Absolom
hrálo se Denně
od: 01. prosince 2021 16:29 do: 15. května 2022 22:19
Dobrodružství vedl(a) Hauser
| |
 | Absolom. Místo o kterém se mluví. Místo o kterém jedna paní povídala, ale není mnoho takových, kdo by dokázal říct o tom místu něco víc. Ani kde je. Co se však ví je to, že to je věznice. Obrovská, soukromá a naprosto utajená. Končí v ní zločinci odsouzeni na doživotí, ale i nepohodlní lidé z řad aktivistů, novinářů a vůbec všech, co si znepřátelili vládu všemocné koalice. A neví se o nikom, kdo by z věznice uprchl. A nebo se vrátil. Absolom je ve skutečnosti takřka opevněné město, propojené podzemními chodbami. Má několik nadzemních pater a řadu podzemních. Má vlastní nemocnici, několik fabrik, dílny a samozřejmě i obchody, bazény a všelijaký další luxus, který je ale pouze pro zaměstnance. Pro vězně jsou fabriky, kde pracují v systému totálního nasazení. Ale ani pro zaměstnance není práce v Absolomu žádný med. Půlroční turnusy jsou náročné a kontakt s lidmi zvenčí téměř žádný. Jediným spojením jsou tak dopisy, které však podléhají přísné kontrole, jestli tam dotyčný nepíše něco, co spadá do kolonky „tajné“. Pokud ano, z dotyčného zaměstnance se velmi rychle může stát vezeň. A ti to tam opravdu nemají jednoduché. Nemají žádná práva a žádné zastání. K násilí mezi vězni sice dochází jen zřídka, ale za to k násilí od dozorců velmi často. A i výběr budoucích dozorců podle toho vypadá. Práce – mučení a týrání vězňů – je musí bavit. K úmrtí dochází poměrně často, ale dozorce za to trestán není. Pro zvýšení efektivity ponížení hlídají v ženském křídle dozorci a v mužském dozorkyně. Všichni vězni mají na krku elektrický obojek, který jim v případě potřeby způsobí silný elektrický šok. Ale celá řada vězňů i vězeňkyň mají podobné přístroje na genitáliích nebo třeba v zadku. Co se ten den vlastně stalo se neví. Jestli to byl rozpad Aliance a nebo její válka s někým. Možná jen teroristický útok a nebo zoufalý pokus nějaké skupiny dostat ven nějakého vězně. Tak či tak. V noci se rozezněl požární poplach a chodby brzy zaplavil hustý dým. Kdo by čekal, že bude stačit kyslíková maska, ten by se šeredně spletl. Dým byla ve skutečnosti kyselina, která zabila každého, kdo se nadechl a maska mu nepomohla. Z mrtvých zůstaly jen kovové věci. Přežila jsi jen díky tomu, že jsi se po úrazu zotavovala v sarkofágu. Tak se přezdívá izolovanému lůžku, které je hermeticky uzavřeno. Probouzíš se. Lůžko svítí zeleně. Jasná informace, že léčení je dokončeno. Probouzíš se do zlého snu, kterém jsou všichni, které jsi tady znala po smrti. Aspoň to tak vypadá... |
| |
 | soukromá zpráva od Erika Faust pro Jsem tu sama… Když jsem sem nastupovala, myslela jsem, že to nedám. Věděla jsem, co se tu od zaměstnanců čeká a tvrdost hrála tak nejlépe, jak to šlo. Jen proto, abych mohla zůstat. Abych na půl roku utekla. Zmizela ze světa. A z půl roku se staly roky dva. Za tu dobu jsem ledacos viděla, ledacos zažila a musela ledacos udělat. Ztvrdla jsem? Nejspíš ano. Tedy myslela jsem si, že ano – jenže teď, když jsem tu a kolem je… prázdno, se mi udělá zle. Na nejistých nohách vylezu ze sarkofágu. „No do prdele.“ Ulevím si, když zjistím, jak to kolem vypadá. Rozhlížím se a v uších mi hučí. Jak se tohle mohlo stát? Napadne mě. A pak se objeví další myšlenka. Mnohem neobytnější. Důležitější. Svítící neonovým varováním, které z ní dělá tu hlavní a jedinou: Co budu, kurva dělat? Kousnu se do rtu. Co budu, kurva dělat? Dech se mi zrychlí – začínám panikařit. Já tady umřu. Umřu tady. Dost! DOST! Okřiknu se. Krok za krokem. Jako první… vybavení. A pořádné oblečení. Rozhodnu se. Musím něco najít. Cokoliv, co mi teď pomůže… Zkusit obnovit spojení s venkovním světem. Musí vědět, že tu někdo žije. Musí… mě zachránit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ve skříňce najdeš svoje oblečení a stejně tak výbavu. Elektrický obušek, ovládání obojků, přístupová karta – která ti otevře většinu dveří, ale ne všechny, plastová pouta a samozřejmě vysílačka. Terminály k otevírání dveří a sledování pohybu jsou na každém patře čtyři. Někde i víc. Dá se tak snadno zjistit, kde se kdo právě nachází. I když vězni mimo cesty z práce a do práce, moc prostoru k pohybu nemají. V části, kde jsi, je mimo ošetřovny a výstrojních skladů i sekce samotek. Projíždíš terminál. Patro po patru a stále se ti nikde nerozsvítila ikona někoho živého. Až v sekci samotek se objevil jeden jediný zelený puntík. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Jedna tečka? Jen jedna?! Protáhnu se – a ihned tak unáhlené reakce zalituji – tělo zaprotestuje. Zatnu zuby. Sarkofág stojí dost za hovno, když se pak člověk cítí takhle. V rychlosti se obléknu. Vybavím a zvednu vysílačku. Prosím, ať tam někdo je. Ať někdo odpoví. „Haló – slyší mě někdo? …“ Zahájím. Přidám jméno a služební číslo. „…žádám o informace ohledně dalšího postupu. Přepínám.“ Nadechnu se a s hrdlem sevřeným čekám. Při čekání na odpověď bezděky projíždím terminál. Tak trochu doufám, že už je někdo na cestě. Nějaký záchranný tým třeba. Jenže nic takového se nekoná. Najdu jednu zelenou tečku. Jedinou. Vězeň. Nakrčím nos. Tak to je hnus. Toho otvírat nebudu. Rozhonu se. Jenže… co když se tam jen schoval nějaký dozorce? Napadne mě – protože samota a rozlehlost tohohle místa tíží. Pokusím se najít informaci o osobě, která je na samotce. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro No když jsme u nich. Ani vlastně nevíš, kde se Absolom nachází. Přepravují vás vrtulníky, které startují a přistávají v hangárech. Procházky po venku jsou jen procházky po umělých parcích a jen podle vzduchu dokážeš odhadnout, že jsi poblíž moře. Ale jestli v tropech a nebo v arktické oblasti, toť otázka. Znovu se ohlásíš a čekáš, jestli se někdo neozve. Mezitím máš dost času, abys na terminálu klikla na zelenou tečku na samotce. Klikneš a hned se ti objeví tabulka. Jan Hrebenar, rusko český původ, 175cm, 72kg, tmavé vlasy, tetování 0, fyzická nebezpečnost 0, délka trestu 10let, provinění: specialista na průniky a úniky, elektrotechnika, mechanika. Výstraha: zatýkání extrémně náročné, Chování dobré. Trest samotka: uzamčení dozorce 2 třídy na wc. O tom uzamčení jsi slyšela. Sem tam se stane, že někdo dozorce napadne, ale zamknout někoho na záchodě, to je jiný kalibr. Spíš úsměvný, ale trest být musí. Dozorce Colinsová kvůli tomu dostala podmínku s výstrahou. Což vzhledem k její celkové neoblíbenosti vadilo pouze jí. A ve vysílačce je stále ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Chyba… a jedna tečka Svírám vysílačku a sleduji tu jednu tečku. Čekám. A minuty utíkají. S každou minutou se stupňuje nervozita. Nejistota je strašná věc. Horší než... cokoliv, co bych mohla zjistit. Znovu zkusím projít systém. Znovu zkusím najít někoho živého. Nic. Zkusím tedy projít hlášení. Tady naše i nějaké z povrchu. Někde přeci musí být stopa. Odpověď. Nebo alespoň náznak odpovědi. A pak mi dojde, že pokud tu byla ta zelená tečka celou dobu, třeba něco ví. Ještě chvíli váhám – znovu si otevřu informace a několikrát si projedu s kým mám tu čest. Tak dobře, Jane. Je čas odpovědět na pár otázek. Pomyslím si a vyrazím k samotkám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Věznice Absolom Blok C Den první Vše funguje. Světla, klimatizace, výtahy, čtečky karet. Vše, jako za normálního provozu. Jen tu najednou chybí lidé. Procházíš chodbou a tu a tam nacházíš kovové zbytky věcí, který při sobě měli lidé. Jak dozorci, tak i občas nějaký ten obojek. Až z toho na tebe padá hrůza a touha po lepší zbrani, než je elektrický obušek. Dojdeš k samotkám. Všechny mají otevřené dveře a někde poblíž se povaluje obojek. Všechny až na jednu. Přes kameru nahlédneš dovnitř. Je to bezpečnější, než otevírat rovnou dveře. Na lůžku leží nahý vězeň. Zády k tobě. Na zádech i zadku vidíš modřiny od bití, ale takové tady snad každý vězeň. Oranžový mundůr s jeho číslem visí na věšáku vedle dveří. A je ticho. Strašlivé hrozivé ticho, ve kterém se každičký sebemenší zvuk neskutečně rozléhá. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Samá modřina... Chvíli jen stojím a prohlížím si ležící postavu. Zvažuji svoje možnosti. Pocit samoty se stupňuje a začíná být nesnesitelný. „Připravit na příchod dozorce.“ Pronesu direktivně. „Kleknout, čelem ke zdi a ruce za hlavu.“ Doplním. Nechci být sama – to však neznamená, že budu zbytečně riskovat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Věznice Absolom Blok C Den první Vězeň prudce trhne. Podle všeho tvrdě spal. Vypadá, že je zcela zmatený a dezorientovaný. Dokonce spadne z postele a než se vydrápe na nohy, aby rychle splnil příkaz, odhalí tvým očím svoje nádobíčko. Za okamžik už předpisově klečí u zdi. Teprve teď si uvědomíš, jak moc se tvůj hlas rozlehl betonovým prostorem. A po chvilce máš pocit, že jsi z velké dálky zaslechla nějaký kovový zvuk. Jen takové cinknutí. Ale může to být klidně jen halucinace.  |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Děs... Po zádech mi přejede mráz. Náhle si až bolestně uvědomím, jak velké to tu je. Velké a děsivé. Jsem tu sama a kolem může číhat... cokoliv! Vždyť nevím, co se tu stalo. Kdo to způsobil a jaké jsou jeho další plány. Rychle otevřu dveře samotky. Ruce se mi třesou. Pane Bože! Co budu dělat? Co budu kurva dělat?! "Co se tu stalo?" Zavrčím vztekle. "Jak je to dlouho, co všichni zmizeli?! A jak jsi do prdele přežil ty?" Strach přetavený na vztek je horší než cokoliv jiného. Lidé se pak chovají nevypočitatelně. |
| |
 | soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Ze spánku mě probudí přísný hlas nějaké dozorkyně. Až se mi udělá zle, jak přejdu z tvrdého spánku v naprosté bdění. Prudce sebou mrsknu a spadnu z lůžka. Úzkého a tvrdého. Na samotce to je ještě horší než v cele. Ruce na hlavu a v kleče koukám do zdi. “Vraceli jsme se z dílen, paní. Přišlo to z klimatizace. Dozorkyně Vera to dostala napřímo. Utíkal jsem sem, protože samotky jsou hermeticky uzavřené a klimatizace se dá časovat. Nastavil jsem ji na dvanáct hodin. A spustil spací režim.“ Vysypu ze sebe všechno co vím. Rozhodně nestojím o další výprask. “Ale nebude to víc jak den. Možná dva. Ale víc určitě ne.“ |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Pěkný ptáček Věznice Absolom Blok C Den první "Tak nastavil, jo?" Zavrčím a šlápnu muži na bosé chodidlo. "Ty tu nemáš právo cokoliv nastavovat..." Vysvětlím a přitlačím. Pak mě však něco napadne. "...pokud ti to já nedovolím." Hlavou se žene milion myšlenek a všechny se týkají toho, jak se odtud dostat. "Rozumíš?" Dodám, abych získala čas. "A když to tu tedy tak dobře znáš a tak dobře všemu rozumíš... pověz mi. Kudy by ses dostal nejrychleji ven. Nejrychleji a bez komplikací." Zamračím se. Tohle je vlastně test - test schopností a taky toho, jestli mě bude chtít podvést. Dostat do potíží... a vybrat cestu, která mi spíš ublíží. Mimoděk zkontrolují dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Zasyknu bolestí, když mi dozorkyně šlápne na nohu. Okovaná bagančata na holé noze, nic moc příjemného. “Ano, madam.“řeknu rychle a doufám, že tlak na nohu povolí. Ale marně. “Ano, madam. Omlouvám se, madam.“ Hrnu ze sebe předpisově, ale je mi to prd platný. Otázka mě zaskočí. Ona neví kudy odtud? Nebo mě zkouší? Hraje si? Je to test. Špatná odpověď znamená bolest. A dobrá nejspíš taky. Okamžik váhám. Přišlápnutou nohu se ani nesnažím vyprostit, znamenalo by to jen větší bolest. “Hádám že nahoru, madam. Pokud je pravda, co se říká, a teď jsme pod zemí.“ Řeknu váhavě, opatrně. “Ale kdyby jste mě pustila k terminálu, našel bych vám cestu ven. Dodám rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro K terminálu? Poslouchám a botou neuhnu ani o píď. Ne, že by se mi nelíbila uctivost, kterou se mnou mluví, jen chci mít jasno už od začátku. Velím tu já, on poslouchá… a nechá si líbit cokoliv. Znovu se podívám na dveře. „Výborně.“ Přikývnu jako by tohle všechno byl test. „Obleč se… ale pomalu! A žádné nepředloženosti!“ Štěknu a konečně ustoupím. Připravím si elektrický obušek. Vyjdu na chodbu a čekám – opatrně se rozhlížím. Ten pocit z neznámého nebezpečí zůstává. Kurva vážně doufám, že na terminálu něco najde. A že ven to nebude daleko… |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Oddechnu si. Vypadá to, že jsem testem prošel. Dokonce mi přestala drtit nohu. “Ano madam.“ řeknu tiše a začnu se sbírat z podlahy. Opatrně došlápnu na nohu. Trochu to zabolí, ale nijak nepřiměřeně. Postavím se čelem k ní, aby mě měla na očích a začnu se oblékat. Jednu z prvních věcí, které se tu člověk naučí, je absence studu. Čím méně se vězeň stydí, tím snazší život má. Obléknu se. Mundůr to trochu schytal. Levý rukáv je pryč. Ale boty vydržely. Na samotce mi to ticho tak nepřišlo, ale teď ho slyším velice intenzivně. Nejistě se na dozorkyně podívám. Nevím jestli mám zůstat stát a nebo jít k ní. Nebo někam jinam. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Cesta k terminálu... Věznice Absolom Blok C Den první "Tak jdeme." Ukážu obuškem směr. Jdu za mužem. Mlčím. Záměrně zkouším, jestli zná cestu. Chci vědět, jaký má přehled. Začnu ho usměrňovat, až pokud zabloudí úplně mimo. Také u terminálu mu v ničem nebráním. Postavím se však těsně za něj a sleduji, co dělá. Celou dobu opatrně sleduji okolí. Rozhlížím se. Hlídám. Nedokážu se uklidnit. Den. Maximálně dva. Tak o co jde? Proč tak velký útok? Proč úplně všichni? Vrtá mi hlavou. Jak dlouho potrvá dostat se ven? Je to daleko? |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Dozorkyně ukáže směr. Na ošetřovnu? Tak jo. Je to asi ten nejbližší. Říkám si v duchu zatímco jdu pomalu určeným směrem. Jedna, druhá, třetí odbočka a jsme tam. Na ošetřovně je prázdno a ani nevypadá, že by ji někdo vybral. Pohledem zavadím o sarkofág. Pak se už věnuji terminálu. “Byla jste ve stabilizační jednotce.“ je to spíš konstatování než otázka “Byla jste v pořádku dřív. O šest hodin. Držel vás uvnitř, dokud nebyl vzduch čistý. Tyhle věci jsou děsně šikovný.“ Projíždím patro po patře. “Nevypadá to, že by na Céčku ještě někdo přežil. Leda, že by se dokázal zbavit obojku. Systém monitoruje jejich pohyb přes detektor pohybu. Navíc má každý obojek v sobě zabudovaný biomonitor. To je zajímavý. A moc mi to nedává smysl.“ Mumlám si pro sebe. “Přiložila by jste, prosím, kartu madam?“ zeptám se nanejvýš uctivě. Pokorně čekám, až tak učiníš a na displeji se rozsvítí body. “Jo. Jasný.“ Přikývnu a prstem ukážu na několik bodů. “Tyhle zelené body jsou dveře, které svojí kartou otevřete. Modré neotevřete, ale pokud bych měl pédéáčko a nebo aspoň nářadí, dostal bych…“ na okamžik zaváhám. Nakonec zvolím jednotlivé číslo. “Vás dál. Ale tyhle dveře jsou problém. Otevřu je taky, ale bylo by to na dlouho. A nebo sehnat lepší kartu. Údržba, bezpečnostní sekce – tím myslím zásahový tým, nebo prostě někoho vysoce postaveného. Nevím.“ Otočím se od terminálu a pohled upřu na špičky jejích bot. “Omlouvám se, ale bez pédéáčka nebo nářadí to nepůjde.“ |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Ten hajzl! Projede mnou vlna vzteku. Chytím tě za vlasy a prudce zvrátím hlavu dozadu. Připravím si obušek, abys viděl, co může přijít a co taky přijde, pokud se nezačneš chovat, jak máš. „Kdo ti kurva dovolil prohlížet si moje záznamy!“ Zavrčím. Třesu se vzteky. Jak mohl – hned jako první – projíždět… tyhle údaje. Moje údaje! Další informace budou muset počkat! Teď si musíme ujasnit pár věcí. „Na kolena! Hned!“ Pustím vlasy a o krok ustoupím. Nedokážu se uklidnit. Udělal jsi chybu. Udělal jsi příšernou chybu. „Stáhni si ten mundůr a ukaž záda!“ Běsním. Vezmu stetoskop a jen co ukážeš kůži, několikrát tě s ním švihnu. „Poděkuj a omluv se.“ Uklidním se až po několika sériích ran. Prudce oddechuji. Pak ti na každou ruku nasadím plastové pouto a ty pak přivážu k obojku. Nějaká vůle mezi obojkem a pouty je – ovládat terminál však nebude nijak pohodlné. „Zjisti, co máš!“ Přikážu. Postavím se k tobě a poslouchám – se škodolibým úsměvem sleduji, jak si teď poradíš se získáváním informací. Srdce mi buší. Musím si přiznat, že při tom všem stresu, bylo tohle nečekaně příjemné. Příjemné a uvolňující. Tvoje zjištění se mi vůbec nelíbí. Nepůjde to tak hladce, jak jsem chtěla. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Myslel jsem to dobře, ale dopadlo to špatně. Vlastně jsem to měl čekat. Moje chyba. Hlava, v místě, kde mě drží za vlasy trochu bolí, ale není to nic strašného. Zakláním hlavu a poslouchám křik. A čekám. Plivne? Nemůžu říct, že bych se na to těšil, ale nepřekvapilo by mě to. “Byly na displeji. Nic jsem ne…“ Začnu s vysvětlováním, ale nedokončím a poslušně se svezu na kolena. Trochu se bojím, ale současně také cítím velmi příjemné zabrnění mezi nohama. Začíná tvrdnout. Rychle se svlékám. Jen horní část a s otázkou v očích se na Vás zadívám. Úplně? Na záda mi dopadne několik ran. Spíš takové pohlazení, než opravdové bytí. “Děkuji, madam. Omlouvám se madam.“ Odcituji dle příkazu. Další série ran. “Děkuji, madam. Omlouvám se, madam.“ Zopakuji znovu. Další série a další omluva s poděkováním. A další. A další. S každou sérií jsou rány silnější. Občas se i prohnu. Bytí skončilo. Madam pěkně zprudka dýchá. A já ho mám tvrdýho jak kus šutru. Nechám se spoutat a ztěžka se vydrápu na nohy. Teď jsem vděčný za gumu na pasu. Jinak by mi mundůr sjel až ke kotníkům a nebo zůstal viset na ocase. Práce s terminálem teď není vůbec snadná, natož pohodlná. O nějaké rychlosti se vůbec bavit nebudeme. Risknu pohled na madam. Ne do očí. O kus níž a snažím se prokouknout látku. Určitě tě to baví. Stojej ti bradavky? |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Pravidla… Rukou se opřu o stůl a začnu netrpělivě poťukávat prstem. Teď bych se měla alespoň trochu uklidnit – jenže opak je pravdou. Jsem snad ještě víc napjatá. To, co se stalo, bylo tak nějak neuspokojivé. Tahle situace je neuspokojivá. Tohle místo je neuspokojivé. A kdybych byla upřímná sama k sobě – neuspokojivý je fakt, že bití nepokračovalo. Bití nebo něco jiného. Jenže já k sobě upřímná nejsem – takže jen stojím, mračím se a vnímám svůj bezdůvodný vztek. A poťukávám prstem. „Údržba. Pak bezpečnostní sekce. Najdi nejkratší cestu.“ Přikážu. Rozhlédnu se kolem. To pnutí zůstává. Zatímco hledáš, zasunu ti prsty za obojek – dost na to, aby se ti začalo hůř dýchat – ale ne tak moc, aby ses začal dusit. „Mám pro tebe pár pravidel.“ Začnu. „Jsi jen špína, která sem patří. Neudělal jsi nic, aby sis zasloužil přežít. Takže od teď budu já rozhodovat o tom, kdy budeš jíst, pít, spát... dýchat. Budeš se ke mně chovat s respektem. S takovým respektem jako ještě k nikomu ve svém životě. Rozumíš?“ Přitáhnu obojek pevněji. Chvíli čekám na odpověď. Teprve po ní povolím. „Uděláš vše, abych přežila.“ Pokračuji. „Ať už budeš chtít udělat cokoliv, zeptáš se na svolení. Pokud někde zastavíme, i kdyby jen na chvíli, klekneš si – a tak zůstaneš.“ Schovám obušek a rukou ti hrubě zajedu mezi nohy. „Nebudeš přede mnou nic skrývat. Já mám právo dělat cokoliv a ty se podvolíš.“ Stisknu tvou výbavu a rozhodně tě nešetřím. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Podle pokynů hledám cestu. Je snadná. Prakticky se nedá zabloudit. Aspoň já určitě nezabloudím. Jenže v cestě je několik modrých dveří, takže to musíme vzít trochu obloukem. Nadechnu se abych oznámil splnění úkolu, ale nestihnu to. Cítím prsty na zátylku a rázem je dýchání obtížnější. Na okamžik zpanikařím a cuknu sebou, ale nemám šanci se ze sevření vymanit. Poslouchám vás hlas a pomalu se uklidňuji. Po těle mi naskočí husí kůže. Dech se zrychlí a plíce zoufale žádají svůj přísun vzduchu. Absolutní kontrola. Otrok. Nic víc než otrok. tělem mi projede obrovská vlna vzrušení. Vzpomenu si na madam Lenu. Byla má Paní a já její otrok v době, kdy jsem byl na svobodě. Ale s touhle se nemůže měřil. Lena to hrála, ona ne. “Ano Paní.“ Zaskuhrám a ani si moc neuvědomím, že jsem přešel u z oslovení madam na paní. Pozorně poslouchám každé z těch tvrdých slov. Každé z těch slov co slibuje ponížení, bolest a vzrušení. “Ano, Paní.“ Hlesnu a v duchu si rychle opakuju příkazy. Musí přežít, na všechno se musím ptát, klečet. Ó ano Paní. Tlak na krk povolí a já se můžu konečně znovu nadechnout. “Ano Paní ííí…“ Vyjeknu když mě chytí za koule a zmáčkne. Postavím se na špičky a podvědomě se pokusím odtáhnout, což mi však způsobí ještě větší bolest. “Prosím..“ Zanaříkám tiše, ale vlastně jsem téměř spokojený. Vlastně k naprosté spokojenosti z mého ponížení mi už chybí jen nahota. Moci tak zahodit ten oranžový hadr. Klečet a nebo ležet Paní u nohou...ale třeba.. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro No to se podívejme… Pozvednu obočí – překvapí mě, když v rozkroku ucítím, co ucítím. Rozhodně tu však nehodlám stát a tvářit se překvapeně. Samolibě se ušklíbnu. Změřím si tě pohledem, kterým ti oznamuji, že jsi jen bezcenná špína. Pomalu se přesunu blíž – tak, že se naše těla téměř dotýkají. Ruka zůstává na místě a jestli něco, tak sevřu ještě pevněji. „Prosíš o co? A koho?“ Zasyčím vztekle. Rychle zapomínáš na správné oslovení. Dívám se ti do očí a čekám, jestli i se podíváš do mých. „Dostal jsi úkol, který jsi nesplnil a místo toho tu… prosíš?“ Sevřu ještě o kousek víc. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Váš pohled mě vyděsí. Vím, že cítíte, co si mi děje v kalhotách. Co máte v ruce. A držíte si ten povýšený výraz. Přistoupíte těsně ke mně. Tak těsně, že ke kontaktu našich těl schází sotva pár centimetrů. Cítím vaší vůni. I vaše vzrušení. Nebo si to aspoň namlouvám. Stisk na mých koulích zesílí. Trochu se zkroutím. Obličej se mi zkřiví bolestí, ale zatím držím. “Vás, Paní.“ vydechnu přerývaně “Bo.. lí to.“ Je to chabý pokus o milost, ale pokusit se musím. Zvednu vlhké oči a podívám se do vašich. Možná to je chyba. Skoro určitě to je chyba. Vyjeknu bolestí, když zmáčknete ještě víc. Zkroutím se ve snaze uniknout bolesti. Omlouvám se, Paní. Za..svoji...neposluš..nost.“ tlačím ze sebe ztěžka “Znám cestu.“ vyhrknu a snažím se trochu dýchat, ale bolest mi hluboký nádech nedovolí, jen krátké a mělké. “Krátká cesta..na pár minut, ale..jsou tam...modré dveře. Dvoje.“ pohled se mi trochu zamží a mám pocit, že mi po tváři sjela slza. První a snad poslední. “Je tu i druhá cesta. Bez modrých. Ale náročná.“ Vyhrknu a doufám, že bolestivý stisk už povolí. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Kdo si myslíš, že jsi? „To má bolet.“ Zavrčím ti do obličeje. Vychutnávám si svou převahu, Užívám si ji. Doslova si v ní lebedím. „A bolet to ještě bude. Nic jiného už nepoznáš – to ti slibuji.“ Ušklíbnu se. Líbí se mi, jak se na mě díváš. Líbí se mi tvé utrpení. Vzrušuje mě. Prsty už mě bolí, přesto pokračuji. „Protože za svoje chování si nic víc nezasloužíš.“ Vysvětlím. Zřejmě to zabere, protože konečně začneš mluvit k věci. Poslouchám. Přemýšlím. Nakonec souhlasně přikývnu a konečně tě pustím. „Posbírej tu vše, co by se mohlo hodit. A dělej.“ Houknu ostře. Postavím se a založím ruce na prsou. Sleduji, co děláš. „V čem je ta cesta náročná?“ Zeptám se po chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C, ošetřovna Den první Se zaťatými zuby poslouchám vaše slova. Tedy spíš se o to snažím, protože bolest je silnější. Rychlé výdechy se postupně mění v tiché sténání a kňučení. Za pár okamžiků jsem ve stavu, kdy bych udělal snad cokoli, jen aby stisk povolil. “Ano, Paní.“ zakňučím Nevychovaný, nevychovaný, nevychovaný. letí mi hlavou. Když konečně povolí složím se na kolena a pak na bok. Vím, že za to přijde další trest a další bolest, ale v tuhle chvíli prostě jinak nemůžu. Koule mám v jednom ohni. A ocas stejně stojí dál. Protože i když to neskutečně bolí a ponižuje, tak mě to stejnou měrou i vzrušuje. Teď na něj sáhnout a pár tahy pohonit, stříkám jak elitní hasiči. “Ano, Paní.“ Rychle se vydrápu na nohy. Se spoutanýma rukama a bolavým rozkrokem to není nic snadného, ale to horší teprve přijde. Začnu rychle prohledávat ošetřovnu. Najdu pédéáčko. Vezmu ho i s kabelem. Nářadí tu samozřejmě není. Ani to pédéáčko není nic skvělýho. Hlavně nemá programy, které potřebuji. Padne otázka. Okamžitě nechám hledání a klesnu na kolena. Sklopím hlavu a zírám do země. “Část cesty, asi pět až deset metrů by se nedalo jít chodbou. Bylo by potřeba prolézt větrací šachtou. Málo místa, špína a jedno uklouznutí a jsme dole. Úplně dole. Ale asi to jinak nepůjde. Protože v tomhle PDA nejsou programy údržby. Ale můžu do něho stáhnout mapy.“ Vysvětluji rychle “Pokud si to budete přát, Paní.“ |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Moje vlastní zvířátko Věznice Absolom Blok C Den první Sleduji, jak padneš na kolena a svalíš se na zem. Samolibě se při tom usmívám. Patří mi. Dojde mi a v podbřišku mě příjemně zašimrá. Je můj. A vzrušuje ho to. Pokračuji v úvahách. Dojdu si umýt ruce, jako bych to po držení tvého rozkroku potřebovala. "Zvedej se." Houknu podrážděně. "Nebo se chceš od teď už jen plazit po kolenou?" Zeptám se ostře. Příjemně mě překvapí, když si na zodpovězení otázky klekneš. Nedokážu se nabažit toho uspokojujícího pocitu moci. Přejdu k tobě a zvednu ti bradu. "Vidíš, že to jde." Zavrním téměř přátelsky. "Tak je hodný." Usměji se s neskrývanou nadřazeností. Lehce tě pohladím po tváři. Ihned se však odtahnu, ustoupím a můj výraz ztvrdne. "Ale ta šachta se mi nelíbí. Vymysli něco lepšího! A nahraj ty mapy." Nařídím. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C, ošetřovna Den první Nebo se chceš plazit po kolenou? Ano. Nahý a na kolenou. Paní. Ale teď a tady to dost dobře nejde. Prvotní nadšení rychle vychladne. Klečím. Odpovídám. A cítím se nesmírně dobře. Klečím před svou Paní. Opravdovou Paní. Ne nějakou náhražkou. Ne před někým, kdo si na to hraje, aby mi udělal dobře. Tohle je opravdové. Pohladí mě. Pochválí. Stejnými slovy, jako by člověk ocenil poslechnutí psa. A neposlechnutí ztrestal vodítkem. “Ano, Paní.“ Vyhrknu, když dostanu úkol. “Jak si přejete, Paní.“ Odpovídám poslušně, i když vím, že najít jinou cestu nebude legrace. Prošlo by mi oslovení „Má Paní“? Proletí mi myslí. Prohlížím mapy. Zvětšit prostor, zjistit co tam je, jak je to, velké, co je uvnitř…. Když konečně najdu cestu a zkontroluji její průchodnost, pak posbírám co mi přijde důležité a také k čemu se dostanu. Vezmu nějaké léky na bolest a průjem, mycí ubrousky, dva pecly a pak s pocitem naprostého vítězství vytáhnu ze skříně záchranářský batoh. Dokonce má ještě plombu s datem poslední kontroly. Sice nevím kolikátého je, ale vím, kdy mě zavřeli. A datum na plombě je mladší. Jedinou nevýhodou je váha. Ale co bych pro Paní neudělal. Přitáhnu batoh blíž a opět si kleknu a čekám, až mě oslovíte. “Našel jsem jinou cestu, Paní.“ promluvím, když jsem vyzván “Ze sprch vede odpadní kanál do čističky. Teď, když se nikdo nesprchuje, by měl být čistý. Dá se z něj vystoupit v instalatérské sekci. Od potrubí na zem to jsou necelé tři metry. Samotná cesta potrubím 35 metrů.“ Vysypu ze sebe rychle a přesně. Trochu se zkroutím. Koule stále bolí a ještě chvíli budou, to vím, ale mám i jiný problém. Takový, ze kterého mi je zima i horko zároveň. Vím, že mě potrestá, ale prostě musím. “Omlouvám se, Paní. Já… potřebuju na záchod.“ řeknu tiše. V hlase jsou slyšet rozpaky. I když k nim vlastně není důvod. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Co ti na tom trvá tak dlouho? Sleduji, co děláš a občas si nespokojeně odfrknu. Všechno ti trvá tak dlouho. Kdybys nebyl tak poslušný, měl bys velký problém – ale snažíš se, a to se cení. Tedy tak trochu. Zkontroluji se v zrcadle, upravím si vlasy. Když zaklekneš, přejedu tě pohledem. Chvíli tě v té pozici nechám. Obejdu tě, a nakonec zůstanu stát před tebou. Obuškem ti zvednu bradu. „Tak povídej.“ Vyzvu tě, jako by mě celé tvé zdlouhavé a neobratné hledání a připravování neskutečně obtěžovalo. „Odpadní kanál?“ Nakrčím nos. „A to je podle tebe lepší cesta?“ Zamračím se. Špičku nohy opřu o tvůj rozkrok. „Snažíš se mně rozčílit?“ Pohled mi ztvrdne. Zavrtím hlavou. Tohle si s tebou ještě vyřídím. A aby toho nebylo dost, neváháš mi předložit své potřeby. „Ne.“ Pronesu nesmlouvavě a přitlačím špičkou. „Na to ani nemysli. Ne dřív, než ti to dovolím.“ Vysvětlím. I když se mi ten nápad vůbec nelíbí, sprchy jsou asi nejlepší možnost. „Posbírej věci a jdeme.“ Přikážu a vyrazím – neohlížím se, jestli a jak stíháš – ostatně to je tvůj problém. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C, ošetřovna Den první Čekal jsem, že nebude spokojená. Šachta nebo roura. Pro otroka dost dobré, ale ne pro Paní. Předchozí klid je rázem pryč. Paní se zlobí a to pro mě nevěští nic dobrého. I když… Zoufale přemýšlím, co dělat. Ale než něco vymyslím, zajede mi Paní špičkou nohy do rozkroku a to mi v soustředění moc nepomůže. Podrážka mi drtí bambuli ztopořeného ocasu. Bolí to a bojím se, že když přitlačí, může mě zranit. A tam bych opravdu nechtěl. “Ne, Paní, ne. Omlouvám se.“ Vyhrknu a teď se opravdu bojím. A nestydím se za to. Ani nedýchám, když vyřknu svoji prosbu a čekám na odpověď. Po zamítnutí ztěžka polknu. Tlak v podbřišku roste každým okamžikem. Jedinou naději mi dávají slova o tom, že mi to dovolí. Časem Nesmím to pustit. Nesmím. Nesmím jí zklamat. Vnímám to jako zkoušku poslušnosti. Test. A taky nechci jít zbytek cesty v mokrém. “Ano, Paní.“ I přes to, jak strašně se mi chce čůrat a jak mě bolí rozkrok, si to oslovení užívám. Stejně jako vědomí, že jsem otrok. Pro někoho by to bylo nemyslitelné. Cítil by se jako spodina. Cítím se stejně. A jsem na to hrdý. Už jen vstávání je náročné. Skoro cítím, jak ukáplo pár kapek, ale na nohách nic necítím a na uniformě taky nejsou žádné mokré flíčky. Batoh je těžký. Na zádech by to nebyla taková divočina, ale takhle v rukách. Tak vysoko… Pak mě napadne ještě jedna možnost, jak to vyřešit, ale zavolat na ni a možnost navrhnout, se neodvážím. Možnost, že bych tam tou špínou prolezl sám a jí pak z druhé strany otevřel dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Necháváš mě čekat? Věznice Absolom Blok C, ošetřovna Den první Ostrou chůzí dojdu až do sprch. Ani jednou se neotočím, ani jednou se na tebe nepodívám. Zastavím až u vchodu. Lehce se opřu o zeď… a začnu počítat. „Jedna, dvě, tři, čtyři, ...“ Počítám až do chvíle, kdy mě doženeš. Už zase se tvářím nadřazeně a samolibě. Počkám, až si klekneš na kolena. „Někdo ti dovolil jít tak pomalu?“ Zavrčím. „Fajn. Pokud máš tolik času, asi na ten záchod nijak zvlášť nepotřebuješ, že?“ Ušklíbnu se. „Zůstaneš tu a budeš počítat stejně dlouho, jako jsem musela počítat já. Pak si stáhneš ten mundůr a přijdeš do sprch.“ Oznámím ti. „A opovaž se to nevydržet.“ Dveře nechám otevřené – a abych tě potrápila ještě víc, pustím několik kohoutků. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Paní nasadí krok, který nemám šanci udržet. Chviličku se o to snažím, ale těžký batoh a plný močák mi to vůbec neulehčují. Po pár krocích začnu ztrácet a než se dostanu do sprch nějaký čas zabere. Cestou si musím dát dokonce dvě krátké přestávky a nohy dát křížem, abych zastavil hrozící problém. Do sprch se dopotácím na pokraji sil. Paní je opřená o zeď a počítá. Klesnu na kolena, ale vak na zem nepoložím. Ještě jedno šlápnutí a už to neudržím. Pot ze mě jen leje. “Ne, Paní. Omlouvám se, Paní.“ vydechnu ztěžka “Zasloužím si trest.“ Kaju se a doufám, že tím trestem neb zákaz se vymočit. Protože ten bych zaručeně porušil. Zírám na svou Paní vyděšeně. Do tolika? A jak se mám svlíknout? Jak? Paní odejde a já začnu počítat. Nahlas a stejnou rychlostí, jak jsem slyšel Paní. “Jedna, dvě, tři, čtyři..“ Klečím. Vak položím před sebe na zem. Snažím se nevnímat zvuk tekoucích sprch. Po těle stéká stále víc potu. Oči mám pevně zavřené, jakoby snad mohly pomoci v tomto úkolu. Když konečně dopočítám kýženého čísla začnu se svlékat. O mrskání sebou jako ryba na suchu nemůže být ani řeč. Neudržel bych to. Boty a ponožky jsou snadné ale kalhoty? Teď pro změnu gumu v pase proklínám. Několik přestávek, hromada snažení a pár litrů potu a kalhoty jsou dole. Vydrápu se na nohy a přiohnutý přijdu k Paní a znovu klesnu na kolena. Teď už se úsilím třesu po celém těle. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Nádhera utrpení Věznice Absolom Blok C Den první Postavím se tak, abych na tebe viděla. Dost daleko, aby nebylo moje zírání nápadné – ale dost blízko, abych měla dobrý přehled. Skoro cítím tvé utrpení. Dlouze vydechnu. Vzrušení se s každým číslem, které započítáš, stupňuje. Lehce rukou přejedu přes látku kalhot. Přivřu oči. Spokojeně zamručím. Času mám dost… a tak rukou vklouznu pod kalhoty. Další zamručení. Chvíli projíždím svou štěrbinu... i když vím, že nemám čas na dokončení. Přestanu, než vejdeš do sprch. Postavím se před tebe. Prohlížím si tě. „Snad ses poučil...“ Odtuším a uvolním ti jednu ruku. „Máš svolení jít na záchod.“ Pronesu blahosklonně. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C, sprchy Den první Klečím a čekám. Paní mi uvolní jednu ruku. Trochu se mi uleví. Ne že by to v téhle situaci nebylo jedno, kdybych znečistil celý záchod, ale pro ten pocit. Mohl bych se udělat. napadne mě Poznala by to. “Děkuji, Paní.“ Kvůli myšlenkám na vyhonění skoro zapomenu poděkovat. Udělám to na poslední chvíli a můžu jen doufat, že si ničeho nevšimla. Opatrně se zvednu a zamířím na záchod. Je to neskutečná úleva. Rychle ho oklepu a dopřeju si několik tahů. Že se mi okamžitě postaví mi dojde až pozdě. Vracím se tak se ztopořeným ocasem a jako nejasným přiznáním. Před Paní si opět kleknu a čekám. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Neovládá se? Věznice Absolom Blok C Den první Vrátím se na chodbu a špičkou nohy otočím tvé oblečení tak, abych viděla, jestli jsi opravdu vydržel. Rozhlédnu se kolem – vůbec se mi tu nelíbí. Chvíli tiše poslouchám a pak se vrátím zpět do sprch… právě včas. Přejedu tě hodnotícím pohledem, abych vzápětí znechuceně nakrčila nos. „Neumíš se ovládat?“ Zná to spíš jako oznámení. „Příště tě nechám spoutaného.“ Rozhodnu. „Vypni sprchy.“ Zavrčím. „Jen támhletu ne!“ Ukážu. „Tam se vykoupeš.“ Pokračuji úsečně. Všude jsem pustila jen studenou – rozhodně to tedy nebude nic příjemného. „Celou dobu zůstaneš na kolenou!“ Vysvětlím pravidla. „Až skončíš, podáš mi mýdlo…a zůstaneš klečet na všech čtyřech.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C, sprchy Den první Omlouvám se, Paní. Řeknu pokorně s pohledem upřeným na dlažbu. Poslouchám a vím, že mě nečekají pěkné věci. Studená sprcha. Brr. Kdybych si ho aspoň vyhonil. Příště. Určitě. Po čtyřech vyrazím ke sprchám, které mají být vypnuté. I když se snažím vyhnout proudu moc se mi to nedaří. Erekce je v tu ránu pryč. Studená sprcha fungovala vždycky dobře. U poslední zatnu zuby a nechám ledovou vodu dopadat na tělo. Brzo jsem pěkně zmrzlý. Opatrně se natáhnu pro mýdlo. Ruce se mi třesou a a mýdlo mi několikrát vypadne z ruky. A díky té ledové vodě se mi chce zase čůrat. Ale teď mám obavu, že mě Paní jít na záchod nedovolí. Mohl bych to pustit při sprchování. Toho si nevšimne. Pokud to nebude žlutý. Proletí mi hlavou. Namydlím si celé tělo a nevynechám žádnou část. Oplachování je strašné. Studená voda smývá mýdlo mnohem hůř než teplá voda. Abych ho smyl všude, potřebuji změnit polohu. Na kolenou to prostě nejde. Nepostavím se, ale překulím se na zadek, abych mohl opláchnout i jiné části těla. Pak po čtyřech přejdu k Paní a podám ji mýdlo. Všechno přesně podle příkazů. Celé tělo se mi neovladatelně chvěje zimou. Stojím na všech čtyřech a můžu se jen domýšlet, co má Paní v plánu se mnou. A s tím mýdlem. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Zkouška poslušnosti Věznice Absolom Blok C Den první Celou dobu tě sleduji. Líbí se mi tvá poslušnost. Nemůžu se jí nabažit. Ale chci víc. Chci absolutní a úplnou oddanost, podřízenost… chci rozhodovat úplně o všem. Vezmu mýdlo a zlomyslně se usměji. Jemně ti s ním přejedu mezi půlkami. „Nebylo by to poprvé, co by ti ho tam někdo šoupnul, že?“ Ta představa mě vzruší. Lehce zatlačím – ne tak, abych měla šanci někam se dostat, ale tak – aby bylo jasné, že můžu. „Teď zavřeš oči. A já se zatím osprchuji.“ Vysvětlím. „Nemáš dovoleno se dívat.“ Dodám, kdyby to snad nebylo jasné. „Pokud ten zákaz porušíš, narvu ti to mýdlo tak hluboko, jak jsi ho ještě neměl.“ Mýdlo si odložím na tvá záda. Bez spěchu se svléknu a vklouznu pod sprchu…. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C, sprchy Den první S jednou rukou přivázanou ke krku moc možností nemám. Stát na třech, což je v rozporu s příkazem Paní a nebo na čtyřech, ale s vystrčeným zadkem. Zvolím druhou možnost. Paní mi mýdlem přejede mezi půlkami. Prudce se nadechnu, srdce se rozbuší jako o závod a ocas opět totálně zkamení. Ne, Paní.“ hlesnu, neschopen silnějšího slova. Poslušně zavřu oči. Pevně. Skoro až křečovitě. Nesmím zklamat. Nedívej se. Třeba není všem dnům konec. Třeba ji uvidíš. Nahou ženskou. Nahou Paní. Tipuju jí tak dvojky. Uniforma strašně zkresluje. A dole bude úplně vyholená. Určitě. letí mi hlavou a poslouchám šustění svlékaného oděvu. Pak zvuk puštěné vody. Dýchne na mě teplo horké vody. Jasně, že na sebe nebude pouštět ledovou, že si dopřeje pěknou horkou koupel. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Nejspíš je tu šance… Věznice Absolom Blok C Den první Užívám si teplou vodu. Trocha klidu v dnešním stresu. Občas po tobě kouknu. Nedíváš se – to je dobře. „Pojď sem s tím mýdlem. Po čtyřech.“ Přikážu. „Oči neotvírej. Ne dřív, než ti to dovolím“ Dodám, kdybys snad zapomněl. Vezmu si mýdlo ze tvých zad, umyji se… a pohyby se pomalu stávají vláčnější – protahuji je. Přejíždím přes prsa, dolů po břiše… mezi nohy. Zasténám. Ale co bych se snažila sama, když tu mám tebe. A ty jsi tak krásně poslušný. „Na kolena!“ Přikážu. Chytím tě za vlasy a přitáhnu si tě blíž. Jedno stehno si položím na tvé rameno a hlavu ti nasměruji mezi své nohy. Zachvěji se. „Udělej mě.“ Přikážu. Víc neřeknu – jen mi ukaž, co v tobě je. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C, sprchy Den první Lokty a kolena. Poloha na všech čtyřek, která přímo vyzývá k análu. Opatrně se posunu blíž k Paní. Opatrně a pomalu, aby mi ze zad nespadlo mýdlo. “Ano, Paní.“ Hlesnu. Jít poslepu není moc příjemné. Bolím se, aby do něčeho nenarazil. Nedej bože do paní. Její letmý dotyk na zádech je jak zásah elektrickým proudem. Zježí se mi chlupy po těle. Vím, že to byl spíš nechtěný dotyk, když si brala mýdlo, ale byl to dotyk. A pak zaslechnu zasténání. Ne bolestné, ale slastné. Bojuji s touhou otevřít oči, ale příkaz paní zvítězí. Jsem otrok. Její otrok. A jsem na to hrdý. Dle příkazu se zvednu jen na kolena. Jedna ruka zůstává připoutaná k obojku a druhou nechám volně podél těla. Paní mě chytí za vlasy a já se po kolenou přisunu blíž. Na tělo mi začnou dopadat kapky teplé vody. Krásné a úžasné teplé vody. Cítím vůni. Její vůni. Ne mýdlo, ale vůni ženy. Z plných plic ho nasaji. Vědomí, že jen pár desítek centimetrů ode mě je moje Paní a úžasná. A vědomí, že je nahá… Asi to vypadá směšně, jak tam klečím se stojícím ocasem. Přitáhnete si mě za vlasy blíž. Pak ucítím na svém rameni vaši nohu a okamžitě mi dojde, co mám těsně před obličejem. Tělo mi zaplaví obrovská vlna vzrušení. Když přijde pokyn, nezaváhám. Otočím hlavu a zlehka vás políbím na vnitřní stranu stehna. Jeden, druhý, třetí...špičkou jazyka jedu až k rozkroku. Vyholená. Bleskne mi hlavou při první doteku. Projedu celou štěrbinu od spoda až nahoru,kde teprve narazím na ochlupení. Rozkmitám jazyk na poštěváčku. Sem tam sjedu níž a vrazím jazyk tak hluboko, jak jen dokážu. Vydávám, ze sebe to nejlepší, co jsem se naučil. Tady nebo na svobodě. Reaguju na steny a pohyby Paní. Na jednu stranu bych moc chtěl, aby se Paní rychle udělala. Aby věděla, že to umím. Ale druhá věc je zase, aby si to pořádně užila. Nakonec to pustím z hlavy. Dělám co mám – sloužím své Paní. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Ano, ano,… Věznice Absolom Blok C Den první Nikdy jsem něco takového nezažila. Nikdy se nikdo takhle nesnažil a především – nikdy jsem necítila takovou moc a převahu. Užívám si to. Neskutečně! Zpoza rtů mi unikne zasténání. Víš, co děláš – to ti musím nechat. Jemné polibky na úvod – tak oddané – a pak najdeš to nejcitlivější místo. S dechberoucí přesností. „Jsi můj. Patříš mi.“ Vyrážím mezi steny a stupňuji tím své vzrušení. „Otrok. Věc. Děvka.“ Třesu se. „Řekni to!“ Na chvíli odtrhnu tvou hlavu – nechci se udělat hned. Chci si to pořádně užít. Teprve, když slyším, co jsem chtěla – znovu tě pustím. „Tady. Tam. Taky pokračuj.“ Navádím tě. Vrchol se blíží. Svírám tvé vlasy se stále větší silou. A pak to přijde. Svět exploduje a vše kolem zmizí. Zasténám a svaly se začnou stahovat. Tiše naříkám. Nedovolím ti, abys přestal. Chci si ten okamžik ještě chvíli vychutnávat. Tvou hlavu zarazím mezi své nohy. „Hezky dosucha mě vylízej.“ Držím tě tak dokud nejsem spokojená. Konečně sundám svou nohu. „Zády ke mně!“ Rozhodnu nakonec. „A zase hezky na čtyři.“ Znovu položím mýdlo na tvá záda. V klidu se umývám. „Řekni – jsi rád děvka?“ Zeptám se jakoby nic. „Máš rád pořádný klacek ve svém zadku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Nevěřil bych, že mě dokáže ještě něco víc vzrušit. Uspokojit. Mám Paní. A jakou. A hned na začátku jí můžu takto posloužit. Ale nesmím ji vidět nahou. Ale musím se jí dotýkat a musím ji udělat. Úžasné, vzrušující a zároveň tak krásně ponižující. Pak Paní promluví a já... já se ocitnu na vrcholu blaha. Patřím jí. Jsem její. Odtáhnete mi hlavu z vašeho lůna. Držíte mě za vlasy a to je moc příjemné. V jednu chvíli jsem v pokušení otevřít oči, ale snadno odolám. “Jsem Váš, Paní. Patřím Vám, Paní Jsem Váš otrok, Paní Vaše věc, Paní. Vaše děvka, Paní.“ Opakuji poslušně. Vzápětí mi opět zarazíte hlavu do klína a jazyk se opět činí. Zkusím nasát poštěváček a podtlaku ho dráždit jazykem. Pak mě odměníte svým orgasmem. Po těle se mi rozlije uspokojení. Ale z klína mě nepouštíte. A tak pokračuji. Jen už ne tak akčně. Předehra, hra a dohra. Ta musí být něžná. Vzrušující, ale aby se rozblázněné tělo dokázalo zklidnit. Do sucha?! Tento příkaz mě zaskočí, ale já tu nejsem od toho abych o tom přemýšlel. Jsem otrok, který má posloužit. Trvá to dlouho. Nedokážu službu odfláknout, aby Vaše svatyně vyschla. Jsem stále jemnější a ve chvíli, kdy mě propustíte jsem už i řádně zpocený a jazyk mám jak ze dřeva. Dostávám do něj křeče a docela to i bolí. Ale vím, že i rychle přejde. Jsem na sebe hrdý, že jsem Vás udělal a že jste si to tak užila. A já, že jsem za celou tu dobu neotevřel oči. Poslechnu a otočím se k Vám zády, abych vzápětí klesl na čtyři a vyšpulil na vás zadek. Co přijde? Plesknutí? Prst do zadku? Odložíte mi na záda mýdlo. Jak je mokré, sklouzne mi po zádech a téměř spadne na podlahu. První otázka mě trochu rozhodí. Nevím, jak na ni odpovědět, aby jste se neurazila. “Ne, Paní. Rád jsem jen Vaše děvka, Paní.“ A druhá otázka mě úplně dostane. Zrudnu. Zalije mě vlna studu. Vím, že je to nesmysl, stydět se před svoji Paní. Ale přeci jen se mi to špatně přiznává. “Ano, Paní. Mám.“ řeknu tiše a jsem rád, že mám zavřené oči. Že sám sebe nevidím ani v odraze od kachliček. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Moje vlastní děvka… Věznice Absolom Blok C Den první Vydržela bych to mnohem déle – to bychom se ale moc daleko nedostali. „Tak je hodný.“ Pochválím tě. „Moc hodný.“ Zavrním. „Jsi děvka – jen moje děvka.“ Vysvětlím. Spokojeně se protáhnu, naposledy se namydlím a pak si kleknu za tebe. „Zasloužíš si odměnu.“ Pronesu škodolibě. Vezmu mýdlo. Přejedu ti s ním po zádech… až dolů mezi půlky. Chvíli přejíždím sem a tam… a pak ho začnu pomalu zasouvat dovnitř. Nespěchám. Dávám ti čas si zvyknout. Sem a tam. Pokaždé o kousek dál. Až je konečně uvnitř celé. Spokojeně se rozzářím. „Tak je to lepší… nemusíš se bát, že ti upadne.“ Dodám. Opláchnu se. Vypnu vodu. Začnu se utírat… a během toho ti uvolním i druhou ruku. Poplácám tě po zadku. Obléknu se. „Trochu se tu projdi. Nejdřív po čtyřech… a pak po dvou. A můžeš otevřít očí.“ Po očku tě sleduji. „Dost.“ Zastavím tě, když jsem spokojená. „To mýdlo tu nech a vyrazíme dál. Tedy... pokud ho v sobě vysloveně nechceš...“ Usměji se. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Pochvala od Vás mě nesmírně potěší. “Děkuji, paní.“ poděkuju hlasem plným pokory. Vaše děvka. Jenom vaše děvka. To zní tak… nemůžu najít správné slovo. Odměna. Naivně mě napadne, že mi dovolí otevřít oči a svou Paní uvidím nahou. Ale pak si uvědomím, že by to v tuhle chvíli byla vlastně svatokrádež. Ztuhnu a dlouze vydechnu, když mi po zádech a pak mezi půlkami projedete mýdlem. Už vím co přijde a uvolním se. Malinko zatlačím, aby se konečník roztáhl a snadněji přijal mýdlo. Ještě to pořádně ani nezačalo a už cítím, jak to štípe. Zabolí to, když se konečník roztáhne a část mýdla Paní zasune. Zprudka se nadechnu a na chvíli zadržím dech. Mýdle se cpe dál a dál. Snažím se být maximálně uvolněný a uklidnit i dech. A najednou je tam. Ne že by to pro mě byl tak neznámý pocit. Rozhodně to není první věc narvaná v mém zadku, ale tohle je prostě jiné. “Děkuji, Paní.“ vydechnu a snažím si zvyknout na přítomnost mýdla. Jak dlouho mi ho tam nechá? Dokud se nerozpustí?svévolně to ze mě poteče a bude to pálit jako svině. Už teď to pálí. Letí mi hlavou myšlenky. Znovu slyším vodu a pak dotek Paní, jak mi uvolňuje druhou ruku. “Děkuji, Paní.“ teď mám opravdu za co. Uvolnění druhé ruky nese v sobě více věcí. Třeba i důvěru. A taky si asi uvědomila, že bez volných rukou ji odtud nedostanu. Poplácání po zadku. Žádná rána. Spíš jako pohlazení. Skoro vyteču. Jak rád bych se teď stulil u jejích nohou, ale příkazy jsou jiné. Poslušně vyrazím po čtyřech. Chca nechca kroutím zadkem a mýdlo se kroutí se mnou. Zvláštní nepříjemný a při tom vlastně příjemný pocit. Jedinou chybičkou jsou zavřené oči a pohyb ve tmě. Když se pak postavím na nohy, pocit v zadku se změní. Trochu mě rozbolí břicho. Tápu pomalu sprchama. Krok, krok, krok… Otevřu oči, když dostanu povolení a hned je zase zavřu, jak mě oslní světlo zářivek. Při rozkazu nechat mýdlo tady na okamžik zaváhám. Mám ho vytlačit tady a nebo můžu na záchod? Nezakázala to, ale ani nedovolila. Přejdu k jedné ze sprch a dřepnu si. Vím, že ven to půjde ztěžka. Zatlačím. A pomočím se. Obličej mi zrudne námahou a na čele a později i po těle vyrazí pot. Bolí to. Zatínám zuby, úpím a tlačím. Dopadnu na ruce a kolena a okamžik vydýchávám. Srdce mi bije jako o závod. Ztěžka se zvednu, abych o pár kroků dál opět klesl na kolena. “Děkuji Paní. Prosím. Mohl bych si opláchnout zadek? Strašně to štípe, Paní. Prosím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Opláchnout? Věznice Absolom Blok C Den první Sleduji tě. Celou dobu. Povýšeně se usmívám. Nadřazeně ušklíbám. Je mi dobře. Tak dobře jako už dlouho ne. Nechám si ho. Rozhodnu se. Bude souhlasit. Tedy ne že bych se ptala... Když se zbavuješ mýdla, skoro nedýchám. Co si budeme povídat, je to výkon. Už zase jsem vzrušená. „Jsi vážně prvotřídní děvka.“ Pronesu a obdivu v tom vyjádření není ani trochu. „Zdržuješ.“ Zamračím se, když proneseš své přání. Dojdu až k tobě a zvednu ti bradu – tak vysoko, až to začne být nepříjemné. „Dovolím ti to. Ale za to zdržení tě potrestám.“ Pustím tě a pohladím tě po tváři. „Na cestu kanálem si vezmu tvoje oblečení… ty půjdeš nahý.“ Rozhodnu. Přeci se neumažu. Na své oblečení si natáhnu tvůj mundůr, posbírám své věci, a když se opláchneš, hodím ti k nohám batoh. „Jdeme.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C, sprchy a kanál Den první “Omlouvám se, Paní.“ Hlesnu. Tón Vašeho hlasu naznačuje, že jsem Vám tím náladu nevylepšil. S obavama Vás sleduji, jak se ke mně blížíte a čekám co přijde. Zakloněná hlava bolí. Krk protestuje. “Ano, Paní.“ zaskuhrám a vlastně se na ten trest docela těším. Už samotná moje nahota, když jste Vy oblečená, je pro mě velmi vzrušující a ponižující zároveň. Pod sprchou se opláchnu. Samozřejmě studenou, ale nakonec si dám i trochu teplé vody. Tuším co mě čeká a na to ztuhlé tělo opravdu nepotřebuji. Seberu z podlahy batoh a podívám se na Vás. Vzhledem k tomu, že máte na sobě vězeňský mundůr, si odpustím slova o tom, že Vám oranžová sluší. Přejdu doprostřed místnosti, kde je vstup do kanálu. Starý železný dekl byl asi už dávno nahrazen tvrzeným plastem. Povolím pojistky a víko o kousek odsunu. Otevřu batoh a vyndám pinzety a malé lékařské zrcátko. Lehnu si na podlahu a za pomoci zrcátka a pinzety tam cosi kutím. “Poklopy jsou určitě napojeny na bezpečnostní okruh. Na PCO se objeví narušení bezpečnosti a spustí se bezpečnostní protokol. Nevím přesně co tady je, ale nechci se s tím potkat.“ Vysvětluji polohlasně zatímco se snažím obejít bezpečnostní systém. Konečně je hotovo a já odsunu poklop. Šachta je tak metr široká a má ve zdi kramle. Podívám se na Vás. “Spodní chodba má po stranách chodníky, ale šachta je přímo nad prostředkem, kde teče všechno možné. Polezu první. Chyťte se rukama poslední kramle a zhoupněte se. Chytím Vás.“ Vím, že je krajně neuctivé říkat své Paní, že něco MUSÍ udělat. A proto to říkám tak pokorně, jak jen to jde. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro  |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro On snad vážně něco umí Věznice Absolom Blok C Den první Nakloním hlavu na stranu. Překvapeně sleduji, co děláš. Zamračím se – jen proto, abych skryla obdiv. „V pořádku.“ Pronesu blahosklonně. Líbí se mi, jak uvažuješ i tvá pečlivost. Nechám si ho. Zopakuji s v duchu. Protáhnu se. Dávám ti čas. Konečně máš hotovo. Popojdu k díře a zadívám se dolů. Nakrčím nos. „Opovaž se mě nechytnout.“ Varuji tě ostře, když předneseš svůj návrh. Musí ti být jasné, že trest, který by následoval, by byl neskutečně krutý… |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Věznice Absolom Blok C, kanalizace Den první Díváš se, jak Jan dost obratně slézá po kramlích. Na poslední zůstane viset jen za jednu ruku, v druhé má batoh. Několikrát jím zhoupne a pak pustí. Ozve se těžké žuchnutí, ale ne plácnutí, jako když něco spadne do vody nebo do bahna. Ale to se už otrok drží oběma rukama a rozhoupává se ke skoku. Pak se pustí a najednou je pryč. Pak jsi na řadě ty. Kramle jsou špinavé a táhnou se po nich pavučiny. Zeď vypadá o dost starší než vybavení nahoře. První kritická chvíle přichází když se musíš spolehnout jen na sílu svých paží. Kanál je tlumeně osvětlen. Buď slabá žárovky a nebo špinavé kryty. Možná obojí. Pod sebou vidíš kanál. Půl, možná tři čtvrtě metru z každé strany je chodník a zbytek nějaká tmavá hmota. Cítíš nepříjemný smrad a poslední po čem toužíš je spadnout do té hmoty. Na jednom z nich stojí tvůj otrok. Ruce tě rychle začínají bolet. Kramle mají ostré hroty a ty ti bolestivě rozedírají kůži. Několikrát se zhoupneš a skočíš. Moc jistoty v tom není, ale další zhoupnutí by jsi už stejně nevydržela. Dopadneš a pod botama cítíš hranu chodníku. Ve stejnou chvíli tě chytí otrok. Snad jen shodou náhod, za zadek a pevně ti sevře obě půlky. Ale to jsi nečekala. Vyděšená z hrany pod nohama a i ze samotného doteku v intimních partiích sebou cukneš a jedna noha ti podklouzne. V pádu se stočíš do strany a otrok, v zoufalé snaze tě zachytit rychle přehmátne. Podpatek boty se dotkne hladiny, ale hloub už nezajedeš. Otrok tě vytáhne. Až o pár vteřin později, kdy už jsi v bezpečí si uvědomíš, že tě ještě stále drží. A teprve teď ti dojde, že má ruce na tvých prsou. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C, kanál Den první Slézat s batohem úzkou dírou není úplně snadné. Mám batoh navlečený na jedné noze a do ruky si ho přehodím, až když jsem na poslední kramli. Hodím batoh a s napětím čekám, zda se udrží na chodníku a nebo se odrazí a skulí do smradlavé břečky. Zůstaň! Jinak mě asi zabije. Přemlouvám v duchu batoh a on naštěstí moji prosbu vyslyší. Pak se rozhoupu já. Skáču na jistotu. Tři metry není žádný extrém. Ne pro mě. Dopadnu na špičky a plynule přejdu do dřepu, protože pro kotoul tady není dostatek prostoru. Odnesu batoh o kus dál aby nepřekážel. Paní určitě nebude v takové kondici jako já. Tak to tady chodí. Vězni nejdříve cvičí a udržují se ve formě. Hlavně proto, aby se nezbláznili. Pak postupně na to začnou kašlat, když jim dojde, že se odtud už nikdy nedostanou. Že tady je to prostě konečná. Někdo se zabije. Někdo ztloustne. Někdo se zblázní. A někdo se bude pořád pokoušet utýct. A do té poslední skupiny patřím já. Dívám se na Vás, jak opatrně slézáte po žebříku. Zapřu se a čekám. Jedno zhoupnutí, druhé..třetí.. Málo. Ještě! Vykřiknu v duchu. Nahlas se neodvážím, ale možná jsem měl, protože se pustíte. Svět jakoby se zpomalil. Chci vás chytnout na boky, ale špatně to odhadnu a ruce mám příliš nízko a tak v v dlaních sevřu Váš zadek. Na okamžik ztuhnu leknutím. Vím, že tohle je místo, kde bych se vás rozhodně neměl dotýkat. Ne bez dovolení nebo příkazu. Ale do břečky vás taky nesmím nechat spadnout. Jenže podle všeho se leknete i Vy a to je průšvih. Můj samozřejmě. Pootočíte se a tím mi vyklouznete z rukou. Hned si sice přehmátnu, ale to už vidím, že je pozdě a polije mě ledový pot z toho, že spadnete. Zachytím vás na poslední chvíli. Je to spíš takové chňapnutí, které vás stočí ke mně zády a já se zoufale snažím Vás zachytit. Zachytím a definitivně vytáhnu na chodník. Až pak si uvědomím, že mám ruce na Vašich prsou. Ztěžka polknu a padnu na kolena. “Prosím za odpuštění, Paní.“ |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Zábava skončila… Věznice Absolom Blok C Den první Zábava skončila. To mi dojde, když uvidím, co nás čeká. Moc jistá si tímhle vším nejsem. Na druhou stranu ti věřím minimálně tolik, abych věděla, že lepší možnost není. Nadechnu se. Naposledy se rozhlédnu po sprchách. Nebylo to tu zlé. Usměji se v duchu. Upevním své věci, abych měla volné věci. Slezu dírou, rozhoupu se… a rozloučím se s možností, že budu ušetřena koupele ve sračkách. Dost mě překvapí, když zůstanu stát na okraji chodníku. A ještě víc, když mi dojde, za co mě držíš. Vytřeštím oči, škubnu se… a ty přehodíš ruce. Což by bylo v pořádku, kdyby to nebylo na prsa! Prudce vydechnu. Konečně najdu rovnováhu. Zatnu zuby. Sevřu pěsti a sleduji tě. Klekneš. Ne, že by to bylo úplně nepříjemné! Ale tohle si dovolovat nemůžeš! A nebudeš! Chytím tě za vlasy a prudce ti zakloním hlavu. „Ty malý zmrde! Za tohle mi zaplatíš.“ Zavrčím. Rychle uvažuji, jak bych tě potrestala. „Projdeš to tu po kolenou.“ Rozhodnu. Jenže pak mi dojde, že nechci, abys byl špinavý jak prase. „Ne!“ Zavrhnu ten nápad. „Postav se.“ Vytáhnu tě na nohy. „Vyndej obvaz.“ Přikážu. Během toho, co plníš můj rozkaz ti rukou několikrát přejedu po penisu. Vezmu si obvaz a s překvapivou zručností ti podvážu varlata. Chvíli se svým dílem kochám a pak ti do intimních partií několikrát cvrknu prstem. Jsem spokojená. „Jdeme.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C, kanál Den první Zlobí se! Prolétne mi hlavou úplně zbytečně. Bylo mi to jasné, že to nedopadne dobře. Dotkl jsem se jí v místech, kde jsem si to rozhodně nesměl dovolit. A vysvětlovat či omlouvat proč právě tam, je úplně zbytečné. Navíc, ať už bude trest jakýkoli, vím, že má pevný zadek a prsa tak akorát do ruky. Chlap ve mně si to užil, ale otrok by si nejraději sám nafackoval. Ale neudělá to. Od toho tu je Paní. “Omlouvám se, Paní.“ Zakňučím a opravdu mám strach, že mě hodíte do té stoky. Hlavu mám zakloněnou. Bolí to. Do očí se Vám podívat neodvážím a tak přesunu pohled o kousek výš a ztuhnu hrůzou. To, co je na stropě vypadá trochu jako pavouk, kterých se bojím a štítím, ale tohle je tvor, který se buď přizpůsobil a nebo nějaký nový druh. Roztřesu se a kdybych před chviličkou nemočil, určitě bych to teď pustil. To, že mě vytáhnete za vlasy na nohy a fakt, že tvor přelezl po stropě na druhou stranu, je pro mě vysvobození. “Ano, Paní.“ řeknu a rychle se činím, abych splnil Vaše přání. O tom, k čemu to potřebujete ani nepřemýšlím. Penis se mi okamžitě postaví, pod dotekem Vaší ruky. Já jen zalapám slastí po dechu a už se za to nestydím, jako ještě před chvílí. Vlastně se už nestydím vůbec. Není důvod. Cesta do údržbářské sekce je snadná a z mého pohledu se nedá zabloudit. Zahnout doleva, doprava přes lávku, rovně a druhá široká odbočka vlevo. Pod žebříkem se na Vás otočím a čekám na souhlas k pokračování nahoru. Mohl bych vylézt nahoru a zavřít za sebou poklop. A jí tam prostě nechat. Ale proč? Mám Paní. Můžu spojit příjemné s nutným. Proletí mi hlavou kacířská myšlenka. Otevřu poklop a vlezu do místnosti. “Ne! Madam! Jen doprovázím Paní...Ne!“ Dole je slyšet jen můj vyděšený a prosebný hlas, který je zakončený mým nelidským výkřikem, který náhle utne. Další zvuk zní jako pád těla na podlahu. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Špína a hnus Věznice Absolom Blok C Den první Moc se tu nerozhlížím. Dívám se na tebe. To mi přijde bezpečnější. Konečně si tě opravdu prohlédnu. Jsi opravdu dobře stavěný. Líbíš se mi. Kývnu, že můžeš pokračovat nahoru. Jsem vděčná, že tenhle výlet skončí. Beze spěchu vyrazím za tebou. Nečekám žádné problémy… proto mě dost překvapí, když uslyším, že něco říkáš. Měl by mlčet. Napadne mě. Nedovolila jsem mu mluvit. Pokračuji a pak mi dojde: Někdo tam je. Zrychlím. Nelíbí se mi to. Bijí ho! Zatnu zuby. Tak to ne! To tedy ne. Po žebříku doslova vystřelím. „A dost!“ Řvu ještě dřív, než se vůbec zorientuji. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Věznice Absolom Blok C, Sekce údržby Den první Sekce údržby. Ať to zní jakkoli, je to prostě dílna. Několik pracovních stolů, skříně, regály počítače a samozřejmě terminál. A taky několikero dveří. Dle popisek se dá odhadnout, co je za některými z nich. Záchod, sprcha, šatna, nějaká další místnost se stroji… Ale to je teď jedno. Na zemi sebou klepe tvůj otrok. Už jsi to viděla. Plná rána z elektrického obušku. A nad ním dozorkyně jménem Nella. Brutální, sadistická a napůl šílená bestie. Ráda mrzačí a prý už i několikrát vězně zabila. Nebo spíš umučila k smrti. Ale její výraz teď už postrádá jakoukoli příčetnost. “Zabít, zabít, zabít.“ ječí ta šílená kreatura s pohledem upřeným na otroka. Všimneš si, že indikátor baterie je v už ve žluté. Za pár vteřin bude v zelené a tedy plně nabitý. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Neexistuje! Věznice Absolom Blok C Den první Tak to ne! Tohle tedy ne! Náhle vidím rudě. Popadnu první – dost těžkou – věc, která mi přijde pod ruku a skočím po Nelle. Nic neříkám, šetřím síly na útok. Je téměř jisté, že jedna z nás umře. Jiná cesta není. Moji hračku nikdo rozbíjet nebude! Tedy až na mě. Já si kurva zasloužím něco hezkého. A jen mého! Co mi bude dělat dobře. Za všechny ty roky! |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Věznice Absolom Blok C, Sekce údržby Den první Sebereš ze stolu první vhodnou věc a napadneš druhou dozorkyni těžkým klíčem. A mineš. Zkřížíte zbraně. Ona elektrický obušek a ty těžký klíč. Rychle přijdeš na to, že těžká zbraň je skvělá jen pokud zasáhneš a to se ti moc nedaří. Jednou ránou o ni sice zavadíš, ale jinak nic. Ale i tak jsi jí způsobila bolest. Pak tě zasáhne ona. Obušek je dávno mimo provoz, ale jako tyč pořád funguje. Dostaneš bolestně přes prsty a klíč upustíš. A je s podivem, že obušek zahodí i ona. Rvete se na pěsti. Chomáče vlasů létají vzduchem a nevynecháte příležitost do druhé kopnout. Obě máte výcvik. Ona má na své straně šílenství. Ty bojuješ za dva. Dostaneš ránu přímo do nosu. Oči se ti zalijí slzami. Vidění se rozmaže. Rána do břich tě přinutí ohnout a kopnutí kolenem do obličeje se vyhneš. I ty jsi rozdala nemálo ran. Obě jste uslzené a z rozbitých obličejů vám teče krev. Pak Nella naznačí útok a když se kryješ, kopne tě mezi nohy. Bolest tě úplně rozhodí. Před očima vyskakují jiskřičky bolesti. Sesuneš se na kolena. Další rána ale už nepřijde. Bolí to děsně. Už se vůbec nedivíš, že chlapi po takových kopech skučí na podlaze. Jestli je to bolí stejně jako tebe… Na pokraji vědomí cítíš něčí jemný dotek, který tě nutí si lehnout. Podvolíš se mu. Máš dost. Když začneš znovu vnímat okolí uvidíš Nellu jak leží na podlaze a z hlavy jí teče krev. Ale dýchá. O kus dál klečí otrok. Chvěje se po celém těle a oči má rozšířené hrůzou. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Boj a bolest Věznice Absolom Blok C Den první Na boj si nelze zvyknout... alespoň já jsem to nikdy nedokázala. Bolest mě ochromuje. Sráží do kolem. Krade mi koncentraci. Vše se děje rychle. Nedokážu plánovat... nebo třeba litovat svého rozhodnutí. A tak bojuji. Bojuji dokud můžu. Ale rvát se s šílencem je marnost nad marnost. Prohraju. Dojde mi chvíli před tím než padnu na kolena. V tu chvíli je mi vše jedno, sloužím se na zem. Připravená zemřít. Jenže smrt se nekoná. Překvapeně otevřu oči. Zamrkám. Uvidím svého otroka a sokyni v bezvědomí. "Hodný. Moc hodný." Zachraptím. Znovu zavřu oči. Bojuji s vlastním žaludkem, s bolestí hlavy,... To byl tak blbý nápad. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C, údržba Den první Vylezu nahoru a batoh dám stranou. Chci se naklonit nad výstup, jestli Paní nepotřebuje pomoci, ale v tu chvíli si všimnu pohybu. Dozorkyně Nella. Dobře jí znám. I když já se její hračkou nikdy nestal. Viděl jsem vězně, kteří se stali její nedobrovolnou hračkou. Po nocích se pak neslo blokem jejich kvílení a naříkání. Rychle se ke mně blíží a já strnu hrůzou. Nejsem žádný rváč. Zvednu ruce v obraně. “Ne! Madam! Jen doprovázím Paní...Ne!“ Zásah elektrickým obuškem je strašný. Bolí to. Strašně, strašně, strašně moc to bolí. Klepu se na zemi a tělo sebou trhá v křečích. Pohled mám zamžený. Snad od slz. Nevím A pak se mi před očima mihne oranžová šmouha. To přišla Paní. Přišla mi na pomoc. Zamrkám a snažím se zaostřit. Obě ženy se perou. Tak brutálně, jak to umí jen ony. A moje Paní prohrává. Vidím dozorkyni Nellu, jak strašlivým kopem vyřadí mojí Paní. Jak se dozorkyně Nella rozpřahuje k poslední ráně. Zmobilizuji v sobě všechny síly a vydrápu se na nohy. Dozorkyně si mě sice všímá, ale asi podle ní nejsem riziko. Seberu z ponku klíč, podobný jaký měla na začátku paní a vší silou co mám, a není jí mnoho, praštím dozorkyni po hlavě. Jsem vyděšený k smrti. Nikdy v životě jsem neviděl tolik násilí, natož abych se ho účastnil. Dívám se na svoji Paní. Dýchá, ale já stejně nevím co dělat. Pak ale otevře oči a pochválí mě. Radostně se usměju. Ta pochvala mi dá tolik síly. Ne, nedokážu svoji paní odnést, ale odtáhnout ano. Elektrikářskýma páskama spoutám dozorkyni. Rychle proběhnu místnosti. V jedné z nich je jakási odpočívárna. Lehátka, gauč a pár křesel. Vyzkouším co je pohodlnější a vypadá to na gauč. Odtáhnu a uložím na něj Paní. Namočím gázu a otřu jí z obličeje krev. Víc si zatím netroufám. Nikde oranžovým kompletem krev neprosakuje. Podložím jí nohy polštářema. Zavřu poklop, zkontroluji pásky, kleknu si před gauč a čekám. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Kde to jsem? Věznice Absolom Blok C Den první Chvíli to sice trvá ale nakonec se začnu probouzet. Víčka se mi zachvějí. Nespokojeně zamručím. Rukou přejedu po tom… něčem, na čem ležím. Otevřu oči a rozhlédnu se. Vůbec nechápu, kde to jsem a co se stalo. Pokusím se posadit. Hlava třeští. Břicho bolí a rozkrok na tom není o moc lépe. Chytím se za spánky. Vzpomínky se vrací. Konečně si tě všimnu. Zaostřím. Vše se mi začíná vracet. „Jak dlouho jsem byla mimo? A ona? Je mrtvá?“ Zeptám se. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Chvíli klečím, ale pak se usadím pohodlněji. Není mi moc dobře. Bolí mě celé tělo a chce se mi i trochu zvracet. Dva dny jsem nejedl a nepil. Boj a elektrický šok mi taky nepomohlo k lepšímu stavu. Ale pak sebou Paní pohne a já se rychle přesunu do kleku. “Asi hodinu, Paní.“ Odpovím a v hlase je znát velká úleva. “Nevím, Paní. Praštil jsem jí a svázal. Jste v pořádku? Mohu Vám nějak pomoci?“ ptám se rychle a pak sklopím hlavu Zachránila jste mi život.“ řeknu tiše. Vlastně snad i úmyslně vynechám oslovení. Vím, že má velké bolesti. A že je má jen kvůli mně. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Už jen bolest Věznice Absolom Blok C Den první Posadím se. Obličej schovám do dlaní. "Dones mi něco na bolest." Přikážu. V tomhle stavu se vůbec nedokážu soustředit. Myšlenky mi unikají, nezvládám je zachytit. Opatrně si prohmatám tvář. Občas syknu bolestí. "Udělal jsi dobře. Hodný." Ozvu se, když se vrátíš. "Budeš potřebovat oblečení. Nesmíš vypadat jako vězeň." Pronáším pomalu. Myšlení je problém, takže jednotlivé nápady rovnou vyslovuji. "Prohledej to tu. A najdi i nějaké zásoby. Cokoliv, co se může hodit... ...ale nechoď daleko." Varuji. Potřebuji čas, abych se dala dohromady. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C, údržba Den první Poslouchám a z batohu rychle vytáhnu léky na bolest, dezinfekci a mast na naraženiny. Vše položím na gauč vedle paní. “Jsou tu i sprchy, Paní.“ řeknu tiše “Ale je tam jen jeden dámský gel. Má vůni broskve.“ řeknu provinile. Odejdu. Rychle prohledávám a ještě rychleji se vracím. Byť třeba jen nakouknout, zda je Paní v pořádku. Ve skříňkách najdu oblečení a i boty, které jsou lepší než ty moje. Montérky, triko, vesta s obrovským množstvím kapes. Lahev nějakého alkoholu. Čokoládové tyčinky, žvýkačky, v lednici pak chlazené jídlo, energetické nápoje, káva, cukr a čaj ve skříňce v kuchyňce. A ve skřínce i deset kousků PMR. Znám je. Podobné jsme měli když...vzpomínky zaběhnou daleko do minulosti. Něco nanosím k Paní. “Je tam dost jídla na...dva..tři týdny, Paní. Mají tam kávu. Mohu Vám ji uvařit?“ Oblečení položím na podlahu. Žádné trenýrky jsem nenašel. Jen jedny růžové kalhotky, ale ty jsem tam radši nechal. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Čas se hnout Věznice Absolom Blok C Den první Přikývnu. To ti musí jako odpověď stačit. Víc teď nezvládnu... a ty svůj úkol máš. Vezmu prášky na bolest i dezinfekci a vyrazím do sprch. Někde na okraji vědomí se objeví myšlenka, že bych to možná s tou hygienou neměla přehánět. Zapiju prášek na bolest. Chvíli bojuji s žaludkem a pak zmizím ve sprše. Nespěchám. Třeštění hlavy pomalu ustupuje a mysl se vyjasňuje. Zkontroluji jednotlivé rány a vydezinfikuji je, prohlédnu se v zrcadle. Zašklebím se. Žádný zázrak to není. Dostala jsem tedy pořádně. Do místnosti s lůžkem se vrátím v mnohem lepším stavu. Posadím se...pomalu se probírám tím, co jsi přinesl. "Kafe přines. To a taky oběd. Ale nejdřív pojď sem. Po kolenou" Ukážu ke gauči. Prsty ti přejdu po těle. Zjišťuji, jak na tom jsi. Vypadá to skoro jako lékařská prohlídka. Nakonec skončím u penisu. Zkontroluji podvázání, lehce stisknu. Sleduji tvé reakce. Líbí se mi působit ti bolest. "Co jsi dělal tu půl hodinu?" Zeptám se. "Jak jsi věděl o tom gelu ve sprše?" Pokračuji, jak v otázkách, tak v jemném trápení tvých genitálií. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prohlížíš se v zrcadle. Tělo je plné různých drobnějších šrámů a oděrek. Až na jednu se dostaneš všude a právě ta jedna je špinavá. Zkoušela jsi to sprchou, ale mimo bolesti to větší efekt nemělo. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Pookřeju, když se Paní vrátí ze sprchy. Krev z obličeje je smytá. Na rtu a obočí je vidět, že tam dopadly rány. Možná bude i monokl. Sklopím hlavu. Kvůli mě. Přišourám se po kolenou až k Paní a čekám. Jemné doteky po těle mě vzruší. Poddávám se jim. Užívám si je a lísám se jako kočka. Jako poslední děvka. Ale její děvka. Pak se začnete věnovat mému penisu. Bolí to a vzrušuje zároveň. Zprudka se nadechnu a zasténám. “Prohledával...jsem...míst...nost...i.“ Sténám a podvědomě se kroutím. Podvázané koule jsou extra citlivé a vaše doteky bolí. “Hledal...jsem...něco...pro Vás. Aby...jste...se...nemusela...mýt...tím….vězeň...skýým.“ Sténám, kňučím, ale také si to užívám. Ztopořený penis je toho důkazem. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Něco pro mě. Věznice Absolom Blok C Den první Ušklíbnu se a vzápětí stáhnu tvář bolestí. Obličej bolí. Jenže to, co se s tebou dělám, se mi líbí. Pokračuji. Nespěchám. Chci tě trápit, ne udělat. „A našel jsi broskvový gel.“ Zavrním spokojeně. „Jenže jsi mě tu nechal! Samotnou.“ Změní se během chvíle můj výraz. Stisknu o poznání pevněji. „Nikdo ti nedovolil se tu procházet. Cokoliv hledat.“ Držím dál. „Ne dokud jsem byla v bezvědomí.“ Zavrčím a odstrčím tě tak, abys dopadl na zadek. „Jsi jen malá, nevděčná děvka.“ Zavrtím hlavou. „Sundej si ten obvaz – takovou péči si nezasloužíš.“ Přikážu. Propaluji tě pohledem a čekám. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Váš pohyb na mém penisu dostal rytmus. Vědomí mám téměř zamžené a Vaše slova ke mně přichází jakoby z dálky. Sténám v rytmu pohybu a cítím, že jsem blízko. Vnímám, že jste s gelem spokojená a mám z toho radost. A pak to najednou skončí a já překvapeně zírám Prudce zavrtím hlavou. “Ne, Paní. Vracel jsem se k vám. Každých pár minut. Ááááá...“ Ani nevím, kde se ve mně ten vzdor vzal, ale velmi rychle při silnějším stisku skončil. “Omlouvám se, Paní.“ zakňučím. Odstrčení mě překvapí. Dopadnu na zadek a tak tak že ne na hlavu. Po čtyřech se hned plazím zpět k Vaším botám. “Odpusťte mi, Paní. Prosím. Odpusťte.“ škemrám a tulím se k vaším botám. Je to pro mě ponižující, ale jak ponížení to nevnímám. Je vzrušující. Krásné, dokonalé a když mi odpustíte… Vtisknu polibky na Vaše boty. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Krása ponížení Věznice Absolom Blok C Den první Sleduji tě. Na tváři tvrdý, nesmiřitelný výraz. Uvnitř se však tetelím blahem. Jsi dokonalý. Tak nádherně podřízený. Ochotný udělat cokoliv. Plazit se. Prosit. Ponížit. Kvůli mně. Vzrušuje mě to. "Co jsem kurva řekla, že máš udělat?" Štěknu. "Jak dlouho mi tu ještě budeš ukazovat, že za nic nestojíš?!" Pokračuji. "Sundej ten obvaz. A postav se támhle!" Ukážu na jeden roh. "Čelem ke zdi." Nařídím. Tvářím se jako bohyně pomsty. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Ale neuprosím Vás. Křičíte a slova mě bolí a zraňují než rány přes zadek. “Ano, Paní.“ řeknu přidušeně. Odmotám obvaz a rychle ho stočím do ruličky. Hlavu mám skloněnou, aby Paní neviděla, že se mi do očí derou slzy. Zklamal jsem ji. Totálně a naprosto. Jsem nic. Nestojím za nic. Jsem k ničemu. Přejdu do určeného rohu. Neposlušný. Neschopný. K ničemu. Neposlušný. Neschopný. K ničemu…kdybych umřel, jen by se jí ulevilo. Jsem nepotřebný. Jen zbytečná zátěž. Spílám si v duchu a ani si nevšimnu slz, které mi stékají po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Až s ním skončím... Věznice Absolom Blok C Den první Neřeknu nic. Nechám tě stát v rohu. Prohlédnu místnost, zásoby, které jsi přinesl, dojdu se podívat na Nellu - nechci riskovat, že jsi neodvedl svou práci pořádně. Připravím si kožený pásek a teprve pak se vrátím. "Zdá se, že jsi nepochopil, co je tvou povinností." Začnu. "To napravíme." Slibím ti. Trhnu páskem, abys věděl, co mám v ruce. "Na kolena. A ruce opřít o předloktí." Přikážu. "Máš poslední šanci mi ukázat, že si vážíš toho, co pro tebe dělám. Že to dokážeš ocenit a chovat se ke své paní tak, jak si zaslouží." Vysvětluji. "Začni! Poděkuj za vše, co jsem pro tebe dnes udělala a vysvětli, co ty jsi neudělal pro mě." Postavím se k tobě a dopřeji ti první ránu opaskem přes zadek - dost silnou, abys pochopil, že mluvím vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Nella je už při vědomí a vztekle a nenávistně na tebe zírá. Neřekne však ani slovo. Zkontroluješ spoutání a je důkladné. Sice jí nijak neohrožuje, ale rozhodně jí nedává vůbec žádnou šanci na osvobození. Čekám v rohu na to, co bude dál. Ve škole jsem takto stával na hanbě. Tohle je vlastně podobné. Konečně uslyším kroky, jak se moje Paní vrací a zachvěji se. Radostí, strachem i vzrušením. Už jen její přítomnost mě těší. Po všech stránkách. Mluví tvrdě a slova doprovodí prásknutím. Ten zvuk důvěrně znám. Kožený řemen. Zatrne mi. Velmi příjemně. “Ano, Paní.“ zamumlám trochu nezřetelně a sjedu na kolena a předloktí. Na Paní tak vyšpulím zadek. Opět má dokonalý výhled na všechno. Jazykem přejedu přes rozpraskané rty. Když slyším svůj úkol na okamžik ztuhnu. Je toho tolik, určitě na něco zapomenu. Na zadek dopadne první rána. Vydechnu a přivřu oči. Tělo zaplaví vlna vzrušení. “Děkuji, Paní.“ vydechnu a snažím se skrýt v hlase blaženost. Co kdybych si na nic nevzpomněl? Dostal bych pořádný výprask a nebo by to prokoukla a nedala by mi ho. Není hloupá. Určitě by to prokoukla. Letí mi hlavou. Děkuji, že jste mě přijala, Paní Děkuji, že jsem vám mohl posloužit jako držák mýdla, Paní Děkuji, že jsem Vás mohl udělat, Paní.“ Na zadku mi přistane další rána. Zprudka vydechnu a chvilku nechávám bolest odeznít. “Děkuji, Paní. Děkuji, že jste mému zadku dala okusit mýdlo, Paní. Děkuji, že jste mě svázala, Paní. Děkuji, že jste mi dovolila chodit nahého.“ Další rána. Pořádná. Zasténám a prohnu se v zádech. Před očima mi vyskočí jiskřičky. V břiše zakručí a hlava se zamotá. “Děkuji, Paní.“ zachoptím. “Děkuji, že jste mi důvěřovala, Paní Děkuji, že jste mě nenechala jít samotného kanálem, Paní.“ Při té vzpomínce se otřesu hrůzou. “Děkuji, že jste mi přišla na pomoc a zachránila mě, Paní.“ Tři rány v těsném sledu. To se už neudržím a prohnu se v zádech. Áááá…“ “Děkuji, že jste mi připomněla, co všechno, jste pro mě udělala, Paní.“ Na poděkování za výprask zapomenu. “Nezasloužím si Vás, Paní. Nehlídal jsem Vás, Paní.“ Rána. Tiše vyjeknu. “Nepřinesl jsem Vám, jídlo a kávu, Paní.“ Další dvě rány. Začínám mít problém udržet se i na kolenou. V žaludku nepříjemně zabublá. “Děkuji, Paní. Zklamal jsem Vás, Paní.“ dořeknu výčet a čekám na další ránu. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Chci víc... Věznice Absolom Blok C Den první Poslouchám, občas tě po zásluze vyplatím. Obzvlášť, když na začátku tak dlouho mlčíš. Rozhodně se nesnažím tě šetřit – nechci však zasáhnout až do krve. Nebudu se o tebe starat. Nehodlám tě vyřadit. Máme před sebou dlouhou cestu. Jenže ty to snad děláš schválně! Něco jako bys záměrně vynechal. Třeba to nejdůležitější, co jsem ti dnes dovolila! Zatnu zuby. Přidám několik dalších ran. Jenže se ozve zranění na zádech. Přísahala bych že začalo krvácet. „Kurva.“ Zavrčím a mrsknu pásek na zem. „To si tedy, kurva, nezasloužíš.“ Pokračuji vztekle. Bolest mě dostává do ráže. Záda mě však omezují. Je to frustrující. „Ty malá bezcenná děvko.“ Třesu se. „Potřebuješ pořádný výcvik. Výprask tak často, jak jen to půjde. Pravidla.“ Nadechnu se. „Nechat tě jen klečet bylo příliš laskavé… příště, když zastavíme, budeš mi čistit boty. Jazykem. Na nohy se postavíš teprve, až ti to dovolím… jinak polezeš po kolenou. A na oblečení rovnou zapomeň.“ Stojím a prudce oddechuji. „Podej dezinfekci.“ Vzdám to. Ta rána potřebuje vyčistit, tím jsem si jistá. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Paní se rozběsní a rány na mě začínají dopadat s vyšší rychlostí. Z mého občasného výkřiku či zasténání se stane jednolitý křik. Spadnu na bok a klepu se bolestí. Slzy mi tečou po tvářích a na popraskaných rtech se objeví kapičky krve. Paní zuří. Není o nic méně děsivější než dozorkyně Nella. Poslouchám a snažím se zachytit všechno. Nahý...po kolenou...čistit boty jazykem.. “Ano, Paní.“ Vzdorovat nebo argumentovat si teď nedovolím. Ztěžka se vydrápu na kolena a pomalu přelezu k batohu. Vyndám desinfekci a se sklopenou hlavou se došourám k vám. Pak zvednu chvějící se ruku s lahvičkou. Na břiše mám červený flek, který se částečně ztrácí v ochlupení na podbřišku. Místo, kam jsem dostal elektrickým obuškem. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Pitomá záda Věznice Absolom Blok C Den první Pomalu se uklidňuji. Tvoje bolest mi udělala dobře, moje mi vyčistila hlavu. Sundám si vězeňský mundúr. Otočím se k tobě zády a sundám i vršek svého oblečení. "Ošetři mě." Přikážu. "Kdy naposledy jsi jedl?" Zeptám se. Počkám na odpověď. "A pil?" Pokračuji. Na odpovědi nijak nereaguji... prostě se ptám dál. "Kdy sis naposledy honil? A kdy jsi šukal? S kým to bylo?" Ne, přede mnou nebudeš mít tajnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Zmateně zvednu hlavu, když si ode mě dezinfekci nevezmete. Jste ke mně zády a svlékáte se. Překvapí mě to. Žádný příkaz k zavření očí jsem neslyšel. I když mé oči okamžitě upoutá poraněná záda, přeci jen zahlédnu to, co jsem vidět určitě neměl. Obrys ňadra. Nepřiznám to. V tuhle chvíli bych další bití asi nepřežil. V ráně jsou nějaké nitky z oblečení. “Jsou tam nějaké nitky. Musím je odstranit. Omlouvám se, jestli to bude bolet.“ zamumlám. Při vědomí mě drží jen bolest zadku. “Včetně dneška asi tři dny, Paní.“ odpovím. “To samé, Paní. Asi tři dny i s dneškem. Paní.“ Při další otázce trochu zaváhám a vytáhnu opatrně nitku z rány. “Nevím přesně, Paní. Asi týden. Na příkaz dozorkyně Ulrichové.“ Vytáhnu poslední nečistotu. “Omlouvám se Paní. Teď to bude štípat.“ Varuji dopředu, i když vím, že za nedovolené mluvení přijde nejspíš trest. “Několik hodin před tím. S dozorkyní Ulrichovou. Paní.“ Nedá se říct, že bych jí měl rád. Šukali jsme spolu dost často. I když většinou spíš ona mě. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Pitomý otrok Věznice Absolom Blok C Den první Držím a ani jediným pohybem nedám znát, že by mi bylo ošetření nepříjemné. Tvoje odpovědi mě však popudí. Ani ne tak odpovědi ohledně jídla... spíš ty týkající se sexu. "S kolika dozorkyněmi jsi tu za tu dobu šukal?" Vystřelím další otázku. "Povídej, jaké to s nima bylo?" Zajímám se. "Skončils?" Zeptám se, když mám pocit, že dezinfekce bylo dost. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Tón vašeho hlasu mě překvapí. Zlobí se? Ale proč? Ona...ona žárlí! Zjištění mě úplně rozhodí. Osuším kůži okolo rány. Chtělo by to zalepit, aby se do toho nic nedostalo. “Jen s dozorkyní Ulrichovou. Vybrala si mě, kdy mě sem přivezli, Paní.“ Odpovím. “Nelíbilo se mi to, Paní. Dozorkyně Ulrichová byla...zvláštní.“ zvolím slovo po krátkém zaváhání a snažím se udržet žaludek na místě. “Většinou byla v latexu a byla v něm už delší dobu, když za mnou přišla.“ zatnu zuby, ale i tak se mi natáhne. “Bylo to příšerné.“ zašeptám nakonec. “Vyčištěno, Paní. Jen bych to možná zalepil, aby se do toho nic nedostalo. A nenalepilo se to na oděv.“ Risknu dalších pár slov. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Nelíbilo? Věznice Absolom Blok C Den první „Hmm.“ Odfrknu si, když mi vysvětlíš, jak to bylo s dozorkyní Ulrichovou. Víc neřeknu, rozhodně se však cítím lépe. Dokonce se lehce usměji. „Dobře, zalep to.“ Souhlasím. „Hned pak na kolena! Zády ke mně.“ Přikážu. „Takže ti tu nedělala nic, co by se ti líbilo?“ Zkouším tě ještě jednou. Když skončíš, v rychlosti se obléknu. Postavím a protáhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Ulehčeně si oddechnu. Mám pocit, že Vás moje odpověď uklidnila nebo snad i potěšila. K batohu přejdu po čtyřech. Snažím se tak ulevit bolesti. Bolí to a vzrušuje. Zítra bude hrát všemožnými barvami. Chviličku se přehrabuju v batohu. Teprve když najdu co hledám, vrátím se a na odřeninu opatrně nalepím gelovou náplast. Pak se k vám otočím zády. Nad otázkou chvíli přemýšlím. “Některé z těch věcí, které mi dělala, by se mi líbily s Vámi, Paní. S ní se mi nelíbilo nic.“ |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Nelíbilo! Věznice Absolom Blok C Den první Samolibě se usměji. Rychle se obleču a protáhnu. „Hodný.“ Vypálím dřív, než si to rozmyslím. Ale teď se mi prostě přemýšlet nechce. „Dones jídlo a pití. Vezmi i pro sebe… jinak se tu složíš a já se s tebou tahat nebudu.“ Zavrčím. „A koukej jít po nohách, jinak se nedočkám.“ Dodám. Sama cítím, že jsem až moc hodná… ale vše má svůj čas. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Pochválíte mě. Neskutečně mě to překvapí. Sice vnímám, že Vás původní vztek přechází, ale pochvalu jsem rozhodně nečekal. Celý se zatetelím blahem. “Děkuji, Paní.“ Vyslechnu si svoje úkoly a hned se mi začnou sbíhat sliny. Z hladu a žízně se mi už dělá mdlo. Ano, Paní. Děkuji, Paní.“ Rád bych do kuchyňky vyrazil vyšší rychlostí, ale mám dost práce s tím, abych tam došel vůbec. Možná se už trochu potácím a tak se rukou přidržuji stěny. V kuchyňce dám vařit vodu na kávu. Z lednice vyndám dvě plechovky cocacoly. Do větší nádoby udělám šťávu z nějakého chemického koncentrátu, o kterém píší, že je 100% čistě z ovoce. Ohřeju jídlo. Na výběr moc není. Z vozíčku sundám věci, které tam měli nachystané a naskládám na něj jídlo a pití. Naposledy zkontroluji, je-li tam vše, co být může. Ohřáté jídlo, příbory, pití, sklenice, káva, cukr a smetánka, lžička a čokoládová tyčinka jako desert. Snažím se být co nejrychlejší, ale některé věci uspěchat nedokážu. Když mám takto vše připravené, vrátím se k Paní. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro To by bylo… Věznice Absolom Blok C Den první Posadím se a čekám, až přijdeš. Na chvíli zavřu oči. Stále se necítím nejlépe. V hlavě se stále dokola honí otázka: co se tu stalo. Možná ví něco Nella. Napadne mě. Po jídle ji vyslechneme. Oči otevřu, až když přijdeš. „Sem.“ Ukážu na místo vedle gauče. Zkontroluji, co všechno jsi přinesl a zamračím se. „Než dojím, bude to kafe studený.“ Zamračím se. Tvůj talíř s jídlem postavím na zem… a kávu do něj vyleju. „Aby sis zapamatoval, co je správné.“ Vysvětlím. „Klekni…na čtyři.“ Ukážu na příslušné místo. „Budeš mi dělat podnožku.“ Vezmu si své jídlo a příbor, pohodlně se opřu a nohy si položím na tvá záda. „Můžeš se u toho najíst… ale moc se nemel. Chci mít pohodlí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první “Omlouvám se, Paní.“ řeknu smutně, když zjistím, že se mnou opět nejste spokojená. Že jsem opět udělal chybu. Nalijete kávu do mého talíře a položíte ho na podlahu. S tím jsem počítal. Naděje, že bych využil druhý příbor velká nebyla. S kávou v jídle ale ne. Poslušně jdu na všechny čtyři a čekám, až si na mě odložíte nohy. V tu chvíli jsem vděčný i za tu kávu v jídle. Nic jiného k pití jsem nedostal. “Děkuji, že se o mě staráte, Paní.“ Stojím na třech a jednou rukou se snažím nabrat nějaké to jídlo. Je to náročné. Hlava se točí a mám pocit že výdej energie je vyšší než příjem. Nasoukám to do sebe a zapiju kávou. Ani jedno nechutná vůbec dobře. Těstoviny s uzeným s příchutí hořké kávy. A hořká káva s příchutí těstovin. Mlčky klečím a čekám. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Oběd Věznice Absolom Blok C Den první Pustím se do jídla. Celou dobu tě však vnímám… sleduji… kochám se. Jsem spokojená. Natáhnu se pro obě plechovky. Obě otevřu. Jednu postavím vedle tebe na zem. „Řekni ti – co se ti líbilo se mnou a s Ulrichovou, ne?“ Ozvu se a jemně ti zaryji patu boty do zad – přejedu sem a tam. Čekám na odpověď a pokračuji v jídle. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Když už nemusím jíst a v žaludku mám co zpracovávat, hned to je lepší. Můžu si naplno vychutnat pocit podřízenosti a službu. Sloužím své Paní. Své krásné Paní. Své Bohyni, o které jsem snil celý život. “Děkuji, Paní.“ Vím, že tentokrát to zní úplně jinak. Cítím v sobě mnohem víc síly. Obdivuji jí. Mohla mi dát šťávu. Mohla mi dát jen vodu, ale dala mi plechovku s kolou. Vděk ze mě sálá. Otázku jsem asi čekal, ale na odpověď se nepřipravil. Ale vlastně ani nemusel. “Každá vteřina s Vámi, Paní.“ řeknu okamžitě, ale nikoli zbrkle “Ale nejvíc když jsme byli ve sprchách a já vás mohl uspokojit.“ Jen vzpomínka na to stačí, aby se přelila krev dolů. “Můžu se, prosím, napít, Paní?“ zeptám se uctivě. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Hodný… Věznice Absolom Blok C Den první „V pořádku.“ Zareaguji na tvou odpověď. Pokud se ti líbí tohle… budeš brzy velice spokojen. Ušklíbnu se v duchu. Těším se na to, až ti znovu zadám podobný úkol. A bude to brzy. Tím jsem si jistá. „Ale moc si na to nezvykej… něco takového si musíš zasloužit.“ Pronesu tvrdě – jednu nohu přesunu na zadek a zatlačím. „Líbil se ti výprask?“ Zavrním. „Můžeš.“ Souhlasím s napitím – potěšená tvou poslušností. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Nejsem si jistý co to způsobilo, jestli sprcha a nebo jídlo, ale mám pocit, že se Paní zlepšila nálada. Je sice stále přísná, ale to je v pořádku. Je to má Paní a já její otrok. Jak krásně to zní. “Ano Paní.“ ta slova si pokaždé vychutnávám. Nebo skoro pokaždé. Ale teď určitě, protože mám naději, že budu moci své Paní posloužit a udělat jí dobře. “Budu se moc snažit Vás nezklamat.“ řeknu snaživě, ale myslím to zcela vážně. Cítím, jak přesouváte nohu a zpozorním. Napjatě čekám co se stane. Zadek zabolí, když na něj zatlačíte nohou. A v penisu to zabrní. Slastně zasténám. Jedna věc je, že výprask bolí, samozřejmě. Ale také vzrušuje. To ponížení je úžasné. Miluji ho. Vyžívám se v něm. A miluji i tu bolest, která mě nutí kňučet a klidně i brečet. I to mě ponižuje a tedy vzrušuje. “Ano, Paní. Moc se mi líbil. Děkuji, že se o mě tak staráte.“ vydechnu nadšeně. A když mi dovolíte napít se coca coly…“Děkuji Vám, má Paní.“ Mít ocas jako pes, vrtěl bych jím. Snad mi Paní moji nedokonalost odpustí. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Chvíle klidu... Věznice Absolom Blok C Den první Strašně se mi líbí tě takhle trápit. Líbí se mi, co říkáš a jak reaguješ. Přesunu na tvůj zadek i druhou nohu. Tlačím. Mačkám. Přejíždím... někdy i hranou podrážky, až se kůže krabatí. "Moje malá děvka. " Pronáším tiše. Víc sama pro sebe. "Malá, poslušná děvka. " Skopnu boty a pokračuji bez nich. Nijak šetrně ale o přesněji. "Věc. Prostředek. Bezcenný. " Začínám být víc a víc vzrušená... |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Když mi přejedete botou přes bolavý zadek, prohnu. Bolestí stejně jako vzrušením. Tiše zasténám. Zatím jste mi nenakázala být potichu a tak si to mohu užívat. Otíráte a dřete boty o mé půlky a já se jim snažím nastavit co to jde, aniž bych se hnul byť o píď z místa. Víc, víc, víc...prosím Paní.Letí hlavou. Vzrušuje mě Váš hlas. Váš tón. Způsob jak to říkáte. A to co říkáte. Ano. Jsem vaše děvka. Vaše oddaná děvka. Jsem tu pro vaše pobavení. Pro cokoli co řeknete. Sundáte si o mě boty. Žebra trochu protestují, ale jen okamžik. A pak...cítím vaše nohy, vaše prsty na mém zadku. Výraz v mé tváři se střídají od bolesti, přes slast až po naprostou extázi. Občasné zasténání se změní v jednolitý přerývaný sten. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Zajímavé… Věznice Absolom Blok C Den první Sleduji tě a bavím se. Jsi jako u vytržení. Opravdu se ti tohle všechno líbí. No dobře. Napadne mě. „Otoč se zadkem ke mně.“ Přikážu. Odložím prázdné nádobí. Když poslechneš, vrátím se k trápení. Pokračuji. Tlačím, opírám se plnou silou. A pak, v nestřežený okamžik, ti zajedu mezi nohy až k penisu – ten bolestivě uvězním mezi svůj nárt a tvé tělo. Přejedu sem a tam. Natáhnu se a pořádně tě plesknu přes zadek. „Nadržená děvka.“ Pronesu u další rány. „Zopakuj to.“ Přikážu. „Jsem jen nadržená děvka.“ „Zvrácená čubka, která si nechá udělat cokoliv.“ Noha dál drtí a lehce se hýbe. „Opakuj!“ |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první “Ano, Paní.“ Poslechnu a okamžitě se nastavím, jak Paní přikazuje. Roztáhnu trochu víc nohy, aby měla snadnější přístup k mým klenotům, pokud by chtěla. Doteky a týrání zadku je takhle mnohem intenzivnější. Bolestivější. Užívám si to a nadrženě čekám, kdy si Paní vezme na paškál i jeho. A stane se to. Přesně ve chvíli, kdy dojdu k závěru, že Paní ví po čem toužím a bude mě týrat tím, že mi to nedopřeje. Přesně v tu chvíli mi nohou zajede mezi nohy. Zasténám bolestí i blahem. Popálené břicho bolí pořádně, ale vzrušení je pořád mnohem větší. Rána na zadek je vytoužená stejně jako drcení penisu. “Děkuji, Paní!“ Vyrazím ze sebe mezi steny. Pohyb nohy na penisu mě dohání k šílenství. Z poslední sil se snažím kontrolovat, abych se neudělal. “Jsem nadržená děvka, Paní.“ zopakuji naprosto uchvácený a vzrušený vaším hlasem. Občasná rána, mě sice na zlomek vteřiny zchladí, ale vzrušení pak o to víc naroste. Sténám v rytmu vašich pohybů. V penisu mi začíná cukat a chvění ovládá celé mé tělo. “Jsem zvrácená děvka, která si nechá udělat cokoliv, Paní!“ Vyrážím ze sebe napůl šílený vzrušením. “Paní! Prosím! Můžu se udělat? Prosííím!“ škemrám a žebrám zatímco chvění těla narůstá a v penise cuká čím dál víc. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Tak se mi to líbí... Věznice Absolom Blok C Den první Je zvláštní, jak moc si dokážu užít tuhle chvíli. Jak strašně se mi líbí tvé reakce, tvá slova, podřízenost,... Pokračuji. Do ran dávám všechnu sílu. Pak se však opřu a pokračuji už jen nohama. Neodpovím hned. Naopak pěkně dlouhou chvíli tě trápím, než konečně řeknu: "Můžeš. Hezky se pro mě udělej. " Tlačím teď o dost silněji a druhou nohou ničím zmučený zadek... |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Trochu pokrčím ruce, aby se zadek víc vyšpulil a měla jste lepší úhel. Sténám při každé ráně bolestí i vzrušením. Klepu se po celém těle. Dlouho to vypadá, že má prosba nebyla vyslyšena. Snažím se odeslat mozek pryč a představit něco, co mě vůbec nevzrušuje, abych se neudělal dřív. Rány přestanou, ale nohama si stále hrajete s mým penisem. Kvílím jak raněné zvíře, ale na pokraji extáze si to už neuvědomuji. A pak to přijde. Svolíte. Uvolním se. V penisu zacuká skoro až bolestně. “Děkuji...Panííí“ vyrazím ze sebe a pak snad vyprázdním koule. Jsem mladý, nadržený a tlak mám ještě dost dobrý. Žádných pár kapek pod sebe se nekoná. Pořádná dávka rosetá dobře po metru. “Děkuji, má Paní. Děkuji. Že jste své zvrácené čubce dovolila udělat se.“ Vydechuji vyčerpaně. Je to bez diskuze či jakékoli pochybnosti. Tohle byl nejsilnější a nejkrásnější orgasmus v mém životě. Cítím uspokojení, únavu, lásku ke své Paní, vděčnost a naprostou oddanost. Cítím mnoho věcí, ale stud mezi nimi není. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Tak to by bylo... Věznice Absolom Blok C Den první Líbí se mi, jak trpíš. Jak moc se snažíš vyhovět. Vydržet. Poslechnout. Spokojeně zamručím, když poděkuješ. Stáhnu nohu, a zatímco prožíváš orgasmus, dopřeji ti pořádnou ránu přes zadek. Zakončení, které si budeš pamatovat. Když si pomyslím, že ještě před chvílí jsi se tu zdrcený krčil v koutě… „Měl bys to po tobě uklidit.“ Kývnu k podlaze. Otevřu si kolu, pohodlně se opřu a napiju se. Volnou rukou si přejedu po vnitřní straně stehna – tohle se mi opravdu líbilo. „Moje malá, nadržená čubka.“ Usměji se. „Budu si tě muset nějak označit.“ Dodám zamyšleně. Hned se však zamračím. „A to břicho si koukej něčím ošetřit – nesnesu, aby na tobě měla značku ona.“ Zavrčím. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Nejsilnější rána z těch všech, dopadne na můj zadek při ejakulaci. Vykřiknu. Leknutím, bolestí a s ní spojenou extází. Zadek mám v jednom ohni a jsem skoro jistý, že dnes budu spát na břiše. Pokud mi to Paní dovolí. Potím se. Vzrušeně a rychle dýchám a tělo se stále ještě chvěje po prožitku. “Ano, Paní.“ Vypravím ze sebe při příkazu a tělo okamžitě zaplaví další vlna vzrušení. Co může být víc ponižujícího, než se před Paní udělat a pak slízat sperma z podlahy. Je hnusné. Ale stejně to udělám a moc rád. Poctivě vše uklízím do poslední kapičky. Pak se vrátím k Vám a poslušně čekám na další rozkazy. Moje malá, nadržená čubka. Zopakuji si Vaše slova a cítím se blaženě. Zní mi to jako pochvala. Do očí se Vám podívat nedovolí, ale kdyby jste viděla ty mé, zářily by radostí. Označit. Ocejchovat. Vlastnictví. Letí mi hlavou a skutečnost, že mě to bude asi dost bolet není vůbec důležitá. Možná budu křičet. Možná brečet. Ale budu vlastněn. I další slova mě příjemně překvapí. Jako bych slyšel žárlivost a zlost ve Vašem hlase. Ale ne proti mně. Spíš proti dozorkyni Nelle, která si dovolila označit něco, co jí nepatřilo. Nella poškodila její majetek. mě. A to se mé Paní vůbec nelíbí. A vím, že i když to maskuje a svádí na cizí značku, ve skutečnosti má o mě starost. Ať už z jakéhokoli důvodu. A to vědomí tak strašně moc hladí po duši. Odlezu kus stranou a začnu vyndávat věci, které budu potřebovat. Zrcátko, nůžky, holítko, dezinfekci a další věci. Orgasmus odezněl a bolest se ozývá naplno. Každý dotek bolí. Ostříhám chlupy co to jde, ale pak musím zbytek oholit. Za jiné situace bych na to nenašel odvahu, ale teď mě žene touha Vás nezklamat. I za cenu bolesti, naříkání a slz. A že jich při holení je. Když je konečně hotovo, jsem zpocený a vyčerpaný. “Hotovo, Paní.“ řeknu tiše a hlas se mi chvěje. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Zpátky do reality? Věznice Absolom Blok C Den první Zvednu obočí, když sperma slízneš. Uznala bych ti i utření... ale když se ti to takhle líbí... udělám si neviditelnou poznámku. Když zjistím, že máš v plánu se oholit, zamračím se. "Nejdřív mi dones teplé kafe. " Přikážu. "Copak je pro tebe opravdu takový problém myslet nejdřív na blaho své Paní? " Zavrčím. "A po kolenou. " Připomenu. Celou dobu tě sleduji. Vzrušuje mě to. Vzrušuje mě považovat všechno za tvou chybu. Trestat tě. Počkám na svou kávu, vezmu si tyčinku a přihlížím holení. "Vezmi to pořádně. Všechno. " Houknu na tebe. "Ať mám dobrý výhled na tu ubohou bambuli, co máš mezi nohama. " Ušklíbnu se. "Až s tím skončíš, musíme za Nellou... zjistit, co ví." Oznámím ti. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Ještě ani nezačnu s holením a už klečím zpět u své paní. Omlouvám se, Paní.“ řeknu pokorně “Zasloužím si trest.“ Idiote! Jak jsem mohl zapomenout?! Zklamal jsem. Opět. Nenechá si mě. Co by dělala s takovým jako já. Poslušně odlezu po čtyřech do kuchyňky a za chvíli se už vracím s čerstvě uvařenou kávou. Můžu jen doufat, že jsem zvolil správný poměr kávy a vody, a že bude Paní chutnat. Posouvám před sebou tácek s hrnek s kávou, cukrem, smetanou a lžičkou. Opatrně to sundám z tácku a nachystám. U holení se kroutím jak přeražený had, abych všude viděl a nic si neuřízl. Když mám konečně hotovo, musím uznat, že to vypadá divně a směšně. Přelezu po kolenou k Paní, lehnu si na záda a roztáhnu nohy, aby si mohla zkontrolovat splnění mého úkolu. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Výchova potrvá dlouho… Věznice Absolom Blok C Den první Ušklíbnu se, když vidím, co děláš. „Řekla jsem po kolenou, ne po čtyřech.“ Zamračím se. Zvednu se a než mi podáš kávu, seberu opasek. Cítím se lépe a mám pocit, že drobný výprask by tě mohl motivovat k lepším výkonům. Zatím však čekám – sleduji, jak se holíš… a vlastně se mi líbí, co vidím. „Tohle budeš dělat každý den. Ručíš mi za to, že chlupy nevyrostou ani o milimetr.“ Švihnu tě přes vnitřní stranu stehna. „Jasné?“ Přidám ránu přes druhé. Hned pak se zvednu. „Jdeme vyslechnout Nellu.“ Oznámím ti. „Až přijdeme. Svlečeš mi, připravíš mi obušek… Klidně ji ty její hadry rozpárej….“ |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Blok C Den první Vím, že jsem měl jít s kávou po kolenou a ne po čtyřech. Vím, že jsem nedržel příkazu a také vím, že přijde trest. Přijmu ho. Je lepší, když budu trpět bolestí, než aby má Paní nedostala svoji kávu. “Omlouvám se, Paní.“ řeknu pokorně “Bál jsem se, že nejsem dost šikovný a Vaši kávu byl vylil. Nebo ji donesl studenou.“ Seberete z podlahy řemen. Trochu mi tím vezmete soustředění, ale neříznu se. Rány nejsou velké, ale jsou na citlivých místech. Ani neceknu, ale koutky úst sebou cuknou. “Ano Paní.“ Přikývnu. Na drobnost, zda to mám dělat automaticky se neptám, je to zbytečné. Samozřejmě, že o to musím poprosit. Jdu s Vámi za dozorkyní Nellou a chvěju se vzrušením. Na jednu stranu se těším. Na druhou zase bojím. Je to přeci jen dozorkyně. Na dílně seberu ze stolu zalamovací nůž. První dílek ulomím. Za okamžik už stojím u spoutané dozorkyně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro “Rozvaž mě! Hned! A já to možná nenahlásím. Rozumíš ty couro! Okamžitě mě rozvaž!“ Pustí se do tebe hned jak vejdete do místnosti. “Rozvaž mě! A já ti dovolím dívat se, až si budu podávat tohohle hajzla!“ trhne bradou k tvému otrokovi “Vykastruju ho a donutím ho to sežrat.“ Otrok nelení. Je na něm vidět, že ho sice její reakce na okamžik zaskočila, ale rychle se probral. Za okamžik je už slyšet jen neskutečná série nadávek a výhrůžek. A taky zvuk párané látky. Otrok si dává záležet a odřeže nejdříve svrchní vrstvy a nechá ji pouze spodní prádlo. Pak se otočí na tebe s otázkou v očích, zda má pokračovat. Za pár chvil tam leží Nella zcela nahá. Zbytky rozřezaných hadrů leží složené na podlaze. Nůž je položený na stole, hned vedle elektrického obušku. A otrok ti klečí u nohou. Nella má moc pěkné tělo. To musíš uznat i ty. Sportovní postava, ale ne přehnaná. Pěkná prsa, upravený klín. Všimneš si, že tvůj otrok hledí na nahé tělo bez zájmu. No hledí. Určitě ho viděl a mnoha partií se dotkl. Ale penis mu nestojí. Ne že by úplně visel, ale rozhodně nestojí. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Výslech… Věznice Absolom Blok C Den první Postavím se, ruce založím na prsou a beze slova čekám, až Nellu připravíš. Pohnu se teprve, když si klekneš k mým nohám. Rukou ti zajedu do vlasů. Pohladím tě. „Hodný, moc hodný.“ Pochválím tě. Tvůj nezájem o dozorkyni mě neskutečně těší. Přejdu k ženě. „Ne, jeho se ani nedotkneš. Je můj.“ Zavrčím. „Není tu nikdo, komu bys mohla cokoliv nahlásit.“ Vysvětlím o něco klidněji. „A teď budeš mluvit.“ Sevřu opasek. „Jak je možné, že žiješ? A jak ses sem dostala?“ Začnu. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Obnažování dozorkyně Nelly pro mě bylo náročné. Mnoha ranami vštípený respekt mi bránil se k ní vůbec přiblížit, natož dotknout. Ale ten respekt neměl šanci proti přání mé Paní. Příkazy Paní jsou pro mě zákonem. Věřící mají Budhu, Alláha nebo Ježíše. Já mám svoji Paní. Kdo může říct, že má víc. Miliony lidí se dělí o jednoho Boha. Já mám bohyni. A je jenom moje. Látka se rozpadá pod ostřím nože. Dávám si velký pozor, abych ji ani neškrábl. A ona křičí, uráží a vyhrožuje. I mě. V duchu se usměju. To byla chyba. Látka se rozpadá a najednou tu přede mnou leží zcela nahá. Musím uznat, že má pěkné tělo. Jsem jen chlap. Rád se podívám na nahou ženu. Ale i když má pěkné tělo, pohled na něj mě nijak nevzruší. Viděl jsem, byť jen částečně odhalenou, svoji Paní. Dozorkyně Nella jí nesahá ani po kotníky. Kleknu si ke své Paní. Nella se vzteká. Vyhrožuje, nadává...a mě to nechává chladným. Netýká se mě to. Je to věc Paní. A pak ucítím její ruku, jak mi něžně projede prstama vlasy a pohladí mě. A pochválí. Nejsem schopen slova a jen se jako kočka přitulím k její noze. Opustíte mě. Popojdete k Nelle. Jste ode mě dva kroky a já zbystřím. Vím, že mám zůstat, kde jsem. Vím, že je Nella pevně spoutaná. A stejně pozorně sleduji každý sebemenší pohyb či nádech. Všimnu si pevných ňader a nalitých bradavek. Ale s erotikou či vzrušením nemá můj pohled nic společného. Za to křivky mé Paní… Nemám problém přestat sledovat nahou ženu a upřít pohled na siluetu své Paní. A taky dost dobře vím, co bude okamžitě následovat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro “Byla jsem dole.“ přizná neochotně “Je tam pár místností. Říká se tomu výslechovka, ale na co by se tady, kdo ptal. Jsou to mučírny. Aby jsme se mohly pobavit. Přístup tam mají jen někteří. Základní čubky, jako jsi ty, ne.“ poslední větu řekne pohrdavě. “Pohrála jsem si s vězněm a pak nešly otevřít dveře. Než jsem se odtamtud dostala trvalo to. Moc jídla tam není. Vězeň, se kterým jsem si hrála, mezitím zdechnul.“ rozesměje se “Vytřískala jsem z něj duši!“ místností se rozlehne její šílený ječivý smích. Po chvíli se uklidní. Chvilku popadá dech. “Nevím, co se stalo. Když se dveře otevřely, dostala jsem se až sem. A světe div se! Otevřel se poklop a z něj vylezl tenhle nahej ubožák.“ |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Moc drzá… Věznice Absolom Blok C Den první Sleduji Nellu. Poslouchám. Ve tváři mám tvrdý, nesmiřitelný výraz. Moc si dovoluje. Ublížila mému majetku. A je šílená. Na chvíli se na tebe otočím a přejedu tě pohledem. „Přines mi věci, které měla u sebe… a ten obušek.“ Přikážu. „Půjdeme se podívat do té mučírny… a ji vezme s sebou.“ Vysvětlím. „Ale předtím…“ Vezmu si od tebe obušek. „…už nikdy mě nenazveš čubkou.“ Přetáhnu ženu. „už nikdy neublížíš ani mně...“ Přidám další ránu. „…ani jemu.“ Zakončím. Natáhnu se a znovu tě pohladím ve vlasech – ten dotek mě uklidňuje. „Zvedni ji… jdeme.“ |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Nezvednu se na nohy, když dostanu příkaz. Pro požadované věci jdu po kolenou. Moc jich není. Karta, vysílačka, skoro prázdný pepřový sprej a pouta s elektronickým zámkem. V první chvíli si myslím, že je to jen proto, že jste prostě zvědavá, co má u sebe. Vysvětlení mě překvapí. Mučírna? Óóó Paní. Tok myšlenek se zablokuje, jak se začne přelévat krev. S návratek Vám si pospíším. To, se stane potom, mě dostane. Že ji zmlátíte obuškem kvůli tomu, že Vás urazila, zcela chápu, ale jednu z těch bolestivých ran dostane kvůli tomu, že ublížila mě. Stojíte ke mně zády, ale kdyby jste mi teď viděla do očí...nikdy a nikde jste určitě neviděla pohled, ve kterém by bylo víc lásky, vděčnosti a oddanosti. A pak přijde další pohlazení. Nastavím se co nejvíce Vaší ruce a přitulím k noze. Jsem neskutečně šťastný. Zvednu se a opatrně rozvážu Nelle nohy a jednu ruku. Ani neprotestuje. Dvě rány přes hrudník ji určitě hodně boly. Kam šla ta třetí přesně nevím. Možná stehno. Přetočím jí na břicho a spoutám jí ruce. A následně zvednu. Mám pocit, že jsem jí při tom sáhl na prso, ale je mi to jedno a jí podle všeho taky. Má úplně jiné starosti. Do mučírny to daleko není, vlastně jen přes chodbu a půl patra dolů. Vstupní dveře jsou silné a za nimi je několik místností na různé druhy mučení. Jsou tam i cely a klece. Pro někoho noční můra. Pro mě ráj, pokud bych tu byl se svojí Paní. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Mučírna Věznice Absolom Blok C Den první Spokojeně sleduji, jak Nella zkrotla. „Tak se mi to líbí.“ Pronesu škodolibě a poplácám ji po tváři. „Rovnou začni přemýšlet k čemu bys mi mohla být užitečná… zatím pro mě žádnou cenu nemáš.“ Vysvětlím ji. Na mučírnu jsem opravdu zvědavá. Chci si ji pořádně prohlédnout… možná se i trochu pobavit. „Zavři ji do nějaké cely a zajisti, že neuteče.“ Přikážu ti. Zatímco plníš můj úkol, procházím tohle místo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Věznice Absolom Blok C, mučírna Den první Otrok za vře Nellu do jedné z cel a té se to vůbec nelíbí. Hází po tobě prosebné pohledy a třese se po celém těle. Procházíš základní část a hned o pár cel dál najdeš mrtvého vězně. Tělo nese stopy mučení. Ze zad mu visí cáry kůže od toho, jak ho někdo bičoval. Zadek je na tom snad ještě hůř. Genitálie nemá a rána je čerstvě zatažený přiložením něčeho rozpáleného. Popáleniny má i na vnitřní straně stehen a na hrudníku. Mučírna je klasicky vybavena mnoha bicími nástroji, je tam prostor pro mučení elektrickým proudem a další, vykachlíkovaná. Tam jsou hadice a tortura probíhá za pomoci vody. Najdeš i několik poklopů v podlaze. Tvůj otrok si mrtvého těla zatím nevšiml a jako uhranutý zírá na místo, které mu může dát tolik bolesti, ponížení i rozkoše. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Tady ne Věznice Absolom Blok C Den první Za jiných okolností by se mi tohle místo líbilo… dokázala bych se tu zabavit. Dokázala bych tě tu potrápit… udělat si dobře… jenže radost mi kazí dvě věci. Prvně to, že mi tohle místo mělo zůstat utajeno. Že mi připomíná, že jsem “čubka“, která sem nepatří. A především mrtvý otrok. Tohle je hnus, takhle by to být nemělo. Chci se s tebou pobavit… ale chci to udělat jinde. Ale před tím: Vrátím se za tebou. „Chci, abys ji tam zavřel tak, že už ji nikdy… nikdo nedostane ven.“ Ukážu na cenu Nelly. Můj pohled potemní. „Nech ji svázanou… chci, aby to pomalu umřela žízní a hlady…“ Vysvětlím. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Vím, že se tvářím dost vykuleně, ale to jen proto, že jsem se ocitl...ne v ráji. Ráj je tam, kde je moje Paní. Ale rozhodně na místě, které by Paní i mě mohlo poskytnout mnoho rozkoše. O to víc mě překvapí její chování. Takhle ji vůbec neznám a vyřčený rozsudek smrti nad Nellou mě nesmírně překvapí. “Ano, Paní.“ Odpovím automaticky a otočím se na dozorkyni. Ta je bílá hrůzou. Slyším jí prosit a vůbec se jí nedivým. Taky bych prosil. Ale na mě není, abych se ptal proč. Určitě se zeptám, ale ne tady a teď. Věřím, že k tomu má Paní dobrý důvod. Než najdu terminál mi chvilku zabere. A dalších pár minut, než změním alfanumerický kód na dveřích její cely. A vůbec na vstupu do mučírny. Pak se vrátím k vám a pokleknu. “Hotovo, Paní.“ řeknu tiše “Pro vstup do její cely je potřeba zadat 15-ti místný kód. Po třetím špatném pokusu se symboly přehází. Do mučírny se dá dostat pouze za pomoci vaší karty. Heslo je časově omezené. Až odtud odejdeme, bude fungovat 5 minut. Celý systém jsem odpojil ze sítě, takže se do něj nikdo zvenku nenabourá. Přívod vzduchu jsem nechal, ale všechno ostatní zavřel.“ Dokončím hlášení s pohledem stále upřeným na špičky vašich bot. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Kdo z nás je vlastně krutý? Věznice Absolom Blok C Den první Překvapíš mě. Příjemně. Spokojeně se usměji. "Dobře. Moc hodný. " Pohladím tě ve vlasech. Zvednu ti hlavu a palcem ti přehledu po tváři. "Tak se mi to líbí. " Dodám. "Teď se jdi podívat vedle... a přijď mi říct, co si o tom myslíš. " Nasměruji tě k mrtvole vězně. "Pak to tu prohledáš a posbíráš vše, co by se nám mohlo hodit. " Počkám až se pohneš a přejdu blíž k Nelle "Řekni... chtěla bys jít s námi? " Ušklíbnu se. "Být moje... čubka?" Poslední slovo si opravdu vychutnám. V očích mi září škodolibost. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok B Den první Pohladíte mě. Pochválíte. Nejen že mi prohrábnete vlasy, což je neuvěřitelně příjemný, ale pohladíte mě i po tváři. Jsem v sedmém nebi. Jsem tady, na tomhle místě, které nabízí tolik rozkoše, a jsem tady s Vámi. Přítomnost Nelly zcela vypustím. “Děkuji Vám, Paní.“ „Paní“ Tak moc si pokaždé to slovo užívám. Zvednu se a jdu se podívat tam, kam jste mi řekla. A strnu hrůzou, když uvidím torzo v cele. Zvedne se mi žaludek. Strašně chci odtamtud odejít. Zavřít oči, zapomenout co jsem viděl a vyzvracet se. Ale nemůžu. Nohy mám jak ze dřeva a mozek nedokáže pochopit, jak tohle někdo někomu dokáže udělat. Tohle je v nedozírné dáli od mé představy užívání si. Tohle je čirá bestialita. Ten, kdo je tohohle schopný by měl být zavřený v nějaké cele. Už už se chci paní zeptat co to znamená, když si vzpomenu na slova Nelly. Musí to být její práce. To ona toho člověka umučila k smrti. Nohy konečně povolí. Málem spadnu. Odpotácím se o kus dál a chvíli se nad nějakým kýblem dávím. Připotácím se zpět k vám a kleknu si. Potřebuji cítit vaši vůni, vaši přítomnost, která se stává jediným bodem světla v téhle temnotě. Místem, kde jsem v bezpečí. “Člověk...bestie, která je schopná něčeho takového, by neměla mít šanci dostat se ven. Ale pokud ji tady necháme zemřít..hladem, žízní...jakkoli krutým způsobem… Budeme se od ní lišit?“ Schválně používám množné číslo, i když vím, že nemám žádné rozhodovací právo. Jen nechci ani v myšlenkách připodobnit svou úžasnou a laskavou Paní, k té bestii. Pak se opět zvednu a jdu najít věci, které by se mohly hodit. Je jich tu dost pro vaši zábavu. Snáším je na stůl a věci se rychle hromadí. Vzruší mě každá z nich, ale jedna je něco extra. Na druhou hromádku dám věci, které by se mohly hodit, pokud, by Paní chtěla vzít Nellu s sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro “Ano. Prosím. Nenechávej mě tady. ne...ne takhle. Udělám co budeš chtít. Budu…“ ztěžka polkne “Budu Vaše čubka. Můžete mě ojet kdykoli budete chtít. Můžete…“ Slovíčko cokoli radši spolkne. Klekne si. “Prosím, Paní. Budu vaše čubka, hračka, nosič. Budu Vaše co budete chtít. Já tady nechci umřít. Já...já znám různá místa tady. A..a vím co je zač Váš otrok, Paní. Prosím. Dejte mi šanci.“ |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Ono to má názor… Věznice Absolom Blok C Den první Sleduji dozorkyni. Vychutnávám si tuhle převahu. To, jak klečí. Je to jiné než s tebou. Ji mám chuť opravdu zlomit. Zničit. Pokořit. Pomstít se. Vrátit ji všechno, co udělala. Poslední informace mě zaujme. „Co je – podle tebe – zač?“ Zeptám se tvrdě. Jako by ta informace nemohla být nic, co už nevím. Otočím se, když se vrátíš. „Tak povídej.“ Zvednu ti bradu. Poslouchám a neznatelně se mračím. „A neměl by snad trest odpovídat provinění?“ Znovu se zadívám na Nellu. „Řekni mi, kolik vězňů jsi takhle umučila?“ Můj tón doslova žadoní, aby mi zkusila zalhat… abych poznala, že její sliby jsou jen iluze a že se mi není ochotná podvolit. Pokud bude lhát, zůstane tu. Pak mě něco napadne. Postrčím tě k mříži. „Vykuř ho.“ Zadám první úkol. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro “Je to hacker. Specializuje se na bezpečnostní systémy. Ve svém oboru je špička. Vláda ho chtěla pro sebe, ale nenašli způsob, jak ho držet pod kontrolou. Proto je tady.“ říká rychle a šeptem. Když vyřkneš příkaz k orálu, zatváří se stejnou měrou vyděšeně jako zhnuseně. Ale poslušně se přiblíží k mříži. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Věznice Absolom Blok C Den první Znervózním, když mi za bradu zvednete hlavu. I když je to dotek, a já mám moc rád, když se mě dotýkáte. “Měl.“ přikývnu, jak mi zakloněná hlava dovolí “Právě proto smrt, jakkoli krutá nic nevyřeší. Prostě jen umře. Do týdne je konec. Ale život v otroctví? Ponížená od rána do večera. Nahá. Zneužívaná a bitá. Zvěř se stala z lovce.“ Jak o tom tak mluvím, vzrušuje mě to a brzy to je vidět. Slyším Vaši otázku. Sám jsem jsem zvědavý, kolik lidí zemřelo její rukou. A jak strašná musela být jejich smrt. Váhá. Dlouho. Možná počítá. Letí mi hlavou. Čtyři?! To číslo mě vyděsí. A ještě víc tón, jakým to řekne. Je očividné, že lže. Přizná se, že zavraždila čtyři lidi, ale je jich víc? O kolik? Kolik jich nepřiznala? Vstanu. Příkaz k vykouření mě překvapí. Prosebně se po Paní podívám. V očích mám zmatek a strach. Kousne mě. Pokud neukousne. Ale pak mi dojde, že pokud by to udělala, Paní by jí tady nechala a ona chce přežít. Musí poslouchat. Přistoupím těsně k mřížím. Je to zvláštní pocit vidět takhle dozorkyni. Její rty obejmou žalud… Neumí to. Možná má něco nakoukané z pornofilmů, ale moc zkušeností mít nebude. Ale snaží se. Chytnu se mříží. Je to zvláštní. Ponižující a vzrušující. To, jak se na to Paní dívá. Samotný její pohled je možná víc vzrušující, než oral samotný. Mám pocit, že to trvá strašně dlouho. Několikrát jsem skoro na vrcholu, ale ona to vždy svojí chybou oddálí. A pak to konečně přijde. Zasténám o něco hlasitěji než doposud. První výstřik ji naplní ústa. Asi ne celá, ale je toho dost. Pak ho stihnu vytáhnout a dostříkat se Nelle do obličeje. Má úžasně znechucený výraz. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Otrokyně? Věznice Absolom Blok C Den první Poslouchám tvé vysvětlení a tvářím se zamyšleně. „Vzít ji s sebou?“ Ujistím se. „Nevím… vždyť jaké mám záruky? Jen se na ní podívej…“ Ušklíbnu se. „Nechat ji tu by znamenalo méně starostí.“ Vysvětluji tvrdě. Nedívám se však na tebe – dívám se na ni. Jistě, řekla mi, kdo jsi… ale tak velké překvapení to tedy není. Viděla jsem, co umíš. Během kuřby z vás nespouštím zrak. Moc dobře si všímám každého detailu… každého pohybu… každého záškubu v obličeji. Musím si přiznat, že mít takovou moc je víc než příjemné. V klíně mě příjemně šimrá. To, že je mezi vámi mříž, to všechno jen vylepšuje. Bezděky si pohladím prsa. Vydechnu. Možná by nebylo špatné mít dva otroky… Napadne mě. Po chvíli své ruce stáhnu – není čas přestat se ovládat. Samolibě se ušklíbnu, když je po všem. „Tak je hodná… moc hodná čubička.“ Ohodnotím ženu. Tobě znovu zajedu do vlasů a lehce ti zakloním hlavu. „Líbilo se ti to?“ Zajímám se. Opravdu mě zajímá, co odpovíš. Jenže as běží a já se konečně musím rozhodnout… přistoupím k mříži. „Zeptám se naposledy – takže si dobře rozmysli odpověď – - kolik jsi umučila lidí.“ Zavrčím. Pokud mi Nella bude vzdorovat už teď – pokud nepochopí, kde je její místo hned tady – nevezmu ji. Za to mi nestojí. Vždyť... co mi je po jejím životě? |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro “Nejspíš Vám bude dělat problémy a při první vhodné chvíli Vás napadne a pokusí se Vás zabít. Nebo zneškodnit. A udělat si z Vás svou hračku.“ Vím, že si vlastně protiřečím, ale jinak to nejde. Prudce oddechuji a snažím se vydýchat a uvědomit si celý rozsah toho zvláštního orgasmu. A když ucítím Vaši ruku v mých vlasech.. Zasténám. Tiše a blaženě. “Ano, Paní.“ odpovím popravdě “Ale víc než samotný akt, se mi víc líbilo a vzrušovalo, že to je na Váš příkaz. Že se díváte. Že máte tu moc, to přikázat.“ Nemám slova, ale snad nadšení a obdiv v mém hlasu řeknou víc. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro A ani ocenění ve stylu čubičky jí moc nepomůže. Jen svěsí hlavu. Pak ji zvedne, aby si k tomu taky něco řekne, ale zase jen sklopí hlavu, když zjistí, že se zajímáš jen o názor otroka. Po přímé otázce zvedne hlavu a dívá se ti přímo do očí. Má tvrdý pohled. Přimhouřené oči. “Nevím.“ pokrčí rameny “Nepočítala jsem je. Měla jsem kontakty i na jiných blocích. Vedení mi samo dohazovalo ty opravdu nepohodlné.“ ústa se jí zkřiví do šíleného úšklebku “Jeden. Někdy dva do měsíce.“ řekne tvrdě. “Chlapi nic nevydrží. Ženský vydržely víc.“ |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Co s ní? Věznice Absolom Blok C Den první Hladím otroka a sleduji Nellu. Přemýšlím. Vzít ji je šílenství. Přeci nevezmu někoho, kdo mě bude chtít zabít… abych skončila jako ten chlap tam vedle. Ona se nepodřídí. Nikdy. Nevyspím se. Pokud ji vezmu, už se nevyspím. Zamračím se. „Takže čubičko.“ Začnu. „Zůstaneš tu a počkáš si na rozhodnutí.“ Pronesu tvrdě. „Nebudeš si utírat obličej… hezky tam všechno necháš a…“ Zamyslím se. „… první, co uděláš, až se vrátím, bude, že to setřeš prstem a spolkneš. Nebudeš plýtvat. Hned potom mi řekneš, jak poslušná budeš, když tě vezmu. Jak se mi zaručíš, že mi neublížíš… že zůstaneš přesně tak poslušná čubka, jako jsi teď.“ Vysvětlím. „A ty mi ukaž, co jsi tu našel.“ Strčím do otroka. Potřebuji čas, potřebuji si promyslet, jestli Nellu vzít nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro “Ano Paní.“ řekne tiše a nenávist v jejím hlase, stejně jako stud, se nedá přeslechnout. Otrok tě zavede ke stolu, kam naskládal výběr z věcí a sotva se zastaví, okamžitě si klekne. Jsou tam důtky, bičík, dva kuličkové roubíky, jeden roubík ve tvaru penisu, velký výběr vibrátorů – klasické, anální, duální a samozřejmě i nabíječku, několik návleků na penis či vibrátor – mají různé výstupky, dva kožené obojky a vodítka, několik druhů pout včetně takových, kterým se dají spoutat ruce a zároveň i nohy a člověk se nemůže pořádně ani pohnout, natož osvobodit. Na hromádce pak jsou kolíčky, svorky na bradavky, dvojitý připínací penis a nakonec celý balíček na mučení elektrickým proudem a tři druhy lubrikantu – obyčejný, chladivý a hřejivý. Aspoň podle popisu, ale kdo ví jak to je, když na jednom jsou vyobrazeny rampouchy a na druhém chilly papričky. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Výbava Věznice Absolom Blok C Den první Nejistota mi svazuje ruce a nedovoluje se pořádně uvolnit. Užít si výběr toho, co jsi přinesl. Procházím kolem stolu a občas vezmu některý z předmětů do ruky. Zamyšleně si ho prohlížím a pak ho odložím. Postupně vyberu několik vibrátorů, připínací penis, pouta, obojky, vodítka, bičíky a důtky. Lubrikační gely, svorky na bradavky a samozřejmě nabíječku. Elektrika mě nezajímá a všechny vibrátory určitě brát nebudeme. „Zabal to.“ Kývnu k hromádce. K sobě si vezmu jen pouta pro Nelu, oba obojky a jedno vodítko. Zatímco balíš, pustím se do obhlídky, abych vám našla něco na sebe. Do batohu naházím několik kousků oblečení, které mi přijdou zajímavé – jak pro tebe, tak pro Nellu. Venku nechám jen 4 kusy – to, co si teď oblečeš ty i ona. Síťované tílko a spodní prádlo s dírou mezi nohama. Víc si nezasloužíte… a alespoň budete hezky ladit. „Obléct.“ Hodím ti tvou hromádku. Stále uvažuji, co s Nellou. Posadím se a gestem ruky tě přivolám. Potřebuji se uklidnit. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Rychle zabalím vybrané kusy a z toho, že jste vybrala některé, mám očividnou radost. Tu a tam risknu pohled na Vás. Co si prohlížíte. Co děláte. Vybírá věci pro nás. Pro mě a pro Nellu. A co pro sebe? Ty vysoké na jehlách. Prosím! A ty upnuté šaty. A rukavičky. Nevím, co všechno vyberete. Chytnu to, co mi hodíte a všimnu si, že ještě něco dalšího máte v ruce. Ale co? Trochu neochotně se oblékám. Ono to oblečení prakticky nic neschová, ale přijdu o blažený pocit nahoty. I když tohle také není špatné. Natáhnu si triko a kalhoty a trochu pobaveně koukám, jak mám nádobíčko stejně venku. Nahý otrok a oblečená Paní je prostě přirozené. Pohybem ruky mě přivoláte k sobě a já si dám moc záležet, aby jste nečekala dlouho. Položím balík na podlahu a zaujmu určenou pozici u Vašich nohou. V očích mám nadšení a očekávání, co budete chtít. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Zvažování… Věznice Absolom Blok C Den první Skopnu boty a strčím k tobě nohy. „Masáž.“ Přikážu. Usadím se pohodlněji a zavřu oči. Pomalu se uklidňuji. Pomalu se mi vrací jistota i chuť si hrát. „Dost.“ Zastavím tě. Natáhnu se k věcem, které jsem nesla já, a vezmu obojek. „Abys věděl, komu patříš. Nikdy ho nesundáš.“ Zapnu ti pásek kolem krku a přitáhnu si tě za něj blíž. „Patříš mi a na tom se nic nezmění. Už nikdy!“ Vysvětlím tvrdě. Rukou ti přejedu po hrudníků a bolestivě stisknu bradavky. „Co mi k tomu řekneš?“ Pobídnu tě, aniž bych povolila stisk. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Klečím před paní a napjatě čekám, co bude. Třeba bude chtít zopakovat koupelnu. Napadne mě a už jen ta vzpomínka mě vzruší. Ale nedopadne to. Požadavek masáže mě malinko zklame. Ale jen na okamžik. Boty letí dolů a já se mohu věnovat chodidlům své bohyně. Nejsem v tom žádný profík, ale snažím se. Už to, že se jí mohu zase dotýkat. Ještě nestihnu dokončit masáž druhé nožky, když moji práci sama přerušíte. Sednu na paty a skloním hlavu. “Děkuji Paní, že jsem vám mohl posloužit.“ Zkusím co mě právě napadlo. Nasadíte mi obojek a přitáhnete si mě blíž. Oči se mi rozšíří vzrušením a naprostou oddaností. Poslouchám vaše slova a radost takovou nedokážu nijak vyjádřit. Dojetím mi zvlhnou oči. “Patřím jen Vám Paní. Nikdy nikomu jinému.“ začnu rychle mluvit a vzápětí se prohnu bolestí z drcených bradavek. Penis ztvrdne a já hlasitě zasténám. Tělo se zkroutí v podvědomé touze utéci bolesti. Ale včas to dostanu pod kontrolu a užívám si bolest. “Navždy budu jen Váš otrok Paní. Nikdy Vám nepřestanu být vděčný, že jste mě přijala. Že si mě necháváte. Děkuji, že Vás mohu oslovovat Paní. Má Paní.“ říkám rychle a prokládám naříkavými steny. Bolí to. Tak překrásně to bolí. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Tak to má být Věznice Absolom Blok C Den první Ta slova tak příjemně hřejí. Věřím jim. Věřím, že mám otroka, který udělá všechno. Přestanu drtit bradavku a rukou začnu pomalu putovat níž, bez spěchu… dotýkám se jin špičkami prstů. „Tak se mi to líbí. Tak je hodný.“ Šeptám. Obojek nepouštím. „Zasloužíš odměnu.“ Usměji se zlomyslně. „Hezky na čtyři, zavřít oči a čekat.“ Přikážu. Začínám být vzrušená, Nellu ať klidně vezme čert, já se chci bavit. Vytáhnu připínací penis a nasadím si ho. Ten pohled se mi líbí. Penis a otrok. Je to neskutečná moc. Tímhle ti dokážu, že mi patříš. Penis natřu chladivým lubrikantem. Ne moc – nechci ti to ulehčovat. Kleknu si za tebe a přejedu špičkou mezi tvými půlkami. Spokojeně zamručím. Jsem příliš nedočkavá – takže zlehka přirazím… jednou, podruhé… chytím tě za ramena a přirazím o poznání silněji. Projede mnou vlna vzrušení. Tohle je neskutečné! Další příraz. Spokojeně zasténám. Nešetřím tě. Začnu přirážet v pravidelném rytmu. Chci tě zničit… přírazy jsou víc a víc tvrdé…. přestávám myslet a jen tě šukám. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Z kroucení bradavek mi běhá mráz po zádech. Je to podobné, jako když jsme si v dětských letech dělali na rukách ohýnek. Ale tohle je mnohem intenzivnější. Pustíte je. Ještě chvilku pálí, ale to nevnímám. Nebo ne tolik, jako vaše prsty, které putují dolů. Krůček za krůčkem. Výboj za výbojem. Slova chvály hladí. Podobně, jako vaše doteky. Chtěl bych se přitulit. Stočit se k vašim nohám, ale vím, že nesmím. Ne teď. Ne bez dovolení nebo příkazu. Bradavka brní a pálí a v klíně..ach v klíně.. “Děkuji Vám má Paní.“ Má Paní. Má Bohyně. Mé Slunce. Letí mi hlavou a nad oslovením Bohyně se na vteřinku zastavím. Líbilo by se Vám to? Odměna? Jaká? Co to bude? letí mi hlavou. Nebojím se. Věřím, že by jste mi neublížila. Ne doopravdy. Bude to třeba bolet, ale to je v pořádku. Stejně jako jakékoli ponížení. Vím, že se Vám to líbí. A Vy víte, že se to líbí i mě. Poslušně zakleknu a tuším, co bude následovat. Uvolním se co to jde a děsně se těším. Kdyby mi nadrženost měnila barvu kůže, chameleon by mi záviděl. Zavřu oči, sklopím hlavu a čekám. Je zvláštní, jak ostatní smysly zesílí. Ucítím špičku uměláka mezi půlkama. Uvolním se a mírně zatlačím, abych maximálně povolil svěrač. Prvních pár přírazů je mírných. Cítím obrovské vzrušení a i vděčnost, že jste ho potřela lubrikantem. A že ho necháte roztáhnout po celé délce a šířce. Zhluboka se nadechnu a zasténám už při prvním průniku. Sténám a hekám při dalším a dalším. Nešetříte mě a já ho cítím až v žaludku. Uvolním se. A nechám se tím pohltit. Uchopíte mě za ramena a já prakticky roztaju. Vrážíte ho do mě nadoraz. Nic neexistuje. Vězení, Nella, svět, vesmír...nic. A v tom prázdném nic mě moje Paní šuká. Protože chce. Protože může. Sténám, hekám, kňučím blahem jako zvíře. Vzrušuje to, dráždí a trochu možná i bolí. Penis je dávno jako kámen a spolu s pytlíkem se houpe a občas pleskne v rytmu přírazů. Ruce trochu povolí a snažím se se ovládnout natolik, abych zadnicí nevycházel vstříc. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro Teď můžeš Věznice Absolom Blok C Den první Užívám si jeho reakce – každý sten, každé zachvění. Moc dobře vím, že mu ubližuji, ale jemu se to líbí. Doslova skučí blahem. Vzrušuje mě to. Neskutečným způsobem. Sama se třesu. „Udělej se. Udělej se pro mě.“ Zavrčím a nepřestávám tvrdě přirážet. Rozhodně tu však nejsem pro jeho zábavu. „Máš na to minutu.“ Dodám. Nehty mu přejedu po zádech. Objeví se pár kapek krve. Další příraz. A další. Tvrdší než kterýkoliv předchozí. Znovu a znovu pronikám… ale minuta oteče a já, bez ohledu na výsledek, přestanu. Plácnu ho přes zadek. Vyklouznu ven. Odepnu penis a pohodím ho na zem. Znovu se posadím a prohlížím si svého otroka… mlčím, čekám. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro Věznice Absolom Blok C Den první Do reality mě vrátí váš hlas. Příkaz. Tvrdý. Ostrý. K orgasmu. Další dva přírazy jsou hodně tvrdé. Zaskučím bolestí. Ucítím na zádech vaše nehty a prohnu se. Křičím a sténám jen s kratičkými přestávkami na nádech. Teď do mě bušíte neskutečně tvrdě. Snažím se se uvolnit, abych splnil příkaz. Touha po orgasmu je veliká, ale strach z toho co mu uděláte, když příkaz nesplním, je snad ještě větší. V mysli se mi podaří navštívit sprchy a vzpomínku na vůni vaší jeskyňky. Příraz. Výkřik. Příraz. Výkřik… A najednou je konec. Umělák s mlasknutím opustí můj anál a na rozloučenou dostanu pořádnou ránu přes zadek. Vyčerpaně klesnu na lokty. Pot mi stéká po celém těle a to se chvěje. Z penisu odkápne pár kapiček spermatu. Víc už nemám. Zadek bolí a pálí a to ani nechci vědět, jak to bude zítra. Podívám ne na uměláka, kterým jste mě ojela. Změnil barvu a smrdí. Ale to je mi teď jedno. Nechám na zemi i ty kapičky. Pomalu a po čtyřech se doplazím k Vám a políbím vaši botu. “Děkuji Vám, má Paní.“ Zašeptám. |
| |
| soukromá zpráva od Erika Faust pro On už si užil dost Věznice Absolom Blok C Den první Vzrušeně sleduji, jak se za mnou vracíš. Právě jsem tě opravdu tvrdě ojela a ty mi děkuješ. Jsi opravdu dokonalý. Díky tobě jsme zapomněla na všechny ty sračky kolem. „Řekni… užil sis to? Bolí to?“ Provokuji. Rukou si zajedu mezi nohy. I já se chci udělat… a ty jsi na to docela šikovný. Sleduji tě a čekám na odpověď. „Chci, aby tě to bolelo.“ Pokračuji. „Zavři oči. Dovolím ti uspokojit Paní.“ Oznámím. „Nejdřív si ale narvi ten vibrátor na zadku…chci, aby sis u toho připomínal… co se právě stalo…“ …a já taky. |
| |
| soukromá zpráva od Jan Hrebenar (Operativec) pro “Ano, Paní. Bylo to nádherné a vzrušující. A ano, Paní. Bolelo mě to. A pálilo. A stále bolí a pálí, Paní.“ Po čtyřech se vrátím pro vibrátor. Nasadím jeho špičku na zadek a zkusmo jím zahýbu. Moc gelu tam nezůstalo. Ani na začátku ho nebylo moc. Opatrně malinko dosednu. Bolavý a odřený svěrač okamžitě zaprotestuje a já okamžitě povolím. Chci aby tě to bolelo. prolétnou mi hlavou vaše slova. Chviličku se k tomu odhodlávám a připravuju se na velkou bolest. A pak dosednu na paty, čímž vibrátor zarazím hluboko do svým útrob. Bolí to strašně. Vykřiknu a přepadnu dopředu na ruce. Sklopím hlavu a tiše naříkám. Dildo si prorazilo cestu skoro po suchu. Chvíli čekám, než aspoň trochu odezní to nejhorší a pomalu se přiblížím. Bolí každičký pohyb. Opět dosednu na paty, ale už to není tak strašné jako před okamžikem. Přesto to stále bolí. Zdálky ke mně dolehne smích. Šílený, škodolibý a i vzrušený. Nella si mé utrpení užívá. Zavřu oči a chvilku čekám, než se odhalíte. Tady jsem už dneska jednou byl a vám se to líbilo. Pustím se do úkolu podobně jako ve sprchách. Teď už vím, co se vám líbí a tak se na to soustředím o něco víc. Ale přesto stále hledám nová místa a doteky, co mě napadnou |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR