Abigail
| autorefresh |
hrálo se Denně
od: 18. června 2018 23:12 do: 06. ledna 2019 14:42
Dobrodružství vedl(a) The Stanley
| |
 | Kapitola: Abigail I V celém stanu byla naprostá tma. Lidi si mezi sebou potichu šuškali a očekávání jiskřilo ve vzduchu. Někteří z nich už tady byli podruhé či potřetí, a tak jen nedočkavě čekali na reakce svých panenských společníků. Některé z členů cirkusu udivovalo, že tady někteří lidé přišli i po třetí, a přitom se jim třikrát ztratila peněženka, ale i ti museli uznat, že Luciovo představení prostě bylo tak dobré. Světelný cylindr ozářil muže uprostřed cirkusového stanu. Všichni utichli. Stříbrné knoflíky jeho rudého kabátu odrážely světlo a na stanu vytvářely prasátka. Na druhou stranu jeho košile, černá jako havraní křídla, zase světlo pohlcovala. Muž si v jednom rázném a nacvičeném pohybu sundal klobouk z hlavy a uklonil se. „Mé jméno,“ jeho hlas byl plný tajemna a z toho tajemna vznikala autorita, „je Lucius Mortimer Griswold a jestli musíte mrknout, udělejte to teď. Jelikož další hodina bude plná divů.“ Jako každý večer a jako v každém městě se při těchto slovech rozsvítí stovka světlušek, které poletují poblíž stropu. Nikdo v cirkuse neví, jak to dělá, ale „Nikdo neví, jak to dělá“ je věta, která by mohla být na Luciusově hrobě. „Nikdo neví, jak to dělá,“ je jeho životní moto. Světlušky se začnou prolétávat užaslým obecenstvem. „Některé z nich budou zázračné, ale jiné, prokleté.“ Jako na povel se světlušky shromáždí do podoby dračí hlavy, která vyplivne oheň tvořený dalšími světluškami. Slyšíš, jak někdo z obecenstva zapiští. „A proto se pozorně dívejte, abyste náhodou nespadli do pasti silám pekelným.“ Zatímco Lucius mluvil, ty jsi postupně vykrádala divákům kapsy. Tvé číslo přišlo, až na konci, takže ti to dalo víc, než dost času vzít si něco na víc. Postupně se tedy prohrabuješ kapsami a je to celkem chudá noc. To tě mrzí. S Luciusem totiž máte dohodu. Musíš získat aspoň sto liber, aby ti dovolil chodit po laně. „Kdybys mi spadla na hlavu, tak budiž, nechám tě lézt. Ale chtěla jsi mě okrást, tak kraď,“ říkal kdykoliv přišla řeč k chození po laně. No a dneska to nevypadalo, že by si svého cíle dosáhla, takže že by žádné lano nebylo. Jedna z mála činností, při které se cítíš jako královna světa. A pak dojdeš k poslednímu člověku. Není ti jasné, jestli je to muž nebo žena. Přece jenom jsi pod tribunou a vidíš jen jejich kapsy. A z těch vytáhneš zlaté kapesní hodinky, do kterých jsou vyryté iniciály, H. H. S. Když je otevřeš, místo ručiček a číselek se uvnitř nachází fotka. Je to fotka ženy s dlouhými černými vlasy a milým úsměvem. Máš silný pocit, že tyhle hodinky nejsou jen nějakou ozdobou, kterou si jejich držitel koupil, ale máš taky pocit, že budou stát dobrých šest set, možná i sedm set liber. |
| |
2259.jpg) | Dámy a pánové Ve vzduchu je cítit napětí, skoro jako kdyby byl nabytý elektřinou. Tohle vystoupení jsem viděla tisíckrát a nikdy mě nepřestane udivovat. Lucius je můj mentor, zachránce a v některých chvílích i otec. Pro něj je to možná víc obchodní záležitost, ale alespoň já to tak vnímám. Uslyším lapání po dechu a je mi jasné, že hlediště ozářil roj světlušek. Vzpomínám si, když jsem je spatřila poprvé, byla jsem jako u vytržení. Perfektní příležitost pro to, aby Vám někdo vybílil kapsy. Soustřeď se! Napomenu sama sebe a přesunu se k dalšímu chudákovi. Snažím se nebrat jim všechno, pár mincí tady, pár támhle, někteří si toho třeba ani nevšimnou. Těm bohatším se nebojím vzít i šperk nebo peněženku. Dnešek ale bude chudý. Jsem trochu zklamaná, každá příležitost, kdy můžu vstoupit do světla reflektorů, vystoupit vysoko nad diváky a projít se po laně, je pro mě jako znovuzrození. Nikdy a nikde jsem se necítila tak živá, jako když pode mnou zeje propast a jediný chybný krok by mohl být mým posledním. Dnes se ale asi nahoru nepodívám. Těch pár ubohých liber Luciuse nepotěší. Sáhnu do další kapsy a srdce mi poskočí. Tohle vypadá slibně. Dívám se na zlaté kapesní hodinky a přemýšlím, jestli jsem někdy viděla něco tak krásného a cenného. Musí stát celé jmění. Opatrně hodinky otevřu a pohlédnu do rozesmáté tváře tmavovlasé ženy. Je krásná. Stojím tam s hodinkami v ruce a váhám. Nepřijde mi správné je vzít, vypadají jako nějaké memento. Nakonec udělám kompromis, seberu hodinky ale fotografii ženy vrátím do kapsy. Spokojená se svým úlovkem, ale stále zaražená, vyklouznu zpod tribuny a vně stanu dojdu ke vchodu do manéže. Myslím, že pro dnešek můžu své řemeslo pověsit na hřebík. Ty hodinky stojí víc, než zvládnu vydělat za celý týden. Koupím si jablko v karamelu, spokojeně ho chřoupu a sleduji vystoupení. Čekám, až Lucius skončí, abych mu odevzdala svůj úlovek. Stále ale musím myslet na muže a hodinky, které jsem mu ukradla. Obvykle mě černé svědomí netíží, ale tentokrát se cítím nějak nepříjemně. |
| |
| Abigail V ruce už držíš jen ohryzek, když Lucius konečně opustí pódium a místo něj tam nastoupí Lutreco a Gelsomina, lépe známý jako neuvěřitelný silák Lutreco a jeho potrhlá pomocnice Gelsomina. Ti dva mají za úkol obecenstvo rozesmát a uvolnit po Luciovi. „Není nic lepšího než potlesk lidí, jejíž kapsy vykrádáme,“ řekne zatímco se sesune na židli vedle tebe. Sundá si klobouk a nakloní se k tobě. „Tak mon petit moineau, co pro mě máš?“ Ukážeš mu tedy, co jsi dneska získala. Bez většího zájmu přejde přes těch několik mincí, ale u hodinek se zastaví. Na jeho tváři se objeví výraz překvapení, jaký jsi u něj ještě neviděla. Lucius si postavil reputaci na tom, že všechno viděl a všechno zná, takže vidět ho zaskočeného je opravdu velmi vzácné. „To jsou...on je tady,“ zašeptá si k sobě. Pak si však rychle uvědomí, že tady není sám. „Ehm, dobrá práce meine kleine Spatz, za to si zasloužíš provaz. A ne jen na dnešní představení, dalších deset představení počítej s tím, že budeš tam nahoře,“ řekne nadšeně. Zvedne se ze židle, ukloní se a se slovy: „Mě však čeká povinnost,“ odejde i s hodinkami. Zbytek peněz si ani nevzal. Dneska jsi tedy mohla vyjít na pódium, ale tvé představení bylo až na konci, takže si měla čas. Než jsi se však mohla rozhodnout, co s tím časem dělat, cítíš jak ti někdo dá ruce na oči. „Kdo to je? To jsem přece já. GELsoMINA,“ řekne najednou Gelsomina (HP) a postavila se před tebe. Nevíš přesně kolik je Gelsomině let, popravdě je nejspíš starší než ty, ale vždycky se chová jako malé dítě. Což z ní dělá celkem dobrého klauna, i když to způsobuje, že je v mnoha věcech naivní. „Ahooj, jak se máš?“ zeptá se tě spiklenecky a pomalu kolem tebe krouží. Předává přitom váhu ze svých špiček na své paty a zase zpátky. „Chceš říct tajemství?“ zeptá se tě. |
| |
| Akrobati Usměju se na Luciuse, když si ke mě přisedne. Mám toho muže skutečně ráda a jeho vystoupení se mě vždycky hluboce dotkne. "Byl jsi skvělý." Brouknu tiše a ukážu mu v natažených dlaních svůj úlovek. Mince přejde bez jediného slova, hodinky ho ale zaujmou. Zmateně sleduji, jaký vliv na něj měly. "O čem to mluvíš? Ty jsi ty hodinky už někdy viděl?" Srdce se mi rozbuší, přemýšlím, jestli mu mám říct i o té fotografii. Jenže už nedostanu příležitost. Zaraduji se, že budu moci vystupovat na provaze, ale odpovědí ohledně hodinek se nedočkám. "Dobře...tak děkuju." Volám, ale to už je Lucius pryč. Vůbec nechápu, co se právě stalo. Schovám si mince do kapsy a kousnu se do rtu. Než mám ale čas se nad tím víc zamyslet, někdo mi zakryje oči. "Ahoj Mino." Usměju se na dívku, když se dostane do mého zorného pole. Gelsomina je milá, přátelská a vtipná, vnímám jí trochu jako starší sestru. Ale tak nějak vnímám většinu členů souboru. "Byla jsem úspěšná...asi. Takže můžu dnes vystupovat. Ve skutečnosti teď budu moci vystupovat spoustu dní." Celá se rozzářím při té myšlence. Lehce nakloním hlavu ke straně, když zmíní, že má tajemství. U téhle holky jeden nikdy neví, na čem je. Mohlo by to být důležité, ale taky by si ze mě mohla jen střílet. "A co je to za tajemství?" Zeptám se opatrně a překřížím ruce na hrudi. Koutkem oka stále vnímám představení, které se odehrává za jejími zády. |
| |
| Abigail „Je to tajemné tajemství,“ odpoví ti Gelsomina. A udělá přitom hvězdu, jen tak ze srandy. Než máš však šanci dále zjišťovat, o co jde, vidíš, že se představení pomalu chýlí ke konci. Musíš se jít připravit. Tak se rozloučíš s Gelsominou a jdeš do pozadí se přichystat. O pár momentů později už čekáš před provazem a posloucháš Luciuse, jak tě představuje divákům. „Dámy a pánové. Dnes jste viděli všechny záhady a tajemství života. Od jeho krás po jeho noční můry. A tak je tedy na čase, abyste flirtovali i se smrtí.“ To je tvůj startovací výstřel. Vyjdeš na lano. (Nechám tě popsat tvé představení samotnou :D) Když jsi uprostřed provazu podíváš se na místo, kde seděla osoba, které si vzala hodinky. Bylo prázdné. Diváci ti divoce tleskali, když si odcházela pryč. Na konci představení, by měl přijít Lucius a všechno uzavřít, ale nepřišel. Místo něj se objevil neuvěřitelný silák Lutreco a se všemi se rozloučil. Sestoupila jsi z lana a přišla znovu za pódiu. Jedna výhoda toho, že jsi kradla a lezla po laně, byl fakt, že jsi nemusela po představení uklízet. Samozřejmě jsi zase uklízela v jiných okamžicích, ale aspoň po představení jsi měla klid. Chtěla si najít nejbližší kbelík s vodou a trochu se opláchnout, ale v tom si prošla kolem Luciusova stanu. Světlo v něm odhalovalo stíny dvou postavu. Jedna byla Lucius, ale o té druhé nemáš ponětí. Nemohla sis pomoct a zaslechla část jejich konverzace. „Hraješ si s ohněm,“ řekla osoba Luciusovi. Zněla mužsky. „Nevím, jestli sis toho všiml, ale vlastním cirkus. Hraní s ohněm je součástí mé práce.“ „Tohle není čas na tvoje laciné vtípky.“ „Laciné?“ ohradil se Lucius. „Copak jsou ti všichni ti lidé úplně ukradení? Víš, jakému nebezpečí je vystavuješ?!“ zařve muž. Podíváš se rychle kolem sebe a nikoho nevidíš. Mohla bys poslouchat dál, jestli chceš. Jestli tedy chceš. |
| |
| Nad hlubinou Tajemství se nakonec žádné nedozvím. Gelsomina je tajemná jak hrad v Karpatech a já nemám čas z ní informace tahat. "Řekneš mi to po představení." Rozloučím se s kamarádkou a rozeběhnu se do zákulisí. Ještě se musím před svým vystoupením připravit. Za chvíli už šplhám na stožár, oděná do sukénky a upnutého trikotu, jsem bosa, protože jsem zjistila, že tak se mi po laně chodí ze všeho nejlépe. Zůstanu stát ve stínu a čekám, až mě Lucius ohlásí. Normálně v tuhle chvíli už nemyslím na nic jiného, než na to, až se pode mnou otevře propast. Dnes jsem ale nějaká rozhozená. Můžou za to snad ty hodinky? A Luciuova reakce na ně? Nebo Mina a její tajemné tajemství? Pohledem kloužu po davu lidí v hledišti a zachvěju se, když si uvědomím, že muž, kterého jsem okradla, je pryč. Zjistil, že přišel o své hodinky? V tu samou chvíli však slyším Luciova slova a vše musím hodit za hlavu. Zhluboka se nadechnu a vstoupím do záře reflektorů. Tady nahoře není čas ani místo na řešení problémů. Musím se soustředit, přesto je pro mě pohyb v takové výšce zcela přirozený. Ukloním se publiku, udělám několik opatrných kroků a poté se rozeběhnu, cítím, jak se mi lano pod nohama chvěje. Zastavím se uprostřed a udělám na laně provaz. Dřív jsem chodila s tyčí, ale teď už to nepotřebuji, bez problému udržuji rovnováhu, jen s rozpřaženýma rukama. Ještě nějakou chvíli dovádím na laně, předvedu holubičku a salta, chůzi pozadu i po předu. Těší mě, když slyším jak diváci dole pode mnou vzdychají a zajíkají se. Konečně dohraje hudba, ukloním se a zmizím ze scény. Představení je u konce. K mému překvapení ho však neukončuje Lucius, jak je zvykem, ale silák Lutreco. Moje myšlenky se opět vrátí k muži s hodinkami. Možná i proto se cestou z manéže vydám oklikou, abych tak prošla kolem principálova stanu. Odměnou jsou mi dva vzrušené hlasy, které uvnitř hovoří. Zatajím dech a nahlédnu dovnitř, Lucius a mě neznámý, muž se uvnitř dohadují. Jejich hádce však nerozumím. Rozhlédnu se kolem sebe, v dohledu ale nikdo není. Měla bych to nechat být a vrátit se do své maringotky. Nic mi do toho není. Moje zvědavost však opět zvítězí. Popojdu kousek dál a sednu si na zem mezi stanem a hromadou beden. Tady jsem v úkrytu a nikdo mě neuvidí, jak špehuji principála. Lehnu si na zem a opatrně nadzvednu okraj stanové plachty, abych si tak vytvořila okénko dovnitř. Kvůli čemu je asi všechen ten křik? |
| |
| Abigail Ještě jednou se rychle podíváš kolem sebe. Vzduch je doopravdy čistý a tak přejdeš k nejbližším krabicím a skočíš za ně ladně jako černá kočka ve tmě a stejně tak neviditelná. Pomalu a s opatrností někoho, kdo dělá něco co by neměl nakoukneš dovnitř. Na jedné straně vidíš Luciuse a na druhé tajemného muže. Konečně sis všimla jeho obličeje (HP). Zdá se mladší, než si čekala. A krátce na to i zjistíš jeho jméno. Lucius, který si doteď zůstával chladně odtažený se k muži po jeho poslední poznámce vydá, až nakonec velmi narušuje jeho osobní prostor. „Vážně Fletchere? Myslíš, že mě jsou ukradení? Nebýt mě tak většina z nich je mrtvých? Ti lidé mi vděčí za svůj život.“ „A jestli to budeš stále schovávat,“ řekne Fletcher, „budou ti vděčit i za svou smrt, Alberte, “ Lucius zůstane zaskočen. Zdá se, že se chystá říct něco dál, ale zastaví se, když jedna z jeho světlušek přistane na jeho uchu. Chvíli stojí a nic neříká, až nakonec se otočí přímo na tebe. Rychle zase pustíš okraj plachty, ale je pozdě. „Vím, že tam jsi. Copak tě nikdo neučil, že není slušné odposlouchávat.“ Poté uslyšíš povědomí zvuk a to nabíjení pistole. „Pistole není nutná Fletchere,“ řekne Lucius dost nahlas, abys ho slyšela. „Že ne?“ zeptá se. Mohla by ses pokusit utéct. Než by vyšli ze stanu, už bys mohla být pryč. Pokud by tě samozřejmě netrefila kulka. |
| |
| Přistižena při činu Pohlédnu do stanu a konečně spatřím muže, který dělá Luciusovi společnost. Nikdy dřív jsem ho neviděla, ale ti dva spolu mluví jako staří známí. Našpicuju uši, a zachvěju se, když padnou slova o smrti. Nechápu sice, o čem rozhovor je, ale dobrý dojem to na mě nedělá. Kdo je tenhle muž? A co před námi Lucius skrývá? Než však mám čas se nad tím víc zamyslet, principálovi zabzučí u ucha světluška a on pohlédne přímo na mě. Práskačka jedna! Následuji cvaknutí pistole a mě ke jasné, že skrývat se nemá smysl. Nadzvednu proto plachtu a vklouznu do stanu za oběma muži. Na tváři mám přidrzlý výraz, ruce si založím na hrudi a ublíženě nafouknu tváře. Ani se nepokouším tvářit provinile, Lucius by mi to stejně nevěřil. "Víš dobře, že tohle mě nikdo neučil. A navíc, kdybych nedělala, co nemám, tak bych tě nikdy nepotkala." Mluvím na Luciuse ale pohled upírám na druhého muže - Fletchera. Je celkem hezký, jako Lucius ale jiným způsobem. Teprve nyní obrátím pohled k principálovi. Pokusím se odvrátit pozornost od svých provinění k těm jeho. "Kdo je to? A co myslí tím, že budeš moct za naši smrt? Alberte...?" Tázavě nadzvednu obočí. Nesnažím se na něj útočit, tím bych si vysloužila jen to, že by mě odsud vyhodil. A na to já jsem příliš zvědavá. |
| |
| Abigail „Hej!“ okřikne tě Lucius, když mu řekneš Alberte. „Zkus trochu respektu nebo půjdeš zpátky na dlaždice, jasný?“ Očividně si narazila na citlivé téma. „Myslím, že jsem ještě neměl tu čest se představit,“ řekne druhý muž, očividně potěšen z Luciovy nepotěšenosti. „Fletcher Flynn, k vašim službám,“ muž se přitom lehce ukloní. „A vy jste?“ Než stihneš odpovědět, skočí mu do řeči Lucius. „Tohle je dívka, která získala tohle.“ Vytáhne z kapsy hodinky, které jsi ukradla. Fletcher zbledne, jako by viděl ducha. Jeho ruka okamžitě vystřelí ke kapse, ale moc dobře víš, že tam najde jen fotku. „Ano, tady slečna Abigail je má osobní zlodějka a zatraceně dobrá,“ pokračuje Lucius. Fletcherův pohled k tobě přešel z překvapení na hněv. Svojí pistoli, už sice položil, ale máš ten pocit, že má chuť ji znovu zvednout. „Abigail,“ zopakuje Fletcher tvé jméno, jako by si ho chtěl zarýt do paměti na později. Lucius se mezitím na hodinky podívá, jako by hodnotil jejich uměleckou hodnotu, přitom je jasné, že jen muže kritizuje. „Je to hezký kus práce, to se musí uznat. Rozhodně si na tom skončil lépe Flynne, roz-ho-dně.“ Vítr jemně zatřásl stanem. Cítila si v něm typickou vůni továren a potu, kterému se člověk nevyhnul v žádném anglickém městě, ale cítila si v něm i něco jiného. Déšť. Brzy bude pršet. „Skončil jsi?“ zeptal se ho Fletcher. „A ty?“ odpověděl mu Lucius. Mladý muž se podíval na tebe, pak na Luciuse, a nakonec znovu na tebe. „Budiž,“ řekl. „Udělej jak myslíš.“ Lucius mu hodinky hodil a on je chytil. „Upřímně doufám, že se s vámi ještě uvidím,“ řekl a ze stanu odešel. Chtěla si jít taky ven, ale Luciův pohled jasně dával najevo, že s tebou ještě neskončil. Nastala chvíle ticha a až když si byl jistý, že je Fletcher pryč promluvil na tebe. „Na jednu stranu tě chápu. Člověk nemůže najmout zlodějíčka a očekávat, že bude následovat jeho pravidla, takže ti to ani moc za zlé nemám, protentokrát, ale mio piccolo passero, příště už tak hodný nebudu. Teď běž spát a neříkej nikomu nic, jasné.“ |
| |
| Fletcher Vypadá to, že jsem Luciuse opravdu rozzlobila. No, hádám, že každý máme nějakého kostlivce ve skříni. Na Alberta se ho příště raději ptát nebudu. Fletcher naopak vypadá, že se dobře baví. Tedy alespoň do okamžiku, než Lucius vytáhne hodinyk, které jsem tak šikovně ukradla. Tak tady máme majitele. Skoro cítím nával nenávisti, která se v něm vzedme. Nikdo by asi nejásal, když by zjistil, že jsem ho právě okradla. Ale on své hodinky dostane zpátky. No bóže! Cítím, jak se stan lehce otřásá. Venku se mění počasí a brzy zaplaví ulice Londýna déšť. Od doby, co mám střechu nad hlavou mám déšť ráda. Líbí se mi, jak bubnuje na střechu maringotky. Líbí se mi, když se s ostatními cirkusáky schováváme pod plachtou a popíjíme levné víno. Mám ráda vůni, když déšť svlaží rozpálené ulice. Nic z toho si ale teď neužiju, atmosféra ve stanu je hluboko pod bodem mrazu a já těkám pohledem z jednoho muže na druhého. Fletcher sebere své hodinky a zmizí ze stanu. Raději bych také měla jít. Udělám několik nejistých kroků ale když na mě dopadne Luciův pohled, zastavím se. Teď se ale provinile tvářím. "Promiň. Byla jsem jen zvědavá." Navlhčím si rty. Chtěla bych se ho dál vyptávat, ale on nevypadá, že by byl v náladě si se mnou povídat. Rychle se proto seberu a vyběhnu ze stanu ven. Ráda bych šla do své maringotky, zavřela dveře a po náročném dni odpočívala. Jenže to nejde. Místo toho se jako honicí pes rozhlížím kolem stanů a snažím se najít Fletchera. Lucius možná dnes nemá sdílnou náladu, ale třeba bych mohla nějaké informace vytáhnout z někoho jiného. |
| |
| Abigail Když vyjdeš ze stanu a podíváš se kolem, opravdu Fletchera zastihneš, jak se oddaluje od stanu. Rozběhneš se za ním a zastavíš ho. Než však stihneš promluvit, promluví on. „Podívej,“ řekne rázně. „Já ti neřeknu, o co se jedná. I kdybych chtěl nesmím, takže se ani nesnaž to ze mě vytáhnout. Ohledně mých hodinek...děkuji, žes tam nechala její fotku, ale nemusela si je brát vůbec, když už si byla v tom,“ řekne teď spíš melancholicky, než naštvaně. Vzdychne. „Já ti neřeknu, co se děje, ale jestli ti můžu dát radu. Až budeš mít tu možnost, skoč si do jeho stanu a začni kopat. Kdo ví, co tam najdeš.“ A s těmi slovy se zase otočil a rozloučil se. Dál už neřekl, ani slovo. A tak ti nezbývá, než jít se svým původním plánem. Maringotka a odpočívat. Než se však dostaneš do své postele, zastaví tě Gelsomina dalším saltem. „Dobře, dobře, tak já ti ho řeknu,“ řekne, jakoby si na ní strašně naléhala nebo něco. „Ale když ti ho já řeknu, tak ty mi taky musíš nějaké říct,“ rozhodla. Pak se spiklenecky podívala doprava a ještě víc spiklenecky se podívala doleva a přišla k tobě blíž. A začala šeptat. „Dneska tady přišel dopis pro Luciuse, ale ten pán, který ten dopis přinesl mu neříkal Lucius ani Lucy, tak mu občas říkám já. Říkal mu pane Flynne. Myslím, že to je jeho opravdové příjmení,“ Gelsomina se tiše zachichotá. „Teď ty, teď ty,“ trvá na svém. |
| |
| Albert Flynn Doběhnu Fletchera, ale ten jako kdyby mi četl myšlenky. Dřív než stačím otevřít pusu, sdělí mi, že z něj žádné informace nevytáhnu. Trochu zklamaně nakrčím čelo. "Já se jen přišla omluvit." Brouknu, když na mě vytáhne ukradené hodinky. "Je to moje práce." Řeknu, jako kdyby to bylo vysvětlením všeho. Muž se se mnou ani přesto ale nechce bavit, rozloučí se a zmizí. Nemám z toho všeho dobrý pocit, táhnu se ke své maringot než se k ní dostanu, zastihne mě Gelsomina. Přes to všechno jsem málem zapomněla na to její velké tajemství. "Fajn, taky ti prozradím tajemství." Souhlasím, protože je mi jasné, že by mi jinak nedala pokoj. Obočí mi vylétne nahoru, když se zmíní o dopisu, který přišel, nikoliv Luciovi, ale Flynnovi. Takže jsou to bratři. Dojde mi, proč mi přišel Fletcher trochu povědomý. "Takže Flynn...dobře, jeho pravé křestní jméno je Albert. Ale když mu tak řekneš, strašlivě se naštve." Mrknu na Minu a rychle se protáhnu kolem ní. V hlavě mi jako dravci krouží otázky a já bych neměla klid. Napochoduju si to tedy zpátky do principálova stanu. "Je to tvůj bratr." Není to otázka, prostě to Luciovi oznamuju a dřív, než mě znovu stačí vyhodit, tak pokračuji. "Prosím, řekni mi, co se děje. Mnohem lépe by se mi mlčelo, kdybych věděla, co vlastně nemám říkat." Psychicky se už chystám na to, že mě Lucy pošle k čertu. Lucy...hezké. V hlavě se mi už navíc sumíruje plán, kdy bych mohla prošustrovat jeho stan. |
| |
| Abigail Když jsi vešla do jeho stanu, Lucius otráveně obrátil očima. „To si ze mě děláš srandu…“ Pak si však začala mluvit a on se zastavil. Poslechl si tě. Zamyslel se. „To nedává smysl. Lépe by se ti mlčelo, když ti řeknu víc informací? Prostě mlč o všem a všichni budeme šť...“ Zbytek jeho slov přerušil výstřel. Oba jste se zarazily. Lidé už jistě odešli a hlavní stan už byl uklizený. Nikdo z obyvatel cirkusu pistoli neměl, tedy nejspíš. Další výstřel a další. Tentokrát doprovázen křiky. Lucius lusknul prsty a všechny světlušky k němu přiletěly. Otočil se na tebe. „Drže se za mnou.“ Jen, co jste vyšli ven, málem do vás narazila Lea, vousatá žena, který utíkala, jako o život. Nestačilo to. Další výstřel a kulka jako by odnikud jí trefila do zad. Padla na zem. Ještě párkrát sebou cukla, a poté už se hýbat přestala navždy. Další výstřel. Trefil by tebe, ale Luciovy světlušky se před tebe postavily a udělaly zeď. Kulka jich několik zničila, ale zastavily jí. Poprvé si je viděla z blízka. Nebyly to světlušky, jaké najdeš v lesích. Ne. Byly z kovu a z koleček. Neměla si však čas žasnout. „Kde to je?“ ozval se najednou hlas z dálí. Viděla jsi jak osoba pomalu kráčí k vám. Už chápeš, proč kulky vypadaly jakoby přiletěly odnikud. Osoba byla tak daleko, že se by mělo být nemožné se trefit. Čím víc se blížila tím, víc ti bylo jasné, že tohle není jen tak obyčejný muž. Nebo nějaký církevní fanatik, který vás považoval za nositele ďábla. „Kde je Koperníkovo zařízení?“ zeptal se znova hlas. Byl hluboký a chladný, stejně jako muž, který k vám kráčel. Měl asi dva metry a mířil přímo k vám. Měl čepel připevněnou k boku, ale žádnou pistoli jsi neviděla (HP). Lucius se na něj rychle podíval, a pak z kapsy vytáhl zvláštní brýle a podal ti je. „Utíkej!“ zařval na tebe. „Utíkej, co nejdál to jde!“ Útočník se na tebe podíval. Chystal se na tebe rozběhnout, ale roj světlušek mu vletěl přímo do obličeje.  |
| |
| Střelec, světlušky a starý dům Je to moje logika, netřeba jí pitvat. Už se nadechuji, abych mu to řekla, když zvenčí zazní výstřel. Moje první myšlenka putuje k Fletcherovi, ale to jen proto, že jsem dnes viděla, že má pistoli. Jenže to by nedávalo smysl. On by nás jistě nenapadnul, vždyť přišel Luciuse varovat. Principál mi přikáže, abych se držela za ním a já ho bez jakýchkoliv protestů následuji. Pro jednou i já zůstanu zticha. Škubnu sebou, když zazní další výstřel a když se nám pak Lea zhroutí k nohám, pevně se chytím Luciuse za rukáv. Jistě, za svůj život jsem viděla spoustu ošklivých věcí ale tohle je poprvé od mého příchodu k cirkusu, kdy se skutečně bojím o život. Další výstřel, zasáhnul by mě, ale roj světlušek mě zaštítí. Ozce se tiché kovové zacinkání, když jich několik spadne k zemi. Teprve nyní vidím, že to nejsou skuteční broučci, ale maličkaté strojky. Za jiných okolností bych nad tím žasla. Teď mám však oči jen pro přibližujícího se muže. Hledím na kovovou masku, která mu kryje tvář. Co je Koperníkovo zařízení? To už mi ale principál strčí do ruky předmět a přikáže mi, abych utekla. "Luciusi..." Zašeptám nešťastně, ale poté se otočím a dám se na útěk. Srdce mi divoce buší, mám strach, že jsem právě Luciuse viděla ve svém životě naposledy. Proběhnu tichým táborem, přeskočím plot a zmizím v nejbližší špinavé uličce. Znám Londýn jako své boty a okolí cirkusu mi není cizí. Vím dobře, kde se dá ukrýt a teď mířím do jedné ze svých skrýší. Proběhnu několik ulic až se dostanu k domu, osamoceně stojícímu ve staré zahradě. Je už léta opuštěný, část domu se už zřítila, ale nyní to bude perfektní skrýš. Teprve v bezpečí plesnivějících stěn se zastavím. Chvíli popadám dech a pak se teprve podívám na předmět, který mi dal Lucius do ruky. "Brýle? To si děláš prdel!" |
| |
| Abigail Bez většího zaváhání vezmeš nohy na ramena. Utíkáš, co nejrychleji to jde. Když se poprvé otočíš za sebe, sleduje tě. Nevíš, co je s Luciusem, ale na moc dlouho muže nezastavil. Běží za tebou. Jeho pohyby jsou nemotorné, ale rychlé a neúnavné. Běžíš dál. Zakličkuješ v uličkách, a když se podíváš podruhé za sebe, už ho nevidíš. Vběhneš tedy do svého starého úkrytu. A tam, v bezpečí známé chudoby se podíváš na Luciův „dar.“ Brýle. Zvláštní svým designem, to jistě, ale jinak obyčejné. Jeden by řekl, až bezvýznamné. Různě si je prohlížíš, dokonce si je nasadíš na hlavu, ale nic se nestane. Svět je stále stejně temný. Metaforicky i doslovně. Teprve v tu chvíli na tebe všechno dolehne. Tvůj domov, tvojí přátelé, Mina, Lucius, všichni...Co s nimi je. Přežili vůbec? Víš, že ne všichni, ale kolik jich tedy umřelo. Zamyšleně se podíváš z okna na ulice Londýna a v tom sebou cukneš. Stojí tam. Ten muž stojí za oknem a jen se na tebe dívá. Rychle se zvedneš na nohy a zkusíš přeběhnout k druhému oknu. Tam stojí taky. Dveře? Otevřou se stojí tam taky. Tři muži, zcela identičtí. Couváš dozadu. Zadní východ. Ale je to zbytečné. Jsi obklíčena. Všichni čtyři muži zvednou ruce ke svým maskám a sundají si je. Avšak místo tváří jsou tam jen kolečka a mechanismy, mimo tvé chápání. Ale dál se nehýbou. „Co teď?“ zeptá se jeden z mužů. Čeká. Jeho hlas je kovový a nepřirozený. „Chápeme,“ odpoví. A pak vybuchnou. Když se probudíš je den. Máš na sobě nové oblečení. Čisté. Dámské. Velice dámské. Béžové šaty s koltem, které se táhly až k tvým špičkám. Tvé vlasy byli učesané. Byla jsi čistá, jako nikdy předtím. Tvojí přirozenou vůni teď nahradilo mýdlo a parfémy. Ležela jsi v měkké posteli s nebesy. Pokoj kolem tebe byl prázdný, ale i tak jsi poznala, že kdyby nebyl, byl by přepychový. Podlaha se leskla a byla z kvalitního dřeva. Okna byla vyřezána do květinových motivů, které byly následně různě pomalovány. Matně si se snažila vzpomenout, jak si se sem dostala, ale marně. Poslední věc, na kterou sis pamatovala byli mechaničtí muži a výbuch. Cítila jsi, jak se ti tělo trhá na kousky a pohlcují tě plameny, a pak...nic. Neměla bys tady být. Nad hlavou ti visí šňůra. Jednou jsi kradla u jednoho bohatého pána a víš, že touhle šňůrou volal služebnictvo. Jsou tady i dveře a okno. |
| |
| Mechanický muž a čisté šaty Moji přátelé...co se to jen děje?! Přecházím z jednoho rohu pokoje do druhého, jako lev uvězněný v kleci. Myslím na své přátele cirkusáky, na svou jedinou rodinu a je mi do breku. Vím, že někteří jsou mrtví, ale kromě Ley si nejsem nikým jistá. A co Lucius? Přežil to? Sžírají mě temné myšlenky. A to všechno kvůli téhle věci. Obracím brýle v ruce a nechápu, proč mi je Lucius dal. Jestli tohle je to zařízení, kvůli kterému je takový humbuk, pak už nerozumím ničemu. Zkusím si brýle nasadit, ale vůbec nic se nestane. Svět je stále stejně pochmurný. Dám si brýle na hlavu a zadumaně s podívám z okna...a málem dostanu infarkt. Bez mrknutí oka, bez pohnutí, stojí tam muž - střelec. Jak je to možné? Vždyť jsem ho setřásla! Přeběhnu na druhou stranu domu, otevřu dveře, abych utekla a schovala se jinde, jenže další muž stojí i tam. Postupně oběhnu celý dům a zjistím, že jsem v pasti. Jsou všude, ale nic nedělají, jen stojí a dívají se. Není kam utéct, jen stojím a zírám, jak muži zvednou ruce a v synchronizovaném pohybu mi odhalí své tváře. Zalapám po dechu, když spatřím pohybující se ozubená kole. Lucius mi vyprávěl o úžasných mechanických vynálezech, o tom, že tyhle věci jsou naší budoucností. Ale nikdy by mě nenapadlo, že je možné něco takového. Nemám ale příliš času nad tím žasnout. Muž se totiž zeptá a následně si i sám odpoví. Tedy tak nějak to působí na mě. Pak už jen uslyším výbuch, ucítím obrovský žár, když všichni čtyři muži explodují a propadnu se do nicoty. *** Prudce se nadechnu napřímím se. Jsem mrtvá? Měla bych být mrtvá! Jsem si jistá, že jsem umřela. Pohledem zmateně těkám po pokoji a nechápu, kde jsem se to ocitla. Pro jistotu se štípnu, abych se ujistila, že opravdu nespím. Ještě nikdy jsem neviděla takovou krásu. Cirkus byl sice plný pozlátka, ale všechno to bylo falešné a skrývala se za tím špína. Tohle je ale něco zcela jiného. Obdivně si prohlížím obrovskou měkkou postel, čisté stěny i krásně zdobené rámy oken. Kde to jsem? Klopýtnu, když zakopnu o lem své sukně. Teprve nyní mi pohled padne na krásné šaty, které mám na sobě. Jak zjišťuji, tak jsem čistě umytá, upravená, učesaná a mám na sobě oblečení, které...voní! Kde jsou brýle? Rozhlížím se po místnosti a pohledem zavadím o šňůru visící vedle postele. Vím, k čemu to slouží, ale chvíli váhám, než opatrně za zvonek zatáhnu. Trochu se přikrčím, když se ozve zacinkání. Jako kdybych se obávala, že se na mojí hlavu snesou hromy a blesky, že jsem se něčeho takového odvážila. Co tady dělám? Tady určitě nemám být! Zpanikařím a rozeběhnu se ke dveřím. Musím pryč! |
| |
| Abigail Rozběhneš se ke dveřím, ale než je stihneš otevřít, otevřou se sami. Stojí v nich vysoká žena v černých šatech s puškou v rukou. Její oči jsou šikmé, jako jsi viděla u lidí z Orientu (HP). „Konečně jsi...“ Zaterasí ti cestu, ale ty už jsi uprostřed běhu a nemáš čas se zastavit, a tak do ní prudce narazíš. Žena, která je o hlavu vyšší než ty – odletí, jako by byla z papíru a narazí do protější zdi. Okamžitě se sveze na zem. Stále dýchá, ale je v bezvědomí. Dva další muži přijdou nahoru po schodech. Oba dva mají zbraně. „Stůj!“ zařvou na tebe. Vedle tebe je okno. Pokoj, ve kterém jsi byla byl na konci chodby. Když se podíváš z okna, vidíš na ulici. Kočáry přejíždějí, lidi procházejí, chudáci žebrají a boháči je ignorují. Obyčejný den. Zdá se to jako dvě patra. Celkem vysoký pád, kdybys skočila, ale mohla bys ho přežít. To samé se nedá říct o pistolích. Za dvěma muži, kteří teď na tebe pistole míří – ale stále nevystřelili – je schodiště. Kdyby jsi se přes ně nějak dostala, měla bys k němu volný přístup. „Klid!“ řekne další z mužů. Pomalu se přitom k tobě přibližují úzkou chodbou. |
| |
| Skok Už se natahuji po klice, když se dveře náhle otevřou sami od sebe. Tedy, ne tak docela. Otevřela je černě oděná žena. Být v klidu, asi by mě vyděsila zbraň v jejích rukou, takhle si jí ale skoro nevšimnu. Zoufale se snažím zbrzdit svůj krkolomný běh, ale marně. Prudce vrazím do ženy, která mi zatarasila cestu. Ani jsem nevěděla, že mám takovou sílu, ženu doslova odmrštím přes chodbu, kde narazí zády do zdi a zůstane v bezvědomí ležet na zemi. Zůstanu stát ve dveřích, dlaněmi si zakrývám ústa. Moji pozornost přitáhnou blížící se kroky. Zvednu hlavu a pohlédnu na dva muže, rovněž ozbrojené puškami. To snad ne. "Já jí nechtěla ublížit!" Vykřiknu zoufale a rozhlížím se, kudy bych mohla prchnout. Z pokoje jiné dveře nevedou, přes muže na schody se také nedostanu, oba dva mě dost znatelně převyšují a navíc jsou ozbrojení. Je tedy jen jediná cesta pryč. Můj pohled se stočí k oknu, je to asi jediná možná úniková cesta. Není to tak vysoko. Přesvědčuji sama sebe, když se obrátím zády k přicházejícím mužům a vrhnu se k oknu. |
| |
| Abigail Ještě jednou se podíváš na muže, kteří se k tobě blíží se svými puškami, a pak se podíváš na okno. Podle jejich křiků poznáš, že jim došlo, co uděláš. Rozběhneš se a skočíš. Zvuk rozbitého skla ti řinčí v uších. Kryješ si obličej a jsi sice provazochodec, takže rozhodně umíš padat, ale tvá rovnováha je zvláštní. Jsi těžší na jiných místech a zas lehčí na jiných. A tak místo elegantní dopadu, tvrdé narazíš první na stříšku, z které se pak skutálíš na zem. Avšak nejdivnější na tom je, že necítíš bolest. Rychle se vzpamatuješ a chystáš se rozběhnout, když v tom si všimneš, že ti kus skla trčí z ruky. Vytáhneš ho, ale neteče ti žádná krev. Tvá kůže je nějak zvláštně volná. Pomalu jí odkryješ a zalykáš se překvapením. Místo kostí vidíš kov, místo krve olej a párů, místo žil trubičky a místo masa šroubky. „Abigail,“ uslyšíš povědomí hlas. Otočíš se. Je tam Fletcher. Nedrží žádnou zbraň a ruce má nad hlavou. „Abigail...musíme si promluvit. Musíš být velice zmatená a chápu, že máš strach, ale věř mi. Pojď dovnitř. Prosím,“ požádá tě. |
| |
| Mechanická Už nepřemýšlím, prostě se vrhnu vpřed, rukama si kryju obličej. Uslyším zvuk tříštícího se skla, dopadnu na stříšku a z ní se skutálím dolů na ulici. Dopad je to tvrdý ale, pravděpodobně díky adrenalinu, necítím žádnou bolest. Chystám se rozeběhnout pryč, když si všimnu velkého kusu skla, který mi trčí z ruky. Dobře, tohle už je divné. Vezmu střep a vytrhnu ho z masa. Ani nyní ale necítím žádnou bolest. Čekala bych, že z takovéhle hluboké rány se začne proudem řinout krev, nic takového se ale nestane. Moje kůže ale vypadá...nějak divně. Opatrně vezmu odchlípnutou kůži a zatáhnu, kus jí úplně strhnu, co však spatřím pod ní mě vyděsí. Není tam maso, ani kosti a rozhodně ne žádná krev. Místo toho hledím na kovové trubičky a ozubená kolečka. Z rány konečně začne něco vytékat, je to olej, který stříká z jedné roztržené hadičky. Zalapám po dechu a hledím na prsty zamazané od oleje. Zvednu hlavu, když zaslechnu své jméno a vytřeštěnýma očima hledím na Fletchera. Za jiných okolností bych přemýšlela nad tím, co tady dělá. Jenže teď nemám slov. Olej mi stéká po paži a špiní moje krásné šaty. Mám chuť utéct, prchnout a nezastavit se, dokud to všechno nenechám daleko za sebou. Jenže nejvíc ze všeho teď chci prchnout sama před sebou. Nakonec to vzdám, nešťastně přikývnu a vydám se k němu. |
| |
| Abigail Zatímco jdeš zpátky do domu slyšíš jak se za tebou několik lidí otáčí, ale muži, kteří na tebe před chvíli mířili zbraněmi, teď vyběhnou ven a uklidňují situaci. „Ta žena, její ruka…,“ řekne někdo, na což muži odpoví. „Prosím, to byla jen další z iluzí pana Flynna. Nic víc. Ujišťuji vás,“ říkají muži, zatímco vstoupíš zpátky dovnitř. Flynn vede přes společenský pokoj, kuchyň, dolů po schodech až do sklepa, kde zatáhne za svícen a otevřou se tajné dveře. Pokračujete ještě níž po schodech, až se dostanete do té nejzvláštnější laboratoře, kterou jsi kdy viděla. Obrovská světla zářila, bez pomocí lamp. Slyšela jsi o Edisonovi a jeho žárovkách. Dokonce jsi je i párkrát viděla, ale tohle bylo něco jiného. Všude byla samá tlačítka, panely. Zrcadla, v kterých se přehrávali všemožné obrazy. Uprostřed místnosti čekali dva lidé. Žena, do které si vrazila a starý muž s holí. Pomalu jste k nim přišli. „Abigail tohle je můj otec Charles Flynn a vedle něj je Shin Li. Naše stráž,“ představí ti je Fletcher (HP). Charles se lehce ukloní a přijde k tobě blíž. Shin se ani nehne. „Ani nevíte, jak jsem rád, že vás vidím na nohou,“ řekne Charles. „Prosím, sedněte si. Je to vcelku...složitý příběh,“ řekne ti Charles. Ať jeho nabídku přijmeš nebo ne, začne mluvit. „Léta páně 1842 jsem byl já ,a čtyři další největší intelektuálové tehdejší doby, povolán královnou do Číny. Nějací dělníci objevili město dávno ztracené civilizace, jež podle všeho předcházela nejen Evropskou, avšak i tu orientální. Proč povolali nás místo historiků? Jelikož se tam vyskytovali technologie a přístroje mimo naše chápání. Roky jsme tyto přístroje zkoumali a nakonec jsme uznali, že lidstvo na ně není připraveno. A tak jsme vzali, co jsme mohli a zničili, co ne. Britské vládě jsme řekli, že to byla přírodní katastrofa. Dohodli jsme se, že budeme zkoumat a zdokonalovat naše objevy, dokud neuznáme lidstvo za připravené. A tak to fungovalo, až do…,“ Charles se pozastaví. Bolestně stiskne rty, jako by mu další slova působila fyzickou bolest. „Až do chvíle, než byl jeden z nás zabit. Po dlouhém vyšetřování jsme přišli na to, že vrah šel po Koperníkově zařízení,“ Charles z kapsy vytáhne brýle, jež ti dal Lucius a podá ti je. [/b]„Což je jedna z věcí, které mi ukradl Lucius, když odtud utekl. A teď přicházíme k tobě. Fletcher převezme slovo od svého otce. „Útočníka jsme nikdy neviděli, velmi se nám vyhýbá, abychom o něm nemohli mít žádné informace. Avšak ty jsi ho viděla. Proto, když jsme tě našli, polomrtvou, můj otec rozhodl, že použije své nejnovější poznatky, aby tě přivedl zpátky k životu v novém těle, ale se stejnou myslí. Tyto brýle, které jsi měla u sebe jsou totožné Koperníkově zařízení, až na jednu věc...jsou to jen obyčejné brýle. Lucius tě použil jako návnadu, aby s nimi sám utekl. Potřebujeme ho najít, abychom ho mohli ochránit, a proto mě zajímá...co se ten večer stalo?“ |
| |
| Mechanická Příliš se kolem sebe nerozhlížím, prostě jen následuji se skloněnou hlavou Fletchera, jako kdybych šla na popravu. Projdeme celým domem, až se dostaneme, skrze tajné dveře, do sklepa. I když si říkám, že je mi to všechno jedno, neubráním se úžasu. Nikdy v životě jsem neviděla takovou laboratoř. S pusou dokořán hledím na všechna ta magicky vyhlížející zrcadla, světla, která nepotřebují plamen a všemožná další zařízení. Můj pohled však přitáhne dvojice, která na nás čeká uprostřed místnosti. Chabě se na starého muže podívám a poté se odevzdaně svezu na židli. Možná mi jejich odpovědi pomohou cítit se lépe. Stále si ale nemohu pomoci a prsty přejíždím po ráně, ze které stále ještě vytéká olej. Charlesovo vyprávění mě však navzdory všemu zaujme. Napadá mě hned několik otázek, ale všechny je spolknu, nejsou podstatné a pokud bude čas a prostor, můžu se na ně zeptat i později. Když se však slova ujme Fletcher, po zádech mi přeběhne mráz. Skutečně jsem umřela. A co je horší, jeho slova zní, jako, že mě Lucius jen využil. "Využil mě, aby sám mohl utéct? To by mi Lucisu neudělal!" Můj hlas nezní ani z poloviny, tak jistě, jak bych si přála. "Takže jsem celá...mechanická? Není na mě ani kousek živého?" Snad bych unesla představu, že mám umělou paži, nebo nohu, ale při pomyšlení, že jsem jen hromada šroubů a koleček je mi nevolno. "Jsem ještě vůbec člověk? A můžu si říkat Abigail, nebo jsem někdo jiný a mám jen její vzpomínky?" Nedokážu zůstat v klidu, zvednu se a začnu přecházet po místnosti, nepomáhá to. Nechápu, že jsem si to neuvědomila dřív, moje tělo je opravdu jiné, nyní to cítím. |
| |
| Abigail „Albert je...komplikovaný člověk, ale ve svém jádru je to dobrý člověk,“ řekne ti Charles. Na to si posměšně odfrkne, ale Shin mu za to věnuje nebezpečný pohled a on přestane. „No, ne úplně celá. Váš mozek je z větší části stále váš, ale jinak, jste celá mechanická, ano.“ Začneš panikařit. Všemožné myšlenky a otázky se ti začnou točit v hlavě a hlava se začne točit s nimi. Zpátky do reality tě přivede, až když ucítíš ruku na svém rameni. Je to Flynn. Klekne si, abyste byli na stejné úrovni a dívá se ti přímo do očí. Jeho úsměv je milý a příjemný, jako známá deka. „Ty jsi stále ty. Máš stejné naděje, stejné touhy, stejné strachy. Jenom jsi...lepší,“ řekne ti Flynn s úsměvem. Pak si všimneš, že olej z tvé ruky teče na jeho oblečení a udělá krok zpátky. Nezdá se však naštvaný, spíš pobavený. O 3 dny později Krátce po vašem rozhovoru Charles opravil tvojí ruku a začala sis zvykat na své nové tělo. Společně s Flynnem a Shin jsi hodnotila limity svého těla. Zjistila si, že uzvedneš víc, než uzvedl silák v cirkuse, neunavíš se ani po mnoha kolečkách, kovové části tvého těla vydrží i tvrdé nárazy a nepotřebuješ spát, ani jíst, i když chuť jídla stále cítíš. Necítíš však bolest. Flynn tě také začal učit, jak rozebírat a zase sestavovat různé části tvého těla, abys je mohla nahradit či sama opravit, kdyby byl nějaký problém. Taky si za ty tři dny jakž takž zjistila, jak to v téhle domácnosti chodí. Je to velký dům s pěti ložnicemi, čtyřmi koupelnami, dvěmi společenskými pokoji a kdo ví s čím ještě. Velmi rychle si zjistila, že hromada lidí, která byla před domem v den tvého útěku byla výjimka než pravidlo. Většinou kolem domu nebyl nikdo, jelikož byl dost vzdálený od centra města. Bylo to tady rozdělené na několik skupin. Služebnictvo, ochranka, osobní stráž (Shin) a rodiny Fletcherů. Teď nově si přibila i ty. Služebnictvo a ochranka nevěděli, co přesně se v domě děje, ale byli placeni dost dobře, aby to vědět nemuseli. Shin si za celou dobu slyšela promluvit, asi tak tři slova. Charles byl většinou zavřený v laboratoři, kam si chodila jen odnést výsledky svých testů, a tak si většinu času trávil s Flynnem. Tenhle večer ti zrovna ukázal, jak vyměnit olej v různých částech tvého nového těla a seděli jste sami, když se tě Flynn na něco zeptal. „Jaký...V poslední době si asi trávila s Albertem víc času, než já. Jaký byl? Na tebe a na lidi v cirkuse?“ zeptal se z ničeho nic. |
| |
| Běžný den s rodinou Fletcherů Tohle vysvětlení jsem čekala, ale nelíbí se mi. Nelíbí se mi představa, že už nejsem sama sebou, i když se mi to všemožně snaží vymluvit. Asi bych opět začala panikařit, kdyby si ke mě nekleknul Flynn. Jeho povzbudivý úsměv je všechno, co v téhle chvíli potřebuji. "Dobře." Řeknu nakonec i když tím slovem "lepší" si vůbec nejsem jistá. *** Je pro mě zvláštní, jak rychle se mi podařilo zapadnout do koloběhu života v domě. Na druhou stranu jsem vždycky byla dost přizpůsobivá, tak se asi ani není čemu divit. Postupně objevuji dům a stejně tak to, jak funguje domácnost. I když většinu času stejně trávím právě s Flynnem. Stejně jako jsem si oblíbila Luciusovu společnost, jsem si nyní oblíbila i jeho bratra. Možná mám Flynna dokonce radši. Přijde mi upřímnější a víc otevřený. Dokonce se s ním nebojím mluvit i o svých pocitech. Moje nálady se střídají jako na houpačce. V jednu chvíli je všechno skvělé a v další upadám do deprese, protože jsem v podstatě mrtvá a nemám žádnou budoucnost. Není jednoduché sžít se s mechanickým tělem. Reaguje jinak, než mé lidské tělo. Brzy ale odhalím řadu nesporných výhod. Necítím únavu, bolest, hlad ani žízeň. Jsem velmi silná a odolná. Protože stejně nepotřebuji spát, s radostí využívám volného času ke zkoumání svého těla. Učím se rozebrat a opravit jednotlivé části. Nakonec to vypadá, že péče o mechanické tělo je náročnější, než péče o to lidské. Je třeba aby šroubky a kolečka pasovala přesně na to správné místo, pokud udělám chybu, zjišťuji, že najednou nemůžu hýbat rukou, nebo nohou. Když však do sebe všechno perfektně zapadne, vypadám jako obyčejný člověk. Opatrně dolévám olej do obvodů, když na mě Flynn vyrukuje s otázkou ohledně jeho bratra. Ruka se mi trochu zachvěje, ale ovládnu se a olej nerozliju. Myšlenkám na Luciuse jsem se v posledních dnech vyhýbala. Stále nevím, jestli mě ten večer chtěl chránit, nebo mě naopak využil a obětoval, aby se sám zachránil. "Lucius...tedy Albert...vždycky se kolem něj vznášelo takové tajemno. Sám o sobě nikdy moc nemluvil, ale já ho měla opravdu ráda. A nejen proto, že mě vzal z ulice a dal mému životu smysl. Byl tam pro mě, kdykoliv jsem potřebovala. Bylo úplně jedno kolik je hodin, jestli je den, nebo noc. věděla jsem, že za ním kdykoliv můžu přijít a on mi pomůže. Myslím, že jsme to tak vnímali všichni. Byl to náš principál a šéf, ale také nejlepší přítel. Bylo na něj spolehnutí a i když byl někdy přísný, měla jsem ho ráda." |
| |
| Abigail Flynn tě pozorně poslouchá, a když domluvíš je mezi vámi chvíli ticho. Sedíte naproti sobě a posloucháte hvizd větru. „Naše mamka umřela, když jsme byli ještě děti. Al...Lucius si jí pamatuje lépe, než já. Byli si bližší.“ začne mluvit. Pohledem se dívá na prkna podlahy, aby se ti nemusel dívat do očí. „Byla to umělkyně. Malovala, zpívala, dokonce i psala a Lucius je mnohem víc po ní. Já jsem vždycky mnohem víc tíhl k technice a otci. On ne. Vzpomínám si, když mi bylo pět a mamka hrála na klavír, zatímco Lucius maloval,“ zasměje se. „Tak jsem mu záviděl.“ Nedívá se na tebe, ale přesto si všimneš, jak jeho oči začínají lehce rudnout. „Když umřela Lucius to nevzal moc dobře. Rozhádal se s otcem a utekl.“ Další pauza. Je jasné, že Flynn o tomhle moc často nahlas nemluvil, možná nikdy, takže každé další slovo je pro něj zcela nové území. „Otec věří, že se vrátí. Věří v to už deset let. Věří, že nakonec získá rozum a vrátí se, než se mu něco stane. Myslí si, že když ho půjdeme hledat, jen ho víc odeženeme. Ale jeho život je v nebezpečí. Sama jsi to viděla. Někdo jde po tom zařízení a nezastaví se, dokud ho nebude mít.“ Konečně se na tebe otočí a podívá se ti přímo do očí. „Pomůžeš mi ho najít. Prosím.“ |
| |
| Dva bratři Jako u vytržení, a skoro bez mrknutí oka, poslouchám Flynnovo vyprávění. Je mi jasné, že tohle asi nevypráví každému na potkání a o to víc si cením toho, že to říká právě mě. Je mi jasné, že mít Luciuse za staršího bratra nemohlo být jednoduché. Byl tvrdohlavý a je mi jasné, že když se jednou rozhodl, že rodinu opustí, tak změnit jeho názor nebude nic jednoduchého. Jenže teď je v nebezpečí. Hodím za hlavu fakt, že mě nechal, abych od něj odvedla pozornost a rychle přikývnu. "Samozřejmě, že ti pomůžu ho najít." Povzbudivě se na Flynna usměju. "Najdeme ho a zachráníme. Nejvíc tedy asi před ním samým." V hlavě se mi, doslova, roztočí kolečka, a já přemýšlím, kam by tak Lucius mohl zmizet. "Asi bychom měli začít zpátky v cirkuse. Třeba najdeme nějaké vodítko v jeho stanu." Navrhnu, sama při tom myslím na to, že alespoň zjistím, kdo všechno ještě přežil. Jestli tam tedy ještě budou. Nejsem si jistá, jestli cirkus může fungovat bez svého principála. |
| |
| Abigail Flynn si hluboce oddychne, když souhlasí. Kámen právě spadl z jeho ramen, ale je možné, že byl předán na ty tvé. „Děkuji. Moc,“ řekne a malý úsměv se vkrade na jeho tvář. Nic velkého, ale stačí to. Navrhneš poté, kde začít a on přikývne. „To je dobrý nápad. Popravdě pak mám ještě jeden nápad. Víš, jak otec mluvil o čtyřech dalších lidech, kteří s ním tyto technologie sdílí. Tak jeden z nich se vcelku dost přátelil s Luciusem a mohl by mít ponětí, kam se mohl schovat. Takže první bychom mohli zajít do cirkusu, a pak tam,“ řekne Flynn nadšeně. Barva se pomalu vrací do jeho hlasu a slyšíš, jak jeho myšlenky znovu začínají proudit. „Ano, ano. To je úžasný plán. Hned zítřejší ráno se můžeme vydat na cestu, ale asi se první vyspím, jestli ti to nevadí,“ řekne Flynn. „Chci být, co nejbystřejší, když ho začneme hledat.“ S těmi slovy Flynn vstane a chystá se jít nahoru. Ještě naposledy se zastaví. „Opravdu, děkuji,“ řekne a odejde. Zůstaneš tak v pokoji sama. Nespíš, takže tvé noci jsou strávené rozjímáním, posloucháním hudby nebo učením se číst a psát. Charles i Flynn to považují za základní znalosti, i když osobně si to k životu zatím nepotřebovala. Než se však stihneš udělat cokoliv z toho, postava vyjde z poza rohu. Shin. Není ti jasné, jak dlouho tam stála a poslouchala. „Slyšela jsem všechno.“ Už ti to jasné je. Její pohled je přísný, ale přísný je vždycky. V rukou stále drží svojí pušku. „Flynn je mladý a hloupý. Ty taky. Oba jste mladí a hloupý.“ Poté sáhne do kapsy a vytáhne tenkou kovovou krabičku s dírkami, dlouhou asi jako dlaň. „Tohle mi dal Charles. Tobě se to bude hodit víc. Vyrovná to vaší hloupost.“ S těmi slovy zase odejde. Teď už jsi doopravdy sama. Nějakou dobu krabičku zkoumáš a zjistí, že to je malé zařízení, které, když se naplní olejem může tvořit malé elektrické náboje. Mohla bys to připevnit do své ruky a elektřina by proudila z konečků tvých prstů. Využila bys tak však část oleje, který máš na promazávání svých koleček. (Příruční elektrovodič: Když trefíš nepřítele počítá se to za 2 zranění místo jednoho. Tvůj útok se však sníží o 1 a tvá obrana o 2.) |
| |
| Trochu mě překvapí, jak moc vděčně Flynn působí. Jako kdyby se skutečně obával, že mu pomoc odmítnu. Jak bych ale mohla? Těmhle lidem dlužím za svůj život. Nebo neživot? V tomhle ještě pořád nemám úplně jasno. Rozloučím se s Flynem a sleduji, jak odchází. Nikdy jsem si neuvědomovala, jak moc je spánek omezující. Mám teď tolik času, když se nemusím zdržovat takovou podružností. Na druhou stranu, když otevřu knihu, abych si procvičovala čtení, stejně mám pocit, že bych dokázala ve vteřině usnout. Charles to možná považuje za důležité, ale já mám své priority a tohle se do top ten asi nikdy nedostane. Doplním olej a už se chystám zvednout, když si uvědomím, že nejsem sama. Shin. A ani jí není stydno přiznat, že slyšela celý náš rozhovor. Nenapadlo mě, že hledat Luciuse bude někdo považovat za hloupé. Trochu se na ní proto zamračím, ale krabičku přijmu. "Díky." Brouknu a obracím předmět v rukou. Shin odejde a mě chvíli trvá, než přijdu na to, k čemu věc slouží. Nevím, proč si žena myslela, že zrovna tohle by nám mohlo pomoci, ale darovanému koni na zuby nekoukej. Dá mi to trochu zabrat, ale nakonec se mi podaří připevnit zařízení k paži. Bohužel jsem měla málo oleje, takže v tuhle chvíli je nefunkční. Ale to je jen drobný detail. Jediné, co mě mrzí, že to nemůžu vyzkoušet. Poté se zvednu a zamířím do svého pokoje. Čeká mě dlouhá a nudná noc. |
| |
| Abigail Je brzké ráno, slunce pomalu rozhání poslední zbytky ranní rosy, ranní mlha je nahrazována denním smogem a společně s Flynnem se blížíte k cirkusu. Procházíte se Lodýnskými uličkami, jež jsou v tuto hodinu výhradně okupovány bohémy vracejícími se z flámů, levnými ženami doufající v poslední výdělky, obchodníky, jež připravují svůj obchod a násilníky, kteří se schovávají v mlze a v uličkách, čekajíc na pomatené cestovatele. Vy na svých cestách potkáte všechny tyto typy, ale vaše rychlé kroky a sebevědomí zápal v očích odradí kohokoliv, kdo by vám chtěl cestu zkřížit. A tak přijdete do parku, ve kterém cirkus naposledy byl. A máte štěstí, jelikož tady stále je, i když bys to na první pohled nepoznala. Hlavní stan, který se vždycky tyčil do nebes a byl první věcí, která všem dala znát kam míří, teď leží na zemi. Zkrabatělý, pomuchlaný, pošlapaný a na místech zakrvácený. Malé stany jsou pryč kompletně a společně s nimi i karavany. Z osob ze začátku nevidíš žádnou, jen hromadu mělké, čerstvě vykopané hlíny. A pak, v dáli, zahlédneš tři osoby. Největší z nich je silák Lutreco, který se ohání lopatou, jako parní stroj a stejně tak u toho funí. Kope bez přestávky a pot z něj lije, až by se s ním dalo zalívat. Druhou osobou je trpaslík. Myslíš, že to je Prcek Richie, ale nejsi si jistá. Jen sedí u Lutreca a smutně se dívá na jámy, které vykopal. A pak třetí osoba, u které si rychle uvědomíš, že to není osoba, ale kupka mrtvých těl, na sebe poskládaných. Vypadá to, jako by se je někdo snažil na sebe poskládat opatrně a s respektem, ale mrtvá těla neposlouchala a sesunula se do téhle kupy masa. Poznala jsi mezi nimi tvář vousaté ženy, kterou jsi viděla umřít. Přišli jste k nim. Richie se na vás otočil, ale Lutreco jen dál kopal. „Hej, tak ty jsi přežila,“ řekne Richie s melancholickým úsměvem. „Máme dalšího přeživšího hlavo dutá!“ zařve na Lutrece, ale ten jen dále kope. „Bohužel už na tebe nic nezbylo. Všichni ostatní, kteří přežili už si zbytek rozkradli. A popravdě nejspíš i ti, co nepřežili.“ Flynn si sundá klobouk z respektu a na chvíli zavře oči na tichou modlitbu. Tomu se Richie začne smát. „No to se podívejme na to. Bohatý pán se modlí k mrtvým stvůrám. No to kdyby viděli. Ti by se smáli. To ste měl přijít dřív pane, to ste měl přijít dřív.“ „Modlím se za duše dobrých lidí, ať byl jejich vzhled jakýkoliv,“ odpoví na to Flynn. Ale zdá se, že to Richieho celkem namíchne. Úsměv se mu ohne v úšklebek a plivne Flynnovi na botu. „Tady. Tohle si myslím o té vaší modlitbě. Žijete si tam ve svých palácích a teď, když jste se uráčil přijít mezi nás tak vás bodne svědomí, ale pak se napijete dobrého vína a pochroustáte na husičkách a křepelkách a mi budeme STÁLE UMÍRAT JAKO...“ „Richie!“ okřikl Lutreco trpaslíka, který začínal červenat v tváři. Poté se silák otočil na vás. Jeho oči byli červené od slz. „Co potřebujete?“ zeptal se tebe. |
| |
| Mrtví přátelé Procházím městem, tak, jako už tolikrát. Tenhle pohled dobře znám. Takhle časná ranní doba je vhodnou příležitostí i pro šikovného zloděje. Slušní lidé ještě tvrdě spí a jejich poklady nikdo nehlídá. Zaměstnávám svou mysl tím, že se rozhlížím kolem a přemýšlím, které zdejší domy jsme už navštívila a co hezkého si z nich odnesla. Jak se blížíme k cirkusu, jde mi tohle přemýšlení čím dál hůř. Konečně dorazíme do parku, kde cirkus stával a mě polije horko. Kromě velkého stanu, který tu leží spíš jako memento, tady nic nezbylo. Žádné stany, ani maringotky. Všechny moje věci jsou pryč. Uvědomím si. Ztratila jsem svůj domov. Můj pohled přitáhnou tři postavy, stojící opodál. Lutreca poznám na první pohled a v druhém mužíkovi zase poznám trpaslíka Richieho. Srdce mi poposkočí a zamířím k nim. Stačí mi však jen několik kroků, že poslední osoba není tak docela osoba. Nebo spíš, je to mnoho osob. Celá poblednu, když si uvědomím, že to je hromada mrtvých těl...našich přátel. Smutně kývnu Richiemu na pozdrav, Lutreco se na mě při tom ani nepodívá. Nevím, co říct, tak jen smutně pokývu na jeho konstatování, že jsem přežila. Proč ho zatěžovat podružnostmi. Bohužel se to velmi rychle zvrtne. Chápu, že je Richie smutný a rozzlobený, jenže on si začne vylévat zlost na Flynnovi, který se jen pokouší projevit respekt. "Richie..." Zašeptám v tu samou chvíli, kdy to jméno vykřikne Lutreco, takže moje slova zcela zaniknou. Moje srdce při tom pláče, protože oči nemohou. Na okamžik zaváhám, když se na mě Lutreco otočí. Bolí mě u srdce, když pomyslím na Minu. Je pryč, stejně jako všichni ostatní. Nemám ani odvahu si tu hromadu mrtvých prohlížet. Je to příliš bolestivé. Dřív, než mám čas to pořádně promyslet se vrhnu dopředu a Lutreca obejmu. Tedy, v mém případě to znamená, že se pokusím rukama obejmout jeho široký pas a hlavou skončím někde v půlce jeho hrudi. "My...hledáme Luciuse." Zamumlám a uvědomím si, že se stalo přesně to, co Flynn předpovídal a s čím Luciuse varoval. |
| |
| Abigail Lutreco zprvu stojí na místě zaskočený, když se mu vrhneš kolem pasu. Poté však cítíš, jak se jeho silné ruce jemně obtočí kolem tebe. Chvíli takhle stojíte a společně oplakáváte Minu, bez jediné slzy. „Nevím kde je,“ řekne ti Lutreco, když ho pak pustíš a zeptáš se na Lucia. „Vzpomínám si, že jsem ho viděl utíkat pryč z cirkusu. Je, ale možné, že se schoval. Hodně lidí se schovalo, někteří tak dobře, že jsme je ještě doteď nenašli, například...například Gelsomina.“ „Ani pohřbít ji nemůžeme, chudinku,“ řekne Richie, který zase vystřídal vztek za melancholii. „Vím však, kdo by mohl vědět, kde je,“ řekne Lutreco a Flynn se toho hned chytne. „Kdo?“ zeptá se natěšeně. Lutreco zvedne ruku a ukáže za vás. „On.“ Když se otočíš vidíš skupinku asi šesti mužů, jak k tobě vykračují. Neznala si je, ale podle podobných barev, jež nosili, ti bylo hned jasné, že jsou jedním z mnoha gangů, které se prohání Londonskými ulicemi. „Oj,“ zařve muž v čele. Je to krátký, ale podsaditý muž s masitou tváří, která měla trvale narůžovělý nádech. Kdyby měl na tváři milejší úsměv, připomínal by prasátko, takhle spíš vypadal jako rozzuřený kanec. „Kde je ten budižkničemu! Ten zasranej lotr!“ zařval z plných plic. A dalších pět mužů, vedle něj ho podpořilo dalšími řevy. „Ty jsi ten Johnny Mlátička, že?“ zeptá se Richie. Muž se na něj zmateně podívá. „Ty nevíš, kdo sem prcku?“ „Ne, ne mlátička, Johnny Mlýnek? Johnny Macek? Johnny Maminčin mazánek, bylo to něco na M.“ „Myslíš, že si vtipnej, eh prcku?“ „Co potřebuješ Johnny,“ vloží se do konverzace Lutreco. Johnny se podívá obrovi do očí, jako by se nepovyšoval dvě hlavy nad ním. Teprve poté přejel očima po tobě a Flynnovi. „A kdo ste jako vy? Počkat tebe znám. Ty seš ta buchta, co mu lezla po laně,“ pozná tě. „Myslím, že máme stejný cíl, my dva. Najít Luciuse. Nevíte náhodou, kde by se mohl nacházet? A prosím, mluvte slušně.“ zeptal se Flynn. Johnny „něco na M“ si ho rychle změřil od hlavy, až k patě. „Co šlohnul vám?“ zeptal se. „Prosím?“ zeptal se ho Flynn, pak se otočil na tebe. „Šlohnul?“ Zatímco si mu vysvětlila, co znamená šlohnul, ujal se slova Lutreco. „Tady není. Nevíme kde je. Myslel jsem, že jste přátelé.“ „Byli jsme brachu. Dokud mě včera večer neokradl. Dobrých tři tisíce liber mi zmizelo, fuj. Až ho chytnu, já ho zabiju. Normálně ho...“ „To vám nemohu dovolit, pane,“ namítne Flynn. „Ty mi to nemůžeš dovolit?“ Johnny začíná nabírat výhružný tón, když vtom přijde poslední kapka. „Magor. Johnny Magor, tak to bylo,“ řekne Richie. „Zabijte je. Zabijte je všechny,“ řekne Johnny tlumeným hlasem, který schovával jeho frustraci.Tři muži se vrhnou na Flynna a dva na Richieho. Tobě i Lutrecovi se prozatím vyhýbají, i když máš pocit, že s opačných důvodů. A dává ti to šanci zaútočit na někoho, jako první. |
| |
| Magor "Takže je šance, že je pořád ještě naživu." Je to trochu zoufalé ale nějaká naděje je mi milejší, než žádná. Než máme ale možnost v rozhovoru pokračovat, jsme vyrušeni. Zamračeně sleduji přibližující se partičku. Jsem zloděj sólista a takovýmhle jsem se vždycky vyhýbala. Z gangů koukají jen samé potíže a toho já jsem nechtěla být součástí. A z muže, který je vede potíže doslova čpí. Držím se stranou, jsem zticha a poslouchám rozhovor. Proč by Lucius kradl ty peníze? Leda, že by chtěl zmizet někam hodně daleko. Už se chystám zeptat, jak si může být jistý, že to byl Lucius, když si Richie vzpomene na přezdívku. A všechno je v háji. Muži se na nás vrhnou...tedy spíš se vrhnou právě na Richieho a Flynna. Hádám, že pro něj je tohle zcela nový svět. Je mi ho skoro líto. Na mě se zatím nikdo nesápe. Asi mě nepovažují za hrozbu. No to se ještě uvidí. Svoji novou zbraň bohužel nemůžu použít, protože jsem nedoplnila olej, musím se tedy spolehnout na svou sílu a pevné paže. Vrhnu se na nejbližšího muže, popadnu ho zezadu za kabát a prudce škubnu, abych ho odervala od trpaslíka. (8) |
| |
| Souboj Abigail Hudba „Hej, hej. Nech si to pro svojí sestru. Nesahej na mě,“ řve Richie, zatímco se na něj sápe jeden z mužů. Když už ho má skoro v rukou chytneš ho za límec a vrhneš ho dozadu. Muž jen řve, zatímco letí vzduchem a pak tvrdě dopadne na zem o několik metrů dál. Má sice jen pár podřenin a nějakou bouli, ale chvíli mu trvá než se vzpamatuje z šoku. Druhý muž, který šel po Richiem však zaútočí mnohem dřív… V tu samou chvíli tři muži jdou po Flynnovi, který se rychle podívá na Lutreca, ale ten se souboje neúčastní. „Pánové. Nemusí to takhle skončit. Můžeme to vyřídit mírumilovně,“ pokusí se je přesvědčit, ale nefunguje to. Vzdechne. „Budiž.“ Natáhne ruku a z rukávu mi vyjde malý revolver. Rychle zatočí zásobníkem, jako by hledal ten správný náboj a pak ho střelí do země. Kouřová clona se rozprostře, kolem Flynna a tří mužů. Nevidíš tedy, co přesně se tam děje, ale jsi si jistá, že slyšíš rány. Přesně v tu chvíli druhý muž, který na tebe útočí se napřáhne železnou tyčkou, kterou používá jako zbraň a praští tě s ní vší silou do hlavy. Necítíš sice bolest, ale rozhodně to s tebou zatřese. Máš pocit že mnoho víc, takových ran, bys nezvládla. Z mužova pohledu si však právě přežila ránu, která by položila dospělého muže a ani ti netekla krev. Trošku šokován udělal krok zpátky... |
| |
| Bitka Muž proletí vzduchem a dopadne na zem o několik metrů dál. Nic se mu nestalo, ale určitě přemýšlí, jak se něco takového stalo. Moji pozornost v té chvíli přitáhne Flynn. Hádám, že tohle je pro něj dost nepříjemné. Myslím, že nechce lidem ubližovat, ale zákon ulice je někdy tvrdý. Překvapeně vydechnu, když jeho a tři další muže zakryje kouřová clona. Slyším rány a chci se sama vrhnout do kouřového oblaku, jenže v tu chvíli se proti mě postaví další z mužů a železnou trubkou mě vší silou vezme po hlavě. Hádám, že takováhle rána by odrovnala i Lutreca. Mě se ale nic nestane, jen se mi na okamžik rozostří zrak. Musím být opatrnější, víc takových ran by mi mohlo pořádně zamotat šišku. "Buď rád, že nemám olej." Zašklebím se na překvapeně vyhlížejícího chlapa před sebou. Jemu to možná nedává smysl, ale mě ano a to je nejdůležitější. Na nic dalšího už nečekám, rozeběhnu se a vší silou ho praštím předloktím do brady (10), ve snaze zlomit mu čelist, a hned nato následuje rána pěstí do břicha. (7) Ta už je spíš jen preventivní. |
| |
| Abigail Slyšíš silné křupnutí, když se tvé železné předloktí spojí s jeho čelistí. Muž ani nemá čas skuhrat, když uděláš další krok do předu a praštíš ho do břicha. Muž odletí několik metrů dozadu a narazí do druhého druha, který se zrovna začínal zvedat a uzemní ho. Druhý muž by sice ještě vstát mohl, ale nezdá se, že by chtěl. „Děvče...myslím, že bys mohla Lutreca připravit o práci,“ řekne Richie na půl pobaveně, na půl překvapeně, ale zcela šťasten, že se k němu muži nedostali. Podíváš se na druhou stranu, kde se kouř už rozprostřel. Jeden muž leží na zemi, paralyzovaný a občas jen cukne nohou. Druhý muž se stále mává svoji železnou tyčí, ale do prázdná. Jeho oči jsou velmi červené a slzící. Třetí muž však klečí na Flynnovi a dává mu jednu ránu za druhou. Flynn si jen tak tak kryje obličej. Hned chceš zasáhnout, ale Lutreco tě předběhne. Chytne muže za krk s lehkostí, která tě kdysi neskutečně udivovala, ale teď už zdála normálnější. Pár krát ho profackuje a pak ho zase pustí. Muž se na něj jednou podívá a pak se rozběhne pryč. Lutreco pomůže Flynnovi na nohy. „Jsem vám neskutečně zavázán,“ řekne Flynn. Lutreco na to nic neodpoví. Místo toho se podívá na Johnnyho. „Panenko Marie on tady vážně nechával stvůry. Pro lásku boží.“ „Takže jak jsem říkal, Luciovi se vyhnete,“ zopakuje Flynn. Johnny se podívá na Lutreca, a pak s výrazem větší hrůzy na tebe. „Za tohle mi to nestojí,“ řekne, otočí se odejde. Zůstanete sami. „To bylo…,“ Flynn se zamyslí. „Úžasné. Cítil jsem jak mi adrenalin proudí v krvi. Wow. Máme tyto technologie, abychom se ubránili, kdyby to bylo třeba, ale s Shin v domě to skoro nikdy třeba není, takže jsem je ještě nevyzkoušel, ale teď. Viděla jsi mě, byl jsem úplně jako Nechci s vámi bojovat, ale oni si nedali. A tak bu...“ Flynn se zastaví uprostřed věty, když si uvědomí, že se na něj všichni díváte. Tahle jeho řeč, byl přesný opak normálního Flynna, který si promyslí všechno tři věty dopředu. Odkašle si. „Omlouvám se. Nechal jsem se unést.“ Pak sáhne do kapsy a vytáhne asi několik liber. Část dá Lutrecovi a část Richiemu. „To je pro vás, za vaší pomoc a na nový život.“ Richie si je rychle vezme, ale silák chvíli váhá, ale nakonec je i on s poděkováním přijme. „Jaké máte další plány?“ zeptá se Flynn. „Pohřbím své přátele, aby mohli aspoň odpočívat v pokoji, a poté se s Richiem vydáme na cestu. Budeme dělat, to jediné, co dělat umíme. Dělat představení. Možná se přidáme k nějakému jinému cirkusu, tak jako tak, v Londýně už pro nás nic není.“ |
| |
| Konec jedné kapitoly Už když uslyším křupnutí, je mi jasné, že rána do břicha je jen preventivní - na upuštění páry. Muž odletí a srazí při tom ještě svého kamaráda, kterého jsem prve odhodila. Jen se trochu nejistě usměju na Richieho. Jsem ráda, že se nevyptává, kde jsem k tomuhle přišla. Nevím totiž, jestli mu to chci vysvětlovat. Ohlédnu se po Flynnovi a zjistím, že dva z mužů sice vyřídil, ale třetí se nad ním nyní tyčí a buší do něj jak šílenec. Už se mu chci vrhnout na pomoc, ale Lutreco mě předběhne. Čekala bych, že mu dá pořádnou ránu pěstí, ale Lutreco takový není. Možná je to chlap jak hora, svaly jako ocelová lana, ale v srdci je to dobrák, který by ani mouše neublížil. Když muže profackuje a pak ho pustí, aniž by mu nějak vážně ublížil, opět k němu pocítím vlnu náklonnosti. Magor nemá jinou možnost, než se dát na ústup. K jeho cti musím uznat, že neuteče jako králík, ale klidně odejde. Věřím ale, že by stačilo houknout na něj a už by bral do zaječích. Moji pozornost nyní přitáhne Flynn. Očividně je celý nadšený z toho, že se mohl dostat do skutečné bitky. Mě to tak úžasné nepřišlo a spolu s Richiem a Lutrecem na něj zírám jako na blázna. V jaké bublině jsi to doteď žil? Mám chuť se zeptat, ale ovládnu se. Opět mě bodne u srdce, když oba muži hovoří o svých dalších plánech. Půjdou dál, nic jiného jim ani nezbývá. Najdou si jiný cirkus a jinou rodinu a já doufám, že zase jednou budou šťastní. Postupně je oba dva obejmu. "Budete mi chybět." Rozloučím se s nimi a otočím se na Flynna. "A co budeme dělat my?" |
| |
| Abigail „No, cirkus byl naše první zastávka a druhá je dům Raymonda Jarsdalea. Raymond je jeden z pěti...teď už ze čtyř lidí, kteří drží tyhle technologie. S Luciusem si vždy velmi rozuměl a mnohdy, když se pohádal s otcem, našli jsme ho pak tam. Jestli někdo bude vědět, kde je, je to on,“ vysvětlí ti Flynn. „Ale první se rychle stavíme domů a naplníme ti olej,“ vysvětlí ti. A taky tak uděláte. V domě je jen pár sluhů a Charles není v dílně. Dozvíte se, že se vydal něco koupit a využijete toho. Rychle skočíte do dílny, kde vezmete olej a opravíš si jakékoliv poškození, které ti mohl muž způsobit. Vyzkoušíš své nové zařízení a vidíš jak ti prsty blikají elektrickým nábojem. Pak se zase vydáte na cestu. Tentokrát si vezmete kočár, jelikož jeho dům je o kousek dál. „Pane, Slečno,“ pozdraví vás kočí. Je to poprvé, co ti někdo řekl slečno. Hlavně kočí. Ti na tebe mluvili, jenom když ti nadávali, potom, co tě málem přejeli. Lucius zkontroluje, že vás kočí nemůže slyšet, a pak se na tebe otočí. „Byla jsi ještě vcelku rozrušená, když ti otec vysvětloval,jak se dostal k technologiím, které teď má. Jestli ohledně toho máš nějaké dotazy, klidně se teď zeptej.“ Nabídne ti Lucius, zatímco míříte k Raymondově domu. |
| |
| Šaty dělají člověka Jen na skok se vrátíme do domu. Doplním olej a zkontroluji, jestli jsem neutržila nějaká poškození. Rána do hlavy mě naštěstí nijak nepoznamenala a na ruce je potřeba jen utáhnout pár šroubků. Udržovat tohle mechanické tělo v provozuschopném stavu asi bude náročnější, než jsem si myslela. Flynn nám zavolá kočár a já mám poprvé v životě možnost být za dámu. Je pro mě fascinující slyšet, jak mě někdo slušně oslovuje. Jak se zdá, tak být hezky upravený a mít na sobě krásné šaty, dělá divy. Sedím v kočáře a cítím se povzneseně, jak drkotáme po hrbolatých ulicích Londýna. Odvrátím se od okýnka a pohlédnu na Flynna. "Pořád mě překvapuje, že si dal takovou práci, aby mi vytvořil tohle tělo. Chápala bych, že by to udělala pro tebe, nebo Luciuse. Ale já jsem pro Vás byla neznámá, ani jste si přeci nemohli být jistí tím, že mám nějaké informace. Ani jsem vám toho příliš neřekla. Tak proč plýtvat něčím tak cenným na nějakou ubohou zlodějku?" Zatvářím se trochu rozpačitě. "Nechápej mě špatně. Jsem Vám velice vděčná, jen tomu prostě nerozumím. Upřímně, spíš, než odkud tyhle udělátka pocházejí, mě trápí, že nevím, co bude po tom. Zachráníme Luciuse i Kopernikovo zařízení, ale co dál? Nejsem člověk, netrápí mě zima, hlad, únava, nic takového. Nějak nevím, co bych si měla se svým životem nyní počít." |
| |
| Abigail Flynn se zamyslí. „No...oficiálně říkal, že to udělal kvůli informacím. Neoficiálně říkal, že to udělal, protože chtěl vyzkoušet, jestli to jde, ale popravdě...myslím si, že poté, co umřela mamka, jen nechtěl nechat dalšího člověka umřít, když měl možnost jej zachránit. Ostatní, které jsme našli, byli už moc poškození, než abychom jim mohli pomoct, ale ty...ty jsi byla v takovém – tohle bude znít divně -, ale ideálním stavu. A fakt, že bys mohla mít nějaké užitečné informace, byl jen takový bonus,“ vysvětlí ti Flynn, zatímco kočár pokračuje klikatou cestou směrem k cíli. „A až najdeme Luciuse a ujistíme se, že bude v bezpečí, tak prostě můžeš zůstat s námi,“ řekne Flynn, jako by to byla ta nejasnější věc na světě. Pak se však zarazí. „Jestli chceš samozřejmě?“ Chvíli potom už kočár zastaví a jste na místě. Vyjdeš ven. Přivítá tě venkovské sídlo, které by se dalo přirovnat k sídlu Fletcherů na kraji města, s tím rozdílem, že tady bylo mnohem víc zeleně. Keře byly ostříhané do všemožných tvarů a malá armáda zahradníků upravovala komplikovanou zahradu plnou různobarevných květin, keřů, záhonků a stromů. Flynn přišel k jednomu z nich. „Je pán doma?“ zeptal se. Zahradník jen pokrčil rameny. „No, to já nevím. Pán nenechává nikoho dovnitř. Prej, aby tam nebyl bordel.“ Flynn na zahradníka kývne a jdete tedy přímo do domu. Zaklepete nikdo se neozve. Flynn zatáhne za kliku a je otevřeno a tak vstoupíte dovnitř. Přivítá vás velký, avšak skoro zcela prázdný dům. Jakékoliv zbytky nábytku či dekorace, které tady jsou, na sobě mají tak velký nával prachu, že skoro nejde vidět jejich původní barva. A pak se podíváte na mramorovou podlahu. Cesta krve se táhne od dveří až na horu po schodech. |
| |
| Prázdné sídlo Jen se jeho slovům lehce pousměju. Rozhodnu se tomu věřit a být za to vděčná. Dokonce se ani neurazím, když řekne ta slova o "ideálním stavu". Já jsem na tom všem vydělala. I když to asi nakonec stejně ukáže jedině čas. "Díky." Řeknu jen tiše, když mi nabídne, že můžu zůstat s nimi. Ostatně ani není jisté, jestli by mě vůbec nechali odejít. Přeci jen, jsem Charlesův výtvor. A pokud je tahle technologie skutečně tak cenná, asi by mě nenechal jen tak se poflakovat Londýnskými ulicemi. Kočár zastaví a já tiše hvízdnu, když uvidím venkovské sídlo. Krásný dům s obrovskou zahradou a regimentem zahradníků. Takováhle paráda asi není zadarmo. Nedokážu se ubránit myšlence, jaké by to bylo, sedět v zahradě, ve stínu stromů, upíjet čaj a číst si. Kde se to ve mě bere? Zahradníci jsou očividně jediní, kdo tady něco dělá. na Flynnovo klepání se nikdo neukáže a tak vstoupíme do domu. Hned na první pohled je mi ale jasné, že je tady něco špatně. Kromě toho, že je dům skoro prázdný a vše kolem pokrývá vrstva prachu, je tady ještě ta záležitost na schodech. Stopa krve se táhne od dveří, po lesklém mramoru a míří někam vzhůru. "Tohle nevypadá moc dobře." Zamumlám tiše a v prstech mi zajiskří elektřina. Podívám se na Flynna a pak jako první vykročím po schodech nahoru. |
| |
| Abigail „To nevypadá,“ souhlasí s tebou Flynn, ale jeho mysl už je někde jinde vydá se za tebou po schodech. Opatrně následujete krvavou cestičku, až do jedné z mnoha knihoven, které jsou v horním patře. Jsou to jediné místnosti, které zcela neovládl prach a pavučiny. Vejdete dovnitř. Místnost je prázdná. „Raymonde!“ zvolá Flynn, ale žádná odpověď. Krev končí u jedné skříně s knihami. Vypadá to, jako krvácející vlezl do zdi. Pět knih má na sobě krvavé otisky. „Podívej,“ Flynn ukáže nahoru na knihovničku, kde je nápis ve zvláštním jazyce, který nepoznáváš. Pak si vzpomeneš, že podobný jazyk, si viděla v nějakých knihách, které ti Flynn půjčil. Latina. „V každé minutě je to jednou a v každém momentě dvakrát,“ přeloží ho Flynn, jako by to bylo anglicky. Ještě jednou se podíváš na knihy, které na sobě mají krvavé otisky. Jsou to: 1. Základní poznatky radioaktivních substancí 2. Morální dilemata moderní doby 3. Astronomický kalendář na tisíc let 4. Biologie výchovy a nauky 5.Sekundární čas „Zkusím se podívat do ostatních pokojů. Jestli tady na něco přijdeš, zavolej,“ řekne ti Flynn a nechá tě v pokoji samotnou. |
| |
| Hádanka Jdu první, možná to není moje myšlenka, ale nějak vím, že bych měla Flynna chránit. Už jsem viděla, že není tak docela zvyklý na problémy obyčejných lidí. Netuším, co nahoře najdeme, ale podle stop krve si moc nadějí nedělám Mám trochu obavu, aby se při pohledu na zkrvavené tělo nezhroutil. Jenže tady žádné tělo není. Jen knihy...zatracené knihy...a ten podivný nápis v cizím jazyce. Flynn mě naštěstí nenechá se s tím trápit a přeloží mi ho. Já si mezitím prohlížím zakrvácené tituly. A teď jsem tu sama. Flynn zmizel a já se zamračeně dívám na knihy. Co to jako má znamenat? Věta nad regálem každopádně odkazuje na čas, tedy alespoň tak si to moje trochu omezená mysl vyloží. Sáhnu proto po titulu Sekundární čas. Třeba tam najdu něco zajímavého. A nebo nějaké vodítko, které by mi prozradilo, kam se majitel domu poděl. |
| |
| Abigail Zkusíš vytáhnout knihu Sekundární čas, ale ta se zasekne v půli. Uslyšíš cvaknutí, a pak mechanismus podobný otáčejícím se kolečkům. Zvláštní šimrání ti přejde po zádech a nejsi si jistá, co to znamená. A poté se otočí kus stěny. Není to však ta stěna, ke které vede krev, ale protější a není v ní krvácející oběť, ale mechanický pes, který se na tebe okamžitě vrhne. Jedním skokem se na tebe vrhne a jeho ostré zuby se ti zakousnou do nohy. Naštěstí se zakousnou do kovové části , takže jen bezpečné sjedou pryč a nezpůsobí ti žádné poškození. Tentokrát, ale vidíš, že mechanický pes se po neúspěšném útoku velmi rychle připravuje na další.  |
| |
| Hlídač Zatáhnu za knihu, jenže ona ven z police nejde. Místo toho se ozve cvaknutí nějakého mechanismu. Knihovna se nepohne, ale otevře se jiná stěna. Místo zkrvaveného torza ale hledím do očí mechanické bestie. Nemám čas se ani pohnout, ani vzpamatovat z toho co vidím a už mám tu mechanickou obludu zakousnutou v noze. Naštěstí se po mě jeho zuby jen neškodně svezou, pes se ale okamžitě chystá vyrazit znovu do útoku. Kopnu po něm, ale spíš jen v náznaku, abych ho alespoň na okamžik odradila do jeho úmyslu. Získám tím čas a zvednu ruku, která už jiskří elektřinou. Cítím, jak se mi v dlani akumuluje koule probleskující energie. Když jsem připravená, prostě jí popadnu a mrštím po psovi. (8) "Chcípni, ty vobludo!" Vykřiknu hlasitě. Vidět takhle tu energii, doslova se jí dotýkat, to mi činí skoro živočišnou radost. |
| |
| Abigail Dotkneš se psa a vidíš, jak elektrický náboj začne proudit jeho tělem, uškvaří nějaké šrouby a jeho sila vyhodí několik zubů z jeho úst. I přesto však ještě není zcela vyřízený. Ještě jednu ránu vydrží. Jedna psova noha sice moc rychle nemůže fungovat, takže běh je vyloučený, stále však může skákat a hned toho využije. Skrčí se a jako na pružince vyletí k tvému krku. Všechno se to odehrává velmi rychle, takže nemáš čas se psovi vyhnout. Dáš před ruce před sebe a on se do pravé zakousne. Přímo do hadičky a olej, začne téct po podlaze. Psova čelist je teď zaháknutá v tvé ruce a on začne svojí hlavou vrtět ze strany na stranu při pokusu ti tu ruku urvat. A něco ti říká, že by se mu to i mohlo povést. Cítíš jak s unikajícím proudem, mizí i tvá elektřina. Tvůj náboj je čím dál tím slabší. Jestli na něj chceš zaútočit, tak musíš rychle. |
| |
| Hlídač Doufala jsem, že můj elektrický výboj bude mít větší grády. Psa sice zasáhnul, ale neodrovnal ho a bestie na mě stále ještě doráží. Vrhne se mi po krku a já si jen tak tak stihnu dát před sebe ruce. Zakryju si obličej a cítím, že se pes zahryznul do jednoho předloktí a rve mi ruku. Zcela jasně vidím jeho ostré, kovové čelisti a jsem ráda, že nemám cit, protože tohle by hodně bolelo. Klidně bych se vsadila, že tyhle čelisti by člověku dokázaly kost rozdrtit na prach. Já na tom nejsem tak zle, ale pes bohužel zasáhnul jednu z hadiček a do jeho tlamy i na zem začal stříkat olej. Okamžitě cítím, jak se mi nádržky vyprazdňují, snížením tlaku nejsem schopná dál používat elektrickou jiskru a jestli to takhle půjde dál, tak za chvilku ani nebudu schopná pohybu. Musím jednat rychle a toho čokla se zbavit. Napřáhnu se a vší silou ho volnou rukou praštím přímo mezi oči. (3) To mu ale příliš neublíží a tak ještě přidám kopanec do boku. (6) Je to dost chabé a já cítím, jak mi s každým pohyb ubývá sil, jak přicházím o stále víc oleje. |
| |
| Abigail Vší silou vrazíš do psova robotického obličeje. Tvá ruka projde skrz už tak oslabenou kovou kostru a rozdrtí ji. Kusy kovu se rozletí, po celé místnosti. Mechanické zvíře ještě chvíli stojí na nohou, ale poté bezvládně spadne. Souboj je u konce. Rychle ucpeš vytékající olej, aby si ho neztratila ještě víc. Elektrický výboj už sice používat nemůžeš a jsi trochu poškozená, ale jinak se můžeš hýbat normálně. Souboj je u konce, ale hádanka stále stojí před tebou. V každé minutě je to jednou a v každém momentě dvakrát. Předpokládáš, že když vybereš špatnou knihu, tak se spustí další past či mechanický strážník. Pět knih má na sobě krvavé otisky. Jednu už jsi zkusila a zbývají čtyři. 1. Základní poznatky radioaktivních substancí. 2.Morální dilemata moderní doby. 3. Astronimický kalendář na tisíc let. 4. Biologie výchovy a nauky. Mohla bys počkat, až Flynn prozkoumá ostatní místnosti, aby ti s tím pomohl, ale podle množství krve, které vás sem dovedlo, si nejsi jistá, kolik má oběť času... |
| |
| Hádanka Pes je pryč. Zbyla z něj jen hromádka šrotu. Dlaní překryju roztrženou hadičku a zamezím tak úniku dalšího oleje. Dobelhám se zpátky ke knihovně a při tom přemýšlím, co by se stalo, kdybych "vykrvácela". Sakra, nesnáším hádanky. Čtení je na nic, sotva nápis a názvy knih přelouskám, natož, abych chápala, co se po mě chce. Zkusmo tak sáhnu po další zakrvácené knize a tentokrát na ní, místo krve, nechám olejový obtisk. Kousnu se do rtu, když beru do ruky knihu s názvem Astronomický kalendář.... |
| |
| Abigail Sáhneš po knize a znovu uslyšíš cvaknutí. Je to zvláštní kniha. Na pohled vypadá normálně, ale na dotek, cítíš, že je kovová. Tentokrát se neotevře žádná zeď, ale jen, co kniha cvakne, začne jí procházet velké množství elektřiny, které pak projde do tvojí ruky. Ve vzduchu jde slyšet praskání, jak ti kdo ví kolik voltů prochází rukou. Necítíš bolest, ale samotná síla proudu je dost na to, aby tě položila na zem. Zasáhne tě temnota, když dopadneš na zem. Bylo to nejblíž, co jsi za poslední dny dostala ke spánků. I když tobě to připadalo jako takové hlubší mrknutí. Když si otevřela oči, stál nad tebou Flynn a něco říkal. Chvíli trvalo, než si začala slyšet jeho slova. „Abigail? Abigail? Díky bohu, že jsi v pořádku,“ řekl, když jsi se probudila. Všimla sis několika věcí. Za prvé, venku byla tma, a to jste přišli kolem poledne. Za druhé, byli jste stále v domě Raymonda, ale Flynn měl u sebe náčiní, které jsi viděla v Charlesově dílně. Za třetí, stěna byla otevřená. Vedla do dílny, podobné té od Charlese, ale v téhle leželo mrtvé tělo. „Promiň,“ řekne Flynn, když už se posadíš. „Neměl jsem tě tady nechávat samotnou. Jsi v pořádku?“ zeptá se tě a starostlivě si tě prohlíží. |
| |
| Ukrytá místnost Tiché cvaknutí a pak náhlý příval energie. Kdybych byla člověk, tak mě to asi na místě uškvaří, takhle jen dostanu ránu, která mě odešle do něčeho, co by se dalo nazvat říší snů. Nic se mi nezdálo, když však otevřu oči, místnost se halí do tmy. Byla jsem mimo asi déle, než jsem si myslela. Nade mnou stojí Flynn a mě chvíli trvá, než mi k uším dolehnou jeho slova. Velmi pomalu se posadím a poklepu si z boku do spánku. Hlava mi přijde tupá a malátná, takhle by se stroj asi cítit neměl. "Co se stalo?" Zeptám se konečně. Prohlížím si Flynna i nářadí, které drží v ruce. "A jak dlouho tu vlastně ležím?" Trochu se nakloním ke straně a nahlédnu do otevřené místnosti. Vypadá to, že z Raymonda už žádné informace nedostaneme. Vyškrábu se s Flynnovou pomocí na nohy a vstoupím do dílny. Moc nerozumím tomu, proč by se někdo pokoušel tuhle místnost schovat. A co je ještě méně pochopitelné. Proč si někdo myslel, že když je zraněný, tak bude dobrý nápad uchýlit se právě sem. Ani jednu z těch otázek ale nepoložím. Mrtvým by se měla projevovat úcta. "Co ho zabilo?" |
| |
| Abigail „Střelná rána do hrudi. Stejný typ pistole, ze které stříleli ti v cirkuse,“ odpoví ti Flynn. Očividně rád, že mluvíš. „Někdo po nás jde a já stále nevím, kde je Lucius. Měl však v kapse tohle,“ řekne Flynn a vytáhne dopis. Podá ti ho. Chvíli ti to trvá, ale přečteš ho. Vážený pane Jarsdale, Je mi ctí Vás pozvat na večerní ples, jež se koná zítra v osmou hodinu večerní v letním sídle Lady Viktorie Elaine. Prosím přijďte ve formálním oblečení. S největší úctou slečna Elizabeth Elaine. „Viktorie Elaine je další z Pětky…,“ Flynn se podívá na mrtvé tělo. „Teď už Trojky.“ Poté tě požádá o pomoc. Vytáhnete jeho tělo z tajné místnosti, schováte tam rozbitého robotického psa a utřete knihy, aby nebyli nápadné. Obecně to uděláte, aby to vypadalo, že tady žádná tajná místnost není. „Myslím, že bychom měli pro teď jít domů. Odpočinout si. Zítra se vydáme k Lady Elaine a můžeme doufat, že…můžeme doufat, že bude vědět něco o Albertovi,“ řekne Flynn. Vidíš však, že myšlenkami je úplně mimo. Tak mimo, že dokonce zapomněl použít jméno, které si Lucius vybral. Vyjdete tedy ven. Flynn řekne jednomu ze zahradníku o mrtvole a ten běží pro nejbližšího strážníka. Na vy už však nečekáte. Najdete si kočár a jedete domů. „M,“ řekne po chvíli. „Jednou v minutě a dvakrát v momentě je M.“ Když dojedete domů, už je pozdní noc. Skoro všechno služebnictvo už spí, až na pár strážných. Přijdete dovnitř a Flynn ti pobídne, aby si s ním šla do tajné laboratoře. Přijde tam a Flynn vyndá dva kusy nějakého zvláštního materiálu, který měl ve své brašně. „Tohle jsem našel u Raymonda,“ vysvětlí ti. „Je to experimentální materiál, na kterém pracoval. Pružný, ale překvapivě pevný. Mohli bychom ti z toho udělat novou kůži. Lepší, ale jsou tady dva typy.“ Flynn ti pak vysvětlí, v čem přesně spočívá rozdíl, mezi oběma typy, ale mluví vcelku dost vědecky, takže to moc nepochytíš. „No víceméně jeden typ je tvrdší a hůř se rozbije, ale druhý má kolem sebe lehké magnetické pole, které by mohlo vrátit kinetickou energii protivníka,“ vysvětlí ti to jinak. (Dva typy kůže. 1. typ, ti přidá +2 k Obraně. 2. typ, způsobí, že když si protivník na útok hodí 1 nebo 2, tak automaticky získá zranění on). „Tak jaký chceš, první nebo druhý?“ zeptá se tě. |
| |
| Pozvánka na večírek Tohle pro nás nevypadá moc dobře. Lidé, kteří by nás měli dovézt k Luciousovi umírají jako mouchy. Je jen otázkou času, kdy vrah dostihne i Luciuse samotného. Tak daleko ale nechci domýšlet. Ztratila jsem už příliš mnoho, nemůžu dovolit, aby se mu něco stalo. Pomůžu Flynnovi v pokoji uklidit a smýt stopy krve. Cítím ale při tom, že moje tělo nefunguje tak, jak by mělo. Ten pes mi dal dost zabrat a následná rána elektrickým proudem také moc nepomohla. V tichosti se sebereme a zamíříme pryč. Flynn ještě řekne jednomu ze zahradníků, že Raymond je mrtvý a poté už nasedneme do kočáru a zmizíme. Z myšlenek mě vytrhne Flynn, když mi prozradí, jaká byla odpověď na hádanku. Jen lehce nadzvednu obočí, ale nakonec to nechám být. Blbce jsem už ze sebe dneska udělala, nemusím to ještě rozpatlávat. Vypadá to, že většina lidí v domě už v tuhle hodinu spí, alespoň to tak tipuji podle potemnělých oken. Já spát nepotřebuji, i když někdy si říkám, jaká je to škoda. Je mi mizerně, normálně by se člověk natáhnul a ráno by mu bylo lépe, já se s tím ale musím poprat jiným způsobem. Sama jsem chtěla zajít do laboratoře a zkusit trochu poupravit své tělo, takže nemám problém tam Flynna následovat. Se zájmem si vyslechnu klady obou materiálů a pak zvolím ten pevnější. Mít dnes tuhle kůži, tak by mě pes třeba vůbec nezranil. |
| |
| Abigail Zatímco jsi šla spát, zbytek večera a popravdě celý den, jsi strávila v dílně. Dávala jsi se pořádně do kupy. Zkoušela svojí novou kůži, která byla pevnější a o trošičku těžší, takže sis musela zvyknout. Natáhla sis taky venku lano a zkoušela po něm chodit. Nebylo to tak lehké, jako kdysi. Přece jenom, tvé tělo teď převážně bylo z kovu, takže tenký provaz už tě jen tak neudržel. Ale nakonec se ti podařilo jakž takž udržet rovnováhu. A pak přišel ten čas. Čas se připravit na ples. Přišli za tebou dvě mladé ženy a jedna starší. Ta starší byla hlava zdejších služek a ty dvě byli její dcery. Občas jsi je viděla, jak tady kolem probíhaly. „Lady Harrow,“ oslovila tě dáma, když za tebou přišla. Podívala se na provaz s ne zrovna velkým obdivem, ale nic o tom neřekla. „Pan Fletcher nás požádal, abychom vás připravily na dnešní ples. Prosím pojďte s námi.“ Požádala tě. Šla si s nimi, a pak to začalo. První přišla pořádná koupel. Což bylo vcelku vzácné a ze začátku ses bála, že by tě voda mohla poškodit, ale nestalo se tak. Kůže fungovala jako opravdová. Tedy až na to, že jsi nic necítila. Nebo přesněji, cítila jsi, že máš na sobě vodu, ale bylo to, jako by neměla žádnou teplotu. Nebyla studená ani horká. Jako by ses umývala hustým vzduchem. Poté přišel na řadu korzet a spodničky. Pak si vybírala šaty, doplňky a doplňky k doplňkům. Střevíce, náušnice, náhrdelníky, ozdoby do vlasů a podobně. Viděla jsi ve skříni, ze které ti vybírala oblečení i mužský frak a ženě by se asi dvakrát nelíbilo, kdyby sis ho vzala, ale rozhodně bys tím získala pozornost. Zatímco ti starší žena nabízela různé kusy oblečení, její dvě dcery se staraly o tvůj make-up. „Nebojte nedám tam toho hodně,“ řekla jedna. „I když je to dneska móda. Slyšela jsem, že ve Francii chodí ženy bílé jak duchové,“ řekne druhá a obě se začnou smát. „Ts,“ tsekne na ně jejich matka a oběma úsměvy zmizí. Když už jsi oblečená a připravená (jaké oblečení máš, nechám na tobě) sešla si dolů ze schodů. Kde už čekal Flynn. Byl v černém fraku se stejně černým kloboukem, kapesníčkem v kapse a hůlkou, jejíž hlavu zrovna zašroubovával. Zvedl svojí hlavu, aby se na tebe podíval, ale slova se mu zasekla v krku. „Vypadáte...ehm...velmi vám...ti to sluší,“ řekne nakonec. „Můžeme vyrazit?“ zeptá se tě a nabídne ti ruku. |
| |
| Přípravy na ples Mám spoustu času dát se do kupy, ale také si užít trochu zábavy. Venku v zahradě si mezi stromy natáhnu lano. Bohužel zjišťuji, že to, co mě činilo tak šťastnou je pro mě nyní velice obtížné. Nakonec jsem ráda, že jsem si lano pověsila jen asi metr nad zemí, protože udržet se na něm, je pro mě skoro nemožné. Po nějaké době ale přijdu na to, jak i tohle své nové tělo vyvážit tak, abych se na laně udržela. Bohužel, když jsem v tom nejlepší, objeví se vyrušení a to hned v podobě tří služek rodiny Fletcherů. Nevypadá to, že by žena přede mnou příliš schvalovala to, co dělám, ale svojí práci dělá dobře a neřeknu proti tomu jediné slovo. Jen mi vyrazí dech s oslovením "lady". V životě mi tak nikdy nikdo neřekl a asi si na to nikdy nezvyknu. Stejně jako si asi nezvyknu na to, co potom následovalo. Koupel je něco velmi ceněného ale v mém novém těle jaksi ztrácí význam a požitek z toho taky není žádný. Pak se ženy pustí do úpravy mých vlasů a do líčení. Docela si to užívám, protože o mě nikdy v životě takhle nikdo nepečoval. Jsem ale z celé situace dost nervózní, takovýhle ples je jistě velká událost a já vůbec nevím, jak se chovat. Nechci Flynnovi udělat ostudu. Trvá to celou věčnost, ale konečně jsem oblečená. Dívám se na svůj odraz v zrcadle a v šatech, které jsem si vybrala, a s krásně upravenými vlasy, si skutečně připadám jako nějaká dáma. Ženy mi ještě pomohou vybrat šperky a můžu vyrazit. Nejistě scházím po schodech, pod kterými už čeká Flynn. Služebné trvaly na tom, že musím mít podpatky, alespoň mi ale dovolily vzít boty na šněrování, které moje nohy pevně obepínají. I tak se ale na tak vysoké noze cítím trochu nejistá. Flynnova reakce mě zaskočí, trochu stydlivě sklopím pohled k zemi. "Taky ti to moc sluší." Zamumlám rozpačitě a zavěsím se do něj. "Můžeme vyrazit." Zopakuji po něm ale příliš jistě u toho nezním. Srdce mi divoce buší a být člověk, asi jsem celá zpocená. Alespoň nějaká výhoda. Bude to dobré. Přesvědčuji sama sebe, když nastupujeme do kočáru. Něčeho se napijeme, možná si zatančíme, zjistíme, kde najdeme Luciuse a zase vypadneme. Bude to hračka. Hlavou mi prolétne obrázek mrtvého Raymonda. Nikdy to není tak jednoduché, jak by si člověk přál. |
| |
| Abigail Hudba Ruku v ruce nastoupíte do kočáru, který na vás už čeká. Vaše jízda se zprvu zdá o něco...ztuhlejší, než normálně. Konverzace neproudí tak přirozeně, jako vždycky. Flynn občas vypadá, že se chystá něco říct, ale pak se na tebe podívá a nic neřekne. „Ehm,“ odhodlá se nakonec. „Dneska už musíme najít Luciuse za každou cenu,“ řekne. „Ať to stojí, co to stojí, dobře? Už mu jde o život.“ Říká to, ze stejné části jak tobě, tak i sobě. Kočár zastaví. Flynn vystoupí jako první, a pak ti otevře dveře. Vyjdeš ven. Jedna věc, na kterou sis zvykla je, že členové téhleté Pětky, jsou (nebo byli) dost bohatí. Viděla jsi jejich sídla a jejich luxusní vily. Tohle však nebylo ani sídlo ani luxusní vila. Tohle byl palác. Přes černou bránu se zlatými vrchy jste vešli do obrovského dvora, který byl v půl kruhu obklopen všemi různými budovami paláce. Na dvoře se to hemžilo lidmi. Těmi, kteří si chtěli na chvíli odskočit, či si promluvit za příjemného vánku a čistého nebe. Jestli tohle byli ti, kteří si odskočili ven, zajímalo tě kolik lidí, musí být uvnitř. Protlačili jste se dvorem a došli k hlavní bráně, která byla obklopena několika velkými sloupy. Muž v červeném fraku, vás zastavil. „Jména, prosím?“ požádal vás. „Fletcher.“ „Pan a paní?“ „Prostě Fletcher plus host. Měl bych mít neomezený počet.“ Muž se zasmál. „Pane, mohu vás ujistit, že něco jako neomezený počet hostů...“ ustoupil. „Pane, Madam, přeji příjemnou zábavu.“ Vstoupily jste dovnitř. Vzpomněla sis, jak jsi jako malá prosila na ulicích o jídlo během krutých anglických zim. Jak se ti třásly prsty tak moc, že jsi ani nemohla uchopit mince. Na ten bolestivý mráz, který se ti zakousával do prstů, a teď...teď jsi tady. V domě šlechtičny s vysokým křišťálovým lustrem, který visí ze stropu, který je vyzdoben nádhernými malbami andělů. V sálech tancují urozené dámy a pánové do zvuků valčíků, který hraje živý orchestr. Stoly se prohýbají pod nánosem těch nejúžasnějších jídel, jaké jsi kdy viděla. Husí paštiky, pečení holuby, dlouhé francouzské chleby (prý se jim říká bagrety nebo tak), ústřice, pečení bažanti, každý s jiným druhem nádivky. Několik dám a – převážně tedy – pánů se ti ukloní, jen, co vejdeš do dveří. Flynn tě zavede z chodby přímo do jednoho ze sálů, ve kterých se tancuje. Popravdě do toho největšího z nich. Avšak zatímco ty žasneš nad vším tím přepychem. Nad porcelánovým nádobím a ebonovou podlahou a mahagonovými stoly, jeho pohled leží na staré dámě, která to všechno pozoruje z čela stolu. „To je ona. Lady Viktorie Elaine. Promluvím si s ní. Zůstaň tady a dávej pozor, kdybys viděla, něco podezřelého,“ řekne ti Flynn a rychle odejde za ženou. Nejsi sama, ani pár minut, když uslyšíš: „Znáte ono jedenácté přikázání?“ otočíš se a vidíš vysokou mladou ženu s hnědými vlasy a zelenýma očima. „Krásná žena nesmí zůstat sama, zatímco hraje valčík. A jestli se všichni tito mladí muži rozhodují porušovat přikázání, nezbývá mi, než být správná křesťanka a požádat vás o tanec.“ S těmi slovy k tobě žena natáhne ruku. (HP).  |
| |
| Ples lady Elaine Cítím, že jsem nervózní, i když lepší výraz je, že to vím. Tělo mi nedovoluje projevit přirozeně nervozitu a tak vše zůstává jen v mojí vlastní hlavě. Flynn vystoupí z kočáru a těch několik okamžiků, než dojde z jedné strany na druhou, aby mi pomohl ven, je snad nekonečných. Dveře se ale konečně otevřou a já mám možnost žasnout nad tím, jak si žije lady Viktoria Elaine. Čekala jsem luxus, ale tohle mě doslova omráčilo. Jak procházíme mezi těmi skvěle oděnými lidmi, připadám si tak trochu jako podvodník. Někteří se nám dokonce klaní. Kdyby jen věděli, že jsem obyčejná zlodějka a cirkusačka, asi by se dost divili. Opět si tak potvrdím rčení, že šaty dělají člověka. Neunikne mi, že mě Flynn nechce představovat. Jemu asi lady Harrow nejde přes rty tak, jako té služebné. Pro mě by to prostě byla jen další lež, očividně můj život je teď plný lží a popírání toho, čím jsem. Každopádně teď jsme tady a já žasnu nad stoly prohýbajícími se jídlem. Dřív bych kvůli tomu šílela, teď ale nemám žaludek na to, abych dokázala strávit byť jen jediné sousto. Což ale neznamená, že mi to není trochu líto. Tolik let jsem hladověla, a když už mám možnost královsky se najíst, tak nemůžu. Flynn mě nechá samotnou dřív, než proti tomu můžu něco namítnout. Ani si nejsem jistá, co by v téhle společnosti mohlo být považováno za podezřelé, takže se prostě jen držím trochu stranou a rozhlížím se. Snažím se na sebe příliš neupozorňovat, ale ani to mi dost dobře nevyjde. Hledím na ženu, která mi tu nepokrytě lichotí a vteřinu váhám, jak na ní reagovat. Není pozvánka od ženy k tanci poněkud zvláštní. Nakonec se ale usměju. "Vypadá to, že i u Vás byla přikázání porušena. Budeme si tedy muset pomoci navzájem." S těmi slovy se jí lehce nešikovně ukloním a chytím se nabízené ruky. |
| |
| Abigail Hudba „Není tomu tak u nás žen vždycky,“ odpoví ti žena, zatímco jemně dotáhne na taneční parket. Muzika se mezitím změní v o něco tvrdší a rychlejší valčík. Pohyb tanečníků na parketu – jak se mezi sebou prohazují a točí – ti trochu připomíná hru šálků, které je na ulici tak oblíbená. Při, které máš tři šálky a v jednom je zlatá mince. Vyzyvatel pak šálky zamíchá a ten druhý musí minci najít. Otázka je, jestli by se uvnitř kohokoliv z tohoto lidí našlo zlato. Myšleno metaforicky, samozřejmě. „Musím říct, na dámu, tancujete přímo příšerně,“ řekne ti žena, potom, co spolu chvíli tancujete a tys jí stihla už několikrát šlápnout na nohy. Jemně, samozřejmě. Nezdá se však, že by to ženě nějak vadilo. Naopak. Vypadá to, že jí baví „nenápadné“ pohledy, které vám celý sál věnuje. „Kdybych byla smělejší, řekla bych, že snad ani nejste urozená dáma,“ pokračuje žena dál. „Avšak já tak smělá samozřejmě nejsem.“ Přijde k vám jeden muž, který si chce jednu z vás vypůjčit k tanci, ale žena ho jedním pohledem donutí si zase sednout. „Musím se přiznat, že jsem vás nevyzvala k tanci, jen kvůli Vašemu půvabu,“ řekne žena a otočí si tě v piruetě. „Musím s vámi probrat věci velmi důležité. Až smrtelně. Věci týkající se Lady Elaine, Pětky a Luciuse Mortimera Griswolda. Setkejme se za deset minut na terase ve východním křídle. Tancovala bych s vámi dál, ale zdá se, že píseň už končí a jste velmi žádaná,“ pohodila hlavou směrem k Flynnovi, který stál na kraji tanečního parketu a díval se na tebe. Nedokázala si přesně odhadnout emoce na jeho tváři. „Prosím, přijďte sama,“ řekne ti žena, jen co skončí muzika. Poté se vytratí v davu stejně rychle, jako se v něm objevila. |
| |
| Ples Hudba zrychlí a my vplujeme mezi tanečníky na parketu. Myslela jsem si, že tančit umím, s Gelsominou jsme často tančily ve velkém stanu, jen tak, po vystoupení, když už všichni odešli. A ona byla skvělá tanečnice, bohužel já jsem asi mizerný žák, jelikož ženě neustále šlapu na špičky střevíčků. Pokaždé, když se to stane, tak se kousnu do rtu, protože očekávám na svou hlavu hromy a blesky. Ona ale vypadá spíš pobaveně, než naštvaně. Když však zmíní, že by mě mohla podezřívat z toho, že nejsem urozeného původu, jen odvrátím hlavu, pro jednou jsem ráda, že mě nemusí trápit rudé tváře. Většinu konverzace vede žena sama, já mám příliš práce soustředit se na to, abych vůbec zvládla tanec. Protočím se v piruetě a překvapeně na ní zůstanu zírat, když začne mluvit o tom, proč tady vůbec takhle trdlujeme. Teprve v tu chvíli mi dojde, že mě vytáhla na parket, aby nikdo neslyšel, o čem se bavíme. Takhle můžeme nanejvýš vypadat, jako že si šuškáme milostné nesmysly. Možná proto ty udivené pohledy? Chtěla bych se jí vyptávat hned, ale má pravdu, píseň končí a očividně není bezpečné se tady o tom jen tak vybavovat. Sleduji, jak žena mizí z parketu a celá zmatená zamířím za Flynnem. "Tohle bylo příšerné, ale to je asi jedno. Kdo to byl?" Zavěsím se do něj a nenápadně kývnu k zádům své taneční partnerky. "Protože se mnou chce za chvíli mluvit o samotě o Luciusovi." |
| |
| Abigail „To byla Lady Elizabeth Elaine. Dcera Viktorie Elaine a má….ehm,“ Flynn trochu zčervená, ale snaží se zachovat vážnou tvář. „Naší rodiče nás jednu dobu chtěli oddat, ale už z toho sešlo. Díky bohu.“ Ples kolem vás pokračoval, už o něco klidnějším tempem, méně lidí tancovalo a většina se místo toho rozhodla na chvíli si odpočinout a zkusit občerstvení. „Mluvil jsem s Lady Elaine a nezdá se, že by jí hrozba smrti nějak vzrušovala. Popravdě se zdá zcela klidná. To je velmi zvláštní. Lady Elaine nepatří k lidem, kteří by rádi riskovali. A celý tenhle ples,“ řekne ukáže rukama kolem vás. „Ona nesnáší plesy. No, přesněji nesnáší lidi, ale plesy s tím souvisí. Elainové mají něco v plánu, ale nemůžu přijít na to, co. Pro to se mi moc nelíbí, že s tebou chce mluvit o samotě, ale jestli ví, kde je Lucius.“ Flynn si povzdychne. „Buď opatrná. Kdyby se cokoliv dělo, zařvi.“ O deset minut později se vytratíš z tanečního sálu, nenápadně vyjdeš schodiště a rozejdeš se směrem k východnímu křídlu. Je noc a jediným osvětlením tady jsou slabé svíčky a měsíční záře, jež vplouvá do místnosti skrz otevřená okna. Přijdeš k terase. Tlusté bílé záclony s nádhernými krajkami zakrývají tvůj výhled skrz skleněné dveře. Otevřeš je a na chvíli si přeješ, abys to neudělala. Na terase leží mrtvé tělo Lady Elizabeth Elaine. Její kůže je bílá jako měsíční svit, její pusa lehce otevřená, oči jsou mrtvé a krvavá skvrna špiní její šaty. „Nádherný kus práce, nemyslíte?“ ozve se za tebou. Otočíš se a vidíš...Lady Elizabeth Elaine. Stojí na terase, schovaná za dveřmi, živá a zdravá. „Perfektně vypadající náhražka mrtvého těla. Přesně proto jsem vás sem pozvala. Lady Viktorie Elaine, chce abyste jí zabila.“ |
| |
| Ples Flynn mě svými slovy spíš znepokojí, než uklidní. Takže snoubenka. Zajímalo by mě, proč z toho sešlo. I když mi zdraví rozum velí, abych to nedělala, nakonec se seberu a zamířím na místo schůzky. Nervózní, co může Elizabeth Elaine chtít právě po mě. Mám alespoň čas si palác trochu prohlédnou, žasnu nad jeho krásou a zdobností. Pro holku z ulice je tohle něco nepředstavitelného. Dostanu se ke dveřím na terasu a vejdu do měsíčního světla. Na několik okamžiků ustrnu hrůzou. Na lesklých dlaždicích tady leží Elizabeth. Zcela nepochybně je mrtvá, i když i nyní je stále stejně krásná. Málem nadskočím, když se mi za zády ozve hlas. Prudce se otočím a překvapeně hledím na Elizabeth, živou a...skoro bych řekla, že se tím baví. Zamračím se. Proč jsem zrovna já překvapená tím, že někdo může vyrobit důvěryhodně vyhlížející repliku mrtvého těla? Vždyť co jsem potom já? "Já, abych zabila lady Viktorii? Proč já?" Chápu, proč chce zemřít. Tedy předpokládám, že zemřít chce jen na oko. Když bude mrtvá, skutečný vrah už se nebude o nic pokoušet. Jen nevím, jak do toho všeho zapadám já. "Nechci být štvaná zvěř jen proto, aby lady byla v bezpečí. Určitě na takovou práci sežene někoho vhodnějšího." Já nejsem vrah. Jsem zloděj a mám určitou čest. |
| |
| Abigail „Nemusíš se bát. Bude ti poskytnuto dostatečné maskování a šance poté nenápadně zmizet. A proč ty, no ze dvou důvodů. Musí to být někdo o kom víme, že nebude zastaven, a někdo zná tajemství těchto rodin. Zprvu jsem měla v plánu požádat Flynna, ale jsem ráda, že se objevila alternativa. Kdyby se něco zvrtlo Flynn by zpanikařil a všechno by bylo v hajzlu...chci říct, všechno by bylo pokažené,“ opraví se Elizabeth, ale nezdá se ti, že by jí nějak vadila vulgární mluva. „Plus – a tohle je ten hlavní důvod – vím, kde se nachází Lucius. Tak co říkáš? Ty pomůžeš rodině Elainů a mi pomůžeme rodině Fletcherů?“ zeptala se tě s úsměvem. |
| |
| Objednávka na vraždu Dívám se na ní a přemýšlím, co myslela tím "někdo, kdo nebude zastaven". Jestli pak ví, co doopravdy jsem. Ale jak by mohla. Její slova mě trochu uklidní. Nakonec to stejně vypadá, že jde jen o dobrý obchod a vzhledem k tomu, že jinak nemám po Luciusovi žádnou stopu, nemám moc na výběr. Povzdechnu si a bezradně rozhodím rukama. "Tak dobře. Kdy se to má stát?" Na něco takového vůbec nejsem připravená, a i když vím, že to nebude skutečná lady Viktorie, nemám z toho dobrý pocit. V jednom má ale pravdu, bude lepší, když to udělám já, místo Flynna. Nevím, jestli by toho byl vůbec schopen a bude lepší ho z toho vynechat. |
| |
| Abigail Úsměv Elizabeth se ještě rozšíří, když souhlasíš s nabídkou. Sáhne do kapsy a zvláštní zlatou pistoli, která nepřipomíná, žádnou jinou pistoli, kterou jsi kdy v životě viděla. „Touhle zbraní ten čin vykonáš. Nezabije Lady, ale bude to tak vypadat. Poté odtáhneme tělo a nahradíme ho falešným,“ řekne Elizabeth a zbraň ti podá. „Aby sis na ní mohla zvyknout,“ vysvětlí ti. Poté se už otočí k odchodu. „Bude se to konat při jejím proslovu, na závěr večera. Neboj, předem k tobě přijdu a připravím tě. Do té doby si večer užij. Noc je ještě mladá,“ řekne, ale to už vidíš její záda, zatímco ona odchází do jedné z mnoha spletitých chodeb tohoto paláce. Zůstaneš na terase sama, jen ty a měsíční zář. Nebo si to aspoň myslíš. Chvilku po odchodu Elizbeth, malý chlapec vyjde z poza velkých bílých závěsů. Celou dobu se tam musel schovávat. Podle jeho hubené postavy, špinavé tváře a ještě špinavějšího oblečení, poznáš, že patří ke služebnictvu. Možná dokonce je to jedno z dětí, které používají na čištění komínů. Vzpomínáš si, že jsi měla několik kamarádů na ulici, kteří tohle dělali. Často se pak v komínech zasekli a umřeli buď na vyhladovění nebo na udušení, pokud měli štěstí. „Oj, slečno?“ řekne a všimneš si, že mu chybí pár zubů. „Babča s váma chce hodit řeč a já vás mám přivést. Ale jako tajně a potichu, jasný?“ řekne chlapec. Ohlíží se přitom za zády, jestli někdo nepřichází. „Můžem jít?“  |
| |
| Objednávka na vraždu Zdaleka nemám z celé situace takovou radost, jako Elizabeth, nic už s tím ale nenadělám. Převezmu si od ní zbraň a obrátím jí v rukou. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Kdybych nevěděla, že s tím mám spáchat "vraždu", možná by se mi i docela líbila. Ještě se chystám zeptat, co to vlastně lady Elaine udělá, ale to už mě mladá šlechtična nechává na terase samotnou. Povzdechnu si a schovám zbraň pod rozložité šaty. Budu jí prostě muset důvěřovat. Důvěřovat zcela cizí ženě...vlastně důvěřovat komukoliv , s tím mám trochu problém. Otočím se a už se chystám zamířit zpátky za Flynnem, když zpoza závěsu vyjde malý chlapec. Strnu v úleku a přemýšlím, kolik toho slyšel a co všechno z toho pochopil. Znám tenhle typ dětí a taky vím, že někteří z nich jsou pěkně mazaní. Nedivila bych se, kdyby mě teď chtěl vydírat, nebo něco podobného. Jenže to spíš vypadá, že hocha někdo poslal. "Babča?" Nadzvednu tázavě obočí, ale pak nad tím pokrčím rameny. Tenhle večer stejně už šílenější asi nebude. "Dobře, tak mě za ní zaveď." Kývnu souhlasně a následuji ho. |
| |
| Abigail Procházíte chodbami paláce, ale netrvá dlouho a přijdete k malým dřevěným dveřím, které jsou schované pod schody. Chlapec je otevře a přivítají vás schody dolů vedoucí točité schody. Sestoupíš po nich a přivítá tě značně méně luxusní část paláce. Místnosti pro služebnictvo. Jako první si všimneš vlhkosti, která odsud prosakuje a jako druhé špíny a prachu, který to tady zcela zamořuje. Pak jsou tady lidi. Špinaví a unavení. Zvuky velmi nezdravých kašlů se ozývají skoro ze všech pokojů, které lemují dlouhou chodbu, po které jdete. Když kolem vás někdo projde dlouze se na tebe podívá buď s obdivem v očích nebo se vztekem. Občas dokonce oboje. Chlapec tě nakonec zavede k dalším dveřím, otevře je a vejdete dovnitř. Je to malá místnost, kam se jen tak tak vejde postel, umyvadlo a jedna židle. Na židli sedí velmi stará paní. Místo vlasů už má jen bílé chmýří, tam kde jednou byly zářivé bílé perličky, teď má jen pár žlutých zubů. Pomalu zvedne hlavu, když přijdete dovnitř. „Oj, babčo,“ řekne kluk. „Je tady.“ „Jsi hodný chlapec. Můžeš jít a řekni svému taťkovi, že se postarám o to, na čem jsme se dohodli.“ Chlapec přikývne a odjede. Dveře za sebou zavře. „Něco, co si urození lidé jako ty moc často neuvědomují, je, že my slyšíme. Slyšíme hodně. Víme o tajemstvích, které se Lady Elaine pokouší skrýt a víme, co se chystá provést,“ řekne žena. Poté si vezme hůl, která se opírala o její postel a pomalu se postaví na nohy. Odhrne si svojí sukni, tak aby jí šli vidět nohy a vidíš, že místo pravé nohy má nekvalitní náhradu, která je víceméně jen kus dřeva. „Ztratila jsem nohu, když mi bylo třicet. Byla jsem těhotná a lady Viktorie Eliane,“ jméno řekne s jedem v ústech. „Mé donutila pracovat na renovaci jejího paláce. Prý jsou třeba všechny ruce. Potratila jsem. Obecně jsem měla za život tři děti. Mého první syna Elaine naverbovala do armády. Zemřel. Mé dcera byla...poskvrněna nějakým šlechticem, co tady byl na návštěvě. Řekla jsem to Elaine, ale jí to bylo jedno. Má dcera zemřela. Můj poslední syn…myslím, že jeho kosti jsou stále v některém ze zdejších komínů. Můj příběh není výjimečný slečno. Jen stěží byste našla paní tak krutou, jako je Elaine.“ Stará žena už před nějakou dobou přestala říkat Lady. „Avšak její dcera Lady Elizabeth spadla tak daleko od stromu, že by ani nemusela být stejný plod. Stará se o nás, aspoň v těch rozměrech, které jí to její matka dovolí. Proto mám na Vás prosbu, slečno. Jestli si aspoň z části dokážete představit, jaké by to bylo, být jedna z nás, zabijte Viktorii Elaine.“ Žena poklepe hůlkou a dveře se otevřou. Dovnitř přijde mladý muž, který obrovskou popáleninu na pravé ruce a pokračuje, až k jeho obličeji. „D-dobrý den,“ pozdraví tě. Vytáhne z kapsy, malou modrou pilulku. „Už s vámi...už mám říct plán?“ zeptal se. Babča přikývla. „No, našli jsme plánky od té zbraně, kterou vám dali a díky Lady Viktorii několik z nás umí číst, a i když je to moc složité, došlo nám, jak udělat z neškodné zbraně, smrtící. Po výstřelů, byste mohla říct, že to musel vyměnit onen vrah, který po Lady jde,“ řekne muž a dívá se přitom stále na starou ženu. „Po smrti Viktorie Elaine, vše připadne její dceři a mi budeme moct žít bez strachu. Co říkáte? Pomůžete obyčejným lidem?“ zeptá se tě. |
| |
| Zpátky mezi chudinou Celé tohle sídlo vnímám jako něco luxusního, ani si neuvědomím, že stačí projít dveřmi a člověk se ocitne ve starém známém světě. Seběhneme po schodech a ocitneme se v ubikacích služebnictva. Normálně bych se tu asi cítila jako doma, ale v těhle šatech jsem tu prostě nežádoucí. A někteří lidé mi to dávají dost znatelně najevo. Jsem zvyklá být opovrhovaná bohatými, ale když mnou opovrhuje i chudina, tak už vážně nevím, kam patřím. Chlapec mě dovede do maličké místnosti, kde na posteli sedí stará paní. Prohlížím si její hluboké vrásky a s kamennou tváří si vyslechnu jak její příběh, tak následně i plán, který mi přednese mladý, nervózně vyhlížející muž. Chvíli mlčím. Z chvíle se stane minuta a poté druhá. Bez mrknutí oka však celou dobu hledím na starou ženu. "Je mi líto vašich dětí. A věřte mi, že Vám rozumím víc, než si dokážete představit. Já mám ale s lady Elizabeth dohodu. Ti vrazi, kteří jdou po lady Viktorii totiž také pronásledují někoho, kdo je mi velmi drahý. Pokud pomůžu Elainům s jejich plánem, na oplátku mi prozradí, kde bych měla svého přítele hledat. Kdybych plán jakkoli sabotovala, rozzlobím si lady Elizabeth a dost možná bych se stala terčem pronásledování. Pak bych svému příteli nebyla nijak k užitku. To nemůžu riskovat. Je mi líto, ale budete muset najít někoho jiného, kdo Vás lady Viktorie zbaví." Pokusím se obhájit své stanovisko ale nejsem si jistá, že proti nenávisti, kterou v sobě tahle stará žena má, mi bude co platné. Spíš bude má slova vnímat jako výmluvy. Já ale nejsem vrah. Otočím se k odchodu, pak se ale ještě zarazím a znovu na ženu pohlédnu. "Je mi ale zcela jedno, jestli bude lady Viktorie žít, nebo zemře. Takže pokud se k té vraždě odhodláte, máte mé mlčení." |
| |
| Abigail Žena přikývne na tvojí poslední poznámku. „Budiž, ale i tak si to vezměte. Kdybyste změnila názor,“ řekne Babča a muž ti podá pilulku, která udělá zbraň smrtící. Řekne ti poté, že jí stačí vložit do hlavně. A pak už odejdeš z komnat služebnictva. Zpátky na plese, chceš najít Flynna, ale nejde ti to. Tohle je obrovský palác a on může být kdekoliv. Jsi si jistá, že tady bude během proslovu Lady Elaine, ale to už bude pozdě. A tak děláš to jediná, co můžeš. Čekáš, než za tebou přijde Elizabeth. Ta se doopravdy o chvíli později objeví a zavede tě nahoru po schodech do pokoje, který je hned vedle terasky, která jde vidět dolů na pódium, na němž bude mít Lady Elaine svůj proslov. Dá ti oblečení, do kterého se musíš převléknout a řekne, ti, že pak stačí vyběhnout na chodbu, kde je obraz, za kterým je tajná chodba. Do té se schovej, nech tam oblečení a jsi v pořádku. „Tady,“ řekne nakonec podá ti malou obálku. „Uvnitř je napsaná adresa, na které se Lucius schovává. Hodně štěstí,“ řekne Elizabeth. „Dámy a pánové. Lady Viktorie Elaine, by ráda měla proslov,“ uslyšíte zdola. „No je na čase, abych šla a jenom malá poznámka. Flynn nepatří mezi ty typy, které tě najednou vášnivě políbí. Takže kdyby o něj nějaká měla zájem, asi by musela být trochu v čele.“ S těmi slovy zase zmizí. Oblečená do kostýmu, který ti dala, vyjdeš na terasu. Vidíš Lady Elaine jak sedí na malém pódiu a v ruce drží skleničku vína. „Urození pánové a dámy. Mnozí z vás si určitě říkají, proč jsem vás sem pustila...chci říct, pozvala.“ Vytahuješ zbraň, připravena začít mířit, když v tom si všimneš něčeho zvláštního. Ten chlapec, který tě předtím zavedl za Babčou se teď dere davem. V ruce drží malou lesklou kovovou pistoli. Blíží se k Lady, ale nikdo si ho moc nevšímá. Jejich oči jsou upřené na ní. Chvíli si myslíš, že jsi jediná, která si ho všimla, ale nejsi. Všiml si ho i Flynn a začal se drát davem směrem k chlapci. Ten si ho vůbec nevšiml. Bylo ti jasné, že jestli ho Flynn překvapí, chlapec by mohl zpanikařit a Flynnovi ublížit. Na druhou stranu Lady Elaine stále čekala na tvůj výstřel. Na třetí stranu si říkala, že jestli se jí pokusí zabít, nebudeš jim v tom bránit. Cokoliv uděláš, víš, že to musíš udělat rychle. |
| |
| Atentát Překvapilo mě, že mě nechali jen tak jít. Jejich zášť se očividně skutečně vztahuje jen k jejich paní. Vezmu pilulku a schovám si jí do kapsy, poté se vrátím zpátky na ples. Chtěla bych si promluvit s Flynnem, probrat s ním, co se chystám udělat, ale vůbec ho nemůžu najít. Nakonec mi nezbyde nic jiného, než jednat bez jeho vědomí. Lady Elizabeth si mě najde dřív, než bych si přála. Nechce se mi, jednou už jsem ale souhlasila a tak jí následuji. Převléknu se a ještě jí požádám, aby mé šaty ukryla do chodby. I mě samotnou překvapí, když zjistím, že pilulku, která může zbraň udělat smrtící, stále držím v ruce. Převezmu obálku ale odolám nutkání ihned se do ní podívat, přijde mi to nezdvořilé. Vyvalím ale na Elizabeth oči, když začne mluvit o Flynnovi. Jistě, Flynn je milý a mám ho ráda, ale nevím, jestli k němu něco cítím tímhle způsobem. Poté si ale vzpomenu, jak se zajíkal, když mě uviděl v šatech a krásně upravenou. Možná, že si Elizabeth prostě všimla něčeho, k čemu já jsem byla slepá. Navíc je to stejně hloupost. Vždyť ve skutečnosti jsem jen hromada ozubených koleček a šroubků. Jak by ke mě mohl něco cítit? Lady Elizabeth mě opustí a já si stoupnu a zpoza závěsu sleduji Viktorii. Mám odsud krásný, ničím nerušený výhled. Párkrát v životě jsem střílela z pistole, takže tu váhu necítím poprvé. V cirkuse jsem ale často trénovala s vrhačem nožů a musím říct, že mušku mám celkem dobrou. Nebojím se proto, že bych minula. Náhle si ale v sále všimnu něčeho zvláštního. V moři klidně stojících a naslouchajících těl je jasně znatelný pohyb. Okamžitě mi dojde, že toho prcka já znám. Vypadá to, že chlapec se rozhodl vzít věci do vlastních rukou. K čertu! A ještě ke všemu ten, kdo si ho musel všimnout je právě Flynn. Nechci aby se mu něco stalo, vlastně nechci aby se něco stalo i malému chlapci. Nemám ale moc času jednat. Rozhodnu se během vteřiny a do hlavně zbraně vsunu pilulku. Informace, které jsem chtěla mám. Hlavou mi prolétne, co mi stařena o lady Elain řekla, víc ani nepotřebuji. Nesnáším takové, jako je ona. Co si myslí, že jediný život, na kterém záleží, je jen jejich vlastní. Zvednu zbraň, zhluboka se nadechnu a vystřelím. (4) |
| |
| Abigail Modrá střela vyletí z hlavně zbraně a nejde svůj cíl přímo v srdci stařeny. Vidíš jak se sytě modrá barva rozšíří skrz její žíly a svalí se na zem. Několik lidí (včetně Viktorie) k ní přiběhne a kontrolují, jestli je v pořádku. Zbytek se podívá odkud přišel výstřel a vidí tě. Chlapec se zastaví, když vidí, že je žena mrtvá, otočí se a rychle odejde. Flynn chlapce taky nechá být a místo toho se rozběhne za tebou. „Tam je!“ zařve někdo a rozběhnou se k tobě. To už se však schováš na místo, které ti Viktorie ukázala. Převlékneš se do svého oblečení a tajnou chodbou dojdeš ven, kde se teď shromáždili všichni hosti. O chvíli později, už k tobě přiběhne Flynn. „Byl tam. Vrah. Kde jsi byla?“ zeptá se tě hned. Když jste daleko od ostatních a jsi si jistá, že vás nikdo neslyší, vysvětlíš mu, co se stalo. Když domluvíš, vidíš jak je jeho čelist pevně sevřená. Vytrhne ti dopis z ruky a prudce ho otevře. Doopravdy tam je adresa, ale to není všechno. Pod adresou je rukou Lady Viktorie Elaine napsané: „Děkuji za pomoc. Na mém paláci jste kdykoliv vítáni.“ Flynn si povzdychne. „Vítej ve vysoké společnosti,“ řekne sklesle. Poté kopne do blízkého stromu. „Tohle je přesně důvod, proč už jsem Viktorii nechtěl vidět. Tohle je co ona dělá. Využívá lidi.“ Otočí se na tebe. „Pochybuji, že služebnictvo, které se naučilo číst před chvíli by dokázalo pochopit, jak funguje taková zbraň. A proč by vůbec Elizabeth vytvářela pilulku, která jí může zabít? Ne. Tohle všechno naplánovala Viktorie. Ale jestli tě to uklidní, ty věci, které ti řekli o Lady Elizabeth jsou...byli pravdivé. Viktorie je dobrá osoba, jen její metody jsou mi odporné,“ vysvětlí ti Flynn. „Asi bychom měli jít za Luciusem.“ |
| |
| Atentát Pár okamžiků po výstřelu jen stojím a sleduji, co se stalo - jak se lady Viktorie zhroutí k zemi a jak se k ní sbíhají lidé. Pak ale pohledem najdu Flynna a dojde mi, že bych měla zmizet. Rychle se otočím a zmizím v tajné chodbě. Převléknu se a druhým koncem chodby se dostanu nepozorovaně ven a vmísím se do davu zmateně s tvářících lidí. Flynn vypadá velmi rozrušený a já jsem opravdu ráda, že jsem tohle za něj mohla udělat. Odtáhnu ho stranou a v tichosti mu vysvětlím, co se stalo. Po jeho vysvětlení si tím, že jsem věci udělala správně už tak jistá nejsem. Nechala jsem se využít? Nechala, ale alespoň se mi podařilo zabránit tomu klukovi udělat nějakou hloupost. A co jsme chtěli jsme také získali. Máme adresu, kde by se snad měl skrývat Lucius. To je přeci vše, co jsme chtěli. Trochu sklesle následuji Flynna. Vysoká společnost je pro mě něco cizího a neznámého. Můžu vypadat jako jedna z nich, ale jejich praktiky mi vždy budou neznámé. Sem já prostě nezapadám. Podívám se na Flynna a trochu mě to zamrzí. Možná, že bych zapadat chtěla, alespoň kvůli němu. Zarazím se. Možná ho opravdu mám ráda. Vzpomenu si, co mi o něm řekla lady Elizabeth. |
| |
| Abigail Je to vcelku dlouhá cesta. Adresa, kterou jsi dostala, vedla až mimo město, do malé vesnice v horách. Jeli jste víceméně celou noc. Flynn mezitím přišel na způsob, jak přidělat onu zbraň k tvojí ruce, ale nebyla moc kompatibilní s tvým příručním elektrovodičem, takže sis musela vybrat, který z těch dvou si sebou chceš vzít k Luciovi. (Chemický revolver: Malý revolver, který střílí speciální chemickou substanci, která funguje jako sedativum. Můžeš si ho schovat uvnitř ruky a kdykoliv vytáhnout. Zvýší ti útok i obranu o 1 a co tři příspěvky sníží útok nebo obranu o 1 tvému nepříteli.) Poté, asi v polovině cesty, Flynn usnul na sedadle vozu, zatímco ty jsi noc strávila díváním se z okna a přemýšlením. Když jste dojeli na místo už se rozednívalo. Ptáci začali zpívat a příroda kolem vás se pomalu probouzela k životu. S vesnicí sousedil hustý les, takže jsi občas zahlédla lišku nebo srnku, jak vykoukla z poza stromů. Když jste přijeli do vesnice, její obyvatelé už byli vzhůru. Farmáři přece jen musí vstávat se slepicemi. Flynn se také probudil a pořádně se protáhl. „Už jsme tady?“ zeptal se ospale, zatímco si promnul únavu z očí. Vyšli jste ven z kočáru a došli k hospodě, ve které podle papíru bydlel Lucius. Flynn už se zdál zcela probuzený. Pevně sevřel svojí hůl. Otočil se na tebe. „Jak to uděláme. Půjdeme předem a budeme upřímní. Nebo jeden z nás půjde zadem, kdyby se Lucius pokusil utéct?“ zeptal se. |
| |
| Ráno ve vesnici Jedeme v podstatě celou noc. Nevadí mi to, alespoň mám čas přemýšlet o všem, co se na plese stalo. Co mi vadí víc, že jsem se nemohla před cestou převléknout. Něco jako nepohodlí pro mě v podstatě nyní neexistuje, ale myslím, že ať už jedeme kamkoliv, budu působit velmi nepatřičně. Flynn přišel na způsob, jak mi zbraň, kterou mi dala Elizabeth, připevnit k ruce. Nakonec se rozhodnu nechat si chemický revolver. Nejsem vrah, ne doopravdy. Nechci lidem ubližovat a pokud je možnost je jen omráčit, přijde mi to praktičtější. Stále mám ale ke zbrani jistou averzi. Pořád se zlobím, že mě takhle Elizabeth zneužila. Mohla se mnou jednat na rovinu. Za svítání konečně dorazíme do vesnice, která byla jmenovaná v dopise. Jsem opravdu zvědavá, jestli tu po všem tom hledání Luciuse najdeme. Vystoupím z kočáru a rozhlédnu se po návsi. Zachytím několik...řekla bych, zvědavých pohledů. Ale tihle lidé na nás čumí jak tele na nový vrata. "Nebudeme nic riskovat. Ty půjdeš předem a já pro jistotu vyčkám u zadního vchodu. Kdyby se pokusil o útěk." Opět mě začne hryzat nejistota. Nevím, jak to mezi mnou a Luciusem je. Přeci jen, i on mě zneužil. Předhodil mě svým pronásledovatelům aby sám mohl prchnout do bezpečí. Zhluboka se nadechnu. "Tak jdeme na to." |
| |
| Abigail Flynn přikývne a než se rozdělíte řekne ještě: „Buď opatrná. Prosím.“ S těmi slovy se odloučíte. Jdeš k zadním dveřím a přes okno, nenápadně nahlédneš dovnitř. Hospoda je prázdná, až na jednoho člověka. Sedí tam. Sám a popíjí pivo. Je to on. Tím si jsi jistá. Tolik čekání a on je tady. Otevřou se přední dveře a vejde do nich Flynn. Lucius zvedne oči a okamžitě se rozběhne k zadním dveřím. Ale jen je otevře, stojíš mu v cestě ty. Otočí se, ale je tam Flynn. Ještě jednou se podívá na tebe a nakonec si vzdychne a sedne si k baru. „Rád tě zas vidím mon petit moineau. Avšak nerad vidím, že jsi zapletla s tímhle sukničkářem,“ řekne a uchechtne se. Dveře se za vámi zavřou. „Konec srandiček, Alberte!“ řekne Flynn nedočkavě a Lucius po něm hodí zlý pohled. „Dobře, Luciusi. Konec srandiček. Tohle je vážná záležitost. Kde je to zařízení.“ „Flynne, bratře, jsi jak špatný orchestr. Pokaždé když se vidíme, tak jen zařízení, zařízení, zařízení. Měl by ses naučit nové skladby.“ „Copak jsi tak neskutečně tvrdohlavý? Raymond je mrtvý? To chceš být další.“ „Voldstoff také,“ řekne Lucius nonšalantě. Flynn je šokován. „Takže z Pěti už zbývají jen…jen dva. Elainové a Fletcherové.“ „Nedělej překvapeného bratře. Já to vím.“ Někdo zaklepe na hlavní dveře. „Co víš?“ zeptá se Flynn zmateně. Lucius se na něj dlouze podívá, a pak se otočí na tebe. „Věděla jsi, že každý z Pětky měl nějaké své oblíbené věci. Oblíbené kovy, které používal při tvo...“ „Nech si ty proslovy! Dostaň se k věci!“ ztratí Flynn trpělivost. Někdo znovu zaklepe. „Dobře,“ řekne Lucius a otočí se na tebe. „To on poslal útok na náš cirkus. Měl jsem podezření už dlouho. Proto jsem jim nedal Koperníkovo zařízení, a proto jsem tě nechal...věděl jsem, že ti neublíží,“ řekne Lucius. |
| |
| Lucius Je tam! Překvapivě mě to nechává celkem klidnou. Dojdu k zadním dveřím a ty se v další chvíli prudce otevřou. Se založenýma rukama hledím na Luciuse a jsem ráda, když se sám od sebe rozhodne útěk vzdát a vrátí se do hospody. S Flynnem se k němu připojíme, každý z jedné strany. Po celou dobu, co se bratři baví, tak mlčím. Stojí mě to dost sebeovládání, ale zvládnu se nevměšovat. Luciusova lhostejnost k tomu, že ostatní jsou mrtví mi ale rozpaluje krev...totiž olej. Na konci už to ale nevydržím. Lucius se mnou mluví, jako kdyby se nic nestalo. Vyskočím na nohy a vlepím mu facku. Rána je o dost silnější, než bych chtěla, nikoliv ale tak silná, aby mu nějak ublížila. "Tak ty jsi věděl, že mi neublíží? To je asi vtip, že? Věděl jsi, že po mě půjdou a že mě dostihnou a očividně ti to bylo jedno, protože ses mě potom ani nepokusil najít. Flynn se alespoň stará ale ty..." Musím se zhluboka nadechnout, ruce mám zaťaté v pěst. "Já jsem mrtvá Alberte. Jsem mrtvá a je to tvoje vina!" |
| |
| Abigail Když Luciovi vlepíš facku, rána se rozlehne po místnosti a on spadne z židle na zem. Oba bratři se na tebe dívají plní překvapení. „Já…“ Je to poprvé, co vidíš, že Lucius nemá slov. „Abigail,“ řekne Flynn. „Mrtvá? Jak to myslíš...on to udělal?“ zeptá se Lucius zmateně a postaví se na nohy. „Natáhne ruku, jako by se tě chtěl dotknout, ale rozmyslí si to. Poté jeho šok opadne. „Myslíš, že je mi to jedno! Co ty víš o mém životě?! Ty nikdy nemůžeš vědět, jaké to je, když se dozvíš, že tvůj bratr je vrah a psychopat, který zabijí lidi. Obětoval jsem ano, ale všechno to bylo pro dobro všech. Ty nemáš právo mě soudit.“ Další zaklepání na dveře. Tentokrát silnější, než předtím. „O čem to pořád mluvíš,“ ohradí se Flynn. „Já. Nejsem. Vrah. Já jsem ty stroje neposlal.“ Lucius sáhne do kapsy a vytáhne kus kovu, do kterého je vyrytý nějaký znak. „Tak jak vysvětlíš tohle? Našel jsem to v domě, ve kterém vybuchli.“ Otočí se na tebe. „Šel jsem tě hledat. Šel jsem tě hledat, ale byla jsi už pryč. Myslel jsem, že se ti podařilo utéct.“ Podívá se na podlahu a pak znovu na tebe. „Abigail. Nevím, jestli tě nějak upravili, abys je poslouchala, ale jestli tam ještě jsi, musíš mi věřit. On není dobrý člověk. Otce má obelstěného, měl ho kolem prstu, už od doby, co jsme byly děti.“ „Pro boha Alberte, vážně?“ ohradí se Flynn. „Jako fakt?“ Lucius ho ignoruje. „Musíš mi pomoct se odtud dostat. Prosím. Jestli všechno, co jsem pro tebe kdy udělal něco znamená, tak mi musíš pomoct.“ Flynn si povzdychne. „S ním nebude rozumná řeč. Pomož mi ho dotáhnout do kočáru a vyřešíme to doma, v bezpečí,“ řekne Flynn. Někdo už téměř mlátí do dveří. |
| |
| Někdo tady lže "Flynn mě zachránil ty pitomče. Když došlo k výbuchu, roztrhalo mě to na kusy. Nebýt jeho a tvého otce, už bych tady nebyla." Donutím se trochu uklidnit. praštit Luciuse mi k tomu dost pomohlo. "A to tvoje dobro všech. Nic takového není, protože všichni jsou mrtví. Zajímá tě to vůbec? Umřeli kvůli tomu hloupému zařízení." Slyším, jak někdo mlátí na dveře, ten zvuk mě rozčiluje. "Flynn není vrah. To on tě přeci v cirkuse varoval. A Raymond už byl mrvý, když jsme dorazili do jeho domu." Nebo nebyl? Přeci jsem ztratila vědomí. Jediné, co jsem viděla byly stopy krve. Klidně mohl být uvnitř té skrýše ještě naživu, když jsem se dobývala dovnitř. Nechtěla jsem se nechat zviklat. Lucius mě využil a já kvůli tomu zemřela, mám na něj vztek. Přesto nyní cítím pochybnosti. Ale Flynn by mi přeci nelhal. Nebo ano? Co o něm vlastně vím? Couvnu o krok dozadu. Nevím, co si mám počít. O Luciusovi jsem si také myslela, že by mi nikdy neublížil a přesto jsem se jím cítila být zrazena. Vypadá to, že mám velmi špatný odhad na lidi. "Proč si myslíš, že to Flynn na nás poštval ty stroje?!" Potřebuji nějaký hmatatelný důkaz. Pokud mu ho Lucius nedá, tak jsem připravená ho znovu praštit, tentokrát ale o dost silněji. |
| |
| Abigail „Abigail?“ zeptá se Flynn nejistě. „On je paranoidní. Nenech se zviklat.“ Jen, co požádáš o důkaz, Lucius sáhne po kusu kovu, který předtím ukazoval, a na kterém je ten zvláštní znak. „Jak jsem říkal. Každý člen Pětky má nějaký tik nebo zvyk, a když naše rodina kupuje dodatečný kov, tak ho kupuje jen od jednoho člověka. Od jednoho člověka, který má tenhle znak. To znamená, že ty stroje vytvořil někdo použitím NAŠICH přístrojů a NAŠEHO kovu. Někdo kdo má přístup k laboratoři. Jinými slovy Flynn,“ řekne Lucius a praští s kovem o stůl. „To je šílené,“ řekne Flynn a dívá se na tebe, a pak na Luciuse, a pak znovu na tebe. „Abigail. Nevěříš mu, že ne? Celou dobu se jen snažím zachránit jeho život.“ „Ne, celou dobu se snaží najít to zařízení a zabít všechny ostatní členy rodiny, kteří mu v tom brání. Abigail. Podívej, vím, že jsem to posral. Posral jsem to, ale to neznamená, že je mi to jedno. Myslel jsem...snažil jsem se...všem pomoct. A máš pravdu. Flynn mě varoval a chtěl, abych mu dal zařízení, ale jen, co byl dostatečně daleko, tak se objevili ty stroje. To je ale náhoda, nemyslíš? Prosím. Pomož mi se odtud dostat.“ BUCH, BUCH, BUCH. „Abigail. Prostě omrač Alberta a můžeme jet domů. Vyřešíme to v bezpečí,“ řekne Flynn. |
| |
| Někdo tady lže Pevně semknu rty. Nevím, nevím komu z bratrů mám věřit. Sklouznu pohledem na kousek kovu, který mi Lucius ukazuje. Může pocházet odkudkoliv. "Do těch laboratoří má přístup spousta lidí. Proč si myslíš, že to byl zrovna Flynn. Je to přeci tvůj bratr." Nelíbí se mi, že na mě oba bratři naléhají. Nejradši bych se na patě otočila a utekla odsud. Jenže to nemůžu, zamračím se. "Pokud by to skutečně byl Flynn, nemyslíš, že by si pojistil, že ho budu poslouchat? A já tady stojím, váhám a nevím, komu z vás mám věřit. To tvojí teorii moc nepodporuje." Přemýšlím, jestli bych dokázala poznat, že si někdo pohrával s mou myslí. "Tohle opravdu není dobré místo na řešení sporů. Prosím, Luciusi. Pojď s námi. pokud nevěříš Flynnovi, věř alespoň mě, že ti skutečně nechci ublížit." I když vztek mám pořádný. |
| |
| Abigail Hudba Lucius praští pěstí do stolu. „Ne, nemá! Jsou čtyři lidi, kteří ví o těch laboratořích. Já, Flynn, Shin Li a otec, a z těch tří se do nich mohou dostat jen tři. Já, Flynn a otec,“ trvá si na svém. „To je pravda!“ řekne Flynn, když se zmíníš, o tom, že by si mohl pojistit, aby si ho poslouchala. „Nebo technicky to pravda není. Ani naše technologie nejsou TAK vyspělé, abych ti mohl prostě naprogramovat mozek, ale existují drogy a chemické substance, které jsem za těch několik dní mohl použít, kdybych to chtěl udělat,“ řekne Flynn. Pak si uvědomí, že to neznělo nejlépe. „Což jsem nechtěl. Ani nechci.“ Lucius si povzdychne. „Nemůžu. Nemůžu věřit jemu, a nemůžu věřit, že tě doopravdy nekontroluje. Doufal jsem v tvojí pomoc, ale zdá se, že...“ Lucius zvedne ruku, jako by chtěl povolat své světlušky, ale v tom dveře hospody vyletí z pantu a odletí přes celou místnosti. Ta se zaplní prachem. Všichni se otočíte ke dveřím a zkontrolujete kdo tam stojí. Osoba má na sobě brnění a železnou masku. V rukou drží dva nože. Poznáš, že je to žena. To je všechno. Beze slov se rozejde k Luciovi. „Hej,“ vkročí jí do cesty Flynn, ale ona ho jen chytne za límec a hodí do zdi. Ani se přitom nezastaví.  |
| |
| Vetřelec Vážně se podívám na Flynna. To co řekl nevyznělo úplně nejlépe. Vypadá to, že si je moc dobře vědom toho, že by mě skutečně mohl nějakým způsobem ovládat. I když přeprogramováním mozku asi ne, existují jiné způsoby. Příliš na důvěryhodnosti mu to nepřidá. Jenže když se na něj podívám, tak nevidím vraha. Nedokážu prostě uvěřit tomu, že by tenhle člověk byl schopný někomu ublížit. Vzpomenu si na slova lady Elizabeth. Ona si ho přeci měla brát, musí ho znát lépe než já. A i když jeho znala a mě nikoliv, raději si jako vraha vybrala mě. Ne, Flynn není vrah. Konečně jsem našla svou jistotu. Přesvědčila jsem sama sebe, že stojím na té správné straně. Než mám ale čas cokoliv udělat, dveře se rozletí a dovnitř vpadne maskovaná žena. Dlouhé nože v jejích rukou působí dost výmluvně. Flynna odstrčí z cesty a bez jediného slova vyrazí k Luciusovi. Mohla Flynna zabít, ale neudělala to! Bez dalšího přemýšlení k ní natáhnu paži a vystřelím z chemického revolveru. (5) |
| |
| Souboj Vystřelila jsi. Červená, téměř krystalická, střela vyletěla z hlavně a mířila si to přímo mezi ženiny oči. Ta však jen pohnula hlavou a bez problémů se střele vyhnula. Když tě viděl, jak hned reaguješ i Lucius začal reagovat. Natáhl ruku a vlna světlušek, vyletěla z jeho kabátů a letěli na ženu. Snažila se jim vyhnout, ale když zabočila, světlušky zabočili taky. Vletěli jí přímo do obličeje. A všechny, jako jedna silná pěst do ní narazili. Vzpomínáš si, jak světlušky zastavily kulku, která k tobě mířila, takže i když sami o sobě moc silné nebyli dohromady mohli mít pořádnou ránu. S ženou to však ani nehnulo. V klidu přes ně kráčela dál, jakoby nic. Pak se vzpamatoval Flynn. Postavil se na nohy, vzal svojí chodící hůlku, kterou sebou neustále nosil a prudce zatáhl za její držátko. Z hůlky vyjela čepel, která zářila elektřinou. Flynn se na ženu rozběhl, vší silou se napřáhl a chystal se jí udeřit. Znovu se žena s lehkostí ráně vyhnula a zasadila jednu rychlou ránu Flynnovi do břicha. Ten okamžitě spadl na kolena a čepel vypadla z jeho rukou. Žena se znovu otočila na Luciuse a rozběhla se na něj. |
| |
| Souboj S úžasem sleduji, jak se žena všem našim pokusům jí zastavit, vyhnula. Nebo, a to je ještě zajímavější, je prostě ustála. Tiše zakleju, moc času jednat mi už ale nezbývá. Jestli se dostane k Luciusovi, tak ho zabije. Sice se teď na něj zlobím, ale nechci, aby se mu něco stalo. Jsem kus od ní, ale i tak se pokusím jí ještě jednou zastavit. Rozeběhnu se na ní. Jsem silná, jsem odolná, minimálně se jí můžu pokusit zastavit. "Uteč, ty pitomče!" Křiknu na Luciuse, odrazím se a skočím ženě na záda. |
| |
| Souboj Tvoje slova fungují, jak proud elektřiny a okamžitě Luciuse probudí. Kývne a rozběhne se k zadním dveřím. Když žena vidí, že utíká udělá to samé, ale to už se odrazíš a skočíš jí na záda, což jí donutí zakulhat a zastavit se. Žena se rozběhne dozadu a narazí s tebou o bar, který se rozbije pod nárazem. Tvá tvrdá kůže ho však zcela absorbuje, takže tě to nijak nebolí a stále se ženy držíš jako blecha. Třepe s tebou, ale nepomáhá to. Dá ti to však šanci zaútočit. |
| |
| Souboj Už nejsem ta lehoučká holčička, kterou jsem byla. Moje tělo je překvapivě těžké a táhne ženu dozadu. Pevně se jí chytím, i když v šatech to moc dobře nejde. Pokusí se mě zbavit, když zády narazí do baru. Cítím, jak se dřevo pod námi láme a tříští, ale nic mi to neudělá. Jednou rukou se ženy chytím kolem krku a druhou jí vší silou praštím z boku pod žebra. "Běž za ním!" Pobídnu Flynna, když vidím, že stále stojí na místě. Nedivila bych se, kdyby toho Lucius využil a vzal roha. To si ale nemůžeme dovolit. "Já to tady zvládnu." Opět se napřáhnu a ještě jednou ženu udeřím. (7) |
| |
| Abigail Zařveš na Flynna, který se pomalu zvedá ze země. Nehýbe se. Slyší tvá slova a jsi si jistá, že chápe, že máš pravdu, ale vidíš, jak je mu to zcela proti srsti. Jak každý sval v jeho těle řve, aby ti pomohl. Nemáš však moc čas řešit Flynnovo dilema, jelikož musíš řešit to svoje. Napřáhla ses a praštila ženu. Tvá rána jí sedla přímo mezi žebra. Cítila jsi jak proniká skrz vrstvu kovu a narazí do něčeho tvrdého – možná umělé žebro – a to se ohne. Jinými slovy, ti došlo, že rána byla dost silná, aby něco poškodila, ale žena ani necukla bolestí. Zdá se, že stejně jako ty, bolest necítila. Místo toho se vší silou odrazila od země a i s tebou na zádech skočila na dřevěný pult a než se stačil pod vaší společnou váhou zhroutit skočila zády dolů. Prudce jsi narazila. Tohle už nebylo dřevo. Tohle byl chladný kámen a náraz byl tak silný, že se po podlaze celé hospody objevily praskliny. Žena využila tohoto momentu, kdy jsi stisk uvolnila a dostala se pryč. Samozřejmě si jí nechtěla jen tak nechat. Sáhla si po ní, abys jí zastavila, ale tvé prsty se zastavily jen na její helmě. Zatáhla si za ní, ale žena si jí jednoduše odepnula a odskočila od tebe několik metrů. „Já tě znám…,“ řekl Flynn. Ale neznal. Možná jí viděl, ale neznal jí. Za to ty ano. Její dlouhé hnědé vlasy, které teď byli špinavé a slepené. Její baculaté tváře, na kterých věčně seděl úsměv a hnědé oči, kterého doplňovali. Byla to Gelsomina. Teď však vypadala, jako by se nikdy smát neuměla. Její tvář byla chladná. Její pohled bez jakéhokoliv citu. Pevně uchopila své dvě dýky a změřila si tě, jako si lvice měří antilopu. „Abigail,“ zařval Flynn a hodil ti svůj meč. Chytla si ho. „Buď opatrná. Nechci...nemůžu tě ztratit,“ řekne a s těmi slovy odejde z hlavních dveří. Zůstanete s Gelsominou v hospodě sami. „Můj cíl je Albert Fletcher, také známý jako Lucius Mortimer Griswold. Ty nejsi Albert Fletcher,“ řekne to, jako by to byla tvá chyba, že nejsi Lucius. |
| |
| Stará přítelkyně Rveme se jako dva lvi. Tedy pokud by lvi byli z kovu a necítili bolest. To, že je žena stejného rázu, jako já, mi dojde, když po tvrdé ráně do žeber ani necekne. Měla jsem to poznat. Teď vnímám, že ani její váha neodpovídá její drobné postavě. Žena se vymrští i se mnou do vzduchu a z barového pultu zbydou jen třísky. Tentokrát byl ale dopad o hodně tvrdší a ani dřevo ho nedokázalo zmírnit. Cítím, že jsem dopadla zády na kamennou podlahu, která po takovém nárazu praskla. Být živá, asi by mi vyrazila dech. Blbost! Být živá, tak už je po mě. Na okamžik ztratím koncentraci a můj stisk povolí. Žena toho využije a pokusí se mě setřást. Prsty už jen zachytím za její helmu, kterou ona ale rychle odepne. Překvapeně zalapám po dechu. Gelsomina. Chlad v jejích očích mě však přesvědčí o tom, že ona mě nepoznává. Flynn konečně vyrazí za Liciusem. Jeho slova mě zahřejí u srdce ajen mi potvrdí, že jsem si vybrala toho správného bratra. Rozhodí mě ale víc, než bych si nyní přála. Chytím meč, ale nechci ho použít. Nechci Mině ublížit. "Já vím, promiň. Nemůžu ti dovolit mu ublížit." Hledím na ženu před sebou a děsím se toho, že se něco takového mohlo stát i mě. Je to jen loutka, její osobnost je zcela pryč. "Zklamání je ale oboustranné. Ty zase nejsi Gelsomina. Co se ti stalo?" Svým tělem blokuji dveře, pokud se chce za bratry vydat, bude muset projít přese mne. |
| |
| Souboj Hudba Gelsomina chvíli přemýšlí nad tvojí otázkou a pak ti odpoví: „Charles Flynn.“ A váš souboj začne znova. Gelsomina jednu svojí dýku drží před sebou a druhou drží u těla. Její postoj je zcela pevný, až dokud najednou není. Rozběhne se, odrazí a provede piruety, aby dodala sílu do svého řezu. O kousek se dýce vyhneš. Vidíš ostrou čepel,jak se ti blýská před očima. Chystáš se na protiútok, ale Gelsominina druhá ruka s dýkou vyrazí dopředu a neskutečnou rychlostí zaútočí podruhé. Tentokrát se trefí a řízne tě do ruky, přičemž se jí podaří dýku zabodnout i do tvého rukávy a následně tě tak připevnit k dřevěnému nosnému trámu, který je vedle vás. Chystáš se odtrhnout svůj rukáv z dýky, ale Gelsomina se napřáhne a vší silou tě praští do obličeje. Dobrá zpráva je, že se ti uvolní rukáv. Špatná zpráva je, že síla rány byla taková, že jsi cítila jak se tvůj kovový nos jestli ne rozbil, tak rozhodně deformoval. Gelsomina se na tebe dívá, jako by si pyšně prohlížela dílo, které namalovala. Sama si zkontrolovala svůj stav. Měla si sečnou ránu v ruce, rozbitý nos a poškozená záda. Tohle se rychle zvrtlo. Podívala jsi se na čepel, v tvých rukách. Praskala v ní elektřina. Jestli má stejný účinek, jako příruční elektrovodič, který si dostala od Shin Li, tak by to mohlo souboj vyrovnat, ale první by ses musela samozřejmě trefit. |
| |
| Souboj Bouře hněvu se prožene mojí hlavou. Bratři se tady navzájem obviňují a přitom za tím vším stojí stařík. Teď mě mrzí, že tady ani jeden z nich nebyl, aby to slyšel. Obávám se, že jen mému slovu nebudou věřit. Teď mám ale jiné starosti. Boj se mi brzy vymkne z rukou. Gelsomina je tanečnice, je obratná, ale to, jak bojuje, není její. Smiřuji se s tím, že moje kamarádka je pryč a jediné, jak jí zastavím, bude tím, že jí zničím. Bohužel ona má zatím dost na vrch. Schytám několik ošklivých ran a poškození mého těla se pomalu začínají sčítat. Ještě chvíli a umlátí mě tady. Vztekle syknu, když mě přišpendlí k dřevěnému trámu. Z ruky mi teče olej a tvoří na zemi malou loužičku. Nos mě nebolí, ale z jejího výrazu tváře čtu, že asi nevypadá nic moc. To mě spíš nasere. Musím se jí zbavit a musím to udělat rychle. Pohled mi sklouzne k jiskřící čepeli, kterou stále svírám v ruce. Meč je poměrně dlouhý, stačilo by, aby jí škrábnul a dostane pěkný šok. Je to teď, nebo nikdy. Vší silou meč mrštím po Gelsomině. (6) |
| |
| Abigail Kdyby meč držel Flynn nejspíš by provedl nějaké šermířské kousky, ale na ulici si nikdy neměla moc šanci naučit se šermovat, a tak musíš improvizovat. Uchopíš meč a čekáš. Gelsomina se na tebe rozběhne, připravena dokončit svojí práci. V rukou drží obě dýky. Čekáš. Běží přes rozbitou podlahu. Kdybys mohla, tak by jsi se asi teď potila nervozitou, možná by se ti i třepali ruce. Naštěstí to už není možné. Gelsomina se odrazí od země a vyskočí do vzduchu. Dýky má nad hlavou jako dva tesáky, a pak se napřáhneš a meč vší silou vrhneš. Trefíš jí přímo do hrudi. Gelsomina odletí dozadu a náraz jí a jen tak se jí podaří udržet na nohou. Vidíš jak jejím tělem začne proudit elektrický proud. Gelsomina sebou začne škubat a upustí obě své dýky. I přesto se jí podaří vytáhnout meč ze svého těla a odhodit ho. Stále však vidíš, že to na ní udělalo celkem číslo. Stále stojí na nohou, ale konečky jejich vlasů jsou spálené, z jejího těla se kouří a občas sebou cukne. Ale stále stojí. „M-m-m-m...Abigail?“ řekne a na chvíli vidíš strach v jejích očích. „Abi-abi-ty nejsi Albert Fletcher,“ řekla už zase chladně a z posledních sil se na tebe rozběhla. Napřáhla se a chtěla tě praštit, ale v tu chvíli sebou zase cukla a její pěst tě zcela minula. |
| |
| Souboj Zasáhla jsem ji a s hrůzou sleduji, co elektřina s jejím tělem provádí. Dostala opravdu ošklivý šok, její tělo musí být hodně poškozené, přesto se ale dokázala meče zbavit. Náhle se však v jejích očích objeví zcela nečekaná emoce. Strach. Hlas, který se ozve zcela jasně patří mojí kamarádce. Někde tam uvnitř Mina pořád ještě je. Srdce mi poskočí radostí, ale zároveň mi to ztěžuje situaci. Nemůžu jí zlikvidovat. Musím jí jen zneškodnit a doufat, že Flynn třeba bude vědět, co s ní dělat. Bohužel je to jen vteřina, kdy se na povrch dostane moje kamarádka, poté opět převezme kontrolu ten bezcitný zabiják. Rozeběhne se na mě s tím, že mě chce opět praštit. Nemám sílu jí uhnout, jen stojím a sbírám síly, abych ránu ustála. Žádná ale nepřijde. V poslední chvíli její ruka uhne a zcela mě Mine. Využiju příležitosti a energi, kterou jsem nashromáždila, vložím do jednoho silného úderu, který opět vedu z boku pod žebra. Když už se mi tak hezky vystavila. (10) Cítím, jak se kov pod mou rukou prohýbá a musím sama sebe přesvědčovat, že Mina žádnou bolest necítí. |
| |
| Abigail Jedna rána a stačí to. Zdá se, že byla dost silná, aby poškodila nějaké vnitřní fungování a Gelsomina se složí k zemi. Je stále při vědomí a nejspíš by se ještě zmohla na poslední útok, kdyby opravdu chtěla, ale nechce. Místo toho se na tebe podívá. „Já...prosím, Abigail. Já nechci...ublížila jsem tolika lidem. Abigail. Já si to nechci pamatovat. Prosím,“ Gelsomina se podívá na dýku, která leží o po dál, a pak se podívá na tebe. Pomalu zvedne prst a položí si ho doprostřed čela. Párkrát na to místo poklepe. „Prosím. Já už nechci,“ poprosí tě. Je ti jasné, co po tobě chce. Vzpomeneš si na tu starou Gelsominu. Tu plnou života a radosti. Tu, která brečela, když viděla mrtvého brouka. Vždycky byla velmi citlivá, a proto jí Lutreco tolik ochraňoval. Představíš si, jak se asi musí tahle Gelsomina cítit, pod představou, že někomu ublížila. Víc, než to, že někoho zabila. Nevíš, jestli tady Flynn ještě je nebo jestli už s Luciusem dávno někam utekli, ale není tady, aby ti pomohl udělat rozhodnutí. „Prosím,“ řekne ještě jednou Gelsomina a zaklepe si na čelo. "Je to jen jedna rána, přímo tady." |
| |
| Gelsomina Ten zabiják je pryč. Dívám se do těch známých očí a čtu v nich obrovskou bolest. Ublížila lidem, ale nechtěla, nebyla to ona. Gelsomina, kterou znám by totiž nikdy nikomu neublížila. Sleduji její ruku a je mi jasné, co po mě chce. Jenže já to nedokážu. Zavrtím hlavou a odhodím dýku stranou. "Mino, promiň. Já nemůžu. Nebyla jsi to ty, kdo zabíjel a ubližoval. Vím, že ty bys nikdy nikomu neublížila. Najdu způsob, jak tě dát zase...jak tě dát do pořádku. Slibuju." Nedokážu se smířit s tím, že bych ztratila i jí. Chci ale zabít člověka, který jí tohle donutil udělat. Zoufale se rozhlédnu kolem ale ani jeden z bratrů tu není, aby mi pomohl, nebo třeba jen poradil. Zvednu ruku zaťatou v pěst. "Až se probudíš, tak budeš v pořádku." Mám strach, mám strach, že když praštím moc silně, tak jí skutečně ublížím. Mám strach, že nedokážu splnit to, co jí tady slibuju. Mám strach zůstat sama. Nakonec jí ale udeřím ze strany do hlavy. Tak, jak bych se normálního člověka pokusila omráčit. Doufám, že je příliš vyčerpaná a že to bude fungovat. Teď je možná v klidu, ale je jen otázka času, kdy se na povrch opět prodere ten zabiják a znovu mi půjde po krku. |
| |
| Abigail „Pusť mě,“ uslyšíš Flynnův hlas, jen co Gelsominu uspíš a pak se rozlétnou dveře a Flynn vběhne dovnitř. Rozhlédne se kolem, připravený bojovat, ale pak vidí, že jde pozdě. Okamžitě se k tobě rozběhne. „Promiň, že jsem tě opustil. Neměl jsem…,“ zastaví se. Vidí, jak si smutná. Klekne si k tobě. Chvíli to vypadá, že ti chce něco říct, ale pak tě jen obejme, co nejpevněji to jde. Pak přijde dovnitř Lucius a uvidí Gelsominu. „Co se stalo? Co tady dělá?“ zeptá se zmateně. A tak jim všechno povíš. Povíš jim o souboji a hlavně, co ti Gelsomina řekla. Lucius se šokovaně usměje. „Samozřejmě. Musel to být někdo z rodiny a jestli ne ty...“ Za to Flynn nevěřícně zavrtí hlavou. „Ne, musí to být nějaké nedorozumění. Nebo, nebo nám prostě lhala. Pokusila se nás zabít.“ „Tebe ne,“ podotkne Lucius. „Tebe mohla zabít a neudělala to. Nejspíš jí otec dal rozkaz, aby tebe nechala žít.“ Flynn si povzdychne. „Ne. Je na čase tomuhle přijít na kloub. Jedeme zpátky a s otcem si promluvíme. Luciusi máš to zařízení?“ zeptá se. Lucius chvíli váhá, ale pak zavrtí hlavou. „Zničil jsem ho.“ Flynn si ho prohlíží, jestli říká pravdu, ale nakonec usoudí, že ano. „Naložíme Gelsominu do kočáru a až bude čas, podívám se na ní,“ řekne ještě Lucius. Flynn přikývne as polečně jedete zpátky. Když přijedete k sídlu Fletcherů už je noc. Venku prší, ale je vám to teď jedno. Bez ostychů vejdete do domu, Flynn jako první. Vidíš na něm, že už toho má dost. Chce vědět komu může věřit a komu ne. „Tati!“ zavolá okamžitě, ale nikdo se neozve. Jde dál. Bez ohledu na nebezpečí, které by mohlo čekat a Lucius je krátce za ním. Byla bys radši, kdyby šli za tebou, ale zdá se, že jim je to teď jedno. A pak přiběhnete do odpočinkového pokoje a vidíte ho tam. Charlese Fletchera, nebo přesněji jeho bezvládné tělo, jak leží v louži krve a nad ním stojí Shin Li, udýchaná a v ruce drží zbraň. Podívá se na vás. „Díky bohu, že jste v pořádku. On...pokusil se na mě zaútočit,“ řekne. „Ale než se mi ho podařilo zneškodnit, tak aktivoval ještě nějaké své přístroje. Rychle musíme dát zařízení do bezpečí,“ řekne. |
| |
| Spousta otázek a žádné odpovědi Položím si hlavu Flynnovi na rameno a nechám ho, aby mě k sobě přitisknul. Pomáhá to, ale ne natolik, abych dokázala zapomenout na to, co jejich otec provedl mojí kamarádce. Řeknu jim všechno a jsem ráda, že to ze sebe můžu dostat. Cítím se špinavá a podvedená. Teď alespoň už vím, komu můžu věřit. Jsem hrozně ráda, že mě Flynn netahal za nos. Nechci si to přiznat, protože takový vztah by stejně neměl budoucnost, ale opravdu ho mám ráda. Vrátíme se do domu, i když bych teď byla mnohem radši někde jinde. Na konfrontaci s Charlesem se příliš netěším. Chápu ale, že si to bratři potřebují vyjasnit a třeba i dostanou nějaké odpovědi. Stále je pro mě ale nepochopitelné, že otec pošle na svého vlastního syna zabijáka. Sídlo je překvapivě tiché. Nelíbí se mi, že se Flynn tolik žene vpřed. Jemu sice Charles nechtěl ublížit, ale nevím, jestli se nyní něco nezměnilo. Byla bych radši kdybych ho mohla chránit. Charles už ale asi neublíží nikomu. Když ho konečně najdeme, leží v kaluži krve a sklání se nad ním Shin Li. Náhle mě zaplaví silný příval náklonnosti k téhle ženě. Stále ale zůstávám obezřetná. "Proč by to dělal?" Dostanu strach. Doufala jsem, že Charlese donutím, aby dal Minu do pořádku. Nejsem si totiž jistá, že to Flynn dokáže. |
| |
| Abigail Hudba Flynn se vrhne ke svému otci a hned si začne prohlížet jeho rány. Jestli náhodou není naživu, jestli to náhodou nepřežil. Není. Za to Lucius se zdá odtažitý. „To je velmi dobrá otázka, proč by to dělal. Proč by náš otec dělal tohle všechno." „Na to nemáme čas, musíme se schovat,“ řekne Shin Li a najednou dostaneš velmi silný pocit deja vu. Flynn vstane od mrtvého těla a podívá se na Luciuse. „Střelná rána do srdce. Přesně.“ Oba bratři se na sebe podívají, a pak na Shin Li. „Proč si zabila našeho otce,“ zeptá se Flynn. Tvá mechanická mysl začne pracovat. Vzpomeneš si na Charlesova slova. Léta páně 1842 jsem byl já ,a čtyři další největší intelektuálové tehdejší doby, povolán královnou do Číny. Nějací dělníci objevili město dávno ztracené civilizace... Na slova Luciuse. Jsou čtyři lidi, kteří ví o těch laboratořích. Já, Flynn, Shin Li a otec, a z těch tří se do nich mohou dostat jen tři. Já, Flynn a otec.“ Vzpomínáš si na dlouhá hodiny, které Charles strávil v pracovně a přitom měl neustále u sebe svojí ochranku. Hlavně teď, když po nich šel ten vrah. Vzpomínáš si, na ruční elektrovodič, který ti dala. Říkala, že ho vyrobil Charles, ale proč ti ho tedy nedal sám. „Zařízení je zničené. Už ho nemůžeš získat,“ doplní ho Lucius. Shin Li se podívá z jedné osoby na druhou a pak rychle namíří svojí zbraň. „Hezky si držte odstup. Tohle není jen tak obyčejná pistole. Jedna rána a celý tenhle dům lehne popelem. A to bys ani ty nevydržela. Rozhodně ne v tomhle stavu,“ řekne ti Shin Li. „Proč? Copak jsme ti někdy ublížili?“ zeptá se Flynn. „To jsi opravdu tak slepí. Všechny ty zázraky, kterými se chlubíte. Všechny ty technologie, kterými se chlubíte, jste ukradli mému lidu. Patřili nám a vy jste je ukradli pro sebe.“ „Lidstvo na ně nebylo připravené. Co Pětka udělala, udělala, pro dobro lidstva.“ Shin Li si posměšně odfrkne. „Pro dobro lidstva, povídáš? A proto pět angličanů vlastnilo stroje, kterými předskočily vývoj lidstva o stovky let? Ani nevidíte vlastní pokrytectví.“ Pak se otočila na tebe. „Ty nejsi jako oni. Ty jsi viděla, co si tihle zbohatlíci myslí o obyčejných lidech. Viděla jsi děti trpět na ulicích, viděla jsi chudé lidi umírat hlady, zatímco oni se cpou. Mohly bychom pomoct všem a nejen v Anglii, ale po celém světě,“ nabídne ti. Ale do toho skočí Lucius. „Takže to jsi všechno byla ty? Ty přístroje? Gelsomina? A co dál už nežije ani jeden člen původní Pětky a jen dva z těch členů měli potomky. Co teď. Zabiješ i nás?“ zeptá se. „Strávila jsem z vašim otcem víc času, než vy. Učila jsem se. Četla. Studovala, ale ne. Gelsominu opravil váš otec. Chtěl, aby to bylo překvapení. Další děvče, které zachránil, ale no...dostala jsem se k ní dřív. Očividně jsem si vybrala špatnou verzi,“ řekne a znovu se na tebe podívá. „A co dál? Dál už jen napravím chyby minulosti. Abigail. Ty víš, že mám pravdu. No tak? Pojď se mnou? Ty nepatříš do tohoto světa. Nikdy tě nepřijmou mezi ně.“ |
| |
| Rozuzlení "Charles. Byl to Charles, kdo je v Číně objevil a kdo je přinesl. Neměla bys Flynna a Luciuse vinit za něco, do čeho byli zavlečeni." Hledím na ženu před sebou a nemůžu si pomoci. Chápu jí a dobře vím, o čem mluví, když říká, že lidé na tyto technologie nejsou připraveni. Já jsem tou technologií a ani já na to nejsem připravená, Kdykoliv začnu myslet na to, že jsem vlastně jenom stroj, rozbolí mě hlava. Sevřu ruce v pěst takovou silou, až to zaskřípe. Charles určitě nebyl svatý člověk, ale tohle si asi nezasloužil. "Alespoň Minu jsi mohla nechat na pokoji. Ty ani nevíš, jak strašně jsi jí ublížila. Chtěla po mě, abych jí zbavila utrpení. Vyčítala si, že zabíjela ale to nebyla ona. To ty jsi vrah!" Jak mluvím, můj hlas pomalu získává na síle až se přistihnu při tom, jak na Shin Li hlasitě křičím. "Možná, že mě nikdy nepřijmou, možná, že budu vyděděnec odsouzený k tomu, žít sám. Ale pořád je to lepší, než se stát něčím takovým jako jsi ty. Zahořklou mrchou. Doufám, že za to, co jsi udělala shoříš v pekle!" S těmi slovy, zvednu ruku a v hrozivém gestu na ní ukážu prstem. Je to ale jen kamufláž, abych na ní mohla namířit revolver. Pak už, zcela nedbaje varování i zbraně v její ruce, vystřelím. (8) |
| |
| Abigail Vystřelíš po Shin Li. Rudá krystalická střela jí zasáhne přímo do hrudi a její žíly naberou rudou barvu. Udělá krok zpátky. Podívá se na tebe překvapeně a pak vystřelí. Ale ne po tobě, ale po Flynnovi. Automaticky před něj skočíš, zatímco červeně zářící střela vyletí ze zbraně Shin Li a pak…Nic. . . Hudba . A pak se probudíš. Ne. Probudíš není to správné slovo, protože jsi nespala. Jsi zapnuta? Procitneš? Ať tomu chceš říkat jakkoliv, jako první uslyšíš zvláštní hudbu. Jsou v ní slova, ale není to opera. Otevřeš oči. Vidíš nad sebou zářivé, bílé světlo. Natáhneš ruku a zjistíš, že je to lampa. Dotkneš se jí a okamžitě s prstem ucukneš. Pálí to. A pak si to uvědomíš. Ono tě to pálilo. Pocítila jsi bolest. A nejen to, cítíš chladný kov, na kterém ležíš, cítíš zatuchlý vzduch v místnosti a i otřesy. Popravdě ty otřesy cítíš nejvíc, jelikož jeden z nich je tak silný, že se skutálíš z železného stolu a spadneš na zem. Když lokty dopadneš na podlahu, bouchneš do ní tak silně, že se v ní objeví prasklina. To znamená, že jsi stále stroj, ale tentokrát si bolet necítila. Nerozumíš tomu. Další otřes. Postavíš se na nohy. Připadáš si nějaká jiná. Silnější a přitom lehčí (+1 Útok, +1 Obrana). Rozhlédneš se kolem sebe. Místnost je temná a jako jediné osvětlení slouží několik zářivek nad tvojí hlavou. Nemají však v sobě žádné svíčky. Vzpomeneš si na zářivky v Charlesově kanceláři, avšak tyhle svítí bíle a ne žlutě. Jinak je místnost vcelku přeplněná. Po stěnách je hromada stolů, na kterých se tyčí hory všemožných papírů, knih a zvláštních vynálezů, které nepoznáváš. Další otřes. Prach začne padat ze stropu a bílé zářivky se zachvějí. „Haló,“ ozve se hlas uvnitř tvé hlavy. Prudce se otočíš, ale nikoho nevidíš. „Haló, jsme ve spojení?“ Je to ženský hlas. „Musíš se odtud dostat. Tenhle bunkr už moc dlouho nevydrží a už ho začali prohledávat. Dala bych ti pistoli nebo tak, ale...no...nejsem si jistá, jestli jí potřebuješ,“ řekne ženský hlas v tvé hlavě. Rychle zkontroluješ, jestli máš stále svůj revolver a máš. „Před dveřmi jsou dva vojáci a jestli...jdou dovnitř. Připrav se na souboj. Máš takových deset vteřin,“ upozorní tě žena. |
| |
| Procitnutí v bunkru Zasáhla mě. Zasáhla mě, když jsem chránila Flynna. To je poslední, co si pamatuji. Otevřu oči a hledím na světlo nad svou hlavou. Kde to jsem? Co se stalo? Připadá mi to, jako mrknutí oka. V jednu chvíli jsem stála v sídle Fletcherů a v další jsem tady. Ale kde to je? Tady? Natáhnu ruku k tomu bílému světlu nad sebou a okamžitě ucuknu. Cítím bolest, což je divné. Stejně tak ale slyším hudbu a nevím, odkud pochází a vnímám otřesy. Ty otřesy jsou dost nepříjemné a mám pocit, že stále sílí. Nakonec jsou tak silné, že spadnu ze stolu na zem. Podlaha pod mou vahou praskne. Stále jsem stroj. Ostatně by bylo asi divné, kdyby se zrovna na tomhle faktu něco změnilo. K životu už mě zpátky nikdo nepřivede, takže bych se neměla tvářit moc překvapeně. Vyškrábu se na nohy a zmateně se rozhlížím. Kde je Flynn? A co Lucius? Co se v sídle vlastně stalo? Zabila jsem Shin Li? Hlavou mi víří tisíce otázek a ani na jednu se mi nedostává odpovědi. Otřesy mi ale pomalu začínají vadit, obzvlášť proto, že nedokážu určit jejich zdroj. Prudce sebou škubnu, když zaslechnu ženský hlas. Rozhlížím se kolem sebe, ale v místnosti jsem sama, tím jsem si naprosto jistá. Rychle ale zpozorním, když mě žena upozorní na to, že se blíží vojáci. Stále netuším, co se to děje, ale zcela automaticky zkontroluji svou zbraň, a poté se rychle přemístím za dveře. Vojáci. Musím předpokládat, že to pro mě nevěstí nic dobrého. Jediné vodítko, které mám, je hlas v mé hlavě. A tomu budu muset věřit, minimálně do doby, než se situace trochu objasní. Kleknu si na jedno koleno a připravím se ke střetu. Teď už jen čekám, až se dveře otevřou. |
| |
| Abigail Klekneš si na kolen a máš čas se připravit. Namíříš svojí pistoli na dveře. A opravdu za chvíli uslyšíš zvuky blížících se kroků. Čekáš. Otřesy přitom pokračují a opravdu se stupňují. Dveře se pak otevřou a dovnitř vstoupí dva vojáci. Zprvu se lekneš, že jejich obličeje jsou zvláštně znetvořené, ale pak si uvědomíš, že mají jen masky. Mají na sobě vycpané černé oblečení s opasky a chrániči. Na hlavách mají helmy. V ruce drží zbraně, které si nikdy neviděla. Jsou mnohem větší než revolver, ale přitom menší, než bayonet. Jen co vejdou dovnitř a uvidí tě, okamžitě se chystají vystřelit, ale ty jsi rychlejší a než oni stihnout zvednout své zbraně, už se chystáš mačkat spoušť. Ale pak se ozve další otřes. Tenhle byl mnohem silnější, než všechny předtím. Byl tak silný, že se kus stropu zhroutil a spadl mezi tebe a vojáky. Nikoho to nezranilo, ale všechny to vyhodilo z rovnováhy. „Sakra,“ ozve se ti hlas v hlavě. Zní mnohem naléhavěji, než předtím. „Kašli na ně. Nemusíš je zabít. Jen se odtamtud dostaň, co nejrychleji. Celý se to rozpadá.“ A jako by bunkr chtěl dodat váhu za její slova jedna ze svítilen spadla na zem a rozbila se hlasitým třísknutím. Bylo to jasné, musíš se dostat ven. Ale dva vojáci, i když zmatení, stále stáli ve dveřích.  |
| |
| Pryč z bunkru Dveře se otevřou a já udiveně hledím na dva muže - vojáky. Nikdy jsem ale nic podobného neviděla, mají maska a i jejich zbraně vypadají podivně. Doufala jsem, že budu mít víc času, ale muži si mě okamžitě všimli a namíří na mě zbraně. Chystám se vystřelit, i když si nejsem jistá, jestli můj revolver vůbec k něčemu bude, náhle se však ze stropu uvolní kus zdiva a dopadne mezi nás. Trhnu sebou a stejně tak se leknou i ti dva. Nakonec nevystřelí nikdo, je to ale jen otázka času. Musím pryč, než mi to spadne na hlavu. Už na nic nečekám a prudce vyrazím vpřed. Nesnažím se muže nějak ohrozit, jen se chci mezi nimi dostat ze dveří pryč. Pokusím se je prorazit. (1) |
| |
| Abigail Rozběhneš se proti dvěma strážným, ale ve chvíli, kdy si do nich chtěla narazit se budova znovu otřese. Ty ztratíš rovnováhu, tvé nohy se popletou a zakopneš o blízký kámen. Spadneš na zem a rozplácneš se jak pytel brambor. Vojáci, jejíž šok mezitím vcelku opadl, se na tebe podívají, jak ležíš na zemi u jejich nohou. Jeden z nich využije své šance vší silou do tebe kopne. Zasáhne však jeden z kovových šroubů, které máš na sobě, takže to ani nepocítíš. Druhý voják je o něco chytřejší. Namíří na tebe pušku a vystřelí, avšak další otřes způsobí, že trefa projde těsně kolem tvého ucha. |
| |
| Pryč z bunkru Můj pokus o průraz skončil absolutním nezdarem. Země se otřese, já ztratím rovnováhu, zakopnu a skončím vojákům u nohou. V další chvíli schytám pořádný kopanec. Sice jsem cítila prve bolest, ale naštěstí moje tělo lidské skutečně není a já nic necítím. Být člověk, tak teď asi kašlu krev. Druhý z mužů na mě namíří a vystřelí. Ovšem ani jemu se kvůli otřesům nepodaří mě zasáhnout. Kulka mi prolétne těsně kolem ucha. Přikrčím se u země a vší silou se znovu odrazím. Jsem teď oběma vojákům mnohem blíž a pohybuji se blízko u země. Chci se protáhnout mezi nimi a odstrčit je do stran, to by mi mohlo dát dost času se vzdálit dřív, než se stačí vzpamatovat. (6) |
| |
| Abigail Hudba Vyskočíš na nohy, odstrčíš oba muže stranou a rozběhneš se ven. Kolem uší ti létají kulky, ale žádné tě netrefí a tak běžíš dál. Doběhneš ke schodišti, které ti je vcelku povědomé, i když v tom momentě nemáš čas nad tím přemýšlet. Poslední a největší otřes, který zatím nastal otřese bunkrem, který se pod jeho sílou zhroutí. Postupně stropy začnou padat a oba vojáci jsou pod nimi pohřbeni. Bereš schody po třech, zatímco utíkáš nahoru, vší silou vyrazíš dveře, které vedou nahoru a skočíš ven, jen co se za tebou i schodiště pohřbí pod sutí a kamením. Všude kolem je samý prach a špína, které zakrývají i slunce, takže nevidíš, co se děje, ale pak začne vát vítr. Cítíš svěží vánek na svých rukou a ve svých vlasech. Cítíš teplé sluneční paprsky, které dopadají na tvou tělo a postupně tě naplňují teplem. Automaticky zvedneš obličej a všechno to do sebe nasáváš. Mezitím vánek rozvíří prach a máš jasný pohled na oblohu. Zarazíš se. Létají po ní, nějaké přístroje s obrovskými kovovými křídly, které však nemávají. Je jich plná obloha a poslední z nich od tebe odlétá a pouští na město nálože, které vybuchují při dopadu. Skloníš svůj pohled a začneš se soustředit na město kolem sebe. Na ostrý zvuk sirén, který se rozléhá kolem, ale nevidíš žádné lidi, kteří by ho vydávali. Na malé kočáry bez koní, které ujíždějí po ulicích nebo stojí podél cest. Jeden z takových kočárů se zastaví přímo před tebou. Vyjde z něj zvláštně vypadající žena. Má krátké vlasy, které jí padají po ramena a jejíž konečky jsou zatočené. Má kalhoty, vestu, kravatu a košili, jako muž. Všimneš si, že na pravé ruce má nějaké zvláštní zařízení. Sice nevíš, co to je, ale připadá ti to, jako něco, co by vytvořil Flynn nebo možná Lucius (viz. HP). „Skoč dovnitř. Nemáme čas,“ řekne ti žena a podle hlasu velmi dobře poznáš, že to je ta, která ti předtím mluvila v hlavě. „No tak. Šup, šup,“ naléhá na tebe. Ale létající stroje, už jsou pryč a ulice jsou prázdné, takže nevidíš jasný důvod, proč by ti nemohla něco vysvětlit. Je možné, že žena ví o nějaké hrozbě, o které ty ne, ale je také možné, že jen chce využít tvé zmatenosti. |
| |
| Nový svět Podařilo se, prchám chodbou a kolem uší mi létají kulky, ani jedna ale netrefí svůj cíl. Slyším, jak se za mnou chodba hroutí a oba muže pohřbí v sutinách, já se ale neohlížím, přede mnou jsou schody, matně povědomé, ale nemám čas nad tím uvažovat. Beru schody po třech, řítím se vpřed a za zády slyším hluk padajícího zdiva. Konečně jsem venku, dostala jsem se ven v poslední možné chvíli. Všude kolem mě víří prach a já několik okamžiků nic nevidím. Náhle však začne foukat vítr a já mám konečně možnost se rozhlédnout, kde to vlastně jsem. Překvapeně zalapám po dechu. Kovoví ptáci, podivné kočáry, padající a explodující nálože a do toho všeho ostrý zvuk sirén. Jsem zmatená a nerozumím tomu, co se to děje a vlastně ani nevím, kde to jsem. Město před sebou nepoznávám. Náhle jeden z těch podivných kočárů zastaví jen kousek ode mne a vystoupí z něj...žena oblečená v mužském šatu. Podezřívavě si mě měří, ale stačí, aby promluvila a je mi jasné, že to ona mě vyvedla z bunkru. Sklouznu pohledem na vůz, do kterého se mě snaží nahnat a pak zpátky na ní. Ptáci jsou pryč a já se necítím být v ohrožení, přesto žena očividně spěchá. Nakonec ale do kočáru stejně vlezu, nevím totiž, co jiného dělat. Nerozumím téhle situaci a doufám, že když udělám, co po mě chce, dostane se mi vysvětlení. |
| |
| Abigail Skočíš dopředních sedadel kočáru vedle ženy, která sedí za volantem. Šlápne na plyn a rozjedete se pryč od tohoto místa. Zatímco projíždíte kolem něco si uvědomíš. Ty ulice, jejich postavení, zakřivení je stále stejné. Tohle je Londýn. Projíždíš jeho ulicemi a pomalu se v něm začínáš orientovat, i když všechno vypadá tak jinak. Žena s tebou zatím nemluví, i když tvá mysl se tak soustředí, na to, jak se tvé město změnilo, že si to ani neuvědomíš. Dorazíte k nějakému mnohobytovému domku a vydáte se nahoru po schodech. Sirény mezitím utichly a vy vejdete dovnitř. Žena třikrát zaklepe na dveře a ty se otevřou. Vejdete do temného pokoje. Okna jsou zatažená a husté černé záclony zabraňují, aby dovnitř vstoupilo slunce. Pokoj je vcelku malý. Je tady pohovka, postel, stůl a vzadu je koupelna se záchodem. U stolu sedí starý muž. Jeho „Máš jí tady Tati. I když si stále myslím, že je to zbytečné,“ řekne žena a sedne si na pohovku. Muž jí letmo poděkuje, ale dívá se na tebe, jako by viděl ducha...ne, jako by viděl bohyni. „Abigail,“ řekne starý muž a jeho oči se mu začnou lesknout slzami. „Je mi to tak líto,“ řekne a pak ho poznáš. Ten starý muž je Flynn. Díváš se na jeho vrásčitou tvář, jeho vlasy bílé jako zima, jeho oči unavené a ospalé, však teď i rudé od slz. Chodí pomalu a lehce kulhá. Používá tyč, aby chodil. Vzpomínáš si na ní. Jak by ne. Je to ta samá, kterou jsi použila před pár hodinami abys porazila...to nebylo před pár hodinami. „Shin Li, ona...její střela tě zničila. Nejen zabila, ale zcela zničila. Ale zachránila si mi život,“ jeho hlas byl stejně slabý, jako jeho tělo. Třepal se. „Trvalo mi pět let, než jsem tě znovu postavil. Tentokrát jsem musel zcela od znovu. Ani tvůj mozek se nezachoval. Naštěstí otec si nechal nějaké záznamy tvých mozkových…,“ zastaví se. „Promiň. Padesát let jsme se neviděli a já tě nudím tímhle,“ suše se zasměje.„Za pět let jsem tě zase postavil a chtěl jsem tě zapnout, ale...ale pak mi došlo, že by to bylo sobecké. Zasloužíš si klid. Zasloužíš si odpočívat. A tak jsem tě nezapnul, ale neustále jsem na tobě pracoval. Zlepšoval tě. Nevím proč. Možná jen tak. Ze zvyku. Ale neměl jsem v plánu tě budit, chtěl jsem tě nechat odpočívat, ale...“ Flynn. Nebo tedy stará skořápka, která jednou Flynn byla se podívá z okna. „Žijeme v hrozné době Abigail.“ „Jo, jmenuje 1944, vítej,“ poznamená žena. Flynn se na ní otočí s přísným pohledem. „Rose. Chovej se slušně.“ „Promiň tati,“ řekne s upřímnou lítostí. „Potřebuji tvojí pomoc Abigail. Na nikoho jiného jsem se už obrátit nemohl, ale vím, jak je to sobecké, vím...promiň.“ |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Ráda bych dala Pjovi ještě šanci. Zatím prosím nerušit. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovedete jeskyni ke zdárnému konci. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno. Bimba |
| |
| Flynn Ani mě není moc do řeči, dívám se na ulice a postupně je začínám poznávat. příliš na klidu mi to ale nepřidá. Tohle je Londýn, jen vypadá úplně jinak, než jak si ho pamatuji. Civím z okna vozu a ničemu nerozumím. Následuji ženu z auta, nejistá, co mám vlastně čekat. Zmateně se rozhlížím po množství dveří, když procházíme domem a skoro sebou cuknu, když žena na jedny třikrát zaklepe. Zvědavě, obezřetně, vejdu do bytu. Je tu tma a ve vzduchu se vznáší prach. Nejistě se podívám na muže, který nám otevřel. On mě zná, ale mě ještě několik okamžiků trvá, než poznám já jeho. Flynn. Hledím na něj vytřeštěnýma očima a nerozumím tomu, co se stalo. Stojím uprostřed pokoje, jako solný sloup, neschopná jakékoliv reakce. Vždyť je to jen chvíle, maximálně pár hodin, co jsem Flynna obejmula, byl mladý, krásný a při síle. A teď tu přede mnou stojí muž, který sotva chodí a jeho tvář je zvrásněná prožitými roky. Něco mi steče po tváři a já si uvědomím, že je to slza. Mlčky poslouchám, co se vlastně stalo. Shin Li mi řekla, že budu vyděděnec a já...taky jsem to věděla, jenže ve chvíli, kdy jsem se rozhodla vystřelit jsem měla přátele. Flynn, Lucius a Gelsomina, věřila jsem, že i ona bude v pořádku ale teď netuším, co se s ní stalo. Pohnu se, dojdu k oknu a poodhrnu závěs, abych se podívala ven na město poničené bombardováním. Nechci, aby Flynn viděl neštěstí v mé tváři. Byla jsem si vědoma toho, že i když ho mám ráda, náš vztah nikdy nebude plnohodnotný. Jsem jenom věc. Stroj, nic víc. Prostě se rozhodl mě znovu nezapnout. Našel si ženu, měl s ní dítě, měl normální život. A teď mě potřebuje. "Co Lucius a Gelsomina?" Zeptám se tiše, aniž bych se odvrátila od okna. Je to všechno o to těžší, že si jako stroj nepřipadám. Ten zmatek, který cítím v hlavě, bolest v srdci a píchání na hrudi. Jsem stroj, tohle bych neměla cítit. |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.PPS: Hodně štěstí v novém roce. |
| |
| Tohle už pokračovat nebude, klidně můžeš jeskyni zrušit. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR