Andor.cz - online Dračí doupě

Vypravěč - 20. srpna 2011 14:53

Kdysi dávno,před tísici lety se stvořili šedí strážci. Museli projít složitým rituálem,při kterém museli projít zkouškou síly,obratnosti a přesvědčivosti. Před sto lety se ale vše změnilo - Jane Cassander zaútočila na strážce a většinu jich zničila...Teda,až na pět zbylých,co se poslední rok skrývali před jejími vojsky. Nakonec se vůdce šedých strážců - Don - rozhodl jejich řád vzkřísit - to bylo ale znamenalo spoustu bitev a hledání. A k tomu,aby se Jade pomstil, bude potřebovat společníky - Vás.

Vypravěč - 20. srpna 2011 20:17
	Lidi: Šedí Strážci kdysi žili společně. Ale jak jsme si řekli, Jade Cassander je rozdělila. Všichni žijí odděleně,kde chtějí. Zde mapa. Vyberte si cokoliv. Můžete se i znát. :)

Vypravěč - 20. srpna 2011 20:32
	Don se rozhodl napsat každému šedému strážci dopis s jeho prosbou. Vzal pero a začal psát: Milý šedý strážče, kdysi dávno jsi se rozhodl udělat obřad k nám. Opstál si,ale bohužel Jane Cassander vše zničila. Timto dopisem Vás prosím, Abyste došli do Rudoskalí. Tam se dohodneme na dalším postupu. Don

Salem de la Hustník - 20. srpna 2011 20:52

V lese Jakmile jsem dostal dopis, rozhodl jsem se, že nechci jít sám. “Jakákoliv cesta může být nebezpečná, to víme co, Příteli. Nesmíme ho, JE zradit. Půjdeme tam a naše kámoška Oriana na tom zajisté nebude jinak." Na kus papíru načmárám: „Počkej na mě u bran města. Půjdeme spolu. Pokud mi to teda dovolíš. Jestli už nejsi ve městě a stihla si odejít. Počkej na mě tam, kde seš, vyšli Přítele, on mě k Tobě dovede.“ Dal jsem ho Příteli. “Leť a najdi Orianu. Předej jí vzkaz a pak leť zpátky.“ Pošeptal jsem Příteli, ten vzlétl z mého ramene a odletěl směrem k městu. Chvíli jsem si vychutnával ten pocit být tady v lese, mezi zvířaty. V míru. Dlouho se tady asi neoběvím. A moje myšlenky křičely, jako když se snažím spojit s Přítelem: Mějte se tady dobře kamarádi, však já se vrátím, ale povinnost volá. Bon voyage. ozvalo se v mojí hlavě. To se kamarádi loučili. A já se hned vydal za Přítelem.

Oriana - 20. srpna 2011 21:02

Město Denerim Vzbudím se jako vždy. Když se rozhodnu otevřít okno, do pokoje mi vlétne nějaký pták. Napřed si myslím že je to obyčejný pták,proto sáhnu po něčem,čím bych ho mohla odehnat. Když ho ale uvidím zblízka,rozzářím se. Copak chceš? zeptám se. Pták usedne a zamává křídly. Já mezitím dojdu do schránky a podívám se na dopis. Otevřu ho a přečtu obsah. Pak přijdu k ptákovi,vytáhnu papír a znova přečtu obsah. Vše se mi spojí do celku a já rychle něco zabalím a poběžím k bránám. Kampak jdeš? zeptá se mě kamarád, který je v městké stráži. Mám úkol. Vrátím se brzy. prohodím jen a přijdu k bránám. Opřu se o ně a zavřu oči.

Salem de la Hustník - 20. srpna 2011 21:50

Cesta k měsu Nebylo to ani zdaleka tak daleko, jak jsem si myslel. Na lovu jsem se totiž vzdálil daleko od města a nechvíli jsem ztratil přehled o tom, kde se právě nacházím. Přítel mi ale rychle ukázal směr a já se vydal s jistotou za ním. Cestou k městu mě dohoní Přítel a dosedne mi na rameno. „Šikovnej. Děkuji ti, kamaráde.“ Pošeptám mu, když mi sdělí úspěch jeho mise. Byl jsem tam tedy celkem rychle. Už když jsem se blížil, udělaly na mě dojem opravdu impozantní opevnění města. Přišel jsem ještě blíž a konečně jsem si všiml Oriany. Stála u brány, byla o ni opřená. Přišel jsem blíž. „Ahoj.“ Pozdravil jsem ji. "Jej. Ta je hezká. Tak ta cesta nebude zase tak moc otravná" Vykulím na ni oči. Připadám si trošičku trapně. Pokusím se o úsměv. "Přiznej si to, líbí se ti, co?" To se mi do hlavy nabourává Přítel. "Přiznávám." Pošeptám mu a pohladím ho.

Oriana - 21. srpna 2011 12:09

Město Denerim Podívám se za hlasem. Ahoj. odpovím mu. Když uvidím jak Salem hladí jeho ,,přítele" se usměju při vzpomínce. Málem jsem ho bouchla klackem. řeknu se smíchem. Najednou si uvědomím,že jsem mohla Salema urazit tak jsem ihned na něco přišla. Naštěstí je tak zajímavý,že si ho s žádným jiným nespletu. dodám rychle. Potom se skloním k batohu. Chci si zkontrolovat co mám. Zásoba jídla - hotovo. pomyslím si a vytáhnu balení vody. Mám tám 6 velikých láhví. Zásoba pití - hotovo. řeknu si v duchu a usměju se. Z batohu vytáhnu zápisník - rychle ho znova zatáhnu,aby ho Salem neviděl. Není tam nic tajného, mám tam ale mám tám pár zápisků kde jsou klíče k obydlím banna z Denerimu. Vstanu a nahmatám dýky - jsou tam. Luk mám připevněný na zádech

Salem de la Hustník - 21. srpna 2011 12:27

Cesta “Ha, málem tě klepla, kamaráde.“Řeknu mu v mysli a zasměju se. Přítel zamával křídly. “No, teď už si tě nesplete. Snad. Ale dyštak buď dost rychlej na to, abys uhnul joo?“ Přítel mě mírně klofne do klobouku. “Ha, ona si kontroluje věci. To já nemusím, protože jsem hraničář a nosím si všechno, co potřebuju v batohu.“ Nemám totiž žádné svoje obydlí a spím většinou v mechu, nebo na svojí dece. Když si všechno zkontrolovala, zeptal jsem se: “Můžeme vyrazit?“ Počkal jsem až mi odpoví a vyšel jsem. S ptákem na rameni. “Viděl jsi, Příteli, jak se po nás ty stráže dívali? Jako by nikdy nikoho takového neviděli.“Přítel vyletěl k obloze a po chvíli se spustil do pole. Chvíli jsem ho neviděl, ale zanedlouho si zase sedl na moje rameno. S plným břichem. “Už je to dlouho, co jsem viděl Dona, jak vlastně vypadá? A co umíš? Jestli ti to teda nevadí, že se ptám.“ Usměju se na ni a pokračuju. “Nic méně spolu právě cestujeme a měli bychom vědět, v čem se na sebe můžeme spolehnout.“

Oriana - 21. srpna 2011 12:39

Cesta Jdu pomalinku za Salem. Jak vlastně Don vypadá? Nepamatuješ? zopakuju pobaveně. Potom se ale uklidním. Moc se změnit asi nedokázal. Zase je to on - straší muž s černými vousy. Mě spíš zajímá jeho povaha,jestli se změnil. Vždy byl tak klidný.... nesáhl na zbraň nikdy,kdy to nebylo nutné. řeknu a připravuju se odpověď na jeho druhou otázku. Jsem přece lotr,zloděj,pamatuješ? zeptám se ho. Doufám,že toto nezapoměl,ale radši to celé znova zopakuju. Umím se plížit,střílet z luku i bojovat s dvěmu dýkami. řeknu a nahmatám dýky. Takže jestli na nás zaútočí nepřítel, začnu a upravím si popruhy batohu, já vždy mohu zaútočit zezadu. dopovím a spokojeně se usměju. Pak pochopím,že jsem zapoměla,co umí on, takže se na to zeptám.

Salem de la Hustník - 21. srpna 2011 12:51

Cesta “Ha, aspoň nejsem jediný, kdo zapomíná.“ Pomyslím si. “Mám jí říct všechno, nebo část nebo jen naznačit?“ Přemítám v rychlosti. Pak si sám sobě odpovím a Nakloním hlavu směrem k ní a povídám. “Já jsem hraničář, jak sis určitě všimla a umím dobře zacházet s lukem ale i při boji na blízku nejsem k zahození. No a co se týče magie, něco jsem pochytil. Je to všechno spojené s přírodou chápeš no."Řeknu s mou obvyklou skromností. "A když budeme potřebovat prozkoumat naše okolí, stačí jen vyslat Přítele. Hele, jak dlouho myslíš, že může tato cesta trvat? Nemám zase tak dobrej odhad.“ Sundám si klobouk a začnu se s ním v bezvětrném, parném počasí ovívat…

Oriana - 21. srpna 2011 13:00

Cesta Přikývnu a když se mě zeptá kdy tam budeme vytáhnu mapu. Jsme u Denerimu. Jde ale o to,zamířili jsme jížně nebo východně. pomyslím si rozehlédnu se. Míříme k lesu. ujistím se a podívám se na Salema. V lese krom vlků a pohybujících se stromů mám jiné problémy - klan dálských elfů. Salem žije sám,proto mě má asi rád. Jako kamarádku ale ostatní... povzdychnu si. Je na čase mu to říci. V lese žijí klany dálštích elfů. začnu. Ty jsi je nemusel najít,protože jsou velice schované. Mají zde ale lovce. řeknu a rozehlédnu se. Dálští elfové nás nenávidí. Nás,lidi. dopovím a znova se podívám na mapu. Uprostřed lesu bychom mohli zabořit doprava a tím bychom vyšli na cestu která vede do Lotheringu. Potom stačí na křižovatce odbočit směrem k Rudoskalí a bylo by to. zjistím trasu a zatáhnu mapu. Čtyři dny určitě. Možná pět. A možná víc,nastanou-li problémy. odpovím mu na původní otázku.

Salem de la Hustník - 21. srpna 2011 13:20

Cesta "Aha, klany dalších elfů. Jasně, to znám. V jednom jsem se přece narodil! Ale tamti elfové nevidí lidi. To je pro mě novinka. No ale uvidí mě. Tak to vypadá, že mi bude muset Přítel pomoct. " Pohladím ho. Jsem mu vděčný za to, že je tu semnou, za to, že je mým přítelem, za to, že se na něj můžu plně spolehnout. "Jestli budou s elfama problémy, a tyhle přesně opravdu neznám. Může to zajít hodně daleko. Hmm, tak to nevypadá jen na pět dní. To by muselo projít vše hladce a tooo, tím si nejsem jist." Podívám se na Orianu a zazubím se. “Tákže mě tam může hrozit nebezpečí a ty projdeš bez problémů. Pochopil jsem to správně?“ “No, proč se tomu bránit. S Přítelem to půjde vpohodě. Elfy včas uvidí, když budou lovit a já se můžu klidně schovat do křoví. Jsem přece taky elf, takže si mě jen tak někdo nevšimne.“ “Víš o tom klanu něco víc, něco co bych měl vědět? Třeba jestli jsou přátelští nebo ne?“ “Elfové jsou totiž většinou mírumilovná rasa, ale to už víme, co, Příteli. Své děti hýčkají a mají s nimi trpělivost. Ale mají rádi vetřelce?“ No projistotu to udělám už předem. "Leť a hlídej. Kdybys viděl někoho podezřelého, spoj se semnou a řekni mi to." Pošeptal jsem Příteli. Ten šťastný, že se pro něj konečně našlo uplatnění zamířil k obloze.

Oriana - 21. srpna 2011 13:45

Cesta Vzdychnu. Naopak... řeknu protaženě. S tebou naopak budou přátelé,nýbrž si elf. Ale se mnou... řeknu a sklopím zrak. Řekněme to takhle: Budou se chtít pomstít za to,že jsme z nich kdysi udělali otroky. Jsi jeden z mála elfů co je volných. A je to venku. Zastavím. Zajímá mě,jak na to bude reagovat. Začne mě nesnášet? Nebo pochopí,že já v tom roli nehraju? Uslyším vytí vlka a nejradši bych utekla. Tak dlouho...tak dlouho jsem mu to tajila. Nenávidí nás všichni elfové. Nenávidí nás všichni elfové. I ti měští. Ty žijí v nejchudší čtvrti měst - v elfí odluce. dopovím mu celou pravdu a stále čekám na jeho reakci. Don nám řekl nejdůležitější věci - že nebudeme dlouho žít,tak do padesáti,že jsme tak trochu nakaženi zplozenecké krví....ale mezirasové vztahy neřekl. Ach jo. pomyslím si.

Salem de la Hustník - 21. srpna 2011 14:34

"Aha, další novinky. Tím že žiju sám, že jsem utekl z domu když mi bylo pět a tím že jsem dlouho neviděl žádného elfa jsem se bohužel vyhnul i vědomostem o historii naší rasy a spoustě dalších vecí. Oriana ale nevypadá na to, že by mě chtela zotročit. "Sám sobě se zasměju. "Aha. No, to je ovšem důležitá věc a my si nemůžeme dovolit stratit ani jediného bojovníka." Usměju se a ni. "A já bych byl taky hodně nerad, kdyby se ti něco stalo. Není nějaká bezpečnější cesta? Můžu se pokusit tě ochránit, ale nic nemůžu zaručit. Pochop, nic moc o tomhle nevím. Dlouho už jsem s žádným elfem nemluvil." Omluvně se na ni usměju. Cítím se trapně když to nedokážu stoprocentně zajistit. Přítel nám pořád krouží nad hlavami, já se ještě pořád ovívám kloboukem. Zrovna míjíme jednu jabloň. Mám hlad, takže utrhnu dvě jablka a jedno podám Orianě...

Oriana - 21. srpna 2011 14:41

Cesta Usměju se a jablko si vezmu. Všechno dopadlo snad nejlépe jak mohlo. Jiná cesta je. řeknu a rozehlédnu se na východ. Jestli půjdeme tamtudy, začnu a mávnu rukou východně, dostaneme se rovnou na tu cestu. Mohou tam být bandité,ale to není nic co bych nezvládla. řeknu a spokojeně se do jablka zakousnu. Vím přesně jak se jim vyhnout. Ale u stromů a elfů,to tak jistě nikdy nepoznám. dopovím. No,ale zde v lese by také mohli být vlkodlaci. řeknu a po těchto slovech mě zamrazí. Kdyby se něco nepovedlo,mohl by jsi se nakazit a stát se jím. dopovím soucitně. Rozhodně nechci aby se to stalo,takže se podívám na východ. Jestli bychom šli na cestu,mohla bych vést já. Často chodím tudy do Lotheringu. dopovím a podívám se na Salema. Rozhodnutí je na tobě.

Tearis Sana - 21. srpna 2011 14:54

Ve svém domě Bylo brzy ráno a já jsem vstával. Ukousl jsem pár soust chleba a napil jsem se piva. Jako bývalý Šedý strážce jsem se skrýval na kraji města a doufal že na mě nepřijdou. Vtom jsem uslyšel zabušení na dveře a hrklo ve mně. Zatraceně, jsou zde. Pomyslel jsem si a vytáhl meč z truhly. Otevřel jsem dveře a nikde nic. Jen na zemi ležel dopis. Vytáhl jsem ho a přečetl, bylo to svolání Šedých strážců a tak jsem neváhal. Sbalil jsem si potřebné věci a vyrazil z domu, ten jsem zamkl a klíč hodil do stoky. Vyběhl jsem zadní nehlídanou bránou a rozhodl jsem se že půjdu po říšské cestě. Meč se mi houpal na opasku a moje ruka spočívala na jeho jílci.

Salem de la Hustník - 21. srpna 2011 14:56

Cestou Spokojeně a pomalu přežvykuju jablko. Pořádně si ho vychutnávám. "Ta lepší cesta je vždy ta bezpečnější. Kdo to řekl? Už ani nevím ale jasný je, že vlkodlakem nechce být ani ona, ani já. A bandity Přítel uvidí hned. Ti se jen tak neschovají, rozhodně ne jako elfové.Dožvýkám a spolknu sousto, které jsem měl v puse. Šťastně se usměju. "Tak můžeš vést. Důvěřuju ti." "Je to ale zlodějka." Blesklo mi hlavou, tuto myšlenku jsem ale ihned zavrhl. "Proč by to dělala tobě? Blbče. Jste přece přátelé." Ochotně jsem vykročil za ní, když změnila směr. A protože by tam mohli být banditi, posadil jsem si klobouk na hlavu, aby neviděli moje špičaté uši. A protože jsme touhle dobou nikoho nepotkali, varoval jsem Přítele. "Můžou tady být banditi kamaráde, takže když někoho uvidíš, řekni mi to prosím. Jinak si klidně lov. Vidíš na míle dopředu, takže není pravděpodobné, že bys někoho přehlédl. Ledaže by byla mlha." Rozhlédnu se. Na obloze ani mráček. "No, mlha asi nebud, řekl bych. Šťastný let." Podíval jsem se nad sebe a všiml jsem si jak Přitel šťastně zamával křídly a pak se spustil střemhlavého letu a na zemi chytil kořist....

Oriana - 21. srpna 2011 17:05

Cesta Přikývnu. Jsem sice zlodějka, začnu,jako bych vycítila jeho obavy, ale proč bych tě zrazovala? Co bych z toho měla? Všichni jsme šedí strážci,a teď,v tuto dobu nás Don potřebuje nejvíce. A mimochodem,peněz mám dost. vysvětlím a snažím se vzpomenout kolik jich mám. Mám asi tak... Nevím,80 zlatých? pomyslím si. Vím kde jsou bandité. No,zde by asi být neměli,nedávno jsem rozprášila celou četu. řeknu a usměju se u té vzpomínku. Dohadovali se,kde měli chleba,a ona se mezitím nepozorovaně vplížila doprostřed a tam měla naprostou výhodu. Zavrtěla hlavou. Ti jsou bandité jen ze samotné hlouposti. pomyslím si posměšně. Cestou scházím z cesty a sbírám různé bylinky - od léčivého kořene až do kořene smrti. Nakonec se zastavím - napravo od nás,sice dále,ale už docela blízko,tak blízko,že je mohli spatřit jsem uviděla pavouky. Obrovské. Saleme. oslovím ho. Jsme zvyklí,že když ho oslovím tímto tónem,jsou na blízku nepřátelé. Znáš obrovské pavouky? zeptám se a vytáhnu luk. Natáhnu ho a vystřelím. Sice jeden pavouk lehl k zemi,ale ostatní už začali být ostražití.

Grugni Malaison - 21. srpna 2011 18:30

Doma v Orzaamaru Pověz nám ještě nějakou příhodu. Zabil jsi někoho? Kolik porazíš zplozenců jednou ranou? létají na mě otázky jedna po druhé. Pobafám z dýmky, uvelebím se do křesla a podívám se okolo sebe. Malí zvědavci, všechno by chtěly vědět najednou... Máme ještě hodně večerů abych vám povyprávěl, co se mi přihodilo jako šedému strážci...teď už je klid od všech těch bojů... řeknu a poupravím si lehkou tuniku kterou mám přes sebe přehozenou. V posledních letech je to nejčastější obleční. Sem tam jako člen kasty bojovníků vyrazím do hlubokých cest abych nezapomněl vše co umím. Nezapoměl tohle se jen tak nezapomíná a myslím že hlavně zplozenci na to nezapomenou.. ušklíbnu se. Tak děcka rozběhněte se, už je čas na oběd, budeme pokračovat jindy. Třeba zase zítra pokud budete hodný. Poté se natočím směrem ke krbu a pocítím teplo domova. Podívám se na zeď, na obrázek mladé trpaslice, mé ženy. Zemřela v době kdy jsem byl ve službách šedých strážců. Kdybych tu jen byl nic by se jí nestalo... začnu si znovu vyčítat její smrt. Pane Grugni, nevyčítejte si to, za nic nemůžete...nemohl jste to tušit... uslyším za zády. Máš pravdu Badine řeknu svému mladému pomocníkovy máš pravdu, stává se ze mě starej mrzout už je to pěkná řádka měsíců co jsem bojoval už bych potřeboval pod ruku nějakýho zplozence. řeknu, usrknu si ze džbánu piva a potáhnu z dýmky. Kvalitní tabák, budu ho muset sehnat víc pokud budu kouřit tímhle tempem. Možná k tomu budete mít příležitost, přišel vám dopis, s pečetí šedých strážců... při té poslední větě se mi rozbuší srdce, Šedý strážci, co se může dít že mě starýho vysoužilýho pardála pohostí takovým dopisem. Otevřu ho a začnu číst. Zpráva mě velice zasáhne, vše bylo zničeno. To není možný. Aspoň že ten starej kmet Don to zvládl. To mě potěšilo ale zajímalo by mě kolik nás zbylo, je čas jednat. Badine přines mi sem mou zbroj. Vyrážím na cestu. beze slova se sbalí a vyrazí. Je to dobrý pomocník jednou zaujme v klanu mé místo. Syna nemám, on to zvládne. pomyslím si. Nechám si ještě sbalit proviant na cestu, hodně tabáku a hlavně mošnu s medovinou a pivem. Poté přejdu k zadní stěně místnosti a sejmu z ní svou sekeru. Prohlédnu si jí. Ještě že se o ní starám tak poctivě. Potěžkám si jí v ruce. Je pořád stejná. Mezi tím přijde Badin s mou zbrojí, obléknu si jí na sebe a pocítím ten známí pocit bezpečí. Sekeru usadím na záda a mošnu s proviantem za opasek. Badin se mi všemožně snaží přemluvit ať může jít se mnou ale nic naplat tohle musím vyřídit sám. Badine ty jsi budoucnost našeho klanu, navíc tohle je mise kterou musím zvládnout sám... Všem oznámím že vyrážím pryč, že na pravděpodobně poslední cestu už se nezmíním. Nemusí to vědět. Když vím že mám všechno vydávám se směrem k svému cíly. Rudoskalí.

Salem de la Hustník - 21. srpna 2011 18:56

Pavouci, boj Nevím jak, ale nějak vycítila, že jsem si nebyl jistý její profesí … „Sakra Salame, nesmí být na tobě tolik vidět tvoje emoce. Je to i nebezpečné. Zklidni se trošku. Áááá, peněz má dost, tak to mě teda uklidnilo. Ha, co to sbírá? Nějaký kytky, no jo. To znám. Ale tuhle neznám.“ Jako hraničář se vyznám v přírodě a tak samozřejmě kytky znám. Ale ještě jsem nikdy nepoužil žádnou špatnou. Nebylo to zapotřebí. Oriana se vzdálila dál od cesty a houkla na mě, jestli znám jakýsi velký pavouky. „Cože, jací velcí pavouci?“ „S tím jsem se ještě opravdu nesetkal.“Pomyslím si.Vytáhla luk a vystřelila. „Mám taky střílet?“ Zeptám se a už vytahuju luk a vkládám šíp do tětivy. Zatím šíp zasvištěl vzduchem a poslal k zemi prvního, největšího a nejsilnějšího pavouka. Přispěchám k ní. Teď střílíme oba. Když pod naší palbou padlo k zemi dalších šest pavouků. Každý z nás dostal tři a přitom jsme si udržovali správný odstup a zatím jsme jen pár střel trefili mimo. Došly nám cíle. „To je vklidu." Pomyslím si. Jestli to takhle půjde dál, tak té práce nebudeme mít zas tak moc. „Pozor, jeden je za vámi.“ Ozve se mi v hlavě hlas přítele. Okamžitě se otočím s nataženým lukem a šípem v tětivě. Vystřelím. Zasvištělo to, až se Oriana lekla. Nejspíš nečekala, že budu střílet dozadu. Pavouk byl už jen pár metrů za námi. Asi nás nějak obešel. Pavouka to z téhle blízky otočilo na záda. Ještě naposledy zacukal nohama, a z očí se mu vytratilo světlo. A že jich měl hodně. Úplně mě to fascinovalo. Znáte to. „Jak může být něco tak hnusný?“ Říkal jsem si. Do hlavy jsem Orianě neviděl ale řekl bych, že si myslela něco podobného. Podíval jsem se na Orianu a trošku jsem se uchechtl. Pak jsem se otočil zpět a uviděl jsem tu spoušť. Leželo tam několik pavouků s šípama v hlavě. "Máme dobrou mušku" Všichni pod skalkou. Na skalce bylo husté křoví a před námi udusaná, pavouky pošlapaná tráva. Pak proti nám najednou z ničeho nic vystartovali dva další pavouci. To už mě naštvalo. Oriana toho svého trefila, už když byl dál. Já čekal, čekal a čekal, až přiběhne blíž. A když byl asi tři metry ode mě, „Tady to máš, mrcho!“ vystřelil jsem. Šíp neomylně trefil cíl a pavouk, jako by se zastavil ve vzduchu a spadl na zem. Když se dlouhou chvíli nic nehýbalo a Přítel taky nic neviděl, vykročil jsem na bojiště a prohlížel si ty mrtvoly. Došel jsem až ke skalce. Byla dvakrát větší než já a křoví na ní se zdálo absolutně neprůstupné. „Tak je tu čisto.“ Řeknu Orianě, která stála asi dva metry ode mě a stále měla šíp v tětivě. Já už si ten svůj dal do pouzdra. Otočil jsem se, abych si pořádně prohlédnul jednu z těch potvor. Byla celá chlupatá, měla velký kusadla a vůbec se mi nelíbila. A na hlavě měla mooc očí. Pak mě najednou strašně velká tíha srazila k zemi a obličejem nahoru. Díval jsem se do těch mnoha očí. Viděl jsem v nich vlastní odraz. Pavouk už otvíral kusadla, že se do mě zakousne a pak na mě dolehla ještě větší tíha a pavouk se na mě svalil. Zjistil jsem, že byla Oriana velmi pohotová. Naštěstí měla ještě šíp v tětivě a jakmile uviděla pavouka vystřelila a jako vždycky se trefila. Vděčím jí za život. „ A je to fifty fifty.“ Pomyslel jsem si. „Teď už vím, že je na ni opravdu spoleh. Kdyby se mě chtěla zbavit, udělala by to teďka." S mohutným „Uffff“ Ze sebe svalím tu mrtvolu. „Fuj, něco z toho pavouka mě pokapalo.“ A otírám si svůj klobouk. Přítel mi sedne na rameno, aby si chvíli odpočinul. Zřejmě se nic neblíží nebo alespoň nic neviděl. Tak nějak mi to řekl. „A díky…bojuješ skvěle. Seš v pohodě? Žádný zranění?“

Samara - 21. srpna 2011 20:00

Breciliánský les "Pajdo!" křikl jsem a hledal svou malou kočičku. Nejspíš se chudinka někam zaběhla, asi hodinu po ní nebylo ani vidu, ani slechu. Kráčel jsem paneznámým lesem, překračoval zemi porostlou mechy, malými keříky a kapradím. Nejsem si přesně jist, ale někde jsem četl, že kapradí je jedovaté. Snažil jsem se mu tedy vyhýbat, nijak se ho nedotýkat, bůh ví, jak jedovatý může být. Ale třeba je to jen nesmysl, třeba jsem to jen četl v aprílovém vydání. Podřepl jsem k jednomu z těch menších kapradin a zkoumavě se zadíval na jeho lístky, co by na nich mohlo být jedovaté. Ze spodu na nich rostly béžové lupeny, drobné, nijak nevyčnívaly, kapradí bylo totiž ještě velice mladé a nízké. Sahalo mi sotva do poloviny lýtek. Kolem mě bylo však ještě spoustu jiných kapradin a rostlin, které by v sobě mohly také ukrývat jed. Stále v podřepu jsem se rozhlížel kolem, zaujala mě totiž krásná zelená barva bylinek a stromků okolo, a dočista jsem zapoměl na hledání Pajdy. Zeleň mě totiž naprosto ovládla. V mých myšlenkách se začaly rojit nesmyslné představy o exotickém výletě někde u moře, kde by byl klid, jen by byl slyšet šum moře narážející do stěn kamenných útesů, rackové by krákali nad vodou a před ostrým sluncem by mě stínila krásná kokosová palma... Tohle všechno vytvářelo naprosto tiché prostředí Breciliánského lesa. Stále však ještě netuším, kde bych přesně mohl být, jestli jsem nedaleko nějaké vesničky, či mám k živějšímu prostředí ještě dál... Zdálo se mi, že pár kroků ode mě se ozýval šum nějakého potoka. Byl to příjemný pocit, slyšet něco jiného, než o sebe se třoucí listí v závanu chladného větru. Poodhrnul jsem několik vysokých keřů a uviděl před sebou krásný, asi půl člověka široký proudící potok. S nadšením jsem se k němu rozběhl a s ušpiněnýma rukama od hlíny jsem se začal ve vodě oplachovat. Byla studená, svěží, i přes chladné počasí byla krásně osvěžující. Nabral jsem do dlaní trochu vody a plácl ji na unavený obličej. Okamžitě mě šok oživil a probral jsem se do čilosti veselé rybky. Rychle jsem vstal, a opět jsem si vzpoměl na ztracenou kočičku. Doufám, že se jí nic nestalo, byla by to snad i má smrt... pomyslel jsem si a otřel si mokré ruce o tmavé kalhoty. Zvědavý a pln starostí jsem se rozhlížel kolem a hledal jakýkoliv pohyb. Pajda by v zeleném porostu vyčnívala, protože její jedinečně lesklá černá barva vyzařuje mezi čímkoliv. Až se mi téměř zastavilo srdce nadšením, když se malé drobné zvířátko zjevilo ze zelené flóry a drápkami mě jemně ze spoda zatahalo. "Pájí!" vyhrkl jsem radostně a celý rozzářený popadl kočičku do náruče. Kdepak jsi se toulala, po tomto zatraceném lese?" Hned jsem jí začal hladit po její černé hlavičce, ale radost hned vystřídala zvědavost. "Co to máš?" Pajda držela v čumáčku malý poničený papír, který byl smotaný do ruličky a obvázaný červenou stuhou. Opatrně, aby se neponičil, jsem ho otevřel a se zájmem si přečetl obsah. Šedý stážce? vrtalo mi hlavou. Svého titulu jsem si totiž nebyl nikdy moc až tak úplně vědom. Nevyužíval jsem ho k ničemu, nevěděl jsem, co je přesně zač. Hlavou se mi mihly myšlenky jako na běžícím pásu. "Kde jsi tohle vzala?" zeptal jsem se a opět jsem začal dopis smotávat. Odpovědí mi bylo pouhé mňouknutí. Položil jsem kočku na zem, papír zastrčil do kapsy a vydal se dál napříč Breciliánským lesem...

Oriana - 21. srpna 2011 20:08

Po boji Mám ledový výraz ve tváři,ale to mám vždy při a po boji. Jsem v pohodě. A ty? Nebyla jsem dost pohotová,měla jsem to stihnout dříve. odpovím mu a skloním se k pavoukovi. Něco tam dělám,ale schválně to schovám,aby to neviděl. Když vstanu držím v ruce láhev s docela slušným množstvím jedu. Musíme jít rychle pryč. Když je zde tolik pavouků bude tu určitě i královna. řeknu a při přesdstavě dvojnásobně většího pavouka mě zmrazí. Pomalu se začíná stmívat a já zívnu.

Tearis Sana - 21. srpna 2011 20:19

Cesta Asi po hodině cesty jsem před sebou uviděl bouřkový mrak "Aaa, zatraceně a já sebou nemám stan" zabručel a hodil si na sebe plášť. Za okamžik se strhla silná bouře, ale já jsem šel stále proti němu. Doprčic, takhle onemocním a do Rudoskalí nedorazím. zařval jsem naštvaně a kopl do stromu podél cesty. Poté jsem si sedl do závětří stromu, které mě alespoň trochu chránilo před deštěm a zakryl jsem se pláštěm. Bouře za chvíli přešla a já jsem mohl pokračovat v cestě. Sundal jsem si plášť a vyždímal z něj většinu vody která se doň vsákla. Poté si znovu hudil vak na záda a pokračoval v cestě. Cesta byla rozmáčená a dosti neudržovaná takhle daleko od města. Netrvalo dlouho a uviděl jsem věž mlýnu v Rudoskalí. "No konečně, místo mé cesty." zaradoval jsem se a přidal do kroku. U dřevěné skály ale nestál žádný strážný, ale dva otrhanci a jeden muž na kolenou. Zatraceně co se to tu děje, drží mu nůž na krku a zjevně nebudou moc přátelští ani ke mě. Položil jsem ruku na jílec meče a trochu ho povysunul. "Hej, co se to tady děje" zeptal jsem se a ukázal na klečícího muže."Do toho ti nic není idiote a teď nám zaplať, jinak skončíš podobně" řekl a podřízl klečícího." Tasil jsem meč. "Tak na to zapomeňte, já jsem Šedý strážce a vy mrtvoly" S těmito slovy jsem se na ně vrhl. První nestačil ani zareagovat, pouze slepě nastavil dýku k obraně a v zápětí byla jeho hlava rozetnuta. Druhý zaútočil z boku, ale schytal kopnutí do jater a když se svalil na koleno, tak jsem mu usekl hlavu. "Tak a teď si vaše penízky přivlastním já" uchechtl jsem se a sklonil jsem se k mrtvolám. Po ohledání jsem je odtáhl pryč a jejich těla zakryl roštím. Rozhodl jsem se že o mrtvém strážci donesu zprávu do Rudoskalí. Otřel jsem si meč o trávu a zasunul do pochvy. Zvedl jsem meč mrtvého strážného a rychlým krokem jsem sešel kopec až do údolí.

Salem de la Hustník - 21. srpna 2011 20:28

Z toho ledového výrazu mě až mrazí, takže mi za chvíli naskočil taky. „Jo, já jsem v pohodě. Hele dalo by se z nich něco použít?“ Jsem hraničář. Elf. Žiju v lese, takže jsem zvyklý využívat každé příležitosti, která se mi naskytne. „Královna? Cože? Další pavouk? Padám.“ Urychleně opouštím bojiště. Všiml jsem si, že je Oriana unavená. A já jsem na tom stejně. Musíme najít nějaký bezpečný úkryt. Vtom jsem si vzpomenul, že říkala, že tudy nejde poprvé. „Hele, když tudy nejdeš poprvé, neznáš náhodou nějaké bezpečné tábořiště. Potřebovali bychom odpočinek.“ Zeptám se s nadějí v hlase.

Oriana - 21. srpna 2011 20:38

Cesta Čeho? Jedu nebo rostlin? Jestli to spojím,můžeme udělat jed který dělá slušné zranění. zeptám se,moc jsem tu otázku nepochopila. Hele je tvé oblíbené slovo? zeptám se. Znám bezpečné tábořiště,ano. řeknu a odbočím vlevo,opačně než byli pavouci. Dojdeme na louku, kde je příjemně cítit kvítí. Je zde klid. Zde odopočívám vždy. Jako tábořiště je to tu skvělé. řeknu a spokojeně se usměju. Po-počkej chvilku. řeknu a sednu si.

Salem de la Hustník - 21. srpna 2011 20:59

Cesta Zastavím a dívám se na ni. No jo no, já jsem zvyklej hodně chodit, já chodím pořád. V tomhle se mi, bohužel, nemůže rovnat. „Ta je hezká i když je takhle unavená.“ Pomyslím si. „Co myslíš, Příteli?“ „No a mimochodem chceš se utábořit nebo jít přes noc. Já bych se tedy raději utábořil. Jo a „hele“ je moje oblíbený oslovení. Nechceš pomoct? Klidně tě ponesu?“ Usměju se a dívám se jak zareaguje. „Asi bychom neměli rozdělávat oheň, abychom nepřilákali bandity nebo jinou zbytečnou pozornost.“ Říkám si. Pak si uvědomím, jak velký mám hlad a sundám batoh. Přehrabuju se ve všech těch věcech. Mám jich opravdu hodně. Pak vytáhnu jídlo. Zajda. Opekl jsem si ho zrovna včera večer. Zakousnu se do něj a pak se zastydím. „Chceš taky?“

Oriana - 21. srpna 2011 21:12

Cesta Odnést nepotřebuju. odpovím,ale v hlase je znát potěšení i pobavení v jednom. Skloním se a lehnu si. Kromězamě tu klidně usnu. řeknu a zavřu oči. Salema vůbec nesleduju,ale hlavou se mi honí hodně myšlenek. Žiju obyčejný život oblíbenkyně v Denerimu. Navštěvuju elfy a jsem přitom i zlodějka. Přijde mi jeden dopis,znova se setkám se starým přítelem a budeme mít úkol zachránit svět...anebo jen nás. proběhne mi myslí mnoho myšlenek. Chci tudy jít? Nebo ne? zeptám se v duchu. Všechny tyto myšlenky mi proběhnou rychle,nýbrž mě z nich vyruší Salemův příjemný hlas. Ne,děkuju. odpovím a usměju se. Skromný člověk. Jediný ze sto tísíců. pomyslím si pobaveně.

Salem de la Hustník - 21. srpna 2011 21:34

Taboriste „Co to? Ona spí na zemi. Na studené zemi a bez deky?“ Vytáhnu z batohu deku, roztáhnu ji na zem vedle Oriany. „Lehni sem, ať ti není v noci zima, jakákoliv nemoc, třeba i rýma, oslabí. Ale nech mi tam trošku místa, taky si schrupnu, teda až povečeřím. A až ráno vstaneš, okamžitě mě vzbuď a nebo nikam nechoď. Dám tady kolem tábora nějaké pasti. “ „Příteli kdyby se něco dělo tak mě okamžitě vzbuď. Vím, že nemusíš moc spát takže, spoléhám na tebe.“ Pošeptám mu. Ten si hned našel místečko na větvi nedalěkého stromu. Plně mu vyhovovala. Pak sednu a sním půlku zajíce a zapiju to vodou. „Jojo, s plným žaludkem se rychle usíná.“ Protože jsem elf, spím „málým“ spánkem.(lehce se zbudím)… Než půjdu spát tak ještě rozmístím ty pasti a vykročím do tmy....

Oriana - 21. srpna 2011 22:02

Tábořiště. Beze slova se převrátím na deku. Zaberu ale jen kousek,menší než půlku. Zavřu oči a usnu. Nevnímám jeho slova o pastích. Dokážu je rozeznat,takže je to celkem jedno. Časem se začnu převrácet. V mém snu je... Drak,zplozenci. Život,smrt. Převracuju se a křičím. Každý to zná,to jsou sny šedých strážců. Člověk si zvykne. Ale vždy je to strašidelné. Vykřiknu. Vzbudím se. Slyším cvrčky. Saleme? zeptám se do tmy a znova lehnu. Vezmu stéblo trávy a začnu ho přežvykovat. Sednu si a vytáhnu z tašky zápisník. Je tam kresba...mé matky. Usměju se. Zabili jí zplozenci. Možná proto jsem se stala Šedou Strážkyní. pomyslím si a zatáhnu zápisník. Vezmu láhev vody a napiju se. Nakonec si znova lehnu,spíše jenom na trávu. Nastydnu,nenastydnu.

Salem de la Hustník - 21. srpna 2011 22:36

Noc Nastražím všech pět pastí. Ani se netrápím pořádným maskováním. Vždyť je noc, toho si nevšimnou. Vracím se zpátky do tábora a Oriana už spí, schoulená na kraji deky. Podívám se na Přítele, ten pochrupuje na větvi, ale jsem si jistý, že se za chviličku vzbudí. Lehnu na deku vedle Oriany a zachviličku usnu. Uprostřed noci mě vzbudí řev. „Byl jsem to já nebo ona? Ona“. Zjistím, když zařve znovu. Je temná noc a mraky zastínily měsíc, takže nejde nic vidět. Je pozoruhodné, jak rychle se počasí dokáže měnit. Pořád se převalovala, až mě jednou rukou bouchla přímo do… „Buď rád že to nebylo moc!“ Říkám si a držím se za to místo. Chvíli se pak ještě převaluje a křičí. Pak to přestane. „Salame?“ ozve se vedle mě někde hodně blízko. „Líbí se mi ten sladkej hlas.“ „Ano?“… …Pak si lehla a spala dál a já po jejím vzoru udělal totéž. V noci jsem se pořád převaloval, měl jsem ty zlé sny… Ráno Když jsem se ráno vzbudil a otevřel oči, díval jsem se přímo na ni, respektive na její vlasy... Byl jsem na ni namáčknutej, takže jsem cítil vůni jejích vlasů. Posunul jsem se trošku dál od ní, abych ji viděl celou. Ležela na trávě, těsně vedle mě, už se nepřevalovala, ani nekřičela a pravidelně oddechovala. Ještě nebylo moc světla ale dost na to, abych viděl Orianu. Chvíli jsem si vychutnával, že se na ni můžu dívat a nikdo to přitom neví. Pak mi došlo, že by mohla nachladnout, ale zima jde od země. Tak jsem ji alespoň přikryl. Podíval jsem se na Přítele, ten už seděl na větvi a koukal na mě, jak si počínám. Napadlo mě ještě, že bych mohl něco připravit. Natrhal jsem tedy nějaké jahody, vody bylo ještě dost. A zbylou půlku králíka jsem rozpůlil. Tak a připravil jsem nám snídani. Znovu jsem si lehl vedle ní a vychutnával si ten pohled. Jak nad tím tak přemýšlím, jde jen těžko popsat, jaký to byl pocit. Byl pro mě ale něčím novým, nikdy jsem ho nezažil. Možná je to tím, že žiji mimo ostatní. Možná to je štěstí. Ležela obličejem k nebi a mě napadlo, že se možná snažila modlit, aby ty zlé sny přestaly. Já v boha nevěřím, ale bylo jich tolik, že jsem i to zkoušel. Obloha se pomalu rozjasňovala, mraky se trhaly. A s prvními paprsky, které dopadly na její obličej, otevřela oči… „Dobrý ráno. Nespěchej. Máme na tu cestu hodně času. Nachystal jsem snídani.“ S úsměvem jsem jí podal misku jahod, část králíka a vodu….

Oriana - 22. srpna 2011 08:20

Ráno Podívám se na Salema a potom na deku kterou sem měla na sobě položenou. Schodím jí a ještě se chvilku rozhlížím. Fajn. řeknu spíše sama k sobě. Dobrodružství začalo - vzbuď se! vykřiknu sama na sebe a oklepu se. Vezmu si snídani a poděkuju. Já jsem zvyklá vstávat a jíst rychle. Za to se předem omlouvám. řeknu a zakousnu se do masa. Mezitím bych mohla najít cestu. Nýbrž jsme vyšli na cestu, jsem na zkratce,která nám cestu zkrátí o dva dny. Když tak počítám. řeknu a podívám se někam neurčito. K Lotheringu bychom mohli dojít už dneska. Za pět hodin. Není už daleko. domluvím a už se věnuji jenom snídani.

Vypravěč - 22. srpna 2011 09:27

Breciliánský les - Adam Jecoliath Breciliánský les je plný nástrah. Ale ty to víš,a tak se ti nebezpečí vyhýbají - nebo se ty nevědomě vybíháš jim. Po hodně dlouhé cestě přes lesy konečně dojdeš na nějakou menší cestičku. Kolem ní se pasou hally,ale tři stromy tam nevypadají přátelsky... Vedle tebe přeběhnou vlci. Nevnímají tě a nejspíš chtějí ulovit jednu z hall. Bohužel se jim to povede,a ostatní hally vyděšeně odběhnou kamsi dál... Ty půjdeš po cestě. Je tam kruhová křižovatka,po malém přemýšlení odbočíš doprava. Cesta vede kamsi dál,a ty nevidíš konec. Kolem tebe jsou stále stejné stromy,stejná příroda. Dojdeš k táboru,který se zdá opuštěný,ale nějak se ti tam nechce vejít... Protože,jestli to uděláš,je možnost,že nikdy nevyjdeš.

Salem de la Hustník - 22. srpna 2011 09:34

Ráno (morning) Deku jsem rychle složil a narval do batohu. S jídlem jsem nespěchal, naopak jsem si ho vychutnával. „Jídlo by nemělo být samozřejmostí, ale měli bychom si to vychutnávat.“ Zrovna jsem se zakousl do králíka. „Joo, dobře si ho udělal, elfe, je šťavnatej.“ Vychutnával jsem si každý sousto. Pak konečně vstanu a jdu posbírat všechny pasti. Nic se bohužel nechytilo. „Tady jsou teda pěkně chudý kraje.“ Myslím si, když je cpu už tak do přecpaného batohu. „Chtělo by to nějakej větší.“ „Příteli, jak ses vyspal?“ „Špatně, nejdřív zafoukal takovej vítr, že jsem spadl z větve.“ Odmlčí se a pokračuje. „ A pak jsem se vzbudil uprostřed noci a vedle mě seděla sova a z té její rychny mi foukala přímo do obličeje.“ Naštvaně zamával křídly. „Jsem jí vysvětlil že tohle ne byla sice malá ale ty její vejří oči na mě čučely. Asi se bála, ale ty ses vyspal dobře co? A ještě líp probudil, jak jsem koukal.“ Přelétne ze stromu na mé rameno a klofne mě do klobouku. V rychlosti se pokusím zamaskovat stopy našeho táboření. „Tak nás veď dál.“ Řeknu Orianě.

Vypravěč - 22. srpna 2011 09:35

Rudoskalí - Tearis Sana Přijdeš k bráně,která vede do samotné vesnice. K tobě jde muž zahalený od hlavy až k patě,a ty mu nevidíš do obličeje. V Rudoskalí jsou lidé najednou vyděšení - ale proč,zjistíš až potom. Muž k tobě přijde,a ty zjistíš že je to Don. Přišel jsi. To je dobře. řekne klidným,rozvážným hlasem. Zde nejsme v bezpečí. Jade Cassander sem vyslala špehy. Na naše hlavy je vypsána odměna. Pojď se mnou. řekne a otočí se. Jeho kroky směřujou k hradu Rudoskalí. Cestou ti všechno vysvětluje. Jade na nás nedávno zaútočila. Zabila většinu Šedých strážců. Nějací přežít mohli. Kteří zde nebyli. Já sám přežil pouze díky náhodě a štěstí. začne a nadechne se. Plán ti mezitím říci nemohu. Musíme se domluvit s ostatními. řekne a podívá se na hrad. Mezitím si zde udělej pohodlí. dopoví a vejde do hradu.

Vypravěč - 22. srpna 2011 09:50

Cesta - Grugni Malaison Vyjdeš znova na povrch. Všude kolem tebe sedí trpaslíci se stánkami. Na chvilku zavřeš oči,světlo vidíš po dlouhé době. Znovu je otevřeš a rozkoukáš se. Vyjdeš a půjdeš po cestě,která tam je - po cestě která vede k Lotheringu. Všechno se zdá v pořádku,dokonce se změnila krajina - z ledově studených vrcholů jsi došel už do přívětivější krajiny. Výhled ti ale kazí docela početná skupinka lidí - nejspíše to jsou Jadiny lidy,a jak víš, má na Šedé Strážce vyhlášen hon. Můžeš je obejít,ale to by znamenalo boj s vlky. Nebo můžeš jít rovně pokusit se je zničit - tito lidé neznají cestu po dobrém.

Oriana - 22. srpna 2011 09:55

Ráno + cesta Když si Salam ,,povídal" s přítelem,což si Oriana pouze myslela,nýbrž jeho Přítele neznala,nerozuměla mu ani ho většinou neslyšela, vytáhla hřeben a rychle se zčesala. Rychle ho zase zandala,nahodila na sebe batoh,vstala a vyšla na cestu. Zde by bandité neměli být. Nic ale nevím jistě. řeknu když se rozhlédnu po tak moc známé krajině. Protáhnu se a vyrazím po cestě. Znova scházím a sbírám bylinky - umím totiž z nich potom udělat léčivé obklady i skvělé jedy. Pomalu si začínám zvykat. pomyslím si,když se vrátím na cestu jako by nic.

Grugni Malaison - 22. srpna 2011 10:24

Povrch Pořádně mi slunce zasvítí do očí. Už je to dlouho co jsem byl na povrchu ale jeden si rychle zvykne. Ale proč já blbec vycházel za takovýho počasí, ještě že mam pivo na zchlazení... pomyslím si a napiju se toho lahodného nápoje. Na trhu je pěkně rušno. Spousta trpaslíků prodává své výrobky. Někteří jsou mistry ve svém oboru. Já jediné co umím z řemeslnických prací je kovat. Nedokážu říct jak dobře ale nikdy jsem nic nepokazil takovým stylem aby se to rozbylo po prvním použití... Pokračuji dál skalnatou cestou z Ozraamaru musím se dostat na spojovací cestu do Lotheringu, a od tamtud bych se měl dostat nejrychleji do Rudoskalí. Pomalu se začínám dostávat ze skalnatého do "zeleného" prostředí. Je čas na oběd... pomyslím si z vesela a otevřu mošnu. Maso z rypce, chléb...koukám že mě mají doma rádi... když se najím začnu si ládovat dýmku ale zarazí mě pohled na cestu přede mnou. Skupinka lidí vypadají ozbrojeně. Jadini lidi, že by mě vystopovaly takhle rychle? Uvidíme.. Zvednu se, sbalím si věci a pomalu sundám sekeru ze zad. A vydám se pomalu směrem k nim. Jsem připraven k boji ale nebudu první kdo vyvolá konflikt.

Samara - 22. srpna 2011 10:28

Breciliánský les - Opuštěný tábor Mé rychlé kroky napříč lesem se zastavily u opuštěného tábora. Uhašený oheň již dávno neplápolal okolo spacích pytlů, v nich nespal již dávno žádný cestovatel pod širým nebem, po stanech nebylo ani vidu, ani slechu... Když někdo na něco takového v obrovském tichém lese narazí, má z toho zvláštní, mrazivý pocit. Takový nepříjemný, vzpomínavý. Nemám rád vidět opuštěné, staré, zničené zbytky, ve kterých kdysi pobývali veselí a usměvaví tvorové, možná elfové, a nyní si představovat toto tiché místo v úplném opaku... Aniž bych cokoliv čekal, rozeběhla se Pajda celá rozzuřená a rozčilená k rozbitému ohništi a šíleně začala poskakovat kolem. Snad jí něco vyděsilo, nebo naštvalo, nebo něco objevila... "Pajdo!" křikl jsem reflexně za kočkou, jenže to nebylo nic platné, jelikož stále bláznila a čmuchala kolem. Rozhlédl jsem se po lese, jestli opravdu je tábor opuštěný a není nikde nikdo, jenže mé přesvědčení bylo stále na místě. S trochou zvědavosti, kterou jsem v sobě ukrýval, jsem pár kroky došel do tábora. Chvíli jsem sledoval kočičku, jak poskakuje a běhá okolo, a stále mi vrtalo hlavou, proč to dělá. Snad nemá nějaký záchvat? Nebo snad křeče? Chytil jsem Pajdu a postavil jí před sebe. Klid, říkal jsem si v hlavě a opět jí začal hladit. Evidentně byla trochu klidnější, ale stále v pozoru pokukovala kolem a něco hledala. Přistoupil jsem k rozbitému ohništi a prsty přejel po starém a šedivém popelu. Byl velice jemný a prášivý, když jsem se jen trochu hnul, rozvířil se všude kolem a zašpinil mé oblečení a kočku zabarvil do šeda. Ta se jen otřásla a čmuchala kolem dál, jako policejní pes. Trochu jsem projistotu od ohniště poodstoupil, neměl jsem zájem o další vlnu prachu. Oprášil jsem si kalhoty a prozkoumával tábořiště dál.

Vypravěč - 22. srpna 2011 11:03

Opuštěný tábor - Adam Jecoliath Tábor se zase vrátí do stavu,ve kterém byl než jsi přišel. Půjdeš prozkoumat deky,a začínáš mít pocit,že tě něco k té dece táhne. Stěží se od ní vzdálíš a půjdeš prozkoumat stan. Stan vypadá útuluně,skoro jako by tam někdo žil. Stěží ze stanu vylezeš a už máš jasno - z toho tábora musíš pryč. Odcházíš ale něco tě u něho drží. Už jsi skoro venku když... Oči se ti zavřou a ty usneš. Vzbudíš se. Kolem sebe máš lebky,kostry,víš že tohle zde nebylo. Když se rozehlédneš uvidíš Démona. Nemáš na vybranou,musíš bojovat. Hoď si procentuální kostkou.

Vypravěč - 22. srpna 2011 11:11
	Cesta - Grugni Malaison Když k nim přijdeš,tak jeden muž,nejspíše velitel k tobě přijde a ušklíbne se. Ále,ále,kohopak to tu máme? řekne pobaveně. Šedý Strážce. Tebe jsme tu potřebovali. řekne směrem k bandě. Na tebe je vypasána fakt slušná odměna. dopoví a přejede hranou ruky po krku. Všichni ihned vstanou a bez řečí zaútočí. Hoď si procentuální kostkou

Vypravěč - 22. srpna 2011 11:24

Opuštěný tábor - Adam Jecoliath I když byl démon na tebe předem připravený,jsi rychle na nohou a už jsi připravený bojovat. Démon rychle,bezmyšlenkovitě na tebe zaútočí,ale ty uhneš,a zasáhne to jenom tvojí ruku. Zranění není nijak vážné,jen menší popálenina. Rychle vytáhneš dýky a zaútočíš na démona. I přes jeho moc tě nestíhá,a i když jednou máchne,rychle se mu vyhneš. Vteřinu potom zasadíš drtivý úder a démon padá k zemi a rozplyne se. Zvítězil si. Jiní ale takové štěstí neměli.

Salem de la Hustník - 22. srpna 2011 11:27

Cesta Ták a byli jsme už zase na cestě. Přítel nám už zase kroužil nad hlavami, hlídal nás a hledal něco k snědku. Už zase je vedro a já si už zase sundal klobouk, abych se s ním mohl ovívat. A kolem nás zase, široko daleko ani živáček. Oriana už zase sbírala nějaký kytky, asi jí to baví. Mě osobně ne. Když nemusím, tak to nedělám. Přece jenom jsou to živé bytosti. A já už zase šel sám a zpíval jsem si píničku, kterou jsem uměl už od dětství... „Ráno nevypadala příliš šťastná, když se vzbudila.“ Říkal jsem si. „ Asi jsem to přehnal.“ Jak jsem tak přemýšlel, najednou jsem zakopl o nějaký vetší kámen a ležel jsem na zemi. Hned jsem vstal a podíval se na Orianu. Naštěstí si ničeho nevšimla, byla moc zahloubaná do sbírání těch kytek. Podíval jsem se na svou ruku. Měl jsem tam škrábanec, ze kterého už začínala téct krev. Nebylo to ale nic velkého. Na chvíli jsem si sedl, přiložil dlaň druhé ruky na to zranění. Soustředil jsem se. Ruku jsem jemně odsunul a.. Žádná odřenina tam nebyla, jen jizva. … Beze slova jsem šel dál.

Vypravěč - 22. srpna 2011 12:32

Cesta - Grugni Malaison Už se mácháš sekerou,ale je těžká,takže tvé útoky jsou moc pomalé. Útočníci bez problému kolem sekery projdou a zaútočí na tebe ze zadu. Jeden tě hned trošku zranil,ale jen nepatrně. Nevadilo by to,kdyby podobnou věc neudělali ostatní. Zase máchneš sekerou, a tentokrát zasáhneš. Pět útočníků lehne k zemi. Zbývá jich tu ale pořád pět,i s velitelem. Znova máchneš,tři zasáhneš,to ale velitel očekávál. Zaútočil zezadu a udělal drtivý úder. Díky zbroji tě nezabil,ale vážně zranil. Znova máchneš a velitel i s jeho pobočníkem lehnou k zemi. Přežil jsi,ale stálo tě to mnoho - musíš co nejrychleji použít léčivý obklad. Pokud se porozhlédneš,může ho mít velitel nebo jeden z pobočníků.

Oriana - 22. srpna 2011 12:38

Cesta Když jsem se posbírala dost bylinek pro 10 slabších léčivých obkladů a slušnou sbírku jedů se konečně vrátím na cestu. Porozhlédnu se a podívám se dále. Cesta je mi tak povědomá,ale přitom i tak cizí. Možná protože tentokrát nejdu okrást zloděje,ale pomstít se. pomyslím si a zkouším najít téma řeči. Žádné mě nenapadá,takže jdu tiše dál. Když je čas. napadne mě a zastavím se. Salem si toho nevšiml,nejspíše měl jediný cíl a to Lothering. Nebo si myslí že jsem pořád na louce. Zastavím se zamyslím se. Udělám krok. Bez žádného zvuku. Usměju se. Další krok. Ticho. Plížit jsem nezapoměla. pomyslím si nadšeně a dělám další a další kroky. Když se znova podívám na cestu,Salem zmizel za ohybem cesty.

Salem de la Hustník - 22. srpna 2011 14:03

A cesta vede dál. Pořád ještě jdu, už mě ti přestává bavit. Chybí mi měkký mech i ostružiny a maliny. Kolem je jen louka. Vzhlédnu nad sebe a tam plachtí Přítel. „Nejsi unavený?“ Zeptám se ho. Když odpoví kladně, řeknu mu, ať sletí dolů, že nám nejspíš žádné nebezpečí nehrozí. Přistál mi na rameni a spokojeně se usadil. Pohladil jsem ho, dal jsem mu rybu. Tím ho krmím pořád. Pomáhá mu to nabrat větší sílu. Podívám se nalevo od sebe, kde se rýsují nějaké hory. Až tohle skončí, cestou zpátky se sem půjdu podívat. Nevím jak tam, ale odtud z dálky to vypadá dobře. Najednou si všimnu, že jde někdo proti mně… Je ještě moc daleko na to, aby spatřil on mě. Okamžitě uhnu z cesty, vypustím přítele, aby se podíval, kdo to je a skočím do Houští, ve kterém by se schovalo i pár trpaslíků, natož pak elf. „Kdo by mohl jít tak dlouhou cestu pěšky kromě nás? A kde je propána Oriana? Úplně jsem na ni zapomněl. No nic, ona se o sebe umí postarat.“ To už mi přítel hlásil, co vidí. „Vypadá divně.“ Povídá. „Má nějaký zbraně?“ Ptám se ho. „Na zádech má luk. Jinak nic nevidím. A široko daleko kolem tebe nikdo není. Ani Oriana. Jak to?“ Tak přemýšlím, co je s Orianou, až si nevšimnu, jak blízko je ten podivín. Má kapuci a není mu vidět do obličeje. Na zádech má ten luk a zelený kabát, plášť, nebo co to je mu sahá skoro až k zemi. Pořád jde dál po cestě. Dívám se mu na nohy. Na rytmus jeho chůze. Podle toho se dá nejlépe poznat, jestli si mě všiml. Přišel až na cestu, kde jsem si ho všiml já a sehnul se. Pak sám sobě něco pošeptal. Podíval se směrem ke mně a šel dál. Určitě si mě všiml….

Oriana - 22. srpna 2011 16:27

Cesta Plížím se dokonale. pomyslím si a vejdu znova na cestu. Nikde nikdo. Sale...začnu ale nedomluvím. Přichází ke mně postava. Rychle se schovám za keř. Je hned vedle keře,kde je schovaný Salem,ale já si toho nevšimnu. Nevím co dělat... pomyslím si když zjistím,že elf se podívál mým směrem. Rychle přeběhnu silnici. Elf zvedne hlavu,pak ji ale zase skloní. Podívá se na keř,kde jsem byla. Vylezu na strom,ale pomalu mě začínají chytat křeče. Pokouším se myslet na něco jiného,ale potom uvidím Salema. Jestli rychle neskočím,spadnu sama. pomyslím si a bojuju s křečmi.

Salem de la Hustník - 22. srpna 2011 18:07

Kolemjdoucí Postava se ještě jednou zastavila a otočila se na mě. Respektive na houští. „Elfe!“ Zavolal na mě. „Ajaj. Je to elf. Nikdo jinej by si mě nevšiml.“ Vylezu z křoví a jdu sebevědomě k tomu podivínovi. Zastavím se asi dva metry od něho. Na rameno mi sedne Přítel a propichuje nově příchozího jeho pohledem. „Zdravím.“ Pozdravím ho. „Jmenuju se Salem.“ Bytost si sundala kápi a já si okamžitě všiml špičatých uší, vykukujících z vlasů, jen mě to pomohlo ho usvědčit.. „Zdravím Salame, jsem rád, že tě poznávám. Mé jméno je Greg. Co děláš v těchto končinách? Za jakým důvodem si opustil hvozd? Jdeš sám?“ „Né nejdu sám, jdu s…“ Zarazím se a odmlčím se. „Jmenuje se Přítel. S ním cestuji už spoustu let. A bylo mi mooc líto, že jsem musel opustit hvozd, ale dostala mě sem povinnost.“ Usměju se. „Ještě zbylo pár strážců.“ Vykulil na mě oči. „Kdyby věděl, že může potkat ještě jednoho.“ Pomyslím si pobaveně, když si všimnu Oriany, snažící se udržet na stromě. Rychle pošeptám příteli, aby jí vzkázal, ať se rychle schová jinam, že tam je moc vidět. A on odletí. „Já myslel, že jsou všichni mrtví do jednoho. Kdo vás svolal? A proč Přítel odletěl?“ Zeptal se. „Konečně někdo, kdo mu říká jeho jménem. Kdo nás svolal? Dělá, jako by o tom věděl hodně.“ „Přítel si odletěl chytit něco na zub.“ Řeknu a zazubím se, když si všimnu, jak se ji snaží dostat dolů ze stromu. „Do dubu! Já zapomenul, že ona mu nerozumí.“ Asi ho napoprvé nepochopila, protože přítel ji držel pařátama za ruku a táhl za ni. Snažil se s ní uletět. Teď už by to pochopit mohla. „Jakto, že toho tolik chceš vědět?“ Ozvalo se tlumené žuchnutí. „ DO KAKTUSU! ORIANA SPADLA!“ Myslím si. Greg se otočil a viděl jen strom a vysokou trávu. „ Co to bylo?“ Zeptal se. „To jen přítel chytil kořist.“ Odpovím mu, snad na to skočí. Greg se otočí zpátky na mě a já vidím, jak Oriana odbíhá někam dál od cesty a drží se za kostrč. Vedle ní letí Přitel. „I já byl jedním ze strážců,“ poví mi Greg „ale vyloučili mě ještě dřív, než jsem za ně mohl zemřít. A nedivím se jim. Udělal jsem velkou chybu. Obětoval jsem několik přátel, jen abych si zachránil vlastní život? Chápeš? Pět za jeden!“ Smutně sklopí zrak. „Víš co? Pokusím se to alespoň částečně odčinit.“ Vytáhl z batohu několik věcí. Podal mi váček s penězi, krásný velký lovecký nůž. A do třetice nějaký medailonek. „Až přijde čas, poznáš jeho sílu, pověděl mi. Uvidíš, že ti zachrání život. Totéž řekli mě, když jsem ho dostal. A byla to pravda. Posledním se musí pomáhat. Tak ať se vaše mise zdaří.“ Víc už si nemáme co říct. Otočil se a šel dál po cestě. Pak se najednou zastavil. Sklonil se a povídá. „Asi tě někdo sleduje. Jsou tu čerstvé stopy. Běžel tímto směrem.“ Na to vytáhne luk vloží šíp do tětivy a vystřelí ho směrem, kudy měl jít ten, kdo mě sledoval. Ruku do ohně bych za to nedal, ale myslím že ten šíp dopadl těsně vedle Oriany. „Tak se drž!“ zavolal ještě a odešel.

Oriana - 22. srpna 2011 18:29

Ehm...Cesta Proboha živýho. vykřiknu v mysli a masíruju si záda. Horší už to býti nemohlo. řeknu,ale když mi dopadne šíp těsně vedle mně zavřu naštvaně oči. Ne. řeknu hlasitě,tak hlasitě,že se Přítel lekl a obletěl kolem mně veliký kruh. Mohlo to být horší. nakvašeně si sednu Jestli mě práskl tak... začnu ale když uvidím,že elf odchází nepatrně se usměju. Snad jediná věc která je dneska dobrá. zavrčím a podívám se na Přítele. Odvedeš mě k Salemovi? zeptám se ho mile,aby věděl,že mu neublížím.

Salem de la Hustník - 22. srpna 2011 20:11

Cesta Přítel ke mně doletěl a sedl mi na rameno, jako to dělá vždycky. „Cos jí to udělal, že tak žuchla? Viděl jsem, že se drží za zadní část těla. Je v pořádku?“ Zeptám se v rychlosti Přítele. Hned po něm trošičku nemotorně přiklusala Oriana. Šlo na ni vidět, že je naštvaná. „Ne, bolí jí to. Vidím to na ní.“ Odpoví Přítel. Pomaloučku přijdu k ní. „Pomůžu ti. Nic nedělej.“ Řeknu jí. Pak k ní přisoupím a dřív, než stihne cokoliv říct, jí položím ruku na záda. Pak rukou sjedu trošku níž, protože si přece narazila kostrč, nebo jsem to tak aspoň viděl, a pustím se do toho. Cítím, jak mi rukou protéká spousta energie. Z tohoto pocitu mám vždycky radost, že můžu někomu pomoct. Vypadá to, jako bych ji jednou rukou objímal. Energie začíná proudit méně a méně až se tok nakonec zastavil. „Vyléčeno.“ Pomyslím si. Sundám z ní ruku a trošku odstoupím. „Lepší?“…

Oriana - 22. srpna 2011 20:25

Cesta Jsem v pohodě. řeknu ledovým,naštvaným hlasem. Potom ale pochopím,co se stalo. Jsem v pohodě. zopakuju už přívětivěji. Děkuju. řeknu a usměju se. Wau. pomyslím si. To byl teda...šok. řekne mi má mysl. Jde na mě vidět,že jsem se z toho šoku ještě pořád nezotavila. Vypadá vyděšeněji než dřív. Kdo to byl? Elf? Dálský elf? Hádám,že jsi o mně nic neřekl,co? Jinak bych asi nežila. řeknu. Je to další náznak šoku - všechny mé myšlenky směřují rovnou na jazyk. Projdu pár kroků a zahlédnu velikou křižovatku. Lothering. řeknu s úlevou.

Salem de la Hustník - 22. srpna 2011 20:44

U Lotheringu Podívám se na ni, je ještě pořád v šoku. Pak se mě začala vyptávat. „Jo byl to elf. A byl dost přátelskej. Řekl bych, že o mně věděl hodně. A o tobě toho věděl taky dost, troufám si tvrdit. I když se o tobě nezmínil a jak ty říkáš i když si tě naštěstí nevšiml.“ Oriana trošku popojde a já ji následuju. Vypadlo z ní jediné slovo. „Lothering.“ „Á, konečně jsme tady.“ Povídám. Přítel radostně zamává křídly a zamíří do oblak ulovit si ještě nějakou myšku. "Najdeš nás?"Zavolám za ním v myšlenkách ještě."Tebe vždycky!" Ujistí mě a já následuju Orianu do města. Přece jenom si nejsem ve velké společnosti zrovna jistej… A s obavami se dívám směrem k městu.

Oriana - 22. srpna 2011 21:02

Lothering Moje kroky radostně směřují k Lotheringu. V Lotheringu jsou lidé přívětiví. začnu s vysvětlováním. Mnoho jich bude chtít pomoc. Jestli chceš,někoho ti najdu. řeknu a rozehlédnu se po vesnici. Templáři,kaple,stánky,vše tu je. Spokojeně se usměju. Můj šok je už nenávratně pryč a já rychle začínám s vysvětlováním. Hlavně nikdy nevytahuj zbraně. Dovoleno je to jenom v krčmě. kývnu směrem k ní,ke krčmě. Pokud nebudeš vytahovat zbraně,lidi budou přívětiví. Jak jsem říkala. Myslím že bychom mohli dneska ještě dojít do opuštěné chatky. Je tam klid,a jen tři hodiny od Rudoskalí. řeknu směrem k Salemovi,jen tak,spíš doufajíc že mě uslyší,nýbrž jsem věděla a počítala s tím že už bude dávno někdě jinde.

Salem de la Hustník - 22. srpna 2011 21:25

Lothering „Jestli chceš, někoho ti najdu?“ Přemýšlím, co tím chtěla říct. „Koho mi jako chceš hledat?“ Zeptám se jí, když se ji snažím dohnat. „Chceš se tady zdržet? Já nic koupit nepotřebuju, všechno potřebné mám u sebe. Možná bychom mohli jít k té chatce hned ne?“ Zeptám se jí. „Aspoň bychom mohli vypadnout odtud z města. Nesnáším města. Kdoví kolik zlodějů tady je. A chatka bude určitě příjemné místo.“ Pak si vzpomenu na medailonek. Vytáhnu ho z kapsy a dlouho si ho prohlížím. Je na něm i něco napsáno. Snažím se to přečíst. "Fortes fortuna adiuvat. Via ad astra." Stálo tam. Jdu dál, jako ovečka za Orianou. „Co by to tak mohlo znamenat.“ Přemýšlím….

Oriana - 23. srpna 2011 08:42

Lothering Salemova slova vůbec neposlouchám,spíš jsem šťastná,když mohu znova uvidět mojí vesnici. Když ale uvidím něco,něco divného zastavím tak rychle,že do mě Salem narazil. Myslím... Myslím že tudy bychom neměli jít. řeknu rozrušeně a bez vysvětlení odbočím k zdi. Tam už dojdeme do zmíněné křižovatky a já odbočím k chatě. Zvuky města se pomalu vytrácejí a my dojdeme znova do příjemné přírodní krajiny. Nakonec se otočím,abych se přesvědčila jestli za mnou Salem jde,a uvidím že něco drží. Ten medailonek je mi tak povědomý,že mu ho beze slov vezmu a prohlížím si ho. Elfština. řeknu jen.

Salem de la Hustník - 23. srpna 2011 08:56

Cesta? „Konečně jsme z toho prašivého města pryč. Mám všechno? Nic nechybí?“… „Elfština? No jo, mohlo mě to napadnout zkusit Elfštinu ale, už dlouho jsem ji nepoužil. Ale bude to k něčemu nebo to jsou jen moudrá slova nějakýho filozofa?“ Přítel už nás dohnal. Znovu mi usedl na rameno. Je nějakej těžší. "Kolik si toho snědl proboha?" [/i] Ptám se ho. Když si myslím, že si Oriana ten medailonek prohlédla už dost, vezmu si ho nazpátky a ukážu ho i Příteli, ten by taky mohl vědět, co to je. Bohužel nevěděl. „Ty víš, co ta slova znamenají?“ Ptám se jí a už se snažím překládat z Elfštiny. Jde mi to těžko...

Oriana - 23. srpna 2011 09:25
	Cesta Smutně zavrtím hlavou. Ne. Elfština je starý jazyk. Nikdo s ním už nemluví... Vymřel když jsme...ehm...porazili elfy. odpovím. Byla jsem v elfských ruinách s lidskými znaky. Tam jsem se stala Šedou Strážkyní... Ale to je nadlouho. vydechnu. Jestli se mi to nezdá,toto mělo na sobě napsáno zrcadlo... A nebo ne. Mě se zdá elfština stejná. dopovím a zívnu. Dnešek mě úplně vyřídil.

Salem de la Hustník - 23. srpna 2011 12:40

Cesta „Starý jazyk? Vymřel? Nikdo s ním nemluví? Snad by ho někdo ještě mohl znát ne? Když jsem byl malej, tak jsem tak mluvil. A teď mluvím jinak jen proto, abych se domluvil s lidma. Poslední dobou potkávám jen lidi. Teda až na teď. Ale pamatuju si ho ještě?“ Ve svých vzpomínkách si matně vybavuji jen jedinou větu. „Vitam regit Fortuna, non sapientia.“Řeknu si užasle potichu a sám pro sebe. „To mi řekl tatínek, říkal, ať si dobře zapamatuju, co to pro mě znamená. Už vím….Ale v oblibě mám ještě jedno elfské přísloví. Jediná věc, kterou si pamatuju. “ Alea iacta est“ Znamená to…“ Podívám se na Orianu trošku naštvaně. Už mi ty podlý keci o elfech začaly líst krkem. „Že jste nás porazili, říkáš? A zotročili že? No a hleď.“ Vytáhnu ten krásný, lovecký nůž, který jsem také dostal a pokračuju. „A hleď, já tady stojím a klidně bych tě teď mohl propíchnout. Ale neudělám to, protože my, elfové jsme byli mírumilovný národ… a žili jsme tak dlouho. Dřív, než vy jste vůbec byli. My nejsme takový..“ Hledám ty správná slova. „Koňský prdele, abychom si zotročovali ostatní, MY si to uděláme sami, my si sami postavíme město. My jsme lepší. A byli jsme, dokud jste do toho nezačaly strkat nos vy. Vy, co ničíte přírodu. Vy, co si ničeho nevážíte. Vy, co jste si vymysleli to, říká se tomu měna, ano mám to taky. Ale jen proto, abych si od člověka mohl něco koupit. My elfové, jsme se VŽDYCKY dělili…“ Zmlknu. "Měls pravdu, ale dalo se to říct i jinak. Ozve se mi v hlavě Přítel. Možná jsem toho řekl až moc a smutně sklopím zrak. Pak se znovu podívám na Orianu. „Promiň, nechtěl jsem tě jak urazit, ale nějak si nemůžu připustit, že by můj klan i když jsem tam byl jen pět let, ale bylo to pět let míru a pohody, mohl být zotročen nějakýma....“

Oriana - 23. srpna 2011 14:26

Cesta Pokračuj... pobídnu ho. Jen pojď,vyjeď na mě jací jsme. vykřiknu a rozhodím rukama. Lhala jsem ti. VY jste udělali válku. VY jste si začali. Žili jsme mírumilovně,ale vám Dálie nestačila. Chtěli jste víc. na mém obličeji nebyl ani náznak přívětivosti,vyměnil to vztek. V těch ruinách jsem byl s dálským elfem. Nepřežil to. kývnu a ušklíbnu se. Do ničeho nestrkáte nos? Tak to se divím,proč se dotýkal toho zrcadla,když tam něco viděl. Ne,já mu říkala nedělej to,zvědavost nade vše. Neměla jsem na vybranou. Jo,a ČLOVĚK jeden klan varoval před zplozenci. Mezi vámi jsou odpadlíci. Krvaví mágové. To VY používáte krvavou magii a učíte ji lidi. Mohl bys mě propíhnout,že? vykřiknu ještě hlasitěji. Tak koukej! Pomalu k němu přistupuju,celá vzteklá,ještě chvilku a dojde k boji. JÁ jsem tě mohla nechat zabít těmi pavouky. MOHLA jsem tě nechat! A udělala jsem to?můj vztek překročil hranice. Každý elf je stejný. řeknu a zahraju elfy velice legračním hlasem. Ach,jak jsme úžasní. Ach,jak my nic neničíme. Jsme mírumilovní a... nedoplním. Vztek vyměnila lítost. Já nemůžu za to jste...Co jsme udělali. Ale nesvádějte to na nás. I vy v tom hrajete roli. řeknu jen a zrychlím krok. Do Rudoskalí jdu sama. Kromě za mě. dokončím a ztratím se za ohybem cesty.

Salem de la Hustník - 23. srpna 2011 20:07

Cesta (uz sám) Vykuleně se dívám, jak odchází, až mi zmizela za zatáčkou. „Nespouštěj jí z očí Příteli.“ Řeknu mu a on hned zamíří za ní. „A všechno mi hlas na dálku!“ Vykřiknou za ním moje myšlenky. Když odpověděl kladně, měl jsem konečně jistotu, že ji neztratím. Sedl jsem si smutně do trávy a zpytoval jsem svědomí. „Proč si to proboha dělal? Jakto, že jsi ztratil všechny zábrany a takhle si na ni vyjel. Seš ale blbec, všechno si...podělal.“ Lehnul jsem si do trávy a přemýšlel, co teď. „No, omlouval ses jí jednou. Dělala, jako by mě neposlouchala. Tákže s ní teď radši mluvit nebudeš.“ Pomaloučku se vydávám za Orianou a Přítelem. Jak daleko jsem, poznám podle toho, že vidím Přítele na obloze.“ Jdu tak, aby mě neviděla…

Oriana - 23. srpna 2011 20:18

Cesta U stvořitele. kopnu do kamínků,který byli na cestě. Ty se rozdrolili na všechny strany. Jo,dnešek už horší být fakt nemohl. pomyslím si naštvaně a znova kopnu před sebe. Otočím se. Teď chci mít chatu sama pro sebe. Jsem tak naštvaná,že si ani neuvědomuju,co dělám. Schválně odbočím na druhou stranu. Pokusím se to udělat co nejhlasitěji. Nevšímám si že za mnou letí Přítel a potichu se doplížím do chatky. Pomalu otevřu dveře a vyběhnu po schodech. Hodím batoh na postel a sednu si na ní. Pokouším se o tom přemýšlet... Možná jsem neměla tak vyjet. Možná... moje myšlenky už nesleduji. Vím jen jediné. Musím se omluvit. Rychle. Vstanu,batoh nechám ležet a vyběhnu z chaty.

Salem de la Hustník - 23. srpna 2011 21:02

Tábořiště „Právě vpadla do té chatky.“ Hlásil Přítel. „Skvělé, poleť zpátky.“ Řeknu mu šťastně. „Vypadala pěkně naštvaná. Do té chatky radši lozit nebudu. A typuju, že tam zůstane až do rána. Byla hoodně unavená“ Rozhlédnu se kolem sebe. Hledám nějaký dobrý místo, kde by se dalo tábořit. „K té chatce se nepřibližuj! Viděl jsi snad, jak jí cukala ruka po zbrani?“ Odbočím z cesty přímo doleva, kde se asi sto metrů od cesty tyčilo pár hodně vzrostlých stromů. Prvních několik obejdu a usadím se pod jedním zvlášť velkým. Z cesty sem, na mé tábořiště nejde vidět, takže mě nikdo nepřepadne. Proč by se taky banditi brodili celkem vysokou trávou, mimo cestu? Vytáhnu si svůj luk a vložím šíp do tětivy. "Jo, jídlo v batohu ještě mám a je ho hodně, ale proč nevyužít plno zdrojů okolo?" Protože Přítel už dávno přiletěl, mohu využít jeho pomoci, ale nedělám to. Musím si znovu vyzkoušet střelbu. Pomaloučku se plížím celkem vysokou trávou, až narazím na místo, kde je jí o hodně méně. Vidím, že je tam zajíc. Pomaloučku zamířím a zajíc se spokojeně pase. Konečně vypustím šíp, aby si letěl na dlouhou, ale rychlou cestu k cíli. Tento šíp ale bohužel neměl to štěstí, protože zavál velký poryv větru a šíp jen lehce minul cíl. „Je to jako s lidmi, taky mají cíle, ale když vane příliš velký vítr, tak minou.“ Zajíc začal pelášit pryč. Sleduju ho asi dalších sto metrů od cesty a samozřejmě jsem vzal ten šíp, když se konečně zastaví. Znovu vytáhnu šíp, namířím a vystřelím. „Kdyby to byl člověk, byl by to člověk velice šťastný. Splnil by se mu jeho cíl, dosáhl by cíle.“ Pomyslím si. Vezmu zajdu, ještě na místě ho zpracuju, aby mi pak nějaký šelmy nelezli d tábořiště. Rozdělám oheň tak, aby nebyl vidět kouř a rychle zajdu opeču… Při tom přemýšlím a všechno si vyčítám. Proč jsem to sakra udělal? Dám hlavu do dlaní a smutně, zaraženě se dívám do ohně...

Oriana - 23. srpna 2011 21:25

Ehm... Cesta Tos to pěkně pokazila. začínám si sama pro sebe vyčítat. Salame! vykřiknu. Hlasitě,ale ne tak hlasitě,abych o nás dala vědět nebo abych vyplašila zvěř. Tím ničeho nedocílíš. s touto myšlenkou musím souhlasit a přemýšlím,kde by se Salem utábořil. Rozzářím se. Vzpomenu si a půjdu podle intiuce. Můj vztek už byl pryč. Vyměnila ho lítost. Lítost,za kterou si mohu sama. Konečně dojdu na místo,odkud vidím ohniště. Saleme! vykřiknu rozeběhnu se k ohništi. Když k němu doběhnu,uvidím Salema. Omlouvám se. řeknu a čekám na reakci.

Salem de la Hustník - 23. srpna 2011 21:46

Tábořiště Znovu jsem uslyšel ten krátký hlas, jak na mě z dálky volá. "Zase ti hrabe, seš do ní asi úplnej cvok. To bys neměl, mohlo by to vést k špatnému konci!" Dál se smutně dívám do ohně. "Omlouvám se." Zase ten sladkej hlas. Ale až moc blízko. Lekl jsem se. Mírně jsem sebou škubl a podíval jsem se za tím hlasem. Chvíli jsem nevěřícně koukal a přemítal jestli je to anděl. Dospěl jsem k závěru že je i není. Plnej radosti jsem vyskočil a obejmul ji. "Mě je to moc líto, omlouvám se ti, já si začal, odpustíš mi?" Zeptám se jí s nadějí v hlase. Slyšel jsem Přítelovi připomínky, jako ze bych nemel a tak, ale to bylo v tu chvíli jedno. Byl jsem rád ze ji zas vidím....

Oriana - 24. srpna 2011 09:41

Tábořiště Když mě Salem obejmul,proběhnul mnou šok a i radost. Najednou úplně ztratím slova. Já...ehm... vyženu jen se ze sebe. Najednou si pomyslím že je to jenom sen. Zavřu oči´,abych se ujistila že to sen není. Ne,né,mě je to moc líto. Na tvém místě bych se taky naštvala. A možná ještě víc. řeknu a usměju se. Řekla jsem omlouvám se jako první,ale... nějak se mi to nechce protahovat takže to řeknu na rovinu. Odpustíme si navzájem? zeptám se a nadechnu se,jako bych ztratila všechen dech. Je to šílené. Opravdu. Vy dva jste přímo opak normálního společenství a... já tu mysl neposlouchala,zdála se mi teď tak zbytečná. Protože já jsem tu odpustila hned. Ale nedošlo mi to. dokončím. Začíná se stmívat,v dálce vyjí vlci. Dnes bude úplněk.

Salem de la Hustník - 24. srpna 2011 15:13

Tábořiště Někde v dálce zavyl vlk. Přítel si ospale protáhl křídla. Oheň v ohništi pořád silně hořel a já jsem objímal Orianu. „Odpustíme si navzájem?“ Hnalo se mi hlavou. „Snad si ještě nemyslí, že za to může ona. Hmm. Já jsem jí odpustil hned, jak zašla za zatáčku. Jen jsem za ní z bezpečnostních důvodů nešel.“ Pomyslím si. „No jasně, já ti odpustil hned. Teda když si odešla. Vlastně nebylo co odpouštět. Ty si za to nemohla… Pocit viny cítím na já na sobě." Teď už ji pustím. Znovu zavyl vlk… Vyšly hvězdy, zajda byl hotovej, oheň dohořel, Přítel spal. „Hele, nevadilo by ti, kdybych šel s tebou do té chatky? Nějak netoužím být sežrán vlkama.“Podívám se na ni omluvně. Doufám, že řekne jo.

Oriana - 24. srpna 2011 15:43

Tábořiště Když jsem uslyšela vlka,přeběhl mi mráz po zádech. Nevypadají nebezpečně - ale já sama jsem jen taktak porazila tři. Usměju se. Jistěže by mi to nevadilo. Jen... se nelekni bince. Zdá se mi že jsem tam ten batoh vyhodila otevřený. zasměju se při té představě. A já nějak netoužím jít zbytek cesty sama. dopovím a otočím se směrem odkud jsem přišla. Rozehlédnu se. Cesta je tudy. pomyslím si a zaměřím svůj pohled na východ. Takže chata bude na sever. zorientuju se a podívám se na Salema. Až budeš chtít vyrazit,řekni. řeknu a otočím se znova směrem na sever.

Salem de la Hustník - 24. srpna 2011 16:14

Chatka Skoro nic jsem si nevytáhl z batohu, takže ani není co balit. Batoh si dám na záda a chytím Přítele. Snažím se, abych ho neprobudil, a posadím si ho na rameno. Řeknu Orianě, že můžeme jít a následuju jí, až do chatky. Hodím batoh k posteli a sednu si na ní. Přítel ve spánku při tom houpnutí, jak jsem dosedl, ztratil rovnováhu a překlopil se dozadu na postel. Naštěstí spadl do měkkého. Probudil se vzlétl, našel si svoje místo a znovu usnul. Byl jsem celkem dost unavenej a hlavou mi běží hodně věcí. Tak jsem si taky lehnul. „Doufej, že sis to u ní nepodělal. Co je "Fortes fortuna adiuvat. Via ad astra."? Kolik peněz je asi v tom měšci? Mám si dát už toho králíka, nebo ještě počkám?“… Zatím si vyndám všechny tři věci a zase si je prohlížím. Nejdřív ten medailonek...

Oriana - 24. srpna 2011 16:53

Chatka Chatka má jako první místnost hlavní halu. Není velká,naproti hlavního vstupu jsou schody nahoru. Napravo je místnost zdánlivě připomínající jídelnu,je tam dřevěný stůl a tři židle. Nalevo je místnost s jednou postelí,ale nic víc tam není. Když půjdete po schodech,dojdete na půdu,kde je pouze další postel a malá skříň. Vstoupím do chaty a rozehlédnu se. Odbočím doleva a podívám se co drží v ruce Salem. Ten medailonek jsem viděla,ale teď mi připomíná něco jiného. U stvořitele! vykřiknu a vyběhnu na půdu. S tašky vyhrabu zápisník. Je tam kresba,kterou jsem opsala z knihy. Z batohu potom vytáhnu knihu. Vyběhnu znova za Salemem a vezmu mu přívěsek.Podívám do knihy,potom na přívěsek. Na mé tváři byl vidět úžas.

Salem de la Hustník - 24. srpna 2011 20:55

Chatka- večer Když se mi vřítila do pokoje, dost jsem se lekl. Sleduju její počínání a víčka mi padají. „Tak co si objevila? Co?“ Když mi to řekne, vezmu si medailonek zpátky, pověsím si ho na krk a schovám pod košili. Lehnu si na postel a v tu chvíli usnu… Chatka-noc Přítel mě v noci zbudil. „Hej, HEEEJ!“ Volal na mě v myšlenkách. Vzbudil jsem se a chvilku jsem civěl do stropu. „Co se děje?“ Ptám se Přítele, protože vím, že jen tak by mě nebudil. „Někdo je před domem. Jdou slyšet až sem. Zaposlouchej se.“ Lovecký nůž si dám za opasek. Vytáhnu luk, vložím do tětivy šíp. Nevidím vůbec nic, je tu naprostá tma… Venku možná svítí měsíc, ale tady vevnitř nejde vidět ani na špičku nosu. Teď už opravdu slyším hlasy. Ale šeptají, takže jim nerozumím ani slovo... Snažím se dostat ke dveřím. Je tma ale mě se to povedlo. Vidím už i vchodové dveře, teda škvíru pod nimi, venku měl asi někdo zapálený oheň.... Přítel ke mně přiletěl a sedl mi na rameno. Z půdy se ozvalo zaječení. Oriana. Hlasy zmlkly a někdo vpadl dovnitř. V rychlosti si prohlédnu postavu. Stojí tam někdo, kdo v jedné ruce drží pochodeň a v druhé má zbraň. Má plnovous a jeho vzezření je vskutku odstrašující. Napadne mě jediná věc. „Banditi.“Neváhám už ani vteřinu. Zacílím a vystřelím. Ten bandita to dostal přímo mezi oči. Ještě rukou ch ytil ten šíp, v obličeji měl nepopsatelný výraz hrůzy, a skácel se na zem. Rychle zaběhnu do kuchyně, shodím stůl na zem, schovám se za něj. Vložím šíp do tětivy a čekám. Slyším další hlasy, ale nikdo nejde dovnitř. Ten muž, co zemřel mojí rukou, ze sebe nevydal ani hlásku, takže Oriana by mohla ještě spát. Příteli, vyleť ven a informuj mě, co se tam děje. Za chviličku už se mi hlásil. „Jsou tady další tři postavy. Všichni vypadají podobně. Až na jednoho. Ten má dlouhý plášť a zkoumá stopy. Naše stopy.“ „Ti tady nejsou jen tak pro zábavu.“ Přemýšlím. „Pozor.“ Ozve se mi v hlavě hlásek. Ve dveřích se jen na okamžik objevila postava a hodila dovnitř dvě louče. Pak se objevili další dva. Každý z nich svíral v ruce jeden luk. Po jednom z nich vystřelím a zasáhnu ho. Ihned se schovám za stůl. Právě v čas, protože mi nad hlavou proletěl šíp. Vytáhnu šíp, vložím ho do tětivy a vyskočím zpoza stolu. Nikde nikdo. Slyším, jak někdo utíká pryč. Vyběhnu z chatky. Vidím, jak dvě postavy pádí po cestě pryč. Natáhnu luk, namířím a vystřelím. Jedna z postav se skácela k zemi. Druhá, k ní přiskočila a snažila se podpírat tu první. Znovu jsem nabil, zamířil a. Druhá postava se na mě otočila. Byl to ten muž v kápi. Hodila první postavu na zem a utíkala pryč. Vystřelil jsem tedy po muži v kápi. Uhnul. „Toho už nedoženu.“Pomyslím si. Přiběhnu k tomu, kterého jsem trefil. Prostřelil jsem mu nohu. Plazil se směrem ke křoví. Šlápnu na něj, kopnu do něj, abych ho otočil. „Kdo tě poslal?“ Zařvu na něj. Žádná odpověď, jen se začal smát. Pořádně ho kopnu do slabého místa. „Tak kdo tě poslal?“ Zařvu znova. Nedočkal jsem se odpovědi. Vytáhl jsem svůj lovecký nůž, shýbl jsem se k němu, abych ho mohl zvednout… Jednou rukou jsem ho chytil za košili, nebo co to bylo a přiložil jsem mu nůž ke krku. „Naposledy se tě ptám, kdo tě poslal?!!“ Najednou jeho ruka vystartovala, chtěla mě píchnout kudlu do krku. Jen tak tak jsem uhnul a místo krku to schytalo rameno. Ošklivě jsem zaklel. Pustil jsem ho, on se zhroutil na zem a z očí mu odešlo všechno světlo… Pokusil jsem si zamaskovat rameno, aby to Oriana neviděla, a vrátil jsem se zpět do chatky, abych vse uklidil...

Oriana - 24. srpna 2011 21:20

Ráno Vzbudím se. Pod postelí je můj zápisník. Vezmu ho a jdu pomalu a potichu po schodech dolů. Saleme? oslovím ho šeptem,a když zjistím že spí dojdu k němu. Omlouvám se že to dělám,ale... Vezmu přívěsek a doplížím se do ,,jídelny." Vezmu jablko a zakousnu se do něj. Vyjdu ven. Uvidím tam krev. Jdu za její cestou a uvidím banditu. Jade Cassander. řeknu jen. Toto byl jeden z ,,Antivatských vran." - nejhorších a nejzákeřnějších zabijáků na světě. Kolem mě prohopsá vrána. Ušklíbnu se na ní. Dojdu k místě,kde tábořil Salem. Sednu si a vytáhnu zápisník i přívěsek. Je,je to pravda. Musím do těch ruin. Ale Salem...salem by mi nevěřil. pomyslím si smutně,ale směřuji k chatě. Přívěsek dám do kapsy. Nemám zatím úmysl ho vrátit.

Salem de la Hustník - 24. srpna 2011 21:39

Chatka Ráno se vzbudím s obrovskou bolestí v rameni. Sundám si tedy kus hadru, kterým jsem si to zranění obvázal a přiložím na něj ruku. Zase cítím tu energii. Proudí mi celým tělem a shromažďuje se v rameni. Nakonec tok energie zastavím. Uvnitř se rána alespoň z části zacelila. Je to lepší, ale ztratil jsem hodně krve. Podívám se na postel. Je od krve celá. Toho jsem si večer nevšiml. „Byla tady!“ Ozve se mi v hlavě tichý hlásek. „Kdo tady byl? Oriana?“ „Ano“ „Co tady dělala?“[/i] A v té chvíli mi to došlo. „Vzala mi ten medailonek? Já ho nemám. A usínal jsem s ním.“ „Správně.“ Přisvědčí Přítel… „ Proč by ho ale brala?“ Říkám si… Pak vešla do chatky Oriana. Neustále jsem jí pozoroval. „Příteli, vyleť ven, kdyby utekla, sleduj jí tak, aby tě neviděla.“ Přítel vyletěl ven a já zůstal na posteli sám a zavazoval jsem si ránu…

Oriana - 24. srpna 2011 21:45

Chatka Přijdu jako by nic a podívám se na Přítele. Potom mi to dojde. Pokrčím rameny a usměju se. Moje myšlenku mají ale druhou náladu. Práskač. pomyslím si. Nahmatám kapsu,přívěsek je tam. Vezmu batoh a dojdu k Salemovi. Všimnu si rány,ale nic neříkám. Jdu do Rudoskalí sama. Ale prosím... řeknu a tělem mi projede onen pocit viny. Neber si to osobně.dopovím,vyjdu z chaty,ale zamířím druhou stranou než je Rudoskalí. Dojdu do ruin. Dojdu k té tajné chodbě - přiložím k ní přívěsek. Stane se tak rychlá věc,že nestíhám vnímat. Dostanu se do mísntnosti,kde je obraz. Přijdu k němu a sundám ho. Za ním je skříš. Je tam...část nějaké elfské skládačky. Vezmu ji. A chci jít ven. Dveře se nehnou. Jsem v pasti.

Salem de la Hustník - 24. srpna 2011 22:04

Cesta Šlohla mi medailonek, řekla, že jde do ruin sama, ale lhala, protože jí Přítel sledoval až k nějakým ruinám. Však ona se o sebe dokáže postarat sama. Jsou to ruiny! Kdo by jí tam mohl ublížit? „Příteli, pojď zpátky. Kašlem na ten přívěšek. Když chce, může si ho třeba s… Vezmu jí ho, až v Rudoskalí.“ Už jsem to nedopověděl. „Zatím se vydám na cestu, však ty mě doletíš.“ Všechno jsem sbalil. A vyšel na cestu do Rudoskalí. Už to nebylo daleko, a tak jsem tam k večeru i s Přítelem došel…

Samara - 24. srpna 2011 22:31

Tábor - Breciliánský les Celý souboj trval jen chvilku. Sek sem, sek tam, sek tady, sek támle... Prostý boj. Člověk by čekal, že při tom přijde o ruku, nějaký smysl, nebo dokonce i o život. Stejně, jako tito mrtví chlápci. Ale co... Co když je nezabila tahle obluda, co když zemřeli jinak? Může se tu snad potulovat i něco jiného, něco horšího? Poklekl jsem a prohlédl si mrtvé tělo té ohavné stvůry. Nebyl to moc hezký pohled, dělalo se mi z něho zle. Pajda ležela kupodivu ve spánku o pár kroků dál. Od její smrti mě stále ujišťoval ten fakt, že její bílé bříško se stále hýbalo pod každým nádechem a výdechem. Vzal jsem jí do náruče, vstal od mrtvoly a porozhlédl se kolem. V okolí toho tábora bych se asi zdržovat neměl, jelikož ten démon nebyla poměrně příjemná záležitost. Stále mě ještě mrazilo v zádech, přeci jen jsem byl zvyklý na zplozence. Nesnáším, když mě mrazí. Je to odporný, děsivý pocit. Nevím, proč vůbec existuje, k čemu je... Ale je to rozhodnutí života, stejně, jako spoustu jiných věcí. S Pajdou přes rameno jsem raději za stálého ohlížení a rozhlížení se z tábora odešel. Musel jsem se dostat pryč z tohoto zpropadeného lesa, někam, kde bude živo, kde bude příjemná společnost, hostinec nebo restaurace, pobyt... Zde už nemůžu zůstat ani chvilku, jinak každou chvíli opravdu zešílím. Rázně jsem překračoval mechy a porosty, abych se dostal pryč z lesa. Ignoroval jsem kapradiny, které by představovaly otravu, ignoroval jsem i občasná lesní zvířata, mezi nimiž byli i vlci, měl jsem prostě jen jediný cíl - vypadnout už odsud. Ten démon byla opravdu poslední kapka. Domníval jsem se, že Breciliánský les je téměř mrtvý, jenže posledních pár chvil mě přesvědčilo o opaku. Po pár rychlých krocích se začala Pajda probírat. Jak mi poskočilo srdce radostí, že tu opět bude vesele pobíhat a mňoukat své zajímavé zážitky z kočičího života... Pootevřela očka, párkrát zamrkala a zmateně zamňoukala. Nejspíš byla trochu pomatená z toho, že usnula, aniž by o tom něco věděla. "Ahoj, Pajdí!" vyjekl jsem a okamžitě jí začal hladit. Slastně přivírala očka a vyžívala se v tom, evidentně jí to bylo nehorázně příjemné. Avšak po jejím vrnění nebylo ani slechu. Ona vlastně nikdy nevrněla, vždy byla jen zticha, občas mňoukla a třela se o vše, co měla v dosahu. Byla velice mazlivá a přítulná, hned vesele přivítala každého, koho měla na očích, ať už elfa, trpaslíka, vílu... Prostě měla ráda jakékoliv živé tvory. Kočka ladně seskočila dolů na zem a ťapkala přede mnou, jakoby mě sama vedla. Čmuchala kolem jako policejní pes, občas zaběhla do nějakého keříku a opět vyběhla... Měl jsem trochu strach, že se mi opět někam zaběhne. Chvíli jsem koukal, kam má Pajda namířeno, ale začínalo se mi pomalu zdát, že mě někam vede napříč lesem...

Oriana - 25. srpna 2011 09:46

Ruiny Toho kousku elfské skládačky jsem se nehodalala vzdát. Byla to pro mě veliká věc - možná přijdu elfům na kloub. I přesto že jsem tam byla uvězněná,jsem zůstala s chladnou hlavou. Vezmu přívěsek,přiložím ho k klíčové dírce,a nějaká neznámá síla mě vystrčí z místnosti rovnou ven. Bohužel,tam na mě čekalo ne příliš příjemné překvapení. Přede mnou bylo spousta démonů - hádala bych na šest. Vypadají že si mě všimli. A nevypadají přítelsky. Ale já mám jeden cíl - bránit díl skládačky a přívěsek! Všimla jsem si démonů dosti brzy. Ihned jsem vytáhla dýku,ale démoni mě už obkroužili. Všimla jsem si skvělého cíle - řetěz na stěně. Vyskočím a chytnu se za něj. Démoni se rozehlédnou. Hodím dvě dýky,ty zasáhnou dva démony a zase se ke mně vrátí jako bumerang. Ti dva démoni se rozplinou. Jsou ze hry. Čtyři démoni toho ale využili a zaútočili na mě. Lehce přeskočím na druhou stranu místnosti a hodím znova dýky jako bumerng. Tentokrát jeden démon před ní uhne ale druhého zasáhnu a jako předešlí se rozpline. Půlka je pryč. To je dobré. Jeden démon je těsně za mnou,už pár centimetrů...Rychle se otočím,trhnu dýkou a démon se též rozplyne. Ti dva na mě rychle zaútočí,nejspíš chtějí poklad bránit za svůj vlastní život. Pokrčím rameny,vezmu louče a hodím je na démony. Ty se sice nezapálí,ale zmizí. To mi stačí. Běžím pryč. Ale s přívěskem a dílem skládačky - a to mi stačí. Rudoskalí Došla jsem k němu kupodivu o hodinu déle než Salem. Podle toho,jak jsem se v ruinách zdržela jsem měla přijít o hodně později. Salem tam ještě čekal,nejspíše na Dona. Vezmu přívěsek a dám mu ho Na. A jestli tě zajímá vaše minulost... Mám věc která by tě mohla zajímat. řeknu a jdu do Rudoskalí.

Tearis Sana - 25. srpna 2011 10:41

Rudoskalí: Když jsem seběhl kopec, tak jsem si to namířil k prvnímu člověku, co jsem spatřil a zeptal jsem se kdo tu vede stráže. Byl jsem poslán na cvičiště které jsem našel podle výkřiků a kovových úderů mečů. Stál tam muž v kožené zbroji a žlutém tabardu. "Pane, asi vás moc nepotěším, ale jednoho z vyšich stráží zabili bandité" řeknu potichu a předám mu meč. Snad mi dá nějakou odměnu. Pomyslím si a ještě dodám. "Bouhužel jsem je oba zabil, takže je nemůžete vyslechnout" zamumlám a zkontroluji jestli je výbava na svém místě. Vtom se vedle mě zjeví muž, je honosně oděný a představuje se jako Don. To on napsal ten dopis. Pomyslím si a než stačím cokoli říci nebo se snad prokázat dopisem, tak mi don "rozkáže" ať ho následuji a odvede mě do hradu.

Salem de la Hustník - 25. srpna 2011 20:17

Rudoskalí Podávala mi můj medailonek a já na ni málem, naštěstí málem jen vytřeštil oči. „Je lepší, než jsem si myslel. To by mohlo být zajímavé. Už ji nikdy nebudu podezírat, že mi něco ukradla. “ „ Jé, děkuju. Teď už ti budu ve všem věřit, ale příště mě klidně vzbuď a řekni, že ho chceš. A já ti ho půjčím. No, pokud by ti to nevadilo, tak bych se na to rád podíval.“ Přiložím si ruku znovu na rameno. Dnes už asi nebudu potřebovat znovu léčit, takže si mohu to zranění vyléčit úplně. Soustředím se, znovu ten úžasný pocit, když ti rukou protéká obrovský proud energie, kterou ti vesmír nabízí. Tajemství léčitelů tkví jen v tom, že se naučili ten tok usměrňovat. Ucítíl jsem šimrání na rameni. Odhrnul jsem si obvaz a pod ním jsem měl už jen jizvu….

Oriana - 25. srpna 2011 20:31
	Rudoskalí Když vidím jak si Salem léčí ránu ušklíbnu se. Bandité,že? Měl jsi štěstí...Bylo jich málo. Jinak by tě dostali Byli to Antivatské vrány. vysvětlím a zahrabu se do batohu. Vytáhnu z něj krabičku. Je zlatá,a jsou na ní všemožné znaky. Na. řeknu a podám mu jí. Našla jsem jí. Krabička nejde otevřít,ale je velice krásná. O démonech se ale radši nezmíním. Brzo přijde Don,očekává nás.

Vypravěč - 25. srpna 2011 20:40
	Rudoskalí Proti vám kráčí muž celý zahalený v plášti,nejde mu vidět do obličeje. Když k vám přijde,odhalí nepatrně tvář,a vy zjistíte,že je to Don. Tady jste vy dva. Očekával jsem vás. Zde ale není bezpečno. Jade tu má špehy. promluví k vám klidným,rozumným hlasem. Chvilku budete bydlet v Rudoskalském hradě. řekne a jeho kroky pomalu směřují k hradu. Jde vidět že chce abyste šli za ním.

Oriana - 25. srpna 2011 20:55

Rudoskalský hrad Don nás dovedl do malého nádvoří,kde bylo uprostřed hromada květin. Dále je hlavní vchod do hradu. Hlavní místnost je krásná,kamenné zdi jsou všude ozdobeny zářivými obrazy i krásnými kyticemi.U jedné stěny stál krb.Pokud půjdete rovně,dojdete do pracovny majitele toho hradu. Po stranách jsou zbrojnice a sklad. Potom jsou tam i schody,které vedou na první patro,kde jsou ložnice. Krása. vydechnu,ale Don nevypadá příliš nadšeně. Jděte se vyspat. Zítra si promluvíme. promluví k nám a odejde.

Salem de la Hustník - 25. srpna 2011 21:34
	Hrad Došel jsem ke svému pokoji, otevřel dveře a vykulil na to všechno oči. Bylo tam dokonce i bidýlko pro přítele. Ten se hned spokojeně usadil. Bylo polstrované. Já si lehl na postel. Pak jsem si všiml, že něco viselo ze stropu. Zatáhnu za to a ozve se zvoneček. Za chvíli přišel sluha a donesl mi jídlo. Já povečeřel, zamkl dveře a hned potom usnul.

Oriana - 25. srpna 2011 21:38

Hrad Chci si prohlédnout krabičku,ale vzpomenu si že jí má Salem. Vůbec mě nenapadne mě jí ukrást,pro dnešek jsem kradla dost. Vejdu do pokoje a usměju se. Hodím batoh,lehnu si na postel a přemýšlím. O všem. Jestli má ta krabička něco společného s elfy... Proč mě to zajímá? Proč Don všechny svolal?Proč teď? tohle všechno i další se mi honí hlavou. Zkusím ty myšlenky uvládnout,ale to nejde...S té námahy nakonec usnu.

Vypravěč - 26. srpna 2011 09:47
	Cesta - Adam Jecoliath Pajda stále ťapkala,a po nějaké chvíli jsi vyšel z lesa. Vyšel jsi na cestu, která vypadala jako hlavní. Cesta vedla do Lotheringu,ale ty to nevíš. Nemáš jinou možnost,musíš jít rovně. Může být ale jeden problém - na cestě mohou být bandité. Měl by jsi stále zůstat ostražitý...Ale musíš jít vpřed.

Salem de la Hustník - 26. srpna 2011 11:27

Hrad [/b][/u] Ráno mě vzbudil sluha, když bouchal na dveře. „Pane, máte už prej laskavě vstát a jít za Donem. Pane? Slyšíte mě?“ Ignoruju to a vytáhnu z kapsy tu krabičku, co mi půjčila Oriana. Úplně jsem na ni zapomněl. Je krásná a je na ní něco napsáno. Ale je už tak stará, že mi to nejde přečíst…. Sluha znovu buší na dveře. „Pane, už musíte vylézt. Je skoro poledne!“ „Poledne? Příteli je poledne?“ Volám na něj v myšlenkách. Až teď jsem si všiml, že není na svém polstrovaném bidýlku a že je otevřené okno. „Ano je poledne, jsem na lovu… promiň.“ Odpověděl mi. Krabičku jsem schoval do kapsy. Nic jsem nezjistil. Další zabušení. „Pane! Musíte vstát. Don to vzkazuje!“ Otočím se směrem ke dveřím, kde na ně sluha ještě pořád bouchá a křičí. „Nic nemusí CHÁPÉÉŠ?“ Zařvu. Bušení i řev ustal. „Pane-“ Moje zařvání mu už bez problému zavřelo hubu. Začínám opravdu ztrácet kontrolu... „Můžu si dělat co chci, kde chci a kdy chci…CHÁPÉŠ??!! Vyřiď Donovi, že přijdu, až si něco vyřídím!“… Asi jsem vstal z postele špatnou nohou. „Možná mám blbou náladu proto, že se mi zdál ten sen… Jakoby jiný svět. O někom, koho jsem nikdy neviděl… Ale byl to člověk..A pořád se jen trápil. A já mám kvůli tomu teď taky špatnou náladu!!“ „AAaaaaaaaaaaaaaaa“ Zařval jsem, jako bych doufal, že to tím ze sebe nějak dostanu. Vezmu dlouhé, polstrované bidýlko do obou rukou a začnu všechno kolem sebe demolovat. Okno, postel, stůl i skříň a nakonec jsem o koleno zlomil i to bidýlko. Ale pomohlo to, udělalo se mi dobře. Pak odemknu dveře a vykročím za Donem….

Oriana - 26. srpna 2011 11:45

Hrad Donovi ani mě neunikla Salemova špatná nálada. Don vedle mně stále stál klidně. On se snad nikdy nerozlobí. pomyslím si když se na něj podívám. Není šťastný,ale je klidný. Pravý opak Salema. pomyslím si pobaveně. Nevím jak mu teď vezmu přívěsek i krabičku,ale nějak to udělat budu muset. I přes jeho náladu. Když Salem přišel, jsem se podívala na Dona. Když Salem není v dobré náladě tak se mu radši vyhýbám. Don se nadechl a vykročil k oknu. Přišel jsi Saleme. To je dobře. řekne Don směrem k Salemovi. Je mi opravdu k neuvěření,jak může ignorovat jeho náladu. Nervózně se podívám na Dona.  Plán ještě není hotový. Potřebujeme VŠECHNY šedé Strážce,když nás Jade zradila. Bohužel někdo je proti nám. On,nebo ona nás bude chtít zabít. Buďte všichni ostražití. řekne stále stejně klidně,jako by nám říkal jaké je počasí. Nakonec to nevydržím a udělám krok vpřed. Done! oslovím ho. Mám elfskou skládačku z těch ruin. řeknu. Don se na mě nechápavě podívá a potom řekne rázným hlasem. Říkal jsem že tam nemáš chodit. Je to prokleté místo. Pokud jsi to ale dostala,můžeme toho využít. odpoví mi a zapřemýšlí. Jděte kam chcete. Musíme počkat na další Šedé Strážce. Jen prosím - neodcházejte z Rudoskalí. dokončí a s těmito slovy odejde. Stále se dívám za ním a potom na Salema. Bojím se,že když tu Don není,budu jeho dalším cílem. Nebo dalším cílem jeho vzteku.

Tearis Sana - 26. srpna 2011 11:49

Ráno: Ráno jsem se probral ještě před svítáním. Otevřel jsem okno a napil se vody. Venku byl příjemný vzduch a vánek krásně provzdušnil pokoj. Pokrčil jsem rameny a ustlal postel, poté si vytáhl meč a začal ho brousit a leštit. Když byl už dostatečně lesklý, tak jsem ho ještě ošetřil olejem a vložil do pochvy. Přešel jsem ke zbrojy, která byla o poznání špinavější, hlavně od krve a mezi zpárou jsem nalezl dokonce část obratle, řekl bych. Vypinkl jsem ho z okna a navlékl čistou zbroj na sebe. Udělal jsem si několik dřepů a kliků a ještě si na okamžik schrupnul v křesle. Asi za hodinu jsem vyšel ze dveří a rozhlédl jsem se po chodbě. Vyšel jsem na ni a bokem se opřel o zeď. Vtom jsem ucítil dotyk na svých zádech a tak jsem instinktivně vytáhl dýku, otočil se a přiložil muži na krk. Byl to sluha co mě asi měl vzbudit a vypadal velice vystrašeně, lapal po dechu a z očí se mu valila slza. "Emh... velice se omlouvám pane, to byl reflex" řeknu přátelsky, usmeji se a schovám dýku zpět za opasek. On začne třesoucím se hlasem mluvit. "P-pane máte přijíd k Donovi, poslal mě pro vás" řek a poté pokračoval k dalším dveřím na které zaťukal a zakřičel ať vstává, ale nic se neozvalo, tak to vyskoušel znovu, to už se ozval řev a tak zmlk. Chudák, dneska asi vstal levou noho z postele. Zasměji se a jdu si zbalit pár věci aby jsem se sem v případě poslání někam na cestu nemusel vracet. Když si zbalím vše potřebné, tak zabouchnu dveře a jdu za sluhou se zeptat kde je vlastně Don. Ten mi vše řekne a tak vyrazím.

Vypravěč - 26. srpna 2011 12:35

Hrad - Tearis Sana Když jsi přišel za Donem,stál v jiné místnosti než byli Oriana a Salem,ale i jako v jejich případě se opíral a díval se z okna. Zdravím. Měl by jsi vidět dvě noviny. Tu dobrou,a tu špatnou. nadechne se a začne s vyprávěním té špatné. Poblíž je tu on,nebo ona,která nás chce zabít. Bude zkoušet všelijaké věci,jen aby vás dostal nebo dostala. odmlčí se a potom se otočí k tobě. A ta dobrá zpráva je,že se k nám přidali dva Šedí Strážci - dívka Oriana a elf Salem. Jestli chceš můžes si s nimi promluvit,ale varuju,Salem nevypadal v dobré náladě. mluví stále stejným klidným,rozumným hlasem,nikdy se mu hlas nezatřásl,nikdy v něm ani nebyl náznak pobavení. Budeš tu ještě asi dlouho. Musíme počkat na další Šedé Strážce. Jdi kam chceš,jen mi slib že neodejdeš. dopoví,a ty pochopíš že skončil. Znova se podívá z okna a už si tě nevšímá.

Salem de la Hustník - 26. srpna 2011 12:49

Rudoskalí Vyslechl jsem si všechno, co řekl Don. Už když jsem vyšel z pokoje, měl jsem náladu o poznání lepší, než když jsem se vzbudil. Ta demolice mi opravdu pomohla. A teď, když Don odešel, jako by ta špatná nálada byla minulostí… Ten Don je opravdový vůdce. Jako by z něj všude dokola vyzařovalo dobro. Tím dokáže skvěle pozvednout morálku, což se taky hodí. Podíval jsem se na Orianu. Je na mě naštvaná, zase. Pomalu jdu k ní a sáhnu do kapsy. Vytáhnu krabičku a strčím ji Orianě do ruky. Pak se otočím a beze slova odejdu. Přijdu k sobě do pokoje a co tam asi vidím? Ruiny. Z pěkného pokoje se staly doslova ruiny. Přítel už tam na mě čekal. „Co si to proboha vyváděl?“ „Ále, vždyť víš, že mi schází trošičku sebekontrola.“ Mávnu nad tím vším rukou. "Půjdeš semnou Příteli? Jdu se podívat po městě." Přítel ladně přelétl pokoj a s lehkostí dosedl na rameno… Vzal jsem všechny své věci, kromě zbraní, peněz a medailonku, hodil jsem je do rohu a na to naházel všechno, co bylo rozbité. To znamená vše kromě přikrývky. Vyjdu z pokoje a zamířím ven z hradu. Ulice byly plné různých lidí, takže se tam elf s ptákem na rameni a kloboukem na hlavě lehce ztratil. A konečně jsem našel to správné místo, co jsem hledal. Hospoda. Vešel jsem dovnitř. Nikdo si mě ani nevšiml. Všude byl rámus a hluk. Sedl jsem si k baru. „Co to bude mladý muži?“ Zeptal se mě. „Co byste mi doporučoval na zlepšení nálady pane?“ „Podle toho, co vám ji zkazilo.“ „Ženský.“ Výčepní se už na nic neptal a šoupl mi pořádnou láhev whisky. Dal jsem si prvních pár doušků a náhle všichni zmlkli. Díval jsem se, co se děje. Pak jsem si konečně všiml malého pódia. Stáli na něm nějací chlapi a vypadali, že budou něco hrát. Pár lidí na ně už začalo pokřikovat, ať si pohnou. V té chvíli už začaly hrát první tóny té písně. odkaz A protože tu nebyl člověk, který v sobě neměl ani trošičku alkoholu, všichni stoupli a začali tančit. Teď už jsem v sobě měl půlku whisky. Přítel si taky trošku dal a tak teď poletoval po celé hospodě a narážel do zdí. Já se ještě trošku napil a začal jsem tancovat taky. Když skončila písnička, všichni se vyčerpaně svalili na zem, až na mě. Já si sedl k baru a dopil jsem whisky. Zaplatil jsem, našel jsem Přítele a snažil jsem se dostat ke dveřím. V tu dobu už zase všichni seděli u svých stolů a kapela se domlouvala, jakou píseň zahraje teď. Vrávoravě jsem došel ke dveřím. Všichni ztichli, protože kapela už znovu nastoupila. V tu chvíli jsem zařval. „Sbohem přátelé!“ Sundal jsem si klobouk a zamával na pozdrav. Pak jsem zavřel dveře. Uslyšel jsem tlumené rány. To se do dveří zarývaly nože... A já do toho slyšel zevnitř hudbu. odkaz Pak jsem se vrávoravě vydal zpátky k hradu. Na ženský už jsem zapomenul. Proč chodit, když s pomocí téhle láhve whisky můžu létat…?

Oriana - 26. srpna 2011 13:06

Rudoskalí Když Salem odešel jsem se na něj dívala s spokojeností a naštvaností najednou. Pokrčila jsem rameny. Musím si vzít ten přívěsek. Vrátím ho včas. Dojdu do jeho pokoje,ve kterém je v rohu naházeno všechno. Nikde ale nevidím přívěsek... Dojdu k té hromadě a všechno odhazuju. Dojdu do přívěsku. Ničeho si nevšímám,vezmu přívěsek,část skládačky a pokouším na něco přijít. Dám ten přívěsek na krabičku a něco se pohne. Nadechnu se zkouším jí otevřít. Místo toho se ,,krabička" rozdělila na tři kusy,a já zjistila že to žádná krabička nebyla. Vezmu všechny tři. Na dvou není nic,a na té třetí jsou stejná slova,která byli na přívěsku. Když se pozorněji podívám,ne zemi najdu papírek. Ten papírek vypadl z té ,,krabičky". Spokojeně se usměju a rozložím papírek. Na něm stojí: Otoč koulí třikrát doleva, dojdeš do cíle. Otoč koulí třikrát doprava, všechno zmizí. Stále si to pročítám,až mi to dojde. Možná....Ale jen možná je další díl skládačky rovnou zde v rudoskalí! Dál už to sama luštit nechci,musím o tom říci Salemovi. Ale vím,že mě teď vidět nechce,takže se rozhodnu projít po městě. ,,Krabičku" znova složím,přívěsek hodím kde byl,ale hromadu znova nenáhazím. Dojdu do svého pokoje,dám krabičku do tašky a odejdu do města. Vyjdu a samořejmně je tu vše jak má být. Vojáci,kteří se trénují střílením na strašáky. Já chci zkusit jedinou věc. Vyběhnu,všude je spousta lidí,takže je to pro ně normální. Vyběhnu na hradbu a rozehlédnu se. Spokojeně se dívám na krajinu,nechávám,aby si mi vítr pohrával s vlasy. Nakonec slezu a zamířím k oltáři. Až pak poznám že jdu přímo naproti Salemovi. Pokrčím rameny a odbočím k oltáři. Spokojeně do něj vstoupím a rozehlédnu se. Všechno jak má být,včetně templářů. Usměju se,při představě že bych byla mág a zamířím k ctihodné matce.

Tearis Sana - 26. srpna 2011 13:32

Hrad: "Slibuji že se z Rudoskalalí ani nehnu" zapřísáhnu se a s poklonem odejdu z místnosti. Seběhnu točité schody a vyjdu ven. Hned se do mě opře silný vítr který se vytvořil z malého vánku. Hm..nechal jsem otevřené okno, to bude moje výhoda, nechce se mi s těmi věcmi vracet. Našel jsem okno svého pokoje které se vyznačovalo dvoubarevnými okenní rámy, rozpřáhl se a vší silou hodil vak do okna. Trefil jsem se jen těsně, ale byl tam. Zevnitř se ozvalo. "Jau, kterej pitomec" a to už jsem měl namířeno do města. Všude bylo spoustu lidí a také dost dalších ozbrojenců, takže jsem nevyčníval, snad svoji výškou ale to je tak vše. Uviděl jsem nápis hospoda, ze které zrovna rychle vyšel elf a spěšně zabouchl dveře. Na rameni měl cosi podobné sokolu. Vrávoral a já jsem se jen na sekundu koukl na nebe a už do mě cosi vrazilo. Byl to on a válel se na zemi. "Zatraceně, chlape dej bacha do koho vrážíš, taky by se ti mohlo něco stát" obořil jsem se na něj a namířil si to do krčmy. Když jsem otevřel dveře, tak kapela hrála nějakou drnkačku a ve dveřích byly zabodlé nože a pár byl i na zemi. Hm...tak tady by se mohla najít zábava pomyslím si a objednám si kořalku. Kopnu ji do sebe, ale tahle je nějak moc silná, tak mě donutí ke kašli. "Fuj, co to bylo za ďábla" zeptám se s chechtáním a objednám si raději pivo. Jsem sotva v polovině, když vtom ke mě sedne trpaslík. "Dej sem škopek a mrskni sebou" zabručí a obrátí se na mě. Zašklebí se a já mu jeho pošklebek oplatím. "Ha...takže přijímáš, to si fandíš, hospodský sem půjdou piva dokud jeden z nás nepadne, hrajeme "Ustoj škopků co se dá" ha ha ha" Nechápavě se na něj podívám a poté mi to docvakne. "Jasné, takže kdo poslední stojí, tak je vítěz" řeknu a vezmu si první pivo, hraji takticky a piji pomalu, takže zatím co trpoš má v sobě dvacátý, tak já třináctý. Když jsem u dvacátýho, tak vidím jak trpoš navršil na hromadu třicátý a spadl ze židle a přitom ještě zvracel. "Mám to" vykřikl jsem a zvedl ruce nad hlavu, ale poté mě také přepadl ten pocit, chytl jsem si břicho a hospodský mě vyžduchnul ven kde jsem se bytelně vyzvracel. Poté jsem se začal šoupat do hradu a kolikrát jsem spadl, než mi na pomoc přišel hradní sluha, který mě odvedl do pokoje.

Oriana - 26. srpna 2011 13:46

Hrad Měla jsem namířeno do hradu,a když jse viděla jak sluha podpírá nějakého muže jsem se ušklíbla. Chlapi neumí nic jiného,než se opít. pomyslím si vítězoslavně. Pokud to tak půjde dál,budu jediná s Donem,Arlem Eamonem a paní Isoldou,kteří budou večer ještě stát na svých nohou. Pak mi to dojde. Arl Eamon. Mohu si s ním promluvit. pomyslím si vítězoslavně a zamířím k němu. Respektive k pracovně. Za stolem sedí arl Eamon a vedle něj stojí Isolda. Velice soustředivě se dívá,co to Arl Eamon píše. Když přijdu,paní Isolda zvedne hlavu. Kdopak to je? zeptá se a změří si mě od hlavy až k patě. Teď zvedne od své práce hlavu i Arl Eamon. Je to Šedá Strážkyně. Vítej mezi námi. Zde jsi v bezpečí. řekne mi a stráže,co ihned po těchto slovech kývl,jsem se opravdu cítila v bezpečí. Arl Eamon se mě zeptá jak se jmenuju a já se představím. Jsem Oriana z Denerimu,arle Eamone. řeknu a Arl Eamon se už vůbec nevěnuje práci. Z Denerimu,povídáš? Tak,dlouho jsem tam nebyl,jak to tam vypadá? zeptá se mě.  Jako vždy,rušná tržnice,vedlejší uličky plné banditů. Nic se nezměnilo. odpovím mu. Arl Eamon se mě chce ještě na něco zeptat,ale Isolda ho přeruší. Ráda jsem tě poznala. řekne,ale její hlas zní úplně opačně. Pochopím,že chce abych odešla,tak se nepatrně ukloním a vyjdu z pracovny. Rozehlédnu se. Nevím co bych mohla dělat dále.

Salem de la Hustník - 26. srpna 2011 19:32

Hrad „Do hradu jsem se dostal až k večeru. Tak dlouho jsem chodil po městě. Spíš bych řekl bloudil, než chodil. No ale teď to podstatné. Představte si to, já dojdu do hradu a ještě jsem trochu nalitej, tak si říkám, půjdu si umýt obličej do studny. Přítel přeletí na strom a já se nahnu do studny a najednou letím a jsem dole. Já tam normálně spadl, věřili byste tomu?“ Povídám strážím. „Ještě, že jste tady byli vy, jinak bych se tam asi utopil. Ale teď mě to opilectví už opravdu přešlo.“ Vtom si všimnu, že přichází Oriana. Krásná, jako vždycky. „Zdravíčko, kampak to jdeš? Můžu se dyštak připojit?“

Oriana - 26. srpna 2011 19:40

Hrad Když znova uslyším jeho hlas,už klidnější,se nepatrně usměju. Ale,nikam. Vůbec nevím kam bych mohla jít. odpovím mu a rozehlédnu se po hradu. Kde jsi byl,že jsi najednou úplně v jiné náladě? zeptám se zvědavě,i když odpověď mám jasnou - hospoda. Místo,kam bych nikdy nevkročila,nechtěla-bych býti středem pozornosti. Potom si všimnu,jak na mě stráže koukají. Jsem Šedá Strážkyně. vysvětlím a mávnu rukou,aby si našli jiný bod zájmu. To samořejmně udělali a já se chtěla odebrat do svého pokoje. Hodiny odbyli sedm hodin večer. Zastavím a kýchnu. Mám alergii na večery. Nebo na stráže. řeknu ironicky a opřu se o stěnu. Nějak se mi nechce spát.

Salem de la Hustník - 26. srpna 2011 20:34

Hrad „Ano, nálada se mi opravdu změnila.“ Pomyslím si. „Ale ráno na mě byla Oriana nějak naštvaná, co jsem jí udělal?“ Přemýšlím. „Jo, nálada se mi zlepšila. Byl jsem totiž zapomenout. A teď vidím před sebou krásnou vílu. A je mi ještě líp. Pověz, udělal jsem ti něco ráno? Ano náladu jsem měl špatnou. To je tím propojením mě a mého stvořitele. Zajímavé. Časem zjistíš, že to tak taky máš. Vždycky se mi zdají sny o tom, co se mu stalo. A podle toho mám také náladu, vždyť to už víš…“ Usměju se na ni. „Je sedm hodin, že? Myslíš, že bude v hradu večeře?“…

Oriana - 26. srpna 2011 20:43

Hrad Něco ráno? zopakuju nechápavě. Potom mi to dojde. Nééé. řeknu. A zacítím se trochu trapně. Nebyla jsem naštvaná,jen...Jsi nebyl dvakrát v dobré náladě. Jen jsem nechtěla být dalším tvým cílem. A dopadnout jak tvůj...Ehm...Pokoj. vysvětlím,když si vzpomenu na jeho pokoj,kde jsem neúspěšně hledala přívěsek. Znova kýchnu. Jo,jo,bude večeře. Tamtudy. ukážu na místnost,které si nikdo nevšiml. Zdálo se,že Oriana jí znala moc dobře.  Co se stalo Stvořiteli? Zajímavé. Mě se nikdy nic podobného nezdálo. Nikdy. dopovím a zívnu. Nemám hlad. Asi na večeři nepůjdu. řeknu když uvidím paní Isoldu.

Salem de la Hustník - 26. srpna 2011 21:11

Hrad [/b] „Jo, jídlo je moje oblíbená část jakéhokoliv dne a dokáže mi zlepšit náladu kdykoliv, kdekoliv. Jen musí být dobré. A jak já tuším, tohle bude dobré. Jídlo v hradě od prvotřídních kuchařů.“ Olíznu si nedočkavě rty. „Neboj se, tobě bych neublížil, Oriano. Opravdu nechceš jít na večeři? Takhle dobré jídlo dlouho nebude, když odejdeme na náš úkol. Budou to zase jen pečení zajdové. Ale tohle typuju na pečeného kance, sledě, kaviár a krásně velké jahody.“Odmlčím se. „Jestli půjdeš, počkám na tebe vevnitř, jestli ne, tak sladké sny.“ Odcházím a ještě se otočím. „Vidím, že máš velký zájem o můj medailonek.“ Přijdu k ní blíž. „Můj medailonek.“ Uchechtnu se. „Teď už je tvůj. Má magickou moc. Uvidíš, že ti jednou zachrání život. Přijmi to jako dar a omluvu za vše co jsem udělal a možná ještě udělám. Nálada mého pána je nevyzpytatelná...“ Pověsím jí medailonek na krk. A zastrčím ho pod košili. Pak ji obejmu a políbím na tvář…

Oriana - 26. srpna 2011 21:18

Hrad Za-za-za...vykoktám jen ze sebe a nevěřícně se podívám. Tento okamžik byl pro mě zvláštní,takže jsem zapoměla i na přívěsek,který jsem tak moc chtěla. Když Salem odešel do jídelny jsem stiskla přívěsek. Ano,má magickou moc. pomyslím si a podívám se na Isoldu. Má překvapenou tvář,ale potom zabočí též do jídelny. Já rychle vyběhnu do pokoje,vytáhnu krabičku a pokouším něco udělat. Ničeho si nevšímám,vezmu přívěsek,část skládačky a pokouším na něco přijít. Dám ten přívěsek na krabičku a něco se pohne. Nadechnu se zkouším jí otevřít. Místo toho se ,,krabička" rozdělila na tři kusy,a já zjistila že to žádná krabička nebyla. Vezmu všechny tři. Na dvou není nic,a na té třetí jsou stejná slova,která byli na přívěsku. Když se pozorněji podívám,ne zemi najdu papírek. Ten papírek vypadl z té ,,krabičky". Spokojeně se usměju a rozložím papírek. Na něm stojí: Otoč koulí třikrát doleva, dojdeš do cíle. Otoč koulí třikrát doprava, všechno zmizí. Stále si to pročítám,až mi to dojde. Možná....Ale jen možná je další díl skládačky rovnou zde v rudoskalí! Dál už to sama luštit nechci,musím o tom říci Salemovi. Nakonec vše uklidím a vydám se do jídelny.

Salem de la Hustník - 26. srpna 2011 21:45

Večeře „Tak na tu večeři asi nepřijde. Odešla do pokoje.“ Snažím se trochu rozptýlit. Ale zatím nevidím žádné jídlo. Pak přiběhnou číšníci a před každého postaví talíř s předkrmem. Je to nějaké malé maso. Ochutnám to. Ale jo je to dobrý. Ne je to skvělé. „Copak to je? Je to dobré, ale nikdy jsem to nejedl.“ Zeptám se. „To jsou žabí stehýnka.“ Málem se tím zadusím. To slizký, malý co tak moc skáče? Ale je to dobrý. Na výpravě to vyzkouším. Pořád myslím na Orianu. Mrzí mě, že nešla. Pak si uvědomím, co to je. Co k ní cítím... A otevřely se dveře. Kdo myslíte, že tam stál? Celý jsem se rozzářil Málem jsem vykřikl „hurá“... Zrovna podávali první chod. Stejně neměla moc hlad, takže jí nebude vadit, že přišla o předkrm… "Ahoj"

Oriana - 27. srpna 2011 11:14

Večeře Když otevřu dveře,rovnou vypadám jinak. Paní Isolda i Arl Eamon mají drahé oděvy,nýbrž já obyčejné. Šlo vidět,že Isoldě má přítomnost vadí. Jdeš pozdě. řekne mi. Já jen s úsměvem pokrčím rameny - není moje matka aby mi rozkazovala. Ahoj.Sednu si vedle Salema,a když nám podávali první chod - ovocnou mísu jsem se k němu naklonila. Mám něco nového. Musím ti to pak ukázat. řeknu mu potichu a podívám se na mísu. Jsem zvyklá na malá jídla,takže jsem byla na chvilku v šoku. Co bylo u stvořitele předkrm? zeptám se Salema. Paní Isolda se na mě stále dívá nedůvěřivě. Nejspíš ví o mých malinkých krádežích v Denerimu. pomyslím si. A možná proto na mě jednou ušili past. pomyslím si a podívám se zvědavě na Isoldu. Ta jenom začne beze slova jíst. Pokrčím rameny a napodobím jí. Až potom si všimnu Dona co sedí naproti mě. Nejspíše uhádl že jsem ho neposlechla a řešila hádanky.

Tearis Sana - 27. srpna 2011 11:30

Večeře: Ježiši, ožrat se hned ráno, to byl nápad zaskučím a plácnu si na hlavu mokrou hadru a hodím další šavli do lavoru vedle postele. Za chvíli my však bylo lépe a tak jsem lavor vylil do příkopu pod oknem. Lehl jsem si do postele a unsnul. Probral jsem se a už byla venku tma, hlava mi třeštila a tak jsem přemíšlel o tom že na večeři nepůjdu. Ne, to by bylo dost trapné, hodit jídlo co jsem snědl na stůl, ale zase by bylo nezdvořilé odmítnout je pomyslel jsem si a oblékl nejhezčí i když pořát dost průměrné oblečení. Meč jsem hodil na postel a umyl jsem si vlasy i obličej. Pté jsem otevřel dveře mého pokoje a nejistým krokem vstoupil na chodbu, rovnováha mě brzy dhnala a tak jsem už šel bez problému. Sluha z jídelny zrovna odnášel prázdný talíř. "Sakra, asi jdu pozdě" zaklel jsem tiše a pomalu vstoupil do jídelny. Tam u stolu sedělo jen pár lidí, nějáký elf a žena. Naproti nim seděl Don a zřejmě jeho choť nebo jestli jsem si je splet, viděl jsem ho jen jednou a jen chvíli. "Dobrý večer, doufám že nej..." žena mi skočila do řeči "Jdete rovněž, stejně jako tady Oriana, sedněte si kam chcete, zrovna budeme podávat hlavní chod" Posadil jsem se vedle elfa, proč bych taky sedal někam daleko. "Počkat, vy jste ten co do mě narazil před hospodou, tak to mě těší šedý strážce" řekl jsem a udiveně jsem pohlédl na porci kterou jsem dostal, ale poté mi ostich přešel a pustil jsem se i když s mírou do jídla.

Salem de la Hustník - 27. srpna 2011 11:53

Mňám( Prostě jídlo :-) ) „Nějaká novinka, hmm. Tak to bych rád věděl, co to je.“ Spolknu sousto, co mám zrovna v ústech. Musí to být dokonale přežvýkaný, protože když přišla Oriana, tak jsem úplně zapomenul jíst a to jedno sousto, co jsem si strčil do pusy, jsem žvýkal celou dobu. „Tak já půjdu po večeři s tebou jo?“ Poté se k nám přidal ještě nějaký člověk. Zdál se mi povědomý, ale nevím odkud. Sedl si vedle mě… „Já do něj narazil? Ani si to už nepamatuju. To je tedy něco. To musel být trapas.“ „Moc se omlouvám, že jsem do vás tak vrazil. Nebyl jsem zrovna ve své kůži, chápete. Byl jsem zapomínat sny. A také mě těší, že vás poznávám. Říkej mi Salem.“ Povím mu. A strčím si do pusy další sousto. Přežvykuju to pomalu a vychutnávám si to, přemýšlím. První chod jsem nesnědl celý, aby mi zůstalo ještě na druhý chod, třetí a na dezert. Všiml jsem si, že nikdo u stolu ho nesnědl celý… pak nám přinesli toho vysněného kance. Dal jsem si jen trošku, abych neurazil. Na můj vkus byl trochu víc kořeněný. Čtvrtý chod byla specialita kuchaře. Kde vzali tak velkou rybu? Pomyslím si. Zase si každej uřezal dle libosti a já zase málo, abych neurazil. Pak ale přišlo finále, na které jsem se tak těšil. Číšníci přinesli talíře s cukrovím, tři druhy dortů. Nabral jsem si ze všecho část, ale nejvíc mi asi chutnal banán v čokoládě. Naberu kousek na lžíci. „Chceš to zkusit Oriano?“ Jsem připravenej jí to strčit do pusy. „Ale je to fakt dobrý.“ Usměju se a mrknu na ni.

Oriana - 27. srpna 2011 12:17

Večeře...Kolik chodů to vlastně má? Když jsem stěží snědla půlku prvního,lehkého chodu na stůl přinesli kance. Chvilku jsem na něj zírala,ale abych nikoho neurazila si odkrojím opravdu malý kousek. Když jsem zjistila že je na můj vkus moc kořeněný,ihned jsem ho něčím zapila. Opravdu už si nepamatuji čím,hlavně že to byla voda. Další chod byla nějaká velka ryba. Nějak jsem na ní neměla moc chuť,ale jako Salem jsem si vzala kousek,až potom jsem zjistila že někdo sedí vedle Salema.  Zdravím. řeknu jen a sním svůj kousek ryby. Nakonec byl desert.   Když přinesli tři druhy dortů,vzala jsem si nějaký,možná čokoládový,já osobně na to nekoukala. Ochutnám ho,a na chvilku pomyslím že usnu hned jak vejdu do pokoje. Když si představím jak vejde sluha aby mě vzbudil a u dveří o mě zakopne...Málem jsem se zasmála nahlas,moje myšlenky prostě neovládám. Chceš to zkusit? uslyším hlas který mě vytáhne z myšlenek. Chvilku se jen zkouším rozkoukat. Copak jsem usnula při jídle? Opravdu? Popravdě řečeno jsem to ještě neochutnávala. odpovím na druhou větu a usměji se. Jistěže to chci zkusit.

Tearis Sana - 27. srpna 2011 14:00

Večeře: Elf se mi představil jako Salem. "No dobře, já jsem Tearis" řekl jsem a uřízl si ze hřbetu prasete dvoukylový flák. Bylo dosti pepřené, ale mě se to zdálo stále málo a tak jsem si ho ještě posipal trochou papryky a pepře. Když přišla na řadu ryba, tak jsem jen otevřel ústa. "Kde..kde ve vaší zemi plavou tak obrovští sumci" zeptal jsem se udiveně a vzal jsem si malé sousto. Narozdíl od prasete mi ryba moc nechutnala a tak jsem zůstal jen u pár soust. "Taky zdravím slečno...Oriano?" Došlo mi že to bude ona, nikdo jiný zde nebyl a Salem se mi již představil. Nanic...takové plítvání, stačilo by kdyby my přinesli půlku kuřete a nějakého pstruha. pomyslel jsem si, ale neopovážil jsem se to vyslovit nahlas. Pak přišel na řadu dezert, ten jsem téměř ignoroval, jen jsem si do úst vhodil několik bombónů a to bylo vše. "No tak bylo to výborné a jestli už nic nepotřebujete, tak bych si šel potrénovat s mečem" řekl jsem, mírně se uklonil a poté pomalým krokem udešel. Rozevřel jsem dveře a když jsem je přibouch, tak jsem nabral na rychlosti a vlétl do svého pokoje. Rovnou jsem vystrčil hlavu z okna a už moje večeře letěla. Otřel jsem si pusu do hadry a svalil se na poste. "Já jsem si neměl dávat tolik prasete, áááá moje břicho...doprdele" Skučel jsem a držel se za žaludek.

Salem de la Hustník - 27. srpna 2011 14:09

Hrad Dám Orianě ten banán na lžičce do pusy. Chvíli se dívám, jak ho jí. V židli, nebo spíš křesle se opřu a rukama si pohladím břicho. „Dneska jsem se nacpal k prasknutí. Copak asi večeřel přítel? Panebože já mu zapomenul dát rybu. No co dám mu ji večer.“ „No, já už toho do sebe víc nehodím. Co vy?“ Nakloním se k Orianě. „Až budeš chtít jít, tak řekni.“ „Příteli, počkej na mě večer v mém pokoji a neboj se o mě.“[/i] Zavolám na něj v myšlenkách. Jako odpověď mi byla možnost prohlédnout si jeho myšlenky. Ale podívat se mu do hlavy jsem riskovat nechtěl. Nechtěl jsem si zkazit chuť k jídlu. Pak ale dodal. „Sedím na polstrovaném bidýlku, který je postavený v rohu pokoje. Za mnou jsou tvoje věci a je tu i nová postel…“ „Ten sluha se vážně vyznamenal. Asi mu nechám pod polštářem nějaký stříbrňáky…“

Oriana - 27. srpna 2011 15:14

Hrad Dobrý. Opravdu. řeknu s úsměvem a rozehlédnu se po jídelně. Druhý Šedý Strážce,Tearis se jmenoval,už odešel. Podívám se na paní Isoldu,která sice dojedla,ale asi chtěla odejít jako poslední. Já už do sebe vůbec nic nehodím. řeknu a zasměju se.  Tak pojďme,jestli chceš vidět co jsem našla. řeknu Salemovi a vstanu. Don se za mnou jenom dívá. Nečekám na Salema,rychle běžím do svého pokoje. Snad pochopí že mě má následovat. Pomyslím si a sednu si na postel. Vytáhnu přívěsek a pozorně si ho prohlížím.

Salem de la Hustník - 27. srpna 2011 15:21

Hrad Už jsem tady zůstal jen já, Oriana a nějací další lidé, které jsem samozřejmě neznal. Když mi řekla, že už půjdeme, celej nadšenej jsem běžel za ní. Nebylo to zrovna moc blízko. A s plným břichem se zrovna moc dobře neběhá. Řekl bych, že bylo spíš přeplněné... Ta má teda fyzičku. Zaklepal jsem. Vešel k ní do pokoje. Měla krásný pokoj, velkou postel. Něco držela v ruce. Přisedl jsem si vedle ní na postel, opřel si hlavu o její rameno a koukal, co to je….

Oriana - 27. srpna 2011 15:28

Hrad - Tajemství Podívám se s úsměvem na Salema a potom na přívěsek. Z tašky vyhrabu tu ,,krabičku",což byla vlastně skládačka. Jako minule přívěsek přiložím k krabičce. Přívěsek i krabička se rozsvítí stříbrným světlem a krabička se znova rozdělí na tři části. Vezmu papírek a dám ho Salemovi. Jako minule tam stojí stejná hádanka: Otoč koulí třikrát doleva, dojdeš do cíle. Otoč koulí třikrát doprava, všechno zmizí. Nechám aby si to Salem přečetl. Neunikl mi jeho nechápavý výraz. Na nic nečekám,vezmu ho za ruku a dovedu ho ke schodišti. Dole,na konci zábradlí je kamenná koule jako ozdoba. V jedné z nich je určitě další díl skládačky. vysvětlím mu to jednou větou,a stále ho držím za ruku.

Salem de la Hustník - 27. srpna 2011 16:21

Hrad- Tajemství „Otoč koulí třikrát…..“ Podívám se na medailonek a na díly. Ani na jednom nebyla žádná koule. „Nechápu, jakou koulí mám otá-.“ Říkal jsem si. Asi Orianě neuniklo, že nechápu, o jaké kouli mluví. Chytla mě totiž za ruku a dovedla mě k točitému schodišti. Trošku mě překvapilo, že mě chytla za ruku, ale já byl rád. Cestou jsem ani nedutal a pomalu jsem ani nevěděl, kudy jdeme, protože jsem si to užíval. Měla hebkou, teplou dlaň. Dodávala mi pocit štěstí, a když to byla Oriana, tak i pocit bezpečí. Proudilo mi to celým tělem. Vysvětlila mi, že to jsou tyhle koule. „Hezký, teď se k tomu přidal ještě ten sladký hlas. Waau. A pořád mě drží, i když mě už mohla pustit.“ Moje myšlenky křičely tak moc, že to uslyšel Přítel. A to jsem se o to nepokousel. Podíval jsem se na Orianu. „Tak mi ukaž, jak na to. Jestli budeš chtít nějak pomoct, tak řekni. Mile rád ti nějak pomůžu, pokud to bude v mých silách.“

Oriana - 27. srpna 2011 17:30

Hrad - tamejství Dobře. odpovím,pustím jeho ruku a pomalu a potichu kráčím po schodišti. Až dojdu dolů,do každé koule zaťůkám,abych zjistila která je dutá. Na tu se podívám,nadechnu se a otočím - raz-dva-tři. Vytáhnu jí. Má tám řetěz,a dole jsou připveněný další dílky skládačky - tentokrt vypadají jako malé svitky s nesmyslnými obrazci. Nahoře mají místo pro číslice,nejspíše na nějaký kód. Rychle obě vezmu a vrátím kouli na její místo. Ta s ruchnutím zapadne a já už pomalu běžím za Salemem. Ukážu mu jeden svitek a dám mu ho,aby si ho prohlédl. Já si mezitím prohlížím ten svůj.

Dalirya Talanare - 27. srpna 2011 17:46

Rudoskalí Jemná stébla trávy, která již delší dobu nepoznala ostří kosy, mne šimrají do chodidel. Jít bosá je příjemné. Mé prsty cítí každý nepatrný výběžek půdy. Kterýkoli malý kamínek může můj dobrý pocit zkazit. Nohy mám špinavé po dlouhé cestě a slabá dlouhá sukně za mnou povlává jako kdyby jí vítr věnoval pár chvil života. Zahledím se před sebe na město. Rudoskalí, cíl mé výpravy. Konečný bod putování. Konečně. Když mi přišel dopis od jisté Jade Cassander, neměla jsem nejmenší důvod pro to, abych se nad ním pozastavovala. Pouze jsem ho zmačkala a pak už záleželo jen na ohnivých plamenech jak si s ním poradí. Rudoskalí, sídlo Arla Eamona. Jít tak dlouhou cestu někam, kde si urozený pán hoví na svém hradu, kvůli skupině šedých strážců? „Mám to snad zapotřebí, drahý?“ ptala jsem se tenkrát netradičního přívěsku na svém krku. „Ty by sis to jistě nepřál, že ano? Nechtěl bys, abych na pokyn té ženy ublížila těm dobrodruhům. Skupině šedých strážců. Ach jak jsou čestní, tihle ochránci bezbranných!“ pronesu ironicky. „V jejich skupince je elf a ostatní jsou jistě také přátelé elfů. Ta chátra by měla zmizet ze světa jednou provždy, drahý.“ A možná právě kvůli tomu jsem začala o nabídce nakonec uvažovat. Udělat krok ke zničení té prohnané rasy. Možná, že ho znají a vědí, kde se ten zrádce schovává... A tak tu teď stojím. Před rudoskalským hradem. Bez bot na nohou. Snad abych lépe zapadla mezi prostý lid a budila méně pozornosti. „Už jsi zde někdy byl, drahý?“ zeptám se, ačkoli vedle mě nikdo není. Žádný lidský ba ani zvířecí přítel. Nikdo, kdo by mi na moji otázku odpověděl.Z výstřihu vylovím přívěsek přivázaný na stříbrném řetízku a položím ho přes lem svých šatů. „Podívej drahý, není to tu tak ošklivé,“ špitnu avšak věc na mém krku se ani nepohne. Připomíná… vlastně nic. Není nic konkrétního co by mohlo připomínat tvar tohoto předmětu. Nesmělými krky vejdu na malé náměstíčko. Vojáci zde trénují výpady a lukostřelci se strefují do slaměných panáků. “Co myslíš, drahý, jak asi vypadají? Jsou statní a svalnatí jako praví rytíři z příběhů nebo spíš jen nenápadné šedé myšky, které se v nepozorované chvíli promění v obrovité řvoucí lvy?“ Nemám nejmenší tušení, jakou podobu mají jejich tváře ani to, kde bych měla začít se svým pátráním. Jen být nenápadnou. Jako stín. Stín, který se vás drží na každém kroku a přesto je občas neviditelným. Stačí se s nimi seznámit, získat jejich důvěru. Spřátelit se a udeřit… Poposunu svůj korzet a poodhalím hrudník. Narovnám se, a rukou přejedu po své sukni a pokusím se ji trochu očistit. “Přej mi štěstí, drahý,“ pošeptám a rázným krokem se vydám k jednomu z vojáků. “Můj pane!“ zvolám. „Můj pane, je mi líto, že vás musím vyrušit z vašich záležitostí. Ale nezdržím vás dlouho. Dolehla ke mně zpráva, že v Rudoskalí se zdržují šedí strážci. Je tomu tak, můj pane? Mohl byste mi prozradit, kde jsou právě teď k nalezení? Potřebuji s nimi vyřešit neodkladné záležitosti,“ spustím na něho a v nitru doufám, že mne vyslyší a poví mi, kde jsou. V tom lepším případě by mne mohl zavést přímo za nimi. Můj plán je bezchybný.

Vypravěč - 27. srpna 2011 18:46

Rudoskalí - Dalirya Talanare Stráž se na tebe chvíli nevěřícně podívá. Zřejmě neví,jestli říci pravdu či lhát. Nervózně přešlápne z nohy na nohu a už chce něco říci... Jistě že tu jsou. řekne ženský hlas za tebou. Ten hlas patří pouze jedné ženě - paní Isoldě. Nebude těžké je najít. Jsou v Rudoskalském hradě. Dva z nich tráví dny v hospodě. Další,dívka,se motá všude,ale její místo je v oltáři. řekne ti všechno co ví. Bohužel je už docela tma,takže je v těch místech nenajdeš...Ale je správný čas k vloupání na hrad,nýbrž paní Isolda nevypadá,že by tě chtěla zradit. Pomalu,ale klidně k tobě přijde. Jestli se jich chceš zbavit,jsem ti plně k dispozici. Ta dívka přichází na tajemství,které nebylo století objeveno. Musím se jí zbavit - a všech ostatních. dořekne ti a odejde. Její kroky směřují k jednomu místu - hrad. Stráži nijak váš rozhovor nevadí,vůbec si vás nevšímal,byl pouze rád že nemusí odpovídat.

Salem de la Hustník - 27. srpna 2011 19:06

Tajemství Oriana seběhla po schodech dolů a já se jen díval, jak mi na točitém schodišti mizí z dohledu. Chvilku jsem o ní snil, ale ona se už za pár minutek vracela s úlovkem v ruce. Než jsem se nadál, už mi jeden podávala, abych si ho prohlédl. „Ori, můžu ti tak říkat? Ori, tohle je tajemství, nebylo by dobré, kdyby nás s tím někdo viděl.“ Chytnu ji za ruku a vedu ji do mého pokoje. Zase si to užívám. Otevřu dveře a vidím otevřené okno, Přítele na polstrovaném bidýlku, novou postel a teď už dokonce i skříň a stolek. Zamknu. Dovedu ji až k posteli a tam si oba sedneme. Zase si opřu hlavu o její rameno. „Tak copak si to objevila?“ Oba to začínáme zkoumat. Mezi tím vším mi došla jedna, bohužel špatná skutečnost. „Ori, hele….Totiž.“ Nemohl jsem se vymáčknout. Nenacházel jsem správná slova. „Když půjdeme na tu výpravu, není jisté, jestli se vrátíme, takže… bychom si měli užívat života ještě, dokud máme tu možnost.“ Usměju se na ni. „Nezašla bys semnou někam?“ Pak si vzpomenu ještě na tu druhou věc. „A ještě bych ti měl říct, že jak mě, nás přepadli ti bandité, byl tam s nimi ještě někdo. Někdo v kápi. Někdo, kdo je k nám přivedl. Vypadali odhodlaně, takže ten člověk se jen tak nevzdá. Nebo se nevzdá ten, komu slouží a pošlou další.“….

Oriana - 27. srpna 2011 19:27

Tajemství - Salemův pokoj Když mě Salem chytl za ruku,a někam vedl jsem vůbec na nic nepřemýšlela. ,,Vzbudila" jsem se až když jsem si sedla na postel v Salemovém pokoji. Když se mě v pokoji zeptá a potom řekne druhou,nepříjemnější věc,se radši napřed zaměřím na ní. To je možná on...nebo ona,o kterém nám Don povídal. Vlastně...jen možná. Mohla to být samotná Jade Cassander... Začíná mě štvát. Ale nebýt jí...bychom se zase nesešli. Potom se zaměřím na jeho otázku. Jasně...že bych s tebou někam zašla. Ráda. řeknu po krátkém zamýšlení. Vezmu obě části skládačky a schovám je do tašky.

Salem de la Hustník - 27. srpna 2011 20:03

Pokoj „Jupí! Myslím, že mi dobrá nálada zůstane pěkně dlouho…sice nevím, jak je na tom můj stvořitel, ale ty sny mě teď určitě neovlivní! Já teda vůbec nemám tušení, kdo by to mohl být. Vím jen, že jsem tu postavu nedostal a že se mě bála, takže v otevřeném boji po mně nepůjde. Ale může mě zabít třeba ve spánku.“Říkám si. „Nevím, kdo to byl. Ale musíme být opatrní. Alespoň už nenechám otevřený okno a zamknu dveře." Pak mi mysl přejde znovu k tomu, že spilu máme někam jít. „Víš co? Až se ráno vzbudím, půjdu za tebou a u tebe v pokoji se domluvíme. A tu skládačku nějak dobře ukryj.“ Mrknu na ni. Pak ji Salem znovu objal a dal jí pusu. „Už se těším. Máš nějaké místo, kam bys chtěla jít, nebo tě mám někam vzít sám? A když se nad tím tak zamyslím, má to i svoji logiku. Když budeme spolu, nebudeme tak zranitelní.“

Oriana - 27. srpna 2011 20:13

soukromá zpráva od Oriana pro Pokoj Jasně že tu skládačku dobře ukryju. Isolda ani Don...s její rozluštěním nesouhlasí. Don má k tomu své důvody. Potom my mysl přejede k další z jeho vět. Jasně,ráno. Jen se nediv jestli... nedořeknu a zasměju se. No,snad se to nestane. dořeknu a zaměřím se na jeho poslední větu. Ty jsi někdy pomyslel že se rozdělíme? zeptám se udiveně. Nakonec se rozhodnu vstát a dojdu  ke dveřím.

Salem de la Hustník - 27. srpna 2011 20:28

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Pokoj „Jaké má Don důvody?“ Ptám se. „A ne, nemyslel jsem si, že se rozdělíme, ale dneska se to stalo. Dneska jsem šel jak blbec do hospody se opít. Už teď je mi líto, jak jsem se tím ztrapnil. Teďka půjdu vždycky s tebou. Jasný?“ Usměju se. Pak jsem si vzpomenul na to, že mám dát Příteli rybu. Pustím Orianu a přejdu ke svým věcem. Vyhrabu z batohu rybu a vyhodím ji do vzduchu. Přítel jako vždycky vyletí a chytne rybu ve vzduchu, ještě než dopadla na zem. Pak udělá v pokoji kolečko a znovu si sedne na jeho polstrované bidýlko. „Můžu tě o něco požádat Sale?“ Zeptal se mě Přítel. „No jasně, copak jsem tě někdy odmítl?“ Odpovím mu, když si zase sedám k Orianě. „Totiž, já nevěděl, jestli tě můžu otravovat v takovémhle…rozpoložení.“ Zakroutím na něj očima. „Si ze mě děláš srandu? Ty jsi můj Přítel. Na tebe mám čas vždycky…“ „Dobře, totiž… Pořídíš mi polstrované bidýlko v cestovní verzi?“ Málem jsem se rozchechtal. „No jo, ale nevím, jestli cestovní verze bidýlka existuje….“

Oriana - 27. srpna 2011 20:36

soukromá zpráva od Oriana pro Pokoj Sleduju pouze Přítele a Salema. Až když si ke mně sedne hned odpovím na všechno co říkali. Taky nevím,jestli to existuje,ale můžeme to jít zjistit. Zítra,samořejmě. odpovím jak Příteli,tak Salemovi. Kdysi jsem byla v ruinách. Bylo tam zrcadlo. Zlaté. Ale lidi se nakazí krví. Já jsem se jí kdysi nakazila. Don mě zachránil na poslední chvíli - ale chtěl za to,abych se stala Šedou Strážkyní. Nakonec to zrcadlo rozbil. Ale jedno,hlavní,bylo rozbito dávno. A toto, ukážu na skládačky. nám může pomoci. Vynechala jsem část o elfovi,o které jsem kdysi povídala. Salemovi to mohlo ujít,ale též nemuselo. Od teďka půjde všude se mnou? Wau. Budu si muset na to zvyknout. řeknu ironicky a zasměji se. Ale ten smích je kupodivu upřímný,ten jsem nezažila,kolik...hodně let.

Salem de la Hustník - 27. srpna 2011 21:12

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Pokoj „To je všechno zajímavé, doufám, že to vyluštíme.“ Řeknu si. Přítel už začínal na bidýlku pochrupovat. Vždycky spí jen zkraje. Jen na začátku noci. Asi tak dvě hodinky, řekl bych. „Donovi toho hodně dlužím. Kdyby nás nesvolal, neviděl bych Orianu a tím pádem….“ Otočím se k ní. „No nic Ori, asi už půjdu spát, ať jsem svěží na zítřek.“ Vstal jsem a zavřel okno. Pak jsem odemkl dveře. Ještě jsem se jednou otočil k Orianě. „Dáš mi pusu na dobrou noc? Prosím.“… ..."Tak ráno!" Pak jsem zamkl dveře, lehl jsem si do postele a šel snažil jsem se usnout. Moc mi to nešlo, protože jsem pořád musel myslet jen na Orianu, na její hlas, její obličej...

Oriana - 27. srpna 2011 21:29

soukromá zpráva od Oriana pro Pokoj-můj pokoj Ještě tak pět minut jsem stála před těmi dveřmi,unesená tím vším. Až,když hodiny odbily 10 hodin večer jsem pochopila mou únavu. Vykročím do svého pokoje a spokojeně do něj vejdu. Zavřu dveře a opřu se o ně. Nakonec,zase o nějaké minuty později jsem se otočila,zamkla je a přišla k posteli. Lehla jsem si. Nemohla jsem usnout. Ale ne něčím nepříjemným jako obvykle,ale naopak. Nedávala mi spát jedna myšlenka. Docházelo mi,že to je Salemem. Pokoušela jsem se tu myšlenku odehnat,ale nešlo to. Nakonec jsem jí přijala...A s tou myšlenkou i usnula...A kdo by se divil,že ve snu byl právě on.

Salem de la Hustník - 27. srpna 2011 21:49

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro V noci se mi zdál sen. Krásnej sen. Šťastnej sen. Sen o Orianě. A ráno jsem se vzbudil s elánem ještě před svítáním, zatím byla tma. Sice to bylo brzy, ale já se vyspal skvěle. Otevřel jsem okno a ptáci už zpívali. Řekl jsem příteli, ať si jde chytit snídani, ale ať spěchá, protože půjde semnou. Pak jsem se celkem dlouho připravoval a přemýšlel jsem. Také jsem hodně přemýšlel o tom snu, co se mi zdál. Někde jsem slyšel, že když se ti zdá nějaký sen, něco to znamená. Smutné sny znamenají smutek, šťastné sny štěstí. To mi stačilo. Už jsem se nemohl dočkat, až ji znovu uvidím. Jen jsem musel počkat, až se vrátí Přítel. Půjde s námi. Ten se vrátil ještě předtím, než opravdu vyšlo Slunce, ale nad obzorem už byly nějakou dobu paprsky. Pak jsem si posadil přítele na rameno, vzal si luk, dýku a peníze a šel jsem za Orianou…

Oriana - 27. srpna 2011 21:58

soukromá zpráva od Oriana pro V noci se mi zdál sen.  Naprosto neuvěřitelný sen. O Salemovi. Otevřu oči,vycházejí první paprsky. Zapoměla jsem zatáhnout závěsy. pomyslím si a sednu si. Je brzo,ale mě je to jedno. Na chvilku,na čtvrt hodiny vyjdu do Rudoskalí. Jsem neučesaná,nic,ale nikdo si mě nevšímá,nemá kdo. Dojdu do starého domu Kate,kde dříve bydlela. Dojdu na půdu a dám tam díly skládačky. Pomocí sponky to tam zamknu a poběžím rychle do hradu. Připravím se. Učešu se,přívěsek si nandám a zastrčím za košili. Do tašky neházím především měšec,což je pro zlodějku samořejmost a nějaké bylinky. Nakonec vstanu a otevřu dveře,právě v tu chvíli,když chtěl Salem zaťukat,nebo je otevřít,nebo něco podobného. Naše obličeje byli jen pár centimetrů od sebe. Ahoj.

Alex Irilm - 27. srpna 2011 22:23

Rudoskalí Sotva lady Isolda začala svou mluvu, do městečka se vysíleným během vpotácel mladíček, na sobě pobíjenou zbroj od krve, stejně tak plátěné kalhoty a meč táhl na řemínku, který měl kolem ruky. Čepel měla na sobě podivně tmavou krev, jakoby fialovou. Špinavě blond vlasy byly zpocené a ve tváři měl zděšení, v očích zbývalo jen málo života. Na boku měl ošklivou ránu a na krku jakýsi medailon, který nesl emblém lva, který drží obouručně meč. Přes rameno rozpáraná torna... Celkově vypadal, že utekl blátem a krvavým potokem démonům ze spárů. Doslova. Už tam čekala, v mysli se pousmál. Jeho milá, oděná skoro stejně jako prostý lid, kdežto on vypadal jako nějaký šlechtický synek, jemná kůže skrytá pod nánosy špíny, aristokratická, ale milá čerstvě dvacetiletá tvář, pronikavé modré oči. Pomo... Pomozte !!! Vyhrknul jsem a vyplivl něco krve. Samozřejmě není moje, ale to ten strážný neví. Jediné, co je skutečné, že můůj bok skutečně krvácí, ale není to nic vážného. Ale chtělo by to, aby se na to někdo podíval, ani ne před týdnem po nás vystřelil jakýsi elf. Čest červům, kteří ho žerou pod dubem daleko odtud. Napadli... Napadli nás !! Meč od podivné krve, která vznikla smícháním krve jakéhosi králíka a borůvek, se mi svezl z ruky. Lady byla už nějakou minutku na cestě k hradu a tak trochu možná i z doslechu. Běsi !! Lidi a elfové nakažení kusy temnot !!! Nedává to smysl, ale zbytky nákazy a zplozenců se pořád někde můžou potulovat. Pro... Sím... Snažím se chytit čeho půjde, takže Dal mírně popotáhnu sukni dolů, ale sotva o půl centimetru, ale strážnému zůstala na zbroji krvavá šmouha. Hezké, ne ?? A odkud znám Daliryi ?? No, ve zkratce. Měli jsme na jednom banketu zabít stejného radního. Bylo to osudové, jako v nějakém příběhu. Já, i ona jsme do jeho ledvin zabodli svoje otrávené dýky, zrovna když se cpal jako prase. Takže ani nezakřičel, prostě se začal dusit. Popadl jsem ji za ruku a spolu s ní vběhl do stáje, vysadil ji na svého koně, vyskočil si za ji a pobídl svého hnědáka do klusu. Jak se jmenujete, mylady ?? Zeptal jsem se, zatímco jsme ujížděli nocí pryč. Odpověděla mi trochu nedůvěřivě, ale koneckonců, oběma jsem nám zachránil život. A tak nějak od té doby putuji s ní a starám se o ni, jakoby byla jediná na světě. Pro mě je, ale ona se ke mě chová ještě poněkud odtažitě. Ale pouští si mě pomalu blíž a blíž. A já jsem rád. Ležím na zemi, s klidným dechem, vypadá to, jakobych ale nedýchal. Ležím totiž na břiše, do kterého dýchám, takže se hruď skoro nezvedá. A ten medailon se lvem mi záhadně vypadl na světlo. Má drahá, až vymýtíme strážce, můžeme si otevřít kočovný divadelní spolek. Pousměju se v duchu a těším se, čím se mi má společnice odmění.

Salem de la Hustník - 28. srpna 2011 09:49

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Hrad- ráno [/b] Byla to jedna z těch kouzelných, zázračných chvilek, co si člověk nadosmrti pamatuje. A elfové jsou na tom stejně. Přítel mi odletěl z ramene a sedl si na blízké vystavené brnění… Byli jsme tak blízko u sebe, že jsem na tváři cítil vánek jejího dechu. A ty oči, ty krásné, velké, jiskřící a zářivé oči. „Oči jsou prej oknem do duše. Jestli je to pravda, tak je Orianina duše….“ Pomyslel jsem si. Lesklé rty, nejhezčí nos a jemné ale silné, vlnité vlasy. „Tak krásný to nebylo ani v tom snu.“ „Ahoj.“Vypravím ze sebe. „Jak ses vyspala?“ Zeptám se poté, co podlehnu kouzlu okamžiku, obejmu jí, pevně ji k sobě přitisknu a políbím na ty lesklé rty. „Já se vyspal dobře. A zdál se mi sen, krásnej sen, úžasnej sen. Sen, kterej bych chtěl, aby se stal skutečností…“…

Dalirya Talanare - 28. srpna 2011 10:38

Rudoskalí Ve chvíli, kdy skončím se svým monologem směřovaným ke strážným, zaslechnu za sebou šustění látky, to jak se o sebe zachytávají vrstvy dlouhé sukně ženy přibližující se ke mně. Přívěsek na mém krku se zachvěje. Otočím se ještě dřív, než na mne promluví a spatřím člověka, kterého bych nečekala ani v nejmenším. Je to Lady Isolda, paní tohoto hradu, choť arla Eamona. Znám její tvář. Už jako malá jsem ji jednou zahlédla, ale to už je zase jiný příběh. Ona mne však nezná, což je důležité. Skloním hlavu a mírně podřepnu tak jako to dělají prostí venkované. Prameny vlasů mi spadají do tváře. Vzhlédnu na ni a tiše naslouchám jejím slovům. “Má paní, jak vás něco tak hrozného mohlo napadnout? Zabít někoho? Myslím, že nejsem tím, za koho mne máte.“ ohlédnu se po strážných, abych zjistila, zda náš rozhovor poslouchají. Jak se mohla tak rychle dovtípit kvůli čemu tu jsem? Vždyť ani já si tím nebyla do posledních chvil jistá. Ledaže by byla v kontaktu s Jade. Třeba jí řekla o svém… o našem plánu a poprosila ji o pomoc. To by znamenalo, že jí mohu důvěřovat. Strážci jsou v hradu. Ano, tak tedy na hrad. Musím být opatrná. Ani před Isoldou, ačkoliv se jeví jako spojenec nesmím otevřeně mluvit o svých plánech a místo toho zatajovat, co to jde. Však ona vše pochopí. Pokud je ovšem náším přítelem. „Co myslíš, drahý?“ promluvím k podivnému předmětu a chvíli se dívám za odcházející Isoldou, jenže v tom můj pohled upoutá něco jiného. Alex. “Málem jsme na toho chlapce zapomněli, drahý.“ Tento chlapec, jak jsem vědomě řekla, protože do toho, aby se stal mužem mu ještě zbývalo mnoho let, byl mým společníkem již měsíc. Rozkošný blonďatý mladíček, který pro mne není ničím víc než psem. Věrným psem, který se vás drží na každém kroku a udělá co vám na očích vidí. Kdyby snad někdy zapochyboval o správnosti svého úkolu nebo měl snad dokonce strach, stačí se na něho usmát či ho něžně políbit na čelo a je připraven vydat se sám do boje proti celým armádám. Tak naivní malý andílek. Člověku by ho bylo téměř líto, když tu teď hraje naše smluvené divadlo pro strážné a je u toho celý zamazaný od krve. Přiskočím k němu rychle jako lasička a pohladím ho po špinavé tváři. “Stvořiteli, smiluj se!“ vykřiknu. „Ten chlapec je těžce zraněn. Musíme mu pomoci,“ otočím se na strážné a přitom stále klečím u Alexe. „Moji páni, prosím pomozte. Ten hoch potřebuje nejlepšího ranhojiče na hradě. Mohu mu trochu ovázat rány,“ řeknu a utrhnu kus látky ze své sukně. „Ale dlouho to nevydrží. Prosím, buďte dobří. Pusťte nás na hrad, ať se tam o něho postarají moudřejší a zkušenější léčitelé. Jeho život visí na vlásku,“ doléhám na ně a po tváři mi málem steče slza. Ach jak skvělý herecký výkon, Dal. Tohle vstoupí do dějin. O mém skvělém důmyslném plánu budou bardi skládat písně ještě mnoho let po mé smrti. Jade bude nadšena a co je hlavní, dostanu se do hradu k těm podlým krysám. A ten elfský šedý strážce zajisté bude znát mého drahého a ještě velmi rád mi prozradí, kde ho najdu a pokud ne, dopadne jako on. Ne, ne, všichni skončí stejně jako on. Přátelé elfů jsou mými nepřáteli a s těmi nemám žádné slitování. “Dobrá práce, Lexi,“ pošeptám chlapci jemným hláskem do ucha poté, co k němu skloním hlavu a chytím jeho dlaň do svých. Moc dobrá.“

Oriana - 28. srpna 2011 13:17

soukromá zpráva od Oriana pro Ráno - Hrad Celý ten okamžik se mi zdál jako pokračování toho snu,proto jsem zamrkala a nepozorovaně se štípla. Dobrá,toto není sen. Tímpádem lépe - nebo hůř? Na chvilku jsem zapřemýšlela,jestli je nebezpečné zapomenout na naší situaci,ale ta myšlenka dlouho nevydržela...Ty krásné myšlenky jí doslova vyhodili z mé hlavy. Já... začnu ale najednou nemohu mluvit. Seber se. napomenu se v duchu. Vždyť jsi porazila banny z Denerimu. Říkáš si zlodějka - a bojíš se tohoto? na vteřinu se mi objeví tato další špatná myšlenka. Ale jako zázrakem zmizí někam do nekonečna...Až potom pochopím že jsem neodpověděla. Opatrně proklouznu vedle Salema na chodbu. Vyspala jsem se skvěle. Kupodivu. A s tím snem...Měla jsem podobný sen. Možná je to náznak něčeho... řeknu jen tak,bezmyšlenkovitě. Potom se podívám na Salema.

Vypravěč - 28. srpna 2011 13:23

Rudoskalí - Dalirya and Alex Stráže se na vás na chvilku nevěřícně podívali,ale váš herecký výkon vyhrál. Jeden muž bezmyšlenkovitě odběhl do hradu,aby pozval léčitelku. Další dva vám pomáhají směrem k hradu. Všichni vám naprosto věří - krom osoby,co stojí schovaná nedaleko za domem. Vy si jí nevšimli,ale ona vás ano. Byl to muž v kápi,a po vašem odchodu do hradu se nadechl. Pomalu,tajně kolem vás prošel. Vy jste si ho nevšimli,nikdo si ho nevšiml. Je konec. Jsou příliš blízko. pomyslí si a otevře dveře. Sundá kapuci a konečně jde vidět kdo tam byl - Don. Večer musím svolat poradu. Rychle. pomyslí si a zamkne dveře,zavře okno. Přišlí dříve než si myslel - a než byl připravený. Mezitím vás stráže dovedli do hlavní síně hradu. Položí opatrně Alexe na zem a vedle už stojí léčitelka připravená jít na pomoc.

Salem de la Hustník - 28. srpna 2011 19:38

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Výlet „Woow, jí se zdál taky sen. Jaká to krásná náhoda.“ Přítel už si asi nepřipadal trapně, protože se znova přemístil z plechového brnění, ze kterého mimochodem sklouzával, protože se neměly jeho drápy čeho chytit, na mé rameno. „Myslím, že bychom už mohli vyrazit, co ty na to Ori?“ Chytnu ji za ruku a vyrážíme… Stráže na nás koukaly. „Závidí mi.“ Ale já si toho nevšímám, vůbec mi to nevadí. Vycházíme z hradu, já ji držím za ruku. Chtěl jsem ji vzít k přístavu. A kupodivu jsme šli kolem tržnice. „Počkej tady chvilku na mě.“ Řeknu Orianě a vydám se mezi stánky. Konečně jsem našel ten, co jsem hledal. Chvíli jsem vybíral. Zeptal jsem se i na Přítelův názor, ale nakonec jsem dal na sebe, na srdce… Pak jsem ještě koupil nějaký koláče a samozřejmě jahody. Jídlo jsem strčil do batohu a zbytek do kapsy… Přišel jsem k Orianě a v duchu jsem si říkal, doufal. „Snad jsem vybral správně.“ Bylo mi jedno, kolik jsem za to zaplatil. V tomhle případě cena vůbec nehrála roli… Znovu jsem ji chytil za ruku a vedl do přístavu. Studený vánek, který přicházel z jezera, v tomhle parnu taky nebyl na škodu. Bylo tam hodně. V přístavu bylo hodně lodí, alej stromů a pod stromy krásně zelená, hustá tráva. Nebylo tady moc lidí a trávy tu bylo spousta. Řekl bych, že to byla spíš louka. Dovedl jsem jí pod jeden rozkvetlý strom. Nevím, co to bylo za strom, ale kvetl krásnými, velkými, červenými květy. Na trávě se sem tam ještě třpytily kapky rosy. Lehl jsem si pod strom a řekl jsem Orianě, ať si lehne vedle mě. Chytil jsem ji za ruku a sledoval jsem, jak pomalu padají okvětní lístky těch květů ze stromu při každém závanu větru. Uviděl jsem vedle sebe nějakou kytku, utrhl jsem ji a překulil se na Orianu. Znovu jsem ji políbil na rty. Pak jsem se překulil zase zpátky a podal jí kytičku. Pak jsem vytáhl z kapsy tu druhou věc a rozbalil jsem to. Uvnitř byly další dvě krabičky. Jednu jsem dal jí a vyzval ji, ať se podívá, co je uvnitř. Já si zatím vybaloval svoji část, ale při tom jsem nespouštěl oči z Oriany. … Dárek „Každý z nás má jednu část. Mají magickou moc.“ Vysvětlil jsem jí. „Sám jsem to začaroval.“ Pomyslel jsem si. Základní kouzlo lesa. „Když to budeš mít na krku, les tě bude ochraňovat. Ale největší moc maj¸ když jsou jejich držitelé blízko u sebe.“… Pak jsem vytáhl jídlo, které jsem které jsem koupil a v miskách ho postavil do trávy. Vzal jsem jednu velkou jahodu a dal ji Orianě do pusy, přitom jsem se lehce dotkl jejích rtů….

Oriana - 28. srpna 2011 20:30

soukromá zpráva od Oriana pro Výlet Celý výlet si tak moc užívám,že zapomenu naprosto na všechno. Až když mi dal Salem dárek se vytrhnu se svých myšlenek. Děkuju...Moc. vydechnu. Ten dárek mě naprosto dostal. Ihned si ho pověsím na krk. Rozehlédnu se po celé louce. Chápu,že se celý výlet chýlí ke konci,a že večer mě už zase bude otravovat Isolda i Don...Chci tento okamžík využít. Dneska jsem si to užila,opravdu. řeknu opravdu upřímně. Nakonec se nadechnu k otázce. Ať už nás Don pošle kamkoli,půjdeme do toho společně,že jo? zeptám se a chytnu Salema za ruku a stisknu jí. Moc se bojím že řekne ne,i když nevím proč. Ale chci to vědět rovnou.

Salem de la Hustník - 28. srpna 2011 20:53

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Výlet „…Ona se něčeho bojí? Na jaké strašné místo by nás mohl poslat, když se bojí i Oriana?“ Podívám se jí udiveně do tváře a rukou, kterou mám volnou jí dám další jahodu. „Copak si myslíš, že bych s tebou někam nešel? Půjdu s tebou kamkoliv. Klidně i na kraj světa, potopím se s tebou do černých hlubin oceánů, nebo s tebou budu létat v oblacích. Šel bych s tebou do podzemí k trpaslíkům, nebo do vysokých hor.“ Usměju se na ni a znovu ji políbím. „Šel bych s tebou až do hrobu. Nerozdělíme se. Jen, když to bude opravdu nutné. Půjdu do toho s tebou. Neboj se.“ Potom jsem se nezdráhal ji znovu obejmout. Zatlačil jsem ji jemně na zem, převalil jsem se na ni a začal jsem ji líbat….

Oriana - 28. srpna 2011 21:21

soukromá zpráva od Oriana pro Výlet Moje obavy se vytratili při Salemových prvních slovech. Když jsem ale vyslechla úplně všechny jeho slova vše dopadlo ještě lépe než mělo. Byla jsem najednou tak šťastná,že jsem přestala vše vnímat. Znova jsem si uvědomila kde jsem až na zemi. Samořejmně mě začali myšlenky poučovat,ale já na ně nekoukala. Až potom jsem zjistila,že se začíná stmívat. Opatrně,jemně se vykroutím a sednu si. Ukážu na nebe. Stmívá se. Měli bychom jít. řeknu jen a vstanu. Poslouchej. Já slyšela včera večer Dona. Nevím proč,ale dneska se s námi chce sejít. A jestli nepřijdeme,budeme mít problém. vysvětlím mu vše. Nějak jsem ztratila pojem o čase,což byla chyba.

Salem de la Hustník - 28. srpna 2011 21:37

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Výlet... jdeme zpět „Joo, to byl ale den.“ Říkám spokojeně Příteli. „Dneska se mi snad všechno povedlo.“ „Jojo kamaráde, seš šťastlivec.“ Také jsem vstal, jako Oriana. Chytil jsem ji za ruku, přítel mi sedl na rameno a my vykročili směrem k hradu. A tak jsme procházeli městem, drželi se za ruce a užívali jsme si každou chviličku, co jsme mohli být spolu. Kolem pobýhali lidé, nikdo si nás nevšímal. Tady jeden zlodějíček okradl obchodníka o jeho měšec, tam zase někoho vyhodili z hospody a tady stráže prohledávají podezřele vypadajícího mladíčka. A my si uprostřed toho pomalu vykračujeme, držíme se za ruce a ničeho kolem si nevšímáme. Na to máme přece Přítele ne? Ten za nás sleduje okolí a v případě hrozby nás varuje. Nevím jak to, ale většinou pozná zlého člověka….

Oriana - 29. srpna 2011 11:47

soukromá zpráva od Oriana pro Rudoskalí Konečně dojdeme do Rudoskalí. Paní Isolda se na mě zase podívá,ale tentokrát ne nedůvěřivě,ale vítězoslavně.  Vidíš jí? Jak se na mě kouká? Co proti mě má? zeptám se Salema ale nečekám na odpověď. Don stojí opřený o okno a vypadá to,že není vůbec spokojený. Něco ho trápilo,a hodně. Beze slov se pustím Salema a poběžím za Donem. Vypadá to,že nám všem chce něco důležitého říci. Postavím se za něj a zvědavě se na něj podívám. Už mezitím k nám dorazí Salem. Vedle nás stojí ten třetí Šedý Strážce. Jak vidím a cítím,je konec. Don nás všechny pošle udělat úkol.

Vypravěč - 29. srpna 2011 12:03

Rudoskalí - přítomní Šedí Strážci Don se tvářil opravdu velice znepokojeně. Na jeho tváři se objevili vrásky. Nakonec se všem Šedým Strážcům otočil čelem. Nepřátele se dostali příliš brzo příliš blízko. Jsou už zde - na hradě. Proto vás musím poslat dříve plnit úkoly. Chtěl jsem všechny spojence kontaktovat...Ale není to možné v naší situaci. vysvětlí nám jeho potíže. Potom se otočí směrem kde stál Salem. Saleme.. Tvůj ůkol bude přesvědčit ke spolupráci Dálské elfy. Sám jsi jejich rasy,proto to nemusí být nějak těžké. Potom se otočí směrem k  Tearisovi. Ty můžeš jít o pomoc poprosit buď mágy,anebo trpaslíky. Můžeš si vybrat. řekne mu jeho úkol a nakonec se otočí k Orianě. Ty si můžeš vybrat s kým půjdeš. Samu tě nikam nepošlu. dořekne a otočí se k oknu. Nejspíše čeká,až si Tearis a Oriana vyberou. Ať už si vyberete jak si vyberete,prosím vás,zítra kolem pěti ráno odejděte. Já zde zůstanu a budu čekat na další Šedé Strážce.

Salem de la Hustník - 29. srpna 2011 12:17

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro U Dona „Ta Isolda je fakt nějaká dívná. Co si o ní myslíš?“ Ptám se Přítele, když klusám za Orianou. „Myslím, že nás nemá ráda. Možná to je tím, co říkala Oriana. Tím, že seš elf. Ale taky to může být něčím jiným. Pro nás neznámým. Nevím. Ale jedno vím, budu na ni dávat pozor.“ Došel jsem k Orianě a Donovi. „Příteli, víš co? Sleduj Isoldu. Jestli ti připadá divná, tak ti věřím. Vím, že ty máš dobrej odhad. Řekni mi, s kým se schází a kde. A pokud to půjde tak taky zjisti, o čem se baví. A ať tě nevidí. Cokoliv podezřelého mi hlas, slyšels teď Dona... A jinak zítra ráno se počkáme u brány.“ Pohladím ho a on neslyšně odletěl. Přijdu k Orianě, chytím ji za ruku, políbím ji na rty a obejmu. Přitom jí potichoučku řeknu. „Ta Isolda je fakt nějaká divná. Dokonce i Příteli se nelíbí a to je co říct… Prostě ji právě teď sleduje.“ Pošeptám jí, tak aby to nikdo jiný neslyšel...

Oriana - 30. srpna 2011 20:07

soukromá zpráva od Oriana pro U dona Je dobře že jí teď Přítel sleduje...Budu klidnější. pošeptám mu jako odpověď a jemně se jako vždy vykroutím z objetí. Nechci nijak přímo říci,že jdu k elfům i přes vlkodlaky,stromy a vlky. Doufám že na to Salem přišel sám. Koneckonců,cesta k trpaslíkům ani magům by nebyla o nic bezpečnější. Slyšel jsi Dona,budeme muset odejít do pěti ráno. V noci se budu muset dostat z hradu. Pro díly skládačky. řeknu mu sice ne šeptem,ale pořád potichu,aby to nikdo neslyšel.  Přítel Paní Isolda klidně vykráčí k Arl Eamonově studovně. Vše vypadá jako vždy,až na to,že začne psát dopis. Přítel se schová v tmavém místě,kam se Isolda ani nepodívá. Nahlas říká vše co píše,což je chyba. Jade Cassander, podle naší dohody se ta strážkyně neměla dostat k tajemství. Zašla už daleko,a má díly anku. Budu s vámi nadále spolupracovat, pokud nakonec uvidím tu holku mrtvou. Ještě chci říci,vaši špehové přijeli. Lady Isolda Potom vstane a dá dopis poštovnímu ptákovi. Ten poslechne a odletí do Denerimu. Paní Isolda pomalu odkráčí na chodbu a nakonec jde slyšet její kroky po schodech.

Salem de la Hustník - 30. srpna 2011 20:46

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Hrad Po návštěvě Dona, jsem se ač nerad rozloučil s Orianou, ale jen na pár hodin… V pokoji už jsem si sbalil veškerou výzbroj na výpravu. Skočil jsem do jídelny, vzít si nějaké jídlo a pití. „Sale? Kde seš? Rychle pojď do pokoje. Mám pro tebe menší dárek, alé, možná tě vyděsí.“ Na nic jsem se Přítele neptal a šel se vším tím jídlem a pitím do pokoje. Když jsem tam vešel, Přítel seděl na bidýlku. Já si nevšiml ničeho zvláštního. „Tak co Isolda provedla?“[/i] Ptám se Přítele. „Tohle!“ Odpověděl a ukázal pařátem na zdechlinu holuba na zemi. Přišel jsem k němu blíž a neochotně jsem ho zvel za pařáty do vzduchu. Měl nějaký dopis. Otevřel jsem ho a celý přečetl. „To napsala ONA?“ Zeptal jsem se udiveně Přítele. „Jo. Říkala nahlas, co píše. Tak jsem toho holuba prostě sestřelil. Byl v tom nevině, ale nedalo se co dělat. Nikdy nezapomenu na ten pohled v jeho vykulených očích, když jsem mu pařátama zmáčkl hlavu. Nebyla v nich nenávist, byla v nich lítost. A proto si nakonec myslím, že neviný nebyl. On věděl, co napsala….“ „Tohle musí vidět Oriana. A Don taky.“ Řeknu Příteli. Ten přeletí na moje rameno a já vyrazím za Orianou…

Oriana - 30. srpna 2011 21:00

soukromá zpráva od Oriana pro Hrad a kousky skládačky Když Salem odejde do svého pokoje vyběhnu s hradu. Stráže měli dost práce s hraním nějaké hry s kartami,takže si mě vůbec nevšimli. Vyběhla jsem do domu a sponkou odemkla dveře. Vzala jsem všechny skládačky a dala je do tašky. Potom jsem zase vyšla,zamkla dveře a vyběhla do Rudoskalí. Ve tmě vypadalo tak prázdně a tak tajemně...Skoro jako by... Rychle pohlédnu,kde něco zašustělo. Je to jen pes. Nebo kočka. Nebo vítr strašpytlíku. napomene mě můj vnitřní hlas a já vyrazím do hradu. Jsem stále nedůvěřivá - Isolda zde nakonec bydlí. Dojdu se strachem k vlastnímu pokoji,kde už jsem klidnější. Vidím Salema jak jde směrem ke mně... Salem?!vykřiknu málem nahlas. Z jeho tváře vidím že mi musí něco říct - a že tonepočká. Zvědavě se na něj podívám,a uvidím že drží v ruce nějaký dopis. Něco se děje? zeptám se.

Salem de la Hustník - 30. srpna 2011 21:17

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Hrad Zatáhnu ji do pokoje a dlouze ji políbím. Bože já jsem měl o ni ale strach. Když teď vím, co je Isolda zač, tak jsem ji neměl vůbec pouštět samotnou do města. „Jo děje. Isolda.“ Vydechnu. Přítel ještě vykašlal poslední pírko, které z holuba zbylo. „Tohle napsala. Zjistil to přítel, je prostě jednička.“ Strčím jí dopis do ruky. „Přečti si to, měli bychom to ukázat Donovi, ne?“ "Možná bychom měli vyrazit ještě dnes, bude to bezpečnější..."

Oriana - 30. srpna 2011 21:26

soukromá zpráva od Oriana pro Hrad Když mě Salem ještě k tomu k mé nechápavosti a strachu políbí se už fakt začnu cítit nechápavě. Už už se chci na něco zeptat,ale Salem mi strčí do ruky dopis. Zvědavě si ho přečtu. Poprvé. Nemohu tomu uvěřit. Čtu to podruhé. Hádám že ta holka jsem já,že? zeptám se s nadějí v hlase,že to já nebudu. Salem mi na to ale pouze kývne. Podívám se znova na dopis. Jaké tajemství? zeptám se nechápavě,ale pak mi to dojde. TO tajemství. Pochopím. Nakonec se rozhodnu odpovědět na jeho otázku. Ne! řeknu rázně. Donovi to říci nemůžeme. Já neměla to tajemství luštit,dělám to tajně. Musíme si to nechat pro sebe. odpovím mu. Začínám být vystrašená. Ten člověk v keři mohla být Isolda. Tímpádem ví že mám díly. A nenechá to být do mé smrti.

Salem de la Hustník - 31. srpna 2011 09:14

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Hrad [/u] „Hele Ori, vem to takhle, čím dřív budeme od Isoldy daleko. Tím líp. Proto bych vyšel už dnes, třeba hned teď. Bude to lepší. Co myslíš? Teď je noc a to je nejlepší čas, jak se nepozorovaně dostat přes hradby. Jen hádám, že bude brána už zavřená. Ale naštěstí mám lano, takže žádný problém.“ Podívám se na ni a pak do zdi. Přemýšlím. „My jsme vlastně ještě moc nezkoumali ty nový díly. No, uvidíme po cestě, teď na to čas nemáme. A když nás Don v ráno neuvidí, asi mu dojde, že jsme už odešli. A co se týče Isoldy, zaslouží si vůbec žít? Když proti nim bojujeme, neměli bychom začít právě tady? A neměli bychom alespoň varovat Dona?“

Oriana - 31. srpna 2011 09:29

soukromá zpráva od Oriana pro Hrad Čím dřív půjdeme,tím lépe. Jasně,klidně,jen ti asi nebude vadit když tam někde omdlím,ne?! chce se mi vykřiknout,ale neudělám to. Především já vím,že výdrž mají stále největší elfové. Teď odejít. Teď odejít. Ty slova se mi stále přehrávají v hlavě. Nakonec přikývnu. Jen zkontroluji,mám-li všechny díly skládačky. "Krabička a dva ty svitky." Ano,mám oba dva. Odemknu dveře. Rudoskalí znám jako své boty. Saleme,Rudoskalí má hradby na jedné straně,což je opačný směr našeho úkolu. My musíme jít směrem k mlýnu. ukážu kamsi na kopec. A tam je jenom pár stráží. Je to prostě takový východ zadarmo. řeknu a ušklíbnu se. Jdu napřed,rychleji než Salem,nýbrž jsem pochopila že je vedení na mě. Dona varovat nemůžeme. Arl Eamon je na naší straně,a proč by nám věřil že právě Isolda nás zrazuje? A kdybychom mu řekli že je to mnou,měla bych pěkný problém. Od té doby,co tam zmizel ten elf,tam nikoho nepouští... pak se náhle zastavím. Elf!  Vždyť o něm Salem ještě neví! Doufala jsem že to mohl přeslechnout,ale mýlila jsem se. Salemův překvapený výraz mluvil za všechno.

Salem de la Hustník - 31. srpna 2011 20:44
	soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Cesta „Jakej elf tam zmizel? Řekni mi o tom něco víc prosím.“ „Ona mi to zatajuje? Vypadá to tak… Proč? Doufám teď, že jenom zatajovala…“ Copak to má sakra znamenat? Teď se musíme proplížit kolem těch stráží… Aano. A je to. Rychlovka. Ani si nás nevšimli. A i kdyby, co by udělali? A tak, bez jakýchkoliv problémů jdeme dál…

Oriana - 31. srpna 2011 20:58

soukromá zpráva od Oriana pro Cesta Pokrčím rameny. Projdeme potichu kolem stráží a když už jsme v bezpečí na cestě,kterou jen osvětluje měsíc začnu. No,prostě do těch ruin jsem nechtěla jít já,ale Tamlen. Tak se ten elf jmenoval. Byli jsme něco jako dva dálští elfové. Nebrali mě jako člověka,ale jako jednoho z jejich. povzdychnu si. Nakonec jsme tam šli. Bylo tam zrcadlo. Tajemné zrcadlo. Tamlen tam něco viděl a dotkl se ho. Potom si nic nepamatuji. Omdlela jsem a čerstvě vyléčená šla Tamlena hledat. Nenašli jsme ho. Byl pryč. Don to dal za vinu zplozencům. dopovím svůj proslov. Doufám že jsem nemluvila tónem že za to všechno může Tamlen. To si nechám pro sebe. pomyslím si a jdu dál,krok za krokem.

Salem de la Hustník - 31. srpna 2011 21:22

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Cesta „Chudák Tamlen. Ale ty si zapamatuj, že nemáš šahat na zrcadlo!“ „Kdo jsou zplozenci? Nikdy jsem o nich neslyšel, nebo jsem zapomenul…“ … ... Vykračujeme si, všude je tma. Nejde vidět na krok a po hodině, nebo dvou dojdeme k chatce. Poznával jsem ji. Byla to ta chajda, ve které nás přepadli. Podívám se na Orianu. Je viditelně unavená. A já už taky nejsem moc svěží. Na nic se teda neptám a vlezu do chajdy. Je to tam pořád, jak po boji. „Hele Oriano. Myslím, že bude lepší, když budem oba spát ve stejnym pokoji. Ja lehnu na zem. Vem si postel.“ Vyběhnu nahoru…

Oriana - 31. srpna 2011 21:30

soukromá zpráva od Oriana pro Cesta Zplozenci jsou ti,proti komu jsme dřívě bojovali. Jsou to ohavné příšery,které vylézají z podzemí a čtyřikrát na nás zaútočili s přesilou. Díky nám jsme vždy vyhráli. posledni slova řeknu s hrdostí. Ale jsou pryč,takže nejsou nic zajímavého. Jen po nich něco zůstalo - jako zrcadla. dopovím. Nakonec dojdeme do chatky. Jeho slova vůbec neposlouchám,jen jdu mechanicky nahoru. Nechápu. řeknu skoro jako kdybych měla sen ve stoje. Lehnu si a do pět sekund jde slyšet souměrné oddechování...Možná jsem rychle usnula...Nebo opravdu omdlela?

Salem de la Hustník - 31. srpna 2011 21:42

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Chatka Rozložím si deku na podlaze. Lehnu na ni. Vidím, jak Oriana lehá na postel a vzápětí usíná. „Wow, to bylo rychlý. To jsem přehnal, ale na hradě už nebylo bezpečno. Udělal jsem dobře.“ Pozoruju Orianu. Klidně oddechuje. O čem se jí asi tak může zdát. Už mi padají víčka, ale já s tím bojuju, abych se na ni mohl co nejdéle dívat, co nejdýl ji hlídat. Spí hlubokým spánkem, poznám to, pozná se to tak, že člověk ve spaní hýbe očima a přitom je má zavřený. Teď ju něco jen tak nevzbudí. Políbil jsem ji na dobrou noc. A pak už mi víčka definitivně sklapla. Ale viděl jsem ji dál, ve svých snech. Byla tam ona. Ona na louce plné květin… Ona se na mě usmívala a mávala… A díval se přímo na ni…

Oriana - 31. srpna 2011 22:00

soukromá zpráva od Oriana pro Ráno Vzbudím se jako každé jiné ráno. Popravdě řečeno si vůbec nepamatuji jak jsem se sem dostala. Nejspíše jsem už spala... Sednu si a mám v plánu vstát a odejít z pokoje,jen si nevšimnu...Bum. Spadnu. Proboha. pomyslím si a rychle se postavím na nohy. Já zakopla o Salema! Přítel vzletí do vzduchu a pak si zase sedne na okenní parapet. Ukážu na Přítele. Tos byl ty! vykřiknu ironicky. Někdy prostě mám náladu skvělou,když vstanu správnou nohou. A dneska jsem ještě kvůli tomu zakopla. Podívám se na Salema,jestli jsem ho vzbudila...

Salem de la Hustník - 01. září 2011 10:09

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Chatka- ráno[/b] Ráno jsem ji pozoroval, když ještě spala. Tak krásná, nespoutaná, tak milá. Můžu se na ni spolehnout. Potom otevřela oči. Dívala se do stropu a já se pořád díval na ni. Ty krásné, něžné, třpytící se oči. Poskytovaly mi útěchu. Nevšimla si mě. Stoupla si a protáhla se. Pořád si mě nevšímá. Její nohy jsou asi půl metru, před mojí hlavou. Pak zaostřím pod postel za ty nohy… „Co to ale sakra --“ Můj proud myšlenek utne náraz do mé hlavy. Nejdřív vidím nějaké bílé světlo. Pak uslyším náraz, ale tlumený, jako by někde v dálce spadl strom. Poslední, co jsem viděl, předtím, než se všechno ponořilo do tmy, byla Oriana. Ale nedíval jsem se na ni svýma očima. Byla tam, uvnitř mojí hlavy. Jako ve snu. A pak, jsem už o sobě nevěděl. Kdyby se na mě někdo díval, mohl by si myslet, že jsem umřel. Z nosu mi stékal pramínek rudé krve a barvil můj klobouk, na kterém jsem ležel do červena. Ale dýchal jsem…

Oriana - 01. září 2011 12:29

soukromá zpráva od Oriana pro Chatka - ráno. Když jsem zjistila že Salem nejspíše "omdlel" a že jsem ho tak nějak "zranila" jsem stále zůstala klidná. Kupodivu přítel taky a zalovil mi v batohu. Vyndal nějakou starou látku,kterou jsem původně chtěla použít na obvazování ran. Přítel někam odletí a znova přiletí s látkou namočenou.  Všechnu krev utřu a otočím se k příteli. Nevíš kde je kýbl s vodou? zeptám se ho. Přítel odletí a já ho následuji. Kýbl s vodou stojí za chatkou. Vezmu ho a vrátím se k Salemovi. Na chvilku zaváhám,ale pokrčím rameny. Vyliju na Salema vodu. No,má ho to vzbudit. Pomyslím si a skloním se,abych se podívala,zafungovalo-to.

Salem de la Hustník - 01. září 2011 13:26

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Chatka? :-) Měl jsem sen, zajímavý sen. Divný sen. Myslím, že jsem viděl budoucnost. Byli jsme s Orianou na nějaké rozkvetlé louce, uprostřed lesa. Byl tam s námi nějaký elf. Připadal mi povědomý. Dost povědomý. Pak mi došlo, že už jsem ho jednou viděl. Vidím, jak sedíme v trávě, něco jíme a mluvíme spolu. Najednou všude kolem nás začnou létat šípy a všichni utíkáme. Ten elf zemřel. Běžíme dál. Najednou vidím, jak z nebe padá voda. Podívám se nad sebe. Najednou nejsu na žádné rozkvetlé louce, ale ve vodě. Otevřu oči. Jsem celej mokrej. Vidím nad sebou Orianu s kýblem a Přítele, jak kolem ní létá. „Vvvsssstttááááávvveeeejj Ssaaaaalllleee!“ Mluví Přítel. Všechno mi připadá, jako zpomalený. „Mooooožžžnááááá těěě budeeee boooleeeet hlaavaaaa.“ Bolí mě nos. Začaly mi z toho slzet oči, ale nejde to poznat, protože jsem mokrej. „Kde to jsem? Další sen?“ Pomyslím. „Přííteeeeelíí? Kdeeeee tooo jseeeem?“ .Zkusím si sednout. Sednu si a vzápětí se mě zmocnily mdloby. Znovu jsem byl na louce. Tentokrát to ale vidím z jiného úhlu. Už né jako nestraný opzorovatel, ale jako já, Salem. Mluvím s tím elfem. Oriana se jen dívá na nás. Pak mě ten elf nenápadně chytne za ruku. Toho jsem si v minulém snu nevšiml. Něco mi nenápadně vtiskl do ruky. Přítel mi tlumočil jeho myšlenky, protože to nesmělo být vysloveno nahlas… Kolem začaly létat šípy. Jeden mi proletěl těsně kolem ucha. Všichni se zvedneme a utíkáme pryč. Ohlédnu se. Nevidím, kdo střílí. Najednou letí šíp přímo na mě. A ten elf tam skočil a zachránil mi život. To už jsme byli v lese, takže déšť šípů ustal. Pak jsem si všiml těch, co stříleli. „Utíkejte.“ Řekl a naposledy vydechnul. „Ne, já tě pomstím.“ Bleskla mi hlavou myšlenka. Viděl jsem je…Vytáhnu luk, vložím šíp do tětivy. Ti co stříleli už se k nám po louce blížili. Pár z nich zůstalo u toho místa, co jsme seděli a prohledávali naše věci, které jsme tam nechali. Natáhnu luk a vystřelím. Sleduju jak šíp letí. Opustil les a vyletěl na louku. Cíl se mu ale vyhnul. A šíp letěl dál. Nakonec si ale cíl opět našel, protože se mu do cesty připletl jeden z těch, kteří se nám vrtali ve věcech. Otočili jsme se a strnuli jsme…. Pak jsem uviděl všude kolem sebe zářivé světlo.

Oriana - 01. září 2011 14:54

soukromá zpráva od Oriana pro Chatka Když jsem nad Salemem stála s kýblem v ruce,viděla jsem že se na chvilku vzbudil. Zkusil si sednout ale potom zase odmlel. Zamračím se. Co jsem mu udělala? Vždyť jsem o něj jenom zakopla. pomyslím si naštvaně a přemýšlím jak ho vzbudit. Vstanu a zamyšleně se opřu o stěnu. Pak k němu zase přijdu a skloním se. Saaaleme! Vzbuďse!!! zakřičím a zatřesu s ním.  Saaalemeee! vykřiknu.Pak mě napadla lest. Saleme! Vzbuď se! Jade! Je tady! vykřiknu přesvědčivě ale pořád hraným vystrašeným hlasem. Přítel vypadal že uvěřil a otočil se. Potom to pochopil a zůstal sedět na parapetě. Saleme! Jade! Vstávej! zakřičím ještě jednou a pak se zvědavě podívám jestli to zapůsobilo.

Salem de la Hustník - 01. září 2011 15:21

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Chata Ze snu mě něco vytrhne. Světlo začalo mizet a měnit se v obrysy. Pak jsem konečně alespoň trošku zaostřil. Nic si nepamatuju. „Sakra, co tady dělám?“ Oriana semnou třese. Přitom něco volá. Nějak ji nevnímám a fascinovaně sleduju, jak se její rty pohybují. „Oriano, asi tě miluju. Nikdy předtím jsem nic takového necítil. Je, je to pro mě nové, takže jsem nejdřív musel zjistit, co to je. Ale teď už to vím.“ „A co tady vlastně dělám? Teď už bysis sakra mohl vzpomenout Sale!“ Posadím se. Hlava mě ještě bolí. Pak si stoupnu. „Super, de to.“ Pomyslím si a obejmu Orianu. „Tak, myslím, že můžeme pokračovat.“

Oriana - 01. září 2011 19:45

soukromá zpráva od Oriana pro Chata Když se Salem vzbudí si spokojeně sednu. Jeho slova ke mně doplují,ale znova se odrazí jako kapky vody.Když Salem řekne že můžeme pokračovat přikývnu. Jen zkontroluji oblast. řeknu a vyjdu z chatky. Byla to specialita zlodějů - nikdy se nechytí do vlastní lsti. Vyjdu před chatku a rozehlédnu se. Všude ticho. Ale počkat...Něco šuštne v keři. Kdo je tam? Vylez. Kývnu ke keři a obrátím tam dýku. Z keře najednou vypadne...vlk? Ó ne. pomyslím si a couvnu. Napřímím dýku a trhnu s ní. Uslyším bolestné vytí. Kde je jeden,je jich více. uhádnu a udělám kotrmelec vzad. Tvory,jako jsou vlci to rychle zmate. Hodím dýku a doufám že jsem se trefila. Ano. Bolestné zavití je mi důkazem. Najednou uslyším oddechování...Právě včas jsem se otočila abych do vlka zabodla dýku. Rychle ji znova vytáhnu,abych se mohla bránit. Další vlk už se připraví na skok. Skočí a...Znova napřáhnu ruku s dýkou,a vlk bolestně zavyje. Pryč! Huš! vykřiknu na vlky a ti poslechnou a utečou.Buď byli zranění,nebo vylekaní. Už  se nevrátí. Dojdu do nedalakého jezírka,a namočím si tam vlasy. Vrátím se do chatky,pořád s nevysušenými vlasy. Oblast je bezpečná. řeknu pořád ještě trochu udýchaně.

Salem de la Hustník - 01. září 2011 20:11

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Chata Super. Ideální příležitost. Když Oriana odešla, podíval jsem se pod postel. Je to poslední věc, na kterou si pamatuji, předtím, než jsem omdlel, nebo co se to vlastně stalo. „Co tam je?“ Ptá se mě Přítel. Šáhnu pod postel a vytáhnu to. „To je ale divná věc. Co to může být?“ Odpovím mu na otázku otázkou a ukazuju mu můj nález... Někdo tady byl. A možná tady někde ještě je. „Musím před tím Orianu ochránit.“ Dám to do batohu. Seběhnu dolů a ona zrovna vešla dovnitř a těžce oddychovala. Vyděsilo mě to. „Děje se něco Ori?“…

Oriana - 01. září 2011 20:20

soukromá zpráva od Oriana pro Chata Ne,né. pomyslím si. Nic,jen jsem se šla proběhnout. Chybí mi staré běhaní po Denerimu. Chtěla jsem se vymluvit,ale neudělala jsem to. Vlci,nic zvláštného. Ta krev...Není moje. Ukážu na rukáv,kde byla rudá skvrna. Sednu si na židli. Jsi v pohodě... Dobře...Příště...Prosím tě lehej někde dál... řeknu mezi oddechováním. Na vlky jsem sice byla připravená,ale vždy jsou tak rychlí,že jsem po souboji vyřízená. Měli bychom jít. Čím dřívě uděláme úkol pro... odmlčím se. Chci říct "zatracený elfy",ale pochopila jsem,že bych Salema nejspíš urazila. ...Dálský elfy. Tím dřív to budeme mít z krku.dopovím a znova vstanu. Jdem? zeptám se.

Salem de la Hustník - 01. září 2011 21:13

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Cesta Vyšli jsme. Nešli jsme ani moc dlouho a došli jsme k lesu. Přítel celou cestu spal na mým rameni, a tak dřív, než jsme vešli do lesa si ještě odběhl ulovit jídlo. Vrátil se rychle. A s plným žaludkem. Tak teď jsme konečně mohli jít do lesa… Byl jsem zase doma. Zase v lese. Všude rostlo tolik jídla? „Nechápu proč ti bl-. Proč lidi pěstují tu jejich trávu a říkají tomu obilí, když tady je tolik jídla.“ Byl jsem rád, že si můžu konečně sundat čepici. Strčil jsem ji do batohu a pokračoval v cestě. Jdeme už další půl hodinu, když se ze země vyplazil kořen. A chytl Orianu za nohu. Spadla. A vzápětí nad ní proletěl šíp. "To ten dárek ode mě. Zachránil jí život." Pak někdo zařval. „Nestřílejte!“ Přiběhl ke mně ten elf, kterého jsme tenkrát potkali. Podíval se na Orianu nejdřív škaredě, ale pak jí podal ruku, aby ji pomohl vstat. „Omlouvám se, šedý strážče…“

Oriana - 01. září 2011 21:42

soukromá zpráva od Oriana pro Les Jdeme v pohodě lesem,Přítel si i stihl najít potravu. Najednou mě chytne kořen a já spadnu. Saleme! vykřiknu ale pak nade mnou proletí šíp. Saleme. pomyslím si děkovným tónem. "Nestřílejte!" Uslyším hlas. Uvidím,že patří elfovi. Podá mi ruku. Naštvaně vstanu. Nemůžu za to,co jsme vám kdysi udělali! Já v tom roli nehraju! Klidně mě zabijte,já v tom roli nehraju! vykřiknu. My nezabíjíme. Nejsme vy. řekne střelec,je to elfka. Nejsme my?! pomyslím si naštvaně,užuž chci zaútočit. Bude lepší jestli odejdete. Tohle území patří dálským elfům. řekne a naznačí mi,že se mám otočit. My vás hledáme. My jsme Šedí Strážci. Musím mluvit s archivářem. řeknu rázně. Elfka kývne. Nezapomeňte. Míří na vás naše šípy. řekne a dovede nás do tábora. Salemovi začínají vše povídat. Jak jsme začali válku,jak jsme je zootročili,jak jsme zlí... Žádné poštvávání! chci vykřiknout,ale neudělám to. Dojdeme do tábora. Na mě se všichni dívají s nedůvěrou,na Salema s respektem. Dokonce trochu závidím.

Salem de la Hustník - 02. září 2011 16:45

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Hvozd „Vidíš to Příteli? Mají mě rádni, nebo ze mě mají alespoň respekt. To je poprvé. Aaach. Je to krásné být zase mezi svými.“ Přítel jen pokyvuje hlavou. Jeden z elfů, co nás následovali nás vedl dál. Ostatní se už obrátili a běželi zpět na svá stanoviště. Byl to opravdu Greg. Za chvíli už jsme stáli před archivářem.Na elfa byl starý. Měl na sobě plášť, který mu sahal až k zemi a měl zářivě zelenou barvu. Všiml jsem si, že byl zevnitř potažen kousky železa.Na zádech nesl ten nejkrásnější dlouhý luk, jaký jsem kdy viděl. K tomu v ruce držel dlouhý, nablýskaný meč. V tváři byl naprosto klidný, ale tuším, že jeho duše zuřila. To se taky potvrdilo… „Jakto, že si dovoluje člověk vstoupit do našeho hvozdu!?“ Otázal se nás. „Nebojte, ona vám neublíží. Já jsem Salem, šedý strážce. Přišli jsme, abychom ve jméně šedých strážců a lidí požádali o pomoc.“ Podívá se na mě, pak na Orianu a znovu na mě. „Šedým strážcům nic nedlužíme a lidem už vůbec ne! Nevíš snad co nám udělali? Moje rozhodnutí zní ne a myslím, že nikdo tady, kromě vás ovšem, by s tím nesouhlasil. Jestli chcete, můžete přespat. V tom vám nikdo nebrání. Ale zítra odejdete!“ Pak se otočí a odejde. A je to v… háji. Greg mi pokynul, ať jdeme za ním. Dovedl nás na krásnou, velkou louku plnou kvítků.

Oriana - 02. září 2011 16:58

soukromá zpráva od Oriana pro Hvozd Když jsem přišla se Salemem k archiváři,archivář vypadal sice klidně,ale jeho duše zuřila. A to se objevilo. Jak se opovažuji k vám vkročit! JÁ TI řeknu proč! Chci vás tady všechny pobít,toď vše. Čím méně vás bude,tím lépe. pomyslím si naštvaně,ale nakonec jsem ráda že jsem to nahlas nevyslovila. Salemovi...bych to přece udělat nemohla. Nechám mluvení na Salemovi.  Nic nám nedluží,ano? pomyslím si naštvaně. Poslyš...te konec řeknu pobaveným tónem,nechápu proč mu mám vykat. Bez nás byste nikdo z vás nežili. Dlužíte nám vaše životy,a když potřebujeme pomoc MY,odejdete?! vykřiknu na archiváře naštvaně. Archivář ale už odešel,tak šlo vidět že moje slova nic nezměnila. Elf nás dovedl na velkou louku plnou kvítků. Nejradši bych hned vyndala dýku a udělala s ní něco hrozného...Ale Salem mě ještě drží. Rozehlédnu se po louce. Jsem stále v duši naštvaná,ale mé úmysly odcházejí. Jakoby za mojí náladu mohl ten archivář. Čekám co se bude dít.

Salem de la Hustník - 02. září 2011 17:33

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Hvozd „Rád bych vám pomohl, musím splatit dluh šedým strážcům, ale nemohu vzdorovat archiváři.“ Pak nám vypráví, jak byl vyloučen z řad šedých strážců. Mezitím nenápadně sáhne do kapsy a něco vytáhne. Dá mi ruku aby to nikdo neviděl a tu věc mi dá. Schovám si ji do kapsy a mluvíme dál. „Mám Deja-vu. Příteli mám strašně-“ Nedořeknu to a vstanu. V tu chvíli začnou všude kolem nás létat šípy. Je jich příliš moc. Pomůžu oběma na nohy. Utíkáme pryč. Je jich moc. Jsme už skoro v lese. Šípů létá čím dál méně. Otočím se. Jeden šíp letí přímo na mě. Už nemohu uhnout. V poslední chvíli Greg skočí přede mě. Šíp ho srazil k zemi. V té chvíli jsem si na všechno vzpomenul. Na všechno, vím kdo to střílí. Šípy už létat přestaly. Kleknu si ke Gregovi. „Díky.“ „Svůj dluh jsem splatil, teď utečte, abych neumřel nadarmo.“ Ještě mi vtiskl do ruky jakýsi pergamen a naposledy vydechl. Z očí mu vyprchal všechen život. Stoupnu si a už vím co uvidím. Z šera hvozdu vystupovaly postavy na louku. Někteří z nich zůstali u místa, kde jsme předtím seděli a prohrabávali to, co po nás zbylo. Otočím se, popadnu Orianu za ruku a utíkám s ní pryč. Slyším rozčílené výkřiky tech, co nám měli odříznout cestu, ale přišli příliš pozdě. Ano, vím co byli zač. Poslala je Jade. Doběhnu s Orianou dost daleko od těch pronásledovatelů. Ke krásnému jezírku. Na břehu je loďka. Nasedneme na ni a doplaveme k ostrůvku uprostřed jezírka. Vyskočím, z loďky a schovám ji do houští. Pak se stratím v porostu na ostrůvku… Dojdu ke kameni a dám hlavu do dlaní. Mé slzy padají na bílý písek podemnou. „Chudák. Umřel, aby mě zachránil…“ „Chudák. Umřel, aby mě zachránil…“ Vzlykám. Pak se od toho ale oprostím. „Zvláštní, myslel jsem, že to byl jen sen.“ Řeknu si sám pro sebe, ale nahlas. Podívám se na to, co mi strčil do ruky. Pergamen a nějaká maličká kulička, uprostřed které vídím Archiváře. Vytřeštím na to oči. Čtu pergamen: Prokletí lze zničit jen několika způsoby. Musíte zničit kuličku, ve které je prokletí uchováváno.

Oriana - 02. září 2011 19:45

soukromá zpráva od Oriana pro Když nás Salem dovede na louku,začne mu elf něco vyprávět. Já se mezitím odeberu někam dál,abych ty dva nerušila. Mám volné místo i čas na přemýšlení.  Nedovolím,aby si ho Dálové přivlastnili. A rozhodně nedovolím,aby ho někdo....nebo něco zabilo. Nikdy. Sklopím zrak.  Strávili jsme spolu spoustu chvil. A dokud nebudu mít pádný důvod, podívám se směrem k elfovi. nenechám ho jít. Ať už bude chtít jít kamkoli. Najednou vedle mě spadne šíp. Nechápavě se podívám. Najednou kolem mě,elfa a Salema spadla sprška šípů. Otočím se a chci utéct. Antivatské vrány. Pomyslím si naštvaně. Potom se otočím,abych se podívala,běží-li Salem za mnou. Vidím jak na něj míří šíp. Salem se na něj podívá se zděšením. Ne! Vykřiknu ale musím si zakrýt oči. Nemohu se na to dívat. Šípy přestali lítat. Podívám se směrem kde stál Salem abych viděla co se stalo. Ten elf...Ho zachránil. Pomyslím si vděčně. Na celou tu scénku,co se přede mnou odehrávala,jsem se dívala se soucitem. Nakonec mě Salem chytl za ruku a utekli jsme k krásnému jezírku. Nasedneme a dostaneme se k ostrůvku. Nestíhám vnímat. Salem mě hned schová do houští. Až potom se uklidním. Byla to jediná loďka. Plavat nebudou. Vzdají to. Projednou. Taky se rozhodně schoval. Pomyslím si a pohladím oba přívěsky,co mi Salem dal. Nikdy je nesůndávám. Znamenají pro mě příliš. A Salem...Ještě víc.  Vylezu z křoví. Nechci Salema hledat. Vím že se vyleze,až bodu chtít. Uslyším Salemův hlas. Zavřu oči.  Moje oči se zalijí slzami. Slzami vděčnosti. Ten elf ho zachránil. Obětoval se pro něj. Pořád tam stojím. Jsem připravená odplout zpátky. Začíná se stmívat,takže si začínám přát,aby Salem co nejdříve vylezl. Ale jen sotva se mu budu moct podívat do očí...a zadržet slzy.To vím jistě.

Salem de la Hustník - 02. září 2011 20:50

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Ostrůvek Přemýšlím, co to má znamenat. Pak mi to docvaklo. „Příteli, i kdybychom se ptali archiváře třeba tisíckrát, stejně by nám nepomohl. Jade ho ovládá. A s ním může ovládat celý rod. To je… strašné. Ten Greg jí musel to prokletou kuličku ukrást. A ona se k Archiváři asi musela dostat blízko, aby ho mohla očarovat a dotknout se ho kuličkou…“ Přítel taky přemýšlí. „Prokleté kuličky, ty jen tak nerozbiješ. Je k tomu zapotřeba něco, něco hodně silného. Nějaké moc silné kouzlo nebo zbraň.“ Nemůžu si vybavit, jaká zbraň by to mohla být. Extrémně nabroušený nůž? „Musím o tom říct Orianě.“ Utřu si slzy i když vím, že v tomhle případě se za ně stydět nemůžu a jdu ji hledat… Když ji najdu, dlouze ji obejmu a políbím. Pohladím ji po vlasech. Držím ji, jako bych o ni nikdy nechtěl přijít. Držím ji pevně, ochranitelsky. Jsem rád, že se jí nic nestalo. Pak ji povím co jsem zjistil...

Oriana - 02. září 2011 21:28

soukromá zpráva od Oriana pro Ostrůvek Stojím a prohlížím si obzor. Vždyť jsi ho ani neznala. Je to "jen" elf. Pomyslím si. Uslyším za sebou zvuk. Otočím se pomalu,s úsměvem. Vím kdo to je už od začátku. Když mě Salem obejme ucítím záplavu hřejivé příjemné energie. Cítím se tak v bezpečí...Od této chvíle nemohu pochopit,jak jsem tak dlouho dokázala být sama. V Denerimu. Zavřu oči,na nic nemyslím. Chci si tento omažik užít - elfové mě nemusí nechat dlouho žít. Nakonec mi Salem řekne vše ohledně všeho. Dá mi kuličku a svitek. Pozorně si to přečtu.Podívám se na Salema. Dal ti ještě něco? zeptám se. Zadívám se někam směrem k louce,odkud jsme přiběhli. Dal ti ještě něco?Zeptám se nálehavě.

Salem de la Hustník - 03. září 2011 20:33

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Ostrůvek Tiskl jsem se k ní a toužil, aby ta chvíle nikdy neskončila. Ale skončila. Ale j si to užil! Jestli mi nedal ještě nějaký věci? „Ano, dal.“ Vytáhnu měšec zlatých a hodím ho Orianě. „A taky ten magický medailonek, od toho tajemství. A myslím, že to je všechno." Lehnu si na zem do trávy. Pozoruju oblohu. „Myslím, že u elfů teď nebude bezpečno.“ Řeknu Orianě. „Nejdřív bychom měli zničit tu kuličku. Až potom tam jít.“ Řeknu Orianě. Pak mi ale dojde jedna maličkost. Ten lovecký nůž, ten mi dal také Greg. Vytáhnu ho. „Oriano, ještě mi dal tohle. Myslíš že to půjde? Normální zbraní to nedáme. Musí to mít nějakou magickou moc…“

Oriana - 03. září 2011 20:47

soukromá zpráva od Oriana pro Ostrůvek Když mi Salem hodí měšec zlaťáku se na něj podívám se zájmem,ten ale rychle odpadl. Ne,tak ten v tom roli nehraje. Ujistím se a sednu si k Salemovi. Pozoruji ho s úsměvem,vůbec neposlouchám co říká. Jediné,co jsem si zapamatovala bylo něco s kuličkou. Pořád musím myslet na Salema,o té chvíli,kde ho málem dostal šíp. Tělem mi projede mírná bolest. Ale je jisté,že to jen malý kousek z pocitu,který bych měla,kdyby ho ten elf nezachránil. Až když mě Salem oslovil se donutím poslouchat. Pak mi Salem dá lovecký nůž. Saleme...Magickou moc říkáš? A neprojeví se,až když to udělá nějaký konkrétní člověk? Jistě to nevím,ale myslím že jsem to někde slyšela. Odpovím mu a se zájmem sleduji nůž.

Salem de la Hustník - 03. září 2011 21:03

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Ostrůvek „Je jen jediná možnost, jak na to přijít. Zkusit to. Jen se obávám, jestli nemůžou tu kuličku chránit nějaká kouzla. Možná je ale už Greg rozpustil. Kdo ví. Ale měli bychom být opatrní. Chceš to zkusit?“ Znovu mě chytí moře smutku a stáhne mě do něj až po uši. Teď už poslední sluneční paprsky olizují vrcholky stromů. Je šero. Bude studená noc. Podívám se na Orianu, pak na kuličku a zase zpátky. „Raději bych v noci tento ostrůvek neopouštěl. Jsme tady alespoň částečně v bezpečí. “ Přítel mi už zase pochrupuje na rameni i když spal celý den. Však on se za chvíli vzbudí.Ví, že bude hlídat….

Oriana - 03. září 2011 21:13

soukromá zpráva od Oriana pro Ostrůvek Když se mě Salem zeptá,jestli to chci zkusit mnou projede strach. A co když to nějak nezvládnu? Možná na to budeme mít jen jeden pokus. Všechny tyto myšlenky ke mně přicházejí kvůli smrti toho elfa. Přinesli mi vzpomínky na Tamlena. Na to,jak se neudržel a dotkl se zrcadla..I když věděl že neměl. Polknu. Vím,že tyto myšlenky musím pustit z hlavy. Začíná mi být zima,začíná noc.  Taky je ti taková zima? Zeptám se Salema,vezmu díku a podívám se na kuličku. Nejradši bych to zkusila,ale mám příliš moc pochybností. Souhlasím. Zůstanmě tu. Přikývnu.

Salem de la Hustník - 03. září 2011 21:30

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Ostrůvek „Nemám to udělat radši já?“ Ptám se Oriany. Ta přikývne. Vezmu od ní kuličku i dýku. Položím kuličku ná kámen. „Radši se běž schovat.“ Varuju Orianu. Zvenu ruku a… Lovecký nůž rozpůlil kámen a zazářil slabým, rudým světlem. Nic jiného se nestalo. Netrefil jsem se do kuličky. Dám ji tedy na jiný kámen. Přiložím na ni dýku. Opřu se do toho. V té tmavé, černé noci se najednou zrodilo světlo. Spousta, spousta světla unikala z kuličky. Snažil jsem se to zastavit a dal jsem na kuličku ruce, ale nešlo to. Nemohl jsem se k té kuličce dostat. Přitom vál z kuličky tak silný vítr, že nebylo nic jiného slyšet. Přítele to sfouklo ze stromu. Mě to hodilo do stromu. Celé to trvalo asi jen pár sekund. Ale mě to připadalo jako dny. Když to zkončilo, šel jsem hledat Orianu… Přítel mi už zase seděl na rameni. Louka Zlé bytosti zrovna stavěly za světla loučí tábor, když se tmou k obloze, asi dvě míle odtud linula oslepující záře. A nejen k obloze. Do všech stran. Trvlo to asi jen pár sekund. A ti, jenž zabili Grega nechali tábor táborem a vydali se tam, odkud světlo šlo. Přišly i k jezírku, uprostřed jezírka byl ostrůvek. To ale bytosti nevědeli. Byla tma…

Oriana - 03. září 2011 21:43

soukromá zpráva od Oriana pro Ostrůvek Když se Salem zeptá,jestli to nemá udělat radši on přikývnu. Byla to úleva - ale výraz mého obličeje nebyl ve tmě vidět. To bylo asi lépe. Poslechnu Salema a stoupnu si za strom,co byl asi deset metrů od Salema. Jsem sice schovaná,ale dívám se,co se tam děje. Ve tmě ale nic nevidím. Takže se opřu o strom a zamyslím se. Všechno začíná být tak komplikované. A já tak zmatená. Podívám se do tmy přede mnou. Cítím se v bezpečí? Nebo ohrožená? Jsem ráda že tu jsem? Nebo mi to vadí? Cítím k Salemovi co si myslím,nebo... Mé myšlenky přeruší vlna světla. Zavřu si oči,ale rychle je zase otevřu. Co to... Začnu ale ucítím silný vítr. I přes můj odpor mě srazil na kolena. Všechno to trvalo jen pár vteřin. Až bylo po všem,jsem se podívala před sebe. Zase tma. Saleme? Co to bylo? Řeknu,ale nemohu vstát. Mám strach. Nemám ponětí odkud se bere. Nechci zjistit co se stalo? Nebo se bojím zjistit co se stalo?

Salem de la Hustník - 03. září 2011 21:55

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Ostruvek Jdu k místu, odkud slyším Orianu. Jsem elf, takže i v noci celkem dobře vidím. Najdu ji schoulenou na zemi, vezmu ji do náruče. „Nevím, co to bylo Oriano, ale žijeme. To je hlavní. A navíc, kledba by měla být zrušena." Nesu ji na to místo, které jsem objevil, když jsem se šel…vybrečet. Je to uprostřed tohoto malého lesíka. Z jedné strany nás chrání malá skalka. Posadím Orianu na kámen. Vyhrabu z batohu deku a rozprostřu ji na písku na zemi. Alespoň budeme spát v měkkém. Vezmu Orianu za ruku. Vím, že nic nevidí. Dovedu ji k dece a jemně na ni zatlačím, aby si lehla. Sundám si svůj plášť a přikryju ji. Nakonec se přitisknu k ní. Takhle budeme v teple. Obejmu ji a usnu…

Oriana - 04. září 2011 20:44

soukromá zpráva od Oriana pro Ostrůvek Když uslyším Salemův hlas se uklidním. Jako by mě uklidňovala představa,že mu ten vítr a světlo nijak neublížilo. Kledba by měla být zrušena? No skvěle,zítra jdu navštívit elfy. Pomyslím si. Ucítím jemný vánek. Tak dobře... Chci Denerim! Pomyslím si při představě nočního Denerimu,kde je klid a aspoň trochu světlo. Jen ve vedlejších uličkách jsou bandité.. A i ti se dají lehce zneškodnit. Rychle si tu myšlenku vytřesu z hlavy - Tam se jen tak lehce nevrátím. Pak otevřu oči...Dalo by se to tak říct,protože ať s očmi otevřenými či zavřenými nic nevidím.  Ucítím že na něčím sedím...Podle studeného povrchu jsem zjistila,že sedím asi na kameni. Potom znova ucítím Salemovu ruku a chvilku potom pochopím,že si mám lehnout. Proti tomu vůbec neprotestuji,a hned jak si lehnu usnu. Ráno Ucítím světlo. Ne...Vždyť se trhy zavírají až večer... Řeknu ze spánku ale potom definitivně otevřu oči. Hmm...Tady trhy asi nebudou. Řeknu když uvidím ostrůvek,kde jsem se minule vylekala. Opatrně,abych Salema nevzbudila vstanu a rozehlédnu se. Přítel kolem mě proletí a usedne na větvi nedalekého stromu. Pozdravím ho kývnutím hlavy.  Začali jsme si víc rozumět. Sice ne myšlenkami...Ale gesty ano. Aspoň se nestane co tenkrát. Pomyslím si a při té myšlence se usměju. Spadla jsem ze stromu,když se mě Přítel snažil varovat,že nejsem schovaná. Otočím se směrem k Salemovi a prohlížím si ho,a čekám až se vzbudí. Jsem snad rychlá,nechci aby věděl,že si ho tak prohlížím.

Salem de la Hustník - 04. září 2011 21:03

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Ostrůvek Spalo se mi dobře. Není taky divu že? Zase se mi zdál sen. Ale nebylo to, jako minule. Žádný příšery tam nebyly. Žádný zbraně tam nebyly. Žádná krev tam nebyla. Byla tam jen krásná Oriana. Zdálo se mi, že… No, to si nechám pro sebe. Jen mi bylo líto, že ten krásnej sen skončil. No, vlastně nemuselo. Mám totiž štěstí. Ráno mě vzbudilo světlo a zpěv ptáků. A můj první pohled zpočinul na Orianě. Ano, mám štěstí. Nemusím o ní jen snít… Vstal jsem a obejmul ji. „Díky, že tu seš. Díky, že tu seš i pro mě.“

Oriana - 04. září 2011 21:14

soukromá zpráva od Oriana pro Ostrůvek Když jsem uviděla Salema otevřít oči jsem se hned podívala druhým směrem. Salem pak za chvilku vstal a obejmul mně. Budu tu vždy. A vždy tu budu pro tebe.  Nikdo a nic nás nerozdělí. Řeknu a usměju se. Nakonec se podívám na naší loďku. Měli bychom jít navštívit ty elfy,co myslíš? Zeptám se a podívám se na Salema. Kopnu do loďky. Už chci mít ty elfy z krku,a doufám že se mi to brzy povede. Dálové nás nikdy neměli moc rádi,ale kompromis snad přijmou.

Salem de la Hustník - 04. září 2011 21:37

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro K elfům Šťastně naskočím na loďku a vezmu obě pádla do rukou. Počkám, až naskočí i Oriana a začnu pádlovat. Celou dobu při tom přemýšlím nad tím, co Oriana řekla. „Nic nás nerozdělí… Doufám že to je pravda… Chci být s ní až do konce života! NE! Nechci aby ten konec byl! Chci s ní být navěky věků. Jako v pohádce.“ Trošku mě probralo, když jsme narazili na písčitý břeh. Pláž byla široká a písek sahal i trošku do lesa. Proto mi nemohly uniknout podivné stopy, kterých si určitě všimla i Oriana. „To byli určitě oni… Elfové by po sobě stopy nezanechali…“ Jdeme směrem k elfskému táboru, ale opatrně. Bohužel jsme cestou viděli i pár…mrtvol. Elfové. Asi tři muži byli jen tak pohození na zemi. Ale jedno dítě bylo… Nebudu to ani popisovat. Bylo to strašné. A k ještě větší smůle jsme nepotkali ani žádnou, z těch zrůd, takže jsme mrtvé elfy nemohli ani pomstít…

Oriana - 04. září 2011 21:42

soukromá zpráva od Oriana pro K elfům Když jsme dorazili ke břehu jsem si nemohla nevšimnout stop. Asasíni. Pomyslím si zase a vyjdu z loďky. Oba dva se plížíme k táboru,ale opatrně. Vidíme mrtvoly...Elfy. I jedno dítě. Zastavím. Saleme,ne. Zastavím ho. Tohle neudělali oni. Oni zabíjí...Rychle,jedy. Né takhle. Vysvětlím mu a půjdu směrem doprava,kde byli u sebe tři stromy. Byla tam mrtvola člověka. Nejspíš jednoho z nich. Vidíš? Řeknu a ukážu na mrtvolu. Uslyším hlas elfů,chytím Salema za ruku a dorazíme do tábora.

Salem de la Hustník - 04. září 2011 21:50

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor Dorazili jsme do tábora. Všichni běhali sem a tam a zase sem a pak tam. A sem a tam a sem. Pak se jeden z těch elfů zastavil. Všiml si, že je tady člověk. Chytil Orianu a už šahal po zbrani. Rychle jsem vytasil svoji loveckou dýku a přiložil mu ji na hrdlo. „Ani to nezkoušej.“ Varoval jsem ho. „Je tady semnou. Je to šedý strážce. Jako já.“ Pustil Orianu. Mírně se ušklíbl ale omluvil se. „Omlouvám se. Pohřešuje se jedno dítě. Naši stopaři našli stopy nějakých vetřelců… Byli to lidi. A taky hledám svého bráchu. Jmenuje se Greg. Také byl šedý strážce…“ „Hmm, to mě mrzí, že hledáte to dítě. Ale mohl bys nás dovést k Archiváři?“

Oriana - 09. září 2011 16:51

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Konečně jsme přišli do tábora. Všechno,co jsem uviděla,mě nanejmíň vyděsilo. Elfové vypadají že nic o zmizení nevědí. Opak byl ale pravdou. Jeden elf,jen co mě uviděl mě chytil za ruku a už už chtěl vytáhnout zbraň. Salem byl ale rychlejší a elfa zarazil. Vděčně se na něj podívám a pohlédnu na elfa. Ten na Salemovu otázku přikývne a dovede nás k Archiváři. Tábor není velký. Jedna půlka je pro Archiváře,je tam stan-sklad a spousta truhel. V druhé půlce bylo místo pro lovce. Byl tam ohniště,hally a stany pro lovce. Když mě uvidí archivář,nedůvěřivě se na mě podívá. Kdo to jsou? Zeptá se rázně a změří si mě od hlavy až k patě. Šedí strážci. Odpoví elf a zopakuje archiváře. Dobrá. Skvělá práce. Můžeš se vrátit na svoje stanoviště. Odpoví mu Archivář a nadechne se. Vím nač tu jste. Neudělám to ale zadarmo. Nechápavě se na něj podívám. Archivář se otočí,udělá krok a naznačí nám že ho máme následovat. Poslechnu ho a jdu za ním. Dojdeme do "léčebny",kde leží spousta trpících elfů. Trpí...Ale proč? Pomyslím si,ale Archivář mě předhoní s odpovědí. Jsou nakaženi. Vlkodlaky. Řekne a smutně si prohlídne elfy. Pomůžeme vám. Řeknu rázně. Archivář přikývne. Jediný způsob jak je vyléčit,je získat srdce Tesáka. Tesák je velký vlk,vůdce vlkodlaků. Nebude lehké ho sehnat ale... ...Vy stejnak chcete abychom ho sehnali. Doplním. Tuto větu znám až příliš dobře. Sama si se nabídla. Brání se Archivář. Podívám se na Salema. Nechci rozhodnout za nás bez něho.

Salem de la Hustník - 09. září 2011 20:24

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor „Šel bych do toho. Doufám, že i Oriana. Potřebujeme pomoc elfů.“ Pátravě se na Orianu zahledím. „Co si tak může myslet?“ Naše oči se střetly, ale já ten pohled nepoznával. Nedokázal jsem ho přiřadit k ničemu podobnému. Ale v hlavě se mi už začal rýsovat plán. „V noci vylezeme někam na strom. Schováme se. A Přítel bude hledat vlkodlaky. Jakmile jednoho z nich najde, řekne nám a nespustí ho z očí. Ten vlkodlak by nás měl dovést k ostatním. Ale do jejich brlohu se bude vracet, až ráno. Ale to je naše výhoda. Přes den spí. Takže se kolem nich můžeme proplížit. A vždycky se můžeme schovat do světla.“ Až teď mi došlo, že jsem v přemýšlení udělal chybu. „Stromy hvozdu mají tak husté koruny, že je všude v lese šero. Takže vlkodlaci jsou tu i ve dne. Tím to je ale ještě nebezpečnější… No, tak proste jednoho najdeme… však on se domu vrátí.“ Teď už mi došlo i to, jakému nebezpečí jsme celou dobu byli vystaveni a jaké jsme měli štěstí. „Já bych do toho šel Oriano, ale netroufám si tvrdit, co ty. A nechtěl bych, aby se ti něco stalo. Možná bych měl jít sám, abych tě ochránil?“

Oriana - 09. září 2011 21:39

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Archivář se na nás jen dívá. Ví,že se potřebujeme dohodnout a chápe to. Podívám se na Salema. Jeho slova mě sice uklidnila a potěšila,ale byla jsem rozhodnutá zakročit. Ne! Řeknu rázně. Jestli někam jdeme,tak společně. Slíbil jsi mi to,pamatuješ? Řeknu spíše bezmyšlenkovitě. Potom se otočím k Archiváři. Uděláme to pro vás. Máte nějaké rady? Zeptám se ho. Archivář zavrtí hlavou. Já ne. Moje první ale ano. Řekne a přizve nějakou mladou elfku. První? Vaši první? Nechápavě zopakuji a podívám se na Salema. Snad bude vědět kdo to je. Ale to nejspíš ne. Elfka ho ale předhonila. Jmenuji se Awel. Jsem Archivářova první,což znamená že jsem jeho žákyně. Budu po něm Archivářka. Teda,jestli vůbec budu. Archivář docílil mnoha let,nikdo neví jak. Chtěli jste rady,že? Jen bych se vás chtěla předem na něco zeptat. Mohla bych? Přikývnu. Elfka se teda nadechne k otázce. Všichni Dálové říkají,že vaše města jsou malá,domky natěsněné vedle sebe. Je to pravda? Znova přikývnu. Ano,je. Člověk si zvykne. A elf časem též. Odpovím jí a rukou Awele naznačím,že já už neodpovídám,proto přejde k Salemovi. Mohu se taky na něco zeptat? Zeptá se.

Salem de la Hustník - 10. září 2011 19:13

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor Neodpovím, jenom přikývnu. Elfka se hluboce nadechne k otázce. Pak spustí. „Jaké to je, žít v lese sám, bez klanu?" Chvíli mlčím a promýšlím si odpověď, ale opravdu jen chvilku. „Víš, je to něco úplně jiného, než žít tady, v klanu. Já sám jsem žil v klanu jen pět let. Všichni se mnou měli dostatek trpělivosti, jak to u nás bývá. A jsou to úžasné vzpomínky. A pak jsem začal toužit po dobrodružství, asi jako každý kluk. Jenže já nebyl jako každý kluk. Já to udělal. Utekl jsem z domova a staral jsem se o sebe sám. Byl to těžký život, ale hodně mi toho dal. Tím, že jsem se musel starat jen sám o sebe a neměl jsem nikoho, kdo by mi pomohl nebo na koho jsem se mohl spolehnout jsem se toho opravdu hodně naučil. Umím toho opravdu hodně. Poznávat kytky, komunikovat se zvířaty, používám lesní magii. Jsem odolnější, hodně opatrný a nejsem zbrklý. Naučil jsem se dávat si pozor. Na druhou stranu mi ale chybí vědomosti po stránce společenské…. Pak jsem ale jednou narazil na mého nejlepšího přítele. Zachránil jsem mu život a on ho naoplátku už několikrát zachránil mně.“ Elfka se zaraženě podívala na Orianu. „Ona si myslí, že je Oriana tvůj nejlepší přítel. Slyším její myšlenky až sem. Přímo to řve. A připadá jí to divný.“ Řekl mi Přítel. „Ne Oriana není můj nejlepší přítel, ta je moje-“ Zarazil jsem se. „To vědět nemusí, nevím jestli by s tím vůbec souhlasili. Koneckonců i přátelství mezi námi připadalo té elfce divné...“ „Můj nejlepší Přítel mi sedí na rameni.“… Pohladím ho...

Oriana - 10. září 2011 19:43

soukromá zpráva od Oriana pro Klan Podívám se na elfku. Je určitě mág. Jde to vidět... Pomyslím si,nevnímám její otázku,ale Salemovu odpověď začínám vnímat. Trošku zakloním hlavu. Když se ale Salem zmíní o příteli se elfka na mě zaraženě podívá. Pohled ji oplatím pohledem nechápavým. Jde vidět že to Příteli došlo a Salem to hned vysvětlil... Jsem ráda,že o nás to Salem nedořekl. Jen přátelství tak tak pochopí,ale to... Teda,jestli myslel to. Rychle se v duchu plácnu.(Ne fyzicky,myslí) Nesmím na to teď myslet - ujistit se mohu později. Elfa se znovu podívá na mě. Nervózně přešlápne z nohy na nohu,což ihned pochopím. Ptej se. Pobídnu jí. Elfka se na mě zaraženě podívá,ale pak se nakonec odhodlá. Lituje tvůj...Ehm...Lid za to co...nám udělal? Zeptá se nejistě. Na chvilku se zamyslím. Někteří. řeknu nepřítomně. Ale ne všichni lidé jsou stejní. Dopovím. Elfka přikývne. No...Ohledně rad. Já osobně žádné nemám,ale tam, Máchne rukou k druhé půlce tábora,přesněji k ohništi. náš přítel zná mnoho povídek. A většina je pravdivých. Rozhodně vám něco řekne. Přikývnu. Děkuji. Pokusíme se jakkoli pomoct. Řeknu jí s milým úsměvem. Dobrá. Omlouvám se za to...ehm...uvítání. S tím elfem tam. Dokud na někoho nezaútočíš,neuděláme to ani my. Slíbí elfka. Jasně. Vím že jste na nás naštvaní,a chápu to.Dopovím a podívám se na Salema. Já bych hned vyrazila,ale jestli Salem ještě něco chce...

Salem de la Hustník - 10. září 2011 20:06

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor Už jsem se na nic zeptat nechtěl a Oriana taky ne, a tak jsme vyrazili k ohništi. Jak jsme procházeli táborem všude bylo rušno. Podíval jsem se napravo. Muži se cvičili v boji s dvouručním mečem. Ženy střílely šípy do terčů. Ale jak jsme šli kolem, všichni přestali. Podíval jsem se doleva. Brousily se tam meče, vyráběly se šípy, luky a zbroj. Celý tábor se na něco chystal. A pak jsem málem zakopl o tlustý kmen na zemi. Za ním bylo ohniště. Kolem něj sedělo jen pár elfských dětí, štěbetaly a dívaly se do ohně. Jakmile si nás ale všimly, ztichly. A také tam byl jeden stařec. Ležel na kmeni a díval se do nebe. Pak si najednou sednul a podíval se na Přítele. Poznal jsem, že spolu mluví. „Tak já vám něco řeknu…“

Oriana - 10. září 2011 21:00

soukromá zpráva od Oriana pro Klan Všichni elfové se na mě nedůvěřivě dívali. Když jsme přišli k ohništi,všichni zase ihned stichli. Po elfových slovech se na něj podívám ledovými očima. Přisednu si k nim. Jedno elfské dítě se na mě zvědavě podívá. Neublížíš nám,viď? Protože jestli ano,já všechny ubráním! Řekne mi veselým tónem. Usměji se. Neublížím,neboj. Řeknu mu milým tónem. Dítě se na mě podívá s radostí v očích. Tuto chvíli ale přeruší stařec. Řeknu vám cokoli budete chtít,ale napřed si s námi pojď povědět jeden příběh. Pobídne stařec Salema. Pohlédnu na Salema a potom na stařce. Za něj rozhodovat nebudu,a ani se mi nechce. A ta strážkyně se k nám taky přidá. Řekne a suše se zasměje. Salem přikývne. Stařec se teda nadechne. Dříve jsme žili s lidmi v míru. Měli jsme naší zemi - Dálii. Začne a s úšklebkem se na mě podívá. Později ale lidem jejich země nestačila. Chtěli i naši zemi. Co se potom stalo? Zeptá se mě stařec. Nejspíš mě chce proti Salemovi poštvat. No co. Nemohu to říct. Odpovím jen. Stařec se znova suše zasměje. Nemůžeš...Nebo nechceš? Zeptá se mě pobaveně,ale potom začne pokračovat. Vyhlásili nám válku,kterou jsme prohráli. Zotročili nás,že? Stařec se ke mně znova podívá.  Nepamatuji si. Vyhnu se odpovědi. Po sta letech nás přestali zotročovat. Ale k rovnosti máme daleko. My,Dálové,nenecháme pošlapat zbytky naší kultury. Kterou nám lidé zničili. Toto je příběh Dálů. Znáš ho? Snad poprvé se na něco zeptá Salema.

Salem de la Hustník - 11. září 2011 10:47

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor To co mi ten stařec řekl, to co nám řekl. Hodně mě to zarazilo. „Vždyť mi Oriana říkala, že válku začali my. Lže ona, nebo on? Kdo? Proč? “ „Ne neznám.“ Odpověděl jsem tomu staříkovi. Pak už jsem vůbec neposloucha, o čem ten stařec mluvil dál. Přemšlel jsem, komu mám věřit, proč mi lhala, nebo proč lže on. Asi se pak budu muset zeptat Oriany, co ten stařec říkal. Byl jsem moc zahloubanej. Moc ponořenej do svých myšlenek.

Oriana - 11. září 2011 11:00

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Poslouchám pozorně starce. Vzdychnu. Dovolte. Přeruším ho a stoupnu si na kmen,na kterém jsem seděla. Kmene dálských elfů! Řeknu rázně a hlasitě. Celý tábor otočil hlavy ke mně. Možná hněv mezi námi není skutečný. Ale to není důležité. Řeknu rázným tónem a rozehlédnu se po táboře. Ale tihle vlkodlaci jsou skuteční,tahle bitva je skutečná. Já jsem skutečná. A mohu vám pomoct - pokud sami chcete. Dopovím a znova si sednu. Mnoho elfů uctivě kývlo hlavou,další dělali jako by nic. Ale něco se tu změnilo - vím to. Nevinně se podívám na Salema. Povídejte o lesu. Pobídnu stařce. Proč bych měl? Zeptá se suše. Další elfka,nejspíš lovkyně si odkašle. Chce nám pomoct. Musíme spolupracovat. Vysvětlí za mě. Usměju se na ní a kývnu na souhlas. Stařec se sice ušklíbne,ale začne povídat. Tento les je nebezpečný. Vlci jsou nejslabší stvoření. Žijí tam démoni,kteří se zabydleli v stromech. Na ně pozor - dokážou na vás rychle zaútočit a stejně rychle zničit. Vlkodlaky zabijete jednoduše - Musíte být stejně rychlí a lstiví. Ve vašem případě by to nemusel být problém. Odmlčí se. A stromy? Jak porazíme stromy? Zeptám se ho. Tímhle. Řekne,otočí se stranou a vytáhne krabici,ve které jsou lahvičky s nějakou vodou uprostřed. Je hořlavá. Vysvětlí mi. Kývnu a podívám se na Salema. Až tehdy zjistím že vůbec neposlouchal. Saleme? Oslovím ho

Salem de la Hustník - 11. září 2011 11:56

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro tábor „Kdo? Proč? Kdo? Proč? Proč? On…“ Odněkud z dálky se ozve ten sladký hlas. „Saleme.“ Podívám se tím směrem a konečně vidím. Oriana. „Proč stojí na tom kmeni? Co to?“ Všichni elfové okolo se na nás dívají. Stařec v ruce drží nějakou krabici a podává ji Orianě. Jen se na to dál dívám a čekám, až Oriana všechno dojedná. Pak odejdeme pryč. Elfové nám už nachystali místo, kde si odpočineme před další výpravou. Budeme potřebovat všechny síly. Dovedli nás až k jednomu velkému stromu. Otevřeli dveře a… Byl to prostě dům. Deja-vu. Vlezl jsem dovnitř. Bylo tam jídlo a postel. Ne kecám, dvě postele. Pak se za námi zavřely dveře a já si sedl ke stolu a najedl se… Ne zase kecám já se přejedl.

Oriana - 11. září 2011 12:04

soukromá zpráva od Oriana pro Potom už konečně všechno dojednám. Potom vstaneme a odejdeme pryč,elfové nás dovedou k velkému stromu. Byl to dům. Vděčně přikývnu. Vyrazíme hned jak budeme moct. Slíbím a zavřu dveře. Sednu si na jednu postel,vytáhnu lahvičku co jsem si vzala od stařce a prohlížím si jí. Jednu si dám do kapsy,abych potom nemusela tahat z tašky,když na nás zaútočí stromy. Potom se podívám na Salema. Něco se snad stalo? Kde? Co? Vstanu,a sednu si k němu ke stolu. Co se děje? Neříkej že nic,tuším že se něco děje. Řeknu mu a zvědavě se na něj podívám. Opravdu nechápu co se děje. Ti elfové...Něco nám zatajili. Vlkodlaci museli nějak zaútočit,jinak by nebylo tolik elfů nemocných. Přece...My jsme procházeli lesem a nikde nikdo.Dojde mi.

Salem de la Hustník - 11. září 2011 17:36

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor „Co se děje? Nevím. Ale všimla sis těch amuletů, které všichni tihle elfové nosí? Když jsme přišli poprvé, nikdo je neměl. A teď mají všichni stejné…“ Přítel už spal. Dneska ještě nejedl, takže jsem ho musel vzbudit. Vstekle mával křídly a já mu vysvětlil, že se musí na zítřek posílit. Hodil jsem mu tři ryby a otočil jsem se k Orianě. „Bude to nebezpečné co? Co ti ten stařík řekl?" Sedl jsem si vedle ní, chytl jsem ji za ruku a opřel si hlavu o její rameno.Přítel se asi přežral, protože nevzlítl. Chodil po pokoji sem a tam a mával křídly. Oriana mi všechno řekla a ukázala i tu krabici. Přítel si v rohu lehnul s nohama nahoru a usnul. „Co to je?“ V rohu pokoje byly schody. Byl tam stín, takže jsem si jich předtím nevšiml. Bylo to točité schodiště. A já se dostal až do koruny stromu. Tady už pronikalo sluneční světlo. Větve byly pevné. Mohl jsem po nich chodit. Sedl jsem si na jednu větev a opřel jsem se o kmen stromu. Utrhl jsem nějaké ovoce a zakousnul jsem se. Viděl jsem celé to krásné elfské město, všichni bydleli ve stromech, bylo to nádherné soužití. A uprostřed toho města bylo krásné, průzračné čisté jezírko, do kterého pronikaly paprsky. Došlo mi, že jsem se už dlouho nemyl. Začal západ slunce a já ho pozoroval až do konce. Poté jsem slezl po větvích dolů a šel se umýt do toho krásného jezírka. Už byla tma, jen létající svíce podél cesty mi ukazovaly, kam mám jít.

Oriana - 11. září 2011 19:23

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Poslechnu si Salema. Možná to mají proti vlkodlakům,aby rozeznávali kdo je nakažen,a kdo ne. Nebo třeba tu jsou dva klany a... Zamyslím se. Opravdu. Nosili všichni stejné amulety,jen já si jich nevšimla.Podívám se na Salema. Nóó... Protáhnu. Jistě že to bude nebezpečné. Ale... Poslední dobou nezažíváme moc bezpečné chvíle,ne? Nuceně se usměju,ale není to nijak přesvědčivé. Potom Salemovi řeknu vše,co mi stařec řekl,a ukázala jsem i krabici. Podívám se směrem ke schodům. Salema ale nenásleduji. Znova si sednu na postel a po dlouhé době zase vytáhnu Tajemství. Pozorně si všechny díly skládačky pozorně prohlédnu. Škoda že jsme odešli z Rudoskalí... Tam by určitě byl další díl. Pomyslím si,a díly s opatrností znova uložím. Vytáhnu obraz. Obraz mé matky,přesněji. Přejedu po něm dlaní. Budeš na mě pyšná. Slibuji. Od té doby,co Salem odešel po schodech jsem ho neviděla. Což vůbec neřeším. Lehnu si na postel a pokouším si srovnat vše,co nám elfové řekli. Takže: Všichni elfové tam byli nemocní vlkodlačí nemocí. Časem se změní ve vlkodlaky...Ale většina to nepřežije. Není to jen problém elfů,může nakazit bez problémů i mně. Jediný způsob je najít Tesáka. A zabít ho. Toto vše mi proběhne hlavou. Když už vím co nejspíš bude zítra,otočím se na bok a zavřu oči. Usnu - ale ne s příjemnými sny. Sen Stojím v nějakém ledovém hradě,všude kamení. Nikde žádná ozdoba - úplně se liší od hradu Rudoskalí. Hrad se jeví ledově,nepřívětivě,zle. Sejdu krokama po schodech. Někde se něco mihne. Saleme? Řeknu do místnosti. Něco uslyším za mnou. Otočím se a...Něco naprosto hnusného na mě zaútočilo ze zadu. Vykřiknu. Kupodivu vykřiknu i do reálného světa. Kdo...Kdo jsi? Vykřiknu na útočníka. Já ti to říkal. Uslyším hlas za sebou. Neměla jsi luštit tajemství. Ty jsi za život nezaplatila...Někdo pro tebe důležitý ale ano. Byl to Don. Ihned mi to dojde. Salem! Vykřiknu a svalím se na zem.Po tváři mi sjede slza. Toto je zplozenec,má milá. A brzo tě dostane - stejně jako jeho. Jen se otočím,a vidím jak se zplozenec připravuje k ráně. K poslední ráně...

Salem de la Hustník - 11. září 2011 19:58

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor Tiše jsem se myl v jezírku. Bylo vidět až na dno. Kolem mě plavaly ryby. Vždycky, když se myju mám pocit, že s tou vodou ze mě odchází všechno zlo a vina a krev všech mých nepřátel. A že mě ta voda očišťuje nejen fyzicky. Uslyšel jsem tiché kroky a ponořil jsem se pod vodu. Pod vodou jsem otevřel oči. Čuměl jsem do očí prímo nějaké malinké rybě. Pomalu otvírala hubu a já fascinovaně hleděl na její špičatý zuby, takže jsem taky otevřel pusu. Pak ryba prudce vystartovala a zakousla se do mého nosu. Prudce jsem vyskočil a už zase jsem stál jen po pas ve vodě. „Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!“ Zařval jsem. Z koruny stromu spadl jeden elf. Asi se lekl. Uvědomil jsem, že ten, kdo šel okolo byla jen stráž, že na mě teď vylekaně hledí a že mi na nosu visí ryba. Už jsem sahal po rybě, abych ji odtrhl z mého nosu, ale stráž zavolala. „Né! Nesundávej to. To je hrošík. Jedovatá raby. Když ji vytrhneš, ulomí se zuby a vypustí se jed do tvého těla.“ „Co mám dělat?“ „Budeš ju tam muset nechat, než se sama pustí. Většinou to trvá tak tři dny.“ „Cožé?!“ „Ne, dělám si srandu, pojď zamnou. Kouzelník, ji dokáže vyprudit.“….

Oriana - 11. září 2011 20:19

soukromá zpráva od Oriana pro Sen Vykřiknu. Ááááááááá! Rozhodně mě bylo slyšet přes půl tábora. No co jsem měla udělat,když mě tady chce zabít zplozenec? Nech mě být. Vykřiknu. Tentokrát sebevědomě. Vstanu. Mým tělem začala procházet nová energie - hněv. Salem není mrtvý,že? Jen zraněný. Řeknu hrdě a rázne. Příšera se chce dostat k Salemovi,co je opřený o zeď opodál. Říkám. Nech - Ho - Být! Vykřiknu a připravím se k ráně. Zplozenec se svalí k zemi...Ale i ze Salemových očí zmizí poslední světlo. Saleme! Saleme! Ne,ne,ne! Vykřiknu a zatřesu s ním. Není to ale jako tehdy v chatě. Tentokrát to nepomůže. Nepomůže nic... Je to jen má vina,Saleme. Řeknu,skloním hlavu a po tváři mi sjede další slza. Já ti to říkal - nech být to,co není tvoje věc. Nech tajemství ať zůstane tajemství. To jsou poslední věty co slyším. Vytáhnu dýku,nikoli abych zabila nepřítele,ale abych zabila jediného člověka,co je tu s Donem. Toho,kdo může za smrt Salema. Už se připravuji,když to za mě udělá někdo jiný. Další zplozenec mezitím vystřelil šíp... Tábor Vykřiknu. Hlasitě,dlouze. Saleme! Vykřiknu do pokoje. Rychle vyběhnu ven. Pomalými krůčky zamířím k táboru.Uvidím jezírko. Aspoň to mě uklidní. Řeknu si pro sebe a dojdu k jezírku. Ale to už vidím Salema s rybou na nose. Jéje. Řeknu s úsměvem. Mrška musí povolit. Salem je můj. Řeknu a upřímně se zasměju - jsem ráda že je Salem živý a zdravý jen...s rybou na nose.

Salem de la Hustník - 11. září 2011 20:54

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor Šel jsem za elfem. Řekl přece, že mě dovede ke kouzelníkovi. Když jsem došel k němu řekl mi. „Následuj mě.“ A vykročil. Udělal asi pět kroků. Pak se zastavil byl to nejbližší strom, co tady byl. „Tady to je.“ Ohlásil, hrdý na to, že pomohl strážci. „Díky.“ Řekl jsem. Znělo to divně, protože jsem měl ucpanej nos od té ryby a zaklepal jsem na dveře.. Pak jsem si všiml Oriany. Cítil jsem se trapně. „Ahoj“…

Oriana - 11. září 2011 21:03

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Podívám se na Salema. S tou rybou na nose vypadal víc než legračně. Trochu se zasměju. No...Ehm..Vypadá to,že si ryba našla jistý cíl. S úsměvem v očích se podívám na rybu. Ale ten je už zabraný. Řeknu jejím směrem. Neboj,mě se to taky stalo. Jednou. Ale mě ho museli odstraňovat templáři! Rozhodím dramaticky rukama. Zasměju se,ale upřímně. Není to vysmívající se smích,ale šťastný smích. Šťastný smích,že ten sen byl jenom...Sen. Jsem tak ráda že jsi v pořádku. Řeknu s úlevou. Jejda. Teď si bude myslet že jsem blázen. Vždyť on o mém snu neví! Pomyslím si poníženě,ale tu myšlenku nedám znát. Podívám se na dveře.

Salem de la Hustník - 11. září 2011 21:10

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor Sakra, s tou rybou na nose jí nemůžu dát pusu… „ Počkat, proč bych neměl být v pořádku? Samozřejmě že jsem taky rád že ty seš v pořádku, ale tady u elfů jsme v be-“ Otevřely se dveře a tam stál hrozivě vypadající týpek v rudém plášti. Nejdřív na mě vytřeštil oči. Pak ale následoval výbuch smíchu. „Tak ty ses koupal v posvátném jezírku s jedovatýma rybama jo?“ Zase jsem se zastyděl. „Mohl byste mi prosím pomoct?“ „Jasně, pojď dovnitř.“

Oriana - 11. září 2011 21:17

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Podívám se na Salema. Protože tě zabil zplozenec,Sale. Pomyslím si,ale než mi vůbec ta myšlenka proběhne hlavou se otevřou dveře. Stojí v nich hrozivě vypadající týpek. Dostane záchvat smíchu. Než vůbec Salem vkročí se otočím k tomu týpkovi. Koupal no... Řeknu a chytnu toho týpka za nos. A ty brzo budeš taky. Řeknu se smíchem,pustím mu nos a ukážu na něj prstem. Pane,vybrali jsme si vás jako posvátného elfa,co bude druhý. Řeknu rozesmátým tónem,ale potom zvážním. Nebude-li vadit,zůstanu. Někde v dáli zavyje vlk. Přesvědčivě ho zopakuji.

Salem de la Hustník - 11. září 2011 21:30

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor Když Oriana chytla toho týpka za nos, byl jsem moc rád, že se mě zastala, ale cítil jsem se trapně, že se mě musí zastávat holka…V duchu jsem jí poděkoval. „J-j-jasně.“ Zakoktal týpek a oba jsme vkročili do domu. Ryba se mi houpala na nose. Pokynul mi, že si mám lehnout na postel. Sedl jsem si a vzápětí jsem znovu zařval a vyskočil na nohy, držejíce svůj zadek. Vztekle jsem odkryl prostěradlo. Byly tam nalepený připínáčky…. „Musíte si lehnout říkám. Když si sednete, tak se do vás zaryjou. Když ležíte tak ne.“ …. Proces sundávání ryby trval asi půl hodiny. Týpek nechtěl posvátnou rybu zabít a tak použil velmi složité kouzlo na uvolnění. Promnul jsem si nos a šťastně objal Orianu. Líbal jsem ji….

Oriana - 11. září 2011 21:39

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Podívám se vítězoslavným pohledem na týpka přede mnou. Dostala jsem ho. Usměju se. Je to ale takový úsměv,že vypadá spíš jako úšklebek. Sedla jsem si na židli. Salem si sedne na postel,ale vzápětí znova vyskočí. Rozesměju se. Tak....to...bylo...opravdu...dobrý. Zasměju se. Mohu si to potom zkusit? Zeptám se rozesmátě. Elf na mě hodí pohled typu "To si děláš legraci,že?". Pokrčím rameny. Celý proces trval půl hodiny. Když ten týpek konečně sundal tu rybu se na něj podívám. Potom mě Salem obejme. Zavřu oči. Tento pocit jsem chtěla a musela cítit...Pocit že je zde. Sen byl pryč. Muselo to bohužel skončit. Týpkovi se moc nelíbilo,že nemůže spát. Zívne a odkašle si. Můžete jít. Řekne a ledově se na mě podívá. Ten pohled neopětuji,nevšímám si ho.

Salem de la Hustník - 11. září 2011 21:55

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor Chytil jsem ji za ruku a šli jsme pryč. Druhou rukou jsem si ještě pořád mnul nos. Konečně jsme došli k našemu stromu. Otevřeli jsme dveře. „Proč bych teda vlastně… neměl být v pořádku?“ Tázavě se na ni podívám a přitom za sebou zavírám dveře. Zajímavý, nejsou tady žádný okna, ale u stěn létají hořící pochodně. Znovu jsem ji dlouze objal. Vychutnával jsem si ten pocit být s ní. Strom to nějak pochopil, protože moje postel se vznesla a dosedla vedle její. Budu k ní mít blízko, řekl jsem si šťastně. Když mi vše pověděla, lehl jsem si na svou postel počkal, až si lehne i ona, chytl jsem ji za ruku a usnul jsem….

Oriana - 12. září 2011 16:52

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Salem se mě zeptá na věc,která mi dlouho vrtá hlavou. Já...Ani nevím. Měla jsem sen,kde...Prostě vyhráli zplozenci. Ty nestvůry,o jakých jsem ti povídala. Ten sen... Byl trýznivý. Bolestný. Možná tím,že působil tak skutečně... Nadechnu se. Musím mu připadat jako naprostý blázen. Ten "stromový dům" na mě působil tajemně. Žádná okna,ale přesto v něm nebyla tma...Nějak jsem nevěděla čím to je,a ani se mi to nechtělo řešit. "Pravou cenu lidí zjistíš až když o ně málem přijdeš." No...Ten citát má něco pravdivé. Podívám se na Salema,když si lehl. Zvědavě otočím hlavu na stranu. Ta postel...Ona nebyla tak blízko,že ne? Zeptám se v duchu,ale řešit to nechci. Nevadí mi to,spíše naopak... Lehnu si na svojí postel a podívám se na Salema. Ten mě chytne za ruku,a jak poznám z oddechování,usnul. Dokážu rovnoměrné oddechování rozeznát rychle,to se hodí,když se plížíš kolem stráží. Poznám,kdy spí,a kdy to jen předstírá. Převalím si na bok,směrem k Salemovi. Bojím se usnout. Ten sen mě dostal,a nechci to zažít znova. Ale jako vždy se stane opak...Nakonec usnu a sen se opakuje. Tentokrát ale jinak. Sen Jde vidět že jsem o pár minut dřív než minule. Ta příšera se jenom připravuje udeřit Salema. Tentokrát ne! Pomyslím si naštvaně a natáhnu ruku. I když nejsem mág,ve snu jde všechno... Zavřu oči. Vyděšený křik Salema i té příšery mi dá zapravdu. Oba dva se vnesli do vzduchu. Jak jsem očekávala. Ehm...Promiň Saleme,nic lepšího mě nenapadlo. Řeknu směrem k Salemovu,nebo spíše k démonovi,který ho znázorňuje. Až potom mi to dojde. No jasně. Řeknu naštvaně a rozhodím rukama. Zplozenec hned narazí do zdi a rozplyne se. Salem ale odporuje. Nedělej to,Oriano. Řekne neobvyklým hlasem. Na chvilku uvěřím. Zastavím. Jsem Salem. Jsem jeho duše. Jestli mě zničíš,nikdy se Salem nevzbudí. Řekne a nepatrně se ušklíbne při pohledu mého vyděšeného výrazu. Ale nepustím ho. Mávnu rukou,ale jemněji,abych ho nezničila ihned. Než Salem dokáže cokoli říci,už jsem u něj a držím ho za ramena. Nejseš Salem. Mám dva důvody: Salem nevěděl,proč by neměl být v pořádku. Jinak by mi to řekl. A jestli by jsi byl Salem,mluvil by jsi že "Já bych se vzbudil,ne?" Vykřiknu na něj. Salem se na mě podívá s úšklebkem. Co to? Ale chytrá... Projede silná vlna,která mě od něho odmrští. Nestihu ani zareagovat,a místo Salema přede mnou stojí démon. Démon se ďábelsky směje,což mě udivuje,ale i neudivuje. Neudivuje,protože je koneckonců démon,a udivuje,proč se směje když prohrál. Chytrá. Ale Únik je plný nástrah...A tvůj Salem nemusí být tak lstivý,ani tak silný... Toto jsou poslední slova. Démon se rozplyne a já otevřu oči. Ani se nerozkoukám,znova zavřu oči a usnu. Tentokrát beze sna.

Salem de la Hustník - 13. září 2011 19:21

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor Poprvé za opravdu dlouhou dobu jsem usínal s pocitem absolutního bezpečí… V noci jsem se vůbec nepřevaloval, jen jsem se sunul blíž a blíž k Orianě. Ale ani v noci, nepřestal můj mozek pracovat. Propojil se s vesmírem, a zjistil budoucnost. Budoucnost, která ještě šla změnit, budoucnost, kterou by si nikdo nepřál. Budoucnost, která ale měla velkou tendenci zničit svět… Pak jsem se celý zpocený probudil. Nešlo poznat, jestli je den, nebo noc, protože domeček ve stromě neměl žádná okna, ale nikde nebyl Přítel. Už neležel v rohu pokoje s nohama nahoru. Je jen jedna cesta, kudy se on mohl dostat ven. Pustil jsem Orianu a nechal jsem ji dál spát. Pak jsem potichoučku přešel ke schodišti. Rychle jsem vyběhl nahoru. Bylo těsně před rozedněním a nad obzorem se už ukazovaly paprsky Slunce. Zadíval jsem se na obzor. Pak si konečně všimnu přítele. Sedí na větvi jen kousíček ode mne. „Ulovil jsem si pár veverek…“ Oznamuje mi jakoby jen tak mimochodem. „A přecpal jsem se.“ „To je dobře, alespoň se posilníš.“ „Nevím, jestli je to dobře, protože se zase neodlepím od země. Spala tady celá rodinka. Pár jich zdrhlo, ale nebyl nejmenší problém s lovením. “ Slunce už vyšlo. Zahleděl jsem se do něj. Kolem něj byly červánky… Podívám se na elfské město pod sebou. Už celé žije. Všichni se trénují. Řinčení zbraní, kovář ostří meče. Chvíli ještě mluvím s Přítelem o našem nadcházejícím odchodu na výpravu. „Najdeš nějakého vlkodlaka, kterého budeme sledovat, jasný?“ Přítel si čistí peří na břiše a říká. Všude naprosté ticho. „No nevím, pokud vzlítnu tak jo.“ Konečně mi dojde, že je všude ticho a podívám se dolů do města. Vedou tam něco, nebo někoho. Přes hlavu má pytel. Slezu ze stromu a jdu se podívat, co se to děje. Celý tábor následuje dva elfy, kteří vedou zajatce k archiváři a jednoho zraněného elfa, který má na ruce kousnutí vedou pryč. Rychle slezu ze stromu. Spěchal jsem. Nebyl jsem dost opatrný a metr nad zemí se semnou urvala větev a já se rozplácl. Hned jsem ale vstal a běžel za průvodem. Přítel na mě ze stromu volal, ať se pro něj vrátím. Já mu jen řekl, že to bych už nestihl a že mu budu všechno v myšlenkách říkat….

Oriana - 13. září 2011 20:05

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor,vlkodlaci,ráno Vzbudí mě bouchnutí dveří. Rázně otevřu oči. Ehm...Saleeemhm.... Napřed jsem měla v úmysli oslovit Salema,ale ještě jsem na půl spala,takže jsem vymumlala jen toto. Sednu si a podívám se na postel,kde by měl spát Salem. Ale není tam. Trochu zvědavě se rozehlédnu. Vstanu a odbelhám se k skříni. Teda k něčemu,co připomíná skříň. Je tam nová...Tak trochu kožená zbroj. Vezmu jí a prohlédnu si jí.Zbroj je z většiny části hnědá,má ale zelené ozdoby. Má jen tlusté ramínka,ale sama vím,že v horku,co je občas v tomhle lese je to to nejlepší. Druhou část zbroje tvoří ladící kožená sukně. Usměju se a podívám se na sebe. Změnu by to potřebovalo. Řeknu si sama pro sebe a převléknu se do zbroje. Snad poprvé za cestování si rozpustím vlasy. Cítím se o hodně víc volnější,než v Denerimském oblečení. Spokojeně se rozehlédnu.Jsou ale otevřené dveře. A Salem většinou vychází stromem,jak vím a znám. Uvidím dvě - ne tři postavy,co ale nepatřili lidem. Bylo brzké ráno,jak jsem uhádla,ale v tomto lesu jde těžko uhádnout čas podle světla. Vstanu a pomalu přijdu ke dveřím. Až potom pochopím kdo tam jsou. Vlkodlaci. Vlkodlaci,hned jak mě uvidí,zavrčí. Vím kdo jsi,člověče. Vím,kdo tě poslal. Zavrčí jeden z nich,ten,který stojí vepředu. Jak vidím,ten,co je hlavní. Hm? Odpovím nechápavě. Mohu se tu přece jen zabydlet,ne? Sem pouští lidi jen Archivář,když mu slíbí že mu pomůžou s úkol zabít nás. Zavrčí ještě vztekleji než předtím a přiskočí ke mně. Nechci bojovat,opravdu. Řeknu klidně a položím obě dvě dýku na zem,abych to dosvědčila. Lžeš! Zavrčí vlkodlak. Otoč se k elfům,a řekni jim že jsi zklamala. Podívám se na vlkodlaka. Tato nabídka zní lákavě a bezpečně ale... Ne! Řeknu rázně. Doveďte mně k Tesákovi. Opravdu nikomu neublížím. Vlkodlak jenom zavrčí a skočí na mě. Vykřiknu bolestí. Blesk,jak mu budu od této chvíle říkat využil momentu překvapení a zaútočil na mě. Jeho tři drápy se trefily a mou ruku teď zdobila krvavá rána. Svalím se k zemi. Ohlédnu se,jestli to se mnou blesk skoncuje,ale je konec.Blesk utekl. Naštěstí stromy vše pochopili a viděla jsem jak tvoří znaky kudy máme jít. Potom jsem ale omdlela bolestí.

Salem de la Hustník - 13. září 2011 21:52

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor Vydal jsem se za průvodem. Ten jeden vlkodlak, kterého Archivář vyslýchal a kterého chytli elfští hraničáři, nic neřekl. „Musím to říct Orianě“ Říkal jsem si a spěchal jsem zpět k našemu domečku. Čekal jsem, že bude ještě spát a že ji budu moct probudit polibkem. Bohužel jsem se mýlil. Našel jsem Orianu před domem. Omdlela. Na ruce měla krvavý šrám. Působilo mi strašnou bolest, že ji vidím takhle. Rychle jsem zkontroloval, jestli jí nezapadl jazyk, jestli dýchá. Přitom jsem shromažďoval síly do své pravé ruky. Tu jsem pak položil na to zranění a pustil jsem se do léčení. A znovu jsem cítil proud energie. Tentokrát byl ale mnohem, mnohem větší, než kdy dřív. Jako by mi ty stromy dávali energii. A taky dávaly. A Zranění bylo vyléčeno, já se necítil unavený a Orianě zůstaly jen jizvy. Ale ještě nebyla vzhůru. Políbil jsem jí na rty. Dlouze. A uprostřed toho otevřela oči…

Oriana - 13. září 2011 22:01

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Černo. Tma. Byla jsem "Mimo svět" zase nějakou tu hodinu. Cítila jsem bolest,znova tu bolest co mi dal vlkodlak. Nakonec ale bolest rázně odchází až zmizí do konce. Zde nemohu přemýšlet. Nikdy jsem nemohla. Najednou znova ucítím ten krásný,dokonalý pocit. Myslím si,že to je jen sen,jen další lež démona. Když ale pomalu otevřu oči,zjistím,že to je pravda. Naštěstí. Znova zavřu oči,abych si mohla ten pocit znova vychutnat,jako to dělám vždy. Zapoměla jsem na zranění,na vlkodlaky,na les...Ale ne na dlouho. Vše musí jednou skončit a toto není vyjímkou. Rozehlédnu se po lese. Au... Řeknu,spíš obrazově,proto teď mě nic bolet ani nemohlo. Ne,když je tu Salem. Byli tu vlkodlaci. Nevypadají mile...Ale stromy nám ukazují kudy jít. Ukážu na cestičku,která je sice úzká a malá,ale jako orientace stačí.

Salem de la Hustník - 14. září 2011 19:50

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor „No, sice nám ukazují cestu, to jo, ale má cenu abychom tam teď šli?“ Významně se podívám na její ruku. „Je to na tobě. Ale nechci nic riskovat. Mám tě rád… Nechci tě ztratit kvůli nějakému vlkodlakovi. Jestli se necítíš opravdu dobře, nikam nejdeme.“ Usměju se a vezmu ji do náruče. „Ale v každém případě bychom se měli nejdřív nasnídat.“ Posadím ji ke stolu, na židli a lusknu prsty. Nevím proč, prostě se mi to nějak vybavilo z mého dětství. A stůl byl rázem prostřenej. Bylo tam jídla, jak pro archiváře. Asi si nás velmi cení. Dali jsme se do jídla. Najednou se ale z rohu ozvalo žuchnutí. Podívám se tam a leží tam Přítel. Pořád nemohl letět, tak se skutálel ze schodů. Hned ale vstal a hlásil se u mě o jídlo. „Ty chceš ještě? Božee. Vždyť si toho sežral tolik, že ani nevzlítneš.“ Uraženě odpochodoval, ale nevzdal se. Šel to zkoušet k Orianě.

Oriana - 14. září 2011 21:00

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Podívám se na Salema. Řeč,o tom,že mě nechce ztratit mě dojala,ale nechtěla jsem ukázat slabost. Ehm,ne,cítím se v pořádku. Jen malý šrám. Podívám se na svojí ruku,která byla ještě před hodinou celá od krve,teď ale díky Salemovi opravdu zůstal šrám - ale neříkala bych že malý. Potom si sednu ke stolu a chvíli čekám. Jen chvíli. Salem luskne a před námi se objeví...No,mírně řečeno spousta jídla. Byla jsem ale tak hladová,a především žíznívá (Kvůli krve,kterou jsem ztratila). Ihned,bez myšlenek šáhnu po sklenici s vodou a do několika sekund jí vypiju. Když jí prázdnou znova vrátím na stůl,vidím jak ke mně jde Přítel. Zvědavě se na něj podívám. Vím co chce a musím se usmát. Noooo.... Dlouze odpovím. Opravdu nechceš lítat? Zeptám se přesvědčivě. Protože kdybys nechtěl,musela bych já koukat na terén. No,ale jestli opravdu chceš,dala bych ti. Řeknu,ale v mém hlase jde znít přesvědčenost aby si to radši odpustil.

Salem de la Hustník - 14. září 2011 21:31

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor Přítel naštvaně zacvaká zobákem. „Jsem poražen.“ Odejde do kouta a zase si lehne nohama nahoru. Dojíme jídlo a já se začnu chystat. Dám si na sebe koženou zbroj, pak si toho konečně všimnu… „Bože, já se o ni tak bál, že jsem si nevšiml, že je v novém.“ Prohlížím si Orianu od paty přes kolena, pánev hrudník. Tam se můj pohled na chvíli zastaví. Potom pokračuju až na obličej a vlasy. Oriana je celá sladěná. „Moc ti to sluší.“ Řeknu pochvalně. „Opravdu.“ Usměju se a přijdu k ní trošku blíž. Obejmu ji. Políbím ji. Snažím se si tenhle pocit co nejvíc vtisknout do paměti. V lese na to nebude čas. Pak se dál chystám. Vidím povlečení. Vytasím dýku a rozřežu ho na pruhy. Pak to nacpu do batohu. Beru jen ty nejnutnější věci, zbytek nechám tady. Není dobré na misi tahat čtyřiceti kilový batoh. Zabalil jsem křesadlo, nějaké jídlo a pití, samozřejmě zbraně, deku, ty pruhy látky, rezervní šípy, lano…

Oriana - 14. září 2011 21:45

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Dívám se za Přítelem který odejde do kouta. Dívám se na Salema,který se začíná chystat,ale zopakovat se mi ho nějak nechce. Začíná mě bolet hlava...Pokouším se na to nemyslet,protože myšlenka že mě vlkodlaci dostali byla více než nepříjemná... Z mých myšlenek mě znova vytrhne Salemův hlas. Díky... Řeknu jen. Začínám se cítit čím dál hůř,ale Salem mě z toho pocitu znova vytrhne. Pokouším se tento okamžik zapamatovat a vychutnat co to jde - s chutí do pomsty je to jediná věc,která mě táhne dopředu. Potom pozoruji Salema jak si bere vše důležité. Vezmu několik lahviček a podám mu je. Nezapomeň na ně.

Salem de la Hustník - 14. září 2011 21:55

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tabor Dal jsem do batohu dvojnásobné, no nakonec trojnásobnou dávku jídla. Vytáhnu ještě jeden pruh látky, rozpůlím ho a ovážu si s ním dlaně. Když se budu potit, meč mi nevyklouzne a zároveň mě to bude i trošku chránit. Hodím si batoh na záda. Otočím se zpět na Orianu a v tu chvíli mi je jasný, že nikam nejdeme. Oriana je celá bledá. Hodím batoh naštvaně zpět na postel. „Mělas mi říct, že ti je špatně. Nikam nejdem. Nechcu to riskovat. Mám tě rád! Radeji se na to este vyspime.“ Zatřepu s ní. „Mám tě rád a právě proto jdeme až zítra.“ Usměju se na ni. Obejmu ji a pomalu posadím na postel…

Oriana - 15. září 2011 15:21

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Vystrašeně se podívám na Salema. Že bych něco řekla o tom že je mi špatně? Nepamatuji si,ale... Potom mi to dojde...Určitě je vidět že mi není nejlépe. V hlavě se mi tvoří spousta výmluv a lží,ale já zkusím Salema k cestě jenom přesvědčit. Saleme,ne. Jsem v pohodě,špatně mi není. Zamyslím se. Musím přijít na to jak dál,protože přecházím hranice přesvědčování a lhaní - a je v tom velký rozdíl. Jen malá bolest hlavy,ale na to jsem zvyklá,opravdu. Najednou mě něco napadne. Pokusím mluvit co nejpřesvědčivěji,protože vím,že Salem jen tak něčemu neuvěří. Saleme,každou minutu možná umírají další a další elfové. My to můžeme zastavit. A jestli je moje malá bolest hlavy kvůli lesu,což určitě je,tak musíme najít zdroj. Můj proslov zněl víc než přesvědčivě. Celé to ale smaže můj krátký bolestný výkřik.

Salem de la Hustník - 16. září 2011 19:46

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor Dlouho se mě snažila přesvědčovat, že můžeme jít. Udělala na mě celkem dojem a už jsem si říkal, že budeme opravdu moct jít, ale celé to přesvědčení smazal Orianin bolestný výkřik. „Hmm, na to ti neskočím, promiň.“ Zároveň jsem si ale uvědomoval, že opravdu chce jít. Jinak by se mě nesnažila přesvědčit. Už neváhám. Vezmu ji do náruče a odnesu ji k léčiteli. Jak procházím táborem, všichni elfové za mnou zvědavě otáčejí hlavy. Nakonec zaklepu a dveře se ihned otevřou. Nikdo v nich ale nestojí. Ozve se jen. „Vstupte.“ Vejdu dovnitř. „Máme takový menší problém…“

Oriana - 16. září 2011 19:57

soukromá zpráva od Oriana pro Ano,máme takový menší problém. Přisvědčím a podejdu krok do domu. Až potom si všimnu elfa,co stojí v domě. Nadechnu se. Možná to bude znít nedůležitě,ale bolí mě hlava. Ale víc než normálně. Před léčitelem jsem neměla v úmyslu lhát. Ráda bych Salemovi poděkovala,ale ta bolest hlavy je tak silná,že sotva mluvím. Stalo se to hodinu potom,co mě zranil vlkodlak. Ukážu léčiteli ránu,spíš jenom šrám co zůstal. Léčitel se na mě zamyšleně podívá. Pojď blíž. Řekne a já poslechnu. Udělám krok vpřed. Léčitel dá dlaň na moje čelo a zavře oči. Jde vidět,že se nejspíše snaží zjistit co to způsobilo. Vlkodlaci to nejsou,to vím jistě. Ale jestli ne oni,vím kdo by to mohl být...Ale tímpádem... Léčitel se odmlčí.

Salem de la Hustník - 16. září 2011 21:15

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor Mám o Orianu strach. „Sice to nebyli vlkodlaci, ale bolí ji hlava víc než obvykle. Počkat, ji OBVYKLE bolí hlava… často? Pak se zeptám.“ Přemýšlím, co asi teď ten elf řekne, když se tak odmlčel. „Co to asi může být? Nemám tušení, nikdy jsem se s tím nesetkal, ale že by přece?“ ,,Za tu bolest nemůžou vlkodlaci, ale démoni, kteří se ukrývají v nedalekém stromě. Jediný způsob, jak je zabít je zapálit ten správný strom." „Super.. . a ukážete nám, jaký to je? Abych tady nepodpálil celý les, víte?“

Oriana - 16. září 2011 21:22

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Když uslyším Salemovu odpověď se musím i přes tísnící bolest usmát. Podpálit celý les,ano? To bychom skončili...Někdy za rok. Řeknu a přes bolest se pokouším usmát. Potom se podívám na léčitele. Léčitel smutně zavrtí hlavou. Nemohu to přesně říct. Ten správný strom pozná nejlépe Oriana - u něho už by byla ta bolest neuvěřitelná. Odpoví na Salemovu otázku. Začíná se mi motat hlava. Ta bolest opravdu začíná být nesnesitelná... Ehm...Tak trochu to začínám cítit. Řeknu bolestně a pokouším se udržet ve stoje. Léčitel se zachmuřil. Nejdůlěžitější ji nenechat usnout! Ihned řekne. Radši ale nedopoví důvod. Léčitel mě chytne,abych neomdlela. Potom se otočí k Salemovi. Zkus tady někde opravdu poblíž najít podezdřelý strom. A ten zapal. Nemáme moc času.

Salem de la Hustník - 17. září 2011 13:04

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor „Nemáme moc času? Aha…“ Vyběhnu z domečku a běhám kolem něj kolečka od stromu ke stromu. Asi po dvou minutkách jsem asi dvacet metrů od léčitelova stromu narazil na ten správný, alespoň jsem si to myslel. Vytáhl jsem. Zapamatoval jsem si to místo. Doběhl domů pro lahvičky. Přitom jsem vyházel celý batoh a za další dvě minutky jsem už stál zpátky u toho ďábelského stromu. Na rozdíl od ostatních neměl listy. Byl mrtvý. Tak jsem o něj mrštil jednu lahvičku. Chvíli jsem sledoval, jak hoří a pak s klidnou myslí jsem doběhl zpět k Orianě. Špatná zpráva. Bolest stále nepřestávala, jak bylo zřejmé, takže jsem znova vyběhl ven. Vrátil jsem se k tomu stromu, který jsem podpálil. Už shořel na prach. Zajímavý lektvar… Hledal jsem dál a pak, myslím, že jsem na to kápl. Našel jsem strom, který se také hodně lišil od ostatních. Ne že by byl mrtvý, právě naopak. Vzkvétal. Ale jeho kůra byla černá a listy rudé. A kolem něj si všechny ostatní stromy držely odstup. Hodil jsem na něj lahvičku. Strom vzplál. Otočil jsem se a běžel. Vtrhl jsem do místnosti. Oriana vypadala líp..

Oriana - 17. září 2011 13:35

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Bylo mi čímdál hůř. Ta bolest byla čímdál tím hořší,ale chápala jsem,že nemohu usnout. Jen jsem viděla jak Salem odchází,ale věděla jsem kam. Po chvilce se vrátil,nejspíš si myslel že našel správný strom,co já vím. Omdlívala jsem - už to bylo k nevydržení. Kde se toulá? Uslyším hlas léčitele. Skoro už přestávám vůbec všechno vnímat,když bolest utichává. Pomalu,ale jistě. Po minutě jsem se už mohla orientovat,a v tu dobu přišel Salem. Po další minutě jsem už skoro bolest necítila. Léčitel mi pomůže vstát a já se na Salema vděčně usměju. Děk-děkuju. Bylo to na poslední chvíli. Usměju se na Salema. Dveře zůstali otevřené. Zajímalo mně,koho si vyberou jako oběť. Uslyším hlas elfky...Skoro známé... Ohlédnu se ke dveřím. Byla to Merill. Beze slov vkročí. Nemohli jsme si nevšimnout otráveného pohledu léčitele. A to je kdo? Zeptá se směrem k Salemovi.

Laakii - admin - 26. září 2011 20:50
	Na žádost Vám byl změněn vypravěč. Hodně štěstí v dalším hraní.

Salem de la Hustník - 29. září 2011 20:47

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor „Sakra kdo to je?“ Pomyslím si a netvářím se moc přívětivě. „Já se jmenuji Salem de la Hustník a tohle je moje… kámoška Oriana. A vy jste kdo, když už jsme u představování?“ Zeptám se nabroušeně. „Ehm. Já se jmenuji Merill.“ Odpoví povýšeně. „Ha, jako moje matka. Blbá zhoda jmen. Jak si může tahle nasr… nesympatická bloncka elfská říkat tak skvostným jménem?“ Říkám si pro sebe tak, aby to nešlo slyšet.. „Co tady chcete? Zlomila jste si nehet?“

Oriana - 29. září 2011 20:56

Tábor Dívám se z Salema na Merill a z Merill na Salema jako kdybych se dívala na divoký tenisový zápas. Otázka Salema Merill nemálo urazila. Já jsem jako ty,Saleme. Odpoví ale přívětivým tónem,jenže...Nehraje to jenom? Tahle... Podívá se na mě znechuceným tónem. Oriana tě jenom využívá. Musím se usmát. Využívám? V čem? Ale nic neřeknu,budu se bránit později. Ona je člověk,Saleme,copak to nevidíš? Ona je tvůj nepřítel. Řekne rázně. Už se nadechávám k odpovědi,ale Léčitel mně předhoní. A to říká krvavý mág. Zasměje se pobaveně a podívá se na Salema. Nevšímej si jí. Ke klanu už nepatří. Vyloučili jsme ji. Řekne a otočí se od Merill. Merill ke mně přikročí a prohlédne si můj přívěsek. Její výraz...se náhle změní. Skloní hlavu. Jde vidět,že vzpomíná na nepříjemné věci. Ten elf... Přežil z našeho klanu se mnou jako jediný. Promluví do ticha a vzdychne.

Salem de la Hustník - 29. září 2011 21:24

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor "Do dubu! Tenhle elfskej zlozvyk nesnáším. Mluvit v hádankách. O kom to zase mluví co?" Říkám si. Už mě to vážně děsí. Může dojít k omylu! "Hej Merill? O kom to zas mluvíš? Mimochodem, já taky přežíl z našeho klanu jako jediný." Tázavě se na ni podívám a vyčkávám na odpověď. Mezitím kontaktuji Přítele. "Hele zkus nějak mluvit s Orianou a říct jí v mysli, že už bychom měli jít. Nemůžu to vyslovit nahlas..."

Oriana - 29. září 2011 21:37

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Merill se po Salemové otázce zachmuřila. Greg. Řekne jméno. Mě nic neříká,ale vím,že Salemovi určitě ano. Došlo mi,že mluví o elfovi,co...no,prostě kterého znám. Když Salem řekne i jeho fakt,Merill se na něj oboří. Opravdu?! Zeptá se ho rázným hlasem. Vyvraždili u vás všechny elfy? Nemilosrdně? Nadechne se aby pokračovala. Zabili u vás děti magií? Mučili je? Nadechne se. Já jediná přežila jen díky tomu,že jsem lhala. Otočí se ke mně. VY! Její hlas je ještě hlasitější než dřív. Vy jste vyvraždili náš klan! To byla Jade. Řeknu bez barvy hlasu. Ona je váš nepřítel stejně jako náš. Beze slov se otočím - pochopím,co po mě Přítel chce. Beze slov vyjdu z domu a naposledy poděkuji léčiteli.

Salem de la Hustník - 30. září 2011 20:42

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tábor Do „hádky“ se nijak nezapojuju a jen poslouchám. „Grega je mi líto.“ řeknu jen. Poděkuji léčiteli. Obejdu Merill, ale poté se k ní vrátím. Oriana už na mě čekala venku. „Hele Merill, jsme na tom stejně. A Greg mi zachránil život."Vytáhnu měšec, co mi dal a podám jí ho. „To je od něj. Snad ti to nějak pomůže. Byl to dobrý strážce.“doplním ještě. Pak se otočím na patě a vyjdu ven za Orianou. Vyjdu tiše, tak aby mě neslyšela. Pomalu se k ní zezadu přikradu a obejmu ji. „Tak co dál?“

Oriana - 30. září 2011 21:18

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Vyjdu ven a pohlédnu na cestičku,kterou nám vytvořili stromy. Zajímavé... Tak kde jsou ti vlkodlaci? Rozehlédnu se,ale nikde je nevidím. Zase. Bojovat ohněm proti ohni se někdy vyplácí...A jindy se zase popálím. Dívám se směrem před sebe,jde vidět,že jsem zamyšlená. Trochu jsem ani Salema nečekala,zaměřila jsem se spíše na cestu a na vlkodlaky,takže když se ke mně "přikradl" jsem se na vteřinku fakt lekla a otočila se,ale jen hlavou,nikoli celým tělem. Usměju se,když zjistím,kdo to byl. No,dál bychom asi měli jít vyznačenou cestou. Ukážu na ní.

Salem de la Hustník - 01. října 2011 21:43

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro "Super." řeknu si sám pro sebe, chytnu Orianu za ruku a vykročím. Kam vlastně ty stromy ukazují? Jdeme stále dál a dál. Už únavou usínám. A vzhůru mě jenom drží. Za ruku mě pevně drží. Oriana Er´Calabort. Stromy kolem temně šeptají, že usnout mi taky nedají. V šeru lesa uvidím, velkou rokli s konopím. V tichu ji tam pokuřují, dokonce si i vyvařují, konopnou polévku. Vlkodlaci. Mají asi halušky, lekli se mě, utekli. Jdeme dál a já už usínám, do ticha si jenom povídám. "Sale, nesmíš usnout." Z toho mě však probudí, výkřik jak ze záhrobí. Před námi se rýsuje velká, hnusná kebule. Ze strany na stranu, ve větru se pohupuje hlava elfa zavěšená. Na kolena padnu a hřbet svůj před ním ohnu. Potichu se pomodlím. Ticho protne zařvání, vlkodlak nás odhání, pryč od tohoto místa, pryč od jejich hnízda. Běží k nám a vyčkávám, luk pomalu napínám. Salem střelu vypustí, a pak vykřikne radostí. Trefa. Jak šel kolem hořícího konopí, nadýchal se výparů a kouře. Teď má taky halušky. Před sebou vidí Oriany dvě. Neví kterou má obejmout dřív. Rozhodnutí padlo. Objal obě. Ale jedna z nich tam nebyla. Salemova ruka pravá, objímala prázdnotu. A jeho pusa střídavě, líbala jeho výplod i Orianu, tázavě. Co to semnou je? Přítel halušky měl též, uviděl totiž divou zvěř, zajíce visícího na stromě, zajíce hlavou dolů. Přítel vzletěl k zajíci, a narazil do něj. Nebyl to však zajíc, bylo to sršní hnízdo. Přítel létal dokolečka, za sebou viděl motýly. Jeden z nich ho náhle kousl. A Přítel k zemi letěl. Teď Salem nepřítele uzřel, leč nebyly to halušky. Salem sundal ponošky, a hodil je po vlkodlakovi. V naději že přelud odradí. Nepřítel jen začmuchal a Salem vytasil meč...

Oriana - 02. října 2011 20:02

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor (Já baseň zkládat nebudu,promiň :-)) Co to sakra? Pomyslím si když sedím na stromě. Salemééé! Vykřiknu na celý les. Co sakra dělám na stromě? Proč tady lítá vlkodlak? Mám nechápavý pohled. Co to sakra? Řeknu znova když se pustím větve,ale...nespadnu. Zavřu oči a znova je otevřu. Jsem na louce. To je nepovedený vtípek? Nepovedený sen? Vykřiknu na louku. Hele,to je snad... Né... Halucinace... jed. Dojde mi to. Vím že ze sebe nemohu nadále dělat blbce a sednu si. Hm...To mě zajímá jestli je teď Salem na pláži. Ušklíbnu se. Šťastlivec. Pomyslím si a zasměju se při té myšlence. Po pár minutách omámení přestává fungovat. Stojím v lese,pod stromem,ale Salem nikde. Těmi svými výkřiky jsem musela vylekat všechnu zvěř. Ušklíbnu se a rozehlédnu se. Salemé! Huh. No,on ví že ho hledám. Teď jsem asi nejhlasitější tvot v lese.

Salem de la Hustník - 02. října 2011 20:31

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Lesík Když na mě ten vlkodlak běžel, alespoň na chvilku jsem se vzpamatoval. Vlkodlak skočil, já se sehnul a vlkodlak přeletěl nad mojí hlavou. Pak se otočil a já byl svědkem té nejpozoruhodnější věci, co jsem kdy viděl. Přítel si dokázal poradit s vlkodlakem. Ve velké zaryl své pařáty do jeho rozkroku a vlkodlak se skácel na zem. Ve skutečnosti, jak mi to Přítel později líčil, to byla jen náhoda, protože halucinace způsobily, že na vlkodlakově rozkroku viděl veverku. Já už déle nečekal a probodl jsem vlkodlaka tou největší silou, jakou jsem v sobě nasbíral. Propíchl jsem ho a meč se zabodl do země pod vlkodlakem. V tu chvíli jsem uslyšel úžasnou písničku. Chytla mě strašně moc, že jsem si ani nevšiml, že mě někdo volá. Tancoval jsem a Přítel mi přitom létal nad hlavou dokolečka a bylo mi uplne jedno, jestli se na tu písničku da takhle tancovat... Výskok s otočkou. Jakýsi pochybný mávání rukama… ale užíval jsem si to… Otočka, uprostřed které jsem se zastavil. Viděl jsem nějakou… postavu. Zaostřil jsem. „A doprdele!“ Zařval jsem. „Vlkodlaaak.“ Přeběhl jsem ke svému meči a vytrhl jsem ho ze země. Tedy, alespoň jsem ho chtěl vytrhnout. Ale nešlo to. Byl pevně zabodnutý v zemi. Znovu se otočím, už mé halucinace přešly. Stála tam Oriana… "jejky, já si vůbec nevšiml že tu nejseš.."

Oriana - 02. října 2011 20:48

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Nečekám na Salema,vezmu vrhací dýku a hodím jí směrem na vlkodlaka. Zemři potvoro! To je za mojí ruku! Vykřiknu. Až když vlkodlak lehne k zemi se uraženě podívám na Salema. Jistě... já bych tu mohla umírat a ty bys tu tančil jak o závod. Zasměju se při vzpomínce na jeho "představení". Přijdu k Salemovi a k meči. Natáhnu ruku,potom na rukojeť dám i druhou a meč bez problémů vytáhnu a dám ho Salemovi. Potom přijdu k vlkodlakovi a dýku si vezmu zpět. Potom si stoupnu do bojového střehu. Naše halucinace moc situaci nepomohli. Řeknu. Nemám v plánu celou vinu dávat na Salema,já křičela jako o život,ale i Salem musel neco udělat*

Salem de la Hustník - 03. října 2011 20:34

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Hustník "No jo no, to nepomohli, ale já za to můžu, že ti vlkodlaci hulili? Odpověď je jednoznačná, ne." Omluvně se na ni podívám. "Promiň já se nějak nekontroloval... Ale proč tady ztrácet čas? Jdem dál ne?" Vyrazím, ale pak se najednou zarazím a zepřemyšlím. Pak se otočím k Orianě. "No, vlastně bude lepší když povedeš ty. Ty víš mnohem víc, než já, takže to bude jistější. Budu ti krýt záda." Po celou cestu nechám Orianu vést. V tanci bych tohle nikdy nedopustil... Ale co. Ani neceknu...

Oriana - 03. října 2011 21:01

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Pokrčím rameny a povedu. Ale já o tom víc než Salem nevím,byla náhoda ten jed a ti vlkodlaci. Ušklíbnu se a procházím lesem. Cestou pozabiju ještě několik vlků a vlkodlaků,žádný z nich mi ale potíže nedělá. Vše se změní ale až se dostaneme před vchod do ruin. Tam cesta končila. A nejspíše tam měl být i úkryt,protože ho střežil stejný vlkodlak,který mě zranil. Zase ty? Zavrčí mým směrem. Stromy nebyly příliš silní. No co,jsme tu my. my? Pomyslím si udiveně. Přede mnou stojí jen jeden vlkodlak. Ihned ale přiběhnou dva další. Hele,nechci vám ublížit. Přiznám. Blesk jen zavrčí,což znamená...Což znamená do útoku. Udělám krok vzad,čímz se dostanu do bojového střehu. Vytáhnu dvě větší dýky. Doufám že i beze slov Salem pochopí. Jak já nenávidím vést.

Salem de la Hustník - 05. října 2011 18:31

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Boj Vytáhnu svou skvělou zbraň a připravím se na nepřítele, který se na mě co nevidět rozběhne. "No tak pojďte vy mrchy! No pojďte. Už dlouho mi pijete krev." Počkám, až bude nepřítel blízko u mě, ale ne tak blízko, aby mě mohl zranit. Pokud bude jednoznačně mířit na hlavu, skloním se a svůj úder povedu na jeho nohy. Pokud budou dva, tak vždy uhnu na stranu, na které ten druhej není. Pokud nebude jednoznačné, kam nepřítel povede svůj útok, v pravou chvíli uhnu, nepřítel proběhne kolem a já ho zasáhnu do zad. Měla by to být dost velká rána na to, aby se už nepostavil. Okmažitě se pak podívám na nepřítele, který kolem mě proběhl také, spolu s jedním vlkodlakem, který by teď už měl být na zemi. Pokud není na zemi, kryju se a čekám na dobrou šanci. Pokud je na zemi, vyrazím na zbylého vlkodlaka a útočím na hlavu. Pokud ránu vykryje, kopnu ho vší silou do hrudi. Měl by alespoň spadnout. V takovém případě mu kopnu hlínu do obličeje a pak ho odzbrojím tak, že mu useknu ruku, ve které má zbraň. Pak ho znehybním.

Oriana - 05. října 2011 19:57

soukromá zpráva od Oriana pro Boj Mezitím,co si Salem vzal na starost vlkodlaky ostatní,já se zaměřila na Bleska. V momentální chvíli jsme stáli v kruhu,oči se upírali jeden na druhého. Byla jsem připravená zaútočit i se bránit. Nakonec Blesk skočí. Lehce uhnu a ihned na něj zaútočím zezadu,s pokusem ho bodnout. Blesk je,jak by jeho jméno naznačovalo,stejně rychlý jako já,někdy i rychlejší,takže se pokus nepovedl a já se jenom svalila na zem. Ihned jsem ale byla na nohách a hodila dýku na vlkodlaka. Tomu se vyhnout nemohl. Před něj ale skočil vlk,u kterého se dýka jednoduše odrazila. Vycenil zuby a zavrčel. Vlkodlaci mezitím stihli utéct. Vlk zavyl a utekl někam neznámo. NE! Vykřiknu a vběhnu do ruin - přesně do pasti. Je tam asi 15 vlkodlaků. Ne. Zopakuji už tišeji,ale vyděšeněji.

Salem de la Hustník - 10. října 2011 21:22

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Boj Z boje jsem byl zadýchaný, a tak jsem za Orianou nevběhl do pasti a mohl jsem ji pomoct. Okamžitě jsem vytáhl luk a do tětivy vložil tři šípy. V tomhle moc velkou praxi nemám, ale risknoiut to musím, jinak by byl boj hodně těší. Vlkodlaci už si udělali kolečko kolem Oriany a něco na sebe začali pokřikovat. Mě si ještě nevšimli. Nachystal jsem proto ještě další tři šípy, které po vystřelení dám do tětivy a vyastřelím znovu. Budu se snažit zasáhnout co nejvíc nepřátel. Vidím, že už se chystají zaútočit, a tak neváhám a...zařvu.Přítel vyletěl na strom a říkal mi, odkud mi hrozí nebezpečí. „Héééj! Dutý palice! Koňský prdele!...“ Za následný sprostý slovník by se nestyděl ani dlaždič! Vlkodlaci strnuli hrůzou, na jaký výrazy jsem si vzpomenul. „To jste teda pěkný latky, že si troufáte na ženskou a chlapa tady necháte jen tak stát. Pokud vím, mnohem větší čest je kilnout chlapa!“ Minimálně polovina těch … smraďochů se začala přesouvat ke mně. Jejich rychlost pohybu se ale velmi rychle zvětšila, když jsem vyslal první trojici šípů. Tu druhou jsem vyslal rychle za tou první a doufal jsem, že se co nejvíckrát trefím. Pak jsem vytasil meč a pustil jsem se s nimi do boje. Jak jsem k nim přišel blíž, okamžitě mi bylo jasné, že vůbec nedodržují hygienu.

Oriana - 11. října 2011 16:44

soukromá zpráva od Oriana pro Boj Už se připravuji zaútočit,když v tom najednou uslyším Salema. Zděšeně se otočím a podívám se na něj. Trhnu sebou a pozorně se podívám tamtím směrem - všechno mi připomíná,že to je Salem...ale je to on? Trochu nechápavě pohlédnu na vlkodlaky a na Salema. Polovina se odebrala k němu,což bylo dobře. Ihned jsem se zaměřila na svou polovinu. Ta ale rychle někam utekla a já se za ní nechápavě dívala. Podívala jsem se potom na Salema,který se mezitím pustil do boje s vlkodlaky. Prosím...prosím,Stvořiteli aby dal slitování! Ihned co se Salem připravil k rámě ale vlkodlak uhne a zamíří ke mně. Místo aby na mě skočil se ale zastaví a otočí se k Salemovi. Dost. Zavrčí. Dost. Proč bych vám měla věřit? Zeptám se Bleska nechápavě. Ten se nadechne k odpovědi. Nechala jsi dost mrtvých za sebou... Nechceme další. Chtěl bych vám dát nabídku,jestli bude ale tamten elf souhlasit. Kývne k Salemovi. Napřed nám slib že nezaútočíš. Řekne Salemových směrem. Potom se znova otočí ke mně a zavrčí. Máme nabídku. Víme,že jste tu kvůli Tesáku. Ale my máme vůdkyni. Paní lesa. Zavrčí na nás a občas se ohlédne. Jde vidět,že tady nechce žádného dalšího elfa. Slibte nám,že Jí neublížíte. Pohlédne na mě a potom na Salema. A já vás k Ní dovedu. dopoví nabídku a čeká na odpověď.

Salem de la Hustník - 11. října 2011 19:11
	soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Po boji?(Snad) Kývnu na znamení, jako že nebudu útočit ale zbraň nechám pořád vztyčenou a v pohotovosti. Vidím, že si nevěříme navzájem, protože naši nepřátelé na tom byli stejně. Pak pohlédnu na Orianu a čekám, jak se s tím týpkem domluví...

Oriana - 11. října 2011 19:33

soukromá zpráva od Oriana pro Takže...Paní lesa,jdeme za Vámi! Paní lesa... kdo,nebo co to je? Zeptám se vlkodlaka. Naše Paní. Uvidíš sama. Sama uslyšíš její příběh. Zavrčí a zamíří doprostřed ruin. Kývne nám,abychom ho následovali. Vezmu do ruku hlavičku s jedem a následuji ho. Kývnu Salemovi,že jsem připravená pro případ zaútočit. Projdeme ruinami až k místnosti,kde je nejspíše cíl. Všude jsou vlkodlaci,kteří na nás nedůvěřivé vrčí. Všichni utichnou,když do místnosti vstoupí žena. Je jasné,že ona je určitě Paní lesa. Rukou vlkodlakům naznačí,že je vše v pořádku. Potom se k nám otočí. Děkuji za slitování. Ale elfové nejsou takoví,za které se vydávají. Jde vidět,že ona nemá ráda hádanky stejně jako Salem,a nadechne se k začátku svého příběhu. Bývala jsem dívka,člověk,jako jsi ty, Oriano. Jak to,že mě znáte? Zavrčím na paní lesa,která jenom vzdychne. Vím hodně věcí, Oriano. A ten elf vedle tebe je Salem,že? Nepatří k zdějšímu klanu. Vysvětlí a začne pokračovat. Ve dvanácti jsem vyrazila do lesa. Byla jsem hraničářka. Našla jsem elfské děti. Byli zraněné. Těžcé zraněné. Nemohla jsem jim pomoci. Nadechne se aby pokračovala. Když k nám přišel Archivář,děti byli mrtví. Svedl jejich smrt na mně. Ti děti byli jeho. Její výraz se změnil ve smutný. Možná se spletl,co já vím. Začaroval mě do těla vlka. Díky tomu,že jsem byla hraničářka jsem ale mohla změnit na polovinu do své původní podoby. Ale musela jsem zůstat v životě stromu. Jsem v těle ženy,ale žiju jako příroda. Díky tomu,že jsem bývala strom,mohu žít po staletí. Archivář tak dlouho žije díky krvavé magii. A teď k vlkodlakům. Při těchto slovech pohladila Bleska. Archivář se naštval a pomstil se na více lidech. Udělal z nich...toto. Pohlédne na Salema, na mně a potom znova na Bleska. Vlkodlaci přiběhli za mnou. Chtěli pomoc. Kterou jsem jim dala. Zaútočili jsme na elfy s právem. Věděla,že to nejspíše stále nechápeme a chtěla dokončit svůj rozhovor. Archivář měl pravdu. Srdce Tesáka vše vyřeší. Ale ne zcela. proto,abychom to navždy zničili se bude muset obětovat i Archivář. A teď prosba. Nepohlédne na mně,ale na Salema. A já to chápu. Dojděte k Archiváři. Řekněte mu pravdu. Tobě,jako sobě rovnému snad uvěří. Koukne Salemovi do očí a potom znova odstoupí a podívá se na mně. Já jsem příroda,Saleme. Já držím tento les naživu. Přizná se nakonec a čeká na rozhodnutí. Salem: Můžeš si vybrat ze tří možností: Buď na Paní lesa zaútočit a tím rovnou zrušit úkol,nebo dojít za archivářem a pokračovat, anebo rovnou na Elfí tábor s Paní lesa zaútočit. Pokud uděláš posledni volbu,elfové tě budou nadále nesnášet.

Salem de la Hustník - 12. října 2011 19:26

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Diplomacie-moje oblíbená činnost Chvíli zaraženě stojím a přemýšlím nad slovy, které právě tento…podčlověk a polovlkodlak vypustil z úst. Myšlenky mě ale od tohoto tématu odvádějí. „Rozhodně z nich jde respekt. Trocha tréninku a jsou to hned lepší bojovníci. A ta síla. Teď ale musím něco říct.“ Podívám se paní lesa do očí. „Dobrá, tak já si tedy promluvím s Archivářem. Ale to není vše. Pokud je pravda to, co říkáš, a já si myslím, že je, tak jste samostatná rasa. A každou rasu si ta čarodějnice nebo co to vlastně je bude chtít podmanit. Navrhuji, abyste se k nám přidali. Rozhodně nebudeme proti a sami se neubráníte. Ale spolu, spolu budem mnohem silnější, mnohem méně zranitelní. Přidejte se k nám. Ke všem ostatním a přežijete. Zůstanete sami a budete jí vzdorovat sami a padnete. Do posledního. A je potřeba ukončit boje mezi vámi a elfy. Je to jen zbytečné mrhání životama. Ty budou potřeba. Každej bude potřeba proti čarodejnici. Co vy na to? Můžeme s vámi počítat?“ Přítel na mém rameni se netrpělivě zavrtěl. „Dobrej proslov.“ Řekl mi v myšlenkách. „Tohle by přijmout měla. Je to v jejím zájmu.“

Oriana - 12. října 2011 20:54

soukromá zpráva od Oriana pro Paní lesa Paní lesa přikývne. Usměje se a jde vidět,že je spokojená. Jistě. Ale zatím se zaměřme na Archiváře. Přeměří si mně pohledem. Začíná se mi zdát,že mě nějak kupodivu zná. Pokud se s námi spojí I Archivář, na slovo i dá důraz, dokážeme prokletí prolomit. A všichni tihle.. S zoufalým pohledem se podívá na Bleska. Se znova stanou elfi a lidmi. Její pohledem se znova změní v odhodlání. Ukáže na díru ve zdi. Tudy. Je ro zkratka. Jděte prosím za Archivářem... a ty, podívá se na Salema, mu hlavni vše vysvětli. Prosím. Její hlas má pořád stejný,odhodlaný tón,ale jde vidět že začíná cítit zoufalství. Přikývnu. Podívám se na Salema a potom na Paní lesa. Tak moc bych si s ní chtěla promluvit o samotě... dokud jí ještě Archivář nezabil. Tomu zatracenému elfovi vůbec nevěřím - ale Salemovi to radši říkat nebudu. Poslední,co potřebuju je další hádka. Jak já nenávidím nenávist mezi Elfi a Lidmi. Nakonec se otočím a odejdu z "místnosti". Jen doufám,že mě Salem bude následovat. V půlce cesty se zastavím a opřu se o stěnu. Ale opravdu to je zkratka - už vidím východ. Už vidím světlo.

Salem de la Hustník - 13. října 2011 21:10

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Jdu za Orianou. Její obrys mi vystupuje proti světlu, které vychází někde na konci tunelu. "Která je bílá a která je černá? Kdy je den, a kdy je noc? Kdo je dobrý a kdo je špatný? Vždyť ani mince nepadá na hranu, tak i my si musíme zvolit svou stranu... Tak elfi, nebo vlkodlaci. Kdo? Kde pravda stojí?Věřit či nevěřit?" Došel jsem Orianu a znovu jsem ji chytl za ruku. "Světlo." Proběhlo mi hlavou. "Oriana = dobrou. Nechám rozhodnutí na ní. Budu stát za ní." "Komu věříš? Archivář, nebo tihle?" "A co ty Příteli? Komu věříš ty?" "Vlkodlakům. Nevypadá to tak, ale je v nich světlo." Už jsme vyšli na světlo. Kolem cesty seděli ty chlupáči a sledovali nás. Pak jeden z nich začal mávat a ostatni se pridali...

Oriana - 15. října 2011 10:47

soukromá zpráva od Oriana pro Archivář Podívám se na Salema. Vlkodlakům. řeknu a je to čistá pravda. Důvod,ani nic podobného neřeknu. Vlkodlaci začnou mávat,když nás uvidí a ve vteřině jsou v ruinách. Ušklíbnu se a jdu dál,dokud neuvidím...známou postavu. Z dálky mi připomíná elfa,a když jsme k dotyčnému přišli...byl to Archivář. Seděl nedaleko ruin a meditoval. Když si mě - nás - všiml rázem vstal a pozorně si nás prohlédl. Tak tady jste. Řekne s vítězoslavným úsměvem. Ale mě něco nedochází - proč ten úkol dal nám,když ví,kde jsou Ruiny? Vy víte,kde je doupě vlkodlaků,že? Zeptám se ho rázně. Už mě ty jeho hry začaly štvát. Archivář přikývne. Ale špinavou práci za vás musel udělat někdo jiný,že? Určitě tu jste,aby jste se ujistil,jestli máme srdce Tesáka,že? Zeptám se naštvaně. Už mi pomalu dochází trpělivost. Archivář ale kupodivu zůstal klidný - nejspíš ho to i pobavilo. Jistě. Odpoví mi. Máte ho? Zeptá se nás nepřítomně. Já zavrtím hlavou. Ne. A tím můj rozhovor s Archivář skončil. Mávnu rukou a to je znak,aby Salem začal se svým proslovem,jak ho o to Paní lesa poprosila. A když to neudělá...bude to na mně.

Salem de la Hustník - 16. října 2011 20:33

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Pokynul jsem Archyváři,ať jde za mnou a v mysli řeknu Příteli. "Hele kámo, opatrne a nenapadne pozoruj jeho mysl. Pokud bude chtít zaútočit, varuj mě!" Pak jsem si s Archyvářem popovídal. Pokud by chtěl zaútočit, zněhybním ho na zem, ale tak, aby se mu nic nestalo a zabiju ho na místě, kam žádný elf ani nepláchne. Pak bych se vrátil do vesnice, řekl elfům, že Archivář podepsal s vlkodlakama příměří a spojenectví proti čarodejnici a že ho na spáteční cestě lidé té čarodejnice zabili... To by mělo stačit na uklidnění a ovlivnění elfů. Pokud nechce zaútočit, tak se o nic dalsiho starat nemusim...

Oriana - 17. října 2011 19:07

soukromá zpráva od Oriana pro Archivář Stála jsem opodál a sledovala Salema,jak něco vypráví elfovi,který jen přikyvuje. Soustředí se...zajímá ho to. Pomyslím si a nepatrně se ušklíbnu. Když si odmyslím naší situaci,mohlo to vypadat jako obyčejné povídání mezi lovcem a jeho archivářem. Když Salem dopovídal,Archivář přikývl. A víš...že ten duch je ve skutečnosti Tesák? Zeptá se ho. Jeho tvář se změnila k nepoznání - před chvílí byla pobavená. Teď je ale vážná. Paní lesa měla pravdu - Archivář Salemovi věří. Pochopím,že je teď nejlepší chvíle se do rozhovoru vmísit. Jistěže. Řeknu a je to čistá pravda. Aspoň,já to vím dávno. Promluvíte si teda s ní? Zeptám se,a v očích mi zajiskří. Archivář ale zavrtí hlavou a podívá se na mně nedůvěřivým pohledem. Ne. Řekne rázně. To,co udělala se neodpouští. Možná vám namluvila,že ona za to nemůže...Ale lže. Protentokrát zavrtím hlavou já. Proč by lhala přímo Ona? A jak to víte... Kývnu k němu. Viděl jste jí snad? Mohlo se zdát,že v mých očích jiskří malé plamínky. Ne...ale vím to. Kdo jiný? Optá se mně znova. Já se znova nadechnu k odpovědi - Salem udělal svojí část. Teď je čas na tu mojí. Přece... promluvit si s ní. Nic vám to neudělá - když od Ní uslyšíte ty slova...možná uvěříte. Řeknu co nejpřesvědčivěji,Salem tenhle tón nemohl nepoznat. Byl to přesně ten přesvědčivý tón,když jsem říkala že jsem v pořádku a že máme jít plnit úkol. Na oslovení Paní lesa dávám stejnou úctu,jako před chvílí Blesk. Šlo vidět...jak Paní lesa pohla mým názorem. A Archiváře jsem přesvědčila. Ten jen přikývne. Dobrá...pokud ale zaútočí jako první...Budete na mé straně. Řekne více jak příkaz,než jako prosbu. To nemůžeme slíbit. Řeknu nakonec a následuji Archiváře při cestě zpátky do ruin. Pořád se ohlížím,jestli jde Salem za mnou. A v mysli mám jedinou otázku... Na jaké straně je on?

Salem de la Hustník - 17. října 2011 19:45
	soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tak to začíná být zajímavé. Zůstal jsem stát na místě. Pak se pomaloučku tak nějak probudím a vydám se rychle za nimi. Přítel mu už zase sedí na rameni a já se s ním domlouvám. Celou dobu ty dva vidím před sebou. Pak se mi stratili, jak vstoupili dovnitř toho… Doupě?

Oriana - 17. října 2011 19:52

soukromá zpráva od Oriana pro Cesta s Archivářem Viděla jsem,že nás Salem následuje,takže jsem se nakonec přestala ohlížet a šla mlčky Archiváři po boku. On zamyšleně,já připraveně. Byli jsme v polovině ruin,když se ohlédnu a... Za mnou bylo jen matné světlo. Bez nikoho. Zastavím se a zamračeně se podívám tamtím směrem. Archivář se zastaví o pár kroků přede mnou a se vzdychnutím (ano,ano,moc ho obtěžuju,já vím) přišel ke mně. Co zas? Řekne naštvaně. Ukážu na prázdné ruiny za námi. Salem. Řeknu jen a Archivář pokrčí rameny. Pojď. On se už vyzná. Řekne mi chladně a jde dál. Nechápavě se na něj podívám. Nechá ho...samotného? Tak to teda ne! Otočím se od Archiváře a rozeběhnu se zpátky k vchodu. S mnoha věcmi jsem nepočítala a kolem mně se objevilo spostu malých,neškodných (to mi bylo ale v té době tak nějak šumafuk) netopýrů. S výkřikem se skloním a chráním si hlavu rukama. Netopýři odletěli a já znova vstala. A sakra. Řekla jsem,protože jsem se v ruinách orientovala strašně.

Salem de la Hustník - 17. října 2011 20:34

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Hledání „Viděl jsem ji vstoupit do ruin, to mi stačilo. Ona se o sebe alespoň na chvilku dokáže postarat.“ S Přítelem jsme se domluvili a on už teď plní svou část úkolu. Měl letět za Archivářem a posadit se mu na rameno. Usměju se a okamžitě se otočím. Rychle v lese hledám pár kytiček, lahvičku naštěstí mám. Potřeboval jsem jen tři kytky. První jsem našel rychle, do druhé jsem doslova vrazil. Ale ta třetí, tu jsem najít nemohl. Tak jsem si pomohl kouzlem „Najít kytku.“ Jednoduše jsem řekl jméno kytky a nohy už mě samy vedly. „Zajímalo by mě, jak to bude daleko.“ Říkal jsem si, když jsem udělal první krok. Ale moje pouť končila krokem druhým. Sehnul jsem se a utrhl jsem lístky té kytky. Pak jsem to všechno narval do lahvičky. „Sakra, já nemám vodu.“ Ale poradil jsem si, a jak to popisovat nebudu, ale bylo těžké se do té malé dírečky trefit. Pak jsem si tu lahvičku narval do kapsy a vyběhl jsem zpět k ruinám. Doběhl jsem do té velké místnosti. Překvapilo mě, že tady ještě nejsou. Ale královna lesa nebo jak se jmenuje, tady byla. Pozdravil jsem ji, a šel za ní. Postavil jsem se vedle ní a trošku jsme si pokecali.

Oriana - 20. října 2011 16:48

soukromá zpráva od Oriana pro Sakra,Archivář je fakt strašný Ať už tam Sal mluvil s Paní Lesa o čemkoli,dlouho si nepovídali. K Archiváři jsem došla docela rychle,trochu mi pomohli i pavouci,které jsem musela zdolat. Když jsem přišla do Velké Místnosti,všimla jsem si Salema. Nemohl proboha mi říct,když už se rozhodl oddělit? Pomyslím si a naštvaně si odfrknu,díky čemu vyplivnu jedno peříčko,které se mi dostalo do pusy cestou v ruinách. Archivář (skoro naštvaně) přišel až k Paní lesa. Vlkodlaci na něj vrčeli co to šlo,ale Paní lesa je posunkem uklidnila. Archiváři. Řekla pak. Jak ráda tě znova vydím. Řekne pobaveným tónem,ale nejde v něm vidět žádná provokace. Paní lesa opravdu občas připomíná strom. Archivář si ale odfrkne. Co chceš,duchu? Řekne,a u něj je ta provokace znát. Blesk to nevydrží a před Archiváře přiskočí. Paní lesa. Opraví ho. Budeš jí oslovovat uctivě! Potom se otočí k paní. Vidíte? On nic. Zavrčí a nakonec se znova odklidí na své místo. Naše bitva ublížila mnohým. Odpoví mu Paní lesa,jako by si oslovení ani Bleska nevšimla. Jednoho vlkodlaka pohladí. Včetně tvých,Archiváře. Dopoví,a v očích jí mírně zajiskří. Archivář se ale jen ušklíbne. A...? Já už to chci dávno skoncovat. Asi nevíš,že k tomu potřebujeme TVÉ srdce. Zasměje se. Já vím. Řekne nepřítomně Paní lesa. Ale i tvé. My dva to stvořili,my dva to zničíme. Řekne,jako by se jí to vůbec netýkalo. Archivář se ale otočí. Ne. Řekne jednoduše. Blesk už to nevydrží a znova k Archiváři přiskočí. A dost! Tohle nemá smysl! Pokud to nepůjde po dobrém,zabijeme ho! Zavrčí a už už se na něj chce vrhnout. Archivář se ale otočí ke mně. Vidíš? Útočí. Bylo by fér se přidat na mou stranu. Já se jen nepřítomně podívám na Salema. Moje odpověď je jasná: Ne. Paní lesa tu má pravdu. Ale vím,že je to na Salemovi. Archivář sice k elfům patří,ale je lhář. Paní lesa je upřímná,a patří k přírodě,mezi kterou žije. A s kterou stojí i Přítel. Je to tady na Salemovi. Kývnu nakonec. Pokud se přidáš k Archiváři,vlkodlaci zemřou a nakonec bude menší vojsko. Pokud k Paní lesa,vlkodlaky zachráníš a armáda bude větší. Boj bude ale těžší s Archivářem (čili při přidání na stranu Paní lesa),toť pravda. Ať se rozhodneš jakkoli,jako spojence budeš mít elfy.

Salem de la Hustník - 20. října 2011 18:13

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Útěk A je to tady. Je tu to co jsem celou dobu nechtěl. Je tu konflikt. „Takže kde je světlo a kde je tma? Co je bílé a co je černé? Kde je dobro a kde ne?... Jak si vybrat? Co by bylo lepší? Co je v zájmu dobra? Co…co je v zájmu strážců? Lepší by bylo větší vojsko, to je jasné, ale budou. Ale moje hrdost… Ne, teď musím jednat v zájmu všech strážců. Na co by pak byla Gregova smrt co?... Musím být s tou „Paní lesa“, ale ten Archivář by se přece jen mohl hodit. Ale také nesmím dopustit, aby se Oriana dostala do nebezpečí. A vlkodlaci se taky budou hodit víc živí, než mrtví. To je přece jasné. No a další věc je, že boj s ním bude velmi těžký. Ale nemusel by být. Přelstím ho!“ Přítel přeletěl na mě rameno. „Příteli, co bys dělal ty? Jo, já vím že seš na straně té paní lesa, jo asi dám na tvou radu. No ale ten Archivář by se mohl hodit. Řekni v myšlenkách té paní lesa, ať se o mě nebojí a ať mě nechá odejít i s Archivářem a že se o všechno postarám. Řekni jí také, že ji věřím a ať nevěří ničemu, co řeknu nahlas.. Co hodlám dělat Orianě neříkej, nenechala by mě. Kdyby něco tak řekni že, věřím Archivářovi. Teď jí to rychle řekni, a jakmile jí to řekneš, klovni mě o ucha.“ „Víte, to je celkem těžké, je jasný, že ten, s kým nebudu, se na mě bude hněvat. Takže já to musím nějak vysvětlit, víte, to je těžké… Moc těžké… Totiž“ Přítel mě klovl do ucha. „já totiž věřím.. Vám Arhiváři. Ale poslouchejte, poslouchejte všichni, to neznamená konflikt jasný?“ Rychlými kroky se dostanu k Archiváři. Takže ho mohu obejmout. Přitom se dívám na východ, A špičky nasměruju tím směrem. Dobře si ten směr pamatuju, pak zůstávám stát v tom směru. „Vám, starý kamaráde, jsme přece oba elfové.“ Pak už jen šeptám. „Všechno tady jsem viděl, nemáme vůbec žádnou šanci proti těm všem vlkodlakům. Utíkejte semnou a nebojte se!“ Rychle jednou rukou šahám do kapsy a vytáhnu z kapsy tu lahvičku a mrštím ji o zem, druhou rukou chytám Archiváře za ruku a vybíhám, spíš ho táhnu za sebou.. Během méně než tří vteřin je všude tolik páry, že nejde vidět ani na špičku nosu…

Oriana - 20. října 2011 18:30

soukromá zpráva od Oriana pro Útěk Poslechnu si Salema. Nemohu ale uvěřit svým uším. On...jak...u stvořitele. Málem vykřiknu,když ho uslyším. Ihned se rozeběhnu k Paní lesa,která se ale tváří více méně klidně. Paní lesa! Jak to můžete dopustit?! Vykřiknu na ní a už už jí chci popohnat. Ale zastaví mně posunkem ruky. Vše bude v pořádku,Oriano. Řekne velice klidně. Dívá se za Salemem a Archivářem,jak Salem rozbíjí lahvičku - pro mě starý trik. Nestihla jsem ho ale přelstít. Byl konec,neviděla jsem na nic. Viděla jsem jen matné světlo vedle mně. Potom jsem ucítila studený čumák Tesák. Usměju se a přikrčím se,abych dotyčného mohla pohladit. Ten zavrčí a vběhne ke dveřím. Po nějaké době se pára rozdýchala a já všechno znova viděla. Paní lesa (teď v podobě Tesáka),která stojí ve východu z ruin,vlkodlaky,kteří naštvaně vrčí. Jediný,kdo tady nebyl byl Salem. A archivář. Vím,že nemá smysl je honit. Svalím se na zem a jen přemýšlím nad tím,jestli se to všechno nějak vyřeší...a jestli z toho vyjdu zdravá.

Salem de la Hustník - 20. října 2011 19:15

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Na ostrově. [/u] Rychlost a hbitost. To jsou jedny z nejlepších vlastností elfů. Pádili jsme lesem a neohlíželi jsme se za sebe. Nakonec jsme doběhli na louku, uprostřed lesa. Už jsem tady jednou byl. Vedl jsem Archiváře dál, vím, že nás nemůžou dostihnout, když běžíme. A pak jsme konečně doběhli tam, kam jsem zamýšlel. To jezírko, uprostřed něj ostrůvek a na břehu člun. Už jsem tu jednou byl, s Orianou. Naskočili jsme do loďky a vesloval k ostrůvku. „Nebude to moc lehké, je to elf jako já. Elfové jsou jedny z nejinteligentnějších ras a jen těžko se dají přelstit. Ale když si bude myslet, že jsem jeho přítel, nebude si myslet, že ho chci přelstit, takže to nebude moc těžké.“ Jak tak vesluju, dívám se do jeho obličeje. On se dívá do lesa, asi hledá vlkodlaky. „Elfové pro mě hodně znamenají.“ Říkám. „Jako malý jsem zdrhl z domu, a už jsem nikdy neviděl svou rodinu. Když jsem se domů pak vrátil, našel jsem spáleniště…“ Ztichl jsem. Ty myšlenky mě bolí. „Víte, musíme zachránit alespoň ten zbytek, co z naší elfské populace zbyl. A bez vůdce,“ řeknu a významně se na něj podívám „by to bylo o hodně těžší. Vám oni věří.“ Pak jsem si všiml, že na jeho tváři je celkem velká rána. Asi nějaká větvička, jak jsme běželi lesem. No řekl bych, že spíš větev, na větvičku to nevypadalo. Přistáli jsme na písečné pláži na ostrůvku. S Archivářem jsme schovali loďku do křoví a odklidili jsme se doprostřed ostrůvku, k té skalce. Z pláže nebylo k té skalce přes hustou vegetaci vůbec vidět a od skalky na pláž to bylo stejný... To už mi na rameno dosedl Přítel. „Hele kámo, pořebuju, abys tady zůstal a říkal mi, co dělá tenhle Archivář. Musím si získat jeho přátelství.“ Pak jsem si vzpomenul na Archivářovo zranění. „Já vám to ošetřím, nabídnu se.“ Sedl jsem si vedle něj a ruku jsem položil na jeho tvář. Cítil jsem, jak mi rukou protéká energie, a pak už na Archivářovým obličeji nebylo nic, jen jizva. Cítím, že mi začíná věřit. „Půjdu zkontrolovat, co se děje za jezerem.“ Řeknu jen a vyrazím. Přítel zůstal na místě. Procházel jsem se po pláži. „Pořád tady sedí a žere.“ Říkal mi Přítel. Už jsem obešel první kolečko a pořád nic. Sklonil jsem se a umýval jsem si obličej. „Pořád tady sedí.“ Ozval se Přítel. Vzhlédl jsem a najednou jsem si na druhé straně jezera všiml vlkodlaka, mířícího za námi. Nene, kroutil jsem na něj hlavou, jako ať sem nejde. Neposlechl a šel dál. „Kdyby přišel až sem, Archivář by ho určitě zabil." „Archivář jde za tebou.“ Ozval se Přítel. Padej! Mával jsem rukou, jako ať jde pryč. Nic šel pořád sem. Vytáhl jsem luk, narval šíp do tětivy a vysřelil jsem. Trefil jsem se přesně. Šíp neomylně zasáhl cíl přesně tam, kam měl. Trefil jsem ho do nohy. V tu chvíli se z vegetace za mnou vynořil Archivář. Nic nemohl vidět. Jakmile si všiml vlkodlaka, pádícího odtud, usmál se. „Měl bys ho dorazit, nebo řekne ostatním, kde jsme.“ Řekne jen. Hned je mi jasné že si mě chce vyzkoušet. Nandám šíp do tětivy. Dívám se, jak vlkodlak běží. Vidím, že pořád rovně. Dám tedy luk v daném úhlu a vypustím šíp. Namířil jsem přesně tak, aby šíp trefil vlkodlaka do ramene právě tehdy, když na něj nebudeme vidět. To by ho mělo poslat k zemi, ale nemělo by ho to zabít. No co, pak ho vyléčím... Archivář se usmál. „Skvělé.“ Večer jsme pojedli, uvařil jsem zajdu, jehož noru jsem na tomhle ostrově objevil a Archiváři to moc chutnalo. Archivář už si svou hůl položil bokem, důvěřuje mi. Rozhodl jsem se, že Archivářovi ukážu malou ukázku. „Tohle umím,“ řeknu mu a ukážu na kámen (celkem velkej, asi jako pěst), ležící na zemi. Zvednu ho metr do vzduchu. Je přesně mezi mnou a Archivářem. Od každého vzdálený asi půl metru. „dobrý co?“ dopovím a dál si s kamenem ve vzduchu pohrávám. Pak s ním přiletím ke mně a nechám ho spadnout na zem. „No málem bych zapomenul představit vám mého přítele. Tohle je Přítel s velkým P.“ Řeknu a ukážu na Přítele, sedícího na větvi za Archivářem. Archivář se otočil a já mu tím kamenem mrštil o hlavu. Byla to dost silná rána na to, aby ho omráčila ale slabá na to, aby ho zabila..…Pokud bych se netrefil, skočím na něj a bouchnu a bouchnu ho po hlavě, bez hole je bezbocný...Pak ho spoutám...

Oriana - 20. října 2011 19:38

soukromá zpráva od Oriana pro Ruiny Sedím svalená na zemi a pozoruji Tesáka,který se znova změnil v Paní lesa. Ta jen klidně prochází z jednoho konce místnosti k druhému. Nechápavě na ní hledím,jde vidět,že i vlkodlaci nic nechápou. Blesk nechápavě přiskočil k Paní,ta mu ale jenom posunkem ukázala,že vše bude v pořádku. Je to neobvyklé,tak blízko,a Paní nic neudělá. Jen se skloní a pohladí Bleska. Potom se na mně podívá a mávne mi. Mám k ní jít. Hm? Pomyslím si a ztěžka vstanu. Dojdu k Paní lesa a přikývnu. Vše bude v pořádku,ano? řekne mi milým hlasem,kterým mluví na své oddané. Přikývnu a usměju se. Ale Salem... nic mi neřekl. Proč? Zeptám se,jde vidět,že se mi do očí hrnou slzy. Paní lesa ke mně přijde,jednu slzu zachytí na prst,a ze slzy se objeví kytka. Starý trik mágů. Ale pořád kouzelný. S radostí si kytku vezmu a pozorně si jí prohllížím. Ale já to vím. A neboj - vrátí se. A vlkodlaci přežijí. Mezitím Paní lesa vyjde z ruin a zavětří. Zraněný vlkodlak. Ale pouze zraněný. Uzdraví ho i mávnutím ruky. Což udělá. Za pět minut už vlkodlak přibíhá zdravý. Vlkodlak Paní lesa řekne,že to bylo naschvál,a že zatím Salem dohodu neruší. Ta spokojeně přikývne a kývne vlkodlakovi aby se šel schovat ke mně a ostatním. Mezitím se pomocí Přítele pokusí napojit na společníka. Což se jí povede a Salemovi pošle vzkaz: Hlavně,až bude Archivář umírat,pošli mi vzkaz. Musí to být načasované. Musím umřít tehdy,kdy on. Jen když se to povede,rituál bude úspěšený. Vzkaz dokončí a přijde znova k nám. Já,sedíc na zemi se zájmem na kytce a Blesk,který mi nakukuje přes rameno. Blesk mi začíná být povědomý...příliš povědomý.

Salem de la Hustník - 20. října 2011 20:04

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Ruiny Spoutal jsem ho fakt pevně, aby se z toho nemohl dostat. Ale nakonec se nemohl ani pohnout. „Dneska se mi fakt daří. Přelstil jsem mocného….magora. To je slušný ne Příteli? Jo, počkat cože jí mám vzkázat? To ne. Vzkaž jí, že jí ho donesu. Ať si ho klidně zabijou, ale mojí rukou ne.“ Hodil jsem ho na člun, převeslovali jsme jezero. „Příteli, kontroluj mu myšlenky, pokud se vzbudí, řekni mi to. Ale pravděpodobně nebude mít síly něco udělat.“ Proběhli jsme celým lesem. Tentokrát jsem se už zapotil. Nést na rameni dobrých čtyřicet kilo je fakt záhul. Opatrně jsem ho položil na zem. „Dělejte si s ním co chcete.“ Tušil jsem, že je Oriana naštvaná, tak jsem hned zamířil k ní a pevně jsem jí objal. Pak jsem jí šeptal do ucha vysvětlení. Hlavně že jsem jí nechtěl vystavovat nebezpečí.

Oriana - 20. října 2011 20:36

soukromá zpráva od Oriana pro Ruiny S úsměvem jsem se stále dívala na kytku. Paní lesa už začala být netrpělivá,vlkodlaci spolu pořád o něčem mluvili. Sedla jsem si ke zdi,kde to bylo nejpříjemnější - necítila jsem studený vítr a měla jsem skvělý výhled. Po několika minutách (pro mě v tom čekání,a přemýšlení kam se Salem poděl to připadalo jako věčnost) se ve vchodu objevil Salem a u sebe měl Archiváře...jenže...omámeného? Podívám se na Salema a vstanu. Trošku k nim přijdu a Paní lesa přijde k Archiváři. Salem mě obejme a já konečně zjistím vysvětlení. Přikývnu a usměji se. Ale říci jsi mi to mohl. Takhle si mě strašně vylekal. Řeknu nakonec a otočím se k Paní lesa. Ta opatrně rozváže Archiváře - vzbudil se. Blesk na nic nečeká,vezme ho kolem ramen a nedovolí mu se hnout. Vzdávám se. Řekne nakonec. Vůbec neosloví Salema - žádné nadávky,nic. Paní lesa přikývne. Rituál bude proveden? zeptá se nakonec a Archivář přikývne. Blesk smutně předběhne paní lesa. Ta se jen usměje a pohladí ho. Život v těle vlka ti brzo skončí. Ale já budu nadále žít. Jsem strom - a ti jsou nesmrtelní. Řekne a otočí se ke mně. S úsměvem přikývne a Archivář zabodne svojí hůl do země. Kolem obou se začne tvořit zelená záře a když zmizí,ani po jednom není žádná stopa. I hůl zmizela. Naopak vlkodlaci začali pomalu nabírat na své podobě... Všichni se divoce rozhlíželi,a já ihned jednoho poznala. Tamlen...ten to být ale nemůže. Známe se? Ukážu na známého elfa a ten se zatváří překvapeně. Ano,asi ano. Oriano. Ruiny. Řekne a zasměje se. No...neříkám to často,ale měl by jsi být mrtvý. Potom mi musíš říct,jak jsi to přežil. Řeknu s úšklebkem. A tys...? Zeptá se mně zvědavě. Já ukážu na náhrdelník s lahvičkou. ŠS. Řeknu zkratku,kterou používali často elfové. Tamlen přikývne a otočí se. Měl bych jít do tábora. Kdo teď bude archivářem? Zeptá se zvědavě. Já pokrčím rameny. Elfka. Řeknu nakonec a on se otočí. Vyběhne z ruin se všemi,kteří nám ještě stokrát mezitím poděkovali. Ruiny nakonec byli prázdné - zbyl tu jen Salem a já.

Salem de la Hustník - 20. října 2011 20:49

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Ruiny Udiveně zírám na všechno, co se mi dělo před očima. Nikdy jsem nic takového neviděl. Taková transformace. Hustý, takže jsem nakonec elfům pomohl. No a myslím, že po téhle fušce bych si zasloužil trochu klidu, míru a lásky. Otočil jsem se zase zpátky k Orianě a znovu ji obejmu. Přivoním ji k vlasům. Pak ji začnu líbat…(Dál popisovat nemusím.) „Je pozdě večer, nejseš unavená? Někde bych se vyspal…"

Oriana - 20. října 2011 21:00
	soukromá zpráva od Oriana pro Ruiny Usměju se a unaveně se protáhnu. Nedaleko...vlastně daleko. Co ostrůvek? Řeknu a unaveně si sednu na zem. Kromě za mně,já bych klidně tady usnula. Řeknu a unaveně se podívám na Salema. Ale byl to skvělý plán. Kývnu k němu a povbudivě se usměju. Ani já ho neprokoukla. Tentokrát se úsměv změnil v úšklebek.

Salem de la Hustník - 20. října 2011 21:13

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro "Super, já bych volil raději ostrůvek. A zas tak daleko to není. Alespoň pro mě ne." Vzal jsem ji do náruče a pevně, ale zároveň jemně ji držím. Pak jsem běžel lesem. Rychle, ale tentokrát opatrně. Netrvalo to ani moc dlohuo a doběhli jsme na místo. Posadil jsem Orianu do člunu. Převesloval jsem to jezírko a vyskočil jsem na pláž. Rychle jsem schoval člun do houští a přeběhl jsem pod skalku. Tam jsem nachystal nocleh. Rozdělal jsem oheň udělal nějaké jídlo. Oriana mě pozorovala a pak si taky sedla. Lehl jsem si vedle ní...

Oriana - 30. října 2011 10:21

soukromá zpráva od Oriana pro Zvědavě se dívám na Salema,ale díky tomu že jsem strašně unavená na všechno zepomenu a lehnu si. Stále pozoruju Salema a přemýšlím o všem,co se dnes stalo. Včetně toho,že jsem zjistila,že i Salem dokáže být lstivý. Přelstil i mně - což by mi jindy vadilo. Teď ne - aspoň budu vědět jiné podoby přesvědčování. Přiložím si dlaň před pusu a zívnu. V tuhle chvíli si Salem lehne vedle mně a já se na něj unaveně podívám. Natáhnu k němu ruku a pohladím ho po vlasech...

Salem de la Hustník - 31. října 2011 19:49

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Somewhere in the middle of jungle. Odhrnu jí pramínek vlasů a zastrčím ho za ucho. „Víš, možná ti vrtá hlavou, proč jsem ti to neřekl. Nebyl… vymýšlel jsem to za pochodu. Nebyl čas ti to říct… I kdybych to řekl skrz Přítele, on byl elf… A on by to poznal. I ty to poznáš a to nejsi elf. A pokud to mělo vyjít, on nesměl nic tušit… Ale i tak bych se měl omluviiiiiiiiiit(Zívnutí).“ Dám jí pusu. „Podívej" Pokynu rukou nahoru. "Vidíš ty hvězdy?" Jedna zrovna padala. "Přeju si, abych s ní mohl být, jak my elfové říkáme 4ever."

Oriana - 31. října 2011 20:20

soukromá zpráva od Oriana pro Teplá (či chladná) noc Dávno jsem už na Salemovu lest zapoměla (dobrá,před třemi minutami). Pro mě bylo hlavní,že jsme úkol splnili... A samořejmně že jsme v pořádku. Stačí si vzpomenout na včerejší "koupání". Veselá myšlenka mi vnukne do hlavy a já se musím pobaveně usmát. Vzpomínka na toho léčitele a Salemovu rybu mně trochu rozveselila. Ale pořád jsme byla unavená...až příliš unavená. (nejspíš) Podívám se na nebe a usměju se. Poznala jsem tam souhvězdí. Souhvězdí Andrasty. Vidím. Vidět je z městských hradeb je úplně jiné... Převrátím se na záda a kouknu na to kouzlo na nebi. Především na tu padajíci hvězdu... Když padá hvězda,člověk si může cokoli přát. Vzpomenu si na staré přísloví,které jsem ale nikdy nezkoušela,ani jsem o něm nepřemýšlela. ...tohle je kouzelnější. Ale důvodů může být více. Nepatrně se podívám na Salema. Je jasné co tím myslím - že se Salemem je každá chvíle kouzelná. Přeji si,abychom tohle celé dobrodružství přežili. Nejlépe zdraví. A abychom se...nerozdělili. Nikdy. Přání si pozorně rozmyslím,abych ho "řekla" konkrétně.

Salem de la Hustník - 03. listopadu 2011 21:01

soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Hvězdy "No jo no... Vidíš tamty dvě jasná hvězdy? Ta víc vpravo je Agape a ta vlevo je Sathyra. A tamto rudé to je planeta K-Pax. No a tamty hvězdy, víš jak se jmenujou? Souhvězdí Růže. Víš proč se tomu tak říká? Žije tam prý bohyně Rose. Když se k ní dlouho modlíš, začnou nad tebou tak z dvou metrů padat okvětní lístky růží. Jediný problém je, že modlitba je už zapomenuta. Znali ji jen elfové a ti byli... vyvražděni. No a co víš o hvězdách ty?"

Oriana - 04. listopadu 2011 18:13

Tábor Já? Zvědavě se na Salema podívám. Tak třeba... Ukážu na jasnou hvězdu přesně nad náma. Ta se jmenuje Andrasta. Podle bohyně,ve kterou věří všichni...lidé. Usměju se a očima přejíždím oblohu,jestli náhodou nenajdu to souvězdí Risy. A už ho vidím. Ukážu na něj. Vidíš tamto souhvězdí? To je souhvězdí Risy...Pověst spojenou s ní jsem mívala za nejoblíbenější pohádku. Klidně ti ji povím...pokud budeš chtít.

Salem de la Hustník - 04. listopadu 2011 19:39
	soukromá zpráva od Salem de la Hustník pro Tak tedy Tábor "Slyšel jsem to už někdy? Nebo neslyšel? Copak? Nevím. Ale rád si to od ní poslechnu." "No jo... ty umíš dobře vyprávět, takže si to rád poslechnu Oriano." Řeknu a přitulím se k ní, aby se mi dobře poslouchalo...

Oriana - 08. listopadu 2011 16:23

soukromá zpráva od Oriana pro Tábor Pousměji se a znova se podívám na to souhvězdí. Risa byla dívka. Pokládala se za rytířku,i když jí nikdy nebyla. Začnu a představím si jí se štítem a mečem v bojovém postoji - právě tak jí lidští kněží znázorňují ve spojení s hvězdami. V dobu této...pověsti nemohly ženy bojovat. Nemohly v ruce držet ani malou dýku,natož luk nebo jed. Ušklíbnu se - tohle si prostě nedokážu představit. Jenže jednou se rozhodla porazit jednoho...hodně namyšleného rytíře. Mírně se zasměju. Převlékla se do zbroje a vzala si helmu. Bojovala tam jako muž. Dala si s rytířem bitvu a vyhrála jí. Naštvaný rytíř jí ale sundal helmu a když zjistil,že je to žena, vzal meč a uťal jí hlavu. Hranou ruky se přejedu po hrudi a čekám,jak bude reagovat Salem. Potom bych to dopověděla.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR