Soukromá hra.

V zimní zahradě

Bruce Banner

S dozvukem Furyho slov v hlavě, když porada skončí, vydám se znovu pomalu pryč. Byť nechci nikoho zneužívat, požádám nakonec o pomoc Kurta… a tak po chvilce již zpět na ošetřovně se s modrým rozloučím, poděkuji mu a dojdu k posteli. Na pokoj pak odcházím s taškou s novým kapačkovým sáčkem a pár věcmi navíc.

Nechci tady ležet… ze všeho nejvíce teď toužím po klidu svého pokoje, nemyslím si, že bych bez chvíle ticha zvládl ještě s někým hovořit. Krátce nabraná psychická energie už se mi jen svou ozvěnou vysmívá a trochu té zbývající fyzické uteče za ní, sotva překonám práh své ložnice.
Pohled mi padne na pár změn v mém pokoji, co se za toho půl roku událo. Například pracovní stůl je obtěžkaný papíry a poznámkami, knihovna přetéká knihami. Takové maličkosti, díky kterým místnost vypadá lépe zabydlená. Krátce se oči zastaví na poličce věnované Lokiho věcem, knihám, které si minule chtěl číst… s povzdechem se odtrhnu od stěny. Nový kapačkový sáček skončí na ramínku zavěšený na háčku na stěně, Luka uložený na polštáři. Tomu jsem vytvořil takové království vedle postele, aby se měl kde schovat, ale nejraději ho mám u sebe.

Jen chvíli klidu. Chvíli relaxace. Ze všech myšlenek přijde mi, jakoby mi měla brzy puknout hlava. Čas na pokoji trávím odpočinkem, meditací a spánkem, když se kolem půl čtvrté přesunu do koupelny, kapačka je dojetá a já si v duchu opakuji, co vím o anémii a nakolik je pravděpodobné, že by se projevila. Časově by to sedělo, dříve než po několika hodinách se příznaky nedostaví. Měl bych dávat pozor a připravit se na únavu, pokles výkonosti a ztížené dýchání. To už se koneckonců projevovalo do teď… A vážnější příznaky raději dám do šuplíku „případně“ a zavřu ho. Do těch mírných přidám ještě bledost, pohled na sebe sama v zrcadle ze mě vyloudí povzdech. A unavený jsem i po tříhodinovém odpočinku.

A měl bych se oholit. Prozatím se však mírné strniště rozhodnu ignorovat. Horší už to v kombinaci s tmavem kolem očí a bledou kůží asi nebude. Co však udělám je, že se vysoukám z oblečení, se sykáním si odmotám obvazy z levé ruky a vlezu do sprchy.

Vážně bych si vynadal, být sám sobě lékařem. Nakonec skončím s nově ošetřenou a obvázanou paží, pouze jednou rukou nezvládl jsem to natolik dokonale, ale účel to plní. Čistý, čistě oblečený, se zalepeným vpichem po kanyle, levou rukou v šátku a trochou nové energie se zeptám Jarvise, kde bych našel Lokiho.

Nakonec tedy kolem čtvrté dorazím k zimní zahradě, před prosklenými dveřmi se zastavím a naberu dech. Chvíli jen přemáhám pocit, že nejlepší bude odejít, když zahlédnu uvnitř černovlasého. Ale i kdybych sebevíc chtěl být skrytý na pokoji, nedá mi to. A minimálně chci bohovi poděkovat. A omluvit se. I kdyby na mě měl vrhat jen nenávist svými slovy… už za tak krátký pobyt mi znovu pomohl a během sprchy a ošetření nemohl jsem si nevšimnout, nakolik mé rány zacelil. Přesto však pere se ve mně touha odejít se strachem, že znovu vše zkazím, proti důvodům proč jít dovnitř… které mi přerostou přes hlavu. Jen doufám, že vztek nebude to první, co v jeho očích zahlédnu. Pokouším se však proti této možnosti obrnit.

Nakonec spíše symbolicky zaklepu na sklo dveří a otevřu je. S hnědýma očima neomylně hledajícíma ty zelené. „Můžu na chvíli?“ V pravé ruce mám tašku a v ní dvě balené bagety, ukořistěné z lednice, a dvě jablka. Já osobně mám hlad… možná Loki stejně tak. Roztržitě přešlápnu a pohrávám si prsty pravé ruky s poutky tašky. Než si povzdechnu a doplním, „nepřišel jsem na tebe naléhat, i když bych si rád promluvil, ale… nesu jídlo a hlavně ti chci poděkovat.“

V zimní zahradě

Loki

Po poradě s pocity rozporuplnějšími než předtím, vyhnu se pohledem případně doktorovi, vstanu, a beze slova ke komukoliv vykročím zpět do společenských místností. Sotva bych v téhle situaci mohl požadovat své vlastní byť dočasné útočiště zde...
Usadím se na pohovce poblíž baru, a v kočičí kůži v klubku dopřeji si pár hodin spánku, déle sotva jej mohu odkládat, nezvládám už únavou ani čistě přemýšlet. Můj spánek je kratičký a neklidný, zatínám do nepochybně drahé kůže drápky pod vlivem snů... a když se probudím, je mi podivněji, než prve, i když únava nepatrně ustoupí.

Nemám chuť s nikým mluvit. Vezmu zavděk prozkoumáváním budovy, při svých letmých předchozích návštěvách jsem k tomu neměl příliš času... proto mě překvapí, že o pár pater níže nachází se tělocvična, bazén, a o kousek níž dokonce patro vyplněné zimní zahradou.
Tam vedou moje kroky, a přestože je to patrně jenom zdání, připadnu si zde klidněji a příjemněji, než ve zbytku celé Věže. Opět ve své obvyklé podobě usadím se na jedné z lavic.
Slabé zaklepání přiměje mne pohledem sklouznout zpět ke vzdáleným dveřím... za kterými Banner patrně mne žádá o dovolení vstoupit na celé tohle patro. Nejradši bych protočil oči, ale ovládnu se. Věnuji mu jeden dlouhý, nečitelný pohled, než ostentativně pohlédnu na druhou stranu.
Ne, že by ho to ve vstupu zastavilo.

"Kde najít jídlo, vím sám," odvětím stroze, aniž bych se stále byť jen podíval doktorovým směrem. "A pokud míníte děkovat za léčení, patrně vám ušlo, kdo byl i původcem těch ran." Pokud to je všechno, nemusel se obtěžovat.

V zimní zahradě

Bruce

Bylo nejpravděpodobnější ze všech možností, že Loki nebude právě příjemný. Tak proč jsem se proti tomu neobrnil ještě o něco lépe… Nicméně si povzdechnu a vejdu dovnitř, mlčky se rovnou vydám k černovlasému.

I přes veškeré mé úmysly jeho vykání a formulace slov mě mrzí, až se mi se zamračením na čele usadí hluboká vráska… hlubší, než ty ostatní. Ale vydechnu a svůj výraz zklidním. Sebekontrola a ovládání… tak rád bych řekl, že jsem se v nich za ta léta zdokonalil na nejvyšší úroveň, ale zdaleka to není pravda. Jak by mohla, když v některých chvílích zcela selhávám v obojím. A to často s katastrofálními následky. S připomínkou těch dnešních se mi žaludek nepokojně stáhne a na krátko mě ovládne nevolnost. Doufal jsem, že se to už opakovat nebude… a i když ve vzpomínkách stále ještě mám Lokiho dávná slova, tehdy jsem jim nevěřil a neukonejšil jsem se jimi, teď jsem si jistý, že je ani nemá na mysli a ani je neřekne. Zadoufám, po kolikáté už, že jsem mu neublížil příliš a že zvládl se už zahojit, alespoň co nejlépe bylo možné.

S hlubokým nádechem zareaguji na strohé věty mírným tónem a odložím na kraj lavičky bagetu a jablko, co jsem mu přinesl. Nesednu si vedle něj, zůstanu stát. „Bral jsem si něco pro sebe a chtěl jít za tebou,“ vysvětlím mu, ne celou pravdou, proč jsem mu jídlo přinesl. Mám o něj starost. „A ano, chci ti sice poděkovat za léčení,“ pokračuji i nadále v tykání, s neklidným pocitem, nechci ho více rozčilovat… však přejít k neosobnějšímu hovoru také ne, mám bláhový pocit, že se to špatně bude vracet zpět. Ale… vše se teď zdá rozbité. „Ale nejen to svoje, vím, že jsi byl vyčerpaný a zraněný, ale pomohl jsi. Díky. A ještě jednou se chci omluvit za to zranění.“ Přivřu oči a mírně se odvrátím. „I za všechno ostatní. Teď už vím, že to vnímáš úplně jinak, než já.“

Omluva budou pro Lokiho zřejmě jen další slova, ale já bych si ani nedovolil v tomhle případě doufat ve víc. Odpuštění nečekám ani v nejmenším. Důležitější je pro mě právě ta poslední věta... kterou dodám vcelku tiše a podívám se zpět na něj.

Stisknu si ret, levá ruka mi v šátku neklidně cukne a s jejími prsty začnu menší tanec. Napadne mě na malý okamžik soustředit se na Aether, mnohem důležitější problém… ale k tomu se nezvládnu donutit. Byť bych měl. Máme tu opravdu velký problém a i přes veškeré mé další pohnutky, Lokiho pomoc se nám bude hodit. Ale alespoň chvíli to ještě počká. Než na tom všichni budeme o něco lépe.

V zimní zahradě

Loki

S dalšími doktorovými slovy se hněv začne maličko vytrácet... či spíš měnit v hořký, skleslý pocit, dusící mne kdesi v nitru. Zejména poslední věta. Na moment poněkud strnule hledím na zeleň opodál, či spíš skrze ni, než vzhlédnu a pohlédnu Bannerovi přímo do očí.

"Zraněn jsem stále. Vyčerpán taktéž, příliš dokonce i na fascinaci poděkováním za pomoc, díky které tu v prvé řadě jsem a nemám jiné volby," odpovím tiše, zní to v porovnáním s předchozími našimi slovními výměnami klidně a vyrovnaně. Možná... až moc.

"Pravděpodobně bych tedy ocenil vysvětlení, co tím míníte," dodám hebce, bez úsměvu na rtech, ani v pohledu, který stále pátravě upírám na doktorovu bledou, unavenou tvář. Už prve jsem tušil... že navrátím-li se do své cely... při dalším setkání - pokud vůbec nějaké nastane, to byla... v některých scénářích ta lepší z variant - to bude takové, či podobně trpké. Jak by mohl chápat? Jeden z těch méně sobeckých hlasů našeptává, že sám bych si ani nepřál, aby si doktor prošel sám tím nutným k pochopení. Snad.

Únava na mě doléhá... vzpamatuj se. Uvažuj. ...ale proč? Nechci nic řešit... chci spát. Zamrkám, když převalí se přese mě na moment slabost, nepříliš jistě propletu chvějící se prsty do sebe a dlaně tak spletené nechám položené na břiše.

V zimní zahradě

Bruce

V ten okamžik zeleň, po které jsem tak toužil, mě vyvede z míry. Ošiji se, však pohled neodkloním. A po jeho dalších větách chvíli mlčím, pak prohrábnu si pravou rukou vlasy, igelitku předtím odložil jsem na zem, a vezmu to popořadě. Jak také jinak, pokud se nechci do vlastních slov zamotat.

I tak tu bude znovu balancování na tenkém ledě. Pokud už dávno není popraskaný… a není to spíš sápání se na břeh, což přijde mi najednou uvěřitelnější. Nebo možná potápění se hlouběji. Možná je to nakonec nejpravděpodobnější…

„Měl sis kde odpočinout? Pokud vím, pokoj co jsi měl předtím je pořád volný…“ Soustředím se nejprve na první část. Loki je vyčerpaný i zraněný… jak mi potvrdí, tak bohužel ještě stále. Potřebuje pořádný odpočinek, postel a místo, kde zůstat, až zalituji, že jsem za ním nepřišel rovnou. Stejně jako před šesti měsíci si náhle nejsem jistý, zda mu vůbec někdo nabídl ubytování. Nebo spíše jsem si téměř jistý, že nikoliv a co hůř… teď mě to nevyvede z míry tolik, jako předtím. Méně se tomu divím.

Je tu, protože já jsem o to žádal. Měl jsem na něj myslet víc. Další bodnutí viny, kolikáté už za jediný den… „Asi nebude problém, když se tam usadíš,“ vydechnu a zkousnu si na okamžik ret.

Sleduji ho… a pak přisunu mu blíže jídlo a sednu si vedle něj, na samý kraj lavičky. Beze slov přejedu pohledem jeho reakci. Nechci nad ním takhle stát. Nehledě na vyčerpané tělo a stále ne úplně uklidněný dech, jde tu spíš o psychický pocit. Ale kdyby se měl on viditelně cítit nepříjemně, znovu bych vstal. S následujícími slovy zaměřím svůj pohled do země, pravou rukou si pohrávaje s látkou kalhot na koleni.

„Nejsi tu jen kvůli pomoci, alespoň z mého pohledu ne…“ promluvím konečně po chvíli, „snažil jsem se celou dobu najít nějakou záminku… ale žádná nebyla dostatečná,“ s povzdechem zakroutím hlavou a prohrábnu si vlasy, slova mě poměrně zlobí, „byl jsem vážně sobecký… chtěl jsem tě znovu tady, a hlavně jsem chtěl, abys byl venku z toho pekla, třeba alespoň na chvíli a myslel jsem si, že bys to vnímal stejně,“ sám nad sebou a svými myšlenkami zakroutím hlavou. Byl jsem… naivní, opět. Sobecký, zcela jistě. Tušil jsem přece, že to nebude jednoduché a stejně jsem to udělal. Ale nečekal jsem, že to bude až takhle… horší.

A zastavilo by mě to vůbec? Omlouvám se mu tu a přitom jsem rád, že ho vidím a přitom ani nelituji toho, o co jsem Thora žádal. Lituji pouze událostí, které se staly po Lokiho objevení se. A kupím na sebe hromádky viny. Potřesu hlavou a trochu se narovnám, abych se na něj znovu podíval, snažím se přečíst v jeho tváři, jak dřív jsem občas zvládl… i když ne vždy správně.

„A omluva patří i tomu, že bych Thora požádal znovu…“ Svěřím se, z hlasu i tváře pro kohokoliv ochotného v ní číst jasně patrné mé myšlenky. Nečekám od něj milou reakci. „A poděkovat ti chci, protože ses… snažil. Nepřišlo mi to celé jen kvůli povinnosti… viděl jsem, jak na tom jsi, těžko by tě někdo v takovém stavu mohl nutit do boje a pomoci.“ Škoda, že ostatní si tohle asi jen tak neuvědomí. Natož pak Tony, jeho slova však zase rychle vytlačím z hlavy.

V zimní zahradě

Loki

"Pokud je to možné... byl bych vděčen," odvětím bezvýrazně na zmínky o pokoji. Vlastně mě překvapuje, že by byl stále volný, při tom, kolik členů jim do spolku přibylo. Stěžovat si však nemíním.
Na to, že usadí se bez ptaní vedle mne (tedy, vedle jídla a mne) na lavičku, nereaguji nijak. Je to aspoň lepší, než když postával nedaleko.

Za jiných okolností by mne mnohá jeho slova popouzela, teď sotva nelibost zavnímám, než utopí se v únavě, bez zanechaných stop ve výrazu či pohledu. "I v takovém... 'pekle', je jeden některých krutostí zároveň i ušetřen," odvětím tiše.

"Ví, na čem je. Nemá možnost... těšit se z prchavých radostí, o kterých ví, že nezůstanou, že vystřídá je to, co prve. Každý takový okamžik předem hořkne," sklouznu pohledem k zemi, stisknu k sobě propletené prsty.

V zimní zahradě

Bruce

Zlehka přikývnu v reakci na pokoj. Vybral jsem si už ze začátku nejméně využívané patro… dál od těch rušnějších. Vyhovuje mi to tak více a je to také důvod, proč je na patře volných pokojů dostatek. Skutečně mě to mělo napadnout hned… musí být neskutečně vyčerpaný.

Ale teď jsou tu jiné věci, které řešit a jiná slova, která mají být řečena. A jiné činy, které se hlásí o volnost, těžko zadržitelné, když putuji pohledem po Lokim a poslouchám, co říká. Než zvládnu pořádně promyslet, co se chystám udělat, přesunu se po lavičce o něco blíž, jídlo pravou rukou přenesu na druhou stranu, abych ji následně mohl položit černovlasému zlehka na rameno. Pohybuji se pomalu a přesto s jakousi samozřejmostí. Bezmyšlenkovitě sklouznu v pohlazení na jeho záda. Nijak si ho k sobě však netisknu a prostoru pro odtažení mu dávám dostatek.

Kéž bych tak mohl tím dotekem všechno špatné zahnat. Ale to nejde, stejně jako se mi nepodaří zaplašit sílu uvědomění si, jak moc jsem tímhle Lokimu možná ublížil. Zavřu na okamžik oči.

A snažím se neslyšet za slovy více významů, než samotná mají… ale v tomhle případě nabízí se vše samo a nejde k tomu být hluchý. Přesto alespoň do slov to nepustím. A přispěchám s nimi, jako bych čekal, že když nebudu dostatečně rychlý, Loki odejde. „Musí to být nepředstavitelně těžké… na druhou stranu, z takových okamžiků jde i čerpat energie… pro všechno, co má přijít.“ Lehce stisknu jeho rameno s těžkým polknutím.

Už jsem mu říkal, že mým záměrem nebylo ho sem přivést, aby se pak musel do vězení vrátit. Pořád doufám, pořád se stejnou naivitou nv některých ohledech, že se vše ještě podaří nějak zařídit. Ale myšlenka, že se to nepodaří, mi vyšle mráz do celého těla. A pro něj... to musí být nevýslovně těžké.

V zimní zahradě

Loki

Hloupý, hloupý doktor... pousměji se o něco, s drobnou špičkou. Nebo možná ne tak hloupý - i jejich ztrátou vyvolaný hněv a touha po pomstě mohou být občas vhodnou energií, držící na nohou, i když vše ostatní pomalu selhává... Nebo... nevím.

Nadzdvihnu obočí, když postřehnu, kde ocitla se doktorova dlaň. Nevšiml jsem si, kdy ji tam pokládal... zamrkám vyvedeně z míry ztěžklými víčky. V mizerném stavu začal jsem den ve vězení, potom si mě podal zelený, potom chvíle v bitvě, pak léčení ostatních... nezvykle se chovající seidr a tanec s pavoučím. Co jsem si myslel? Jen tou snahou nenechat se zahanbit nakonec selhal jsem dvojnásob, a zlomy na žebrech se při těch pohybech hnuly, otíraje se o některé z nervů zranění mi připomínají dvakrát tak. Pak ten rozpačitý pokus o meditaci... a ještě rozpačitější pokus spát v kočičí kůži, kde s nepříjemným pocitem každou chvíli mě šustnutí či neznámý zvuk v tak otevřeném prostoru probraly. A úžasná parodie na bitevní jednání...

Zachvěji se a tiše si povzdychnu, když ke mně dolehne vědomí, že mě hladí. Unavená mysl pokouší se stírat, co bylo a nemělo by se zapomenout, připomíná mi místo toho, co bylo předtím... hezké. Odpletu prsty a s tím, jak ztěžka je zvedám, napadne mě, že došlo-li by k nejhoršímu, k útoku, bitvě, mohu se rovnou vzdát, sotva bych něco zmohl.

Jemně se dotknu jeho tváře. Kdyby měl představu, jak moc mi chyběl... první rok, první dva, kolikrát jsem si spílal, že jsem si jej pustil blíž za jedovaté poznámky, za dobře mířená bodnutí obran a útoků, drobného, věčně se hrbícího Midgarďana se všemi jeho šedinami, ustaranými vráskami stejně jako starostlivým, hřejivým pohledem, nervózními gesty... hřála mě jeho přítomnost. Na moment zamrzí mě studeněji než vlastní prsty, že to tak už asi nemůže být...

Sklouznu s dlaní po jeho tváři, pak na jeho rameno, než přesunu paži za jeho záda a zlehka jej pohladím, dlaní na jeho bedrech pak zkusmo zlehýnka přitlačím směrem k sobě, jestli nechal by se přitáhnout o něco blíž.

V zimní zahradě

Bruce

Zatímco se myslí valí nepříjemné tornádo, pod prsty vnímám materiál kabátce a mlčky pohlazení zopakuji. Čekám s obavou, že se odtáhne, nebo přijde s další poznámkou. A tak se pokouším obrnit proti takovému jednání už předem. Tentokrát i s bolavým pocitem, že si to zasloužím. Možná udělal bych to znovu… ale mrzí mě, že jsem mu ublížil. Nahrbím o trochu více ramena a přivřu oči…

A pootevřu je znovu akorát včas, abych zachytil prsty těsně předtím, než se mě dotknou. S výdechem se podívám na černovlasého, němé zmatení v očích. A celým tělem mi projede jiskra touhy se k němu přitisknout, využít toho doteku. Reaguje snad teď Loki na má předchozí slova? Ať už je to tak, nebo má zcela jiné pohnutky, nechci nad tím teď výjimečně přemýšlet. Náhle nechci o tom mluvit, ani se tím probírat… Jen vypnout… na chvíli. S hlubokým nádechem zklidním se o něco a lehce se na Lokiho pousměji.

Než mu pohlazení oplatím a vřele se zahledím do jeho očí. Zelená a hnědá… První z barev křičící únavou. Nakopnutí od výčitky a drobná myšlenka doprovodit Lokiho rovnou na pokoj… ale nemá šanci se prosadit. Loki sám začne mě pobízet… a tak se pousnu s pobídnutím na lavičce blíž k němu, nechám se nasměrovat tlakem jeho dlaně a když se naše boky dotknou, pravou rukou sklouznu níže po jeho zádech, kde ji usadím s drobným hlazením.

Povzdechnu si. „Chyběl jsi mi,“ proklouzne mi skrze rty s nejistou upřímností. Ustanu však na moment v hlazení a zkousnu si ret. Prsty levé ruky různě se mi kroutí a tancují spolu.

Z koutů mysli na mě křičí nejrůznější věci. Že tohle nic neznamená a podobné. A odjinud zase, že měl bych se zabývat naším úkolem, ne být tady. A ještě jiné… potřesu hlavou a zaženu je. „Až budeš chtít, doprovodím tě k tobě,“ nabídnu mu s dalším výdechem, ale do zvedání se nemám. Spíš naopak, hladím ho po zadní části zad, naše stehna se dotýkají.

V zimní zahradě

Loki

Nechá se přitáhnout, v pohledu zmatené překvapení... paže propletené za zády.
"Mhhmm," zapředu s drobným pousmáním v reakci na doktorova slova. Opatrně obejmu jej kolem ramen a přitisknu si ještě blíže, tak, aby částečně spočíval na mé hrudi. Zasyknu na moment, když žebra všemi těmi pohyby začnou protestovat hlasitěji, jinak však nadále mlčím, skryji tvář v tmavých kučerách.
Zlehka volnou rukou propletu prsty jeho ruce, jemně stisknu, a ukončím tak nervózní tanec jeho prstů.
Možná bych... hřeje...

Než svedl bych se vzpamatovat, přikývnout mu na pokoj a vstát, myslím, že několik minut či déle schvátila mne dřímota, spánek nespokojený patrně s tím, kterak moc byl odbýván, si vezme svůj díl.

V zimní zahradě

Bruce

Přijdu si na malou chvíli… slabý. Když podvolím se bez váhání jeho pažím, když se mi žaludkem rozletí spokojené jiskry a šimrají. Bylo to jen pár dní… a šestiměsíční pauza… a přesto nezvládl jsem na něj přestat myslet a co víc, ani jsem nechtěl. A stále nechci.

S výdechem spočinu tváří na horní části jeho hrudi, trochu se napnu při jeho zasyknutí a přemístím se ještě o něco jinak, tělem se pokouším nedoléhat na něj tolik… ale on mě objímá a drží u sebe. A když ucítím dotek jeho tváře ve vlasech, přivřu oči. Jen malý moment na nic nemyslet… Stisknu jeho prsty, když zastaví jimi hrátky mých vlastních, s menším zavrtěním a stiskem zubů pod závalem bolesti osvobodím levou paži ze šátku, abych naše ruce, s našimi prsty stále pevně propletenými, pohodlněji na nás odložil. A Loki tak nemusel držet ruku ve vzduchu.

A tím má aktivita ustane, tiše vydechnu a nepřijdou mi na jazyk už žádná slova, kterými bych rušil ticho. A o něco později pravidelný dech spojený se zvedáním mužské hrudi, které mi prozradí Lokiho spánek.
Trvá několik minut, kdy si jen bezmyšlenkovitě užívám jeho přítomnost, než lehce nadzvednu hlavu a zahledím se na něj a okolo. V hlavě mám různé vzpomínky, které na mé tváři drží takový mírný, skoro až mimoděk úsměv. Nakonec však s povzdechem znovu najdu slova, a pokud se do té doby černovlasý nevzbudil sám, s tím úmyslem ho oslovím. „Loki,“ lehce stisknu jeho prsty, stále spojené s mými. „Loki,“ pokouším se ho slovně vzbudit, a pokud to nezabere, osvobodím svou levou ruku a pomůžu si. Pohladím ho po rameni, než s ním opatrně zatřesu, když to bude nezbytné.

Těžko si tady skutečně odpočine. A tak bude dobré, když skončí v posteli dřív, než upadne do hlubokého spánku. A navíc sem může kdokoliv přijít a já musím uznat, že na další slovní výměny asi s kýmkoliv už nemám myšlenky, náladu a asi ani energii. O tu poslední mě asi připravilo těch několik minut na lavičce, které mě uvedly do příjemné, bezmyšlenkovité a ospalé spokojenosti.

A když znovu zahlédnu známou zeleň, věnuji jí mírný úsměv. „Měl by ses pořádně prospat, pojď do pokoje,“ a neubráním se a lehce ho pohladím po černých vlasech, konečky prstů zavadím o tvář.

V zimní zahradě

Loki

Cosi tiše zavrčím, se škubnutím se však nakonec opět proberu, či cosi blízkého tomu stavu. Vážně pohlédnu na doktora, zlehka se probere mými vlasy... přimhouřím pohled. Měl bych mu, myslím... nějak vzdorovat, zpražit jeho opovážlivost, že odvažuje se mi říkat, co já bych měl...
Špatně se to dělá, když ospalou myslí neshledávám na tom, co říká, nic nerozumného. Klid pokoje... a spánek, hmh.

Pomalu se tedy sbírám na nohy, a nechám jej v bludišti Starkovy věže zavést mne do pokoje, ve kterém jsem předléval naposledy. Postel tam přitahuje plnou mou pozornost... s povzdychem si však uvědomuji, že nejdříve bych měl navštívit koupelnu. Důkladná koupel v Budapešti, která mě zbavila prodlévajících stop vězení a přízně zeleného, zdá se být daleko... krev lepí oděv k ranám, nepříjemně se připomíná... prameny vlasů jsou zespoda slepené.
Na moment zaváhám, sklouznu pohledem po doktorovi.

Ne. Než bych jej žádal o takovou věc, radši koupel odložím po důkladném spánku.

V zimní zahradě

Bruce

Jen s tichým povzdechem a omluvným úsměvem zareaguji na tiché zavrčení a na únavu, jasně viditelnou v černovlasého tváři. Nevyužité jídlo vrátím zpět do tašky a mlčím cestou ke dveřím doposud prázdného pokoje, jen ob jeden pokoj vzdáleného od mého vlastního.

Ticho mezi námi nepřijde mi napjaté ani nepříjemné, proto ho vítám jako vlídné hlazení, vytoužený klid, až dokud neocitnu se s Lokim ve známém pokoji. Ani neuvědomil jsem si absenci jakékoliv otázky, kterou bych zřejmě měl k bohovi směřovat, žádajíc o vstup dovnitř a už tu stojím.

Že má přítomnost není samozřejmá, uvědomím si, když mě zelené oči najdou pohledem. Propletu si na okamžik roztržitě prsty, než s hlubokým nádech vrhnu k Lokimu mírný úsměv… a přejdu k němu, místo toho, abych se rozloučil a odešel. Stále mlčky, a pokud mi v tom nezabrání, rozepnu mu kabátec a i přes stisknuté zuby, když zacuká mi ve zraněné paži, mu z něj následně pomohu. Skončí odložený vedle igelitky přes židli.

Mlčky se zahledím na Lokiho štíhlý krk… na bílý proužek kovu, zašpiněný krví… na tuniku, místy vlhkou a přilepenou k tělu.

Ztěžka si povzdechnu a s lítostí sleduji viditelná zranění. „Než si půjdeš lehnout, je potřeba to umýt a pořádně ošetřit…“ Zvednu k němu vzápětí pohled a dodám, „dovolíš mi ti pomoc… prosím?“

Chci se o něj postarat, nic se na tom nezměnilo. A hluboko mě svírá vina, že za jeho zranění mám zásluhy sám a smutek, že zřejmě ho musí trápit bolest.

V zimní zahradě

Loki

Zdá se, že však žádat není ani třeba... Vyklouznu z kabátce, aniž bych spouštěl zrak z doktorovy tváře, když pomáhá mi z něj, mrknu bolestně jen, když se límec kabátce odtrhne z místa přilepeného k jedné z ranek.

"Sám bys měl odpočívat," namítnu tiše, chabě. Nechci, aby odcházel. Pocit, že bych se měl hněvat, zůstal kdes za dveřmi, unavená mysl zrádně našeptává, jak hezké by bylo přitisknout ho k sobě a hřát se jeho teplem, usínat s jeho vůní. Pamatuješ?

Pamatuji... až moc dobře. Svírá se mi hrdlo... Vím, že to tak už nemůže být.
"Za pomoc... budu rád," dodám přesto tiše. Důvodů hněvat se je spousta... jen energie k tomu mi schází, energie a vůle. Natáhnu se pro odložený kabátec a přejdu ke skříni. Vytáhnu odtamtud několik prázdných ramínek, na první přehodím právě kožený svrchník, pověsím jej a zlehka po něm přejedu dlaní, drobnou špetkou seidru aktivuji mnohá kouzla vetknutá v kabátci.
Od mé dlaně rozběhne se zlatá linka, pomaličku cestuje přes kus oděvu, na své cestě mizí stopy krve i prachu, obnovuje bojem poničená místa. Tunika, opasek a boty dočkají se stejného zacházení... nakonec jen v kalhotách zaváhám, s pohledem na doktora.

V zimní zahradě

Bruce

Nejde se ubránit úsměvu. Kdoví, zda Loki tuší, jak mě potěšil jedním „bys“. Chyběl mi… a chyběla mi naše blízkost. S následujícími slovy zlehka kývnu. „A já ti rád pomůžu,“ ujistím ho… rád, že mě nevyhání. I když má pravdu a měl bych odpočívat. Nikam nezmizelo brnění nohou, ani celková únava. Ale je teď příjemnější a slovo anémie zůstává jako strašák o něco stranou. "Se mnou si nedělej starosti, je mi už díky tobě lépe a prospal jsem se na ošetřovně." Ujistím ho.

Přejdu k Lokimu a se zaujetím sleduji jeho čin nad kabátcem… a kvůli okamžikům váhání až opožděně připojím své ruce a opět pouze pokud nebude nic namítat, pomohu mu s tunikou. Hlavně od ní osvobodit zranění, na která ji krev přilepila.

Ztěžka polknu nad jeho odhalenou hrudí a místo, abych si ho prohlížel pro krásu těla, bloudím očima po důkazech bolesti, kterou musí trpět. Kvůli mně. Odráží se mi jasně v očích, všechny ty provinilé myšlenky, které nechám na moment zaplavit mou mysl, bez možnosti je ovládnout…

Dokud nezachytím zelenou jeho očí. A pomyšlení, že černovlasému se do vzdání se posledního kousku oblečení příliš nechce, mě z toho víru vytrhne. Nakonec pokusím se o mírný úsměv. „Můžu něco udělat, aby ses cítil líp?“ Srdce se mi rozbuší, tak hloupě… při uvědomění si, že jen kalhoty zbývají. Chci Lokimu pomoc a neměl bych myslet na cokoliv jiného. Možná měl bych se uchýlit k profesionalitě, ale… nechci. Dodám však o okamžik později další slova. „Půjdu se ještě podívat, jestli jsou v koupelně ručníky,“ načež vskutku zamířím do vedlejší místnosti. Jak moc to asi působí jako útěk, nebo jako výmluva?
Ručníky tu jsou, srovnané ve skříňce. A s prohledáním dalšího vybavení shledám, že je přítomná i lékárnička se základními potřebami. To se bude hodit, oboje nechám odložené na poličce poblíž sprchového koutu.

A pak pro teď nevyužívaný šátek sundám ze svého ramene a po rozepnutí a svlečení košile k nim přidám i tu. Jak jsem řekl, chci Lokimu pomoc… jak do sprchy, tak v ní, a není důvod úplně se zmáčet, protože počítám s tím, že se sprchové hlavice sám chopím. Kalhoty nechám na svlečení až poslední, až před vstupem do sprchy… nejprve, pokud se zatím ještě bůh nedostavil, vrátím se za ním do vedlejší místnosti. „V pořádku?“ A mile se na něj usměji, vřelý nádech v očích.

V zimní zahradě

Loki

Mlčky kývnu... potěšen, že zůstává. Tunika odhalí mnohé modřiny, ty nejhorší, nejtmavší z podlitin nacházejí se na trojici spodních žeber vpředu na pravé straně. Kůže tam je skoro černá místy doruda, obtahuje vychrtlá žebra, která nepůsobí zdaleka tak pravidelně, jako ta na druhé straně hrudi. Jinak, kromě napůl uzavřených stop po zubech na šíji na vrchní části těla nemám žádná otevřená zranění.

Stejně tak mlčky pokrčím rameny na jeho otázku, když s prsty na zapínání kalhot váhám. Doktor vzápětí prchne do koupelny... a já se zády opřu o skříň, rozepnu přezku a rozvážu šněrování kožených kalhot, a s řádným hryznutím do rtu se pokusím pomalu odlepit a stáhnout zejména levou nohavici. Zavrčím bolestně... že to bude nepříjemné, jsem věděl od začátku, vnímal jsem vlhkost stékající dolů až do boty a okupující mou nohavici už od té doby, kdy jsem se z kočky změnil opět v člověka. Slepená kočičí srst krvácení zbrzdila až zastavila, materiál kalhot ovšem ránu opět podráždil...

S pokusem se z oděvu vysoukat, s kalhotami v půli stehen a vším v dosahu starší řezné rány na levém boku přecházející plynule v hlubokou, tržnou ránu spadající až kamsi kousek pod momentální výskyt lemu kalhot, mě zastihne navrátivší se doktor.
Ohavný vjem čerstvě lepkavé i starší hrubě zaschlé krve obepínající jak můj klín, tak i bok a levou nohu kdovíkam až hluboko jednoduše zvládne přebít jakékoliv nepříjemné pocity z toho, že mě kdokoliv vidí v podstatě nahého.

"Jak se to vezme," ušklíbnu se bolestně na doktorovu otázku, aniž bych na něj pohlédl - pozornost věnuji opatrnému, vytrvalému seškubávání kalhot dolů. Dokud byly na svém místě, natažené původně přes obvaz, než jsem jej proměnami ztratil, pak proti holé pokožce, pevná, neprostupná a obtažená kůže fungovala sama o sobě jako překážka krvácení, rána nepůsobila tak zle... bolest se dala ignorovat, či spíš nepřišla mi oproti žebrům tak výrazná. Hryžu si spodní ret do krve, nejradši bych klel.

V zimní zahradě

Bruce

Vrátím se zpět a pohled naskytne se mi na více odhalené kůže, než předtím… a místo potěšení mnou projede hrůza. Zase jsem byl takový hlupák! „Panebože,“ vydechnu a prakticky místnost přeběhnu, „Loki počkej, pomůžu ti s tím. Proč jsi mi to neřekl,“ už u něj zastavím svými dlaněmi postup těch jeho, sevřu jeho zápěstí s několika dušnými nádechy.

Zmýlil jsem se v důvodu ke svému odchodu do koupelny… možná nakonec cokoliv spojeného s rozpačitostí nebo studem Loki necítil, minimálně ne kvůli nahotě. Nebo možná ano, ale jistě ne jen to. Jak příšerně musí jeho současná snaha bolet, si nemusím dlouze domýšlet. Byť lehce se mi uleví, že rána zblízka nevypadá tak moc příšerně, jako když zdálky vnímal jsem hlavně všude přítomnou krev, zranění vypadá samo o sobě i tak špatně a přilepená látka je snad to největší zlo.

Zvednu oči lítostivě k jeho tváři, ale pak se mi v nich usadí uklidňující nádech. A se stejně tak laděným hlasem pohladím palci jeho zápěstí. „Zhluboka dýchej, můžeš se o mě opřít. Za chvíli to bude dole,“ a s povzbuzujícím pousmáním opatrně odtáhnu jeho zápěstí od kalhot, levou rukou je přichytím, aby ho zbytečně netahala přichycená místa, a očima přejedu po prokousnutých rtech. A pravou rukou prohledám své kapsy, než najdu čistý, složený kapesník a zvednu mu ho k obličeji. „Zkousni raději tohle,“ odvrátím pohled, směrem dolů, pokud ekvivalent roubíku odmítne, vrátím kapesník do kapsy, než se skloním.

Černovlasý se může opřít o má nahrbená záda, kdyby chtěl. A poslední, co vnímám, je současná poloha mé hlavy vůči jeho klínu… na to už teď není prostor. Mám oči pro nepříjemnou ránu a nelehký úkol. Ztěžka polknu, protože vím, že to bude bolet a udělat se to musí. Sterilní nůžky nemám a v tuhle chvíli bych riskoval tnutí do živého… a tak sevřu látku kalhot mezi prsty. S napnutým tělem a stisknutými zuby, s příšerným pocitem v žaludku, se látky zbavím poměrně rychle. Je přirozené, že jedinec sám sobě ubližuje jen těžko takovým krutým způsobem… obvykle druhá osoba zvládne lépe a rychleji strhnout náplast… nebo kalhoty. Ale rozhodně ne jedním tahem, neznám rozsah zranění, takže postupuji menšími, ale silnými záškuby, místy si prstem pomohu tam, kde bych dalším postupem způsobil jinak ještě více škody, dokud se látka neuvolní docela. Naštěstí ne o tolik moc níže. Dál je už jen lepivá krev, však rána samotná ne. Rozechvělými dlaněmi pak kalhoty stáhnu až po Lokiho kotníky a narovnám se, pohlédnu do jeho obličeje.

Kdyby tak tušil, jak mě to mrzí a jak mě dusí vina. S hlubokým nádechem ho pohladím zlehka po tváři, než ovinu pravou paži kolem jeho boku. Neudržel bych jeho celou váhu, to už dávno vím, ale snad mu tak můžu pomoc. „Tak pojď,“ pousměji se na něj, jen se musím trochu nutit.

V koupelně se rozhlédnu a než se dostaneme do sprchy, stáhnu si kalhoty a z šuplíku vylovím skřipec. „Bude nejlepší, když si sedneš,“ oslovím ho mile, když se nakonec ocitne ve sprchovém koutku, s mojí pomocí, nebo bez ní. Ať už poslechne, nebo ne, zavřu nás uvnitř a chopím se sám sprchové hadice, nastavím vlažnou teplotu… jemu to pravděpodobně vadit nebude a do ran to bude přívětivější, než horká. „Omlouvám se,“ polknu a odvrátím na chvíli pohled.

Nesáhnu po žádném přípravku, to by bylo pro Lokiho ještě o to větší utrpení, čistou vodou začnu omývat jeho tělo, pokud se nechá. Začnu od slepených vlasů, které mu za tím účelem rozložím po zádech… pokud si sedl, je to mnohem jednoduší. Pokouším se prozatím vyhýbat ranám na krku, úplně možné to ale není, takže z nich opláchnu největší nános krve… umyté vlasy pak právě tím skřipcem sepnu nahoru do drdolu, aby následně byl ke krku lepší dosah.

Všechny rány potřebují důkladně vymýt. A zaschlá i nezaschlá krev smýt… ze všech míst. Ignoruji pro teď bolest levé paže i únavu, střídavě jednou dlaní pomáhám si na jeho těle a druhou držím hlavici sprchy. Pokud sám mě nezastaví, první umyji mu pečlivě rány na krku a hrudi, když bloudím prsty po kousancích, škubnu sebou. Moje vina.
Přivřu oči a se skousnutým rtem pokračuji v omývání jeho hrudi a paží a pak přesunu se tak, abych blízko měl jeho levé stehno. Pokud sedí, klečím u něj.

Soustředím se nejprve na snadno omyvatelnou krev z největšího zranění, pokud bylo by to třeba, občas na nezraněné místo nohy přitlačím, abych ho přiměl k necukání se. Ale té zaschlé krve je všude tolik… samotnou ránu nechám na konec, protože po vyčištění bude znovu jistě silně krvácet, takže nejprve krev odstraním ze zbytku nohy a boku, až skončím dlaní v jeho klíně.

Hranice, kterou nevím, zdali mě nechá překročit. Nicméně i zde je krev a mě v první vteřině nenapadne se zastavit, pokud sám to místo nezakrývá. Až s prsty už v tom intimním prostoru se zarazím a do tváře nahrne se mi, teprve teď, trochu červené barvy, ramena nahrbím o něco víc, tělo však napjaté. Hodlám pokračovat v mytí, neprotestuji však, pokud mě nenechá.

Největší rána je na řadě poslední. Omývám ji, prsty odstraňuji chuchvalce krve, postupně zranění čistím… a nakonec opláchnu ještě jednou celé jeho tělo a naše okolí od krve, sprchu pak nechám odloženou vedle… a dlaní opatrně sklouznu po jeho zádech. Mírným tlakem zkusím si ho přitáhnout do objetí, jako on předtím mě. To studené tělo, trpící bolestí, co způsobil jsem já. Jak rád bych ho těch špatných věcí uchránil… Slova další omluvy mi na jazyk nepřijdou, ale v mých očích jsou čitelná.

V zimní zahradě

Loki

Proč jsem nic neřekl... ušklíbnu se, kdybych k tomu měl sílu, snad by to bylo i pobaveně. Protože jsem nechtěl. Protože kdyby za mnou do zahrad nepřišel, neřekl mi o pokoji a nenabídl pomoc, poradil bych si sám a jinak. Patrně by se objevila opět Lucy, a 'vypůjčila' by si od anonymního New Yorkčana nebo New Yorkčanky měnu dostačující k pobytu na hotelu, kde by se nikdo včetně doktora nedozvěděl, jak mizerně jsem si vedl a nakolik jsem byl zraněn. A až bych si jako zraněné zvíře v ústraní dolízal rány a vytáhl se z nejhoršího... nebyl by důvod se o čem svěřovat vůbec.

Doktor se pustí do stahování mých kalhot. Na moment zaváhám, než poněkud neochotně opřu se dlaněmi o jeho ramena, roubík se stisknutými víčka němým zavrtěním hlavy odmítnu.

"Nnhhgrrrrch..." vydere se mi drsně a bolestně z hrdla i přes pokus udržet se absolutně potichu, když strhává kůži ze zraněné kůže, na moment sevřu prsty pro doktora hodně bolestivě na ramenou, než je povolím.
Nejistým krokem se dostanu z kalhot teď poutajících mi kotníky, a narozdíl od ostatních věcí, které nechal jsem očistit kouzlem, teď jsem rád, že jsem rád a vůbec stojím.
S provinilým pohledem pohladí mne po tváři... vážným pohledem mu oplatím, k čemu by mu byl úšklebek, jakkoliv mám k němu chuť. Zamířím s ním do koupelny, ale neopírám se o něj, doktor sám teď působí s bledou tváří a kruhy pod očima, že svanul k zemi by jej i závan větru.

Ve sprchovém koutě i bez pobídek opatrně se svezu do kleku, ruce nechám volně položené v klíně, pohled sklopený. Ačkoliv sed by byl ještě lepší, vzhledem k výšce a tomu, kterak musí doktor zvedáním namáhat zraněnou paži, nejsem schopen kvůli žebrům se v něm pořádně udržet, a opřít se by znamenal o dost znemožnit doktorovy pokusy promýt se krví ulepenou hřívou mých vlasů. Vidím, že váhá s použitím mýdla, vyzvu jej k tomu přímo, byť ospale. Rány stejně dřív či později potřebují přečistit, tu chvíli pálení a štípání za cenu čistoty rád vydržím... koneckonců, přischlou krev jen s vlažnou vodou nemá šanci pořádně smýt.

Užívám si jeho starostlivé péče... kdybych neusínal, bylo by to patrně daleko lepší, vždycky jsem měl ve značné oblibě, když někdo jiný věnoval se mým vlasům. Držím trpělivě... syknu jen, pokud prsty dotkne se zranění na hlavě, nad levým spánkem, ve studeném bledém světle koupelny pokračující zelenkavou stopou vybledlé modřiny až na líc.
Když mám za sebou vlasy i zranění na šíji, opatrně se chytnu madla a vytáhnu se zpět na nohy, jednou rukou na madle a druhou paží zapírající se proti stěně shlížím na doktora, kterak věnuje se své důkladné, jemné činnosti.

Než jej stopy krve přivedou i do mého klína. Zarazí se, než pokračuje... zajímal by mě výraz jeho tváře, nechám jej však pokračovat bez známek odporu či neklidu. Za jiných okolností by mě jeho konání vzrušovalo - ani teď nepřejdu jeho doteky úplně bez reakce - nyní však sotva by mi únava a ztráta krve dovolily víc.
S opět skousnutým spodním rtem nechám si vyčistit i hrubou, nevzhlednou ránu na stehně, která díky hrbolatým okrajům nepříjemně bude se hojit... Pobaveně pak maličko se pousměji, když se mě pokouší přitáhnout do objetí.

Ustoupím o krok, a zády se opřu o stěnu sprchy, vztáhnu pak paže a přitáhnu si doktora k sobě, do objetí. Jemně konečky prstů zvednu jeho čelist, abych do těch omluvných hnědých očí mohl shlížet co nejlépe, než skloním se o něco a připomenu si chuť jeho rtů hebkým, jemným polibkem. Patrně bych neměl... i unavená mysl neoprostila se od vědomí, že existuje nějaký důvod či důvody, proč bych se měl zlobit, jen...

S jemným polibkem a jeho hřejivým tělem poblíž se rozvzpomínat ani nechci.

V zimní zahradě

Bruce

I přes Lokiho slova zdráhám se použít mýdlo… ale poslechnu ho nakonec, snažím se, aby nešlo příliš do ran, když bojuji co nejšetrněji s krví. Ze začátku se chvíli ozývají obě ramena, předchozí stisk na nich jsem doprovodil ostrým zalapáním po dechu a stiskem zubů… však bez stěžování si a v činnosti mě to taktéž nezastavilo. A po chvilce jediné, co bolí, je paže, hlava a lehce pálí i popálenina na hrudi. Promočené obvazy na ruce mě mělo napadnout nejdříve sundat… ale to je teď maličkost. Vlastně všechny mé problémy, od ran po únavu a následky ztráty krve, mi teď připadají nedůležité. Vedle Lokiho a zranění, která jsem mu způsobil. Vina z toho vědomí tíží mě na hrudi jako balvan se schopnostmi Thorova kladiva. Který však ještě nenašel toho, kdo by ho zvládl uzvednout.

Červené tváře mi vydrží ještě několik okamžiků poté, co ruku stáhnu z těch intimních partií, v hlavě na chvíli zlobí mě vzpomínky na jinou situaci, ale krev na bledé kůži rychle mě přivede zase do přítomnosti. A pokouším se nemyslet tolik na to, že jsem tak hloupě Lokiho při umývání sledoval. Jenže ne jeho obličej, nýbrž omývané místo. Kdybych tomu věnoval více času, zadoufal bych, že si toho černovlasý nevšiml… ale soustředím se raději znovu na nepěknou ránu.

Voda je vypnutá, zrůžovělé kapky vody stékají od ran po Lokiho kůži a on ustoupí od mé paže. Pravé. Levá po namáhání tepe bolestí, volně ji nechávám po boku. Můj dech zní trochu dusivě, ale to je přetrvávající, znovu se objevivší problém už od času na ošetřovně.

Zamrzí mě, když o krok ustoupí, ale s výdechem chystám se vyrazit mu pro ručník. Jenže nestihnu vlastně vůbec nic, ani se pořádně věnovat lítostivým myšlenkám, ani pořádně odvrátit hlavu. Dotkne se mě, prsty následují dlaně, pak předloktí a já zadržím mimoděk dech, když mě k sobě přitiskne. Ocitnu se v jeho objetí a než se nad tím zamyslím, zvednu znovu pravou paži a protože opíráním o stěnu mi znemožňuje ji ovinout kolem něj, uložím mu ji dlaní na hruď.

Snad zašimrá mě v duchu obava, že teď se oba, vlastně hlavně on, nechává unést a zítra čeká na mě znovu sprcha jedovatých slov, jak mířených s hněvem, tak s obranou, že se někomu takhle vystavil. Ale ta myšlenka, byť možná i pravdivá, nemá šanci pořádně se rozhořet.

Vlastně zbude jen vina, která stravuje mě až příliš silně na to, aby mohla být jen tak zažehnána… jiskrami štěstí, potěšením a spokojeností, které se k ní přidají. Zavřu oči a vyjdu mu vlastními rty vstříc.

Polibek, při kterém mám pocit, že rty mi brní a srdce nestíhá. Že slabost v končetinách není jen následkem ztráty krve. A že nic špatného… na malý moment… neexistuje. Alespoň než musím lapnout dušně po dechu, kdy oddálím vlastní rty a zvednu hnědé oči k zeleným. Moje jsou plné potěšení… a nejistoty, která se stačí v ten kratičký moment rozhořet. Ale pak se vytáhnu na špičky a přitisknu rty zpět na druhé, vybízím je k dalšímu polibku. Jemnému, to ano, ale mnohem více naléhavému. A pravou ruku posunu po jeho hrudi v pohlazení, až usadím ji na levém rameni.

V zimní zahradě

Loki

Jemně polibky vracím, jeho naléhavost oplácím hebkou konejšivostí, zlehka proberu se vlnkami jeho vlasů, vlhkostí ve sprše jsou sladce střapaté... S ohledem na zlomená žebra přitisknu si jej ještě blíž, když jisté... tužby vystrčí růžky.

Při naší nahotě a blízkosti není obtížné si povšimnout, že i přes únavu, bolest a otevřené rány na něj mé tělo reaguje toužebně, sám tomu napomáhám dlaní, kterou z jeho zad sklouznu na bedra a ještě níž, pohladím oblinu pozadí a sjedu na jeho bok a stehno, které téměř bezmyšlenkovitě konečky prstů hladím, zatímco pokračuji v polibcích.
"Měl jsem... pravdu, když... jsem říkal, že... mi budeš scházet," pronesu pak po odtažení hlasem nakřáplým téměř k nepoznání.
"Bylo to k nepřečkání... daleko... horší, než celých... prvních třicet let," lapnu po dechu, když stáhne se mi hrdlo.
Proč mu to říkám? ... proč mu to neříct? Zamrkám, pousměju se na něj, zelený pohled zastřený, stisk paží o něco povolí, posunu se proti stěně níž, jako by se mi chtěly podlomit nohy.

V zimní zahradě

Bruce

Více se k němu natisknu, opatrně s myšlenkou na jeho zranění, když ucítím jeho prsty ve vlasech, když sám si mě k sobě přitáhne blíž. Tělo na tělo a důkaz jeho vzrušení ucítím na své kůži… stejně jako on může cítit to samé u mě. A to stačilo tak málo.

Zdaleka vnímám, jak mi zčervenají tváře, teplo to prozrazuje, jeho doteky přijdou mi až nereálně intenzivní. Prudčeji vydechnu mu do rtů, když bříšky prstů rámuje mou kůži, jede níž, než usadí se na stehně. Vlastní dlaní hladím jeho rameno a klíční kost, sjedu na hruď… na kterou vzápětí opatrně odložím hlavu, když polibky skončí a on přijde s těmi slovy.

Bolí a těší mě zároveň, podivná směsice dojetí a smutku, naléhavé potěšení, že… všechno není pryč. Že nejsem jediný, který na něj nedokázal přestat myslet. A co víc… pro mě bylo to šest měsíců. Však pro něj několik let jistě. A přesto… zavřu oči, náhle štípající… A ozývá se ve mně i drásavá tíseň kvůli bolesti a trápení, které jsou v jeho větách obsaženy.

Zvednu znovu tvář a snažím se najít lesklým pohledem známou zeleň… a zachytím jeho drobný úsměv a zesláblý výraz. To mě přiměje o něco se znovu vynořit ze závoje pocitů. Teď není na takové věci čas… kdyby Loki nebyl zraněný, pak by byl, ale životadárná tekutina se ztrácí v odtoku a černovlasý viditelně slábne. „Postrádal jsem tě taky… hrozně moc… a mrzí mě to. Kdybych tomu mohl nějak zabránit tomu všemu, tvému odchodu, pobytu tam… udělal bych to… jakkoliv.“ Chytím ho pravou paží za jeho levou a věnuji mu ještě poslední motýlí polibek, letmý. „Ošetřím ti ta zranění, dojdeš k posteli?“ Zkusím mu pomoc ze sprchy, ale neudržel bych ho… navíc nohy brní více, tělo protestuje, ale ignoruji to. Ani další slova, která by se mi hrnula na jazyk, nevyřknu. Možná by stejně byla zbytečná, i kdyby byl čas.

Venku ze sprchy Lokiho zabalím do ručníku, osuším šetrně jak jeho tělo, tak i vlasy a pak dovedu ho k posteli, s sebou nesu lékárničku. Ošetření už nesnese odklad… a tak začnu od toho nejhoršího, nejvíce krvácející rány. Nejprve černovlasého navedu do sedu.

Rozložím lékárničku. Ošetřování zahrnuje mimo jiné i dezinfekci, nakonec je třeba ránu obvázat… to musím, neochotně, požádat Lokiho aby znovu vstal. Ve výsledku zdá se, jakoby měl obvazové kraťasy jen s jednou nohavicí, které nezakrývají ani klín a končí a začínají vždy kus pod a nad místem, kde rána.

Zvednu k němu pohled. „Jak brzy se zvládneš vyléčit?“ S tou otázkou sleduji místo, kde je jasně zřetelné poškození žeber a starostlivě se podmračím. „Jestli tě některé z těch zlomených žeber neporanilo, bych s jistotou zjistil jedině rentgenem. Ale pokud se zítra zaléčíš, mělo by to být v pořádku…“ Zkousnu si ret… pamatuji si, jak to dopadlo minule. Jenže i malé vnitřní krvácení by mohlo znamenat velký problém, kdyby se černovlasý delší dobu nebyl schopný dát do pořádku.

Po ošetření ran na hrudi získá zelenooký téměř tričko z obvazů. A poslední, co zbývá, je krk. Rány kolem obojku vydezinfikuji, polštářky zamezím krvácení. Obvazy sice použiji, ale přirozeně je neutahuji. Přikryjí jak obojek, tak i polštářky.

Sleduji ho. Levá paže mi pulzuje, bolest je tišená jen zimou z mokrých obvazů. Přesto zdá se mi, jakoby zranění hořelo. Nejsem na takovou bolest navyklý a analgetika zřejmě už vyprchala. Únava se ozývá silněji, cítím se malátně, a když je ošetření za námi, soustředění se opět vytrácí. Nakonec si povzdechnu a opatrně Lokiho vmanévruji do lehu, než přes něj přetáhnu peřinu a zakryji tak jeho nahotu. Až k hrudi… a možná jako dítěti, ale starostlivě, nadzvednu mu vlasy zpod hlavy, aby nezamokřily obvazy.

Sedím na kraji postele a promnu si čelo, pravou rukou, prohrábnu si pak krátce vlasy. Než se skloním a vtisknu mu další jemný polibek. „Rád bych tu s tebou zůstal,“ zahledím se do jeho očí s domněnkou, že zřejmě bůh brzy usne… a já také, ať už tady, nebo hned potom, co se vrátím k sobě. „Dovolíš mi to?“

V zimní zahradě

Loki

Nenechám další z polibků zůstat jenom dotekem motýlích křídel, jemně však neústupně jej prodloužím, než odtáhnu se a neochotně kývnu.

Usadím se na postel, a zatímco se Banner věnuje mým zraněním, převezmu si ručník a důkladně si vytírám vlasy od přebytečné vody, abych se zaměstnal alespoň nějak. Jemné doteky doktorových prstů, žahnutí desinfekce přiměje mě zprudka oddechnout nosem, důkladné objetí obvazů...

"Nevím," odpovím vážně, když uvědomím si, že se mě na něco ptal. "Můj seidr se chová podivně, těžko říct přesně."
Nakrčím obočí. Rentgen si pamatuji. "Obyčejným... Midgarďanům to neškodí? Nedělá jim špatně?"
Uvědomím si i, že se musím daleko více soustředit na to, aby mi bylo rozumět... Asi je to Midgardsko-Bannerovská věc, být... unavený úplně do... mima. Tedy.

Když uloží mě, pohlédnu na něj, přemítaje na moment, co vlastně říká. Než pousměju se a pozvednu cíp přikrývky v pozvání.

V zimní zahradě

Bruce

Trápí mě trochu neznalost rozsahu Lokiho zlomenin, to, že netuším, zdali ho žebro neporanilo. Nebýt nevolnosti, které jsem byl před půl rokem svědkem, na rentgenu bych trval… možná i teď, i kdybych měl ho tam odvážet na vozíku. Ale vím o tom. A nechci ho tomu vystavit znovu, pokud nebude to bezpodmínečně nutné. Po jeho otázce přispěchám s vysvětlením, vcelku klidným tónem. „Špatně obvykle ne, ale to záření není zdravé… ale ve většině případů zůstává bez následků, nebezpečné je ve větší koncentraci a četnosti… možná jsi tak reagoval kvůli své magii.“ Přivřu oči, věnuji se jeho ošetřování, než vydechnu. „Uvidíme zítra, jak na tom budeš. Pokud to půjde, zaměř se prosím nejdřív na ta žebra, vnitřní krvácení by bylo… komplikované.“ Otřesu se trochu. Nechce se mi nad tím ani přemýšlet, ani nad dalšími komplikacemi, které by mohla mít jeho zranění. Sebeobviňování má rozsáhlou živnou půdu…

Sedím a sleduji ho, lékárnička už je uklizená a odložená vedle postele, otázka již ze rtů splynula a tak čekám tiše na jeho vyjádření… opravdu u něj chci zůstat. Je lákavé jen si k němu lehnout, možná obejmout ho a odpočívat. A zdá se, že mi to umožní. Neubráním se úsměvu, když nadzvedne koutky a následně i peřinu a nezaváhám. Lehnu si vedle něj opatrně, na pravý bok a čelem k němu, nejdřív ještě nakloněný na lokti se k němu nakloním. „Díky,“ vydechnu, než mu věnuji další polibek. A pak peřinu urovnám kolem nás.

Levou paži opatrně odložím na Lokiho v náznaku objetí, vyhnu se veškerým obvazům a tak skončí v mezeře mezi nimi na horní části břicha. Nechám ji volně, dlaň přitisklou ke studené kůži a pak se mírně pousměji. „Už odpočívej, kdyby se cokoliv dělo, probuď mě,“ únava si mě začne brát, sotva se pořádně uložím a hlavou se uvelebím na polštáři kousek od Lokiho hlavy. „Dobrou noc… Loki,“ zašeptám a z hlasu je mi slyšet něha. Znovushledání bylo jednou velkou katastrofou... ale tyhle okamžiky to, alespoň pro teď a alespoň částečně, vynahrazují.

V zimní zahradě

Loki

Slaboučkým Midgarďanům to tedy nic nedělá? Semknu rty. Že to na mě má takový účinek, se mi stále nezamlouvá... stáhnu zamyšleně obočí. "Nebezpečné ve... větší koncentraci?"
Ať už ta slova unavenou myslí zkoumám jakkoliv, něco se mi na nich nelíbí. Jen nesvedu teď říct, co přesně. "Zkusím to," kývnu tiše na jeho doporučení. "Děkuji..."

"Dobře spi," hlesnu v odpověď i já, když se pak uvelebí vedle mě pod přikrývkou. Nespokojen se vzdáleností tepla, spíš než bych se posunoval sám, paží se natáhnu a přitáhnu si jej blíž k sobě, že dotýkají se naše těla po celé délce... než propadnu se do příjemného nevědomí.

*

Když se po hodinách odpočinku Bruce probudí, zjistí, že Loki je na tom stále stejně a tvrdě spí, tiskne si jej stále k sobě v i přes zahřáté přikrývky kolem poměrně studeném objetí... jen doktorovi je lépe, s paží zacelenou úplně a spáleninami pryč.

V zimní zahradě

Bruce

Ani jeden z nás teď není zřejmě úplně ve stavu na přednášky… přesto zlehka kývnu hlavou na jeho první otázku a přijdu s vysvětlením. „Rentgenové, nebo také Ionizační záření má svá rizika… poškozuje buňky, ty se při menší koncentraci rychle obnoví, ale mohou se změnit v nádorovou buňku…“ vynechám alespoň řeč o typech nádorů a rovnou pokračuji k té nejhorší variantě, „a to může někdy skončit až nebezpečnou nemocí,“ neubráním se tichému zívnutí, „rakovinou, která je… smrtelná a komplikovaně se léčí. Rentgen dále může ovlivnit i plodnost, potom taky u těhotných anebo rizikových jedinců, zvlášť u těch se rodinou anamnézou, se vzhledem k rizikům vůbec nepoužívá… ale je to nejlepší a mnohdy jediný způsob, jak zjistit některá zranění a jejich rozsah, obzvlášť u zlomenin.“ To je spousta slov na unavenou mysl, oči se mi začnou zavírat, už když si k Lokimu lehám, na závěr už mluvím jen tak vláčně a ztěžka.

Neumím si teď představit lepší místo na spaní. Nechám se přitáhnout, sám tomu pomohu a s blízkostí chladnějšího těla spokojeně vydechnu a definitivně zavřu oči. Tváří se posunu k Lokimu blíže, natisknu se k němu a jen malý okamžik po něm se ponořím do spánku.

***

Pootevřu oči a spokojeně vydechnu ve chvíli, kdy uvědomím si svou polohu. Přitisknutý k druhému tělu, už známě chladnému… Loki. Tělem rozběhne se mi příjemné teplo a cítím se tak dobře. A když otevřu oči, zahledím se do jeho tváře s něhou a drobným úsměvem. Když vidím, že ještě spí, nechci ho budit a tak odolám polibku… a brzy začnu doufat, že nevyprchají ty včerejší okamžiky, sotva se ty zelené studánky otevřou.

A uvědomím si ještě další věc, když pomalu a opatrně se soukám od druhého těla, až si nakonec sednu. Je mi lépe. Vlastně mnohem lépe a bolest je pryč. S předtuchou si omotám ještě lehce vlhké obvazy z paže, abych našel neporušenou kůži, jen s tenkými jizvami naznačujícími, kde byly rány. Stejně jako na prstech… a odhalená hruď je stejně tak čistá. S návalem vděčnosti podívám se na spícího… je možné, že to udělal ve spánku? Nebo se vzbudil a cíleně mě vyléčil… to druhé by bylo horší. Měl by se věnovat v takovém případě svým zraněním, především žebrům. S tichým, láskyplným povzdechem se skloním a věnuji mu motýlí polibek do vlasů, než se s tichostí zvednu na nohy.

Obléknu se do v koupelně zanechaných věcí a odejdu, abych se o něco později vrátil s tácem se snídaní. Nevím, kdy se Loki vzbudí. Proto jsem přinesl stoprocentní džus v krabici, ještě uzavřený, stejně tak zavřené balíčky čokoládových sušenek, dvě jablka a misku hroznového vína. Pohybuji se po jeho pokoji tiše, nechám mu tác na stolku… stejně jako při své další návštěvě kopeček knih. Těch, které měl už minule vypůjčené a lístek s jedním slovem „děkuji“. Pod kterým je menším, rozevlátějším písmem dodáno. „Brzy se uzdrav a neváhej mě případně kdykoliv zavolat.“

***

Zašel jsem Lokiho později ještě zkontrolovat, avšak stále spal. A pak s pocitem, že zřejmě ocení klid, další návštěvy už jsem nepodnikal. Následující dny utekly rychle, věnoval jsem čas Aetheru a výzkumům, příliš jsem netrávil čas s ostatními. Zato jsem se dlouze věnoval myšlenkám… především těm o černovlasém bohu. A Luku jsem měl u sebe téměř neustále.

***

Snažím se příliš nepřemýšlet nad důvody, které mám ke své nervozitě, když stojím před dveřmi Lokiho pokoje. Chybí mi… a při každém letmém setkání mi začínal chybět ještě víc.

Tuším však, že kvůli těm pár hodinám před několika dny nezmizí veškerý ten vztek, který se předtím nahromadil a sálal ze zelených očí. Má proč se na mě zlobit. Má k tomu spoustu důvodů a mě stále tíží na hrudi vina, konstantní a tichá… a mnohem hlasitější kdykoliv si vzpomenu na jeho tělo, nesoucí zranění. Kdybych tomu tak mohl zabránit… Jenže já jsem mohl. A to je na tom to nejhorší.

A jak měl jsem dojem, že jsem připravený prakticky na vše, co může nastat, ať už to budou jedovatá slova, hněv, nebo méně očekávaná náklonost, teď už si tak nepřijdu. Vlastně se snažím sám sobě marně namluvit, že to, co mi svírá žaludek, není nervozita, ale hlad. Jenže vědomí toho, že to tak není, je ještě mnohem silnější.

Zatřepu lehce hlavou a vyčistím si mysl od toho spletitého tornáda, které v ní poslední hodinu řádí. A s několika klidnými nádechy nakonec zaklepu na dveře. Luku mám u sebe a mimoděk prstem hladím místo, kde pod náprsní kapsou cítím jeho tělíčko.

„Loki? Tady je Bruce, můžu prosím dál?“ Chci ho vidět… a alespoň se zeptat, jak se mu daří… alespoň to, pokud se k dalším slovům nedostaneme. Vždyť ani nevím, zdali mě pustí dál. Přesto však mám v sobě silnou touhu po mnohem více věcech i činnostech, potlačovanou jak jen to jde.

V zimní zahradě

Loki

Ačkoliv mě doktorův odchod nevzbudil, jak knihy, tak jídlo mi přišly vhod, sotva jsem se probral.

Pokud podle toho, co říkal Stark před pár dny, hradí náklady on, pak patrně daleko snazší je mne šatit než-li živit. První tři dny nedělám prakticky nic jiného, než spím či jím, a pokud opouštím svůj pokoj, je to právě kvůli jídlu. Ke konci třetího dne si přijdu zoufale - jako bych byl odsouzen k únavě po zbytek existence, neopouští mne ani na krok, a regeneraci se také příliš nechce spolupracovat. S dalšími dny je to však poté o něco lepší, každý den se mi zranění hojí rychle, i když zlomeniny vzdorují a nakonec zůstanou poslední, kterým se nechce. I přes ten zatvrzelý detail se na konci čtvrtého dne pustím do pomoci ostatním, s magickým léčením napravuji, co Starkova vyspělá lékařská asistence či jejich vlastní těla nestačilo napravit.
Největší obtíže mám zejména s Černou vdovou - ač je tou, které bych rád pomohl úplně, její tkáň stále nese stopy rozsáhlých, půlroku starých zranění, a přesto, že jsou již zhojená, nová poškození se těch místech hojí se daleko neochotněji.
U konce mého léčení jsou její zlomeniny vcelku a otevřené rány zatažené do úzkých jizev, avšak pořád citlivé a občas při nárazu či změn teplot bolestivé. Je jednou z posledních, kterým jsem pomohl...

Odklidím se poté zpět na svůj pokoj s tácem ovoce a sladkého. Převleču se do volných černých kalhot z jemného lnu, které jsem si pro pohodlnější pobyt přeměnil z tuniky, a které spočívají nízce na mých bocích, netlačí příliš proti nedávno zhojené ráně a citlivé jizvě, která zbyla, a nepřekáží mému posezu na okenním výklenku, kdy zády se opírám o stěnu, ramenem o sklo a na stehnech pokrčených nohou spočívá mi rozevřená kniha. Zvolna si ji přidržuji volnou rukou, tou druhou se natahuji pro kousky ovoce k přitaženému stolku poblíž.
Jsem bos, bez košile ni kabátce, jenom v kalhotách, vlasy mám hozené přes rameno a koženou šňůrkou volně svázané, aby mi nepřekážely. Přesto se několik kratších pramenů u tváře uvolní a ani občasným odfouknutím nepřestanou zlobit. To je však nejmenší z mých starostí.

Doufal jsem, že podivnosti mého seidru jsou způsobené kombinací omezení cely a obojku, že musí se pouze vzpamatovat... jenže ten pocit nezmizel, sílí, a připomíná mi víc a víc dobu, kdykoliv jsem předtím očekával. Naděje, že to tak není, zmizely dnešního rána, kdy jsem zavnímal změnu nejen magickou, ale i těla... Co hůř, jsem si jist, že onen zvláštní, známý pocit vnímal jsem až na Midgardu a ne okamžitě (ačkoliv kdyby ano, sotva bych měl příležitost si jej tehdy plně uvědomit), tudíž otcem sotva bude jeden z aesirských dozorčí, ti starali se vzorně, aby Sleipnirovi ni ostatním při čemkoliv, co mému tělu prováděli, nepřibyl sourozenec.
To ovšem... znamená, že se budu muset... doktora nenápadně vyptat... na zeleného, pokud chci vědět, s čím mám... musím počítat. Na takovou konverzaci se věru těším... neskonale moc. Eh.

Ukousnu kousek jahody a uvědomím si, že od té chvíle, co jsem se zde uchýlil s knihou, už jistá chvilka uplynula... a já stále neobrátil ani jednu stránku, nemoha se soustředit. Maličko sebou trhnu, když od dveří ozve se zaklepání. A jeho hlas.

"Pojďte dál, doktore," vyzvu jej hebce, s pokusem o klid.

V zimní zahradě

Bruce

Sevřu na okamžik pevně kliku, když mi odpoví. Zareaguji hlubokým nádechem. Vykání je jen maličkost v porovnání s tím, čeho se všeho mohu obávat, přesto na mé uši zaútočí jasně jako pokaždé. A zamrzí, citelně a hluboko, mysl přikryje mi krátce závan smutku… vskutku nepřipravený, i když doufal jsem v opak. Ale pak nakonec kliku stisknu, zabráním myšlenkám pokračovat v jejich šílenému pobíhání v mém nitru a vejdu dovnitř. „Díky,“ začnu nejprve a následně za sebou zavřu předtím, než se na něj podívám.

Zastavím se na něm v té chvíli očima a nemohu chvíli nabažit se pohledu, co se mi naskytl. Dávno vím, že k Lokimu cítím přitažlivost fyzickou i psychickou. Celkovou… a teď, když uvidím ho sedět na okně, kterými dovnitř proniká večerní světlo… přijde mi ještě krásnější. Na malý a prchlivý moment mě napadne, jak by reagoval, kdybych mu to řekl. Odbil by mě posměchem, jedovatými slovy, nebo by mu pravda lichotila? Teď však není vhodný okamžik na zodpovídání takových otázek, byť na chvíli jen stojím na kraji místnosti… než se zlehka usměji a přejdu o něco blíže.

Není těžké všimnout si čerstvé jizvy, a že celkově je na tom mnohem lépe na pohled. Pryč jsou hrozivé modřiny i krvácející zranění, snad i žebra budou úplně v pořádku. Kéž by, těší mě ho vidět v lepším stavu. Když jsem o něj zavadil v předchozích dnech, tělo mu skrývalo oblečení a sám vím, jak Loki dovede ovládat svůj výraz, když chce. Těžko tak soudit, jak na tom je a zda se už zvládl zahojit, když pomáhá ostatním… za což chtěl bych mu také ještě poděkovat.
Zastavím se kousek od okna. „Sluší ti to,“ neodolám nakonec, vzhledem ke svému rozpoložení bych snad mohl později obvinit se z impulsivního prohlášení… ale sám vím, že takové úplně nebylo, byť ne zcela promyšlené. Ale upřímné, to absolutně. Věnuji mu mírný úsměv, než odvrátím roztržitě pohled stranou, prsty pohrávají si navzájem, jak už je u mě zvykem… má roztržitá gesta, po uschopnění levé ruky se všechna vrátila.

„Vypadáš už mnohem lépe, jak je ti?“ Dodám po malé odmlce otázku, kterou měl jsem na jazyku celou dobu a znovu se na něj zahledím. Alespoň k ní jsem se chtěl dostat, ať už bude dál následovat cokoliv. Možná na mě je trochu poznat nervozita, s hlubokým nádechem si vsunu nakonec ruce do kapes, když si to uvědomím. „Snad tě moc neruším?“ Padne mi ještě pohled na knihu.

V zimní zahradě

Loki

Vejde, a jeho pohled padne na mě. Bezděky se pousměji, překvapeně, neb sotva si vybavím, kdo naposledy na mě pohlížel s tak zjevným zalíbením... a bez úmyslu mě vzápětí více či méně zmrzačit, pravda.
Překvapení není u konce, když se rozhodne mi dokonce i nahlas říct, že mi to sluší. Přimhouřím podezřívavě oči, když si jej prohlížím a na moment zvažuji, zda se nevylepšil alhokolem či není unaven absencí spánku. Nepamatuji si, že by... podobné věci říkal, když je v pořádku, nezraněný, neunavený...
"Doktore..." varuji jej s pobaveným úsměvem pak. "Ještě by si někdo mohl myslet, že to není Aether, co vás souží."

S tím strčím do pusy nakousnutou jahodu a olíznu si rty od šťávy, než zaklapnutím zavřu knihu a odložím ji na stolek.
"Docela v pořádku. Chybí mi jen doléčit úplně zlomeniny, nechce se jim," odpovím nečekaně bez vytáček a věcně, a sklouznu dlouhýma nohama na zem, zůstanu o výklenek jen opřený. Prohlížím si jej bedlivě, působím daleko klidněji, než... se cítím. Na rtech mi pohrává nepatrný úsměv.

"Nebylo příliš od čeho," pobaveně se drobně poušklíbnu pak. Od neplodného čtení po úvahy jak začít výslech o příliš plodném zeleném, bez obého se pro teď milerád obejdu. "Vy také vypadáte daleko lépe, doktore," zapředu pak, zvolna se od okna odlepím a vykročím k němu, zlehka se konečky prstů přes látku jeho oděvu dotknu místa, kde zanechaly tesáky na paži stopy nejhorší. "Vše v pořádku? Co krev?"

V zimní zahradě

Bruce

Zachytím jeho úsměv a sám zlehka zvednu koutky. A pak přijdou jeho pobavená slova. Prsty zajedu ještě hlouběji do kapes a odvrátím znovu krátce oči. „Možná… to není jenom ten,“ vydechnu tiše, mírněji a nad významem slov se roztržitě ošiju.

Proč jsem ještě více nervózní, když nezačne chrlit prudká slova hněvu? V žaludku kroutí se mi hadi… kdežto v podbřišku ozve se zašimrání. Ruce z kapes vytáhnu rychle a spojím prsty, abych navzájem je začal mnout. A malý koutek mé mysli zvažuje, jak pravděpodobné je, že budu v následující chvíli pomyslně odstrčen. Zatímco mnohem větší se snaží uklidnit. S pár hlubšími nádechy se soustředím na jeho následující slova, jsou jako záchranné lano, které mě prudce vytáhne ze smršti pocitů. Naberu o něco jistější výraz i postoj.

„Tak to jsem rád, a snad i ty budou brzy lepší… měl jsi nějaké vnitřní zranění?“ Škoda nedoléčených žeber, to není zřejmě moc pohodlné. Očima provázím jeho změnu polohy a napadne mě, že působí tak… domácky. Jen v kalhotách, očividně pohodlnějších, než jsem na něm zvyklý vídat, bosky, s vlasy nedokonale staženými… před okamžikem ještě usazený na parapetu a v dosahu zřejmě pro tu chvíli vše potřebné. Rty se mi zvlní do trochu širšího úsměvu, působí jinak, klidněji mnohem, než během prvního dne a možná i chvil, kdy jsem ho párkrát zahlédl během těch dalších dní. Nevěda všech okolností a Lokiho sebeovládání, dovolil bych si až tvrdit, že je možná spokojený. Ale tak to být nemůže, nebo snad ano? Pochybuji, že by zapomínal na všechno nepříjemné, ať už spojené se mnou, nebo se vším ostatním. Ale možná se alespoň pro teď cítí dobře. Uklidňující, hezká myšlenka.

A neseberu dostatek sil vynadat si za potěšení, které ve mně vzbudí jeho zájem o mě. Vážně hloupé. Stejně jako je hloupé rozbušení mého srdce, provázející jeho kroky. Násilím vyženu z hlavy veškeré nepatřičné myšlenky – alespoň si namlouvám, že úspěšně – tancujíc prsty, tisknouc si rty k sobě, zvednu k němu pohled. Hnědá a zelená… kombinace setkávající se během posledních dní až příliš málo.

Jeho tón mě zamrazí po páteři… ale není to hrůzný pocit zarývající se do živého, který obvykle mám s tímhle výrazem spojený. Tohle je příjemné zachvění, zašimrá a já bych si mohl donekonečna a opět vynadat. Odvrátím na moment pohled, zhluboka se nadechnu.

„Je mi lépe, díky,“ zaměřím oči pak na místo, kde se dotýkají jeho prsty, „vlastně díky tobě a tomu úplnému vyléčení.“ Udělal to tenkrát vědomě, či ne? Stále to nevím a trochu doufám, že mi to naznačí bez přímé otázky po téhle větě, zvednu k němu opětovně pohled, „a pokud jde o ztrátu krve, to už je taktéž v pořádku, jsem jen občas trochu unavený… to je ale normální komplikace a ze všech možných zároveň i ta nejmírnější, naštěstí.“

S krátkou odmlkou se nakonec pousměji. „Odpočinul sis alespoň trochu? Viděl jsem tě pomáhat ostatním, díky… to od tebe bylo… milé.“ Zvláštně mi nesedí k černovlasému označení milý, nebo hodný. Ale jak jinak to označit, ano, má nám pomáhat, ale nevím o tom, že by ho někdo přímo o léčení žádal. Minimálně já ne. Navíc, on už se tak přeci dřív choval… jen jsem to takhle nahlas nikdy nepojmenoval.

S dlouhým výdechem zvednu pravou ruku a položím ji zlehka na jeho předloktí. Té paže, kterou se mě dotýká. Nikam nezmizela má nervozita, pořád čekám, kdy se tenhle spíše neočekávaný scénář změní v předpokládané drama… a doufám, že se to nestane, když sjedu prsty níž, k jeho zápěstí, kde začíná dlaň. Dál k jeho prstům nepokročím. Jak to tedy bude? Opravdu bych se s ním nechtěl hádat, právo zlobit se však má. Ale i kdyby dokončil započatý pohyb, neznamenalo by to, že se nezlobí, připomenu sám sobě.

V zimní zahradě

Loki

"Mhm... nic tak vážného," pokrčím rameny, zlehčím fakt, že je stále znatelně vnímám, či tu a tam trhnou mnou ze spánku. Stěžovat si však právě na to nemůžu. Naprostá únava posledních dní zbavila mě snů veškerých, i nočních můr, co proti tomu jsou občasné poplachy ze špatného pohybu.

Na ten náznak otázky se drobně, špičatě pousměju, úsměv se však odrazí i v zeleni. Baví mě, že si není jistý.

"Nesmysl. Každý ví, že jsem absolutně neschopen milých věcí," odvětím mu pak s poušklíbnutím, pátraje přitom v hnědém pohledu.
Co já s tebou udělám?
Během té chvíle ve sprše, ošetření, pak dní bezvládné slabosti... hněv zeslábl zrovna tak, vyvanul do podráždění nad situací, do hořkosti nad možnostmi. Měl bych si připravit plán... plány, a kromě toho vychutnat si možnosti, kdyby se nezdařily.
Chuť potrápit doktora je sice vždypřítomná... chuť pokračovat v tom, co jeho doteky při našem posledním setkání způsobily, je ovšem naléhavá a neústupná.
Koneckonců... ušklíbnu s trpkým pobavením v reakci na své myšlenky, zelený si už stihl užít několikrát, i s následky.

S tím vyčkávavé prsty u mého zápěstí propletu vlastními prsty, a s krůčkem blíže skloním se k jeho tváři pro polibek, v pohledu jenž z jeho tváře nespouštím mi zablýskne, když dravě přisvojím si jeho rty a s lehoučkým skousnutím jeho spodního rtu přitáhnu si k sobě druhou paží jeho bedra a boky.
Otřu se o něj tělem, nedávám mu příliš prostoru k volbě. Odmítni, co chci, a budeš mít důvod k obavám...

V zimní zahradě

Bruce

Nic tak vážného… ale prozradil by mi, kdyby bylo? Pátravě přeletím pohledem jeho tvář, zachytím pobavený úsměv, rozjasněné oči… a pomyslím si s povzdechnutím, že mě v mé nejistotě nechá, čistě pro pobavení. Nechci se ptát přímo, však možná nakonec nebudu mít jiných možností… a zajímá mě to, i když jinému by to mohlo přijít skoro jako bezvýznamná věc… já jich vidím hned několik. A nakonec přeci jen Loki zareaguje a vytrhne mě z přemítání.

„S tím nesouhlasím,“ vydechnu jen tiše a s nejistým úsměvem, „já už byl svědkem víc milých věcí… a ostatní teď už taky.“ Utápím se malý moment v zeleni jeho očí, v mých je vřelost, a vděčnost… méně teď už propouštějí na svět nervozitu, která mi kroutí žaludek. Najdu očima místo, kde spočívá má dlaň… a čekám, s napjatými rameny a ztuhlým tělem. Tak… jak? Nepovšimnu si úšklebku na Lokiho tváři, skrývajícího za sebou myšlenky, ze kterých by mě mrazilo, slyšet je.

Proplete své prsty s mými. Včas zvednu tvář, abych se znovu setkal s jeho očima a zachytil ho sklánět se, než mě políbí. A nemyslím si, že je možné se toho doteku hedvábných rtů někdy nabažit. Protože pokaždé, když se spojí s mými, je to jakoby se svět na chvíli zastavil, jakoby to bylo poprvé, co je ochutnávám… a jakoby existoval jen on a já a blízkost, do které se bez váhání ponořím.

Dravost polibků vyvede mě nejprve z míry svou nečekaností… než zapojím se do nich stejně tak aktivně, stisknu více jeho prsty… a druhou rukou pohladím ho po odhaleném boku a zádech, kde prsty narazím na známé nerovnosti, když se o mě otře, unikne mi skrze polibky prudší výdech. A bezmyšlenkovitě mé vlastní tělo zareaguje zavlněním zpět proti němu.

Mysl možná chtěla by brzdit činy… možná chtěla by se pozastavovat nad tou změnou, nad tím, že přeci ještě je co řešit… že očekávala jiný směr, kterým se naše setkání bude ubírat, třebas chtěla by černovlasého zastavit, abychom nejdřív mohli slovy vše vyřešit… ale v tuhle chvíli ji nenechám. Nechci se vrátit k nepříjemným slovům, nechci se vzdávat toho potěšení, toho šimrání v podbřišku a tepla, které mi doteky vyšlou do těla. Chci se soustředit na Lokiho a nic více. Však přesto nedokáži vypnout úplně a malé jiskry ruší potěšení.

Se sevřenými víčky se vytáhnu výš a blíže se k němu natisknu, dlaní přejedu po jeho zádech o něco dál, jak se dostanu. Jsme tak uvěznění v objetí, tělo na tělo, jen Loki má méně oblečení, než já… a horkost ve tvářích prozradí mi vlastní červeň, však nervózní zachvění musí být pro Lokiho zřejmě bez problémů zachytitelné.

Náhle se trochu odtáhnu, pokusím se o to i silou, je-li to třeba. „Vydrž, mám u sebe Luku…“ A lapnu po dechu, neochotně a s výtkou sám pro sebe, že ruším ty skvělé doteky, stáhnu paži z Lokiho zad a sáhnu do náprsní kapsy… Lukovi se jistě stlačení mezi námi nelíbí. A s dráčkem v dlani natáhnu se ke stolku opodál, Lokiho se tlakem těla snažím přimět k němu couvnout… abych na něj mohl dráčka položit.

A pak s rozpačitostí, které nedokáži zabránit usadit se mi v očích, zahledím se do bohu tváře. Ve chvíli, kdy je Luka nakonec v bezpečí, roztržitě si zkroutím prsty, než zvednu obě ruce a ovinu mu je kolem krku. Abych se pak vytáhl na špičky a tentokrát sám mu věnoval polibek… a boky natiskl proti němu, stejně natěsno jako předtím.

V zimní zahradě

Loki

Zahrnuji jej polibky, doteky, k mé nelibosti přes látku zbytečného oblečení... a on mi je stejně tak dychtivě oplácí zpátky. Věděl jsem, že neodmítne... netušil jsem, že bude stačit tak málo. Ale já jsem ten poslední, kdo by si stěžoval.

Když začne se bránit, stisknu jej o něco víc, jako bych mu odtažení nemínil dovolit, než blýsknu po něm pohledem, co se děje. A doktor překvapí mě znova. Z kapsy vyloví střípeček mé magie, který pořád ve formě dráčka nejen, že žije a zdá se mít k světu... ale stále je s Bannerem. Zaraženě doktora pustím úplně, nechť drobného tvorečka odloží na stolek, kde ten loupne po nás obou nevrle pohledem, odfoukne z nosíku něco kouře a schoulí se ostentativně zády k nám do klubka.

Nechám se políbit, pak však mi to nedá. "Ty sis ho nechal..." překvapeně na něj pohlédnu, hlas nakřáplý vzrušením. Nečekal bych to. Ani, že ho pojmenuje takhle.
Na moment sevře mi hrdlo podivný pocit. Mohl ho prodat. Mohl ho... rozpitvat, víme, jak je na tom s vědeckou zvědavostí. Neudělal nic z toho.

Jemně vezmu jeho tváře do dlaní a dlouze políbím, jemněji než prve. Než by to mohl čekat, najednou jej vyzvednu a přesunu, usadím na okenním výklenku a přistoupím blíž, vtisknu se mezi jeho stehna, přitisknu se k němu. Polibky nepřerušuji, jen prsty nenápadně a pomaličku začnu se skrze knoflíčky košile probírat k nahé hrudi pod ní.

V zimní zahradě

Bruce

Luka se netváří příliš nadšeně a tak ho bříškem prstu pohladím po nastaveném hřbítku. „Promiň,“ pousměji se k němu. Zvykl jsem si ho oslovovat, byť nikdy nečekám zpět odpověď slovní. A pak se vrátím k Lokimu, věnovat mu polibek.

Zarazí mě pohled do jeho tváře, to překvapení, které z ní sálá. Pocity v jeho očích, které vzbudí ve mně tornádo mých vlastních. On nevěřil tomu, že dráček se mnou zůstane. Rozesmutní mě to, takovým zvláštním způsobem. Ne proto, že by se mě tím snad dotknul, na to ani nepomyslím. Ale protože asi pochyboval, co pro mě takový dárek bude znamenat… a co pro mě znamená on.

Nechci přemýšlet nad tím, co si myslel, že s dráčkem udělám. Jediné, co chci, je vysvětlit mu, že to je samozřejmé, že je stále se mnou. Že Luky bych se nikdy nevzdal, že mám ho rád. Stejně jako toho, jemuž patří kousek magie v něm… a koho mi to malé stvoření připomíná a pomáhá mi tím přečkat chvíle bez něj. A jak má mysl rozhodla se uvěřit už během prvních pár týdnů, taktéž připomíná mi dráček, že ta osoba stále žije, byť nemám vědecky potvrzené, že by kousek magie byl zničen se smrtí jeho původce… ale věřím tomu. A těch šest měsíců jsem věřil. A Luku opatrovával a měl rád… je pro mě tím nejmilejším, koho mám. Snad kromě Lokiho samotného. Jakkoliv je to kruté vůči rodině nebo přátelům. Jakkoliv jsem kvůli tomu možná pošetilý. Měl jsem šest měsíců na přemýšlení o svých pocitech, na jejich uvědomění… a nikam nezmizely. A to chci Lokimu všechno vysvětlit, kéž bych to mohl vše vyjádřit dostatečně slovy.

Loki mi vezme všechny případné, jistě i zkomolené věty, svým polibkem. A sevřením dlaní… zavřu oči a ponořím se do jemnějšího políbení. A pak překvapeně lapnu po dechu, když se ocitnu ve vzduchu… a ještě pevněji se chytím kolem jeho krku, vděčný jakmile znovu sedím. S tvářemi teď už zcela jistě červenými pomalu roztáhnu nohy a vpustím ho mezi svá stehna, už jen ta blízkost ze mě dostane vzrušené vydechnutí. A samotné vzrušení tísní se pod látkou. Oplácím polibky a pohladím Lokiho šíji, ramena, sklouznu na hruď a boky.

Chtěl jsem mu něco říct. Chci mu stále něco říct. Odvrátím tvář a naberu dech, abych shledal jeho ruce bojující s knoflíky u fialové košile. Zachytím je do svých, uhnu případné snaze o další polibek. Chci mu to říct. A zahledím se mu do očí, abych upřímně, s lehkým, nervózním úsměvem promluvil. „Samozřejmě, že jsem si ho nechal… mám ho rád a je pro mě hodně cenný… koneckonců, je… součástí mnou milované osoby.“ Skloním pohled, rozpačitý z vlastních slov si zkousnu ret. Měl jsem to říkat?

Zpět už to nevezmu a vlastně… po tom ani netoužím. Pustím Lokiho ruce, ovinu je kolem jeho krku a přitáhnu se, nebo jeho k sobě, pro polibek. Tentokrát jsem to já, kdo ho nenechá pořádně zareagovat. Místo toho, abych plný strachu a nervózních hadů v žaludku, vzbuzujících téměř až nevolnost, čekal na reakci… lapím jeho rty a naléhavě je pohladím svými.

V zimní zahradě

Loki

Dlouhé prsty netrpělivě se perou s knoflíčky, klínem otřu se o jeho vzrušený klín, syknu touhou... a v pohledu blýskne mi nespokojeně, když opět doktor míní se odtáhnout, zachytí mé ruce a podívá se mi do očí. A pak... z něj s tím jeho zatraceným nervózním úsměvem vypadnou slova, po kterých strnu.
Zabolí mě v hrudi, zamrazí po délce páteře, na moment zabojuji s panikou. Tos přeci chtěl, ne? Omotat si jednoho z Avengerů kolem prstu. Toho, který tě jako jediný porazil hrubou silou, a zároveň jako jediný zaujal vstřícnou laskavostí a inteligencí. A pak dostal se hlouběji pod kůži než kdokoliv jiný.

Říká to tak nevinně. Tak samozřejmě, slova splývající přirozeně a vřele... a lži v nich ani špetky nenacházím.
Čemu se divíš? Máš, cos chtěl. Bude tě nenávidět, jako všichni předtím, časem. A jedno vyřčené slovo na skutečnosti nezmění, slova jsou... jen tak mocná, jak se jim síly uznává. A přesto... nedokážu se s tím srovnat, ne se vším, co vím.

"Neříkej to," zavrčím, odstrčené ruce bolestivě sevřu na jeho stehnech, každá z dlaní na jednom.
"Nic o mně doopravdy nevíš," syknu dodatkem, blýsknu po něm pohledem, který doktorovi zdá se na nepatrný moment rudý, přestože to může být západem slunce venku.
Rozhněvaně doktora přitisknu proti oknu a zaútočím na jeho rty drsným a bolestivým polibkem, ve kterém silou ani kousanci nešetřím.
Zbavím se překážky košile jedním škubnutím, knoflíčky kolem se rozezvoní a fialová látka zůstala v cárech, zahrnuji jej polibky a doteky, ze kterých čiší hněv daleko více než-li touha.

Jsem zvědav, jak moc mě budeš milovat teď, když ukolébavky a něžné polibky došly, blýskám pohledem, v nich ponejvíce odráží se posměch.

V zimní zahradě

Bruce

Vyvede mě svými slovy z míry, ztěžka polknu… A když stiskne mi bolestivě stehna, zadoufám, že je to jen obranná reakce. Kolik jeho činů jsem už tak pojmenoval.

Záblesk povědomé rudé a přijdu hned se slovy. „Chci, abys to věděl, je to pravda. A vím, jakého tě já znám, a taky, co k tobě cítím, ať už…“ Má slova přeruší náraz zády do okna a záškub paniky, se kterým se proti němu instinktivně vzepřu. Pokouším se odvrátit tvář od náhle především nepříjemných polibků. Jeho činy mě zaráží… nečekal bych od něj, když nepřišla kladná reakce, fyzický útok a navíc takového rázu. To spíš jedovatá či ledová slova. A pak z košile zbydou jenom cáry… a mě se v nitru usadí uzel strachu s následujícími drsnými doteky dlaní i rtů.

Panika mi začíná více obestírat mysl, pokouším se ho od sebe odtáhnout. „Přestaň s tím,“ řeknu rychle a nepromyšleně, „promluvíme si o tom,“ když nefunguje odtažení jeho samého, zkusím uhnout do strany… ale nohy mám zaklíněné podél jeho boků a výklenek neposkytuje moc prostoru. A z pomyslné klícky vztek znovu natahuje chapadla, promíchaný se zmatením a ublížením. I se strachem.

Ustanu ve veškerém pohybu, úplně ztuhnu hrůzou při pomyšlení na ztrátu kontroly. Nechci Lokimu znovu ublížit, ať už je jakýkoliv, ať se chová jakkoliv, už jen ta myšlenka ve mně všechno příčí. Zaženu chapadla zpět, snažím se klidnit svůj dech, pokouším se vyhnat z hlavy jeho dlaně, i rty, vlastní uvěznění mezi ním a oknem, soustředím se na malý moment na sebeovládání… kontrolu reakcí vlastního těla… ale jde to těžko. Přesto se snažím, jak nejlépe jsem schopný.

Posměch v zelených očích drtí jako tunové závaží a postupně umlčí naivní hlásek v nitru, že to dál nezajde. Lapnu po dechu a tělo se mi chvěje, nejde být lhostejný k dotekům, i když bych chtěl, kalhoty jsou těsné, slova hledají se přes strach a paniku a soustředění se na sebekontrolu těžko. „Proč tohle… děláš, hah. Já tě do ničeho… nenutím, nemusíš… mi to opětovat, dost.“ Místo marné snahy ho odtáhnout chytím obě jeho zápěstí co nejpevněji do svých dlaní a zkusím ho zastavit. „Nech toho,“ se strachem v očích pohledem vyhledám jeho tvář.

Připadám si… bezmocný. A víc a víc se nutím k sebeovládání, které přesto nechci ztratit.

To milé, nervózní očekávání a to hezké, co mi tělem proběhlo během našich předchozích polibků, ztratilo se. A pomyšlení, že se Loki nezastaví… Z toho, co chtěl jsem s ním poznat a o čem jsem po nocích snil několikrát za těch šest měsíců… teď stalo se něco, co v takové situaci odmítám.

V zimní zahradě

Loki

Na další chvíli nevšímám si jeho slov, ty nezastaví mě od dravých a bezohledných doteků a polibků, natož slabé protesty jeho paží. Doktůrek zjistí, že sevření zápěstí je mu k ničemu, když nemíním naslouchat.

A přec... když vstříc mi vychází místo ochoty strnulost a místo touhy strach, pocit, že je to všechno špatně, dolehne na mě a znechutí mi mé snahy. Strnu sám... než poodstoupím, dlaně položím na okraje výklenku volně, každou na jednu stranu jeho stehen, a s hřbetem nahrbeným skloním hlavu, sklopím tvář, stisknu víčka.
Co to dělám...
Nehty zatnu do materiálu výklenku, nechám za sebou mělké rýhy, zatímco pokouším se zklidnit dech, ovládnout třas, který se do mě pustil.
Nevím, co mám dělat... kéž by mlčel... bojíš se, přiznej to, víří myšlenky v hlavě.
Čeho bych se měl bát?
Čím dříve tě začne nenávidět, tím dříve ti odpadne přemítání nad tím, kdy se tak stane časem, nevyhnutelně.
Jako by mi on sám či zelený neublížili už několikrát, ušklíbnu se vstříc hlasu.
To mu vážně chceš vrátit činy, za které sám nemůže, jen abys ho umlčel?
A proč ne? Může nemůže, to v mém případě nikdy nikoho nezastavilo, syknu na dotěrný hlas hněvivě.
Když takový chceš skončit sám, a zničit, na čem ti záleželo... a co se ti ještě může hodit... tak prosím.

Posměch vyhrává... přerývaně ztěžka vydechnu a přistoupím doktorovi blíž, jemně ovinu své paže kolem jeho pasu a přitisknu jej k sobě, opřu si bradu o jeho rameno a skryji tvář v jeho vlasech.
Zůstanu tak nehybně, na rtech slova omluvy, jen... splynout je nesvedu přimět. Snad příliš jasně by to pak zarámovalo čin, který jsem byl rozhodnut spáchat.
Jako by to na úmyslu měnilo...
Stáhne se mi hrdlo, v hrudi podivná slabost. Je mi ze sebe samotného špatně.

Ať už ze sebe nebo čehokoliv jiného, je mi špatně, tečka.
Uvědomím si v další chvíli, že ať chci nebo nechci, zvedá se mi žaludek. Prudce se odtáhnu od doktora a se hřbetem dlaně přitisknutým ke rtům a pohledem zahanbeně sklopeným dlouhými kroky prchnu do koupelny, sotva stačím zabouchnout dveře a chytnout si vlasy, než rozloučí se se mnou večeře.

V zimní zahradě

Bruce

Moje snahy jsou marné, slova ani další protesty ho nezastaví, potlačit paniku daří se mi jen těžko a kontrolovat se je těžší, než snad kdy jindy předtím. Protože těm dotekům rád bych unikl. Protože na mě nikdo neútočí slovně, ale fyzicky a způsobem, který mě děsí a… bolí na hrudi. Raňuje mě dříve, než zranit by mě ty činy skutečně mohly fyzicky. A bezmocnost zahaluje vše do zoufalého hávu, v něm schovaný zkousnu si pevně rty a pokouším se distancovat. Když nemohu ho zastavit, zkouším to nevnímat. Vší silou… zůstat tělem v klidu jak je to možné.

Abych Lokimu neublížil. Ale teď chce on ublížit mě.

Náhle hořce se mi ozve v hlavě, zda se takhle černovlasý chová ke všem, kdo se k němu dostanou blíž. K těm, kteří ho mají rádi… odhání je od sebe? A… proč… protože jsou dost slabý na to, aby dali své city najevo? A já trápím se sobeckostí, kterou jsem vůči němu předvedl? Myšlenky, které by mě jindy nenapadly… které posilují odpor, který klade ta vichřice pocitů proti mému sebeovládání. Prokousnu si ret do krve, když se pokusím, tentokrát se vší silou a celým tělem, osvobodit.

Abych pak rychle začal dýchat, chytat kontrolu a náhle… byl volný. Zkusím ihned skrčit nohy k sobě, instinktivní pohyb, ale stehna stále spočívají rozevřená, bůh mezi nimi… ovinu kolem sebe paže, prsty zabořím do cáru fialové látky, který se zachytil na ramenou… která shrbím a s doširoka rozevřenýma očima se na černovlasého zahledím… a přitom nechci, aby mi pohled opětoval. A přitom všechno se ve mně vzbouří proti případným slovům omluvy. Ještě víc se ozývá vztek, když je očekávám, ještě hůř křičí ve mně strach, že Loki bude pokračovat.

Protože vidím ten jeho výraz. Ten napjatý a rozechvělý postoj… nutí se zastavit, nebo… on snad rozmýšlí se. Skutečně přemýšlí, zda pokračovat? Možná dokázal bych vše předtím přiřknout šoku z mých slov, možná nakonec, až vyprchalo by ze mě ublížení a strach, že bych to zvládl. Ale on teď skutečně zvažuje pokračování?

S vlhkem v očích odvrátím pohled, nadechnu se, ale… nenapadají mě vůbec žádná slova. Jak bych na tohle měl zareagovat… A když se ke mně vrátí, myslím nejprve, že opravdu neskončil… ale zamrznu, když mě obejme, pošoupne na parapetu k sobě a položí si na mě hlavu. Tak přeci jen omluva, možná. Ale na rozdíl od očekávání mě tahle nerozruší ještě víc… možná protože nejde o slova, se kterými Loki umí tak dobře hrát své hry, ale o čin… jenže jako se nedostaví vztek, nedostaví se ani pocit, že je vše zase v pořádku. Jak by mohlo.

Nechám ruce pevně semknuté u sebe, aniž bych reagoval na jeho blízkost, která mi jindy byla tak milá… A když ucítím vlhkost padající po jedné z mých tváří, konečně se zmůžu na tichá slova. „Jdi ode mě pryč.“ Ať se teď chová jakkoliv a jakkoliv vážně to myslí… úmysl už je venku a ten zpět nevezme. Zastavil se možná sám, ale dojem, že to zvažoval, je ještě horší. Nechci ho u sebe. „Tak vypadni!“ Ozvu se rázněji, vztek zahoří, s prudkými nádechy vyděšeně uvězním ho v sobě. A pak Loki zbledne a s dlaní přes pusu odběhne do koupelny, odkud o chvíli později jsou slyšet charakteristické zvuky.

Zabořím si prsty do vlasů a nohy přitisknu k hrudi. Cloumají se mnou, víry pocitů, chtějí vzbudit monstrum a já se schoulím a pokouším se být zase v klidu… ovládat se. Nejsem teď sám sebou, nepřijdu si tak, balancuji na tenké hranici a jsem k pádu tak děsivě blízko. A trvá mi několik minut, než znovu přijdu si vyrovnaný. Když se už nebojím, že v příští vteřině se ztratím, pomalu soustředím se na své tělo jiným způsobem. Svěsím ztuhlé nohy z parapetu a promnu si čelo, pak chvíli kroužím prsty po spáncích a zlehka se třesu. Nohy mám rozechvělé, když se vydám přes místnost ke dveřím ven, dráčka v dlani. Otevřu je a vykročím ven. A znovu zavřu.

Neodešel jsem. Sedím na židli v Lokiho pokoji, kolem ramen mám deku, kterou našel jsem ve skříni a Luku odloženého na stehně. Jsem tiše. A snažím se přemýšlet, proč jsem vlastně zůstal. Možná proto, že mi to omluvné objetí nestačilo. Mračím se, na čele vrásky ještě zřetelnější, než jindy. Tentokrát si promluvíme, při představě, že kolem sebe budeme v následujících dnech chodit po špičkách… to už nechci. Stejně jako nechci nevědět, na čem jsem. A trápit se pro černovlasého boha… teď už také ne. Rozhozený z toho zážitku si k sobě deku pevně tisknu, zarývám do ní prsty, dívám se do země a pokouším se najít slova, která Lokimu říct, až se vrátí z koupelny. A chci slyšet, co řekne on.

V zimní zahradě

Loki

Na moment zůstanu, jak jsem, zhroucený u mísy, prsty vpletené ve vlasech, vzpamatovávám se z toho prudkého kotrmelce akcí a emocí, než přinutím se čistě mechanicky vstát, spláchnout, před umyvadlem vypláchnout si ústa a omýt si tvář ledovou vodou.
Roztřesenými prsty vyškubnu koženou tkanici z vlasů, které stejně zcuchané jsou jak doktorovou obranou, tak následky ponižujícího ústupu do koupelny.

Co se to u Nornů... co to do mě vjelo? I kdybych měl sto chutí něco takového udělat... kdykoliv předtím bych se potěšeně spokojil s pohrůžkou, naznačující, však neodhalující, co je posměšný výmysl a co skutečný záměr.
To skutečně... stačila ona slova, abych zpanikařil a odhodil, co jindy mi je nezbytné a ceněné?
... je součástí mnou milované osoby.
...
Jdi ode mě pryč. Tak vypadni!
To netrvalo dlouze... shrábnu vlasy vlhkými prsty dozadu a blýsknu zeleným pohledem do zrcadla. Vnímám, jak ve mně vzlíná hněv.
Není jiný, než ostatní. Stačí nezachovat se podle chuti, podle představ...
NE, Loki.
Prudce sevřu okraj umyvadla, po zrcadle s prasknutím rozeběhne se pavučina, lapnu po dechu.
Tohle si teď připomínat nepotřebuji... nechci v tom vidět souvislosti, nechci, ale vidím a cítím.
V hrudi to bolí, a žebra jsou v tom tentokrát nevinně. Mísí se ve mně zprudka chuť rozbít, co dostane se mi pod ruce, ublížit jemu, dostat ven, co pálí a bodá hůř, než by jakékoliv fyzické zranění mohlo, svírá mi nemilosrdně hrdlo a nutí k pláči, vše dohromady zároveň.

Nemůžu ho teď vidět. Nevěřím sám sobě.

Zlehka sklouznu třesoucími se prsty na podbřišek, připomínající se mi teď slaboučkou tupou bolestí.
Co bude dál? A co bude s tebou?
Pokud mě během toho týdne napadlo, jakkoliv bláhově, že by to mohlo být poprvé, kdy s maličkým pod srdcem nebudu muset být úplně sám, izolován kdesi v lesích, myslím, že se mi tu možnost právě podařilo zničit...
Cuknu sebou, když zaslechnu z pokoje otevření a zavření dveří.
Mrzí mě to.

Znova pustím vodu, plnými dlaněmi smývám horkou vlhkost z tváří, o které nevím, kdy se tam dostala, pak sklesle s dlaní opět na břiše zamířím zpět do pokoje.
Když povšimnu si doktorovy nečekané přítomnosti, v momentu přimhouřím pohled v náhle nečitelné tváři, dlaň rychle sklouzne stranou, obě ruce zatnou se v pěst. Narovnám se, a povýšeně na něj pohlédnu.

"Co tu ještě pohledáváte?" pozvednu obočí s jízlivým, studeným úsměškem.

V zimní zahradě

Bruce

Otevření dveří… a já stále nevím, co bych řekl. Ale uvnitř mám odhodlání donutit Lokiho se mnou mluvit. Nechci a nemíním mu dovolit hrát své hry. Budeme jednat narovinu. Ale přes mé rozpoložení, když zvednu nakonec oči a uvidím ho, snad smutného, vše se ztrácí a oči skoro vypadají až smířlivě v jednu chvíli.

Jenže on promluví a vrhne mě zpět do hořké bouře. “Neopovažuj se mi začít znovu vykat,” tichá, ale rázná slova, když změní se mi výraz a mám náhle ublížený… a pohněvaný pohled. Kolik myslí si, že pochopení a trpělivosti mám? Jsem snad pro něj natolik ubohý, aby mohl mě odbít povýšením, jedovatými slovy, znovu a znovu a opět? Tentokrát ne. Zaryji prsty víc do deky a vrásky se prohlubují. Ano, bouře z pocitů… a přesto však cítím se pod kontrolou, jako bych vše měl pevně v rukou a monstrum uzavřené.

Ale užší než jindy to hraniční lanko je, tak, že balancovat na něm může jen ten nejlepší z akrobatů… a jak dlouho, kdo ví, a zda může být někdo tak dobrý, to těžko říct.

Dívám se na něj a černovlasý svým postojem přiměje mě krátce stisknout zuby. “Proč jsi to udělal?” Nemůžu zabránit bolesti zaznít z mého hlasu, ani skrývat se ji nesnažím. Mám v sobě tolik pocitu, který ji podporuje. Tak ať ji vidí, nestačí jen jedno objetí. Chci znát důvody. Slyšet od něj konečně upřímné věty. Zabodává se hluboko a důkladně ten pocit a tahá ze mě věci, které jindy bych nevyslovil. “Pobavil ses?” S nádechem pokračuji, hněv a hořkost v hlase. “Tak proč? Co je tak hrozného na tom, když se někdo tebe opováží milovat?”

S těmi slovy zradí mě vlastní odhodlání, vlhkost mi vhrkne do očí a drtí pevnou půdu pod nohama... kterou myslel jsem, že mám.

Hořké zklamání nikam nemizí. Jenže ani láska. Ta před problémy neutíká, vždyť sama v sobě má tolik odvahy, že často hory přenáší… ale také dokáže zranit lépe, než tolik jiného.

V zimní zahradě

Loki

"Já? Já se bavím skvěle, díky za optání," odseknu jízlivě a několika dlouhými kroky překonám vzdálenost k místu, kde sedí. Hněv, před drobnou chvílí téměř na ústupu, vzplanul opět plnou silou.

"A nejvíce TVOU představou o lásce," zavrčím temně.
"Stačilo pár hrubších polibků, abys nemohl vystát mou přítomnost. Co je na tom hrozného? Představa, že mě miluješ... tak dlouho, dokud jednám a mluvím přijatelně pro tvé jemnocity. Mám se z toho těšit? Mám se bát, kdy překročím hranice?
Co až se dozvíš víc, zjistíš víc, uvidíš víc? Mám se prostě smířit s tím, že přijde chvíle, kdy z tebe opět vypadne 'jdi ode mě pryč'?" pohled mi plane, když syčím ta hněvivá, bolestná slova doktorovi do tváře, s nutkáním rukou sevřít jej pod krkem a zatřást s ním.
Místo toho zarývám nehty do zaťatých dlaní.

"Mám se těšit z toho, že počítáš s mou pomocí, jako bych byl prašivý pes, co na hvízdnutí přiběhne a udělá, co se páníčkům nechce? Mám jásat nad tím, že před ostatními ochotně odkýveš, jak příšerná jsem osoba a kolik lidí zemřelo mou rukou, jen aby se někdo nedejnornům ošklivě na tě nepodíval, koho že to vlastně údajně miluješ?"

Odtáhnu se a obrátím k němu zády.
"Nech si svou lásku na další záchvat provinilosti. Patrně musím být zbitý či zneuctěný zeleným, aby ti nevadilo ji projevovat i před ostatními," hryznu se do rtu.

"A teď zmiz," syknu, blýsknu pohledem přes rameno. Kdyby tohle momentálně nebylo jediné útočiště, které na Midgardu mám, šel bych já. Do hněvu mísí se strach, dlaně mě svrbí touhou přitisknout je k podbřišku a zjistit, co je špatně, proč ten nepříjemný pocit sílí... před ním se mi však nechce.

"Nech mě teď být," vydechnu tišeji.

V zimní zahradě

Bruce

Cuknu sebou, když ke mě vyrazí, s těžkým polknutím zamrkám... zaženu vlhkost, až zbude mi v očích jen závan strachu a pak zaražení.

Držím pevně vlastní paže a místo toho, aby jeho slova, plná hněvu, hrozící ještě větším výbuchem, mě shodila z tenkého hraničního lana... vzbudí ve mě smutek. Břicho zachvátí mi nevěřícná křeč, když Loki na mě chrlí, jak vlastně vnímá mé chování... celou tu dobu. A nic neřekl.

Jenže postupně zase ozývají se pocit nespravedlnosti a hněv, na chvíli umlčený, aby se jako na houpačce vrátil zpět na vrchol. A bolest, a zklamání, a ublížení, a vztek, a smutek, a všechno, co bouří mi v nitru neúnavně, se silou vichřice, snaží se mě strhnout.

S posledními souvětími, se zmínkou o tom druhém, škubnu sebou a celý zblednu, nevolnost prožene se tělem tentokrát mě, mám problém s dalším nádechem. To si opravdu myslí? Se zavrčením nahrbím se ještě víc a to už mě Loki vyhání. Ne, teď rozhodně neodejdu. Teď konečně je upřímný a jeho slova mi svazují nitro, děsí mě. Chtěl jsem si promluvit.

Tak budeme mluvit. A neubráním se, když myslí znovu proběhne mi jeho hlas. Mám se bát, kdy překročím hranice? Slova se mě vyrazí rychleji, než stačím se nad nimi alespoň krátce zamyslet. A probrat se důsledky.

Věty začnou plynout, s divnou, výbušnou lehkostí, s touhou vysypat je ze sebe... a ventilují. Čím víc jich je, tím více vzteku ze mě sálá do okolí."Nejdu nikam! Jak daleko je teda ta tvá hranice, když to co jsi předvedl mělo být v pořádku?! Copak..." skousnu si na okamžik ret, "jsem snad vypadal, že se mi to líbí? A mám ignorovat, že ještě ses rozmýšlel, jestli pokračovat, v něčem, co nejde pojmenovat jinak, než znásilnění?! Měl jsem tě pak u sebe nechat, protože ty můžeš vše a já to mám tolerovat?! Když jsem moc dobře věděl, jak to skoro skončilo! Myslíš, že zrovna takhle jsem po tom toužil?! Že je to v pořádku, když se vyjádřím a ty na mě zaútočíš a chceš mi ublížit?! Jako bych nesnášel dost jedovatých slov, když ty nejsi schopný bez nich přejít i milé věty! Pokrytče!" Ta slova chtějí ven, jako vodopád padají a duní a ani nevím, kdy přesně jsem se zvedl na nohy. Deka je na zemi, Luka má nové místo na ní, třesu se a hlas se mi rozkolísá.

"A byl bys snad radši, kdybych tě před všemi začal líbat, myslíš, že by tě tu Fury nechal, kdyby jediný, kdo tě tady chce, podle něj neměl objektivní úsudek? Myslíš si, že kdybych nechtěl, aby se na mě blbě dívali, riskoval bych, že jediné přátelé, co mám, rovnou ztratím? A co ty, nechal by ses vůbec, když jsi u mě ležel, ale jenom vědomí, že někdo další ví, že jsi to ty, stačilo, abys zase odešel?! Mám to snad udělat a dívat se, jak tě odvádí zase zpátky do vězení, kde nebudu vědět, jak na tom jsi, jak moc trpíš a jestli si vůbec ještě naživu?!"

Musím toho nechat. Co to dělám... Obrátím se a zoufale udeřím pěstí do stěny, ztěžka naberu dech, pak rychlým jeho tempem se snažím uklidnit, nevnímat slzy, které si našly cestu na mé tváře a kapají na zem... ovládnout se. Zastavit další a další slova... kam by vedly. Čemu tímhle pomůžu, chtěl jsem mluvit, ne křičet, zabořím si ruku do vlasů a pevně stisknu. Musím se uklidnit... musím se ovládat. Balancovat, jak nejlépe mohu. Chtěl bych říct ještě něco, smířlivého, uklidňujícího, ale co. Nejde mi nic na jazyk, když rozházená mysl i tělo se třesou a já se snažím být stále já. Loki... proč to zašlo takhle daleko. "Je mi to líto," hlesnu tiše, skoro až neslyšně, tak akorát aby to bůh zachytil, pokud se ode mě nevzdálil.

V zimní zahradě

Loki

Pokrytče.
Znova zabodnu nehty do vnitřků dlaní.
"Rád vím, že věříš, že bych byl něco takového schopen dotáhnout do konce. Zvlášť poté, co se tvá zelenější strana dopustila třikrát doopravdy toho, z čehos mě teď nařknul po několika hněvivých polibcích a hrstce hrubých doteků," odvětím klidně, pohled teď ledový. A co, že mě to napadlo? Že jsem zvažoval srovnat strany? Neublížil jsem mu. Ne fyzicky, ač zjevně teď ublížeností duševní seká kolem sebe.

"Jistě, z extrému do extrému, ignorace nebo veřejné polibky, co bych ještě nechtěl... Já tu být nechci, oni mě tady nechtějí. Ať už mě nenávidí či se mě bojí, jediný, kvůli komu tu jsem..." zarazím se uprostřed věty a se zasyknutím se nadechnu.

"Běž pryč," hlesnu pak pobledle, obejmu pažemi se kolem hrudi, jednou z dlaní na podbřišku, druhou zarytou prsty v nadloktí druhé paže.

V zimní zahradě

Bruce

Trhnu sebou, když na mě jeho další slova zaútočí. Ale hněv vrací se do své klícky, spíš zavřu oči s lítostí a zaryji bříška prstů do povrchu stěny. Nepěkný pocit mám po celém těle a stažené hrdlo. Nechci se s ním přece hádat… co to do mě vjelo.

Zhluboka se nadechnu a pak se otočím, zabloudím k němu pohledem… už mírnějším. “Mě z toho ten úmysl přišel dost jasně čitelný,” hlesnu tiše a přejedu si dlaní po paži, “a… budu se omlouvat, pořád dokola, pokud chceš. Kdybych mohl vzít zpátky všechno, co jsem zavinil a co ti… ten druhý způsobil, tak bych to udělal.” Zavřu oči, spojím ruce k sobě a začnu si mnout prsty. Mlčením teď přejdu označení, které Loki pro toho druhého zvolil, byť nejsem vůči tomu lhostejný.

Sleduji ho, tiše, chvíli bez hnutí a pak nakonec si povzdechnu… a odvrátím pohled. Mohl ten nevyslovený konec věty obsahovat mě samotného? Koho jiného… zachvěji se a zalituji těch posledních minut… zalituji, že rovnou, když jsem vešel do místnosti, nezkusil jsem Lokiho přesvědčit k hovoru. Jenže malý hlásek uvnitř mě nabádá mě uvěřit, že je to nakonec dobře. Že takhle snad alespoň srovnáme si některé věci… pokud teď neodejdu, jak mě žádá.

Nebo by bylo lepší tak učinit a nechat vše na později? Kdyby pak nějaké později bylo… a to zaručit mi nikdo nemůže, ani já sám.

Znovu k němu zvednu oči a přeletím posazení jeho dlaní, uvědomím si, proč vlastně utekl do koupelny… a že jsem tomu nevěnoval ani jedinou myšlenku, do teď. Provinilost stáhne mi na chvíli hruď, než vydechnu, znovu vrací se mi starost o něj. “Jsi v pořádku? Nemohl si něco špatného sníst?”

A pak dodám, smířlivým, mírným tonem. “Nemohl bych tu, prosím, ještě chvíli zůstat? Pořád si v tolika věcech nerozumíme a to bych chtěl vyřešit... v klidu. Chceš i ty?”

V zimní zahradě

Loki

Mám si připadat provinile za něco, co nenastalo? Doktor se však uklidňuje... a já sám netoužím prodlévat v hádce. Zejména teď ne.

"Jak už jsem zmiňoval dřív, problémy se seidrem," pousměju se bledě, jako by to nic neznamenalo, opírám se pro jistotu o stěnu za zády, než přesunu se k posteli, položím se na ni, propletu prsty nad břichem a zdánlivě ležérně hodím si kotník přes kotník. Je to... lepší, když se oba uklidňujeme. Mnohem.
Což netěší mě příliš... znamená to, že maličkému začala se rozvíjet jeho vlastní magie, které se hrubě nelíbí, jak mění se můj seidr při hněvu. Zajímalo by mě, jak to u bran Valhally vydržím... vždyť stačí setkání s doktorem, či kýmkoliv z týmu, abych za posměšnou fasádou kypěl vzteky na tu smečku neschopných idiotů.

"Prosím. Pokud ti tak záleží na domluvě, mluv," pohnu rameny, oči zavřené, a semknu rty.
"S jedinou podmínkou. Požádám-li tě o odchod, zkusíš se chovat jako někdo, kdo ví, co ta slova znamenají, respektuje jeho slovy milovanou osobu, a nezapomněl ani chodit, ani zavírat dveře."

V zimní zahradě

Bruce

Ten důvod se mi příliš nelíbí… mohl by to být podobný stav, jako měl po prohlídce rentgenem? Ale nenapadne mě, co by na něj tady a teď mohlo tak působit. Snad to nejsou následky dalšího uvěznění… těžko mohu vědět, jak dlouho už mu takhle je.

Promnu si čelo a zlehka kývnu. “A je něco, co by ti s tím mohlo pomoci? Pokusil bych se to sehnat, nebo zařídit. A alespoň můžu uvařit něco nenáročného na žaludek…”
Možná to může působit jako forma omluvy za předchozí výstup. Třeba to tak částečně opravdu je. Ale zároveň se ve mě ozývá starostlivost, která nikam nezmizela a snad už nebude znovu tak potlačena, jako před chvílí.

Vyprovázím ho pohledem, klidným dechem ze sebe vyháním zbytky bouře, která mě před okamžikem zcela schvátila, a s mou úspěšností se navrací rozumné myšlenky. Které přesto nejsou si jisté, jak začít hovor, ke kterému jsem dostal prostor. Konečně. To jsem chtěl, celou tu dobu a tak proč teď ta slova úplně postrádám…

S povzdechem přeletím Lokiho očima, vezmu židli a přesunu ji blíže k posteli, než se usadím. “Díky,” s výdechem spojím ruce na stehnech a zaměřím pohled na prsty, které neomylně začnou známou hru. Po několika vteřinách ticha promluvím. “Máš pravdu, že o tobě vím jen to, co jsem zvládl vysledovat a nebo jsem se naučil… a kdo ví, kolik z toho je pravda. A ty o mě víš jen to samé.” Zvednu k němu pohled, mírný a nejistý úsměv na tváři…nechci ho znovu tak rozhodit. Ale pokračuji. “Co jsem řekl, že k tobě cítím, je pravda taky tak. Jakkoliv tomu třeba nevěříš, nebo nechceš věřit. A nechci tě nutit mi to opětovat, ale chtěl bych… abychom se víc poznali. A třeba bychom tak do budoucna i přešli takovým… nedorozuměním.” Stisknu krátce zuby. “Proto bych tě chtěl o něco požádat… ale když odmítneš, naléhat nebudu.”

Napadne mě to teď. A sám nevím, jestli to vyslovit. Nevím, jestli necouvnout a rovnou mu nenabídnout možnost zeptat se na cokoliv… opětovanou. Ale kolikrát už jsme byli oba svědky toho, jaká slova umí být… umí znít neupřímně i upřímná, umí lhát a manipulovat… a teď možná ani není nejlepší půda pro ta skutečně upřímná.

“Co kdybychom… spolu trávili více času? Nemusíme mluvit, když nebudeš chtít, nebo něco podnikat… jen spolu být a být k sobě upřímní. Když se jeden na něco zeptá, bude ho něco zajímat… druhý buď neodpoví vůbec, nebo upřímně… prostě jen spolu zkusit… fungovat. Ale odejít, když ten druhý bude chtít...”

Očekávám odmítnutí, uvědomím si, když to dořeknu. Protože chci opravdu hodně. Nejen, že nevíme, na jak dlouho tu Loki je… a zda má šanci na úspěch má naděje, že mohl by zůstat, že nějaký způsob nalezneme… a tedy bychom tím jen znásobovali bolest po možném odloučení, kdybychom se více poznali… ale navíc něco takového je těžké… pro mě a věřím, že pro něj ještě mnohem víc. Tak často mi přišlo, že se skrývá… a teď žádám takovou věc.

Jenže na tom poli nejistoty, kde vzájemně se občas střetneme, sice dokáží vyrůst pocity nejrůznější… ale rozvíjet se jim je zakázáno. A takhle… bychom mohli oba zjistit, na čem jsme. Snad.

Sedím sešněrovaný na židli a jak očekávám odmítnutí, tak bolestně doufám ve schválení mé prosby… a hnědý, nejistý pohled vrhám na boha. Záleží mi na jeho odpovědi… víc zřejmě, než si sám v opět přemýšlivém stavu uvědomím.

V zimní zahradě

Loki

"Možná si pamatuješ, jak jsem mluvil o seidru, co znamená, jak velkou je součástí mé podstaty," odvětím tak klidně, jak mohu, oči pořád zavřené.
Dýchej, klidně. Nepřemýšlej nad tím, co se stane, domyslí-li se a půjde podobně jako na ošetřovně upřímně oznámit, co ví... pokud všechno půjde dobře, ten jejich spolek Štítu se nic nedozví, natož aby chtěl vztáhnout nenechavé prsty po potomkovi mém a zeleného.

"Reaguje výrazně na změny. Tělesné, duševní. A stejně jako s tělem poničeným a příčetností pochybnou nesvedl jsem z vlastních schopností používat v době invaze nic víc, než fyzický boj a iluze, jejichž zvládání je mi nejpovědomější a nejsnazší...
Po třiceti letech celou omezeného seidru a dalších pěti letech kombinace cely a obojku je dost v nerovnováze a teď nesetkává se s příjemnou reakcí jak na používání do posledních rezerv, tak na příliš silné emoce," hladce předložím, co ještě před pár dny jsem doufal být správným vysvětlením. Koneckonců, nejvěrohodnější lež je často jen krůček od pravdy.

Když slyším zvuky přesunované židle a tiché zavrzání, když se na ni doktor usadí, otevřu oči. Jednou nohou pokrčenou v koleni zapřu se, rozpletu prsty a zatímco jednu nechám volně spočívat přes bok a břicho, jak byla, loktem druhé se opřu tak, abych na Bannera viděl.
Mlčí... pak konečně pouští se nepříliš jistě do řeči. Zaženu chuť trpce se ušklíbnout. Ač je mi řeč mnohdy dobrou zbraní, teď teskně mohu leda vzpomínat, že nebýt jeho jistých určitých slov, teď možná tiskneme se k sobě na lůžku, unavení snad, však spokojení... v hřejivém klidu, oba - možná všichni tři.
Většina zdrojů mého hněvu dala by se krátce vystopovat k doktorovým dobře míněným slovům. Přimhouřím pohled a nevstupuji mu do projevu, jakkoliv mě jízlivé, posměšné poznámky svrbí na jazyku.

Počkají si, než doktor odmlčí se, napjatě vyčkávaje mou odpověď.
"Pokud si dobře vybavuji, jedna z mála příležitostí, kdy jsem se ze zvědavosti zeptal, skončila mnou proraženou hotelovou zdí a mým pádem z osmého patra," ušklíbnu se, pohled studený.
"A málem bych zapomněl - prakticky každá příležitost našich 'promluv' skončila hádkou a nepříliš příjemně pro jednoho či oba z nás. To se ti chce riskovat?" pozvednu jedno obočí s posměšným úšklebkem stále na rtech, než pohled sklopím a zvážním.
Klid.
U Gungniru, jak tohle má jeden vydržet... hryznu spodní ret. S hlubokých nádechem se na Bannera už vážně zadívám.

"Pojď blíž," s přemýšlivě staženým obočím vyzvu jej, s jeho návrhem snad nesouvisle, a dlaní paže, kterou se neopírám, zlehka poklepu na kraj postele, kousek od mých boků, než ji vrátím, kde byla.
Pokud to Banner udělá, přesunu ji znova, konečky prstů přejedu zlehka po hřbetu jeho loktu, než sevřu jeho bližší dlaň a zabráním mu tak dloubat si do vlastních prstů.
Pokud to neudělá, moje následující slova, jakkoliv unaveně a rezignovaně znějící, to nezmění:
"Můžeme to zkusit. Pokud si myslíš, že to k něčemu bude."
Přinejhorším to bude velmi tichá společnost.

V zimní zahradě

Bruce

Mile mě překvapí, když Loki začne vysvětlovat bližší okolnosti své nevolnosti a neodbyde to jen jediným slovem. „Pamatuji,“ odpovím a pak ho nechám mluvit a vnímám jeho slova. Trhnu sebou lehce, když připomene dobu svého uvěznění a přes oči mi proběhne smutek, znásobený bodavým pocitem, když se hned ozve představa i vědomí činů, které se ve vězení zřejmě odehrávají… Přinutím se však soustředit na černovlasého a nepřemýšlet teď nad jinými věcmi, když oba jsme v klidu, nechtěl bych to znovu zkazit.

Nakonec zlehka kývnu. „Díky… za vysvětlení. Doufám, že to bude alespoň trochu lepší a já se to pokusím už nezhoršovat…“ mírně a omluvně se na něj usměji, „a kdyby bylo něco, jak ti můžu i přes takové příčiny pomoc, neváhej mi to říct.“

Čekám na Lokiho reakci a hned s prvními slovy z ní se s těžkým polknutím ošiju. Nechci vzpomínat zrovna na ty okamžiky, na to, co si pamatuji, ani na záznam z bezpečnostních kamer. Ani na probuzení a uvědomění si. Jako tenkrát, i teď vnímám, co zelený dělá právě Lokimu, jako ty nejhorší činy. A ani slova, která řekl mi bůh před půl rokem, na tom stále nestačila nic změnit. A teď už to bylo potřetí.

Odvrátím od něj na chvíli pohled. S hlubokým nádechem a shrbený si vyslechnu zbytek jeho slov, až do té otázky. „Nikdy bych nechtěl riskovat, že ti znovu ublížím. A hádky také ne… proto každý z nás může odmítnout a já… si budu dávat velký pozor, to už se nebude opakovat…“ Odmlčím se, rozhodnutý připravit si další slova, než by ze mě vyklouzla další nepřipravená, když zelenooký znovu promluví.

Nejprve mě sice napadne zůstat sedět, ale vlastně mě ta výzva potěší. A malý koutek mysli přemítá, zdali to má být smířlivým gestem. Rozhodnu se to dlouze nerozebírat a zvednu se, abych následně přešel k posteli a znovu se posadil. Tentokrát místo tvrdého povrchu židle na kraj postele, u Lokiho boku. Hnědé oči sjedou po jeho tváři i odhalené hrudi a za nimi proběhne hříšná myšlenka. Odvrátím na okamžik pohled. A nechám ho zastavit ten tanec prstů, s lehkým zachvěním se pod jeho dotekem.

A on můj nápad odsouhlasí. A i když nezní radostně, přes tvář prolétne mi úsměv… protože černovlasý to chce alespoň zkusit. Není lhostejný. To zahřeje mě v nitru, přivřu lehce oči a skloním hlavu, než drobně kývnu. „Myslím si, že to stojí za zkoušku,“ vzhlédnu k němu s vřelým pohledem. „Díky… hodně pro mě znamená, že se o to pokusíme. Co kdybychom… se spolu zítra nasnídali, třeba?“ Zkusím to opatrným tónem a přetočím vlastní dlaň, abych propletl své prsty s těmi jeho. Rád bych tady zůstal teď, když znovu jsme oba v klidu, jenže… „Nevím, jestli teď spíš neoceníš klid na odpočinek…?“ Předtím mu nebylo dobře a nechci, aby se kvůli tomu cítil po všech těch slovech, té hádce, nepohodlně, kdybych tu byl s ním.

V zimní zahradě

Loki

"Nebude to moc odvážné?" ušklíbnu se pobaveně na návrh o snídani.
"Možná bychom mohli na tu snídani i společně dojít, bok po boku... možná však takovým návrhem překračuji hranice?" propletenými prsty přitáhnu si obě naše ruce ke rtům a zlehka políbím klouby jeho prstů, zpoza toho spletence pozvednu na Bruce škádlivě obočí.

Ačkoliv teď působím hravě, obávám se... všechen hněv zdaleka se neztratil, přidušen doutná kdesi v hloubi, utlačen rozpory v seidrech. A co když přijde na to, co skrývám? Pokud nemohu něco podceňovat, pak je to jeho inteligence. I přes to však nakonec pronesu, co chtěl jsem původně dodat:
"Zůstaň dnes přes noc. Nemusí... se stát vůbec nic, pokud nebudeš chtít," nutkání sklopit rozpačitě pohled zaženu, zpříma hledím do hnědých studánek a vlastní zelení neuhýbám, na moment, kdy přebírá si mou poslední větu, ani nemrkám, bych nezmeškal jeho výraz.
Proč si to děláš?
Dobrá vůle?
Vtipné.
Třeba mi chybí ohřívadlo do postele, odseknu si povýšeně. Smích hodlám ignorovat. Je tu totiž jedna věc, která... mi nedá klidu.

"Co se té upřímnosti týče, pověz mi, po pravdě. Kdyby ses... dozvěděl něco, co Fury či SHIELD nepotřeboval, ale rozhodně chtěl vědět... co bys udělal?"

V zimní zahradě

Bruce

Těmi hravými slovy přiměje mě cítit se trochu hloupě. Po tom prvotním pocitu však nadzvednu koutky a obdařím ho o něco rozveselenějším úsměvem... To, že hádka je zažehnána a že souhlasil s mým návrhem, a současná jeho nálada, rozlévá mi v nitru příjemné teplo. Nebráním se proti přitažení mé dlaně a zlehka přivřu oči, když ucítím doteky rtů. Nakonec nadlehčeně odpovím. “To zní skvěle, ale snad tím nebudeme ostatní moc pobuřovat,” a zlehka zakroutím hlavou.

Pokouším se nebýt naivní. Vím, že některé pocity nikam nezmizí a hněv o to spíše ne. A pochybuji, že tato hádka by nemohla mít další sestru. Jen, snad, to nebude nakonec až příliš velká rodinka.

Zůstaň dnes… Přesně to chci, zůstat tady… ale rozpačitě odvrátím pohled, než odpovím. “Zůstanu rád,” zvednu opět lehce koutky, ale nevyjadřuji se k tomu, zda něco se má, nebo nemá stát. V podbřišku se šimravě rozlézají hádci. Jenže mám v hlavě jasně předchozí situaci, ve které jsem viděl jasný úmysl, byť popřený. A to je trochu zahání. Nechci na to ale teď myslet. Vlastně… se nakonec skloním a vtisknu polibek na černovlasého líc, pohledem držím se jeho očí, své zavřu až těsně před dotekem a narovnám se. Políbení nemá nic slibovat… možná jen naznačit, že tu možnost zcela nezamítám.

Odpovědět na další otázku je sice trochu těžké, ale samotná reakce mi přijde do hlavy rychle a nemusím si ji ani příliš rozmýšlet. “Pokud by to něco vědět opravdu nepotřebovali a neohrožovalo to někoho na životě, pak bych si to nechal pro sebe. Nemusím se S.H.I.E.L.D.u zpovídat se vším… ani to nedělám.” S hlubším nádechem se rozhodnu říct to ještě jasněji. “Cokoliv mi řekneš, když to nebude životně nutné někomu říct, si nechám jenom pro sebe. Nebudu to ani nikam zapisovat nebo jinak zaznamenávat, pokud si to nepřeješ. To je samozřejmost, kterou očekávám oboustranně.” A pak se trochu podmračím. “Na druhou stranu si musíme pamatovat, že v tomhle domě má Jarvis uši téměř všude… a od Tonyho asi nic podobného čekat nemůžeme.”

Zlehka zesílím stisk kolem jeho prstů a na posteli se posunu do pohodlnějšího sedu, dotknu se tak jeho boků a zahledím se na něj.

V zimní zahradě

Loki

Přes pozorný, ostříží pohled však nakonec doktor sám odvrátí zrak, než svolí. Vnímám, že snad váhá, snad odrazuje jej, co před chvílí mohlo se stát.
A pak překvapí mě, když odvážně nakloní se blíž, nespouští pohled z toho mého, vtiskne mi polibek na líc.
Tiše zapředu, pohnu o něco vpřed a otřu se mazlivě tváří o jeho tvář, abych mu, když míní se odtáhnout, oplatil polibkem lehčím motýlích křídel na hranu čelisti.

S jeho slovy se pak daleko klidněji uložím, opřu si hlavu o polštář a pousměji se daleko uvolněněji, prohlížeje si jej zpoza přimhouřených brv jako líná kočka. Dlaní paže, kterou prvně jsem se opíral o loket, zlehka spočinu na jednom z jeho kolen.
"Děkuji," brouknu s drobným, neposměšným úsměvem.
"To možná má, uši a oči... takový kapesní Heimdall, ehm. Ovšem vybavuji si pár momentů v mém či tvém pokoji, o kterých by Stark či SHIELD patrně už věděl, kdyby si Starkův sluha nic pro sebe nenechával," připomenu pobaveně.

"V nejhorším si můžeme vyměňovat tajemství někde venku. Troufáš-li si na to," popíchnu jej pak, v pohledu mi blýskne.

V zimní zahradě

Bruce

Potěší mě ten lehký dotek rtů, těsně předtím, než se narovnám. Alespoň téměř, lehce shrbená ramena patří k mému vzhledu už vlastně neodmyslitelně. Po přesednutí na kousku vlastní odhalené kůže ucítím chladnější pokožku Lokiho boku a vzápětí jeho dlaň přes látku kalhot na svém koleni. S vřelostí v očích i úsměvu znovu vyhledám jeho pohled. “Za takové věci nemusíš děkovat,” ujistím ho tišším hlasem, “to je samozřejmost.”

A brzy se mi ve tváři objeví rozpaky, se kterými zlehka kývnu na jeho další slova. “To ano, ale Jarvis vyhodnocuje informace, které Anthonymu předat. Jak přesně, to sám nevím.... A chci, abys to věděl.” Vlastní volnou dlaní přejedu po hřbetu té, kterou má bůh na mém koleni.

A napadne mě zvláštní myšlenka. Jít ven s Lokim. Jen tak, bez záminky, někam, kde naše přítomnost nevzbudí rozruch. Na rande s černovlasým bohem. A jakkoliv to zní zvláštně a nesedí mi to vlastně ani ke mě, natož k osobě odpočívající u mě… zalíbí se mi to. “A je případné vyražení si společně ven podmíněné sdílením tajemství?”

V zimní zahradě

Loki

Pozvednu obočí s pousmáním, a odpovím možná nesouvisle jeho ujištění, jak myšlenky plynou.
"Nevím, jestli se mi líbíš víc s úsměvem, či rozhněvaný. Na někoho tak drobného vzrůstu vzbuzuješ respekt i bez zelené možnosti, doktore," poškádlím jej zlehka, pobaveně. Tuším, že se mu to nebude líbit... ale míní-li se mnou sdílet víc času, nemůže si myslet, že se - ze všech právě já - zdržím byť jen narážek na nepříjemná témata.
Rozpletu prsty našich rukou a s vážnější tváří jemně dlaní pohladím jeho loket, rukou v pohlazení pokračuji výš, přes rameno, k tváři. Abych jí dosáhl, musím se o něco přisunout a zapřít druhou rukou, pak však jemně palcem přejedu přes jeho líc a konečky prstů poškádlím kučery na jeho skráních.

"Budu toho pamětliv," přisvědčím vážně pak jeho varování, a konečky prstů stáhnu se po šimravém strništi na jeho tváři zpět. Budu si možná muset dávat i pozor na to, jak se chovám v soukromí svého pokoje... jak utajím, až budou nevolnosti pravidelnější, kdo ví - o tom, až na mně začne být očekávání znát... radši nechci ani pomýšlet, ne teď. Kritéria hlášení by mě rozhodně zajímala... až budu někdy v pokoji sám, vyptám se na ně.
Asi nikterak přísná nebudou, neb jinak by Stark už řešil nepříjemnou situaci, ve které se před chvílí jeho... eh, parťák ve vědě ocitl. Přimhouřím pohled. Kdyby sem vpadl, nezabránilo by mi v prohození jej dalším oknem vůbec nic, ještě bych mu se sladkým úsměvem zamával na cestu dolů.

Příjemnou část se Starkovou redefenestrací stranou, z jinak chmurných myšlenek mě vytrhne doktorova odpověď.
"Opatrně! Nebo ještě uvěřím, že se mnou doopravdy čas trávit toužíš," poškádlím jej posměšně, v pohledu zeleň nečekaně hřejivou a překvapenou.
Opravdu by chtěl?

V zimní zahradě

Bruce

Ošiji se zlehka po jeho slovech, promnu si rty s krátkým pohledem stranou. I přes škádlivý podtón, který z nich zaslechnu, mě jeho slova rozhodí. Proč jen musí mi právě teď připomínat… toho druhého… když vše zdá se sklánět stále k lepšímu, ke klidu a obyčejnému hovoru, i příjemnému… nechci být ten, kdo to zničí, jen trochu nevím chvíli, jak zareagovat a s vtipem jeho škádlení smést nedokáži. Zhluboka se nadechnu. „Uhm… Díky.“ Kouknu na něj znovu, než se zahledím na jeho bloudivé prsty.

Nepřijde mi, že by měl Loki pravdu. „Jen jestli nezaměňuješ respekt a strach,“ neubráním se přeci jen dodatku a stisknu k sobě rty. Kolik lidí a možná i kolegů při pohledu na mě vlastně nevidí mě? „A nemyslím u tebe,“ dodám krátce. Lokiho bych nepodezíral z obav ze mě kvůli… tomu druhému, to skutečně ne.

Jeho doteky však zvládnou mi lehce zvednout koutky, zahledím se do Lokiho vážné tváře. Nemyslel to zle, to si myslím, že vím, ale náhle ke mně doputuje i poklona, která z toho vlastně mohla vyznít. Občas každý umí být slepý k jistým věcem a stačí je jen zaobalit něčím nepříjemným. Prsty se dostanou až k mé tváři, přivřu trochu oči a než dovolím dlani pokračovat dál, lehce ji sevřu do té vlastní a políbím ji tam, kde čáry života křižují kůži. „I ty se mi líbíš,“ dodám o něco tišeji, ale stále dostatečně hlasitě a jistým tónem.

Přisvědčí dalšími slovy mým varováním a já se zaměřím na jeho tvář. Se svými současnými pocity těžko uvěřit, že někdy mi třeba nepřipadala přitažlivá. A pak zazní další škádlení, tentokrát ve mně ale nevzbudí svým obsahem nic více, než úsměv… o to milejší, když podívám se do jeho očí, které posměšnému tónu protiřečí. Odpověď je tentokrát jednoduchá. „Je to pravda… budu rád, pokud spolu někam vyrazíme,“ ještě chvíli ho sleduji, než se v klidu zvednu. Rozvážu si a sundám obě boty, abych se pak přesunul na druhou stranu postele. Zůstat tak blízko kraji, obával bych se, že spadnu dolů. A tak vedle druhého Lokiho boku si pak lehnu, zapřu se o ruku tak, abych k němu byl čelem a viděl na něj.

A pak, s roztržitým cuknutím druhé ruky, se nakloním a líbnu ho na rty. Polibek třeba s možností dále se rozvíjet však přeruší následně mé zívnutí, s dlaní přes pusu zavřu krátce oči. Možná jsem to včera s pobytem v laboratoři přeháněl… a přitom ještě není tolik pozdě. Jakmile znovu zaostřím na černovlasého, po promnutí tváře dlaní, jen vydechnu, "promiň." Zřejmě není příliš příjemné, když začne někdo zívat přímo do druhého rtů.

V zimní zahradě

Loki

Pobaveně přihlížím jeho rozpakům, ústícím v nepohodlná slova díků. Snad by ses nehněval... pousměji se našpičato, v pohledu mi blýskne. Popostrkovat ostatní na okraj a dál je už dlouhou dobu mou oblíbenou zábavou. U něj ovšem... je cosi zvláštního na tom, jak nejistě či rozpačitě takovým špičkám prvně čelí, cosi... na jeho uvyklých gestech, co podivně hřeje kdesi v hrudi, a pokaždé mi vnukne myšlenku, jak rád bych jej skryl v objetí.
Pošetilče... aby ses nerozplynul.

Když chci namítnout, že po staletích svého žití už jsem na ten rozdíl stihl přijít, v otázce strachu a respektu mě předejde vlastním dodatkem. Trápí ho snad, že při pohledu na něj ostatní vidí jen případnou hrozbu? Pátravě prohlédnu si jej, nerad bych pouštěl domněnky z otěží.
"Byl by pošetilý, kdo by se Zeleného nebál. Vždyť i pro mě je jediným, kdo mě za posledních několik staletí Midgardských návštěv dokázal zranit, přimět se vzdát... vlastní nevýhody ponechme stranou," pousměju se pak drobně.
"Pošetilejší však ten, kdo by pro zelenou neviděl tebe," zapředu tiše dodatek, s blýsknutím v pohledu. Líbím se mu... zlehoučka vztáhnu znova prsty a palcem zlehoulinka pohladím jeho spodní ret, odtáhnu se jen proto, by mohl shodit boty a pohodlně se vedle mě uložit.

Přimhouřím oči s úsměvem, obrátím se k němu čelem. Drobný polibek, který vtiskne mi sám, však přeruší zívnutí. Po chvilce překvapení, kdy přemítám i nad tím, zda-li jej má společnost tolik nudí, krátce se mi hruď zachvěje tichým smíchem, než škubnu sebou, když žebra mi dají znát, že takhle ještě vážně ne.
Přetočím se úplně, přitisknu jej zády k posteli, uvězním jeho stehna pod jedním svým a lokty se opřu jedním po každé straně jeho hrudi, nechci jej příliš tížit. Z prstů pak nad jeho hrudí propletu stříšku, o kterou si opřu bradu a shlížím na něj v šeru místnosti pobavenou, blýskavou zelení.

"Přiznám se, prost přetvářek a zcela bez mučení," zavrním teatrálně s úsměvem nakřivo na rtech, "mínil jsem tě pokoušet doteky, svádět obratnými slůvky... třeba kterak hřejivost tvého úsměvu jasní můj den, zatímco chlad tvého hněvu vězní můj zájem. Leč zdá se mi, že můj noční společník dává přednost náruči Morfeově před tou mou... co naplat," mrknu na doktora, a s otřením vlastních boků o jeho stehno a pohlazení dlaní přes jeho hruď se stáhnu z jeho těla a následně z postele úplně pryč.

Zamířím k oknu, odkud už nějakou chvilku ozývají se tiché mlaskavé zvuky. Dlaní sklouznu přes knot napůl vyhořelé svíčky, usazené na psacím stole, a pokojem teď o nemnoho více osvětleným mihotavým zlatavým světlem pokračuji až ke stolku u okna, kde stále zůstal téměř plný tác s jídlem. Natáhnu dlouhé prsty a s přimhouřeným pohledem vytáhnu za hustou hřívku na zádech z misky s borůvkami dráčka, s tlamou sladce ulepenou.

Zvednu jej až k obličeji a velká očka vrací mi pohled na moment přistiženě, než pobouřeně vyfoukne ke mně drobný plamínek a začne se vzpouzet. Se zavrtěním hlavy přesunu jej do dlaně druhé ruky a nechám přeběhnout zpátky na tác, kde zahryzne se drobnými zoubky do kusu sýra, zatímco já sám si uzmu borůvky zbavené šupinaté škodné pro sebe a usadím se u stolku.
"Přidáš se?" pozvednu k doktorovi obočí.
"Zítra mě čeká léčení toho dolámaného, co stále leží na ošetřovně... jít spát dřív není od věci, ale hladovému se mi nechce," maličko omluvně pak pokrčím rameny, že jsem doktora jen tak opustil.

V zimní zahradě

Bruce

Přemýšlím nad vlastními slovy. Nad tím, co vidí asi ostatní, když mají vidět mě. Nad tím, proč vlastně řekl jsem je nahlas… a když Loki zareaguje vlastními, hned s první větou si přejedu dlaní po paži, jako bych trpěl zimomřivostí, s krátkým nádechem vypadám, že ho přeruším, však nestane se tak. Ale nechci poslouchat o hrozbě, kterou… ten druhý představuje. Já vím. A přesto mě mrzí lezavý strach vídaný v očích některých. A svou opatrností často mi připomínají, že se může objevit někdo jiný, když nedám si pozor… A to také vím. A mnohem lépe, než ti ostatní. Ale proč slova, která mě přivedla k takovým myšlenkám, jsem řekl zrovna Lokimu...

Náhle přijde tichý dodatek a celým tělem mi prožene vlnu tepla. A ta smete z cesty krystalky nepříjemných pocitů a rozmrazí ztuhlé svaly ramen, která opět pohodlně povolí.
„Díky… za to, že vidíš i mě,“ hnědý pohled odhaluje vřelost, koutky se stáčí v mírném úsměvu, „takových, jak říkáš pošetilců, je však dost… a jakkoliv to chápu, občas mě to mrzí,“ přivřu oči pod dotekem na rtech. Možná to říkám proto, že je mi teď s ním dobře… a že máme být k sobě od teď upřímní…

Ale odhalování pocitů možná na jeden večer stačilo. Již uložený vedle něj, s pusou překrytou po zívnutí, se pokouším překonat znovu se ozývající únavu. Neměl bych ji podceňovat. Ale místo zklidnění se s přípravou ke spánku se mé srdce rozbuší silněji a rychleji, když nechám se přetočit… a to hned potom, co si ten tichý a hezký smích pokouším uložit do paměti.

Jakékoliv případné reakce na jeho další slova jsou nezachytitelné… polichocené a překvapené. Ne zcela jisté, kolik bylo míněno vážně a naopak. Tělo lehce rozechvělé… a v hlavě blikne na chvíli uvědomění času, po který jsem sám. Pokud nebudu počítat ten jeden večer s Lokim… je to dlouho. Pnutí těla se snaží únavu potlačit do pozadí. A já sleduji, jak černovlasý vyloví Luku z misky, zvlním rty do úsměvu a tiše se zasměji, když malý kousek Lokiho ukazuje Lokimu, co si myslí o takovém způsobu chování vůči jeho maličkosti. Znovu zívnu.

Zvednu se a cestou ke stolu trochu protáhnu záda. Zaváhám už u černovlasého a prohrábnu si vlasy, se skousnutím rtů pak krátce položím dlaň na jeho rameno. „S tou předností… teď lituji té noci strávené v laboratoři,“ a odvrátím pohled, než se posadím na vedlejší židli. O okamžik později pokračuji již běžným tónem a trochu se snažím uklidnit bušící srdce. „Johnnyho Blaze? Viděl jsem jeho záznamy, nevypadá to moc hezky. I po vyléčení bude potřebovat rekonvalescenci, až u něj budeš, je důležité se ujistit, že se žádná z kostí nepohnula. Těžko je udržovat při takhle rozsáhlých zlomeninách, nemít tu tebe, byl by teď uložen úplně jinak… vážně hodně jsi nám pomohl.“ Takové téma ale znovu otevírat nechci, přejdu k tácu s jídlem a Luku podrbu po hřbetu. Mlsoun.

Nakonec nepohrdnu jablkem a otočím se na zelenookého. „Mohli bychom zajít do restaurace, abys ochutnal nějaké tradiční jídlo. To by se ti mohlo líbit… máš nějaký jiný nápad?“ Zvláštní, plánovat takové věci, člověk přijde si opět jako na střední… nebo tedy přišel by si tak zřejmě někdo, kdo prožil školu poněkud odlišně ode mě. Další projev únavy unikne mi ze rtů už vsedě na židli u stolku, kdy bez spěchu jím.

V zimní zahradě

Loki

Zlehka se spokojeně otřu tváří o předloktí ruky, kterou mi položí na rameno, než k němu zvednu pohled, zpoza přimhouřených očí blýskne podobně spokojená zeleň.
Situace je nadmíru příznivá... jako by před ani ne půlhodinou doktor nebyl přesvědčen, že si jej míním hrubě a proti jeho vůli vzít, bez ohledu na pravý stav věci. Možná mi to projde úplně.
"Máš čeho litovat," mrknu pobaveně, ani bych nespočítal, k čemu všemu si tu nevinnou poznámku doktor může vztáhnout.

"Nejsem u něj rád," pokrčím rameny pak po Bannerově řeči k onomu Blazovi. "Nemám z něj dobrý pocit. Pokoušel jsem se už o jeho léčení dřív, před lehčeji zraněnými, ale ten vjem, když se dotknu jeho kůže, je odporný," zachvěji se. Nechce se mi to nazývat strachem... ale lepší výraz sotva najdu. Napětí, mrazivý pocit po délce páteře... Jsem na sebe zítra zvědav.

Natáhnu se přitom štíhlými prsty pro kousek sýra. Dráček, který se doteď činil s hlavou zabořenou v mléčném výrobku a hřbítkem slastně vyklenutým proti doktorovým prstům, vykoukne a vysoce zavrčí, když si kousek sýra, neokousaný a neosliněný, ulomím pro sebe. O moment později však zpozorní a s nakloněnou hlavou zamíří k ruce, která zůstala položená na stolku, a chvíli nedůvěřivě čenichá.
Pak zvysoka vypískne a živě se broukavě rozštěbetá, doráží přitom na mé prsty s poskakováním.
Ještě, že mu doktor nerozumí.
"Ššššt," ovšem nezabírá.
Rozhlédnu se po stole, a chopím se znova odložené misky borůvek, které mu nabídnu. Tvoreček na moment čenichá a přebíhá pohledem od misky k mé tváři a nazpět... než nechá se uplatit, a nespokojený štěbot se změní ve spokojené mlaskání. Dlaní druhé ruky jej postrčím do misky úplně, než ji odložím dále od nás a i já sáhnu po jablku.

Nožíkem na ovoce vykrojím z rudého ovoce s bělostnou dužinou půlměsíc, a prsty stále svírajícími nůž zvednu jej ke rtům, zamyšleně ždibec ukousnu.
"Mohlo by to být zajímavé. Když nepočítám návštěvy za vaše poslední léta, naposledy jsem na Midgard zavítal v minulém století... a čtyřicátá léta nebyla nejpřívětivější ani na suroviny, ani na přílišné úpravy," pousměji se.
"I když to zde mohlo být jinak. Většinou jsem navštěvoval Starý kontinent, ten se těší mé oblibě víc. A Japonsko."

"Co vlastně Američané považují za tradiční jídlo?" zachmuřím pak zlehka obočí a kousek jablka namočím s mističce s trochou medu, kterou šupinatý nenasyta zatím díky Nornům neobjevil. Luka... Podivně mě zahřeje kdesi za žebry, pohlédnu s jemným pousmáním na doktora.
Aby ses nám ve všech těch pocitech nerozpustil, rýpne si jízlivě hlas uvnitř.
Počkej si ještě pár týdnů, můžeš se s břichem rozplývat rozněžněle nad tím, že tě zrovna Stark neurazil či Hawk neproklál hněvivým pohledem.
...

"Na Asgardu je zábavným podnikem lov. Nebo boj. Nebo hostina. Zpravidla na počest úspěšného lovu, či boje. Občas kombinovaná s tancem. Tak tomu donedávna na Midgardu bylo taky," pousměju se.
"Knihy doháním... co jsou filmy, také už jistou představu mám z dřívější návštěvy, i internet jsem objevil. Co se teď ovšem dělá, když spolu někdo chce venku trávit čas, budeš muset navrhnout ty," zvlním o něco rty, ale připomíná to teď už spíš úšklebek než úsměv.

"A kde nebude vadit, že si vyšel uzurpátor světa s jeho obráncem. Nebo muž s mužem." Obé je snadno řešitelné mou ženskou tváří... jenže ta není ničím, co bych chtěl plně adoptovat, bude-li mi souzeno strávit na Midgardu další, snad delší čas.

V zimní zahradě

Bruce

Rozpačitě se pousměji, v tom uvolněném stavu, který znovu zavládl, a vzhledem k hovoru, který vedeme, nevztáhnu si naštěstí onu poznámku na nic… nepříjemného. Byť v jiném stavu by mě to možná napadlo, teď třeba samo mé podvědomí nechce rušit takové chvíle. Kdo ví, každopádně k dalším významům a dalším věcem, kterých litovat, zůstanu pro teď hluchý.

„Možná… to brzy napravíme,“ vydechnu co nejklidněji, ale srdce mi znovu začíná bušit silněji. Ale odmlčí ho rozhovor o Johnnym, trochu se podmračím s tak upřímnou reakcí. Líbí se mi, že se mi svěřil. Alespoň s tímhle. „Nemám jeho schopnosti ještě moc prozkoumané,“ přiznám se, „ale co vím, patří k nim například vysledování cizích hříchů, jeho přeměna, pokud tomu rozumím správně, je trochu nebo úplně jako jiná bytost. Která má ty, kteří mají v sobě hříchy… trestat, nebo kdo ví. Každopádně ho to ovlivňuje a už jsem vyrozuměl i to, že má jakousi schopnost jim ty skutky přehrát v hlavě… jako zvláštní očistec mi to pomalu připadá. Je to schopnost, které zcela nerozumím, i když by mi měla být blízká...“ odmlčím se krátce, „je možné, že proto se cítíš špatně. Každý z nás má v sobě nějaký hřích. V jeho přítomnosti se taky někdy cítím nesvůj. Nebo se může jednat o jeho oheň, využívá ho a vlastně nevím, na jakém principu funguje.“ Zamýšlím se nahlas a zlehka přejedu po jeho dlani prsty… vědom si toho zachvění. „Nechceš, abych tam šel s tebou?“

Luka a Loki, sleduji ty dva a překvapeně pozoruji především dráčkovo chování, nejprve spokojeně nahrbený proti mému pohlazení… teď nejdřív vrčí, což je pochopitelné, když se černovlasý opováží mu brát jídlo… ale důvod poskakování a pískání opravdu neznám. „Je skvělý, můžeš ty vyrozumět, co chce dát najevo? Když je součástí tvé magie?“ Zvednu k Lokimu pohled a to velmi zvědavý. Bylo by to nesmírně zajímavé propojení.

Nakonec zdá se Luka spokojený s miskou borůvek a Loki, stejně jako já, s jablkem. Jen on je jí mnohem elegantnějším způsobem. Opřu se trochu pohodlněji do židle a promnu si oči, potlačím další zívnutí… objevila se a nechtějí už přestat. „Čtyřicátá léta nebyla asi nikde tím nejveselejším obdobím. Co tě přimělo u nás pobývat zrovna v období války?“ Zvedu k němu oči od jablka a mírně se usměji. „Tradiční… nejrůznější pokrmy, které už nikdo skoro nejí. Dodržovaný je asi jen krocan a šunka na Vánoční večeři. Obvykle ještě se sladkými bramborami, mrkví… a nebo taky s rýží.“ Pokouším se vzpomenout si na nějaké rozšířené jídlo, kromě toho z fast foodů. „Američané jsou schopni téměř ke všemu mít brusinkovou omáčku a časté jsou i jablečné koláče. A i když je to smutné, nejběžnějším jídlem jsou hamburgery a obecně fast foodové jídlo – pokrmy z rychlého občerstvení,“ shrnu to málo, co vím, odložím ohryzek na ubrousek a z trsu hroznového vína si ulomím jednu větvičku. A vřele, s něhou v očích, Lokimu oplatím jeho úsměv.

***

„Vlastně to donedávna je už poměrně dlouho zpátky,“ pousměji se mírně, když se zájmem poslouchám Lokiho výkladu, „ale máš pravdu, že to tak bylo. A umím si představit, že si Thor takové příležitosti užívá… ale co ty?“ Pokud má Loki volnou jednu ruku, natáhnu k ní vlastní a položím ji na hřbet té druhé.

„Lidé tráví čas různě. Jdou se podívat na kina, do restaurace, na procházku, výstavu… ale nemám v tom vlastně moc zkušeností,“ odvrátím na malý moment pohled, vlastně mě už nic jiného opravdu nenapadne, „má představa zábavy se zřejmě vztahuje ke knihám a laboratořím a ve vymýšlení rande budu asi dosti staromódní.“ Rande… zvláštně se usměji s tím slovem na jazyku a černovlasého sleduji. Nikdy by mě nenapadlo, že se dostaneme k něčemu takovému… a přece je mi teď s ním tak hezky. A i když v nitru nezapomínám na nic a nepříjemné pocity tam číhají, teď si toho nevšímám.

Trochu se zavrtím, prohrábnu si vlasy a pak se na něj zahledím. „Snad nás nepoznají, zkusím vybrat nějaké vhodné místo… pokud tě to neodrazuje. V tom druhém, některé země jsou teď mnohem tolerantnější, než tomu bylo ještě před pár lety. Záleží už teď spíše člověk od člověka, obecně společnost není už příliš nenávistná, pokud vím. Minimálně tady ne.“ S lehkým, povzbudivým úsměvem se natáhnu a špičky prstů orámuji jeho tvář. A skoro jako bych viděl do jeho hlavy, což nevidím, ale ta myšlenka napadla i mě… tiše dodám. „Raději bych i přes ten risk šel někam s tebou v podobě, na kterou jsem zvyklý… která je pro tebe, myslím tedy, přirozenější... byť jiná varianta by nám mohla případné problémy ušetřit.“

V zimní zahradě

Loki

"Schopnost hrát si se svědomím těch, kteří ho nemají čisté, měls na mysli?" ušklíbnu se. Nemusí obcházet kolem horké kaše, víme oba, jak na tom jsem.
"Že by na mě měl takový vliv jeho oheň, se mi nezdá. Vždyť z elementálních magií si s tím živlem rozumím nejlépe. Nornové mají zvláštní smysl pro humor," pokrčím rameny, než konečně mě udolá Bannerovo neustálé zívání a já sám s dlaní před ústy podvolím se nutkání.
"Jeden by si myslel, že si v tom sebemrskání libuješ..." pousměju se pak, nezní to však útočně, ani posměšně. "Pokud se ti bude chtít, doprovod ocením," dodám však vážně.

"Rozumím přibližně smyslu, ano," přisvědčím pak ohledně dráčka. "Je to bystrá mrňavá bytost. Možná až moc, pro vlastní dobro."

"To je... dlouhá historie, pro jiný večer, než je tenhle," pousměji se nepatrně, sklesle odložím nožík a natáhnu se pro šálek teď už vychladlého čaje, upiju o něco.
"Jablečný koláč si pamatuji, ochutnával jsem ho," pousměju se. "Rychlé občerstvení?"

"Nemám nic proti dobrému jídlu nebo tanci," odvětím pak zamyšleně, položím dlaň na dlaň jeho a pousměju se. "Jen mě baví vidět a učit se novým věcem. Ať už jde o cestování po světech, či hodiny strávené s nosem ve sbírce knih. Každá slavná hostina byla prakticky stejná, Thor nestřídmě popíjející, Fandral a Hogun snažící se ho přepít, ve Volstaggovi na posezení zmizel celý pečený kanec, ovíněná Sif vracela ke starým bolístkám mezi námi, a občas jsem býval rád, že jsem z hostiny neodcházel s vlasy či oděvem zlitým mokem či mastnotou," pousměji se nakřivo. Vlastně netuším, proč mu to vykládám.

"Možná bychom ty zkušenosti mohli získávat spolu," pousměji se, ještě o něco šířeji s s jeho úsměvem. "Vlastně jsem za žádný ze svých návratů neměl k dohánění tolik věcí."

"Takže se nemusím obávat kamenování?" otážu se pak pobaveně na zmínky o toleranci a nynější společnosti.
"I já bych tomu dal přednost... nevím, jak přirozenější," s drobným špičatým úsměvem otřu si prsty do jednoho z ubrousků, když dokončím svou večeři, "ale rozhodně jsem v ní strávil nejvíce času."
S tím vstanu a nakloním se k doktorovi, zlehka jej políbím... alespoň původně zlehka, než se do toho po ovoci sladkého polibku ponořím hlouběji a odtrhnu se jen neochotně.

"Půjdu už do postele," brouknu s pohledem přimhouřeným. "Nenech mě čekat," mrknu na něj pak pobaveně dodatkem.

V zimní zahradě

Bruce

Na jeho poznámku o sebemrskání zareaguji napětím, které se nezmění v další slova a neklid zřejmě jen díky použitému tónu. Vzápětí se lehce pousměji. “Tak půjdu s tebou,” vypadám, jakoby mě nic nerozrušilo, ale má mysl si tu větu uložila pro pozdější rozbor, “a rád."

“Vlastně jsem tě ještě neviděl používat živelnou magii… je tu tolik způsobů využití, mohl bys mi je někdy všechny vysvětlit?” S dalším zívnutím, které se prodere skrz mé rty tak krátce po Lokiho vlastním, se znovu připomene únava. Zvědavost by ji určitě zvládla překonat. Ale doufám, že nemusí, po domluvě s Lokim bychom příležitostí k takovým hovorům mohli mít víc… snad co nejvíce.
Každopádně jen o okamžik později přijdu s další, možná předvídatelnou otázkou. “A co se teď snaží říct?”

S hroznovým vínem nespěchám a mimoděk se pousměji při pohledu na odložený ohryzek, za očima vzpomínku na jeho poněkud akčnějšího kolegu. Krátce na to dám se do dalšího vysvětlování. “V původním významu měly Fast foody být něco jiného, než čím teď jsou. Bohužel, momentálně v nich dostaneš rychle obvykle nezdravé jídlo. Hamburgery, párky v rohlíku, hranolky. Je to dobré, ale většinou ne příliš kvalitní, i když záleží restaurace od restaurace… až budeme venku, do jednoho tě vezmu. Uvidíš sám.”

Rychle jsem si zvykl na představu, že půjdeme ven. A pomyšlení na ni mě hřeje u srdce. Se zájmem pak naslouchám Lokiho dalším slovům. Na dlani cítím jeho studenější pokožku. A pomyšlení, že tančí... Jak asi vypadají asgardské tance? Další věc na zjišťování, ale… někdy jindy. “Zdá se, že to byla zábava,” odvětím tiším hlasem a sevřu jeho dlaň o něco pevněji, než si sám v duchu vynadám do hlupáků a prohrábnu si vlasy, “promiň. Určitě najdeme společně něco tady, co tě bude bavit. Nás oba.” A s tím přetočím dlaň, abych zlehka stiskl tu jeho.

“To můžeme,” přitakám, trochu rozpačitě. A nakonec, po dalším z těch skvělých polibků, zůstanu okamžik sedět na židli. Musím podniknout ještě před spánkem výpravu do koupelny. Zmizím v ní jen na pár minut, pak se vrátím a u postele vyklouznu jak z bot a ponožek, tak i z kalhot. Pohledu na cáry své další košile se vyhýbám a pouze ve spodním prádle nakonec uložím se na část postele, kterou nezabírá Loki.

Pokud ten již leží vedle mě, věnuji mu delší hnědý pohled plný vřelosti, než se natáhnu a předchozí polibek mu zlehka oplatím. A s váháním se přisunu blíž, abychom mohli usínat k sobě co nejblíže. Možná by mé tělo toužilo po něčem víc. Ale mysl sama brzdí, stejně jako další dlouhé zívnutí, po kterém se mi už trochu zavírají oči.

“Budu se těšit,” brouknu ospale, “na všechno to dohánění.”

V zimní zahradě

Loki

Kývnutím přisvědčím otázce magie, na dráčka na moment stáhnu obočí, než se pousměji s plynulým vysvětlením: "Teď se snaží udávit jídlem, zjevně. Předtím si jen uvědomil, co se děje a koho má před sebou, tedy kromě kazitele hostin." Což vlastně ani lež není.

Zmínkám o jídle jen mlčky naslouchám, na zábavu reaguji jen drobným pousmáním. Uvidí se, jak to bude zítra. Jestli si unavený doktor vše nerozmyslí... nerozleží se mu v hlavě těšení se na čas strávený s někým, o kom je přesvědčen, že mu mínil ublížit.
Zatímco po polibku odebere se do koupelny, poposunu stolek s jídlem tak, aby se snadno dráček mohl dostat pěšky přes okenní výklenek, poličky a noční stolek na postel (kdo ví, jak se nahoru na stůl vlastně dostal původně), a se semknutím rtů seberu ze země pozůstatky košile. Zlehka přes cáry přejedu dlaní...

Košili v takovém stavu, v jakém s ní přišel doktor do mého pokoje, odložím na sedadlo židle, na které ještě před chvílí seděl, a zhasnu svíci na stole. Když vejde do pokoje a obezřetně se pohledem vyhne místu, které ještě před chvílí svědčilo cáry mé reakci na jeho slova, už nacházím se v posteli.
Když přilehne si tak blízko, přisunu se o něco i já, a polibek ocením něžným skrytím jeho tváře v mé dlani, než odtáhnu se od těch hebkých rtů. Tiše pak vydechnu, přes neradostný úvod dnešního setkání, přes všechna zranění těla či mysli, přes hněv a váhání, přes všechny chladné plány a horká, unáhlená rozhodnutí... jsem rád, že nejsem úplně sám, a že je to právě tenhle podivný Midgarďan mi na blízku.

A ačkoliv posměšné hlasy nedají si pokoj ani s únavou, hrdlo se mi stáhne a oči v šeru zalesknou. Částečně za to může maličké, to vím... touha, nutkání hledat útěchy a útočiště u jeho otce, či tomu názvu nejbližšímu, mi není neznámá, ve všech předchozích případech mě provázela a vysloužila mi nejednu osamělou noc jen ve společnosti slzí, či ránu v případě přílišné dotěrnosti co se Angrbody týče. Stejně tak část mě samotného ví, že na tom pouze můj stav nemá zásluhy ani zdaleka stoprocentní.
Zlehka doktora obejmu a přitisknu k sobě, skryji svou tvář v jeho kučerách.
"Mhmm... dobrou noc."

Ačkoliv jsem to předtím příliš nepociťoval, s šerem, tichem a teplem Bannera poblíž na mě únava dolehne tak náhle, že usínám sotva pár chvil po přání dobré noci a po několik hodin tvrdě a hluboce spím, než vkročím do říše snů.
Snění však sotva by kdo mohl nazvat klidným, sotva ponořím se do příběhu prvního.

*

Běžím... na všech čtyřech, kopyty téměř nedotýkám se země, ohlížím se... mezi stromy za mnou občas mihne se kaštanová srst, mohutná šíje, vnímám dusot velkých, těžkých kopyt o kyprou lesní půdu. Vzduch voní deštěm... vlhký je právě tak, vlasy padají mi do očí, uvědomím si to, když při jednom z doskoků přes padlé kmeny a křoví téměř uklouznu po mokrém kameni.
Tak to však nebylo... šimravé napětí ve slabinách, touha a strach... po chvíli potlačil ten poslední všechno ostatní téměř úplně, svírá mě děs. Na hrudi, na bedrech spočívá mi tíže, které se nezbavím, ať skáču sebelehčeji, sebedál...
Teď však už boty boří se do bláta a zpomalují můj každý krok.
Praskajícím stromovím se za mnou žene smrt, v podobě nezastavitelné síly, hrubé moci a ocelových svalů, prodírá se hustým lesem jako polinou, vzrostlé duby a buky kladou odporu tolik jako stvoly obilí.
Na mém pomalém útěku není nic elegantního, bláto se chytá každé příležitosti mě zpomalit, větve se chápou po mých rukávech a cípech kabátce, škubou vlasy, břicho výrazně ztěžklé teď novým životem táhne mě k zemi. Na tvářích mě pálí slzy frustrace a bezmoci, vím, že se nedostanu do bezpečí včas. I když je povědomá potoční zátoka na dohled, skalní průchod se závěsem, vstup opatřený runami, elysium.
Sklouznu, a padám, déle, než bych měl, vnímám čísi hlasy, nezřetelně...
Bláto se rozprskne, vnímám ho pod prsty, temně rudé, plíží se po pažích vzhůru a objímá mazlavě. Světlo mi zastíní mohutné pěsti, schoulím se zády proti útoku chráně tak křehkého tvora pod svým srdcem. A rány dopadají.

*

Probudím se s trhnutím, s doktorem po boku a silnou bolestí v podbřišku. Poděšen, pokusím se vyprostit z přikrývek... těžké jsou a lepkavé krví, toliko krve... zoufale zaskučím a zabojuji proti té svazující překážce, bráním se tak udatně, že po chvíli sklouznu stále spoutaný krví ztěžklou látkou tvrdě na zem.

*

Zamrkám pak zmateně. Všechno kolem je tmavší, než před momentem, z bolesti zbyl jen nepříjemný pocit, přikrývky jsou sice rozházené, ale stále víceméně na posteli, krev nikde žádná. Jen já sedím na zemi. Uteče mi přerývaný výdech, než tvrdě hryznu do vlastní zaťaté pěsti a potlačím touhu dlaní na břiše zjistit, jestli je vše v pořádku, místo toho vypletu kotníky z látky, přitáhnu kolena k hrudi a ovinu je pevně paží druhé ruky. Ze sna do sna, pokud je tohle bdění, děsí mě, že se ten plíživý pocit hrůzy nikam nevytratil, prodlévá kdesi na okraji vědomí a zakusuje se ledovými zoubky do šíje.

V zimní zahradě

Bruce

Pousměji se, lehce. „Musí tě asi vnímat jako rodiče, není to tak? Za ten půlrok jsem si všiml, že máte hodně společných rysů. Povahových,“ s úsměvem dráčka pohladím po hřbítku, pak ho nechám v klidu svačit. Možná jíst na týden dopředu, vzhledem k poměru jeho těla a snězeného jídla.

Postel je pohodlná a je v ní teplo. A Lokiho polibky jsou skvělé jako vždy. Zahledím se na něj, v šeru, téměř až tmě, zvláštně se na jeho tváři honí stíny. Vykreslují ji, zdá se ostřejší… přejedu po jeho líci prstem a zlehka se usměji, jeho oči náhle jsou jasnější, zalesknou se. Možná se mi to jenom zdá, nebo třeba to způsobuje únava. Kdo ví, tenčí se má vnímavost, i ochota nad tím dlouze přemýšlet, když mě obalí kromě peřiny i Lokiho tělo.

Tak se nejlépe usíná, je to jasné. Vrchní paží oplatím jeho objetí, spodní šoupnu si pod hlavu a přivřu oči. „Dobrou noc, Loki. Hezky se vyspi,“ zašeptám po jeho slovech a zavřu oči. Cítím Lokiho dech ve vlasech a místo toho, aby byl jen rušivým prvkem, kolébá mě. Stejně jako zvedání jeho hrudi, ani případné pohyby jeho těla mě neruší, až nakonec zavřu oči a propadnu se taktéž do spánku.

***

Běžím... na všech čtyřech, kopyty téměř nedotýkám se země, ohlížím se... mezi stromy za mnou občas mihne se kaštanová srst, mohutná šíje, vnímám dusot velkých, těžkých kopyt o kyprou lesní půdu. Vzduch voní deštěm... vlhký je právě tak, vlasy padají mi do očí, uvědomím si to, když při jednom z doskoků přes padlé kmeny a křoví téměř uklouznu po mokrém kameni.
Tak to však nebylo... šimravé napětí ve slabinách, touha a strach... po chvíli potlačil ten poslední všechno ostatní téměř úplně, svírá mě děs. Na hrudi, na bedrech spočívá mi tíže, které se nezbavím, ať skáču sebelehčeji, sebedál...
Teď však už boty boří se do bláta a zpomalují můj každý krok.
Praskajícím stromovím se za mnou žene smrt.

***

S lapnutím po dechu podívám se na tmavý strop ložnice. Spánek bývá mým útočištěm. Byť za poslední půlrok občas překvapil mě zlý sen, s Lokim často v různých rolích, nejsem zvyklý na probuzení s bušícím srdcem a roztřesený. S hlubokým nádechem už podvědomě se začnu uklidňovat, chvíli mi trvá, než můj pohled padne na černovlasého. Když se nadzvednu, z krku mi sklouzne Luka, uložený na holé kůži v prohlubni u ramene. Podrážděně a ospale zaprská, já mám však myšlenky jen pro mága.

Už jednou se něco podobného událo… Viděl jsem teď jeho sen? Nepůsobilo to jako jeden z těch mých… byť i tady Lokimu chtěl někdo ublížit. Ale v mých snech se nedívám zpravidla pohledem první osoby. Bývá to tak, že jsem pozorovatel… bezmocný.

Trhá sem tam rukou, nebo nohou… a když na jeho tváři zahlédnu vlhkost, polknu. „Loki,“ zkusím ho probudit, pak položím mu dlaň na rameno a trochu stisknu, „Loki!“ Pohne celým tělem, přetočí se zády a schoulí se, stisknu zuby. Rád bych mu pomohl, slyším jeho ostré nádechy, ty zaťaté prsty a stejně pořád spí.

Než se stihnu přisunout a pokusit se probrat ho rázněji, začne sebou cukat, až spadne na zem. V příští chvíli se vymotám z pokrývky, a když otevře své zelené oči, už sedím u něj. A on se schoulí, polknu tiše. Tak rád bych mu pomohl… vidět ho takhle bolí. Nemůžu teď však nic… jen tu pro něj být.
„Loki,“ oslovím ho hlasem plným něhy a pak zlehka mu položím ruku na záda. „Zdál se ti špatný sen, už je to dobré…“ Ocení kontakt, nebo naopak? Ale se vzpomínkou, jak pozitivně obvykle na doteky reaguje, zvednu dlaň z jeho zad a pohladím ho po vlasech. „Jsi v bezpečí. Jsi se mnou v New Yorku. Bude to zase dobré…“ Nejsem si jistý, co více říct. Těžko určit, zda slova Lokimu pomohou.

Opatrně ovinu paži kolem jeho zad, pokud se nechá. Přitisknu ho zlehka k sobě, jen náznakově, nechávám na něm, zda natiskne se blíž. A hned poté, co volnou rukou stáhnu z postele přikrývku a uložím mu ji opatrně na záda, začnu ho hladit po vlasech a probírat se jejich prameny.

„Chceš si o tom promluvit?“ To, co jsem sám viděl… byl nebo nebyl to kousek jeho snu? Dráček znovu dřímající na polštáři… mohl v tom mít prsty? Kdo ví. Teď záleží jen na tom, aby se černovlasý cítil lépe.

V zimní zahradě

Loki

Nejsem tu však sám. Zavnímám kroky, sedí u mě doktor... s dlaní na mých zádech a dozvukem snů se rozechvěji, tichými slovy mě konejší. Odtáhnu od tváře pěst a nadechnu se se syknutím skrze zuby, pocity snů stále živě a jasně v paměti, s koncem nádechu unikne mi nechtě tlumený vzlyk.
"Bruci..." na víc se nevzmohu, hruď téměř v křeči, jak se snažím nerozeštkat, ovládnout se. Nechci, nechci nic říkat, teď z toho bylo by jen zoufalé blábolení o něčem, o čem nemohu říct, a o něčem, k čemu se nechci přiznat.

Po chvíli, kdy strnule stažený v klubku chvěji se, se pomalu přitisknu blíž doktorovi, nechám sklouznout kolena na zem a obejmu jej, přitisknu k sobě silně, že to skoro bolí, než povolím a jenom jej jemně svírám v pažích.
"Ty... tyhle, takové... jsou nejhorší," nakřáple odpovím, skrývaje tvář opět v jeho vlasech. "Moji nejbližší, moji maličcí, v nebezpečí... já příliš pomalý, příliš slabý, než abych je dokázal uchránit. Je to pokaždé horší, když..." hryznu se do jazyka.

"Když podvědomě vím, že moje schopnosti nestačí," dodám místo toho hořce a znovu doktora přitisknu k sobě. Vím, že za chvíli přejde mě dojem ze sna i pocity, které zůstaly, a budu se stydět za ukázanou slabost. Teď však neměnil bych.

V zimní zahradě

Bruce

Přejede mi po páteři bolavý pocit, když uslyším ten tichý zvuk… byl to vzlyk? Se sevřeným hrdlem, sotva se rozvine a sám ke mně přitiskne, obejmu ho pevněji a schovám u sebe. Mezi mě a peřinu, do které schovám zbytek jeho osoby. Pomyšlení, že by se rozplakal… stisknu zuby, kéž bych mohl zabránit všemu neustále mu ubližovat.

Držím si ho u sebe a zlehka bloudím dlaní a prsty po jeho vlasech. Nehledě na to, jak pevně mě drží on sám, nepustím ho… přestože trochu se napnu, když hůř se mi pod sevřením silných paží dýchá. A pak promluví… jeho maličcí… jeho děti?

Smutně přivřu oči, vzpomínám si chvíli na všechny ty příběhy, které jsem o něm četl. O jeho dětech a jejich osudech… A pamatuji si i rozhovor, který jsme vedli, ve kterém jsme právě k nim zabloudili…

Těžko se mi hledají slova, snažím se doteky napravit, co v řeči pro teď postrádám. A přijde mi ta chvíle… tak… silná. Chtěl bych ho utěšit a on se nechá, svěřuje se… jakoby mi dal cenný dar. Dovolím mu, ať přitiskne mě víc k sobě, sám kolem něj pořádněji ovinu dlaně. „Musíš být skvělý rodič, Loki… je mi líto, že si takové věci prožíváš ve snech.“ Lítostí nic nenapravím, já vím. Ale chci, aby věděl, že není mi to jedno… že se snažím ho pochopit, že s ním soucítím. Že není to jen fráze. „Můžeme o tom mluvit, jestli chceš. A pokud ne, nebudeme. Jsem…“ rozpačitě přivřu oči, než dopovím to tiše, „jsem tu pro tebe, vždy.“

A vklouznu pod peřinu, abych objal ho kolem pasu a cítil jeho holou kůži, pohladím spodní část jeho zad. Doteky s ním… mi přijdou už tak přirozené, že nad tím nepřemýšlím. A možná měl bych mu říct, že část toho snu jsem viděl… rozhodnu se to však prozatím odložit na dobu, kdy nebude Loki tolik rozrušený.

V zimní zahradě

Loki

Tiskne mě k sobě a konejší, mé zoufalství oplácí starostlivou něhou a to samo by bezmála stačilo rozbít mé ovládání. Jediné, co mi v tom vlastně zabrání a ušetří mě potupného pláče, je bodnutí provinilosti. Bodnutí... či hůř. Vlastně mnohem hůř. Pošetilý Midgarďan... Bez ohledu, jak zachoval jsem se vůči jeho slovům lásky, bez ohledu na bolest a zkázu, bez ohledu na lži a tajemství, slibuje mi i přesto něco, o čem vím, že není v jeho moci dodržet... stáhne se mi hrdlo podivnými pocity.

"Skvělý jen stěží... Podívej, kam všechny má láska dostala. Jak moc je ochránila má péče," zachvěji se trpce. "Sleipnir je sluhou, by nestal se vězněm. Hel je zajatkyní svého království. Fenrir trpí v okovech a já nebyl schopen jej najít a osvobodit. Jormungandr v nuceném exilu, odtržen ode mě i sourozenců... Vali s Narfim, pryč," zlomí se mi hlas, nevolky. "A s každým dalším dopadne to nejinak," dodám hořce a zatnu nehty do dlaní. Přiměji se násilím zhluboka nadechnout a vydechnout.
Klid.

"Asi... bych si o tom celém promluvil rád. Někdy," dodám tiše po chvíli rozvahy.
Chvění mne však neopouští, ani když si doktora jemně přitáhnu na klín, obejmu jej kolem pasu, vtisknu polibek do kučer na jeho skráni a položím si líc na jeho rameno.
Měli bychom se vrátit ke spánku, připomíná hlas rozumu, když nejhorší pocity ze sna vyblednou. Navzdory tomu se jen opřu pohodlněji o noční stolek za mými zády a tiše oddychnu, spokojen s doktorem tak blízko.
Zlehka prsty sleduji obratle jeho zad v pohlazení, prozřít temným šerem se ani nepokouším, s očima zavřenýma vnímám jeho teplo, pravidelné nádechy jeho hrudi, jeho vůni, na chvíli nechám se těmi vjemy úmyslně zahltit. Přesměrovat soustředění, kam stejně mi poslední dny na Midgardu pozornost chce sama utíkat, pomáhá značně...

"Měls pravdu," dodám po další odmlce hebce. "Nevíme o sobě téměř nic. Co dá se o tobě zjistit, jsou jen střípky... Kdy ses narodil... S kým ses vídal. Žes s nikým nespojil ruce v oficiálním svazku. Slova na stránce, dostupná všem," promluvím tišeji a o maličko se natáhnu, vtisknu jemný polibek na jeho hrdlo, zašimrám vydechnutím proti místu, kde vnímám proti rtům tep jeho srdce, než mazlivě otřu se hranou nosu o hranu jeho čelisti, až jemné jeho strniště zašustí.
Moje pousmání sice sotva uvidí, ale v tónu následujících slov odráží se hřejivě: "O tom, jak jsi vyrůstal, jací jsou tví rodiče... jestli máš sám děti, nebo jestli u Jennifer překvapení končí... nevím nic."

V zimní zahradě

Bruce

Přivřu oči při těch slovech. Ta má následná budou těžká, protože vím, že v dohadování bych Lokiho o ničem nepřesvědčil, lítostí jistě také ne, kdo ví, zda právě teď existuje způsob, jak ho z takových myšlenek vytrhnout, když… je to pravda. Jenže ne úplně. „Jsem si jistý, že být jim otcem bez nepřátel, byli by těmi nejšťastnějšími dětmi. A myslím, že bys chtěl, aby to tak bylo… to je nejdůležitější a činí to z tebe skvělého otce, Loki. Záleží ti na nich. Akorát věci nejdou vždy… tak, jak chceme a život je… život.“ Pohladím ho po bedrech a pak s drobným polibkem k jeho spánku dodám, „pak si o tom promluvíme, až budeš chtít. Kdykoliv.“

Překvapeně přivítám jeho snahy a nechám se přitáhnout. Tomu novému posedu pak uzpůsobím obě nohy. A byť nejdříve trochu nepohodlně polknu, když vytuším, kam směřuje, vlastně se mu svěřit chci. Ten otazník, ta neznámá, co mezi námi je, se mi nelíbí oboustranně. Navíc mi přijde, že se už nemusím bát… že podobné hovory kvůli popichování skončí nepěkně. A z jeho hlasu je znát otázka…

Se zakloněnou hlavou přivřu oči pod polibky, drobně se také zachvěji, když jeho dech ovane kůži skrývající pod sebou tepnu. A pomyslím si, že opravdu se musím oholit, když hladká kůže putuje proti strništi. A ještě o něco později jeho polibky oplatím jedním na rty, než si uložím hlavu k němu na rameno.

Přejedu prsty holou kůži Lokiho hrudi, peřinu případně tomu uzpůsobím, než skoro zašeptám. „O mě je toho opravdu málo k zjištění, vím o tom… ale já ti ten zbytek rád řeknu… Jen to ne vždy je veselé povídání,“ ta atmosféra, do které jsme se propadli, je sice smutná, ale uklidňující. Spojím prsty k sobě… příliš dlouho v klidu nevydrží.

„Rodiče… Řekněme, že vím, že jsi úžasný otec, protože znám i špatného. Ten můj mě týral, co si pamatuji. A opíjel se,“ přivřu trochu oči, bolestivě mě bodne u srdce vzpomínka a krátce se odmlčím. „A mámu zastřelil, když mi bylo šest,“ hlesnu po chvilce. Trhaně se nadechnu se sevřenými pěstmi. Ale… když je povolím, rozrušení ze mě odpadá. Obraz mrtvého těla je už starý a vybledlý. Nikdy nezapomenutý, stejně jako sebeobviňování, které se s ním poutá, stejně jako bolest, smutek, ztráta. Ale po tak dlouhé době to říct zase někomu nahlas mě podivně uklidní. Málokomu jsem se za svůj život svěřoval. Nikdy bych nečekal, že jeden z toho mála bude černovlasý bůh… a teď nevím, komu jinému bych měl. A chtěl.

„Skončil později v léčebně a od té doby o něm nevím. A ani nechci. Vychovávala mě pak teta Suzan, byla vážně skvělá. Jenn je její dcera. Asi tě nepřekvapí, že jsem už odmala byl hodně...“ polknu tiše, slova jsou občas zrádná, hledám okamžik to správné, „odlišný. Takže dětství jsem sice strávil bez přátel, ale zato jsem se rád učil. Vlastně jsem byl trochu mizera… rád jsem dával najevo, že jsem ten chytrý,“ zasměji se krátce, ale z hlasu je slyšet smutek. Odmlčím se, abych nechal vzpomínky zase vyblednout. Možná mě Loki sám zastaví, kdo ví, jestli chce dál poslouchat… vždyť jistě se cítí mizerně a těžko mu tímto přidám na náladě.

Jenže… následný šepot nezastavím. „Občas přemýšlím, proč mě otec tak nenáviděl.“ Jeho blízkost… natáhnu se po ní, sevřu kolem něj dlaně a hlavu na něj opět položím. Čekám na jeho reakci, pokud nějaká bude a to napjatější, než bych si přiznal. Možná rozpovídal jsem se více, než by čekal.

V zimní zahradě

Loki

"Záleží... na všech," vydechnu tiše, se zachvěním. I na tom, které nosím pod srdcem, bez ohledu na to, za jakých okolností dostalo se k bytí. "Děkuji..." dodám pak s jemným, delším polibkem jeho rtům.

Drobně a nevesele se pak v přítmí pousměji. Jsem si jist, že takové povídání vydržím. Tiše a vážně pak naslouchám, když doktor rozhodne se mi otevřít a svěřit, pevně a konejšivě svírám jej v pažích.
"Tys tomu svědčil," konstatuji polohlasem, když nelehce se nadechne. Frigga... není mou pokrevní matkou, přesto tíží mne bolestně na hrudi, když čelím pouhé představě, že bych přihlížel jejímu tak násilnému skonu. Teď. Nechci přemýšlet nad tím, jaké by to bylo v době, kdy jsem byl pouhým děckem a Všematka pro mne byla sluncem i všemi světy. Ačkoliv kdys prahl jsem po... Odinově chvále a uznání, Frigga byla mi nejdražší osobou po dlouhá, dlouhá staletí.
"Mrzí mě to," stisknu jej jemně v náručí.

"Tedy sestřenka, a ne neteř... či dcera?" překvapí mě o něco později zmínkou o Jenn. "Jak se to stalo? Nebo... máte určité... zelené sklony v rodině?" jakákoliv zelená zmínka se v řeči s doktorem snad ani podat jemně nedá, jakkoliv opatrně se snažím.

"To děláš pořád," popíchnu jej pak, ve slovech odráží se úsměv. "Jen jako mizeru si tě úplně nesvedu představit. Ne že by ta představa nebyla zajímavá," škádlivě dodám a zlehýnka skousnu jeho ušní lalůček... abych o moment později po jeho dodatku šeptem plně zvážněl.

"Říkal jsi, že skončil v léčebně. Třeba si nemohl pomoct... a bylo by lhostejné, kdo by mu byl nejblíže, choval by se stejně," odvětím po chvilce rozvahy podobně tiše. "Kolik důvodné nenávisti by si mohl doopravdy vysloužit tvor na světě pouhých pár jar, od vlastní krve k tomu...?" zarazím se o něco.
Sám sotva mohu hovořit. Přesto vím, že k mému odložení v mrazu a ponechání svému osudu nevedla nenávist, jen... ryzí praktičnost, absence sentimentu v prospěch logického rozhodnutí. Jak mohl bych komukoliv vyčítat... Stisknu víčka, a místo zbytečných rozborů věkovité minulosti skloním se o ždibec, něžně vtisknu polibek do rozcuchaných kučer a v hrudi se mi sevře.
Vlastně... ho v té otázce chápu.
"S otci to nebývá lehké," pousměji se nepatrně, a sám přesně nevím, koho tím myslím spíš. Bannera seniora, Odina, Laufeyho... či jednoho z otců mých dětí. Tiše si povzdychnu nad tím, kterak jedna noční můra sáhla na citlivé skryté vzpomínky nás obou, a přitisknu k sobě doktora blíž, lící zlehka se otřu o prameny jeho vlasů a polibkem poškádlím jeho spánek.

Obávám se, že až konejšivý černý háv noci ustoupí, tahle chvíle se nebude opakovat.

V zimní zahradě

Bruce

„Není zač děkovat,“ ubezpečím ho mile, a oplatím mu polibek s něžným pohlazením jeho tváře.

Poslouchá mě, reaguje… přivřu oči při konstatování, které s dalším těžkým nádechem následně uvedu na pravou míru. „Ne přímo tomu,“ zašeptám a stisknu k sobě pevně oči. „Odtáhl ji vedle a nechal pootevřené dveře… slyšel jsem výstřel. Spadla pak do toho kousku, co viděl jsem dveřmi a když jsem tam vběhl tak byla… přede mnou.“ Zhoupne se mi náhle žaludek a spolu s tím do očí se vrhnou slzy. Držím víčka zavřená a nechám se stisknout, položím si na něj čelo. Až za okamžik pokračuji.

„Sestřenka,“ cuknu sebou lehce. Zelené sklony… zdá se mi, že snažil se to podat co nejjemněji, však nemyslím, že někdy budu schopný reagovat na takové věci bez nepříjemných pocitů. Zaženu je však, co nejdůkladněji to jde. „Ne, to ne… už jsem ti to vysvětloval, šlo o tu nehodu. Jenže moje krev je kontaminovaná, už jednou jsem… neopatrností způsobil něčí mutaci,“ hloupá chyba, jen tak malé zranění, kapka krve na láhvi… a někdo měl zničený život. „Jennifer měla nedávno vážnou nehodu a potřebovala transfúzi… ztratila hodně krve, takže vlastně dodat krev někoho jiného. A já byl v tu dobu nejlepší možnost… jediná možnost… možná jsem jí zachránil život, ale zničil ho zároveň,“ polknu ztěžka. „Nemám žádné děti, kdysi jsem je chtěl… ale už je mít ani nemůžu. A ani by to nebylo dobré…“ V mém hlase zazní dloubnutí bolesti, zmizí však náhle, jako se objevilo.

Svírám dlaně kolem něj, tisknu se k němu a Loki mlčí. Možná jsem neměl říkat tu poslední větu. Možná, že bylo to moc… smutná myšlenka, však byla by zároveň pochopitelná, Loki má tolik trápení, že přidávat k tomu ještě ta má… a pak promluví. Pevněji o něco stisknu jeho boky, než tiše odvětím. „Vždy se obracel na mě… nikdy nezačal ubližovat mámě, dokud se nesnažila ho zastavit… Mohl jsem si vysloužit nenávisti mnoho… A je to…“ Chtěl bych říct další slova, ale hruď se mi bolestivě stáhne, až si při tom pocitu skutečně přiložím dlaň pevně nad tlukoucí srdce. Slzy se mi tlačí do očí, co je vězněné uvnitř nechce být teď vysloveno nahlas. Skrývá až moc bolesti. Trhaně se zhluboka nadechnu. Po chvíli mu odpovím.

„To opravdu nebývá…“ Taktéž to neměl jednoduché s otci, vlastním i nevlastním. Vždyť jen to, co ten druhý mu provedl poslední dobou, mnou znovu dokáže prohnat osten zloby. „A my máme asi velkou smůlu…“ Dodám a vydechnu s dotekem rtů na spánku. Jsem však napjatý, ztuhlý, v nitru plápolá, co nedokázal jsem říct, a bolí. Ve tmě s Lokim je mi dobře, jinému vím, že bych neřekl všechny věci, co tu zazněly. A co ještě čekají, aby zaznít mohly. Loki je… speciální. Snad bude tahle chvíle trvat opravdu dlouho.

V zimní zahradě

Loki

Pevně jej přitisknu k sobě, když šeptem opraví mou domněnku.

"Kontaminovaná krev... zvláštní, že už několikrát má vlčí podoba okusila krev zeleného, a nic tak zvláštního se nestalo... a přitom stačí pomyslet na rentgen, a seidr se může pominout," pousměji se zamyšleně. "Chutí je ovšem odporná, o tom žádná," dodám s pokusem to zlehčit, jemně dlaní přejíždím po jeho zádech v pohlazení.

"Proč zničil? Vytáhls ji z davu stejně obyčejných lidí. Nikdo jí nebrání pokračovat v tom, co dělala prve... jen má teď daleko větší výběr možností, co se svým osudem udělá," odvětím mu jemně.
"Ne každý musí vnímat takový dar jako prokletí..." dodám ještě jemněji, tuším, že ho tím pravděpodobně rozčílím, však než by mi stačil odporovat, něžně spoutám jeho rty svými, prsty jedné ruky při polibcích zlehoučka prohrábnu se kučerami na jeho skráni, druhou stále jej hladím po zádech.

"Jak víš, že nemůžeš? A proč si myslíš, že by to nebylo dobré? Vždyť právě ten, který si prošel příkořím, ví, jaké chyby neopakovat..." chytím se pak toho bolestného dodatku poněkud nejistě. Kráčím pravděpodobně po tenkém ledu. Jenže teď mi na tom záleží... i trochu osobně. Doufal jsem...
Pošetile, nejspíše.

"Jsi si jist, že by sis všiml takového chování vůči ní, když jsi spal či nebyl poblíž? Možná... jakkoliv odporně to zní... jí ubližoval dřív... než měl možnost zaměřit se na daleko bezbrannější cíl," sevřu jej pevně v náručí.
"Či vadilo mu, že už nevěnuje pozornost jenom jemu. Odmítám věřit, že by sis něco takového doopravdy zasloužil."
A na okamžik zalituji, že jsem tohle nevěděl dřív... kdy jsem s tím mohl něco udělat. Jen... kdybych mu pomohl, sotva by z něj dnes byl někdo, kdo vetřel se mému srdci blíž, než chtělo by se mi připustit či dovolit.
Ach. Kapesníček, nechtěl bys? Aby ses nám znova nerozfňukal, vy dva pohnuté osudy.

Stisknu víčka... ve tmě doznívají slova o smůle. Sevřu jej ještě pevněji, než se náhle zvednu, doktora v náručí. Oba nás přesunu do postele, kde ani pak jej nepouštím a tisknu k sobě, kromě chvíle, kdy přes nás přehodím přikrývky.
"Narazil jsem na tebe. Tak velká ta smůla nemůže být," brouknu mu pobaveně do rozčepýřených kučer, palcem jemně přejedu po jeho tváři, skloním se, abych políbil líc druhou. Ačkoliv to způsobila noční můra a věci, o kterých si šeptáme pod rouškou tmy, nejsou z nejpříjemnějších... už dlouho jsem se necítil tak... uvolněně, snad.

V zimní zahradě

Bruce

Nezamýšlím se dlouho nad problémem rentgenu a mutace. Jen vyslovím svou první domněnku. „Může to být tím, že nejsi člověk. Zatímco mé DNA je proti lidem dominantní a mutuje je, u tvého to může být jinak. I když ne přímo naopak. Rentgen, to je něco jiného…“ odmlčím se a s povzdechem pak dodám, „rentgenové záření na tebe může mít horší vliv, než na lidi, ale těžko tě zmutuje. Pod velkou dávkou bys mohl více pravděpodobně onemocnět.“ A náš rozhovor pokračuje dál… cestami, které ve mně vzbuzují tolik nepříjemných a smutných pocitů. Stejně jako vzpomínek. Ani Lokiho nadlehčená poznámka mi nesvede na tváři vykouzlit náznak úsměvu.

Než stihnu zareagovat na následující slova, utopí mé rty v polibku. Objímá nás tma, skrývá a konejší, ale ne vše zvládne zaplašit. Dar… jenže sevření těch rtů mi umožní se zamyslet. Možná… že pokud Jenn zůstane tak, jak je, pokud jí zůstane její vědomí, jednou by to jako dar brát mohla. To by jí ulehčilo. Nezbaví se zřejmě předsudků společnosti, však sama by se mohla cítit dobře. Snad to tak bude, jednou. „Asi záleží na ní, jak to bude vnímat,“ vydechnu, když se naše rty odpojí, nahrbím se o něco více dotykům chladnější dlaně na zádech. „Ale jistá omezení s sebou od teď bude vždy vláčet. Navíc je v tomhle stavu pouze krátce, že je teď stabilní neznamená, že to tak zůstane.“ Tolik obav… jak by je Loki mohl zaplašit. Zvednu dlaň a pohladím ho krátce po tváři… jen pár chvil tu sedíme a přijde mi, že k sobě máme o tolik blíže, než kdy jindy. Je to… hezké.

Jenže brzy se napnu. „Tak to nemyslím,“ ujistím ho, možná prudčeji, než bych chtěl, ale představa… možnost, že bych někdy udělal svému dítěti, co jsem snášel já… mi sevře žaludek. „Nikdy bych… neublížil, nechtěl ublížit dítěti. Jenže… kdybych nějaké měl, hrozilo by to neustále. Den co den by tu bylo riziko, že ztratím kontrolu a… ten druhý… ho zraní, nebo jí, nebo… kohokoliv,“ sevřu ho s těmi slovy pevně, křečovitě. I Loki je v nebezpečí… už nikdy mu nechci znovu způsobit tak hroznou věc… ale jak to mám zajistit. Musel bych jedině být až příliš daleko od něj. „A pak, já děti mít opravdu nemůžu… jsem neplodný, vedlejší efekt toho séra…“ Když si po pár vteřinách uvědomím, jak do Lokiho zatínám prsty a pevně ho držím, povolím sevření. Nepouštím ho však a za zavřenými víčky mi běhají myšlenky, vzpomínky… a sny.

A pak přijde myšlenka, že mamka to chování musela snášet ještě déle. „To…“ Polknu a schovám si tvář k němu, rád za pevný stisk Lokiho paží. Máma byla úžasná. Tak úžasná. „Nezasloužila si to,“ hlesnu do hladké kůže, „ona byla skvělá… nemohl jí ubližovat už dřív, zkrátka ne, to… Je to má vina,“ zašeptám, co předtím jsem potlačil. „Nevím, proč mě nenáviděl… možná opravdu žárlil, že nevěnovala se už jenom jemu...“ ztěžka vydechnu.

Měl bych přestat. Začalo to Lokiho snem… jeho špatné pocity jistě nikam neodpluly a já to vše jen zhoršuji. Kdyby to bylo tak jednoduché, všechno zkrátka zaplašit… kéž by to jen tak šlo.

O něco později trochu zvláčním a ovinu mu ruce kolem krku. Jakkoliv zvláštní by bylo jindy nechat se nosit, teď nereaguji jinak, než přimknutím se k jeho tělu. A již vleže s tím pokračuji, vyhledávám tak těsnou blízkost s černovlasým, jak je to možné a nakonec ve tmě najdu odlesky jeho očí, zatímco se sklání. Drobný polibek na líc, po kterém se lehce nadzvednu a oplatím mu ho na rty. A pak přitisknu si čelo k jeho rameni. V uších mi zní dvě obyčejné věty, které se vším zamávaly. Na moment nemyslím na ty špatné věci. Protože Loki přiznal, co jsme si předtím tiše dokazovali. Smůla… to není tak velká. To vše, čím jsme prošli, nás nakonec přivedlo k sobě. Peřina hýčká a přítomnost boha, co dostal se mi hluboko do hrudi, ještě více. „Máš pravdu, to nemůže.“ Zašeptám a horní paži kolem něj ovinu. „Děkuju, Loki.“

V zimní zahradě

Loki

"Možná. Mé tělo je imunní vůči mnoha nemocem a otravám z většiny rostlinných jedů," přisvědčím klidně.
"DNA?" po chvilce zaváhání se přeci jen zeptám. To slovo je mi povědomé, jsem si jist, že jsem jej už četl či zaslechl, teď však nevzpomenu si, co přesně tím myslí, ačkoliv smysl je zjevný.

O něco napnu se pak, když zatíná prsty. Nebolí to příliš, to by se musel ještě víc snažit, však vypovídá to o tom, jak na něj tohle téma působí. Jemně vlastními dlaněmi překryji ty jeho a nechám se tisknout, dokud sám nepovolí.
"Z toho by tě nemohl nikdo ani podezřívat... A věřím, že by ses v takové situaci ovládat dovedl dobře," jemně se rty dotknu těch jeho, hlas hebký a konejšivý. A z toho, co vím o zeleném, nevěřím, že by chtěl ublížit něčemu bezbrannému. Sám nechal mne být, sotva jsem se vzdal a nekladl odpor... přes přemíru hněvu chybí mu krutost. Ty věty však nechám si pro sebe, pamatuji si příliš dobře, jak pár slov na obranu zeleného zapůsobilo na doktora prve.

"Mám se vůbec ptát, jak jsi na to přišel?" zazním částečně pobaveně, částečně rozpačitě, ačkoliv to možná není vhodné... a ta představa doktora, kterak... sbírá vzorky 'tak otestujeme, co všechno jsem si zničil' je... nebudu nad tímhle pátrat.
Ne! Radši.
Ovšem... je tu jedna podstatná věc, kterou ani má pomalu ospalejší a ospalejší mysl nemůže jen tak přehlédnout. Jsem si absolutně jist, že po poslední návštěvě strážných se na odvar nezapomnělo, a já bych během těch dvou dní uplynulých mezi ní a příchodem Thora rozeznal, kdyby nezafungoval, jak měl. A pokud je doktor neplodný... Zelený rozhodně není.
"Ironické," brouknu bezděky. A smutné... Banner by byl dobrým otcem. Jen i ta možnost mu byla sebrána tím, koho tolik nenávidí... a kdo nebude příliš okolo, až se jeho potomek přihlásí ke světu.

"Není to tvoje vina," stisknu ho pevněji, hlas důraznější, téměř ostrý. "Sám jsi řekl, že bys neublížil dítěti... a přesto jsi schopen na jedno přesunout vinu za mizerné chování dospělého člověka. Neprosil ses na svět, a nemohls ani otci v jeho činech zabránit. Nebo snad myslíš, že v pár letech dítě ovlivní, co se s ním, kolem a jemu děje?" skousnu zostra ret, když láká mě to sklouznout k jízlivosti. Ta... sem teď nepatří, nemá tu místo.

Tiše pak vydechnu, když zaslechnu ta dvě slůvka. Vlastně... stisknou mě v hrudi víc, než večerní řeči o lásce. Co z nich vnímám, co z nich zní. Palcem znova přejedu přes jeho líc, pak s rukou sklouznu v pohlazení přes jeho rameno a hruď, nechám ji zlehka na jeho boku. Kolenem vsunu se mezi jeho stehna a přitisknu se tak k němu blíž, po celé délce našich těl, a když vtisknu mu dlouhý polibek, skryji pak tvář v prohlubni jeho ramene. Dlouhými, rozházenými vlasy jej musím šimrat po nahé hrudi, nic se mi s tím však dělat nechce. Váhám... nejradši bych se pokusil zahnat chmurné myšlenky a vzpomínky, jen... způsob, jaký mám na mysli, by mohl víc zkazit než prospět.

"Nechci tě zraňovat..." zapředu pak k jeho šíji chraptivě. "Radši... bych tě potěšil," zlehoučka rty přejedu po strništi na hraně jeho čelisti, a vtisknu drobný polibek tam, kde končí líc a začíná ucho. Palcem dlaně položené na boku pomalu přejedu přes hřejivou kůži na jeho břiše, nad lemem spodního prádla.
"Dovolíš mi to?"

V zimní zahradě

Bruce

Mluvím ochotně, beze stop posměchu a jen trochu unaveně. Postupně se však do vysvětlování zaberu… “DNA je vlastně nosič našich genů, nebo lépe řečeno dědičnosti. Určuje různé fyzické vlastnosti a schopnosti, tvoří z nás… nás. DNA dítěte má v sobě vždy část toho matčina i otcova a navrch něco vlastního. Každý má jedinečné DNA. Zakresluje se zjednodušeně ve tvaru dvojité šroubovice. Jako… dva žebříky propletené dohromady. Může být ovlivněno mutací, jako to moje. Některé jeho části byly nahrazeny či přepsány a jeho výklad se změnil. Nejběžnějším způsobem se vzorek DNA získává z krve, je to vlastně nukleová kyselina, která…” Odmlčím se. Loki měl asi pravdu, že jsem takový pořád. Ale teď není čas na přednášky a překvapuje mě, jak jsem se nechal strhnout… i když. Nebylo to poprvé. A jistě ani naposledy. S mírným pousmáním zvednu oči k těm zeleným. V mých září jiskry… “To je základ, ale kdybys chtěl, mohl bych ti to vysvětlit trochu lépe… je to na delší povídání. A třeba i ukázat v laboratoři.”

Ty jiskry v očích mi nevydrží dlouho. Žaludek na vodě, bledost, útěcha Lokiho těla… kéž by stačila. "Vždy se snažím ovládat," přeruším hlesnutím polibek, "ale ta hrozba tu je vždy.” Řeknu to už tak… smířeně, s povzdechem položím si hlavu na Lokiho rameno. Nedá se s tím skutečně smířit… ale jsem už unavený, psychicky mnohem více, než fyzicky.

"Chtěl jsem mít jistotu ohledně všech změn a tohle byl jeden z očekávaných následků, navíc jsem chtěl mít důkladně zmapované všechny způsoby přenosu mutace..." Když si unavená mysl zpětně vybaví obsah Lokiho otázky, koutky mi přeci jen vyjedou lehce vzhůru. Však ani to netrvá déle, než pár vteřin. “Co myslíš, že je ironické?”

Nehledě na to, jak moc bych chtěl se těch slov chytit… a už je nepustit, obalit se do nich, přijmout je… nemohu. “To nemyslím, ale…” Znovu zarývám prsty do jeho kůže, roztřeseně se nadechnu. “Já…” Svěsím pohled, skrz rty unikne mi několik zpanikařených nádechů. “Měl jsem… neměl jsem.” Nakonec polknu ztěžka a sevřu Lokiho znovu pevněji. “Teď... můžeme o tomhle nemluvit?” dostanu skrz sevřené hrdlo. Dělá se mi zle, třesu se po celém těle a bere si mě slabost, kousnu se do vlastní dlaně. A zůstanu tak.

Připadám si jako slaboch. A on tu přesto je. Tohle vzniklo kvůli jeho špatnému snu… a teď pomáhá on mě, ne naopak. Ještě mu spíše přidávám. “Promiň...”

Ale přítomnost Lokiho a pokrývek, Lokiho slova, má vlastní… jeho doteky. Vše mě postupně zbavuje ztuhlosti, nevolnosti i třasu. Trochu rozpačitě vpustím ho kolenem mezi svá stehna, mlčky zvednu pohled k tmavému obrysu těla uloženého u mě. Jeho studenou kůži mohli by mnozí vnímat jako nepříjemnou, mě však už podvědomě láká víc se k ní přitisknout.

Loki vyděsil mě dřív natolik, že jeho cíle zdály se mi tak jasné. Ta situace se postupně rozostřuje. A ať už reagoval jsem přehnaně, nebo on se šikovnou manipulací zamluvil své úmysly… nechci na to teď myslet. Když obalí mě náruč tepla po doteku jeho dlaně na podbřišku, vydechnu tiše s drobným zachvěním. Kdyby mysl chtěla protestovat, tělo a zrychlený pulz ozývají se důvěrou a očekáváním.

Jak proti tomu mám bojovat, když po boji netoužím. Ani těm zrádným myšlenkám nechci dát dostatek prostoru. Bylo to dlouho. A teď je tady. S nabídkou, ne rozkazem… A ta žádost hřeje u srdce... a dojímá mě... jemně zapletu prsty do jeho vlasů. Můj Loki. Nebo Lokiho Bruce… pramálo na tom teď sejde. A s jeho chraptivými slovy polknu suchost v krku a podvolím se šimrání podbřišku.

Nadzvednu lehce hlavu, dlaní pomohu jeho rtům najít mé a políbím ho. Jen něžně, krátce. “Pouze pokud to dovolíš i ty mě,” vydechnu, skloním pohled stranou, byť ve tmě ložnice pramálo na sebe vidíme. Jakoby s ním bylo vše poprvé, i to zvláštní šimrání je znovu na místě. “Chyběl jsi mi… hodně jsi mi chyběl.” Zašeptám. Můj vlastní hlas je už trochu chraplavý, v žaludku kroutí se hádci. Chtíče a nervozity. Jakoby mělo by se k něčemu schylovat… ale neschyluje.
Ne? Nebo možná. Kdoví. Mělo by to mít volný průběh.

Pokusím se nepřemýšlet a přenechám mu iniciativu. Pokud chopí se jí aktivně, nezahálím s vlastními doteky. Využiji dostupnosti jeho boků, šíje, vlasů… a pokud nabídne mi více, váhám jen malý moment zamířit prsty dál, než tak učiním.

V zimní zahradě

Loki

S drobným, pobaveným pousmáním poslouchám, kterak se Banner změnil v profesora.
"Když zelený pochází z tebe... a sdílíte teoreticky jedno tělo, je vaše... DNA stejné?" napadne mě zaujatě. Nezdá se mi to možné. Už kvůli... určité věci.
"Budu rád," přisvědčím pak vážně. "Zajímá mě to."

Jemně pohladím po vlasech odloženou Bannerovu hlavu. Musí ho to zmáhat... uprostřed noci tišit noční můry a pitvat se v hloubi nechtěné věci X. "Já se jí nebojím," brouknu klidně, naprosto však vážně, bez ohledu na to, co vše se mi ráčilo dít v přítomnosti a rukou - pěstí zeleného. A kdyby jen pěstí.

"Vědec každým coulem..." pousměju se pobaveně, a s otázkou na ironické skloním se a dlouze jej políbím místo odpovědi. Sevřu jej ještě pevněji pak, chvěje se, snad na kraji má slzy, to v přítmí sotva uvidím, snad tématem, snad tím, co jsem k němu řekl, jsem jej rozrušil. Mrzí mě to.
"Samozřejmě," odvětím hedvábně a zlehoučka umístím polibek k vnějšímu koutku jeho oka. "Odpusť mé zvědavosti."

Když pak rozehřívá se vůči mým dotekům, rozechvívá váhavě, nepospíchám, něžně dotýkám se jej dál, než uslyším jeho odpověď, takovou, ve kterou jsem doufal... zachytím jeho rty a dlouze, jemně jej políbím, snad jako bych kontrastem chtěl stát k večeru, či po hrůze noční můry jemnost potřeboval sám. Není kam spěchat... s palcem stále jemně přejíždějícím tam a zpátky přes hřejivou kůži břicha, setrvám chvíli jen u polibků, dlouhých, něžných, se stopou smutku, se stínem hravosti.
"I ty mně."
Nakřáplá odpověď nezní jako můj hlas, přesto tomu tak je. Skousnu silně vlastní ret. Hlasy ospale protažené posměškují, brzy prý snad začnu mu oplácet vyznání.
Nabádání k opatrnosti, poplašné signály, že příliš samozřejmě, příliš zjevně vracím mu sympatie... nevšímám si jich, nevšímám si ničeho kromě doktora přede mnou.

Zahrnuji doktora polibky, než palcem poškádlím zlehka citlivou kůži bradavky, a v kolébce z prstů druhé ruky skryji přes látku jeho mužství, jemně onu křivku promnu, polaskám konečky prstů přejemně, jako bych si jen hrál... že má na mě jeho blízkost, vůně a představa něčeho víc poměrně značný vliv, zjistí doktor pátravými prsty sám během chvíle.

Zatím... však držím se svého původního úmyslu, všechny ostatní doteky nechť vyčkají. Posunu se níž a zlehoučka zuby stisknu jeho ušní lalůček, vtisknu polibek mezi klíční kosti, rty a konečkem jazyka udělím pozornost i druhé, dosud zanedbané bradavce, než sklouznu ještě níž.
Pošimrám Bruce slabým fouknutím v prohlubni pupíku, přejedu jazykem až k lemu spodního prádla, se kterým si prsty jedné ruky a zuby poradím, stáhnu je níž, úplným zbavováním však se nezdržuji, pro teď.

Dlouhým, pomalým tahem jazyka od jeho varlat, přes kořen mužství až k jeho hrotu probouzím jej k životu, připomínám si chuť doktorovy kůže, pižmem okořeněná Bannerova vůně burcuje moje smysly a zahání poslední zbytky nepříjemných vjemů a nelehkých slov, provokuje příslibem.
Pod pokrývkou přesunu se mezi jeho stehna a po polaskání špičky jeho mužství konečkem svého jazyka vezmu jej do úst pomaličku, postupně celého. Dlaněmi hladím a mnu jeho boky, užívám si každý sebenepatrnější dotek jeho kůže s tou mou.

Můj... jak moc blízko mám teď k zelenému, s jeho oblíbeným 'můj malý'?

V zimní zahradě

Bruce

V tom toku vědomostí, které mohl bych sdílet nebo sdílím, další otázku si přeberu automaticky jako dotaz k tématu. A tak se mi podaří zahnat další várku nepříjemných pocitů ještě dříve, než opravdu dorazí. A znovu se rozmluvím.“Teoreticky by mělo, kdybychom to brali tak, jak jsi řekl. Ale není tak úplně pravda, že sdílíme jedno tělo. Co zatím vím, Hulkovo DNA je jiné, ale stojí na základu mého... Osobně se po výzkumech přikláním k teorii, že mé DNA je po původní mutaci náchylné k další, která je spuštěna přemírou adrenalinu. Podpořená navíc dalšími faktory, jako je například zrychlený tep a další reakce těla na emoce a fyzické i psychické pocity. Ta mutace způsobí změnu v části mého DNA a vyvolá transformaci. Jakmile hladina adrenalinu dostatečně klesne a tělo se uklidní, pak dojde ke zpětné mutaci. Když se na to podíváš takhle, tak máme s Hulkem odlišné DNA a také každý své tělo, byť vědomí ani jednoho z nás nikdy úplně nezmizí.” Teprve teď až polknu a můj vysvětlovací výraz se změní do nepohodlného. “Chtěl bych se výzkumu věnovat dál, ale je těžké získat dostatečný vzorek DNA toho… druhého.”

Jeho odpověď a zájem mě potěší a kývnu hlavou. “Tak jsi kdykoliv vítaný přidat se ke mě v laboratoři. Ale asi budu zase umluvený…” Varuji ho s drobným úsměvem.

Vydechnu tiše pod pohlazením, které přejede mi jako uklidňující vánek přes vlasy. Na malou chvíli zavřou se mi oči. Tak rád bych na chvíli na nic nemyslel… ale to nejde. Mysl samotná je mi někdy nepřítelem. “Nechápu to,” zašeptám, “nevím, jak se mnou můžeš být… nebát se, když jsi už tolikrát pocítil, čeho je ten druhý schopný a co ti mohu způsobit… jak můžeš být tak… vstřícný. A… všechno.” Stisknu ještě o něco pevněji, snad jakobych se bál, že po vlastních tichých slovech odejde a odepře mi jejich význam. A když později sevře mě panika… tisknu ho více a více, roztřesený a skoro neschopný se nadechnout.

Nejde se jen tak zbavit toho, co dítě, mladík i dospělý muž mají tak dlouhá léta zakořeněné až příliš hluboko. Nehledě na to, jak bych chtěl. Lokiho polibek dopadne na roztřesená ústa, i zapomenu, jakou otázku měl umlčet. Snažím se sáhnout po úlevě. “Není… co odpouštět, to jen…” těžké je polknutí, i zvednutí očí k těm jeho. “Já o tom… teď nezvládnu mluvit.”

I ty mě. Hraje mi v uších, dlouhé polibky, do kterých zapojil jsem se a něžně v tom spojení probíral se Lokiho vlasy, doznívají mi na rtech. Dotek na bradavce působí na mě s neočekávanou intenzitou, a pak zadržím dech, když laská mi klín, jiskry vzrušení zažehnou oheň.

Mé prsty svědí už od prvního polibku, touží se dotýkat, až konečně dostanou k tomu prostor. Pohladím nejprve jejich bříšky délku Lokiho boku, polaskám podbřišek a druhou rukou zatím shrnu dlouhé prameny hedvábných vlasů ze své hrudi. Bez tahání, jemně je namotám na dlaň a nechám volně spadnout přes jedno z nahých, jizvami poznamenaných ramen. Pak proberu se jejich hebkostí, než se s nimi pro tenhle okamžik rozloučím. Abych mohl přesunout se pohlazením přes Lokiho hruď níže.

Vzájemné polibky smazaly vše nepříjemné. Zbyl jen on, jako středobod vesmíru, ve kterém nic dalšího není důležité.

Oplatím černovlasému polaskání bradavky, bříškem palce si s ní pohrávám, se snahou zjistit, jak takový dotek přijme. A zkouším pohyby našich paží v omezeném prostoru sladit co nejlépe, když druhou dlaní dostanu se k tvrdosti Lokiho klína a přes látku kalhot se s ní přivítám. Spokojeně zašimrá mě díky její přítomnosti, jasně dokazující, jak na něj situace působí.

Orámuji rýsující se tvar přes látku, pak promnu o něco znatelněji… a nadechnu se vůně druhého, když naklání se k mému uchu. Než zakloním hlavu se spokojeným povzdechem, jak později rty setkají se s bradavkou.

Jen doteky. A Loki. A vlastní dech, zrychlující se úměrným tempem s cestou, kterou černovlasý postupuje dál. Vůně dvou těl, vzrušující přítomnost chladnější kůže. Touha. V jejím návalu se vyklenu vstříc horkosti těch dokonalých úst, než skousnu si ret a přitisknu se boky zpět k matraci.

Zvednu se na dlani do sedu a zlehka pokrčím roztažené nohy, Lokimu tvoříc dostatek prostoru mezi nimi. Pak ve tmě nahmátnu okraj pokrývky a shrnu ho stranou. Stíny hrající na světlé Lokiho pokožce lákají rámovat je. A tak je vyslechnu.

Prameny vlasů mezi prsty, nijak netlačím, jen je hladím, stejně jako kůži zad, šíje a boků, která se mi nabízí. Druhou paží opírám se za sebou, občas zatnu prsty do prostěradla. Netiším v sobě potěšení, to, které zjemňuje rysy, láká mi z těla povzdechy, slastné mručení a občas i vzdechy. Zavírá mi víčka a rozechvívá tělo.

Kam nás noc zavede není teď důležité.

A snad způsobilo to dlouhé odloučení, ale vše přijde mi o tolik intenzivnější, brzy reaguji citlivě, naléhavě. Možná nutilo by mě to cítit se jak nezkušený mladíček, kdybych nad tím přemýšlel. Naštěstí tomu tak není, stejně jako nedostaví se ani myšlenky na to, jak to může působit na Lokiho. Užívám si tu chvíli… a hlazením štíhlého těla oplácím péči s příslibem, že oplatím ji později s radostí ještě více.

V zimní zahradě

Loki

Pozorně naslouchám výkladu, který je o něco relevantnější tomu, co potřebuji vědět.
"Vědomí ani jednoho úplně nezmizí... Z toho, co jsem postřehl, si však ani jeden zážitky toho druhého nepamatujete?" zapřemýšlím nahlas, než pousměju se suše.
"Pokud se zase potkáme v boji a dopadne to podobně jako minule, mohu se pokusit nějaké obstarat," poškádlím jej pobaveně zlehka nabídkou napůl vážnou, zlehoučka otřu se tváří o jeho líc a líbnu jej do vlasů.

"Pokud ano, neber si brýle. Nemusel bych tě nechat domluvit," zavrním pak chraptivě, pomaličku dlaní pohladím jej po délce boku těla, až kam dosáhnu a zlehýnka skousnu kůži na jeho rameni.

"Třeba... až se budeme znát lépe... jednou pochopíš," vydechnu s konejšivým hlazením, nemíním teď už pokračovat rozmazávat zeleň na jeho svědomí. Neměnil bych jej, doktůrka s brýlemi, nervózními prsty a svalnatým zeleným tajemstvím, hněv nehněv, zranění, hádky či troufalost, za žádného jiného z té směšné skupinky hrdinů, natož zbytku Midgarďanů.
Ukazovákem zlehoučka přejedu po hraně jeho nosu, než přitisknu jej k jeho rtům.
Tak o tom nemluv.
Prst vystřídám vlastními rty, konejším jej hlazením, zaháním třes. Nech mě ti pomoci, jakos pomohl ty mně.

Když konečně prsty dotkne se mého těla, zejména když jednou sjede po podbřišku a druhou probere se mi vlasy, toužebně, slastně zavrním... unikne mi chtivý povzdech, když oplatí mi pohrávání si s bradavkou, se zachvěním po celé délce páteře nutím se ke klidu, pomalu... nespěchat.
Další zachvění, když dotkne se mě v klíně... nemá ponětí, jak moc po něm toužím.

Když vyklene se mi při prvních dotycích mých rtů, v souznění vyjdu mu ústy vstříc, potěšen jeho potěšením, naslouchám spokojeně zvukům jeho slasti...
Tiché zapraskání, když netrpělivě zbavím se toho obtížného kousku prádla, které prve stáhl jsem jen do půli jeho stehen, a přisunu se blíž, skláněje se nad jeho mužstvím dlaněmi přejíždím po stehnech rozevřených v uvítání.
Občas zlehka stisknu, pohrávaje si rty a jazykem s jeho touhou, občas rukou zabloudím výš, vrátím se k opuštěným bradavkám, občas níž, polaskat varlata, otřít se zlehoučka o vstup do jeho těla či pohladit oblinu jeho pozadí... zvláštní, kterak každý mi dovolený dotek působí sladce, jako darovaná vzácnost. Na to, co se stalo ráno dne po noci naposledy takto s ním strávené, myslet nechci.

Brzy vnímám, kterak mé snahy přináší ovoce... a jiné věci. Prvně instinktivně polknu, však odtáhnu se o maličko právě včas, aby část jeho sémě místo v mém hrdle skončila v mé dlani. Žádal jsem o možnost jej potěšit... a nemíním po chvíli přestávat.
Neodtahuji se od jeho chlouby, zlehoučka jazykem čistím ji a něžnými polibky nenechávám doktorovo naplněné vzrušení ustoupit úplně. Čistou dlaní něžně sklouznu po jeho těle a nedám pokoj jeho hrudi, druhou dlaní konečky prstů kluzkými jeho vlastním semenem navrátím se ke vstupu jeho těla, krouživými pohyby pomaličku provokuji, vše v sehraném rytmu tak dlouho, než se Brucově mužství navrátí síla pokračovat.

Pak obejmu jej ústy podruhé, s něhou a zdlouhavě laskám jej, a využívaje vazké hmoty, ukazovákem proniknu do jeho těla a pomaličku si razím cestu sevřenými svaly tam a zpět. Brucovým mužstvím zachvěje můj tlumený sten, tolik bych toužil nahradit prst něčím jiným! Teď však nejde o mě a mé potěšení, netoužím si brát... snad chtěl bych vynahradit mu večer, snad chtěl bych dokázat, že může mi věřit, neberu si, co nebylo mi dovoleno, držím se zpět bez ohledu na bolestivou tvrdost vlastní, a skrze sevřený kroužek svalů proniknu s prstem druhým. S oběma proklouznu ještě hlouběji a bříšky otřu se o jeho prostatu, zatímco jeho mužství věnuji se ústy a hrdlem o to intenzivněji, a dlaní druhé ruky mnu jeho varlata, klouby prstů třu se o kořen jeho chlouby.

Nemíním přestat dřív, než Bruce uchvátí druhá vlna slasti.

V zimní zahradě

Bruce

„To není tak úplně pravda,“ vydechnu na jeho další dotaz. „Ale to už je spíš záležitost psychologie. Ve chvíli, kdy sám spustím mutaci, jsem potom schopný… Hulka nasměrovat a vzpomínky na tu dobu mám, i když on je… probuzený, řekněme. Už z toho je jasné, že naše vědomí nemizí, pouze spí, nevím, jak jinak to nazvat. Laicky bych to označil za druh rozdvojené osobnosti, ale tohle opravdu není můj obor.“ Nepohodlně se ošiji, než se svěřím s další obavou. „Kdyby byl Hulk vyspělostí na stejné úrovni se mnou, myslím, že by to fungovalo i naopak…“ Promnu si vzájemně prsty a zvednu k němu pohled. Nejsem si docela jistý, jestli myslel to vážně, nebo ne… ale můj žaludek zareagoval na tu nabídku převrácením. „Doufám, že… to tak nedopadne, nerad bych, aby ti znovu ublížil,“ hlesnu a po líbnutí mu věnuji sám drobný polibek na líc. „Ale musím uznat, že kdyby někdy byla jiná příležitost, která by tě zároveň neohrozila, za vzorek DNA bych byl rád.“ Ale za něco výzkumy, ať už jakékoliv, prostě nestojí. To už teď vím moc dobře.

Jeho následující slova mě potěší a zašimrají v podbřišku. Nikdy jsem si nemyslel, že jsem hezký, nebo ošklivý. Prostě… obyčejný, už šedivějící a momentálně neoholený. Ale v Lokiho poznámce je tak jasný sexuální kontext a přitažlivost… možná si to jen chybně vykládám, ale zvedne mi to koutky do úsměvu. A nakonec ho sám políbím v oplátce za lehký kousanec, který doprovodil jsem hlasitějším výdechem. „Budu si to pamatovat,“ zareaguji nadlehčeně. „Snad nebudeme mít oba podobný problém i bez brýlí,“ dodám, trochu rozpačitě s takovým druhem hravosti.

Nechávám se hladit, držím ho pevně a zvednu k němu ve tmě pohled. Pochopím, co teď mi připadá skoro neuvěřitelné? Doufám. A snad jindy byl bych schopný vnímat to i jinak… Jsem ale rozrušený těmi i následujícími slovy, však když mi Loki přitiskne prst ke rtům, vyslyším jeho němou žádost. Už… ani nechci nic říct. Bolí to, unavuje ještě více namáhanou mysl. A pak přijdou jiná slova, a polibky, a doteky. Nechávám za sebou vše nepříjemné, na všechno chci zapomenout, kromě Lokiho.

Naslouchám jeho reakcím, když povzdechne výrazně, setrvám o něco déle na bradavce, pak v klíně chtěl bych dopřát mu víc… místo toho skončím vsedě a lapám po dechu díky jeho péči.

Lokiho ruce, rty… mé vlastní tělo je již brzy rozechvělé, dlaní dál hladím jeho kůži, občas polaskám ve vlasech, jindy orámuji prstem některou z jizev, hýčkám boky, ramena a šíji. Netrvá dlouho, než mé občasné povzdechy změní se v častější projevy a sladké pnutí… Je to tak brzy, že zavřu oči a se záklonem zkouším ještě chvíli vydržet a vychutnávat… Vítám chvěním a toužebným sykáním doteky na hrudi, péči jeho prstů na varlatech, vzdycháním zareaguji kdykoliv sjede prsty níž, na ten krátký, citlivý úsek mezi nimi a skrytým vstupem, kterému taktéž Loki neopomene se věnovat…

Dokud téměř nezalknu se vzrušením a s prudkým výdechem naplním jeho ústa a dlaň. Zůstávám okamžik bez dechu, uložený na matraci a přitom nejsem si jistý, kdy přesně se jí má záda dotkla. Potěšení přišlo rychleji, než bych si přál, ale nestihnu se tím zabývat. Vzápětí totiž začnou ke mně naplno doléhat pohyby jazyka po nyní přecitlivělém mužství.

Vzdychnu tiše. „Loki,“ s něhou vyslovím to jméno, zvednu trochu hlavu. Plánuje pokračovat? Ah! Než uvyknu přes citlivost novým dotekům, chvěji se a trochu cukám. Ale jak bych vůbec mohl protestovat, že chci mu jeho péči oplatit, že chci se ho dotýkat až k uzoufání. Nový nápor vzrušení mi to nepovolí. A mé nohy mají volnost v pohybu, spodní prádlo roztržené kdesi kdoví, kde. Rozevřu je o něco více…

A zatajím dech, když krouživé pohyby po skrytém místu ustanou a jejich původce pronikne skrz prstenec svalů poprvé. Nový pocit… zvláštní poněkud, takový… cizí. Vzbudí ve mně jiskry slasti, občas mírného nepohodlí s následnými pohyby. Když ale přidá se k prvnímu prstu druhý, nepohodlím zadržím na pár okamžiků dech a trochu se mimoděk napnu. Abych v příští chvíli propnul se a slastně zasténal. Jeden malý výběžek, ústa, jazyk, dlaně a dva prsty… tvoří dokonalou kombinaci.

Potěšení přijímám a vítám, nestydím se ukázat, jak na mě Lokiho péče doléhá. A občas mezi projevy jen tiše šeptám jméno, které zní mi sametově, jako jeho černé vlasy, jako hluboké zelené oči, jako doteky studené kůže… Loki. A po delším čase, než první, přijde i mé druhé vyvrcholení, před kterým pokusím se jej na poslední chvíli naléhavým oslovením varovat…

Oči zavřené, výraz uvolněný, ve tmě nejsou vidět tváře rudé prožitým potěšením, pot cítit je na mé kůži slaně a lepivě. Drobné záškuby svalů neustanou ještě nějakou chvíli, stahování některých taktéž ne. Ale zvednu se do sedu. A následně pak chytím něžně Lokiho ramena a políbím ho. Nehledě na to, co svými rty vykonával před okamžikem. Láskyplně ho k sobě přitisknu, pokud se nechá. Jsem až lenošivě uvolněný… na rozdíl od něj. Ale s tím plánuji něco udělat.

Jen když vybízím jej k polibkům, na mysl přijde mi několik myšlenek. Stále zdá se mi, že cítím stopu toho pocitu, když prsty zmocňovaly se něžně mého vstupu. A ta odezva vzbuzuje zvláštní touhu. Ten pocit naplnění, co jsem cítil, co by mohl být ještě… větší. Se suchem v krku polknu.

Přiblížím se k Lokimu a na kůži odhaleného stehna ucítím vyboulení látky. Zlehka stisknu zuby, teď už musí být takové napětí spíše nepříjemné, zalituji na okamžik, že jsem jej nechal pokračovat. Pohltím jeho ústa svými. „Jsi… skvělý,“ šeptnu a zkusím zlehka ho vyzvat k lehu na záda. „Nech teď mě, prosím…“ Zkousnu si ret.

Byť toužil bych zkoumat jeho tělo, co nejvíce kůže si podmanit prsty i rty, touha dotýkat se ho a prozkoumat po tak dlouhém odloučení každou část je nesmírná… s myšlenkou na dobu, kterou Loki se mi nesobecky věnoval, zaměřím se na zjevná místa. Pokud mě nechá, prsty zaháknu o látku jeho kalhot a stáhnu ji nejprve opatrně přes klín, pak vysvobodím z ní černovlasého úplně. A jistěji, než tenkrát před půl rokem, uvítám se s jeho mužstvím jazykem. Přitisknu jeho plochu ke špičce a přeci jen trochu váhavě slíznu případné kapky touhy. Lokiho chuť… připomínám si ji a rozechvívá mě.

Celá černovlasého bytost zaslouží hýčkat. Ne však trápit. Vydám se dlaní v hlazení po jeho břichu, bocích a hrudi. Pokud v poloze je, že dosáhnu, pak prsty pohrávám si s jednou a následně i druhou bradavkou, vědom si předchozí reakce na takové zacházení. A ústy zatím pohltím jeho tvrdost, dávicí reflex ale nepodaří se mi ovládnout tak, jak bych chtěl.

U kořene pomáhám si proto dlaní, kroužkem z prstů, zbylými laskám varlata a občas sjedu rukou níže, abych promnul je celé. A ústy činím se na zbytku délky s pokusy pohltit ho pokaždé hlouběji, občas jazykem zakmitám po špičce. Mohlo by to celé být dokonalejší, ale s upřímnou touhou potěšit jej a vynahradit mu chvíle čekání, s obavou, že po něm mohlo by být Lokiho vzrušení až bolestivé, snažím se, jak umím nejlépe. Koneckonců, oplatit mu něžnější a pomalejší péčí mohu později, noc nekončí. Nepřestávám, jen Loki mě může zastavit, nesouhlasem, nebo vlastním vrcholem.

Pokud to přijde, trochu sebou cuknu, než lehce se odtáhnu a po chvilce spolknu nadílku v ústech. Snažil jsem se, aby to bylo rychlé, aby se mohl černovlasý uvolnit… a teď vytáhnu se k němu. S rozpačitě skloněnýma očima, nejistý si… vším. Při nedostatku zkušeností doufám, že navzdory svým úmyslům spíš více jsem ho nepotrápil.

První něžný polibek vtisknu k jeho bradě, pak na líc, než překryji na moment i jeho rty. Prostředkem jeho hrudi přejdu otevřou dlaní, zastavím se na vnitřní straně stehen, bříšky prstů hladím ho v tříslech.

A znovu napadne mě to samé, co před chvílí, když připomene se skrytý vstup drobným pálením. S hlubokým polibkem vstříc Lokiho rtům vyhledám jeho oči. „Řekni mi… co bys teď… chtěl? Co by ti přišlo nejlepší?“ Trochu napnu ramena, dlaní dál uloženou v jeho intimních partiích, hladím ho lehce, rty otřu o jeho tvář. Nakolik je dobrý nápad pokračovat teď za další hranice? Po náročném večeru, po tom, o čem mluvili jsme. Tělo svádí do nabídky úplného spojení… mysl trochu brzdí, znovu se probírá. „Nejsem si tím jistý,“ přiznám, ale přijdu si při těch šeptaných slovech trochu hloupě. Se studem připadám si na okamžik opět jako nezkušený puberťák, tělo mě k tomu nutí, šimráním vzrušení. A nad hlavou temně se vznáší obava pro množství času, který společně máme.

Ale já dál bloudím dlaní po Lokiho těle, protože ať odpoví cokoliv na dané téma, noc nekončí. Jen není tak úplně jisté, jak bude pokračovat.

V zimní zahradě

Loki

Vnímat doktora ve vlnkách a náporech potěšení za osobní nepohodlí stojí. Každý povzdech a sten, každé zachvění, pokaždé, když z jeho rtů slastně či něžně splyne mé jméno... Sám podivuje se, že mi jeho společnost po všem nevadí, přesto nevidí, jaký dar mi dává tak lehce oplátkou. S jemností završím své snahy a se zachvěním po celé délce zad zavnímám znova jeho hlas, s uvolněním volající mne jménem.

S pousmáním v šeru přisunu se mu blíž, bokem stále mezi jeho roztaženými stehny, jemně si jej dlaní za bedry ještě přisunu a s jeho dlaněmi na svých ramenou sám nakloním se do polibku. Těším se z jeho lenivé uvolněnosti, působí jako dobře nasycená, spokojená kočka. Na moment zalituji světla... rád bych jej tak viděl, spokojeného, bez důvodu k nervózním gestům, tváře zčervenalé a oči lesklé doznívajícím potěšením.

Nemůžu si však pomoci, by v mých polibcích nevystrkovala růžky naléhavá touha, jakkoliv se míním držet zpátky. Nepomůže mi příliš, že vnitřní stranou stehna otře se o můj napjatý klín, vyláká ze mě tlumené zavrnění... šepot nabízí mi úlevu, a já zavzdoruji jen nakrátko, než ulehnu a s něžným prohrábnutím jeho kučerami svěřím se do jeho péče.

Ačkoliv občas je třeba dobře sehraného divadla, a někdy není zbytí ve větším plánu věci, sám za sebe mohu-li brávám si obvykle potěšení tiše. Teď však, nastřádanou touhou a doktorovými doteky, unikne z mého hrdla přerývaný povzdech, když dotkne se jeho horká vlhkost mého mužství.
Chraptivě zasténám, když ten pocit obejme mě a konečky prstů pohrávají si s citlivou hrudí. Pokrývky sevřu do dlaní semknutých bezmála bolestivě, stojí mě vše zůstat pouze ležet a užívat si, co rozhodne se mi poskytnout.

Není toho málo... zkušenost nahrazuje snahou, něhou, touhou mě potěšit, a já žasnu dnes stejně jako před lety. Poddávám se jeho konání, přesunu ruce a zlehka hladím jej po ramenou, abych do nich zaťal prsty v momentě, kdy už vlna slasti přelévá se přese mě neúprosně, neoddalně. S tlumeným chraptivým výkřikem se napnu, když uvolnění dočkám se i já, úžasného...
Aby ne, po pěti letech, neodpustí si posměšně hlásek.

"Bruci..." zavrním tiše, když s něžnými polibky posune se blíž, dlaní sjede přes mé tělo a nechá ji položenou tak, že i přes čerstvé uspokojení v mém podbřišku zašimrá to novým zájmem.
Když odtrhne se s polibkem a zeptá se nejistě, pousměji se o něco.
"Ono se to moc neslučuje... nejlepší by mi přišlo vrátit se k odpočinku, který oba potřebujeme. Co chci, na druhou stranu..." brouknu škádlivě a převalím se s doktorem tak, že náhle jej tisknu tělem k pokrývkám a otřu se o něj toužebně, s dlouhým polibkem jeho rtům.
"Navrhuji kompromis," zapředu chraptivě zblízka mu do ucha. "Návrat ke spánku, předtím však společná sprcha. Hmmm?"
Pokud souhlasí, sklouznu z něj a své kalhoty z postele přesunu na opěradlo židle, natáhnu se pro svícen, neochoten měnit příšeří pokoje za agresivně bílé světlo koupelny.

Přitom povšimnu si dráčka, který, patrně rozezlen nepokojem na posteli, znuděn rozhovorem či odrazen tím, co následovalo, ustlal si na talířku mezi hrstkou drobně nakousaných jahod, snad ve stylu 'olízl jsem, je to moje'.

Dlaní přejedu přes knot a zlatavé mihotavé světlo umístím v koupelně na poličku přímo před zrcadlem. Na moment věnuji zamyšlený pohled pavučině prasklin, která se na něm rozpíná... jen před pár hodinami, a přec působí to jako celé dny.

Když oba jsme ve sprše, pustím teplou vodu a v dlaních rozemnu do pěny příjemně po mátě a kokosu vonící gel, jemně se pak rozběhnu prsty po doktorově těle a spíš než zbavoval bych jej potu a případných jiných pozůstatků naší předešlé zábavy, působím, že se s každým kouskem jeho kůže nábožně těším.
Koupel to přestane připomínat ve chvíli, kdy už neodolám, abych dlouze a jemně nezačal jej líbat a nepřitlačil jej tím zády ke stěně, pěnou kluzkými doteky nezabloudil opět do jeho klína, a pod záminkou něžné očisty důkladně věnoval se přiživování jeho vzrušení...

Jeho blízkost... jeho vůně, vlnky vlasů navlhlé a střapaté parou sprchy, jeho pohledy... ne, mému mužství netřeba pomáhat, i tak tvrdě si žádá horkosti doktorova těla, něčeho, po čem tolik toužím a zároveň paradoxně se i obávám. Na myšlenky však není zde příliš místa...
Podklesnu v kolenou a dlaněmi pod jeho hýžděmi vyzvednu doktora výš, za jeho bedry stěna sprchy, proti jeho bokům ty mé, proti jeho mužství to mé, vše kluzké mýdlovou pěnou... zavlněním boků otřu se o jeho délku tou svou, uvězněné mezi našimi těly, jednou, dvakrát... najdu si pravidelnější tempo a nepřestávám jej líbat, leda by sám protestoval proti mému pojetí společné očisty.

V zimní zahradě

Bruce

Pronikají mi až k srdci… ty přerývavé nádechy nebo zasténání, ty vzácné projevy potěšení, které mám možnost zaslechnout. Cítím, jak se tělo pode mnou zatíná, a vnímám, kterak zatne mi prsty do ramen. Potěšení… doléhá ke mně z celé Lokiho bytosti, hřeje u srdce a vyzívá mě k větší snaze, k více laskání, dokud má péče není odměněna nahořklou nadílkou.

Nevadí mi ta chuť, přistihnu se, když polknu tu trochu v ústech a olíznu si lehce napuchlé rty. V uších doznívá mi výkřik, byť tichý, se kterým černovlasý překročil hranici slasti. Usměji se... líbilo se mu to. S tou myšlenkou a se zachvěním, když vysloví s něžností mé jméno, prohloubím náš následný polibek, než se uložím na jeho hruď. Dlaň u jeho třísel.

A přec stále tu je ta… nejistota a rozpačitost, když zaobírám se v duchu velmi blízkou budoucností. Ta bezradnost, ten nesoulad nejen mezi tělem a myšlenkami, ale i mezi různými druhy myšlenek. Rozpolcený hledím ve tmě do zelených očí, čekajíc jeho reakci na má vlastní slova a otázky.

Přijde. A mírný pocit zklamání mísí se s malou myšlenkou, že je to tak možná lepší… když vrátíme se ke spánku, oba bychom skutečně měli, přesně jak Loki řekl. Ale… na druhou stranu… Rozevřu oči nad neočekávaností takové změny, když bůh pokračuje a převrátí mě bez námahy pod sebe. Nesetká se s protestem, jen s hlasitějším nádechem a napnutím mého těla, když otře se o mne. Vyloudí ze mě zvuk téměř podobný zavrnění, ve kterém skrývají se drobné ručky touhy.

Občas mi přijde řeč mého těla a mé mysli, a mých myšlenek navzájem, jako hra šachů. Jeden možná může být chvíli navrchu, ale už jeden tah… jeden jediný a mnohdy tak jednoduchý pohyb… může úplně všechno změnit. A Loki je hráč, který zrovna pohnul figurkou s jasnou definitivností. Šach.

„Dobře, to budu rád,“ odsouhlasím hlasem pomalu stejně chraptivým, jako má on sám. Chvíli po něm zvednu se z postele. Jsem… trochu nervózní, ani neočekávám, že sprcha bude jen sprchou… a kdyby byla, byl bych i trochu zklamaný, po pravdě. Na druhou stranu pochybuji, že ve vratkém prostoru sprchového koutu budeme s Lokim zdolávat další hranice… a tak část neklidu ustoupí.

Než stihnu se nadít, najednou stojím ve sprchovém koutě. Mihotavé světlo svícnu kreslí na černovlasého těle stíny, až se mi na okamžik zatají dech. „Jsi krásný,“ pousměji se. A ještě dřív, než poprvé se mě dotknou jeho dlaně pokryté pěnou, natáhnu se a vtisknu mu drobný polibek na koutek rtů.

Usměju se, když mě začne omývat, což mu o chvíli později sám oplácím. Tělo se mi pod takovým zacházením občas slastně zachvěje, a sykavě vydechnu do Lokiho rtů, když ocitnu se zády na chladné stěně. Bez váhání se ponořím do polibků a pažemi od pěny přimknu Lokiho k sobě, načež se propnu proti jeho dlani, s toužebným výdechem.

Mat. Ale prohra téhle části myšlenek mi vlastně… vůbec… nevadí.

Hladím dlaněmi blízké tělo, ale ve chvíli, kdy ztratím zem pod nohama, překvapeně vyheknu a skoro automaticky se chytím rukama kolem jeho ramen a nohama kolem boků. Ale když se poprvé otřeme, zatají se mi dech. To tření přináší větší pocit intimity, než cokoliv předtím. A ten přiživuje vzrušení, fyzické i psychické. A pak… cítím Lokiho silné paže a přijdou mi tak… majetnické. Nevím, kde se ve mně berou takové touhy a to, že přenechávám mu iniciativu. Ale teď bych neměnil.

Přesto mi chvíli trvá, než se odvážím opřít více o stěnu a povolit sevření, a dalších pár okamžiků, než si dovolím usadit pouze jednu ruku na jeho rameno a druhou začít boha hladit po dostupné šíji, pažích a vrchní části zad. Oplácím mu polibky pomaleji a zkouším potlačit obavy, že podklouzne mu noha a spadneme, zkouším mu důvěřovat… a pak proniknu zcela do potěšení, brzy navrátí se projevy, na které si černovlasý mohl už předtím zvyknout, které plynou mu do rtů z těch mých.
Vousy asi musí ho šimrat a mně až k neuvěření připadá, že byla dříve doba, kdy zvládl jsem odolat jeho hebkým rtům. Už dávno je pryč a tak nechám se jimi svést k dalším a dalším polibkům. Jeden z něžných, přesto hlubokých je zakončen mým vlastním stenem, prsty zatnu více do jeho ramena a s lapnutím po dechu zakloním hlavu. Loki...

Vyjedu si rukou k tváři, krátce uložím ji nad hlavu a pohled mi sklouzne mezi naše těla… zachvěji se, jazykem orámuji své rty a chvíli zvažuji vypomoct dlaní… ale s obavou o stabilitu raději přitisknu ji zpět k Lokiho tělu v pohlazení.

Brzy naléhavá potřeba nutí mě chytit se druhého těla pevněji, pokoušet se dorážet proti němu, však nedovolím si to při naší pozici. K uzoufání slastně sténám u jeho ucha. Je to pro mě delší, po předchozích dvou vyvrcholeních. Potím se, ale voda zabraňuje nepříjemnému lepení. A citlivě, nicméně stále ještě vzdálený od vrcholu cukám sebou, svaly mi občas zaškubnou. „Lo… ki, Loki, Loki…“

Vždy přítomná sebekontrola stále na své základní bázi funguje, však začíná se vzdávat malého kousku těla. Možná tentokrát už i styděl bych se, vědět, jak se projevuji. Avšak teď s nachovými tvářemi vzdychám při potěšení, kterého se mi dostává, brzy už cítím se přecitlivělý a lapám po dechu se zvyšujícím se vzrušením. Kromě druhého jména sklouzne mi ze rtů několik žádostí, které řídí tělo a nikoliv mysl. Jako třeba víc nebo nepřestávej... Trvá to… a když ta slastná vlna přeleje se přese mě, přijde mi, že skoro jsem vykřikl… a doufám, že není to pravda, byť černovlasý slyšel své.

S rychlým, až přerývavým oddechováním se přitisknu k němu a políbím ho na krk. Chvěji se a uložím pak hlavu na jeho rameno, jen… potřebuji nabrat dech. Ale cítím se tak spokojený, snad Lokimu se to líbilo... začnu líbat kůži, na kterou rty dosáhnu, mezi rychlými nádechy. A konečky prstů bloudím láskyplně po jeho těle.

V zimní zahradě

Loki

Překvapené vyheknutí oplatím zábleskem pobaveného úsměvu. Vnímám doktorovo napětí, jako by se bál, že jej upustím... snad jako bych mínil mu ublížit, či jakoby Bannerova muší váha znamenala nějaký problém.
Druhého nemusí se bát... a pro teď ani toho prvního.

Jistými pohyby přitisknu se ještě blíž a jednu z dlaní přesunu nízce za jeho bedra, tisknu naše boky k sobě, a se zvyšujícím se tempem vděčně a spokojeně přijmu uvolňování jeho těla, položení se do slasti, odchod napětí... Do polibků sténá a vzdychá, svěřuje mým rtům mé jméno s potěšením, které mne samotného těší a vzrušuje ještě víc... ne, že by to bylo zapotřebí.
I přes obvyklou výdrž, teď Bruce činí pro mě téměř nemožným přečkat jej s vlastním vrcholem, mám chuť zdivočet, vzít si jej, jak mi tělo káže, bez ohledu na něj, bez ohledu na všechno.
Mé polibky jsou divočejší, vášnivější, jen drobný ledový háček na okraji vědomí brání mi jeho pokožku označit si vlastnicky zuby, že je naprosto můj pro tuhle chvíli mi nestačí úplně... musí však, poslední, co bych si přál, je změnit jeho touhu opět ve strach, i když tomu jeho naléhavé pobídky neodpovídají.

Že nachází se v situaci plně závislé na mém řízení, že sám sotva může cos změnit, snad jej trápí... mně však vzrušuje při tom uvědomění o to víc. Prosby, slastně na hranici zoufalství, víc... nepřestávej... zavrním potěšeně s blýsknutím úsměvu, a zvýším ještě tempo, poslušen jeho přání...

... než se zavrčením zachvěji se po celé délce zad, slast strhne mě prudce - pokračuji ve výpadech tření dál, vnímám doktorův výkřik a s drtivým polibkem jeho rtům několikrát naposledy, pomaleji sklouznu boky, nechávaje naše potěšení doznít.

Jako lísavá šelma, zlehka otřu vlastní jemnou bezvousou líc o šimravé strniště jeho tváře a zlehka políbím jeho skráň, zatímco k němu přistoupím ještě blíž, tak, že mezi mým tělem a stěnou nezbylo mu téměř místa k pohybu, natož k případnému odtažení. Jednou paží podpírám jej stále pod stehny, druhou objímám jej kolem pasu a na chvíli jej pouze tisknu k sobě, beze slov, bez pohledů, na drobné polibky reaguji jemným hlazením konečky vlastních prstů a tichým, spokojeným povzdechnutím.

Jenže bez ohledu na to, jak dobře mi teď je, tenhle okamžik nedá se natahovat věčně... po nějaké chvilce ustoupím a s polibkem jeho rtům
doktora posunu pomalu na zem, pak přitáhnu ho pod silnější spád vody a s nepatrným, jemným úsměvem začnu prve z něj smývat důkazy touhy i osychající pozůstatky mýdlové pěny.
Pak totéž rychleji a méně jemně provedu u sebe, z havraních vlasů vypláchnu všechny pozůstatky mydlin, a pokud je i doktor připraven opustit sprchu, zastavím vodu a podám mu osušku. Sám se ručníkem snažím vysušit vlasy, moc se mi nezamlouvá představa usínání na mokrém polštáři... čekat se mi však nechce a únava doléhá, propletená s příjemným, hřejivým uvolněním.

Sáhnu tedy po maličkém podvodu... a když zhasnu svíci a oba s doktorem přitiskneme se k sobě opět na posteli, ten může zjistit, že jsou havraní kadeře naprosto suché. S tváří skrytou v jeho vlasech, spokojeně vdechuji vůni jeho, vlhkem zesílenou a propletenou s vůní mýdla, a napadne mě, že zejména sladce ořechová část té vůně se k němu vlastně docela hodí.

"Dobře spi," brouknu, přitáhnu v objetí Bruce blíž a zavřu sám oči.

V zimní zahradě

Bruce

Rty rudými a citlivými z množství polibků, vášnivých, divokých i téměř drtivých, teď už jen jemně rámuji pokožku jeho ramen. Hlavu pak nechám uloženou na jeho rameni, hruď rychle a prudce se mi zdvihá a klesá vstříc té jeho. Za zády chlad stěny, vpředu studenější tělo, než je mé, a přec teď se mi zdá o něco více rozpálené, tiskne se proti mému… a když se Loki dostane ještě blíže, nemám už šanci se nijak hnout… a ani nechci, nechávám dlaně kolem jeho ramen a snažím se zklidnit svůj dech i tep, obojí vyburcované tím zážitkem. A svaly stále se mi občas zaškubnou, jak vrchol pomalu odeznívá.

Dotýká se mě jemně konečky prstů, v kontrastu s tím, jakou silou drží mě nad zemí a u sebe, jak pevně si mě k sobě tiskne paží ovinutou kolem mého pasu. Jsem spokojený. A přijdu si… chráněný. A jasně evokuje mi naše pozice, že patříme k sobě. A byť myslel bych si, předem to vědět, že bude mi vadit bezbrannost a odevzdanost v předchozím aktu, že nebudu se cítit pohodlně, když Loki bude mít absolutní vládu nad situací… v té chvíli mě to vzrušovalo, na protesty ani jsem nepomyslel.

Pocit být ovládaný, už jen pomyšlení na to svírá mi obvykle tak pevně žaludek, převrací mi vnitřnosti a přec teď, když šlo o Lokiho… stal se příjemným a jen povzbuzoval prožitou slast. Co jen se to se mnou stalo. Ale… nestěžuji si. Líbilo se mi to.

Když couvne o kousek, s povzdechem nadzvednu o něco hlavu, a když cítím, že začíná mě pokládat, uvolním nohy. Zabolí mě v kyčlích i trochu kolenou, když je vracím zpět do přirozenější polohy a na tváři se mi na okamžik mihne nespokojený výraz… postavím se a svěsím i ruce, teď už bych jinak musel stát na špičkách. A s přivřenýma očima pak uvítám ještě více vody, unaveným úsměvem Lokiho dlaně… a nohy se mi třesou ještě pod náporem prožitého. Zvednu ruce, abych Lokimu oplatil péči, ale nakonec oboje zvládne sám. Alespoň než opustíme prostor sprchy, vytáhnu se na špičky a zlehka ho políbím.

Nechci rušit ticho, které mi přijde hezky uvolněné, a ve kterém mohou doznívat prožité okamžiky. S úsměvem, vlastně mimoděk usazeným na tváři, dojdu nakonec k posteli a uložím se. Dech se mi již uklidnil, ale tělo stále příjemně brní a připomíná potěšení. Natřikrát. A jakmile ležíme oba, natočím se k němu a ovinu paži pod peřinou kolem jeho boku, zatímco druhou vsunu si pod hlavu tak, abych ho netlačil loktem. Jemné Lokiho vlasy pocítím na kůži, úplně suché. Šikovné kouzlo, mít dlouhé vlasy, jistě by se mi také hodilo. Mé vlastní jsou vlhké a už teď je jasné, že do rána se na nich postupným schnutím vytvoří ještě více kudrlin, než obvykle. Ale nevadí mi to stejně, jako ono mokro, jen doufám, že Loki na tom bude stejně tak.

Přitisknu obličej ještě blíže k jeho hrudi, zlehka políbím tu jemnou kůži a lenošivě se zavrtám více k němu i pod peřinu. „Dobrou noc, Loki,“ odpovím na jeho vlastní přání a už zním spokojeně ospale. Když mě obejme, usměji se trochu více zeširoka.

A s tím úsměvem na tváři nakonec propadnu se do říše snů, užívaje si přítomnosti druhého těla, které i přes studenou pokožku podivně hřeje. Blízkost Lokiho… za žádné jiné místo ke spaní bych neměnil.

V zimní zahradě

Loki

S jeho odpovědí se leda stihnu pousmát, spánek mě stáhne do svého objetí během pár chvil a hluboce drží až do rána, bez probouzení, bez nočních můr... vlastně beze snů úplně.

Když do pokoje pronikají sluneční paprsky, otevřu oči a chvíli si s drobným pousmáním měřím rozcuchané kudrnky hlavy spočívající na mé hrudi. Zlehoučka prohrábnu prsty ty prošedivělé tmavé vlnky a dlaní skončím pak v pohlazení na jeho rameni, nejradši bych s ním v posteli zůstal tak celý den... vstávat se mi nechce, natož vstávat a jít zase léčit.
Droboučké zachrutí mě upozorní, že si mezi námi rozhodl ustlat i Luka, v pevném klubku na mém podbřišku, kousek od Brucovy paže, spokojeně a tiše si pochrupuje. S tím jeho nadšením pro změny rezonující v mém seidru budu překvapen, pokud se doktor nedovtípí, z čeho přesně je tak rozjařený... ale zahánět se mi ho teď nechce, je to zvláštně milý pocit.

Příjemně se vzpomíná na noc, ačkoliv způsobenou noční můrou, pokračující pak spíše jako sen... uvolněným, blízkým hovorem následovaným potěšením pro nás oba. A přestože vzpomínka zakončení té zvláštní chvíle zašimrá mě příjemně ve slabinách, teď slovo po slovu zamyšleně vybavuji si, i co předcházelo.

Zejména vše, co řekl o zeleném, ukládám si do paměti, takové znalosti se možná budou hodit, však úsměv se mi ze rtů vytratí, když vzpomínám si na vyprávění o jeho otci. Ten, kterého jsem za otce považoval sám, nikdy mě netýral, patrně ne úmyslně. Pouze... přehlížel, nebyl jsem ten důležitý, slova chvály z jeho strany byly vzácností téměř mýtickou. Nikdy na mě nevztáhl ruku ve zlém úmyslu... a i když to teď je, jaké to je, že by se choval podobně jako Brucův otec si ani nedovedu představit.
S povzdychem zvednu hlavu a natáhnu se maličko, políbím jej do těch střapatých kučer jemně.

Vzápětí, snad tím pohybem či něčím jiným, zatočí se mi o něco hlava, žaludek mi sevře nevolnost. Že by se maličkému nelíbily noční aktivity? V tom případě je milé, že nás nerušil během nich, teď ovšem... Mmhh.
Zkusím se zpod Bruce dostat tak jemně a zároveň tak rychle, jak svedu, dráček nespokojeně vypískne probuzen při sklouznutí na postel, a s dlaní na ústech se zavřu v koupelně.

Ústa si pak vypláchnu od té nahořklé pachuti s myšlenkou, že dráček nemusí hnout ani drápkem, zvládnu to sám... nezbývá mi, než doufat, že je tohle výsledek té houpačky emocí ze včerejška, a mě tohle nečeká už každé ráno po kdo ví jak dlouho, na něco takového zdá se mi brzy.

Tak či tak, když opustím koupelnu, vklouznu do kožených kalhot a přes nahá ramena přehodím kabátec, nechám jej nezapnutý, než zamířím sklidit zbytky včerejší hostiny. Pokud je doktor dostatečně vzhůru, jemně se na něj pousměju.
"Dobré ráno."

V zimní zahradě

Bruce

Natisknutý mezi Lokiho a peřiny, s tváří uloženou na jeho zdvihající se hrudi, zbytek noci strávím v nerušeném spánku. Sladce mě ovládá svou bezesnou náručí, jen občas se lehce zavrtím, ale polohu nezměním ani jednou. Skoro jakoby se černovlasý proměnil v magnet a má kůže v kov, zůstanu ve stejné poloze po zbytek prospaných hodin.

A ráno přijde s letmým dotykem ve vlasech a s pohybem po mém boku. Hlava dotkne se polštáře a oči zamžourají… aby zachytily vysokou postavu mizící směrem ke koupelně. S hlasitým zazíváním promnu si prsty oči, po chvíli podepřu se na lokti a zvednu do sedu. V tom pohybu zaprotestují záda a ramena, nicméně ještě o něco hlasitěji krk, který strávil v nepřirozené poloze až příliš dlouhý čas. S povzdechem zvednu k němu dlaň a prsty začnu mnout bolavá místa, pokusím se natočit hlavu do strany, ale zamračím se pod další náplavou bolesti. Jakými maličkostmi se tělo ozývá a připomíná mi jeho věk. Ne, že by mě trápil zrovna tak přirozený proces, jako stárnutí. Možná, kdybych se více zamyslel, kdybych srovnal mizivost mého života s věčností toho Lokiho… Ale dolehnou ke mně zvuky z koupelny, se kterými nespokojeně se zamračím a cítím se náhle probuzenější, než by se mi mohlo líbit.

Lokimu je opět špatně? Vybaví se mi jeho včerejší slova. Jeho magie reaguje na změny tělesné i duševní, třicet let omezení… jeho seidr je v nerovnováze… silné emoce. Ale i přesto se ve mně zaseje semínko strachu. Opravdu jsou to všechny důvody? Byť říkal také, že je odolný vůči většině nemocí i rostlinných jedů… není to poprvé, co mě to napadlo. Co když nejsou to jediné příčiny… a s myšlenkou na prudkou reakci boha na rentgen, a vedlejší účinky, které iontové záření může mít, semínko začne rozplétat své kořeny.

Nepohodlně se zavrtím a přitáhnu si peřinu tak, aby zakrývala mi klín. Mnu bříšky prstů zasažené svaly a mračím se na pokrývky, mezi kterými se válí Luka, nespokojený očividně. Pro teď se mi nevybaví rozhovor z noci, pro teď nemyslím na všechna ta slova, která mezi námi zazněla, nad jejich významem a hloubkou teď neuvažuji. A vzpomínky na okamžiky plné potěšení, které přišly později, jsou uložené u mě bezpečně, připravené vyplout na povrch později, vzbudit šimrání v podbřišku… jakmile nebude mě tak svazovat starostlivost.

Co když působení iontového záření na Lokiho nejen má tak silný účinek v tom okamžiku, ale také je k němu jeho tělo celkově náchylnější? Ale kdyby způsobilo nádor, pro takové reakce by ten musel už metastázovat minimálně do zažívacího traktu. A na to je půl roku málo, pokud by se nejednalo o nejvíce agresivní druh… moment. Ale pro boha to nebylo půl roku.

V žaludku se mi usadí kámen a těžko se pořádně a rozumně uvažuje, když před očima běhají temné scénáře a hlavu sužuje strach. Jakmile Loki vyjde z koupelny, zvednu k němu hned ustaraný pohled hnědých očí.

Sedím na posteli v tureckém sedu, cíp peřiny zakrývá má stehna a klín. Dlaní za krkem stále mnu si svaly pod kůží, však gesto je to už téměř bezmyšlenkovité. Druhou dlaň natáhnu k Lokimu v mlčenlivé prosbě… pojď za mnou. „Dobré ráno…“ Odpovím mu tiše, musí být znát z mého hlasu, nad čím přemýšlím. A ať už Loki přijme mou prosbu, či ji odmítne odůvodněně nebo ne, pokračuji pak se sevřeným hrdlem.

„Znovu ti bylo špatně,“ polknu a nespustím z něj pohled, „je to už… lepší?“ Nezačínám hned se svými domněnkami… možná může černovlasý něco z nich vyčíst z mých očí.

V zimní zahradě

Loki

Můj pozdrav přivítá pohled vážných hnědých očí... možná až příliš vážných. Když odpoví mi a natáhne ke mně ruku, na chvíli zaváhám, než položím kousky nádobí, kterou jsem právě držel v ruce, a vykročím k posteli.

Vlastně částečně čekám, že tohle je ten moment, kdy mi už neunavený doktor začne vysvětlovat, jak bylo špatně strávit se mnou noc, noční slova a doteky chybou...
Nedůvěřivě blýsknu po něm zeleným pohledem, když začne opatrně s tím, jak mi bylo a je. Zlehka přijmu nataženou dlaň do své, než usadím se na postel za něj.
"Nezamýšlel jsem tě probudit," odvětím s omluvou v hlase, přesto ostražitě. Z tohohle směru vítr vane... nechci mu lhát. Mohu jen doufat, že se alespoň pro dnes přímé otázce vyhne.

"Je to už daleko lepší," dodám pak, tónem nepříliš vybízejícím k pokračování na dané téma, a zlehka odsunu jeho dlaň z šíje.
Dlouhými prsty se pak jemně a obratně pustím do uvolňování doktorova bolavého krku, rozknocování ztuhlých svalů, vděčný za činnost, při které se nemusím dívat Bannerovi do očí.

Pozoruhodně, v některých okamžicích, mám chuť svěřit mu upřímně, co se mnou je. Ale doktor nedoktor a zelený nezelený... sám jsem si teprve včera přiznal, co je jinak. Nechci... nechci nikomu odhalovat karty, než budu pevně vědět, co si vlastně počnu dál, než si naplánuji další kroky... Než sáhnu po svobodě a ztratím se z dosahu Asgardu, postarat se o svého nejmladšího. O tom... o tom už nikdo nesmí vědět, kdo je jeden z jeho rodičů, nesmí platit za původ...
Stisknu o něco hruběji, než bych rád, na chvíli ztracen v myšlenkách, než zase zjemním svoje doteky. Do očí se mi tlačí vlhkost, zapomněl bych prve, jak obtížný... je tenhle stav, co se emocí týče.

"Co máš dnes v plánu?" podaří se mi však zeptat neutrálně, a docela klidně, až na nakřáplý hlas.

Pokud se doktor nevzpouzí a neprotestuje, pokračuji v úsilí prstů, dokud jeho šíje a krk nezbaví se posledních stop po nepříliš pohodlné noci.

V zimní zahradě

Bruce

Mlčky provázím jeho cestu pohledem. Občas snažím se z jeho tváře číst i to, co není v ní na první pohled zřejmé. Pokouším se odhadnout, jak se Loki cítí a co si upřímně myslí. Ale to bývá těžké, ne-li nemožné, i když jsem zcela bdělý a soustředěný. Natož abych se do takových vod pouštěl sotva probuzený. Čekám roztržitě, zda přijme nabízené, a mnu si rty o sebe, občas lehce se ošiji, dokud ke mně nedojde a nechytí mě.

Stisknu jeho dlaň jen lehce a vděčně, nevesele se usměji. A pak mě překvapí, když sedne si za mě a zkusím se po něm ohlédnout. Jenže ostrá bolest mi ten nápad vymluví, natočím se tedy o něco celým tělem, abych na něj trochu viděl. „To nevadí,“ ujistím ho tiše o svém názoru na probuzení. Navzdory tomu, že způsobilo mi to tolik obav, jsem vlastně rád, že mě Loki svým vstáváním vzbudil. Nechtěl bych, aby… to přede mnou vše jen skrýval a tvářil se, že se nic neděje. A mám podezření, že tak by to bylo, kdybych se nevzbudil. Snad tou ostražitostí opravdu neskrývá nic vážného za problémy s magií.

Nechce o tom mluvit. Poznám to z tónu jeho slov a vlastně i obsahu, tiše si povzdechnu a promnu si dlaní čelo. V jiné situaci zvládl bych to respektovat, vždyť sám chápu to až příliš dobře. Jenže jak mám ignorovat starost. Prohrábnu si vlasy nejistě, všechna ta má gesta možná nikdy nezmizí, pro mě pomalu už podvědomá, co vyhlížím kvůli nim ještě o mnoho více nepohodlně, než bývám. A Lokiho dlaň přistane zlehka na mé šíji. Dlouze vydechnu a nahrbím záda ještě o něco více, ale pak rukou z vlasů sklouznu níž a překryji s ní Lokiho dlaň.

“Řekni mi jen… není za tím nic víc? Poznal bys to? Mám obavu, aby to nebyl následek rentgenového záření. Přesto, že jsi odolný vůči mnoha nemocem a otravám, se spoustou pozemských nemocí ses pravděpodobně ještě nesetkal. Mohou být i takové, které tě postihnout mohou...” Stisknu jeho dlaň o něco víc, pak vlastní stáhnu, a zatímco čekám na reakci, zahájím všemi deseti prsty tradiční tanec.

Pokud Loki v té péči pokračuje, brzy vydechnu pokojně, stisknuté zuby po prvotním nepohodlí uvolním. Jeho laskavost si vychutnávám se zavřenýma očima, jen lepší by to bylo mnohem, kdyby mě netrápila starost. A nejen ta. V nastalých okamžicích natlačí se mi do hlavy postupně jedna za druhou vzpomínky a myšlenky na Aether, Temné elfy, slib daný Thorovi. Čeká nás toho ještě tolik, a pak? Kdo ví. A mé plány mívají tendence nevycházet…

“Pokud jsi nezměnil názor, doprovodím tě na ošetřovnu. A pak…“ povzdechnu si a zase si promnu čelo, „bychom si mohli dát oběd?“ A ačkoliv co bych chtěl, by bylo psychicky si odpočinout, například strávit chvíli meditací, nebo vycházkou… jsou tu jiné věci v pořadí. „A pak bych se měl věnovat našemu úkolu. Vlastně jsem tě chtěl požádat o pomoc, až se na to budeš cítit.“

Odmlčím se krátce, s tichým výdechem nastavím mu lépe krk a vděčně nechám si hýčkat bolavé svaly, dokud napětí a ztuhlost postupně neodezní. „Děkuji ti, jsi hodný,“ zašeptám pak uvolněnějším hlasem, zlehka se odtáhnu a pak se k němu otočím čelem. „Myslíš, že zvládneš snídani? Něco mohu přinést…“

V zimní zahradě

Loki

To by nebyl doktor, aby to nechal být... však nemálo mne ukonejší jeho domněnky onemocnění. Uvolním se téměř obratem, a s úsměvem maličko vlčím mu odvětím:

"Setkal jsem se s mnohými. I takovými, které pro vás současné Midgarďany jsou jen děsivými příběhy dávné minulosti a prachem pokrytých pergamenů," zvláště poslední trojice slov splyne mi z jazyka hravě, téměř melodicky, a jemně se přitom jak proberu prsty jeho kučerami, kde šíje přechází v leb, druhou nehtem studeného ukazováku sklouznu po délce jeho páteře, než navrátím se oběma rukama k rozpracovávání jeho krčních svalů.

Přeci však, když starostlivé napětí z jeho posezu se nevytratí, lehce povzdychnu si a zvážním.
"Jsem proměnlivec, a ovládám dostatečně zkušeností z léčivé magie. V mém těle neděje se nic, čeho bych si nebyl vědom, a žádná změna, postupného či prudkého rázu, by mi neušla. Možná ne hned, však dostatečně brzy bych si uvědomil, že je něco jinak," dodám poslední větu s poněkud chladnějším odstupem. Možná jsem ho měl nechat alespoň váhat. Možná bude lepší nastínit jinou alternativu.

"... ovšem, narozdíl od vás, nudných smrtelníků," popíchnu jej maličko škodolibě, "nadané magií mohou sužovat neduhy založené čistě na nerovnováze seidru. Je to jako... hm. Anténa, se tomu říká? Díky čemu se... tuším, můžete dívat na záznamy na obrazovce," znejistím s uvědoměním, že to, čemu říká Stark televize, se dosti liší od mé vzpomínky na ně, z poslední návštěvy Midgardu. Dřevěné krabice s tykadly.
"Stačí vychýlit z ideálního stavu... a jasný obraz je pryč."
Stejně jako domněnka, že vybírat si příměry v Midgardských vymoženostech je dobrý nápad.

"Seidr není jen prostý nástroj mé vůle. Je to část mě samotného. A kdyby se mág změnil příliš - mentálně tedy spíš, než fyzicky... jsou i případy, kdy se magie obrátila proti svému vlastníkovi. A nekončívají pěkně na pohled," ušklíbnu se pobaveně, vědom si toho, že jsem možná... jak to Midgarďané říkají? vystřídal jednoho švába na mozku za jiného. Ovšem...
Jsem dalek provinilosti.

Dokončím své snahy a sklouznu dlaněmi přes ramena Bannera až na jeho hruď a břicho, přitáhnu nás k sobě blíž, vtisknu polibek na jeden z hrbolků jeho páteře.
"Radši bych si dal vydatnější jídlo před léčením. Bude náročné, a já pochybuji, že potom budu schopen něčeho víc, než prospat zbytek dne," brouknu, a v hlase se mi patrně rozmrzele odráží, o kolik radši bych lenošil rovnou, ideálně ve společnosti doktora.

"Už se za mě stydíš?" poškádlím jej pak a o něco se přes Bannerovo rameno natáhnu, zlehounka zuby skousnu jeho ušní lalůček. "Nebo jsem se včera přeslechl, s tou společnou snídaní v jídelně?"

V zimní zahradě

Bruce

Jestli na mě bude takhle působit každý jeho dotek, pak… nevím, jak to mám vydržet.

Nevím? Dříve jsem jako iritující skvrnu vnímal takový běžný stav. A pídil se předlouze, abych zamaloval ji vědomostmi. A teď? Jsem… stejný. Snad jen dospělejší a bez mladé pýchy a ješitnosti nehorázných rozměrů. Vědom jsem si již hranic, a rizik, i možných následků. Většinou, doufám. Ale že by někam zmizela touha poznat víc, zvědavost tahající za nitky mých činů? Ne… jako vždy číhá a natahuje se po příležitosti. Vybízí tělo i mysl, podporuje tak spokojené zašimrání v podbřišku, když se zachvěním a tichým výdechem propnu se v zádech postupně s tím, jak si Lokiho nehet najde cestu přes délku mé páteře. Hlavu tak zakloním vstříc jeho dlani, na okamžik téměř se o ni opřu, než se nahrbím spokojeně. Skoro jako bych mu nastavoval záda ještě více. Ano, je tu stále touha zjistit víc a dlouhým časem si ověřit, zda opravdu budu Lokiho prsty vnímat vždy už jen takhle…

Teď však do těla se mi navrátí napětí. Těžko mě mohl utěšit prvními větami. Spíš zněly mi jako vyslovené s nadsázkou, byť věřím, že jejich obsah je pravdivý. A také děsivý. Jenže teď nemluvíme o dávných morech, ale o nemoci naší současné civilizace. Lidské tělo adaptovalo se v průběhu dějin, získali jsme odolnost vůči mnohému, však nikdo není imunní vůči všem nemocem. I u nejvíce zdravého člověka může se najít něco, co jeho zdraví rozbije. A Loki… není člověk a může být odolný vůči většině virů, bakterií, vůči nemocem… však nemohu jen tak ignorovat riziko, že jeho tělo se něčemu uvnitř nebránilo. Skoro mě to až dusí… cožpak to nevidí?

A pak Loki konečně pokračuje. Natočím se k němu opět o něco, když mě ujišťuje, že by si takové změny jistě všiml. S těžkým polknutím bloudím očima po jeho tváři a nakonec lehce přikývnu. “Když je tomu tak… a,” polknu a potlačím další slova. Myslím, že otázka, zda by se mi s případnou změnou svěřil, by ho mohla rozezlít. To je to poslední, co bych chtěl. Měl bych mu asi vážně začít věřit… a nepředpokládat za vším nějaký háček. To si Loki ani nezaslouží. Trochu se donutím usmát. “Kdyby se někdy něco dělo, a nebyl sis jistý příčinou… jsem tu pro tebe... i když jsi třeba imunní vůči hodně věcem, pořád tu může být nějaká, vůči které nejsi… a já… mám o tebe strach.” Skloním opět pohled a přestanu se natáčet za sebe.

Promluví znovu a vyloudí ze mě pousmání na to malé popíchnutí. Vějířky vrásek kolem očí však vypadají stejně pobaveně, jako starostlivě. To nezmizí jen tak, jako mávnutím kouzelného proutku. Přestože Loki je nejblíže k jeho vlastnění ze všech, které znám. Ale přeci mě to rozveselí a dřív, než stihnu svá slova zvážit a pravděpodobně i polknout, vyslovím je nahlas. “Nevypadal jsi včera, jakože se s tímhle jedním nudným smrtelníkem nudíš,” pousměji se o něco více a skloním hlavu ke svým prstům. Znovu si hrají, přestanou na okamžik a pak se znovu ke své zábavě vrátí.

Po tom brouknutí znovu vnímám, co říká, pozorněji. Anténa… “Dřív to tak bylo,” ujistím ho s kývnutím, vědom si jeho nejistoty. A pak znejistím sám a po předchozím náznaku úsměvu nezbude nic. Mentálně změnit… jak moc by bylo ode mě troufalé pomyslet si, že možná se Loki opravdu mění až moc? Vězením, pobytem tady… mnou, snad také trochu. Zatnu si prsty pevně do kolen přes přikrývky a ztěžka polknu. “Ale to se u tebe neděje, ne?” Zeptám se a zkouším neznít… vyděšeně. “Tedy… děje, ale ne v tak drastické míře… nemám pravdu?” Nechci se zamotávat do slov a ve výsledku Lokiho zase jen naštvat, odmlčím se a nervózně si skousnu ret. S tichým povzdechem zkouším na to špatné nemyslet, ale stejně mi na jazyk přijde další otázka až moc rychle. “Jak dlouho myslíš, že tohle bude trvat? Než se ti udělá lépe? A je něco, co by ti mohlo pomoci?”

Přese všechno mě pak Loki opět přiměje k úsměvu. To když si mě po pohlazení přitáhne blíž k sobě. S povzdechem se opřu zlehka o jeho hruď, hned poté co se trochu nahrbím vstříc doteku jeho rtů. Neopírám se ale příliš dlouho. Pravda je, že jsem na domluvu o společné snídani zapomněl. V duchu si trochu zanadávám, nahlas promluvím mírně. Tedy, promluvil bych mírně, úvodní slovo je trochu zdeformované zadržením dechu v hrdle při tom, jak se Loki lehce zakousne. “Rozhodně nestydím, jen jsem zapomněl… tak tedy, společná snídaně?” A s tím lehce zabojuji proti jeho rukám, natolik, abych se mohl trochu natočit. Ten pohyb hlavou už tolik nebolí a především je teď již možný.

A když získám výhled na Lokiho tvář, lehce se opřu dlaní o jeho koleno a vytáhnu se k němu víc. Abych ho jemně políbil. “Na co máš chuť?” Co Loki ochutná rád… uvidíme. Rád bych se soustředil spíš na snídani, ale i tak mě v mysli dál straší všechny předchozí myšlenky a obavy. Ale i jiné...

V zimní zahradě

Loki

"Hmmm...?" protáhnu, když zasekne se a nad něčím váhá. S odpovědí pak na jeho nabídku vyčkám pár okamžiků, než přijdu s klidnou odpovědí, důraznou na slova podmínek. "Kdyby se něco dělo a já si nebyl jist příčinou, nebude nikdo jiný, za kým bych šel, než ty," zapředu s lehkým polibkem do jeho vlasů.
Když z něj vypadl ten nejistý dodatek... málem bych kapituloval a přestal jej trápit. Kdybych ovšem myslel, že ho to trápit přestane - žel, přiznáním bych nezlepšil nic, jen vystřídal démony a sobě situaci naopak ještě zhoršil.

"Touché," zavrním pobaveně na jeho maličko hubaté oponování a dalším polibkem poškádlím jeho šíji, aniž bych se přestal prsty věnovat jeho svalům. Noční zábava měla potenciál... nemohu se dočkat, až bude čas na další objevování doktorova těla.

S tou poděšenou otázkou bleskne mi myslí, zda-li to nepřeháním... "Nejsem už, kým jsem býval," odpovím zcela úmyslně mnohoznačně, "však jsou věci, které se nikdy nezmění," dodám o tón chladněji, a pokud by v tom doktor vycítil varování, nebyl by daleko pravdě.

"Zatím... si nejsem jist. Musím vysledovat víc... začít u zázvorového čaje možná nebude od věci," pousměji se pak jemněji na jeho starostlivé otázky, a když se Bruce zavrtí a natočí ke mně, polibek mu opětuji něžně a dlouze.
Při té poslední otázce blýskne mi pak v zeleném pohledu pobaveně, a jednou z dlaní sklouznu po jeho břiše níž, a zneužívaje drze fakt, že je narozdíl ode mě nahý, polaskám jej s drobným úsměškem pohrávajícím mi na rtech zlehýnka konečky prstů ve slabinách.
"Co je v nabídce?"

V zimní zahradě

Bruce

Přizpůsobí svou odpověď mé otázce. Povšimnu si toho, těžko bych čekal něco jiného. Nicméně pořád je tu taková situace, kdy příčinu znát bude… a pak co? Však nevyslovím to teď nahlas, koneckonců kdybych chtěl, zeptal bych se rovnou úplně jinak. A tak jen doufám, že kdyby tomu tak bylo, a on znal původ svého stavu, někdy, nějakého, svěřil by se mi… anebo že bych sám vysledoval, o co se jedná. „Vážím si toho, vždy bych ti zkusil pomoc,“ ujistím ho a přivřu oči při doteku tenkých rtů s prošedivělými kuřerami.

A stále vnímám s vděčností péči věnovanou bolavým svalům a po další, tentokrát pobavené reakci černovlasého mi samotnému cuknou koutky. Veselí míchá se s obavami, ale i tak odpovím sice tiše, ale usměvavě. „Takže nejsem daleko od pravdy?“ Nenudil se… já se rozhodně nenudil a jeho z toho vlastně ani nepodezírám. Bylo vidět, že tomu tak není… ano, všiml jsem si, že vzrušení nedává příliš najevo a zdá se mi, že záměrně zůstává tiše… ale když už mu nějaký zvuk unikne, o to větší má váhu. A to potěšení, každý malý kousek, který dal mi najevo jakýmkoliv způsobem, budu mít v hlavě uložený jako v bezpečném trezoru.

I vážná témata se nachýlí ke konci, když nemohu přeslechnout tón, který černovlasý použije. A poslední, co bych chtěl, je dotáhnout náš rozhovor až k hádce, navíc… já bych ani nechtěl, aby se zcela změnil. Už se změnil a je to znát, co bych si přál je hlavně, abychom k sobě nalezli lepší cestu. „Tak dobrá tedy, budu si tohle všechno pamatovat. Děkuju za vysvětlení a i uklidnění… A zázvorový čaj, ten v kuchyni bude určitě, “ odmlčím a pousměji se, když po přetočení se více k němu zahlédnu jeho výraz a natáhnu se ještě blíže…

Další z té škály různorodých, krásných polibků, tenhle je něžný a dlouhý, směska chutí, zvednu paži a ovinu ji kolem černovlasého ramen, která pod látkou jsou poznamenána bolestí. Napadne mě náhle, na co jsem se měl zeptat už dávno. Trochu teplého dechu ovane Lokiho rty, když vydechnu. „Nevadí ti doteky na zádech? Není to… nepříjemné?“ ptám se, co nejmírněji zvládnu a vzápětí polibek ještě na malou chvíli prodloužím.

V hlavě kolotoč tolika myšlenek, vzpomínek, teorií… a před očima bůh a jeho dlaň. Mé tělo ji přijme vstřícně, zatajím dech a trochu se zavrtím při tom lehkém, provokujícím doteku. „Mhm… vlastně jsem původně myslel, že mohu udělat lívance, nějaké sendviče, nebo něco podobného,“ odvětím, drže se tématu „snídaně“, zatímco velká část mých myšlenek už je někde jinde.

Přivřu oči a zachvěji se už jen z toho, že vnímám štíhlé prsty tak blízko… ale nakonec najdu Lokiho dlaň svou vlastní a vyvedu ji, pokud se nechá, pryč z těch nejintimnějších partií. Tělo a mysl, a mysl má otěže. Políbím Lokiho ještě jednou, trochu rázněji, ale zase jen krátce. „Dáme si čaj a snídani a pak tě doprovodím na ošetřovnu. Jsem rád, že ses uvolil pomoc… Johnny na tom opravdu není dobře.“ A jeho ošetření by se už nemělo odkládat.

S roztržitě trhajícími rameny se zvednu na nohy a protáhnu se. Po masáži je krk mnohem lepší, i když celkově si přijdu trochu ztuhlý, to ale jistě brzy rozhýbu. Chvíli strávím sbíráním svého oblečení… a překvapeně zaregistruji fialovou košili. Nepoškozenou, jako novou. Vezmu si ji ze židle a otočím se na Lokiho s vděčným úsměvem. Nechci se vracet k tomu, co se stalo včera. Máme toho oba dost na přemýšlení, poslední večer a noc byly opravdu velmi nabité… a tak pouze přejdu zpět k černovlasému a věnuji mu další polibek jako poděkování, než se do košile začnu oblékat. Pokud nerozhodl se dráček vybrat si společnost toho, ze kterého pochází, přejdu k němu a nechám ho vylézt na nataženou dlaň, aby mohl se následně vydrápat, kam jen bude chtít, například do náprsní kapsy.

V zimní zahradě

Loki

Pousměju se. "Kdo se ptá, moc se dozví... a kdo naznačuje, je příliš blízko otázky," poškádlím jej rádoby nevinně.

"Nejsi," přisvědčím tišeji. "Jsem rád, že jsi zůstal. Kvůli... všemu."

S jeho dalšími slovy se jen pousměju a s něžnými polibky pro teď spokojen, nechám se obejmout nazpět. Pod kůží kabátce sice nemůžou jeho dlaně mé jizvy nalézt, přesto i tak dojde mi, co tím myslí.
"Ne... Už ne," zavrtím hlavou s přimhouřeným pohledem, když se po otázce a následném polibku opět odtáhne. Dávno nebolí, a pokud už, ve vlhku či přemáhání, sotva na tom co změní doktorovy jemné doteky. "Naopak... pod tvými prsty nelituji, že je mám," mrknu na něj pobaveně. Je to pravda, koneckonců... zjizvená kůže je citlivější, a s přesvědčením, že doktor si ty značky předchozího štěstí neprotiví a já nemusím se za ně stydět, jeho doteky jsou mi milé.

"Kazisvěte..." zabručím rozmrzele pak, když dá mi najevo, že ránem noční radovánky pokračovat nebudou. Vstanu, obleču pod kabátec tuniku a vklouznu do bot, vybavím se opaskem a plně oděn, postarám se o špinavé nádobí ze včerejška. Když se tak stane, po příjemně strávené snídani, následované léčením Blaze a zbytkem dne prospaným, večer nás čeká nečekaný výjezd. I mě... a já z něj mám pramalou radost.

V Parku

Loki

Ten týden... byl za trest. Vyhýbal jsem se Bannerovi, vlastně nejen jemu. Nejistý si už ničím, usilovně jsem se pro všechny případy pokoušel zotavit, a kromě opětovné letmé nabídky léčení na pomoc těm, jejichž rány přetrvaly, jsem se soustředil jen na sebe, a na maličké.
Požádal jsem Pepper o sehnání krátkého listu bylin, zejména tamaryšku, pupenů borovice, zázvoru, kozlíku lékařského a mučenky opletní, na doplnění krve, podporu hojení, zklidnění nevolnosti a bezesný, klidnější spánek.
A když nepočítám tu a tam výlet do koupelny či za dveře svého pokoje, nic jiného než spánek a jídlo náplní mých dnů nebylo. Zužitkoval jsem vše, co jsem mohl, jen abych se dal dopořádku, dokonce i tubu hojivé masti, kterou mi kdys Banner nechal a zůstala zapomenutá v kapse mého kabátce.
Když jsem cokoliv potřeboval mimo své obytné prostory, zpravidla jsem si vybíral chvíle, kdy nebylo pravděpodobné narazit na ostatní, zejména v pozdních nočních/časných ranních hodinách, a do pokoje si nepouštěl nikoho - snad kromě Pepper s bylinami, a Yagyi. Zejména však nemínil jsem otevírat Bannerovi, ani vyslyšet jeho slova, ať již přes dveře, či tlumočená Jarvisem.

Šestý den odloučení však dolehl na mě se sluncem odrážejícím se ve skleněných plochám budov za oknem. S neotevřenou knihou na klíně, schoulený na okenním výklenku, připadlo mi, že jsem jen vystřídal jedno vězení za druhé.
Ačkoliv déšť mám rád, příjemně se při něm studuje i usíná, sluneční paprsky skýtají mi úlevu od nepříjemné předtuchy. A zároveň budí touhu dostat se mimo stěny, nastavit jim tvář, nadechnout se čerstvého vzduchu.

Vytušil to doktor? Nebo v to doufal? Kdo ví... když ozve se opět Jarvis s Bannerovým požadavkem, potlačím první reflex skoupě jej odmítnout či absolutně ignorovat. Chvilku rozvažuje hledím z okna. Park... tráva a listoví, volné nebe nad hlavou. Skousnu ret. Neodvažuji se jít sám. Bylo mi to zakázáno, a obojek stále vězí na mém krku a hrozí, co nastane při mém znevážení pravidel. Jenže vím, na co se doktor bude ptát. A já nevím, jestli mu chci něco říct... přiznat se, či vše zapřít a lhát...
Toužebně přejedu konečky prstů po skle. Zatracený chytrák.

"Vzkaž doktoru Bannerovi, Jarvisi, že budu za hodinu připraven vyrazit. Nechť na mě zaklepe."

Na moment pak potlačuji touhu vše zrušit a zapřít, v náhlém uvědomění, co jsem to udělal... jenže sotva už se to dá vzít zpátky. Zlehka přejedu dlaní přes břicho, stále díky Nornům nevykazující známky byť sebemenšího zakřivení - s Fenrirem v druhém týdni již byla změna znát - a pomalu téměř neochotně pak z výklenku sklouznu, zamířím do koupelny. Shodím ze sebe kalhoty, přeměněné z tuniky, po zvyku oživím čistící kouzlo, a pod sprchou se zbavím ranní vrstvy masti, důkladně ji smyju z kůže i vlasů.

Čím dál víc mi to přijde jako mizerný nápad... však čím dál víc prahnu po okamžiku, kdy opustím tuhle zatracenou věž.
Copak jsem nějaká Persinette?
Ze sprchy přesunu se pak před umyvadlo, a stále popraskané zrcadlo mi nabízí dost nepovzbudivý pohled - bledý jako stěna, tmavé kruhy pod očima, ačkoliv je většina ran a zlomenin zacelená a jen tu a tam při přepínání někde bolestivě cukne nebo píchne, takovéhle skoky zdravé nejsou, natož nenáročné, houpačka zranění a léčení, vysilování se do maxima... Ani se drobkovi nedivím, že se mu to nelíbí - i když v okamžicích nad záchodovou mísou zpravidla toliko shovívavého pochopení nemívám.

Kouzlem si vysuším vlasy a zapracuji pak na oděvu. O chvilku později už vyčkávám... v černých polobotkách, oblekových kalhotách taktéž černé barvy, přes tmavě zelenou košili černá vesta. Na tom všem černý na podzim poměrně lehký dlouhý kabát. Košili nechám pár knoflíčků rozepnutou, za šíjí přehozené a volně po hrudi splývají mi konce útlé šály medové barvy, propletené vzorkem se zlatou nitkou. Obojek až příliš tak znatelný teď úmyslně zakryju tou nejprostší iluzí neviditelnosti, plocha je to tak malá, že by mi nemělo dělat problém ji udržovat, i když pokud by se obojku někdo dotkl, stále by vnímal po hmatu studený kov.
Vlasy si svážu koženou šňůrkou do volného ohonu vzadu, že prvních pár kratších pramenů uteče ze zajetí hned vzápětí už neřeším.

Tak usazen, natáhnu se znova po knize, však na text nesoustředím se... když něco před druhou hodinou ozve se zaklepání, zhluboka se nadechnu a natáhnu se po sklence šťávy z černého rybízu s několika lístky máty poblíž, napít se, neb přepadl mě pocit sucha v krku.
Ještě pořád se můžeš tvářit, že došlo k nedorozumění, ponoukne mě hlas v hlavě.

Na to je pozdě, olíznu si nervózně suché rty, však když zamířím ke dveřím, otevřu je a přezíravě shlédnu na doktora za dveřmi, nejistoty ani obav by se na mně nikdo nedohledal.
"Dobré odpoledne," pozdravím jej uhlazeně, do tváře mu však záměrně dlouho nepohlížím, natož bych se chtěl setkat s jeho pohledem. "Můžeme?"

A pokud nemá nic proti či nemíní řešit závažné světové problémy právě hned na chodbě před pokoji, vydám se ven, směrem, kde si pamatuji, že se park nacházel. Pokud by doktor něco řešil či se ptal cestou, odbydu ho patrně jednoslovně, či němým gestem... napětí ze mě viditelně opadne, až když opustíme ulice města a ocitneme se mezi prvními stromy parku. Podzim na nich zanechal svou barevnou stopu, hrají spektrem od zelené přes žlutou, k oranžové a některé ještě dál, dohněda či doruda. Slunce svítí jasně a zlatě (i když na obzoru černají se mraky, slibující večerní déšť), přesto však je docela chladno.

Možná... to přeci jen nebyl tak dobrý nápad. Připomenout si lesy Asgardu, svobodu... Hrdlo se mi bolestně stáhne, sotva svedu vypravit následná slova: "Už je vám lépe, doktore?"

V parku

Bruce

„Jarvisi… zkus se prosím Lokiho zeptat ještě jednou. Chtěl bych s ním mluvit.“ Vlastně ani nečekám, že bude souhlasit - vždyť je to již pátý pokus. A… naděje už v sobě tentokrát nemám ani kousek, pouze smutek a prázdno.

***

Poprvé jsem k Lokimu zamířil, když jsem byl schopný opustit ošetřovnu beze strachu, že daleko nedojdu. Ale setkal jsem se s odmítnutím. Další žádost dopadla stejně, jako ta první, a také jako další dvě vyslané přes Jarvise. Čtvrté zamítnutí mě… rozezlilo. Opravdu si potřebujeme a také musíme promluvit. A domluvit se, co dál. Možná, že i Thor by k takové situaci přihlédl… Dokonce jsem přemýšlel, že bych zkrátka vešel do černovlasého pokoje a zkusil ho k hovoru donutit… ale tím bych ho asi jen rozčílil ještě víc.

A tak jsem vlastně… čekal. A snažil se během těch šesti dní srovnat, meditovat, najít znovu klid a rovnováhu. Navzdory mým snahám však kdykoliv jsem sám, víří mi v hlavě myšlenky, co nechtějí ani umlknout, ani se nechat roztřídit. Spolu se vzpomínkami, novějšími i staršími, které se mi připomínají ve dne i v noci… Aby mě, sotva zavřu víčka, obklopovaly a spolu s šeptavým hlasem protahujícím sykavky budily mě až příliš brzo z náruče spánku. A když rozhlédnu se po pokoji, stále vidím místa, která předtím pokrývala rudá tekutina. Ten obraz vypálený do mých očí, připomíná mi spolu s jizvou situaci, která budí jen stále více lítosti.

***

Potřesu hlavou a vytrhnu sám sebe z koloběhu myšlenek. Není to poprvé a zřejmě ani naposledy, kdy jsem se v nich ztratil. Čekám, až zazní od Jarvise Lokiho odpověď a po chvilce znovu sklopím oči ke stařičkému notebooku, kde se na obrazovce vyjímají ikonky dvou videí. Dva záznamy ze dvou misí, které si už šest dnů jsem rozhodnutý pustit… a na které jsem zatím nenašel odvahu se podívat.

Chtěl bych je vidět a vyplnit mezery mezi vzpomínkami. Naivně si přeji, abych zjistil, že nebylo to vše tak hrozné, jak se mi zdá… a přitom se bojím tak strašlivě, že zjistím, že to bylo ještě horší. Bojím se sám sebe a svých reakcí. Děsím se všeho, co uvidím… že jsem způsobil a že se stalo. A jako vždy předtím, když jsem dlouze zvažoval spuštění videa… s panikou sevřeným hrudníkem prudce počítač zaklapnu a rychle se zvednu od stolu.

Vjedu si rukou do vlasů a přejdu k oknu, chvíli sleduji život na ulicích, než se ohlédnu ke stolku, kde Luka zpracovává to, co původně mělo být mou snídaní. A v tom se ozve Jarvis. „Pan Layfeyson bude za hodinu připraven k odchodu a bude čekat na vyzvednutí.“

Chvíli tomu skoro nevěřím a pak, navzdory překvapení, nemeškám ani chvíli. Se zvláštní novou energií stáhnu ze sebe pyžamo, než přejdu do koupelny. Vyhnu se pohledu na bledou tvář s tmavými kruhy kolem unavených očí, i na podobně mizerně vypadající tělo a raději zajdu rovnou do sprchového koutu. A zkusím ze sebe vše smýt proudem vlažné vody.

Konečně bude příležitost potvrdit si pravdu… jenže všechna připravená slova a věty se rozpadnou, sotva po nich sáhnu, abych si je připomněl. Ale na Lokiho beztak těžko budou fungovat naučené proslovy. Zhluboka se nadechnu a brzy už s husí kůží využiji sprchového gelu, než vylezu a zabalím se do osušky.

Látka škrábe proti neoholené tváři, více než týdenní strniště protestuje a mě to nakonec donutí vytáhnout ze šuplíku žiletku, na které nějakou chvíli visím pohledem, než se zbavím vousů během několika minut. A s podmračením kapesníkem setřu kapku krve, co se objevila, kde jsem nervozitou roztřesenou rukou špatně táhnul. Jako nějaký puberťák.

Vidina možnosti si vše vyříkat a zjistit víc, donutí mě docela rychle se obléct do kalhot a modré košile. Po saku sáhnu také, načež zkontroluji, že Luka je v pořádku a má vše, co potřebuje. Do náprsní kapsy schovám si brýle, kdežto od té u kalhot zase nový, ale přesto starý telefon. A pak mám ještě půl hodiny čas. A tak sedím na kraji postele s hlavou v dlaních a čím dál tím víc kroutí mi žaludek hádci nervozity. Pokouším se připravit na to, že Loki bude nepříjemný… jenže taková příprava zdá se mnohem těžší, než kdy jindy. Jako bych se už dávno válel ve vodě a led se uzavíral nade mnou. A co bude dál?

Před odchodem vypnu na přehrávači klasickou hudbu, kterou jsem už od rána ani nevnímal.

***

Zhluboka se nadechnu, než zaklepu dvakrát na dveře. A když černovlasý vyjde ven, zvednu váhavě oči k jeho odvrácené tváři. Potí se mi ruce a přepadne mě skoro až slabost. A sevřené hrdlo zdráhá se oplatit pozdrav, dokud ho odkašláním neuvolním. „Dobré…“ Ustoupím ještě dál, aby mohl projít. A stejně jako Loki vyhýbá se mému, já snažím se nesetkat zase s jeho pohledem. A když vyrazíme pryč, jsem skoro rád za ticho.

Co to se mnou je. Působí na mě tak kvůli vzpomínkám? Kvůli šesti dnům zvažování, zda jsou nebo nejsou mé domněnky správné a co dál, pokud jsou? Nebo kvůli tomu, že… mi chyběl a že se cítím o něco lépe v jeho společnosti? Tak jako tak, jdu tiše stejně jako on a nechám ho vybrat cestu. Téměř ji vlastně nevnímám a kam nás zavedla, zjistím, až když zastavíme mezi stromy a rozhlédnu se.

Je to tu o tolik jiné, než ve věži. Nadechnu se vzduchu byť ne čistého, tak čerstvého. Rád bych se uklidnil, ale ani několik dalších cyklů hlubokého dýchání mi v tom příliš nepomůže. Nesnažím se raději si představovat, jak se teď musí cítit Loki. Kéž by to šlo vše nějak jednodušeji. A pak asgarďan konečně promluví a přiměje mě opět se na něj zahledět.

Ne. Zněla by upřímná, subjektivní odpověď. Vlastní hlava skoro mě neposlouchá, během těch šesti dní střídaly se pocity, že vše je strašné, s jen o trochu lepšími… A teď do toho přibyla nervozita. Jenže… i radost. A objektivně mi lépe je, minimálně z té fyzické stránky. S tichým povzdechem znovu oči odvrátím.

Mrzí mě, že mi vyká. Ví, jak mi to vadí, pokaždé co to udělá. Nebo snad zapomněl? Chce mi akorát ublížit, nebo o co zase jde? Ale musím se uklidnit, věděl jsem, že to bude náročné. Přeci jsem se na to připravoval… Neopravím ho, jen odevzdaně skloním o něco hlavu. Bojím se, že ho jen rozčílím a možnost rozhovoru se vypaří ještě dříve, než pořádně vypukl.

„Fyzicky, ano… i když se stále cítím vyčerpaný, ale to je normální v takovém… případě. A psychicky,“ polknu a promnu si dlaní čelo, odpovídám přemýšlivým tónem, „to není nejlepší, ale… asi se to o něco zlepšilo… Vypadáš unaveně, Loki. Jak je tobě?“

Vykročím k němu o kousek blíž. Víme oba, proč hlavně tady jsme. Co jsem chtěl od začátku probírat. Přesto maličká část mě by to nejraději hodila za hlavu, abychom mohli jenom být spolu a klidně mlčet. Jenže to jí nedovolím. A nemá smysl nějak to odkládat. Bojím se, že skončí ten rozhovor nehezky, ať už budu vyčkávat, nebo ne.

Nechci, aby se zlobil. Natáhnu ruku a konečky prstů položím na jeho paži pod kabátem, než zvednu opět oči. Prosím Loki. „Nebo jinak… jak se daří… vám?“ Teď už se snažím vyhledat zeleň v jeho tváři. Chytnout ji a nepustit, dokud konečně se nedozvím pravdu. Potřebuji ji znát.

V Parku

Loki

Zastavíme se, ani nevím kdy, uvědomím si teprve později... Doktor působí, že by byl radši kdekoliv jinde, snad i s někým jiným, odvrací zraky stejně jako prve já.

"Mně se daří... přiměřeně okolnostem," odvětím s předstíraným klidem hebce. "Lépe než se daří tobě, předpokládám," dodám hedvábně, pohled přimhouřenými brvami maskuje, že nemám představu, co teď udělat. Na každý pád... ať už doktor myslel 'vám' jakkoliv, vyložím si jej záměrně jako pokus o smířlivé vykání. Tak jednoduché mu to učinit nemíním.

Sklopím zeleň za brvami k pobledlým prstům na černi svého kabátu, než pak se zaváháním v půli pohybu nakonec zachytím jeho ruku svojí. Po šesti dnech vzdorovité ignorace stačí tak málo, aby se mi při pohledu na něj vrátila bouře pocitů s nutkavou myšlenkou, že pokud jej nepřitisknu k sobě, podivného sevření v hrudi se nikdy nezbavím.

"Musíme tu takhle stát?" pousměju se však místo všech pošetilých slov deroucích se na jazyk. Aniž bych pouštěl jeho ruku, stáhnu ji v objetí svých prstů ze své paže a ruku v ruce nijak spěšně zavedu jej k nedaleké lavičce.
Tam usadím se, spokojen, že na ni dopadají slabé však stále trochu hřejivé paprsky podzimního slunce.

Nastavím mu spokojeně tvář, s přimhouřenými brvami a téměř nezřetelným úsměvem pohrávajícím mi na rtech.
"Musels dlouho přemýšlet nad tím, čemu nesvedu říct ne?" pobaveně si dloubnu. Úzkost, nejistotu, chaos v pocitech a hněv uzavřené pod povrchem, působím (pravděpodobně daleko víc, než se cítím) uvolněně, klidně, snad i trochu smířlivě - nezdá se, že by se nálada s jedinou nevhodnou zmínkou mohla jako obratem mince změnit. Snad jediné, co nesvedu či se nesnažím příliš skrývat, je únava.

Pohled upřu na jeho tvář, poprvé neuhýbám jeho očím. A paží loktem opřené o opěradlo lavičky natáhnu se, konečky prstů zlehoučka sklouznu po oholené líci. Jak dlouho mi vydrželo to odhodlání nezaplétat se víc, držet si doktora od těla? Jak dlouho mi vydrželo znechucení nad vlastní důvěrou a jejím zklamáním? Nejradši bych ho přitiskl k sobě a políbil, jako by jeho osoba čistou svou blízkostí smázla lehoučce půlku či víc dlouhého seznamu důvodů, proč to nedělat.

V parku

Bruce

Jeho odpověď vyloudí ze mě tichý povzdech. Musí vědět, jak to myslím. Ale spolknu trochu netrpělivá slova. Snažím se nakračovat opatrně, bojím se hádky a toho, že zmizí a pak se mnou opět nebude mluvit. Se zíráním do jeho očí vybaví se mi znovu, jak odchází a i výhružka tomu předcházející, i když byla ovlivněná prudkými pocity. Cuknu pohledem stranou.

Teď ale nejde o to, zda spolu budeme, ale o to, jak na tom Loki je. O jeho stav. Trochu roztřesenou dlaň schovám do kapsy a začnu si pohrávat s jejím okrajem… zatímco tu druhou černovlasý sevře do své. A mnou projede zvláštní záchvěv radosti, když sleduji dlouhé a štíhlé prsty objímající ty mé, kratší a i objemnější.
A náhle zadoufám, že mě znovu nepustí… ale žaludek mi sevře strach, že jen jako předtím vykoná jedno milé gesto, než všechno vychrlí a nechá mě tady. Ale tohle bych raději neměl předpokládat, přivřu na chvíli oči a zhluboka se nadechnu. Musím se soustředit na aktuální problém a už nikam jinam neodbíhat.

„Nemusíme,“ hlesnu, aniž bych reagoval na předchozí slova a chytím jeho dlaň pevněji, nikoliv však pevně, když se znovu rozejde. Pokouším se přijít na vhodnou otázku, snažím se skládat v duchu slova tak, jak mám dojem, že ho nerozčílí, že budou znít smířlivě a ne útočně, vyrovnat je… skoro jako bych jednal s nestabilní bombou. A nedaří se mi to. Spíš se jen víc zamotávám do chaosu, co už takovou dobu neutěšitelně zuří v mém nitru.

Posadím se vedle něj. „Sám jsem si chtěl promluvit někde venku... Kde můžeme mluvit o všem,“ vydechnu v odpověď tiše a i přes pobavený nádech té otázky ani nenadzvednu koutky v úsměvu. Do klidu mám daleko a podezřívám Lokiho, že ani on není tak vyrovnaný, jak se tváří. A hlavně jsem… unavený. Nevím, jak se podruhé zeptat tak, aby mi dal jednoznačnou odpověď a nenaštval se. Šest dní naléhání a teď, když mám konečně možnost a chci si potvrdit svou domněnku… záměrně to ignoruje. Nevěřím, že by mu nedošel pravý význam té první otázky. A je tak vyčerpávající ani nevědět, jak se zeptat na něco, co jsem toužil těch šest dní zjistit až k uzoufání moc. Co mě trápilo a trápí dál.

Pohladí mě konečky prstů, dotyk je to skoro elektrizující a já sebou lehce cuknu a zvednu oči k těm jeho.

Přestanu si v duchu skládat slova dohromady. Vlastně nemám dost sil na dlouhé hry. Na další obcházení kolem horké kaše. Nezvládl bych číst teď mezi řádky jeho slov, jako jindy jsem byl zvyklý. A… také by mě trochu dráždilo, kdyby mě do toho nutil, ještě abych to na sebe přivolal sám.
S pocitem, že praskne mi každou vteřinou hlava, přestanu přemýšlet nad takovou věcí. A tak se nakonec zeptám. Místo všech variant té věty, co jsem si tvořil postupně v hlavě, místo těch zapeklitých slovních kliček a výstupů… prostě se nadechnu a s vyčerpáním odrážejících se mi v očích i hlase tu otázku pustím ze rtů v její nejsurovější formě, i když vcelku tiše.

„Ty čekáš dítě?“

V Parku

Loki

Nedává pozor... sotva si všiml, že jsem k němu natáhl prsty, cukne sebou a konečně mi vyjde vstříc, unavená hebká hněď proti ostražité zeleni. Nad čím teď přemýšlí? Když v tom pohledu mihne se podráždění, zarazí mě to... trochu.
Než z něj vypadne tupě tak přímá otázka, jak jen je možné. O něco sebou trhnu a přimhouřím brvy, aniž bych z doktora pohled spouštěl. Můžu být rád. Kdyby se takhle neotesaně zeptal kdekoliv ve Věži, musel bych ho proklít a zmizet.

Na moment si doktora zpytavě prohlížím. "Přemýšlel jsem dlouze, když jsem byl zrovna bdělý, co ti odpovím... a jak. Než to však udělám, odpověz nejdříve ty mně."

Nakloním hlavu a pohlížím na něj zvídavě. "Proč je pro tebe tak důležité to vědět?"

V parku

Bruce

Sleduji ho a připadá mi, jakoby mi svou odpovědí a otázkou vzal vítr z plachet. I ten poslední zbyteček, který bránil před bezvětřím. A místo vzteku, který jsem očekával, dostaví se jen větší vyčerpání. Nebo spíš už takové… poraženecké smíření. Proč by mi Loki měl cokoliv ulehčovat, proč by měl něco udělat nesobecky… proč by mi měl zkusit alespoň pro jednou věřit. Co si myslí, že mám v úmyslu, když se na tohle musí ptát? A zvažoval takovou dobu, zda mu vůbec stojím za to, říct mi pravdu, když už jsem stejně přesvědčený o tom, jaká je?

Odtáhnu svou ruku od té jeho, i když před okamžikem toužil jsem se k němu přitisknout celým tělem, než odpovím. „Protože mi na tobě záleží,“ zním, jakoby to byla ta nejjasnější věc na celém světě. Pak pokračuji, abych to rozvinul. „Protože možná máš v sobě další život, který je třeba ochránit. Protože by to mohlo změnit tolik věcí, mohla by to být naděje, nová cesta k tomu, abys tu mohl zůstat. Naděje, že by to malé mělo… hezký život.“ Svěsím obličej do dlaní a přihrbím ramena. „A také protože chci vědět, pokud je to pravda, jestli je otcem nějaký… z dozorců z toho místa, nebo je to… on, Hulk. Který myslel jsem, že je… neplodný jako já. A ke kterému asi necítíš tak velkou nenávist, jako k nim, co jsem tak pochopil. Tedy… necítil jsi… před… tím. Myslím. Nevím jak… jak…“ Zhluboka se nadechnu a sevřu své krátké, i když už trochu přerostlé, vlasy mezi prsty. Silně. K tomuhle jsem se dostat nechtěl. Zkousnu si ret, zkouším zahnat nevolnost a snažím se vrátit k souvislejšímu hlasu, k aktuálnímu tématu. Copak se mi vážně podařilo se těch ostatních myšlenek a vzpomínek zbavit jen na tak kraťoučkou dobu? S hlubokými nádechy a výdechy na chvíli se odmlčím.

A po chvíli pokračuji už souvisleji, ale ne úplně v klidu. „Prostě bych to rád věděl a… nemíním to jít hned někomu říct, ne bez tvého souhlasu, pokud sis myslel, že to chci udělat,“ dopovím, s malým náznakem výtky v hlase, roztřeseně svěsím obě ruce do klína a propletu křečovitě prsty.

V Parku

Loki

Nespouštím z něj pohled, téměř ani nemrkám, pátrám po úmyslu za jeho řečí, strnulý v té chvíli a soustředěný, když jeho slova vysvětlují se skleslou únavou, nač jsem se ptal. Jakkoliv zběhlý v rozeznávání přetvářky, v jeho hlasu, slovech, ani výrazu nenaleznu ani vlas klamu...
Co víc, cosi v hrudi mě sevře při té první reakci, první odpovědi, tak samozřejmé, tak... nešťastné, pro něj.

Když domluví, chvíli jej ještě rozvážně pozoruji. "Ano," odvětím stručně na původní jeho holou otázku.

Zároveň s tím o něco uvolněněji opřu se bokem o opěradlo lavičky a přehodím nohu přes nohu.
"Strážní u mě byli naposled dva dny předtím, než dorazil Thor, a s odvarem proti následkům byli i tehdy důslední, jako obvykle. Po dvou dnech a s částí magie nazpět bych něco tušil už v tu chvíli, kdy jsem se dostal do Budapešti," dodám klidně.

"A co se týče Zeleného... nikdy jsem k němu necítil nenávist. Možná tak hněv, v nemalé míře... Ne však nenávist či zášť... vnímal jsem to na podobné úrovni, jako nenávidět zvíře či dítě, které si nemůže pomoci ve svých činech, které neví a nezná lépe.
To se s tou misí u Lake Ellen změnilo... či spíš prohloubilo. Nebýt ovšem Zeleného, nesedím už zde. Jeho pomoc byla místy podstatná... a jednou nepostradatelná. Zachránil mi život," pronesu i nadále s věcným klidem, prohlížím si doktora vážně.

V parku

Bruce

Je to tak zvláštní… zadostiučinění, když mi odpoví a je jasné, na co vlastně odpovídá. Ale je tomu tak jen na chvíli. Ano, konečně to vím. Ale i když jsem si tím už byl skoro jistý, je zvláštní to mít potvrzené. Černovlasý opravdu čeká potomka. A jeho otcem je… zelený.

Nechám boha domluvit téměř bez dechu, poslouchám odpovědi na své otázky, i vše, co přijde navíc. A když zavládne ticho… zhluboka se nadechnu a zahledím se před sebe, do podzimem zbarveného parku.

Koruny stromů šustí ve větru a ten si pohrává s opadajícími listy. Byl by tu jindy takový klid… vlastně je i teď, ale můj vnitřní nepokoj ho pro mě ničí. Kdyby jen nepokoj… bouře mi zuří v nitru o nic mírněji, než poslední dny, jen se teď zaměří na něco jiného… Klid nepoznal jsem za poslední dny ani jednou… a nezdá se, že by byl někdy v dohledné době dostupný. Přesto se ho snažím nalézt a utřídit si všechny informace a myšlenky. Přepadává mě ale změť pocitů zahánějící vše ostatní, nesmírně chaotická.

Jsem rád, že otcem malého není některý ze sadistických dozorců z vězení, neumím si představit, jaké by to pro černovlasého mohlo být. Ale zároveň mě drásá a dokonce i… závistivě svírá vědomí, že… ten druhý má výsadu, o kterou já jsem jeho stvořením přišel. Svou vlastní chybou. Díky které teď sedím tady a bavím se s Lokim. Kvůli které jsem ublížil tolika lidem a zničil tolik životů. A uvnitř Lokiho roste… Hulkův potomek.

A Loki říká, že nikdy k tomu monstru necítil nenávist. Však dobře si pamatuji, že se jej ještě zastával. A nebojí se, přes to všechno… a co víc.

Opravdu Hulk zachránil Lokimu život? Co pamatuji si z různých nahrávek, které jsem viděl za poslední léta, ze svědectví a následků… ten druhý byl bez mého směrování… nekontrolovatelný, divoký a ničil vše v dosahu, nehleděl na přátelství, byl jen… zhmotněný vztek. A jiné… pudy. A teď… opravdu to udělal?

Děsí mě, že Loki na tom byl tak zle, že mohl zemřít. Kolik z toho jsem způsobil já… kolik se toho skrývá v těch mezerách, na které nemám vzpomínky? A… ten druhý jeho smrti zabránil? Nikdy dřív nepocítil jsem k… zelenému to, co se teď ve mně s tou myšlenkou začíná zvedat, nenapadlo mě v životě ani, že by existovalo cokoliv, za co bych zelenému mohl být vděčný. A přece… nemohu ten pocit pojmenovat nijak jinak. Skutečně boha zachránil a to i přesto, že ho… že tam byli ti… symbionti? Což bylo něco, co já jsem nedokázal vydržet… co mi i teď drásá mysl na milion kousků a týrá mě to den co den, hodinu co hodinu. I teď se znovu rozechvěji, sotva se toho dotkne mé myšlení.

Víří ve mně tyhle myšlenky a ještě mnoho dalších. Neuvědomím si, jak dlouho sedím se šokem v očích, mlčím a téměř se ani nehnu, kromě třasu. Až se konečně natočím k černovlasému víc čelem a zahledím se mu do tváře. A pomalu přijdu se slovy. „Děkuji za upřímnost… Jsem vážně rád, že už to vím, že mi důvěřuješ… a probereme i, co dál. Ale…“ Neměl bych se ptát, možná. Potřebujeme vyřešit tolik věcí. Ale uvnitř mě se všechno svírá nutností si to ještě jednou potvrdit. Abych… co? Co vůbec bude převládat za pocit, když Loki odpoví kladně? Nevím.

„Opravdu ti zachránil život? Já si pamatuji, co se dělo… útočil jsem… útočil na tebe. A vím, co všechno udělal, jaký je…“ Odmlčím se a trhaně se nadechnu. Na odpověď čekám takřka úzkostlivě, ale oči mi sklouznou z Lokiho tváře níž. Pod kabátem skrývá se zatím ještě ploché bříško, tam se zastavím. Tisknu k sobě rty a spojím prsty opět k sobě. Na okamžik, než natáhnu se a opět chytím Lokiho dlaň, kterou jsem předtím pustil.

V Parku

Loki

Důvěra... hm.

Přisvědčím jeho otázce pak mlčky, srovnávám si, co říct.
"Netuším, jak moc jsi obeznámen s tím, co se stalo? Jarvis ti možná ukazoval záběry...
Jeden z těch vězňů... používal nějakou auru děsu. Snad to bylo symbiontem, či náturou zeleného, že jej ovlivnila tak málo... mě svírala usilovně, nepřirozený teror, co bych jindy v tehdejší kondici zvládal lehce, to bylo zoufalým úsilím. Chtěl jsem... sundat symbionta ze zeleného, z listů a svitků jsem o nich něco málo věděl, byl jsem si jist, že oheň je ta pravá cesta," začnu poněkud nezúčastněným tónem, přestože stisknu jemně doktorovu ruku.

"Jenže zasáhnout či uskočit bylo téměř nemožné, strach mě zpomaloval, třes a neschopnost a soustředit ničily moje pokusy o útok a obranu. A pak se do bitky připletl Abominace. A já si ho nevšiml, včas," napnou se svaly na lících, jak sevřu čelisti na okamžik pevně. "Úderem celého kmene stromu zasáhl zeleného... mě však tím jedním švihem zároveň přirazil ke kmeni druhého stromu. Oba kmeny pod silou toho nárazu téměř povolily... a já se s pěti zlomy kostí, bez dechu a s krví v ústech sesunul, částečně omráčený," sklouznu pohledem k jednomu z listů na chodníku. S nepatrným vánkem posunuje se, o kousek, o dva, cípatý a zlatý.

"Tu chvíli si vybral ten s aurou k útoku. Než jsem se vůbec zvládl vzpamatovat, skrze břicho mě k zemi přibodly hroty vidlí, a jeho srp se ocitl u mého hrdla. Kdyby tam zelený nebyl, nepokoušel se zbavit symbionta a nepokoušel se zabránit v újmě 'jeho malé', nedělám si iluze, že bych to přežil," pousměji se šedě a vzhlédnu od listu k doktorovým očím.

"Druhý kritický bod nastal později... Umar se povedlo ovládnout či ovlivnit Wolverina. Ten poté, co skončil s Deadpoolem, vyrazil proti mně," ztěžka polknu. Jakkoliv o tom chci mluvit s rezervou, je to jeden z bodů toho úžasného večera, který se krade do mého spánku. Loganovy drápy kousek od mého břicha, zakusující se neúprosně do těla. Vidle, trčící z prostředku mého trupu. Doktor... s jedním z vrhacích nožů u mého hrdla.
"Povedlo se mi ho po sérii zásahů odhodit a zemním kouzlem spoutat, ale ztrácel jsem hodně krve a jakákoliv energie, kterou se mi podařilo vytáhnout z jejích výtvorů, mi rychle docházela. Zelený mě zvedl, a odnesl stranou bojiště... nějak si dovedl spojit dohromady, že mám-li energii, mohu se léčit, a mám-li možnost, mohu si brát sílu z Umařiných kreací... a sám mi jednu zpacifikovanou potvoru donesl až pod nos."

Pousměju se na doktora znova. "Nehledě na moment, kdy u mě vyčkával v Jetu, děsil lékařský doprovod a trval na svém, že 'on hlídat a chránit, malá spát a hojit', či tak nějak."
Natáhnu nohy a s povzdechem je zkřížím v kotnících, zamyšleně přimhouřím pohled upřený na naše spojené ruce.
"Myslím, že něco tušil, vycítil... nicméně faktem je, že když kdykoliv jsem se jej dotknul v přátelském úmyslu, v pohlazení, po první nedůvěřivé reakci vždy vypadal, že se mu to líbí... nereagoval zuřivě nebo nepřátelsky," sklouznu pohledem zpět k doktorovi.

"Dalo se s ním... domluvit. Když jeden nepoužíval velká slova," v pohledu mi na moment blýskne pobavení, než je opět pryč.

"Všechno by tam dopadlo jinak, nebýt symbiontů... byl jsem u obou případů, kdy ho černý i rudý ovládli. Bylo to," na moment zavrtím hlavou, pobledle, stisknu křečovitě ruku opřenou o opěradlo v pěst, "připomnělo mi to pokaždé bezmoc, když někdo poutal či vykázal či... jednoho z mých maličkých. Hněv, odpor a strach v jeho křiku... u rudého se mě pokoušel varovat, ať zavčasu uteču. Bylo před čím," semknu rty, násilným polknutím přinutím zůstat vzbouřený obsah žaludku na svém místě. Snad bylo to vším dohromady, leč rudý symbiont zdál se mi větší stvůrou než černý.

V parku

Bruce

Zareaguji tiše dříve, než se Loki více rozmluví - aby věděl, že toho vlastně tak moc nevím. “Vyžádal jsem si od Jarvise záznamy, ale nepodíval se na ně…” skousnu si ret, sotva to dořeknu. Proč bych měl lhát jak sobě, tak jemu… “nezvládl… jsem se na ně podívat, vím jen to, co si pamatuji,” upřesním s polknutím a stisknu pevněji jeho ruku. Vzápětí ucítím, jak jemněji činí totéž, zatímco mluví dál. Bříškem palce ho pohladím po hřbetu dlaně. Chyběla mi jeho blízkost… chybělo mi ho držet. Hlavně ve chvílích, kdy je něco v nepořádku a pro mě takový byl celý uplynulý týden. Bylo to u něj stejně tak? Nepřišel, nevyslyšel mě, do teď. Chtěl být sám, nebo nechtěl být se mnou?

Poslouchám, tělo mám napjaté a… jeho ruku tisknu, jako bych už ji nikdy neměl pustit, i přes vlastní slabost. Představa černovlasého takhle… zraněného, bezmocného a slabého, mi mrazí krev v žilách a zakusuje do těla strach. Když zmíní Abomination, škubnu sebou. Matně se mi vybavuje několik čerstvých vzpomínek, obrazů, které se míchají s těmi z prvního mého střetu s monstrem… a člověkem, kterým bylo dříve.

“Skrze břicho mě k zemi přibodly hroty vidlí.” Cuknu sebou a ještě pevněji jej stisknu. Tenhle obraz… mám v hlavě také. Mluví dál o všem tom hrozném, co ho potkalo a čemuž já nejen, že jsem nedokázal zabránit… ale ještě to zhoršil.

Brzy se dostane k odpovědi na mou otázku, a ta mě překvapí víc, než původně její hrubé nastínění. Čekal jsem, že pokud nějak, zelený mohl pomoc odrážením útoků na Lokiho… ale ne, že jej vzal mimo boj, aby byl v bezpečí. To vzteklé monstrum vzdalo se toho, co zná nejlépe a… dokonce projevilo kousek inteligence?! A to není vše.

Šokovaně zahledím se na svou volnou ruku, žmoulající látku kalhot. To, že si Hulk dokázal spojit základy přenosu energie a Lokiho léčení, mi připadá neuvěřitelné, vezmu-li v potaz, co jsem viděl prozatím ze všech těch starých záběrů. Ale záleží také, jak to vše vypadalo, já si Lokiho využití Umařiných kreací nepamatuji. Ale nemohlo to být tak jednoduché, aby to bylo pochopitelné pro Hulka s takovou inteligencí, jakou jsem si představoval a s jeho pudovým jednáním.
A pak navíc byl u Lokiho a hlídal, místo toho, aby venku ničil vše v dosahu… jak se to stalo? Bylo snad možné, že jsem… monstrum podcenil? Náhle mám o důvod víc se na záznam podívat. A Loki pokračuje dál popisem toho, jak neobvykle, pro mě, se zelený choval...

Nakonec se dostane k ovládnutí symbionty. Barva mé kůže ještě více zbělá, když přirovnává pocity z Hulkova boje proti ovládnutí s těmi okolo všeho, co se stalo a stále děje jeho maličkým. A pak chvíli mlčím.
Vše mi hraje v hlavě, šokující a děsivé, šíleně rychle vířící. Nikdy bych od zeleného nečekal takové chování. Přesto se těžko přijímá, že snad mohl jsem mu i křivdit. Vím, co vše už napáchal… a to nikam nemizí. Ale… zachránil Lokiho.

Svírá mě úzkost při představě, jak blízko byl bůh smrti. Zvednu k němu pohled a pustím volnou rukou látku kalhot… abych ji přiblížil k jeho rameni a pokud se nechá, přejedu po něm dále na záda v opatrném objetí. Které následně zpevním o něco.

“Je mi to všechno líto… Kéž bych udělal víc…” vydechnu, i když tím nic nenapravím, “jsi už v pořádku? Jsi… úplně v pořádku, nehrozí ti nic?” Nic, o čem nevím. Představa, jak blízko to muselo být ke ztrátě malého… myslím, že přes jeho otce a… pravděpodobnému způsobu početí... na něm Lokimu záleží. Tak, jako na ostatních jeho maličkých. A zelený pro jeho a bohovu záchranu udělal mnohem víc, než já. Já mu akorát ublížil.
“Díky, že jsi mi to vysvětlil… tohle je jedna z mála věcí, za které jsem… Hulkovi vděčný. Za záchranu vašich životů... Nečekal jsem, že by mohl mít takové chování a spojit si dokonce i trochu složitější věci dohromady... překvapil mě.” Hlesnu, ale stejně je znát, že mluvit o něm mi není příjemné. Dlaň posunu dál, pokud se prve nechal obejmout, abych pohladil jeho vlasy i vrchní část zad…

Než se znovu odtáhnu, překloním se a opřu lokty o kolena. Dlaněmi si vjedu do vlasů a sevřu jejich prameny. Tiše dýchám, zavřu na chvíli oči… potápím se do víru… snažím se pořádně uvažovat, ne o moc více úspěšně, než uplynulé dny… a pak podívám se na listy hrající si na zemi. Tak volné.

“Co bude dál?” Vydechnu tiše. “Chtěl bych ti pomoc zařídit pro toho malého hezký život. Pro vás…” Neodvážím se říct “nás”. Je v tom až příliš kdyby a nejistot… v mnoha ohledech.
Možná, že teď bych se měl soustředit na svůj život a na svou mysl, která není v pořádku a já jsem si toho plně vědom, dobře vnímám ty divné stavy, záškuby… ohlížení se za rudým či černým mihnutím, koloběhy myšlenek a vzpomínek, co mě týrají většinu dní s vyčerpávající urputností… ale chci tentokrát udělat co je v mých silách.

Musím zkusit nějak lépe fungovat... sebrat k tomu síly. Je tu až příliš věcí k řešení a všechny jsou důležité. Jen kdyby to bylo tak lehce proveditelné.

V Parku

Loki

Doktor působí bezmála šokovaně. Snad ani on sám nevěděl, nakolik uvědoměle bude zelený reagovat... "Možná by stálo za to se na ty záběry podívat," připomenu hebce. "Mohu... při tom být s tebou."

Přimhouřím pak pohled, když pokusí se mě nejistě obejmout. Nechám se však, možná to je chyba... Během těch šesti dní mnohokrát jsem toužil po jeho teple a blízkosti, ovládnuté tužby připomenou se mi... Vztáhnu paže a přitisknu jej k sobě víceméně bezmyšlenkovitě, a když si uvědomím, co dělám, jen o něco pevněji stisknu, téměř vzdorovitě.
"Jsem... docela v pořádku. Je mi lépe... Pepper mi pomohla obstarat byliny, o které jsem ji žádal, takže jsem si mohl připravit i léky, jaké znám já, pro podporu hojení a tvorby krve... pro bezesný spánek," odvětím tiše do pramenů jeho vlasů, něžně se jimi probírám prsty jedné ruky.
"Obával jsem se... že to nedopadne lépe než ztrátou, celou dobu... nejvíce však, když jsem poslední zbytky energie použil na jistého nerozvážného doktora," brouknu, a i když to mělo být rýpnutí, postrádá jaksi hrany, zní spíš sklesle, snad unaveně, možná posmutněle.
To ti to vydrželo dlouho, odhodlání se na něj zlobit, zaryje hlas.

Nenechám jej však se odtáhnout, ať z toho či onoho důvodu, přitisknu jej blíž. "Nedělej to znova. Nebo si budu myslet, že jsem vážně mizernou společností," pokusím se přes stažené hrdlo zlehčit svá slova, skrývám tvář v jeho kučerách.
Zatracené emoce... rozplač se tady, a nech se utěšovat jako malá holka.
Kde je tvoje hrdost?
Skousnu ret do krve a teprve pak pustím Bruce, chvíli jej pozoruji, kterak s lokty na kolenou a prsty v kadeřích snaží se vyrovnat sám se sebou, nenápadně mezitím otřu vlastní oči.

Že monstra mohou být blíže lidem, než by jeden podle vzhledu soudil... to je vskutku těžká myšlenka k přijetí, zakousne se hlas a já sebou maličko škubnu.
Ne poprvé mi přes mysl přeběhne, jak by se doktor tvářil, znát, jak skutečně vypadám já.
K tomu nedojde.
Nesmí.

Co bude dál... dobrá otázka.
Opřu se a vzhlédnu k nebi, cípky tmavých mraků se pomalu plíží do blankytu. Dlaň bezděky přesunu k podbřišku.
"Nejhezčí život bude mít, když nebude se mnou... Když bude vyrůstat, aniž by kdo věděl, kdo jsou jeho rodiče," pohlédnu na doktora. Ačkoliv to zní poměrně klidně a smířeně, stopy zármutku a bolesti by z toho neviděl jen slepý.
"Tentokrát... pokud povede se mi jej či ji donosit, nebude mít klid ani na Midgardu. Netvrď mi, že by příkladem SHIELD nebyl dychtivý vztáhnout ruce na potomka zeleného a... úplně jiné rasy," sklopím pohled.

"A i kdyby tomu tak nebylo... Všeotci nikdy netrvá dlouho, než shledá nějaký důvod dostatečnou záminkou, proč každého z mých potomků zbavit svobody či života. Hel byla malou holčičkou... Jör prakticky novorozený, ani jednomu ze všech před vlastním nešťastným osudem nebylo dopřáno vyrůst. Nechci tomu znova přihlížet..." semknu rty a přimhouřím oči.

"Udělám cokoliv, abych se zbavil toho prokletého obojku dřív, než na mně bude můj stav znát," zní definitivně, rozhodně... snad i trochu varovně.
Bruce je mi z mých dosavadních dlouhodobějších, či možná spíš oblíbenějších společníků nejmilejší, a přec - měl-li bych volit mezi ním a kterýmkoli z mých potomků, Bruce to nebude. Nemíním mu ublížit úmyslně... to ne. Jen kde jsou v sázce moji malí, odmítám brát ohledy.
I kdyby to znamenalo protáhnout jej prachem zlomených slibů a ztracené důvěry, nechat jej samotného čelit následkům.
Bez ohledu, jak to bude bolet nás oba.
A kdo ti kdy sliboval šťastný konec?

Dlaní najdu znova jeho ruku a sevřu ji ve své, pevně, až bolestivě, druhou pokouším se zamaskovat vlhkost v očích. Nadával bych a klel, zatracené nálady, zatracené všechno...
"Pardon," hlesnu částečně zahanbeně, částečně podrážděně, když se mi to stejně nepodaří a po tvářích se rozběhnou zatvrzele tvrdohlavé kapky slzí. "Tohle... mi rozhodně nikdy nechybí, hm," zbavuji se jich ráznými tahy jedné ruky, aniž bych se tou druhou Bruce pouštěl, přes rty přelétne mi na okamžik rozpačité poušklíbnutí.

V parku

Bruce

Zvednu k němu nejistý pohled, když přednese svou nabídku. A nevím, zda je to dobrý nápad, ale opravdu bych se měl a chtěl podívat na záznamy a představa, že na to nebudu sám… je povzbuzující. Roztřeseně mu stisknu ruku ještě pevněji a drobně kývnu. „Pokud to pro mě uděláš… budu vděčný,“ hlesnu jen poměrně tiše, je znát, že minimálně jedna má část chce odmítnout. Ale to se nestane.

S paží ovinutou kolem něj nejistě čekám, jestli se odtáhne, když mě už pustil k sobě. A on udělá přesný opak. A nepůsobí to vynuceně, nezdá se mi, že nad tím přemýšlí, sevře mě tak náhle a jistě… a pak stisk ještě zesílí. Sám s novou špetkou jistoty objetí zpevním a s úlevným výdechem položím si na jeho rameno tvář.

Musím přemýšlet nad vším, co jsem se dozvěděl. Snažím se rovnat své myšlenky, postavit se pomyslně znovu na vlastní nohy bez pocitu, že mě menší vánek smete. A každou částí svého těla si mlčky užívám jeho znovu nabytou blízkost.

Lokiho prsty ve vlasech příjemně šimrají v kontrastu s nepříjemnými pocity, které ve mně vzbuzují jeho slova. Oddálím hlavu, abych se na něj mohl podívat. „A zabralo to? Spíš klidněji?“ Nechtěl bych, aby k těm starým přibyly i nové noční můry pro jeho spánek. A představa, že byl bych jejich hlavním aktérem… je příšerná. Ale méně než ta, ve které léčením mě vyplýtval tolik sil, že to zabilo jeho dítě. Při té připomínce se napnu, a i když jeho hlas zní zvláštně mírně, smutně, působí to ještě hůř, než obvyklá rýpání. Připravil jsem mu neklidný týden… a i pro mě byl jeden z těch nejhorších v mém životě.

„Ještě jednou se omlouvám,“ hlesnu trochu přiškrceně a sevřu v prstech látku jeho kabátu. „Něco takového bych… nikdy nechtěl. Tohle jsem opravdu nezvládl. A… jsem rád, že to nedopadlo takhle špatně,“ dopovím spolu s dalšími slovy a chystám se odtáhnout, přemožen myšlenkami, rozhovorem o možných ztrátách, o průběhu toho všeho, o… tom druhém. Ale on mě nenechá, překvapeně se nechám vtisknout ještě hlouběji do jeho náruče. Bez síly k odporování svěsím hlavu a objetí mu opět oplatím, mírně, vláčně. „Nejsi mizerná společnost… to spíš já,“ šeptnu a krátce přemýšlím nad jeho pokřiveným tónem… malé a skoro úplně zadušené naivní jiskřičky v mém nitru hlásají, že jsem mu chyběl stejně tak, jako on mě, že snad to může být všechno znovu v pořádku. Těžko se někdy té naivity zbavím, přijde mi. Můj… náš… život nemůže být bez strachu, nemůže být klidný a normální, nemůže být takový, jako mají jiní, ti, jejichž největší starostí je na jaký kroužek pošlou dítě. Nic takového nikdy nemůžeme mít… jakkoliv bych si to k uzoufání přál.

Skleslý, rozhozený a zahlcený tolika těžkými myšlenkami o všem možném, co bouří zuřivě mi pod kůží, se nakonec odtáhnu. Tentokrát mě Loki pustí a já schovám tvář do dlaní, konečky prstů zabořené ve vlasech. Sleduji zem, dýchání mi nepomáhá ke klidu, tolik toužím se do Lokiho náruče znovu přitisknout… byla nejblíže k utěšujícímu místu, které jsem od poslední návštěvy Jenn měl. A on, pokud vůbec mohu něco takového předpokládat, objetí také uvítal. Už jen z toho, jak reagoval a jak mě držel.

Kdyby tak bylo o něco jednoduší utřídit si mysl. Ale nakonec se zeptám a on odpoví. A naivita tu opravdu nemá místo. Ani nějaké doufání. Vlastně vím, že má pravdu. Jak by mohl potomek Lokiho a Hulka mít někde klid, natož, když bude byť jen s jedním z nich. Na druhou stranu ale mě tíží, že se ho bude muset vzdát… a že to ví. Sevře mě to ledově, natočím k němu hlavu a… vidím. Je to znát z jeho pohledu i hlasu… musí trpět. Položím mu jednu dlaň na koleno, trochu se narovnám.

Měl bych pořádně zvážit, co mu teď řeknu. Ale důvody proč říct to či ono se míchají s těmi, proč to neříkat, zamotávám se do kdyby, a co kdyby a možná a raději… až nakonec je toho moc, všeho je poslední dobou téměř neustále až moc. A tak zareaguji vyčerpaným hlasem, bez dalšího přemýšlení. „Máš asi pravdu…“ Stisknu trochu více prsty na jeho koleni, „a já bych ti s tím rád pomohl.“

Svěsím hlavu a povzdechnu si. Kdybych tak alespoň věděl, co dělat. Co bych dal za trochu jistoty, že nám alespoň někdo pomůže. Jistoty, že Thor, nebo Fury, by mohli mít pochopení… a dali přednost lidským citům před vším ostatním. Bylo by to jednodušší, než muset se rozhodovat mezi zradou svých kolegů a své práce (nehledě na to, mezi jakými pocity o nich se poslední týden potácím), a zradou Lokiho a jeho malého. Však mi neunikl varovný podtón jeho prohlášení, donutil mě napnout se skoro křečovitě. Myslím, že vím to, co neřekl. Má mysl vrací se do stavu soustředění se na problém a vnímá. Pro Lokiho jeho maličcí znamenají hodně… víc než téměř cokoliv. A rozhodně víc, než já.

Bolí to, ale asi to dokážu pochopit. Minimálně bych nepředpokládal nic jiného, kdybych se nad tím zamyslel v klidném stavu. Ale pak mě z myšlenek vytrhne rázné a nepříjemné sevření mé dlaně.

Překvapí mě pohled, který se mi naskytne po zvednutí toho vlastního. Natočím k němu hlavu a jemně stisknu studenější dlaň nazpět. Loki vypadá teď tak… zranitelně? Co mě to napadá. „Neomlouvej se… hodně toho chápu, nebo se o to snažím,“ s tím volnou rukou zabloudím do kapes, hledám chvíli s doufáním. A opravdu objevím složený látkový kapesník, stále ještě čistý, který k Lokimu natáhnu. A palcem pohladím hřbet jeho dlaně. „Mohli bychom to… nějak vše zvládnout a vymyslet, třeba a něco přijdeme… společně, pokud budeš chtít.“ Ztěžka a nejistě polknu, pohled na něj upřený.

V Parku

Loki

"A zabralo to? Spíš klidněji?" "Mhm... je mi lépe," brouknu do rozčepýřených kadeří tiše, jemně jej pohladím po zádech. Jakkoliv chtěl bych se zlobit a vyčíst mu vše, co mám na srdci, nemám... nemám k tomu teď chuť. Smutek, únava a hřejivá doktorova blízkost, která mi scházela ten celý týden, stvořily samy o sobě zvláštní síť, která tiší moje podráždění a brousí hrany slovům.
"Chceš-li, můžu připravit nějakou bylinnou směs i tobě."

"Taky jsem rád," pousměji se bez špetky pobavení. Přes všechny výhrůžky a zastrašování, netuším... co bych dělal, kdyby maličký zemřel. Nebylo by to prvně... možná ani naposled, však netuším, jak... jak bych teď vůbec mohl skrýt, co se stalo, bez šance uchýlit se do ústraní, vyrovnat se o samotě s vlastním žalem.
Povzdychnu tiše nad jeho dodatkem o mizerné společnosti, a než jej pustím, jemně se otřu rty v lehoučkém polibku o jeho tvář.

"Jak bys mi ty chtěl pomoci?" pozvednu obočí pak. Jakmile by ukázal a přiznal všem, že na něj mám nějaký vliv, nedělám si iluze, že by nebyl vbrzku zajištěn. Zeleného... sympatie doručily úplně novou úroveň problémů... o kterých si já sám nejsem jistý, jak je vyřešit. Jak by to mohl zvládnout doktor?
A přeci... nabídka jeho opory, jeho pomoci je příliš konejšivou představou, než bych se jí odmítavě vysmíval.
"Chci..." přisvědčím hebce, a aniž bych vzal nabízený kapesník v potaz, vztáhnu paže a Bruce k sobě znova jemně přitáhnu. S jemným pohlazením prstů po jeho líci sklouznu níž, a se zvednutím jeho brady zmocním se zlehoučka jeho rtů v polibku poněkud slaném.

A pouštět se mi jej nechce... polibek prohloubím, nebrání-li se Bruce, a i když se rty pak odtáhnu, tělem ne. "Je to zvláštní... příjemný pocit, někdo... kdo ví, a přece mi chce pomoct spíš než přemýšlí nad cestami, jak se té... neskutečné hrozby zatím ani nenarozeného zavčasu zbavit," vypadne ze mě bez přílišného rozvažování, druhá část souvětí poměrně hořce.
A proč by ne? Je to jeden z mých původních nepřátel. A přec na dlaních nabízí mi, na co byla má rodina a většina druhů skoupá. Podporu. Důvěru. Přízeň.

Čeho víc si Lhář může cenit?

V parku

Bruce

S tváří přitisknutou k jeho rameni, schovaný v nepříliš hřejivé náruči, tiše si povzdechnu. Jsem rád, že je mu lépe. Ale mě trápí otázka, co to lépe znamená. Jak mizerně mu muselo být celý tenhle týden, po tom všem a se vším, co ví, že přijde a že hrozí? Znamená vlastně ve výsledku “lépe” “dobře”? Kdybych tak mohl alespoň na chvíli nahlédnout do jeho mysli… hodilo by se mi to však až příliš často a těžko by to dělalo dobrotu.

“To jsem rád…” zareaguji nejprve a pak se ztěžka nadechnu, “pokud to nějak neovlivní můj stav po probuzení, tak bys byl hodný,” dodám pak ještě k jeho nabídce. Nemůžu si dovolit oblbovat se bylinkami, i když by to byla nesmírná úleva. Představa, že bych mohl proležet celý den v klidném spánku nebo alespoň rozpoložení… je až bolestně skvělá.

Když se nakonec odtáhnu, zaznamenám i otření jeho rtů o mou tvář a těžce vydechnu. Políbil bych je… však asi jindy, jinde a s jinými věcmi k řešení. Pro teď skryji tvář ve svých dlaních a pohled do jeho tváře vrátím až s další otázkou. “Jak bys mi ty chtěl pomoci?” Po předchozím dohadování se s vlastní hlavou a přetahování s jazykem o slůvka promluvím tentokrát rovnou a bez většího přemýšlení. Do toho se poslední týden tak akorát zamotávám.
“Zatím nevím jak. Ale chci ti… vám pomoc,” zopakuji a dodám s výdechem, “můžeme společně najít místo, kde bude mít hezký život a kde se o něj, nebo o ní, někdo postará. Ale pořád se snažím doufat, že by třeba Thor pomohl… asi jsem zase naivní.” Zakroutím pro sebe hlavou.

Nevyužitý kapesník vrátím do kapsy a pohladím Lokiho po koleni, které jsem do teď tiskl. A stihnu to vše jen okamžik předtím, než mě k sobě přivine a spojí naše rty.

Skoro jakoby to byly věky, kdy před dnešním dnem jsme se líbali a měli k sobě blízko. Odloučení v době, kdy bolelo nejvíce, protahuje týden do měsíců až let v takových myšlenkách. A byť jsem jej sám nechtěl původně políbit, nechtěl jsem se ztrácet v jiných myšlenkách, než těch k aktuálnímu problému, nebo v pocitech… ani na vteřinu mě nenapadne se odtáhnout. Místo toho začnu mu zprvu lehký, později hlubší polibek oplácet, dlaň zvednu k jeho rameni a usadím ji tam. A po ukončení polibku lehce zadýchaný druhou rukou sevřu jeho volnou dlaň.

Ani já se neodtahuji, poslouchám, co říká o svých pocitech, a sám slyším ten rozdíl. Rozdíl mezi pečlivě volenými, vytříbenými větami, mezi slovními spojeními se skrytými významy, které musí se nejprve luštit… a obyčejnou, upřímnou řečí, nepřipravenou, nepromyšlenou. Osobní. Šetrně v pohlazení přejdu dlaní z jeho ramena k tváři a jemně ji pohladím, bříškem palce otřu zbytky slz, pokud na nějaké narazím.

“Mrzí mě, že se někdo někdy choval takhle…” Jemně mezi prsty proberu pramínek černých vlasů, vyčuhující z jeho účesu. “Společně promyslíme vše, co by se dalo udělat, dobře? Už na to nebudeš sám proti všem, pokud mi dovolíš být na tvé straně. A nakonec jistě přijdeme na nějaká přijatelná řešení.” A s tím pokusím se znovu jej obejmout. A pokud se nechá, přivinu ho k sobě pro změnu já a pohladím po zádech.

V tuhle chvíli… nechci myslet a usilovně nepřemýšlím nad Avengers, a Furym, a Thorem, a omezeností některých, a tím, že pro většinu z nich je Loki jen nepřítel a neměli by problém mstít se i na tom malém. Myslím jen na Lokiho… navzdory varováním.

“Taky jsem přemýšlel, jestli by něco změnilo, kdybych si otcovství připsal já,” vydechnu nakonec ještě, tiše a s napjatým snad každým svalem v těle. Z mého hlasu srší nejistota, mluvím trochu přiškrceně a skousnu si ret. Byla to jedna z variant, která se mi honila během uplynulého týdne v hlavě. Jedna z mnoha a mnoha věcí, které jsem na Lokiho chtěl vychrlit, jakmile mě vyslechne. A z nichž jsem nakonec většinu neřekl, nebo zapomněl.

V Parku

Loki

"Dobře," přisvědčím na byliny. Ještě nějaké mi zbyly... a Bruce se alespoň jednou dobře vyspat zaslouží. Třeba se ztratí kruhy pod jeho očima...

"Přijatelná řešení..." vydechnu pak, po polibku teprve chytám dechu.
Tolik mi chyběl...
Vzpamatuj se.
Není čas lkát sladkobolně nad tím, že ti tvůj oblíbenec nezahříval lože.

"Pomoz mi dostat se z obojku, chceš-li nám pomoci," odvětím klidně, téměř chladně. Tuším, že to neudělá. Snad by i prosil kdekoho o milost, a pak potácel se v lítosti s uvědoměním, že ne každý je hodný, důvěřivý naiva...
"Dokážu se o své maličké postarat, zajistit mu tentokrát bezpečí, ale potřebuji mít k dispozici v plné síle své iluze, svou magii, svou sílu... Potřebuji jemu nebo jí vytvořit alespoň iluzi vzhledu, který by na Midgardu nevzbuzoval pozdvižení," sevřu víčka pevně. Bruce si musí být vědom... toho, že každé z dětí, nošených pod mým srdcem, mělo k lidské podobě daleko.
Přesto však sáhnu ke stručnému vysvětlení:
"Podoba... závisí na formě, ve které je malé počato. I když tu a tam dojde k ovlivnění..." (pokoušet se skrývat v pavoučí podobě v očekávání Svadilfariho potomka nebyl nejmoudřejší z mých nápadů) "a já byl tehdy v kůži vlčice."

S dlaní přitisknutou k podbřišku vyslechnu si jeho poslední nápad. "Bruci..." odvětím hebce, pohled se mi zaleskne. Předchozí pokus o klidné odhodlání se sesype jako citadela z listí.
"Nezměnilo by se nic... ty nejsi ten hlavní problém," připomenu tiše a sklesle.
To já.
Přesto mi to nedá, ten návrh nadchne mě k salvě otázek.

"Záleželo by vůbec, který z Avengers by byl otcem? A i kdyby to něco znamenalo, i kdybys tak mohl ovlivnit, co s malým bude... nechtěli by to dokázat pomocí nějakých testů?" nakloním hlavu. "A nezodpovídáš za Zeleného ty? Jeho... DNA, to bylo?" pohlédnu na něj maličko nejistě, "je stejně částečně spojené s tvým..."

Zarazím se pak, než stihne ze mě vypadnout, že nevidím v tom já sám rozdíl. To by nebyla ani moudrá, ani citlivá poznámka, a sotva taková, která by prošla bez doktorovy reakce.
"A... tobě by to nevadilo?" pohlédnu na něj pátravě místo toho. "A ví někdo jiný, že ty... " pak zamrkám.
Dojde mi něco... co možná mi mělo dojít dřív.
"Má tahle šílená myšlenka něco společného s tím, jak jsi na tom... v tomhle ohledu... ty sám?" optám se vážně Bruce, prohlížeje si jej důkladně.
"Přihlásit se o potomka tvora, kterého nenávidíš... potomka, který bude mít k lidskému dítku pravděpodobně daleko... jen kvůli chabé možnosti, plané naději, že jej pak SHIELD nezabaví k testům...?" přimhouřím pohled zamyšleně, téměř podezřívavě, prohlížím si Bruce pozorně.

V parku

Bruce

“Nemám tušení, jak ho sundat…” A nevím, zda by to byla ta nejlepší varianta. Byli bychom oba zločinci, nakonec… a jak dlouho by se Loki zvládl skrývat? A pak… je tu podoba dítěte, nad kterou jsem v uplynulém týdnu přemýšlel stejně často, jako jsem se pokoušel to nedělat.

Zjistil jsem si a slyšel jsem od Lokiho dost na to, abych věděl, jak vypadají jeho děti. O to hůř se mi myslelo na způsoby, jak jedno uchránit od toho všeho, co hrozilo. Bylo to jako chytat prach poletující ve vzduchu, zvlášť při tom, jaký chaos panoval a částečně stále přetrvává v mém životě od Lake Ellen.
“Dá se…” odkašlu si tiše a pokračuji pak už méně nakřáplým hlasem. “Dá se tedy čekat, že porodíš vlče? Jak moc je pravděpodobné, že bude ovlivněné i svým druhým otcem?” Pokud se Loki nechal obejmout, sevřu pěsti kolem jeho kabátu na mlčenlivý okamžik. Ta představa je zvláštní, až trochu děsivá.

Ale nakonec přijdu s oním nápadem a pak čekám na reakci, žaludek sevřený stejně, jako svaly v těle. Když Loki s jemností vysloví mé jméno, přejede mi mráz po zádech, až se skutečně fyzicky zachvěji. A po chvilce v případě, že mi prve dovolil jej obejmout, odtáhnu se tak, že nakonec znovu jen sedíme vedle sebe.

Že nejsem hlavní problém… je možná i pravda, ale vnímám to spíše, jako bychom problémem byli my oba stejně. Až moc se toho stalo, obzvlášť poslední dobou. Vždyť pořád čekám, kdy mě dostihnou spravedlivé tresty za Hulkovy činy. A jednou za čas si uvědomím, jak moc je jejich absence drásavá a bodá do pocitů viny jako rozžhavená dýka.

Hulkův potomek, Lokiho potomek. Ani jedna varianta není pro některé přijatelná. Vsázet na to, že by to mohlo být se mnou jinak, je riskantní podnik, ale i šance.

Poslouchám Lokiho slova a zapomínám dýchat. Překvapí mě, vlastně poměrně mile, že jako první přijde s problematikou testování. Ale to jsem už promýšlel. DNA mě a… toho druhého… je opravdu částečně spojené a těší mě, že si mé vysvětlování pamatuje. Ale jediný, který co nejvíc dopodrobna zkoumal vše, co se dalo, aby zjistil, v čem podobnosti a odlišnosti spočívají, jsem já. A podle toho bych se uměl zařídit.

Loki se ptá dál, skoro jako bych protrhl bednu otázek. Ale mě to nevadí. To postupné dotazování a uvažování pomáhá mi trochu se soustředit a probírat po kouscích ten hrozný nepořádek, co mi opět zaplavil mysl. Je tu tolik pocitů… a myšlenek, praktických i osobních. A i když nakonec do té osobní části Loki rýpne jen šetrně, donutí mě to schovat tvář do dlaní, lokty opřené o kolena. Košile sklouzne níž a odhalí má zápěstí, prsty mi zabloudí do vlasů a zatahají za ně.

Sedím nehybně a doženu pozapomenutý dech několika ráznějšími nádechy a výdechy. A promluvím jen tiše, aniž bych zvedl hlavu.
“My oba jsme problém, Loki. A já sám nevím, jestli by něco ovlivnilo, kdybych byl oficiálně otcem já. Ale… doufám, a snad ne naivně, že by to tak bylo. Když se k tomu malému přihlásím já… je pořád větší šance, že ho budeš moc v klidu… donosit.” Těžko se to vyslovuje. Ale do teď stále jsme se zaobírali tím, kam dítě skrýt a jak to zařídit. Ale… co když se nám nepodaří sejmout obojek a na Lokim začne být jeho stav vidět? Kolikrát se Fury projevil, že bezpečnost je jeho prioritou? Mám před očima děsivou představu Lokiho s bříškem v cele, pod testy, představu, ve které buď dítě bude nucen potratit, anebo to narozené stráví život v cele také tak. Pořád si říkám, že by toho Fury nebyl schopný… ale co když ano? Pokračuji hned dál, než se stihnu ztratit v myšlenkách.

“A po porodu… byla by i větší šance, že by tu mohlo relativně klidně žít. Jsou to šance sice malé, ale... “ Povzdechnu si a slovy se následně vrátím k problému, na který Loki narazil hned ze začátku. “A k těm testům… nebylo by lehké nám pomocí nich něco dokázat. Vzhledem k tomu, že je mé a jeho DNA podobné, bude vždy shoda mezi tvým dítětem a mnou. A i když malá, tak těžko někdo odebere vzorek… Hulkovi, aby ověřil, co je pravděpodobnější.” S tím si skousnu krátce ret a prsty pevněji sevřu prameny svých vlasů. Měly by se už zkrátit.

A dál? Těžko se vysvětluje a odpovídá na otázky o něčem, co ještě sám nemám srovnané. Nevím ani, zda by mohl Loki rozumět všem protichůdným pocitům, které ohledně toho dítka mám, když jim sám pořádně nerozumím. To malé je pro mě odrazem nenávisti i lásky, touhy a děsu, viny a mých selhání. A naděje… také.

Najdu pravou rukou Lokiho dlaň a pevně ji sevřu do své. “Nedokážu ti na to pořádně odpovědět. Ale kdyby to tak bylo… vadilo by to? Myslím na to, že… kdyby se ta malá šance naplnila a nám se povedlo to vše domluvit… tak by to malé mohlo zůstat tady. Zůstat… s námi.” A pak zvednu tvář od levé ruky a zahledím se na něj. Bavíme se o coby, kdyby… o něčem, co ani nevíme, zda je splnitelné… a přesto je pro mě náhle důležité, jak zareaguje a má mysl je pro tento moment čistá a soustředěná. A já nevědomky svírám prsty kolem Lokiho dlaně křečovitě a na mé poměry silně.

V Parku

Loki

Blýsknu po něm nevrle pohledem, když odbyde mě, že neví jak. Celé Starkovo patro s hračičkami k dispozici má, a není ochoten zapřemýšlet, zda-li by se nenašla chemická či mechanická cesta, jak obojek alespoň narušit? Jako poškozená hráz pod přívalem rozbouřené řeky, kdyby získal bílý kov jedinou prasklinu, seidr najde si cestu...

"Dá se čekat cokoliv," odvětím stroze. Přál bych si, aby zelená či vlčí podoba byly jedinými alternativami... taky by malé mohlo být rudooké a modré. "Vlče je v nabízejících se možnostech, stejně jako zjevný vliv Zeleného..." že objímá mě teď Bruce, mi moc útěchy nepřináší. Nevím... nevím, jak na to celé reagovat.
Zasteskne se mi po dnech, kdy to bylo jen mým tajemstvím.

"Pořád počítáš s tím, že tu budu dostatečně dlouho, aby se to stihlo projevit," připomenu bezbarvě. Může nastat den, kdy se problém, kvůli kterému zde jsem, vyřeší. Jak moc by Thor dbal Brucových proseb, netuším.
Vím však, že Odin by vůči nim byl lhostejný.

"A co když se to nebude moci dát určit vůbec? Nezapomínej... já nejsem ani člověk... ani Aesir jako Thor. Navíc s darem proměnlivců, což může i malé zdědit - vážně jsi si jist, že to bude mít vůbec relevantní výsledky, s testy vymyšlenými pro Midgardské smrtelníky?" poušklíbnu se drobně, nevesele. Čeho se obávám, to zdá se nedočkavě vystrkovat rohy.

Když sevře mou ruku, skloním ke spojeným dlaním pohled. "Přál bych si, abych to mohl vidět tak jednoduše," odpovím tiše po značné chvíli rozvažování nad jeho slovy.
"Přál bych si, aby to tak mohlo být... Víš kolikrát už jsem přihlížel tomu, že někdo využil jednoho z mých nevinných maličkých, aby se mě pokusil ovládat, aby mě vytrestal? Že ten váš Fury bude smýšlet o tolik odlišně a lidumilněji, než Všeotec, nemohu než pochybovat, představa, že malý bude takovému nebezpečí na dosah ruky..." zavrtím hlavou, na moment mě ta slova dusí, než sklouznu zastřeným pohledem po doktorovi:

"Pokud stojíš tolik o své vlastní, mohu... to pro tebe zařídit. Nemusíš se snažit mít rád tvora, který se provinil svým otcem a způsobem početí," blýskne mi v pohledu pak, nemálo varovně. Nestrpěl bych, kdyby malému někdo v jeho blízkém okolí dával najevo nechtěnost byť jen cuknutím, ve kterých doktor tolik vyniká.
"A pokud se stane zázrak, a já jej budu smět po narození i vídat... poslední, co bych chtěl, je lhát mu o jeho původu."

V parku

Bruce

Vnímám celý ten odstup, náhle až nevrlost, na kterou se Loki znovu naladil. A je mi to líto. Pokouším se do toho však nedloubat, raději se soustředím na vlastní slova a to, co chci říct, abych neříkal náhle něco jiného… ale asi samotné černovlasého rozpoložení je obrazem toho, že tahle má snaha už selhala… Nakonec, není to jednoduchý hovor. Ani pro jednoho z nás.

Malou chvíli se má mysl zabývá fantasiemi ohledně možné podoby dítěte, ale nejčastěji stejně končí u velkého, zeleného vlka. Nakonec tohle téma přejdu s kývnutím. A zblednu ještě víc po té krátké poznámce, co následuje.

Pořád počítáš s tím…[/b] má pravdu. Počítám, či spíše vší silou se toho držím, abych nemyslel na jiné varianty. Zatnu lehce prsty do jeho těla a roztřeseně se na něj podívám, než se odtáhnu úplně. “S ničím jiným počítat nechci… ale kdyby, doufal jsem, že by snad Thor… nakonec, jsi stále jeho bratr. A věřím, že tě má určitým způsobem rád…” S těžkým polknutím snažím se takové myšlenky vyhnat z hlavy. Jsou děsivé a… jejich obsah pro můj pohled až nelidský.

Raději se zkusím soustředit na vědeckou stránku věci. “Nemyslím si, že by měl mít tvůj původ nějaký dopad na DNA testy. A i když proměnlivec, základ DNA bys měl mít ve všech podobách stejný. A to malé zákonitě vzniklo z vás dvou a bude k vám mít genetické spojení. Tohle by mělo podle mě fungovat. A i kdyby se ukázalo, že ne… stojí to podle mě za zkoušku.”

Chvíle ticha umožní mi alespoň lehce vydechnout a prohrabat se svými myšlenkami. A pak po prvním úseku Lokiho řeči, začnu rychle odpovídat. “U Furyho si obvykle nejsem jistý vlastně ničím,” a chci pokračovat, ale ta další slova mě zaráží.

Každá věta. Ztuhnu a zůstanu se na Lokiho dívat. A postupně se má šokovaná tvář promění a nabere smutný úsměv. A bolestný pohled.

Proč mě stále dokáže překvapit a mrzet, jak Loki smýšlí. Už bych měl vědět, jaký je, a že i když změnil se víc, než by patrně čekal a možná i přiznal, tak některé věci se nemění. Snad má na to právo… ale i tak. Až příliš často za dobu, co ho znám, musel jsem se ptát, co si o mě vlastně Loki asi myslí, kdesi uvnitř. Tam, kde je opravdu on, pod všemi vrstvami… co cítí.

S povzdechem spojím si ruce v klíně a sjedu pohledem z jeho obličeje k zemi. Pokouším se zůstat v klidu jak jen to jde, prsty rozehrají svůj tanec.

“Znovu to děláš…” hlesnu a zkusím zachovat klid, pokračuji dál, aniž bych ho pustil ke slovu. “Děti nemůžou za nic, co se týká jejich rodičů.” Připomene mi to jiný rozhovor… o mých vlastních rodičích. Ale tam to bylo všechno jinak. Jiná situace. Jiný druh viny.

“Ten malý se neprovinil ničím… a to, kdo jsou jeho rodičové, by ho nemělo provázet nějak negativně… z ničí strany, nechci, aby to tak bylo. Víš, jak se cítím ohledně… zeleného, ale za to ten malý nemůže. Ani za nic jiného.” Já… vlastně nevím, co říct. Jak mám vysvětlit tu rozporuplnou hromadu v mém nitru, jak mám všechno nějak vyjádřit? Hlavně většina mého soustředění jde na udržení nějakého… klidu, alespoň malého.

“A ano, bojím se, že mě to ovlivní i tak… podobně, jako u Jennifer… nemůžu slíbit, že ne… Ale… Je to tvé dítě, Loki. Vždy ho budu mít rád… nemusím se snažit… a mám děti obecně rád. Asi bude jiné a proto bude potřebovat… ještě víc podpory, lásky…” skousnu si ret. “Vím jen, že bych chtěl, aby mělo hezký život. Pěkné dětství… aby mělo přátele a milující rodiče… místo, kde žít bez strachu… já ani nevím, co ti mám říct. Proč tohle děláš?” Zatnu si prsty do kolen a roztřeseně se nadechnu, můj těžce držený klid se pomalu hroutí. A promluvím rázněji, rychleji, zoufaleji.

“Proč? Ptáš se, zda bych chtěl vlastní… chtěl. Chtěl, s tebou. Jenže nemůžu a nejde jen o genetiku, Loki. Podívej se na mě, kdykoliv se může všechno zkazit a kdybych ublížil dítěti… proto se zároveň tak hrozně děsím toho, co tu navrhuji, co si vlastně opravdu přeji a nedělám to z nějakého donucení… ale vždyť mi to ani nevěříš.” Nadechnu se ztěžka, mrkáním zaženu vlhkost v očích. “A nezmínil jsem se ani… slovem o tom, že by nemělo to malé vědět, kdo je jeho pravý otec. Vlastně… potom, co jsi říkal… doufám, že možná by to tamten dokázal chápat… že jste rodina… jeho krev.”

“Přemýšlím, co vlastně chceš slyšet. Chtěl bys, abych přijal všechny ty tvé předpoklady, nemyslel na nic jiného a řekl, že potomka tebe a Hulka vlastně nechci a jen mě přepadlo nějaké pomatení? Měl bys pak… klid? Nebo o co jde?” Překvapeně umlknu, když se odmlčím a vženu vzduch do plic. Nekřičel jsem, ani nemluvil nějak nepřátelsky. Jen rázněji, ale znatelně. A já ani nevím, zda je mi líp… nebo spíš ještě mnohem hůř.

V Parku

Loki

Přimhouřím brvy v pohledu působícím chladné a téměř pohrdavě.
Doufal, že by Thor... Jistě.
"Ten samý Thor, který vrhl nemluvně do Midgardských vod? Ten samý, který rozstříštil Valimu leb Mjölnirem? Na to, jakou inteligencí na Midgarďana oplýváš, občas vynikáš v těch nejhloupějších výrocích, co jsem kdy slyšel," odvětím stroze a vstanu z lavičky, pokročím o několik kroků. S pažemi kolem pasu a zády k doktorovi, pohled upřený směrem podzimně malovaných korun, pokračuji: "Mám stejně tolik důvodů se Hromoděje zříkat, jako byl on horliv tak učinit před pár lety se mnou."

Pohlédnu pak na něj úkosem přes rameno. "Takže ta vaše slovutná metoda zvládne identifikovat a rozlišit rozdíly v tkáních neznámé, jiné rasy?"

Na vysvětlování, že děti nemohou za nic, co se týká jejich rodičů, se jen ušklíbnu.
"Já to vím. Otázkou je, jestli to zvládneš přijmout a zařídit se podle toho ty. Zejména pokud jsi nezvládl dosud představu, že po dohromady hrstce společně strávených dní neodhodím veškerou obezřetnost a obavy, které utkané z mnoha zklamání sloužily mi dobře po staletí," mhouřím dál oči, tón chladný a klidný, však s hrozícím nebezpečím, že to dlouho nevydrží.

"Proč to dělám? Protože předpokládat mohu mnohé, myslet si mohu cokoliv, však dokud o tom sám nezačneš mluvit, nejsem si jist, na čem jsem. Poznám, když mi lžeš," otočím se k doktorovi, dlaně sevřené v pěsti teď schované mám v kapsách kabátu.
Chlad a obrana z postoje i hlasu se vytratí, když povšimnu si lesku jeho očí a uvědomím si, že mezi slovy dočkal jsem se odpovědi na svou nabídku.

"Tolik nedůvěřuješ mému úsudku, když jsem si jist, že by Zelený neublížil něčemu tak malému a křehkému?" otážu se tišeji, jemněji. Přiblížím se pak, a usazený na kotnících se zápěstími teď volně položenými na kolenou, prsty visící dolů volně, teď už bez stop po frustrovaných pěstech, vzhlédnu k jeho tváři, pohlédnu mu do očí.
"Kdybych si myslel, že znamenáte vážnou hrozbu pro mě či maličkého, prchám bez ohledu na magii. Věřím tobě i Zelenému v tom, že nám neublížíte," promluvím hebce, hedvábně. Hlas se mi maličko chvěje, když pokračuji.
"Ta víra sice dosti utrpěla, když jsi se rozhodl prchnout od svých pocitů bez ohledu na cokoliv. Přesto... pokud se ti podaří zjistit, jak... existovat, někde... kdekoliv, hlavně bez hrozby, že se malému něco stane... pokusím se přizpůsobit. I když... nejsem z těch, kteří vydrží v klidu a spokojeně žít až navěky, chci... chci, ať maličké má rodinu, ve které vyrůstat.

Ani... ani Sleipnir, ani Jör, ani Fenrir, ani Hel nepoznali, co znamená vyrůstat s oběma rodiči... a někteří z nich ani s jedním. A... já nikdy nezažil, jaké to je, nosit pod srdcem nový život a nebýt na to sám," zarazím se, a sklopím pohled, zatracené slzy se derou zpět do očí.
Prokleté změny pocitů...
Zníš jako plačka.

V Parku

Loki

Zníš jako plačka.
A odhaluješ daleko víc, než bys musel a měl, na předchozí slova ohledně několikadenní známosti a důvěry.
Koleduješ si o zklamání a možná daleko víc.
Prudce vstanu.
"Zarazili jsme se na tomhle místě už dlouho, výhled se mi omrzel," změním absolutně tón, jako by mi nezáleželo na ničem z toho, co jsem řekl, jako bych neměl blízko k pláči. Nechť si láme hlavu nad tím, jak vážně co myslím...
Smutné, že nic horšího k vlastnímu pocitu zadostiučinění provést nemohu.

"Můžeme?" optám se s ostrým úšklebkem na rtech mlčenlivého doktora, a ať už mě následuje, nebo ne, vykročím dál do parku. Až k Bethesda Terrace mlčím, tam na chvíli se zastavím. Odchody a příchody na Midgard, poslední příchody neodvolatelně podbarvené myšlenkami a vzpomínkami na vězení... S drobným spustivším se deštíkem pohlížím přes jezero a přes vrcholky podzimem malovaných korun, a pokud doktor něco chce, ignoruji ho, tváře se zamyšleně.
Co mám dělat teď?
Co mohu?

Nic netrvá věčně... však než by se mi chtělo vymýšlet, kam ještě se podívat, či než by doktora napadlo doopravdy mě někam pozvat, zamíříme zpět do Věže. Zdržím se u něj na pokoji, kde nedám mu pokoj, než společně shlédneme záznamy z misí. Pak, s tváří neutrální a uvnitř maličko znechucen nad jeho ochotou ublížit si díky pouhopouhé vlastní představě, rozloučím se s ním a zamířím k vlastnímu pokoji.

Během následujících dní se s ním tu a tam vídám... než v úterý pozdě v noci sevře mě touha po lidské společnosti, touha vyhnout se samotě... vplížím se za doktorem a díky Nornům je natolik ospalý, že mne ani nevykáže.

Death by thousand cuts

Loki, Avengers Tower

Od paroží, přes vlčí kůže, symbionta v toaletě a návrat boha v sandálech... Ten dlouhý, nekonečný den dočká se večera. Když pomohu lidem na ošetřovně, některým zdráhavě, některým s předstíranou lhostejností - některým s nepředstíranou... když pomohu agentům a Strangovi s řešením, jak pomoci poslední přeměněné kupce z týmu... když vyptám se a dozvím, co se stalo a na co se přišlo...

... nezbývá mi už moc energie na nic jiného, než odebrat se do soukromí svého pokoje. Nabízí mi útočiště a odpočinek... ani bůh na mém místě takové věci nemůže odmítnout.
Když zavřu za sebou a shodím ze sebe oděv, jako obvykle jej rozvěsím a nechám vyčistit. Sprcha volá lákavěji než libé hlasy sirén, smýt ze sebe pot, prach a ten odporný pocit, který zbyl po symbiontovi. A horká voda vyjde mi vstříc jako dar Nornů, vskutku... vestoje opřu se zády o stěnu a hodnou chvíli se zavřenýma očima nechám se konejšit jejím proudem.

Jenže některé věci odplavit pryč kanálem nedokáže. Jako například tupou, bolestivou prázdnotu v hrudi. Bruce....
Ráno... na mě sotva reagoval, pohlcen sám sebou.
Pak zdržel se stranou, neochoten se ukazovat v Zeleného kůži...
Když konečně dorazil nám na pomoc, sotva jsem vnímal, černoba hnilobně prosakovala mou myslí i činy a symbiont nabíral větší a větší vlády nad mým tělem.
Pak nastalo ticho a temnota... probuzení ve vězení, překotné, pak bolestivé, zoufalé a horečné...
Sotva jsem se vzpamatoval, sotva jsem zamířil na ošetřovnu za ostatními, Bruce, prý již ve svém těle, byl pryč. Jennifer ho odvedla, že prý si potřebuje odpočinout...

Jak směšné je, že ti schází?
Že ten drobný, nejistý, shrbený a prošedivělý doktor zabral si pro sebe kus mne samotného, a veškerý vztek, který ve mně vyvolává, nepřeváží touhu po jeho hřejivé přítomnosti, po jeho dotycích a hlase?
Moc vtipné...
Až na to, že vůbec.
V očích mě pálí slzy, a sotva se svedu neušklíbnout.
Ubožáku... smrtelný mazlíček se stará o svoje pohodlí a ty se můžeš utrápit.
Jak hrozné!
Jaká musela být ta století předtím, kdys ani netušil o jeho existenci.
Kdy ani nebyl na světě.

Jenže... teď je.
A sám vím, že částečně je to způsobené mým stavem, touha nacházet pohodlí v přítomnosti otce (či co je tomu nejblíž) maličkého... jenže ne úplně. Zdaleka ne úplně.
Snad mnou otřáslo tolik to, oč se pokusil černý symbiont... zbavit se zbytečné přítěže, zabít maličkého. Snad částečně v tom má drápy moje nechuť nechat se nadále přehlížet, čehož ničeho jiného dnes se mi od něj nedostalo...
Hněvá mě to víc? Či víc prahnu po jednoduché jeho společnosti?
Co to všechno, co jsem vůči němu držel si hněvivě? Pokus si ublížit a utéct přede vším, mne Odinově spravedlnosti opět zanechávaje? Pokusy vyčítat mi nedůvěru? Vytrvalou tvrdohlavost, přehlížení před ostatními...
Byl bych ochoten zapomenout - ne, to pravděpodobně ne. Odpustit, přehlížet, to... to bych dokázal.

Ubožáčku. Tolik obáváš se opětovné samoty? Nebyla by nadlouho. Hleď, Janet by tvá společnost nevadila... pravděpodobně ani Peterovi.
Vím... ani jeden z nich však není prošedivělý doktor.
Ani jeden z nich neví... a ani jednomu z nich nemám chuť svěřit, na co přišel doktor sám.
S odstupem přichází i uvědomění... otevřel jsem se mu víc, než jsem mínil.
Víc, než si kdy ještě vůči komukoliv z té žalostné hrstky nadaných Midgarďanů dovolím.

Opatrně zvednu paže a dlaněmi s propletenými prsty spočinu na břiše, kde zahryzává se mi slabě, leč vytrvale bolest už od zrádného symbiontova pokusu maličkého odstranit. Dnes ovšem neprospěla mu ani železná lavina, ani cokoliv, co Jarvis použil k odstrašení Venoma, a pravděpodobně kromě námahy s léčením ani to uspávací kouzlo, které použil nový mág v týmu.

Opatrně sklouznu po zdi na zem, kapky vody intenzivněji bičují proti mým ramenům, natáhnu se po zbytcích seidru, hřejivě vnímám jej prostupovat skrze dlaně až na místo, kde spočívá památka na Zeleného sympatie. Vyčkám tak, než bolest se o něco zklidní a utiší... později připravím si bylinný odvar, teď však konečně natáhnu se po sprchovém gelu a začnu se zbavovat pozůstatků dneška.
Zavrčím nespokojeně a hryznu se do rtu, když vůně kokosu a máty připomene mi jiné chvíle, blízké a vzdálené zároveň, a zrádně rdousí mi hrdlo.

I když ze sebe smyji špínu i pěnu, i nadále zůstávám ve sprše, chvíli i poté, co proud vody zledoví. Nevadí mi to... Pak vypínám vodu a s osuškou zamířím zpět do pokoje. Osuším se a připravím si odvar, zaměřený hlavně na hojivé a konejšivé býlí. Vypiji jej bez otálení ještě horký, a vklouznu do postele. Kde zaváhám...
Myslela to ta jeho sestřenka vážně? Doopravdy míní Bruce vzít někam jinam? Mimo Věž, mimo stres... Znamená to, že už jej neuvidím? Že až splním úkol, prostě navrátím se do vězení?
Co když jeho přítomnost je nezbytná pro Thorovu podmínku? Co jeho slova o tom, že mi chce pomoct? Že chce být se mnou? Obávám se zbytečně? Mohu mu věřit, nebo si to nemohu dovolit?
Sám vím jen, že touha přitisknout se k němu je tak silná, že dusí mne svou intenzitou.

Se zachvěním váhám dál. Než pak tiše oslovím Jarvise: "Požádej doktora Bannera... vzkaž mu, že bych s ním rád mluvil. Dřív než odjede... bude-li se na to cítit."
S jakým zdvořilým, ušláplým prosíkem přicházíš... ušklíbá se hlas uvnitř, a já poníženě zavřu oči. Sám bych si přál, abych jej nikdy nepoznal blíž. Abych nikdy nemusel řešit... nic z toho, co řešit musím.
Lektvar zabírá a myšlenky převalují se už mírně otupělé, spánek mi však nedovolí jim utéct.
Schoulen pod přikrývkami v posteli, vyhlížím z okna, na ta skoupá místa, kudy skrze vysoké budovy dohlédnu na nebe.
Čekals, že bude všechno fér? I ty naivo.