Zrod hrdinů
hrálo se Denně
od: 04. března 2013 22:03 do: 25. května 2014 12:24
Dobrodružství vedl(a) Nilda de Lorenzo
| |
 | Září. Léto dodýchává své poslední doušky horkého vzduchu a podzim se hlásí o slovo. Svítí slunce a je stále příjemné teplo. Stojíte v přístavu v Aethisu. V ruce žmouláte jízdenku a papír, že ve dvě hodiny odplouvá poslední loď do Astahi – kam máte namířeno. Je teprve jedna hodina, ale zavazadla už máte naložená na lodi. Zbývá vám hodina do odplutí. Slyšíte volání racků a šum moře. Čeká vás vaše první cesta po moři – jste značně nervózní. První kroky do nové budoucnosti. Co v ní čeká? Co bude? Z lodí vám možná není nejlépe, ale nějak už to budete muset překousnout, protože to stojí za to. Astahi. Univerzita Astahi. Už jen to jméno ve vás probouzí úctu a neznámou touhu. Je čas plnit si své sny. Nacházíte se ve skupince stejně ustrašených lidí, jako jste vy. Víte, že máte společnou cestu a divíte se – není vás mnoho, méně, než jste očekávali. Většina lidí už tam asi dávno dorazila, pomyslíte si. Rozhlédnete se kolem sebe. Obyčejní mladí lidé, nic výjimečného. A přeci jsou. Vy též. Místo na univerzitě totiž máte jisté. |
| |
 | Když mi před několika týdny přišel dopis, že jsem byla přijata na Astahi… no, byla jsem nadšená samozřejmě. Rodiče už tolik ne. „Chci odsud, z téhle zlaté klece a chci se učit to, co chci a co mě baví. Je mi 16 a brzo mi bude 17. Jsem velká holka, umím se o sebe postarat. Nechci celý svůj život trávit zavřená ve svém pokoji. Chci poznat nové lidi, chci mít přátele. A myslím tím opravdové přátele a ne otroky, co jsou placení za to, abych se nenudila. Chci se projít dál než na konec naší zahrady.“ Moje slova rodičům. „Chci jim ukázat, že na rase nezáleží. I když jsem půlelf, jsem stále živá bytost, jako oni. Mám sny, city a oni nemají právo na mě koukat skrz prsty.“ Stála jsem v přijímací místnosti a pochodovala před matkou a otcem z jedné strany na druhou. Šaty až na zem za mnou šustily, kamkoli jsem se hnula. Rukama jsem rozhazovala v zoufalé snaze podpořit svá slova. Celý život mě drželi zavřenou, aby mě chránili před názory ostatních a sebe před pošpiněním. Tak moc se báli změny. Já se nebála. Já chtěla změnu, potřebovala jsem jí. Hádala jsem se s nimi dlouho. Týdny. Neobešlo se to bez breku, třískáním dveřmi – nebyla to sradna třísknout se čtyřmetrovými dveřmi – nadávek (tichých), ignorování, bobříka mlčení a dalších „rozmazlených“ gest. Nakonec, pár dní před odjezdem, za mnou přišla matka, že mě tedy pustí. Začala jsem balit. Připravovala jsem se na tu úžasnou cestu. Tak úžasná zase nebyla. Pod nohama jsem neměla leštěné mramorové kachle ani hlazený kámen nebo vzorně upravený trávník, ale mokrou trávu, bahno, štěrk nebo písek! Spodní lem šatů a cestovního pláště s kapucí jsem měla urousaný, boty už dávno pozbyly svého původního lesku - a to jsem byla na cestě jenom pár hodin, možná ani to ne. Zastesklo se mi po teplé, měkké posteli, péči otroků a vlastně po všem, čeho jsem až doteď měla dostatek. Zavazadlo bylo poměrně těžké - a vše vlastně nasvědčovalo tomu, že jsem "dámička na cestách." Mapu jsem měla v ruce poprvé a naposled před tím, než jsem si ji jako kuriozitu nechala zarámovat a přibít na zeď. Ach, úžasní rodičové mi zajistili odvoz jen k hranicím Aethisu, takže posledních pár kilometrů jsem se táhla k přístavu rychlostí šneka, abych stihla loď. Konečně jsem v přístavu. V ruce mám jízdenku a papír, že loď odjíždí za hodinu. Zavazadla mám naložená na té věci, co se houpe ze strany na stranu a je mi špatně už jenom z toho pohybu. A pak je tady ta voda. Pohled na tu obrovskou masu vody mne naplňuje bázní a jistou formou odporu. Neumím plavat. Řeky, moře, oceány, rybníky, jezera i kaluže ihned zařazuji do osobní kategorie „HNUSNÉ“ popřípadě „ještě, že to nemáme doma!“. I když to, jak se slunce leskne na vodní hladivě… to je vážně zážitek. No, budu to muset přežít. Všechno něco stojí. Na lodi si najdu nějaký koutek, kde se přivážu v zábradlí a budu se modlit, abych tu cestu přežila. Začínám si být vědoma hloučku postav postávajících kolem. Asi ve stejném věku jako já a nejspíš se stejným cílem cesty. Moc jich není, myslela jsem, že Astahi je velká škola. Pak jen pokrčím rameny. Asi jsme poslední várka opozdilců. Netrpělivě čekám a snažím se ignorovat pohledy kolemjdoucích. Je pravda, že bílé vlasy a tmavá pleť můžou vzbuzovat pozornost, ale někdo by se mohl snažit zvědavé pohledy maskovat. Trápí mě to jen do doby, kdy odcestuji do svého imaginárního světa. Co mě tam asi čeká… |
| |
 | Chvíli vidím jen tmu. Okamžitě si schrnu vlasy, které mi do tváře navál vítr. Rukou si prohrábnu vlasy a zastrčím si je za uši. Jedna z mála nevýhod dlouhých rozpuštěných vlasů. Na to si jeden časem zvykne. Stojím v přístavu a užívám si paprsky slunce dopadající na mojí odhalenou hruď. Je podzim....moje nejoblíbenější období. Přechod mezi létem na které je zvyklí můj národ, a zimou ve které jsem vyrůstal. Okolo mě stojí několik dalších. Všichni čekáme na jednu věc. Na loď která nás zaveze k naší budoucnosti, k univerzitě Astahi. Už jen pomyšlení že jsem se dostal tak daleko ve mě budí radost. Přejít celý kontinent nebylo vůbec jednoduché. Cesta samotná byla obtížná, nemluvě o neustálých přepadení bandity a útoků divé zvěře. K tomuto přístavu dorazil někdo jiný, něž ten mladík který odcházel z vesnice. Zvláštní...všichni vypadají docela..."normálně". A přece budeme všichni studenty na Astahi. I když někteří na to nevypadají... Pomyslím si při pohledu na holku která vypadá že by se spíš hodila někam do zámku, na ples, nebo tak....rozhodně né do přístavu. Opřu se o nedalekou stěnu, stáhnu ze zad meč a začnu ho pomalu brousit. Nijak nepospíchám....mám přece času dost. Odjíždíme až za hodinu. Vzhled  |
| |
 | Sbalila jsem si jen to nejnutnější, přeci jen toho ani moc nevlastním. Loučení s mojí chůvou bylo celkem smutné, ale ta stařenka ví, že by byla škoda, kdybych s ní zůstala navždy a nevzdělávala se. Nadšení mě cestou provázelo a chuť poznat nové věci mě poháněla rychle vpřed, abych stihla odjezd lodi včas. Úspěšně jsem dorazila na místo. Oblečení mám staré, ošoupané a boty od bláta, protože jsem cestovala pěšky a počasí nebylo úplně ideální. Světlejší vlasy protkané copánky mi sahají až do půlky zad a pleť mám mírně ožehnutou sluncem. Miluji tu vůni moře, nasávám slaný vzduch, dívám se na oblohu a užívám si pocit svobody. I přestože mě nevychovávala matka, měla jsem neustále dohled své chůvy a teď konečně přišel čas se osamostatnit. Ještě mám nějakou chvíli než se loď odlepí od břehu a tak si uložím zavazadla. Žila jsem vždy v malé osamělé vesnici, kam moc cizinců nezavítalo a tak se zájmem pozoruji budoucí spolucestující a přemýšlím o tom, jaké to na Astahi asi bude. |
| |
 | Když dorazím do přístavu, tak podle zhruba stejně starých lidí jako jsem já typnu odkud mi vypluje loď, a že jsem tu nejspíš včas. Potom co se přesvědčím, zamířím k nim. Hmm teď, jak je pozdravit..., nenapadlo mě nic geniálního, moje kamarádská povaha docela pomohla. Ahoj lidi, předpokládám, že jedete taky na univerzitu Astahi?, položím otázku s tváří schovanou v kápy a opřu se o zeď naproti na pohled vcelku normálnímu hochovi, sundám luk ze zad a z nudy začnu přepočítávat šípy. |
| |
 | Přístav Vystoupím z podpalubí líně se pohupující lodě, která mne má zavézt na ostrov Astahi. Za menší příplatek se mi dokonce podařilo zajistit o něco pohodlnější kajutu. Bezpečné usazení mého cestovního kufru vyžadovalo, při jeho nemalých rozměrech celkem výzvu, ale nakonec se přece jen podařilo. Pokud se mi nepodaří zařídit nějaký povoz tak cesta na univerzitu bude vskutku náročná. Z informací, které o ostrově mám si jasně vybavuji, že většinu jej pokrývá les, což nebývá zrovna ideálním prostředím pro cestování. Svěží vánek prodchnutý vůní soli rozvrzá lanoví na celé lodi, zvuk uprostřed noci zajisté přímo děsivý a můj pohled sklouzne ke skládající se skupince na nábřeží. Zatím je jich jen několik a rozličnost tomu opravdu nechybí. Upravím si popruh držící loutnu na mém rameni než sestoupím po vratkém můstku dolů a ke kočáru, který mne přivezl. "Děkuji. Dále už bych si měl vystačit bez vaší pomoci." Pronesu ke služebné usazené uvnitř s lehkým přikývnutím. "Můžete jet domů." Rachot kodkov a kol na kamenech na chvíli přehluší šum moře, křik racků a dokonce i ruch přístavu. Když vůz zmizí z dohledu připojím se ke skupince čekajících, pozornost zaměřenou na dívku exotického vzhledu, oděné do vybraného oblečení. Sám jsem oděn do bílé košile s volánky, jemně vyšívané zelené vesty, tmavých kalhot s rozparky a měkkých kožených bot. Na rozdíl od snědé dívky však mé šaty díky kočáru zůstaly bez poskvrny. "Těší mne, že na univerzitu míří i dáma s tak vytříbeným vkusem jako vy." Přátelsky se na Mei usměji a pozdravím lehkou půlúklonou. |
| |
 | V klidu si sedím na pobřeží a čtu si milovanou knihu, když ke mě přiletí malý klučina. Asi poslíček či co... Čekám, že to bude správa abych někoho vyléčila nebo mu pomohla, ale po chvilce se dozvím, že nikdo nechce uzdravit, nýbrž mě přijali na Atashi. Jsem hodně šťastná a nejradši bych toho klučinu objala, ale nakonec se udržím. Poděkuji mu za dopis a odcházím ke svému obydlí. Bratr na mě hledí prázdným pohledem a i když vím, že z toho nemá radost, tak mě pochválí a přeje mi to. Mířím ke svému pokoji a balím si věci. Moc toho není a tak vyjdu z větší taškou. Ani velká, ani malá. Obleču si zelenou tuniku a pohodlné pláťáky a neposedné lokny jsou staženy do pevného drdolu. Takhle vyšňořená jdu na místo setkání, ale ještě se rozloučím s bratrem. Tak tak udržím slzy a odcházím. Jakmile dojdu na místo, tak vidím osoby, které se mnou budou cestovat. Zajímavé.. Dojdu k nim a přátelským tónem je pozdravým. "Zdravím přátelé, jmenuji se Alessa, ale říkejte mi All." Celé to zakončím milým úsměvem a doufám, že nebudu za úplnýho idiota ještě dřív ne%z dorazíme na ostrov... |
| |
 | Zpráva o přijetí na školu Atashi mě opravdu potěšila. První krok k tomu se dostat z toho malého města kde jsem vyrůstala a prozkoumat celý svět. Pozoruji z povzdálí skupinku, která má nejspíše namířeno na stejné místo jako já. Přehodím si přes rameno pytel, ve kterém mám jen pár kusů oblečení. Nikdy jsem toho nepotřebovala moc a vyrůstala jsem spíše sama než pod tvrdou rukou rodičů a jejich rozkazů. Jsem zvědavá, jak si zvyknu na přísný režim ve škole. Mé vlnité, rudé vlasy mi rozfouká příjemný přímořský vánek. Jak já mám tohle ráda. Přeci jen jsem vyrůstala na ostrově a tak mě uklidňuje, že i můj příští domov na několik roků bude zas na tom kousku zemně obklopené vodou. A snad si tu najdu i nové přátelé, se kterými bude zábava. Rázným krokem se vydám ke skupince a až v hloučku se zastavím. Každého si pořádně prohlédnu zkoumavým pohledem. Tak co tu zatím máme. Pár urozenejch Moc pěknýho chlapa. Všimnu si polonahého muže s dlouhými vlasy. Hmmm zřejmě víc hezkých chlapů. Zjistím při dalším zkoumání. A pár holek co vypadají celkem normálně. „Ahoj, Já jsem Gaia! Zdá se, že máme společnou cestu.“ Roztáhnu rty do veselého úsměvu a doufám, že se se mnou někdo začne bavit. |
| |
 | Pomohla jsem odnést své zavazadlo do podpalubí. Nemám sebou příliš mnoho věcí, ale ani příliš málo - pokusila jsem se vybrat spíše Ty věci, které budu potřebovat a věci, jež jsou pro mě důležité. Teprve pak jsem opustila svůj domov, místo kam už se nejspíše nikdy nevrátím. Zaplatit za koně, který by mi s mým břemenem pomohl pro mě nebyl zase takový problém, i přes to však byla cesta velice náročná a dlouhá. Předtím než opustím loď, abych ještě jednou ucítila pevnou půdu pod nohama se opřu o zábradlí lodě a zadívám se do hloubky moře. Voda mi nevadí, moře jsem už ve svém životě viděla, ale nikdy jsem nebyla na lodi. Tvářím se naprosto klidně a vyrovnaně, ale ve svém cítím něco podivného...snad vzrušení, touhu po dobrodružství. Nakonec vytáhnu z vaku na opasku jeden peníz a hodím ho do moře. ´Pro štěstí´ pomyslím si. Opustím loď. Přiznávám, že cítit pod nohama zemi je neuvěřitelně příjemné. Loď se tak zvláštně houpá a vlní a to jsme ještě v přístavu. Vydám se směrem ke skupince přibližně stejně starých lidí jako jsem já, avšak zastavím se v úctyhodné vzdálenosti od nich. Lehce si je přeměřím pohledem, momentálně k nim necítím žádné sympatie, ale třeba se to časem změní. Tak nějak jsem ráda, že oni si mě nemůžou prohlédnout stejně dobře jako já je, protože mě celou halí černý plášť, kápí mám staženou přes hlavu a sahá mi až do obličeje. Zadívám se do vody před sebou a pak už věnuji svůj pohled opět jen moři, které mě svým způsobem fascinuje. Zobrazit SPOILER |
| |
| Protože nemám co na práci, a meč už nabrousít ani vyčistit víc už prostě nejde, tak se vrhnu na pozorování ostatních. Ze začátku mezi nimi není nikdo zajímavý. Za nedlouho se dostaví holka v hezkém oblečení, a ihned se dá do řeči s onou "princezničkou" která tu byla už dřív. Někoho prostě nikdy nepochopím. Proč se tahat s tolika zbytečnými věcmi. Člověku přece stačí jeden, maximálně dva páry oblečení. Na co si toho sebou brát víc? Krásné oblečení se stejně příliš nehodí k nošení, a časem se zníčí. Přece nepotřebujete drahé oblečení aby jste měli úctu ostatních. Moji rodiče nosili prosté hávy, a přesto si jich všichni vážili. To samé dělali starší ve vesnici. Tohle prostě nikdy nepochopím. Chvíli se nic neděje, a tak si mám čas prohlédnout i ostatní. Chlapík s melíry...chlapík s lukem,...Nic zajímavého. Potom mojí pozornost upoutají dvě dívky které příjdou téměř současně. Jedna má na hlavě dost zajímavou čepici. Lidskou lebku. Ta druhá je pořádný kus ženský. Je hezká, a vypadá že se se svým mečem umí ohánět. Klasická barbarka. Takových bylo pár i v naší vesnici...ale žádná tak pěkná. hmmmm...ta by stála za hřích. Gaia.....zvláštní pojmenovat někoho kdo roznáší smrt, po bohyni života a přírody. Pravda je že moji rodiče se taky moc netrefili. Nikdo nemůže vědět co z nás nakonec bude. Odložím meč a pozdravím...Zdravím tě. Mé jméno je Laros Eldmer. Řeknu a podám Gaie ruku. |
| |
| Postávám co nejdál od vody a snažím se zachytit jakékoli teplo z paprsků. Je mi zima. Teplota tady se ani náhodou nepodobá horku, na které jsem byla zvyklá. Nemám na to oblečení. Nějaké si budu muset opatřit. Bílé šaty z jemného materiálu podobnému hedvábí a krajek rozhodně nejsou dostačující. Nemají rukávy ani ramínka a černý lehký plášť taky moc nezahřeje. O botech ani nemluvím. Doma by mi v tom bylo vedro. Stěžuju si v duchu a tiše zanadávám na rodiče. Taky mi mohli něco říct. Třeba – promiň Mei, ale měla by sis vzít něco jako kožich nebo aspoň kalhoty, protože ti tam umrzne zadek. To ani nemluvím o tom, že brát si bílé šaty na cestu byla pěkná blbost. Když se dostatečně polituji, upřu svou pozornost na ostatní. Při pohledu na chlapce s odhaleným hrudníkem mě zamrazí. Vypadá, že je mu teplo. Tiše mu závidím, zatímco sama klepu kosu a pokračuji v pozorování. Zatím všichni vypadají příjemně. Trochu sebou trhnu, když vedle sebe ucítím něčí přítomnost a uslyším něčí hlas. Velké tmavě zelené oči dokořán a plné rty trochu pootevřené překvapením. Pozoruji ho a pak mi dojde, že na mě mluvil. No jo, konverzace. „I mě těší.“ pokynu hlavou na pozdrav. „A děkuji…“ Rozpačitě sklopím oči a pak pokračuji. „ale podle mého názoru bych svůj vkus měla přeorientovat na něco trochu… teplejšího.“ Zvednu oči zpět k jeho tváři a přitáhnu si plášť blíž k tělu. „Při cestování jsem opomenula změnu klimatu.“ Zaculím se. A pak přátelsky vztáhnu ruku. „Jmenuji se Mei.“ |
| |
| Po tom co nikdo nereaguje na oslovení si chvíli hraju s lukem a šípy v rukách, a pozoruji naproti stojícího muže co brousí meč.Poté k nám přijde rudovlasá barbarka ,která se snaží o to samé zahájit nějakou komunikaci, za chvíli zjistím že se jmenuje Gaia a muž s pravděpodobně dostatečně nabroušeným mečem je Laros. Fajn, tak tyhle dva vypadají přátelsky aspoň. Pomalým krokem zamířím k nim, mezitím si odendavám kápy na záda aby mi bylo vidět do obličeje. Zdravím Gaio, mé jméno je Ynnus, samozřejmě i tebe Larosi, pokud vám to bude víc vyhovovat můžete mi říkat Ynne, usměju se na oba dva a podám jim ruku |
| |
 | Nevnímám nikoho z okolních lidí... vnímám jen svůj vlastní vnitřní hlas a doufám, že se co nejdříve vydáme na cestu. Chci tohle mít už za sebou. Ale přeci jen tu máme zajímavou skupinku lidí. Ah... stresuji se tím, že jich tu je moc?... co teprve až dorazíme na univerzitu. Nakonec se rozhodnu všechny si aspoň po očku prohlédnout a to pořádně pečlivě...zapamatuji si každý vlas, vrásku, záhyb oděvu a na to mi stačí pár sekund. Hlad.... začínám mít hlad.. |
| |
| Zatímco se tam tak vybavujete a seznamujete se, se nebe začalo zatahovat. Netrvalo to ani chvilku a spustil se ohromný liják. Do toho se zvedne vítr, takže výsledek je nepříjemný a studený. V přístavu už jsou jen tři lodi, ostatní stihly odplout – snad je bouře nezastihla též. Na vaší lodi mezitím kmitá posádka sem a tam v práci. I kolem vás se míhají lidé, ať už zdejší nebo cizí, kupci nebo měšťané. Když se rozhlédnete, vidíte Aethiské doky. Dlážděné nábřeží dlouhé aspoň kilometr – na jedné straně opravna a výrobna lodí, na druhé voda. Většinu přístavu tvoří malé rybářské chaty, domy pro dělníky, a támhle je dokonce krčma! Zdá se, že se lidé běží před deštěm schovat právě tam. Nebe pročíslo několik blesků, vzápětí následované ohlušujícím hromem. Zdálo se vám, že se i země zatřásla a moře se vylévá z okrajů. Vaše oblečení je už touto dobou notně promáčené. |
| |
 | Přístav Stojím v přístavu ve skupince dalších cestujících. Někteří z nich budou možná mými budoucími spolužáky na univerzitě. Moc se tam těším. Zbývá tak hodina do vyplutí. Nenápadně si prohlížím postavy kolem sebe. Nenávidím plavení po moří. To houpání. A hlavně abychom nechytli na moři nějakou bouři! Už abychom byli v cíli na pevnině. Začíná pršet. A nebe osvětlují blesky. A zaduněl mohutný hrom. Zabaluji se do svého cestovního pláště, abych se alespoň trochu ochránil před deštěm. a je to tady! Jako bych to předpověděl! Bouřka! Mám z toho náramnou radost! Opravdu! Nesnáším bouřky! Opravdu ideální počasí na plavbu na moří! Začínám být promočený na kost a kůži stejně jako ostatní přítomní. Vzhled: Zobrazit SPOILER |
| |
| Přístav Nad dívčinou zmínkou o nevhodnosti jejího oblečení se pousměji. Nabízenou ruku jemně přijmu do své a lehce se dotknu rty kloubů jejích prstů, než ji opět propustím. "Alistair de Gallandia k vašim službám." Představím se plným jménem než pokračuji. "Bohužel můj plášť už je uložen na lodi, takže Vám nemohu nijak výrazně pomoci ..." Pak se mi o čelo rozbije obrovská kapka rychle následovaná další a další a dříve než se naděju je průtrž mračen v plné síle. Krátký pohled k lodím, kymácelící se tak divoce až mám obavy, že se převrátí a dále se nerozhoduji. Vyplout v tomto počasí by mohl jen blázen, protože jediný špatný závan větru může rozbít loď o pobřeží dřív než se dostane na volnou vodu. "S dovolením." Uchopím Mei za předloktí a začnu ji lijákem vést k relativnímu teplu a bezpečí hospody. "V tuto chvíli už na vhodnosti oblečení nezáleží." Pronesu konverzačním tónem zatímco mne proudy vody promáčejí na kost. |
| |
| Hodí na sebe zelený plášť s kapucí, kterou si ihned natáhne. "Paráda to počasí." Houkne jen tak do větru. Zamyslí se nad tím, jestli je vůbec rozumné v tomto počasí vyplouvat. Pak se v duchu modlí k elfské bohyni počasí. |
| |
| Stojím tam jako solný sloup, když začne pršet. No paráda.. Nevím jak ostatní, ale já mířím k hostinci, kde je rozhodně lépe než tady. Cestou k budově si chráním hlavu kloboukem i když to výrazně nepomáhá. Rozrazím dveře a kouzlem se osuším. Když dojdou i ostatní, tak je taky osuším. Trochu se upravím a sednu si ke stolu u okna. Je dost velký, aby se nás tam ještě paŕ vlezlo, ale rozhodně ne všichni. Objednám si korbel medoviny a koukám na deprimující počasí, tam venku... Zobrazit SPOILER |
| |
| Že začalo pršet bych si nevšimla kdybych zrovna nesledovala hladinu moře, jelikož mě celou halil plášť, jež mě před deštěm chránil. Vzhledem k jeho nepromokavosti jsem si mohla dovolit ještě chvíli stát na pobřeží a sledovat hladinu, na které kapky tvořila malé kroužky, jež mizeli v dáli. Nakonec se však rozpršelo takovým způsobem, že i já pocítila, že budu-li zde stát ještě dlouho nebude mokrý jen plášť, ale i oděv pod ním. Rozhlédla jsem se a zjistila, že ostatní míří do nedalekému hostinci. Ještě chvíli váhám a pak se neochotně vydám stejným směrem jako oni. Když vejdu do krčmy. Rozhlédnu se kolik je zde lidí, a všechny si přeměřím zvídavým pohledem. Nakonec svou kápi sundám a odhalím, tak svou jemnou tvář. Mé normálně ledově modré oči jsou momentálně na krajích lehce rudé, působí to jako jakési rudé rámování modré duhovky. Dlouhé bílé vlasy, které mi sahají až do pasu jsou momentálně zapletené do jednoho tlustého copu, což je na cesty praktičtější. Nevýhodou tohoto účesu je, že odhaluje mé pološpičaté uši. Začnu se soustředit, nashromáždím dostatečné množství energie, takové jako bych chtěla vyvolat plamen, ale místo ohně vzniká jen žár/teplo, jež suší můj plášť. Když je můj plášť suchý, usoudím, že pokud zde mám zůstat bude asi nejlepší volba když si přisednu ke svým budoucím spolužákům. "Můžu?" otáži se dívky, která před chvílí zabrala stůl a sama se posadila k oknu. |
| |
| Sedím a pozoruji kapky deště, když uslyším hlas jedné ze společnic. "jistěže" usměji se a chvíli na ni jen tak hledím. Nezdvořáku! vyhubuji si a zase se zahledím k oknu, ale po chvilce se rozpovídám. "Ahoj, tak já jsem Al. Pocházím z Tiraky. Krásné místo, kde žijí amazonky. A co ty ? Ty přicházíš z jakého místa ?" Vyloudím ze sebe úsměv, který vypadá jako kdyby mě něco bolelo a opět si připadám jako naprostý idiot... |
| |
| Popravdě, že mi nabízenou ruku políbí, jsem nečekala. Zamýšlela jsem si s ním rukama potřást, takže jeho gesto mi úspěšně na tváři vykouzlí ruměnec. Který je ovšem stěží vidět přes barvu mé pleti. „To je v pořádku, nezamýšlela jsem -“ ani jsem nestačila dokončit větu, když se strhnul liják a bouřka. „To snad ne.“ pronesla jsem směrem k nebi a ve vteřině jsem byla promoklá na kost. Bílé šaty prosvítaly, jako kdybych na sobě neměla nic. Stáhnula jsem si mokrý plášť těsněji k sobě. Masa vody jako kdyby ožila a snažila se z vody vyhnat všechny lodě. Naskočila mi husí kůže. Napůl ze strachu, který ve mně moře vyvolalo a napůl ze zimy. Foukal fakt hnusně studený vítr. Nadskočím, když uvidím první blesky. „S dovolením.“ Ucítím Alistairovu ruku na svém předloktí. V tom dešti skoro nic nevidím, ale mohu říct, že se blížíme k… hostinci? „V tuto chvíli už na vhodnosti nezáleží.“ Nedalo mi to a musela jsem začít smát. „Očividně.“ Přikývnu s úsměvem a volnou rukou si přidržuji plášť co nejblíž u těla. Konečně dojdeme do hostince, kde je aspoň trochu teplo. A jsme osušeni. Podívám se na dívku, která za to mohla, a vděčně se na ni usměji. Zanedlouho přijde i další naše budoucí spolužačka. Chvilku váhám, ale pak přistoupím k nim. „Nevadí, když si také přisednu?“ sundám si kapuci a odhalím dlouhé sněhově bílé vlasy, skrz které vykukují moje zašpičatělé uši. Podívám se směrem k mému doprovodu, zda si také hodlá sednout a pak se otočím zpět na dvě dívky. „Jmenuji se Mei Ray’Ash.“ Přátelsky se na ně usměji. |
| |
| Posadím se naproti dívce, která se mi představí jako Al. Chvíli mě pozoruje, což mi není zrovna příjemné, ´To by mě zajímalo co ti vadí... Smíšený původ, který prozrazují mé uši? Bílá barva vlasů? Mé oči?´ při poslední myšlence se mi bezděčně rozbuší srdce. Když se opět začne dívat z okna, trošku se uklidním. Dokonce se donutím se představit, "Jmenuji se Annis. Přijela jsem z Nifmahu." Když se k nám přiblíží další dvě postavy. Bělovlasá žena v dlouhých bílých a velmi nepraktických šatech a muž, který vypadá že k ní patří. Opět skryji svou tvář pod již suchým pláštěm, minimálně se tím vyhnu dalšímu nepříjemnému pohledu. |
| |
| Páni takže kladná odezva. Pomyslím si, když se ke mně vydá ten dlouhovlasý fešák a představí se mi. „Gaia, Quirina,“ přijmu nabízenou ruku a pevně stisknu, při tom nasadím uličnický úsměv. Jo ten se mi líbí. Očima hltám jeho nahý hrudník. Poté se otočím k lučištníkovi, který se připojil. „Gaia Guirina,“ zopakuju a přijmu nabízenou dlaň, když v tom, najedou, začne pršet. „Teda nevím jak vám, ale mě déšť nevadí.“ Nastavím tvář kapkám a vesele se zasměji. „Ale vypadá to, žen jen tak neodplujeme.“ Skepticky si prohlédnu rozbouřené moře a blesky protínající nebe. „ Takže chcete tu stát nebo se někam schováme?“ Ohlédnu se po ostatních, jenž odcházejí do bezpečí hospody. |
| |
| Gaia příjme mou nabízenou ruku, a znovu se představí. Hmm...stisk má pořádnej...to se musí nechat. Pomyslím si a stisknu jí ruku o nic menší silou. vzápětí se k nám připojí onen chlapík s lukem, který se následně představí jako Ynnus. Než se ale můžeme dát do řeči, tak začnou padat první kapky deště. Na obzoru se začnou objevovat blesky, a v dálce zazní hrom. Než se stihneme nadát, tak lije jako z konve. Mě moc déšť taky nevadí. Stejně na mě nemá moc co zmoknout. Takže je to na vás. Klidně bych tady ještě byl, a potom bych to šel zapít. Řeknu s úsměvem. |
| |
| Ještě že cestuju na lehko nemá mi tu co zmoknout, řeknu si když začne lejt jako z konve. Vyslechnu si oba společníky a po chvilce zamyšlení dodám: To jsme na tom úplně stejně, ale řekl bych pokud to nepřestane tak časem bude nejlepší řešení najít nějakou střechu nad hlavou, myslím že máme na výběr z hospody kam všichni zmizeli, nebo se projít a najít něco jiného? Já osobně bych se šel porozhlédnout, aspoň tu nebudem stát na fleku... Při tom si nasadím kápy, za účelem aby aspoň trochu chránila před deštěm, moc to nepomáhá proti mokru, ale aspoň mi ty kapky bubnujou menší silou na hlavu... |
| |
| „Šla bych se projít,“ porozhlédnu se po rybářských domcích. „Jo na rozbouřené moře je krásná podívaná, připomíná mi to můj rodný ostrov.“ Až pozdě si uvědomím, že jsem to řekla nahlas. Na tváři mi to vytvoří jemný rumnělec. „Tak, odkud jste přijeli?“ začnu vyzvídat a vyrazím kupředu v pomalé chůzi. |
| |
| Další osůbka si chce přisednout a s radostí v hlase svolím. Odtrhnu pohled od okna a vidím tam další půlelfku. zajímavé.. Představím se a dopiji si medovinu a zírám na rozbouřené moře. "pokud mě omluvíte, tak se teď půjdu projít" Vstanu a překročím práh hospody. Plášť je odolnější, ale i tak nezůstanu v suchu, ale to mi zas tak nevadí. Na pobřeží vidím několik osob a zamířím k nim a vidím.. Gaiu. "Ahoj to jsem já Al. To je náhoda" Opět se usměji a i když tak nevypadám, tak jsem šťastná, že vidím známou tvář. |
| |
| Můj obličej se rozzáří, když na mě promluví Al. Je to už nějaká doba co jsem ji naposled viděla, ale přeci jen si ji stále pomatuji ano, město na ostrově na kterém jsme vyrůstali, není zas až tak velké a všichni se tam znají. „Ráda tě vidím Al.“ Roztáhnu rty do širokého úsměvu. „Už je to doba co jsme se viděli.“ Ohlédnu se na své mužské společníky. „Jdeme se projít, přidáš se?“ Najedou, ve mně trkne a já si vědomím svou neomalenost. „Ehmm no tak tohle je Laros,“ mávnu rukou k dlouhovlasému elfovi. „A tohle Ynnus,“ udělám to samé gesto k druhému chlapci zahalenému v plášti. |
| |
| K mému štěstí mě pozná a vypadá to, že mě i ráda vidí. Oddechnu si a jsou mi představeni dva pánové. Oba dva si prohlédnu a taky se představím "Ahoj, já jsem Al a pokud mohu, tak se ráda přidám" Pousměji se na ty dva pány a jdeme se procházet po pobřeží. Nádherný pohled. Po chvilce se zastavím a trochu si osuším plášť ať není tak moc těžký a totéž provedu i plášťům od mých společníků. Opět se zahledím na moře a i přesto, že k domovu to není blízko, tak si doma připadám. Gaia, přátelé, divoké proudy moře... |
| |
| Koukám na nově příchozí slečnu, a když se chci představit tak mě předběhne společnice barbarka. Docela pěkný pohled na usměvavou slečnu v takhle ošklivém počasí. Těší mě Al, koukám že déšť ti asi taky nevadí? prohodím s úsměvem, Jinak k tvé předchozí otázce Gaio, město Tarkin pokud ti to něco říka, troška na severu.. myslím že když půjdeme podél moře, tak že na kraji města by měla být další hospoda s ubytováním...alespoň budeme mít pěkný výhled na rozbouřené moře... nebo jiné nápady? Kouknu na moře a udělám krok podél pobřeží. |
| |
| Hospoda Vnitřek hospody nás uvítá hutným pachem levného piva, rybiny a všudypřítomné vůně soli. V tuhle chvíli je však jedním z nejpříjemějších míst v širokém okolí. Službu vysušení promočeného šatstva sice dodává jedna z našich spolucestujících, ale o to vřeleji poděkuji za její ohleduplnost. Přesuneme se ke stolu u okna za což jsem velmi rád, protože se sál postupně začíná zaplňovat dalšími lidmi unikajícími před nepřízní počasí. K trojici však nepřisednu a na chvíli se vytratím k výčepu, kde po krátkém, ale o to intenzivnějším vyjednávání ukořistím džbánek s čerstvě svařeným vínem. Můj nos sice vyslovil několik připomínek ke kvalitě vína a vyčichlosti bylinek, na schopnosti zahřát tělo by to ovšem vliv mít nemělo. Při mém návratu je stůl už o jednu dívku chudší, proto na něj postavím džbánek s horkou tekutinou a čtyři pohárky. "Doufám, že se neurazíte." Napřed pohlédnu na každou z mých společnic očekávajíc svolení, než jim naleji. Pak se usadím na volné místo, odhrnu si mokré vlasy z tváře a zavdám si ze svého pohárku. Zajímavé, nečekal jsem že bylinky budou mít ještě tolik síly. |
| |
| Hospoda Chvíli mlčím, jelikož mě gesto muže, jehož jméno stále ještě neznám velmi překvapilo. Nakonec však přikývnu a nechám ho, aby pohár naplnil vonící tekutinou, "Děkuji," Mé díky jsou upřímné, jelikož i když mi zima není, nápoj pro zahřátí mě velmi láká. Chvíli zkoumám barvu svařeného vína a užívám si tepla, které se ze džbánku přenáší na mé dlaně. Nakonec víno ochutnám, na můj vkus je poměrně trpké, rozhodně si však nestěžuji, jelikož příjemně prohřívá celé mé tělo. Uvědomím si, že půlelfka v bílých nepraktických šatech už se představila, zatímco mé jméno zatím ani jeden z přítomných nezná. Nejspíše by mi to bylo jedno, ale svařené víno bylo milým gestem na seznámení, takže nakonec řeknu: "Jmenuji se Annis." Nevím zda bych neměla říct ještě něco, ale Co jim o sobě mám říkat? |
| |
| Ukázalo se že můj názor na déšť sdílí víc lidí. Zrovna když se domlouváme na tom že se půjdeme projít, tak se k nám z hospody připojí další holka. Ta s lebkou na hlavě. Přestaví se jako Al, a než stihnu cokoliv vykoktat, tak nás představí Gaia. Dle rozhovoru kterou spolu vedou se dá usuzovat že se znají. Po tomto krátkém rozhovoru se všichni vydáme na procházku po pobřeží. Užívám si pohledu na rozbouřené moře. Moře jsem před tím viděl jen jednou, a to bylo klidné jak jezero. Teď to naopak vypadá že žádná loď vůbec nepojede. A to mě příliš netěší. Naopak se těším z příjemného pocitu kapek vody dopadajících na mojí odhalenou hruď a ruce. Už je to vážně dlouho co jsem se jen tak, procházel deštěm. Na Ynnusův návrh, zareaguji až s mírným spožděním. Myslím že zakončit tak naší cestu by bylo docela příjemné. I když rozhodnutí je hlavně tady na slečnách. Řeknu s širokým úsměvem. Usměv se na mé tváři moc často nevidí, ale dnes mám naprosto skvělou náladu. Jen doufám že mi jí něco nezkazí. |
| |
| Neposlouchám nic ani nikoho. Jsem skoro uzavřený do sebe. Když ucítím první kapky deště, skloním hlavu k zemi. Mám hrozný hlad....ale.. eště to vydržím. Jakmile je mé oblečení uplně promáčené, tak moc, že už i mé tělo tě uplně mokré tak naskakuje mi husí kůže, je mi to dosti příjemné. Kapky vody stékávají i z mích vlasů...cítím každou kapku, co po mě stéká. Popojdu k zábradlí na lodi a jen se opřu. Blesky mi hrají jako nějáká hudba... zaposlouchávám se do nich.. i do toho zvuku bubnucíjíc kapek deště o zem a vodu kolem. Je mi jedno, že někam jdou... á nechci a tak stojím na místě a pomalu strácím myšlenky. |
| |
| „Ne tam to neznám,“ odpovím, když mi Ynnus poví odkud pochází. „Ale rozhodně bych se tam chtěla podívat.“ Dodám. Ano opravdu bych se tam chtěla podívat, chtěla bych prozkoumat celý tento svět. „Já jsem taky pro Ynnusův nápad.“ Přitakám Larosovi a čekám, jak se rozhodne Al. Jsem tak ráda že je tu někdo koho znám. Všimnu si Larosova úsměvu, nevypadá na někoho, kdo by se smál často, zřejmě má dobrou náladu. Když se nad tím tak zamyslím tak já mám dobrou náladu skoro vždy a když mi jí něco pokazí, musí to být opravdu něco strašného, ne takovýhle liják jako je dnes. |
| |
| Stojí nedaleko Torhiela, nějak nemá chuť se připojovat k ostatním a sleduje bouřku. Vůbec nemá ráda hostince, představa, že by tam měla přečkat bouři se jí vůbec nelíbí. Na deštivé počasí je naštěstí zvyklá, takže se nikam nehrne a tiše si zpívá píseň, která vypráví o válce a utrpení. |
| |
| Hospoda "Alistair de Gallandia. Je mi potěšením Vás poznat slečno Annis." Na poslední chvíli zastavím svou úklonu, takže si nerozrazím čelo o hranu stolu. "Musím přiznat, že mne překvapilo kolik studentů je elfského původu. Sličný lid ve zdejší zemi není nijak běžný, ale zdá se, že pro hrdinskou univerzitu má velmi dobré předpoklady." Takřka mimoděk během řeči vyjmu loutnu z jejího ochranného obalu a začnu otírat a vylévat všudypřítomnou vodu. |
| |
| Ynnusův nápad se mi líbí a ráda souhlasím. "Jistě, velmi ráda". Usměji se a všimnu si i Larosova úsměvu, který vidím poprvé. Vyrážíme na cestu, kde panuje dobrý nálada, za kterou jsem hodně ráda. Několikrát poosuším pláště společníků a samozřejmě i můj a svým společníkům vyprávím různé příběhy. Gaia některé zná, ale ani to mi nezabrání vyprávět o našem ostrově, o podmínkách. které tam panují a o všem co mi přijde na jazyk. Silně dofám, že je tím neotravuji, ale příběhy zkrátka miluji. nesnesla bych kdybych se o ně nepodělila... |
| |
| Jen, co se posadím, tak Al odchází. Nemůžu říct, že mi to není líto. Chtěla jsem si povídat. Alistair zatím někam odešel a já tam zůstala s dívkou, která si raději schovala tvář do kápě. Maličko pozdě, protože jsem si ji stihla prohlédnout, když přišla. Byla také půlelf. V duchu jsem měla radost. Nejsem jediná. Její oči měly také zvláštní a skoro nepřirozenou barvu. Byla vážně krásná. Za krátkou chvilku se vrátil Alistair se… svařeným vínem. Popravdě jsem to ještě nikdy nepila. Slyšela jsem o tom, četla jsem o tom, ale rodiče mě nikdy nenechali se toho napít. S úsměvem přijmu nabízený pohárek. Chvilku tekutinu pozoruji a pak se opatrně napiji. Horké, trpké… ale dobré. Po nějaké chvilce dívka naproti mně promluví. Annis. Zopakuji si v duchu, abych její jméno nezapomněla. Pak se slova chopí Alistair. Elfského původu. Zazvoní mi v uších jako ozvěna. „Elfského a napůl lidského původu.“ Doplním velmi tiše. Pak ale pobaveně pozoruji, jak ze své loutny vylévá vodu. „Hrajete na loutnu?“ zeptám se ho. Ovšem bylo by divné, kdyby ji táhnul sebou a neuměl na ni hrát. |
| |
| Nadšený, že všichni souhlasili s mým návrhem pokračuji v chůzi podél pobřeží rozbouřeného moře . No sice si většinu z těch historek co Al povídá nepamatuju, ale sem rád, že někdo mluví a není ticho. Vděčně se na Al usměju, že jsem rád že tu je, současně doufám, že si toho alespoň všimla protože v mé kápy toho moc vidět není. No sem zvědavý, kdy budeme moct vyplout, a vůbec jak snášíte plavby po moři? zeptám se nyní už opět s pohledem na moře s velkými vlnami tříštícímy se o přístavní doky. |
| |
| Nadšeně poslouchám Al a příležitostně doplním nějaké nepřesnosti v jejím vyprávění. Při tom po očku sleduji naše mužské společníky. Ne že bych nebyla upovídaná to, jsem až moc, ale přeci jen je příjemné poslouchat vyprávění Al o našem životě na ostrově. Já osobně si myslím, že zítra, odpovím na Ynnusovu otázku a zahledím se na moře. Plavba mi nijak nevadí, už několikrát jsem si udělala okružní jízdu okolo našeho ostrova. Trochu se zašklebím, když si vzpomenu, při jaké události to pokaždé bylo. Ano, dostávat se do problémů byla jistá moje specializace, aneb strkat vždy nos do něčeho po čem mi nic není. Nebo snad vyvolat nemístními řečmi bitku. Jsem svéhlavá a chci si dělat co chci a není se čemu divit přeci jen jsem z kmene Amazonek a ke všemu jsem vyrůstala bez rodičovského vzoru, takový samorost. Sama pro sebe se tiše zasměju, i když to ostatní nepochopí, možná až na Al. Některé mé výpravy určitě absolvovala se mnou a právě před chvílí o nich vyprávěla. |
| |
| Hospoda "Ano. I když jen pro potěšení, proto mé dovednosti nejsou hodny srovnání s pravými minstrely." Pousměji se zatímco pohladím dřevo mého nástroje, když se mi jej podaří uspokojivě usušit. "A co se smíšené krve týká ... o to zajímavější je celá tato situace." Zkusmo lehce drnknu jednou strunou, takže je její zvuk sotva slyšitelný v hovoru, přesto se zamračím a poutáhnu ladící kolík. "Jsou tvory protikladů. Kvůli nedůvěře jednotlivých ras nenáviděni. Přitom zrozeni z lásky dost silné, aby tuto překážku překonala." Zkusím další strunu a pak další. "A nyní se ukazuje že jsou nejvíce vhodni stát se hrdiny." Zahraju sokoro neslyšný akord. "Musím přiznat, že je to velice vhodné. Málokdo by mohl být více nezaujatý ve svém budoucím úkolu. Nemyslíte?" Odložím loutnu bokem a znovu se napiji ze své číše. |
| |
| Pouze skoro bezduše stojím na místě, poslouchám hudbu deště a zpěv Siglinde mi zní spíš jen tak tiše v pozadí jako zvuk z daleké jeskyně. Dlouho jsem nejedl...doufám, že na lodi něco bude. Dívám se do země a obličej mi kryjí mé bílo černé zmoklé vlasy. Po rtech mi stéká voda na bradu a odtud zkapává dolů. Nedělám nic... jen se opírám s rukama podel těla a vypadám skoro jak figurína. |
| |
| Když Mei podotkne, že je zde více studentů smíšené krve a ne čistě elfské ani lidské, nechává mě to naprosto chladnou. Nevyjádřím se k tomu, ale ani nepopřu, že tento fakt se týká také mě. Za svůj smíšený původ jsem se nikdy nestyděla. Jsou lidé a elfové, kterým toto mezirasové křížení nevadí a jsou tací, kterým vadí. Je to přirozené, vždy to tak bylo a vždy to, tak bude. Jeho vysoké smýšlení o této problematice mě minimálně zaujalo, "Myslím, že pokud máte pravdu, tato vhodnost se časem sama projeví." Mnohem více mě však zaujala loutna, ze které Alistar začal vylévat vodu. Zvědavě jsem si nástroj prohlédla. Musím přiznat, že jsem loutnu politovala, vím jak hudební nástroje nemají rády vodu. Sama jsem se nikdy na žádný hudební nástroj hrát nenaučila, byla jsem učena v jiných dovednostech. Za jediný svůj umělecký dar považuji svůj hlas, který dokáže dodat kouzlo starým elfským písním. Velmi miluji hudbu, chvíli jsem doufala, že předvede své umění a zahraje na ni. K mé lítosti ji nakonec odložil vedle sebe. Zamyšleně se zadívám z okna, venku stále prší, nutno říci, že ne málo. I když se v mořeplavectví nevyznám, je mi jasné, že v tomto počasí by z přístavu vyplul jen blázen. "Dnes už nejspíše nevyplujeme," přemýšlím nahlas. Je možné, že se pletu, přeci jen je možné, že se situace ještě změní. |
| |
| Alessa, Ynnus Angmar, Gaia Quirina, Laros Eldmer Krčma Mezitím, co si tak povídáte, dorazíte k dalšímu hostinci. Vypadá hrozně, hůře než jste si představovali a ještě hůře, než ten předchozí. Je to takové malé cosi, silně připomínající rybářskou chatrč, která přežila několik záplav. Všude visí sítě a povalují se kosti a jiné odpadky. Vzduch je cítit po rybině. Hned, jak vejdete dovnitř, zarazí vás k tomu ještě pach soli, alkoholu, potu a špíny – to vše najednou. Ale hospodský vypadá jako milý muž, navíc na baru je volno tak akorát pro vás. Je vám od pohledu jasné, že hosty budou zejména námořníci a dělníci z doků.
Alistair de Gallandia, Annis Heria Mano, Mei Ray’Ash V hospůdce Od chvíle, kdy jste vstoupili se na vás obrátil nejeden zrak. Hosté jsou lidé ze všech možných koutů světa i města – kupci, námořníci, dělníci, měšťané, i pár pochybných identit tu najdete. U stolu vedle vás sedí stařík. Kůže do tmava opálená, vlasy a krátce střižené vousy vybělené sluncem. Tvář má ošlehanou větrem a jeho oči světlé skoro jako jeho vlasy. Při podrobnějším pohledu si všimnete obrovské jizvy táhnoucí se přes pravou polovinu obličeje. Tento muž se doslova topí rumem a poslouchá vás. Chvíli vás i pozoruje, pak se rozhodne vměstnat do rozhovoru. Bez optání si přisedne k vám a zavdá si. Pokývnutím pozdraví a žvatlavě spustí: ,,Kampak má taková společnost namířeno? ‘Ste mladý maso, řek‘ bych teda, že na škólu, žé? No, venku je pěknej berserk, ale to se spraví. Musíte jet už ‘neska, zejtra byste nedopluli,“ hlučně se rozesměje a znovu se napije. |
| |
| I přes nepříjemný zápach a ne zrovna hezké okolí vstoupím do hospody a vydám se rovnou k hostinskému. Tak hrozné to zas není, na pach ryb jsem přeci jen zvyklá. Zhluboka vydechnu a snažím se nasávat vzduch jen malými doušky. Namířím si to hned k hospodskému, který vypadá vlídně možná trochu zaskočeně skupinkou, která sem přišla, podle námořníků a rybářů usoudím, že turisté tu jsou celkem nevídaný jev. „Myslíte, že bude dnes možné odjet?“ Spustím na něj hned a poukážu na nevlídné počasí tam venku. Celkem ráda bych ještě dnes odjela a nějaké ty větší vlny se dají přežít. |
| |
| Vstoupím po Gai do této né příliš vábné krčmy, ale co viděl jsem už horší místa. Po tom co ihned vybalí na hostinského otázku s možným odjezdem, který se nemá k tomu ji odpovědět, zkusím trošku zaimprovizovaně slušnější reakci. Přeci jenom vypadá mile tak zkusíme být taky milý ne? Dobrý den, potřebovali bychom vědět kdy bude první možnost k odplutí na univerzitu Astahi? A pravděpodobně pokud ne jestli máte volné nějaké pokoje? Koukám na hostinského a doufám, že ho Gai nějak neurazila svojí horlivostí, přeci jenom mám rád déšť, ale že by se mi chtělo vracet se zpět do tamté hospody, to ne. |
| |
| Procházka samotná se ukázala jako velice dobrý nápad. Už jen pohled na rozbouřené moře a déšť dopadající chladivě na tělo stačili aby se člověku zvedla už tak dobrá nálada. Celou cestu Al vyprávěla příběhy ze své, a jak jsem pochopil, i Gainy domoviny. Bylo příjemné slyšet po tak dlouhé době ženský hlas. Cestování v osamocení si vždy vyžádá nějakou daň. Já sám celou cestu mlčím, pouze poslouchám vyprávění ostatních a podivuji se nad jejich výřečností. Už je to vážně dlouho co jsem byl v tak dobré společnosti. Netrvá to dlouho a dorazíme k malé krčmě. Pokuď se ona polorozpadlá chatrč dá tak nazvat. Uvnitř to nevypadá o nic líp. A hlavně to tam je o dost hůř cítit. Vždycky není výhodou mýt elfský čich. Kdybych nebyl zvyklí i na horší, tak bych chvíli stál jako omráčený. Takhle akorát zatřepu hlavou, jako bych ce z toho pachu chtěl oklepat. Už je to dlouho co jsem byl v tak smradlavém místě. Ale co...jsouni horší místa i horší pachy. Zanedlouho se však ukáže že první dojem nebyl, jak už to tak bývá, úplně přesný. Když se odpoutáte, nebo lépe řečeno si zvyknete, od toho pachu a vzhledu, tak vám dojde že je to docela pěkné místo, jako stvořené pro to když veňku zuří bouře a máte lidi se kterými se můžete bavit. Gaia a Ynnus se hned dají do zjišťování možností odjezdu. Samotného by mě docela zajímalo kdy budeme moct odjet. Nemůžu se dočkat až tam budeme....to napětí je skoro nesnesitelné. Pomyslím si. Ač vypadám na klidného člověka, tak uvnitř mě se svádí skryté boje. Přejdu spolu s ostatními k baru. Posadím se, ale dávám si velký pozor jestli předemnou nestojí nějaké pití. Poslední co bych si teď přál je naštvaný a opilí námořník kterému bych zasedl místo. Nějakou pořádnou kořalku hospodo. Řeknu a před sebe na pult položím stříbrnou minci. |
| |
| Do úkrytu před bouří Déšť neustává a molo se začíná vyprazdňovat. Je nejvyšší čas abych se také někde schoval. Odcházím z nábřeží prohlédnout přístav a najít vhodné útočiště před deštěm. V této bouři asi pravděpodobně vyplouvat nebudeme. Možná, že tu budu muse někde přenocovat a vypluje se až ráno po bouřce. Přicházím ke krčmě a vstupuju dovnitř. Pozdravím. "Zdravím ve spolek." Rozhlídnu se po lokále a hledám volný stůl pokud možno u zdi. Sedám si na místo zády ke zdi a čekám až ke mě přijde hostinský nebo nekaká obsluha. Když dorazí, tak si objednávám víno a čaj na zahřátí. Letmo si prohlížím osazenstvo lokálu. |
| |
| Můj pohled ani postoj se doteď nezměnil. Stále stejně "sklesle" hledím do země. Po chvilce ale natočím hlavu do strany a skrze mé vlasy je možno spatřit mé oko, které zamyšleně hledí do strany...není možné určit kam přesně se dívám. Ruce nakonec založím na prsa a přešlápnu, protože už dlouho stojím na jednom místě. Proboha ať už konečně můžeme odplout. |
| |
| Hospoda Když se k nám přiblíží starý opilý muž, má pozornost se naprosto automaticky stočí z mých společníků u stolu k němu, ruka při tom bezděčně nahmatá a pevně stiskne jílec meče, jenž je zcela ukryt pod dlouhým černým pláštěm. Když promluví mé napětí lehce opadne, a ruka svůj stisk povolí, stále je však položena na jílci. Kápě, jenž halí mou tvář mi dává možnost si starce pořádně prohlédnout, aniž by to působilo neslušně a aniž by si on mohl prohlédnout mě. Jeho jizva ve mě budí trochu děs a trochu obdiv, ´Nejspíše prošel nějakým bojem,´ napadne mě. Mám-li být upřímná představa, že budeme nuceni vyplout ještě dnes mě příliš netěší, ne pokud se počasí, alespoň trošku neuklidní. Doufala jsem, že má první plavba po moři bude klidnějšího rázu a vyhneme se nepříjemnému houpání, které by v tomto počasí způsobovaly vlny. |
| |
| Poslouchám Alistaira a v duchu se usmívám. Jsem ráda, že není předpojatý. „Myslím, že všichni, co si prošli něčím hrozným… ať už je to rasová nenávist nebo cokoli jiného… jsou potom více tolerantní vůči ostatním a jejich problémům.“ Přikývnu na jeho otázku. Ať už to byla řečnická otázka nebo ne. Pozoruji, jak si brnká na loutnu a ustrkávám svařené víno. Při poznámce Annis, se podívám z okna. Naskočí mi husí kůže. Jenom magor by v tohle nastoupil na loď… v hlavě se mi začnou vykreslovat nejhorší možné varianty našeho konce v tomhle počasí. Mou chvilku fantazie přeruší žvatlavý hlas muže, co si k nám přisednul. Upřu na něho svou pozornost. Vypadal… zajímavě. Pokoušela jsem se, ze zdvořilosti, nedívat na jeho jizvu a snažila se poslouchat, co říkal. Hladina rumu v jeho těle nejspíš přesahovala hladinu krve, což způsobovalo žvatlání a já mu rozuměla každé druhé slovo. To, co jsem zaslechla, mě zmátlo. „Jak to myslíte, že bychom zítra nedopluli?“ zeptám se a s úsměvem doufám, že bude schopný mi odpovědět srozumitelně. |
| |
| Stojíme před docela hezkým domkem. Spíše chatrčí, kterou obklopuje vůně rybiny. Přejdu práh a Gaia okamžitě začne vyzvídat a jeden z našich společníků se snaží zachránit to, co Gaia zkazila. Nemyslím si, že něco zkazila, ale hostinský vypadá mírně naštvaně. Nevím jestli je nejlepší se do toho vložit a tak jsem radši ticho a když se na mě hostinský podívá, tak se pouze usměji. Sedím si na barové židli a objednám si menší korbel medoviny. Popíjím si a těším se až odjedeme. Asi stejně jako všichni ostatní... |
| |
| Hospoda Přisednušího muže si změřím s nelibostí. Nevadí mi jeho neurozený vzhled, jak by si někteří mohli myslet, dokonce jsem ochotný přejít hutný odér rumu, ze kterého mi trne nos. To že si přisedl bez pozvání či jen představení mi přijde krajně neslušné. Respektuj své starší. S povzdechem se uklidním a zhluboka se napiji svařeného vína. Bohužel jsem tak učinil současně s cizincem, takže to vypadá jako bysme si připíjeli. "Souhlasím s Mei. Nikde jsem neslyšel, že by cesta na ostrov Astahi směla být provedena jen v určitém období. V tomto pošasí vyjet s lodí považuji za holý nerozum." Proč mám z toho muže tak špatný pocit? "Tedy pokud zde není k dispozici mág, který by rozehnal mraky nebo se počasí náhle neumoudří samo." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hostinský vyvalí oči jako by se ho ptala, zda neprovozuje nekromancerskou magii. Pak se otočí k Ynunusovi - bez přestání leští špinavým hadrem sklenici - a odpoví: ,,Na Astahi? Mám dojem, že v přístavu stojí loď, která tam má namířeno..." |
| |
| soukromá zpráva od Gaia Quirina pro Taktéž jako Laros položím stříbrňák na stůl a objednám si medovinu. Vím že tam stojí loď, ale já se ptám jestli se bude ještě dnes dát odploud. Mile se usměji a posadím se vedle Larose. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když se rozhlédneš po místnosti, zahlédneš povědomé tváře z přístavu - očividně tví budoucí spolužáci. I kdybys je neznal, v hospodě se doslova vyjímají svým cizím vzhledem. Mimoděk zaslechneš starce, který si k nim právě přisedl. Poslední, co slyšíš je: ,,Vy nejste zdejší, že? No to víte, začátek Září sem dycky přivane takovej hnusnej vítr a je pak nebezpečný plout na jakýkoli ostrovy." Ven, kvůli špíně na zavřených oknech, nevidíš. Začíná tu být nepříjemný vzduch, který vyplňuje mužovo hlasité chrápání. A jeho poslední slova ti zní v hlavě jako ozvěna. |
| |
| V hospodě (u přístavu) Popíjím víno a usrkávám čaj. Všimnu si známých tváří z přístavu, mých pravděpodobně budoucích spolužáků. Baví se s nimi jakýsi místní starší muž. Zaslechnu část jejich rozhovoru. Takže nebezpečný vítr pokaždé v září, znemožňující plavbu! No super! Máme se na co těšit. Přistupuju k nim ke stolu a oslovuju je: "Mohu si přisednout, viděl jsem Vás již v přístavu a asi máme společný cíl cesty. Jmenuju se Bernard z Ronie. A pocházím z Nifmahu. Můžete mi ale říkat Bene, pokud chcete." Očekávám jejich reakci. Pokud nebudou mít nic proti, tak si přesunu všechny své věci i pití k jejich stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Ynnus Angmar pro Bližší informace asi nemáte? Jinak dejte mi to co má támhle Laros, budu doufat že má dobrý vkus. Ukážu směrem na Larosům nápoj..Já jen tak pokud tu nebyl třeba kapitán té lodi, popravdě komu by se chtělo tma vracet a ptát se ho? Jinak mi sem rovnou dejte klíč od pokoje pokud neodplujeme, samozřejmě pokud máte volný? usměji se na hostinského a vyndám peníze abych podle potřeby zaplatil za pití a podle potřeby i za pokoj. |
| |
| Muž cosi zamumlal a pak se svalil na zem. Začalo se od něho ozývat chrápání a další jiné zvuky, nad kterýma vážně nechci přemýšlet. Moc jsem mu toho nerozuměla, ale to, co jsem pochytila, mě nijak nenadchlo. Nelíbila se mi představa plavení se na moři v tomhle počasí, natož abychom se plavili v počasí ještě horším. Začínala mě bolet hlava. Všudypřítomný zápach, hluk a do toho ještě svařené víno zavinily, že se mi teď lehce motala hlava. Odkašlu si a opatrně se postavím. „Když mě omluvíte, půjdu se nadýchat čerstvého vzduchu. Není mi tu nejlépe.“ Kývnu na Bernarda a s omluvným úsměvem se zvednu a zamířím ven do deště. Venku mi teplo nebylo a nutno dodat, že jsem byla hned mokrá, ale studené kapky deště mě aspoň trochu probraly. Pomalu jsem šla směrem k lodi, kde jsem měla v úmyslu se otočit a jít zase zpět. Loď se pohupovala ze strany na stranu, jako kdyby to měl být její poslední pohyb. Všimla jsem si člověka, který směřoval na její palubu. Přivřela jsem oči ve snaze na něho zaostřit. Čím blíž jsem šla, tím líp jsem na něho viděla. Začínala jsem v jeho siluetě rozpoznávat jednoho ze svých spolužáků. Aspoň jsem doufala, že byl jedním z nich. Že bychom už měli jít na palubu? Ta představa mě zděsila. Ovšem, jak jinak si vysvětlit, že by dobrovolně vkročil na tu houpající se věc, místo toho, aby stál na pevné zemi, když může. Zamířila jsem proto přímo k tomu chlapci zahaleném v černé kápi. „Um promiň…“ upozorním na sebe a pokusím se ho zastavit. Podívám se směrem k lodi a pak na něho. „Říkala posádka něco? Máme jít na palubu?“ mile se usměji. „Abych dala vědět ostatním.“ Doplním nakonec. Šaty touhle dobou opět totálně promočené. |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Průpovídka staříka mi náladu přílič nezlepší. Pokud se počasí neumoudří a vyplujeme, bude to nebezpečná cesta a pokud nevyplujeme, tak nedorazíme. Chvíli zvažuji zda spícího muže neprobudit. Vyzvědět na něm zda ten nedobrý vítr neustane později, ale při množství alkoholu, který čiší z jeho dechu se i mě motá hlava. Zde už se nic dalšího nedozvíme. Odchod Mei sleduji s mírnými obavami proto s nedopustím ještě než zmizí za dveřmi za ní zavolat. "Buďte opatrná." Pak už se plně věnuji nově příchozímu. "Alistair de Gallandia a zde je slečna Annis." Naznačím k v kápi zahalené dívce. "A klidně k nám přisedněte Bernarde. Prosím omluvte našeho spolustolovníka." Jakoby věděl, že se o něm mluví stařík hlasitě zachrápal. "Bohužel co jsme se od něj dozvěděli, budeme pravděpodobně vyrážet i za tohoto nečasu, tak se připravte na nepříjemnou cestu." |
| |
| Muž si ji nejdříve prohlédne, jako by spadla z útesu, ale když vidí peníze, pracně slouží. Na stůl položí medovinu a kořalku. Vypadá to, že už je trošku... přívětivější. ,,Milá dámo. Jestli neodplujete dneska, tak až za dýl jak půlrok určitě.“ Chvilku přeleští sklenici a koukne na Ynnuse. ,,No, nikdo tu nebyl, co by tu taky dělal. A jestli chcete pokoj tak prosím, mám jich tu několik volných. Milostpán by si přál výhled na moře, město nebo doky? Jedno nebo více lůžek? S koupelnou nebo bez?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kolem tebe projde jeden z námořníků. ,,Krásná slečna pluje s námi na Astahi? Jestli jo, tak je na čase se nalodit, milady.“ Zazubí se od ucha k uchu a mrkne na ní. ,,Doufám, že vás tam brzy uvidím, bylo by škoda nechat vás tady a přijet pro vás až bude příhodné počasí. Každopádně za pár minut zvedáme kotvy, takže byste ten nástup měla uspíšit.“ Usměje se znovu a zmizí na lodi.
//šeptat prosím |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Musíme se nalodit. Za pár minut zvedají kotvy.“ Řekla jsem rychle a usmála se. Pak jsem se prostě otočila a spěchala ven. Pryč z toho místa, kde se nedalo dýchat. Řekla jsem jim, co jsem chtěla. Snad se zvedli a šli za mnou. Mířila jsem směrem na loď. Začínalo se mi dělat lehce nevolno. I přes svou tmavou pleť jsem zbledla. Klid. Klid. To přece přežiješ. Ti lidé vědí, co dělat. Je to jejich práce. Určitě by tě nenechali utopit se. S myšlenkami na smrt pomalu nastoupím na loď a hned se pevně chytím zábradlí. Loď se houpe ze strany na stranu. Už abychom vypluli a brzo byli na místě. Prosím. Prosím. Tohle je jako zlej sen. |
| |
| soukromá zpráva od Annis Heria Mano pro Když opilý starý muž usne a začne hlasitě chrápat, dovolím si konečně sundat ruku z jílce meče schovaného pod pláštěm. Jeho slova mě příliš nepotěšila, ale to nejspíše nikoho od našeho stolu. Když mě Alistar představí našemu novému společníkovi, tak lehce pokývnu hlavou na pozdrav, to je však z mé strany vše. Když se začne opět probírat téma odplutí z přístavu, ucítím v žaludku podivné napětí. ´Klid, nebude to, tak zlé jak se na první pohled zdá,´ snažím v duchu uklidnit sama sebe a pokud možno se nedívat z okna více než je nutné. I když se klidná rozhodně necítím, nervozitu na sobě nedávám znát. Po chvíli se vrátí promoklá Mei a oznámí nám, že za chvíli odplouváme, pak opět zmizí do deště venku. S tichým povzdechnutím se zvednu od stolu a přitáhnu si dlouhý černý a naštěstí teplý plášť více k tělu. "Myslím, že je čas jít, pánové," pronesu ke svým dvou společníkům, poté zamířím ke dveřím vedoucím z hospody. |
| |
| soukromá zpráva od Ynnus Angmar pro Nevím jak vy, ale já půlrok riskovat nehodlám? A pomalu vyrazím ze dveří, zatím nespěchám, protože očekávám, že mne brzy dohoní mí společníci. |
| |
| Dozpívala a už jí nebaví být na jednom místě a tak se zajde podívat do té smradlavé hospody, jestli se dozví něco nového, protože má chuť něco dělat a ne jen tvrdnout v dešti. Přede dveřmi si sundá a vyždíme promočený plášť. Když vejde, vyrazí ke stolu, kde stojí Bernard a zrovna se představuje. "No a já jsem Siglinde, nevíte někdo jak jsme na tom s tím odjezdem? Už mě fakt nebaví tu čekat." |
| |
 | soukromá zpráva od Raven Akali Tz´arkan pro Doma na zámku Sedím v křesle na balkóně svého sídla a sleduji výhled na okolí, jemuž vévodí škola, kterou kdysi založil můj "děd". Krásná práce, opravdu. Brzy začne další školní rok, přijede spousta nových rádoby nadaných lidí a zase nebudu mít na svém ostrově klid. Pak dostanu decela bláznivý nápad. co se k nim letos zase přidat? Mohla by to být docela zábava, procházet se po místech, která pomáhal děd vystavět a kterýnm dal své osobní kouzlo. Rozhodnutý, že letos do školy nastoupím jdu dovnitř a zavolám našeho rodinného sluhu a rozkážu mu zzískat vše o škole co se dá a zjistit jak se do ní dostat. Ne načerno, ale jako student. O rodu Tz´arkanů se ale nezmiňovat Řeknu ještě než odejde. |
| |
| Půl roku? Vyvalím oči. Nechám pití pitím a vyrazím za Ynnusem. „Myslím, že by jsme sebou měli hodit, jestli chceme odplout ještě dnes.“ Křiknu na své společníky a rychlou ráznou chůzí vyrážím po nábřeží k lodi. To by opravdu nebylo dobré naši plvdu nestihnout. A jestli se ještě počasí zhorší. Vzhlédnu kriticy k nebi. Ano déšť mám sice ráda, ale na škole chci být co nejdříve. |
| |
| Hospoda Postavím se, dopiji zbytek vína z pohárku a pokynu ostatním u stolu. Je čas vyrazit za dobrodružstvím. Ta myšlenka je spíš ironická než cokoliv jiného při pomyšlení na nepohodlí nastávající plavby, ale upřímně vkládám svou důvěru na um námořníků, aby nás bezpečně dovezli na místo určení. Slečně Mei věnuji poslední bolestný pohled, protože její krásné šaty opět utrpěly těžké promočení. Pak věnuji pohled další nově příchozí. "Alistair de Gallandia k vašim službám slečno Siglinde." Lehce se dívce ukloním a stejným pohybem vyzvednu opřenou loutnu, kterou ihned ukryji v obalu a přehodím si přes rameno. "Zdá se, že loď je právě připravena k odjezdu. Prosím, přidejte se k nám." Vyrazím ke dveřím a čekám na ostatní až dorazí, abych jim je podržel otevřené, než je budu následovat na palubu lodi. MH: Omlouvám se za menší úpravu načasování příchodů postav. |
| |
| Ještě ani nezvednu pohár k ústům, když hostinský odpoví Gaie na její dotaz. Půl roku?! To jako fakt? Sakra...jen doufám že už nevypluli bez nás. Nerad bych tu čekal, nebo scháněl novou loď. Stejně jako ostatní dopiju. Na chvilku se mi zatočí hlava. Uff...není zdravý pít takový množství kořalky na EX... Ahhhh.. Vydechnu a zatřesu hlavou. Tak jdeme ne? Řeknu a rozejdu se směrem pryč. Když jsem spolu s ostatními veňku, tak řeknu směrem k ostatním..Co takhle závod k lodi? |
| |
| soukromá zpráva od Ynnus Angmar pro Tak to nevím jaký by to mělo smysl? Myslím, že lepší bude držet se pohromadě, ale určitě bysme měli přidat! zdůrazním směrem a předpokládám, že Laros se mnou bude souhlasit . Současně s tím rapidně přidám do kroku. No jestli to nestihneme tak mi tuhle knajpu byl čert dlužnej, a pak si můžu jít koupit i ten pitomej pokoj |
| |
| „Chceš závody?“ Zazubím se na Larose a přidám do kroku. „A jaká bude odměna?“ Protáhnu ústa ještě víc do uličnického úsměvu. Nevadí mě si zaběhat, hlavně abychom to stihli, a třeba bude mít i Laros zajímavou výhru. V nejhorším výherce závodu se pokusí pozdržet loď pro ostatní opozdilce. Doufám že si nevyrazím zuby. Pomyslím si, když si vzpomenu na velikost svého poprsí a na to že není zrovna pohodlné běhat. Jednou rukou si přehodím své zavazadlo v podobně pytle přes rameno a tu drou si pevně přitisknu na hrudník a vyrazím mírným poklusem do předu. „Tak co bude s tím závodem? A chci odměnu, když vyhraju!“ Zavolám na své společníky, neběžím plnou rychlostí aby měli možnost mě dohnat. |
| |
| Pfff.. Dodám k Ynusově odpovědi. Vypadá to že s ním nebude moc legrace. Pravda že se mnou většinou taky ne, ale dnes mám fakt tu nejlepší možnou náladu...snad mi jí nezkazí pohled na ujíždějící loď. Zato Gaia se rozhodla mojí výzvu příjmout. rychle vyběhne, a křičí něco o tom že bude chtít odměnu. Jen počkej! Pomyslím si a vyrazím za ní. svými dlouhými kroky jí rychle doženu. Když jsem vedle ní, tak s úsměvem na tváři křiknu...Těším se na odměnu., a rozeběhnu se plnou rychlostí, co mi jen mé dlouhé elfské nohy stačí. Nemám skoro žádná zavazadla, meč mám pevně připnutý na zádech k hrudníku, a proto mě nic výrazně netíží ani mi nic nepřekáží... |
| |
| Boj o... aspoň nějaké místo ,,Poslední loď na Astahi, odjezd ve dvě hodiny! Naloďte se na naší roztomilou Jasnou! Poslední možnost dostat se na Astahi! Odplouváme za dvě minuty.“ Déšť už dávno ustal a mraky se začínají pomalu trhat. Vytváří to krásnou scenérii mokrého přístavu projasněného slunečními paprsky.
Na loď už se v klidu dostal Torhiel. S ním měla jít i Siglinde, ale přes svůj zpěv si nevšimla jeho odchodu (ani onoho námořníka, který je oslovil). Ale vše dobře dopadlo a do svých kajut se, se Siglinde samozřejmě, dostali i Mei, Annis a Alistair, předpokládám, že jim těsně v patách šel i Bernard. Každopádně neznámo proč se Gaia, Laros a Ynnus rozhodli dát si závod ve sprintu na tři sta padesáti metrech, k tomu všemu ještě na kluzkých kostkách. Daleko vepředu je Ynnus, za ním Gaia a Laros. (Al jaksi zaostává v hospodě?) Ale co se to stalo?! Laros předběhl Gaiu a sebevědomými běhy předhání Ynnuse, kterého to vykolejilo, zakopl o vlastní nohy a svezl se kus cesty po hýždích. Gaia ho míjí, ale už je příliš pozdě, vítězem je LAROS. Sice nevím, k čemu je dobré, aby to ostatní věděli, ale každopádně se na loď dostal též včas. Gaia a Ynnus těsně za ním a ještě jim zbyla minuta do odjezdu!
Zakoupili jste místenky, takže vaše zavazadla už jsou ve vašich pohodlných kajutách. Nejsou nijak velké – jen postel a stolek s židlí, ale k pohodlí to stačí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Za několik minut se sluha vrátí. ,,Pane, přinesl jsem tyto knihy o škole,“ položí opatrně na stůl půl tuctu knih. ,,Kromě toho jsem vás zaregistroval jako žáka, na falešné jméno, samozřejmě, navíc jsem jako místo původu řekl Nifmah a rodiče neznámí, avšak na vyšším místě ve společenském žebříčku. Kromě toho jsem dal ušít vaši uniformu, zaplatil exkluzivní pokoj s koupelnou a kuchyní a obstaral další náležitosti. Budete očekáván zítra v sedm hodin večer před hlavní branou. Aby nebylo vzbuzeno podezření, domluvil jsem se s kočím, že vás poveze oklikou, byste přijel stejným směrem, jako zbytek žáků. Nicméně, nemohu vám být po boku, zatímco se zúčastníte studia, co byste mi tedy doporučil?“ hluboce se ukloní. |
| |
| Po tom co dojdu do kajuty odložím si luk a šípy a vyrazím zpět na palubu, přeci jenom je hezky po dešti... Vylezu na palubu která se krásně leskne pod dopadajícími slunečními paprsky... Třeba někdo přijde taky a dáme se do řeči, nebudu se vnucovat... nebo alespoň někdo z mých společníku by mohl přijít... Zamyslím se, když se opřu o zábradlí lodi a koukám na teď už klidnější moře. Při tom přemýšlím jak dlouhá bude ještě cesta, než dorazíme do cíle, jak to bude vypadat po příjezdu... A jak často se tam asi uvidím s mými přáteli. |
| |
| Hospoda => nalodění Jen co jsem se stačil seznámit a usadit se, tak zaslechnu v lokále o tom, že loď je připravena k odjezdu. Loknu si čaje, zbytek čaje a víno nechám nedopité, poberu si všechny své věci, zapnu plášť a zaplatím si svou útratu, poděkuji za obsluhu, rozloučím se a jdu společně s ostatními ven na nábřeží a nustupuju na palubu lodi. Tak konečně. Dočkali jsme se. Už aby byla plavba za námi. Jdu se podívat do své kajuty, která mi je přidělena a uspořádám si tam své věci a vydám se prohlédnout si veřejné prostory lodi, abych zjistil, co se kde nachází. |
| |
| soukromá zpráva od Raven Akali Tz´arkan pro Děkuji... Co se týká doby, kdy budu nepřítomen, myslím, že by jsi mohl poopravit předměty v sálech. Dále si myslím, že by bylo dobré dát do původního stavu zahrady zámku a kompletně jej vrátit do stavu jeho tehdejší krásy a honosnosti. Pak se zamyslím. Budu také potřebovat zbraně, myslím, že čepel skrytá v mé hůlce stačit nebude. Myslíš, že by jsi mi mohl něco najít, vycídit, nabrousit a celkově dát do pořádku? Zajdu si zatím na lov aby nebylo hned na první pohled poznat co jsem zač Pak se vydám na průzkum ostrova a hledám nejvhodnější oběť pro nasycení se. |
| |
| V kajutě si odložím své věci a z vaku vyndám svůj blok a pár tužek, jenž položím na stůl. Poté se vydám zpět na palubu a začnu hledat své společníky. Když si všimnu Ynnuse opřu se o zábradlí vedle něj zády a zadívám se na oblohu. „Bude pěkně,“ zkonstatuji a upoutám na sebe jeho pozornost. Potom svůj zrak zase obrátím na pozorování lodi a toho jestli se někde objeví i Laros, přeci jen má ode mne slíbenou odměnu za vítězství. Jsem zvědavá, co si vymyslí. „Co si takhle sundat tu kápi?“ navrhnu svému společníkovi. „Už neprší,“ dodám a zhluboka se nadechnu svěžího mořského vánku po dešti. |
| |
| soukromá zpráva od Ynnus Angmar pro Vskutku, takhle by jeden řekl, že bude i klidná plavba... no můžeme v to doufat, ale zatím nám štěstí přeje... Dokočím větu a odhrnu si kápy Se stává málokdy, protože kápě je pro mne typická (v lese jí mám pořád), ale nyní s kamarádkou a když už položila tu otázku? Inu te¨d už světlo dopadá na mé dlouhé černé vlasy a naplno do mých tmavých očí. Zajímavé dlouho už jsem se takhle někomu neukázal... |
| |
| Nalodění S úlevou zjistím, že počasí venku se opravdu umoudřilo. Raději uposlechnu výzvy námořníka vyvolávající aby cestující nastoupili, na okamžik váhajíc na vratké lávce vedoucí od mola na loď. Teprve na palubě se na chvíli zastavím abych si vychutnal podívanou, kterou pro nás příroda připravila. Sluneční paprsky dopadající na zem a stále ještě temné moře vypadají, jako ze zlata vytvářejíc na krajích temných mraků stříbro-zlaté lemování. Jemný větřík doslova laská po tváři a po dešti pročištěný vzduch je prodchnutý vůní soli a moře. Vskutku nádherný den a cestu. Skoro neochotně se přesunu do své prostorné kajuty, kde zkontroluji stav zavazadel a pohodlně se usadím do jednoho ze dvou postarších křesel, mimo většího prostoru a skříně pravděpodoně největšího rozdílu oproti kajutám běžných cestujících. Vyndám z obalu loutnu a znovu ji prohlédnu, zda ji déšť nijak nepoškodil. Chvíli trvá, než je nalazená k mé spokojenosti, po té nechám své prsty rozběhnout se po strunách vyluzujíc jemnou melodii nesoucí se kajutou a pomalu zesilujíc, až mám obavy, aby nerušila v sousedních místnostech. Skoro mimoděk si začnu pobrukovat píseň, která k melodii náleží. |
| |
| Nalodění “Děkuji,“ pronesla jsem tiše k Alisterovi, který se chopil dveří a držel je otevřené dokud všichni neprošli. Vyšla jsem z hospody a rychlým krokem zamířila spolu s ostatními k lodi v přístavu. Než jsem dorazila k přístavu můj plášť byl celý mokrý a začala jsem cítit jak mi pod ním vlhne oděv. ´Bože, co je tohle za počasí!?´ Ne, že by se mi chtělo vlézt na loď v takovémto počasí, ale jiná cesta na Univerzitu Atari není. ´Bude to dobré,´ uklidnila jsem se a pak zahájila akt naloďování. Když jsem byla na palubě, opřela jsem se o zábradlí, abych se mohla podívat dolů a ještě naposledy spatřit břeh. Když jsem se konečně vynadívala na ten kus souše, zjistila jsem, že už neprší, sluníčko svítilo a jeho paprsky v dáli na moři vytvářely velkou duhu. ´Není to, tak zlé. Dalším mým krokem po nalodění je kontrola kajuty. Otevřela jsem dveře a rozhlédla se po malé místnosti. ´Bude to stačit, byla jsem už na horších místech.´ Zavřu za sebou dveře kajuty. Když jsem úplně sama sundám svůj plášť a přehodím ho přes židli,. Pak nashromáždím dostatek energie ve svém těle a uvolním ji za jediným účelem a to vysušit své šaty a plášť. Plášť nechám tam kde je, prohrabu svá zavazadla a najdu knihu. Posadím se na židli a začnu číst příběh, tam kde jsem skončila. Po chvilce uslyším hudbu z jiné místnosti a příliš tichý zpěv než abych mohla rozumět slovům. Chvilku poslouchám a pak svůj krásný hlas připojím k tomu, co slyším. Teprve když si uvědomím, že to nejspíše bude slyšet, zase ztichnu a začnu se věnovat knize. |
| |
| Jsem velice ráda, že jsme se nezdrželi v té hospodě a můžeme konečně vyrazit na cestu. Když dostatečně prozkoumám své ubytování na lodi, vezmu si jen příruční brašnu a jdu si sednout na palubu, abych měla výhled, jestli se náhodou neobjeví někdo zajímavý. Na chvíli si vytáhnu knihu, kterou jsem dostala od mastičkáře z naší vesnice o bylinách a léčitelství. Po přečtení pár stránek se rozhodnu dát s někým řeč a dojdu ke Gaie, protože mi z cestujících připadá nejsympatičtější. Jelikož jedu na školu, nebylo by k zahození vytvořit si nějaké přátele. "Odpusť mi mou zvědavost, ale vypadáš jako Amazonka. Slyšela jsem o nich velice málo, ale vždy mě zajímalo, co jsou doopravdy zač, kde žijí a jak je možné se k nim přidat. Je pravda, že opovrhujete muži a děláte z nich otroky na tu nejhorší práci?" Usměji se na ní a doufám, že mě nepošle do háje. |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| Nakonec závod vyhraju, a jak je vidět, měli jsme štěstí, protože nějaký námořník ohlašovat poslední minuty do odjezdu. Počkám na ostatní a potom nastoupím do lodi. Tam už je většina budoucích spolužáků. Rychle se projdu po palubě a s uspokojením zjistím že moje vrozená rovnováha s tím nemá problém. S potěšeným úšklebkem zalezu do podpalubí hledat svojí kajutu. Netrvá to moc dlouho a najdu jí. Položím si tam tu trochu věcí co mám a vyrazím opět ven. Když odcházím, tak mě vyprovází krásně znějící hudba vycházející z nedaleké kajuty. Jen pokývnu hlavou na úznání, i když mě umělec (či umělkyně) nemůže vidět. Vyškrábu se na palubu a hned zamířím ke Gaie. Všimnu si že se baví s jednou dívkou. Pomalu k nim dojdu a povídám. Můžu se připojit k vaší konverzaci? Jinak já jsem Laros. řeknu a podám ruku k neznáme. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prohlídka lodi Když se tak porozhlížíš po lodi, zahlédneš pár dalších kajut, jídelní sál, kuchyň, prostory podpalubí využité jako sklad a místo pro krysí schůzky a nijak zajímavou hlavní palubu, kde mineš kapitánský můstek a prohlížíš si příď. Než jsi vstoupil na loď, přečetl sis na boku její jméno: Jasná. Teď se trošku pousměješ, protože chápeš to jméno. Na oné přídi je totiž ze dřeva vytesána nádherná panna. Vlasy má rozevláté, stejně jako lehkou přízi, a její křivky jsou až nadpozemsky skutečně zobrazeny. Vedle tebe si stoupne kapitán lodi a opře se zády o zábradlí, aby viděl na námořníky. ,,Pěkná, co?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Dobrá pane, provedu.“ V očích se mu zaleskne, očividně se těší, jak to místo zrekultivuje. ,,Ach ano, ovšem,“ hluboce se ukloní a zmizí. Procházíš zarostlou cestou, dál a dál od svého sídla. Čím hlouběji lesem kráčíš, tím více vzpomínek se ti vynořuje, takže ani nevnímáš smítka a pavučiny, které ti ulpívají na kabátě. Ano, tudy jsi kdysi dávno běhával jako mladíček, jak už je to dávno... Náhle dojdeš až na okraj mýtinky. Slunce na obloze není, je tu jako vždy zataženo, ale neprší, takže se o sebe nemusíš obávat. Před sebou vidíš pár dívek, zřejmě trhají květiny nebo houby. Obě spolu živě švitoří, takže si tě ani nemohly všimnout – navíc, co jejich smysly stačí na upíra? Jsou hezké, krev a mlíko, asi místní selky, inu očividně se zatoulaly daleko od vesnice... Ani si nevšimly, že kvůli tobě ptáci přestali zpívat a drobná zvěř se rozprchla do úkrytů... Je čas... Lovit. Možná se ani nebudou bránit, však takovým pohledným mužem, jakým jsi, se snadno nechají zlákat bez protestu... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návštěva Na tvé dveře někdo po chvilce zaklepe. ,,Mistře, měl byste chvilku?“ ozve se něžný tichý hlásek. Nemůžeš odolat a otevřeš. Před tebou stojí drobná roztomilá dívenka a velice se červená. Odhaduješ jí něco mezi třinácti a patnácti lety, ale velmi hezká. Vlnité hnědé vlásky má svázané šátkem a celá je oděná v bílém kuchařském oděvu. Stydlivě sklopí oči. ,,Mám vás poprosit, zda se k nám přidáte na svačinu a co byste si tak ráčil přát,“ cudně ze sebe vypraví a zrak jí tiká mezi zemí a tvým obličejem. Cítíš z ní, že jí musely poslat její starší kolegyňky, ale i jí se převelice líbíš. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návštěva Z tvého čtení tě vyruší tiché zaklepání na dveře a uvědomíš si, že je tu nějak ticho. ,,Milá paní, mohla byste na chvilku?“ Zazní milý hlas za dveřmi a ty nemůžeš jinak, než ten hlas poslechnout. Po jejich otevření spatříš námořníka, který tě okukoval od té chvíle, co ses nalodila. ,,Mám vás požádat, zda byste se připojila ke svačině, která bude za hodinku. A s tím bych se vás chtěl zeptat,“ začervená se, ,,Zda byste něco nepotřebovala, a tak.“ Mile se usmívá a stojí rovně, skoro v pozoru, cítíš z něj nervozitu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Návštěva Ťuky ťuk, ozve se klepání na dveře. ,,Milostpáne, měl byste chvilku?“ Kvapně přehodíš deku kolem svého pasu a otevřeš. Před tebou stojí drobná dívenka, tobě sotva po prsa a hrozitánsky zrudne. ,,Pa-pa-pa-pane, chtěla jsem, to-to...to...to-to no, pozvat vás, zda, zda byste se nestavil na kaju- EHEM- na svačinu... za hodinu, pa-pane... pane jo, od čeho máte ty jizvy?“ vydechne a udiveně se na tebe zahledí. Je celá oděná v bílém kuchařském oděvu, rovné blonďaté vlásky pod šátkem, obličej tuze rudý. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro Váhavě jsem se vydala směrem, kterým jsem tušila, že mám kajutu. Nevěděla jsem pořádně, kam jdu, ale nějakým zázrakem jsem svou kajutu našla. Cestou jsem se přidržovala čehokoli, co bylo po ruce. Nevěřím lodím. V kajutě jsem došla ke svým zavazadlům a rozhodla se převléknout. Prohrabovala jsem se svými věcmi, abych našla něco, v čem bych se tu mohla normálně pohybovat – pokud mi to můj strach dovolí – a hlavně něco suchého a pohodlného. Rozhodla jsem se pro krátké černé šaty s dlouhým rukávem. Vzhledem k tomu, že většina z mých věcí jsou jenom šaty a téměř žádné z nich nejsou z teplého materiálu. Po tom, co jsem se převlékla a hodila na sebe náhradní plášť, jsem se opět vydala na palubu. Je lepší mít výhled na to, co se děje, než sedět zavřená v místnosti, do které by každou chvíli mohla ze stran začít téct voda. Nevěřím lodím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Když jsi vylezla zpět na palubu, zahlédla jsi na zádi Gaiu, Ynnuse, Larose a Siglinde, zabrané do konverzace, a na přídi Bernarda s kapitánem lodi. Kolem tebe všude kmitají námořníci a upravují lanoví, plachtoví a další potřebné věci. Vedle tebe si stoupne jeden z nich. ,,Hledáte někoho, krásná paní?“ usměje se na tebe sympatický mladíček. |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Oh, promiňte, nechtěla jsem se vás dotknout. Vy asi budete pan Narkhelin, že? V tom případě tu pro vás něco mám,“ podá ti malý kufřík, kterého sis předtím nevšiml. Je na něm napsáno K rukám Torhiela Narkhelina a pod tím logo školy. ,,No, nebudu vás rušit, pokud byste něco potřeboval, stačí říct.“ Zdvořile se ukloní a odejde. Tentokrát si na dveře vyvěsíš cedulku NERUŠIT a zamkneš je. V kufru nalezneš papírovou krabici zavalenou ledem, cítíš z toho konzervační kouzlo – používá se, aby se některé potraviny nezkazily. Otevřeš tedy boxík a nalezneš v něm velký flakón rudé tekutiny a dopis. Už jen od pohledu víš, že je to... KREV! Zaškrundá ti v bříšku, ale rozhodneš se nejprve přečíst dopis – bohové ví, co ti to vlastně poslali.
Drahý Torhieli Narkheline, Tímto dopisem Vás zdravím a vítám na palubě Jasné. Protože si čtete tento dopis, předpokládám, že vám došel celý balíček. Toho kouzla a ledu se nelekejte, chtěli jsme vám zajistit, pokud možno, co nejčerstvější krev. Ano, krev. Na zadní stránce etikety naleznete podrobné složení a dávkování, pro Vaše dobro se jím řiďte. Mimoto Vás chci informovat, že od této chvíle budete pravidelně zásobován krví a po příjezdu si budete muset zažádat o pokoj s příplatkem. Výlohy uhradí škola. Veškeré papíry dostanete až na místě, abyste je po cestě nevytrousil. S pozdravem Niliarh Eaikhirnileas Damis, ředitelka školy
Na etiketě stojí: Rudý mok. Složení: 10% krev mladá lidská, 30% krev ptačí (drůbež - směs), 21% krev vepřová (divočák), 19% krev hovězí (tur domácí) a koní, 4% krev rybí (mořské ryby – tuňák, sleď, makrela, losos), 14% ostatní složky (voda, cukry, důležité prvky, tuky a vitamíny.) Návod k použití: Z flakónku odlijte do sklenice přibližně 2 dcl krve a vypijte. Celý obsah by měl vydržet na jeden týden. Doporučené dávkování: 2 dcl na den, ne více než 15 dcl týdně. RUČÍME ZA TO, ŽE JE KREV ZDRAVÁ A NEZÁVADNÁ, PŘEJEME DOBROU CHUŤ! Univerzite Astahi |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Hledáte někoho, krásná paní?“ vytrhne mě z myšlenek. Podívám se na námořníka vedle sebe. Je to mladý kluk a má velmi sympatický úsměv. Trochu zčervenám nad tím oslovením a pak s ostýchavým úsměvem zatřesu hlavou. „Ne, nehledám. Jen jsem nechtěla být v kajutě. Mám radši přehled o tom, co se děje.“ Vysvětlím a pak vztáhnu ruku. „Jmenuji se Mei.“ Nevím, proč každému hned říkám své jméno. Třeba ho to ani nezajímá. Jsem nervózní sama ze sebe. Třeba bychom se mohli spřátelit. Chci mít přátele. Nebo přítele. Aspoň jednoho. |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Ah tak, chápu,“ usměje se, a též se začervená. Pak si ostýchavě potřese s tvou rukou. ,,Mé jméno je Iarn, rád vás poznávám. Snad vás příliš neotravuji, řekli mi, že pro mne nemají žádnou práci, a že mám jít pryč,“ nervózně se pousměje. ,,Zvrhl jsem totiž v jídelně kbelík se špinavou vodou, když tam vytírali...“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Šplouchání vln tě ukolébává k spánku, ale mozek ti říká: Měl bys to tu trochu poklidit, nechceš, aby to o tobě díky té krvičce věděli, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Bernard z Ronie pro Prohlédl jsem si přístupné prostory lodi.Je dobré vědět, kam můžu jít. Na přídi mě zaujme do detailů ze dřeva vypracovaná panna. Osloví mě kapitán a já mu odpovídám: "Ano moc krásná. Jako živá." Poté odvedu téma hovoru na plavbu: "Jak dlouho bude plavba trvat? Je to má první plavba. Dosud jsem se plavil tak pár hodin po řece. Nezbývá mi nic než plně důvěrovat posádce a modlit se k bohu a´t štěstně doplujeme. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Neotravujete. Jsem ráda, že si můžu s někým povídat.“ Pak se musím zasmát nahlas, když mi řekne, co se mu stalo. „Promiňte, že se směju. Doma se mi to taky párkrát stalo.“ S tím rozdílem, že mně se doma vždycky ještě omluvili… „Pracujete tu dlouho? Já vždycky myslela, že námořníci lezou po ráhnoví, točí kormidlem a po většinu času jsou opilí a zpívají. Nenapadlo mě, že by i vytírali v jídelně.“ Muselo na mě být poznat, že jsem nikdy žádného námořníka neviděla a že mám nejspíš dost zkreslené představy. Pak mě něco napadlo. „Takže… pokud nemáte teď nic na práci… provedl byste mě po lodi? Tedy, pokud vás neotravuji.“ Při poslední větě sklopím oči a podrbu se na zátylku. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Zaklepání na dveře mne vyruší uprostřed vzpomínek na domov a toho co jsem tam zanechal. Meztím si loutna v mých rukách žila svým vlastním životem, takže melodie ještě na okamžik pokračuje než si uvědomím co dělám. Mistře? Odložím nástroj a vyrazím ke dveřím za nimiž jsem slyšel dívčin hlas. A vskutku mne za nimi očekává mladá dívka, ještě děvče podle mého odhadu, ale svou krásou by dokázala zahanbit nejednu šlechtičnu. Docela mne překvapilo, že někdo takový pracuje na lodi, ale nijak svůj názor k tomu nevyjadřuji. Místo toho jí věnuji vřelý úsměv. "Bude mi potěšením se k vám přidat k jídlu. Když budete tak laskava a ukážete mi cestu byl bych vám velice vděčný." Vystoupím za ní na chodbu a se zavřenými dveřmi za zády ji pokynu, že jsem připraven vyrazit. "V jídlech nejsem příliš vybíravý, ale jestli mohu mít jednu žádost, tak bych poprosil o něco bezmasého." |
| |
| soukromá zpráva od Ynnus Angmar pro Totéž se odehraje s Larosem, kterému pokynu alespoň hlavou když přijde. Usměju se na Gai, a odejdu.. Ahoj, kdyžtak budu u sebe...dobře se bavte...oba nově příchozí přitom spražim pohledem a nasadím si opět svojí kápy. Když dojdu do pokoje přemýšlím v čem se stala chyba... hold asi víc ujíždějí na sexy barbarkách než na lidech. |
| |
| soukromá zpráva od Gaia Quirina pro Poté se otočím na dívku a zářivě se usměji. „Ano jsem Amazonka, pocházím z ostrova Tiraka.“ Na chvíli se odmlčím, jsem opravdu hrdá na svůj původ. „Jako Amazonka jsem se již narodila, ale Amazonky vychovávají i mladé opuštěné dívky. Není pravda, že by jsme si muže zotročovali, dokážeme s nimi žít v souladu, nemít s nimi spory. Jen potřebujeme svoji svobodu. Jsme nezávislé a dokážeme zastat mužskou práci, nepotřebujeme je k životu a nechceme se k nim vázat.“ Vychrlím ze sebe ráda, že se někdo zajímá o mé kořeny. „Byla jsem vychovávána v tom, že muži jsou zrádní a není dobré jim věřit. Tudíž většina jich nemá mou plnou důvěru, to však neznamená, že se mi muži po fyzické stránce nelíbí.“ Kouknu směrem k Larosovi a šibalsky se usměji. Pak přesunu na chvíli svoji pozornost k němu. „Tak co, už jsi si vymyslel, co chceš za odměnu?“ V očích mi zajiskří, jsem zvědavá co ho napadlo. |
| |
| soukromá zpráva od Annis Heria Mano pro |
| |
| soukromá zpráva od Raven Akali Tz´arkan pro Lov Procházím místy, která dobře znám, když narazím na dvě místní selky. Docela pěkné... Dívky jejich typu, se mi vždy líbily... Tak, proč si před jídlem, trochu neužít? Pomyslím si a vyjdu ze stínů přímo před dívky... Krásný den dámy... Co dělají dvě tak nádherné dívky jako vy zde v místech, kam se skoro nikdo neodváží? To nemáte strach? //Rozhodl jsem se, že to nebudu hrát sám... Nechám tě zahrát ony dívky sama... :D |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Když bude příhodné počasí, tak ani ne den, ale může se to protáhnout, ale to nepředpokládám. Je hezky a ještě bude. Fouká nám správný vítr,“ usměje se. ,,Neměj strach, mladíku, na Jasné je to jako po másle, jen to trochu houpe,“ hlučně se rozesměje a přátelsky tě poplácá po rameni. ,,No, musím zase běžet, mimochodem, asi ti nikdo neoznámil, že bude za hodinu svačina, že? Tak se dyštak stav,“ kvapně zahaleká a zmizí ti z dohledu, jak zapluje do podpalubí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro
Je na něm vidět radost z toho, že ho někdo chápe. ,,Inu, jsem tu nováček, půl rok, ale už se toho stalo tolik, že mi to přijde jak sto let,“ zasměje se. ,,No, jako po ráhnech lozím – upravuju lanoví, dokonce i zpívám, ale moc se neopíjím – to spíše kapitán – a kormidlem točí kormidelník nebo někdo stejně vysoko postavený. Já jsem jen obyčejný námořník, takže zatím ne,“ usmívá se a snaží se mluvit co nejslušněji. ,,Ah, velice rád vás provedu – jak jste zmínila, nemám nic na práci,“ očividně tu záležitost s jídelnou nechce moc rozemílat. ,,Tudy, prosím,“ lehce se ukloní a nabídne ti rámě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zrudne snad ještě více, než to lze. Opatrnými krůčky cupitá před tebou a švitoří: ,,No, popravdě svačina bude oficiálně až za hodinu, jen jsem vás šla poprosit, zda byste nám pomohl s výběrem. Chtěli jsme udělat něco sladkého – puding nebo koláč, ale i tak nevíme který...“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jakmile za tebou zaklapnou dveře, už na ně někdo klepe. ,,Milý pane, měl byste chvilenku?“ ozve se jemný ženský hlásek. Nemůžeš jinak, než otevřít a uvidíš drobnou dívenku, nesahá ti ani po hrudník. ,,Za hodinu bude svačina, měl byste nějaké zvláštní přání? Dostavíte se do jídelny nebo vám mám přinést jídlo na pokoj?“ uctivě se ukloní a mile se usmívá. Celá je oblečená v bílém kuchařském oděvu, krátké černé vlasy pod šátkem. Nemůže jí být více než šestnáct let. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Ještě něco, madam!“ ozve se naléhavě za dveřmi a s tím i zaklepání. ,,Jistě jste slečna Mano, že? Něco pro vás mám.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Obě leknutím až nadskočí, ale když tě zpozorují, velice zrudnou a začnou se culit. Starší z nich – dlouhovlasá blondýnka – teď promluví: ,,My... my tu jen trháme devatero kvítí...“ Vzápětí se ozve druhá, o kousek menší tmavovláska. ,,Strach máme jen z medvědů, ale ti tady v těch místech nebývají moc často...“ V očích se jí zajiskří. ,,A co vy, takový pohledný pán, pohledává tak daleko od města? Nikdy jsem vás v něm neviděla, jste z univerzity?“ |
| |
| soukromá zpráva od Ynnus Angmar pro Ahoj, no nevím jaké možnosti tu máte, ale kdyby byli možné lívance byl bych velice vděčný, kdyby ne tak mi něco vyber ty. Usměju se na ní, a pokračuji v konverzaci No kdyby jsi mi to přinesla sem byl bych ti velice vděčný, nějak teď nemám náladu vycházet.Kouknu směrem ke schodům na palubu Já si zatím aspoň přečtu další kousek té knihy, Pohledem přejedu po knize, která leží na posteli a zpět k roztomilé dívce, nemohla být o moc mladší než-li já, byla pěkná ale taková drobňoučká |
| |
| soukromá zpráva od Annis Heria Mano pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Opatrně ti podá malý kufřík, kterého sis předtím nevšimla. Je na něm napsáno K rukám Annis Heria Mano a pod tím logo školy. ,,No, nebudu vás rušit, pokud byste něco potřebovala, stačí říct.“ Zdvořile, ale trochu rozpačitě, se ukloní a odejde.
V kufru nalezneš papírovou krabici zavalenou ledem, cítíš z toho konzervační kouzlo – používá se, aby se některé potraviny nezkazily. Otevřeš tedy boxík a nalezneš v něm velký flakón rudé tekutiny s dopisem. Už jen od pohledu víš, že je to... krev! Cítíš i přes tu zátku, že to bude vyložená lahůdka, ale rozhodneš se nejprve přečíst ten dopis – bohové ví, co ti to vlastně poslali.
Drahá Annis Herio Mano, Tímto dopisem Vás zdravím a vítám na palubě Jasné. Protože si čtete tento dopis, předpokládám, že Vám došel celý balíček. Toho kouzla a ledu se nelekejte, chtěli jsme Vám zajistit, pokud možno, co nejčerstvější krev. Ano, krev. Na zadní stránce etikety naleznete podrobné složení a dávkování, pro Vaše dobro se jím řiďte. Mimoto Vás chci informovat, že od této chvíle budete pravidelně zásobována krví a po příjezdu si budete muset zažádat o pokoj s příplatkem. Výlohy uhradí škola. Veškeré papíry dostanete až na místě, abyste je po cestě nevytrousila. S pozdravem Niliarh Eaikhirnileas Damis, ředitelka školy
Na etiketě stojí: Rudý mok. Složení: 10% krev mladá lidská, 30% krev ptačí (drůbež - směs), 21% krev vepřová (divočák), 19% krev hovězí (tur domácí) a koní, 4% krev rybí (mořské ryby – tuňák, sleď, makrela, losos), 14% ostatní složky (voda, cukry, důležité prvky, tuky a vitamíny.) Návod k použití: Z flakónku odlijte do sklenice přibližně 2 dcl krve a vypijte. Celý obsah by měl vydržet na jeden týden. Doporučené dávkování: 2 dcl na den, ne více než 15 dcl týdně. RUČÍME ZA TO, ŽE JE KREV ZDRAVÁ A NEZÁVADNÁ, PŘEJEME DOBROU CHUŤ! Univerzite Astahi
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Dobrá, budete si přát ještě něco? Třeba k pití?“ Mezitím, co čeká odpověď, si vše poznamená do bločku. |
| |
| soukromá zpráva od Ynnus Angmar pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Ynnus Angmar pro S podivem, že na lodi, která je defakto odříznutá od přísunu surovin a určitě s omezenými možnostmi v kuchyni dodám- Pomerančový prosím, jiné přání- hmm zatím ne, uvidím až mi to sem doneseš, či donesete potom. Roztomilá holčina, alespoň nějaká společnost, když o mou nikdo nestojí jinde... třeba se alespoň pak dáme do řeči |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Je opravdu uklidňující vědět, že náš kapitán je ožrala.“ Řeknu s lehce kyselým výrazem. Už takhle se ta loď pomalu potápí nad tím počtem lidí, a jestli je do toho kapitán permanentně v lihu… to bude jízda… „Zatím? Myslíte, že časem se dostanete výš?“ musela jsem se v duchu usmát… snaží se mluvit tak slušně. Roztomilé. Přemítám nad tím, co všechno mi ještě řekl. Dokonce i zpívám. „Umíte zpívat?“ řeknu trochu pobaveným tónem. „Musím se přiznat, že já to vůbec neumím. Když tak vzpomínám na své hodiny zpěvu, tak to vždycky byla katastrofa. Rodiče se do mě snažili vetlouci uměleckého ducha. Nebavilo mě to a oni byli zoufalí.“ zasmála jsem se a dávala pozor, abych o něco nezakopla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Dobrá pane, hned to bude.“ Asi za patnáct minut se vrátí s lívanci a pomerančovým džusem. Položí ti to na stůl a usměje se. ,,Přejete si tedy ještě něco, milý pane?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvá poznámka ho rozesměje. ,,Zas tolik nepije – převážně na souši, ale někdy neodolá ani tady. Jenže jeho žena – místní kuchařka – ho krotí.“ Pomalým krokem tě mezitím provází podpalubím – nejprve míjíte jednotlivé kajuty, posléze dojdete do jídelny a kuchyně. ,,No, to nevím, snad ano,“ začervená se a rozhlédne se kolem. ,,Tady je kuchyně,“ vrátí se s tebou kousek zpět. ,,A tady jídelna.“ Kráčí zase zpět ke kajutám, abyste mohli sestoupit o patro níž. ,,Zpívat? No... každý přeci umí zpívat, ne? Tedy, pravda, když ho to baví. A mě to baví, tak je to dobrý,“ opět se objeví ten jeho charakteristický úsměv. ,,Tady je druhé podpalubí – tu spíme my, námořníci, společně s nákladem.“ Kolem jsou rozvěšeny houpací sítě, všude je plno věcí – bedny, sudy, lana, harpuny, sítě a další harampádí. ,,Dál už jsou jen dvě paluby – jedna, kde je další náklad, a druhé dno.“ S těmi slovy tě vede zpět na hlavní palubu a provede tě po ní. ,,Támhle je kapitánský můstek.“ Otočí se k němu zády a jde na příď. ,,A tady to je jasná, kapitánova oblíbenkyně. Prý takto vypadala jeho žena za mlada, ale když jí vidím, nedokážu si to představit.“ Na oné přídi je ze dřeva vytesána nádherná panna. Vlasy má rozevláté, stejně jako lehkou přízi, a její křivky jsou až nadpozemsky skutečně zobrazeny. ,,Podle panny na přídi by jeden řekl, že to bude drakkar, a ona je to mezitím flauta,“ zahloubá se. ,,Promiň, za mé zamyšlení, ale vždycky jsem se nad tím podivoval.“
|
| |
| soukromá zpráva od Laros Eldmer pro Potom Gaia odpoví té dívce co tady byla předemnou. Je zajímavé se dozvědět něco o jiných krajích a rozdílných kulturách.Zvláštní že někde jsou dominantní ženy. Celý život jsem vyrůstal s barbary, a u nich se ženy ctili, ale oficiálně měli muži poslední slovo. I když je pravda že ho řekli většinou až po poradě se svojí ženou. Ženský si uměj chlapi zkrotit, jen co je pravda. Z přemýšlení mě vytrhne otázka Gaii. V očích se jí šibalsky leskne. Zatím mě nic nenapadlo, ale plavba je dlouhá. Můžeme si večer dát skleničku, a promluvit si o tom. Třeba nás pak něco napadne. Řeknu s úsměvem. Potom se podívám na druhou dívku. Ještě jsme nebyli představeni. Já jsem Laros. A kdo jsi ty? |
| |
| soukromá zpráva od Ynnus Angmar pro Po chvilce, odhadem 15-20 min protože jsem toho moc nepřečetl se ozve znovu zaklepání na dveře. Juj to je rychlovka, musí být ta milá slečna s mým občerstvením. Zvednu se a rychle otevřu. Ahoj, děkuju mnohokrát, ne už nic, abys tady neběhala tam a zpátky, ale společnost by se hodila. Kouknu po dívence s milým výrazem aby si nemyslela bůh ví co. Samozřejmě jestli musíš jít oběhat víc pokojů tak nebudu zdržovat... ale potom bysme si mohli popovídat, pokud budeš chtít... |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro Potom mě zavede do druhého podpalubí. Mělo zvláštní atmosféru. Vždycky jsem milovala houpací sítě, ale nikdy mě nenapadlo v nich spát. „Není to nebezpečné spát v houpacích sítích s nákladem kolem?“ pronesu tiše a rozhlédnu se po bordelu, který by mohl při špatném pohybu zabít, stejně jako meč. Nechám se zavést zpět na hlavní palubu, kde mi ukázal kapitánovu oblíbenkyni. „Páni…“ uniklo mi ze rtů, když jsem si jí prohlédla. „Je vážně okouzlující.“ Kapitán měl štěstí… Musela jsem se usmát, když začal přemýšlet nahlas. Samozřejmě mi neuniklo, když mi začal tykat. Nevadilo mi to. Připadalo mi to… přátelštější. „Dobře… budu se tvářit, že vím, co ty dva výrazy znamenají.“ Zazubím se. „Ty máš asi lodě hodně rád, že ano?“ spíš to konstatuji, protože odpověď je zřejmá. Kdyby je rád neměl, těžko tady pracuje. „Popravdě já ani neumím plavat a loď vidím na živo poprvé.“ Dodám s ostýchavým úsměvem a sklopím oči. Není to nic, čím bych se chlubila… ale vlastně to ani není moje vina. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Ne, mám na starost jen vás,“ usměje se a zrůžoví. Vejde tedy ostýchavě do pokoje a zavře za sebou. Více se však neodváží. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,No, v pravdě, mám. Ale i když mám rád moře a vodu, jsou mi mnohem bližší lesy a jezera v horách...“ zasní se. ,,Ah, neumíš plavat? Škoda, že spolu nestrávíme více času, naučil bych tě to,“ vlídně se usměje. ,,Nebo kdybychom se někdy znovu viděli... tak bych tě to mohl naučit,“ vidíš na něm, jak lehce znervózněl – olíznul si rty a zrůžověl. |
| |
| soukromá zpráva od Bernard z Ronie pro Po kapitánových slovech jsem již více klidnější. Tak to nebude zas tak dlouhá plavba. Necelý den. To nějak zvládnu. Snad to proběhne bez komplikací.Než mu stačím říc cokoliv dalšího, mi kapitán kamsi zmizí. Na palubě jsem strávil až dost času, možná bude vhodnější, bezpečnější, když přečkám plavbu někde v podpalubí.Jdu do jídelního sálu, posadím se tam a čekám na kapitánem zmiňovanou svačinu. |
| |
| soukromá zpráva od Ynnus Angmar pro Chudáček, je vyklepaná, bůh ví co si myslí, no ale zase odvážná že se sem vůbec vydala a zavřela dveře, teď otázka na co myslí ona... |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Jezero v horách musí být krásné.“ V duchu si to představím, ale pak se přinutím vnímat svou společnost. Jeho barva v obličeji je tak roztomilá. Lehce mu stisknu dlaň a sladce se usměji. „To bych byla ráda.“ Trochu se zamračím a začnu přemýšlet nahlas. „Ráda bych s tebou strávila víc času a ještě tě viděla… ale bůh ví, kdy zase přijedeš na Astahi a bůh ví na jak dlouho…“ promnu si zátylek a trochu posmutním. Nakonec ale s povzdechem zvednu oči zpět k jeho obličeji. „Jak dlouho vlastně býváš pryč z domova?“ optám se nakonec. Nebudu se teď zatěžovat něčím, co je ještě daleko. Máme před sebou ještě dlouhou cestu. Můžu se o něm toho ještě tolik dozvědět. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Krásná dáma taky cestuje na Jasné do Astahi?" ozve se hlas z mola. Vychází z malé plachetničky - sedí v ní muž s širokým kloboukem nasazeným hluboko do čela. ,,Jestli ano, je nejvyšší čas vyrazit! Ještě není vše ztraceno. Ale honem, pojďte!" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,To, to mohu? Děkuji vám!“ vděčně se usadí a nacpe si do pusy lívanec, očividně dlouho nejedla. Kvapně to spolyká a omluvně se usměje. ,,Teprve tři měsíce. Když bude hezky – což kapitán říkal, že bude – tak jeden den, ale nejdéle tři dny. A omlouvám se, že se tak cpu vaší svačinou, dobré dva dny jsem nic nejedla.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jen se usadíš, už je u tebe dívka oblečená v bílém kuchařském oděvu. Krátké hnědé vlasy má pod bílým šátkem a zeširoka se na tebe usmívá. ,,Hezký den přeji, drahý pane, budete mít nějaké speciální přání k svačině? Nebo co vám mohu nabídnout mezitím k pití?“ Prostředí kolem je čisté, útulné – nezvykle na malou loďku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,To ano... a chatička s lodičkou u něho...“ Usmívá se snivě. ,,No... něco ti prozradím – kapitán je můj strýc. Byl to bratr mé matky. Proto tu taky jsem, ani jeden z mých rodičů nežijí, zahynuli na lodi,“ posmutněle se ozve. ,,Pocházím z Astahi, dokud nebude moře zase sjízdné, budeme na něm. Což znamená tak do začátku léta, tuším. Hlavní sezónu většinou pomáhám buď na lodi, nebo rybářům doma.“ Podvědomě pevně stiskne tvoji dlaň. ,,Jsi hrozně milá, víš to?“ začervená se znovu a uculuje se. |
| |
| soukromá zpráva od Ynnus Angmar pro Diť nemůžeme být o tolik let odlišní, tak proč spolu nemluvit normálně, chápu, že jestli to máš nařízeno z kuchyně, ale nyní seš tu počítám jako kamarádka, nebo jestli chceš jako společnost... Při těchto slovech se zamyslím, jeslti vlastně oné dívce nevadí, že jí já vykám, ale počítám, že když to dělám celou dobu a šla ke mě do kajuty tak asi ne. Nechceš se i napít? Naliju do druhé sklenice pomerančový džus...no a koukám na to jak můj dost hoduje na lívancích . Přeci dělá v kuchyni, tak jaktože nejí tak dlouho |
| |
| soukromá zpráva od Bernard z Ronie pro Odpovídám dívce v kuchařském oblečení: "Hezký den i Vám slečno. Žádné zvláštní přání nemám, můj řád mě učí být skromný a přijmout vše co mi dají. Co mi dáte, to mi dáte. Nejsem náročný." Usměji si na ní a čekám jak bude reagovat a co mi nabídne a donese. |
| |
| soukromá zpráva od Alessa *Al* pro "Brý den přeji, já jsem Al a vy jste ? Ano, potřebuji se dostat na Atashi, ale ujela mi loď. Prosím mohl byste mi pomoct ?" Proklínám svou smůlu. Opět a moc si neuvědomuji, že vše melu páté přes deváté. Ano, když jsem ve stresu, tak jsem dosti chaotická... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „To je mi líto.“ Špitnu, když se zmíní o svých rodičích. „takže bydlíš se strýčkem a tetou?“ vyjde mi to jako jediná možnost. „To znamená, že až dorazíme na místo, tak tam zůstaneš do začátku léta? To je skoro rok.“ Řeknu a nesnažím se skrývat své nadšení. Pokud jsem to teda dobře pochopila. „Jsi hrozně milá, víš to?“ to a ještě pevný stisk jeho dlaně mě přimějí zčervenat, sklopit oči a na mých rtech vyloudí stydlivý úsměv. S pohledem upřeným do země zabroukám poděkování a tiché „Ty taky.“ Pak zvednu oči zpět k němu. „Jsi vlastně první, kdo se mnou mluví normálně. Myslím bez formalit, bez ohledu na postavení. Je to osvěžující.“ Zaculím se. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Mé jméno je Maryun Lienh, jsem profesor. Každopádně, tady máte lano, uvažte si ho kolem pasu, abych vás neztratil.“ Všimneš si, že sám má takové též. ,,Nejste sama, kdo jede pozdě, máte štěstí, že jsem se sem náhodou nachomýtl,“ usměje se. ,,Máte hezký klobouk, krásná dámo. První ročník, že?“ Mezitím, co s tebou debatuje se loď jakoby sama od sebe začne vzdalovat od pobřeží. |
| |
| soukromá zpráva od Alessa *Al* pro "Mohu se zeptat jaké předměty vyučujete ? Teda já se učím magii.. budete mne učit ?" Se zájmem na něho pohlédnu a doufám, že mě hned nebude brát jako malou, naivní, otravnou holku s kloboukem na palici... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Až takovou budu mít, budeš vítaným hostem,“ v hlase mu zazní, že by byl raději, kdyby nejen hostem. ,,Bydlím, tedy, jestli se to tak dá nazvat. Když nejsem s nimi na lodi, přespávám u rybářů,“ očividně mu to tak i vyhovuje. ,,Chtěl jsem studovat na Astahi, ale nevěděl jsem, jestli na to mám talent.“ Zní, jako by ho celý život přesvědčovali o opaku. ,,Ano, můžu tě navštěvovat,“ radostí se mu rozzáří oči. Když zaslechne tvé tiché ,,Ty taky,“ zrudne ještě více a potěšeně se zubí. ,,Omlouvám se, že se tak ptám, ale jaké je tvé postavení? Vypadáš jako nějaká šlechtična – tedy, máš takový... půvab, charisma nebo jak bych to řekl... Zkrátka a dobře, něco, co holky z vesnice postrádají... Možná slušné vychování?“ je očividně v rozpacích z toho, že neví, jak vyjádřit své myšlenky a pocity slovy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Učíte se magii? Já ji vyučuji! Tedy, nejen já, ale i tak. Třeba budu učit zrovinka vás, tedy, pokud se tam dostaneme včas,“ usměje se a posadí se. ,,Mám tu s sebou chlebové placky a bezovou šťávu, kdybyste měla zájem,“ než vůbec odpovíš, tak se do jedné placky s chutí pustí. |
| |
| soukromá zpráva od Bernard z Ronie pro |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Za zkoušku to stojí ne? Já si o sobě nemyslím, že mám talent… všechno, co umím je vydřené. Pokud něco chceš, měl by sis za tím jít.“ poslední větou řeknu nahlas něco, co jsem sama sobě říkala každý večer a každé ráno zavřená ve své zlaté kleci. „Dobře… aspoň se úplně neztratím v učení. Ale nechtěla bych tě obrat o všechen tvůj volný čas.“ To bych vážně nechtěla… „Neomlouvej se.“ Zasměju se, pořád se snažil být zdvořilý a přitom to nebylo nutné. „Můj otec je šlechtic. Moje maminka elfka. Já jsem něco jako tajné dítě. Nikdo o mně neví. Nikdy jsem nebyla venku ze zámku. Jediný, s kým jsem mluvila, bylo služebnictvo nebo soukromý učitel. Pokud nepočítám rodiče.“ Odmlčím se. Vím, co tím myslel, ale také nevím, jak to nazvat. „Popravdě si tu připadám úplně mimo. Jako kdybych sem vůbec nezapadala. Rodiče mě nejdřív nechtěli nikam pustit. Musela jsem prosit, trucovat, slibovat… a teď mi přijde, že se nikam jinam než do zámku nehodím.“ Řeknu trochu posmutněle myšlenku, která mě tížila celou dobu. |
| |
| soukromá zpráva od Alessa *Al* pro "Jak to vlastně na škole chodí ? Ano, vím, že se vše dovíme až bude čas, ale kdybyste mohl..." Opět se mírně pousměji a doufám, že mi učitel magie, kterého bych k mému velkému štěstí měla za učitele odpoví... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Přikývne a po pár chvil později položí na stůl lívance, marmeládu a jablečný čaj. ,,Budete si přát ještě něco?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Chtěl bych... ale i tak se bojím... No, můžu to zkusit příští rok. Číst a psát naštěstí umím, takže to budu mít o to jednodušší. Škoda, že pak budu o ročník níž,“ zasměje se rozpustile. ,,Neobereš mě, povídáme si sotva půl hodinu a už mám dojem, jako bych tě znal celý život,“ vydechne upřímně. Cítíš z něj, jak moc ho to těší. ,,Půlelfka? Na tom není nic zlého. Nechápu, proč se lidi nad tím tak durdí – vždyť ředitel školy musí mít půl a půl krve dokonce povinně!“ Se zájmem si vyslechne zbytek tvých slov. ,,Je mi líto, že jsi vyrůstala v takovém prostředí. A jestli jsi mimo něj teprve chvilku, uvidíš brzy, jak krásný je život kolem!“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,No... Jak to chodí... studuje se pět let povinně, ale může se až sedm let. Vyučování začíná v devět ráno s tím, že snídaně se podává od půl osmé do devíti. Oběd mezi tři čtvrtě na druhou až tři čtvrtě na třetí. Večeře je od osmi večer do devíti. Večerní klid je od jedenácti večer do šesti ráno. Prázdniny, a tak, se dovíte ve škole, sám si je zpaměti nepamatuju... Hm... Učitelé obvykle nosí zelené, fialové nebo oranžové barvy oblečení, velení černou a kněží bílou barvu. Jsou tam dva druhy pokojů – klasický, který dostane každý – nebo s příplatkem, prémiový – ten je větší a má i vlastní koupelnu a kuchyň. Ve škole jsou tři koleje, ty se pak dělí na dámskou a pánskou část. Na každém patře kolejí je koupelna a záchody. Jinak, plout na ostrov a zpět se dá jen v období mezi koncem května a začátkem září, pak je příliš silný vítr, navíc špatným směrem. A bouřky.“ Mezi řečí čas od času ukousne placku. Už jste tak daleko od břehu, že ani není vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „To jsme na tom stejně.“ Odsouhlasím mu. Jsem ráda, že sdílí mojí radost z toho. Není to jednostranné. „Vím, že na tom není nic zlého… Ale ne každý si to myslí.“ Řeknu smířeně, ale je ze mě cítit špetka zklamání. „Povinně? Vážně?“ tak… to je zajímavé. „Prostředí nebylo špatné… dokonce velmi dobré… špatná byla pravidla v něm.“ Opravím ho s úsměvem. Ne na všechno, co jsem zažila doma, vzpomínám se záští. Byly i hezké chvilky a i když jsem odešla dobrovolně a kolikrát jsem rodiče proklínala… pořád jsou to moji rodiče a já je mám ráda. „Začínám zjišťovat, jak krásný je.“ Řeknu se smaragdovým pohledem upřeným na něho. Pak se rozhlédnu. „Kolik tak může být hodin?“ můj žaludek se začíná hlásit o slovo a trochu mě bolí nohy. |
| |
| soukromá zpráva od Bernard z Ronie pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zčervená ještě více, jestli to vůbec jde. ,,Ano, tedy, měli by být. Na počest prvního ředitele, který byl takto míšený. Tedy první po zakladatelích.“ Zaujatě dál poslouchá a na závěr se pousměje. ,,Řekl bych, že čas na svačinu. Snad už mi odpustili ten incident v jídelně. Půjdeme?“ odvětí a opět ti nabídne rámě. |
| |
| soukromá zpráva od Annis Heria Mano pro |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Nejsem si jistý jestli zrovna můj názor bude ten nejlepší při různorodosti našich spolucestujících." Chvíli zvažuji jaké jídlo by mohlo takovou skupinu potěšit, ale jediné co zrovna je by mohlo spojit je maso. To však nezní zrovna jako sladká pochoutka. Koláč bude vděčnější, ale cestujeme na lodi, takže by pudink mohl být jemnější na žaludek. "Pravděpodobně pudink bude lepším řešením, pokud možno s příměsí alkoholu." Dodám po delším zvažování. "Musím říct, že nemáte nijak snadnou práci." |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro Zahloubala jsem se, ale jeho slova o svačině mě rychle vrátily do reality. „Pro mé dobro, doufám, že ti to odpustili.“ Neodpustím si s úsměvem. „Půjdeme.“ souhlasím s nepatrným kývnutím hlavy. Opět se do něj zavěsím a vykročíme k jídelně. |
| |
| soukromá zpráva od Raven Akali Tz´arkan pro Dívky Vypadá to, že mé kouzlo na dívky funguje, dovolím si tedy přijít k nim blíže. Ne, nejsem z univerzity, ale budu... začnu další školní semestr na ni chodit, jméno mé jest Raven. A na dotaz co pohledávám zde? Mno, slyšel jsem docela dost pověstí o místním zámku, tak jsem myslel, že se podívám blíže. Víte o něm něco? Sleduji je svůdným pohledem. Možná bych si jednu z nich mohl nechat, možná obě... Nakrmím se ale nechám je žít, byly by mi oddané a získal bych zábavu pro chvíle nudy... Jsou opravdu pohledné... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Dobrá, děkuji... Á, támhle, koukám, sedí váš společník,“ ukáže ke stolu na Bernarda. ,,Někam se můžete posadit, dám mezitím vědět v kuchyni. Přál byste si něco k pití?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pomalu tě dovede do jídelny, celou cestu tě pozoruje koutkem oka a usmívá se. ,,Koukám, že už se to tady začíná scházet,“ ukáže na Bernarda u stolu. ,,Budeš si chtít přisednout?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,No, žije prý v něm nějaký zlý upír a ven vychází jen na lov... Ale nikdo ho nikdo neviděl,“ ozve se blondýnka. ,,To prý pro to, že své oběti buď zabije nebo si je podrobí,“ přeruší jí druhá dívka. ,,Slyšela jsem, že je nesmírně krásný...“ ,,Upír a krásný? Kdo ti zase co napovídal? Nemáš věřit každému slovu, co uslyšíš.“ Postupně se dohadují více a více a tebe začnou přehlížet, třebaže čas od času zrakem zabloudí zpět... |
| |
| soukromá zpráva od Alessa *Al* pro S zaujatým pohledem poslouchám profesora zatímco se láduju plackou a sem tam se napiju šťávy. Když domluví, tak k mému překvapení zjistím, že už břeh zmizel a okolo jsou pouze proudy vody. "Děkuji mnohokrát za informace. Jistě se mi budou hodit" Zbytek cesty přemýšlím hlavně nad tím jak asi ta škola bude vypadat. Jak budou vypadat profesoři a jednotlivé hodiny. Ano, nedočkavostí překypuji a snad co dvacet minut se ptám "Už tam budeme?" |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro Po jeho poznámce se podívám se stolu na Bernarda. Chvilku váhám, jestli mám… ale nakonec přikývnu. „Asi ano… pokud mu to nebude vadit, ještě jsem s ním nemluvila.“ Váhavě k němu zvednu oči. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Voda bude stačit." Přikývnu na znamení díku svému doprovodu a vydám se k naznačenému stolu s válečníkem. "Doufám, že ubytování proběhlo bez problémů pane Bernarde." Chvíli zvažuji kam se usadit a nakonec se rozhodnu pro místo lehce na šikmo od něj, pro případ kdyby chtěl soukromí. "Doufám, že nebudete mít námitky pokud si přisednu." Vyčkám jeho odpovědi než se definitivně posadím. |
| |
| soukromá zpráva od Bernard z Ronie pro Do jídelny vstupuje Alistair. Ptá se mě a já ji odpovídám:"Vše je v pořádku. Ve své kajutě jsem se moc nezdržel, ale myslím, že je dostačující pro plavbu, která nás čeká. Snad. Dále se mě ptá, smí-li si přisednou ke mě ke stolu. Já přikývnu: "Samozřejmě že nemám, bude mi ctí trávit můj čas ve Vaší přítomnosti, madam Alistair". Zvednu se, přistoupím k ní a pomůžu jí usadit se. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Bernardovo souhlas mne uklidní jeho závěrečná slova mne však srdečně rozesmějí. Rychle zvednu ruku v úmyslu zastavit jeho další projevy galantnosti. Zvláště když měl v úmyslu obcházet mnohametrový stůl, jen aby mi pomohl posadit se na lavici. "Omlouvám se, ale zřejmě jste došel k nesprávnému závěru." Dodám, když se mi smích podaří dostatečně zkrotit. "I přes mou zjevnou zženštilost stále patřím k mužské části populace." Usednu na lavici a setřu slzu z koutku oka. Neuvěřitelné. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Myslím, že vám to ve škole ještě zopakují a doplní mě.“ Usměje se a pohladí si bradku. Spokojeně a zamyšleně hledí na obzor. V dálce se začne rýsovat cosi šedého, zatím neurčitého. ,,U břehu ano, tak do patnácti minut. Ale pak musíme počkat, než dorazí dostavníky. A mimoto i Jasná – předpokládám, že ji tak o dvacet minut předběhneme.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Uvidíme...“ Vydá se tedy s tebou ke stolu, kam se usadil i Alistair. ,,Dobré odpoledne, pánové, bude vám vadit, když si přisedneme?“ mile se usměje. Mezitím se objeví jedna z dívek v bílém kuchařském a položí před Alistaira džbán s vodou a sklenici. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Ahoj…“ vyloudím ze sebe úsměv a pozdravím Alistaira s Bernardem. Pak jen tiše pozoruji, jak paní z kuchyně pokládá na stůl džbán s vodou a sklenici. Co bych měla říct? Nechci, aby bylo ticho… s nadějí v očích se podívám na Iarna… |
| |
| soukromá zpráva od Bernard z Ronie pro Alistair kvapně opraví mou mylnou domněnku: "Přijměte mou srdečnou omluvu, sire, nevím, co mě vedlo k tomu se domnívat, že jste dívka." To snad není možný, to je trapas! Jak jsem jen jej mohl považovat za ženu! To se může stát snad jen mě! Posazuji se opět a napiji se čaje. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Tím se netrapte, bylo to velmi zábavné." Odmávnu celou záležitost. Škoda že tu není nikdo jiný, toto si zasloužilo obecenstvo. Jako na zavolanou se vedle nás objeví Mei v doprovodu mladého muže. "Vítejte." Oplatím úsměv a naznačím rukou k volným místům, aby se usadili dle libosti. Pak s díky přijmu džbán od kuchtičky a naplním sklenici vodou. "Vidím, že svou krásou okouzlujete kohokoliv, kdo na vás pohlédne slečno Mei." Neodpustím si drobnou poznámku, když vidím, jak se dívá na mladíka. Lehce upiji ze sklenice než pokračuji. "Alistair de Gallandia. Rád vás poznávám." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Při Alistairově poznámce se Iarn nepatrně začervená a posadí se k Mei. ,,Iarn Tinren, těší mě,“ zdvořile pokývne hlavou a usměje se. Objeví se další dívka, s tácem, a před každého z vás položí něco, co se na tom talíři divně kvedlá, voní to po vanilce, jahodách a vaječném koňaku.
,,Přeji dobrou chuť.“
|
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Libujete si v tom, že ostatní přivádíte do rozpaků?“ řeknu s lehkým úsměvem, než mou pozornost upoutá dívka, co přede mě postaví… hmotu. „Děkuji.“ Přátelsky se zaculím na dívku a očima ji sleduji, než odejde. Pak se podívám zpět na talíř. Voní to. Přinutím se zůstat sedět rovně a nenaklonit se k oné hmotě, jak jsem to dělávala doma. Jsem přece ve společnosti. Nechci vypadat jako pes a očuchávat jídlo. Chopím se vidličky a opatrně do toho dloubnu. Nevypadá to tak špatně. Krom toho, že se to tak klepe. S ne moc velkou důvěrou si malý kousek na vidličce vložím do úst. Chvilku cumlám. „Je to dobré.“ Řeknu nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Rdící se dvojice je vskutku pastvou pro oči, zvláště když za to je zodpovědná jediná má poznámka. Než stihnu odpovědět je přede mne postaven talíř s pudinkem. "Jsem si jist, že něco podobného slýcháváte dnes a denně." Lehce se na dvojici pousměji. "Omlouvám se za svou prostořekost. Nemohl jsem si pomoci, není-li pane Tinren?" Přenesu pozornost na mladíka. Pohlédnu na sladkost okem znalce a musím uznat, že místní kuchař předvedl obdivuhodný um a odvahu. Vaječný koňak s jahodama rozhodně není nijak obvyklá kombinace. Jemně zanořím lžičku do strany dezertu a plynulým pohybem nahoru 'odkrojím' tenký proužek, který vložím do úst. Hluboce jsem se mýlil, když jsem měl obavy ze stravy na této lodi. Sotva sladká chuť pudinku je umocněna, jeho našleháním, takže texturou připomíná spíš krém. Jahodová šťáva, po kapkách stéající po jeho stranách mu dodává veškerou sladkost jež potřebuje. Další sousto si naberu přímo ze středu, jen abych odhalil malou kapsu v nitru naplněnou vaječným koňakem. A spíše ostřejšího typu. Pozdvihnu obočí nad tím, jak se chuť pudinku najednou zmněnila. "Obdivuhodné." "Co vás přivedlo k tomu přihlásit se na akademii?" Přejdu k neutrálnějšímu tématu hovoru. "Vím, že mnozí zde nejsou nijak změkčilí ... přesto opustit svůj domov, aby se mohl jeden věnovat bezmezné pomoci druhým je vemi velký krok, podle mého názoru." |
| |
| Larosův úsměv mě potěší a na jeho nabídku večerního posezení radostně přitakám. Tak to bude zajímavý večer a co teprve s ním, třeba by se mohl nějak vyvinout. Uculím se sama pro sebe. A vůbec, odkud jsi ty Larosi? Navážu na své vyprávění o mé domovině. |
| |
| Vylodění Konečně břeh. Je brzké ráno, sotva začalo svítat, když vás vylodili v přístavu na jihu Astahi po jeden a půl denní plavbě. Námořníci postupně snášejí zavazadla, jen Iarn stojí poblíž Mei a kapitán není nikde k nalezení. Zase. Každopádně to zatím vypadá na krásný den, takový, jaký se na tomto ostrově vidí málokdy. ,,Zanedlouho by tu snad měly být dostavníky,“ ozve se Iarn a posmutněle koukne na Mei. Krajina kolem vás je něčím... zvláštní. Ale velice okouzlující, třebaže nevíte, proč. Stromy jsou stejné jako všude jinde, domy též. Možná ta vůně kolem? Léto se očividně ještě stále nemá k odchodu...
Všude je zavřeno, dokonce i hostinec na rohu. Před ním na sudech sedí dvě, poněkud rozcuchané, postavy v kloboucích. Tedy... kloboucích. V té drobnější poznáváte Al, druhou je muž s kozí bradkou a širákem hluboko do čela. Předpokládáte, že tu jsou spolu. A zdá se, že znaveni cestou na chvilku usnuli. |
| |
| Rozhlížím se kolem. Zase mám svůj plášt' s kápí na hlavě. Zvláštní... vypadá to tu....nijak zvláštně...ale přesto mě to něco jakoby št'ouchá do nosu. Hlad už nemám, to je výborné... Přejedu po okolí okem znovu, nezastavím se pohledem na žádném z mích společníků, to už mě více zaujme zdejší krajina. Pomalu udělám pár krokl vřed. Astahi..čeká na mě... jsem tak zvědavý, co tam bude... a ten dopis... hmm... Nahmatám papír ve své kapse a vzpomenu si co je na něm psáno. Pousměji se a čekám na reakce ostatních spolustudentů. |
| |
| Opatrně sestoupím z lodi. Uvědomím si jak ráda stojím nohama opět na pevné zemi, Díky Bohu za to!´ Pečlivě zkontroluji zda mám všechny svá zavazadla, a že jsem na lodi nic nezapomněla. Pak se rozhlédnu okolo, ta krajina mě fascinuje, i když není ničím viditelným odlišná působí strašně příjemným a uklidňujícím dojmem. A ten vzduch nesoucí ještě příchuť léta. Líbí se mi tu a to jsem z ostrova ještě nic neviděla. Postavím se do stínu několika stromů asi dva metry od postav na sudech a opatrně si sundám kápi z hlavy, užívám si slunce, zatímco se má vlasy lesknou v jeho paprscích. Do slunce se však nedívám, spíše opačným směrem. |
| |
| Vystoupím z lodi, cestou zamávám mojí milé společnosti z lodi. Kouknu po břehu s obličejem schovaným pod kápí, protože nemám zájem se teď s někym bratříčkovat. Oni ignorovali mě, já kašlu na ně. Nicméně ti co jsou zatím venku, nepatří k oněm zmiňovaným , tak na ně kouknu a pokynu na pozdrav...Ahoj, jakou ste měli cestu? Pohledem sjedu k domům, a vidím tam dvě postav, po chvilce pozorování zjistím, že tam je Al, nevypadá dvakrát dobře. Vydám se pomalu směrem k ní, sice je mi blbé jí budit, ale možná bude lepší když bude vědět, že jsme tu. Al, je ti dobře? zeptám se když dojdu k ní, sundám jí nějaký klobouk a pohladím ji po vlasech. |
| |
| Zvednu oči od pudingu a pohlédnu na Alistaira. „Chtěla jsem odejít.“ Řeknu s lehkým úsměvem. Je to pravda. I když můj hlavní důvod je prozkoumat svět kouzel a magie skrz naskrz, tak najít blízké osoby je stejně tak lákavé. „Doma mě nečekalo nic. Nic nového. Každý den byl stejný. Bylo to tak… unavující.“ Poslední slovo skoro zašeptám. A pak už konečně připlujeme na břeh. V noci jsem se moc nevyspala – z toho houpání mi bylo špatně, ale ve dne mi Iarn dělal společnost, takže to nebylo tak hrozné. Když jsem měla možnost, tak jsem vystoupila z lodi. Byl to neuvěřitelný pocit být zase na pevné zemi a necítit to věčné houpání. Měla jsem chuť zem políbit, ale ovládla jsem se. Iarn stál kousek ode mě. Kapitána jsem za celou cestu neviděla. Začínala jsem pochybovat, že tu vůbec nějaký byl. „Opravdu?“ řeknu spíše řečnickou otázkou. Iarn vypadá posmutněle. Sama vím, že mi asi bude chybět, ale přeci se neloučíme napořád, nebo ano? „Nač ten výraz?“ řeknu chlácholivě. „Přeci se ještě uvidíme.“ Usměji se sladce. Pomalu začínám pociťovat únavu z cesty a pohled na Al a muže s širákem mi opravdu energii nedodává. Ovšem obdivuji, že jsou schopni usnout na takovém místě. |
| |
| Cesta byla vyčerpávající jak pro mne tak stejně i pro profesora a tak jsme ulehli do docela klidného spánku. Zrovna se mi zdá jak jedu na lodi, když.. něco, někdo mne hladí po vlasech. Pootevřu oko a.. "Ynnusi !" Zvolám radostně a jsem ráda, že konečně dorazil. To čekání bylo nekonečné. přeci jenom, byli jsme tu o dost dříve než zbytek. Doširoka se pousměji a začnu jemně třást s profesorem. Jakmile se probudí, tedy pokud se probudí, tak mu začnu představovat budoucí studenty... |
| |
| soukromá zpráva od Ynnus Angmar pro Ale ostatní zůstali stát defakto jak vylezli z lodě. Doufám, že nevadí že jsem tě budil? Jak jste se sem vůbec dostali? A co to že jste skončili tady takhle? a Kdo je tenhle spící maník vedle tebe?...Promiň, že jsem tak zvědavej. Poslední větu dokončím s úsměvem na tváři. Jsem moc rád, že Al je tu a v pořádku, protože s ní jsem se cítil nejlépe ze všech co jsem tady zatím poznal. Paráda, hned se cítím o něco méně sám. |
| |
| soukromá zpráva od Alessa *Al* pro "Ujela mi loď na Atashi, ale tento milý profesor mne vzal svojí lodí. Učí magii takže se sním ještě určitě potkám. Loď byla očarovaná a tak jsme se sem dostali dříve než vy a nechtěl mě tu nechat samotnou a tak čeká se mnou. A neotravuješ. Vědění je klíčem k přežití, ne ?" Pousměji se, pohlédnu na profesora a dojdu k názoru, že ho nebudu budit. Počkám až se vzbudí. "A co ty ? jakou jsi měl cestu ?" |
| |
| soukromá zpráva od Ynnus Angmar pro No jinak to si měla štěstí, asi to bude fajn profesor, bohužel no já s ním do styku nepřijdu, když jde o magii jak říkáš, jinak co ty jdeš studovat? Kouknu zpět na Al s tázavým výrazem. Teď je mi dobře, jako asi naposled co jsem s ní šel podél pobřeží, blbá cesta lodí plná ignorantů |
| |
| soukromá zpráva od Bernard z Ronie pro Pozdravím Mei, která přišla též do jídelny v doprovodu mladého muže a přisedají si ke stolu ke mně a Alistair. Představuji se též tomu muži: “Mé jméno je Riv z Ronie, těší mě.“ Více raději nic nečiním, bych se nedopustil nějakého dalšího faux pas, jako když jsem se mylně domníval, že Alistair je dívka. Poté přijde opět další obsluhující dívka, která k nám donese deserty jahodovo-vanilkové vůně. Poděkuji obsluze. Ochutnám ten dezert. Vaří tu skutečně znamenitě. Pozvolna jím a připíjím svůj čaj. Alistair se zeptá, proč jsem se vydal na akademii. A já mu odtajním pár informací o mě: “Otec mi zemřel v mých čtyřech letech a poté se mě ujal kníže Sorei z Avelore. Učil mě a já sloužil na jeho dvoře jako páže a pak jako panoš. Nyní představitelé mého řádu Matra rozhodli, že nastal čas, abych se zdokonalil své znalosti na akademii. Mým posláním je stát se paladinem.“ Vypadá to již, že plavbu zvládneme bez problémů a i docela příjemně. Brzy již jistě budeme v cíli. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Muž kus od Al se neklidně zavrtí a probudí se. ,,Co se děje? Á, konečně dorazil zbytek? Budeme muset stejně počkat, než otevřou hostinec, předpokládám, že tam bude zbytek.“ |
| |
| Přistání Zbytek cesty na ostrov Astahi proběhl až překvapivě rychle. Většina událostí od svačiny se slily do jedné rozmazané mlhy, z níž jsme unikli příjezdem do přístaviště našeho cíle. Vystoupím na pevnou zem a oproti většině ostatních můj pohled opět zabloudí k lodi, jelikož mi cesta na ní připadala více než příjemná. Po krátké kontrole, zda je mé zavazadlo bezpečně vyneseno na břeh. Zvláště při dramatických chvilkách na můstku, po němž jej museli snáčet čtyři muži najednou a kam se zoufale nemohli vejít. Přikývnu na podrav každému, kdo na mne pohlédne, ale do žádných hovorů se zatím nezapojuji. Po krátkém protažení se usadím na příhodný sloupek u mola a věnuji se pozorování mých nastávajících spolustudentů. Podřimující divce, bok po boku s neméně znaveným mužem v širáku. Stříbrovlasé Annis, jež překvapivě odložila svou kápi. Mladíka, který doposud svou kápi neodložil. Lukostřelce, který budí pospávající dvojici. Mei zabraná v hovoru s Iarnem a mnoho dalších, každý se svým vlastním příběhem a zážitky. |
| |
| soukromá zpráva od Laros Eldmer pro Čte se od spodu!!! Je po všem... Ležím na posteli, a jsem ve stavu naprosté blaženosti. Gaia, žena která mě ve všech směrech přitahuje víc než jsem si dokázal představit, leží přitisknutá ke mě. Naše nahá těle se navzájem dotýkají. Obejmu jí, a v tom pohybu už není žádný chtíč, jen čistá něha. Na těle cítím její klidný dech. Už usnula, ale já nemůžu jinak než myslet na dnešní zážitek. Nikdy jsem necítil nic tak silného, tak emotivního, tak krásného. Byly jsme si nejblíž, jak jen můžeme. Na okamžik jsem měl pocit jako bychom byly jedno tělo, jedna duše. Už jsem i v minulosti strávil noc se ženou. Aby ne, vždyť jsem žil ve vesnici kde většina chlapů měla fousy až po pás a smrděla chlastem. Avšak nikdy to nebylo jako dnes. Ten pocit blízkosti... Pak musím přiznat že to byl úžasný zážitek i po fyzické stránce. Byla tak žhavá, tak divoká, a přeci tak stydlivá. Má to něco do sebe když držej holky tak dlouho bez chlapů. Pomyslím si. Ale pak mě už přemůže únava. A pocit když se k vám tiskně žena vašich snů, taky dost pomáhá při usínání. Bez návratu zpět Po polibku Laros pokračuje k mému spodku, svléká ho a posouvá své rty mezi má stehna. Netrvá to dlouho a dovádí mě do nebe. Je to naprosto neskutečné, něco takového jsem v životě nezažila. Nechává mi chvíli na vydýchání, věnujíc se mým rtům. Po chvíli mě upozorní, že to bude bolet a hned na to do mě vstupuje. Měl pravdu. Zaryji nehty do jeho zad a hlasitě zavzdychám. I přes počáteční bolest pociťuji nával vzrušení. Jeho nejprve opatrné pohyby, které začaly přidávat na rychlosti mě dovádějí k šílenství. Pevně omotám nohy okolo jeho trupu a přisaji se na vybízející pootevřené rty, jenž hrubě vydechovaly horký vzduch. Snažím se na něj co nejvíce přitisknout, jakoby mi snad mohl utéct, chci s ním splynout v jedno tělo a po chvíli své pevné sevření zas lehce povoluji. Jsem si moc dobře vědoma svého hlasitého vzdychání, které však nedokáži tlumit, jedině jeho jazykem. Když začne značně zrychlovat a tvrději přirážet tuším, co se blíží. Jeho oči mě slastně sledují a užívají si každý můj záchvěv vzrušení, každý můj hlasitý steh. Znovu vyvrcholím a i on přestane prudce přirážet, vystoupí ze mě a se spokojeným avšak zadýchaným výrazem se zhroutí vedle mě. Když se konečně vydýchám, přetočím se na bok, abych viděla do jeho jasných očí. Automaticky s rudou tváří se přitulím k jeho nahé hrudi a svůj obličej zabořím pod jeho bradu. Není potřeba žádných slov a aniž bych si to uvědomila usínám v Larosově pevném obětí, vyčerpaná, ale spokojená, završením dnešního dne. V mé hlavě není nic jiného než on. Nastal čas Souhlasí. I když jsem to očekával, tak mě to potěší. Cítím její ruce bloudit po své odhalené hrudi. Její jemné doteky jsou mi nesmírně příjemné. Pak se ode mě na chvíli odtrhne a sundá si vršek. Odhalí mi tím dvě krásná ňadra, akorát do ruky. Chviličku se kochám, ale pak už to nevydržím a přitisku k nim své ruce. Cítím jak se podemnou celá napne. Znovu se spojíme polibkem, a cítím jak mi její ruce vjíždí do vlasů. Na hrudi cítím dotyky, jak se tam o mě otírají její bradavky. ukončím polibek, a sjedu níž. Opět se mazlím s jejími prsy, ale tentokrát je i líbu. Cítím jak se jí to líbí, neboť slastně zasténá. Jednu ruku stáhnu a začnu zápasit se šněrováním kalhot. Naštěstí povolí docela rychle. Okamžitě ze sebe kalhoty stáhnu. Jsem před ní naprosto nahý. Stud je ale teď to poslední na co myslím. Pomalu přesunu polibky z prsou na bříško, a začnu zozepínat i její spodek. Když šněrování konečně povolí, tak z ní stáhnu zbytek oblečení. Odhalí se mi tak pohled na její krásné nohy, a malou jeskyňku. Chvilku jí líbu mezi stehny, ale pak se přesunu výš. Pusou se přisaju k už nesmírně vlhké jeskyňce. Nějakou dobu jí lížu jen po okrajích, ale pak přejdu na malý výstupek. Cítím jak se její tělo napíná, a slyším její slastné vzdechy. Pak ucítím že to na ní přišlo. Její tělo se napne jako luk a z jejích úst se dere slastný výkřik, až se pomalu bojím aby nás někdo nepřišel zkontrolovat. No co snad už mají dost rozumu. Pomyslím si jen. Dám jí malou chvilku aby se vydýchala, a pak se přesunu výš. Protože jsem si všiml že je pana, tak jsem se rozhodl jít na ní pomaleji. Ještě cítím její chuť v ústech, když jí znovu políbím. Hladím jí ňadra, a potom vezmu do úst jednu bradavku a jemně saju. Je vidět že se jí to líbí. Nakonec se k ní nakloním a do ucha jí pošeptám. Bude to trochu bolet, ale bude to stát za to... Vezmu si penis do ruky, jemně jím jezdím na samém okraji jéjí svatyně. Potom prudce přirazím. Cítím jak mi Gaia zaryje nehty do zad. Pak začnu pomalu přirážet. Chtíč Loros se mi poddá a oba skončíme na posteli. Uvolní přezky na své hrudi a já se na ní konečně můžu plně přitisknout. Cítím to úžasné teplo a omamující vůni, jen mě to utvrzuje v mám přesvědčení, že mám pokračovat v tom, co jsem začali. Když se mě zeptá, jestli chci pokračovat, tiše mu to odsouhlasím. „Jo chci pokračovat,“ vydechnu mu do hrudi a lehce se přisaji na krk. Poté se vrátím k jeho rtům a svými rucemi začnu bloudit po odhalené hrudi. Na chvíli se od něj odtrhnu a i já si sundám svůj vršek, při tom lehce zrudnu, když si všimnu jak Laros hltá očima moje nahé poprsí a po té na něj pokládá své ruce. Prudce vydechnu a lehce si skousnu ret, když je jemně zmáčkne. Znovu se přisaji na jeho rty a své prsty zapletu do jeho dlouhých vlasů. Vášeň Naše rty jsou k sobě neustále přilepené, div se neudusíme. Je to naprosto úžasný pocit. Jsem vzrušený, jako snad ještě nikdy. Cítím její ruce na svých zádech, a užívám si ty dotyky. Sám se její jemné kůže, sladkých rtu, a jí celkově, nemůžu nabažit. Je to nesmírně intenzivní pocit. Cítím jak mě táhne k posteli. Nevzdoruji, a společně dosedneme na postel. Její příjemně teplé tělo se ke mě tiskne. Na chvilku se odtrhnu a rychlým pohybem uvolním dvě přesky na mém obleku. Už tak skroro odhalená hruď je teď nahá. Přitisknu se k ní, a ve chvíli kdy pocítím jeji dech na své hrudi, tak si uvědomím jednu věc, a ihned se zeptám.. Chceš pokračovat? I když tuším jaká bude odpověď, tak jsem se stejně musel zeptat. Už i jen ze slušnosti. Nečekané vzplanutí Po té co se Larosovi vyznám i já odstrčí stůl, vytáhne mě na nohy a začne vášnivě líbat, držíc si mne ve svém pevném objetí. Uvědomím si, že jsem proti němu bezbranná, absolutně jsem mu propadla. Když mi řekne mezi polibky, že to nemohl vydržet a poté pokračuje na krku, pod mým uchem. Tiše se zajíknu. „To, to nevadí,“ vydechnu lehce přidušeně z úst, ano jsem vzrušená, neskutečně vzrušená. Je to pro mě nový a neskutečně intenzivní pocit, něco takového jsem ještě v životě nezažila. Začnu lehce couvat vzad, dokud nenarazím na Larosovu postel, kam stáhnu sebe i jeho v dalším vášnivém polibku. Možná, možná bych neměla,ale já si nemohu pomoci, cítit jeho rty na těch svých a pevné ruce jenž mě drží ve svém sevření. Začátek něčeho většího... Její slova mi postupně docházejí. Skutečně mi však dojdou až ve chvíli když ucítím její rty na těch mých. Ze začátku nejistý polibek se vzápětí prodlouží, když ho ze všech sil a věškerou něhou opetuji. Když se od sebe odpoutáme, tak mi Gaia pošeptá své vlastní přiznání. Pocítím pocit naprostého štěstí. Něco jako tohle jsem ještě nikdy nezažil. Něco tak náhlého, impulzivního a krásného. Ženu už jsem líbal, ale tohle od toho bylo na hony vzdáleno. Tohle bylo.... Mám najendou obrovskou chuť to zopakovat...Co se to děje? Znáš jí ani né 12 hodin, a už takhle. Vždyť jí vůbec neznáš a ona nezná tebe....Však já i ona....my víme jednu jedinou věc kterou potřebujeme vědět...to že se přitahujeme.... A tak touha utiší hlas rozumu. Vstanu a rukou odsunu stůl. Vstanu, a políbím ji. Rukama jí obejmu, a postavím ji. V polibku pokračuji, až dokuď to jde, a pak se jemně odtrhnu a pošeptám jí do ucha. Už jsem to nemohl vydržet... A potom jí lehce líbnu na krk, kousek pod ucho. Polibkem to začíná? Jsem překvapená Larosovým vyznáním, ale zároveň neskutečně šťastná. „Nikdy nevěř chlapům to ti povídám a hlavně se na ně nevaž.“ Vzpomenu si na tětinu tak často opakovanou větu, avšak nyní jakoby to omílala do sutého stromu, který propadl tomu muži naproti mě, jenž se mi právě v tuto chvíli vyznal. Lehce pootevřu pusu a po probrání z šoku odpovím. „Já, já,“ zrudnu, „Samozřejmě že mě smíš políbit,“ odvětím nakonec a mírně se usměji. Nakloním se blíže k Larosovi a jemně ho políbím, on však přemístí ruku na moji tvář a polibek prohloubí. Když se po chvíli od sebe odtáhneme, tiše zašeptám: „Víš, ty jsi, se mi taky líbil od prvního pohledu, takový tajemný a při tom ke mě tolik pozorný.“ Je nezvyklé, že bych se chovala takhle, vždy jsem byla tak sebejistá a teď se ta jistota vytratila do hlubin a i přes to z mých očí stále sálá chtíč po něm, po dalším polibku. Přiznání Její reakce mě dokonale zmate. Neucukla rukou, takže se jí to asi líbí. Třeba mám štěstí a...vědět tak co ona cítí, co si myslí...pro jednou lituju že nejsem kouzelník. To bych to z ní všechno vyčetl...ale počkat... Vzpomenu si na lekce šermu. "Základem je poznat umysli protivníka. Pravý mistr v něm musí číst jako v otevřené knize.." Tato slova mi můj šermířský mistr neustále vtoukal do hlavy....a jak se zdá, tak se budou hodit...i když k něčemu, k čemu by mistra jistě nenapadlo. Pomyslím si a div se znovu nezačnu smát. Zadívám se na Gaiu. Nejdříve na ruku, která nijak neucukává a volně leří v mé. Potom na ramena a postoj, která je nesmírně napjatý, což může znamenat jak neochotu, tak i ochotu..A nakonec oči...oči hledící do těch mých...oči které mě vybízejí k jedinému. Jestli chceš? Řeknu aby si nemyslela že váhám, a pak se nadechu a jedním dechem ze sebe dostanu.. Chci ti říct že jsi ta nejkrásnější a nejpříjemnější žena jakou jsem kdy poznal. Už od prvního okamžiku kdy jsem tě spatřil jsem si to myslel a něchtěl jsem nic jiného než tě držet v náručí. A proto se tě ptám teď.....smím tě políbit? Řeknu a ihned cítím jak mi tváře, které byly už téměř normální barvy, okamžitě rudnou. Vážně jsem to řekl? Co si bude myslet? A jak odpoví? Poslední otázka v myšlenkách mě nutí abych se díval Gaie do očí a očekával odpověď... City, nebo chtíč? Laros na tom není o moc lépe, co se týče rudnutí než já. Vím, že bych neměla reagovat takhle a rozhodně bych neměla myslet na to, co právě v tuhle chvíli myslím. Vždyť jsme se teprve před několika hodinami potkali, ale nemůžu si pomoct. Jsou to snad city, nebo pouhý chtíč? Projede mi hlavou při pohledu na něj. A jak to asi cítí on? Když mě Laros chytí za ruce, projede mým tělem příjemné zašimrání ukončené v pobříšku. Lehce se zachvěji a sleduji jak Laros přejíždí palcem po mé pokožce. Po té nejistě zvednu svůj pohled k němu a mírně se usměji. „Takže odměnou mám být já?“ Trochu se zastydím když, si uvědomím, že jsem opravdu svou myšlenku vypustila z úst. A čekám jak zareaguje. Začátek vztahu Její reakce mě potěší, a její narážka a společné "přemýšlení", stejně jako toho dne už jednou, způsobí že se mi všechna krev žene do obličeje....vlastně né jen do obličeje... Pomyslím si a zrudnu ještě víc. Jak je však vidět, tak nejsem sám. Gaia je rudá jako rak. Jejím tvářím to dodává takový pěkný živý odstín. Nemůžu než se zase culit. Její další slova mě však přesvědčí že ona se nebojí udělat první krok, a že je řada na mě. Pomalu přesunu ruku po stole, až l ruce její. Její pohled mě doslova vyzívá abych něco udělal. Mě nezbývá než ten pohled opětovat. Já jsem s tebou rád, raději než kdekoliv jinde. Řeknu a v tu chvíli se naše ruce setkají, a já ucítím dotyk její hebké kůže. Rudá barbarka Všimnu si, jak se po mě Laros dívá a co víc v některých chvílích má problém udržet pozornost na mém obličeji. A po té co o mě řekne, že jsem krásná a následně se uculí, zrudnu a trochu sklopím hlavu, aby nebyla vidět červeň na mých tvářích. Nejsem moc zvyklá na takovéhle lichotky od mužů, od tak atraktivních mužů jako je on. „Jsem si jista, že spolu určitě něco vymyslíme,“ řeknu povzbudivě a nahnu se blíž k němu přes stůl. „Pani, to jsi dělal ty?“ trochu vykulím oči a usměji se. „Ten meč je vážně nádherný. Miluju zbraně.“ Celá se rozzářím. Jsem opravdu ráda, že se Laros se mnou baví, ze začátku vypadal dosti nedostupně ale, jakmile jsem se přiblížila vypadalo to, jakoby jeho nevrlost opadla. Na chvíli se odmlčím, než znovu promluvím. „Jsem moc ráda že můžu být v tvé přítomnosti,“ řeknu mile a znova trochu zrudnu, při tom se na něj odhodlaně podávím. Culící se elf... Gaia vstoupí do místnosti a posadí se. Mě nezbyde nic jiného než sledovat její nádhernou postavu. Když si uvědomím jak je to neslušné, tak toho hned nechám. Když si sedám, tak se snažím sledovat pouze a jen její oči. Krásné oči...to se zase musí nechat... Pomyslím si a usměju se. Dnes už snad po sté, což u mě není moc obvyklé. Většinou spíš přetékám melancholií. Za celou tu dobu co jsem tu byl sám, mě nic nenapadlo, ale věřím že v tak krásné společnosti mě brzo něco napadne.Řeknu, a i když se to snažím polačit, tak se uculím. Víš že jsi právě pochválila snad jediné dvě věci které jsem v této místnosti vytvořil? V pokoji Laros ihned reaguje a zve mě dovnitř. Zkoumavě tikám očima po kajutě. „Hezký meč.“ Usměji se a přisednu si k Larosovi ke stolu. Vybalí láhev, dva pohárky a zeptá se mě, jestli si dám. „Jo jasně,“ přitakám ihned a sleduji novější z pohárků s reliéfem havrana. Pak taktéž jako on přizvednu pohárek k přípitku. „Na novou školu a dnešní večer!“ Zopakuji a po přípitku upiji ze svého pohárku. „Je pěkný,“ pootočím ho v ruce a prstem přejedu přes reliéf, po té zvednu své oči k těm Larosovým. „Hmm tak co, nějaké nápady?“ zazubím se na něj. Návštěva Večer, několik hodin potom co jsme se s Gaiou rozloučili, jsem seděl na posteli kajuty. Meč mám na kolenou, a pohlížím si ho. Můj zrak padne na rukojeť. Kde bych asi teď byl kdybys tu byla. Co bych asi dělal...rovnal a pročítal knihy, nebo učil na univerzitě? Ze zamyšlění mě vytrhne zaťukání na dveře. Vzápětí se ozve ženský hlas. Gaia...takže tu už je. No co...je na čase znovu zapomenout na minulost, a ponořit se do současnosti. Pomyslím si. Počkej chvilku... Vstanu a meč odložím vedle postele. Potom dojdu otevřít. Gaia stojí za dveřmi. Pojď dál. Řeknu a poodstoupím ode dveří. Počkám až vejde, pak zavřu dveře, a usadím se ke stolu. Pokynu jí aby si sedla na druhou židli. Potom vytáhnu v látce zabalenou láhev, a dva dřevěné pohárky. jeden starý a zašlí, druhý naprosto čerstvý. Dáš si? Zeptám se a položím před ní nový pohár a před sebe ten starší. Měl jsem si dát víc záležet. Ten reliéf havrana se mi moc nepovedl. No co chtělo to víc času, za pár hodin z toho moc nevykouzlím. Pomyslím si když pokládám nový pohár. Pak odzátkuju láhev, a naleju si (i Gaie, pokuď chtěla). Pak přizvednu pohár k přípitku. Tak na novou školu a dnešní večer! Promiň že odepisuju tak pozdě... Na palubě Larose evidentně potěšil můj souhlas a úsměv z jeho rtů nezmizel. Jsem zvědavá, co večer vymyslíme. Když mi řekne odkud pochází jsem fascinována. Vždy jsem chtěla poznat celý svět a jiné kultury. „Musí tam být dost zima,“ letmo se usměji a očima visím na Larosově obličeji. „No nic půjdu si ještě do kajuty, takže večer?“ Rozzářím se, nečekám na jeho odpověď a odejdu. Později večer Stojím nejistě před Larosovou kajutou po minutě váhání nakonec nejistě zaklepám. „Tady Gaya, můžu dál?“ Čekám na jeho odpověď, přeci jen nechci rušit. Na palubě Něco mě stále nutí k úsměvu, když Gaia souhlasí s mým návrhem. Její dotaz mi připomene mou domovinu. Zasněžené pláně, cvičné souboje, zvuk kladiva dopadajícího na kovadlinu, Gunjara a jeho neotesaný humor. A dlouhé večery ve dvoraně, plné hudby a dobrého pití.
Když se zase vrátím do reality, tak odpovím. Narodil jsem se v elfském království, ale skoro celý život jsem žil na severu v jedné seveřanské vesnici. |
| |
| soukromá zpráva od Alessa *Al* pro Z Ynnuse pohlédnu na profesora a představím ho. "Tohle je Ynnus" má slova opět doplní úsměv od ucha k uchu. Ano, takovou společnost si nechám líbit... |
| |
| Pomalým a ladným krokem, jdu na tu užasnou pevnou zem. Nechci si ztahovat kápi, nestojím o jejich pohledy.... I když až budeme ve škole, nebudu jí moci nosit. No každopádně, budu mít svůj klid a pohodu, ještě že je ředitelka tak solidární. Povzdychnu si. Po oku přes vlasy si znovu prohlédnu své "spolustudenty". Dojdu i blíže k místiu, kde je Al s neznámím mužem ale stále si držím učitý odstup, aby mi nikdo nezasahoval do mé osobí zóny. Popozvednu hlavu ahoru k nebi a jsem skoro až udiven, jak hezké počasí zde je. Chvilku se tak dívám ale pak skloním hlavu opět k zemi. Vypadám utopen v smutných myšlenkách, ale ve skutečnosti je má mysl naprosto prázdná. |
| |
| Pohlédnu na profesora a představím Ynnuse. Zeširoka se na oba usměji a všimnu si, že i ostatní začínají opouštět loď. Docela mě zaujme ta osůbka v kápi. Stojí tam sám a vypadá smutně. Mé vždy štědré srdce to nesnese a tak zamávám rukou nad hlavou a zavolám ať jde sem. Sice nevypadá, že by si chtěl povídat nebo být ve společnosti profesora, Ynnuse a koneckonců i mně, ale nemohu ho tam nechat jen tak na pospas pochmurným myšlenkám... |
| |
| Otočím pomalu pohled, když zareaguji komunikaci mířenou na mou osobu. Jen zavrtím mírně hlavou, že ne a zůstanu stát na místě. Nečekal bych nějákou.... odezvu... ale ne... nechci. Jednou rukou si kápi víc sklopím do obličeje aby nebyl vidět vůbec a dělám jako bych myšlenkama byl jinde a nevnímal nic kolem sebe. Hlavou se mi zase honí ten divný sen, co se mi zdál, když jsme pluli na lodi... utíkej! Utíkej!...Slyším hlas mé matky v mé hlavě a jenom se potom oklepu. |
| |
| Zavrtí hlavou a to mě docela mrzí. Snažila jsem se být Přátelská, milá a stejně nic. Chvilinku nad tím dumám a nakonec dojdu k názoru, že chce být prosté sám. Taky jsem mývala tyhle "potřeby" být samotná, ale nakonec mi došlo, že mi to vůbec neprospělo. Pohledem sklouznu k Ynnusovi a profesorovi. "Omlouvám se, ale na chvíli mě omluvte, hned jsem zpět" Všimnu si, že si kápi stáhne ještě víc a zpomalím ve kroku. Chce být doopravdy sám, tak proč bych se do toho měla montovat ? Nakonec vyhraje mé druhé "já" a já k němu doopravdy přistoupím. Pohlédnu na něj, mírně se pousměji a přemýšlím jak začít s konverzací.. "Ahoj, já jsem Alessa, ale kdyžtak mi říkej Al.. tak jaká byla plavba ?" i tyto slova doplní úsměv. Nechci být vtírka, ale zkrátka chci pomoct. To dělám.. i když někdy až moc... |
| |
| Profesor zvědavě zvedne hlavu a rozhlédne se po skupince. ,,Vás ale je!“ zahaleká a pomalu vstane. Klobouk si narazí ještě hlouběji do čela. ,,Po dlouhé době konečně také nějaký lepší počet! Pojďte k nám, za chvíli otevřou hostinec, můžeme posvačit – na noc ho zavírají kvůli... řekněme nočním tvorům,“ oprašuje se při řeči a následně významně probodne pohledem ony noční tvory. ,,Á! Zapomněl jsem se představit! Jméno mé jest Maryun Lienh, učím magii. Také jsem ředitelem koleje Keisinh, ale takovéhle podrobnosti se dozvíte až na místě.“ Jako kdyby na tato slova někdo čekal, se rozrazily dveře hostince a z něj vykoukla hospodská. ,,Vás je taky slyšet až na půdu, to jsou ti nováčci? Moc jich tedy není, to musím říct. Jo, kde jsou ty časy kdy...“ a takto pokračovala dál ve svém monologu. Její příchod ale znamenal i něco jiného: brzké setkání se zbytkem vaší třídy! ,,No jo, to je ale hodin!“ zarazil vodopád jejích slov profesor. ,,Už musím běžet, měl jsem být dávno ve škole... Mějte se, snad se s vámi všemi setkám ve škole, adieu!“ zamával vám ještě a doslova uprchl do lesa.
Na lodi je opět rušno, všechny vaše věci jsou úhledně srovnány před hostincem a námořníci jsou zpět na palubě. Jen Iarn stojí s Mei u jejích zavazadel a vypadá velice smutně – byť je na něm vidět, jak se to snaží zamaskovat. ,,No, už také musím jít...“ polkne a selže mu hlas. |
| |
| Uvidím, že se ona dáma blíží ke mne. Znervózním. Je zvláštní někoho cítit tak blízko a dokonce na mě promluví. Zčervenám mírně nervozitou, protože dohromady jsem ve svém životě mluvil asi s 4 lidmi. A-ahoj..... konečně promluvím svým hebkým hlubokým a vrnivým hlasem Klid Torhieli... je to jenom "člověk".... snažím s eusmát, ale můj obličej nezná úsměv a tak mi jen křečovitě tiká koutek pusy. Bolí to a tak se "usmívat" přestanu. Cesta... vcelku příjemná. Pak mou pozornost ale ukradne onen "učitel". Vyslechnu si celou jeho řeč a i řeč lidí kolem sebe a já osobně neprohodím ani slovo. Nepochopil jsem skoro nic, byl jsme něják vyvedem z míry a tak jen tak tupě stojím na místě. To... máme jít do toho hostince?.... nebo... co... |
| |
| Uvědomím si, že osoba v kápi je dosti nervózní a z mé přítomnosti není rád. Ne, to není to správné slovo. Spíše je vyveden z míry. Pousměji se a mám v plánu si dále povídat, když se profesor v širáku rozloučí a zamíří si to do lesa. Vzápětí se otevře hostinec a většina se tam s radostí nahrne. Ať už kvůli dobrého jídla nebo jiné společnosti. Pohlédnu na osobu vedle a ať už jde kamkoliv, tak se snažím zůstat s ním, Třeba mu má přítomnost pomůže nebo alespoň trochu zvedne náladu. Třeba.. moc jistá si tím nejsem, ale snad nic nezhorším... |
| |
| Pomalu sklopím hlavu k zemi, urovnám si myšlenky v hlavě a vykročím směrem do hostince. Nechce se mi tam chodit, ale tak co jiného, stít na místě se mi nechce. Pomalu jdu, koukám na své nohy a pak jen mírně zvednu pohled před sebe, když vejdu do hospody. Rozhlédnu se kolem a půjdu si sednou do nejvzdálenějšího rohu na nějákou prádnou lavici, co nejvíce nakraj a nejdál od lidí. Kápi si nesundavám. Ruce položím na sebe, na svůl klín a dívám se bezmyšlenkovitě do země. |
| |
| K mému překvapení vejde do hostince a tak ho v menším odstupu následuji. V hospodě panuje docela příjemná atmosféra. Rozhlížím se okolo sebe, jak si ostatní studenti hledají místo k sezení a všimnu si, že muž v kápi zatím zmizel. Rozhlédnu se pozorněji a všimnu si místě, které si vybral k sezení. V samotném rohu, daleko ode všech. Další dilema.. Mám si sednou za ním i když o mou nebo číkoliv společnost nestojí a snažit se mu pomoct nebo si sednou třeba ke Gaie a povídat si o nejrůznějších příhodách, které jsme zažili. Vyrazím ke stolu úplně v rohu. "Můžu si přisednout ?" Zeptám se a ujišťuji se, že jsem udělala správnou věc... |
| |
| soukromá zpráva od Laros Eldmer pro Otevřu oči, a první co spatřím je strop kajuty. Potom se podívám dolů, a musím se usmát. Vedle mě leží Gaia. I ve spánku se ke mě tiskne, a pravou rukou mě objímá. Chvilku si užívám tohoto okamžiku. Veňku se ještě šero, a času je dost. Pak se ale opatrně odtáhnu. I když se pokouším být co nejopatrnější, tak Gaiu probudím. Otevře oči a zadívá se na mě. Jak pak se nám spalo, krásná dámo? řeknu nahlas a s úsměvem na rtech. Potom se nakloním a políbím jí něžně na krk. Promiň že jsem tě vzbudil.. pošeptám. Potom vstanu, a obléknu si nejdřív kalhoty, a pak i vršek. Ranní erekci kupodivu nemám....asi toho mám po ránu dost. Veňku je už světlo. Z vedlejších pokojů k nám doléhají první zvuky. zbalím si všechny věci, vezmu meč, a pak se posadím na židli. Pozoruji Gaiu jak vstává a obléká se. Ranní slunce se leskne na jejím nahém těle. Okamžitě ucítím tlak v kalhotách. Na to jsi měl myslet dřív kamaráde.... Pomyslím si. |
| |
| Jak se tak zamyšleně dívám do země, něják jsem nezachytil to, že na mě někdo pormluvil a tak jí echám pár vteřit bez odpovědi, ale nakonec, jak kloužou mé oči po zemi, a uvidí někoho stát v mé blízkosti, se proberu a mírně pokynu hlavou na souhlas. Zajímalo by mě proč ke mě tak chodí.... Trošku nadzvednu hlavu, takže je můj obličej přeci jen trochu vidět, i když mé černé vlasy žíhané bílou mi padají do obličeje. Při tom se nervózně škrábu svými poněkud delšími nehty na ruce. |
| |
| Chvíli to vypadá, že odejdu bez odpovědi, ale nakonec přeci jen odpoví. Posadím se a z části spatřím jeho tvář. Jak mě tak propichuje pohledem, tak už vím, že byla chyba za ním jít, ale nechat ho tu samotného ? Vím co je samota. Pomalu vás to zžírá dokud vás to nesežere úplně. Opět se přesvědčím, že bylo správné jít za ním. Za ním.. uvědomím si, že mi vlastně ani neřekl jméno. Už se ho chci zeptat, ale radši to nechám na jindy. Snažím se přijít na prostou otázku, kterou ho nepodráždím, ale dozvím se něco víc.. "Studuji magii a věci s ní spojené... co budeš studovat ty ?" Vyčkávám na odpověď a uvědomím si, že nic hloupějšího jsem říct nemohla. Koho by zajímala vlezlá osoba, co suší kabáty a máchá rukama ve vzduchu, aby zapálila oheň v krbu... |
| |
| První den na Astahi Počkám až se Gaia převlékne, a pak jí ještě přivinu k sobě, a polbím ji. Včera to bylo úžasný. Musíme si to někdy zopakovat. Řeknu jí potom. Nakonec jí ještě vyprovodím k jejímu pokoji, aby si vzala svoje věci. Pak už společně vycházíme na palubu. Loď už stojí. Všichni už jsou na palubě, a právě teď se trousí ven z lodi. Jsem svědkem docela zajímavých událostí, a rozhovorů, co se dějou předemnou, ale já mám oči jen pro Gai, a okolní dění moc nevnímám. Sakra...málem se ze mě stal snílek. Pomyslím si když mě ze zamyšlení vytrhnou slova našeho budoucího profesora. S úsměvem pozoruji celou tu vtipnou podívanou. Ou....já se v poslední době nějak hodně směju....ta holka mě ale mění...snad k lepšímu. Mávnu odcházejícímu učiteli na pozdrav, a okamžitě vyrazím do hospody. Gaiu chytnu za ruku, a jemně jí tak naznačím ať jde taky. V hostinci se posadím vedle Gaii a objednám si pití(medovinu) a snídani. Nechám na Gaie ať si objedná sama....přece jenomby měla mýt trochu volnosti a samostatnosti. Dnes už snad po páté se přistihnu při úsměvu. |
| |
| Chvilku se tak škrábu na ruce, ale raději toho nechám, často když jsme nervózní jsme schopen se rozškrábat až do krve a o to teď nestojím, tak se snažím ovládám. Očkem jí pozoruji a přemýšlím, co po mě asi tak chce. Po tom co uslyším, co řekla trochu se zamyslím. Já magii též, ale i boj tělo na tělo... Nevím, co jiného bych asi tak měl říci, normálně bych mlčel, ale něco mě dokopalo k tomu odpovědět. Trochu si vlasy z jedné strany obličeje poposunu pryč, protože mě to začíná nepříjemě svědět. Kápi mám ovšem stále naraženou na hlavě. |
| |
| soukromá zpráva od Gaia Quirina pro Probudím se vedle Larose, stále namáčklá na jeho hruď. Trochu se odtáhnu a rozespale zamžourám. „Spalo se dobře a ne neprobudil jsi mě.“ Odpovím na jeho otázku. Tak jako on se zvednu z postele a začnu se oblíkat, ani si neuvědomuji jeho pohled zabraná do svých myšlenek. Takhle po ránu mi to moc nemyslí. Když se obléknu doprovodí mě k mé kajutě abych si vyzvedla věci. „Taky se mi to moc líbilo,“ zářivě se usměji při narážce na naši noc. |
| |
| Odvrátila jsem svou pozornost od Iarna k muži, který se nám představil jako Maryun Lienh. Klobouk měl až skoro nemožně stažený do čela a měl velmi výrazný hlas. Nastražila jsem uši jeho proslovu, když jsem zachytila slovo MAGIE. Bohužel jsem se toho více nedozvěděla, protože ze dveří před tím zavřeného hostince vylezla hospodská a začala mluvit o starých dobrých časech. Po několika nekonečných minutách, co se okolím rozléhal jen její monotónní hlas, se profesor sebral a téměř utekl do školy. Pozoruji, jak se někteří z mých spolužáků hrnou do hospody. Mně se nechce. Jsem mimo domov teprve pár dní, ale hospody, hostince, krčmy a všechny ostatní podniky tohohle druhu už teď moc nemusím. Je mi z nich vždycky blivno. Jsem radši na čerstvém vzduchu, ticho, šumění větru, nebe… ne kouř a hluk v uzavřeném prostoru. Z mých myšlenek mě vytrhne Iarn. „Ou… mmm… Tak… Doufám, že se ještě uvidíme.“ Usměji se a snažím se na sobě nedat znát smutek, co cítím, ale moje snaha dopadne stejně jako Iarnova. Vztáhnu k němu ruku, abych se rozloučila a potlačila nutkání ho obejmout a říct mu, že se nechci loučit… |
| |
| Bez pár přestávek ho pozoruji, alespoň koutkem oka. Ano, beru na vědomí, že je to neslušné, ale ten člověk je něčím zvláštní. Možná tím, že bude studovat magii jako já, ale to nevím jistě. Opět nastane trapné ticho, které přehluším otázkou na jeho jméno "Pokud mi to nechceš říct, tak nevadí, chápu to, ale ještě si mi neřekl jméno" Jména jsou sice krásná, ale nepodstatná. Často se tím řídím, ale tentokrát to prostě nešlo. S myšlenkama jestli jsem doopravdy tak otravná se na něj dívám a čekám co odpoví. Tedy jestli vůbec... |
| |
| Vylodění Jak se zdá skoro všichni jsou již venku a vylodění, takže já s Larosem jsme jedni z posledních. Jde stále po mém boku a je evidentně v dobré náladě. Trochu zrudnu když si vzpomenu na naši uplynulou noc. Na břehu je již ruch a ti co se ještě neseznámili, se začínají bavit. Všimnu si All jak promlouvá s jedním zvláštním chlapcem. Mírně na ní mávnu a usměji se. I když mě nejspíše ani nezaregistrovala. Když mám konečně pevnou půdu pod nohama chci se představit našemu učiteli, ten ale odejde dřív, než stačím říct jediné slovo. Jen chvíli na to mě Laros chytá za ruku a odvádí do hostince. Jsem ještě stále rozespalá a tak mám jak pomalejší reflexi, tak i vnímání. Měla bych s tím ranním vstáváním něco udělat. On si zatím objednává něco k jídlu a pití. Se zakručením v žaludku si i já objednám čaj a míchaná vejce. Usměji se a otočím k Larosovi. „Promiň, po ránu mi trvá než se proberu. Děkuju ti za včerejší noc.“ |
| |
| Poněkud mne překvapí, že chce vědět i mé jméno. Ale co na tom už sejde. Torhiel... Torhiel Narkhelin. Nervozita už nezní v mém hlase, spíše to někomu může připadat tajemně a zle, protože tón mého hlasu poněkud sklouzl do hlubších tónin než byl předtím. A....tvoje?.. Nevím jak se zeptat, ani jednou jsem se nikoho na jméno nezeptal. Snad jsem neřekl nic špatného... Stále nemohu uvěřit tomu, že vedle mě někdo sedí a "mluví" se mnou. Stále se tak jako snažím skrývat svůj obličej pod onou kápí. |
| |
| Docela tajemným hlasem mi poví své jméno. V hlase nezní ani lež, ani nervozita za což jsem docela ráda. Neustále je schovaný v kápi a chová se jinak, ale za zlé mu to nemám. Každý je nějaký a neměl by za to být odsuzován. "Já jsem Alessa, ale říkej mi All" Mírně se pousměji a jsem ráda, že svůj čas strávím zrovna s ním. Přeci jenom.. Gaia je teď mírně zaneprázdněna s Larosem a kdo jiný mi zbyl ? Nikdo. Alespoň se seznámím a při troše štěstí pomohu, v což silně doufám. Okolo projde hostinský a já si uvědomím, že mám docela hlad. Ano, učitel mi dal mošt a placky, ale od toho uplynula celá věčnost a tak na hostinského upřu pohled, aby vyslyšel naše objednávky. "Dobrý den přeji" usměji se a pokračuji s objednávkou. "Dala bych si vodu a pšeničné placky a tady můj přít..." Zarazím se. Přítel je asi ještě silné slovo,a el jak ho mám nazvat ? "A myslím, že i můj spolusedící by si něco dal" Pohlédnu na Torhiela a mírně zrudnu.... |
| |
| Alessa... Al... Necháváš si tak říkat proč?... je to jednodušší? Nebo si svého jména vážiš a nechceš nechávat lidi aby tě tak oslovovali? Hmm... top by mě zajímalo... Matka vždy říkala, že naše jméno je jako naše čest... Pozoruji jí a když uvidím hospodského poněkud znervózním a eště víc poté, co Al promluví, že bych si něco dal. Ne, to je dobré n-nemám hlad. Snažím se odmítnout a dám ruku před sebe na znamení, že nechci. A pak svůj pohled zase stočím směrem na tu stoletou podlahu. |
| |
| "Ano, je to jednoduší." Zamyslím se. Nikdy jsem o svém jméně nepřemýšlela. "Na ostrově Tiraka, kde jsem doposud žila mi Al říkali všichni.." Promluvím tichým hlasem jakobych si povídala sama ze sebou. Z mého dumání na mým jménem mě vytrhne hostinský s mou objednávkou. Trochu se napiji vody a zkusím placku, která je dle mého názoru výtečná. Zatímco si uždibuji další sousto, tak si všimnu Torthiela. Zase zkoumá podlahu a je utopen ve svých myšlenkách. "Chceš ? jsou výborné.." Pousměji se a talíř přisunu doprostřed stolu. Nevím jaké bylo stravování na lodi, kde plul, ale podle toho jak se většina láduje usuzuji, že toho jídla asi moc nebylo. S talířem posunu i korbel, kde zbyl ještě dostatek vody a čekám jestli si vezme nebo objeví další šrám na podlaze... |
| |
| Jednoduší... chápu. Uslyším i její tichí "zadumání" si pro sebe a uvidím i změnu v jejím obličeji. Ano našel jsem spoustu zajímavých šrámů na podlaze různě vedle sebe a přes sebe a zamýšlel jsem se nad tím, co to vytváří za tvary a obrazce a dokonce mi tam něco připomínalo kočku. Chvilku zase zírám do země, ale pak se podívám na ní, když mi nabízí jídlo a pití a sune to ke mě. Sakra... Ne děkuji... nemám ani hlad ani žízeň... zahledím s ejí svým ledovým pohledem do očí. Ano poprvé udělám za celou dobu oční kontakt. |
| |
| Jídlo neodmítne, což mě nepřekvapí, ale co už.. nikoho nebudu odsuzovat z důvodu, že je.. trochu jiný. Sama nejsem zrovna normální. Zahledí se mi do očí ledovým pohledem. Ano, překvapí mě, že se mi podíval do očí, ale mohl trochu přívětivěji. Pohledem neucuknu a jen tak se na sebe díváme. Oči má stejně zajímavé jako všechno ostatní. Mé oči jsou pomněnkové barvy a vypadají tak nějak jinak. Jako by viděli dál než oči obyčejných smrtelníků. Jenom se tak díváme a popravdě nevím co říct. Je to zvláštní. Je tak jiný a přeci stejný. I já jsem bývala sama a kdyby se nestalo to, co se stalo tak dopadnu možná stejně. Neříkám vůbec nic, pokusím se to nechat na něm... |
| |
| Hostinec Jak tak pozoruju Gaiu, tak si všimnu že je ještě trochu mimo. Její slova mi to pak jen potvrdí. Myslím že děkování je zbytečné. "Poděkujeme" si zase někdy večer. věnuji jí krátký polibek. Něbo i někdy dřív... Dodám šeptem, a na tváři mám lišácký úsměv. Hostinská mi nám donese jídlo i pití, a se s potěšením pustím do snídaně. Napiju se medoviny, a pak se znovu otočím na Gaiu. Pro mě to bylo rozhodně víc než "na jednu noc". Rád bych s tebou trávil každý okamžik který budu moci. Asi nemá smysl to tajit před ostatními. Řeknu rozhodně.Celou dobu se jí dívám do očí. |
| |
| Dívám se jí do očím a jako kdybych si četl knihu ale né tak "zaujatě" zaujatý ovšem jsem jen to není vidět. Z mého ledového pohledu mých světle modrých očí mlže být cítit zlo, nenávis nebo smutek a strach, ale to působí jen proto, že tyto oči žádné jiné emoce neznají. Jsem jí zaujatý, nepřijde mi jako "ostatní", ale i tak držím trošku odstup. Její oči s emi něčím zvláštním líbí a tak necouvám pohledem. Začínám se cítit čímsi bezpečněji a dám to najevo, asi zvoáštní věcí, ale udělám to. začu si pomalu stahovat svou kápi a díky tomu vystupují rysy mého obličeje. Mám poněkud světlejší kůži a mužské rysy jsou výraznější, vlasy dlouhé, černobílé svázáné v culíku a vepředu o něco kratší volně padající do obličeje a pod levým okem červené "tetování". Nic neříkám...mlčím... |
| |
| Pozoruji jeho světle modré oči, ve kterých je cítit bolest a smutek. Jenom tak zíráme jako na nějaký obrázek. Přijde mi to zvláštní a chci něco říct, ale následující čin, který udělá mi docela vyrazí dech. Sundá si kápi a ukáže se mi v plné kráse. Prohlížím si jeho tvář, jeho rysy. Všechno je nějakým způsobem zajímavé, ale to, co mě zaujme nejvíc, tedy kromě očí je červené asi tetování pod levým okem světel modré barvy. Nic neříká a já chvíli taky ne. nakonec zvednu ruku a prstem si ukážu pod levé oko se slovy " co to je ? Něco mi říká, že to bude až moc osobní, ale když už si sundal kápi.... |
| |
| Hledím hluboko do jejich očí. Pak vše, co jde v jejích očích vidět, jsem zjistil a nakonec můj pohled přejel po jejím těle jako studený dotek ruky od shora dolů a od dola nahoru zpět k jejímu pohledu. Zareaguji na její dotaz. Tohle?...nevím jak bych to vysvětlil... je to.... Odmlčím se a mírně skloním hlavu. Kdyby.... tak ti to řeknu jindy. Zamluvím to. A proč ty máš na hlavě tu... lebku?... Začínají mne bolet ústa z toho mluvení... nejsem na to zvyklí. |
| |
| Projede si mě pohledem. Ne, že by mi to vadilo, ale nejsem na to moc zvyklá. Odpověď nakonec zamluví další otázkou. "na ostrově jsem byla něco jako šamanka. Léčila jsem nemocné, kouzlila abych pomáhala a tu lebku jsem dostala od amazonek jako dar za pomoc" Zadívám se mu do očí. Je příjemné být v takové společnosti. Na ostrově moc mužů nebylo. U amazonek bych je nenašla. Tak co mi zbývalo než mluvit s ženami, které stojí u plotny zatímco jejich muži pobíhají neznámo kde ? Doopravdy jsem ráda za jeho společnost. Z jeho očí mi sklouzne pohled k oknu. Přemýšlím, že bych se šla projít ven, ale to rychle pohřbí pohled na Torhiela. |
| |
| Šamanka amazonky... o tom jsem jenom něco zaslechl.. Žena... ve svém životě jsem znal jenom dvě. Mou matku a starou dobrou tetu Alhern, která se o nás starala.... budiž jí zem lehká.... Pozoruji její pohled, a když uvídím, že se kouká z okna podívám se tam taky, ale hned otočím pohled pryč. ale nikdy bych neřekl, že někoho takového potkám... dodám k předchozí větě. Ano přihlásil jsme se na školu jenom kvůli tomu abych zesílil... ale nečekal jsem, že se s někým.... řekněme "neznámím"... nemám to rád... nemám nikoho rád.... Polknu a můj pohled znovu sjede po pár minutách na podlahu. |
| |
| Podívám se na něj a zjistím, že zase studuje podlahu. By mě zajímalo co je na ni tak zajímavé a tak se na ni podívám taky. Nevidím nic než pár šrámů, tak odvětím na slova, které řekl. "To jsme dva. Nikdy bych neřekla, že potkám mága a k tomu všemu muže". Mírně se zarazím. Chtěla jsem, aby to vyznělo jinak a tak mírně koktavě opravím své minulé tvrzení. "T-Tedy muže, který není z Astahi" Pohlédnu hna podlahu a zjistím, že i ta podlaha je docela zajímavá... |
| |
| Jsem z jedné... menší "vesnice" řekněme.... ale o tom se nechci bavit. A nejsem oby-...Trošku se zarazím, až moc mluvím a tak říkám věci, které nechci. Mírně přivřu oči a poté si povzdychnu. Koutkem oka se podívám na ní a pak znova na tu podlahu. Ten dům je tu už dlouho.... podlahu myjí jenom tím, že na ní vylejou kýbl vody a starým koštětem to rozmetou po okolí... vypadá to, že se tu někdy někdo i pral, jsou tu šrámy od zbraní a smrdí tot u magií. Je až neuvěřitelné, nad čím se dokážu zamyslet... proč....Proč se s ní vlastně bavím?.... |
| |
| O tom se nechci bavit.. by mě zajímalo jestli je něco o Čem se bavit chce, ale i tak, neodsuzuji ho za to jaký je. Pohlédnu na něj a... pane bože ! rozlehne se mými myšlenkami. Už zase se radši dívá na podlahu. ano, nechtěla jsem ho odsuzovat, ale to věčné studování obrazců na podlaze mě už doopravdy irituje. Stejně nic neřeknu, ale na mém pohledu je znát, že mi to vadí. Abych nic neřekla, tak radši dopiji vodu a dojím jídlo. S posledním soustem si ho změřím pohledem. Chtěla bych mu pomoct, doopravdy, ale jak, když je jeho největším úspěch najití obrazce ve tvaru kočky ? Bude to chvíli trvat, ale pomohu mu i kdyby mě to mělo stát veškerý čas, který mám. A co mu mám říct teď ? Zcela evidentně se již bavit nechce, ale odejít taky nemohu, tak radši nic neříkám a koukám z okna. |
| |
| Ten její pohled, když se dívám na podlahu mě doslova štípe a tak se zase podívám na ní. Omlouvám se.... nejsem... zvyklí na společnost.... Snažím se neuhýbat pohledem dolů i kdybych chtěl. Nezáleží mi na tom, co si o mě lidi a ostatní myslí, ale teď mi přijde, jako kdybych byl sociál ní balvan... i když tak trochu jsem. Nežil jsem nikdy mezi lidmi, až teď jsem si řekl, že to snad teda nebude nic hrozného a co pro studium neudělám, ale cítím se vážně zvláštně, tyhle pocity v sobě nedokážu nijak definovat. Proč se tak koukáš z toho okna?... Vypadne ze mě absolutně bez přemýšlení. |
| |
| Zadívá do očí a mně dojde, že můj pohled, když zkoumal podlahu asi nebyl příjemný. "Není za co, chápu tě" Stále se na něj dívám a v jeho očích vidím bolest a smutek. Ten to v životě neměl lehký. Pomyslím si a všimnu si, že se mě zeptal. "Popravdě nevím, je to docela zvláštní sedět na takovém místě s takovým člověkem. Na ostrově jsem mohla sedět ve svojí nebo cizí chatrči, pít vodu a povídat si o každodenních problémech. Bylo to úplně něco jiného než s tebou, ale tady mi to popravdě vyhovuje více než na ostrově. Odmlčím se a doufám, že to nevyznělo jako urážka. Ze stolu pohlédnu do jeho očí a jsem ráda, že už nejsem na ostrově Tiraka... |
| |
| Zkusím znovu netikat očima kolem, ale dívat se do očí jí. Je to zvláštní....i já to tak řekněme cítím....pokud je to to správné slovo. Byla by jsi radši kdyby jsi se vrátila? Zvědavě se zeptám a začnu mnout ruce o sebe. Já.... jsem popravdě vděčný, že už nejsem v mé "domovině".. nebyl jsem tam už dobrých 12 let... a to je mi 17... a žili jsme.... jako... uprchlíci?... ne takhle se tomu nedá říct.. jako divá zvěř... Ale tady.. ve.."společnosti" .... je to.. zvláštní. Mumlám si pro sebe v mé hlavě a pozoruji jí. Máš něco, co máš.... ráda a nechala jsi to tam?... Začínám se ptát už moc. Ale přijde mi až nezdvořilé jí nechat tak mlčky sedět na místě, když už si tedy dala tu práci a přišla i k takovému "podivýnovi" jako jsem já. |
| |
| Iarn a Mei ,,Já také... škoda, že nemám žádnou tvou podobiznu...“ špitne tiše, jako by si ani neuvědomoval, že mluví nahlas. Tvou ruku jemně odstrčí a prudce tě obejme. ,,Nezapomeneš na mne, že ne? Protože já na tebe rozhodně nezapomenu... a příští rok určitě zkusím ... ne, určitě se dostanu na Univerzitu! To ti slibuji,“ těžce vydechne a ignoruje volání svých druhů. Pomalu – cítíš tu neochotu – se od tebe odtáhne a z krku si sundá řetízek s přívěškem mořské panny – trochu podobné ženě na přídi lodi. Něžně ti ho přetáhne přes hlavu a položí na něj prsty. ,,Mám ji od babičky... bylo to jediné, co mi po ní zůstalo. Měl jsem ji moc rád. Nos ho na památku.“ S těmi slovy tě znovu uvrhne do své náruče, aby skryl slzy ve svých očích.
V hostinci ,,Ale no tak, Zede, bav se s námi!" zahekal kdosi v hostinci tak hlasitě, že jste se museli až otočit. Spatřili jste skupinku lidí u stolu v levém rohu vedle pultu. Nejvíce v rohu vedle sebe sedí stříbrovlasý muž s jizvou přes obličej a rudovlasá kráska. Na jejich straně ještě sedí blonďák s obličejem, až po oči, zakrytým šálou. Naproti nim sedí černovlasý mladík a zrzek, který do něj ustavičně šije. ,,Zedíku, ledíku, neseď tu zase jak suchý kámen.“ Oslovovaný nic nedbá a předstírá, jako by ryšavý kluk ani nebyl. ,,Tak ho nech být, když nechce,“ ozve se trochu podrážděná dívka. ,,Tebe taky nikdo neotravuje, když ležíš celou noc na jedné posteli s takovým trdlem, jako jsi ty, Kyosko, věčně tě shazuje z postele – nebo se k tobě mazlí – a od svítání do tebe hučí horem dolem.“ ,,To ale to... za to nemůžu, že jsme měli jen dvě postele!“ ,,Ale my jsme se na rozdíl od vás dokázali vyspat pořádně,“ vložil se do řeči zahalený společník. „Pfft... mě se spalo dobře!“ ,,Ale mě ne!“ rozohnil se konečně Zed. ,,Obzvláště ve chvílích, kdy jsem ti sloužil za plyšáka, nebo když jsi mi strkal nohy do obličeje!“ Tato poznámka jeho spolusedící rozesmála, což zvedlo náladu i jemu. ,,Doufám, že pokoje budou oddělené, protože tebe v něm nechci už v životě vidět!“ Z toho – i když, nejen z toho – poznáváte své další spolužáky.
|
| |
| Jsem ráda, že ho podlaha přestala bavit a docela se i rozpovídal, což mě těší ještě více. třeba se mi opravdu podaří mu nějak pomoct. "O návratu jsem zatím moc nepřemýšlela, ale život na ostrově nebyl nic pro mě. Pokud bych nebyla přijata na školu, tak bych odešla pryč, cestovala". stále se na mě dívá, což mě těśí. Ne, že bych se ráda ukazovala, ale těší mě, že nezkoumá tu podlahu. "Ano. Nechala jsem tam jedinou rodinu, kterou mám, mladšího bratra". Stále se na něj dívám a chtěla bych se ho zeptat na totéž, ale co když to zase zhorším. "A ty.. chybí ti něco se starého domova " Dořeknu poslední slova otázky a připadám si hrozně. Jistojistě jsem se zeptala moc osobně... |
| |
| Celou dobu jí dosti zaujatě pozoruji, ale ůj obličej vypadá pořád stejně, jako kdyby neuměl měnit emoce. To já... bych se asi učil sám.. nebo nevím, kdyby mě nepřijali. Přejedu znovu očima po celém jejím tělě a zkončím zase tam, kde jsem začal. Starý domov... do obličeje se mi nahrne nenávist a znechucení. Ne. Akorát z místa, kde jsme teď přebívali, mi chybí matka. Stisknu ruku v pěst. Všechny ty vzpomínky se mi zarývají do hlavy jako ostří nožů. Nevadí mi, že se mě zeptala, ale vyplouvá má nenávist až moc na povrch. Ale to trošku přeruší rachot vzadu od hádám dalších budoucíxh "studentů" ale ti mě vskutku nezajímají. |
| |
| Ano, zašla jsem daleko. Probudila jsem staré vzpomínky, které jsou příliš bolestivé. Popravdě nevím co říct dál a v přemýšlení mi zrovna moc nepomůže hluk osob u nedalekého stolu. Otočím se k nim a skoro neznatelně pokývám hlavou na pozdrav, který doplním úsměvem. Otočím se k Torhielovi a nevím proč řeknu "To má matka je mrtvá, všichni až na bratra jsou mrtví, zabili je Amazonky". Odmlčím se a opět si uvědomím tu ironii. Ony mi povraždí rodinu a já pro ně pracuji. I přes bolestivé vzpomínky na mrtvé tělo malé sestry nebo matčin výraz, když viděla umírat svého muže, mého otce je můj pohled stále klidný... |
| |
| To je mi líto....Nechci nic doplňovat o tom, co se mi stalo a podobně, mám pocit, že už zacházím moc do podrobna a ..."osobního" života, přijde mi to z mé strany nezdvořilé jí nechat o tom mluvit. Poté už nevím co dál říci. Mírně si dám vlasy, které mi padají do levého oka za ucho. Až moc se cítím bezpečně když v mé blízkosti nikdo není, ale je tu ona... ale nevadí mi... je to zvláštní, ale nevadí mi. Můj pohled se sklání znovu k té dřevěné podlaze, ale uprostřed pohybu se zastavím a napravím to tím, že se znovu otočím na ní. Kdyby to jenom věděla... určitě by se se mnou už nebavila.... heh.... |
| |
| Moje oči se rozšířily překvapením, když mě sevřel v pevném objetí. Kromě otce mě ještě žádný jiný muž neobjímal. Na chvilku mě pohltila panika. Co mam dělat? Kam mam dát ruce? Ale když jsem uslyšela jeho sametový hlas, tak blízko u ucha a cítila jsem, jak mě s každým slovem tiskne ještě blíž, uklidnila jsem se. Ruce jsem pomalu ovinula kolem jeho pasu a čelo položila na jeho rameno. „Nezapomenu.“ Špitnu tiše do jeho ramena a vychutnávám si teplo jeho těla, které cítím přes oblečení. „Budu na tebe čekat.“ Slova vycházejí z mých úst jakoby samy, aniž bych o nich přemýšlela. Když začne povolovat stisk, tak si uvědomím, jak moc ho nechci nikam pustit, ale přeci se odtáhnu a pozoruji, jak si sundává řetízek a o chvilku později ho umisťuje na můj krk. Řetízek má přívěsek mořské panny, která mi lehce připomíná ženu na přídi lodi. Onu manželku kapitána za mlada. Nemohu uvěřit tomu, že mi ho dává. V očích mě začnou pálit slzy a v krku se mi usadí závaží. Roztřeseně kývnu na souhlas. Kdo ti dal právo mi tohle dělat... Řeknu si v duchu a pak se opět těším z jeho náruče. Několikrát rychle mrknu, abych zabránila slzám padat. Nechci ho pustit, vážně nechci, ale jeho druhové ho volají už více ne rozladěně. Jemně ho odstrčím a povzbudivě se na něho usměji. V duchu zaháním závaží v krku, abych mohla promluvit. Pohladím ho po tváři. „Opatruj se.“ Řeknu kupodivu jistějším hlasem, než jsem si myslela a hlavou kývnu směrem k lodi na znamení, že je nejvyšší čas. „Uvidíme se za rok ve škole.“ Připomenu mu jeho slib, že se na školu dostane. |
| |
| To je mi líto.. znělo to docela upřímně, což mě mile překvapí. zase ticho, nikdo nic neříká a jeho pohled zase sklouzne k podlaze, ale v prostřed pohybu to napraví pohledem na mě. Je mi s ním dobře i přesto, že je dá se říct jiný. I když já taky nejsem příklad obyčejného člověka. Možná proto je mi s ním fajn. "Jsem ráda, že jsem tě poznala". Řeknu tichým hlasem. Tichým natolik, aby to nikdo jiný neslyšel, ale dostatečně nahlas, aby to můj spolusedící slyšel. Mírně se zarazím. Vždy když jsem se takhle prokecla, tak to nedopadlo dobře a teď mám stejné tušení. Konečně někdo takový a já se prokecnu... |
| |
| Rozhodnutí Krátký polibek Larosovi opětuji a při zmínce o někdy i dřív se zvesela zazubím. „Tak někdy i dřív jo?“ Když hostinská přinese naši objednávku, pustím se do jídla. Když najednou Laros začne a našem společném trávením času trochu ze zakuckám a následně to zapiji vařícím čajem čímž udělám hlasitější rozruch než bych chtěla. Nikdy jsem nebyla zvyklá se k někomu vázat. Vyrůstala jsem ve víře, že žena má žít sama a bez mužů. A teď, teď přede mnou je někdo ke komu nejspíš něco cítím a zároveň mám strach se k němu připoutat. Co když mě zradí, nebo mi bude chtít ublížit, jako mi to říkala teta? Vdechnu do úst chladnější vzduch na ochlazení mého jazyka a zadívám se do pevného a rozhodnutého obličeje Larose. Tak dobrá, když už jsem něco začala tak to taky dokončím. „Můžeme to zkusit, být spolu.“ Snažím se dívat stejně odhodlaně, ale možná je někde v mých očích vidět kapka mého strachu. Včera s ním spíš a teď se bojíš pokračovat? Ozve se můj vnitřní hlas a donutí mě učinit to rozhodnutí. „Chci to s tebou zkusit, moc se mi to líbilo a i ty se mi líbíš, jen mám strach. Nejsem zvyklá mít vztah na někoho se vázat. V tom jsme vyrůstala.“ Řeknu konečně a čekám na jeho reakci. Něco mě přeci jen nutí věřit mu, říct mu pravdu a nic neskrývat. Mezitím si všimnu hlučné skupinky u stolu v rohu, vypadají jako naši spolužáci a rozhodně by stálo za to se s nimi seznámit. Hned jak vyřeším tuhle situaci. |
| |
| Mei a Iarn Pomalu se znovu odtahuje a na okamžik se zarazí. Poté však trochu nesměle sklopí hlavu a přitiskne své měkké rty na ty tvé, jen na okamžik, avšak dost dlouhý, aby se nedal nazvat kamarádským rozloučením. Když se konečně odtáhne, usměje se a políbí tě znovu, tentokrát na čelo. ,,Budeš mi chybět.“ Tentokrát tě ale znova neobjímá, ale pouští a nejistým, pomalým krokem pozadu kráčí od tebe a mává. ,,Do roka na viděnou!“ Mává ti ještě, dokud loď nezmizí z přístavu a tvého dohledu. |
| |
| G+L=Love Její nerozhodná odpověď mě nejdřív rozruší, ale následné vysvětlení mě uspokojí. Musím se zase usmívat od ucha k uchu, když jí odpovídám... Tak to jsme dva. Nejsem sebou úplně jistej, také jsem nikdy neměl vážnější vztah. Pro mě je to taky poprvé. Potom ale položím ruku na její, a jemně stisknu. Ale věřím že to spolu nějak zvládnem. Jen to bude chtít objevit nějaké jiné společné zájmy, než jenom dovádění v posteli. Řeknu s úsměvem. Na to ale budeme mít dost času až dorazíme do školy. Věřím že spolu budeme mít určitě nějaké společné hodiny. Jen doufám že nebudeme mít separované pokoje, to bych se pak k tobě musel potají plížit. Slova zakončím tentokrát dlouhým polibkem. Přece jenom nějak už musíme oslavit to že spolu oficiálně chodíme. Potom si všimnu malé skupinky u nedalekého stolu. Jejich slova docela docela upoutají mojí pozornost. Půjdeme se seznámit? zeptám se Gaii a kývnu směrem k onomu stolu. |
| |
| Mé tělo bylo jako přimražené k zemi. Neschopné pohybu. Bylo to několik minut, co mi jeho loď zmizela z dohledu a já se stále dívala stejným směrem. Rty lehce pootevřené a červené od nenadálé činnosti a tváře zabarvené ruměncem. Nestihla jsem ani zavřít oči. Lehké jako dotek motýlích křídel, ale dost účinné, aby se mi podlomila kolena a naskočila mi husí kůže všude po těle. TOHLE určitě nebyl kamarádský polibek. Zvednu dlaň ke rtům a lehce po nich přejedu prstem. Tak moje první pusa byla na rozloučenou? Se smutným úsměvem zakroutím hlavou a naučeným gestem si odhrnu sněhově bílé pramínky vlasů, které mi tam vítr zafoukal, z obličeje. Na krku cítím svůj nový poklad a svírající pocit na hrudi. Je zvláštní, jak rychle mi někdo může přirůst k srdci. Znám ho sotva pár hodin… ale přijde mi to jako věčnost. Můj první přítel. První polibek. První… zarazím se nad slovem, které mi uvízlo na jazyku. Snad jsem se nechystala říct láska? Polilo mě horko. Ne… blbost. Říká jedna moje část. Něco na tom bude. Říká druhá. Čas ukáže. Za rok je zpět. Rok je jako nic. Poznám spoustu nových lidí. On taky.Bůh ví, jestli jeho slova byla pravdivá a on na mě nezapomene ve chvíli, kdy na palubu vejde jiná dívka. Pohladím přívěšek na svém krku. Ale něco velmi hmotného mi říká, že ho zase uvidím. „Kéž by šel čas trošku popohnat.“ Povzdechnu si do větru a pak zamířím do hostince. Vejdu a rozhlédnu se. Je tu spousta lidí mého věku. Podle mého většina z nich budou moji spolužáci. Rozhlížím se a přemýšlím, kam se posadit, nebo ke komu. Všichni vypadají, že se dobře baví a mají rozvinutou konverzaci. Pomyslím si, když upřu pohled na Larose a Gaiu. Někdo se baví VELMI dobře. Nechci nikoho rušit a tak si sednu k volnému stolu vedle hlučné skupinky lidí mého věku. Asi moji budoucí spolužáci, ale lodi s námi nejeli. Objednám si něco k pití a jen tiše pozoruji okolí, utápím se v myšlenkách a nevědomky si hraji s oním přívěskem mořské panny. |
| |
| Přístav Profesor magie se nám představí opravdu zajímavým způsobem, vezmu-li v potaz že pospává na ulici jako vandrák. Popravdě jsem očekával, že pod tím kloboukem zahlédnu zjizvenou tvář muže z přístavu, aby bylo vší absurdnosti učineno zadost. Hostinská vše už jen vylepší. Rotomilé. Po otevření hostince jsem si našel strategickou pozici ve dveřích, kde jsem se pohodlně opřel o rám a pokračoval ve sledování spolustudentů. Láska na této univerzitě přímo vzkvétá. V nejednom případě lehce zatajím dech, když mé odhady co se dělo a děje začnou vyplouvat na povrch. Přesto nejsem příliš spokojený. Málo propojené. Návrat slečny Mei mi trochu znesnadní situaci, ale volby podobného typu nikdy nebyly snadné. Vrhnu poslední pohled ven, kde ještě několik studentů zbylo a pak konečně vejdu dovnitř. Nedostatečně oblečená dvojice se právě rozhoduje zda se nezapojit do rozhovoru s vesele se bavícími spolustudenty. Slečna Mei je sice zabrána do vlastních myšlenek, ale místo, které si vybrala se brzy postará o vyrušení. Můj pohled padne na mnohem méně výraznou dvojici. "Přeji dobrý den." Lehce se ukloním Tornhielovi a Alesse. "Doufám že vás neruším." |
| |
| Vylodění Naše loď zakotvila zdárně v cíli naší plavby. Je brzy ráno, svítá a my jsme u břehu pevniny. Vystupuju současně s ostatními ven z lodi. Hlídím si své zavazadlo a ostražitě čekám, co se bude dít dál. Jsem rád, že stojím nohami na zemi a mám tu plavbu už za sebou Uvítá nás jakýsi muž, který se nám představí jako profesor magie jménem Maryun Lienh. Tak s tím se pravděpodobně setkávat ve škole vůbec nebudu. Nevím k čemu by mi magie byla. Není to právě můj obor. Možná na koleji. Oznamuje nám, že brzy otevřou hostinec, kde se můžeme nasnačit. Vždyť nedělám skoro nic jiného než jím. S takovou se brzy neunesu. Fyzička bude fuč a schodit nadbytečná kila bude přádnej záhul. Za moment se tu objevuje hostinská. Pronáší k nám pár vět. Profesor má na spěch. Už někam mizí od nás pryč. Vstupujeme do hostince. Pozdravím přítomné:"Dobré ráno." V lokále dle jejich rozhovoru poznáváme další své spolužáky. |
| |
| Při zmínce o plížení se zasměji. No bezva, takže je to oficiální, až pozdě si uvědomuji, co jsem udělala. Jestli se o tom dozví někdo z našeho kmene, bude to poprask a já budu jen těžko vysvětlovat své rozhodnutí. No snad to bude stát za to. Laros mě políbí a tím vyžene všechny mé obavy z hlavy. Stejně jak já si všiml skupinky studentů sedících u jednoho stolu, a navrhne mi seznámení. „Já jsem pro, měli bychom znát své spolužáky.“ Zvednu se, chytnu Larose za ruku a odvedu ho ke stolu. Po cestě ještě mávnu na dívku, jenž byla již v přístavu a naznačím jí jestli se nechce přidat. „Ehm, smím rušit?“ ozvu se a tím přeruším jejich živých hovor. „Jsem Gaia,“ roztáhnu rty do svého typického veselého úsměvu. „Zdá se, že máme namířeno na stejnou školu. Tak chceme poznat své spolužáky.“ Ujmu se slova a nechám Larose ať se představí sám. |
| |
| Seznamování: Gaie se můj nápad evidentně líbí, protože mě hnedka chytla za ruku a táhne mě pryč. Vážně to je dost akční holka... Pomyslím si. Cestou si všimnu oné holky s lebkou, jak se baví s tím zvláštním zakuklencem. Ale moc mě to nezajímá. Přece jenom to je jejich věc co dělají. Sám nemůžu nikomu nic vyčítat....to by bylo extrémě pokrytecký. To ale už dorazíme ke stolu našich budoucích spolužáků. Gaia se ihned představí a vysvětlí situaci.a tak se do představování pustím taky. Jmenuju se Laros. Jak a kdy jste přijeli na ostrov? S námi jste lodí nejeli...i když je pravda že naše skupina byla asi poslední. Řeknu a dokonce udržím docela vážný obličej...i když trochu úsměvu se tam přece jen dostane....holt dobrá nálada. |
| |
| Po jejích slovech " jsem ráda, že jsem tě poznala" nemám absolutní tušení jak zareagovat, tohle mi nikdy nikdo neřekl a ani nevím jak si to mám přebrat. A tak trochu zkamením, zase si začnu škrábat nervozitou ruku. No... I j-...Mou odpověd přeruší někdo, kdo se blíží k nám... udělám si do ruky jednu rýhu nehtem... nevím co mám dělat. Než se dostaví uplně k nám nenápadně si natáhnu kápi zase na hlavu. Koukám se celou dobu před sebe. Jeho si trošku prohlédnu, ale můj pohled sklouzne k jeho botám, a tam se taky zastaví, když si stoupne před nás. Poté, co na nás promluví stuhnu uplně a nemám slov. Sakra...sakra...sakra. Může to ode mne vypadat dosti nezdvořile takto zareagovat na pozdrav ale vypadám spíš jako vyplašená zvěř. |
| |
| Ukázalo se, že výběr mého místa nepatřil k mým nejchytřejším výběrům. Skupinka vedle mě byla velmi hlučná. Normálně by mi to nevadilo a s radostí bych se k nim přidala s seznámila se s nimi. Ale v tuhle chvíli bych se asi nejraději zahrabala do svých hedvábných podušek a nechala bych emoce panovat. V tom mi brání hned dvě věci. 1. hedvábné podušky většina lidí z mého nynějšího okolí nejspíš v životě ani neviděla, 2. moje ego. Přece nebudu kvůli něčemu takovému brečet. Přece mi slíbil, že se uvidíme příští rok. Ať nad tím přemýšlím jak chci, tak se mi při slově “rok“ spíš udělá špatně, než aby se mi ulevilo a uklidnilo mě to. Zatracenej Iarn. V duchu se vztekám, slibuji Iarnovi, že ho nakopnu až se vrátí a pronesu ještě pár dalších kleteb na jeho účet a účet svých rodičů, že mě na podobnou situaci nepřipravili a ani mě před ní nevarovali. Začíná mě z toho všeho bolet hlava. Chovám se jak dítě, kterému někdo ukradl hračku. Pokárám se v duchu nakonec. Pustím přívěšek, co jsem do teď pevně svírala v dlani a unaveně se opřu o stěnu. Pomalu se rozhlédnu po všech přítomných v místnosti. Nebo aspoň po těch, co znám. V jednom rohu hostince sedí Al a Torhiel. Před tím jsem si jich nevšimla, protože jsou šikovně zastrčení. Zrovna se k nim připojil Alistair. Musela jsem se usmát. Co zatím Alistaira znám, tak se vždycky k někomu připojil. Snad nikdy jsem ho neviděla stát nebo sedět někde samotného. Dojde mi, že on byl vlastně první, s kým jsem se bavila, když jsem dorazila do přístavu. Opět si vzpomenu na Iarna. Proč nemám k Alistairovi tak blízko jako k Iarnovi?Tedy citově. Fyzicky by stačilo udělat pár kroků. Jak jednoduché by to bylo. No nic... jedeme dál. Všimnu si Bernarda stojícího ve dveřích. A nakonec nepřehlédnutelná dvojice Gaii a Larose, momentálně se blížící ke skupině sedící vedle mě. Jen tiše sleduji, jak se seznamují a upíjím ze svého kalíšku. Hluk v místnosti už mi pomalu přestává vadit a moje nálada se zlepšuje. Ale na povídání a seznamování to ještě není. Tak jen sedím a zeleným pohledem hypnotizuji své okolí. Hlavně skupinku chlapců a jedné dívky vedle mě. |
| |
| Jako první se k vám obrátil zrzek a zvedl se. ,,Ale, ale! Zdravíčko lidičkové! Už jsme mysleli, že nedorazíte! Počítám s tím, že támhle ten trojlístek opozdilců a milady zde u stolu,“ usměje se na Mei, „patří k vám. A zajisté i tamten mladý bojovník, že? Pojď sem k nám, hošku,“ vesele haleká a mává na Bernarda, aby si přisedl. ,,Místa je tu dost, tak se neupejpejte. Mimochodem, jméno mé je Kyosko Iwnerh, tohle je Zed Sien,“ ukáže na muže sedícího vedle něj. ,,Umím se představovat sám,“ zaslechnete tiché zasyčení skrz zuby. Jeho druh ale jako kdyby si ho nevšímal a představuje i ostatní. ,,Diosios Hrlak,“ přikývne vám na pozdrav blonďák zahalen v šále. ,,Scarlet Annar a Elphar.... Ci-ci...Cias? Wirithin.“ Oba se na vás usmějí a oslovený mladík mu přitaká. ,,A vy jste? Nahoře máme ještě jednoho spáče, ale ten se od nás distancuje,“ posmutněle dodá Kyosko. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jaké krásné ráno! Se svými společníky jsi příliš nehovořil a oni tě raději nechali být. Dokonce sis objednal vlastní pokoj, ani to nekomentovali. Nicméně, slunce se už dere do tvého pokoje a postele. Zezdola z hospody slyšíš hlasitý smích a hluk – tak charakteristický pro místní hostince. Zaznamenáš Kyoskův hlas, to asi zase zrzek něco vypráví... Už jste „pohromadě“ dobré dva dny, ale nebyly to zlé dny. Možná jen trochu moc... plné společnosti? |
| |
| Zaujatě jsem se dívala na chlapce, který se postavil, aby pozdravil Gaiu a Larose. Zněl mi lehce přiopile, ale třeba byla ta rozjařilost jen jedna z jeho vlastností a alkohol za to nemohl. Plachý úsměv mu oplatím, když mě zahrne do svého proslovu. Váhavě se nakonec zvednu a přisednu si k nim. Hlasitý chlapec se nám představil jako Kyosko a představil i zbytek svých přátel. „Já jsem Mei Ray’Ash. Těší mě.“ Pípnu, když skončí a snažím se nebýt moc nervózní, když na sobě cítím oči všech. Abych něco dělala s rukama, tak se napiji z kalíšku a objednám si další pití. |
| |
| Jsem potěšena kladnou odezvou svých spolužáků a obzvláště toho zrzka, vypadá stejně přátelsky jako já, mohly bychom si rozumět. Zvesela se na všechny zazubím a mávnu rukou na pozdrav. „Rádi si přisedneme.“ Odpovím, když nám Kyosko řekne, že je tu dost místa. Sedu si na lavici, posunu se aby se vedle mě vešel Laros. K mé radosti se k nám přidá i Mei. „Jak to tak vypadá, jsou s námi ve třídě moc fajn lidi.“ Mé nadšení, jenž na mě přeskočilo z Kyoskeho je očividné. „Víte, jak to má vypadat na škole?“ Zeptám se v naději, jestli někdo neví něco zajímavého co my ne. |
| |
| Jsem dosti zvědavá na jeho odpověď. Koktavě začne říkat slova, která má na srdci, ale přehluší ho osoba, která se k nám kvapem blíží. Torhielova jediná reakce je stáhnutí si kápě do obličeje. Už je to tu zase... Pohlédnu na Alistaira.. "Také zdravím, rušit nerušíš, ale řešíme tu velice důležitou věc. Omlouvám se, ale je to soukromé" Vyvalím ze sebe, že mi bylo sotva rozumět. Je mi líto, že jsem ho takhle odehnala pryč, ale Torhiel nevypadá na to, že by chtěl u stolu další. Usměji se na Alistaira a při jeho odchodu mu věnuji úsměv. Další hluk mě vytrhne z přemýšlení. dalśí ze studentů.. zvednu levou ruku, zamávám na pozdrav a otočím se zpět k němu.. "Promiň.. spousta hluku.. co si to říkal ?" Usměji se a tvářím se zaujatě. Vím, co mi chtěl říct, jenom to chci slyšet znovu... |
| |
| Hospoda Torhiel zareagoval přesně podle očekávání, pohled zabodnutý do země a zakrývá svou tvář. Další z neoblíbených ras? Na barbara moc malý a bledý. Na elfa nedostatečně špičaté uši. Takže reakce oprávněná, zde však pravděpodobně nepotřebná. Naštěstí mu Alessa přispěchá na pomoc a odmítne mne. To vnese lehký úsměv na mou tvář. "Naprosto vás chápu. Především jsem se chtěl osobně představit mým novým spolustudentům." Lehce se ukloním sedící dvojici. "Alistair de Gallandia. K vašim službám slečno Alesso a pane Torhieli." S tím se otočím na podpatku a vyddám se k vesele se bavící skupině s krátkou zastávkou pro korbel vody a objednávku lehké snídaně. "Rád vidím, že studium na akademii nikoho příliš nezastrašilo." Postavím se poblíž ostatních a nijak se nazajímám o místo k sezení. |
| |
| Celou dobu se zarytě dívám na jeho boty, ale po té, co vysloví mé jméno alespoň trochu pokloním hlavou, ale slova nemám. Poté mírně pozvednu pohled zpět na mou společnici a chvilku mlčím, je mi i poněkud trapné to říkat znovu nebo doříkávat, přeci jen mě rozpovídala a tak to šlo z mých úst v podstatě samo, ale teď se zase něják zavírám a více přemýšlím nad tím, co jsem chtěl vlastně říci. Ještě chvilku mlčím ale pak se rozhodnu to tedy zopakovat. I já... Chtěl jsem to dořici celé abych to upřesnil, ale skoro jako bych si překousl jazyk. Nebyl jsem schopen znovu promluvit, nevím co se to se mnou zase děje. Bojím se?... ne to není strach...tak... co to je... mnu prsty o sebe a nakonec se pořádně narovnám a podívám se jí znovu do očí, ovšem svou kápi si z hlavy nesundavám... zvyk. |
| |
| Pokývnu mu rukou na pozdrav a pohlédnu na Torhiela. Přesně jak jsem čekala, tak se i stalo. Řekl jen dvě slova a zase se na mě tupě podíval a ani si nesundal kápi. S tebou to bude těžký... Pomyslím si a nastává ta trapná chvíle, kdy nevíš co říct. Máš chuť odejít za někým jiným, ale nechat ho tu nenechám... Jak z něho dostat co se dělo předtím než nastoupil na školu ? Přeci se ho na to nemohu zeptat přímo.. bude to chtít více času.. Zapřemýšlím něco mě napadne. Spíše to dopadne blbě než dobře, ale jinak z něho nevytáhnu vůbec nic a tím pádem mu nepomohu... ''Docela se divým, že mě na školu vzali.. Přeci jenom.. rodina mi umřela, a jediný umím je pár kouzel...'' Až domluvím, sleduji ho jak se bude tvářit. Snad mi to pomůže zjistit více... |
| |
| Mlčím, je mi to až trapné jaké ticho jsem zase vzbudil a nevím ani co si o mne daná osoba předemnou myslí. Chvilku tak na ní koukám ale poté co promluví se jenom na pár vteřin odmlčím. Nápodobně. až s výjmkou, že má matka žije.....doufám. Více neřeknu a mírně skloním hlavu. Chci si stáhnout kápi, ale něco jako by mne zastavovalo a tak nic neudělám. Je tak zvláštní.... proč mi tak moc nevadí?.. Nesnáším lidi a vše tomu podobné...a přeci... Mírně přivřu oči a sklouznu pohledem na její krásně bělostný krk. |
| |
| Přeci jsem z něho něco vytáhla. Kdybych byla v jiné situaci, tak vyskočím a začnu se opíjet medovinou, ale v tuto chvíli by to asi nebylo vhodné. Čekala jsem, že se naštve a v lepším případě mě zadupe do země, ale ne.. Výraz se skoro nezmění, takže buď není naštvaný nebo mě nechce zavraždit před svědky... To co následuje mě docela překvapí.. prohlíží si můj krk a to znamená jedno.. buď se dívá z kama poteče nejvíce krve nebo si mě prohlíží s "jinými úmysly". Nedokážu potlačit mírný úsměv, pohlédnu mu do očí a přejedu si ho pohledem.. ale už jinak než předtím. |
| |
| Z krku sjedu k jejímu dekoltu, ta, se zastavím a jedu zase nahoru k jejím očím. Hmh... Vydám pouze jakýsi zvuk, kvůli tichu které tu nyní panuje. Přijde mi v jejích očích, že se začíná... "stranit" nevím jak ten pocit jinak popsat. Trochu mě to vevnitř zaštípe, ale pak se jen mírn pousměji. Narovnám se abych nebyl furt takový skloněný, začínají z toho pekně bolet záda. Al... špitnu hodně potichu, protože jsem neměl v úmyslu vůbec něco říkat, ale toto z mých úst vyklouzlo prostě samo. Idiote... řeknu si sám pro sebe a doufám, že to neslyšela. |
| |
| Se zájmem si mě prohlíží a potom to jde rychle.. docela potichu mě osloví a vsadím se, źe se modlí abych ho neslyšela, ale to má smůlu. Můj vypracovaný sluch to zaslechl a s malým úsměvem mu odvětím.. "ano ?" Prohlédnu si ho, přeci jenom.. žádná šereda to není a nakonec můj pohled zavítá k jeho očím. Zabodnu do nich pohled a čekám co bude dál.. odpověď, útěk nebo mě pošimrá kudličkou ? to se stejně brzy dozvím... |
| |
| Slyšela mě... v tom případě nemám co bych řekl abych to zakecal a idiota ze sebe dělat nechci. V tvém pohledu... něco s emi nezdá... bojíš se mě?...Poněkud zle se podívám, ale vzadu v mých očích je neskutečný smutek. Stalo se to dřív, tak se nedívím, že se to stane i ted'... Pomalu zvedám ruku a miřím s ní ke svému obličeji. Čekám na její odpověd a jako kdybych se bál co mi odpoví. Mám mírný cuk v oné ruce, která se blíží k mému obličeji a nakonec dvouma prstama si pohladím tvář a upřeně se dívám do jejích očí, které se do mě zabodávájí jako nůž lovce do oběti. |
| |
| Odpověď mě překvapí. Čekala jsem snad cokoliv, ale tohle ne. "Vůbec.. jenom.. " odmlčím se.. co mu mám říct ? že je jiný, nevadí mi a chci s ním být.. sama .. to asi ne.. sklopím oči jako malá holka a zjistím, co je na té podlaze tak zajímavé.. Nejlepší by bylo, kdybych se propadla pryč, ale to se asi nestane a tak na něj pohlédnu. Opět, ale teď trochu jemněji.. "Ne.. popravdě nevidím jediný důvod proč bych se tě měla bát. Jak jsem říkala jsem ráda, že jsem tě poznala. Nebojím se tě.. je v tom něco jiného.. "pohlédnu mu do očí a doufám, že neodejde s myšlenkou na mě.. ale ne jako přítelkyni, ale prostitutku, co s ním ještě před chvílí seděla u jednoho stolu.. |
| |
| Lehce se usměji na Gaiu, na kterou se přeneslo nadšení našich budoucích spolužáků. Moje pochmurná nálada se pomalu vyjasňuje jako nebe po bouřce. Nadechnu se, abych se přidala do konverzace. Což jsem původně neměla v plánu. „Popravdě jsem slyšela hodně o škole jako takové, ale nikdy jsem neslyšela, jak by měla vypadat zvenčí nebo zevnitř. Jediné, co o ní vlastně vím je, že je velmi stará.“ Do toho se k nám přidává Alistair. Trochu mě to zmate. Ještě před chvilkou jsem ho viděla u Al a Torhiela. Že by si s nimi neměl co říct? To by bylo velmi zvláštní. Usměji se na něj. „To přijde.“ Odpovím na jeho poznámku a upiji ze svého kalíšku. Popravdě ani nevím, co piji, ale začínám pociťovat horkost ve tvářích a na rtech mám permanentní úsměv. Asi bych to měla přestat pít. |
| |
| Se zájmem jí pozoruji a poslouchám její odpověd. Vábec?..Je v tom něco jiného?.. A smím se zeptat co je to?... jsem zvědavý. Zvědavost v tom co si "můj protějšek" myslí stoupí více a více, předtím mne to moc nezajímalo, nikdy mě nezajímalo, co si "lidé" kolem mě myslí, ale teď me to skoro požírá zevnitř jak moc to chci vědět ale nemužu po ní chtít aby to na mě vyvalila nebo jí nutit, ale tak si počkám co mi řekne. Ah Torhieli ty to vedeš... Mluvím si sám pro sebe a zvědavě vyčkávám na její odpověď. Ruka z mého obličeje sjela znovu dollů a začínám se zase škrábat na ruce. |
| |
| To jsem zase dopadla.. lhát mu nechci, ale odpovědět popravdě mu taky nemůžu. Můžu to zkusit, ale nedopadlo by to asi nejlépe... docela to nechápu.. je jiný a přesto tak stejný.. nakonec se rozhodnu pro trochu jinou pravdu.. "Není to strach, jenom obdiv. Určitě si to neměl lehké a přesto tady jsi. Sedíš tady a nejsi zalezlý v koutku, ve které běduješ nad svým životem". teď můžu doufat, že to dopadne dobře... pohrávám si s pramenem vlasů a čekám na odpověď, které se obávám.. |
| |
| Přestanu se škrábat na ruce a poslouchám její odpověd. Ah... nevím, nevím, není trochu divné obdivovat někoho koho ani neznáš?.... A máš pravdu... neběduji nad tím životem.. věci které se mi honí hlavou jsou... poněkud... zlejší a krvelačnější. Drhou číst jsem říci nechtěl, ale když s ní mluvím cítím se tak uvolněně, že bych snad řekl skoro cokoliv , co mi padne na jazyk. Ale proč?.. je to tak zvláštní. Je...to vše, co jsi chtěla říci?... Eště se zeptám a bedlivě jí pozoruji. Pak můj pohled sjede k její ruce, která si hraje s pramenem vlasů. Nervozita?.. nebo snad zlozvyk?...No jo Torhieli radši mlč, ty a tvoje zlozvyky škrábat si ruce. |
| |
| Nový budoucí spolužáci na nás mávají a zvou nás, abychom si k nim přisedli. představují se nám a já se též představuji. "Rád Vás poznávám. Já jsem Bernard z Ronie." Mírně se jim pokloním. Sedám si k nim ke stolu a poslouchám o čem se baví. Třeba z nás budou nejen spolužáci ale s někým z nich se staneme i přáteli, kteří si budou vzájemně pomáhát... |
| |
| Kyosko se nejprve obrátí k Larosovi a Gaie. ,,No, postupně jsme se zde sešli. První tu byli Scarlet a Elphar, týden po nich jsme postupně dorazili já, Zed a Diosios. Jako poslední se ukázal Raven - přijde mi, že je místní, ale nějak s námi nerad hovoří, tak nevíme,"jeho hlas se sníží v šepot. ,,Popravdě ani nepočítám tím, že pojede stejným dostavníkem, jako my." Jeho monolog přeruší blondýn. ,,Já univerzitu viděl. Namalovanou," rozesměje se. ,,Ale je to taková obrovská budova s obrovskou branou a čtyřmi věžemi. Byl to krásný obraz. Takový... nádherně ponurý. Celé to bylo takové... ponuré. Ehehehem. Jo," skončí nervózním odkašláním a otočí pohled z okna ven - očividně mu bylo trapné mluvit o svých, řekněme, oblíbených věcech. Pozornost u stolu vyruší tentokrát Alistair, se kterým se všichni - hlavně zrzek - srdnatě (dobrá, jen Kyosko srdnatě) - přivítají stejným rituálkem, jako před chvílí. ,,Takže, Gaio, Larosi, Mei, Bernarde a Alistaire," chopí se slova zase ta liška ryšavá. Vyslovuje vaše jména co nejopatrněji, očividně se je snaží takto zapamatovat - s nimi i jejich majitele, samozřejmě. ,,Padla tady otázka, že studium na akademii nikoho příliš nezastrašilo. Chtěl bych na to navázat - proč jste se rozhodli vůbec jít na tuhle školu?" zazubí se a zvědavě po vás klouže pohledem. |
| |
| Rozesměji se, když se ten blonďatý chlapec zamotá do svého ponurého popisu o ponuré škole. S permanentním úsměvem upřu svou pozornost na zrzka a jeho otázku. „Chtěla jsem studovat magii a všechno kolem ní. Odejít z domu, vidět něco nového, poznat nové lidi… najít přátele, možná lásku. Tak nějak všechno dohromady. Prostě to zkusit.“ Stručně shrnu všechny mé důvody s malým povzdechem. Slovo láska se mi tam nějak samo vloudilo a vykouzlilo mi to jemný ruměnec na tváři. V duchu sama sebe pokárám za vypouštění slov, kterými přivedu do rozpaků sama sebe. Zvědavě pak kouknu po ostatních a čekám na jejich důvody. Přeci nebudu jediná, kdo se svěří. opět usrknu z kalíšku a musím se opřít. Nikdy jsem alkohol moc nepila a teď už vím proč. Nenápadně odsunu kalíšek daleko od sebe, aby mě už nelákalo z něho pít. Ještě že sedím. |
| |
| První část odpovědi jsem čekala, ale ta druhá mě překvapila. Asi to nechtěl říct, zkrátka to z něho vylétlo, ale stejně... Mám se bát ? Mám utéct ? Mám dělat, že jsem nic neslyšela ? Ano, to jsou ty chvíle, kdy bych radši zmizela z povrchu zemského... "Myslím, že není. Obdivuju spoustu velkých kouzelníků, ale neznám je." Na tu druhou Část radši neodpovím. Budu dělat, že nic. To bude asi nejlepší.. stále si pohrávám s pramenem mých kadeří, když na mě promluví. "N-Ne, nic" Podívám se mu do očí přemýšlím, co asi myslel, tím, že jeho myšlenky jsou zlejší. Tím mi naznačil, že chce abych byla mrtvá, nebo mi chce naznačit abych utekla dokud mě nepošimrá kudličkou.. nevím co si myslet, ale strach nemám. předpokládám, že kdyby mě chtěl zabít, tak už to udělá... |
| |
| Přejedu pohledem znovu z jejích vlasů na její obličej a zase se jí zahledím do očí. Ale já nejsem velký kouzelník ani nic podobného... Mírně nadzdvihnu obočí ale pak nahodím zase svůj poněkud chladnější výraz.Pozoruji jí a přijde mi poněkud nervózní. Hmm... Ne jakože to nebylo všechno?... jsem trochu zmaten, můžeš my to vysvětlit?. Natočím se předem těla více k ní. Celou dobu sedím vedle ní a jen otáčím hlavu, tak se trochu posunu. Hmmm, jsem rád, že o mě v podstatě nic neví... asi.. by to nebylo příjemné... pro mne.. jen tak se zamyslím a čekám na její odpověď. |
| |
| Pohled do očí mu opětuji, když odpoví.. "Ano, to asi ne, ale to neznamená, že tě nemohu obdivovat protože tě neznám." zhluboka se nadechnu a nahodím obyčejný výraz jako by se nic nedělo. "Ne, bylo to všechno..." Sebejistě odpovím a modlím se, aby nepoznal, že se něco děje. Docela by mě zajímalo jakou měl minulost. Neznáme se dlouho a stejně o tom nebude chtít mluvit, ale zkusit to musím... "Docela by mě zajímalo jak si žil než jsi se dostal na Atashi" Doslova ze sebe vychrlím, takže mohu doufat, že mi rozuměl.. |
| |
| Dodbrá, dobrá. Mírně se přikrčím ale pak s ehned zase narovnám. Pozoruji její obličej, který sklidnil ale v jejích očích se přeci jen něco zvláštního děje a mě zajímá co, ale jak je vidět, nechce abych to veděl, tak s tím počkám. Trochu mě zarazí ovšem její další otázka. Jak... jsem si žil?...To.... Na chvilku se zarazím a sklopím hlavu. To je na dlouhé povídání a nechce se mi o tom mluvit. Jediné co ti řeknu je, že nic moc. Možná jí říkám víc věcí než většině "lidí" co jsme kdy za život potkal ale tohle jí říkat nebudu..... možná mi připadá sympatická a už stačí to, že jsem se dokázal s ní bavit ale... ne... |
| |
| Nechci o tom mluvit.. by mě zajímalo jestli je něco o čem by mluvit chtěl.. Ano, uznávám, že jsem pro něj cizí osobou, ale stejně mi připadá, že už mi toho řekl víc než ostatním llidem. O čem mluvit dál... to jsou ty chvíle, které nesnáším.. trapné ticho a člověk neví, co říct. Vyhlédnu z okna a přemýšlím nad svým minulým životem.. procházky po pláži.. jsem docela ráda, že je škola na ostrově protože bych se asi nedokázala vzdát procházek v jemném písku... Docela ráda bych se prošla po pláži.. nechceš jít se mnou ? Odpověď asi stejně znám, ale zkusit jsem to musela... |
| |
| Stále a pořád jí hledím do očí...Když už totiž nejsou slova v očích se skrývá někd yi více než to. Přemýšlel jsem nad tím, jestli si nesundám pláš´t ale to mě pak přerušila tím, co řekla. Ven?.. Podívám se k okna ven a trochu se otřesu. Přemýšlím nad tím, jestli je to dobrý nápad ale nechci být... jak to říci... moc podezřelý. No...proč ne... Mírně polknu. Nemám rád chodit ven, radši se ve dne někam zachoulím a dělám si své, ale tak... jednou mě to snad nezabije. |
| |
| Hospoda Upiji ze svého poháru a zatímco Kyosko všechny představuje podívám se každému z přítomných do tváře, abych si je zapamatoval, na některé se usměji některým jen přikývnu na pozdrav, k těm co drží pití přizvednu svůj vlastní pohár. Popis školy mne rozhodně pobaví. Rozhodně zní, jako místo, kam bude zapotřebí hrdinské odvahy už jen pro vstup. Dotazem na naše důvody pro vstup do školy nejenže naváže na mou předešlou otázku, ale i předběhne mne samotného, protože jsem ase na to chtěl také zeptat. V případě Mei ani nejsem nijak zvlášť překvapen, protože na bojové zaměření příliš nevypadá. Gaia s Larosem nebo Bernard mají v tomto ohledu mnohem lepší předpoklady. Na druhou stranu touhu poznat nové místa a lidi jsem v ní viděl hned první den. Nejistotu z toho co má dělat a s kým mluvit by mohla rozdávat, ale už po cestě lodí se rychle aklimatizovala. Oproti amazonce zamilovaně tulící se k muži to není tak velký rozdíl, ale láska rozhodně s člověkem dovede úžasné věci. V alessu vkládám také velké naděje, že dovede Torhiela vytáhnout z jeho ulity. Kde to nechává mne? U odpovědi. "Jako malý jsem obdivoval hrdiny, jak prožívali nebezpečná dobrodružství v neznámých krajích nemluvě ot tom, že přijetí na akademii je obrovská čest." Lehce upiju ze svého poháru a vesele se pousměji. "Věčná škoda, že jsem si sem nesměl vzít služebnictvo." |
| |
| Mé oči se rozzáří, když blonďák popisuje školu z obrazu. Vypadá to, že by mohl mít nějaký vztah k umění. I když jsem to zatím nijak neprojevila, opravdu mě baví malovat a kreslit. Jedna z mála chvil kdy dokážu být v klidu. Když každý z nás nově příchozích začne vyprávět svůj příběh, u Meiných slov o lásce se mi nahrne krev do tváří. Ne, tohle sem v plánu rozhodně neměla. Nakonec řeknu i já své důvody pro studium na škole. „Já miluji dobrodružství, chci poznávat nové věci, naučit se bojovat a taky procestovat celý svět a poznat zvyky jiných národů.“ Na mé tváři se objeví široký sebevědomý úsměv. „Prostě se nerada nudím.“ |
| |
| Usmněji se, vstanu a pomalým krokem opouštím hospodu v doprovodu Torhiela. Cestou se rozloučím se zbytkem hospody a jsem ráda, že se mnou jde. Vím, že se mu to nelíbí, ale šel.. to je to hlavní. Za tichého vrznutí otevřu dveře a vyjdu do chladnějšího prostředí než hospoda a slimáčím tempem se jen tak procházím pláží. Miluji procházky po pláži. Jedna z mála věcí, kterou jsem na starém domově měla doopravdy ráda... Usměji se, pohlédnu na něj a doufám, že z něj něco vytáhnu.. Je něco, co ti na starém domovu chybí ? zastavím se a pohlédnu mu do očí... |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| soukromá zpráva od Alessa *Al* pro |
| |
| Hospoda Při hrdém představení Gaiy mi zaskočí doušek v krku a chvíli nedůstojně kašlu, abych nezdárnou vodu dostal z plic. Když se mi konečně podaří uklidnit pohlédnu na ni ze svého předklonu a utřu slzu z koutku oka. "Rozhodně jste na mne udělala dojem, že upředňostňujete činy nad slovy." Pronesu přiškrceným hlasem. "A jestli se nepletu zde Laros s vámi tento náhled sdílí." Pousměji se na bojovníka po jejím boku. Odstoupím nejistým krokem stranou, abych si vyzvedl odložený pohár a o mnoho opatrněji splách nepříjemný pocit v krku dalším douškem tekutiny. |
| |
| Zaujatě poslouchám Alistaira. Popravdě ho obdivuji. Nevím proč. Možná proto, že se nebojí. Pokud ano, je to dobrý herec. Je si tak jistý sám sebou. Neznám ho dlouho, ale už od první chvíle mi přišlo, že ví přesně, co říká a proč to říká. Při jeho zmínce o služebnictvu se lehce zaksichtím. „Služebnictvo. Při tom slově se mi vybaví kradmé nenávistné pohledy. Pohrdání v každém jejich Ano Madam.“ Řeknu a hned si překryji ústa dlaní. Řekla jsem to nahlas? Slyšel mě někdo? „Omlouvám se.“ Špitnu pro případ, že by to někdo slyšel. Po Alistairovi začne mluvit Gaia. Nepřekvapí mě to u ní. Vypadá velmi energicky. Těžko si představit takového člověka jen se někde válet a nic nedělat. Žít v každodenním stereotypu. Trochu se leknu, když se Alistair rozkašle. Koutky úst mi vystřelí směrem nahoru. Nemůžu se mu smát. Přinutím se zachovat neutrální tvář a počkat, až dokašle. Jde to stěží. A jeho dvousmyslná slova mé snaze rozhodně nepřilepší. „Jste v pořádku?“ zeptám se s přívětivým úsměvem a pobavením v očích, když domluví a opět se napije. |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| Hospoda Má eskapáda s nesprávným polykáním samozřejmě neunikla Mei, která se přišla podívat, zda jsem neutrpěl trvalé následky. "Žádný strach." Odpovím na její otázku už normálním hlasem. "Pokud by mne skolila taková drobnost, tak by musela akademie přehodnotit kritéria pro příjmání studentů." Hostinská si vybrala zrovna tuto chvíli pro donesení mého jídla a uštědření pohledu říkajícím:'Jo kde jsou ty časy co odmítali takové vyžle.' Jež jí oplatím děkovným přikývnutím. Snídaně je rozhodně bohatá. Čerstvě upečený, a ještě teplý, chléb, kus sýra a navíc přidala pár vajíček na tvrdo a jablko. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Buďte mírná ve svém soudu. Co jste popsala je u dvora skoro přátelské přivítání." |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro “Řekla bych, že člověk vyrůstající v takovém prostředí nemůže být takovým chováním nepostižen.“ Zůstanu v té poloze a čekám na jeho reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vaši budoucí spolužáci zvědavě vyslechnou vaše slova a spokojeni, s vašimi odpověďmi, se usmívají. Larosovou reakcí na Alistairovu poznámku je přátelské ušklíbnutí a přikývnutí, nic jiného ani dělat nemůže – zaplnil svá ústa pohárem. Venku uslyšíte zaržání koní, zvuk kol a bičů. Když pohlédnete ven z okna, skutečně vidíte dostavníky – zjevně ty pro vás. Počasí se mezitím zhoršilo, můžete s jasnou myslí očekávat déšť. A skutečně, v momentě, kdy se rozrazí dveře, začne lít doslova, jako z konví. ,,Studenti na Astahi, naložili jsme vaše zavazadla, je čas k odjezdu,“ ozve se mladý kočí stojící ve vchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Za sebou uslyšíte zaržání koní, zvuk kol a bičů. Když se ohlédnete, skutečně vidíte dostavníky – zjevně ty pro vás. Počasí se mezitím zhoršilo, můžete s jasnou myslí očekávat déšť. A skutečně, netrvá dlouho a začne lít, doslovně jako z konví. Očividně vás zaregistrovali, protože k vám doběhl udýchaný kočí. ,,Naložili jsme vaše zavazadla, je čas k odjezdu,“ vypraví ze sebe, dech sotva popadá. |
| |
| Na otázku proč jsem se rozhodl jít na tuhle školu odpovídám: "Byl jsem sem vyslán řádem, abych zdokonalil své schopnosti a dovednosti." Víc se mi to tu nechce rozebírat. Následně jen tiše poslouchám diskuzi ostatních. následně slyšíme za zaržání koní a zvuky kol. Přijeli nám dostavníky. Už je vidíme před okny. Zjišťujeme, že bude pravděpodobně opět pršet. Už to přišlo, ohromnej slejvák! Dovnitř vstoupil mladý kočí a oznamuje nám, že je nejvyšší čas se zvednout a vyrazit na další cestu, nastoupit do dostavníků a nechat se vést do naší budoucí školy. |
| |
| soukromá zpráva od Alessa *Al* pro |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Dostavníky jsou tu.“ S úsměvem se podívám z okna. Opravdu. Otevřou se dveře a v nich stojí mladý kočí. Zmáčený od hlavy až k patě. Je čas jet. Řeknu si sama pro sebe. Moc se mi do toho počasí nechce. Zoufale se podívám na své šaty a střevíčky a pak na liják tam venku. Vzpomenu si na liják, než jsme před několika dny nastoupili na loď. „Bůh mě vidí a nenávidí.“ Řeknu tiše a zaplatím. Nasadím si kápi pláště a s nechutí vyrazím ven. Nasednu do nejbližšího dostavníku. Cesta z hospody do dostavníku trvala sotva pár vteřin a přesto jsem byla totálně promočená. Sundám si kápi a čekám, kdo si přisedne ke mně. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Samozřejmě." Odpovím lehkomyslně jediným slovem na otázku a prohlášení Mei. Příjezd kočárů se postaral o nepříjemné přerušení hovoru a to také průtrží mračen, která přicestovala s nimi. Však na pokračování bude čas i pozdeji.Po krátkém pohledu na svou nezapočatou snídani se smířím s kouskem chleba, který vydá na jedno sousto a sýr s jablkem si už odnáším ssebou. Při množství vody valící se z nebes mi připadá, že na rychlosti přesunu už nezáleží a s loutnou natočenou vhodnějším úhlem ke kočáru nakráčím nezaujatě volným krokem ukusujíce jablko. Vesele se usměji na Mei, kterou oběvím uvnitř neméně promočenou. Vždy mi připadalo že mokrá žena vlastní určitý druh křehké, živelné krásy, jíž se ani nejvznešenější šaty nevyrovnají. "Omluvte můj neupravený vzhled." Udhrnu si vlhké vlasy z tváře zatímco déšť vytrvale bubnuje do střechy. "Mám pocit, že jsem poslední kus cesty ke kočáru spíše plaval." |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Neupravený vzhled Vám sluší, pane. Alespoň zapadnete do kolektivu.“ Pronesu žertovně a upozorním tak na to, že můj vzhled se dá jen s těží nazvat upraveným. „Myslím, že na plavání jste si nevzal ten správný oděv.“ Dodám přátelsky. „Snad to do školy nebude trvat příliš dlouho. Měli bychom se co nejdříve převléknout, abychom nenastydli.“ Podívám se směrem ke stropu, jako kdybych chtěla bubnující kapky deště vidět. Není mi zrovna teplo. Narovnám si přívěšek na krku, položím ruce do klína a pohodlně se opřu. Pokud se tomu dá tak říkat. |
| |
| soukromá zpráva od Gaia Quirina pro Když se tak zadívám na Alistaira a Mei, je v jejích očích vidět obdiv k tomuto muži. Mírně se nad tím pousměji a poté přenesu pozornost k rytíři, jenž k nám přišel. Bez větších okolků nám poví jeho důvod navštívení školy a zbytek konverzace mlčí. Ten nevypadá jako upovídaný tip. Když naši rozmluvu vyruší hluk přijíždějících dostavníků a do dveří vstoupí kočí, tak se jen s úsměvem zvednu a vydám se v závěsu s Larosem do jednoho z nich. Mei s Alistairem necháme o samotě. Pohodlně se opřu vedle Larose a na tváři se mi objeví veselí natěšený úsměv. „Jsem vážně zvědavá, jaké to tam bude.“ Mé oči lehce zazáří a pak už jen tiše poslouchám bubnování kapek do střechy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Do vašeho dostavníku si přisedne Zed s absolutně samotářským pohledem alá ,,nechte mě být a vše bude dobré.“ Rozhodně nevypadá, že by s ním byla nějaká rozmluva. Jakmile se usadí, ozve se zaržání koní, kočího pokyn a dostavník se rozjede vstříc vaší budoucnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ach, Bernarde, kde ty to štěstí bereš? Dostal jsi se do dostavníku se Scarlet, Elpharem – což by nebylo tak zlé – ale i s Kyoskou a Diosiosem. Tvá cesta bude asi hodně dlouhá. Jakmile se usadíš, ozve se zaržání koní, kočího pokyn a dostavník se rozjede vstříc tvé... zatím nepříliš pozitivní budoucnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Atmosféra uvnitř kočáru lehce ochladla když nastoupil Zed, přesednu si na druhou stranu, abych mu uvolnil prostor pro sezení. Chvíli zvažuji mořnost svléknutí košile a její vyždímání, bohužel na veřejně-soukromé odhalování tu není vhodný prostor ani obecenstvo. Málokdo dokáže udržet svou zvědavost na uzdě. Proto se alespoň lehce opřu ramenem o Mei pro případ, že by výměna tělesného tepla mohla pomoci. Z plátěného obalu vyjmu loutnu a zkusmo zahraju akord, jen abych v následujícím okamžiku upravoval nastavení několika ladících kolíků. "Velice se omlouvám, déšť není nejvhodnějším prostředím pro loutnu." Zahraji akord a tentokráte spokojeně přikývnu. Mnohem lepší. |
| |
| soukromá zpráva od Bernard z Ronie pro |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro Moje pozornost se pak přesunula na Alistaira. Sedl si blízko. Opřel se o mě ramenem. Znervózněla jsem, ale neodsedla si. Klid, o nic přece nejde. Asi je mu zima. Uklidňovala jsem sama sebe. Zvídavě jsem pozorovala každý jeho pohyb, když vytahoval loutnu. „Mně to nevadí.“ Mé oči neopouštějí loutnu. „Hrajete často?“ pousměji se, když si všimnu, jak je spokojený, když loutna vyprodukovala ten správný tón. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kočí se zasměje. ,,Záleží na tom, kam až myslíš. První část cesty bude tak... na tři až čtyři hodiny. Ta druhá... to se teprve uvidí.“ S těmito slovy vás zanechá a dál si vás nevšímá. Tví spolucestující začnou rozebírat jeho slova. ,,Třeba nás tam nechají, abychom cestu do školy našli sami,“ ozve se Kyosko. ,,Nebo nás rovnou zabijí, že?“ rozesměje se Diosios ve snaze překroutit jeho strach ve vtip. Byť z něj též čiší obavy o jejich budoucnost. Bledá dvojice sedící vedle sebe nic neříká, avšak působí, jakoby komunikovali mezi sebou beze slov. ,,Hele jó, nedělej si z toho srandu, co ty víš, co se stane,“ ohradil se zrzek. ,,Tak mě tak napadá... víte vůbec někdo něco o škole nebo o tomhle ostrově?“ přihodila Scarlet. Odpověď byla jasná, neví. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Kočár se rozjede a během chvíle nabere stálou rychlost a jen mírně se pohupuje na nerovnostech cesty. "Neřekl bych, že hraji příliš často. I když na cestách se hudbě věnuji intenzivněji, nemusím mít obavy, že v roztřeseném textu přehlédnu řádek." Svěřím se se svou největší frustrací z cestování. "Vypěstoval jsem si k hudbě zalíbení, proto své nástoje takto trápím cestami." S obavou pohlédnu na Zeda, který se díky své snaze nebýt na stejném místě jako my snad začne mněnit v reliéf. "Mohu-li se zeptat na oplátku ... byla byste tak laskava a řekla mi více o místě vašeho původu?" Odvedu pozornost od neutrálního tématu hudby. Je sice velmi snadné hovorem o ní vyplnit čas, jinak je však debata o ní nicneříkající. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Alespoň se nenudíte.“ Dokončím naší debatu o hudebních nástrojích. Když se mně Alistair zeptá na moji zem, tak se zhluboka nadechnu. „Země mého původu… kde začít.“ Lehce se usměji a podívám se ven z okna na déšť. Lépe se soustředím na své myšlenky, když se nedívám nikomu do tváře. „Jsem z Koisinu. Říká se mu Království písků. Teploty se tam nikdy nepřiblíží k nule. Alespoň ne přes den. Její hranice tvoří ze Severu a Jihu hory. Lidé žijí povětšinou na pobřeží, kde se živí obchodem, sběrem perel nebo pěstováním tropických rostlin.“ Rybolov jsem nezmínila, protože mi přišel jako samozřejmost. Vzpomínala jsem na všechno, co jsem kdy četla v knihách, abych mohla podat co nejpřesnější obraz. „Potkal byste u nás zástupce snad každé rasy. Koisin je zvyklý na příliv a odliv cizinců. Lid je možná trochu nedůvěřivý, ale velmi příjemný. Aspoň takhle jsem to četla.“ můj hlas se při poslední větě trochu ztiší. „Naše armáda prý patří mezi elitu. Ale válek se neúčastníme a zůstáváme neutrální. Je to dobře. Války jsou projevem slabosti.“ Otočím se na Alistaira, zda ještě neusnul. „Koisin se může na první pohled zdát jako suchá a nehostinná země pane, ale většina vyprahlé plochy byla lidmi proměněna v ostrůvky živé přírody. Lidé jsou velmi vynalézaví.“ Pohlédnu mu do očí. „A ve vnitrozemí pane, tam jsou oázy. Tropické oázy. Je to místo, které Vás svou krásou zbaví slov. Ať už se Vám pod tím slovem vybaví cokoli, nebude se to blížit realitě. Dokud se nepřesvědčíte na vlastní oči.“ Mluvila jsem pomalu a hlubokým hlasem. Pak se vesele usměji. „Pokud na Vás nic z toho nezapůsobilo, pak bych jen dodala, že je to také země bohatá na umění, památky a starověkou architekturu – stále zachovalou. Já jsem spíše na přírodní jevy.“ Zazubím se nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Nikdy jsem neměl příležitost navštívit tyto kraje, ale je to jako bych mohl vidět majestátní štíty hor tyčící se k nebesům a nekonečné pláně zlatého písku táhnoucí se kam oko dohlédne, tvořící přirozenou obranu před kýmkoliv, dost nerozvážným aby na Koisin zaútočil. O elitních jednotkách vojska nemluvě. Přikývnu na Mei, aby pokračovala ve svém vyprávění čemuž vyhoví a pokračuje. Přístaviště plná lidí všech ras a národů, hlouběji v pošti ostrůvky zeleně, bohužel si nedovedu moc představit že by dosáhly, takových rozměrů jaké jim přikládá. Nepochybně je bez pomoci místních nebude snadné najít. Závěrečný úsměv oplatím i když intenzita mého není taková. "Zní jako nádherné místo, rozhodně bych jej rád navštívil a přesvedčil se zda opravdu předčí mé představy." Když bude štěstí přát bude se jimi moci pokochat i Mei. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Můžete mě někdy přijít navštívit. Já, tedy má rodina, žije na Severu v oáze nedaleko pohoří Oiphis. Bez zkušeného doprovodu se tam nedostanete, není na mapách. Rodiče kvůli mně chtěli naprostou izolaci od okolního světa. Žije tam jen služebnictvo, otroci a má rodina. Všechny potřebné suroviny nechává otec dovážet. Není to velká oáza, ale co ji chybí na velikosti, dohání krásou.“ Trochu poposednu. „Líbilo se mi jen tak posedávat v pokoji u okna a dívat se. Viděla jsem na gueltu. Voda v ní byla neuvěřitelně tyrkysová, průzračná a odrážela slunce jako zrcadlo. Jen pohled na ni Vás osvěžil. A tak čistá. Člověk až váhal se jí dotknout, aby ji nepošpinil. Okolo ní rostly datlové palmy, olivovníky, vinná réva, tropické rostliny všech barev a ovoce. Ve větvích stromů zpívali papoušci a šuměl vítr. Byl tam takový klid a ticho. Jen se posadit do měkké trávy ve stínu palem. Skrz listy by prosvítaly horké paprsky slunce. A vy byste nemusel dělat nic. Všechny problémy a strasti vašeho bytí by se vypařily. Byl byste tam jen vy a vaše fantazie. Je to malý zázrak uprostřed ničeho. “ Zasněně jsem vydechla. Hlavu jsem měla lehce nakloněnou na jednu stranu a dívala jsem se do prázdna. „Promiňte, moc mluvím.“ Vrátila jsem se do reality s ruměncem na tvářích. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Nacházíš se v dostavníku s neznámým mužem a ženou, zjevně tvými spolužáky. Potkala jsi je v hostinci, ve kterém jsi přespávala. Na ostrov ses dostala lodí, ale jinou, než zbytek lidí. Své spolužáky jsi zahlédla jen letmo, když v hustém dešti nastupovali do dostavníků. Nicméně, tví spolucestující nevypadají nijak přívětivě. Očividně trucující mladík, zahalený v plášti tak, že mu sotva čouhá nos, a nezdravě bledá, spící dívka. O škole toho moc nevíš, jen to, že dostat se na ni je zázrak. Učí se tam vše, na co si člověk jen vzpomene a dokonce jsi i zaslechla, že jsou nesmírně tolerantní k míšeným a vzácným rasám. Kočí tě informoval – cesta nebude nijak dlouhá, jen pár hodin, a klidná. Jediné, co ji bude možná stěžovat, je silný déšť. |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Mám obavy, že jediný okamžik, kdy by mi bylo dovoleno navštívit váš krásný domov je pokud bych vás přišel požádat o ruku." Mávnu dramaticky rukou když Mei dokončí popis jejího impozantního domova. "Má svoboda má také mnohá omezení." Popravdě mi je představa pohodlného sezení a nicnedělání docela cizí. Na druhou stranu je možnost odpočinku v takovém ráji více než lákavá. "Vím že je to naprosto mimo téma, ale právě mne napadla jistá záležitost u níž bych vás chtěl požádat o pomoc." Nervózně si odhrnu neposlušné vlasy z očí. "Je to jaksi soukromá věc, proto se s detaily svěřím, až dorazíme na akademii." |
| |
| soukromá zpráva od Alessa *Al* pro |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Ovšem, ráda pomohu, pokud to bude v mých silách.“ Začnu být zvědavá. Osobní? Ať už se dívám na svého společníka, jak chci, nedokážu odhadnout, jaký typ prosby by to mohl být. Neunikne mi jeho nervózní gesto a musím se pousmát. Možná bude lepší změnit téma. Víc se dozvím až dorazíme. „Ráda bych teď na oplátku chtěla vědět něco o Vaší zemi. Pokud Vám to nevadí.“ Zvědavě zamrkám a nakloním hlavu na jednu stranu, přičemž mi vlasy spadnou přes rameno jako sněhový závoj. Naučeným gestem si pár pramínků odhrnu z obličeje a zastrčím za ucho. Raději přejdeme jeho rodinu. Mám představu o svobodě a jejích omezeních. Ovšem nabídka sňatku, o tom slyším prvně. Zvláštní podmínka výletu do jiné země. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro To bys nebyl ani ty, kdybys neměl aspoň soukromý dostavník, že? Nicméně, debatu v hostinci jsi ani nevnímal, snídani sis nechal zabalit s sebou. Dostavník je poměrně pohodlný, byť tak z venčí rozhodně nevypadal. Kočí tě ujistil, že cesta bude jen na pár hodin – jako kdybys byl cizinec! |
| |
| soukromá zpráva od Gaia Quirina pro „Jakou jste vůbec měli cestu lodí, celou dobu jsme se neviděli.“ Do mých tváří se nahrne krev při vzpomínce na mou cestu, ale snažím zakrýt svůj přiblblý výraz a tvářit se normálně. Při tom se nenápadně podívám po Larosovi. |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Jak už mé jméno napovídá pocházím ze Gallandie, nemalého knížectví v srdci království Aethis. Otec zemi spravuje pevnou a spravedlivou rukou. Nemohu použít vzletná slova jako 'Pod jeho vládou vysloveně vzkvétá.' spíše bych řekl že má domovina prosperuje." Zní to trochu zvláštně, ale otec nikdy nebyl mužem, jež by ocenil něco jiného než pevná konstatování. "Mnoho území pokrývají lesy, louky, řeky, vesnice a města. V porovnání s vaší zemí docela obyčejné, přesto ve své podstatě místo po němž touží vetšina obyčejného lidu. Je tam dost místa pro všechny a jednotky stráží se starají, aby právo a ochrana dosáhla do všech koutů. Asi nepřesněji ji vystihuje označení 'V jednoduchosti je krása.'" Krásy a rozmanitost popsané Mei v mé domovině opravdu chybí, na druhou stranu jsem si jistý, že pro ni právě toto bude exotičtější než mnohé jiné. "Berte mé pozvání k návštěvě jako oplátkou za vaše, přesto si dovolím tvrdit, že plnohodnotné jehož využití nebudete litovat." |
| |
| soukromá zpráva od Alessa *Al* pro |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro Jeho vyprávění není nijak detailní, ale moje představivost si dobarví zbytek. Pole, louky, lány, řeky, jezera, listnaté lesy… vybaví se mi cesta lesní pěšinou do přístavu. Bahno a bláto nepatří k mým oblíbeným – svatý písek. Ale má to něco do sebe. Pevnost, jistotu. To vám písek dát nemůže. Písek vám ale nezamaže šaty a boty. Vesnice a města. Vybavily se mi domovy mnoha lidí, trhy, rozruch, pohyb… žádná lenost. Žádný nudný stereotyp. Možnosti. Lákavé. „Ráda. Myslím, že v mnoha ohledech by to bylo mnohem dobrodružnější než výlet k nám.“ Přikývnu na jeho pozvání. „Takže… váš otec spravuje knížectví. Musí to být velmi zaneprázdněný a zodpovědný muž.“ Konstatuji a pohledem do jeho tváře se snažím ujistit, zda je můj odhad správný. Trochu se nakloním blíž k němu. „Říkal jste, že vaše svoboda má své hranice. Také, že vaše návštěva mého domova by byla podmíněna sňatkem. Nezdá se mi, že to byl jen žert.“ Pak se ale odtáhnu „Pokud je to příliš osobní, pak se omlouvám. Někdy nepoznám meze.“ Dodám s úsměvem. |
| |
 | soukromá zpráva od Ilidia Clearik pro Další, a já jen tiše doufala, že to bude poslední z řady „skvělých“ dobrodružství, byla jízda dostavníkem. Protože mě Bohové milují, seslali na naši výpravu hromadu mraků, které ne a ne přestat na nás chcá…. lít vodu. Po krátké promluvě s kočím, jsem zjistila, že cesta bude trvat jen „pár“ hodin … PÁR HODIN?! …..AAAAAAA Už jsem se zmiňovala, že mě Bohové milují? .. Mám k tomu další důkaz … moji spolucestující v dostavníku vypadali jako vystřižení z knížky – Hroziví a zamračení! Nevím, jestli vůbec taková kniha existuje, ale pokud jo, určitě jí zdrhli hlavní hrdinové! Pohlédnu na ně, po té ven z okna, chvíli zavřu oči a zkusím to znovu … Nic! Pořád jsem tady … a co hůř, ONI jsou tu taky, společně s tím „úžasně“ otravně vlhkým deštěm. Pokusím se pronést nějaké vtipné, hezké seznamovacího… ehm, skončím u vymýšlení pozdravu. Fajn, fajn …Ahoj? Ne ne … Zdravíčko? Taky ne. Brej den? … Ty jo nikdy jsem nevěřila že to bude tak těžký. “To je ale hnusný počasí co?“ aniž bych řídila pohyby svých úst nebo snad práci mých hlasivek, najednou se to ozve jako by se nechumelilo. Vážně? VÁŽNĚ? … P-O-Č-A-S-Í? No to si snad sama ze sebe dělám srandu! Abych to všechno zachránila, nadhodím rádoby milý úsměv, který snad nemůže nikoho oklamat a čekám co vypadne z cizinců. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Myslím že navštěva tak odlišného prostředí, jako ty naše bude vždy velkým dobrodružstvím." Druhá ruka místo aby zaujala své místo na hmatníku spočine na těle loutny, kde bříšky prstů začne jemně vyklepávat rytmus doplňující neslyšnou píseň. "A netrapte se svými otázkami, jsem si jistý, že pokud budou příliš osobními, podaří se mi vyklouznout bez sdělení podstatného." Zahledím se z okna na dostatečně dlouhou chvíli, aby si Mei myslela, že jsem tímto s odpovědí skončil než pokračuji. "Otec je velmi zodpovědný muž a jak jste odhadla i velmi zaneprázdněný. V podstatě jsem mu stejně poddaný jako každý jiný obyvatel knížectví." Pokrčím neutrálně rameny. "Jsem si jistý, že podobné je to i v mnoha jiných šlechtických rodinách. Pokud se nemohu stát nástupcem bude mi určen odpovídající úkol nebo nalezena vhodná nevěsta o jejíž ruku se budu ucházet." Obrátím pozornost zpět ke své společnici. Její úděl bude dost možná mnohem težší než můj. "Proto to rozhodně nebyl žert. Cesta do tak vzdálené země jako je Koisin by mi nebyla dovolena, pokud by k tomu nebyl dostatečně závažný důvod. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro Když zavládne ticho, jsem přesvědčena, že svou odpověď nedostanu. K mému potěšení ale Alistair pokračuje ve vyprávění. O svém otci mluví skoro až lhostejně. Alespoň mi to tak přijde. Zamračím se. Cítím v sobě pocit pobouření, který jsem tak často cítila doma. Když domluví, tak mlčím. Jen se na něj zamračeně dívám. Zhluboka se nadechnu. „A to jste tak klidný?“ mé pobouření muselo být slyšet i v mém hlase, i když jsem mluvila naprosto klidně. „Neumím se úplně vžít do Vaší situace. Vzhledem k tomu, že o mojí existenci nikdo neví, rodiče o dohodnutém sňatku neuvažují. Tedy doufám. Ale jsem si jistá, že kdyby ta situace nastala, nesmířila bych se s ní. Udělala bych všechno proto, abych našla jiné řešení. Nepodrobila bych se. Už jen z principu. Další věc je, že bych tím zapřela to, v co věřím a v co doufám. Ale Vy vypadáte tak… smířeně. Odevzdaně. Jako kdyby Vám to bylo jedno.“ Můj hlas se z pobouřeného změnil na udivující. Upřeně se mu dívám do očí ve snaze z nich dostat odpověď. Přece nemůže být tak lhostejný sám k sobě a nechat ze sebe udělat loutku. „Promiňte, snažím se to pochopit. Vaše matka s tím souhlasí?“ |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Má matka pevně stojí po boku mého otce, samozřejmě že souhlasí." Pronesu pobaveně. Pak odložím loutnu a zvednu prst před možností dalšího zhrození mé společnice. "A ačkoliv boj proti jeho rozhodnutí zní zajímavě, dokážete s jistotou říci, že je nesprávné?" Vnesu do situace první pochyby. "Přeci jen je jak jste řekla je to velmi zodpovědný muž a Gallandii vládl už v době kdy jsem ani nebyl na světě. Musíte uznat, že to mu dává jisté předpoklady pro dobrý náhled a dostatečné zkušenosti pro správné rozhodnutí i kdyby to tak na první pohled nebylo zřejmé." Zatím používám jen jemné argumenty, abych Mei příliš neranil. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro Jestli je to nesprávné? SAMOZŘEJMĚ ANO. Počkám, až domluví. Chápavě se na něho usměji. „Z politického a diplomatického hlediska je Vaše tvrzení pochopitelné. Ale o tom jsem nemluvila. Měla jsem na mysli rodinné vztahy. Jako otec a syn. Ať už kníže, rolník nebo obchodník, rodina je rodina. Rodiče by pro své dítě měli chtít to nejlepší. Do ničeho je nenutit, pokud to není pro jejich štěstí. A odpusťte mou troufalost, ale dohodnutý svazek Vám štěstí nepřinese. Lásce se nemůžete naučit. Můžete si na toho člověka zvyknout, ale to není totéž.“ Odmlčím se. „Nepochybuji o tom, že Váš otec má předpoklady pro správná rozhodnutí, ovšem jsem toho názoru, že správná rozhodnutí jsou ta, kterými neomezujeme ostatní. Naše rozhodnutí by se měla týkat jen nás samých. Nikdo nemá právo rozhodovat o vašem osudu ať už má jakékoli postavení nebo je jakékoli rasy.“ Zarazila jsem se. Nebudeme do toho plést mojí záležitost ano? „Vám nevadí myšlenka dohodnutého svazku? Žít po boku někoho, s kým si třeba nebudete mít co říci? Jak můžete být tak klidný… a ještě se smát.“ Nevěřícně potřesu hlavou… |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Musím přiznatm že Váš názor je odlišný od jeho jen v málu." Pronesu zklamaně. "Ale vy jste právě odmítla zasnoubení aniž byste o druhé straně cokoliv věděla. Vždy existuje možnost, že to bude právě ten pravý partner do konce života. Nikdo ze zúčastněných není kus zboží. Proto je takové jednání vrcholným projevem neúcty. Nejen k tomu, kdo strávil mnoho času, aby vyhledal toho pravého, ale i druhé straně, jež jste odmítla, jako špinavou onuci nehodnou vašeho pohledu." |
| |
| To že Thoriel nereaguje, nechávám být. Nejspíš bude unavený, když sedí s tak skloněnou hlavou. Přenesu tedy svou pozornost k Al, která má upovídanou i za svého společníka. „Já jsem měla velmi příjemnou cestu,“ uculím se. „Cestovala jsem tady s Larosem, jo no ehm.“ Do mých tváří se nažene rudá a tak usoudím, že bude lepší taky chvíli mlčet a dát prostor k mluvení Larosovi. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Samozřejmě bych druhou stranu chtěla poznat. Promluvit s ní. Nic Vás tolik neovlivní jako první dojem. Ale tím to končí. Záleží na mně, zda se rozhodnu do svazku vstoupit. Nejsem ochotná z úcty k ostatním zahodit svůj život.“ Stále se usmívám. „Chápu, že schovávání se za otcovo rozhodnutí Vám poskytuje tu výhodu, že nemusíte nést žádnou zodpovědnost za jeho rozhodnutí. Zatímco já ponesu zodpovědnost za své činy. Pokud jsou má rozhodnutí špatná, ponesu následky. Ale nebudu litovat, protože jsem si svobodně vybrala. Jsem ochotna nést to břímě, protože pramení z mé vůle. Vy z úcty k rodičům a druhé straně vstoupíte do svazku. Necháte si nadiktovat celý život jedním člověkem. Kdyby Váš otec řekl, abyste skočil z mostu, tak to z úcty uděláte? Já své rodiče ctím. Ale ctím je do té míry, do které oni ctí mě. Chápu, že je to pro Vás takhle jednodušší. Ale úcta k ostatním pramení hlavně z úcty k sobě samému.“ Pohodlně se opřu vedle něho. Studené oblečení se na mě nepříjemně lepí. Mám husí kůži a nutím sama sebe, aby mi nejektaly zuby. „Doufám, že už tam brzo budeme. Teplo tu opravdu není.“ Řeknu trochu mimo. Mé zapálení pro diskuzi pomalu ochabuje. Přestávám doufat, že pochopí mé záměry. Každý jsme byl vychován v trochu jiném duchu a za jiných podmínek. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Odevzdaně si povzdychnu. "Bohužel jsem jen takový, jaký mohu být. Doufám, že mi to pro jednou prominete." Protáhnu paži za jejím krkem a přitáhnu si snědou dívku blíže k tělu, aby jsme se alespoň trochu navzájem zahřáli. "A Iarn také." "Přáliš daleko to už asi nebude. Mám takové tušení, že konec cesty je jen pár slov vzdálený." Po jejím vzoru se znovu opřu v sedadle a nechám skřípání a pohupování vozu zaplnit ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Promiňte, nechtěla jsem Vás soudit. Každý jsme vyrůstali v jiných podmínkách. Mohu o svých přesvědčeních mluvit, jak chci, ale reálná situace je vždy o trochu jiná.“ Připustím. Když vysloví Iarnovo jméno, narovnám se a otočím se na něho. „Iarn? Co by Vám měl odpouštět?“ Nechápavě si ho změřím. Nevědomky se chytím za přívěsek na krku. Od chvíle, co odplul se zdá, že to dělám velmi často. Zvuk jeho jména mi sevře hrudník. |
| |
| Dostavníky se zastavily, ale školu nevidíte. Kočí vám přidržují dveře se slovy: ,,Je to nutné. Nebraňte se, je to tady něco jako zvyk.“ Co tím míní, pochopíte o několik vteřin později. Očividně jste vyjeli z lesa na volnější prostranství a nad vámi se tyčí vysoká věž, stavby kolem i ona sama zřejmě patří místní stráži, která teď obklopuje vaše kočáry. Pomalým krokem k vám přejde starší muž, zjevně velitel (lze to poznat z chování jeho druhů.) ,,Vystupte! Nebo vám k tomu pomůžeme sami!“ zavelí a ať chcete nebo ne, jste donuceni všichni do jednoho vylézt ven. Bystřejší z vás si mohou povšimnout lukostřelců mířících na vás z věže. Bez okolků vás, někdy dost hrubě, opřou o kočár a prohledávají, zda nemáte u sebe zbraně, ať už jste muž či žena. Někteří z těch, jež prozatím stáli opodál, se odpojili od skupinky a nyní odnášejí vaše zavazadla z vozů do budovy. ,,Hej, co to má znamenat?“ rozzuřeně se ozve Kyosko. Stráže se rozesmějí. ,,Neboj se panáčku, jen to skončí, tak můžete jet.“ ,,A co naše věci!?“ Následuje další salva posměšného smíchu. ,,Dorazí po vás, jen se neboj. Stejně většinu z toho nebudete potřebovat!“ |
| |
| Má první reakce je jen nadzvednuté obočí, ale bez problému vylezu a nechám se prohledat. Jenom tak stojím a koukám se kolem sebe, co všechno tu je. Na mém obličeji se objeví veselý úsklebek a olíznu si rty. Neják mi tohle nekazí náladu, ale naopak. Ale ale... copak?... škola je něják moc hlídaná... to s emi líbí. popokročím pár krokl dopředu a pak po prohlídce si zase nasadím kápi a čekám až budeme moci pokračovat v naší ceswte na školu dále. |
| |
| Uvítání Dřív něž mohu Mei odpovědět kočáry zastaví, ale nikde není vidět budova školy. Že by přepadení? Přesunu se blíže k okénku a uvítá mne pohled na ozbrojence obkličující nás a věž hemžící se lukostřelci. O tom se ředitel pozapoměl zmínit. Přes svůj hrubý vzhled a chování muži vypadají na strážné, proto spořádaně vystoupím a nedbám hrubého postrkování. Takže přece přepadení. Napadne mne při zmínce o tradici. Už je to dlouho co jsem byl naposledy okraden strážnými. Zajímavý útok na důstojnost. Dřív než na mne přijde řada s prohledáváním vystoupím blíže k strážným s rukama zvednutýma na znamení neozbrojenosti. "Kdybyste dovolili pánové, mám jednu drobnost v zavazadle, kterou bych si chtěl vzít. Nemějte obavy nejde o nic drahého nebo nebezpečného." Mám tušení, že mé žádosti nebude vyhověno, ale naděje umírá poslední. |
| |
| Zvyky jsou zvyky Aniž bych si to uvědomila, moje zasněné hledění z vozu, blbé představy a vymýšlení pozdravu zřejmě zabralo trochu více času. Na můj neobvyklý „pozdrav“, nebo jak bych to měla nazvat, ostatní ani nestihnou (nebo nechtějí) odpovědět, když v tom se dostavník zastaví. Rozmoklá zem přímo volá po tom – uklouzni po mě, takže když se otevřou dveře a kočí mě vyzve, abych opustila svůj pohodlný posed v suchu, trochu se zašklebím. Pochybné místní tradice? Opravdu to musí zkoušet na mě?! Slezu dolů a přidám se k ostatním. Koutkem oka postřehnu zvláštní úkaz. Můj kufr opouští svoje místo v dostavníku s cizím člověkem. Zrádce! To ti neodpustím Ozve se panovačný hlas jednoho z vojáků a jeho slova jsou určena ostatním cestujícím, kterým se nechce do sychravého počasí. Kdo by se jim divil! Všimnu si velitele, ale moc se na něj nedívám. Prohlížím si zbytek vojáků a po chvíli mi dojde, že nás nehlídají jen pozemní jednotky, ale i lukostřelci. Jen klid pánové. Klidně si ty holčičí blbosti, co mám v kufru, vezměte! Nikdo z nás nechce vypadat jako ementál! Představení začne nabírat obrátky. Jak se dalo čekat, někdo se rozhodne křičet. Otázky, otázky … jako by vážně čekal, že si k němu velitel přisedne, nabídne mu doutník a všechno mu mile a přívětivě vysvětlí! BLBOST… Postávám venku, vysoké kozačky, kalhoty a volná košile je jen malou ochranou před větrem a vlhkem, takže si blíž k tělu přivinu dlouhý plášť a povzdechnu si. Bohové mě opravdu milují! Opět nežádané dobrodružství. Och jak jsem vám vděčná! Skoro mám chuť v ty kret*ny nahoře přestat věřit … ale na koho bych potom nadávala?! |
| |
| Příjezd na místo? Docela sám v pohodlí svého dostavníku jedu na místo určení. Jelikož jsem jedl před cestou, tak po cestě pojím jen něco málo ze snídaně, kterou mi zabalili s sebou. Pak ale dojde k něčemu s čím jsem nepočítal. Prý kontrola. Vyjdu z dostavníku a prohlédnu si všechny zúčastněné této komedie. Když mě prohledávají, tak mám skouslé zuby vzteky. Jasně, poslužte si... Máte štěstí, že je vás tu tolik... Když skončí ona "prohlídka" koukám na "sluhy" kteří vynášejí mé zavazadla. Prosím vás, zacházejte s mými zavazadly nanejvýš opatrně, mám tam několik věcí, které jsou náchylné na neopatrné zacházení. Díky mnohokráte. Mluvím pomalým, klidným dalo by se říct že až vznešeným hlasem. Popis |
| |
| I když z prohlídky nejsem nadšená při zmíňce že je to tradice se trochu uklidním. Ale i přes to si podezíravě měřím vojáky okolo. Jak se zdá některým z nás se to moc nelíbí, což mě také ne, ale nemám co ztratit. Ve svém zavazadle skoro nic nemám, cestuji na lehko, takže mimo oblečení a bloku s pár tužkami mi stejně nemají co sebrat. Nakonec to nechám plavat a po osobní prohlídce se zářivě usměji, opřu se zády o dostavník a dívám se na mumraj okolo mě. Ne, ne, dneska aspoň jednou, hned při příjezdu na školu nebudu dělat problémy, ne dnes ne. Snažím se přesvědčovat sama sebe a být v klidu. |
| |
| Dostavníky zastavili a žádají nás abychom vystoupili. Začnou s námi jednat hrubě a já na nic nečekám a hbitě přiskoším k jednomu z útočníku a současně tasím meč a přiklábám mu jej zezadu na krk a kryju se jeho tělem. "Tohle si nemůžeme nechat líbit, něco takového nebylo s mým pánem vyjednáno, až to uvidím písemně do vedení školy, tak začnu teprv spolupracovat. " Já se přece nenechám od někjoho jewn tak okrást! Takhle se mnou nikdo jednat nebude! |
| |
| Než mi Alistair stihne odpovědět na mou otázku, je náš dostavník zastaven. Kočí nám otevírá dveře. Ač nerada, vystoupím ven. Stále mokré oblečení se na mě lepí a moje střevíčky už dávno pozbyly svého lesku. Tohle už je po druhé. Zabručím v duchu. Jsem přitlačena ke kočáru a prohledána. Oči mám dokořán otevřené v šoku. Co si to.. Koutkem oka si všimnu vysoké věže s lukostřelci. Ve školách mají opravdu zvláštní zvyky Doma se mi nikdy nestalo, že by mě můj učitel opřel o zeď a ošmatlával mě. Velice neochotně se podrobím. Ne, že by se mi to líbilo. Rozhodně se mi nelíbilo, jak s námi zacházejí, rozhodně se mi nelíbilo, jak odcházejí s mými věcmi někam do pryč. A obzvlášť se mi nelíbil rádoby velitel s arogantním přístupem bez jakékoli úcty. Zkřížím ruce na prsou a vystrčím jeden bok. „Prestižní výběrová škola… to se hned pozná.“ Řeknu sarkasticky a dost nahlas. |
| |
| Nepříjemnosti Jízda v dostavníku je docela příjemná. Gainy poznámky které narážejí na předchozí noc mě pobaví. Už skoro nerudnu, ale stále se nemůžu zbavit úsměvu. Al je docela příjemná osoba. Jsem rád že jsou moji spolužáci tak v pohodě. Teda skoro všichni. Ten zvláštní chlapík Torhiel mě docela zneklidňuje. I když je docela srandovní jak se snaží být co nejmíň nápadný, ideálně pryč. Ale pak se dostavník zastaví. Slova kočího mě příliš neuklidnili. Meč stále držím pevně v ruce. Když vystoupím, tak nepolevuju v ostražitosti. Meč si hodím na záda, ale ruka mi stále cuká, jak se ho chce chopit. Situace se mi vůbec nelíbí...ti strážní se mi nelíbí. Snažím se reagovat klidně. Ti lučištníci mě k tomu nutí. Nechám se prohledat, ale když jeden ze strážných vztáhnne ruku k mému meči, tak mu ruku chytnu v ocelovém sevření. Jestli mi někdo z vás sáhne rukou na meč, tak o tu ruku příjde. Řeknu hladně. Zhruba ve stejnou chvíli je rozhodne jednat ten rytíř..Bernard myslím... Sám se otočím a s rukou na meči, zhodnotím situaci. Vůbec se mi to nelíbí. Hádám že při první známce násilí budeme jak jehelníčky. Možná bych jeden, dva šípy srazil..možná se některým vyhnul....ale je to docela risk. Zvlášť když střílí z věže. To by se i idiot trefil. Možná kdybych se dostal na druhou stranu dostavníku, tak bych se mohl krýt. Otázkou však zůstává co by udělal zbytek. No nebudu to hrotit. Meč jim nedám, většinu svých věcí bych také raději nedal, ale možná budu muset. No uvidí se. |
| |
| Stráže jsou víceméně v klidu, dokud Bernard nevystartuje. ,,Zabij ho a do školy se nedostaneš,“ odsekne kapitán a zazubí se. Vás ostatní mezitím zkontrolují a pustí, zraky všech se teď soustředí jen na onoho „výtržníka.“ Luky střelců se napnou ještě více. ,,Chceš to písemně od vedení školy?“ stráže se rozesmějí. ,,S tímhle nemá škola co dočinění, jsou to zákony téhle země! Takže bych ti radil složit zbraň.“ Veškeré vaše věci jsou již pryč a kočí nevrle přešlapují na místě. |
| |
| Uculuji se pod kápí na situaci, která se obrátila nehezky na Bernarda. Božínku, kdyby tady snížili počet lidí, vůbec bych se nezlobil.. spíš naopak. Musím se trochu pootočit, nechci aby viděli můj uculující se a škodolibí pohled. Ale už bychom mohli jít... chci mít tohle divadlo už za sebou. Pootočím pohled zase na davy lidí, abych se ujistil co se vlastně děje. Pak přejede můj pohled na mou "společnici" Al. |
| |
| Trapné ticho přehluší hlas kočího ať si vystoupíme. Čekám pohled na školu, který mi v paměti uvízne navždy, ale místo toho uvidím jakousi věž a lidi. Ale ne ledajaké. Banditi ? Lupiči ? Než na to přijdu, tak jsem přitisknuta ke kočáru a prohledávána jako laciná šlapka, což mě vytočí, ale nebráním se. Když to vypadá, že to skončí dobře, tak se do toho vloží Bernard. Co dělat ? Otočím se čelem k lupičům s kouzlem na mysli. Myslím, že nějaký lučišník by šel zneškodnit.. no uvidíme.. pohlédnu na Torhiela a snažím se mu naznačit, že pokud půjde do tuhého, tak se nebudu schovávat za dostavníkem, ale v nejlepším případě někoho vyhodím do povětří nebo ho mírně ohřeji ohněm.. |
| |
| Mé žádosti opravdu vyhověno nebylo i když z jiných důvodů než jsem si původně myslel. Bernardův čin oprávněného rozhořčení se postaral o to, že jsem byl naprosto ignorován. Co se dá dělat? Prosmýknu se okolo muže, který mne před okamžikem neybíravým způsobem prohledal a využiju dramatického odlákání pozornosti abych se s nemalou drzostí dostal až ke kapitánovi 'hlídky'. "Přeji dobrý den." Vklouznu ozbrojenci do zorného pole a vesele se na něj usměji. "Zdá se že nevíte kdo jsem. A dřív než začnete s tím, že vás to nezajímá bych se rád představil." Položím si pravou dlaň na srdce a předvedu je náznak úklony. "Alistair de Gallandia, syn knížete de Gallandia." Po té zvednu v prstech levice malý klíček. "A toto je klíč od mého zavazadla, buďte tak laskavi a příliš jej nepoškoďte." Vložím jej do kapitánovy dlaně a sevřu jeho ruku v přátelském pořesení. "Jsem vám velice zavázán." Na chvilku se k muži nakloním blíže, pak se obrátím na podpatku, vrátím se ke kočáru a nabídnu nemile naladěné Mei ruku pro pohodlnější nástup do vozidla. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Využiji okamžiku kdy předávám kapitánovi klíček, abych se k němu naklonil blíže a potichu promluvil podezřele přátelským hlasem. "Na mém zavazadle je umístěna past. Zámek se otevírá kombinací otočení na jednu nebo druhou stranu. Kdokoliv kdo vybere špatnou kombinaci zemře a pokud se jej pokusíte otevřít násilím .... následky nechám na vaší fantazii. Po týdnu po spuštění pasti by mělo být bezpečné se ke kufru přiblížit proto pokud do té doby nedorazí tak si jej přijdu vyzvednout. Budu doufat, že ztráty na životech nebudou příliš vysoké." S tím dokončím potřesení a vydám se na cestu ke kočáru. |
| |
| Dobrá nálada mě pomalu ale jistě začínala přecházet. Jen jsem tam tak stála a otráveně pozorovala. Můj pohled se přesouval z jedné postavy na druhou, z obličeje na obličej a zastavil se na Bernardovi. Měl pravdu samozřejmě, ale jeho reakce byla na mě až příliš hysterická. Jako děti. Protočím oči a povzdechnu si. Ovšem při reakci, kterou vyvolá, trochu znervózním. Zašli by až tak daleko? Pomyslím si při pohledu na luky směřující jen na Bernarda. Nejspíš ano. A ještě s úsměvem na rtech. „Myslím, že by bylo nejmoudřejší se podvolit.“ Pronesu konejšivě směrem k Bernardovi. „Pokud říká pravdu…“ Podívám se podezřívavě směrem k pochybnému kapitánovi. „Pokud je to zákon, pak bychom ho měli respektovat. Ať už je sebedivnější… nechceme přeci problémy ještě před tím, než se vůbec na školu dostaneme ne?“ otočím se zpět na Bernarda. „Tam nám to už někdo vysvětlí. Nejste jediný, komu se tohle zacházení příčí, ale prosím pochopte. Odsud s tím stejně nic neuděláme.“ S tím přijmu Alistairovu ruku a nasednu do kočáru, kde se unaveně zabořím do sedačky a opět si povzdechnu. |
| |
| Kapitán si Alistaira převezme klíč a usměje se. „Vidíte, jde to i po dobrém.“ Zdá se, že je jim jedno, jak se jmenujete, odkud pocházíte nebo jakého jste stavu. Konečně vás všechny ohledali a pustili, proti Bernardovi jsou namířené luky, když v tom se ozve: „Kapitáne! Podívejte, koho jsme našli!“ K hrůze některých z vás dopředu postrkují vaše tři společníky, všichni mají svázané ruce za zády. ,,Tahle holka je očividně upírka! Tenhle se ji snažil bránit, a pak se do toho vecpala i tadycta!“ Jsou to Annis, Ynnus a Siglinde. ,,Ale, ale? Nenávidím upíry. Vezmeme ji s sebou, ty dva taky,“ zavelí a pozvolna přikročí ke každému z nich. Annis se snaží bránit, říká, že je to nedorozumění. Ynnus používá svou klasickou taktiku – tvářit se zle a prskat jed. Siglinde je ostražitá, mlčí. Zrovna u té poslední se muž zastaví. ,,Ty jsi...“ překvapeně řekne a rozesměje se. ,,Pánové, ta je z Tiraky! Dneska večer se ještě pobavíme. Tyhle ty tři berem. Kdyby se támhleten holobrádek vzpíral, zabijte ho. Ostatní můžou jít,“ mávne rukou a sám odchází pryč ke kasárnám. |
| |
| Mexická plichta? Sleduji vše co se děje bez nejmenšího náznaku zájmu, spíše se dá říct, že jsem onou situací znuděný. Naštěstí se ale dají věci do pohybu, když jsou před nás předvedeni tři naši společníci, jedna z nich je dokonce nazvana UPÍRKOU Cože??? Pomyslím si šokovaně a sleduji celou situaci, která konečně vzbudila můj zájem. A pak... Další z dívek je z Tiraky... to pro ni není dobré, obzvláště potom, co řekl "kapitán Prase". Sice mi do toho nic není, není to můj problém ani můj boj, ale tak... Přeci jen, jedna z nich je "upírka". Vždy jsem se chtěl s nějakou setkat... Slýchával jsem příběhy o nich, ale myslel jsem, že jsou to bláboly na strašení zlobivých dětiček, ale pokud JE upírka... Když zazní "rozkaz" že můžeme jít, udělám pár kroků a pak se lehce usměji na tu, kterou nazvali upírkou a spustím akci. Zničehonic se objevím u "kapitána" který udělal největší chybu - ukázal mi záda. Pokud má s sebou doprovod, odstrčím jej a kapitánovi zkroutím ruku dozadu až mu ji málem polámu a vykloubím, takže pociťuje silnou bolest a navíc mu druhou rukou přiložím na krk nůž, který vytáhnu neznámo odkud, přestože jsme byli prohledáváni. Moje hůlka je zatím zabodlá v zemi vedle nás. Špatný den, co? Zavrčím kapitánovi do ucha a pak mu nařídím aby pustil zajaté a odvolal lukostřelce. Otočím se tak, aby případní střelci trefili jej a já měl záda kryté. Je mi jedno čím, třeba se přesunu zády k vozu... |
| |
| To snad nemyslí vážně. Vyhlédnu z devří kočáru na další zmenu situace. Na druhou stranu tuto příležitost by nebylo radné vynechat. "Omlouvám se slečno Mei, zdá se že další podobné jednání tohoto muže nemohu prominout." Smutně pokynu směrem k zajatému kapitánovi a opět vystoupím. Venku se rozhlédnu po okolí, abych zhodnotil poměr sil. Zajímavý způsob jak zemřít. Pak se dříve než se ostatní vojáci zvládnou vzpamatovat přesunu k mladíkovi jež tuto zábavnou situaci způsobil a tím zastínil Bernardovu snahu a rozhořčení. Popravdě řečeno je mi záhadou, proč je hlava vojáka jehož Bernard zajal stále na svém místě. Uusměji se na zajatého 'kapitána'. "Musím zde s kolegou souhlasit. Už pouhá existence muže jako vy je hanou pro tento význačný ostrov, proto jsem ochoten obětovat svůj život při vašem potrestání nezměníte-li své způsoby." "A pokud mohu poradit, doporučuji abyste našemu příteli v případě neuposlechnutí rozpáral břicho. Slyšel jsem, že po tom lidé umírají celé hodiny ve strašlivých bolestech." Nadhodím konverzačním tónem zatímco se stavím poblíž připraven odrazit případné útoky. |
| |
| Když uvidím ty tři svázané a buh ví co jim chtěji udělat znovu se na mém obličeji objeví zlomyslný úsměv, který říká o tom jak jsem s nynější situací spokojený. Oh ale tohle... snad nebudou mít problémy ~ to by byla škoda.. Rohzlížím se kolem. Prosím a´t někoho zabijou.. ať teče krev... chci to vidět... chci vidět nějákou agónii a smrt!. Mé oči stále přejíždí po okolí a uši poněkud ignorují co ostatní říkají ale slova kapitána ho na chvilku zarazí a naplní mě touhou vidět smrt ale zabíjet. Nenávídím lidi, jak já je nesnáším, nenávidím.... Tch. Odplivnu si a chci odtud odejít, nebo se už neudržím, a pokud se neudržím neznám rozdíli mezi lidmi. |
| |
| Kapitán ani nehne brvou, ačkoliv mu jde o život. ,,Richarde, podej mu hlášení.“ Oslovený rychle přiběhne se svitkem papíru. Na jeho konci visí pečetě – i největší zaostalec, pokud zrovna nežije celý život v horách, ví, komu patří. Pečetě všech království na jednom cáru papíru? ,,Rychle, čti, ty blbče!“ V listině stojí, že někdo, kdo se velice podobá Annis – upír, dokonce půlelf – je hledán napříč všemi zeměmi. O pár řádků níž dokonce stojí i její jméno. Kdokoliv, kdo by se postavil na její stranu, okamžitě propadá smrti. Proč je tak žádaná, to tam však nepíší. ,,Klidně mě zabijte, ale způsobíte si tím akorát potíže.“ |
| |
| Klid s jakým zajatý muž jedná je opravdu obdivuhodný a jak během chvilky Richard dokáže i oprávněný. Se zájmem si listinu prohlédnu a musím nad některými pečetěmi pozdvihnout obočí. Zvláště mne zaujme, že nikde není udán důvod proč je Anni hledaná. Nu což se dá dělat. "V tom případě se omlouvám za naši unáhlenost, zdá se že jsme neměli dostatek informací pro správné zhodnocení situace." Lehce se muži ukloním. "Příteli mohl bych tě požádat abys zde našeho zdatného strážce zákona nezabíjel ..." Obrátím svou pozornost k Ravenovi a pokračuji stále stejně klidným tónem. "... možná doživotní zmrzačení by mělo postačit pokud nevyhoví našim požadavkům, nestáhne své jednotky a zatčené nepředá do naší vazby. " "Promiňte mou hrubost, ale dosud jste na mne učinil dojem naprosto nedůvěryhodného muže jehož pouhá existence jest hanou pro tento význačný ostrov." Dodám pro 'kapitána'. |
| |
| Co to sakra...?! Nastálá situace se mi vůbec nezamlouvá. Potom co jsem se ozval já a Bernard, tak začalo být všechno extrémě zmatené. Skupinka tří spolužáků má, jak se zdá, menší rozbroj se "strážníky". Co mě však udivuje ještě víc, je papír kterým mává jeden z vojáků. Co si sakra myslí? Že mu odevzdáme všechny věci, a pak se budeme dívat jak odvádí naše spolužáky do vězení? Je to snad blázen? Po chvilce se uvědomím že stále držím ruku jednoho z vojáků. Prudce ho odstrčím pryč. Na živej štít se stejně nehodil...vždyť byl skoro o hlavu menší než já. Stejně víc věřím svým reflexům, nežli nějaké obraně. Vzápětí tasím meč, tak rychle že to vypadá jako by se mi zhmotnil v ruce. Lehce ho uchopím i druhou rukou, a namířím jeho špičku na postávající vojáky, což by je mělo udržet v dostatečném dosahu. Pak promluvím hlasem zvyklím překřičet hluk bojiště. Nevím jak ostatním, ale mě je upřímě jedno jakým papírem tady máváte. I kdyby na tom papíře stálo že jsou to všichni zplozenci pekla, tak bych vás nenechal je odvést. Jsou to studenti univerzity Astathi a naši udoucí spolužáci. Nevím jaká je vaše pravomoc, ale vězte že bych svůj meč váhal odevzdat i skutečným strážcům zákona, a jako ti mi vůbec nepřipadáte. Spíš jako banda lupičů. Tak a teď by jste měli už spustit zbraně. Já bych se sice nesnížil k tomu abych zabil bezpraného, i když je to takové prase jako váš kapitán, ale myslím si že on s tím problém mít nebude. Řeknu a kývnu směrem ke spolužákovi držícímu nůž na krku kapitána. I když nemám vůbec tušení jaké jsou pravomoci onoho kapitána, nebo jestli škola ví koho si bere pod svojí střechu, natož jestli má ten chlapík žaludek na to aby ho podříznul. Ale nedám na sobe nic znám Můj výraz je ledově klidný, stejně jako můj hlas, jen s malou trouchou znechucení, avšak beze stopy hněvu. |
| |
| Po tom, co Alistair vyleze ven, vylezu také. Nelíbí se mi, co vidím. Annis? Vybaví se mi jméno půlelfky, se kterou jsem seděla u stolu, než jsme se vydali na tuhle šílenou cestu. Tehdy jsem byla tak ráda, že vidím dalšího míšence. Nyní ji vidím svázanou spolu s dalšími dvěma spolužáky. Nakrčím obočí. Z povzdálí pozoruji, jak se moji spolužáci zapojují za záchranu našich druhů. „Co Annis provedla?“ Postoupím o pár kroků blíže. Pochybuji, že lukostřelci budou střílet, když jde o život jejich kapitána. „Pokud ji hrozí smrt spolu stejně jako jejím přátelům, pak musela provést něco velmi špatného.“ S obavami se na Annis podívám. Upírka není a být půlelf není hřích. Rozzlobeně si odhrnu vlasy z obličeje. „Nemůžete přeci sáhnout někomu na život aniž byste věděl důvod.“ Rozhořčeně se podívám na muže který četl rozkazy. „A já jsem důvod neslyšela.“ Zatnula jsem ruce v pěsti. Nemám zbraň, nikoho tu bych nepřeprala. Znám hlavně léčitelskou magii a pár jiných kouzel. Pokud na mě někdo zaútočí, tak nemám jistotu, že se ubráním. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem nejspíš měla zůstat v kočáru. Po tom, co si tohle uvědomím, velmi znervózním. No… stejně mě ten cár papíru už odsoudil k smrti. |
| |
| ,,Jak jsem řekl. Nechte nás dělat naši práci a nikomu se nic nestane,“ stále ten stejný zatvrzelý výraz, jaký lze vidět i z tváří jeho společníků. Jako by se ty pohledy zrcadlily. ,,Byl vydán rozkaz. Víc nepotřebujeme vědět,“ odsekne kapitán. ,,Slečinko, my jsme Garda. Naši velitelé nepotřebují znát důvod a i když ho znají, neříkají nám ho.“ Garda, už jste o nich slyšeli milionkrát. I ten nejslabší z jejich vojáků je mnohdy silnější než velitel vašich městských stráží. S jistotou můžete říct, že ten muž mluví pravdu – je všeobecně známé, že Garda nepovažuje za nutnost informovat své vojáky o detailech. Jsou to chladnokrevní zabijáci, ano, zabijáci, neboť jinak se jejich práce snad nazvat ani nedá. Často jsou nasazováni do těch nejnebezpečnějších míst, když se řekne „Garda hlídá naše hradby“ všem se uleví – chytřejší nepřítel okamžitě uteče, hloupější se nechá zmasakrovat. Nejsou to lidé, které byste chtěli mít za nepřátele. A mají jednu nepříjemnou vlastnost, hrát si s kořistí. Ale přes to všechno vždy přesně dodržují předem stanovené instrukce vydané jejich veliteli. Do posledního puntíku. Tak Garda? To zní ještě méně příjemně, než jste si mysleli. Ti z vás, kteří tento ostrov někdy navštívili, určitě zaslechli, že na tomto ostrově se nachází jejich druhá největší základna. |
| |
| Konečně trocha adrenalinu Kapitán jakoby byl bez pudu sebezáchovy, baví se s ostatníma jako by mu nehrozila bezprostřední smrt, což se nejspíš stejně i stane. Prohlížím si ostatní a přemýšlím jak by dopadl boj, kdyby k němu došlo, k čemuž se stejně schyluje. Laros by nejspíše bojoval. Mei vypadá docela vyděšeně... A nikdo ostatní nevypadá, že by je nějak vzrušovalo co se to tu vlastně děje... Zajímavé. Ale určitě nesložím zbraň a slušně se omluvím a půjdu pryč. Když už začneš hru hrát... Pomyslím si a dál poslouchám co se ostatní baví. Když ale uslyším jak se baví s Mei přitlačím trochu více na ostří nože, takže kapitánovi začne po krku stékat tenký pramínek krve. ...dohrej ji do konce! Takhle se mluví s dívkou? Ty jedno nevychované prase... Syknu a ještě více zapáčím na ruku tak, že se ozve tupé "lup" a ruka se zlomí. |
| |
| Torhielův výraz mě zneklidní. Otočím se k němu a čekám, co na to udělá. Při troše štěsí se mě nepokusí zabít. Byla bych na něj čucěla dál, ale když přivedou zajatce, tak mám chuť skočit mezi ně a zachránit spolužáky, ale když uslyším, co je údajně Annis zač, tak radši stojím na místě. Upírka ? Si dělají srandu ? Pomyslím se, přeci jenom, upírka spíše patří do pohádky a ne do realu. Chci ji pomoct a skoro to udělám, ale když se dozvím, že jsou z Gardy, tak se radši stáhnu a dělám, že tam ani nejsem až do té chvíle než začne mluvit Raven. Ano, taky bych ji chtěla pomoct, ale nemíním so zkazit hned první týden ve škole. "Ravene.. nemyslím si, že je dobré takhle mluvit. Ano, taky bych ji chtěla pomoct, ale asi to není takový andělíček jak vypadá, když po ni jde Garda" Snažím se nahodit milý úsměv a přemýšlím, kdo mě zabije dříve. Raven, že ho ruším nebo snad samotná Annis ? no to za chvilu asi stejně uvidím... |
| |
| Unaveně si povzdychnu. Jak malé děti. Štěstí že to nevidí otec. "Dobrá. Zdá se že zde většina má poněkud zjitřené nervy, proto vás všechny žádám, abyste se uklidnili a zvážili současnou situaci." Zapůjčím si od Richarda listinu a věnuji jí poslední pohled. Aethis, Beos ... Medesin, Ther ... Jak jsem očekával. "Dle mých znalostí jsem si více než jistý, že tato listina je pravá a ,nazdory tomu jak se chovají, tito muži chrání zájmy našich zemí." Krátký ohlédnutí k zajatému důstojníkovi mi potvrdí, že se spíše než cokoliv jiného baví. "Vzhledem k tomu že jednají s jemností a elegancí perlíku mohu všechny ujistit o pravdivosti jejich slov. Jedniný, kdo nám v současné chvíli může důvody pro vydání zatykače vysvětlit je samotná slečna Annis. Doufám, že v tom případě bude nanejvýš upřímná." Přecejen tím rozhodně o životu a smrti mnohých z nás. Vrátím se zpět k Ravenovi. "Měl bych návrh jak celou situaci vyřešit s co nejmenšími ztrátami nevinných životů." Vážně se zahledím na kapitána. "Přepokládám že vás to už také začíná unavovat, proto bych chtěl požádat o vojenskou eskortu. Několik dobře ozbrojených mužů co budou mít na starosti kočár se zajatci se s námi sveze k univerzitě. Jestli se nemýlím tak váše hlavní stanoviště je jen kousek dále tím směrem. Ředitel rozhodne kdo z nás bude vydán a kdo zůstane a věřím že většina z nás se jeho slovu podvolí ochotněji než vašemu." Většinu času co tato situace nastala se nemohu zbavit dojmu, že jde o zkoušku než o cokoliv jiného a tito muži se toho účastní kvůli zábavě. Pokud jsou zkazky o jejich bojovnosti jen z poloviny pravdivé užili by si nastávající bitvu s radostí i kdyby to znamenalo zemřít. Jen doufám že ředitel teď nevystoupí z lesa. |
| |
| Kapitán se uculuje. ,,Aspoň s někým z vás se dá mluvit. Ale budiž, udělejme tedy kompromis. Základna je severovýchodně odsud. Pojedeme tedy s vámi kolem školy. Ale varuji vás, velení univerzity s těmito věcmi nemá co dočinění. Tolerujeme jim, že nechává studovat i upíry a vlkodlaky. Ale zločince do školy nepustíme. O faktu, že ve vaší skupince takové dvě... všemi milované podrasy máte, se snad ani nemusím zmiňovat, že ne.“ Kyosko už to zjevně vztek nemůže vydržet. ,,A co jako, jestli jsou s námi nějací upíři nebo vlkodlaci? Mají povoleno studovat? Mají. Tak si nechte svoje kecy.“ Oslovený muž se ušklíbne. ,,Mě je to fuk. Ať si tam studují třeba i rouhači, ale vrahy, vlastizrádce nebo jen zloděje tam nehodláme pustit. Od čeho bychom tu asi jinak byli.“ Ynnus a Siglinde vypadají velice velice rozzuřeně. Oba dva se snažili něco namítat, ale vzhledem k tomu, že se dívka pokusila pokousat stráž, která ji poutala, pro jistotu jim nasadili i látkové roubíky. Annis stojí opodál se svěšenou hlavou, nic neříká. |
| |
| Za chvilku se už asi neovládnu, jen tisknu ruce v pěst a krvelačne mám vytřeštěné oči dokořán, mám chuť něco nebo lépe někoho zabít a bylo by mi i jedno kdo by to byl. Ta slova, nenávidím ta slova, kolik jsme jich slýchal a doufal, že od toho budu odpuštěn ale ne, je to tu zase zase a zase t musím slyšet a vzpomínat. Myslím, že bychom měli přestat ztrácet čas a vyrazit do školy, nebo se tu něco nehezkého zajisté stane, protože provokovat tady.. "Gardu" se nevyplácí. Dostanu tik do oka a snažím se poté narazit si kápi do obličeje abych nebyl vůbec vidět, nestojím o to aby na mě čuměli nějácí bastardi, co si hrajou na užasný, ano sílu mají, ale chování v tom něják zaostává. |
| |
| Do háje, ten parchant snad necítí bolest??? Je docela zajímavé, jak ten hajzl kapitánskej pokračuje v konverzaci jako bych mu právě nepolámal paži. To jsou tak dokonale vycvičení, že nedávají najevo bolest, nebo ji fakt necítí? A vypadá to, že bylo vyjednáno dočasné příměří, takže kapitána od sebe odstrčím se slovy: Až se setkáme příště, nebude to jen takovéhle přátelské povídání... Pak si seberu svou vycházkovou hůl a promluvím k ostatním: Vidím, že zde není pravidlo o tom, že pokud není někomu dokázána vina, má být pokládán za nevinného a vidím, že tady je člověk posuzován dřív, než je možnost jej poznat... Pak dojdu k Torhielovi a velmi tiše mu řeknu: Příteli, klid... Ještě nadejde možnost se mu pomstít... |
| |
| Stojím jak trubka, když si uvědomím Torhielův výraz. Docela mě pobavil, ale nic na sobě nedávám najevo. Mohl by dělat reklamu na strašení dětí, pomyslím si, ale můj výraz je klidný až do té doby než si Raven začne hrát na hrdinu. Věřím, že jim chce pomoct, ale nevinní fakt nebudou. A jak by to asi dopadlo ? Chrabrý Raven zachrání dívku v nesnázi a následně skončí s rankami na krku a následnou mutací v upíra. Můj pohled skouzne z Torihela na Ravena a trochu hlasitěji než jsem sama chtěla prohlásím Ravene, myslím, že o pomstu mu teď ani tak nejde.. S tím jdu blíže k Torhielovi, sáhnu mu na rameno a tichým hlasem mu povím pojďme, tady už nás nic nečeká s tím vyrážím směrem ke kočáru... |
| |
| Odjezd ... tedy v rámci možností Alespoň tak že. Přikývnu spokojeně, když kapitán souhlasí a je propuštěn s jen lehčím zraněním. To však přenechám na řešení řediteli. "Osobně jsem toho dojmu, že každý smí mít vlastní názor a to že jsme o vlastním přesvědčeni jej nečiní nijak více správným či chybným." I když ta listina je důkazem více než postačujícím. Pronesu na zmínku o presumpci nevinny zatímco kráčím k Bernardovi. Dvěma prsty uchopím čepel jeho meče a odkloním ji od vojákova krku. "Přenechme prozatím tato rozhodnutí na povolanějších lidech." Protáhnu se mezi dvojicí a svým ramenem lehce odstrčím vojáka z dosahu bojovníka. Pak pokračuji dále k Larosovi jehož čepel jemně skloním dolů dlaní. "Čeká nás ještě cesta na akademii a zatím ani netušíme co nás očekává tam, tak by bylo moudré ušetřit si na to trochu sil." Když jsou všechny zbraně, kromě těch hlídky v méně výhružné pozici vrtím se zpět k Mei a našemu kočáru. "Snad se nám již podaří odjet na akademii bez dalších průtahů." otevřu dveře a nabídnu jí ruku jako pomoc při nastupování. |
| |
| Divadelní představení S úžasem malého štěňátka, které poprvé vystrčilo hlavu z boudy, sleduji nastalou situaci. Skupina budoucích spolužáků se dělí na skupinu – Jsem machr, který bude podřezávat lidi a pronášet chytré kecy, i když na mě míří kdo ví kolik lukostřelců – a na druhou skupinu - nezúčastnění, kteří se raději tváří jako by vše bylo zajímavější než ten dramatický a nanejvýš stupidní výjev před nimi. Proto že se sama řadím do druhé skupiny, dovolím si protočit oči v sloup. Blonďáček s hůlkou se chová jako totální idiot, který někde při nepohodlné cestě ztratil nervy a nelezl velkou sebedůvěru. Upřímně žasnu nad tím, jak se velitel gardy nechá snadno zajmout a s ještě větším údivem pozoruji jeho klidné vystupování i po té, co mu nůž lehce prořízne kůži na krku. Uvědomuji si, že jsem obklopena podivnými „lidmi“, se kterými bude ještě mnoho srandy, pokud se dožijí příštího dne. Typovala bych, že aspoň polovina lidí umře do půlnoci, pokud se budou projevovat stále tak, jak se projevovali do teď. Konečně se vše „vyřeší“ jakýmsi lejstrem a zapojením mozku jednoho z výřečných mužů, který vypadá jako žena. Do diskuze se sice zapojí i jiní „lidé“, ale protože mají vedlejší roli, moc si jich v tomto téměř dokonalém divadelním vystoupení nevšímá. Konečně jsme opět vyzvání k nastoupení do vozů. Otočím se na podpatku a vlezu si zpět na své místo. Je mi jasné, že všechny naděje na pokračování rozhovoru, který jsem se pokusila navázat zmizí, takže se jen rozmrzele zašklebím a naštvaně si uvědomím, že s mým kufrem odešel i skicák. |
| |
| Tak Garda. Matka byla vždycky proti, abych se učila o něčem takovém, tak jsem si to nechávala na čas samostudia. To, co jsem si zjistila, i když toho nebylo moc, vzhledem k mým omezeným prostředkům, bylo více než znepokojující. Zabalím se trochu více do mokrého pláště. Bože, to je kosa… jsem překvapena, když se mě Raven zastane… i když mi jeho reakce přijde trochu přehnaná. Je až děsivé, jak klidný kapitán zůstává i přes zranění, které mu Raven způsobil. Ať už rána na krku, nebo incident s rukou. Nervózně se podívám po šípech. Další dění jen tiše pozoruji. Nepřijde mi ani v nejmenším zvláštní, když Alistair přijde s kompromisem. Pozoruji, jak prochází kolem Bernarda, pak Larose a sklání jejich meče. Pak se otočí a vrátí se ke mně. Následuji ho ke kočáru a přijmu nabízenou ruku. Opět. „Snad. Kdo ví, co nás čeká tam.“ Utrousím při nástupu do kočáru a uvelebím se na své místo. |
| |
| Konečně Je to čím dál tím horší. Vojáci gardy se nezdají vůbec ochotní se vzdát, a jejich veliteli vůbec nevadí že mu někdo láme ruku. I když se nedá říct že bych očekával že se vzdají tak snadno. Spíš z toho bude pěkná mela....a bohužel se domnnívám, že po ní budeme vypadat jak jehelníčky. Takové, a ještě více "optimistické" myšlenky se mi honí hlavou. Potom se však slova ujme Alisan....Albisan...nebo tak nějak. Vypadá to že alespoň někdo tady má smysl pro diplomacii. To bohužel není příliš můj případ... Pomyslím si. Jeho slova, naštěstí docela uklidní situaci, a všichni se postupně začínají trousit do kočárů. Nemůžu říct že by mi to vadilo. S gardou jsem se v minulosti už párkrát střetl, a nikdy to nebylo zrovna příjemné. Nacvičeným pohybem zasunu meč do pochvy. Jemně vezmu Gaiu za ruku..Půjdeme? Řeknu, a dojdu si sednout. Své věci odevzdám členům gardy, jen si předtím zastrčím za opasek svůj poznámkový, a du ruky vezmu již téměř prázdnou láhev s alkoholem. Tohle vám nemíním dát pánové...je mi jasné že by mi to vrátili prázdné. Pomyslím si a na jeden zátah vypiju zbytek. Pak už jen čekám na odjezd. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Zdá se že nám bude dovoleno žít o něco déle." Roztřesenými prsty si uhladím účes do alespoň trochu důstojého stavu, spíš jen abych dostal ty nejneposednější z tváře. Pak se lehce svezu níže abych se mohl zapřít nohama o podsadu protější sedačky. Pomalu polknu. "A mám určité obavy až budou otevírat mé zavazadlo." Obvykle jsem v doprovodu služebnictva, jež se také stará o bezpečnost zavazadla. Vzhledem k tomu že jsem tentokráte sám byli při výběru pastí dosti paranoidní. Díky tomu otevírání správným způsobem zabíralo nepříjemné množství času. Vzhledem k tomu, že Gardisti neznají správnou kombinaci někteří z nich pravděpodobně zemřou a pokud se jej pokusí otevřít silou uvolní se veškerý jed najednou. V tom případě nebude bezpečno ani o několik místností dále. Uniknu smrti jen proto abych byl obviněn z vybití celé posádky Gardistů. |
| |
| Nervy na pochodu S napruženými nervy sleduji situaci. Takhle se k ženám nechová, řvou všechny myšlenky v mé hlavě a já se zlostným pohledem sleduji kapitána. Byla bych nejradši, kdyby ho ten blonďák podřízl, dobře mu tak. Upřímně je mi mých spoutaných spolužáků líto a nejradši bych sama zasáhla. Dokonce i Laros vytáhl zbraň. Proto se tedy celou dobu překonávám a zatínám ruce v pěst tak že se mé nehty tvrdě zarývají do masa. Slíbila jsem že nebudu dělat problémy, jinak by mě sem nepustili. Náhle se však do situace zapojí Alistair a vše diplomaticky vyřeší, alespoň pro teď. Dokonce slyším i pár slov od našeho tichého cestovatele, což by mě normálně překvapilo, ale teď na to nemyslím. Když tedy začneme nastupovat zpátky do dostavníků, poslechnu Larosovo pobídnutí a trochu s bolestným výrazem se na něj podívám. Nakonec mi to přeci jen nedá a otočím se ke kapitánovy. „V naší zemi by vás za tohle chování k ženám, je li to zločinec nebo ne, vykuchaly a nejdříve by vám za živa uřízly ten váš drahocenný úd, který by pak předhodili dobytku,“ vyprsknu mu rozhořčeně do obličeje, zatnu ruce ještě víc tak že cítím stékající krev, naštvaně se otočím a vpochoduju zpátky do dostavníku, kde se usadím vedle Larose. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „A to jen díky Vašim vyjednávacím schopnostem. Teď už můžeme jen doufat.“ Povzdychnu si a podívám se z okna. Je zvláštní, že i přes to všechno, co se děje, jsem nikdy nepomyslela na návrat domů. Ani jednou jsem nelitovala svého rozhodnutí. Všechno je lepší než zlatá klec. Aspoň se nenudím. Ale pomyšlení na to, bych měla být svědkem smrti někoho ze svých spolužáků, se mi hnusila. Garda. Jsou jako vycvičení psi. Skáčou tak, jak ostatní pískají. Jsou jako loutky. Bez svědomí. Bez soucitu. Alistairův hlas mě vrátí do reality. „Pročpak?“ pobaveně se na něho podívám. „Schováváte v něm něco nepatřičného?“ |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Bohužel jsem si takřka jistý, že zatčení studenti budou předáni gardě. Jediné co jsem dokázal vyjednat je, že nám to sděli někdo s lepším vychováním. Na té listině ani nebylo zapotřebí udání důvodu pro zatčení, už jen počet pečetí znamenal, že dotyčná je hledána snad ve všech známých královstvích. Netuším čeho se dopustila, ale buď to bylo něco strašlivého nebo se toho dopustila ve všech zemích." Pomalu si přetřu dlaněmi tvář. "A mohu Vás ujistit že je nemožné, aby se v mém zavazadle nenacházelo cokoliv nepatřičného natož životu nebezpečného." |
| |
| Muž si jen jemně přejede prsty po ráně na krku a zazubí se. ,,Vidím, že dostáváte rozum. Budiž, jedeme!“ S těmi slovy se otočí na podpatku a odkráčí směrem ke stájím, jeho druhové s ním – vaše zatčené spolužáky vedou s sebou. Vaše vozy se konečně znovu rozjedou, vyděšení kočí to ženou jako o závod. Garda jede ve vašich zádech na koních, vzadu táhnou velký vůz – zjevně v něm vezou Ynnuse, Annis a Siglinde. Zbytek cesty probíhá bez problémů. Kolem sebe vidíte dlouhou pláň tvořenou převážně nízkou trávou a kameny, sem tam nějaký ten strom. A též konečně vidíte školu na vlastní oči. Zprvu se nezdá nijak veliká, ale čím více se přibližujete, tím monumentálnější vám přijde. Přijíždíte z jižní strany, objedete čtvrt školy, než se dostanete na hlavní cestu. Je dlážděná velkými kamennými kvádry, lemovaná sochami v nadživotní velikosti. Poznáváte místní bohy, všichni stojí jako by vás vítali a zároveň odháněli potenciální nepřátele školy. Vítá vás obrovská brána otevřená dokořán. Kyosko nadšeně štěbetá, až se to rozléhá po celé silnici. Minete těžké kované dveře, veliký erb školy, párkrát objedete nádherné nádvoří s fontánou uprostřed a spoustou stromů kolem, než konečně zastavíte. Kočí vám ještě pomohou vystoupit a chvilku nato zmizí se svými vozy zase v prachu cesty za branou. Gardu též nikde nevidíte – očividně se od vás odpojila před školou. |
| |
| Celou cestu mám naraženou kápi hluboko do obličeje a pri sebe si občas něco zamrmlám. Přemýšlím a vnitřně mě zžírá vztek vůči oných osob, které jsme předtím potkali, ne jen vztek. Počkejte... až zesílím.... ukážu vám, kdo je tady pán. Škrábu se nervózně na rukách a poté, co se zastaví kočár vzpamatuji se ze svého hlubokého přemýšlení. Hmh... Zvednu se a pomalu vyjdu ven. Přemýšlím nad tím, jak to bude vypadat vevnitř, z venčí se mi to totiž velice zamlouvá, takovýhle styl stavby, to je pro mne. Rozhlédnu se kolem na mé spolužáky a poodstoupím dopředu dále od nich a hned se cítím mnohem lépe. Prosím ať už jsme uvnitř. |
| |
| Univerzita Ss strážní věží jsme opustili i lesní příkrov a pohledu z okna se otevřela travnatá planina jejíž konec mohu pouze tušit podle tmavé linkylesního porostu daleko na okraji. Ve středu pláně se tyčí univerzita Astahi. Z dálky nevypadá nijak impozantně, ale jak se kočáry přibližují je čím dál zřetelnější, že budova je to obrovská. Bohužel nebo možná bohudík ani kamenná dlažba po níž okovaná kopyta koní hlasitě klapají nedokáže přehlušit povídání Koyska, takže kdo měl zájem poslouchat rozhodně se nenudil. Já jsem využil volné chvíle k obdivování soch lemujících cestu. Postavy bohů vytvořené mistrovsky z bělostného kamene jsou opravdu pastvou pro oči, nemluvě o tom, že za slunečného dne je paprsky rozzáří do nadpozemského vzhledu. Když dorazíme k samotné budově univerzity musím uznat že se velikostí vyrovná, ne-li předčí některé hrady. Množství oken osazených v mohutných stěnách dávají tušit počty a rozlehlost učeben ... nebo pokojů? I když koleje bych odhadoval spíše na věže. Dále už nestihnu myšlenku rozvést protože nás masivní dveře vpustí na nádvoří fontánou stíněnou nesčetnými stromy. Poděkují kočímu za pomoc při vystupování a nepletu se mu nijak do cesty když to samé učiní i pro Mei a našeho mlčenlivého společníka, kterého málem opomene. "Impozantní." Rozhlédnu se krátce po nádvoří a dlouze po spolustudentech napůl očekávajíce ředitele již mezi nimi. "Doufám že nás zde nečekají další 'bezpečnostní' kontroly. Už jen proto, že mi zbylo jen oblečení co mám na sobě a toho bych se nerad vzdával." Pronesu zatímco si urovnávám stále značně provlhlé oblečení, jemuž cesta kočárem nijak neprospěla. |
| |
| Jsem podivně klidná a to mě docela štve. Vždy jsem zastávala vyšší dobro a naše ex spolužáky bych zachránila i kdyby to mělo mít následek mé smrti. Stále přemýšlím nad tím, jak jsem se v posledních pár měsících změnila, ale dojdu k závěru, že mé "nové já" mi ani nevadí. Tyto myšlenky ihned zažene výhled, který se nám naskytne cestou, ale doopravdy ohromena jsem až pohledem na školu. Ze začátku vypadá jako honosnější budova, ale zblízka.. je nádherná, víří mi v myšlenkách, ale mé nadšení zmizí s pohledem na Torhielovu ruku. Malé pramínky krve stékajíc mu po ruce. Proč ? pomyslím si. Ano, též jsem nervózní z toho jak to dopadne na škole, ale mám pocit, že kvůli školy nervózní není, bože, na co zase myslí ? S touhle myšlenkou opouštím útulnost dostavníku. Škola se přede mnou tyčí v plné kráse a v tu ránu zapomenu vše, co mě předtím trápilo. Teď mě čeká nový život, snad bude lepší než ten minulý.. |
| |
| Konečně jsme se rozjeli. Zaujatě jsem se dívala z okna a nemohla jsem se dočkat, až budeme blízko školy. Cítila jsem, jak ve mně vzrůstá nadšené očekávání. Už tam brzo budeme… bylo jediné, co se mi honilo v hlavě. Skoro jsem zapomněla na nepříjemnost s Gardou a vůbec jsem nevnímala, že jedou za námi. Jediná věc, co mi to všechno připomínala, byla, že s sebou měli naše tři spolužáky. Otázky týkající se jejich osudu byly neodbytné. Pominuly až ve chvíli, kdy se před našima očima objevila škola. V dáli malá, ale čím blíže jsme byli, tím byla větší a větší. A dojem z ní silnější. Nemohla jsem si pomoct, ale zírala jsem z okna pomalu s otevřenou pusou. Půl v úžasu, půl s respektem. Celé okolí školy bylo jako z pohádky. Když jsme jeli kolem nádvoří, tak se mi zatajil dech. „To je nádhera.“ Pak se kočáry konečně zastaví. Po Alistairovi vylezu ven. Konečně jsem na povrchu, o který si nezamažu spodní lem šatů. Pomyslela jsem si při pohledu na nádvoří. Kočáry odjeli. Nevědomky jsem se držela u Alistaira jako u jediného člověka, se kterým jsem se zatím bavila. „Neuvěřitelné.“ Šeptnu. Iarnovi by se tu určitě líbilo… při myšlence na jeho jméno mě píchne v hrudi. Rok uteče jako voda... snad |
| |
| Sedím ve svém kočáře a stále ještě "pěním" a jsem naštvanej na kapitána stráží, kterej ze mě udělal totálního blbce před všemi tím, jak mě dokonale ignoroval a dokonce ignoroval i to, jak jsem mu zlomil ruku. Vždyť to SAKRA musel cítit, tak jak je možné, že na sobě nedal nic znát? Jednoho krásného dne a Bůh je mi svědkem, že to myslím vážně, ho sejmu... A tentokrát BUDE prosit o milost. A nebo rychlou smrt... ušklíbnu se. Konečně zastavíme a při vystoupení z kočáru si všimnu, že jsme konečně na místě... Nelze si nevšimnout, jak se pohledy ostatních upínají ke škole, ale já se spíše rozhlížím po okolí. Přeci jen školu už jsem nejednou viděl, tak proč ji okukovat znovu? Dále si všimnu také, že Garda zmizela, což může mít dva důvody... Buďto dostali strach, což ale není moc pravděpodobné, nebo, což je horší, šli pro posili a přijdou si pro ty tři... Stojím tedy dál u svého kočáru a čekám, zda se bude něco dít... |
| |
| K vaší skupince přiběhly tři osoby, oblečené do školních uniforem. ,,Vy jdete taky do prvního ročníku? Tak pojďte s námi," oslovila je žena z trojice. Povšimli si i trojice "zajatců," nic však neřekli. ,,Nejdříve si budete muset nechat ušít kroje, slavnostní zařazování do kolejí bude dnes večer od osmi hodin."S těmito slovy očekává, že půjdete za ní. ,,Koukám, že jste zjevně potkali... nepříjemnou společnost po cestě... no, to teď nebudeme řešit, ale vzhledem k tomu, jak jsou ti tři spoutaní asi neprovedli nic hezkého, že? Snad se s nimi nebudeme muset rozloučit ještě než začal školní rok..." |
| |
| Byla jsem zabraná do zkoumání krásy školy, že jsem si ani nevšimla trojice, co se k nám přiblížila. Proto mě dívčí hlas lehce polekal. Prudce jsem se otočila s očima n vrch hlavy. „Fuj to jsem se lekla…“ pronesu velmi tiše, abych ji nijak neurazila. To by bylo velmi nepříjemné. Dále zaujatě poslouchám, co nám říká. Kroje… Ne uniformy? Pokud ho použijeme jen jednou při zařazování do kolejí, pak v něm nevidím smysl… Jiná kultura. Nakročím směrem k ní, abych naznačila, že ji budu následovat. Při její poznámce o nepříjemné společnosti si jen povzdychnu. Podívám se směrem ke spoutaným. „Snad se to vyřeší co nejrychleji a bez zbytečných ztrát na životech… Ani vlastně nevíme, co provedli…“ řeknu posmutněle a otočím se zpět na dívku. |
| |
| Uvítání Trojice, která nás přijde uvítat je pro mne velkým zklamáním. Nikoliv kvůli jejich vzhledu nebo malému počtu. Především způsob jakým přiběhli a tím dali najevo, že ačkoliv očekáváni, nejsme natolik důležití, aby pro nás poslali kohokoliv význačnějšího. Přesto zachovám klidnou tvář. "Také vás rád poznávám a jsem poctěn přijetí na tuto akademii." Pronesu konverzačním tónem zatímco se přidávám za vedoucí trojici. "A jestli by to bylo možné rád bych si o té společnosti pohovořil s někým odpovědným. Protože mít zabavena veškerá zavazadla mohlo vest k újmám na zdraví a to nejen kvůli nepřízni počasí. Nemluvě o metodě k tomu použité." Můžeme mluvit o štěstí, že to neskončilo strašlivým krveprolitím. Příprava krojů mne take troche zamrzí. Naše skupinka se skládá z opravdu kouzelně různorodých jedinců, nemluvě o tom, že slečny oblečeny do stejných oděvů ztratí cast svého šarmu ať už jde o vznešený nebo prostý šat. Přesto nemohu říct, že procedura bude pro mne nepříjemná na podobné záležitosti jsem zvykl... Jen doufám že nebudu nucen se úplně svléknout mezi ostatními. Unaveně si povzdychnu. To by bylo krajně nepříjemné. "Jsem upřímě napjat, jak bude vypadat Váš nový šat slečno Mei. Doufám, že bude natolik oku lahodící, jako Vaše obvyklá garderoba." |
| |
| Na tváři se mi vykouzlí ostýchavý úsměv po tom, co zaslechnu Alistairovu poznámku. „Děkuji. Také jsem zvědavá. V každém případě to nebude nic, na co jsem do teď byla zvyklá.“ Řeknu s nadšeným očekáváním. „Vždycky mě oblékali do materiálů lehkých a jemných jako pavučinky. Skoro nebyly cítit. To jediné mi z domova chybí. To a ještě vysoké teploty.“ Poslední větu dodám s upřímným úsměvem. Trochu se zamyslím a nakrčím u toho obočí. „Jen doufám, že nás nenaženou do jedné místnosti a nechají nás se tam hromadně svléknout… někde jsem četla, že zdravotní prohlídky jsou na školách společné. Stojí se prý v řadě za sebou, oděni jen do toho nejnutnějšího. Zda je to pravdě, nevím. Jen doufám, že pokud to pravda je, tak že to nebude náš případ. To by bylo krajně nepříjemné.“ Povzdychnu si a zavzpomínám na obrovskou místnost, kde jsem byla přeměřována a prohlížena. Nebylo mi to příjemné a to jsem tam byla jen já a služebná nebo lékař. |
| |
| "Pravda. Pod pojmem hrdiny si většinou představím rytíře v plné zbroji, nebo mága ve zdobeném rouchu. Mladá žena v jemném šatu by mohla být příjemná ..." Další slova Mei mne zarazí. Jakoby četla mé největší obavy. Zděšeně se na ni obrátím. "S-snad k něčemu takovému nedojde ... přeci jen muži a ženy dohromady pouze ve spodním prádle by mohl být problem." Vrhnu opatrný pohled ke Gaie a jí podobné u nichž i ani jejich svršky nezakrývají to co by mělo spodní prádlo. Představa v čem by na takovou prohlídku přišla je veřejnosti nepřístupná. "Zde nás určitě jen krejčí přeměří a doupraví předpřipravené šaty. Jsem si jistý že na svlékání určitě nedojde." |
| |
| Uvítání Konečně se nám někdo hodlá věnovat. Vidím tři osoby, v školních uniformách, jak si to k nám šinou a jedna z nich nás hned osloví a poručí nám, abychom ji následovali. Ušít kroje? To si snad dělá legraci, ne? Si jako myslí, že budu chodit v místních barvách, když mám své?, pomyslím si, ale neříkám nic. poznámka o zařazování do kolejí mě zaujme a už se těším jakým způsobem budeme rozdělováni. Vyslechnu rozhovor mezi Alistairem a Mei a dojdu k nim: Myslím, že nebudu daleko od pravdy, že ani vám se nějak nezamlouvá představa, že bychom měli nafasovat stereotypní kroje... Podle mě tím ztratíme na své výjmečnosti a staneme se běžným inventářem školy. |
| |
| Mám co dělat, abych se nezačala nahlas smát, když vidím jeho výraz. „Nebuďte tolik vyděšený, pane. Myslím, že byste psychickou újmu neutrpěl ani tak vy, jako spíše dámy zde.“ Mě nevyjímaje. Odkašlu si. Upřímně mě pobavilo, jak vyděšeně se na mne podíval. Následuji jeho opatrný pohled mířený na Gaiu a musím se zasmát i nahlas. „I když… po pohledu na některé naše spolužačky se dá o psychické újmě diskutovat.“ Svou pozornost pak upřu na Ravena. „Nadšena opravdu nejsem, ale z nějakého důvodu začínám být touhle situací spíše pobavena, než pohoršena.“ Pronesu stále s úsměvem. „Kroje třeba nebudou tak hrozné, jak znějí.“ Řeknu spíš pro sebe než po ně. Pozitivní myšlení. Hlavně pozitivně. |
| |
| "V tom ... s Vámi souhlasím, i když obnažovat se na veřejnosti je pro mne stejně ne-li větší hana než sledovat ostatní obnažené." Nemluvě o tom že jsou věci, které rozhodně nechci ukazovat. Konečně se trochu uklidním i navzdory očividnému pobavení slečny Mei. Ravenova slova mne donutí si mladíka znovu prohlédnout. Nebezpečí dobře ukryté pod povrchem. "Nemohu říct, že bych uniformitu vysloveně podporoval. Na druhou stranu osobně nemohu nic namítat, jelikož veškeré mé šatstvo je v zabaveném zavazadle a musíte uznat, že týden je velmi dlouhá doba na to, abych ji strávil jen v tom co mám na sobě v tomto okamžiku." Obrátím pohled ke trojici jež nás vede neznámo kam. "Co mne však trápí mnohem více je blízká budoucnost. Jestliže příjezd na akademii proběhl tak jak proběhl mám jisté obavy co bude následovat." |
| |
| Koečně?... Kdo ví co nás potká teď... Mluvím sám k sobě když vidím tři osoby mířící k nám. Jediné co si v tento moment skutečně přeji je mít klid, nevím proč mě tolik lidí kolem mne rozrušuje více než bych si kdy myslel. Můk pohled sklouzne na Al a na to si hned přestanu škrábat ruku a shovám si jí pod plášť. Nesnáším takové světlo, proto si ho ani nesundavám. Už aby tohle divadlo bylo za náma. Pronesu. I když mě kolem mě ostatní lidé nezajímají všechny konverzace kolem sebe slyším a zarývají se mi do hlavy jako pero do pergamenu. |
| |
| Obětuji se ve prospěch výpravy „Myslím, že mne by uklidňovalo vědomí, že většina z nás nese stejnou hanu, jako já.“ Dodám s úsměvem k našemu rozhovoru o hromadném svlékání. „Koneckonců, pro některé z nás by pohled na obnažené druhé pohlaví rozhodně nebyl překvapující.“ Řeknu spíše pro sebe, myslíc na některé z naší skupiny. „Vzhledem k tomu, že všechny mé šaty byly uzpůsobené k pobytu v teple, tak nemohu říci, že by mi tu chyběly. Nejsem k nim ani nijak citově vázaná, takže mi školní kroje přijdou docela vhod.“ Bezstarostně pokrčím rameny a úsměv neopouští moji tvář. „Ostatně by mne zajímalo, co hodlají dělat s ženskými šaty.“ Kráčím si po dlážděné cestě za lidmi, co nás mají odvést do školy. Očima obdivuji architekturu školy a nevšimnu si rozkývané kostky. Zavadím o ní podpatkem a rozloučím se tam se svou rovnováhou. Velice neladným způsobem (o divném zvuku, co ze mě vyjde při překvapení nemluvě) přistanu na zemi. |
| |
| Je pravdou, že slečna Gaia s panem Larosem už svůj díl nahoty viděli. Na druhou stranu to neznamená že bude strpeno u ostatních. Srovnám krok se slečnou Mei nž odpovím. "S ženskými šaty? Měla jste na mysli strážné..." Což by samo o sobě mohla být zajímavá podívaná. "... nebo místní? Protože u těch-" V tu chvíli se slečna Mei poroučí k zemi. Mé tělo se nezdržuje přemýšlením, místo toho se rovnou vrhnu vpřed a skluzem přistanu pod padající dívkou, abych vlastním tělem ztlumil její pád. |
| |
| Chvilku jsem se zavřenýma očima čekala na bolest. Většinou, když se takhle skácíte k zemi, tak by mělo přijít něco jako odřenina, která samozřejmě bolí. Nic takového se nedostavovalo. Nemalým překvapením také bylo, že kostky náhle změkly. Pomalu jsem otevřela oči, abych pod sebou viděla Alistaira. Chvilku jsem se zaraženě dívala, než mi postupně došlo, co se asi stalo. Zrudla jsem až po kořínky vlasů a zbrkle jsem se snažila sundat svoje tělo z toho jeho. „Em… eh…“ v rozpacích jsem ze sebe vykoktala pár slov, která mi právě přišla na jazyk. Nevěděla jsem, jestli se mám omluvit, nebo poděkovat. „Jste v pořádku?“ řekla jsem nakonec, klečíc u něj. |
| |
| Jdu skoro až v čele, nikdy bych neřekl že mě něco okouzlí ale stavba která je přímo u nás udělá své, je ti tak obrovské že tam musí být snad všechno na co si vzpomenu, jsem vážně zvědav jak to bude vypadat zevn... co to kecám... bude tam akorát tak plno lidí, kteří mi zajisté vše zhnusí... o čem to zase přemýšlím, prostě jdu dál a uvidím... ale ...ah... co tím asi myslela. Vzpomínám na kus popsaného papíru, jež jsem si četl v lodi ale hned se oklepu a přestanu. Když uslyším ránu a mé oko zahlédne jakousi "akci" mé nohy zastaví aniž bych chtěl, chvilku se tak dívám, ale po chvilce se rychle otočím a pokračuji dál. Co by mě mělo něco takovýho zajímat... proč se vůbec otáčím... hmh. |
| |
| Dopad na dlažbu nebyl zrovna nejpříjemější, na druhou stranu po dlouhém natřásání v kočáru je cokoliv tvrdšího než péřový polštář nepříjemné pro mé pozadí. A přistání slečny Mei do kategorie příjemných rozhodně spadalo. Její rychlý přesun stranou sleduji s úlevou, že si nijak neublížila. "Jsem především rád, že jste v pořádku Vy." Pomalu se zvednu a opráším si zadní část kalhot než jí nabídnu ruku na pomoc se vstáváním. "Šaty nijak velké škody neutrpěly a mému srdci postačí jen Váš úsměv, aby se vzpamatovalo z úleku." |
| |
| Po cestě se od vás jeden z mužů odpojí, ostatní dva pokračují dále. „Odkud vůbec přicházíte?“ ozve se opět ona mladá žena. Postupně procházíte jednou z arkád, a poté vstupujete do otevřených dveří školy, takže se nyní nacházíte v druhé budově levého křídla, velmi blízko k bráně. „Možná vás zajímá, co se stane s těmi, které odvedla Garda, že… inu, nemusíte se o ně bát. I když vypadají zle, o vězně se starají s respektem. Ale doporučím vám jedno – nestarejte se o to. Nikdy to nedopadá dobře. Jak škola, tak i její studenti se mnohokrát pokusili zachránit některé své druhy, ať už vyučující nebo žáky, ale nikdy to nedopadlo dobře,“ na poslední větu dodala obzvlášť velký důraz. Několikrát ještě zahnete, než dojdete do velikého sálu plného lidí, paravánů, strojů, skříní, látek a všemožných dalších věciček. |
| |
| Místnost plná krámů a lidí... Sleduji, jak se Alistair zvedá a oprašuje. Přijmu nabízenou dlaň a na tváři vykouzlím úsměv. „Děkuji.“ S jeho pomocí se vyhoupnu na nohy a opráším si šaty. Udělám to automaticky, i když se moje šaty země v podstatě dotkly pouze minimálně. Váhavě pak pokračuji v chůzi za třemi… teď už jsou jen dva. Zpozoruji, jak se od nás jeden z nich odpojí. Svou pozornost pak ale věnuji dotazu mladé dívky. „Koisin.“ Řeknu prostě a spolu s ostatními vstoupím do školy. Proplétali jsme se chodbami a já se pomalu začala ztrácet. Rukou jsem si pohrávala s přívěskem na krku. S ním se mi na hrudi usadil i těžký pocit. Myslí na mě? Po všem tom, co se dneska stalo, mi přišlo, že už je to dní, co jsem ho viděla odplouvat… a přitom je to pár hodin. Další slova dívky mě vrátila do reality. „Nedopadlo dobře je velice široký pojem.“ Řeknu zamračeně. Doufám, že nám to trochu osvětlí. Dojdeme do místnosti, kde nejspíš naše cesta končí. Povytáhnu obočí. Spousta harampádí kolem. Když se podívám na obrovské množství paravánů, vybaví se mi konverzace s Alistairem o hromadném svlékání. „Tolik k hromadnému svlékání.“ Nahnu se k Alistairovi s nevyzpytatelným úsměvem. |
| |
| Šaty Na díky slečny Mei jen přikývnu, zapojím se mezi zpět mezi ostatní a během okamžiku jsem opět zabrán do pozorování umění stavitelů této budovy. Přivítání sice mnoho očekávání nenaplnilo, škola samotná však je hodna své pověsti. "Pocházím z knížectví Gallandia v království Aethis. A jistě omluvíte jistý despekt, který chovám k příslušníkům Gardy. Zkazky, které mám o jejich chování nijak zvlášť nevyzdvihují laskavé chování k zajatcům. Spíše naopak a osobní zkušenosti tomu dojmu jen přispěly. Bojovat proti nim silou nehodlám, ale snad svolí abych směl navštívit uvězněné studenty a zjistit důvod proč k této politováníhodné události došlo." Možná by prozrazení kombinace k zámku mého zavazadla a ukázka dvojitého dna mohla pomoci. To už vstupujeme do velkého sálu a já jen nadzdvihnu obočí nad množstvím vybavení a personálu. Pravděpodobně nebudou naše šaty vyrábět od základu a půjde jen o úpravy předpřipraveného oblečení, ale v duchu se pipravuji na hodiny nehybnosti potebných pro práci švadlen a krejčích. Slečna Mei mne však vytrhne ze zamyšlení velmi nebezpečnou ponámkou. Rychle se rozhlédnu po místnosti pohled těkající po možných místech, kam ukrýt své v budoucnu možná obnažené tělo. Že dívky budou v jiné části si dovolím ve skrytu duše jen doufat. "Můj ty skutku." Pronesu nešťastně. |
| |
| Nic, jen tiše následuji a pozoruji koutkem oka lidi kolem sebe. Neřeknu nic, ani nezareaguji na otázku odku jsme. Mé oči však přistanou na oné mladé ženě.. jde z ní velice zvláštní síla a moc se mi to líbí, tak se snažím jí pozorovat dále, oni dva mladíci vedle ní a ostatní mne v tuto chvíly nezajímají. Po chvilce chůze vstoupíme do velkého sálu a já si ho začnu celý prohlížet od shora dolů, zestrany nastranu, takovou 'místnost' jsem snad ještě neviděl, ta výzdoba, samotná stavba všechno je tak perfektní a krásné. Vážně budeme muset mít kroje?... vůbec se mi to nelíbí. Stejně by mne zajímalo jak to pani ředitelka ví... Mírně a nenápadně si povzdychnu a poté následuje můj klasický nezaujatý výraz. Jen prostě čekám co se bude dít dále. |
| |
 | Nové tváře Jdu velde oné ženy, již oblečený ve školní uniformě a šálu mám obvázanou kolem rkku jako kdyby mělo mrznou i když je venku poměrně teplo. Mé zvláštní uši a parohy mohou působiti zvláštně, ale já jsme na pohledy ostatních lidí zvyklí. Je to vážně škoda. Zamumlám si a dívám se na nově připojené osoby. Též noví studenti jako já, jsem zvědavý jací jsou...Dva krásní a upravení, jeden vypadá tajemně a další vypadají spíše normálně. No, nesuďme nic dle obalu. Když pokračujeme do místnosti již nic nového mne tam nečeká. Již jsme tudy prošel a své oblečení dostal. Usmívám se na ostatní, moc rád bych je oslovil ale má stydlivá povaha mi toho moc nedovolí, tak jen koukám a poslouchám co říkají ostatní. A na poznámku těch dvou ohledně hromádného svlékání se zasměji do ruky. |
| |
| Reakce Alistaira mne rozesměje. Kdo by tušil, že někdo jako on může být tak ostýchavý, co se týče svlékání. Tedy hromadném. Mně osobně ta představa přijde přinejmenším zábavná. Ne, že bych na to byla zvyklá. Vždycky jsem se převlékala s jednou ze služebných… ale člověk by měl být otevřen novým věcem ne? Podívám se před sebe na dva žáky, co nás vedou. Dívka a chlapec s rohy. I oni tím prošli a nevypadají, že by je to nějak doživotně postihlo. Nemohu si nevšimnout, jistého pobavení, které se objevilo na mladíkovi s rohy. Jeho tvář zdobí přátelský úsměv. Povzbudí mě to v několika malých krůčkách směrem k němu. „Mei Ray’Ash, těší mě.“ Představím se a vesele se zaculím. „Ujistěte mne, že to hromadné svlékání nebylo tak hrozné, jak si dovedu představit.“ Dodám trochu pobaveně, když se ohlédnu na nešťastný výraz Alistaira. |
| |
| Chvilku jsem velice zamyšlený, ale najednou mé myšlenky přeruší krásná dívka, která jde vedle mne. Mé jméno je Warnheir Lerthorhil! Těší mne též krásná slečno. Mírně se při chůzi ukloním, a jak pozorují její kroky, asi bude vážně velice slušně vychovaná. Na poznámku o "hromadném" svlékání se zasměji. Nemusíte se ničeho bát! Akorát půjdete do spodního prádla, aby si vás přeměřili, a mohli vám kroje ušít na míru. Tedy, nazí budete jenom pokud nemáte spodní prádlo, to je jisté. Zakroutím hlavou. Ale nemusíte se bát, nikdo vás tam okukovat nebude, jsou tam samí profesionálové a hlavně jsou tam zástěny za které můžete jít, takže se na vás ani nikdo dívat nebude. No, doufám, že jsem vás aspoň trochu uklidnil. Usměji se i na druhého, který se před chvílí bavil s Mei. |
| |
| ,,Ah, těší mě, já jsem--" její řeč přeruší udýchaný muž s metrem kolem krku. ,,Zdravíčko, jdete si ušít stejnokroje, že? Pak tedy si vyberte jakoukoliv volnou zástěnu, mí pracovníci se o vás postarají," vypraví ze sebe za neustavičného uklánění se a opět odběhne ke své práci. Žena se usměje: ,,Ani nemusíme nic říkat, jak to tak vypadá. Vím, uniformy nevypadají nijak slavně, ale jsou velmi pohodlné a rychle si na ně zvyknete. Ostatně, zde Warnheir vám o tom může povědět své, viďte? Nicméně, počkáme tu na vás a provedeme vás po škole - do večera je ještě času dost." Když se rozhlédnete, zjistíte, že vaši přátelé, se kterými jste se seznámili v hospodě, někam mezitím zmizeli. |
| |
| Pochybovačně si přeměřím pohledem naznačené paravány, ale nadšení ve mě rozhodně nevyvolávaly. Tím však nenechám odvrátit od svého slušného vychování. "Alistair de Gallandia k vaším službám." Provedu lehkou úklonu velmi podobnou té Warnheirově. Pak se zjeví nadšený muž s metrem kolem krku a vloží se do řeči. "Jsem si jist, že uniformy budou více než odpovídat všem našim požadavkům." Odpovím muži, přičemž vynechám zmínku, že dokud nám nenavrátí naše zavazadla, tak se bude jednat o jediné šatstvo, které máme. Nijak netoužím urazit jeho záslužnou práci. Pak se omluvím ostatním a vyhledám si příhodné místo, kde paraván a ostatní vybavení poskytne nejvhodnější krytí a teprve pak se odstrojím pro potřebné měření. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Nebyl to ani tak stud proč jsem se nechtěl před ostatními odhalovat. Většina mých zad je pokryta jizvama znichž jedna nejhoší má svůj protipól na hrudi těsně u srdce. Nechtěl jsem slečnu Mei a mnohé další děsit pohledem na ta zranění. Ty jizvy jsem získal před několika lety, když jsem se svou nejmladší sestrou oddával dětinskému pobíhání po hradu a hře na babu. To nás také zavedlo do zbrojnice, kde se na ni jeden z regálů se zbraněmi převrátil a málem ji zavalil. K tomu málem bohhužel mohlo dojít jen s mou pomocí a následkem toho se mnoho zbraní zakouslo svým ostřím do mého těla a po dopadu samotné konstrukce dokonce jedna čepel halapartny pronikla skrze mou hruď. Jen o vlas minula mé srdce. Trvalo dlouho po zotavení než jsem přesvědčil Elisu, aby si se mnou zase byla ochotna hrát a jsem si jistý, že si to dodnes dává za vinu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jen, co se ocitneš za plentou, začne se kolem tebe motat hromada lidí. Slušně pozdraví a hned se dají do práce. Zdá se, že se nad tvými jizvami moc nepozastaví - zjevně jsou už zvyklí na ledacos. Jakmile tě doměří a ty se můžeš na okamžik posadit, už tě volají na přeměřování. Netrvá to však dlouho a s úsměvem tě vyprovodí zase zpět za čekajícími spolužáky. |
| |
| Chlapec se mi představí jako Warnheir. Vskutku zvláštní jméno. Nicméně jeho úsměv mi nedává žádný prostor pro přemýšlení nad tím, jakou přezdívku bych mu mohla dát, abych jeho jméno nepřekroutila. „Ano, uklidnil. Děkuji.“ Pobaveně pozoruji udýchaného muže s metrem. Očividně se dnes nenudí. Opět se podívám po sále. Nespočetné množství paravánů, látek a jiného vybavení potřebného k našemu ošacení mě akorát donutí si tiše povzdychnout. Moji pozornost pak přitáhne žena, co šla po Warnheirově boku. „Dobrá tedy… Nyní, pokud mne omluvíte.“ Usměji se a pak odkráčím k nejbližší zástěně, kde ze sebe konečně dostanu zvlhlé a studené oblečení. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jen, co se ocitneš za plentou, začne se kolem tebe motat hromada lidí. Slušně pozdraví a hned se dají do práce. Nabídnou ti i ručník, aby ses mohla osušit. Jakmile tě doměří a ty se můžeš na okamžik posadit, už tě volají na přeměřování. Netrvá to však dlouho a s úsměvem tě vyprovodí zase zpět za čekajícími spolužáky. |
| |
| Sál přijímání Konečně očekávaný večer. Moc nás tedy nezbylo a to ani nezačal školní rok, pomyslíte si, když přejedete pohledem zbytky nastupujícího prvního ročníku. V kroji se ještě stále cítíte dost nesví, třebaže je velmi pohodlný. Hodně lidí zmizelo, dokonce i ona mladá žena z dnešního odpoledne. Zamyslíte se, kam asi zmizela, vždyť ještě před okamžiky vás prováděla po škole, až sem... když v tom vás zezadu popostrčí neznámý muž.
,,Neostýchejte se a běžte," usměje se na vás a chtě nechtě, musíte vstoupit za dlouhý rudý závěs, za kterým se skrývá prostorný sál, celý z mramoru. Na stěnách hoří pochodně a zem je pokrytá těžkým černým kobercem. Uprostřed místnosti stojí kamenná lavice a na ní tolik zapálených svícnů, kolik budoucích žáků mělo přijít. Co vás ale překvapí ještě více, je, že ta žena z dřívějška stojí u něj. Vidíte, jak si hlasitě povzdychne a zhasne několik svící. ,,Přistupte blíže," usměje se posléze. ,,Omlouvám se, že jsem se vám dříve nepředstavila, mé jméno je Niliarh Eaikhimileas Damis, jsem ředitelka této školy. Muž za vámi je mým zástupcem, jmenuje se Korhin Ywis. Jsme rádi, že vás můžeme přivítat na Univerzitě Astahi." Odmlčí se a přejede po vás pohledem. ,,Za okamžik jednotlivě vstoupíte do Sálu přijímání. Ničeho se nebojte, každý z vás dostane svíci - v sále není žádné světlo. Nemohu vám říct, co přesně se tam bude odehrávat - zejména proto, že to je věc velmi individuální, ale... počítejte se vším. Vezměme to popořadě, podle abecedy..." Odkašle si a vyjmenuje vás zpaměti, počínaje Alistairem, a konče Zedem. ,,Nuže, zde je váš svícen. Jděte rovně až na konec tohoto sálu, nachází se tam dveře. Otevřou se sami, tak se nelekejte. Až skončíte svou práci, otevřou se vám dveře na druhou stranu do místnosti podobné této. Tam počkejte na ostatní spolužáky, prosím. A nyní jděte..." v očích jí září zvláštní hravé světlo... popravdě vám celé tohle místo a lidi nahání husí kůži. Ale nic jiného, než jít vpřed vám nezbývá.
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dveře za tebou se s rachotem zavřou a odtrhnou tě od jediné možné cesty zpět. V sále je chladno a temno... když se rozhlédneš kolem, zjišťuješ, že je toto místo skutečně ohromné. Třináct obrovských sloupů stojí v kole a podlaha se do středu mírně svažuje. Nedá ti to a pomalu se doploužíš až do bodu, kde je zem rovná. V ten moment se rozsvítí sloupy, jasným bílým ohněm, který však nevydává žádné teplo. Ze tmy za sloupy se náhle vynoří několik postav, poznáváš v nich svého otce, matku, bratry a sestru. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dveře za tebou se s rachotem zavřou a odtrhnou tě od jediné možné cesty zpět. V sále je chladno a temno... když se rozhlédneš kolem, zjišťuješ, že je toto místo skutečně ohromné. Třináct obrovských sloupů stojí v kole a podlaha se do středu mírně svažuje. Nedá ti to a pomalu se doploužíš až do bodu, kde je zem rovná. V ten moment se rozsvítí sloupy, jasným bílým ohněm, který však nevydává žádné teplo. Ze tmy za sloupy se náhle vynoří několik postav, poznáváš v nich svou matku, tetu a vůdkyně ostrova a tvé rodné vesnice. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dveře za tebou se s rachotem zavřou a odtrhnou tě od jediné možné cesty zpět. V sále je chladno a temno... když se rozhlédneš kolem, zjišťuješ, že je toto místo skutečně ohromné. Třináct obrovských sloupů stojí v kole a podlaha se do středu mírně svažuje. Nedá ti to a pomalu se doploužíš až do bodu, kde je zem rovná. V ten moment se rozsvítí sloupy, jasným bílým ohněm, který však nevydává žádné teplo. Ze tmy za sloupy se náhle vynoří několik postav, poznáváš v nich své adoptivní rodiče a bratra. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dveře za tebou se s rachotem zavřou a odtrhnou tě od jediné možné cesty zpět. V sále je chladno a temno... když se rozhlédneš kolem, zjišťuješ, že je toto místo skutečně ohromné. Třináct obrovských sloupů stojí v kole a podlaha se do středu mírně svažuje. Nedá ti to a pomalu se doploužíš až do bodu, kde je zem rovná. V ten moment se rozsvítí sloupy, jasným bílým ohněm, který však nevydává žádné teplo. Ze tmy za sloupy se náhle vynoří několik postav, poznáváš v nich své rodiče a mistra barbarské vesnice. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dveře za tebou se s rachotem zavřou a odtrhnou tě od jediné možné cesty zpět. V sále je chladno a temno... když se rozhlédneš kolem, zjišťuješ, že je toto místo skutečně ohromné. Třináct obrovských sloupů stojí v kole a podlaha se do středu mírně svažuje. Nedá ti to a pomalu se doploužíš až do bodu, kde je zem rovná. V ten moment se rozsvítí sloupy, jasným bílým ohněm, který však nevydává žádné teplo. Ze tmy za sloupy se náhle vynoří několik postav, poznáváš v nich své rodiče a... Iarna. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dveře za tebou se s rachotem zavřou a odtrhnou tě od jediné možné cesty zpět. V sále je chladno a temno... když se rozhlédneš kolem, zjišťuješ, že je toto místo skutečně ohromné. Třináct obrovských sloupů stojí v kole a podlaha se do středu mírně svažuje. Nedá ti to a pomalu se doploužíš až do bodu, kde je zem rovná. V ten moment se rozsvítí sloupy, jasným bílým ohněm, který však nevydává žádné teplo. Ze tmy za sloupy se náhle vynoří postava... obraz se postupně vyjasňuje a ty spatříš odraz sebe sama. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dveře za tebou se s rachotem zavřou a odtrhnou tě od jediné možné cesty zpět. V sále je chladno a temno... když se rozhlédneš kolem, zjišťuješ, že je toto místo skutečně ohromné. Třináct obrovských sloupů stojí v kole a podlaha se do středu mírně svažuje. Nedá ti to a pomalu se doploužíš až do bodu, kde je zem rovná. V ten moment se rozsvítí sloupy, jasným bílým ohněm, který však nevydává žádné teplo. Ze tmy za sloupy se náhle vynoří několik postav, poznáváš v nich své rodiče a ženu, která se o tebe a matku starala. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dveře za tebou se s rachotem zavřou a odtrhnou tě od jediné možné cesty zpět. V sále je chladno a temno... když se rozhlédneš kolem, zjišťuješ, že je toto místo skutečně ohromné. Třináct obrovských sloupů stojí v kole a podlaha se do středu mírně svažuje. Nedá ti to a pomalu se doploužíš až do bodu, kde je zem rovná. V ten moment se rozsvítí sloupy, jasným bílým ohněm, který však nevydává žádné teplo. Ze tmy za sloupy se náhle vynoří postava... obraz se postupně vyjasňuje a ty v něm poznáváš svého otce. |
| |
| soukromá zpráva od Warnheir Lerthorhil pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Co sis myslel, že dokážeš tím, že půjdeš na tuhle školu? Moc dobře víš, že tohle místo není pro tebe," začne ostrým hlasem. ,,Chceš naši rodinu zase přivést do průšvihu? Jako by jich už tak nebylo dost..." |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| soukromá zpráva od Warnheir Lerthorhil pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvá matka se na tebe okamžitě vrhne v objetí, zatímco vás otec a madam Velleriel s úsměvem pozorují. ,,Synáčku... Torhieli můj milovaný," rozpláče se. ,,Stýskalo se mi po tobě, jak se ti vede?" Za tvými zády se ozve hučení a křik lidí... nahání ti to hrůzu, až moc ti to připomíná... veřejnou popravu tvého otce. Vrah! Zloděj! Lhář! A tahá se s tou courou! Podívejte na ně a na toho jejich bastarda! Probohy, nemohu se na to dívat, seberte je, ať celá rodina visí hezky pohromadě! A podobné řeči slyšíš za sebou.
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zvonivý smích rozezní sál. ,,Ty? A velké věci? Proslavit? Prezentovat nás? Na to nemáš, chlapče! Podívej se kolem sebe - ti lidé tady - chytří, silní, a co jsi oproti nim ty?!" |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| soukromá zpráva od Warnheir Lerthorhil pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Musíme odsud... konečně jsme všichni spolu..." Hluk sílí, postavy pomalu přecházejí kolem tebe k tvému otci a uchopí jej za ruce. Muž se brání, ale oni ho drží pevně. |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| Sál příjmání Uniforma školy je dokončena rychleji než jsem očekával, ale při množžství lidí hemžících se kolem by bylo s podivem, kdyby tomu bylo jinak. Rozhodně však rychlost práce potěší a po krátkém zkontrolování, jak sedí, je jisté, že to nebylo na úkor kvality. S upřímným poděkováním se rozloučím se švadlenama a vydám se zpět mezi spolužáky. Dřív než se stihnu pozorněji zajímat jak dopadli ostatní, zvláště slečna Gaia a pan Laros jež takto konzerativnímu šatstvu zřejmě neholdovali, jsme popohnáni skrze rudý závěs zakrýající průchod do další místnosti. Nebo spíše sálu. Sice není tak impozantní svou velikostí, jako ten předešlý, přesto vykládání vzácným mramorem dodává místnosti vznosný zjev. Rychle ustoupím stranou abych uvolnil průchod dalším studentům a čekám na naši průvodkyni, nebo průvodce aby se chopili slova. Tak učiní naše průvodkyně a představí se jako ředitelka školy. Ani už tím nejsem nijak zvlášť pekvapen, i když osobní pivítání tak časně po příjezdu hostů je pro mne nezvyklé. Přesto po zvolání mého jména se k ženě vydám a po uctivé pokloně přeberu svou svíci a vydám se vstříc neznámu za dveřmi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jako by se vše náhle zastavilo... ,,Proč... vůbec chceš studovat na této škole? Nemusíš se jim mstít, drahoušku... hlavně ať jsi v pořádku... nechci tě ztratit..." |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro S jediným světlem v podobě malého plamene svíce, které sotva stačí na osvětlení cesty přede mnou se pomalu vydám ke středu kruhu sloupů. I když s menší odbočkou k jednomu z masivních sloupů, na který položím dlaň, jakobych z toho dotyku čerpal jistotu. Navíc praktická část mé mysli zhodnotila jeho zpracování, bohužel jiný účel než okrasný mne nenapadá, proto sestoupím do středu jež svým svažováním doslova vyžaduje mou přítomnost. V mžiku se sloupy rozzáří jasným plamenem, který mne na chvíli vyleká, naštěstí si vzpomenu na slova ředitelky, že nám ničeho nehrozí, proto se jen postavím a čekám co bude následovat. Zpoza sloupů se objeví několik postav a já v nich rozeznávám své sestry, bratry, matku a ... otce. Mé tělo se bez jediného zaváhání natočí čelem k němu a poklekne na jedno koleno s hlavou skloněnou na zznamení podízení. "Můj pane." Pronesu jako vždy při setkání s ním a čekám kdy mi dá svolení se opět postavit, zatímco mé myšlenky běží jak o závod. Jak je to možné!? Otec nikdy neopouští svou zemi, pokud nejde o něco velmi naléhavého a .... můj nástup na akademii zajisté k těmto záležitostem nepatří. Navíc by musel cestovat rychleji než já .... Hlavou se mi mihne těch několik zdržení, ke kterým cestou došlo a které by mu to umožnily. Přesto by musel jet dnem i nocí a následně přeplout moře. Navíc Ravven právě vyjednával průjezd našich obchodních karavan do nových nalezišť stovky kilometrů od Gallandie. Další a další důvody proč by ten který člen rodiny neměl být přítomný vyskakují, přesto tu jsou a pokud nejde o nějakou iluzi účastní se nástupu nedůležitého třetího syna na univerzitu, která otci nepřinece nic jiného než věhlas pokud vůbec uspěji v jejím dokončení. Přese všechno však stále poctivě setrvávám ve své poloze, dokud mi nebude dovoleno jinak. |
| |
| Jen, co jsem se dostala za plentu, tak jsem zase odcházela. Na tváři mi zůstal jen pobavený úsměv. „To bylo opravdu rychlé…“ řekla jsem nahlas spíš sama pro sebe. Kroj byl… teplý. Rozhodně to nebyl tak lehký materiál, jako jsem byla zvyklá nosit ve dne v noci, ale nepochybovala jsem o tom, že mi v tom bude teplo. Měla jsem radost, že už nejsem ve vlhkých šatech. V sále moc lidí nebylo. Nejistě jsem se pohybovala na jednom místě a čekala, co se bude dít. Očima jsem hledala známé tváře. Trochu jsem poskočila, když se za námi ozval hluboký hlas zvláštně vypadajícího muže. Poslušně jsem zalezla za rudý závěs. Dívka se nám představí jako ředitelka a já se jen pousměji. Ne, že bych nebyla překvapená… když potom slyším její další slova a tu hravou jiskru v očích, trochu se zamračím. Nakonec jsem pozoruji, jak první z nás mizí za dveřmi. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro Nasucho jsem polkla, když se za mnou zavřeli. Sál byl obrovský. Sloupy budily respekt a já se zvědavě sunula do středu, kde byla podlaha rovná. Omylem vyjeknu, když se sloupy zažehnou bílým ohněm. V duchu sama sebe okřiknu. Co špatného se může stát. Jsem ve škole. Pochybuji, že by si škola vzala na triko, kdyby se nám tu něco stalo. Zhluboka se nadechnu a vydechnu. Cítím se lépe. Za sloupy vidím tři postavy. Nakloním hlavu na stranu a přimhouřím oči v naději, že uvidím lépe. Těžko bych popsala svoje překvapení, když poznám svoje rodiče a Iarna. Rukou si překryji ústa v nevěřícném gestu a následně se chytím za přívěsek. Už už se chystám vykročit k nim, ale na poslední chvíli se zastavím. Co by tu dělali… Matka s otcem by se sem tak rychle nedostali… a Iarn přeci odjel… zamračím se a udělám krok zpět. „Tohle není vtipné.“ Pronesu zraněným tónem. Z počátečního nadšení z toho, že vidím milované osoby se mi na hrudníku jen usadí tíživý pocit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Moc dobře víš, jaký máme názor na univerzity, kouzlení a podobné věci," začne muž zostra. Žena po jeho boku si velice hlasitě povzdychne. ,,Podívej se na své bratry, cožpak nemůžeš být více jako oni?" Tví sourozenci mlčí, ale dívají se na tebe velice vyčítavým pohledem. ,,Je nám bez tebe... smutno," stydlivě zašeptá Elisa a sklopí oči. Altea jí ochranitelsky položí ruku na rameno a kývne na tebe. Pomalým krokem k tobě přejde Roven a celou cestu se usmívá - což se moc nelíbí Gavinovi, ale ten raději nic neříká. ,,Neřešme to... co mě ale vrtá hlavou je... proč zrovna ty? Tady?" zašeptá tvůj bratr, ale jeho hlas se nese sálem jako kdyby přímo křičel. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Mei, kam jsi nám to utekla?" povzdychne si žena a pomalým krokem míří k tobě. Otec i Iarn jen mlčky pozorují. ,,Nebylo ti s námi snad dobře? Podívej na to, jak to tu vypadá, zlatíčko... Vážně si myslíš, že je to pro tebe to nejlepší?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Ty toho tak víš! Ale neboj se, dlouho tu nevydržíš a vrátíš se, zpráskaný jako pes, s ocasem staženým mezi nohama. No, to už bude moc pozdě - vyber si, buď půjdeš se mnou hned... nebo..." muž pomalu nastavuje ruku proti tobě v bojové pozici. ,,Tě vezmu s sebou násilím." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Postavy náhle zmizí a objeví se místo nich jediná - velitel, kterého jsi viděl u otcovy popravy... ten muž, který za to vlastně všechno mohl! ,,Na to jsi moc slabý... a ty to víš." |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Ano myslím.“ Řeknu sebejistě a zastavím se. „Co jste zač?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Zarazí se. ,,Co- co tím myslíš? Jsme... tvoji rodiče." Ruce které k tobě natahovala teď spustí podél těla s nechápavým výrazem. ,,Stalo se snad něco?..." |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Ale jak byste se sem dostali…“ řeknu nejistě a pohledem zavadím o Iarna. To je přece hloupost. NEMOHLI se sem dostat. Určitě ne tak rychle... určitě ne... nebo ano? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Co je to za otázky?" nervózně se rozesměje. ,,Mimochodem, našla sis velmi sympatického přítele... možná byste se měli spolu vrátit domů a vzít se, co vy na to?" |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Osobně svůj příjezd na univerzitu považuji za mistrovský kousek mého diplomatického umění, kdy jsem využil jediné slabé chvíle v jeho úsudku k přednesení mé žádosti a pomocí několika 'příhodných' vyrušení dovedl k souhlasu. Prestiž pro náš rod v případě úspěšného absolvování by byla obrovská a získal bych snad i srovnatelnou politickou atraktivitu jako Roven ni-li Gavin, bez potřeby pozemků a podobných nezbytností náležící šlechtici. To že nade mnou otec ztratí veškerou kontrolu mimo mého spíše jen morálního závazku bylo effektivně ztraceno v kontextu. Základy jsou pevné. Nenech se zastrašit. Koutkem oka pohlédnu na Elisu, a i když mne z toho srdce bolí nenechám na sobě znát že bych ji byť jen zaslechl. "Můj pane." Promluvím klidně nechávajíc bratra bez povšimnutí. I kdyby mne probodl ze zálohy není ten kdo je zde důležitý a jsem si více než jistý, že nejsem natolik postradatelný aby mu to bylo dovoleno. "Mým cílem je dostát mým závazkům k mé zemi a svému rodu. Toto rozhodnutí již bylo stvrzeno a má čest nedovolí od něho odstoupit." Hlas mám klidný a bez emocí i když mi otec nahání větší hrůzu než všichni strážci se zbraněmi namířenými na mé hrdlo dohromady. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Jsou to normální otázky. Jak ste se sem zvládli dostat? A tak rychle k tomu všemu.“ Podívám se jí přímo do očí. „Jak jste se s Iarnem poznali? Našli vás v moři, když se se strýčkem vydali na plavbu, hm?“ zeptám se trošku sarkasticky. Začínala jsem být rozčílená. KDO si dovolil takhle si se mnou hrát…JAK? PROČ? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Otec se zamračí. ,,Nedomnívám se, že jsi hoden tohoto místa." Odvětí suše a stojí bez hnut jako socha - je na něm zjevný jeho vztek, který se snaží držet na uzdě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Opětovné povzdychnutí. ,,Sledovali jsme tě až sem a tohoto mladíka poznali v průběhu cesty... Ale na tom nesejde..." |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Každopádně, ředitelka mluvila o práci. Předpokládám, že moje práce tady, jste vy. Takže, co se bude dít? Je tohle nějaká zkouška mojí odhodlanosti? Co po mně chcete?“ |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "A přesto jsem byl přijat. Již mnohokráte mi zde bylo naznačeno, že naše postavení, původ ani schopnosti na toto nemají vliv. Dokud madam Niliarh Eaikhimileas nerozhodne jinak ani Váš názor nemůže toto změnit." Jsem si plně vědom že zneužívám cizí autority ve svůj prospěch, ale pokud to bude možné použiji všechny dostupné zbraně ku obraně. "V tuto chvíli o mých hodnotách už rozhoduje mnohem více lidí než Vy." Připojím lehké bodnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Tvá matka má pomalu na krajíčku. ,,Proč jsi k nám taková? Vychovali jsme tě snad špatně? Nedali jsme ti snad vše, o co jsi nás požádala?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Být přijat ještě neznamená, že tu vydržíš. Nemáš žádný talent a tvé schopnosti jsou... průměrné, ne-li podprůměrné. A s tím se tu chceš udržet? Je snad tvým úmyslem zničit dobré jméno a pověst našeho rodu?!" |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Odpověz mi. PROČ jste tu?“ stále mi na ní neodpověděli. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Vrať se s námi domů." ignoruje tvoji otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Děkuji za Vaše moudrá slova pane. Ale nemusíte mít žádné obavy, pokud takto selžu ve svém úkolu nebudu hoden jména rodu de Gallandia a jsem připraven na trest ať je jakýkoliv." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Nedokážeš mě porazit! A ty to víš!" |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Nesnáším, když musím něco říkat dvakrát.“ Varuji. „Co. Tu. Děláte.“ Pečlivě vyhláskuji každé slovo. Nesnáším, když mě někdo ignoruje. |
| |
| soukromá zpráva od Warnheir Lerthorhil pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Buď půjdeš dobrovolně, nebo--! nebo..." |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Nebo co…“ řeknu poměrně klidným hlasem, na to, jak jsem byla vzteklá. Jedním malým krokem přijdu blíž k ní. „Nikam nejdu…“ tvrdohlavá povaha vyšla napovrch. Povaha, kterou jsem zdědila právě po matce. |
| |
| soukromá zpráva od Torhiel Narkhelin pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Nebo tě odvedeme násilím!" rozpláče se žena, vytáhne z pod sukně dýku a namíří ji proti tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Alistaire? Prosím..." ozve se Elisa bolestným hlasem. ,,Zjevně už ti nezáleží ani na rodině, že?" Odsekne tvůj otec a přejde pomalým, ale rázným krokem k tvým sestrám. ,,A to se mají dívky zrovna vdávat! Chceš převést svou hanbu i na ně?!" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vše zmizí, světlo i obrazy a místnost naplní silná zář... Když se nad tím tak zamyslíš... jsi to především ty, kdo září! Jako kdyby se veškeré světlo ze sloupů přesunulo na tebe! Pomalu rotuje kolem tebe a v tobě, stále stejně čistě bílé... když tu... pomalu získává jemný odstín a z odstínu je náhle sytá rudá barva! Konečně se otevřou dveře do dalšího sálu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vše zmizí, světlo i obrazy a místnost naplní silná zář... Když se nad tím tak zamyslíš... jsi to především ty, kdo září! Jako kdyby se veškeré světlo ze sloupů přesunulo na tebe! Pomalu rotuje kolem tebe a v tobě, stále stejně čistě bílé... když tu... pomalu získává jemný odstín a z odstínu je náhle sytá žlutá barva! Konečně se otevřou dveře do dalšího sálu. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Nepůjdu.“ Řeknu smířlivým hlasem. Měla jsem strach, ale nebyl takový, jaký by měl být, když na vás jde poblázněná žena s nožem. Ne, že bych to někdy zažila... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Pane?" Aniž bych si toho byl vědom pronesu to to slovo více jako varování než otázku. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Řekla bych, aby mi věřila. Že to zvládnu… A že jí mám ráda.“ Řeknu upřímně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Označit mužův pohled jako plamenný by bylo nedostatečné přirovnání. ,,Ano...?!" toto krátké slovo zahřmí sálem, až se stěny otřásají. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vše zmizí, světlo i obrazy a místnost naplní silná zář... Když se nad tím tak zamyslíš... jsi to především ty, kdo září! Jako kdyby se veškeré světlo ze sloupů přesunulo na tebe! Pomalu rotuje kolem tebe a v tobě, stále stejně čistě bílé... když tu... pomalu získává jemný odstín a z odstínu je náhle sytá žlutá barva! Konečně se otevřou dveře do dalšího sálu. |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro Všimnu si, že se otevřeli dveře. Neváhám a rozeběhnu se do dalšího sálu. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Nebylo by moudré posečkat s vdáváním Elisy? Je velmi mladá a jsem si jistý, že se objeví vhodnější nápadník. Nemluvě o tom že bych byl nucen přerušit studium a vrátit se domů kvůli obřadu ohrožujíce spíše své úspěchy na akademii." Pohled mých očí je pravým opakem otcova, mrazivý a tvrdý jako led. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Už se čekalo dost a tento mladý muž je princem z Tarkinského království. Jejich sňatek by přinesl našemu rodu i zemi mnoho dobrého. Jsem si jist, že i tobě záleží na její budoucnosti, tak ti radím odejít z tohoto místa než něco... pokazíš." |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Matka, která zatvrdila své srdce pro zemi kde sloužila v nejlepším jen jako symbol. Nejstaršího bratra jehož jsem navzdory všemu obdivoval a toužil bát jako on. Rovena, rivala v nelehkém úkolu mladšího syna s nímž jsem si nikdy nerozuměl a současně rozuměl nejvíce. Altea, sestra jež by předčila i samotného Gavina nebýt ženou a hlavní ochránkyně malé Elisy. Té jediné kterou všichni sourozenci milovali a věnovali se jako opravdová rodina. Smutně se na dívenku usměji, protože v tuto chvíli jsem naprosto bezmocný. "Je-li už takto rozhodnuto, nezbývá mi než vyhovět Vašemu přání." Postavím se a nedbajíce slz s klidnou tváří vykročím k otci. "Však až po dokončení studií na této univerzitě. A buďte si jistý, že uspěji. I kdybych měl vystoupit na samotný trůn pekelný, uspěji. A vrátím se zpět, abych stanul před Vámi jako svobodný muž nad kterým už v tento okamžik nemáte žádné moci. Do té doby jediné co pro Vás mohu udělat je popřát hezký zbytek dne." Hluboce se ukloním tomu muži. Žádné prosby, žádné výhrůžky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vše zmizí, světlo i obrazy a místnost naplní silná zář... Když se nad tím tak zamyslíš... jsi to především ty, kdo září! Jako kdyby se veškeré světlo ze sloupů přesunulo na tebe! Pomalu rotuje kolem tebe a v tobě, stále stejně čistě bílé... když tu... pomalu získává jemný odstín a z odstínu je náhle sytá žlutá barva! Konečně se otevřou dveře do dalšího sálu. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Jen okrajově vnímám bílou záři proudící všude kolem mne a teprve v okamžiku, kdy nabere jasně žlutou barvu zapudím nepříjemné myšlenky do pozadí a rozhlédnu se kolem sebe. Fascinující. Uvolněný úsměv se vrátí na mou tvář a já se samotnému sálu lehce ukloním. "Děkuji za tuto příležitost." Pronesu a s předáním svíce do druhé ruky se opět napřímím a vydám se otevřenými dveřmi do následující místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Raven Akali Tz´arkan pro Je tu mrtvolně chladno a ticho, možná i vlhkost vzduchu je o něco větší... Nacházím se v nějakém kruhu ze sloupů a jakmile se pohnu, rozžehnou se ohně. Úchvatné..., unikne mi ze rtů, když obdivně prohlížím výzdobu a architekturu tohoto místa. jenže pak... Ze tmy přede mnou vystoupí postava... Ehm, zdravím... Já jsem raven a..., zarazím se, protože už si postavu mohu prohlédnout... Jsem to JÁ! dívám se na něj/sebe a čekám, co se bude dít... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Postava se zazubí. ,,Ale copak, snad tě neděsí vidět sám sebe? Myslel jsem, že pana já-vím-vše-a-ničeho-se-nebojím nic nevyděsí, a teď tu tak stojíš a vyloženě na mě zíráš jak nějaký sluha, kterému někdo hodil kost od stolu." Pomalým krokem přechází k tobě a směje se. ,,Ne, žertuji. Co tu vlastně chceme, hm?" |
| |
| soukromá zpráva od Laros Eldmer pro Ta úvodní ceremonie mi příjde dost melodramatická. Jako bych se ocitl v nějaké divadělní hře z minulého století. Nu co, třeba to bude ještě zajímavé. Pomyslím si když vcházím do dveří. Ty se za mnou vzápětí zavřou. Sál....Větší než cokoliv co jsem kdy viděl. Větší než velká dvorana, i než paluba té největší lodi kterou jsem navštívil. Připomíná to spíš náměstí, tedy až na to že atmosféra je tu úplně jiná. Z něčeho mi tu jde mráz po zádech. Možná to je těmi sloupy. Jako by na mě schlíželo 13 obrů. Uprostřed je malé místo v úplné rovině, tak nějak úplně správně. Něco mi říká že bych se tam měl postavit. Jen co tak učiním, tak sloupy obklopí bílé plameny. Ihned se přikrčím do bojového postoje, a ruka mi automaticky vyjede k rameni pro meč. Nahmátnu však pouze vzduch. Jak taky jinak. Zbraně nám odebrali už před dobou. A tyhle šaty taky nejsou ideální k boji. Třeba je to znamení že to nebudeme potřebovat. Jak rád bych tu ale měl poctivou čepel. Bez ní se cítím tak nějak zranitelný. Pomyslím si. Vzápětí se zpoza sloupů vynoří několik postav. Okamžitě je poznám, i když jsme je už léta neviděl. Co je to za temná kouzla? Snad nějaká nekromancie přivedla duše zpět do světa živích? Měl bych je zabít a poslat je tím zpět na odpočinek. Pomyslím si a opět zalituju že nemám meč. Potom ale ve mě nad barbarem převládne učenec. Nekromancie to být nemůže pochybuji že je mistr po smrti, a nemohli získat žádnou část těl mých rodičů, protože jsme je spálili. Nemluvě o tom že vypadají stejně jako za života. Přivedení duše za pomocí nekromancie je násilný čin. Duši to vždy poškodí, a mnohdy pak ani nevypadá jako člověk. Tohle bude spíš nějaká iluze. Ovšem vzhledem k tomu kde jsem bych typoval jinak. Tohle má být nějaká zkouška, takže to bude spíš magie která umožnůje vizualizovat postavy z mých vzpomínek. Ihned jsem klidnější. I když pomyšlení že se mi někdo nebo něco prohrabovalo myslí mě moc netěší. Položím si ruku na srdce a pravím... Čeho si ode mě žádáte? Váš čas v mém životě už zkončil. Teď mě čekají nová setkání a k tomu abych se jich dočkal musím projít dál. Musím vás nechat za sebou, ale můžu vám slíbit že na vás nikdy nezapomenu, na to jste se až příliš podíleli na tvorbě toho co ze mě je. Nezáleží na tom jak moc se změním, vždy na vás budu vzpomínat. Matko, otče, mistře... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Postavy se usmějí, každá svým osobitým způsobem. „Myslíš si asi, že jsme iluze, že? To nevadí… nemáme zase tolik otázek, abychom to nepřekousli,“ promluví tvůj otec. „Vážně to takhle chceš? Ty, bojovník, studovat teorii? Tady?“ |
| |
| soukromá zpráva od Laros Eldmer pro Cesta válečníka není jen o síle těla, ale i duše. Nejde docílit dokonalosti jednoho, bez dokonalosti druhého. A zrovna ty otče bys měl vědět nejlépe že studium mi jde...i když jsem na něj ze smutku na dlouhou dobu zanevřel. Teď je ale na čase to to změnit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Jen se ptám, zda je to pro tebe tím nejlepším řešením..." odvětí tvůj otec a založí paže na hrudi. |
| |
| soukromá zpráva od Laros Eldmer pro A jaká je jiná cesta? Kde jinde získám vědomosti a dovednosti? Mám snad jít do světa na vlastní pěst? Už na cestě sem jsme to zkoušel, a nevím jak by mi to pomohlo. Akorát by se ze mě jednoho dne stal bandita, lapka, žoldák, jako ti co vás zabili! Řeknu, a z mého hlasu začíná být znát že jsem už poměrně naštvanej. Rád jsem se opět setkal, ale pokuď už nemáte co na srdci, tak bych šel. Minulost bych měl nechat za sebou, a jít cestou svého osudu, ať už bude jakýkoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ,,Tvrdohlavý... jako vždy," usměje se... a v tu ránu vše zmizí, světlo i obrazy a místnost naplní silná zář... Když se nad tím tak zamyslíš... jsi to především ty, kdo září! Jako kdyby se veškeré světlo ze sloupů přesunulo na tebe! Pomalu rotuje kolem tebe a v tobě, stále stejně čistě bílé... když tu... pomalu získává jemný odstín a z odstínu je náhle sytá žlutá barva! Konečně se otevřou dveře do dalšího sálu.
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kromě vás dvou jsou v místnosti ještě Diosios, Elphar a Kyosko. Elphar jako vždy mlčí, září žlutou barvou. Diosios, který přišel těsně po Alistairovi, obklopeného též žlutou, jiskří rudou. Po těcho třech dorazil červeně se blýskající Kyosko a skupinku uzavřela žluťoučká Mei. Diosios a Kyosko kupodivu mlčí též, oba bílí jak zeď. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Konečně v mísnosti! Kromě tebe jsou v místnosti ještě Alistair, Diosios, Elphar, Kyosko a Mei. Elphar jako vždy mlčí, září žlutou barvou. Diosios, který přišel těsně po Alistairovi, obklopeného též žlutou, jiskří rudou. Po těcho třech dorazil červeně se blýskající Kyosko a skupinku uzavřela žluťoučká Mei. Diosios a Kyosko kupodivu mlčí též, oba bílí jak zeď. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro Pomalu se rozhlížím po nové místnosti zvažujíce zda zhasit, stále ještě hořící a při mnou a jinými vydávané záři, bytečnou svíci. Nakonec se však rozhodnu proti a opřu se pohodlně o příhodnou zeď přesměrujíce pohled na příchozí studenty. Te svých zkušeností a mohu jen odhadovat co barvy znamenají. Ale podle výrazů tváří si dokáži určitý obrázek udělat. "Mám čím dál větší obavy ohledně studia na akademii." Pronesu do ticha vládnoucího místnosti. "Na druhou stranu trochu lépe chápu její zaměření, protože projít tou temnou místností byl alespoň pro mne heroický výkon." |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro K mému překvapení, většina mých spolužáků září stejnou barvou, jako já. Opřu se o zeď za sebou a upřu prázdný pohled k ostatním. Jejich výrazy byly neméně otřesené. Moje oči vzhlédnou k Alistairovi, když jeho hlas pročísne ticho. Zamračím se. „Donutit nás čelit našim vnitřním démonům a otestovat tak naše odhodlání bylo při nejmenším podlé.“ Odpovím mu rozčíleně. Odnesla jsem si z toho akorát špatnou náladu a pocuchané nervy. |
| |
| soukromá zpráva od Laros Eldmer pro Všichni co tam jsou mají otřesené výrazy a vypadají že na tom nejsou nejlépe. Co s nima sakra je? Pomyslím si a zkusím se zaposlouchal do rozhovoru který spolu vedou Mei a Alistair. Tak jak se zdá, tak jsem to vůbec nepochopil....sakra.. Řeknu jako obvykle bez obalu co si myslím... Heroický výkon? Vnitřním démonům? Asi jsem tu zkoušku vůbec nepochopil, nebo nevím. Protože já jen vím že jsem musel projít místností, a zdržovali mě postavy z minulosti který se snažili si pokecat.... A k tomu tam z nich většina jen stála.....vážně divný...Čekal bych já nevím souboj s tygrama jen s holejma rukama, ale tohle? Bylo by spíš zajímavější kdyby se na nás ty "duchové" vrhli....to by byla zkouška psichické odolnosti....muset pobít přeludy s tváří našich milovaných.... |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Popravdě bych raději ty tygry, než abych se musela hádat s rodinou. Z větší části. “ Utrousím jako odpověď. „Někdy psychické rány bolí mnohem víc, než ty fyzické.“ I když očividně jsou mezi námi i tací, kteří jsou buď emocionálně tak stabilní, že je něco takového vůbec nerozhodí… nebo jsou prostě citově omezení. Ale nejsem dost hrubá na to, abych to řekla nahlas, takže si jen odhrnu neposlušné prameny sněhových vlasů z obličeje a dalších komentářů se zdržím. |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Podlé možná. Bylo nám však dovoleno čelit jim v soukromí a toho si velice cením." Pak se zaměřím na Larose ze kterého se klube velice zajímavá osobnost. "Co se boje proti milovaným týká. To by bylo trochu nevkusné ... nebo vážným příznakem opravdu špatných vztahů z okolím. Na každý pád by šlo jen o zjištění, co všechno jsme ochotni obětovat a to tentokrát zřejmě cílem nebylo." Problémem jsou ti doposud mlčenliví. Mohu jen hádat, ale dost možná se právě oni rozhodli bojovat hrubou silou nebo podlehli. A nevím co bylo horší. Jak se ticho natahuje rozhodnu se alespoň zkontrolovat nalazení loutny, která má za sebou dlouhou cestu. Proto nástroj vyjmu z jeho obalu a po krátké kontrole dotáhnu jen jedíný kolík. Najonec se mé prsty skoro nevědomky rozeběhnou po strunách odkaz. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kyosko se otočí za zvukem. Děs v jeho očích pomalu mizí a mění se v zármutek. ,,Hej lidi... že to byla jenom iluze... že ano?" V jeho hlase je zoufalství - to co si prožil zřejmě nebylo nic příjemného. Pokusí se usmát. ,,Zkouška... že ano?" Diosios si povzdychne a položí mu ruku na rameno, jako by ho chtěl utišit a přesvědčit ho o tom, že si něčím podobným prošli všichni. Elphar se usměje, je na něm vidět, že měl obavy, zda není jediný, ale toto ho přesvědčilo. Snad už si nebudu muset prožít nic podobného. Honí se v jejich hlavách. ,,Takže už zbývají jenom tři..." |
| |
| soukromá zpráva od Raven Akali Tz´arkan pro Ty si jako myslíš, že se tě bojím, nebo že před tebou padnu na kolena? Jsi obyčejný přelud v mé hlavě, nebo něco jiného, ale nejsi skutečný... Já jsem poslední žijící potomek zakladatele této školy a ať jsi co jsi, nejsi já... Povím dost vážným hlasem abych dal najevo, že vá slova myslím vážně... Pak poví, že to byl žert, ale mé naštvání neopadlo: Važ slova, tohle není sranda,... odmlčím se a podívám se na dveře za ním... Nevím jak ty, ale já mizím... A jdu přímo ke dveřím a otevřu je, neohlížeje se zpět a projdu jimi. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dveřmi projdeš do též místnosti, ve které jsi byl předtím. ,,Ne. To ty jsi přelud," rozesměje se postava a pomalým krokem přechází po místnosti. ,,Neskutečné. Namyšlenější než já, to už snad ani nemůže být pravda." Odmlčí se. ,,Mysli trochu nebo nám ještě uděláš ostudu."
|
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Ano. Jsem si velmi jistý, že se jednalo o iluzi. A i když v okamžik kdy jeden uvěří, je jeho reakce na ně tak pravdivá, že na faktu že se jedná o iluzi nezáleží. Mohu vás uklidnit. To co se odehrálo za těmi dveřmi, tam také zůstane a nemělo by mít vliv na reálný svět." Jak však pozoruji, už to vliv má a zatěžuje srdce mých spolužáků těžkým břemenem. "Už se tím netrapte. Minulost nechme minulostí a poučme se z ní pro budoucnost." |
| |
| soukromá zpráva od Mei Ray’Ash pro „Zajímalo by mě, co znamená ta záře.“ Vyslovím nahlas a rozhlédnu se barvách obklopujících každého z mých spolužáků. „Možná je to rozdělení?“ dodám nakonec. Nečekám, že mi někdo odpoví. Byly to čistě hypotetické otázky… |
| |
| soukromá zpráva od Alistair pro "Zatím nejpřijatelnější se mi zdá být metoda postupu. V závislosti na jednání uvnitř jsme byli touto metodou označeni pro snazší zařazení později." Pokrčím rameny. "Mé znalosti magie jsou velmi omezené. Je možné, že správný člověk ze záče dokáže vyčíst podrobnosti o přednostech jedince, ale to je jen hrubá spekulace z mé strany." |
| |
 | Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
| |
| Konečně jste všichni opět pospolu. Každý z vás září měkkým, barevným světlem. Diosios, Kyosko a Torhiel září rudě, zatímco Alistair, Elphar, Mei, Laros, Scarlet a Warnheir. Zeda jako jediného obklopuje modrá. ,,Tak... co teď?" ozve se Scarlet, ale odpověď se zjeví záhy, v podobě ředitelky a jejího zástupce, kteří vyšli z komnaty jako poslední. ,,Teď jste oficiálně studenty této školy, slečno Annar," usměje se muž a sklouzne po vás pohledem. ,,Zvláštní, jen jeden. Čekal jsem víc... Zato žluťásci se nám letos krásně vyrojili..." |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu, hodně štěstí v obnovování příběhu! Pamatujte, prosím, že pokud uplyne od posledního herního příspěvku 6 měsíců, dobrodružství bude automaticky ukončeno. Drag Oncave |
| |
| Odmlčím se. Alistairova teorie mi přijde více než rozumná. Přivádí mne to ale na myšlenku… jak postupovali ti, s rudou září. Nebo, jak postupoval Zed? Jako jediný září modře. Mohu jen hádat. Dříve, než se dostanu k jakémukoli odhadu, vyjde ze sálu ředitelka a zástupce. Zástupcův komentář mě trochu zmate. „Co znamenají ty záře?“ zeptám se nebojácně. Když něco nechápu, je přece lepší se zeptat… než tápat ve vlastních úvahách a to ještě bůhví, jestli správných. Ještě se trochu třesu z toho, co jsem v té komnatě zažila. |
| |
| Přijetí Při slovech zástupce ředitelky si úlevou oddychnu. Jako v mnoha jiných případech jsem rád, že jsem se mýlil. Odstrčím se ode zdi, skryji loutnu zpět do jejího obalu a zavěsím si ji zpět přes rameno. Pak už jen stačí vyzvednout si svíci a jsem připraven čelit dalším divům této školy. "Byl to nevšední zážitek, jen co je pravda. Doufám, že se ti chybějící k nám v nejbližší době přidají, protože začínám mít trochu zatuhlé nohy." |
| |
| Přijetí Na Alistairova slova reaguji jen kývnutím nebo zamručením v souhlas. Jeho názory znějí vcelku rozumně, a já teď nemám moc náladu na diskuzi o povahách magie. Jak asi postupovali ostatní? Pomyslím si. Je jasné že pro toho kdo to všechno sledoval to muselo být zajímavé. Má teď docela přehled o typickém jednaní a psychické odolnosti všech přijatých. Docela mě to zajímá, i přes nechuť z toho že mě někdo zkoumá a porovnává. V klidu si založím paže na hrudi, a čekám až dostaneme nějaký pokyn. |
| |
| Zhluboka se nadechnu a stojím naprosto v klidu, jako kdyby mne nic nepřekvapilo. Rozhlížím se koutkem oka kolem dokola na ostatní. Jen další dva mají stejnou záři, jenom jeden modrý a zbytek žlutý, chvilku se nad tím zamýšlím, ale poté jne zavrtím hlavou. Na to jak pořád mlčím, se má ústa ale teď otevřou. Bylo to... vskutku zajímevé. |
| |
| Moc toho nevím, ale líbí se mi, že je nás... eh.. tolik? Nervózně se usměji, jsem velice rád, že vidím lidi kolem sebe a mohu vědět, že všichni tady prošli v pořádku a vážně se nemohu dočkat toho, co bude následovat. Porozhlížím se kolem a usmívám se na všechny velice mile. Pak se jenom tikavě podrbu za rohama. |
| |
| ,,Drazí studenti univerzity Astahi, je mi ctí vám oznámit, že jste byli zařazeni do jednotlivých kolejí! Jak jste si jistě všimli, každý z vás září určitou barvou - žlutou, rudou nebo modrou. Za dveřmi již čekají prefekti kolejí a jejich zástupci, aby vás provedli po škole, informovali a zodpověděli vaše otázky," žena se na okamžik odmlčela a všechny si s úsměvem znovu prohlédla. ,,Abych vám odpověděla na vaši otázku, slečno Mei: tři barvy, tři zakladatelé školy. Červená je barvou udatného bojovníka, jehož jméno zní Surhif Aesthilon. Mezi jeho vlastnosti patřila odvaha, síla a výdrž, avšak i arogance, namyšlenost, tvrdohlavost a horlivost. Jeho láska k druhým a víra v bohy však mnohonásobně převýšila jeho nedostatky. Jeho symbolem je býk. Vchod do koleje je v krbu - pravé křídlo školy, nejvyšší poschodí - šesté patro. Ah, málem bych zapomněla! Vstupy jsou hlídány šesti metrovými sochami jejich patronů, které ožívají, jakmile se u nich někdo objeví. Každému, kdo by chtěl projít na kolej, položí otázku a soudě podle odpovědi ho buď pustí, nebo ne. Jsou duševně propojeni se Sálem přijímání, takže dokážou bez problému proniknout do samotného nitra duše. Bez výjimek. Proto je celkem zbytečné jim lhát. Každá skulptura je podobiznou jednotlivého zakladatele školy, v rukách svírají pro ně charakteristické předměty." ,,Žlutá barva, havran, víra v rozum - to vše symbolizuje druhého ze společníků. Malzis Damis, dalšími znaky jsou inteligence, strategie, rozvaha... magie též, avšak i workoholismus, stranění se společnosti, šílenství, posedlost svými ambicemi. Jeho chráněnci se nachází v nejvyšším trojvěží, vchodem jsou zdánlivě obyčejné dveře, před nimiž se opět skví ve své kráse socha patrona." ,,A konečně modrá, Neolhaer Keisinh. Modrá barva a had. Levé křídlo, nejnižší poschodí, čtvrté patro v podzemí. Vypočítavost, společenskost, diplomacie a rychlost... Sebestřednost, narcismus, prolhanost i sklony k černé magii, velká víra v sebe sama." ,,Nuže, nechám na vás, jak si odvodíte souvislosti mezi vaší barvou a vámi samotnými. Než se však rozejdeme, kdo z vás by měl zájem o prémiové ubytování, ať se zapíše zde mému kolegovi. Pokud by se našel nějaký zájemce o... akutní odplutí z ostrova, máte na to čas do zítřka. Pro zůstávající je zde naplánované slavnostní přivítání a oslava na zahájení nového školního roku, dnes od sedmi. Výuka začíná pozítří, třetího. Nuže, nějaké otázky?" |
| |
| Trpělivě jsem čekala, až mi odpoví na moji otázku. Naštěstí jsem nemusela čekat příliš dlouho. Oplácím její úsměv a se zaujetím naslouchám jejímu vysvětlování. Zda jsem byla její odpovědí nadšena, nebo zklamána, se dá těžko říct. Měla jsem smíšené pocity. Ke každé barvě nám řekla i vlastnosti s ní spojené. Avšak bylo na nás, jak si to vyložíme. Z toho, co jsem slyšela, tak bych si mohla poskládat svoji povahu z jednotlivých vlastností každého ze zakladatelů… ale byla mi vybrána žlutá. Cítila jsem lehké pobouření nad negativními emocemi… ale bráno s odstupem, to je asi normální. No, budu mít celý zítřek na to, abych se rozebírala. S tím jsem to odsunula a věnovala se zapisování kvůli prémiovému ubytování. Líbila se mi představa šesti metrové sochy patrona u dveří. Z nějakého důvodu to byla jedna z věcí, na které jsem se těšila nejvíce. Další byla oslava… samozřejmě. Spousta nových lidí. Což mi záhadným způsobem připomnělo můj rozhovor s Alistairem v kočáru a jeho nevyřčenou prosbu. Zvědavým pohledem si ho změřím. Pokud to bylo naléhavé, vyhledá sám. A pokud ne, budu muset odolat pokušení mu to připomenout. |
| |
| Koleje Přiřazení ke kolejím opravdu probíhalo podle mé teorie s až překvapivou přesností, alespoň tak to vyplývalo ze slov ředitelky. Tři zakladatelé odpovídající třem kolejím. Odůvodnění pro přijetí do jednotlivých kolejí mi už tak příjemné není. Většinu života jsem strávil skrýváním dokonce i svého charakteru před svým okolím a zde je takřka vynesený na světlo. Navíc jsem ani neočekával že budu zařazen do koleje s rudou barvou. Podle popsaného charakteru se v okamžiku pokusu o boj vše změnilo v noční můru, proto není divu že byli tak bledí. Žlutá kolej je celkem pochopitelná, vzhledem k postupu, který jsem zvolil. Na druhou stranu jsem si byl takřka od začátku jistý s čím se potýkám a plně jsem nejen toho, ale i citů, které to ve mě vyvolalo. Výsledek odpovídal přidělené koleji s tím co vím však byla třetí možnost stejně pravděpodobná. Ze zamyšlení mne nakonec vytrhne zmínka o prémiovém ubytování, není to v mém případě nijak zvlášť zapotřebí, také kvůli tomu že nebylo dovoleno přivézt si vlastní služebnictvo, ale je potřeba zachovat určité dekórum, proto se připravím k zapsání. Poslední otázka ředitelky mne však zastaví a donutí se zamyslet. Je několik věcí, které mne zajímaly. Například zda budu nucen odjet pokud se něco stane strážcům, když otevřou mé zavazadlo. Nakolik budeme mít volnost v příjezdech a odjezdech na ostrov a v neposlední řadě ... "Jestli se mohu zeptat. Několik ze studentů bylo zadrženo Strážci při kontrole zavazadel. Bylo by možné zařídit jejich návštěvu? Vím, že v tomto ohledu nemáte mnoho pravomocí, přesto bych se chtěl ujistit o jejich situaci." |
| |
| Něco mi tady nesedí..... ale co s tím nadělám... uvidím co bude násldovat potom. Stále vypadám klidně, jako kdyby mě nic nikde nepřekvapilo a jako kdybych všude byl a vše znal, ale ano pouze tak vypadám, protože hlavou se mi honí všemožné myšlenky. Oh... Když uslyším slova o prémiovém ubytování, sáhnu dolů do své kapsy a vytáhnu složený papír a pomalu ho rozložím a přečtu si jej znovu a znovu, poté pomalými krůčky jdu směrem k místu určenému abych si to zde zajistil. Neohlížím se kolem, prostě jdu vpřed. |
| |
| Ah! To vše zní tak užasně! Ne?, ne?... Nervózně se podívám a když vidím, že je každý popravdě zaneprázdněn sám sebou podrbu se nervózně za ušima, a přemýšlím, co bych asi tak měl dělat, i když jsem z docela dobré rodiny, nejsem nijak obdařen, ani necítím potřebu být v nějákém prémiovém pokoji, naprosto si vystačím s obyčejným. Ahh doufám, že mě budou mít rádi... ale co když budu moc divnej pro ně?... Ahhh co to plácám jen ať se podívám co je tu za větší podivíny než jen kluk s roham! Plácnu se do čela a rozhlédnu se kolem znova. Už se těším na večer!.. určitě to bude užasný! Znova řeknu nahlas ale pak už raději mlčím. Božee já bych se tak rád s někým seznámil... |
| |
| Nový příspěvek v dobrodružství. Modrý. Kvůli dlouhodobé neaktivitě Vaše dobrodružství spadlo do škatulky "Už se dlouho nehrálo -> odpad" a přišel na Vás správce s koštětem. Dejte mi do dvou týdnů vědět (nejlépe přímo herním příspěvkem, pokud si nechcete spamovat v dobrodružství, můžete i poštou), jestli jste našli novou chuť k hraní nebo byste rádi vyměnili vypravěče. Pokud se mi neozvete, po skončení lhůty bude dobrodružství ukončeno! Drag Oncave PS: Pro mé kontaktování nepoužívejte herní poštu!Vzhledem k tomu, že se tohoto dobrodružství neúčastním, nedostanu se k ní. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR