Ztracené skály
hrálo se Denně
od: 01. června 2011 14:35 do: 16. února 2012 20:37
Dobrodružství vedl(a) Rinka
| |
 | PROLOG - Ve Velkých trzích Je časné dopoledne a vy po putování na opuštěné Bertoldově cestě dorážíte do Velkých trhů. Vaše cesta byla unavující, protože včera udeřila velká bouřka, která rozbahnila povrch země a polámala stromy, takže cesta je nyní těžko schůdná. Právě se nacházíte ve velké lovecké vesnici Velké trhy. Všechny budovy jsou zde postavené výhradně ze dřeva, takže Velké trhy tvoří samé lovecké sruby, pár hostinců a krčem, kostelík boha lovu Ara a větší náměstí, na němž se často konají trhy se zbožím, které svým původem nějak souvisí s okolním hvozdem. Procházíte se mezi loveckými sruby a míjíte mnohá podivná indivídua. Drsné, zarostlé tváře divokých lovců, hrdé postavy barbarů a vyzývavé pohledy laciných prostitutek vytvářejí obraz místního obyvatelstva. Když procházíte kolem místního kostelíku, zaujme vás zdejší kněz, kolem nějž se shromáždil menší dav a kněz k němu promlouvá: ,,Dobří lidé, nenajde se mezi vámi někdo, kdo by mohl pomoci lidem v nouzi? Soucit s druhými je základem každé víry; kdo ve svých modlitbách tisíckrát opakuje, že se chce stát lepším, ať nyní prokáže upřímnost svých slov a předstoupí. Jeho skutky jednou budou odměněny." ,,Buď zticha!" vykřikně jeden z lovců. ,,Z toho tvého ,jednou´ se dnes nenajíme ani neopijeme," dodá a dav se za souhlasného přitakávání začíná rozcházet. Vy však zůstanete...
|
| |
 | Velké trhy – slova kněze Již dlouho jsem na cestě a cítím se znavená. Míjím lesy a pole, cesta je zablácená, ale nikde v dohledu žádná vesnice. Až konečně dnes jsem narazila na loveckou vesnici jménem Velké trhy. Konečně si odpočinu. Pomyslím si a začnu se ohlížet po nějaké krčmě, kde bych se najedla, napila a snad si i trochu odpočala. Kolem vidím spoustu dřevěných srubů, není to nejspíše nijak bohatá vesnice. Cítím na sobě temné pohledy lovců a obyvatel vesnice. Není to zrovna příjemné… Nebe je stále temné a zatažené těžkými mraky, ale alespoň už neprší tak jako včera, ale stále fouká studený vítr. Proto si konečně vyhlídnu jednu z krčem, jenomže když se chystám vejít dovnitř, do tepla, všimnu si kostelíku, který mne zaujme. Vím, že je jistě zasvěcen Arovi, protože on je bohem lovu a toto je konečně lovecká vesnice, že. Ale nezaujme mě ani tak samotný kostel, jako kněz, který před ním stojí a hovoří (nebo se o to alespoň snaží) k nevelkému davu před ním. Pomalu se tam vydám. Když jsem dost blízko, zaslechnu, o čem vlastně mluví. Cosi o soucitu, víře a modlitbách. Ne, že by mě to nějak extra zajímalo, nejsem koneckonců věřící, spíš mě zaujme ta věta, o lidech v nouzi. Ostatní lidé, shromáždění před ním na něj však pokřikují a následně se začnou vytrácet. Já však zůstanu, protože nikdy neodmítnu nikoho, kdo volá o pomoc, to zkrátka patří k mé elfské povaze. Pohlédnu na kněze, který začíná být skleslý a nešťastný. „Pokud někdo potřebuje pomoc, ráda pomohu, pokud to bude v mých silách. Co se stalo a o jakou pomoc by mělo jít?“ Otážu se a čekám na odpověď. Odcházející lidé po mě pokukují a vidí krásnou, docela vysokou a štíhlou elfku. Není mi dvakrát příjemné, jak na mě čumí, hlavně ti nechutní, slizcí chlapi, kteří u toho navíc ještě slintají, ale já nejsem nějaká městská děvka, kterým se po městech promenáduje tolik. Své dlouhé hnědé vlasy mám nyní stažené do ohonu. Na svět kolem se dívám svýma kočičíma, jasně zelenýma očima, které jsou orámované dlouhými řasami. Oděna jsem v obyčejném, cestovních šatu, který je nyní už poměrně opotřebovaný cestováním, stejně jako vysoké kožené boty, jejich podrážka už začíná být prodřená. Včera pršelo a kvůli tomu mám přes ramena také dlouhý, tmavý plášť s kapucí, kterou mám však nyní shozenou. U pasu se mi houpe můj lehký, elfí meč ve zdobené pochvě a přes záda mám přehozený luk a toulec se šípy. |
| |
 | Velké Trhy - před kostelem Před nedávnem jsem vyrazil z jednoho většího města do jiného většího města. Můj kůň mě nesl věrně, ale jelikož jsem našel jednoho pocestného, který jej potřeboval více, než já, tak jsem mu ho půjčil. On mě časem najde, jako vždy. A tak jsem šel bez starostí pěšky dál. Bohužel, štěstěna mi nechtěla dopřát klidu a poslala na mě bouřku. Plášť jsem zapomněl na koni, a tak jsem se odebral mezi stromy, kde jsem byl chráněnější. Štěstěna u mě zase nestála, a já ztratil směr. Tak jsem se vydal dál rovnou za nosem. První věc, na kterou mě štěstěna navedla, byla malá vesnice. Nejspíš lovecká. Všude byly malé dřevěné sruby a bylo vidět, že si nežijí bůh ví jak úžasně. Chtěl jsem vyhledat nějaké místo, kde bych se mohl posilnit na další cestu, ale zaujal mě hlouček lidí před kostelem. Přiblížil jsem se k němu a poslouchal jsem řeč místního kněze. Řeč byla krátká a výstižná, ale místní ji očividně nevěří. Bezvěrci. Denně se modlí k bohovi lovu, ale když je jeho kněz o něco poprosí, tak skutek utek. Nejsem zrovna nadšen reakcí místních, ale snad se najde někdo, kdo pomůže. Já jsem rozhodně pro jakoukoli pomoc. Předstoupím před kněze a promluvím. Mé jméno je Bereton Salvate, kněže, a jsem ti plně k službám. pronesu hlasem někoho, kdo má v duchovních autoritu a při posledních slovech se ukloním téměř do půl těla. Poté čekám na reakci kněze. A na všechny, co se rozhodnou pomoci, kývnu na pozdrav. Jsem 1,8 metru vysoký muž s hnědými krátce zastřiženými vlasy a vousy (bradka a knírek spojené u koutků úst). Všichni, kdo mě vidí, vidí asi třicetiletého válečníka s mečem na zádech, kterému bílá tunika místy vykukuje pod kroužkovou košilí a plátovým kyrysem a na nohách má jen vycpané kalhoty z kůže. |
| |
 | Včerejší den jsem si užívala za bubnování kapek o listy stromů pod, kterými jsem cestovala. Bouřka byla příjemná změna po tolika slunečných dnech a já si ji náležitě užila. Ještě teď na mě schly mokré věci a mě začínala být vážně trochu zima. Jindy bych si oblečení sundala a nechala ho uschnout společně s mým tělem někde na lesní mýtině, ale dnes to nešlo. Vešla jsem do města. Jen tak ze zvyku jsme zkontrolovala zabezpečení a rozestavění domů, a když jsem se ujistila, že v takovém zapadákově nějak velké skupiny zabijáků nebudou, trochu jsem se uvolnila. Shodila jsme si kapuci z hlavy a odhalila tak zářivé, dlouhé, blond vlasy, které mi sahaly až po pás. Sešikmené obočí jsem stáhla k sobě, když jsem si všimla zvědavých tváří, které si mě prohlížely. Byla jsme na to zvyklá. Po tolika lidských městech, které jsem kdy navštívila jsem si zvykla na podivné pohledy a někdy i neskrývaný odpor k mé rase. Nic jsme si z toho nedělala, já lidi taky nijak zvlášť nemilovala. Byli hloupí a mnohdy naivní. Věřili ve vymyšlené bohy a odmítaly vědění kvůli svým přeludům. V mé brašně, kterou jsem nosila šikovně připnutou na boku, jsem měla už jen poskrovnu zásob, a proto jsme se rozhlížela po nějakém místě, kde bych si je mohla doplnit. Pohled mi sklouzl ke kostelu. Další důkaz jejich nízkého duchovního vývoje. I přes své názory na tyto stavby jsem si je vždy ráda prohlížela. Ať už jsem tvrdila cokoliv, lidé byli docela zruční a jejich stavby byli mnohdy mnohem zajímavější, než stromové obydlí, ve kterých jsme žili my, elfové. Když jsem si prohlídla docela malou nezajímavou stavbu, všimla jsem si hloučku lidí u jeho dveří. Přiblížila jsem se na doslech a sledovala, jak se kněz snaží upoutat pozornost. Jeho řeč byla působivá. Určitě patřil mezi schopné řečníky. Takoví lidé se hodí na práci jako je tahle. Jindy bych se otočila a odešla, ale všimla jsem si v jeho hlase určitého zoufalství. Možná jsem si to jenom namlouvala, protože už jsem nějaký čas nic nepodnikla, a když vám dlouho nikdo nejde po krku je to docela nuda. Nojo zvyk je svi*ě. Když domluvil a vesničani, ti přízemní tupci, řekli svoje a rozešli se, zůstali okolo jenom tři postavy. Elfka s hnědými vlasy pronesla něco velice ušlechtilého, což mi připadlo směšně umělé, ale někdo to tak vážně cítí. I přesto položila důležitou otázku "co se stalo?" a já netrpělivě čekala, co z toho páprdy vypadne. Hned po elfce se ozval nějaký muž. Mohlo mu být třicet a vypadal na zkušeného válečníka, ale jak jsem si všimla, chyběl mu kůň. Pokud nebyl ustájený někde okolo, určitě to musel být potulný chudý "rytíř". Na nic jsem se neptala ani jsem nedala najevo, že by mě knězova slova nějak moc zaujala. Prostě jsem tam stála s lehkým úsměvem a sledovala, co se bude dít dál. |
| |
 | Každý další den je jako nový den... i přes ty nepatrné nepokoje se to dá zvládnou, ale zdálo se jakoby i poslední naděje zhasla jako svíc a nezbylo už zhola nic... když jsem spatřil brány...začal jsem znovu doufat a v duchu skákat radosti.... chaos - město, něco o čem se mi už pár dní zdá... a teď se sen stal skutečností... začínám přemýšlím o svých plánech a blízké budoucnosti... vězněn ve svých myšlenkách jsme kráčeli dál mezi lidmi až k centru naší pozornosti, tedy až na tu mojí... já šel klidně sebejistě dál upjatý sám sebou....... Jeho skutky budou odměněny?!...cena za soucit?.... otočím se se a spatřím své druhy jak stojí a upřeně hledí vpřed... tam kněz pravě dohovořil, co jsem jen koutem ucha zaslechl, ale to podstatné mi neuniklo a hned se seběhli kolem něj jak hejno... přispěchám tedy rovněž k onomu muži: promiňte mi mojí zdrženlivost, byl jsem na pochybách, ale jsem přesvědčen o naší spolupráci... modlitby žádné nemám ani neznám, ani je tisíckrát neopakuji... nevím totiž kdo ten bůh vlastně je?...a kde teď zrovna je??!!... zda je to člověk jako já... a zdali-li pak to není člověk jako já... z toho důvodu ho zřejmě nemůžu pochopit... k tomu abych se stal lepším, boha nepotřebuji... ten mi "zaboha" nepomůže... věřím v sám sebe a své činy... stačí mít sen, jak se být lepší než jsem... proto se ptám... musíme věřit?... aby byly naše skutky odměněny?... nebo stačí konat činy?" |
| |
| soukromá zpráva od Han pro |
| |
| Než stačí kněz vůbec domluvit, už se místní obyvatelé s nevrlými poznámkami rozejdou. On je z jejich počínání jako obvykle zklamaný, ale tentokrát ho čeká překvapení: před kostelem jste zůstali stát vy - čtveřice dobrodruhů. Vřele se na vás usměje a z jeho očí vyčtete vděčnost. Výraz v jeho tváři mluví za vše: Aha, cizinci... ti jediní jsou ochotni pomoci a trochu riskovat.. Blahosklonně se na vás podívá a vám dojde, že vás okamžitě přijal za své ovečky a že je na vás pyšný. Zvlášť rytíř v bílé tunice, Bereton, se mu zamlouvá. Ihned vycítil, že má smysl pro náboženství. Ale nyní mu přišel vhod spíš ten plešatý chlapík, ,bezvěrec´ jak si kněz v duchu pojmenoval Hana. ,,Ano pane, činy jsou velmi důležité! Právě těch je v této době třeba a já se osobně za vás pomodlím, jestli toho vy nejste schopen. Hlavně, když se budete činit a pomůžete lidem v nouzi. Zdravím i vás, půvabné elfky," mírně se ukloní směrem k Alassëe a Elenie, "a také váženého pana Beretona. Já jsem kněz Samuel. Následujte mne, prosím..." A s těmito slovy vás zavede až do nitra kostela, kde na dřevěné lavici netrpělivě posedává vytáhlý, hubený asi čtrnáctiletý chlapec se střapatými hnědými vlasy. Všimnete si, že chlapec je nervózní a vystrašený, má těkavý pohled a zvlášť ustrašeně se dívá právě na elfky. ,,Tohle je Koloman," ukáže kněz na chlapce, "syn Ondrise, uhlíře z osady Králův milíř. Potřebuje vaši pomoc." Dál už chlapec nevydrží čekat a spustí: ,,Včera večer se ztratila moje malá sestřička. Totiž, byl docela pěkný den, když tu zničehonic přišla strašná bouřka a když skončila, Kiara byla pryč. Nevíme, kde může být, pravděpodobně se bějem bouřky zatoulala v lese. Otec spolu s ostatními ji od té doby hledá v okolí, a teď mě poslal pro pomoc. Máme i peníze," vysype ze sebe a ustrašeně se na vás dívá v očekávání odpovědi. |
| |
| Kněz mě hned započítal mezi zájemce a já se nebránila. Moje zvědavost byla až moc probuzená, než abych to nechala jenom tak jít. Počkala jsem až se kněz vykecá a na jeho pozdrav jsem jenom lehce kývla a usmála se. Když nás zavedl do kostela musela jsem přiznat, že to není zas tak primitivní rasa, protože výzdoba byla docela hezká. Více jak výzdoba mě však zaujal malý chlapec. Pohledem těkal mezi mnou a tou druhou elfkou a vypadal vystrašeně. Usmála jsme se na něj, abych mu dala najevo, se nemusí bát. Když spustil příval slov, moje podezření, že je dost vystrašený se potvrdilo a hned jsem taky pochopila proč. "Ráda ti pomůžu, ten les ve kterém se ztratila vypadá jako zajímavé místo a peníze mi dávat nemusíš radši by jsi si za to měl koupit něco dobrého" mrkla jsem na chlapce " ale mluvím jenom za sebe." Po té jsme se otočila na faráře "Vy znáte ten les o kterém mluví? Stalo se tam někdy něco zvláštního? neobvyklého? Nebo nevíte aspoň jestli v něm někdo nežije?" |
| |
| V kostele Zkoumavě si prohlédnu ostatní odvážlivce. Je tady ještě jedna elfka, nějaký zbožný rytíř, který mě příliš nezajímá a nějaký tajemný muž, který mě zaujal nejvíce. Prohlédnu si ho od hlavy k patě, zatímco mluví. I jeho řeč mě svým způsobem zaujme. Pak nás ale kněz vyzve, abychom ho následovali a tak spolu s ostatními vkročím do kostela. Nejsem sice věřící v tom smyslu, že bych věřila v nějakého určitého boha. Spíše věřím v nějakou Vyšší moc, která vede naše životy, v Osud. A taky věřím v sebe, stejně jako ten muž. Ale kostely a chrámy v sobě mají nějakou zvláštní moc a já k nim cítím úctu. Jsou to sice chrámy lidí, my elfové máme svá vlastní místa Moci ale i tak… Kněz nás zavede až do místnosti, kde sedí jakýsi vyděšený chlapec, jenž nám byl představen jako Koloman. Vystrašeným pohledem se dívá především na mě a na tu druhou elfku. Pak se dá rychle do vysvětlování. Hmmm… takže se mu ztratila sestra. V lese. V lesech se dobře vyznám, jsou mým domovem… Pomyslím si, ale zatím jinak mlčím a čekám, co na to mí společníci. |
| |
| V kostele Kněz nás vřele uvítá a pak nás dovede do kostela, kde sedí nějaký malý kluk. Koloman, tak mu říkají. Jakmile se spustí jeho jazyk, je k nezastavení. Zní velice ustrašeně a já se mu nedivím. Ztratila se mu sestra. V lese. To je nepříjemné. Mí vychovatelé mě vždy varovali před lesy okolo kláštera. Vzpomínám na své dětství v jeho ustaraných slovech. Pak se jedna z elfek zřekne svého podílu na penězích. S tím souhlasím. přitakám na elfčin návrh na koupi něčeho pro toho chlapce. Já peníze nepotřebuji. Následně se zeptá kněze na ten les. S tím taky souhlasím. A proto taky mlčím. |
| |
| Rovněž se nenápadně přidám mezi své druhy, i když popravdě do lesa dvakrát nemusím. Ve hře ale podle mého názoru nehraje hlavní roli jen bouře, která zničeho nic přišla, ale mám takový pocit, že v tom má někdo prsty... a jestli je to pravda, čeká nás kromě pátrání i vyšetřování. Nejdřív by-jsme mohly tedy, jak už se o to někteří postaraly získat aspoň dostačující informace o místě-činu a lidech co tam žijí, co ho prohledávali a znají, nebo jím jen prošly a v druhé řadě prohledat les-místo činu. Své služby sice nenabízím zadarmo, ale mám větší motivaci a navíc... dneska zadarmo ani kuře nehrabe... v tomhle případě můžu ale udělat výjimku, mám srdce na pravém místě, tak se to aspoň říká. Jsem přece dobro-druh |
| |
| Když se Elenia zeptá na les, kněz Samuel se trochu nervózně ošije a nenápadně přešlápne. ,,Ehm.. ano, něco málo o hvozdu kolem osady Králův milíř jsem slyšel. Jé to část Severních lesů nad opuštěnou Bertoldovou cestou a lidé se neodvažují chodit daleko, protože se tam vyskytuje nebezpečná divoká zvěř. Také se povídá, že prý tam žijí elfové... Ale není času na zbyt! Musíte vyrazit, nikdo neví, co se tomu děvčátku mohlo stát!" Osada Králův milíř Do osady dorazíte po poledni, cesta vám trvala asi dvě hodiny. Za celou dobu jste z malého Kolomana nic nedostali - sice vypadal jako hodný chlapec, ale nebyl příliš výřečný ani průbojný, spíš se vás bál. Na druhou stranu jste měli příležitost poznat sami sebe navzájem a podělit se o své teorie, co si o ztraceném děvčátku myslíte. Vidíte, že osada je v podstatě jen pár chalup postavených uprostřed mýtiny. Všude panuje značný ruch, ale vy tu nevidíte skoro žádné muže. Když vás vesničanky zahlédnou a dovědí se, že jste dobrodruzi, kteří přišli na pomoc, rozběhnou se někam pryč. Všechny ale nedůvěřivě hledí na dvě elfky, i když se neodváží nic říct. ,,Za chvíli přivedou Ondrise, on tady má hlavní slovo a je to jeho dceruška, která se ztratila," vysvětlí vám jedna z žen. A opravdu, po chvíli k vám přivedou uhlíře Ondrise. Předstoupil před vás zlomený muž. Má statnou postavu, široká ramena a silné ruce, ale teď se před vámi doslova hrbí. Má kruhy pod očima a ve výrazu jeho tváře je vidět čiré zoufalství. ,,Musíte mi pomoci! Moje jediná dcerka se ztratila a já nevím, kde může být. Dám vám všechno, co mám. Všechny peníze a majetek, ba i můj dům, jen mi ji najděte," vyhrkne na vás úpělnivým tónem, ze kterého vám je jasné, že nemůžete odmítnout. Ani nepočká na vaši odpověď a rychle dodá: ,,Zatím jsme našli jen její botičku, asi dvě stě sáhů odtud v lese. Zavedu vás na to místo," řekne, a už se má k odchodu.
|
| |
| ...trochu unáhlený muž... zdá se mi... nechce vědět co si o tom myslím... ani se mu nedivím ...otec, který neuhlídal své dítě... Měl bych dotaz... kde jste byl vy a váš syn, když přišla bouře...? ... a kdy a kde jste svou dceru vyděl naposled!?... ptám s odstupem, než dorazíme na místo činu |
| |
| Kněz se po mé otázce zatváří nervózně a mě je hned jasné, jak bude znít odpověď. "Nevzpomínám si, že by tady poblíž žili elfové, ale už je to dlouho, co jsem si pročítala zeměpisné mapy tohohle okolí, takže je to možné." přikývnu a v duchu dodám Jasně že se lidé bojí chodit do lesa. Kdo by se jim také divili, když každý jejich krok zní jako úder do bubnu. Po cestě do Králova milíře jsem si sundala mokré oblečení a nechala jsem si jenom dlouhý cestovní plášť, abych skryla svoji nahotu a nepohoršovala lidi okolo. Mokré svršky jsem si pověsila přes kabelu, a když jsme konečně uviděli cíl naší cesty vzdálila jsem se stejně, jako když jsem se vysvlékla prvně a opět se obleču. Skupinu dohoním u prvního domu v Klrálově milíř. Vlhké oblečení není moc příjemné, ale už mi není taková zima jako prve. Když vejdeme do osady nedívají se na mě a na druhou elfku moc důvěřivě, ale nevšímala jsme si toho stejně jako v té předchozí vesnici. Lidé se prostě nikdy nezmění. Vždy na nás budou pohlížet jako na něco, co mezi ně nepatří, ale když jim jdeme pomoct ve válce nebo jenom při hledání malé holky jsou náhle kamarádští! Když Samuel řekne, že nám přivede otce ztracené dcery, jenom přikývnu a čekám. Když se přihrne, vychrlí na nás svoji prosbu a hned nás táhne do lesa aniž by počkal na to co mu na to řekneme a začne mluvit o botě a kdo ví o čem. Jeden ze společníků se zeptá na nějakou otázku a já ještě přidám svou. "Kolik lidí ji hledá?" |
| |
| Cesta Kněz nám povypráví o lese, kde se holčička ztratila. Elfové. U tohoto slova se zarazím a prohlédnu si dvě spoluhledatelky, ovšem taktně a aby nepojali podezření. Už jsem se naučil nevěřit lidem, a ostatním, na první pohled. Pak už jen vyjdeme na cestu. Následně se o nějaký čas později objevíme u vesnice - cíle naší cesty. Zavolají nám vedoucího vesnice, což je vlastně i otec pohřešované. Ten má na spěch. A hned se vydává na místo nálezu důkazu. Řekli nám, že v lese mohou žít elfové. zeptám se za chůze po dvou již položených otázkách Viděl je někdo někdy? V blízké době? |
| |
| Ondris vás už nenechá ani na chvilku stát a okamžitě se těžkými kroky vydá do lesa. Je zoufalý, všimnete si jeho špinavé tmavé haleny a zablácených bot, jako by už chodil po lese kdoví kolik hodin... Zdálo se vám to, nebo jste zahlédli i pár nechtěných slz, které se ztratily v jeho černém plnovouse? Jdete za ním a očekáváte odpovědi. ,,Ta zatracená bouřka! Za všechno může ona! Přišla tak náhle a tak prudce... nikdy jsem nic takového nezažil! Malá Kiara jenom na chvíli odběhla, protože se jí v té bouřce zatoulalo koťátko. A od té doby jí už nikdo neviděl, už od včerejška jí hledají všichni muži z osady," pronesl zoufale třesavým hlasem. ,,Třeba ji unesli elfové," špitl mladý vesničan, který šel s váma, ale jakmile tohle řekl, Ondris po něm šlehl tak škaredým pohledem, že okamžitě zmlkl. ,,Elfové se drží až daleko v lesích. Nikdy nechodí blízko k osadě, je vzácnost je zahlédnout," odporoval uhlíř Ondris, nepřipouštíc si něco takového, jako únos své dcery. Najednou se k Alassëe snese dravý pták. Všimnete si, že nese psaníčko a mladá elfka ho okamžitě rozevře. Po přečtení se zatváří velice vážně. Omluví se, že vám nemůže pomoci, a rychle odběhne. Zůstali jste tři. Ondris se zatvářil ještě zoufaleji. Severní lesy → Hudba: odkaz Následujete uhlíře a všímáte si, že les je každou chvíli zarostlejší a zarostlejší. Stezky se téměř ztratily, zatímco keřů a stromů je tu čím dál víc. Koruny stromů jsou tak husté, že na zem už dopadá jen několik málo paprsků světla. Je tu temno. Jde se vám špatně, země je blátivá a všude jsou spadané větve a občas narazíte i na vichřicí povalený strom. Už víte, jak to kněz Solomon myslel: Lidé se tam neodvažují chodit daleko, protože se tam vyskytuje nebezpečná divoká zvěř... Ano, je vám jasné, že na králíky ani srnky zde nenarazíte. Místo toho už jste zahlédli pár červených očí, které vás pozorovaly z křoví, zaslechli jste nevábné, hlasité hučení ozývajíc se odněkud zdáli (a sova to určitě nebyla...). Ale žádné zvíře, kromě obrovských, krákorajících vran, jste neviděli zblízka. Najednou se vesničan, který se k vám v osadě připojil, zastaví. Ondris na něj tázavě pohlédne, ale vesničan jen zakroutí hlavou. ,,Dál už nejdu... je mi to líto, ale nemůžu," řekne zbaběle. Už teď se bojí. Ondris si jen povzdychne a sám se snaží skrývat svůj strach. Jdete dál, vesničana necháte za zády. Po chvilce uslyšíte jeho vyděšený výkřik, ale to už jste daleko. Udělal špatně, že se rozhodl zůstat sám... teď byl vyděšený ještě víc, než kdyby šel s vámi. Konečně dorážíte na místo, kde je ta botička. Uvízla v blátě. Ondris na vás jen odevzdaně hledí. ,,Prosím, najděte mi ji! Je to můj poklad.. jediný poklad! Já.. já už také nemůžu jít dál. Mám ženu a tři syny.. chápejte," jen bezmocně rozhazuje rukama. Kývne na vás, pak udělá jeden krůček, další krůček... a už uhání zpět do osady, pryč z toho hrozného hvozdu. Zůstáváte stát a před vámi leží malá botička. Přemýšlíte, co byste měli podniknout dál. Zěmě je blátivá a vy se snažíte posoudit, jak jste na tom se stopováním. Nebo co by se tak dalo dělat? Nezbývá vám, než se nějak dohodnout a holčičku najít... |
| |
| když Odris zmizí z dohledu, nastane ta trapná chvíle ticha, kdy si ovšem každý z nás uvědomí, že nepřežijem pokud nebudeme spoléhat jeden na druhého. Jinak řečeno spolupracovat. Ksakru, to bahno mám úplně všude! snad se v těch stopách někdo vyzná? - S otázkou pohlédnu na své druhy... Stačí najít ten správný směr ...nebo ne? Ja se v tom nevyznám... ale vypadá to že tu nebude zrovna bezpečno... myslím... že tak nějak to říkali ve vesnici ...pro začátek jim budeme věřit... sáhnu proto pro šipku a připravím ji k použití ...budu vás krýt, pro případ kdyby.........................................náhodou ..... Někdo ji unes! ... může to být klidně i někdo z vesnice -třeba i ten vesničan, co se k nám připletl. Nebo a to je pravděpodobnější, ještě jsme neměli tu čest ho poznat. A dravé zvíře by tu nechalo krvavou stopu, kdyby ji někam odtáhlo... to má teórie... Pak se rozhlídnu po okolí, tedy o průměru nějakých 10sázích. Použiji nějakou ulomenou větev("klacek") a hledám, cokoli nápadně nápadného mezi "tím, co bouře napáchala. Kdo hledá najde, ne? |
| |
| Netečně poslouchám utrápeného otce ztracené holčičky a když nás zavede až místo kde našli její botu začnu si prohlížet okolí. Ignoruji jeho strachem přeskakující hlas a to že prchá jako by si nadělal do kalhot. Jsem ráda že jsem opět v lese a když začne jeden z mužů objasňovat jeho myšlenkové pochody a názory otočím se na něj. "Souhlasím. Kdyby to bylo divoké zvíře našli by jsme tu kaluž krve a nebo nějaké její zbytky." pokrčím rameny. "Možná ale ztratila tu botu když před něčím utíkala a ta krev bude o kousek dál." zadívám se na změť stop a v duchu zakleji, dost nevybíravě. Hloupí vesničané. Museli se tu motat a tak pošlapat její stopy už tak dost špatně čitelné ve změti listí a suchých klacíků. "Na cestách jsem se naučila stopovat, ale nejsme v tom moc dobrá, takže pokud se tady kolega..." v myysli zapátrám po jeho jméně "Bere ..... no prostě ty. Jestli se ve stopách vyznáš lépe ráda tě budu následovat." |
| |
| Chudák tatík. Na tohle období určitě nezapomene. Přemýšlím po cestě a vlastně skoro nevnímám, dokud nedojdeme do míst. Míst, kde je více keřů, tmy a predátorů. Levou ruku si položím na tesák za opaskem a pokračuji dál. Následně dojdeme až k místu s botičkou a oba doprovázející nám utečou zpět do vsi. Nedivím se jim. Z tohohle místa mi mravenčí na zádech a příjemné mi to není. Co nejtišeji vytáhnu meč z pochvy ze zad, špičku sklopím k zemi a opřu se lehce o něj. S vašimi názory souhlasím. přitakám na návrhy kolegů, a když se elfka začne ptát dál, odpovím. Bereton, prosím. A také nejsem nejzdatnější stopař, ale společně bychom mohli na něco přijít. oznámím skupince a začnu se rozhlížet kolem po čemkoli - drápy na kůře stromů, zlomené větvičky i na stopy na zemi, které se snažím neporušit. A i přitom dávám pozor na okolí. Jestli tu holčičku, nedej bůh, něco zabilo, tak to tu pořád je. |
| |
| "Jo Bereton." přikývnu a skloním hlavu jako by jsme se viděli poprvé "Elenia dcera Ariany." řeknu a přelétnu pohledem z Beretona na toho druhého muže. Jeho jméno mi zmizelo stejně rychle jako jméno toho strápeného otce. počkám jestli se také představí a potom ještě dodám "Nechť nad vámi vaši bohové bdí. Budeme to asi potřebovat" Poslední větu řeknu s pohledem na Beretonův vytažený meč. Nevytáhnu si své zbraně, necítím se ohrožená. "Dobrá budeme tedy stopovat společně. Uvidíme jestli lidské oči uvidí to co elfské. Doufám že ano jinak jsme ztraceni." poslední větu neřeknu moc vážně a usměji se. Moje nálada pomalu stoupá každou vteřinou kterou jsem v lese. Možná je to na mě vidět, ale tajně doufám že ne, protože nechci vypadat jako malé dítě i když se tak někdy v lese cítím. Přes to všechno ale nepolevuji na ostražitosti a jsem kdykoliv připravená vytáhnout dýky a začít bránit sebe nebo ty dva, pokud to bude potřeba. |
| |
| Hudba Hledáte kolem nalezené botičky, ale nic zvláštního jste tu neobjevili. Han si však povšiml, že povrch země je tu rozdupaný, jako by tu někdo zmateně pobíhal. Chytnete se toho a zanedlouho objevíte dobře viditelnou Kiařinu stopu. Vydáte se tedy po stopách malé Kiary, které vás zavedou hluboko do Hvozdu. I když ani jeden z vás není dobrý stopař, rozbahněný povrch s otisky děvčátčiných noh vám ochotně prozrazoval cestu. Jdete poměrně dlouho a všímáte si, že temno v lese se začíná prohlubovat. Zanedlouho dojdete ke zvláštímu místu. Paprsky zapadajícího slunce ještě pronikají mohutnými korunami stromů a osvětlují malou lesní mýtinu. Tu vlastně tvoří malý kopeček, na kterém neroste žádný strom, zato je celý obrostlý malými fialovými kvítky. V téhle fialové peřině leží malé spící děvčátko s hnědými kučeravými vlásky. Váš příchod ji však vzbudil a teď si vás ustrašeně prohlíží. Kromě děvčátka si však všimnete ještě něčeho jiného. Kopeček vlastně není tak úplně obyčejným kopečkem, jak se na první pohled zdál. Vypadá to totiž, jako do něj vedl vchod zavalený balvanem. Na balvanu jsou krvavé šmouhy a všude kolem jsou nějaké zvířecí vnitřnosti. I na zemi je docela dost krve a vypadá to, jako by se tu odehrály nějaké rituály. Také podle stop na zemi se zdá, jako by tu jen nedávno ten balvan někdo přivalil a tak (spolu s následnými rituály) v hrobce něco ukryl nebo zavřel. Zdá se ale, že se nemůžete jen tak vrhnout prozkoumat mohylu, protože malé děvčátko rychle vstává a vyděšeně před vámi couvá... |
| |
| jedním okem mrnu na Eleniu a druhým na Beretora... zdá se ale... že ani jeden z nich první krok neudělá, no tedy co mi zbývá... tiše a hlavně v klidu se dám do řeči, pouze pokud je děvče natolik "velké", že mi bude rozumět... >hlavně vyřídit tuhle tu maličkost ...zavést ji tam kam patří a vrátit se pro případné prémie...či nějaké jak já tomu říkám "vzácnosti".... to úplně z této povrchové nerovnosti vyzařuje...zdáse... fakta nejsou, jen domněnky... kterých je třeba se řídit... toto místo mi říká, že se tu pravděpodobně odehráli nějaké rituály, možná ale děcko někdo unes, zavřel do jámy....večer se pak objevilo nějaké zvíře a snažilo se dostat dovnitř, z toho hladu se pustilo do fialových kvítků a chytlo otravu, to by vysvětlovalo ty jatka, jenže komu nebo čemu vnitřnosti patří? Nebo se Kiara hnala za tím koťetem až sem a tu se pak něco stalo... to se dá zjistit... ale nejdřív... Neboj se.... Kiara (to by mělo budit důvěru, jestli si to ale pamatuju přesně) ....nikdo ti(už) neublíží.... víme kde je tvůj tatínek........má o tebe velkou starost.... chceš abychom tě k němu zaved-li?.... >doufám že není pod vlivem nějakých omamných látek nebo drog... kdo ví co za hrůzy viděla a co se v hlavě odehrává ,ale ještě předtím špitnu NEnápadně na Eleniu, ať v případě nouze použije své potlačené mateřské pudy, jestli teda nějaké vůbec má... |
| |
| soukromá zpráva od Han pro ...nakonec ty máš hlavní slovo v téhle šou |
| |
| Všimnete si, že Bereton jde tiše ke hloučku stromů, ale nevěnujete tomu pozornost. Tohle se stává často - volání přírody... Sice je vám divné, že potřebuje zrovna teď, v tu nejnevhodnější chvíli, ale nemáte čas to řešit. Teď se musíte věnovat malé dívence, než vám vyděšeně uteče. Velkýma hnedýma očima se na vás ustrašeně dívá... |
| |
| Společnými silami projdeme lesem až k malé mýtince nebo spíše kopečku. To místo je samo o sobě dost zajímavé a nezvyklé, ale hlavně v trávě mezi květinami leží malé tělíčko dívenky. Okamžitě předpokládáme, že je to to děvče, které hledáme a proč taky ne. Kolik takových malých holčiček by se mohlo potulovat po lese? Nevšímám si Beretona, který zamří kamsi mezi stromy a jen si v duchu povzdechnu Ach ti muži. Han se k malé holčičce snaží promluvit. To však nepatří k mým silným stránkám, proto udělám několik dlouhých plavných skoků k dívce, a než se stačí pohnout chtím ji za ruku. Stisknu ji jemně, ale určitě ne slabě, kdyby se z nějakého důvodu chtěla vytrhnout asi by se jí to nepovedlo. "No tak maličká, jsme přátelé. Tvůj táta se s námi zná a mi tě odvedeme domů. Jak jsi se tu vlastně ocitla?" zeptám se rychle, abych ji uklidnila. |
| |
| Děvčátko se chvíli na Eleniu dívá vykulenýma očima. Je zaražené, protože elfku ještě nikdy nevidělo. Pak ale její dětský rozum usoudí, že je úplně jedno, jestli to je elf, nebo člověk - hlavně že jí někdo našel. Pevně stiskne elfčinu dlaň a přitiskne se jí k boku. ,,Uteklo mi koťátko..." fňukne Kiara. ,,Snažila jsem se ho najít, ale pak přišla strašná bouřka a já se v ní ztratila. Vůbec jsem nevěděla, kam jdu.." Malá holčička je unavená a ušmudlaná, ale jinak se jí nic nestalo. Teď, když jste ji našli, už se přestává i bát. Podívá se na Hana. ,,Prosím, zavedete mě k tatínkovi?" zaškemrá. ,,Tady je všude krev. A tam od toho balvanu se ozývaly divné zvuky. Bojím se.." Podíváte se na vnitřnosti, které jsou rozházené všude kolem. Jak je možné, že tu Kiara usnula? Že odsud neutekla? (Pokud se rozhodnete prozkoumat okolí, tak si hoď te 1x na procenta) |
| |
| Kaira prvně vypadá že by neradši utekla ale potom se k mému údivu rozmluví. Koťátko, nojo to jsem si mohla myslet. povzdechnu si v duchu a ještě jednou se rozhlédnu okolo. "Chtělo by to tu prozkoumat!" nadhodím klidným konverzačním hlasem a kyvnu hlavou směrm ke krvy pokratému balvanu na kopečku. "Můžu tu zůsta a trochu to tu projít a potom vás dohnat!" navrhnu a čekám jak na to moji společníci zareagují. Kaiřinu ruku stále nepouštím i když mi není moc příjemné jak se ke mě lepí. "Jsem dost rychlá a jako elf bych možnému nebezpečí mohla utéct a kdyby ne tak se umím bránit a troufám si tvrdit že jsem silnější jak ty nebo Bereton." |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Díváš se na strom, který jste minuli. Han i Elenia přehlédli to, co tebe znepokojilo: do kmenu stromu byl zapíchnutý šíp. Necháš své dva společníky, ať se věnují malé dívence, a sám jdeš prozkoumat ten strom. Saháš na kůru a zjišťuješ, že šíp byl vystřelen teprve nedávno - kůra je ještě živá, nevysušená. A ani smůla ještě ještě neztmavla. Dojde ti, že tu někdo musel být tak před 2 - 3 dny. Jdeš to oznámit svým spolucestovatelům, představit se malé Kiaře a pomoci prozkoumat mýtinku a zjistit, co mohyla skrývá... |
| |
| Nevyjdu až na mýtinku, jelikož mě něco zaujme a jdu to prohlédnout. Jsem stále na doslech, a tak slyším celý proslov dívenky a návrh Elanie. Průzkum by se hodil. pronesu, abych na sebe upoutal pozornost. Už teď tu něco máme. dořeknu myšlenku a ukážu na strom s šípem. Někdo tu před pár dny byl. Pojďte se na to podívat já z toho víc nepoznám. chvilku se odmlčím. A troufám si odporovat o porovnání tvojí a mojí síly. Měl jsem tu čest s několika elfy a byli slabší než já. Poté, co se společníci dostaví sem, aby si prohlédli šíp, mám tu čest seznámit se s dívenkou. Není nejvhodnější, mít na první setkání meč v ruce, a tak ho dám zpět. Pak si sednu na bobek, abych se vyrovnal výškou a pozdravím Kairu. Rád tě poznávám. Jsem Bereton. Teď už jsi v bezpečí a zanedlouho budeš u tatínka. usměji se, mrknu na ni, postavím se a čekám na reakci na šíp. |
| |
| Elenia - 23. června 2011 22:03 Tak že ty si elf!? že jsem si toho ještě nevšiml!!?... (ironiciky)... ale popravdě bych od ní tyhle-ty egocentrické kecy nečekal... ať si fandí sebevíc ... nekdo ji trefí zezálohy, nebo jednou silně zaútočí... to zvládne udělat kdokoli... nakonec toho bude litovat... nikdo není dokonalý... ale ty zřejmě ano a nebudu ti v tom odporovat... jak sem říkal... jeden bez druhého nepřežijem a po druhe to nebudu opakovat... a ještě že my nemůžeš číst myšlenky... Po dlouhém pohledu do tvých očí, během kterého my v hlavně běhají tyhle myšlenky... dojdu tiše a klidně až k tobě a vezmu dítě do své naruče a bez jediného slova zmizím z očí |
| |
| soukromá zpráva od Han pro ovšem to já neudělám...aspoň pro zatím...:-D mám jiné plány....které tkví z mého povolání...ne v síle mé popstavy ani vlastnostech( to nejsou schopnosti!) teď se tedy odpojuji od družiny...pokud to družina ještě je amířim směr Kralův Milíř... cestou se snažím chovat obezřetně... |
| |
| Všichni tři jste se teď rozptýlili po tomhle zvláštním místě a každý z vás se zajímal úplně o něco jiného: Elenia zůstala u mohyly a zkoumala balvan a stopy. Beretona zaujal šíp ve stromě a porozhlížel se po okolí o kousek dál. Han popadl malou Kiaru a pomalu ji kamsi odváděl... Bereton se ještě chvíli dívá na šíp a pak ho napadne prohlédnout si zem kolem. A opravdu něco zjistí: je tu mnoho stop (které jsou 2 dny staré) osob velikosti B; zvířecí vnitřnosti a krev jsou ze zajíce. Elenia zůstává těsně u vchodu do mohyly a zjistí, že na balvanu jsou krví nakreslené různé znaky rituálního charakteru. Pak ale uslyší něco nečekaného. Za balvanem se ozývají vzlyky. Sice jdou slabě slyšet, ale Elenia vnímá, jak moc jsou zoufalé a bolestné... Podívá se, jak by se dal balvan odvalit a zjistí, že na to jsou zapotřebí nejméně dva. Bereton si jde také prohlédnout mohylu, když v tom se na mýtinku přihrne i malá Kiara, která se nečekaně vytrhla z Hanova sevření. ,,Já ještě nemůžu jít domů! Něco tam je! Ono mě to nepustí!" křičí a ukazuje na mohylu. Hanovi nezbývá, než se za ní vrátit. Jako by ji k té mohyle přitahovala nějaká síla... A najednou, ačkoli jste ještě před malou chvílí měli v plánu každý něco jiného, teď stojíte všichni tři před velkým balvanem, za kterým se ozývají slabé vzlyky. Víte, že když se do něj dva z vás opřou, nebude problém ho odvalit a uvolnit tak vchod do mohyly. Jenže nikdo z vás neví, jaké nebezpečné věci se v ní mohou skrývat... |
| |
| Usměji se na Beretona "Chtěla bych tě vidět bojovat kdyby jsi byl tak mimo že by jsi nevěděl ani kterou rukou se drží meč." zasměji se zvonivě ale potom trochu smířlivěji dodám "Nepodceňuji vaše schopnosti záměrně pane. Ještě se tak dobře neznáme. Moje poznámka možná byla trochu nevhodná, ale prozkoumat by jsme to tu měli stejně" Chvíli počkám jestli něco řekne, a potom se vydám do kopce směrem k mohyle. Dojdu až k ní a sleduji potůčky zaschlé krve. Není to nejhezčí pohled jaký jsem kdy viděla, ale ani nejhorší. S kamennou tváří obejdu balvan a všimnu si slavbého zvuku. Vzlyky uvědomím si a snažím se zjistit odkud vycházejí. Najdu "vchod", který je však zavalený balvanem takže mi brání ve vstupu. Pokusím se ho odvalit sama, ale když to nejde otočím se na Beretona "Tak Beretone teď by mi vaše síla byla přišla vhod." |
| |
| Na Elaniinu poznámku se jen pousměji a pak přitakám, jelikož se vážně ještě neznáme. Já si ještě jednou prohlédnu šíp a přilehlé okolí. Někdo tu očividně byl. Pár dnů před námi. A asi mají něco společného i s touhle mohylou. Připadá mi to, že je to nějaká démonická sekta. Tělem mi projede mráz. Pak si začne stěžovat Kaira, že odsud nemůže. Já v tom tušil nějaký háček. Tohle se děje vždycky. Elania začne odvalovat balvan, ale očividně to nezvládá sama. Vykročím jejím směrem s nabídkou pomoci, ale ona je rychlejší. Přistoupím k balvanu a uchopím ho, co možná nejlépe. Na tři zatlač. řeknu a podívám se, jestli je připravená. Pak začnu počítat a na tři zaberu. Raz. Dva. Tři! |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Osadníci tě zavedou na místo, kde našli ztracenou Kiařinu botičku. Nacházíte se v Severních lesích a osadníci mají z tohoto místa velký strach - dál už s tebou nechtějí jít. Tak tedy pokračuješ dál sám. Nedělá ti problém sledovat čerstvé stopy dvou mužů a jedné elfky. Cestou se ti nepřihodí nic nebezpečného i přesto, že už se připozdívá. Přicházíš na mýtinku, která je celá obalená fialovým kvítkem. Naskýtá se ti tento pohled: Na malém kopečku se nachází kamenná mohyla a před jejím vchodem stojí tři postavy - právě ti tři dobrodruzi, o kterých jsi slyšel v osadě a jejichž stopy jsi sledoval až sem. Nedaleko od mohyly nervózně postává asi 7 leté děvčátko s hnědými kučeravými vlásky. Vydáš se směrem k mohyle právě ve chvíli, kdy elfka s jedním mužem odvalují veliký balvan, který tvoří vchod do mohyly. |
| |
 | Celou cestu z osady mi zní v uších zoufalý hlas uhlíře Ondrise. Je mi jej vážně líto, ztratit dceru... Ale ještě je tady nějaká šance že je živá a že se brzy vrátí za svým milujícím otcem. Mé myšlenky přeruší až příchod na mýtinu Zastavím se a podívám se na dobrodruhy s děvčátkem. Když vidím malou Kiaru, trochu se zaraduji a pomyslím si: "Práce hotova, ani jsem se nenadřel. Kéž by to bylo vždy tak jednoduché..." Stojím jenom pár sáhů od nich a oslovím je s mírným náznakem nervozity v hlase. "Eh... zdravím." řeknu možná trochu moc potichu, ale slyšet by mě měli. Chvíli čekám a doufám, že si mě všimli a že na mě nezaútočí, myslet si teď o mě můžou cokoli. Třeba i to že jsem ten únosce a že se jich chci nějak zbavit... Ale ne, zas tak hloupí být nemůžou. Teda ten rytíř možná, vypadá sice jako zkušený válečník, ale možná je hloupý. S takovými mám z městské stráže skvělé zkušenosti. Samé boje a hlava prázdná. Ale jak je na tom tenhle, to teprv uvidím. Zato ta elfka, ta vypadá, že je chytrá... možná až moc chytrá. Radši se od ní budu držet trochu dál... A ten třetí, ten vypadá na sympaťáka. Kolega, jak tak koukám. Ikdyž možná ne, možná jenom ztratil své plechové závaží kdesi po cestě a teď je z toho tak zdrcen, že ani dámě nepomůže s těžkým balvanem. Nakonec, kolik lupičů a zlodějů se potuluje spolu s rytířem a elfkou po lese? Heh, proč vůbec odvalují ten balvan? Chtějí ji tam snad pohřbít? Trochu začínám litovat toho, že jsem vůbec promluvil. Při pohledu na meč na zádech rytíře se mi začínají klepat kolena, ale nakonec se vzpamatuji a pokračuji. "Jmenuji se Eirík Sturluson a jsem zde, abych zachránil uhlířovu dceru, Kiaru." Poté, co to dořeknu, si uvědomím, jak hloupě to asi znělo. "Ahoj, jsem ten a ten a mám udělat tohle a tamto. Větší pitomost jsem snad udělat nemohl!" pomyslím si, ale snažím se své pocity a myšlenky nedávat najevo. I přes to se však má pravá ruka pomalu blíží za záda, kde mám za opeskem zaháčenou dýku. Raději už přestávám myslet a doufám v jejich pozitovní reakce... Nechtěl bych zemřít tak mladý... Eirík je středně vysoký mladík kolem dvacátého roku života. Má vlnité hnědé vlasy mírně pod ramena a velmi krátké strniště. Na sobě má plátěné kalhoty, starou zašedlou košili a přes ní pevnou koženou vestu, místy popraskanou a ošoupanou. Na levé ruce se mu matně leskne měděný prsten. Za koženým opasek mu visí meč v pochvě z černé kůže a malá čutora. Přes rameno má přehozenou brašnu a také měch. |
| |
| Elenia s Beretonem se opřou do balvanu a po chvíli hekání (balvan opravdu není nejlehčí) ho s námahou odvalí. Nyní se před vámi objeví vchod - tunel do mohyly. Má rozměry tři čtvrtě krát tři čtvrtě sáhu, takže vám je okamžitě jasné, že pokud se chcete dostat dovnitř, budete muset lézt po čtyřech. Ale kdo z vás bude ochotný tam vlézt první? V tunelu je naprostá tma - nevychází odsud žádné světlo. Slyšíte jen vzlyky. Stojíte před vchodem a každý z vás beze slova přemýšlí o tom, že se budete muset domluvit, kdo mohylu prozkoumá. Kiara stojí vedle vás a ani nedutá. Z mohyly na vás působí něco, co vás nutí být zticha a poslouchat ty zoufalé vzlyky, z kterých vám je úzko. Když v tu chvíli vás někdo přeruší: další pátrač po ztraceném děvčátku Kiaře. |
| |
| A je to. Balvan je pryč a otevřela se nám cesta. Dlouhý temný tunel. I když o jeho délce víme pramálo. Navíc je jeho strop velice nízko. Ani hobit by se tam nevešel vestoje. A ostatní se asi nebudou hrnout dovnitř na exkurzi. Z tohohle místa běhá člověku mráz po zádech. Ale někdo tam musí jít první. "Tak jdeme dovnitř." prohlásím rozhodně a sednu si na bobek těsně před vchodem. Bude potřeba světlo. Řeknu si a tak začnu pohybovat rty i když z nich nahlas nic nevychází. Po chviličce se objeví na mé dlani malá koule jasného bílého světla. Tak to by bylo. "Pokud to nebude nikomu vadit," začnu a mráz mi běhá po zádech "tak bych šel první." Dokončím větu a místo na mě začne působit možná ještě silněji. Možná to je jen pocit. Z ničeho nic se ale od lesíka ozve nervózní pozdrav. Samozřejmě se otočím a uvidím tam postavu. Představit se? Tohle je buďto až moc milý zabiják nebo je tu z jiného důvodu. Levou ruku pro jistotu přesunu na rukojeť tesáku, který je na levé straně opasku. Už už se ho chci zeptat, co tu jako dělá, ale buďto mi čte myšlenky nebo to je jen náhoda. Další hledač? Asi si myslí, že už má odměnu v kapse. "Ehm... Taky zdravím pane Eiríku S..." Jména mi nikdy moc nešla. "Pane Eiríku. Pokud mluvíte pravdu, jste tu vítán. Pokud ne..." nechám konec otevřený představivosti. |
| |
| Při slovech rytíře se trochu uklidním a otřu si pot z čela. "Pravdu? Eh, jistě že mluvím pravdu. Proč bych vám přece lhal?" zamumlám a stáhnu ruku zpět volně podél těla. V tu chvíli upoutá mou pozornost tunel v mohyle. "Prosím vás, proč jste odhrnuli ten balvan?" zeptám se slečny elfky, přistoupím o krok blíže a pokusím se o úsměv. "Je dlouhý a temný. Ten tunel samozřejmě. Ikdyž balvan by také mohl být dlouhý a temný... Omlouvám se, mám z toho místa trochu strach." Rozhlédnu se okolo a doufám, že jsme tady jen já, oni a Kiara. A asi to tak také bude. Obyvatelé osady tady ani nevkročí. A nic jiného... Zamrazí mě v zádech, tentokrát však ne ze tří dobrodruhů ale z toho, co všechno tady může být. Jestli je tohle mohyla, můžou se tady potulovat duše padlých hrdinů. Nebo tady můžou být nějaká agresivní zvířata. A jestli chcou jít ještě dovnitř... "Přestaň myslet, hlupáku!" pomyslím si. "Ty víš, proč to všechno děláš! Teď přece neutečeš!" Opět se otočím na rytíře. "Omlouvám se, pane, nějak jsem přeslechl vaše jméno." |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Přestože slunce už klesá k západu, osada Králův milíř je stále na nohou. Někteří pracují a jiní jen chodí kolem a dívají se k lesu v naději, že zahlédnou skupinu dobrodruhů i s malou Kiarou, jak se šťastně vracejí zpátky. Avšak les byl stále tak tichý, zlověstný a vzdálený jako kdykoli jindy - ani náznak po někom, kdo se chystá vystoupit z jeho temných stínů. Celou cestu tě sem provázel Koloman, bratr ztraceného děvčátka, ale teď tě tu nechal stát samotného a odběhl pro svého otce Ondrise. ,,Dobrý muži! Dobrý muži!" volá na tebe už z dálky uhlíř Ondris zoufalým hlasem. Je na pokraji zhroucení a ty si uvědomíš, že nejspíš už ani neví, co říká. ,,Už je to tak dlouho, co jsem ji viděl. Moje láska! Moje zlatíčko! Prosím, najdi mi ji! Najdi mi dcerušku... Mám peníze! Spoustu peněz. Dám ti úplně všechno, jen mi ji přiveď! Chci ji zase držet v náručí... Její matka zemře zármutkem... Ach to neštěstí!" uhlíř už není schopen ničeho, kromě naříkání a proseb. Díváš se na jeho statnou, svalnatou postavu a mužné rysy ve tváři. Jak smutné je vidět tohle silné tělo tak zlomené. I osadníkům dojde, že Ondris je teď kničemu. Odvedou ho pryč a jeden z mužů k tobě promluví. ,,Zavedu tě na místo, odkud můžeš sledovat stopy. Pokud chceš peníze, tak přiveď Kiaru." Stojíte na okraji lesa. Už se smráká a všude kolem se rozlila mléčná mlha. Jen taková jemná, nízká, sotva po kolena. ,,Nemusíš tam chodit teď," řekně najednou osadník. ,,Možná bys měl počkat do rána. Severní lesy nejsou bezpečné. My tam nechodíme - povídá se, že tam žijí elfové. Také je tam divá zvěř..." Nechápeš, proč se tě osadník najednou snaží odradit. Zdá se, že se bojí. ,,Víš, možná bych ti měl říct, že před tebou se ji tam vydalo hledat už pět dobrodruhů. Nikdo kromě jedné elfky se zatím nevrátil - a i ona upalovala z lesa, jako by jí hořelo za patama. Ani s námi nepromluvila. Jeden muž tam vstoupil teprve před několika hodinami..." osadník umlkne. Najednou usoudí, že už toho řekl dost, a beze slova se vydá pryč a rychlými kroky směřuje zpět do osady. Ty stojíš v temném stínu stromů a před tebou se rozkládají Severní lesy - neprozkoumaná oblast, kam se nikdo neodváží. Někde tam uvnitř je malá holčička a skupinka dobrodruhů... Je jen na tobě, jestli se rozhodneš jít dál. Teď v podvečer.
|
| |
 | soukromá zpráva od Makusuton pro Dojdu k lesu kde začínají stopy dobrodruhů co šli předemnou a muž který mě sem dovedl zmizí. Je docela pozdě a podle toho co říkal to může být v lese večer opravdu nebezpečné. Záleží ale taky na tom jak daleko se dostali možná bych je stihl až se někde utáboří. Čekat do rána by bylo trochu zbabělé ale taky bezpečnější zase tam ale nechci nechat tu holčičku moc dlouho... Povzdychnu si na okraji lesa a dokud je ještě světlo tak se vydám po stopách těch co šli předemnou a to ostrým tempem abych došel co nejdále než bude taková tma, že nebude možné jít dál. Bude to dost nebezpečné pokud je nenajdu než se setmí nemám totiž žádný oheň a jen tak ho taky nerozdělám. |
| |
| soukromá zpráva od Elenia pro Společnými silami se balvan neochotně odvalí stranou a nám se naskytne ne příliš dobrý výhled do temného tunelu. Nemám z něj zrovna dobrý pocit, a když se Bereton nabídne, že tam pujde první, trochu se uklidním. Před ním se objeví malá světelná koule a já jen těžko skrývám údiv. Nečekala jsem, že by uměl kouzlit. Zrovna, když se chystám přejít za Beretona a přidat se k němu, ozve se hlas. Rychle se otočím s jednou šavlí napolo vytaženou a připravenou k boji, ale rychle se uklidním. Muž, který stojí kousek od nás, nevypadá na bandity a ani se tak nechová. Když se představí jen se mírně pousměji. "Mé jméno je Elenia, ráda vás poznávám pane Eiríku Sturlusone." nevím proč, ale jeho jméno si zapamatuji rychle. "Nemáme moc čas na tlachání. Za balvanem jsme slyšely vzlyky a chtěli jsme zjistit co to je." zaposlouchám se jestli nějaké ještě uslyším. |
| |
| soukromá zpráva od Bereton Salvate pro No tohle! Jsem to ale nezdvořák. Nepředstavit se a rovnou vyhrožovat, dá-li se tomu tak říkat. "Promiňte mi. Mé jméno je Bereton Salvate." řeknu už bez jakékoli výstrahy nebo nedůvěřivosti v hlase. I když se mi zatím nezamlouvá, bude třeba každého. Třeba se za čas spřátelíme, kdo ví? Pak se zhluboka nadechnu a řeknu. "Řekl bych, že je na čase průzkum. Nevíme, co nás tam čeká, tak se držte při sobě a v dosahu světla. Jdeme." Pak se podívám Elenie do očí a pohodím hlavou ke Kiaře s výrazem: Postarej se o ní, umíš to s dětmi nejlíp. Jakmile budou všichni připraveni, vlezu do tunelu a popolezu kus dál. Koule je těsně za mnou, ale i tak osvětluje tunel docela slušně, asi na pět metrů (plus mínus). Zastavím se a otočím se. Jakmile ostatní budou za mnou, polezu dál kontrolujíc tunel před sebou. Smysly mám co nejnastraženější. A ruku připravenou kdykoli vytáhnout tesák. Přitom si pomalu odříkávám malou modlitbičku na ochranu. Doufám, že ji bohové vyslyší. |
| |
| soukromá zpráva od Eirík Sturluson pro Když vidím, jak Bereton leze do tunelu, zapřemýšlím, jestli mám jít také. Nakonec se odhodlám a jdu za Beretonem do tunelu. "Teda, tady je ale tma." pomyslím si. "Nebýt Beretonova světla, neviděl bych nic jiného než vchod do tunelu. Heh, je to velmi zvláštní. Uprostřed lesa mohyla zavalená balvanem, za balvanem dlouhý tunel..." Zajímá mě, co najdeme." řeknu už nahlas. |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Tvůj odhad na délku tunelu byl naprosto špatný - protože už po třech metrech jsi došel do malé místnosti. Tvá vykouzlená světelná koule matně osvětluje okolní prostory a vrhá na stěny zvláštní stíny. V malé místnosti, která páchne stářím je pár rozbitých uren a uprostřed kamenný katafalk. Na něm je už jen kostra osoby, která tu před dávnými časy byla pochována. Náhle se jeden ze stínů pohne a zpoza katafalku se vynoří malá postava s dlouhými černými vlasy a s napřaženýma rukama a rychlým krokem se k tobě blíží... |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Najednou, asi po třech metrech, Bereton zastaví, jako by na něco narazil. Všude je naprosté ticho a vy se neopovažujete ani dýchat, abyste něco nepřeslechli. Ani jednom z vás se nechce mluvit. Je vám úzko a všude ve vzduchu kolem vás se tetelí smrt. Najednou uslyšíte šramot. Něco z tunelu se rychle blíží k Beretonovi... |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Ten neodvratitelný okamžik, kdy začne lesem vládnout naprostá tma, se ale velmi rychle blíží. I když jsi došel daleko, družinku ani malou Kiaru jsi před setměním nenašel. Nyní už nevidíš ani na krok - ani hvězdy či měsíc neprosvítí husté koruny stromů. Pokud budeš pokračovat dál v cestě, tak je jisté, že ztratíš stopu. Na druhou stranu by možná bylo dost nebezpečné tu přespávat, osadníci tě důrazně varovali před divou zvěří, která tu žije. Najednou tě napadne, jak to, že celou dobu bylo v lese naprosté ticho? Ani známka po neškodném zajíci, natož po divoké šelmě... Teď, když si to uvědomíš, se zaposloucháš. Je to tíživé, dusivé a nezvyklé ticho, které nevěstí nic dobrého. Stojíš tam ve tmě a musíš se rozhodnout, co si počneš dál... |
| |
| soukromá zpráva od Elenia pro Když mi Bereton pohledem naznačí že se mám postarat o Kairu trochu se nervozně zašklebím. Jestli si myslel, že to s dětma umí tak se trochu spletl. Chytnu Kairu za ruku a usměji se na ni Neboj se. Zachvilku tě přivedeme zase domů mrknu na ni a když se otočím k ostatním trochu se zarazím. Všichni už jsou vlezení v tunelu. Skloním se k vchodu do tunelu a zavolám na Beretona. "Pane Beretone prosím počkejte chvíli ... mohu se podívat před vás!" ani nečekám až odpoví a potichu zašeptám "Specto" Moje tělo zůstane na místě a všechno okolo se zastaví. Já však ve formě energie opustím tělesnou schránku a vydám se na prozkoumání mohyly. Projdu skrze mé společníky a začnu si prohlížet část tunelu, který je osvětlený Beretonovým světlem. .... |
| |
| soukromá zpráva od Makusuton pro Divná atmosféra a navíc žádný zvířata. No přenocovat bez ohne tu nejde a celou noc vzhůru nevydržím sedět a hlídat. Budu muset jít dál a doufat, že na něco natrefím a pokud se někdo bude blížit tak ho uslyším. Naposledy se rozhlédnu okolo a zaposlouchám se ale slyším maimálně šum listí. Když se ujistím, že jsem pravděpodobně sám tak se vydám hlouběji do hvozdu. Také do poslední chvíle sleduji stopy a až jí ztratím pokusím se odhadnout kudy skupinka předemnou šla. |
| |
| soukromá zpráva od Eirík Sturluson pro |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Po chvíli zjistíš, že je to malé, vyhublé a uplakané děvčátko s černými vlásky, asi stejně staré, jako je Kiara. Najednou už cítíš, jak tvé kouzlo vyprchává a tvůj Spektátor se pozpátku rychle vrací do tvého těla. Probereš se a zamrkáš. Zjistíš, jak tě Kiara tahá za ruku. ,,Co je ti? Zamotala se ti hlava? Tam se něco děje! Udělej něco.. bojím se! Něco tam je!" vyděšeně ukazuje prstem do tunelu. Ty si uvědomíš, že Bereton neví kdo se k němu blíží - že je to jen malé uplakané děvčátko. Cestou jsi zahlédla, jak Eirík sahá po dýce... |
| |
| soukromá zpráva od Elenia pro "Pane Beretone je to jen malé děvče. To co se k vám blíží není nebezpečné!" zavolkám a doufám že je to pravda. Snad to není přeměněné monstrum ani nic jiného! "Před vámi je místnost. Klidně leztě dál." teď už mluvím i na Eiríka "A pane Eiríku schovejte tu dýku!" snažím se aby můj hlas nezněl panovačně ale spíše klidně. Po té se otočím ke Kaiře a usměji se "Neboj se je tam jen nějaká holčička stejně jako jsi ty! Když jsi tu byla neslyšela jsi nebo neviděla jsi někoho?" |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Hvoz je čím dál neprostupnější, větvičky tenké jako proutky tě šlehají do tváře. Musíš být hluboce skloněn, abys mohl dál sledovat stopu družinky, protože ve tmě ti slouží už jenom tvůj hmat. Tvé prsty sledují otlačeniny bot, které za sebou zanechala družinka. Najednou jejich stopy ale začnou být nerovnoměrné a zmatené. Přestože se maximálně soustředíš, jejich stopu ztratíš. Tvé možnosti jsou jasné: buď počkat do rána (ale musíš vzít v úvahu, že tohle mrazivé, varující ticho by tě mohlo stát život); nebo se pokusit vrátit a najít stopu znova, ale hrozí ti, že se v lese úplně zamotáš a ztratíš; nebo se můžeš jít dál a doufat, že budeš mít štěstí a na jejich stopu znova narazíš. Anebo můžeš popřemýšlet. Stojíš tam v temnotě a cesta hustým houštím je čím dál víc vyčerpávající... Ale ty musíš něco dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Bereton Salvate pro Elfka na mě také něco zavolá. Není to nebezpečné? Malá holčička? Trochu spustím meč, ale kdyby se... to pokusilo o něco zákeřného, jsem schopen včas reagovat. |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Před mohylou Kiara rozrušeně odpovídá na Eleniinu otázku: ,,Ne, nic jsem neviděla ani neslyšela! Usnula jsem tady na těch zelených kytkách... Až když jste přišli a ukázali jste na ty vnitřnosti kolem, tak jsem se lekla. ... Co je to za holčičku? A co tam dělala? Jak víš, že tam je?" klade Kiara jednu otázku za druhou, jak je typické pro děti jejího věku. Na mýtinku vyjdou Eirík s Beretonem. Bereton nese v náručí černovlasé děvčátko a posadí ji do peřiny z fialových kvítků. Nyní si ji můžete prohlédnout ve světle zapadajícího slunce. Může jí být tak kolem 7 let, ale je tak vyhublá, že to těžko můžete určit s jistotou. Dívá se na vás uplakanýma očima - tak krásnýma a tmavýma. Ten pohled dokáže rozehřát každé srdce. Má malá špičatá ouška, elfskou pleť a dlouhé černé vlásky. Stojíte kolem toho nebohého stvořeníčka a oproti ní si připadáte moc velicí. Leží před váma schoulená jako malé zvířátko a když se na ní podíváte, obrátí k vám své smutné tmavé oči a věnuje vám dlouhý pohled. Stmívá se... a to velmi rychle. Pokud jsou Severní lesy ve dne nebezpečné, v noci jsou přímo smrtelné. |
| |
| soukromá zpráva od Makusuton pro Tohle asi skončí špatně... Jdu dál a doufám, že znovu narazím na jejich stopu nebo přímo na ně. Také jsem si vědom možného nebezpečí a tak mám jednu ruku celou dobu poblíž jedné z dýk kdyby byla potřeba. Během cesty se snažím držet směr podle hvězd na obloze pokud jsou vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Bereton Salvate pro "Klid. Už jsi v bezpečí." řeknu vřelým přátelským hlasem. Přitom zasunu meč a to co nejneslyšitelněji. Nechci, aby ji něco vylekalo ještě víc, než tohle místo. "Pojď. Ať už jsme pryč." řeknu, když mě holčička pustí a já si dřepnu do výšky jejích očí. V tu chvíli mě obejme znovu a to okolo krku. Nic naplat, jdeme. "Pojďme ven." oznámím Eiríkovi a přistoupím k tunelu. Chytnu dívenku a prolezu tunelem, byť obtížně, zpět. Lézt po třech s holčičkou zavěšenou na krku není nejlehčí. Naštěstí se nikomu nic nestane a vyjdu ven i s dívenkou na krku. Nebo spíš už v náručí. Položím ji na trávu a fialky nebo co to je. Pomalu si ji prohlédnu. Očividně dlouho nejedla a tak zalovím někde vzadu na opasku a z kapsičky vyndám kus chleba. Jedna z věcí, co mi ještě zbyla. Začíná noc. Z tohohle místa běhá mráz po zádech i ve dne, což teprve v noci. "Nevím jak vy, ale v noci se to tu nebude líbit asi nikomu. Měli bychom jít, jestli to už jde." při posledních slovech se podívám na Kiaru. |
| |
| soukromá zpráva od Elenia pro Doufám že mě Bereton nebo aspoň pan Eirík slyšel. otočím se na Kairu a poslouchám jak mele svým dětským hláskem. Na její příval otázek se jen pousměji a na chvíli zapřemýšlím jestli jsem byla taky tak zvědavá. Asi ano usoudím. "Nevím co je to za holčičku. Doufám že nám to pan Bereton nebo tne nový objasní." při odpovědi se podívám na nebe a srdce ve mě poskočí. Stmívá se. tahle nepříjemnost se mi však okamžitě vytratí z hlavy když vyleze Bereton s dívkou. Teď když ji vidím na slunečním světle celá se otřesu. Jak tam mohla přežít? ptám se sama sebe. "Klid malá teď už jsi v bezpečí." šáhnu jí na čelo, abych zkontrolovala jestli nemá horečku a při tom si všimnu špičatých uší. Když si ji prohlídnu důkladněji všimnu si i kůže která napovídá elfský původ ale přes její vyzáblost to byla poslední věc, kterou bych na ni v prvním okamžiku zkoumala. Když jí Bereton podá chleba usměji se na něj jako bych chtěla poděkovat za dívenku. Je mi jí teď dvakrát víc líto, když jsem zjistila že je také elf. "Cesta sem nám trvala dost dlouho a pokud se z lesa nedostaneme před setměním ..." nechám malou dramatickou odmlku při které si nenápadným gestem přejedu prstem po krku. "Jak to vypadá v té mohyle. Viděla jsme místnost. Jak je velká a vedou do ní nějaké jiné cesty?. Možná by bylo lepší se na noc ukrýt tam a ráno se vydat do vesnice." |
| |
| soukromá zpráva od Eirík Sturluson pro "Pojďme ven." říká a já přikyvuji. Vycouvám z tunelu a první co udělám, protáhnu se. Byl jsem tam sice jen malou chvíli, ale zopakovat bych si to moc nechtěl. Zhluboka se nadechnu a ucítím chladný, čerstvý vzduch. Krásná změna oproti tomu zatuchlému vzduchu v tunelu mohyly. Chladný... než jsme lezli dovnitř, byl teplejší. Podívám se na oblohu a na můj obličej dopadají jedny z posledních slunečních paprsků. Po mě vyjde z tunelu Bereton s malým děvčátkem v náruči. Polokládá ji do květin a její zoufalý obličej se mi zapisuje hluboko do paměti. Bereton ji podává kousek chleba a řekne něco o odchodu. "Už by bylo na čase." Poté se však Elenia zmíní o tom, že bychom měli přespat v mohyle. "Jít znovu dovnitř?!" Když si ale uvědomím, co se povídá o těchto lesích, přijde mi to bezpečnější uvnitř než tady venku. Docela se také divím, že jsme se v bezpečí dostali až tak hluboko do lesa... |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Kiara na nový přírůstek zvědavě zírá, ale nic neříká. Vypadá to tedy, že jste se rozhodli přespat v mohyle. Elenia se okamžitě vydá ke vchodu, Eiríkovi, jak se zdá, se tam už tolik nechce. Jakmile se i Bereton pohne směrem k mohyle, malá elfka ho křečovitě chytí za rukáv a horlivě kroutí hlavou a z jejích vyděšených očí můžete vyčíst jen jediné "Ne! Ne! Ne! Ne! Ne..." Když se Bereton i přesto pokusí udělat krůček k mohyle, holčička začně panikařit a plakat. Celou situaci vyřeší Kiara. ,,Já tam taky nechci! Jsou tam vnitřnosti, fuj... A co když nás tam někdo pohřbí?" začne také natahovat. ,,Já chci domúú!" Stojíte tam na paloučku, máte na krku dvě pláčící malé holčičky (jednu vyděšenou, druhou umanutou) a všude kolem vás pomalu začíná vládnout noc. Nedaleko vás je tajemná mohyla se schovanou a neprozkoumanou místností uvnitř. A na víc na vás dopadá únava - po celém tom náročném dni... Malou elfku do mohyly dobrovolně nedostanete. Zbývají vám dvě možnosti: buď vyrazit do černé temnoty hvozdu zpět, nebo tu přenocovat na fialových kvítcích. |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Najednou - zničehož nic - uslyšíš hvizd šípů a ve stejný okamžik ti jeden z nich prolétne pod levou paží a připoutá tě za tvé oblečení ke stromu. Druhý, třetí, čtvrtý, pátý šíp. Jsi přišpendlený ke kmenu. Ano, dalo by se z toho vyprostit, ale ty se radši nehýbáš. Ten, kdo střílí musí mít neuvěřitelnou mušku, nebo oči, které vidí ve tmě. ,,Tvé plemeno hlupáci!" slyšíš hlas z temnoty před tebou! ,,Oni tak hloupí! Jedna z nás s nima... ona hlupák! .... Co ty tu dělat? Ty jim jít pomoct? Jestli ty jim pomoct - ty hlupák. Ty zemřít!" Hlas se odmlčí. Slyšíš jenom svůj překotný dech, nic jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Eirík Sturluson pro "Co třeba hlídka?" zamumlám, jako bych ani nechtěl, aby to slyšeli. "Dva budou spát uvnitř a třetí hlídat ty dvě. Stejně se tam uvnitř asi všichni nevlezeme... Potom se jenom jeden vymění s tím, co bude na hlídce, aby se prospal..." Na chvíli se omlčím a poté opět pokračuji: "Já jenom, že jsme to tak dělali s bráškou, když nás hledali ve městě hlídky..." řeknu, ale když si vzpomenu na bratra, strach a únavu vystřídá smutek. Otočím se a odejdu kousek dál od ostatních. Posadím se do mechu a dívám se do lesa na prastaré a tajemné stromy. Někdy jsou vzpomínky hodně nepříjemné... |
| |
| soukromá zpráva od Elenia pro Malé elfce zřejmě chutná, ale když se zmíním o tom, že by jsme mohli přespat v mohyle tak začnou být vystrašené. "To mi chcete říct pane Eiríku, že tu necháme jednoho člena skupiny aby se postaral o ty dvě. Necháme ho tady samotného?! ... Myslím že tu tedy rovnou můžeme nechat ceduli s nápisem dobrou chuť. Pokud jsou okolní lesy, tak nebezpečné jak se říká mám o trochu lepší nápad." poodstoupím od děvčátek a mávnutím ruky přivolám dva dospělé členy skupiny k sobě. "Znám kouzlo po kterém by ty dvě dívky klidně vlezli do mohyly. Tam se můžeme zabarikádovat a když pan Bereton opět použije svou zářící kouli, tak můžeme i hlídat, pro případ že by se něco pokazilo. Budeme mnohem méně na ráně a budu se cítit jistější uvnitř než tady venku." odmlčím se než dodám "Ráno moudřejší večera. Raději ty dvě předám vesničanům za denního světla." |
| |
| soukromá zpráva od Bereton Salvate pro "Neplakej a neboj se. Teď tam teda nepůjdeme. A pustíš mě teď na chvíli? Potřebuju si promluvit s ostatními. Zatím tu počkej s Kiarou, prosím." řeknu holčičce, která mě stále tahá za rukáv. Nakonec se usměji a podívám si jí hluboko do očí. Ve svých očích dávám vědět bezpečí a důvěru. Pak mě doufám pustí. Až se tak stane, dojdu za elfkou a tím třetím. Elfka se zmíní o jednom kouzlu. "Abych řekl pravdu, proti kouzlům nejsem. Ale. Jako věřící bych řekl, že se probijeme do vesnice přes cokoli, neboť bohové jsou na naší straně." odmlčím se. "Ale jako realista bychom tu měli přečkat. Pokud tedy můžeš něco udělat a nebude to mít nějaké vedlejší účinky tak do toho." řeknu, ale často se otáčím k holčičkám. Snad mi bohové odpustí, že poruším slib holčičce. |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Zato Kiara začala být velice nervózní a oči se jí pomalu začínaly zalévat slzami strachu a zoufalství. Otočila se k Eiríkovi a promluvila k němu třaslavým, vysokým dívčím hláskem. ,,Prosím vás. Já tam nechci! Buďme tady! Na těch fialových kvítcích se dobře spí... anebo můžeme jít domů? Nic se nám nestane, určitě! Já už chci být u tatínka!" fňuká zoufale. Nevinným dětským očím, které nezažily skoro žádné zlo, se nebezpečné Severní lesy zdály bezpečné. |
| |
| soukromá zpráva od Eirík Sturluson pro "Byl to jenom návrh. Sice má pravdu, že by to bylo nebezpečné, ale byl to jenom návrh mladého, nezkušeného zloděje." Vztek smíšený se smutkem téměř ihned zmizel a přistoupil jsem blíže k elfce a poslechl si její návrh. "Zajímá mě, jak se tam vejdeme... tohle bude namáhavá noc." Rytíř zmíní slovo, které zrovna dvakrát nemusím. "Bůh, co ten pro mě kdy udělal dobrého?" Celou dobu ale mlčím, stejně bych řekl další hloupost. Kiara se na mě otáčí a snaží se mě přemluvit. "Víš, já taky nechci dovnitř, ale nic jiného nám asi nezbývá." zašeptám a dívám se ji hluboko do očí. Chytím ji za ruku a pohladím ji, snad se uklidní. "Víš co? Natrháme pár těch fialek nebo co to je a ty si na to potom lehneš, ano?" Usměji se na ni a mírně stisknu její ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Makusuton pro Nejdříve ztratím stopu a poté někdo vystřelí šíp a ten mě přibije oblečení ke stromu. Chvilku se nic neděje a pak se ozve hlas. Ork? Skřet? Jedna z nás snima. Jedna z nás... nemyslí tím tu holčičku? Co ale znamená jedna z nás patří ta holčička snad knim? Udělali jí něco a myslí si, že jsou její přítelé? Co tu dělám a zda jim jdu pomoct? Sakra dobrá situace musím už jen doufat, že je dost hloupí. Možná mně ale řekl něco co neměl nebo nechtěl pokud sem si to nedomyslel špatně ale v každém případě musím nejdříve přežít. Pravou rukou sáhnu po šípu a vytáhnu ho. Mezitím se dívám přímo před sebe a soustředím se zda něco uslyším postranách nebo jinde. Pomoct? Haha vůbec né... chci je zabít. Zabili totiž mojeho bratra. Ty mně ale připadáš, že je chceš zabít taky... možná by jsme si mohli pomoci. Řeknu klidným a chladným hlasem vraha. Když konečně vyndám šíp udělám dva kratší kroky od stromu a stojím s oběma rukama podél těla aby bylo poznat, že nechci bojovat. Snad je opravdu dost hloupí a uvěří tomu. Problém bude pokud ne on totiž vidí ve tmě a má luk což já ne ale i kdyby přišel dost blízko pořád ho neuvidím a asi nestihnu vytáhnout dýku. ************************** Omlouvám se za tu dobu než jsem napsal. Taky se chci zeptat jak vypadá ten hvozd? Stromy, keře a jejich vyška, hustota rozmístění. |
| |
| soukromá zpráva od Elenia pro "Kairo pojď sem prosím!" zavolám na holčičku a rukou ji s usměvem na tváři přivolám k sobě. Pokud poslechne pokračuji. "Lehněte si teda tady i s tou malou" kývnu na elfku "Zkus ji uklidnit. Je stejně vyděšená jako ty a dvě malé holčičky si budou rozumět spíš než mi dospělí." Počkám až co udělá a jestli poslechne a pomalu se připravím na kouzlo. |
| |
| soukromá zpráva od Bereton Salvate pro V případě, že mě holčička pustí, se půjdu projít. Po okraji lesa. Sledovat dění uvnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Natáhne se po elfské holčičce a stáhne ji k sobě do trávy. ,,Neboj, pojď. Vyspíme se a zítra půjdeme domů!" Černovlasé děvčátko bylo vystrašené a zmatené, ale klidná a bezstarostná Kiara ji přesvědčila. I když jen nerada pouštěla Beretona. Podívala se na něj krásnýma očima a trochu se na něj usmála - což vypadalo na její smutné tváři velice nezvykle. Na druhou stranu ale pořád vystrašeně pokukovala po Elenie. Zdálo so, že se elfky bojí, přestože jsou obě stejná rasa a měly by držet při sobě. Holčičky se k sobě stulily a nechali vás, ať hlídáte. Kiara okamžitě usla a začala hlasitě oddychovat, ale elfské děvčátko pořád ne a ne zavřít oči. Pořád sledovala Beretona, který poodešel o kousek dál a pozoroval les. Nic však, kromě černočerné tmy, nezahlédl ani nezaslech. Po dlouhé chvíli unavené elfské holčičce pomalu spadly víčka.... |
| |
| soukromá zpráva od Eirík Sturluson pro |
| |
| soukromá zpráva od Bereton Salvate pro |
| |
| soukromá zpráva od Elenia pro Dívky usnuli. Vážně jsem nečekala že někdo může usnout ta rychle ale není to naškodu aspoň nemusím kouzlit pokud je nějak opatrně vezmu. Pohlédnu na muže, ale zdá se že jsou zaměstnání jídlem. Pokrčím rameny a opatrně vezmu Kairu do náruče a snažím se ji neprobudit. Pokud se mi to povede tak se vydám k mohyle a tam se zastavím, protože malý vchod mi neumožňuje ji šetrně dostat dovnitř. Kouknu na Beretona jestli mi nějak pomůže, ale neodvažuji se promluvit, abych ji neprobudila. Pokud se i přes moje snažení probudí pokusím se jí nějak utěšit a znovu uspat. |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro |
| |
| soukromá zpráva od Eirík Sturluson pro "Doufám, že tam uvnitř bude o něco větší teplo, než tady. zašeptám. "A jak jste se sem vlastně dostali vy?" zeptám se o něco silněji rytíře a elfky. Není sice nejvhodnější doba na mluvení, ale zvědavost je silnější. Jenom doufám, že se na nás nic nevyřítí z lesa... |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Dřív, než stačíš cokoli udělat nebo říct, něco se stane. ,,Dobrá," řekne ten hlas s tichým chichotáním. A pak se ti zatmí před očima. Chvíli jsi jenom omámený a potom usneš. Neuvědomuješ si, že zatímco spíš, tvé tělo se hýbe. Jako náměsíčník. Směřuje hlouběji a hlouběji do Severních lesů. Tvé smysly procitnou za svítání. Jsi překvapený, že stojíš na nohách. Svaly tě bolí po dlouhé noční cestě - kterou jsi však prospal. Máš zvláštní pocit a z těch kouzel, které tě sem dovedly, je ti pořád ještě nevolno. Už vyprchaly, ale zanechaly ve tvém těle nepříjemný pocit, jako by ses ještě pořádně neprobral. Před tebou se rozprostírá malá mýtinka, která je celá posetá fialovými kvítky. Uprostřed se nachází malá kamenná mohyla a před ní.... před ní se pomalu a s mocným zíváním probouzí pět spáčů. Dva muži, jedna elfka a dvě malé holčičky přibližně stejného věku kolem sedmi let. První holčička má hravé hnědé oči a kudrnaté kaštanové vlásky. Právě si malou pěstičkou mne ospalek a baculaté tvářičky jí maličko zrůžověly od chladního ranního vzduchu. Druhá holčička má dlouhé černé vlásky, z kterých vykukují malá špičatá ouška. Její oči jsou temné a neskutečně smutné. Pleť jemná a téměř bílá. Tiše a trochu ustrašeně se kolem sebe rozhlíží a její uhrančivé, krásné oči tě okamžitě spatří. Neřekně však ani ň, jenom čeká, až si tě všimnou ostatní dobrodruzi. Vydáš se pomalým krokem k nim. Kiara bude určitě jedna z těch dvou malých děvčátek. |
| |
| Při tom všem dohadování před mohylou, kdy jste mudrovali dlouho do noci, místo aby jste se už konečně uložili ke spánku (případně prohledali mohylu uvnitř nebo drželi hlídku) jste všichni usnuli únavou. Možná je v tom magie... možná ne. Ale není pochyb o tom, že mýtinka s fialovými kvítky je magické místo. Probouzíte se za chladného, slunečného rána. Noc byla klidná a vy jste se všichni krásně vyspali. Ale jakto, že jste všichni najednou usnuli? Nic si nepamatujete - vzbudíte se na trávě, navlhlí od rosy. Všichni jste celí a cítíte se dobře - zde v Severních lesích, kde už se ztratilo a zemřelo tolik lidí... Tak daleko ve hvozdu, kam se nikdo z osadníků ještě neodvážil. Jak je to možné? Bude to tím místem, to vám je jasné. Je tu něco zvláštního... Fialové kvítky voní zvláštní, svěží vůní, jakou jste ještě nikdy dřív necítili a nedokážete ji k ničemu přirovnat. Najednou uvidíte, jak se k vám z lesa blíží postava. Zprvu se vám zdá, že se pohybuje náměsíčně... jako nekromant, jako mrtvý chodící člověk... Ale po chvíli uvidíte jen obyčejného muže a vaše zkušené oko okamžitě uhodne, že je to zloděj. Malá elfí holčička si ho také všimla, ale mlčí. Ohlíží se po Beretonovi a potom se k němu nenápadně přitulí a ustrašeně se mu přitulí k boku. Zdá se, že si ho oblíbila, že si ho vybrala. A Bereton už s tím zřejmě nic nenadělá... Naopak Kiara nepostřehla vůbec nic. Zato se hlasitě ujala vedení. ,,Mám hlad. Chci domů! Chci vidět tatínka, už chci pryč! Bojím se tu. Chci za maminkou... Prosím, doveďte mě už konečně domů!" začne na vás nahlas naléhat. Vy už si také uvědomujete, že byste se měli co nejdříve vydat zpět. Ať už jste pryč od tohohle zvláštního místa. Ve vesnici, s děvčátkem v bezpečí a u odměny. Ale co si počít s druhou holčičkou? Vezmete ji s sebou, nebo jí tu necháte? Také se nevyhnete novému příchozímu zloději. Ale měli byste být rozumní. Nevíte, kdy se vám bude další společník hodit, mohou přijít různé situace... |
| |
| "Takhle dobře jsem se už dlouho nevyspal." Podívám se po ostatních a zdá se, že se také probouzejí. Zhluboka se nadechnu a cítím chladný vzduch a... nádhernou vůni fialových kvítků. Pár si jich utrhnu a hodím si je do brašny, taková vůně se necítí každý den. Z dálky se k nám něco blíží. Vypadá to jako člověk. Ano, je to člověk. Přesněji zloděj. "To by vysvětlovalo, proč jsou Severní lesy tak nebezpečné." Ikdyž nevím proč, myslím si, že není nebezpečný pro nás ani pro obě holčičky. Kiara začne něco říkat, ale moc ji neposlouchám. Spíš se soustředím na novou tvář. Vstanu a vydám se směrem k muži. "Dobrý den přeji. Jmenuji se Eirík Sturluson. řeknu a hluboce se ukloním. "Je hezké, potkat civilizovaného člověka v těchto místech." |
| |
| Mohyla Dojdu o tošíčku blíž ke skupince a promluvím Makusuton, taky mě těší. Odpovím a spadnu na kolena a o něco se opřu(při nejhorším o ruce). Dejte mně prosím deset minut pak vám vše řeknu. Mimochodem někdo vás v noci hledal a nemyslím tím sebe z buď to byla zkouška nebo vás chtěl zabít. Pak jen chvilku sedím a pozoruji skupinku. Neměla být ta holčička jen jedna? Bleskne mně hlavou. Omlouvám se ale něco se stalo nevím přesně co ale asi nějáké kouzlo. Celou noc jsem pravděpodobně chodil a bolí mě všechny svaly. To byl asi ten co jsem o něm říkál a ne nevím jak vypadal. Omlouvám se jinak za svoje představení potřeboval jsem chvilku odpočinku. Pak se zadívám na elfí holčičku a dodám. Mimochodem kdo je ta druhá holčička a kde byli? Zvláštní nejdřív ten hlas. Taková schopnost střelby z luku za tmy a inteligence kombinované s magií. Kdo to mohl být? Možná to byla nakonec jen nějáká zkouška ale co je tedy ta elfí holčička. Chvilku poslouchám odpovědi ostatních a pak se ještě zeptám. Nestalo se vám něco divného při cestě sem nebo než jsem vás potkal? |
| |
| Dobré ráno Všechno se semele tak zvláštně a rychle. V jednu chvíli nesu Kairu do mohyly a najednou ... spím. Možná to bylo tím místem možná jsem byla jenom unavená a poslední chvíle před tím než usnu si nepamatuji, jediné co vím jistě je že když jsem se proudila, byla jsem hodnouchvíli zmatená. Když jsemse ale rozkoukala všimla jsem si že všichni okolo už jsou vzhůru a vstávají. Cítila jsem se svěží a odpočatá jako už dlouho. Něco takového bych ve městě necítila! Fialové kvítky voní zvláštně téměř čarovně. Pomalu si uvědomím že kvůli vůni dýchám mnohem pomaleji a zhluboka. Z mého očarování mě ale vytrhne Kaira, která začne rozkazovat. "Klid malá, odvedeme tě domů jenom musíš chvilku počkat. Není to jen tak." vydám se ke vchodu do mohyly. Nově příchozího jsem si všimla, ale pan Eirík se o něj zjevně chce postarat. Chvíli počkám u vchodu jestli nebude nový muž agresivní. Vypadá to že je unavený protože si klekne a zhluboka oddechuje. Jeho slova moc neslyším protože jsem docela daleko, ale usoudím že nevypadá na to že by měl sílu ještě někomu ublížit. "Prohlédnu si to ještě uvnitř té mohyly!" křiknu na své společníky a vlezu dovnitř. Doufám že se mi podaří něco uvidět i při té tmě. |
| |
| Když Elenia vleze do mohyly, objeví zde pouze pár uren s neidentifikovatelným obsahem, ale pak narazí na něco zajímavějšího. Na katafalku leží kostra. Z kostí je poznat, že má zlomené obě ruce i nohy a v lebce zabodnutý dřevěný kůl. Poté Elenia vyleze ven. Mezitím si všimnete, že k malému elfímu děvčátku, které vás pozoruje svýma smutnýma uplakanýma očima, pomalu přistupuje malá Kiara. V rukou má malý věnec upletený z fialových kvítků, které rostou všude kolem. Usmává se, nasadí jí věneček na hlavu a elfí dívenka jí úsměv opětuje. Sednou si spolu do trávy a začnou si plést věnce. Že by zárodek nového přátelství? Po chvíli se všichni vydáte na cestu zpátky do osady a Kiara už se nemůže dočkat, až bude zase doma. Cestou vidíte, jak se obě děvčátka drží pospolu a přestože si vůbec nerozumí, mají se rády. Kdykoli se Kiara malé elfí dívenky na něco zeptá, tak malá elfka vždycky řekne jen dvě slova: "Lóth ámun" To je jediné, co ze sebe za celou tu dobu vypravila. Po cestě vás trápí různé otázky: Je to náhoda, že se Kiara nšla právě na tomto místě? Proč někdo zavřel do mohyly malé děvčáko a odsoudil ho tak na smrt? A je to vůbec malé děvčátko? Ve vzduchu také visí Makusutonovy otázky. Nestalo se tu něco divného? A to kouzlo, o kterém mluvil... Vlastně jste tu všichni cítili kouzla.  Cesta zpět do Králova milíře proběhla bez problémů - lehce jste rozeznali své stopy a šli jste po nich. Když vstoupíte mezi chalupy osady Králův milíř, ve vesnici nastane čilý ruch. Jakmile někdo spatří malou Kiaru, hned běží pro Ondrise. Ten, když se dozví tu šťastnou novinu, hned vyběhne z chalupy a popadne svoji dcerušku. Pevně ji tiskne a vy můžete v jeho očích vidět slzy štěstí. V pozadí toho ruchu v osadě stojí malé elfí děvčátko a se smutným zájmem sleduje celou scénu. Je teď navás, jak se zachováte. Zda si řeknete o odměnu či upozorníte obyvatelsto na malou elfku nebo se budete shánět po informacích o Severních lesích a o hvozdu v nich. Co za obyvatele zde bydlí. Nebo také můžete malou elfku nechat napospas obyvatelům, zažádat o peníze a jít dál svou cestou... |
| |
| Přátelé, varacíme se do vesnice! Sez ajmem sleduji jak se denní světlo dostalo až do mohyly. Pár starých uren s obsahem, který bych raději neviděla a .... kostra, kterou si prohlédnu se zájmem. Přemýšlím jestli zde to "stvoření" pohřbili vesničané. Už jsem slyšela o některých brutálních způsobech zabití domnělých upírů a tohle se mi zdá dost podobné. Musela jsem si slíbit že se ve vesnici zeptám. Prohlédla jsem si kostru docela důkladně, a když jsem si myslela, že už mě ničím nepřekvapí, vydala jsem se opět ven. Na kopečku mě čekalo další "překvapení". Kaira mě poslechla a počkala bez nějakých protestů a co víc, seznámila se s malou elfkou, což mi vykouzlilo usměv na tváři. Rychle jsem ho zase schovala za kamenou maskou. Chvíli jsem je sledovala jak si pletou věnce z těch podivných kvítků. Jeden jsem si také utrhal a dala jsem si ho zaucho. "Tak už pujdeme ne?" zeptám se lidí okolí a vydám se k nově příchozímu. Mírně skloním hlavu na pozdrav "Těší mě pane. Smím vědět kdo jste a jak jste se sem dostal." na chvíli se odmlčím a dřív než stačí odpovědět ještě dodám "Jste v pořádku? Vypadáte unaveně. Nechcete vodu?" Zašmátrám rukou v kabely, ale nevytahuji nic, aby to nevypadalo že mu ji chci nutit nebo .. co já vim jak by si to člověk mohl vyložit. Ať mi to vysvětlí nebo ne, vydáme se do vesnice. Cesta je opět klidná, což je zvláštní vzhledem tomu kama jdeme. Jako by nás někdo nebo něco ochraňovalo. Koutkem oka kouknu na Kairu a elskou holčičku. Po příchodu do vesnice se strhne velké pozdvižení. Otec přivítá ztracenou dcerku se slzami v očích, ale to mě moc nezajímá. Raději se vydám za malou elfkou. Přijdu k ní pomalu a s usměvem, abych jí dala najevo, že se mě nemusí bát. (Chtěla bych na ni promluvit elfsky, ale nevím jakou elfštinu používáš PJko, takže to nechám na tobě.) |
| |
| Návrat Cesta zpět byla narozdíl od mojí večerní procházky rychlá, přímá a upodivu i poklidná. Celou dobu mě však běhaly hlavou moje vlastní otázky na které jsme neměli žádné odpovědi. Celý ten les je zvláštní, skoro až jako kdyby byl plný magie nebo tam někdo kdo vládné velice silnou magií a dobrým uměním zacházení se zbraněmi žil. Jen doufám, že to co se stalo večer než mě očaroval nic nezpůsobí do budoucna. Ve vesnici se všichni hned dozvědí dobrou novinku a já tam jen chvilku stojím se společníky. Omluvte mě na chvilku mám teď dost otázek na které bych rád znal odpovědi. Omluvím se ostatním a jdu za otcem Kairy. Ačkoliv se mně nechce tak pokud se nic nedozvím asi se budu muset zeptat i té druhé holčičky. Dojdu k otci Kairy poprosím ho. Mohl bych se vás na něco zeptat v soukromí? Kdo ví zda jim tu vadí nebo nevadí lidi co se vyptávají na les. Jakmile se vzdálíme od ostatních zastavím a zeptám se ho. Mohl by jste mně prosím říct vše co víte o lese nebo o někom kdo o něm ví z vesnice nejvíc? Také bych se chtěl zeptat zda v tom lese nežijí elfové? Našli jsme tam totiž ještě jednu holčičku a je to o to zvláštnější, že je to elfka. |
| |
| Jelikož je ráno tak jsem poněkud rozespalý a nevšimnu si, že Elenia vlezla do mohyly a cestu do Králova Milíře také moc nevnímám. Naštěstí mi uběhne docela rychle a v osadě čeká Kiaru bouřlivé přivítání. Při myšlence, jak se teď cítí Ondris, se pousměji. "Konečně konec jeho utrpení." Elenia se beze slov vydá za malou elfskou holčičkou, Makusuton něco řekne, ale v tom hluku jsem mu téměř nerozumněl, poté odejde za Ondrisem. "No co se dá dělat, pujdu se porozhlédnout po osadě." pomyslím si a procházím se Královým Milířem. Jestli najdu hostinec, tak se tam přijdu podívat. Také by nebylo na škodu koupit si něco malého na tržišti. A stále mám z toho lesa takový zvláštní pocit... |
| |
| Tam a zpět Odneseme holčičky dovnitř a ani se nenadějeme a všichni propadneme v spánek. Ráno se probudíme, vylezeme z mohyly a ucítíme až magickou vůni fialových kvítků. Eirík si jich pár vezme do brašny. Tak to by mě nenapadlo. pomyslím si. Pak se začne od lesa přibližovat nějaká postava. Pohybuje se trochu jako živá mrtvola, a tak zpozorním. Není se však čeho bát. Tedy snad. Je to jen zloděj. Mezitím se ke mě opět přitulí elfská holčička. Usměji se přívětivě na ni, ale pomyslím si. Proč nechce radši být u elfky? Je to přece stejná rasa. Že by ji někdo z jejich něco provedl? Nebo snad ji zavřel dovnitř? Přeruším proud myšlenek, než se ubere bůh ví kam. Pak se muž představí a Eirík a Elania udělají to samé. "Mé jméno je Bereton Salvate." přidám se k představování a mírně se ukloním hlavou. Následně vypoví něco o magii. Jsem ještě rozespalý, takže nevnímám moc dobře a zaslechnu jen něco. A pak se vydáme nazpět. Cesta probíhala dobře. Děvčátka si rozuměli, obrazně řečeno. Já ale, nevím jak ostatní, jsem měl hlavu plnou nezodpovězených otázek. Následně dojdeme do Králova milíře. Celá vesnice jakoby chtěla slavit. A proč ne. Vrátilo se ztracené děvčátko. Kiara celou dobu mluvila, jak se domů těší. Těmto řečem je konečně konec. Nerad to přiznávám, ale to neustálé mluvení bylo trochu vlezlé. Pokárám se, že jsem mohl takto myslet. Kiara je doma. Elania se pokouší mluvit na malou elfku a Makusuton se šel zeptat na něco pana otce. I Eirík někam odešel. Já se tak nějak rozhlédnu a oči mi padnou na kostelík. Dám ruce v bok a tu si uvědomím, že vlastně už nemám zásoby. Tak zajdu na trh a nakoupím trochu chleba, soleného masa a nějakého ovoce. Ze studny doplním měch. Pak přijdu před kostelík. Vejdu dovnitř, pomodlím se a potom se knězi svěřím o mohyle. "Otče, mám i další otázky. Nevíte něco o Severních lesích nebo o elfech? Nalezli jsme malou elfku uvnitř mohyly a nedovedli jsme si to vysvětlit." Je to moudrý člověk, tak snad to bude vědět. |
| |
| Králův milíř → hudba Kiara odběhne se svým starším bratrem Kolomanem za svou matkou a zamává vám narozloučenou. Směje se a hnědé lokýnky jí povlávají kolem obličeje. Je veselá, zdravá a v pořádku - jako by se vůbec nic nestalo. Osadníci jsou šťastní a všichni jí vesele vítají, je to pro ně velká událost. Děti se smějí, poskakují a výskají a rodiče se jim v tom skotačení ani nesnaží bránit. Ondris, otec Kiary, vám vřele poděkuje a vyplatí vám celkem 50 zlatých, které si rozdělíte rovným dílem. Elenia pomalu dojde k malé elfské holčičce. Ta tu stojí osamocená a smutně pozoruje to veselí, které se strhlo kolem Kiary. Svýma krásnýma očima uhýbá před nevrlými a chladnými pohledy vesničanů. Všichni osadníci se jí vyhýbali a mračili se na ní, ale protože jste tu pořád byli, tak se jí zatím neodvážili nic udělat. Když se Elenia a holčičku usměje, tak malá elfka trochu pookřeje. A přestože má k Elenie velký respekt, skoro strach, tak se k ní pomalinku přivine. ,,Lóth ámun," řekne hlasem tak tichým, že to postřehly jenom Eleniiny elfské uši. Zatímco Elenia byla u malé elfky, Makusuton si šel pohovořit s Ondrisem. Když se dostali do soukromí, Ondris se zvědavě naklonil dopředu, očekávajíc nějaké zajímavé informace. Když si vyslechne Makusutonovy otázky, zamračí se. ,,Vše, co víme o Severních lesích, jsme už řekli. Jsou nebezpečné, a kdykoli se někdo zatoulal dál než na jejich okraj, tak se nevrátil. Vy jste první. Ani tomu nemůžu uvěřit...! Jsem si skoro jistý, že tam žijí elfové... ale my o nich nemluvíme! Jsou nebezpeční! A čert ví, co všechno ještě ty lesy skrývají." Pak, když uslyší o malé elfské holčičce, jeho tvář poněkud pobledne. ,,Elfská holka?! Zaveďte ji tam, kde jste ji našli!" řekne nevrle a už se s Makusutonem nehodlá dál bavit. Bereton si dokoupí zásoby a poté zajde do kostelíka, kde se opět setkává s knězem Samuelem. Ten si trpělivě vyslechne Beretonovu řeč. ,,Bůh vám požehnej, dobrodruzi. Bylo od vás tak šlechetné a statečné, že jste přivedli uhlířovu dcerku Kiaru! Bůh vás jistě v životě odmění. Ale.. ehm.. co se týče malé elfky.." podrbe se na hlavě. ,,Nejspíš byste ji měli zavést k elfům, ti už se o ni postarají." Ani o elfech, ani o Severních lesích se od kněze Solomona nic nového nedozvíte. Vy jste jediní široko daleko, co se dostali tak hluboko do hvozdu. Není trochu divné, že vaše cesta byla tak klidná a bezpečná? pomyslíte si. Eirík se vydá na procházku Královým milířem a narazí na malinký hostinec. Ale označení "budka" by bylo výstižnější. Je to opravdu chudá osada. Sotva Eirík vstoupí do vnitř, okamžitě se ozve hlasitý hlas odkudsi z kouta. ,,To je on! Jeden z doboruhů, co zachránil uhlířovu dcerku! Máš mé uznání chlape!" mladý zloděj ucítí herdu do zad jako přátelské poplácání a pak už je zatažen ke stolu, před ním postavený malý pohár se slabým, vyvětralým pivem. A zde se Eirík setká s Aedanem a Victorií. Seznámí se spolu nad poháry špatného piva a Aedan i Vicrorie chtějí stůj co stůj vidět malou elfku. Po nějaké době se tedy nakonec všichni sejdete u malé elfky. Mezi vámi jsou i nově příchozí. Vaše šestičlenná skupina stojí kolem drobounké, maličké osůbky, která se zase okamžitě přitulila k Beretonovi. Ačkoli všichni mlčíte, každý z vás myslí na tu samou věc: Co si s ní teď počít?  |
| |
| Tak co s malou? Všichni odejdou a já tam zůstanu s malou elfkou sama. Naštěstí se mě nebojí a opět zopakuje ty podivná slova co mi nic neříkají i když elfsky umím. Pokrčím rameny "Bohužel ti nerozumím, princezno." řeknu se smutným úsměvem a pohladím ji po vláskách. Po té se opět narovná a zůstanu stát vedle ní. Když si všimnu, jak se někteří vesničané na malou mračí výhružně si položím ruku na zbraň a kouknu po nich takovým pohledem, který jasně říká, že jestli jí budou chtít něco udělat, přijdou o nějakou část svého těla dřív než mrknou. No nejsem si jistá jestli jim tohle všechno řekl jediný zlý pohled, ale už se po mě a té malé radši nepodívali nebo jsem o tom nevěděla. Uběhla dlouhá chvíle a já si klekla vedle holčičky. Po chvíli se vrátili i ostatní a na všech bylo jasně vidět, že si pokládají stejnou otázku jako já. Co s tou holkou? "Tak co s ní?" zeptám se nahlas, když se opět přitulí k Beretonovi. |
| |
| S veselou náladou vyjdu z putyky spolu se svými novými známými, Victorií a Aedanem. Radost ještě zvětšuje cinkání pár mincí v měšci, ale i přesto si myslím, že nám dal Ondris přehnaně moc peněz. Dopotácím se k ostatním, představím jim cizince a dívám se na malou elfku. Na Eleniinu otázku odpověď nemám, sice o jedné přemýšlím, ale když jsem naposledy něco navrhl, byla na mě poněkud nepříjemná... Mlčky se dívám po ostatních a doufám, že je něco napadne. |
| |
| Rozhodnutí Vracím se zpět více méně s nepořízenou. U elfí holčičky už je Eirík s nějakými dvěma cizinci. Pokynu jim hlavou. Zatím nic víc, nic míň. Elanie, která ani neodešla, se nejspíš s holčičkou nepodařilo domluvit, protože se jako první zeptá, co s ní. Eirík mlčí a ani se mu nedivím. Ty dva, ať už mluvit chtějí nebo ne, tak je předběhnu. Pohladím holčičku po vlasech, když se ke mě zase přitulí a řeknu. "Co se mě týče,"tak bych si ji nechal. napadne mě, ale pro ni by to bylo moc nebezpečné a navíc snad někde má rodiče. "tak bych ji vrátil tam, kam patří. K elfům, k rodičům." Nevím, jaké budou ohlasy skupinky, ale za tímhle si stojím. |
| |
| Noví společníci Eirík se vrátí s nějakými cizinci. Kývnu na pozdrav a představím se. "Zdravím, mé jméno je Elenia. Vidím že se nám skupina pěkně rozrůstá." poslední větu řeknu spíše Eiríkovi a mírně se pousměji. Když se se Bereton vyjádří k mé otázce jen těžko skrývám ironii v hlase. "Možná to vám lidem není známo, pane Beretone, ale na světě je více, jak jedno město elfů a nemyslím, že by se s ní dali obejít všechny elfí země a navíc nepočítám elfi, co žijí s lidmi." Chvíli na něj koukám a potom pokrčím rameny "Ovšem nebylo by na škodu porozhlédnout se po elfech tady v okolí v tom vám musím dát za pravdu." zkousnu si ret a rychle dodám "Ten les byl neklidný, když jsme se vraceli. Nelíbí se mi to, ale myslím že by stálo za to se tam vrátit a prohlédnout si okolí mohyly. Někdo tam tu dívku musel zavřít a ten někdo tam určitě nebyl poprvé ani naposledy. A pokud ji tam tne někdo zavřel tak asi bude vědět odkud pochází. " |
| |
 | Malá elfka v malé vesnici Došla jsem do malé opravdu chudé vesnice.Dokazuje to všechno co je zde,třeba ta hospoda ve které zrovna sedím s Aedanem nad pohary vína které nepatřilo zrovna k nejlepším.Vlastně nebylo ani dobré,teda bylo docela dost špatné a tak jsem jen uvítala možnost nějakého rozptýlení.Ikdyž jsem tomu nevěřím ono elfka a tady?Ale přesto se s ostatními vydám ven a tak nakonec stojím nad tím děvčetem a je tu jiná otázka. Dobře je to elfka,ovšem další otázka je co s ní dál? Ta elfka co u ní stojí se pak přestaví jako Elenia a nakonec vysloví otázku na kterou snad myslíme všichnu.Jinak já sice odpověď neznám,ale ten muž ke kterému se ta malá elfka přitulila jeden nápad má. Jistě dovést jí k elfům,ale kam?Kterým směrem se máme vydat a jak nás elfové přijmou pokud je najdeme?Navíc podaří se nám vůbec najít rodiče?Je tu spousta otázek,ale kde na ně najít odpověď? Elenia která toho muže osloví jako Beretona má asi stejný názor.Jistě ikdybychom věděli kam máme jít není moc šancí najít její rodiče.Pak však navrhne porozhlédnout se v okolí lesa. Mohyly?Kdo by jí tam zavíral a najdeme ho vůbec?Ikdyž zkusit se to může. |
| |
| Vesnice - malá elfka Po rozhovoru s otcem se vrátím nazpět k ostatním. Nikdo tu nemá ten les rád a elfy asi taky ne. Ačkoli to nemáme za úkol rád bych zjistil o co jde, protože ten les opravdu není "normální". Souhlasím, bych rád přišel na to co se v těch lesech děje a našel rodiče nebo někoho kdo se postará tady o malou. Taky si nejsem jistý tím, že u mohyly najdeme všechny odpovědi. Pořád tu totiž zůstává otázka zda není v lese nějáký zdroj magie nebo mág a z jakého důvodu. |
| |
 | Cesta Kráčím volným ladným krokem vyšlapanou nevelkou cestičkou prosluněného lesíka. Nekráčím, ale normálně jdu. Krásný slunečný den, právě přichází čas oběda a již mi pořádně vyhládlo po tak zdlouhavé cestě. Pobrukuji si jakou si píseň, co jsem, zaslechl v jedné krčmě a utkvěla mi v hlavě. Cestou sleduji poskakující zajíce a vyplašenou srnu. Ale není to cíl mého pohledu. Jedním okem hledím také po houbách poněvadž je doby jejich růstu. Jako vášnivý houbař si nenechám tuto příležitost ujít a proto také držím v jedné ruce proutěný košík, jenž obsahuji pár kousku krásných hřibů. Kolemjdoucí by třeštil zrak na postavu oděné ve zbroji s košíkem v ruce a koukajíc po houbách. Byla by to povídačka k popukání pro štamgasty v hostinci. Přesto je tomu tak. Jsem vysoké robustní postavy, ale ne zas tak robustní jako spíše svalnaté. Klasické cestovní boty a kalhoty barvy hnědi, sepraná košile a středně dlouhý kabátec téže barvy. Pokovaný kožený kyrys kryje přední část i zadní. Nárameníky plátového materiálu, nátepníky a chrániče stehen…vše barvy stříbra. Helma nasazena bezpečně na hlavě kryje středně dlouhé hnědé vlasy, ale nezahaluje ostré rysy a třídění strniště. Kožená torna přehozená přes rameno a to samé platí i o pochvě umístěné také na zádech. V ní spočívá již mnohokrát použitý jednoapůlruční meč (dále již jen bastard) na nějž nedám dopustit. Pochva je částečně zakryta velkým kruhovým štítem, který je pevně připevněn na ramena. Vše zakončují jen malé drobnosti jako váček se zlaťáky u pasu, tesák v botě a již zmíněný proutěný košík v ruce. S naplněným košíkem vystupuji z lesa a šinu si to k městečku na obzoru. Mám vyprahlo v ústech a velký hlad a proto ihned vyhledám nejbližší hostinec, do něhož vkročím.. Zde jsem také potkal dívku jménem Victorie s níž jsem s dal do zajimavé řeči o počasí. Řeč byla tak zajímavá že přilákala dalšího spoludobrodruha jménem Eirik. Po vystřídání všech ročních období přišla se stočila řeč na elfí holčičku zde ve vesnici. Je to zvláštní úkaz a rozhodl jsem se to blíže prozkoumati. V naději že se to bude týkat počasí. A tak stojím v různorodé skupince a hledím na holčičku. Stále držím košík v ruce… Po vzájemném představení poklekám k dívence položíc před ní košík. „Podívej maličká jaké tady rostou krásné houby. Také rostou takové od kud pocházíš?“ |
| |
| Když Aedan předstoupí před elfí holčičku a ukáže jí houby, podívá se na něj krásným zvědavým pohledem. Vezme si jednu houbu, jako by to byl dárek a přitiskne si ji k hrudi. Poprvé spatříte, jak se usmívá. Je to nádherné. ,,Lóth ámun," řekne. Po všech úvahách, jak se dostat k elfům, se tedy nakonec rozhodnete, že se vydáte zpět k mohyle. Možná si někteří vzpomínáte, že tam byla (spolu s poházenými zvířecími vnitřnostmi) velká spousta stop velikosti B, které by teoreticky mohly patřit elfům. Mohly, ale také nemusely. Je odpoledne a vy vyrážíte. Zpočátku jsou Severní lesy docela obyčejné, ale jak postupujete hlouběji, začínají houstnout. Koruny stromů už nepropouštějí moc světla, ale vám přesto nedělá potíže sledovat své vlastní stopy zpět k mohyle. Na Aedana a Victorii, kteří zavítali do Severních lesů poprvé, dolehl tíživý a mrazivý pocit. Ostatní už si nejspíš zvykli na děsivou atmosféru hvozdu. Malá elfka si vesele kráčí držíc se Beretona za ruku a vypadá to, že ráda unikla nepřátelským pohledům osadníků. A zdálo se, že když už je Kiara zpátky, tak se obyvatelé Králova mílíře zase rádi zbavili vás - teď už nevítaných hostů s nebezpečným dítětem. K mohyle dorazíte v podvečer. Nic kolem se vůbec nezměnilo - a stopy roztroušené všude kolem mohyly jsou jasně zřetelné. Nejspíš tu proběhl nějaký rituál i s příslušnými tanci. Stop je tu opravdu hodně, ale po bližším prozkoumání zjistíte, že všechny vedou jedním směrem - vydáte se tedy po nich. Stopujete hlouběji a hlouběji, tak dlouho, dokud nepříjde noc a černočerná tma vám úplně nezabrání vidět. Nezbývá vám tedy nic jiného, než se uložit ke spánku a pokračovat v hledání zítra ráno. Malá elfka usíná po boku Beretona a vy se všichni propadáte do říše snů... Z nějakého prazvláštního důvodu ani jeden z vás, zkušených dobrodruhů, nepomyslí na hlídku. Noc v lese → hudba Z lehké dřímoty vás náhle probudí nějaký šelest. To ale jen malá elfí dívenka vstala a pomalým krokem se přibližuje k nejbližšímu stromu. Když k němu přistoupila, zvedla ruku a se zaujatým výrazem ve tváři se dlaní dotkla jeho kmene. Pár okamžiků ticha najednou vystřídal strašlivý rachot a otřesy země. Elfka náhle strachem vyjekla a uskočila. Ani jste se nestihli přesvědčit, jestli to není jen zlý sen, a už se probuzené okolní stromy rozzuřeně vrhají na vás!  ----------------------------------------------- Pozn: Probuzené stromy jsou rozestavěny v kruhu kolem vašeho tábořiště, je jich asi 5 - 6. Přestože stojí pořád na stejném místě, jejich větve dosáhnou daleko a jsou velmi nebezpečné! |
| |
| Putování Ponechám houbu malé elfce a zaposlouchám se do rozhovorů celé skupiny. Hromadným hlasem bylo rozhodnuto vrátit se na místo činu. Tedy k mohyle. Kráčíme hlouběji do lesů a já, držíc se vzadu přemýšlím, proč jsem se vlastně přidal na tuto výpravu. Cestou samozřejmě pokukuji po houbách, poněvadž mám v košíku ještě nějaké místo a na večeři po nás všechny tento počet nebude asi stačit. Běhá mi mráz po zádech z toho neprozkoumaného místa, ale já již zažil mnohem hrůznější zážitky, než je toto. Dokráčíme k mohyle a já se zapozoruji do zmatených stop kolem. Nějaký rituál zde proběhl nedávno. Přemýšlím a sleduji stopy mizící v hloubi lesa. Nezbývá nám nic jiného než se vydat tímto směrem. Cesta byla suchá, místy mokrá a já již měl sebráno dostatečné množství hub, a pak už sem jen celou cestu hovořil o tom jak si uděláme pořádnou smaženici. A tak se i stalo.. Oheň byl založen a já místo pánve použil můj velký štít a začal smažit pečlivě nakrájené houby. Každý dostal svoji porci a s plným žaludkem a trochu v hlavě od vína uléhal ke spánku. Já poté co vyčistil svůj štít a tesák… odložím část své výzbroje..nárameníky, kyrys a kroužkovou košili. S mečem u těla usínám. Z krásného snu (samozřejmě o houbách) mne vytrhne krátký výkřik a lámání dřeva. Rozespale se poohlédnu co se to vlastně děje a spatřím kolem našeho tábořiště skupinu živoucích stromu natahujíc nebezpečně své větve. Ihned uchopím svůj meč a štít a v obranném postoji kryjíc se za štítem očekávám útok. Ostatní jistě udělají totéž. Stará dobrá kruhová formace. Jsme v pasti… |
| |
| Zpět a dál Po diskusi jsem se rozhodli vrátit k mohyle. Cesta už nebyla tak hrůzostrašná, alespoň pro nás, co už jsme ji zažili. Elfka se mě drží za ruku a jde veseleji, než když jsme šli do Králova milíře. U mohyly je vidět spousta stop. Někdo tu asi provedl rituál a stopy jsou velice neuspořádané. Nějaký pohanský tanec nebo co. Rozhodli jsme se stopy sledovat, ale noc nás zastihla a my jsme se utábořili. Z temného lesa za dosahem ohně mi běhá mráz po zádech, ale smaženice na štítu nového příchozího mi připomíná klid vesnice a možná i proto usínám zcela bez pomyšlení na hlídku. V noci mě probudí pohyb. Trhnutím se probudím, ale to jen elfka vstala. Důvod neznám, ale i tak na ni promluvím: "Měla bys radši spát, malá." Ani se neotočí nebo nedá najevo, že mě vůbec slyšela. Přistoupila ke stromu a dotkla se ho. Já zatím vstanu a trochu rozespale vezmu pochvu s mečem do ruky. A dobře dělám. Po kratičké chvíli se objeví kolem nás oživlé stromy, které po nás natahují svoje dlouhé větve. V hlavě se mi mihne krátká modlitba (pro PJ Síla bohů). Pohotově přiskočím k elfce, vytasím meč a jsem připraven bránit sebe i holčičku před větvemi. |
| |
| Zpět k mohyle Jak se rozhodlo tak se provedlo a vydali jsme se znovu na cestu. Neuběhlo moc času od chvíle kdy jsme minuli mohylu a utábořili jsme se. Stopy jedním směrem... je to celý divný a do toho nejspíš jdeme blíž a blíž k těm kdo tam nechali tu malou. Po nějáké době všichni usnou a nikdo nezůstane na hlídce. Ze spánku mě však vytrhne lámání dřeva a otřesy. Hned vstanu, vezmu svoje dýky a rozhlédnu se připravený bojovat. I přesto, že tomu nemůžu uvěřit tak ti co nás napadli jsou stromy a poblíž jednoho znich je malá. Stromy co tu... vlastně to není tak divný. Proč jsme vlastně neměli hlídku? Je to ale jen něco jako další zkouška nebo se nás někdo chce zbavit? V každém případě to nebude jako ten večer kdy mě dostala ta osoba. Jak mám ale sakra bojovat s dýkou proti stromu?! Co když je to ale právě zkouška a my s nimi nemáme bojovat? Zkusit to musím. Nepovoluji postoj připravený na boj ale i přesto, že to bude vypadat jako kdybych se zbláznil otočím se na nejbliší ze stromů a zařvu. Proč na nás útočíte? My svámi nechceme bojovat ani nikomu ublížit. Snažíme se jen pomoci té malé elfce. Počkám zda projeví nějákou reakci, že mě slyšeli a pokud ne tak se budu držet co nejdále a zkoušet sekat větve, kterými budou pravděpodobně útočit. |
| |
| "Jdeme zpět k mohyle." docela jsem se i těšil, že už se tam vracet nebudu. Naštěstí, Severní lesy už na mě nepůsobí tak zvláštním dojmem jako včera, na Victorii a Aedana zřejmě ano. Okolí mohyly stejné, jako bychom neodcházeli. A opět je večer. Aedan skvěle plní roli kuchaře a všem nám přichystá smažené houby. Unaveni po celodenní chůzi (krom krátkého odpočinku v osadě) usínáme, jako by byly Severní lesy tím nejbezpečnějším místem v celé říši. Tato noc ale není tak příjemná, jako ta předchozí. "Proč na nás útočíte?" slyším Makusutona a rozespale se dívám naokolo. Asi jsem se vzbudil jako poslední. Aedan se kryje za štítem, Bereton brání holčičku a Makusuton... řve na stromy? Snažím se rychle vzpamatovat ze spánku, v pravé ruce držím svůj krátký meč a v druhé dýku, vzpomínku na domov. Chvíli se rozmýšlím mezi pomocí Beretonovi v ochraně holčičky a obranou elfí kouzelnice. Jestli umí nějaké kouzlo, které se teď hodí, tak asi bude potřebovat chvilku klidu. Až poté si všimnu, s kým se bude bojovat. Stromy? Za všechny problémy v celém okolí můžou stromy? Vrtá mi hlavou, proč by stromy házely elfku do mohyly... ale budou to nesmysly, myšlenky rychle zahodím, v boji potřebujeme všichni čistou hlavu. Ještě trochu doufám, že ohniště nevyhaslo úplně. "Oheň!" vykřiknu a pospíchám za Beretonem. Snad se všichni seskupíme kolem malé holčičky a přežijeme tuhle zvlášní noc... |
| |
| Les,mohyla a oživlé stromy Makusoton má jisté připomínky.Jistě konečně někdo kdo má aspoň trochu rozumné nápady ikdyž mág?Magie?No to se uvidí cestou stejně v téhle vesnici chcípl pes a tak je čas na nějakou akci.Pak se podívám na Aedana jak může v téhle chvíli myslet na houby?Ikdyž vzhledem k tomu že jeho téma rozhovoru bylo počasí,no válečnící nebývají velcí myslitelé za ně mluví jejich zbraně.Nakonec se přece jen vydáme do lesa Aedan se drží vzadu a mně napadne že by to nebyl špatný nápad.Jak stromy houstnou tak začínám být nervóznější a častěji se ohlížím.Musím se ovládnout abych z vytaseným mečem neprohlédla každý keř a nezvedla každý kámen.O elfku se nejspíš rozhodl postarat Bereton a i ona má k němu důvěru.Když dorazíme k mohyle tak nechám ostatní ať se činí protože já stopovat neumím.Aspoň ne v přírodě tak se posadím a sleduju ostatní.Příjmu s díky jídlo od Aedana a pak poněkud pobaveně sleduju jak odkládá svou zbroj.To musí asi nějakou dobu trvat,no já to mám jednoduché. Doufám že někdo bude hlídat.Já to rozhodně nebudu. Probudí mně až podivné praskání a když se vzbudím jsou myšlenky na spánek ty tam.Vidím stromy které obživly hnuly se a teď jdou po nás. Skvělé neříkala jsem že se něco pokazí? Všimnu si že Aedan a Bereton už vytasili meč a já to udělám taky. Fajn ukažte jak jste tvrdí.Ach co to plácám vždyť jste ze dřeva.Jedná se o oživlé stromy. Jinak nemyslím že by rozhovor zde pomohl.Ovšem boj vypadá ještě měně příznivěji. |
| |
| Stromy kolem vás se hýbou a praskají tak hlasitě, že to musí být slyšet kilometry daleko. Ve vteřině máte všichni poškrábané obličeje od malých štiplavých proutků. Aedan i Bereton snadno odráží útoky větví. Jsou sice silné a tvrdé, ale pro zkušené válečníky nepředstavují žádnou větší hrozbu. Když Makusuton na stromy promluví, nemá to žádnou odezvu. Zdá se, že nepřemýšlejí, jsou to jenom loutky. Jedno silné šlehnutí tlusté větve Makusutona povalí na zem. Victorie s Eiríkem se jen tak tak drží na nohou, silné větve na ně narážejí ze všech stran a pokud neutečou nebo se neschovají k Aedanovi a Beretonovi, tak dlouho na nohou nevydrží. A pak si uvědomíte, že nikde kolem nebojuje Elenia. Elfí kouzelnice totiž stále leží na zemi, jakoby v hlubokém spánku. Oči lehce přivřené, hruď jí stoupá a klesá pravidelným, klidným dechem. Kolem ní se vytvoří jakýsi magický mlžný opar, který ji zřejmě udržuje v bezvládném stavu. Ale kdo, nebo co ta kouzla vysílá? Než stihne kdokoli z vás něco udělat, ozve se hlasitá rána. Zem zaduní. Velká tlustá větev udeřila přímo na ležící Eleniu. Chvíli nevidíte nic než jen záplavu listí a větviček, ale se pak se strom opět hne a tlustá větev se zvedne, aby zaútočila na někoho z vás. Naskytne se vám strašný pohled. Eleniinino tělo leží pokroucené na zemi. Z pootevřených úst jí vytéká pramínek krve. Větev jí přerazila v půli. Břicho má rozdrásané a šaty zkrvavené. Leží tam jako groteskní postavička, zkroucená roztrhaná hadrová panenka. Krásné zlaté vlasy jsou rozhozené po špinavé a zakrvácené zemi a jají oči jsou stále tak mírumilovně přivřené jako před chvílí, kdy ještě spala. Bílý magický opar je pryč. Malá elfí holčička se na mrtvolu dívá vyděšenýma a provinilýma očima. Vám nezbývá mnoho času na rozmýšlení, protože se musíte bránit stále zuřivějším stromům. Malá elfí holčička se vyděšeně chystá na útěk. |
| |
| Cesta za bránícím se Beretonem se trochu zkomplikuje agresivitou oživlých stromů. Obličej mě štípe, tělo se cítí jako po řádné hospodské rvačce. Sotva doběhnu k holčičce a Beretonovi, ozve se hlasitá rána a v místě, kde ležela Elenia, vidím už jenom tělo mrtvé či umírající elfky. Najednou se cítím ještě hůř. Jsem někde v noci v lesech, kde se ztrácí lidi, stromy právě zabily elfku, s námi budou mít asi stejné úmysly. A řekl bych, že se jim to daří. Pořád jsem ještě v šoku kvůli Elenie a ani nevnímám rány... Po krátkém okamžiku se opět vzpamatuju a snažím se krýt Beretonovi záda. "Makusutone! Victorie!" volám a pobízím je, aby přiběhli k nám. Protože zvlášť jsme slabí, ale dohromady jsme silní! |
| |
| Tak a jsme v *** Stromy se hýbají a praskají a určitě se to roléhá po celém lese.Co se zde vůbec stalo?A záleží tom?Asi stačí vědět že jsme v ... háji.Dobře bitva nekončí dokud žije poslední ... osoba.Jistě tohle je pitomé heslo,opravdu velmi pitomé heslo.Ale jak bojovat proti oživlým stromům?Hodil by se oheň... "Má někdo oheň?Myslím třeba silné ohnivé kouzlo?" Zeptám se a pak mně srazí jedna z větví.Všimnu si že Makutuson dopadl podobně.Stejně jsem nečekala že odpoví,je přece jasné co ty stromy chtějí.Všechny nás zabít.A jako by v potvrzení mých slov se ozve rána.Podívám se na to místo a to co uvidím mně vyděsí. Tak Elenia to už má za sebou kdo bude další? Vytrhnu se z myšlenek a všimnu si vydešeného pohledu té elfí holčičky. Měli by jsme utéct pokud to jde. Zaslechnu Eirika jak mně volá,no dobře měli bychom se spojit a pak možná ... možná přežijeme.Přiběhnu tedy k Aedanovi a Beretonovi abych jim trochu pomohla.Snad Eirik to udělá taky.Ikdyž to byl jeho nápad,můj nápad byl vzít tu holku a rychle odsud utéct. |
| |
| Situace se nevyvíjí zrovna v náš prospěch. Většina už je na nohou a odráží útoky, ale Elania to nestihla. Jakési kouzlo ji obklopilo a a větev dokonala hrozné dílo. Ten pohled na původně krásnou elfku se mi hnusí, ale člověk v takovéto situaci prostě oči zavřít nesmí. Tlustá větev se zvedá a já se pár rychlými kroky přesunu blíže k ní a s pomocí bohů a mého požehnaného meče se ji pokusím přetnout nebo alespoň nalomit. Hned nato se opět stáhnu zpět ke skupince. Ve všech případech se pokouším chránit sebe i ostatní mě na dosah. Eirík svolává všechny k sobě. To je dobrý nápad. Následně se Viktorie ptá na oheň. "Jestli nebude kouzlo, alespoň oheň z ohniště. Zkuste ho někdo vzít. Dřeva je okolo dost." Řeknu samovolně vzešlý vtip. Ani jsem si nevšiml, jestli oheň stále hoří nebo už zbyly jen uhlíky. V obou případech je to dobré. Hlavně doufám, že nevyhasl zcela. |
| |
| Les - Boj Stromy mě okamžitě povalí na zem jedním pořádným šlhnutím. Hned jak dopadnu se snažím co nejrychleji zvednout a zareagovat na Victoriin nápad. Má pravdu asi naše jediná možnost ale nevím jak s pár možná už jen doutnajícímá klackama zapálíme strom. No něják se to vyřešit musí pokud nechceme umřít takže to musíme alespoň zkusit. Co nejrychleji se snažím dostat ohni a pokud uhasíná tak ho rozdmýchat jinak vezmu jeden z hořících klacků. (zbraně buď pohodím nebo dám do pochvy či za opasek) Následně se pokusím co nejrychleji doběnout k jednomu ze stromů tak blízko jak to půjde a pokusím se ho zapálit hozením hořícího klacku podněj nebo do jeho koruny pokud bude větší šance na zapálení. |
| |
| Bojiště Držím svou pozici pevně a neohroženě svírám svůj meč sekajíce po nebezpečných pařátů stromu. Štítem si kryji své tělo a snažím se bránit i ostatní jak jen dokáži, ale v tom se ozve hlučná rána a sličná elfka umírá rozdrcením svého těla jiným stromem. Posmutním nad tím, že sem jí dostatečně nepoznal a opět se soustředím na nebezpečenství před sebou. Přispěchá Victorie nám na pomoc a hovoří cosi o ohnivém kouzlu což by mohlo fungovati jenže…odrazím další útok větve a odseknu kus. Strom jen zahučí, ale nepřestává v útoku. Dlouho to tak nevydržíme. Další válečník sekající nedaleko mé pozice navrhne použít oheň z ohniště v tom další náš soudružník ihned vyráží směr ohniště kde, popadá hořící klacek a peláší si to k nepřátelskému stromu. Nemá šanci na frontální útok a tak uskočím do strany a vrhám se směrem ke stromu. „Hej!! Zrůdo tady!!“ Křičím na něj a snažím se ho odlákat od Makusutona sekáním a mlácením štítem. Snad to vyjde… |
| |
| Boj se stromy Jakmile jste se seskupili k sobě, tak jste byli mnohem silnější. I když na vás větve útočily ze všech stran, vy jste se stačili navzájem krýt. Aedanovi se podařilo odlákat strom tak, aby Makusuton mohl do jeho koruny hodit hořící klacek. Podaří se mu to, ale klacek z koruny spadne a dopadne ke kmenu stromu. Ve větvích to doutná a vy ucítíte slabý štiplavý zápach. Klacek u kmenu chvíli plápolá a pak zhasne, ale ještě dřív, než vyhasl poslední plamýnek, tak stačil zapálit kůru stromu. Zapraská oheň. Strom si náhle uvědomí, že hoří a začne reagovat... a to velmi agresivně. Už na vás neútočí jenom větvemi, ale jeho kořeny se najednou začnou neuvěřitelnou rychlostí rozlézat až k vám a chňapou vám po kotnících. Rozzuřili jste ho.
A situaci vám neulehčují ani další stromy, kteří se bez ústání snaží vás rozmačkat. Malá elfka je ještě bledší než obvykle, ale zatím nezpanikařila. Zoufale se dívá na stromy, ale v jejím pohledu je něco zvláštního. Jako by jim vládla, jako by byla jejich paní. Najednou se rychle otočí a vyděšeně vykřikne. Zpozorovala, že nedaleko vás se něco mihlo. Nejdřív to byly jen záblesky mezi stromy, po chvlíli se to však zastaví nedaleko vašeho ohniště. Jsou to dva urostlí elfové. Se strachem a úctou v očích pozorují oživlé stromy. Potom se nenávistně podívají na vaši malou elfskou společnici a i vás proklejí pohledem. A zmizí sotva se objevili. Vy dál musíte čelit oživlým stromům. Strom, který jste zapálili zuří stále víc a vy skoro nestačíte uhýbat před kořeny, které chňapají po vašich kotnících. Jakmile vás strom polapí a přitáhne k sobě.... tak už vám není pomoci. Malá černovlasá elfka se dívá na místo, kde zmizeli ti dva elfové. Oči má vykulené strachem, velké jako studánky. |
| |
| Seskupili jsme se okolo vyděšené elfky, až na Makusutona. S nemalou pomocí Aedana zapalují strom (což se mu zjevně vůbec nelíbí) a s právě vytaseným mečem se snažím alespoň částečně bránit před zuřivými útoky. Dívenka za mnou vykřikne a pozoruje párek elfů u ohniště. Všimnu si jich také, více však jejich pohledů. Z jejich očí jde chladná nenávist na každého z nás, dokonce i na malou elfku. Snažím se uhýbat nepřátelským kořenům, což pro mě není až tak velký problém, ikdyž příliš snadné to také není. "Myslím, že pokud neutečeme, tak zemřeme!" zvolám a lehce zkrvavené pramínky vlasů se mi lepí na obličej. Sil ubývá a jestli je čas utéct, tak právě nadešel... |
| |
| Tak tohle nikam nevede. Proti přírodě nelze zvítězit. Ale mohli bychom jim utéct. Napadá mě, když odrážím čím dál tím víc agresivnější útoky. Makusuton podpálí jen jeden strom, a i když ten možná zapálí ostatní, tak se rozzuřil. Najednou se v lese něco mihne. Zahlédnu to jen koutkem oka, ale pak se to zastaví. Elfové?! Nemohu tomu uvěřit a tak si až na poslední chvíli uvědomím, že se mi k noze plazí kořen. Vrať se zpátky pod zem ty dřevo ničemný! mluvím si pod vousy a zadupávám kořen do země. Eirík najednou křikne něco o ústupu. Tak tak. "Tohle nikam nevede! Běžte pryč! Z dosahu větví!" v podstatě rozkážu. Počkám, až řeknou něco na souhlas, popadnu holčičku do náručí a pokusím se proběhnout mezi stromy a to co nejrychleji a tak, aby mě nesvázali kořeny nebo nepraštili nějakou velkou větví. Přitom se snažím jednou rukou s mečem odrážet útoky větviček. Doběhnu z dosahu větví, položím holčičku na zem a počkám na ostatní. Přitom se rozhlížím kolem, abych byl pro případ dalšího útoku ve střehu. |
| |
| Je čas utéct Bereton se pokusí o vtip,ale mně to moc vtipného nepřipadá.Jistě Bereton si vede dobře,ale jak dlouho to vydrží?Neměli bychom popadnout tu malou holku a utíkat odsud tak rychle jak to jen půjde?Makusutson odchází k ohništi a vrací se s doutnajícm dřevem a pak běží k jednomu stromu a hází ho do koruny.To bude chtít tak to snad vyjde.Aedan se snaží od něj odpoutat pozornost a mé myšlenky začínají být truchlivé. Kdo měl ten skvělý nápad jít sem?A přece ode mně nemohli čekat nemohli čekat že budu držet hlídku.To bude chtít utíkat tak že předhoníte svůj stín. Makutusonovi se podaří strom zapálit ikdyž klacek z koruny vypadne a vyhasne u kořenů.Pak když si strom uvědomí že hoří tak se naštve.Neútočí už jen větvemi,ale i kořeny.Dívka pak vykřikne a můj pohled se stočí společně s tím jejím.A všimnu si elfů,jistě chápu ty nenávistné pohledy u nás,ale co mohla udělat ta malá dívka?Pak zaslechnu to co křičí Eirík,má pravdu já to říkala už předtím.A Bereton má podobný nápad a bere tu holku a pak i nohy na ramena.Popadnu Eirika který předtím měl ten nápad o útěku a táhnu ho za sebou za Beretonem a když se zastaví on udělám tak taky. |
| |
| Útěk Když se zavelí útěk tak odpovím. Souhlasím musíme utéct. Pak se rozběhnu zpěk k ostatním a snažím se běžet snimi nebo alespoň co nejblíže v závěsu. V případě, že někdo spadne nebo bude potřebovat pomoct tak se zastavím a zvednu ho nebo mu jednoduše pomůžu jak nejlépe to bude možné. |
| |
| Světélko v dálce+ Podaří se vám jen tak tak utéct od oživlých stromů a ještě několik metrů po vás chňapou rozlezlé kořeny podpáleného stromu. Pak jste ale utekli dostatečně daleko, kam už se za váma ani očarovaný monstrózní strom nedostal. Stojíte v lese a nevíte, kde jste. Utíkali jste bezmyšlenkovitě kamkoli. Když se po sobě rozhlédnete, zjistíte, že Aedan chybí. Nestihl to. Malá elfka se tiskne k Beretonovi a vypadá už klidně. Trochu provinile upírá pohled na špičky svých bot. Útěk Severními lesy byl proklatě náročný. Každou chvíli narazíte na padlý strom, hustý pichlavý keř anebo malý pramínek, který vám zmáčí nohy. Jak pomalu postupujete, náhle zaslechnete hovor, pravděpodobně v elfštině. Nejspíš se někde před vámi nachází elfský tábor, protože řeč postupně sílí a mísí se se zvuky nějaké činnosti. Všimnete si však zvláštního chování malé elfky - ukrývá se za Beretonem a na tváři má výraz úleku. Je zjevné, že po setkání se svými soukmenovci netouží... Zobrazit SPOILER  |
| |
| První utíká pan Bereton s dívenkou přes rameno, další probíhá Victorie a poslední Makusuton. Ani jeden z nás není při ústupu ušetřen hněvu neznámé síly, ale přežili jsme to. Ještě chvíli běžíme - já jenom tak napůl, spýše klopýtám za slečnou Victorií - a nakonec se s hlasitými výdechy všichni zastavíme. "Jeden, dva, tři, čtyři, ...," počítám si v hlavě a spolu s výkřiky do temnoty si uvědomuji, že Aedan padl také. Chvíli odpočíváme a poté se vydáme dále. "Myslím, že bychom se tam přes den měli vrátit a pohřbít těla...," řeknu potichu smutně i vyrovnaně zároveň. Ne příliš daleko od nás jeden z nás spatří světlo. Potichu se přiblížíme a uslyšíme nějaký hovor. "Zní to trochu jako elfština," usoudím ze svých zkušeností s obyvateli města. Jistý si tím ale rozhodně nejsem. "Tak co budeme dělat? ptám se potichu svých spoludobrodruhů. Drobná elfka vypadá velmi nervozně a ostatní taky nevypadají zrovna vesele. Kdo by se také mohl cítit vesele, když si šel jen tak do lesa, v noci pojídal smažené houby a nakonec ho zmlátí stromy, dvě bytosti dokonce zemřou... "Přemýšlej... Je to jako tenkrát, nakoukneš dovnitř a zjistíš, co tam je. Pak se uvidí..." Očekávám návrhy a také s jedním přijdu. "Podle mě by bylo dobré prozkoumat to tam. Pane Beretone, vy byste měl zůstat zde a postarat se o tu dívku, zdá se, že vás má z nás všech nejradši, navíc ji zajisté dokážete ochránit nejlépe z nás." Odmlčím se. "Vůbec nevíme, kdo jsou ty bytosti zač. Jestli jsou to ti samí elfové jako předtím, tak nás místo vroucného přivítání spíše zákeřně zlikvidují, vůbec bych se nedivil, kdyby to celé byla jejich práce." "Doufám, že neděsím tu holčičku..." "A pokud nic nenamítáte, šel bych to prozkoumat já. Navrhnu a pokusím se o poloviční úsměv. Celou dobu se však snažím být tichý, kdo ví, kolik těch potvor je okolo nás... |
| |
| Les Nakonec se nám povede utéct ale nadšení moc nejsme. Hlavně kvuli tomu, že dva znás umřeli. Musíme se pokudit přijít na to proč jsou místní lesy tak zlé a pokusit se to zarazit. Klidně umřu kdybych věděl, že to pomůže. Eirík navrhne pohřbít těla a já to rázně zamítnu. Promiň ale na to ani nepomýšlej dokud nezjistíme co se děje jinak tě dostanou taky. Dlouhý a náročný útěk lesem proběhne již poměrně vklidu ale jen do té doby než narazíme na tábor a to pravděpodobně elfů. Mezitím se Eirík navrhne, že se tam vydá to prozkoumat a elfka se začne bát. Potichu tedy odpovím Dobrá, souhlasím s Eiríkem půjde to prozkoumat a já půjdu na druhou stranu a kdyby se něco stalo vpadnu jim do zad. Na to ale budu potřebovat chvilku času takže mně dejte tak minutku až dvě to bych měl stihnout pak teprve vyraž. V případě, že budou souhlasit vydám se na druhou stranu abych mohl případně elfy překvapit a připravým si vrhací hvězdice. Do každé ruky si vezmu jednu. Pokud to ostatní zamítnou tak budeme pokračovat v tichém nočním rozhovoru pod korunami stromů. |
| |
| Na útěku Běžím a pevně tisknu Eirika za ruku abych měla jistotu že je za mnou.Když za sebou uslyším ošklivou ránu a zlovětné křupnutí ještě přidám i navzdory terénu po kterém běžím.Je mi jedno do kolika pramínku vstoupím a o kolik kořenů ši jiného porostu zakopnu běžím dokud nezačnou mé plíce protestovat a mně se začne poněkud nedostávat vzduchu.Pak se zastavím a když se rozhlédnu zjistím že tu někdo chybí.Aedan,tak to bylo to křupnutí a rána.Takže je nás zase o jednoho méně. "Ano to bychom měli."dodám na Eirikovův nápad oba pohřbít."Ale já se omluvám,ale tam už nevkročím dokud nebudu muset." Poslední slova doplním rázným gestem a můj hlas nabere poněkud hysterický tón. Uklidni se Victorie hysterické výlevy nám zde nepomůžou.Uklidni se ... uklidni se ... napadli nás stromy a my jsem byli rádi když jsme vůbec přežili ... Zavrtím hlavou a jdu dál.Nejdřív uvidím světlo a pak uslyším i hlasy které znějí no poněkud divně.Když se připlížíme zjistím že to jsou elfové.Ta malá se bojí a není sama.Eirik a Makutoson se rozhodnou že se tam půjdou podívat a jelikož si i rozdělí strany rozhodnu se zůstat s Beretonem.Tihle elfová se nás pokusí zabít jakmile nás uvidí.zajímalo mně co vzbudilo takovou nenávist,ale kdo jim má rozumět. "Dobře já zůstanu tady."sdělím pak své rozhodnutí ostatním. |
| |
| V lese Jakmile doběhneme daleko od rozzuřených stromů, letmo si přepočítám stav družiny. Šrámy na obličeji, na rukou a... počkat, kde je Aedan? To je špatné. Odříkám malou modlitbičku za Aedana i elfku. "Ano, měli bychom, ale ne když tam budou ty stromy." reaguji na návrh na pohřbení. Následně se přemístíme lesem dál. Po chvíli se ke mě začne holčička tisknout víc jak předtím. A já to taky uslyším. Hlasy. Ale nerozumím jim. Zanedlouho je vidět, že je to tábor nejspíše elfů. Eirík a Makusuton se nabídnou, že to prozkoumají a Victorie zůstává tady. "Jděte, já zůstanu také tady. A ať vás bohové ochrání." odmlčím se. "A kdyby se něco vymklo kontrole, stačí zavolat a..." po posledním slovu se chytím jílce meče. Kéž je bohové chrání. |
| |
| Elfové
Makusuton tiše vyrazí lesem a obloukem obejde tábořiště z druhé strany. Počíná si velice dobře, je tichý a opratrný a vy vidíte, že si ho elfové zatím nevšimli. Poté se k nim vydá Eirík. Když se přiblíží k tábořišti, tak se mu naskytne výhled na 10 elfů sedících kolem ohně. Jsou to převážně bojovníci, až na jednoho velice starého. Eiríkovi dojde, že je to veliká vzácnost spatřit starého lefa. Musí mu být spousta let. Jakmile se Eirík ještě trochu přiblíží, elfové si ho všemnou. Všech devět bojovníků se rychle postaví a sáhnou po zbraních. Pak se události seběhnou velmi rychle: Tři znich se rozeběhnou dostran a než se nepřipravený a neozbrojený Eirík vůbec může vzpamatovat, už ho dva z nich drží za ruce a třetí mu tiskne dýku ke krku. Makusuton si může povšimnout, že elf, který drží Eiríkovi dýku pod krkem, má dobře stavěnou postavu a hezké rysy tváře, která je zkřivena do povýšeného úšklebku. Ačkoli je oblečený jako všichni ostatní elfí bojovníci (do širokých tkaných kalhot a kožené vesty), tak z něj vyzařuje autorita vůdčí osobnosti. Může mu být něco kolem pětadvaceti let a přes ramena má přehozený luk a u pasu připnutou elfskou lehkou sekeru. Tento elf začne rozkazovačně mluvit k Eiríkovi, ale protože používá elfský jazyk, tak mu Eirík nerozumí. Kdyby tu byla Elenia, tak by jste měli o komunikaci postaráno... Když elfům dojde, že Eirík ničemu nerozumí, všichni se ohlédnou ke stařešinovi, který stojí opodál. Stařešina udělá pár pomalých a namáhavých kroků vpřed, opírajíc se o vysokou zářící hůl, a pak promluví chraplavým hlasem: ,,Kdo ty být a co tu pohledávat?" přeloží elfovy slova. Zatímco Eiríka obklíčili a přiložili mu nůž k hrdlu, Victorie s Beretonem a malou elfskou černovlasou holčičkou stojí v dálce ve skrytu stromů. Bereton udělá malý krůček stranou, aby lépe viděl na to, co se děje u ohniště... Holčička překvapeně vyjekne. Ozve se rachot a zapraskání a vtom Bereton i s malou elfkou visí v síti zavěšené na stromě. O několik vteřin později přiběhnou elfové, chytí Victorii a dovlečou ji k ohni k Eiríkovi. Síť s elfkou a Beretonem odříznou a rovněž je dotáhnou k tábořišti. Když stařešina zahlédne malou elfku, zhrozí se: ,,Ty nevědět co udělat!" hořekuje a ukazuje na Beretona. ,,Ona z temného rodu, přinést jen záhubu všem, kdo s ní. Ty ji odvést z tohoto lesa, les se zlobí na toho, kdo její krev na rukou mít. Ty ji odvést pryč, jinak záhuba padne na nás! Krev temného rodu nesmí být prolita, jinak všichni mrtví!" křičí na vás stařec, který vyhlíží, jako by už byl po srmrti. Makusuton je stále skrytý a elfové si ho zatím nevšimli. Elfka začíná pomalu panikařit a plakat, vyděšeně zírá na elfy, jako by ji chtěli zabít. ,,Lóth ámun!" křičí zoufale. Zobrazit SPOILER |
| |
| Můj návrh o úctě k mrtvým sice zamítli, ale "až bude bezpečno", tak se tam vydáme. Podle mě to bude už zítra. Buď to všechno skončí, nebo se připojíme k Elenie a Aedanovi... S mým druhým návrhem však spíše souhlasí. Makusuton je obchází a Victorie zůstává s holčičkou a panem rytířem. "Vás také, Beretone. Asi to budeme všichni potřebovat..." "Děkuji. Dávejte na sebe pozor, krve dnes bylo prolito dost." Zašeptám a vydám se na průzkum. Mezi skupinkou elfů vidím nějakého starce. "Zřejmě jejich náčelník." Zář jeho hole mě na chvíli oslepí a já udělám další neopatrný krok směrem k elfům. Ti si mě okamžitě všimnou a velmi rychle mě zajmou. Jeden mi ochlazuje krk dýkou a přitom mluví něco v elfštině. "Nesmím... umřít... nesmím... umřít!" Strachem se nezmůžu ani na hlásku. Po nějaké době, která mi přišla jako věčnost, slova utichají a všichni se obrací na starce. Pomalu přichází. "Asi žijí v těchto lesích hodně dlouho, že obecnou řečí mluví pouze jeden z nich a ještě takto... Doufám, že mají rádi lichotky." "Uctivě se klaním, Moudrý." Pokusím se alespoň lehce kývnout hlavou. "Velmi se omlouvám, nechtěl jsem Vás vyrušit, pouze jsem cestoval skrz les a v noci mě a mé přátele potkalo neštěstí! Dva naši druhové padli pod mocí lesa, jedním byla i elfka." "Nic jsme vám neprovedli, co po nás chcete?" "Pouze jsme chtěli ..." Ani nestihnu doříct slovo a z nedaleka se ozve dětský křik. Pár elfů odběhne a o chvíli později se vrací s překvapenou Victorií, o dalši chvilku i s Beretonem a malou elfkou. "Snad je Makusuton stále naživu. Protože jestli slova nezaberou, je asi naší poslední nadějí..." |
| |
| Sakra, nic nevidím. Kdybych tak trochu popošel. honí se mi hlavou, ale náhle stoupnu na past - síť, která mě vymrští do vzduchu i s elfkou. Ta zakřičí a já se jí snažím okamžitě utišit, ale už je pozdě. Přišli, odvedli Viktorii a nás taky. Eirík už tam stojí před velmi starým elfem. Ten málem dostane infarkt když vidí mě s tou malou a rozkřikne se na nás. Po tomto nebezpečně znějícím přednesu se odmlčíme takřka všichni. Mě to ale nedá, podívám se na elfku a spustím: "Pane elfe, nechci vás nijak urazit, ale tomu nerozumím. Jak může být dítě od narození zlé? Vždyť i v těch nejhorších případech se dítě může změnit. Ano. Bohové nám dali možnost volby. Každý si zvolí svůj osud, jak se mu líbí, ale jen proto, že je, jak vy říkáte, z temného rodu, tak to nemusí znamenat, že se nezmění? Když ji někdo ukáže, jak má mít svět ráda, poučí se z toho. Když ji ale zavřete do mohyly, tak ji jen utvrdíte, že jste také zlí." podívám se na elfku očima plnýma naděje a doufám, že jsem tímto elfy nějak nenaštval. |
| |
| Z bláta do louže Makutoson a Eirik se snaží dostat k ohništi a prohlédnout si elfy.Makutoson je obratný a tichý a tak si ho nevšimnou.Ovšem Eirik si počíná mnohem méně obratněji a tak ho nakonec dovlečou k ohni a ptají se ho co zde dělá.Divím se že ho nepodřízli hned na místě a jelikož jim Eirik nerozumí tak k němu přijde ten starý elf. Je dobře nebo špatně ho ho hned nezabili?No rozhodně je to dobře podle pohledů které nám věnovali při našem předchozím krátkém setkání jsem spíš očekávala to první. Ovšem pak už nemám čas se tím zabývat neboť Bereton spustí jednu past.To si nemůže dát pozor kám šlape.Ovšem za chvíli jsem objevená i já a dovlečena k ohni.A pak sem přivedou i Beretona a tu malou elfku.Ten starý elf křičí jako by před ním byl při nejmenším rozzuřený medvěd a ne malá holka.Eirik a Bereton se pokusí s nimi dohodnout a já se rozhodnu taky přidat.No rovnou nás nezabili takže máme jistou naději.Sice malou,ale je tu.Snad budou všichni souhlasit myslím že tohle je to nejlepší.Ostatně i ten starý elf chtěl abychom odešli. "Dobře,dobře omlouvám se že jsme sem přišli.Pokud si to přejete tak odejdeme a už nás tu neuvidíte." Tak myslím že tohle by mohlo stačit dlouhé proslovy už byly proneseny.Jen doufám že ostatní budou souhlasit a že elfové nebudou chtít vniknutí do jejich lesa smýt naší krví. |
| |
| Tábor elfů Stojím tiše v úkrytu a jen pozoruji jak ostatní padají do rukou elfů. To se zase něco vyvedlo. Poté je zavedou ke starému elfovi a ten se zmíní o malé, temném rodu a zkáze. Takže proto jí tam zavřeli, jen kvůli tomu. Je to zvlášní, že takové malé dítko by mohlo nějákou kletbou zahubit elfy v lese. Zatím to ale vypadá dobře podle toho co řekl chtějí aby jí odvedli z lesa a mohli by je tak pustit a nic jim neudělat. Prozatím se rozhodnu nic nedělat a vyčkat na to jak se situace dál vyvine. Dávám pozor na to co říkají a děje se u ohniště, také zda se někdo nepřibližuje ke mně a abych nešlápl na větev která by praskla. Snad se nic nestane a nebudu muset zasahovat. Bohužel nemůžu nic jiného než v to doufat. Pokud je ale pustí aby šli pryč z lesa a odvedli tu elfku a to daleko tak se jich na něco budu muset ještě optat a navíc by určitě poslali doprovod aby se ujistil, že jsme jí opravdu vyvedli z lesa. |
| |
| Elfové Když Eirík osloví starce "Moudrý", stařec rychle netáhne ruku aby ho zarazil: ,,Mé jméno být Gildgaen." Pak nechá Eiríka pokračovat... a o chvilku později se začně nezřízeně, téměř šíleně smát. Řekne něco elfsky a i ostatní elfové se začnou nervózně a skepticky pochechtávat. ,,Takže oni padnout pod moc lesa?" chechtá se Gildhaen. ,,Vy být tak hloupí!" zařve a ukáže prstem na malou elfku. ,,To ona probudit stromy! To ona zabít vaše druhy!" Když malá elfka uvidí, jak ten starý a strašidelný muž na ní ukazuje prstem, ještě více se přivine k Beretonovi a dívá se na starce velkýma vylekanýma očima. ,,Lóth ámun," broukne zase a Gildhaen na ní upře tvrdý pohled. ,,Lóth ámun... to znamenat Ztracené skály. Místo, kde žít temný rod elfů. Tam žádný tvor neodváží se - čekat ho strašná smrt." Pak se mu na tváři objeví pomalý a protáhlý úsměv, děsivý škleb. ,,Tento směr," ukáže prstem směrem přibližně do míst, kde se ukrývá Makusuton. ,,Den cesty." Gildhaen Beretonův proslov předje jen pohrdavým mlčením a když pak promluví Victorie, věnuje jí nepatrný úsměv a souhlasně kývne. ,,Ano, vy rychle odejít a už se nevracet! Vzít pryč to dítě, nikdo nesmět ho zabít!" Otočí se k vám zády a čeká až odejdete. Řekne něco elfsky a elfové, kteří vás drželi vás neochotně pustí. Zvlášť ten mladý vůdce s dýkou se musí velmi přemáhat, aby se odtáhl. Dívá se na vás zlostně a nenávistně. Makusuton zůstal stále nezpozorován. Po chvíli si však uvědomí, že starcův hlas už někde slyšel. Zobrazit SPOILER |
| |
| "Jak může ten hlupák všechno shazovat na tuhle holčičku?! Tihle elfové jsou vážně horší než barbaři..." Pan Bereton ho zkropí tvrdým a pravdivým proslovem, ale stařec si toho moc nevšímá. Místo toho nám ukáže cestu do Ztracených skal a vyřkne varování. "Teď odejdeme, ale já se jednou vrátím a tohle všechno ti oplatím! A tomu namyšlenému s dýkou taky..." S nejvyšší pravděpodobností se všichni vydáme ven z lesa a Makusuton nás bude následovat. "Pamatujete si ten směr? Myslím, že nejlepší by bylo, zavést ji do těch skal. Sice říkal, že každého, kdo tam vkročí, čeká smrt... ale viděli jste, jací byli..." Chvíli mlčím a v myšlenkách nadávám na elfy. "A jestli bych směl mít prosbu, až vyjdeme z lesa, nebylo by na škodu se vyspat. Noc byla těžká a zítřek taky nevypadá přívětivě." Pořád přemýšlím o tom, co se stalo. "Aedan a Elenia jsou mrtví, nechali jsme se chtit přiblblými elfy, teď jdeme k dalším elfům... Možná jsem měl zůstat ještě pár dní v hospodě..." Snažím se dávat co největší pozor na další pasti a po cestě semtam pokukuji po Victorii... |
| |
| soukromá zpráva od Fialový kvítek pro Slyšel jsi ticho - i všechny ostatní stromy opět znehybněly a les byl najednou tak poklidný jako v době, kdy jste šli spát. Kořeny náhle polevovaly stále víc a víc a pak se stáhly úplně. Byl jsi volný. Přiškrcený, bez dechu a s do krve sedřenýma zádama. Navíc tě začínalo bolet břicho - to asi po těch houbách. Vydal jsi se stopovat ostatní a dorazil jsi k místu, které bylo nedaleko od elfského tábořiště. Jako prvního jsi uviděl Makusutona, přikrčeného v úkrytu stromů, a po chvíli se vedle něj objevil i Eirík. |
| |
| Právě se domlouváte, kudy se vydáte. Eirík navrhnul Ztracené skály, i přes všechno, co vám o nich řekli elfové. I malá elfská holčička stále opakuje ,,Lóth ámun," s nadějí v hlase. Uvědomíte si, že tohle jediné říkala po celou dobu, co je s vámi. Místo svého domova. Nyní se ale čeká na ostatní, jak se rozhodnou. Každého z vás postupně rozbolí břicho a udělá se mu nevolno. Chce se vám zvracet a jste bledí. Co špatného jste snědli? Najednou v dálce zahlédnete Aedana. Vypadá vyřízeně: je rozcuchaný, po těle má nespočet škrábanců a stejně jako vy, i on se drží za břicho. Pomalu se dovlače k vám. Zobrazit SPOILER |
| |
| Elfové nás nakonec propustí, když slíbíme, že holčičku odvedeme pryč. I když s tím měli problémy, to přiznávám. Možná bych byl radši, kdyby se do nás pustili a já jim tak mohl jejich "pohostinnost" oplatit. Ale tak či tak, jsme na cestě dál. Eirík začne něco o směru ke Ztraceným skalám. "Souhlasím. Měli bychom ji vzít domů. K ní domů." řeknu a usměji se na holčičku, která se mě nepustila snad ani na okamžik. "A myslím, že to bylo... tudy." odpovím na otázku a pokusím se ukázat ten směr, co ukazoval stařec. "A samozřejmě souhlasím i s tím zůstat někde mimo les na noc, ale... napřed tam musíme dojít... a to by... . Au!" ani nedokončím větu, protože se ve mě, z čista jasna, probudí bolest v oblasti žaludku. Proboha co jsem to snědl! říkám si v duchu, ale ostatní mají přibližně ty samé potíže. V tu chvíli se pomalu dostává k nám osoba podobná Aedanovi. To snad není možné! řeknu si v údivu a kdyby mi nebylo tak špatně, bylo by to znát i vypoulenýma očima. Aedan má očividně stejné žaludeční potíže jako my a v tu ránu mi to dojde. "Ty tvoje houby...! rozkřiknu se, ale další výboj bolesti mou větu přeruší a já už nemám chuť ji dokončit. A tak raději čekám na reakci někoho dalšího pokud možno v tichosti nebo jen s mírným úpěním. |
| |
| Na cestě z lesa Ten starý elf se po Eirikově řeči zarazí a pak rozesměje ikdyž mě nepřipadá že by tu bylo něco k smíchu.Ikdyž je lepší když se smějí.Pak si všimnu že někteří elfové znervózněli a to není dobře.Pokud je něco znervóznilo tak to může být nebezpečné i pro nás.Ikdyž pochybuju že po tom "příjemném" setkání se stromy by tu mohlo být něco ještě víc nebezpečné.Ikdyž představa že by to všechno způsobila malá holka která má větší strach než my je pěkně praštěné.Pak se Gildhaen na mně trochu usměje a souhlasí.A mně se uleví,jistě nic jiného nechci než odsud zmizet.Je jedno kam hlavně daleko o nich a oživlých stromů.Elfové nás pustí a já si všimnu nenávistného pohledu jednoho elfa.Za jiných situací bych mu ráda vyhověla a dal jeho nenávisti průchod,ale teď chci odsud zmizet. Možná pokud setkáme jinde a já se přiblížím zezadu. Jen pokrčím rameny a vydám se po cestě z lesa.Všimnu si že Eirik po mně nějak pokukuje.Že by měl ... ne hezky vyřešit jednu věc za druhou.Bereton ukáže kterým místem byly Ztracené skály nebo ... zatraceně to je,ale bolest.Pak vidím že se k nám blíží postava podobná Aedanovi.To je Aedan a zřejmě má podobné potíže.Pak zaslechnu Beretona ovšem on svá slova nedokončí. "Aedane,ty jeden traviči.Jsem sice ráda že jsi přežil,ale měl by sis dávat pozor co sbíráš." Dostaví se další vlna bolesti a já ze sebe vypravím proud nadávek na Aedanovu adresu které by dívka jako já rozhodně používat neměla. |
| |
| Les nedaleko od tábora Čekám než elfové ostatní pustí a ti se vydají směrem do skal. Než se přiblíží tak se odeberu trošku dál od tábora a čekám až je zahlédnu abych se knim mohl připojit. Když je konečne zahlédnu a zamířím k nim, ovšem během cesty se mně udělá nevolno. Nakonec se snimi spojím a vidím, že i jim je špatně. Nic špatného jsme sníst nemohli co to je? Mohl to zase udělat ten starý elf? Promiňte, že jsem nezakročil ale nechtěl jsem udělat něco čeho bych litoval. Nejdřív jsem chtěl vědět co se děje. Pak se ukáže Aendal, kterého jsmě již měli za mrtvého. Všimneme si jeho škrábanců od boje se stromy a toho, že mu také není nejlépe. To bude asi ono. Možná se pletu ale myslím si, že nám je takhle špatně kvůli těm stromům. Možná měli v těch kořenech nějáký jed nebo něco podobného. |
| |
| Zatímco jdeme pryč od elfů, přidá se k nám Makusuton. Vypadá nějak vybledle, ostatní ze skupiny taky. "Hmm, nějak mě bolí břicho... A ostatní také, jak vidím." Makusuton se zmíní o nějakém jedu ve stromech. Je to logické, každý jsme dostali nejedno šlehnutí. Nedaleko od nás se objeví postava. Nejprve ji nepoznám a chci radši vytáhnout meč - ale bolest břicha je moc silná. Ruce má na břiše, pomalu se vleče k nám. Až po chvíli poznám jeho tvář (ikdyž značně poškrábanou). "Vítejte zpět, Aedane." "Zajímavé, jak to přežil?" "Neumíte tady někdo aspoň trochu kouzlit? Hodilo by se nějaké kouzlo na břicho..." |
| |
 | Ostrá bolest pronikala do mého těla jako tisíce ostnů té nejostřejší zbraně. Snažit se vymanit ze spírů stromových bytostí bylo marné. Přesto jsem se nevzdával a máchal mečem ze strany na stranu než mi byl vyražen z rukou spolu se štítem kamsi do kamsi. Zbyl jsem tu sám. Moji společníci jsou pryč. Naneštěstí nebo naštěstí? To byla otázka, kterou jsem se nezabýval. Pařáty stromu mne drží ze všech sil a já přestávám dýchat a vidím svoji mrtvou ženu, jak volám a pak to bílé světlo. Nastalo ticho. Tma…pak vše přestalo. Padl jsem vyčerpáním na svá sedřená záda a sledoval stromy, jak se vrací do své původní polohy. Proč? Proč jsem byl ušetřen? Neváhal jsem ani vteřinu a vyběhl od tábořiště jen tak neozbrojen poněvadž má zbroj zmizela kdesi pod kořeny. Našel jsem jen meč a štít.. Ostrá bodavá bolest se tvořila kdesi v žaludku. Houby s tím nemohou mít nic společného. Vím co sbírám.. Dobelhám se k místu, kde se krčí moji přátelé. Dopadnu do krytu a unavené oddechuji. Uvítání se moc nedočkám ale spíše narážky na zkažené houby. „To není houbama..“ Unaveně vydechuji. „Ty stromy….za to můžou ony.“ Nevnímám ostatní a prohlížím si své rány, „Někdo ranhojič?“ |
| |
| Stojíte v kruhu a všichni se ohýbáte a kroutíte bolestí břicha. Po chvíli však zjistíte, že bolest nepatrně ochabla. Malá elfka bezradně stojí a zdá se tak maličká v tom obrovském děsivém lese. Její velké černé oči se na vás odevzdaně dívají. A vám teď nezbývá nic jiného, než se dát nějak do kupy a hlavně se rozhodnout, kam půjdete. Nemůžete tady uprostřed lesa stát věčně... Zobrazit SPOILER |
| |
| Zůstali jste na místě poměrně dlouho, nikdo z vás se neujal vedení a nikdo nikoho nepopoháněl. Postupně jste se jeden po druhém vyzvraceli a ulevilo se vám. Na tomto místě jste odpočívali až do rána a potom jste se vydali směrem ke Ztraceným skalám. Dnešní den je jeden z těch, které mají zvláštní atmosféru. Trápíte se namáhavou chůzí v hustém porostu, obloha je tmavá, ale neprší, a vy máte pocit, že byste se raději nacházeli kdekoli jinde než tady. Lesy tiše šumí a stromy jako by si vás divně prohlížely. Malá elfka se tváří stejně, je tichá, ale jako by jí v očích bloudilo tisíce myšlenek. Jdete už několik hodin a už dávno jste zjistili, že udržet směr není vůbec těžké. Čím blíže jste ke Ztraceným skalám, tím divnější máte pocit... Pochodujete celý den a už je odpoledne, když vtom vzduchem zahvízdal šíp. Zabodl se do stromu přímo před vámi. Když se zorientujete, vidíte, že v lese okolo vás stojí elfové, pravděpodobně ti z tábora. Jejich vůdce se k vám přibližuje a gesty naznačuje, abyste mu vydali malou elfku. Jaké s ní má úmysly, to prozrazuje lovecký nůž v jeho ruce. Moc dobře poznáváte sebevědomého vůdce z tábořiště... |
| |
| Cesta a vyrušení Po vyblití se nám všem uleví a my se utáboříme. Počkáme do rána a vyrazíme na cestu. V mysli se mi honí mnoho myšlenek, ale postupně se tam vkrádá i divný pocit. A čím dál tím více ho cítím. Čím blíž jsme tomu místu, tím víc se vkrádá do mysli a řekl bych, že to má nějaký vliv i na ostatní. I malá elfka je dnes nějaká tichá. Prorážím cestu a snažím se držet směr, což není nic těžkého. Najednou zpozorním a zastavím skupinku. Slyším šelest a to oznámím i skupince, ale jakmile hlavu otočím zpět, mám před ní zabodnutý šíp ve stromě. Okamžitě vytáhnu meč a postavím se před elfku. Z lesa k nám přichází elf, z kterého se později vyklube ten mladý velitel z tábora. Jde s nožem po elfce. Namířím k němu meč a naznačím mu, aby odložil nůž. Mám z něj dost divný pocit, a myslím, že on vyjednávat nebude. Ale i tak meč mírně skloním, abych naznačil, že já nejsem ten, kdo chce vyvolat spor. Stále jsem ale připravený (snad) na jakoukoli reakci. |
| |
| Další krásný den... No, moc krásný tedy není. Tedy, netvrdím, že se mi takové počasí nelíbí, ale mám z dneška špatný pocit. "Dnešnímu dni vládne ticho, jak vidím." Odpoledne nás zastaví pan Bereton a v tu chvíli jsme opět obklopeni elfy. Ruce mi pohotově vyletí ke zbraním. Do levé beru svou dýku, do pravé krátký meč. Bereton se postavil před holčičku, nechce ji vydat. Nedivím se. Ten bastard ji chce určitě podřezat! "Ale to my ti nedovolíme, zbabělče!" Mlčky se snažím naznačit Makusutonovi, aby to zkusil vyřešit bez násilí. Přece jen je šikovnější zloděj než já. Jsem připraven hodit dýku na vůdce elfů i za cenu vlastního života. |
| |
| "Tak, sbohem, přátelé. Bylo mi ctí, poznat tak jedinečné dobrodruhy v tomto světě. Snad se spolu někdy setkáme." řeknu, když se vzdaluji od ostatních. Pak se ale zarazím a vrátím se. K malé elfce. "A ty se neboj, dostaneš se zpět domů." Usměji se, otočím se, udělám dalších pár kroků. Opět se otočím a naposled se podívám na své přátele. "Sbohem." šeptám a mizím mezi stromy... |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR