ZTRACENI NA OSTROVĚ

Oddychová jeskyně týkající se ztracení na velice živém Ostrově plném magie, kde nebude chybět boj o holý život, překvapení a samozřejmostí je také pár zajímavých zápletek

Takže co se vlastně stalo?

Píše se 30.12.2009, přesněji 22:00 vašeho času.

Nacházíte se po práci, škole, či jiné aktivitě ve svém domově a na všechny z vás padá nezvyklá únava.
Odpustíte si tedy sledování televize, či uspávání dětí a odeberete se do svých postelí.
Okamžitě usínáte a vaše sny jsou neobvykle, možná až trochu nepříjemně, tvrdé.
Zdá se vám o dlouhé cestě letadlem a lodí, kde jste zavřeni v malé místnosti bez oken a dveří, kde je vzduchu tak málo že se vám motá hlava a kde je mnoho dalších, cizích lidí.
Nikdo nemluví, jen nechápavě sleduje, co se to děje.
Snažíte se vzbudit a je to to jediné, po čem toužíte, ale nejde to.
Poté se všichni v jednu chvíli propadáte do temnoty a už se těšíte, jak se proberete ve své posteli, nebo na to, že jste určitě zaspali do práce, ale nestane se tak.

Po probuzení

Probuzení je snad to nejhorší, jaké jste kdy zažili.
Kam se hrabe zaspání, migréna nebo snad křik vašich dětí.
Ne ne...tohle je mnohem horší.
Rozlepíte už tak dost bolavé oči a rozhlédnete se kolem.
Ležíte na pláži, vedle sebe malou brašnu obsahující pár užitečných věcí (baterka, malá lahev s vodou, sušenka, blok s tužkou, nožík a to je vše)
Před vámi vidíte rozlehlé moře, průzračně modré a určitě velice slané a nad vašimi hlavami uzříte tmavě modré nebe plné nádherných, nadýchaných obláčků. Vzduch je teplý a tak krásně čerstvý, jako by nikdy nebyl poznamenaný lidskou rukou.



Probouzíte se všichni ve stejnou chvíli..
První příspěvek je jen a jen váš,protože mám dojem, že uvádět vás nemusím..
Přibližte v něm svým spoluhráčům to nejdůležitější z vašeho života, projděte v něm večerem i snem a probuďte se.
Po probuzení mi prosím chování trochu přibližte k charakteru, aby se náhodou uťáplý človíček nezačal smát,jak je to legrační..
Jinak je reakce samozřejmě jen a jen vaše..
Prosím, můžete se vyřádit :-))

SPOLEČNÉ PROBUZENÍ

Malý kolibřík, poletujíc nas vašimi hlavami se jen tiše zachichotá a hned zase odletí pryč.
A hra začíná...

Ta nesnesitelná bolest hlavy opravdu nejde moc dobře ignorovat, a tak se po chvíli všichni ve stejnou chvíli probouzíte.
Ležíte na písečné pláži, všichni vyrovnaní s přibližně dvoumetrovými rozestupy vedle sebe.
Jste položeni na zádech, nohama směrem k moři a po otevření vašich těžkých víček uzříte slunce, které se nachází přímo uprostřed oblohy, což napovídá, že by mohlo být někdy kolem poledne.

JAK LEŽÍTE?
Z pohledu od pralesa, to jest pohled na na vaše hlavy, z prava: Miriam, Seth, Brian, Marta, Frenk, Isztván, Samantha

Před sebou rozlehlé moře a za vámi, tak po patnácti metrech písečné pláže, jest jakýsi prales, z jehož útrob ozývají se prazvláštní zvuky, asi zvířat?, které jste nikdy neslyšeli.
Za ním, mnoho kilometrů daleko vidíte hory, jejichž špice jsou tak vysoko, že na ně přes mraky nemáte šanci pohlédnout.

Po vaší pravici jest brašna, na sobě máte všichni volné,bílé,plandavé kalhoty z obyčejné látky, ženy bílé tílko, muži bílé triko s krátkým rukávem.

Po pláži se plácá jen pár krabů a povaluje pár mušliček, jinak jste zde sami.
Tak prosím, můžete začít.

ADRESSA, NUTRIELL, AMAEL

Předpokládám, že Adressa v prvním příspěvku trochu popíše, kde bydlíte a trochu osvětlí vaše postavy.
Další navázání holek nechám jen a jen na vás.
Vyhrajte si :-)

Doma – Probuzení

“Dobrou noc, Julie.“ Políbím svou malou dceru na čelo a zapnu ji dětskou lampičku aby se ve tmě nebála.
Dnes byla hodně unavená, tak nebylo divu když byla první den ve škole. Také se mi dnes po delší době podařilo dostat z práce domů dřív než šla Julie spát. Což mě samotnou udivilo hlavně když jsme dostali další případ zabité prostitutky. Tyhle holky někdo v poslední době kosí jako sekačkou trávu. Zatím máme jen podezření že to jsou snad konkurenční gangy co se takto zařizují více zákazníků pro své holky.
Potřepu hlavou, jsem doma, neměla bych myslet zase jen na práci.
Vyjdu z jejího pokojíčku a zavřu za sebou dveře a odejdu do koupelny, kde si dopřeji po delší době hodně dlouhou koupel se spoustou pěny a vonný olej, hydratační krémy a prostě dostat do sebe toho nejvíc ať mi to vydrží aspoň na další rok než si něco takového budu moci znovu užít.
Po koupeli si na chvíli sednu k počítači, abych vyřídila poštu a pak teprve si zalezu do ložnice, kde si pustím televizi. Ráda jsem usínala u zapnuté televize, tak nějak mě to světlo z ní uklidňovalo.
A nakonec usnu.
Měla jsem hodně divný sen a rozhodně ne příjemný.
Jako kdybych někam jela a rozhodně ne dobrovolně. Nemám tušení, jak jsem se tam dostala, ale prostě jsem tam najednou byla.
S námahou jsem přemýšlela o tom co se děje, proč mi je tak těžce a kde to jsem, než nakonec vše zčerná a já znovu spím.

Budím se. Cítím to, ten pocit zná každý kdy je jeho mysl nedobrovolně tažena do uvědomování si sama sebe. Snažím se tomu bránit, nechce se mi ještě vstávat. Není třeba sobota? V sobotu mívám volno a nemusím do práce a ani odvádět Julii do školky… ne vlastně teď už do školy.
Zamračím se, začínám slyšet něco divného. Šumění? Že by snad Julie už vstala a šla se umýt?
Po tom co se mi vrátí sluch začínám vnímat i své tělo a to co cítím je také špatně. Tak za prvé mi bylo horko, ale tak horko jako kdybych se smažila na přímém slunci. Další věc bylo, že rozhodně jsem neležela na posteli, pohnu rukou a když se do země pode mnou zaboří prsty pochopím že ležím na písku. Písek? Kde se v mé ložnici vzal písek? Ale počkat… ten šum je najednou silnější. Ne to není z koupelny, to znělo jako… moře?
Prudce otevřu oči a zírám do bílého písku pod sebou, tohle rozhodně bylo špatně!
Zapřu se o ruce a otočím se na záda, překvapeně zírám do modrého nebe s bílými mráčky jako z nějaké pohádkové knížky pro děti.
Tep se mi zrychlí rozrušením a strachem, chvíli sbírám odvahu než se posadím a zadívám se na modré moře před sebou. Chvíli nechápavě zírám, jako kdybych nevěřila vlastním očím, ale nakonec sama sebe přesvědčím že to na co koukám je opravdu, opravdové moře.
“Ježiš…“ Zamumlám a pomalu se rozhlížím. Polknu, hrdlo i v puse mám sucho jako na sahaře.
Sundám si vlasy z očí, které mi tam vehnal vítr, ohlédnu se a za sebou vidím hustou zeleň, znovu pohlédnu před sebe.
Myslím že tohle by byl ráj v případě kdybych věděla jak jsem se sem dostala.
Ne tohle musí být sen! Zatnu prsty do písku, zvednu ji před sebe a nechám písek pomalu padat z dlaně.
A pak se štípnu, trhnu sebou. Štípla jsem se moc, ale aspoň jsem se přesvědčila o tom že to sen není.
“Do prdele…“ Polknu, “no do prdele!“ řeknu už hlasitěji. Hlas mám ochraptělý.
“Sakra!“ zaječím, ale hned s tím přestanu, když mám pocit že si snad roztrhnu hlasivky.
Chytnu se za krk a zakuckám se a v tu chvíli si všimnu malé brašny, která je vedle mě, váhavě si ji k sobě přitáhnu. Ruce se mi třásly jako nikdy v životě, viděla jsem ve svém životě mnoho mrtvých, zabité různými způsoby, byla jsem i na pitvě, ale nikdy jsem se tak netřásla jako teď.
Začnu si prohlížet obsah brašny, moc toho nebylo, baterka, sušenka, nožík a voda! Hned se láhve chopím, ale než se napiji zarazím se a znovu se rozhlédnu. Nemám tušení kde jsem, měla bych vodou šetřit. Proto se napiji jen tak abych zahnala bolest v krku, pak si kápnu trochu na prsty a protřu si jimi oči, abych se zbavila písku, pak ji zase schovám.
Pomalu se postavím a brašnu si přehodím přes rameno. Pak si vzpomenu na ten se, trhnu sebou leknutím když si uvědomím že to nebyl sen. To se opravdu stalo! Oni… oni mě unesly!? Z mého bytu? Z mé postele!?
“Julie!“ vykřiknu se strachem a chytnu se zoufale za hlavu. Kde je Julie? Jestli unesly mě museli vzít i ji!
Začnu se rozhlížet, musí být přece někde poblíž, přece by mě tady jen tak nevyhodili a ji by vzali kdo ví kam!
“Oh bože, bože…“ Začnu přecházet sem a tam.
Jak se mohlo tohle stát? Co jsem to za policistku když ani nepoznám že se k nám někdo vloupal? Že nás někdo unesl?! Pro boha… Julie. Kde mám Julii?
“Julie!? Julie?! Kde jsi?!“ Začnu volat skoro zoufale.
Všimnu si i dalších lidí, ale věřím že jsou v pořádku, proto se o ně zatím nestarám. Nakonec ta pravidelnost ve kterém jsme poskládání jasně naznačuje že nás tu někdo odložil a ne že nás vyplavilo moře.

Den první

Jestli to uděláte ještě jednou, sežere vás Eon.

Promluvím k torně, která leží položena na kameni vedle nevelkého jezera, které slouží jako moje koupelna. Mluvím na dvě fretky, které mi děsně rády schovávají oblečení. Ještě, že ostrov je prázdný. Nahá vylezu z jezírka a vezmu prádlo, které jsem vyprala. A že ho není málo peru pro sebe a svá dvojčata. Vše jsem svázala do uzlíčku a nahá jsem se položila na jemnou trávu a nechala sluneční paprsky, aby mne usušili. Na zádech se mi lesklo tetování, které má každá žena z našeho rodu je to zvíře, se kterým je v souznění a živel, který ovládá. Když mi proschnou konečky vlasů, vydám se pomalu k našemu domovu, který je na úpatí Dračích hor, jejichž vrcholky jsou tak vysoko, že je zakrývají mraky, do půlky jsou pokryty sněhem. V úmorném vedru jsem vyšplhala mírný kopec a utrhla si mango přímo ze stromu a zakousla se do kůry, kterou jsem stáhla zuby a začala vyjídat voňavou a sladkou dužinu.

Am, Nutri…holky jste tu.

Zavolám směrem k domu, ještě nahá a začnu ze země sbírat usušené prádlo a hned si přes hlavu přetáhnu, hnědou tuniku s dřevěnými knoflíky a černé kalhoty s délkou pod kolena. Nikdo se mi z domu neozývá. Zbytek manga hodím daleko do džungle a u vchodu pohladím fialovo-černého tvorečka podobného opičce, je to domácí mazlíček jménem Lamar, je to inteligentní tvor a velmi rád nás informuje o dění na ostrově z jeho skřeků jsou velmi jasně cítit emoce. Ve velkém obývacím pokoji je příjemný chlad, jelikož jeho pozice je situovaná do hluboké džungle, kterou moc neprosvítá slunce, pod nohy se mi zamotají mé fretky Alaister a Kirabo.

Běžte si hrát někam jinam. Mám práci. Nebo snad za mě uvaříte jídlo děvčatům?

Řeknu rozezleně a dám si ruce v bok. A přejdu na menší terasu, kde utrhnu několik pomerančů a vložím je do košíku, vedle nich je dřevěný sud naplněný mořskou solí a v něm je uchováváno maso, které také putuje do košíku. Seskočím na protilehlý svah pokrytý měkoučkou travou a seběhnu ho pod náš dům, který je na kůlech, ale ze strany od jezera je k němu přístup po terase. Zde se nachází další potraviny, které potřebují stín, naložím do košíku několik brambor, zeleninu a mouku, abych svým dětem udělala pomerančový koláč. Protáhnu se mezi kůly a ze studně pod domem vytáhnu vědro, kterém je v koženém vaku na vodu mléko a malých dřevěných miskách tvaroh a jogurt, od každého vezmu jeden a můžu jít vařit.
Přesunu se na prostor s otevřenou pecí a stále plápolajícím ohněm. Připravím si několik misek a dva měděné hrnce. Nakrájím si zeleninu, brambory a zadělám na pomerančový koláč, který snad mé rozmlsané tlamičky přiláká domů. Vše se vaří na pomalém ohni a já se zatím mohu oddávat slunečním paprskům. Když je všechno hotovo naservíruju brambory s masem a zeleninou na banánové listy a koláč pokryji pomerančovým tvarohem. Potom vše položím na velký stůl na terase a musím odhánět své mazlíčky od jídla, byli by schopní sníst vše během několika minut. Navštívím naši společnou ložnici a uklidím deky na tatami (bambusové rohože na spaní) a zapnu za sebou moskytiéru. Fretkám se nelíbí, že musí být zavřeny v klecy a piští tak, že by se nad mimi kámen ustrnul.
Z okna se podívám na obzor, který nevěstí nic dobrého, od smaragdové pláže se táhnou černá bouřková mračna a vypadá to na vytrvalí déšť.

Snad se děvčata vrátí před tím monzunovým deštěm Pomyslím si a vše sklidím dovnitř , dojdu zavřít zvířata a okenice.

Doma

Vytáhnu z trouby hovězí pečené na fazolkách,zcedím brambory a pustím se do jídla.Hledím při tom do stolu a přemýšlím.Párkrát bezvýznamě přežvýkám poslední sousto a talíř uklidím.
Vejdu do koupelny,svleču ze sebe oblečení a zapluju do sprcháže.
Jen tam tak postávám a nechávám po svém těle stékat horkou vodu.Po nějákem čase ze sebe spláchnu mýdlo a vylezu ze sprchy.Zachumlám se do županu a cupitám do ložnice.
Vytáhnu ze skříně čistý bavlněná ručník a vysuším si vlasy.
Převleču se do noční košilky lehce fialkové barvy a dojdu na terasu.
"Roxy!"
Špitnu a ke dveřím přiběhne zlatý retrývr.
Usměji se a pustím jí do bytu,naplním jí misky granulemi,čerstvou vodou a pohladím jí.Odeberu se do ložnice,zatemním okna a lehnu do velké postele.
Povlečení je měkké a voňavé.
Zavřu oči a snažím se spát.Po chvíli se mi to podaří.Za jakou chvilku se mi podařilo usnout za takovou chvíli jsem zase vzhůru,celá se třesu a jsem zpocená.
Obuju si bačkory a dojdu do kuchyně.Vytáhnu prášek který se rozpuští ve vodě,do sklenice napustím vodu a prášek do něj vhodím.Když se prášek rozpustí napiju se a sklenici opláchnu.
Dojdu do ložnice a znovu si lehnu.Tentokrát se už nebudím ale mám strašný sen.Někdo mě unesl,nevím kdo,nevím kam a ani proč?
Nic nevidím,jen pravidelně dýchám.To tedy znamená že spím..
Otevřu oči a zmateně se podívám kolem.
'Sakra..'
Opřu se lokty o zem a dívám se před sebe,ležím na písku.
'Já nejsem náměsíčná,a nemám na zahradě písek..'
Promnu si oči a a znovu sleduji okolí.
"Kde to sakra sem?"
Zeptám se sama sebe a zhluboka se nadechnu,vzduch je tu tak čistý,úplně jiný než doma.Ale mám strach,'tohle není sen.Proč jsem tady?A jak by se ke mě domů dostaly?Mám Alarm a měla jsme zamčené dveře,i na terasu.'
Přemýšlím zmateně nad situací a sednu si na kolena.
Slunce mi praží na záda a písek pálí do nohou.Jelikož na tohle nejsem zvyklá,a nikdy jsem nebyla na dovolené v tropech mohla bych lehce propadnou nějákému úpalu či úžehu.
Když se otočím uvidím menší brašnu,bez váhání ji uchopím a začnu skoumat její obsah..
Baterka,sušenka,nožík,tužka,papír a pití..
Když se otočím na druhou stranu spatřím pár metrů odemě nějákého muže,hystericky (až moc hystericky) zaječím a vyskočím na nohy,rozběhnu se dál od toho muže,kousek od něj leží nějáká žena.
'Tohle musíá být zlej sen..!'
Zakroutím hlavou a štípnu se do ruky,trhnu sebou.Není to sen,opravdu tu stojím.
'Co budu dělat?'
Zeptám se sama sebe a zjistím,že nejsem jediná kdo je tady vzhůru.

Běžný den

Po celkem normálním dni se konečně můžu vydat zpátky domů. Dnes jsem měl opravdu napilno a musel jsem běhat po celé budově sem tam kvůli lidem, kteří jsou moc líní na to aby si zkusily vyřešit něco sami.
Pořád to bylo to samé. Nejde mi počítač, nejde mi počítač, nejde internet, nefunguje promítačka a podobný nesmysly. Ještě chybělo, aby si mě zavolali na rozbitý kávovar a už bych byl pěkně podrážděný. Byl hold dnes divný den. Jeden z těch kdy se nevyplatí ráno vstávat. Naštěstí už je konec a můžu jít domů.
Po cestě domů mi ještě přijde SMS zpráva od zpráva od jednoho z přátel jestli nemám nějaké plány a pokud ne tak jestli něco nepodnikneme.
Bohužel kámo. Dneska se chci už jenom v klidu uvelebit doma a odpočinout si po tom šíleném dni. Ale ať plánujete cokoliv moc se mi do toho nechce protože z toho nekouká nic pěkného. Ale přejde vás sranda až vám na dveře zaklepe někdo pendrekem.
Doma na mě už čeká jako vždy poloprázdná lednička a jinak nic nového. K večeři si proto objednám nějakou pizzu a mezitím sednu k počítači. Mám rozdělanou nějakou práci tak proč v ní nepokračovat.
Plně se věnuji počítači a kromě chvíle kdy musím odejít pro pizzu, kterou mi dovezli se od něj nehnu. Stejně tomu tak není ani potom. Pracuji dlouho do noci a jsem navíc z celého dne tak unaven že usnu hned vedle klávesnice.
Zdá se mi celkem divný a lehce strašidelný sen, který jsem předtím nikdy neměl. Nevím co si o něm mám myslet ale jak rychle začal tak rychle i skončí.


Po probuzení

Jakmile se začnu probouzet zaslechnu zvuk vody, který stále pokračuje a nepřestává. Potom po chvilce zaslechnu i něčí hlas. Někdo někoho volá a pořád je slyšet zvuk té vody.
Že bych zase usnul u počítače omylem si lehl na klávesnici a pustil nějaký film? I to se mi už stalo ale nic co by mi připomínalo tohle jsem ještě neviděl.
Nakonec otevřu oči abych se sám přesvědčil co se děje. Hned první pocit je nepříjemný. Ostrý sluneční svit je z počátku dost nepříjemný ale nakonec si zvyknu. Navíc mi není zrovna moc dobře. Připadám si jako po flámu i když si jasně vzpomínám že se včera nic nestalo.
Jak se tak koukám kolem sebe a zjišťuji co se stalo tak si konečně uvědomím že jsem někde u moře a navíc několika dalšími lidmi. To mě probere z únavy a rychle vstanu a koukám kolem sebe.
Co se to tu sakra děje? To má být nějaký šílený sen? Copak nestačil ten před tím?
Nechce se mi uvěřit tomu že jsem skončil na podobném místě a zkouším se probudit. Bohužel to nejde. Zkouším i klasický způsob se štípnutím ale nic se nestane. Vše je stejné a zdá se že skutečné.
Písek vzduch a jak se zdá tak voda bude skutečná taky.
Jestli si na mě někdo vymyslel nějaký žertík nebo něco podobného tak mu můžu slíbit že si ho podám a bude pravděpodobné že mu u dveří co nevidět někdo zazvoní se zatykačem a v druhé ruce bude držet klepeta.
Prohlédnu si všechny přítomné lidi kdo tu se mnou leží ale nikoho z nich neznám. Zatím mi není jasné jestli to je nějaký pitomí vtip nebo únos.
Na druhou stranu při únosu by mě takhle někde na pláži nepohodili a navíc se zásobami a nějakými věcmi.Teda ledaže to nejsou nějaký úchylci co někoho vysadí kdo ví kde a pak ho pozorují skrytýma kamerami a říkají si jaká je to náramná legrace. Navíc se mi zdá že jsem tohle viděl v nějakém filmu nebo četl v knížce.
Všimnu si že jsou tu vzhůru už i další lidi ale kdo ví jestli se budou chtít se mnou bavit. Přemýšlím co podniknout dál a co by se teoreticky dalo použít z toho co tu mám.
Takže klid už jsem byl i horším. Sice jsem byl na místě co znám ale jinak to byl taky děs. A teď hlavně v klidu si udělat obrázek o tom co podniknout.
Nejlepší bude udělat následující:
Zjistit kdo jsou ty lidi a jestli neví o co tu jde.
Najít jídlo a pití. To co tu mám mi na moc dlouho nevystačí.
Najít si místo pro přespání než nastane noc.
Zkusit najít nějakou civilizaci.
Když mám vše jasné vezmu si svojí brašnu přes rameno a jdu se podívat za těmi co se alespoň trochu z toho všeho vzpamatovali třeba budou vědět o co jde.

Sladké probuzení…

Přežil jsem další z nudných dnů. Pro mě nudných. Jinému by to tak možná nepřipadalo. Shánět prachy, vyžít s minimem a vyhýbat se těm, kterým dlužím a že jich je požehnaně. Za ty roky, co mě můj drahý otec nechal takřka na ulici, jsem se v tom naučil docela chodit. Lidi mě tu znají a ví, co ode mě čekat. Když mi půjčí, málokdy se jim peníze dostanou zpátky, ale oni vědí, že se je snažím sehnat. Ale to bych neměl mít takovou smůlu, jaká mě doslova pronásleduje. Pokaždé, kdy se mi zázrakem dostane vynikající nabídky k práci, se něco podělá. A většinou tak moc, že se sám dostanu průseru takřka omylem. A od toho se odvíjí všechny mé problémy.
Nemít Doriana, už bych čuchal kytky jedině zespoda. On má chladnou hlavu a vždy dokáže něco vymyslet. Řídíc se jeho radami, proplouvám zakalenými vodami Chicaga. Mnohokrát mi zachránil kůži, vděčím mu za hodně. Jen mě mrzí, že mu to nemám, čím splatit. Je to vlastně můj jediný a zároveň nejlepší přítel. Jiní o kámoše, jako jsem já, moc nestojí. Nedivím se jim.

Večer si zajdu podniku ‚U Marry‘ . Scházejí se tam příznivci hazardních her, snad jediné věci, která mi jde skoro bez chyby. Další důvod proč mě tu nevidí rádi. Většinou obehraju každého a to prosím bez podvádění. Jo, tyhle hry mi jdou. Ale čím víc vyhrávám, tím víc rozhazuju a ráno se probouzím s pár drobnýma v kapse. Začarovaný kruh.
Dnes to nebylo jiné. Vecpal jsem se do kroužku hazardních hráčů. S plnou kapsou bankovek jsem se dost opilý chtěl přesunout do jiného podniku. Ale mojí situace využila partička chlápků, kterým jsem snad taky něco dlužil. Přepadli mě se vší parádou. Pohráli si se mnou, provokovali. Nakonec mě obrali o všechno, co se jim zamanulo a jako třešničku na dortu mi uštědřili pořádnou nakládačku. Chvíli jsem o sobě dokonce nevěděl.

Dopotácím se k oprýskaným dveřím své malé, soukromé, detektivní kanceláře. I když výraz ‚kancelář‘ zní až příliš honosně. Přestěhoval jsem se zrovna sem, když mě vykopli z bytu. Nezvládal jsem platit dva nájmy. I tak mám co dělat, abych si udržel i tenhle kamrlík. Kdybych byl vyhozen i odtud, jsme nahranej.
Pár minut se snažím strefit klíčem do zámku. Nakonec se úspěšně dostanu do svého doupěte. Hlasitě za sebou zabouchnu a s bolestným zakňučením se zlomím v pase. Příšerně to bolí. Kousnu se do jazyka a zamžourám před sebe. Holá místnost s dřeveným obložením, jedním starým psacím stolem, širokou skříní a zeleně čalouněným kanapem.
Zatnu ruce v pěst a doklopýtám ke stolu. Svalím se židli. Ozve se zavrzání. Ještě ty se znič, stará… zabrumlám naštvaně a ze spodní zásuvky vytáhnu lahev se zbytkem vodky. S překvapivou obratností ji odšroubuju a pořádně si přihnu. Potřebuji co nejvíce otupit tu zatracenou bolest. Alkohol nejdřív otupí mysl a ta se pak postará o zbytek. Na mně to tedy funguje. Nespočetněkrát ověřený fakt. Zvednu se a trochu zavrávorám. Shodím ze sebe bundu a přesunu se ke kanapi. Položím se na záda a ještě jednou si loknu. Zírám na zašedlý strop. Obraz se mi postupně rozplyne před očima, upustím skoro prázdnou láhev a ani dutá rána mě nedokáže vtáhnout zpět do reality. Usínám. Tvrdě.

Sním často jeden a ten samý sen. Neskrývá se v něm příliš symbolů ani znamení. Jen touha po úspěchu, lepším životě. Seth ochránce nevinných, Seth nalezne tu správnou pravdu…Seth je ten dobrý. Spousta přátel, žena, děti…rodina. Osamělý a zavrhovaný Seth neexistuje. Není nikdo, kdo by se mu smál.
Unaveně zasténám. Musím mít příšernou kocovinu. Hlava mi třeští. Bolí jako střep. Hůř. Oči mám slepené, až mě přepadne hrůza, jestli je ještě někdy dokážu otevřít. Leží se mi strašně nepohodlně. Do zad mě tlačí kameny a…písek? Matně si vybavím včerejší potyčku. Určitě mi dali pořádně do těla, když mě teď tolik bolí. Zvednu paži do vzduchu a protřu si oči. Syknu bolestí. Umím si živě představit ten monokl, který spatřím, až se uvidím v zrcadle. Opatrně zamrkám a hlavou mi projede ostrá bolest. Čisté nebe mi vyrazí dech. To jsem opravdu nečekal. Možná stále sním. Je to podivné i vzduch je tu…čerstvý? A ta slaná příchuť v něm. Ty zvuky…vody? Mo-moře?
Zatnu zuby a posadím se. Čelist mi klesne úžasem. Co je to za blbej vtip? zachraptím. Chytím se za krk a odkašlu si. Někdo si ze mě musel vystřelit. Tohle mi rozum nepobírá. Co dělám já na ostrově? Svraštím obočí a všimnu si brašny. Nemám chuť ji otevírat. Stále čekám, že bych se mohl probudit. Není mi zrovna do zpěvu.
Přinutím se ohlédnout se na všechny strany a překvapivě zjišťuju, že tu nejsem sám. Kolem se budí lidé, které jsem v životě neviděl. Sethe, vstávej už… zaprosím své podvědomí. Nic se mi tu nelíbí. Pokrčím nohy v kolenou, o které si opřu lokty a prsty si vjedu do vlasů. Zjištuju, že mám na sobě oblečení, které se v mojí skříni rozhodně nenalézá. Debilní sen, nic víc…
Cuknu sebou, když poblíž zakřičí ženský hlas (Miriam). Doteď jsem ji nevnímal, dokud tu byl klid. Neřvěte…! přemůžu se. Hlava mi pořád příšerně třeští.

Den první, pomerančový koláč

Sedím na mém oblíbeném místě, které se nachází asi jen 50m od našeho domova, tedy přímo u úpatí Dračích hor.
Je to velice silný kmen stromu, který kdysi velký vítr zlomil a teď je opřený o jiný strom ve výšce přibližně pěti metrů.
Přímo pod ním příjemně, ale docela silně zurčí potůček té nejprůzračnější vody, který začíná u Dračích vodopádů, kde také docela ráda trávím čas.
A nejen já..
Po mém boku vždy kráčí má přítelkyně Dessiray.
odkaz

No táák.Dessiraaay..Přece nebudeš uražená věčně!
Zašvitořím na svou ochránkyni vesele, sedíc naprosti ní v tureckém sedu, přímo uprostřed Stromu.
Des však na mě jen krátce a velice uštěpačně pohlédne a opět otočí hlavu někam jinam.
No tak..Maličká ... Přece by ses na svou chráněnkyni nezlobila věčně..
Tentokráte to zkusím v myšlenkách, ale i teď se odpovědi nedočkám.
Ale kdo by nebyl uražený, kdyby mu někdo namočil ocas vodou,že?
Tiše se té vzpomínce zachichotám a pomalu začnu sbíhat po kmenu dolů.
Mám na sobě volné černé šaty z té nejjemnější látky, které mi ušila maminka, a které kolem mě ladně vlají.
Jen mezi ňadry je maličkatá, červená kytička.

Ladně, jako veverka, seskáču po kmeni a nakonec i po větvích stromů na zem a rozeběhnu se pryč.
Snad tohle zabere..
Pomyslím si vesele a běžím podél potůčku směrem k vodopádům.
A zabralo..
Po chvilce mě Dessiray doběhne a já uslyším její ladný běh vedle sebe.
Jsem ráda že jsi tady se mnou..
Řeknu v myšlenkách a ladně a rychle běžím dál.
I já jsem ráda, ale už mě nezlob maličká..
Uslyším po té dlouhé hodině konečně Desiin hluboký,šelmí hlas ve své mysli a potěší mě to.

Doběhneme k vodopádům a obě po skalách mrštně vylezeme co nejvýš to jde. Kolem nás zurčí voda a já pomalu zavírám oči, sedíc jako vždy v tureckém sedu a zády opřená o Des,která,když takhle sedíme, je větší než já.

Při tomhle rozjímání zaslechnu po chvíli maminčinu myšlenku.
Snad se děvčata vrátí před tím monzunovým deštěm..
A tak pohlédnu na nebe a v dáli, tak daleko, že oko normálního člověka by to nemohlo vidět, uvidím obrovská, černá mračna.

A jéééje ... Des, radši půjdeme..
Zvednu se a znovu, jako vždy, se rychle rozeběhnu a seskáču ze skalisek vodopádu dolů.
Dole se zastavím, počkám na Des a rozeběhnu se domů, což je přibližně jen půl kilometru.
Listy stromů a malé kamínky mě lechtají do chodidel a tak se celou cestu chichotám.
Honéém Desíí,poběěěěž..
Křičím i přes to, že puma se mnou lehce drží krok.

Doběhneme před náš lesní domek a já uvidím velkým oknem maminku, jak vaří.
Všude kolem se line vůně pečícího se pomerančového koláče a mě se začnou sbíhat sliny.
Bok po boku, já a Dessiray, kráčíme vstříc našemu domku a obě jakobychom se usmívaly.
Pozvednu pravou ruku a kolem nás začne vás docela silný větřík, který zavítá i za maminkou do kuchyně..
Ano..rád dávám najevo svou moc a to, že jsem tady..přiznávám...

Ahoj mami, tak jsme doma..
Vyšlu k mamince vesele a vstoupím do naší prostorné a krásně zařízené chatrče.

Den první



"No tak, nech už toho, ty blázínku."
Zasměji se.
Nacházím se tam, kde bych se právě chtěla nacházet, společně s mým nejlepším přítelem, pokud ovšem nepočítáme mou milou sestřičku a maminku. I když, mamka je prostě mamka, není to úplně jen tak nějaká moje kamarádka...
To, kde bych chtěla být, je na pláži. Koneckonců tam také jsem... Na jemném, vyhřátém písku, mezi kterým se ani omylem nenachází žádné jiné kamínky, které by tam nepatřily, tedy všechny ty větší. Písku, který i kdyby procházel tím nejjemnějším sítem, tak by prošel všechen...
Na mé kůži, jemně snědé, od toho neustálého příjemného sluníčka, mě hřejí sluneční paprsky... Moc milé... Jako by mě chtěly pohladit...
A u mě je můj nejlepší přítel, Mael, snad ten nejlepší přítel, jaký opravdu může být... Není závistivý, ani zlý, je moc hodný...
Se smíchem se vyhnu jeho jazyku dychtícímu mi neustále zamokřovat obličej, a dlouhými skoky, připomínajícími skoky laňky, utíkám. Znovu se nahlas rozřehtám, a vskočím do vln moře, které mě vítá... Do jeho otevřené náruče...
Zavýsknu, a s roztaženýma rukama sebou plácnu do bouřlivých vln. Je to skvělý pocit, být mezi známými, kteří vás znají a mají vás rádi...
Ihned za mnou následuje Mael, který nemešká, a také se skoupe v moři. Voda mu nevadí, dokonce ji má stejně jako já rád... Ale v závodech v plavání bych asi vyhrála.
Počkám na něj, voda je mi tak akorát, abych dosáhla na dno, nechci se nijak příliš unavit. Když mě dožene, zasměji se, chmátnu mu po vyplazeném jazyku, přičemž ho pohldím po hebkém čumáčku, a tímhle vyhlásím hru na honěnou.
Protože ale plavu jen z vlastního, za chvíli se to promění spíše ve vzájemné cákání vody na sebe a podobné blbnutí.
Po chvíli mi ale začnou docházet síly, tak trošku, a proto když mě Mael olízne a vyběhne na souš, na písek, křiknu za ním:
"Jen si nemysli, že ti to projde!"
Vesele se na něj usměji, a on se posadí a vyplázne jazyk v milém úsměvu, jako že rozumí podtónu mé řeči.
Vypotácím se ze vln, lehce unavená, voda člověka tak zmáhá...
Pomalu se doploužím až k Maelovi, pomalu sunu nohy pískem, a prsty si písek řádně nabírám, tohle si tedy opravdu užívám, v tomhle je plážový písek tak krásný...
Těsně před Maelem se ale zastavím, a s jakýmsi tragickým podtónem se svalím na zem, jako bych už neměla sílu. Natáhnu třesoucí se ruku, natáhnu ji jakoby namáhavě, a pokusím se dotknout Maela, jenomže je to dálka akorát tak na to, aby mi k Maelovi zbývalo pár centimetrů.
Pohlédnu mu do očí pohledem "nemůžu už dál!", který mi oplatí pohledem těch svých, rozesmátých, natáhne se, a dotkne se mé ruky sám od sebe.
V té chvíli ožiji, nadzvednu se na rukou, a naoko naštvaně pravím:
"Ty jsi mi to zkazil!"
Mael mi jen olízne ruku, oči stále rozesmáté.
Chvíli se mu do nich dívám tvrdě, jako bych opravdu byla naštvaná, pak to ale nevydržím a rozesměji se. Naprosto upřímně, radostně... Je to skvělé, že je Mael ve svém chování tak "lidský", i když není člověk...
Když mě ze smíchu začne bolet břicho, chytnu se za něj, a chvíli sebou jen tak poškubávám, ležím na zádech, a snažím se uklidnit...
Po chvíli se přestanu smát, uvolním se, roztáhnu nohy i ruce, zavřu oči, a nechám se prohřívat jemným sluníčkem, které by mě mělo vysušit... Pochopitelně jsem teď, jako i předtím, pokud nepočítáme husté vlasy, úplně nahá... Tady se ale nemusím bát žádného vyrušení, vždyť kdo by to mohl být? Že by pralesní zvířata?
To by to ale nebyl Mael, kdyby mi zase nevěnoval řádné oblíznutí.
Pousměji se, a otevřu oči.
"Ty zlobílku! Víš přeci, že mám ráda vodu, ale nemuselo by to být přímo na obličej!"
Zazubím se na něj, a chytím mu tlamu do rukou. Začnu ji třít a drbat, tu krásnou, chlupatou hlavu...
Nakonec si ji jen nechám v rukou, a pohlédnu svýma tmavýma očima do jeho světlých. Ani spolu nemusíme mluvit, navzájem se už tak dobře známe...
A v téhle chvilce stejně jako Nutriell zaslechnu maminčinu myšlenku.
"Monzunovým deštěm?"
Pohlédnu na oblohu, v čemž mě Mael napodobí a zakňučí. Nejen, že vidíme ta nadýchaná oblaka, ale on to také vycítí, sám od sebe...
Pohlédnu na něj a usměji se.
"Mno tak se asi budeme muset vzdálit domů..."
Ani mě to zas až tolik nemrzí, když se to tak vezme... Jsem ráda doma, a určitě doma už jistě bude i Nutriell s Dessiray...
Vyskočím na nohy, Mael se mi hbitě uhne, aby nedostal nějakou do tlamy od mých paží, kterými jsem velice neopatrně mávla. Doběhnu k oblečení, které mi leží na zemi, a rychle se obléknu, vlastně kolem sebe víceméně šikovně přehodím pár pruhů látky... Tedy, trochu více pruhů látky, jsou v modré a černé barvě... Chytře si je ovážu kolem těla, takže je to celkem slušné oblečení, a i se mi v tom dobře pohybuje.
Jen co jsem hotova, pohlédnu na Maela, a ten jen přmhouří oči, ani nemusí kývat. Znamená to jediné, to je jasné, je stejně jako já připraven.

Zasměji se, a vyběhnu do lesa. Až tak trochu nadpřirozeně, stejně jako má sestra a matka, se pohybuji s elegancí, rychlostí, a hlavně s nevídanou vytrvalostí. Mám to sice pěkný kousek cesty, ale to nevadí, zase je to cesta příjemná.
Vskočím mezi pralesní velikány, a s chichotem skáču mezi kmeny stromů. Mael mě následuje, nedělá mu to sebemenší problém, stejně jako mě. Já si ale hraji na honěnou...
A pak, když vidím vhodnou příležitost, bosýma nohama vyskočím na nižší větev jednoho stromu, vyšvihnu se ještě na vyšší větev, a chytnu se jedné z lián. Ani ji nemusím blíže prověřovat, abych věděla, že právě ona je dobře upevněna na stromě, a tudíž nespadnu...
Pevně se jíchytnu, a pak se jednoduše odrazím nohama, a skočím dolů. Provedu nádherně dlouhý skok, a zastavím se zase na další širší větvi... Tímhle manévrem jsem Maela stále se pohybujícího po zemi krapet více předehnala.
Někdo by se možná bál se jen tak houpat vě vetru, ale já, ačkoliv vítr není mým živlem, mám tyhle šílené věci ráda. A proto se rovnou odrazím, silnýma rukama se chytnu nejbližší liány a zhoupnu se na další strom... Jak nádherná je taková cesta, a není zas až tolik namáhavá, přesto rychlá...
Časem se Mael začne opožďovat, což zjistím s jemným úsměvem, jdu po liánách čím dál níže, a když se pak dostanu ke konci pralesa, na mýtinu, kde stojí náš dům, s poslední liánou se zhoupnu, pustím se, a hladce přistanu na zemi.
Pro lepší vypérování skončím na bobku, a chvíli, zhruba minutu počkám, až mě dožene Mael. Jen co kolem mě proběhne, vyrazím za ním...
Brzy s ním srovnám krok, a běžíme teď lehkým klusem. Nakonec už stojíme u domu... Nutriell už před chvilkou dorazila.
Neohlašuji se v myšlenkách, ale vběhnu do nějaké hlavní místnosti, kde teď všichni budou, a zastavím se.
Otočím se na Maela, a zazubím se.
"Prohrál jsi, zlato..."
Dojdu k němu a pohladím ho.
On se posadí, a vyplázne jazyk. Je lehce udýchaný, já uzardělá.
"Doufám ale, že si uvědomuješ, že je to jen proto, že jsem tě nechal vyhrát, maličká. Jinak by jsi byla smutná, nebo ne?"
Zavře tlamu, z níž vyčnívá dlouhý jazyk, a "usměje se".
Úsměv opětuji a otočím se na mamku a sestru.
"Ahoj všichni!"
Vesele se usměji. Já mám téměř pořád dobrou náladu.
Ani moc nečekám na odpověď, a začíchám do větrču, který tu Nutriell rozvířila.
Ušklíbnu se, a neujde mi sladká vůně pomerančového koláče...
"Mňam! Něco dobrého? Mami, ty jsi úžasná!"
V záplavě rudých vlasů se vrhnu k peci, a začichám více.
"Pomeranče, koláč... Pomerančový koláč! Jak jsi mohla tušit, že na něj mám chuť?"
Otočím se na mamku s úsměvem.
Samotné mi ani nepřijde divné, že všechny tak ohromně oblažuji svými kecy... Měli by na to být zvyklí, mě se pusa snad nikdy nezastaví... A dobrá nálada také jen tak nemizí.
Potom se otočím k Maelovi.
"Zůstaneš tu s námi? Můžeš jít, ale když jsou ty deště... Ráda tě tu uvítám."
Usměji se na něj.
"Ani to ode mě nebude znít divně, když ti řeknu, že přijímám, že?"
Také se zazubí a já přikývnu.
"Mael tu s námi zůstane na koláč," ohlásím, i když je to celkem zbytečné, do deště by se nikomu nechtělo, a Mael koláč také zrovna dvakrát nejí, takže je jasné, že tu bude kvůli mě...
Posadím se na dřevěnou lavici, Mael přijde ke mně a sedne si mi k nohám. Začnu ho hladit na husté srsti na zátylku, a čekám, jak budou reagovat ostatní, abych tu pořád nemluvila sama.

V práci

Vyjel jsem na dílenském lehátku na šesti gumových kolečkách zpod podvozku nejluxusnějšího auta, co jsme kdy v dílně měli.

„A jak že vypadala ta paninka, Tome?“ zeptal jsem se znovu nahlas, když jsem si uvědomil, že zpod podvozku mi asi nerozuměl.

„Však říkám, krev a mlíko. Nejdřív jsem myslel, že přišel přerostlej norek, ale nakonec to byl jen kožich. Vypadala dost zazobaně. Ale pohled na ní byl docela pěknej,“ zasmál se Tom a rukama naznačil nadprůměrné proporce.

„Ježíšmarjá... By mě fakt ale zajímalo, co s tímhle,“ kývnu směrem k autu, který mi stojí pár palců za hlavou, „dělala tady,“ dokončím větu s důrazem na poslední slovo. Zakroutím nechápavě hlavou a zvednu se z lehátka.

„Dyť nejsme žádná luxusní dílna, na takovýhle mazlíky ani nejsme pořádně vybavený.“ Furt mi to hrabe hlavou.

„Ty, hele, myslím, že 'sem na to kápnul... To fáro je dost drahý a v luxusní dílně by zaplatila mnohem víc, ale myslím, že hlavně není její. Je docela otázka, co by udělal její frajer, kdyby zjistil, že ho rozflákala. Nadšenej by určitě nebyl. A to může poznat i z její podivně prázdný peněženky, kdyby platila v luxusu. Proto to nechala u nás a doufala, že to dáme do pořádku, než se její frajer vrátí z Paříže, protože pořád mluvila vo tom, že to hlavně potřebuje mít dřív než zejtra. No a teď čeká, že si budeme účtovat mnohem míň.“ dokončil Tom vítězoslavně svou myšlenku.

„Jo, to je docela dost možný, asi máš recht...“ přikývnu po chvíli a dojdu na druhou stranu dílny k bedně s různými šroubky, na kterou si sednu.

„Jináč, než 'si přišel, tak 'sem na toho mazlíka nekoukal, takže co s ním vlastně je?“ zeptá se Tom zvědavě.

„Ty vole, to snad vidíš vod pohledu, ne? Dyť to nemá vocas...“ zasměju se a na ex vypiju lahev piva, kterou jsem zrovna otevřel, ale dosud stála vedle bedny, na které jsem seděl.

„Vidíš, do prdele jsem tomu fáru nekoukal...“ přikývne, když auto obejde z druhý strany. Pak se podívá na mě.

„Hele Iszt... Šroube...“ odmlčí se, když si uvědomí, že mě málem oslovil jménem. Přejdu to bez náznaku, tak pokračuje: „Jako já nechci nic říkat, ale víš co říkala hlava vo tom chlastu v práci...“ dokončí opatrně větu.

„Šéf ať si políbí prdel, pomáhá mi to se soustředit, zatím jsem nikdy nic neposral, tak může držet hubu, von stejně jenom kasíruje a ví vo tom hovno...“ řeknu klidným hlasem a podívám se mu do očí.

„Nečum takhle na mě proboha, já jen upozorňuju, dyť víš, že mu neřeknu ani ň,“ řekne rychle.

„Jasný... Hele, asi bychom se do toho měli pustit, jestli se ta paninka má vrátit v sedm...“ mrknu na hodiny v dílně, které ukazují čtvrt na sedm.

„No... Jestli chceš, tak ti ho přenechám, já už dneska dal dokopy tři a ty vypadáš, že 'seš na to fáro docela nažhavenej...“ řekne a několikrát naznačí pohyby vpřed-vzad pánví.

„Debile...“ zasměju se a po chvíli pokračuju: „OK, beru to... Máme vzadu výfuky k tomuhle?“ zeptám se.

Tom se zvedne a zajde do druhé místnosti plné možných i nemožných součástek.

„No, jak se to vezme, výfuků tu máme plnou prdel, ale tyhle jdou docela na odbyt, poslední dobou sem každej chvíli jezdí nějakej obchodník nebo politik, že mu spadl vocas. Dneska jich tu bylo vosmatřicet.“ zakřičí vedle z místnosti a podle tónu hlasu je poznat, že má co dělat, aby se nepotrhal smíchy.

„Ty vole, potřebuju to fakt vědět...“ řeknu naléhavě.

„OK, diktuj značku, já už zapomnělco je to zač, říkám, že tu je někdo s podobnejma starejma šuntama každou chvíli, já už si ty značky nepamatuju...“ zavolá a vybouchne smíchem.

„Drž už hubu s tímhle, nejsem bůh a nemám čas věčně, já narozdíl od něj stárnu...“ řeknu už trochu tvrději. „Ale když máš tak blbou paměť, tak je to Aston Martin Vanquish v tmavě zeleném provedení, takže doufám, že tam je tmavě zelenej výfuk, ať to k tomu ladí... Cena je několik stovek tisíc liber... Ještě ňáký další informace potřebuješ?“ zasměju se nakonec.

„Ty vole, o tom jsem už slyšel, nebyl náhodou v Bondovi? V tom dvácátým dílu... Dnes neumírej se to tuším 'menovalo...“ zavolá a náhle se odmlčí.

„Co já vim, copak mám telku?“ položím řečnickou otázku.

„No jo no... Hele... Myslím, že to mám. Řeknu ti, ta paninka má zatracený štěstí. Máme tu jedinej kus,“ řekne a vrátí se zpět do dílny.

„OK, dej to sem... vstanu a s nataženýma rukama jdu k Tomovi.

„Jasňačka. Hele, nechám tě tu o samotě, ať máš na to soukromí, víš co myslím...“ řekne poťouchle a znovu naznačí pohyby pánví. „Chápeš... Až to budeš mít spravený, tak... zasměje se.

„Idiot... Je to totální idiot...“ prohodím do vzduchu, vezmu mu součástku z ruky a 'omylem' do něj vrazím ramenem, což nečekal, takže ho vyvedu z rovnováhy, takže málem spadne.

„Hele, tak mě ti napadá, že bysme tý panince mohli říct vo větší prachy, než si obvykle účtujeme... Pro ní to stejně tolik nebude, co říkáš?“ navrhne Tom a spiklenecky na mě mrkne.

„Nebudem svině, zaúčtuju jí to normálně, jako komukoliv jinýmu,“ prohlásím nekompromisně a z tónu mého hlasu je poznat, že se s ním o podobných věcech nehodlám bavit.

Tom jen pokrčí rameny.

„No nic... Razím... Hele, zkus se dneska příliš nevožrat a přijít zejtra dřív, potřebuju zejtra vypadnout dřív, než půl hodiny před zavíračkou. Mám rande.“ řekne a projede si rukou vlasy.

Opatrně odložím součástku a pak bez obav vyprsknu smíchy: „Ty vole, to si ze mě děláš prdel, ne? A kterou slepou gorilu jsi přesvědčil? Tu starou slepou žebračku na náměstí? Viděla tě vůbec, nebo to je přes inzerát?“ začnu se do něj navážet a současně se hlasitě směju.

„No... Je to přes net, říkal jsem jí, že jsem úspěšnej podnikatel... Vypůjčím si tady ňáký pěkný fáro, co tu někdo nechá přes noc...“ řekne trochu nejistě, ale pak pokrčí rameny, mávne a odejde.

„No tak to 'sem teda zvědavej, jestli ti na tohle naletí... řeknu ještě za ním polohlasně, lehnu si na lehátko a zajedu pod automobil.

Chvíli bojuji s autem, ale netrvá to ani dvacet minut a auto i s novým výfukem vypadá naprosto funkční a v pořádku. Vyjedu na lehátku zpod auta a prohlédnu si své dílo. Není na něm ani škrábnutí.

Kdo ví, jak ten výfuk ztratila... napadne mne v duchu, ale nakonec to nechám být.

Nakonec neodolám. Otevřu dveře a posadím se do luxusní sedačky potažené jaguářím kožichem. Sešlápnu spojku až na podlahu a otočím klíčem v zapalování. Motor naskočí a hladce přede. Ani známka po rámusu, který způsobovala absence výfuku, a s kterým sem přijela zákaznice.

Podívám se ještě jednou na hodiny. Je pět minut po půl sedmé. Zákaznice má přijít v sedm mám minimálně dvacet minut. Pach dílny není prostředí, které by normální smrtelníky lákalo chodit dříve, než je slibovaný termín opravy.

Zařadím zpátečku a pomalu vycouvám z dílny. Stočím volant co nejvíce doprava a otočím se tak čelem do ulice, za zády mám jen slepou ulici. Vím, že riskuji, ale tomuhle prostě neodolám. Položím ruku na řadicí páku, přeřadím do jedničky a šlápnu na plyn. Motor zařve a já vyrazím vpřed. Během chvíle zařadím o dva rychlostní stupně výš a ručička rychlosti stále stoupá, stejně tak ručička otáčkoměru. Naštěstí je ta ulice dlouhá a rovná. A nikde ani noha. Otevřeným oknem mi dovnitř fouká prudký poryv vzduchu. Auto spokojeně přede, motor řve tak, jak při plném sešlápnutí plynového pedálu má.

Když vidím, že se blíží konec ulice, pustím plynový pedál a s citem dobrzdím skoro na 20 mil za hodinu a podřadím. Auto plynule zpomalí a já zabočím doleva. Pustím všechny pedály a nechám auto jet, opřu si ruku o okno a opřu se o ni. Auto samovolně zpomalí, takže musím podřadit na nejnižší rychlost. Pomalu objedu blok a vrátím se zpět do dílny. Když zajíždím, sešlápnu opět spojku až na podlahu a zabrzdím co nejpřesněji tam, kde bylo auto před mou vyjížďkou. Vyřadím, zatáhnu ruční brzdu, zhasnu světla a nakonec i motor.

Konečně vystoupím z auta. Spokojený projížďkou v něčem, o čem se mi vždy mohlo jen zdát, si sednu na bednu se šroubkama. Z kýble ze studenou vodou vytáhnu vychlazené pivo, otevřu ho a na ex ho vypiju. Láhev schovám pod plachtu, která přikrývá bednu. Před zákazníkama to nevypadá dobře, když se tam válejí prázdné lahve od alkoholu.

Uběhne jen pár minut a zahlédnu, jak zákaznici, kterou mi popisoval Tom, přiveze vůz taxislužby až před dílnu. Ta vystoupí, zaplatí a vůz odjede.

Konečně se otočí a vejde do dílny. Jen lehce pokrčí nos, když ucítí aroma součástek automobilů. Podle Tomova popisu jsem si představoval dost namyšlenou fiflenu, ale v tuhle chvíli na mne takovým dojmem nepůsobila. Na druhou stranu Tomův popis jejího těla byl více než přesný.

V tomhle se nemýlí nikdy, blbec jeden... uvědomím si.

Přijde až ke mně a potichu se zeptá: „Vy tu také pracujete? Ten pán, co tu byl dopoledne, tu už není?“

Pobaveně se usměju při představě 'pana Toma' a odvětím: „Ne, tomu už skončila služba. Já jsem zde poslední.“

Jenom přikývne a podívá se na své auto: „Šlo to spravit?“ zeptá se trochu poplašeně.

Přikývnul jsem: „Ano, nebylo to nic závažného.“

Bylo na ní vidět, jak moc se jí ulevilo. „Děkuji vám, jsem vám zavázána. Zachránil jste mi život, manžel by mě za to zabil.“ s těmito slovy mi podá několik bankovek a dodá: „Nevracejte mi, vážně jsem vám moc vděčná.“

Sleduju jí, jak nastoupí a odjede pryč.

Musím pogratulovat Tomovi. Ten odhad s tím manželem byl správnej.

Sednu si na bednu a spočítám bankovky.

Tři sta liber??? Vždyť to nestojí snad ani polovinu... Pane bože... Co teď s tím? zděsím se a začnu přemýšlet, když zjistím, kolik mi zaplatila.

Nakonec dám do schránky s penězy takovou částku, jakou to mělo stát a řídím se podle pravidla, že dýško patří tomu, kdo ho dostal. Takže si své téměř poloviční dýško schovám do kapsy. Posadím se na bednu a chvíli vyjeveně zírám do stropu. Nakonec neodolám, dojdu ke stolu se svěrákem, hrábnu do zásuvky a vytáhnu z krabičky jednu cigaretu. Roztřesenými prsty si připálím.

Dva a půl roku jsem nekouřil... Ale co je moc, to je moc... říkám si a před očima pořád vidím ty peníze. Tolik jsem snad v ruce nikdy neměl. Pro kohokoliv jiného by to asi nebylo tolik, ale pro mě...

Příchod domů

O půl hodiny později stojím před místní večerkou. Prodavač mě zná, po výplatě k němu chodívám kupovat zásoby především pití na celý měsíc. Tentokrát dostaneme výplatu sice až na začátku ledna, protože šéf onemocněl, ale mé 'dýško' to bohatě vynahrazuje.

„Nazdar Šroube,“ zavolá na mě hned u dveří prodavač. Několikrát jsme se už ožrali někde společně, ale hlavně vždy, když jdu k němu nakoupit, zůstanu na kus slova. „Tak co to dneska bude? Jako obvykle?“ zeptá se, aniž by čekal jinou odpověĎ než 'jo'.

„Ne...“ řeknu a vidím, jak mě sleduje překvapeným pohledem. „Dneska toho bude zatraceně víc...“ řeknu nakonec. Prodavač vytřeští oči.

Chvíli chodím mezi regály, nakonec stojí na pultu dvacet lahví různě silného, ale většinou dost silného, alkoholu. „Víc toho neunesu, pro piva si přijdu zítra...“ sdělím šokovanému prodavači.

„Ty poslyš, Šroube, tys vykradl banku nebo co?“ zeptá se naoko podezřívavě, ale očividně chce vědět, kde jsem k těm penězům přišel.

„Hele, to je dlouhá historie. Povím ti to zítra, dneska mám plnou hlavu, chci si jít lehnout, jsem nějakej unavenej. Možná se dneska ani pořádně nenapiju.“ řeknu unaveným tónem a opravdu cítím, jak mé tělo ovládá únava.

„Nejseš nemocnej? Ty a ani se večer nenapít? To u tebe není normální... zasměje se a sečte cenu. Sto osmdesát liber v háji.

Tak šetřit teda fakt neumím...

Naložím lahve do tašek a s pozdravem odejdu. Byt mám hned ve vedlejším vchodu, takže tak daleko to není. Teoreticky bych si pro to pivo mohl zajít ještě dneska, ale na to jsem doopravdy příliš unaven. Odemknu dveře a ovane mě alkoholické aroma prázdných lahví od vodky, vína, rumu, piva a irské whiskey.

Proboha tady to páchne, měl bych se sebou něco dělat. A s tímhle taky.

Odložím tašky u dveří a otevřu okno dokořán. Rozhodnu se, že si ještě dám sprchu, než si lehnu.

O chvíli později již ležím osprchovaný na pohovce a čtu si knihu. Na rozdíl od mnoha alkoholiků si při pití dokonce i čtu. Ostatní leda tak sledují televizi... Kterou já nemám.

Na obálce knihy je černým písmem napsáno 'Nemusí být vždycky kaviár' v jeho maďarském překladu a jméno autora 'J. M. Simmel'. Po chvíli si uvědomím, že text téměř nevnímám, proto knihu zaklapnu a notně si přihnu z výborného chilského vína. Odložím otevřenou lahev vedle postele pro případ potřeby první pomoci v noci, lehnu si na bok, přikryju se dekou a v tu ránu spím.

Snění

Obvykle se mi zdávají sny jen při opilosti, tentokrát jsem se však opít nestihl, přesto se mi zdají podobné sny jako vždy.

Ležím na posteli a všude okolo běhají prázdné lahve od alkoholu a snaží se dostat na mou postel. Kdykoliv se to nějaké povede, okamžitě ji zkopnu dolů, ale jakoby byly z gumy, nikdy se nerozbijí. Vím, že pokud se dostanou až ke mně, sežerou mě zaživa.

„Jděte do hajzlu!“ zařvu a probudím se. Nahmátnu rychle láhev vína a obrátím do sebe dobrou čtvrtku lahve. „Kriste pane, co jsem ti udělal... Ať mi dají pokoj...“ řeknu nahlas svojí modlitbu, abych se zbavil podobných snů. Již několik let nevyplněnou.

Během chvíle znovu spím. Zdá se mi jiný sen, ale moc nevnímám, co se v něm děje. Hlavně, že to nejsou oživlé prázdné lahve.

Probuzení

Jako obvykle, když se probudím, snažím se přemluvit mozek, že ještě není den a převalím se ze zad na břicho a zabořím hlavu do polšt... písku.

Písek?

Zvednu hlavu a rozhlédnu se. Nenadálé světlo mě udeří do očí a chvíli trvá než se rozkoukám.

Ležím na ostrově, všude okolo vstávaj' lidi a je tu moře. Fajn. Super. Tak dobrou. zrekapituluju si, co vidím a co cítím a pokusím se znovu usnout.

Když mi to asi pět nejde, zvlášť když všichni okolo mluví nebo křičí, zvednu hlavu znovu a vše si ještě jednou prohlédnu.

OK, takže znovu... Ležím na ostrově, všude okolo stojej lidi a mluvěj. Fajn. Kterýho kreténa platěj od toho, aby ty sny vymýšlel. Tohle je hodně uhozenej sen. No... Aspoň žádný lahve. Dobrou. ukončím mozkovou aktivitu a znovu zabořím hlavu do písku.

Po pěti minutách se převalím na záda, zvednu se do sedu a zvýšeným hlasem zeptám: „Jakej idiot mi narval do polštáře písek? A vůbec... Jakej idiot mi s ním posypal i prostěradlo a vyplnil celou místnost. A vůbec, co je to za projekci to nebe nade mnou? Nemám ani televizi, natož promítačku... Svítí to tu jak prase, zhasněte to někdo sakra. A vůbec, co děláte v mým bytě??“

Rozhlédnu se na všechny a zaměřím se na muže stojícího napravo ode mě. „Hej ty, já vím, žes to udělal ty. Já tohle znám, tvářit se jakože nic, ale na to ti já neskočim. Ha.“ řeknu a převrátím se na bok, zády k němu. Všechny ostatní ignoruju.

Ještě, že ve snu člověk může všechno... Obvinit všechny ze všeho... Dobrou.

Po další minutě se zvednu konečně celý a oklepu ze sebe písek.

„Pitomý sny...“ řeknu polohlasně. Pak se podívám na všechny a zeptám se. „OK, tak jsem vstal. To jste přece chtěli ne? Tak co po mě chcete? Ale dělejte, mě tohle nebaví, já raději noci beze snů. Já vás neprosil, abyste za mnou chodili, ale vy holt vlezete všude. Tak fajn. Tady mě máte.“ řeknu hodně nepříjemným hlasem.

Vidíte poměrně mladého muže, tak dvacet pět mu může být, ale jeho kůže vypadá starší. Má trochu menší modré (MH: aspoň tak mi přijdou na tý ikonce) oči, ve kterých ti, kteří mají s podobnými příznaky zkušenosti, mohou zpozorovat pravidelného konzumenta nemalých dávek alkoholických nápojů. Ruce má ztvrdlé od nějaké časté mechanické práce, obličej má neoholený a díky alkoholu se zdá nezdravě starší, než doopravdy je. Očividně se již delší dobu neholil, ale nevypadá příliš neupraveně. Akorát vlasy má plné písku. Vlasy i vousy jsou laděny do barvy špinavého blondu. Postava je typicky mužská. Žádný kulturista, žádný vyzáblý 'ajťák'. Žádnej trpaslík, ani žádná žirafa. Šířkou také není ani nad- ani podprůměrný.

Hovoří čistou angličtinou, bez přízvuku. Američané si všimnou, že se jedná o britskou angličtinu. (MH: Brity to nijak nezaujme)

Nepříjemné probuzení

Protivné sluneční paprsky se mi cpou skrz záclonu do pokoje a je tu slyšet nepříjemný hluk. Líně se přetočím na bok, aby mi do očí nemohlo světlo a chci ještě spát. Slunce na mě, ale svítí dál.

Ach jo, to už jsem zase zapomněla zatáhnout záclonu?!

Rozmrzele se zavrtám do své postele. Něco mě nepříjemně škrábe, ale mně je to fuk. Chce se mi spát a hrozně mě bolí hlava.

Typické ráno, hlava jako střep, slepená víčka a zase ten zatracený budík. Kéž bych konečně přišla na to jako ho vypnout. I když moment, tohle nezní jako budík.

Chvíli bez hnutí ležím, poslouchám a snažím se vymyslet, co by to mohlo být, ale hlavu mám úplně prázdnou a nic mi to nepřipomíná.

Mám to, včera jsem zapla televizi a usla při ní... tak to jo, ale tak hlasitou jsem ji nechávat nemusela.

Nespokojeně zamručim a otočím se na druhou stranu, sluníčko mě začne pálit do obličeje a tak bez zaváhání sáhnu po dece, abych si zakryla hlavu, ale žádnou nenahmatám.

Deka v čudu, slunce pálí, hroznej rámus a navíc jdu nejspíš pozdě do školy, ale komu by se do ní v tomhle stavu chtělo. Obvzlášť po včerejšku. Co jsem vlastně včera dělala? Ráno jsem jako obvykle vstala pozdě, teď bych taky měla, ale co. Dala si k snídani jogurt a nějaké ovoce a vyběhla do školy. Potkala se s Paulou, která šla taky pozdě. Samozřejmě, jako vždy spala u přítele a ráno měli holt jiné věci na práci než vstávat a jít do školy. Taky jsem si zase vyslechla všechny detaily. Tohle nikdy nepochopím, já se před klukama hrozně stydim a ona mi každý ráno vypráví, co všechno prováděli. No ve škole nic, jako normálně, pár docela zajímavejch přednášek, nějakej test. No jo, včera jsem psala ten test, musím za ním dneska zajít na tu konzultaci, protože ten test mám celej špatně. No a co jsem dělala pak?

Rozpomínání mi jde špatně a neustále se převaluji sem tam. Nemůžu zůstat ležet v klidu, protože všechny věci mám rozpálený od sluníčka.

To jsem musela zaspat hodně, když to tak hřeje v prosinci, to ráno normálně není. No nic, co že jsem to jen dělala. Asi nic zajímavýho, spala, učila se, jo a mluvila s Lucií. Domlouvaly jsme se, kam půjdem do baru. To bude kámen úrazu, byly jsme tam od jedenácti do... do čtyř do rána. No to se pak nemám čemu divit, určitě mě hrozně nalila. To vysvětluje i ten divnej sen.

Konečně se převalím na záda a rozhodnu se vstát, to přemýšlení mě přeci jen trochu probralo. Zívnu a rukou si protřu oči. Zamžourám proti ostrému denímu světlu a nahlas poznamenám: „To jsem vážně spala nějak dlouho...“ V tu chvíli si uvědomím, že koukám na moře, na opravdové moře. V životě jsem ho neviděla, takže zůstanu jen vyvaleně koukat. Po chvíli se vzpamatuji a rozhlédnu se kolem sebe. Všude vidím jen písek, moře, prales a nějaké jiné lidi.

Co je to za lidi? A co tu děláme?

Unaveně se zvednu a trochu se zapotácím, vydám se směrem k muži, který je ode mě nejblíže.

„Prosím vás, co se to tu děje? To je nějaká televizní soutěž?“ spustím na něj španělsky.

SEDM DOBRODRUHŮ

*Malý kolibřík, sedící ve větvích tak daleko, že lidské oko ho nemá šanci zahlédnout se jen uchichtne a zamyslí se..
Co já jim vyvedu? Přec to nemůžu nechat takhle jednoduché..
A s touto myšlenkou se mu v hlavičce zrodí plán.*

Nakonec jste se tedy všichni vzbudili do tohoto velmi zvláštního, prosluněného dne.
Vás sedm, ležících na písečné pláži na Ostrově, na kterém jste v životě nebyli a na který jste se dostali neznámo jak.
Nezní tohle zvláštně?

Nyní můžete vidět Isztvána, který se asi zbláznil, Frenka s trochu zmateným, ale docela klidným výrazem, Briana, který si ihned pohotově nasadil brašnu na rameno a vypadá docela aktivně, Samanthu s vyděšeným výrazem, která se očividně bojí všeho,co se hýbe i nehýbe, Miriam, která histericky křičí nějaké jméno a vypadá, že za chvíli asi omdlí, Setha, který na ní křičí, aby přestala řvát a Martu, která španělsky spustí na Briana: Por favor, qué está pasando aquí? Se trata de un concurso de televisión? („Prosím vás, co se to tu děje? To je nějaká televizní soutěž?“ ).

*Moc hezké pokoukáníčko.. Zachichotá se kolibřík a poletuje si kolem.*

A v tu chvíli se kolibříkův plán začne plnit.
Vzduch se dá pomalu, ale jistě do pohybu
a když se podíváte na obzor, můžete vidět obrovská, černá mračna, ženoucí se přímo na vás a na své kůži můžete už nyní pocítit lehký vánek.
Už během desti minut do vašich těl začne narážet vítr o rychlosti 70ti km/h, což určitě není nic příjemného.
Nyní už naprosto tmavě šedé obloha je úplně zatažená a z vteřiny na vteřinu se spustí liják, bičující vaše spoře oděná těla. Vítr s vámi hází ze strany na stranu..
Najdete si úkryt? Pomůžou silnější těm slabším? Propadnete histerii, nebo sí zachováte chladnou hlavu?

Andresse, Nutrielle a Amaele

Všechny tři jste se sešly doma zrovinka ve chvíli, kdy začal pofukovat mírný větřík.
Ten se však během chvíle mnohokrát znásobí..možná pět minut..možná deset..Každopádně důležité je, že máte všude otevřené dveře, nic sklizeného a do toho se spustí velice silný děšť.
Vaše ochranná zvířata vrčí a odmítají s vámi komunikovat, snad že cítí, že je něco špatně?

Probuzení na pláži - Den 1

Stále volám a hledám pohledem mezi lidmi, co tu se mnou byli. Nebo jsem tu byla já s nimi?
Ale rozhodně jsem nikde neviděla žádné dítě. "Kde jen může být? Přece... přece ji doma nenechali úplně samotnou? Ne... to by nemělo logiku. Proč by unášeli jen mě a jí tam nechali?" zavrtím hlavou a pak seknu pohledem po muži co po mě chce abych neřvala.
Objeví se mi malí tik v pravém oku, to bylo vždy když jsem se cítila silně ve stresu.
Mám obrovskou chuť k tomu chlapovi jít a kopnout ho do hlavy.
Ale přemůžu se a znovu se rozhlédnu. "Ať už je Julie kdekoliv tak rozhodně ne na této pláži." Pomyslím si a znovu nahlédnu do brašny. To by mě zajímalo proč nám tu nechali tužku a papíry. To snad očekávají že budeme posílat dopisy?

Vzhlédnu a pohlédnu na moře, už teď jsem to tady nesnášela. Být tady Julie, snášela bych to mnohem lépe.
Zatnu pěsti a stejně tak zuby, mám vztek na ty co nás unesly a také na sebe, že jsem nebyla schopna tomu zabránit.
Jistě mě museli něčím omámit, když jsem spala. Jinak není možné že bych se neprobudila, což by vysvětlovalo i to bolestivé tepání ve spáncích.
Přitisknu si na ně prsty a opatrně si spánky masíruji, abych se aspoň trochu zbavila bolesti.

"Svině!" Vykřiknu naštvaně a nakopnu písek, trochu mi to pomohlo.
Pohlédnu na své oblečení, v tomhle jsem tedy spát nešla. Takže nás museli převléknout. Zachvěji se znechucením jen při představě co všechno mohli udělat když jsem byla v bezvědomí.
Otočím se a vydám se směrem k pralesu, první hodlám tedy sejít z toho žhavého slunce, ne jen že jsem měla kvůli teplu žízeň, ale také mi to rozhodně na hlavu nepomáhalo.
Když konečně stojím v příjemném stínu palmy, sednu si na zem.
Vytáhnu blok a tužku a začnu si psát seznam.
1) Najít vodu a jídlo
2) Najít úkryt
3) Najít Julii!

Samozřejmě najít Julii je pro mě prioritní, ale kdybych umřela žízní nebo hladem, tak bych ji asi těžko našla.
Přejedu si rukou bezradně přes tvář a pak pohlédnu na ostatní lidi.
"Mohu jim věřit? Co když je některý z nich z těch únosců aby nás takhle mohli zblízka kontrolovat? Sakra... copak jsme v seriálu Ztraceni!?"
Nějaký chlap tu začne pokřikovat a zdá se že s přesvědčením že tohle všechno je sen, kéž by byl, ale to jistě brzy pochopí.
Pak si ale povšimnu mrakům, které se blíží, začne foukat a mě je jasné že nás zastihne pěkná bouře. Mám pocit, že ale přišla nějak rychle, vítr se mi opřel do těla, že jsem měla pocit, že kdybych se nahnula dopředu tak mě ten vítr udrží ve vzduchu.
A o chvíli později začalo pršet. “Sakra! To je šílený!“ vykřiknu a cloním si rukou oči, aby mi do nich nepadalo tolik dešťové vody.
“Hej!“ vydám se blíže k ostatním lidem.
“Hej lidi! Musíme pryč z pláže! Je to tu příliš nebezpečné!“ snažím se déšť a vítr překřičet.
Pak se zase otočím a vydám se do pralesa, tam sice mohou také padat stromy, ale tady nás zase klidně může smést vlna a já se nehodlám utopit, to raději kokos na hlavě.
“Sakra ale kde v tomhle počasí najdeme úkryt?! Pochybuji že tu budou jeskyně na každém kroku.“

Den 1. – pláž

Ta ženská zmlkne. Předtím mi sice věnuje vražedný pohled, ale to je mi fuk. V tuhle podělanou chvíli mě nezajímají ničí problémy. Pomalu se začínám smiřovat s tím, že to sen nebude. Poznám to hlavně podle reakcí ostatních, které vnímám zatím matně. Kromě toho šílence, co tu začal vyřvávat. Kousnu se do jazyka, aby se centrum bolesti přesunulo na pár sekund jinam.
Kdo mě sem k čertu dotáhl? Koho jsem nasral?! jsem skálopevně přesvědčený, že celá tahle záležitost je namířena proti mně. Musel jsem něco udělat špatně. Zkonil jsem kšeft a ani o tom nemám páru. To se mi stává až příliš často. Proto tomu teď bez pochyb věřím.
Naštvaně syknu v momentě, kdy ta žena zničehonic zakřičí slovo ‚svině‘. To tedy jsou svině…

Opatrně se zvednu na nohy. V ruce držím brašnu a tupě na ni zírám. Čekám totiž, až mi zmizí černé mžitky před očima. Stále váhám s jejím otevřením. Třeba tam najdu vzkaz, výsměch, vyhrůžku. Nemám na nic podobného náladu. Jsem maximálně otrávený. Zažil jsem už hodně podrazů, ale tohle…to se někdo překonal. Vždyť já chci jen…žít! procedím skrze zuby. Jako spořádanej člověk! zatnu ruce v pěst. Otřu si podrážky pod o písek, jako kdybych z nich chtěl dostat tlustou vrstvu smůly, co se mi na ně za ty roky přilepila. Svěsím hlavu. Musíš se s tím vyrovnat, Sethe…máš v tom praxi, no? Poprvé v životě mám na krajíčku. Rychle zamrkám, abych potlačil případný brekot. Před tolika lidma se přece nesložím. Prozatím.

Přehodím si tašku přes rameno a zadívám se na moře. Stojím na pohled docela klidně. Jen při bližším zkoumání by bylo možné si všimnout nepatrného třasu končetin. Přemáhám se. Rvu se o zdravý rozum.
Bez varování se zvedne vítr. Obrovská černá mračna se nám ženou vstříc. Vůbec jsem nezaregistroval, kde se tak najednou vzala. Nevnímal jsem varování v podobě lehkého vánku. Ale kdo z nás by se teď zabýval počasím. Spustí se liják. Je natolik prudký, že mě nepříjemně štípe do kůže. Párkrát mrknu a jsem promočený až na kost. Zaslechnu ženský hlas, který nás popohání pryč z pláže. Na nic nečekám a bleskově se rozeběhnu ukrýt do džungle. Z deště pod okap. Na ostatní nedbám. Nic mě s nimi nepojí a snad mají natolik rozumu, aby se zachránili. Ten, kdo zůstane na pláži, je sebevrah.

Co jsem komu udělal… zakňučím prodírajíc se pralesním porostem.

Na pláži

Všichni kolem mě vypadají docela zmateně a nezdá se že by tu někdo věděl o co jde. Já sám jsem dost zmatený ale nemyslím že je nezbytné dělat předem nějaké unáhlené závěry. Podle obličejů můžu ale jen hádat že toho ví asi tolik co já. Mohu se i plést a je mezi nimi někdo kdo patří k těm co nás sem dotáhli. Navíc na mě začne ještě něco mluvit jedna španělka pokud správně poznávám ten jazyk.
Hmm tak co si počneme teď když tu jsou lidi který mluví jinak než ostatní no co hold se asi nedomluvíme.Je mi to líto holka ale moc si nepopovídáme.
"Promiň ale pokud nemluvíš anglicky tak si asi nemáme co říct. Můžeš ale zkusit gestikulaci."
Řeknu krátce Španělce a naznačím jí zhruba rukama co jsem myslel.
Na španělštinu nebo podobný jazyk jsem bohužel nikdy nechodil. Poznám maximálně to že to španělština bude. Vlastně pokud tu někdo nemluví anglicky tak budu mít problémy. Jiný jazyk který by tu byl užitečný neumím.
Přemýšlející jak dál se rozhlížím kolem sebe ale marně. Nic známého mi to nepřipomíná. Žádné vzpomínky z dovolené nebo nějaké reklamy z televize nic.
Takže tenhle ostrov možná nebude ani na mapách. Tím hůř. Ale někde kolem by tu někdo být musel. Nebo aspoň stopy Vysadili nás tu z nějakého důvodu a nenapadá mě proč by to třeba někdo udělal jen tak. Musí tu někde být poblíž nějaký člověk nebo jejich tábořiště. Kdyby nás chtěli zabít mohli to udělat i jinak než takhle. Musí to mít význam.
Nakonec vše rozhodně počasí. Nevypadá zrovna vlídně a zřejmě se seznamování se zde přítomnými lidmi asi pozdrží bůh ví na jak dlouho.
Nejsem žádný specialista ale podle toho co jsem viděl nebo četl tak to nebude deštíček jaký je u nás doma běžný tohle bude o hodně horší. A bude lepší se co nejdříve někde ukrýt. Kdo ví co všechno se z toho může vyklubat..
Počasí se začíná rychle měnit a bude co nejlepší se někde ukrýt. Rozhodnutí je jednoduché a nemusím o něm ani přemýšlet. I přes to co může být v džungli se tam rozhodnu jít. Zaslechnu také někoho že dostal stejný nápad.
Nevím co ostatní ale j se rozhodnu zmizet z pláže co nejdřív. Utíkám co nejrychleji pryč a za chvíli už jsem mezi stromy. A pokouším se najít nějaké místo kde by se dalo ukrýt, na chvíli si odpočinout a srovnat si v hlavě všechno do pořádku.
Mít tu tak alespoň něco lepšího než tyhle hadry. Člověk je v nich jednak vidět na míle daleko a taky v nich rychle promokne až na kost.

Pláž

Zmateně sedím v písku a sleduji lidi kolem mě,buď je to HODNĚ špatný vtip nebo nás unesli,otázkou je ale Proč?Proč mě?Žiju jak žít mám,nidky jsem nekradla,neobchodovala na černém trhu nic podobného,tak proč ksakru zrovna já?!
Začíná mi být špatně od žalutku,jsem malátná,bolí mě celý člověk a štípou mne stehna od písku.
Písek se také dosal pod tričko a spoustu ho mám ve vlasech.
Do nepříjemného vedra začne foukat lehký vítr,přivřu oči před lítajícím pískem a rychle si před obličej dám ruku.
Párkrát zamrkám abych se ujistila že mě v oku netlačí žádný písek a podívám se před sebe,spíše na moře a oblohu.
Z ničeho nic začíná oblouha tmavnou,dva obrovské,mohutné,černé mraky stíní celý ostrov.
Rychlost větru dosahuje i několik desítek kilometrů v hodině.Když se pokusím vztát,nohy rozkročím mírně od sebe a obličej si kryju rukama,brašnu mám houzenou přez rameno a nic nevidím.
Jako by nějáká tlaková vlna,nebo něco podobného mě zhodí do písku,prudce jsem se bouchla do zad,jsem si jistá že dech jsem si nevyrazila,ale při nadechnutí mě v zádech píchne.
Přetočím se na břicho,pokusím se obět stoupnout a rozběhnout se.Tentokrát na mě silný vítr fouká z boku,zamotají se mi nohy,zakopnu do písku a spadnu.Cítim nepatré kapičky deště,které se během pár vteřin promění na obrovký liják.
Mé oblečení hned promoklo,je tu zima a z písku se začíná tvořit bláto.
Začnu ječet.
"Pomocte mi někdo!"
Začnu kašlat a po tvářích mi stékají slzy.
Přez takové množství vody,stékající po mém těle to nejde ani poznat.
"Prosím!Pomocte mi!"
Zavolám na ostatní a začnu brečet..
'Prosím..'
Špitnu si pro sebe a utřu si slzy.
Vítr je tak silný že se nemohu svednout,déšť bubnuje do mích zad,je to nepříjemné.
Napadlo mě zkusit se plazit,jelikož se vítr každou chvíli mění,není to jednoduché.
Mé nohy i ruce ze zabořují do tvořícího se bláta místo písku.
Morký písek mám už úplně všude,jsem bezmocná,musím doufat v zázrak.

Monzum

Dobrý den, zlatíčka, nemáme času na zbyt, přichyťte co nejvíc věcí, blíží se bouřka. Já jdu připevnit okenice, aby nám je to neorvalo jako minule.

Projdu okolo svých dcer a pohladím je ve vlasech. Jsou krásné, Amael se sice svou povahou více o otci, kterého bohužel mé dcery neznají a ani nikdy nepoznají, jelikož si ho vzali po jejich narození Bohové k sobě. Nutriell je víc podobná mě, je klidnější a dělá vše s rozvahou. Dívám se na ně a vidím v nich svou budoucnost. Každá z nich dostane přilehlí ostrov a budou se starat zase o své rodiny, ale na to je ještě brzy.

Kamlai kde jsi , blíží se bouře

Spojím se telepaticky se se svým jaguárem, který se nachází někde v džungli a loví si oběd. A já rychle zavírám okenice a stahuji rolety z bambusu na terase, je pevná a měla by něco vydržet. Najednou se zvedne velký vítr.

Děvčata, domů.

Zavolám na ně a po deseti minutách se ozve nejdřív mírné bubnování kapek a následně po tom i silné bušení deště na střechu a roletu na terase.
Do otevřených dveří vtrhne Kamlai a přechází po místnosti sem a tam a je velmi nervózní. Cítím z ní i jistý neklid. A není to kvůli bouři.

Kamlai co se stalo.

promluvím k ní vnitřně a s tázavým výrazem se na ni dívám.

Musím se omluvit Andresso, ale jsem velmi rozrušena, an to abych teď o tom mohla mluvit.

Promluví ke mně a usadí se do rohu.
Posadím se do křesla a čekám na děvčata.

Bouře

Dobrý den, zlatíčka, nemáme času na zbyt, přichyťte co nejvíc věcí, blíží se bouřka. Já jdu připevnit okenice, aby nám je to neorvalo jako minule.
Řekne maminka a prohrábne nám naše dlouhé, rovné vlasy.
Zaleskne se to černou a rudou září, která hned zmizí. Ano..Magie je zde prostě ve všem.
Zahlédnu, jak Dessiray kamsi běží, a tak začnu sbírat pár přilehlých misek a sleduji ji. Nakonec se mi z dohledu ztratí, bez jediného slůvka vysvětlení, a tak postupně nanáším všechno potřebné dovnitř.
To už se začne zvedat opravdu velký vítr.
Děvčata, domů.
Zakřičí na mě a Amael maminka a já ihned uposlechnu.
Pochytám pár posledních věcí a zaběhnu do našeho vyhřátého domku.
Zajdu do kuchyně, kam odnáším misky a začnu všechno pečlivě rovnat.

První kapky deště začnou bubnovat do našeho domku, střechy i okenic aítr nabírá na síle..

Zaslechnu, jak jedna z koček, Kamlai, matčina ochránkyně, zavítala k nám, ale zatím za nimi nejdu.
Spíše, uklízejíc vše tam, kam to patří přemýšlím nad tím, kde se asi v tomhle dešti toulá Dessiray.
Tohle je zvláštní..

Po chvíli se se mnou ale konečně spojí a já si můžu oddychnout.
Maličká, už běžím...Za chvíli jsem u vás...
Její nervózní tón hlasu mě rozhodí natolik, že doklidím pár posledních kousků nádobí a vejdu do obývacího pokoje ve chvíli, kdy dovnitř vlítne rozrušená, černá šelma.
Co se děje, moje milá Des?
Zeptám se vyděšeně, ale očekávané odpovědi se nedočkám.
Mokrá Des si sedne před křeslo, na které se v tu chvíli posadím a položí si hlavu na mé nohy.
Zatím to necháme času, maličká...Poté ti možná sdělím neblahé novinky...
S tím, jak pochopím z přivírajících se Desiiných víček, rozhovor končí a tak pohlédnu na Matku.
Nevím,co se to děje, ale nelíbí se mi to..Vítr, který tolik lomcuje naším domkem je hrubý a nechce mě poslechnout..Jako by nebyl odsud..
A Dessiray je z něčeho velice rozrušená..
Pronesu tichým tónem a zaposlouchám se do okolních zvuků.
Mě tolik blízký vítr mě vůbec nevnímá. Jako by ten zlý překrýval ten hodný.
Stoupnu si a pozvednu ruce, avšak nic se nestane. Jen kolem mě se zvedne lehký vánek, jako by chtěl na sebe upozonit, ale ten, který se snažím ovlivnit,ten silný,co řádí venku, nereaguje.
Nešťastně se rozhlédnu po všech přítomných a klesnu zpět do křesla.
Položím ruku na Desiinu hlavu a zahledím se do vyhaslého krbu.
Vítr stále lomcuje sřechou tak, že mám pocit, že uletí.
Matko? Co takhle zapálit oheň?
Mrknu na ni lišácky, abych trochu zlehčila situaci a pousměji se.

Nemilosrdné počasí

Muž se na mě chvíli dívá a pak mi anglicky odpoví. Ještě víc mě to vyvede z rovnováhy a chvíli nevím, jak zareagovat. Stojím a tupě na něj zírám.

No do háje, moje angličtina je dost mizerná a jestli tu nikdo nemluví španělsky, tak to bude vtipný. Musím to vymyslet anglicky nebo se odpovědi nedočkám...

V tom se ale začne zvedat vítr a všichni pokukují po obloze. Otočím se a všimnu si toho, na co všichni tak koukají. Dva velké mraky, ze kterých nemůže vzejít nic jiného než bouřka.

„¡Odio las tormentas!"

Ulevím si pěkně nahlas, ale to už se všichni běží schovat. I ten muž vedle mne se dává do běhu. Naposlední chvíli za ním stačím ještě lámanou angličtinou zavolat: „Tohle je nějaká televizní show?“ Ale už je příliš daleko, aby mě mohl slyšet. Protože se právě spustil déšť a přes jeho šumění není slyšet skoro nic. Vypadá to, že jsem na pláži zůstala poslední. Rozhlédnu se kolem sebe, seberu krosnu, která tam leží a pak si všimnu někoho jak padá na zem. V tu ránu mě vítr srazí na kolena. Podívám se po tom člověku s obavou, aby ho vítr nehodil do moře.

Promiň señorita, ale každý sám za sebe.

Pomyslím si v duchu a vydám se ke stromům, které by mi mohly poskytnout alespoň částečnou ochranu. Oblečení mám promočené, lepí se mi k tělu a chytá se na něj písek. Připadám si jako bych vážila nejméně o sto kilo víc. Takhle se tam snad nikdy nedostanu. Ohlédnu se po té holce, co tam před chvíli ležela a všimnu si, že se téměř nepohla z místa. V náhlém popudu se vrhnu zpátky k moři a snažím se přes vítr dostat až kní. Jde mi to pomalu, ale blížím se. Když se k ní konečně dostanu, zkusím ji oslovit: „Hola, ¿hablas español? Parles français? Nebo mluvíš anglicky?" Čekám a doufám, že alespoň jedním z těch jazyků zareaguje. Beru ji za ruku a snažím se jí pomoct vstát.

Ostrov - pláž,džungle

Ležím na tom samém místě a stále prosím o pomoc,déšť začíná být hodně nepříjemný,ze silného větru mě štípě kůže,třepu se zimou a jsem celá od písku.
Zatnu zuby,rukama zajedu hkluboko do písku a křečovitě ho svírám ve snaze trochu se posunout dopředu.Nejde to,jsem vysílená,je mi zima,štípe mě kůže.asi tady za chvíli zemřu.
Začínají se zvedat vlny,vodů cítim zkoro až na prstech u nohou.
Co budu dělat?Budu tu jen tak ležet a zemřu?To ne!Vždyť mám celý život před sebou.Jen nedokážu uvěřit tomu že nikdo s těch lidí co an ineznám není schopný mi jít pomoci,pravda,také bych si nebyla 100% jistá že mi ten člověk nic neudělá,ale přece ho tu nenechám zemřít,no ne?
Zhluboka se nadechnu,znovu zatnu zuby a rucema křečovitě svírám bahno,hlínu či jen hodně mokrý písek a nohama se snažím pošoupnout se dobředu.
Posunula jsem se o dobrý dva centimetry.
'Doprdele..No doprdele!'
Začnu nadávat v myšlenkách.Z mého brekotu jsou teď spíše rudé oči od ráždění deštěm a pískem a klepání bradou.
Když ke mě (NO KONEČNĚ..)přiběhne někdo,kdo nemluví anglicky jen se na ní nechápavě podívám.
'Pane bože líp si zvolit nemohl..!'
Prolítne mi naštvaně hlavou a za její pomoci se začnu sbírat z písku.
Když stojím "pevně" na nohou podívám se na ni.
"Díky!"
Doslovo zakřičím aby mě přez větr slyšela.
Všechno mě bolí,jsem celá od bahna,promočená až na kost a celá se třesu.
Díky té holce,která mě přidržuje dojdeme k ostatním.
Sesunu se na zem,obejmu si kolena a hlavu položím mezi ně,snažím se tak zahřát,ovšem s tímhle mokrým oblečením na sobě to půjde těžko,ale co mám dělat?Svlýknout se před lidma které vidím poprvé v životě?
Podívám se na tu dívčinu co mě sem "dotáhla"
"Děkuji.."
Řeknu jí ještě jednou a podám jí ruku,snad se u nich vítá stejně jako u nás,žádně huga čaga,huga čaga.
"Jmenuji se Sam."
Řeknu jí,potřesu jí rukou a znovu se začnu věnovat zahříváním se,zavřu víčka a hluboce oddechuji.

Pod stromy

Dívka na mě pohlédne rudýma očima a jen s námahou se za mojí pomoci zvedne. Něco na mě volá, ale přes ten vítr ji vůbec neslyším, a tak se snažím spíš rychle dostat do úkrytu stromů. Jde to pomalu a několikrát klopýtnu, ale nakonec se tam přeci jen dostaneme. Pustim ji a začnu ze sebe oklepávat písek.

Kruci, to je teda senzační, ten písek ze sebe budu oklepávat ještě hodně dlouho. Toho, co mě sem přihlásil asi zabiju až mi přijde pod ruku. Tak by mě zajímalo jestli sem byli všichni přihlášeni někým jiným nebo jsem jediná, kdo netuší o co jde. Pitomej písek, rozedřela jsem si nohu.

Jsem tak zabraná do úvah o tomhle podivném probuzení a o tom, co budu dělat s mokrým oblečením, že málem přeslechnu jak mi dívka děkuje. Pro mou smůlu anglicky.

„Neni zač. Já jsem Marta...“

Chtěla jsem dodat ještě něco, ale Sam už se zase schoulila do klubíčka a vypadá, že nevnímá, a tak jsem větu nechala neukončenou.

Tak to bude teda fakt prima!

Znovu se podívám na nohu a všimnu si, že mi z ní docela teče krev. „Au“ Syknu bolestí a sednu si na bobek, abych na to líp viděla. Teče ze mě proudem voda, takže nepoznám, jestli mi teče tolik krve nebo je to jen tou vodou. Přemýšlím, čím bych mohla tu nohu obvázat, ale nic mě nenapadá, a tak konečně otevřu ten batoh, co jsem sebrala na pláži. Když se rozhlédnu kolem sebe, zjistím, že všichni mají stejný, což mě jen utvrdí v mé teorii o šanci na výhru spousty peněz. Když batoh otevřu, najdu v něm baterku, která už nejspíš nebude funkční, malou lahev s vodou, rozmáčené sušenky a podobně vypadající blok, tužku, která by se snad dala ždímat a nožík, který nejspíš brzo zrezivý. Obrátím batoh vzhůru nohama, ale vyleje se z něj jen spousta vody. Nic dalšího tam není.

No supr, takže nic, co bych zrovna teď potřebovala.

Vezmu věci a naházíme je zpátky. Narovnám se a uvědomím si, že stromy nejsou zas až tak dobrou ochranou jak jsem původně doufala. I přes ně dost intenzivně prší, je mi zima a nevim, co dál.

„Esto es de verdad perfecta situación, estoy aquí mojada toda de arena con la pierna de sangre. ¿Porque yo? ¿Qué idiota ha hecho esto? Y nadie me entiende, perfectamente.“

Začnu se nahlas rozčilovat, ruce v bok. Rozhlídnu se po lidech okolo mne, ale žádnou reakci nečekám. Začnu se rozhlížet, alespoň po nějakém velkém listu nebo něčem takovém. Z nejbližšího stromu utrhnu největší list, který mám po ruce a začnu si s ním obvazovat nohu. Vůbec mi to nejde a tak po chvíli list vztekle zahodím. Chvíli zůstanu sedět, ale pak se začnu klepat zimou a přemýšlet co dál. Zvednu se a otočím se k ostatním.

„Co budeme dělat. My musíme hledat nějaké místo... něco, kde neprší. Nemůžeme zůstat tady.“

Pokusím se ze sebe dostat pár vět anglicky, ale jsem tak vynervovaná, že ani nevím jestli pochopí, co se jim snažím říct.

Na pláži
Sleduji, jak se všichni ostatní zvedají a berou si věci. Sleduji je nepřátelským pohledem a je mi jasné, že pokud to zde funguje stejně jako když jsem vzhůru, tak mám rudo v očích a brunátní mi obličej. Když na mě nikdo nereaguje, tak vybouchnu.

„Já si to tady snad říkám pro sebe! Kurva, tak pokud něco chcete, tak se vymáčkněte, nebo si tady lehnu a budu spát a na vás se vyseru!“ zařvu nepříčetně.

Chvíli čekám a hluboce dýchám, když ale ani potom nikdo nereaguje a všichni odcházejí vztekle kopnu do písku.

Fakt bych se na to vysral... Já chci spát... Kdo se prosil o sny? Já chci kurva spát! Dejte mi všichni pokoj, nebo sen nesen a utrhnu vám hlavy... vztekám se v duchu.

„A víte co? Tak JÁ na VÁS S E R U!“ vyrazím zájmena a vyhláskuju poslední slovo nahlas, tak aby mě všichni slyšeli.

Náhle cítím, jak se zatáhlo. Dělá se zima.

No to snad ne... Doufám, že kvůli tý zimě ve snu, nebudu nastydlej v reálu... říkám si, zatímco si lehám na chladný písek.

Nakonec se převalím na bok, trochu se schoulím, ale ne do klubíčka a během chvíle usnu.

V polospánku sice cítím, že ostře fouká vítr a dopadají na mne hektolitry vody, ale ignoruju to s myšlenkou, že je to přece sen a nemá smysl se tím rozčilovat.

Pořád lepší, než chodící lahve...

Isztván

Zavřels oči a začal jsi se pokoušet o znovuusnutí.
Samozřejmě déšť tě z míry nijak nevyvedl a ač i vítr byl sebesilnější, ty ses ho pravděpodobně snažil ignorovat
Ašak aby toho nebylo málo, přes lehce pootevřená víčka jsi mohl zahlédnout, jak přímo nad tebou, ještě ve tvém zorném poli, uhodil růžový blesk...
Néé, dobře...Tak tedy....
Jak ve tvém zorném poli uhodil bleděmodrý,zářivý blesk.. Naštěstí tě minul a napálil to do stromu kousek od tebe.
Ozve se rána....Záře....
Viděli to ale i ostatní?
To už nemáš šanci zjistit, protože se propadáš do temnoty.
Zase ta černá místnost, ale tentokrát jsi tam byl sám...Jak dlouho? To je neurčité...

Probudil tě velice silný hukot padající vody.
Déšť? Takhle moc hučí?
Když jsi rozlepil bolavá víčka,dnes už poněkolikáté, nad tvou hlavou byla stále zatažená obloha, ze které pršelo přímo na tvůj obličej a vítr foukal pořát velice silně.
Ležel jsi ve stejné poloze, jako ses probudil poprvé, ale tentokráte jsi mohl pod sebou pocítit mokrou trávu a občas nějaký ten kámen.
Avšak když ses posadil, uviděl jsi to, co snad ještě nikdy.

odkaz

Miriam, Seth, Brian, Samantha a Marta

Nakonec se tedy vás pět sešlo na jednom místě.
Nepříjemný déšt neustával padat a ani to nevypadalo, že by se to mělo změnit. A k tomu ten nepříjemně studený vítr, který se ne a ne utišit.
Unavení, špinaví a mokří jste si každý přemýšlel nad tím svým, každý jste dělal to, co jste uznali za vhodné, ale důležité na tom bylo, že na tomhle místě byl déšť snesitelnější. Asi díky větší blízkosti stromů u sebe, nebo co...
Ale být vámi *pomyslí se kolibřík* tak bych si teda postavil ňějakej ten bejváák*zachechtá se a uletí pryč*

Samantha

Seděla jsi s rukama obemknutýma kolem kolen a snažila si se zahřát.
Možná jsi přemýšlela nad tím, jak z téhle šlamastiky ven, nebo jsi spřádala plán vraždy, ale důležité je to, co jsi zahlédla.
Že by to, támhle v té dálce, byl plápolající plamen svíčky?
A Pokud by tě snad napadlo jít k tomu blíž, uvidíš na zemi, mezi pár stromi vyrostlými v kruhu, tohle:
odkaz
Nejspíše bedna, co ji vyplavilo moře, na které i přes silný vítr a déšť hoří svíce, jsou na ní tři sošky (jaguár, puma a vlk) a nějaké obětiny. Kus nějakého masa, ovoce a miska s vodou.

Džungle

Vydali jsme se do džungle, kde jsme byli v relativním bezpečí, že nás nesmete vlna do moře, odkud bychom se nejspíš už nedostali.
Než zmizím ve skrytu stromů ohlédnu se a vidím dvě opozdilé dívky, na které počkám aby jsme se nepoztráceli.
Jen co vejdou mezi stromy vydám se za ním, naštěstí ostatní najdeme bez problémů.

Tady prší méně, kvůli stromům které vodu zadržují a také tu tolik nefoukalo.
Jedna žena začne něco povídat, možná Chorvatsky, vůbec ji nerozumím, ale nakonec promluví anglicky.
Otočím se na ní. "To bychom měli, ale takhle bychom tu taky mohli bloudit věčně. Pochybuji, že tu mají jeskyně co skála." Odpovím ji a sundám si z očí mokré vlasy.
Myslím že na mě už nebylo nic suchého. "Proto bych navrhovala postavit aspoň nějaký provizorní přístřešek. Kdo mi pomůže?" podívám se po ostatních.
Zamračím se. Něco se mi nezdálo, začnu se rozhlížet. "Kde je ten cvok co si myslel, že po něm něco chceme?" zeptám se.
Možná si šel po svých, nezdál se moc společenský. Nebo zůstal na té pláži?
"Sakra... Musím se jít po něm podívat! Můžete zatím začít? Hledejte nějaké dlouhé klacky, větvě... teď bude k nalezení toho hodně, díky bouřce." Dám jim instrukce.
Pak se otočím a rozběhnu se zpět na pláž, abych se podívala po tom řvounovy. Ježiš, jestli na té pláži zůstal tak mu tedy ukáži co mu chci, chci ho totiž nakopat tam kde slunce nesvítí!

V džungli

V džungli je sice stále znát že kolem řádí bouřka ale je to pořád lepší než stát jen tak na pláži. Mezi stromy jsme alespoň více chráněni před větrem a jeho nástrahami. Prodírám se džunglí jak jen je jen možné. Všimnu si že jsem tu společně s některými lidmi z pláže ale nemohu s jistotou tvrdit že jsou všichni.
Takže z pláže jsem se zatím dostal bez problému. Ale horší to asi bude s tím kde se ukrýt. Že tu najdeme nějakou jeskyni to je dost dobře možné ale nevím jestli bude mít takové štěstí. Taky je tu možnost že bude jeskyně obydlená a co potom. Další problém bude oheň. Jedna věc je rozdělat ho ale větší problém spíš bude rozdělat ho v takovém počasí. Většina dřeva tu už bude mokrá.
Rozhlédnu se kolem sebe po ostatních a snažím se přemoci zimu která mnou prostupuje.
Snad bude umět většina anglicky jinak to bude dost zajímavý.
Jedna z přítomných žen se ujme toho že rozhodne jak budeme pokračovat dál. Nejsem proti tomu. Prozatím se zdá že ví co dělat.
Já bych to ale specifikoval spíš víc na klády velký větve nemůžeme si tu dovolit se s tím piplat teď když tu prší. Pokud bychom našli vše potřebné tak bych věděl co dělat. Možná by se mohli najít i nějaký velký listy. Kdyby byli mezi těmi klacky velké mezery mohli bychom je použít jako tašky na střechu. Sice to nebude moc funkční ale možná to pomůže.
"Já pomůžu. Myslím že bude stačit najít dobré větve a pokud by to šlo tak nějaký strom který by šel použít jako základ. Hned se pustím do práce."
Odpovím jí na otázku na kterou se před chvílí ptala a pustím se do hledání všeho co bude potřeba na stavbu. Nějaké větve, klacky, strom nebo jiné místo které by šlo použít jako základ pro stavbu a ještě se poohlédnu po liánách nebo něčem podobném.
Hlavně musím sledovat ostatní a držet se blízko nich abychom se navíc ještě neztratili.

Monzum

Když se mi dostane prohrábnutí vlasů, při tom se k mamce trochu více nakloním, jako bych chtěla, aby pokračovala, což opravdu chci, vím ale, že se toho jen tak nedočkám, už přeci nejsem malá holčička.
Usměji se, odpovědí na otázky se mi sice nedostane, když je ale řečeno něco o pomoci, ihned se dám do práce...
Pomůžu mamce, která začne zavírat okenice, tedy, začnu sklízet zbytek věcí, které ona ještě nesklidila...
Nutriell se pustí do toho samého jako já.
Když se míjíme, já nesu nějaké to ovoce, co se venku sušilo, usměji se na ni. Všichni se činíme, všichni se známe. Jsme rodina, a to mě těší...
Všimnu si, jak se i Dessiray někam ztratí... Tomu ale nevěnuji žádnou zvláštní pozornost, možná je s ní Nutriell domluvená. Možná jde něco zkusit... A nebo tu s námi nechce zůstat.
Pousměji se, a pokračuji v práci.
Nakonec je mi přikázáno, abych se vrátila domů, a proto se usměji, a rychle si vydám domů. Začnu Nutriell pomáhat s uklízením věcí...
Když je víceméně uklizíno, sednu si, a podívám se na Maela, který tu zůstal. Je tu teď jako jediný ochránce...
Téměř i líně zívne, podle polohy jeho uší ale poznám, že je ostražitý. Něco úplně není v pořádku. Vždycky jsem se divila tomu, jak to on pozná...
Po chvíli stále trochu klidněji stojí, uši se mu ale hodně kroutí, a celkově vypadá trochu nervözní. Uvědomím si, že to má asi co dělat se zmizením Dess...
Prozatím se ho ale na nic neptám, a čekám.
Rozhlédnu se po sestře a mamce. Zdá se, že vnitřně komunikují se svými ochránci... Tedy, řekla bych to podle toho, že nikdo nic výrazného neříká. Kromě toho, ty pohledy...
Jako první z nich dorazí Kamlai, maminčina ochránkyně, jaguářice. Po chvíli za ní dorazí Dessiray...
Nejprve se pousměji tomu, jak je zvláštní, že Dess a Kam jsou také děvčata, stejně jako jejich chráněnkyně, kdežto Mael je vlk. Nevím, proč tomu tak je, ale příliš mi to nevadí, mám pocit, že se to k Maelovi více hodí, jeho dlouhé štíhlé nohy, protáhlý čumák... Vypadá spíše jako kluk než holka.
Podle pohybů ochránkyň si všimnu, že něco asi není úplně v pořádku. Mamka se posadí do křesla, nikdo ale nic neříká...
Otočím se na Maela, který tiše sedí, ale zdá se, že je nervózní. Zatím se mi ale o ničem nezmínil...
Podívám se na něj trochu zneklidněně. On na mě také na chvilku otočí pohled, pak ho ale stočí pryč s tím, že to vypadá, jako by k tomu opravdu nic nechtěl říct...
V duchu nad tím pokrčím rameny. Nebudu ho nutit, ale na druhou stranu... Vždyť ví, že se mi může se vším svěřit...
Dojdu k němu, posadím se na zem, opřu se zády o zeď, a rukama mu zajedu do husté srsti. Rozhodnu se nic neříkat, nic nezjišťovat. Snad mi něco sdělí sám...
Sleduji mamku, sedící v křesle, Kamlai sedící v koutě, a pak obrátím pohled na Nutriell, která se pokusí něco udělat s tím větrem, co nám tak divoce naráží do stěn našeho teplého obydlí.
"Hmmm, to je zvláštní..."
Prohodím na její "výtah", a pohladím Maela po srsti na hrudi.
"Mael je taky z něčeho rozrušený, viď zlato? Ale ještě jsem se tě neptala, jestli mi nechceš říct, co si o tom myslíš..."
Poslední věta už patřila Maelovi, na kterého teď tázavě pohlédnu.
On na mě také otočí hlavu, a pohled našich očí se spojí.
"Nevím, co se děje, tedy, vím, ale nemám potuchy, jak bych ti to měl vysvětlit... Uvidíme časem..."
Zmlkne, odvrátí ode mne pohled, a já ho také nechám být, jen ho stále drbu.
Tázavě pohlédnu na mamku. Pokud o tomhle něco ví, tak je to určitě ona.

Džungle

Opřu se o strom a srovnávám dech. Přitom skrze mokrou ofinu sleduji ty, kteří se rozhodli zachránit si kejhák stejně jako já. Je mezi nimi jen jeden muž a tři ženy v bílých, vodou nasáklých tílkách, která se jim až nestoudně lepí na kůži. Po tváři se mi prožene pobavený úšklebek. Jde nám tu o přežití a já si všímám zrovna takových věcí. Tse.
Jedna z těch žen převezme iniciativu. Mám pocit, že to byla ona, kdo na pláži vyřvávala. Od ní bych teda zrovna klidný jednání nečekal.
Přístřešek? Pro mě za mě… malátně zvednu ruku na znamení, že se hlásím do služby. Potom začne hledat toho šílence. Kdyby se o něm nezmínila, vůbec bych si na něj nevzpomněl. Ale hledat se mi ho jít rozhodně nechce. Jsem rád, že jsem aspoň na chvíli v relativním bezpečí.

Já ti pomůžu… oslovím muže, který se nabídl, že najde materiál na stavbu. Přidám se k němu. Chce to natahat pevné větve a nějaké popínavé rostliny, či něco podobného, co by se dalo použít jako provaz. Zvláštní, jak rychle se člověk vrací do těch klukovských let, kdy si tajně stavěl bungry téměř ze všeho.
Jinak já jsem Seth. usměju se dobrácky na kolegu stavitele. Jsme si jistý, že nám práce půjde líp od ruky, když se pokusí navodit alespoň minimální pohodovou atmosféru.
Všechno je tu nasáklé vodou, taky nám tu mohli nechat nějaké igelity… zamumlám se. V tom momentě mě konečně napadne podívat se do brašny. Samé užitečné věci….

Džungle,světlo,záchrana?

Když se pokouším zahřát své tělo uvidím slabé světlo mezi stromy.Muselo se mi to zdád,byla jsem dlouho na slunci a teď uvidím hady s křídlama a vodu na písku.
Když si promnu oči a podívám se na to samé místo vidím to světlo zase,ale jako by "silněji".Je jasnější.
Podívám se kolem sebe a zvednu se ze země,rozběhnu se tím směrem.
'Lidé?Záchrana?Loď?'
Prolítává mi hlavou když běžím ke světlu.
Najednou zakopnu a kořen a spadnu,za letu se ještě pěkně vykřičím-připravuji se na dopad.
Když dopadnu odřu si ruku.
'Skvělý..!'
Řeknu naštvaně a snažím se z odřené ruky sfouknout bláto,prach a další svinstvo.Pěkně to bolí,ale teď na to nemám čas myslet,rozběhnu se k světlu,teď už opatrněji.
Když k tomu doběhnu vydím bednu se svíčkami,jídlem a nějákými soškamy.
Dojdu k bedně a kouknu se na sošky.
'To vypadá jako nějáká špatná reality show..'
Napadne mě jako první.Ďobnu prstem do masa,zda to neštěkne,nebo něco podobného.Kdo ví co na něj může číhat v džungli?
Přemýšlím zda to mám sníst,nebo přinést ostatním a podelit se..Jako první naberu do dlaně trošku vody a opatrně si opláchnu ránu na ruce.Rychle sáhnu po hroznovém vínu a začnu si do úst strkat kuličky hrozna,mezítím přemýšlím jestli jim o tom mám říct,a co to znamená,přez tak prudkou bouři stále hoří svíčky a jsou tu ty divní sošky.
'Stejně mě nikdo nešel na pomoc,jen ta holka,měla bych ji dát..'
Jenže,všechno to nepoberu a ta bednu bude určitě težká,myslím..ale možná by hořela..
Sundám vše,i sošky,a hend na to se pokusím bednu rozbít.. (Snad nevadí že jsem se "hned" po to co jsem to sundala do ní pokusila kopnout..=)

Cesta do džungle

Nějaká žena mi odpoví, ale téměř nic jí nerozumím.

Co to sakra říkala? Proč musím mít tak špatnou angličtinu, to snad není možný. Něco jako, že tu nemůžeme zůstat, ale... něco se skálami a jeskyněmi. No pochybuji, že se tu bude dát nějaká jen tak najít. Nevím jak si to představuje.

Zaraženě se na ni podívám a přemýšlím, jestli náhodou není tak trochu cvok. Už se chystám vymyslet nějakou odpověď, když ještě něco dodá.

Cože chce stavět? Tohle slovo jsem nikdy neslyšela. Hrome! No nejspíš chce najít tu jeskyni a pak před ní postavit něco jako dveře, aby tam nepršelo, to by bylo logický, jenže jak chtěj najít tu jeskyni?

Nějací dva muži se přihlásili, že jí půjdou pomoct a ona se rozběhla na pláž. Sam mezitím někam zmizela.

To by mě zajímalo proč šla zpátky na tu pláž, tam přeci nic není, je to tam tak akorát nebezpečné. A proč se radši nedržíme pohromadě? Co když se ty dva ztratí a kde je vůbec Sam? Znova ji z bryndy tahat nechci. Jednou mi to stačilo. Jenže, co já teď? Zůstat tady stát nemá cenu, když nepomůžu naštvou se na mě. Asi bych taky měla jít hledat nějakou tu jeskyni, snad nebude moc daleko, abych se neztratila. I když, kdyby se cokoliv dělo, určitě by nám lidi ze štábu pomohli. Teda pokud se jim to trochu nevymklo z rukou, ta bouře je dost nepříjemná a mohla by všechno ztížit. Ale na to musí být přeci připravení.

Začala jsem se prodírat porostem mezi stromy hlouběji do vnitrozemí a v myšlenkách se utěšovala, že se vlastně nemůže nic stát. Úplně jsem přestala vnímat krajinu okolo sebe a šla nazdařbůh čím dál tím hlouběji a jen občas jsem se rozhlédla, jestli neuvidím nějaké skály nebo alespoň místo, kde by se dalo dobře schovat.

Divný pocit

Když jsme se tak hezky sešly začnu krájet koláč a nandavat ho na talířky. Ke koláči jsem udělala čaj a pozvala děvčata ke stolu.
Najednou začala bouře ustupovat a my si oddechli, že to není na 14 dní jako minule.
Venku pomalu přestávalo pršet a i vítr foukal mírný, na terase se od napršené vody odráželo zapadající slunce.

Najednou se mě zmocnil pocit, který jsem nikdy necítila, vše ve mě se chvělo a já pociťovala šílenou bolest na bedrech. Zbělala jsem jako stěna a málem sebou praštila na podlahu.
Bylo mi jasné, že je něco velmi špatně.
Naše zvířata se taky chovala zvláštně, seděla v rohu, ale do svých myslí nás nepustil, nechtěli s námi mluvit a neodpovídali ani na naše rozkazy a povely.

Zaměřila jsem se na tu negativní energii, kterou proti mě někdo vyslal a odpověděla jsem na ni ohněm, samovznícením , které chránilo náš oltář.

BOUŘE USTUPUJE

Samantha

Zrovna ve chvíli, kdy ses vrhla na sundavání sošek, mohla jsi pocítit, že bouře ustupuje, z minuty na minutu přestal foukat vítr a kapky deště zeslabovali svůj útok tak rychle,že během chvíle jsi už nepocítila ani jednu.
Mraky, jako by se rozplynuly a nebe prosvítilo večerní, zapadající slunce.

Jenže útočit na bednu jsi neměla. Vteřinu, možná dvě se nic nestalo, ale pak, jakoby na tebe zaútočil útočník, kterého jsi nemohla vidět.
Na tvou nohu,jako by skočil plamínek odnikud a tvoje noha vzplála.
A ještě ke všemu,jako bys ji snad neměla mokrou,ale politou benzínem, oheň byl velice silný..
Předpokládá se,že jsi začala křičet..

Brian, Seth

Po chvilce společného hledání přestalo pršet. Déšť i vítr během 30ti vteřin ustali a za dalších pár minutek jste mohli pohlédnout na dokonale modré nebe, lehce zabarvené zapadajícím sluncem.
Každý měl v ruce pár (nanejvýš 4) silných větví a nějaké menší,košaté na střechu.
Ale s největší pravděpodobností jste byli v hledání vyrušeni křikem Samanthy..
(Počkejte si na její příspěvek,protože křičení není jisté)
Pokud křičet nezačala, můžete hledat dál, nebo se s tím,co máte vrátit.
(Myslím, že tohle je na vás a nemusíte po každém příspěvku čekat na moji odpověď,trochu samostatnosti neuškodí :-) )

Isztván

Pro tebe, milý Isztváne, konec deště platí taky, takže mi ho rovnou v příspěvku popiš ;-)
A možná by tě mohlo zajímat, že brašnu máš u sebe při probuzení taky, omlouvám se..Neuvědomila jsem si, že jsem to nenapsala.

Marta

Přibližně po ujitých čtyřiceti metrech, jako by někdo luskl prsty a déšť ustal. Vítr se uklidnil a během pár minutek jsi mohla pohlédnout na čistě modrou oblohu, lehce ozářenou zapadajícím sluncem.

Po chvilce jsi mohla zaslechnout Samanthin křik (pokud křičela..vše záleží na jejím příspěvku,protože omezovat vás nechci, takže prosím, stejně jako kluci, počkej na její příspěvek)
Pokud jsi křik nezaslechla, mohla jsi jít dál a dál lesem, který jako by nekončil.
Mohla jsi sbírat větvě, nebo se kochat pohledem na krásné nebe.
Mohla jsi se vrátit,nebo pokračovat.
Nechám to jen a jen na tobě..

Miriam

Vydala jsi se k pláži, jenže než jsi tam stihla dojít, vzduch, jako by se lusknutím prstů zastavil.
Vítr přestal foukat a během pár vteřin na zem dopadly poslední kapky deště.
Došla jsi na pláž a pohled ti mohl padnout na nádherně rudě zářící,zapadající slunce.
Avšak Isztván nikde..

AMAELE A NUTRIELLE

Děvčata, pro vás odteď bude mít hlavní slovo PPj Andresse.
Bude to tak lepší :-)
Takže odteď prosím reagujte na její příspěvky.

Buď mám halucinace,nebo mi hoří noha

Když jsem sundala sošky,úplně za chvíli přestal foukat vítr a pršet.
Ty si ale sakra dobrá,Sam!
Pochválím se v duchu a i přes to všechno se dnes trochu usměji.
Poté se rozhodnu rozbít tu bednu,když do ní kopnu vypadá to že je vše v pořádku až na to,že jsem jí moc nerozkopla.Ale za chvilku,jako by mi někdo podpálil kalhoty,vzplanuli tak rychle že mi to připadalo až nemožné,jako by byli nasáklé benzínem místo vodou.
Nevím co mám dělat,někde jsem viděla že se má kutálet po zemi ale to tu mám vážně válet sudy přes kořeny,stromy a různé bodlavé a nebodlavé rostliny?
Začnu rychle ječet a nohou máchat,cítím ohromné teplo na mé noze,nechám to ještě chvíli hořet a zbude ze mě popel.
"Kristovy nohy!Pana Maria!!Pana MARIA!"
Začnu ještě více ječet a rychle sebou plpnu na zem,nohou máchám ve vzduchu a pak jí šourám o zem,kalhoty začínají být prohořelé,tedy připadá mi to tak.
Ovšem ječet nepřestávám.Rychle se natáhnu pro vodu která byla na bedně a chrstnu jí na nohu a pevně doufám že to oheň ještě více nerozfajruje.
Stále ječím dost hlasitě nato aby mě bylo slyšet pěkných pár desítek metrů,tedy doufám.Protože pokud mne nikdo neuslyší a já tu budu jen tak ležet a máchat nohou ve vzduchu brzo ze mě zbude popel.
Buď se mi mlží před očima nebo pomalu ztrácím vědomí,ovšem to poslední co bych udělala by bylo že bych přestala křičet,ječet a hulákat.
"Ježiši!!áááá!"
Ječím..Připadá mi že se oheň stále více rozrůstá.nemám nejmenší šanci to přežít,dneska jsem si už jednou málem sáhla na dno,ale podruhé?A ještě během půl hodiny?
'Samantho,ty jsi opravdu šikovná!Nejdřív se málem zabiješ na pláži a teď se tu necháš uhořet,opravdu před tebou smekám!'
Podporuje mě zevnitř mé druhé já,opravdu mi to teď pomáhá poslouchat jaká jsem kráva,ale ona,jsem.
Pomalu ale jistě jsem "padla".
Ležím na zemi a přestala jsem křičet,zřejmě jsem v klinické smrti protože cítím jak mou tvář něco "ozařuje" jsou to plameny,a já kolem vidím jen černo.

Sběr dřeva v džungli


„Těší mě já jsem Brian.“
Představím se Sethovi i já a pustíme se společně do práce do shánění materiálu na naše přístřeší. Najdeme sotva pár větví když najednou přestane pršet a obloha se zcela vyjasní což mě docela překvapí.
Páni. Tomu říkám rychlá bouřka. Stejně jak rychle přišla tak rychle i odešla a není po ní skoro ani památky. Tohle hold naštve. To nás tu nemohli vysadit alespoň po bouři? Alespoň bychom byli suší.
Nejspíš bych se opět pustil do sbírání pokud bych nezaslechl něčí výkřik.
„Rychle Sethe něco se děje.“
Hodím větve rychle na zem a utíkám tím směrem odkud jsem zaslechl výkřik.
Co se tu děje? Doufal jsem že po té bouři by mohl být alespoň chvíli klid ale jak se zdá tak asi nemohl. Docela by mě zajímalo komu se co stalo. Doufám že se jen někdo nelekl nějaký ještěrky.
Jakmile ale doběhnu na místo zjistím že jde o něco vážnějšího. Jedné z přítomných žen začala z mě neznámého důvodu hořet noha a ona se to pokouší uhasit.
No nazdar. Co to sakra dělala? Člověk aby v džungli po bouřce čekal i oheň. Snad nejdu pozdě.
Rychle jí začnu pomáhat hasit nohu jak jen dovedu. Začnu jí na hořící nohu házet zeminu a pokud by to moc dobře nešlo tak si sundám mokré tričko a zkusím to uhasit s ním.
Snad nebudou popáleniny moc velké. S lékařským vybavením které tu máme což je žádné se jí o tu nohu moc dobře asi nepostaráme. Taky neuškodí zeptat se někoho jestli se tu v léčení lidí aspoň trochu nevyzná.

Pláž - Den 1

Najednou vše skončilo, jako mávnutím kouzelného proutku, překvapeně se rozhlédnu a setřu si vodu z očí a řas.
Vyjdu z džungle zpět na pláž, ale kromě krásného výhledu na zapadající slunce, ale ten blázniví muž nikde. Zamračím se a pohlédnu na moře, nejspíš ho to spláchlo do moře, povzdychnu si a promnu si krk. Musím doufat, že spíš než že zmizel v moři zmizel v tom pralese.
Znovu pohlédnu na slunce, už zapadá. To nemáme moc času.
Otočím se a vydám se zpět k ostatním, naštěstí cesta kudy jsem šla je dobře zřetelná, ale to zaslechnu jak někdo křičí. Hrkne ve mě a hned se začnu prodírat tím směrem, začnu nadávat na všechny ty stromy a zeleň co se mi pletli do cesty a pod nohy, že se mi jednou podařilo zakopnout a narazit čelem do kmene stromu.

Když dorazím na místo už je tam někdo další, jeden z těch mužů z pláže. Překvapeně zírám na dívku, které hořela noha. Jak se ji pro všechno na světě podařilo rozdělat oheň? Nemluvě o tom, že ji začala hořet, když jsme všichni úplně mokrý?
Také přiběhnu na pomoc a začnu dívce házet hlínu na nohu, aby jsme plameny zadusili.
"Co se stalo?" zeptám se toho muže, trochu zadýchaně.
Vůbec to nechápu, jak se tohle mohlo stát? Rozhlédnu se. "Kde jsou ostatní?" to mě také hodně trápilo. Rozdělili jsme se, to nebylo dobré, jestli teď někde bloudí nebo se zranili, tak kdo jim pomůže?

Džungle

Dozvím se, že ten druhý se jmenuje Brian. Jen pokývnu a pustím se do sběru dřeva. Nezdá se to, ale je docela těžké najít odpovídající větev – jak délkou, tak i pevností. Hodně z nich bylo nasáklých vodou a snadno se lámaly. Ty by byly samosebou k ničemu.
Naštěstí pro nás se bouře brzy přehnala. Z nebe se vytratila obrovská černá oblaka a vítr byl už spíše lehkým vánkem. Sluneční parsky jsem uvítal. Nedivil bych se, kdyby si někdo z nás v té zimě uhnal minimálně rýmu. A co hůř třeba zápal plic, to už bych si rovnou mohl vykopat hrob.

Zničehonic relativní ticho prořízne výkřik plný zděšení a bolesti. Dokonce mi z toho naběhne husí kůže. Brian mě popožene vpřed a já podle jeho vzoru odhodím větve na zem a ženu se za ním. Musela to být nějaká žena. K čertu, proč jsme se rozdělovali?
V běhu se mi noha zamotá do spadlých lián a já slítnu na břicho. Přidušeně heknu a svinu se do klubíčka. Pád to nebyl bezbolestný. Špinavé oblečení je to nejmenší. Zatnu zuby i některé svaly a potlačím výstřel bolesti. Po chvilce zjišťuji, že snad nemám nic zlomeného. Při nejlepším to budou jen odřeniny a pár modřin. Jedno, však vím jistě – pád mě zbrzdil.
Když dorazím na místo, jsou tam už Brian s tou ženskou, co nám rozdávala úkoly. Sklání se nad mladou brunetkou a snaží se jí uhasit? nohu. Dostanu se k nim blíž. Co se děje? vyhrknu udýchaně. Kleknu a snažím se jim jakkoli pomoct, i když oni dva na to nejspíš stačí sami. A tak raději Samanthu vezmu kolem ramen a snažím se jí slovně uklidnit. Sice nevypadá, že by zrovna dvakrát vnímala. Ale lepší než nic.

V džungli

Přestane pršet, z ničeho nic je nebe modré, po dešti skoro ani známky a pofukuje jen lehounký vánek. Dopadají na mne sluneční paprsky a já si všimnu, že slunce se už naklání k obzoru.

To je divný, kdybych na sobě neměla durch oblečení, myslela bych si, že se mi to jen zdálo a žádná bouře nebyla. Ale asi je to u těchto bouří normální, proto nás nikdo ani nehledal. Věděli, že to nemá smysl, bouře přece rychle přejde. Stejně by mě zajímalo, kde to vlastně jsem.

Zastavím se a rozhlédnu kolem sebe, krajina mi nic neříká a uvědomím si, že jsem celou dobu nevnímala, takže teď můžu být úplně kdekoli.

Bůh ví, kam až jsem to došla. Ta bouřka mohla taky klidně trvat pěkně dlouho, když jsem vůbec nevnímala a nemám tušení jak dlouho a kam jsem šla. To jsem tomu zase dala. Do háje, co…

Z myšlenek mě vyruší výkřik nějaké dívky, který je následovaný neustávajícím křikem. Rychle se rozhlédnu a rozběhnu se, podle mě, zpátky.

Co se stalo? Běžím vůbec správným směrem? Doufám, že to není…

Rána do hlavy mě zastaví, chvíli stojím a snažím se zaostřit před sebe, ale nejde mi to. Asi po pěti vteřinách se skácím do zadu a tvrdě dopadnu na záda. Udělá se mi černo před očima. Když je znovu otevřu, pořád špatně vidím, posadím se a oči si promnu. Děsně mě bolí hlava a záda.

Jenom doufám, že se to celé neopakuje.

Napadne mě nesmyslná myšlenka, a tak se raději rozhlédnu. Nebe je tmavomodré a jen na obzoru vykukují poslední paprsky slunce.

Tak to jsem musela být hodně dlouho mimo, když naposledy se slunce teprve naklánělo k obzoru. V tomhle šeru a nastávající tmě se nevyznám už vůbec. Odkud jsem vlastně šla a kam?

Zmateně se rozhlížím a mnu si ruce. Nemám nejmenší tušení, kterým směrem je pláž ani, co bych měla dělat. Pohledem hledám nějaké místo, kde bych se mohla do rána schovat, ale moc daleko nevidím a bojím se hnout z místa, abych ještě víc nezabloudila.

„Socorro! Pomooooc! Kde jste někdo?“

Zavolám, co nejhlasitěji a pak se schoulím do klubíčka. Začínám mít strach. Vždycky jsem se tmy bála a teď je to ještě horší.

Nenechávejte mě tady, prosím.

V myšlenkách úpěnlivě prosím všechny, kdo by mi mohli pomoci. Rozhlížím se a každý stín a pohyb mě vyleká. Choulím se u kmene stromu a čekám až se mi někdo ozve.

BRIAN, SAMANTHA,MIRIAM A SETH

Opravdu, díky Brianovým rychlým reakcím se mu, samozřejmě s vaší pomocí, podařilo Samanthu uhasit.
Samantha byla trochu v šoku, ale jako by ji nic nebolelo. Jako by vůbec popálená nebyla, ale jak je to možné?
Kalhoty i tílko jsou suché, ale nepropálené a na její kůži není znátelná jediná popálenina.

(prosím, až půjdete stavět přístřešek, tak si všichni hoďte kostkou hned, jak dopíšete. Zprůměruju to a uvidíme, jestli se vám to povedlo. )

MARTA

Když se rozhlédneš, vidíš jen stromy a zase stromy. Ano, zratila ses po tom, co jsi se pořádně nedívala na cestu a nabourala jsi přímo do silné větve.
Máš trochu poškrábané čelo, ale nic horšího ti není.
Ale možná, když budeš hodně napínat sluch, mohla bys zaslechnout zurčení vody, nebo nějaké tomu podobné zvuky..Slyšíš to? Ano? To je dobře..
A teď, když se vydáš tím směrem, po chvíli se stromy rozestoupí a před tebou se ukáže zajívamá scéna.
Isztván, zvedající se ze země, vodopády a stříbrný jednorožec... Co? Jednorožec??
*kolibřík se jen tiše zachichotá a ulétne pryč*

Bouře skončila

Sedíc u stolu jsem přežvykovala ten vynikající koláč a upíjela k němu černý čaj. No a když jsem se podívala z okna, tak jsem mohla zahlédnout, jak přestává pršet. Během pár vteřin, jako by někdo mávl kouzelným proutkem, déšť i vítr zmizeli a oknem začali prostupovat paprsky večerního, zapadajícího slunce.
Otočila jsem se na maminku zrovna ve chvíli, kdy naprosto zbělela. Začala jsem se s vyděšeným pohledem v očích zvedat,abych ji mohla přinejhorším zachytit,kdyby omdlela, ale nestalo se tak. Naopak, začala se soustředit a jako by vyslala nějaké kouzlo. Kolem se udělalo teplo, jak už to tak bývá, když vaše matka holduje živlu ohně.
Lehce jsem mávla rukou a kolem mě a Amael začal proudit lehký vánek,abychom se neupekly a stále jsem sledovala matku, která po chvíli otevřela oči.

Jsi v pořádku, mami? Co se stalo?
Zeptala jsem se trochu vyděšeně a stále jsem v ústech převalovala to jedno jediné sousto.
Když jsem si to uvědomila, polkla jsem a podívala jsem se na Amaele. Natáhla jsem přes stůl ruku, abych ji mohla chytit za dlaň její. Prostě..Zbožňuji ji a když jsme spolu, bojím se míň.
Také jsem se podívala, co dělá Dessiray,protože už jsem dlouho necítila její mysl ve svojí a trochu mě to vykolejilo.
Des seděla v koutě s Maelem a Kamlai a jako by se na něčem domlouvali. Během té vteřiny, kdy jsem čekala, co mi vypoví maminka, jsem se snažila dostat do její mysli. Zjistit,o čem mluví, ale nepustila mě tam. A dokonce po mě střelila varovným pohledem a tak jsem se zase stáhla , držíc Amelinu dlaň, a upřela pohled zpět na maminku.
Upila jsem čaje, ale koláč mi v ústech strachy zhořkl tak, že jsem na něj přestala mít chuť.

Po monzunu


Nějaké výraznější odpovědi se mi zjevně nedostane.
nevadí mi to, nenaléhám, a usměji se. Jednou se nějaké té odpovědi dočkám... A nebo postačí jen pozorně poslouchat, ono se taky časem řekne něco, co mi vše osvětlí.
naše stroastlivá maminka nám nakrájí koláč, ozdá ho na talířky, a přidá k němu také teplý čajíček, který uvaří na plotně.
Usměji se a vše si to vezmu. Hrneček s čajem a talířek s koláčem... Vylouhovat si do čaje dám mátové lístky a zároveň s nimi citronovou kůru, takže to chutná po svěží mátě okyselené chuťově přízemním citronem. Někomu by to možná nechutnalo, ale já to tak mám ráda...
Usrknu čaje a pak si řádně ukousnu koláče. Vychutnávám si obě ty chutě, tu svěží pomareanče a harmonickou mého speciálního čaje...
Zároveň ale během jídla přemýšlím. Celkem mě mrzí, že se se mnou Mael nechce bavit... Ale nutit ho nebudu. nejsem nějaká bezcitná, abych se mu surově nabourávala do vědomí...
Ono totiž platí, že Mael jako můj ochránce není v hierarchii výše, ale je tam nastejno jako já. Nejsme jen ten "horší" a "lepší", i když takhle se to také říci nedá... Ani ten silnější a slabší, ani váženější a neznámější... Jsme si rovni, jako partneři, každý z nás má jiný druh síly, a navzájem to víme a respektujeme se. Nejsme jen partneři, ale také přátelé na život a na smrt... Tak daleko jsme se mohli dostat jen neskutečným porozuměním nálad druhého.
A proto teď moc dobře vím, že pokud se mnou nechce mluvit, neměla bych se snažit. Je jasné, že kdyby se opravdu nechtěl bavit, tak mě do své mysli nepustí, ale kdybych se zbytečně snažila, poukazovalo by to na mou neschopnost porozumět někomu sobě tak blízkému, jako je můj ochránce.

Pohlédnu také ven z okna. Sluneční svit, který se začíná nesměle probíjet mezi mraky, je téměř přebíjí. Je to jako naděje v temném snu... Jako světlo v tmách, které mihotavě ozáří cestu nejistou...

Stejně jako Nutriell se na maminku otočím právě ve chvíli, kdy hrozně zbledne. Také si všimnu, že má co dělat, aby sebou nepraštila o podlahu...
Nutriell se zvedne, já ale ne. Jen ji vyděšeně sleduji.
"Mami? Co...?"
Ucítím to teplo, a hned na to závan větru. Teplo pochází od mamky, tím jsem si jistá, a vítr od Nutriell...
Pohlédnu na sestru a usměji se, a svlažím naši kůži pár kapkami vody, stejně tak svlažím i Maela, ať chce nebo nechce, Dess a Kamlai radši nechám být, přeci jen jsou to kočkovité šelmy.
Pak svůj pohled stočím zpět na mamku...
"Na co to kouzlení? Co se vlastně stalo? A kde se objevil ten oheň, který mamka použila?"
Jsem tak trochu zmatená, hlavně ale zamyšlená. Stále sedím na svém místě...
Pak, když se otevřou maminčiny oči, následují starostlivé otázky Nutriell.
Usměji se. Ona se ptala cíleně, aby mohla případně pomoci, já se ptala instinktivně...
Znovu pohlédnu na Nutriell, a když vidím její ruku, letmě se usměji a vyšlu za ní tu svou, takže se chytíme nad stolem. Nepostavím se ale...
Protože zatím odpověď nepřichází, stejně jako sestřin můj pohled směřuje do kouta, k našim ochráncům. Všichni sedí v jakémsi kroužku, jako by se na něčem domlouvali... Dokonce i Mael, který bývá spíše se mnou než s nimi, tam s nimi je...
Naléhavě se na Maela podívám, a pokusím se dostat do jeho mysli. Chci slyšet jeho konejšivá slova, která mi vždycky dovede dát... Nebo chci slyšet nějaké to "rozhřešení"...
On ale na mě jen otočí hlavu, a pohlédne na mě tvrdým pohledem, ať už to nedělám. Zřejmě chce být opravdu o samotě... A nebo ne o samotě, ale jejich myšlenky jsou přísně tajné.
Povzdechnu si, a přestanu se snažit.
Otočím pohled zpět na mamku, stisknu pevněji Nutriellinu ruku, a čekám na odpověď. Čaje neupíjím ani koláč nejím... Nemám teď na něj chuť.

V džungli u zraněné

Rychle hlavně rychle ať je zranění co nejmenší.
Společně s ostatními se nám podaří oheň uhasit a nebezpečí je prozatím zdárně zažehnáno. Sednu si klidně na zem a odpočívám. Běh sem nebyl zrovna krátký a já nejsem žádný velký sprinter.
Jak tak sedím a koukám všimnu si že se noha zdá docela v pořádku na to v jakém ohni byla. Podívám se raději vice zblízka a důkladněji a opravdu noha nevypadá vůbec popálená.
Neuvěřitelné. Buď mám halucinace a nebo jí ten oheň vůbec nepopálil. Opravdu nic jí není. Viděl jsem ale oheň i ostatní ho viděli a ona křičela. Halucinace? Iluze? Napadá mě co se stalo ale nechtěl bych ostatní víc vyděsit.
„Ač je to k neuvěření zdá se že je v pořádku. Raději by jí měl ale někdo prohlédnout. Nevíme co přesně se stalo. Raději jí odnesu k místu kde postavíme přístřešek.“
Vezmu jí opatrně do náruče a zvednu jí ze země.
No tak dřevo nebo člověk je to v podstatě jedno. Dneska asi budu nosit obojí.
„Sethe ty jdi zatím pro dřevo já jí odnesu a hned ti půjdu pomoct. Ty pojď se mnou.“
Moje poslední slova patří druhé ženě. Pro jistotu na ní ještě kývnu aby věděla že jsem mluvil na ní.
I když na druhou stranu tu nikdo jiný není tak s kým jiným bych mluvil. Musím se jí potom zeptat na jméno oslovení ty je docela zvláštní.
Odnesu tedy popálenou z místa činu pryč. Vyhledám něco pohodlnějšího na čem by se dalo dobře ležet a co netlačí i když tu moc takových míst nebude. Položím jí tam a nechám tu druhou ženu ať se o ní postará.
„Zatím se o ní postarej já půjdu pro dřevo abychom si mohli postavit něco na ochranu před deštěm.“
S těmito slovy odejdu tam kde jsem asi pohodil dřevo a kde bude asi někde Seth.
Doufám že už bude klid. Pro dnešek toho už bylo moc.
Jakmile nasbírám dřeva kolik unesu vrátím se společně se Sethem za ostatními a pustíme se do stavby přístřešku.

V džungli - Brian, Samatha, Seth

Plameny se nám podařilo udusit, oddychnu si a pohlédnu na dívku, která musela být v šoku. Když, ale odhrneme hlínu z její nohy vykulím oči na naprosto neporušenou látku kalhot a také ani její noze se nic nestalo.
"Sakra... co to má být?" řeknu ohromeně a promnu si oči. Možná jsme se všichni nadýchali nějaké místní fauny a měli jsme prostě hromadnou halucinaci.
Pohlédnu na muže, který je nejspíš stejně ohromen jako já. Pronese, že se vrátíme k místu, kde hodláme udělat přístřešek, přikývnu a vydám se za nimi.
"A nejsem ty. Ale Miriam." Řeknu mu když ho následuji.

Muž dívku opatrně uloží a řekne mi, abych s ní zůstala. Zamračím se, nemám moc ráda rozkazy, stejně jsem u ní chtěla zůstat.
Ještě jednou si prohlédnu její nohu a nevěřícně zavrtím hlavou, pak sáhnu do její brašny odkud vytáhnu láhev s vodou, podepřu ji hlavu a dám ji trochu napít, než ji láhev zase vrátím do brašny. Ano, nejspíš to bylo trochu sobecké, ale já si chtěla vodu prostě šetřit. Bohužel bylo jasné, že jestli někdy půjde do tuhého, tak tu bude jen každý za sebe. Taková je prostě už lidská podstata.
Rozhlédnu se a vzdychnu, kam jen zmizeli ostatní? Cítila bych se mnohem lépe, kdybych měla nějakou pořádnou zbraň a ne jen malinký nožík.

Den 1. – Džungle

Vyjeveně zírám na neporušenou látku nohavic v místě, kde té dívčině hořela noha. Nebyl jsem tu sice od začátku, ale soudě podle jejího křiku a snažení Briana s tou druhou ženou, jsem myslel, že bude nehezky popálená. Vidím, že nejsem jediný, koho to zaskočilo. Přijde mi to nanejvýš podivné. Dokonce necítím ani nic spáleného. Ale teď se mi nad tím nechce přemýšlet, nikomu z nás. Nejdřív si musíme postavit přístřešek, sehnat jídlo, vodu. Starostí máme až nad hlavu. Filosofování počká.
Střelím pohledem na Briana, který mi tu šokovanou chudinku vezme z náruče. No jo, ještě nenadešel čas, abych se blejskl jako hrdina. I když na druhou stranu…při tom pádu jsem se pomlátil a tu holku bych mohl upustit. Proto raději nahlas neprotestuji.
Svraštím obočí, když Brian začne rozdávat pokyny. Nelíbí se mi. Nepotřebuju příkazy k tomu, abych věděl co dělat. Přesto lehce přikývnu a postavím se na nohy.
Jen chvilku sleduju vzdalující se trojici. Potom se otočím a prohlédnu si pořádně okolí. Vrtá mi hlavou, co tu totiž sama prováděla. Teprve nyní mě do očí bouchne cosi podobné…čemu vlastně? Bedna a vedle ní položené svíce, kus masa, ovoce a miska s vodou. To znamená, že…že tu musí být někdo mimo nás. Možná ti, co nás sem odvezli. Hlasitě polknu. Klidně nás odněkud mohou sledovat. Obezřetně se kolem sebe ohlédnu. Povzdychnu si. To jídlo tu přeci nemůžu nechat. Opatrně si začnu plnit brašnu vším, co se do ní vejde. Řeknu o tom ostatním, až se opět setkáme. Tajit by to byla blbost, ta popálená o tom určitě ví. I když mohl bych to popřít a tvrdit, že to mezitím snědlo nějaké zvíře…hmm. Ale to bych pravděpodobně nedokázal.

Otočím se k místu zády a začnu se vracet tam, kde by na zemi měly ležet větve, které jsme nasbírali. Netrvá to dlouho a přijde mi na pomoc náš hrdina. Společně posbíráme, co uneseme a vrátíme se k těm dvěma. Docela mě otravuje, že neznám jejich jména. Pustím na zem větve a ještě před zahájením stavby přístřešku si přikleknu k té, co byla popálená. Otevřu brašnu a vyndám trochu ovoce. To jsem našel na místě, kde…kde jí hořela ta noha. podívám se na Miriam. Možná bude potřebovat něco sníst, ale radši bych to šetřil, než najdeme další jídlo. zamumlám. Ještě tam byl kus masa, ten můžeme schovat na později…až bude oheň. pokrčím rameny a doufám, že se tu svěřuji člověku, který nás pak o to jídlo neoloupí a nezdrhne. Jsem sice magnet na katastrofy všeho druhu, ale tohle…to by mě opravdu naštvalo. Pohlídej to, prosím… nechám u ní i to maso. Při práci by mi to překáželo. Matně se na obě dvě pousměju a vrátím se k Brianovi, abych pomohl se stavbou přístřešku.

Džungle - Tenhle den mě začíná srát

Cítím jen kořeny a tvrdou,morkou a studenou zem.Oči mám zavřené,krk jako by se mi sevřel a nemohu vydat ani hlásku,stále cítím oheň,to je asi špatné znamení.
Po chvilce slyším praskání větví,dupot a křičení,je to spíše mužský hlas,že by si pro mě šli domorodci a chtěli mě sníst?Pane bože jsem ještě mladá!
Jelikož můj život visí na vlásku,v hlavě se mi motá milion myšlenek,od prvních kroků,přes zakončení základní školy,až po mou dosavadní kariéru =D.
Zřejmě ke mě přiběhlo už více domorodců,první mi začnou hasit nohy,aby se nepopálili a pak mi určitě začnou kousat do holeně.
Když cítím že si mě jeden vzal,a předal druhému škubne to mnou,leknu se,a tak rychle kopnu nohou,a povedlo se,někoho sem kopla,mohlo to bolet,ale mě to také bolelo.
Za chvíli už zase ležím,začala jsem vnímat okolí,nějaká holka se jmenuje Miriam,možná že mě neunesli domorodci,ale ti,co jsou tady unesení,protože předpokládám že domorodci,kteří by žili na tomhle ostrově by měli jména typu Gugu-čaga.
Když ležím a někdo mi dá napít,pootevřu oči.Vidím holku,už jsem jí viděla,opřu se lotky a rychle se podívám na nohu,nic s ní není,ani není popálená látka,a ani noha.
Podívám se na tu holku.
"Já spala?Nebo jsem se udeřila do hlavy?"
Zeptám se jí nejistě,a znovu se kouknu na nohu,to už si vedle nás sedá nějaký,na pohled sympatickej kluk a ukazuje maso který jsem viděla na té bedně.
"Takže to nebyl sen"
Řeknu si víceméně pro sebe.
"Pokud to tedy nebyl sen..Proč nemám nic s nohou?"
Zeptám se nyní už nahlas,cítím se zdravě,přinejmenším neumírám.
Takže jsou tu tři možnosti. za a) halucinace,za b) halucinace za c) Ani bych se nedivila kdyby nějaké "C" existovalo,protože "celej dnešní den mě začíná srát".
Řeknu dost hlasitě na to,aby mě bylo při nejmenším slyšet.

PETER

(Doufám, že naše domluva o přeštení mého prvního příspěvku platí a že sis ho pořádně pročetl:-P )

Probudil ses..
Úplně propocený, po té snad nejhorší noční můře, jakou jsi kdy měl.
Bylo ti horko, jako by na tebe pražilo sluníčko...U tebe doma? Zvláštní...
Vzduch voněl čerstvě a byl velice intenzivně cítit právě spadlý déšť. Vzduch byl horký a voněl tropickým pralesem.
Že bys měl novou vůni do bytu, o které bys nevěděl? eh..
Jenže to vůbec nebyla jen vůněí..Postupně, jak se ti začaly smysly zase dostávat do normálu, mohl jsi zaslechnout řev nějakých ptáků nebo co..A taky jsi mohl pod rukama nahmat velice tvrdou a rozbahněnou zem. Ano..jako by bylo po dešti...

Konečně jsi se dokopal k tomu, otevřít oči, ale uzřel jsi něco,co jsi asi vidět nechtěl..
Nad tebou koruny jakýchsi cizokrajných stromů a nad nimi zářící obloha, která byla osvětlená právě zapadajícím sluncem.
Pravděpodobně tě to probudilo natolik,aby ses zvedl.
Máš na sobě bílé triko a volné,bílé pláťáky, které jsou dost široké. A kousek od tebe, na zemi, leží brašna, která obsahuje: (baterka, malá lahev s vodou, sušenka, blok s tužkou, nožík a to je vše)

Vzhůru k hledání úkrytu, protože slunce velice rychle zapadá...

Ostrov - To je snad špatný vtip!
Pomalu se zvednu a zmateně se podívám kolem sebe. Tohle musí být přece sen, jak bych se mohl dostat z vlastní postele jen tak na nějáký podivný ostrov. Několikrát se nevěřícně otočím na místě a prohlížím si okolí. Je to sice dětinské, ale třeba to pomůže. podívám se na svojí ruku a tou druhou se do ní šťípnu. Hmm, tak to asi vážně sen nebude. Ale jak jsem se tady teda dostal?! Ještě chvíli stojím na místě, potom vezmu do ruky brašnu. A pomalu se vydám z mírného kopce dolů, po několika krocích zahlédnu svůj odraz v louži vody. Vypadám podobně jak ti lidi z tý reality show, který vyhodily na tom pustém ostrově někde u Australie. trochu se usměju a pomalým krokem pokračuju v cestě dál, rozhlížím se kolem jestli náhodou něco nebo někoho nezahlídnu. Dyť je to přece šílený, nedává to smysl. Tohle musí být sen, nikdo se jen tak neobjeví na tropickém ostrově...Ale co ten podivný sen předtím? To mělo znamenat co? čím víc přemýšlím nad tím jak jsem se tu dostal, tím víc otázek se zde objevuje. Po několika stovkách metrů chůze se zastavím. Takhle to dál nejde, dyť ani nevím kam jdu. Zhluboka se nadechnu a z plna hrdla zařvu: Je tu někdooo? slyším jenom hejno nějákých ptáků, kteří se zvedli z nedalekého stromu. Nehybně stojím a snažím se zachytit, jakýkoliv zvuk, který by připomínal odpověď nebo cokoliv co pochází odněkud z civilizace...

Džungle – Den 1

Dívka je stála ještě mimo, když přijde jeden z těch mužů co pomáhal dívku hasit. Otočím se na něj a pak pohlédnu na jídlo, které přinesl.
Požádal mě, abych jídlo pohlídala. „Neboj. Dobře se o to postarám.“ Slíbím mu a pousměji se, vezmu od něj jídlo, které pak schovám do své brašny, z bloku vytrhnu dvě stránky a zabalím do něj maso, aby bylo aspoň trochu chráněné. Dívám se za ním, jak zase odchází, myslím, že je o něco mladší než já, ale poměrně je sympatický.
„Mimochodem! Jmenuji se Miriam.“ Zavolám za ním a když se otočím zpět k dívce zjistím, že je už při vědomí.
Ptala se jestli se ji to nezdálo, ale po tom co pronesl ten muž si sama i odpověděla.
Poklepu ji chlácholivě po rameni. „Jen klid, děvče. Myslím, že by jsi měla být spíš ráda, že ti nic není. Myslím... že to mohla být hromadná halucinace. Tady v tomhle pralese můžou být i květiny, které mohou... já nevím... vydávat vůni, která způsobuje halucinace.“ Pak mě něco napadne.
„Nebo ti lidé co nás unesli nám dali něco do té vody, kterou nám tu každému nechali.“ Stisknu rty.
„Bohužel... dokud nenajdeme nějaký stálí příjem pitné vody budeme muset pít tu co jsme dostali.“
Pomohu ji se úplně posadit. „Nejsi jediná koho to tu sere, ale bohužel to tu budeme muset nějak vydržet.“ Posadím se vedle ní.
„Jmenuji se Miriam. Neviděla jsi... tu někde náhodou šestiletou holčičku? Žila jsem totiž v bytě se svou dcerou a mám obavy, že ji také unesly, ale nemůžu ji najít. Možná ji vysadili někde jinde... a možná, že tu ani vůbec není, ale to nemůžu nikdy vědět jistě.“ Povzdychnu si a pohlédnu směrem kde jsem tušila naše dva chlapy.
„Aspoň, že nám osud přidělil do party dva pořádné chlapy co umí vzít za práci.“ Promnu si krk. Spaní na zemi a písku nebylo pohodlné.
„Co se vlastně stalo? Co jsi dělala když ti ta noha začala... hořet?“ zeptám se.

Džungle – Kelišování s Miriam

Sedla jsem si do tureckého sedu a sledovala Miriam,když zavolala na toho kluka a řekla jak se jmenuje rychle jsme e nadechla.
“Já..Já sem Sam“
Řeknu mu s lehkým úsměvem,pak na něj „mávnu“ a otočím se zpátky na Miriam.
“Těší mě..Miriam.“
Řeknu jí,ale hned na to si vyslechnu otázku,zda jsem neviděla její dítě.Je mi jí líto.
Vím co si teď prožívá,vlastně nevím,ale dokážu si to živě představit.
Zakroutím hlavou a vydám ze sebe něco jako „Em“.
“Nikoho takové sem tu neviděla,ale věřím že bude v pořádku.Myslíš že kdyby nás unesl někdo kdo měl zlé plány,že by nám dal brašnu s vodou,nožíkem a sušenkami?Tvoje dcerka bude určitě doma,zajde do tvé práce a tam se o ní někdo postará.Věř mi.“
Usměji se na ni,pak se mě ale zeptá co a jak se vlastně stalo.Zhluboka se nadechnu a polknu.
“Jak jsem se zahřívala u stromu,viděla jsem v dálce světlo.Napadlo mě že to může být naše záchrana,rozběhla jsme se tím směrem,dokud jsem nezastavila u bedny ze svícemi,soškami a jídlem.Přemýšlela jsem jestli to mám všechno sníst tam nebo vzít sem,pomocí svíček jsme mohli podpálit oheň,opéct maso.Taky mě napadlo použít tu bednu jako dřevo na oheň,protože na rozdíl od zdejších klacků nebylo tolik mokré,rozhodla jsem se že ji tedy rozbiji a spolu ze svícnem odnesu,pak sem se chtěla vrátit pro jídlo,ale když jsem do ní kopla,jako by z ní vyletěl plamen,který mi podpálil nohu,rychle jsem sáhla po misce z vodou,která tam taky byla a snažila se tak vodu uhasit,ale jak bych na to vůbec nenalila vodu,spíš mi to připadlo,že se to rozhořelo více,no a pak jste přišli Vy,předpokládám.“

Po dešti

Když popadnu dech a seberu se, přejedu pohledem po dcerkách, ve kterých by se krve nedořezal.
Někdo se snažil rozbít náš posvátný oltář a já to cítila. Je chráněn našimi kouzli. Nebylo to zvíře, ta se schovala před bouřkou a jiní lidé tu nejsou. Musíme zjistit, co to bylo.
Položím svou ruku na jejich spojené a po očku sleduji Kamlai, která se zuby nehty brání čtení myšlenek. Upiju čaj a pokusím se o milý úsměv pro má děvčátka. Potom odejdu do šatny a převléknu se do polosárí zelené barvy.
Půjde některá z vás se mnou okouknout oltář?
Zavolám ze šatny a připnu si pasu dýku.
Kamlai, co se děje?
Vyšlu k ní naposledy a smutně se podívám na jejich skupinku

Slunko zapadá čím dál tím rychleji a podle toho, jak rychle s hýbalo doteď, pravděpodobně zapadne do půl hodinky.

Samantha a Miriam

Sedíte, povídáte a rozebíráte to, co se tu děje. Směle pokračujte, máte ruce volné.
Sam nic není, takže pokud se rozhodnete najít v blízkém okolí nějaké ovoce, nebo snad pitnou vodu, je to na vás.
Nebo dál tlachejte a sledujte, jak jde chlapcům práce od ruky. Můžete vidět,že během chvíle budou mít hotovo.
Možná,že vás napadne, že nový domov potřebuje něčím vystlat. Přece nebudete spát na zemi.

Brian a Seth
Stavili jste a stavili, slunce zapadalo čím dál tím rychleji.
A práce vám šla kupodivu rychle od ruky,takže než stihlo zapadnou slunko,podařilo se vám postavit cosi,co stálo,,bylo to zvázáno liánami a bylo to dostatečně velké,aby se tam vešlo 5-6 ledí naležato.
Teď už jen najít něco,čím pořádně přikrejete střechu,kdyby se znovu spustil déšť.

Všichni jste ale byli vyrušeni od práce.
"Je tu někdooo?"
Mužský hlas, který je slyšet jen z velké dálky. Pravděpodobně jste zaslechli jen jeho ozvěnu.

Průzkum oltáře

Náš oltář? To snad ne .. !!
Řeknu rozzlobeným hlasem, ale pak mi dojde, co maminka vlastně právě řekla.
Ale...K-kdo by mohl? To není možné..vždyť...

Andressa se zvedne a odejde do šatny. Já nechápavě pohlédnu na Amael, svou milovanou sestru.
No rozumíš tomu?

Půjde některá z vás se mnou okouknout oltář?
Zakřčí na nás Andressa z šatny a já jen souhlasně přimhouřím oči, jako to dělají kočky.
Pustím Amaelinu dlaň,zvednu se a odejdu do šatny.
No já jdu určitě taky a předpokládám, že Des půjde se mnou.
Řeknu pevným, zvonivým hláskem a popadnu svůj černý plášť, pověšený na jedné z větví v šatně.
Vrátím se zpátky do kuchyně a kousnu si, s naprostým klidem, do koláče.
Kouknu na maminku i na Amael a usměji se.
To jsem teda zvědavá, co tohle mohlo být..

Další pohled věnuji Dessiray.
Půjdeš se mnou? Moje ochránkyně?
Vyšlu jí jemně do jejích myšlenek a odpovědí mi je, že se zvedne, dojde ke mě a postaví se vedle mne.
Položím jí dlaň na hřbet a řeknu jen:
Tak my můžeme vyrazit..
Projdu kuchyní a vyjdu dveřmi ven. Před naším domkem se zastavím, po boku svou věrnou ochránkyní a hledím vstříc lesu.
Ohlédnu se a čekám na Andressu a Amael. A jsem velice zvědavá,jestli se jejich ochránci přidají také.

Cesta k oltáři


Když mamka odpoví, pozorně sleduji její slova.
"Náš oltář?!"
Řeknu současně s Nutriell, ona ale ovšem dořekne i tu druhou větu. Jindy bych se tomu s chutí zasmála, teď na to ale nemám myšlenky.
Mimo jiné, Nutriellin hlas zní spíše rozzlobeně, v mém ale převládá údiv, překvapení, a možná i jemný strach... Nenapadá mě, kdo by to mohl udělat.
Nutriell vše vysloví nahlas. To by se hodilo spíše ke mě, ale na druhou stranu, nebudu j skákat do řeči či něco podobného, nebo ji opakovat. Nemá to cenu, kromě toho, všichni tam v místnosti moc dobře víme, že jako dvojčata pravděpodobně myslíme na to samé... Takže mi nikdo nemůže upřít to, že jen proto, že jsem nic neřekla, nic takového v souvislosti s tím necítím.
Mamka položé svou ruku na ty naše, na což se usměji, a pak odejde do naší malé šatničky. Možná šatna není zas až tak nutná, ale máme ji, kdyby někdo přišel na návštěvu, či podobně... A nebo prostě jen z estetických důvodů...
Na otázku mé sestřičky jen tak trochu s nechápavým výrazem zakroutím hlavou a pokrčím rameny. Nechápu. Ale právě proto mám chuť stejně jako Nutriell se na maminčin návrh přidat k ní...
Usměji se, když vidím Nutriellin pohled, a jen co ona odkráčí do šatny, s úsměvem pravím:
"Samy víte, že bych si to nenechala ujít... Je lepší vše vidět na vlastní oči..."
Rychle za nimi vklouznu do šatny a obléknu se do jakéhosi černého oblečku, přímo na tělo. Dal by se popsat asi tak, že něco podobného zajisté nosili nějaké ty bojovnice ve středověku, tedy, pokud to nebylo brnění...
Místo kousnutí do koláče si radši pořádně zavdám čaje, a koláč si vezmu do ruky.
Podívám se na obě, jsem připravená...
"Já taky," přitakám, a pak sleduji Nutriellin pohled, který míří k našim ochráncům...
Následuji ho, a posmutněle se podívám na Maela.
"Pojď taky, zlato..."
Oslovím ho přímo, mám pocit, že v myšlenkách bych se k němu probojovala jen stěží...
Dess se zvedne a postaví se k Nutriell.
Mael se na ni podívá, jako by vážil, jestli si z ní má brát příklad, a pak s pokývnutím hlavy, jako že je to nejspíše potřeba a on to chápe, následuje Dessirayina příkladu a jde si stoupnout ke mě... Cestou mi věnuje pohled, ze kterého je znát, že se mnou půjde, protože je můj ochránce, a tohle by mohlo být nebezpečné... Má mě moc rád...
Usměju se na něj, a pročechrám mu srst mezi ušima.
Potom věnuji úsměv i mamince a sestřičce, a podívám se ven ze dveří, které jsou již otevřené...
"My jsme také připraveni."
Usměji se, a z mého hlasu zaznívá optimismus...

Džungle - Stavba přístřeší pokračuje

Práce na přístřešku pokračuje dobře. Čas rychle odsýpá a naše provizorní obydlí začíná konečně vypadat trochu více k světu než jak se zpočátku zdálo že bude vypadat.
No nevypadá to špatně. Zdá se že jsme to stihli tak akorát. Slunce pomalu zapadá a co nevidět už bude tma. Alespoň můžeme konečně určit světové strany. Sice nevím jak nám to teď bude užitečné ale hodit se to může.
Když je přístřešek postaven tak ještě zkontroluji jestli pevně drží aby se nestalo to že ho odnese první větřík. Ruce jsou už od vší té práce unavené ale bohužel ještě není úplně konec. Zbývá nám dodělat střecha.
„Už jenom dodělat střechu. Tak do práce."
Hmm to bude větší problém než postavit přístřešek. Musíme udělat něco aby nám na hlavu netekla voda jenže co se tu teď sežene? Plachta nebo něco podobného by bylo dobré ale tady asi nic podobného nenajdu no škoda.Možná by šlo použít nějaké bahno na vyplnění škvír a pak to doupravit ale na druhou stranu v dešti by to nebylo zrovna to pravé. Možná nějaké listy, trávu a jiné přírodniny to by možná šlo. Trávou by se ucpaly škvíry na to by se pokládaly velké listy pokud nějaké najdeme na ně menší klacíky které svážu dohromady se střechou. A pokud bych měl opravdu štěstí a našel bych někde nějaký větší kus kůry nebo něco podobného tak by jsme jednoduše udělali něco jako tašky na střechu.
Začnu hledat vhodný materiál na úpravu střechy. Pokud možno velké listy, kůru nebo zkrát ka to na co na cestě narazím.
Sakra práce budeme muset najít ještě co nejdříve nějaký potůček abych se umyl. Ruce jsou jak se patří špinavé a oblečení které bylo zezačátku bílé začíná nabírat různé barvy špíny. A v moři by se myl jen cvok.
Pokračuji v hledání materiálu na střechu když zaslechnu něčí volání.
Snad to není nějaký další člověk který se tu objevil stejně tajemně jako my. Vím že se říká že v jednotě je síla a že víc hlav víc ví ale pokud nás tu bude přibývat jako králíků tak budeme mít problém shánět potravu a přístřešek možná nebude stačit. Stejně není dobré být v noci na zemi kvůli dravcům.
Ať jde o kohokoliv tak se vydám s tím co jsem nasbíral směrem odkud jsem slyšel volání. Pro jistotu zkusím odpovědět tomu dotyčnému aby se náhodou nevydal jiným směrem.
„Jo zatím ještě je.“
A mluv trochu tišeji. Kdo ví co tu číhá v křoví za zvířata.

Džungle
Rozhlížím se kolem a snažím se zaslechnout jakýkoliv zvuk, který by mohl naznačit blížící se vysvobození z tohodle zeleného pekla. Ucítím téměř neznatelné štipnutí na krku. Plácnu se na to místo. Jestli mě někdo nenajde, tak nemusím ani hledat cestu ven, protože mě ti malí zmetci sežerou. Ještě několikrát zařvu do pralesa. Najednou se ozve z dálky cizí hlas a řekne: Jo zatím ještě je. překvapeně nadzvednu obočí. Zvláštní, ani jsem nečekal, že se někdo ozve. vydám se směrem odkud jsem slyšel ten cizí hlas. Můj krok zrychluje, mísí se ve mě směs očekávání, protože mě zajímá kdo to je. A úlevy, že nejsem v téhle džungli sám. Najednou se, ale zastavím a uvědomím si. Počkat! Ale co když je to ten člověk, co mě sem dostal? Musel mě asi nějákým způsobem zdrogovat jinak si to vysvětlit neumým... No jistota je jistota. vezmu ze země velikou větev a dřepnu si do křový tak, aby mě nebylo vidět. Jestli je to tvoje práce, tak ti nejdřív dám přes hubu a potom si zjitím jak se odsud dostanu. Nehybně klečím ve křoví a čekám, kdy ten chlápek projde kolem mě...
(Možná to zní trochu přehnaně, ale nediv se Briane :-D)

Džungle – 1 Den

Podívám se na dívku na kterou se pousměji. „Také mě těší, Sam.“ Řeknu ji.
Snaží se mě uklidnit ohledně mé Julie, ale já nejsem včerejší, to bych pak nemohla být u policie.
„To je milé, že to říkáš. Ale stejně dobře tohle může být nějaká zvrácená hra nějakých zbohatlíků, co se takto baví. A já i když bych ráda věřila, že je v bezpečí doma jistotu nemám. Budu muset tenhle ostrov prohledat, abych měla jistotu.“ Řeknu ji s jistotou v hlase.

Pak poslouchám její vyprávění a bylo to trochu k neuvěření, že kopla do krabice a z té vyšlehl plamen. Ale tak proč by si to vymýšlela?
„Zvláštní. Opravdu zvláštní.“ Zavrtím hlavou a podívám se na naše chlapy.
„Už to budou mít. Měli bychom také něco udělat. Pojď. Budeme hledat něco z čeho uděláme střechu a čím to tam vysteleme.“ Pobídnu ji a vstanu, pak ji chytím za ruku a pomohu ji na nohy.
„Hledej... velké listy, třeba palmové, možná i kůra stromu a trávu na vystlání.“ Doporučím ji. I když představa spaní na trávě se mi nelíbila, budeme od ní celí poškrábání a bude to svědit. Už jsem to viděla.
„A třeba najdeme nějaké další ovoce. A já si myslela že na každém ostrově jsou na palmách kokosy... přinejmenším. Nebo banány aspoň. Ale je zvláštní, že jsme ještě nezahlédli žádné zvíře.“ Řeknu Sam a pustím se do sbírání.

Den 1. – přístřešek

A tak Seth Keeney po dlouhé době okusil strasti a slasti fyzické práce, které se bál jako čert kříže. O to překvapivější je výsledek. Nakonec se nám s Brianem podařilo postavit cosi jakž takž pevného a doufejme i užitečného. Úspěch budeme moci začít slavit, až naše snažení překoná zdejší rozmary tropického počasí. Nicméně bych mě velmi potěšilo, kdyby stavba vydržela aspoň do zítřka. Vím, nejsem zrovna optimista, ale kdo by v mé kůži byl. Po tolika neúspěších. Je vážně zarážející, že se mi povedlo s rukama tohle dílo. Ale nejspíš v tom bude hrát velkou roli Brianova spolupráce. Třeba když dělám v týmu, tak o mě smůla nemá zájem. V tom případě…jen tak dál.
Opráším si ruce a dám si je v bok. Spokojeně se usmívá při pohledu na náš přístřešek. Možná se budeme trochu mačkat, na druhou stranu se víc zahřejeme. Slunko už téměř zapadlo a já ztratil pojem o čase. Stejně tu asi nehraji moc velkou roli. Jde tu především o přežití.

Něco ovšem tomu schází. Střecha. Vcelku podstatná součást. Taky jsem si všiml. kývnu Brianovi a rozejdu se hledat velké listy. Ve filmech dělali střechy vždycky z padlých palmových listů. Snad se poštěstí a najdeme něco vhodného, co se dá použít a hlavně to splní účel.
Zničehonic se ozve ten zvuk. Ozvěna? Čeho? Vsadil bych kabát, kdyby nějaký měl, že to byl hlas. Mužský. Trochu svraštím obočí a snažím se určit, odkud mohl vycházet. Nedlouho na to uslyším Brianovu odpověď, který je nedaleko mě. Nechce se mi chodit hlouběji do džungle a ten chlápek není nejspíš daleko. Co když je to ten šílenec z pláže? Hmm, ale nai se nechci rozdělovat. Navíc kolem se potují …Mi…Miriam a ta druhá. Briane! Mám jít s tebou nebo to zvládneš sám? hloupá otázka, ale já si nejsem zrovna jistý, co mám právě udělat.

Džungle – Sbírání ovoce

Vyslechnu Miriam a mírně se na ni usměji, jsem mladá, nezkušená a jak jde vidět Miriam opravdu není „včerejší“.
Kouknu na ní jak nejmileji umím a pustím se do práce.
‘Takže listy, ovoce, trávu a něco co by hořelo.‘
Jdu kousek vedle Miriam a beru vše co by podle mého bylo k snědku, dalo se to použít jako „matrace“ a nebo něco co by mohlo hořet.
Když někdo zahuláká, rychle se otočím na Miriam.
Slyšela jsi to taky??
Zeptám se jí a potichu se otočím tím směrem od kut jsem to slyšela.
Že by další?Začíná to být vážně divný..Ale vážně.
Zavrtím hlavou a začnu dál sbírat ovoce a další zelené trávy.
Když jeden z „našich“ chlapů zavolá na toho muže, který volal před chvíli podívám se na něj pohledem „No to si děláš srandu?!“
‘Huláká si jako by tady byl doma.Jsme tu sotva den.Nemůžeme vědět co na nás číhá a co nečíhá!No není on přebarveném blonďák?‘
Zhluboka se nadechnu, jde tu cítit sůl ve vzduchu, vlastně ani nevím jak daleko jsem od pláže a od moře.Kdyby v noci začal foukat silný vítr mohla by se voda dostat až sem, pokud jsme blízko.Ale věřím, že ti dva mají víc rozumu než krásy.‘I když..‘.Dodám v duchu a usměji se.
Zvednu se abych skrz stromy,keře a další zeleň viděla, kdo na nás volal.
Až teď jsem si uvědomila kde a jak budu spát, až teď, když jsem to všechno viděla.
Budeme na sebe namačkaní, jeden vedle druhého.Budeme spát na trávě a listech.Taky tu budou určitě mravenci a komáři kvůli kterým ani neusnu.Mám i docela hlad, takže by se vážně mohl rozdělat oheň a začít „vařit“, máme přeci maso.
‘Ježiši!Málem bych zapomněla že tu nebude sprcha!‘
Zhrozím se v duchu a hledím před sebe, přitom sbírám další zeleň.
‘No jak ty to tady přežiješ, Sam, to bude zázrak.‘
Proběhne mi po celém těle husí kůže.Není to kvůli tomu, že se nebudu moci sprchovat.Ale slunce skrz stromy už svítí opravdu slabě, alespoň na mě.V mém ještě trochu promočeném oblečení je opravdu zima.Napadlo mě si usušit oblečení u ohně, ale uvidím podle toho, jestli vůbec bude oheň, ale pevně doufám že ano, jinak bych tu to dřevo sbírala asi zbytečně.
“Máš nějaký nápad, jak by se dal rozdělat oheň?
Zeptám se Miriam během sbírání zeleně, jediný způsob který mě napadá je třít klackem o kůru nebo suchou trávu aby přeskočila jiskra.Ale jak dlouho to dělal Robinson?Jak si přitom zničil ruce?Na tohle opravdu nemám.
Zívnu a podívám se před sebe.Je mi strašlivá zima, jsem unavená, utahaná.Víčka mi začínají pomalu klesat, docela by se hodila káva.
Na chvíli se zastavím, vše co jsem doteď zvládla nasbírat položím a začnu se zahřívat tak, jako jsem to dělala odpoledne.
I když bez výsledku, sice jsem se asi na 15 vteřin zahřála, byla mi pochvičce zase zima.
Nezbývalo nic jiného než se pokusit najít suché dřevo a rozdělat oheň.
Začne mě škrábat v krku a tak si odkašlu, sáhnu do brašny a trochu se napiji, musím vodou šetřit.
Začala jsem přemýšlet nad tím, zda se dá umývat v moři.Možná je to romantika se při měsíčku koupat nahá v moři, pozorovat hvězdy a mít kolem sebe příjemnou společnost.Ale já na romantiku moc nejsem.Taky nevím co v té vodě plave, vlezu tam a vylezu po rukách, to bych tak potřebovala.
Znovu sem zívla a usoudila jsem, že nejlepší bude když se na chvilku posadím a odpočinu si.
Posadím se tedy do tureckého sedu a protáhnu se.
Vytáhla jsem z brašny dost promočené sušenky, ale pořád lepší než abych jedla žížaly, při nejhorším abych zůstala o hladu.
Strčím do úst kousek sušenky, párkrát jí přežvýkám a poté polknu.Takhle sním půlku sušenky a zbytek si schovám na „horší“ časy.
Až teď jsem si uvědomila že moje maso má Miriam.Proč ho má vlastně ona?Beze mě by jsme neměli ani maso a ani nějaké ovoce.
Pokrčím rameny a pustím se opět do práce.
I když se snažím moc toho tady nenacházím.Taky nevím co se nám bude hodit a co ne, kdyby se alespoň vyjádřili chlapi, a řekli nám co vše ještě potřebují k dokončení přístřešku.
Zatvářím se naštvaně a zohnu se pro další list.
Otočím se na Miriam “Miriam, našla jsi něco?

Slunce pomalu zapadá za moře a vás ozařují poslední rudé a studené paprsky jeho svitu.
Obrovská rána prostoupila celý ostrov.Rána dunivá a obrovská tak, že všem zalehly bubínky.Krutá a nelítostná, nebrajíc ohledy na nikoho,než sebe.

Peter
Jeho tělo se svalí na zem a v jediné vteřině vydechne naposledy.

Mrtvé tělo, v keři schované, doteď života píseň pělo, teď jest na zemi svalené.
Jeho tělo,bez dechu, na nebi sluneční zář, kapky rosy blištící se na zeleném mechu, odráží jeho mrtvolnou tvář.
Vysmívajíc se jeho hlouposti, že teď jest jeho tělo v propasti.
Propasti smrti, temna a slizu, v propasti plné hmyzu, který jeho tělo požírá, naštěstí už né za živa.

Miriam, Samantha
Děvčata, našly jste dost velkých,palmových listů a jemné trávy na vystlání celého přístřešku.
Miriam dokonce narazila na velký kámen,který s trochou námahy dokáže přenést, dající se použít místo stolku, nebo něčeho takového.
K jídlu jste bohužel nenašly nic až na pár ostružnových keřů (na tropickém ostrově?!). Asi to bude později chtít nějaké další hledání.
Samantha naopak našla velké, nafouklé kusy mechu, které by se daly použít místo polštářů.

Brian, Seth
Takže,aby se nám to nezamotalo.
Seth, zatímco brian odešel, dokončil stavbu přístřešku, tedy střechy. Nasázel na to malé, tenké klacíky, svázané liánami a na ty naskládal palmové listy a mech tak,aby tam nezůstala nějaká skulinka.
To pro začátek pravděpodobně postačí,ale pokud se sputí déšť,pravděpodobně to nevydrží tolik,kolik by jste chtěli.
Brian se vydal po stopách křičícího Petera a stejně jako všechny ostatní ho zasáhla obrovská rána, přícházející "odnikud".
Rozhlédl se,protože křik najednou ustal a po chvíli hledání našel Peterovo mrtvé tělo.

Andresse, Nutrielle a Amael
Děvčata, vy můžete vyrazit na cestu,ale velká rána platí i pro vás.

Párty s koněm
Zamžikám očima a do očí mě udeří nenadálé světlo. Zase zavřu oči a převalím se na bok. Náhle z lehu vyskočím asi dvacet metrů do vzduchu, když si uvědomím, že jsem se přetočil do ledového potoka.

"Jahúúúúúúúúúúúú..." vyjeknu fistulkou současně s výskokem.

Když se trochu vzapamatuju, uvědomím si, že na celém prostředí je něco zvláštního, jen nemůžu přijít na to, co to je. Rozhlédnu si proto po okolí.

Chm... Strom, strom, strom... Takže les... Voda... Potok... Kůň... Vodopád...

Vytřeštěne se zahledím na vodopád.

"Ty vole vodopád..." řeknu spíš zbytečně nahlas.

Je to pakárna, dneska mám na ty sny smůlu. No dobře, přistoupíme na jejich hru. Ale žádný lahve! domlouvám se v duchu s bohem snů, který dle mého dělá všechno proto, aby mě přivedl o blázince...

Po chvíli se otočím na koně a prohlédnu si ho. Je neobvykle zářivě bílý.

Teda ne že bych už v životě nějakýho koně viděl, ale pokud vím, tak takhle upřeně nezíraj nikdy...

Vykročím ke koni s před sebe nataženou rukou, zvědav na reakci.

Isztván

Jednorožec na tebe zírá s naprosto nevinným a milým pohledem v očích. Sice se trochu lekne, když spadneš do potoka a náhle s řevem vyskočíš, ale neuteče... Ani se tě snad nebojí.
Možná je to tím, že žádný útok nečeká, nebo snad tím, že je to tak čisté stvoření, ale opravdu tiše stojí a pozoruje tě, zatímco se rozhlížíš kolem.
Když si ho všimneš, lehce přestoupí, mávne ocasem a vypadá to,jako by se to čisté stvoření usmálo.
Natočí se trochu z boku tak, že vidíš jeho dokonale se blištící, zářivý roh uprostřed čela a zdá se, že se snad jednorožec předvádí v celé své kráse.
Když natáhneš ruku, nejdříve se nepohne, jako by váhal, ale nakonec se o krok posune k tobě, jako by říkal:"můžeš si sáhnout."
Pak, jako by se o tebe něco zlehka otřelo, ale kolem tebe nic není.
A nakonec, během jedné kratičké vteřiny, tě zalije pocit naprostého štěstí a lásky, která ale určitě není tvoje.
Co tohle je? Divnej chlápek stojí s nataženou rukou proti jednorožci, který se "usmívá" a posílá skrze empatii pocity štěstí na divného týpka? sladkéééé *zašvitoří kolibřík a letí se podívat, jak jsou na tom ostatní*

Přístřešek - Den 1

Když se ozve ta rána přikrčím se a zakryji si ruce, nesundám je až dokud ta rána neodezněla úplně. Váhavě se rozhlédnu. Možná, že někde spadla nějaká lavina kamení... možná. Nebo možná hrom od té odcházející bouře. Už jsem zažila hrom, který mi i rozechvěl žaludek a kosti.
Vzdychnu.

Také jsem to volání slyšela, přikývnu. "Ano... ale nechme to na chlapech. Nakonec jeden už tam šel. Nebudeme se tam raději cpát všichni." Řeknu a pustím se znovu do hledání. Když jsem něco našla a měla plné ruce odnesla jsem do k přístřešku na hromadu a šla pro další. Dokonce jsem i jednou vylezla na strom, abych odtrhla další velké listy co se budou poměrně hodit.
Sam se zajímá jak rozděláme oheň. "Neboj. To nebude problém. Pokud jde o přežití v divočině, tak to jsem si už jako dítě s tatínkem užila. Rozdělat oheň bude asi ten nejmenší problém." Odpovím ji když hodím další velké listy na hromadu.

Našla jsem dokonce i pěkný, velký kámen poměrně rovný na to, aby to mohl být stůl a také by to mohla být i dobrá stříška pro oheň, kdyby se rozpršelo.
Začala jsem hledat nějaké kameny, které jsem pak strčila pod ten velký a vznikl hodně nízký stůl.
Nevypadalo to tak úplně zle.
A navíc tady nezůstaneme věčně. Hned zítra hodlám jít hledat vodu a přinejmenším aspoň vhodnější místo, kde bychom si mohli udělat tábor.
Nejlépe právě někde v blízkosti té vody.
Sam volá a ptá se, jak jsem pochodila. "Jo jde to. Ale jídlo kromě těch ostružin nic." Řeknu a začnu ostružiny trhat, nechci je rozmačkat, tak vždycky natrhám hrst, odnesu na náš noví stolek a jdu zpět. Myslím, že když se rozumě rozdělíme, tak by nám mohlo jídlo vydržet i do zítřejšího odpoledne... a když si utáhneme opasky možná i něco málo na večer. Musíme prostě šetřit, jak s vodou tak s jídlem, protože nikde v okolí není ani jedno a toho druhého pomálu.
Když mám pocit, že ostružin je dost zbytek nechám, nakonec to nemusíme hned všechno otrhat a kdyby někdo dostal chuť, tak si tam nakonec může zajít sám.

Zatím co jeden z naších chlapů odešel já přišla k našemu domku, pohledem zhodnotím jejich práci a pak se usměji na druhého muže co tu zůstal.
"Dobrá práce. Teď ještě ta střecha. Hned se do toho pustíme." Zamnu si ruce barevné od ostružin.
Začnu první s velkými listy a zbytkem zaplním škvíry. "Sam... ty by jsi zatím mohla vystlat vnitřek co říkáš?" Navrhnu ji. Všimla jsem si toho mechu co našla, škoda, že ho není víc. Na tom by se spalo mnohem lépe než na té trávě.

Koňskej salám

Když se postaví z profilu, konečně si všimnu, že má na hlavě roh.

"No heleme se, ty tam máš nějakou vyrážku..." prohodím nahlas a jdu stále blíž.

Když k němu dojdu, chvíli se mu dívám do očí.

"Tak si tak říkám, nebolí tě to? Možná bych ti to měl ulomit, pak by se ti líp házelo hlavou. Co ty na to?" řeknu tomu koni.

Náhle mne zavalí vlna čehosi... Chm... Opilosti? Jinak si ten pocit nedokážu vysvětlit. Trochu se zamotám, ale po chvíli se zase postavím pevně na nohy jakoby nic.

"Tak hele koni... Nastal zásadní problém... Začínám mít hlad... Doufám, že chápeš kam tím směřuju," řeknu tiše a dojdu mu k boku.

"Hele... Uděláme test... Jsem zvědavej jak koně reagujou ve snu, navíc jsem nikdy koně neviděl, takže ani nevím, jak reagujou ve sktuečnosti... Doufám, že se nebudeš zlobit... Možná to bude trochu bolet," řeknu a s těmito slovy se pořádně napřáhnu a pln očekávání, co to udělá, praštím koně vší silou do boku, využívajíce při tom technik úderu, které jsem si za pár let na ulici přece jen osvojil.

Den 1. – U přístřešku

Ucuknu, jako kdybych se mohl té příšerně hlasité ráně vyhnout. Nepříjemně mi zalehnout uši a hlavou mi prolétne ostrý střep. Utrousím sprostou nadávku. Znělo to, jako kdyby někdo odbouchl skálu dynamitem. Nestačí, že jsme vystresovaní až dost. Vždyť se mi klidně mohlo zastavit leknutím srdce, do háje!
Jen doufám, že se nic nepřihodilo Brianovi, který se šel podívat po hlase. Mohl bych se vydat za ním, ale…ne. Přiznávám, že momentálně je mi dobře tam, kde jsem. A po tom randálu se mi nechce lézt do džungle. Mimoto bych se mohl snadno ztratit, jak se znám. Zůstanu tedy u přístřešku a začnu pracovat na střeše. Holky se vrátí s pár věcmi, které nasbíraly v džungli. Miriam se rozhodne mi pomoci se stavbou a já nic nenamítám. Pohledem těknu po té, co jí hořela noha, jestli začne vystýlat podlahu.
Mimochodem, jsem Seth. obdařím Miriam svým typickým úsměvem. Zapomněl jsem se představit. výmluvně pohodím rameny. A jak říkají tobě, prcku? houknu po Sam. To oslovení jsem myslel z legrace. Schválně jestli vyletí. To o člověku také leccos vypoví.
Vzhlédnu k obloze. Brzy se setmí… uchechtnu se. Jestli dokážu usnout, tak se budu hodně divit.. povím si spíš sám pro sebe. Na druhou stranu, chodil jsem spát v horších podmínkách. Ale přeci jen s tímhle prostředím se to nedá srovnávat. Je to něco naprosto nového.

Oklepu si ruce a prsty prohrábnu vlasy, když je střecha hotová. Práce to byla únavná. Sáhnu do brašny pro lahev s vodou a maličko usrknu. Co teď, dámy, oheň? podívám se po nich. Jistě, že oheň. Živel poskytující nám trochu tepla a i jistou formu bezpečí.

Džungle - Pátrání

Vydal jsem se hledat člověka kterého jsem zaslechl kdesi v džungli. Slyšel jsem ho volat ze směru kterého se pokouším co nejvíce držet i když to není moc snadné.
Strom, strom, strom a zase další strom křoví které není zrovna vždy příjemné, některé dokonce škrábe a ještě ty kořeny stromů. Hold to není žádná vyhlídková trasa ale džungle kde si cestu vůbec přát nemůžu.
Náhle zazní hlasitá rána. Která mě donutí se zastavit a krýt se. Nic se potom ale neděje. Je stejný klid jako byl předtím a není vidu ani slechu po zdroji té rány.
Co to bylo? Výbuch? Před chvílí byla bouřka ale blesk to nebyl. Tohle znělo spíš jako nějaká exploze nebo něco podobného. Ale co to bylo? Že by lidé? Kdo ví možnou nějací opravdu jsou a jsou zdrojem toho výbuchu.
Když uznám že je bezpečno tak vstanu ze země. Přistání na zem nebylo příjemné. Nelehl jsem zrovna do měkkého a pohodlného. Jdu ale dál kupředu abych nalezl toho člověka. Od chvíle kdy jsem mu odpověděl jsem ho ale už neslyšel a kromě toho výbuchu jsem neslyšel nic zvláštního.
Snad nebyl poblíž toho výbuchu. Možná že neměl tak hulákat ale taky je možné že je zticha ze stejného důvodu jako já.
Bohužel opak je pravdou.Pár metrů dál ode mě konečně naleznu toho koho jsem předtím slyšel volat. Nejeví ale známky života a leží na zemi bez hnutí. Je to nějaký muž a vypadá jako by spal jenže nedýchá.
„Hej. Jsi naživu?“
Promluvím k mrtvému abych se ujistil že je opravdu mrtvý a že se mi to jenom nezdá.
Vzpomenu si ještě na něco ze zdravotnictví a zkusím mu nahmatat puls. Bez výsledku.
Co se mu ale stalo? Nevypadá na to že by ho napadlo nějaké zvíře. Pokud ho ovšem nekousl nějaký hmyz nebo nesnědl něco jedovatého to by všechno vysvětlovalo. Tohle místo se zdá dost nepřátelské k někomu kdo se zde nevyzná.
Prohlédl bych si tělo abych našel nějaké stopy které by mi mohli říct co se mu stalo ale rychle se stmívá a už je čím dál tím míň světla a bylo by to zbytečné. Poslední co udělám je že jeho tělo zakryji nějakými klacky a listy aby tu neležel jen tak.
Promiň kamaráde. Teď pro tebe nemůžu udělat víc. Nevím co tě zabilo a nejsem si jistý jestli to nemůže potkat i mě .A s přicházející tmou nebudu riskovat. Vrátím se zítra s ostatními a pohřbíme tě.
Nakonec se rozhodnu vrátit za ostatními zpátky do tábora. Jdu raději obezřetně a moc nespěchám aby mě také nepotkalo nějaké neštěstí.

Odchod

Sáhnu pro vějíře, které používám jako jedinou zbraň. Kamlai se bezeslova postaví vedle mě a já vím, že jde se mnou. Vyprostím fretky z jejich vězení a ty ihned po mě začnou šplhat a dorážet na Kamlai, které do nich občas strčí čenichem jako by se usmívala.

Jdeme?

Otočím se s úsměvem na děvčata a přes rameno si hodím tlumok s nejpotřebnějšími věcmi. Pomalu se vydám na cestu, u které jsme zvědavá na výsledek. Seběhnu mírný kopeček a poslouchám kroky svých dcer, které našlapují stejně měkce jako já. Pomalu míříme k pláži úsvitu, když v tom se ozve příšerná rána, která mnou trhne a Kamlai se naježí.

Co se děje maličká?

Vyšlu k jaguárovi a pokračuji dál na pláž, vstříc zapadajícímu slunci. Byla to rána, kterou jsem nikdy neslyšela a přiznám se , že mne docela vyděsila a myslím, že ne jen mne.

Isztván vs. Unicorn

Kůň se na tebe opravdu tvářil velice přívětivě a svými pocity,které ti vysílal (což tobě nedošlo) se s tebou snažil navázat přátelství.
Ale po tom, co jsi k němu přišel, vycítil z tvých slov jakési nebezpečí a nervózně podupal kopyty o zem, sledujíc každý tvůj pohyb.
Nakonec ses napřáhl, v jakémsi prazvláštním postoji a pokusil ses jednorožce uhodit,což byla chyba.
Možná se zdálo, že se to povedlo,ale omyl. Náš magický ostrov není magický jen sám o sobě, ale i jeho obyvatelé jsou magií prolezlí skrz na skrz. Takže po tom, co ruka dopadla na bok jednorožce, tě to odrazilo,jako bys dostal neznámým (neboli neviditelným) předmětem přímo doprostřed hrudi a odletěl jsi čtyři metry daleko.
Dopadl jsi znovu do onoho potůčku a jednorožec, naprosto nepoškozen, stál a aniž by tě zasahoval jakýmikoliv jeho pocity, pozoroval tvé další chování.
Neutekl, ani na tebe neútočil. Prostě stál a sledoval tě s neutrálním výrazem v očích i na jeho "koňské" tváři.
Jeho blankytně modré oči se do tebe zarývali a jeho záře byla opravdu oslepující.

Odchod


Když jsem připravená, sleduji maminku, jak si bere vějíře.
Usměji se. Já si žádnou zbraň neberu, není třeba, a kromě toho, je tu se mnou Mael...

Se stejným milým úsměvem v klidu počkám, než vypustí i fretky. Jsou jejími přítelkyněmi, musí je tedy vzít s sebou...

Pak by mělo být vše připraveno.
Usměji se na mamku, která se zeptá, jestli jdeme.
Zazubím se. Na tuhle otázku se nikdo z nás neptal tak přímo jako maminka, každá z nás dvou, sester, už ji ale v jistém smyslu vyslovila...

"Jdeme," řeknu ještě s lehkým úsměvem, zní to ale úsměvně a odhodlaně. Nejsem moc člověk, co by myslel na události včerejší, a proto mi návštěva našeho oltáře, se kterým to zjevně není úplně v pořádku přijde spíše jako reakreace, dejme tomu...

Když vidím i ten tlumok, usměji se.
Nemusím si tedy brát žádné věci, vše je zajištěné...

Pohlédnu na Nutriell, a usměji se na ni. Pokud potřebuje povzbudit, je to povzbudivé, pokud ne, značí to alespoň, jak to cítím a jak nad tím přemýšlím.
Po úsměvu už hlavu stočím směrem za mamkou, a protože senezdá, že by Nutriell šla, a tedy chtěla jít přede mnou, usměji se, pokrčím rameny, podívám se na Maela a kývnu...
Oba spolu, v souhře, jedním plavným skokem, vyrazíme kupředu.

Cesta není příliš dlouhá, ale ani příliš krátká. Všechny naše kroky jsou dlouhé, ladné, tiché, neplýtváme silami... A aby nebyly tiché, když třeba já chodím bosa...
Usměji se na mamku, která je zjevně také poslouchá...
Už se pomalu blížíme k pláži...

A pak ta rána, výbuch.
Trhne to mnou samotnou, trhne to i zemí jako takovou. Trhne to námi všemi.
Srdce mi divoce buší. Není to ani tak strachem, který bych měla teď, po tom, co ten výbuch ustal, ale spíš tím, že jsem se ještě neuklidnila z toho strachu předchozího...

"Maeli? Maeli, prosím..."
Vyšlu k němu do mysli.
Ohlédne se na mě, tak trochu vzpurně, v běhu se ale přiblíží ke mě, a já teď naprosto jasně vnímám dusot jeho měkkých tlap...
Běží těsně vedle mě... Chce mi dodat jistotu, kterou právě nemám...

"Mami? Nutriell? Co to bylo?"
Zeptám se jich obou, pokračuji ale stejně jako mamka v běhu, posílená věděním, že mám vedle sebe svého strážce.

ladný běh

Vše je připraveno a my můžeme vyrazit.
Stejne, jako má sestra, kývnu na maminčinu otázku,jestli můžeme vyrazit a oplatím Amael její krásný úsměv.
Moje malá sestřička..je Tak nádherná...
Pomyslím si, když ji sleduji, jak bok po boku s Maelem stojí na druhé straně, vedle maminky.
Já stojím vedle mamky na straně pravé, ona na levé.
Tak je to vždy,když někam jdeme..
Občas mám pocit,jako by to byla taková obranná pozice...trojúhelník.

Maminka, po pravém boku Kamlai , vedle ní napravo já, po pravém boku Des a po levé maminčině straně stojí Amael, po pravém boku Maela. Já a sestřička jsme vždy maličký kousek za maminkou a to tvoří náš bezpečný trojúhelník.
Který možná trošku narušují poskakující fretky, ale co člověk nadělá..
Pousměji se vlastní myšlence a stejně jako maminka a sestra, taktéž já jedním ladným poskočením vyrazím na cestu.
Stejně jako sestřička nepotřebuji boty, takže si užívám lehké šimrájní trávy na svých bosých chodidlech.

Běžíme, v našem krásném "trojúhelníku" bok po boku, všechny, jedna rodina.
Je to určitě krásný pohled, když vlasy všech tří vlají ve větru, který zlehka vane kolem, jak hbitě, ale přitom ladně kmitají hubenými nožkami a jak je poslední paprsky večerního slunka ozařují.

Stejně jako sestřička a maminka se zaposlouchám do našich tichých kroků a těší mě, že jsou stejně tiché, jako kroky Dessiray.
Pohlédnu na ni a ona mi můj měkký a láskyplný pohled oplatí.
Jako by se usmívala...

Pak se ale ozve ta rána. Projde mi celým tělem jako obrovský, elektrický šok a já se příšerně leknu.
V běhu trochu nadskočím, vyděšeně pohlédnu na mé dvě "společnice" a ujistím se v tom,že se sestřička lekla stejně, jako já.
Dessiray?! Co to bylo ?!
Vyšlu ke své ochránkyni vyděšeně a ta mi sice neodpoví, ale při běhu se přibíží ještě blíž, o těch pár možných centimetrů,ke mě.
S díky na ni pohlédnu, ale zdá se, jako by taktéž nevěděla, o co se jedná..

Nevím, sestřičko....
Řeknu směrem k oběma tichým,šeptavým hlasem, který určitě naše tiché kroky bez problému "překřičí"..
Nevím,ale nelíbí se mi to a mám strach...

Pohlédnu na ni, na mamku, na Dessiray, ale nezastavím se a podívám se zpátky před sebe.
Běžím stále krok za maminkou, v našem seskupení, vstříc našemu dobrodružství.
K našemu oltáři, který je pro nás moc důležitý...

U oltáře

Otočím se na děvčata, aby věděla, že jsem s nimi. Obdaruji je povzbudivým pohledem a čím jsme blíž oltáři tím víc na mě dopadá tíha toho co se stalo. Ve vzduchu je cítit smrt a bolest.
Ale není to smrt zvířete, nýbrž člověka.

Možná moře vyvrhlo tělo nějakého utopeného námořníka.

Pomyslím si a to už stojíme před rozbitým oltářem, když uvidím jeho stav sevře se mi srdce.

Kdo to mohl udělat?

Řeknu děvčatům zoufale a začnu sbírat onu bednu, která slouží jako podstavec oltáře a rozmlácené kousky obřadních misek s vysypaným jídlem.
Vše postavím na své místo.

Naštěstí sošky našich ochránců nejsou rozbité. Jen posvěcení misek a jídla bude trvat nějaký čas, ale Amael je v tom nejlepší, půjde jí to od ruky.

Otočím se s úsměvem na děvčata a tiše promluvím k Amael.

Vrať se prosím domů a posvěť nové jídlo a nové misky já a Nutri se podíváme co se tu dělo.

Pousměji se a pohladím Kamlai mezi ušima.

U Přístřešku

Pousměji se na Setha. "Těší mě, Sethe. Hmm.. Seth... tě rodiče pojmenovali po egyptském bohu? Hezké jméno." Řeknu upřímně.
"No... ano. Nejspíš oheň. Jestli si chceme něco udělat k jídlu. To maso bychom měli upéct dokud to jde, než se začne kazit. A to nemluvím o divokých zvířatech. Nedivila bych se kdyby tu žili divoké šelmy nebo třeba divočák, opice... já mám zvířata sice ráda, ale to že by na nás mohli se mi vůbec nelíbí."

Začnu připravovat ohniště, první nasbírám kameny abych trochu bránila ohni, aby se rozšířil a nevznikl požár, sice po tom dešti těžko, ale nebudu nic riskovat.
Pak začnu shánět dřevo které by nebylo tak mokré, pak z jednoho stromu sloupnu kůru a začnu vytrhávat lýko, kůru si také nechám, vše odnesu k ohništi.
"No... doufám, že dřevo není moc mokré a chytne to." Seberu dvě dřívka a jako správný zálesák začnu rozdělávat oheň.

U přístřešku

Podívám se na Miriam. Ona mluví o mém jméně a já nepatrně svraštím obočí. Mile se na ni usměji, i když je trochu znát, že ten úsměv není příliš upřímný. Promítla se v něm určitá forma nervozity. I chvilkové sklouznutí pohledu jiným směrem, jí mohlo naznačit, že brnkla na citlivou strunu. Uh, děkuju… podrbu se ve vlasech nad zátylkem. Naštěstí naváže jiné téma a já se můžu opět hodit do pohody. Vlastně jsem nikdy nepřemýšlel o svém jméně. A kdo mi ho vlastně dal. Lidem, kteří mě zplodili, říkat „rodiče“ mi připadá nepřirozené. Ti se přeci o své rodiče starají, nebo ne? Nevím a raději se v tom nebudu nimrat. Oklepu se zimou.

Já mám rád zvířata na talíři… utrousím jeden ze svých hloupých vtípků. Pomůžu při přípravě ohně hlavně sbíráním dřeva, které by mohlo být přijatelné. Osobně jsem oheň v přírodě ještě sám nerozdělával.
Přidřepnu si k ohništi, které vytvořila Miriam a se zájmem sleduji postup. Nikdy není pozdě na to se něco naučit. A kde ses to naučila? Tábory, výlety s tátou? pozvednu obočí a nepatrně cuknu koutky.

Džungle – Sladké sny, Sam

Když jsme došli k přístřešku celá unavená sem si sedla na studenou zem, k tělu jsem si přitiskla nohy které jsem si oběhnula a hlavu jsem položila na kolena.
Párkrát zívnu a za chvíli tak i usnu.
Měla jsem zvláštní sen který jsem ani nechápala, možná jsem ho ani pořádně nevnímala, hlavně že jsem usla a mé tělo bylo v klidu.
Za chvíli mě probudil hlas Miriam.
Rychle jsme zvedla hlavu a podívala se tím směrem, od kut sem hlas slyšela.
“Jo jasně..“
Řeknu jí a poškrabu se na ruce.
Zvednu se ze země a protáhnu se, podívám se na listy, trávu a mech který jsme nasbírali.
Vezmu jednu hromadu kterou hodím do přístřešku.Začnu na zem skládat trávu, na tu pak položím listy a nakonec na jednu stranu naskládám mech.
Když si na to lehnu, je to skoro stejně tvrdé, jako by jsme spali na zemi.
Když si představím jak na tomhle spím už teď mě bolí páteř, naštvaně si stoupnu a dojdu k Miriam a Sethovi.
“Hotovo..“
Neřeknu zrovna nadšeně a sednu si na studenou zem, víčka mi klesají ale snažím se neusnout, počkám na teplo, zahřeji se, vysuším si oblečení a pak můžu jít spát.
Občas se mi stane že „usnu“ a jak „zakloním“ hlavu tak mě to probudí.
Je tu obrovská zima, tma a já mám ke všemu na sobě mokré oblečení.

Džungle

Uchechtnu se, když Seth řekne, že má raději zvířata na talíři.
Stále se snažím rozdělat oheň, Sam pronese že má hotovo. "Super. Díky, Sam." Řeknu a mám pocit, že už cítím kouř.
"Výlety s tátou. A pak také na vojenském gymplu, tam jsme měli také takové akce přežití v divočině. I když to spíš byla legrace, tyhle ty akce jsme si vždycky užívali." Konečně i dým uvidím, skloním se a aniž bych přestala třít začnu foukat, objeví se plamínek. Jen co se trochu víc rozhoří, strčím plamének pod připravené dřevo, ale nepřestávám foukat a pak konečně dřevo chytne a rozhoří se.
Narovnám se a promnu si oči, které mě od kouře štípaly. "Tak a je to. Už hoří." Usměji se spokojeně.
Podívám se na Sam. "Pojď k ohni." Pobídnu ji k ohni.
"Teď bychom možná mohli zkusit upéct to maso? Co říkáte?" zeptám se a ze své brašny vytáhnu ten kus masa a ovoce položím na provizorní stolek k ostružinám.
"Tak co říkáte?" zeptám se na jejich názor.

U oltáře-- svěcení doma


S lehkým, nenápadným úsměvem sleduji, jak se Dess přiblížila víc k sestřičce. Stejně jako Mael, ale toho to zřejmě napadlo první...

Můj další pohled patří Maelovi. Je krásný, jeho dlouhé štíhlé nohy, ladný běh, dusot jeho měkkých tlap... Jeho hustá, ale zároveň jemná srst...
Láskyplně ho hýčkám pohledem, a on mi pohled oplatí tím svým, ale sebejistým pohledem jantarových očí.
Usměji se. Je dobře, že už dávno jsme v kontaktu dospěli k tomu, že nemusíme nic říkat... teď si bez něj nepřipadám tak sama...

Ohlédnu se na Nutriell, když promluví.
"Mě taky ne," řeknu s nejistým znepokojeným pohledem, nezdá se ale, že bych měla vyloženě strach... Já na strach moc nejsem... A jediné, co mě napadá, že by tohle hnutí země mohlo způsobit, je nějaká sopka... A sopek se já nebojím...

Pak pohlédnu na maminku, která nás obdaří svým povzbuzujícím pohledem, a potěšeně a trochu uklidněně se usměji. V podstatě se nemám čeho bát, když jsme tu všichni, i když to není nijak normální...

Znovu pohlédnu na Maela. Stejně jako maminka je neklidný.
Ano, cítím něco podobného. Smrt, bolest... Ale on to asi vnímá pronikavěji. Já to zase ale mnohem pronikavěji vnímám ve svém nitru.
On je tu ale se mnou. Nemám se čeho bát...

O chvilku později staneme před naším oltářem.
Zatají se mi dech, a sevře se mi hrudník.
"Kdo to mohl udělat?"
Vyděšeně na to zazírám.
Mamka ve stejnou chvíli, co na to pomyslím, vysloví stejnou otázku...

Pousměji se trochu šťastněji nad tou náhodou, a odpovím:
"Opravdu nevím, ale mám takový pocit, že tady na ostrově už nejsme samy..."
Vyděšeně pohlédnu na Maela, když tohle vyslovím. Moc jsem nepřemýšlela nad tím, co jsem řekla, ostatně jako vždycky... Mluvím spíše spontánně...

Sleduji maminku, jak rovná sošky a jídlu, a místo toho, abych něco dělala, třeba jí také pomohla, skloním se na bobek k Maelovi a obejmu ho kolem široké, ale zároveň štíhlé hrudě. Nelíbí se mi to, co se tu děje...

Se zneklidněným pohledem sleduji, co vše nám tu zůstalo. Jídlo je znehodnocené, a zjevně i nějaké chybí, ale na druhou stranu tu zůstaly sošky našich ochránců...
Pohlédnu na Maela, a věnuji mu do husté srsti malou jemnou pusinku. Jsem moc ráda, že tu jeho soška zůstala... Kdyby zmizela, bylo by to, jako by zmizelo jeho já, jeho podstata...
Otočí na mě hlavu, a moudře si mě prohlédne jantarovýma očima. Cítím z toho pohledu jeho jistotu, ale také uklidnění, že to bude v pořádku, a také jeho vnitřní radost z toho, že tu ty sošky zůstaly...

Maminka prmluví, a proto na ní otočím pohled.
Vyslechnu si, co říká. Nejsem ráda, že zrovna já musím jít pryč... Vím, že je to nutné, ale já bych ráda na vlastní oči viděla, co se tu stalo...
Tak jakoby se ošiju, vnitřně, pak ale mamince věnuji pohled, za kterého je znát, že chápu a rozumím, proč to musí být.

"Dobře... Vrátím se sem, až to budu mít."
Zní to tiše, a tak jakoby smířeně, je ale jasné, že mě to nijak netěší...
Pohlédnu na Maela, a ten kývne. Jde se mnou...
Zvednu se na nohy, věnuji úsměv sestřičce, a pak se otočím a ladným během, spíše skoky, se vydám zpět... Jsem tak trochu nazlobená, ale to se v běhu vytrácí... O chvíli později zas rozjařeně vyskočím na strom, a po dobu, co putujeme s Maelem pralesem, se houpu na liánách... Už zase s dobrou náladou.

Nakonec zase seskočím, a oba vyběhneme kopeček.
Vložím do toho radostnou energii, která ve mě vzniká pohou radostí z pohybu, a nádherného lesa kolem...

A o chvilku později už jsme zase u nás doma.
Jsem lehce zadýchaná, běžela jsem celkem rychle, nebo hlavně dávala do pohybů dost energie... Mael má jazyk vyplazený, jako předtím, a zrychleně dýchá, krásně mě ale stíhal...
Mile se na něj usměji, a pak se dám do práce. Trochu mě mrzí, že se mnou radši moc nekomunikuje, nemám si teď s kým povídat, na druhou stranu ale, aspoň tu se mnou je...

Pohlédnu ven. Už se pomalu stmívá. Začínám mít silné pochyby o tom, že se vůbec budu vracet za sestřičkou a maminkou... Ve tmě... Nebo, vrátit možná, ale asi nemá cenu tam nosti ty posvěcené věci... Naštěstí není moc těžké jim to dát vědět...

Povzdechnu si.
Přejdu k jedné poličce, a vytáhnu několik misek. V jiné, malé, spíše temnější místnosti, aby tam byl chlad, zase vezmu nějaké to ovoce... Mango, fíky, hroznové víno, nějaký ten banán... Poberu to nejzajímavější a nejhezčí, co tu máme, i když spíše, od každého vezmu kousek.
Pak dojdu k další poličce, a vezmu svěcenou vodu. Máme ji už připravenou v malé mističce, zdobené ornamenty na pohled zajímavými a hezkými...

Ovoce a misky položím na zem, pěkně do řady.
Usměji se na ně, a do ruky si vezmu mističku se svěcenou vodou...
Zavřu oči, a nechám v sobě probudit magii, aby posvěcení bylo jak se patří. Musím se chviličku soustředit...
Pak otevřu oči, pohlédnu na misky a ovoce, a usměji se. Mael mě s klidem sleduje, položen na zemi, hlavu položenou na předních tlapách...

"Vodo čistá, vodo chladná,
vyslyš, o co já tě prosím,
vodo bouřlivá, vodo průzračná,
posvěť svou přirozeností tyto dary..."
Dořeknu pár veršů, a pak smočím ruku v posvěcené vodě a jemně jí pokropím ovoce a misky.

Usměji se. Je hotovo. Ani se to nerýmovalo, ty verše, ale na tom nezáleží... Každá z nás doma používá pro svěcení jiná slova, a já si občas vymýšlím nová, záleží ale jen na tom, aby měla nějaký význam...

Pohlédnu na Maela, posvěcenou vodu vrátím tam, kam patří, a pak vezmu nějaký vak.
Složím misky opatrně do sebe, a pak je dám do vaku... Opatrně, aby se nerozbily...
Pak do vaku přijde ovoce. Zase opatrně, aby se nějak moc nepoškodilo...

Pak vak zvednu, a pohlédnu na Maela, a pak ven. Sice se mi původně nechtělo nikam jít, ale teď jsem usoudila, že tam půjdu... Hlavně pokud mě zajímá, kdo udělal to s tím oltářem...
Mael se zvedne, s jakýmsi přikývnutím. zdá se, že za mnou chodí jako nějaký vycvičený pejsek, ale on mě má chránit, a proto to dělá, a rád...

Jemně si přehodím vak přes záda, chytnu řemen, kterým si ho přidržím přes rameno, a pohlédnu na Maela. Pak ladným skokem vskočím do pomalu se rozkládající noci...
Mael mě následuje, jako temný stín, pro mě je však uklidněním a ochranou.

Spolu se vydáme k oltáři. Pokud tam mamka se sestřičkou nebudou, najdeme je po Maelově nose...

Džungle - cesta zpátky

Cesta zpátky trvá poněkud déle než jsem předpokládal když jsem odcházel od mrtvoly toho muže kterého jsem našel. Tma je už kam jen dohlédnu a je tak obtížnější se orientovat.
Sakra snad tam trefím. Ono chvilku trvá než si člověk zvykne na tmu.to by mi myslím nemělo dělat problém. Horší to bude s tím být opatrný. Chce to jen být v klidu a dostat se zpátky v jednom kuse.
Věc se snadno řekla ale hůře se provedla. Nespočetněkrát jsem narazil do stromu nebo jsem zakopl než jsem si na okolí začal trochu více zvykat a i pak to nešlo zrovna jako po másle.
Jen klid. Jen klid. Cestu zpátky určitě najdu. Co se může stát. Maximálně se ztratím a nebo přespím tady v džungli mezi zvířaty který by mě klidně mohli sežrat. Jen klid jak vždycky říkám tak může být hůř. A podle toho co nás tu zatím potkalo tak i bude.
Při své cestě zpátky k ostatním kousek před sebou zahlédnu světlo které pochází nejspíš z ohně který bude asi v našem táboře.
Sláva. I když nevím jestli rozdělali oheň nebo zapálili les. Ať je to jak chce tak nikdo jiný tu asi nebude. A pokud ano tak je pořád lepší najít lidi i když nepřátelský než umřít samotný v džungli a být nakonec sežrán divokou zvěří. I když kdo ví.
Vydám se tedy směrem za světlem doufám že hoří jenom ohniště. Cesta trvá už jenom chvilku a nakonec se díky bohu dostanu zpátky k ostatním. V klid odpočívají a sedí u ohně.
Hmm to vypadá už lépe a sprcha by nebyla? Nebo by to spíš chtělo dobrou postel.
V klidu dojdu za ostatními, kývnu na pozdrav a posadím se tiše k ohni vedle nich.

Oltář...

To snad ne...Kdo...
Větu za mě dořekne maminka a všechny tři nyní nevěřícně zíráme na náš krásný, nyní už zničený, oltář.
Snažím se v rychlosti identifikovat,co to mohlo být,ale nedává mi to smysl.
Proč by proboha nějaké tvíře ničilo oltář s oběťmi? To je hloupost...Snad zlí duchové? Jsou to přeci oběti..to je taky hloupost..
Leda že..
Ledaže bychom tu nebyly samy....
Vyděšeně střelím pohledem po Dessiray, která mi pohlédne do mých rudých očí a velmi jemně,hrdelně zavrčí.
Začínám se bát....
Dodám tiše a tuším,že si toho nikdo ani moc nevšiml,protož maminka začne rozdělovat úkoly.
Tedy..úkoly..Vyšle chudinku Amael samotnou, i když s Maelem, posvětit domů nové jídlo a misky.
Já mám prý zůstat s Dessiray tady a pomoct to Andresse prozkoumat,což se sice velice lákavé,ale i přes to se o sestřičku bojím.
Podívám mé malé sestřičce do očí..
Buď opatrná..Mysím,že tu nejsme samy...
Řeknu jí tiše v mysli, stisknu jí dlaně a s tím se tedy ona otočí a s Maelem po boku vyběhne do nyní už mnohem tmavšího lesa,než byl předtím.

Kouknu na Andresse.
No...Tak já teda jdu s Dessiray...
Položím své kočičí řítelkyni,která stojí po mém pravém poku, ruku na záda a lehce přejedu bříšky prstů po páteři.
...prozkoumat okolí. Půjdu támhletím směrem a vezmu si takhle celou tu půlku,ano?
Ukáži směr a dokonce si všimnu, jak se v dálce mezi stromy něco zablesklo,ale radši mlčím, kývnu na maminku a jdu tím směrem.
Ano,mám strach,ale mnohem větší mám o Amael a tím pádem mě ani nenapadne sledovat,kudy se vydá Andresse.
Předpokládám,že půjde za mnou, protože nebude chtít,abych šla sama,ale..Nevšímám si,jestli uslyším její kroky,nebo něco takového.Poslouchám a vyhedávám něco úplně jiného...
Ještě že máme Maela a Dessiray...Nestíhám hlídat Amael..Ale takhle ji ochrání alespoň Mael,tím jsem si jistá..
Pomyslím si tiše a stejně tiše také našlapuji po zemi. Krok po kroku, plížím se dál, do stále více se stmavujícího lesa a rozhlíčím se.
Drž se prosím u mě,Des..
Vyšlu k mé ochránkyni a rychle ji přelétnu pohledem. Ona jen tiše zavrní a stejně jako já,hledá cokoliv,nebo kohokoliv nápadného.
Ušly jsme zatím asi jen pět kroků, ale i tak si už moje oči pořádně zvykly na šero a zdá se,že támhle v dáli, v lese, opravdu něco hoří..
Co to může být..??

MIRIAM, SETH, BRIAN, SAMANTHA

"Přichází noc!!!" zařve jeden z divně vypadajících Kamenů (RRrrr...!)

Brian , který schoval mrtvolu nějakého člověka, se velice pomalým krokem vracel rychle se stmívajícím lesem a až na občasné zahoukání sovy a podobných zvířat,nepotkal zhola nic.
A jelikož se velice šikovné Miriam podařilo rozdělat oheň, vedlo ho k místu tábořiště přinejmenším mezi stromy pobleskující světlo ohně.
Samantha se také jala práce a vystlala váš provizorní přístřešek trávou, listy a mechem, zatímco Seth dokončil poslední úpravy včetně dodělání střechy.

Takže si to shrňme.
Máte v rámci možností docela pohodový přístřešek a když si začínáte opékat maso, dorazí za vámi Brian , který se tváří sice trochu rozhozeně, ale nic moc zvláštního mezi lidmi,kteří se jen tak objevili na Ostrově.
Kolem vás naprosto stojí vzduch a kromě občasného zahoukání sovy nebo zvuku proběhnuvší myšky za vašimi zády, neslyšíte zhola nic.
Velice rychle premýšlejíci Seth se ujme dalši akce a najde nějake delší klacky, na kterých by mělo jít opéct maso a sám se toho pravděpodobně také ujme.
Sedíte všichni pospolu kolem ohně a během dalších pěti minut od početí opékání kusu masa se kolem snese tak temná noc, že nebýt ohně,neviděli byste si na špičku nosu.
Ano ano...čas zde ubíhá,jak se mu zachce...

A asi není nic divného na tom, že zatímco pojídáte maso, které jste si opekli, začne na vás ve stejnou chvíli padat únava.
Miriam , která byla doteď jedna z nejakčnějších, si kousne do masa, které velice rychle chladne, jednou žvýkne a padne na bok naprosto tuhá. Usnula..
Brian ,který si toho pravděpodobně všimne jako první se rychle zvedne a začne ji odnášet do přístřešku, nechajíc tam ten nakouslý kousek masa ležet na zemi, projde vchodem přístřešku a než bys řekl švec,padne i s Miriam v přístřešku na zem, ukamžitě usnuvší v jejím objetí.
Seth a Sam na sebe pravděpodobně velice vyděšeně pohlédnou, protože to žuchnutí je velice zřetelně slyšitelné, díky okolnímu tichu, a tak se oba dva vydají obhlédnout do přístřešku situaci.
Oba dva, v jeden okamžik, po vejití do nitra vašeho domova, padnou vedle spícících Miriam a Briana a tak se stane, že jako na povel všichni usnete.
Propadnete se,bez jakéhokoliv záblesku, do temnoty a před vašima očima se začnou tvořit velice živé sny.

(Nechávám vám volný prostor na rozepsání všeho kolem Brianova příchodu,opékání ohně atp..Dejme tomu, že to vše trvalo cirka 15ct minut, takže je na vás, jak se rozepíšete. Pokud se budete držet mě a vše vypíšete do jednoho příspěvku,vůbec nevadí,protože jakékoliv rozepisování není nutné.Pokud chcete v příspěvku-cích něco dodat,prosím. )
-> ( Sny prosím nechte na mě,uvedu vás:-) )

ANDRESSE,ALMAEL A NUTRIELE

Zatímco probíhaly přípravy masa, vy jste obhlížely situaci kolem Samanthou zničeného oltáře. Amaele se vydala světit nové jídlo a misky a Nutriel a Andrese na obhlídku okolí.
Nutriele díky svému velice dorému zraku zahlédla v dálce plápolající oheň, neboli světlo pobleskující mezi stromy.
Zatímco se tiše plížila tím směrem, po boku svou kočičí ochránkyni, Andresse se pravděpodobně vydala za ní.
Na okolí padla noc, jak to obě dvě moc dobře znáte.Všude tma,že není vidět vlastního nosu a jen díky velice dobrému zraku vašich ochránců a plápolajícímu ohni víte,kudy máte jít. ->Další posunující příspěvek nechávám na Andresse =)

Amael - Přípravy jídla a misek ti zabraly tolik času, že když jsi vyrazila na cestu, kolem už se opravdu nepříjemně sešeřilo. Přidala si do kroku,ale stejně tě během chvíle zatihl na místním Ostrově velice zvláštně jdoucí čas.
Asi ve čtvrtce cesty už jsi neviděla zhola nic a mohla ses jen nechat vést svým ochráncem Maelem. Šli jste velice pomalu a už jste se nemohli dočkat, až dorazíte za svou rodinou, protože všechno tohle ohledně zničeného oltáře a podobně bylo velice děsivé.

Miriam a Isztváne.
Sleduji,jak se nehýbete a prosím vás,abyste mě oba kontaktovali na icq:
-> 377-956-842

Jak to všechno začalo?

Narodil ses na jednom ze Severních ostrovů,daleko odsud, svým rodičům, Bernadetě a Turinovi.
Tví rodiče tě jako malého chlapce k smrti nenáviděli. Otec tě bil, matka ti dala najíst nanejvýš jednou za dva dny, protože nic lepšího si ten "usmrkaný,malý a hloupý fracek" přeci nezasloužil.
A tys jim jejich nenávist,jejíž důvod jsi nechápal, s radostí oplácel, jak to jen šlo. Věděl jsi,že otec ti tím páskem namele,ale i přesto jsi nikdy neuposlechl toho,co ti řekl.
Vše skončilo tvým odchodem v patnácti letech. Vydal jsi se na dlouhou pouť přes všechny ostrovy tohoto Ostrovního světa. Cestoval jsi sám a nakonec jsi opravdu našel to,co jsi hledal.
Na souostroví čítajícím pět malých ostrůvků s jedím z nich uprostřed, jsi se usídlil a našel zde také svého učitele.

Jmenoval se Alingor a byl velice vyjímečný. Měl dlouhé,stříbrné vlasy a vždy chodil v dlouhém,černém plášti.Po svém boku měl vždy svou vyřezávanou,magickou hůl a přesně on byl tím, kdo tě naučil všemu tomu,co teď umíš.
Začali jste zlehka. Meditace, magie energií, živlová magie a vše ostatní, což není nic těžkého.
A ty jsi to zvládal bez problémů.
Po necelém roce pravděpodobně Alingor usoudil, že bys zasloužil jiné jméno, než to hloupé lidské - Torent, a tak jsi dostal své nynější jméno, Ater Vipera.
A tak se stalo,že už 16ti letý jsi se začal učit černé magii.
Vyvolával jsi zlé duchy, měnil jsi přítomnost, minulost i budoucnost. Dokázal jsi vše,co ti tvůj starý učitel nařídil.
Pak se ale začal bát a počal ti zakazovat kouzlit černou magií. Vzal ti knihu, kterou ti propůjčil k učení kouzel a tebe to tenkrát moc rozčílilo.

- Byla to jedna z těch temných nocí,které v tomhle světě bývají. Ty ses vplížil do učitelova pokoje, povolal jsi jednoho ze zlých duchů,který ho posedl a tvůj učitel skočil z okna. -

Dlouho jsi přebýval v jeho hradě, dlouho ses učil, než jsi zjistil, že máš dost síly na to, podívat se do světa smrti.
Vzal jsi Jeho hůl, kerou jsi počal po jeho smrti používat (velice na ní u tvé moci záleží,i když mnoho toho tvládneš i bez ní) a vydal ses na cestu.
A opravdu,povedlo se. Dostal ses do říše smrti a poznal tam mnoho důchů bájných bytostí,včetně draků.
A tak se stalo,že jsi se stal jedním z nich, protože drakovi jménem Fíloen ses velice zalíbil a on se rozhodl propůjčit ti svou podobu z dob,kdy byl ještě živ a zdráv.
Nevím,jak jsi dokázal přelstít to bájné zvíře,ale nepoznal tvou zlou povahu. Nepoznal tu černotu v tobě.
Jsi asi opravdu dobrý čarokněžník...

Přítomnost

Je ti přibližně 120 let.
Ano,tak dlouho jsi žil sám na ostrově tvého nyní již mrtvého učitele.
Dlouho ses zabýval svou mocí a uměním černé magie, aby ses připravil na svůj nynější pokus..Pokus o ovládnutí celého tohoto ostrovního světa.
- Jedná se o Ostrovní svět, z čehož jasně vyplývá, že nikdo neví,kde je jeho konec, a který je tvořen vodou a na kterém leží mnoho a mnoho ostrovů. -

Věděl jsi, že potřebuješ nějaké nové sídlo, stejně jako jsi potřeboval nový plášť, nový vzhled,který sis vytvořil a také nové jméno.
Našel sis tedy, netušíc nic o přítomnosti čarodějek (dobře,nedává to smysl,ale dejme tomu,že sis toho nevšiml no), tento magický Ostrov. A přilákalo tě sem právě ono magické pole,které bylo tak silné,že ti později velice pomohlo přivolat si sem ony smrtelníky.
Ale to už zase skáču..
Tak tedy...
Přestěhoval jsi se do nového sídla, na špici té nejvyšší hory,která je vysoko nad mraky, kde sis "postavil" svůj nádherný hrad (vzhled nechám na tobě) a počal jsi tvořit kouzlo,kterým by jsi mohl jen nakouknout do světa lidí.

- A tvůj plán na ovládnutí Ostrovího světa byl naprosto jednoduchý. Jelikož jsi jako opravdu velmi dobrý, zlý černokněžník dokázal někoho přivolat z obyčejného světa lidí sem na Ostrov,na který ses nastěhoval,tak to vypadalo až na pár nesrovnalostí, jako plán jednoduchý,ale dokonalý...
Rozhodl ses vytvořit si z pár učenlivějších a přístupnějších smrtelníků armádu,která ti pomůže tento svět ovládnout,díky tomu,že je lehce ovládneš a s pomocí magického ostrova naučíš nějaké magii. -

Povedlo se a ty sis vytipoval přesně 6 smrtelníků,o kterých jsi usoudil,že budou schopni se velice rychle naučit nějaké lehčí magii. Už jen tím,že na mě bude mít vliv Ostrov a jeho magické pole kolem.
Přivolal sis je tedy sem (viz. první příspěvek - sen byl dejme tomu tvůj nápad,aby tě nepodezřívali) a jelikož nedokážeš (asi nějaký tvůj blok z dětství :-D) určit,na kterém místě se objeví, tak se stává,že když je přesuneš,objeví se jinde,než jsi chtěl ty.
A tím také vzniklo to,že chudák Isztván a Marta jsou na jedné straně ostrova (přesněji u vodopádů, u kterých tak ráda čas tráví Nutriele (to nevíš:-P) a zbytek (Miriam,Sam,Seth a Brian) jsou ve svém zbrusu novém přístřešku kus od pláže a všichni spí.

Dobrodružství...

Na Ostrov padla noc,ale ty, jako správný černokněžník, který umí měnit svou podobu na draka, právě nabýváš nové energie,abys mohl obhlédnout situaci.
Pravděpodobně,až se nějakým tvým způsobem podíváš k přístřešku těch smrtelníků, zjistíš, že nejsi na ostrově se smrtelníky sám..Pravděpodobně...
Tvůj hrad je obrovský a ze země není vidět, jak vypadá,nechám na tobě.
Stejně jako nechám na tobě,jak na ně nahlížíš,jak vypadáš ve své dračí podobě a jak se do ní měníš, jak čaruješ a používáš svou moc, zdali máš nějaké pomocníky, zvířata,skřeta nebo něco takového, ale prosím tě o jedno Atere.
Né,že mi je megalomanským lusknutím o síle deseti Lolů zabiješ. To by pak nebyla legrace.
Takže se rozepiš. Piš o čem chceš, jak chceš, já budu vyhodnocovat a posílat dál.

Tak hurá do boje :-P

(Příspěvek pro Kérona)

Jak to všechno začalo?

Narodil ses na jednom ze Severních ostrovů,daleko odsud, svým rodičům, Bernadetě a Turinovi.
Tví rodiče tě jako malého chlapce k smrti nenáviděli. Otec tě bil, matka ti dala najíst nanejvýš jednou za dva dny, protože nic lepšího si ten "usmrkaný,malý a hloupý fracek" přeci nezasloužil.
A tys jim jejich nenávist,jejíž důvod jsi nechápal, s radostí oplácel, jak to jen šlo. Věděl jsi,že otec ti tím páskem namele,ale i přesto jsi nikdy neuposlechl toho,co ti řekl.
Vše skončilo tvým odchodem v patnácti letech. Vydal jsi se na dlouhou pouť přes všechny ostrovy tohoto Ostrovního světa. Cestoval jsi sám a nakonec jsi opravdu našel to,co jsi hledal.
Na souostroví čítajícím pět malých ostrůvků s jedím z nich uprostřed, jsi se usídlil a našel zde také svého učitele.

Jmenoval se Alingor a byl velice vyjímečný. Měl dlouhé,stříbrné vlasy a vždy chodil v dlouhém,černém plášti.Po svém boku měl vždy svou vyřezávanou,magickou hůl a přesně on byl tím, kdo tě naučil všemu tomu,co teď umíš.
Začali jste zlehka. Meditace, magie energií, živlová magie a vše ostatní, což není nic těžkého.
A ty jsi to zvládal bez problémů.
Po necelém roce pravděpodobně Alingor usoudil, že bys zasloužil jiné jméno, než to hloupé lidské - Torent, a tak jsi dostal své nynější jméno, Ater Vipera.
A tak se stalo,že už 16ti letý jsi se začal učit černé magii.
Vyvolával jsi zlé duchy, měnil jsi přítomnost, minulost i budoucnost. Dokázal jsi vše,co ti tvůj starý učitel nařídil.
Pak se ale začal bát a počal ti zakazovat kouzlit černou magií. Vzal ti knihu, kterou ti propůjčil k učení kouzel a tebe to tenkrát moc rozčílilo.

- Byla to jedna z těch temných nocí,které v tomhle světě bývají. Ty ses vplížil do učitelova pokoje, povolal jsi jednoho ze zlých duchů,který ho posedl a tvůj učitel skočil z okna. -

Dlouho jsi přebýval v jeho hradě, dlouho ses učil, než jsi zjistil, že máš dost síly na to, podívat se do světa smrti.
Vzal jsi Jeho hůl, kerou jsi počal po jeho smrti používat (velice na ní u tvé moci záleží,i když mnoho toho tvládneš i bez ní) a vydal ses na cestu.
A opravdu,povedlo se. Dostal ses do říše smrti a poznal tam mnoho důchů bájných bytostí,včetně draků.
A tak se stalo,že jsi se stal jedním z nich, protože drakovi jménem Fíloen ses velice zalíbil a on se rozhodl propůjčit ti svou podobu z dob,kdy byl ještě živ a zdráv.
Nevím,jak jsi dokázal přelstít to bájné zvíře,ale nepoznal tvou zlou povahu. Nepoznal tu černotu v tobě.
Jsi asi opravdu dobrý čarokněžník...

Přítomnost

Je ti přibližně 120 let.
Ano,tak dlouho jsi žil sám na ostrově tvého nyní již mrtvého učitele.
Dlouho ses zabýval svou mocí a uměním černé magie, aby ses připravil na svůj nynější pokus..Pokus o ovládnutí celého tohoto ostrovního světa.
- Jedná se o Ostrovní svět, z čehož jasně vyplývá, že nikdo neví,kde je jeho konec, a který je tvořen vodou a na kterém leží mnoho a mnoho ostrovů. -

Věděl jsi, že potřebuješ nějaké nové sídlo, stejně jako jsi potřeboval nový plášť, nový vzhled,který sis vytvořil a také nové jméno.
Našel sis tedy, netušíc nic o přítomnosti čarodějek (dobře,nedává to smysl,ale dejme tomu,že sis toho nevšiml no), tento magický Ostrov. A přilákalo tě sem právě ono magické pole,které bylo tak silné,že ti později velice pomohlo přivolat si sem ony smrtelníky.
Ale to už zase skáču..
Tak tedy...
Přestěhoval jsi se do nového sídla, na špici té nejvyšší hory,která je vysoko nad mraky, kde sis "postavil" svůj nádherný hrad (vzhled nechám na tobě) a počal jsi tvořit kouzlo,kterým by jsi mohl jen nakouknout do světa lidí.

- A tvůj plán na ovládnutí Ostrovího světa byl naprosto jednoduchý. Jelikož jsi jako opravdu velmi dobrý, zlý černokněžník dokázal někoho přivolat z obyčejného světa lidí sem na Ostrov,na který ses nastěhoval,tak to vypadalo až na pár nesrovnalostí, jako plán jednoduchý,ale dokonalý...
Rozhodl ses vytvořit si z pár učenlivějších a přístupnějších smrtelníků armádu,která ti pomůže tento svět ovládnout,díky tomu,že je lehce ovládneš a s pomocí magického ostrova naučíš nějaké magii. -

Povedlo se a ty sis vytipoval přesně 6 smrtelníků,o kterých jsi usoudil,že budou schopni se velice rychle naučit nějaké lehčí magii. Už jen tím,že na mě bude mít vliv Ostrov a jeho magické pole kolem.
Přivolal sis je tedy sem (viz. první příspěvek - sen byl dejme tomu tvůj nápad,aby tě nepodezřívali) a jelikož nedokážeš (asi nějaký tvůj blok z dětství :-D) určit,na kterém místě se objeví, tak se stává,že když je přesuneš,objeví se jinde,než jsi chtěl ty.
A tím také vzniklo to,že chudák Isztván a Marta jsou na jedné straně ostrova (přesněji u vodopádů, u kterých tak ráda čas tráví Nutriele (to nevíš:-P) a zbytek (Miriam,Sam,Seth a Brian) jsou ve svém zbrusu novém přístřešku kus od pláže a všichni spí.

Dobrodružství...

Na Ostrov padla noc,ale ty, jako správný černokněžník, který umí měnit svou podobu na draka, právě nabýváš nové energie,abys mohl obhlédnout situaci.
Pravděpodobně,až se nějakým tvým způsobem podíváš k přístřešku těch smrtelníků, zjistíš, že nejsi na ostrově se smrtelníky sám..Pravděpodobně...
Tvůj hrad je obrovský a ze země není vidět, jak vypadá,nechám na tobě.
Stejně jako nechám na tobě,jak na ně nahlížíš,jak vypadáš ve své dračí podobě a jak se do ní měníš, jak čaruješ a používáš svou moc, zdali máš nějaké pomocníky, zvířata,skřeta nebo něco takového, ale prosím tě o jedno Atere.
Né,že mi je megalomanským lusknutím o síle deseti Lolů zabiješ. To by pak nebyla legrace.
Takže se rozepiš. Piš o čem chceš, jak chceš, já budu vyhodnocovat a posílat dál.

Příspěvky posílej jen mě a Ppj Andresse.Děkuji

Oheň?

Kráčím pomalu směrem, kterým se vydala má dcera i se svými ochránkyněmi se pomalu plížíme džunglí, za ohněm.

Kamlai, Dess, Nutri! Kde se tu vzal oheň blesky nelétali, aby zapálili suché listí.

Vyšlu k dceři a našim ochráncům, jsem docela zmatená, nevím co si počít. Našlapuji tiše, aby mě nikdo neslyšel. Když jsme skoro u ohně všimnu si onoho přístřešku, který je postaven poměrně zkušeně.
Z přístřešku se ozývá hluboké a přerývané chrápání, které je doplněno mělkým a pravidelným oddechováním.

Lidé? Co tu dělají?

Opět se spojím s Nutriel a šelmami a němým úžasem se posadím k ohni, který zesílím myšlenkou.


Amael? Prosím vezmi ještě něco k jídlu a přijď na pláž hvězdic. A prosím dones svíčky,vaky s vodou, nějaké mé staré oblečení a to co zbylo po otci.

Vyšlu k Amael tak, aby to slyšela i Nutri a naše ochránkyně.

Počkáme tu na tvou sestru. Teď je mi jasné, že to s oltářem musel udělat někdo z nich.
Zašeptám směrem k Nutri.

Přístřešek

Když mi odsouhlasili, abychom maso upekli, Seth najde klacky na které jsme maso napíchly a začali si s něj dělat poměrně dobrou večeři. Tak mě mrzelo, že nemáme nějaké koření na ochucení nebo sůl. I když jsme třeba mohli maso dát namočit do slané vody, ale to už bylo jedno.
Druhý muž se vrátil a konečně jsme se mohli představit. Tak a už jsme se znali všichni. Miriam, Seth, Sam a Brian. Čtyři trosečníci, kde je asi zbytek? Snad žijí, tenhle ostrov byl nebezpečný.
"Zítra bychom se měli vydat hledat vodu a jídlo a lepší místo, kde bychom si udělali tábor." Řeknu.
"A myslím, že bychom se neměli rozdělovat. Tenhle ostrov už dokázal že je nebezpečný, nemluvě o tom, že ztratit se tu je snadné. Nakonec... bylo nás o hodně víc a kdo ví kam zmizeli. Navrhla bych si označovat cestu, abychom věděli kudy se vrátit." Řeknu a konečně se hladově zakousnu do upečeného masa. Sice jsem si dala už i pár ostružin, ale ty jsou spíš na chuť než na zasycení.
Jenže pomalu jsem nestačila ani polknout a najednou na mě padne hrozná únava, snažím se donutit svou mysl, aby se toho zbavila, ale marná snaha. Aniž bych chtěla jsem v sedě usnula a padla na bok.
To, že mě Brian vzal do náruče a odnesl do přístřešku, jako praví gentleman starající se o mé pohodlí, jsem ani netušila. Nejspíš vědět to tak bych vyváděla. Vždy jsem byla pyšná na svou svobodu a nezávislost na mužích, kteří si často rádi myslí, že se bez nich žena neporadí.
A kdybych věděla, že nakonec Brian v přístřešku upadl také do spánku stále zaklesnutí ve vzájemném obětí no tak to bych už byla asi jen na rozpacích.
Ale nic z toho jsem naštěstí nevěděla a jen bezmocně spala.

U přístřešku

Vojenský gympl? zopakuji po Miriam tiše a mírním úžas ve svých očích. Teď už mi začíná dávat smysl její vůdčí osobnost, chladná rozvaha a zkušenosti. Dobrá, možná si tu ženu příliš idealizuji, ale rozhodně ji nechybí to, co by měl ovládat každý chlap. V tom případě se za pořádnýho chlapa považovat nemůžu. Sleduji celý proces rozdělávání ohně až do zdárného konce. Smekám, Miriam. zasměju se. Navrhne opečení masa a já se ihned nabídnu, že půjdu sehnat klacky potřebné na opečení.

Po chvilce se vrátím a nožíkem konce klacků zašpičatím, aby se na ně maso snáze nabodávalo. Sám se nemůžu dočkat, až bude večeře hotová. Celý den jsem prakticky nic nejedl a už mi stačilo pořádně vyhládnout. Plus práce na přístřešku. Jen je škoda, že maso není čím ochutit. Na druhou stranu, spokojím se i s málem. Ostatně jako celý svůj dosavadní život.
Konečně se k nám vrátí i Brian, který se rozhodl jít porozhlédnout do džungle. Musí mít kuráž lézt do neznámého prostředí po té příšerné ráně. Také mu mlčky kývnu na pozdrav a spolknu otázku. Zajímalo by mě, jestli našel něco neobvyklého. Možná, že nic. Kdo ví.
Pohlédnu na Miriam. Proti jejím návrhům nemám připomínek. Já souhlasím. sundám svůj kousek masa z ohně. Se vším. pousměju se a začnu se věnovat svému jídlu.
Netrvá to dlouho a Miriam odpadne. Nečekal bych, že ji únava skolí tak rychle. Náš hrdina ovšem nezklame a odnese ji do přístřešku. Na tom by nebylo nic zarážejícího, kdyby se neozvalo hlasité duchnutí. Podívám se trochu vyděšeně po Sam. Odložím maso a rozejdu se směrem k přístřešku. Jste v pohodě? houknu. Vlezu do přístřešku a než stačím smysluplně zareagovat při pohledu na ležící dvojici, padnu vedle nich.

Tábořiště

Jakmile se vrátím zpátky do tábořiště uvidím že ostatní už opékají maso na ohništi.
Myslím že to jak bude to maso opečené je asi jedno. Po dnešku bych snědl asi cokoliv. I když jedl jsem toho už spoustu a myslím , že s tím mít problém nebudu. Maximálně můžeme zkusit sehnat nějaké koření. Sůl by nemělo být těžké najít ale ostatní koření myslím že jo.
Sedím společně s ostatními a když je maso dopečené pustím se do jídla. Jak jsem čekal tak nechutná zrovna bez chyby ale vybírat si nemůžeme.
Možná bych věděl i způsob jak lépe opékat maso než napíchnuté na klacku. Sice mi to trochu připomíná chvíle když jsme s kamarády na táborech něco takto opékali ale nehodí se to na všechno.
Potom začne Miriam mluvit o našich plánech na zítra. S většinou souhlasím. A i kdyby bych s něčím nesouhlasil tak bych si to nechal prozatím pro sebe.
Jídlo, vodu a místo pro lepší tábořiště tak s tím souhlasím . Ale to druhé nějak ne. Je mi jasné že není dobré se rozdělovat ale pokud půjdeme alespoň ve dvou tak bychom byli teoreticky v bezpečí a prozkoumali bychom větší okruh. Navíc stejně zítra nebudeme moci udělat nic jiného. Pokud budeme chtít udělat na spaní něco lepšího než to co máme teď budeme si na tom muset dát záležet. A taky to bude chtít nějaké nástroje.
Netrvá to moc dlouho a Miriam skolí únava a ona spí.
No jo byl to hold perný den.
Beze slova vstanu od ohně, vezmu Miriam do náruče a odnesu jí do přístřešku aby tu nespala na zemi. Člověk nemusí mít důvod něco udělat.
Když se chystám položit Miriam tak nevím proč spadnu na zem a usnu jako před tím ona.
Ležíme v menším obětí a kdybych byl při vědomí a věděl to tak bych se bál až se Miriam probudí.

“Tábor“

Sleduji jak Miriam rozdělává oheň.Podle toho, co tu „dělá“ musí být asi hodně zkušená, po chvíli nám prozradí že chodila na vojenský gympl.
Celkem mě to překvapilo protože jsem myslela že tohle láká spíše muže než ženy.
Ale je to její věc, mě taky nikdo nerozmlouval Cestovní ruch.
Jen nevím jestli bych to vše zvládala, musí být velmi silná, jak psychicky tak fyzicky.
Po chvíli se jí povede rozdělat oheň, to už se Seth vrátí s klacíky na který si nabodnu kousek masa a začnu ho opékat na ohni.
Zjistila jsem že na to vlastně nemám ani trochu chuť.Bůh ví co je to vůbec za zvíře, bůh ví jestli to vůbec zvíře je.

Za chvíli se vrátí i Brian, jen se na něj usměji a dál se věnuji opékání masa.
Za chvíli už je hotové, ale vůbec nemám chuť to jíst.
Miriam si párkrát kousla a po chvíli padla na zem jako vánoční stromeček.
Zmateně se na ni podívám.
To už jí ale do náruče bere Brian a odnáší do přístřešku.
Podívám se na maso a divně se zašklebím, přivřu oči a kousnu si do něj.
Maso v puse přežvýkávám a nějak se nemám k tomu ho polknout, po chvíli se ale odhodlám a cítím jak to horké maso pokračuje až do žaludku, takový pocit jsem pocítila snad poprvé.
Když se Brian dlouho nevracel zdálo se mi to nějaké divné, po chvilce bylo slyšet „zadunění“.
Podívála jsem se na Setha který pohotově stal a šel se tam podívat.
Než jsem se zvedla a zorientovala v té tmě stihl by sbor přezpívat celé vánoční koledy.
Když jsem došla k přístřešku viděla jsem tam na zemi Miriam v náručí Briana a vedle nich ležet Setha.
Přidřepla jsem si abych do něj rýpla, ale najednou jako by mě někdo bouchl klackem po hlavě a já „upadla“ do spánku.
A když říkám upadla, tak to myslím smrtelně vážně, spadla jsem totiž na Setha.

Objev

Pomalu se plížím dál a dokonce zaslechnu, jak se Andresse plíží za mnou, což mě potěší.
Vnímám jen světlo, probleskující mezi stromy a tiché našlapovení Desiiných tlap vedle mě.
Čím blíž jsme, tím víc jsem si jistá tím, že je to oheň.
Nerozumím tomu,mami...Co je to?!Oheň?
Vyšlu k Andresse,když mě a našim ochráncům vnikne do myslí její tázavá myšlenka.
Lehce pozvednu ruku a vítr,který doteď lehce pofukoval, naprosto zastaví svůj "život" a jako by, stejně jako já, očekával obrovský nález.

A po dalších krocích zjistím, že jde opravdu o obrovský nález, protože před mýma a Andressinýma očima se objeví čerstvě rozdělaný oheň a jakýsi přístřešek.
Co je to?!
Vyšlu nechápavě k Andresse, která se usadí k ohni a lehce ho popostrčí,aby se rozhořel víc.
Des? Ty o tom něco víš?
Trochu nazlobeným tónem vyšlu ke své ochránkyni a ta mi odpoví jen lehkým přimhouřením očí a vědoucím výrazem.
Posadí se a já si neodpustím lehce kousavou poznámku.
Mohla jsi mi to říct.. Poslední dobou se mnou vůbec nemluvíš!
Odpovědí je mi sice milá, ale přecijen ignorace.

Zaposlouchám se do Andressiných slov.
Jo, sestřičko! Hoď sebou...Jsem tu bez tebe hrozně........Prostě sebou hoď..!
Vyšlu k Amael hned po Andresse prosebně a unaveně si kecnu vedle své matky.
Zaposlouchám se do chrápání,které se ozývá z přístřešku a zvědavost mi nedá, takže hned po tom,co si sednu se zase rychle zvednu a jdu se podívat,co to uvnitř vlastně je.
Nakouknu a uzřím dva muže a dvě ženy, velice zvláštně poskládané.
Hmm...Zajímavé...Jako by neusínali dobrovolně... Nebo se až moc dobře znají..
Zamyslím se a vrátím se zpátky k ohni.
Znovu se posadím vedle Andresse a Dessiray se posadí ochranitelsky vedle mě, vypne hruď a lehce,hrdelně zavrčí jako upozornění, že je tu se mnou.
Jsou tam dvě ženy a dva muži..Velice tvrdě spí a vypadá to,že je jen tak něco neprobudí..
Řeknu trochu..vedoucně... Tak,aby pochopila, že to asi nebude normální spánek.
Nebo mě to tak alespoň připadá.
Zahledím se do ohně, mávnu rukou a větřík,který jsem po cestě uklidnila, má možnost se znovu rozfoukat.
S ponurým výrazem na tváři hledím do plamenů a čekám na svou malou sestřičku Amaele.

Miriam - snová část

Všude kolem tebe zeje slizká, nezkutečně tichá, studená a vlezlá temnota,která nechce zmizet. Nevíš,jestli jsi nahoře,nebo snad dole? Jestli spíš, nebo bdíš? Co se to děje?
Pak se kolem tebe začne zhmotňovat prostor.Ve svých plicích konečně ucítíš vzduch a krásný pocit z toho,že se konečně můžeš nadechnout.
Obrázky se zhmotňují víc a víc..
Kolem tebe se objevuje lehká mlha,ale ty ji nijak nevnímáš, jen sleduješ svět,který se kolem tebe najednou tvoří.
Nepřijde ti na tom nic zvláštního.

Pak se podíváš na sebe a vidíš se ve svých oblíbených,domácích šatech. Sedíš v kuchyni u jídelního stolu,máš před sebou kafe a croissant a všude v domě,ve kterém jsi, je ticho.
Venku je sychravo,na hodinách je 15:00.
Uslyšíš cupitání a zahlédneš, jak kolem dveří proběhne malá osůbka..Ta jediná bytost,kterou nyní toužíš držet v náručí.
Kapky deště dopadají na okení tabuli a cupitání se vzdaluje.

Seth - snová část

Všude kolem tebe zeje slizká, nezkutečně tichá, studená a vlezlá temnota,která nechce zmizet. Nevíš,jestli jsi nahoře,nebo snad dole? Jestli spíš, nbeo sníš? Co se to děje?
Pak se kolem tebe začne zhmotňvoat prostor.Ve svých plicích konečně ucítíš vzduch a krásný pocit z toho,že se končně můžeš nadechnout.
Obrázky se zhmotňují víc a víc..
Kolem tebe se objevuje lehká mlha,ale ty ji nijak nevnímáš, jen sleduješ svět,který se kolem tebe najednou tvoří.
Nepřijde ti na tom nic zvláštního.

Svět kolem tebe konečně dostane normální podobu,ale co to je? Máš na sobě khaki,vojenské oblečení, máš pomalovaný obličej i ruce jakousi smradlavou,tmavou mastí, v ruce samopal a proti tobě běží tři černě odění muži s dýkami.
Kolem tebe bouchají neustále nálože, fouká silný,studený vítr a kolem tebe se všude bojuje.
Za tebou je jakási prázdná budova,spíše zborcenina, proti tobě bojiště a tři útočníci..

Brian - snová část

Všude kolem tebe zeje slizká, nezkutečně tichá, studená a vlezlá temnota,která nechce zmizet. Nevíš,jestli jsi nahoře,nebo snad dole? Jestli spíš, nebo bdíš? Co se to děje?
Pak se kolem tebe začne zhmotňovat prostor.Ve svých plicích konečně ucítíš vzduch a krásný pocit z toho,že se konečně můžeš nadechnout.
Obrázky se zhmotňují víc a víc..
Kolem tebe se objevuje lehká mlha,ale ty ji nijak nevnímáš, jen sleduješ svět,který se kolem tebe najednou tvoří.
Nepřijde ti na tom nic zvláštního.

Najednou uslyšíš zvuky.Jakési tiché kapání vody..
Kap.....Kap.......Kap........
Temnota pomalu ustupuje,aby mohlo vejít šero..Ano...Zatím kolem sebe vidíš jen šero a slyšíš tiché kapání vody.
Jenže se to nějak dlouho nemění.
Kap....kap....kap....
Pak si na šero zvykneš a rozhlédneš se. Jsi v plaveckém bazénu,všude kolem je tma (šero), venku noc,což můžeš vidět díky oknům a nikde nikdo.

Samantha

Tiché oddechování, tlukot srdce, krev kolující v žilách..To všechno v jednu chvíli ustane.
Svět přišel o dalšího svého člena... O Sam.
" Nechť její památka nikdy nezemře! "

A jak se to stalo?
Na to se ptá asi každý...
...A já vám odpovím jen tolik, že příroda učinila tak,jak uznala za nejlepší..

(Pro ty,kteří to potřebují vědět, zemřela krutou smrtí.Do ucha jí vlezl brouk, ještě když spala na pláži, a dostal se nějakým záhadným způsobem do mozku,který utrpěl během toho jediného dne obrovské škody. Samanta zemřela bezbolestně,ve spánku v jejich provizorním přístešku..)

Hodnocení situace

Otevřu oči a pousměji se nad reakcí těch věcí, kteřé se probudili na pláži. Jejich zmatené otázky a chování mě rozveselili.

Jsou tak krásně nechápající. Jak okouzlující. Ale krom jediné jsou zatím nezajímavý.

pomyslím si a přede mnou se objeví obraz té, kterou se ostatní věci nechali vést a která jim zatím poroučí.

Adept na generála.

pousměji se a obraz jediné zatím zajímavé věci zmizí.

Sama sebe nazývá Mirian. Je zajímavá. Jak rychle se to dokázalo s novou situací vypořádat. Bylo to dobrá volba. Uvidíme jestli i ostatní se ukází jako správná možnost či jako slepá ulička.

tentokráte v mysli mi vyvstane obraz dvou zničených věcí.

Zbytečná škoda. Zbytečná snaha.

povzdechnu si a má mysl posedne hejno moskytů, kteří létají kolem příbytku mých věcí. V tichém zbučení křídel ho obletuji a občas prolétávam skrz něj. Na čelo každého z nich dosedne jeden z moskytů a já se tak mohu dotknout jejich myslí. I když zatím mě skutečně zajímá jen jedna.

Sen

První jsem měla stísněný pocit, nevěděla jsem kde jsem. Chvíli jsem si připadala jak ve vyschlé studni, kdy zdi byli oslizlé a na bahnitém dně byli ještě zbytky vody. Jednou jsem ve studni byla, musela jsem kvůli tělu které se tam našlo, to bylo asi před půl rokem, nebylo to příjemné místo a byla jsem ráda, že tam nemusím být dlouho.
A pak najednou to bylo pryč a já si uvědomila, že sedím v kuchyni, v mém bytě a u kávy.
Zmateně se rozhlédnu. Byla jsem doma? Ale co ten ostrov? Byl to snad nějaký sen? Usnula jsem u stolu?
Když uslyším kroky, vzhlédnu a uvidím, jak kolem dveří proběhla Julie. Hned jsem na nohou. „Julie?“ zavolám na svou dceru.
Vydám se za ní. Srdce mi zrychleně tluče v hrudi radostí, že jsem doma a že tu je i moje holčička.

„Julie pojď sem.“ Zavolám a vydám se za ní. Kam tak pospíchala? Náš byt nebyl velký, tak snad jedině na záchod. Akorát, že šla špatným směrem.
Najednou jsem měla pocit, že je něco špatně. Něco se určitě dělo.

Jack, Lilian

Jak to všechno začalo?

Den,jako každý jiný ve vašem životě. Možná byl obyčejný, možná ne. Třeba jste ho celý prospali, ale to je jen a jen a vás.
Důžeté na tom je, že oba dva jste usnuli, ve stený okamžik,jen každý na jiném místě..
Padli jste do temnoty spánu,než jste si vůbec uvědomili,co se děje.
Možná,že vaše poslední myšlenka byla: Co se to sakra děje? , ale možná jste byli po celém dni tak unavení,že vám to připadalo naprosto normální.

Sen

Propadli jste se do temnoty spánku a když jste otevřeli oči, nacházeli jste se v jakémsi prazvláštním snu.
Houpalo to s vámi,jako by jste byli na lodi, ale jistojistě jste to říct nemohli, protože vodu jste kolem neviděli.
Neviděli jste vlastně vůbec nic.
Seděli jste v temné místnosti bez oken a dveří,naproti sobě opřeni každý o jednu stěnu,ale nemluvili jste spolu.
Jen jste čekali..
Čekali,co se bude dít v tomto zvláštním snu dál...
Pak temnota zmizela.

Probuzení

Znovu jste otevřeli oči, ale temnota už kolem vás nebyla. Ani to slizké ticho a odporné houpání.
Avšak stále bylo něco špatně, protože jste určitě neusínali nikde venku,nebo snad ano?
Co tedy nad vámi dělá ta večerní obloha? Obloha plná hvězd?

Posadíte se a rozhlédnete.Kolem vás je ta nejčistší příroda, kterou jste kdy viděli. Vane lehký, srudený, večerní větřik a všude kolem voní mech a čerstvě zmoklé, spadané jehličí.
Leželi jste vedle sebe, jako by vás někdo naaranžoval, nohy i ruce u těla, rovní jak svíce a na sobě máte bílé triko,obyčejné,bílé tenisky a volné,plandavé, bílé kalhoty z obyčejné látky.
Vedle vás je brašna obsahující baterku, malou lahev s vodou, sušenku, blok s tužkou, nožík a jinak nic.
Probouzíte se ve skoro stejnou chvíli..

Takže ve svém příspěvku mi prosím projděte minulý den, pocity ze snu a vaše probuzení.Jak, to je jen a jen na vás.

Náhrada

Sledoval jsi ony věci,které sis přivolal na tebou vlastněný Ostrov a pochechtával ses nad svou vlastní dokonalostí.
Pak tě ale něco napadlo.
Zbytečná snaha, ale dám jim ještě jednu šanci,aby jejich skupina byla početnější.

S tím ses vrhnul na svá mocná kouzla a přivolal sis ještě nyní, v tenhle krásný večer plný magie, další dvě věci.
Sledoval jsi,jak se probouzejí na druhé straně ostrova než "první skupina" a připadal sis už nyní jako pán Ostrovního světa.
Už jen krátký čas...Už jen pár měsíců a ovládnu celý ostrovní svět..
Běhaly ti hlavou myšlenky a zběsilé plány.
Plány, u kterých sis byl jistý,že určitě vyjdou.

Možná by bylo dobré si projít tvůj hrad.Dole ve sklepení máš přece mnoho bytostí,které vyrábí různé lektvary.
A také se spojit se svými havrany a moskyty jinde na ostrově, jestli dobře hlídají bílé bytosti(zvířata ovládají empatii a dost z nich i telepatii) tohoto místa.
Nic se nesmí vymknout kontrole.
Vše musí být přece tak, jak to chceš ty.

Náhrada

Sledoval jsi ony věci,které sis přivolal na tebou vlastněný Ostrov a pochechtával ses nad svou vlastní dokonalostí.
Pak tě ale něco napadlo.
Zbytečná snaha, ale dám jim ještě jednu šanci,aby jejich skupina byla početnější.

S tím ses vrhnul na svá mocná kouzla a přivolal sis ještě nyní, v tenhle krásný večer plný magie, další dvě věci.
Sledoval jsi,jak se probouzejí na druhé straně ostrova než "první skupina" a připadal sis už nyní jako pán Ostrovního světa.
Už jen krátký čas...Už jen pár měsíců a ovládnu celý ostrovní svět..
Běhaly ti hlavou myšlenky a zběsilé plány.
Plány, u kterých sis byl jistý,že určitě vyjdou.

Možná by bylo dobré si projít tvůj hrad.Dole ve sklepení máš přece mnoho bytostí,které vyrábí různé lektvary.
A také se spojit se svými havrany a moskyty jinde na ostrově, jestli dobře hlídají bílé bytosti(zvířata ovládají empatii a dost z nich i telepatii) tohoto místa.
Nic se nesmí vymknout kontrole.
Vše musí být přece tak, jak to chceš ty.

Sen

Jakmile usnu tak se mi zdá podivný sen. Všude kolem je nepříjemná tma která mi jenom matně připomíná nějaký hodně starý sklep který jsem někdy dříve navštívil. Jsem opravdu zmatený a nevím co si o tom myslet ale potom se všechno začne měnit a k tomu všemu ještě ten neutichající zvuk.
Kap…kap. Tohle mi ještě chybělo. Sen ve kterém mě bude týrat zvuk kapající vody. Není zrovna příjemné to poslouchat stále dokola. Je to pořád takové monotoní.
Potom začínám pomalu rozeznávat co je kolem mě. Chvilku mi to trvá než přesně identifikuji prostředí ale poznám ho. Jsem v plaveckém bazénu.
Bazén? Mohlo mě to napadnout. Je kolem trochu cítit chlor. Co tu ale dělám? Vypadá to tu děsivě a vůbec ne přátelsky. Všude tma. Jak tady tak i venku a jediný zvuk který slyším je to kapání. Měl bych se asi kolem trochu porozhlédnout.
Vydám se prozkoumat bazén abych našel nějaký východ. Pokud možno takový který by nebyl zamčený.
Tak jedno z pravidel když jsem v bazénu. Neběhat. Nebo to alespoň nějak tak bylo už si moc dobře nevzpomínám. A taky bych měl být potichu. Třeba tu někdo hlídá a jak mu potom vysvětlím to jak jsem se sem dostal.

Sen

Počátek…čeho přesně? …slizké temnoty mi není ani trochu příjemný. Trvat to déle, zcela jistě bych propadl šílenství. Nevidět, neslyšet, nevědět absolutně nic. Pouze ten všudypřítomný pocit neutěšitelné tísně.
Konečně nastane změna. Zhluboka s překvapením se nadechnu jako novorozenec. Něco tak přirozeného a já zapomněl! Sleduji tvořící se výjevy před sebou. Mhouřím oči.
Náhle jsem se probudil. Nebo ne? Každopádně jsem už viděl jasně. Začichám a sklouznu pohledem dolů. Nechápavě zírám své oblečení, ruce pomazané hnusnou mastí, které nemůžu přijít na jméno a v nich držím zbraň…samopal? Copak si s někým hraju na vojáky? Z úvah mě vytrhne křik a zvuk běžících lidí. Trhnu hlavou a zaostřím na tři muže, kteří se na mě řítí a v rukou se jim lesknou dýky. Teprve teď se mi zostří smysly a já začnu vnímat okolní dění. Tady zuří válka. Jinak si to neumím vysvětlit. Instinktivně couvám. Logicky bych se mohl pokusit je zastřelit, mám výhodu, ale…to bych radši zabil sám sebe. V uších mi hučí, spánky šíleně tepou. Zvyklý z mnoha potyček, kdy mi šlo o krk, se otočím na patě, a co mi nohy stačí, utíkám k zřícenině za sebou. Pud sebezáchovy bije na poplach. Musím se ukrýt, možná budu muset výhružně vystřelit. Do hajzlu, vždyť já ani nevím, jak se s tou hračkou zachází! Hlavním cílem je pro mě je uniknout. Nechci bojovat. A už vůbec ne někoho připravit o život.

Miriam - Snová část

Zvedla jsi se ze židle a vydala jsi se rychlým krokem za svou malou dcerkou.
Kroky se z ničeho nic začaly rozléhat po celém domě,což bylo nejen děsivé,ale také velice nepříjemné.
Klap..klap...klap....
Stojíš na místě a snažíš se odhadnout,co se to vlastně děje a odkud kroky jdou.
Chceš přece konečně obejmu svou dcerku..
Musela se strašně bát,když tu byla tak dlouho sama..Jeden celý den...

Najednou ticho...
Nekonečné ticho bez konce...
Jen občasné ukápnutí vody z kohoutku v kuchyni tě vytrhává z toho hrozivého ticha,které se všude kolem rozléhá.

Najednou ticho prolomí obrovské bouchnutí dveří v horním patře. Kolem se začne rozléhat hudba ze staré hrací skříňky, kterou dostala tvá dcera od babičky,když ještě žila.
Malá, ručně vyřezávaná skříňka s točící se baletkou, při které tvá dcera vždy usínala.

Seth - Snová část

Probral ses do svého snu a tři útočníci s dýkami měli velice..opravdu velice tvrdé výrazy.
Byli to běloši s výrazy rozzuřeného Grizzlyho.
Otočil ses a utíkal, ale zem pod tebou,jako by se nehýbala.
Běžel jsi na místě a nevěděl jsi co dělat..Oni se pořád přibližovali..Byli blíž a blíž...
Byli od tebe asi čtyři metry, když se zbraň ve tvé ruce zaleskla tak,že tě to zabolelo do očí.
Jako by na sebe sama upozorňvoala..
Byla to tvá jědiná šance..
Musel ses stát vrahem,abys mohl sám přežít..

Brian - Snová část

Kap...kap...kap.....
Kapání vody neustává, i když se obrazy kolem tebe naprosto zaostří a ty se vydáš prozkoumávat bazén.
Voda je naprosto klidná a průzračně čistá. Jen ten chlór opravdu ošklivě štípe do nosu.
Místnost je bez oken a jsou tu jen jedny, velké a zavřené dveře.

Pak se ale něco změní.
Voda, jako by začala ve středu bazénu bublat,jako by se vařila. Všude kolem začne být cítit smrad, jako by tu někdo spálil smaženici a prolil ji vodkou, aby nezačla hořet.
Je to snad horší,než ten chlor..
Bublání se přesouvá od středu bazénu a nakonec se rozprostře po celé ploše vody..Vidíš,jak voda přetéká přes okraj bazénu a všude kolem se kromě smradu začne šířit studený vzduch.

Sen

Zarazím se a poslouchám, tohle bylo divné... ano hodně divné. Skoro jako kdybych snad měla desítky dcer a ne jen jednu. Díky bohu, jedno dítě mi zatím stačí, ale co tedy ty kroky?
Rozhlížím se, sice kroky slyším všude, ale nikoho nevidím.
Promnu si zátylek a přemýšlím, tohle bylo hodně divné, tohle nemohla být pravda, sen? Prosím jen ať to není sen! Chci být doma se svou dcerou a ne na tom ostrově.
Jak prásknou dveře trhnu sebou a pohlédnu na strop, to je divné... mi nemáme žádné horní patro. Musí to být sen, jen jestli se mi můj byt nemísí s domem mého otce.
Promnu si spánky... já chci být doma!

Uslyším hrací skřínku, narovnám se a rovnou zamířím do dětského pokoje. Jinde být nemohla, vždycky ji měla v pokojíčku, hned vedle lampičky u postele na nočním stolku.
"Julie... pojď k mamince! Kde jsi?" zavolám a cítím se hrozně. Jestli je to sen, tak proč aspoň ve snu nemohu být se svou dcerou? Přidám do kroku a skoro vpadnu do Juliina pokojíčku. "Julie?" Rozhlédnu se po pokojíčku řešený samozřejmě do růžové a žluté.

Svěcení-- sestřička s maminkou


Ačkoliv jsem svěcení misek a jídla nijak neprotahovala, zabralo to celkem dost času. Na druhou stranu jsem to také rozhodně neodbývala...

Venku už je realtivně nepříjemná tma.

Tak trochu znepokojená tím vyhlédnu ven, a pak pohlédnu na Maela. Normálně se tmy nebojím, ale tenhle den je tak zvláštní... Někdo ten oltář jistě zničil, ten se nezničil sám, a když to kromě zvířat žijeme jen my, rozhodně to není úplně normální... Vlastně, jen my tu teď žijeme už spíše jen údajně... Zjevně jsou tu další neznámí obyvatelé ostrova...

Smířeně si povzdechnu, a už udělám jemný houpavý pohyb, abych se odrazila a vyrazila do houstnoucí tmy, když v tom zachytím myšlenku od mamky.

"Dobře... Přinesu to..."
Tuto myšlenku vyšlu k oběma současně, aby obě věděly. Záměrně se neptám, jak to jde, či co objevily. Zajímá mě to, ale vím, že to může počkat...

Usměji se, když zachytím myšlenku od Nutriell.
"Neboj, sestřičko... Hned jsem tam..."
Poznám, že má tak trochu strach. Já ho ale popravdě moc nemám, spíše se cítím být znepokojená... Nelíbí se mi ty všelijaké okolnosti, ale nebojím se, Maelovi stoprocentně věřím...

Pohlédnu na něj.
"Musím ještě vzít nějaké věci..."

Jen pokývne hlavou a znovu se posadí. Je tak milý...

Věnuji mu úsměv, položím si vak, a vydám se posbírat všechny ostatní věci.
Jako první vezmu další vak. Ne že by se mi dva lépe nesly, to spíše hůře, ale jinak by se ty miska a jídlo mohly snadno zdemolovat spoleně s tím vším, co po mě maminka chce...

Aniž bych věděla, proč to beru, rychle sbalím to po otci a nějaké maminčino staré oblečení, to ani není těžký výběr. Pak k tomu přidám několik svíček, zhruba tolik, co by se jich vešlo do mé sevřené pěsti kolem nich, a nakonec tam dám také nějaké jídlo.
Pak hrdlo vaku utáhnu a uzvařu, a seberu jeden či dva měchy s vodou.

Podhlédnu na všechny ty věci a se zoufalým podtónem si povzdechnu. Tohle všechno teď musím nést... Nejsem žádná trasořitka, udělám to, ale mohla bych dělat i příjemnější věci...

Pohlédnu na Maela, a pak si to všechno opmau naskládám nějakým inteligentním způsobem na tělo. Vaky s věcmi každý na jedno rameno, a měchy s vodou potom přidám k nim, nejspíše také na každé rameno jeden, abych měl vyrovnanou zátěž, a dobře se mi šlo.

Usměji se na Maela, když jsem připravená.
On jen přikývne, lehce zavrčí, abych věděla, že mě ochrání, a zvedne se... Můžeme vyrazit...

Pohlédnu do rozkládající se tmy. Nechtělo se mi tam už předtím, teď už se mi tam nechce vůbec.
Povzdechnu si, věnuji ještě jeden pohled svému ochránci, a pak se rychlým krokem vydám na pláž hvězdic... Mael běží přímo vedle mě, nemusím mít strach.

Je to zvláštní. Už během cesty mě zastihne tak zvláštně jdoucí čas na naší planetě. Najednou se totiž udělá tma, že by si člověk neviděl na špičku nosu...

Zneklidním a natáhnu ruku, kterou se okamžitě zabořím do Maelovi srsti, a také ji tam nechám, nechci se ztratit. Zpomalím jen do pomalé chůze, abychom se neztratili a do ničeho nenabourali, a Mael mě napodobí...
Díky jeho skvělému nosu ale celkem dobře postupujeme kupředu, a ačkoliv nevím, kam jdeme, přesně, tedy spíše, teď už to nevím, díky té tmě, cítím, že mě Mael vede správně... Možná ne na pláž hvězdic, ale k mamince a sestřičce určitě...

Po nějaké době mě ta tma začíná psychicky zmáhat. Příliš se nebojím bezprostředního nebezpečí, Maelovi stoprocentně věřím, ale když kolem sebe vidíte jen tmu... A i když je s vámi váš nejlepší přítel, partner a ochránce, přeci jenom si říkáte, že už brzy chcete být tam, kde takových lidí bude víc...

Mael mě naštěstí vede neomylně, tou nejkratší cestou.

Pousměji se, když se mé nohy lehce zaboří do písku... Je jasné, že už jsme na pobřeží.
Ačkoliv je to ale pobřeží, není to vidět o nic líp než v pralese, proto se Maela stále držím a jemně mu přejíždím rukou po šíji. Jdu stále tam, kam chce on..

Naštěstí to netrvá dlouho, a zahlédnu světlo. Moc hezké světlo, příjemné světlo... Malý ohýnek.
Zaostřím zrak, a uvidím tam nějaké postavy. Takhle zdálky mi nedochází, kdo to je, Mael ale zakňučí a tím mi dá najevo, že jsou to přesně ti lidé, které jsem čekala.

Najendou mě naplní radost a očekávání, pustím se Maela a zrychlím tempo. Studený vzduch mi naplňuje plíce a mám pocit, že mě dokonale pročišťuje od hlavy až k patě... Není to nepříjemné, vždyť stejně tu máme jen teplo, ale ani bůhvíjak příjemné, zima mi také být nemusí...

Dorazím k ohníčku, Mael hned za mnou.
Ozáří mě světlo plamenů, ale kdo jsem mohlo být poznat ještě dříve, mé rudé vlasy v té tmě z větší blízkosti snad nemůže jít přehlédnout...

Vesele se na obě zazubím. Ne, že by mě okolnosti těšily, ale já se raduji z pouhých okamžiků...
"Tak jsem tady... Mám všechno, co jsi říkala..."
Pohlédnu na maminku, rychle mi z ramen sklouznou vaky a já se vrhnu k sestřičce, abych ji bouřlivě objala.
Chvíli ji držím v objetí, pak se od ní odkloním a usměju se.
"Taky jsi mi chyběla..."

Teprve až teď, když ji pustím, se začnu tak nějak pídit, proč na mě čekají právě tady, u toho ohýnku.
Rozhlédnu se, a díky Maelově znepokojenému pohledu mi neujde přístřešek, a po nakouknutí do něj ani ti lidé.

Tázavě se otočím na Nutriell a mamku. Možná mi mají co vysvětlovat... A nebo bychom si měly něco vysvětlit navzájem... Hlavně by mě zajímalo, kde se tam vzali...

Amaele

Sedím, hledím do plamenů a čekám.
Čekání? Dalo by se to přirovnat k tupému civění, nebo k rozjímání..Jen tupě hledět do plamenů,které udržuje matčino kouzlo a přemýšlet nad tím vším,co se tu děje.

Nerozumím tomu...Nerozumím ničemu..
Náš krásný Ostrov? Co se to tu za našimi zády děje..
Všimla jsem si,že stvoření se spíše skrývají,než aby navazovala jakýkoliv kontakt, stejně jako živé rostliny..Moc se neprojevují..
Ale proč nám to Ochránci neřekli?
No..Asi měli své důvody..

Ale jak se sem ti lidé mohli dostat?
Ach jo..
Vyvstává moc otázek najednou..!

Přemýšlím a moc nevnímám,že přichází sestřička.Přesněji řečeno, slyším její kroky poslední tři minuty, ale nereaguji na ně.
Počkám,až když zaslechnu její slova, zvednu se s otočením na ni a padnu jí do náruče.

Bála jsem se tu,bez tebe a hlavně o tebe,sestřičko..
Vysílám jí,když mě pustí z toho roztomilého objetí a já jí hledím do očí.

Nakonec pustím i její dlaně,za které jsem ji držela a kouknu na obě dvě.Na matku a sestru.
Tohle nevypadá dobře.
Nevím,co tu dělají lidé, ale nelíbí se mi to.
Měly bychom je přesunout k nám,máme tam přece jeden pokoj volný.No a poté si s nimi promluvit, jak se sem dostali.
Víte,že se ubráníme,kdyby se cokoliv dělo.
Dořeknu svojí neverbální komunikací a přejedu špičkami prstů po hřbetě Dessiray, která si při mé řeči stoupla vedle mě.
Usměji se na obě dvě a nakouknu lehce i do přístřešku,abych se ujistila, že stále spí.

Vrátím se k oběma dvěma a kývnu.
Spí,tak co uděláme?
Otočím se na matku,protože ona tum má to Hlavní slovo.

Sen

Voda vypadá docela klidně a dost nerad bych se v ní vymáchal. Alespoň ne do té dob dokud by to nemělo smysl.
Pokračuji dál podél bazénu a hledám cokoliv co by mi mohlo pomoci.
Takže jsem v nějakém bazénu to je jisté. Nejsou tu okna a cesta ven budou asi támhle ty zavřené dveře. Doufám že jsou jen zavřené a ne zamčené.
Potom se ale něco změní. Voda začne bublat a kolem je cítit nepříjemný zápach. Zakryji si nos rukou abych to nemusel čuchat a začnu se pomalu vzdalovat od bazénu .
Tohle fakt není normální. Měl bych odsud zmizet. Rychle pryč.
Směřuju ke dveřím abych je zkusil otevřít a zmizet než zjistím proč vlastně voda v bazénu bublá.
Tohle je dost šílené. Snad se co nejdřív dostanu pryč a ty šílenosti skončí.

Sen

Očekával bych, že se pár dlouhými skoky dostanu ke zřícenině. Vyklouznu ze spárů nebezpečí. A ejhle. Seth se zase přepočítal. Vytřeštěně zazírám na pohybující se nohy. Stále zůstávám na místě. Vsadil bych se, že jsem se nepohnul ani o píď. To snad ne! Ať se snažím sebevíc, nevzdálím se od útočníků ani o kousek.
Zbraň se oslnivě zaleskne. Bodavá bolest mi proletí hlavou. Oči zabolí. Otočím se čelem k blížící se rozzuřené trojici. Samopal držím téměř křečovitě. Nechci zemřít ubodáním. Náhle je mi vše jasné. Čistá myšlenka. Zabij nebo budeš zabit. Ale já nechci, nechci…nemám právo vykonat něco tak příšerného…zvířecího. Ovšem je tu druhá stránka věci. Prastarý pud, každý z nás ho má. Někdo silnější, někdo slabší. Ten můj je silný dost. Chci žít? Jistě. To je důležité. To je hlavní. Ostatní je vedlejší, tím se budu moct trápit později. Není čas, Sethe, není čas!!! Ozve se výstřel. To jsem byl já. Tisknu kohoutek. Nevnímám, co dělám. Přesně jen vím, co chci udělat. Přežít. Postřílet ty divochy je má jediná šance…a volba.

Miriam - snová část

Vyběhneš po schodech a chytneš za kliku od pokojíčku.
Přesně ve chvíli, kdy se kliky dotkneš, hudba ze staré hrací skříňky přestane hrát a všude se rozhostí ticho.
Hodila by se hudba z hororových filmů, ale ta se přecijen neozve a ty otevřeš dveře.
Vejdeš,avšak nikde nic.
Horší ale je,že při prvním kroku, kterým vejdeš do místnosti, se spustí děsivý,dětský pláč.
A ty ten pláč moc dobře znáš, protože jsi ho slýchávala už od prvního dne, kdy se tvoje dcera dostala na tento svět.
Tolik připomíná den jejího narození..
A je slyšet všude, ze všech stran, jako by byla všude a nikde.
Možná projdeš pokoj,možná se jen zamyšlíš. Možná budeš histericky hledat svou malou dcerku, ale kde nic,tu nic.
Nakonec se otočíš a zděsíš se, protože uvidíš Jeho...

Zahalený v plášti, kápě skrývající jeho tvář, jen pozvedlé koutky úst v ironickém úšklebku vykukují ven.
A drží tvou dceru.
Tvou malou dcerku drží pod krkem s nožem v druhé ruce....Ale ona nepláče.
Jen na tebe prosebně hledí.
Mami,pomož mi..
Říkají její oči a On? Jen stojí mezi dveřmi a vysmívá se ti.

Nezmůžeš nic..Tvá malá dcera je sama,opuštěná a ty nezmůžeš nic! VŮBEC NIC!

Seth - snová část

Ano..Pud sebezáchovy je přecijen silnější a tak se ozve výstřel.
Výstřel ze zbraně, kterou držíš v ruce, jejíž kohoutek jsi zmáčky Ty...
Nakonec se na útočníky sesype dalších mnoho výstřelů, tak, jak to samopal umí a oni naráz padají k zemi..Mrtví..
Jejich obličeje zblednou a z koutků úst vytékají pramínky rudé krve.
Jejich mrtvolné pohledy se do tebe zařezávají do chvíle,než jako ve zpomaleném filmu dopadnou na zem.

Válka kolem zkončí, zabil jsi hlavní činitele všeho kolem a tak se kolem rozprostírá mrtvolné ticho.
Vzduch se zastavuje, nikde není slyšet ani jediného ptáka, nebo bzučícího broučka.
Stojíš uprostřed mrtvých těl a polorozpadlých domů..

Za tebou se ozvou kroky a hlasy. Otočíš se a uvidíš dva mnichy, procházejíc a tiše si mumlajíc se sklopenými hlavami zakrytými kápí od jejich rouch.
Jdou rychlým krokem a mrtvol kolem si vůbec nevšímají.
Jen si tiše mumlají,jako by se nic nedělo a jdou dál.

Samopal ze tvé ruky zmizí..

Brian - snová část

Bublání se znásobuje a ty jsi pořát na cestě k oněm dveřím, které vidíš.
Zdá se,že jdeš pomaleji,než by jsi šel normálně, ale nejde to.
Rychleji prostě jít nemůžeš, i když máš pocit, že bys chtěl běžet..
Smrad je čím dál tím horší..Takový,že máš pocit,že nikde nezbyl normální kyslík a ty se snad zadusíš.

Voda se začne přelévat z bazénu tak mohutně, že ji máš po kotníky a až v tu chvíli si všimneš, že to není voda, ale jakási kalná,hnědá tekutina ze které se kouří.
To ona vydává ten smrad.

Pak se otočíš, protože se ozve mocné šplouchnutí a jakési mlaskání..
Z bazénu začne vylézat tahle nestvůrka..

Zápach šířící se z jejích úst všude kolem, vrčíc a se zlým pohledem upřeným na tebe vyleze z bazénu a sleduje tě.

Sen

Když uslyším její pláč, jako vždy se mi sevře srdce a chci svou holčičku utěšit. Jen kdybych věděla kde je.
Teď už vím jistě, že je tohle sen. Tohle nebylo totiž možné, tak velký byt jsme neměli a hlavně být to skutečnost už dávno jsem Julii našla a rozhodně ji neslyšela všude kolem.
V pokojíku nebyla, stisknu rty. Kde byla?
Po chvíli se otočím a ztuhnu, když ho uvidím jak drží mou Julii s dýkou na krku.
Polije mě studený pot a všechno uvnitř mě se smrskne strachem o svou holčičku. Co na tom, že jsem věděla, že je to sen? Stejně jsem o ní měla šílený strach.

Díky, ale své práci a výcviku jsem se na venek dokázala ovládat. Sáhnu po zbrani, ale uvědomím si, že žádnou nemám a zatnu pěsti.
"Nemáš pravdu. Mohu toho udělat hodně. Víc než si myslíš. Já se nikdy nevzdám a svou Julii najdu. Ať už jsi kdokoliv, tak mě nezastrašíš." Postoupím o krok vpřed. Zachvátil mě vztek, vztek a nenávist k tomu muži, co Julii ohrožoval, který nás rozdělil.
"Udělal jsi velkou chybu, že jsi si mě vybral za soupeře. Nepřestanu dokud tě nedostanu. Copak ti nikdo nikdy neřekl, že vzít matce dítě je jako si vyhrabat vlastí hrob?!" Pohlédnu na Julii.
"Hned ji pusť a nechám tě odejít." Nejraději bych se na něj vrhla, vytloukla z něj duši. Kdybych nevěděla, že je tohle sen. Nejspíš bych asi tak odvážná nebyla. Asi bych prosila, klečela na kolenou.... ale tohle není skutečné.

Los Angeles,další nudný den

"Jasně jsem tě upozorňoval že na naše tanečnice se nehrabe!"Jako vždy se musel v baru kde pracuji najít další problémový zákazník.Nejdříve se zpijí do němoty a pak tady úplně zbytečně dělají bordel!Takovýhle zmetky opravdu nenávidím."Přestaň se pořád tak škubat sakra!"Obzvlášť tenhle se brání jako býk co jde na porážku.Jeho snaha ale povolí jakmile ho trochu zpacifikuji jednou ze svých pěstí.Mám sto chutí dát mu jich víc ale mám ho jen vyhodit a ne ho tu zabít."Dokud se nenaučíš dodržovat naše pravidla tak sem nelez šmejde!"Vykřiknu výhružně jakmile s kopancem nespokojeného zákazníka vyhodím na chodník do houfu lidí.A poté se zas vrátím dovnitř svého pracoviště.
Zamířím si to rovnou k baru kde pokračuji v popíjení své whisky a pozorování jestli tu zase nějaký bastard nedělá potíže.Začíná už mi to tu fakt lézt na nervy.Jen tu sedět a chlastat,občas vyhodit nějakýho zmetka... ale na druhou stranu za ty prachy co dostávam to fakt stojí.Ahh sakra,asi jsem si kvůli tomu idiotovi natáhl sval.Mírně zívnu a pozoruji jak to tu dnes žije.Zdá se že dneska už mě toho asi moc nečeká.Je vidět že lidi tu ze mě mají respekt a neradi by pocítili ve svým xichtě jednu z mých pěstí.Otočím se zpět k baru a objednám si další sklenku whisky.Spíš tedy rovnou celou lahev.Dneska mám akorát tak chuť se pořádně zpít abych nemusel myslet na dnešní pitomej den.
K mému velkému štěstí už zbytek večera v baru probíhal klidně,jak jsem si přesně myslel.Alespoň tedy do doby než mě vystřídal kolega a já mohl jít konečně domů.S radostí jsem mu tu štafetu přenechal.

Brzy u mě doma

Jo.Je to jak jsem si myslel.Domů jsem samozřejmě přišel totálně namol.Víc než to mě však žralo že moje láhev whisky už byla prázdná.Možná by se tu našlo ... ještě něco jinýho k pití.Mihne se mi hlavou a zahodím s mírnou nechutí prázdnou flašku do kouta i se svojí bundou.Poté se dopotácím do koupelny kde se aspoň trochu pokusím o očistu a zamířím si to do obýváku.Posadím se na gauč a zapnu si televizi i když na ní jen nečině čučím a vůbec nerozumím tomu co tam říkají.
Netrvalo to ale ani pár minut a dnešní pracovní vypětí i nemalé promile v krvi mě donutili konečně usnout.S velkou radostí jsem se těšil na další bezvýznamnou noc ale tahle se přeci jen něčím lišila.Normálně si vůbec své sny nepamatuji ale na tenhle rozhodně nezapomenu.

Určitě jenom sen

Pár chvil na to co jsem propadl spánku jsem zas otevřel oči a nacházel jsem se někde... v temném koutě?A na lodi?Ucítím jak začnu být nervozní a čelo se mi mírně orosí potem.Tohle se mi zrovna moc nelíbí.Trochu mě ale uklidní když zjistím že tu nejsem sám.Ale nedokážu se na nic zeptat.Ani říct jedno malý slůvko.Hlasivky jako by mi spolu se vším vypověděli službu.Nakonec jen tiše sedím a vyčkávám co se bude dít.Cítím jak se mi z toho hrozného houpání trochu zvedá žaludek.To je šílený... absolutně šílený...Pomyslím si a než se stačí sehrát cokoli dalšího temnota,strašlivé houpání a nepříjemný pocit z toho všeho zmizí.


Probuzení někde... v neznámu?

Konečně zase naberu plného vědomí.Všechny ty blbosti z toho snu jsou pryč.A já jsem měl pravdu.Jednalo se jen o pitomý sen.Nebo ne?Raději až po menší chvilce se konečně odvážím otevřít oči.Ale pořád je někde chyba!
První co mě zaujme je obloha posetá miliony hvězd.A potom mi začne silně vrtat hlavou kde se pode mnou vzala tráva a v okolí příroda.Pane bože!Šel jsem vůbec z toho baru rovnou domů?Mihne se mi hlavou a posadím se.Další mě záhadnou věcí je kde jsem u všech čertů vzal bílé věci.Sakra.Já přece v šatníku vůbec nemam nic bílého.Pracně se zvednu ze země a divoce se začnu rozhlížet po okolí.Přemýšlím kde bych mohl být."Ježiši,jestli jsem si já blbec koupil v opilosti letenku někam na Tahiti... vážně už bych neměl chlastat!"Zakleji si tiše pro sebe a pro jistotu si dám pořádnou facku.Ne,sen to tedy fakt není.Promnu si bolavou tvář a konečně si všimnu i další společnice která je tady se mnou.A očividně je z toho na větvi stejně jako já.Nechám ji ať se chvíli rozkouká a já se mezitím začnu věnovat malé brašně která leží na zemi kousek ode mě.V doufání že tam najdu nějaké informace.Ale opak je pravdou.Sušenka,blok s tužkou,baterka... sakra k čemu to má vůbec bejt?Nakonec to vzdám a začnu se jen kochat okolní přírodou.Musím uznat že je to tady opravdu nádherné ale v téhle chvíli bych byl raději někde jinde.Zatraceně.Tak co teď?Vůbec nevím kde jsem.A proč na sobě mám ty zatracený věci?Vždyť je to tak... nevkusný...Pomyslím si a obrátím svůj zrak zpět k té ženštině.
"Vy asi taky víte prd kde jsme a co se s náma stalo že jo?"Zeptám se jí a přejdu k ní.Přehodím si přes rameno svojí brašnu,párkrát si zkusím prohrábnout i kapsy ale tam také nic není.Párkrát se podívám na oblohu,pak i na okolní přírodu a přemýšlím jakým směrem se asi vydat dřív.Fakt skvělý Jacku.Teď si fakt v míse.Tohle je fakt prvotřídní událost.

Sen

Vyděšeně a zároveň zhnusen sám sebou vnímám tři páry vyhasínajících očí. Zabodávají se do mě jako ty nejtvrdší výčitky. I přesto v nich vidím stopy po nenávisti, kterou vůči mně cítí. Musím se dívat, jak umírají. Až do poslední chvíle. Nedokázal jsem strhnout pohled stranou, zavřít oči…nic. Musím si vychutnat, co jsem způsobil…maximálně.
Mrtvolné ticho. Po válce ani památky. V uších mi stále zní zvuk samopalu. Na plicích se mi usadilo olovo. Pot mi stéká po spáncích. Těžce se mi dýchá. V okamžiku, kdy zaslechnu mnichy za sebou, otočím se. Ať to nejsou další útočníci, ať je nemusím zabít...já už nechci, prosím, ne. Překvapeně vydechnu. Kde se ti dva vzali? A co si to šeptají? Doprovázím je nechápavým pohledem. Nevšímají si mě. Jako kdybych neexistoval…
Tíha povolí. Ruce mám prázdné. Díky Bohu. Párkrát zahýbu ztuhlými prsty. Víc nestihnu. Bleskově se chytím za břicho a padnu na kolena. Žaludek mi svírá tvrdá pěst. Netrvá to dlouho a vyzvracím vše, co jsem stačil sníst. Moje tělo se snaží bránit proti tíze, která mi padá na ramena. Špatnému svědomí se nevyhnu. Ty mrtvé oči…
Je mi zle. Chci odtud pryč.

Sen

Ani toho nestačím moc udělat a stejně náhle jako začala bublat voda se všechno změní. Zápach je stále silnější a už ani nepomáhá to že si nos zakrývám rukou.
Tak tohle je teda síla. Zažil jsem už ledacos ale nevím jestli se něco vyrovná tomuhle smradu. Nevím jestli se mi to zdá nebo jim fakt praskl odpad.
Pokračuji dál a mám to fakt na krajíčku. Chce se mi z toho zvracet ale přemáhám se a jdu dál. To už ale začne voda vytékat z bazénu a ne zrovna v malém množství.
Tak tohle je už opravdu moc. Jako by nestačil ten smrad všude kolem. Ještě ta voda. Doufám že to je všechno a nebude už stoupat.
Vzápětí si ale všimnu že nejde zrovna o vodu ale o nějakou zvláštní tmavou kapalinu ze které se kouří.
Co to má být? Tady asi opravdu fakt mají potíže s odpadem. Zápach bych chápal ale když ještě vidím tenhle hnus tak začínám vážně věřit že mají problémy s potrubím. Budu se snažit abych s tím byl co nejmíň v kontaktu.
Kdo ví čím to je ale z vody se vynoří odporná zrůda kterou jsem viděl snad jen v nějakém hororu.
Zápach jde od ní a je dost nesnesitelný a k tomu všemu mě pořád sleduje.
Sakra. Proč v té vodě nemohl být třeba delfín ten je aspoň míň nebezpečný.
Pomalu začnu postupovat směrem ke dveřím a neustále sleduji nestvůru. Jsem připraven kdykoliv se rozběhnout kdyby měla v úmyslu zaútočit ale prozatím jí nebudu dráždit.

U přístřešku

Když přijde i Amael nechám jí, aby se zorientovala a posadila k ohni.
Slyšela jsem Am když ještě byla daleko od nás. Nějak mi je těch lidí ztracených v tomto světě líto. Myslím, že stejně jako já i oni nechápou kde jsou, také mají svoje rodiny na nějakém ostrově možná i děti.
Dívám se nepřítomně do ohně, který s mými myšlenkami pomalu stoupá a klesá.

Zatím bych je nikam nebrala nevím co jsou zač, nechala bych je sledovat našimi ochránci. Mohli by nám i ublížit, třeba jsou něčím nakažení. Vždyť to oni kopali do našeho oltáře.

Mluvím pomalu a tiše, tak aby mne slyšeli jen mé dcery. Jsem maličko roztřesená, ale hlas mám klidný a vyrovnaný, i když vím, že je tu něco velmi špatně.
Hlavně mě o tom potvrdil i onen výbuch, možná sopky, možná nějaké lodi, která zabloudila do těchto vod.

Počkejte tu na mě, jdu se na ně alespoň maličko podívat.

Vyskočím z tureckého sedu přímo na nohy.

Kamlai, má milovaná sestro, půjčím si od tebe tvůj zrak.

Spojím se s milovanou ochránkyní, která leží kousek ode mně.

Samozřejmě, mé oči jsou tvé má přítelkyně.

Odpoví , přejde ke mě a jemně se mi otře o nohy.
Vkročím do příbytku a vidím ve tmě stejně dobře jako má jaguáří slečna. Jsou tu dva muži a dvě ženy, jen u třech však slyším mělké, ale za to celkem zběsilé oddechování, druhá žena nedýchá.
Není podobná nikomu z těch které jsme kdy viděla, má maličko šikmé oči a nažloutlou pleť.
Odtáhnu jí od muže, který pod ní leží, mohl by se leknout, že ta co na něm leží nedýchá.


Ještě zatím není cítit jako mršina, ale s teplem to horší, měla bych jí rituálně spálit, ale nevím jaký jejich kmen má zvyky a nechci si zprotivit jejich bohy, kteří jsou možná mocnější než ti naši.

Dám jí ruce podél těla a zatlačím oči.
Mrtvoly s otevřenýma vypadají směšně. Ten jejich nepřítomný výraz, kterým oznamují: Já už tu nejsem! Mi vadí.

Pomyslím si a prohlížím si obličeje těch dalších.

AMAEL, NUTRIEL

Když urovnávám tělo vzpomenu si na oltář, který je ještě neopravený.

Am, Nutri? Prosím vydejte se zatím opravit oltář. Já jím tady roztřídím oblečení. Poprosím oheň, aby je hřál a připrávím jim bylinky a něco k jídlu. Musí mít velký hlad.

Vyšlu k dcerám, které mají zkušenosti se svěcením a já se zatím postarám o pohodlí návštěvníků našeho světa.

Miriam, Seth a Brian - Snová část(společně)

Najednou, jako poslední dobou docela často..Temnota...
Vrah Miriaminy dcery zmizí spolu se vším ostatním, jako by tu nikdy nebyl.
Jen poslední pohled na svou milovanou dceru a temnota přijde..
Sethovi mniši taktéž..Nestihnou mu ani odejít z dohledu, on chudák nestihne ani v klidu dozvracet, a už se zase vznáší v tom pomyslném "nic".
A Brian? Jeho příšera už jen jednou, čvachtavě, zavrčí a temnota přijde jako rána z nebe.

Možná vysvobození, možná ne. Co když přijde něco horšího?
Ale nepřijde..

Objevíte se všichni na tomto místě.

Krásné místo, zahaleno jen v lehké mlze.
Vy sedíte na kamenech, Brian a Seth na jedné straně, Miriam na druhé straně potůčku a hledíte na sebe.
Kolem vane lehký vánek a zvuky jsou slyšet lehce z dálky, trochu dunivě, ale to nebrání jakémukoliv rozhovoru.
A aby toho nebylo málo, rozhlédněte se.
Kolem vás pobíhá,posedává a různě se baví takováto roztomilá stvořeníčka a zvířátka.


Krásná,přírodou ověnčená Keetoo, sedící opodál a s obličejíkem tolik rozkošným,že by ji každý objal..

Majestátně vyhlížející Mahar, naprosto vás ignorující..

Subeta, klusajíc na louce za vámi, jejíž blankytně modré oči a zlatavá barva září všude kolem i skrz tenkou mlhu..

Sběhově bílý kumos, stojící opodál vás provrtává nedůvěřivým pohledem a...

Nad hlavami vám poletuje nádherná Lain, prozpěvujíc si tu nejkrásnější melodii.

Je jen a jen na vás,jak se s vaším dalším,společným, snem vypořádáte.

Jack

Probudil ses, profackoval ses a nakonec ses zvedl a prohrábl svou brašnu.
Docela klidný začátek..Zdá se,že se s nervovými situacemi vyrovnáváš dobře..

Po zjištění,že brašna krom lahve vody neobsahuje nic zvláštního, jsi se vydal prozkoumávat les.
Šel jsi douho, mohlo se zdát, že hodiny, i když to bylo cirka třicet minut.
Les byl stále stejně tmavý, tichý a hvězdy pořád stejně zářivé, a tak ses rozhodl, že do rána přečkáš na mísě,kde jsi se právě zastavil.
Usadil ses na spadlý kmen stromu, avšak z tvého rozjímání tě probralo lehké zašustění přímo před tebou.
Vyskočil jsi,nebo jsi čekal? To je na tobě.
Důležitější je,že po chvilce ze tmy zasvítily dvě zlatavé oči..Po chvilce mžourání se vybarvil i zbytek tohoto nočního zvířete..
Nočního zvířete,které na tebe hledělo ze tmy, naprosto nechápajíc,co tu děláš a kdo jsi.

Oltář

Odlepím pohled od ohně a pohlédnu na matku.
Jistě,mami, jdeme to na..
Usměji se na Amaele, sedící kousek ode mne u ohně a pomalu, avšak energicky, se zvednu.

Kouknu na věci,které donesla Amael a vyndám nějaké ovoce - banány, pečivo a kousek ještě neupraveného masa a položím to na cár mnou vyndané látky na zem.
Tak..Tohle dejme jim,zbytek dáme na oltář,ano?
Usměji se na Am i Andresse a otočím se také na Dessiray.
Moje milá přítelkyně, doufám, že půjdeš s námi..
Souhlasem jsou mi tentokráte jsou i milá slova,spojená s jejím dokonalým pohledem.
Jistěže půjdu s tebou, malá Nutrielle.
Její moudrý hlas mě zahřeje nejen na duši a tak s úsměvem poskočím a vyhodím si Amaelin vak na záda.
Já nevím jak ty, sestřičko, ale my můžeme vyrazit..
Velice mile a tak trochu "sestersky ochranitelsky" se na ni, asi jako už dnes večer po milionté, usměji a otočím se k odchodu.
Tak jdeme děvčata..A kluku..
Dodám ještě tiše,abych nevynechala Maela,ale to už se Dessiray "zařadí" vedle mé nohy a já udělám to,co vždycky maminka.
To,co mě naučila..
Dessiray, přítelkyně, půjč mi prosím trochu tvého zraku.Ať se neztratím..
I přes mé dobré smysly, dnešní noc je až moc tmavá..
A než se naději, už vidím vše krásné ostře.
Děkuji..
A konečně se ještě s lehkým houknutím na sestru, vydám do temnoty lesa směrem k oltáři, který najdeme díky mému "Dessiinému" zraku velice rychle a snadno.
Kouknu na Amaele a podám jí batoh.
Sestřičko,tak zatím připrav na dečku vedle vše potřebné, já smontuji tu krabici, ano?
S tím podřepnu k bedně,která slouží jako oltář a prohlížím si jednu z prokoplýách stěn.
Chmm....
To nebude problém...Tomu někomu se podařilo vykopnout ji celou, i s hřebíky, takže postačí zatlačit to zpátky...hmmm.....
Spokojeně se usměji, prostrčím spodkem bedny ruku a praštím do vykoplé stěny.
A jak jsem říkala, je zpátky tam,kde má být a já s úsměvem kouknu na Amael,která teprve začíná.
Sestřičko tady je bedna, já se zatím porozhlédnu kolem,ano?
Mile se na ni usměji, v myšlenkách pohladím Dessiray, odložím bednu na své místo a tiše se vydám porozhlédnout se zatím kolem oltáře.

Stále sen?

S nenávistí hledím na muže, který ohrožuje mou holčičku, ale najednou vše upadne do temnoty. První se leknu, ale pak na mě padne úleva. Jsem ráda, že jsem neviděla co by Julii mohl udělat. Sice to byl sen, ale vidět i ve snu jak někdo zabíjí mou dceru by bylo poměrně silné kafe.
Na chvíli nic nevnímám, než najednou temnota ustoupí a najednou sedím u břehu říčky v malebné krajině jak z nějakého nudného obrazu a zírám na dva muže co sedí naproti mě. Seth a Brian, zmateně se rozhlédnu a automaticky vyskočím na nohy a znovu sáhnu k pasu po zbrani, která pořád scházela. Asi chvíli potrvá než mě tenhle reflex přejde a tak mohu jen bezmocně zatínat pěstí.

Znovu se rozhlédnu po okolí a ztuhnu uprostřed otočky, když zahlédnu první zvíře. Bylo to snad zvíře ne? Na mysli mi vytane slovo Pokémon když si zvířata prohlédnu.
Byla to zvířata, ale byli divná, a ten drak... no to mě podrž. Tak uchylnej sen se mi už dlouho nezdál. A co tu dělá Seth s Brianem? To jsem snad už tak hormonálně nevyrovnaná, že se mi musí zdát zrovna o dvou jediných mužských, které mám v realitě na blízku?
Ohlédnu se na muže. „Hele chlapy! Nemáte náhodou pokébaly?“ zavtipkuji a ukáži na ty podivná zvířata.
No, ale musela jsem uznat, že byli rozkošní, hlavně ten bílí pejsek, nebo možná vlček. Vždy jsem chtěla mít psa, jen škoda, že domácí zvířata nedovoluje. Zmetek, kdyby bylo po jeho i v zimě by se na nás vykašlal s topením.
„Tohle je ten nejdivnější sen co jsem kdy měla. A to nepočítám to, jak se mi jednou zdálo o tom jak se mě snaží zabít nějaké postavy ze zeleného slizu a já je zabíjela Jarem.“ Uchechtnu se a zavrtím nad tím hlavou.

Cestou necestou

Nakonec po chvilce kysnutí na tom samém místě a pečlivém zvažování všech možností konečně nějakou vyberu."Sakra,jak mě se ale do tý divočiny nechce."Bohužel je to tak.Vůbec nemám chuť tu uhnít ale zase mě ani moc neláká představa jak se budu prodírat zarostlou pustinou plnou všemožný havěti.Už jen ta představa že se mi něco potají zakousne zezadu do krku je ... odporná.Možná bych měl přeci jen ještě jednou zvážit všechny možnosti.Ale to by znamenalo další dlouhou a nudnou chvíli strávenou na tomhle "krásném" místě.
"Dobrá.Tak půjdeme třeba..."Rukou ukážu někam do náhodného směru."...tutady?No co se dá dělat."Řeknu trochu zesmutněle a vyrazím za svým nosem.V nitru se docela modlím abych narazil aspoň na nějakou civilizaci.Nebo něco tomu podobného.Ale jak se znám tak budu mít určitě zase takový štěstí se tady někde tak ztratit že se objevím zas až tam kde jsem začal.Jo takováhle situace by opravdu nepotěšila.Mihne se mi hlavou a jak si prodírám cestu vpřed dávám si hlavně pozor abych nenarazil na nějakou "hezounkou" potvoru.

Naštěstí moje putování probíhalo klidně.Jediné co mi pořád neustále hlodalo je pocit že už tím zatraceným lesem procházím snad už kolem několika hodin,i když ve skutečnosti je to teprve ani ne půl hodiny.Fakt se mi to zdá nebo jsem se ani za tu půlhodinu nehnul z místa?Pomyslím si a na chvilku se zastavím.Všechno je furt stejný.Obloha posetá hvězdami i les ponořený ve tmě a tichu."Je to tady jak na nějakym hřbitově.Ponurá atmosféra,neuvěřitelný ticho a že by sem tam i zvuk řvoucí oběti?"Zavtipkuju a místo dalšího remcání ujdu ještě několik metrů.Zastavím se až u kmenu nějakého padlého stromu kde si udělám další malou zastávku.Odložím si na něj svoji brašnu a posadím se na něj.Chvilku z něj pozoruji okolí a hlavou se mi honí do jakých blbostí jsem se to vlastně dostal.To je stejně pořádná pitomost.Asi jsem se fakt už zbláznil.Tohle přece nemůže být skutečný.Je to stejná krávovina jako když vymysleli rubikovu kostku...Mihne se mi hlavou a z brašny vyndám láhev s vodou.Chvilku se na ní dívám,s urputnou snahou proměnit ji aspoň v malou sklenku whisky po které bych mohl konečně líp přemýšlet,ale k mému velkému neštěstí nejsem žádnej Ježíš.Zatraceně.Co bych teď dal za trochu whisky.Chystám se trochu svlažit hrdlo ale nestačím si dát lahev ani k ústům když zaslechnu podivný šustění nedaleko ode mě.A sakra.To se mi moc nelíbí.Rychle lahev zas zavřu a strčím ji zas do brašny.Po delším přehrabování tam najdu nožík a pro jistotu ještě seskočím z kmene.
Moje srdce se ještě víc rozbuší jakmile zahlédnu ve tmě dvoje zlaté oči.V tu chvíli mě napadá jestli to třeba není vlk nebo nějaká puma.Pokud jo tak vůbec nevím co tady machruju s nožíkem.Až to na mě skočí tak je mi stejně na dvě věci."Tak poď,poď si pro štavnatýho Jacka!"Řeknu polohlasně a když už čekám jaká hrozivá bestie se tam objeví nemůžu skoro uvěřit svým očím CO to hrozivé stvoření skutečně je.
Skloním nožík k zemi a zakloním hlavu v tichém,šíleném smíchu."Teda tys mi ale dal,takhle mě vyděsit..."Řeknu směrem k tomu tvorečkovi a sklidím nožík zase zpátky do brašny."Co bys rád?Máš hlad?No na mě nekoukej,já k jídlu nejsem."Prohodím a chvilku ho jen tak pozoruji.Je to dost zvláštní zvíře.Vůbec se nepodobá ničemu co já znám.Že by to bylo něco kříženýho?Po chvilce zkusím z brašny vyndat tu sušenku co tam je a nabídnout mu ji."Dal by sis sušenku?Je dobrá,moc dobrá."Řeknu tiše a natáhnu s ní k němu ruku.Zkusím i párkrát zamlaskat."Neboj nádhero,já tě neukousnu.Doufam teda že ty mě taky ne."Prohodím a rozlomím sušenku na dva kusy.Jeden si zatím nechám u sebe a ten druhý hodím k němu.Přemýšlím ještě kam bych si ho tak mohl zařadit ale vůbec mě nic nenapadá."Nejseš ty něco jako zlatá rybka?Pár přání bych měl."Řeknu a pořád jej nevěřícně pozoruji.Všechno mi najednou začíná připadat ještě šílenější.

Jack

Zvíře stojí opodál a stále tě pozorně sleduje,zatímco na něj mluvíš.
Udělá sice jeden menší krok k tobě, tak, že se ti ukazuje v celé své štěněcí kráse, ale blíž nejde.
Když hodíš sušenku, jen si k ní čichne, oči stále připíchlé do tvých, ale nesní ji.Jen si tiše odfrkne, něco ve smyslu "no fuj".

Po cca třech minutách
Stále stojí,sleduje tě a vypadá to,že snad zkameněl, ale přecijen se po chvilce děj událostí pohne.
Hledíte si do očí a tebe najednou zalije hrozné horko. Takové vnitřní, které jsi nikdy necítil.
Pak tě přepadnou tři pocity..lehká nedůvěra, zvědavost a přátelská láska..
Začneš zažívat něco,co jsi ještě nepocíti.Pocity tě naprosto prostoupí..každý kousek tvého já,tvé duše..
Ty pocity určitě nejsou tvoje a štěně udělá další posun tobě.Je od tebe cirka čtyři metry..

Druhý sen

Už očekávám to nejhorší co se může stát ale nic se neděje. Po nestvůře není ani stopy a po všem ostatním kolem také ne . Všechno zmizí a kolem se zase začne rozprostírat temnota.
Uf. Už jsem měl strach že to dopadne špatně. Ale zajímalo by mě co se bude dít dál. Ta tma mě možná zachránila před sežráním té hnusné slizké příšery ale co mě čeká teď?
Už se připravuji kde se zase objevím a s čím se setkám ale nestane se nic strašného. Objevím se u potůčku poblíž lesíků a jsou tu i Seth s Miriam.
Že bych už měl konečně měl trochu štěstí? Hezká krajina, klid a navíc jsou tu i ostatní. Kde ty se tu jenom vzali? Ono je to vlastně jedno. Hlavně že už tu není ta nestvůra z bazénu.
Kromě nás je tu ještě docela zajímavá směsice zvířat. Některá mi přijdou povědomá ale většina jich je tak roztodivná že by mě ani nenapadlo si je představit.
Miriam si jich všimne taky a trochu ohledně nich zavtipkuje.
„Promiň ale nemám. A myslím že tihle by se jen tak nedali. Koukni třeba na toho draka jak se tváří.“
Hold hezkej. Takovej klidnej a sympatickej. Ale i ostatní vypadají zajímavě a hezky. A zdají se i docela veselí.
„Hlavně si dej pozor. Třeba jsou to masožravci a mají na tebe chuť.“
Zavtipkuji a usměju se na ní.

Druhý sen - Brian, Seth

Podívám se na Briana a pak na toho draka. "Hmm... tváří se jako můj strejda Tom, když má na břiše talíř s nachos a kouká na fotbal. To by si tě všiml jedině v případě, kdyby jsi si mu stoupl rovnou před nos. A dokonce je mu i podobný. To ty knírky." Vtipkuji. Cítím se uvolněně, tohle bylo tedy rozhodně mnohem příjemnější než ta noční můra předtím.
Podívám se znovu na Briana a úsměv mu oplatím. "Jen ať si to zkusí, sice jsem k mání, ale já se jen tak nedám. A mě nepřipadají nebezpeční, když je nebudeme ohrožovat tak oni nás také ne. A mít hlad, tak už se k nám ženou. Tak myslím, že by to mělo být v pořádku."
Klesnu na kolena, naberu vodu z říčky do dlaní a napiji se, spokojeně vydechnu. "Škoda, že se na takovém místě blízko pitné vody nenacházíme i ve skutečnosti." Pronesu a otřu si ruce do kalhot.
"Zajímalo by mě jestli se vy zdáte mě nebo já vám. A jestli si z toho vůbec něco budu pamatovat. Tyhle sny jsou neuvěřitelně živé, připadám si jako kdybych byla plně při vědomí." Zadívám se na zvířata.
Dřepnu si a natáhnu k tomu bílému vlkovi ruku, jak jsem se ho snažila k sobě nalákat. "Pojď sem krasavče. Neboj se." Zašvitořím na něj laskavě.

Sen

Na okamžik jsem upadl v podezření, že jsem omdlel. Omyl. Nebylo mi dopřáno se ani v klidu dozvracet a už se ocitám na jiném místě. Sedím na kameni, vedle mě je Brian a naproti přes křišťálově čistý potůček sedí Miriam. Kolem nás se rozprostírá téměř kýčovitá příroda. Nereálná idylka. Avšak mnohem příjemnější, než můj předchozí sen.
I přes tu všudypřítomnou nádheru se cítím špatně. Stále mě tíží podivná vina. Na její příčinu se snažím zapomenout. Rozhlédnu se po okolí a povytáhnu obočí překvapením, když zahlédnu prvního z pohádkových tvorů a pak dalšího a další… Nevěřím tomu, co vidím. Nešťastně trhnu hlavou a podložím si ji rukou. Musel jsem naprosto zešílet. Co je to za tvory? Nikdy bych netušil, že mám tolik bujnou fantazii, která dokáže vykreslit něco tak fantastického.
Do rozhovoru se nezapojuji. Slova mi procházejí jedním uchem dovnitř a druhým ven. Příliš se nad jejich významem nezamýšlím. Prázdným pohledem pozoruji vlky na potoce. Ten tam je můj pověstný úsměv. Nepřeji si víc nic jiného, než se probrat s příšernou kocovinou na zemi své kanceláře.

Přístřešek-- oltář


Pohlédnu na mamku, ovšem až potom, co si sednu a tak nějak zběžně si to tu prohlédnu. Můj pohled je jasnou pobídkou k reakci, která téměř okamžitě přijde...

Zaujatě a podiveně poslouchám.
Nemusím být bůhvíjaký jasnovidec, aby mi bylo jasné, že všechny tyto události nezarážejí jen nás, relativně malá děvčata, pokud se to tak vezme, ale i naši maminku...

Pohlédnu na Maela. Leží, hlavu položenou na předních nohách, a mlčenlivě hledí do ohně. Možná je také znepokojený, možná ne... Nevím, nedokážu to odhadnout, a to mě právě děsí. Jsem zvyklá na to, že vím, co si Mael myslí, stejně jako on ví, co si myslím já...

Zneklidněně zavrtím hlavou, a ani příliš nevnímám, že se mamka zvedla, aby obhlédla naše nové návštěvníky.
Nevím, jestli Mael zareaguje, ale měla bych to zkusit... Musím to zkusit...
Jemně se ho v myšlenkách dotknu, zároveň ale tak trochu vystrašeně. Bojím se bez svého velkého partnera a kamaráda... Nebo spíše bez kontaktu s ním...

"Maeli... Odpověz prosím... Řekni cokoliv... Ale spíše... Co se tu podle tebe stalo?"

Chvíli ho tiše sleduji. Na nějakou dobu se zdá, že zase neodpoví... Tak jaksi trochu zamyšleně hledí do ohně, tak trochu vzpurně, ale taky tak trochu provinile...
Pak zvedne hlavu, lehce jí zavrtí, a pak pohlédne na mě, v očích jasně provinilý pohled.

"Promiň mi to, maličká..."
Je jasné, že neví, co více by k tomu řekl, na omluvy nikdy moc nebyl...

Pohled mi zjihne, a já se pomalu zvednu a vydám se k němu.
Skrčím se na bobek, roztáhnu ruce a obejmu ho kolem štíhlé šíje.
"To nic, zlato..."

Chvíli ho jemně hladím po srsti, šťastná, že už spolu zase normálně mluvíme. Bez něj jsem si byla dost nesvá, stejně jako si bývám nesvá bez sestřičky, ale s Maelem mám v něčem málo možná trochu užší kontakt... Možná v tom, že spolu vždycky musíme mluvit myšlenkami...

V tu chvíli zachytím maminčinu myšlenku.
Pousměji se, a protože se zdá, že Nutri také souhlasí, jen pokývnu hlavou. Mamka mě možná nevidí, ale je celkem jasné, že se vydám taky...

Jemně se zvednu od Maela, prve ho ale jemně políbím na čumák, což mi oplatí rychlým olíznutím.
Usměji se a vydám se k Nutriell, abychom pořešily to svěcení...

Dojdu k ní, a s tichým úsměvem sleduji, jak rychle to dělí.
"Moje velká sestřička... Vždycky tak rozhodná a ví, co má dělat..."
Pousměji se.

"Dobře, když myslíš... Určitě to tak bude správně."
Věnuji jí jasný úsměv.

Vak si hodí na ramena ona.
Pokrčím rameny, pokud ho chce Nutri nést, nebudu jí bránit... Faktem je, že ona zná proti tmě několik spolehlivých léků, takže to takhle možná bude bezpečnější...

Sleduji ji ji, jak povyskočí, a pak se podívá na Dess. Ani je nemusím slyšet, aby mi bylo jasné, že právě probíhá nonverbální komunikace.

Pohlédnu na Maela. Ani nemusím nic říkat, on jen pokývne a zvedne se, tiše jako stín.
"Neboj se, budu s tebou, maličká."
Také šťastně se pousměji.

"My jsme také připraveni..."
Zvesela se usměji a tím oplatím sestřičce její ochranitelský úsměv, jímž mi přislibuje svou ochranu.

Ihned se vydáme za nimi, když ale Nutri vysloví tu druhou větu, v odpověď se jí dostanejemného brouknutí.
"No proto..."
Málem vyprsknu smíchy, zvesela si ale vykračuji dále za nimi.

Narozdíl od své sestřičky neumím to úžasné kouzlo, proto jen pokrčím rameny,pohodím ohnivě zbarvenými vlasy, a zabořím ruku do Maelovy jemné srsti... nechám se jím vést, on ví kam jde, a já vím, co dělám, když to nechávám na něm...

K oltáři dorazíme celkem rychle, není to daleko.
Pokývnu v odpověď na Nutrielliny slova a vezmu si batoh.
"Mno tak dobře..."
Nezní to zas až tolik nadšeně, do práce jsem nikdy nebyla příliš hrrr, ale zase vím, kdy mám udělat něco, co se prostě neodkládá, a proto se do toho pustím...

Vyndám z vaku dečku, ještě složenou, a položím ji stranou.
Pak si vedle rovnou vyrovnám všechno ostatní...

Než to stihnu udělat, Nutri už je hotová.
"Mno jo, já věděla, že tohle bude trošičku náročnější..."
Lehce otráveně na ni pohlédnu, když řekne, že se jde projít kolem. Taky bych se prošla... Třeba bych objevila něco zajímavého... Kdybych tu byla bez ní, asi bych se bála, ale když jsme tu všechny...

Mimo otrávený pohled je pak ale odpovědí má jemná myšlenka k ní vyslaná.
"Dobře, ale nechoď daleko, prosím..."

Mael na mě pochvalně pohlédne, je jasné, že se mu líbí, jak jsem se s tím vyrovnala... Jistě, posvěcení by mě jindy i bavilo, ale teď... Naštěstí dokážu nebýt na svou sestřičku zlá, i když k tomu mám největší chuť, odseknout na to něco jedovatého. Možná proto jsem to také neřekla nahlas...

Pak si ještě pro sebe něco zabrblám, a dám se do práce. Pokud mé chování pro Nutriell bude nepochopitelné, zřejmě zapomněla, že já mnohem radši než práci a v podstatě nečinnou činnost mám radši dobrodržuství a objevování...

Na bednu položím dečku, a pak na ni postavím sošky našich ochránců, lehce bez zájmu.
Kolem nich, z obou stran, dám z každé dvě svíčky. Ty nakonec zapálím, ale teď ještě pro jistotu ne...
Nakonec vezmu misky a ovoce s ostatním jídlem a všechno to tam začnu pomalu skládat, tak aby to hezky vypadalo. Dozadu přijde hlavně maso, dopředu hroznové víno, aby hezky převisávalo přes okraj bedny, po stranách banány, a uprostřed vše ostatní...

Naštěstí se mi při práci daří se trochu odreagovat, takže v závěru u mám zase náladu pozvednutou celkem slušně nad bod mrazu.

Když skončím, což nějakou dobu trvá, zapálím svíčky, a s úsměvem pohlédnu na Maela. Mé oříškově hnědé oči teď prosvětlí světlo svíček a rudé vlasy se rozsvítí neobyčejným plamenem...

Pak pohledem vyhledám sestřičku, pokud je na dohled. Jestli ano, vydám se k ní, že už mám vše hotovo. Jestli ne, pohlédnu na Maela...

"Maeli, můžeš mě prosím vzít za sestřičkou?"
Odpovědí mi je mimo jiné tiché zabručení.
"Ale jistě maličká..."

Zabořím ruku do jeho husté srsti a zase se nechám vést... Mael jde přímo po pachu Nutriell, nemělo by být těžké ji najít, snad se držela mých slov a nechodila daleko...

Ve zvířecí společnosti

Chvilku toho prcka pozoruji a přemýšlím co si asi tak může myslet.Co se mu může v tý hlavě honit?Vidí mě snad jako jeden velkej biftek nebo jen nějakou pečínku?Toť otázka.Akorát jsem dostal z toho všeho přemýšlení hlad.A žízeň.Naštěstí pro mě on teda moc hladově nevypadá,aspoň podle toho jak mu smrděla ta sušenka."No nic lepšího už bohužel nebude,můžu ti nabídnout ještě taky kus sebe ale to věř že by sis moc nepochutnal."Prohodím a tiše se zasměji.Sním zbytek té sušenky a založím ruce na hrudi.Jen tak tam takhle sedím a pozoruji toho malého trpajzlíka.Přemýšlím o co mu vlastně vůbec jde.Čeká až se proměním v malou pískací kostičku?Jak ho tak pozoruji začíná se mi líbit čím dál tím víc.Nevím teda co to vůbec je za zvíře,vypadá to jako nějaké dílo komiksového návrháře ale musím uznat že pěkný teda opravdu je.
"Chceš si hrát?Tak pojď,budeme si hrát."Prohodím a na zemi najdu nějaký klacík."Přines hafane."Hodím mu ho a čekám jestli se něco stane.Ale zase nic."Máš snad zájem o diskuzní kroužek?"Prohodím opět do prázdna a opět založím ruce na hrudníku.Změním trochu plán.Odteď budu jen koukat já a budu čekat jestli neudělá něco on.Možná mi naznačí něco co po mě vlastně chce.

Nejsem si vůbec jistý kolik už uběhlo času,jestli aspoň čtvrt hodiny nebo teprve jen pár minut.Zkusil jsem se řídit dle svého bravurního plánu ale pořád se nic neděje.Pořád tam tak sedím,s rukama na hrudi koukám na toho prcka a on tam jak socha stojí a kouká zase na mě.Měníme si pohled za pohledem a zatím spolu nemluvíme pořád nijak než očima.Tohle už mě začíná fakt trochu unavovat.Mihne se mi hlavou a trochu líp se na něj zadívám.Je vůbec ještě živý nebo tady vypustil duši?
Nechybí málo abych tady usnul ale moji únavu brzy zažene zvláštní věc která se na mě sesype jak nečekaný déšť.Ucítím jak mě tam v nitru zalije opravdu hrozné vedro.Jako kdyby se mi smažila duše.Je to pro mě o to víc divnější když vím že nic podobného jsem ještě nikdy necítil.Nejdřív mě napadne že mě konečně dohnaly nějaké staré výčitky svědomí z minulosti ale změní se to když v sobě ucítím hned tři pocity.Lehká nedůvěra, zvědavost a přátelská láska?Kde se to tu vzalo?Mihne se mi hlavou a vnímám jak mě každý z těch pocitů prostupuje skrz naskrz.Každý kousek mého JÁ a mé duše.Cítím se však trochu divně.Připadá mi to jako kdybych se tady nadopoval extází a to pořádně.
Moc dobře ale vím že tohle nemůžou být moje pocity.Věděl bych to kdybych je cítil.Všechno mi připadá strašně šílené ale dává to trochu smysl.Zničehonic mě přepadne menší záchvat smíchu díky kterému si to všechno však dokážu aspoň trochu srovnat v hlavě.Poté se pohledem zas zaměřím na toho malého návštěvníka který se zas odhodlal jít ke mě blíž.
"Začínam z tebe bejt fakt unavenej ty malá nádhero."Prohodím a zas ho chvíli jak ostříž pozoruji.Hlavou se mi pořád honí ty pocity které mnou projely jak Londýnský expres."Dobře dobře.Takže nemáš hlad,ani si nechceš hrát.Nechceš si dát šlofíka?"Zeptám se další stupidní otázkou a jak pytel brambor spadnu na zem,do jehličí.Mírně si zívnu a dám si ruce pod hlavu."Pane jo,koukej na tu oblohu.Hele ... vyznáš se v astrologii?Já teda ne ale ten kdo jo má teď nebe jako jednu velkou knížku."Řeknu a zadívám se na oblohu posetou hvězdami."Řeknu ti kamaráde,není nic lepšího než takhle nasednout do letounu a jít tam nahoru mezi oblaka.Můžeš si tam dělat co chceš,nemusíš nikoho poslouchat... fakt paráda."Trochu mi připadá jako kdybych se zbláznil.Povídám si s ním jako s nejlepším kamarádem i když pochybuji že mi vůbec rozumí.Na druhou stranu jsem ale rád že je tu aspoň někdo se mnou.Že tu nejsem sám.

Nutrielle, Amael

Nutrielle se vydala na svůj průzkum,zatímco Amael připravovala oltář.
Ano,ano..Jako vždy chudák Amael schytala to horší, ale tak už to u vás dvou prostě bývá.
Nutri procházela ve spirále kolem oltáře a vzdalovala se natolik pomalu,aby Amael s Maelem po boku s naprostým klidem zaregistrovali její přítomnost jen pár desítek metrů od oltáře.
Jenže ve chvíli,kdy Amael došla ke své sestře, Des a Mael se zarazili s pohledy upřenými do "nikam" a zmrzli takto přibližně na minutu.

Dessiray, Maeli...Jste někde poblíž Růžového údolí motýlů?
Ozve se vesele v myslích dvou ochránců.
To malý Nabeër navázal spojení. To malé černě hvězdné stvořeníčko, staré možná tak půl roku.
Mám tady novýho kááámoše..Pojďteeee se na něj podííívááááát..
Vyšle k nim zvesela a pak se odpojí,aby se mohl plně soustředit na svého nového kamaráda.
Ani jeden z nich mu nijak neodpověděli, jen se lehkým kývnutím hlavy dohodli, že tam své chráněnkyně odvedou.

Oči obou dvou se zapíchnou do těch vašich a jedním tónem,ve stejnou chvíli se ve vašich myslích ozve společné:
Musíme běžet.Máme zprávy o něčem zajímavém a vy musíte jít s námi.
Musíme běžet.Máme zprávy o něčem zajímavém a vy musíte jít s námi.
V tu chvíle se oba ochránci, bok po boku, rozejdou směrem na druhou stranu Ostrova a ani nečekají, jestli se připojíte. Automaticky s tím pravděpodobně počítají.

Andresse

Ty pravděpodobně po tom, co vše zkontroluješ, začneš nervózně čekat na své dvě dcery, které se ještě neozvaly ani nevrátily.
Nerada bys je rušila,ale přecijen, noční Ostrov není to nejbezpečněší místo ani pro domorodce s magickými schopnostmi.

Jack

Ten malý ničema na tebe vůbec nereagoval a hodnou chvíli po tom,co tebou projely ony pocity, stále nic nedělal.
Jen stál ve stínu nějakého stromu a ozařoval tě svýma nádhernýma očima.
Ty sis nakonec lehl a začal jsi na něj jen tak mluvit a to byl pravděpodobně onen popud,který ho uklidnil natolik,aby se k něčemu odvážil.

Najednou ucítíš lehký vánek, jak ti pročechrá vlasy a ucítíš teplo na čele. Když trochu zakloníš hlavu a koukneš se nad, spíše za sebe, uvidíš jeho hlavu, která je asi tak pět centimetrů od té tvojí.
Cítíš jeho dech na svém čele a jeho oči, zapíchlé do těch tvých, mají dokonale milý a láskyplně kamarádský výraz.
Pravděpodobně čeká,co uděláš.

Miriam

Sněhově bílí psík, Kumos, na tebe vesele a rozverně pohlédne. Přiskočí, kousne tě zlehka do ruky a odběhne kus pryč.
Zavrtí ocasem a všude kolem vás, odnikud, i když všude, zazní tiché: "Pojď si hrát.."
Drak jen nechápavě zakroutí hlavou a zhnuseně odvrátí od bílého štěněte pohled.Ostatní zvířata očekávajícně hledí a pozorují, co se bude dít dál.

Brian, Seth

Ohnivá Lain naprosto bezestrachu dosedne mezi vás dva. Nejdříve nakloní hlavu na jednu stranu a pohlédne na Setha.Pak na druhou a pohledem počastuje Briana.
Přestane zpívat a pohlédne na Miriam, která má malý,červený otisk Kumosových zoubků na ruce a Kumose, který rozverně vrtí ocasem kousek dál.

Ledy se prolomují

Poohlédnu se po chvilce opět po tom malém návštěvníkovi abych se ujistil jestli se něco náhodou nezměnilo,ale pořád je to stejné jako během poslední chvíle.
"Víš tak trochu tě nechápu.Že tě to baví tam pořád takhle stát,a civět na mě,jako na jeden krásnej flák masa..."Řeknu polohlasně a začnu si hrát s malým klacíkem co seberu odněkud ze země."Hmm flák masa... s kari,havajským kořením a pikantní omáčkou navrch..."Na chvilku se zasním a v hlavě se mi skutečně vybaví talíř s opravdu krásně ochuceným kouskem masa.Až po chvilce si však uvědomím že mě ještě pořád někdo pozoruje."Pche.Neříkej že tobě by se to nelíbilo.Ha.Oblizoval by ses jako nikdy jindy hehe."Prohodím jen tak a začnu ten malý klacík co ještě mám okusovat.Začínám o sebe mít vážně starost.Jestli to takhle půjde dál budu okusovat sám sebe.Mihne se mi hlavou a na chvíli zavřu oči.Mírně si zívnu a mám docela chuť se tu takhle vyspat do rána nebo klidně až do odpoledne.
Přinutím se zas oči otevřít jakmile mi vlasy pročechrá mírný vánek a na čele ucítím trochu nečekaného tepla.Zakloním hlavu abych se podíval o co jde a to překvapení je ještě lepší než jsem čekal."Ale ale,to už se mě nebojíš?"Zeptám se ho a chvilku ho takhle pozoruji.Musím se opravdu zasmát když ho nad sebou takhle vidím"Jsem rád že se konečně trochu prolomily ledy.Hmmm?Co na mě pořád tak koukáš?"Založím ruce na hrudi a jako on koukám já na něj."Víš měl jsem kamaráda,byl jako ty.Taky furt jen na někoho civěl.Všude kam jsme šli tam nedělal nic jinýho.Jen si někde sednul,a civěl.Vypadalo to jako kdyby mu někdo vyndal mozek."Prohodím a neubráním se při této myšlence smíchu.Poté se zas chvilku jen nečinně jako on dívám,vyměňuji si s ním pohledy."Seš vážně krasavec hele.Na přehlídce mazlíčků bys neměl ani zdaleka žádnýho konkurenta."Řeknu tiše a natáhnu k němu ruku.Zkusím ho pohladit.Pane jo,ani zdaleka sem nečekal že tu potkam něco takovýho.Čekal sem nějaký krvelačný bestie ale tohle fakt ne.Pomyslím si a nemohu popřít že to není pravda.Zase nastane ta delší chvilka ticha.Přemýšlím co dělat aby tady nebyla zbytečně velká nuda.
"Víš ty co?Nechceš se rvát?Já osobně teda miluju pranice."Řeknu po chvilce a posadím se.Sklouznu pohledem na svého malého kamaráda,jestli má taky chuť se trochu kočkovat."Poď se rvát,bude psina."Párkrát do něj mírně šťouchnu a pozoruji ho jestli si to náhodou nerozmyslí."Ukaž mi jakej jsi bojovník,no tak posero.Seš vážně posera víš o tom?"Zasměju se a zkouším ho vyprovokovat i jinak.Jsem si teda jistý že to asi moc příjemný nebude až se mi zakousne do ruky ale to riziko dokážu podstoupit pokud tady hlavně nebude nuda.

Sen - Brian, Seth

Ohlédnu se na oba muže a všimnu si jak je Seth zasmušilí. "Co je s tebou?" Zeptám se ho.
"Au..." Vyjeknu polekaně, když mě ten vlček kousne, sice to bylo jen drobné štěněcí kousnutí, ale přesto se zamračím a zahrozím mu prstem.
"Kamaráde, tak tohle by nešlo. Neměl by jsi kousat, to není vůbec od tebe hezké." Pokárám ho a pak se zarazím, když uslyším ten hlas.
Rozhlédnu se a pak pohlédnu na vlčka. "Zvláštní. Měla jsem skoro pocit, že ten vlček promluvil." Řeknu váhavě a pohlédnu zase na to hravé štěně. Škoda, že nemám tenisák, ten by se teď poměrně hodil.
"Ty chceš, abych tě honila, že jo ty drobku?" zeptám se psíka. Po pravdě jsem se v tomhle cítila trochu nesvá, nakonec jsem dospělá žena, matka a teď bych si tu měla se tím vlčkem dovádět, jako malé dítě?
Zadívám se na chlapy a pak pokrčím rameny, ale no tak co? Stejně je to jen sen a oni se to nikdy nedozví co jsem ve vlastním snu dělala.
Znovu pohlédnu na vlčka, chvíli jen tak stojím a pak nečekaně se k němu rozběhnu, abych ho chytila. Co by dělal kdybych mu hodila klacek? Aportoval by?

Společný sen

Sice zaznamenám dotaz Miriam, přesto neodpovídám. Pouze líně zavrtím hlavou a ledabyle mávnu rukou, že mi nic není. V okamžiku, kdy Miriam vyjekne, konečně přestanu očima provrtávat dno potoka. Starostlivě se na ni podívám, ale hned je mi jasné, že nejde o nic vážného. Tiše si oddychnu a znovu skloním hlavu. I tak kradmo skrze ofinu pozoruji hrající si dvojici. Nevědomky roztáhnu koutky úst do úsměvu. Naskytl se mi zvláštní obraz k pozorování. Svěží tráva, jistě i s kapkami třpytivé rosy, v ní dřepící žena zahalená ve stříbřité mlze, která všemu dodává zvláštní…šmrnc? Divné slovo. Přimhouřím oči, abych si lépe mohl prohlédnout křivky jejího těla, ušlechtilý profil. Hlavu nakloním blíže k rameni. Proč je v mém snu? Abych na ni mohl beze strachu civět, dokud se neprobudím? Nerozumím sám sobě. Z myšlenek mě vytrhne tichá, všudypřítomná výzva k hraní. Znepokojeně se rozhlédnu kolem. Nepatrně se odtáhnu stranou, jakmile mezi mě a Briana dosedne rudý pták se zlatem v hrdle. Nechci s tím mít nic společného, nedokážu se patřičně uvolnit. Nikdy bych nečekal, že na mě sen dokáže zapůsobit tak silně. Můžu se konejšit tím, že to nebyla skutečnost, ale ty pocity…

Vrátím se k pozorování bílého štěněte a Miriam, která se rozhodla s tím malým vydovádět. Uchechtnu se a zavrtím hlavou. Vojanda a lítá tady po louce jako malá holka. No…proč ne. Vlasy jí při tom docela roztomile poskakují. Přestaň, Sethe. Copak se nikdy nepoučíš? Idiote. Chtě, nechtě si musím přiznat, že je ze mě čím dál tím větší zoufalec. Měl bych se dát dohromady. Soustředit energii na něco jiného. Na svou práci. K čertu, tolik chci zpátky domů.
Zvednu se, strčím ruce do kapes a beze slova pochoduji, kam mě napadne. Třeba rovnou za nosem.

Druhý sen

Sen pokračuje v poklidu a pomalu si začínám na ten klid zvykat a minulý sen pouštím z hlavy a během chvilky jako bych o něm vůbec nevěděl.
Mít možnost bydlet na nějakém podobném místě tak bych to asi bral. Ale nejsem si tím úplně jistý.
Miriam a bílý vlk si spolu začnou hrát a dovádět. Na okamžik se leknu když zaslechnu Miriam kterou ten malý rošťák kousl. Vzpomenu si na to o čem jsme mluvili chvilku před tím a neubráním se smíchu.
„Já jsem ti říkal že můžou být hladový. Začne to malým kousnutím a za chvilku už nemáš ruku.“
Zatím co Miriam skotačí s tím prckem tak já se Sethem jen tak sedíme a koukáme kolem. Podle výrazu v jeho tváři mě napadá že mu není dobře nebo mu něco je. Na Mirianinu otázku odpověděl pouze gestem tak se ani nepokouším zjistit já co mu je.
Poblíž nás přistane ten rudý pták a začne si nás oba se zájmem prohlížet.
Jak tak na tebe koukám tak mi přichází na paměť jeden tvor jehož jméno jsem často slýchával když jsem byl s přáteli. Je to ale už minulost.
Nechám Setha na místě s rudým opeřencem a jdu si trochu protáhnout nohy.
A co vy ostatní?
Jdu klidným krokem k ostatním tvorům abych si je prohlédl a zjistil o nich trochu víc.
Většina z nich se tváří mile a klidně. Projdu kolem nich a u každého se na chvíli zastavím abych si ho lépe prohlédl.
Hmm zvláštní zlatavý kůň nebo jak bych to nazval, dále tvor kterého si ani neodvážím přirovnat k žádnému zvířeti které znám. Vypadá skoro jako plyšák. Hezky se tváří ale prostě neodhadnu čemu se to podobá. A jistě málem bych zapomněl. Náš znuděný drak bez trochy zvědavosti nebo zájmu. Ani by jsi neřekl kamaráde jak jsi zajímavý když se snažíš aby jsi naopak nebyl.
U draka zůstanu trochu déle protože i když se snaží stranit ostatních mí přijde nejzajímavější.
„Proč tu sedíš a tváříš se jako by byl naštvaný na cel svět a všechno by ti bylo jedno.“
Lehce do něj dloubnu aby si mě všimnul a vzápětí si uvědomím jaká to je vlastně kravina.
„Koukni se na Setha jak se tváří. Podobně otráveně se tváříš i ty. Klidně si měj svůj klid ale tvař se prosím normálně.“
Poprvé po dlouhé době jsem si s někým popovídal i když jenom ve snu a jenom s drakem který je otrávený jako číše s arzenem a odpovědi se u něj nemůžu dočkat. Alespoň si nepřijdu jako blázen. Doma jsem si často podobně povídal a chvílemi mi to připadalo dost zvláštní.
Rozhlédnu se opět po všech roztodivných tvorech tu a můj zrak se zastaví u Miriam. Je to konec konců místo které je nejživější a něco se tam děje.
Zdá se že se jí tu líbí a o srandu má postaráno s bílým a kousajícím neposedou. Budu radši dávat pozor pro případ že by se jí rozhodl ještě kousnout.

Rozjímání nad sny věcí a kontrola služebníků

Plnány sice mohou vypadat slibně a prakticky dokonale, ale již jsem se naučil, že žádný nemá zaručený úspěch. Ale prozatím jsem se mohl kochat pohledem na sny věcí, na to jak si s nimi ostrov pohrává. Každý ze snů, který se věcem zdá, předemnou vystal jako pohyblivý obraz. Vždy se začal hýbat až ve chvíli, kdy jsem naň pohlédl. Takto jsem mohl nerušeně sledovat všechny sny bez toho aby mi, byď jen střípek toho co se tam odehrává, unikl.

Sny moc nestuduji, jen je sleduji, pozoruji a zapamatovávám. Rozebírat je budu později. Snad. Uvidíme podle toho jak zajímavě se sny vyvinou. Mávnutím ruky nechám obrazy snů rozplynout a vydám se do sklepení mého sídla. Vím, že sny se splétají v tenkých nitkách magie do útrob mé hole. Mohly by se ještě hodit, ale na druhou stranu nehodlám něčím takovým zatěžovat svou vlastní mysl.

Rychlým pohledem přelétnu lektvary, které vyrábějí mnou pracně vytvořené loutky. Lekvary jsou různé a většina z nich jsou jen mé vlastní pokusy. I když ty zdejší jsou pokusy méně významné. Ty důležité raději provádím osobně. Jakstojím u paty shodiště, tak se mi kolem hole obmotá had. Dotkne se hlavou vršku hole a v zeleném plameni zmizí. Nevěnuji tomu jevu pozornost. Hold i má hůl se občas potřebuje nakrmit.

Sjedu pohledem loutky a zastavím jednu padající baňku pár centimetrů nad kamenou podlahou.

"Opatrně."

zasyčím ledově a probodnu je pohledem. Baňka se mezitím bezpečně usadí na stole.

Oltář-- Nabeër a jeho "kamarád"


Jen co jsem hotová s přípravou oltáře, pouze jen lehce poklidím kolem, aby se tu nic nepovalovalo, vezmu vaky, a zvednu se ze země. Pokud jsou dva, jeden vložím do druhého, aby se mi to lépe neslo.

Ještě si své dílo zběžně prohlédnu, jestli vše dobře stojí. Nerada bych omylem zapálila les... I když tady je pláž, tak by se oheň nejspíše udusil, aniž by stihl napáchat jakékoliv větší škody.

A pak už jen vyšlu rychlou a milou myšlenku k Maelovi, a ten jen přikývne a dovede mě k sestře. Pravdou bylo, že jsem ji těch pár desítek metrů ode mě tak nějak "cítila", ale vůbec jsem si nebyla jistá, kde přesně ji mám hledat... Ještě že na to mám svého ochránce.

Ve chvíli, kdy dojdu k Nutriell, a usměji se na ní, Mael i s Dess nepřirozeně ztuhnou. Pochopitelně, nejprve mi to dojde u Maela, a u Dess teprve až když zjišťuji, jestli se jí stalo to podobné...
"Cože? Co se děje? Mael vypadá, jako když přemýšlí... Nebo spíše, takhle vypadá, když ucítí něco naléhavého..."

Pohlédnu na něj a pohladím ho po srsti, abych ho případně jemně uvědoměla v tom, že by se měl "vrátit na zem", zdá se ale, že to není nic platné...
Protože nereaguje navenek, v myšlenkách ho nechávám být. Pouze věnuji sestřičce zúčastněný pohled plný obavy o naše ochránce.
"Mají chránit oni nás a ne my je... Co když se stala nějaká "chyba"?"

V tichosti setrvám celou dlouhou minutu.
Nesnažím se svého partnera přimět k pohybu, nezdá se mi, že by mi to mohlo nějakým způsobem pomoci...

A pak uslyším jeho myšlenku.
Během toho, co poslouchám ty dvě krátké věty, upřeně hledím na Nutriell, ve tváři velice znepokojený a starostlivý výraz. Jen co ke mně dolehne jejich smysl, můj výraz je už jen znepokojený.

"Maeli? Co přesně tím myslíš?"
Naléhavě se na něj podívám.
Pochopitelně na otázky tohohle typu neodpovídá, jen se na mě podívá a pak mi jemně olízne ruku, že se tím nemám trápit. Pak se otočí a s naprostou samozřejmostí vyběhne pryč... Mám jít za ním... Ani mě příliš nepřekvapí, když Dessiray udělá to samé.

Pohlédnu na sestřičku, vyrazím ale jemným poklusem.
"Slyšela jsi to, sestřičko? Koho mohl Mael myslet?"
Mé otázky jsou lehce dvojsmyslné, mělo by z nich ale být jasné, že naprosto netuším, co Dess řekla Nutriell.

Pak pohlédnu dopředu, a když zjistím, že já narozdíl od Nutriell to mám s viděním trochu horší, rychle přidám do kroku, abych byla vedle Maela, a mohla ho chytnout za jeho hustý kožich.
"Ach Maeli... Poslední dobou je z tebe čím dál větší tajnůstkář..."

Aniž má myšlenka byla vyslána jemu, jako by mě slyšel, otočí se, a jemně zakňučí. Celé otočení trvá jen pár sekund, ale je jasně uklidňující a omluvné...
Pousměji se a s rukou v jeho srsti s klidem pokračuji v cestě.

Protože nevidím téměř nic, nedokážu určit, kam se vlastně ubíráme. Svitne mi teprve, až když se "objevíme" někde u Růžových údolí motýlů...
"Maeli? Co tohle všechno znamená?"
Neodpoví, jen se zase otočí, a z jeho výrazu je mi naprosto jasné, co tím míní. Počkej, za chvíli tam budeme...

Nechám se tedy v tichu vést svým ochráncem, Nutriell nejspíše svou ochránkyní, i když se jí nutně nemusí držet za kožíšek... Kupodivu ani nemám tolik strach, jako jsem dost zvědavá, co to bude, a nervózní z toho, že mi to všechno Mael takhle tají...

Běh

Chodím s naprostým klidem, po boku své krásné ochránkyně Dess, sppirálovitá kola a vzdaluji se od oltáře, který připravuje moje sestra.
Nemám strach, tmy jsem se nikdy nebála, ač byla sebečernější, takže jdu pomalu a užívám si chladný noční vánek, který čechrá moje vlasy.

Po chvilce za sebou zaslechnu šustění a tiché kroky, které míří ke mě.
Ach...Ami..
Pomyslím si těsně předtím, než ji spatřím po boku Maela.
Usměje se na mě a já jí to vroucně oplatím, jako by to bylo to nejúžasnější stvoření na světě.
A také že pro mě je.

Pak si ale všimnu, že se zadívala na Maela a já, zvědavá jako opička, udělám to samé.
Všimnu si, jak naši ochránci ztuhli a nechápavě vrátím pohled na Ami.
Když shlédnu to, že Mael nereaguje na Amin dotyk, ani to nezkouším a jen po Dessiiném boku čekám, co z toho bude.

Pak mě zasáhnou její slova a jak se zdá, to samé si vyslechla i má sestřička.
Pohlédnu na ni svým divokým pohledem plným dobrodružství a zvědavosti a poté, co naši ochránci vyběhnou, po jejím boku ji následuji.
Poté se Ami připojí k Maelovi, aby ji vedl a já udělám to samé s Dessi, i když dotyk nepotřebuji. Pokouším se na ni zvědavě dorážet v mysli.
Dessiray, kampak to jdeme? Nebuď labuť a řekni mi to.
Vyšlu k ní vesele a běžím, seč mi síly stačí.
Avšak odpovědí mi je jen švihnutím ocasem přes holá lýtka, díky kterým sice nevyjeknu, protože to se v tichém lese nesluší, ale povyskočím, jako by mě bodla vosa.

Po pár desítkách minut zjistím, kam běžíme.
Velice rychlým tempem se blížíme do Růžového údolí motýlů, kde jsou přes den vidět hejna a hejna motýlků, kteří tu poletují a navzájem se předhánějí v tom, kdo bude mít pestřejší křídla.
A co tady jako budeme dělat?
Pomyslím si, věnuji ještě jeden nechápavý pohled Amaelce, ale běžím, abych to co nejrychleji zjistila.

Veškeré mráčky,které jste doteď mohli vidět na obloze zmizely a slunce začalo ozařovat vaše tváře. Pražilo jako kdyby bylo poledne, avšak vedro vám nebylo díky příjemnému větříku, který kolem pofukoval.

Miriam

Když se rozeběhneš na psíka, jako by zkameněl. Důkazem toho, že žije, jsou jen veselé jiskřičky, které mu hrají v očích.
Vyplazený jazyk dává jasně najevo, že tě má na háku a že nemáš šanci ho chytit.
Tváří se dokonale šťastně.

Když jseš už jen asi metr od něj a začneš mít pocit, že hra asi končí stejně rychle, jako začala, psík zavrtí ocáskem, vyběhne, proběhne ti mezi nohama a peláší na druhou stranu, pryč od tebe.
Po asi pěti metrech se ozve veselý štěkot toho malého štěněcího uličníka a vrtící se ocásek dává jasně najevo, že hra pokračuje.
A nakonec, jako by sám chtěl odpovědět na tvou otázku, čapne do tlamy klacek.
Pomalu se zastaví, asi deset metrů od tebe a s veselým výrazem se na tebe podívá.
Klacek mu trčí z tlamy a oči říkají:"Tak pojď. Honem!"

Seth

Ignorací ohnivé Lain jsi si pěkně pokaňhal život. Když se sebereš, s rukama v kapsách a začneš odcházet pryč, na její ptačí tváři se objeví velice nesouhlasný výraz.
Vzlétne a následuje tě, dokud tě nohy nezanesou pěkný kus cesty od zbytku lidí a zvířat.
Jsi asi dvacet metrů od lesa, který vypadá už na první pohled docela hustě a linou se z něj různé příjemné i děsivé zvuky.

Lain slétne a posadí se do trávy asi tři metry od tebe, tak, že ti brání v pokračování do lesa. Její pohled tě zastaví na místě, je velice nesmlouvavý a nespokojený.
Poté se stane něco, co jsi ještě nezažil.
Její oči se zapichují do tvých a tvoji mysl, jako by sevřelo cosi pevného a neprolomitelného.
Ještě nikdo nikdy na tvou mysl nesáhl, takže nevíš co dělat. Nemáš šanci se brátnit.
To, co sevřelo tvou mysl, tě donutí posadit se do trávy. Malá Lain dohopká až k tobě a pevné sevření povolí.
Z jejího hrdla vyjde pár nejmelodičtějších tónů, jaké jsi kdy slyšel a ten ohnivý tvoreček nakloní hlavu na stranu, jako by říkal :"Tak už si mě budeš všímat?".

Brian

Začal jsi procházet kolem zvířat v dohledném okruhu a kdykoliv ses u nějakého zastavil, pohlédlo ti se zájmem do očí.
Nikde ses moc nezdržoval, avšak tvou pozornost přilákal óó velký Mahar, který opravdu znuděně ležel v trávě s hlavou na předních nohách.
Když jsi na něj začal mluvit, vůbec si tě nevšímal a dál upíral zrak kamsi do dáli. Avšak když jsi do něj drcnul, přesněji jen do jeho nohy, tak na tebe otočil hlavu.
Jeho pohled sice nebyl moc vnímavý, ale zdálo se, že reagoval.
Když jsi na něj promluvil znovu, v jeho očích přeběhly pobavené jiskřičky, ale opravdu jen rychle a ihned byl zpátky onen znuděný výraz.
Drak se mocně nadechl a vyfoukl na tebe z nozder prudký proud vzduchu.
A tebe, protože jsi to nečekal, to srazilo k zemi. Sedl sis na zadek.
Z drakova hrdla se ozvalo pobavené zaškytání, což pravděpodobně měl být smích a jeho hlava se otočila zpátky k obzoru.

Jack

Malé,černé štěně ti začalo funět do obličeje.
Když jsi na něj začal mluvit a zasmál se tomu, ucítil jsi na obličeji něco nechutně slizkého. To ti štěně olízlo ucho.
Posadil ses a začal jsi do štěněte šťouchat a jelikož, kdyby to byl normální pes, dalo by se mu odhadovat nanejvýš pět měsíců, začalo na tvou ruku reagovat.
Chňapalo po ní ostrými zoubky a úsměv na psím obličeji zářil jako měsíc v úplňku září krajinou.
Avšak poté, co jsi přestal se šťoucháním, ozvalo se štěněcí zavrčení a psík se po tobě vrhnul jako krokodýl na svou oběť. Začal po tobě vesele skákat, poštěkávat a kousat tě všude, kam se dostalo.
Ozývalo se veselé vrčení a ocásek, který vesele kmital, dopadal na tvé nohy jako bič.

Amael, Nutriell

Vy dvě jste v doprovodu svých ochránců opravdu doběhli až před Růžové údolí motýlů. (pozn. Fakt děsnej název, nevím, kdo to tak mohl pojmenovat=-D)
Avšak přímo do nitra tohoto krásného údolí jste nešly. Vaši ochránci vás zastavili v lese, asi půl kilometru od údolí a naznačili vám, že máte být zticha.
V myšlenkách vám řekli, že tady musíte počkat, dokud nedostanou znamení, že můžete přijít, a tak jste čekali.
Po chvilce ticha vám došlo, že slyšíte něco, co byste asi slyšet neměli.
Byl to mužský hlas a štěkot nějakého místního štěněte.
Když vám to došlo, vaši ochránci vás začali uklidňovat, že všechno bude dobré, ale zrovna klidné jste nebyly.
Kdo to sakra může být?!
Myslely jste si v duchu a pravděpodobně jste se při čekání chytly za ruce, jako jste to dělávaly, když jste byly malé.

Popis zvířat:

Lain (Seth) - je velká asi jako orel.
Kumos (Miriam) - má kohoutek někde u tvých stehen Je to štěně.Pes.
Nona (Jack) - stejně jako u Kmose, má kohoutek ve výšce stehen. Štěně, fenka.
Mahar (Brian) - vypadá mladě, kolik mu je radši zmiňovat nebudu. Jeho kohoutek je asi ve 2,5 metrech.

Tak Tě vítáme zpět, Isztváne.

Isztván

Když tě Unicorn odhodil nějakým svým magickým, ochranným polem, dopadl jsi asi dvacet metrů daleko.
Pravděpodobně jsi upadl do velmi těžkého bezvědomí, protože jsi neměl žádné sny.
Probral ses asi o mnoho hodin později na stejném místě, protože všude kolem tebe panovala černočerná tma.
Horší ale bylo,že tě vzbudilo cosi studeného a slizkého, co ti přejíždělo po obličeji.
Olizoval tě tenhle rohatý a okřídlený mazlíček jménem Dragarth:

Bílo-růřové zbarvení, tesáky a křídla? Roztomilé, že...?

Dovádění s pejskem

Podívám se na Braina, který mi opakoval své varování. "Ale kdeže! Vždyť je tak rozkošný. Ten by ublížil leda tak mouše." Usměji se. Je přece známé, že psy rádi chňapají po hmyzu.

Už jsem byla skoro u něj, věděla jsem že tak snadno to nepůjde a když už jsem ho skoro měla tak mi proklouzl mezi nohama, rychle jsem po něm chňampla, ale stejně mi unikl.
Rychle se otočím. "Pojď sem ty rošťáku."
Dám si ruce v bok, a zavrtím hlavou když vezme do tlamy klacek. "Škoda, že tu není moje dcera. Ta by z tebe byla v sedmém nebi." Pousměji se a vydám se k němu, zastavím se kousek od něj.
"Tak co? Budeš mi zase utíkat? Rád aportuješ, kamaráde?" zeptám se ho a rychle se k němu vrhnu a chňapnu po klacku, který má v tlamě.

Jinak rozhodla jsem se, hlavně kvůli Isztvánovi, protože kvůli časovým potížím teď nemohl psát, že vám lehce nastíním děj.

Je noc, cca 3:00 ráno. Všude panuje černočerná tma a jsou slyšet podivné, noční zvuky.
Občas zavane lehký, noční větřík, ale nic zázračného.

Miriam,Seth a Brian upadli do spánku, který oni sami nevyvolali a naštěstí se stihli jakžtakž přesunout do přístřešku, kde teď spokojeně oddychují.
Zdá se jim společný sen plný zvláštních zvířat.
Samanthu z toho všeho asi ranila mrtvice, protože leží vedle nich mrtvá.
U jejich přístřešku je Andresse, matka Nutriell a Amael a čeká tam na své dvě dcery.
Dále se pak objevil další dobrodruh jménem Jack, který je vzhůru poblíž Růžového údolí motýlů(asi 2km od místa přístřešku) s novou kamarádkou Nonou, která přivolala ochránce Dessiray a Maela. Ti k tomu místu dovedli Nutriell a Amael, které kus od nich čekají,až je Nona zavolá.

Takže...
Miriam,Seth a Brian sní ve svém přístřešku.
Jack je u Růžového údolí motýlů, v lese, s Nonou.
Amael a Nutriell čekají, až budou moct jít za Jackem.Schované.
Andresse je u přístřešku dobrodruhů a čeká na své dvě dcery.
Isztván je u Vodopádů, právě se probudil a je tam s Dragarthem.

Střet, Skřet.. =-D

Zachytils baňku, ve které se zračila průzračná, křiklavě zelená tekutina, hustá jako nějaký rosol.
Prohlédl sis ji, zatřepal s ní a otevřel ji.V tu chvíli se z ní začala linout tak nepřekonatelně lákavá vůně, že se ti z toho zamotala hlava.
Už už jsi ji chtěl vypít, když v tom k tobě přiběhl jeden ze skřetů a vytrhl ti baňku z ruky. Uzavřel ji a kajícně na tebe pohlédl.
Poté sklopil hlavu a začal mluvit svým slizkým a hrubým hlasem.
Omluvte mou nedbalost, ó mocný, ale toto je právě vyvinutá látka na omámení a uspání jakéhokoliv tvora. Zatím nebyla dokončena a po jejím užití by vám mohlo být velice zle.
Ale samozřejmě vaší mocnosti dozajista ne!
Znovu zvedl pohled a v jeho odporných očích se zračila touha.
Ó mocný, byl byste tak laskav a následoval mou maličkost? Rád bych vám ukázal pokroky, které děláme v našem malém...Ehm...Experimentu, víte?
Zazubil se na tebe, což připomínalo spíše nechutný, uslintaný škleb a pomalu, kulhavě se vydal do nitra sklepení.
Pomalu tě vedl zamotanými chodbami až kamsi, kam normálně nikdo, natož ty, nechodí.
Páchlo to tu po zkažených vejcích a rybách, všude po zemi se povalovaly ohlodané kosti.
Pravděpodobně jste se blížili tam, kde je ubytováno pár skřetů, které využíváš jako své přívržence.

Střet, Skřet.. =-D (to Ater)

Zachytils baňku, ve které se zračila průzračná, křiklavě zelená tekutina, hustá jako nějaký rosol.
Prohlédl sis ji, zatřepal s ní a otevřel ji.V tu chvíli se z ní začala linout tak nepřekonatelně lákavá vůně, že se ti z toho zamotala hlava.
Už už jsi ji chtěl vypít, když v tom k tobě přiběhl jeden ze skřetů a vytrhl ti baňku z ruky. Uzavřel ji a kajícně na tebe pohlédl.
Poté sklopil hlavu a začal mluvit svým slizkým a hrubým hlasem.
Omluvte mou nedbalost, ó mocný, ale toto je právě vyvinutá látka na omámení a uspání jakéhokoliv tvora. Zatím nebyla dokončena a po jejím užití by vám mohlo být velice zle.
Ale samozřejmě vaší mocnosti dozajista ne!
Znovu zvedl pohled a v jeho odporných očích se zračila touha.
Ó mocný, byl byste tak laskav a následoval mou maličkost? Rád bych vám ukázal pokroky, které děláme v našem malém...Ehm...Experimentu, víte?
Zazubil se na tebe, což připomínalo spíše nechutný, uslintaný škleb a pomalu, kulhavě se vydal do nitra sklepení.
Pomalu tě vedl zamotanými chodbami až kamsi, kam normálně nikdo, natož ty, nechodí.
Páchlo to tu po zkažených vejcích a rybách, všude po zemi se povalovaly ohlodané kosti.
Pravděpodobně jste se blížili tam, kde je ubytováno pár skřetů, které využíváš jako své přívržence.

Já vs. malý psí přítel

Ani ne pár minut po tom co jsem do toho chlupáče jen tak začal rukou dorážet netrvalo dlouho než mi ukázal svoji odpověď.Která mě však zčásti zastihla nepřipraveného."Haha.To je všechno ty srabotko?"Řeknu a oběma rukama se před ním začnu bránit.Párkrát ho povalím na záda a začnu naopak zase útočit já."Ha!Vzdej se nemáš šanci!"Vykřiknu když ho znovu položím k zemi a začnu se nahlas smát.Na rukou pomalu cítím hned několik drobných šrámů od jeho drobných ale ostrých zubů."Máš docela hezkej zkus na štěně kamaráde,začínam ti ho závidět."Prohodím mezitím co se ho snažím od sebe trochu odstrčit.Na ruce mám zas o jedno kousnutí víc.Nejsem si tedy jistý jestli to je štěně ale určitě mu víc jak pět měsíců být nemůže.Ale tak na moje odhady se fakt spoléhat nedá.S tím už mám řadu zkušeností.
"Víš co... dáme si chvilku pauzu.Pokračování za chvíli."Řeknu po chvilce a přestanu chvíli s praním.Promnu si prokousané ruce a zadívám se na toho malého divocha jestli má i on stejný názor.Jenže on zřejmě jen tak skončit s bitvou nehodlá.Zaslechnu jen slabé zavrčení a potom už zahlédnu letící chlupatou potvoru a tlapky na mé hrudi."Ou!"Vyjeknu a svalím se jako pytel písku na záda.Potom se zase malou chvilku nic neděje.Přemýšlím co se vlastně stalo a než to přesně zjistím začne mě ten malý divoch zas okusovat a hopsat po mě.Když ho zahlédnu jak po mě hopsá jak divoká šelma neubráním se salvě divokého smíchu."No tak,tohle není fér!"Řeknu jen stěží a snažím se ho rukama chytit a získat si tak tentokrát zas převahu pro mě.Ale je jako kočka.
"Dobrá!Vzdávám se,vzdávám se!"Pokusím se z toho vymluvit diplomaticky ale ani to mi moc nepomůže.Jeho tlapky a kousance mě nemilosrdně bičují."Tak fajn!Teď si strejdu Jacka fakt naštval!Připrav se na prohru!Chceš boj tak ho budeš mít."Vykřiknu během dalšího mučivého smíchu a ze sedu po něm skočím s nataženýma rukama.Zkouším si pomoct vším co na zemi najdu.Odvést jeho pozornost šiškama nebo hozeným klacíkem.
Ale ať se snažím jak se snažím vypadá to že z tohohle vyjdu jako poražený.

Vynucená společnost

Zůstanu stát na místě a hledím na hranici hustého lesa. Láká i odstrašuje zároveň. Nic není ani černé, ani bíle. Ovšem než se stačím rozhodou, jestli budu pokračovat v cestě, kousek přede mnou se na zem snese ten ohnivý pták. Sklouznu pohledem níž a trhnu rameny. Netváří se zrovna přátelsky, což si ověřím v zápětí. Neskutečný pocit. Nepopsatelná bolest. Nečekaná síla mi drtí mysl. Ruce mi vystřelí k hlavě, kolena se podlomí. Kecnu do trávy držíc se za hlavu. Šklebím se bolestí a mhouřím oči. Nemám šanci se bránit. Náhle vše odezní. Dlouze zasténám úlevou. Nehezky se podívám na ptáka, který přihopsal blíž. Pevně stisknu rty a promnu si spánky. Nemám rád násilí už jen z toho důvodu, že je to nejoblíbenější donucovací prostředek. Na druhou stranu vím, že není dobré odporovat.
Rezignovaně si povzdechnu. Složím nohy do tureckého sedu a začnu zírat na ohnivé stvoření. O to ti šlo? prohodím. Hlavu si podepřu dlaněmi a nepřestávám ji pozorovat.

Na mýtině s drakem

Každé ze zvířat si mě prohlíželo se stejným zájmem jako já je. Cizince tu asi nemívají často a nebo jsou zvídaví. Nejdéle jsem zůstal u draka který se celou dobu tváří jako by mu bylo všechno jedno.
Moc na mě nereaguje ale jakmile do něj lehce drcnu tak se už na mě podívá.
Nevím jestli se mi to jenom zdá ale myslím že mi asi rozuměl. Zřejmě přeci jen nebude takový mrzout.
Netrvá to moc dlouho srazí mě k zemi proudem vzduchu. Na zem spadnu poněkud nemotorně ale nic vážného se mi nestane. Nepokouším se vstát. Zůstávám na zemi jen se pošoupnu blíž ke drakovi který se tím vším zřejmě dost baví.
Aha takže milý šprýmař. Na to tě užije kamaráde co?
„Opravdu vtipné. Alespoň že tě to baví.“
Řeknu drakovi a podívám se k obzoru jako se dívá on.
Co tam asi vidí?
„Jinak tě rád poznávám. Jmenuji se Brian. A příště si nech ty forky.“
Kdekomu by mohli přijít divné povídat si takhle s nějakým tvorem ale on je velice chytrý i když se to nemusí na první dojem vůbec zdát.
Ostatní zejména Miriam si hraje v vlčkem a očividně se oba dobře baví. Seth ten má pořád tu zvláštní náladu.

U růžového údolí motýlků


Zdá se, že Nutri je z celého tohohle výletu celkem nadšená.
Na její pohled plný divokosti zareaguji jemným poúsměvem. Znám ji, a vlastně to prozatím beru podobně... Ale jsem lehce znepokojená tahle situace v tomhle ani není příliš příjemná...
Když vyšlu svoji myšlenku, sestřička neodpoví. Zřejmě v tu chvíli mluvila s Dess, takže se k ní moje myšlenka nedostala...
Povzdechnu si, pohlédnu na Maela a pohladím ho po srsti.
"Co nás tu ještě čeká..."

Společně s Maelem vyběhnu do noci. Kousek od nás běží Dess s Nutri... To mi dodává energii, alespoň nemám pocit, že jsem na tom sama... Ne, že bych ve chvílích, kdy jsem jenom s Maelem, takový pocit měla, ale spíše jde o to, že mě ohledně Maela velice znoervózňuje, že mi momentálně nechce nic říct... Se sestřičkou zas až tolik mluvit nemusím... Tedy, nonverbálně, u ní mi stačí, když je mi nablízku...

Po nějaké době běhu je jasné, že míříme k Růžovému údolí motýlků.
Vyšlu mylšenku k Maelovi a pak se obrátím na sestřičku právě včas, abych zachytila její nechápavý pohled. Odpovím na něj pokrčením ramen a podobně nechápavým pohledem...
Pohladím Maela po srsti.
"Ach Maeli, kam jdeme... Tohle se mi vůbec nelíbí..."
Jako by mě slyšel, či mě chtěl uklidnit, při běhu jemně zakňučí. Obdivuji jeho vytrvalost, přeci jenom, on se narodil jako pouhé zvíře, i když můj ochránce, mezitím co já jsem se prostě "narodila" pro svůj ladný běh, svou vytrvalost...

Mael zastaví asi půl kilometru od Údolí.
Zakroutím hlavou a vrhnu rychlý pohled po své milé sestřičce, co o tom soudí. Sama ale pocitově nic moc nevyjádřím...
Vlastně mám chuť promluvit nahlas, ticho mě celkem znervózňuje, ale Mael se zastaví, otočí se na mě, sedne si na zem a olízne mi ruku, celé v tichosti, takže je mi hned jasné, že chce, abych byla zticha.

Pak zaslechnu jeho myšlenku.
"Maličká, teď musíme počkat na znamení... Znamení, že můžeme jít dovnitř do údolí."
Pokývnu hlavou, jako že rozumím, a věnuji mu dlouhý pohled, který raději neopětuje, uhne pohledem svých jantarových očí mimo mě a raději se snaží se mnou nenavázat pohledový kontakt...
Povzdechnu si nad jeho poslední dobou nevypočitatelným chováním a sednu si na zem, do tureckého sedu, zády se opřu o strom. Sed je pevný a vzpřímený, a to pořádně...

Rychle pohlédnu na Nut, a pokud vidím, že jí to nevadí, pousměji se, a zavřu oči. Tak nějak se pokouším o relaxaci, řekla bych...
Zaposlouchám se do klidného ticha pralesa, a hodnou chvíli mi trvá, než mou myslí pronikne myšlenka, že zvuky, které slyším, nejsou pro prales úplně přirozené...
Rychle a lehce vysdtrašeně otevřu oči, pohled mám upřený přímo na sestřičku. Slyším něco, co rozhodně není v pořádku, mužský hlas, a také štěkot nějakého štěněte, podle hlasu je jasné, že je to místní.
"Neopatrné mládě..."

Vyděšeně hledím na Nutri a potom vrhnu podobný pohled i na Maela. Ten se rychle zvedne, dojde ke mně, a olízne mi ruku, a pak se ke mě začne tisknout a svým jemným kožichem se o mě otírat.
"To bude dobrý, maličká, zůstaň v klidu... Pokud na sebe upozorníme, mohlo by t ošpatně dopadnout... Neboj se..."
Pohlédnu na něj.
"Maeli, já nevím, já nemůžu být klidná... Objevili se tu nějací cizí... Někdo, a volně obsazují náš ostrov..."
Naléhavě na něj pohlédnu tahle situace mi rozhodně nepřijde jako nejlepší...

Mael jenom skloní hlavu a pak mi zaboří čumák do dlaně, a já ho jemně stisknu. Je to prosba, abych se tolik nebála a byla klidná, ale u mě není úplně možné být klidná, i když nemám strach...
Znovu pohlédnu na sestřičku, a natáhnu k ní ruku. Nejsme příliš daleko od sebe, takže pokud natáhne tu svou, můžeme se chytit za ruce... Tak jsme to vždycky dělávaly jako malé, když jsme se bály...

Lehce vyděšeně na ni hledím, v ruce mám Maelův čenich, a jeho jazyk, který se mi mírně snaží olízat ruku.
Čekám, co se stane, ale ať to bude cokoliv, vím, že to rozhodně nebude to nejlepší, co by se mohlo stát...
"Nutri..."

V lidském táboře

Už je to dlouho co se děvčata neozvala a na mě jde spaní. Proto vstanu a pomalu přejdu k moři, svléknu se donaha a vpluju do chladné vody oceánu a chvilku si tak plavu.
Bylo by zvláštní, kdyby se teď někdo z lidí probudil a našel tam mé šaty.
Po chvilce plavání jsem se svlečená posadila k ohni a sušila se.
Dcery stále nikde.
Kamlai na mne upírá své vědoucí oči.
Sedím před ní nahá u ohně a přes myšlenky si povídáme.
Jen mi dělají starost ty dvě cácorky.

Děvčata, je všechno v pořádku?

Vyšlu do jejich myslí.

S Amael - cesta do údolí

Nakonec tedy se sestřičkou a našimi ochránci vyběhneme do temné noci a necháváme se jimi vést.
Obě běžíme ladně a tiše, je to přecijen naše přirozenost, takže nevyděsíme jediné místní zvíře.
Občas střetnu nechápavý pohled se sestřičkou, občas zavadím o Dessiin hřbet, ale zatím se nijak nevyjadřuji.
Na jednu stranu se u mě prokazuje má živá a dobrodružná povaha, ale na druhou se ve mě trochu projevuje nespokojenost s nevěděním.
Nesnáším, když nevím, o co jde..
Pomyslím si nakvašeně, ale to už se, dobrého půl kilometru od údolí, zastavujeme a Dessiray se na mě otočí.
Tady musíme počkat, maličká..
Sednu si k ní na bobek,jednu ruku jemně přiloženou k zemi a zpříma jí pohlédnu do očí.
Ale počkat na co, má milá Des?
Vyšlu k ní trochu znepokojivě.
Avšak ona ke mě promluví velice uklidňujícím hlasem.
Až přijde vhodná chvíle, Nutriell, poslouchej...

Jako vždy ji poslechnu a ve chvíli, kdy k mým uším dolétne ten prazvláštní povyk, všimnu si, jak je Amael vyděšená a tak trochu zkamenělá.
Štěně? A nějaká neznámá bytost? Co to.... !
Automaticky se z mojí odpočinkové pozice stane pozice bojovná.
Vyšvihnu se do podřepu, bříšky prstů přejedu po zemi, záda trochu přihrbená a z mého hrdla se ozve zvláštní, zvířecí zasyčení.
Cením zuby..

Pak si ale všimnu Amaeliny ruky, která je ke mě natažená a její přítomnost a potřeba ji ochraňovat mě trochu uklidní. Otočím se k ní a chytím její dlaň do té své.
Při tom doteku kolem nás zavane lehký vánek a já se pousměji.
Všechno bude v pořádku..Počkáme...
Řeknu jí tiše a otočím se na Dessiray.
Des jak dlouho? No tak.. !
Dessiray našpicuje uši a udělá pár kroků tak,aby znovu stanula po mém boku.
Pár minut...
Je poslední její myšlenka. Pak mě její ocas lehce přejede po holém lýtku a já se zahledím směrem, odkud přichází zvuky.

Jack

Perete se, ty se směješ, pejsek šťastně poštěkává..Vypadáte jako otec rodiny, hrající si se štěnětem svých dvou dětí na zahradě s udržovaným trávníkem ve vilové čtvrti.
Ale není tomu tak, což ti po chvilce dojde.
Všude kolem je stále to zvláštní, mrazivé ticho..

Pejsek od tebe odskočí, jako by ho opařili, stočí pohled kamsi do lesa a zakňučí.
Udělá pár kroků směrem, kam se dívá a pak se otočí zpět na tebe.
Udělá nerozhodný krok za tebou.
Znovu naléhavě koukne do lesa, zakňučí a koukne na tebe.
Naprosto ukázkový příklad toho, že chce, aby jsi ho následoval.
A jelikož nereaguješ dost rychle, dojde zpět k tobě, jemně ti stiskne zuby zápěstí a začne tě tahat směrem, který neustále naznačuje.
Pustí tě a pomalu začne kráčet směrem do lesa.

Je mi jedno, jestli s nelibostí, strachem, zvědavostí, nebo se štěstím, ale následuješ ho. Možná ti připadá, že jdeš tiše, ale i přes to děláš svými šustivými kroky docela randál.
Dojdete k hustému lesíku, kterým se začnete prodírat.
Po chvilce velice nepříjemné cesty plné škrábanců, kdy se pejsek ani nenamáhá zpomalit a ty ho jen slepě následuješ, konečně mezi stromky zahlédneš rudý záblesk světla.
Kde se tady vzala rudá barva?
To je možná myšlenka, která ti proletí hlavou, ale po chvilce dojde k rozuzlení.

Když vyjdete z lesíka a ty zvedneš oči naproti sobě, uvidíš něco, co jsi opravdu nečekal.
Rudovlasou dívenku s krásně světlou pletí a dlouhými, rudými vlasy, jak sedí po boku obrovského vlka opřená o kmen stromu jen v jakémsi lehounkém kusu látky.
Vedle ní je skoro stejná dívenka,stejně skvostná a nádherná, až na to, že po jejím boku ti do očí upírá pohled obrovská, černá puma a dívka místo červených vlasů má černé.
A jak si můžeš všimnout, je v bojovné pozici - lehce v podřepu, jednou rukou se dotýká země a s nedůvěřivým pohledem na tebe zírá.
Z jejího hrdla vychází tiché syčení.

Amael a Nutriell

Mohli uběhnout možná čtyři minuty ticha. Sledovaly jste stejné místa, jako sledovali vaši ochránci.
Ten hustý lesík malých stromků přímo naproti vám.
A stejně, jak řekla Dessiray Nutri, tak se i stalo.
Během další minutky jste zaslechli kroky. Jedny patřily očividně onomu štěněti, jehož štěkání před pár chvílemi utichlo, druhé určitě patřili nějakému nezvanému hostovi.
Našlapoval jako slon, dělal hrozný hluk a jeho kroky byly velice těžkopádné.
Ještě pár vteřin, kdy se Nutriell stihne vrátit do své bojovné pozice a vykoukne hlava té bytosti.
Je stavbou těla podobná vám, ale je to muž a je..méně ladný..méně tichý..méně přírodní..

Tak teď se s tím vypořádejte, jak chcete, ale možná bych nejdřív nechala napsat Jacka, děvčata, ať v tom nemáme zmatek =-)

Miriam, Seth a Brian

Ať jste dělali, co jste chtěli, bylo vám příjemně.
Je jedno, jestli jste měli pár kousanců od štěněte, pošramocenou mysl od ohnivého ptáka nebo jste měli modřinu na zadku, protože na vás drak praktikoval jeden ze svých fórků.
Důležité bylo, že ač to byl sen, opravdu jste měli klid a bylo vám jedno, co děláte, protože si to pravděpodobně nebudete pamatovat.

Ale tohle prostě nemohlo vydržet věčně a tak, během necelé půl minuty, se začala kolem vás tvořit lezavá, stříbrná a trochu studená mlha.
Zvířata se uklidnila, zastavila a sledovala to, jak mizíte.
Vítr se nepříjemně zvedl a začal vás mlátit do tváří, ale co bylo dál, nevíte..
Začali jste se znovu propadat do temnoty, kde jste se nezdrželi. Jako by to byl jen přechodový můstek, díky kterému jste se okamžitě probudili.

Probudili jste se tak, jak jste na sebe popadali večer. Sen jste si pamatovali všichni...
Trochu oteklá víčka, přeleželé končetiny, ale nic významného.Pravděpodobně si všimnete mrtvoly Sam, které leží vedle vás.
První, kdo vyleze pravděpodobně chytne zástavu srdce.
Venku před vaším obydlím, u rudého ohně, který stále osvětluje toto nocí potemnělé místo, sedí nádherná bytost.
Skvostně se třpytící, světlá pleť, dlouhé, ohnivé vlasy a stejně tak ohnivý pohled, který na vás okamžitě stočí.

Andressa

Sedíš u ohně a naléhavě voláš myslí své dvě dcery. Avšak myšlenky se ti vrací, jako ozvěna..Jako pingpongový míček, který někdo střelil zpět.
Jako by byly do něčeho mermomocí zabrané..Jako by nechtěly vnímat.

Avšak nedostala jsi možnost, přemýšlet nad tím dál. Za sebou, u přístřešku těch podivných bytostí jsi zaslechla pohyb.
Probouzejí se.....
Pomyslela sis a otočila jsi svou tvář k východu jejich obydlí.

(Prosím, aby Andresse počkala na příspěvek dobrodruhů. Nejlépe, až bude jasně řečeno (předpokládám, že to stejně proběhne hned v prvním příspěvku, který se objeví) že někdo vylezl ven =-) Dál je to na váš =-)

Tak Tě vítáme, nový Isztváne.

Isztván

(Pokusil ses nakopnout jednorožce, jsi u vodopádů)
Když tě Unicorn odhodil nějakým svým magickým, ochranným polem, dopadl jsi asi dvacet metrů daleko.
Pravděpodobně jsi upadl do velmi těžkého bezvědomí, protože jsi neměl žádné sny.
Probral ses asi o mnoho hodin později na stejném místě, protože všude kolem tebe panovala černočerná tma.
Horší ale bylo,že tě vzbudilo cosi studeného a slizkého, co ti přejíždělo po obličeji.
Olizoval tě tenhle rohatý a okřídlený mazlíček jménem Dragarth:

Bílo-růřové zbarvení, tesáky a křídla? Roztomilé, že...?

Věci se rychle mění

Ani bych nečekal kolik si můžu s jedním malým psíkem užít srandy. Trochu mi to připomíná vzpomínky kdy si podobně hrával můj otec se mnou.
Nic ale netrvá věčně a naše poněkud zábavná pranice také brzy končí. A to ve chvíli kdy můj malý kamarád začne cosi vyhlížet v okolním lese. "Copak? Vidíš tam snad něco k ulovení?" Zeptám se ho a zůstávám sedět na zemi. S menší obavou pozoruji jak se pořád ohlíží na mě a zpět k lesu s občasným zakňučením. Přemýšlím co tam asi může být že se chová tak divně. Až po chvilce co mě začne tahat za ruku oním směrem mi dojde co vlastně chce. "Ajo, mám tě následovat jo?" Nějak neprotestuji. Jsem naopak docela zvědavý co mi asi chce ukázat ale na druhou stranu se mi to taky zrovna moc nelíbí.
Následuji ho lesem, občas za ním popoběhnu. Jakmile ale dojdeme k hustému lesíku zastavím se a nějak se mi nechce dál. "Hej. Počkej. Fakt není jiná cesta?" Pochybuju teda že mi odpoví. Nemám moc chuť vlézt do úzké změti stromů a křoví ale jak to vypadá nedá se nic dělat. Sotva tam ale vlezu začnu toho trochu litovat. Neušel jsem ještě ani pár kroků a už začínám být samý škrábanec. Ano, tohle je jedna z dalších chvílí kdy občas lituju své mohutné postavy. Ne že by se mi nelíbila ale mohla by být trochu ... skladnější? No to je jedno.
"No sakra. Je to tu jako v poli s ostnatým drátem. Jauu!" Nadávám si tiše a dost se mi uleví když jsem konečně venku. No ale asi bych se tam možná rád zase vrátil.
Trochu se leknu když zahlédnu matně jakýsi rudý záblesk což mi trochu nedává smysl. Je Pan mozek vůbec ještě v pohodě? Zeptám se v duchu sám sebe. A když konečně rozpoznám co se tam mezi stromky vlastně schovává je zázrak že nedostanu infarkt. "Ou. No sakra!" Řeknu tiše a pohledem si přejedu obě dívenky a zastavím se na té která vypadá že po mě dost brzo skočí, hlavně jejich "mazlíčci" mě ale zajímají nejvíc. "Ehh ... než tu po mě někdo skočí ... nechcete si nejdřív promluvit?" Zkusím najít svůj malý nožík v batohu ale sotva po něm sáhnu uvědomím si že jsem blbec celý batoh i s obsahem zapomněl na tom padlém stromu. "Můžu dostat při útěku náskok? Aspoň pět vteřin?" Zeptám se a pohledem si projedu své okolí abych věděl kam případně začít uhánět. No, než začnu ale něco dělat zkusím nejdřív čekat co se bude dít. Jestli bude nějaká diplomacie ... nebo skončím na hodovacím stole. "Hehe, předem vás varuju že nejsem moc dobrej na jídlo. Mam ztuhlý maso, plný nezdravých látek a bez vitamínu C." Řeknu znervozněle další hovadinu a dám si ruce za hlavu. Tak trochu teď nevím jestli se mám smát sám sobě nebo začít zdrhat s panickým křikem. "Jo, tak teď už vim co to znamená bejt maximálně v pytli." Řeknu si tiše pro sebe a kmitám pohledem z jednoho na druhého. Ne že bych se těch holek bál, větší starost mi spíš dělá ta puma a vlk.
Ouu, to bude bolest až se mi jejich drápy zatnou do zadku.

Že by kocovina i za střízliva?

Bolí mě hlava, bolí mě krk, bolí mě ruce...sakra, bolí mě všechno Tento pocit ale doplňuje ještě něco jiného, něco...hnusného, jako když mě líbala teta Gréta.
Posadím se...A to jsem neměl dělat. Hlava mě bolí jako střep.
Sakra AU! postesknu si a až potom otevřu oči.
HA! Co jsi zač, další chode? pomyslím si a začnu si příšerku prohlížet.
Vypadá to jako Pegasus, nebo jak se to jmenuje, akorát že je to skoro jako pes. Po eskapádě s podivným koněm nemám chuť pokoušet se to lovit, ale hlad mám, to jo.
MOMÉÉÉNT! Pes musí mít někde schovaný kostě, žejo můj moek se upne na jíslo, páč mám už fakt hlad, že bych sežral i babiččinu rajskou.

Pohladím ho po hlavě a pošeptám Tak, malej, kde máš místečko, co? Hledej jídlo
pokusím se postavit, i když to bolí jako ďas. Chvilku vrávorám, ale nakonec jsem schopen jít, aniž bych ryl čumákem v zemi.
Tak honéééém, malej, kde máš místo?
tyvole, doufám, že nemá hnízdo něde vysoko ve stromech

A nějaké pěkné otrokyně se nevedou? Já jen abych měl co žrát. :D

Nechám skřeta uklidit baňku a zamyslím se nad tím co říkal.

"Velice zle říkáš?"

pousměji se.

"Nechte některé i v této podobě. Ten vedlejší účinek by se nám někdy mohl hodit."

řeknu nakonec. Po pravdě sám nevím k čemu to bude dobré, ale cizí bolest v jakékoliv podobě může být užitečná. Přinejměnčím jako rozptýlení.

"Doufám, že jsou to dobré pokroky."

pronesu ledově abych zakryl ten záchvěv zvědavosti, který ve mě slíbené pokroky vyvolali. Nechám se v klidu vést chodbami. Dlouho jsem jimi již nešel, i když svou mysl pobčas nechávám proplouvat celý hrad. Hodí se vědět co se kde děje. Zváště, když má jeden takové sluhy.

Neznámý cizák

Stojím přikrčená v bojovné pozici a upřeně hledím na nízký porost a lesík před sebou.
Automaticky, vlastně jako vždycky, se ve své pozici pár kroky postavím před Amael ve snaze ji chránit před nebezpečím, které se na nás určitě řítí.
Jednu ruku dám lehce na nohu, druhá mi visí mezi nohama.

A pak, jako by mi někdo stáhl hrdlo.
Z lesíka se nejdříve vynoří to malé štěně, které zvesela zavrtí ocáskem a stojí vedle...Vedle...Vedle té obrovské bytosti, jejíž ruce jsou velikosti lopat.
Je nejmíň o dvě hlavy větší než já, a na tvářích a bradě má zvláštní ochlupení.
Že by taky nějaký měňavec?
Pomyslím si, ale když zahlédnu jeho reakci, jak se vzdává, nebo co to dělá, trochu se nedzvednu a narovnám.
Dessiray co je to?
Vyšlu ke své ochránkyni a pokud už Amael stojí, chytím jí za ruku a postavím se vedle ní.
To nevím, maličká...Je jich víc, objevili se tu znenadání..
Lehce mi přejede ocasem po holém lýtku a já, stále sledujíc toho cizince, který na nás mluví, stočím hlavu směrem k Amael.
Sestřičko.. Co s ním budeme dělat? Odvedeme ho za matkou?
Vyšlu k ní pevně a udělám krok směrem k tomu chlapovi.
Pustím sestřinu ruku a udělám další dva kroky k cizinci.
Dessiray, s nebezpečným hrdelním vrčením, udělá to samé a stále stojí vedle mé levé nohy.

Co jssssi začč?
Zasyčím směrem k němu nebezpečně, upřu na něj zlý pohled a nepozorovatelně zvednu pravou dlaň směrem k nebi.
Kolem nás se zvedne prudký vítr,který se točí v kruhu kolem nás a já upírám stále pevný pohled do jeho očí.
Udělám další krok k němu, dělí nás možná tři metry a Des se automaticky přesune také.
Vítr sílí každou vteřinou, stejně jako má nedůvěřivost k tomu tvorovi.

Tábořiště probuzení

Celý sen byl všelijaký ale jeho konec byl nejklidnější a asi i nejpříjemnější. Mohl jsem být v klidu a ničím jsem si nemusel namáhat hlavu. Bohužel ale všechno musí jednou skončit a u snů tomu není jinak. Všechno se začne najednou rychle měnit a já opět padám někam do temnoty jako tomu bylo před tím.
Takže konec. Nejdřív ten, bazén a potom ta louka s ostatními. Co přijde teď?
Už bych očekával že se mi bude zdát něco jiného ale probouzím se. Slyším praskat hořící oheň který ještě stále hoří a mám trochu nepříjemný pocit na jedné ruce. Otevřu oči a rozhlédnu se kolem. Ihned zjistím proč mě bolí ruka.
Jak se zdá tak jak jsem nesl Miriam jsem usnul taky a bohužel jsme oba upadli docela nepříjemně. Leží mi na jedné ruce ale jak se zdá prozatím spí docela spokojeně Takže jí nebudu budit.
Kousek od nás leží Seth a i Sam která nevypadá zrovna v pořádku. Natáhnu jednu ruku k ní abych s ní zatřásl ale vůbec se neprobouzí. Dokonce je vidět že ani nedýchá. Zkontroluji proto ještě tep ale také nic.
Sakra snad není…..mrtvá. Doktor nejsem ale tep jsem nenahmatal. Asi počkám až se vzbudí ostatní a ….a rozhodneme se co podnikneme.
Rád bych vzbudil ostatní ale všimnu si ještě další věci.
Sakra myslím že toho je už nějak moc.
U ohně sedí žena s rudými vlasy a dívá se na nás. Vstanu ze země a posadím se k ohni naproti ní.
Jsem z toho všeho docela vystrašený. Sam je nejspíš mrtvá a v našem táboře sedí u ohně krásná žena která tu předtím nebyla.
Co teď. Sam je mrtvá a její vrah tu teď možná sedí kousek od nás. Na druhou stranu. Jestli jí zabila proč nezabila ani nás. Na první pohled jsem nenašel žádný rány které by čemukoliv nasvědčovali. Co teď udělat? Připouštím že jsem docela vystrašenej ale to jsem byl i když po mě šli policajti. Probudit ostatní? Zatím ne. Útočit by byla hloupost. Ženu jsem zatím ještě neuhodil a vždycky je lepší si o všem nejdřív promluvit.
Ještě chvíli koukám na tu ženu a potom promluvím.
„Kdo…kdo jsi? To jsi udělala ty?“
Při druhé otázce se podívám krátce na Sam aby věděla co jsem myslel. Potom už jenom čekám.
Hlupáku jsi moc klidný. Měl by jsi se strachy potit a ty si tu klidně mluvíš s cizím člověkem.

Noční můra teprve začala

Reakci ohnivého opeřence se už nejspíš nikdy nedozvím. Mlha pohřbí krásnou až kýčovitou krajinu a já upadám do temnoty. Ale jen na chvilku. Začnu se probouzet. Chvíli se ještě potácím na pomezí spánku a bdění. Vnímám něčí pohyby a zdálky ke mně slabě doléhá hlas, který znám. Zakňučím a protáhnu se, stále poslepu. Přetočím se na bok a nevědomky obejmu kolem pasu spící Miriam. Zabořím obličej do jejích vlasů, načež nakrčím obočí. „Hmm?“ odtáhnu hlavu a otevřu oči. Po zjištění rychle ucuknu stranou, jako bych se spálil o horký hrnec. Krev se mi nahrne do hlavy. Doufám, že moje nevědomé uklouznutí nezaregistrovala. Ten malý šok mě vcelku spolehlivě vrhl do reality. Promnu si obličej. Všimnu si, že tak trochu utlačuji Sam. Jen…je to divné, zdá se mi studená…ne přímo ledová. Neblbni…spíte mezi klackama svázanýma kusem provazu a nemáte se ani čím přikrejt. Polknu. Musím se přesvědčovat, abych se na ni podíval.
Konečně se k tomu odhodlám a okamžitě zblednu. Asi jsem paranoidní, ale ona vážně vypadá mrtvě. Natáhnu k ní lehce roztřesenou ruku a dotknu se krční tepny. Vytřeštím oči a zaskřípu zuby. Ihned se mi vybaví sen, ve kterém jsem musel zabít ty muže. Vyhrknu něco nesrozumitelného. Zatnu ruku v pěst a zakousnu se na ní. Co teď, do hajzlu?! Jak se to stalo? Proč?!
S vyděšeným výrazem se zvednu a vypotácím se z přístřešku. Střelím pohledem k ohni, kde stojí Brian a mluví k ženě s rudými vlasy. Mám halucinace, je to jen další sen…tohle nemůže být pravda, vždyť Sam… Dřepnu si a prsty si vjedu do vlasů a bolestivě se za ně zatahám. Jsem zjevně v šoku. Nedokázal jsem se chladně vyrovnat s tím, že jsem ležel vedle mrtvoly.

Probuzení

Dívám se do ohně a občas si s ním hraju, zvedám ho skoro až k sobě a nechám se s ním laskat.
Pomalu na horizontu svítá, najednou se v obydlí ozve nějaký šramot.
Maličko se přikrčím a z hrdla mi vyjde podrážděné zavrčení.
Dívám se se okolo sebe jestli někde neuvidím Kamlay, svou krásnou jaguáří slečnu.

Už možná přišel na to, že jeho žena je mrtvá

Zavrčím, když se posadí naproti mě a zadívám se mu do očí, nevypadá , že by se mě bál.
Když ke mě po chvilce promluví, natočím hlavu a usměju se.

Jsem Andressa, a opravdu jsem tvou ženu nezabila.

Nesouhlasně zavrtím hlavou a podám mu čisté oblečení, tyrkysovou lněnou tuniku a černé plátěné kalhoty.

Kdo jsi ty?

Prohlížím si ho a najednou potichu z poza rohu vyjde má společnice Kamlay a tiše a výhružně vrčí.

U údolí-- neznámý cizák


To, že sestřička pochopí, co bych ráda, a schová mou dlaň do její, mě uklidní, ale její slova příliš ne. Je to jasné, Slova jsou hloupá, a vlastně by se i mohla zakázat. Copak se už někdy stalo, že by slova někoho uklidnila, utěšila? Ne, to ten hlas, tón hlasu, který říkal milá slova... Kontakt s člověkem, kterému chce někdo pomoct...
A protože to cítím takhle, zřejmě není nijak podivující, že po Nutriell po tom, co řekne, jenom vrhnu další, napůl vystrašený a napůl znepokojený pohled. Pomalu přestávám být vystrašená, teplý Maelův čumák v mé ruce je dostačující "důkaz" bezpečí, a také ten uklidňující lehký vánek od sestřičky, který tu zavane je celkem důvěryhodný, ale rozhodně nepřestanu být znepokojená. Ne, dokud nezjistím, proč jsme tady a proč se Mael stále chová tak podivně.

Stejně jako moje milá sestřička zazírám někam do podrostu. Aniž bych prozatím něco slyšela, je mi jasné, že odtamtud "to" přijde, ať už to bude cokoliv... Ale zřejmě to bude přinejmenším tvor tady z Ostrova, když se dokázal domluvit s Maelem a Dess... Co jiného by jim totiž povědělo, abychom se všichni vydali právě sem, a teď tu čekali na nejistou budoucnost jako na ni čeká chycený králík, kterému ještě tak úplně není jasné, že dnes bude patřit pečeni... I když my králičí maso neděláme, králíci tu nežijí.

A pak poznám, že se někdo blíží, ještě dřív, než to zaslechnu sama. Maelovy uši se napřímí jako dva vojáci, chvíli se jako radary otáčí kolem a pak se zastaví po zvuku, odkud to přichází.
Mael se napřímí ze svého pololehu do ostražitého sedu, a já se k němu přitisknu. Už to slyším taky, a momentálně mě ovládá strach, proto se co nejvíce přitisknu ke svému silnému vlčímu příteli a zabořím ruce do jeho srsti. Chytnu se ho lehce křečovitě, momentálně mi to ale tak nějak nedochází...
Slyším ty zvuky. Jak neohrabané! Někdo se blíží, a rozhodně to není nikdo z Ostrova, koho bych znala. A to si myslím, že mám ponětí o spoustě zvířat a lidí, co tu jsou a žijí...

Lehce ulehčeně se podívám na Nutriell, která si stoupne přede mne do bojové pozice, zjevně v jasném úmyslu mě případně bránit.
Děkovně na ni pohlédnu, což ale zezadu nejspíše stejně nevidí, a ještě více se chytnu Maela, až lehce broukne, že to bolí, na což se omluvně usměju a povolím stisk. Bojím se toho, co uvidím, ale na druhou stranu mě to zajímá...
A pak vykoukne to malé štěně, jehož štěkot tu zřejmě zazníval, a a za ním t oěnco, co jsitě zpúsobilo ten hluk. Vypadá v jistém smyslu celkem podobně jako já a Nutri, ale je mnohem větší, mohutnější, a v jistém smyslu bych podotkla i "hranatější"... Hranatější brada, obrysy těla... Rozhodně nepřipomíná nás, ladné a krásné...

Ve chvíli, kdy přijde, ještě sedím, sice neklidně, ale sedím, ale jen co se objeví, okamžitě vyletím na nohy, a Mael se také zvedne ze své odpočinkové pozice.
Zmateně se na svého ochránce podívám s lehce zmučeným výrazem, že to vůbec nechápu, to zmučení si ale nechám speciálně pro Maela, tedy ve chvíli, kdy to Jack nevidí.
"Maeli prosím... Co se to tu děje? Proč jste nás zavedli sem?"
Můj hlas Maelovi v mysli může zaznít i lehce plačtivě. Nikdy jsem nebyla moc vystrašená, spíše ztřeštěná, ale tohleto opravdu nechápu...
On na nás zjevně také není připravený. Pokusí se zakrýt jeho překvapení neopatrnými slovy, a mezitím, co ho nedůvěřivě pozoruji, vklouzne Nutriellina ruka do té mojí...

"Nevím co tu dělá... Zavedl nás k němu ten prcek... Ale neboj se, maličká, je vidět, že má taky pěkně nahnáno..."
Vlk rychle obrací pohled z toho neznámého na Dess, Nutri, a mě, aby nás měl všechny pod kontrolou. Rozhodně ale vypadá více než inteligentně, takže zjevně není vhodné ho dráždit, i když jenom slovy...
Pohlédnu na sestřičku a naše pohledy se setkají.
"To bude asi nejlepší... Nevypadá tolik nebezpečně, Mael myslí, že je také překvapený a možná i vystrašený, ale nemyslím, že by bylo dobře ho tu volně nechat pobíhat..."
Zamyslím se, obrátím pohled na cizáka, a chvíli ho zamyšleně sleduji. Pak se podívám zpět na Nutri.
"Ale podobá se těm lidem, které jsme zanechali s maminkou u ohniště..."
Pokrčím rameny.

Nutriell pustí moji ruku a vydá se k němu. Když vidím ji a jeho, zdá se, že máme jasnou převahu, a myslím, že se nemýlím, když mám pocit, že v něm hlavně přibližující se Dess neprobouzí zrovna pocit bezpečí.
To mě trochu uklidní v tom smyslu, že se ho nebojím, ale nelíbí se mi. Rozhodně nemám pocit, že bych mu měla důvěřovat, nebo že se to vůbec "smí"...
I vítr kolem sestřičky sleduji s ulehčením. Vypadá to dobře, ona je tak silná, a postará se o mě...
Navenek sice nedávám znát nějaké přesnější pocity, halvně strach ne, protože ten mě teď začíná opouštět a nahrazuje ho nedůvěřivost smíšená se zvědavostí, a myšlenkou na to, že tohle zkoumání je vlastně celkem bezva hra...

V duchu už s klidem a i lehce vysmátě se k němu přiblížím, kus za sestřičkou, a přimhouřím oči v lehce nebezpečném a šelmím gestu. Mael, obrovský vlk, se zvedne, a pomalu mi kráčí po boku, neplýtvá pohyby ani kroky, a prozatím ani necení zuby, jen čas od času jakoby "omylem" odhalí dlouhé a ostré tesáky... Nic příjemného pro toho, kterému by se dostalo příležitosti se s nimi blíže seznámit, až v poměru zuby na tělo.
Co se týče toho, jaké znaky vykazuji, kromě Maela nic. To, co řekla Nutri, podle mého názoru prozatím stačí, a hlavně je to ta nejaktuálnější otázka... Snad už ten cizák přestane s těmi řečmi ohledně toho, že moc dobře nechutná.

A pak mi to dojde. On si myslí, že ho chceme sníst! Za koho nás probůh má?
Musím si skousnout ret, abych se nerozesmála. Zjevně mu nedošlo, že on nás vylekal podobně jako my jeho, zdá se, že díky svým ochráncům jsme v jasné výhodě, ať už jde o početní převahu či o cokoliv jiného...
Pohlédnu na Maela.
"Měl bys na něj chuť?"
Zeptm se ho žertem, na což vlk odpoví kmitnutím jazyku mezi zuby, což odhalí jeho tesáky.
"Ani ne, vypadá přesně tak, jak řekl... Na jídlo až moc houževnatě."
Podvědomě sebou cuknu v náhlé křeči smíchu, to ale rychle zamaskuji stále nedůvěřivým výrazem, a už se pro jsitotu soustředím jen na cizáka. Mohl si možná ale všimnout, že mezi námi musí probíhat nonverbální komunikace, a nebo jsem asi trochu trhlá, když se směju a není zjevné, čemu se směju...

Dále na něj zírám, teď už v klidu, a čkeám, co odpoví mojí sestřičce.

U ohně - s cizinkou

Směje se. Je zřejmě v klidu a má taky důvod. Nevím jestli tu není víc lidí a jestli nečíhají v džungli. Má tedy důvod být klidná a smát se.
Jakmile promluví tak se představí a a vysvětlí mi že Samantu nezabila. Prozatím jí věřím. Nemám důvod jí nevěřit. Klad je ten že měla možnost mě zabít takže jí musím trochu věřit.
„Těší mě Andresso.“
Odpovím jí klidně a pokynu jí hlavou na pozdrav. Pořád a jí pozoruji. Věřím jí ale člověk musí zůstat stále ostražitý. Zanedlouho se vzbudí i Seth který zjistí že je Sam mrtvá a že je tu nějaká cizí návštěva. Vypadá to že se složí ale prozatím si jen klekne a drží se za vlasy.
Nevypadá to dobře. Zdá se že je to na něj už moc.
Nechám Setha v klidu ať si to v hlavě urovná a sleduji opět Andressu.
„Jmenuji se Brian Isaac. Ale stačí když mě budeš oslovovat jenom Brian. A ta žena nebyla moje.“
Skoro jsem jí ani neznal.
Cizinka mi podá nějaké oblečení které od ní převezmu a položím ho vedle sebe. Svůj pohled obrátím opět na ní a aby těch nečekaných věcí nebylo málo tak najednou vyjde z džungle nějaký dravec. Vrčí a to je špatné znamení. Má mě za nepřítele ale prozatím nezaútočila. Andressa se tváří docela klidně a z predátora vystrašená není.
No tak tohle mi ještě chybělo. Jsem na neznámém ostrově dalo by se říct že sám. Samantha zemřela. Seth je psychicky na dně. A navíc se tu objevila cizinka a nějaká šelma která má nejspíš hlad. Doufám že se dokážu ubránit.
Sedím a tvářím se klidně. Pozoruji Andressu která zase pozoruje mě. Šelmy si pokouším nevšímat a přemýšlím jestli je na tom stejně jako já.
Už je to dlouho co jsem se tak začal chovat. Často se mi stává že dostanu zkrat a jsem v klidu. Jsem klidný člověk. Tvářím se klidně ale uvnitř se klepu strachy a křičím o život. Nikdy jsem si na nic nestěžoval a byl jsem i kvůli tomu sám.
Měl jsem se dát na nějakou práci kde bych to uplatnil.

Muži

Mladík mě maličko vyděsí, když si začne trhat vlasy.
Otočím k němu hlavu a klidným hlasem se ho zeptám.

Pane jste v pořádku?

Zavrním hrdelně a Kamlay se postaví vedle mě.

Nebojte se je to má přítelkyně a ochránkyně.

Šeptnu tiše a prohlédnu si muže, který se představil jako Brian.

Měli bysme tu ženu pohřbít,než její pach přiláká mnohem horší šelmy než je Kamlay

Zvednu se a pomalu dojdu k příbytku a nakouknu do něj, na jejím těle se vytvořily posmrtné skvrny.

U přístřešku

Se zívnutím se probudím a vzpomínky na sen pomalu odcházejí, první noční můra a pak příjemný, uklidňující sen. To se mi ještě nestalo aniž bych se mezi oběma sny aspoň jednou probudila.
Protáhnu se a posadím, oba kluci už jsou pryč a je tu jen Samantha, pak trochu zaváhám, protože nechápu jak jsem se do přístřešku dostala.
Zaváhám a znovu pohlédnu na Samathu, nějak se mi na ní něco nezdálo. Posunu se k ní a dotknu se ji. „Do prdele!“ Jasně byla mrtvá a už se dostavovala posmrtná ztuhlost. Musela být už mrtvá několik hodin.
„Do prdele...“ Zanadávám znovu a vylezu ven z přístřešku. Zarazím se, když u našeho ohně sedí nějaká žena spolu s Brianem, rozhlédnu se a kousek od sebe uvidím Setha, který nevypadal zrovna nejlépe.
„Co se to tu sakra děje?“ Zeptám se hlasitě a rozhněvaně a také trochu vyvedená z míry z té ženy.
Znovu pohlédnu na Setha, přijdu k němu. „No tak... Sethe, uklidni se.“ Chytnu ho za ramena, abych ho trochu utěšila. Už jsem si všimla, že je Seth trochu citlivější.
„Jdi se posadit k ohni.“ S menší námahou ho vytáhnu na nohy a vedu ho k ohni ke kterému ho nekompromisně posadím. Jsem připravená mu v případě potřeby nafackovat.
Až teď jsem postřehla, že je v naší blízkosti divoké zvíře, navíc jaguár. „Sakra...“ syknu tiše a zvíře pozoruji, teď jsem hodně litovala, že nemám žádnou zbraň. Ne vlastně... ten zakrslý nožík, opatrně sáhnu do své brašny, kterou mám stále u sebe a pomalu se s nožem vytasím.
„Nehýbejte se. Žádné prudké pohyby. Je tu Jaguár.“ Syknu tiše a nechápu jak je možné, že přišel tak blízko, kdy oheň ho spíš měl odpuzovat.

Tábořiště

„Nebojím se ale strach pomáhá člověku být ve střehu. To že na mě nezaútočila tvoje kamarádka ani ty svědčí o tom že nám nechcete ublížit. Takže vám trochu věřím.“
Přiznám a dál sedím u ohně. Seth se stále chová stejně a za chvíli se vzbudí i Miriam. Nemusím se ani otáčet abych poznal že je vzhůru. Její nadávky jsou dostatečným důkazem toho že je vzhůru a oproti Sethovi trochu víc při smyslech. Ale jakmile si všimne Andressiny kamarádky, oné jaguáří slečny tak znejistí a začne se chovat trochu nesmyslně.
Jasně že není dobré se hýbat a dělat prudké pohyby. A co myslíš že asi dělám. Ale zvířata jsou dost chytrá na to aby poznala kdy je někdo chce napadnout. Bezdůvodně neútočí. A pokud jí nějak nenapadneš tak se ti nic nestane.
„Uklidni se a začni tím že schováš to párátko.“
Promluvím se stejným klidem jako předtím na Miriam.
„Myslíš že máš proti drápům a zubům nějakou šanci s tím co držíš v ruce? To že ještě žijeme je zásluha toho že nás to zvíře nechce zabít..tedy prozatím. Tak jí k tomu nedávej žádný podměty.“
Andressa upozorní na to že bychom měli Samanthu pohřbít s čímž plně souhlasím. Zvednu se ze země přijdu k Sam a prohlédnu si ostatní.
Nevypadá to že by mi kdokoliv z nich byl užitečný a musí si odpočinout.
„Já jí půjdu pohřbít. Seth se potřebuje se vším srovnat a Miriam mu snad pomůže.“
Půjdu jí pohřbít na pláž. Nikde jinde bych kopat nemohl. V písku můžu alespoň hrabat rukama nebo nějakým klackem a půjde to snadno.

Žena a muži

Zavrčím, když se vzbudí ta žena a není to vůbec přátelské.

Není nutné tu křičet, do teď bylo vše v pořádku.

Řeknu tiše a začnu hladit Kamlay po srsti. Když Brian okřikne onu ženu, ocením jeho klid a postavím se i Kamlay po jeho boku.

Ten mladý ať zůstane s tou prudkou, půjdu s tebou Briane, není dobré pohřbívat do písku, je mělký, vyhrabali by ji šelmy a nevím jak by vypadali střeva po ostrově. Musíme jí obřadně spálit, aby se její duše dostala k Velkému světlu.

Tiše kráčím vedle něj a ženu s mužem nechávám jejich osudu.

Pohřbila jsem svého muže, vím jak na to. Hlídej tělo já donesu dřevo a bylinky.

Ve velice zajímavé společnosti

Myslel jsem že tu na nikoho nenarazím. No spíš teda že tu na někoho narazím ale rozhodně ne takhle. Takhle jsem si to fakt nepředstavoval. Honí se mi hlavou a přemýšlím co se mnou asi tahle banda zamýšlí udělat. Je to vážně překvapení. Jak jsem si myslel jaká je to tu opuštěná díra bez života. A kdeže ... ono to tu sakra žije.
Přesto jsem ale rád že jsem tu narazil na někoho člověku podobného. I když se nejeví zrovna moc přátelsky. Cítím jak mnou teď proudí napětí a nervozita. Strach možná jen z toho že vůbec nevím co se od těch dvou holek a jejich mazlíčků dá očekávat. Jak je ale vidět oni jsou na tom podobně. Pokud dobře hádám tak nejen já jsem byl tímto setkáním nepříjemně překvapen. Tohle je fakt hezky naprd. Co se mnou asi sakra bude? Kolik jim tak může být? A kde se tady vůbec vzali? Objevili se tu zničehonic jako já? Někde na louce, sami, jen s malou brašnou plnou veteše? Doteď mi to všechno ohledně mého příchodu vrtá hlavou.

Chvilku tam jen tak postávám a pozoruji je. S jednou rukou na boku, s druhou se nervozně hladím za krkem. Začínám se z toho všeho napětí trochu potit.
Až když se věci konečně trochu pohnou dopředu zase zpozorním. S menším leknutím se zadívám na jednu z nich, černovlasou, bojovnější dívku jak se ke mě se svým mazlíčkem o pár kroků přiblíží. Jak jsem řekl, vůbec nevím co od nich očekávat a tak když ona udělá krok vpřed udělám já zase krok vzad. Hej. Drž se ode mě radši dál jo? Mihne se mi hlavou. Když se naše oči setkají nemůžu se zbavit dojmu jako by mě ty její propalovaly skrz naskrz. Další šok pro mě přijde jakmile se kolem nás nečekaně spustí nemalý vichr. Spíš teda tornádo podle toho jak se to točí kolem nás. "Aj! Sakra!" Vykřiknu a párkrát se otočím na místě. Je to až děsivé jak se to furt prohání kolem nás. "Co to sakra je?" Zeptám se sám sebe a opět se pozorností vrátím k té dívce jakmile zaslechnu její dotaz. Hej. Zešílel jsem?! Ne! Tohle už fakt není normální! Mihne se mi hlavou než začnu dávat dohromady odpověď.

"Jsem Jack. A jsem... jsem... " Momentálně pěkně v pytli. "Jsem člověk. Maso a kosti." No jako moc dobrá odpověď to teda nevypadá ale je pravdivá. "Objevil jsem se nedaleko odsud. Ani vůbec nevím jak." Zakřičím přes sílící vichr a zakryju si rukou obličej před poletujícím listím a jehličím. Začíná to tu být čím dál tím šílenější. Přiznám se že teď už mám trochu nahnáno. Kde se tu vzal jen tak zčistajasna ten vichr? Nějak vůbec nechápu co se tu teď přesně děje. Je tu moc hezkej chaos. A taky mě už z toho všeho moc hezky bolí hlava. Mýmu mozku by neuškodila malá chvilka odpočinku.
Pohledem kmitám mezi oběma "společnicemi" a jsem zvědavý jestli měla moje odpověď vůbec nějakou váhu. Trochu si přeju abych se probudil někde úplně jinde. Někde kde je větší klid.

Tábořiště

Slova té rudovlasé ženy sice slyším, ale odmítám je vnímat. Nějaký blok mi v tom brání. Nyní existuji jen já a bublina, ve které jsem zavřený. Neodhadnu, jak dlouho dřepím na místě, ale najednou ucítím dotyk na ramenou. Sykavě vydechnu. Křečovitý stisk ve vlasech povolí. Neviditelná síla mě zvedá na nohy a vede k ohništi. Zachází se mnou jako s malým klukem a já se nechám. Ucítím teplo na tváři. Zahledím se do plamenů a dokonce i přehlédnu přítomnost nebezpečné šelmy. Teprve po varování Miriam zvednu pohled a zaostřím. Pár vteřin trvá, než se mi v žaludku usadí strach z neznámého. Jsme otupělý. Připadám si vláčně. Ale začínám vnímat. Dokonce postřehnu kousky z konverzace, ale nemám sílu a ani chuť se zapojovat.

Po chvíli pozorování plamenů si povzdychnu. Takže to nebyl sen Miri…? položím prostou otázku. Vypadám posmutněle. A naštěstí snad i při smyslech, v rámci možností.

Isztván

Ve chvili, kdy začneš "psa" popohánět a mluvit na něj posadí se a nechápavě nakloní hlavu na stranu.
Poté na druhou a pak, jako by jsi byl to nejvtipnější stvoření na zemi, zavrtí ocáskem a zamrká na tebe.

Avšak jen u toho nezůstane.
Po pár vteřinách, možná, že to byla jen jedna, se zvedne a zpříma ti pohlédne do očí.
Ty pocítíš, jako by se něco kluzkého otřelo o tvou mysl, jako nějaký had a tobě je to pravděpodobně dost nepříjemné už kvůli tomu, že ten pocit neznáš.
Trvá to necelé tři vteřiny a když to odezní, "pejsek" vyskočí na nohy a v jednu chvíli vesele zavrtí ocáskem a zamává křídly ve velice chápavém gestu.
Otočí se směrem od vodopádů k lesu, udělá pár kroků a ohlédne se na tebe. Znovu zamrká, stočí hlavu zpět k lesu a pomalým krokem se tím směrem vydá.

Nutriell a Amael

Nutriell
Přesně ve chvíli, kdy promluvíš na cizince a všimneš si, že tvá sestřička následovala tvé kroky, cizinec promluví.
Ale ty to ignoruješ a stočíš pohled na Dessiray, která zpozorní, našpicuje uši a zahledí se kamsi směrem k vodopádům, které jsou necelé dva kilometry odsud.
Trvá to pár vteřin a mezitím tebou vyvolaná vichr stále sílí, aniž by se tebe a tvé sestřičky nějak úzce dotýkal.
Dessiray během pár dalších vteřin na tebe stočí pohled a ty zaslechneš její sametový hlas.
Maličká, musíme jít. Amael to musí zvládnout sama, musí toho cizince odvést k matce, ty půjdeš se mnou. Objevili jsme dalšího..
Stočí svůj pohled k Maelovi a něco mezi nimi proběhne, protože Mael poté krátce kývne.

Amael
Sleduješ cizince, který se nervózně snaží vysvětlit, kde se tu vzal. A poté si také všimneš, že něco s tvou sestřičkou není v pořádku, protože civí na Dess, která je "mimo" toto místo.
Po další, opravdu krátké chvilince, která se normálním očím může zdát jako pouhé přemýšlení nad odpovědí, se na tebe stočí Maelům pohled.
Amael, Dessiray objevila dalšího cizince. Teď za ním odvede Nutriell, takže my společně odvedeme tohoto muže k tvé matce, ano?
Ozve se jeho milý hlas ve tvé mysli a poté se jeho pohled stočí k cizinci, který očividně stále čeká na odpověď.

Tábořiště

Střelím pohledem na Briana. „Myslíš si, že by bylo lepší se nechat rozsápat dobrovolně?“ Ale nůž neschovávám, nejsem idiot, abych věřila nějakému divokému zvířeti i kdyby ho ta rusovlasá měla ochočeného, klidně by mu mohla dát pokyn aby se na nás vrhl. Ale pomalu se posadím vedle Setha.

Pak se zadívám na rusovlasou co na mě promluvila. „Mě se tedy nezdá nic v pořádku a nemám důvod vám věřit.“ Odpovím ji klidně, ale chladně.
Brian byl asi úplně naivní, že ji věřil. Copak ho vůbec nenapadlo, že třeba ona patří těm co nás unesly? A co mrtvá Samatha? Co když ji má také na svědomí? Ne... rozhodně ji nehodlám důvěřovat.

Seth promluví, podívám se na něj. „To, že jsme na tomhle ostrově zdá se sen není.“ Odpovím mu a chlácholivě mu položím ruku na rameno, které mu stisknu.
Řekla bych mu asi Hlavu vzhůru, nic není tak hrozné jak se může zdát. Ale momentálně jsem si nebyla naší situací vůbec jistá.

Tábořiště

Dobrá pohlídám tělo dokud se nevrátíš.
Řeknu Andresse která chce jít pro nějaké dřevo a bylinky aby jsme mohli Samantu pohřbít. Nebo lépe řečeno spálit aby jí tu nic neokusovalo.
To mě také mohlo napadnout ale zrovna jsem si nevzpomněl. Bude to tak asi i lepší. Nebude se pomalu rozkládat v zemi a bude to mít rychle a čistě. Bude to tak určitě lepší.
I když já Andresse trochu důvěřuji tak se zdá že Miriam jí nevěří vůbec. Chápu jí. Taky jí moc nevěřím ale část mě jí z určitých důvodů věří.
"Rozsápat dobrovolně nebo ne. To je v podstatě jedno. proti takovému zvířeti nemá nikdo z nás moc velkou šanci. Proč se tedy zatěžovat zbytečnostmi. Když mě napadne budu se bránit a i tak nebudu mít asi šanci. A myslí že nám ani ona moc nevěří. Klidně přiznám že jí také nevěřím. Jen blázen by slepě komukoliv věřil. Ale nemám důvod lhát a protože se nás nepokusila ona ani její kamarádka zabít když jsme spali tak jí trochu věřím. Mohla nám cokoliv udělat udělat už dřív. Bude ale nejlepší pokoušet se důvěřovat jeden druhému aby všechno šlo lépe. V současné době tu nemůže věřit nikdo nikomu."
Je to pravda. Důvěřovat nemůže opravdu nikdo nikomu. Jak můžu vědět že se tu Samantha, Miriam a Seth objevili taky náhodou. Kdokoliv nám může lhát. A i Andressa nám může lhát. Ale i ona neví co jsme zač.
Je lepší jednat s lidmi přímo a narovinu a né si z nich dělat nepřátele.

Kouká na mě, nechce mě zavést k jídlu a potom udělá...něco.
Sakryš, co to je? pomyslím si, když to odezní. Je to, jako by se mi mozek fyzicky vykoupal v lihu. Tak strašně moc snad ještě nechlastám, ne?

Kouká na mě, potom mě začne vést někam do lesa.
Tááák, správně, klučíku, jen běž, utíkej, kdepak máš pelíšek? třeba tam bude i nějaký pivko...aspoň něco na zahnání žízně. Nechci se otrávit vodou mluvím na něj, i když on na mě kouká jak na debila. A popravdě, asi jako debil vypadám. Od písku, mokrej jak vodník Česílko, ve vlasech bláto a mluvim tady na psa s křídlama.
Tyvole, já asi začínám magořit. To je z nedostatku alkoholu, krev už musím mít minimálně padesát na padesát s alkoholem a to není hezký, to vůbec není hezký. Sakra, co já bych dal za flašku (nebo dvě) vodky.
Když mě vede do lesa, následuju ho, i když se sotva držím na nohách.

Tábořiště

Po odpovědi stisknu rty. Zklamaně se zadívám na špičky bot. Potom schovám obličej do dlaní a následně si prohrábnu vlasy. Olíznu si suché rty. Matně se pousměju, když mi Miriam stiskne rameno. Po krátkém zaváhání zvednu ruku a na chvilku tu její stisknu. Jsem idiot… zamumlám. Nic nevydržím. Dovolím některým věcem, aby mě zraňovaly víc, než by měly.
Proč nás sem tahali… povzdychnu si. Mohl jsem si dál žít svůj „nádherný“ život ve špinavých uličkách města. Každý večer hrát poker, nechat se zmlátit a zlitý usnout na podlaze své skromné detektivní kanceláře. Oproti ostrovu to byl ráj.

Cizinec, Dessiin další objev a.... kolik jich sakra ještě bude?

Stojím s dlaní zvedlou k nebi, v bojovné pozici a sleduji cizince, který začne mluvit.
Ale po pár vteřinách naprosto přestanu vnímat jeho slova a zahledím se ke svému boku.
Všimnu si, že Dessiray pravděpodobně někoho nonverbálně kontaktovala a čekám, co z toho bude.
A opravdu..Po chvilce na mě otočí svou mohutnou hlavu a já se jí zadívám do očí.
Tiše přikyvuji jejím slovům a díky ztrátě koncentrace můj vítr během necelé vteřiny utichne.
Jako by nikdy nebyl.. Důkazem jsou jen listy, které pomalu dopadají na zem zvlhlou od předchozího deště.
Ještě párkrát přikývnu, zcela se narovnám a ignorujíc cizince se, ve chvíli, kdy si domyslím, že už jí Mael vše vypověděl, otočím ke své sestřičce.
Láskyplně jí chytím za obě dlaně tak, že nyní stojíme obě bokem k cizinci a pohlédnu jí do očí.
Sestřičko..Má milovaná Amael.. Musím jít a ty znáš důvod, ale.. Neboj se.. Budu tolik nablízku, jak jen to půjde a věřím, že ty to zvládneš.. Mael tě ochrání a brzy budeme zase spolu...
Můj hlas v našich myslíš zní tiše, trochu nešťastně. Poté se nakloním k Amael a dám jí něžnou pusu na tvář.
Naše vlasy se propletou a vytvoří tak nádherný, rudo černý vodopád plný odlesků a tajemství.
Přitisknu své tělo na to její a pevně ji obejmu.
Mám tě ráda...
Zašeptám jí u ucha a pak se rychle odpoutám.
Střelím pohledem po Dess, která jen souhlasně přimhouří oči, zavrčí a otočí se směrem, kterým půjdeme.
Poté se naposledy otočím na cizince a velice, velice nebezpečně zasyčím, spíše zavrčím a vycením zuby tak, že i přes tmu si všimne, jak se mé tesáky, které jsou vyvinutější než u lidí, zablýsknout.
Poté se otočím, položím jemně bříška prstů na Dessiin hřbet a rozeběhneme se.

Ještě ve chvílích, kdy jsem na dohled cizince a sestřičky, párkrát vyskočím a zhoupnu se přes větev, což mi urychlí cestu. Poté znovu vyskočím na větev, která je alespoň tři metry nad zemí, kde se v podřepu zastavím a znovu seskočím na zem o pár dalších metrů dál.
Pak vám já i Dessiray, která se drží neustále u mého boku, mizíme z dohledu.

Kam běžíme, Dessiray?
Vyšlu ke své ochránkyni, když se ve velice vysokém tempu vyhýbám stromům a běžím do nitra ostrova.

Nutriell

Běželi jste s Dessiray lesem, tma vás obklopovala snad jako nikdy a všude panovalo zlověstné ticho.
Jediné, co bylo široko daleko slyšet, byly vaše tiché kroky, připomínající spíše šustění.
Nutriell, ta dívenka se světlou pletí, připomínající spíše vílu, nežli jakoukoliv jinou bytost, plula nocí rychlostí blesku a černá puma s dokonale lesklou srstí se stále držela po jejím boku.
Běželi jste nějakou tu chvíli, když jste dorazili na Vílí palouček, který se nalézá možná pět minut cesty od vodopádů.
Dessiray se zastavila a počkala, až se k ní vrátíš, poté se ve tvé mysli znovu ozval její sametový hlas, doprovázený pocity lásky a náklonnosti.
Nutriell, moje maličká, zde musíme posečkat. Pamatuješ to malé, okřídlené a děsně legrační štěně, Dragharta? Ten sem za pár chvil přivede onoho dalšího cizince. Už jsou na cestě.
Ve chvíli, kdy Dessiray domluvila, lehla si na zvlhlou trávu a položila hlavu na tlapy.
To byla jasná výzva k tomu, že si asi ještě chvíli počkáte, takže sis sedla do tureckého sedu vedle své ochránkyně, pravděpodobně položila dlaň na její hřbet, vpletla prsty do její srsti, narovnala jsi záda, druhou ruku položenou v meditační poloze na koleno dlaní vzhůru a pohlédla jsi na nebe plné hvězd.
Po pár minutách jsi zaslechla kroky z lesa před tebou..

Jack

Ten malý neposeda tě vedl dál a dál lesem, jako by to byla nějaká hloupá hra. Mohli jste jít už dobrých deset minut, aniž by měl nějakou touhu zastavit, nebo alespoň zpomalit.
Procházeli jste velice hustým porostem, který se zdál nekonečný. Všude jen stromy a keře tohoto zvláštního pralesa,nikde ani památky po něčem jiném.
Avšak nakonec jste přecijen dorazili tam, kam měl pravděpodobně Draghart namířeno.
Po dalších pár minutách jsi mezi stromy mohl zahlédnout pobleskující hvězdy a kulatý měsíc.
A šli jste přesně tam.
Po pár krocích jste vešli na nádherný palouček, kde se na stéblech trávy stříbřitě blýskaly kapičky deště.
Uprostřed, snad jako duch, seděla dívenka po boku obrovské šelmy.
Šelma - obrovká černá puma - ležela, hlavu položenou na tlapách a pozorovala tě klidným pohledem. Dívenka seděla v tureckém sedu, jednu dlaň na hřbetě šelmy, rovná záda a pleť bílá jako perly.Dlouhé, černé vlasy jí poletovaly kolem obličeje, který měla upřený na hvězdy na nebi a pohled tak krásný a nebeský, že to vypadalo jako výjev z nějakého snu.

Myslím, že je na vás, kdo napíše první ;-) Užijte si to magické setkání..

MIriam a Seth

Miriam a Setha, do chvíle, než se Andressa vrátí, nebudu nijak korigovat. Seďte si, utíkejte nebo co já vím, je to na vás ;-) Nebudu vím říkat, ať přidáváte do ohně, nebo tak něco, takže jestli chcete, mlčte, jestli ne, pište si ;-)

Tábořiště

Zamračím se na Briana. „Raději pidi nožík než používat holé pěsti.“ Ohradím se.
Zavrtím hlavou. „Briane. Copak tě nenapadlo, že možná patří k těm co nás unesly sem? Proč by nás tedy ve spánku zabíjeli, když nás očividně chtějí tady? Ne... Briane já nebudu nic předstírat. Nevěřím ji ani co by se za nehet vešlo a nestojím o kudlu v zádech. Až nějak dokáže, že si mou důvěru zaslouží tak se to změní. Jako polda chci prostě nějaké důkazy. Ale do té doby si na ní budu dávat pozor.“ Řeknu zcela vážně a nehodlám se o tom přít.
„Ty dělej jak uznáš za vhodné.“ Když ji chce věřit on, tak ať. Já dám pozor, aby ta rusovlasá na nás nezkoušela nějaký podraz.

Pak se podívám na Setha, sundám jeho ruku z ramene a uchopím ji do dlaní. „Nejsi idiot.“ Namítnu jemně. Nevím jak bych to řekla, že trochu mi připomínal mou dceru, jako kdyby měla zlý sen a já ji musela utěšovat a ukazovat ji, že ve skříni není žádné strašidlo.
„To netuším. Prostě jsme tady. Ale dostaneme se domů. A s těma zmetky co nás sem zatáhly si to pěkně vyřídíme. Jen co je najdeme.“ Slíbím mu.
„A tak... neklesej na mysli. Ber to tak, že žijeme. Jsme skoro jako ti lidi v reality show Trosečníci. Možná to nakonec nebude tak hrozné.“ Nakonec se ho snažím povzbudit.