chladná jistota. On si patrně ničeho nevšímal, nebo nechtěl. Asi mu z té jeho pomstychtivosti vážně přeskočilo. ,,Nemyslím, že já budu ta, kdo bude cítit něco jako lítost. Možná tak vůči tobě." odvětím možná překvapivě klidným a vyrovnaným hlasem. Není v tom náhle žádná zloba, ani zášť. Ta slova, ač s podivem, jsou myšlena upřímně. Po tom podivném zvuku sebou ale přecejen i já škubnu, jenže to koutkem oka zachytím, jak dva pohůnci ustoupili. Araviar toho okamžitě využil a vyrazil vpřed. Když vidím, jak se Miro otáčí a hrot zbraně míří přímo na císaře, ve zlomku vteřiny mi proběhne hlavou otázka: Co teď? Tělo překvapivě neztuhne, ale přesto ho v pohybu vpřed zadržím. Nemotej se do toho. Se zbraní pořádně zacházet neumíš, akorát by ses tam pletla. jako by mě napomenul nějaký vnitřní hlas. Stáhla jsem se proto zpět, ale stejně přemýšlela, co dělat. Přeci tu nebudu jen tak stát? Zkusila jsem myšlenky ještě upřít na tiché prosby, aby snad duchové nepolevili a nezmizeli. Měla jsem strach. Jak daleko je to vlastně k paláci? snažím se vzpomenout, ale ač se sama sebe ptám nesčetněkrát, nenacházím v paměti odpověď, i když to jinak moc dobře vím. Rozhodnu se nakonec nerozptylovat podobnými věcmi a soustředit se na tu sílu, co se zde objevila. Těm dvoum možná stačilo málo, ale stejně tak rychle se mohli zas vzpamatovat. Bylo by potřeba se jich zbavit, aby nenapadli císaře zezadu nebo jinak zákeřně... |
| |
| Zahrady a palác „Zajisté, má paní,“ odpoví Dageron a ukloní se, „musíte odpočívat, aby se rány správně vyléčily. O velvyslance se postaráme. Přeji vám dobrou noc, má paní.“ Opravdu, již o tebe zde nikdo nestojí. Stráže a tví sluhové tě odvedou do tvých komnat. Jsi tak unavená. Naštěstí však myšlenky, které byly tak překotné a nešly ještě před chvílí zastavit, tě již netrápí. Patrně působením bylin, které se dostaly do tvé krve... Ulehneš na postel a usínáš. Prožila sis toho za dnešek mnoho. Mnoho pěkného i nepříjemného. Ale to už je tvým údělem. Poslední myšlenka je, že Araviar bude zuřit, až uvidí, co se ti stalo. A jeho zloba možná postihne nevinné. Noční město Poskoci vyrazí kupředu. Císař, kterému se nyní ocitla v rukou zbraň, ji zkušeně uchopí a usměje se. Tedy, alespoň si to myslíš, do obličeje mu nevidíš. Udělá se zbraní pár výpadů do vzduchu, pár fint a parádiček. Zahlédla jsi, že minimálně při jedné mu málem zbraň vypadla. Stárne. Na rváče to má ale očekávaný dopad. Pohlédnou na sebe a pak utečou. Araviar odhodí zbraň a popadne tě za ruku. Maskování již pokládá za zbytečné, nezbývá ti, než mu věřit. Možná se bojí dalšího přepadu, nevíš. Táhne tě několika posledními ulicemi, než zmizíte v kanálech a najdete tajnou chodbu, která vede zpět do paláce. Nemluvíte, jen pospícháte. Jsi ráda, že to nejsi ty, kdo bude císařovně vysvětlovat hluboký šrám na tváři jejího muže... V knihovně zase vrátíte svůj vzhled do normálu, i když čerň z obličeje se císaři úplně nepodaří dostat, i když se o to pokusíš. Znovu ti nasadí s pomocí magie tvůj obojek, který tě nyní nepřirozeně tíží. Nadešel čas, kdy se musíš nenápadně vrátit do své části paláce. Vaše dobrodružství musí zůstat utajeno. „Eschrat,“ zavolá na tebe ještě Araviar, „děkuji.“ Usměje se na tebe a pak naznačí rukou, že už máš jít. Esteřiny komnaty Ester se ještě chvíli baví s Hortem a dopřává mu uvolňující masáž. Už jsi chtěla skončit, ale generál tě přemluvil, ať ještě chvíli pokračuješ. Naneštěstí, tvé noční plány, ať už jsou jakékoli, zhatí Horst sám. Je na tolik unavený, že pod tvými dotyky usne. Překryješ jej a lehneš si k němu. |
| |
| Noční město/Palác Když vidím, že přecijen už není tak jistý v tom, co dělá, chvíli mi zatrne, ale nakonec se rozhodnu věřit císaři a tomu, co dělá. A že snad i ví, co dělá... Snad? Když mě popadne za ruku na nic se neptám, rychlý běh mi nedělá potíže, ani se při něm nijak nezadýchám. Spíš mi dělá starosti hluboký šrám na tváři od meče. Tohle se větvičkou nevysvětlí a císařovna jistě není hloupá. Trochu ve mě vzrostly obavy a jakýsi tichý nesouhlas s tím, co se během dnešního večera dělo. A jaká je tvá odměna? Zas nasazení obojku... zatřepu nesouhlasně hlavou. Přeci jsem snad nedoufala, že by mě po tomhle císař osvobodil? Kdepak, hodíš se mu patrně na podobné služby. Byl by hlupák, kdyby ti dal volnost. tiše si povzdychnu, snažím se podobných myšlenek zbavit, ale... nejde to. Možná pro to s Mirem. Vydám se zpět do části paláce, co náleží otrokyním, ale císař mne ještě zadrží zvoláním. Otočím se. Jeho úsměv tak nějak veškeré nehezké myšlenky zažene. Pousměju se a kývnu mu, pak se prosmeknu mezi dveřmi a co nejtišeji a zároveň velmi rychle odspěchám na své místo. Svlékla jsem žluté šaty a pečlivě je složila a uklidila, navlékla si jen lehounkou blůzku sotva pod stehna, přecijen bylo teplo. Lehla jsem si na rohož, netrvalo to dlouho a usnula jsem, i když jsem tak nějak do poslední chvíle přemýšlela nad tím, zda byl tedy žoldnéř žoldnéřem, nebo někým jiným. A pokud ano.. budu se mu muset zítra obloukem vyhýbat. Doufám, že nepadnu do rukou opět Zaře a jejím škodolibým plánům... |
| |
| Venku z hostince To že jsme se venku všichni ve zdraví a poměrně rychle sešli byl skoro zázrak, asi mé časté modlitby před každým jídlem přece jen byly vyslyšené. Naposledy jsem olízl dočista obrané stehýnko a hodil ho kus za sebe, kde se ho nedočkavě zmocnilo psisko, které mi už od opuštění hospody dělalo společnost. "Tak..." Víc mě už Ylwe nepustila ke slovu, tak jsem svou řeč k panu Markusovi polkl, hořce, jako poslední sousto kuřete a vyslechl slova naší ochránkyně. "No to je slovo chlapa." Poplácám Ylwe po rameni, jen jemně, nerad bych o tu ruku přišel a ta trošku k utření mastných prstů stačila. Na nic víc nečekám a vydám se za Ylwe k paláci, občas holí lehce popoháníc Markuse, aby si nerozmyslel návrat do hospody. Dívčina, kterou mladý pán vyhrál, jako by tu nebyla, tak jí nevěnuji ani pohled, ještě občas obhlédnu její postavu dokud je ta možnost, ale to se nepočítá a občas kouknu za sebe, zda je vše v pořádku. |
| |
| Propuštěni do paláce Když hlídka rozhodla, že patrně nepředstavujete žádné nebezpečí, tak alespoň stáhla zbraně. Chtělo to notnou dávku času, vysvětlování, trpělivost a dokazování, abyste se dostali dovnitř. Skvělá nálada, s jakou Ylwa přišla, tomu také příliš nepomáhala. Nakonec si u někoho ověřili vaši totožnost a po pár slabých hodinách nudného čekání v přijímací hale vás ubytovali v pokojích pro hosty. A postavili ke dveřím hlídku. Jen tak pro jistotu. |
| |
| Ráno v paláci Nad hlavním městem Wallenooru nadešel další den. Nikoli tak pěkný, jako včerejší. Je chladno a vítr od moře nese na svých křídlech vůni ryb, soli a bouře. Bohyně bouře, Ielis, dnes dostane mnoho obětí ve svých chrámech, stejně jako její dnešní partner, bůh moře, Quantair. Na moři se zvedají vlny a ti, kteří nemusí vyplout, své lodě přivazují pevněji a pevněji v přístavech. Temné nebe nevěstí nic dobrého. Esteřina komnata Ester se probudí ve svých komnatách, zase sama. Horst vstal velmi brzy a tiše odešel. Vzbudila ses, ale spánek byl tak příjemný, plný zvláštních snů a mazlivého tepla přikrývky, že ses jej nehodlala vzdát. Vítr otevřel okno dokořán a nyní vhání do tvého pokoje studený vzduch a křik racků, kteří se rozhodli podívat, jestli by na nádvoří paláce nesehnali něco k snědku. Tušíš, že dnešek bude zajímavý den a doufáš, že bude i rušnější, než včerejšek. Nikdy nemáš dobrý pocit z klidu v paláci, když se nic neděje a když nejsou žádné pořádné drby. Matně si vzpomínáš, co ti včera říkal muž, který tě na krátkou chvilku navštívil. Vzpomínáš si, že to bylo důležité... Ráno v palácových chodbách Eschrat se probudí brzy, čeká ji mnoho povinností. S blížícím se špatným počasím je třeba projít velký kus paláce, odklidit venkovní nábytek, skrýt vzácné rostliny v květináčích, zajistit okna i některé okenice, postarat se, aby zvířata byla v bezpečí, připravit pochodně a lucerny na svícení. Mnoho, mnoho práce, pro mnoho, mnoho otrokyň. Bohové ti dají však najevo svou nelibost poměrně záhy. Potkáš Zaru. „Eschrat,“ spráskne ruce, jako by tě snad viděla ráda. Víš, že nevidí. „Tolik práce a není tu nikdo, kdo by nové hosty pobavil. Běž tam, postarej se o ně. Musí posnídat, jistě jsou vyhládlí po dlouhé cestě, dorazili zmožení, uprostřed noci. Jsou v pokojích pro hosty, tak běž už, u všech bohů!“ Komnata samotné císařovny Když se probudíš, ještě jsi sama. Máš čas prohlédnout si, jak se léčí tvé rány, a také sundat použité obvazy. Sedneš si před zrcadlo a přemítáš, co se to vlastně včera stalo. Omamná vůně bylin nepolevuje ani nyní, ale jizva ve tváři, které se Dageron tak obával, zmizela. Zaslechneš kroky a hlasy na chodbách. Služebnictvo, kterému se snad nedá utéct, se blíží. Ještě bude chvíli trvat, než si dovolí vejít do tvého pokoje a probudit tě, ale již ne příliš dlouho. Musíš si vybrat. Buď je necháš, aby se o tebe postarali, nebo jim rychle utečeš do lázní, snad jen s jedním strážcem, aby ses mohla v klidu umýt a ještě si vychutnat pár chvil samoty. Pak bys možná ještě mohla mít chvíli čas vyhledat Dagerona a ujistit se, že vše bude podle tvých představ, že se každý dozví jen to, co chceš ty, a že se nebudou palácem šířit žádné fámy. On se už o to postará... Pokoje pro hosty Vyspali jste se v přidělených pokojích. Zatím je v této části paláce ticho a klid. Máte čas, zdá se, že vám ještě nikdo nepřidělil žádné služebnictvo a že i audience u císaře je ještě daleko. |
| |
| V paláci Stačí se namíchnouit a je klid. Ne že bych si myslela, že si od Markuse ještě nevyslechnu své, ale v tuhle chvíli je mi to jedno. Ráno předám mladíka císaři a udělám si volno...hm, co budu s takovým časem dělat? Mohla bych zajet do hor...nebo nněkam na venkov...ne, venkov ne. Špatně tam snášejí ženské v mužských povoláních...Ale co třeba nějaké exotické krajiny? Spojila bych příjemné s užitečným... Tak si přemýšlím na lůžku v paláci, kabát hozený přes židli a pouzdro s noži hned vedle. Konečně se cítím volněji. Nic mě netlačí, netáhne ani nezavazí. Nemusím si na nic dávat pozor... Ale nedá mi to. Vstanu a přejdu k oknu, abych se podívala ven. Nejde mi ani tak o výhled jako o zvyk...bezpečí na prvním místě. Temný svět tam venku je anonymní a tichý. Nesmysl, obavy o bezpečí v císařském paláci...holka, už podřebuješ oraz! Napomenu se a vrátím k lůžku. Posadím se na něj a pomalu se začnu zouvat. Spánek se mi bude hodit, ať nevypadám před císařem jak týdení mrtvola. Dostat se přes stráže nedalo tolik práce. Markus, kupodivu dost hodný a bez řečí, které by nám přidávaly další problémy, absolvoval celou cestu z hostince. Já sama jsem ubytování přijala s povděkem a stráže přede dveřmi také. Alespoň mladý pán nevyvede zase nějakou hloupost....dokud je pod mou ochranou. Vduchu se musím pochválit za to, že jsem Markuse včera nenechala napospas rváčům, ačkoliv jsem se hodně rozmýšlela. Byla by to škoda...když už jsme konečně tu. Na druhou stranu musím také uznat, že trable, do kterých nás Markus tak nonšalantně zase přivedl tam v hostinci, jen urychlily náš postup. Touhle dobou bych měla sotva klid... Asi mu to zase odpustím...Ušklíbnu se nad svou velkorysou myšlenkou a zavrtám se pod deku. Spala jsem o mnoho tvrději než obvykle. Samotnou mě to překvapí, ale není se co divit. Pořádná postel a pocit bezpečí, to jsem nezažila dlouho...Pomalu vstanu. Všude je klid, rozpustím si tedy vlasy a dám se do malé osobní úpravy...cestou na ně nebylo tolik prostoru. Snesla bych i vanu horké vody, ale to nespěchá. Jen ať pan císař vidí, že cestovat po svých není nic pohodlného. Usazená na lůžku, nohy do volného tureckého sedu, pečlivě si opráším kusem látky boty, alespoň z nejhoršího. Nečistoty pak odnesu k oknu. Otevřu okno, vyklepu zaschlé bláto a prach, usadím se na parapet a pomalu si rozpustím vlasy, chvíli je opatrně a s něhou rozčesávám a nakonec si začnu zaplétat znovu cop. Jaký je dnes asi císař? Jestlipak už panstvo vstalo? jestlipak už ví, že jsme tu?... Uvažuji vduchu, hledím kamsi do daleka a automaticky překládám pramen přes pramen. Den začíná docela příjemně... |
| |
| Mé komnaty Probudila jsem se s příjemným pocitem, taková rána jsem měla ráda. Klidná, příjemná s jemným vánkem proudícím do okna. Ještě chvíli jsem si užívala klidu, než konečně vstanu. Přejdu k oknu a nechám se chvíli ovívat větrem a vzpomínám si na to co mi včera Zarakal říkal. Bílé šaty, dlouhé a přiléhavé, asi se jeho doporučení budu držet. Odejdu ke skříni kde nemusím hledat dlouho a najdu ty pravé šaty. Tyhle jsem na sobě už neměla hodně dlouho. Sukně byla dlouhá, zakrývaly mi i ramena a stále mi krásně seděly. Měla jsem trochu obavy jestli jsem třeba moc neztloustla, ale naštěstí to bylo dobré. Učešu se a znovu vlasy stáhnu sponou, tentokrát stříbrnou aby se mi hodily k šatům. Tentokrát jsem se moc šperky neověšovala, vzala jsem si jen jednoduché náušnice ve tvaru slzy, tenký řetízek a na pravou ruku náramek, vše stříbrné. Spokojená sama ze sebou, si obuji sandále a vyjdu z pokoje. Dnes tedy s velvyslancem do krčmy, snad na mě Horst s tím hlídáním nezapomene. Vydám se do zahrady, kde hodlám posnídat a zároveň počkat na Kalerijského velvyslance. |
| |
| Ráno v paláci, jedno z mnoha Vstala jsem a protáhla se, kupodivu jsem se vzhledem k tomu všemu, co se předešlé noci dělo, necítila nikterak unavená. Spalo se mi také dobře a ta spousta práce byla jen vítaná, potřebovala jsem nějak uplatnit energii, co se ve mě během spánku nahromadila. Krátce jsem vyhlédla ven, narozdíl od včerejška bylo nebe zatažené temným suknem, jako by se schylovalo k bouři, ale možná ne jen tak ledajaké. Oblékla jsem se v rychlosti opět do indigově modrých šatů a pustila se spolu s ostatními do práce. Mnoho jsem nemluvila, což ostatně nikdy. Dnes však byla má mysl zaměstnána něčím jiným. Stále jsem si v hlavě přehrávala, co se stalo během včerejška. Zvlášť to s Gaurem, pak s Mirem a jeho kumpány. Jak dlouho tam asi ležel? pomyslím si, když se krátce zahledím před sebe a ruce se zastaví v práci. Zatřepu hlavou, měla bych se víc soustředit na to, co je mým úkolem, než na dění, které bylo stále tak trochu nepříjemně čerstvé. Tělo se mírně zachvěje pod představou, co by se stalo, kdybych se dostala mladíkovi do rukou. Ale nejen tím. To s duchy mě vcelku trápilo. Nevěděla jsem, zda je to dobré nebo špatné, ale slýchala jsem, že taková pomoc nikdy nebývá zadarmo a dříve či později si vybere svou daň... Vzala jsem jeden z květináčů a nesla ho dovnitř, když jsem se vracela, narazila jsem na tu, které patřily jedny z mých posledních myšlenek včera večer, než jsem usnula. Jen lhostejně se na ni podívám, pak kývnu hlavou. ,,Dobře." hlesnu krátce. Nechci císaři ani dalším zavdávat jakékoli důvody k nějakému rozčilení, takže se nezdržuji se svazováním do pasu dlouhých vlasů a vyrazím k pokojům tak, jak jsem, jen si ještě opláchnu ruce. Kuchyň/Pokoje pro hosty Svižným, pružným krokem dojdu do kuchyně, kde na podnos dám, co mi přijde pod ruku a co by bylo k snídani pro hosty vhodné. V první chvíli mne zmínka o nich zneklidnila, protože jsem si ji okamžitě spojila se žoldnéřem ze včerejšího večera. A s ním se setkat by vskutku nedopadlo dobře. Možná hůře, než dopadlo setkání císaře a Mira. Jídlo lákavě vonělo, nakonec jsem neodolala a kousek ovoce si sama vzala, tak, aby to samozřejmě nikdo moc neviděl. Déle jsem se již nezdržovala a šla přímo až do části paláce, kde byly pokoje pro hosty. Přede dveřmi se krátce zastavím a vejdu. Rozhlédnu se, ale místnost je ještě prázdná. Měla bych přestat řídit celý čas dle toho svého. napomenu se, když se přistihnu při myšlence, jak může někdo takhle dlouho vyspávat. Chvíli nehybně stojím, pak ale položím podnos na stůl a po několika dalších chvílích se posadím na jednu z židlí. Tiše vydechnu, bradu si podepřu dlaní a očima kloužu přes krb a výzdobu. Něco mi chybí. Chvíli nevím, co, ale vzápětí si to uvědomím. Jenže ten pocit přišel v dost nevhodnou dobu... Opět pohledem přelétnu místnost a okolí, zvednu se a nahlédnu do chodby. Vážně není vhodná doba. I když to nutkání sílí a je stále těžší mu odolat. Zvlášť po včerejšku, kdy mi bylo dovoleno alespoň předstírat svobodu. Zpěv a hned za ním tanec pro mě byly jiné formy jejího vyjádření a ta příchuť s včerejší nocí ještě více zesílila a lahodila smyslům. Až se z toho točila hlava. Zavřela jsem oči a pevně stiskla víčka, snažila se samu sebe přesvědčit. Jen na chvilku... pár tónů. To přeci nikdo nezaslechne... věděla jsem, že chvilka se může snadno protáhnout a já se stanu hluchá vpodstatě ke všemu. Stojí to za to riskování? Sotva jsem si stihla myšlenkou odpovědět... odkaz Sice to byla ukolébavka, ale na tom nezáleželo. Snad jsem si tím chtěla připomenout scházející klid včerejšího večera a zároveň mi před očima vyvstalo pár vzpomínek z dětství, kdy mi matka tuhle píseň zpívala nejen, když jsem nemohla spát... |
| |
| Pokoje pro hosty Pokoje pro hosty jsou jedna větší místnost, něco jako jídelna, se stolem, židlemi a krbem. Z této místnosti vedou čtvery dveře a samozřejmě i velké, klenuté okno se sloupovím, odkud je výhled do zahrad. Pro zabavení leží v rohu opřená loutna a na stole je složená populární desková hra. Každé dveře vedou do malého, ale útulného pokoje s malým stolkem, židlí, truhlicí a postelí. Navíc k tomu nějaká vkusná výzdoba, v každém pokoji jiná. V pokoji určeném pro dámy je velké zrcadlo. Kdo už je vzhůru, má ostré smysly a je náhodou velmi, velmi tiše, může přes dveře uslyšet tichý, velmi příjemný zpěv. |
| |
| V komnatách Noc byla bezesná. Žádná noční můra ani nic podobného. Již zcela automaticky přejdu k zrcadlu aniž bych okolo sebe měla služebnictvo, které stejně dorazí každou chvíli tak jako tak. Prohlédnu si rány, které se bohudíky hojí rychle. Dokonce i šrám na obličeji je pryč což mi značně uleví a já v duchu blahořečím Dageronovu umění. Araviar aspoň teď nebude mít starosti, co se kde stalo.To mi na mysl přivádí myšlenku, že tuhle celou šarádu budu muset nějak ututlat, aby se po paláci neroznesly nežádoucí pomluvy. Stejně tak si vzpomenu, že bych ještě měla poděkovat Archanovi za jeho hrdinství. V tu chvíli uslyším kroky, které mi jasně naznačí, že se armáda sluhů blíží a chystá se mě obklopit. Ne, tentokrát je nenechám, aby mě hned ze začátku pohřbili pod těma svýma všudypřítomnýma rukama. Zvednu se ze židle, zabalím se do župánku a vydám se jinými dveřmi pryč směrem k lázním. Cestou kývnu na jednoho z vojáků, aby mi udělal doprovod, druhý bude pokorně strážit nyní již prázdné komnaty. Stejně se tam po koupeli vrátím a neochotně se svěřím do rukou svých sluhů, aby mě řádné oblékli a učesali. V lázních bohudíky není třeba dlouho čekat, už jsou na mé návštěvy zvyklí. V poklidu si relaxuji v akorát horké vodě. O co by mohl takový velvyslanec stát, aby to bral jako dostatečné díky za to, co udělal? Nejspíš, aby mu vyšlo jednání s císařem…jenže jak zjistit o, co jde. Araviar se mnou hodně málo mluví o těchto státních věcech. Co třeba Horst? Ten by mohl vědět, spousta podobných myšlenek se mi začíná honit hlavou. Lázně a noční obloha mi většinou pomohly najít řešení, ale dnes jako by to nezabíralo. Ač se snažím sebevíce nemůžu přijít na nic, co by se zdálo jako dobrým nápadem. Ono uspokojení, ve které jsem doufala, když jsem do lázní mířila se nedostavilo. Tělo sice bylo krásně odpočaté, ale mysl rozbouřená. Co jiného mi pak zbývá než se vrátit do komnat a započít nový den stejným, dokola se opakujícím rituálem. |
| |
| Císařský palác - hosté To že se dostaneme do paláce jsem tak nějak předpokládal, tak mě to ani přes pokročilou dobu nepřekvapilo, za to mě překvapilo, že mě přes tak brzkou dobu nechali o hladu, však mi cestou vytrávilo a oni mě rovnou zavřeli do pokoje ani třetí večeři nenabídli. Ach jo. Zesmutněl jsem nad prožitou nespravedlností. Noc byla mladá a já byl o hladu a na suchu a co nejhůř sám, Ylwe se v pokoji zavřela, no vlastně všechny pokoje byly zavřené a tak nebylo s kým si „popovídat.“ Noc utíkala pomalu, skoro jsem nespal a když už tak fakt mizerně, celou noc mi kručelo v břiše a s vyschlým hrdlem se špatně dýchalo a postel byla tvrdá a na spánek příliš velká tma a ticho. Jak v tom mám spát. No a když se mi konečně podařilo zabrat, tak se z pokoje Ylwe ozvalo chrápání a já veškerou snahu o spánek vzdal. Pak to přišlo, otravní ptáci zpívali na celé kolo, o něco později se vyplazil nahoru ten hnusný svítící mozol a pak už ani hlava pod polštářem nepomohla. Měl jsem chuť jít něco rozštípat, rozbít a vyházet to z okna, jen abych se odreagoval. A aby toho nebylo málo, tak si ještě někdo začne pískat. Být pořádně najezen, napit a vyspán, tak by se mi to jistě líbilo, ale teď? Vstal jsem, trošku se omyl, což moc nepomohlo, jen jsem si uvědomil, že nemám rád ani studenou vodu a tato mi připadla přímo ledová, hodil na sebe své oblečení a takto skvěle naladěn jsem opustil svůj pokoj s myšlenkou na upíry, neboť mi tu pěkně pili krev a já jim nemínil zůstat nic dlužný. |
| |
| Do paláca, cestou necestou Popravde ani neviem prečo Ylwe neodporujem. Možno to spôsobil mierny šok z blížiacej sa smrti v podobe nie vznešenej presily uprostred dôležitého boja tisícok armád ale umasteného štamgasta a jeho bandy, alebo som len príliš unavený na hádanie sa s osobným strážcom. Napriek tomu mi je ľúto zbaviť sa dievčiny i keď ju uistím, aby hneď na druhý deň prišla a strážcov vyzvala, že je tam na moje teda Markusove prianie. Zaoberajúc sa príjemnými myšlienkami na ďalší deň mi cesta ubehne pomerne rýchlo, spoločníkov si moc nevšímam, strážca nás tiež vpustí bez problémov, izba aj posteľ sa mi páčia takže dokonca aj spánok je úplne bezproblémový. Pri takomto živote sa skutočne oplatí žiť. Jediné vada je zrejme len nedostatok pitia na noc, nie vždy sa mi stáva, že ľahám tiezvy, nuž malá daň za toľko príjemného. Ráno ma zastihne ešte stále spiaceho, až zvuky prebúdzajúceho paláca ma donútia zdvihnúť sa, vykonať základnú hygienu a prezlečeného vyhnať na chodbu kde si ako prvé všimnem na pohľad nie zrovna nadšeného Frederika vychádzajúceho z jeho izby. Na tvári sa mi okamžite zjaví úsmev a veľmi radostným hlasom naňho prehovorím. "Vitaj do nového rána môj milý Frederik, aký krásny deň dneska svitol všakže? Jedlo nejaké by bodlo, hlad ma akosi zužuje. Nevieš kde tu majú kuchyňu? Ja tu vždy blúdim.." |
| |
| Palác - pokoje pro hosty Jsou to zvuky a hlasy z předpokoje, které mě přimějou slézt s okna. Už nějakou chvíli tu jen tak sedím, upravená a téměř připravená k odchodu. Zvuky zpoza dveří jsou jakýmsi znamením, na které jsem čekala. Navléknu si vestu s dýkami, opásám se mečem a natáhnu si i kabátec. Přece jenom, chodby jsou chladné a kdo ví, kam nás kroky zavedou nebo jak dlouho budeme čekat na přijetí...a v jakých podmínkách. Když otevřu dveře svého pokoje, první, koho zahlédnu, je Fredrik. Tváří se zachmuřeně, ačkoliv, jak se zdá, mladá žena, která přineska jídlo jej znatelně potěšila...jak rozladěný asi musel být po ránu? I Markus je tu, plný energie a hýřící humorem...to zas bude den. Ještěže poslední v mé šichtě. Dobré ráno. Oznámím suše a ušklíbnu se spokojeně na přinesenou snídani. Možná to znělo spíš jako konstatování než upřímné přání. Není to daleké pravdě. Každé takové přání je spíš společenská fráze. Nikdy jsem si nedělala předčasné iluze o průběhu dne. Zvláště ne tak moc předem. A nehodlám v tom podporovat ani ostatní. Měli bychom oficiálně požádat o slyšení u císaře, aby nás mohl přijmout co nejdříve. Nerada bych tu ztvrdla déle než je nezbytně nutné... Nadhodím když usedám ke stolku a natáhnu se pro několik kousků ovoce. Řekni, děvče, na koho se mohu obrátit v této záležitosti? Zvednu pohled k otrokyni. Nevěnuji jí ani úsměv, ostatně, nikdy s nimi neplýtvám, když nevidím důvod. Tak jako tak je můj pohled dostatečně vlídný. Děvčeti to musí stačit. |
| |
| Esteřiny komnaty Cestu do zahrady brzy vzdáš, když uvidíš, jaké počasí se chystá. Bouře se blíží a zvedá se vítr. Zamíříš tedy znovu zpět do paláce, do malého salónku. Posnídáš a pak vyrazíš hledat velvyslance. Dozvíš se postupně, že byl napaden a že leží u léčitele, ale už nemáš čas tam zajít. Jeden sluha pro tebe dojde, že se máš dostavit do trůnního sálu. Císař patrně bude přijímat důležité osoby a tak by bylo vhodné, abys tam byla. Šéf zvědů měl pravdu, jako ostatně vždy měl informace z první ruky. Na toho zapůsobit by se ti mohlo opravdu hodit. Ayshino přemítání Uvědomuješ si, že tvůj muž s tebou opravdu stále méně mluví o záležitostech státu. Určitě by si přál, abys byla v klidu a pohodě, nechce tě zbytečně stresovat. Dageron mu to již několikrát předhodil, že stres nesvědčí dítěti. Případnému dítěti. Následníku trůnu a vlády nad celým císařství. Měla by ses zajímat? Co když se děje něco velkého, důležitého, nebezpečného? Co je pak důležitější? Nebo je to jenom tím, že se Araviar až příliš často nachází ve společnosti jiných žen, kterým řekne více? Vrátíš se do svého pokoje, necháš se jako vždy umýt, učesat, obléci a nalíčit. Další den začíná. Dostaneš také do rukou obálku s kouskem pergamenu, na kterém je výzva, aby ses dostavila do trůnního sálu k přijímání nových hostů v paláci. Nemusíš však spěchat, tyto zprávy vždy dostáváš v dostatečném předstihu. Až po chvíli si uvědomíš, že tam nejspíše potkáš všechny, kterým ses dlouho snažila vyhýbat. V prvé řadě milenky tvého muže. Rysy ti na chvíli ztvrdnou při této představě. |
| |
| Palác Zjištění že velvyslanec byl napaden a je u léčitele mě překvapí. Nechápu kdo mohl být tak hloupí a napadl velvyslance. Jen mohu doufat, že si to nebude brát moc osobně. To by pak nebylo dobré. Chtěla jsem za ním vyrazit, když mě zastihne zpráva že, že se mám dostavit do trůnního sálu. Chvíli váhám, ale pak se tam přece jen vydám do trůnního sálu. Velvyslance mohu navštívit později. Když vejdu už je tam několik lidí, zajímalo by mě koho císař bude přijímat. A viditelně nejsem jediná koho to zajímá. Najdu si místo odkud budu mít dobrý výhled a pak už jen čekám. |
| |
| Císařský palác - hosté “Opravdu krásné." Zableskne se mi v očích při odpovědi na slova mladého pána, to jsem ještě nečekal, že se tu před pokoji setkáme i s Ylwe. Musel jsem doopravdy pevně stisknout čelisti, aby mi náhodou neuniklo něco peprného, co se do slovníku učeného muže příliš nehodí. Představa uspokojení z vrhnutí Ylwe z hradem pro tuto chvíli stačila, nikdy jsem nebyl příliš pomstychtivý, tak jsem tyto myšlenky rychle zapudil. Značně tomu napomohlo zpozorování připravené snídaně. Jako by veškeré chmury probdělé noci o samotě odvál ranní vánek. Vše najednou bylo pryč. Dokonce i konec písně najednou zněl příjemně a na chvilku mi bylo i líto, že zpěv ustal. “Dobré ráno. Prohodím k dívce, pěkné, dobře stavěné, slast pohlédnout, jediné to návštěvnici pokoje, kterou jsme svým příchodem vyrušili a konečně se mile usměji. Doufám, že se tu nějakou dobu zdržíme. Ylwe se jala slova, tak jsem jí při tom nechal a jal se snídaně. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Ale to jen u Ylwe, u mne JÍ. Proběhlo mi myslí a vyloudilo další úsměv na tváři. V jedné ruce hrozen vína, v druhé jablko. Sice tu chybělo maso, ale to nevadí, určitě bude při první svačině, nebo aspoň při obědě. “No. Myslím, že císař pracoval...“ Důraz na pracoval nikdo přehlédnout nemohl, zvlášť, když byl zdůrazněn mlasknutím z dobrého jídla. “... dlouho do rána a tak bude vyspávat až do poledne, takže není kam spěchat.“ Odpovím Ylwe, aníž bych se na ní v tomto okamžiku podíval a natočím hlavu ke krásné neznámé. “To bychom mohli stihnout prohlédnout skrytou krásu tohoto paláce.“ Mrknu na neznámou. Chmury, které mě trápily ještě před několika minutami byly ty tam. “Mé jméno je, Fredrik, má paní. Povstanu a předvedu lehkou úklonu, hrozen však z ruky nepustím, znám Ylwe, byla by schopná mi ho vzít a sníst. “A abych nezapomněl, krásná píseň, to by se spalo. Uspáváte ráda?“ |
| |
| V paláci Nelíbí se mi, že se mnou můj manžel probírá státní záležitosti méně a méně. Sice ho k tomu nemohu přinutit, ale vždy se mi podařilo se vhodně zeptat. To, že tráví noci s jinými ženami bude nejspíše stěžejní problém. Ale dalo se s tím počítat. Snad by se dalo začít od nich. A jako rána prutem mi do rukou přijde oznámení o přijetí hostů. To by nebylo nic nevšedního kdyby se tam neobjevila zmínka i o Ester. Pevné sevření čelistí je už snad tradiční reakcí na tuto zprávu, avšak náhoda mi nikdy více nehrála do karet. Netráví snad s ní císař nejvíce času? Naposledy se prohlédnu v zrcadle. Pro dnešek služebné zvolily šaty s odhalenými rameny. Kombinace barev zlaté, na lemování a výšivkách, bílé, na prostředním pruhu látky, a královské modré, která úžasné podtrhuje barvu mých vlasů, je přímo geniální. Účes byl pro dnešek zvolen jednodušší. Dva tenké pramínky z čela byly doplněny o pár ozdobných korálků, zapleteny a sepnuty vzadu na hlavě. Zbytek pak přirozeně rozpuštěn s dvěma silnějšími prameny splývající zepředu přes ramena. Vše doplněno o vkusný náhrdelník s drobným kamínkem uprostřed. Na přijetí hostů je můj vzhled tedy více než ucházející. První dojem je totiž to nejdůležitější. Tak mi to aspoň vštěpovali do hlavy. Vyjdu ze svých komnat a zamířím do zahrad. Uvítání se koná až za delší dobu tudíž mám v plánu se nejdříve trochu provětrat. Opět je mi zatěžko, když si uvědomím kolik toho budu muset dnes stihnout. Okolí ani moc nevnímám, i když se snažím tvářit, že jsem duchem přítomna. Nakonec však v pravý čas zamířím zpět k paláci abych včas stihla onu událost. Konečně mě začne stíhat zvědavost, kdo se to k nám přišel podívat. |
| |
| V předpokoji Ještě chvíli trvá, než si uvědomím, že klika ode dveří pokoje cvakla a ty se vzápětí otevřely. Teprve o pár vteřin později sebou moje tělo cukne v pozdním úleku, prostorem se rozhostí ticho, přerušené jen kroky příchozích hostů. V hrdle mám náhle vyschlo, přesto musím víc jak rychle skrýt ten závoj nejistoty a úleku v očích. Vzápětí jej nahradí váhavostí poznamenaná přívětivost. Krátce si prohlédnu jak oba muže, co vyšli ven, tak i onu ženu. Nijak dlouho se na nich pohledem nezdržuji. Jednak to není zas tak nutné, jednak si to někteří nevykládají zrovna tak, jak by si mohl někdo myslet. Ustoupím kousek dál od stolu, kde jsem položila i podnos s jídlem. Není to nijak daleko, ale ani tak blízko, aby snad neměli dojem, že nás snad císař trápí hladem. ,,Dobré i vám." odvětím a zlehka kývnu, jistota se vrátila do vzpřímeného držení těla, pohledu i hlasu právě včas. Nadechnu se, abych odpověděla na otázku té ženy, když to jeden z hostí udělá za mě. Za jiných okolností a kdybych nevěděla, o jakou práci se jednalo... a nebyla přímo její součástí, bych se možná zlehka pobaveně pousmála, ale tohle bylo jinačí. I když na vnějším výrazu se nic nezměnilo, uvnitř mě samotné tomu bylo jinak. Skrytá výzva? Pokus o.... co vlastně? z chování a jednání muže, který se vzápětí představí jako Fredrik, jsem upřímně zmatená a nevím, zda se má jednat o nějakou zkoušku, nebo svá slova míní skutečně upřímně. V jednu vteřinu mám nutkání vztáhnout paži a sáhnout si na krk, jestli na něm je to, co má být, ale... není to třeba. V ten samý okamžik mě obojek nepříjemně zapálí a jako by ztěžkne. ,,Pokud budete mít zájem a vyzbyde vám čas...." odvětím nakonec, načež se na tváři objeví pousmátí. Ani moc vyzývavé, ani nesmělé. ,,Jistě máte za sebou dlouhou cestu. V paláci je dost příležitostí, jak se uvolnit. Jsou zde lázně a podobné, i procházka v zahradách, které jsou opravdu rozlehlé, má své kouzlo. Záleží na vás, čemu dáváte spíše přednost." dodám ještě, ale jeho poslední otázka mě ze znovunabyté rovnováhy málem zcela a spolehlivě vyvede. Ne kvůli možná skrytému podtextu, ale kvůli tomu, že jsem si plně uvědomila, že mě bylo slyšet. Do této chvíle jsem byla tak naivní, že jsem doufala v opak. ,,Občas... ano." odvětím po chvilce mírnějšího zaváhání. ,,Ale uznávám, že za brzkého rána se to patrně poněkud míjí účinkem..." pousměji se, odlehčeně, jako by se nic nedělo, i když vnitřek těla je našponovanější jak struna. Jen na ni uhodit... a praskne. Požádat je, aby mlčeli, nebo se spoléhat na to, že se nějakou náhodou nezmíní? Zatím jsem se nemohla nijak rozhodnout. ,,A kdybyste si cokoli přáli, jsem vám k dispozici. Dobrou chuť." kývnu a opět se mírně vzdálím. Stále musím přemítat nad vlastní hloupostí a doufat v to, že se to jakkoli neobrátí v něco špatného. |
| |
| Procházka v zahradách? Vyjdeš do zahrady. Naštěstí tě nepotká nikdo, kdo by měl dost odvahy ti říct, že do zahrady se teď jít nehodí. Chystá se bouřka, ale to ti nevadí. Dokud nelije, je ti to jedno. Hned u paláce se k tobě nesmlouvavě připojí pětice strážných, kteří tě zahradami doprovázejí. Dokud není ulovena i druhá cocatrice, nikdo nebude riskovat další úraz. Nebo smrt. Natož někoho tak důležitého, jako jsi ty. Už i tak to určitě někdo slízne. Možná bys o tom incidentu měla muži říct. I když ten to už určitě ví. Takže mu spíše rozmluvit jakékoli impulzivní kroky týkající se těch, kteří jsou zodpovědní za tvou bezpečnost. Však oni za to nemohou, když jim stále utíkáš... Araviar bude nejspíše ve svých komnatách, chystat se do trůnního sálu. To zabere jeho sluhům a otrokyním také spousty času a práce. Vrátíš se do paláce, protože začíná pršet. Kapky bubnují na střechy i vyprahlou zem, zvedá se vítr a občasný záblesk v dálce se ozývá opožděným, tichým hromem. Pokoj pro hosty Hosté snídají, baví se, někteří obdivují tvou skrytou krásu, jiní zase kladou všetečné otázky. Naštěstí tě z nutnosti odpovědět vysvobodí sluha, který donese pergamen v obálce. Když si jej hosté přečtou, zjistí, že se za dvě hodiny mají dostavit do trůnního sálu, císař je přijme. Máte čas ještě něco podniknout, umýt se, případně jakkoli připravit nebo si prohlédnout palác. Je to vaše věc. Ale pak už byste neměli nechat císaře čekat. „Půjdu se okoupat,“ rozhodne Markus a s sebevědomím sobě vlastním hned donutí odcházejícího sluhu, aby jej do lázní doprovodil. Eschrat i snídani vám velkomyslně přenechá. Ylwa má v první chvíli nutkání jít s ním a hlídat ho, ale nakonec, snad v paláci nic nevyvede... Když dají všichni wallenoorští dobří duchové, vrátí se vcelku, nikoho neurazí (moc) a nezanechá za sebou příliš potomstva. Trůnní sál V sále je již mnoho lidí, vlastně asi všichni, kteří něco v paláci znamenají. A i ti, co tady neznamenají nic, protože musí být k ruce, kdyby ti důležitější něco chtěli, potřebovali nebo byli v ohrožení. Takže je tu směs dvořanů, kněží, nechybí tu Dageron či Horst a samozřejmě ani stráž nebo šéf rozvědky Zarakal. Dav prozatím šumí a netrpělivě čeká, císař nikde. Jsi tady brzy. Čeho si však povšimneš neomylně, tak to je nová dívka. Zašklebíš se a oči se ti zúží. To děvče totiž stojí tak blízko Zarakala, že to snad není možné. Víš jaký je! Drží se od žen dál, žádná nedokáže proniknout blíže a ošálit ho svým šarmem. Sama to pomalu (a jistě) zkoušíš a pokrok je téměř žádný. A teď tohle! Neznámá se nakloní a něco mu pošeptá do ucha. Něco jí odpoví. Zasměje se. A ty zuříš. |
| |
| Čas před audiencí Už jsem se chtěla nadechnout, abych připoměla dívce svou otázku, ale to už je ve dveřích sluha s dopisem. Jedna starost z krku. Máme tedy dost času se připravit a když se Markus chytí příležitosti ke koupeli, zavrhnu procházku v zahradách a uznám, že by bylo na místě udělat totéž. Ovšem ne společně. Postarej se o něj, děvče, ať moc nemluví a kdyby někoho urazil, nějak roztomile ho potrestej. Věřím, že si budeš vědět rady. Kývnu hlavou k děvčeti a koutky mi zacukají v úsměvu. Jestli nebude živ a zdráv v trůním sále...ani jeden si mě nepřejte. Potlačím pobavení, myšlenka na koupel mě zjevně uvolnila a proud myšlenek přesměrovala od povinností dál. Než však dívka s Markusem odejde, znovu se obrátím k dívce. Také bych se vykoupala, ale nerada bych vám narušila společnost... snad je možné užit si klidnou koupel osamotě? Vrhnu k ní tázavý pohled s těžko utajenou nadějí v kladnou odpověď. Hmmm, koupel...horká, klidná...čisté šaty...měla bych si připravit čistou košili...nějak jsi, holka, přehodnotila plány...takže žádná prezentace náročné cesty?...Na druhou stranu, je to sice alibismus, ale začít novou práci v čistém nezní zle...mít tu šaty, snad bych dokonce ani nepohrdla ženským oblečením...ovšem, nepřeháněj! Nejsi žádná dámička...už ne...Stačí koupel a čisté oblečení...měla bych si nechat vyprat a vyžehlit...kruci...dost práce na jedno dopoledne... |
| |
| Trůnní sál Jsem tu příliš brzy, sice se tu už shromáždilo docela dost lidí, ale císař ještě nikde. Prohlížím si přítomné, některé znám od vidění a některé znám už poněkud osobněji. Odolám nutkání poslat Horstovi vzdušný polibek, nakonec by tu někde mohla být jeho úzkoprsá manželka. Také si všimnu Zarakala kolem kterého se motá nějaká nová dívka, kterou jsem ještě neviděla. Musela být nová, protože já znám všechny své konkurentky. Jsem na jednu stranu pobavená její snahou a na druhou stranu podrážděná její drzostí že se jako nováček pokouší se hned dostat mezi ty nejlepší, na mou úroveň. Otočím se a vyrazím směrem k Zarakalovi, ženu ignoruji a postavím se Zarakalovi po boku. „Dobré ráno, Zarakale.“ Pozdravím ho a pohlédnu na něj. „Konečně prší, pročistí se vzduch a nebude takové horko.“ Pousměji se. „Tušíte kvůli komu se tohle děje? Kdo si žádá audienci u Císaře?“ zeptám se ho. Nakonec proč nejít rovnou ke zdroji. On jistě ví všechno o všem. Také se ho později musím zeptat na to napadení velvyslance Archana. |
| |
| Zpět v paláci Stráž vnímám jen na půl. Jsou již nedílnou součástí každého dne. Nakonec se přeci jen spustí déšť tudíž se pro jistotu vydám zpátky do paláce. Akorát, když vcházím uslyším z dálky ozvěnu hromu. Skvělé počasí, pomyslím si. Na pár vteřin se zadívám z okna, kde čas od času oblohu rozčísne blesk. S posledním povzdechem se vydám chodbou směrem k Araviarovým komnatám. Potřebuji si s ním promluvit ještě dříve než provede něco nerozumného. Nějaký přemrštěný trest pro ty, kteří mě měli hlídat, ale nezvládli to. V klidu procházím palácem jehož chodby znám už nazpaměť. Po krátké době se přede mnou objeví dveře od císařových komnat. Snad budeme mít času dost na to ten problém aspoň nakousnout tak aby ho to potom donutilo se k tomu vrátit, zadoufám načež nechám služebnictvo, aby otevřelo dveře. Přípravy jsou v plném proudu. „Dobré ráno přeji,“ začnu s mírným úsměvem na tváři a v rychlosti, však pečlivě, si prohlédnu do čeho byl Araviar navlečen. „Ráda bych se tě na něco ještě před přijímáním zeptala,“ začnu po chvíli a věnuji manželovi další úsměv. |
| |
| Pokoj pro hosty „Tak o můj zájem se nebojte.“ Prohodím k dívce, která mě v tuto chvíli tak uchvátila. „To já si rád prohlédnu vše pěkně stavěné.“ Více se však už ke slovu nedostanu, neboť se dostanu ke stolu, rychlá děkovná modlitba a pustím se do jídla, od kterého se nenechám vyrušit přichozivším sluhou. Dlabu a dlabu, jen po očku občas obhlédnu osazenstvo. No je to paráda snídat s takovou společností. Vůbec mi nevadilo, že mladý pan Markus odešel. To že bych se mohl také vykoupat mě v tuto chvíli nenapadlo. Uspokojení základních životních potřeb má přednost. Jídlo je, pití je. Teď ještě... S těmito myšlenkami pohlédnu prvně na Eschrat a pak na Ylwe. „No nebojte se, krásná paní, že bychom v případě jakékoliv potřeby vaše služby nevyužili.“ Řeknu co nejmileji a nenápadně mrknu, aby si toho Ylwe nevšimla. „Myslíš, že je nutné, abych vás doprovázel na audienci?“ Otočím se k Ylwe. To víš radši bych prohlížel různé krásy tohoto paláce, pro mne zatím tak neprozkoumané. Co u císaře. Ale to ti říci nemohu. |
| |
 | Trůnní sál Stojím vedle Zarakala v trůnním sále, který se začíná pozvolna plnit lidmi, čekajícími na poctu císařské audience. Prohlížím si nádherně vyzdobenou síň plnou slavnostně oblečených lidí. Většina z nich vypadá zaujatě, nadšeně. Někteří se na mne dívají, a já je odměňuji vyzývavými úsměvy. Vybrala jsem si pěkné oblečení, jak se tak dívám. Jednoduché tmavě modré šaty ladí k mým zrzavým vlasům - a ačkoliv vypadají docela důstojně, odhalená ramena a velký výstřih jim dodávají svůdnost a ukazují dostatek z mé dokonalé, štíhlé postavy. S líčením ani šperky jsem to dnes moc nepřeháněla. Jednoduchý náhrdelník s motivem poupěte růže a tenké zlaté náramky. Zarakal je velmi klidný, profesionálně se usmívá, mne se přes veškerou snahu, doteky a tisknutí se k němu nedaří ho nějak vyvést z míry nebo ho přimět, aby se tvářil trochu přiměřeně tomu, že se k němu tiskne krásná žena. Mnu mezi prsty pramen jeho krásných vlasů a pošeptám mu. Možná by ses mohl tvářit trochu něžněji, když tu jsme spolu pošeptám a usměji se, jako bych mu řekla něco vtipného. Pochopí a zasměje se. Nic mi neodpoví, ale od té chvíle se tváří aspoň trochu vlídněji. Usmívá se na své známé. Po chvilce přijde nějaká blondýna (Ester) a osloví ho. Vypadá docela hezky, i když chladně a nepříliš vlídně. Zdá se, že se jí moje přítomnost příliš nelíbí. Sladce se na ni usměji a čekám, až nás Zarazal seznámí. Nebylo by příliš zdvořilé, kdybych ji oslovila já. |
| |
| Pokoj pro hosty Krátce se zadívám za sluhou a odcházejícím mladým mužem, než mou pozornost opět přitáhne ona žena. „Jistě, není to problémem. Když si pospíšíte, můžete ještě dohnat sluhu i s vaším společníkem. Zcela jistě zamířili do lázní. Tam se již o vaši koupel a co největší pohodlí postarají.“ přikývnu se zdvořilým, přesto milým pousmátím. Krátce se ještě zadívám na Fredrika, ale pak ustoupím zas kousek do pozadí, aby si mohli vyřešit jisté záležitosti mezi sebou. Opět na mě dolehl nepříliš dobrý pocit z toho, co se dělo v noci. A vlastně téměř před chvílí. To, co jsem nevnímala předtím, než jsem uložila dost unavené tělo a i mysl ke spánku, na mě dolehlo s veškerou tíhou a úporností právě teď. Byla vlastně cítit nějaká úleva po tom všem, co se dělo? Uvědomím si, že možná jedna chvilková, ale ne ta skutečná. Protože oním děním v noci se jisté věci jen zhoršily. Kdybych měla jistotu, že nechají císaře jít... Vydala bych se Mirovi dobrovolně? Ticho, odpověď nepřichází. Místo toho jen další otázka. A bylo by to vlastně k něčemu? Měla bych pak od něj klid, nebo by ho to jen ještě víc ponouklo k tomu, aby co chvíli využíval toho... nutného ústupku? polkla jsem a mírně se zamračila, jak jsem se snažila podobné myšlenky odehnat pryč. Zbývalo po nich akorát sucho v ústech a nepříjemně stažený krk. Jako by nestačila tíha obojku, co k němu byl připevněn... |
| |
| Předpokoje a cesta k lázním Je to nutné, Fredriku, obávám se, že vaše přítomnost je více než žádoucí... odpovím Fredrikovi na otázku. Ke konci odpovědi zvolním sled slov, jež jsem začala ve spěchu sypat a ohlédla jsem se k dívce. S chápavým úsměvem se vrátím k Fredrikově tváři a pokrčím rameny. Ostatně, do dvou je času dost. Mimochodem, lázně by ti také prospěly... Dodám přátelsky a než opustím místnost, kývnu s povděkem i k dívce. Je zvláštní, že i já mohu mít příjemnou a víc než chladně pohlednou tvář. Chovat se víc jako žena, mohla bych být jednou z těch nepřehlédnutelných... Děkuji, snad je stihnu... Věnuji jí jeden ze svých vzácných úsměvů a chvatně vykročím na chodbu. Zaposlouchám se do kroků a vydám se směrem, kterým tuším sluhu s markusem...Pane Markusi?... Houknu zkusmo do chodby, abych se ujistila, že jdu správným směrem a vduchu doufám, že to nevezme jako důvod se mi zatajit. Však pusu mám a kdyžtak si nechám poradit...lázně jsou tu jistě jen jedny... |
| |
 | Chodba - směr lázně S rukama složenýma za zády pomalu kráčím chodbou, po boku svého tichého společníka, a letmo si vybavuji včerejší večeř. Jak jen ta dívka vypadala... Ať se mé já snaží sebevíc, v mysli se mi odráží pouze obraz jejího bujného poprsí. Vztáhnu ruku k bradě a jemně ji promnu v gestu zamyšlení. Jakmile odbočíme chodbou vpravo, ozve se kdesi za mnou mé jméno. Rychlým pohybem přiložím sluhovi dlaň na rameno, aby se zastavil, a pak udělám několik kroků zpět. "Ylwo...?" Pozvednu obočí a na tváři mi zkrystalizuje úsměv. Vklouznu prsty do kapes svých kalhot a se skrytým potěšením se zhoupnu na chodidlech. Že bych dnes v lázních nakonec nebyl sám? |
| |
| Chodba k lázním Zamířím za hlasem a na těch několik kroků zrychlím. Potřebuji taky koupel... vysvětlím krátce, když dohoním svého svěřence a sluhu a konečně je mám na dohled. Vida však Markusův postoj a spokojený výraz, ušklíbnu se a přimhouřím oči. O poznání pomaleji dojdu s jedním koutkem úst zdviženým až ke dvojici a zavrtím směrem k Markusovi hlavou. Sama. Já se chci totiž umýt. Ale žádný strach, položím mladíkovi přátelsky ruku na rameno, věřím, že tyto zdi ubytovávají mnoho spanilých společnic. Ještě rád si od nich sem tam odpočinete. Popíchnu svěřence a mávnu ve vzduchu rukou. Nakonec pohodím hlavou ke sluhovi, aby pokračoval v cestě a vedl nás dál k lázním. Dál mlčky následuji sloužícího a vduchu se zaobírám představou společné koupele. Nejspíš by to bylo příjemné...ale nejsem žádná konkubína, vlastně jsem pozici těchto dam nikdy nechápala, respektive nijak zvlášť neuznávala. Pán zase nechal fantazii moc přebujet... uchechtnu se vduchu a zvednu bradu, když si znovu vybavím Markusův výraz. Nepřípustné. Jsem průvodkyně, ochránce na cestách a převaděčka. Ne společnice. Konečně...zachvěji se při představě konverzace či dokonce namlouvacího rituálu s muži, tohle není nic pro mě. Kdybych chtěla žít v takové společnosti a takovým způsobem života, ani bych nevěděla pořádně jak na to...copak se vyznám v parádě, všem tom vrkání a vrtění...fuj! Natřásat se jako kačena můžu i v kalhotách, když na to přijde....Meč, pevné boty a pocit volnosti bych nevyměnila ani za nic!...Zatím. |
| |
| Pokoj pro hosty. „No dobře, dobře, dobře.“ Zvednu ruce nahoru, jako bych se chtěl bránit, ale jen se usměji na Ylwe. „A neboj, na schůzku s císařem se připravím.“ Kývnu k Ylwe a sleduji jak odchází směrem, kde před chvílí zmizel mladý pán. Sledoval jsem její ladně se pohybující postavu, než zmizela ve dveřích. No jo no. Olíznu suché rty a otočím se k Eschrat. „Posaď se sem za mnou.“ Ukáži na místo naproti mně. „Ať si tu nepřipadám tak sám. Neboj se mně.“ Mrknu na ní. „Je to mé přání.“ Nemíním zatím ještě odcházet, však teprve započala snídaně. Zakousnu se do dalšího sousta a čekám až se ke mně posadí. Pak se mile usměji. „Tak mi řekni něco o císaři. Neboj nikomu to neřeknu, jen mě zajímá, jaký je. Slyšel jsem mnoho dobrého, ale i špatného. Znáš to. Lidi.“ |
| |
| Pokoj pro hosty Podívám se na něj a narovnám se, přejdu blíž. Jeho slova o nějakém strachu způsobí, že sotva znatelně nakrčím obočí. Myslím, že od posledního večera se jen tak někoho bát nebudu. Alespoň ne podle toho, jak vypadá a srovnání s Verazanem bylo vcelku na místě. Sice byl tenhle muž tak trochu podivín, především tím, jak se mnou hovořil, ale... Je to mé přání.... zazní mi v uších tak trochu ozvěnou. A nějaké ale je rázem pryč. Dosednu na místo proti němu. Možná bych se i nadechla k nějakému tomu slovu, ale... předběhl mě. „O císaři, pane? A to se ptáte otrokyně, kterých jsou v palácích desítky, možná i více a spíš se dostanou k jiným věcem a lidem, než k císaři? Nepovím vám nic víc, než co jste se patrně doslechl od lidí. A svůj úsudek z těch zkazků si můžete vyjasnit, až se s ním setkáte, což bude zanedlouho. Dvě hodiny vám zde mohou uplynout víc jak rychle.“ zadívám se na něj a mírně se pousměji. „Co vlastně vás přivádí až sem?“ otážu se pak, hlavu nakloním mírně na stranu, ale i to stačilo, aby se do pasu dlouhé, jak havraní křídla černé vlasy svezly přes rameno a zčásti tak zahalily hruď. Dotaz to byl možná pro někoho na otrokyni troufalý, ale nemyslím, že by byl zrovna Fredrik jedním z těch, kteří by to takto vnímali. Jen bych si ráda ujasnila, co se tady začíná rozehrávat za hru. Kalerijský velvyslanec, pak žoldnéř, nakonec tahle skupinka. Nerada bych se do něčeho přímo zamotala, což paradoxně hrozí už tím, jak se nejen ptám, ale i jednáním, na něž jsem přistoupila v noci. |
| |
| Pokoje pro hosty „Jedla jsi?“ Začnu, než jí vůbec odpovím. A posunu jí blíže misku s ovocem. „Cením si toho, že mi nechceš o císaři nic říct, jsi první, každý si zatím přisadil ať v dobrém či ve zlém, ale v tobě je kus diplomata.“ Lehce nakloním hlavu, jak to Eschrat udělala sama před malým okamžikem. „No přivedli jsme sem mladého pána Markuse, synovce císaře. Toť vše, není moc co více říci k naší přítomnosti.“ Pokrčím rameny, usměji se lehkým pohybem pobídnu k ovoci, aby se nezdráhala. Chvilku jen tak sedím, dokonce ani nejím, jen jí zkoumám a přemýšlím. „Je pravda, že musíš splnit jakékoliv mé přání?“ Začnu přímo, tvářím se přitom naprosto přirozeně, možná trošku zvědavě a zamyšleně. „Promiň, nikdy jsem s otrokyní sám ani nemluvil a toto vím jen z doslechu.“ Pokračuji, aniž by se můj výraz nějak změnil. „A co když budeš plnit nějaké mé přání a přijde císař? Má jeho přání větší váhu, než mé? Jen tak pro zajímavost.“ Položím loket na stůl a na takto vytvořený podstavec položím bradu, čekajíc na odpověď, jen ďobajíc kuličky vína. Pokud to tak je, tak nemáš holka lehký život. |
| |
| Pokoj pro hosty „Něco málo ano, díky.“ odvětím s milým úsměvem a zlehka kývnu hlavou, vlasy si přehodím zpět na záda. Spíš překážely, měla jsem si je alespoň nějak svázat nebo zaplést, ale na to je pozdě. Na jeho slova o doprovodu jen pokývnu. Takže... císařův synovec...? proběhne mi hlavou, ale dál tuto myšlenku nijak nerozvádím, jelikož to nemám zapotřebí. Tahle informace mi stačí, alespoň prozatím. I když pokud to nebude nutné, více zjišťovat nehodlám. Po další pobídce se nakonec natáhnu a utrhnu větévku s pár hrozny. I když je ten pohyb dost prostý, je současně s tím na otrokyni patrně překvapivě elegantní a uvolněný. Možná bych se i posadila trochu víc nenuceně, ale jeho další dotaz toto pozdržel. „Ano. Tak je to dáno a i od toho otroci jsou. Nejen na práci. Může nás zastavit kdokoli a kdekoli a uložit nám cokoli. A nemusíte se omlouvat.“ pousměji se, posadím se trochu bokem, přičemž rozparky na šatech až k bokům odhalí celé nohy. „Byla jsem tak vychovávaná odmalička. Nepřijde mi to tak nezvyklé, jako svobodným lidem, ale zas ani tak samozřejmé, abych to přijala zcela. A ano, má větší váhu, vcelku přirozeně. Jedinou výjimkou je, když má jakýkoli otrok či otrokyně na krku císařův amulet, to je pak nedotknutelný.“ dodám a pohodlněji se opřu, přičemž pozvednu ruku s větvičkou hroznů, chvíli se dívám, jak se na nich lesknou kapky vody a vzápětí dvě kuličky zmizí v ústech. |
| |
| Na chodbě, později v lázních S úsměvem, jenž mi stále tancuje na rtech, sleduji Ylwu, dokud se neoctne u nás a velmi se přemáhám, abych nevyslovil nějaké to rýpnutí ohledně potřeby její koupele. Sklouznu očima ke svému rameni, kde se octla její dlaň. Ten dotyk mnou projede jako magický výboj. Příjemný výboj. Opatrně.. "Čas odpočinku ale ještě nepřišel," Odpovím na její slova a koutky úst mi zacukají. Ladným gestem ruky ji pobídnu, aby šla přede mnou společně se sluhou a pak se dám do chůze pomalu i já. Zhruba dvě hodiny...inu, vcelku dost času abych se připravil na nadcházející setkání s...císařem. Pokývám hlavou ze strany na stranu. A vcelku dost času na to, abych v té vodě trůnil jen já sám... Jakmile dorazíme na místo, vzrušeně se ošiji při pohledu na větší bazének s horkou vodou uvnitř, nad níž se vznáší pára. Všechno je zdá se připraveno. Možná ani ne pro nás. Lehce sprásknu dlaně k sobě, promnu je a popojdu pár kroků k lázni. "Řekni, Ylwo, opravdu se ke mně nechceš připojit?" Otázka sice patří ženě, ale pohled věnuji sluhovi, kterému v gestu pití naznačím, aby něco takového donesl. Nerad bych byl na suchu. No tak, nenech se přemlouvat, to mě moc nebaví. Ačkoliv jsem snad prvně přesvědčen, že by jsi za to snad i stála. Jsi takové malé tajemství... Možná bych... co ty knoflíčky... Prsty mi zabloudí k hrudi. |
| |
| V lázních Podle Markusova přání se v chodbě zařadím mezi něj a sluhu. Ráznými kroky směřuji k lázním, až se mi dlouhý tmavý cop, končící někde kolem pozadí, rozhoupe. Rytmicky se vyhýbá vždy jedné půlce, jakoby byl nějaké šikovné, dobře vycvičené cirkusové zvíře. V lázních se zastavím před bazénkem a zasněně se k němu zahledím. Přimhouřenýma očima sleduji hladinu a matné odlesky světel na její klidné ploše. Po tom, co Markus přednese svůj návrh se společnou koupelí ještě chvíli stojím mlčky nad bazénkem, jako bych si tuto možnost snad i rozvažovala. Když se však k Markusovi obrátím, úsměv i pohled jasně prozrazují, jaké je mé rozhodnutí. Dnes ne, potřebuji...přemýšlet. S lišáckým pozvednutím jednoho obočí pokrčím omluvně rameny a obrátím se ke sluhovi. Chci vlastní koupel, samostatnou. Dodám pevně. Také bych potřebovala nějak vyřešit problém s čistým oblečením...obávám se, že toto je má poslední košile. Uchopím starostlivě mezi dva prsty kus tmavé látky pod rozepnutým kabátcem a zlehka za něj demonstrativně zatáhnu. Můžu jít i takhle, ale záleží na tom, jak moc je císařský dvůr pintlich na garderobu při setkání s císařem... olíznu spodní ret a zkoumavě ke sloužícímu zvednu oči. |
| |
| Trůnní sál „Dobré ráno Ester, dnes ti to výjimečně sluší,“ pozdraví a prohlédne si důkladně tvé oblečení. Zvláštní, že to říká, protože podobný oděv zrovna není úplně v módě. Šaty zakrývají příliš mnoho a tak máš pocit, že se na tebe ani nikdo, krom občasné zvědavosti, nepodíval. Jsi z toho trochu vyvedená z míry. „Ano, ano, chystá se bouřka. Přichází od moře a zítra ... to už bude krásně! Jako stvořeno na vyjížďku po lesích. Zdá se ale, že si náš císařský pár bude muset tuto kratochvíli odříct, nějak se přemnožila škodná,“ dodá zamyšleně a promne si při tom bradu. „Ach ano, audience,“ přikývne vědoucně, „přijelo pár vlivných lidí. Verazan, šéf žoldnéřského cechu ze severu. A pak mladý pan Markus se svým doprovodem, císařův synovec. No a pak, však víš, spousta lidí, kteří si myslí, že jsou významní, ale není tomu tak. Jen je chce císař mít pod dozorem. Kněží, čarodějové, šlechtici a tak. Ale myslím, že možná už dorazil i někdo z Rady.“ Veannu začal Zarakal přehlížet. Sice se zasmál, ale nejen, že se nezatvářil něžně. Nahodil masku vlídného muže, ale každý pohyb, každý nepřicházející dotyk a každé slovo k Ester vyjadřuje jediné: Nejsme tu SPOLU. Ty jsi tady se mnou. Nezapomínej! Zarakal vás neseznámí. Jsi trochu zklamaná, ale zase na druhou stranu, dozvídáš se mnoho a mnoho zajímavých věcí už jen proto, že stojíš kde stojíš. A třeba bude císařův synovec fešák! |
| |
| Pokoj pro hosty Vyslechnu si dívčiny slova. Ano, asi tomu tak je. Však tak žije od mala a nezná nic jiného. „Promiňte, že se tak vyptávám, je to pro mne něco nového. A ačkoliv se mi to nelíbí, neboť před bohem jsou si všichni rovni, tak Vám to připadá přirozené a já to tedy nebudu nijak soudit, od toho tu přeci nejsem.“ Mile se usměji. Chvilku jen tak mlčky sedím a pozoruji jí, přemítám v mysli, jaký může její život být a přitom sleduji její eleganci, přičemž jí musím s uznáním přiznat, že by jí mohla leckterá šlechtična, kterou jsem měl tu čest poznat, co závidět. Tato otrokyně by mohla být stejně dobře princezna, nebo přímo císařovna. Elegance, vnitřní kouzlo a jistě zná cenu člověka, nepřehlíží lidi, jak to dělají některé šlechtičny, s těmi níže postavenými než jsou ony. Přemýšlím a pomalu dojím. „Pokud již více nebudete jíst, byla byste tak hodná a doprovodila mne do lázní, rád bych smyl špínu z cesty. Smrdím jak vepř před zabijačkou,...“ Hlasitě se zasměji. „Ylwe, má společnice měla pravdu. Cesta byla dlouhá. A pokud by mi mohl někdo zatím vyprat tady kutnu?“ Na chvilku se zamyslím. „A pokud bych mohl mít přání. Rád bych vaší společnost uvítal u oběda, rád bych pokračoval v tomto zajímavém rozhovoru.“ |
| |
| Císařovy komnaty Araviar už je oblečený ve slavnostním, kadeřnice mu upravuje vlasy a další žena, která by jej měla patrně nalíčit, stojí opodál. Se skleslou hlavou. Araviar má oblečenu dlouhou slavnostní tuniku světle hnědé barvy z drahé látky prošívané stříbrem. Oděv doplňuje kvalitní vlněný plášť sepnutý na pravém rameni. Zajisté k nelibosti služebné, která se o oblečení stará. Trochu nedůstojný na císaře, ale ... zkuste mu to říct. Muž vyhledá tvůj pohled v obrovském zrcadle. „Dobré ráno,“ přikývne, „samozřejmě, ptej se. Pak se zeptám já.“ Žádný úsměv. To není dobré. Podíváš se mu do očí a povšimneš si toho. Má jizvu na tváři. Novou, špatně vyléčenou. |
| |
| Lázně Pro každého z trojice Markus, Frederik a Ylwa se najde jeden bazén z teplou vodou z nitra země. Mlčenlivé otrokyně s osuškami a vonnými oleji se o vás s radostí a úsměvy postarají. Další s břitvou pomůže Markusovi upravit svůj zevnějšek, i když jsi z ní trochu nervózní, dívka má jemnou ruku a s ostrou čepelí to opravdu umí. Naštěstí Markus dostal i láhev vína, sluha se snaží, abys byl v paláci spokojený. Přihneš si na kuráž a břitva se již nezdá tak ostrá... Pokud bude Ylwa chtít, služebné ji příjemně učešou kartáči z prasečích štětin, zastřihnou jí vlasy a spletou jí je do copu. Jestli chtít nebude, pokloní se a vzdálí. Další služebné odnesou vaše šaty a když už jste vykoupaní, navonění a upravení, donesou je zpět. Vyčištěné, vyprané, drobně opravené. Je to příjemně strávený čas po dlouhém cestování, teplá voda vás příjemně hýčká a znovu uspává. Když už jste suší, čistí a připravení, víte, že času moc nezbývá. |
| |
| V lázni Jsem nadmíru spokojená. Voda mi příjemně prohřála každý coul těla, pokožka čistotou, horkem a vonnými oleji znovu zjemněla a zvláčněla jak jsem byla zvyklá a dlouhé, jen esteticky zastřižené vlasy, zase ožily a znovu se rozzářily a zesílely. Nechám si je citlivě rozčesat a nějak pěkně zaplést. Na rukou i na nohou si vyžádám pedikuru a manikuru a nakonec s povděkem přijmu i své očištěné šatstvo. Osvěžená a oděná do svého běžného, teď konečně zase čistého a zapraveného oblečení, přiléhavých nohavic, lehké košile se stojáčkem a tříčtvrtečního kabátce, vyjdu z lázní jako znovuzrozená. Zdá se však, že nemám mnoho času na to, abych si dopřála pokoupelovou relaxaci. Než se setkám před lázněmi s Markusem, opásám se znovu mečem a pokochám se na denním světle svou obnovou. Zlehka si přejedu prstem po tváři, přes krk až k výstřihu a cop, přehozený dopředu přejedu se spokojeným úsměvem dlaní. Užívám si vůni oleje, která jemně proniká vrstvami oblečení, nemísí se s pachem kouře ani koně nebo potu a jako čistá esence se šíří i kolem mě....balada! Markusovi, jakmile vystoupí čistě oděný, vymydlený a oholený z lázní, věnuji nefalšovaný milý a šťastný úsměv. Trvá jen chviličku, neboť se vzápětí ušklíbnu a potřesu obdivně hlavou. Jako nový. Našpulím uznale rty a založím ruce na prsou. Měli bychom vyzvednout Fredrika, audience začíná za chvíli... Vrátím se snad až příliš rychle ke stávající situaci a pohodím hlavou do chodby. |
| |
| Trůnní sál Když mi pochválil můj vzhled, zatvářím se polichoceně a usměji se na něj. „Děkuji. Je dobře, že to říkáš. Nakonec jsi mi dal doporučení na to co si dnes na sebe vzít.“ Rozhlédnu se. „Ale je to pro mě trochu nezvyk mít na sobě takové hodně zakrývající šaty. Mám pocit, že teď se na mě lidé podívají jen kvůli tomu, že ta bílá barva na sebe umí docela upozornit.“ Rukama si uhladím šaty na bocích. Znovu se na Zarakala podívám, přikývnu. „Ano... po bouři je vždy nejkrásněji.“ Souhlasím a pak mírně natočím hlavu na stranu, když pronese že se přemnožila škodná. „Chápu. To znamená, že teď budeš mít o hodně víc práce, že? Ty si asi moc volna neužiješ.“ Řeknu soucitně. „Slyšela jsem co se stalo velvyslanci. Doufám, že není příliš vážně zraněn.“ Spojím si ruce za zády. „Hmm... synovec? Úplně jsem zapomněla, že nějakého má. To jsem na něj zvědavá. Myslím že teď v paláci bude poměrně veselo.“ Kupodivu to znělo spokojeně. „A tak mě napadlo. Sice si císař a ani císařovna nemohou dovolit vyjížďku. Ale mi bychom mohli. Myslíš, že mám šanci tě vytáhnout na vyjížďku?“ zeptám se. A sice jsem nečekala, že by souhlasil, ale zkusit jsem to mohla. |
| |
| Lázně „Už běžím, má drahá.“ Zavolám co nejhlasitěji v odpověď, jakmile se k mém sluchu dostane mé jméno řečený libým hlasem Ylwe. Její starost o mou maličkost mě dojala natolik, že jsem se naposledy opláchl ve vodě a pomalu vstal. Župan tu byl ihned, tak jsem se do něj zabalil, abych nenachladl a posadil se do křesla. Způsob jakým otrokyně pracovali byl obdivuhodný, každý pohyb jako by byl pečlivě natrénován, na chvilku jsem se zalekl, když jedna z nich pozvedla kleště, podobné těm, které jsem včera večer spatřil u kováře a začala mi dělat na nohách pedikůru, nebo jak se tomu ve vyšší společnosti říká. Prsty mi zůstaly všechny, tak jsem to považoval za úspěšný počin. Dokonce mě mezi tím i lehce ostříhali a zbavili strniště na tváři, to už tak strašidelně nevypadalo. Všechno otázka pár minutek, ani jsem si za celou dobu nepovšiml, jestli se dostavila Ylwe s našim svěřencem a už tu bylo oblečení, vyprané, voňavoučké. Hmm. „To byla nejlepší koupel za posledních třicet let.“ Prohodím k Ylwe, jakmile dvojici spatřím. „A také vlastně první.“ Chvilku mlčím. „Ne dělám si srandu.“ Ale moc přesvědčený o tom, že mi tu první nevěřili tedy nejsem. Pro jistotu jsem se pousmál. „Asi bychom měli jít. Už se blíží oběd, ať to máme za sebou.“ |
| |
| Císařovy komnaty Úsměv mi na tváři zmrzne. Ne, že by to bylo tím tónem jakým ke mě promluvil. Bylo mi jasné, že o oné nehodě už dávno ví, ale spíše to bylo kvůli tomu, co uvidím na jeho tváři. Jizva? jako malé dítě, které nechápe řeči dospělých se i nyní já divím nad tímhle zraněním, které se, pro mě záhadným způsobem, dostalo na tvář mého muže. Stejně jako Araviar také se začnu tvářit vážně. Teď už mám naprostou jistotu, že se se mnou nedělí o všechna svá tajemství jako kdysi. Začíná být vůči mě uzavřený. Nepopírám, že tohle zjištění zabolelo. Nyní, ale nastala otázka s čím začít. Jestli se vyptávat na jizvu nebo vyrukovat s tím, co jsem měla původně v plánu. „Vím na, co se chceš zeptat. Ta včerejší nehoda, že?“ nadhodím. O čem jinému a kvůli čemu jinému by se takhle tvářil? „Musím tě upozornit, že za ni nemohl nikdo z vojáků či strážců, ale jen moje bláhovost. Chtěla jsem našemu vzácnému hostu ukázat pár míst a neuvědomila jsem si, že už je na to pozdě a ve tmě venku je nebezpečno. Odmítla jsem proto nějaký doprovod v naivním domnění, že mně ani velvyslanci nic nehrozí. Mrzí mě, že jsem touhle nedbalostí ohrozila jeho život,“ řeknu nahlas tónem, který se může zdát jako srdceryvná a dojemná řeč. Císařovna na sebe bere odpovědnost. Jak ušlechtilé! Kdybych byla malé děcko ušklíbla bych se nad sebou, ale nyní jsem neviděla jediné východisko. Předběhnout Araviara před tím než bouchne pro mě bylo podstatnější. Vždycky je lepší předejít konfliktu nebo problému než ho potom řešit. Obličej z vážnosti ubere a získá na upřímnosti a nádechu smutku. Avšak je to pravda. Skutečně mě mrzí, že někdo málem přišel o život. |
| |
| Trůnní sál Co to má být?! pomyslím si naštvaně. Zarakal si mne vůbec nevšímá a místo toho se vybavuje s tou blondýnou. Jak že jí říká? Ester? Sladce se na ni usmívám. Zarakal nás asi nehodlá představit, což je proti etiketě. Trochu škodolibě si pomyslím, že Ester po něm rozhodně bude chtít vysvětlení. Zarakalovy řeči o honu, škodné a dalších věcech poslouchám jen na půl ucha. Neustále se sladce usmívajíc na Ester přemýšlím, co si Zarakal vůbec myslí. Dotýkám se ho prakticky celým povrchem těla. Tisknu se na něj, dávám si záležet na tom, abych tlačila svá ňadra co nejtěsněji na jeho rameno. Před chvílí se mu to hodně líbilo... A teď se tváří, jako bych nic nedělala. Leckde by mne upálili, kdybych tohle někomu udělala na veřejnosti. A on se tváří, jako bych nic nedělala. Jednou rukou mnu pramen jeho vlasů. Lehce za něj zatáhnu, bez ustání se usmívajíc na Ester. Já existuju, Zarakale... |
| |
| Lázně Setkáte se na chodbě v lázních. Proměna je dosti znatelná, Markus vypadá jako švihák, každá mladičká otrokyně se teď už před ním bude muset mít na pozoru. Ne že by nemusela předtím, teď bude muset více. Frederik také omládl, sice bude mít za chvíli zase strniště na tváři a poté plnovous zpět, ale to nic nemění na tom, že nyní vypadá vcelku důstojně a důvěryhodně. Dokud se nezmíní o jídle. Sluha už na vás čeká, aby vás odvedl k císaři. Vede vás dlouhými chodbami paláce, procházíte nádhernými místnostmi, abyste si zkrátili cestu, stoupáte po schodech i procházíte po ochozech. Máte ještě čas prohodit pár slov, než dojdete do salónku vedle trůnního sálu, kde vás císař přijme. Je tady pár dalších lidí, ale nikdo, kdo by o vás jevil zájem. |
| |
| Trůnní sál „Uvidíš, někomu se budou určitě moc a moc líbit. Nechej se překvapit,“ řekne spiklenecky. „Nebudu, to je práce pro císařské lovčí a o škodnou v zahradách se postará kapitán stráží. Prý chce uspořádat hon a nachystat odměnu pro úspěšného lovce. Mno uvidíme, jestli budou mít horkokrevní hoši štěstí,“ zasměje se. Přitom mírně, velice jemně odstrčí Veannu. Opravdu, spíše to vypadá, jako by od ní při hovoru odstoupil, jen ona sama ví, co přesně udělal. Takhle ne, děvče, takhle ne, můžeš téměř číst z jeho pohybů. Přesto tě to úplně neodrazuje, máš pocit, že to trošičku zabíralo. Alespoň nějakou reakci musel vyvinout. Třeba v lepší dobu... „Velvyslance napadla cocatrice v zahradách, ale je v pořádku. Těžko říct, kde se tam vzala, no ano, budu s tím mít trochu práce. Ale čas na vyjížďku bych si možná našel. Což mi připomíná,“ postrčí Veannu kousek blíž k tobě, „tohle je Veanna. Veanno, Ester.“ Seznámí vás a nemůžete se zbavit dojmu, že to činí s čiré škodolibosti. „Rád bych ji vzal na projížďku také, pokud nic nenamítáš,“ řekne hlasem, proti kterému nic namítnout nelze. „Doufám, že obě máte nějakou zbraň, že ano? S tím, co se nám teď potuluje po lesích, musí být jeden opatrný,“ dodá a zvědavě vám oběma pohlédne do tváře. Jak se sakra stalo, že obě stojíte vedle sebe, naproti něj?! |
| |
| Před trůní sál S uznalým úsměvem si prohlédnu oba muže a spokojeně pokývu hlavou. Je mi ctí být vám průvodkyní, blýsknu pohledem k Markusovi i Fredrikovi, když vykročí z lázní, přehodím lesklý tmavý cop na záda a zařadím se s úsměvem mezi ně. Když prokličkujeme chodbami a dostaneme se do předpokojů, zachvátí mě na okamžik panika, ale přítomnost Markuse a Fredrika mě drží v klidu. Přesto je má nervozita znát. Úsměv mi ztuhl na tváři a znatelně jsem znovu pobledla. Jen Markus s Fredrikem mohou velmi zřetelně odhadnout, jak nervozní jsem před přijetím císaře. Přítomnost dalších osob v předpokojích mě vyvádí z rovnováhy a po chvíli se musím nespolečensky opřít zády o stěnu, abych udržela klid. Zaryté mlčení a upřený pohled kamsi k východu jasně vypovídá o měm současném stavu. |
| |
| Z lázní k císaři „Ó má drahá, jste to vy? Vy jste tou cestou snad ještě zkrásněla. “ Nebýt mé srdce darováno bohům, jistě bych o něj nyní přišel. „A tady takový švihák. Asi byste si měl hlídat záda, už teď od vás žádné dívky nemohou odtrhnout oči.“ A rýpnu Markuse přátelsky do žeber. Vyrazím jako první, má postava jistě byla nejlépe uzpůsobena k prorážení lidských hradeb, jen když jsme občas dorazili ke schodům, tak jsem Ylwě nabídl ruku, abych jí pomohl. Nemohl jsem se jí vynadívat. Je přímo okouzlující. Aby si jí tu císař nechtěl nechat. Zasměji se s po očku mrknu po Ylwe. Nevím co se stalo, ale v její tváři se něco změnilo, náznak nervozity, něco u Ylwe téměř nemyslitelného. „To bude v pořádku.“ Vložím její ruce do svých, abych jí v tuto pro ní těžkou chvíli pomohl. „Jen klid. Nemáte se čeho mát, maximálně, že císař při pohledu na vás ztratí hlavu.“ Usměji se a lehce jí pohladím po ukazováčkem po tváři. |
| |
| Směr trůní sál S myšlenkami na mladou slečnu opouštím lázně, kde jsem se věnoval příjemné relaxaci. "On si vyzvedne nás," prohodím ledabyle k Ylwě a s lusknu prsty, když se během několika vteřin Fredrik octne po našem boku. Sotva znatelně se předkloním po jeho žďouchnutí do žeber. "Jen dívky...?" uklouzne mi polohlasně a s úšklebkem se přetočím na patě. Tohle byl samozřejmě jen nejapný pokus žert. S rukama opět za svými zády kráčím za skupinkou a s pozvednutým obočím sleduji Fredrikovu péči o naší drahou Ylwu. Tiše se rozesměji při slovech, že by snad její krása mohla císaři učarovat, a pak si už jen slabě odkašlu. Projdeme dveřmi a mně se naskytne luxusní pohled na přítomné. Lehce přivřu oči a pomalu, velmi pomalu se rozhlížím kolem. Někdo...zajímavý? |
| |
| Moje komnaty „Nehoda?“ zasyčím, až se musí Aysha leknout. „To nebyla nehoda. To snad cocatrice přeletěly půl města? Vlezly nám tam kanalizací? Nebo se nám snad v zahradě spářil kohout s ještěrkou?“ Zastavím se ve vypočítávání všech nemožných variant, jaké mě napadlou. Zavřu oči a uklidním se. „Promiň,“ dodám a mávnu rukou, aby služebnictvo odešlo. Stejně. Co na tom? Když teď vstanu, půjdu si sednout na trůn a budu dělat všechny ty své vladařské povinnosti, nikdo neřekne ani slovo. Všichni se budou klanět k zemi, zdvořile konverzovat, chválit, jak dobře vypadám, přát mi vše nejlepší. Všichni až na Eschrat... Vstanu a postavím se naproti své ženě. Jemně se dotknu brady a prohlédnu si její tvář. Oči se zaměří na téměř neznatelnou jizvičku. Kriticky zhodnotím Dageronovu práci, skvělá, dokonalá, jako vždy. „Chodit v noci sama do zahrady je opravdu bláhové, nebezpečné a hloupé. Jenže,“ pokrčím rameny, „zakázat ti to nemohu a ani nechci. A aby se s tebou vláčeli na každém kroku vojáci také ne. Zadusilo by to tvou svobodnou duši, princezno z Terémie.“ Vyhlédnu z okna, kde se chystá bouře. „Přeji si, abys u sebe nosila zbraň,“ řeknu náhle. Pochybuji, že toto čekala, usměji se přes skleněné tabulky na skupinu ptáků, kteří hledají útočiště na ochozu pod věží. „Stráže trestat nebudu, byla by to hloupost. Stejně by tě neuhlídali, ani kdyby se snažili.“ Ani slovo o velvyslanci. Nezáleží mi na něm. Ať třeba Kalerie lehne popelem, ale o život mé ženy NIKDO usilovat nebude! „Co se týče zahrad, nechci, abys tam chodila bez ozbrojeného doprovodu, dokud lovci nechytí i tu druhou zrůdu, dokud stopaři nepřevrátí každý čtvereční krok zahrad vzhůru nohama, dokud se nepodívají, jestli pod některým z kamenů nespí drak. A dokud Zarakal nezjistí, jak se tam ty svinstvo dostalo,“ obrátím se zpět k Ayshe. Neptám se, jestli mi rozumí, ani jestli mě poslechne. Přikazovat mohu celému Wallenooru, proč bych chtěl i jí? „A teď, na co ses chtěla zeptat?“ pokusím se usmát, i když mi do smíchu není. Když necítím, že je pro ni palác bezpečný, jsem vždy vážný. A není to vlastně ani poprvé, jen nyní to poprvé ví. |
| |
| Trůnní sál Zvědavě se na něj zadívám. „Oh... a já doufala, že jsem si je měla vzít kvůli tobě.“ Zasměji se. „Takže lov na škodnou? To by mohlo být zajímavé.“ Řeknu zamyšleně a usměji se na něj, když se zasměje. Viděla jsem, jak se k němu ta rusovláska tiskla a hrála si s jeho vlasy, měla jsem co dělat abych se nezačala culit. Tohle holka na něj neplatí. Div se nezačnu spokojeně smát, když od ní Zarakal odstoupil. Když pronese, že velvyslance napadla cocatrice v zahradách, překvapeně zamrkám. „Co? Cocatrice? V naších zahradách? To je zvláštní.“ Zamračím se a začnu přemýšlet nad tím, jak se tam mohla objevit. Myslela jsem, že těch potvor je už hrozně málo. Že by ji sem někdo záměrně přivedl? Další věc co mě překvapí je to, že s mým návrhem si po bouřce vyjet souhlasil. To že by souhlasil, jsem vůbec nečekala. Pozvednu obočí, on nikdy nedělá nic jen tak. Že by měl něco v plánu? A pak mi představí tu rusovlásku, ne že bych o to zrovna stála. Podívám se na ní a kývnu ji hlavou na pozdrav. „Těší mě.“ Řeknu jen a hned zase pohlédnu na Zarakala. To, že by měla jet také se mi vůbec nelíbilo. „No... ne že bych z toho byla nějak nadšená, ale jestli ji chceš vzít také tak to nějak přežiji.“ Pokrčím rameny. Založím si ruce na prsou a podezíravě si ho prohlédnu. „Jistě, že mám zbraň. Neměj obavy. Až si vyjedeme budu ji mít u sebe.“ Pronesu. „Co ty máš v plánu Zarakale?“ jednoduše se ho zeptám. „V pravdě jsem nečekala, že mou nabídku přijmeš. Co tím sleduješ? Máš snad rád, když se o tebe dvě ženy přou?“ |
| |
| Trůnní sál Zarakal se ode mne odtahuje. Jakoby mne nechtěl znát. Jakoby se mu to nelíbilo... Ester se dívá docela škodolibě, neztrácím sebejistotu a nespouštím z ní oči a sladký úsměv. Co to má sakra být? Pak s Ester začne mluvit o nějaké cocatrici a lovu. Zároveň se usmívám na Ester a dávám najevo, že Zarakala pozorně poslouchám. Konečně nás představí. Co si myslí? Veanna, velmi mne těší, usměji se sladce, téměř svůdně na Ester. Podat jí ruku nebo ne? Ano. Podám Ester ruku, jemně ji stisknu a zdvořile se usmívám a trochu se k ní přiblížím. Zarakal se jí evidentně líbí... ta představa mne docela pobaví. Chce mně vzít na projížďku? Ale jistě... Zbraně, cocatrice, Ester, projížďka s Ester. Jistě... Ester, která moji přítomnost nějak přežije? Co si myslí? Jsem ráda, že ti nebudu vadit, Ester, usměji se znovu, velmi sladce a jen velice mírně ironicky. Když se zeptá Zarakala na jeho plány, jsem trochu překvapena. Nečekala jsem takovou upřímnost. Usměji se. Povídej, Zarakale... |
| |
| Před trůním sálem Fredrikova snaha o mé rozveselení a uklidnění po chvíli přinese první ovoce. Pokusím se o úsměv. Zhluboka se nadechnu a plaše se rozhlédnu po ostatních v místnosti. To bude vpořádku...tyhle oficiality, vždycky něco zkopu... ušklíbnu se a protočím panenky. Promnu si prsty a založím je za záda, kde se na nich opřu o zeď. Ale dneska se přece nemůže nic stát. Markus je vpořádku, císař může být spokojen a já jít klidně po jiných zakázkách...císař mě nepozná a propustí bez dalších řečí domů...a i kdyby, určitě má fůru jiné práce a starostí...a bude to za mnou. Žádné fau-pax, žádné pohoršení...pokyvuji pomalu hlavou a zklidňuji dech. Zdá se, že mi tohle tiché drmolení pomáhá. Nakonec se mi podaří se ovládnout a loupnu okem i k Markusovi, jakobych se chtěla ujistit, že nikomu neklečí na krku stejně jako nikdo nedělá totéž jemu. Dozvěděl jste se něco nového od slečny, která vám dělala společnost, Fredriku? Obrátím raději list, nejspíš abych přišla na jiné myšlenky. Při této otázce už zní můj hlas zase mnohem vyrovnaněji, i když zase o něco pracovněji. Ovšem před mou obvyklou odtažitost a strohost, působím teď, opřená zády o zeď, zranitelně, jako vyjukaná holka. Zjevně i tohle bude důvod, proč netrávím čas na rodném hradě, ale raději v klidu lesů a hor... |
| |
| Co se děje v paláci Hosté zmizí do lázní a ty zůstaneš sama. Několik dlouhých chvil jen tak posedáváš a pobrukuješ si nějakou melodii. Zhodnotíš, že jídlo zde můžeš nechat, co zbude, uklidíš večer. Vyrazíš do palácových chodeb. Nevíš úplně proč, bylo by lepší se někde zašít. Venku je ošklivé počasí a nikomu bys nescházela. Procházíš palácem a zjišťuješ, že tady nějak přibylo návštěvníků. To není úplně neobvyklé před audiencí, ale nyní je to něco více. Většina pokojů pro hosty je plných. Z šermířského salónku se ozývá hovor, občasný třeskot zbraní, hurónský smích mužů i jemný smích žen. Z knihovny je slyšet kroky několika párů nohou a tiché šustění stránek. Služebnictvo a otrokyně nosí mnoho jídla a vůbec panuje shon. Z velké síně se ozývá loutna, potkáš spěchajícího lesního elfa. Vaše oči se na chvíli střetnou, vždy v tobě pohled do jejích očí probouzí podivné pocity a představy. Jaké by to bylo, žít tři století? Znát tajemství hvězd a za bezměsíčných nocí se bezstarostně hnát lesem, tančit s vílami a poslouchat poselství duchů? Ponořena do těchto úvah, úplně v prázdné chodbě přehlédneš muže skrytého ve stínu. Jeho kroky jsou ladné, neslyšné, téměř kočičí. Ucítíš, jak se tě dotkne štíhlá ruka, jemná jako vánek, tě pohladí po zádech. Nedávno zasunutá vzpomínka se najednou octne ve tvé mysli. V tu chvíli, kdy se zastavíš, ucítíš jemný polibek na krku. Pootočíš se a elf ti úkrokem zmizí ze zorného pole, jako by tam nikdy nebyl. Víš, že je to on. O úder srdce později tě zatáhne do výklenku nad schodištěm, přitlačí tě proti studené zdi a políbí tě na ústa. Vášnivě, ale jako nikdo jiný. Ta ladnost a přesnost pohybů, ta přesně dávkovaná vášeň, ty precizní kroky a letmé dotyky, to nikdo jiný než lesní elf nedokáže. |
| |
| V palácových chodbách Na Fredrikova slova jen s pousmátím přikývnu, přičemž ještě dodám, že v lázních se o vše jistě postarají. Zůstala jsem zase sama, i když jak jsem zjistila, spíše byl opak pravdou. Stačilo se zvednout a vydat se palácovými chodbami vstříc patrně náhodě. I když jsem se přecijen měla na pozoru, stále jsou tu lidé,s nimiž bych se setkat ve svém vlastním zájmu raději neměla. Je tu tolik hostů... Víc, než kdy dřív a co si pamatuji... pomyslím si, když procházím nejen kolem pokojů, ale i salónku a knihovny. Spolu s dalšími souvislostmi jakési nutkání zjistit, co se vlastně chystá, sílí čím dál víc. Zatím mu odolávám, jenže... jak dlouho to ještě potrvá? Potřebovala bych se něčím zaměstnat, to mě od podobné zvědavosti dokázalo odvést vždy a spolehlivě. Dokonce jsem začala kdesi ve skrytu duše doufat, že mi Zara přichystá nějaký úkol. Vzápětí je tohle ale pryč. Stačilo zdánlivě prosté projití spěchajícího elfa kolem a krátké zachycení pohledu jeho očí. Opět to mírně pnutí a jako by zalechtání motýlích křídel. Tihle... tvorové, jak se jim tak často říká, jsou a myslím, že i navěky budou pro obyčejné smrtelníky stále více hádankou, než pevnou jistotou. Kdybych mohla žít tak dlouho... byla bych stejná, jako oni, nebo bych se stále odlišovala proto, že ve své podstatě jsem někdo jiný? A byli by vůbec lidé schopni... vyrovnat se s takovou dlouhověkostí? Opět ty otázky, o nichž by se daly vést dlouhosáhlé polemiky s kýmkoli. Ať již s prostým člověkem, aristokratem, či vědcem. Ani si neuvědomuji, v jaké části paláce jsem a díky vlastnímu zaujetí je mi to vlastně vcelku lhostejno. Dokud... Oči se pod tím dotykem mírně přimhouří, současně s tím místo na zádech jemně zabrní. Instinktivně se zastavím, dotek rtů na šíji způsobí, že tělo přejede vlna příjemného mrazení. Na tváři se mi objeví jemný, lehký náznak úsměvu. Už když se otáčím, podvědomě tuším, že oči nic nespatří. Přesto však vím. Vzápětí, během jednoho okamžiku dotek jeho ruky, pak chladné zdi. Zdaleka nejen to způsobí, že se tělo zachvěje. Lehčí nejistota z prvopočátečního překvapení je ale ta tam. Polibek mu opětuji s veškerou něžností a hloubkou, ne však nesmělostí. Přesto se mi však zdá, jako by to nebylo dost. Jenže to něco, co má on a co mi snad pokaždé podlomí kolena, mi patrně nikdy vlastní nebude. Jsem stále jen člověk. S tichým povzdechem stisknu jeho rameno a přitáhnu si ho blíž. Proč má zrovna Ahwar vůči ženám v sebe dost velkou nedůvěru, nepochopím. Vždyť je krásný. Nejen zvnějšku, ale i uvnitř. Po nějakém čase se sice nechal přesvědčit, že mi není lhostejný a že to všechno nedělám jen proto, jaké je moje postavení. Já bych si ale přála té důvěry získat víc. Abych mu mohla opravdu pomoci. Jenže občas už ztrácím naději, že se mi to kdy podaří. To je pak máloco platná i myšlenka, že ty další dívky si k sobě po té nehodě snad nikdy nepustil. Rozhodně ne tak blízko. |
| |
| Trůnní sál „Popravdě? Vůbec nic,“ usměje se bezelstně. Nevěříte mu, dokonce ani jedna. „Chci abyste se seznámily a tady Veanně chci ukázat okolí. Je tady nová. Musí to být těžké, dostat se do neznámého prostředí, nemít tu žádné přátele. A kdo ví, co nám den přinese.“ Pokrčí nevinně rameny a usměje se na vás dvě. „Zdá se, že si Jeho Výsost dává načas. Budeme muset ještě počkat.“ Pak okem zbystří někoho v davu. „Dámy? Omluvte mne, prosím. Povinnosti...“ Sledujete Zarakala přes celý sál. Zamíří k dvornímu alchymistovi, který se baví s hlavní správcem skladů o něčem pro něj velmi důležitém. Vidíte, jak se starý muž soustředí. Když přijde Zarakal, Sailon se se skladníkem rozloučí a vezme si hlavního špióna stranou. O něčem se tiše baví a zamyšleně diskutují. Občas i na několik vteřin oba mlčí a přemýšlejí. Osaměly jste, ale společnosti je všude kolem tolik. Stačí si vybrat, kam se připojit. Společnicí pohrdne jen málokdo a přece jen, mezi nejdůležitější u dvora vždy patřili muži. Tedy – alespoň to tak vypadá a oni si to myslí... |
| |
| Salónek Císař si dává na čas. Někteří jsou nervózní, někdo se jen prach obyčejně nudí. V salónku čeká na přijetí pár lidí, zajímaví jsou tři. Mladá šlechtična s nosíkem trošičku nahoru, v nádherných bledě modrých šatech se zlatým vyšíváním, ohání se vějířem tak, že jí musí ruka každou chvilku upadnout. Jojo, holka, chtěla jsi korzet? Pořádný? Tak teď ho máš. Doprovází ji malá skupinka, tři otrokyně a jeden sluha, který se stále uklání a donese jí támhle to, zařídí tamto, udělá toto. Žena je stále nespokojená. Druhý je kněz. Kněz, ne však zrovna ledajaký. Kněz démona Gaaha, v tmavě rudém hábitu, s podivným tetováním na dlaních i na krku. Normálně by z něj šel nejspíše strach, ale tady, sám, navíc hlídán dvěma strážnými, nepůsobí tak nebezpečně. Spíše se vědoucně usmívá, jako by mohl, kdyby chtěl, srovnat palác se zemí. Třetí je elf, lépe řečeno snad elfský šlechtic, nebo něco takového. Těžko říct, nevíte, jestli mají elfové šlechtu a panovníky, ale jestli ano, on je jeden z nich. Má tam s sebou dva další z jeho družiny, baví se spolu řečí, které nerozumíte. |
| |
| Výklenek ve stínu palácových chodeb „Dlouho jsme se neviděli, má milá otrokyně,“ zašeptá, když se vaše rty na chvíli odtrhnou. „Zdá se, že mám pro tebe důležitější práci, než jakou jsi měla doposud.“ Pohlédne na tebe jedním okem, druhé skryté pod páskou z barveného plátna. Jeho výraz je směsicí elfí galantnosti a lišáckých nápadů, které se snaží skrýt. Pak se k tobě zase přitiskne a znovu tě políbí. Na chvíli znehybníte, když kolem projde palácová stráž. Elfský plášť vás skrývá dokonale, o chvíli později zase zůstanete osamoceni. Chodbou se prohání studený vítr nesoucí vlhkost, vůni zeminy a rozkvetlých jarních rostlin, stejně tak i sůl od moře. Za normálních okolností bys běžela najít otevřené okno, ale nyní je to příjemné. „Pojďme ven, do zahrad,“ nabídne, „tam nás nikdo hledat nebude. Zpráva pro císaře tolik nespěchá, ale ty bys mi zase mohla utéct někam do spletitých chodeb tohohle bludiště.“ Jeho objetí je jako jemné pohlazení, kterým tě nyní pošimral na tváři. |
| |
| Před trůním sálem „Každý je dobrý v něčem jiném, někdo umí dobře s mečem, někdo umí být skvěle nepříjemný...“ Zadívám se na šlechtičnu v modrém. „Pro mne to také není moc příjemné, ale v tomto už mám nějaké zkušenosti, i když ne u císaře, tak se s tím lépe srovnávám“ Jsem rád, že se Ylwe dala dohromady, i když stále měla obavy. Ale mluvila o tom a to bylo to nejdůležitější, hlavně je nedržet v sobě, pak by se určitě něco stát mohlo. „Však o nic přece nejde. Jen předáme mladého pána a můžeme odejít.“ Neříkám, že se mi po něm nebude stýskat, přece jen doba spolu strávená byla dlouhá a přestože má své mouchy, tak má i své klady. „No snad se s ním dnes nevidíme naposledy.“ Naše pohledy se střetnou na Markusovi. Připadl mi nějaký zamyšlený, možná přemítal, co ho v životě vlastně čeká. „No v podstatě nic důležitého.“ Usměji se, když mě Ylwa vytrhne ze zamyšlení se nad Markusovou budoucností. „Probrali jsme trošku život otrokyně a tak. Prostě něco, co doufám, nikdy nezažiji.“ Zasměji se, možná až moc hlasitě, podle ohlasu v podobě pohledů všech přítomných na mou maličkost. „Pardon.“ |
| |
| Araviarovi komnaty Vylekaně pozvednu obočí. Vyděsil mě tímto výbuchem a na chvíli jsem i stočila hlavu stranou jen abych zakryla svůj strach a lítost. Právě jsem na pár chvil vypustila lva z klece. Bohudíky se zpátky do ohrady vrátil sám. Když mi pozvedne hlavu zadívám se mu do očí. Nyní již uklidněna a napůl přesvědčena, že se to snad nebude opakovat. Ale o císařových náladách by se mohly psát nejedny úvahy a vždy by každá byla jiná. Hned na to je tu další překvapení. Zbraň? Byly to jen cocatrice. I když... prolétne mi hlavou. Tohle byla nečekaná informace. Dýku, meč či jakoukoliv jinou ukutou ocel k zabíjení jsem měla v rukou jen párkrát. Nikdy jsem nijak neprahla po tom se s tím naučit. Ale pokud je to přání mého muže pak budiž. Náznak toho, že o mě má starost, že chce abych tu byla v bezpečí, mě zahřeje. Přesvědčím se, že mu nejsem lhostejná. Možná jsem ani nikdy nebyla jen to nerad dával najevo. Věděl jak mě obměkčit, ale když teď byla řada na mě, abych se ptala, chystala jsem se ho taky pokárat. Hlavou mírně kývnu k nezahojené jizvě na jeho tváři. „Kdepak jsi k tomu přišel, když jsi měl včera celý večer jednání s Horstem?“ zeptám se zvědavě, avšak na tváři mám jakýsi odhodlaný a lehce ublížený výraz, že se se mnou nepodělil o svoje plány. To, že by mu tohle udělal Horst je nemyslitelné a do paláce se nějaký vrah nebo zrádce jen tak nedostane. A pokud ano tak je brzy odhalen. Tělem už nezmítá takový počáteční vztek kvůli neinformovanosti, ale začínají se rodit obavy a podezíravost. Oboje zatím pevně uzavřeno pod pokličkou. |
| |
| Moje komnaty Pečlivě studuji Ayshin výraz. Vidím, že jsem ji vyděsil. Je silná, za chvíli bude tento pocit pryč, ale nejsem rád. Trochu se zamračím. Přesto, že jí občas ubližuji, nevidím důsledek mých činů rád. Tedy, v poslední době, ještě nedávno mě to příliš netrápilo. Co se změnilo? Vím, na co se zeptá, je to tak průhledné. A taky že ano, ať se chtěla zeptat na cokoli, když přišla, zajímá ji teď jen to, co je viditelné. Jizva. Nová jizva na tváři utržená při hloupém souboji. Vůbec se to nemělo stát. Nová jizva na předloktí by se ztratila mezi dalšími, přece jen, býval jsem voják. Ale na tváři, zvláště, když jsem s tím nezašel za Dageronem, ta se bude muset nosit s hrdostí a hlavou zdviženou. Nemělo se to stát, ale stalo se. Stárnu. „Nehoda...“ začnu. Pohled Ayshy je jasně pátravý a přemýšlivý. Tak dost! Na to mi neskočí. „Nebyl jsem celý večer s Horstem,“ přiznám se, až je to divné. Já, jeho císařské veličenstvo, se stydím za to, že jsem jí nic neřekl. Ale, jak bych také mohl? „Byl jsem ve městě, musel jsem vyřídit věci, ve kterých nevěřím nikomu. A mrzí mě to, měl jsem ti být na blízku. Málem jsi přišla o život.“ Hlupáku! Jak bys jí asi byl nablízku? Jak bys ji asi chránil, na druhém konci paláce? Nestačí ti, že jsi ubránil jednu ženu za večer? „Však mě znáš, kdybych mohl, vzal bych luk, šípy a plášť, a šel bych do zahrad ulovit tu druhou stvůru. Jenže...“ nemůžu. „Takže ne, nepřišel jsem k tomu při jednání z Horstem, přišel jsem k tomu v souboji. A nelituji toho. A teď, na co ses chtěla zeptat, když jsi vstoupila?“ pokusím se nepřipustit další otázky k tématu. Těžko říci, jestli s tímto obratem budu úspěšný. |
| |
| Trůnní sál Usměji se. Snad poprvé za dnešek zcela upřímně. Jednak Zarakalově vůbec nic a druhak skutečnosti, že donutil mou největší konkurentku, která mne pravděpodobně už teď bytostně nesnáší, aby mne provedla po paláci a ukázala mi to tu. Když pak se spěchem, který mi přijde zbytečný, odejde, řeknu za ním ještě: Však se pak určitě uvidíme. Prohlížím si Ester, prohlížím si nádherně vyzdobený trůnní sál, hodnotím lidi, kteří jsou kolem mne. Palác je nádherný, určitě se mi tu bude líbit, řeknu jí s jen velmi mírně ironickým úsměvem brzy poté, co Zarakal odejde. Děje se při audiencích něco ... důležitého, nebo snad zajímavého? zeptám se jí již zcela bez nepřátelství. Proč taky. Normální otázka, normální odpověď. Zeptám se sice Ester, ale sleduji spíše muže kolem sebe, snažím se zachytit jejich pohledy. A nedá se říct, že by se jich na mne upíralo málo... |
| |
| Trůnní sál Když Zarakal řekne, že tím nic nesleduje, usměji se. "No to jistě." Řeknu hlasem, který mu jasně říká, že mu to vůbec nevěřím. "Hmm... Zarakale. Nemyslím si, že já bych byla zrovna dobrý adept na její přítelkyni." Řeknu pochybovačně. Pak se omluví a odejde. "Samozřejmě." Řeknu a dívám se za kým jde. Chvíli je pozoruji, ale pak se odvrátím a prohlédnu si všechny kolem. Ne jen muže, ale i ženy než pohlédnu na Veannu, která na mě začne na mě mluvit. "Ano. Palác je opravdu nádherný. Ale nejkrásnější její část jsou zahrady. I když teď jsou trochu nebezpečné, jak jsi slyšela. Takže tam bych nechodila dokud se těch přerostlých slepic nezbavíme." Řeknu ji. Nad její otázkou se zamyslím. "Někdy ani ne. Někdy je to hrozně nudné, ale je to už dlouho co Císař udělil někomu audienci. Takže myslím, že se dnes dovíme opravdu zajímavé věci. Je to jednoduché... Přijde Císař s Císařovnou, posadí se a pak začnou chodit lidé, kterým udělil audienci, řeknou mu kvůli čemu tu jsou a to je přibližně všechno." Řeknu ji. Prohlédnu si ji. "Víš... dám ti ohledně Zarakala radu. Nemačkej se na něj tak. Já o něj už nějakou chvíli usiluji a tohle na něj neplatí. Po pravdě se stále snažím zjistit jak ho získat, ale on je velice komplikovaný muž a velice si cení inteligence. Takže hlavně před ním nedělej, že jsi hloupoučká nána." Dám ji radu. "Víš... možná bychom mohli být přítelkyně. Pokud si nebudeme navzájem lézt do zelí. Protože muže co jsem si získala si velice bedlivě chráním. Nemám nic proti zdravé konkurenci, čím těžší je muže získat tím více je to zajímavější. To není pak žádná legrace, když mávneš rukou a už ti chlap leze po kolenou. Takže... pokud se budeme obě zajímat o jednoho muže v pořádku. Ale pokud ho jedna z nás získá a ta druhá bude pořád se snažit toho muže získat pro sebe... tak to by pak nefungovalo. Pokud budeš souhlasit, myslím, že bychom si mohli rozumět, vypadáš na milou dívku." Zadívám se na ní a pousměji se. Po pravdě to nebyl žádný trik, to co jsem řekla jsem myslela vážně. |
| |
| Araviarovi komnaty Vyslechnu si Araviarovo povídání. Tak nějak tuším, že mi říká pravdu, ale ne celou. Po dobu, kdy mluví je můj obličej stále stejně zvědavý. Podezřívavost je dušena pod pokličkou a zatím ji nehodlám ukázat. Rozhodně na to teď není čas. „Myslela jsem, že ve mě máš větší důvěru,“ neodpustila jsem si ještě trochu přisadit. „Ale teď už je to jedno,“ na oko nad tím mávnu rukou, i když vím, že se k tomu později vrátím. A teď na co jsem se to vlastně chtěla zeptat...musím si přiznat, že jsem na to nějak zapomněla. I když vlastně ne. Původní plán byl zamezit tomu, aby císař trestal nevinné. Dozvěděla jsem, že se k tomu nechystá a tak bylo moje poslání splněno. O něco veseleji a zářivěji se na svého muže usměji. „Myslím, že nemá cenu se dál něčím zabývat. Navíc na nás už nejspíše čekají v trůnním sále,“ pronesu nakonec stále se usmívajíc. Ne, že by mě nějak zajímalo jak dlouho tam čekají, ale jednoduše už považuji tuto konverzaci za uzavřenou. Umíním si však, že se k záležitosti Araviarova zranění vrátím. Ostatně půdu jsem si proto jakž takž připravila, semínka zasela. Teď už je jen třeba sklidit z toho, co nejvíce. |
| |
| Trůnní sál Adept na mojí přítelkyni? Co si o sobě myslí? No dobře, je tu o něco déle než já, ale to přece neznamená, že... Ne, nebudu na tohle reagovat. Nezměním sladký úsměv. Když mi popíše zahrady, opět se trochu urazím. Má mne snad za nějakou neškodnou venkovskou nánu, která se neumí bránit? Ta vyjížďka určitě bude zajímavá, pokud tam je něco nebezpečného, řeknu neutrálním tónem. Výrazu "přerostlé slepice" se pousměji. Pak se konečně rozhovor stočí na zajímavější témata. Konkrétně na Zarakala. Přemýšlím, jak se tu asi chová, a jaký je rozdíl mezi tím, jak se chová ke mně a k jiným. Takže já se chovám jako hloupoučká nána? Takže Zarakala ještě nezískala, je z toho zoufalá, protože si nedokáže představit, že by ji někdo nechtěl a na Zarakalovi jí asi dost záleží? Takže už vzdala představu, že by ho mohla získat svým šarmem a snaží se to zkusit vyjednáváním? Takže se prostě nedokáže smířit s tím, že se Zarakalovi nelíbí? myslím si v průběhu jejího obdivuhodně dlouhého proslovu a v duchu se usmívám. Uvědomuji si ale, že teď není příliš vhodná chvíle, abych si tu dělala nepřátele a proto pominu její prvotní urážky i pochybnosti a zkusím jí odpovědět nějak rozumně. Slova jsou jen slova. A možná je to opravdu rozumný návrh, Ester je docela sympatická, i když máme pochopitelně protichůdné zájmy. Díky, že ti připadám milá. Ty mi taky nejsi zrovna nesympatická. Samozřejmě nemám nic proti tomu, abysme si navzájem nelezly do zelí. Zní to jako rozumný návrh. Ale trošku nechápu jednu věc... na jednu stranu chceš, abysme usilovaly každá o jednoho muže, protože, jak správně poznamenáváš, je to zábavnější, ale na druhou stranu ho ani jedna z nás nesmí získat, protože by to nefungovalo. Trochu si protiřečíš, ne? |
| |
| Trůnní sál Pousměji se, zavrtím hlavou a otočím se na ní. "Tak jsem to nemyslela. Nebo jsem to možná řekla špatně. Myslela jsem to tak, že pokud budeme usilovat obě o jednoho muže a pak jedné z nás podlehne. Tak ta druhá se už nebude tomu muži cpát do přízně. Dám ti příklad, aby to bylo jasnější. Zarakal. Tobě i mě se líbí a obě se snažíme aby nám skončil v náručí... nebo mi jemu?" pousměji se a mrknu na ní. "A tak pokud třeba časem... nakonec skončí v tvém náručí, já dám od něj ruce pryč. A stejně tak to, ale budeš muset udělat i ty pokud to skončí obráceně. Později ti řeknu jaké muže jsem si už získala, aby jsi věděla ke kterým se nelísat. Ale nemusíš mít obavy, opravdu tu nemám pod podpatkem všechny muže. Vždy je tu hodně mužů, které si můžeš obtočit kolem prstu." Řeknu. "Jen pokud jde o Císaře, tak to neplatí. Každá žena, jako jsme mi dvě usiluje o jeho přízeň." Pohlédnu směrem k trůnu. "Ale dávej si pozor na ostatní ženy. Já nejsem moc taková, že bych se snižovala k tomu je trávit nebo nechat zavraždit, ale ostatní nejsou jako já. Pokud se budou cítit ohrožené, mohli by to udělat. Dávej si pozor dokud si tu nezískáš nějakou pověst. Jsi nová, nikdo tě nezná, snadno by jsi se mohla prostě vypařit. Proto si raději nějakou dobu připravuj jídlo a pití sama." Dám ji další radu. "Jestli se chceš na něco zeptat tak se ptej. Zatím můžeme mluvit než začne ta audience." |
| |
| Před trůním sálem V jednu chvíli se skutečně můj i Fredrikův pohled zaměří současně na Markuse. Trvá to do chvíle, než mi Fredrik odpoví na otázku stran otrokyně, která nás dnes ráno obsloužila. Usměji se nad jeho slovy a potřesu souhlasně hlavou. Nikdo z nás by nebyl rád otrokem..., ale pohledem zůstávám na Markusovi. Chvíli nedůvěřivě sleduji jeho soustředěný výraz než sklouznu k ostatním v síni. Nad nespokojenou dámou na krátko zvednu oči v sloup než zkontroluji, zda Markus nehodlá zamířit rovnou k ní s nějakým nejapným dvořícím nápadem. Dáma je jistě vysoce postavená, přinejmenším velmi majetná, a nepomohla bych si, vyvolat s takovou osobou konflikt...ačkoliv vduchu si musím přiznat, že by mě takové popíchnutí pravděpodobně i pobavilo. Přimhouřím oči, když se znovu vrátím pohledem k dámě a ušklíbnu se. Horší by bylo, kdyby s ní zkoušel zapříst rozhovor mladý pán Markus... Na druhou stranu, nejspíš by to byla pořád lepší varianta, než kdyby se začal společensky zajímat o Gaahova kněze, jehož by za určité situace nejspíš sotva zastavili strážci, stojící v jeho blízkosti. A přijít o svěřence v předpokoji trůního sálu považuji rozhodně za větší problém než navztekanou dámičku. Znovu pozorně sklouznu pohledem k Markusovi a snažím se vyčíst směr jeho zájmu. Možná bychom měli zůstat u Markuse, ať nevyvede nějakou hloupost...klidně se s ním ještě setkám, ale preferovala bych, aby byl živ a zdráv a my taky... zamumlám tlumeně k Fredrikovi než se k Markusovi skutečně měkkým plynulým krokem pohnu. Třetím čekatelem na audienci je elf. Působí vznešeně a na mě tak nějak nejsympatičtěji ze zbylého osazenstva. Ne snad, že bych nikdy elfa neviděla, ale příležitostí mnoho nebylo a o podobnou společenskou vrstvu také v putykách nenarazíte. Snad proto se můj pohled na elfí delegaci zastavil o něco déle. Spíš než bych je sledovala, probudily se však v mé mysli vzpomínky na matku. Často jsem uvažovala, zda měla skutečně zlomek elfí krve v žilách nebo to byl pouze superlativ, zahrnující její půvab a nadání? Uhnu pohledem zpět k mladému pánovi. Ve tváři jsem sice pobledlá, ale obezřetný a varovný pohled prozrazuje, jaký je můj názor na nadbytečné navazování kontaktů v tuto chvíli. |
| |
| Salónek S rukama složenýma na prsou, snad jako bych se před těmi cizími lidmi snažil o nějaké obranné gesto, postávám v ústraní sálónku opřený bokem o zeď. Interiér jsem si prohlížel jen chvíli, chvíli setrvávám zrakem na elfovi. Povzdychnu si. Špičaté uši jsem nikdy neměl moc rád. Slabě ke mně dolehnou slova, která si vyměňují Ylwe a Fredrik stojící opodál. Neznatelně protočím oči, nerad bych si připustil, že mi ti dva snad budou chybět. Nesnáším loučení. Je to projev slabosti a...lásky. Neklidně se ošiju, milovat jsem prozatím dokázal jen tělem. Navlhčím si rty jazykem, když na sobě cítím pohled Ylwe. Pomalu k ní natočím svou tvář a mrknu na ni. Všimnu si, že objekt jejího zájmu byla ještě před malou chvíli mladá šlechtična v modrém. Odrazím se lehce od stěny, upravím si límeček košile a se škodolibým úsměvem vykročím skrz místnost k cizince. Prst natažený směrem k Ylwe naznačí pouze jen to, aby zůstala tam kde je. "..." Ačkoliv mé kroky směřují k dívce, mysl a chvílemi i pohled jsou pro tento moment věrni knězi. Přemýšlím a napadne mě, že by nebyl zrovna špatný nápad, uvést věci do pohybu... |
| |
| Trůnní sál Dobře, chápu, řeknu a usměji se. Ach jo. Sice to nebude tak zábavné a zajímavé, jako bez požehnání, ale aspoň si hned první den v paláci nevytvořím nepřátele, spíš naopak. A Ester je sice poněkud... no, to je jedno. I když, ještě jsem nikoho nesváděla na základě dohody s někým jiným, usměji se na Ester. Díky za rady, nemám žádné další otázky, řeknu jí, i když ji vlastně moc neposlouchám. Můj zájem (nedávám to samozřejmě příliš okatě najevo) se soustřeďuje spíše na okolní muže, kteří po mně začínají zajímavě pokukovat. Ženy po mne samozřejmě pokukují také, ale spíš nepřátelsky. O ty zatím nemám zájem, byť se s nimi samozřejmě také musím seznámit. Usmívám se, rukou si pohrávám s pramenem vlasů. Ve své situaci si asi nemohu dovolit jen tak k někomu přijít a začít si s ním povídat, ale nepředpokládám, že by se o to některý z těch pokukujících mužů nepokusil. Nasadím svůj vůbec nejsvůdnější úsměv. |
| |
| Čekání, čekání, čekání... Už se to začíná táhnout. Začínám mít chuť něco nebo někoho zakousnout. Tohle prostě nesnáším. Pozvou si nás a pak nás nechají čekat. To pak někteří dostávají roupy, což ihned potvrdil mladý pán Markus, který se asi zřejmě nudí. Stejného názoru je očividně i Ylwe, udělali jsme krok k němu, ale jasné gesto, i když směrované na Ylwe, určitě patřilo i mně. „Cítíš to?“ Nasaji vzduch nosem a zadívám se na Ylwe, na Markuse radši už ne. „Smrdí tu průser a to pořádný.“ Pro jistotu jsem se otočil zády k Markusovi. Já nic já muzikant. Vůbec toho mladého muže neznám. |
| |
| Trůnní sál Čas na pomrkávání, usmívání se na dvořany a jiné kratochvíle dvorních dam a kurtizán již vypršel. Ani čas na to, aby Markus provedl nějaký průšvih, už není. Zazní trubky a poté lesní rohy, aby daly vědět, že císař přichází. Všichni se ztiší a postaví na svá místa. Nejdříve vejde císař, všichni se hluboce ukloní. Chvíli po něm vstoupí císařovna, císař dojde ke svému zdobenému trůnu a pohodlně se usadí, jeho žena se posadí poblíž na zdobenou židli více hodnu její ženské křehkosti. „Jeho císařské Veličenstvo, Araviar I., nejmocnější, z vůle bohů, démonů i lidu neomezený vládce Wallenoorského císařství. Její Excelence císařovna,“ vyhlásí herold. Císař pokyne rukou a všichni jeho poddaní se začnou rovnat do rozumných a pohodlnějších pozic, ale všichni stojí a také budou stát po celou dobu audience. Naštěstí o moc nejde, spíše jen formální přivítání hostů, kteří dorazili. Pak si již na každého z nich najde císař čas. Hlavní je, aby všichni věděli, kdo jsou jeho hosté a aby se k nim chovali s úctou, jakou si zaslouží. Více než hodinu to trvat nebude. Při nejhorším dvě, pokud se rozhodne císař si s někým promluvit ihned. Ale to se moc nestává. Z vedlejších dvou salónků jsou přiváděny návštěvy a vždy ohlášeny zvučným hlasem. Císař každého přivítá pohledem, gestem, případně úsměvem nebo pokynutím. Občas prohodí pár tichých slov s některým z rádců (což chvíli trvá, protože stojí opodál), nebo s císařovnou, což také trvá, protože se baví i docela dlouho. „Její Jasnost, kněžna Alion z Xirie, s doprovodem,“ vstoupí mladá šlechtična s nosíkem trošičku nahoru, v nádherných bledě modrých šatech se zlatým vyšíváním a korzetem. Ještě že má ten doprovod, jinak by určitě dávno padla. Je červená v obličeji a opravdu se jí dobře nedýchá. Zdálo se vám to, nebo se císař uchechtl? „Excelence, Asavilian Zlatovlasý, velvyslanec z Elfhaimenu, s doprovodem,“ vstoupí Vysoký elf, nikoli pyšně, jako šlechtična před ním, důstojně a ladně, s přiměřenými gesty a mírnou úklonou. Většina žen v sále si může oči ukoukat, protože elf je na lidská měřítka opravdu pěkný muž. Dva kroky za ním jdou další dva elfové, oblečení již méně honosně, ale stále vidíte, že budou vysoce postavení. „Slovutný, Dargal, prorektor z Araké,“ vstoupí tlustý muž postaršího vzezření, v čarodějnické róbě, perfektně upravené, světle červené, s placatým nepravidelným stříbrem prošívaným kloboukem a dlouhou holí z vykládaného dřeva a zlata v ruce. Profesoři z Araké si vždy potrpěli na to, jak ta jejich magická praxe vypadá. „Es`ghavar, velekněz Gaahův,“ vstoupí kněz s podivným tetováním na dlaních i krku, také v červeném hábitu, ale tentokrát krvavě rudém. Tváří se přidrzle, s jiskrou v oku, výborně se baví. Ušklíbá a usmívá se celou cestu, není vůbec nervózní. Jde s ním císařská stráž. „Ata-ara-zuri, velekněžka Raalova,“ vstoupí opálená mladičká dívčina, tak sedmnáct může mít, v tenoučkém hábitu ze žlutě barveného hedvábí zdobeném pár zlatými doplňky. Její oblečení odkrývá více, než oblečení většiny otrokyň. Mnoho mužů na ni neslušně zírá. „Irientalansi, Mistrině tajemných umění z Aravanu,“ vejde temná elfka lidským věkem kolem dvaceti, v lehkých černých šatech s rozparky a stříbrným lemováním, s dýkou u pasu. Registrujete, že jako jediná s předstupujících má zbraň. Tedy, pokud nepočítáte mágovu hůl, která je zbraň také, i když na to nevypadá. Její pohled je chladný, ale díky dokonalé postavě a dlouhým havraním vlasům je neskutečně hezká a přitažlivá. Už teď tušíte, že nové návštěvy jsou neobvyklé, velké zastoupení čarodějů a kněží ze vzdálených míst dává tušit, že se děje něco mimořádného. „Markus, syn Eskerta z Bruzie, Ylwa Walldor, dcera Sira Gudmunda z Tarémie a jejich doprovod,“ uvede herold nesourodou skupinku. Císař se na ně usměje a nenápadně jim pokyne. Markuse sjede nedůvěřivým pohledem a pak si prohlíží Ylwu. Nechá je na místě stát déle, než všechny ostatní, pak je gestem propustí. „Verazan Měděný, vůdce cechu žoldnéřů z Kalerie,“ vejde zarostlý mohutný muž s rudými vlasy i vousy, oblečený v kožešinách a plášti. Kráčí sebevědomě, plný sil a života, tušíte, že kdyby na to došlo, holýma rukama zvládne půlku císařské gardy. Má tvrdý pohled, ale zarazí se ním na Ester. Zpomalí a úplně si může hlavu ukroutit, aby na ni viděl, i když předstupuje před císaře! Když se tam konečně dostane, ukloní se a jakmile zvedne hlavu, aby se na něj podíval ... zakucká se. Zmateně se rozhlédne. Zrudne. Zbledne. A císař ho s úsměvem propustí. „Arval Zirusi, předseda rady kapitánů ze Zarnu,“ vejde typický pirát. Trošku při těle, oblečený něco mezi námořníkem a něco mezi obchodníkem. Na každém prstu masivní prsten, s vyděračsko-lichvářským úsměvem na baculaté tváři. Když je audience u konce, herold ohlásí odchod Jeho císařského Veličenstva, všichni se znovu pokloní a vládci odejdou. „Jste zváni na císařskou hostinu, která začíná při západu slunce,“ ohlásí nakonec. Je jasné, kdo je pozván. Všechny návštěvy a všichni, kdo v paláci něco znamenají. To je jasné. Lidé využívají možnosti se seznámit s nově příchozími, jen kněžna jako první opovržlivě rozevře vějíř a vyrazí ze sálu. Markus ucítí, že teď je jeho chvíle! Jenže... Tolik překrásných a exotických dam, z nichž většina bude chtít sál brzy opustit. Ata-ara-zuri mu již věnovala letmý úsměv, Irientalansi na něj sice ani nepohlédla, ale... A pak kurtizány, všechny oblečené tak, aby zaujaly, rozdávající úsměvy, mrknutí a významné pohledy. Ale zase kněžně, co se týče velikosti ňader, nemůže konkurovat žádná z nich. |
| |
| Výklenek Na jeho slova o tom, že jsme se dlouho neviděli, jen mlčky, zlehka přikývnu, pohled se vpije do toho jeho. Po dalším, co vysloví se neubráním mírnému přivření očí v částečně předstírané hloubavosti nad tím, co asi zamýšlí a co se za jeho výrazem skrývá. Něco se dá odhadnout, stejně jako něco zůstává stále skryto, i když zdánlivě na dosah. Další políbení mu oplatím už trochu hravěji se špetkou provokativní smyslnosti. Vzápětí zatajím dech, když kolem projde stráž. Kdyby někdo teď, v tomto okamžiku něco chtěl, něco zcela nepodstatného, čím by mohl zaměstnat kteroukoli jinou otrokyni... Byla bych snad schopná odmítnout? opětovný pohled ze zad stráží do elfovy tváře jako by dával odpověď víc než jasnou. S jakousi příjemnou úlevou, že jsme neupoutali ničí nepatřičnou pozornost se nadechnu vlahého vzduchu s vůní moře. Dalo by se to připodobnit ke svobodě? Básníci to tak často činí a jejich slova se tak krásně čítají. Jenže... kde končí fantazie a začíná skutečnost? V jejich verších těžko říct. „Utéct? Možná bych mohla, ale nemám důvod.“ pousměji se, pak se však trochu s obavami zahledím směrem k oknům do zahrad. „Jen doufám, že nás nezastihne bouře. Nebe brzy po ránu vypadalo, jak kdyby ho potáhli olověným suknem.“ dodám ještě polohlasně, na to se očima vrátím směrem k němu. Ve stejný okamžik se vrátí i lehké pousmátí na mé rty. Zlehka stisknu jeho dlaň. Příjemně, měkce hřeje... |
| |
| Trůnní sál Když řekne Veanna že nemá žádné otázky, tak přikývnu a už si hledím svého. Po nějaké době se konečně začalo něco dít. Císař přicházel a samozřejmě s císařovnou. A pak začala dlouhá audience během které se mi na tváři rozlil spokojený úsměv, tolik mužů, nemluvě o tom, že hodně z nich bylo pohledných. Stejně jako ostatní ženy, tak jsem na elfy zálibně hleděla, byli tak pohlední až z toho předcházel zrak. A pak ta kněžna s bujným poprsím jsem zase záviděla, také bych si přála mít větší prsa, možná sice ne tak hodně bujné jako ona, ale větší by být mohlo. Se zájmem si prohlédnu císařova synovce, zajímalo by mě jaký je důvod jeho návštěvy zde. Pochybuji, že to je zdvořilostní návštěva. Ale nejvíce mě asi zaujme Verazan Měděný, měla jsem prostě slabost pro takové mohutné, zarostlé a mužné muže. Možná proto jsem Horsta ze svých mužů měla nejraději. A pak mě zahlédne a div si nemůže krk vykroutit aby na mě viděl, polichoceně se usměji, zajímalo by mě proč si mě hned všiml, když ostatní nic. Pak mě napadne, že to má něco společného s těmi šaty a podezíravě pohlédnu směrem k Zarakolovi. Pak znovu pohlédnu na Verezana a překvapeně zamrkám, když se zakucká, jako kdyby ho něco hodně překvapilo. A po nějaké chvíli je audience u konce s pozváním na večerní slavnost. Trochu zalituji, že tam nebudu. Nakonec jsem slíbila svou přítomnost někde jinde. Snad budu mít příležitost se seznámit s vůdcem cechu žoldnéřů se seznámit později. Nakonec... jeho pozornost jsem si získala zaručeně. Chvíli počkám než odejde pár lidí ze sálu, nechtěla jsem být první mezi odcházejícími. Kývnu Veanne na pozdrav, otočím se a vydám se ven ze sálu. Vydám se najít Archana, první zkusím zajít do jeho komnat, tedy po tom co zjistím kde pokoj má. |
| |
| Audience Začátek audience byla naše spása. Tedy obrazně řečeno, ačkoliv v případě Gaahova kněze možná doslova. V jednom okamžiku jsem se zamračila na Fredrika, který zaujal postoj "mrtvého brouka" vůči Markusovu počínání a s nebezpečně pichlavým pohledem a našpulenými ústy jsem se obrátila i k Markusovi. Nejspíš bych k němu v příští chvíli rázně vykročila, ale to už se pohledy všech zaměřily na vstup do trůního sálu, které se otevřely a v nich, se se zdvořilým a suchopárným výrazem objevil ceremoniář. Jeho zvučný, jednotvárný hlas, zval postupně rizikové osoby do sálu a tak jsme mohli nakonec i my vstoupit, živí, zdraví a celí. Císařův dlouhý zkoumavý a evidentně pobavený pohled mě zase na chvíli rozhodil. V úkloně, která měla k dámskému pukrleti asi tak daleko jako orel k labuti, zkrátka odpovídala spíše typické úkloně muže, jen s jemnějšími pohyby, raději sklopím oči. Pod císařskou pozorností se opět cítím nesvá, v hlavě přehrávám poslední setkání s Jeho Veličenstvem a na tvářích mi naskočí lehký ruměnec. Kruci, přece se nenechám takhle rozhodit?! Já! Zamračím se na své špičky a když se konečně napřímím, znovu k císaři pohled zvednu. Odhodlaný, snad až na hranici troufalosti, ale udržím jej, bez úsměvu a zaváhání. Srdce mi sice tluče o poznání rychleji, ale nakonec jsem na sebe docela pyšná. Jakmile je audience u konce a kolem nás se semkne dav dvořanů a ostatních hostů, kteří mířící každý v jinou stranu, vytvoří slušný chumel, sáhnu rychle za límec Markusovi a přitáhnu se k němu (protože jeho bych k sobě asi nepřitáhla). Koukejte přijít k hostině včas a nejlépe živý a zdravý...a bavte se. Zasyčím mladému muži do ucha a pustím jej. Nakonec k němu ještě mrknu a obrátím se k němu zády. Hledíc do směsice tváří a naslouchajíc šustění šatů a plášťů, cinkání šperků a hukot hlasů, sem tam přerušený vysokým ženským smíchem, uprostřed příjemného pocitu anonymity, si zamyšleně prohlížím sál a uvažuji, jak strávím čas, který mám k dispozici. Předpokládám, že Markus si vybere některou z dam, Fredrik se zase vrátí k té, která nás ráno obsluhovala a já...knihovna nebo zahrady?...Vzpomenu si na dvě proslulá místa císařského komplexu a obrátím se ke dveřím do předsálí. Neubráním se však zkoumavému pohledu, jenž vrhnu mezi změť ošperkovaných těl, abych se pokusila alespoň zahlédnout Asaviliana Zlatovlasého. Nejen, že je to pohledný muž, ale připomínka prostředí, jež jeho lid obývá, mi dodává jistotu a pocit jakési blízkosti nebo sounáležitosti...ano, les, jeho vůně, mihotavé sluneční paprsky mezi korunami stromů...vzpomínky na divočinu mě drží na nohou a při smyslech. A...dobrá, koupel taky nebyla od věci. |
| |
| Trůnní sál, Audience a po ní Ester se mi přestane věnovat, proč taky... S ní i se Zarakalem se rozhodně ještě uvidím a konečně mne pozvala na vyjížďku. Chvilku koketuji s muži kolem, ale žádný z nich se neodhodlá k oslovení - nebo ho spíš nestihne. Audience totiž začíná. Vejde císař, vypadá docela sympaticky. Ukloním se jako všichni ostatní, dávám si záležet na tom, aby při tomto velmi zajímavém pohybu můj dekolt odhalil co nejvíc... Před cíaře předstoupí mnoho lidí, někteří jsou sice hezcí a zajímaví, zejména ten elf, jiní vypadají docela... majetně a nadějně; většina žen je naneštěstí dost atraktivní, takže se připravuje i další konkurence. Dávám si záležet na tom, aby si mne někdo všiml. Celou audienci sleduji s blaseovaným úsměvem, formální přivítání císaře a jeho hostů mne přesto, že tu je několik velmi sympatických lidí, bytostně nudí... Ne že by se nebylo na co dívat, rozhodně to je zajímavé a exotické, a ostatně koketovat s muži se dá i při audienci, ale je to trochu jednotvárné. Nepatřím k lidem, kteří by vydrželi dlouho u podobné činnosti. Císař a všichni ostatní nakonec odejdou a jsou pozváni na hostinu. S úsměvem se proplétám davem. Svůdně se usmívám se na muže. Ani neočekávám, že by si mne nikdo nevšiml a nezapředl rozhovor. |
| |
| Trůnní sál Zastavím se v pohybu ihned, jakmile k mým uším dolehne zvuk lesního rohu. Už to začíná... Myšlenky na spanilou krásku jsou tatam. Netrvá to dlouho a v sále zazní i naše jména. Postávám po boku Ylwe, dlaně mám spojené za zády a opětuji pevný pohled svému strýci. Cítím z něho jistou nedůvěru a jediná má odezva jsou koutky úst vyhouplé nahoru. Zvykneme si na sebe, strýčku... Jsem si...jist. Když postoupíme stranou, pozvednu obočí nad mužem, jenž je lehce vyveden z míry kvůli krásce v bílém. Sjedu ji pohledem od shora dolů. Tuhle slečnu si ihned zapisuji do svého seznamu. Po ukončení audience se dám automaticky do pohybu, ale Ylwe mě donutí se zastavit. Ucítím její prsty na svém krku a přes tvář se mi přežene úsměv. "Jako kdybych se někdy zpozdil," S tichým zamlaskáním zavrtím hlavou a sleduji ji, jak mi mizí ze zorného pole. Která jen...? Kněžna je na odchodu, tu si odchytnu ve vhodnější chvíli. Letmý úsměv od Ata-ara-zuri mi nepřímo slíbil, že určitě budeme mít možnost setkat se později... Pak lusknu prsty a lehce tančícím krokem se proplétám skrz dav k temné elfe. Možná přišel čas změnit názor na tuto rasu. Po cestě k ní vrazím omylem ramenem do nádherné rudovlásky (Veanny). Jak jsem jen mohl...? Nezahálím, pozvednu její dlaň a políbím ji s omluvou na hřbet ruky. Poté pokračuji v chůzi dokud nestanu u Irientalansi. "Měla by Mistrině tajemných umění chvilku času?" Navrhnu hned. Nač čekat. |
| |
| Audience Jsem fakt nečekal, že mé modlitby budou tak rychle vyslyšené, skoro jsem je ani nestihl doříct a již se tu objevil zázrak, který aspoň na chvíli přerušil snahy mladého pána ulovit divé zvěře v modrých šatech. A jen o malý okamžik jsem se dozvěděl titul a jméno ctihodné dámy, přesto můj náhled na tuto osůbku se nijak nezměnil. Potřebovala by chlapa, aby jí trošku zkrotil. Ale cítil jsem hned, že mladý pán Markus by to být nemusel. Další představování už nabralo obrátky a tak jsem se za chvilku i já Doprovod dostal před císaře a na to hned zase pryč. Tak jak se rád podívám po hezké dívce, tak zde té krásy bylo až příliš moc, proto jsem také s radostí kvitoval konec stání a rozchod... Chtěl jsem původně udělat společnost nějakým mladým hezkým děvčatům, protože jako to vypadalo oběd pro tuto chvíli odpadl a přesunul se až na večer, takže tím padla i plánovaná diskuse s krásnou otrokyní. Ale jak jsem si uvědomil již před chvilkou, příliš krásy škodí, tak jsem si vybral tu, jež zde pro mne nejvíce znamenala a vydal jsem se za Ylwe. „Už jsem myslel, že tě ani nedoženu...“ Zaraduji se, jakmile stanu vedle ní. Napomohlo tomu její zpomalení a zaujetí elfím vyslancem. „Pěkný, že? Již jsem ho jednou vyděl, kdysi dávno. A mohu říci, že se za tu dobu vůbec nezměnil. Mám tě seznámit?“ Ne tedy, že bychom se znali, ale nechávat Ylwe bez dohledu se mi doopravdy nechtělo a na druhou stranu jí nutit trávit další čas s mou osobou se jí již zřejmě chtít nebude. Tak nějak předpokládám, že se bude chtít s vyslancem seznámit a tak se mi ani nechce čekat na její odpověď a pomalu vykročím k němu. |
| |
| Trůnní sál Vím, že oslovit elfího vyslance je prostě ukvapenost a nesmysl. Co bych mu asi tak řekla? Ahoj, já jsem převaděčka a vy jste fakt kus? Máme hodně společného...hm, třeba lásku k přírodě... Zamračím se zlehka a uhnu pohledem do anonymního davu. Takové jalové řeči, náně, co nevymáčkne nic duchaplnějšího určitě padne k nohám... zvláště tady, mezi tolika spanilými a svůdnými dámami...kruci, připadám si tu skoro zbytečně moc oblečená... Sklopím kriticky zrak k rozepnutému kabátci, masivnímu opasku s mečem a vysokým botám. Zavrtím hlavou a s posledním zvědavým pohledem k elfovi nakročím směrem k východu, odhodlaná navštívit zdejší zahrady. Snad jako připomínku mé poslední návštěvy... Náhle se vedle mě objeví Fredrik. V hlase optimismus a v oku šibalskou jiskru jako vždy, když to situace umožňuje. Obdařím jej pobaveným úsměvem, potěšená jeho hlasem a přítomností, a už už se nadechuji, abych seznámení s elfím vyslancem zavrhla. To už je ale Fredrik na cestě k němu. Zalapám po dechu a ztěžka polknu, několika dlouhými kroky srovnám krok s Fredrikem a, skrytá za jeho zády, snažím se jej zastavit. Ale už jsme příliš blízko... Co to...k čertu, Fredriku...chtěla jsem..., v hlase mi zarezonuje dětinská nesmělost a zmatení, během zbrklého šepotu však už o plánu jít do zahrad nestačím ani syknout. Chvatně a nepříliš úspěšně zamaskuji rozpaky a vrhnu přes Fredrikovo rameno k elfí delegaci plachý, rozpačitý pohled. Kdo chce kam, holka, mělas vypadnout do zahrady dokud to šlo! Pošklebuji se vduchu sama sobě a na rtech se mi zachvěje úsměv. Jsi uličník, Fredriku... Poděkuji ještě vduchu muži, který se pro tentokrát stal průvodcem mně a zhluboka se nadechnu. Budu potřebovat zůstat v klidu... |
| |
| Útěk do zahrad „Bouře nemůže zastavit bytosti lesů,“ řekne tajemně, pak tě potáhne za ruku. „Pojď,“ dodá měkce. Vyběhnete z výklenku, po starých schodech pro služebnictvo. Minete několik služebných, skrýváte se ve stínech, výklencích a slepých chodbách, které nikdo nenavštěvuje. Prosmýknete se kolem stráží, minete starého sluhu slídícího v palácových chodbách a donášejícího Zarakalovi. Chvílemi se plížíte, chvílemi běžíte, občas tě elf zatáhne někam, že sis tohoto místa ani nepovšimla. Občas utíkáte v naprosté tmě, ale Ahwar tě vede dál díky svému elfskému zraku. Je to vzrušující hra, jak vidět a nebýt viděn, jak bez mapy proběhnout palácem a vyhnout se všem. Elf bez váhání otevírá dveře, vstupuje do chodeb a prosmýká se rozbořeným zdivem, které neměl nikdo čas opravit. Teprve teď si uvědomuješ, že ani tvá znalost paláce nestačí. Ztratila ses a elf určitě také neví, kde jste, jen pomocí svého orientačního smyslu stále drží směr. Je tady ticho, klid, daleko od shonu tam nahoře. Museli jste sestoupit hlouběji, někam pod úroveň prvního podlaží paláce, do chodeb pod ním. Světla je tu velmi málo. Zpomalíte a procházíte šerem, oba si zvědavě prohlížíte stěny kolem vás. Nevypadají stejně jako ty, na které jsi zvyklá. Zastavíte se před dveřmi, starými a zaprášenými. Ahwar setře z dřeva prach, aby si prohlédl prastarý runový nápis. Tu kočičí zvědavost mu vidíš v očích. Pohlédne na tebe, jako by si snad myslel, že víš, o co jde. |
| |
| Archanův pokoj pro hosty Našla jsi pokoj, kde je váš host ubytovaný. Gahrius, jeden ze dvou strážný, kteří tady hlídají, ti nenápadně kývne na pozdrav. Generál nejspíše nezapomněl. Zaklepeš a po vyzvání vejdeš dovnitř. Archan vypadá v pořádku, ale podle výrazu ve tváři je také docela naštvaný. Trochu se mu sice plete jazyk, ale to mu vůbec nezabrání v tom, co učiní v zápětí. „Řekni,“ oboří se hned na tebe, „je tohle tady normální?! Aby host dostal k ruce služebnictvo a když jej potřebuje, tak nemá šanci nikoho sehnat? Dostal jsem jednu otrokyni. Naprosto neschopná husa! Měl jsem ji zbičovat, protože na tom vašem změkčilém jihu to nikdo neudělá! A pak ta druhá! Kde té je konec?“ Vzteká se, dál a dál, s roztrženou košilí v rukou. Podélně, celý rukáv. Jizvy na ruce i na tváři už podstoupily nějaké léčení, na stolku vidíš kus zkrvaveného obvazu, malý lavor se špinavou vodou a hmoždíř s bylinnou mastí. Jídlo tu žádné nemá, nic k pití patrně také ne, o to se ranhojiči nestarali. |
| |
| Trůnní sál – Veanna Stojíš, usmíváš se a ... ono nic. Dokonce do tebe ten nezdvořák vrazí! Sice se omluví, ale pak utíká za tou, tou, tou černou kůží elfskou! Občas ti někdo úsměv oplatí, ukloní se a pospíchá dál, ale tvé předpoklady nenaplní. Začínáš být nesvá, nervózní a také trochu zbrklá. Rozhodneš se, že potřebuješ číši vína. Otočíš se a vyrazíš ke stolům s občerstvením, málem vrazíš do může, kterého jsi zaujala. Tak přece! „Má drahá, doufám, že jsem vás nevylekal,“ začne Arval, pirát ze Zarnu. Přičemž tě chytí familiárně kolem ramen, jako by se snad bál, že mu utečeš. „Právě jsem se rozhlížel, koho bych požádal o doprovod v tomhle bludišti úzkých chodem a schodišť, které zvou palácem, a hle!“ Rozhodí rukama v expresivním gestu, jakým jsou lidé ze Zarnu známí v celém Wallenooru. Pak prsty zase zaplete mezi sebe, až všechny jeho prsteny zazvoní. Dobrý způsob, jak poukázat na to, že rozhodně nepatří k chudým kapitánům. „A hle, taková krása!“ zalichotí ti. „Arval,“ chvíli vypadá, že by ti i podal ruku, pak si nejspíše uvědomí, že se to nehodí. „Arval Zirusi, dobrodruh, mořský vlk a pirát od Ledovcového moře.“ Mírně se ukloní, jeho oděv i pomaličku rostoucí bříško mu více nedovolí. Představil se rozhodně zajímavěji, než to udělal císařský herold. |
| |
| Archanův pokoj pro hosty Když vejdu hned vidím, že nemá zrovna dobrou náladu, vlastně by docela navztekaný. Dám si ruce v bok a poslouchám jeho rozhněvaná slova, je pravda, že tu vlastně nic neměl, jídlo, pití a ani čistá voda, nebylo divu, že je naštvaný. "No... zdá se že jsem tu právě v čas, abych zachránila situaci a zlepšila ti náladu." Pronesu. "Normální to není. Otroci a služebnictvo jsou většinou velice pracovití. Netuším co je tak zdrželo, ale teď tu máš mě a posloužím ti jak jen budu moci." Řeknu a přijdu blíže k němu. "Takže... co potřebuješ? Půjdu ti to sehnat." Prohlédnu si ho. "Ale jsem ráda, že jsi v pořádku. Trochu podrápaný, ale nevypadá to tak zle. Pořád nechápu, kde se v zahradách objevila ta cocatrice." Postavím se na špičky a zlehka ho políbím na tvář. "Jak se cítíš?" zajímám se. |
| |
| Trůnní sál – Markus „Já čas mám,“ ušklíbne se na tebe temná elfka. „Celou věčnost. Jen aby tys měl toho času dost pro mě, mladíku z rodu smrtelníků,“ dodá hlasem, který je směsicí opovržení, nestydaté urážky i zvědavosti, která by se však spíše dala popsat jako „jak bych si s tebou mohla pohrát, abych se pobavila a nestáhli mě za to z kůže“. Irientalansi si dá ruku v bok a ukročí stranou, aby ti předvedla, k čemu mají její šaty tak hluboké rozparky. Přistihneš se, že polkneš. Netušil jsi, že jí bude vidět bok, skoro celé stehno a nakonec i zlatavé tetování na lýtku. Znovu se jí podíváš do očí, trošku zahanbeně. Ona se v tom vyloženě vyžívá. Je to elfka, musí jí být tak 150 let. Navíc je čarodějka, takže může být i mnohem, mnohem starší. Měl by ses cítit poctěn, že s tebou vůbec mluví. Kolik takových mladíků, jako jsi ty, už si dala k večeři? „Můj čas ale není zadarmo, budeš jej muset odčinit, Markusi z Bruzie, syne Eskerta. Zaplatit, svým časem, potem, krví či jinými tělními tekutinami, nebude-li zbytí. Dobře si rozmysli, jestli raději Mistrini tajemných umění nemineš s omluvou. Dělat mi společnost není žádný med,“ zasyčí zlověstně. |
| |
| Trůnní sál – Ylwa a Fredrik Fredrik vykročí sebevědomě k elfovi, Ylwa trochu zmateně cupitá za ním a taktak stihne srovnat krok na něco alespoň trochu skrývajícího její nervozitu. Na zastavení rozjetého Fredrika bylo pozdě již když vykročil, řítí se ke svému cíli s vytrvalostí, s jakou je schopen spořádat pečenou kachnu, dvě láhve vína a nějakou tu dívku (či více) na noc. Prý svatý muž, pche. Vlastně ani netušíš, kterého boha uctívá, nějak o tom nemluví... Asavilian Zlatovlasý vás zaregistruje, vlastně poměrně brzy. Ylwa si v tu chvíli uvědomí, že stále ještě se skrývá za Fredrikem, což na seznamování není zrovna ideální. Když k elfovi dorazíte, už čeká se založenýma rukama, co mu budete chtít. Jeho doprovod naopak jeho zvědavé (a dobře skryté) nadšení nesdílí. Všichni jsou připraveni s rukama poblíž zbraní. Přece jen, ta ženská má zbraň! A elfové nikoho nepodceňují. Vy byste zase neměli podceňovat elfské meče. Vysocí elfové jsou daleko od domoviny a lidem nikdy příliš nevěřili. Ylwa ve skrytu duše doufá, že z Fredrika teď vypadne něco opravdu rozumného, slušného a dostatečně hodného situace. Možná i trochu vtipného, zase aby to elfové pochopili a nebrali za urážku. Sama bys vůbec nevěděla, co říct, protože napružené elfy vidíš takhle zblízka poprvé. Vlastně máš docela strach. Napětí je ve vzduchu úplně cítit. |
| |
| Trůnní sál - delegace elfů Elfové kolem svého vyslance se napřímili a podmračeně zatápali po hlavicích mečů. Na tom by nic nebylo, dělají jen svou práci, kterou jsem, s příchodem do paláce, prakticky vzdala. Přestože však působí skutečně odhodlaně a ve mně je malá dušička už z Fredrikova nápadu (jenž se teď více než před chvílí zdá být naprosto nesmyslný), vrátí mě jejich počínání do role staré dobré Ylwy. Také se napřímím, ruce však nechám volně podél těla, na tváři vykouzlím o poznání jistější výraz. Možná není má parketa jednání s císařem a natřásání se před pány, ale jednání s ozbrojenými muži, i když uprostřed trůnního sálu, mi už tak cizí není. Vystoupím zpoza Fredrikových zad a postavím se mu po bok, s bradou pěkně vzhůru jak se na mé postavení sluší...o zvyku sebevědomého postoje v takových případech nemluvě. Srdce se mi v hrudi chvěje jako opuštěné ptáče a chvílemi mám pocit, že se snaží vyskočit ven krkem. Takové situace však již znám. Vím, že si za každou cenu musím udržet sebejistotu a klid, aby nedošlo ke zbytečnému nedorozumění. Když už jsem do toho šlápla, tak ať to má grády... a s novou dávkou adrenalinu v žilách rychle přejedu pohledem vyslancovu družinu. Nakonec ulpím pozorným pohledem přímo na jeho tváři. Není to snadné. Elfové mají kromě spanilých tváří a arogantního vystupování nebezpečně pronikavý zrak, s nímž se ani já nemohu po letech praxe měřit. Vložím tedy do svého pohledu trochu měkkosti a zvídavosti a striktě podle dvorské etikety se vyslanci předpisově ukloním. Vida, že jsem to nezapoměla. Úklona je sice opět strohá a blízká spíše vojenskému pozdravu, ale tentokrát se mi podařilo obohatit ji jistou lehkostí a přirozeností. Jsem Ylwa Walldor, dcera Sira Gudmunda, představím se v úvodu, ačkoliv je mi jasné, že těmto pánům může být docela ukradeno, kdo jsem a nebo čí jsem dcera. Přesto své i otcovo jméno vyslovím s pevným odhodláním, sdělit je celé. Po formálním úvodu trošku uvolním postoj, abych před elfy nestála téměř v pozoru a volně pokračuji, snad také ze strachu, aby se do toho nevmísil s nějakou dobře míněnou rošťárnou Fredrik. Ačkoliv sama si nejsem jistá, jak přijmou moje slova, která mě v záchvatu paniky napadla. Vzpoměla jsem si na svého otce, který mě vedl k úctě k jednotlivým národům včetně elfů. Sám s několika z toho rodu jednal a mě klad na srdce, abych s nimi udržovala dobré vztahy a zajímala se i o jejich kulturu a poznání. Zatím jsem těchto příležitostí mnoho neměla snad právě pro nedůvěru elfů k lidem, ovšem...k čemu by měly být audience než k seznamování a navazování politických a společenských kontaktů...? Nejsem diplomat a vlastně přicházím z velmi prozaického důvodu pozdravit Vás a Vaši družinu. Zatím jsem neměla příležitost sama jednat s nikým z Vašeho lidu a císařskou audienci považuji za dobrou příležitost. Nakloním na okamžik zlehka hlavu na stranu než si pohyb uvědomím a zase ji způsobně vrátím do vzpřímené pozice. Usilovně se snažím neuhnout pohledem a lehce přimhouřenýma očima hledám alespoň náznak emoce v elfově tváři. Mno, jinak řečeno, absolutně nevím, co tu dělám, ale rozhodně jsem ráda, že vás vidím...máte pěkné zbraně a lesy, co abych se někdy stavila na kus řeči třeba na téma léčitelství?...Holka, že tys místo koňského hřbetu raději nepilovala etiketu a konverzaci...Kruci, ale jak se má člověk zajímat o jiné národy, když...bohové, ten má pohled...když jsou tak nepřístupní?... jen se nevymlouvej, prostě se konverzaci vyhýbáš...cos udělala na poslední návštěvě císařského dvora? Schovala se v zahradách na stromě a cvičila se v rozeznávání ptactva podle hlasu...měla jsem vypadnout do zahrady, ten vítr by mi vyčistil hlavu...Moudrá Óreo, že já nezůstala na vlčí stezce, tam jsem víc doma než v palácových chodbách!... Jen tak tak se uhlídám, aby si neskousla spodní ret jako nějaká náctiletá žába a zhluboka se nadechnu. Na chvíli napnu uši, abych se přesvědčila, jak je na tom se sděleními Fredrik, což mě přiměje na okamžik uhnout očima někam ke svému horizontu, což je v tomto případě elfova mužná hruď, zahalená v drahocených látkách. |
| |
| Trůnní sál Složím ruce na prsou a lehce si konečky prstů promnu zamyšleně bradu při slovech Elfky. "To by... neměl být problém," Hlesnu. Úsměv s mírnými dolíčky ve tvářích přetrvává. Já moc dobře vím, proč vás nemám v lásce. Přistihnu se, že si až drze prohlížím její stehno a zlatavé...tetování? Pozvednu oči k těm jejím. Na jazyk se mi hrne v ten moment tolik otázek, dotazů,...proseb. Koutky mi postupně při jejích slovech klesají. Jsem velmi, ale velmi nerad, když mě někdo okrajově odmítá více, než sám uznám za vhodné. Má hladina klidu začíná pomalu stoupat, co když přeteče okraj? Zlověstně na mě zasyčí a ve mně se cosi hne. Cosi, co by ji nejraději povalilo a... "Pokud se mi budeš věnovat natolik, že to bude hodno placení, nemám žádné námitky," Klesnu na hlase a pozvednu ukazováček, který ale ihned klesne. Rozhodnu se nebýt v postavení, kdy bych si měl začít klást podmínky. Ještě ne. "Krev bych vynechal... Co se ale jiných tekutin týče," Nedokončím větu. Mému mladému věku dominuje nedočkavost a chtíč. "Není nad čím přemýšlet, jsem přesvědčen, že v tvé společnosti vydržím tak dlouho, jak bych si přál. Pojďme někam stranou, abych mohl...osvětlit to, proč jsem tě vůbec oslovil." Možná ji teď urazím. Ostatně ji nechci dát záminku k tomu, aby si myslela, že mi stačí ukázat svou nahou kůži a mé hormony se splaší natolik, že nevím, kdo a kde jsem. A možná se snažím zbytečně a ona už si všimla... |
| |
| Trůnní sál – Ylwa a Fredrik „Vítej, Ylwo Walldor, dcero Sira Gudmunda, potomka lidí,“ zopakuje velmi pečlivě a také se mírně ukloní, „jmenuji se Asavilian Zlatovlasý z rodu Prvorozených. Věřím však, že jsme již byli před krátkou chvílí představeni. Netřeba znovu plýtvat slovy, formalitami a poklonami. Netřeba mrhat časem vás, smrtelníků, na účet nás, nesmrtelných.“ Znovu se napřímí, aby ti další větou vyrazil dech: „Jakpak se má Váš otec? Když jsem jej viděl naposledy, ohó, to byl pohled. Rytíř na koni, tak mladý a vznešený, plný ideálů a nadšení. S přísahou věrnosti vyrážel do boje. Pojďme si splašit něco k pití a najít si klidné místo k odpočinku a rozmluvě. Zajisté mě doprovodíte, nemýlím-li se?“ Vezme tě jemně kolem ramen, úklonou dá najevo Fredrikovi něco jako dovolení se, a vykročí s tebou směrem k občerstvení. Jeho gesto má však ještě další dva projevy, zaprvé jeho strážci na tebe přestanou pohlížet jako na potenciálního nepřítele. A za druhé, téměř se ti podlomí kolena. „Popravdě, jsem nesmírně rád, že jsem narazil na někoho, kdo ctí naše zvyky. Rád bych Vás požádal o doprovod na císařovu hostinu, tedy, pokud se to hodí. Pokud vás nedoprovází váš ... duchovní,“ ohodnotí Fredrika, který zůstal někde za vámi. „Rozhodně bych Vás nenutil, také ctím vaše zvyky, přesto, že jsou nepoměrně mladší.“ |
| |
| Trůnní sál – Markus Víš to naprosto správně, pomyslí si Irien. Akorát, že tobě to může být jedno. Ty myšlenky odhadovat neumíš. Vyzývavě k tobě přikročí a zabodne svůj pohled do tvých očí z opravdu malé vzdálenosti. Je to skoro intimní, pohled téměř milenecký, a to uprostřed sálu plného lidí. Až musíš znovu polknout. Povalilo a...? nějak už nevíš. Žena se usmívá, jako by ji čekala nejlepší zábava dne. Jako by jí někdo dal Markuse, rozkošný dárek. Počkat! To jsi byl ty! Na tvou řeč o krvi se ušklíbne, opovržení je z ní úplně cítit. Panáček má strach. Jako všichni lidé. Teď ale nevíš, jestli se máš tvářit za většího tvrďáka, než opravdu jsi. Trošičku tušíš, že Irientalansi z Aravanu není z těch, co by si neprověřila, jak na tom jsi. Váháš, zase by sis mohl u ní šplhnout. Trošičku. „V tom případě bychom mohli vyrazit do zimní zahrady, teď na jaře tam nikdo nebude. Chci se bavit, měla jsem dlouhou cestu. Nejdříve zábava!“ proti tomu se nedá nic namítnout. Neurazil jsi ji, příliš. Zdá se, že jediné, co může temnou elfku urazit a znechutit, je změkčilost, přehnaná poníženost a strach. Akorát, že ty máš důvod ke všemu jmenovanému. To je pech! Dojdete do zimní zahrady, elfka zná cestu zpaměti. Místnost je velká a podlouhlá, s velikými okny. Mezi květináči je zdánlivě náhodně umístěno několik židlí, dokonce vidíš klec, ve které podřimuje nějaký pestrobarevný pták. V květináčích je zasazeno mnoho dřevin, od obyčejných až po exotické z velkých dálek. Je zde poměrně chladno, je cítit návaly větru na okenní tabulky a slyšet dopady kapek deště i zuřivou bouři. Díky zatažené obloze a absenci jakéhokoli umělého osvětlení je tu poměrně šero. A prázdno. Opravdu tu nikdo není. |
| |
| Trůnní sál Nikdo o mne moc nemá zájem, všichni se ke mně chovají hnusně. Ta hnusná špičatouchá kněžka asi všem popletla hlavu natolik, že mne nejsou schopny ocenit. Co sem vůbec lezou? Takhle nám akorát zabírají chlapy. Svině elfský. Teď do mne ještě nějaký chlap vrazí, když běží za tou elfkou. Zrovna docela hezký, vypadá i docela důležitě, mám pocit, že jsem se na něj před chvílí dívala... nebo ne? Zběžně mi políbí ruku - a běží zase za ní. Jsem docela dost naštvaná. Musím vypadat docela vražedně. Takhle jsem si první den v paláci nepředstavovala! V té chvíli mne zastaví jeden z těch týpků, které přivedli před císaře. Postarší, trošku tlustý, vypadá jako korzár, a podle těch prstenů dost úspěšný. Moc hezký rozhodně není, ale na nedostatek peněz ani vlivu si asi rozhodně stěžovat nemůže. A zjevně se mu líbím, tak aspoň něco. Chová se sice trochu divně, ale s tolika pravými a kvalitními prsteny si to rozhodně může dovolit a asi nežije žena, které by to z jeho strany vadilo. Vezme mne kolem ramen. Můj vražedný výraz se okamžitě změní na nejvlídnější úsměv, jaký jsem schopna zformovat. Nijak se nebráním jeho objetí, předstírám bezradnost. Pustí mne. Usměji se vlídně a potěšeně jeho zajímavě ujetým vystupováním... Prsty jedné ruky si "nenápadně" upravím výstřih a nasadím co možná nejsvůdnější tón. Jediným problémem může být, že po mně chce, abych ho provedla palácem, ve kterém jsem sama teprve pár hodin – ale je nutné to přiznat? Nesmírně mne těší, pane Arvale, že vás poznávám. Piráty jsem vždycky měla za nezdvořilé a nesympatické, ale zjevně jsem se velmi mýlila. Sama jsem tu teprve krátce, ale pokud bude v mých silách a vědomostech, ráda vás doprovodím, kamkoliv budete chtít... Proč ne i do postele? pomyslím si. Hlídám své oči, aby nesjely na prsteny na jeho rukou. Konečně... není tak úplně nezajímavý. Jsem Veanna a pocházím z Noriku... A nepatřím k těm, kterým by nějak obzvlášť vadilo, když je vyleká sympatický a poutavě mluvící muž. Co vás přivádí do tohoto paláce? |
| |
| Archanův pokoj pro hosty „To se nehodí,“ odpoví už mírněji na tvou výzvu, že mu posloužíš, „jsme u všech bohů v paláci samotného císaře! Otrokyní má, že kdyby je prodal, tak by naplnil pokladnici malého města po okraj, že by mohlo žít rok v blahobytu.“ „Potřebuji něco, v čem mohu jít ven. Tohle fakt vypadá hrozně,“ předvede košili i svrchní šat, který měl včera. Musí se to spravit, nebo spíše vyměnit za něco nového. Cocatrice mu to oblečení opravdu pěkně „vyspravila“. „Jsem v pořádku a příšerně se nudím. Musel jsem půl dne ležet, to i ten jed té mrchy byl příjemnější, než všechny ty lektvary, co mě ti jižanští mastičkáři donutili vypít. Žaludek z toho mám jak na vodě. Jako by nestačilo trochu pustit žilou. Se s tím moc babraj, ti vaši ranhojiči. A mám vztek,“ dodá a zatne ruku v pěst. Tobě by neublížil, tedy doufáš, ale mít tak teď v ruce bič a poblíž služebnictvo, které se mělo o něj postarat... |
| |
| Trůnní sál Po slovech Asaviliana Zlatovlasého skutečně zalapám po dechu a na okamžik ztratím řeč. Je štěstím, že si elf vzal slovo, snad jakoby sám tušil, jak na mě jeho chování zapůsobí. Když vzpomene na mého otce, zamžikám očima a nakonec se přestanu zbytečně hlídat a široce se usměju. Pobaví mě má zbytečná obava a pošetilost. Otec je, pokud vím, zdráv, ale mládí jej dávno opustilo a uchýlil se na svůj hrad v Tarémii. Užívá si žabomyších válek svých poddaných a sousedů a když ho omrzí, uprchne přede všemi do zahrady. Řekla bych, že pobyt doma mu svědčí a zahradě ostatně také. Nakrčím při té vzpomínce s veselým úsměvem nos a znovu těžce polknu, když ucítím elfovu paži kolem svých ramen. Znovu mi to připomene důvod, proč mě myšlenka na komunikaci s tímto mužem přiváděla do rozpaků a sukovala vnitřnosti. Zachvějí se mi kolena a poněkud nemotorně se otočím směrem, kterým mě navádí, takže se tak tak minu s někým, kdo právě prochází kolem. Vlastně jen obratný manévr Asaviliana zabrání srážce. Ohlédnu se k Fredrikovi, obdařím jej plachým úsměvem a znovu se soustředím na cestu, abych nezakopla nebo nepodlehla návalu slabosti. Jistě, doprovodím Vás na hostinu. Pan Fredrik jistě nebude proti. Pokud už teď nemá vyhlédnutou některou krasavici v sále, bezpochyby se bez doprovodu obejde, ostatně, hostina pro něj bude dnes stejně nejsilnějším zážitkem a já bych jej od ní jen zbytečně odváděla. Přikývnu na elfovu nabídku. Vlastně jsem chtěla Asaviliana v tuto chvíli obdarovat vzácným přátelským, uvolněným úsměvem, ale nejistota a slabost ještě docela neustoupily a tak se mi koutky rtů jen nesměle zachvěly do dalšího palchého úsměvu. Vzápětí raději uhnu pohledem k místu, kde je k dispozici několik pohárů vína, abych si udržela alespoň špetku dlůstojnosti a přirozenosti. Předpokládám, že tady v paláci nejste poprvé. Právě jsem uvažovala co s volným časem...nakrčím omluvně nos a pokrčím rameny. Sama znám z paláce jen zahrady, ovšem, dnes to nevypadá na klidné počasí... zahledím se na krátko z okna zkušeným okem a s pozvednutým obočím zase vzhlédnu ke svému novému průvodci. Ráda si nechám poradit a pokud Vás to nebude obtěžovat, tak i provést zajímavými místy... Zatímco se má slova ubírají jedním směrem, myšlenky začaly zase nebezpečně kroužit kolem elfovy teplé dlaně a tak je rychle stočím jinam. A nebyla bych žena, kdyby to bylo něcdo jiného než: co si vezmu na sebe...vduchu uvažuji nad tím, zda bych se v ženských šatech během hostiny cítila lépe než v nohavicích, ovšem úvaha je příliš náročná na soustředění a tak se nakonec rozhodnu nechat věcem volný průběh. Když bude čas na změnu, bude, když ne, nu což, však jsem v čistém a komu se to nebude líbit může si třeba sednout na vidličku. |
| |
| Císařský palác – já a papa Ylwo Teda. Musím uznat, že mě Ylwa trošku překvapila, čekal jsem více ostýchavosti, ale zřejmě měla zájem o seznámení s tajemným a jistě z jejího pohledu krásným elfem větší, než jsem si myslel. Vůbec jsem nevěděl, co budu dělat, jak mu jí předložit, ale situace se nakonec vyřešila úplně sama, aniž by bylo potřeba mého dalšího zásahu. Stačilo již jen pár formalit na projev úcty a pak si jen užít pohled na vývoj situace. Snažil jsem se nijak nezasahovat, ale po elfově narážce na duchovního, jsem tak těžce potlačovaný úsměv neukryl a pousmál se. Jistě si dobře pamatoval, jak to tento duchovní při našem prvním a zřejmě jediném setkání, později rozjel. Ještě teď se musím červenat až za ušima, při té vzpomínce. Ale byla to skvělá hostina, všeobecně. Přesto radši nevzpomínat... Lehkou úklonou jsem panu Asavilianovi naznačil, že jeho společnost bude jistě vhodnější a že se vzdávám veškerých svých nároků na společnost Ylwe. Přece bych jí nekazil jistě tak příjemný zážitek. K Ylwe v odpověď na její trošku plachý úsměv, vrátím svůj s nádechem šibalství, ale také plný upřímné radosti. To bychom měli. Výborně. Pochválím se v mysli a rozhlédnu se po panu Markusovi, ale tam jsem se o jeho zabavení nebál a tak nějak mě ani nepřekvapilo, že si vybral za cíl tu nejtěžší oběť svého zájmu. Snad to přežije. A pomyslně nad ním mávnu rukou, neboť tam cokoliv ovlivňovat je nad mé síly. To jsem již dávno u pana Markuse pochopil. Dobrý žák se nezapře. Uzavřel jsem tuto stránku mých starostí a s pocitem úplné volnosti po dobře vykonané práci se rozhlédl po sále, takové krásy všude, těžké si vybrat. Lehce kývaje hlavou. Se rozhlédnu kolem. Škoda, že císařovna odešla. To by byla výzva. Po tváři proběhl další úsměv, představa něčeho tak nemožného a přesto lákavého. No co. Zaměřil jsem skupinku dívek, zdánlivě bez ctitelů a zamířil k nim. Byl jsem si jistý, že jistě potřebují probrat důležité věci s božím služebníkem. Nejprve něco, co nám přináší Dara později to proložit Linthelou a kdo ví, třeba dojde i na nějaké to získávání božské přízně... Cestou jsem neopomenul vzít z jedné z váz několik růží. |
| |
| Trůnní sál, Zimní zahrada Já a Irien se u sebe octneme blíž a pohled, s nímž mne obdaruje, jen potvrzuje, že jsem si lépe vybrat nemohl. Jsem si až neuvěřitelně jistý, že se mi nic nestane. Ne dnes. Přesto...mám pocit, že bych si měl dát trochu pozor. Úsměv ji neoplácím. Ve své tváři mám klidný výraz, za který se skrývám vždy, když nechci, aby pravé pocity vypluli na povrch. Navrhne zimní zahradu a pravé obočí mi tikne vzhůru. Vždy zahrady. Krátce se rozpomenu na "staré časy". Musím se pousmát a ihned naznačím své nové společnici, aby šla první. Jakmile se octneme v zimní zahradě, musím uznat, že jsem očekával něco lehce jiného. Krátce se porozhlédnu, než se mírně ošiju zimou, která v místě panuje, a zavřu za námi. Vklouznu dlaněmi do svých vyhřátých kapes a pomalu s klapotem bot vykročím k jedné z židlí. "Tak, má Mistryně," troufnu si začít těmito slovy. "co takhle učedníka? Chtěla by jsi?" Zeptám se, aniž bych se moc potuloval kolem horké kaše. Možná to není moudré, ale kdy já jsem naposledy udělal něco moudrého. Vyhrnu si krátce nohavice kalhot a posadí se na židli, která se pode mnou prazvláštně prohne. Zjevně tyto místa vyhledávají milenecké páry častěji a ve víru vášně je jim jedno, na čem skončí. |
| |
| Archanův pokoj Trochu od něj odstoupím, abych ho neprovokovala, nakonec i když by mi třeba nechtěl ublížit, tak jeho vztek by mohl být v tu chvíli silnější. "Chápu, že to muselo být nepříjemné a nudné." Řeknu. "Ano máme tu spoustu otrokyň, ale dorazilo sem spoustu... opravdu spoustu nových hostů a k tomu se na večer připravuje hostina, tak mají všichni hodně práce." Snažím se trochu zmírnit jeho rozladění. "No a možná se to nehodí, ale zase se ti tu chce čekat až se nějaká otrokyně objeví? Čím dříve se o tvé potřeby postarám tím dříve budeme moci vyrazit na naši domluvenou schůzku." Usměji se na něj. "Nebo..." Pronesu a znovu k němu přistoupím, obejmu ho kolem pasu. "Nebo pokud si stále myslíš, že to není vhodné, tak bychom tu spolu prostě počkali až se nějaká otrokyně objeví a já bych se mezitím zahnala tu tvou nudu." Mrknu na něj, pohladím ho po odhalené hrudi a pak ho zlehka políbím na rty. "Je to jen na tobě." |
| |
| Trůnní sál – Veanna „Jenom Arval,“ opraví tě se smíchem, „i pirátské řemeslo je třeba dělat se ctí a smyslem pro férový obchod. Já mám větší loď, více chlapíků a více ostrých zbraní? Pak to budu patrně já, kdo doprovodí tyto obchodní lodě. Poplatek za ochranu je samozřejmostí...“ Povšimneš si, jak ti několik žen neskrývaně závidí a něco si o tobě šuškají. Takové štěstí, ulovit muže, který je nejspíše nejen bohatý, ale i rád rozhazuje? A ještě bez nějaké snahy? Tváří se opravdu nepřátelsky. Co to říkala Ester? O tom jídle? „Řekni, Veanno, kde by tady našel starý mořský vlk něco pořádného k pití a místo, kde by se mohl trochu pobavit a odpočinout si?“ vytrhne tě Arval ze zamyšlení. Důraz na slovo „pořádného“ ti vůbec neulehčuje pochopení toho, co by si rád dal. Možná je opravdu čas se někam ztratit, jedna z dvorních dam už vyrazila k vaší dvojici. A těžko říct, jestli s ní dokážeš soupeřit. Je perfektně oblečená, nalíčená, nese se sebevědomě a s neskrývaným potěšením. Jenže, budeš vědět kam? „Ah, práce, práce. Jednou je člověk trochu důležitý a už si ho zvou, na rady, porady, bankety, hostiny, prostě už se nezastaví. Ale to určitě znáš. Norik, Norik, kde to je, že jsem tak neznalý?“ optá se a zůstane stát. To by se ti vůbec nehodilo, vybavovat se dále tady. Ta ženská už se blíží! |
| |
| Trůnní sál – Ylwa Elf přikyvuje, když mu vyprávíš o otci. Zdá se, jako by ho viděl, usmívá se při zmínkách o zahradě a jak jí jeho znavenost stářím svědčí. „Na jednu stranu je to škoda, že skvělí lidé stárnou a už nemohou vykonávat skvělé činy. Na stranu druhou, nebudete mi to možná věřit, vám trochu závidím. Nestárnout je z jedné strany prokletím. Elf nikdy nemá skutečný čas na odpočinek, stále musí být plný sil. A svět se kolem nás mění rychleji, než bychom si přáli. Ale dost takových řečí.“ Obratně se vyhýbáte ostatním návštěvníkům a míříte ze sálu, téměř do ticha chodeb, ale čeká vás ještě jedna zastávka. „To jsem rád. Jestli tomu dobře rozumím, je neslušné, zůstat při takové příležitosti sám. A být ve společnosti těch ... dam,“ mávne rukou zpět do sálu, „to snad abych měl mezi nimi a sebou svou ochranku.“ Cože? Elfský vtip? Nebo to myslel vážně? Kam se ten jeho doprovod vlastně vytratil? Dorazíte ke stolkům s občerstvením, jejichž okolí se míhá služebnictvem a otrokyněmi. Mnoho hostů překvapila žízeň a některé dostala i nepřekonatelná chuť na něco dobrého. Drobné zákusky, rybí speciality na jedno zakousnutí a kořeněné pečivo, to vše láká nejen vzhledem, ale i vůní. Elf si vezme pár rybích závitků (neměl by být vegetarián?), číši vína nejdříve podá tobě a pak si ji vezme sám. Jak to dělá, že dokáže držet talířek s číší v jedné ruce, jít, vidličkou napichovat jídlo a ještě konverzovat, nepochopíš. „Ach ano, nejsem zde poprvé. Venku je bouře, obávám se, že pobyt v paláci bude lepší. Právě jsem si říkal, že se půjdu podívat do rytířského sálu. Doslechl jsem se, že zde jsou kalerijští žoldnéři. Popravdě, jsem na ně zvědavý, pověst je předchází. A navíc, mám takové štěstí, že mám s sebou ženu, která by mi mohla vysvětlit a názorně ukázat, proč jsou čím jsou,“ rozzáří se zvědavostí s jakou bys asi ty jemu nabídla, aby to ukázal nějaké elfské umění. Rozhodně ne nejzkušenější placené zabijáky ve Wallenooru. „A pak se uvidí. Galerie? Knihovna? Zimní zahrada?“ pokrčí rameny. |
| |
| Zimní zahrada Žena pozvedne ukazováček, aby tě zarazila, a přistoupí před tebe. „Nejdříve zábava, říkala jsem, už jsi zapomněl? To rychle! Myslela jsem, že ty, Markusi z rodu lidí, budeš tedy zábavnější společník. Že teď, když máme chvíli jen pro sebe, že mne pobavíš, zatančíš mi nebo zazpíváš. Pobavíš mne příběhem nebo mi předvedeš něco z té pověstné lidské vášně, kterou my elfové naznáme. Cítím se zklamaná. A uražená,“ řekne a usadí se na židli před tebou. Hodí si nohu přes nohu a ty nevíš, jestli máš toho, co navrhl její šaty, velebit nebo proklínat. Tváří se vážně, chladně a ... nebezpečně. Chtě nechtě si vzpomeneš, že jsi právě zavřel dveře. „Nevím, jak ti to mám říci, ale když se cítím uražená a dotčená déle, tak lidé kolem mne začínají trpět. Bolestí,“ dodá právě ve chvíli, kdy poryv větru vžene kapky do oken větší silou, až se lekneš. Všimneš si, že její ruka zabloudí k rukojeti dýky, jako by ji chtěla polaskat. Irientalansi zabodne svůj pohled do tvých očí. Asi něco očekává a ať je to cokoli, neměl bys ji takto nechat čekat. Tvůj dotaz na učení tajemných umění zůstal nezodpovězen. |
| |
| Trůnní sál Samozřejmě... To je zcela jednoduchý princip, nechápu, proč ho tolik lidí nechápe, usměji se. Nemyslím to vůbec ironicky. Nikdy jsem si nemyslela, že pirátské řemeslo je o něco méně poctivé než jiné. A nikdy bych si nedovolila pochybovat o cti muže jako jste Vy. Závistivé pohledy ostatních žen ignoruji a opět si poupravím dekolt, aby byl co nejsvůdnější, přesně tím způsobem, jakým by si výstřih žádná slušná žena na veřejnosti neupravila. Před pirátem si přece na slušnost hrát nemusím... A pochybuju, že by mi zrovna tohohle bohatého a snad i rozhazovačného piráta záviděla žena jako Ester. Vlastně i vypadá docela hezky ... Trochu nervózně si všimnu, že se blíží jakási perfektně oblečená kurtizána. Sakra. Snad tak snobská ženská nebude piráta přitahovat, ale proč to riskovat...? Musím ho dostat z jejího dosahu... To záleží na druhu zábavy, který požadujete, Arvale.... usměji se bezvýrazně a nenápadně se poohlížím po nějakém místě, kde by šlo sehnat jídlo pro piráta. Císařská hostina začíná po západu slunce, ne? Ale přece i tady musí být nějaké místo, kde lze důstojně pohostit a pobavit se s mořským vlkem? Ale tento zámek je schopen vám poskytnout všechny druhy zábav, a myslím, že moje osoba na tom není o moc hůře... |
| |
| Trůnní sál – Fredrik Fredrikovi se podařilo vymanit těm, kterým je doprovodem, poměrně snadno. Ylwu předal elfímu velvyslanci a Markus se zvládl darovat nejnebezpečněji vypadající ženě v okolí. Fredrik si oddychl a vyrazil k prvnímu hloučku dam. Pravda, moc jich tu nezůstalo, přítomní pánové věděli, proč zrovna tyhle zůstaly ladem. Sice jsou všechna děvčata pěkná, to zase ano, něco tě varuje, že začínat si zrovna s těmi, které se drží až příliš zpříma a až moc opovržlivě sledují šťastnější kolegyně, není úplně dobrý nápad. S růžemi v ruce se rozmýšlíš, kam bys asi tak vyrazil. Zahlédneš Ata-aru-zuri, jak do sebe obrátila celou číši vína a zářivě se na tebe usměje, když postřehneš pohyb ve stínu oblouku až u dveří do salónku. Stín je oblečen do modré, zlaté a bílé. Císařovna? Zarazíš se uprostřed pohybu. Nakonec, proč ne? Rozhodneš se prozkoumat, jestli jsi zahlédl dobře... Trůnní sál – Aysha Když odcházíš, povšimneš si občerstvení. Začnou se ti sbíhat sliny, protože tyhle rybí speciality jsou výborné. Ano, samozřejmě by sis je mohla poručit kdykoli, ale nikdy si na to nevzpomeneš. Jenže teď, když víš, že jsi od rána skoro nic nejedla, jsou rybí závitky neodolatelné. Trochu se zpozdíš, kněžna už už čeká, že se jí bude císař věnovat. Je to až trapné, jak důležitá se cítí, ale vnímáš, že i tvůj muž její návštěvě přikládá velkou důležitost. Zpomalíš, zadoufáš, že tvou přítomnost nebudou vyžadovat. A vskutku, když vstoupíš do malého salónku, už jsou na cestě ven zabráni do zdvořilostního rozhovoru. Počkáš u dveří, než zmizí za rohem. Pak se zasměješ – někdo by měl holčičce z Xirie povolit ten korzet. Ani se nadechnout nemohla. Pak se vyplížíš zpět, do dveří sálu, a přivoláš pohledem otrokyni stojící poblíž. Nechceš budit rozruch, příliš mnoho lidí by zajímalo, proč ses vrátila. Dívka ti ochotně donese o co ji požádáš a o pár okamžiků později můžeš ukojit své chutě na rybinu. Opřená o zeď v prázdném tichém salónku si pochutnáváš na specialitě a připadáš si jako malá holka, která leze kuchařkám do spíže... Malý salónek – Fredrik a Aysha Aysha se vžije do své role neposlušného děvčete na tolik, že když vstoupí Fredrik, opravdu se lekne. Chvíli ti trvá, než ti vůbec dojde, že jsi císařovna a ve svém paláci jíš své vlastní jídlo. Je to k smíchu. Stejně jako muž s růžemi, který snad hledá nějakou dívku. Ta tu ale není... |
| |
| V salónku U audience se skutečně objeví několik zajímavých lidí. A vesměs většina ovládá nějakou magii. Vzbudilo to ve mě podezření a zvědavost jako de facto vše, co se v paláci poslední dobou stane. Nezačínám být snad trochu paranoidní? Čas od času se na mě Araviar obrátí buďto s nějakou otázkou nebo jen s komentářem. Příjemná tvář, žádná arogance, povýšenost či namyšlenost. Tak nějak bych mohla působit na okolí. Najednou je představování u konce, nejspíš jim došla zásoba lidí a elfů, které by nám ještě představili, a já i císař se stejně vznešeně jako jsme přišli nyní odebíráme pryč. Bohové však se mnou, jak se zdá, mají jiné plány. Koutkem oka zahlédnu lahůdku, po které se mi vždy seběhnou sliny. Jestli se po nich teď nevrhnu tak na to opět zapomenu a budu muset čekat na další příležitost než je uvidím nebo než mi to někdo připomene či si vzpomenu sama. Manžel už si vyhlédl prvního hosta, se kterým by rád prohodil pár slov. Snad mne u toho nebudou chtít. Ostatně Araviar si vždy rád povídá s důležitými hosty o samotě, pomyslím si přičemž zpomaluji krok a potěšeně sleduji jak se ti dva vzdalují aniž by zaregistrovali moji nepřítomnost. Jakmile zmizí za rohem div radost nezavýsknu z podařeného plánu. Nenápadně se vrátím do sálu a pokynu otrokyni, aby mi ty dobrůtky přinesla. Návštěvě by přišlo divné kdybych se vrátila sama. Ostatně kdybych se vůbec vrátila. Ihned, co se mi v rukou ocitne tácek s rybími závitky znova mizím v salónku.Cítím jak mi v hrudi bují ta dětská radost z povedené finty. Jako by mi bylo opět šest a já zlobila tak dokonale, že na to nikdo nepřišel. Slastně si vychutnávám dobroty. Podnos jsem položila na malý stolek, ale sednout jsem si nechtěla. Radši si to vše vychutnám vestoje. A tak ve mě opravdu hrkne, když najednou uvidím, že se v salónku objevil i někdo jiný. Stojím na místě jako zmražená, s jednohubkou v ruce a ze čtvrtky prázdným táckem. Až po pár sekundách, které mi přijdou hrozně dlouhé, se vzpamatuji. Odlepím se od stěny a napřímím se. Ruku s jednohubkou vložím do druhé ne však, aby pochoutku zakrývala. Teď už je to stejně jedno. Ten muž, pokud je dostatečně bystrý a chytrý, si dokázal dát dvě a dvě dohromady. Paměť mi ihned zapracuje a já si vzpomenu, že se u audience objevil jako doprovod toho mladíka. Nejspíš ne nikdo moc významný, kdo mi mohl nějak uškodit. Tedy za předpokladu, že mu pusa nejede jako kdejaké drbně. Na tváři vyloudím mírný úsměv až pak si všimnu květiny, kterou nově příchozí drží a tak se rozhodnu odvést pozornost od mého zevlování u rybiny směrem ke kytce a možné příjemkyni. „Že už by si některá ze zdejších dívek získala vaše srdce?“ pronesu mile a zdvořile přičemž bradou zlehka kývnu k růžím. Jestli ho to uvede do rozpaků bude jedině dobře. Z toho, co jsem zažila se takový člověk vždycky snaží vykroutit a zapomene potom na to, co bylo předtím. |
| |
| Zimní zahrada S hlavou lehce nakloněnou do strany sleduji ukazováček mé elfské společnice a pousměji se. O to víc, když se mi svěří s tím, že jsem ji urazil. Pomalu Markusi, na tuhle nebuď drzý... buď hodný chlapec přeci. Pozorně si ji vyslechnu a jen pokyvuji hlavou. Při silnějším úderu dešťových kapek do oken se ohlédnu. Ačkoliv nerad, musím přiznat, že mě to překvapilo, lehce vylekalo a zároveň udělalo dojem. A pak zase zmínka o bolesti a tentokrát je to můj prst, který je vztyčen. Zavrtím s ním v nesouhlasném gestu. "Ve zpěvu nevynikám, tancovat se stydím," Začnu ve svých lžích a pomalu se postavím. Obejdu ji a postávám chvíli bokem vedle. Zamyšleně si promnu bradu. "Příběhy bývají většinou dlouhé, když dotyčný chce, aby to stálo za to, a to není nic pro mě," Přetočím se zlehka na patě a zaujmu pozici za jejími zády. Trhavými pohyby, možná trochu váhavě, položím dlaně na její ramena a skloním se tesně k jejímu uchu. "Ovšem, vášeň, má milá, bych snad i svedl." Jednou ze svých dlaní sjíždím pomalu po její paži k místě, kde drží dýku. Snad se obejdeme bez násilí. Aspoň nyní, když ještě k ničemu nedošlo. A pak mě napadne...kolikpak mám času, než bude hostina? Koutky úst jsou ihned nahoře. |
| |
| Archanův pokoj Velvyslanec se trochu uklidní, patrně jsi někomu zmírnila nepříjemnosti, na které určitě ještě dojde. Nakonec, velvyslanec takové země, jako je Kalerie, se nesmí nechat jen tak odbýt. Vypadalo by to, že je slaboch nejen on, ale i jeho země. A to by mu kalerijské obyvatelstvo jistě neodpustilo. Také jeho pověst by utrpěla, vždyť se po celém paláci roznášejí drby o tom, jaký je to krutý muž. Polibek ti sice oplatí, ale o další intimnosti nemá zájem. Chvíli přemýšlíš proč, ale pak to pustíš z hlavy. Nějakou dobu čekáte, ale nakonec vyrazíš sehnat Archanovi nové oblečení i něco k jídlu sama (služebnictvo za ním raději prozatím nepošleš). Zabavíte se vyprávěním a zahraješ mu něco málo na harfu. Odpoledne v pokojích pro hosty uplyne jako nic, v útulném teple, skrytí před padajícím deštěm a studeným větrem. Nakonec jsi i ráda, že vás nikdo neruší. Že můžeš Archanovi nalít víno sama a stejně tak mu vybrat, co si má obléci. „Říkala jsi, že je tu mnoho hostů. Myslíš, že by si někdo povšiml, kdybychom na tu hostinu nepřišli? Utéct do města mi přijde zajímavější. Už jsem slíbil jednomu známému, že se s ním uvidím U Rudovouse,“ vysvětlí. To by tě zajímalo, kdo je to ten známý, že je pro velvyslance důležitější, než císařská hostina. |
| |
| Trůnní sál – Veanna Trefila jsi kapitánovu notu. Při každém dalším a dalším slově se více a více usmívá, roste do výše a stává se více hrdým a důstojným. „To jsem rád, mnoho lidí to nechce pochopit. Hlavně ti obchodníci, nazývají nás zloději, lupiči i hůř! Přitom jim opravdu jen poskytujeme ochranu, aby bezpečně dopluli do místa určení a dovezli svůj náklad v pořádku. Tedy většinu z něj,“ naoko nechápavě vypráví o své profesi a při tom ti nepokrytě zírá do upravovaného dekoltu. Císařská hostina sice začíná až po západu slunce, ale u dveří jsi viděla nějaké občerstvení. Za vytrvalého hovoru vedeš Arvala k tomuto místu a doufáš, že tam najde něco zajímavého. Jako na potvoru zrovna těsně před vámi otrokyně odnáší celý tác rybích specialit, které jsi doufala, že by mohly muže od Ledovcového moře zaujmout. Naštěstí nebyl tvůj odhad správný, vrhne se na slané kořeněné pečivo. Nervózně se ohlédneš. Žena, které tě chtěla zbavit přízně bohatého „obchodníka“, se nyní zastavila ve společnosti Gaahova kněze a ozbrojenců, kteří ho hlídají. Podle jejího výrazu mužem opovrhuje a dle jeho úsměvu se tím on velmi dobře baví. V jednu chvíli, ačkoli jej nemůže prostě odmítnout a ihned odejít, hodí velmi nebezpečně vypadající pohled tvým směrem. Opravdu je čas zmizet. Jediné místo, které znáš a snad najdeš, je tvůj pokoj. To by nemusel být špatný cíl. A nebo jen tak vyrazit palácem a doufat, že narazíte na něco zajímavého... „Nechám se překvapit, holduji všem druhům zábavy,“ dodá s úsměvem Arval, v jedné ruce číši s vínem, v druhé kořeněné pečivo. |
| |
| Archanův pokoj Nakonec jsem se o jeho pohodlí postarala sama, vlastně bych se ani nedivila, že ta otrokyně co mu měla být po ruce nepřišla protože se bála. O tom, že by jsi nechal zmrskat jsem ani na chvíli nepochybovala. Aspoň se uklidnil a na nějakou dobu zažehnala jeho hněv, snad na toto krátké nepohodlí brzy zapomene. Donesla jsem mu oblečení, stejně tak jídlo a pití, aby se mohl vzpamatovat toho ošetřování a jedu té přerostlé slepice. Zahrála jsem mu i pro potěchu na harfu, měla jsem dojem že hudba je na takové pošramocené nervy nejlepší. Zrovna, když jsem mu upravovala límeček na košili se mě zeptal, jestli bychom na té večerní slavnosti nechyběli. Na okamžik se zamyslím, zajímalo by mě proč je to setkání tak důležité a proč toho známého raději nepozve sem. Začínala jsem být opravdu ráda, že na mě Horst myslel a nechal mě hlídat. „Myslím, že si toho nikdo nevšimne, Archane.“ Pousměji se na něj a pohladím ho po tváři. „Tak a jsi zase fešák.“ Řeknu a odstoupím od něj, spokojeně přikývnu. Teď už vypadal, jako kdyby se mu vůbec nic nestalo. „A kdy chceš do toho hostince vyrazit?“ zeptám se ho a usadím se na židli. |
| |
| Trůnní sál Nechám výstřih na pokoji v té nejrozhalenější podobě, kterou mi mé poněkud příliš důstojné šaty dovolí. Nepřitahuje jen pohlady kapitána, ale i některých dalších mužů nablízku. Není jich zrovna málo. S uspokojením si všimnu, že ta druhá kráva, co se tak nebezpečně blížila, už má jinou zábavu. Přemýšlím, jestli by dohoda o vzájemném si nelezení do zelí fungovala i s jinými ženami. Ne že bych ji pro příště hodlala dodržet, ale... Tenhle pirát je zatím volný. Ta kráva se na mne dost zle podívá. Ne, pirát musí pryč. Jako na zavolanou, po chvíli před nás otrokyně přinese občerstvení, pirát si bez váhání vezme víno a pečivo. Ryby mu asi chutnat nebudou, zvláštní. Sama si vezmu jen víno a trochu se napiji – ale jen velmi, velmi opatrně. Teď si opilost nemůžu dovolit. Letmo si vzpomenu na Esteřino varování, ale – když pije i Arval, snad je to docela bez rizika. A co vás přivádí sem do paláce? Jak dlouho se tu hodláte zdržet? Na kapitánovo ujištění, že holduje všem druhům zábavy, se znovu mírně usměji. Nepochybně většinu z nich tento palác nabízí. Některé se ale nesmí provozovat v sále plném lidí... Upravování výstřihu teď použiji spíše jako záminku k tomu, abych si pohladila ňadra. Dopiji víno z číše a beze slova vyvedu piráta ze sálu a dosahu případných konkurentek, proplétajíc se labyrintem chodeb směrem ke svému pokoji. Přemýšlím, jestli mne znásilní na nejbližší osamělé chodbě nebo ne, a ta představa mne docela pobaví. |
| |
| Zimní zahrada Žena už se zase usmívá, když ses trochu polekal prudkého deště bušícího do oken. Zase ten opovržlivý pohled, jakým častujeme hloupého psa, který nepochopí, že hozený klacek ve skutečnosti zůstal v ruce. „Nelži Markusi, raději řekni pravdu, přece jen, obelhávat někoho, jako jsem já, chce o něco více zkušeností, než máš,“ řekne a pomalu se za tebou podívá, když se přesouváš za ni. Nakonec toho nechá, dívá se před sebe, směrem k oknům, a čeká, co uděláš. „A neříkej mi má milá, známe se příliš krátce, na takové oslovení, Markusi z rodu lidí. To se nehodí,“ kárá tě dál, ale pod tvými dotyky se zachvěje, jako by byla nezkušená panna. „Milá také nejsem, vždyť jsem ti to říkala. Ale ty uvidíš hezkou ženu a nechceš věřit tomu, že by byla mrcha, i když ti to sama řekne. Jak legrační, když se vy lidé necháte ovládnout vášní.“ Ruka opustí dýku, asi se opravdu obejde bez násilí, i když nepochybuješ, že by ti temná elfka dokázala způsobit mnoho bolesti jen holýma rukama, možná i horší bolesti, než jakou je schopna způsobit dýka. O mučení, jakým vystavují temní elfové své lidské zajatce, jsi slyšel nejednu historku. A máš za to, že minimálně polovina je pravdivá... „Řekni, Markusi, co bys teď nejraději udělal. Ale bez lží a vytáček,“ varuje tě a v jejím hlase opravdu zní výhružný tón. „Zalžeš a pak udělám já, co chci. A nevěř tomu, že by si to vychutnal někdo jiný, než já sama.“ |
| |
| Fredrik a tajemné setkání Našlápnuto do akce jsem měl velmi dobře, cílů bylo vybráno několik, což značně zvyšovalo šanci na úspěch v celém podniku. Přesto se nakonec celý plán sesypal jako dům z karet. Stačil letmý, možná až podvědomý pohled koutkem oka. Císařovna? Slyšel jsem mnoho vyprávění, dle některých báchorek o její kráse a cítil jsem velké nutkání si císařovnu prohlédnou z blízka. Ale byla to skutečně ona? Otázka zněla jasně, zato odpověď byla více než nejistá. Ale byl by to jistě hřích, který by mi do nejdelší smrti nikdo neodpáral, pokud bych se tuto variantu nesnažil prošetřit. Udělal jsem ještě pár kroků ke stolu, který jsem měl původně v plánu minout, ale nyní pro mou maličkost byl záchranou. Nechtěl jsem se žádné z překrásných dam a panen dotknout a zde na mně vězela prázdná, někým stejně smýšlejícím jako já vyloupená váza. Pohotově jsem kytici růží vložil do ní a jako by s uměleckým pohledem romantika v srdci růže rovnoměrně rozhrnul, aby váza nebyla tak prázdná. K dámám a pannám, tvořícím skupinu mého ještě nedávného cíle se s pokorou ukloním a zamířím jakoby ve svých stopách zpět, lehce se vmísíc mezi diskutující skupinky. Příliš neváhám ani neotálím. Zamířím přímo ke stolu, kde jsem před malým okamžikem vzal těch několik růží pro své bývalé favoritky a nyní důkladně vyprázdním celou vázu o její zbytek růží. Takto vyzbrojen zamířím za stínem, který mi neustále vrtá v mysli. Byla to, či nebyla císařovna. Zahlédnu mladou otrokyni, ještě vlastně děvčátko, aspoň si myslím, že to je otrokyně, dle informací, které jsem dostal při ranní rozmluvě. Proběhne dveřmi s táckem v ruce a vrátí se ven bez něj. Usměji se na ní a jen tak dvěma prsty uvolním jednu z růží a podám jí děvčátku. „Krásná panno, můžeš odejít, již zde tvých služeb nebude zapotřebí.“ Chviličku sleduji její ruměnec ve tváři a následně, její cupitavé kroky kus stranou. Je jasné, že nemůže místnost opustit, ale může mi dát prostor k jednání. Zastavila u sloupu a přičichla si k růži a já se musel usmát. Jednou jednou budeš lámat mužská srdce jako dnes párátko. Vstoupil jsem do dveří opatrně. Nejprve jsem nahlédl a pak vstoupil. Žena, možná ještě dívka, velmi krásná a spanilá. Císařovna. Blankytně modré šaty, s bílým pruhem vprostřed, zručně vyšívané zlatem, celé nádherně doplňující téměř až neuvěřitelně krásně barvu císařovniných vlasů. Byl bych zůstal úžasem stát, sledujíc jí. Nebýt jemného pohybu, naznačujícího, že si mé přítomnosti všimla. V sále její spanilá krása zdaleka tak nevynikla jako zde ve světle denního slunce pronikajícího dovnitř pokoje. Následovala rychlá úklona dle dvorské etikety s vyčkání císařovniných slov. Císařovna promluví a já se osmělím a pohlédnu na ní. Zdá se, že je dobře naladěná a má přítomnost jí až tak nevadí. „Má císařovno.“ Podniknu ještě jednu úklonu o něco menší, přesto splňující veškeré požadavky dnešní doby. „Zajisté, má paní, stejně jako Vaše výsost má ve svém srdci lásku ke svému lidu, tak i já mám ve svém srdci spousta místa pro všechny ztracené duše, které potřebují pomoc služebníka božího, či radu a pomoc přítele. Tyto růže jsem však vybral pro tu nejkrásnější z žen, která dnes zavítala do prostor tohoto paláce a jelikož mé postavení nedovoluje, abych tyto růže předal osobně, tak budu věřit v boží prozřetelnost, že navedou kroky této Heleny, nejkrásnější z žen, jak pravý epos, přímo k těmto růžím a dotyčná tak získá přízeň bohyně Dary, ochranitelky manželství, věrnosti a domácího krbu.“ Pronesu svou dlouho řeč, snažíc se pečlivě intonovat. Poté o dva kroky přistoupím k císařovně a kytici položím vedle tácu s plody moře, jen nepatrný kousek od ruky císařovny, ještě lehce špinavé od zbytků posledního sousta. A opět o dva kroky ustoupím a ukloním se. Za celou dobu mi lehký a příjemný úsměv neopustí tvář. |
| |
| K rytířskému sálu S úsměvem při vzpomínání na otce přijmu pohár s vínem a mlčky přejdu narážku na ochranu před některými místními dámami. Vrhnu k hloučku dívek a žen zvědavý, zkoumavý pohled, abych si ověřila svou teorii. Ale nic kromě přehnaných výstřihů, nakrucování a křečovitých úsměvů neshledám neobvyklým a hlavně nebezpečným. Prostě palácové kokety, jedny dívky dosahují svých cílů prací, jiné…hm…vlastně taky prací, ale jinou…nejstarší řemeslo v brokátu a zlatě. Se špatně skrývaným opovržením odvrátím zrak a obrátím se zpět ke svému průvodci. Zběžně se ještě rozhlédnu po jeho ochrance. Je zvláštní, že tak náhle zmizela a já jen doufám, že v tom není nějaký háček. Konec konců, každý elf nebo starší muž v sále by mohl tvrdit, že je starým známým mého otce a s trochou důvtipu by si mohl být jist, že nebudu mít pochybnosti…Na druhou stranu, já, jako ochranka pana Markuse jsem se také vytratila z jeho společnosti se stejnou dychtivostí a rychlostí, jako to udělal mladý pán a nezdá se, že by se on nebo jeho doprovod starali o to, kde jsem…vlastně už dávno zmizeli z mého zorného pole. Ovšem, kalerijští žoldnéři, nevím sice jak uvítají naši společnost, měla jsem pocit, že si drží určitý punc privátnosti a nepřístupnosti, ale přinejmenším jsem zvědavá na rytířský sál. Zajímáte se o zbraně a umění boje? Současný koníček nebo stará vášeň? pozvednu zvědavě obočí, zatímco procházíme chodbami paláce směrem, kterým jen tuším rytířský sál. Mé staré vzpomínky jsou ale zaneseny novějšími zážitky a prolínají se jistě s mnoha jinými paláci a chodbami, jimiž jsem ve svém životě procházela. Jakoby se tu mnoho změnilo a já jen tápala v paměti jako slepec. Je mi jasné, že s otcem se tento muž mohl setkat jen v otázce vojenství a nebo bezpečnosti cest a hranic. Ovšem jedna věc je funkce a jiná skutečná záliba. A toto téma jako téma konverzace je mi rozhodně bližší než řeči o počasí, skvostech císařského obydlí a kdo ví čem ještě. Rozhodně si ale nejsem jistá, jak mohu být nápomocná při Vašem zkoumání schopností kalerijských zabijáků? Ostatně, jejich pověst hovoří jasně a nepředchází je neopodstatněle. Měla jsem možnost vidět pár těch mužů v akci a věřte mi, nerada bych se dostala na stranu jejich protivníků. Možná bych se mnoho naučila, ale snad až na příliš krátkou dobu… Ušklíbnu se a zlehka se zamračím, neboť jediným měřítkem, které zatím vidím je souboj, do něhož se mi ani v nejmenším nechce. Na druhou stranu by mohlo být zajímavé seznámit se i s kalerijským vyslancem a jeho lidmi…ačkoliv osobně bych se jim raději vyhnula jako na cestách. |
| |
| Ztraceni kdesi pod palácem Po jeho slovech se musím zlehounka pousmát, pak se nechám vést. Rychlý a na člověka tichý běh mi nedělá potíže, přesto mi připadá, že vedle kočičích kroků Ahwara působím asi tak ladně, jako kamenný obr. Některé lidi, které míjíme, poznávám a vpravdě mě i přes Ahwarovu hbitost a plášť, co dokáže skrýt trochu znepokojí přítomnost Zarakalova donašeče. V tu chvíli na mě zas dopadne stín vzpomínek z předešlé noci. Císařovna si jistě musela všimnout toho škrábance. Možná se její muž dovedl vymluvit, ale... Co když na to tak jako tak někdo přijde? Nechce se mi příliš věřit, že by Araviar dokázal ošálit i takového Zarakala, u kterého se zdálo, že má oči a uši všude. Pokud to nesvedl u císařovny, tak by byl zázrak, kdyby u tohoto muže ano. Odmítla bys, měla bys problémy. Přijalas... a máš je možná ještě větší, než by bylo patrně cokoli jiného. stisknu rty. Jsou chvíle, kdy si vskutku připadám jak... Kde to... vcelku bezradně se rozhlédnu, i když v šeru toho moc nespatřím. Zadívám se do Ahwarovy tváře ve stejnou chvíli, kdy se na mě on otočí, takže mu nemusím ani říkat, že tuhle část paláce skutečně neznám. A že z toho nemám dobrý pocit, také ne. Nikdo zde patrně dlouho nebyl. Dveře i nápis jsou zaprášené. Možná vidět lépe, zadívala bych se k veřejím, zda jsou i u pantů pavučiny a zda-li sem opravdu nikdo dlouho nešel, jak to zatím vypadá. Ještě jednou se rozhlédnu, oči pomalu přivykají, ale zcela ostře vidět nebudou nikdy za daných podmínek. A zvědavost v Ahwarových očích se mi už pranic nelíbí. Doufám, že ty dveře nebude chtít otevřít. Nemusí za nimi být nic... ale proč pokoušet osud? Přesto tam zatím mlčky stojím, jen s úzkostí staženým hrdlem. Jako by sled událostí od včerejšího rána až do toho dnešního nestačil... |
| |
| Archanův pokoj „Nejraději bych vyrazil hned“, usměje se na tebe a probírá se svými věcmi. Posbírá si několik věcí, pár šperků, převážně prstenů, peníze, nejspíše oblíbený kabátec. „Připravená?“ otáže se, když tě doprovodí do tvého pokoje, kde se pro změnu můžeš připravit ty. „Tak vyrazíme. Sluší ti to Ester,“ zhodnotí tvůj vzhled a pobídne tě první do dveří. Vyrazíte nenápadně na cestu z paláce. Zastavíte se ve zbrojnici palácové stráže, kde si Archan vyzvedne svůj krátký meč. Připne si jej k pasu a pak již vyrazíte na ulici. Bouře netrvala dlouho, i když je poměrně chladno, žíznivá půda nasála většinu vody a mnoho kaluží na cestách nezůstalo. Projdete společně tržištěm, kolem cechu obchodníků, přes několik náměstí a pak zamíříte do čtvrtě, která se vyznačuje větším množstvím přistěhovalců. Elfů, trpaslíků, těch, kteří buď nebyli už ve své domovině šťastní, nebo je rozpínající se říše lidí donutila přesunout se do jejich měst. Začínáš být nesvá, mnoho nelidí tě pozoruje, uvědomuješ si, že tady, tady je to rasismus naruby. Skupinka temných elfů je rozhodně po zuby ozbrojená a má na tvou adresu neslušné poznámky. Trpaslíci u kostek si něco bručí a snaží se jeden druhého obehrát o kořalku a peníze. Lesní elf v kápi a bez ruky, žebrající, vás pozoruje po očku. Dojdete k hostinci „U Rudovouse“, který zrovna nevypadá nejlépe, hlavně proto, že je tu větší koncentrace temných elfů. Už už začínáš mít strach, že to nedopadne dobře, dívají se na vás opravdu jako na kořist. Když v tu chvíli zpoza čekajících vyrazí jeden z elfů. Má rezavé vlasy i vousy, je to spíše půlelf, míšenec, bastard. Na pravé ruce má fialovo modré tetování, které znázorňuje dvě runy ve Starém jazyce, ale nevíš jaké. „Bratře,“ osloví Archana a obejme ho, „koho jsi nám to přivedl?“ Podívá se na tebe tázavě. Měla by ses představit sama, pokud chceš ctít zvyky temných elfů. Nechat se představit někým jiným považují za slabost. |
| |
| Zimní zahrada "Pravda, lhát mi nikdy moc nešlo," Krátce nad tím tiknu obočím vzhůru a dál se usmívám. Letmo se dotýkám rty jejího ucha, ovšem při jejích slovech, kdy mě snad obviní z toho, že se neumím kontrolovat, se zamračím. "Hou hou hou," Sevřu její bradu mezi své prsty a natočím si její nádhernou tvář k té své. Během vteřinky jsem se smířil s možnými...riziky. "ještě mě neznáš. Ovládnout vášní? Sama sis výhružkami vydupala, abych se tě dotkl." Odpovím zostra, což se mé společnici zjevně nebude líbit. Budu trpět? Tápu a přemýšlím. A jedno vím jistě - není tu Ylwe, aby se pokoušela chránit můj vznešený ciferník. "Teď?" Postavím se před ní, dlaně položím na její stehna a mírně jej sevřu. Přivřu víčka očí a pevně ji sleduji. "Teď bych tě nejraději přehnul přes koleno a naflákal ti pětadvacet, Irien," Jsem drzý a budu za to potrestán. Ovšem nelžu. A představa, že jsem rozhněval tygřici, jenž se bude bránit, je přinejmenším zajímavá. Mírně se třesu. Proč? Protože bych se na ni nejraději vrhnul, ale odmítám dát jejím slovům za pravdu. I ona má na čase, aby se začala učit. Já jsem právě teď přijal fakt, že elfské ženy mohou být opravdu sexy... Jsi moc mladý, kolik může být jí? Luskne prsty a je z tebe zrnko prachu, hochu. |
| |
| V salónku s rybí pochoutkou a neznámým mužem Sleduji návštěvníkovo počínání. Inu, dá se říci jen bravo. Všechny zvyklosti a způsoby tohoto dvora ovládá vskutku dobře. Takže duchovní? optám se sama sebe zatímco muž přede mnou mluví. Jeho řeč je květnatá a dobře se poslouchá snad i proto úsměv, který mám na tváři není tak umělý a nucený, ale spíše příjemný a přirozený. Když dokončí svůj proslov položením kytice jen kousek ode mne na chvíli se na ní zastavím pohledem. Hlavou mi probleskne myšlenka na Kenofera. Nejspíš se tu dnes ukáže. Bude ho třeba. Úsměv se ještě o něco více rozšíří a já vzhlédnu zpět ke svému společníkovi. „Jste nejen dobrý řečník, ale i galantní muž,“ pronesu mile. Kdy mi naposledy Araviar dal kytky? Pomalu jsem začínala cítit, že na mě padá náladovost. Chvíli taková, jindy maková. Právě teď sentimentální. Znova se usměji jen abych zakryla svoje stávající rozpoložení. Škoda jen, že neuctívám onu bohyni, o které jsi mluvil, pomyslím si zpětně. V na stálém tichu je slyšet jen mírný šelest, který se k nám line z velkého sálu, kde snad ještě pořád jsou nějací lidé. „Jaké je vaše jméno?“ optám se a položím pochoutku, kterou jsem dosud třímala v rukou, zpět na tác. Ruce si zlehka otřu o sebe abych smetla drobečky načež svou pozornost opět věnuji onomu muži. |
| |
| Veannin pokoj Chvíli přemýšlíš, proč pirát nedal přednost rybám. Napadlo tě několik možností, buď se jich za život najedl tolik, že se jim vyhýbá kde může, nebo místní ryby považuje oproti těm ze své domoviny za odpad a to i když jsou připraveny šéfkuchařem v císařském paláci. Víno je jemné, kořeněné, jedno z lepších, co se dá sehnat. Patrně z Bruzie, císařovi sluhové se zajisté starají, aby nikoho z hostů neurazili. Sice ti trochu na jazyku zhořkne, když tě hned přepadnou myšlenky na jed, ale nakonec se přestaneš bát a tak si tu trošku vína, kterou se rozhodneš vypít, náležitě vychutnáš. Slíbíš si, že budeš opatrnější. Když už jdete spolu prázdnou chodbou, místo očekávaného vrhnutí se na tebe Arval konečně odhalí tajemství svého příjezdu: „Neměl bych ti to říkat, ale mám za to, že to nikomu nepovíš. Císař svolal Radu. Spousty lidí, kteří jsou trnem v oku králům, vévodům a ostatní šlechtě, kteří jsou skutečně těmi, co vládnou světu. Ať už obchodem, intrikami nebo magií a svazky s božstvy.“ Trochu se vytahuje, máš takový pocit. Možná schválně, že by to byla pravda? Že by byl opravdu Arval jeden z nejmocnějších lidí v císařství? Pohlédneš na jeho rozesmátou tvář. Těžko. Bohům žel, pirát a obchodník v jedné osobě se na tebe nevrhne v žádné uličce ba ani poté, co se za vámi zavřou dveře tvé komnaty. Nedá se říct, že by byl přímo netečný, spíše vyniká sebeovládáním a zkouší. Zkouší tě. Usmívá se a čeká, co uděláš, abys ho dostala do postele. Alespoň si to myslíš, v tu chvíli tě začnou nahlodávat pochyby. Vybrala sis dobře? Co když o nic z toho, co mu můžeš nabídnout jako zábavu, vlastně nestojí? To by nebyl dobrý začátek v paláci. Z číše, kterou stihl u stolu dolít až po okraj a cestou vypít, dopije poslední kapku a odloží ji na stolek. „Řekni mi něco o Noriku, neznám to tam,“ tak tohle jsi nechtěla slyšet. To se chce vážně vybavovat? |
| |
| Cesta k sálu Pohled k přítomným dvorním dámám, kurtizánám a šlechtičnám (upřímně, moc v tom nevidíš rozdíl) tě ubezpečí, že sice žádné fyzické nebezpečí od nich nehrozí, ale nejsou snad právě dvorní intriky a unudění řečmi k smrti to, čeho se velvyslanec z rodu Prvorozených tolik bojí? „Měl jsem za to, že své umění tady v paláci dávají rádi na obdiv. Halas z rytířského sálu se rozléhá chodbami, stejně jako řinčení zbraní či křik otrokyň z jejich pokojů. Nemyslím, že by se chtěli držet zavření v sále a nikoho nepustit dovnitř. Umění boje? Ach ano, kdysi dávno jsem k němu měl poměrně blízko. Ale nyní by to bylo spíše tím, co jste nazvala současným koníčkem. Jsem zvědavý, jak vypadají a bojují muži, kteří jsou pokládáni za tak dobré bojovníky.“ Rytířský sál se opravdu nedá přeslechnout. Hlásí se třeskotem mečů, pokřiky přihlížejících a nakonec sprostým zaklením padajícího bojovníka doplněný zacinkáním kroužkové košile na dláždění. „Já myslím, že na něco přijdeme. Jak jsem říkal, je to už mnoho let, co jsem byl spojen s čímkoli, co má něco společného s bojem. Zajisté bychom mohli začít tím, že mi něco řeknete k tomu, co uvidíme. Určitě nebudu chápat zhola nic.“ A taky že měl velvyslanec nejspíše pravdu. Protože to, co předvádí válečnická „elita“ v rytířském sále, to je opravdu nářez... Rytířský sál Rytířský sál je pěkná, světlá místnost. Mramorová podlaha, po stranách stoly a židle z tmavého dřeva, příjemně kontrastujícího se stěnami a podlahou. Místnosti dominují velká, vysoká okna po pravé straně a na levé je doplňuje freska zpodobňujícího rytíře na koni, jak zdolává draka. Nápis na fresce je doplněn nápisem ve Starém jazyce, runy vypadají překrásně, ale nerozumíš jim ani trošku. Klenba podpírá strop a vytváří tak úžasnou akustiku, kterou snad někdo přímo vyladil pro třeskot zbraní. Žoldnéřů je to celkem sedm. Jsou to všichni až na jednoho mohutní muži, někteří s pečlivě upravenou tváří, jiní zarostlí po vzoru barbarů, kteří sdílí hranice s Kalerií na severu. Své kožešiny odložili, protože je tady nejen teplo, ale při boji se rozhodně zapotí. Většina má na sobě jednoduché oblečení (i když při pobytu v paláci alespoň čisté), košili, kožené kalhoty, občas někdo kazajku. Kus poctivé tarémijské nebo daricijské ocele má ale v rukách každý. Zajisté to nejsou jejich zbraně, s něčím takovým by se žádný z nich nespokojil. Určitě by všichni dali přednost zbraním z kalené kalerijské oceli, možná někdo by nedal dopustit na nargadskou čepel. Co ale provádějí? Dva z nich bojují uprostřed místnosti. Na tom by nebylo nic divného. Jenže, oba jsou k sobě připoutáni lanem, které oba drží v levé ruce a rychlým škubnutím se občas snaží vyvést toho druhého z rovnováhy. Na tom by nebylo také nic divného. Ale to, že mezi nimi chodí naprosto vyděšená otrokyně s šátkem přes oči a oni vedou své výpady kolem ní, to je šílené. Zdá se, že součástí pravidel je, že se jí nesmí ani jeden dotknout, ani provazem. To ale nic nemění na tom, že ostatní se snaží dívku křikem zmást a hnát ji z jedné nebezpečné situace do druhé, stejně tak bojující se snaží donutit protivníka, aby ji nechtěně zasáhl. Váš příchod téměř nikdo nezaregistruje. |
| |
| Tajemné dveře „Máš strach?“ zeptá se opatrně a podívá se na tebe. „Ne, spíše obavy,“ odpovíš. Dveře vypadají zašle, opravdu si myslíš, že tu dlouho nikdo nebyl. Ale pavouci si jejich okolí z neznámého důvodu nevybrali. O chvíli později zalituješ, že jsi neřekla „ano mám“. Třeba by dveře nechal zavřené a možná už byste spolu běželi deštěm a větrem do zahrad. Jenže tak se stalo jen to, čeho ses opravdu bála. Elf chytí za kliku a dveře otevře. Pohlédneš do černo černé tmy. On udělá první krok a vytáhne z kapsy něco malého. S prasknutím to zlomí, věc zaprská, zasyčí a rozzáří se mihotajícím plamenem, který ozáří místnost před vámi. Vykročí do něčeho, co vypadá jako velký sál, dlouhá místnost, která by mohla být třeba skladištěm, jídelnou, sklepem pro sudová vína či hrobkou. Kdyby v místnosti něco bylo. Je tak obrovská, že s těžkostmi vidíš boční stěny, konec vůbec. A tak depresivně prázdná. Postupuje dál, nezbývá ti, než jít s ním. Elfí zvědavost není něco, o čem by se vyprávělo, ale jestli mají ladnost pohybů zděděnou po kočkách, tak tuto vlastnost nejspíše také. Pokud není vlastní jen tomuto muži. O mno kroků později dojdete ke konci síně. Je opravdu prázdná, nevedou z ní další dveře ani jiný průchod. Až o něco později si povšimneš, že v rohu místnosti je zvláštní stavba. Vypadá to jako portál ze svou zakřivených sloupů, které se setkávají asi dva kroky vysoko, kříží se a ještě kousek pokračují. Dle štíhlého tvaru a run to bude práce elfů. A velmi stará. Ahwar k ní přistoupí a se zájmem studuje nápisy. Natáhne se k ní s nutkáním dotknout se sloupu. |
| |
| Zimní zahrada Nestalo se nic, čeho bys prozatím litoval. Dotek rtů na uchu se ženě líbil, což jsi poznal tak, že tu neupravila obličej dýkou. Možná se ti to zdálo, možná i jemně vzdychla. Dokonce si nechá i tvář otočit k tvojí, i když vidíš, jak přivře oči. Toto dominantní gesto od někoho jako jsi ty snáší patrně s velkou dávkou sebeovládání. Je to na hraně, riskuješ a dobře to víš. „Já nevyhrožuji, jen říkám pravdu o tom, jaká jsem, co dokážu a jaké mám pohnutky,“ sleduje tě, když změníš místo a postavíš se před ni. Na ruce položené na stehna neříká nic. Usměje se a ty už víš, že poznat u ní, kdy se směje upřímně a kdy je to předzvěst škodolibosti, prostě nedokážeš. Přehodí si nohu přes nohu a ty chtě nechtě ucukneš. „A uděláš to? Nebo se bojíš?“ ušklíbne se. Mírně pohupuje nohou a i když ne nahlas ... směje se ti. |
| |
| U Rudovouse Archan chce vyrazit hned, přikývnu a čekám až se připraví, pak mě odvede k mé komnatě, kde se jen upravím, vezmu si svou dýku s dlouhou čepelí vyrobenou z Mitrilu a rukojeť z vybělené kosti Draka. Je to opravdu cenný dárek a i když nebyla nijak zdobená, měla jsem ji ráda pro její jednoduchost. Pak si pod šaty, ke stehnu řemenem připnu menší váček s trochou peněz spolu s další menší dýkou, nakonec žena musí být vždy připravena. Když se mě Archan zeptá jestli jsem hotová, usměji se na něj a přikývnu. "Děkuji." Řeknu jak pochválí můj zevnějšek. Vyrazíme, jsem zvědavá kam nakonec půjdeme, kde byl ten hostinec? Jak se, ale blížíme ke čtvrti vyhrazena převážně přistěhovalcům začnu být nesvá, to nebylo zrovna bezpečné místo, přesto jsem nedávala nic najevo. To by klidně mohl být impulz k tomu mě napadnout, nedávat najevo slabost. Nelíbilo se mi, jak na nás koukají, proč chce Archan zrovna sem? Když zaslechnu jak temní elfové na mou adresu pronášejí nějaké neslušné poznámky, zatnu zuby a zpražím je pohledem. Nakonec je dobře, že temní elfové mají za vládce jenom ženy, v jejich světě jsou ženy nadřazené, celkem hezká představa, kdyby tedy v tom hlavně nebylo tolik toho násilí. Všimnu si toho žebrajícího elfa i on si nás měřil, skvělé a to já normálně mám s mrzáky soucit, být kdekoliv jinde, hodila bych mu pár mincí, ale tady by to klidně mohlo znamenat onu slabost. Tady by snad i úsměv mohli pokládat za slabost. Zamračím se na Archana, abych mu tak beze slov dala najevo, že se mi to tady nelíbí, nevím jestli si toho všiml, ale nahlas nic neříkám. Konečně dojdeme k hostinci, nic moc tedy, vůbec nechápu proč chtěl abych s ním na toto místo šla. Temní elfové se netváří zrovna dobře a pak se k nám vydal jeden míšenec, zvědavě si ho prohlédnu jak se s Archanem zdraví. Bratře? To myslí jako že jsou opravdoví bratři nebo to je jen nějaké to bratrské přátelství? Pak se otočí na mě, ale pořád mluví na Archana, zamračím se na něj a založím si ruce na prsou. "Pokud chceš znát mé jméno tak se ptej přímo mě, když před tebou stojím a ne jeho. Umím mluvit." Řeknu mu a mračím se, zuby mám pořád zatnuté, hlavně z nervozity. Podívám se na Archana. "Proč jsi mě vzal sem, Archane? Myslela jsem, že jdeme za zábavou a ne někam kde nám půjde o krk." Mračím se na něj. |
| |
| Rozhovor s Arvalem Zvláštní, že by si pirát nakonec chtěl jenom popovídat? I takoví chlapi existují, navíc je možná prostě impotentní. To bude zase nuda... Ale má peníze, takže jedno z obvyklých schémat, která kurtizána musí ovládat - poslouchat jeho kecy, občas použít nějakou tu universální odpověď a smát se jeho vtípkům. Třeba nakonec dojde i na něco zajímavějšího. Možná si chce chvilku popovídat, anebo možná...možná nechce svádět, ale nechat se svést. To konečně kurtizána musí umět taky. Nesmím ho začít nudit, to je hlavní. Arval se posadí na křeslo a vezme si do ruky sklenku. Popíjím víno a maně si uvědomuji, že mne před tím Ester varovala. Víno je docela dobré, podobná mám ráda. I proto se rozhodbu pro poněkud mírnější variantu dodržování Esteřiny paranoidní diety - budu jíst a pít jen to, co přede mnou sní nebo vypije ještě někdo jiný. Aspoň prozatím, pak zkusím, jestli si umím aspoň něco uvařit sama. O tom přemýšlím, zatímco Arval blábolí o tom, jak je úžasný a mocný. Jo, jo, ty zrovna. Norik? Co o něm chcete vědět? Velké město v malé rozhádané zemičce jménem Marias. Bažinatá, napůl pustá zem na západě, plná rodových svárů a loupežníků... Odchází odtamtud mnoho lidí, když chtějí poznat, ehm, někoho zajímavého, pohlédnu na Arvala. Sakra! Nesmím ho začít nudit! Musím ho svést... A asi mu jde spíš o zábavu ze svádění než o sex jako takový. Takže... Sednu si na opěradlo jeho křesla, přitisknu se k němu, položím mu ruku kolem krku a dám si záležet na tom, aby se vysoce vyhrnutý lem šatů při sedání vysunul co nejvýš na bílé stehno. Vy máte určitě mnohem víc k vyprávění než já... Váš život je jistě podstatně zajímavější. |
| |
| Zimní zahrada Pomalu se narovnám. Snažím se dýchat zhluboka, abych utišil hříšný chtíč, který se ve mně probouzí, a zároveň se snažím, aby na mně nebylo nic poznat. Chtěla by, abych to udělal? Inu, aspoň jedno její přání jsem splnil - směje se, zdá se být pobavena. "Ne." Odpovím stroze, ačkoliv představa, že bych ji vyhrnul šaty, odhalil nahou kůži a dotkl se na onom místě svou dlaní... Ale tohle se prostě teď nehodí a navíc to není to, co chci. A co dostanu. "Mohu se zdát jako hormony se zmítající cosi z rodu lidí, ale rád bych ti dokázal, že se umím ovládat." Klesnu na hlase, že má poslední slova nejsou téměř slyšet, a přistoupím ještě o trochu blíž k ní. Lehce si povytáhnu kalhoty výš a dřepnu si vedle. Zapřu lokty o svá stehna, vzhlížím k ní. "Stanu-li se Tvým učedníkem," Vrátím se k tomu, co bylo velmi rychle promlčeno. "budu se ti věnovat ve všech směrech a jsem si jist, že o zábavu, kterou si přeješ, bude postaráno. Ale zadarmo není nic a tvá neuvěřitelně hezká tvářička je mi málo," Tiše se uchechtnu, nevidím jediný důvod, proč by na to měla kývnout. Já si ji přeci vybral. Proč by měla projevit zájem o mě. Ještě pochybovat o sobě! To tak! "Jaký je důvod tvé návštěvy? I v jiných směrech bych mohl být nápomocen," Zabloudím prsty na její stehno a nakloním hlavu mírně k rameni. Je to zvláštní, mám pocit, jako bych se zaprodával ďáblu. |
| |
| U Rudovouse „Ostrá plavovláska,“ usměje se. „Bohužel, nezná naše zvyky,“ pokárá Archana, „ale to nevadí, tady jí za to někdo hlavu neutrhne.“ Způsob, jakým to dodal, dává tušit, že jinde bys už bez hlavy být možná mohla. Těžko říct, co si máš o tom myslet. Nejspíše jsi něco pokazila, možná i Archanova „bratra“ urazila. Nedává to přímo najevo, ale tvé zkušenosti z paláce se nezapřou. Ještě, než stihne Archan cokoli říct, míšenec znovu promluví. „Já se jmenuji Ar`tgara`a tse Rata, ale všichni mi tu říkají Rudovous. Velmi mě těší, že vás poznávám,“ vysekne ti poklonu, za kterou by se nemusel stydět ani na císařském dvoře. Cítíš, že i když se umí chovat podle lidských zvyků, činí tak nerad. Napětí se stupňuje a jeho vřelé jednání, s jakým vás přivítal, začíná rychle ochladat. Tvé instinkty ti říkají, že možná máš poslední šanci situaci zachránit. Archan nic neříká, ale vidíš, že je napjatý. Tušíš, že Rudovous je jen malý krůček od toho, aby vám popřál hezký večer a rozloučil se s vámi. Což rozhodně není to, co Archan chtěl. |
| |
| Veannin pokoj „Ale jistě, měl bych toho mnoho na vykládání, ale nevím, jestli je to všechno vhodné pro děvče, jako jsi ty. Přesto, že mé povolání je podobné ostatním, vyznačuje se tvrdostí a nelítostným trestáním těch, kteří si to zaslouží. K ženám se piráti také nechovají zrovna s úctou, takže to, co bych vyprávěl mým kumpánům v přístavní krčmě, to by tě mohlo pohoršovat,“ přemýšlí nahlas, „to si nedovolím.“ Řekne to ale tak, že cítíš, že pokud bys dala najevo, že něco sneseš, že ti povypráví cokoli. Jeho ruka zabloudí na tvé odhalené stehno, ne však nijak majetnicky či nenechavě, prostě a jednoduše tě pošimrá dvěma prsty, až se musíš usmát. „Přesto by se asi našla nějaká historka, která by za to stála,“ pohladí tě znovu a zajede i pod lem šatů. „Je známo, že tady na jihu, na východ od Daricie je Podmořská říše, kde vládnou sirény. Ale už málokdo ví, že sirény žijí i na severu, v teplých proudech mezi Rilijskými ostrovy. Od svých jižanských příbuzných se ale severské sirény liší. I vzhledem, ale nahá siréna...“ jeho ruka zajede ještě hlouběji, „...je stále překrásná žena.“ |
| |
| Zimní zahrada Irien se nepřestává usmívat. Patrně celou situaci považuje za poměrně zábavnou, i když to asi nebude zábava, kterou měla na mysli. Trpělivě poslouchá, co říkáš, a její úsměv přechází pomalu z pobaveného na škodolibý úsměšek. Jak rychle se mění nálady této ženy je těžké odhadnout. Jak ses ocitl na zemi netušíš. V jedné chvíli se Irientalansi vymrštila ze židle, jedním plavným (a nutno podotknout že velmi jemným) pohybem tě srazila na zem a přes tebe ležícího na zádech si žena obkročmo klekla. Šaty se jí vyhrnou při tomto manévru poměrně vysoko, rozparky v tom nezabrání. Že pod šaty nic nemá si uvědomíš vzápětí. Zapře se dlaněmi u tvé hlavy a nakloní svůj obličej velmi blízko k tvému. Opře se o tebe břichem a ňadry, cítíš teplo jejího rozpáleného těla. Také tě tímto poměrně dobře znehybní. „Pro mě jsou zase málo řeči, chlapče. Strach a lež nejsou mí přátelé a ty máš buď strach, nebo jsi lhal. Vyber si. Oh, jsem si naprosto jistá, že se mi budeš věnovat ve všech směrech a postaráš se mi o zábavu, kterou si přeji,“ řekne a vtiskne ti bolestivý polibek plný vášně. „A to dokonce zadarmo. Protože k mé tváři patří i tělo, schopné ti způsobit jak rozkoš,“ ucítíš její ruku v rozkroku, „tak bolest.“ Její stisk na onom místě o něco zesílí. |
| |
| U Rudovouse Cítím to napětí které mi zrovna na odvaze nepřidalo, byla jsem rozladěná a po pravdě i rozhněvaná na Archana, že mě vzal na takové místo. Zadívám se na Rudovouse a pokývnu mu hlavou. „Těší mě, Rudovousi, že tě poznávám. Jmenuji se Ester.“ Také se mu představím. „Omlouvám se, že jsem mluvila prvně tak příkře. Nechtěla jsem být neurvalá, jen se tady necítím ve své kůži což se odráží i na mém chování.“ Stisknu rty. „Možná, kdyby mě Archan informoval kam se chystáme, byla bych lépe připravená.“ Zamračeně pohlédnu na zmiňovaného. Ale pak se zase zadívám na Rudovouse a rozhlédnu rozhlédnu se. „Předpokládám, že tento hostinec patří vám, že?“ pousměji se. Tak když se to tady jmenuje U Rudovouse, tak jistě ano. A také bych uvítala nějaké vysvětlení proč jsme tady, možná že Archan chtěl navštívit bratra, ale z jakého důvodu sebou bral mě? Nevím jak bych se tady měla chovat. |
| |
| Můj pokoj Jsem mladá, ale neprožila jsem toho až tak málo... Ale můj příběh není příliš mnohotvárný a zajímavý, a, mimochodem, úcty k ženám v něm nebylo mnoho. Myslím, že snesu každý příběh. Krom toho, čím víc říkáte o nějakém příběhu, že je pohoršlivý, tím víc mne zajímá, co je vlastně jeho obsahem. A minimálně vy, Arvale, se k ženám chováte... výborně. To "výborně" je aspoň zčásti určeno faktu, že mne pirát konečně začal hladit na stehně. Přeci jen mu nejde jen o popovídání si... Stehno trochu zvednu, aby měl hlazení snazší, a zároveń se rukou objímající krk začnu dotýkat jeho hrudi a krku. Usměji se a zadívám se na jeho ruku, hladící mé stehno. Jeho historka mne příliš nezajímá, přesto řeknu: Pokračujte, Arvale... Jak vypadá taková nahá siréna? Jsem aspoň tak krásná, jako ona? zeptám se s úsměvem, z něhož je zcela jasné, jakou odpověď očekávám. |
| |
| Rytířský sál S pozvednutým obočím potřesu hlavou. To je falešná skromnost nebo mě zkoušíte, pane? Nakloním hlavu na stranu a vrhnu k vyslanci ostrý, i když zvědavý pohled. Jak může muž jako vy, s vašimi zkušenostmi a zálibou v umění boje tvrdit, že nerozumí nějakému stylu boje? Zejména takovému, který patří k nejznámnějším a nejstarším alespoň ve světě lidí? Nemluvě o tom, že se ptáte mne. Jaké jsou mé znalosti a zkušenosti vedle těch vašich? To spíš já bych se měla ptát a ponoukat vás k vyprávění a vysvětlování... Leda byste posledních pár století prospal, což vzhledem k věku mého otce není možné. Nakrčím nos a s širokým úsměvem zavrtím hlavou. V očích mi blýskne, když zvednu bradu a nakráčím vzpřímeně do rytířského sálu. Ale pokud si přejete můj výklad, prosím, třeba se dočkám toho, že můj popis doplníte zajímavými vědomostmi či postřehy. Spoléhám na to. Ukloním se krátce elfovi a obrátím pozornost zpět do sálu. Už při vstupu jsem musela vduchu obdivně zatajit dech, neboť zařízení sálu je stejně praktické jako luxusní a splňuje všechny představy o císařském Rytířském sále, určeném pro ukázkové půtky a představení. Zastavím se na místě, z něhož máme oba bezpečný, ale dobrý výhled na bojující dvojici, spojenou provazem. Chvíli ji s neskrývaným zájmem sleduji než znovu promluvím. Hovořím tlumeným hlasem a ačkoliv se snažím udržet věcný tón, ne vždy se mi to daří. Jak spolu muži zápasí a jen tak tak míjejí blýskajícími čepelemi nebohou otrokyni, ani já se neubráním leknhutí nebo obdivnému vydechnutí nad uměním kalerijců. Styl boje, který tu vidíte, patří k nejstarším hrám vůbec. V některých oblastech Kalerie dostávali bojovníci magické symboly na kůži, malované, tetované i řezané ostrýmin čepelemi. Ty jim dodávaly sílu, zuřivost či nezranitelnost, v tomto případě i přesnost a pevnou ruku. Alespoň podle legend, jež dodnes kolují mezi lidmi. Takovýchto soubojů existuje pochopitelně celá řada. Liší se ovšem jen tím, jaké riziko, kromě soupeře, je vloženo mezi bojující. Kromě nevinné dívky, rodinného příslušníka, dítěte, obvykle dospívajícího chlapce se mohou objevovat i divoká zvířata, která mohou kdykoliv zaútočit. Jindy jsou muži spoutáni nad hlubokou rokli či divokou vodu, obklopeni plameny nebo ohrožováni jinými bojovníky. To obyčejně, jde-li o souboj zajatců. Příčiny ke konání těchto her či soubojů jsou různé. Slavnosti, iniciace nebo také volba pro obsazení významné pozice. Je to souboj nejlepších z nejlepších. Nejen proto, že takový souboj nezvládne každý, ale také proto, že diváci chtělí skutečně brilantní podívanou. Což by rychle umírající začátečníci nejspíš nesvedli. Zvednu k elfovi tvář, abych se jej jedinným pohledem zeptala, zda mu takové vysvětlení stačí. Ústa mám lehce semknutá, takže působím vzdorovitě a pevně. Řekla jsem co se dalo. Zbraně, které drží, jsou z místních dílen, vyráběné podle staré tradice. Ovšem zdaleka nedosahují kvality kalerijské oceli. Pokud se nemýlím, kalerijci uchovali část prastarého umění elfů, které přizpůsobili svým podmínkám a možnostem. Ovšem jak vidno, není to jen ocel, co je proslavuje. Dodám, když odvrátím zrak zpět k dění v sále. Očima sleduji nejen bojující, ale i ostatní muže, kteří se do boje zapojují matením soupeřů. Vím, že bych možná měla litovat té dívky, kterou tu ohrožují na životě, ale jejich umění je pro mě příliš fascinující než abych se od něj odtrhla pohledem i myšlenkami. Teprve po několika minutách jsem schopná znovu zapátrat v sále. Pokud se mi to zatím nepodařilo, jsem zvědavá i na kalerijského vyslance. Ne snad, že bych jej chtěla oslovit, ovšem považuji za vhodé znát tvář toho, jenž si vydobyl tak vysoké postavení a z neznámého důvodu (alespoň pro mě) docestoval sem do paláce císaře. Ptejte se, pokud máte na co. A nebo mě doplňte. Alespoň budu vědět víc, jakmile se setkám s někým významným, kdo by měl zájem o umění kalerijských žoldáků, budu se moci vytáhznout. Uculím se uličnicky a s pokrčením ramen nakloním hlavu na sranu, když se pohledem znovu zastavím na tváři Asaviliana. |
| |
| Zimní zahrada Krátce vytřeštím oči, když se octnu zády na tvrdé podlaze a tiše vydám jakýsi bolestné zavrčení; i to slabé bouchnutí do hlavy nebylo zrovna příjemné. Promnu si dvěma prsty čelo, a chystám se zvednout, ale to už mám svou společnici obkročmo na sobě. Obočí se mi vyzývavě zvedne a v jednu chvíli mám pocit, že to není to jediné, co šlo v tu chvíli nahoru. Očima hypnotizuji její stehna, boky, ňaďra, která se mi vtěsnaly do zorného pole. Nemohu se moc pohnout, ale to mi vcelku nevadí. Možná se za chvíli budeme hýbat víc, než bychom si mysleli. "Pokud mám už volit, Má odvážná hvězdo nebes," Nejsem schopen pokračovat ve svých slovech, neboť jsem umlčen vroucím polibkem, který mi v těle nehorázně rychle rozproudí krev, jenž se žene nejen do hlavy, ale i do.. Odtáhne se ode mne a její ruka v mém rozkroku zaručí, že se mi tělem prožene silný elektrický výboj. Během vteřiny se stávám loutkou své silné touhy, i když tam dole najednou pocítím bolest. "Chtěl bych rozkoš, ačkoliv možná nebyla v nabídce." Vztáhnu dlaně k její tváři a jednou rukou ji vklouznu do jemných dlouhých havraních vlasů. "V momentě jako rozpálená poušť, pak jako mrazem zničená země bičovaná ledem a sněhem. Inspiruješ mě... velmi," Mluvím tiše a pokouším se i klidně, leč právě zjištěný fakt, že by mi tato žena klidně odebrala věc, která mě de facto drží na živu, není moc příjemný. Neváhám a zkouším. Pokrčím svou pravou nohu a se vší silou nás přetočím tak, abych se octl nahoře a měl tak možnost uvelebit se v jejím rozkroku. Lhal nebo měl strach... strach. Ano, strach. Že ti nebudu stačit, můj nekonečně barvami se měnící oceáne... Zadívám se na ni. |
| |
| Setkání s císařovnou Prohlížím si císařovnu. Je překrásná. Její ženské tvary, oděv, účes, vše dokonalé. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou nad skutečnostmi, které jsem v paláci za tu krátkou dobu pobytu zaslechl o císařových nocích ztrávených s různými ženami a přitom může být s císařovnou... Rychle sklopím oči, aby se mé pohledy nepovažovaly za dotěrné a s radostí u srdce vyslechnu císařovnina slova. „Vaše císařská výsost je šlechetná, jistě poznala, že jsem pouze muž prostého původu.“ Ukloním se. Věřím, že bych našel tolik věcí, které bych mohl této překrásné ženě říci, ale mé postavení dovoluje pouze mlčet. A přitom... Vytrhla mě z přemýšlení císařovna dalším dotazem. Jak se vlastně jmenuji. Mám říci pravé jméno nebo mnišské? „Fredrik, má císařovno, omluvte můj nedostatek taktu, že jsem se Vám sám nepředstavil.“ Sklopím hlavu a pokleknu jako projev pokory, hlavu již nezvedám. |
| |
| S Frederikem Vskutku člověk znalý naší etikety, pomyslím, když Frederika pozoruji jak přede mnou klečí. Byl to sice nedostatek taktu, ale tak netřeba někoho trestat déle než je nutno, když si i sám dotyčný onu chybu uvědomil. „Vstaňte Frederiku,“ pronesu nakonec. Tento člověk se zdál býti milý a mě samotnou začalo zajímat jak dlouho se v paláci zdrží. Ostatně času do zahájení hostiny bylo dost. Každý se nějak zabavil, tak nyní je řada na mě. „Nechtěl byste mi dělat společnost předtím než začne hostina?“ navrhnu pročež se zvědavostí očekávám, co mi mnich odpoví. Inu, co by se vlastně dalo čekat kromě souhlasu? Nezdál se být zatím nějak vázaný či, že by někam spěchal snad i proto jsem s jistotou očekávala, že se mi dostane kladné odpovědi. Po jejím vyslechnutí, ať už byla jakákoliv, položím Frederikovi další otázku. „Jak dlouho se v paláci vy a vaše družina zdržíte?“ ne, není to ani tak ze zvědavosti jako spíš...no dobrá. Snad i jsem trochu zvědavá, ale on to vědět nemusí a já si můžu jen namlouvat, že se ptám, aby řeč nestála. |
| |
| Rozmluva s císařovnou Hlavu skloněnou, pozoruji špičky jejích střevíců, nepatrně vykukujících z pod šatů. Na první pohled umělecké dílo, přesně sednou na nohu a při tom při přešlápnutí vypadají, jako by se samy nadnášely a ty zlatem vyšívané vzory. I tyto detaily, povětšinou zrakům skryté, krásně ladí k celé císařovnině róbě. Vstaňte Frederiku. Odrazily se mi v mysli slova vyřčena před zlomkem sekundy, abych se navrátil do reality. „Ještě jednou se omlouvám, Vaše Výsosti. V dnešní době člověk snadno vypadne ze zažitých pravidel slušnosti. Za hradbami paláce jako by se svět obrátil a jakákoliv slušnost mezi lidmi zmizela.“ Ještě jednou se ukloním jako projev omluvy, ale to již císařovna přednese další dotaz, který mě zprvu zaskočí, neboť něco takového jsem nečekal, ale na druhou stranu se nad tím v duchu zaraduji, neboť to je milé překvapení a jistě to bude pro mne i čest. „Mile rád, Má císařovno.“ O krok přistoupím a nabídnu krásné císařovně rámě, jako symbol toho, že je pro tento okamžik zadána a nemá tedy být vyrušována, pokud to sama neuzná za vhodné a k tomu jedno z mála privilegií, které je přípustné dle etikety pro kohokoliv i třeba posledního žebráka císařství. „Jeho výsost císař Araviar má jistě spoustu práce a jednání, má paní, jistě jste si sama všimla všech těch návštěvníků, kteří dnes předstoupili před dvůr a všichni vypadali více důležití, než naše malá výprava, takže zřejmě několik dní, ne-li týdnů. A kdo ví, kam mé kroky vede boží vůle, jsem prostý muž putující světem a pomáhající tam, kde je tomu zapotřebí, sic pouze božím slovem nebo schopnostmi učitele a vychovatele, nikoli silou. A třeba zde v tomto nádherném paláci potkám někoho, kdo ocení mé schopnosti a využije jich a povede tak mé další kroky. Pan Markus se zdá již nebude mých služeb potřebovat.“ Jdeme ani nevím kam, mluvím aniž bych si uvědomil, jak neslušně dlouho vykládám, ale nádhera paláce, vypracovaná do posledního detailu a přitom útulná a jednoduchá, přesto marně zápasící s půvabem krásné císařovny, pohodlně zavěšené v mé rámě, mě uchvátila. |
| |
| U Rudovouse Rudovous mávne nad tvou omluvou rukou a pozve vás dál. „Ano, je to můj hostinec,“ řekne, když za ním vstoupíte. Budova je větší, než sis myslela, také je uvnitř v daleko lepším stavu. Vlastně bys něco takového ani moc nečekala. Víš, že vidíš jen část. Před vámi je otevřená místnost osvětlená jen mosazným lustrem u stropu, ve kterém jsou zasazeny lucerny, a dalšími lucernami po stranách. Jsou tu dřevěné židle, prkenná podlaha a vůbec to tu vypadá jako poměrně slušný hostinec, jen je tu více stínů. Osazenstvo jsou ve větší míře temní elfové, ale jsou tu i lidé – obchodníci, členové cechů, prostě střední sorta. Dále hostinec vede někam dál, několika chodbami zastřenými závěsy, a také pokračuje do patra, kde vidíš luxusní polstrované židle, drahé lampy osvětlují každý stůl zvlášť. A ještě lepší osazenstvo. Politiky, učence, nižší šlechtu, otrokyně a kurtizány. Obdivně hvízdneš. Tady by se dalo najít nové kontakty! Rudovous vás odvede do patra, osadí vás ale na druhou stranu ochozu, který patro tvoří. Pod vámi je další velká místnost, ale potemnělá. Přesto máš pocit, že se tam něco občas pohne. Ozve se vydechnutí, tichý krok, vzdechnutí nebo zašustění, ale hovor žádný. „Prosím, usaďte se, objednejte si, hned budu u vás, musím ještě uvítat nějaké své přátele,“ odběhne vlastník lokálu. Temná elfka, otrokyně, krom těžkého kovového obojku a rudého tetování po celém těle úplně nahá, před vás položí lahev s vínem a dvě číše. Klekne si poblíž. „Tak, co na to říkáš?“ zeptá se spokojený Archan a pustí se do nalévání vína. Nějaký muž, který sedí osamoceně přes uličku, takový uhlazený typ s knírkem a mečem u pasu, tě sleduje. Když se na něj podíváš, kývne ti na pozdrav. |
| |
| U Rudovouse Když jsme vešli byla jsem překvapená, opravdu překvapená. Z venku bych spíš řekla... že to bude jen nějaký zaplivaný hostinec, kde se mimořádně koná něco zajímavého. Jak procházíme hostincem, musím se rozhlížet až dokonce tiše obdivně hvízdnu, tohle rozhodně bylo dobré místo k tomu si tu udělat známosti. Asi bych měla víc vycházet z paláce, vědět o takovém místě, tak bych rozhodně nebyla jen závislá na osazenstvu paláce. Možná je na čase s tím něco dělat, mladší už nebudu a v paláci si mě nebudou vydržovat věčně. Všimnu si potemnělé místnosti pod námi, která nejspíš sloužila k intimnějším záležitostem, aspoň jsem měla takový dojem z toho co jsem slyšela. Nakonec nás Rudovous usadí a hned se omluví, pousměji se a kývnu na něj, že rozumím a dívám se jak spěchá pryč. Najednou se u nás objeví temná elfka, otrokyně, celá potetovaná, s obojkem a nahá, po tom co nám předala víno se usadila poblíž. Byla jsem z ní trochu překvapená, copak temní elfové nebyli matriarcharní? A teď tu vidím temnou elfku jako otrokyni... tedy pokud to snad nedělá dobrovolně, protože se ji to líbí. Archan se tváří spokojeně a zajímá se co na to říkám, všimnu si muže, který mě sleduje a kývne na pozdrav. Mírně se na něj pousměji, kývnutím mu pozdrav oplatím a pak se zadívám na Archana. „Je to tu opravdu zajímavé, pěkné a také překvapující. Tohle jsem opravdu nečekala.“ Odpovím mu, ale pak se na něj mírně zamračím. „Přesto se na tebe stále zlobím, Archane. Měl jsi mě varovat, že chceš jít do této části města. Vyvedl jsi mě z míry a já se hrozně nerada dostávám do situace, kdy nevím jak se zachovat.“ Položím ruce před sebe na stůl a propletu si prsty. „Jak se mám chovat k tvému bratrovi? Je jasné že je temný elf jen napůl, ale mimy slovy jsem ho spíš urazila.“ Znovu pohlédnu na otrokyni. „Tady u něj snad neplatí, že ženy jsou nadřazené?“ |
| |
| Veannin pokoj „Příběh si nechme na později,“ rozhodne se zadívá se na tebe. S úsměvem tě chytí za zápěstí, asi jej tvůj dotek polechtal. „Teď mě stále více zajímá to samé, co tebe. Jak vypadá nahá siréna, to je těžko popsat. Nejsou úplně jako lidé. Jejich kůže je lehce zelená a hebká, ve vodě se nekrabatí. Mají ladné pohyby naučené přílivem a odlivem, vlasy si zdobí mořskými korály, perlami a pestrými chaluhami. Pohled mají zvláštní, nebezpečný. Postavy různé, ale vždy úžasné tak, že každý muž je musí milovat. Ale ohodnotit, jestli jsi stejně krásná, to můžu. Ale ne takhle,“ mávne neochotně rukou. „Sirény plavou nahé v moři a suší si své vlasy na slunci, na skalách. Beze skal a moře se snad obejdeme, ale bez toho dalšího spíše ne,“ zakončí svůj monolog a čeká, co uděláš. |
| |
| Rytířský sál „Trošku z obojího a trochu nic z jmenovaného,“ usměje se, „již jsem dlouho nebojoval a ač to nerad přiznávám, zapomínám. A ve světe lidí se mění vše tak rychle, že nestíhám držet krok. Těžko se to vysvětluje, ale je to prostě tak. Dlouho jsem nebojoval jsou v mém pojetí tři dekády.“ „A nebo vás zkouším,“ Asavilian na tebe lišácky mrkne, aniž bys to nečekala. Boj probíhá dál a jeden z bojovníků už vypadá unaven, nebo snad rozptýlený vaším příchodem. Elf pečlivě poslouchá tvůj výklad a občas přikývne na znamení souhlasu. „Vidíte? To je právě to, proč se ptám. I kdyby má znalosti bojových stylů nezrezavěly jako nekalené železo, právě ty společenské detaily, které se tak mění, to je to, čemu nestíhám rozumět.“ Po tom všem znovu přikývne, že mu to takhle stačí, vypadá zaujatě a také sleduje bojovníky. „Ale magické runy už jsou nejspíše opravdu mezi bojovníky spíše historií a legendami. Magické umění runotvůrců je již dávno zapomenuto. Nyní žoldnéři spoléhají většinou jen na mnohokrát kalenou ocel nakoupenou od trpaslíků v horách. I když kdo ví, třeba by na potomky těchto bojovníků-čarodějů člověk nebo elf ještě narazil někde v lesích či horách.“ Rozhlížíš se, ale Verazana Měděného, žoldnéřského vyslance, který předstupoval s vámi před císaře, nikde nevidíš. Patrně zde ponechal své společníky, aby se zabavili a nekomplikovali mu vyjednávání nebo prostou návštěvu na císařském dvoře. Z ničeho nic dívka vykřikne, až sebou trhneš. Čepel ji zasáhla na noze, otrokyně upadne, zděšeně si strhne šátek a tiskne si poraněnou nohu. Krev barví podlahu do ruda a dívka vzlyká. Vítěz burcuje své kumpány k potlesku, poražený naopak s typicky naštvaným gestem rozhodí rukama (zbraň však odloží poměrně opatrně) a chce vyrazit ze sálu. Mine vás, ale hned se vrátí zpět. Pozadu. Nově příchozí, Verazan, o hlavu větší a v ramenou mohutnější, jej odstrčil zpět. „Postarej se o ni,“ zavrčí. Žoldnéř chce něco říct, patrně odporovat. Jen zahlédneš, jak si Verazan položí ruku na jílec meče a poražený bojovník neochotně poslechne. Dojde zpět ke zraněné otrokyni. Žena se jej bojí a snaží se od něj dostat dál, ale neúspěšně. Zvedne ji do náruče a nasupeně odchází. „Jste na návštěvě,“ zdůrazní šéf žoldnéřů, když vstupuje do ztichlého kruhu, „tak se podle toho chovejte. Císařův majetek budete používat s úctou a nebudete jej ničit. Jste nejlepší bojovníci ve Wallenooru, tak se podle toho chovejte, aby si vás někdo nespletl se severskými barbary!“ Muži souhlasně mručí a přikyvují, i když to nejspíše znamená „žádná další otrokyně na souboje“. Tušíš však, že na něj stejně úplně nedají, jsou příliš ješitní, než aby si nechali tak snadno sebrat oblíbenou zábavu. „Nebo si k soubojům vybírejte ženy sobě rovné,“ usměje se na tebe a mírně se ukloní. Mezi žoldnéři se ozývá smích i posměšky, zaslechneš jen „Tou bych se vyzvat nechal“ pronesené tónem, že je jasné, jaké „bojiště“ má žoldnéř na mysli. |
| |
| Procházka po paláci „Zavěsím“ se do Frederika a společně s ním vykročím někam vstříc paláci. Císař má spousty práce čtyřiadvacet hodin denně a to skoro po celou dobu, co ho znám, pomyslím si, avšak muže vedle sebe nepřerušuji. Takže to vypadá, že tu nějakou dobu bude a ostatní jeho společníci taktéž, v rychlosti si mi probleskne hlavou, když Frederik umlkne. „Ano, máte pravdu Frederiku. Nejspíše se tu nějakou dobu zdržíte,“ pronesu nakonec a kdo ví jestli jsem myslela jen těch pár týdnů než na ně přijde řada nebo třeba i delší dobu. Tuto vzbuzenou nejistotu jsem však ihned zakryla dalším dotazem. „Jistě jste toho hodně procestoval. Mnohé země, ať už bezpečné nebo ne, že? Jaký je tedy svět za zdmi tohoto paláce?“ Protože já ho vždy vidím jen ze sedla koně a skrz mezery mezi rameny mých strážců. Zkrátka jako pokřivenou realitu, uvědomím si, avšak Frederika již stihnu obdařit milým úsměvem. Sama jsem zvědavá jaký bude náhled tohoto „prostého“ muže na dění tam venku, o kterém vím tak málo. Též si uvědomím, že tyto novinky by se mohli stát mojí budoucí zbraní. Vůči čemu nebo komu? Inu, vsadím se, že spousta žen v paláci usiluje o moji pozici. A když ji nemohou mít oficiálně tak se jen v tichosti titulují císařovnami. Jako třeba Ester. Budu ji muset zbavit těch jejich zasněných obláčků a popřípadě i císařovi přízně. V neposlední řadě je tu také císař, který mlčí. Potřebuji jiný zdroj informací, který se mi, jak se zdá tak sám a ochotně, nabízí. |
| |
| Zimní zahrada „Máš pravdu, Markusi, rozkoš opravdu nebyla v nabídce. V původní nabídce. Ale nabídky se rychle mění, počkej podíváme se,“ zašeptá, když jí vjedeš prsty do vlasů, „něco by tu bylo, ale jen pro ty, kteří nepropásnou příležitost.“ Usměje se, snad poprvé za celou dobu opravdovým, nehraným a upřímným smíchem. Neodolatelným. Mluvíš a žena tě poslouchá, patrně polichocena. I když si nejsi úplně jistý, jestli se dá čarodějce polichotit. Na chvíli si nedá pozor, nebo to udělá schválně, ale tvůj pokus o změnu v rozložení sil vyjde. V mžiku jsi ty nahoře a Irien pod tebou. Neudeří se však do hlavy, jako ses před chvílí nešikovně udeřil ty. Žena se slastně usmívá, vlasy rozhozené po studené podlaze. Vzpíná se proti tvému tělu jako popínavá réva, oblečení najednou začíná být dotěrné a na obtíž. „Nerada se svlékám sama. A víš, co to znamená, když něco dělám nerada, že?“ jedním pohybem povolí opasek s dýkou, který snad jako jediný nějakým způsobem její šaty drží na místě. Těžko říct, jak ji v této poloze svlékneš, asi to nepůjde. Natáhne se, aby ti nabídla ústa k polibku, ale nedosáhne. Zatváří se jako jemná, zranitelná dívka. Nevěřil bys, že něco takového dokáže, musel by jí na to skočit každý – úder srdce před tím, než by se stal její obětí. |
| |
| Můj pokoj Konečně, říkám si. Arval začíná mluvit o zajímavým věcech. Na jeho slova se dá zareagovat jen jediným možným způsobem. Od chvíle, co začal mluvit o nahých sirénách, si pomalu rozepínám blůzu, která až doposud vypadala tak důstojně a seriózně. velmi pomalu nechávám její lem přejíždět přes svá nahá ňadra - jemně, profesionálně, tajuplně. Neukážu je naráz jako nějaká jednoduchá děvka, odkrývám je pomalu, systematicky a rafinovaně, můj úsměv je dokonale sladěný s pomalým, svůdným svlékáním... Když jsou má ňadra odhalená, upustím blůzu na zem a stoupnu si. Teď ještě slunce, řeknu, otevřu okno komnaty dokořán, aby dovnitř pronikaly jeho paprsky. Postavím se do pozice, v jaké si představuji sirény sušící si své vlasy na slunci. Se svými vlasy nejsem příliš spokojená, nejsou dost husté, mají nevhodnou barvu, jsou moc krátké a delší vypadají špatně, ale přesto je snaživě uhlazuji a probírám rukama. Samozřejmě se snažím, abych z prsů předvedla co nejvíc a co nejzajímavěji... Je to trochu věrohodnější? usměji se na něj po chvíli soustředěného předvádění. |
| |
| V paláci s císařovnou Nemohl jsem se té krásy vynadívat, občas jsem i odtrhl pohled, abych se podíval, jak je vkusně a jistě i příjemně vybaven další pokoj. Přesto mnohem zajímavější bylo, jak si paprsky sluníčka pohrávaly s výšivkami císařovniny róby a její vlasy jak neopomenuli pojmout každý z doteku sluníčka, aby je v mnohem silnějších odlescích rozeslaly dále do svého okolí. „Já jsem tomu, Vaše císařská výsosti, také rád. Je zde tolik krásy, která stojí za pohled.“ Okázalým gestem rukou naznačím na celé okolí, snažíc se skrýt ruměnec, který se mi nahrnul do tváře, když jsem si uvědomil, jak to mohlo vyznít, i když jsem nevěděl proč, možná něco v hlase císařovny mě k tomu navedlo a tajně jsem doufal, že řádně upravený vous tuto chvilkovou slabost zakryje. Zřejmě se má slabost podařila skrýt, neboť císařovna změnila téma a když jsem se na ní opět již vyrovnán zadíval, tak se i mile usmála. Já? Procestoval? „No spíše bych řekl, že jsem toho mnohem více poznal než procestoval.“ Řeknu s milým úsměvem, ale trošku zasněný, jako bych přemýšlel. „Dalo by se říci, že za zdmi tohoto paláce se žije mnohem příměji, možná rychleji, nesetkáte se tam příliš často s diplomacií v jednání. Když se chlap pohádá s chlapem, tak se prostě poperou a další den už spolu opět pijí, jako nejlepší přátelé. A proto se tam téměř nesetkáte se situacemi, kdy spolu skoro až nevraživě soupeří dva šlechtické rody, kvůli nějaké křivdě, učiněné před několika generacemi a přitom už nikdo ani neví, o co vlastně šlo. Ale zase když se podíváte ještě níže, do míst kde klíčí zločin, tak tam se konflikty řeší nožem a silnější má většinou pravdu. Víte, má paní, neříkám, že to či ono je lepší, je to jiné. Takový sedlák má jiné starosti a povinnosti, než šlechtic a tak tedy i své povinnosti.“ Pohled opět unikne někam do dálky, jako bych hledal něco určitého. „Prostě jiný život vyžaduje jiné chování. Kdyby se takový pán vždy rovnou rval, jaký by byl mezi ním a sedlákem rozdíl a jak by se pak k němu sedlák choval. Prostě to jednání vytváří ten rozdíl. Však je staré pořekadlo: „Činy dělají člověka.““ Zase mluvím déle než je slušné. Radši umlknu. Občas si připadám, jako když jsem kázal Markusovi o slušných mravech a povinnostech mladého šlechtice, synovce císaře. Jenže císařovna není Markus. Vyšli jsme z místnosti a po několika nízkých schodech došli na balkon, vysoko posazený nad město, vyzdobený překrásně vypracovanými sochami znázorňující mýtické motivy. V některých jsem na první pohled poznal bohy, oplývající neomezenou mocí, stačily různé drobné náznaky – přesýpací hodiny, kniha... Snad jediný Kain zde neměl své zastoupení. Překrásné. Došli jsme až k masivnímu zábradlí, zpracovaného snad z jediného kusu kamene a nahlédl jsem hluboko pod sebe do města. Ani jsem si doposud neuvědomil, jak vysoko nad město palác stoupá. „Překrásné. Má zde, Vaše výsost, svou patronku?“ Pohled se zvedl a zahleděl jsem se někam do dálky. Nechtěl jsem svým pohledem přivést císařovnu do rozpaků, ale pokud by se tak stalo, chtěl jsem jí dát možnost neodpovědět, nebo své rozpaky aspoň skrýt. Až po hodné chvíli, co jsem pečlivě prostudoval celý vzdálený obzor jsem si dovolil pohlédnout zpět ke spanilé panovnici. „Děkuji Vám, Má paní. Věřím, že příliš mnoho smrtelníků nemělo tu čest toto zřít.“ |
| |
| Rytířský sál Na tváři se mi rozlije pobavený úsměv. Je znát, že mě elfova společnost těší a svým způsobem mi jeho zájem o bojové umění lichotí, ačkoliv tuto myšlenku se snažím zoufale potlačit. Když se muži neochotně chopí zraněné dívky a odnášejí ji pryč, jsem vlastně odhodlaná odejít a už už zvedám hlavu k vysokému Asavilianovi, abych mu to navrhla. Ostatně Kalerijského vyslance jsem už také spatřila a slyšela, nač čekat. V tu chvíli se však Verazan Měděný obrátí ke mně a zažertuje, což vyvolá vlnu pánských vtípků a narážek. Zachovám si úsměv ve tváři a opětuji Verazanovi jeho úklonu, pohledem se však jen na okamžik odvrátím, když při gestu sklopím oči. Chci aby mj pohled zůstal pevný a sebejistý, ovšem úctu a pokoru před tímto mužem, skrýt nemohu. Obzvláště když mu stojím tváří v tvář. Poznámky ostatních s chladným klidem ignoruji. To nebyl pěkný žert, pane, jsem jen učednice v umění boje. Sotva bych se mohla ve zbrani měřit s Vašimi muži. Ačkoliv jako příležitost k tréningu by mi to nebylo proti srsti. Dodám uznale. Je mi jasné, že takovou příležitost, při níž bych mohla své schopnosti změřit s nejlepšími šermíři země, ovšem ne v pozici nepřítele, ale pouze cvičného soupeře, podruhé nedostanu. Vlastně by takový souboj nebyl špatným rozptýlením, ačkoliv teď, když mi v doprovodu elfa začalo být skutečně milo a konečně jsem se uvolnila, bych o ni nerada přišla. Na druhou stranu...uvidíme se přece večer při hostině... |
| |
| Zimní zahrada "Bylo by ode mne nerozumné, kdybych si nechal tuto příležitost proklouznout mezi prsty. Kdy se poštěstí, aby černý lotosový květ nahlédl do trůdného života pozemšťana." Ušklíbnu se a při jejím úsměvu nechám víčka svých tmavých očí klesnout. Zaplaví mě zvláštní pocit. Jako bych snad právě získal...triumf. Je tak...neodolatelná. Ztěžka vydechnu a v jednom momentě několikrát zamrkám očima. Snad jsem měl pod sebou náhlou vidinu Ylwy. Zdá se, že mě mé smysly už v přítomnosti vzrušující elfky dočista šálí. Nechci přemýšlet nad tím, co to teď bylo a hlavně proč se mi to stalo. Mně. Její ústa se octnou jen nepatrný kousek od mých. Ta žena se stala mým vínem a já jsem ji právě vypil víc, než jsem měl. Skloním se k ní a hrubě ji políbím. Jedna z mých dlaní automaticky zaujme pozici na jejím stehně, prsty pevně sevřou látku jejích šatů a postupně ji táhnou nahoru. Ono dotěrné oblečení už je samo o sobě pouze jasným důkazem toho, že není potřeba déle čekat. Chci ji teď a tady a přísahám, že pokud mi to někdo zkazí, večeře se nedožije. |
| |
| V paláci s Frederikem Poslouchám Frederika jak vykládá o rozdílech mezi sedláky a urozenými pány. O tom jak lidé jednají jinde, kde urozenost není ničím jiným než pouhým slovem. Mírně se pousměji. On má pravdu. Kdyby se každý ze šlechticů rval tak by mezi námi a poddanými nebyl rozdíl, ale někdy by neuškodilo někoho z těch zbohatlíků pořádně nakopnout. Sama se nad tou myšlenkou lehce pousměji. Představa je to zábavná. Frederik mezitím umlkne a je zabrán do svého ticha a myšlenek o něčem, co je mi skryté. Nakonec jsme vyšli na balkon. Překvapilo mě, že se tak vyjasnilo. Ještě před chvíli venku zuřila bouře a nyní svítí slunce. Vzduch je prosycen vůní vody. Ani balkon neobhlédnu, vím jak vypadá. Spíše upřu zrak na domy pod námi. Město je velké a odsud se dá trochu rozlišit jak domy urozených pánů a dam pomalu přechází do omšelejších, menších a již ne tak honosných příbytků nižších tříd. Dojem je ještě více umocněn nově nabytými vědomostmi. „Ano,“ odpovím a rukou mírně pokynu k místu, kde se skví jen náznak, který zosobňuje bohyni Ielis. Na tváři mám pořád ten samý úsměv, který mírně vymizí a promění se ve shovívavý pohled, když mi muž vedle mne poděkuje. „Ale ano mělo. Jen většina z nich ta slova chvály nemyslela upřímně jako vy Frederiku. Pro ně to bylo jen vlichocení,“ pronesu. Ale nejspíš bych měla krotit svůj jazyk. Na kolik vlastně můžu tomuto muži věřit? Na kolik se mohu spolehnout, že to, co tu řeknu nedá dál a zlé jazyky z toho neutvoří pomluvu? Naposledy přelétnu město pohledem a oči mi nakonec sklouznou směrem do zahrad. Při pomyšlení, co se stalo den předtím mnou projede ledový záchvěv strachu a na mysli se objeví jediné slovo – velvyslanec. Nepatrně se zamračím, ale je to spíše kvůli bleskovému přemýšlení. Ještě pořád jsem to s tím člověkem nijak nevyřešila. |
| |
| Na balkóně s císařovnou I když se mraky sotva ztratily za hřebenem a celému okolí na chvíli vládly slunečné paprsky, síla bouře byla stále znát, údery hromů se v pravidelných intervalech ozývaly a hlásily: „Jsme ještě tu.“ Zvedl se lehký vánek a donesl nám v ústrety deštěm prosáklý čerstvý vzduch, příjemně vonící a velmi osvěžující oproti místy znatelně těžkému z paláce. Císařovna letmým pohybem ruky naznačila, kdo hlídá její sny, když spí, kdo dohlíží na každý její krok tady v paláci a kdo střeží poklidnou mysl císařovnina zvířete, když se vydá na vyjížďku. Ielis. Jako by nějaký symbolický náznak božské přízně, jako by Ielis ve jménu své svěřenkyně přivítala návštěvníky v tomto paláci tím, co jí je nejbližší. A dle pohledu na obzor to bylo jen první z přivítání, do večera tu bude další a možná i vřelejší. „Pokud bych si myslel, že Vaše Výsost bude stát o lichocení, tak bych tak jistě také činil, ale získal jsem dojem, že Vaše Císařská Milost dává přednost upřímnosti a já jsem tomu jistě rád, že mohu mluvit bez kliček a náznaků.“ Prohlédnu další ze soch, zatímco promlouvám s císařovnou, pomalu přecházíme od jednoho konce balkonu k druhému. Občas pohlédnu dolu, město i z nepatrně jiného úhlu pohledu vypadá naprosto jinak, jako by se pohnuly celý bloky domů a přitom to je jen klam vytvořený hřejivými paprsky slunce. „Mohu říci, že jste mě, Má paní, překvapila. Nesetkal jsem se s příliš mnoho následovnicemi bohyně Ielis. Mohu se zeptat na Váš původ? Pokud to je z mé strany příliš neomalené, tak se Vám omlouvám.“ Předvedu ukázkovou úklonu. „Občas bývá zajímavé, jak různé oblasti lpí na svých zvyklostech. Sice jsem příliš mnoho necestoval, ale jistě jsem potkával různé lidi a tak jsem měl možnost se tímto zaobírat.“ Pohlédnu na císařovnu, neboť mi připadne, že je nějak zticha. Stojí a sleduje dění v zahradě. Smutná, zamyšlená, jako by ani nevnímala má poslední slova. "Něco Vaší Výsost trápí? Viděl jsem to, ale i cítil. Jisté napětí a třes, které císařovnou projely, jsem pocítil přes její zavěšení se v mé rámě. Být to venkovské děvče, pohladil bych jí po hlavě nebo si její hlavu položil na rameno a nechal bych jí vypovídat, případně vyplakat. Ale toto je císařovna. Postavím se rovnýma nohama na zem. Zde to nejde. |
| |
| U Rudovouse „A co teprve překvapení večera,“ usměje se Archan, „ale na to si budeš muset ještě nějakou dobu počkat. Zlobíš se na mne? Co bych jen měl udělat, abych to odčinil, má drahá? Ale když ono ti to vyvedení z míry přidává na kráse. Nejdříve se kousneš do rtu, jak jsi nervózní, pak se uklidníš a rozzáříš se samou pozorností. Bylo by škoda o to přijít. U nás, v Kalerii, se říká: Krásu ženy poznáš v boji. A nemusí to být jen boj zbraněmi.“ „Zvykem temných elfů je představit se, pokud o to někdo požádá někoho jiného. Je to výraz hrdosti na vlastní původ. Myslel jsem, že to víš. Ale tím se netrap. Příště už dám pozor, aby se něco takového nestalo. Ale pokud chceš, aby tě začal brát vážně, udělej jediné. Ukaž mu, že se nebojíš.“ Hovor se stočí k otrokyni. „Ženy nadřazené?“ začne se smát. „Promiň, promiň. To je jedna z rozšířených pověr, bájí a legend. Prý, kdysi, za úsvitu měsíce, vládly všem klanům temných elfů ženy. Říká se, že byly nejzkaženější ze všech, když elfy temnota zasáhla. Ale abys slyšela tento příběh správně, musíš požádat někoho z nich. Co císařství stojí, vždy temným elfům vládne ten nejsilnější. A už je jedno, jestli je to muž nebo žena. Navíc, pokud bychom připustili, že v císařství vládnou muži a jsou ženám nadřazení, nemáme snad mužské otroky?“ „Co si dáš?“ pokusí se velvyslanec dočasně změnit téma. „Já bych si osobně dal Kar`at-sa-rasi. Je to ryba žijící v hluboko v jeskynních řekách, dravá a velmi nebezpečná. Temní elfové ji loví a tohle je jedno z mála míst, kde je možné si ji dát správně připravenou. Je to delikatesa. Na co máš chuť ty?“ Teprve teď tě napadne, že vlastně netušíš, jestli tě Horstův člověk dokázal sledovat. A i kdyby, do Rudovousova hostince se prostě nedostane! |
| |
| Na balkóně Další úsměv se mi usídlí na tváři. Jak rychle dokázal odhadnout čeho si cením. I když je pravda, že dostal menší nápovědu. Pozvolna přecházíme po balkóně, já spíše podvědomě poslouchám vzdálené hřmění než abych ho skutečně brala na zřetel. „Terémie. Jsem z Terémie,“ odpovím po chvíli a znova se zahledím na Frederika. Již jsem učinila několikero rozhodnutí během doby, co jsem císařovnou a právě v tuto chvíli se to stalo znova. V hlavě, aniž bych si toho byla zpočátku vědoma, se mi začíná tvořit plán. Budu si muset nechat zavolat Wu, pomyslím si přičemž si tuto nevyřčenou poznámku zapíši do svého niterního pergamenu a později si ji připomenu. „Ale dost už povídání o mně,“ řeknu po chvíli s širokým úsměvem, „spíš bych si ráda poslechla něco o vás.“ Dále se usmívám. Avšak zvědavost, která mi z hlasu zněla byla velmi dobře zahrána. Jen zpola jsem ji cítila, ale více než to jsem toužila odvést hovor od mojí osoby. Znám se. Jakmile se v mé blízkosti ocitne někdo Frederikova ražení mohla bych říct i pár věcí, které by tyto uši slyšet neměly. „A povídejte jak dlouho chcete Frederiku,“ dodám ještě nakonec. Chci, aby mluvil, co nejdéle abych jej mohla ještě přehodnotit a utvrdit se ve svých domněnkách. |
| |
| Veannin pokoj Pirát tě pozoruje a kochá se detaily tvého postupně více a více nahého těla. Když otevřeš okno, máš docela štěstí, že bouře zrovna ustoupila a mezi těžkými olověnými mraky prosvítají paprsky slunce. Dokonce i vítr nese vůni moře, kterou je vzduch prosycen, a tak umocňuje dojem role, kterou na sebe bereš. Roli vzrušující obyvatelky oceánů, kterou jsi nikdy neviděla. „Rozhodně, skoro jako siréna,“ zatleská Arval a vstane. Pomalým krokem dojde k tobě. „Ale sirény, má milá,“ dodá, když se ujme tkanic držících zbytek tvého oblečení, „jsou nahé úplně. A když už se k tomu blížíme, konečně mohu hodnotit...“ Na chvíli se odmlčí a poodstoupí od tebe. Pohlíží na tebe jako malíř, nebo jako sochař na nedokončené dílo. „Opravdu, překrásná, jako siréna. Naštěstí, ne tak nebezpečná, leda bys někde ukrývala dýku z ostrých lastur, ale z toho tě nepodezírám.“ Popadne tě prudce do náruče, až leknutím vyjekneš. Položí tě na postel, ve které jsi ještě ani nespala. Vždyť jsi tady první den... Pirátovy ruce obtěžkané zlatem sledují křivky tvého těla, sbíráš vášnivé polibky muže, který ví, jak si vzít to, co chce. Na ústa, na krk, do vlasů. Jeho rukama muselo projít již mnoho žen. |
| |
| Rytířský sál „Ano, přiznávám, nebyl to pěkný žert. Pokud bych žertoval. Pak by to však bylo zajisté na váš účet a to by vás muselo urazit. Myslel jsem to totiž vážně,“ mávne rukou, aby zahnal možné myšlenky na to, že by se opravdu pokoušel o humor na tvůj účet. „Z pohybů, oblečení i řeči lze vyčíst mnoho, Ylwo Walldor,“ pokračuje žoldnéř. „Skvělé sebeovládání, rychlý pohyb očí, správné upevnění meče, lze vidět dobrou šermířskou školu. Patrně tarémijskou. Boty vhodné jak k běhu, tak ošoupané od třmenů a jízdy na koni. Zbytečně skromná, což svědčí o dobrém vychování, naopak, příliš mnoho vědomostí o zbraních bruzijských i kalerijských a celkově historii boje. Přesto, mužské oblečení i způsoby, alespoň z části. Dá se očekávat, že muže znáte lépe, než všechny ženy v paláci do jedné. Jak jejich přednosti, tak slabiny.“ Zastaví se ve vypočítávání všech detailů, kterých si všiml. Pak přistoupí blíže a naseje do nosu vzduch. „Bylinná vůně z vlasů, někdo se vyzná v přírodě, má ji rád a ona pak ji.“ V místnosti je nečekané ticho. „Já si myslím, že se můžete mým mužům směle rovnat. Přinejmenším některým,“ dodá. Nikdo se neodvažuje odporovat. |
| |
| Dveře-komnata Nepříliš dobrý pocit uvnitř mě samotné z celé téhle situace ještě vzroste. Spolehnutí se na... ani nevím co vlastně, v Ahwarovi selže společně s cvaknutím kliky. Společně s tím i naděje, která sotva stačila zaplát. Dveře nejsou ani nijak zajištěné. Nechoď dál... zůstaň na místě, nebo ještě lépe ho popadni za ruku a odtáhni pryč! na prahu zaváhám, teprve po chvíli se za elfem vydám, doufaje, že mu tím snad zabráním v provedení nějaké hlouposti. Jako kdyby se už jedna nestala. Copak těch problémů nebylo za posledních několik hodin i tak dost? Nejspíše ne. To, co se vynoří ze tmy způsobí, že párkrát zamrkám a přimhouřím oči, i když v tom šeru je to stejně nesmysl. Vzápětí ale vidím, jak se Ahwar natahuje k jednomu ze sloupů. Ani nevím, jestli jsem slůvko NE skutečně vykřikla, nebo tak hlasitě zaznělo jenom v mojí vlastní hlavě. V tom samém okamžiku jsem vyrazila dopředu ve snaze chytit elfovu ruku nebo cokoli a strhnout ho dozadu. |
| |
| Rytířský sál Sleduji zpříma kalerijského vyslance a mlčky, bez úsměvu nebo zardění, poslouchám výčet jeho postřehů. Jinému muži bych se nejspíš vysmála, na první poslech a od jiného muže bych tato slova považovala za chvástání. Ovšem málokro si všimne všech detailů, které Verazan vyjmenoval. Místo posměchu nebo nakrucování při poznámkách, které, aniž chci, lichotí mému egu, nad jeho řečí uvažuji a musím vduchu uznat, že tento muž je velitelem právem. Hovoří jako učebnice, ovšem ta nejlepší, podložená dlouholetými zkušenostmi. V tuto chvíli jsem přesvěčená, že mě nemůže nic vykolejit...až do chvíle, kdy vdechne vůni bylin z dnešní koupele a nakloní se tak blízko, že cítím teplo jeho tváře. Na prázdno polknu a netrpělivě se zavrtím. Zlehka se zamračím a vzdorovitě semknu rty. S druhým nádechem a Verazanovým návratem do původní vzdálenosti natočím hlavu lehce do stran a pátravě muži pohlédnu do tváře. A vy, pane, znáte zase dobře ženy, víte kdy a co říci, abyste zasáhl citlivé místo jejich ješitnosti. Skrývané nebo okázale předhazované. Přes tvář mi přeběhne pobavený úsměv. Musím si sama přiznat, že mě svou reakcí tak trochu doběhl. Ne nadarmo je nejstrašnější zbraní člověka útok na city... Na chvíli sklopím oči, abych nabrala kuráž k tomu, co se mi neodkladně dere na jazyk...pozvednu ke kalerijskému vyslanci znovu oči a potřesu hlavou. Není mým záměrem se vašim mužům rovnat ani je předčit, chci se učit. Zatím. Ale spokojím se jen s nejlepšími učiteli, nejen nejlepšími šermíři. Ukloním se Verazanovi Měděnému kratičce sotva znatelným sklopením hlavy a pomalu nasaju chladný vzduch, čpící kyselým pachem potu, abych zachovala klid a ustála vlastní troufalost, zabalenou do upřímné zdvořilosti. |
| |
| Zimní zahrada Šaty jsou opravdu na obtíž, ale takto se jich nezbavíš a měnit kdo je nahoře a kdo je dole, se ti nějak moc nechce. Spalující vášeň z tebe dělá skoro zvíře. V záplavě polibků, občas jemných jako vánek, nutících k dalšímu, jindy bolestivých a chutnajících po krvi, vyhrneš čarodějce šaty. Dost natolik, aby ses dostal k místům, kde každý dotek působí rozkoš a i v Irientalansi se začíná probouzet zvíře. Šelma. Dravá šelma... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas lidu pro Milování s temnou elfkou je rozhodně nejintenzivnější zážitek tvého krátkého a pomíjivého života. Je jako vichřice. V mžiku ze sebe i z tebe strhala veškeré oblečení. A nutno podotknout, že to tvé se neobešlo bez utržené přezky, urvaného knoflíku a roztržené košile. Rozhodně jsi zaujal submisivní roli, aby tě náhodou v návalu vášně nezabila. Opravdu ses toho obával, neznáš ji a už jen to, že se během aktu několikrát natáhla, aby se dotkla své magické dýky, bylo přinejmenším zvláštní. Milovali jste se minimálně hodinu, ve všemožných pozicích, vždy však tvrdě, bez odpočinku, bez přestání. Když čarodějka poprvé dosáhla vyvrcholení, síla temnoty se kolem ní semkla a zasténala, jako by vás chtěla rozmetat. Mistryně tajemných umění je však na takové projevy své magie nejspíše zvyklá. Sice ses vyděsil, ale temnota se v mžiku stáhla ovládnutá vůlí své paní. Zvykl sis. Rozlomili jste jednu židli, rozbili květináč, zlomili nějakou vzácnou rostlinu. Když byla opřená o dveře a ty jsi přirážel zezadu, Irientalansi řvala tak, že přísaháš, že to muselo být slyšet i v hodovní síni. |
| |
| Zimní zahrada – i bohové potřebují odpočinek ...když skončíte, zůstáváš ležet na zemi. Žena sedí poblíž tebe a rozčesává si vlasy jemným kostěným hřebínkem. Netušíš, odkud jej vytáhla, a vlastně to ani nechceš vědět. Všechno tě bolí. Naražené žebro, pokousané rty, natažený sval na noze, sedřená kolena i přirození. Jsi vyčerpaný. Přesto se cítíš jako bůh. Pohlédneš na ni. Její pohled říká: Chci ještě. Tvůj na to odvětí: Později. Zdá se, že je to ochotná akceptovat. Prozatím. |
| |
| U Rudovouse Pozoruji Archana jak si mě snaží sladkými slovy uklidnit a po pravdě to fungovalo a já byť neochotně se mírně usmála. Chtěla jsem se na něj zlobit, ale už to nějak nešlo. „Umíš nebezpečně dobře zacházet se slovy, Archane. Stačilo ti jen pár slov a už se na tebe nezlobím i když bych chtěla.“ Povzdychnu si a zavrtím hlavou. A také mě dostal tím překvapením na večer, začínala jsem být hodně zvědavá. „Bohužel se musím přiznat, že nejsem bezchybná a některé věci nevím.“ Přiznám se a pokrčím rameny. Pak se usměji. „Já se také nebojím, Archane.“ Ujistím ho. Když se začne smát, při mých slovech ohledně vládnutí žen u temných elfů, a já jen tázavě pozvednu obočí, nechápavě co je tak legrační. Vysvětlí mi jak je to doopravdy. „Aha.“ Přikývnu chápavě. „ No ano, pravda.“ Souhlasím nakonec a nevím co bych dalšího k tomu mohla říci. Znovu se zadívám na otrokyni, musím ale přiznat že na temných elfech je něco přitažlivého i když nevím jestli bych se k nim dokázala někdy bez obav otočit zády. Nakonec změnil téma a začal se zajímat o jídlo, poslouchám jeho doporučení. „Asi dám na tvé doporučení. Zní to dobře, tak si dám tu rybu.“ Řeknu. „Ale dala bych si také trochu ovoce, jestli by nám nemohli přinést i trochu hroznů nebo tak něco.“ Požádám. Vzpomenu si na toho Horstova muže co mě měl hlídat. Sem dovnitř se rozhodne nedostane a doufám že vůbec nevkročil do této části města. Viděla jsem ty pohledy a to jsme byli dva, on osamocený... to by bylo hodně nebezpečné. No mohu jen doufat. „Co je to večerní překvapení?“ nevydržím to. „Aspoň mi napověz.“ |
| |
| Zimní zahrada Jsem ještě naživu? Nebo v nebi? Na rtech mi tančí úsměv, chvílemi i škleb, když sleduji nádherné křivky těla Irien. A nejen křivky, každý její pohyb, pomalý, ladný... Dostanu ze sebe tiché táhlé zamručení. Nejsem si vědom ani jedné části těla, která by neskuhrala bolestí. Vcelku pozdě si uvědomuji, jak jsem dopadl. A jak díky nám dopadlo okolí. Ovšem stálo to za to. Na zemi nezůstávám ležet moc dlouho, pomaloučku se přesouvám do sedu. Natažený sval na noze na sebe ihned upozorní. Mírně se zamračím a následně vstanu. Do rukou se mi dostane má pomačkaná a roztrhnutá košile; košile i bez knoflíku. Zhluboka se nadechnu, na vzhledu mi docela záleží. Ale přemůžu se a obléknu si ji. U všech bohů! Vypadám směšně. kalhoty mám natažené jedna dvě. Musel ovšem postupovat opatrněji než bylo mým zvykem. Pohlavní přítel byl chudák vcelku zmožen. Takto lehce zkulturněn se na kolenou octu před svou společnicí a vztáhnu dlaň k její tváři. "Byla krásná žena ze snů a vizí mladých čistých chlapců spokojena se zábavou?" Ušklíbnu se a pohledem stále nenabažen si ji prohlížím. "Měl bych to tu trochu...srovnat." Spokojeně se očima zaměřím na trosky z jedné židle, rozbitý květináč opodál a s lehce pozvednutým obočím i na zlomenou květinu v půli. Ach... |
| |
| Můj pokoj Arval mne konečně svlékne a položí na postel, líbá mne, chválí a hladí mé tělo, žvaní něco o dýce z lastur. Na tebe bych si přece nedovolila zaútočit, zašeptám jakoby mimochodem. Přijímám ho a nechávám ho mne líbat a užívat si mého těla, a pomalu rozmýšlím, jak bych se k němu vůbec měla chovat. Jaká milenka budu tentokrát? Pro zkušeného piráta, který si může dovolit rozhazovat? Mám si hrát na sirénu nebo na nebezpečnou děvku? Tím hovorem o nebezpečí jakoby naznačoval, že přesně tohle by rád... Mám dát průchod všem svým zkušenostem a touhám - to se kurtizáně podaří málokdy, ale s tak zkušeným milencem by snad...? Nebo mám být co nejmírnější, nejklidnější? Hledá zjevně město, uklidnění, odpočinek, osvědčené postupy... Ale rozhodně ne milenku bez vášně. Něžně ho hladím a nechám ho dělat vše, co se mu jen zlíbí, odpovídajíc mu na to všemi prostředky, které mi Arval a zkušenosti dovolí... |
| |
| Komnata skrytá pod palácem Ahwar je jako posedlý. Natahuje se po neznámé stavbě ze které i ty, a to nejsi žádná čarodějka, cítíš něco, co tě zneklidňuje. Elf se natáhne, aby se prastarého kamene dotkl a ty jej zastavíš. V jednu chvíli máš pocit, že tě okřikne, že přece o nic nejde, že se chtěl jen a jen kamene dotknout. Že je to maličkost. Ahwar se ale zatváří vážně: „Máš pravdu, neměli bychom tu být.“ V tu chvíli se otočí k tobě. „Pojďme pryč,“ navrhne. Když však zastínil své magické světlo, postřehneš za ním postavu. V první chvíli se lekneš, pak si ale uvědomíš, že je to socha. Socha něčeho velkého. Elfa jsi pro tuto chvíli přivedla k rozumu, tak se probudí i tvá zvědavost. Naštěstí v bezpečnější míře. Prohlédneš si sochu. Je to abstraktní postava bez výrazu ve tváři a bez pohlavních rysů. V ruce drží velké, kamenné přesýpací hodiny. Osud, napadne tě. I kdybyste odtud nyní odešli, určitě bys to měla někomu říct. Zajisté si jej příznivě nakloníš... |
| |
| Rytířský sál Usměje se, ale na tvou okázalou lichotku neřekne nic. Chvíli pátráš po detailech, které bys třeba mohla odhalit ty, kterými bys mohla hrot překvapení obrátit proti němu. Vyruší tě ale dříve, než na něco přijdeš. „V tom případě,“ muž od tebe poodstoupí, „pokud nemá váš doprovod nic proti...“ Pohledem zaregistruješ elfovo souhlasné přikývnutí. „...tomu říkejme výuka.“ V tu chvíli ti není jasné, co tím myslel. Co ale jasné je, že pokud jej odmítneš, tak bys jej také mohla urazit. Protože bys mu dala najevo, že mezi dobré učitele nepatří, právě jsi řekla, že se spokojíš jen s nejlepšími. To si tolik věří? Není trošku pyšný? Nebo tě chce oslnit? Udělat na tebe dojem? „Do střehu,“ řekne a ještě o krok ustoupí. „Kdo první upadne na zem, nebo bude krvavě zraněn, prohrává. Ukážete mi, co umíte, Ylwo?“ Stojí jen tři kroky od tebe, beze zbraně, nezdá se, že by se po nějaké natahoval. Ruce podél těla, úsměv na tváři. Mělo by být snadné jej zasáhnout, ale víš, že to je přesně to, co chce, aby sis myslela. Elfský velvyslanec ustoupí o krok. Ohlédneš se po něm, v jeho očích zahlédneš zvědavost a zájem. Drobným gestem tě pobídne, aby ses nenechala přemlouvat. Že rád počká. „Do střehu,“ zopakuje Kaleriec. |
| |
| U Rudovouse „Musím, drahá, umět nebezpečně zacházet se slovy, jsem přece velvyslanec. Královský dvůr je mé bitevní pole, politici soupeři mí a ostrý jazyk to je zbraň...“ zanotuje z nějaké neznámé (a patrně ne příliš dobré) písně. „Dále to neumím,“ rozesměje se. „Stejně jako ty se umíš ohánět svým šarmem a ladnými pohyby těla, já musím umět ohýbat slova. Přesto děkuji za lichotku, starého muže příjemně pohladí po jeho duši,“ dále si hraje se slovíčky a výrazy. Když skončíš výčet věcí, které bys ráda dostala, otrokyně bez mrknutí i jakéhokoli slova vstane a odejde postarat se o vaše přání. Jen tak spolu posedáváte a čekáte, až vám donesou jídlo, popíjíte víno a Archan tě napíná tím, co by mělo být překvapením večera. Po chvíli vám žena donese ovoce, jaké sis přála, jako předkrm k rybě dostanete maso nějakých mořských tvorů v ostrých lasturách, nerada bys na něco takového šlápla. Vypadají trochu jako kaštany nebo něco podobného. Chvíli se na neznámé jídlo bezradně díváš, pak ale následuješ Archanova příkladu a úspěšně se příborem dostaneš k minimu masa, které tvor obsahuje uvnitř. Je slané a silně kořeněné. „Dobře, napovím. Má to něco společného s tancem, zbraněmi a tebou. Už víš?“ Než však stihneš domluvit, donesou vám objednanou rybu. Kar`at-sa-rasi je splněním všech nočních můr říčního plavce. Ryba má dvě dlaně na délku, její ploutve jsou ostré jako břitvy, tělo hladké a lesklé, kolem očí a žaber dlouhé jehlice podobné kostem. Krom toho má jistě tlamu plnou jehličkových zubů, ale ty nevidíš. „To je dobře, že se nebojíš,“ přikývne Archan, „snadno si mezi místními vypěstuješ respekt.“ Rozkrojí kůži ryby a vidličkou nabere kus růžového masa. „Opatrně, Ester, každá kůstka v těle téhle říční stvůry je prudce jedovatá,“ dodá jen tak mimochodem. Pak vloží maso do úst a přivře oči blahem. |
| |
| U Rudovouse Zasměji se s ním. „To je čistá pravda. Ten kdo to napsal ví o co na dvoře kráčí.“ Zavrtím hlavou. „Ale... vůbec nejsi starý Archane, z mého pohledu jsi v nejlepších letech.“ Usměji se na něj. Přinesli nám jakousi lasturu, zvědavě si ji prohlížím a čekám jak si s tím poradí Archan, pak ho napodobím. Na můj vkus to bylo příliš slané, ale nedala jsem najevo že mi to moc nechutná a poctivě jsem tu trochu masa co v ní bylo. Zahnala jsem tu slanost několika hrozny a prohlížela si pichlavou lasturu, kterou jsem viděla poprvé. Archan promluvil, zadívám se na něj a z jeho nápovědy o moc chytřejší nejsem. Tanec a zbraně to bych pochopila, nějaké představení, snad tanec s meči, ale co to má co společného se mnou? Zamračeně přemýšlím a než stačím říci, že nevím už přinesli tu rybu. Byla to tedy pěkná potvora, otočila jsem si talíř tak, abych se ji nemusela dívat do obličeje, nebylo mi to zrovna příjemné. Usměji se. „Já mám respekt ráda.“ Mrknu a znovu se zadívám na rybu. Když tu mi prozradí, že každá kost v rybě je jedovatá, začnu se smát. „Archane... měl by jsi se naučit mi říkat takové věci dřív než později kdy už je na nějakou změnu pozdě.“ Zavrtím hlavou a dívám se jak jí první sousto a jak přivírá oči blahem. Znovu se usměji a také rybu nakrojím, uříznu si kousek masa, který před tím než si ho vložím do úst zkontroluji, jestli se mi někde nezachytila kost nebo netrčí z masa. Pak teprve si kousek vložím do úst a začnu opatrně kousat, čelo zamyšleně zamračené, jak jsem zkoumala chuť jídla. Přestanu pozorovat Archana a místo toho si znovu začnu prohlížet místnost a jeho osazenstvo. |
| |
| Zimní zahrada Irien tě sleduje, jak se snažíš obléci a navrátit jak sobě tak okolí zašlou slávu a vzhled. Nebo alespoň zamaskovat, že věci už nejsou, jak bývaly dříve. Škodolibě se při tom usmívá. Pomalu se ti tento úsměv začíná líbit, začíná tě pohlcovat a být pro tebe důvodem, proč setrvat v blízkosti této pozoruhodné ženy. A to si jsi jistý, že mnoho jejích pozoruhodných vlastností a schopností jsi ještě neodhalil. Stejně jako jsi nepoznal všechny její rozmary. Elfka tě nechá dotknout se její tváře, ale poté ihned uhne. Snaží se, aby to vypadalo jako náhodný pohyb, ale odtáhla se. „Dalo by se říct, že v rámci možností byla,“ přizná se. „Splním, co jsem slíbila, podívám se, jestli máš nějaké vlohy k tomu, zajímat se o Tajemná umění. Počítám, že ti nevadí, že třeba tvůj strýc nebo tví přátelé by s tím nemuseli souhlasit. Jsi sám svým pánem, je to tak, Markusi?“ Mistrná otázka. Říci „ano“ je tak lákavé. Ale, copak by ses mohl stavět vůli císaře? Nebo plísnění od starého (ve tvých očích samozřejmě) učitele? A co by na to řekla Ylwa? Záleží ti na tom? „Samozřejmě, že to tu musíš srovnat,“ dodá a napodobí tvůj úšklebek. „Židle se propadla pod tvou vahou, já se tě jen dotýkala. Etsariový strom ji ulomil také ty. A květináč jsi nakopl také. Od toho tě bolí noha.“ „Jsi tak nemotorný, Markusi,“ dodá káravě a postaví se nad tebe, „musíš dávat více pozor!“ Samozřejmě, že kecá. A dobře to ví! Dosedla na tebe celou svou vahou, to tehdy židle povolila. Strom jsi zlomil, když jsi se chycením za něj snažil zabránit tomu, aby sis nerozbil hlavu. Strčila tě ona. A květináč? Na ten si moc nepamatuješ, ale tušíš, že byl stejně jako ona za tebou, když se roztříštil. |
| |
| Veannin pokoj „To bys mohla zkusit,“ řekne mezi tím, co se snaží zbavit některých nepohodlných částí oblečení včetně dýky, kterou měl schovanou kdovíkde. Zahlédneš zbraň, ale zneklidní tě jen na okamžik, než opustí jeho prsty. Je to dlouhá, jehlovitá dýka. Vykládaná modrými kameny. Zajisté ostrá. A cenná. Milování s Arvalem, dá-li se to tak nazvat, netrvalo dlouho. Spíše vypočítavý akt. Profesionální přístup, hraná vášeň, dostatečná rozkoš pro tebe i tvého partnera. Hlavně pro tvého partnera. Uspokojení pramenící z utišení zvířecí touhy, pozornosti a uhašení ohně chtíče. Dala jsi vše ze svých zkušeností a umu, ale nic ze své duše. Byla jsi tak nervózní – první den v císařském paláci! Nechceš udělat něco špatně. Nejsi si jistá, jestli tohle bylo to, co chtěl. Ale stěžovat si určitě nebude. Poté pirát na chvíli usne, slunce zapadá a ty se převlékneš, učešeš, nalíčíš a dáš jinak do pořádku. Blíží se čas hostiny. Bylo by lépe zámožného kapitána probudit... |
| |
| Zimní zahrada Hraně dotčeně přivřu oči, jakmile její tvář uhne do strany, ale přejdu to mlčením. Určitě jsem si nepatrný odpor jen vsugeroval. To, co přijde následovně je pro mě snad více než uspokojující. Je to to, o co mi šlo už od začátku. Částečně. Skvělé! "Lépe bych to snad ani nedovedl říct. A že by se to snad strýčkovi nemuselo líbit?" Ta myšlenka je vskutku vzrušující. Na rtech mi ihned zkrystalizuje potěšený úsměv, napovídající něco...snad i nekalého. "A mí přátelé?" Znovu si položím otázku mířenou sobě samotnému a nějak na ni nemůžu najít odpověď. Člověk neví, tápe a přemýšlí...co dělat, říkat, předstírat...nebo mluvit pravdu? Má milá Ylwo, budeš-li proti, budeme si muset na toto téma velmi vážně promluvit. Hlavou mi začne proudit spousta imaginárních obrazů plných neřestí a hříchu. "Fredrik bude dozajista akceptovat mé rozhodnutí." Odpovím, jsem tím až drze přesvědčen. Nač nad tím teď více přemýšlet? Problémy vždy řeším, až když je to zcela nevyhnutelné. Nikdy ne dřív. Částečně ohromen odtáhnu rty od sebe a naslouchám té nestydaté lži, tomu obviňování. Ovšem úsměv se mi z tváře nevytratí, jsem dobře naladěn. "Příště budu...opatrnější, sne mých sněhem zapadaných očí. Příště." Klesnu na hlase a pomalu se postavím. Více se už neupravuji, čas utekl rychleji, než by snad měl a brzy bude hostina, které jsem se chtěl zúčastnit, ačkoliv se nyní cítím poněkud...znaven. Krátce si protáhnu ramena, prosmýknu se kolem své společnice a ledabyle zdevastovaná místa naaranžuji, jako by se jim nic nestalo. Hloupé. |
| |
| Můj pokoj Tak Arval je ozbrojený. Že by mi potřeboval jen dát najevo, že proti mne není úplně bezbranný? Ta dýka je ale krásná věcička. Že bych si ji vzala? Ne, to ne... určitě by si všiml. Pak Arval konečně začne. Je v tom skoro tak profesionální, jako já. Zjevně je spokojený, já taky. Je tak spokojený, že hned potom usne. Odstraním veškeré známky toho, co se stalo, trochu se mu prohrabu ve věcech, ale ne moc, ne víc, než by mohl v takové situaci očekávat. Konečně, kdo by se rozhodl milovat se ženou jako já a neočekával, že se mu trochu podívám do věcí? To by přece bylo naivní. Na druhou stranu, může třeba předstírat, že spí, a nespat doopravdy. Lehce mu proto prohrábnu oblečení, nenajdu ale nic zajímavého a nic si proto nevezmu. Prsteny a šperky si brát nebudu, tady v paláci je stejně nebudu mít jak zpeněžit. Obléknu se, upravím, trochu uklidím pokoj. Ten čas tak rychle letí... Už jsem tu celý den, už mám první den za sebou. Snad jsem se zapsala dobře a neudělala jsem žádnou vážnou chybu. Ale hlavně bych měla Arvala vzbudit, aby nepřišel pozdě na hostinu. Nejlíp by bylo se mu tam nějak vnutit, abych mohla jít s ním. Obléknu se do svých nejslavnostnějších šatů, lesklou červenou róbu s hlubokým výstřihem, k ní lehký průsvitný šátek. Vezmu si i nějaké šperky, o výběru moc nepřemýšlím. Vyberu si nepříliš hezký zlatý náhrdelník, stříbrné náramky a stříbrnou brož v podobě slavíka. Pak se teprve nakloním k Arvalovi, tak, aby první věc, co uvidí po probuzení, byl můj dekolt. Jemně s ním zatřesu. Arvale, vzbuď se... Arvale... Půjdeme na hostinu... Snažím se, aby můj hlas zněl co možná nejvlídněji. Pak se postavím před zrcadlo a předstírám, že si upravuju šaty. Líbí se ti tenhle náhrdelník? zeptám se tak, aby byl znát ten mírný požadavek. |
| |
| U Rudovouse „Možná bys neměla po hlavě skákat do každé nebezpečně vypadající záležitosti, drahá Ester. I když, to bys asi nebyla ty. A to by byla škoda,“ dodá a nabere další sousto. Odhodláš se ochutnat. Maso je jemné, mírně slané, chutná výborně. Chvíli si myslíš, že je spíše slané, pak spíše sladké. Chvílemi převládá kořeněná chuť připomínající mátu. Nakonec usoudíš, že je maso mírně opojné. Jinak, než víno nebo pálenka. Ve chvíli, kdy se dotkne jazyka, probudí smysly a navodí chutě a pocity, které jsou ti příjemné. Ve vteřině nebo dvou je však tento pocit pryč a můžeš se zakousnout do dalšího kousku. Opatrně jíš a opravdu, občas si musíš na kosti dát dobrý pozor. Archan tě po očku sleduje a máš za to, že dává pozor, abys nějakou kůstku nespolkla. Těžko říct, jestli by si jí všiml. Znovu pohledem přeletíš návštěvníky kolem vás, kteří jsou alespoň trochu osvícení lampami. U stolu za Archanem přes uličku stále sedí mladý šlechtic, či jak bys jej nazvala. Ten uhlazený chlapík s knírkem a meč si položil na stůl, aby mu nepřekážel. Občas si tě prohlíží, když se nedíváš. Vedle vás, trochu dál a v šeru, sedí pár. Temný elf a elfka. Nemluví, ale výrazně na sebe gestikulují. A pijí víno, ve velkém. Mají na sobě oblečení z kůže, těsně přiléhající na tělo. A pak za vámi sedí žena v čarodějnickém šatu, s knihou a vlastní lucernou. Z pod kápě vidíš jen blond vlasy, které jí padají stále do obličeje. Kniha je vázaná v kvalitní vazbě vykládané ebenovým dřevem a zlatem. Rudovous se vrátí, když dojídáte. „Doufám, že se dobře bavíte. A že vám chutná!“ podívá se s obdivem, co to jíš, ale neříká nic, jen povytáhne rusé obočí. „Už to začne,“ přikývne na Archana, „naštěstí máte dobrá místa, uvidíte dobře. A když nad tím tak přemýšlím, bratře, neříkal jsi, že tady Ester je tanečnice? Tuším, že ses zmiňoval. Pak jistě ocení umění našich žen, které lidské ženy nesvedou...“ „Ester je umí,“ odvětí pevně a jen tak mimochodem velvyslanec. Rozhostí se ticho. |
| |
| Komnata Vteřinu po té, co se mi podaří jej zadržet, pocítím cukavé nutkání zas ruku stáhnout v impulzu, že bude následovat trochu větší příval elfovy nelibosti, či snad i výsměchu za mé malicherné gesto. Ovšem nestane se tak. Výraz v Ahwarově tváři cokoli z těchto pocitů pozbývá a je dokonce vážný. Trochu se mi uleví, i když jisté zvláštní napětí stále přetrvává. Náhle se však tím, co uvidí oči vystupňuje rychlostí blesku, stáhne krk a nakonec přecijen pouze lehce škubne tělem. Nakonec pomalu vydechnu. Je to jen socha... Ale je to slovíčko „jen“ vskutku na místě? Nutkání a ta malá jiskřička zvědavosti však také nedají. Narozdíl od posla však postupuji opatrněji a nijak se k tomu, co mě v okamžiku vyděsilo, víc nepřibližuji. Ne víc, než je nutné. jen natolik, abych si sochu mohla lépe prohlédnout. Čelo se mírně, krátce podmračí, jak pod ním proběhne pár myšlenek, vzápětí zas vyhladí. Kývnu Ahwarovi, ještě se krátce zastavím ve dveřích do komnaty, ale nakonec překročím práh a rozhlédnu se kolem sebe. „Máš alespoň tušení, kudy odsud?“ otočím se s mírnou prosbou a snad i doufáním k elfovi. I když se vlastně možná nic moc nestalo, necítím se zde dobře a i když se to snažím alespoň částečně skrýt, je to víc jak znát. |
| |
| U Rudovouse Jsem chutí té ryby příjemně překvapená, chvíli chutnala tak a pak zase jinak. Rozhodně jsem to nečekala, ať už ta ryba vypadala sebehůře tak ta chuť to vyvážila. Už se ani nedivím, že při jídle Archan přivíral blaženě oči, když si všimnu jak mě pozoruje, tak se na něj usměji a laškovně na něj mrknu. Ráda si znovu ukrojím, jen o něco větší kousek masa. Prohlížím si návštěvníky i když jich moc nevidím. Pár temných elfů, kteří snad mluví jakousi znakovou řečí, čarodějka co si četla a pak ten elegantní knírač. Všimnu si meče co je na jeho stole a znovu si ho zvědavě prohlédnu. Líbí se mi jeho pohledy, asi jako by se to líbilo každé ženě. Jen jestli to je tedy kvůli tomu, že se mu líbím nebo kvůli něčemu jinému co by se mi už rozhodně nelíbilo. V tomhle městě je tolik lidí s choutkami, které přesahují míru lidskosti. Objeví se Rudovous, pousměji se na něj. „Jídlo je báječné.“ Pochválím a byla to také pravda. Poslouchám jeho slova směrovaná na Archana, už jsem se chystala říci, že určitě, když Archan najednou pronese, že umění tance jejich žen umím. Překvapeně mlčím a hledím na Archana, zmateně se zamračím. Co tímhle prohlášením chce dosáhnout. Nechce doufám abych tady všem předvedla co dokáži? „Hm... jestli nepřeceňuješ mé schopnosti Archane.“ Pronesu a vezmu ubrousek, kterým si otřu ústa. „Umím tančit to ano. A i když mě těší, že tak důvěřuješ mým tanečním schopnostem, mám takoví neblahý dojem, že by jsi snad chtěl abych to tady všem předvedla. Jinak nechápu důvod proč Rudovouse popichuješ tím, že taneční umění jejich žen na které je zřejmě pyšný, také ovládám i když ve skutečnosti to nevím, protože nevím jak jejich ženy tančí.“ Zlehka se napiji. |
| |
| Rytířský sál Chvíli mlčky a bez jakéhokoliv pohybu sleduji počínání kalerijského vyslance. Vlastně je to nejspíš přesně to, co jsem chtěla. Chtěla jsem trénovat právě s ním, protože očekávám, že on, narozdíl od svých mužů, mě alespoň z diplomatických i podstatně prozaičtějších důvodů nezabije...a nepoškodí. Alespoň ne nenahraditelně... Především se nepotřebuje předvádět před svými muži. Nepotřebuji žádnému z nich dokazovat, že má na to, porazit tuhle hubenou tmavovlasou roštěnku... Přesto si náhle nejsem tak jistá svým rozhodnutím a kuráží, jako před chvílí. Nechám si okamžik navíc, který využiji tím, že pomalým pohybem ramen nechám sklouznout kabátec, jenž v jediném pohybu zachytím za límec a plynule odložím stranou. Při tom dál zkoumavě sleduji svého vyzyvatele a vyučujícího. Odhalím drobnou, útlou postavu, zatím v klidné pozici stále vedle svého doprovodu. Ve chvíli, kdy stanu před Verazanem Měděným jsem opásána pouze mečem. Když k elfovi po svém boku zvednu zrak a jsem ujištěna o tom, že jej můj zápas spíš zajímá než uráží, pokrčím rameny a kývnu k Verazanovi hlavou na znamení, že jsem připravena. Vystoupím jedním dlouhým, lehkým krokem vpřed z příšeří sloupoví. Teď je i na mě vidět ze všech stran síně. Musí to být komický pohled, vysoký, majestátný muž s rameny nejméně pro tři přitulené otrokyně a sebejistým postojem a drobná, o pěkných pár čísel menší dívka, hypnotizující vyslance dětsky jasnýma modrýma očima. Jako by si dítě troufalo na obra. Myšlenky na nepoměr i na to, že jsem se stala středem pozornosti…a jistě nejen té profesionální, musím rychle hodit za hlavu. Soustředím se na soupeře a prostor kolem něj. Má ho víc než já. Alespoň v tuto chvíli. Tuším, o co se chce Kalerijec pokusit. Kromě toho, že kolem nás jsou jeho lidé, z nichž mu každý kdykoliv může posloužit svou zbraní, mám zbraň já. A o tu půjde. Je to pochopitelně oblíbená lekce každého učitele, obrat žáka o vlastní zbraň a nejlépe ještě napadnout jej právě tam, kde se cítí nejsilnější. Jsem hbitá a dokážu se dlouho rychle pohybovat. Ovšem tady je podobné tancování k ničemu. Leda bych chtěla Verazanovy muže rozesmát. Boj jednoho na jednoho je důstojnou záležitostí a otázkou cti, i když jde jen o trénink. Prvním krokem je koncentrace. Musím si rozvážit střízlivě své šance. Tady vím, že prohraju, ale chci být poražena tak, abych se něco naučila a zároveň si nemusela připadat jako začínající sopel. Druhou věcí je můj soupeř. Zkušený klidný muž, jenž se nejspíš nebude zdržovat nějakými fintami a zkusí to nějak jednoduše a prostě. Ovšem, pokusí se odvést mou pozornost... vzpomenu si na to co říkával můj otec: "...šerm, Ylwo, to je trocha kouzel, trocha pohybu a obratnosti a spousta zkušeností...a nejen zbrocených krví. Pozoruj sokola jak loví v poli, rysa jak strhne svou kořist..."...."a děvku jak stáhne chlapovi gatě dřív než se stačí rozhlídnout po stáji". Dodával bujaře chraplavým hlasem Vojta Kanec, handlíř a kovář z vesnice v podhradí, u kterého jsem si čas od času nechala podkovat koně nebo vyrobit pár vrhacích dýk, když se některá zatoulala. Pozoruji Verazana a snažím se také najít podrobnosti, které by mi na něj něco prozradily. Například kterou ruku upřednostňuje, zda má nějaké zranění a nebo předmět, který by mohl použít místo zbraně na odvedení pozornosti a nebo k první lekci s názvem: "nejen věci s ostřím jsou nebezpečné". Předpokládám, že nejsložitější bude vyprovokovat soupeře k činu. Na druhou stranu jsem to já, kdo navrhl takovou lekci a měla bych si ji vysloužit. Ne si ji ještě nechat nutit jako zaražená puberťačka...Ano, to bude ideální. Nač tu stát a hledět na sebe a protahovat to? Bez dalšího lelkování udělám ještě půlkrok vpřed a tasím zbraň. Zatím bez toho, abych útočila a zaujmu postoj. Bohové ať jsou semnou…kéž vyjdu ze souboje se ctí… |
| |
| Na balkóně Rozmluva směřovala, kam jsem měl v plánu, viděl jsem, že císařovnu něco trápí a chtěl jsem se k tomu dobrat, zatím odpovídala a vypadalo to nadějně. A pak najednou obrat. Ale dost povídání o mně, spíš bych si ráda poslechla něco o vás. Byl jsem rád, že hledíme do zahrady, před očima mi začal probíhat celý můj. Co říci o mém životě, to říci nemohu, to by byl průšvih a skončil bych v cele. To také ne. „Ono, má paní, není příliš moc o čem mluvit. Život mezi čtyřmi zdmi nepřinese do života nic zvláštního, jen studium a příslušné práce pro řád. Někdy doprovod při jednáních, někdy výchova neposlušných dítek vlivných osob císařství.“ Při těchto slovech se už s klidnějším výrazem v očích podívám na císařovnu a pousměji se. Když si vzpomenu, jak byl pan Markus zakřiknutý, když jsem ho poznal a dnes? Určitě ulovil srdce nějaké dívky a nyní se jí minimálně dvoří. Na tváři se mi úsměv roztáhne doširoka a já se opět zahledím do zahrady, zkouším tam najít, co císařovnu tak zaujalo. „Krásná zahrada. Chtěla by se Vaše výsost projít v zahradě?“ |
| |
| Zimní zahrada Elfka přikývne. „Příště,“ usměje se, „asi si tě nechám. Prozatím.“ Opravíš okolí tak, aby alespoň na první pohled připomínalo zimní zahradu před tím, než jste sem vtrhli vy. Irien se mezi tím obleče a dokončí úpravu svého zevnějšku. Vlastně ani nevíš, kdy to stihla, jakmile dokončíš, co sis předsevzal, už tě jen pozoruje z pod přivřených víček. Je stejně majestátní jako předtím, ale je tu ta drobná změna... Viděl jsi ji nahou. A nejen to. Zamíříte spolu do sálu, kde by se měla konat hostina. Doufáš – nepochybuješ o tom – že čarodějka ví, kam míří. Jdete tiše osamělými chodbami, je na tobě, jestli chceš zavést nějaký hovor nebo se na něco, tentokrát již vážně, zeptáš. Pokud ne, za chvíli dorazíte do hodovní síně a tam si o současném soukromí můžeš tak leda nechat zdát. |
| |
| Veannin pokoj Prohrabání pirátových věcí moc nového neobjevilo. Veškeré šperky (krom prstenů jsi ještě objevila náušnici s malé lastury zdobenou zlatem) jsou pevně na svých místech, Arval ví co dělá. Prohlédneš si odloženou dýku. Z blízka je ještě hezčí. Nádherná. Patrně práce vznešených elfů, jemně tepaná a nejspíše kyselinou vyleptané ornamenty. Je ostrá, lehká a vyvážená. Modré kameny budou bezpochyby pravé. Pirát se pomalu probudí a hned začne „den“ úsměvem. Kdo by se při takovém pohledu neusmál, že? „Oh, zajisté, zajisté, jen jsem trochu přemýšlel,“ posadí se na posteli a přeletí tě očima. „Nádherný,“ zhodnotí šperk, „i když ne tak pěkný jako ten, který schovávám pro ženu zvláštních kvalit. Vozím jej už dlouho s sebou. Kdo ví, třeba jej podaruji některé ženě tady v paláci.“ „Přemýšlel jsem o císařovně,“ dodá naoko zamyšleně, spíše jen popichuje, šperk císařovně zajisté není určen. „Měli bychom si pospíšit, veďte, drahá!“ s těmi to slovy ti nabídne rámě. |
| |
| Rytířský sál Verazan je pravák. To si uvědomíš ve chvíli, kdy vyrazí proti tobě. V mžiku také víš, že snažit se s ním bojovat beze zbraně je hloupost, budeš mít tolik ošklivých podlitin a modřin, že se budeš mazat léčivými mastmi týden. A navíc – budeš na zemi rozhodně první. Rvát se umí určitě tak, že nějaké vaše porovnávání by nemělo význam. Tasíš. Nemá zbraň a vypadá to, že ji ani nehodlá použít. Vyrazí proti tobě, naznačí letmý kop špičkou nohy. Máš v ruce zbraň, přesto málem dostaneš pěstí do obličeje. Druhý pokus o ránu už kryješ mečem, je to instinkt. Jeho předloktí sjede po ploché straně čepele, aniž by jej srážka poranila. Žoldnéř ustoupí. Zaútočit na „bezbranného“? Teď máš příležitost. |
| |
| Tajemná komnata a cesta do zahrad Vyjdete z místnosti, která vás stále oba láká. Vidíš to na elfovi a cítíš to ve své mysli i duši. Nedivila by ses, kdybys měla nutkání sem poté ještě v noci jít. Samozřejmě – s nejvyšší opatrností. Ale chceš, chtěla bys, sochu ještě jednou vidět. Nevíš proč... „Zajisté,“ přikývne Ahwar a popadne tě za ruku čímž ti vyžene z hlavy podivné myšlenky, „tudy.“ Vede tě dál palácem a i když se musíte několikrát vrátit, za pár minut se dostanete ven. Zamíříte k zahradám mokrou trávou, déšť ustal, ale čerstvý vlhký vzduch i bouřková mračna se nevytratili. Přiblížíte se k zahradám, když vám cestu zastoupí dva strážní. Nikdy tady nehlídají, co chtějí? „Do zahrad je zakázán vstup,“ zahřmí první. „Jménem jeho nejvyššího císařského veličenstva!“ dodá druhý. Není to vtip. Myslí to vážně. Ale přece jen, víš jak se do zahrad dostat nepozorována... |
| |
| U Rudovouse Jsi zase překvapená, ten Archan ti dává zabrat. Pokud se nebojíš, že jsi někoho na smrt urazila, tak pro změnu se musíš bát, jestli se neotrávíš. A hop, už jsi zase zpět u toho, kdy situaci nemáš pod kontrolou. Zkouší tě? „Zdá se mi, že jsi to říkala, drahá,“ přeruší tě, „jsem si jistý tím, že jsi pronesla něco na způsob toho, že jsi ty tance jen dlouho netančila. Nebuď tak skromná. Není v tom žádný zlý záměr. Jen jsem chtěl pochválit tvé umění v očích znalce,“ Archan se také napije. „Pokud budete chtít, Ester,“ rozzáří se Rudovous, „najdu vám místo. Můžete tančit s nimi. Rozhodně nás to neurazí, právě naopak! Vlastně na tom trvám! To je báječné!“ |
| |
| Rytířský sál Prvních několik málo okamžiků mi stačí, abych pochopila záludnost a vychytralost kalerijcova plánu. Jistě, beze zbraně mě může i zabít, aniž bych uronila třeba jen kapku krve. Můj meč je v tuto chvíli poněkud dlouhý a neobratný, mnohem lepší by byla dýka, kterou bych mohla držet pro všechny případy v dlani a přitom se volněji pohybovat. Na druhou stranu je to lepší zbraň pro obranu... zatím. Budu se muset pokusit prostě vyhýbat dokud nepřijdu na to, jak soupeře přinutit hrát mou hru... nebo alespoň neuhraju tu jeho do třeba jen maličko uspokojivého konce. Prvním výpadům se tak tak vyhnu. Když však pochopím záměr protivníka, před dalším výpadem podniknu únik stranou a dozadu. Tak uniknu přímému kopu. Když Verazanova ruka zaduní o čepel meče, jímž vykryju úder, dostanu šanci ukončit naši hru nějakým viditelným šrámem. Hra, jak ji kalerijec nastavil, vypadá tvrdě a nebezpečně, ale je mnohem riskantnější. Pokud bych však v těchto kruzích čekala nějakou akademickou výuku, byla bych příliš naivní. A příležitost jako je tato, chci využít, ne zahodit a zbaběle se stáhnout...ano, na to jsem příliš hrdá a ctižádostivá. Ne před těmi muži, před urostlým elfem za mými zády nebo sebevědomým Verazanem. Ale sama před sebou. Ano...zaútočit na muže beze zbraně? Vím s kým mám tu čest. Něco mi říká, že to právě chce. Okamžik, kdy se odkryji zbraní jsem nejzranitelnější. Ruka při návratu drží meč lehce a dá se o něj snáze připravit. Tělo zatím zůstává bez krytu a prakticky bez možnosti odolat ráně...zvláště ráně kolohnáta a zkušeného rváče jako je Verazan. Jenomže já nechci hrát na kočku a na myš! Pravda, možná jsem se měla spokojit s některým z Verazanových mužů, aby naše síly byly vyrovnanější, ale na "kdyby " se nehraje. Teď jsem tu já a Verazan. Ne, skutečně nehledám snadnou cestu. Jsem už taková, zlé jazyky by mohly říci: ženská. Mám-li se však Verazana pokusit zranit, z úcty k sobě i k němu by to mělo být méně nápadné odkrytí, méně "snadný" útok. Možná bych mohla přijít i na něco roztomilého, například zranění, které nebude u večeře nápadné - jak pozorné, zranění na nějakém pikantním...tedy ne příliš...místě, šrám jako doplněk k některé jizvě... Muž je však oblečený, jediné staré rány, které mohu vidět, jsou na tváři, jinde jsem si zatím ničeho nevšimla... A nebo bych mohla k obraně využít některého z jeho vlastních lidí...snad v nouzi... probleskne mi hlavou. Nechci zatím mezi nás nic a nikoho tahat... ...že v tomto případě nebude jednoduchý ani nádech a výdech?...Vím to, jen si to nepřipouštím. Když bojuji, není prostor na pochybnosti a obavy. Místo výpadu zbraní se tedy vydám po soupeřově levé ruce tak, abych se mu mohla dostat do boku. Z dosahu smrtící pravačky...přestože nepochybuji, že levačku ovládá také brilantně. Chci využít okamžiku, kdy se připraví k útoku vpřed nebo jen mírně stranou, aby levou rukou zadržel zbvraň a pravou mě natáhl prakticky kamkoliv bude příležitost - nebo naopak. Každopádně však chci, aby jeho pozornost směřovala tam, kam mě sám navádí. S očima zářícíma a tvářemi zrůžovělými vzrušením naznačím falešný výpad vpřed, ale místo skutečného útoku uhnu ke své pravé straně. Pokusím se vyhnout levé ruce i noze protivníka a dostat se Verazanovi pěkně do strany tak, abych jej mohla případně zranit třeba za uchem nebo na boku, ideálně kolem žeber nebo alespoň na ohromné levé paži. |
| |
| Chodba - směr sál Společně kráčím se svou paní nikým nerušenou chodbou a snažím se zkrotit svoji košili, aby ne příliš odhalovala nahou hruď. Bohužel chybějící knoflík dělá své, a tak to nakonec nechám být a s nepatrným ušklíbnutím stočím pohled k lotosovému květu. Ruce spočinou v kapsách kalhot, v chůzi se nezastavuji. "Proč jsi přijela, není-li to pro tvého otroka tajemstvím?" Zvídavě pozvednu obočí a prsty pravé ruky vztáhnu ke svému zátylku. Snad gesto nervozity, nejistoty, že by se mé nevinné plány mohly nějak...pozměnit. Úpřímně pochybuji, že mi odpoví dřív než dojdeme do sálu. Je-li to něco delikátního, budu poslední osoba, co by to snad mohla vědět. Pokud jsem účel návštěvy už někde nějak...nepřeslechl. Rozvzpomenu se na audienci a na mysl mi padne, že bych mohl oslovit dívku, do které jsem omylem vrazil. Skvělá příležitost k omluvě, představení a bližšímu poznání. Ačkoliv, mám trochu strach že se dnes už na nic nezmůžu, jsem tam docela lehce rozbitý. |
| |
| Můj pokoj Když pirát promluví o císařovně, naoko se urazím. Uražené pohledy ovládám stejně dobře, jako svůdné úsměvy, mnohem lépe, než jakákoliv jiná žena. Ovšem nepřeháním to. Přesně o tohle Arvalovi jde, tak proč hrát věrohodně, když on si s tím nedává až tak moc práce? A když už ho hodláte dávat císařovně a ne nějaké jiné ženě v tomto paláci... Ukážete mi ten náhrdelník aspoň? zeptám se ještě než pomalu odvedu Arvala do sálu... |
| |
| U Rudovouse No to určitě ty pleticháři. Pomyslím si zlobně a hledím na Archana a když pronese, že jsem mu to říkala, neudržím se a lehce ho pod stolem nakopnu. Ale jinak se mírně usměji. „To je od tebe hezké, Archane.“ Na to jsem bohužel nic jiného říci nemohla a jen jsem ho probodla pohledem. Pak se otočím na Rudovouse. „Jsem vaší nabídkou polichocena. Ale nejsem si jistá jestli váš tanec zvládnu a po pravdě... bych si nerada upsala ostudu. To jistě chápete.“ Řeknu a jsem na rozpacích. „Ještě by hrozilo, že celé představení pokazím. A stejně nemám ani vhodné oblečení k tanci.“ Snažím se z toho nějak elegantně vyklouznout. Nejraději bych Archana nakopala, velvyslanec nebo ne, tohle bylo pro mě silně ponižující. |
| |
| S Frederikem – směr hostina Neodpověděl hned. Proč? Tajil něco? Nevěděl, co říci? Skrývá jakési ďábelské tajemství? Tohle vše by mě kdysi bývalo odradilo od budoucí komunikace, avšak dnes ne. Nechala jsem Frederika přemýšlet či rozmýšlet zatímco jsem se zaobírala svými vlastními myšlenkami. Očekávala jsem odpověď, kterou mi dal. V duchu jsem se pousmála. „Ne, myslím, že je tak akorát čas vrátit se zpět. Hostina by měla za chvíli začít,“ odpovím načež se zadívám na muže vedle sebe s mírným pousmáním a pak zlehka pokynu hlavou abychom se vydali na cestu. Už bylo skutečně na čase a navíc mě ani teď nenapadala žádná témata, která bych mohla s Frederikem započít. Stávalo se to málokdy. Wu. Budu si ji muset zavolat, pomyslím si znova přičemž kráčím směrem k místům, kde se má hostina konat. |
| |
| Rytířský sál Obejdeš krokem soupeře a vyhneš se tak jeho pevné ruce, kterou se ti ještě před chvíli pokusil udělat nějakou tu modřinu. Pokusíš se o falešný výpad, ale on ustoupí zvláštním krokem, který neznáš, a popadne meč ze stolu. V čem byl jeho krok vzad tak výjimečný pochopíš záhy. Sice ho stál mnoho energie, ale dokázal hned přenést váhu zpět a v podstatě změnit tempo a přejít do protiútoku. Tohle si musíš po skončení boje nacvičit, moc užitečný pohyb... Tvá čepel zavíří vzduchem, jak se snažíš situaci využít a zasáhnout žoldnéře ze strany do hlavy, přece jen je to pro něj nevýhodná a krkolomná pozice. Sehne se a odrazí tvou zbraň stranou vlastní čepelí. „Příliš pozdě,“ ohodnotí tvůj nepovedený výpad přes skřížené čepele. |
| |
| Palácové chodby směrem k hostině – Markus „Na pozvání císaře, to dá rozum,“ odvětí Irien, „pozval mne, protože chce projednat něco důležitého. Králové a vladaři možná vládnou Wallenooru ve svých očích, ale jak sis mohl povšimnout, císař si raději pozval jiné.“ Na chvíli se odmlčí, jako by tě chtěla nechat přemýšlet, co tím myslela, ale pak ti své myšlenky prozradí. „Kněžna Alion je stará intrikářka. Vlastně mladá,“ zasměje se, „Xirie v podstatě nemá vládce, oficiálně. Ale jak jistě chápeš, holčičce jdou všichni na ruku. Má vlivného tatínka a provdaná ještě není.“ „Vznešený elf,“ slyšíš pohrdání, „zastupuje svůj lid. Sice už nemají vliv, jako kdysi, ale císař věří jejich úsudku a má s nimi dobré vztahy. Pak jsou tu zástupci magický škol a směrů. Dargal to tlusté prase, Es`ghavar který si libuje v choutkách, proti kterým jsou ty moje dětské radovánky. Otrokyně má vlastní a stále je musí jeho sluhové doplňovat. Chápeš proč. Ata-ara-zuri, ta mladá nargadská děvka, reprezentuje Raala a magii živlů. Zástupce Věže nejvyšší magie jistě ještě dorazí. A nebude to nikdo malý a bezvýznamný, to si piš.“ „Já jsem tu za Aravan a nekromanty,“ přizná a čeká, jak se zatváříš. „A pak jsou tu Kalerijci, kterých se záležitost týká. Docela zapletenec, ideální příležitost získat vlivné a mocné přátele.“ Vcházíte do síně s připravenou hostinou. Hosté se scházejí a je docela komické sledovat ty, které Irien právě jmenovala. |
| |
| Palácové chodby směrem k hostině – Veanna „Ale to ještě není jisté, třeba mi nějaká žena příliš učaruje, že se nebudu bát ani urazit císařovnu. Kdo ví,“ dodá laškovně s náznakem, „jsem muž mnoha vášní, tak snadno ovlivnitelný.“ Nepokrytě kecá, co jsi zvládla zjistit, tento muž žije mezi piráty, jestli ho něco dokáže ovlivnit, tak to bude jen velikost měšce, který půjde do jeho kapsy a protipól nebezpečí, které hrozí jeho lodi či posádce. „Ukážu, ale až po hostině,“ s těmito slovy vstoupíte do síně, kde se hostina chystá. |
| |
| Rytířský sál Ani nevím jak jsme se tak najednou dostali ke stolu se zbraní. Musím se v duchu pokárat, že jsem si toho včas nevšimla. Úkrok a výpad se mi líbily a skutečně bych si je ráda zapamatovala a procvičila, jakmile k tomu budu mít příležitost. Odrazím útok Verazanovy zbraně a přes skřížené čepele vyslechnu jeho kritiku. Mlčky přikývnu. Nechám Verazana, aby dokončil svůj výpad a zatlačil mou ruku se zbraní výš než bych si musela nechat líbit. Pak skloním rychle svou zbraň doleva a nechám tu soupeřovu sklouznout po své dolů do strany. Už během tohoto pohybu ustoupím o krok šikmo dozadu od soupeře a vzápětí hbitě a co nejrychleji ještě o jeden krok, abych jej mohla souběžně seknout znovu do jeho levého boku a znovu unilkla jeho čepeli, kterou jsem nebezpečně uvolnila. Je to riziko, ale na útok pod žebra z bezprostřední blízkosti mi chybí dýka a nebo dostatečná síla. Musím se pokusit dostat zase od něj dál a získat pro sebe znovu dost prostoru. |
| |
| U Rudovouse Okopáváš Archana a snažíš se dosáhnout toho, aby konečně nechal těch nebezpečných řečí a při tom se snažíš vzpomenout, co jsi mu vše navykládala, když ses na něj snažila zapůsobit při vašem prvním setkání. Možná nakonec bude něco pravdy na tom, že je nepříjemný člověk, před kterým se otrokyně mají na pozoru a mají z něj strach. Třeba i svobodné ženy by se před jeho náladami měly mít na pozoru. „Zajisté, jak si přejete,“ odpoví elf s hranou ochotou. Cítíš, že jsi jej nejspíše urazila, protože více věří Archanovi a co si myslí o tom, proč nechceš tančit, to raději nevědět. „Užijte si to,“ dodá a míří od vás pryč, věnovat se jiným hostům. Mezitím se v temné místnosti rozžehnou pochodně. Poloprázdný sál se chystá k představení, otroci a otrokyně odnášejí stolky, konvice i polštáře roztodivných tvarů, aby zde bylo místo. Jiní zase rozmisťují další a další pochodně, aby tam bylo lépe vidět. |
| |
| Rytířský sál Zaútočíš a je to dobrý výpad! Nebezpečný a Verazan se musí opravdu snažit, aby se mu podařilo sek vykrýt. Zahlédneš i něco jako překvapený pohled. Nastaví útoku meč a zbraně se s třesknutím srazí. Žoldnéřova zbraň, ne příliš kvalitní a cvičná, bez příliš ostrých hran i hrotu, z nekvalitní oceli i nekvalitně zpracovaná, se roztříští. Tedy, tak efektní, jak se zdá v první chvíli, to není. Proste jí uletí konec hrotu, který bojovníka zasáhne do tváře. Stojíš ve střehu a on si prstem setře krev z rány pod okem. „Zdá se, že jsi zvítězila,“ usměje se a se zájmem si prohlédne zničenou zbraň, než ji bez lítosti odhodí. Jeden z ostatních žoldnéřů ti zatleská, ostatní neví, co si mají o tom myslet. Teprve teď si uvědomíš, že tvá zbraň zrovna nebyla vhodná pro cvičný souboj. I skvělý bojovník může mít smůlu a vypíchnout oko nebo přeseknout tepnu jde ostrým a kvalitním mečem snadno. Ale on si o to řekl! Dojde pro vás sluha, že hostina započne co nevidět a všichni jste tam zváni. Prozatím se tedy rozejdete, abyste se mohli upravit. I za těch pár výpadů ses zpotila až dost. |
| |
| Sál a hostina Když do sálu dorazí většina hostů, mezi posledními přijde Ylwa s elfím velvyslancem i císařovna. Císař již je zde a čeká na vyvýšeném trůně na svou ženu. Když vstoupí i ona a posadí se, vstane císařský lovčí a herold si vyžádá hlasitým tleskáním ticho. Lovčí si odkašle, není zvyklý mluvit před lidmi, pak spustí silným hlasem: „Dovoluji si vás jménem jeho císařské Milosti pozvat na zajímavý lov. V císařských zahradách se usídlila zrůda, potvora nečistá, která ohrožuje bezpečí hostů. Císař se rozhodl uspořádat na cocatrice hon. Povolené jsou skupiny i jednotlivci, libovolné zbraně, žádná magie. Vítěz, který přinese cocatrice mrtvou, získá jako trofej nádhernou číši z císařské klenotnice,“ ukáže směrem k císaři, který zvedne číši z přineseného podnosu, „darovanou samotným císařem. Zároveň dostane vyplaceno dvacet zlatých imperiálních mincí, jako odměnu.“ Číše je překrásná, zajisté z nějakého starého pokladu nebo daru. Zlatá, ozdobená modrými kameny a ornamentem ve tvaru ještěrky. Někteří obdivně vzdychnou, když klenot uvidí na světle. „Lov začíná při východu slunce!“ zakončí řeč císařský lovčí. Nyní se můžete posadit a začít s právě donášeným předkrmem. „Já ji chci, Markusi,“ zašeptá ti Irien do ucha. |
| |
| Zahrady „Pojď,“ pobídne tě elf a znovu tě vezme za ruku. Jdete spolu podél hlídaných zahrad, začíná se stmívat. Chvíli jen sledujete stráže, jak s pochodněmi hlídají vstupy do zahrad, pak tě najednou Ahwar zatáhne nepozorovanou skulinou mezi keři ke stromům, kde se skryjete mezi stromy. „Neboj se, ať už mají důvod jakýkoli, les je můj domov. Tady jsi v bezpečí,“ zašeptá a jdeš s ním dál, hlouběji do zahrad, kde už o vás nebude nikdo vědět. Zůstanete stát u jednoho starého stromu. Elf tě k němu jemně přitiskne a nakloní se, jako by tě chtěl políbit. Kůra stromu je mokrá, stejně jako i půda pod vašima nohama. Kapky z korun stromů shazuje déšť a ty vám občas uvíznou ve vlasech nebo vám smáčejí oděv. Přiblíží se k tobě, ale jeho pozornost je soustředěna na strom. Pohladí jej rukou po kůře, stále v objetí s tebou. Zavře oči. „Duchové lesa nás povedou a nedovolí, aby se stalo něco, co bychom nechtěli,“ zašeptá elf zpěvně, jako by opakoval starou moudrost. „To je tajemství elfů a lesa,“ dodá, když oči znovu otevře a pohlédne do těch tvých z krátké vzdálenosti. Tušíš, že s tebou sdílí tajemství, i když mu nerozumíš. Koutkem oka zahlédneš pohyb, mezi stromy. Nemáš strach, je to zvláštní pocit, podobný, jako když jsi ráno vyvázla Gaurovi. Cítíš přítomnost někoho dalšího, ale nemáš z ní obavy, spíše respekt. V tu chvíli ucítíš polibek na šíji. |
| |
| Zahrady – s Ahwarem Nutkání se otočit, když jsme odcházeli jsem odolala. Ale na jak dlouho? Jako bych věděla, že pouze ustoupilo do pozadí, skrylo se, ale nezmizelo. Ulevilo se mi, když jsme se vymotali a zamířili do zahrad, když nám cestu zastoupili strážní. Vnitřně jsem sebou cukla, navenek se mi mírně podmračilo čelo. Co se děje? Proč by se nesmělo do zahrad? neptám se nahlas, stejně by mi neodpověděli a pochybuji, že to také budou vědět. Jejich úkolem bylo hlídat, ne se vyptávat na důvod. Při opětovném doteku elfovy dlaně a jeho výzvě jej opět následuji, skoro jako důvěřivá ovečka. Nevím, kde se tenhle pocit vzal. Možná z vědomí, že bez mé důvěry v něj by mi nemohl víc začít věřit ani on. Ani si neuvědomím náhlost toho, jak mě stáhl do skrytu mezi stromy, tělo jen volně a jaksi vláčně následovalo jeho pohyb. Krátce se rozhlédnu kolem sebe. Dnes se mi zahrady zdály jiné, než kdy předtím. Ano, vždy se zde dal najít klid a ticho, ale stále v tom bylo i jakési napětí a strach z objevení. Ten ale nyní zmizel, jeho místo zaplnilo něco, co jsem nedovedla nijak popsat. Vnímám kůru stromu pod svým tělem, stejně jako tu všeobjímající harmonii a klid. Dešťové kapky, co občas s lehčím cinknutím dopadnou na tenkou látku šatů mírně zastudí. Stejně s tím se zkrátí dech. Zpěvný šepot Ahwarova hlasu, co se vytrácí do ticha. Pohled jeho očí a vnitřní pohnutí, co způsobilo to jimi vyřčené tajemství. Pak pohyb něčeho, co jako by bylo přítomno a současně ne. Nemohla jsem si opět nevzpomenout na předešlé ráno, na Sailonova slova, na to, co se stalo v noci. Stále však nechápu, proč já, z tolika dalších. A má vůbec smysl se na tohle ptát? Mírně sebou škubnu zčásti překvapeným leknutím pod náhlým dotykem rtů na šíji. Prudký nádech, současně s tím se tělo mírně zachvěje. Začíná být přecitlivělé, stejně jako smysly, co ostře vnímají stále přetrvávající, svěží vůni po dešti, jím nasáklé půdy a rostlin. A z toho všeho se příjemně točí hlava. Tenhle pocit si se zavřenýma očima vychutnávám ani ne vteřinu, přesto mi to přijde o mnoho déle. Pozvednu víčka a zadívám se na Ahwara. Ústa se pootevřou, jako by snad chtěla něco vyslovit, ale to se vzápětí promítne do pohledu. Věřím ti... A byla to pravda. Důvěra byla pro mne asi tak vzácná, jako pouštní déšť. A i tak jsem ji dávala postupně a ne všechnu najednou. Přitiskla jsem si elfa víc k sobě, prsty jedné ruky mu zlehka zajela do hedvábných, skoro černých vlasů, druhou stiskla v jakési naléhavější důraznosti jeho rameno. Současně s tím zvednu jednu nohu, pokrčím ji a jemně se jí otřu o jeho bok. |
| |
| Rytířský sál - hostina Samotnou mě překvapilo, že se mi můj úskok vydařil. Šlo pochopitelně jen o využití situace, možná riskantní a maličko šílené, protože kdyby je můj soupeř prokoukl, mohla jsem skončit skutečně ošklivě. I kdyby mě neměl v úmyslu zabít. Verazan však zachytí útok vedený opět proti jeho boku a už už se zdá, že naše soupeření bude ještě chvíli pokračovat. V tom okamžiku však se jeho zbraň s ošklivým zvukem zlomí a nakonec rozskočí. Ano. I volba zbraně je důležitá. Pokud chtěl začít pěstmi a dostat mě tím rychle na zadek, měl se na to jinak připravit. Boj, tedy samotný proces, je otázka přežití a prezentace nadřazenosti. Milosrdenství ani zdvořilosti tu nemají místo. Za chyby se tu platí krutě, což každý, kdo bojuje, ví. Nemám tedy ani výčitky ani pocit nějaké neoprávněné či příliš snadné výhry. Když se Verazanův meč rozštěpí, instinktivně se kryji, paží a lehce se odvrátím. Vzápětí jsem opět v bojovém postoji proti Kalerijci a čekám, co udělá. Ten však jen sáhne rukou k rance na obličeji a rozmázne z ní krev téměř až k bradě, když se chce přesvědčit, zda je skutečně zasažen do krve. Vítězství mě pochopitelně potěšilo, ale dokážu si spočítat, že ve skutečném boji bych živá neodešla. Proto se krátce ukloním a věnuji svému protivníkovi zdvořilý úsměv. Hodně jsem se naučila, děkuji Vám, Mistře. Poděkuji s úctou za lekci. Nemám chuť více rozebírat. Oba dobře víme, že nebýt Verazanova zbraň jen cvičnou, lacinou náhražkou, kdo ví, jak by skončil můj meč. A rozhodně by tento souboj neskončil tak záhy. Po muži, který mi tleskal, se neohlédnu. Nejsem si jistá, co ho k potlesku vedlo, možná se mu líbil souboj, možná má jen rád ženy nebo chtěl vyprovokovat souboj nový ... Nebylo by to sice od věci, vyzvat jej také k boji, ovšem sluha, ohlašující hostinu, rychle odvede mé myšlenky od podobných nápadů. Ostatně, nejsem tu, abych trávila svůj čas tréningy a hrami. Obrátím se k elfovi. Ze šatů vyjmu kus čistého plátna a otřu si tvář, zrůžovělou námahou a soustředěním. Zářivě se na něj usměji. Škoda té zbraně, doufám, že jste se alespoň trošku pobavil. Meč zasunu do pochvy, připnu si bandalír s dýkami a přes ramena si hodím kabátec. Když mě omluvíte, půjdu se připravit na hostinu. Slíbila jsem Vám společnost a nemohu vás doprovázet takto. Ušklíbnu se a pokrčím výmluvně rameny. Slibuji, že se nezdržím dlouho. Vyměním si jen košili. Vrátím se tedy do komnaty, v níž jsem ubytovaná. Před výměnou halen se otřu mokrým plátnem a po osušení teprve navléknu čistou košili. Není o nic lepší ani horší než ta první. Vlastně je skoro stejná. Trošku lítostivě se ohlédnu k šatům, které jsem si nechala na večer připravit. Nehonosila jsem se róbou už pěkně dlouho. Ale mám sotva čas si upravit vlasy a opláchnout tvář. Pak si přehodím zase kabátec, připnu meč a vykročím k sálu. Brzy se znovu setkám s vyslancem a společně vstoupíme na hostinu. Téměř zároveň s námi vejde i císařovna. Zdá se, že si také nepotrpí na slavnosti napadne mě, vida, jak pozdě přichází. nebo to tak na dvoře prostě chodí...kdo ví... Nechám se usadit ke stolu. Tolik světel a panstva, krásného nádobí a lesku zdobených šatů, šperků a starobylých rodů, jsem snad ještě nikdy neviděla...rozhodně ne tehdy, když jsem tu byla naposledy. Vlastně právě před tím jsem tehdy utekla... Když se tak rozhlížím, jsem nejspíš jedinná žena, která na sobě nemá drahé šaty a šperky, ale nohavice, vysoké boty a košili. Jakmile ovšem císař vyhlásí hon, jsem tomu ráda. Alespoň se nebudu zase muset převlékat. Rozhlédnu se po hostech, jako bych po někom pátrala. A pak se konečně zastavím nedaleko mne a elfího vyslance. Markus, usazený a plně se věnující temné elfce mi na tváři vykouzlí pobavený a obdivný úsměv. Nad jeho poněkud pocuchaným stavem jen pozvednu jedno obočí a lehce potřesu hlavou. Ale nezdržuji se dlouhými pohledy. nechci mu rušit zábavu. Nakonec zapátrám i po Fredrikovi. Ne že bych se bála, že by mohl zůstat bez společnosti, ale tak nějak ze zvyku chci mít kontrolu nad tím, kde kdo z nás tří je. A v jakém stavu. Nakonec zvědavě loupnu okem i k Verazanovi. Zajímá mě, jestli jej zranění nějak nerozladilo. Nerada bych si jej proti sobě popudila. Ačkoliv částečně sázím na jeho profesionalitu. Pak už se pustím do jídla. Pomalu a zlehka, pozornost věnuji především rybám a zelenině. Během hostiny se ovšem chci věnovat i svému doprovodu. Přecejen...byla by škoda jej zanedbávat. |
| |
| Hostina S přivřenými víčky naslouchám své společnici, kráčím zvolna s rukama v kapsách, nikam nespěchám. Snažím se zapamatovat si vše, co řekla, cokoliv by se mi do budoucna mohlo hodit. Tím jsem si jist. A nemohu se dočkat, až uplatím své heslo zneužívat a využívat. Je zvláštní, že mi v hlavě uvízla především zmínka o muži s brutálními praktikami. Měl bych vzdávat hold své Irien. Nekromantovi... Ušklíbnu se. Projdeme spolu vstupními dveřmi a naskytne se nám skvostný výhled na některé před chvílí jmenované. Zhluboka se nadechnu, přiložím si jednu z dlaní na břicho a vykročí raději ke stolům po levici. Neuplyne ani pár minut a v síni se po hlasitém zatleskání rozhostí ticho. Zvednu oči od svého talíře, který dřímám v ruce a občas z něho uždibuji. "Tady je někdo krapet líný tu potvoru zabít sám." Zamumlám si pro sebe po pronesených slovech a koutky úst jsou opět nahoře. Opodál zahlédnu Ylwu. Nelíbí se mi, že má doprovod. A už vůbec se mi nelíbí, co řekla Irien. V tu ránu mě přešla chuť na jakékoliv další dobroty dnešní hostiny. Přesto se překonám a letmo po ní ohlédnu. Tmavý stín se mi přežene přes tvář. "Je-li to tvé vroucné přání, můj paprsku naděje." Odpovím a jen tak si v hlavě promítnu, jak to asi bude vypadat. V duchu se začnu tak nehorázně smát, až se z toho pomalu rozpláču. Znamená to soustředění, boj a...špínu. Navenek se však tvářím klidně, ostatně jako vždy. |
| |
| Síň určená k hostině Po pravdě řečeno, Arvalovo tlachání mne trochu naštve. Nemám ráda, když se ke mně chlapi chovají takhle. Dřív, než stihnu protestovat proti tomu, že mi nechce ukázat (totiž, vlastně, chci říct dát) onen náhrdelník, vtáhne mne do sálu. Okamžitě si uvědomím, co teď vlastně musím dělat - odvádět Arvala od všech ostatních žen a přitom se předvést jako milá a svůdná. Pozorně se dívám po okolí, hlavně po mužích, ale přitom se neustále držím Arvala a dávám všem ostatním najevo, že k němu patřím, možná to dávám najevo trochu víc, než by si sám Arval přál. Zatím mlčím, dokud Arval nebo někdo jiný nepromluví, sladce se usmívám na všechny strany. |
| |
| U Rudovouse Jak Rudovous odejde zadívám se na Archana a panenky se mi vztekle zúží. Nakloním se přes stůl k němu. „Sakra! Archane!“ zasyčím na něj. „Zbláznil jsi se snad? Proč jsi tvrdil, že umím jejich tance? Nikdy jsem ti nic takového neřekla a teď vypadám jako naprostý lhář.“ Mračím se na něj. „Nejspíš se urazil a já se teď jevím v ještě horším světle než předtím.“ Odstrčím znechuceně talíř s jídlem. Přešla mě už chuť. „Nebýt toho, že bych byla za ještě většího burana tak bych odešla.“ Odseknu a raději se napiji. |
| |
| Zahrady Listí zašustí v korunách stromů, jako by se jím prohnal vánek. Podíváš se na Ahwara, s důvěrou a i něčím, co by se dalo nazvat pokorou a odevzdáním, není to však přesně ono, slova k vyjádření tohoto nestačí. Přesto to není láska, to víš. Elf tě políbí na rty, jemně, jak to žádný člověk nedokáže, přesto však důrazně a nedočkavě. Vlastnosti u něj tak neobvyklé. Chytí tě za stehno a jemně tě položí do mokrého mechu. Je mokrý, to ano, ale chlad necítíš. Jeho jemné prsty mrštně nacházejí přezky a tkanice tvého oblečení, bříška prstů se dotýkají na rukou, prstech, dlaních, rtech. Přesto, že by v tuto chvíli, po takových náznacích a dotycích ze strany žen, nemusel otálet, je opatrný a plachý jako divoká kočka, nejistý. Jako otrokyni ti to vykouzlí na tváři úsměv, to se ti často nestává. Elfové mají na vše tolik času... Ale ty už začínáš být nedočkavá. |
| |
| Hostina „Není škoda zbraně, která se zlomí,“ odvětí elfský velvyslanec. Když zůstanete sami a míříte ke tvému pokoji, elf ještě dodá: „Nenechal vás vyhrát, víte to? Jen o vteřinu poději už byste ležela na zemi. Opravdu jste zvítězila, překvapila jej a v jeho očích velmi stoupla. Docela zvláštní.“ Cítíš, jak moudrý muž analyzuje se zájmem, co se událo. Na hostině je samozřejmě dost dobrého jídla i vína, vypráví se historky, pronášejí lichotky a všichni se snaží, aby si připravili půdu pro vyjednávání, jednání, ale i podrazy a diplomatické úskoky. Začínáš se nudit, tato společnost není pro tebe a nestíháš si ani pamatovat jména všech, kteří se snaží s elfem navázat hovor. Tebe většinou přehlížejí, nejspíše kvůli oblečení. Rozhlížíš se a vidíš několik zajímavostí. Císař se nudí také. Snaží se být sám, ale po očku sleduje mladou dívku, nejspíše kurtizánu, která doprovází zarnského piráta. A snaží se, aby to nebylo vidět. Neúspěšně, ti muži... A pak... Někdo občas, když se nedíváš, sleduje i tebe. Verazan, i když je opatrnější než císař, jeho pohled na chvíli zachytíš. Rozpačitě se usměje a pokyne ti číší s vínem. Pak dělá, že se zajímá o svou společnost. Zranění na tváři mu zůstalo, není hluboké a nijak si jej nenechal ošetřit. Prostě jen omyl krev vodou, zůstane mu jizva. Markus si prohlíží mnoho těch, o kterých byla před chvílí řeč. Kněžna se nacpává, jako by týden nejedla. Jak si udrží svou postavu při takovém apetitu, to je záhada. Měl bys to prozkoumat. Dargal je zabrán do debaty s Atou-ara-zuri, patrně na akademické úrovni. Vysvětluje něco o teorii světů a magie, velekněžka se ho snaží sprostě sbalit. Es`ghavar je stále se svou „ochrankou“ a jednou otrokyní, která už patrně poznala některé z jeho choutek. Je skleslá, zlomená a smutná. Z Kalerijců je tu jen Verazan, ten druhý zmiňovaný se někde vytratil a zdá se, že se po něm nikdo neshání. „Markusi, ještě jednou mne oslovíš takovým infantilním a trapně zamilovaným způsobem, který uráží můj lid, udělám z tebe eunucha,“ řekne tiše, ale velmi vážně. Aby dodala na vážnosti svým slovům, pod stolem se tě dotkne na zmiňovaných místech a zmáčkne. Mile se na tebe usměje, zlomyslnost se skrývá pod usmívajícími rty, tam, kde ji tušíš ty, ale nikdo jiný nevidí. Pokusíš se také usmát. Veanna je stále ve střehu. A není to snadné, hostina je vzrušující a plná zajímavých lidí, které máš šanci sledovat a najít ty nepatrné pohledy a náznaky, které prozrazují vztahy skrývané i skryté. Zahlédneš Zarakala, je sám. Vzpomeneš si na slíbený zítřejší výlet, ale to přece neznamená, že bys nemohla získat „náskok“. Ester nikde nevidíš, tak co kdybys... „Jmenuji se Elear,“ představí se žena, kterou právě Arval vzal za ruku a poklonil se jí. „Ráda vás poznávám, mistře. Věnoval byste mi tanec? Prosím?“ Sakra! Jen pár úderů srdce jsi nedávala pozor a už se ti jej snaží přebrat kdo? Nějaká černovláska v rudých šatech? Bohové, jak má krásné dlouhé vlasy, tak pevné, speltené do úžasného copu... „Má paní?“ osloví císařovnu jeden ze sluhů. „Už dorazil, ten muž, ten mág. Jeho císařská výsost dává vzkázat, že by rád, kdybyste jej sama přivítala.“ Tvůj muž je zabrán do hovoru na druhém konci sálu a ještě při tom stíhá pokukovat po nějaké couře. Ale o někom, kdo ještě měl dorazit, se zmiňoval. Jen si to příliš nepamatuješ. „Je ve městě. Mám nechat přichystat nosítka? Ochranku? Sluhy a otrokyně? Má paní?“ |
| |
| S císařovnou na hostinu Císařovna můj dotaz na procházku zahradou odmítla a jistě správně poukázala na blížející se hostinu. Ani jsem nepostřehl, kolik času společnou vycházkou uplynule. „Zajisté, Vaše Výsosti.“ Lehce se ukloním a usměji. Chtěl jsem se ještě trošku opláchnout, ale věřil jsem, že někde v okolí místnosti s hostinou bude nějaká možnost udělat aspoň nějaké úpravy vzhledu či se jen opláchnout. Cestou jsme prohodili ještě pár zajímavých témat, většinou přímo spjatých s očekávanou hostinou. V předsíňce jsme narazili na trojici otrokyň s čistou vodou, což jsem využil k opláchnutí obličeje a umytí rukou. Císařovně rychlými zkušenými pohyby upravili účes a už jsme vstupovali do síně. Císař zde již byl společně s několika hosty, další přicházeli dveřmi protějšími od těch našich. Zamířil jsem s císařovnou k jejímu trůnu a dle etikety jsem se ihned po doražení hluboce uklonil, dokud si císařovna neposadila a císař mě lehkým pohybem nepropustil. Rozloučil jsem se kývnutím hlavou s císařovnou a po třech krocích vzad jsem se otočil a začal hledat vhodné místo pro mou pozici, cítil jsem se někde na protější stranu stolu. Usadil jsem se do čela na protější straně stolu. Měl jsem odtud dobrý přehled o dění u něj. Dobře jsem viděl na císařský pár, i na Ylwe, viditelně dobře naladěnou i mladého pána Markuse, podivně se tvářícího, skoro bych řekl rozpačitého. Hostina započala a já si nezapomněl užívat nabízené krmě. Také jsem se více méně ze slušnosti bavit se všemi hosty okolo, zajímalo mě dění úplně v jiných oblastech stolu. Takže mi tam neušlo nic, co mohl můj zrak spatřit, hlavně císařovy pohledy byli jistě podivné. Začalo mi být krásné císařovny upřímně líto, asi to není lehký život. |
| |
| Hostina Nechala jsem se Frederikem doprovodit do sálu, kde se pořádala hostina. Poté, co jsem se usadila na trůn vedle svého muže jsem se znova podívala po všech tvářích v místnosti. Nic nového. Pořád to samé. Zaregistrovala jsem, že Frederik se usadil do čela jednoho z křídel. Mírně jsem se na něj pousmála načež byl čas začít jíst. Opět samé dobroty, které se nedaly odmítnout, avšak předešlé pochoutky v podobě rybích lahůdek mi zaplnily žaludek více než jsem předpokládala tudíž jsem po chvíli přestala s jídlem a jen čas od času jsem trochu ujedla. Araviar se mezitím kamsi odebral. Nejspíše aby zase řešil své záležitosti. Já jsem se zdvořile bavila s okolními přísedícími. Chtělo by to tu trochu oživit. Ne, že by tu nebylo dost hluku z toho jak se každý baví s každým, ale chtěla jsem vidět kaskadérské kousky bavičů. Něco, co ve mě vždy zanechá údiv. Nakonec se mi však dostane vysvobození. Bedlivě naslouchám příchozímu sluhovy a během jeho proslovu pohlédnu na svého muže. Opět. Jak jinak, pomyslím si, když si uvědomím, že císař bude mít nejspíš opět na noc dámskou společnost, ale já to nebudu. Matně si uvědomuji, že se můj muž o dotyčném již někdy zmínil jen už si nevybavuji v jaké souvislosti. „Připrav vše potřebné,“ informuji otroka o svých požadavcích. Nejspíš nebude třeba se nijak krýt ani schovávat. I přesto, že je zvláštní, že onen muž není v paláci. Že by to Dageron nepovolil? „Až bude vše zařízeno přijdeš mi říct,“ dodám, sluhu propustím a hned na to se začnu věnovat hostům. Ze vzpomínek se však stále snažím vydolovat kdy, jak a proč mi o tomhle mágovi Araviar říkal. |
| |
| Hostina Chtěla jsem ještě svému elfímu průvodci oponovat, není mi totiž líto zbraně, kterou jsme v boji s Verazanem zničili, ale skutečnosti, že naše pozice v tomto ohledu nebyly tak docela rovné. Ovšem nechce se mi to vysvětlovat a mám dojem, že bych toto téma neměla dále rozpitvávat. Pochvala a uznání mě potěší a s tím se spokojím. Nijak při něm ovšem nezářím ani se neprsím. Přejdu je mlčením a zkoumavým pohledem v elfí tváři. Muž mi totiž vlastně neodpověděl. Popravdě, stále nechápu, proč by se mnou muž jako on chtěl trávit odpoledne a večer... "Zábava" v hodovní síni vázne. Alespoň pro mne. Něco jsem snědla, sem tam ochutnala nějakou neobvyklou laskominu, zahnala jsem hlad i chutě, ale tím pro mne zábava v podstatě skončila. Nevadí mi být téměř neviditelná pro obdivné, až mlsné pohledy mnohých pánů, které tak padají na svůdné křivky ostatních dam. Ale trošku mě mrzí, že nemohu být elfímu vyslanci dostatečně dobrou společnicí. Na druhou stranu se uklidňuji tím, že nejlepší společnice musí umět kromě zábavné konverzace včas mlčet a dát muži prostor vydechnout. Bavím se tedy tím, že po očku hlídám svému doprovodu záda, jako bych byla jeho ochrankou. A mezitím sleduji vztahy mezi panstvem...Tak císař nám pokukuje po cizím doprovodu...ovšem po tom, co jsem o císaři zaslechla to není nic podivného. Přesto mě udivuje, že ji jen obhlíží... Je pro mě dost nepřijatelné a odpudivé, sledovat tu směsici vztahů, propletených a komplikovaných, které vytvářejí milostné ne trojúhelníky, ale sítě. Příliš se mi to k představě honosného a vznešeného císařského dvora nehodí. Uhnu od císaře pohledem k císařovně. Přestože se na sebe nijak nesnaží upoutávat pozornost, je mi stále sympatičtější. Ne jako podváděná, ale jako silná žena, svým nevtíravým chováním velmi vznešená a nepochybně inteligentní. Nezdržela se ovšem v sále dlouho. Umínim si, že se s ní nechám seznámit a pokusím se ji lépe poznat. Mohla bych se u ní leccos naučit...pokud budu mít za tu krátkou dobu, kterou tu chci strávit, vůbec příležitost a čas... Verazanovi, když se naše pohledy, pro oba zjevně nečekaně, střetnou, pokynu číší stejným gestem a zdvořilým, prostým úsměvem. Uvažuji, k čemu jeho překvapení z prohry povede. Ale spleť polemik mi není blízká, zejména ve vztazích mezi lidmi. Dál tedy pozoruji dámy a pány, jejich vztahy a konverzaci, ale za krátko mi to všechno splyne v jeden souvislý, neproniknutelný hluk a tak své myšlenky odchýlím k blížícímu se honu. Místo zábavy přemýšlím, co vlastně o cocarde znám a vduchu probírám strategii. Ne snad, že bych tolik prahla po poháru z císařského pokladu, ale nerada bych přišla při "dvorské zábavě" k úrazu a chci si hon náležitě užít. I skrze své úvahy občas uhnu pohledem k těm, kteří hovoří s elfím vyslancem nebo k těm, kteří sedí vedle mě z druhé strany, abych se orientovala v reálném prostoru a čase. Občas někomu věnuji úklonu, jindy letmý úsměv. Většina mých pohledů je však vážná a působí zamyšleně, místo aby jiskřila koketerií a opojením z tak vybrané společnosti. |
| |
| Hostina Tiše se rozesměji, ale smích mě přejde ihned, co se Irienina ruka octne záhadně rychlým způsobem v mém rozkroku. První dotyk se zdál být příjemný, avšak při jejím pevném a i nepříjemném stisknutí svraštím obočí a talíř s pochoutkami mi div nevypadne z rukou. Pokusím se vynutit úsměv. "Jistě, Irientalansi." Nemám nic proti tomu, když má žena navrch, ale této dominantní elfky už jsem přespříliš nabažen a teď si chci odpočinout. Navíc mě irituje, že kdybych se nějak extrémně vzepřel, lusknutím prstu by ze mně toho eunucha opravdu udělala. Při té představě se ošiji. "Omluv mě, prosím." Odložím talíř na stůl, letmo se dotknu dlaní paže a prosmýknu se kolem ní. Vykročím k Fredrikovi, který sedí v čele stolu a jehož ústa nestačí pobírat. Třeba se dozvím něco zajímavého... "Tak co, příteli, vidím, že jsi tu víc než spokojen." Prohodím s úšklebkem a jedním ladným pohybem zaujmu místo vedle něho po pravé straně, odkud před malou chvíli vstal nějaký muž a odešel. Natáhnu se po šťavnaté kuličce hroznového vína a utrhnu jej. "Pověz, jakpak se má naše císařovna v strýčkově společnosti, hm?" S úsměvem pozvednu obočí a přehodí nohu částečně přes druhou. Jednu dlaň položím na koleno a druhou ke kotníku, opřu se. |
| |
| Přiznám se, že ples mne doslova oslnil. Tolik lidí, tolik příležitostí... Dívám se kolem sebe a vychutnávám si luxusní atmosféru, prohlížím si lidi, navazuji oční kontakt s těmi zajímavějšími. Támhle je Zarakal - měla bych si s ním zase promluvit. Měla bych - v tom okamžiku se ale k Arvalovi přitočí nějaká jiná žena! Svůdná černovláska... kéž bych měla takové vlasy. Pociťuji obrovskou vlnu závisti. Jaktože si vůbec dovolila se přiblížit k Arvalovi? Vážně mne to štve. Vyčítavě se na něj zadívám a začnu koketovat se všemi muži okolo. Přemýšlím, kdo je z nich nejzajímavější a prodírám se davem (nebo spíš nechám se jím unášet) směrem k Zarakalovi. Ahoj Zarakale, co je nového? Potkal jsi už Arvala? Sladce se na něj usměji, příliš se na něj ale nedívám a spíš přemýšlím o mužích v okolí. Musím se ho zeptat na Ester. |
| |
| U Rudovouse „Říkala jsi to,“ pokrčí rameny, „a navíc, myslel jsem, že máš více odvahy.“ Váš rozhovor přeruší zvuky dole, kde se chystá představení. Do místnosti vstoupí pět elfských tanečnic, až na jemné a průhledné závoje jsou téměř nahé. Za nimi nastoupí pět elfských bojovníků, s meči v rukou, dýkami u pasu a v lehkých kožených zbrojích vyrobených z kombinace černé a rudé kůže. Jsou to právě oni, kdo vytváří největší hluk. Vždy po několika krocích udělají proti sobě výpad, jejich zbraně se střetnou v komplikovaných postojích a obrazcích. Ženy průběžně vytvoří kruh, muži se zbraněmi se postaví doprostřed, meče připravené k útoku. Všichni strnou a poslední pomocníci odcházejí s pochodněmi, pro které už nenašli místo. Začne hrát hudba, z počátku pomalu a tiše, postupně však zrychlí a je poměrně hlasitá. Střídají se píšťaly a bubny ve zběsilém rytmu. Tanečníci se míhají s tanečnicemi, zbraně sviští vzduchem a ty jsi OPRAVDU ráda, že tam dole teď nejsi. Nechápeš, jak to dokáží, ale dívky se proplétají mezi meči neuvěřitelně rychle a snadno. Vlastně je div, že se bojovníci nezraní při takové rychlosti a komplikovanosti pohybů navzájem, natož že se mezi nimi dokáží proplétat elfky. A ještě dohromady s nimi tvoří úžasný tanec. Když představení skončí, tanečníci se zastaví a snaží se vydýchat, pečlivě přehlédneš pódium. Na dvou místech na zemi leží kousek závoje, jedna elfka má na ruce škrábanec. Nikdo není neomylný. Místo potlesku zahřmí celé osazenstvo nějaké slovo ve Starém jazyce. Nevíš co znamená, ani si jej nepamatuješ. Bylo to ale něco, co je jistě uznáním. Tanečníci pomalu opouštějí prostor pod vámi. Archan fascinovaně sleduje poslední odcházející ženu s drobným zraněním. |
| |
| Hostina Irien nechá Markuse bez problémů odejít, až jsi z toho málem překvapen. Oddechneš si, ale její pohled dává najevo, že tak snadno se jí nezbavíš. Že teď jí patříš. Sleduje tě, s pobavením sobě vlastním, jak procházíš sálem a nakonec se zastavíš u Fredrika. Není ti z toho úplně příjemně. Doufáš, že ti to bude za to stát. Konec konců, přece se v podstatě uvolila vyhovět tvým požadavkům... Zdá se, že Ylwa nakonec elfímu velvyslanci jako společnost vyhovuje a on jí také. Ona se může usmívat a být nenápadná. On naopak obstará všechny ty řeči, opatrné lichotky, hru politických narážek a zákoutí diplomacie. Raději obrátíš svou mysl k vědomostem, které máš o cocatrice. Ohavná zrůda, něco mezi plazem a ptákem, většinou prostě považovaná za škůdce, kterého je třeba se zbavit. Nijak velká ani příliš nebezpečná, kdyby neútočila z temných zákoutí, z výšky a stínů koruny stromů, kdyby si nelibovala v útocích na osamělého člověka. A nakonec paralyzační jed, který ji pro tohoto chudáka najednou činí smrtelně nebezpečnou. Byla by to pěkná trofej. Veanna se rozhodne, že Zarakal je rozhodně lepší úlovek než Arval. Dáš Elear šanci a vyrazíš za ním. Naštěstí je ní Arval natolik zaujat, že si toho snad ani nevšimne, rozhodně ti nebrání. Přidáš do kroku, aby tě jiná žena nepředběhla, nebo aby ti muž neutekl. Dokáže to více než obratně, má to v popisu povolání, tím si jsi jistá. Cestou zachytíš císařův pohled. Zaujala jsi jej. Také si povšimneš, že císařovna po doručení jakéhosi vzkazu odejde ze sálu. Dostihneš Zarakala právě ve chvíli, kdy se chystá odejít. „Ah, Veanna,“ řekne s hraným překvapením a ty na jeho tváři vidíš, jak usilovně přemýšlí. Netušíš proč. „Ano, už jsme se potkali,“ přejde tvou první otázku jako nic. „Přijel opravdu z daleka. Musela to být zdlouhavá cesta, takhle po moři, bez možnosti plenění a drancování pobřeží. Ale nějak to přežil, zdá se ve zdraví a v dobré náladě,“ kývne ke dvojici, která se dobře baví. Kurtizána se chichotá a Arval rozhazuje rukama, jak něco vypráví. |
| |
| Hostina Cítil jsem se spokojen rozmluva byla velmi zajímavá, pořád mi někdo něco vyprávěl, já pouze slušně pokyvoval či kroutil hlavou, neboť jsem měl neustále něco v ústech. Všichni vypadali až příliš hladově na to, aby toho krásně vypadající a jistě i chutného jídla zbylo dosti i pro mne. Jen výjimečně jsem musel nechat na chvilku ústa prázdná, když kývnutí doopravdy nestačilo. Kde se u mne vzal Markus nevím, najednou tam byl a já se ostatním omluvil, že se jim chvilku nebudu věnovat. Byl jsem za to Markusovi trošku vděčný, konečně někdo normální. „Je to tu jistě krásné a zajímavé.“ Usměji se spokojeně. „Jen těch lidí by tu mohlo být méně.“ Dodatek radši jen zašeptám, nerad bych udělal nějako faux pas. Vzal jsem si další šťavnaté stehýnko a zakousl se. Ale po Markusově další otázce jsem se zakuckal, že jsem potřeboval, aby mě „přátelsky“ poplácal po zádech. „Ale mladý pane, však víte, že toto téma je tabu, natož když sedíme u císařského stolu.“ Ihned si rozpomenu na svou pozici k Markusovi, možná až moc zažitou, abych se jí hned zbavil. Po té však již spíš humorně, i když s nádechem smutku, ale hlavně mnohem tišeji dodám zbytek. „V císařské zahradě se skrývá příliš mnoho krásy, na to, aby se císař věnoval pouze nejkrásnější z květinek. To že si kytky nestěžují jistě víš, ale náznaky a jisté povadnutí tomu nasvědčuje.“ Pohled mi bezděky sjede k místu, kam jsem doprovodil císařovnu a umlkl jsem, zakousnuvší se do stehýnka, které tak lákavě vonělo. |
| |
| Povinnosti císařovny Zamíříš nejdříve do zbrojnice. Rozhodneš se, že tvé oblečení je na cestu vhodné, ale vzpomínáš si na přání tvého muže. Bojí se, že ti chce někdo ublížit, ne-li tě usmrtit. Na jednu stranu možná oprávněně, na druhou nechce, abyste byli paranoidní. Prostě a jednoduše, chtěl, abys u sebe měla zbraň. Jsi Tarémijská princezna, umíš se bránit. Když dorazíš do zbrojnice, zbrojmistr už tě očekává. „Má paní, čekal jsem, kdy se zastavíte, pojďte prosím se mnou,“ ukloní se a pak tě vede s pochodní v ruce skrze celou zbrojnici až dál, dozadu, kde je obří okovaná skříň s nejvzácnějšími zbraněmi. Odemkne všechny zámky a přiloží amulet na magickou runu, aby se dalo vůbec trezor otevřít. Zahlédneš několik zbraní, ale on vytáhne snad nejmenší, co tam je. Podá ti na dlaních drobnou dýku se slonovinovou rukojetí v pouzdře z bílé kůže a stříbra. Je nádherná, práce elfských mistrovských zbrojířů, spíše šperk, nežli zbraň. Když si ji prohlédneš, zjistíš, že je vytepaná z mitrilu a že na jejím ostří je vyleptané jméno v elfských runách: „Narwen“ – ohnivá dívka. Když se vrátíš do svých komnat a rychle se upravíš, vyjdeš na nádvoří. Tam už tě čekají připravená nosítka s otroky, nastoupená jednotka císařských vojáků a několik tvých sluhů i otrokyň. Usadíš se a pokyneš rukou, že jsi připravená. Cesta není dlouhá, v podstatě jsi mohla jít pěšky, je to jen asi pět set kroků od bran paláce. Ve čtvrti bohatých měšťanů a nižších šlechticů zastavíte před hostincem „Císařský dvůr“. Opravdu, dělá svému jménu čest, jeden z nejluxusnějších hostinců s nejvybranějšími pochoutkami a úžasnými reprezentačními prostorami pro soukromé záležitosti. Patří Samaelovi, šlechtici, který by tě zajisté přivítal, pokud by o tvém příjezdu věděl. Tví sluhové vše vyřídí a pak tě za doprovodu vojáků uvedou dovnitř, do jednoho ze salónků, kde na tebe čeká host. Vstoupíte dovnitř. Místnost je spoře osvětlená, ale je tu teplo a útulno. Krb navozuje domácí atmosféru, otevřeným oknem mířícím přes útes k moři sem vniká jemný vánek. Dlažba pískové barvy i obložení stěn dřevem jsou příjemné na pohled, dojem doplňuje drahé sklo v okenních tabulích namodralé barvy. Od stolu a rozehrané hry vstane muž. Zajisté čaroděj. Je mu něco kolem pětatřiceti, je poměrně sympatický, nejspíše ze Zarnu. Má rusé vlasy i vousy a trochu připomíná seveřana, trochu piráta. Přesto je upravený, oblečený v šedé čarodějnické róbě. Zkoumavě vás přeletí pohledem černých očí chviličku před tím, než se ukloní a zabodne svůj pohled do podlahy, jak se sluší před císařovnou. Trochu se zachvěješ, nejsi si jistá úplně proč, když si povšimneš, že muž má u pasu krátký meč. Povstane také jeho spoluhráčka, patrně jeho doprovod. Je trochu pomalejší a ukloní se až po něm. |
| |
 | Hostinec Hostinec je přinejmenším... zajímavé místo, i když pro mě zbytečně přeplácaný a pompézní. Což o to, já se klidně vyspím i na hlíně, ve slámě, ale pořádná postel není k zahození. Jen si nejsem jistá, jestli je dobré, aby mě takhle rozmazlovali. Mohla bych si zvyknout - a co pak? Pak... pak bych asi měla smůlu, kdybych už neměla ten komfort, já vím. Rukou si podepírám hlavu, koukám na hrací plochu a přemýšlím, jak bych ho mohla porazit. Dostal mě do prekérní situace, a tak bude nejlepší obrana útok. Posunu figurku vpřed. Je to odvážný kousek, ale co můžu ztratit? Jestli si všimne toho, kde jsem se odkryla, jsem nahraná. Ale já doufám, že bude reagovat na nastálou situaci a bude bránit právě ohroženou figuru. Přece by si ji nenechal vzít! Moje zaujetí pro hru přeruší až čísi příchod. Podle toho, jak vyskočí na nohy, je mi jasné, že to nebude jen tak někdo. Sakra, kde já jsem ji už viděla? Anebo neviděla? Od té nehody je to příšerné. Člověk má to jméno nebo slovo na jazyku a nemůže si vzpomenout. Snad to brzo skončí, jak mi tvrdili. Zatímco vyseknu téměř vojáckou úklonu s rukou na srdci, ne tak hlubokou, ale stejně upřímnou, konečně mi to docvakne. Jen jsem myslela, že k tomu dojde až v paláci. Asi mi to říkal, ale přiznám se, že ne vždy poslouchám, co vykládá. A to mám za to. Moje zvědavost je silnější, proto nečučím do podlahy tak zarytě jako můj společník. Zvednu k císařovně zelenohnědé oči, které nejsou díky široké čelence zaplaveny rozpuštěnými vlasy - mám je tmavě plavé, místy se snoubí jakási světlehnědá a odstíny zlatavé. Anebo je to jen odraz světla. Jednoduše - nejsem ani světlovláska zlatá, ani platinová. Na sobě mám jednoduchý mužský oděv, nikde žádná zbraň. Protože je tu teplo, moje kazajka postrádá rukávy. Zřejmě jsem už někdy pracovala rukama, protože slečinky, co s ručkama nic nedělají, nemají na pažích jemně vyrýsovanou linku svalů. Díky tomu a své výšce působím mrštně a vytrvale. Otázkou zůstává, proč má čaroděj meč a já ne, když je viditelně poznat (podle toho, že stojím o dva kroky vzadu), že jsem já ten doprovod. Něco mi říká, že se to nemá, ale už oči nesklopím zpět k zemi. I kdybych chtěla, pořád mi zvědavě lítají nahoru. Jenom jednou s nimi těknu na společníka, abych věděla, co dělá on. Zatím si nejsem moc jistá, co se ode mě očekává. |
| |
| Hostina Myslím, že bude lepší, když teď získám aspoň nějakou orientaci v davu. Budu procházet sálem, dokud neuvidím někoho, kdo... Císař? Podíval se na mne? Usměji se a jemně pohnu hlavou, naznačím úklonu. Později se mu budu věnovat. Teď je na řadě Zarakal, s ním si chci promluvit jednak o Arvalovi a jednak o Ester. Měl by snad mít špatnou náladu? Obklopen krásnými ženami... Zadívám se na Arvala, poklidně se bavícího s tou druhou kurtizánou. Kráva zasraná, myslím si. Času dost. Co je vůbec zač ta Ester? Znáte se dobře? Je milá... řeknu, aniž by si to kdokoliv mohl vykládat jako výčitku. Pohledem fixuji císaře. Zdá se, že Zarakal už chce odejít, ale to mi nijak zvlášť nevadí. |
| |
| U Rudovouse Vztekle se na něj zadívám. „Já nic takového neříkala.“ Odpovím mu tiše a spolknu nadávky, kterými jsem ho chtěla obšťastnit. Ne jen kvůli tomu, že jsem kvůli němu před Rudovousem vypadala jako idiot, ale také že mi vlastně řekl, že jsem srab. Chtěla jsem mu toho říci hodně co by si do rámečku nedal, ale začalo představení a tak jsem věnovala pozornost vystoupení. Díky tomu jsem se uklidnila a se zájmem přihlížela. Kdysi jsem podobný tanec viděla, ale tamto byl slabý odvar oproti tomu co předváděli temní elfové. Vydechnu a uchváceně sleduji všechny pohyby, strašně bych chtěla se to naučit. Ale to bych musela mít za učitelku temnou elfku a těžko říci, jak dlouho by to trvalo než bych se to takto mistrně naučila. Tu a tam jsem vydechla a dokonce se i usmála. Bylo mi líto, když to skončilo, ale všimla jsem si škrábance a useknutého závoje. Tak moc blízko bylo ostří. Nějakou chvíli mlčím než na Archana pohlédnu, už klidně. „To nebyl strach, Archane. Ale pud sebezáchovy. Kdybych tam dole byla, nedopadlo by to se mnou dobře. Je to nádherný tanec, ale nebezpečný. A já tenhle tanec neumím, neříkala jsem ti že ho umím, možná jsi mě jen špatně pochopil nebo jsi se přeslechl. Buď si jistý, že kdybych ho uměla, tak bych šla tancovat.“ Ujistím ho a napiji se. „A myslím, že bychom tohle měli i uzavřít a dál o tom nemluvit.“ Navrhnu. |
| |
| Audience někde jiné než v paláci Dýka byla nádherná. Dokonalá práce elfů. Převzala jsem ji s úctou jelikož i přesto, že mám k těmto pokladům jistý přístup tak si jich stále vážím a jsem ráda za každou příležitost, kdy si můžu kterýkoliv z nich potěžkat v ruce. V pokoji jsem si ji pak nechala připnout k pasu, aby byla po ruce kdyby jí náhodou bylo třeba. „Až se vrátím chci si promluvit s Wu. Zařídíš to,“ zaúkoluji jednu ze služebných předtím než odejdu ze svých komnat připravena vyrazit. Když se pak přede mnou objeví jeden z nejlepších hostinců ve městě na tváři se mi usídlí úsměv. Během cesty mi hlavou rotovaly různé myšlenky o jakého mága vlastně jde. Zatímco služebnictvo vše vyřizuje já si užívám hezkého počasí, které se možná během dne zkazí a bude zase jako ráno. Avšak pak už byl čas jít se uvítat s hostem. Po vstupu do místnosti ji přelétnu očima, působí na mě vskutku příjemně, než pohledem zakotvím na osobách uvnitř. Ani mě moc nezarazí, že náš host má s sebou doprovod. Spíše je překvapující, že tím doprovodem je dívka. Muž přede mnou je sám o sobě sympatický, upravený , vychovaný a někoho mi připomíná. Bohužel jeho společnice není taky taková. Nejspíš nějaké děvče z farmy, které se ve společnosti lidí z vyšších kruhů ocitlo poprvé a neví jak přesně prokázat úctu. Ne, že bych po ni prahla jen tím mírně shazuje svého pána. „Vítám tě zde, mágu, jak jménem svým tak i jménem svého manžela, císaře Araviara,“ pronesu mile a pohled opět stočím na onu mladou dívku, „a vítám zde i tebe,“ tón hlasu se nemění jen výraz tváře jako by jí napovídal, že se nechová úplně nejvhodněji. „Doufám, že vaše cesta byla klidná a pohodlná a také doufám, že se vám v našem městě bude líbit,“ ukončím svou skromnou, uvítací řeč a čekám na to jak se projeví náš vzácný host. |
| |
| Hostinec „Aralin Popelavý, má paní,“ znovu se ukloní mág. Že je mág, pravý mág, poznáš podle brože, která zdobí jeho šat. Drak hadovitého tvaru a dlouhého těla, stáčející se do osmi smyček a tvořící tak složitý ornament. Jeden z mnoha znaků osmi směrů magie, které musí každý mág zvládnout. Že vyšší čarodějové nepřehánějí oslovení ve smyslu „veličenstev“, „jasností“ či „milostí“, sis už zvykla. Ty sice možná vládneš světskou mocí, ale vládci magických sfér jsou oni. Navíc, o tomto muži už jsi zaslechla minimálně jeden příběh. Zrovna jeden koluje mezi služebnictvem v paláci. „A má průvodkyně Ingrid z Ralhadu,“ představí dívku stojící vedle něj, kterou obestírá jakási aura tajemství, kterému bys ráda přišla na kloub. „Děkuji za optání, cesta byla v pořádku, příjemná a bezpečná,“ zalže s přehledem, až se Ingrid podiví a má nutkání se uchechtnout. Počasí stálo za houby, několikrát jste hrozně promokli a choulili se u ohně naprosto zmrzlí. Čaroděj ani jednou nesáhl po magii, aby vám vaši cestu zpříjemnil, to bys mohla cestovat s jakýmkoli poutníkem. Šli jste pěšky a cesta byla téměř nekonečná. Nechápeš, proč jste si nemohli vzít koně. Nebo gryfa, kterých je v okolí Věže nejvyšší magie tolik! Nakonec vás přepadli lupiči a tímto končí výčet všech příjemností po cestě. Aralinovi jsi sešila rozseknuté obočí. Pravdou je, že lupiči dopadli daleko hůř. Jestli toho jednoho někdo sešíval, nadřel se rozhodně více. Ano, příjemná a bezpečná... „Je mi líto, že se znovu shledáváme za takových okolností, ale obávám se, že magie chránící váš palác mne nehodlá vpustit dovnitř,“ řekne omluvně, jako by snad chtěl dodat, že je to možná správně. Znovu? bleskne ti hlavou. Řekl „znovu“? „A nejdříve bych rád vyřídil vzkaz od Arcimága, výhradně pro vaše uši, rozhodně nepatří vašemu manželovi,“ zdůrazní. „Pokud dovolíte.“ |
| |
| Hostina Oslovíš Zarakala. Usměje se, když popíšeš situaci, v jaké se nachází Arval a že tudíž nemůže být ani trochu nešťastný. „Pravda, pravda, i když tu nejkrásnější ženu nechal odejít, věčná škoda. Pro něj,“ tajemně se zatváří, než naváže na tvé další otázky. K odchodu se již nemá, tvůj zájem jej na chvíli pozdržel ve tvé společnosti. „Ester? No, jak se to vezme, já ji znám, ona mne ne. Ale to už tak je a je to tak správně. A co, že tě zrovna Ester tak zaujala? Neodpovídej. Chápu. No, přišla ses zeptat toho pravého.“ Zaměříš se pohledem na císaře, stále tě sleduje. Ne nijak okatě, ale občas tvým směrem pohlédne. Bohužel se zdá, že se chystá k odchodu. Zarakal se k tobě nakloní, zastíní ti tak výhled, a něco ti pošeptá. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas lidu pro „Mezi námi, Ester je slabá. Slabá romantická duše, kterou je snadné zranit a odstranit. Nepatří sem.V podstatě má štěstí, že ji, prozatím, chrání několik vlivných mužů. Včetně císaře. Ale pokud by tento zájem opadl, ach, to by nemuselo skončit dobře,“ pošeptá s podivným náznakem v hlase. „Císařovna ji příliš nemiluje a kat se poslední dny nudí...“ |
| |
| Hostina S úsměvem na rtech vztáhnu dlaň k přítelovým zádům a uštědřím mu několik nevinných ran. Ani nesleduji, zda z něho už vypadl zaskočený kousek masa. "Ale notak, kamaráde, nám se tu vážně nic stát nemůže." Prohodím mezi jeho slovy a chytnu do rtů kuličku hrozna, jenž jsem vhodil do vzduchu. Pár už se jich pod mou židlí válí, holt i mistr tesař se někdy utne. Jsem si až drze jistý tím, že si můžu dovolit hodně, ale cožpak by příbuzný císaře nemohl? Ušklíbnu se. "Řekni, můžeš mi tu tím tvým kusem masa ukázat na nějakou z těch květin, na kterých v noci císař pracuje jako pilná včelka?" Opřu se loktem pravé ruky o desku stolu, natočím se k němu a levou mu pokynu po sálu, načež lusknu, a zkusmo ukážu na jednu z dívek v sále. "I když je asi pravděpodobné, že se ti císařovna nesvěřila s něčím, co ji ponižuje..." Klesnu zklamaně na hlase a bezděčně se aspoň rozhlížím, zda sám třeba nějakou neodhadnu. |
| |
| Hostina Když slyším, co mi Zarakal šeptá, usměji se. Ano, přesně tak. Prozatím, ušklíbnu se a celou dobu pohledem koketuji s císařem, který mne neustále sleduje. Vím, že své lichotky nemyslí vážně, a ani bych to od něj nemohla žádat. Hledám pohledem Ester, nikde ji ale nevidím - tím lépe. Zároveň začínám mít docela hlad. Císař odchází. Musím ho zdržet. Přemýšlím, jak moc netaktní by bylo jej přímo oslovit. Blížím se k němu, udržujíc kontakt očima i svůdným úsměvem. Naznačím drobnou úklonu, která by byla v jiné situaci hodnocena jako necudné předvádění výstřihu. Nemohu nepozdravit Vaše císařské Veličenstvo, řeknu. Tohle je krásná hostina, snažím se najít co nejneutrálnější konversační téma. Hledám pohledem Arvala. Vidí mne s císařem? |
| |
| Hostina – rozmluva s Markusem Čím více znám mladého pána Markuse, tím více dospívám k názoru, že je až podezřele moc podobný císařské výsosti. „Vám, mladý pane, možná ne, ale prostému muži jako jsem já?“ Odpovím další otázkou i když nyní řečnickou. Obhlédnu všechny přísedící, co se za těch pár okamžiků změnilo. Ze zadumaného přemýšlení mě vyruší další drzá mladíkova slova. „Samozřejmě že bych mohl, ale je to neslušné, nejen ukazovat na někoho kostí.“ Rychle dojím maso, abych měl v ruce fakt jen kost a pak dořeknu myšlenku. „Já mám podezření nyní asi na 3 možná 4 květinky, ale vám jistě, mladý pane, oči slouží dobře a pokud budete sledovat svého strýce, jistě zjistíte, kde se jeho pohledu dostalo odezvy.“ Odvětím, aniž bych ukázal na kohokoliv od stolu. „Nyní mě omluvte, mladý pane, volají mě jisté povinnosti.“ Chvatně vstanu a s kývnutím hlavy k císaři rychle zamířím ke dveřím, které jen o malý okamžik později za mnou opět uzavřou. |
| |
| U Rudovouse Představení skončí a Archan na tvé ukřivděné vzdechy a výlevy nereaguje. Vlastně už se ani příliš nebaví a to je pro tebe, jako kurtizánu, téměř porážka. Nakonec navrhne návrat do paláce a ty raději souhlasíš. Zkusíš si jej příznivě naklonit třeba zítra. Pokud se nenajde nějaká lepší možnost. Všechny zajímavé postavy, které pro tebe byly příjemným rozptýlením, všichni tito lidé a elfové se někam vytratili a okolí se začalo podezřele plnit jinými, kteří vypadali nebezpečně. Když už jste skoro u dveří, ještě si povšimneš, jak ti jeden z temných elfů pokyne, zdvořile se na tebe usměje (i když u nich je to vždy trochu strašidelné). Přemýšlíš, kde jsi tohoto muže viděla, uvědomíš si to až tehdy, když se za ním bezděky otočíš. Je to jeden z tanečníků, mistr meče a tance zároveň. Dojdete zpět do paláce, tvého strážce nikde nevidíš, snad se mu nic nestalo. Když stanete na nádvoří, je vidět, že hostina se již chýlí ke konci. Hlasy utichají a první dvojice se vytrácejí přes ochoz i chodbami do temných stínů paláce. „Dobrou noc, Ester,“ rozloučí se s tebou velvyslanec, sice mile, ale upřímnost z toho nečiší. Spíše opatrná diplomacie a ... snaha zbavit se tě. Nejsi si jistá, jestli si máš nechat tohle líbit. Nakonec, Archan je velmi vlivný host. |
| |
| U Rudovouse – Palác Dnešek vůbec nevyšel, vlastně to byl naprostý propadák. Neříkám, že to byla jen chyba Archana i má, ale také by mi mohl věřit, když jsem mu tvrdila, že prostě ten tanec neumím. Ale on se k tomu nevyjádřil a vypadalo to, že si prostě trvá na svém. Vydali jsme se zpět a neměla jsem vůbec dobrý pocit. Když jsme odcházeli všimnu si, že jeden z temných elfů mi pokyne a usměje se. Trochu mě to znervóznilo, proč mi kynul, když ho neznám? Pak si vzpomenu, že je to jeden z těch tanečníků. Ohlédnu se na něj a napadlo mě, že by mě to třeba naučil on, ale neměla jsem šanci se ho zeptat. Odešli jsme zpět do paláce, strážce jsem nikde neviděla. Snad je v pořádku, snad měl dost rozumu a vrátil se zpět když zjistil kam jsme šli. Archan se mnou rozloučil. „Počkej Archane.“ Zarazím ho a chytím ho za ruku. „Je mi líto, že se nám tenhle večer tak pokazil. A mrzí mě jestli jsem tě zklamala. Ale já ten tanec opravdu neumím.“ zaváhám. Neměla jsem pocit, že bych se mu měla omlouvat, ale zase ztratit jeho přízeň, tak to raději řeknu, že je to má chyba. „Já ti to vynahradím.“ Slíbím mu. „Dobrou noc.“ Rozloučím se. Všimnu si, že hostina se chýlí ke konci, chvíli přemýšlím jestli se tam nemám zastavit. Vzpomenu si také na tu temnou elfku, která byla při audienci, třeba by mi ona mohla pomoci nebo poradit ohledně toho naučit se ten jejich tanec. Proto se místo do svého pokoje vydám na hostinu, abych se trochu porozhlédla. |
| |
| Návštěva v hostinci Myslí mi jméno toho muže projede jako čepel čerstvě naostřeného nože. Najednou se mi vybaví ty příběhy, které jsem o něm slýchávala a občas slýchám i teď. Jeho pověst ho předčí a historky o něm jsou úchvatné. Bůh ví, kolik z nich je pravdivých. Nebýt císařovnou asi bych se tu nadšením rozplakala. Dobrá možná ne přímo rozplakala, ale dala bych svoje velké potěšení najevo jinak. K tomu navíc se mi představená dívka najednou objeví v jiných barvách. Snad jsem se v prvním odhadu lehce zmýlila. Nezdá se být taková za jakou jsem ji považovala. Po ujištění, že cestu měli dobrou se mi na tváři objeví potěšený úsměv. Avšak jen skutečně dobrý pozorovatel by si mohl povšimnout menší zaraženosti, která se mi na tváři usadila, když mě Aralin informoval, že pro mě má vzkaz od samotného Arcimága. Vzkaz pro mě a ne pro mého manžela. Co se to tu děje? pomyslím si a k mému skrývanému zmatku se přidají i včerejší události. Budu se muset zase vrátit k svému bývalému životu a obnovit svojí výzvědnou síť. Začíná mi připadat, že ji poslední dobou nějak zanedbávám. „Jistě, mluvte,“ vyzvu mága stále stejným milým tónem. Pokud mě někdy někdo shodí z trůnu asi se dám k potulným hercům. Zmatek, zaraženost a překvapení je opět pevně uzavřeno pod pokličkou. |
| |
| Hostina Markus se rozhlíží po sále. Je zde mnoho hezkých žen, opravdu. Která není nádherná od přírody, té pomáhají alespoň vkusně zvolené šaty, šperky či překrásný účes. Až se ti z té krásy zatočí hlava. Vyloženě favoritky však nevidíš. Císařovna zmizela, tak by měl tvůj strýc zajisté možnost projevit náklonnost kterékoli z dívek či žen. A nebojíš se, že by se zdráhal. Je nejmocnější muž Wallenooru. Nemusí se přetvařovat, skrývat své touhy. Ale tvé zkušené oko i instinkty dávají najevo jedinou věc: Žádná taková tu není... Fredrik se tou dobou vytratí někam mezi palácové sluhy a otrokyně, umění zmizet, když chce, vždy patřilo mezi jeho opravdu silné stránky. Nikdy jsi nepochopil proč a vždy sis kladl sám sobě na srdce, že se svého učitele příště zeptáš. A vždy jsi zapomněl. Znovu pohlédneš do sálu, když zahlédneš mladou dívku, která zamíří přímo k císaři. Že by? Veanna se vytratí Zarakalovi, který ji doprovází jen jemným, vědoucím a pobaveným úsměvem. Dojdeš až k císaři, ukloníš se jen mírně. Více vlastně ani nemůžeš, rozklepou se ti kolena. Jeho úsměv totiž zmizel. Musíš tohoto muže obdivovat. Aura, či spíše vnitřní vyzařování, z něj činí autoritu. I když jeho šat není tak honosný, jako bývá ve šlechtických kruzích zvykem, ani chvíli nepochybuješ o tom, že on si to tak prostě přeje. Úsměv vystřídal přísný pohled jeho ostře řezané tváře. |
| |
| Hostina – s Veannou Co si to ta drzounka dovoluje? No počkej, já trochu tvé nadšení zchladím! Jestli si myslíš, že mi ukážeš prsa a já se hned posadím na zadek, to jsi na velkém omylu, děvče! Přestanu se usmívat a dám si ruku v bok. Druhou rukou ležérně zastavím mého osobního strážce, ať zůstane na svém místě. Mohl by si to vyložit nesprávně a ani bych se nedozvěděl, kolik důvtipu a odvahy tato mladá žena má... „Má drahá,“ odpovím, „za prvé je velmi, velmi nesprávné oslovit císaře první. Za druhé, je absolutně nevhodné se mu stavět do cesty, když někam kráčí, zvláště, má-li u sebe zbraň.“ Jen ať si láme hlavu nad tím, kterou zbraň mám na mysli. Žádnou viditelnou u sebe nemám. „A za třetí, velmi, ale opravdu velmi neslušné je při rozhovoru s ním vyhledávat pohledem jiného muže. Mohl bych pokračovat... Ale to bych se brzy dostal k výčtu trestů, které za taková provinění hrozí,“ zvednu obočí, jak jsem zvědavý na reakci. Rozmysli si dobře, co řekneš. Neznáš mne... |
| |
| Hostina Nestačím se divit. Ruch v sále roste. Dámy se předhánějí v zaujímání pozornosti pánů všemi možnými zbraněmi a já mám co dělat, abych nad tím znechuceně neohrnula nos nebo nejlépe neodešla. Ale nerada bych se dobrovolně připravila o tuto cennou zkušenost. Nechávám tedy svého společníka dál jeho zájmům a společenským povinnostem. Na okamžik mou pozornost zaujme půvabná, stepilá žena s rudými vlasy, která tak chvatně vyjde za císařem. Ach, bohové, čeho všeho jsou tyto ženy schopny...a pro co?! Chvilkové radosti, blýskavé kočičí zlato společenského ruchu v paáci...to je skutečně smutné. Čemu se tyto ženy asi vfěnují, když na ně pánové nemají čas?... Pozvednu zvědavě, pohrdavě obočí a zlehka potřesu hlavou. Málem přehlédnu Fredrika, který tak záhy vyklouzl ze stejných dveří jako žena i císař. Obočí mi vylétne ještě o kousek výš. Pokrčím rameny a s lehkým, pobaveným úsměvem se obrátím k místu, kde Fredrik ještě před chvílí seděl. A ejhle, kdopak to tam nevysedával s ním?! Markus opustil výsostnou pozici po boku své temné krasavice a zjevně vyhledal chvíli klidu po boku svého učitele. Koutky mi zacukají o něco víc než jsem chtěla, především tímto směrem. Zkoumavě nakloním hlavu na stranu a věnuji Markusovi krátký pozdrav. Jsem vlastně docela ráda, že jej vidím živého a zdravého i po tom, co mi s temnou elfkou zmizel ze zorného pole. Napadne mě vyhledat pohledem markusovu dámu mezi hosty...jestlipak jí mladý pán příliš neschází?... |
| |
| Hostina Mírně vyděšený a lítostivý výraz. Umím ho ještě? Ne lítostivý výraz ve stylu "ale ne, to je mi moc líto, omlouvám se, už to nikdy neudělám". Je to spíš jiný lítostivý výraz, typu: "Ale ne, to je škoda že odcházíte." Císaře samozřejmě nechám domluvit, prohlížím si jeho přísnou tvář. Líbí se mi přísní muži. Navíc má pěkné vlasy. Ale to sem teď nepatří. Nesmírně se omlouvám, řeknu. Nevím, co mne to napadlo. Nevím, kam mi ujely oči... Chvilku uvažuji, jestli nepřidat nějakou lichotku. "Jak bych se mohla dívat na někoho jiného než a tak dále"? Ne, to se sem nehodí. Nevšimla jsem si, že máte zbraň, (jakou zbraň, sakra? no, to je vlastně jedno...) Jsem tu poprvé v životě... Omlouvám se, skutečně nevím, co mne to napadlo... Lítostivý výraz, na kterém jsem si dala tolik záležet, plynule přejde do velice jemného, bezbranného úsměvu. Ruce držím volně podél těla. Jaké tresty mi tedy hrozí za mou nerozvážnost? Nemyslím to nijak sarkasticky ani koketně, prostě mne to zajímá. |
| |
| Hostina Očima bloudím po celém sále hledaje nějakou týranou holubičku sliby našeho čísaře. Nádherných žen je tu tolik, že se mi z toho div neroztočí hlava, ale teď je jen jediná, která vyloženě zaujala moji pozornost a stejně tak i císařovu. Rusovláska, do které jsem omylem vrazil, zda-li mě moje mysl nešálí. Inu, ať si vlastně klidně šálí, nemohu prostě odolat pokušení a musím se jim do jejich rozhovoru vetřít. A otrávit ho... Kvapně vyskočím ze židle, spojím ruce za zády a téměř tanečním krokem se blížím ke svému strýci a jeho nové oběti. "Nevěřím, že by byl strýček tak krutý, aby ztrestal takovou světici." Ušklíbnu se, jakmile stanu po boku cizí ženy. Mrzí mne, že jsem zaslechl jen její poslední slova, o čem asi byla řeč? "Pokud mi ovšem nedovolí, abych tak učinil sám." Jak tohle asi jen vyznělo. Hm... |
| |
| Palác Ester se omluví, tedy v rámci své vlastní představy o tom, kdo za všechno může. Archan mlčky přikývne na tvou omluvu, snad jsi jej i trochu obměkčila, ale nakonec, asi bude lepší jej z této nerudné nálady nechat vyspat. Zamíříš do hodovní síně, kde sice již zábava zdaleka není v plném proudu, ale ještě pořád je zde dost lidí. Pátravě se rozhlédneš ve dveřích, kdo tady ještě je. Dokonce i císař je stále v sále. Ylwa zapátrá pohledem po elfce. Ve zkratce? Ano, schází. Žena se nudí i přesto, že se o její pozornost pokouší nějaký jiný mladík, patrně nějaký mladičký rytíř. Něco jí rozesmátě povídá a ona se mračí více a více. Těžko říct, zdali proto, že Markus vyhledal společnost jiné dámy, kterou právě soudě podle situace kárá císař, nebo prostě proto, že ji mladý rytíř začíná lézt na nervy tak moc, že už si v mysli chystá nějakou opravdu ošklivou kletbu. Z myšlenek tě však vyruší velvyslanec. „...děkuji, ale musím se již omluvit. Doba pokročila a já si musím odpočinout. Díky za rozhovor, uvidíme se později,“ rozloučí se s důležitě vypadajícím mužem, jejich rozhovor se ti podařilo v podstatě ignorovat celý při bloumání očima po sále. „Děkuji za doprovod, Ylwo Walldor, byl to pro mě velmi příjemný večer. Obávám se, že pro vás až tak ne, musím se omluvit, jakmile se dostanu do víru diplomatických řečí, je zatěžko mne zastavit. Muslím, že ještě půjdu na chvíli na vzduch, možná se pokochat šustěním papíru v knihovně nebo pohledem na pár mistrovských děl v galerii. A poté spát. Jestli nechcete, nemusíte mi už dále dělat společnost, samota mne uspokojí stejně,“ řekne s odzbrojující upřímností. Kdybys ho za tu chvíli nepoznala, přemýšlela bys, zdali se urazit. „A navíc,“ dodá tišeji, „mám pocit, že Verazan Měděný by si s vámi rád promluvil.“ Bezděky se ohlédneš, ale žoldnéře už nikde v sále nevidíš. Jak to myslel? |
| |
| Hostina Markusova dáma není spokojená se svou společností a možná ani s odchodem svého společníka a já nemám chuť sledovat, zda dokáže ovládnout své emoce nebo jim dá volný průchod ve spršce hněvu a případně i nějaké té kletby. Odvrátím zrak, abych se zatoulala pohledem jinam, když zachytím větu loučení mého elfího společníka s posledním diplomatickým návštěvníkem. Při návratu pozornosti k muži, na kterého jsem rozhodně nezapoměla, ale neměla jsem chuť využívat svého posztavení po jeho boku k prázdnému tlachání nebo flirtování, zachytím jeho pohled, když i on se ke mně otočí. Po jeho slovech mu věnuji přátelský úsměv. Ne, uražená rozhodně nejsem. Celý večer jsem odpočívala "ve stínu" muže, který mi svou přítomností zajistil určitou dávku neviditelnosti a umožnil mi se pořádně a v klidu rozhlédnout po společnosti a udělat si o ní jakýsi obrázek. Děkuji za vaši společnost, byl to příjemně poklidný večer a, i když to možná nebylo znát, já se dobře bavila. Přejí vám příjemný zbytek večera a dobrou noc. Věnuji elfovi úklonu. Na nějakou další společnost nemám, obzvláště po tom, co jsem tu měla možnost vidět, chuť a zároveň bych ráda ještě zůstala a zakorzovala mezi zbylými hosty. Poznámka o Verazanovi mě překvapí a neúspěšně to zamaskuji dalším úsměvem, rádoby nenuceným. V naději, že se s elfem ještě budu mít možnost setkat, se zdvořile rozloučím a propustím jej samotného ze sálu. Osiřím. Ne snad, že by mi to tolik vadilo. Společnost tak významného muže jsem si neužívala, jak by se dalo čekat. Chvíli ještě posedávám na místě, než konečně také vstanu s odhodláním se projít a protáhnout a případně se ujistit, že Markus je vpořádku a hněv otrávené temné elfky mu neublíží. |
| |
| Návštěva v hostinci Mág udělá několik promyšlených kroků a zastaví se těsně vedle císařovny. Velice blízko, tak blízko, jak by si málokdo dovolil. Pak se nakloní k jejímu levému uchu, aby jí něco pošeptal. Když domluví, zase se odtáhne a ustoupí. Snad čeká na reakci Ayshy, snad na něco jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Hlas lidu pro „Má paní, nerad to říkám, ale císařství hrozí velké nebezpečí. Jeden z vašich hostů není tím, za koho se vydává. Arcimág vás nechává pozdravovat a vzkazuje, že Věž nejvyšší magie stojí pevně při vás i vašem manželovi a že uděláme vše potřebné, abychom vás ochránili. Prosím, nepodceňte tuto hrozbu, je reálná, nepřítel je velmi inteligentní a už o několik kroků napřed. Máme plán a věříme že dobrý. Jeho zásadní podmínkou ale je, aby se Ingrid držela blízko vás. Ale jak už to u čarodějnických plánů bývá, ona sama netuší, že je ho součástí. Prosím, buďte obezřetná i nenápadná, má paní, Nepřítel nesmí poznat, že na něj chystáme past.“ |
| |
| Hostina, s Veannou a Markus „V první řadě by se ti mohlo stát, že do tebe spěchající císař vrazí,“ ušklíbnu se, ale také dám tónem hlasu najevo, že odlehčení situace si mohu dovolit já, nikoli ona. Do hovoru se vložil Markus, dalo by se říci, že jako na zavolanou. Ne, že by si on za takové vyrušení nezasloužil trest on sám, každopádně to mi dává nové možnosti, jak se ze všeho vyvléknout a jít konečně tam, kam jsem chtěl. Nepozorovaně. Výborně! „Popravdě si myslím, že dívka, která se zapomněla císaři představit, si prominutí trestu za své prohřešky nezaslouží. Myslím, že pět ran bičem by mohlo být adekvátních,“ nebo hodina ve tvé společnosti, což? „Nechám to na tobě, můj drahý synovče,“ ukážu rukou symbol Ael-tai, symbol soudců, který ve Starém jazyce znamená „rozsudek byl vyřčen“. „Poté bys mohl bezejmennou dámu doprovodit a vysvětlit jí základy etikety a nakonec ... bys jí mohl dělat společnosti, patrně bude potřebovat pomoci s natíráním svého těla léčivou mastí.“ Dám si ruce v bok a očekávám, že mi tihle dva zmizí z cesty a také že si příště rozmyslí své činy včas. |
| |
| Hostina Svou procházku po sále jsem začala někde mezi Markusem, oblažujícím svou přítomností zrzavou krasavici a dráždící tak císařovu trpělivost i neskrývaným zájmem o mladou ženu, a jeho nedávným objektem zájmu, temnou elfkou. Jako nestranný pozorovatel, snažící se splynout davem se nakonec zadrhnu na konverzaci vznešené trojice. Císařova osobnost, snad právě pro to, že se mu snažím vyhýbat a zdůraznit tak své rozhodnutí na nic a nikoho se tu nevázat, mě proti vlastní vůli přitahuje. Musím mu přiznat inteligenci i vysoké charisma, které svým jednáním jen zvyšuje. V hluku místnosti neslyším sice o čem trojice hovoří, ale jejich tváře...ach ano, je to jako velkolepé mimické divadlo. Pobaveně zatěkám pohledem mezi Markusem, brousícím kolem dámy s lačným pohledem šelmy na lovu a jeho novým cílem, jehož pohled naopak zatím bloudí v císařově tváři s jistým zájmem a nadějí, které takto z dálky, spolu s řečí těla, hovoří za vše. Nakonec se zastavím pohledem na císaři. Sleduji jeho tvář, vnitřní pobavení ze hry, kterou rozehrál, zjevně ke svému prospěchu. Přistihnu se při sledování jeho rysů, skoro se nezměnil, zmužněl možná o něco, ale starosti a tíha vlády mu neubraly nic z jeho přitažlivosti. Spíš naopak, je to právě ta zodpovědnost a moc, které mu ještě přidaly lesku. Vlastně se vduchu ani nedivím těm dívkám, že je pro ně tolik atraktivní. Uvažuji o tom, jak zajímavý by byl rozhovor s takovým mužem. Ale přirozená hrdost a vnitřní vzdor zejména vůči mužům, mocným a ženami obletovaným, mě z úvah rychle vytrhne. Uvědomím si, jak by si císař mohl můj zaujatý a zvědavý pohled vysvětlit a já bych se nerada dostala do situace, v níž bych musela císaři odporovat...otevřeně. Z tohoto střetu zájmů bych bezpochyby nevyšla dobře. Rychle odtrhnu zrak od trojice a ohlédnu se po sále, abych mohla zkontrolovat temnou elfku. Chci zjistit, zda bych před ní měla Markuse ještě chránit nebo už také našla útočiště ve společnosti jiného muže... |
| |
| Hostina Poslušně o krok ustoupím, a se zájmem naslouchám císařovu synovci. Ještě lepší... Navíc zjevně má smysl pro humor. Mé jméno je Veanna, Vaše císařské Veličenstvo. Vyslechnu si jeho proslov, dá mi práci se neusmát císařově ironii i půvabu situace.Děkuji, řeknu a opět se ukloním. Bez ironie. Opět o krok ustoupím, císař zřejmě chce odejít. No, nakonec to nedopadlo až tak strašně...Ztrapnění se... No a? Pak se naprosto sladce usměji na Markuse. A smím znát Vaše jméno, Vaše, ehm... Císařská Výsosti? S tou etiketou ještě budou problémy. |
| |
| Hostina Císař během rozhovoru věnuje Ylwě krátký pohled koutkem očí. Jak dokázal vycítit, že se na něj díváš, je ti záhadou. Mírně se pousmál a zase se vrátil pohledem k povedené dvojici. Byl to jen záblesk pohledu, přesto v tobě zanechá smíšené pocity. Uvědomíš si, že císař se nenechá jen tak „obletovat“ nebo „oblbnout“. Že si pečlivě své favoritky vybírá, jako by to bylo podle nějakého plánu, či snad záměru – možná i hraničícího s představami bohů. Je jasné, a také podle tváře rusovlásky je vidět, že je to vždy on, kdo kdo určuje pravidla dívčího či ženského šarmu, který se dotýká jeho osoby. Ať to zní jakkoli divně. Temná elfka mezitím zvládla mladého rytíře poslat někam. Kdyby nebyla ženou, jsi si jistá, že by už byla vyzvána na souboj. A když na to přijde, čarodějka z Aravanu je dost vznešený soupeř na to, aby ji mohl vyzvat i jako ženu, bez toho, že by byl terčem posměšků. Možná si však dokázal spočítat, že staré rčení „Železem proti železu, magií proti magii“ je stále pravdivé a souboj proti něčemu, co nezná, by mohlo skončit v jeho neprospěch. A navíc, císař by asi nebyl nadšen, kdyby v jeho paláci došlo k násilí, které by muselo zákonitě skončit smrtí jednoho ze zúčastněných. Na cti uražený rytíř chvátá ze sálu. Irientalansi se Markuse rozhodně nehodlá vzdát tak snadno, to je jasné. Ale sedět u stolu a čekat na něj ji také nebaví. Naštvaně vstala a zamířila k východu, kde se těsně míjí s Ester. |
| |
| Hostina Když vejdu rozhlédnu se, abych zjistila kdo všechno tu ještě zůstal. Rukama si uhladím bílé šaty. Zůstalo tu dost lidí, uviděla jsem temnou elfku kterou jsem hledala, ale nezdálo se že by byla dobře naladěná. A rytíř vedle ní už vůbec ne. Už jsem se chystala jít k nim, když muž vstal a nasupeně vyrazil pryč a k mé smůle za ním i temná elfka, která prošla rázně kolem mě. V duchu zanadávám nad tou smůlou, ale přesto se za ní otočím. "Promiňte." Oslovím ji. "Nechci vás zdržovat déle než je nutné, ale chtěla bych si s vámi promluvit. Mohla by jste si na mě zítra udělat trochu času?" poprosím ji. Rozhodně jsem neměla odvahu ji zdržovat teď když se nejspíš chystala s tím mužem usmířit. Nebo mu dát výprask, ale to už mi je poměrně jedno. |
| |
| Z hostiny Přestože by to pro mě nemělo být překvapením, že si císař všiml mého zvědavého pohledu, zaskočí mě jeho sotva postřehnutelná odezva. Skvělý, prostě se, holka, nemotej do věcí, který jsou mimo tvůj obor! Napomenu se otráveně a chvíli po tom, co císař opustí síň se také vydám k odchodu, rozhodnutá odpočinout si ještě před honem. Vida že i temná elfka se má k odchodu, aniž by markuse skolila nějakou strašnou kletbou, jsem pevně rozhodnutá se sem už nevrátit a zaměřit se na relaxaci před loven za úsvitu. V duchu jen doufám, že Verazan, o kterém se zmínil můj dnešní společník, si své přání k rozhovoru rozmyslel a vlastně s tím tak trochu počítám. Ostatně, kdyby chtěl, mohl se už objevit a oslovit mě... Také mi není příliš jasné, o čem by se mnou mohl chtít zabiják hovořit. Rychle tedy smetu tuto otázku s pomyslného stolu a zahnu v chodbě k pokojům, které nám byly přiděleny. Konečně neviděna širokou společností mohu zavrtět hlavou a rameny, abych je příjemně protáhla než se budu v pokoji snažit rozepnout popruhy a spony. |
| |
| V hostinci s mágem S kamennou tváří si vyslechnu mágovo sdělení, i přesto, že se mi vnitřnosti svírají takovým způsobem jakým obr drtí kámen. Jakmile poodstoupí ještě chvíli mlčím než se na něj usměji. „Děkuji,“ odpovím, stále se mile usmívajíc. „Myslím, že se teď vrátím do paláce a zeptám se našeho mága zda-li by nešlo tu bariéru nějak oslabit abyste nás mohl navštívit i v našem sídle. Můj manžel to jistě rád uvítá a Dageron nejspíše také,“ pohled stočím na dívku, která doposud stojí opodál. „A mezitím bych tam mohla vzít i tuto mladou slečnu pokud by vám to nevadilo. Podívala by se po paláci a počkala by tam na vás dokud by vám nebyl umožněn přístup na pozemky,“ dodám. Úsměv se nyní o něco více rozšíří a nabude potěšeného výrazu. Jako by to všechno nestačilo začínají se mi ty starosti jen a jen hromadit. Pokud tohle ve zdraví přežiji tak budu pak moci říct, že rušnější období svého života jsem ještě nezažila. I když...podobné situace se vždy v roce naskytnou alespoň jednou. Ale nikdy nejsou tak závažné. „Avšak pochopím, když si budete chtít svoji společnost ještě na chvíli uchovat, aby vám krátila chvíle čekání vaší hrou,“ doplním se, aby moje výzva nezněla tak moc jako rozkaz. Možná, že by ta dívka mohla něco vědět. Ostatně za zeptání nic nedám a čerstvé informace zvenku také uvítám. |
| |
| Hostina Přikývnu na znamení, že jsem dívčino jméno vzal na vědomí. Více není potřeba. Jestli Markus, který, jako vždy, strčil nos do cizích záležitostí, splní můj příkaz, to si zjistím později. Bratr se zmiňoval, že chlapec nemá k autoritám pořádný respekt. No popravdě, já nečekám, že by z něj byl rytíř nebo tak něco. Spíše politik... Nyní, s pocitem skvěle vykonané „práce“, opustím povedenou dvojici a zamířím do chodeb paláce. Přes to vše se však snažím Veannino jméno zapamatovat. Ani sám nevím proč, možná zvyk. Začal bych si i prozpěvovat, ale to se tak nějak k císaři nehodí a jsem ještě příliš blízko nastraženým uším a pátravým pohledům dvořanů. Když zmizím za rohem, s pocitem zadostiučinění strhnu nepohodlný plášť. Přezka mě tlačila již dobré půl hodiny. Plášť vrazím do rukou první otrokyni, kterou potkám s prázdnýma rukama. Ať s ním dělá, co chce, v podstatě je mi to jedno. Ať tím klidně zatopí! Když tak procházím sám palácem, zapřemýšlím. Ano, byl to velmi hektický den. Zasloužil bych si odpočinek. A klid. A příjemnou společnost. Uvidíme, třeba na nějakou narazím náhodou. S těmito myšlenkami zamířím do lázní se stínem v zádech. Ten stín je můj osobní strážce, ale já už jej vlastně skoro nevnímám. |
| |
| Hostina – Ester Elfka se zastaví a změří si tě pohledem. Na chvíli její výraz roztaje v dobrotivém úsměvu, tolik zvláštní na její tváři. Jako by zapomněla na vše, co se před chvílí stalo, jako by rozhovor s tebou byl úplně nová kapitola v jejím životě. Čistý, nepopsaný list. Nakonec úsměv zmizí. „Hleď si sobě rovných, děvko,“ řekne zpříma, bez jakýchkoli emocí. Prostě jako sdělení svého postoje k tobě. Tolik ke kapitole „Ester, kurtizána“. Možná je čas zkusit to, co ses o temných elfech dnes naučila? Horší už to být nemůže. Dokázala by sis získat její respekt? Ano, jak bys čekala, mohla by se teď prostě otočit a odejít, ale dává ti několik chvil čas na to, abys zareagovala. Jako by dát šanci soupeři bylo nepsané pravidlo tohoto slovního souboje. |
| |
| Pokoj pro hosty – Ylwa Tvé doufání nenašlo naplnění, to zjistíš hned, jak vejdeš do pokoje. Protože v pokoji někdo je. „Doufám, že jsem vás nepolekal. Omlouvám se, já davy prostě nemám rád,“ promluví z temnoty či spíše šera Verazanův hlas. „A nemohl jsem odolat nutkání vás znovu vidět. Nebo alespoň si promluvit. O samotě. Přinesl jsem něco k pití,“ dodá a uslyšíš jemné zazvonění skla, po pár vteřinách zahlédneš postavu sedící na židli a jemné siluety dvou číší a patrně lahve vína. „A ještě, než něco řeknete, vězte, ze se neurazím, jestli mne ihned vyprovodíte. Neměl jsem sem lézt a vím to. Nemusíte dělat scény. Nepatřím k mužům, co by se do společnosti žen vnucovali. Odejdu, budete-li si to přát. Stačí nechat pootevřené dveře,“ usměje se do jemného světla pomalu rozžíhané ztlumené lucerny. |
| |
| V hostinci „Rozhodně, má paní, to zní jako výborný plán. Ještě jednou se omlouvám, že jste musela až sem, navíc v tak pozdní hodinu. Ale jak vidíte, bylo to nutné,“ mírně se ukloní, když se od sebe zase vzdálíte. „A Ingrid rozhodně vemte s sebou, pokud vám to není proti mysli, stejně by se tu jen nudila. Hru máme skoro dohranou, popravdě, do pěti tahů bych prohrál. A stejně si musím ještě zařídit několik málo záležitostí ve městě. Zůstala by tu sama tak prosím,“ pokyne rukou, „vezměte ji s sebou, jestli vás to nebude příliš obtěžovat.“ Mág si spokojeně uhladí roucho a založí si ruce za zády. Ingrid je dokonce trochu líto, že se jí snaží najednou tak rychle zbavit při první příležitosti. |
| |
| V pokoji Srdce mi pokleslo jako kámen, když jsem s falešným uspokojením vstoupila do pokoje, ale místo samoty a odpočinku na mě čekal Verazan. Zastavím se těsně za dveřmi, které nedovírám, přidržím je jednou rukou za sebou a přimhouřenýma očima hledím k temné siluetě nepříliš vítané návštěvy. V hlavě mi to šrotuje jako v mlýnici po žních, ale jakoby všechna ozubená kolečka zapadala na prázdno, nejsem s to odhadnout, proč tu vlastně Verazan je? Co, kruci, chce? Nabídnout mi práci? Vyhrožovat mi? Také skutečnost, že tu sedí potmě mi dělá starosti. Možná tu má i své lidi...ale proč? Proč?! To se rozhodnu až zjistím, proč jste tady. Napít vína jste se se mnou mohl i na hostině. Prohodím nakonec tlumeně a unaveně, snad i trochu zklamaně, neboť jsem se na samotu skutečně těšila. Nemám ani sílu ani náladu vkládat do slov chlad, a tvářit se jako rozhořčená a pohoršená mladá dáma zase nemám tak docela v povaze. |
| |
| Stojím jako socha právě tam, kam moje nohy naposledy šláply. Pořád ještě netuším, co se tu vlastně děje. Dělej mu doprovod. To jediné mi řekli. V první chvíli jsem se zhrozila, že mám být děvka. Naštěstí je to jinak, ale to jejich tajnůstkaření se mi nelíbí. Pevně stisknu zuby. Jo, jdi a chraň ho. A když tě nebude potřebovat, tak tě nechá na krku někomu jinýmu jako psa. Divím se, že mi nedal obojek a císařovna si nepřivedla vodítko. Sice se snaží být milá, ale žlučí mi hnul hlavně čaroděj. Kejhák jsem mu pomohla zachránit a on se mě zbavuje, sotva má první příležitost. A mám takový dojem, že v tomhle městě moje cesta končí... Ale o tom evidentně nerozhoduju já. Jen se podívám na mága a postoupím o pár kroků dopředu. Je mi jasný, že mi dal nepřímý rozkaz, abych šla. Ale nejraději bych mu vrazila koleno do koulí, že jedná, jako bych jim nerozuměla. Tragédie, byla bych tu sama... ale kdyby mi dal kost na kousání, jistě bych se zabavila. Sama se divím, že zvenčí se na mě nic z toho neprojeví. Aspoň myslím. Jen teď, blíž k císařovně a světlu, není pochyb o tom, že moje dívčí léta dávno minula a začalo se mi odpočítávat stádium ženské a ne nějaké holky. Jenže o ženských "povinnostech" nemůže být ani řeči, když doprovázím nebezpečné mágy a mocnou císařovnu. Moc přemýšlím. To prý někteří nemají rádi. Ale sral na ně pes. Ani tentokrát nic neřeknu, protože tady velí někdo jiný. Je jedno, kdo se otočí na patě první, já mám svůj nový doprovod a možná je to lepší, než být s chlapem, který si asi potřebuje něco dokazovat, když jsme nemohli vzít lítáka a doletět sem. Asi potřeboval nějaké povyražení po cestě. Nebo nevím. Mágům opravdu do hlavy nevidím a jsem za to ráda. Možná by mi ta moje potom pukla. |
| |
| Hostina Usměje se na mě, ale během chvíle zjistím že ten úsměv rozhodně nebyl přátelský. Když mi řekne „děvko“ přimhouřím oči, nelíbilo se mi to, ani trochu, ale aspoň to nebylo nijak osobní. Narovnám se v ramenou a zpříma se na ní zadívám. „A já měla dojem, že to také dělám.“ řeknu zlehka, nedávám do toho také nic osobního. Měla jsem spíš dojem, že mě zkouší, jinak by asi hned po těch slovech odešla a nečekala na mou reakci. Urážka za urážku. „Takže, když jsme si tohle ujasnili. Kdy by jste si na mě mohla udělat čas? Třeba před polednem? Možná bychom se mohli sejít na společný oběd.“ navrhnu a tázavě pozvednu obočí. Čekala jsem na její odpověď, už jsem trochu znala temné elfy. Předveď slabost a klesneš v jejich očích na úroveň švába. Ale zase to nepřehnat nebo vás za to zabijí a někdy je těžké určit kde je hranice. A řekla bych, že má odpověď byla dobrá. Pokud se urazí tak to zase klesne v mích očích. |
| |
| V pokoji Po tmě již nesedí, ozařuje jej jemný plamen ztlumené lucerny. „Je to velmi jednoduché,“ přizná Verazan, „nejste hloupá, proto to řeknu přímo. Učarovala jste mi, rozzářila můj den, tak jsem nemohl odolat možnosti znovu vás vidět. A ano, mohl jsem se s vámi napít během hostiny, ale jak už jsem říkal – nemám rád davy. A navíc, nebylo by příliš v pořádku vás přebírat vašemu doprovodu.“ Verazan pomalu vstane, zasune židli a opře se o opěradlo rukou. Všimneš si, že se chová úplně jinak, než když byl se svými muži. Je ohleduplný, opatrný, jemný. „Vidím však, že mé překvapení pro vás není příjemné, raději půjdu. Dobrou noc,“ udělá pár kroků a počká, jestli mu uhneš z cesty. |
| |
| V pokoji Muži, pro chvilkové potěšení jsou schopní krátkodobě změnit své chování i zvyky... Ale některým to vydrží... Třeba můj otec...? Mé mlčení u dveří se nedá popsat jinak než jako zkoprnělost. Verazan mě zaskočil. Pozorně jej sleduji jak vstává, opírá se o židli a jak míří ke dveřím. Vír pochybností a zvědavosti jen pomalu překonává racionální část mysli. Nevím, co na to říci. Zaskočil jste mě. Promluvím konečně, když už je téměř u mě a u dveří. Ustoupím mu však z cesty, aby mohl projít, hlavu stále vzpříma a zvědavý, nejistý pohled obrácený k zabijákovi. Ne, na tyhle hry dnes nemám energii. Budu o tom, co jste mi řekl, přemýšlet. Teď ale dobrou noc, byl to dlouhý den, předpokládám, že se uvidíme za úsvitu. Vyprovodím Verazana zdvořile a o poznání vlídněji než jsem jej přijala. Nechci jej odkopnout jak rozmarná děvka a ...vlastně ani nevím, jak na tuto situaci lépe reagovat. Zvolila jsem tedy odpočinek, přesně tak, jak jsem měla původně v plánu. |
| |
| Hostina Temná elfka zbledne, dá-li se to tak říct. Vidíš, jak se jí napnou některé svaly, netušíš, jestli vztekem, nebo naopak sebeovládáním. Po tvé první větě zvedne ruku s napřaženým prstem, jako by ti snad chtěla pohrozit, druhá jí sjede k dýce u pasu. Až zatajíš dech, protože vůbec netušíš, co se teď stane. Její tvrdý výraz roztaje v úsměvu, tentokrát upřímném. Snad. Nedokážeš to poznat, chvíli se zdá, že se usmívá, o vteřinu později je z úsměvu úšklebek. Těžko říct. „Dobrá, zítra před obědem. Přijď včas, nerada čekám,“ změří si tě přivřenýma očima a pak vyrazí ven ze sálu. |
| |
| Hostina Na chvíli jsem si myslela, že jsem to snad přehnala a odkrouhne mě tady a teď, ale nakonec se usměje. Takže mi to prošlo a i když její úsměv se nakonec změní ve škleb, pousměji se. Souhlasila a odchází. V tu chvíli si uvědomím, že jsme se nedomluvili na místě. „V zahradě!“ zavolám za ní a uvolním se. „Tak tohle bychom měli.“ řeknu si spokojeně a dám si ruce v bok. Rozhlédnu se. Většina už odchází a ten zbytek se k tomu chystá, nejlepší bude když půjdu spát a na zítřek se pořádně vyspím. Nakonec až budu elfku o něco prosit budu k tomu potřebovat všechnu sílu a sebeovládání které mám. Ještě jednou se rozhlédnu, pak se ale otočím a vydám se zpět do svého pokoje, také jsem myslela na velvyslance. Dá mi nejspíš práci si ho zase usmířit. K čertu s tím a jeho sluchem. Kdyby si nemyslel že ten zatracený tanec umím, tak by to pak všechno vypadalo jinak. Možná jsem nemusela být tak protivná, ale kdyby mě přemluvil abych šla tancovat byla bych teď pěkně nasekaná. Aspoň to ho mohlo trochu obměkčit, ale ne on byl stejně uražený. Povzdychnu si a pustím to z hlavy. |
| |
| Hostina "Věz, že budeš spokojen strýčku." Odpovím s úšklebkem a ukročím do strany, abych mu uvolnil cestu, když se rozhodne nás oloupit o svou přítomnost. Poté se svým zrakem vrátím na rusovlásku a naoko dotčeně si přiložím konečky prstů na hruď. "U všech rohatejch, on je tu ještě někdo, kdo mne nezná? Markus, ty nešťastnice." Zakroutím s povzdechem hlavou a bez jakéhokoliv ohledu ji vezmu za loket. "Pojďme si pohovořit do mého pokoje, kde je klid." Mírně pozvednu koutky úst, na nějaký trest, tykající se zbičování, zapomenu, na to bude času dost. Jak ji tak vedu pomalu pryč, volnou rukou hmátnu po talířku a občas na něho naberu nějakou tu lahůdku. |
| |
 | Odchod z hostince Na tváři se mi rozhostí spokojený úsměv. Ještě, aby mág nesouhlasil. Šel by sám proti sobě. A i já se budu cítit jistěji, když budu mít onu světlovlasou dívku po boku. I když mi to popravdě příliš neulehčí. Ledová pěst mi bude svírat vnitřnosti, dokud se vše neuklidní. Hádám, že dnes opět celou noc prosedím u okna s pohledem na hvězdy zaobírajíc se vlastními myšlenkami. Můj milovaný manžel jisto jistě stráví noc s některou poběhlicí. Neušly mi kradmé pohledy, jež vrhal na hostině po jiné ženě. Mágovy omluvy přejdu shovívavým pokývnutím hlavy. Nehodlám se na něj zlobit. Ze všeho nejdůležitější je zachovat si klidnou tvář a chladnou mysl. Nesmím propadat strachu. Nepřineslo by to nic dobrého. „Vezmu ji s sebou, nebojte se.“ úsměv se mi o něco rozšíří a krátce pohlédnu na Ingrid. „Kdybych nechtěla, tak vám tu možnosti ani nenabízím, ctěný mágu.“ sepnu ruce a naznačím svému doprovodu, že jsem připravená k odchodu. „Tak tedy prozatím nashledanou. Doufám, že vás co nejdříve přivítáme a pohostíme v našem paláci.“ povím příjemným hlasem a tím považuji náš rozhovor za uzavřený. Pokynu gestem dívce, již přebírám do své péče. „Půjdeme, Ingrid.“ vyzvu ji přátelsky a otočím se k odchodu. Cesta zpět do paláce netrvá dlouho. Neotálím tedy a krátce po příjezdu světlovlasou ženu oslovím. „Pověz, jsi hladová?“ optám se a upřu na ni jemný pohled smaragdově zelených očí. „Nebo bys raději horkou lázeň?“ nepatrně tázavě pozvednu obočí. „Neostýchej se požádat, o cokoliv chceš. Pobyt zde ber jako odpočinek. Ten jistě přijde po takové cestě vhod.“ usměji se. Nenápadně jsem si Ingrid i lépe prohlédla. Mnohem více mě však zajímá tajemství, jež ji obestírá. Ach, čarodějné plány jsou plné hádanek. To mi připomíná, že bych si měla s Dageronem promluvit ještě dnes. Ale kdo ví, zda jej zastihnu ve chvilce volna. Při vzpomínce na naše hosty nepatrně stisknu rty, avšak nic na sobě nedám znát. Pokračuji v chůzi. „Dostaneš svůj pokoj, snad se ti tu bude líbit.“ oznámím Ingrid. „Byla bych také ráda, kdybychom si pak spolu poseděly třeba u čaje. Mohla bys mi povyprávět o svých cestách. Takové věci mě zajímají.“ pousměji se. Doprovod velkého Aralina Popelavého. Zdalipak se mi s něčím zajímavým svěři? |
| |
| Zřejmě jsem na gesta zvyklá i bez slovního doprovodu, protože mi je hned jasné, co mám dělat. Tak nějak podvědomě se zařadím za císařovnu až po několika krocích, jen lehce kývnu na mága a myslím si o tom svoje. Jako ostatně vždycky. Až venku zpozorním. Ve velkých městech jsou ulice vždycky nebezpečné, zvlášť pro šlechtu. Na dýku v ledvinách od nějakého kolemjdoucího zemřela už spousta z nich. Jenže když jdu císařovně za zády já, těžko se k ní takhle někdo dostane. "Jedla jsem," odvětím lakonicky altovým hlasem, takovým skoro až kočičím, ať už to znamená, co chce. Během cesty už jsem se uklidnila a budu to brát tak, jak to je. Císařovna má nového psa - pochybuju, že mág by mě od sebe odehnal tak snadno, kdyby mě ještě potřeboval. A já v hloubi duše tuším, že sloužit mocným, ovšem bez ponižování mé osoby, je moje poslání. To, k čemu mě dovedlo... dovedla rodina? Ano, už si vzpomínám. Matně. Ale s tou podřízeností to tak horké není. Vypadám poslušně, ale je to stejné jako se zvířaty. Dejte jim nezkušeného pána a budou si dělat, co chtějí. A já si svůj zdravý rozum a osobnost zachovávám jen tím, že jsem docela nesklonila hřbet před vyumělkovanou etiketou. Nebo je to prostě jen tím, že s vládnoucím rodem jsem se nesetkala a doposud jsem jednala s těmi, kteří mi byli téměř rovni. Proto mi nepřijde nijak nevychované ani drzé to, že se na císařovnu dívám zpříma. Nerada klopím oči, chci lidem do nich vidět. Ne nadarmo se říká, že oči jsou do duše okno. To je asi ten důvod, proč šlechta po poddaných chce, aby je před nimi sklápěli. Kdyby ne, odhalili by jejich úskoky. V mém pohledu není žádná vyzvědačnost. Jen jakási... přímost. "To, s čím mág přišel," nikdy jsem se nepřistihla, že bych mu v myšlenkách říkala jinak, "je jistě závažná věc. Já o ní nic nevím a nic mi do toho není. Ale to, proč mě poslal s vámi, má nějaký jeho důvod. Pokud se jedná o politiku - jako že asi ano, co jiného by to bylo - a vaše bezpečí, jeho úmysly byly jasné... Šla jsem s ním jako doprovod. Jako ochránce," dodám, aby bylo jasno. Zní to možná směšně, protože u sebe de facto nic nemám. Ale proč bych si vymýšlela? Proč by to mág dělal? Proč by házel císařovně na krk nějakou ženskou, která nemá žádné přední postavení ani účel? "Proto moje jediná... no, asi se to dá nazvat žádností... je, abych mohla dělat svou práci. Ta u mága zřejmě skončila. Můj rod z ralhadských plání sice není mezi šlechtou přední, ale zase má tradici dobrých ochránců." Vážně? Ano, i na tohle si vzpomínám. Na zelenou pláň, rychlonohého koně a luk v ruce. |
| |
| Hostina Pokud vás někdo nezná, aspoň není ochuzen o možnost vás poznat, řeknu snad až příliš obřadně. Nesmírně mne těší, že mi toto potěšení bylo právě dopřáno, stále se usmívám, jakobych chtěla uklidnit jeho uraženou ješitnost. To bude nejlepší, zesvůdní můj úsměv rázem. Na bičování vůbec nemyslím. Nechám se vést, pečlivě si všímám cesty. Z Markuse nespouštím oči, snažím si ale všimnout pohledů ostatních. Je to docela velký úspěch, řekla bych. Bleskne mi hlavou myšlenka, že to není můj úspěch, že mne Markus vlastně zachránil z obrovského faux pas, ale myšlenku okamžitě zapudím z mysli. Proč se zabývat takovými věcmi? Teď na to není čas. A vůbec, co pirát, co šperk? Ale co, nemůžu mít všechno. S úsměvem si všímám, jak si si Markus (to jméno se mi líbí) bere jídla z talířků. Mám docela hlad, ale připomínám si to, co mi poradila Ester. Ještě chvilku se musím bez jídla obejít. Nemuselo by se to vyplatit. Zajímalo by mne, jak bude vypadat ten jeho pokoj. Císařův synovec, to bude určitě obrovský přepych. |
| |
| V pokoji – Ylwa „Rozhodně,“ přikývne Verazan jako by snad chtěl říct, že takovou podívanou si nemůže nechat ujít, „za úsvitu.“ Pomalu, opatrně tě obejde, lahev vína nechá ležet na stole. Otočí se ještě ve dveřích. „Dobrou noc,“ zavře za sebou a zmizí v chodbách paláce, nyní tak temných, tajuplných a možná i nebezpečných. Konečně máš možnost si užít nerušený odpočinek, až do rána. Zasloužíš si ho, tolik se toho dnes událo, máš o čem přemýšlet... A snít. V pokoji – Ester Je pozdě. Odložíš všechny šperky, zbavíš se líčení, rozpustíš účes a nakonec se svlékneš. Byl to bláznivý den a ty si zasloužíš trochu odpočinku. Popravdě se na něj těšíš a lůžko je tak lákavé. Ještě se zadíváš z okna, do zahrad, pak ale zamíříš rovnou do postele. Netrvá dlouho a jemný větřík prohánějící se okny tě uspí jako nic. |
| |
| Odchod z hostince Když ženy odejdou z hostince, Aralin Popelavý si ztěžka oddechne. Čekají jej povinnosti. Nepříjemné povinnosti, které musí splnit. Zašátrá v kapse a vytáhne malý kousek kovu s vyrytou runou. Několikrát jej netrpělivě obrátí mezi prsty. Zkontroluje si všechny své věci, ne, sem už se rozhodně vracet nebude. Se zabijáky v zádech bude nejbezpečnější místo císařský palác. Znovu si povzdechne a zmáčkne plíšek mezi prsty. Runa zazáří a talisman se rozpadne na stříbrný prach. Mocné obranné zaklínadlo zahalí jeho postavu, stejně tak i silná aura strachu a pár doplňkových efektů, které nejsou pro nezasvěcené průhledné. Bitevní zaklínadlo, které nebylo používáno již několik desetiletí. Aralin vyrazí rychlým krokem do ulic města, všichni, kteří mají alespoň trochu rozumu, se mu podvědomě vyhýbají z cesty. Takových ale není mnoho, mág schválně volí co nejzapadlejší a nejtemnější uličky pro svou cestu. |
| |
| Mé komnaty Po krátké koupeli zamířím přímo do svých pokojů. Nemohu říct, že bych nechtěl nikoho vidět. Příjemná společnost by mi nebyla proti mysli. Ale na druhou stranu jsem příliš líný na to, abych nějakou vyhledal. Vejdu do pracovny, otevřu okno a sednu si za stůl. Chvíli se probírám staršími dopisy a několika zákony, které by dle mých poradců bylo dobré schválit. To určitě! Co si nepřečtu důkladně sám, na tom se císařská pečeť neobjeví. To Ayshe bych věřil. Možná. Ale jim rozhodně ne. Chvíli se tím na přeskáčku probírám, ale nemůžu se soustředit. Vrátím se k oknu a zadívám se do zahrad. Tam někde je druhá cocatrice, kterou zítra uloví některý z lovců. A pak Dageron se Zarakalem zjistí, jak se sem tyhle smrtící potvory dostaly. A jsem ochotný vsadit půl císařské pokladnice, že se sem nedostaly náhodou. Zatnu past a udeřím do rámu okna. Zrádci! Nemorální a podlí! To mne nemůže vyzvat na souboj? To musí chystat tak ošklivou smrt mé ženě?! Znovu udeřím do rámu, až dřevo zapraští. „Ne,“ zašeptám. Až toho zrádce dostanu do rukou, tak si určitě o tomhle „popovídáme“. Možná bych měl nechat cocatrice chytit živou... |
| |
| Zpět v paláci Nemám té mladé ženě za zlé její přímé vystupování. Jsme zvyklá na rozličné projevy chování. Dokáži pochopit, že etiketa jí patrně nic neříká. Je si sama sebou jistá. A to umím ocenit. Čím by nám tu přispěla ustrašená myš? Nehodlám ji ihned přeučovat a přikazovat, co smí a nesmí. Nerada bych si ji ihned proti sobě poštvala tím, že jí budu dusit našimi konvencemi. Vydržím pohled jejích očí až s podivným poklidem. Já se nemám čeho bát. Všechny mé činy jsou posvěceny tím nejlepším svědomím a vědomím. Faleš a podlost si s mou osobou nikdo nespojuje. Vyzařuje ze mě jemnost a dobrota podtržena silnou linkou moudrosti. Však, kdo dokáže odhadnout, co se mi právě odehrává v mysli? Zpomalím a zaposlouchám se do slov světlovlásky. Rozhodně není hloupá. Spíše naopak. Plně si uvědomuje roli, jakou jí bohové přisoudili. Již jsem o podobných lidech slyšela. Ti, jejichž osud a místo je pevně dané. Nevyplatilo by se tomu vzpírat. Zastavím se a s lehkým úsměvem pohlédnu na Ingrid. „Nechám tě dělat tvou práci. Na oplátku však vyžaduji tvou důvěru a oddanost.“ můj pohled směřuje přímo do jejích očí. V nich se pozná nejlépe, zdali člověk zalže. „Musíš být opatrná a nenápadná. Můžeš trávit čas v mé společnosti, či mi býti na blízku jiným způsobem.“ i když nemuselo by to být tak okaté, ona přece u sebe nenosí žádnou zbraň. V čem tedy spočívá smysl její ochrany? Uvidíme. Každopádně nechci opakovat svou chybu a neuposlechnout další varování. Příště by se Araviarovi mohlo stát něco mnohem horšího, než je šrám na tváři. A to bych si neodpustila. |
| |
| Protože mě císařovna nijak nenapomene, ačkoli tam v hostinci nade mnou v první chvíli ohrnovala nos, napětí trochu povolí. Matně si pamatuju, že se mág zmínil o tom, že jim nemám koukat do očí, ale zvyk je železná košile. A mága ať vezmou všichni běsi, je mi líp, když tady není. Všichni jsou divní. I když nemluví, působí svým tajnůstkařením nafoukaně. Jako kdyby nikdo jiný než oni nemohl pochopit, co se děje. Kývnu. Všechno je mi jasné. Proč by nás vyšší šlechta jinak považovala za nejlepší strážce jejich dcer nebo sebe samotných, kdybychom byli podlí psi, kteří koušou do ruky, která je krmí. Jenže i když to tak nevypadá, my si svoje pány vybíráme. Protože ve výsledku jsme to my, kdo rozhoduje o jejich životě. Krutý pán nikdy nikomu chybět nebude, ba naopak, ještě za to někdy býváme odměněni. Ale to je každého věc. Já jsem ráda, že nemusím sloužit císaři, o kterém jsem po celém městě a vlastně i zemi slyšela drby, jaký je děvkař. Mám za to, že to nejsou jenom výmysly, ono to tak doopravdy chodí. A kdo by se víc hodil jako osobní stráž císařovně - kdo je vhodnější než jiná ženská? "O mou trpělivost a loajalitu se bát nemusíte. Vydržela jsem v mágově přítomnosti několik dní. Po takové zkoušce budu ráda, když budu tady. S vámi. Tedy, pokud mě nebudete nutit nosit šaty jako svoje dvorní dámy," uculím se, za což by mě mág jistě už spálil na místě, protože se to přece nehodí. Ale povídejte to někomu jako já. Od začátku je třeba upřímnost, jinak to nemůže fungovat. A císařovna si mě naklonila na svoji stranu tím, že tu upřímnost asi doopravdy zná. To je bod k dobru, některým šlechticům je cizí. "Ale jestli si mě chcete prozkoušet... chápu to. Šlechtici to dělávají. Přece jenom vložit svůj život do rukou, koho neznáte..." Jakmile se dostaneme do komplexu paláce, snažím se si zapamatovat cestu hned napoprvé. Tohle pro mě bude klíčové. Budu se muset zeptat, jestli tu stavitel nezanechal nějaké plány, protože nemám čas na to, abych si to tu procházela naprosto všechno. Potřebuju vědět hned, kde co je. A taky zda má císařovna tajné vchody do ložnice a podobně. To ale až později. Stejně si myslím, že je toho už dost. Pro dnešek. Já bych vydržela, vyptávala bych se, protože jsem v tomhle svědomitá, pokud už někoho přijmu. Ale zatím nedokážu odhadnout, kde má ona svoje meze. Ale zase.. pokud je otevřená k tomu, aby mě vzala do služby, jistě nejsem její první ochránce a proto ví, co to obnáší. Jak tak moje myšlenky plynou, dostanou se i k tomu, co si mnoho lidí neuvědomuje. "Neznám zvyky u tak velkého dvora," začnu pomalu, "proto to neberte jako urážku. Já jen... někteří to tak dělávají - pokud mě přijmete, jsem jen vaše. Jakkoli hloupě to zní," zase ten lehce křivý úsměv. "Abych vám mohla sloužit dobře, nemůžu se starat ještě o další. Otec mi vyprávěl o tom, že byl tak dobrý, že si ho začali půjčovat. Dokážete si představit, co se pak stalo, když byl neustále s jiným člověkem a neznal ho." Na vteřinu se odmlčím. "Takže i když to asi bude znít drze, na vašeho manžela se to nevztahuje. Kromě toho, císař má jistě své dlouholeté, dobře vycvičené ochránce, tím jsem si jistá. A vy taky. Proto je mi ctí, že jste se mágovu... hmm... daru ani moc nebránila." Sama se divím, jak jsem se rozpovídala. Nemívám to ve zvyku, mluvím jen tehdy, když je třeba. Anebo když mám opravdu dobrou náladu. A teď cítím, že to třeba je. Musím navázat to křehké pouto, kdy jedna bude záviset na druhé. Ona mi svěří svůj život, já jí taky. Protože pokud selžu, setnou mi hlavu. V tom lepším případě. Tím jsem si jistá. |
| |
| V paláci S její reakcí jsem patrně spokojena. Lehce zkoumavě přimhouřím oči a nepatrně cuknu koutky. Ach ano, strávit několik dni ve společnosti vysoce postaveného mága nemusí být pro ženu zrovna med. Při zmínce o šatech pro dvorní dámy téměř nepostřehnutelně pozvednu obočí. Sice jsem toho názoru, že by jí šaty jistě slušely, ale jen by tím na sebe poutala pozornost zdejších mužů. A možná i císaře. Na druhou stranu jsem ji nepřijala jako svou další dvorní dámu. Její úkol je jiný, a ona by se při jeho vykonávání měla cítit co nejlépe. Jsem tedy ochotna leccos překousnout. „Nehodlám tě navlékat do zdobených šatů proti tvé vůli.“ usměji se, načež si tiše povzdechnu. Sama si někdy připadám ve střihu z drahých látek stísněná. A také vím, že na lov jsou lepší kalhoty než sukně. Tedy, pro mě je to mnohem příjemnější a praktičtější. „Stejně tu zezačátku budeš známá jako mágův doprovod. Bylo by tedy naprosto scestné měnit ti šatník jen kvůli mému rozmaru. Svým způsobem jsi svobodná.“ pohlédnu na svou společnici. „A co se týče toho přezkoušení…“ nechám větu otevřenou a v očích mi zajiskří. Alespoň se bude mít na pozoru. Byla mi dána. Já si ji nevybrala. Ale měla bych jí věřit. Ona sama netuší, co vše ji tu čeká. Ostatně to nikdo z nás. Ale je důležité, aby tu byla. A já ji nebudu od sebe odhánět. Vypadá zodpovědně a snad ji budu moct věřit. Budu muset. Pousměji se. Tak trochu shovívavě. „Cením si tvé oddanosti.“ povím upřímně. Potom se zaposlouchám do dalšího vysvětlení. Postupně se mi tak odkrývá ona rouška tajemna, kterou je dívka zahalena. Zadívám se před sebe a nepatrně přikývnu. „Chápu.“ Jaký jen to má mít důvod, že má chránit jen mě a ne i mého muže? Opravdu někdo usiluje předně o můj život? Mráz mi přejede po zádech. Vybavím včerejší událost v parku. Co když to vážně byla léčka? Znovu se usměji. Přirozeně. „Dary se neodmítají. A i já jsem poctěna. Kráčíš v šlépějích svého otce a já doufám, že jej předčíš, Ingrid.“ krátce se odmlčím. „Je pozdě. Měly bychom jít spát.“ mám tušení, že i hostina již skončila. „Zítra spolu posnídáme, pokud se vše vydaří.“ oznámím jí klidným hlasem. Zároveň tím naznačuji, že tam dořešíme zbývající záležitosti. V zahradách to nejspíš nebude, když se tam bude konat lov. S milým úsměvem sleduji Ingrid, zda mi ještě něco chce říct. |
| |
| Oddechla jsem si. Asi bude vážně rozumná, když mě nehodlá trápit kvůli etiketě. V sukni bych těžko mohla chránit její život, protože by stačilo, aby mi na ni někdo dupnul, a rozplácla bych se na zemi. A to nemluvíme o střevíčkách. Raději pro ně budu trochu divná tím, že neustále nosím mužské šaty, než tohle. A taky nechtěnou mužskou pozornost. Užuž čekám, že mi k tomu přezkoušení něco řekne, ale asi je právě tohle ta část zkoušky. A několik následujících dní taky. Už není třeba nic říkat, alespoň zatím. Proto se chci zase zařadit o dva kroky za ní, ale ještě to neudělám, protože je tu přeci jen jedna věc - měli bychom jít spát, ano, ale ani tehdy moje práce nekončí. Strážce nesmí být obyčejný smrtelník. Nesmí pomalu spát, nemůže si jen tak odskočit. Pořád musí být ve střehu. "Jistě. Ale pokud zkouška začala už teď, nemůžu vás nechat samotnou. Proto by asi bylo vhodnější, kdybych pokoj pro hosty rovnou vynechala. Mág se tvářil, že je to naléhavé, takže bych si neodpustila, kdybych svou... hmm, bude to znít divně... svěřenkyni neohlídala. Ale i tak se budu snažit, aby moje přítomnost nebyla nepříjemná a vlezlá," dodám ještě. Myslím, že mi to i docela půjde, protože tohle všechno není vtírání se, to je prostě uvažování ochranáře. Nebezpečí se často plíží nocí. "A proto vás taky budu muset požádat, do budoucna, ať neděláte žádné neočekávané procházky při měsíci. Naučili mě mlčet, takže ať by se dělo cokoli, nepustím si hubu na špacír. To bych si nedovolila." Je jasné, na co narážím. Kam by královny v noci asi tak chodily, když je jejich muž děvkař. Do objetí jiného muže. Já to chápu. A nepřísluší mi nikoho soudit. A už vůbec ne královnu. |
| |
| V mém pokoji Konečně jsem se uložila ke spánku. Vlasy jsem rozpustila a učesala a znovu spletla do copu, abych se s nimi na úsvitu nemusela zase zlobit. Po celou dobu uvažuji nad nečekanou návštěvou. Nemám chuť ji hodnotit. Zda tu byl Verazan skutečně proto, že jsem ho zaujala nebo získal kdoví proč pocit, že bych mu mohla být užitečná, když si mě připoutá přes postel. Ovšem tak nebo tak se zmýlil. Pokud chtěl hřejivé a ochotné obětí na noc, měl se raději obrátit na některou z místních děvek... nakonec nad tím potřesu hlavou. víno, které Verazan zanechal na stole si sice prohlédnu, abych zjistila, co vybral za ročník a druh vína, ale nenapiju se. Vrátím lahev na místo a odejdu na kutě. Odložila jsem kabátec i nohavice a jen tak v košili se zavrtala do pokrývek. Jakmile sfouknu svíčku, oči se mi začnou klížit. Má poslední myšlenka patří zítřku. Lov na cocatrice bude jen jednním a možná nejmenším úkolem. Je čas odjet a hledět si dalších zakázek. Ale vím, že nemohu palác opustit jen tak...bude třeba se objednat ke slyšení u císaře nebo alespoň promluvit s Markusem. Myšlenka na správný úřední proces takového odjezdu je poslední, která zatíží mou mysl před tím, než se propadne do snu. |
| |
| Můj pokoj Nad slovy cizinky se opětovně poušklíbnu, ale nijak to nekomentuji. "Jak mám říkat já Tobě?" Prohodím ještě před tím, než si do úst vhodím kuličku hroznového vína a pohozením brady pokývnu ženě, aby zahnula do chodby vpravo. Pevně doufám, že si cestu pamatuji správně. Byla by to trochu potupa, ale na druhou stranu by se mi nemohl nikdo divit. Na pokoj, který jsem dostal, bych rád zapomněl. Notnou chvíli se procházíme spletitým bludištěm chodeb, než dorazíme do hlavní místnosti, z níž vedou další dveře do mého pokoje. Člověk aby se styděl za to, kde v noci složí hlavu... Povzdychnu si, rychlejším krokem předběhnu rusovlásku a pustím ji do svých prostých komnat... |
| |
| V paláci Je svědomitá, přesto mě to malinko zaskočí. Nepočítala jsem s ní i přes noc. I když je to logické. Samozřejmě, že jsem zvyklá na přítomnost stráží, ale ti většinou hlídají přede dveřmi mých komnat. S Ingrid to je jiné. Ona se stává mým osobním ochráncem. Kdy tito lidé odpočívají? Další záhada. Stočím pohled zpět ke své společnici. „Hodláš tedy zůstat přes noc v mých komnatách?“ zeptám se tlumeně. Pro jistotu. Netvářím se zrovna potěšeně. Zpočátku by to mohl být problém, pokud by se na to přišlo. Jak bych to vysvětlila? Už teď bych si měla začít vymýšlet vhodné zdůvodnění. Zpozorním, jakmile se zmíní o nočních procházkách. Nejdříve mě to urazí. Ač se to nemusí zdát, já jsem svému muži věrná. Mám svou hrdost a čest císařovny. Nemohu si dovolit trávit chvíle v náručí jiného muže. To, že mi Araviar ubližuje svým záletnictvím je jiná věc. Tuto část jeho osobnosti musím tolerovat. Nechtěla bych jej totiž ztratit celého. Navíc nikdy přesně nevím, kdy mě v noci přijde navštívit. Co kdybych ve svém pokoji nebyla? Za to mi ztráta jeho křehké důvěry věru nestojí. Zrovna v tento čas, kdy se mi stále méně svěřuje. A to mě trápí. Takový je úděl císařovy ženy. Ve výrazu obličeje opět nedám nic z oněch negativních emocí znát. „Nebudu tě obcházet. Máš mé slovo.“ usměji se. |
| |
| Pokrčím rameny. Vlastně... ano. To, že vládne celé zemi, je vykoupeno mnoha ústupky a nepohodlím. Ale to není moje starost, já mám taky svoji práci a někdy bývá docela otravná. Trávit s jedním člověkem skoro každý okamžik... to je vyčerpávající pro oba. "Zřejmě ano. Přede dveřmi přímo do vaší ložnice. Ustelu si někde v křesle. Jedině takhle můžu spát s klidem, že svou práci dělám nejlépe, jak to jde." Když se posadím do nějakého tmavého kouta, tak si mě nevšimne ani její manžel, kdyby tam šel. Neznám její stráže, ale i u těch se prý stává, že se přes ně někdo může dostat. Přes mě se nedostane nikdo - aspoň si to o sobě myslím a zatím mě nikdo nepřesvědčil o opaku. A jsem ráda, že ani v tomhle se nebrání. Když si ujasníme pravidla pro jednu i druhou stranu rovnou, bude v bezpečí. Nejhorší jsou takové, které utíkají, nic neřeknou... A pak jednoho dne skončí v nevěstinci, protože je při toulkách někdo unesl. "Stejně je to zvláštní..." nadhodím, než se stačím zarazit. Její přístup mi trochu rozvázal pusu. "Málokdo přijme novou stráž bez námitek. Ale asi to bude tím, že jsme často odsouzeni k hlídání tvrdohlavých potomků..." |
| |
| V paláci Ingrid potvrdí mé domněnky. Ach, nesmím jí v její práci bránit. V sázce je mnoho. Měla bych uposlechnout mágovy rady. „Dobře. Jistě se dokážeš skrýt mezi stíny, aby si tě nikdo nevšiml. Ale musím tě varovat. Císař se nedá jen tak oklamat.“ Když nad tím tak přemýšlím, i toto bude část její zkoušky. Kdyby kolem ní Araviar prošel bez povšimnutí, mohla bych si být plně jistá jejími schopnostmi. Uvidíme. „Z tvrdohlavé slečny jsem už dávno vyrostla. Díky bohům.“ koutky úst se mi nepatrně rozšíří v náznaku pobavení. Tehdy, když jsem ještě nevěděla jak mocnou panovnicí a čí manželkou se stanu, by mi to nejspíš vadilo a vzpírala bych se. V časech, kdy jsem byla teprve dospívající dívkou, měla své naivní sny o svobodě, ano…tehdy bych s tím měla problémy. Ale později holubici byla přistřihnuta křidélka. Nyní jsem smířená a rozumná. A v tomto případě si nemohu vybírat. Zkrátka musím svou novou ochránkyni přijmout se vším všudy. Ale to jí nesmím prozradit. Možná na to přijde sama. Časem. Ale vypadá to, že spolu budeme vycházet. Líbí se mi. A to ji znám pouze pár chvil. „Možná budeme mít štěstí a naše, říkejme tomu spolupráce, se obejde bez větších potíží. Ty budeš respektovat pravidla a já také. Dohoda je jasná. A opravdu velmi nerada bych tě v budoucnu trestala. Snad mi nedáš záminku a já věřím, že ne.“ usměji se a zamířím ke svým komnatám. |
| |
| Každý se dá oklamat, je to jen otázka výcviku a situace. Myslím, že asi před vchodem do bezpečí nebude prohledávat každý roh, aby se ujistil, že tam nikdo není. Strážce musí být jako stín. Když nebudu chtít, málokdo si mě všimne. Zvlášť když se to u dvora, jak to tak bývá, bude hemžit barevnými šaty, hezkými tvářičkami... Ne, myslím si, že i kdyby mě císař viděl, nebudu mu stát za víc než letmý pohled. Jsou tu na to jiné. Ale... kdo říkal, že mě uvidí. Budu si tam muset najít správné místo. "Samozřejmě." Skoro všechno lepší, než zase putovat s čarodějem. Navíc... o službě u císařovny by si kdokoli z nás mohl nechat jenom zdát. Ti, kteří zklamali a povedlo se jim utéct, dokonce klesli tak hluboko, že skončili jako ochránci obchodnických dcerušek na jejich procházkách po bálech. Díky bohům, že já ne. Protože já... ne, asi jsem zatím nezklamala, jinak by mě mág usmažil zaživa. Vypadá to, že jsme si řekly vše potřebné, a já nehodlám víc tlačit. Problém s plány vyřešíme zítra, stejně tak to, jakou roli mi přiřkne. Musí nějak odůvodnit to, kde jsem se tu vzala. Tentokrát se už bez váhání zařadím kousek za ni, jak mě to učili. |
| |
| Marcusův pokoj Vejdu do jeho pokojů a pečlivě a docela přesvědčivě zakrývám své mírné zklamání. Nejsou až tak přepychové, jak jsem si představovala. Nejde ale přece jenom o luxus komnat. Postavení, oděv, peníze, přepych životního stylu... To přece s ubytováním nemá nic společného. I když, pěkné pokoje jsou taky příjemná věc. No, jmenuji se Veanna, ale oslovujte mne prosím tak, jak shledáte nejpříjemějším, řeknu obřadně s úsměvem a gramatickou chybou. Oslovení... zajímavá věc. Už mne oslovovali mnoha různými způsoby a v mnoha situacích... Pro určité situace je dobré používat určité zvláštní oslovení, a právě v těchto věcech mají muži docela velkou fantasii. Někteří by udělali dobře, kdyby ji projevovali i v ostatních oblastech... Ale i oslovení může být zajímavé. Máte pro ženy nějaké oblíbené oslovení? Nebo snad preferujete nějaké zvláštní oslovení od žen? |
| |
| Můj pokoj "Myslím, že zůstanu u Tvého jména, než tě trochu poznám, abych našel vhodné," Na moment se s úsměvem odmlčím a zavřu za námi dveře. Místností se ozve cvaknutí zámku. "přirovnání." Dokončím svou větu pak a odložím nějaké to jídlo, co jsem donesl, stranou. Mnouc si zamyšleně bradu kolem ní projdu a neodpustím si plácnutí po zadku, přímo k tomu vybízel. "Rád dávám ženám přezdívky a nejenom ženám..." Klesnu na hlase a nechám ji, ať si to její hlavička přebere jak chce. Posadím se na postel, která pode mnou divně zaskřípe a naznačím ji, ať zaujme místo po mém boku. Někdy se zaměřím na ženské proporce. Vykreslím dlaněmi ve vzduchu siluetu ženské postavy. "Někdy mne zaujme chování, jindy vzhled." Pokrčím rameny a mírně přivřu oči. "Co se mne týče, preferuji obyčejné Markus." Nespouštím z ní svůj zrak. |
| |
| Markusův pokoj Napřed se podívám na Markusovo jídlo, až pak na Markuse samotného, na obojí ale skoro stejně hladově. Měla bych něco sníst. Ale Ester mne varovala, neměla bych jíst to, co si sama nepřipravím. No co, kdyžtak potom. To bude lepší. Času je ještě dost, hlady zatím pořád ještě neumírám. Matně si uvědomím, že zamkl dveře, ale nepřikládám tomu žádný význam. Mé rty opět téměř automaticky vytvarují onen sladký úsměv. Když mne plácne po zadečku, přejedu si po něm dlaní, spíš abych zdůraznila jeho tvar. Lehnu si vedle něj, jemně ho obejmu a prsty pomalu přejíždím po jeho těle. Je docela hezký, pomyslím si, ale popravdě řečeno, docela lhostejně. "Jak chcete, Markusi," řeknu. Jednou rukou hladím jeho hruď a druhou si začnu opatrně a pozvolna rozšiřovat hluboký výstřih. Další aktivitu přenechám jemu... "Ale doufám, že mi co nejdřív dáte nějakou přezdívku." Začíná mne trochu zajímat, jakou přezdívku mi přidělí. |
| |
| Ráno v paláci Právě vycházející slunce prosvítá okny do paláce a probouzí tak i ty největší spáče. Někteří už jsou vzhůru delší dobu, chystají se na nádvoří k nadcházející vzrušující události – lovu na cocatrice. Lovci jsou nesourodá skupina, kterou přilákala vidina odměny nebo jen uznání na císařském dvoře. Jsou tu jezdci na koních i pěší, od zkušených císařských lovců až po nezkušené, ale dostatečně nadšené, návštěvníky paláce. Chystá se pravý opak včerejšího počasí: svítí slunce a po obloze se prohání jen pár obláčků. Bude teplo a příjemně, čas jako stvořený k lenošení u vody, na lavičce nebo ve stínu stromů. Přesto je ve vzduchu něco, co tam nemá být. Jemný a rozptýlený, ale stále štiplavý zápach kouře. Císař nemá rád, když jej někdo budí. O to méně má rád, když jej budí někdo se špatnými zprávami. Stojí u okna v pracovně a pohlíží ven, na sloup kouře z uhašené budovy na druhém konci města. Kdo by se mu podíval do obličeje, viděl by směs emocí: vztek, bezmoc, zvědavost. „...většina budovy lehla popelem, naštěstí po včerejším shromáždění mágů tam nikdo nebyl. Tedy až na magistra Adariana, bohužel, vaše císařské veličenstvo, ten při té tragédii zemřel.“ Císař se zachmuřil ještě více. Bylo jen otázkou času, kdy Dargal z Araké, magistrův bratr, vrazí do císařových komnat, bude se dovolávat spravedlnosti, pomsty, zásahu císařského dvora a kdovíčeho ještě. Že Adarian, představený archonského cechu mágů, byl příšerný ožrala, patrně způsobil v budově nějakou katastrofu a díky neuvěřitelnému štěstí nezemřel nikdo další, to jej asi zajímat nebude. Císař si povzdechl a přestal poslouchat, co posel říká. Měl důležitější věci na přemýšlení, než vyhořelou cechovní budovu, jednoho mrtvého šílence a boj o moc v řadách cechovních mágů... |
| |
| V pokoji – zahrada – palác S radostí jsem se zavrtala do peřin a ani mi nebylo líto, že jsem tu dnes neměla někoho kdo by mě zahříval. Někdy je pěkné mít postel jen pro sebe. Zívnu a za chvíli usnu, jako špalek. Když se probudím, první co udělám je že vyhlédnu ven z okna, venku svítilo slunce, bude hezky. Usměji se a se zívnutím se protáhnu. Vymotám se z peřin a záplavy svých vlasů, které se mi motaly všude možně, někdy je nevýhoda mít tak dlouhé vlasy. Dojdu k oknu z kterého vyhlédnu, promnu si oči a posadím se k toaletnímu stolku, začnu se česat a pak si udělám vysoký culík, vlasy se mi tak o polovinu zkrátí, takže místo po zadek je mám do poloviny zad. Vybrala jsem si na sebe světle hnědé, až do zlata šaty, které zvýrazňovali plavost mích vlasů, šaty měli krátký rukáv, odhalovali ramena a živůtek, který byl tak akorát, neodhaloval ani hodně a ani málo. Tyhle šaty jsem měla na sobě jen jednou a to už bylo hodně dávno. Vzala jsem si křišťálové náušnice a kolem krku elegantní tenký řetízek s křišťálovou slzou. Jen co jsem ustrojená vyjdu ven z pokoje, oslovím prvního otroka co potkám a požádám ho, aby mi přinesl do zahrady snídani. Když bylo hezky jedla jsem v zahradě vždy. Dojdu si sednout do altánku, kde si vyhrnu sukni a nastavím slunečnímu svitu nohy a pohodlně se uvelebím. Slyším ten shon a vzpomenu si na to, že dnes se koná ten hon na tu opelichanou slepici. Bylo tu už takhle brzy po ránu pěkně rušno, na chvíli mě i napadlo, že bych se k lovu přidala, ale kdo ví jak dlouho to bude trvat a já mám odpoledne schůzku s temnou elfkou. Ale odpoledne bylo ještě daleko, přinesli mi snídani a já při jídle přemýšlela co bych mohla dělat. Napadlo mě, že už nějakou dobu jsem nebyla s císařem,což bych měla napravit, nechtěla bych ztratit jeho přízeň. Navíc teď když je tu ta rusovláska s kterou mám dohodu a je jasné, že se o císaře bude snažit. To jestli dodrží zbytek dohody to nevím, možná, ale moc na to nespoléhám. Nevím jaká je, jak moc má silné ambice. Jen co dojím, zvednu se a ujistím se že na sobě nemám žádné drobečky a vydám se zpět do paláce. Cestou se zeptám kde bych našla císaře, ten byl stále ve svých komnatách, hned se tam vydám a před jeho dveřmi se znovu upravím než zaklepu. Jen doufám, že nebudu v ničem císaře rušit. |
| |
| Ráno a hon na cocatrice Probudila jsem se ještě před prvními paprsky, ale nevstala jsem hned. Vzpomínky na minulý večer se zvolna vracely a převalovaly se v mé mysli jako mlha, bledé a nejasné. Nechám je chvíli uležet, zatímco nevidomým pohledem zírám na bledé světlo, pronikající mi do pokoje. Láhev vína na stole je jedinou připomínkou toho, co mě před spánkem nakonec nejvíc rozhodilo z konceptu. Ale ani ráno mi tato událost do ničeho z toho, co se tu odehrává nezapadá. Má to snad mít něco společného s honem? Co ode mě může chtít Kalerijský zabiják? Zavrtím nad tím hlavou a povzdechnu si. Vyhrabu se s pokrývky a začnu se strojit do obvyklého oděvu - nohavic, haleny a koženého bandalíru s dýkami, sloužícího zároveň jako ochrana trupu. Útlá zápěstí tentokrát ještě zašněruji do kožených pevných nátepníků a nakonec pečlivě zavážu i kožené, do půli lýtek vysoké, boty. Než si připnu opasek a zkontroluji dýky, otevřu okno, abych zjistila, jak je třeba se obléknout. Vida však, s jakou intenzitou vstává dnešní slunce, je mi jasné, že každá další látka navíc bude znamenat přinejmenším nepohodlí. Štiplavý zápach zvenčí mě zarazí uprostřed pohybu, kdy se chystám připnout si opasek, tentokrát bez meče. Kouř... Vduchu odhaduji vzdálenost a nebezpečnost požáru, když dokončuji zapínání přezky a do menší pochvy k zádům zasunuji sax a k boku tesák. Mračím se. Jestliže den začíná problémy ve městě, nevěstí to nic dobrého ani pro další dny. Nervozita, rozladěnost a nejistota nebývají dobrými společníky ani hostů, tím méně vladaře... Jestli by se má pozornost neměla upínat raději na důležitější věci než je tato kratochvíle?... Napadne mě v jednom okamžiku. Ale nápad rychle zavrhnu. Hon na tvora jako je cocatrice je mi rozhodně bližší a srozumitelnější než řešení problémů a soudních tahanic kolem neštěstí ve městě... Když jsem zkontrolovala celý svůj arzenál od dýk na hrudi přes tesák až po sax, sčesala vlasy so copu a svinula do pevného uzlu, jenž jsem spoutala a zpevnila ještě pruhem látky, uchopím nakonec lehký lovecký luk a k opasku připevním toulec s patnácti šípy a přes rameno hodím svinuté tenké lano. Ve výsledném oděvu se protáhnu, abych zjistila pohyblivost. Ale nepřipravuji se na lov poprvé. Takto jsem lehká, rychlá, obratná a zároveň dostatečně vzbrojená. Za výstřih zasunu dva kusy tkaniny. Jeden na své rány, druhý na své zbraně, kdybych přecejen něco skolila... nakonec ještě chmátnu po váčku na věci k opasku. A pak vyrazím do společné místnosti, kde jsme minulé ráno snídali. Pokud je na stole vůbec něco k snědku, popadnu jen dvě jablka. Jedno z nich sbalím do váčku, do druhého se s chutí zakousnu. Pokud je někdo v místnosti, poměrně optimisticky se usměji, pohodím hlavou jako zvíře, které ucítilo závan čerstvého vzduchu a popřeji dobré ráno: ...ré ráno. Usrknu šťávu z jablka a zamířím chvatně ke dveřím na chodbu. nechci přijít pozdě. |
| |
| Nový den Mlčky jsem došla do svých komnat následována svou novou ochránkyní, kterou jsem zanechala přede dveřmi své ložnice, přesně tak jak si to přála. Snad i mně se bude dnes v noci pokojněji spát. I když o tom silně pochybuji. S hlavou plnou starostí usnu až po několika hodinách. Nechala jsem si pomoci při odstrojení svlékání šatů. Vlasy jsem si chtěla vyčesat sama a tak jsem s poněkud netrpělivým úsměvem vykázala služebnictvo pryč. Asi po půl hodině, kdy jsem byla připravena uložit se ke spánku, jsem se posadila do pohodlného křesla přisunutého u velikého okna. Jeho účel byl jasný. Císařovna v něm sedává pokaždé, když má starosti, které si musí nechat projít hlavou. Přehodila jsem přes sebe bohatě zdobenou přikrývku a zahleděla se na noční oblohu. Mysl vystřelila vstříc hvězdám. Přemýšlela jsem dlouho nad mnoha věcmi. Přitom jsem se stále cítila poněkud ztracená. Nemohla jsem najít to, co jsem hledala. Přesto jsem pár rozhodnutí učinila. Mezi ně spadá i omezení vlivu té blonďaté poběhlice, jež se těší přízni mého muže. Zaslechla jsem, že se tahá s mnoha významnými muži, dokonce i s vyslancem. Není těžké pomluvám uvěřit a možná by se z nich dalo i těžit. Cítím ohrožení z její strany. Zná tajemství, informace a může tahat za nitky. Tudíž je nebezpečná. Nejen pro mou osobu. On drahý pan velvyslanec také nebude neviňátko. Araviar mi nasadil brouka do hlavy ohledné té potvory cocatrice. Co když to opravdu byla past? Past, ke které mě vylákal velvyslanec, aby se mohl předvést? Nejspíš nepočítal s tím, že se ubráním. Až podezřele to začíná dávat smysl. Na potvrzení svých doměnek se tu objevila Ingrid, která mě má chránit před možným nebezpečím. Po hradě se potuluje nepřítel a ne jeden. Po několika hodinách jsem se nakonec odebrala ke svému loži. Trochu mě zamrzelo, že jsem usínala sama. Jako tolikrát. Ráno se probudím okamžik před tím, než do ložnice vešlo procesí, jež mělo za úkol mě ustrojit a učesat. Nestihla jsem se tedy vypařit do lázní pouze v dobrovodu osobní stráže. Každý den se nepoštěstí. Přetrpím nutné ranní rituály. Dnešek strávím v krásných šatech smaragdové barvy se zlatým vyšíváním. Zvýrazňují barvu mých očí. Vlasy mám svázané do složitého drdolu. Pouze prameny podél obličeje spadají dolů. Doplňky nejsou nijak přeplácané, přesto podtrhují všechny mé přednosti. Snídani si vyžádám na ochoz s výhledem do zahrad, kde má proběhnout lov. K jídlu přizvu Ingrid, samozřejmě. Přála jsem si, abychom posnídali společně. Jakmile zůstaneme samy, usoudím, že můžeme projednat záležitosti, na které se včera nedostalo. Obratně zakrývám mírné rozrušení ze stop kouře ve vzduchu. Další předzvěst vypjatého období. Vezmu do rukou šálek jasmínového čaje. „Tak Ingrid. Je tu něco, co ke své práci potřebuješ?“ možná stále bádám nad tím, zda vůbec u sebe nosí zbraň. S jemným úsměvem ji sleduji. Ach, ano. Kouz…čaroděj. Musím promluvit s Dageronem. připomenu si. |
| |
| Odesla jsem si jednu, tu nejméně nápadnou, židli nebo křeslo do rohu, kde jsem usoudila, že je největší tma a ten, kdo vejde dovnitř, mě jen tak neuvidí. Je jasné, že to bylo hned u dveří. Ne nadarmo se říká, že pod svícnem je největší tma. Dveře mě při otevření částečně zakryjí a já budu mít dost času na vzbuzení a zhodnocení situace, i když návštěvníka uvidím až po pár krocích do místnosti... ovšem dost brzo na to, aby se nedostal dál. Podřimovala jsem v sedě, a protože jsem byla na novém místě, kde je spousta nezvyklých zvuků a pachů, opravdu zůstalo jen u klimbání. První noc je vždycky náročná, než rozeznám, co jsou charakteristické zvuky domu a co je nebezpečí. A protože je císařský palác veliký a spletitý, žije tu spousta lidí, myslím, že to nebude problém jen první noci. Ráno jsem akorát odchytila jednu ze služek, které mířily k ložnici, aby mi přinesla lavor s vodou. Potřebovala jsem ze sebe smýt stín únavy. Unavený strážce není dobrý strážce. A, bohužel, i strážce je pořád jenom člověk. I když lépe trénovaný. Rychle jsem si opláchla aspoň obličej a ramena - ledová voda mě rázem probudila. Pak jsem se vmísila mezi ten rej sukní a snažila se zapamatovat si tváře. Jen mocní a vysoce postavení si mohou dovolit říct, že na tváře nemají paměť a nepamatují si, kdo že to je. Já musím vědět přesně, kdo se kolem císařovny pohybuje a jakou funkci u ní plní. Slovo snídaně ve mně vyvolá docela nadšení, ačkoli to nedám znát. Včera jsem na jídlo kvůli těm všem starostem a myšlenkám neměla chuť, ale dnes... Nikdy netuším, kdy se mi poštěstí znovu jíst, a proto mám na talíři přímo chlapskou porci, ba co víc, vypadám, že jsem schopna to doopravdy sníst, aniž bych se tu svalila s břichem nahoře a skučela z přejezení. Potřebuju energii na dlouhý den a další možná probdělou noc. "Plány paláce?" Zní to trochu jako otázka. "Jsou, nebo to nikdo nezaznamenával... Je třeba to znát. Zvlášť u tak velké stavby. A taky mi budete muset ukázat lidi, kterým věříte, kterým ne a u kterých si nejste jistá. Tváře a jména. Na koho si mám dávat pozor, koho nemám vůbec nechat projít a koho naopak můžu." V hlavě si přeříkávám, co všechno ještě musím vědět. Plány. O chození ven jsem ji varovala, můj spací koutek je evidentně vyřešen, protože dnes ráno jsem se přesvědčila, že je ideální. Služku málem trefil šlak, když jsem na ni vybafla odnikud. "Jinak si myslím, že jsme si vše vyjasnily včera." Když se na ni tak dívám, napadne mě ještě jedna věc. "Vím, že jsem pro vás zatím nic neudělala, ale říkám rovnou, že jsem cestovala nalehko a rozhodně nejsem marnivá. Proto bych v budoucnu jako odměnu chtěla nějaké pohodlné oblečení. Hlavně nenápadné. Protože pokud ze mě bude táhnout koňský pot na míle daleko, asi vám moc prestiže nepřidám," ušklíbnu se. S sebou jsem krom náhradního oblečení měla akorát pár pro mě důležitých věcí. A to oblečení, co bylo nahrazeno tímhle, vzalo za své po dlouhé cestě. Do hostince té úrovně mě v něm odmítli pustit. Mezi tím, co je se mnou, jsem už několikrát přerušila oční kontakt, jak by mi to snad bylo nepříjemné. Ale i když jí to sluší, nemůžu se holt věnovat jenom jí. Neustále koukám ke dveřím i do zahrady. Musím přiznat, že jsem z toho trochu nesvá. Nikdy jsem v takovém velkém sídle nebyla a nechránila nikoho tak důležitého. Ale od té doby, co jsme sem přišly a nynějškem, jsem už přestala být jako na trní. Dráždil mě ten kouř, protože takhle smrdí spáleniště a to nikdy není dobrý. Ale kdyby hrozilo nebezpečí, už tu zvoní na poplach. "A co máte dneska v plánu? Nějaké zvláštní přání?" zeptám se pak, až dořešíme takové přízemní otázky, jako je moje skrovná garderoba. Zní to trochu, jako bych ji chtěla i trochu rozptýlit. Proč by se jinak pouhý stín ptal na přání? Vlastně ani nevím, kdo se tak vysoce postavené šlechtičny na její přání ptá. Rodina určitě ne, ta se ženskými potomky manipuluje, jak se jí zachce. Služebnictvo zase plní dané příkazy. Hmm.... možná to znělo moc vlezle? Nevím. Tohle mě nikdo nenaučil. Jednat s císařovnou a jednat se spratkem je rozdíl. Jeden hlavní je, že ona si zaslouží něco, co jí udělá radost, protože na jejích bedrech leží hodně věcí, ze kterých já bych se asi zbláznila. |
| |
| U snídaně Podivím se nad apetitem své společnice. Tvář mi zdobí pobavený úsměv. „Nech si chutnat. Tady se opravdu nemusíš strachovat, že bys neměla co zakousnout.“ snad ji tím uklidním. Vážně mi připadá, že si myslí, že ji tu budu trýznit hlady. Taková hloupost. Vyberu si na talíží kousek ještě teplého sladkého pečiva. „Stavební plány.“ zopakuji tlumeně a zakousnu se. Odmlčím se, dokud nepolknu sousto. „Zajdeme spolu do knihovny. Stejně jsem tam potřebovala zajít a zatím nebyl dostatek času.“ upřímně doufám, že tam ony záznamy najdeme. Jemně přikývnu na její další požadavek. Bude nás to stát ještě dost práce. Projít si s ní tváře, se kterými přicházím do styku. „To zvládneme. Na otázku, koho smíš a koho ne vpustit do mých komnat ti mohu poskytnout část odpovědi rovnou. Sama jsi dnes viděla služebnictvo i otroky, kteří se o mě starají. Kromě nich smí bez vyzvání vstoupit jedině císař. Ostatní se ohlašují, pokud se nejedná o vskutku neodkladnou záležitost. Mimoto se ve svých komnatách přes den příliš nezdržuji.“ vždy se najde něco, co vyžaduje mou přítomnost. Volný čas je vzácnost. Spokojeně se usměji, když je to prozatím vše a pokračuji ve snídani. Ingrid opět promluví a já nepatrně pozvednu obočí, jako bych ji vybízela, aby pokračovala a nebála se. „Kdybych zapomněla, tak mi po jídle připomeň, abych někoho pověřila věcmi pro tebe. Ty si zasluhovat nemusíš. Svou službou si totiž můžet zasloužit něco mnohem cennějšího, drahá Ingrid.“ povím poklidně. Možná uhodne. Možná ne. Však jáí věřím, že ani. Není hloupá, vidím jí to v očích, kterými ostražitě těká kolem. Máme jednu věc společnou. Neustále musíme být v pozoru, i když každá z jiných důvodů. S matným náznakem překvapení pohlédnu na světlovlásku. „Přání?“ decentně si rukou zakryji ústa, abych skryla smích. Vím, že před ní nemusím, síla zvyku. „Má přání jsou pouhé iluze a sny, nikdy se nepromění ve skutečnost. Za císařovniným přáním se pokaždé umně schovávají povinnosti. Nic jiného.“ shovívavě se usměju. Vážně mě pobavila. Na druhou stranu je hezké, že si někdo stále uvědomuje, že bych i já mohla mít své přání. Možná bych si v její přítomnosti mohla brzy připadat více jako obyčejný člověk. Ale i to může být zrádné. Odložím šálek s čajem. „Nejdříve bych ráda našla našeho čaroděje a vyřešila s ním mágovu otázku. Je nemilé, když někdo jako on nemůže do paláce.“ odpovím. A také bych ráda zjistila, proč je cítit štiplavý zápach kouře. „Mimochodem o lovu na cocatrice v zahradách jsem se ti nezmínila. Předpokládám, že ani kvůli tomu bys mě neopustila. Bude tam hodně lidí, což může znamenat, že pár hodin budu o drobet méně zaměstnanější než obvykle.“ pousměji se. |
| |
| Knihovny mě nadšením zrovna nenaplňují, nejsem ten typ, co by rád zabořil nos do prašného pergamenu a ukájel svou zvědavost. Číst sice umím, ale nejvíc mě na knihách nadchnou obrázky. Když kniha neměla ani jednu rytinu ani hezké iniciály, odkládala jsem ji pryč. Takových příležitostí ale nebylo moc (a nelituju toho), protože jsem měla důležitější program než knihy. To nechám mágům, básníkům a... ďas ví komu ještě. Ovšem plány - ty jsou stěžejní. Dobrá, takže do knihovny. Nesnáším ten pach dlouho ležících svazků, na které padá prach. Mám pak dojem, že nemůžu dýchat. A taky mě štve, že knihovníci bývají zalezlí samotáři, kteří na jakoukoli lidskou přítomnost reagují přehnaně. To je samé psst a tiše... jako by člověk nemohl ani dýchat, natožpak se na něco vyptávat, aby tu bichli nemusel číst. Vybavím si pár tváří, které mi uvízly v paměti. Budu je muset vidět ještě párkrát, abych si zapamatovala i zbytek. A císaře někdy dozajista uvidím taky. To, že bude mít honosný šat nebo co, tak to ještě neznamená, že ho pustím. Musím mít požehnání a jistotu, že je to on. Bylo by docela trapné, kdybych mu zamezila přístup. Jednak by o mně věděl, pamatoval by si mě a dával si na mě pozor. A ještě asi přihodil nějaký trest. A to všechno, hlavně pozornost, je nežádoucí. Není třeba komentovat její rozhodnutí, kam chce jít. Ví, že ji budu následovat. Jen při lovu se mimoděk trochu napřímím a podívám se do zahrady, jako bych čekala, že obluda vyskočí odtamtud. Olíznu si rty. "Dokud vás to nebude ohrožovat, lov na cokoli se mě netýká," dostanu ze sebe a tentokrát to zní o něco méně... přímě. Lépe řešeno u-přímě. Je samozřejmé, že kvůli lovu nezahodím povinnosti. Ale nejsem žádná... ani nevím co... která nemá vlastní vůli a představu o dobře stráveném čase. Třebaže stejně jako u císařovny se o volném čase takřka mluvit nedá. Dokonce ani když s ní bude císař nebudu mít oddech, protože chlapovi ji rozhodně nesvěřím. Ještě si ale dovolím prohodit poznámku, jako by nic o lovu a čaroději neřekla. Byla to jen konstatování, která jsem samozřejmě vzala na vědomí a přijala. Jak jinak. "Třeba se, aspoň ta malá, ve skutečnost proměnit můžou. Ale když o nic nikdo neví, nemůže je nikdo splnit." |
| |
| Předešlého večera "To není žádná pocta.." S obočím lehce pozvednutým sleduji tah jejích prstů přes svoji hruď a koutky úst pomalinku stoupají. Oči zabloudí do jejího výstřihu a uvnitř mého těla si touha a chtíč žádají pozornost. Dnes už ale mají...smůlu. "Pojďme si promluvit o naší malé spolupráci." Navrhnu a přemístím se do polohy ležmo za její záda. Pro změnu je to má ruka, která bloudí po jejím břiše a nebezpečně občas klesne níže. "Strýček se mi ještě nevěnoval tak, jak bych chtěl a asi to ani nemá v plánu. A já bych přitom tak rád věděl, jak se má...co je nového...proč mu po zahradě běhá paralyzující potvora..." Natáhnu se rty k jejímu uchu, na které ji letmo políbím. "Dostaneš-li se do jeho blízkosti a budeš moci zaslechnout něco, co by mne mohlo zasvětit do situace, podělíš se se mnou o to? Jsem ochoten dát ti cokoliv." Na tváři mi zkrystalizuje úšklebek. Proč jen vždycky nechodím kolem horké kaše a vždycky řeknu přímo, co chci, to by se mi mohlo v budoucnosti vymstít. Budu na sobě muset více zapracovat. Ráno v paláci Pomalým krokem mířím chodbami paláce k místu, kde se bude konat onen lov. Nejsem z toho vůbec nadšen a to se taky perfektně odráží na mé náladě. Toho, kdo kolem mne projde, nezdravím, pohled nikomu nevěnuji. Co člověk neudělá pro svého lotosového kvítka.. Kysele se zašklebím a matně si vzpomenu na rusovlásku, kterou jsem zanechal ve svém pokoji spát. Když procházím chodbou, odkud je po levé straně výhled na město, všimnu si stoupajícího kouře z trosek budovy. Nijak mě to nevzruší, spíš pobaví. Strýček bude mít dozajista hodně práce. |
| |
| Mé komnaty Mávnu na otroka u dveří a tím ho vyzvu, aby nečekanou návštěvu vpustil dovnitř. Zachmuřím se, protože tak nějak tuším, kdo v doprovodu koho by to tak mohl být. O to příjemnější je překvapení, když vstoupí mírně rozpačitá Ester. Posel zmlkne, nastalé ticho působí jako rajská hudba pro mé uši. A taky ideální okamžik, jak jej vyprovodit. Kývnu ke dveřím, což vyjasní vše. Posel se s úklonami odporoučí, šťastný, že vyřídil nepříjemný vzkaz a vladař si na něm nevybil zlost. Za ním odejde jeden ze strážných, ten, který jej přivedl. Poslední dobou jsem podezřívavý nejen já. Ale velitel stráží byl podezřívavý vždycky. „Dobré ráno, drahoušku,“ usměji se na Ester a pokynu jí rukou, aby se přestala tak vyděšeně tvářit a přišla blíž. Dalo by se říci, že jsem tady sám. Já, skupinka sluhů, co mi přinesli před chvílí jídlo, několik otroků a otrokyň, kteří se starají o mé pohodlí. Abych měl vše po ruce, aby mi nic nechybělo a abych se mohl soustředit jen na to, co potřebuji. A pak Zarakal. Tichý stín, sedící na židli vedle okna, skrytý oslňujícím protisvětlem. Jak jsem řekl, jsem tady v podstatě sám. Skrývat něco před velitelem mých špiónů – naprostá hloupost. Stejně se vše dozví. „Copak mi neseš,“ zažertuji, „doufám, že dobrou náladu.“ |
| |
| Komnaty císaře Dveře se otevřou a já vejdu, ve dveřích se zarazím a znejistím. Bylo tu docela dost lidí, tedy sluhové to bylo obvyklé, ale když byli takhle všichni v jedné místnosti vypadalo to, jako že je tu až příliš mnoho lidí. Zadívám se na císaře, který mě pozdravil, předvedu mu dokonalou úklonu. „Dobré ráno, můj pane.“ Pokyne mi a tak přijdu blíže. Sleduji pohledem posla a strážného, kteří odcházejí, ale moc to nepomohlo. Mám dojem, že jsem přišla opravdu ve špatnou dobu. Usměji se na Araviara. „Samozřejmě, můj pane. Já mám vždy dobré nálady na rozdávání.“ Odpovím mu. „Uvědomila jsem si, že jsme spolu už dlouho nemluvili a tak jsem si myslela, že bychom spolu mohli strávit dopoledne, ale jak jsem viděla nepřišla jsem zrovna ve vhodnou dobu.“ Odmlčím se. „Stalo se něco, můj pane?“ zeptám se zvědavě. Pak si všimnu Zarakala, pousměji se na něj. „Dobré ráno, Zarakale.“ Pozdravím ho. Tak nějak mě jeho přítomnost nepřekvapila, ale jen mě to utvrdilo v tom, že se něco děje. Zatvářím se znepokojeně, když mě napadne, že by mohlo být ohroženo bezpečí císaře. |
| |
| Před lovem – Ylwa a Markus Sejdete se na plácku u stájí. Ylwa připravená na cokoli, Markus, jak je jeho zvykem, jako by šel na procházku a ne na nebezpečný podnik. Zdá se, že převážná většina jde lovit na vlastní pěst, i když skupiny jsou povolené. Mezi lovci poznáváte pár tváří ze včerejška. Arval Zarusi je asi největším překvapením, vyškrábal se na koně (což je u mořského vlka minimálně podivné), svírá kuši a tváří se, jako by byl připraven na úžasnou zábavu. Spíše ale jen nemohl odolat klenotu z císařské pokladnice. Elfka z Asavilianovy družiny, na štíhlém elfském koni, těžko říct, z jakých pohnutek tu je. Krásná, vznešená, ale jaksi chladná a nepřístupná. S nikým se nebaví a ani její kůň nikomu nevěnuje pozornost. A samozřejmě, Verazan Měděný, také na koni a s krátkým jezdeckým oštěpem. S úsměvem pokývne přes skupinu Ylwě, ale neříká nic. Císařský lovčí a jeho pomocníci mají ještě několik koní a také nějakou tu loveckou výbavu právě pro ty, co se moc dobře nepřipravili, nebo neměli jak. „Mladý pane,“ osloví Markuse, „chystáte se lovit? Nebo jste se přišel jen tak podívat.“ Opravdu, je tu několik zvědavců, co jen posedávají na kraji zahrady a čekají, kdo bude tím nejlepším z lovců. Když se všichni připravíte, císařský lovčí zahájí lov zatroubením na roh. Lovci vyrazí do lesa, někdo rychle, někdo opatrněji a pomalu. Přesto se nemůžete zbavit dojmu, že do tak malého lesíka vás jde či jede prostě příliš. Možná vám bude hrozit větší nebezpečí od jiných lovců, co by si vás v zápalu lovu mohli splést, než od cocatrice samotné. |
| |
| Markusův pokoj - Večer Upřímně řečeno, příliš Markuse neposlouchám. Malá spolupráce, vzájemně informovat všechny o všech - to tu chtějí všichni. Rozumně se dohodnout. A vlastně proč ne. Pokud se na mne tedy císař bude ochoten ještě vůbec podívat. Určitě bude. Věnuju se Markusově tělu, jeho slova jdou jedním uchem tam a druhým ven. Zaujme mne až to "dát ti cokoliv". Ale jistě... pokud se dostanu do císařovy blízkosti, pomůžu ti s čímkoliv... Což není zdaleka tak samozřejmé. No, na tom přece vůbec nezáleží. Teď už záleží na něčem úplně jiném... Ráno - před lovem Když se vzbudím, je už dávno ráno. Prohlížím si sluneční paprsky a své tělo. Podrobně také prohlédnu Markusův pokoj - když tu nechal ženu, musel přece čekat, že mu to tu pěkně prošacuje. Pak se vrátím do své komnaty. Doráží na mne hlad, proto přikážu nejbližší otrokyni, aby mi přinesla něco k jídlu. Ať je to cokoliv (toho si vlastně ani moc nevšimnu), rychle to sním. Vyberu si další šaty, tmavě červené, ne tak odvážné a pestřeji zdobené, které tentokrát mají zdůraznit spíše zadeček než ňadra, nalíčím se a vydám se hledat Markuse či přípravy k lovu na cocatrice, o kterém všichni mluvili. Rozhodně bych to měla aspoň vidět. Sama lovit rozhodně nebudu, riskovat život, to nechám na jiných. Chci spíš zase vidět Markuse. Vmísím se mezi čumily na okraji zahrady. Zdravím jen těch několik známých ze včerejška, po ostatních házím sladké úsměvy. Pohledem hledám Markuse. |
| |
| Knihovna – Aysha a Ingrid Projdete spolu po snídani část paláce. Na žádost císařovny jste spolu samy. Stráže pochopily, že Ingrid je nyní císařovninou osobní stráží. Pozastavovat se nad tím, proč je jí bezbranná dívka, to jim nepřísluší. Rozkaz je rozkaz a dovolit si o něčem takovém polemizovat s císařovnou by mohl snad jen velitel stráží nebo Horst. A Aysha ví, že na to dojde. A bude lepší to vysvětlit co nejdříve, než se zpráva dostane k jejímu manželovi. Ingrid si povšimla, že císařovna nosí zbraň. Vlastně, je samozřejmé, že sis toho všimla již dávno. Ale zvědavost ti nedá, díváš se po dýce stále více a stále víc toužíš přijít na kloub několika věcem. Proč by měla mít nejmocnější panovnice u sebe zbraň? Je to dárek? Vzpomínka? Nebo opravdová zbraň pro sebeobranu? Umí s ní císařovna zacházet? Znovu pohlédneš za dýku u jejího pasu, přejedeš ji očima právě když procházíte sloupovím s okny, kde je dost světla. Určitě je to překrásná zbraň, už jílec a pochva jsou nádherné. Dojdete do knihovny, u jejích dveří stojí stráž. Císař nechal palácovou stráž po nedávných událostech posílit, a tak nyní nejen že hlídá významné osoby, ale také důležité místnosti v paláci a více prochází chodbami. Je to však jen gesto, sama to víš. Bezpečnost se nezvýší, nebo jen minimálně. Kdokoli by chtěl na někoho zaútočit v paláci, dokázal by si zvolit místo i okamžik. Vstoupíte do místnosti. Je zde mnoho světla pronikajícího zdobeným oknem a podél zdí police s knihami. Knihovna Ingrid trochu překvapí, protože je poměrně malá. V srdci hlavního města, v císařském paláci, bys očekávala asi i něco více. Oknem, které někdo otevřel, sem proniká čerstvý vzduch. Zahání tak zatuchlost v knihovně většinou přítomnou. Téměř uprostřed místnosti stojí stolek se dvěma židlemi, na něm poházených několik rozevřených svitků, mapa a několik málo knih. Za stolem sedí nečekaný návštěvník, avšak Ayshe se zrovna toto setkání hodí. Chtěla s císařským čarodějem mluvit. Nejen o návštěvníkovi z Věže nejvyšší magie. Trochu podezřením přivřeš oči, jestli on to setkání také neplánoval? Dageron, místní čaroděj, vstane od stolu a pokloní se císařovně: „Má paní.“ „Omlouvám se... Nevěděl jsem... Dejte mi prosím pár chvil, abych zde uklidil a mohl vás ponechat s vašimi myšlenkami a šustěním stránek knih.“ Čaroděj začne chvatně schovávat svitky zpět do pouzder, ale neopomene Ingrid věnovat jeden krátký, zkoumavý a zajisté magií opředený pohled. |
| |
| Mé komnaty „To je skvělý nápad, dnes dopoledne nemám nic moc na práci,“ zalžu, „a je tak hezky. Tato doba je vhodná jako každá jiná. Odpočinek mi udělá dobře.“ Když ke mě Ester dojde, z nenadání ji obejmu pažemi a přitisknu k sobě. Přivoním si k jejím vlasům, abych poznal, jaké byliny použila při jejich mytí. Dotyk jejího pružného těla je tak příjemný, zvláště ve chvíli překvapení a hraného odporu. Někde na veřejnosti by se to rozhodně od císaře nehodilo, takový projev vášní, ale tady je mi to jedno. Ester se zeptá, zdali se něco stalo. Pustím ji, abych mohl lépe gestikulovat v nadcházejícím proslovu. „Nic zvláštního, čarodějové bojují o moc a své ideály, za své přísahy a zákony, které se vymykají nám, lidem přízemním. A jeden z nich přišel o život. Stává se to, stávalo se to, a bude tak i v budoucnu,“ zadívám se znovu oknem směrem, odkud přichází pach spáleniště. A popravdě, tomuhle magorovi dobře tak. „Jen zase jakmile jejich zaklínací kratochvíle skončí, budou se domáhat světské spravedlnosti, vyšetřování, odplaty, lynčování a kdoví čeho ještě. Podle toho, jak se jim to hodí, buď si účty vyřizují mezi sebou sami, nebo běží žalovat k soudům, městské stráži nebo i samotnému císaři.“ Zarakal odpoví na pozdrav jen kývnutím. Snaží se být tichým patronem, nevyrušovat. Do osobních záležitostí císaře mu nic není. A pokud ano, neřekne to nahlas. On má jiné metody. |
| |
| Markusův pokoj a zahrady Prohlídka Markusova pokoje nic neobjevila. Patrně nelhal, je tady krátkou dobu a jako císařův synovec nepotřebuje mít příliš vlastních věcí na cestu. O cokoli si řekne, dostane, cokoli bude chtít, koupí si. Co kdyby sis přála něco ty? Od něj? Dostala bys to taky? Koupil by ti něco pěkného? Co by ti ostatní ženy záviděly? Posadíš se v zahradách a snažíš se zjistit, co se bude přesně dít, prohlížíš si připravené lovce, jejich vybavení, koně a neklid. Markus dorazí na poslední chvíli, chtěla bys mu zamávat, mrknout na něj, upozornit na sebe, ale do cesty se ti postaví někdo jiný. Temná elfka, jejíž jméno máš problém si vybavit. Byla včera na audienci u císaře, ale ty sis více všímala mužů, ženy tě nezajímaly. Takhle zblízka vidět temnou elfku, musíš přiznat, že ve svých vzdušných černých čarodějnických šatech je opravdu pěkná, svůdná, a rituální dýka u pasu jí přidává nebezpečnosti na pohled. I když jsi velmi hezká žena, její postavu a rysy obličeje jí můžeš jen závidět. „Veanna, že ano,“ osloví tě mile, „mohu si přisednout?“ Zeptá se, ale nečeká na dovolení. Sedne si k tobě. Rukama si přejede přes šaty v gestu, které prozrazuje soustředění. „Chtěla jsem s tebou mluvit. Jde o Markuse. Je můj. A já se o své muže nedělím. Rozumíš?“ řekne napřímo. Pak se k tobě nakloní a zbytek ti pošeptá. „Kdybys náhodnou nerozuměla, musela bych si dát tu práci a trochu ti vylepšit vzhled,“ říká žena s ledovým klidem a prsty si při tom významně poklepe na pouzdro dýky. „A věř mi, že mně se to bude líbit. Tobě už méně.“ |
| |
| Císařovi komnaty Usměji se na něj, když souhlasí s tím pobýt trochu času spolu, když k němu přistoupí najednou mě obejme, překvapením se napnu, ale hned se zase uvolním a ruce mu ovinu kolem pasu, lehce ho pohladím po zádech. Přivoněl mi k vlasům a já jsem byla ráda, že jsem zrovna včera při koupeli použila na vlasy levanduli, občas používám šalvěj a rozmarýn, ale ty mi tolik nevoní jako levandule. Pustí mě, aby mi mohl odpovědět. Začnu se mračit a přistoupím k oknu z kterého se zadívám na město a pak se zase otočím k Araviarovi. „No to je tedy nadělení.“ Pronesu zamračeně. Vidím sice, že to bere císař tak nějak lehce, ale jsem si jistá že mu to přidalo jen další starosti. „Hlupáci, ještě těmi svými spory vypálí město.“ Znovu se zadívám ke město a nechápavě potřesu hlavou. Vrátím se k císařovi. „Jak dlouho by mohli tyhle jejich spory trvat?“ zajímám se a zlehka mu prsty přejedu po předloktí. „Nemohl by s tím udělat něco Dageron? Je to přece jen také mág, je to jeden z nich, má se tu ve velké úctě a na rozdíl od některých má mozek a rozum. Třeba by se mu podařilo to nějak... urovnat.“ Navrhnu. I když jsem s Dageronem nevycházela, nikdy jsem nepochybovala o jeho schopnostech. Což mi také připomnělo, že jsem ho chtěla nějak zpracovat. Prsty zlehka přejedu od předloktí nahoru na paži a dělám to jakoby mimoděk. |
| |
| Lov Na nádvoří je už pěkný houf lidí, elfů a samozřejmě zvířat. Chumel lovců, koňmo i opěšalých, doplňují čumilové všeho druhu. Od zvědavých dam, milenek, otrokyň i služtiček, které se tváří, že tu zrovna mají spoustu práce, přes hosty, kteří se rozhodli jen sledovat kratochvíli, dvořany až po sluhy s občerstvením a čeledíny, pobíhající tu obratně se zbraněmi, částmi zbrojí nebo držící koně, připravené pro další jezdce. Mezi tím vším mumrajem zachytím Verazanův pozdrav a se stejnou vlídností a přátelským úsměvem na něj kývnutím hlavy odpovím. Rozhlížím se i poi dalších známých osobách. Vida, že Markus si sem přišel málem s rukama v kapsách, neubráním se povytažení obočí a pobavenému úsměvu. To je prostě celý on... Jen pomyšlení na to, že takto "vybaven" hodlá vstoupit do lesa plného lovců s různými politickými záměry, o cocatrice ani nemluvě, mě jímá obava, že mě nemine jeho ochrana. Netěší mě představa, že bych se místo lukrativního honu měla věnovat mnohem méně zábavné činnosti hlídání pana Markuse... Na tento lov jsem si nebrala koně. Rozhodla jsem se jít pěšky, chci cítit zem pod nohama a mít možnost dotýkat se rostlin i stromů v lese. A nerada bych ohrozila svého koně. Nemyslím si, že by mohl být na setkání s něčím takovým připravený. A pak, v některých situacíách by mi mohl být spíš na obtíž. Nestačím se k Markusovi ani přitočit když zazní znamení lovčího a všichni vyrazíme vpřed. Hbitým měkkým krokem vstoupím do lesa a už se věnuji jen tomu, proč tu jsem. Spěchající jezdce nechám spěchat, další ostražitější vlnu mizet mezi stromy a nakonec si vyberu jeden směr, který mi přijde nejméně frekventovaný. Chvíli vdechuji vůni stromů a naslouchám změti zvuků, které lovci i vyděšená zvířata vydávají. Nakonec se přece ohlédnu, snad v naději, že si to Markus rozmyslel... |
| |
| Knihovna Se svými přáními, byť i těmi drobnými, jsem se Ingrid nesvěřovala. Pouze jsem na ni hleděla s přátelským úsměvěm o něco déle, než by bylo obvyklé. Silou vůle jsem umně skryla zkoumavé jiskřičky ve smaragdových očích. Světlovláska mi připadala roztomilá. Či spíše mě těšil její zájem? Nikdo se nikdy upřímně neptal, co si císařovna v hloubi srdce přeje. Bylo přirozené, že to ve mně nyní probouzelo vřelé emoce. Dosnídaly jsme. Má společnice opravdu spořádala vše, co si naložila na talíř. Kam to jen dává? Ale já mám jiné starosti. Provedla jsem Ingrid částí paláce sama. Myšleno, bez stráží, které mě jinak provázejí na každém kroku. Je to zvláštní pocit. Zčásti uvolňující. Znepokojuje mě neopodstatněná důvěra, již jsem si ke své ochránkyni vytvořila takřka přes noc. Měla bych být opatrnější. Tajemství její výjimečnosti je mi stále zahaleno. Nenosí u sebe zbraň. Minimálně žádnou, která by byla na první pohled patrná. Za to já mám u pasu na žádost císaře připnutou bohatě zdobenou dýku. Je mi jasné, že nad tímto faktem se budou pozastavovat i jiní. Například Horst. Mohl by dělat problémy. Ale ty mu já mohu udělat také. Klepy o jeho avantýrách se plíží palácem. A neříká se, že na každém šprochu je pravdy trochu? Už teď se na naše setkání netěším. Vstoupíme do prosvětlené knihovny. Příjemná, téměř útulná místnost. Alespoň pro mne ano. Palácová knihovna trošku vybočuje z klasických představ o obrovských labyrintech s přeplněnými policemi a všudypřítomným zatuchlým vzduchem. Zbádám čaroděje a spokojeně povytáhnu koutky rtů do úsměvu. Na poklonu odpovím přikývnutím. Roztržitý, tajemný a hned by mizel. „Dagerone. Prosím, nikam nespěchejte. Promluvíme si.“ zadržím jej vlídným hlasem. „Jsem ráda, že vás nemusím nahánět.“ přejdu ke stolku a posadím se na židli. „Jak jste si zajisté všiml, pozměnila jsem svou osobní stráž.“ věnuji Ingrid krátký pohled. Spojím ruce před sebou. „ Cestovala s Aralinem Popelavým.“ oznámím a hodnotím jeho reakci. I když na něm se těžko, kdy něco pozná. „On je vpodstatě hlavní důvod, proč jsem vás hledala. Údajně kvůli magickým bariérám nemůže vstoupit do paláce. Nemohl byste s tím něco provést?“ zadívám se na čaroděje. K Dageronovi chovám mnohem větší důvěru, než ke komukoli jinému. „Co se týče Ingrid.“ kývnu ke světlovlásce. „Byla bych vám vděčna, kdybyste promluvil s Araviarem, až se to k němu donese. Jste jeho přítel a dokázal byste zmírnit případný hněv, či nepochopení.“ pousměji se. „Nejsem si jistá, zda by se měl Araviar dozvědět pravý důvod, proč mě nyní stráží ona dívka.“ stále hledím zpříma na čaroděje. Snad jako kdybych u něj hledala radu. „Ale vy byste jej měl znát. Do paláce pronikl nepřítel. Hrozí nebezpečí. A naše palácové stráže by mu nejspíš nedokázaly zabránit.“ ztlumím hlas. Nyní i Ingrid ví, proč mi byla darována. To si mohla ostatně domyslet. |
| |
| Musela jsem si odepřít ještě kus snídaně, abych se vůbec mohla hýbat. Ale určitě by se do mě ještě vlezl. Zvenku už slyším zvuky připravující se družiny, a tak jsem ráda, že vyrazíme pryč. Jen doufám, že císařovna se taky někdy ráda projíždí. Asi bych nesnesla, kdybych si nemohla pročistit hlavu v koňském sedle. Vsadím se, že za pár dní to bude potřeba, protože mi doslova bude praskat ve švech. Jak tak jdeme, ta viditelná zbraň se mi líbí čím dál míň. Je to pro mě jen přezdobená cetka, protože jako každý bojovník vím, že kvalita zbraně nespočívá v jejím zpracování. Ne v tom uměleckém. Proto o něco prodloužím krok a stanu po císařovnině boku. "Nepřítel si vždy všímá, jak je jeho oběť vybavena," prohodím šeptem, jako bych tenhle rozhovor vedla už nějakou chvíli. "Možná by bylo vhodnější, kdybyste ji nenosila tak moc na očích." Možná jako já? Kdo ví. Jestli u sebe něco mám, je to dobrý trik. Vím, že kvůli tomu mě mnozí podceňují... zvlášť když jsem žena. Jo, to je základ. "A možná.. si vybrala něco, co samo o sobě není důvodem napadení. Tím myslím to zdobení a podobně. Obyčejné a jisté zbraně jsou z mého pohledu spolehlivější. Ale jestli s ní už máte zkušenosti... berte to jen jako radu." Tím jsem se distancovala od jejího rozhodnutí. Koneckonců vše, co řeknu, je jen dobře míněná rada. Co císařovna udělá, to je na ní. Jen by mě doopravdy zajímalo, jestli to se zbraněmi trochu umí. Pokud ano, má plusové body. Pokud ne... všechno se dá napravit. "A jestli ne, ráda vás naučím pár triků," uculím se možná trochu drze, ale možná je to jen výzva, zápal bojovníka. Poprvé je na mě znát nějaká výraznější emoce než jen klid a rozvaha, než jen naprostá nenápadnost. Poprvé je na mě poznat, že nejsem jenom stín (když pomineme to, že by se stín tak nacpával). Knihovna pro mě přestane existovat ve chvíli, kdy v ní uvidím toho chlapa. Jestli mi před chvílí zajiskřilo v jindy skoro až chladně šedých očích, teď po tom není ani památky. Strnulý výraz strážce jako by univerzálně učili všude, akorát můj není tak trapně sveřepý a drsňácký. Je... nijaký. Pozorně si muže prohlédnu, trochu zvednu bradu, jak je mým zvykem, když se mi podívá do očí. Je to gesto někoho, kdo se nebojí nést hlavu nahoře. Někoho, kdo neuhne pohledem. Když už si mě všiml, nemá cenu dělat, že tu nejsem. Jen ať ví, koho má císařovna po boku. Akorát mě upřímně začíná vytáčet, že o mně všichni mluví jako o dívce. Dívka je snad ta, co poprvé lehává s chlapem, holka, která sotva viděla dvacet zim. Co tak odhaduju, jsme s císařovnou stejně staré. Tak jaká dívka! Klid. To je taková prkotina, že se přes ni musím přenést. Znám pohrdavé pohledy i urážky, co se týče mých schopností a mého povolání. Dívka se zařadí mezi ně. Řeknou mi tak ještě párkrát a už to nebudu registrovat. "O tom jste se nezmínila," poznamenám. "Víte krom tohoto něco víc?" Nepředpokládám, že ano. Zjistit to bude moje práce. Ale zeptat se musím. Nespouštím však oči z Dagerona. Ne že by byl takový krasavec, jen nevěřím čarodějům. Proti nim ji ubránit nemůžu, na to nejsem cvičená. Ale dle všeho mu věří. A to i císař. Budu tedy doufat, že je jejich úsudek správný a nebudu dělat zbytečné dusno jenom proto, že je čaroděj. Ale i tak je první na mém pomyslném seznamu, kdyby se něco stalo. Kdosi mi jednou nelichotivě řekl - cokoli se posere, je za tím čaroděj. A je jedno, jak to vypadá. Ta cesta mi dokázala, že tomu tak je. |
| |
 | soukromá zpráva od Armand Ravell pro Císařská zahrada se choulí v náruči konejšivé temnoty. Vše kolem halí přívětivé ticho. Pouze ukryté paže bujného porostu občas rozezní své listový v tichém vzdechu nesoucím nocí neslyšné poselství. Snad varování. Úpěnlivou litanii, jež beze slov vypráví o skutcích, která nyní klidná a mírumilovná místa trvale poznačí svým krvavým dotekem. O skutcích, která se mají trvale podepsat na tváři tohoto světa. Jako když ostrý břit dýky navždy setře úsměv z kdysi sličné a nevinné tváře prodejné ženy. Však není zde nikdo, kdo by varování naslouchal, nikdo, kdo by jej chtěl vyslyšet. Jeden z mála opuštěných mraků, jenž dnes brázdí jinak jasnou noční oblohu, na okamžik zakryje tvář měsíce, aby v zápětí odplul kamsi k obzoru jako těžkopádný koráb brázdící poklidné vody nekonečného oceánu. Ve měsíčním svitu se nad vysokou zdí císařské zahrady na okamžik objeví stín doširoka rozpřažených křídel velkého opeřence. Stín lehce sklouzne po hrubém kameni a zmizí v korunách vzrostlých stromů. Ozve se tiché zašumění větru čechraného dlouhými perutěmi, zapraskání větví a pak opět zavládne klid. Velký jestřáb upustí objemný balíček, jež doposud svíral ve spárech, mezi rozlehlé křoviny a sám tiše přistane opodál. Jeho hlava se v krátkých křečovitých záškubech skloní na stranu a ze zahnutého ostrého zobanu unikne tlumený skřek. Jestřábovo tělo se zkroutí do nepřirozených úhlů, načež překvapivě hladce a plynule změní svůj tvar, povrch i velikost. Ve chvilce již v odlehlém cípu císařské zahrady žádný jestřáb není. Vlastně tu ani nikdy nebyl. Zvednu se ze země a opráším ze sebe hlínu a zetlelé listí. Protáhnu se. Mé kosti, jež opět nabraly lidských proporcí, tiše zapraští, než se definitivně ustálí na svých místech. Dřív pro mě bylo převtělení výrazně bolestivější a namáhavější. Mnohdy jsem se z něj vzpamatovával i několik dní. To ovšem bylo dřív. Dnes… Dnes jsem připraven. Mým tělem prostoupí noční chlad, a tak se rychle vydám do křoví, kam jsem před chvílí upustil svou brašnu. Zanedlouho se vrátím již oděn v poněkud pomačkaném přesto však vybraném a elegantním oděvu. Brašnu se zbývajícím obsahem, jež tvoří převážně jedy a omamné látky, nechám ukrytou v křovinách. Bude jí zapotřebí později. Usadím se do trávy a zády se opřu o drsný kmen stromu. Čekám na úsvit a myslím na dravce, jehož jsem předešlého dne zakoupil od ptáčníka na tržišti za více než přemrštěnou cenu. Přemrštěnou zejména z toho důvodu, že jestřáb poté nežil již ani jedno zvonění. Ta smrt byla nezbytná, nemohl jsem se nechat rozptýlit divokými a nespoutanými myšlenkami nezkrotného opeřence. Dnes ne. V sázce je příliš. Potřeboval jsem jen křídla, která mě donesou na místo, kde začíná dlouhá cesta za procitnutím. Ano ta smrt byla nezbytná. A rozhodně nebyla poslední. Sedím v trávě opřený o drsný kmen stromu a usmívám se. Ten úsměv však není o nic veselejší než věčný škleb umrlčí lebky. Čekám na úsvit. |
| |
| V zahradách – setkání s Ylwou Slunce zvolna stoupá na své upachtěné pouti nad vrcholky stromů. S neutuchajícím úsilím šplhá bezmračnou oblohou výš a výš. Nemůže se zastavit či snad dokonce obrátit zpátky. Nemá možnost volby. Jediné co mu zbývá je pokračovat dál, ačkoli dobře ví, že jakmile dosáhne svého vrcholu, začne jeho strmý sestup… Až do soumraku zapomnění. Krvavě žhnoucí kotouč pluje na vlnách nekonečné marnosti. Opakující se selhání horečnatě pulzují v tlukotu lidských srdcí. Vzestup a pád se otáčejí v obludně souměrných kruzích. Zmar je tlustým a líným milencem obyčejnosti. Vše končí dřív, než to skutečně začalo. Dokážeme to změnit? Chceme to změnit? Přimhouřím oči a pohlédnu do slunce. Znám odpověď. Proto jsem tady. Teprve až když mi oči začnou slzet a vidím už jen nezřetelné mžitky, odtrhnu zrak od žhavého kola na obloze a přejdu do příšeří pod rozložitou korunou vzrostlého jilmu. Pravdu je třeba hledat ve stínech, v odrazech na vodní hladině. Mnozí se snaží hledět na ni přímo. A tak zůstanou oslepeni. Ze vzdálenější části zahrady se stále hlasitěji a zřetelněji ozývá vzrušený hluk jakýchsi usilovných příprav. Až dav žíznící po slunci ze stínu kolem nejvyššího vystoupí, slepě zašlape v prach vše, co se včas neschová či neuteče. Netuší, že stejně jak dnes oni přehlížejí drobnou havěť, přehlédnou je zítra ti, co kráčí za nimi. Začalo to… Stojím zpola ukryt ve stínu mohutného stromu a vyčkávám. Pozoruji barevného motýla, kterak usedne na sytě žlutý květ pryskyřníku a začne sát sladký nektar. Přikleknu k němu a opatrně jej chytnu za křídlo. Jak snadné je setřít pel a vzít ti vše, co bývalo tvé. Jak snadné je měnit svět… Mou úvahu vyruší kroky kvapně se blížící porostem. Rozevřu dlaň a nechám motýla odletět. Po sotva zřetelné stezce se ke mně blíží postava. Žena… Ach ano. To je příhodné. Mladá tmavovlasá dívka, drobná a útlá v pase, přesto však zvláštním způsobem tvrdá a chladná. Jako kvalitní ušlechtilá ocel. A není to dáno zbraněmi či vojáckým vzezřením. Je to v očích. Dobrá, má ocelová krásko. Je čas vystoupit ze stínů. V okamžiku, kdy se dívka ohlédne za sebe, vstoupím tiše na pěšinu a zůstanu tam nehnutě stát, dokud si mě nevšimne. Jsem štíhlý a celkem vysoký. Má tvář by snad mohla být považována za atraktivní, působí však jakýmsi zvláštním, znepokojivým dojmem. Uhlově černé vlasy doplňuje krátce střižený knír a bradka. Nejvíce však na první pohled upoutají mé oči, jež mají netradiční smaragdově zelený odstín, který mému pohledu dodává jakési uhrančivé dravčí vzezření. Na sobě mám elegantní nákladně vyhlížející oděv. Okrový brokátový kabátec, černé sametové kalhoty, vysoké boty, krémové rukavice z jemné telecí kůže a splývavý vínový plášť. „Dobré ráno, madam,“ pronesu tlumeným, vcelku příjemným hlasem a podrobím dívku upřenému, pronikavému pohledu. Ten již tolik příjemný není. „Mohu-li vás na okamžik zdržet, dovolte mi, abych vyjádřil své potěšení ze setkání s tak překrásnou ženou. Jsem magistr Armand Ravell a zastupuji Cech svobodných umění. Přicestoval jsem ke dvoru časně ráno a neodolal prohlídce místní slovutné zahrady. Zaslechl jsem však jakýsi neklidný ruch linoucí se od císařského paláce. A nyní zde kráčí půvabná dívka obtížená ostrými čepelemi. Děje se tu snad něco, čeho je třeba se obávat?“ Přistoupím k Ylwě blíž. Zrak stále upírám do jejích velkých šedomodrých očí. Do podobných očí jsem již kdysi hleděl. Tam v bílých pláních na severu. Patřili samici sněžného levharta. V těch očích bylo tolik vášně… A tolik smrti. |
| |
| Předešlého večera Spokojeně se pousměji a kývnu hlavou, jsem vcelku potěšen. Takže to, co jsem chtěl, o to jsem si řekl, ale co s ní teď? Aniž bych si to snad chtěl v tu chvíli připustit, milostných hrátek, kde musím uvést do chodu celé své tělo, mám pro dnešek vcelku dost. Teď už bych jen rád někoho, kdo by vedle mne pouze strávil noc. Už jen pomyšlení, že na téhle zpropadené letité posteli budu spát sám, mne trýzní. I když jsem dnešním dnem trochu unaven, přehodím přes nás přikrývku a s úšklebkem na rtech zmizím pod dekou - snížím se svou tváří k místu, kde tuším její klín... Jen odhodit věci a budu moci svou panenku potěšit. Lov "Od každého něco." Utrousím k císařskému lovčí a drapnu mu po dýce, kterou zrovna držel v rukou. Připevním si ji k pasu a bezděčne se pak ohlédnu. Má drahá Ylwe stojí pár kroků ode mne, ale jediné, co ji věnuji, je kývnutí hlavou, ať se o mne případně nestará. Lovčí nám všem dám znamení a já se bezděčně rozhlédnu. O kousek dál zahlédnu Veannu a temnou elfkou, Irien. Na tváři se mi od probuzení snad poprvé objeví úsměv, ale čas je bohužel neúprosný a já společně s těmi posledními zmizím v zahradě. Ruce mám klasicky ve vyhřátých kapsách. Nesoustředím se, rozhlížím se a mezi zuby drzím kus nějaké trávy. Nebaví mě to... S vervou kopnu do šutru na cestičce a ten zmizí v křoví přede mnou. "Jak to udělat, abych nehnul ani brvou a zároveň tu potvoru dostal..." Odfrknu si. |
| |
| Zahrady Ještě než začne lov na cocatrici, přijde ke mně nějaká temná elfka, přisedne si a začne mluvit. Chová se dost arogantně, což mne štve, ještě víc mne ale štve, že vypadá podstatně líp než já a dělá si navíc nároky na Markuse. Co je mi po tom? Pak mi navíc začne vyhrožovat. Potlačím touhu vrazit jí ukrytou dýku do krku. Smířlivě se na elfku usměji. Markuse nemám v úmyslu vynechat z okruhu svých zájmů. Na druhou stranu, větší scénu, tady? Rozhlédnu se po ostatních přihlížejících, doufám, že mezi nimi uvidím někoho z těch několika známých. Samozřejmě že rozumím. Nechci někomu působit problémy. Jen ještě dost věcí nevím. Omlouvám se, řeknu. Vyslovovat ta slova je pro mne asi tak příjemné, jako zvracet žluč. Jenomže nechci dělat scény. To by mohlo způsobit víc škody než užitku. Jen opatrně. Prohloubím smířlivý úsměv a pohledem hledám Markuse, jakobych přemýšlela, jestli za to její výhružka stojí nebo nestojí. Vzpomenu si na Ester a její "zdvořilá doporučení". Ne že bych měla v úmyslu obě "dohody" dodržet. Opravdu, poslední co chci je vyvolávat zbytečné spory. Mimochodem, přeslechla jsem tvoje jméno. Snažím se mluvit co nejklidnějším (a také nejvíce uklidňujícím) tónem. Času bude ostatně ještě dost. Teď se loví cocatrice, ne namyšlené elfky. |
| |
| Hon Mladý pán Markus ke mně jen pokývl hlavou. Toto "mužné" gesto mě příliš neuklidnilo, spíš naopak, ale na druhou stranu, ať by udělal cokoliv, nejspíš by to mé obavy nezmírnilo. Když mě konečně pohltí svěží zeleň lesa a já se po Markusovi ještě jednou ohlédnu, je pryč. Na rtech se mi mihne úsměv. Spokojený, vyrovnaný a klidný. Je to ostatně tak dávno, co jsem byla sama v lese... uprostřed slunečního světla, pronikajícího zelenými korunami a plazícího se po kmenech stromů až k mé tváři... Zvednu oči k jasným prosluněným korunám a zářivě se k nim usměju. Šťastně a volně. Zvuk dusajících kroků lovců a jejich koní se zvolna a utěšeně vzdaluje. Pomalu se nadechnu a chystám se ulehčeně vydechnout, když...snad to byla větvička, která nepřiměřeně hlučně křupla kdesi přede mnou nebo jsem jen instinktivně vycítila přítomnost někoho jiného, jeho stín, mihnoucí se v mém zorném poli... každopádně úsměv i úleva vyplašeně zmizí a já se otočím zpět. Prudce. Znovu se nadechnu, tentokrát zúženými nosními dírkami a zabodnu pronikavý chladný pohled do muže, jenž se mi tu tak nečekaně zjevil. Možná mě i trochu vylekal, možná jen překvapil, každopádně jsem ho tu nečekala. Těch několik dlouhých okamžiků jsem věřila, že jsem široko daleko sama... Mírný ruměnec, jenž mi stoupl do tváří, nemohu nijak potlačit. Byla jsem přistižena při něčem, co jsem si nechávala jen pro sebe... Mám sto chutí sklopit oči, ale neudělám to. Pyšně a troufale opětuji pohled cizince. Zdá se to být jako celá věčnost, kdy se vzájemně probodáváme pohledy, ale uběhlo sotva pár vteřin. Jeho zelené oči jakoby odrážely barvu lesa a pohlcovaly mě svým hlubokým lákavým odstínem. Uvědomuji si, jak velmi miluji zelenou barvu... její živelnost a nevyspytatelnost... Snad by mi jeho nečekaná přítomnost v jiné situaci vehnala letmý úsměv na rty, ale právě cosi tajuplného, neproniknutelného a neznámého, cosi nebezpečného mě přinutí zůstat nedůvěřivě opodál. Napjatou a ostražitou. Skutečně připomínám zvíře, příliš zvědavé na to aby uprchlo a příliš nedůvěřivé, aby se krotce přiblížilo... hrdý pichlavý pohled se zvolna změní ve zvědavý a zkoumavý, jako bych něco hledala v očích cizince... Absolutně nemám tušení, kdo by to mohl být. Neviděla jsem toho muže nikde v paláci na hostině ani mimo ni a až vysvětlení, že přicestoval časně ráno, mi jakž takž osvětlí tento nedostatek. Popravdě řečeno, je mi poměrně jedno, co říká. Nevěřím mu, tedy ne dost na to, abych přijímala význam, jeho slov za samozřejmost. Propouštím všechny informace do hlavy, ale jaksi volně a bez onoho, poslední dobou častého přízvyska: důležité! Obzvláště po lichotkách, které kdoví proč tak okatě a brzy zasadil do své řeči. Je zvláštní, tak...podivný...láká mě zkoumat co je zač a zároveň bych se nejraději otočila na podpadku a zmizela v nejbližším, houští... Uráží mě svou nadbytečnou dvorností a přitahuje tajemstvím a neznámem, které z něj přímo čiší... Měl byste se odebrat někam do bezpečí, magistře Ravelle. Uchýlím se nakonec k věcné odpovědi, nespouštěje z muže zvědavý pohled, jakoby ten jeho, pro jiné snad nepříjemný, pro mě byl výzvou k hlubšímu zkoumání. Hlas mám překvapivě strohý a vyrovnaný, ačkoliv kdesi hluboko rezonuje zvědavost a netrpělivost. Právě byl vyhlášen hon a nebude tu bezpečno. Upřesním ještě a sklouznu pohledem k jeho oděvu a výzbroji, má-li vůbec nějakou. Snažím se vyhodnotit, jakou může mít tento muž v honosném oděvu šanci si poradit proti nebezpečím lesa... cosi z jeho pohledu i hlasu mi ovšem napovídá, že velkou. kdoví proč si vybavím obraz pana Markuse. Jeho pěkný oděv a sebevědomé vystupování, viditelně beze zbraní...ale to srovnání mi jaksi nesedí. Přesto mi to nedá, abych zhodnotila jeho šance s ohledem na výzbroj. Už jsem se začala uvolňovat. Vzdálenost, na jakou jsme spolu komunikovali, mi vyhovovala, když udělal krok ke mně. Automaticky proběhl celým mým tělem záchvěv, jako bych chtěla ustoupit dozadu, ale na poslední chvíli jsem si to rozmyslela. Můj pohled ztvrdne, stejně jako jemné rysy kolem sanice. Kdybych mohla, jistě bych nervozně zastříhala ušima a sklopila je dozadu. Snažím se viditelně ovládnout a nedat na sobě znát nejistotu. Ruce nechávám spuštěné podél těla, ale spíš ze zvyku než z pocitu bezpečí nebo nejistoty, co s nimi. Není pochyb, že cesta ke zbraním, jimiž jsem obtížena, není z této pozice dlouhá. Znovu zvednu zrak k magistrově tváři. Vyčkávám. Ostatně, kdyby nic nechtěl, nezastavoval by mě... Chci mu dát velkoryse prostor k tomu, aby se vymáčkl sám než jej k tomu zkusím přimět. |
| |
| Mé komanty Levandule, hmmm. „Myslím, že jejich spory právě skončily. Jeden z nich je mrtvý. Já myslím, že je to přirozený vývoj. Čarodějové se zabývají často mnoha jinými věcmi než my. Ale když dojde na světské věci, peníze, politiku, moc a ženy, chovají se stejně jako ostatní. Akorát, že občas nedojde na jed, ostré čepele a veřejné ponížení, ale na nezkrotnou magii. Tak to prostě je,“ pokrčím rameny. Na jednu stranu si to myslím, na druhou stranu vím, že mně se to mluví. Skrytý za magickou bariérou, která nás snadno ochrání proti magii z vnějšku paláce. Ale, co mají říkat obyčejní lidé? Chytím Ester za zápěstí a přitisknu si její ruku k mé paži. „Dageron? Buďme rádi, že se do toho neplete. Cechy mágů a čarodějů ... vydupali si své cechovní právo, tak ať si ho prosazují sami. Věřím, že je lepší se mezi ně nemíchat. Myslíš si něco jiného, drahá?“ zeptám se s upřímnou zvědavostí. Mnohokrát mi pomohlo zeptat se někoho, kdo má na věci úplně jiný náhled. |
| |
| Knihovna Dageron přestane sbírat své věci, když jej císařovna požádá, aby počkal. Mírně se pokloní, zůstane stát a poslouchá, co mu Aysha chce říct. „Zajisté,“ zhodnotí Dageron jak novou osobní stráž, tak Aralina Popelavého. Nic, žádné emoce, žádné nečekané pohyby nebo výrazy tváře. Vše má naprosto pod kontrolou, možná už to stejně ví. „Mohu s tím něco udělat. Otázkou však je, jestli mám, má paní. Aralinova magie je mocná a nebezpečná, nespoutaná a živelná. Pokud bude za bariérou, uvnitř paláce, nedokázal bych ji zastavit. To nedokáže nikdo. Jistě rozumíte mým obavám,“ hovoří tak, jako by poslední a finální rozhodnutí o této věci záleželo na tobě. Proč? „Pokud si to přejete, promluvím s ním,“ ubezpečí tě čaroděj tak trochu přecházeje zmínku o nepříteli. „Já bych mu to neříkal. Jeho staré dobrodružné srdce by se mohlo probudit více, než teď. A to by mohlo být jen a jen horší. Císař, pobíhající po paláci a městě s mečem, sám hledající a vyšetřující, riskující život a zanedbávající své povinnosti...“ „Byl bych radši, kdyby se věnoval impériu. A vám, má paní,“ dodá, dalo by se říci, že trochu drze. Ale ty už sis dávno zvykla, že čaroděj z pochopitelných důvodů chce, aby měl císař potomka. A není sám, kdokoli, komu není budoucnost císařství lhostejná, by si to přál. Krom těch, kteří by mu chtěli sami vládnout. „Co se týče Ingrid...“ čaroděj se na ni podívá, skoro jako by chtěl říct „rád vás poznávám“, ale vůči císařovně by to bylo neslušné. „Jste si jistá, že vás ochrání? Lépe, než císařské stráže?“ Znovu si Ingrid prohlédne, důkladně, pohledem, před kterým nelze skrýt pravdu. Obě zahlédnete na jeho tváři „něco“, něco mezi překvapením a zvědavostí. Že by se pravda přece jen dokázala ukrýt před čarodějovým astrálním pohledem? Z neznámých důvodů? Otázku směřoval spíše k Ingrid, jako by tak trochu očekával odpověď spíše od osobní strážkyně, než od císařovny. |
| |
| Císařovy komnaty Araviar mi vysvětlí, že jeden z čarodějů už je mrtvý a tak je to v podstatě vyřešené. A také, že když už si vydobyli cechovní právo, tak je lepší nechat si je to vyřešit samotné. Zadívám se na něj, přenesu váhu z jedné nohy na druhou a tak se opřu bokem jemně o něj. „Nejsem si tak jistá jestli je to vyřešené, můj pane.“ Pronesu pomalu. Když už se ptá na můj názor, tak mu ho povím. „Co když přátelé toho mrtvého čaroděje budou volat po pomstě? A ještě by vypukla nějaká proklatá válka čarodějů. Nejsem si jistá jestli tohle je konec toho sporu.“ Pronesu uváženě. „Jak jste říkal, tak čarodějové jsou také lidé a zabít nějakého mého přátele také bych to nenechala jen tak a i čarodějové mají přátele.“ Sklopím oči a okamžik mlčím. „Je sice dobře, že si své věci řeší mezi sebou a nechodí s každou prkotinou za vámi, můj pane. Ale nepřijde mi jako dobrý nápad nemít je pod kontrolou, a zrovna cech čarodějů který je ze všech nejbezpečnější. Podle mě by bylo nejlepší je aspoň zpovzdálí kontrolovat aby jednou nevyvedli opravdu něco špatného. Nelíbí se mi představa, že si dělají co chtějí. Jako teď.“ Kývnu hlavou k oknu odkud bylo vidět na dým vycházející z města. „Aby jednou nepodpálili celé město.“ Řeknu nakonec a pokrčím rameny a stisknu jeho paži rukou, kterou si k sobě přitáhl. Tyhle drobné doteky se mi líbily, protože v nich byla jistá důvěrnost. „Byla bych klidnější vědět co se v cechu čarodějů přesně děje.“ Zvednu oči a zadívám se na něj. |
| |
| V zahradách Se stále rostoucím zájmem si prohlížím ženu, která stojí přede mnou. Její postoj, její výraz, její téměř nezřetelné reakce na má slova a mé pohyby. Nečekané… Fascinující. Ta dívka má mnohem blíže k procitnutí, než většina těch, kteří se o to pokoušejí. Jistě o tom nemá ani ponětí. Je zvyklá hledět přímo před sebe. Na vzdálenost čepele jejího meče. Je slepá. Ještě stále je slepá... Pravdu hledej ve stínech. Bylo by zajímavé odhalit přítmí duše této pozoruhodné ženy. Mohla by skutečně prohlédnout? Mohla by se probudit? Možná by skutečně mohla. Ale proto tu nejsem…Vzestup a pád se otáčejí v obludně souměrných kruzích. Není střední cesty. Neproniknutelná zeleň mých očí se přes Ylwu přelévá jako rozbouřená voda omývající korálový útes. Ať se v hlubinách smaragdového pohledu ukrývá cokoli, je to dychtivé. A netrpělivé. Po Ylwiných slovech se mou tváří mihne lehký náznak úsměvu. „Odebrat se do bezpečí?“ Zopakuji zamyšleně. „Bezpečí je jen iluze, madam. Pouze sen o slunných zahradách s fontánami skvoucími se bílým mramorem a altánky vystlanými růžovými okvětními plátky. Ten, kdo tomu snu propadne… Je ztracen. Věříte snům, má paní?“ Když postoupím blíž napětí v postoji dívky zřetelně vzroste. Reakce šelmy. Buďto se stáhne, nebo zaútočí. A není pochyb o tom, že umí kousnout. Je tedy záhodno kráčet na kraj útesu, který se kdykoli může utrhnout? Udělám další krok směrem k dívce. Ano to je. Vždyť pouze z kraje útesu je skutečný výhled do krajiny. Pokud v tuto Ylwa neustoupí nebo mě neodstrčí, stojím nyní těsně před ní. Nemám žádnou viditelnou zbraň a nepůsobím nijak výhrůžne, spíše to vypadá, jako bych chtěl dívku obejmout. To se však nestane. Ať už Ylwa vzdálenost mezi námi zachová či ne nakloním se k ní a promluvím výrazně tišším a napjatějším hlasem (v případě, že neustoupí, přejdu téměř do naléhavého šepotu). „Nic není zadarmo, madam. Dostala jste svou krásu, obratnost a instinkty dravce. Kolik z toho jste již splatila? I já získal své dary. Proto platím, má paní. Stále platím.“ Lehce odstoupím a pohlédnu Ylwě do tváře. Můj napjatý a dalo by se říct že i divoký výraz rázem zmizí. Ach ano mohla by prohlédnout. Ale proto tu nejsem. Jaká škoda. „Potřebuji vaši pomoc, má paní,“ promluvím o poznání klidnějším hlasem. „Chystá se něco zlého. Ve spikleneckém přítmí byl vyřčen ortel zrady. Slova, která mají moc zabíjet. Ta nejtemnější ze všech slov. Potřebuji vaši pomoc, má paní. On ji potřebuje.“ |
| |
| Císařské zahrady Pohled magistra Ravella mě začíná pohlcovat víc než bych chtěla, přestože si to uvědomuji, cítím silnou neochotu se tomu bránit. Z toho podivného stavu mě probere až otázka bezpečnosti. Přimhouřím oči a nakloním hlavu lehce na stranu. To myslí vážně? Probleskne mi málem pobaveně hlavou. Zlehka nakrčím nos a sotva znatelně zvednu bradu. Je to jen mírné gesto znovunabyté sebedůvěry a jistoty. Přesto udělalo s výrazem mé tváře hotové divy. Tak jako se rysy mé tváře ještě před chvílí proměňovaly přímo před zrakem záhadného zelenookého muže, teď se zvolna slily a přes pobavené zachvění koutků rtů zahalily tvář neproniknutelnou maskou. Mísí v sobě soustředění, zájem i chladný odstup. Nechytejte mě za slovo, magistře Ravelle, nehovořím o nějaké utopické představě bezpečí, ale o místě, kde je pravděpodobnost neštěstí, způsobeného lovem v těchto lesích, nižší než zde. A vy to dobře víte. Odvětím zase tím věcným, snad i trošku pohoršeným tónem nad pokusem zahrávat si s významem mých slov, který je přesně takový, jak jej formuluji. Nepřipouštím v nich pochybnost, konflikt nebo komunikační šum. Věci, stejně jako slova, jsou zkrátka taková jak jsou z mé strany předkládána. Už už jsem chtěla muže nasměrovat k okraji lesa, když udělá další krok. Je tak blízko! Cítím znepokojivý pach jeho kůže, jeho dech a uhrančivý pohled. Znovu se proti své vůli zachvěji. Přesto se napřímím tak, že se hrudí téměř dotýkám té magistrovy, pak zvednu ruku v jasném odtažitém gestu, jímž chci muže od sebe důsledně odstrčit. Naléhavost v jeho hlase mě však zarazí. Bříška prstů mi zůstala zlehka opřená o látku Ravellova kabátce, připravená zatlačit, až se rozhodnu, že je ta pravá chvíle. Zatím však setrvávám v tom prapodivném těsném postoji téměř bez dotyku a naslouchám. Hlavou mi letí tisíce otazníků. Obava z toho, že jsem narazila na nějakého šílence a nepříjemná, nebezpečná nejistota ze skutečnosti, že nemám ani potuchy, o čem tento muž hovoří a na jakém terénu se s ním pohybuji, svede můj pohled přes mužovo rameno vzhůru ke korunám stromů. Nemyslela jsem si, že jsou lesy bezpečné, ale věřila jsem, že jsou bezpečnější než města...hm...evidentně omyl...pořád se učím. Vrátím se pohledem zpět k látce na magistrově rameni přede mnou a semknu rty, odhodlána situaci co nejdříve vyřešit. O mé splátky se nestarejte, pane Ravelle. Každý něco získá a jiného se mu nedostává, to ale není vaše věc. Promluvím tiše, ale dostatečně rázně, aby bylo jasné, že nehodlám přehlížet překračování určitých mezí v našem rozhovoru. Důrazně magistra odstrčím tak, aby mezera mezi námi byla alespoň krok široká, a přísně a odhodlaně mu znovu pohlédnu do očí. Tentokrát potlačím touhu se do nich zahledět a nechat se pohltit nekonečnou zelenou hlubinou. Už nejsou tak nové a překvapující jako v prvním okamžiku. Mírně našpulené rty a nesouhlasně podmračené obočí by však přece nevydržely ten pohled dlouho. Uhnu tedy nepatrně stranou a sem tam zatěkám pohledem mezi magistrovým obočím a spodními víčky. Nedůvěra. To je nejčitelnější emoce v mém pohledu. Zlo je velmi relativní pojem, stejně jako pomoc, nutnost a spiklenectví. Zvláště tady. Nemohu přijmout úkol, k němuž nemám potřebné informace. Nemluvě o tom, že si nejsem vědoma ničeho, co bych vám mohla nabídnout. Ostatně, pokud tu někomu hrozí nebezpečí, proč nevarujete příjmo jeho? Potřesu hlavou. Je to přece logické. Když je někdo v nebezpečí, měl by o tom vědět, aby se mohl bránit... Když jsem vstupovala do bran paláce, obávala jsem se, že budu vtažena do podobných intrik a spletitých záměrů, kterými císařské sídlo snad drží pohromadě, jak je jimi propletené. Chtěla jsem jen předat císařova synovce a odejít. Vrátit se tam, kde to znám a kde se cítím jistě. Každý krok v chodbách i sálech císařského paláce pro mě byl krokem do neznáma, ale "vysvobození" se blížilo... doufala jsem, že přijde po lovu...ach ano, lov... docela jsem na něj zapoměla. na druhou stranu...vítězstvím bych se příliš zviditelnila...byl to jen únik do zeleně zahrad, záminka... Jsem ochotná pomoci, ale musím vědět komu a proč. Komu sloužíte? Proč se tu skrýváte? Kdo je...On? Mračím se víc a víc, ale můj pohled je mírně zamžený, pohroužený v myšlenkách. Hovořím tlumeně, mírně, ale je jasné, že hodně záleží na odpovědi. Podle toho, zda mě přesvědčí se rozhodnu. Vím, že pokud bude dostatečně přesvědčivý, uvěřím mu a mohu riskovat mnoho a možná za problém, který se mě ani netýká. Ale jsem příliš pyšná na to, abych ucouvla a příliš zodpovědná na to, abych se o věc nezajímala. Rozčiluje mě tahle záhadnost a popuzuje mě, že bych měla sloužit nějaké intrice jako loutka. Děsí mě, že magistr Ravell má pravdu a někomu hrozí smrtelné nebezpečí... jistě, každý den, každý večer, každým okamžikem hrozí někomu v císařském paláci smrtelné nebezpečí. Ale co když jde o někoho důležitého? Třeba o císaře?! Ještě před chvílí vzrušením zrůžovělé tváře poblednou a já se odhodlaně nadechnu. Pomalu, bez zachvění třeba jen koutku rtů, s tváří hladkou a bledou, i když netak docela bez emocí. Ta rozpolcenost je pro bystrého pozorovatele stále zřetelná. |
| |
| V zahradách Na okamžik se zdálo, že nazelenalá temnota lačného mokřadu ukrytého v mém pohledu počíná tmavovlasou dívku stále více pohlcovat a stahovat kamsi do ukrytých hlubin, jež ani ty nejsilnější sluneční paprsky okolního světa neprostoupí… Ale zdání obvykle klamou. Sny jsou pouhou lží. Mohou být věrnou kopií skutečnosti. Ale stále zůstávají pouhou lží. Toto je první věc, kterou je třeba pochopit, chceme-li se probudit. Vše, co vidíme kolem sebe je lež. Pravdu hledej ve stínech. V odraze na vodní hladině. Tato žena je však zvyklá hledět přímo. To nebude snadné. Držení těla i výraz Ylwiny tváře se rázem znatelně změní. Je tvrdší. Do jejích slov se vkrádá chlad. V duchu slyším zvonit ocel. Ten zvuk se mi pranic nelíbí. Blížím se k okraji útesu, ale ten se povážlivě chvěje. Nestačí pouze nemít strach z výšek. Některé kroky nelze učinit, aniž by člověk nenávratně ničil to, po čem kráčí. Když mě dívka odstrčí, zdá se, jako by mé oči na chvíli zaplály jakýmsi vnitřním ohněm. Ať už toto vzplanutí však mělo znamenat cokoli, je za okamžik pryč. Stejně jako dřívější napětí a naléhavost. Zůstává jen mírný, zdvořilý a snad i trochu rozpačitý výraz. Číst rozličné, rychle se střídající emoce v mé tváři je poměrně snadné, avšak vyznat se v nich je věc téměř nemožná. Bohové vědí, zda se v nich vůbec vyznám sám. Učiním krátkou úsečnou úklonu hlavou v gestu, jež se překvapivě jeví jak omluvné. Má následující slova to záhy potvrdí. „Přijměte mou hlubokou omluvu, madam. Má slova byla nevhodná a zbytečná. Byla však dílem obav a rozjitřených úvah o věcech příštích. Neměla se vás jakkoli dotknout a pokud se tak stalo, jsem vašim dlužníkem.“ Rozhlédnu se po okolním porostu a snad vůbec poprvé od našeho setkání přeruším náš oční kontakt. Zdá se, jako bych pozorně naslouchal a čekal na něco, co se bude nějakým způsobem vymykat zvukům, jež nás obklopují. Když se po chvilce obrátím zpátky na Ylwu, učiním tak prudce a nečekaně. Oheň se do mého pohledu vrátil. Hoří tlumeně, ale jasně. V mé tváři je patrné odhodlání. V zápětí udělám něco ještě nečekanějšího. Opět přistoupím k Ylwě a chytím ji za ruku. Rázně, pevně a přitom ne hrubě či snad dokonce bolestivě. „Vím, že máte co nabídnout,“ zašeptám zastřeným hlasem a svou tvář přiblížím k tváři dívky. Můj dech je horký a je cítit po jakémsi exotickém koření. „Ačkoli nevím, zda to bude stačit. Řekl jsem však, že jsem vašim dlužníkem a vězte, že můj dluh netkví jen v nevhodně zvolených slovech. Vy, madam, jste nyní má jediná naděje. Naše cesty neurčují náhody. Vše se otáčí v kruzích. Setkali jsme se dnes, jako jsme se setkali již mnohokrát. A budeme se setkávat i nadále, protože oba známe význam slova povinnost. Jí sloužíme, s ní žijeme, pro ni umíráme. To z nás dělá něco jako…“ Odmlčím se a dívám se dívce do očí. Jako bych snad hledal ta správná slova. „Něco jako partnery…,“ dokončím myšlenku a věnuji Ylwě krátký neveselý úsměv. „Můžete mě tedy opět odstrčit, ale pokud tak neučiníte hrotem svého meče, opět se vrátím. Nemám na výběr. Nemohu vám nyní zodpovědět všechny vaše dotazy. Už jen proto, že jste měla pravdu. Zde skutečně není bezpečno. Vím, že mi nevěříte. Rozumím vám. Přesto vás musím požádat, abyste teď se mnou odešla. Opustíme toto pochmurné místo hemžící se lovci a jejich oběťmi, jež se za lovce považují, a půjdeme tam, kde se dozvíte své odpovědi. Řeknu vám… Ukážu vám, co mohu. Ukážu vám, co můžete vy. Ale musíme jít. Teď hned.“ Věnuji Ylwě dlouhý upřený pohled. Naléhavý pohled, který může znamenat naprosto cokoli. Její ruku (pokud se mi již sama nevysmekla) stisknu ještě o něco pevněji „Prosím, madam…“ |
| |
| Lov – Markus Je to opravdová a nefalšovaná nuda. Ostatní lovci zmizeli někde v lese, jen z dálky občas doléhá praskot lámaných větví nebo dunění kopyt. Cocatrice, pokud není úplně hloupé stvoření, zaleze někde do dutiny stromu nebo někam, kde by prostě mohla být v bezpečí, a nevystrčí ani zobák. Jenže to ji pak neuloví nikdo, ani ty. A zrovna žádný super nápad, jak se křížence ještěra a kohouta zmocnit, nemáš. Povzdechneš si a odkopneš další šutrák. Irien nebude nadšená. Pak mezi stromy náhle zahlédneš postavu. Zahlédneš žlutý hábit a odlesk zlatých šperků. Pak samozřejmě dlouhé nohy a jemné ruce, milý opálený obličej. Ata-ara-zuri? Co ta tady dělá? Než se stačíš otázat a upozornit tak na sebe, zahlédneš jejího společníka. Potetovaný muž, oblečený v rudém hábitu. Dívka k němu přikročí a přiloží mu prst na rty, jako by jej chtěla umlčet. Gaahův kněz vypadá stále nebezpečně, vlastně bys nejraději nebohé dívce vyrazil na pomoc, ale jak se zdá, situaci má více než pod kontrolou. Skryješ se za strom, abys zůstal nezpozorován. Neměl by Gaahova přisluhovače náhodou někdo hlídat?! |
| |
| Zahrady, rozhovor s Irientalansi „Přeslechla jsi ho, protože jsem ti ho neřekla,“ usměje se čarodějka tak, že ti naskočí husí kůže. „Jmenuji se Irientalansi el-Aravan, jestli to musíš vědět. A dobře uděláš, když se mi budeš klidit z cesty. A Markusovi také.“ S tím se elfka zvedne, ještě jednou tě opovržlivě přehlédne a vyrazí směrem k paláci. Zůstala jsi na kraji zahrad skoro sama. Jen ty, několik dalších zvědavců, vesměs z řad služebnictva a dalších dvorních dam, které o tebe nejeví zájem. A pak je tu samozřejmě jeden muž, císařský lovčí. Starý, zkušený lovec, je mu tak kolem padesáti, zarostlý, ale jak se na císařského služebníka sluší, patřičně oblečený a upravený. Právě dokončil sbalení všeho loveckého náčiní, které nebude dnes použito, a zamyšleně, s pohledem upřeným na palácové zahrady, se posadil na lavičku. Rozprostřelo se zde tíživé ticho, občas jen přerušované výkřikem nebo zaržáním koní přicházejícím z velké dálky. Čekat na výsledek lovu zdaleka není tak vzrušující, jak sis myslela. Když se ohlédneš, vidíš, že temná elfka neodešla. Jen vyšla schody a opřela se o zábradlí na ochozu, odkud má daleko lepší výhled. A zajisté i lepší pocit, že je nad vámi všemi nadřazená. |
| |
| Zahrady - Armand Ravell Mám na jazyku cosi o tom, že mluví z cesty a jeho omluvy mě teprve nezajímají. I když je vztahuje ke mně. Nadechuji se k ostré odpovědi, už neochotná snášet tyhle tajuplné řečičky a patos. Muž mě však náhle drapne za ruku a přitáhne se ke mně. Vycením zuby, drobné a bílé, v sotva slyšitelném bolestivém syknutí, v teď ledově šedých očích se zaleskne neskrývaný hněv. Jeho dech mi rozpálí tvář, jeho pronikavý pohled jistě zachytí úlek v tom mém. Blýskla jsem k němu vzápětí očima s nejistotou a zalapáním po dechu, jako bych v jeho obličeji pátrala po tom, co bude následovat. Druhá ruka však instinktivně zašátrala na hrudi v bandalíru. Tichý známý zvuk tasené krátké dýky prosvištěl okamžikem ticha a našich zrychlených dechů a hrot mé zbraně se zaleskl pod spletí tašich kabátců, ruk a blízko postavených těl. Natlačím se ještě těsněji na něj a ruka s dýkou sklouzne kamsi dolů, pro nezasvěceného bychom v tuto chvíli mohli působit jako milenci, těsně k sobě přitisknutí, při jakési vášnivé hře po dlouhém odloučení. Já s hlavou mírně zvrácenou vzhůru, a on, tyčící se nade mnou nejméně o hlavu vyšší s hlubokým pohledem do tváře. Netahejte mě do svého účetnictví, pane. Zasyčím varovně a pokusím se dost zbytečně vykroutit ze sevření. Buď mě o pomoc žádáte nebo mě k ní nutíte. Měl byste se rozhodnout. Nemluvě o tom, že se zlámanýma rukama vám nebudu k ničemu. Ne že bych nebyla šikovná, útlá ruka se v magistrově dlani pohnula, ale nemám sílu na to vymanit se docela. Z nějakého důvodu jsem stále nepoužila dýku, která sotva znatelně zatlačila na jeho bok. Přesto však čeká, jak zareaguje. Nechci mu ublížit. Zatím. Půjdu. Zavrčím netrpělivě, vida naléhavost v Ravelově pohledu a znovu se pokusím vymanit ruku ze sevření. Pokud mě muž pustí a nemá se k dalším podobným akcím, zasunu dýku zpět do bandalíru a střežíc si jej tak, abych na něj dobře viděla, vydám se za magistrem tam, kam mě navádí. |
| |
| Rozhovor s Ester „Hmmm,“ zamyslím se nahlas. Možná má v něčem Ester pravdu. „Třeba budou volat po pomstě, ale to by museli nejdříve najít viníka. A toho nemají, to bychom měli mrtvoly dvě. Takže to nejspíše skončí u vzájemného osočování různých vnitrocechových lóží, výkřiků do prázdna a planých výhrůžek. Nějaký silný mág se ujme vedení cechu, pak se to uklidní,“ snažím se vzpomenout, jak většinou podobné incidenty končí. Nejčastější je stejně vnitrocechový boj o moc, nic jiného. V zamyšlení opustím teplou náruč kurtizány a obejdu několikrát místnost. Je ale pravda, že čím více problémů je v celém císařství, tím méně věnuji pozornost věcem, které mám přímo pod nosem. Do toho se ještě přidají potíže v paláci a nakonec nebude povstání v říši, ani v Kalerii, nakonec budou problémy ve městě... „Nejspíše to tak bude,“ uklidním spíše sám sebe, „ale určitě neuškodí, jen tak pro jistotu, tam poslat někoho, aby se podíval, jestli se roztržka odehrává podle běžného scénáře. Aby se přesvědčil, že za tím není něco víc. Jenže v současné situaci si nemohu dovolit postrádat nikoho z mých vlastních lidí. Ale myslím, že už vím, koho tam pošlu. Někoho nezaujatého, kdo má spousty času a kdo si s tím zajisté poradí s grácií jemu vlastní.“ Nakonec se ale znovu podívám na Ester: „Nebo napadá tebe někdo vhodný?“ |
| |
| V komnatách císaře Nejsem ráda, že způsobuji císaři další starosti, ale bude lepší myslet na vše než později litovat. Spojím ruce za zády a pozoruji ho jak pochoduje sem a tam. „Snad máte pravdu, můj pane.“ Řeknu a jen doufám, že se neobjeví víc silných mágů a nezačnou spolu bojovat, a když už tak snad si najdou nějaké místo mimo město, aby ho celé nepodpálili. Ale můj nápad s tím, mágy trochu hlídat se ujal a hodlal se tím držet, začne uvažovat koho by mohl poslat zkontrolovat cech. Zajímalo by mě koho má na mysli, vím že takových lidí co mají tyto vlastnosti je víc. Nakonec se znovu otočí na mě jestli mě někdo vhodný napadá. Zavrtím hlavou. „Jsem si jistá, že ten který napadl vás bude naprosto dostačující.“ Řeknu a usměji se. „Když když už víte kdo by se na to hodil, myslím, že není nutné se mě na toto ptát.“ Pokrčím rameny. „Doufám, že čarodějové nahradí lidem zničený majetek, který svými rozepřemi způsobili.“ Pronesu, přejdu k oknu a potřesu hlavou, když vidím co způsobili. „Možná by bylo lepší, kdyby si mágové našli nějaké místo kde by řešili své spory, aby se tohle už neopakovalo. Něco jako když se šermíři vyzvou na souboj a přesunou se někam stranou aby nikoho nezranili na kolbiště nebo jak tomu říkají.“ Otočím se k císaři. „Ah... moc se omlouvám můj pane. Přišla jsem vás rozptýlit a místo toho s vámi diskutuji o problémech, kterých jistě sám máte plné zuby. Co kdybychom se šli podívat na hon na toho zpropadeného kohouta co se potuluje v zahradách?“ navrhnu mu. |
| |
| Chodba Nepatrně povytáhnu pravý koutek úst. Ingrid postřehla zdobenou dýku, již mám připevněnou k pasu. Má pravdu, je nepřehlédnutelná. Snad až zbytečně upozorňuje a naznačuje, že se císařovna cítí být ohrožena. A má společnice mi mé domněnky potvrzuje. Nosím ji kvůli manželovi, jelikož se bojí o mé bezpečí. Stejně jako já o to jeho. Však na Ingridiných slovech něco je. Líbí se mi zkušenost, která z ní vyzařuje, byť skrytě. Zaujme mě její ochota. Zvědavost a touha poznat světlovlásku více mě nenechá dlouho na pochybách. „Snad bych mohla tvé rady zužitkovat. Nebráním se učení nových věcí.“ náznak úsměvu. K tomu, zda se zbraněmi zacházet, jsem se přímo nevyjádřila. Časem dojde i na mou zálibu v lovení. Není třeba nyní vyhodnocovat mé schopnosti. Knihovna Přesně, jak jsem předpokládala. V Dageronově tváři se neobjevilo ani smítko emocí, když jsem mu pověděla o Aralinu Popelavém. Nemohu mu to mít za zlé. Sama nosím masku. Proto si dokáži zachovat klidný výraz, i když mě nahlodají pochyby ohledně vpuštění mocného mága za brány paláce. Přemýšlela jsem o tom. To ano. Avšak stále nejsem plně rozhodnuta převzít odpovědnost za tento důležitý krok, jenž by mohl přerůst ve fatální chybu. Veliké riziko. Vstanu ze židle a přejdu k otevřenému oknu. Krátce se zahledím ven, načež se opět otočím čelem zpět do místnosti. Ruce sepjaté v poklidném gestu před sebou. Zahlédím se na čaroděje. „Rozumím oněm obavám, vskutku.“ udělám jeden krok. „Snad tedy prozatím počkáme. Některé věci by se neměly unáhlovat.“ Však patří k nim i tato? Nebzpečí prakticky číhá vždy a všude. Nelze se ho zbavit úplně. Pousmátí na tváři se o něco rozšíří, když mi Dageron slíbí, že s císařem promluví. Leccos by se tím mohlo usnadnit. Potom souhlasně přikývnu. Araviar a jeho dobrodružné srdce. Neustále v sobě má elán neohroženého mladíka. A když ztratí svou panovnickou rozvahu, může ho to přivést do problémů. Naštěstí zatím ze všech vyvázl živ a zdráv. Bohužel, nic netrvá věčně. Narážku ohledně potomka přejdu mlčením. Stále to samé téma. Samozřejmě, že bych ráda dala císařství následovníka trůnu. Sama po dítěti toužím jako každá žena. Však na to musí být dva. Po čarodějově otázce ohledně mé osobní stráže stočím pohled na Ingrid. Dost jasně ji mlčky vybízím k tomu, aby odpověděla sama za sebe. S ne tak očividným zájmem sleduji dvojici svých společníků. |
| |
| Pořád se na čaroděje dívám zpříma, i když se možná snaží nějakými kejkly zjistit něco o mně. Jestli to dokáže - ať. Pokud mu císařovna věří... A navíc já nejsem tak zajímavá, aby mu to mohlo být ku prospěchu. Císař, jak se zdá, je nejen děvkař, ale i pěkně prchlivý. Všechny druhy vášně jdou ruku v ruce, tak to prostě chodí. Radši si na něj budu dávat pozor. Po tomhle dvojnásobný. Hmm, ale ta čarodějova poznámka, že se císařovně nevěnuje, se mi nelíbí. Kdyby to byl obyčejný šlechtic, prostě ho dotáhnu za límec a v noci ho zamknu u jeho ženy, aby jí konečně udělal vytoužené dítě. Tohle s ním bohužel udělat nemůžu. A asi ani nechci. Není to moje věc, i když bytostně nesnáším sukničkáře. "Ano," zní moje lakonická, sebevědomá odpověď na čarodějovo rýpnutí. Kdo by podezíral obyčejnou ženskou? |
| |
| V zahradách Útes se chvěje ozvěnou mých kroků. Každý další pohyb může spustit zdrcující lavinu. Možná tu poslední. Znepokojivá představa. Znepokojivá a zároveň vzrušující. Teď, když se soukolí vychýlila z osy svého vleklého neměnného pohybu. Jediný chybný krok vše může rázem utnout. A svět se bude otáčet dál. Až na konci všeho nezbude nic. Než nezřetelný tvar soustředných kruhů vytrácejících se do zapomnění. Selhání je základním lidským údělem. A my jsme jenom lidé… Stále jenom lidé. Během letmého kontaktu našich těl zachytím záblesk dívčiných zubů, které se na okamžik objeví v téměř dravčím výrazu její tváře. Tolik vášně. V zápětí zachytím rychlý, téměř nepostřehnutelný pohyb a o můj bok se jakoby mimochodem opře hrot ukryté dýky. A tolik smrti. Přimhouřím oči a napjatě čekám, co bude dál. Umí i kousnout. Je lépe na to nezapomínat. Po dívčiných slovech zvolna povolím sevření její dlaně a o krok ustoupím. Výraz mé tváře je napjatý a nečitelný. Lehce kývnu hlavou a ostražitě sleduji ostrý kus oceli v Ylwině ruce. „Žádám vás o pomoc, paní,“ téměř zašeptám hluchým potemnělým hlasem. „Jistěže žádám, nemohu vás nutit k čemukoli, ani k záchraně lidského života. Je jen na vás, zda půjdete, či zůstanete.“ Dýka zmizela kdesi v záhybech bandalíru. Půjde. Správně, šedooká. V rozhodnutích, jako je toto, se rodí budoucnost. Rozhodla ses správně. „Následujte mne, madam. Nepůjdeme daleko.“ Kráčíme pod mohutným baldachýnem vysokých vzrostlých stromů. Kam vlastně sahá moc našich vůdců? Rozlehlost tohoto hvozdu, který pokolení vládců císařství nazývají svou zahradou, napovídá o myslích, které jsou zvyklé míjet hranice, za něž se jiní neodváží ani pohlédnout. Ale to nestačí. Nikdy to nestačilo. Nejdeme daleko. Po chvilce se před námi v zeleni okolního listoví začnou objevovat tmavší skvrny. Hrubě opracované kameny vyskládané do nedozírné výšky. Zeď. Silná kamenná hradba oddělující pozemky císařského paláce od světa obyčejných smrtelníků. Dojdeme až ke zdi a chvíli beze slov kráčíme podél ní. Dlaní přejíždím po jejím hrubém povrchu. Zdá se, jako bych něco hledal. Náhle se prudce zastavím. „Tady,“ v mém hlase jsou patrné známky napjatého vzrušení. Otočím se. „Bariéra je tu velice silná. Ne nemyslím tuhle stěnu. Takovou bariéru váš zrak nemůže zahlédnout. Ale lze ji cítit. Něco jako vzduch po bouři. Téměř pálí na jazyku. Zvláštní, když někdo, kdo vládne tajuplnou mocí, vystaví hradbu před podobnými, jako je on sám. Vyvolává to otázky. Spoustu otázek…“ Po tomto poněkud matoucím prohlášení se odmlčím. Má ruka stále spočívající na kameni vysoké hradby náhle ucukne, jako bych se právě dotkl rozpálené pece. Pohlédnu na Ylwu. Mé oči jsou plné okolního lesa a ještě něčeho dalšího. Hlubšího. Staršího. „Zavedl jsem vás sem, madam, protože zde, ves tínu magické bariéry, nás nemohou vystopovat ti, kterým prapůvodní energie čar a kouzel slouží jako prodloužené uši a oči. Mám více než důvodné podezření, že právě stran jistého mistra okultních věd, jež se u dvora těší značné přízni a důvěře, hrozí velké nebezpečí, o něž jsem se již dříve zmiňoval. Smrtelné nebezpečí. Hladové, lačnící po krvi. Šeptající jediné jméno. Císař Araviar…“ Opět přistoupím blíž a zlehka se dotknu Ylwina ramene. Jemně konečky prstů, téměř jako bych měl obavu, že se dívka rozplyne. „Já vím, jak šíleně to zní. Netuším, kdo vlastně jste. Vlastně neznám ani vaše jméno, má paní s ocelovým pohledem. Přesto ve vás hledám spojence. Naše cesty neurčují náhody. My jsme se měli setkat, protože oba známe význam slova povinnost. A já nyní nemám na výběr. Musím zariskovat a poodhalit pravdu. Potřebuji se dostat k císaři či k někomu, komu císař důvěřuje. Možná jste to vy, možná někdo, koho znáte. Má přítomnost pouze musí zůstat skryta před zraky čarodějů. Nevím, kolik snovačů magického přediva je namočeno v lepkavém klihu této zrady. Však jedno vím jistě. To vše je skutečné. Pokud budu odhalen, zabijí mě lusknutím prstů a se mnou zemře i naděje. Pokud společně nenajdeme způsob, jak tomu zabránit… Jen dny dělí tento palác od potažení černým smutečním suknem. Vím to. Já… Já to viděl.“ |
| |
| Zahrady Nechám se vést zahradami, které sama sotva znám, až k vysoké obvodové hradbě. Jsem opatrná a sleduji okolí i pohyby svého průvodce, ale jeho pravidelný krok, zdá se, nesvědčí o vyšinutosti ani o úmyslech, kterým bych se musela zuřivě bránit. Konečně se zase mohu lépe soustředit na to, co se mi snažil sdělit. Nerozumím sice tomu, proč mě vede až k hranici císařského komplexu, ale nerozumět věcem neznamená, že se nedějí správně. Proto jej následuji s jistým očekáváním a nadějí, že pochopím... Odněkud zavoněly sladce květy z rozária a mírný vítr rozvlnil zelenou klenbu nad našimi hlavami, k našim uším dolehlo ševelení listí. Všímám si života mezi kmeny stromů i v jejich větvích, jak zvolna řídne. Tam kde se před chvílí ještě honily veverky je jen mlčenlivá šedá nebo nazelenalá kůra. Tam kde štěbetali v korunách stromů ptáci je ticho. Jakoby prostor kolem hradby byl pro zvířata nepříjemný nebo nějak nebezpečný. Po chvíli to pocítí i můj společník. Jeho prsty s tichým šustěním kloužou po kamenech než se zastaví. Lehce se zachvějí, jakoby kopírovaly pulzující bariéru, neviditelnou pro naše oči... Vysvětlení přichází vzápětí. To že má císařský palác magickou hradbu je ale veřejným tajemstvím a dá se předpokládat, že imperátor takového postavení bude chtít být chráněn co nejlépe. Stačí, že nebezpečí je dost přímo v paláci. Mlčky naslouchám magistrově monologu. Nemám co dodat, přesto jej pozorně sleduji, aby mi neunikla informace, který by přece byla nová...ani prudký pohyb, který by mohl být osudný. Něco z toho co mi magistr sdělil jsem tušila, něco vydedukovala, v něčem jen opakoval to, co se mi pokoušel říci při našem setkání. Dal mi tím ale dostatek prostoru k přemýšlení...Vždy je tu ta varianta, že by se sám chtěl dostat k císaři, aby mu podřízl hrdlo, vždy je tu možnost, že jsem se zapletla do nějakého cechovního sporu... ale jeho verze zní logicky a přesvědčivě... Semknu rty a zamyšleně dál naslouchám. Koho asi chtějí posadit na trůn místo císaře? Markuse? Jednou z něj možná bude schopný muž, ale teď by byl příliš snadno manipulovatelný... Nebo sám mág... Dageron... Skousnu spodní ret. Můj pohled zesklovatí a znepřítomní, když se snažím vybavit si jeho tvář, pokud jsem ho už někde viděla. Jmenuji se Ylwa. Oznámím náhle, jakoby mimo nastavené téma, když si uvědomím., že magistr Ravell skončil. Jen pomalu vracím nepřítomnému výrazu život, jako bych se neochotně vytrhávala z myšlenek. Jsem tu jen jako průvodce a mnoho takových, kteří by byli spolehliví a zároveň blízcí císaři neznám. Zavrtím hlavou a neubráním se úsměvu. Letmému a neveselému. Významové spojení "blízcí císaři" a "spolehliví" mi zarezonovalo v uších jako výsměch. Proč se nespojíte s císařovnou? Neznám ji nijak dobře, ale zdá se mi inteligentní a loajální svému muži. Pokud mu hrozí nebezpečí, bude se mu snažit pomoci...alespoň...myslím. Pokrčím rameny. Málo znám zdejší vzájemné vztahy a sítě emocí, které k sobě vážou obyvatele císařského paláce. Přesto jsem si vybavila obraz této neobyčejné ženy, tiché, stojící v pozadí událostí, ale přesto nepřehlédnutelné. Rozhlédnu se kolem nás, abych se přesvědčila, že nás nikdo nesledoval. Pak se znovu obrátím k magistru Ravellovi a zvednu k němu svůj pohled. Opět se setkají zelené hlubiny lesů a šedomodré proudy horských pramenů. Znovu zatěkám očima v Ravellově pohledu, jako bych se chtěla nasytit tou zelení, a potřesu tázavě hlavou. Jak to myslíte, že jste to "viděl"? Zašeptám. Hodnou chvíli jsem tu informaci přežvykovala a stravovala v naději, že z ní vymáčknu něco srozumitelnějšího. nepodařilo se. Nakonec jsem se rozhodla otevřeně zeptat, ale otázku jsem spíš vydechla. Zase ta kouzla...bohové si se mnou ošklivě zahrávají, když mě nutí namáčet se do těchto záležitostí...snad mají aspoň dobrý důvod! Z pohledu se mi vytratil chlad. Na okamžik jsem byla jen zvědavou dívkou, snad z rozmaru navlečenou v nohavicích a ověšenou zbraněmi...už zase balancuji na hranici svého poznání, na hranici toho co chci a nechci znát. Jen tentokrát už vím, že přepadnu na druhou stranu a budu muset tuto hranici posunout. Vím i to, jak trpké a bolestivé tyto posuny bývají... a jak nezvratné v určitých situacích, jako je třeba tato. Ano, vím co je to povinnost. |
| |
| Rozhovor s Ester „Mě to zajímá,“ nenechám se odradit. „Kdo si myslíš, že by byl vhodný? No? Vždyť znáš většinu lidí v paláci. Někdo tě musel určitě napadnout. Je tady mnoho chytrých a snaživých lidí, nenápadní, nebo naopak vážení, opatrní nebo zbrklí. Koho bys vybrala?“ Dojdu zpět k Ester a obejmu ji. Pohlédnu do prázdného křesla. Zarakal odešel, ani nevím kdy. Ale já to nepotřebuji vědět. Jen tiše žasnu nad jeho schopnostmi. Dnes má v podstatě volno, určitě si bude chtít brzy odpoledne vyjet někam ven. Do lesů. Také o něm něco málo vím, i když se to snaží tajit. „Vyhořela jen cechovní budova, ta čarodějům patří. Dokud si vyřizují účty jen na vlastní půdě, nemáme jim do toho co zasahovat. Odhlasovali si svá práva, mají je. Ale to neznamená, že nemáme právo vědět, co se tam děje. Velmi dobře,“ přikývnu. „Do zahrad? Musíme jít tam, kde jsou všichni? Navíc, stejně tam nebude nic k vidění. Jen les a později i mrtvá cocatrice. Někam jinam, kdybychom zašli...“ zamyslím se. |
| |
| V zahradách Ylwa. To jméno přímo rezonuje spolehlivostí a zodpovědností. Dlouhými probdělými hodinami, osamělými cestami za povinností a ještě osamělejší stráží nad životy, které ti svěřili. Nad životy lidí, které neznáš, kterým na tobě nezáleží, kteří by ti mohli být lhostejní. Ale nejsou, protože víš, co je povinnost. Těší mě, Ylwo. Těší mě, že jsi to právě ty. Při zmínce o císařovně se mé oči na okamžik vzdálí. Hledím stále do Ylwiny tváře, ale jsem někde jinde. Daleko od ztichlého odlehlého koutu císařských zahrad. Císařovna. Inteligentní a loajální. Věrná… Dva osudy, tak blízké a zároveň tak vzdálené, přervány a opět násilně spojeny. Darovaný život za život sebraný. Pohlédnout jí do tváře a vyčíst tam část budoucnosti. Ne tolik podstatnou. Však přesto… Ne. Na toto setkání je čas. „Obávám se, že spojení s císařovnou by mohlo být příliš riskantní, madam,“ řeknu zamyšleně a můj pohled pomalu nabývá poněkud přítomnějšího výrazu. „Vliv jistého arcimága na ni nelze brát na lehkou váhu. Nemyslím, že by byla součástí onoho krví podepsaného spiklenectví, přesto její spojení s jedinou osobou, jejíž magie v paláci funguje, by se mohlo stát osudným. Pro nás i pro ni. A nakonec také pro císaře.“ Po Ylwině dotazu, který zákonitě musel přijít, se mé tváře zlehka dotkne náznak jemného úsměvu. Opřu se o hrubý a studený povrch kamenné stěny a zavřu oči. Má tvář je klidná a uvolněná. Zdá se, jako bych se nechával prostupovat neviditelnou silou, jež hradbu obklopuje. „Abyste pochopila, co vám chci říct, madam, musíte vědět, že Cech svobodných umění patří mezi nejstarší společenství učenců, vědců a osob obdařených vyšší mocí,“ promluvím po chvilce, aniž bych otevřel oči. „Umění, která využíváme jsou stará. Starší než je císařství, starší než je civilizace, z níž císařství vzešlo. Mnoho poznatků, postupů a rituálů se předává pouze ústně, z otce na syna, z mistra na učně. Pokud ten, který nese střípek vědění, zemře, aniž by jej předal dál, jeho umění zahyne s ním. Dnešní moderní okultisté, přes jejich nespornou sílu a moc, mnohé ze svobodného umění již dávno zapomněli, nebo jej považují za archaické pověry.“ Otevřu oči. Zdá se, jakoby zelená hlubina mého zraku potemněla, jako když pod stojatou hladinu tůně připlave velká prastará ryba odkudsi z temných vod u samotného blátivého dna. „Mýlí se, paní Ylwo. Velice se mýlí. Mezi námi jsou mnozí, jež oplývají nadáním, o jakém se jim ani nesnilo. Mohli bychom představovat sílu, jež mění dějiny. Ale náš cech vždy věrně sloužil právoplatným vládcům říše. Proto v časech, když se chystá významná událost, jako je tento sněm, jenž do paláce přivedl nejrozličnější společnost ze všech koutů císařství, je provedena věštba. Velká věštba, jakou může učinit pouze jeden z posledních doposud žijících Poutníků duší. Věštba, která se zrcadlí ve vodách Studnice zření, takže ji zde mohou vyvolení rovněž shlédnout. Mě potkala ta neskonalá čest, že jsem mohl být tentokrát u toho. A tak jsem viděl… Viděl jsem, má paní, skrze oči vraha… Vraha císaře. Vraha, jenž pro své ohavné dílo užil krvavé, temné magie. Viděl jsem tvář našeho vládce, jak se škvaří pod dotekem žhnoucího bílého plamene ničivé výhně. Výhně, která dokáže spálit i lidskou duši. Výhně, jakou mohou stvořit pouze ti nejmocnější!“ Odstoupím ode zdi a přikročím k Ylwě. Má tvář je zrůzněna potlačeným hněvem. „A viděl jsem ještě víc. Například to, že císař svého vraha dobře znal. Viděl ho. Nechal ho přijít až těsně k sobě. Když konečně pochopil úmysly toho, kdo před ním stojí… Bylo již příliš pozdě.“ Zamrkám a přejedu si rukou po tváři. Skutečně se v mých očích zaleskly slzy? „My nedokážeme říct, madam, zda je muž známý jako Dageron el-Aravan tím, kdo se císaře pokusí zavraždit. Možná se někomu jinému podaří prolomit magickou clonu. Abychom to dokázali zjistit a mohli tak zabránit tomu ohavnému skutku, musí být vykonána druhá věštba. Věštba skrze níž pohlédneme na stejné události očima císaře. A spatříme tvář vraha. K této věštbě je ovšem zapotřebí císařovi spolupráce. Za jiných okolností by vyslanec, jako jsem já, požádal o běžnou audienci, ale nyní… Jistě sama chápete, proč to není možné. Proto potřebuji vaši pomoc, madam. Pomoc věrných, loajálních lidí, jež nejsou zapleteni v osidlech zrady, která jako plíseň prorostla stěnami paláce. Musíme však získat dalšího spojence. Někoho důvěryhodného, kdo má zároveň přístup k císaři ve chvílích, kdy je vládce o samotě. Bez Dagerona a všech ostatních velkých hráčů, jež mohou být součástí spiknutí. Já se zde nemohu příliš veřejně ukazovat. Čaroděj, jenž se chystá k vraždě, by mohl poznat, kdo jsem, a pojmout podezření. Proto na veřejnosti budete muset jednat za mě. Věřím vám, madam. Musím vám věřit. Situace je velice vážná a nezbývá než riskovat. Vězte, madam, že vize Poutníků duší jsou velice přesné. Nikdy se nemýlí!“ |
| |
| Kráva namyšlená s blbým jménem... myslím si. Co s ní asi Markus má? Co na ní vidí... Irienblablablablablabliin výstup mne dokonale znechutí a odradí od jakýchkoliv dalších pokusů sledovat lov. Který je konečně docela nudný a odehrává se úplně na druhém konci zahrad. Přemýšlím o tom, co bude dál. Rozhodně nemám v úmyslu Markuse jen tak nechat. Markus mne ovšem vyslal k císaři – před kterým jsem se předtím ztrapnila. Ale třeba by mi Markus nějak pomohl, kdybych ho o to požádala. Teď ale musím být co nejopatrnější. Dále se věnuji pochmurným úvahám o jedech, namyšlené elfce a mužích na tomto dvoře. Nikde tu nikdo není, jen ten nesympatický císařský lovčí. Pohledem hledám někoho z těch málo známých, které tu mám. Nenajdu nikoho, proto přejdu k Irienkrávě. A je ještě nějaký muž, od kterého bych se měla držet dál? Snažím se zakrýt veškeré nepřátelství a nenávist, kterou k té bytosti cítím. |
| |
| Knihovna Dageron přikývne. „Souhlasím, má paní. Jakmile se rozhodnete, stačí říct,“ odpoví vážně, nyní po dlouhé době cítíš, že si tvého rozhodnutí váží. Vzpomeneš si, že vlastně ani nic neřekl na to, jak jsi naposled selhala v „hlídání“ svého manžela. „Stačí se zmínit a Aralina Popelavého propustím skrze magické bariéry. Jen chci, abyste si byla svým rozhodnutím jistá. Čarodějové jsou zvyklí nespěchat, určitě bude vaše rozhodnutí respektovat a počká,“ založí si ruce za zády a přejede znovu zrakem na tvou společnici. „Hmm,“ přivře trochu oči, když opětuje Ingridin pevný pohled. „V tom případě její císařské Výsosti rozhodně nebude vadit, když si její novou ochranku trochu vyzkouším. Což? Nebo bych vás příliš zdržel?“ mluví spíše k Ingrid, ale pochopitelně očekává odpověď od císařovny. „Ale jistě, Dagerone,“ odpoví císařovna jemným přikývnutím a jiskřičky zvědavosti se jí objeví v očích. „Výborný nápad.“ Čaroděj vystoupí z poza stolu a postaví se naproti Ingrid. Odloží si na stůl prsten, pak z pod oblečení vytáhne amulet na řetízku a taktéž jej položí na stůl. Císařovna se mezitím přesune stranou a posadí se. Dageron se usměje a tasí dýku. „Do střehu,“ pronese zároveň s prvním útokem. Ingrid spíše čekala nějaký magický trik, zaklínadla a čáry, taktak se přesnému bodu vedenému na tvář vyhne v poslední chvilce. Čaroděj rozhodně není žádný šermíř, ale rituální dýku s zakřiveným ostřím nemá jen pro parádu. |
| |
| Jakmile padne věta o tom, že mě tu bude zkoušet jako psa, můj postoj, ačkoli se ani nehnu, se změní. Naježím se, nepřátelsky si čaroděje prohlédnu. Teď už není jen další služebník, teď je nepřítel. Sám to řekl. A já mu ukážu, jak moc čaroděje nemám ráda. A to jsem jim byla nucena sloužit. Hmm... právě o to víc je nesnáším. Uvolněně si stoupnu, nezkouším na něj žádné postoje, máchání rukama ani jiné věci, co s oblibou dělají amatéři, aby odvedli pozornost od svého fušerství. Uhnu dýce a moje tělo už jedná instinktivně. Mozek by totiž asi nestíhal si uvědomit, co se děje. Uhnu před dýkou mírně doleva, jen trupem, pravačkou ho drapnu za zápěstí a trhnu dolů. Zároveň mu vrazím koleno do slabin nebo do břicha a k dokonání všeho si to ještě pojistím úderem loktem někde ke krku nebo lopatkám. |
| |
| V komnatách císaře Pousměji se a stejně chce vědět koho bych na tu menší špionáž dala já, přišel ke mě a objal. Zvednu ruce které mu položím na hruď po které mu začnu jezdit, jak jsem honila záhyby na jeho oblečení, ale bylo to bylo zbytečné, vždy se někde objevil nějaký další, ale na druhou stranu to znamenalo, že jsem musela rukama jet zase k nové nerovnosti, která potřebovala uhladit. Zamyšleně si skousnu ret a znovu zvažuji kdo by se na to nejvíce hodil. „No... “ začnu váhavě. „Možná Mariana. Je pracovitá, ale nezajímavá a vlastně skoro neviditelná. Lidé si ji moc nevšímají, což je myslím poměrně výhoda. Ale zase na druhou stranu nejsem si jistá, jak je to s její loajalitou.“ Zamyšleně se zamračím a smetu Araviarovi pomyslné smítko z ramene. „Nebo... možná by jsi mohl zkusit Seroje Nevela.“ Pronesu pomalu. „Není z paláce, ale je to výborný slídil. Co vím hodně lidí z paláce si ho najímá. Je to ještě chlapec a pracuje za peníze, ale je loajální až za hrob, když od někoho vezme práci. Což ho nejspíš dělá také tak oblíbeným.“ Nejsem si jistá jestli ho císař zná. „Ale možná máte někoho vhodnějšího.“ Pokrčím rameny. Můj nápad podívat se na lov se mu nezamlouvá, nevadí. „A co třeba si zajít do lázně? Mohla bych vás namazat olejíčkem a trochu vás namasírovat.“ Mrknu na něj, stoupnu si na špičky a zlehka ho políbím na důlek na bradě. |
| |
| Knihovna Ingrid se vyhne útoku a pak se stane něco, co patrně nečekal nikdo. Dageron skončí na zemi. Během jednoho mrknutí oka, které u císařovny vyvolal prvotní útok, se situace bleskově změnila. Jen dva účastníci přímého souboje vlastně ví, co se přihodilo... Ingrid uhne ráně a uchopí čaroděje pevně za zápěstí. Využije jeho síly a strhne jej k zemi, kde mu nastaví koleno a pokusí se mu jej vrazit někam do slabin. Nejdříve se zableskne, jak prorazí obranné zaklínadlo, nic nového pod sluncem a nic, co by ránu dokázalo zastavit. Zahlédneš pohled plný překvapení v Dageronově tváři těsně před tím, než tvé koleno narazí na něco pevného. Ozve se zakřupání, jako když se láme kost. Čaroděj se zlomí v pase a rána loktem za krk dopadne také na daleko tvrdší povrch, než bys pod hábitem tušila. Tentokrát se nic nezlomí. To však nic nemění na tom, že útočník se velmi nedůstojným způsobem ocitne obličejem k zemi. A zůstane ležet. |
| |
| Ani jsem nepochybovala o tom, že tenhle chvat bude fungovat. Když nepoužíval magiii, tak to funguje na každýho. Zvlášť na chlapy. Kopanec do slabin mnohdy vyřeší všelijaké spory. Dýka skončila dost daleko, jedno nebezpečí je zažehnáno. Jenomže já si nemůžu být jistá, jak daleko chce s tím zkoušením zajít. Nesmím ukázat, že pochybuju, že věci nedotáhnu do konce. Kdyby to byl opravdový nepřítel, taky nad ním nebudu stát a čučet na něj, aby se mohl zvednout a namlátit mi nebo utéct. Proto totální porážku dokončím - dokud neřekne císařovna dost. Pokud to stihne... Zakleknu čaroději kolenem za krk a chytím ho za ruku, kterou mu zkroutím za zády. Tohle mi opravdu udělá radost. Tohle by patřilo všem kejklířům. A nejen to. "Ještě máš pochybnosti, čaroději?" zasyčím, maska sebeovládání v boji trochu povolila. Adrenalin. Vždycky se mi roztluče srdce, i když jsem klidná. Na císařovnu se nepodívám, zcela se soustředím na svou oběť, aby mi neunikla. |
| |
| V zahradách Poněkud unaveně už sleduji další monolog. Ne snad, že by mě obsah magistrových slov nezajímal, ale přemýšlení nad řešením a soustředění se na informace je náročnější než bych si kdy byla ochotná přiznat. Jeno pohled po tom, co znovu otevře oči, mi svou starobylostí a vědoucností obrátí žaludek vzhůru nohama a přiměje mě se odvrátit a udělat alespoň několik krůčků. Zavržení císařovny jako spojence doprovodím posmutnělým pokýváním hlavy. Velmi ráda bych byla nápomocná, ale tak málo lidí tu znám...! Potřesu hlavou a opřu se zády o kmen stromu naproti zdi a naproti Ravellovi tak, abych na něj během hovoru dobře viděla. Vzhlédnu zamyšleně do koruny stromu a zamžourám očima do jasné oblohy. Rozhodně to ale promyslím. Kolik můžu mít času?...není snadné získat něčí důvěru... nejlépe by bylo infiltrovat se přímo k císaři. Vím, že má rád ženy...ale... zašklebím se s neskrývanou nechutí. Jednodušší bude najít někoho dalšího... ale jak jsem už řekla. Jsem tu jen host, ani to ne. A nejsem diplomat. Stále pochybuji, že jste zvolil správného člověkapro tento úkol, magistře Ravelle. Zavrtím upřímně hlavou a sklopím zrak ke svým špičkám. Pokud císař svého vraha dobře zná...nemusí to skutečně být Dageron... Je tu i ta kněžka Raala, pak temná elfka a velekněz Gaala, to je pěkná řádka mocných...takříkajíc...ve vašem oboru. A jejich spojencem může být v paláci kdokoliv... Rozhodně vím, na koho se neobracet, ale to jen proto, že o těch dotyčných cosi vím... Ale ostatní, všechny ty konkubíny, služky, komoří a dvořané...anonymní směsice tváří a falešných úsměvů... Skutečně v paláci nevíte o nikom, na koho bych se mohla, alespoň při hledání spojence, obrátit? Pokrčím poněkud bezradně rameny. Ne, toto skutečně není úkol pro mě...hledání důvěry u cizích...pronikání do jejcih zvyků a názorů...do celého toho monstrozního chuchvalce vztahů... nebo někdo na koho bych se mohla obrátit mimo císařský komplex?... zkouším své možnosti, ale už teď vím, že jsou chabé. Vidím jen jednu variantu... začnu tiše. Nabídnout se císaři jako osobní stráž...nebo mu nabídnout alespoň své služby...tedy... nakrčím nos, čistě obranné a bopjové, ale je to troufalé a císař může reagovat jakkoliv... na druhou stranu, císřovna má novou osobní strážkyni, prý... pokrčím znovu rameny a sleduji Ravellovu tvář, jak na můj nápad zareaguje. kromě jiného by mě zajímalo, co je zač... Uzavřu zase svůj monolog úvahou. |
| |
| S Ester „Mariana asi ne. Je sice nenápadná a pracovitá, ale nemá důvtip. Je to prostá dívka, i kdyby tam dělali čarodějové nevím co, nedojde jí to. Bude fascinovaně chodit kolem všech těch magických věcí a rituálů, na nic by nepřišla,“ uvažuji nahlas. „Na druhou stranu Seroj, o tom už jsem něco slyšel. Dokonce i Zarakal jej někdy najímá a to už je co říct. Musí to být velmi šikovný chlapec. Talentovaný. Jenže já si jej najmout nemůžu. Bylo by to moc jasné a hned vidět. Ale mohl by si jej najmout někdo jiný. Třeba ty,“ zasměju se tomu nápadu. „Mě napadl Markus. Je důvtipný a dostatečně drzý na to, aby se někam dostal, protřel se do něčí přízně a něco zjistil. Možná jej za Serojem pošlu sám. Nebo by ho tam mohl poslat někdo nenápadný, někdo, komu věřím,“ důvěrně Ester poplácám po rameni. „Óh, lázně, to je výborný nápad. Veďte, má drahá,“ pobídnu ženu a sám si přehodím plášť přes levici. Uvolnit se potřebuji. Císařské povinnosti počkají do odpoledne. A možná se tak vyhnu Dargalovi alespoň do oběda. |
| |
| Zkouška Čaroděj se pod tvým kolenem nijak nesnaží uniknout ani se vysmeknout, pochopil, že to co děláš, děláš velmi dobře. Ale na to, že by měl řvát bolestí, na to taky nevypadá. Ano, tohle by mělo bolet příšerně, ale co taky čekat? Od čarodějníka? Zkroutíš mu ruku ještě víc, když už mu ji skoro vykloubíš, tak trochu sykne bolestí. „O tvých schopnostech už pochybnosti nemám,“ odpoví a pokračuje šeptem tak, abys jej slyšela jen ty, „teď už zbývá vyřešit hádanku spočívající v tom, kdo vlastně jsi.“ „Rád se jeho císařskému Veličenstvu pochvalně zmíním o kvalitách vaší nové strážkyně, která nyní bude tak laskavá a pustí mne,“ mluví čaroděj dále do země, tentokrát už zase tak nahlas, abyste jej mohly slyšet obě. Zdá se, že tato pozice mu začíná být krajně nepohodlná. Ty naopak cítíš, že se na tvůj útok připravil. Dotykem rozeznáš tvrdé výstupky a destičky pod oblečením, které musí být nějaký druh zbroje. |
| |
| S Císařem Marianu zamítne a já chápavě přikývnu, měl pravdu, pokud šlo o její inteligenci měla jsem menší obavy. Ale pokud šlo o Seroje s tím souhlasí. „Ano... je velice schopný. A jestli ho využívá i Zarakal překvapuje mě trochu proč ho nepřijal mezi špiony.“ Zamyslím se. „Tedy pokud mu to už nenabídl, ale Seroj odmítl. To by mu bylo docela podobné.“ Potřesu hlavou. „No... pokud se pro něj rozhodnete samozřejmě, že ho najmu za vás. To je to nejmenší.“ Usměji se. Také se zmíní o Markusovi. „Ah... bohužel jsem ještě neměla to potěšení s ním hovořit. Ale pokud si myslíte, že by byl k tomu vhodný.“ Pokrčím rameny ale pak se na něj zvědavě zadívám. „No já bych to pro vás ráda udělala, můj pane. Ale museli bychom vymyslet důvod proč bych se zrovna já měla zajímat o záležitosti čarodějů a také navíc proč bych na tuhle záležitost chtěla zrovna něho, když ho ani neznám.“ Aspoň jsem měla pocit, že tím poplácáním myslel mě. Ale potěšilo mě, že mi důvěřuje. S lázní souhlasí. „Výborně.“ Počkám až si vezme plášť, pak ho vezmu za ruku a vedu ho ven z jeho komnat. Vedla jsem ho chodbami které tolik nepoužívali hosté, ale spíš služebnictvo, nestála jsem o to aby nás někdo zdržoval. Vejdeme do zimní zahrady s lázněmi, požádám o soukromou termální koupel. Necháme se odvést k bazénu, počkám až se objeví otrokyně s vonnými oleji, chvíli k lahvičkám čichám abych našla tu správnou pro císaře, nakonec jsem vybrala příjemnou vůni bambutského másla. Také požádám o víno a vrátím se ke svému vládci. Otrokyně se vrátí s vínem. „Děkuji. A přijď mě upozornit až bude půl hodina před polednem.“ Požádám ji a vrátím se k Araviarovi. „Můj pane.“ Usměji se na něj. „Je mi to líto, ale před polednem se s vámi budu muset rozloučit. Mám schůzku s Irientalansi. Chci ji požádat jestli by se nedalo nějak zařídit abych se mohla naučit ten jejich úchvatný tanec s meči.“ Prozradím mu. |
| |
| Samolibě se usměju. Udělalo mi to dobře. Potřebuju uznání - jako každý bojovník. Jako každý hlídací pes. Nevděk ke svému ochránci se totiž nevyplácí. Když přizná svoji porážku, rozhodnu se ho pustit. Prudce vstanu a odstoupím dost daleko, aby mi nemohl chytit po nohách a pokusit se tak o částečnou pomstu. Co já vím, co se mu honí v hlavě. Někteří to prostě dělají, i když prohráli. "Už jsem ti řekla, kdo jsem," založím si ruce na prsou. Čarodějova prohra mi evidentně upevnila půdu pod nohama. Aspoň já si to myslím. Bylo jen otázkou času, než k nějaké té zkoušce dojde. "Ochránkyně císařovny. Víc nepotřebuješ vědět, čaroději." Nejednám s císařovnou, takže mi to ani nepřišlo drzé. Odkázala jsem ho do určitých mezí, tedy že nemá strkat nos do mého soukromí, jinak mu ho rozmáznu o zeď. Teď už nepodléhám čarodějům, za což jsem ráda. A on císařovnu uznává, takže pochybuju, že by proti mně kul nějaké pikle, když vidí, jak dobrá jsem. Sám by si nasral do bot. S tím jsem s čarodějem skončila. Už mi nestojí za plnou pozornost, jen za takovou jako všichni okolo, pokud plním své povinnosti. Ale jestli na mě bude zkoušet nějaké fígle, asi budu muset zkusit, kolik toho vydržím proti kouzlům. I osobní stráž má svou čest a nehodlá se sebou nechat zametat. |
| |
| V zahradách Poslouchám Ylwu a v mé tváři se jako stíny rychle letícího hejna stěhovavých ptáků prolínají rozličné nečitelné emoce. Čas se zastavil a v donekonečna se vlekoucím okamžiku nabírá dech před dlouhým skokem. Stezkou, kterou nyní vyšlapeme, se budou ubírat ještě celé generace za námi. Je jen na nás určit směr. Vykročit po cestě, z níž není návratu…A za sebou zanechat své zemřelé… „Každý úder srdce nás přibližuje k propasti,“ řeknu nahlas byť poněkud nepřítomně. „Ten, kdo padá, se často domnívá, že letí… Dokud není pozdě. Zemi od nebe mnohdy rozeznáš jen podle doteku. My si však nemůžeme dovolit čekat. Ať už let a nebo pád, musí to být ihned…“ Zavadím opět pohledem o Ylwu. Pohledná. Vnímavá. Silná… Bylo by zajímavé spatřit, co dokáže. Dát jí šanci, kterou jiní nedostali. Bylo by zajímavé, pokud by to tentokrát mohlo být jinak. Ale nemůže. Tentokrát rozhodně ne. „Obávám se, madam, že získat císařovu plnou důvěru by stálo příliš mnoho času. A nemuselo by se to vůbec podařit. Přestože jsem dlužen říci, že chovám značnou důvěru v sílu vaší přesvědčivosti. Věštba však dojde svého naplnění již do dvou nocí. Rituál, jež odhalí totožnost vraha, musí být proto proveden co nejdříve. Co tedy zbývá? Ano co vlastně zbývá? Toto setkání…Naše cesty neurčují náhody. Tak to mělo být. Tak proč se má duše náhle zachvěla pod letmým dotekem ledového spáru pochybnosti? Nepřípustné! Musí tu být někdo… Někdo jiný… Nějaký čas přemýšlím. Mám přimhouřené oči a svou tvář vystavuji nemnoha slunečním paprskům, jimž se s námahou podaří proniknout skrze bujné listový okolních stromů. Má ruka zřejmě mimoděk přejíždí po jednom z větších kamenů, jež jsou součástí zdi, o níž se nyní opírám. Po chvilce lze vypozorovat, jako bych na ploše kamene dokola pomyslně kreslil stále týž symbol. Cosi jako vprostřed přeškrtnutou spirálu, jež se dlouze stáčí stále více do sebe… a do sebe… a do sebe… Dokud toto uhrančivé kroužení nepřeruší rázný pohyb rukou. Cosi jako šíp vystřelený do nitra té donekonečna se odvíjející linie. Působí to podivně. Ale přesto se zdá, jako by v tom měl být jakýsi význam. „Říkala jste, že jste tu pouze jako průvodce,“ pronesu po chvilce do ticha. „Mohu vědět, paní, koho jste pod císařovu střechu vlastně doprovázela?“ Někdo jiný… |
| |
| V zahradách Mlčky přikývnu. Když však zahlédnu zklamání a nejistotu v pohledu magistra Ravella, sklopím znovu oči k zemi. Mrzí mě, že ve mně nenašel toho, koho hledal. Ale nechci jej klamat a vzbuzovat nějaké iluze, kterými bych císařův život leda víc ohrozila. Ze zamyšleného poslouchání dalšího monologu mě vytrhne otázka na mé průvodcovství. Zvednu znovu oči, poněkud překvapeně. Záchvěv naděje v magistrově hlase naprosto neodpovídá mému poznání o panu Markusovi. Přivedla jsem císařova synovce, pana Markuse. Ale nemyslím si, že zrovna on by na něco takového byl vhodný...je...to takový zbrklý a velmi sebevědomý a sebestředný mladík. Nemám k němu rozhodně takovou důvěru, abych mu svěřovala podobné tajemství. Jeho avantýry a snadná manipulovatelnost by vaše snahy mohly spíš ohrozit než cokoliv jiného. Stačí mu před nosem zamávat nějakou pěknou tváří a zapomene čí je. Potřesu rozhodně hlavou a neubráním se úsměvu, plynoucímu ze vzpomínek na naši cestu. Ach ano, kolikrát nás dostal do maléru právě díky těm hezkým tvářičkám, bez ohledu na to, jestli šlo o mladou dámu nebo protřelou kurvičku. Císař i jeho život mu vpodstatě budou dost ukradené, spíš bych se bála, aby jej někdo nepoužil jako figurku na císařovo místo... Svěřím magistrovi s jistou neopatrnou důvěrností, jíž vzápětí zalituji. Smažu úsměv z tváře a zvážním. Ani ho neznám a kvákám tu jak nějaká služka... pokárám se nazlobeně vduchu a zapátrám v magistrově tváři, jako bych hledala ujištění, že nic z toho, co mu sděluji, nebude zneužito.... Je jasné že nikoho z těch, kdo tu dlouhodobě žijí nemůžeme potřebovat. Vždy mohou být zapleteni do našeho problému, aniž by si to možná plně uvědomovali. Ke všemu mě ta osoba zajímá, zatím hlavně profesionálně. Ani tak však není hledání jednodušší, přestože si promítám stále dokola tváře těch, kteří přijeli na císařský dvůr nedávno, podobně jako já. |
| |
| Zahrady - s Ahwarem Pomalu vydechnu, nechám se unést směsicí vůní a tichého ševelení listí. Vnímám vše, ale nic z toho nevystupuje ostřeji nad to ostatní. Jako by se celý svět slil do jedné velké řeky, která pomalu proudí a plyne. Beze spěchu... Opětovný polibek podivně příjemně zapálí na rtech, po zádech přejede mravenčení, co prostoupí celé tělo. Další dotek, tentokráte na stehně. Odevzdanost by možná byla tím správným, ale přecijen ne dostačujícím slovem. Napůl vláčně sklouznu do zvlhlého mechu, zpod přivřených víček pozorujíc elfa, krátce i listoví koruny stromu. Spousta letmých dotyků, každý však vnímaný s maximální intenzitou, z níž se začíná roztáčet svět. Postupně však tohle omamné kouzlo vyprchává. Čím déle to trvá, tím více klesám z pomyslných výšin zpět, na zem. Ale nechci. Ne teď... Otevřu oči docela, vztáhnu paže a prsty jemné zajedu do Ahwarových vlasů, hladkých jako hedvábí. Pár pramenů se tak z nich uvolní a orámuje pohledou tvář. Tělo se chvěje nedočkavostí, přesto váhá. Tahle blízká něžnost celého okamžiku je také víc jak příjemná a především vzácná. Nechci ji uspěchat, ale je čím dál tím těžší odolat. Pohled se vpije do elfových očí, pak ale sklouzne k jeho rtům, zatímco palec ruky, stále zaklesnuté jemně v jeho vlasech, přejede přes jeho tvář. Jemně naléhavá výzva, víc si zatím nedovolím, i když uvnitř čím dál víc žhne oheň, co spaluje. Pokrčím pomalu nohy a jednou jemně přejedu a chvilku zachytím za jeho bok. Opětovný pohled do očí, současně s tím dlaň sklouzne na zátylek, kde jemně, ale přecijen znatelně stiskne. Byl jsi pryč tak dlouho... |
| |
| Knihovna Usadím se pohodlně na židli zvědavá, jak si má nová osobní stráž povede. Příliš mnoho jsem toho nepostřehla. Tím více na mě Ingridin výkon zapůsobil. Srdce nestačilo ani napajtě zabušit a čaroděj už ležel na zemi. Světlovláska však neváhá a svou převahu si pojistí. Pousměji se s náznakem pyšnosti. Podobným jakým by pravděpodobně obdařila matka své dítě. Však tady se to nehodí. S Ingrid jsme vrstevnice, hádám. Proto se mi do úsměvu vloudí znovu čistá spokojenost umocněná Dageronovými slovy. „Děkuji vám, čaroději. Přinejmenším to bude o to spolehlivější, když jste si ony kvality prozkoušel sám.“ není v tom ani drobet zlomyslnosti. Čiré konstatování a také pochvala pro Ingrid, na které je poznat, že jí úspěšné složení zkoušky zvedlo sebevědomí, či jak jinak to říci. Samotná jsem o mnoho klidnější. Snad nebylo špatným rozhodnutím přijmout ji do služby. „Dagerone, co se stalo ve městě? Všude je cítit štiplavá pachuť kouře.“ pohlédnu na něj. On to jistě bude vědět a poskytne mi objektivní informace bez zbytečných ‚příkras‘. Alespoň v to doufám. |
| |
| V zahradách Po zmínce o Markusovi se v mých očích opět objeví jiskra dychtivosti a zájmu. Synovec. Tak přeci někdo. Kluzký úhoř spletitých úvah se prosmýká skrze klikaté zákruty bludiště správných a špatných rozhodnutí. Cesta, kterou hledám, se mi křečovitě kroutí přímo pod nohama. Cítím její divoké záškuby. Však přesto… U věčného bdění, byl jsem dokonale připraven… Jsem dokonale připraven. Však přesto…Já tu cestu nevidím. „Vlna naděje se při vašich slovech záhy mění v odliv sílících obav, má paní,“ promluvím tiše a začnu zamyšleně obcházet kolem Ylwy. „Králův synovec. Hlas krve... Není zdejší, tudíž by ještě nemusel být ocejchován znamením zrady. Mohl by být přesně tím, co hledáme. Však vaše poznatky o tomto muži nabádají k velké obezřetnosti. Lze svěřit křehkou nádobu osudu císařství do tolik nestálých a zbrklých rukou? Zastavím se těsně za Ylwou. „Lehkovážnost či přiměřené riziko? Jak učinit takové rozhodnutí, když naše činy zanechávají rány, jež se nezhojí?“ Položím dívce zezadu ruce na ramena. Zdá se, že ve chvílích, kdy poleví má sebekontrola, mě k Ylwě cosi neodolatelně přitahuje. Jako bych si nemohl pomoci a téměř pudově vyhledával její blízkost. „Nač stále uhýbat. Oba víme, že v tomto hadím hnízdě nelze věřit nikomu. Nebude-li to císařův synovec, pak to přecijen musíte být vy, madam,“ můj tlumený hlas téměř splyne s šuměním okolního lesa. Mé rty se skoro dotýkají dívčina ucha. „Však tam, kde tělesná stráž potřebuje týdny, měsíce, možná roky, musí postačit dívce vašeho půvabu pouhý okamžik. Říkala jste, že vládce trpí slabostí pro ženy. Vaše osobitá krása takového muže nemůže minout. Však bude potřeba víc. Víc, než po vás můžeme chtít. Já i tato země…“ Mé dlaně (pakliže mi v tom nebude bráněno) sjedou níže po Ylwiných pažích. Ten dotek je jemný, opatrný… Přesto zvláštně elektrizující. „Toto musíte rozhodnout pouze vy, madam. Riziko s císařovým synovcem nebo… Nebo volba, které předem lituji. Je ve vás síla. Vidím ji. Neodolatelná, přitažlivá síla. I on ji uvidí. Je císař. Vezme si, co je císařovo. Dopřeje vám pak sluchu? Zřejmě ano. Přesto… Lituji. Krása… Ne, to není to slovo. Spanilost. Ano, spanilost je čestná a čest je spanilá. Povinnost nepřipouští váhání. Však naše činy zanechávají rány, jež se nezhojí. Lituji. Skutečně lituji toho, co tato dívka může navždy ztratit. |
| |
| Na ochozu s Irien První pohled je jasný, elfka v první chvíli zvažovala, jestli radost z toho, že by tě z ochozu shodila, dokáže převážit příkoří a trest, které by ji mohlo potkat poté. Naštěstí se zdá, že si situaci prozatím rozmyslela ve tvůj prospěch. „Je zde mnoho mužů, kterým by ses měla vyhnout,“ odpoví ti nečekaně, nenuceně a bez jediného pohledu tvým směrem. „Ne proto, že bych je chtěla, ale hlavně proto, že oni by mohli chtít tebe. Mezi nimi například Verazan Měděný by mohl být pro tvou křehkou postavu příliš. Nebo Es`ghavar. Drž se sobě rovných. A možná chvíli přežiješ,“ ušklíbne se s chutí. „Škoda, že jsi tak slabá, mohla bych ti s Es`ghavarem domluvit schůzku. Ale to bys nezvládla, chudáčku,“ polituje tě. „Třeba támhleten,“ ukáže na lovčího, kterého jsi před chvílí zavrhla, „ideální partner pro děvku, jako jsi ty.“ |
| |
| Knihovna Čaroděj se o nic nepokusí. V klidu se postaví, srovná si rameno několika pohyby a prsty druhé ruky si je promne. Dojde k místu, kde zůstala ležet dýka. Chvíli se zamyslí, ale pak se skloní a vrátí zbraň zpět do pouzdra. Když mu Ingrid drze (a navíc tak, že to císařovna slyší) odsekne, že o ní nic vědět nemusí, pokrčí rameny a věnuje jí plachý úsměv. Velice zvláštní. „Třeba budeme mít možnost si o tom ještě promluvit,“ řekne tajemně. „Možná spolu budeme muset strávit nějaký čas. Pokud nyní pracujete pro její Veličenstvo, a pokud se má paní rozhodne pozvat do paláce Aralina Popelavého, bude to nezbytné.“ Pak se otočí k Ayshe a mírně se ukloní: „Vynasnažím se, jak jen budu moci, má paní.“ „Ach, souboj čarodějů,“ odpoví bez složitého vysvětlování či vytáček. „S následky. Nic, čeho byste se měla obávat nebo čemu věnovat svou pozornost. Neshody čarodějů bohužel dosti často končí ohněm, blesky a temnou magií. Cech se o to postará.“ „Nyní, pokud mne omluvíte...“ snaží se Dageron rychle posbírat své věci. „Nebudu vás dále vyrušovat. Zdržel jsem vás až až!“ Pak se ještě obrátí k Ingrid a jen tak mimochodem jí sdělí: „Jste zraněná, slečno.“ Opravdu, čaroděj má pravdu. Nyní, když adrenalin odezní, všimneš si „zranění“. Škrábla ses na předloktí. Ani nevíš kdy a jak. Je to spíše k smíchu a ne zranění. Ale Dageron se zatvářil tak vážně, chtěl ti něco naznačit? „Má paní,“ ukloní se a pokud mu to císařovna dovolí, zamíří ke dveřím. |
| |
| Rozhovor s Ester „Nebo, pokud už mezi našimi zvědy není,“ přidám další možnost s úsměvem, „tak tajným, že o něm nesmí vědět nikdo. To by bylo podobné zase někomu jinému.“ Když Ester vysloví své obavy o tom, na kolik by působila důvěryhodně, kdyby se snažila Markuse přesvědčit, na chvíli se zastavím a zapřemýšlím. „Jsi chytrá dívka, něco vymyslíš. Nebo si něco vymyslíš. Na přemýšlení máš čas celé dopoledne, a vlastně i odpoledne. Dopoledne stráví Markus v zahradách a celé odpoledne se bude chlubit svými činy, i kdyby to mělo být jen jak zakopl o kořen a ztratil se,“ vybuchnu smíchy. „Určitě bude hledat nějakou ženu, která bude jeho historkami z lovu dostatečně fascinovaná, ochotná jej poslouchat a chválit.“ S tímto se přesuneme do lázní. Je poměrně brzy, bude tam prázdno. Ono tam vlastně vždy je prázdno, když tam zamířím, uvědomím si. Stráže dělají svou práci. Přemýšlím, jestli bych třeba nechtěl, aby to nedělali. Abych tam mohl potkat někoho jen tak náhodou, abych tam mohl vejít a narazit na někoho, s kým jsem chtěl mluvit, někoho překvapit ať již mou osobou nebo při nějaké choulostivé situaci, ke kterým lázně přímo vybízí. Mohla by to být zábava... Ležím a nechám vonné oleje, ať si hledají své cestičky skrze póry kůže, ať mě vůně konejší a kolébá. Slastně zavzdychám, když masáž uvolní bolavý sval. „Určitě?“ zeptám se nejistě. Neumím si nějak představit, že Irien bude Ester něco učit. Vím naprosto přesně, co si o ní myslí. Vím co si myslí o všech, o nás ostatních, o lidech. I o císaři. I o ženách, které mu jsou nablízku. Doufám jen, že moc císaře zde, v paláci, zlomí její přirozenou povahu temné elfky a zároveň povýšené čarodějky. Což mi připomíná, že mě čeká jednání s ní. Mezi čtyřma očima. Vzdychnu, ale jen velmi tiše. |
| |
| Večerní zahrady – Eschrat Klesneš do trávy a mechu, díváš se vzhůru, mezi koruny stromů. Déšť, kapky rozbíjené jako malé střípky, dopadají stále na vás, ale ani jednomu z vás chlad nevadí. Vlastně jej ani necítíte, hřeje vás vášeň milenců – svobodného muže a vlastněné dívky. Vyměníte si několik polibků, žádostivých, horkých a opojných jako nejlepší víno z Bruzie. Elf postupně pokrývá tvé tělo polibky a jemně, s naprostou přesností vlastní jen jeho rodu, tě zbavuje šatů. Nezůstáváš pozadu a také jej svlékáš, se stále větší naléhavostí si dopřáváš něco, co otrokyně nemůže příliš často: přestat se ovládat, dát přednost vlastním pocitům a touhám. Málokdy můžeš být opravdu sama sebou. Políbí tě na dlaň, která se přiblíží k jeho rtům. Tisknete se k sobě nahými těly, skrytí jen pod elfským pláštěm, na místě nejblíže přírodě, jaké si jen lze v paláci představit. Nemyslíte na nic, jen na vlastní vzájemnou blízkost a na to, jak se společně učinit šťastnými... |
| |
| soukromá zpráva od Hlas lidu pro Jemné dotyky elfských rtů pokračují, kopírují tvar tvé šíje, přecházejí k ňadrům. Ruce tvého milence se jemně dotýkají na stehnech a stupňují vzrušení až k nepříčetnosti. Milujete se krátce, ale o to intenzivnější je to prožitek. Probouzí se ve vás něco zvířecího, stejně, jako je vaše spojení – trochu podobné divokým kočkám, avšak beze slov i jiných hlasitých projevů. Slyšíš jen Ahwarovy vzdechy, které jsou úžasně vzrušující, když mu nemůžeš vidět do tváře. Přesto cítíš jeho blízkost jako nikdy předtím. Z dálky zaslechneš hlasy stráží, které vás dříve zastavily. Milujete se, skrytí před zraky lidí, dotýkajíce se země a samotné její podstaty. Cítíš ji pod sebou, jak se dotýká tvých ňader, břicha i stehen. Cítíš v nose vůni jehličí i tlejícího listí. Exploze rozkoše odplavuje veškeré starosti, jako horská voda pročistí na jaře bystřinu. Chvěješ se doznívajícími pocity slasti a choulíš se elfovi v náruči. Co na tom, že prší? Tobě je příjemně teplo a cítíš, že jsi milována. Víš, že je to přelud, iluze, ale co na tom? V tento okamžik je skutečná. |
| |
| Ráno v zahradách – Eschrat Probouzíš se. Cítíš se plná energie, všechny křivdy byly zapomenuty, všechny starosti se celou noc obešly i bez tvé pozornosti. Chceš se protáhnout, ale zastaví tě elfův naléhavý, tichý dotyk a pohled do očí. Mírně zavrtí hlavou. Kolem vás projde dvojice lovců. Nevíš, co tady dělají, ale jedno víš. Jestli tady v lese cokoli hledají, měli by se dívat lépe. Minuli vás jen o několik kroků, bez povšimnutí. Za chvíli se ztratili v nízkém porostu. Slyšíte občasný křik, zatroubení rohu, chvíli i vzdálený dusot kopyt. Něco se v zahradách děje a vy byste se měli vytratit. |
| |
| Knihovna Vidím, jak moc Ingridino tajemství Dagerona dráždí. Jistě by chtěl přijít na kloub všech věcí. I když se to navenek neprojevuje nijak okatě. Vždyť i já sama bych ráda o ní věděla mnohem více. Zvědavost je lidskou přirozeností. Však již nejednou se našemu druhu vymstila. Docela pochybuji, že by oni dva zůstali spolu o samotě. Odhaduji to na základě toho, co mi řekla má nová osobní stráž. Netvářila se, že by mě chtěla, byť na okamžik spustit z dohledu. Je svědomitá. Přikývnu na srozuměnou. Pletky čarodějů mě skutečně nemusí zajímat. Pokud svými spory nezasahují do chodu země. Sleduji chvatné pohyby Dagerona. Musím se pousmát. Pravděpodobnější bude, že my zdržely jeho. Mírně pozvednu obočí. Ingrid je zraněná? Pokud ano, nijak viditelně. Jemným kývnutím propustím čaroděje. Počkám, až se za ním zavřou dveře a pak se otočím ke své ochránkyni. „Líbiš se mi, Ingrid. I Dageron byl překvapený a to je co říci.“ projdu kolem ní k regálům s knihami. „Také máš pěkně ostrý jazyk.“ do úsměvu se mi vloudí pobavení, které ona nemůže vidět. „V budoucnu by tě to mohlo stát problémy, tak na to pozor.“ poradím jí. Není v tom znát výčitka. Císařovna nekárá, anebo má slabou chvilku, kdy převažuje shovívavost. Najednou se otočím. „A kdybych se tě zeptala já, co jsi zač…dostala bych stejnou odpověď jako čaroděj?“ nakloním hlavu mírně ke straně. Očekávám jednoznačnou odpověď „ano“ či „ne“. Víc mi zatím prozrazovat nemusí. Potom se pustím zpět do hledání plánů hradu. Doufám, že najdu něco, co světlovlásku uspokojí. Můj domov je vskutku spletitý. |
| |
| S Císařem Usměji se. „Ano. To je také možné.“ Souhlasím, že náš mladý přítel by už mohl být mezi zvědy, ale to by znamenalo, že by mohl takhle donášet na lidi co si jeho služby zaplatili. Že mě to nenapadlo. Vyprsknu smíchy a pak obrátím oči v sloup. „Oh ano... takové historky. Velice zajímavéééé a táááákkk vzrušující.“ Pronesu dramaticky. „Ale tak dobrá. Pokusím se něco vymyslet.“ Slíbím, ale mám obavy aby to bylo něco dost rozumného. Pomohu mu se svlékáním a počkám až zaujme polohu ve které se bude cítit nejpohodlněji, pak se chopím olejíčku, který si trochu nakapu do dlaní a pustím se do práce. Začnu od krku a ramen, jsem ráda že mu mohu odpomoci napětí svalů a tak když uslyším jeho vzdychnutí pousměji se. „Ano.“ Odpovím mu. „Ale ne přímo od ní. Nemyslím si, že by byla k tomu svolná. Už tak bylo poměrně těžké si s ní domluvit vůbec schůzku. U nich člověk nikdy neví jestli jsi dost odvážný aby tě akceptovali, nebo málo což by znamenalo pohrdání a když příliš střetneš se se vztekem a asi i napadením.“ Povzdychnu si. „Kdyby mě učila přímo ona bylo by to lehčí, ale jak jsem říkala tak si nemyslím, že by to udělala. Ale snad mi pomůže najít někoho jiného. Potřebuji k tomu její pomoc, protože ona to spíš dokáže než já. Abych řekla pravdu. Tak vím, kde učitele najít, ale je to tak, že se spíš bojím jít někoho hledat... no do části města kde žijí. Bezpečně bych se snad cítila jen s nějakým elitním oddílem zabijáků co by mě chránili.“ Pousměji se. Přidám znovu trochu oleje. „Dělám to kvůli Archanovi... tedy Kelerijskému velvyslanci. Včera mě vzal do jednoho podniku ve městě, kde temní elfové předváděli tanec s meči. Z nějakého důvodu si myslel, že ten tanec také umím. Nejspíš to byla jen nějaký mýlka. Asi se těšil, že se k tanečníkům přidám, ale já ten tanec neuměla. Tak trochu jsme se pohádali. A když jsme se loučili, viděla jsem jak je zklamaný. A vy nejlépe víte, můj pane, že nesnáším selhání a zvlášť to své. Proto se to snažím napravit.“ Našpulím tvrdohlavě rty. Nahnu se a políbím Araviara na tvář. „A bude to mít další výhodu. Až to budu umět, mohu to naučit další a pak pro vás připravíme menší představení.“ Pousměji se. „Tedy pokud se mi podaří najít nějakého učitele.“ |
| |
| V zahradách Vyslechnu si monolog magistra Ravella a mlčky sleduji jeho pohyb kolem mě. Zpříma stojím na svém místě, zdánlivě klidná a netečná jeho nervozitou, ale pohledem pozorně sleduji pohyb Armanda Ravella a poslouchám. Narozdíl od zbytku těla, ve tváři mám napětí a soustředění. Výraz se mi však postupně mění z nejistého a zamyšleného ve vyrovnaný a jakoby vzdálený. Zdá se, že jsem se už rozhodla co a jak udělám a svým způsobem jsem se povznesla nad určitý patos a naléhavost Ravellova projevu. Ponechám magistru Ravellovi ještě čas na vyslovení všech úvah a nakonec mu oplatím jeho starostlivý pohled, když si posteskne nad mými možnostmi, stoickým klidem. Málem se usměju, jen kdyby situace byla aspoň o chlup veselejší. Chlácholivě potřesu hlavou a zabloudím znovu pohledem mezi stromy, abych se ujistila o našem bezpečí. Pokud je vše vpořádku, pokračuji...se zachvěním vrátím svou pozornost k magistrovi, když se dlaněmi dotkne mých ramen. Mlčky dovolím, aby se magistr Ravell naklonil až k mému uchu a dokončil myšlenku. Nepodceňujme tak císaře. Promluvím konečně tiše. Nemyslím si, že by tváří v tvář nebezpečí jednal nevhodně a věřím, že mou pomoc přijme...profesionálně. Pokud mě vyslechne... pousměju se pochmurně. Myslím, že už vím, co musím udělat, jen mám ještě jeden dotaz. Hovořím tiše s vnitřním klidem a sebevědomím. Uvědomuji si, že nemáme mnoho možností. Je to hop nebo trop. Když přežije císař, je to naše vítězství, pokud ne, půjdou nám jeho vrazi také po krku. Nemá smysl si hrát na diplomacii. Musíme bojovat zbraněmi, které máme k dispozici. Vy diplomacii použít nemůžete a já neumím. Zavrtím zlehka hlavou a vzdorovitě zvednu bradu a pootočím hlavu k magistrově ruce, která mi před chvílí sjela po paži níže a narozdíl od druhé ruky na ni díky blízkosti magistrovy tváře dohlédnu. Pozvednu jedno obočí, ale nekomentuji to. Ne když jde o významný život. Pokračuji dál v úvahách. Může mít císařův vrah podezření nebo ponětí o vašem spolku, případně spojením s císařským dvorem a v tuto chvíli si císaře lépe hlídat? Rozhodla jsem se totiž, že císaře přímo oslovím. Nebudu si vymýšlet důvody proč mu být nablízku. Nebudu sázet zbytečné rány, nemám to ve zvyku. Měla jsem ještě jeden důvod jít k císaři. Alespoň budu mít i jiný, méně nápadný a dostatečně věrohodný. Přikývnu si na potvrzení vlastních slov a pokrčím rameny. Je způsob jakým vám, magistře Ravelle, mohu podat informaci o situaci? Vrátím hlavu do původní přímé pozice a vrhnu k magistru Ravellovi kosý pohled v očekávání, jeho odpovědi. Sama se ho však nedotknu, ale ani neuhnu. Jakobych odmítala přijmout důvěrnost tohoto rozhovoru...nebo z toho měla strach... Teď už se ale soustředím na to co je potřeba. Pracuji. |
| |
| Ochozy Po celou dobu, co tu čubku slyším mluvit, skřípu nenávistně zuby. Kdy už bude poledne? Kdy už ten hon skončí? Myslela jsem spíš, kolik chlapů sis tu rezervovala pro sebe, snažím se té děvce říct tak pohrdavě, jak jen dokážu - což není nijak málo, ale ve srovnání s tím, jak mluví ona ke mně je to pořád ještě vlídnost sama. Co si vůbec myslí? To bys nezvládla, to bys nezvládla? Sama je čubka. Pociťuji obrovskou touhu ji zabít, ale napřed se od ní chci ještě něco dozvědět. Co je ten Es'ghavar vůbec zač? A proč si myslíš, že bych ho nezvládla? Prsty na rukou mám zaťaté a svrasklé, až v nich křupou klouby. A vůbec, když já jsem podle ní děvka, co je podle ní ona sama? Opět pohledem hledám Markuse. Ať si nemyslí, že se ho hodlám nějak vzdát... Jen kvůli takové krávě jako je ona. Hned potom, co mi odpoví, odejdu bez dalšího slova dolů a snažím se pozorovat tu nudu, co se vydává za lov. Bezmyšlenkovitě čekám a utápím se v sadistických představách. Pořád mnou ještě lomcuje vztek, prudká nenávist a pohrdání. Přemýšlím, co bych měla dělat dál. |
| |
| Škrábnutí jen zhodnotím pohledem a nechám ruku znovu klesnout. Nechápu, proč s tím čaroděj tolik nadělá. No, vlastně možná jo. Je to slečinka, kdyby neměl svoje čáry máry, nebude mi dělat problém mu namlátit. Jako teď. Asi je zvyklý spíš na zranění z kouzel, ne ze sečných ran. Císařovně neodpovím, protože jsem nebyla tázána. Já si o tom myslím svoje. Vyzval mě na souboj, tím mi dal najevo, že jsme si v tuto chvíli rovni, tak proč bych mu normálně neřekla, že se do toho nemá plést. Čarodějů mám až po krk. Odolám nutkání založit si ruce na prsou v nepřístupném gestu. Za tohle jsem dostala nejvíc ran. Ochranka nesmí mít zkřížené ruce ani ruce v kapsách. Kdyby bylo potřeba rychle zasáhnout, není to nejlepší. "Vám jsem to přece už řekla. Vaše ochránkyně. Šlechtická nicka, které nezbylo nic jiného," řeknu s pokrčením rameny. Navzdory tomu, že někdy ukážu tvrdohlavé rohy, jsem si jasně vědoma svojí role. Protože v těch slovech není zatrpklost ani odevzdaná smířenost. |
| |
| Knihovna Beze slov nepatrně přikývnu a chvilku ještě hledám potřebné dokumenty. Nakonec se mi poštěstí a se spokojeným „Ach.“ vysunu z regálu obsáhlé plány a přenesu je ke stolku, na který je položím. Gestem ruky pokynu Ingrid, aby se posadila na jednu ze židlí. Sama moment ještě postojím. „Přeji příjemné studium. Pokud ti nebude něco jasné, ptej se.“ pousměji se a nakonec se posadím také. Vcelku jsem zvědavá, jak si s tím má ochránkyně poradí. Mám pocit, že tam stejně nenajde všechno. Kdo by to dokázal zakreslit? Člověku to připadá jako téměř nesplnitelný úkol. Kdo ví. |
| |
| V zahradách s Ahwarem Pomalu jsem otevřela oči a nosem vdechla vlhký ranní vzduch. Ještě na pár okamžiků jsem ale víčka sklopila a dovolila si se pomocí představ přenést o několik hodin nazpět. V zátylku znovu příjemně zamrazilo a tohle mravenčení se krátce rozběhlo celým tělem, pak zas zmizelo. Zůstane jen tak nějak rozněžnělý, zasněný úsměv na rtech. Spokojeně si povzdychnu a chystám se protáhnout, ještě předtím zvednu pohled očí k Ahwarovi. Ten už byl vzhůru a jeho jemné gesto stačilo k tomu, abych se zastavila sotva na počátku pohybu. Možná jsem přestala na tu chvíli i dýchat, nevím. S lehce stisknutými rty jsem sledovala nohy dvou lovců, které vzápětí zmizely v podrostu. Pak mě ale okolní zvuky donutily přizvednout se na loktech a vytáhnout krk, i když jsem mohla sotva něco vidět. Co se to tady děje? Příjemný pocit z probuzení v hřejivém objetí pomalu začínalo nahrazovat nepříjemné pnutí v podbřišku. Čelo se mírně podmračilo, ale jen na okamžik. Vím, že nemusím elfovi nic říkat, sám patrně pochopil. Oblékání i v přikrčené poloze mi nečiní příliš velké problémy a je provedeno vcelku rychle - a na to také jsou šité šaty, co otrokyně nosívají. Stejně snadno z nich vyklouznout, jako naopak. Rukou vzápětí instinktivně najdu tu Ahwarovu a stisknu ji, pak naznačím bradou směr. Pryč od všech těch zvuků, ale ne nijak zbrkle. Opatrně, přecijen tudy prošli oni lovci a těžko říct, kam přesně se pak jejich kroky stáčely. I když skrývání se v křovinách z nás mohlo při nevhodném zavazení o větvičky nebo podobné změnit na možný cíl kuší a luků. Snažila jsem se proto dávat pozor na cestu, ale současně příliš neváhat. Díky včerejšímu zmatku jsem neměla zcela přesnou představu, kde přesně se nacházíme, ale měli bychom narazit buď na tajnou chodbu, vedoucí ze zahrad do paláce, nebo pak na prostor s kratší, udržovanou trávou nedaleko hlavní brány. Přecijen jsem zde byla již několik let a za tu dobu se mi podařilo dovést znalost zdejších budov a zahrad téměř k dokonalosti. Téměř? Jistě, nikdy ne zcela - včerejšek to jasně ukázal. Opět jsem si vzpomněla, zatímco jsem kráčela mírně přikrčená před Ahwarem, jehož paži stále jemně svírala ta má, na sochu v oné místnosti. Osud? Možná.... mohl by někdo z paláce snad vědět víc? A ten portál... musí tam být nějaká magie, ale těžko říct, zda má šanci v paláci něco způsobit. Myšlenky a obrazy se honily hlavou ve střípkách nestejnorodé mozaiky, která se, zatím spíš marně, snažila poskládat v alespoň trochu srozumitelný celek. |
| |
| Knihovna Nalezené plány jsou důkladně nakreslené, opravdu přesné a svědomitě detailní. Tvůrcem musel být nejspíše elf, linky jsou rovné a jemné, kreslené tuší či černým inkoustem. Nikde žádná vada, žádný rozpitý kousek, prostě dokonalost. Jediné, co zamrzí je, že plány musí být staré. Člověk nemusí být stavitel paláců, aby si povšiml, že jen to, co je vidět z okna, prostě občas neodpovídá. Jedna přístavba, opravená věž, kterou se některý z vládců minulosti rozhodl rozšířit, zbouraná dřevěná příčka, zazděné okno, opatrně probouraný vchod. To vše přidává Ingrid další vrásky na čele. Studium plánů paláce ti určitě zabere nějaký čas, budeš muset s nimi v rukou podstatnou část paláce projít, abys pochopila souvislosti a také si všimla, co se změnilo. A samozřejmě aby sis prohlédla místa, kde by teoreticky mohly už od prvotní stavby, nebo až po přestavbě, skrytá místa a chodby. Čeká tě mnoho práce. Nakonec tě zaujme několik věcí. Za prvé, velká část podzemí se zdá nevyužitá. V plánech je několik dlouhých chodeb ražených do skály, ale nic dalšího. Za druhé, pohled z okna jasně říká, že východní věž v plánech vůbec není. A za třetí, někde v podzemí, v nejhlubším patře v mapě, je několik místností označených šrafováním. A nevede k nim žádná chodba. |
| |
| Blíží se poledne Dopoledne, které si nakonec císař nechal skoro celé pro Ester, uteklo rychleji, než lesní víly vyrušené uprostřed jejich tance. Císař musí odejít za svými povinnostmi, zdá se, že ho dnes něco tíží, ale už o tom nechce mluvit. Blíží se doba, na kterou jsi domluvená s elfkou. Zbývá vyřešit, co si obléci a co obout. Když si na představení v hostinci vzpomeneš, začínáš cítit nervozitu. Celá se rozechvěješ a začínáš mít opravdový strach. Jenže když už jsi překonala tolik překážek a přinutila elfku se ti věnovat, musíš tam přijít. Ještě by se urazila a to by sis vážně nepřála. |
| |
| Ochozy „Už jsem ti to řekla, to se musíte vy lidé tolik opakovat? Je to únavné, bavit se na vaší úrovni,“ podívá se ke svým chodidlům, aby dala póze dostatečný náboj. „Domluv si s ním schůzku, vem si něco pěkného a ... uvidíš. Jestli to přežiješ. Chudinko.“ Lov se chýlí ke konci, ale na vás, diváky, nikdo ohled nebere. Jezdci i pěší přešli mezitím k protějšímu křídlu paláce a zmizeli směrem k hodovní síni. Byli úspěšní, soudě podle křiku a radosti lovců, ale kdo nebezpečné zvíře ulovil, to jasné není. Osaměla jsi na ochoze s elfkou. Ani se ti lovce následovat nechce, opijí se. Příšerně. Žena stále stojí opřená o zábradlí a vyhlíží do umělého lesa, který tvoří část zahrady. Netušíš, na co čeká, ale dozvíš se to vzápětí. Jen to úplně nechápeš. Po chvíli přiběhne otrokyně, mladá, krásná dívka odněkud ze severu. Přižene se s několika věcmi v rukou a postaví se se sklopenou hlavou poblíž vás. Pohledem se přesvědčíš, co to donesla. Vidíš meč v pochvě, bubínek, tácek s ovocem, karafu vína a jednu zdobenou číši. Nechápeš, jak to může dívka pobrat a ještě tak rychle běžet. Irientalansi jí věnuje jeden pohrdavý pohled a ukáže na zem u svých nohou panovačným gestem. Jako psovi. Dívka se přiblíží a se strachem v očích si sedne na určeném místě na paty. Naštěstí pro ni jí dále elfka ignoruje. |
| |
| Zamračeně se probírám listinami, jen abych zjistila, že mi budou částečně k ničemu. Takhle velký komplex jsem nikdy nehlídala. Jak to mám sakra zvládnout, když se nikdo neobtěžoval zapsat změny? Lemplové. Zajedu si prsty do vlasů. Tohle bude na dlouho. Ale jak mám císařovnu chránit a zároveň to ještě všechno procházet? Budu to muset udělat za pochodu. Takže mi ty krámy stejně moc nepomohly. Kdo ví, kde jsou všechny tajný chodby. Pochybuju, že je obyvatelé paláce všechny znají. Často se stane, že ji někdo postaví, umře... a protože je tajná... Nechám si komentáře pro sebe, ostatně jako většinu času. Nejsem placená od toho, abych mluvila. "Co máte pro dnešek v plánu?" nejsem si jistá, jestli mi to říkala. Nemůžu si pamatovat všechno, i když se to po mně chce. Zvlášť když přede mě někdo položí takovou hrůzu. Prolistuju k císařovniným komnatám. Doufám, že tam ty tajný chodby zakreslený jsou. A pokud tam žádná není, zeptám se na ni. Tyhle pokoje je mívají. Potom to stejné udělám s komnatami císaře. "Je tu na hradě někdo, kdo by mi to mohl překreslit? Pokud možno aktuální stav. Anebo aspon kopii, ať si do toho můžu změny zakreslit sama..." |
| |
| V zahradách Když se nadzvedneš na loktech, ještě zahlédneš pohyb větví za mizejícími lovci. Opatrně projdete lesíkem, vyhnete se obloukem lovcům – což je vcelku snadné. Lomozí a dělají rámus, že před nimi musí stihnout utéct i lenochod. Prosmýkli jste se kolem přihlížejících a císařského lovčího, kolem stráží i služebnictva a otroků starajících se o svou práci. Nakonec jste přeběhli krátce posečenou trávu, na kterou byl zahradník vždycky tak úzkostlivý. Stihl vám akorát zahrozit pěstí, když jste proběhli branou a zmizeli ve stínu na ztichlém nádvoří. Znovu se zamyslíš nad sochou, snažíš se vybavit si detaily, tvar a strukturu, ale nedaří se ti to. Vše je jakoby zamlžené, za závojem z pavučin a času. Na chvíli z ničeho nic zatoužíš ji zase vidět. Potřeseš hlavou, aby ses myšlenky zbavila. Ahwar tě vyruší: „Kdy tě zase uvidím?“ Přiloží ti štíhlý prst na rty. „Nic neříkej. Vím to. Zítra. Pozítří musím odjet a dnes mám ještě nějaké pochůzky, takže zítra.“ Věnuje ti polibek a pohlazení, pak rychlým krokem zmizí v uličkách a chodbách paláce. Jako vítr. Probereš se z omámení, opravdu – příliš mnoho času ti připadá jako sen. Jenže teď se vracíš do reality. Rozcuchaná. Špinavá. Promočená. A někde je určitě práce, kterou bys měla udělat, a nepříčetná Zara, která tě chce potrestat. Přesto cítíš příjemné teplo u srdce a usmíváš se. |
| |
| Knihovna Výraz ve tváři Ingrid napovídá, že si s dokumenty příliš nepomohla. Snad jí budou alespoň ke zběžné orientaci. Upřímně mě vůbec nepřekvapuje, že listiny nejsou přesné. Palácem víří nespočet povinností každý den. Zakreslovat změny jistě léta nikoho nenapadlo. Sepnu ruce v pokojném gestu. S čarodějem jsem promluvila, potyčka s následkem požáru mě nemá tížit, většina hostů se bude pravděpodobně bavit honem. Co asi provádí Araviar? „Každým okamžikame se může objevit něco, u čeho budu muset být přítomna. Prozatím bychom se mohli projít po paláci.“ nepatrně pozvednu obočí v náznaku otázky. Je přeci v mém vlastním zájmu, aby se tu má ochránkyně orientovala co možná nejlépe. Při dalším dotazu neznatelně cuknu koutky. „Och, ano. Přinejmenším na kopii by se tu někdo zručný našel, později možná i někdo, kdo by zvládl zmapovat současný stav.“ pokývnu hlavkou. Nyní jen vybrat chudáka, kterému bude tento úkol přidělen. Jistě nás bude proklínat, pokud do toho nebude zapálený. „Půjdeme?“ popojdu ke dveřím. Počkám na Ingrid a poté se společně vydáme na procházku chodbami. Pokud okolnosti nerozhodnou jinak. |
| |
| Procházka palácem Procházíte spolu palácem a Ingrid pomalu začíná chápat palác jako celek. Je to v podstatě jednoduchá stavba postavená podle jednoduchých architektonických pravidel, žádné složitosti. Snadno se dá odhadnout, co bude kde a jak budou chodby, schodiště i pokoje navazovat. Jenže ... to by bylo moc jednoduché. Od první stavby paláce uplynulo mnoho času a každý z císařů chtěl své obydlí upravit po svém. I když většina základních místností a budov zůstala zachována, spoléhat na původní představu architekta by se mohlo ošklivě vymstít. Ingrid je stále zachmuřenější, když si uvědomuje, že stavba má přece jen jednu závažnou vadu pro její práci. Příliš mnoho výklenků se sochami, příliš mnoho temných zákoutí, příliš mnoho slepých a nepoužívaných chodeb – příliš mnoho schovávaček. Císařovna se nemýlila. „Něco“ se objevilo. To něco, nebo spíše někdo, je nepříčetný Dargal z Araké. Slovutný, prorektor z Araké ve své vlastní tlusté osobě, brunátný, jak byl nucen vyjít svižněji schody. Červená čarodějnická róba je na několika místech propocená, klobouk mu padá do očí a holí z drahého dřeva vykládanou zlatem mlátí do dlažby tak vehementně, že máte obě pocit, jako by letitá dlažba sténala. „Já protestuji,“ řve na celé kolo, že by ho měli spíše vyvést. „Protestuji,“ zasýpá a opře se o zeď chodby, jako by se o něj pokoušel infarkt. |
| |
| Jakmile uslyším těžké kroky a mlácení, napružím se. Jako bych ale pokračovala dál v prohlídce, stoupnu si tak, abych mohla císařovnu kdykoli strhnout stranou - to znamená, že jsem blíže k místu, odkud se ten rachot ozývá. A přesto dávám pozor i na jiný směr, mohlo by to být jen rozptýlení. Asi to přeháním - hned první den ve službě. Ale co já vím, do čeho mě mágové uvrtali. Když mi málem pod nohy vpadne ta bečka sádla, musím stisknout ruku v pěst, abych mu jednu nevrazila, aby se uklidnil. Jasně, že to ke klidu nepřidá. Jim ne. Mně ano. Takhle o něj jen zavadím očima a jako by nic projdu až k rohu, odkud se vynořil, abych měla přehled jak na chodbu, odkud přišel, tak na císařovnu. Zároveň se tak mágovi dostanu do zad. Tázavě se podívám na císařovnu. Mám ho drapnout a vyhodit z nejbližšího okna? To asi ne, ale byla by to legrace. Za předpokladu, že by se jím protáhl. |
| |
| Chodby paláce Přerývavé dýchání prozradilo nesympatického protektora dříve, než stačil vydupat příkré schody. S předtuchou nemilé srážky se zastavím několik kroků před záhybem chodby a trpělivě vyčkám až se mi naskytne pohled na upoceného Dargala z Araké. Ach, jak je mi nesympatický. Vypadá jako tlusté prase nedbale ovinuté kusem červeného hadru. Zároveň budí špetku lítosti, ale i pobavení. Však všechny niterní pocity udržím pod pokličkou a zachovávám si stále svou shovívavou masku. Poklidně spojím ruce před sebou a čekám, až se milý host vydýchá. Ovšem následuje nemilé překvapení. Jistě si nevšiml naší přítomnosti. Svaly v obličeji se nepatrně napnou a oči získají tvrdý lesk. Křičet mi tu nebude. "Ale, ale takové přehnané chování v císařském paláci vám přeci nepřísluší, vážený Dargale z Araké." ozvu se a věnuji mu lehký úsměv. Působím mile, avšak v mém postoji se odráží cosi výhružného. Stejně tak to může být pouhé zdání. "Mohu vám s něčím pomoci? Vypadáte naléhavě, můžeme tedy opomenout žádost o audienci, a vše spolu probrat nyní." lehounce pozvednu pěstěné obočí a mírně pokynu rukou. |
| |
| Císařem a pak s temnou elfkou Strávila jsem s Císařem celé dopoledne. Uvolnila jsem jeho tělo, ale ne mysl. Stále ho něco trápilo a tak jsem ho nakonec políbila a doufala, že problém co má vyřeší. Když už jsem tam byla ještě jsem se smočila ve vodě, než jsem se vydala zpět do svého pokoje, abych si vybrala co na sebe. Chvíli jsem stála před skříní a prohlížela si pověšené šaty, až jsem si nakonec vybrala šaty, modré jako nebe s rozparky na bocích a obula si bílé sandále s nízkým podpatkem. Upravila jsem si ještě vlasy do jednoho silného copu a byla jsem spokojená. Teď jenom přežít setkání s temnou elfkou. Povzdychnu si, lehce se navoním levandulovou vůní a vydala se do zahrady kde se s ní mám setkat. Měla jsem si vzpomenout, že dnes tam je ten hon. Jinak bych vybrala jiné místo, ale co se dá dělat. Uvidím ji, ji se nedá prostě přehlédnout. Vydám se lehkým krokem k ní. „Dobré odpoledne.“ Pozdravím a pousměji se. Podívám se na otrokyni a na druhou ženu která zrovna odcházela, zase se zadívám na temnou elfku. „Děkuji, že jste si na mě udělala čas.“ Rozhlédnu se, je už poměrně klid. „Koukám, že už skončili. Snad tím svým pobíháním příliš nezničili zahradu.“ Řeknu jen tak mimochodem.„Takže... chcete si mě vyslechnout při obědě nebo na to půjdeme rovnou?“ |
| |
| Na chodbě Dargal se na chvíli zarazí, když mu císařovna sdělí, že se takto chovat prostě nehodí. Pohledem také přejede její společnici, udělá si úsudek, neznatelně se ušklíbne a pokračuje v lamentování: „Vaše císařské Veličenstvo! Oni ho zabili!“ zakoulí hrůzostrašně očima. „Mého bratra, magistra Adariana! Vůdce čarodějnického cechu! V hlavním městě císařství, přímo před vašimi branami, přímo v jeho sídle! To je vzpoura proti císařství. To je velezrada!“ Na chvíli se musí vydýchat. „A teď jsem se dozvěděl, že jeho císařská Výsost s tím nehodlá nic dělat. Až se mi tomu nechce věřit, že by to byla pravda. Prý řekl doslova „ať si to černokněžníci vyřídí pospolu“. To je skandál. To je pohrdání Araké!“ Teprve teď jako si by snad prorektor uvědomil, s kým mluví. „Odpusťte, Vaše císařská Výsosti. Jsem příliš rozrušený,“ ukloní se, jak etiketa nařizuje. „Náš rod i Araké za císařskou rodinou vždy pevně stál. Nemohu to prostě pochopit. Bylo by neslýchané, kdyby taková událost měla dalekosáhlý politický dopad.“ |
| |
| S Irientalansi „Myslím, že vím, co chceš,“ ušklíbne se elfka. „Tak poslouchej ty mě.“ Pokyne ti k jednomu ze dvou křesílek skrytých pod střechou ochozu, u malého stolku. Otrokyně ihned vyskočí a položí před vás tác s ovocem. Před svou dočasnou paní víno i číši. Nalije jí a zase se vzdálí. Temná elfka jí nevěnuje ani pohled, dívá se upřeně na tebe. „Chceš se naučit náš tanec. Pro pobavení, rozveselení některých z tvých ... klientů, proto, abys byla výjimečná. Tak dobře poslouchej. Mečový tanec temných elfů není nějaká hra. Je to tradice. Pochází od Zar-Ar`sa, mořských temných elfů. Když se bojovníci vydávají do boje, den před vyplutím se koná hostina. A když je pravá půlnoc, ženy tančí s muži ve víření čepelí. Věříme, že pokud na nás bohové hledí příznivě, tanec skončí bez vážných zranění. Vždy se někdo zraní, ale to pro nás nic neznamená.“ Žena se pohodlně opře do křesla, pak se nakloní k tobě a opře se rukama o stolek. „Často nějaká z žen zemře. Tak v polovině případů. Meče jsou ostré jako břitva, míhají se v nepravidelném tempu. Žen je mnoho, různě zkušených. Bojovníci zase na slavnosti pijí. Na chybu jedné může doplatit druhá. Mečový tanec není hra pro pobavení. Je to oběť temným bohům, démonům a Daerdům.“ Elfka si vybere šťavnaté jablko a zakousne se do něj. „Stále se to chceš naučit?“ zeptá se a nechá si od otrokyně podat meč. Lehký meč z elfských slitin, uložený v pochvě z černé kůže. Přesto smrtící zbraň v rukou zkušeného šermíře. |
| |
| Chodby Místo toho, aby se Dargal uklidnil a jednal se mnou, jak by se slušelo, naopak vše sadí na emocionálně vypjaté divadélko. Přirozeně mi chce zabrnkat na citlivou strunu, jelikož jsem žena a ty přece mají pro vše pochopení. U mě by mohl dosáhnout uspokojivějšího výsledku, než u císaře. Tak o manželce svého vládce smýšlet může. Nic mu to ovšem nezaručí. Možná působím přívětivě a vstřícně, však to neznamená, že o svých skutcích nebudu přemýšlet. Trpělivě si vyslechnu, co měl protektor na srdci a slabě pokývnu, když si konečně vzpomene na slušné vychování. Ingrid si nevšímám, není to třeba, ona svou práci musí zvládat sama. Pomalým krokem se rozejdu a naznačím Dargalovi, aby šel se mnou. „Chápu Vaše rozhořčení, smrt blízkého člověka je opravdu nemilá věc.“ tiše vydechnu, u jiného by to vyznělo skoro až stroze, ale já umím přizpůsobit tón svého hlasu perfektně, takže to zní, že je mi to opravdu líto. „Na druhou stranu nesmíte dovolit, aby vám emoce zastřely mysl a úsudek. Jednáte příliš prudce, drahý protektore.“ krátce k němu sklouznu pohledem a nepatrně povytáhnu koutky rtů do konejšivého úsměvu. „A prosím, netlumočte věty, o kterých ani netušíte, zda jej císař vyřkl takovým hrubým způsobem.“ nesouhlasně zavrtím hlavou. „Araké bychom nikdy nepohrdali, vaší oddanosti si ceníme.“ zastavím se a pohlédnu protektoru zpříma do očí. Souvisí ona vražda s pachem vyhořelého domu? Pamatuji na čarodějova slova, že to není nic, čím bych se měla zatěžovat. Araviar se od toho také distancoval. A já teď musím krotit Dargala. Výborně. „Pochopte také naši situaci. Nebylo by vhodné, kdyby se císařství pletlo do vnitřních záležitostí vašich kruhů a naopak. To ovšem neznamená, že bychom si vás přestali vážit a chtěli s vámi přetrhat všechny styky. To opravdu ne.“ sleduji výraz Dargalovy tváře. Bude opět následovat výbuch? |
| |
| Zahrady/Palác Dostat se nepozorovaně pryč bylo více jak snadné, navíc při hluku, co byl všude kolem těžko někdo postřehnout to jediná prasknutí větvičky. Při pohledu na trávník, co jsme pošlapali se trochu soucitně pousměji na zahradníka, i když ten hrozí. Konečně se zastavíme na nádvoří. Ještě pár okamžiků ve mě zůstává ten pocit volnosti z běhu, jako vítr, co se prohání kde se mu zachce s až záviděníhodnou elegancí a jistotou. A Ahwar mu nebyl nepodobný. O pár okamžiků později mne však zahltí jiný pocit díky myšlenkám na onu sochu tam dole, v zapomenuté části paláce. Měla bych o ní někomu říct...? Tak měla? A pokud ano... KDO je ten správný? Zatím jsem se rozhodla nechat si toto tajemství pro sebe minimálně do doby, než najdu uspokojivé vysvětlení a... V myšlenkách mě zadrhne a jejich nitě zpřetrhá elfův hlas. Sotva se však stihnu nadechnout k odpovědi, přitiskne mi ukazováček na rty. Na těch se vzápětí, po jeho slovech, objeví jemný úsměv. Jen mlčky přikývnu, při pohlazení a polibku zavřu krátce oči, pak jenom sleduji, jak se vytratil - pokud je to vůbec možné nějak spatřit. Chtě nechtě se musím vrátit zpět, do reality tohoto dne. Opět se chvíli zamyslím nad sochou a nad tím, jak bych mohla vysvětlit to, že jsem jí našla, když... Nevysvětlím nic... Měla jsem...! úsměv z tváře zmizí a tělo se vzápětí mírně zachvěje, takže ten vnitřní mráz pohltí teplo, které tak příjemně hřálo u srdce. Velvyslanec. Velvyslanec z Kalerie... Stisknu rty a ruce v pěsti, až zbělají klouby. Tohle nebude jen zlé.... nebude. Jako by včerejší noc nestačila. Pokračuje to. A po té úlevě, křehkém snu s Ahwarem, je tahle rána ještě horší. Nehodlám jít přes místa, kde by mne někdo zastihl, takže využiji spíše tajných a postranních palácových chodeb, abych se co nejrychleji dostala do části paláce, co patřila otrokyním, kde jsem se chtěla opláchnout, učesat a převléci. Tohle není dobré... není. Není a nebude. Bude to horší. Nemůžu se neustálému opakování stejných myšlenek nijak bránit, jde to jen stěží nevnímat. Tahle chyba bude možná jedna z těch osudných. A já neumím vracet čas... |
| |
| S Irientalansi Trochu se zarazím, když řekne, že asi ví co chci, přikývnu a posadím se ke stolku a poslouchám co říká. No rozhodně dobře věděla, co chci... a jen jsem se divila jak na to přišla. Nikdo to nevěděl. „Nejde o to, že chci být výjimečná.“ Řeknu. „Jde o to, že jsem někoho zklamala. A to není pro ženu, jako jsem já, abych nesplnila očekávání. Je to tak, že jeden muž si myslel, že tanec s meči umím, ani nevím kde k tomu přišel a pak byl hodně zklamaný, že ho neumím a celý večer pak šel do kytek.“ Zamračím se. „A tak jistě chápete, že je tohle pro mě nepřijatelné.“ Řeknu vážně. Ale její varování mě znervóznělo, promnu si zátylek a chvíli na ní mlčky hledím. „Musím říci, že to co jste řekla mě znepokojilo. Rozhodně nemám v plánu zemřít, ale na druhou stranu, když se nebudu vylepšovat, brzy padnu do zapomnění. Mladší už nebudu a nakonec přijde doba, kdy už nebudu potřeba. A tu dobu bych ráda oddálila co nejvíce. Proto musím umět věci, které muže zaujmou.“ „Když není muž spokojený, beru to jako osobní prohru. Já svou... profesi beru velice vážně. Nic není pro mě důležitější.“ Napůl jsem ji to říkala a napůl přemlouvala sama sebe. Pak nakonec přikývnu. „Ano... chci se to naučit. Nic jiného mi v podstatě ani nezbývá.“ řeknu rozhodně. |
| |
| Chodby „Máte pravdu, má Císařovno. Hluboce se omlouvám. Měl bych se tomu postavit, jak se na mne sluší. Opravdu,“ mág se zamyslí a mezitím i trochu ztratí rudé barvy a spíše bledne. „Měl bych se sám postarat o to, aby se vyšetřilo, kdo mého bratra zabil. A pak zrádce vyzvat na magický souboj podle platných regulí,“ zatne čaroděj pěst a i klouby ruky, kterou drží hůl, zbělejí. „Máte pravdu, Vaše Císařské Veličenstvo. Araké a císařský dvůr jsou dvě odlišná místa, dva odlišné světy. A co se v nich děje se musí také vyřešit uvnitř. Děkuji Vám, má paní, otevřela jste mi oči.“ Nemáš z toho dobrý pocit. Zdá se, že Dargal se rozhodl, jenže, jeho řeč je plná nepřesností. V podstatě se rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou. Jenže, Araké a cech čarodějů spolu tak úplně nesouvisí. Mohou z toho být problémy. Navíc, prorektor v afektu by mohl napáchat škody. Sice vypadá jako přerostlá dýně, kterou někdo natřel na červeno, ale jsi si jistá, že není žádné magické nedochůdče. Třeba se zadýchá při chůzi do schodů, ale nějak tušíš, že srovnat město se zemí by mu rozproudilo krev jen zlehka. A nakonec, nevzpomínáš si, že by všechny magické školy, cechy, spolky, kruhy a bohové snad ani netuší co, měly nějaká oficiální pravidla magických soubojů... |
| |
| Vzkaz Při cestě chodbami k Ingrid přistoupí jeden ze sluhů se vzkazem, který jí předá. Je to stočený kousek pergamenu, převázaný jednoduchým motouzem a slepený ještě teplým kouskem pečetního vosku. Dargal zrovna hovoří s císařovnou, tak si jej přečteš. Je napsán úhlednými runami někoho, kdo v životě napsal mnoho textu. Potřebuji s tebou mluvit. Ihned. Sejdeme se dole pod schodištěm. Zvedneš hlavu od listu pergamenu a zahlédneš schodiště v jedné z bočních chodeb. Znovu zapíchneš pohled do psaného písma. Ano, přesně to schodiště mám na mysli. Přijď prosím ihned, je to důležité. Podíváš se znovu na hovořící dvojici, jako bys zvažovala, že nechat císařovnu hned první den samotnou byť jen na chvíli není vůbec dobrý nápad – a hned tě napadlo několik důvodů proč. Pokračuješ ve čtení. Císařovna to bez tebe chvíli vydrží. Neměla ochranku tolik let. Ta chvilka už nic nezmění. Budeš hned zpět. Dageron el-Aravan Ušklíbneš se. Co by asi tak mohl „čaroděj, kterému jsi nakopala zadek“ chtít? Text je doplněný runou „D“ ozvláštněnou několika dalšími tahy, které musí pocházet z některého ze Starých jazyků. Podvědomě se zamračíš. |
| |
| S Irientalansi Irien se zvonivě zasměje, když jí vysvětlíš své důvody. „Jak chceš, pár jizev, až to zpackáš, bude určitě přijatelnějších. Naší kůži dodávají krásu a šarm, ale obávám se že tvé,“ jemně tě pohladí po tváři, až tě zamrazí, „nepřidá.“ „Dobře, začneme. V první řadě si musíš uvědomit jednu věc. Ať ses naučila jakýkoli tanec, tenhle je jiný. Na ostatní zapomeň. Rytmus je nepravidelný. Musíš si ho pamatovat. Spleteš to, ležíš na zemi a krvácíš z přeseknuté tepny. Obsahuje proměnlivé prvky, na které tě varuje krok nebo zvuk těsně před ním. Spleteš to, krvácíš. Muži pijí. Ženy nikdy. Muži dělají chyby, ženy nikdy. Uděláš chybu,“ rozhodí rukama, že jsi snad už pochopila pointu. „Takže rytmus,“ luskne prsty a otrokyně ihned uchopí bubínek a začne v pomalém rytmu bubnovat. „Základní rytmus. Tři. Dva. Tři, tři, dva.“ Ukáže ti kroky a ty se pokusíš je zopakovat. Elfka se po chvíli zastaví a chodí kolem tebe. Opravuje tě, většinou dosti neomaleně. Opakuješ, co tě naučila, stále to není dobré. Trvá to skoro věčnost, než je spokojená, přestane do tebe strkat, kopat, píchat nehty. Pohyb ti přešel do krve, je to v podstatě celkem snadné. Začínáš se nudit. Očima zahlédneš vážku, která se posadila na okraj ochozu. Kde se tu asi vzala? Plesk! dostaneš facku. Pořádnou, až se až se ti zatmí před očima a musíš se opřít o zeď. Vůbec netušíš, odkud rána přišla. „U všech démonů! Musíš se soustředit. Stále!“ |
| |
| S císařovnou Na půl ucha poslouchám, o čem se baví, a vůbec se mi nelíbí představa čaroděje, který vše vezme do vlastních rukou. Vlastně mi z toho běhá mráz po zádech. Když někdo nějaký čas slouží čarodějům... a vidí, co dokáží a že on je proti tomu v podstatě bezbranný... Ani nevím, jaktože jsem tak dlouho přežila. Mohla jsem být rozmetána, prokleta, když jsem bránila máguse. No, obyčejný červ bez magie jim za to asi nestál. Nehledě na to, že jsem asi musela být na vítězné straně. Proto se stěží rozpomínám na poslední týdny? Říkali mi, že jsem dostala pecku. Ale znáte mágy, neřeknou víc, než co musí. Přečtu si vzkaz a hned ho roztrhám. To tak, čarodějníku, budu hned první den osírat svoje povinnosti. Neznám tě, ale císařovna ti věří a to může být chyba. Dělám, jako by mi žádný vzkaz nedošel. Pořád stojím na svém místě, moje přesvědčení, že musím dostát povinnosti, je silnější než zvědavost. A upřímně... Nechci, aby mě tam někde za rohem klepnul. Kdyby to udělal před císařovnou, musel by se jí zodpovídat. |
| |
| Část paláce určená otrokyním Umyla ses, učesala, převlékla. Když už jsi ze sebe smyla všechny stopy předchozí noci (i když vůně mechu ve vlasech zůstala), chtěla jsi vyrazit za svými povinnostmi. Sice jsi úplně přesně nevěděla, co by to mělo být, ale věřila jsi, že intuice tě zavede správným směrem... Bohům žel, nestalo se tak. Nakráčela jsi přímo Zaře do cesty. „Kde jsi byla?“ začne zostra. Odpověď ale nechce, než jsi zapřemýšlela, co bys odpověděla, přeletěla tě pohledem, přistoupila těsně k tobě a tušíš, že i přičichla k tvým vlasům. Ošklivě se ušklíbla, ale neříká nic. „V jídelně pro služebnictvo je parta těch kalerijských žoldnéřů. Potřebují posloužit. Tak pohni zadkem!“ Povzdychneš si, no co už ti zbývá? Sklopíš hlavu a utíkáš chodbami do jídelny. Mohlo to být o mnoho horší. Nějak cítíš, že setkání s velvyslancem se nevyhneš a nebude příjemné. Palácem kolují fámy o tom, co už otrokyním a služkám udělal. Za menší provinění. Žoldnéři jsou v dobré náladě. Jí, no spíše žerou jak zvířata, lomozí, řvou, přeřvávají se, nezřízeně pijí. Aspoň tu nejsi sama, jsou tu další dvě ženy, které jim dolévají víno, nosí maso a dělají společnost. Velitel žoldnéřů tu není. Proto, takový jednoduchý důvod k veselí. Žádná práce, žádný dohled a pohostinnost císařského paláce... Odejdeš s prázdným džbánem do vedlejší místnosti, abys jej doplnila daricijským vínem. Na tyhle muže nikdo drahým bruzijským vínem plýtvat nebude. Dolila jsi a otočíš se k odchodu. Ve dveřích do chodby stojí jeden z žoldnéřů. Tenhle je zrovna z těch méně sympatických. Zarostlý, v kožené kazajce, s jizvou na předloktí. Čistou košili už něčím polil. Chceš se mu vyhnout, vstoupí ti do cesty. Málem jsi to vylila. „Ostatní bez vína chvíli vydrží, ale já...“ muž tě chytí prackou za ňadro, smýkne tebou ke stěně (až nečekaně „jemně“) a zašklebí se. Bolí to. |
| |
| Palác/Žoldnéři Od chvíle myšlenky na velvyslance jako by se všechno, co přinášelo alespoň trochu radosti, začalo hroutit. Pracovní šaty, podobající se nejvíce nad kotníky dlouhé haleně pevného, hrubého materiálu, co nepříjemně zaškrábal na čisté kůži. Zdánlivě rovnou linku těla pod stejně tak zdánlivou volností odění přetnul široký kožený pás, vysoké rozparky po stranách umožňovaly pohyb i dlouhými kroky. Vlasy narychlo svázané do složitého uzlu, aby nepřekážely a také zbytečně nepřitahovaly pozornost. Byla jsem ochotná a schopná přimout jakkoli těžkou nebo špinavou práci, ale... Snad sebou mírně trhnu, když do uší bodne Zařin hlas. Odpověď ve skutečnosti nechce a jak se nakloní těsně blíž, nepohnu se ani o kousek vzad. Ovšem její další slova zapůsobí sama o sobě. Nohy stihnu zadržet, ovšem úlek, co se odrazí v očích, nikoli. Žoldnéři.... Žoldnéři z Kalerie? Jako by se zastavil tep srdce i dech. Verazan Měděný... Cosi uvnitř mě sebou nepříjemně škubne, myšlenky se s úpěnlivou naléhavostí upnou kamsi do neznáma. Tolik trestu? Ale ZA CO? Zbytečné se ptát, nebo snad čekat na odpověď. Zatímco směřuji k místu, kde jsou oni muži, se hlavou honí jen dvě jména, která jsou čím dál víc sepnutá s něčím víc jak nepříjemným. A nepomůže nikdo... Hluk, co se rozléhá chodbami mě spolehlivě navede, i když to není příliš třeba. Pokud znám něco dobře, téměř dokonale, tak je to palác. Před místností se chvilku pozastavím, ale nakonec vklouznu dovnitř a se skloněnou hlavou se prosmekla do dalších, oddělených prostor. Za tu chvilku jsem stihla postřehnout dvě další dívky a také to, že tam není. Jistě.... cos čekala? Verazan bude jistě u císaře, nebo v podobné společnosti. Spoléhat se na to ale zcela nedalo, mohla jsem jen hádat a... doufat. Problémy se však, jako snad vždy, objevily jinde, než byly nejvíce očekávány. V první chvíli však podivně otupělá mysl nereagovala. Ne tak, jak by měla. Pohled sklouzl k muži, co zastoupil cestu. Na reakci bylo pozdě, jen prsty se podvědomě a silněji obemkly kolem džbánu plného vína v marné snaze jej udržet a uchránit od rozbití. Být na mém místě někdo jiný, spíše by se snažil uchránit sebe, ale já... Mám na podobné vůbec právo? Bolest, co přetrvává, ještě zesílená nárazem a smýknutím ke zdi. Černé vlasy se rozletí snadno díky nebaleji svázanému uzlu, víno zákonitě vyšplíchne. Sotva cítím, jak džbán vyklouzne z prstů, pak dopadne na zem, kde se s hlasitou ránou roztříští. Opravdu hlasitou? Nebo to tak bylo jen pro mé uši? V hluku bavících se mužů ale docela jistě zanikne. V sotva prvé vteřině jsem nebyla nepodobná loutce, hadrové panence. Jenže to se pod tím vším tlakem a protichůdnými pocity náhle změnilo. Jako by jakýsi stín zatemnil mysl a zdravý rozum. Nebo to bylo naopak? Zvednu hlavu a skrz prameny vlasů, co spadaly i do tváře probleskne jindy spíš mihotavá jiskra tmavých očí. Tváří v tvář hrozbě daleko větší, než byl nyní "pouhý" žoldnéř jsem... Mám právo se bránit... S tou myšlenkou se ve mě něco zlomilo, zatímco na tváři se roztáhl úsměv. "Jistěže..." Skoro to vyznělo až smyslně. Nebo... nejen skoro? Možná by nebylo zkusit alespoň odhadnout, jako moc si už užíval zábavy a především vína. Stejně jako to, zda má nějakou zbraň. Mě by byla k ničemu, oproti žoldnéři zcela jistě, ale to není ten důvod. Nemá... A já vím, kde jsem. Pokud se nechá, druhou ruku mu spíš zčásti trochu prudce přirazím na svůj vlastní bok, ale po vteřině mu ji svedu na zadek. Zalituji, že šaty nemají vpodstatě žádný výstřih a díky snad až příliš velké pevnosti se látka nedá roztrhnout. Rozhodně ne jen tak. Zbývá než doufat, že se mu to nakonec podaří, anebo se sehne při jinačí příležitosti. A potom... úder do zátylku by zafungovat mohl - nebo jsem v to alespoň doufala. Že jsem nepoužívala fyzickou sílu nijak podobně viditelně neznamenalo, že ji nemám při množství věcí, co jsem zvyklá dělat vpodstatě odjakživa. I když sama o sobě byla proti žoldnéři jako takovému ničím, byla jsem ochotná riskovat. Proč? Dobrá otázka... |
| |
| Tahle jeskyně už delší dobu nefunguje podle mých představ a rozhodl jsem se ji ukončit. Doufám, že jste se aspoň trochu bavili a že s některými se ještě uvidím. Díky za hru. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR