Aegis
| autorefresh |
hrálo se Denně
od: 04. prosince 2018 16:45 do: 20. května 2019 13:27
Dobrodružství vedl(a) The Doctor
| |
 | Pro danou postavu. |
| |
| Dramatické kolečko Alex „Co třeba Romeo a Julie?“ navrhla jedna holka a celý kruh kolektivně protočil očima. „Můžeme se předem dohodnout, že Shakespeara dělat nebudeme? Každý rok všichni dělají Shakespeara,“ řekne Charlie a ostatní souhlasně přikývnou. Pak se rozhostí ticho. Jde slyšet jen podzimní vítr, který značí, že se velmi brzo přiblíží chladnější období. Tedy ne, že by v Enfieldu někdy byly čtyřicítky. Uprostřed Mainu bylo 25 stupňů považováno za horké léto. „Můžeme se vykašlat na divadlo a zkusit něco nového?“ pokusila se Amanda nenápadně navrhnout. „Nebudeme dělat film,“ řekl jeden chlapec. „Jsme dramatický klub a už deset let, pořádají členové dramatického klubu DIVADELNÍ představení na zakončení roku. Je to tradice.“ Amanda tedy pokrčila rameny a protočila očima. Znala jsi jí dost dlouho na to, abys věděla, že teď už nepromluví ani slovo. Ale taky si věděla, že na čemkoliv se dohodnete, půjde do toho s plným nasazením. „Co kdybychom to nechali na třeťácích?“ napadne někoho. „Ne,“ řekne hned ten samý chlapec. „Je tradicí, aby představení vedli maturanti.“ „Myslím, že znám jeho oblíbené slovo,“ zašeptá ti Charlie. Chlapec ho zpraží pohledem a ohradí se na něj: „Jestli chceš něco říct, řekni to všem. Tohle je…“ „Tradice?“ navrhne Charlie a snad všichni v kroužku si minimálně pochechtnou. Chlapec se začervená. „D-důležité,“ řekne. Charlie vstane z trávy a stoupne si doprostřed kruhu (už si ani nevzpomínáš čí nápad to byl mít schůze v parku a sedět přitom v kroužku na trávě). „Podívejte. My jsme ten nejlepší dramatický klub, co na téhle škole kdy byl. Tolik jsme toho prožili,“ začne Charlie nadšeně promlouvat. „Zažili jsme spolu oslavy i kocoviny, smíchy i slzy. Musíme mít nějakou hru, která to všechno zachytí.“ Všimla sis jak kruh visel na každém jeho slově a s napětím očekával, co navrhne. „Ne, že bych měl nějaký nápad, ale chápete. Něco takového,“ řekl Charlie a zase si sednul. Zatímco Amanda se rychle zakřikla, ale přesto dávala 110% do svých povinností, Charlieho bylo nemožné umlčet, ale velmi často skutek utek. „Co ty Alex?“ zeptal se někdo. Jako třetí z tohoto Tria a jediná, která ještě nemluvila si teď na sobě měla nejvíc pozornosti. |
| |
 | Dramatické kolečko Diskutovali jsme o představení. Ale nebylo snadné se dohodnout. Každý by chtěl dělat něco jiného. Snažila jsem si vzpomenout, koho byl nápad, že se budeme scházet takhle venku a sedět v kruhu. Bylo už docela chladno a v zimě se tohle vážně dělat nedá. Byla jsem, ale ráda, že Shakespeara zamítli. Jak říkal Charlie, tak to dělá každý. Jestli máme vyniknout chce to něco nového. Charlie si získal pozornost, byl dobrý v mluvení, bohužel, ale i když mluvil dobře, tak nápad neměl. Pousměji se, to byl docela typický Charlie. Ale pak se zeptali mě co myslím a všichni kouli na mě. „Je těžké se shodnout.“ Pronesu. „Ale souhlasím s tím, že bychom neměli dělat žádnou klasiku jestli chceme vyniknout. Ne Shakesper, ne Vlasy nebo Kočky. To dělá každý.“ Měla jsem nápad jen jsem to potřebovala správně podat. „Přemýšlela jsem o filmech a ne Amando tak jsem to nemyslela.“ Utnu rychle kamarádku, než mohla kvůli tomu začít vyvádět. „Spíš jako vzít nějaký film a vytvořit z něj vlastní scénář. Třeba... Zelenou Míly nebo Forrest Gump a tak dále. Přepracovat scénář k filmu je mnohem snadnější než třeba zkoušet vytvořit vlastní hru.“ Rozhlédnu se po ostatních. „Aspoň tohle mě napadlo.“ |
| |
| Othello Alex Když jsi zmínila film, Amanda s nadšením otevřela pusu, ale zase jí zavřela, když jsi pokračovala v mluvení. Poté, co si vyjádřila svůj nápad všichni chvíli pokyvovali. „To je vcelku dobrý nápad,“ řekne Charlie. „Ukážeme přednosti divadla tím, že vezmeme nějaký film a uděláme divadelní verzi.“ Poté se už návrhy začnou hromadit. „Museli by to být něco, co se odehrává na málo místech,“ navrhne někdo. „Nebo to prostě přepíšeme, aby se to odehrávalo na málo místech,“ řekne někdo další. „Mohli bychom udělat Vykoupení z věznice Shawshank, ale trochu to zkrátit,“ navrhne Amanda. Kluk, který si lpěl na tradicích nad tím přemýšlel. „Odehrává se to hlavně na jednom místě, limitovaný počet postav. Když vytáhneme flashbacky, vynecháme fakt, jak se dostal do vězení, i ten konec, kdy je z vězení pryč. Jo, to by šlo.“ „Jeden problém,“ řekne Charlie. „To je mužské vězení. Není tam moc ženských postav.“ Tentokrát je to však Amanda, která temperamentně vstane, při vidině herecké příležitosti. „Za Shakespeara hráli muži jak pánské, tak i dámské role. Můžeme říct, že je to schválně. Jak za Shakespeara.“ Konverzace, která doteď plynula a pokračovala je náhle přerušena, jedním slovem. „Hej.“ Všichni se otočí a uvidí, jak se ke kruhu sebevědomým krokem blíží Diana. Za ní šli její dva ocásky. Clara, její přítelkyně a Joey, její poskok. (viz. HP) „Tady,“ řekne Diana, když k vám doje. V tom momentě Joey vytáhne z batohu několik tlustých stránek a podá je někomu z kruhu. „Tady je hra pro naše představení. Othello,“ řekne jako by to byla samozřejmost. „Ahoj,“ pozdraví všechny Clara slabým nervózním hláskem. „Popravdě jsme se shodli, že nebudeme dělat Shakespeara,“ řekl Charlie. Diana ho zpražila pohledem. „A to byl čí debilní nápad. Jo, jasně. Nedělejme nejlepšího dramatika všech dob. Co třeba mašinka Tomáš. To by vám možná pasovalo víc?“ V té chvíli sis vzpomněla, čí nápad to byl scházet se v parku. Byl to nápad Diany a všichni s tím okamžitě souhlasili. Když se však začalo ochlazovat, ona chodit přestala. A znovu to vypadalo, že se všichni podřídí. Lidé si začali mezi sebou šeptat a nervózně se na Dianu dívali. |
| |
| Ne Othello Usmála jsem se, když se to ostatním líbilo a hned se začalo diskutovat o tom co bychom mohli hrát. Bylo fajn, že hned všichni začali chrlit nápady, i přes chlad dost ožili. Problém bylo, že věznice byla čistě mužská, ale nemusela jsem se ozývat, protože je samotné napadlo, že ženy hold budou hrát mužské role. Od toho je přece herectví ne? Hrát muže bude zajímavá zkušenost. Ale diskuze byla rychle přerušena, všichni se otočili a viděli jsme jak se blíží má nemesis. Diana. Spolu se svými honícími psy. Jak přišla se samozřejmostí odevzdala scénář na Othella. Zamračím se. Clara se odvážila ozvat, že nebudeme dělat Shakespeara a to sklidilo Dianinu notnou kritiku. Rozhlédnu se, protože vidím, že nadšení vyprchalo a zdálo se, že se většina hodlá podřídit zase téhle rádoby královně. Vzdychnu a zvednu se. Tohle byla ta potíž. Diana byla pořádná potvora a všichni jsme to věděli. Dokázala by nám docela znepříjemnit život kdyby se hodně snažila a tak ji nikdo příliš neodporoval. Dojdu k tomu co mu dala scénář a vezmu ho do ruky. Ah a ano... tohle místo taky vybrala ona a kdo sem přestal chodit, když se ochladilo? „Nebudeme hrát Shakespera, Diano. Nikdo netvrdí, že to nebyl dobrý dramatik, ale Shakespera hraje každý. Je to už nuda.“ Podám ji scénář zpátky. „Kdyby jsi nepřestala chodit na naše setkání, mohla jsi mít příležitost se rozhodování co budeme hrát zúčastnit. Takže jsme se rozhodli, že budeme hrát Vykoupení z věznice Shawshank. Už je rozhodnuto.“ Řeknu ji a pak se otočím na ostatní. „Mimochodem lidi. Na to, abychom se scházeli tady je už docela kosa. Od teď bych se po vyučování scházela v posluchárně na biologii.“ |
| |
| Hádka Alex Vložíš jí scénář do rukou a Diana ho okamžitě hodí Joeymu do ruky. Když domluvíš všichni se jen tichosti dívají na tebe a Diany, jak stojíte naproti sobě. „A ty máš jako kdo? Mluvčí těchto loserů?“ Diana se podívá na sedící skupinku. „To za vás musí mluvit…ona.“ Slovo ona řekne, jako by mluvila k něčemu, co vylétlo z nosu. „Bylo by lepší, kdybys za nás mluvila ty?“ zeptá se Amanda. Diana to na chvíli zváží. „Jo, to zní jako dobrý nápad. Lepší než tady dcera lesa. Co tvojí rodiče? Stále se starají o stromky? Hej, jestli chtěli ti staří hipíci pěstovat trávu, měli si vymyslet lepší krytí, než lesní školku.“ Joey se zasměje nad jejími poznámkami a Clara k tobě jen hodí omluvný pohled. |
| |
| Diskuze Neměla jsem zrovna chuť se s ní dohadovat. „Musíš přece uznat, že každá škola ve státech hraje Shakespera. A zrovna u tebe bych čekala, že budeš spíš chtít vyniknout. Nebo si myslíš, že v přihlášce na hereckou školu bude další z tisíců Shakespera vypadat nějak výjimečně?“ Jenže to se začala navážet do mojí rodiny, která se starala o stromovou školku. To, že naše stromy vlastně pak mají ve svých domovech na vánoce, to třeba ji nezajímalo. Ale zachovala jsme klid. Poklepala jsem si na bradu, jako kdybych přemýšlela. „No to by nebylo tak snadné, Diano. Jak by to tam pak našli tvoji rodiče?“ vrátím ji to. Pak, ale mávnu rukou. „Tak či onak. O hře jsme rozhodli. A je jen na tobě jestli hodláš v ní hrát nebo ne. Všichni jsme se na tom shodli, až na tebe a tvé přátele. A nás je víc. Takže větší počet hlasů vyhrává.“ |
| |
| Cesta domů Alex „No tak. Diano. Je pravda, že jsme tady nebyli,“ řekne Clara a položí Dianě ruku na rameno. Ta se na ní otočí a semkne rty v jednu úzkou linku. Pak se znovu podívá na sedící kruh a na tebe. Nakonec jen pokrčí rameny. „Budiž. Tak se asi uvidíme na příští zkoušce,“ řekne a stejně rychle jako přišla se zas otočí a odejde. Když už je dost daleko, oba tvojí přátelé k tobě přijdou. „Něco mi říká, že tě tohle ještě kousne do zadku,“ řekne Amanda. „Nejspíš,“ souhlasí s ní Charlie. „Ale bylo to naprosto úžasné.“ „To rozhodně,“ souhlasí s ním Amanda. Mezitím, co jste se domlouvali, už se setmělo. Nebylo sice tak pozdě, ale s blížící se zimou, zas tak pozdě být nemuselo, ale tma přicházela brzo. Rozhodli jste se tedy, že když už máte domluvenou hru, tak to pro dnešek zabalíte. Ty, Charlie a Amanda jste za začátku šli stejným směrem. Vyšli jste z parku a chodili podél silnice. „Myslím, že už zbývá jen jedna otázka. Naštěstí je na ní odpověď je jasná,“ řekl Charlie. „Kdo bude hrát Morgana Freemana?“ „Tak shodneme se, že odpověď je jasná,“ řekne Amanda. „Jestli řekneš, že ty, tak se ti budu smát a krutě,“ řekne Charlie. „Já,“ odpoví mu Amanda. „Ha. Ha. Ha. Prosím tě. Ty bys vůbec nedokázala zachytit úctyhodnost jedinečného Martina Freemane.“ „DiCaprio klidně, ale Freeman. Na Freemana nem…“ Amanda se zastaví uprostřed věty, když k vám přijede velká bílá dodávka a zastaví se hned vedle vás. Má černá okna, přes které nejde vůbec vidět. Pomalu jedno z okének sjede dolů a za volantem sedí žena. Vlasy a kůži má bílou jako sníh. Rty má pomalované modrou rtěnkou. Nebo tedy, musí to být rtěnka, ne? (viz. HP) „Řeknete mi, kde tady najdu Enfieldský park?“ zeptá se žena. |
| |
| Cesta domů Čelila jsem královně Dianě, ale nakonec se rozhodla ustoupit. Je mi jasné, že ne proto, že bych vyhrála, ale sama musela pochopit, že tohle je pro její budoucí kariéru lepší. Byla to přece jen pravda. Řekla bych, že tohle v případné přihlášce zaujme víc než další Othello. Oddychla jsem si, když se vydala pryč a moji přátelé mi řekli, že tohle se mi vymstí, ale pak si to začali pochvalovat. Ušklíbnu se. „No uvidíme. Snad i sama uznala, že pro její budoucnost je tohle výhodnější.“ Pokrčím rameny. Začínalo se smrkávat, takže bylo načase jít domů. „Tak zítra lidi.“ Rozloučím se s ostatními a já s Amandou a Charliem jsme se vydali domů. Naštěstí jsme bydleli nejblíže k sobě. Já samozřejmě, jsem žila nejdále kvůli naší školce. Pěšky to nebylo tak daleko, ale v zimě to bude trvat dvakrát tolik. Moji kamarádi se začali dohadovat kdo bude hrát Freemana, chvíli je poslouchám a uculuji se. „Myslím, že bychom to měli pojmout jako skutečné divadlo. A udělat konkurzy. Nakonec jestli máme všem vytřít zrak musíme to udělat pořádně.“ Řeknu jim. „Možná bychom mohli požádat jednoho rodiče, někoho kdo není rodič někoho z konkurzu, pak učitele a jednoho z nás do poroty.“ Navrhla jsem. Ale náš rozhovor byl utnutý příjezdem dodávky. Zastavili jsme se a já pro jistotu ustoupila, protože dodávka s černými skly nevěstila nic dobrého. V hlavě mi vyskočili všechny ty filmy o únosech. Ale sjelo dolů okénko a na nás vykoukla velmi bledá žena... i vlasy měla bílé a rty modré. Jako kdyby byla promrzlá, ale musela to být rtěnka. Asi to byl její image vypadat jak mrtvola. „To jste to přejela paní.“ Ozvu se jako první. „Musíte zpátky ke křižovatce a dát se doprava. Pak už narazíte na ceduli, která vás navede.“ Ukážu za sebe. |
| |
| Zpátky doma Alex I poté, co jsi domluvila si tě žena ještě nějakou dobu prohlížela. Viděla jsi, jak tě měří pohledem. „Děkuji moc,“ řekla nakonec, zatáhla okénko a odjela. Šla jsi s Charliem a Amandou ještě kousek, než jste se rozešli a každý jste šli vlastním směrem. Když jsi přišla domů, tvůj taťka seděl v obyváku a díval se na zprávy. „Ahoj zlato. Když tak máš v lednici večeři,“ řekl. Nejdivnější však bylo, že byl oblečený, jako by se ještě chystal vyrazit do lesa. „Tak co? Jak jde plánování divadla?“ zeptal se a rukou ti naznačil, ať si sedneš vedle něj. „Taky jsem kdysi hrával v divadle.“ To tě zprvu vcelku překvapí, jelikož jsi NIKDY neslyšela, že by hrál v divadle. Když však vidíš, ten sebeuspokojující úsměv na jeho tváři, je ti jasné, co teď přijde. „Ale vyhodili mě, protože jsem prý byl strašně prkenní. Chápeš? Prkenní, dřev, stromy. Já pracuju se stromy a byl jsem prkenní,“ tvůj taťka se začal smát vlastnímu vtipu. „Musím ještě zajít do lesa dneska večer. Nějaké zvíře nám tam vytrhává mladé stromky ze země a musím si na něj pohlídat. Tvá mamka…ta se asi zpozdí,“ jeho tón na chvíli zváží. Věděla jsi, že mezi tvými rodiči byly v poslední době nějaké problémy, i když nemáš ponětí proč. „Zvládneš to tady sama? Nebudeš se bát?“ zeptá se tě škádlivě. |
| |
| Doma Žena si mě nějak moc dlouho prohlížela. Moc se mi to nelíbilo. „Potřebujete ještě něco?“ zeptám se. Ale asi ne, protože konečně odjela. Oklepu se. „Divná. Mohla aspoň poděkovat.“ Protočím oči a jdeme dál. Po chvíli se s kamarády rozloučím a zbytek cesty dojdu sama. Doma byl jen táta. „Ahoj!“ houknu a položím batoh na zem a sundám vše nepotřebné a dojdu do obýváku. „Díky taky.“ Svalím se vedle něj. „Dobře. Dohodli jsme se konečně co budeme hrát. Teď to teprve začne.“ Pozvednu obočí, když řekne, že hrával v divadle. „Vážně?“ ale když jsem viděla jeho úsměv, věděla jsem co přijde. Jeho humor. „Hahaha tati. Ty tvoje vtípky.“ plácla jsme ho do nohy. Neměla jsem to srdce mu říct, že jeho smysl pro humor vůbec není vtipný. Táta řekl, že bude muset jít ještě na farmu, protože nám něco vytrhává stromky. Nedivila bych se, kdyby to byli ve skutečnosti nějací výrostci co si myslí, jaká je to sranda. A zmínil, že máma přijde později. Čelo se mi znepokojeně nakrabatí a opřu se o tátu, pohladím ho po ruce. Chtěla jsem vědět co se děje, ale taky bych neměla rodičům se plést do osobních záležitostí. Snad mi, ale brzy něco řeknou. To, že, ale máma bývá pryč z domu rozhodně není dobré znamení. „Budu v pohodě. Spíš nemám jít s tebou? Co když to bude nějaká šelma? Musíš dávat pozor.“ |
| |
| Sama doma Alex Tvůj taťka se začne smát. „Zlato, co bych to byl za otce, kdybych vzal svojí 19 ti letou dceru, jako ochranku proti nějaké velké kočce.“ Vřele ti rozcuchá vlasy, jak to dělával, když jsi byla mnohem mladší. „Neboj. Budu dávat pozor.“ O chvilku později už se s ním loučíš, zatímco vychází ze dveří. Když odejde, jsi v domě úplně sama. V lednici si měla nějaká špagety, sedla sis k televizi a přepínala mezi programy. Nebylo tam nic ohromně zajímavého. Zprávy, nějaká detektivka, dokument o mořských řasách. Nějaký čas si zabila přepínáním mezi programy a psaním si s Charliem a Amy ve společném chatu. CharlietheAngel Přemýšlel jsem a myslím, že Diana Alex zaživa upálí. AMYthyst XD ja tipuju že na ni odnekud hodi praseci krev. CharlietheAngel To se mi libí! Velmi Stephen King. BUM. Z psaní tě vytrhne hlasité bouchnutí, které uslyšíš v ložnici svých rodičů. Bylo to jako by něco velmi velkého právě spadlo na zem. Na tvé kůži vyskočí husí kůže, když tě ovine závan chladného větru. Někde se právě otevřelo okno. Ložnice tvých rodičů byla hned vedle vchodu do bytu. Když někdo vešel dovnitř, musel projít chodbou, ve které byly tři dveře. Ložnice, záchod, koupelna. Na konci chodby pak byl obyvák, ve kterém se byla. A nejhorší na tom bylo, že v chodbě byl jen jeden ovládač světel a ten byl hned vedle vchodu. Hned naproti dveřím do ložnice. SKÍÍÍÍ. Uslyšíš zvuk, jako by někdo přejížděl nehty po tabuli. Je to jasné. Někdo tady je a je v ložnici tvých rodičů. |
| |
| Sama doma a vylekaná Našpulím rty. „Dobře. Kdyby se něco dělo tak vystřel. To uslyším i sem.“ Nelíbilo se mi, že šel sám. Normálně tohle dělával aspoň s mámou nebo požádal Marshalla aby mu asistoval. Táta odešel a já zůstala v obýváku, kde jsem zabíjela čas sledováním televize a chatováním s přáteli. Samozřejmě kromě tlachání jsme i probírali naši hru, ale to spíš jen okrajově, protože jsme se dneska napřemýšleli už dost. Uchechtnu se zprávám od kamarádů. AlexWatch Jste fakt pozitivní. Děkuji pěkně. Trhnu sebou, když se najednou ozve rána a já se ohlédnu po směru odkud zvuk vyšel. Ložnice rodičů. Srdce se mi ustrašeně rozbušilo. Cítila jsem závan studeného vzduchu, což znamenalo otevřené okno. Vykulila jsem oči a v žaludku se mi usadil strach. Pomalu jsem se zvedla a kolena se mi rozklepala. AlexWatch N3KNO SE VLOUPAL DO NA3EHO DOMU! JE V LO6NICI RODI4U! Napsala jsem rychle přátelům a neobtěžovala se s háčky a čárkami. Chtěla jsem zavolat policii, ale bála jsme se promluvit. Váhala jsem co udělat. Ale když jsem uslyšela to skřípění už jsem neváhala. Popadla jsem z kuchyně porcovací nůž a vyrazila ke dveřím. Rozhodně jsem neměla v úmyslu s vetřelcem bojovat. Zvlášť ne úplně sama ve vlastním domě, kde mě stejně nikdo neuslyší křičet. Moje jediná šance je teď utíkat za tátou, který byl jako jediný další člověk nejblíže. Nezdržovala jsem se ani braním si bundy. Sice je venku zima, ale zatím neumrznu. |
| |
| Nevítaný návštěvník Alex Vzala si nůž a bez jakéhokoliv jsi se rozběhla ke vchodu. Dveře do ložnice však byly otevřené, a i ve svém spěchu jsi to zahlédla. Dvě žluté zářící oči, které se dívali přímo na tebe. A začali se přibližovat. Třískla jsi za sebou dveřmi a zastavila se na malé terase, která byla před vašim domem. Nemáš ponětí, co to bylo. Ale rozhodně to nebyl člověk. V tom se ozval hrozivý křik a dveře vyletěly z pantu. Začala si utíkat. Tvůj taťka nemohl být tak daleko. Pokud si tedy nevzal auto. Váš dům byl mimo město, aby tvojí rodiče měli blíž ke školce, ale zas to nebylo tak daleko. Deset minut sprintu a věděla jsi, že budeš mezi lidmi. Pokud tam samozřejmě doběhneš. Stín přeletěl nad tvojí hlavou a na chvíli zakryl měsíc. Poté s žuchnutím dopadnul přímo před tebe. Viděla jsi svého vetřelce v plné kráse. Byl o něco větší než kůň. Měl dlouhá blanitá křídla, žluté zářící oči a ostré tesáky. Kolem hlavy měl hebkou bílou srst. Trochu ti připomínal obřího netopýra.  Stál mezi tebou a cestou pryč. Mohla jsi se ho pokusit oběhnout, běžet zpátky do domu nebo do lesa. |
| |
| Obří netopýr Jak jsem utíkala ven, zahlédla jsem vetřelce a nebyl to člověk! Vytřeštila jsem oči, ale nezastavovala jsem se. Nevím co bylo děsivější. Kdyby to byl člověk nebo nějaké divné zvíře?! Zabouchla jsem za sebou dveře a na okamžik se zastavila, protože to co jsem zahlédla mi vyrazilo dech. Co to sakra je?! Neměla jsem čas přemýšlet. Ta věc byla silná jako kůň a vyrazila dveře, jako kdyby snad byli z papíru! Vykřikla jsem a dala se na útěk, ale ta věc zřejmě uměla i létat! Přeletěla mi nad hlavou a zatarasila mi cestu, prudce jsme zabrzdila a zírala.... zírala na tu věc! Byl to obří netopýr, ale i něco víc... bestie! Najednou mi připadalo jako špatný nápad vyběhnout ven a dopřát té věci mnohem více místa k pohybu. Kdyby byl útočník člověk, je nejlepší utéct z domu, ale... zvíře? V jedné ruce jsme svírala mobil v druhém velký nůž, ale měla jsem pocit, že na tohle zvíře je to spíš jen párátko. Cítila jsem v očích slzy od strachu. Ale nebyla bych to já, kdybych nezvládla jednat i ve vypjatých situacích. Namířila jsem na tu věc mobil, zapnula foťák a začala fotit. Byl to foťák s bleskem. "Ááááááááááááá!" začala jsem ječet z plných plic a mohla jen doufat, že někdo bude nablízku a uslyší to. Při tom jsem zběsile mačkala foťák a jeden blesk za druhým létal vzduchem. Trochu to oslňovalo i mě, ale po chvíli jsem se otočila a utíkala zpátky do domu, doufaje, že mi tohle dopřeje trochu času, abych se zvládla zamknout v pokoji a zabarikádovat se. |
| |
| Záchrana? Alex Začala jsi bleskem fotit obřího netopýra a když jsi poprvé použila foťák, zavřel oči a trochu se přikrčil zpátky, ale pak měl zavřené oči a řídil se jen podle sluchu. Tvoje focení už tedy nic nedělalo a tvoje řevy mu pomáhaly se perfektně orientovat. Pokusila jsi se tedy utíkat zpátky dovnitř, ale obří netopýr vyskočil a snesl se přímo na tebe. Jeho drápy se zařezaly do tvých zad a přišpendlili tě k zemi. Nestvůra se k tobě přiblíží a začne tě očichávat. Pak uslyšíš výstřel. Něco narazí do nestvůry z boku a ta se z tebe skutálí. Chvíli si myslíš, že možná umřela, ale pak prudce zvedne z hlavu a s hrozivým zaúpěním se na tebe podívá. Další dva výstřeli, tentokrát do hrudi nestvůry. Na chvíli jí to položí. „Hej!“ uslyšíš za sebou ženský hlas. Když se otočíš, vidíš ženu, která se tě před pár hodinami ptala na cestu. Drží v ruce glock (hp). Žena ti hodila bíložlutý náramek. „Obleč si to. Rych…“ hlas ženy přerušila nestvůra, která se zase zvedla. Neviděla jsi na ní žádná zranění. Žena do ní jednou vystřelila a chtěla po druhé, ale už jí nezbývalo náboje. |
| |
| Život na vlásku Myslela jsem si, že je to hloupé zvíře. Ale asi tak úplně nebylo. Použila jsem blesk, ale poprvé hned zavřel oči a stejně věděl kde jsem. Chránil si oči... do háje. To je to ještě snad inteligentní!? Utíkala jsem, ale za věc po mě skočila a drápy se mi zařezali do zad. Vykřikla jsem bolestí a praštila sebou o zem, jak mě přišpendlil svou váhou k zemi. „Ne!“ vyjekla jsem vyděšeně, protože jsem tušila, že tohle byl můj konec. Čekala jsem, že mě začne trhat na kusy, ale slyšela jsem, jak mě očichává jako kdyby snad zvažoval jestli voním dostatečně chutně. A pak jsem uslyšela výstřel a ta bestie ze mě spadne. Hned se začnu plazit pryč. „Tati!“ myslela jsem si, že je to táta a vrátil se se svou puškou, ale když jsem zvedla hlavu viděla jsem tu bledou ženskou. Moc jsem neuvažovala o tom proč tu je, kde se tu vzala a tak dále. Byla jsem prostě jen ráda, že tu byl někdo kdo mě přišel zachránit. Zvedla jsem se na čtyři a plahočila se k ní jak nejrychleji jsem zvládla. Něco po mě hodila. Nějaký náramek. Přistál kousek ode mě. Co? Teď mi hodlá děkovat náramkem? Ta potvora i když byla střelena, tak stejně nehodlala schcípnout! Plazila jsem se dál a cestou popadla ten náramek. Žena znovu vystřelila, ale k mému úleku ji došli náboje. Polknu. Nasadila jsem si na ruku náramek. |
| |
| Test Alex Oblékla sis náramek, ale nic se nestalo. Netopýr vycenil svoje zuby a viděla jsi, jak po nich pomalu stékají sliny. „Zmáčkni ho,“ zařvala žena. Nahmatala jsi na náramku tlačítko, které vypadalo, že se dalo zmáčknout. Netopýr máchl svými blanitými křídly a vznesl se do vzduchu. Zmáčkla si tlačítko. „Aegis protokol zapnutý. Začínám propojení,“ uslyšíš v hlavě monotónní hlas. Pak všude kolem sebe vidíš žluté světlo. Když zmizí jsi…no nejsi nikde. Tvůj dům, nestvůra, žena, všechno je pryč. Vidíš kolem sebe jen velké bílo. Pak se před tebou objeví stůl, pak počítač, myš, klávesnice a nakonec židle. Opatrně si sedneš k počítači a vidíš, že je na něm něco, co vypadá jako test. Prosím, upravte si Aegis protokol podle svého uvážení. Odpovídejte upřímně. Neexistují špatné odpovědi. To bylo napsáno nahoře. Dále už byly jen otázky. Trochu ti to připomínalo takové facebookové kvízy, které měli rozhodnout Jaká jsi postava z Harryho Pottera nebo Kdo je tvůj spřízněný Disney princ. Jediný rozdíl byl, že jsi před chvíli byla napadena obřím netopýrem a teď jsi byla uprostřed ničeho. Preferujete hbitost nebo výdrž? Vyberte si z těchto čtyř elementů: Elektřina, Kov, Dřevo, Led. Jaké je vaše oblíbené jídlo? Máte radši Charlieho nebo Amandu? Jaký je váš oblíbený smysl? Kdybyste mohla mít jakoukoliv superschopnost, jaká by to byla? |
| |
| Dotazník Oblékla jsem si náramek a beznadějně se podívala na dívku a pak na bestii, která cenila zuby a je mi jasné, že jestli mě teď znovu chytí tak už nebude meškat a zabije mě. Žena zařvala abych ho zmáčkla, panicky ho začnu ohmatávat. Nevím co jsem čekala... zázrak? Našla jsem tlačítko a zázrak se stal. Uslyšela jsem hlas a pak mě zalilo světlo. Vykřikla jsem. Když znovu vidím, byla jsem... někde.... všude bílo. Tak bílo, že nebylo ani vidět kde je konec a kde začátek místnosti. Byla to vůbec místnost? Nezemřela jsem? Rozhlédnu se, ale uvidím stůl s počítačem. Váhavě se zvednu, pořád jsem byla rozklepaná, ale taky ráda, že jsem pryč od té věci. Oklepu se a posadím se ke stolu, vydechnu úlevou a cítila jsem se trochu normálně. Pořád jsem se uvnitř chvěla, jako kdybych měla zimnici, ale zlepšovalo se to. Podívala jsem se na počítač a překvapil mě dotazník. Co to mělo znamenat? Skoro jako IQ testy. Začala jsem ho vyplňovat, protože to byla činnost skoro uklidňující. Co preferuji? Asi spíš hbitost. Kov a Dřevo jsou elementy? No zvolila jsem elektřinu. Po takových otázkách byla otázka na jídlo divná. Ale odpověděla jsem, že nejraději mám Boloňské špagety. Zamračím se nad otázkou ohledně Charlieho a Amandy. Napsala jsem, že oba mám ráda stejně. Nakonec přece jen žádná špatná odpověď neexistuje no ne? Oblíbený smysl? Chuť. A superschopnost.... to bylo těžké. Vždycky jsem chtěla mít supersílu, ale taky jsem chtěla umět létat. Chvíli jsem přemýšlela, ale nakonec jsem napsala, že supersílu. |
| |
| Aegis Alex Jen, co jsi dokončila poslední otázku stránka zmizela. Pak počítač, pak stůl, a nakonec si jen zůstala sedět na židli. „Propojení dokončeno. Zdravím Aegis,“ řekne hlas a znovu je vše kolem tebe žluté. Když tentokrát zase vidíš jsi zpátky doma. Ale vidíš jinak. Všechno má žluté zbarvení. Než se stihneš pořádně rozhlédnout, objeví se před tebou obří netopýr. Je přímo před tvým obličejem. Instinktivně mávneš rukou a praštíš ho. S tímhle jedním švihnutím nestvůra odletí na druhý konec zahrady. Podíváš se na své ruce a vidíš, že nejsou jako předtím. Tedy, stále to jsou tvé ruce, ale máš něco na nich. Začneš ohmatávat své tělo. Celé je pokryto nějakým zvláštním brněním. Dokonce i na hlavě máš nějakou helmu. Zakrývá celou tvoji hlavu, jako by byla motorkářská, ale nahmatáš něco jako…rohy? Podíváš se kolem sebe. Vidíš ženu s bílými vlasy, jak se na tebe usmívá. Není to milý úsměv, spíš se zdá hladový. Žena ukáže k černé dodávce, která je zaparkovaná o kus dál. Přijdeš k ní a uvidíš svůj odraz. Máš na sobě zlatobílé brnění s černou látkou pod tím. Nejvíc bombastická je ta helma. Trochu ti to připomíná sobotní animáky, na které jsi se dívala jako malá. Než však stihneš cokoliv říct znovu uslyšíš skučení nestvůry. Mávne rukama, rozletí se, a pak se prudce snese přímo na tebe. Rychle se kryješ rukama, ale nic necítíš. Nestvůra jen projde skrz. Pak se otočí. Je čas se jí zbavit. (Pravidla souboje HP, Schopnosti: životopis). Aegis brnění  |
| |
| Brnění Dokončila jsem dotazník a pak vše zmizelo kromě židle na které jsem seděla. Znovu se rozhlédnu a pak všechno zmizí. Tedy spíš se všechno vrátí do normálu a já znovu vidím tu nestvůru. Vykřiknu, protože byla blízko u mě a tak jsem se po tom ohnala. Zasáhla jsem netopýra rukou a ten odletěl pryč. Zaraženě zírám na to, jak se o kus dál svalil na zem a překvapeně se zadívám na svou ruku, která byla obalena v látce, kterou jsem nepoznávala. Vůbec jsem se začala prohlížet a na hlavě jsem měla nějakou helmu! Otočím se a viděla jsem tu bílou ženu, která se usmívala, ale její úsměv působil hladově. To se mi moc nelíbilo, ale když ukázala k dodávce, tak jsem k ní přiběhla a prohlédla se. Vykulím oči. Vypadala jsem jako... nějaký... superhrdina. Hodně mi to připomínalo takové ty Power Rangers, které jsem sledovala jako dítě. Ta helma vypadala vážně Cool. Zaskučení příšery mi připomnělo, co se děje. Zachvěji se a otočím se jejím směrem. Najednou se po mě vrhne a já se kryla rukama. Čekala jsem náraz, ale netopýr mnou jen proletěl. Okamžik jsem zaraženě stála, protože jsem nechápala co se to stalo. Podívám se na své ruce. Předtím jak jsem to praštila, tak dostal pořádnou ránu. Nevím jak to, ale vypadá to, že ten kostým mi dával nějakou sílu. Dokážu snad i povolat super obřího robota? Vrhla jsem se v před k té potvoře. Zvláštní, když ještě před chvílí jsem před tím utíkala a div nebrečela strachem. No dobře... brečela jsem. Přiběhla jsem až k tomu, rozmáchnu se a naznačila jsem útok pravou rukou, jestli byl chytrý tak se pokusí uhnout. Ale v té chvíli jsem se rozmáchla i druhou rukou a spráskla ruce k sobě s jeho hlavou uprostřed. (8) |
| |
| Souboj Alex Netopýr začal syčet a chystal se zase na tebe skočit, když jsi naznačila útok pravou, chvíli to vypadalo, že se pokusí uhnout, ale ty jsi byla připravena. Tvá druhá ruka vyletěla z druhé strany a spráskla jsi jeho hlavu, jako by si chtěla prasknout balónek. Nestvůra zkolabovala na zem a krev tekla z jejích úst. Ale pak otevřela oči. Viděla jsi, jak se hlava netopýra regeneruje a on se zase chystá postavit na nohy. „Nenech ho vzpamatovat se,“ zařvala na tebe tajemná žena. Netopýr: 50 HP - 10 = 40 HP |
| |
| Souboj Nemohla jsem uvěřit, že můj útok vážně fungoval. To byla ta otázka o supersíle? Že jsem napsala supersílu, tak ji mám? Nebo jsem taky umřela a tohle všechno je jen nějaká halucinace co mi vyvolal mozek, aby umírání nebylo tolik děsivé. Doufala jsem, že to byla ta první možnost. Netopýr, ale docela rychle vzpamatovával. Vlastně se regeneroval. To jako byl nesmrtelnej? Z toho co žena řvala, tak jsem pochopila... že ho musím umlátit k smrti? Přitáhla jsem ruku k sobě, takže jsem měla dolů vystrčený loket a hodlala jsem použít chvat co jsem viděla v jednom wrestlingovém zápase. Vyskočila jsem do vzduchu a pak sebou praštila o zem a celou svou váhou jsem ho chtěla praštit loktem do hlavy. (1) Jenže netopýr se pohnul a já tak místo jeho hlavy zasáhla zem a vytvořila jsem tím menší kráter. Zírala jsem na tu hnusnou potvoru teď docela z blízka, neváhala jsem, popadla ho za chlupy na hlavě a praštila mu tváří o zem a vyskočila na nohy. (9) Hned jsem vyskočila do vzduchu, pokrčila nohy a dopadla mu koleny tvrdě na záda. (4) Sice se mi to podařilo, ale při dopadu mě to odrazilo a já udělala přemet a spadla na zem za ním. S heknutím jsem se svalila, ale hned jsem se zase zvedala na nohy. |
| |
| Gaia Alex Chtěla jsi netopýra praštit loktem do hlavy, avšak on se ladně vyhnul tvé ráně a sám ti jí opětoval svými drápy. Škrábl tě na odkryté části tvého brnění. Podle velikosti drápů a zuřivosti útoku, bys čekala, že to bude hlubší rána, ale byla vcelku povrchní. Jako by ses řízla nožem. I přes to však představovala nevýhodu v tomhle boji (Neúspěch 1-4). Hned si to však netopýrovi vrátila. A ještě než stihl znovu zaútočit, opřela jsi se o druhou nohu, chytla jej za hlavu a vší silou s ním praštilo do země. Druhý malý kráter se vytvořil na tvé zahradě. Jako bys byla wrestler v kleci, si dopadla koleny tvrdě na jeho záda, ale ty byla kostnatější, než si čekala a sjela si z nich, jako z průlezky. Netopýr ležel vedle tebe a vypadal teď velice pomláceně. Chtěla jsi se zvednout na nohy, ale netopýr tě předběhl. I ve svém unaveném stavu na tebe skočil, ovinul své drápy kolem tvé ruky a začal létat do vzduchu. Nebo se o to aspoň pokusil, ale viděla jsi, jak šipka vletěla do jeho boku. Netopýr se svalil na zem a obličej zabořil do bláta. Podívala jsi se na ženu, která stála s jinou pistolí v ruce. Netopýr sebou ještě pár krát cuknul, ale nakonec zkolaboval v bezvědomí. „Excelentní výkon,“ řekla žena a přišla k tobě blíž. Začala si tě opatrně prohlížet. „Zajímavá forma. Rozhodně zajímavá.“ Žena se ti poté podívá do očí. „Mé jméno nejde vyslovit v tomto pozemském jazyce, ale smíš mi říkat Gaia. Jsem ta, která ti dala moc ochránit své město a svou planetu. Teď mi pomož dostat tohoto návštěvníka do mé dodávky, než se objeví policajti,“ řekne. |
| |
| Návštěvník Už jsem se zvedala na nohy, ale netopýr byl rychlejší. Vypadal pomláceně, ale stejně mě popadl drápy kolem ruky a chtěl se mnou vyletět do vzduchu. Už už jsem se chtěla snažit stisk povolit, když jsem zahlédla, jak se mu do boku zabodla šipka a on se svalil na zem. Podívala jsem se na něj a zdálo se, že je jen v bezvědomí a ne mrtvý. Pak se podívám na bílou ženu, ta měla tentokrát jinou zbraň.... uspávací? Proč to nepoužila rovnou?! Pak přišla ke mě a pochválila můj boj.... no uznávám. Na to, že to bylo úplně amatérské a chvaty, které jsem znala z televize, tak to nebylo úplně nejhorší. Ohlížela jsem se za ní, jak si mě obcházela a prohlížela. Zajímavá forma? Jako to brnění? Vzpomněla jsem si na náramek... ten mi dala přece ona. Tak snad by tohle měla znát. Ale spíš se zdálo, jako, že je pro ní můj vzhled překvapením. Mluvidla divně. V pozemském jazyce? Gaia? Neříká se tak v nějaké kultuře matce zemi? Nebo tak něco? Zamrkám a trochu strnu, když mi řekne, že budu ochraňovat svoje město.... ne celou planetu! Cože?! „He?!“ vydala jsem překvapené vyjeknutí. Ale než jsem to stačila zpracovat, tak mi řekla abych dostala toho návštěvníka do jejího auta. „Co? Návštěvníka?“ podívám se na netopýra. „Vždyť je to divoká bestie. Jaký návštěvník?“ protestuji. Ale je pravda, že netuším jak tohle vysvětlit policii. Co... co lidem řeknu? Že mě napadl nějaký deviant? Chtěla jsem si promnout obličej, ale moje ruka narazila na helmu... no jistě. Sklonila jsem se k té potvoře, popadla ho jednou rukou za ocas a druhou za křídlo a začala jsem ho táhnout k dodávce a pak ho nacpala dovnitř. Ale tohle všechno jako bude vyžadovat řádné vysvětlení! Hlavně pro mě! |
| |
| Nečekané změny Alex „Mým úmyslem bylo nazývat je vetřelci, ale to už je zabrané, takže jim říkám návštěvníci. Co přesně je zač se dozvíme až po troše výzkumu,“ řekne žena, zatímco přitáhneš netopýra k dodávce a hodíš jej dovnitř. „Skvělá práce, skvělá práce. A neboj, vše bude vysvětleno, ale až zítra. První musím dostat jeho do své „laboratoře.“ I když je mi špatně, jen když pomyslím na ostudné podmínky, ve kterých musím pracovat. Avšak neboj. Plánuji jejich zlepšení. Do té doby však musíme všichni obětovat něco,“ řekne Gaia, zavře dveře od dodávky a pořádně je zamkne. Poté přijde k tobě a vezme tvoji ruku. „Aktivace i deaktivace je stejná. Stačí zmáčknout,“ zmáčkne tlačítko a ty na vteřinu uvidíš žluté světlo a zase jsi ve svém normálním oblečení a vidíš zcela čistě. Cítíš se však jinak. Předtím si byla lehce nadprůměrné vypadající děvče. Byla jsi hubená, ale ne vychrtlá. Občas jsi měla někde trošku měkkosti, ale nic, co by vadilo. Teď sis však připadala jinak. Měla jsi perfektní figuru, hebkou kůži, tvé vlasy se zdály jemnější, ale přitom všem jsi se necítila křehčí. Naopak. Cítila jsi se silnější a plná energie. V té chvíli sis všimla, že se na tebe Gaia celou dobu dívala se zamyšlením. „Hmm…menší dotaz?“ zeptá se a vytáhne z kapsy zrcátko. „Nevypadala si jinak?“ Když se podíváš do zrcadla, vidíš jak se na tebe dívá cizí tvář Chvíli sis myslela, že máš rtěnku, ale tvé rty byly přirozeně takto rudé. Paradoxně oční stíny šli setřít. To však nebyl tvůj hlavní problém. Protože jsi slyšela, jak se blíží policejní sirény a tvůj mobil začal brnět v tvé kapse. Byla to Amanda. A přitom jsi měla minimálně tucet zpráv a zameškaných hovorů jak od ní, tak od Charlieho. „Myslím, že vysvětlení uděláme už dneska. Měla by sis nasednout do mého vozidla,“ řekla Gaia. |
| |
| Změna vzhledu „Ehm...“ Řeknu na to jen. Nečekala jsem, že šlo o její pojmenování. Na to jsem neměla zrovna co říci. A tak jsem znovu vyzkoušela svou super sílu a narvala tu příšeru do dodávky. Řekla mi, že mi zítra vše vysvětlí, ale že první chce prostudovat tu potvoru. Stěžovala si na skromnost své laboratoře. Nějak jsem s jejím problémem nedokázala soucítit. Nakonec ona nebyla ta kterou málem sežral obří netopýr. „To je blbý...“ Pronesu jen ze slušnosti. Přišla ke mě a vysvětlila mi, že deaktivovat se to brnění dalo stejně. Jen jsem stiskla tlačítko a brnění zmizelo. Ale cítila jsem se jinak. Překvapeně zamrkám a narovnám se v ramenou, cítila jsem se docela dobře, ani ránu na zádech jsem ani moc nevnímala, pokud tam ještě byla. Podívala jsem se na sebe dolů, moje tělo se zdálo jiné.... nějaký vedlejší efekt? Ne, že by se mi to nelíbilo. Připadala jsem si jak nějaká gymnastka. Podívám se na Gaiu, která si mě znovu prohlížela a pak se zeptala jestli jsem nevypadala jinak a dala mi zrcátko a já viděla úplně cizí holku! Hezkou. Moc hezkou to ano, ale cizí! Podobnost mému starému já byla docela minimální. Chytla jsem se vyjeveně za tváře. „Co... co co se mi to?!“ vyjekla jsem. Sice to vypadalo pěkně, ale takhle mě nikdo nepozná! A co bylo horší, tak jsem uslyšela policejní sirény jak se blíží. Podívala jsem se na svůj mobil, který pořád bzučel. Hromada zmeškaných hovorů a nepřečtených zpráv. Moji přátelé moji poslední zprávu vzali zdá se vážně. Gaia chtěla ať nasednu do auta. Ohlédnu se k domu. Rozbité dveře, uvnitř asi taky pořádný čubes.... známky boje. Možná najdou i trochu mé krve. Co si o tomhle sakra budou myslet? Co moji rodiče a přátelé? Jenže.... jak jsem se jim mohla takhle ukázat? Věřili by mi vůbec? Stisknu rty, ty do čerta rudé rty a jdu si sednout do jejího auta. Vytáhnu mobil a odolám nutkání se podívat na zprávy. Uviděli by, že jsem online. A tak jsem pro teď jen mobil vypnula a dala si ho do kapsy. Nechtěla jsem, aby se o mě báli. Ale prozatím jsem neměla na vybranou. „Musíme to dát rychle do pořádku. Nechci aby se o mě rodiče a přátele dlouho báli.“ |
| |
| Perfektní vysvětlení Alex Neskutečný proud bolesti rozsvítí všechny tvé smysly. Připadá ti to, jako by někdo trhal tvojí kůži od tvého masa, ale zároveň se nemůžeš hýbat. Nemáš na sobě žádné pouta, ani nic, ale nemůžeš se hýbat. Pak to přestane. „Dobrá zpráva je, že Aegis protokol fungoval perfektně,“ řekne Gaia, poté, co nějakou chvilku sedíš ve speciálním křesle, které nazývá diagnostické. „Špatná zpráva je, že abychom tě vrátili do normálu, musíme ho rozbít. Pokusím se to vysvětlit, tak abys to i ty pochopila,“ řekne a dá před tebe jednu z obrazovek. Když jste odjeli od tvého domu, pokračovali jste hlouběji do lesa, až jste dorazili k malému lesnímu domku, který byl v koruně mohutného stromu. Auto zastavilo, ale Gaia z něho nevystoupila. Místo toho praštila doprostřed volantu, jako by chtěla zatroubit. Žádný zvuk však nevyšel. Místo toho jste se začali pomalu spouštět dolů. Spustili jste se do obrovské stříbrné místnosti o velikosti fotbalového hřiště, která byla přeplněna různými vědecky vypadajícími zařízeními, počítači a obrazovkami. Když jste přestali klesat, Gaia s autem popojela trochu dopředu a platforma zase začala stoupat nahoru. Teď už bez vás. Teprve v tuhle chvíli jste vystoupili. „Takže, tohle je má „laboratoř“, jestli tomu tak vůbec můžu říkat. Je to neskutečně primitivní, ale Trhliny se tady začali objevovat tak náhle, že jsem neměla čas na něco pořádného,“ řekne Gaia, zatímco tě vede k tlustému železnému křeslu. „Prosím, sedni si a začneme diagnózu,“ řekla ti. A pak to začalo. Po této bolestivé diagnóze ti Gaia pustila film. Vypadal jako jeden z těch animovaných filmů z 40. let, který byl vyprávěn Gaiou a probíhal nějak takhle: Animovaná vesmírná loď prolétá vesmírem a uvnitř je Gaia. Před dávnými časy, létala jedna geniální a úžasná vědkyně vesmírem a hledala planetu, které by mohla předat své znalosti až jí našla. Vesmírná loď uvidí Zemi a malá animovaná Gaia se raduje a přistane. Přivítá jí několik neandrtálců. Obyvatelé této planety byli primitivní, ale Gaia v nich viděla skvělý potenciál. A tak je sledovala a občas jim trochu pomáhala. A když přišel problém, který problém, který by mohl ohrozit jejich existenci. Zvolila jsi jednoho z obyvatel této planetky a poctila jej Aegis zbrojí. Montáž několika velmi odlišných typů Aegis brnění a velmi odlišných lidí, kteří je během historie nosili. Aegis zbroj se přizpůsobí DNA nositele a samotné tělo nositele upraví k dokonalosti. Je to ta nejvyspělejší zbraň na povrchu planety a jen ti nejlepší z nejlepších jí mohou nosit. A teď. Animovaná Gaia se na tebe otočí. Je ta čest tvá. Video se vypne a Gaia spokojeně pokyvuje hlavou. Očividně je na to pyšná. Poté se otočí na tebe. „Nějaké dotazy?“ |
| |
| Laborka Odjeli jsme pryč a mě bylo do breku. Nedokázala jsem si představit, jak se budou cítit rodiče a co si budou myslet kamarádi. Ale co víc mě zaujalo bylo to, že jsme mířili hlouběji do lesa až k lesnímu domku vystaveném na velkém stromě. To tu žije jako nějaká lesní žena? Ale jaké bylo mé překvapení, když namísto abychom šplhali nahoru, tak jsme klesli dolů, kde se před námi otevřela obří laboratoř. Nedokázala jsem si představit na co je zvyklá, když tvrdí, že tohle je primitivní. Pak následovali testy, které byli dost nepříjemné a bolestivé. Zdálo se, že se ani nesnažila být jemná. Měla jsem dojem, že ji scházela jistá dávka empatie. Nakonec mi pustila filmeček. Připomínalo to animovaný seriál z 40 let, měla jsem podezření, že tohle udělala už dávno, aby věci pomocí obrázků vysvětlila nám opicím. Jestli jsem to tedy chápala správně, tak Gaia je několik tisíc nebo milionů let stará a je tady už od doby kamenné nebo déle. Začínala jsem si říkat, že možná slovo Gaia nakonec nevzniklo díky ní'? Vždycky jsem si myslela, že do našeho vývoje zasáhl někdo další. Mimozemšťané, jen mě nenapadlo, že tu pořád ta osoba bude. Nakonec animák skončil, ale tak nějak mi pořád nebylo jasné, jak jako vyřešíme můj problém. Podívám se na ní. „No... musím říct.... že jsi fakt úžasná.“ Řekla jsem, protože jsem měla pocit, že čeká chválu. „Vážně geniální. A ještě nám, lidstvu pomáhat takovou dobu... a jo... je to čest. A chápu co se mnou Aegis udělala.... ale...“ Zamrkám. „Neřeší to můj problém. Jo jsem hezká a krásná a fit a tak dále. Ale... jak se mám takhle vrátit k rodině? A to, že bych si změnila identitu nebo něco takového to vůbec nepřichází v úvahu.“ Zavrtím hlavou. Pak mi to došlo. „Chcete říci, že abych vypadala zase jako dřív, tak se musí Aegis rozbít, ale tím tedy přijdu o ty výhody? Jako brnění a supersílu a tak, že?“ samozřejmě to bylo super být silná a ten kostým vypadal skvěle, ale.... „Je... to sice vážně super věc. Takhle Aegis a kdyby mi to nezměnilo vzhled k nepoznání, tak bych to brala všemi deseti. Ale nehodlám se kvůli tomu vzdát svého života.“ |
| |
| Co bude dál? Alex Gaia se na tebe usměje. „Musím říct, celkem se mi líbíš,“ řekne Gaia a pokusí se tě přátelsky poplácat po rameni. Vypadá to však, jako někdo, kdo viděl přátelská poplácání v televizi a snaží se je špatně napodobit. „I přes tvoje sentimentální propojení k rodinně a přátelům a takovým věcem. Věř mi? Jako někdo, kdo si po dobu několika milénií vybral ženskou formu k někomu, kdo se v ženské formě narodil. V životě se můžeš spoléhat jen na sebe,“ řekne. Poté znovu přejde k počítači a začne na něm něco vyťukávat. Zdálo se ti, že vidíš jak najíždí na stránky tvé školy, ale všechno se to odehrávalo moc rychle a v jazyce, kterému si nerozuměla. „Podívej, uděláme dohodu. Já najdu způsob, jak ti vrátit tvůj vzhled. Nemělo by to trvat dlouho. Pár týdnů nanejvýš. Mezitím se můžeš soustředit na lovení jakýchkoliv Návštěvníků, kteří se tady objeví. Dokonce jsem i tvojí novou formu přihlásila na tvojí starou školu, abys mohla strávit čas se svými vrstevníky. A nebo samozřejmě do školy vůbec chodit nemusíš. Můžeš to brát jako delší volno. Co ty na to?“ zeptá se tě Gaia. |
| |
| Otázka budoucnosti Zamrkám, když mě poplácá po rameni. Zdálo se, že to nedělá zrovna často. Nabádala mě, abych ji věřila. Ale nevím... někdo kdo nemá zrovna moc empatie se dalo těžko věřit. Tedy v jistých ohledech. Chtěla jsem namítnout, že spoléhání se na sebe a starání se o ostatní jsou dvě různé věci. Ale mlčela jsem. Sledovala jsem, jak začala něco dělat na stránkách mé školy, natáhnu krk. Nakonec pronesla, že uděláme dohodu. Že já se budu zabývat lovem návštěvníků a ona najde způsob, jak mi vrátit vzhled a při tom můžu chodit do školy. Jen jako... tahle nová osoba co jsem byla. „To zní dobře, jenže... mě tak ani nejde o můj sociální život jako o to co rodiče. Teď si budou myslet, že mě nějaký uchyl unesl nebo hůř, že mě zavraždili. Tohle není zrovna sranda. Budou hrozně trpět a to mě nejvíce trápí.“ Zachmuřím se. „Už tak rodiče měli problémy. Tohle je sice může zase sblížit... ale na druhou stranu je to může nenávratně rozeštvat.“ Vzdychnu. „Nebylo by snadnější... jim říct prostě pravdu?“ |
| |
| Komu říct co Alex Gaia pokrčí rameny. „Můžeš říct komukoliv cokoliv chceš, jen buď opatrná. Představ si, co by udělala jakákoliv vláda světa, kdyby se dozvěděla, co nosíš na své ruce,“ řekne a Gaia a ukáže na náramek kolem tvé ruky. Ale teď bych to nedělala být tebou. Všude kolem jejich domu je policie a jako jestli chceš, můžeš se i jim svěřit se svojí přeměnou, ale jak říkám, armáda a vyspělé brnění většinou nedopadá dobře,“ řekne ti Gaia. „Jestli se chceš vyspat, měla bych tady někde mít postel. Jednou za pár měsíců si i moje forma potřebuje odpočinout, tak proto. Jídlo nebo tak tady však nemám. To si budeš muset zítra sehnat sama. Mohu ti dát peníze samozřejmě…tedy ne dát, vytisknout, ale nikdo nepozná rozdíl, neboj.“ Gaia něco nakliká na počítači a na podlaze se objeví cestička vytvořená ze žlutých světel, která vede k posteli. Všechno se to odehrává v jedné veliké místnosti bez stěn nebo závěsů, nemáš tedy moc soukromí. Všimneš si však, že tady nikde není netopýr, kterého si dneska „ulovila“. To znamená, že tady musí být ještě něco navíc. |
| |
| Jak a co dál Na chvíli mlčím a pak vzdychnu. „Jistě. To chápu. Ale nemyslím si, že rodiče by to hned šli někam vykřikovat.“ Namítnu. Taky proč by to dělali? Jen by mi způsobili problémy a vláda by mě mohla někam odvést. A to by nechtěli. „Ale ano. Počkám.“ Souhlasím, že teď se tam mermomocí nepohrnu, když je tam policie. Gaia taky řekla, že mi zařídí peníze, falešné, ale, že nikdo nepozná rozdíl. Moc se mi to nepozdávalo, ale jestli jsem měla jíst... no... když to nepoznají. Taky řekla, abych šla spát, je pravda, že tohle byl vážně těžký a dlouhý večer. „Dobře. Děkuji. Dobrou.“ Rozloučím se a následuji žluté světlo, které mě zavedlo k posteli. Žádná jiná místnost, prostě... prostor. Ale když jsem nad tím tak uvažovala, tak nikde jsem neviděla netopýra. Takže tu byla další nějaká místnost? Lehla jsem si na postel. Taky budu potřebovat oblečení. Nemám ani bundu a ani boty. Vyběhla jsem z domu jen tak, jak jsem byla. V očích mě zapálili slzy a radši jsem se převalila na bok. Chtěla jsem domů k rodičům. Nedokázala jsem si ani představit jak se musí teď cítit. Zavřela jsem oči a pokusila se spát. |
| |
| Ráno moudřejší večera Alex Lehla sis do postele, přikryla jsi se dekou. LED světla nad tvojí hlavou pomalu jedno po druhém zhasla. A tak jsi usínala, zatímco ti stékaly slzy po obličeji. Večer se ti nic nezdálo. Spala jsi, jako zabitá po tomhle večeru. Když jsi se probudila, chvíli sis myslela, že to byl sen, ale bílé světlo žárovek tě rychle přesvědčilo o opaku. Promnula sis oči a podívala jsi se kolem sebe. Nebylo ti jasné, kolik může být hodin, ale cítila jsi se perfektně vyspalá. „Dobré ráno,“ řekne Gaia, která stále sedí na stejném místě, jako by se za celou noc nepohnula od počítače. „Je pět hodin ráno,“ řekla ti. To znamenalo, že jsi spala tak 4 hodiny, ale rozhodně ti připadalo, že jsi spala mnohem déle. „Policie už není u domu tvých rodičů, vedle postele jsem ti nechala peníze. Až se objeví nějaký další Návštěvník dám ti vědět. Když mě budeš potřebovat, můžeš mě kontaktovat pomocí Aegis náramku,“ řekne ti Gaia. A opravdu vedle postele vidíš asi tři tisíce dolarů. Dost na to, aby sis koupila cokoliv potřebuješ. „Kousek odtud je potůček, jestli se chceš osvěžit nebo co to vy lidi děláte,“ řekne Gaia. Zatímco s tebou mluví, má celou dobu oči přišpendlené na počítač. Můžeš se jí ještě zeptat na poslední dotazy, ale jestli žádné nemáš, asi je čas vyrazit… |
| |
| Další den v cizí kůži Světla se samy zhasla, jako kdyby rozpoznali, že je čas spát. I přes mé roztržité myšlenky myšlenky, jsem stejně brzy usnula. Když jsem se probudila, světla se zase rozsvítila. Bylo fajn, že jsem měla bezesnou noc, byla jsem odpočinutá, ale Gaia mi prozradila, že jsem spala jen čtyři hodiny. To by normálně stačit nemělo. Ale zdá se, že tenhle můj nový, perfektní stav vyžadoval i méně spánku. „Dobré.“ Řeknu a posadím se. Řekla mi, že u rodičů už není policie, jako kdyby mi říkala, tak se rozhodni co uděláš. Prej mi dá vědět až se objeví další Návštěvník a že mi připravila peníze. Podívala jsem se na stolek. Čtyřicet babek. „Díky.“ Řeknu. Prej, že kousek odkud je potůček, kde se můžu osvěžit. Výborně. To se Gaia nemyje? Fuj. „Tak já jdu. Kudy se dostanu ven?“ zeptám se a počkám až mě nasměruje. Pak jsem vyrazila ven. Našla jsem ten potůček kde jsem se opláchla. Takže co teď? Rozhodně jsem musela jít domů. Nemohla jsem prostě nechat rodiče si myslet, že je se mnou kdo ví co. Nemluvě o tom... kde mám jako bydlet? To mám jít do motelu? Na moc dlouho by to nebylo. Ty peníze co mi Gaia dala dlouho nevydrží. Jen nevím jak to rodičům vysvětlím. Vyrazila jsem pomalu zpátky domů. Když jsem dorazila k domu chvíli jsem ho pozorovala z dálky a dávala pozor jestli vážně jsou všichni policisté pryč. Pak jsem se k domu připlížila a nakoukla dovnitř oknem. |
| |
| Ztracená dcera Alex Všichni policisté byli pryč. Nakoukla jsi do okna a viděla jen svou mamku, jak sedí na pohovce. Byla zabalená v šedé dece a ukazováčkem poklepávala o hrníček, který držela v rukou. Oči měla zcela rudé, unavené a její pohled byl někde v dáli. Svého otce jsi nikde neviděla. Než jsi však stihla udělat cokoliv dalšího, uslyšela jsi za sebou nabití pistole. „Co tady chceš?“ uslyšela jsi za sebou svého otce. Zněl naštvaně. V jeho hlase byla slyšet jedovatost, o níž jsi ani nevěděla, že je schopný. „Dej ruce nad hlavu a pomalu se otoč,“ řekl ti. Když jsi to udělala, mohla jsi se na něj podívat. Byl stále ve stejném oblečení, v jakém včera večer odešel, jenom bylo špinavější. V jeho vlasech byly kousky větviček, na jeho kolenou a botech bláto s hlínou. Také on měl oči rudé s hlubokými kruhy. Avšak na rozdíl od tvé mamky, jeho pohled nebyl ztracený ve vzpomínkách. Jeho pohled byl přímo tady, plný nenávisti, kterou právě mířil směrem k tobě. V rukou přitom držel pušku. „Kdo jsi? Ty…ty jsi udělala něco s Alex?“ zeptal se tě. Do toho, jako by naschvál, ti začal brnět náramek na tvé ruce. |
| |
| Trápení Nakoukla jsem do okna a viděla mámu, která seděla na pohovce. Vypadalo by to docela normálně kdyby tedy neměla zarudlé oči a unavený pohled, který mířil kdo ví kam. Tátu jsem, ale nikde neviděla. Než jsem se stačila přesunout abych zjistila kde je táta tak se ukázal sám, trhla jsem sebou když jsem uslyšela zbraň a tátu, který chtěl vědět co tady chci. Zněl naštvaně. Asi ho štvalo, že mu tu někdo slídí, zvědavý čumil co mu zírá do okna. Zvednu ruce nad hlavu a pomalu se otočím. I táta vypadal hrozně, ale ještě víc hrozně než máma... vypadalo to tak, že mě nejspíš hledal po lese. Aspoň podle té špíny a větviček. O to víc mi bylo jasné, že jim to musím říct. Nemohla jsem je nechat si myslet, že je se mnou zle. Nebo že jsem mrtvá. A k tomu ještě začal mi brnět náramek. Co tak brzy otravuje? „Já jsem...“ Odmlčím se, protože nevím jak začít. „Vím, že to bude znít šíleně a jako krutý žert, ale prosím vyslechni mě.“ Nadechnu se. Můj hlas aspoň byl stejný, třeba ho pozná? „Ale já jsme Alex. Vím, že vypadám jinak. Ale jsem to já. Včera když jsi odešel zkontrolovat stromky tak se objevila příšera. Žádný útočník, ale opravdová bestie. A napadla mě. Ale objevila se tady taková divná ženská, která mi dala tenhle náramek, který když jsem použila, tak jsem získala brnění, ale také mě nějak vylepšilo. Vzhledově. Jako kdyby to opravilo moje geny nebo tak něco.“ Odmlčím se. „Vím, že to zní šíleně. Ale můžu dokázat, že jsem to já. Předtím než jsi odešel tak jsi mi říkal vtip. O tom, že jsi taky kdysi byl v divadle. Ale, že tě vyhodili protože jsi byl příliš prkenný.“ Pousměji se nad jeho hloupým vtipem. „A taky ti můžu ukázat to brnění.“ Bože... nebude mi věřit. „Potom... jsem utekla. Protože jsem se takhle změnila a já nevěděla, jak to vysvětlit. Ale za vámi jsem jít musela. Nechtěla jsem aby jste si mysleli, že se mi něco stalo.“ |
| |
| Rodinné setkání Alex Tvůj otec tě poslouchá. Potom, co domluvíš mlčí. Vidíš, jak jeho zbraň pomalu klesá, ale pak ji zase rychle zvedne. Zatřepe hlavou, jako by dostával něco ze svého ucha. „Poslouchej mě ty šílená krávo, buď mi okamžitě řekneš, co jsi udělala s mojí dcerou nebo…nebo…tě zastřelím, zavolám policii, všechno najednou,“ vidíš, jak tvůj otec přitlačí svůj prst na spoušť, ale ne dost, aby vystřelil. Normálně by sis byla jistá, že má pistoli pod kontrolou, ale teď? Celý se třese, nejspíš celou noc nespal a je rozrušený. Každou chvíli by mohl omylem vystřelit a nemáš ponětí, jestli jsi bez brnění neprůstřelná. „Jediná věc, kterou jsi tímhle svým divadlem dokázala je, že jsi naši rodinu sledovala už dlouho a přísahám, jestli jsi Alex jakkoliv ublížila…,“ větu ani nedokončí. Místo toho se podívá za tebe. „Zoe!“ zařval na tvou matku. „Zoe! Pojď sem! Hned!“ Za pár minut už tvá mamka vyběhne z domu a vidí tě, jak stojíš před domem a tvůj otec na tebe míří puškou. „Co se děje?“ „Ona…ví něco o Alex. Je šílená, ale možná…zavolej policii.“ Tvoje mamka se zmateně dívá na tebe, a pak na tvého otce a zase na tebe, ale nakonec vytáhne mobil a začne volat policii. Mezitím, co se tohle odehrává, tvůj náramek brní čím dál tím silněji. |
| |
| Dokazování Na okamžik jsem si myslela, že mi otec uvěřil. Což bych se divila, ale... nevěřil. Spíš byl udiven jaké blbosti mu vykládám. Nikdy bych si nemyslela, že by táta vystřelil na člověka, ale teď to vypadalo, že byl toho schopný. Trhalo mi srdce, že je kvůli mě tak zničený. Musela jsem mu to nějak dokázat. Dlouze vzdychnu. „Věděla jsem, že mi nebudeš věřit.“ Zavrtím hlavou. „Ale no tak... jak bych mohla... vypadám snad na to, že jsem schopná vyrazit dveře? Navíc kdyby ten útočník byla nějaká ženská, tak bych zrovna neměla problém se s ní vypořádat.“ Protestuji a trochu se leknu, když zařval. Máma přišla a vypadala zmateně. Táta chtěl, aby zavolala policii. Stisknu rty. „To není dobrý nápad. Říkám ti pravdu a můžu to dokázat. Jestli se to co se mi stalo dostane k policii, dostane se to k vládě, která mě pak odveze a už se nikdy neuvidíme. Nebudu mít vám jak dokázat, že já jsem Alex. A vy si navždy budete myslet, že jsem skončila... kdo ví kde. Unesená nebo zabitá.“ Náramek brněl čím dál tím víc. „Dobře... tak já vám to prostě ukážu.“ Řeknu nakonec a jak jsem měla ruce nad hlavou, tak jsem stiskla náramek a aktivovala ho. |
| |
| Od desíti... Alex Znovu tě obklopí žluté světlo a když zmizí jsi ve svém brnění. A pak se to stane. Tvá mamka zaječí překvapením, tvůj otec vystřelí, kulka se odrazí od tvého brnění a škrábne tvoji mamku do nohy. Ta zkolabuje na zem a upustí mobil. Předtím však stihla vytočit policii, která slyšela výstřel. Tvůj taťka doběhne k tvé mamce a začne kontrolovat, jestli je v pořádku. „Konečně,“ uslyšíš Gaiu ve své helmě. „Objevila se nová trhlina a oni z ní vyletěli.“ Před očima se ti objeví obrázek včelám podobných bytostí, které letí oblohou, v rukou mají žihadla, která drží jako zbraně.  „Blíží se k městu,“ řekne ti Gaia. „Nastavila jsem ti mapu do helmy.“ Poté zase zmizí a ty vidíš situaci před sebou, která se mezitím nijak nezlepšila. Tvůj otec sice ovázal nohu tvé mamky, ale mezitím stihl znovu vzít svojí zbraň a zase jí na tebe mířil. „…je Alex?“ slyšela jsi konec jeho věty. „A jo,“ vrátí se rychle Gaia. „Blíží se k tobě policie a velmi rychle.“ |
| |
| ... k pěti Obklopilo mě světlo a máma vykřikla. Táta se lekl a vystřelil, naštěstí už jsem měla brnění, ale kulka se odrazila a zakousla se mámě do nohy. Ta upadla, ale předtím už stačila vytočit číslo na polici. Ale neslyšela jsem nic jiného než hlas Gaii, která mi povídala o nové trhlině a potvorách co prošla skrz. Poslala mi obrázek a byli to hnusní, humanoidní hmyzáci. Sakra co to je? A proč tak brzy? A teď? Zatraceně se to nehodí! Konečně jsem zase viděla a slyšela, ale slyšela jsem jen konec otázky táty a mířil na mě. To mu pořád nevěří? Než stačím něco říci, tak se ozvala znovu Gaia a upozornila mě na to, že se blíží policie. Chtěla jsem si promnout obličej, ale to nešlo. „Já jsem Alex. Sakra... to ani teď mi nevěříš?“ zavrtím hlavou. „Musím jít, protože se objevili další příšery. Být tebou tak o tomhle táto nepovídej nikomu. Budeš za blázna. Zkus si přebrat to co jsi teď viděl a pak si promluvíme.“ Něco mě napadlo. Hodila jsem mu můj mobil. „Jestli potřebuješ ještě důkaz tak tady ho máš. Pin je den tvých narozenin a mámin. Podívej se na poslední fotky. Uvidíš na nich tu nestvůru co mě včera napadla.“ S tím jsem se rozběhla a směrovala jsem k novým nestvůrám podle mapy co mi Gaia nastavila. Vážně.... teď se mám rvát s bestiemi? Měla jsem sama dost problémů! |
| |
| Hmyzí návštěvníci Alex Okamžitě jsi se rozběhla ke svému cíli. Běžela jsi lesem, ale vzdálenost mezi tebou a Návštěvníky se neustále zvětšovala. Nebyla jsi dost rychlá. Běžela jsi, co nejrychleji oblek mohl, což bylo dost rychle a v té chvíli jsi špatně šlápla, tvoje koleno se podlomilo a málem jsi spadla, ale místo toho jsi se odrazila, abys udržela rovnováhu. A stačil ten nešikovný odraz, aby si skočila aspoň dva metry dopředu. Poté jsi to zkusila znovu. Rozběhla jsi se odrazila a vyskočila. Druhý pokus už byl opravdový skok a velmi rychle jsi skočila nad koruny stromů a dopadla aspoň o 50 metrů dál. S tímto způsobem dopravy jsi během chvíle dorazila k Návštěvníkům, kteří se sice ještě nedostali do města, ale byly stále ve vzduchu. Přemýšlela jsi nad tím, jak se k nim dostaneš, když v tom se oba dva zastavili, podívali se na tebe a snesli se na zem. Byly jste stále v lese. Kolem vás byly jehličnaté stromy smíchané s listnatými a země byla pokryta spadlými listy, které měli plně oranžovou barvu. „Bzzztzzt,“ řekne jeden z hmyzích návštěvníků, když doletí na zem. Stále však levitují pár centimetrů nad zemí. „Zapnutí univerzální překladače.“ Uslyšíš ve své hlavě. „Kde je princ?“ zeptá se jeden z nich. „Okamžitě nám darujte našeho prince nebo zničíme vaše město, abychom jej nalezli.“ řekne druhý. |
| |
| Hmyzí princ Běžela jsem jak nejrychleji jsem mohla, ale hmyz byl pořád rychlejší. Čirou náhodou se stalo, že se mi podlomilo koleno, ale neupadla jsem, místo toho jsem se odrazila a vyskočila pořádný kus cesty. Rozhodla jsem se to vyzkoušet a brzy jsem předváděla pořádné skoky. Trvalo to jen chvíli než jsem si to osvojila, správné odrazení a doskok. Najednou jsem se pohybovala mílovými skoky a dohnat hmyz už nebyl takový problém. Konečně jsem je uviděla. Obří včely... nebo vosy? Víc připomínali čmeláky. Jenže jak jsem s nimi měla bojovat ve vzduchu? Hmyzáci si mě všimli a samy klesli dolů i když ne až na zem a začali na mě bzučet. V hlavě se mi ozval hlas, který upozornil, že zapíná univerzální překladač. Vážně šikovná věc. A pak už jsem rozuměla co říkají. Princ? Tohle jsem moc nečekala.... oni sem přiletěli hledat prince? „Zničením města ničeho nedosáhnete. Ti lidé by netušili co se děje nebo co chcete. Takže někdo unesl vašeho prince? Jak vypadá a kdo ho unesl? Pomůžu vám ho najít. Ale prosím neútočte na lidi. O ničem nevědí.“ |
| |
| Špatný den Alex Oba Návštěvníci si tě vyslechnou, ale z jejích výrazů vůbec nic nepřečteš. Nepoznáš, jestli tě poslouchají, neposlouchají nebo jestli ti vůbec rozumí. Nakonec jeden z nich udělá krok dopředu. „My jsme královská stráž. Nevíme, kdo prince unesl. V královském paláci se objevila zvláštní díra, přes kterou princ vkročil. Následovali jsme jej a byly jsme tady. Princ nikde k nalezení,“ řekne jeden z hmyzích lidí. „Ano, past. Past k nalákání prince. Moc dobře jste věděli, jakou má princ zálibu v zářivých předmětech,“ řekne druhý a začne divoce mávat svým žihadlem. A poté se to zvrtne. Z ničeho nic přiletí kámen a zasáhne jednu z včel přímo do hlavy a dopadne na zem, obalený nazelenalou krví. Když se otočíš za sebe, vidíš Dianu, jak stojí mezi dvěma stromy a rychle bere další kámen. Její ruce se třepou, ale mrští jej po Návštěvnících. Ti už byly předtím vcelku nervózní, a když na ně Diana zaútočila zcela je popadla bojová zuřivost. Jeden z Návštěvníků rozbil, chytil kámen ve své ruce a rozdrtil jej. Poté se rozletěl na Dianu, připraven probodnout jí svým bodákem, jako by to bylo kopí. Druhý zatím jen kontroloval svojí ránu, ale bylo to jen škrábnutí a byla jen otázka času, než se rozhodne taky přidat do boje. |
| |
| Špatný den pro více lidí Čmeláci mi řekli, že jejich princ prošel dírou a když se vydali za ním tak byl pryč. A mleli něco o pasti, že prince lákají lesklé věci. „Tahle díra to je anomálie, která se objevuje všude na světě. Je docela možné, že váš princ nebyl unesen, že se ho to přeneslo jinam než vás a...“ Zmlknu a zaraženě zírám na kámen, který přiletěl a udeřil jednoho z čmeláků do hlavy až se objevila zelená krev. Vnitřně jsem se oklepala. Ale pak se otočíme směrem odkud kámen přiletěl a nemůžu uvěřit tomu co vidím. Diana? Diana hodila ten kámen?! Copak se zbláznila? Házet kameny na ně jako kdyby šlo o nějaká zvířata, která tímhle zažene?! Už tak byli dost rozrušení, ale tohle byla poslední kapka. Jeden se na ní vrhl, druhý se ještě vzpamatovával z rány. „Do háje! Počkejte!“ vykřiknu a skočím vpřed. Velkým skokem jsem překonala vzdálenost a dopadla před Dianu. (8) Postavila jsem se před ní a zaštítila ji svým tělem. „Počkejte! Ona to tak nemyslela! Jen se vás lekla. Říkala jsem vám, že lidé tady neví o existenci jiných tvorů! Když budete s každým bojovat nikdy svého prince nenajdete!“ |
| |
| Neustálé komplikace Alex Dopadla jsi před Dianu a první z Návštěvníků se zastavil. Jeho žihadlo jen kousek od tvého obličeje. Odložil svoje žihadlo. Začala jsi mluvit, ale než jsi stihla plně vyjádřit svou myšlenku, zraněný Návštěvník se vzpamatoval a zdálo se, že mu bylo jedno, jestli před Dianou stojíš ty, nebo celá armáda Spojených Států, rozhodl se jí dostat. Jeho křídla začala mávat s mnohem větší rychlostí a s agresivním bzučením se na tebe rozletěl. „Pozor!“ zakřičela Diana a ukázala na něj. Ne, že bys to potřebovala. Její řev však vyrušil druhého Návštěvníka, který tě předtím chtěl vyslechnout. Očividně jí nerozuměl a vydala zvuk, který vůbec nečekal. Znovu vzal své žihadlo, rozpřáhl se a ostrým koncem se chystal zaútočit na tvou hlavu. Jeden Návštěvník tedy letěl přímo na tvoje tělo s úmyslem tě probodnout, zatímco druhý útočil na hlavu. A všechno se to odehrávalo během několika vteřin. |
| |
| Snažení uklidnění situace První čmelák se zastavil a chtěl mě vyslechnout, možná by se to podařilo uklidnit, ale to se už vzpamatoval druhý a vyletěl naštvaně vpřed. Diana zakřičela varování, což ale podráždilo zase toho rozumnějšího, protože našemu jazyku nerozuměl a kdo ví jak mu to znělo. Zakleji, sáhnu za sebe a odstrčím Dianu dál od sebe aby se nepřipletla do rány a zvednu druhou ruku a srazím žihadlo mířící na mou hlavu stranou, asi jsem udeřila trochu moc silně, protože konec žihadla se ohnulo hezky do pravého úhlu. (6) Blížil se ten druhý, neměla jsem zrovna teď dobré postavení a tak jsem zvedla nohu a ve chvíli, kdy byl už blízko mě, jsem prudce kopla dolů a udeřila nohou do druhého žihadla, to se sklonilo dolů, narazilo do země a jeho konec se ulomil a odletěl stranou. Nechápu, že se mi to podařilo tak načasovat. (10) „Mám toho dost vy dva!“ Pronesu naštvaně, rozpřáhnu se a každému vlepím po facce, dávala jsem pozor, aby to nebylo moc silné a neuletěla jim při tom hlava. (9) „Chápu že jste vynervovaní kvůli princi, ale samým útočením ničeho nedosáhnete. Takže dost! Přestaňte. Jestli budete nadále útočit nedáte mi na vybranou a budu vás muset zlikvidovat!“ začnu je plísnit. „Ta rána kamenem mě mrzí. Ale jak jsem říkala... místní lidé ve vás vidí nestvůry. Bojí se. Nejspíš si ta holka myslela, že mi pomáhá. Nesmíte to brát osobně. Kdyby se někdo jako já objevil u vás taky by mě asi nevítali s otevřenou náručí ne? Takže se uklidněme a pokusme se vymyslet kde najít vašeho prince, aby jste se mohli i s ním vrátit domů. Dobře?“ |
| |
| Ultimátum Alex První z návštěvníku se překvapeně zastaví, když ohneš jeho žihadlo jednoduchým zvednutím ruky. Druhý se však nezdá odrazen a běží dál. Jako by to byla ta nejjednodušší věc na světě, zvedneš nohu, těsně předtím, než je v dosahu, a pak jí spustíš jak gilotinu. Návštěvník nemá šanci zareagovat. Jeho žihadlo se zlomí o zem a vidíš, jak z něj vyteče zvláštní tekutina. Vidíš jak se i tak chystá na tebe skočit, ale to už toho máš dost. Napřáhneš se a zároveň jim oběma vlepíš facku. Oba dva spadnou na zadky a podívají se na tebe. „Já mám lepší nápad,“ řekne Návštěvník, jehož žihadlo si zničila a postaví se na nohy. Dává si přitom pozor, aby byl mimo tvůj dosah. „Máš hodinu na to, abys ho našla. Pošleme pro prince Předvoj a ten ho najde i přes mrtvá těla,“ řekne. Pak vstane i druhý Návštěvník. „Hodina je možná trochu málo. Máte čas do setmění. Ale pro prince vysíláme Předvoj. Nic jiného nám nezbývá.“ A s těmi slovy, vzlétnou a odletí velmi rychle od tebe odletí pryč. Tvoje navigace je ještě chvíli sleduje, ale pak zmizíš. Konečně trochu klidu, ale pak si vzpomeneš na dalšího nečekaného návštěvníka. „Hej!“ uslyšíš za sebou. Otočíš se na Dianu. Kromě trochy špíny se zdá být v pořádku. Avšak dívá na tebe s očima široce otevřenýma.„Ty jsi…ty jsi ona, že jo? Ty jsi Alex. Právě jsi mi zachránila život…myslím, že si musíme promluvit.“ |
| |
| Dohoda Po fackách se překvapeně posadili na zadek. Měla jsem z toho jistý pocit zadostiučinění. Pak jeden čmelák řekl, že mi dají hodinu na to, abych našla jejich prince a že sem pošlou Předvoj. Ale nakonec to protáhli do setmění a Předvoj stejně pošlou. Vzdychnu. „Proč to musíte chtít řešit násilně?“ nechápu. Na to, že jsem jim právě namlátila si docela vyskakují. Nakonec odletěli, sledovala jsem je na mapě dokud nezmizelo. Jenže pak jsem si vzpomněla na Dianu, která byla nezraněná, ale pořád na mě zírala. A co víc mě zarazí, že mě poznala. „Alex?“ zazněla jsem upřímně překvapeně. Jak je možné, že ona mě poznala a mí vlastní rodiče ne? Moc se mi to nelíbilo. „To si mě s někým pleteš.“ Řeknu nakonec, protože jsem rozhodně nechtěla aby zrovna ona znala mou totožnost. „Promluvit? O čem? Promiň děvče, ale mám docela dost práce. Ti velcí čmeláci hledají svého ztraceného prince. A jestli ho do večera nenajdu tak zaútočí na město.“ Nechtěla jsem se s ní moc dál zdržovat. |
| |
| Spojenci? Alex „Ne, ne, počkej,“ řekne Diana a natáhne k tobě ruku. „Já jsem to viděla. Byla jsem ten večer před tvým domem abych…,“ na chvíli se zastaví, zapřemýšlí a pokračuje. „Abych si s tebou popovídala o naší hře a viděla jsem tu bělovlasou ženskou. Neviděla mě, protože jsem se schovávala za stromy, ale měla toho obřího netopýra na vodítku a pustila ho na tvůj dům, a pak si vyběhla ven a pak si měla na sobě tohle, a pak…no pak jsi vypadala jinak a odjela si s ní a…“ Diana se znovu zarazí. V tuhle chvíli však udělá krok zpátky. „Počkat? Celou dobu jsem si myslela, že jsi furt ona, ale co když tě nějak nahradila. Co když…,“ V tuhle chvíli se Diana otočí a začne utíkat pryč. Nebylo by pro tebe těžké jí chytit, na druhou stranu, dělá teď přesně, co jsi chtěla. Utíká pryč a nevěří, že tohle jsi ty. Jedna věc ti však je jasná. Tohle město a tyhle lesy jsou obrovské. Sama toho jejich prince do večera nikdy nenajdeš. Potřebuješ nějakou pomoc. Máš svoje rodiče, kteří mezitím měli trochu času vychladnout (a postarat se o jakékoliv střelné rány). Plus ti za chvíli začíná škola, takže jestli se tam chceš podívat, tak teď by byla nejlepší chvíle a mohla bys tam najít své dva nejlepší kamarády. Gaia by ti mohla pomoct, ALE také jsi se dozvěděla nějaké zajímavé informace o Gaie, které ti předtím rozhodně neřekla. Jsi si vcelku jistá, že bys jí mohla najít a konfrontovat ji. Anebo bys mohla dohnat Dianu. Je to sice člověk, kterého nesnášíš, ale také bys jí nemusela vysvětlovat situaci, jelikož jí viděla. |
| |
| Hledání a poznání Diana začala vysvětlovat a já se nestačila divit. Jo šla za mnou, aby si popovídala o hře. Co mi hodlala nalhávat? Spíš se přišla porafat nebo vyvést nějaký naschvál. Ale jak mluvila dál, tak mě zarazila. Gaia... že ho pustila? Zamračím se. „Ona ho pustila?“ opakuji. Věřila jsem ji. Hlavně neměla jak vědět co se stalo než že to vážně viděla. Takže ona to celé naplánovala? Proč ježiši!? Z mých myšlenek mě vytrhlo její zadrhnutí a zadívám se na ní. „Nahra....“ Opakuji pořád udiveně, ale to už utíká pryč. „Ehm...“ Zamumlám. „No.... dobrý.“ Vzdychnu a začnu přemýšlet co udělat. Teď jsem Gaiu řešit nemohla, ale tohle si s ní ještě vyřídím. Přemýšlela jsem co udělat, napadli mě mí přátelé, ale bude stejně tak těžké je přesvědčit jako mé rodiče? Pokud jsem je vůbec přesvědčila. Nejrozumnější bude když půjdu zpátky za rodiči, snad zjistím, že už si to v hlavě ujasnili. Jestli ano tak mi jistě pomůžou, pak zvážím jestli mám oslovit své přátele. S pomocí táty by to určitě šlo také snadněji. Vzdychnu. Kam se velký čmelák mohl asi tak podít? Vyskočila jsem a spěchala jsem zpátky domů. |
| |
| Domov, sladký domov Alex Zamířila jsi zpátky domů. Proskakovala jsi skrz husté lesy a během chvíli jsi byla zpátky před odlehlým rodinným domkem, ve kterém jsi ještě minulou noc v klidu žila. Tvojí rodiče seděli na terase před domem. Tvá mamka měla ovázanou nohu a opírala se o rameno tvého taťky, který seděl vedle ní. Jeho puška položena o několik metrů dál. Když jsi před ně skočila, tak oba dva lehce poskočili, ale zůstali v klidu. Opatrně vstali a začali se k tobě přibližovat. „Alex?“ zeptal se tvůj otec opatrně, zatímco se k tobě stále přibližoval. „Jsi to vážně ty?“ Choval se k tobě, jako k divoké srnce, která může každou chvíli utéct. V té chvíli se však tvá mamka rozběhla a vší silou tě objela kolem krku. Nebýt tvého obleku, možná by tě i posadila na zadek. Pevně tě držela dobrých patnáct vteřin a šlo u toho slyšet jen vzlykání. Když se od tebe oddálila, viděla jsi slzy, ale také úsměv na její tváři. Jako by tím jednoznačně potvrdila tvoji totožnost, tvůj taťka tě obejmul hned po ní. Poté tě pozvali dovnitř, kde jsi znovu řekla, co se ti stalo. Tentokrát klidněji. Tvá mamka před tebe mezitím postavila horké kakao. „Takže…jsi v pořádku, jenom vypadáš…takhle a mlátíš mimozemšťany?“ zeptal se tvůj taťka. „S touhletou Gaiou bych si tedy ráda promluvila,“ řekla tvá mamka, která vypadala jako by byla připravena tuhle kdovíjak starou bytost seřvat jako malou holku. |
| |
| Zpátky doma Dostala jsem se domů, kde na schodech seděli rodiče, na chvíli jsem se zarazila, protože jsem netušila jestli to už nějak strávili a nebo jestli nezačnou zase vyšilovat. Zvedli se, opatrně a přiblížili se. To, že na mě nemíří zbraní bylo dobré. Nakonec se táta opatrně zeptal jestli jsem to vážně já. Máma, ale už asi byla přesvědčená a skočila po mě. Nemít zbroj asi by mě povalila. Opatrně mámu obejmu. „Ano. Jsem to vážně já.“ Řeknu a bylo mi taky do breku. Táta byl za chvíli taky u nás a objímali jsme se všichni. „Moc mě mrzí, že jsem vás tak vystrašila. Ale musela jsem pryč, když jsem se tak změnila. Nevím jak bych to vysvětlila.“ Šli jsme dovnitř a já zrušila svoji zbroj. Máma mi udělala horké kakao a pak jsme spolu mluvili o tom co se stalo. Přikývnu na tátova slova. „Ano. A nevím jestli to půjde zvrátit. V podstatě... tohle jsem já, jak bych vypadala kdybych se narodila s perfektními geny. Ten stroj mě prostě vytvaroval k dokonalosti. Což by nebylo tak špatné... kdyby se to dalo nějak vysvětlit.“ Vzdychnu. Máma řekla, že by si ráda s tou Gaiou promluvila. A to jsem jim ještě neřekla, že nejspíš to stou příšerou udělala Gaia schválně. „Můžu zkusit schůzku domluvit.“ Řeknu a napiji se. „Nejhorší je, že nemůžeme nikomu nic říci. Vím jistě, že říct pravdu tak nám za chvíli tluče na dveře vláda a mě by odvedli někam na testování a kdo ví jestli bych někdy ještě uviděla denní světlo.“ Zavrtím hlavou. „A ne, že bych si zrovna boj s mimozemšťany užívala, ale zdá se že nemám na vybranou. Musím ochránit vás a naše město. Kdo jiný by to udělal?“ dopiji kakao. „Teď je tu problém s těmi velkými čmeláky. Někde se tady ztratil jejich princ. Musím ho do večera najít, ale netuším kde začít. Prej ho lákají lesklé věci.... nenapadá vás něco?“ zeptám se. |
| |
| Město, les a Gaia Alex „Jo, to dává smysl,“ řekl tvůj taťka, když se zmíníš o vládě. Sedne si přitom na židli a začne nahlas přemýšlet. „Mohly bychom říct, že jsi nějaká naše neteř odněkud z dálky. Musíme ti vytvořit nové doklady a…“ V tom se zmíníš o velkých čmelácích a tvůj taťka se zarazí uprostřed věty. Vypadá, že chce něco říct, ale nakonec jen pokrčí rameny v rezignaci. Tohle je teď váš život. „No, jestli ho lákají lesklé věci, tak to tady nic moc nenajde. To bychom spíš měli zamířit do města,“ navrhne tvá mamka. „Ale zas, jestli se objevil uprostřed lesa…no, nevím, co je zač, ale když se nějaký člověk, co tady nikdy předtím nebyl ztratí v lese, tak se jen tak do města nedostane. Nejspíš tady ještě někde bloudí,“ navrhne tvůj taťka. „Je to mimozemšťan. Myslím, že si poradí s nějakým lesem,“ řekne tvá mamka tvému otci, který se na ní zamračí. „No právě, že je to mimozemšťan. Kdyby ses ty, objevila na cizí planetě, taky bys tam nikoho nenašla. Nebo možná jo, kdo ví,“ řekne tvůj taťka. „Vážně Henry. Teď?“ Oba dva se otočí na tebe, jako by si vzpomněli, že tady vlastně celou dobu stojíš. Tvůj taťka si odkašlal. „A co ta Gaia? Je tak chytrá, není možné, že by nám mohla nějak pomoct?“ zeptá se tě taťka. „Řekla si jí o tom?“ |
| |
| Co a jak dál Vzdychnu. "I tak to bude trochu podezřelé, že hned po zmizení dcery se objeví neteř o které nikdo nikdy neslyšel, ale furt lepší než nic." Souhlasím. Přemýšleli jsme nad tím co dělat s princem čmeláků. Otec byl na chvíli zaražen, ale pak to nechal být. Nejspíš si na to ještě bude muset zvyknout. Navíc se najednou začali hašteřit spolu s matkou a to co táta řekl mě zarazilo. Podívám se váhavě z jednoho na druhého. Tohle nepříjemně znělo jako, že se rozchází. Ba co víc... že máma někoho má. Podvádí snad tátu? Nakonec toho, ale nechali jako kdyby zapomněli, že tu jsem a změnili znovu téma. Tohle ještě musíme nějak pořešit. Nadechnu se. "Můžu se ji zkusit zeptat, ale ona je trochu... divná. I kdyby třeba věděla, tak z nějakého důvodu by nepomohla." Zavrtím hlavou. Přemýšlela jsem. "A co kostelní zvon? Je pozlacený ne? Nemohl by třeba jít po něm?" zeptám se a podívám se na svůj náramek. Jak ji mám zavolat zpátky? Takže se postavím a znovu zbroj aktivuji. "Hm.... Zavolat Gaiu?" zkusím zbroji navrhnout. |
| |
| Čas se krátí Alex Tvůj otec nad tvým návrhem pokrčil rameny. „Nejspíš mohl, ale mohl by taky jít po čemkoliv jiném. Kdo ví, jestli se víc leskne zvon nebo neonová značka.“ Tvojí rodiče začnou znovu přemýšlet a ty se mezitím pokusíš zavolat Gaiu. Nasadíš si zbroj a řekneš svá slova. Chvíli se nic neděje a pak uslyšíš zvuky jemného jazzu a robotický hlas, který ti říká: „Prosím. Počkejte na připojení.“ „Ano,“ řekne Gaia. Její hlas se rozléhá po tvé helmě. Řekneš jí o všechno o návštěvnících a hmyzím princi. „Hmm…zajímavé. Špatná zpráva je, že Krianský předvoj je zbraň geneticky vytvořená k ničení, kterou dokáže aktivovat nebo zastavit jedině člen královské rodiny. Jinými slovy bys toho prince vážně měla najít. Dobrá zpráva je, že ti s tím mohu pomoct. Mám DNA skenery po celém okolí a nějaké mimozemské DNA zachytili. Zužuje se to však asi na dva čtvereční kilometry, ale zachytila jsem nějaké policejní sirény, které mluvili o několika podezřelých aktivitách v okolí. V cukrárně nahlásily vloupání, lidi začali s křikem utíkat z…“ Gaia se zarazí, jako by nevěřila, co čte. „Disco muzea, a nakonec nějaký vandalismus u zvonu. Nevím, jestli cokoliv z toho pomůže, ale čas se krátí.“ Tím váš rozhovor ukončí. Tvojí rodiče se na tebe podívají. „Takže jaký je plán?“ zeptají se tě. Což ti připadá trochu zvláštní. Přece jen, jsou to tvojí rodiče, ale zdá se, že vypadáš jako bys těmto věcem rozuměla víc. |
| |
| Hledání čmeláka K mému překvapení na takový trapný pokus o spojení oblek reagoval. Dokonce mi do toho šumělo moře, jak jsem čekala. Ozvala se Gaia a já ji vysvětlila o co jde. Řekl mi, že ten předvoj je doslova zbraň a ne nějaká čmelákovitá kavalérie. Polknu. To znělo hodně zle. Dobrá zpráva byla to, že by mohla přibližně vypátrat kde se zatoulaný princ nachází. A tak začala hledat a nahlásila mi.... dost divné informace. Cukrárna.... no jistě. Cukr. A disco muzeum? Zavřu oči to se tam asi točí taková ta disco koule že? A vandalismus u zvonu. Zdá se, že se princátko zdržuje převážně v centru. Vydechnu. "Tím se mi pátrání docela usnadňuje." Pronesu, ale spíš už jen k sobě protože Gaia mi zavěsila. Vážně je dost nevychovaná. Moji rodiče se na mě podívali a já na ně. Vzdychnu. Bylo divné najednou rozhodovat. Oni jsou rodiče! No dobrá. "Já zamířím do centra. Gaia mi upřesnila místo kde bude. " Podívám se na tátu a mámu. "Vy by jste mi mohli zapnout tu starou radiostanici. Ještě před rokem fungovala ne? Nalaďte policejní stanici a tak by jste mě mohli informovat o tom, že se třeba princ pohnul jinam. Dle všeho jde po všem sladkém nebo lesklém. Aspoň takhle bych se vyhnula hledání v místě kde třeba už nebude." navíc jsem nechtěla aby rodiče šli se mnou. Nic moc by nezmohli a chtěla jsem aby byli v bezpečí. A takhle mi nakonec i pomohou. |
| |
| Cukrárna Alex Tvojí rodiče přikývnou, když řekneš své rozhodnutí. Už se chystáš vyrazit ven, když v tom uslyšíš. „Buď opatrná,“ od své mamky a „Jsme na tebe pyšní,“ od svého otce. S těmi slovy vyjdeš ze dveří rozskočíš se směrem k městu. Netrvá ti dlouho a jsi tam. Jedna nevýhoda tvého obleku je, že nejsi zrovna…skrytá. A ve vašem malém městečku nejsou žádné dost vysoké budovy, abys mohla běhat po jejich vrcholku bez povšimnutí. Spíš bys tím přitáhla ještě víc pozornosti. Teď jsi jenom nějaký podivín, který se připravuje na comic con. Jako první přijdeš k cukrárně. Dveře jsou rozbité je tady jedno policejní auto, které je rozbité a kolem něj jsou dva policisté v bezvědomí. Nevíš, jak dlouho tady leží, ale připadá ti zvláštní, že nikdo nezavolal sanitku nebo posily. I když se kolem místa vytvořila skupinka lidí. Vidíš, že jeden z nich vytáhne telefon, pokusí se zavolat, ale nejde mu to. „Nemám signál. Zavolejte někdo sanitku,“ zařve, ale zdá se, že všichni mají stejný problém. Vejdeš tedy do cukrárny. Celý obchod se zdá být nedotčen, až na výlohu s jídlem, která já zcela rozmlácená a prázdná. Po sladkostech zbyly jenom drobečky. Z nějakého důvodu máš strašnou chuť jeden z těch drobečků sníst. Jako by ti něco říkalo, že bys to měla udělat. BUM. Uslyšíš, jak něco spadlo v zadní místnosti. Někdo tady ještě je. Za dřevěnými dveřmi, které oddělují přední část obchodu a sklad. |
| |
| Cukrárna Podívám se na rodiče a usměji se i když to asi nemohli vidět. „Děkuji. Budu opatrná. Miluji vás.“ Rozloučím se s nimi a vyrazím. Být ve větším městě bylo by to snadnější. Tady nebyli budovy moc vysoké a tak můj pohyb skrz město vůbec nenápadné. Nejspíš jsem na lidi působila jako nějaký podivín. Dorazila jsem jako první k cukrárně. Zastavila jsem se a rozhlédla se. Policejní auto a dva policisté v bezvědomí. Zamračím se, kde je sanitka? Ale všimla jsem si, že lidé se snaží volat, ale z nějakého důvodu nemají signál. Cože? To jako něco signál ruší? Musím jen doufat, že policistům nic nebude. Vydám se do cukrárny, ale pak mě něco napadne, otočím se na lidi. „Zkuste zavolat přes vysílačku v policejním autě.“ Pobídnu je a jdu dovnitř. Rozhlédnu se. Někdo to tu pořádně vyžral. Všimla jsme si ubohých drobků co tu zůstali a měla jsem podivnou chuť je slíznout. Polknu. Zdá se, že princ měl vážně hlad. To u nich nemají cukr? Trochu sebou trhnu, když uslyším zezadu ránu. Že bych měla štěstí a ještě tu byl? Vyrazím dozadu. „Princi? Jste tady?“ zavolám. |
| |
| Jay Alex Otevřeš dveře a vrazíš dovnitř. Co uvidíš však není mimozemský princ. Tedy asi ne. Vidíš nějakého velmi lidsky vypadajícího kluka, jak do sebe láduje poslední kousky nějakého zákusku. Podívá se na tebe téměř vystrašeně. „Ne, ne, ne. Sakra, sakra,“ řekne kluk a udělá krok dozadu (viz. HP). „Ty pracuješ pro ni. Já vím, ale podívej, ale mě nechceš. Normálně mám všechno pod kontrolou, ale když jsem slyšel, že tady přijela, tak jsem nechtěl moc vycházet ven a no…trochu jsem to podcenil. Hlavně nedělejme žádnou hloupost.“ Ruce má natažené před sebe, jako by klidnil divoké zvíře (viz. HP). Kluk pomalu vstane ze země. Kousky dortů jsou ještě stále na jeho oblečení. „Podívej. Mě říkají Jay. Ale to říkám jen tobě, abychom navodili důvěru. Chápeš,“ Jay se nervózně usměje. Vidíš, jak jeho oči přebíhají po místnosti. „Ty nejspíš chceš toho Krianského prince, že? Viděl jsem ho. Je v tom Disco muzeu o kousek dál. Běž za ním, chytni ho pro Gaiu a o mě jí nemusíš nic říkat. Máme dohodu?“ zeptá se tě. |
| |
| Jay Zarazila jsem se, když jsem neviděla prince čmeláků, ale nějakého chlapa. Jak se cpe zákusky. Podíval se na mě vyděšeně, ale to co řekl mě zarazilo. Nechápu o čem to mluvil, nemít helmu tak se zmateně podrbu na hlavě. „Přijel? Kdo? Gaia?“ nechápu proč by se měl bát. Pak mě, ale napadlo, že možná nebude tak úplně člověk. Představil se jako Jay, prej aby navodil důvěru. Zavrtím hlavou. „Mě říkej.... Yellow.“ Rozhodně nebudu dávat nějakému cizinci svou identitu. „Hej. Nevím proč bych o tobě měla Gaie říkat. Dokud neděláš problém a nežereš lidi, tak mi to přijde v pohodě... i když... přepadnout cukrárnu? Koukej škodu zaplatit!“ zajímalo mě co je zač, ale neměla jsem na to dvakrát čas. Proč, ale měl dojem, že prince chci chytit pro Gaiu? „Zdá se, že o Gaie něco víš... tak či onak. Nemám na to čas. A já prince nehodlám předat Gaie a vrátit ho domů. Dřív než sem přiletí ten jejich Předvoj.“ Vzdychnu. Takže v disko muzeu. Předem jsem raději nechodila a tak vyjdu ven zadním vchodem. Jay? Co je asi zač? Ale vydala jsem se místo přemýšlení najít Prince. |
| |
| Malý princ Alex „Ok, Yellow. Dělej, co uznáš za vhodné, hlavně dokud nejdeš po mě,“ Jay se rozhlédne po cukrárně. „A jo, tohle zaplatím neboj. Jsem rád, že jsme se shodli,“ řekne a rozloučí se s tebou s úsměvem na tváři. Pak už vyrazíš do disco muzea. Vezmeš to zadními uličkami, už tak si na sebe přitáhla dost pozornosti. Vejdeš dovnitř a uvidíš o něco menší spoušť, než jaká byla v cukrárně. Na zemi vidíš peněženky, lístky, kapesníky a mnoho ostatních věcí, které naznačují, že odtud všichni velmi rychle utekli. Muzeum má mnoho různých místností, ale jen z jedné se ozývají písně od Bee Gees občas přerušované něčím, co zní jako dětský smích. Opatrně vejdeš dovnitř a vidíš ho tam. Stojí přímo pod disco koulí, směje se a snaží se k ní vyskočit. Moc mu to nejde. Jeho tělo je obaleno v nějaké velmi měkké látce, ze které mu číhá jenom hlavička. Jen, co se přiblížíš, okamžitě se otočí tvým směrem. Chvíli vypadá překvapeně, ale pak ti začne mávat. „Dobrý den,“ řekne s úsměvem. „Mohli byste mne dát blíž k tomu, prosím,“ řekne jako malé dítě na třídní besídce a ukáže na disco kouli.  |
| |
| Malý princ Slíbil, že škodu zaplatí. To doufám. „Měj se.“ Rozloučím se a vyrazím do muzea. V Muzeu mě přivítalo prázdno, bordel a hudba od Bee Gees. Zdá se, že tu opravdu princ byl. Ale zaslechla jsem smích? Vydala jsem se směrem odkud jsem slyšela smích a našla tam dítě. Kdybych nic nevěděla myslela bych si, že je to dítě v kostýmu, ale takhle jsem poznala, že to není lidské dítě. Zvláštní... čekala jsem dospělého muže a ne dítě. To bude složitější. Děti jsou mnohem více nevyzpytatelné než dospělí. Ale rozhodně byl roztomilý. Vyskakoval nahoru k disko kouli. Přišla jsem blíž a on si mě všiml, k mému překvapení slušně pozdravil a poprosil jestli bych ho nemohla dát výš. Pousměji se. Vážně roztomilý. „Ale jistě srdíčko.“ Řeknu mu mile. Jak takové dítě mohlo vystrašit všechny lidi. Vzala jsem ho kolem pasu a zvedla nahoru ke kouli. „Hledají tě tvoji strážný princi. Jestli se ti ta koule líbí, tak si ji můžeš vzít domů, ale brzy by jsi se měl vrátit. Jinak přijde Předvoj a všechnu tu zničí. Užil sis tady dost zábavy?“ |
| |
| Kde přečkat den? Alex Přijdeš k princi a zvedneš ho k disco kouli. Jeho pokožka je velmi hebká, ale cítíš na ní hromadu malých chloupků. Když se princ dotkne disco koule začne se chichotat a roztáčet jí rychleji a rychleji. Po chvíli ho vezmeš zase zpátky dolů a promluvíš si s ním. Trochu posmutní. „Ale můžu si jí vzít domů?“ zeptá se a ukáže na kouli. Když se ho pak zeptáš, jestli si užil dost zábavy, zamyslí se. „Mohl bych si prosím někde trochu odpočinout?“ zeptá se tě. Je ti jasné, že tady to nebude moct být. V tom se ti před obličejem objeví Gaia. „Moje senzory zachycují, že už jsi jej objevila. Přines ho prosím do mé laboratoře, co nejdřív to půjde. Musím provést nějaké testy, než ho budeme moct poslat domů.“ Včelí strážní říkali, že si ho vyzvednou až k večeru, takže někde ho na těch pár hodin musíš uschovat. Můžeš jít za Gaiou. Přece jen, ta takovým věcem asi rozumí nejlépe. Nebo můžeš jít ke svým rodičům. Přinejmenším by si u nich mohl odpočinout. |
| |
| Co dál Chlapec byl roztomilý, měkkoučký a chlupatý. Akorát na mazlení. Chvíli si s koulí hrál, ale pak jsem ho dala dolů a posmutněl. Ptal se jestli si vážně tu kouli může vzít. Na prince byl dost skromný. "Určitě srdíčko. Takových koulí máme. Nemusíš se bát, že o něco přijdeme." Ujistím ho. Disco koule rozhodně byla snadno k sehnání. Vyskočila jsem a chytla kouli a vytrhla ji ze stropu, dala jsem si ji do podpaží. "Tak. Pak si ji můžeš doma přidělat ve svém pokoji." Princ se zeptal jestli si může někde odpočinout a v tu chvíli se ozvala Gaia a chtěla ať ho vezmu k ní, kde udělá testy. Trochu jsem kvůli tomu znervózněla. "Gaio je to dobrý nápad? Jeho lidu by se to nemuselo líbit." protestuji. Co si myslí? |
| |
| Rodiče nebo Gaia Alex Gaia se na tebe zamračí, když namítneš, že by se to jeho lidu nemuselo líbit. „Za prvé, já jsem létala po téhle galaxii, když se jeho lid ještě jedl listy. Co se jim líbí nebo ne, je mi zcela vedlejší. Za druhé, se nemusíš bát. Neublížím mu. Přines ho, co nejdřív.“ S těmi slovy rozhovor ukončí. Podíváš se na prince, který hluboce zívne. Jeho oči se pomalu zavřou a on se schoulí na podlaze disco muzea. „Alex? Tady tvojí rodiče,“ uslyšíš najednou v helmě. Nejsi si jistá, na jaké číslo přesně volali, ale to se jich můžeš zeptat potom. „Vytáhli jsme tu starou vysílačku a vysílají k disco centru nějakou hlídku. Co nejrychleji odtamtud odejdi a pojď k nám,“ řekne tvůj otec. Poté to skončí. Znělo to spíš jako hlasový záznamník, než opravdová zpráva. Tak jako tak, musíš odtud vypadnout. Ale kam? |
| |
| Kam s malým Gaie se očividně nelíbilo, že bych toho kluka neměla přivést. A nešlo o to, že ji to nezajímá. To jako chce, aby zaútočili čmeláci? Podívala jsem se na prince, který zívl a schoulil se na zemi a usnul. Nebyl teda moc náročný. Najednou se mi v helmě ozval další hlas, rodiče, jak se naladili na mou helmu? Řekli mi, že sem posílají hlídku a že bych měla vypadnout. Takže kam? Zastrčila jsem si kouli do podpaží a sebrala prince do náruče. Nebylo to moc pohodlné, ale díky mé super síle se to dalo zvládnout. Vyběhla jsem ven z muzea a vydala se rychle pryč, abych se vyhnula té hlídce. A nesla jsem prince k rodičům. Po tom co mi bylo řečeno, že Gaia na mě pustila tu bestii jsem se nemohla přimět ji věřit. Možná abych zmírnila její vztek, tak vezmu chlapcovi sliny a vlas nebo tak něco, aby mohla udělat aspoň nějaké testy, ale stejně... nechtěla jsem tohohle nevinného chlapce brát k někomu komu jsme plně nevěřila. |
| |
| Porada s rodiči Alex Vzala si prince a disco kouli a ve svém žlutém brnění, které ti dala mimozemská vědkyně si běžela ke svým rodičům. Když sis všechny tyto informace poskládala v hlavě za sebou, nemohla si uvěřit, jak šílený se tvůj život během pár dní stal. Ale i tak jsi přiběhla domů se spícím princem a disco koulí. „To je on?“ zeptala se tvá mamka. „A proč si vzala i disco kouli?“ zeptal se tvůj otec. Uložila jsi prince do postele a přikryla jej. On se vcelku okamžitě zachumlal do deky. Poté sis sedla se svými rodiči a začali jste mluvit. Řekla jsi jim všechno, co jsi za dnešek objevila. Sama sis přitom vzpomněla na několik věcí. Třeba jak Gaia říkala, že Kriané pošlou Předvoj tak jako tak, ale je otázka, jestli tady bude ničit nebo ne je princ. Gaia říkala, že Předvoje reagují na hlas Krianské královské rodiny. Takže stačí, když se objevíš před Předvojem i s princem a bude to dobré. Mezitím jim řekneš, že to nejspíš byla Gaia, kdo na tebe poslal tu nestvůru i o Jayovi. „Co se to proboha děje?“ řekne tvá mamka, když se jim oběma plně svěříš. „No, jedna věc je jasná. Téhle Gaie nemůžeš věřit.“ „Problém je, že jí asi bude potřebovat. Přece jen, nikdo jiný neví, co se to proboha děje.“ „To není tak úplně pravda. Říkala si, že jsi potkala toho dalšího kluka, který možná nebude tak úplně člověk. Ten by mohl vědět víc.“ „No, teď to nemá cenu řešit,“ řekne tvá mamka a ukáže na okno. Už se začíná stmívat. Je na čase jít. „Zajdu pro našeho královského návštěvníka,“ řekne tvá mamka a odejde. Mezitím zůstane s taťkou sami v pokoji. „Tak co princezno. Jak to všechno zvládáš?“ |
| |
| Rodiče Vydala jsem se k rodičům, kteří už na mě čekali. Máma se zeptala na chlapce a táta na disco kouli. První jsem odnesla prince do postele, kde jsem ho uložila a přikryla. Pak jsem se vrátila k rodičům a vše jim vysvětlila a řekla jim opravdu vše. Souhlasili, že Gaie nemůžu věřit, bohužel je pravda, že ji potřebuji. Vzdychnu. „Nejspíš teď bude naštvaná, že jsem ji prince nepřinesla. Jenže jsem nemohla mít jistotu, že mu opravdu neublíží i když přísahala, že ne. Zdá se, že nemá problém lhát jako když tiskne.“ Zmíní i toho kluka, který asi normální člověk nebude. Jenže nevím co si o něm myslet. Očividně Gaiu nemá rád, ale to je tak všechno co vím. Musela jsem, ale přemýšlet kolik cizinců nakonec mezi námi žije. „Až bude hrozba čmeláků pryč, tak s ní hodlám promluvit a chci vysvětlení.“ Máma vstane a jde pro malého prince. Už se stmívalo. Byl čas jít. Táta se mě zeptá jak to zvládám. „Přiznám se... chci zpátky svůj starý život. Najednou si připadám jak nějaký strážce vesmíru. Připadám si zodpovědná za všechno.... ale nejspíš se už nemůžu vrátit ke starému životu.“ Sednu si k tátovi a stisknu mu ruku. „Jsem, ale ráda, že jste mi uvěřili a mám zpátky aspoň své rodiče.“ |
| |
| Komplikace Alex Tvůj taťka si povzdychne. „Neboj, nějak to vyřešíme. Než se naděješ, budeš zase muset chodit do školy. Tvá mamka tě o moc déle doma nenechá,“ řekne s úsměvem, který však rychle zmizí. „Ale…strašně se ti omlouvám. Reagoval jsem…měl jsem se zachovat lépe, když jsi k nám poprvé přišla. Slibuj, že už se to nikdy nebude opakovat. Slibuju.“ S těmi slovy tě pevně obejme. Uslyšíš kroky své matky, jak přichází po schodech dolů. „Ehm…máme problém,“ řekne a zvedne své ruce. V nich drží snůšku nějaké bílé sítě, která je pevně uzavřená a velká asi jako princ. „Mám pocit…mám pocit, že se zakuklil,“ řekne tvá mamka. „Možná to nebude problém. Možná, že stačí aby ho ten Předvoj viděl…možná,“ navrhne tvůj otec, ale vzpomínáš si, že Gaia říkala, že Předvoj reaguje specificky na hlas člena královské rodiny. A pak to přijde. Obrovská rána. Jako výbuch. Bylo to daleko, ale rána byla tak silná, že tlaková vlna roztřepala i vaše okna. Rychle si k jednomu z nich přiběhla. Viděla jsi, jak jde z lesa kouř. Bylo to přibližně v tom místě, ve kterém jsi se potkala s včelími strážnými. Je ti jasné, co to bylo. Předvoj je tady. „Běž napřed a zkus ho zastavit nebo zpomalit nebo něco. My vezmeme prince, aby tě nezdržoval a pojedeme hned za tebou. Nesmí se dostat k městu.“ |
| |
| Předvoj Pousměji se na něj. „To vím... jen... už nebudu Alex. Víš... budu muset předstírat, že lidi co znám neznám... bude to těžký.“ Táta se mi začal omlouvat za to jak se choval. Zavrtím hlavou. „To je v pořádku. Nakonec bylo to rozumné chování. I já bych byla dost podezíravá kdybych byla na tvém místě. Všechno je to moc divné.“ Přišla máma a řekla, že máme problém. Postavím se a vidím kulatou věc co nesla. Prej se zakuklil. „Ježiš zrovna teď?“ pronesu. Táta zmíní, že možná bude stačit, že budou mít prince, ale obávala jsem se, že tak snadné to nebude. A pak se ozvala rána. Spěchala jsem k oknu a viděla, že v lese, asi v místě setkání se kouřilo. Sakra to už jsou tady? Řekli mi ať jdu napřed a že prince donesou, nechtěla jsem moc, aby se tam rodiče přibližovali, ale měli pravdu. „Dobře. A vezměte i tu disco kouli. Slíbila jsem princi, že si ji může vzít domů.“ Řeknu a vyběhnu ven z domu. A rychle se vydala na místo setkání. Snad se mi je podaří zdržet. |
| |
| Předvoj Alex Atmosféra Rozběhneš se ke kouři, který vychází z lesů. Skáčeš, co ti nohy stačí a za chvíli jsi na místě. Přijdeš před obrovský kráter, kolem kterého jsou sežehnuté a polámané stromy. Opatrně se k němu přiblížíš, ale je prázdný. V tom do tebe něco vrazí. V tomhle brnění jsi se do téhle doby cítila vcelku neporazitelná. Teď jsi zjistila, že to tak ani zdaleka není. Rána je tak silná, že tě pošle několik metrů dozadu. Kdyby nebyly všechny stromy už zničené, nejspíš by si do jednoho narazila. (1-4 neúspěch) Cítíš se lehce pomlácená, ale není to nic vážného a dá ti to možnost podívat se na tenhle Předvoj. Je to obrovský svalnatě vypadající bytost, která trochu připomíná nějakého chrobáka. Má asi 2 a půl metru. Možná i tři. Ty jsi mu po pas. Má čtyři ruce, přičemž ve dvou drží nějakou narychlo vytvořenou zbraň. Na zádech má pár křídel, které se sice zdají moc malé, aby ho Předvoj je zcela tichý. Neřve na tebe, nevypadá naštvaně ani vystrašeně. Je jako ničící stroj. Bez dalších ostychů se k tobě rozběhne a připraven tě udeřit svojí zbraní. Předvoj = 60 HP  |
| |
| Předvoj Dorazila jsem na místo, ale jen co jsem tam byla, tak jsem dostala pořádnou ránu až jsem odletěla pryč. Hekla jsem a docela jsem si zvykla na to, že jsem v podstatě nezranitelná. Ale tohle bolelo. Začala jsem se zvedat a uviděla jsem to co na mě zaútočilo. Předvoj. Po pravdě jsem očekávala nějakou armádu. Ale tedy byl jeden velký, svalnatý brouk. Byl podobný nějakému broukovi, ale netušila jsem, jak se jmenuje. V rukou měl velkou primitivní zbraň. Šutr na klacku. Možná to nebyla moc elegantní zbraň, ale svůj účel určitě splnil. Nic neříkal, nic nevyžadoval... měla jsem obavy, že vážně nebude reagovat dokud neuslyší hlas prince a ten... byl teď zakuklený. A míří sem rodiče. Sakra... co když na ně zaútočí? Narovnala jsem se a rozběhla jsem se k němu. Odrazila jsem se a vyskočila do vzduchu, přetočila jsem a kopem na hlavu jsem na něj zaútočila. (5) Cítila jsem při dopadu, jak je jeho hlava tvrdá a málem jsem se napíchla na ten jeho roh, to nebyl moc dobrý nápad. Přemetem jsem od něj odskočila a dopadla na zem na všechny čtyři a nízkým kolem jsem se mu pokusila podkopnout nohy. (1) Ale to bych se stejně dobře mohla pokusit převrátit horu, zabolela mě při tom noha. |
| |
| Souboj Alex Se svojí novou formou jsi přeskočila Předvoj a objevila se hned za ním. Předvoj se hned otočil, ale ty jsi byla rychlejší a kopnula ho do nohy. Byla si rychlejší, ale ne silnější. Tvoje noha se zastavila o jeho tělo, jako auto narážející do skály. Ještě k tomu tě to nechalo ve velmi špatné pozici, které Předvoj rychle využil. Uchopil svojí, zbraň a z vrchu do tebe vrazil. Jeho rána byla rychlá a přesná a nestihla si uhnout. Praštil tě kamenem přímo do hrudi a na nějakou dobu ti tak vyrazil dech. (1-5 neúspěch). Začala si hned lapat po dechu a nedostatek kyslíků nahrnul slzy do tvých očí. Přes rozmazané oči jsi viděla, jak se Předvoj znovu připravuje zaútočit. Předvoj = 60 HP |
| |
| Souboj Moc mi to nevyšlo a co bylo horší, tak mě ten chrobák zasáhl tou palicí, vyrazilo mi to dech, ale zdá se, že mi nic nezlomil. Normálně by se mi po takové ráně zbortil hrudník a nejspíš by bylo po mě. Znovu se rozmachoval k úderu, donutila jsem se se pohnout a překulila se stranou a vyskočila na nohy. (7) Ale rozhodně jsem ještě nebyla připravena znovu zaútočit, pořád se mi nedostávalo dechu, opřela jsem se o kolena a snažila se nadechnout. (2) Je mi, ale jasné, že chrobák nepočká než se vydýchám, ale sledovala jsem ho a když se pokusil zaútočit, tak chtěla odskočit pryč, ale po té předešlé ráně jsem pořád trpěla slabostí a to nějak nešlo. (5) Jak na mě znovu udeřil, tak jsem schytala další pořádnou ránu až jsem odletěla a skončila zase na zádech. (5) Vzpamatovala jsem se teď mnohem rychleji a znovu se vydrápala na nohy, vzpomněla jsem si, že mám přece ještě jednu schopnost! (9) Vyřítila jsem se vpřed, když teď znovu se po mě ohnal, tak jsem použila nehmatatelnost a jeho útok prošel jen skrz mě a u něj jsem se zase zhmotnila a udeřila ho do hrudi. (10) |
| |
| Souboj Alex music Vyskočila jsi na nohy, ale stála jsi cítila předchozí ránu na své hrudi. Tvá kolena se sama od sebe podlomila, čehož Předvoj hned využil a zasadil ti kopanec přímo do obličeje. Prudce jsi narazila do kmene nějakého padlého stromu a cítila jsi kovovou chuť krve ve svých ústech. Pokusila jsi se vstát, ale Předvoj už byl u tebe a rozmáchl se svojí zbraní jako by to byla golfová hůl a tvoje břicho míček. Tentokrát už jsi to nemohla vydržet a vykašlala jsi krev. zatímco si odlétala zase o kus dál. Cítila jsi se slabá a zlomená. Vzpomněla sis na ten moment, když se před tebou objevilo to netopýří monstrum. Předtím, než jsi získala svůj oblek. Když jsi jenom myslela, že umřeš. Sama. A v tomhle momentě sis vzpomněla na něco jiného, co se stalo během toho souboje. Postavila ses na nohy a Předvoj se k tobě rozběhl, jako divoký nosorožec se na tebe rozběhl a ty jsi před ním jen stála. Tvůj pohled upřený na jeho čím dál tím víc blížící se roh. A pak do tebe narazil. Nebo tedy aspoň měl, ale místo toho jen prošel skrz. Neviděla jsi obličej Předvoje, ale podle toho jak vrávoravě zastavil šlo poznat, že je překvapený a přesně tak se ti líbil. Otočila jsi na patě, napřáhla ruku a dala jsi do téhle rány všechnu svou sílu. Byla jsi tak soustředěna, že sis ani nevšimla, že tvojí ruku obalila tlustá vrstva praskající žluté elektřiny, a když jsi praštila do Předvoje uslyšela jsi zahromění a obalil vás výbuch světla. (Nová schopnost: Elektrokinese. Viz. životopis) Když jsi zase mohla vidět, Předvoj ležel na zemi. Místo, do kterého si vrazila, bylo silně popálené a i ze zbytku jeho těla se aspoň chvíli kouřilo. Ležel. A pak se zvedl. Zprvu pomalu, ale než jsi se nadála stál znovu na nohou. Připraven po tobě jít. Předvoj = 60 - 30 = 30 HP |
| |
| Souboj Ten chrobák byl zatraceně těžký soupeř. Řekla bych, že teď se na mě hodně poznamenal nedostatek zkušeností v boji. Měla jsem pocit, že dostávám jednu ránu za druhou i když jich nebylo víc než tři, ale přesto byli to pořádné rány, které ze mě vyklepávali duši. Při poslední ráně jsem už plivala krev, ale vzpomněla jsem si na to co jsem vlastně ještě dokázala. Odhmotnění. Vrávoravě jsem se narovnala a sledovala Předvoj jak se na mě hrne. Stála jsem a čekala a když už mě chtěl probodnout svým rohem, odhmotnila jsem se a on jen proletěl skrz mě. Předvoj zavrávoral, jak se mu nedostalo očekávaného odporu, ale já se rychle otočila a rozpřáhla se. Ucítila jsem něco nového, kolem mé zatnuté pěsti začali probleskovat elektrické výboje. „Hááááááá!“ Zařvu když ho udeřím pěstí a úder vybuchl v zářivém světle. Když jsem znovu viděla, ležel Předvoj na zemi a já oddychovala. Tam kde jsem ho udeřila byl silně popálený, ale neporazila jsem ho. Začal se znovu zvedat, pomalu. Odkryla jsem si na chvíli hledí, abych si mohla odplivnout krvavou slinu. Ještě kousek a porazím ho. Ale bylo to oboustranné. Ještě jeden úder mě a nejspíš je konec. Rozběhla jsem se na něj, vyskočila do vzduchu, jako kdybych do něj chtěla udeřit z výšky, ale v té chvíli jsem se znovu odhmotnila a proletěla jsem skrz něj a dopadla za něj. Přetočila jsem se na místě a vší silou jsem ho nakopla do zad. (10) |
| |
| Strany se obrací Alex Předvoj se pomalu zvedal, ale nedala jsi mu šanci zaútočit. Rozběhla jsi se na něj a vyskočila z vrchu. Předvoj zvedl ruku, aby se bránil, ale s tím si přesně počítala. Odhmotnila ses a objevila za ním. Přičemž jsi vší silou kopla do jeho zcela nechráněných zad. Obrovský brouk o kus odletí a těžce dopadne na zem. Pak začne zuřivě mlátit do země. Prach se zvedne všude kolem a na chvíli ho nevidíš. Poté však vyběhne z kouře a přímo na tebe. „Stůj,“ uslyšíš najednou a Předvoj se zastaví, jako by do něj vrazil blesk. Otočíš se. Mezi stromy stojí...no předpokládáš, že je to princ, ale vypadá mnohem jinak. Je teď asi stejně tak velký jako ty. Ze zad mu trčí obrovská motýlí křídla, která má přehozené přes své tělo jako oblečení. Pomalu k tobě přijde. „Ahoj,“ řekne trochu nervózně. „Moc se omlouvám za všechny problém, které jsem tady způsobil. Byl jsem mladý a hloupý. Doufám, že se moc nezlobíš?“  Neúspěch = 1-6 Předvoj = 30 – 10 = 20 HP |
| |
| Velký Princ Můj kop Předvoj odeslal pěkně daleko. Začal mlátit do země, na chvíli jsem si myslela, že má vztek, ale pak si uvědomím, že se snaží zamaskovat svůj další útok. Připravím se a on vyběhne z oblaku prachu, když tu najednou zazněl rozkaz. Předvoj ztuhne a já na chvíli taky než se otočím a vidím prince. Rozhodně se ho nedalo splést. Vypadal hodně podobně, jako jeho menší verze. Podívám se znovu na Předvoj, který se ani nehnul a já pochopila, že je konec. Sedla jsem si na zadek a vydechla. Byla jsem pěkně domlácená. Princ vypadal jak motýl. Čekala jsem, že bude víc vypadat jako ti čmeláci. Tenhle vypadal víc lidsky. Omluvil se za problémy a zeptal se jestli se nezlobím. „Eh. Co se stalo, stalo se. Hlavně jsem spíš ráda, že jsi se vyklubal tak rychle. Myslela jsem si, že to bude trvat přinejmenším pár týdnů než se vyklubeš ven.“ Vydechnu. „A že Předvoj nezastaví ani tvoje přítomnost i když by jsi byl jen jako kukla. Máte to, ale nebezpečné vojáky...“ Sundám si helmu a otřu si zpocené čelo. „A jako dítě jsi byl víc roztomilý. Bez urážky. Budeš vůbec teď ještě chtít tu kouli?“ |
| |
| Velký princ Alex Princ se zasměje nad tvojí poznámkou, ohledně jeho roztomilosti. „Ano, moje matka bude jistě velmi překvapená.“ Když se pak zmíníš o disco kouli trochu znervózní. „No...eh...jestli by to šlo, tak bych si jí vzal.“ Jako na zavolanou uslyšíš jak auto a z lesa vyjedou tvojí rodiče. Jen, co auto zastavilo tvůj otec vyběhl z auta s puškou v ruce. „Jeli jsme tady, co nejrychleji to šlo. Ten mimozemšťan se vyklubal a odletěl...,“ tvůj otec se zastavil, když si všiml prince, jak se na něj hezky usmívá a mává mu. Poté se princ znovu otočil na tebe. „Jsem moc vděčný za vaší ochotu a loučím se s vámi. Kdybyste se někdy dostala na naší planetu, jste vítána do mého paláce,“ řekne a s těmi slovy roztáhne svá křídla a odletí někam nahoru. Předvoj ho krátce na to následuje. „Uff, takže nakonec to vcelku dobře dopadlo, co?“ řekla tvá mamka, zatímco se dívala na zničený les, kolem vás. Ale to už je tvá pozornost jinde. Vidíš, jak z poza stromů vychází Gaia a s vážným výrazem se k tobě blíží. „Doufám, že si na sebe pyšná. Dala jsem ti jednoduchý rozkaz a ani ten jsi nemohla splnit,“ řekl chladným hlasem. Už si jí chtěla odpovědět, ale byla jsi předběhnutá. „Poslouchej ty druhořadá Elso,“ začne tvoje mamka. „Takhle nebudeš mluvit s mojí dcerou. Právě zachránila celé tohle město a poslední věc, kterou potřebuje jsou tvoje kecy.“ |
| |
| Gaia Když jsem zmínila disco kouli, tak znervózněl, ale chtěl ji. Zasměji se. „Jen si ji vezmi. Jak jsem říkala. Tady jich je spousta a dá se nahradit.“ Přikývnu a promnu si krk. Zvednu se. Bolel mě hrudník a vůbec skoro celé tělo. Objevili se rodiče, rychle jsem si otřela krev z brady, nechtěla jsem aby si dělali velké starosti. „Je tady.“ Řeknu rodičům a podívám se na prince. Princ nám poděkoval a loučil se s tím, že kdybych někdy byla na jejich planete, že mě rád uvítá. Netuším tedy jak bych se tam měla dostat. „Určitě se stavím, když budu poblíž.“ Rozloučím se a dívám se jak odlétá. Jako velký motýl. Máma řekla, že to dobře dopadlo. Ano. Více méně. „Jsem určitě ráda, že je po všem.“ Souhlasím. Ale najednou se objevila Gaia. Na okamžik ztuhnu a začala mě plísnit za to, že jsem nesplnila rozkaz. Nasadím si zase helmu. Máma vybuchla, položila jsem ruku na její rameno, abych ji uklidnila. „Víš Gaio. Měla jsem k tomu dobrý důvod.“ Ozvu se a zadívám se na ní. „Protože ti nevěřím.“ Řeknu pravdu. „Vím, že toho obřího netopýra jsi na mě poslala ty. Očividně ti není proti srsti lhát a podvádět. Netušila jsem jestli tomu princi vážně nic neuděláš. Ale hlavně chci vědět proč jsi to udělala? Proč jsi mi zničila život?“ ukážu na ní obviňujícím prstem. |
| |
| Velký princ Alex Gaia si uchechtne. „Proč jsem ti zničila život?“ zopakuje tvojí otázku, jako by se jí ani nechtělo věřit, že se na něco takového můžeš zeptat. „Abych zachránila miliardy jiných.“ Gaia si sedne na blízký kámen a začne mluvit. „ Vzpomínáš si, co jsem ti říkala o trhlinách. Že se tady začaly ukazovat a skrz ně proudí mimozemšťané z celého vesmíru a bla a bla? To byla lež. Trhliny jsou vcelku normální způsob cestování ve vesmíru. Tedy podmínky musí být velmi specifické, takže se nemohou vytvořit kdekoliv, ale...no, to je vedlejší. Trhliny jsem vytvořila já. Abych tě vytrénovala. Opatrně jsem vybrala bytosti, které tady budou chodit a postupně odemknou všechny tvé schopnosti. Pokud se nepletu, ještě zbývají tři.“ Posloucháš jí a tvojí rodiče taky. Všichni tři se na ní nevěřícně díváte, až nakonec je to tvůj otec, který to nevydrží. „Co s ní uděláš potom?“ zeptal se. „Potom jí zabiju a tohle město přeměním ve svojí laboratoř,“ řekla to zcela nonšalantně. Viděla jsi, jak si tvoje mamka dala ruku přes ústa. „Klídek, nebylo by to poprvé,“ řekla a otočila se na tvojí mamku. „Slyšela jsi někdy o Pompeji?“ Poté se Gaia otočí zpátky na tebe. „Ten hlas ve tvé hlavě? Ten, který jsi slyšela, když sis zbroj poprvé oblékla a měla jsi menší kvíz? To je Aegis. Samozřejmě Aegis je teď v pozadí, protože hlavní vědomí jsi ty. Proto musím počkat až objevíš všechny své schopnost, pak zabiju tebe a tvé tělo bude ovládat Aegis, a to, na rozdíl od tebe, poslouchá rozkazy. Dokonalý voják.“ Gaia vstane ze svého kamene a protáhne se. „Neboj, nedělám to jen tak ze srandy. Blíží se něco velmi špatného. Všechno shoří a já musím udělat, co jsem udělala už tolikrát předtím. Zachránit lidstvo, i když to znamená obětovat pár lidí.“ |
| |
| Krutá pravda Gaia se rozhodla odkrýt karty a konečně jít s pravdou ven. Začala mi říkat, že trhliny jsou pravdivé, ale ve skutečnosti je vytvořila ona, aby sem dostala... moje tréningové panáky? To myslí vážně? Chtěla abych se naučila schopnosti. Stisknu rty. Vážně co je to s ní? Máma se zeptala co pak a ona odpověděla aniž by hnula brvou. Ztuhla jsem, protože vážně... naprosto bez problémů řekla, že mě pak zabije. Zatnula jsem pěsti a stiskla rty. Tak o tohle ji šlo. Malé zlo pro větší dobro co? To jsou teda kecy! Netušila jsem co se blíží, nepřátelská invaze? Meteorit? Klimatické změny? Nevím. A možná jsem sobecká, ale nehodlala jsem umřít. Ani pro větší dobro. "Dobře." Pronesu pomalu. "Získám všechny schopnosti. Do té doby s tebou budu spolupracovat." Bohužel nejspíš její pomoc pořád potřebujeme. "Ale ve chvíli kdy získám všechny schopnosti tak se vše mění. Nehodlám dát svou kůžu lacino. Pak budeme nepřátele. A jestli se mě pokusíš zabít, budu se bránit. A zabiju já tebe." |
| |
| Napětí Alex Gaia se usměje, když vyřkneš svá slova. „To je od tebe překvapivě rozumné. Dám ti trochu volno, aby ses mohla vzpamatovat a kontaktuji tě, až bude čas na další lekci. Jsem celkem ráda, že už jsme k sobě upřímné,“ řekne a s těmi slovy se otočí a odejde pryč. Rodiče ti naznačí, abys k nim vlezla do auta. Schováš své brnění do náramku, který máš na ruce, vejdeš dovnitř. Jedete domů. Zprvu je ticho. Všichni zpracováváte, co přesně Gaia řekla. Že tě zabije a tohle město promění ve svojí laboratoř. Cokoliv to znamená. „Nenechám jí, aby ti ublížila. To v žádném případě,“ řekne tvůj otec a pevně chytne volant. „Je mi jedno odkud je, ale nedovolím jí to.“ „A co přesně máš v plánu udělat?“ zeptala se tvá mamka. Tvůj otec na ní hodil jedovatý pohled. „Takže co? Prostě počkáme až naše dcera umře.“ „To jsem neřekla...“ „Možná tobě to tak nevadí, ale mě jo.“ Tvá mamka se na něj nevěřícně podívala. „Naser si Henry.“ Zbytek jízdy pokračoval v tichosti. Když jste dojeli na místo, tvůj otec zaparkoval a odběhl do domu. Chtěla si taky vystoupit, ale tvá mamka tě zastavila. „Počkej Alex...nějak to vymyslíme neboj. Bude to dobrý. Slibuju,“ řekla. Pak ještě dodala: „Ale zítra jdeš do školy.“ |
| |
| Zpět doma Prej rozumné. Co mi také jiného zbývalo? Nepochybovala jsem o tom, že Gaia je silná. Jestli mám mít šanci budu potřebovat všechny schopnosti. Jenže až je budu mít, půjde mi o krk. Na druhou stranu, nebylo by ani moc správné na ní zaútočit, když ona neútočí. Už jsem nic neřekla a dívala se jak odchází. Ještě se uvidí kdo z koho ty šílená mrcho! Odešla jsem s rodiči do auta, kde jsem nechala brnění schovat a úlevně si oddychla. Trochu odpočinku jsem teď potřebovala. Koupel.. jídlo a spánek. Pak mi bude dobře. Táta řekne, že mi nenechá ublížit. Podívám se na jeho temeno a pousměji se. Samozřejmě. Jsem jeho dítě, jak by mohl? Nemluvě o tom, že už málem o mě přišli. Jenže tahle diskuze se hodně rychle zvrtla a máma s tátou po sobě vyjeli. Zavřela jsem oči. Vím, že je něco v nepořádku. Nikdy jsem je neviděla se takhle hádat. Dojeli jsme domů a táta vystoupil. Chtěla jsem taky, ale máma mě zastavila. Podívám se na ní. "Já vím, že ano." Řeknu a vzdychnu když řekne, že zítra musím do školy. "Jistě... svět spěje do záhuby, můj život taky a přesto musím do školy... no... možná, že trochu normálnosti mi prospěje." Odmlčím se a pak se na ní zadívám. "Ty a táta se budete rozvádět?" nechtěla jsem už chodit kolem horké kaše. Jsem už dost stará abych chápala jisté věci... jako to, že se přestali mít rádi. |
| |
| Snové cestování Alex Tvoje mamka se zarazí, když se zeptáš. Vidíš na ní, že neví, co říct. Nebo možná ví, ale nechce. „Vztahy jakékoliv vztahy vyžadují důvěru. A já...stalo se něco, co tu důvěru narušilo. Bylo to dávno, ale to je mezi mnou a tvým otcem a upřímně je to teď zcela vedlejší,“ řekne tvá mamka a rázně vyjde ze dveří. Je ti jasné, co tím říká. Konec diskuze. A tak přijdeš domů, jdeš se okoupat (přičemž si prohlédneš všechny svoje nové modřiny a že jich není málo), najíš se a jdeš spát. Ulehneš do postele a chceš přemýšlet nad vším, co se ti za poslední dva dny stalo, chceš si to nechat projít hlavou, ale pohodlí tvé vlastní postele je silnější, než ty a okamžitě usneš. Není to však bezesný spánek. Zdá se ti velmi zvláštní sen. „Signál je dobrý. Kompilace v pořádku. Máme tady příchod,“ odříkával muž sedící u jednoho z mnoha počítačů ve velké sterilní místnosti v jejímž prostředku byla prázdná platforma. Pak to začalo. Zvuk připomínající šum rozbité televize se rozléhal po místnosti, poté nad platformou objevila díra do prostoru. Trhlina. První jen malá, ale postupně se zvětšovala. Až byla velká jako dospělý člověk a přesně ten z ní vyšel. Starý muž s brýlemi, bílými vlasy. Na tváři měl dvě výrazné jizvy. Obě dvě přes oči. „Skoková místnost k OPS. Hlasatel je na palubě,“ pokračoval muž za počítačem. „Konečně navigátore,“ řekl stařec. „Proč to zdržení?“ „Nějaká lokální interference. Už to analyzujeme,“ odpověděl muž za počítačem, jež byl tedy nejspíš navigátorem. „Vážně? Protože z mého pohledu to vypadá, jako že nedokážete koordinovat ani jednoduchou Trhlinu a jenom sedíte a plýtváte mých cenným vzduchem.“ Navigátor se na starce hned otočil s lítostným výrazem. „Pane já...“ „Vy se mi díváte do očí?“ „Ne pane,“ řekl navigátor a sklopil hlavu. „To doufám, že ne.“ Starý muž nesouhlasně zavrtěl hlavou a pošel o pár kroků dopředu. Tam na něj čekala žena. V ruce držela nějaký tablet. „Paní Westbrook,“ pozdravil jí stařík. „Pane Bendixi,“ opětovala mu pozdrav. Společně začali chodit. Procházeli skrz bílé chodby, které byly lemovány ozbrojenými strážnými. „Nějaké novinky?“ zeptal se Bendix „Mnoho,“ odpověděla mu Westbrook. Nakonec došli k jedním z mnoha dveří. „Uvnitř budu seznamovat pana Bendixe s novinkami. Jednu hodinu nás nesmí nikdo vyrušovat,“ řekne žena strážným. Oba dva vejdou dovnitř. „Jsme izolováni?“ zeptá se Bendix. Westbrook přikývne. Stařík se zhluboka nadechne. „Díky bohu. Potřebuju whiskey nebo kokain.“ „Henry,“ napomene ho Westbrook. „Já vím, já vím. Nemůžu dělat nic zábavného. Kromě řvaní na lidi, to mě baví dost. Aaah, nemůžu snést Zemi. Nechápu, jak ty můžeš.“ „Proč?“ „Nevšimla sis, že každá věc na té zatracené planetě neustále prdí? Protože to je jediná věc, kterou tam cítím. Rozkládající jídlo. Hovna. Děti. Pořád něco. Proč by někdo chtěl žít ve světě, kde nemůžeš kontrolovat jak vonní vzduch. Mimochodem mentol se mi líbí. Dobrá volba.“ „Nemáš zač Henry.“ „Přísahám bohu, byl jsem tam dvě hodiny a už jsem měl chuť celou tu zpropadenou planetu převzít.“ „Jupí, otroci pro vesmírňany,“ řekla Westbrook sarkasticky. Bendix se na ní podíval. „Prosím?“ „Ale neříkej mi, že taková starodávná rasistická homofóbní skořápka jako ty by nechtěla vlastnit otroky. Představ si všechny ty dodatečné orgány.“ Bendix se začal smát. „Už si vzpomínám proč jsem tě ještě nevyhodil ven.“ „Protože by jsi do dvou dnů umíral nahý na podlaze, kdybych ti neřídila život?“ „Říkala si, že jsou nějaké novinky.“ „Zachytili jsme energetickou hodnotu shodnou s tvorbou Trhliny. Popravdě je to nejspíš důvod tvého zdržení.“ Bendix se na ní zmateně podíval. „Kdo jiný než my by mohl...,“ krutý úsměv se rozlehl po jeho tváři. „Gaia. Konečně tě mám ty čubko.“ Probudila jsi se. Slunce svítila do tvého pokoje a mamka s tebou třásla. „Vstávej nechceš přijít pozdě na svůj první den,“ slova první den tvá mamka řekla velmi důrazně a když si přišla dolů na snídani došlo ti proč. Na stole tam na tebe čekali všemožné knihy, sešity a učebnice. Jednu sis prohlédla a bylo na ní napsáno: „Domácí vyučování.“ „Tadá,“ řekla tvá mamka. „Přemýšleli jsme nad tím, jak bychom tě mohli takhle v půlce roku přenést do školy, ale moc by to nešlo. A tak nás napadlo, že tě budeme vyučovat sami. Tvůj taťka dneska šel k tomu zařídit papíry,“ řekla ti mamka. „Ale neboj. Stále se budeš moct vidět se svými spolužáky.“ Tvá mamka vytáhne papír a podá ti ho. Je to barevně vytvořený plakát, který víceméně říká, že se dneska konají zkoušky, aby někdo nahradil tvé místo ve školním představení a může to zkusit kdokoliv, kdo odpovídá podmínkám. |
| |
| Zařizování života Máma se zarazila a řekla mi, že se stalo něco co narušilo důvěru, která mezi nimi panovala. A pak, že to je jen mezi ní a tátou a s tím odešla. Je mi jasné, že mi nechce říct víc i když už jsem dospělá a řekla bych, že taky se mě to trochu týká, ale nedalo se nic dělat. Mohla jsem jen předpokládat z toho co jsem zaslechla. Jestli jsem to chápala správně z těch útržků, tak máme tátu někdy podvedla a teď se to provalilo. Zvedla jsem se a odešla domů. Najedla se, umyla a šla spát. Měla jsem dneška dost. A moje vyhlídky na budoucnost nebyli moc růžové. Usnula a měla jsem sen. Dost divný sen. Moc jsem tomu nerozuměla co se děje. Vypadalo to jako v nějakém institutu, tajném... určitě tajném. Muž a žena kterých se to týkalo se mi ani trochu nelíbili. Rozhodně mi připadali jako ukázkoví záporáci. Hlavně ten Bendix. A navíc v soukromí se chovali jinak, jako kdyby tamto předtím byla nějaká přetvářka kvůli... něčemu. A další rozhovor mi naznačil docela jasně, že nejsou ze Země. A odehrávalo se tohle vůbec na Zemi? Na to, aby to byl jen sen tak to bylo příliš podrobné a divné. Ke konci jsem slyšela něco znepokojivého. Trhliny... Gaia.... a podle všeho ten Bendix po ní šel. Ale měla bych ji varovat? Trhla jsem sebou, když mě probudila máma. Rozlepím oči a rozespale ji sleduji. „Hmm..“ Zabručím a začnu se hrabat ven z postele. V koupelně jsem se trochu probudila a převlékla se z pyžama a šla dolů na snídani. Ale snídaně nebylo tak úplně všechno co mě tu čekalo. Domácí vyučování, máma z toho byla očividně na větvi. Já tak úplně ne, ale možná, že to bude tak lepší. „To je super.“ Řeknu s hranou radostí. Posadila jsem se ke stolu a máma mě ujistí, že se s přáteli budu vídat a ukázala mi plakát, kde shánějí v divadle za mě náhradu. Tedy... trochu to zabolelo, že už mě tak rychle odepsali, ale tak trochu jsem to chápala. Show musí pokračovat. „Tak skvělý. Půjdu to tam zkusit.“ Pronesu. „Budu si, ale muset říkat jinak. A taky nějak vysvětlit proč tu jsem. Nakonec oficiálně se vám ztratilo dítě a vy najednou tady máte cizí holku v domě a zařizujete domácí vyučování. Působí to trochu podezřele, abych tak řekla.“ |
| |
| Zpátky mezi lidmi Alex Tvoje mamka pokrčí rameny. „No, s tím nic moc neuděláme. Podezřelé to bude tak jako tak. Ale oficiálně si dcera mé sestry. Tety Abigail. Příjmení si tedy můžeš nechat, ale jméno...no budeš si muset vymyslet nové. Měla jsi přijet už před tím, než Alex, než jsi ty, zmizela. Bude to chvíli trvat, ale papíry a všechno ti zařídíme. Neboj,“ řekne tvá mamka. „Neboj. Všechno se nějak vyřeší.“ S těmi slovy tě pobídne, aby jsi se šla nasnídat. Poté začne tvá první domácí výuka. Je to...je to rozhodně zajímavé. Většinu času strávíte hledáním těch správných učebnic a navazováním na tvojí bývalou lekci. Po velmi dlouhých třech hodinách při kterých se tě mamka snažila naučit matematiku, ale pak rychle přešla na biologii, jelikož tu zná lépe, jste skončili. „Dobře,“ řekne ti mamka stejně vyčerpaná jako ty. „Pro dnešek to je všechno. Zítra tě bude učit tvůj taťka,“ řekne a s těmi slovy se sesune na pohovku. Nezdálo se to, jako nejlepší začátek tvého nového života. Ale aspoň už jsi měla volno. Převlékla si se a zamířila do města na zkoušky. Pořádali se v místním divadlekiněkomunitním prostoru. Byla to jedna budova, která víceméně zahrnovala veškerou kulturu v Enfieldu. Vešla jsi dovnitř a podle šipek jsi našla malou čekárnu, ze které si volali lidi na zkoušku. Tohle se zdálo moc nóbl na středoškolské představení, i když jste byly herecká třída. Takhle přehnaně extravagantní to mohl vytvořit jen jeden člověk. To ti napověděla i přítomnost Clary. Dianiny přítelkyně. Všimla sis jak se na tebe podívala a její oči na tobě zůstaly přilepené. Znervózněla jsi. Ale pak ti to došlo. Tvá nová podoba. Všichni se na tebe koukali. „Hej,“ uslyšela jsi za sebou. Otočila ses. Byl to Joey. Dianin další poskok. „Jdeš na zkoušku. Já jsem Joey. Jeden z porotců. A jak pak se jmenuješ ty krásko?“ |
| |
| Království za koně Máma řekla, že jsem oficiálně dcera moji tety Abigail. Která žije v Austrálii a má dceru v mém věku Sáru. Takže budu nejspíš Sára, aby to sedělo. S rodinou z Austrálie se moc nevídáme. Jen na vánoce, buď oni jedou sem nebo my k nim. Tedy tak to bývalo, poslední tři roky jsme spolu neslavili. „Takže Sára.“ Řeknu. Po snídani jsme se pustili do učení, máma se první se mnou mordovala s matematikou, ale měla jsem podezření, že matematice rozumím lépe než ona, tak přešla na biologii a to ji už šlo lépe. Přesto moje studium trvalo jen před nějaké tři hodiny a mamka měla dost. Řekla bych.... že nejspíš budu muset hlavně studovat sama. „Dobře. Děkuji mami. Bylo to fajn.“ Pronesu, kdo by taky nechtěl mít tak krátkou školu? Máma se pak šla svalit vyčerpaně na pohovku. Došla jsem k ní a dala ji pusu na čelo, pak jsem se šla převléknout. Nemohla jsem si vzít nic svého oblíbeného, takže jsem vytáhla oblečení, které jsem měla jednou na sobě a kdysi dávno. Džíny do kterých jsem se po jednom vyprání už nevešla, teď ano a košili, kterou jsem si zastrčila do kalhot a na to džínovou bundu. Kolem krku jsem si dala šálu a na hlavu baret. „Tak já jdu na ten konkurz.“ chtěla jsem říci ať mi pak zavolá, ale můj mobil měli pořád rodiče a myslím, že bych ho stejně neměla používat. Pořád... ale než ho nějak zlikviduji, chtěla bych se podívat na zprávy. Nejspíš mi všichni psali jako šílení, když jsem se ztratila. Odešla jsem z domova a vyrazila na konkurz. Už jsem se těšila až všechny uvidím i když oni mě znát nebudou. Konkurz byl ve městě, zvláštní, mělo by to být přece ve škole ne? Ale jak jsem tak šla, bylo mi jasné kdo tohle zařídil. Připadalo mi to celé zbytečně noblesní. Podle šipek jsem došla do čekárny, kde bylo pár lidí. Jako první si všimnu Clary, kamarádky Diany, která na mě zůstala zírat. Ehm... co? Ale když se rozhlédnu všimnu si, že na mě koukají všichni. A já si vzpomněla, že jsem vlastně teď... kočka. Což se mi potvrdilo hned na to, protože mě otočil Joeye. Zrovna aby mě těšilo, že mě balí on by se říct nedalo. „Ahoj.“ Řeknu. Neznám ho přece! „Ano. Jdu na zkoušku.“ Přikývnu a zaváhám u svého jména. „Já jsem... Sára Sellene. Alexina sestřenka. Včera jsme přijela.“ Řeknu. Nemělo cenu nic tajit. Stejně jsem pak musela nahlásit své celé jméno. |
| |
| Staří přátelé Alex Sara Jeho úsměv zamrzl, když jsi se představila. Přece jen tvé zmizení bylo stále velmi čerstvé téma. „Ty jsi její sestřenice. Nevěděl jsem, že tady má...je mi to líto. Velmi...,“ řekne, ale hned se na to vzpamatuje. „Jo, takže, dneska je konkurz na roli Angie Duffresne. Ženu, která byla falešně obviněna za vraždu svého manžela a...no, všichni známe jak probíhá Vykoupění z věznice Shawshank,“ řekne už všem, než jenom tobě. Zdá se, že nakonec se udržel tvůj návrh, i když jsi tady nebyla. „Budeme vás volat podle abecedy,“ řekl a odešel. Sedla sis a čekala na svůj čas. Všimla sis, že Clara tě přitom pozorně pozorovala. Tedy víc, než všichni ostatní. Vzpomněla sis na svoje setkání s Dianou. Řekla ti při něm, že tě tu noc viděla. Viděla, co se ti stalo. Je možné, že to řekla své přítelkyni. A jestli ano...věří jí vůbec. „Sara Sellene,“ ozval se hlas a tys vešla dovnitř. Clarin pohled se přitom vpaloval do tvých zad. Vešla jsi dovnitř a na pódium, na kterém by se vaše představení nakonec hrálo. Dole před pódiem seděla porota a na ní samé povědomé tváře. Diana a Joey seděli na jedné straně. Diana zrovna vyprávěla nějaký příběh a dramaticky přitom pohazovala rukama, jako by byla centrem vesmíru. Když se však na tebe podívala zasekla se. Hned se však vzpamatovala. „Takže, Sáro,“ řekla s důrazem na tvé jméno. „Máš nějaké zkušenost s hraním?“ Druhou část poroty tvořili Charlie a Amanda. Tvojí nejlepší kámoši. Vypadali...no nevypadali moc dobře. Make up jen sotva zakrýval Amandiny rudé oči a Charlie vypadal jako by se dva dny nečesal, což u něj bylo vzácné. V jejich očích si viděla naprostý nezájem. |
| |
| Světla divadla Zarazil se a začal říkat jak je mu to líto. „Bylo to už dlouho dopředu domluvené. Přijela jsem včera... a no... hej... ještě není důvod vyjadřovat lítost. Pořád se může najít.“ Pronesu rychle. Řekl mi na jakou roli se dělá konkurz a já přikývnu. Bylo fajn, že aspoň tohle nezměnili. „Díky.“ Řeknu a jdu se posadit. Chvíli jsem se rozhlížela a všimla si, jak mě Clara pozoruje. Okamžik jsem ji pohled oplácela, pozvedla tázavě obočí, ale pak jsem si vytáhla scénář a začala si pročítat roli Angie. Přemýšlela jsem nad tím jestli ji Diana něco řekla a teď má na mě podezření. To by bylo dost špatný. Ale Diana by byla za blázna kdyby tohle přece jen tak vyprávěla. Zavolali moje jméno, takže jsem vstala a pohledu Clari jsem si nevšímala. Vylezla jsem na pódium a podívala se na porotu pode mnou. Diana a Joey se o něčem bavili, ale já se víc zaměřila na druhou stranu, kde byli moji nejlepší přátelé. Charlie a Amanda. Oba vypadali špatně. Amanda to docela zamaskovala, ale stejně byli vidět uplakané oči a Charlie byl taky dost neupravený. Chudáci museli mít strach. Nedokázala jsem si představit jak se museli cítit. Nakonec se jejich kamarádce stalo udajně něco strašného, když si povídali přes internet. Polknu a podívám se na Dianu, která mi věnovala pozornost a zeptala se jestli mám zkušenosti s hraním. „Ano. Hrála jsem v pár školních představeních.“ Odpovím a měla jsem dojem, že bych měla něco říci dalšího. „Tři divadelní hry, jeden muzikál. Hrála jsem jak v klasice tak i v moderním pojetí. Slíbila jsem, že to sem přijdu zkusit. Tak jsem tady.“ Pokrčím rameny. |
| |
| Zlom vaz Sara „Dobře, dobře,“ řekne Diana a nervózně zašustí nějakými papíry. Tvojí nejlepší (jestli se tomu tak dá vůbec říkat) kamarádi se na ní zmateně podívali, ale nic neřekli. „Dobře, takže zkouška se koná ze tří částí. Jako první...,“ Diana kývne na Joeyho, který vstane a přinese ti krabici z hromadou všemožných hraček a rekvizit. Uvnitř jsou různé drobné hudební nástroje, plastové zvířata, jídla, miniaturní nádobí, všemožné panenky, plyšová žirafa, pes a včela. Byly tam i plastové pistole a meče. Tentokrát začal Charlie vysvětlovat, co se vlastně bude dít. „Vyber si nějakou hračku,“ začal mluvit, ale Diana ho velmi rychle přerušila. „Rekvizitu,“ opravila jej. Charlie po ní hodil pohled, jako by jí chtěl uškrtit. „Dobře, rekvizitu a zahraj nám s ní nějakou krátkou scénku podle vlastního uvážení,“ řekne a unaveně si protře oči. Podívá se na Amandu, jako by čekal, že ona bude pokračovat, ale ta nic neříká. Jenom se snaží nějak přežít tenhle den. A tak Charlie pokračuje. „Za druhé budeš muset zarecitovat jakoukoliv báseň podle svého uvážení a nakonec na tebe čeká jen nějaké lehké fyzické cvičení, abychom věděli, že na pódiu vydržíš.“ „Myslím, že cvičením bychom měli začít,“ řekne Diana. Požádají tě, abys udělala pár kliků a dřepů. I bez svého obleku je vcelku v pohodě zvládneš. Avšak když se zrovna zvedáš z dřepu, vidíš jak Diana něco šeptá Joeymu. Ten se o moment později prudce postaví, uchopí gumu a mrští ji tvým směrem. Nemáš šanci se vyhnout a on tě trefí do čela. Bolí to. Ne tak moc jako souboj s Předvojem, ale stále to bolí. „Co to sakra děláš?“ okřikne ho Charlie okamžitě. Dokonce i Amanda se na něj podívá jako na blázna. Když jsi se vzpamatovala, viděla jsi, jak se na tebe Diana zklamaně. Jako by čekala, že gumu chytneš a rozdrtíš v ruce nebo něco. Pak se hned otočí na Joeyho. „Co si jako myslíš, že děláš. Ty tvoje vtípky, zacházejí až příliš daleko. Běž se trochu uklidnit jasně,“ okřikne ho. Joey, který je červený jako rajče, jen přikývne a se sklopenou hlavou odejde z místnosti. Diana se na tebe otočí s úsměvem. „Moc se za něj omlouvám. Znáš to. Kluci. Prosím pokračuj,“ řekne sladce jako med. Jedno jí musíš dát, je to dobrá herečka. (Báseň a rekvizitu nechám na tobě) |
| |
| Zlom vaz Diana se zdála nějak nervózní a začala vysvětlovat, že zkouška se skládá ze tří částí. Joye přinesl krabici s předměty, které by vypadali všude jinde než v dětském pokoji nebo divadle divně. Charlie začal vysvětlovat, že si mám vybrat hračku, což Diane přerušila, že jde o rekvizitu. Takže mám předvést scénku, kvůli herectví, pak báseň nejspíš jestli nebudu mít problém s recitací textu a pak krátké cvičení, jestli zvládnu vydržet na pódiu. Přikývnu, že rozumím, ale Diana namítne, že by chtěla abych začala s cvičením, která po mě chtěla. Všimla jsem si, že Diana něco šeptá Joeymu, který se najednou postaví a hodil po mě gumu. Docela mě to překvapilo a rozhodně jsem neměla čas tomu uhnout a tak mě trefila přímo do čela. Zavrávorám a chytnu se za čelo a tvářím se zmateně. Co to mělo jako být? Charlie se rozkřičel a Amanda na něj kouká jako na blázna a stejně tak i já, zatím co si mnu čelo. Ale chápala jsem o co šlo. Diana hledá Yellow. Tedy mě a nejspíš si myslela, že bych mohla mít nějakou super sílu a že vycítím nebezpečí jako Spiderman nebo co. Diana se pak na Joeya rozkřičela taky, bylo mi ho trochu líto, nakonec ho navedla ona, ale to je cena za to být patolízal. Diana se pak omluví a já váhavě přikývnu. „Dobře.“ Pronesu pomalu, jako kdybych zvažovala, jestli bych neměla prostě vypadnout. Chvíli jsem uvažovala a pak si vzpomněla na jednu báseň. „Dobře. Michail Jurjevič Lermontov.Sen.“ Na okamžik se odmlčím a začnu recitovat. Mluvila jsem pomalu a měnila tón hlasu podle významu věty, aby slovům odpovídali emoce v hlase. „V polední žár, v údolí Dagestanu, s olovem v hrudi ležel jsem; kouř vroubil ještě hlubokou mou ránu; za kapkou kapka krev má tekla v zem. Sám ležel jsem na písku doliny té, v kruh tísnily se kolem hroty skal, a slunce žhlo, v jich žluté štíty vbité, a žehlo mne – já mrtvým snem však spal. Daleko doma, zdálo se mi, klenou se nad večerním bálem stropy v jas a mladé ženy s květy na ramenou zvesela o mně bavily se zas. Jen jedna však, jež slova nepronesla, ta sama zádumčivě seděla a mladou duší v bolestný sen klesla, bůh ví, čím zaujata docela. I snila se jí rokle Dagestanu: mrtvě tam ležel známý, ach, jí zjev, kouř vroubil v jeho hrudi černou ránu; chladnoucím proudem prchala z ní krev.“ Skončím a trochu se ukloním. Pak začnu hledat v rekvizitách. Přemýšlela jsem co předvést, ale jediné co mě teď napadalo bylo docela depresivní scénky. Našla jsem umělý nůž, který jsem zvedla. „Teď zahraji kousek z knihy Dvůr trnů a růží. Finální scénku, kdy zlá královna nutí hlavní hrdinku, aby zabila tři její poddané, nebo zabije jejího milého. Snaží se ji zlomit.“ Pronesu. Seberu jednoho plyšáka, aby představoval služebného co mám zabít. Pokleknu a uchopím nůž. Zavřela jsem oči, zrovna nedávno jsem zažila setkání blízké smrti, děsivou bestii, tolik jsem se nebála za celý svůj život. Stačilo si vybavit tu vzpomínku, to jak se celý muž život co jsem zněla byl pryč. Vyvolat slzy nebylo pro mě nikdy tak snadné jako teď. „Já nemůžu. Nemůžu!“ vzhlédnu a slzy mi stékali po tvářích. „Nenuďte mě k tomu'!“ skoro se zalykám. „Ne!“ vykřiknu. „Neubližujte mu!“ zoufale se rozhlédnu, jako kdybych hledala nějaké východisko. Jiné. Jakékoliv. Jako když jsem tenkrát hledala nějaký způsob, jak té bestii uniknout. Nakonec se zvednu a udělám dva pomalé roztřesené kroky směrem k hračce. „Je mi to líto...“ Zašeptám, jak jsem se omlouvala falešnému služebnému, který právě měl skonat mou rukou. Ta se mimoděk chvěla, rozmáchla jsem se a bodla. Na to se hroutila na kolena a zakryla si rukama tvář. Otřela jsem si slzy a zase vstala, ukloním se. „Stačilo?“ zeptám se. Podle mě by mělo. Dramatické scénky s pláčem jsou docela těžké k zahrání. |
| |
| Nezávislé rozhodnutí Sara Skončíš své představení podíváš se na porotce. Na Dianě nic nepoznáš, jen se na tebe dívá velmi upřeným pohledem. Joey už tady není, tak se podíváš jen na své dva přátele. Amanda...Amanda je pořád trochu mimo, ale zdá se, že jsi získala Charlieho pozornost. Nevíš, co si o tom máš myslet. „Říkala jsi, jen pár divadelních představení,“ řekne Charlie. „Děkujeme, počkejte, na konci dne vám řekneme výsledky, řekne Diana a rukou ti naznačí, abys odtamtud odešla. Když vejdeš zpátky do čekárny, vidíš Joeyho jak sedí na místě, které bylo předtím tvoje. Podívá se na tebe a poté odejde úplně, než sis s ním mohla promluvit. Čekáš asi půl hodiny, než vás všechny zavolají na pódium. Stojí před vámi všichni porotci včetně Joeyho, ale Diana má hlavní slovo. “Je pro nás velikou ctí, že se všechny chcete účastnit mé hry, ale bohužel všechny vzít nemůžeme,„ začne Diana. “Nakonec bereme jen dva lidi. Jednoho pro hlavní roli a druhého ředitelky věznice, protože naše minulá volba,„ Diana se podívá přímo na Amandu, “se necítí schopna.„ Takže roli Angie Dufresne získala...“ téměř slyšíš jak se všem lidem na pódiu zatajil dech. „Clara Owens!“ řekne Diana nadšeně. Všichni se podívají na Claru, která vypadá jako by se chtěla ztratit ve vlastním stínu. „A roli ředitelky získala, i přes mé námitky, Sara Sellene. Naše dvě výherkyně zvu do zdejší kavárny. Tam si promluvíme o detailech.“ Opustíš čekárnu a přejdeš o patro výš do kavárny, která se v kulturním domě nachází. Nikoho tam však nevidíš. „V-viděla jsem tě hrát,“ uslyšíš za sebou. Otočíš se a je to Clara. „Dívala jsem, doufám, že to nevadí a myslím...myslím, že jsi to měla vyhrát. Bylas fakt dobrá,“ řekne ti Clara. Než jí však můžeš odpovědět všimneš si něčeho jiného. Číšníka, který zrovna rozdává kávu...je to Jay. Ten Jay, kterého si nachytala v cukrárně. |
| |
| Kavárna Zdálo se že jsem je trochu zaskočila. Charlie zmínil že jsem říkala jen pár her. Usměji se. "To ano. Možná jsem ale měla zmínit že jsem byla i dobrá." Pronesu. Řekli mi abych počkala, přikývnu a jdu vedle kde seděl Joyey ale než jsem stačila s ním promluvit tak se zvedl a odešel. Pokrčím nad tím rameny. Možná se pořád kvůli té gumě styděl. Řekla bych že na Dianu kvůli tomu bude naštvaný. Byla tu docela i šance že kvůli ponížení konečně přestane s patolízalstvím. Po nějaké době porota vyjde a oznámí výsledek. To že jsem nedostala tu roli mě moc netrápilo. Možná bych se mohla angažovat i jinak když řekli že o já mám roli. Usměji se a vydám se tedy do kavárny. Nikdo tam ještě nebyl ale za mnou se objevila Clara která měla pocit že jsem tu roli měla dostat já. Usměji se. "To je v pohodě. Nejspíš jsem se na tu roli nehodila. A jak se říká. Není malých rolí." trochu se zarazím. Měla bych si dávat pozor na to ví říkám. Tohle jsem ráda říkala jako Alex. Otočím se zase do kavárny a zarazím se znovu. Uviděla jsem Jaye. Toho z cukrárny. Netušila jsem že jo tak brzy zase uvidím. Ale on mě nezná. "Zdá se že tu jsme první. Objednáme si? Mám docela chuť na kafe." Řeknu a jdu se prosadit. Nakonec když nedám najevo že ho znám tak bude vše v pořádku. |
| |
| Kavárna Sarah „D-dobře,“ řekne Clara trochu zaskočeně, ale zajdete si společně sednout k nejbližšímu volnému stolu. „Takže...říkala jsi, že jsi včera přijela. Odkud jsi vlastně přijela?“ zeptá se Clara, po chvilce trapného ticha. V tu chvíli k vám však přijde Jay. „Dobrý den, mé jméno je Rachel. Co si dáte?“ zeptá se servírka, co k vám přijde. Mezitím si všimneš Jaye, jak odchází na pauzu. Pozorně ho pozoruješ, ale nevidíš na něm nic moc mimozemského. U Gaiy tě aspoň upozornila její neskutečně bílá kůže, ale Jay vypadá prostě jako normální kluk. Avšak víš, že normální kluk to není. Víš, že je to někdo, kdo ví věci o Gaie. Nakonec vejde do dveří, které jsou vedle záchodů. „Já si dám ovocný čaj, jestli máte,“ řekne Clara. „A vy?“ zeptá se tě číšnice. „Omlouváme se, že jdeme pozdě. Museli jsme ještě pár věcí dořešit,“ uslyšíš za sebou Dianin hlas. „Ale už jsme tady a řešíme ty důležité věci,“ řekne Charlie sakrasticky. Všimneš si však, že ani Amanda ani Joey s nimi nejsou. Charlie si dá latté a Diana si objedná nějakou přehnaně komplikovanou kávu. Když servírka odejde s vašimi objednávkami, Diana se na tebe přísně podívá a škodolibý úsměv se objeví na její tváři. „Takže...to oblečení. Přísahala bych, že jsem takové viděla na Alex. Není to trochu...divné, nosit její oblečení?“ zeptá se tě. |
| |
| Kavárna Posadili jsme se ke stolu a Clara se mě zeptala odkud jsem přijela. „Z Autralie. Nějakou dobu jsem měla neshody s mámou a příbuzní tady mi nabídly, abych šla k nim než se to s mámou vyřeší. Ráda jsem přijala.“ Stisknu rty. „Akorát se ukázalo, že jsem nedorazila v nejlepší dobu.“ Pronesu. Přišla k nám servírka a já si všimnu Jaye, který šel někam dozadu. Nemohla jsem si pomoci a pokukovala po něm. Nic divného jsem na něj neviděla. Ale věděl o Gaie... takže určitě nebyl normální. Tedy na lidské poměry. „Hmm... capučíno prosím.“ Požádám. Zrovna dorazili ostatním, nebo spíš Diana a Charlie, Amanda měla nejspíš dneska dost a vyrazila domů. Znovu se podívám po Jayovi a vidím, že vychází ven... pravděpodobně je to zadní východ? Nebo zásobovací? Oba nově příchozí si objednala a Diana se na mě zadívá se škodolibým úsměvem. Co zas má? A pak mi řekne, že to oblečení už viděla, na Alex, tedy na mě a jestli to není divné. Zamračím se na ní. „To je moje oblečení.“ Pronesu otráveně. Pochybuji dost, že si vážně pamatuje, že bych ho kdy měla na sobě. „A vůbec... nechápu o co ti jde. Alex je nezvěstná a ty se mě tady ptáš, jestli nenosím její oblečení?“ zaklepám si na čelo. „Ten kdo je tu divnej jsi momentálně ty.“ Otočím se na Charlieho. „To se takhle chová vždycky? Myslela jsem si, že hrát to vaše divadlo bude zábava a že mě to přiměje myslet na jiné věci. Ale tohle je jako dost pruda.“ |
| |
| Co teď? Sara „Já...to...,“ Dianě doslova dojdou slova. To se nestává často. „Jo, ale nějak jsem čekal, že si to může pro dnešek odpustit,“ odpoví ti Charlie a vrhne na Dianu zlý pohled. Ta se podívá na něj, pak na tebe a nakonec na Claru. „Myslím, že pro dnešek jsme měli divadla dost. My půjdeme,“ řekla a vstala od stolu. Clara chvíli vypadala, že chce něco říct, ale nakonec také vstala. „Nashle. Ráda jsem tě poznala,“ řekne Clara a běží za Dianou, která šla zaplatit svojí kávu, které se ani nedotkla a odešla pryč. Zůstala si tak sama s Charliem, který se podíval na tebe, na odcházející Dianu a začal se smát. Velmi hlasitě. Celá kavárna se na něj v jednu chvíli podívala, jestli to není nějaký blázen. „Bože, po celém dni stráveném s Dianou jsem přesně tohle potřeboval,“ řekne, zatímco si utře slzy, které mu smíchem začali téct. „Vážně dobrá práce nováčku. Jediný člověk, který dokázal Dianu takhle naštvat byla...je...,“ Charlieho smích pomalu uhasne. „Hej, víš co. Asi taky půjdu. Přijď ve čtvrtek do naší školy a tam probereme co a jak. Dobře. Zatím nováčku.“ S těmi slovy se zvedne a rozloučí se s tebou. A tak zůstaneš úplně sama u stolu se čtyřmi kávami. A poprvé od doby, kdy jsi potkala Gaiu...poprvé nemáš, co dělat. Nemáš s kým bojovat, nejsi smrtelně vyčerpaná, máš čas a volno, ale...nemáš ho s kým strávit. Tvý přátelé si myslí, že jsi unašena nebo hůř. Tvojí rodiče se nejspíš rozvedou. Gaia tě má v plánu zabít. Jsi sama. Co teď? |
| |
| Osamocená Dianě došli slova, to se vážně moc často nestává. Charlie na ní taky byl naštvaný a nakonec to způsobilo její odchod a odchod i Clary. Clara se rozloučila. „Jasně. Ahoj.“ Rozloučím se s ní a dívám se jak odchází. Charlie se začal najednou smát div mu netekli slzy, zdálo se mi, že po tom vypadal trochu lépe. Pousměji se na něj, když je tak rozjařený. „No díky... jen mě prostě štvala.“ Pronesu. A měla doopravdy divné řeči. Jenže Charlie si vzpomněl na Alex a zase posmutněl i mě přešel úsměv. Chtěla jsem něco říci, ale on se rozhodl, že raději půjde. „Jasně. Ve čtvrtek.“ Rozloučím se a vzdychnu. Měla jsem tu před sebou čtyři objednávky, ale byla jsem sama. Možná jsem neměla na Dianu tak štěkat. Příliš se to podobalo Alex a navíc to má za následek to, že jsem tu sama. Napiji se své kávy a otráveně zírám do stolu. Doufala jsem, že se trochu odreaguji od toho všeho co se stalo, ale nebylo mi dáno. Rodičům jsem to musela říct. A chtěla bych to říci i svým přátelům, ale čím víc lidí by to vědělo, tím větší šance je na prozrazení. A už mám dost problémů. Nepotřebuji ještě mít za patami vládu. Pak mě napadl ten Jay. Není to člověk, takže kdyby mě prozradil docela by si naběhl. A nemá rád Gaiu. To je vzájemné. Sice je to podivný žrout sladkého, ale na druhou stranu by nebylo špatné mít někoho s kým budu moci otevřeně mluvit. Ještě jednou se napiji kávy a postavím se, položila jsem na stůl peníze a vyrazila směrem k záchodům. Ohlédla jsem se, abych se ujistila, že se servírka nedívá a pak vyklouznu ven stejnými dveřmi jako Jay. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR