Andarye: První cesta
od: 04. dubna 2017 21:07 do: 12. srpna 2017 14:16
Dobrodružství vedl(a) Gorax
| |
 | Půjde o fantasy RP jeskyni odehrávají se někdy v období středověku ve fiktivním světě. Konkrétně půjde o relativně otevřený svět, kdy se postavy poprvé vydávají do světa mimo rodnou hroudu. Nejsou to tedy žádní zkušení cestovatelé, dobrodruzi ani válečníci. Jsou zkrátka na začátku své cesty s možnostmi otevřenými. VZOR NAPISU  |
| |
|
Základní informace: Geografie |
| |
|
Základní informace: Významná sídla |
| |
|
Základní informace: Ostatní |
| |
|
Začátek hry |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne
Tvůj otce, poslední přímý příbuzný, je po smrti. Jeho smrt byla zcela nečekaná. Jako každý den se šel věnovat své práci na poli na rodinném statku, kde se mu stala nehoda. Jeden kůň, taková stará herka, dobrá tak na tahání pluhu, se splašil a nešťastně ho kopl. Zemřel o pár hodin později na následky vnitřního zranění. Pohřeb byl jen o pár dní později, kde se sešla celá vesnice. Ale smrt je součástí života a ten běží dál. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne
Jsou to tři dny, co si pro tebe přišli. Skupina náboženských fanatiků ohánějících se zbraněmi a písmem svatým, jinak známých jako Lovci čarodějnic. Nejsou nijak velkou, nebo vlivnou organizací, tedy do okamžiku, kdy je třeba chytit někoho s darem magie. Obyčejní strážní na to obvykle nestačí.
O té doby jsi spoutaná a zavřená v kleci, ze které tě vůbec nepouštějí. Jediným ústupkem tvého pohodlí je kýbl, který tu máš k dispozici. Občas ti někdo z tvých strážných podá měch s vodou, nebo něco k jídlu. Jen tolik, abys vydržela, než tě dopraví do hlavního města, kde už na tebe čeká správně naostřený kůl. Vinna, nevinna nikoho nezajímá. Lid chce spravedlnost, lid chce krev. Krev někoho s Darem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne
Haggal je velké důlní město na úpatí Železných hor. Většina místní obyvatel je přímo závislá na místních dolech. Ať již se jedná o havíře kutajících rudy, nebo dělníky, kteří je následně zpracovávají v ingoty a nejrůznější další produkty. To je jedním z nejvýznamnějších příjmů tohoto města. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne
Celý svůj život jsi zasvětil službě Nebeskému Otci v jeho chrámu. Do Chrámu jsi byl odložen již jako malé dítě. O své matce víš jen málo. Snad jen, že to byla žena pochybných mravů a že nedávno zemřela. Nicméně jsi ji nikdy neviděl a vůbec si na ni nepamatuješ. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne
Arakain, hlavní město království a zároveň jedno z největších. I když v posledních letech to tu již není takové jako dřív. Město pomalu, ale jistě upadá, i když jen málo kdo je schopen či ochoten si toho všimnout. |
| |
 | soukromá zpráva od Hastur pro Prolog
Den byl jako tichá čerň a les pokrytý mlhou byl neskutečně vlídný. Jediný zvuk, který mi mohl zpříjemnit cestu bylo vrzání starého povozu. Lovci, kteří mě chytili, měli do jednoho trpké žabí oči. Takové toho už viděli mnoho. Nebáli se mě, věděla jsem to. Choulila jsem se ve voze a objímala si nohy přitisknuté k hrudi. Můj dech byl klidný, ale vyčerpaný. Byly to už tři dny kdy mě dopadli a strčili do téhle smrtelné klece, která mi je nyní domovem. Kola skřípala o každý kámen, ale mříže byly pevné a drželi nehnutě, snad až moc. Byla jsem si jistá, že toto vězení sloužilo původně k udržení těch nejsilnějších zvířat, medvědů, nebo možná monster. Byla jsem snad tak nebezpečná? Já, choulící se mrně ve starých hadrech, co už tři dny pořádně nejedlo a v noci mrzlo na kost. Dívala jsem se na své chladné třesoucí se dlaně, odevzdaná osudu. Věděla jsem kam mě vezou a co se mnou bude. Slyšela jak si o tom povídají večer při ohni. Chtělo se mi brečet, ale nedokázala jsem to. Připadala jsem si tak bezmocná, tak osamocená. Můj otec mi vždycky říkal, že vždy musím najít z věcí nějaké východisko, že musím zdržovat kdyby mě vedli na popravu. Nikdy nevíš co se může stát za dobu co ti dojdou pro skleničku vody, říkal. Tyhle lovce čarodějnic však moje řeči nijak nezajímali. Nebavili se se mnou, nedívali se na mě, abych je náhodou neuhranula. Byly tak moc přesvědčeni o mé vinně, že mě ignorovali. Okovy na rukou byly chladné a byly tak pevně utažené, že mi dřeli kůži do ruda. Nedalo se dělat vůbec nic. Smířila jsem se, že se jednou z mlhy má smrt přece jen vynoří. Zasněným pohledem jsem hleděla ven z klece a vzpomínala na domov. Na vůni lesa, na to jak mě táta učil střelbu s lukem a jak mi to pokaždé nešlo. Ty časy už nikdo nevrátí, má rodina je pryč. Ráda bych někdy vedla život jako měl můj otec, spokojený lovčí se svou rodinou. Nic ho neohrožovalo, měl klid a žádné starosti. Šance, že něčeho takového dosáhnu i já mi dodávala sílu. Chtěla jsem přežít. Zjistit co umím, kde mám na světě své místo. Na mysl mi přijde jakási smutná písnička, kterou si začnu potichu zpívat. |
| |
 | soukromá zpráva od Freya pro Prolog
Kdo by řekl, že by se všechno mohlo takto hrozně a rychle zvrhnout a já jsem se stala jen další loutkou ve hrách nějakých velkých a mocných osob, kteří si chtěli asi jen dokázat, že si můžou dělat co chtějí. Nemluvě již o tom, že tomu tak bylo a já jsem proti tomu nemohla dělat nic. Být praštěna do hlavy tak, abych omdlela, se slzami v očích, jen aby mi ti, kteří zabili mojí matku nechali uhořet jako nějakou kacířku. Probudila jsem se, možná štěstí, možná smůla, v každém případě jsem si ihned dala ruku přes pusu a rozkašlala jsem se. Až nyní jsem si uvědomila, že můj dům, tedy, dům naší rodiny hoří a já jsem zde byla vážně sama. Matka byla mrtvá, viděla jsem její tělo před sebou, zanechané tak, jako předtím a já musela vážně něco dělat. Rozhlédla jsem se po baráku a snažila se najít možnou cestu, jak utéci. Křik by mi nepomohl, věděla jsem, že oheň všechno přehluší. Takže jsem chtěla buď proskočit oknem, nějaké dveře, nebo cokoliv bylo možné. Znala jsem to tady nazpaměť, takže nebude problém najít cestu ven, navzdory slzám v očích a bolesti po celém těle. |
| |
 | soukromá zpráva od Veronika Propina pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Jsem doma na statku a momentálně se snažím pochopit jak jsem na tom s financemi. Vždy jsem si myslela, že jsme na tom s otcem byly dobře. Ten zastal většinu práce, občas si najal nějakého nádeníka na těžkou práci, nebo požádal o pomoc některé sousedy. Nikdy se nezmínil, že máme problémy. „Příjmy, náklady. Všechno závislé na úrodě.“ Pomalu pronikám do tajemství rodinných financí. Kdybych si mohla dovolit najmout pár čeledínů na pomoc a byl dobrý rok, vyřešilo by to mé finanční potíže. Ale poslední dva roky byla úroda slabá a to vedlo k dluhům. Pomoc si dovolit nemůžu. Procházím svitek za svitkem ve snaze najít nějaké řešení. Osobně mě nijak neláká pokračovat v práci na statku a dřít se od úsvitu do soumraku v naději, že počasí bude při mě a úroda bude bohatá. Ve své podstatě mám jen dvě možnosti, buď se vdát za někoho bohatého, nebo statek prodat. Hrozné možnosti. Vdávat se nemám v úmyslu. Krom toho nemám za koho. „Takže prodej. Poplatit dluhy.“ rozhodnu se nakonec. Tohle místo jsem měla sice ráda, ale zároveň jsem ho nesnášela. Naši si ho koupili po nějaké válce, aby se zajistili na stáří a jak to dopadlo. Nemám nejmenší tušení komu by se dal statek prodat, nebo kolik si za něj říci, ale jsem rozhodnutá. Minimálně budu chtít tolik, abych zaplatila dluhy, což není zrovna málo. Když mi něco zbude, budu jen ráda. Při hledání kupce nejprve oslovím sousedy a potom zamířím do města Vedry. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Večer Utekl další den, stejně beztvarý jako ty předchozí. Lovci čarodějnic se na nos utábořili v divočině nedaleko soutoku řek Ymir a Lim. Ne že by na tom záleželo. Široko daleko není žádná výspa civilizace, žádná vesnice a ani dobří lidé, kteří by ti snad mohly nějak pomoci. A co hůř. Zítra kolem oběda dorazíte do svého cíle v Arakainu, kde už na tebe čeká rozvášněný dav.
Pomalu ti dochází, že jakmile se dostaneš do města, je tvůj osud zpečetěn. Pokud tě nevezou rovnou na popravu, hodí tě do inkvizičních kobek, ze kterých ještě nikdo nikdy neutekl. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Tvůj dům, tvůj hrad. Znáš ho lépe než kdokoliv jiný. Bohužel dostat se ven není žádná sranda. Nejkratší cesta ven je v plamenech, okna jsou úzká, nebo vysoko. Teplota rychle stoupá, vzduch tě pálí v plicích. Poslední naděje. Sklepení, nejchladnější část domu, kam se oheň ještě nedostal. Rychle tam běžíš, vědoma si skutečnosti, že je pár oken, kterými se můžeš dostat na ulici. Do bezpečí.
Vyčerpaná, ohořelá, polomrtvá doběhneš do sklepení svého domu. Není to vůbec nic snadného. Okno. Rychle dojdeš k oknu a jen pár chvil před tím, než se zřítí stop sklepení se protáhneš ven na ulici. Do jedné z vedlejších městských uliček, kde nebývá moc lidi. Vyčerpaná se sotva belháš od požáru, žádný cíl...jen dál od nebezpečí. Než opět ztratíš vědomí... |
| |
 | soukromá zpráva od Thorkell pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Slunce svítilo vysoko nad obzorem. Prašná cesta, spojující dolní šachtu s malou pocestní hospůdkou, se táhla až k obzoru. Nesu se v ošoupaných polobotkách těžce jako kdybych měl ke kotníkům přivázanou železnou kouli, přesto mám na tváři skromný úsměv, za můj život jsem se naučil i ty smutné věci, rozloučení, ba i to poslední brát s humorem. Nesmutnil jsem, že se s tím člověkem musím rozloučit, ale těšil se z jeho přítomnosti. A tak zamyšlen, pojídajíc chleba se solí, dorazil jsem až na místo určení. Slunce už svítilo dávno na poledne, za několik hodin by mě měl čekat konec šichty. Pan hospodář mě nerad viděl, zejména tehdy, když mým úmyslem nebylo utratit nějakou tu grešli. Musel jsem se tudíž proplížit za starým stromem, který zažili už otcové našich otců, polorozpadlým vozem a kůlnou na dříví, která je podobně jako vůz dávno za zenitem. Až jsem konečně dorazil k cíli, zadní stěně malé stodoly. Čekala tam na mě, krásná Helgen. S vlasy jako pruty zlata, očima modrými jako nejasnější studánka ze všech a s korzetem, který odhaloval její plné přednosti. Vášnivě jsem jí objal kolem boku, svalila se mi na hruď. "Možná nebude tak špatný, možná bude hodný, pozorný a bude tě mít rád." Zakřenil jsem se, neříkalo se mi to snadně. "Třeba ti s ním bude líp, než by ti bylo se mnou..." |
| |
| soukromá zpráva od Freya pro Prolog
Nakonec sklep byl místo, kam jsem se dostala a také jsem viděla možnost, jak uniknout. Nebylo to tak, že bych se nějak zdržovala, ale všechno hořelo, všude byl kouř a já prostě nemohla dělat jinak. Přeci, jak bych mohla tady jen vesele poskakovat a hrát si, když jsem měla problém s dýcháním? Vyškrábala jsem se ven a tam jsem se rozkašlala, málem jsem se pozvracela díky plicím plných dýmu a mixu všeho cosi. Na všech čtyřech jsem se dívala na zem, otočila jsem se, jen abych viděla, jak se střecha prolamuje a nikdo nezastavuje oheň. Se slzami v očích jsem omdlela a doufala, že se již neprobudím. Ale probudila jsem se. Úplně někde jinde, než bych čekala. Bylo mnou očekávána stejná podložka pod zády, jako předtím a to nějaká ta hlína, která byla vzadu za naším domem, ale to tady nebylo. Byla jsem v nějakém skladišti, které jsem jakž-takž znala? Chytla jsem se za hlavu se slzami v očích a rozhlížela se po okolí. Čekala jsem, že se někdo ukáže, nebo že třeba tady někdo bude, řekne mi, co se stalo a jen, že jsem měla nepěkný sen. Ale... to se bohužel asi nestane. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne „Třeba...“ Rozloučí se s tebou tvá láska a ty se vydáš na cestu zpět do práce. Přestávka skončila a jak by jsi na šachtě nebyl včas, mistr by si tě škrtl a dnešek ti jednoduše nezaplatil. Aneb, kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Mimo to, tvoji přátelé na šachtě by ti to hned tak nezapomněly a příštích pár let by ti to neustále připomínaly. |
| |
| soukromá zpráva od Hastur pro Prolog
Další den byl pryč. Každou vteřinou mě mé okovy tížily víc. Byla jsem zoufalá, osamocená. Přítelem mi zůstávaly studené tyče cely a chladivý vánek, který mnou prolétal a působil mému propocenému tělu mrazivá muka. Myslí jsem se ztratila do míst realitě na míle vzdálených. Nechtěla jsem si připustit, že mě od jasné smrti drží už jen pár krátkých hodin. Vzpomínky na domov a na mou radost z objevů magie, z mého věštění a dělání rozverných mladistvých hloupostí. Opět se mi zachtělo brečet, ale ani tentokrát mi z oka nevyjela jediná slza. Zaplavilo mě nečekané nadšení. Tvrdohlavě se mi hlava snažila vnutit myšlenku na útěk, na poslední vzdor. Muselo to být přeci možné. Toto nemohl být konec mého života... To přeci nedovolím... Že ne? Výraz tváře se mi zkřivil v úvahách. Sledovala jsem zasmrádlý kbelík s výtrusy a zbytky jídla, když tu mě vyrušil nečekaný příchod jednoho ze strážných. Nejmladší vesnický floutek mi přinese kousek masitého žvance a vodu. Bez řečí je převezmu a zadívám se na odcházejícího chlapce. Jistě jsem ho měla pokusit se zvábit. Smrdím a několik dní jsem se nemyla, ale tenhle by určitě skočil po každé. Snad mi v tom zabránila má pesimistická povaha, která už předem hlásila neúspěch. Snad to byla nechuť být děvkou kvůli svobodě. Bylo jasné, že šance se dostat z cely za pomoci mých dámských předností byla nenávratně pryč. Ač to se mi to zdálo nepravděpodobné, cítila jsem zklamání. S přicházejícím smutkem jsem se s nechutí zakousla do masa a... … něco mě zabolelo. Byla to tenká ostrá kostička, která se mi vrazila do dásně. Opatrně jsem jí vyndala a s údivem se na ní zadívala. Něco mi to připomnělo, vzpomínku. Bývala jsem tehdy ještě menší, ale už jsem chodívala s otcem na lov. Měl své náčiní, včetně zbraní, umístěné v uzamčené dřevěné boudě. Jednou, to byl takový silně deštivý den, můj otec zapomněl klíče doma. Nechtěl se pro ně vracet, neboť cesty byly od vody rozblácené. Použil tehdy pár kostí ze zajíce jako paklíče. Pamatuji si to. On mi přeci vysvětloval jak to funguje. On přeci říkal... Náhle mi vysvitla nová naděje v podobě nedojedených zbytků. Srdce se mi rozbušilo napětím. Musela jsem být opatrná. Lovci si mě sice nevšímali, neboť se báli, abych je neuhranula svými nepravděpodobnými magickými schopnostmi, ale stále tu byla možnost, že upoutám nepatřičným chováním jejich pozornost. Vše jsem tedy prováděla velmi obezřetně a pro mou smůlu také zdlouhavě. Odtrhla jsem s péčí doktora od zbylého masa všechny kosti a v další hodině vyndala ze kbelíku pro úlevy kostičky ze včerejších jídel. V životě jsem nebyla ve větším napětí jako v těchto prožitých čtyřech hodinách mého života, kdy jsem malými kostičkami dolovala s největší opatrností zámky na poutech a později i na zámku u klece. Akce, kterou jsem prováděla za příšerného smradu, který se mi cpal do nosu od špinavých rukou z kbelíku, v mrazu a s neustálou možností vzbuzení pozornosti. Do očí se mi dostali slzy a v mysli jsem děkovala otci, že si vážil pět minut svého života, aby mi o tom něco pověděl, i když ani on sám netušil zda-li to někdy budu potřebovat. Vyklouzla jsem ven jako myška, nepozorovaně a uprostřed naprosté tmy. Věděla jsem dobře, že nemám vyhráno, ale pocit svobody do mě doslova nalil novou sílu. Odstartovala jsem zprvu velmi tiše, ale když jsem již tušila, že jsem se dostala dostatečně daleko bez povšimnutí, dala jsem se do zběsilého útěku skrze noční les. Narážeje skoro do každé větve jsem se mnohokrát poškrábala a roztrhla své zbytky oblečení na cáry. Určitě mě začnou hledat, pulsovala mi v hlavě myšlenka. Nesměla jsem se nechat znovu chytit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Sen to určitě nebyl, to je ti jasné. Kdyby ano už dávno by jsi se z něho probudila a neseděla by jsi teď ve starém skladišti páchnoucím plísní a nečekala na zázrak. I když, i ty se někdy stávají. |
| |
| soukromá zpráva od Thorkell pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Poslední rozloučení s mojí milou, které otevřelo tržnou ránu, která se nikdy nezahojí. Jenže teď mě čeká cesta zpět na šachtu, všichni mě už očekávají, navíc kdykoliv může přijít mistr, který by mi jednoduše za dnešek nezaplatil, a to že jsem se ráno nadřel. Běžím, co mi nohy stačí, když v tom mě najednou zastaví křik a chaos. A pravda chystá tvrdé překvapení, letmo zachytím, že se jedná o tu stejnou šachtu, kde jsem právě teď měl kutat... ale co nejhorší, že všichni mí přátelé a celá moje zbylá rodina je navždy pohřbena pod tou hordou kamení a že je už nikdy neuvidím živé. Přesto si musím vše ověřit, připlížím se k zavalené důlní šachtě a podívám se na vše na vlastní oči, pokud je to pravda, uteču prvním směrem, kterým mě napadne a už se nikdy nevrátím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, ráno Vaše vesnice se nachází daleko na severu od Andarye. Na chladném, vzdáleném pobřeží, odkud vaši lidé pravidelně vyrážejí na nájezdy za kořistí. Cílem vašich nájezdů jsou pobřeží jižních zemí, i když v posledních letech musíte plout čím dál více na jih, abyste našli vhodnou kořist, co by stála za námahu. Což je také jediný důvod proč jste ve vaší vesnici někdy slyšely o Andaryjském poloostrově a relativně bohatém pobřeží. Ale to dnes není důležité…
Jejím snoubencem je Harald, což je muž jen o málo mladší, než její otec. Se svou výškou něco přes dva metry a váhou přes sto kilo patří Harald mezi ty největší a nejmohutnější válečníky klanu. Za svých mladých let prý dokázal zabít i draka. Harald není zrovna bystrý ani jinak dokonalý, co se ve svých nejlepších chvílích chová jako opilec a násilník. A právě tento muž se má stát manželem Runaete a zajistit pokračování rodu. |
| |
| soukromá zpráva od Freya pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Ani bych se nedivila, kdybych se právě probudila ve svém pokoji a matka šla roztáhnout závěsy, i když pravda byla bohužel krutější a ne, že by mi vadilo být tady, ale stejně. Promnula jsem si spánek a hlavu prudce otočila směrem, odkud se ozval hlas. Dívala jsem se na něj a čekala, co řekne. Místo něčeho dalšího jsme se na sebe jen dívali, já si utřela slzy a čekala v něco víc, než jen takový moment. Jeho výraz mi dával za pravdu, že se to bohužel všechno stalo a já měla prostě smůlu, nebo spíše, moje máma měla smůlu? Možná by bylo lepší, kdybych právě já zemřela a ona žila. I když to by asi sama nerozdýchala. Neříkala jsem nic, jen jsem kývla a vzala si meč a dýku do rukou. Též jsem se oprášila (nebo vzala oblečení, které zde bylo) a upravila se. Věděla jsem, že pro všechny jsem nejspíše mrtvá a proto je bude zajímat, co a jak. Své původně dlouhé vlasy jsem uřízla dýkou a stáhla to do kratšího copu. Přes pusu jsem si natáhla límec a odešla z tohoto místa. Ten muž sice byl můj učitel, ale postrádal soucit jako všichni v tomto městě a já byla rozhodnuta se dostat tam, kde byli ti, kteří mi zabili matku. Pak jim jejich zlato nacpat do chřtánu a vidět, jak se dusí a vše, co by chtěli říci je jen projev lítosti nad svými maličkostmi. Plán byl jednoduchý, počkat na noc a ukrást si něco k jídlu a k pití. Co jiného jsem měla dělat? Možná narazím na nějakého bohatšího jedince, kterého okradu a možná nebudu potřebovat ani zabít? Očividně... tímto dnem jsem ztratila soudnost nad životem a smrtí. Bylo mi to jedno, i když moje první oběť, kterou zabiji stále čekala. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Rodinný statek je sice krásný a má velký potenciál. Ale účty hovoří jasně. Posledních několik let se nedařilo, otec musel postupně propustit své čeledíny, prodat část stád aby zaplatil dluhy. Ale nestačilo to. Další rok neúrody, další ztráty. Statek je na tom zle a spasit ho může jen velká finanční dotace, kterou si ovšem nemůžeš dovolit. Vhodný svazek, nebo prodej. Rozhodla jsi se pro prodej.
Jonathan Orwell je největším vlastníkem pozemků v okolí. Na svých statcích moc nepobývá. Místo toho je po většinu času ve svém domě ve Vedře, kde se stará o obchody. Podle všeho tvému otci v minulosti nabízel odkoupení tohoto statku, ale ten to vždy odmítal |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Hluboká noc Že se ti podařilo zbavit se pout a utéci z klece je spíše dílem náhody a nevšímavosti tvých strážných, než tvých chabých schopností. nyní jsi na útěku. Nevíš jestli tě někdo pronásleduje, nebo se ti to jen zdá. V každém případě nehodláš riskovat zastavení a zjišťovat jak na tom tvoji pronásledovatelé jsou.
Noční les nepůsobí zrovna bezpečně, ale v porovnání s tím co by tě čekalo, kdyby jsi zůstala v kleci. Běžíš dál, klopýtáš, padáš, necháváš za sebou zbytky svých hadrů. Ale stejně svůj účel už dávno neplní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Šachta se zhroutila. Pracovní čety zachránců se momentálně snaží prokopat sutinami v naději, že tam najdou někoho živého. Nakonec třeba měla tvoje skupina štěstí, třeba se stačili přesunout na druhou stranu šachty a nyní jsou jen uvězněni. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne
Většinu života jsi prožil na nějakém malém panství nějakého šlechtice. Šlechtic nebyl zrovna dobrým člověkem a k tobě se choval jako ke kusu hadru, když jsi měl štěstí. A toho nebylo mnoho. |
Venkovské sídlo v Jižních pláních
| |
| soukromá zpráva od Thorkell pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Šachta se zhroutila, to je jasné. Hromady zachránců se teď snaží zachránit všechny havíře ze zavalených šachet, možná že se jim to povede. Možná, že všichni byli bystrého rozumu a povedlo se jim rychle přeskočit na druhou stranu šachty, tudíž se zachránit. Ale něco v mém nitru, ten vniterní hlas, co vždycky je slyšet, když přemýšlíme, když se o něčem rozhodujeme, mi říkal že nejsou. Nevím jak ho to napadlo, možná lže, možná se plete, ale možná má pravdu. A ten co si dokáže spočítat, že dva a dva jsou čtyři, což já mimoděk jsem, těm určitě dojde, že mnohem pravděpodobnější je ta druhá varianta. A proto utíkám dál, zřejmě na západ, protože to byl jediný přístupový směr k té šachtě. A běžím dál, zastavím se až tehdy, když budu popadat dech, abych si chvíli odpočinul. Tehdy se zastavím (pokud to něco jiného neudělá za mě) na odpočinek. ""MH: Pokud to bude pro Tvůj příspěvek moc krátké, zřejmě bych po tom odpočinku zkusil najít nějakou nejbližší vesnici/město, které leží dál na západ."" |
| |
| soukromá zpráva od Hastur pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Hluboká noc Utíkala jsem jako na smrt vyděšená srna. Hnala jsem se vpřed nabita energií jakou mají ti nejlepší běžci v zemi. Srdce mi skákalo v hrudi a dech se měnil v nepřirozené pískání. Záhy na mě dolehlo vyčerpání. Zhroutila jsem se a div si nerozbila hlavu, když jsem dopadla hned vedle žulového kamene. Byla jsem kdesi hluboko v lese. Vzpamatovala jsem se. Má ústa byla vyschlá jako by se jich týdny nedotkla voda. Z mrazu mě chytali křeče. Pochopila jsem, že se musím zahřát. V naprosté tmě se pohybovalo ztěžka, místy mě to nutilo padnout na čtyři a hmatat okolo sebe. Snažila jsem se najít nějaké útočiště, kde by se dal zapálit oheň, aby ho nebylo z okolí vidět. Jak jsem hledala a možná i rozdělávala oheň, měla jsem dostatek času nad tím se zamyslet co bude dál. Snažila jsem se zamyslet... o tom kde jsem, nebo co se dá dělat. Pokud se mi oheň nepodařilo zapálit (třením dřeva o nějakou suchou trávu), tak jsem se pokoušela najít nějaký úkryt, například listí, mechoví, které by mě zahřálo. |
| |
 | soukromá zpráva od Runaete pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, ráno Svatba. Otec zešílel! Opravdu se zbláznil! Zatraceně já se přece nemůžu vdávat!! Ale…. Ale… Stála jsem ve svém pokoji a kolem mne se pohyboval houf žen, které mne chystaly na můj velký den. Dívala jsem se otupěle před sebe a rty jsem měla sevřené do pevné ne zrovna veselé linky. Všechny mi říkaly, ať se raduju, že je to můj velký den, ale v jejích očích bylo vidět lítost. Velkou lítost. On totiž ten, který si mě měl vzít nebyl zrovna ideální chlap. Byl to jen násilník, ožrala a tupec. A přesto mě za něj otec hodlal provdat. Nevím proč. Nevím… ale nevezmu si ho. Já nemůžu… Nikomu jsem nic neřekla. Ne tady mezi ženami, které by okamžitě všechno řekly mému otci, a on by zakročil. Věděl to jen jediný můj přítel. Věděl, co chci udělat. A měl nás na to přichystat. Tajně jsem mu to před třemi dny řekla a on souhlasil. Souhlasil, že mi pomůže utéct a že přichystá všechny naše věci a dva koně tak, abychom to z místa oddání neměli k nim daleko. Postupně jsem mu předala všechny věci, které jsem potřebovala vzít sebou, včetně zbraní a mého oblečení. Jediné co jsem si nechala byla dýka. Když ode mne konečně ženy odstoupily, mohla jsem se prohlédnout. Jindy bych si asi jako každé děvče připadala krásná, nejhezčí z okolí, ale dnes? Dnes se cítím jako bych měla jít na vlastní pohřeb. Tentokrát to ale nebude můj pohřeb, tedy ne jen můj. Na sobě jsem měla krásné šaty, vlasy upravené snad jako ještě nikdy a na krku medailon mé matky, který mi sama nakonec předala, když jsme zůstaly sami. „ Ne že vyvedeš nějakou hloupost, Runo.“ Řekla a pohladila mne po tváři. Měla starost. Asi jako každá matka, když vdává dceru. Neřekla jsem jí na to nic. Nesměla ani tušit, jak velkou hloupost se chystám udělat. Plášť mne čekal přeložený přes postel. Nové boty jsem už měla na nohou. Nakonec odešla i ona a já zůstala úplně sama. Teprve teď jsem dovolila svému tělu projevit třas, který jsem doposud skrývala. Chvěla jsem se a neměla jsem daleko k zoufalému pláči. Ale já přece nebrečím! Nejsem malá holka. Vyjde to a já se nevdám. Nadechla jsem se a vydechla jsem, načež mi pohled sklouzl ke džberu s čistou vodou a uviděla jsem v něm svůj odraz. Kéž by to byl někdo jiný. Kdokoliv a možná bych se provdala i dobrovolně…. Drcla jsem nohou do džberu a voda v něm se rozvlnila, takže už nebylo vidět nic kloudného. Rozhlédla jsem se po pokoji a mlčky jsem se vydala k mému lůžku. Včera v noci, než ke mně přišly ženy, aby mne začaly chystat, jsem ukryla v lůžku dlouhou dýku. Dostatečně dlouhou na to, abych jí mohla i se svou výškou dosáhnout k srdci toho rváče. Budu mít jen jednu malou šanci, než si toho někdo všimne a než mi on rozmačká v náhlém překvapení hlavu. Jen doufám, že mě Tharn nepodrazí. Že mě v tom nenechá… Vím, že tam bude. A také vím, že to bude on, kdo má pomáhat s mým oddáváním. Dýku jsem na krátko položila na postel a přehodila jsem si plášť přes ramena. Někdo znenadání zaklepal. Trhla jsem poděšeně hlavou a rychle dýku schovala v záhybech rukávu. Nikdo ji nesmí vidět, dokud nebude v jeho srdci. Nesmí… „ Je čas, Runaet.“ Ozval se hlas mé matky, která mírně pootevřela dveře, ale nenakoukla dovnitř. Nechala mne ať sama přijmu svůj osud, ale já už se dávno rozhodla, že to tak nebude. A za pár minut o svém rozhodnutí zpravím i celou vesnici… |
| |
 | soukromá zpráva od Tharn pro
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Poslední rok jsi strávil zavřený v malé cele městské věznice. Normálně by za tebe otec, nebo někdo jím pověřený zaplatil kauci a dostal tě ven. Ale otec je po smrti a bratr si zřejmě myslel, že ti to dá potřebnou lekci pokory. Nebo na tebe jednoduše zapomněl. |
| |
| soukromá zpráva od Veronika Propina pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Pěst stovek. Není to tolik, kolik bych si představovala, ale je to dost na zaplacení dluhů a ještě mi snad i něco zbude. Ne moc, ale na začátek mé cesty za štěstím to snad stačit bude. Nabídku přijmu, podepíšu potřebné papíry a zamířím zpět na svůj statek. Musím se sbalit a odejít dřív, než si lidé tohoto obchodníka přijdou převzít můj statek. Nechci u toho být. Nechci být svědkem. Před odchodem z města ještě zaplatím dluhy, které mohu. Nechci mít na krku lovce odměn, nebo někoho takového. *** Zpět na statku potom začnu balit. Nějaký batoh, nebo vak tu jistě máme. Sbalím si dostatek jídla tak na týden. Aspoň doufám že vydrží. A pak vše ostatní co by se mi mohlo hodit. Torna (3 groše): 1 x Křesadlo a troud (5 haléřů) 2 x Vlněnou přikrývku (2 groše) 2 x Obyčejné oblečení (2 groše) 1 x lano (2 groše) Měch na vodu (1 groš) Jídlo na týden (2 groše) Zbraně: 1 x meč Bastard (36 grošů) – dědictví po otci 1 x krátký luk (8 grošů), 24 šípů (4 groše) 1 x Dýka (2 groše) Na sobě: Obyčejné oblečení (2 groše) Plášť s kožešinou (12 grošů) Stříbrný prsten (20 grošů) Boty (1 groš) Jak mám vše, co si myslím, že by se mi mohlo hodit, osedlám si tu naši starou herku a statek opustím. Neohlížím se, nechci myslet na to, co nechávám za sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Poledne
Obřad pomalu začíná. Všichni jsou již na svých místech. Nikdo neočekává, že by mohly dnešního nastat nějaké problémy. Všichni jsou ve velmi dobré náladě a mnozí dokonce již od rána popíjejí medovinu, nebo silné pivo. Nakonec, když už se má slavit tak pořádně.
Nevěsta přichází do síně Předků za doprovodu tradičních písní. Ženich již čeká. Oddávající je připraven i se svým učedníkem. |
| |
 | soukromá zpráva od Nikolas pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Zrovna jdu do kuchyně, je to jedna z těch lepších prací, jelikož je tu i dost velice špatných. Já osobně, tedy nejen já, ale všichni mladší kluci, kteří tu musí pracovat, mají asi za nejhorší, když si je pán pozve do svého pokoje. já osobně jsem tam byl zrovna včera a ještě pořád mě bolí zadek. Je to asi ta nejpotupnější věc co se mi tu může stát, tedy pokud nepočítám návštěvu strážní věže, jelikož zdejší stráž si taky nemá pořádně kde vrznout. Je to tu hrozné, chtěl bych už pryč, ale jak. Stejně okolní svět jsem vyděl jen z poza těchto zdí, sice jsem se pokoušel už utéct, ale pokaždé mě chytli a pokaždé mě čekal bič. Zatímco přemítám o svém ubohém životě, který bych možná mohl ukončit sebevraždou, když tu náhle si všimnu, že všichni stráží nikam pospíchají, nevím proč, ale chce se mi zjistit co se děje. Chvíli počkám, až proběhne pomalejší stráž doběhne za tou rychlejší a vydávám se za nimi. Ještě nikdy jsem tu takové pozdvižení nevyděl, proto mě zajímá co se děje. Čím jsem blíž tím více slyším, třeskot oceli a strašlivé výkřiky. |
| |
 | soukromá zpráva od Cooper pro Prolog: Svobodný ale zrazený 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Měsíce strávené za mřížemi mi připadali jako desetiletí. Pro člověka, který je zvyklí každý den se bavit a dělat si co chce, je tato tvrdá zkušenost jako procházka peklem. Nevěděl jsem jistě proč zde zůstávám tak dlouho, ale toho rána kdy jsem byl propuštěn se potvrdilo že za vším stojí můj bratr. Věděl jsem že jakmile se dostanu ven, tak si to s ním půjdu vyřídit a to pěkně férově, ne tak zbaběle jak to udělal on. Konečně jsem byl venku a v ruce držel mělký měšec a jakési psaní. Doufám že se mě tím dopisem chce pořádně omluvit! Strašlivě jsem se však mýlil, z dopisu jsem teprve poznal jak v strašně špatné situaci se nacházím a že svého bratra jen tak snadno nenajdu. On se mě normálně zbavil! Tenhle všemi milovaný bastard mě prostě vyhodil na ulici! A nechal mě jenom takovej malej měšec s pár zla... stříbrnými? S tím nevydržím ani jeden den? On mě zabil, normálně mě zabil ! Má moji krev na svých rukou! Co s tím mám dělat? Bezradně se vydám směrem pryč od věznice s myšlenkami na pomstu, která je však strašně daleko. Vydám se směrem k místu kde jsem žili, abych se ujistil zdali zde stále najdu svého bratra či nikoli. Nijak však nezasáhnu jenom to chci prostě vědět. Jakmile obhlédnu situaci, vydám se dál. Kroky mě vedou k hostinci, který jsem tak často navštěvoval. Asi je to tou šílenou chutí na alkohol, který můj jazyk celý rok neochutnal. Je tu poměrně klid, jelikož je stále dopoledne a já už plánuji vstoupit dovnitř když si vzpomenu na svůj chudý měšec. Navíc místní se za mnou zvědavě otáčejí, někteří dokonce se smíchem ukazují. Je mi jasný že mojí potupu nechal bratr rozhlásit po celém městě a že si zde už ani neškrtnu. Musím odsud vypadnout, jedno kam, hlavně někam kde mě tihle nicky neznajou! Však já se jednou vrátím a ukážu jim kdo jsem! Všichni budou litovat! Můj plán je jasný, rychle nakoupit všechno co bych mohl potřebovat a zmizet jak nejrychleji to půjde. Neznám vůbec místní ceny a nemám ponětí co všechno na takovou cestu budu potřebovat. Nikdy jsem nevytáhl paty z tohoto města. Proč taky? Přemýšlej ! Jídlo, pití, trochu chlastu ! Něco teplýho na sebe? To není potřeba na to určitě nemám! Netuším uvidím co na tržišti najdu. Netuším co všechno zvládnu koupit ale určitě chci pořídit nějaké zásoby jídla, dejme tomu minimálně na 3-4 dny. Čutoru s pitím a snad i nějakou čutoru alespoň s levným alkoholem. Pokud nějaké stříbrné zůstanou, pokusím si pořídit něco na vlastní ochranu, netuším co na mě venku čeká. Nakonec půjdu zjistit kolik by stál převoz s nějakým karavanem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Po kapsách svých šatů jsi našla pár drobných. Pravda není to moc, ale minimálně na pár dní by ti to mohlo zaplnit žaludek, nebo pomoci obstarat něco do začátku. I když i kradení má své kouzlo. Tu sebrat nepozornému kupci kus nějakého masa, tu zase lahev něčeho k pití. A zmizet v prachu dřív, než si toho někdo všimne. Samozřejmě je důležitý i výběr oběti, nejeden lapka v ulicích města již přecenil své síly a skončil v kaluži vlastní krve... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Nikdy ses nemusel hlídat s penězi. Vždy jich bylo dost, a proto je pro tebe docela těžké zjistit, že musíš u nakupování přemýšlet, abys vyšel s omezeným rozpočtem. Že musíš smlouvat o věci, které jsi považoval za samozřejmé, že musíš hledat obchodníky a šmelináře o které by jsi si dříve neopřel ani kolo a to jen proto, že bývají levnější, i když méně kvalitní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, odpoledne Po smrti svých blízkých utíkáš z města. Vlastně ani nevíš proč, nejspíš chceš být jenom co možná nejdál od místa tvé tragédie. Ani jsi se nestavil doma, zabalit si cokoliv co by se ti mohlo na tvé cestě hodit. Teď už je pozdě, jsi za městem, neznámo kde v divočině a vrátit se. Inu, to by tě nejspíš čekalo mnoho a mnoho otázek od místních lidí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Hluboká noc Les je temný a měsíčním svitu toho mnoho vidět není. Žádné zjevné bezpečné úkryty, lidská obydlí, nebo cokoliv jiného. Ani oheň se ti nedaří rozdělat, jednoduše je tu příliš vlhko a tvé zkušenosti s tímto uměním jsou přinejmenším mizivé. Nezbývá než pokračovat a hledat. |
| |
| soukromá zpráva od Cooper pro 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Tak a nezbyl mi ani měďák! říkám si když vycházím se svojí novou holí z tržiště. Vybral jsem si jí jako zbraň která je nejméně nápadná a co si budeme povídat, kopí jsem v ruce nikdy nedržel a nožům jsem se vždycky vydržel. Klackama už jsem lidem po hlavě dával. Nakupování bylo příšerné, všechno bylo tak strašně drahé a nezábavné. Dohadovat se o ceně s těma smradlavýma trhanama bylo pod mojí úroveň. Naštěstí jsem dokázal sehnat dostatek jídla, alespoň pro začátek a nějakou tu vodu. Naše vila již dále naše nebyla, to bylo přesně to co jsem očekával. Bratr nenechal nic náhodě a schoval se přede mnou velice pečlivě. A ta zatracená matka s tím neudělá vůbec nic! Nějakou dobu ještě bloudím městem a doufám že potkám někoho, kdo by my mohl říct kde bych mohl bratra najít. Lidi už po mě přestali ukazovat, i když občas se někdo objeví, kdo mi ještě neukázal svůj posměch, ale snažím se svůj hněv udržet uvnitř a že to dá hodně práce. Někdo tu však je jinej. Někdo, kdo mě sleduje, ale tak abych si ho nevšiml. To mě celkem znervózňuje. Určitě někdo koho poslal můj bratr, aby měl jistotu že odsud vypadnu a nebudu dělat problémy. Myslím že je načase odsud zmizet, tady na mě nic nečeká! Vykročím rychlím krokem směrem k východu z města, raději se snažím kličkovat menšíma uličkami, jako pokus setřást alespoň špatný který mám. Tam zkusím vykročit směr svému osudu, někam na sever. Ale nechci dojít první noc moc daleko, první noc bych rád přenocoval poblíž města, tam bude nejbezpečněji. |
| |
| soukromá zpráva od Freya pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Pár mincí, ale nikterak dostatek na to, abych si někde pořídila byt a tam plánovala. Potřebovala jsem mnohem víc než jen pár mincí, naštěstí jsem aspoň měla stále své zkušenosti. Svůj nový meč a nůž. Též zlobu na srdci a velké plány, ale všechno musí počkat do doby, dokud si některé věci nezařídím a první z nich bude třeba co si dám k jídlu. Ano, mohla jsem okrást nějakého obchodníka, který si málem chtěl sedřít kůži, jen aby uživil rodinu, ale to nebyl můj cíl. Nechtěla jsem okrádat ty, kteří si to nezaslouží. Proto mi do oka padl šlechtic, nějak se mi vybavilo jméno. Cooper von Haggal. Možná jsem ho slyšela ve škole, možná jsem ho viděla v ulicích, jak se o něm mluví, ale to bylo jedno. Neplánovala jsem ho zabít a ani jsem prozatím nikoho zabíjet nechtěla. Třeba se právě tento muž vyklube jako poměrně normální osoba, ale to mi bude jedno do doby, dokud nebudu mít jeho peníze a budu si schopná někde pronajmout část domu. Natáhla si límec přes nos a cítila se o trochu sebejistěji. Ještě by někdo zjistil, že žiji a mohl na mne napsat nějaký zatykač pod velkou odměnou. Ještě toho trochu. Vylezla jsem na střechu a sledovala ho do doby, dokud se neobjevil na nějakém místě, kde mé přepadení nebude dělat takový rozruch. Pokud se tedy takové místo našlo, tak jsem na něj skočila ze střechy, posnažila se přistát na něm, tak ho srazit k zemi a přiložit mu mou dýku ke krku se slovy: "Peníze, hned... vše co máš, šperky, cokoliv..." Ale, jestli se takovéto místo nikde neobjevilo, tak jsem se k němu přikradla zezadu, podkopla mu nohy a udělala úplně to samé, jako kdybych na něm přistála. Měla jsem moment překvapení, tak co se může zvrtnout, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Panství tvého pána je napadeno. Nevíš, kdo je útočník, ale vlastně na tom nezáleží. Z toho mála co jsi zahlédl okny, nebo zaslechl ti je jasné, že útočníci zabíjejí každého bez rozdílu. Je jim jedno, jestli jsi pán nebo otrok. Pokud se jim připleteš do cesty, zabijí tě. To ti nikdo nemusí říkat. |
| |
| soukromá zpráva od Thorkell pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, odpoledne
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Večer Cooper von Haggal mladý šlechtic je na cestě z města. Má celkem na spěch, tedy na šlechtice. Občas někam zahne, snad jako by bloudil městem a nemohl najít správnou tu správnou cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Nikolas pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Jsme napadeni. Sakra, co mám dělat, co mám dělat. Měl bych pomoc? Ne to ne, akorát bych chcípl. Mám dokonalou možnost útěku, která se už nemusí nikdy opakovat. Dříve mě vždy chytli, jakmile jsem se o to pokusil, ale dnes je to jiné, dnes budou mít plné ruce práce, aby si ochránili své zkurvené životy. Musím, rychle něco vymyslet, je několik cest, jak se od sud dostat, ale některé vedou i sem což může znamenat, že v nich budou útočníci. Takže musím počítat s tím, že je možnost na někoho narazit. Běžím dál chodbou. Měl jsem pravdu jsou uvnitř, neboť narazím na několik mrtvých těl. Když probíhám kolem jednoho uklouznu po krvi, která z něj vytéká. Spadnu na zem. Když chci však vstát všimnu si, mříže. Mám to. Popadnu meč jednoho ze stráží a s jeho pomocí vypáčím starou zrezlou mříž. Ta dopadne s rachotem na zem. Vlezu do staré šachty, která tu je kvůli větrání. Je sice velmi malá, ale mé vyhublé tělo se jí protáhne. Nějakou dobu se pohybuji jenom ve tmě. Mám pocit, že jsem dokonce přitom sáhl na krysí, nebo myší mrtvolu, která byla v pokročilém stádiu rozkladu. Nezabývám se tím a lezu dál. Zanedlouho se, šachta začne svažovat dolů. Už začínám vidět lépe, takže se nejspíš blížím k východu. |
| |
| soukromá zpráva od Cooper pro 5. Duben, roku 1 080, Večer Pocit pronásledování nijak nemizí. Nevím, jestli jsem jenom paranoidní nebo skutečně si se mnou někdo hraje, ale nechci nechat nic náhodě a raději ještě přidávám do kroku. Evidentně však moje předvídání problému bylo chybné a místo malých uliček jsem měl zvolit spíše velký dav. Nebylo to špehování, jak jsem si myslel, byl to atentát na mojí osobu. Když už jsem se pomalu přibližoval k hlavní bráně rozhodl jsem se pro jistotu, udělat ještě malou obkliku. Ještě pár zatáček a budeš z tohoto města venku. Stejně jsi jen paranoidní. Kdo by měl zájem tě sledovat? Vezmu to už rovnou ven. V tu chvíli se asi metr za mnou ozve rána něčeho padajícího, kterou následovalo bolestivé ženské zasténání. Leknutím sebou škubnu a zmateně se začnu ohlížet. Za sebou uvidím na zemi mladou ženu a hned je mi jasné o co všechno tady jde. Pevně uchopím svoji hůl a namířím ji směrem k útočnici aby věděla že nemám problém se bránit. Nechtěl jsem jí ublížit, evidentně je neschopná, chtěl jsem zjistit kde najdu svého bratra a jestli to někdo věděl tak určitě ona. Takže on na mě poslal toto? Nestačí mu že mě zničil, on mě chce nechat aji zabít? Okamžitě mi řekni kde ho najdu! využiji chvíli kdy se útočník vzpamatovává na tento rozhovor místo agresivního útoku. Okamžitě mě to řekni, nebo... trochu nejistě se kouknu na svoji hůl ... nebo tady dneska s končíš s rozbitou hubou! |
| |
| soukromá zpráva od Freya pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Večer Plán byl jednoduchý, skočit na dotyčného, přiložit dýku ke krku, vzít si vše, co by mohlo něco znamenat a prodat se, odejít a nechat tohoto muže být. Problém byl, že již začátek plánu se mi nepovedl a já spadla za dotyčného, rovnou do louže, kde jsem zůstala ležet. Ani mne moc nezajímalo co ten muž říká, jen jsem tam ležela, v každé ruce zbraň, ale to mi bylo úplně fuk. Moment překvapení byl ten-tam a já prostě selhala. Povzdechnutí a následné odsunutí jeho dýky se slovy: „Nevím, kde je dotyčný, koho hledáš. Chtěla jsem tě okrást, abych se mohla někde vyspat,“ pokud se na mne ohnal holí, tak jsem mu ji buď uřízla (pokud byla ze dřeva) a nebo prostě jen odsunula svým mečem. Zobrazit SPOILER „Takžé, pokud mi omluvíš, půjdu okrást nějakého bezdomovce, již mne nebaví mít každý den plný neúspěchu,“ promnu si krk a podívám se na znebožené nohy, po pár chvilkách se postavím, opřu se o zeď, zasunu zbraně a pomalu se začnu šourat zpátky na ulici. „Trénink? To tak, spíše si ze mne ty roky dělal srandu,“ promnula si oči a stáhla masku. Pokud šlechtic chtěl, mohl mne praštit klidně plnou silou holí do hlavy. Bylo mi to i nějak fuk, takže jestli chtěl, mohl. |
| |
| soukromá zpráva od Cooper pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Večer Teprve po výhružkách, které jsem vypustil z úst, jsem si všiml jakým způsobem je druhá osoba vyzbrojená. To mě znervóznilo ještě víc a začal jsem litovat, že jsem nejdřív neútočil a pak až nekladl otázky. Ta krátká chvíle kterou jsem jí dal, by jí pravděpodobně stačila na to, aby se opět připravila, můj případný útok odrazila a já skončil s kudlou v břiše, dřív než vůbec vypadnu z tohoto města. Nervózně vyčkávám na její další tah. Ten však nepřišel a na jejím povzdechnutí bylo poznat zklamání. Takže zlodějka jo? Asi nejhorší, co jsem kdy poznal a to jsem loupil s největšíma opilcama široko daleko. Ale nikdy jsem ji tu nepotkal. A ona mě taky ne, jinak by mě už určitě poznala. říkám si v hlavě, ale stále na ní mířím svoji holí, kdyby chtěla udělat nějaký nečekaný úder. Ale v klidu ji nechám dělat co chce. Teprve až zasune své zbraně do žil se mi nahrne zpátky trochu té odvahy a mého sebevědomí, které evidentně dnes dostalo pořádně za vyučenou. a skloním svojí hůl. Možná jsem čekal že to ještě bude nějak pokračovat, nebo něco, ale údajná zlodějka se prostě otočila, zamrmlala něco sama sobě a pomalu se ode mě začala vzdalovat. V tu chvíli se ve mě probudil starý dobrý Copper von Haggal, který by takovou trapnost jakou zde viděl nenechal jen tak bez odezvy, a spolu s nově nabytým sebevědomím spustil : S tím co si tady předvedla neokradeš ani toho bezdomovce! Spíš se někde ztrapníš a chcípneš hlady nebo tě někdo prostě umlátí k smrti! Možná bys měla zkusit nějaký jiný povolání! Hele třeba v tom místním nevěstinci, myslím že tam by tě určitě vzali! Jo, tam přesně takový ubožáky jako ty berou! stojím a křičím na ní, když je ke mě otočená zády. Čekám na její reakci, neočekávám že by nějaká přišla, ale pro jistotu jsem připraven k útěku k městské bráně, kde určitě budou strážní a tam si určitě nic nedovolí. |
| |
| soukromá zpráva od Freya pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Večer Aneb byla zde taková malá část sebe-sama, která věřila, že mne ten člověk nechá a nebo na mne třeba bude chtít zaútočit, abych jen mohla vykřiknout, stráže by sem přiběhli a zatkli ho. Počkat, tak to nefunguje. Spíše i kdyby mne tady znásilňoval, tak bych já byla ta, která by za to šla do vězení a ti podplacení strážní by se mi ještě smáli, jak naivní jsem byla. Jak krutý tento svět musel být? Ale co už. Možná právě po tom, co promluvil jsem se zastavila. Nadechla jsem se a vydechla. Neplánovala jsem za ním běžet, ale otočila jsem se a udělala pár rádoby běžeckých kroků vůči němu. Nejspíše se rozeběhl, jak to tak vypadalo a proto jsem vzala svou dýku a hodila jej po něm, přímo do zad. Bylo mi to už tak nějak jedno, jak to tak vypadalo, život se rozhodl, že se mnou bude každý den jen vymetat a možná minu... možná dokonce dotyčný bude dítě štěstěny a dýku chytí a dostane suvenýr. Bylo mi to asi vážně již fuk. Stále ale byla možnost, že ho to nějak zasáhne a upřímně? Běhat s dýkou v zádech nebude asi nic příjemného. Přesto, jak hůř tento týden může probíhat, že? Třeba mi právě do zad jdou stráže a já brzo budu ve věznici za snahu přesně takovéto potrestat, nebo ještě lépe, moje hlava oddělená od těla bude zírat na tělo, které ještě před pár sekundami ovládala. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Večer Cooper von Haggal evidentně není ochoten pouštět se do boje s lépe ozbrojeným protivníkem. To je patrné z jeho první reakce na nebezpečí, kdy je připraven k útěku...nebo jak se mezi šlechtou říká: K taktickému ústupu. |
| |
| soukromá zpráva od Cooper pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Večer Zlodějka se zastavila, jako by vstřebávala urážky, které jsem na ni právě vychrlil. To už jsem věděl že nějaká reakce příjde a v tu ránu kdy se otočila a rozeběhla se za mnou, nečekal sem jestli to udělala jenom aby mě vyděsila nebo ne, otočil jsem se a dal se na útěk. S úsměvem na rtech, protože takové situace mám celkem rád. Vzpomněl jsem si na staré dobré časy staré dobré časy. Kdy utíkání před průšvihem byl moje každodenní rutina. Kdy stejně jako ona jsem rád kradl, nebo spíš hlavní moje vášeň byli vloupačky. Evidentně na rozdíl od ní jsem to já měl jenom pro zábavu. Měl jsem jí jít třeba pomoct někoho okrást. Je tu spousta lidí kteří by si to zasloužili, za to jak se ke mě chovají. Nebo jí přemluvit ať jde někam se mnou. Aspoň by mě chránila zadek. Místo toho jí takto sjedu, ale co nemá si dovolovat okrádat Coopera von Haggal! Ten úsměv mě ale velice rychle přešel. To ve chvíli kdy my kolem hlavy prosviští dýka, která kdyby letěla o pár centimetrů vedle, tak bych asi skončil v kaluži krve. To moje pobavení změní ve zděšení. Na vteřinu jsem se zastavil na místě kde dopadla dýka, abych ji sebral, otočil jsem se na bláznivou ženskou jestli za mnou běží nebo ne a na nic už nečekal a nejrychlejším způsobem jakým budu moci zmizím z uličky. Nejprve běžím na slepo, ani pořádně nevím kam, hlavně pryč. Pak se ale trochu vzpamatuju a začnu se držet původního plánu a zamířím k městským branám, kde by měli být strážní. Při běhu uschovám dýku, nechci nikoho provokovat. Zastavím se až u brány hodně blízko strážným a začnu se rozhlížet, zadali ta bláznivá vražedkyně utíkala za mnou. Ta ženská je magor! konečně si začnu uvědomovat co se stalo, když se snažím rozdýchat útěk. Ona mě vážně chtěla zabít! Za pár slov co jsem řekl? To nemá v hlavě v pořádku. Doufám že jí brzo zabijou, nebo zavřou, tohle by nemělo chodit po tomhle světě! Sakra budu si muset dávat na hubu, co komu říkám, dneska jsem měl neskutečný štěstí. A hlavně se takovýmto sadistickým bláznům a cvokům vyhýbat. |
| |
| soukromá zpráva od Freya pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Večer Aneb život se změní ze sekundy na sekundu, nejenže jsem minula a asi by mi díky mé neschopnosti bylo i jedno, kdyby to dotyčnému prorazilo hlavu a já ho tak zabila. Připadalo mi, že můj život bere na obrátky ve stylu, kdy se mi nic nedaří a tak či tak skončím ve věznici. Jediný způsob byl prostě si udělat nějaké jméno, kterého se nejspíše budou bát všichni víc, než jen jakéhosi lapky, který si chce získat nějakou tu drobnou od všudepřítomných bohatších cizinců. Promnula jsem si krk a odkašlala si, protočila meč ve své ruce a dala ho zpět do pochvy. Nechala dotyčného si vzít mou dýku a já zase vyšplhala na střechy budov. Byl čas někoho překvapit v noci a pokud bude moc nahlas? No... tak asi jeho škoda. Bylo mi už vážně jedno, jestli mne někdo dostane na pranýř, nebo jestli mne budou soudit jako mnohonásobného vraha. "Očividně tento svět není od toho, aby zde měl zloděje, který nevraždí. Je možná dobré, že jsem se učila anatomii..." s tím jsem se dala vyhledávat nějaké střešní okna, které by mohla být otevřená a já se tak dostala dovnitř. Byla noc, takže bych asi někoho překvapila ve spánku a co se stane pak? No, to je již otázka. |
| |
| soukromá zpráva od Hastur pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Hluboká noc Nic se mi nepodaří a nezbývá mi nic jiného, než bloumat temným lesem další půlhodinu, než se mi konečně vyjeví plamínek světla. Je to táborový oheň, zřejmě nějakých hrdlořezů. Bála jsem se, stejně jako dříve, když mě naháněli lovci čarodějnic. Opět nějaká krvelačná banda, opět žádný přítel. Byla jsem prostě sama. Mám hlad, ale vím, že bych muže nepřemohla. Kdyby mě našli, tak by mě nejspíše znásilnily. Hezky by se na mě vystřídalo všech pět a moje mrtvé tělo by pohodily někde v lese. Živě jsem si ten scénář představovala. Mrazilo mi strachy v zádech. Musela jsem využít šance, musela jsem něco udělat. Měli kolem sebe rozmístěny stany, stačilo jen ulovit nějakou kořist. Na honu jsem přeci byla už mnohokrát. Věděla jsem jak se plížit, znala jsem ty dovednosti. Nikdy jsem nepředpokládala, že to budu využívat takto, a že mi přitom půjde o život. Toto přece nebyla divoká zvěř. Vysoká, která před vámi uteče. Na blízkou větvičku dosedne malý ptáček. Zamává křidélky a dlouze se na mě zadívá. „Zabít! Zabít!“ Zazní hlasitý ptačí řev. „Zabít! Zabít!“ Nikdo ho však neslyší. Snad je to jen v mé hlavě. Asi blouzním Kdybych ovládala moc, přeci jen by... Nikdy jsem přeci člověka nezabila. Vždycky to byly jen zvířata... né lidé... Zakroutila jsem nevěřícně hlavou nad vlastními myšlenkami. Musela jsem jednat. Byla tma a možnost jí využít. Namatlala jsem na sebe mokré bláto, aby mě nebylo vidět a vplížila se blíže skupině. Nešlo mi o šťavnatou pečínku, ale o jejich stany a výbavu, kterou by v nich mohli mít. Musela jsem ukrást co se dalo a zmizet... nenápadně. |
| |
| soukromá zpráva od Cooper pro Prolog
Vypadá to si že jsem ji setřásl, nebo se možná za mnou vůbec nevydala. Ať tak či tak nikde ji nevidím, což je sice fajn, ale klid mi to nepřináší. Ten blázen na mě může číhat kdekoliv! raději také prohlédnu střechy v okolí, jestli jí někde neuvidím. Naštěstí to vypadá že to se mnou skutečně vzdala. Pokusím se několika nádechy a výdechy sám sebe uklidnit. Strážné nebudu upozorňovat, obávám se že zrovna mě stejně neposlechnou a lepší bude odsud co nejrychleji zmizet. Naposledy se ohlédnu do města, na chvíli jako bych se zamyslel zdali bych tu neměl zůstat a zkusit vymyslet něco jiného, než prostě utéct, ale... rozhodnutí už padlo a tak se otáčím a za svitu měsíce vycházím skrz městskou bránu do neznáma. Myslím i na to že budu muset brzo jít spát, ale po tom co jsem naštval tu mrchu, radši si dám pozor a poodejdu kousek dál od města. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, navečer Jedním nerozvážným rozhodnutím jsi za sebou spálil všechny mosty. Ve městě tě nepochybně mají za mrtvého a tvůj majek, pokud jsi nějaký měl si již jistě rozebírají přeživší příbuzní, nebo sousedé. Zkrátka kdokoliv, kdo má třebas i sporný nárok. I kdyby jsi se nyní vrátil, nejspíš by jsi neměl kam. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Utíkáš z panství svého pána. Jediné ohlédnutí ti stačí, abys sis byl jist správností svého rozhodnutí. Panství je v plamenech. Je jedno, jestli v boji zvítězili útočníci, nebo obránci. Do ráda z panství nezbude víc než doutnající ruina. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Večer Chodíš po střechách a hledáš. Co vlastně? Místo k přenocování? Další oběť, nebo možná oboje? Kdoví. Dnešek pro tebe rozhodně nebyl jednoduchým dnem. Požár, smrt matky, tvůj mistr. Nic se ti nedaří jak by mělo. Ale každý má někdy den blbec. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Hluboká noc Naneseš na sebe bláto, ve vlhkém lese je ho dost. Není to zrovna hygienické, nebo příjemné, ale po těch několika dnech v kleci na tom už vlastně nezáleží. Muži si tě zatím nevšimly, štěstí ti přeje, když blížíš ke stanům, aby jsi tam našla nějakou kořist. |
| |
| soukromá zpráva od Nikolas pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, dopoledne Tak a jsem venku, ale co teď? Možná jsem si to měl lépe promyslet, jelikož jsem okolí vyděl jen ze sídla a už od pěti jsem nebyl nikde jinde. To je jedno, přizpůsobím se. No nemám na vybranou. Opráším si ty hadry, které se s opovržením snažím už několik let nazvat své oblečení. Možná, bych si měl i sundat tu pitomost, co mi dal ten úchil na krk, ale zatím si ji nechám. Nevím proč, ale nechám. Rozhlédnu se okolo. Sice jsem si nejsem jistý, ale měl bych se vydat k nejbližšímu městu. I když je to nebezpečné, pokud mě chytí a uvidí cejch co mám na lopatce. Budu se hold muset snažit. Naštěstí jsem za těch několik let zjistil, kterým směrem město je a taky se jím vydám. |
| |
| soukromá zpráva od Thorkell pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, navečer V hlavě mi běžel nespočet myšlenek, představa mých byť i velmi vzdálených příbůzných, soupeřící o můj skromný majetek, mě na jednu stranu rozesmutnila, uvědomil jsem si, o co vše jsem přišel svým zbabělým útěkem, na druhou stranu mi i přišla výjimečně komická. Jakmile potkám prvního obyvatele té díry, která se opovažuje nazývat se vesnice, promluvím na něj. "Brej den, pan sedlák." Vykouzlím na tváři upřímný úsměv, přeci jen nemůžu být už od svého příchodu považován za barbara. "Neměl by jste náhodou nějaký ten volný slamník a to sousto to prázdného žaludku? Vše si poctivě odpracuji." Zamyslím se. "A nevíte, že by tu byla někde nějaká práce navíc, kde bych si mohl přijít na pár grešlí navíc?" |
| |
| soukromá zpráva od Runaete pro Prolog [/b] 5. Duben, roku 1 080, Poledne Procházela jsem uličkou mezi všemi, kteří se přišli na tuhle slavnou chvíli podívat, sledovaná snad každým pohledem ve velkém domě. Dívala jsem se přímo před sebe. S hrdostí sobě vlastní, rty semknuté do úzké linky oči upřené někam daleko. Ruce jsem měla tak, jak mi bylo přikázáno, v rukávech, držíc se za vlastní zápěstí. Nedotkne se mě, dokud mi nebude chtít nasadit prsten. Nebudeme se držet za ruce. Jakmile jsem postoupila k boku mého snoubence, zůstala jsem stát, dokud nám nebylo řečeno, že se k sobě máme otočit a podívat se jeden na druhého. Mou duší proběhlo znechucení a jen těžko jsem jej skrývala ve tváři. Viděla jsem, že už teď byl opilí. Sice ne na šrot, ale byl opilí. Zaryla jsem nehty do své kůže, abych se ovládla, bolest pomáhá, a zatnula jsem zuby. Srdce mi ošklivě tlouklo proti hrudi, až to bolelo, opravdu jsem začínala být strachem bez sebe. Strachem a znechucením. Jestli to nevyjde, urve mi hlavu, to je jasné… Už už se natahoval po prstenu, který mi měl nasadit, a já měla podat svou ruku, aby to mohl udělat. Díky plášti, který byl dost široký, nebylo hned k postřehnutí, že jsem vytáhla něco z rukávů. Ani on si toho nevšiml, protože měl dost starostí s drobným prstenem, aby ho neupustil na zem, jak měl v opilosti roztřesené ruce. Najednou se mé srdce uklidnilo. Snad jako by přestalo na chvíli bít na poplach. Ve chvíli, kdy se Haraldův pohled vracel ke mně, jsem se pohnula prudce vpřed. Dýka se propárala látkou snadno, snad až moc snadno. Mířila jsem rovnou pod hrudní koš, pod žebra a nahoru až jsem ucítila tlak záštity a byla jsem donucená k dýce ještě víc přitisknout své tělo. Pak povolila i ta malá rána a já ucítila horkou krev na svých rukou. Prudce jsem trhla dolů a snažila se při tom nadělat co největší škody, co kdybych náhodou nezasáhla srdce. „ Já si tě nikdy nevezmu, Haralde.“ Uniklo mi z úst, když jsem dýku vytáhla a o pár kroků od Haralda ucouvla. Dobře, že tak, protože v tu chvíli se natáhl, aby mě udeřil. Ucouvla jsem znovu, až jsem narazila do stolu, za kterým stál Tharn a jeho mistr. „ Jsem Svobodná žena! Jsem dost dobrá na to, abych mohla vést náš kmen i bez muže, jako byl Harald!“ Rychle jsem se nadechla, protože lidé v sále se dávali do pohybu. Ženy v panice začaly vykřikovat a Haraldova rodina ve mně viděla vraha, jímž také jsem. „ Vrátím se… A pak ti dokážu, že jsem schopná stejně jako jakýkoliv muž!“ Vykřikla jsem a zašmátrala za sebou, abych našla konec stolu. Prosmekla jsem se kolem rohu, až jsem do něj bolestivě narazila a vyběhla jsem do zadních částí velkého domu, k zadnímu východu. |
| |
| soukromá zpráva od Freya pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Večer Aneb, věděla jsem, že tu jsou jen nějaké dvě možnosti. Buď zkoušet zase někoho přepadnout v uličkách a modlit se, že to vyjde, nebo prostě někoho překvapit ve spánku. Pokud se to zvrhne, no tak mi nezbude nic moc jiného než dotyčného umlčet. Sice jsem nikdy nezabila, ale... nemůže to být tak těžké, hlavně na nehybný cíl, že? V pokleku a s límcem přes pusu se koukám na pár domů. Některé vypadají, že by tam žil spíše nějaký vandrák a některé právě naopak, ale takové mají třeba i stráže před dveřmi, naštěstí střešní okna nikdo nikdy nehlídal. Promnu si krk a druhou rukou zabloudím do kapsy, kde se objeví papírek s pár slovy. "Hm... asi je to pravda..." odkašlu si a dám se ještě na obhlídku, tentokrát pouze těch baráků, které vypadají, že by tam mohl žít někdo bohatý, ale zase ne někdo jako úplný král tohoto města. Pokud jsem nějaký vhodný našla, se střešním oknem, které se dalo za pomocí nože nějak tiše otevřít, tak jsem šla dovnitř. Pokud zde ale nějaké takové nebylo, tak jsem si musela vyhlídnout nějaký barák, který to tak měl, nebo prostě se kouknout po okolí a pokud nikdo zde nebyl, tak nějaké to okno rozbít a pokračovat dovnitř. Co se dá dělat, nic jiného mi nezbývá. |
| |
| soukromá zpráva od Tharn pro
Svatební obřad |
| |
| soukromá zpráva od Hastur pro Prolog 5. Duben, roku 1 080, Hluboká noc Myslela jsem, že plížit se jako zloděj bude to samé, jako být lovcem, ale zmýlila jsem se. Nedávala jsem pozor a jeden z nich mě zahlédl. Ihned mi zakroutil rukou a stočil jako hadrovou panenku. Vzdorovala jsem, vrčela a snažila se dostat z jeho sevření. Srdce se mi rozbušilo strachem. Snad jsem ani nevnímala jeho studenou ruku, kterou hmatal ten hrdlořez na mém těla. Mezitím se kolem ohniště začali slétat černí ptáci. Nenápadně dosedali na větvičky a jejich prázdné a tiché pohledy se mi vrývali do mysli. „Zabít, Zabít“ Opakovali jednotně jako sbor. Tvář se mi zkroutila zděšením. Nemohla jsem uniknout jeho sevření. Neměla jsem nic, čím bych se mohla bránit. „Nehmatejte na mě! Co po mě chcete! Co se mnou bude?“ Můj hlas se chvěl. |
| |
| Kapitola I.
|
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O dva týdny později 18. Duben, roku 1 080, Půlnoc Ve vesnici kam jsi utekl po zřícení šachty a smrti svých blízkých jsi zůstal několik dní. Práce tu bylo dost, ostatně stejně jako v kterékoliv jiné vesnici. Jediným problémem této práce je, že ti za ni nikdo nedá víc než jídlo, nebo nocleh. A to je upřímně řečeno málo. Za chvíli jsi odešel. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O dva týdny později 18. Duben, roku 1 080, Půlnoc Opustil jsi hlavní město Arakain. V kapse pár drobných, v ruce hůl a nějakou dýku ukořistěnou zlodějce co tě přepadla. Ale kam nyní? Nikdy jsi nebyl takhle odkázán sám na sebe a své schopnosti. Brzy jsi zjistil, že ty jsou jednoduše ubohé. Že je velký rozdíl mezi tím krást pro zábavu jako bohatý pán a tím, když o něco skutečně jde. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno Ze sídla svého pána, které lehlo popelem, ses nejprve dostal do nějaké té vesnice. Práce tu bylo dost, ostatně stejně jako v kterékoliv jiné vesnici. Jediným problémem této práce je, že ti za ni nikdo nedá víc než jídlo, nebo nocleh. A to je upřímně řečeno málo. Za chvíli jsi odešel. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno Odešel jsi z domova, vše co jsi znal jsi nechal za sebou. Není to důležité, není se kam vrátit. A i kdyby snad bylo kam, nejspíš bys ani nechtěl. Živoření již bylo přece jenom dost. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno Život zloděje není snadný, tomu tě naučila hned první noc, kdy jsi byla skutečně odkázána jenom na své schopnosti. Zjistila jsi, že zlodějna není jenom o schopnostech, ty jsou jenom půlkou úspěchu. Tu druhou tvoří prachobyčejné štěstí. Štěstí je věc ošemetná, někdy při tobě stojí, jindy je proti tobě. Jak se mu to zrovna hodí. Někdy jsou střechy pevné, jindy uvolní pár tašek. Někdy přijde pán domu dřív, jindy se neukáže vůbec. Inu život zloděje není snadný, úspěch střídá neúspěch. Jendou ukořistíš naditý měšec zámožnému kupci, jindy musíš prchat před městskými strážemi. A to není vše. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno Chytly tě jako zlodějku, obyčejnou sprostou zlodějku, která se je pokusila obrat a to co si sami od někoho nakradli. Co následovalo. Inu nic co bys nečekala, ale nedá se říci, že bys na to byla připravena. Ostatně jak se někdo může na něco takového připravit?
Křik mužů a zápach spáleného masa. Tolik si pamatuješ z toho, co následovalo. Pak už jen víš, že celý tábor vzaly plameny. Snad s výjimkou jednoho vzdálenějšího stanu a nějaké té základní výbavy a zásob mužů. Vzala sis, co jsi pobrala a z tohoto hrozného místa odešla…. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno Runaete vrazila svému snoubenci do prsou dýku. Krev vytryskla a zničila její šaty, ale dojem to byl dokonalý. Tohle nikdo nečekal. Prvních pár chvil nikdo ani nedutal a Runaete mohla dokončit svůj výstup. Projev mladického vzdoru vůči autoritám, vůči svému otci a náčelníkovi.
Prvních asi deset dní bylo na moři vše celkem v klidu, ale pak se počasí změnilo. Přišli mohutné vichřice, bouře. Loď byla neovladatelná, kurz ztracen. A o tři dny později šla loď ke dnu…Runaete, Tharn, celá posádka. Na ten křik ani jeden hned tak nezapomene. |
| |
| soukromá zpráva od Hastur pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno Křik mužů, zápach spáleného masa a bezesně prožité noci. Bylo to poprvé co jsem někoho zabila. Nedokázala jsem usnout po několik dní. Jejich obličeje mě pronásledovali po zbytek posledních dní. Mezi neustálým brečením se ze mě vytratila všechna radost. Zlomilo mě to, ale jsem žena. Musela jsem to v sobě potlačit. Nebylo na koho se obrátit. Putovala jsem severem. Pronásledovali mě stíny. Stromy a ticho po cestách mi připadalo náhle strašidelné, ale uklidňující zároveň. Pod očima se mi vytvořily kruhy, můj pohled se změnil. O něco jsem přišla. Jediným klidem mi byly hodiny meditování, do kterého jsme se vložila při svých krátkých zastávkách.. Udržovalo mě to v pokoji. Procházela jsem se křížem krážem divočinou, často na dohled od pobřeží. Nebylo kam spěchat. Nevěděla jsem kam jít, co dělat. Má mysl byla zmatená, neustále si připomínající neblahé události. Samota tomu neprospívala. Probudila se ve mně potřeba práce, schopnosti se do něčeho vložit a zaměstnat se. |
| |
| soukromá zpráva od Cooper pro O dva týdny později 18. Duben, roku 1 080, Půlnoc Čekal jsem že mě již nic horšího než byl rok strávený ve vězení snad potkat nemůže, ale to jsem se škaredě mýlil. Posledních 14 dnů bylo kolikrát horších než unuděné dny za mřížemi, kde ti alespoň dají nějaké jídlo do huby. Tady venku? Když si něco neseženeš, tak jdeš prostě spát hlady, nikoho to nezajímá. I postel je ve vězení pohodlnější než spánek na tvrdé zemi a co si budeme povídat, počasí v dubnu nebývá kolikrát zrovna přívětivé a tak jsem musel strávit i nejednu bezesnou noc skrčený pod nějakým stromem abych promokl co nejméně. A zapálit si oheň pomocí křesadla? Jeden z prvních dnů jsem strávil jenom tím, že jsem se učil s tím pracovat. Kolikrát jsem si říkal, jestli něco neprovést, aby mě znova zavřeli do vězení. Však touha získat svůj majetek a pomstu byla větší. Samozřejmě jsem musel nějak myslet i na svoji obživu. Jídlo na týden jsem sice měl, ale jídlo mi zmizelo mnohem dříve než za týden, buď obchodníci kecaly, nebo já se prostě moc nacpával. A když už to se mnou vypadalo bledě, tak jsem musel něco vymyslet. Jediný co mě však napadlo byli krádeže. V těch jsem nikdy tak moc dobrej nebyl, ale každý se to nějak musel naučit. A tak jsem kradl a velmi špatně, několikrát jsem byl přichycenej, naštěstí to kolikrát lidi řešili spíš pěstí do obličeje, než strážníky a když už, tak sem vzal nohy na ramena a ztratil se v uličkách. Do toho všeho se zapojovalo ještě podsvětí, které jakmile si tě všimnou musíš platit poplatky, nebo máš utrum. A to je taky důvod, proč jsem se stále neusídlil v nějakém městě. Můj další pokus měl být ve městě Kerak. A tak jsem se dostal sem, do nějaké malé vesničky. První co mě napadlo že bych mohl konečně složit hlavu. Že utratím své těžce ukradené peníze alespoň za jednu noc v klidu, teple a v normální posteli. Mé hledání mě dovedlo na náves kde uprostřed byla zavřená na pranýři nějak dívka. Do obličeje jsem jí neviděl, jelikož na hlavě měla pytel, ale tělo měla vypracované a určitě muselo patřit nějaké krásné ženě. V tu chvíli jsem začal přemýšlet kdy to bylo naposledy, co jsem byl se ženou. Snad ani dopočítat jsem se k tomu nemohl. Jak já miloval ženy. Přistoupil jsem k dívce, abych si přečetl co má napsané na ceduli, která jí visí kolem krku. 10 ran holí a vyhnání z vesnice? To by mě zajímalo co jsi provedla. vyzkoušel jsem na ní promluvit, těžko říct zdali spí, pokud se vůbec v této poloze spát dá. Pak mě napadne, že vzhledem k tomu, že tu je zrovna někdo vězněný, tak by tu po zemi mohli být i čerstvější kousky ovoce či zeleniny, nebo něco užitečného, nebo alespoň na prodej. Rozhodnu se jen tak prohlédnout terén, nechci být zase moc nápadný, nepotřebuji aby si hned o mě mysleli jaký jsem chudák. Tak chvíli počkám zdali dívka na pranýři zareaguje na má slova, pokud ne a nic zajímavého nenajdu, vydám se do hostince, který je tu také na návsi. Vím že je půlnoc, ale zkusím otevřít, pokud nebude otevřeno, začnu bouchat do dveří. |
| |
| soukromá zpráva od Thorkell pro O dva týdny později 18. Duben, roku 1 080, Půlnoc Práce bylo dostatek, někdy až moc, ale jako havíř, který byl celý život nucen skoro k otrocké práci, mi to nedělalo větší problém. Starost mi dělalo však to, že jediný výdělek byl nocleh a nějaké to jídlo, to mi nestačilo. Takhle jsem nemohl žít, nešlo to dál a tak jsem se po krátkém přemýšlení rozhodl odejít. Cesta nebyla vůbec snadná, přesto se na konci dostavila takřka kýžená odměna. O něco větší vesnička, kde mimo jiné byla i náves s hostincem, což v těch předešlých byl jen nedosažitelný sen. Měl jsem radost, proč taky ne, kde je hospoda, tam většinou bývají lidé, kteří jsou ochotní zaplatit víc než jídlem nebo noclehem. Před ní mě však čekalo nečekané překvapení. Nečekal jsem, že by v tomto konci světa, kde je tohle na zdejší poměry velkoměsto, měl vůbec kdo konat zločiny a kdo je trestat. O to děsivější bylo, když jsem na tom pranýři viděl ženu. Neměl jsem rád tyto tresty, přišli mi moc kruté. Nikdy jsem se nerad účastnil veřejného lynčování a ani tentokrát jsem to neplánoval. "Zdravím," Zvědavost mi nedala, chtěl jsem vědět, co provedla. "Není ti zima?" Začal jsem jemně, nedělalo mi problém mluvit s člověkem, který něco provedl, mně zatím nic neprovedla a vůbec nemám žádné důkazy, že to udělala někomu jinému. "Nemáš hlad?" Pokud mi odpoví, budu pokračovat v rozhovoru, jestli ne, vydám se do zdejšího hostince. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O dva týdny později 18. Duben, roku 1 080, Půlnoc Přistoupil jsi k mladé ženě na pranýři. S jistotou můžeš říci, že je mladá a velice pohledná. Tedy až na obličej, který posoudit nemůžeš. Žena toho na sobě moc nemá a to co má nevypadá, že by bylo její. Obyčejná košile a krátká sukně, vše tak o dvě čísla menší než by mělo být. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O dva týdny později 18. Duben, roku 1 080, Půlnoc Přistoupil jsi k mladé ženě na pranýři. S jistotou můžeš říci, že je mladá a velice pohledná. Tedy až na obličej, který posoudit nemůžeš. Žena toho na sobě moc nemá a to co má nevypadá, že by bylo její. Obyčejná košile a krátká sukně, vše tak o dvě čísla menší než by mělo být. |
| |
| soukromá zpráva od Cooper pro O dva týdny později 18. Duben, roku 1 080, Půlnoc Samozřejmě že má roubík, to tě taky mohlo napadnout! napomenu se v hlavě za svojí hloupost. Neboj se, bít tě nebudu, taky to znám být trestanec. uklidním ji když si všimnu že očekává ránu. Chvíli kolem ní chodím a hledám po zemi něco užitečného. No tak ti teda přeju hodně štěstí. rozloučím se s trestankyní po tom, co usoudím že na zemi není nic užitečného. Proč bych jí měl taky pomáhat? Kvůli nějaké běhně skončím taky na pranýři. To by musela mít někde za městem schovanou truhlu zlaťáků, abych takto riskoval. Radši si půjdu dát pivo na její počest. To pomůže hlavně mě. Po cestě do hospody spočítám svoje peníze a definitivně usoudím, že za jednu noc v normální posteli utratit můžu. Vejdu do hostince který má otevřeno, ačkoliv už bude pozdní noční hodina. Dokonce u stolu sedí, nebo spíš se vrávorá, několik místních štamgastů. Ta vzpomínka mi připomene jak jsem se kdysi vrávorával u stolu podobně jako tihle. Nikde se nezastavuji a jdu rovnou k hospodskému. Zjistím že pokoj dostanu za stříbrnej i s jídlem a snídaní a tak neváhám kejvám že tuto nabídku určitě přijímám. Nakonec mě hospodský ukecá i do další investice do koupele, ale na společnost už se ukecat nenechám. Tolik peněz najednou si nemůžu dovolit utratit. Zatím si sednu teda tady, donseste mi pivo a to jídlo. řeknu a ukážu na stůl nedaleko štamgastů, abych mohl poslouchat. Člověk nikd neví co zajímavého může od opilých slyšet. |
| |
| soukromá zpráva od Freya pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno Během posledních dvou týdnů jsem zjistila, že být lapka není zas tak jednoduché, ale tak co jsem čekala? Že každý dům bude prostě vejít, vzít, odejít a tak? Nebylo tomu tak, ale jako kdyby mi to vadilo. Postupně jsem se zdokonovala, ale nebyla jsem nějaký velký postrach, nebo jak jsem si to vlastně představovala. Mít jen meč bylo občas dost nepraktické, ale co jsem měla dělat, když jsem při svém první napadení zvorala úplně všechno co šlo. Divila jsem se, že jsem meč ještě stále měla. Po tom, co jsem utíkala asi hodinu, abych utekla zlodějům, kterým se nelíbilo to, že "loupím v jejich městě" jsem se rozhodla opustit město. Nejenže toto město bylo celé zkažené, ale i podsvětí nedávalo smysl. Možná dávalo pro toho, kdo byl hlava podsvětí, ale mne ne. Možná proto jsem nyní byla v přírodě. Svůj límec, který mi kryl od brady k nosu v případě krádeží nyní byl jen na krku, kam mi aspoň nikdy nefoukalo. Meč v pochvě a já jsem se dívala na mapu, kudy vlastně jít do Keraku. Věděla jsem, že je to jen malá vesnice, ale i takové měly své zbohatlíky a těm vzít nějaký ten zlaťák se vždy hodilo, popřípadě možná někoho připravit o nějaké to umění? Tak či tak, je tu stále možnost, že se všechno nepovede a já brzo budu stát na pranýři, nebo budu mít hlavu na špalku, čekající jen na to, až mi sekera oddělí hlavu a já budu mít konečně klid. "Takže tímto směrem, hm," složila jsem mapu a dala si ji zpátky do kapsy a pokračovala v cestě. Přemýšlela jsem, jestli cestou vzít nějakou vesnici a okrást tam někoho, ale měla jsem takové menší pravidlo. Chudé nebudu připravovat o ten zbytek, co mají. U bohatých? Klidně smočím svůj meč v krvi... |
| |
| soukromá zpráva od Thorkell pro O dva týdny později 18. Duben, roku 1 080, Půlnoc Bylo mi jí líto, není ji zima? Sice na sobě má oblečení, ale je velmi tenké a sotva ji stačí. "Já ti nechci ublížit." Uvnitř mé hlavy probíhá konflikt, nevím se rozhodnout. Ale nakonec moje zvědavost přesvědčí můj strach, jenže nejsem tak hloupý, abych si nespočítal, že jedna a jedna nejsou tři. "Chceš sundat pytel a roubík?"" Zeptám se jí a sleduji její reakci. "Pokud ano, promluv dvakrát, pokud ne, jenom jednou." Mluvím co nejtišeji, jen aby mě ta žena slyšela. Nechci na sebe upoutat zbytečnou pozornost. "Není ti zima?" Zeptám se jí ještě doplňující otázkou. Doma mě učili, že pokud je někomu hůř než mně a já mu můžu pomoci, musím to udělat. Říkali, že je to moje povinnost. Taky mi říkali, že pokud je na někom konané zlo a nespravedlnost, musím mu pomoct. A já v tom budu žít do konce svých dnů. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O dva týdny později 18. Duben, roku 1 080, Půlnoc Z pytle se ozvou nějaká dvě zamručení. Žena ať je to kdokoliv ho nechce mít na hlavě a nechce mít v puse roubík. Ale je to riziko, je to zločin. A to je pro někoho, kdo nikdy žádný nespáchal těžké rozhodnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Nikolas pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno Už. Už nemůžu musím se někde posadit. Naštěstí je je kus ode mě dost velkej šutr, na který se můžu posadit a také tak udělám. Prokřupu si klouby na rukou a trochu zívnu. Kdy už tam sakra budu. To to musí bejt tak daleko. Ano musí jinak by mě to přece nemohlo štvát. Odpovím si. Po chvilce, během které jsem popadl dech se zvedám a vydávám se dál. Nudáá. Příšerně se nudím. Co mám dělat. Co sakra. Už vím budu si zpívat. Jelikož však neznám text žádné písně, musím improvizovat. Můj poněkud, na můj vkus až moc čistý a krásný hlas se nese okolím. Snad nikoho nepřilákám. Já snil, já snil. O tom, že budu volný..... Ale co s tim, co s tim. Dopadá na mě vlastní stín.... Už se mi nechce smát. Teď však se mi chce řvát. A když budu chtít budu chtít.Budu výt na Měsíc.......................... Po nějaké době mě omrzí i můj vlastní hlas a tak přestanu se zpěvem, který na mě nejspíše upozornil, všechny v okolí několika metrů. |
| |
| soukromá zpráva od Thorkell pro O dva týdny později 18. Duben, roku 1 080, Půlnoc Jestli neskončím v pekle za tohle, tak už za nic. Přikryl jsem jí pokrývkou, která se mi v báglu schovávala na horší časy, člověk nikdy neví, kdy přijde velká zima a on skončí bez střechy nad hlavou. Pozorně se podívám okolo, jestli se snad někdo nedívá. Jestli ne, tiše jí sundám z hlavy pytel a z úst vyndám roubík. "Nemáš hlad?" Zeptám se jí milým hlasem. "Tak, co jsi provedla?" Zamyslím se. "A popravdě!" Dodám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O dva týdny později 18. Duben, roku 1 080, Půlnoc Sotva dívce stáhneš pytel přes hlavu uslyšíš za sebou někoho mluvit. „Tak přece měla parťáka.“ Někdo si tě evidentně spletl s jejím komplicem, ale na tom už nezáleží. Rovnou jsi dostal pořádnou ránu do hlavy. |
| |
| soukromá zpráva od Thorkell pro O dva týdny později 18. Duben, roku 1 080, Půlnoc Po krátkém, neohrabaném sundávání pytle dívce z hlavy se za mnou ozve hlas, srdce mi vyskočí vysoko do krku. Nestačím se ani otočit a nějaká velmi tvrdá věc mě praští po hlavě. Probral jsem se až uvězněn na pranýři. To byl teda zase nápad. Zřejmě mě čeká velmi dlouhá noc a nakonec bolestivá odměna, větší starost mi než tohle čekání dělá osud mých věcí, které se snad dostanou do rukou člověka, který má slitování a nerozhodne si můj majetek přivlastnit. To by mi nastalo opravdové peklo, protože bych bez peněz a všeho majetku byl vyhozen do divočiny, při štěstí bych do západu slunce našel vesnici, jinak by mě čekala velmi nepříjemná a nebezpečná noc. Pokusím se usnout a pokud to nepůjde, budu čekat do úsvitu, kdy se nade mnou pronese rozsudek. |
| |
4660.jpg) | soukromá zpráva od Andre Balt pro Začátky nebývají snadné[/justify] 19. Duben, roku 1 080, Ráno Probral jsem se pod skupinou malých stromků, které byly jako stvořené pro táboření. Posbírám svoje tábořící potřeby a dám si něco k snědku. Vydám se na cestu. V dálce je vidět malá vesnička. I když jsem po ránu byl trochu zkřehlý, ale rychlí pohyb my vrátí cit do rukou. Měl jsem pocit, že můžu dobýt celý širý svět. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O dva týdny později 18. Duben, roku 1 080, Půlnoc Statek byl prodán, dluhy zaplacené. Nic tě v kraji více nedrželo. Že jsi měla hluboko do kapsy? Nevadí, hlavně, že po tobě nejsou lovci odměn, nebo někdo ještě horší. Během cesty jsi poznala hodnotu peněz a že jich nikdy není dost. Mizí totiž zatraceně rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Runaete pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno Probrala jsem se. Já se opravdu probrala! Cítila jsem bolest hlavy, v plicích mě pálila slaná voda, kterou jsem předtím nejspíše vykašlala a na tvářích a ve vlasech jsem měla písek. V první chvíli jsem musela vzpomínat na to, co se stalo. Najednou mi to přišlo jako sen. Byla jsem svobodná! Před čtrnácti dny jsem zabila svého snoubence a utekla jsem. Teď jsem byla tady. A přežila jsem i bouři na moři, která nejspíše pozabíjela většinu ostatních. Rty jsem měla popraskané od sluníčka a nedostatku pitné vody, celkově jsem se cítila slabá. Nechtělo se mi zvedat, tak dobře se tady leželo. Ale přesto… Přesto jsem se zvednout musela. Musela jsem zjistit, jestli tu semnou není ještě někdo další. Zatraceně, přeci jsem při tom nepřišla o jediného přítele! První zvednutí nedopadlo moc dobře, upadla jsem zpátky na bok a tiše zasténala. Až to druhé, když jsem si klekla na kolena a podepřela jsem se dlaněmi, se povedlo. Sedla jsem si a rozhlédla se kolem. Byli to jen trosky. Nějaké dřevo jinak nic moc, nejspíše. Nic z toho jsem ale nestudovala příliš zblízka, na to bych k tomu první musela dojít. A to znamenalo postavit se na vlastní nohy. Měla jsem je roztřesené, jako hříbě, které se poprvé staví na vlastní. Cítila jsem se slabá a hlava tomu všemu moc nedopřávala. Přesto, už když jsem se zvedla na nohy, zahlédla jsem první tělo. Nevím, kdo přesně to byl, ale někdo z lodi určitě. Byl zavalený kusem stěžně a zamotaný do plachet. Nejspíše se snažil odříznout plachtu ze stěžně, který se zamotal do lan dalšího a hrozil, že přelomí i ten druhý stěžeň a pak převrátí loď. Ten nebožák už nějakou chvíli nežil. Otřásla jsem se a po vratkých nohou popošla pár kroků dál. Byl to nezvyk stát zase na chvíli na pevné zemi, která se nehoupá ze strany na stranu. A pak jsem zahlédla další tělo. To už mi bylo známé. Až jsem se málem zalkla, když jsem polkla výkřik toho jména. Tharn. Ležel tam v písku stejně jako já ještě před chvílí a nevypadal na to, že ještě žije. Domotala jsem se až k němu a klesla jsem na kolena vedle něj. „ Tharne…“ Vyklouzlo mi z úst lítostivě. Jemně jsem mu přejela dlaní po vlasech a následně po tváři. A pak jsem ucítila na dlani jeho dech, když mi ruka klesla až ke rtům a nosu. „ Tharne!“ Vyhkla jsem a zatřásla s ním. No zatřásla. Z posledních sil jsem do něj strčila a převalila ho na záda, takže když jsem byla v kleku, hleděla jsem mu přímo do tváře. „Prober se…“ Promluvila jsem a plácla ho po tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na cestě nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Ráno Pokračuješ ve své cestě stále vpřed. Jenže kam? nemáš žádný konkrétní cíl, kam by jsi směřovala. Víš jen, že si dříve či později budeš muset doplnit někde zásoby, ale to problém není. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na cestě nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Ráno Pokračuješ ve své cestě stále vpřed. Jenže kam? nemáš žádný konkrétní cíl, kam by jsi směřovala. Víš jen, že si dříve či později budeš muset doplnit někde zásoby, ale to problém není. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Na cestě nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Ráno Pokračuješ ve své cestě stále vpřed. Jenže kam? nemáš žádný konkrétní cíl, kam by jsi směřovala. Víš jen, že si dříve či později budeš muset doplnit někde zásoby, ale to problém není. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Ráno Malá vesnička nedaleko Keraku je dnes plná života. Včera večer sem nezávisle na sobě dorazili hned tři cestovatelé. No není to nic neobvyklého, vzhledem k tomu, že tudy musí projít každý kdo míří od jihu do Keraku či Ibelinu. Jednoduše to je jediná zastávka, kde se dá složit hlava a doplnit trocha zásob. |
| |
| soukromá zpráva od Tharn pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno Všechno mě bolelo bylo mi jako....hmmm asi, jako bych se porval s medvědem. Už nějakou dobu jsem se toulal na hranici vědomí a snu. Vše bylo tak zmatené a rozmazanné. Všechno mě bolelo a vzpomínky vyplouvaly mlhavě na povrch......muž v medvědí kožešině.....muže velký, jako medvěd.... "Obřad!.....Yyych no to jsme si dali." Zasténám v duchu. Vše se i vrací. Kravavý zvrat svatby, náš zběsilý útěk z vesnice a pak přehopnutí z koní na loď s najatou posádkou a rychle pryč. Považoval jsem to za dobrý plán, ale pak ta bouře....strašná bouře, skoro bych se bál, že jí na nás uvrhl šaman našeho kmene, jako trest. "Loď to nemohla vydržet....a nevydržela.....ani její posádka...." Vzpomínám si, jak nás zahlcovaly vlny a metaly s námi po palubě. Viděl jsem muže padat přes palubu, Viděl jsem, jak je drtí dřevo naší vlastní lodi, která se tříštila....viděl jsem modrou hlubinu vody, která byla všude kolem a taky....Runaete, která klesala do hlubin taky. Snažil jsem se k ní dostat, ale strhly mě vlný a pak přišla tma..... Ze vzpomínek a myšlenek mě vytrhne až hlas, který volá mé jméno, jako v ozvěně. Začínám se probouzet a cítím písek na obličeji, jemný písek všude kolem, ležím tam, jak vyvržený vorvaň. "Přežil jsem..." Mírně se mi uleví. Cítím něčí dotek a pak mě ten někdo obrátí na záda. Dívčí hlas, známý hlas....Runaete. "Yhhhh.....yhhhh...." Nakulím se trochu na bok a začnu vykašlávat zbytky vody a pak se svalím zase na záda a zasípu. "Run-aete." Zasípu a zamžourám přes zbytky písku na tváři, vlasy v obličeji a sluníčko, které mi dráždí oči. "Nesnáším.....nesnáším moře..." Zašeptám chraplavě a pomalu se snažím dostat do sedu a opět začít fungovat. Když mžourám kolem vidím jen spoušť. "Kde to jsme?" Zeptám se tiše spíše sám sebe, než jí, protože ani jeden to dozajisté nevíme. |
| |
| soukromá zpráva od Hastur pro Na cestě nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Ráno Zastavím se a trochu nervózně se zaposlouchám do vyřvávání. Po několika dnech klidu mě to vyvede z míry. Za prvé nevím co to má znamenat a za druhé si nejsem jistá, zda to chci vědět. Nejsem ozbrojená, ale... co horšího se mi ještě může stát. "Zpěvy krásných panen často bývají tou nejjednodušší metodou nalákání udatných mladíku, ale... tohle... je mužský hlas.“ Nervózně se otřesu. Na chlapy nemám po předchozích zkušenostech nejmenší náladu. "Musím to překonat. Potřebuji práci, potřebuji jídlo. Když se budu stranit nebezpečí, tak nikdy ničeho nedosáhnu... hmm...“ Nechtělo se mi setkat se s neznámým, ale vřelo to ve mně náhlým odhodláním. Nebyla jsem si jistá co dělat. Když jsem se opět rozhodla to rozchodit, byla jsem o hodně pomalejší. Courala jsem na okraji cesty a dělala, že hledím do prázdna. Ať je Nikolas ten co udělá první krok. |
| |
| Na cestě nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Ráno Nenápadně si prohlížím cizince od hlavy až k patě. Jaký to divný člověk, co asi sleduje tím, že tady pořvává? Jeho zjev mne přesvědčil odhodit všechnu opatrnost stranou. Naberu hlasitě hlen do úst a odplivnu si tak, abych na sebe upozornil, jak se sluší a patří, ale přes krákorání cizince nebyl můj velmi povedený kousek slyšet. „Hej, hlupáku, co ti šplouchá na maják, ty asi nemáš rád život nebo co jako?“ Vypravím ze sebe dosti opovržlivým tónem. Zastoupím zpěvákovi cestu a škaredím se na něj s jednou rukou v bok a druhou hrozím prstem. „Normálně by mě nezajímalo, co jiní dělají, ale nerad bych tě měl na svědomí, abych tak řekl tohle je nejsnažší cesta na krchov. To ti povídám!“ Utřu si ukazovákem špičku nosu. Se stále povýšeným výrazem. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Ráno Zřejmě můj příchod rozproudil ve vesničce nečekaný ruch. Na spánku mi však nepřidalo, když už jsem na chvíli zahmouřil oko, po chvíli jsem se celý rozlámaný probudil. Větší část trestu jsem měl za sebou, ta horší mě však stále čekala. Jen co slunce vyšlo nízko nad kopce, náves se už hemžila lidmi, kteří si neodpustili po mně hodit nějaké to shnilé ovoce nebo zeleninu. Jen přemýšlím proč jsem to udělal, co jsem si od toho sliboval? Chtěl jsem jí jenom pomoct, zdálo se mi nespravedlivé, aby jí v takové zimě nacpali do těch malých šatů, vždyť jim tam mohla umrznout. Jak se říká, cesta do pekel je dlážděná dobrými skutky. Navíc se mi vůbec nelíbí, že si z této vesnice odnesu nálepku lháře a podvodníka, copak si o mně lidé pomyslí? |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Ráno Probouzím se po strašně dlouhé době v posteli. Sice, ani zdaleka se to nevyrovná tomu na co jsem ještě kdysi býval zvyklí, ale pořád je to královo lóže oproti tomu na čem jsem lehával ve vězení, nemluvě o spaní na studené zemi pod širým nebem. Navíc jsem si trošičku dovolil a dopřál jsem si i sprchu před spánkem. Překvapivě byla i teplá, evidentně místní hostinec má dostatek hostů, aby mohla být trošičku luxusnější. Takže do tohoto nového dne vstupuji s úplně jinou náladou než poslední rok mého života. Na snídani vůbec nespěchám, chci si tento "luxus" užít do syta, takže si trochu přispím a následně udělám veškerou možnou hygienu, pořádně se upravím, protože je jen otázkou, kdy budu mít znova tohle štěstí. Pak se konečně vydám do samotného hostince na snídani. V hostinci není ani takto po ránu prázdno, někteří dokonce vypadají, jako by ještě od večera neodešli. Kývnu na hostinského že jsem tu na snídani, kterou jsem si zaplatil. Snídaně mně také příjemně překvapí, protože toho skutečně není málo a tak se nejdřív zamýšlím zdali si nevzít něco se sebou, na horší časy. Ale, ať tohle ráno stojí pořádně za to. řeknu si a pustím se i do zbytku své snídaně. Snažím se poslouchat rozhovory, které se v hostinci vedou. Nejprve sem slyšel nějaké klepy o lidech, o kterých jsem nikdy neslyšel a také už nikdy neuslyším. Jedna zpráva mě ale zaujme a to ta že se přes noc někdo pokusil osvobodit tu "chudinku" na náměstí. On to skutečně nějaký magor zkusil? A co čekal? Asi myslí více svým ptákem, než rozumem. pousměji se této situaci a zapiji svoji snídani. Asi si tuto show nenechám ujít, půjdu se projít po městě a půjdu se podívat na toho blázna. Musím sehnat nějaké smradlavé vejce, na takového cvoka si aji s chutí hodím. Když už není nic co bych v hostinci dělal, zvednu se a vydám se do města. Nijak nespěchám a projdu si pěkně městem, abych věděl jaké tu jsou možnosti a co zde všechno můžu sehnat. Nakonec se vydám také podívat na bičování, aby mé ráno bylo ještě krásnější. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Ráno Probudím se. Noc v posteli po tak dlouhé době byla velice příjemná, i když docela drahá. Od mého odchodu z domova se můj pohled a peníze velice změnil. Docházejí velice rychle a vydělávají se velice obtížně. Ale nehodlám v téhle díře zůstat příliš dlouho. Sejdu dolů do hostince na snídani co je v ceně pokoje. Jen doufám, že bude stát za to. No a ke snídani bych si možná dala i partičku kostek, nebo jiného rozptýlení. Hazard se mi stal jakousi podivnou vášní. „Takže měla parťáka?“ Zakroutím hlavou, když se dozvím, že na pranýři je i někdo další. Ani mě to nepřekvapuje. Ale to už čekám na snídani a možná i někoho ke hře o pár drobných. |
| |
| soukromá zpráva od Freya pro Na cestě nedaleko Keraku
"No co už," pokrčila jsem rameny ale v tom jsem zaslechla, jak si někdo jen tak zpívá a prochází se tu jako kdyby nic?! Rychle jsem se schovala a sáhla po meči, zpoza stromu jsem se na něj dívala a pak meč schovala. "Za prvé, buď toto vážně čeká, že na něj někdo zaútočí, nebo je to prostě idiot, který beztak ni nemá," schovala jsem meč opět do pochvy, stáhla si límec z nosu a obešla tohoto zpěválka velký půlkruhem, aby mne neviděl a pokračovala jsem směrem do vesnice blízko Keraku. Něco k jídlu by se hodilo, nikoliv ale, že budu jíst tam. Všechno si dám za cesty, přeci jen se nerada zdržuji jedením a jíst za cesty je mnohem praktičtější a hlavně levnější. Kdo by jedl polívku, kachnu a tak dále, když může dostat chleba a něco na to, že? Aspoň si udržím linii a budu možná příště schopnější někoho okrást, ne jako poprvé, kdy jsem sebou mázla o zem jak placka a ještě přišla o dýku. Ach jo. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne
Přišlo ráno, pacholci ve vsi oběma zločincům na pranýři sundali pytel z hlavy a vytáhly odporné roubíky. Nyní mají zločinci Throkell a nějaká neznámá žena pár hodin, než přijde finální trest. Nakonec to bude jen deset ran holí. Nikoho přitom nezajímá Throkell a jeho úmysly, důležité jsou pouze jeho reálně činy a ne motivy. *** Čas pomalu běží dál a do vesnice nedaleko Keraku, poslední zastávky před onou dírou na pobřeží, přicházejí další lidé. Většina jich jen prochází, nemá zájem se zdržet. Další přitáhlo pozdvižení ke kterému se zde schyluje. Nakonec nebývá běžné, aby byl ve vsi chycen nějaký zloděj a podvodník a přežil tak dlouho, aby mohl být potrestán. Většinou chyceni nejsou, nebo utečou. Výjimečně jsou zabiti davem rozzuřených vesničanů, ale tohle je něco jiného. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku
Někdy dopoledne dorazím klidnou trasou do neznámé vesnice. Na první pohled mě zaujme význačná kamenná architektura. Většinu vesnic co osobně znám totiž tvořily jen dřevostavby. Porozhlédnu se tu, abych věděla co vše se tu kromě hospody dá nalézt a zamířím si to k místní vývěsce. To je taková ta tabule, kterou mají snad i v největším zapadákově. Dávají se na ní různá oznámení, včetně jména místa kde se nacházíte. Pokud jí najdu, ztrhám z ní všechno potřebné a zamířím si s tím s opatrností do místního pohostinství. Snažím se být opatrná a nenápadná, jako každý jiný průchozí. Posadím se na prázdné místo, objednám si hrachovku, nebo jinou dobrou polévku a k pití šťávu, načež se dám do čtení toho co jsem nalezla na vývěsce. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku
Zobrazit SPOILER Aneb konečně jsem dorazila do nějaké té vesničky, byla to docela velká štreka od místa, kde jsem doteď žila, ale co už. Občas někdo musí opustit své rodné město a vydat se do světa, i když sem tam nějaký individuum zkazí pouť za osudem hned první den. Kopla jsem do bedny, která mi stála v cestě a ta se rozletěla na kusy. Byla shnilá jako někdo, koho jsem plánovala zase někdy navštívit v tom městě. "Příště to jistě dopadne jinak," ušklíbla jsem se pod nákrčníkem a pokračovala vesnicí skrz město. Rozhlížela jsem se po okolí a prohlížela si věci, které se mohli povalovat na stolech za okny. Nic moc, dle mého názoru. Pranýř, dva trestanci, kteří zde byli nějakou dobu podle toho, jak vypadali. I když na tom místě jistě můžou být třeba jen pár hodin a i to je může dost poznamenat. Heh, trosky. Můj plán byl naprosto jednoduchý, koupit si nějaké jídlo, buďto v místním hostinci, nebo třeba od farmáře, bylo mi to více méně fuk. Stačilo mi pár krajíců chleba, zelenina, nebo cokoliv se může vzít na cestu. I když třeba sušenému masu bych též neřekla ne. Taktéž jsem někde doplnila vodu a pokračovala v cestě, chtěla jsem se dostat do Keraku co nejdříve, abych si to tam okoukla a třeba našla někoho, nebo něco, co by se mohlo přivlastnit a též by mi to též něco hodilo. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Konečně přišlo ráno, to čekání bylo nekonečné. Člověk konečně viděl svět před sebou, do tváří už nedostával ty bolestivé křeče jako celé hodiny přes noc. To byl zase nápad. Stále jsem cítil tu pachuť roubíku, nepomohlo ani několik pořádných plivanců na zemi přede mnou. Zbývalo už jenom pár finálních hodin do provedení rozsudku, tedy do obdržení deseti ran holí. Nebudu ta tuhle vesnici rád vzpomínat. Jedinou kratochvílí mezi pliváním a hudrováním na bolesti zad a rukou bylo sledování procházejících vesničanů, rolníků, dobrodruhů nebo žoldáků, někteří vedli přes vesnici jen důležitou cestu mezi Kerakem a pobřežím, málokdo se zdržel. Na moje úsměvy však odpovídali zamračenými pohledy, mrzelo mě to a tak jsem po chvíli přestal. Bylo mi líto toho, co jsem udělal, ale udělal bych to znovu. Chtěl jsem pomoct té ženě, které zřejmě byla zima. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Prohrát tři stříbrné mě rozhodně netěší, ale prostě si nemůžu pomoct. Chci ty peníze zpět a chci i něco navíc. Vlastně nemám jinou možnost, než hrát znovu a zkusit něco vyhrát, protože to co mi nyní zbývá mi rozhodně nestačí. „Tak ještě naposled?“ Rozhodnutá zkusit štěstí a hrát skoro o vše vsadím celý zlaťák. Což je vlastně všechno co mám. Čekám jestli se na to moji soupeři složí a potom hrajeme. Ostatním co nyní přišli do hospody si zatím moc nevšímám. Hra má moji plnou pozornost a sázky jsou vysoko. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne
Téměř každá díra má nějakou tu vývěsku kam mohou místní moci páni dávat své vzkazy. Vzkazy určené těm co umí číst a těch není zrovna mnoho. Obvykle bývají umístěné u hostinců, pokud je vsi mají, nebo u obydlí místních stařešinů či starostů. Ti tyto vzkazy potom mohou přečíst těm méně gramotným. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne
Na obecní vývěsce byly pouze tři zprávy zajímavějšího charakteru. Další tři se týkali pouze nějakých lokálních záležitostí jako byla sháňka pluhu, prodej slepic a upozornění z hostince, že se nenalévá na sekeru. Ale zpět k těm zajímavějším zprávám: |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku
Sedím v prostém oděvu v hostinci a pojídám prostou polévku. Na stole mám viditelně rozprostřené papíry z nástěnky. Jsou to celkem tři oznámení. První dvě přejdu pohledem velmi rychle, ale když se dostanu k poslednímu, tak se zaseknu. Dokonce nechám na moment vyčkávat i plnou lžíci polévky. Místo, abych se dál krmila, odložím příbor zpět a jídlo na moment odsunu. Na tváří mám zarmoucený výraz. “Proč si pořád myslím, že se něco zlepší.“ Rychle poslední papír ztrhnu ze stolu a zmuchlaný si ho strčím do kapsy. Hned poté mi dojde jak hloupě a podezřele to asi muselo vypadat, kdyby se na mě někdo díval a věděl co je to za papíry. Nervózně se hned rozhlédnu a nedůvěřivě zakroutím hlavou. Nevěřím, že by si toho někdo všiml. Přisunu si zpátky talíř a procházející servírce oznámím, že budu platit. Chci to dojíst a odejít. Nijak zvlášť však nespěchám. Při rozhlížení si všimnu hazardních her vedených o pár stolů dál. Dělám, že si študuji jeden ze zbylých papírů. “Tady by se daly snadno získat peníze.“ Bodá mi v hlavě pomyšlení o tom si zde zkusit své štěstí. “Nemůžu... to udělat.“ Nervózně si skousnu rty. Asi bych se měla zaměřit na toho učence z Keraku. Půjdu za ním, ale dám tomu ještě chvilku. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Cizinec mne naprosto ignoroval i přes můj výstup. Šel a zpíval dál. Podivín... Asi blázen, nebo jeden z těch divných nepovedených dětí, které se jednou za čas rodí. Pokrčím ramney a vydám se dál po cestě. Užívám si sluníčka, ale pokračuji rychlím tempem. Náhle narazím na drobnou malebnou vesničku. Třeba tu bude i hospoda. Pomyslel jsem si nadšeně. Vždycky jsem si chtěl vyzkoušet jaké to je spát v opravdové posteli. Po chvíli chůze jsem dorazil na malé náměstíčko. Na náměstí byli davy lidí. Nejdříve jsem netušil proč, ale pak jsem si všiml dvou nebožáků na pranýři, po vyřešení záhady, jsem tomu nevěnoval valnou pozornost. Na tyto věci jsem byl zvyklý a viděl je tolikrát... Všimnu si hospody, ta upoutala mou pozornost daleko víc. „Korbel piva!“ Křičím hned po vchodu do dveří. Na baru se posadím k moku a vypiji ho najednou, jak se mnou cloumala žízeň. Spokojeně si odříhnu a objednám si další. Alkohol mi udělal po těle příjemně. Tu si všimnu krásné okaté černovlasé slečny v rohu místnosti. Rázným krokem i s korbelem k ní vykročím a přisednou si. „Deš na skleničku? Pozval bych tě.“ Co nejmileji a trochu svůdně se usměji. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Sedím v pohodlí hostince a usmívám se na místní balíky. Právě jsem si vydělala na pár dalších dní. Jenom se to nesmí s těmi kostkami přehánět. Tu už jsem pochopila během cesty do téhle díry. „Tak co je tu nového?“ Optám se krčmáře na nabídky nějakého přivydělání. Slušného, poctivého přivydělání. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Aneb, měla jsem několik možností co si koupit. Od útraty jednoho měďáku až po jeden stříbrňák, bylo to zcela-čistě na mne. Musela jsem se rozmyslet a zvažovala, jak to asi bude nejlepší. Logicky, když to vezmu kolem a kolem, tak v Keraku to budou mít dražší. Tady jsou rádi za každou minci, která se jim dostane do ruky a tam to může být mnohem dražší. Navíc, nemluvě o tom, že tam asi nějakou dobu pobudu a nemusím o mé přítomnosti dávat všem vědět, zamyšlení a následný nákup jídla a všeho potřebného za jeden stříbrňák proběhlo. Tentokrát jsem tedy utratila poměrně hodně, ale tak co se může stát. Potkám nějakého jedince, kterého budu chtít obrat a místo toho on obere mne? Ach nenene, to se nestane, příště takovému strčím meč mezi nohy a cuknu jedním nebo druhým směrem. Možná oběma? Třeba? Záleželo spíše na tom, aby si dotyčný zapamatoval, že se se mnou nemá zahrávat a tamtoho, který měl mou dýku? Hohohó, jednou ho též potkám a on ještě uvidí, že ostatní s mou myšlenkou meče na tom jsou mnohem, ale mnohem lépe! |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Ještě než jsem vyšel z hostince, tak se do něj narvalo spousta nových lidí. Jestli to tu tak vypadá každý den, tak se nedivím že si můžou dovolit teplou vodu. Když vycházím tak ve dveřích míjím nějakého mladého muže, který míří opačným směrem. Z nějakého důvodu se za ním otočím a chvíli ho sleduji. Přisedne si vedle ženy, která také před chvíli došla. Asi jsou tu spolu. Usoudím se a vyjdu ze dveří hostince. Vydám se směrem, kam jde nejvíce lidí. Předpokládám že je tím směrem bude tržiště, tam totiž po ránu směřuje vždy nejvíce lidí. Nic konkrétního nechci, jenom chci nějak zabít čas než začne trestání. Procházím se vycházkovým tempem a užívám si krásného rána, odpočatých zad a plného žaludku dobré snídaně. Na tržišti, nebo jak se tomu dá říci, protože takové malé město tu má jen ze pár stánků, jsem během pár chvil. A protože tyto tržiště skutečně nejsou velké, hned při mém příchodu jsem ji uviděl. Teda asi to byla ona. Ale zezadu si jí pamatuji docela přesně. Ta ženská která se mě před 14 dny pokusila zabít! Snad mě neviděla! rychle se vrátím za nejbližší roh. To mě vážně sledovala až sem? Asi bych měl co nejrychleji zmizet! Ale co když tu není kvůli mě? Co když je to náhoda? Zkusím jí sledovat, pokud je tu opravdu aby dodělala to co začala, asi bude nejlepší se z toho nějak vykecat. A pokud ne? Nejlepší bude odejít prostě na druhou stranu než půjdu já. vykouknu z rohu abych se ujistil jestli tam pořád je. Tak! Hlavně už ju znova neprovokuj! povzbudím se a začnu jí sledovat. Snažím se ale z uctivé vzdálenosti, nechtěl bych aby mě uviděla. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku
Sklidím papíry ze stolu a připravená k odchodu se začnu zvedat. Nečekaně mě však někdo zastaví. Je to ten podivín z cesty, kterého jsem viděla vyřvávat na toho zpívajícího si barda. Chvilku nevím co si mám myslet. Chce mi nabídnou skleničku, ale proč? Osobně si nejsem jista jak postupovat. Je tu snad kvůli tomu... nebo nemám myslet hned na to nejhorší? Byla jsem zmatená a velmi nervózní. Posadila jsem se zpátky na židli. Neměla jsem žádný zájem vysedávat s nějakým podivínem a ještě k tomu s chlapem. Přes nechuť jsem dělala, jako to umí každá žena, že jsem za nabízenou skleničku ráda. Přijala jsem jeho pozvání s vlídným úsměvem. Obezřetnost však byla na prvním místě. Nebyl tu žádný zájem říkat neznámému nějaké podrobnosti. Pokud se na něco zeptal, tak jsem lhala. I své jméno bych mu neřekla správně. Doufala jsem, že brzo nastane nějaká akce, která mi pomůže se příchozího nenápadně zbavit. Něco jako veřejná zábava... nebo tak... |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne
Čas letí vpřed a ve vesnici to žije jako nikdy předtím. Ne každý den má obyvatelstvo možnost vidět trestání viníků a dokonce se na tom i podílet. A to se nyní děje. Ono skazek o tom co ti dva na pranýři provedli koluje mnoho. Throkell je údajně kumpán té ženy vedle co se ji snažil v noci osvobodit, víc se mu toho dokázat zatím nepodařilo, ale na tom nesjede. I tohle je vážný přečin a zaslouží trest. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Čekám jestli mi hostinský odpoví, ale ten je, stejně jako řada dalších zaneprázdněn děním na návsi. Čas pokročil a zábava evidentně začíná. Neváhám, seberu si peníze a své věci a vyrazím se tam také podívat. Prohlédnu si obě oběti. Poslechnu si drby ohledně jejich obvinění a nemůžu, než se tomu zasmát. Ženská je celkem jasná, ale toho druhého si nejsem jistá. Jistá tím, jestli je to nějaký její společník, nebo jen pitomec co místo hlavou myslí obsahem svých kalhot. S pobavením sleduji představení. Stejně s tím nemůžu nic udělat. Ale zase po těch dvou ničím neházím, jednoduše nemám čím a ani to nemám zrovna ve zvyku. No čas pokročil, měla bych jít dál. Třeba narazím na nějaké procházející kupce co by byly ochotni zaplatit za ochranu. Můj meč je k pronájmu, těm co mají co nabídnout. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Čas mi letěl neskutečně pomalu, zatímco si obyvatelé této zapadlé vesnice užívali neobvyklou zábavu a čas jim plynul jako voda. Možná bych jim záviděl, kdybych je nelitoval, proč se smějí někomu, koho čeká bolestivý trest? Copak nechtějí slyšet pravdu? Je pro ně zábava důležitější než pravda? Hlavou mi běhalo spousty myšlenek, to mi aspoň krátilo čas. I když nebylo se na nic těšit, deset ran holí nebyla veselá záležitost a zřejmě si ponesu některé následky a vzpomínky do konce života. Nevěděl jsem, co provedla ta druhá žena, které jsem se snažil pomoct. Avšak probouzelo to ve mně neovládatelnou zvědavost. Činil jsem zlo nakonec pro dobro? Při výkonu trestu se sejde ještě větší halda sedláků a začne hlasitě jásat. To jim doopravdy neštěstí druhého dělá takovou radost? Viděl jsem svět i z pohlede "zločince", nad některými věcmi jsem přemýšlel jako už prostý havíř. Ale až teď jsem mohl objevit jejich podstatu, lidská mysl je zapeklitá záležitost. Moje tvář se zkřiví do bolestivého úšklebku, když dostanu první ránu. "Au.." Zaúpím při druhé, žena je statečnější než já. Klobouk dolů. Vydávajíc zkřeky a bolestivé grimasy konečně dojdu na konec trestu, rychle jsou do rukou vraženy zabavené věci a pádím z vesnice stejně rychle jako ta žena. Po několika desítkách metrů od vesnice se jí pokusím oslovit. "Co teď budeš dělat? Za co jsi tam vlastně pykala?" Zeptám se hodným, milým hlasem. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Nakonec jsem si nakoupila na celý týden, takže jsem byla spokojená. Kerak nebyl zas tak daleko a já věděla, že nějaké to jídlo na cestu bude vhodné. Přeci jen jsem si byla téměř více než jistá, že v daném místě bude něco k odcizení, co mi hodí minci a tentokrát mne tam nebudou nahánět ostatní spolu-zloději, kterým se nelíbí má prezence. Pomalu jsem přišla do skupiny lidí, jak se kouká na trestání té ženy, která byla nařknuta za nějaké krádeže, podvody a tak dále. Amatérka, poznamenala jsem si a promnula jsem si oči, protože to celé začalo a brzo mé uši uslyšeli její křik. Připomínalo mi to, jak musím být opatrná a jak je osud vlastně krutý, že mne k tomuto donutil. I když co já vím, třeba v tom bylo něco většího a všechno to bylo někým naplánované. Po důkladném promnutí očí jsem plánovala odchod, v tom ale... jsem zahlédla někoho, koho jsem tu čekala snad nejméně. Upřímně bych tady čekala více svého otce než jeho. S menším úsměvem jsem udělala, že za ním nejdu, ale potom jsem se prudce za ním rozeběhla. Minule mu to běhání moc nešlo, možná díky oblečení? Nevadí, tak či tak ho brzo chytím, on mi vrátí to, co mi patří, pak samozřejmě i jeho peníze, které zde má a možná, hodně možná když bude hodný, tak mu nechám více jak půlku toho jeho jazyku ukrytému v jeho proříznuté tlamě! |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Od té chvíle kdy jsem jí spatřil na tržiště tak jí nespouštím z očí. Po nějaké době sledování si začínám být celkem jistý že tu není kvůli tomu, že by mě sem sledovala. Nejdříve si nakoupila jídlo na cesty a poté se potulovala po městě. Asi zde také čekala na mrskání, na pobavení. Myslím že ta se v tom bude extrémně vyžívat. pousměji se. Ale, co tady teda dělá? To je hrozná náhoda, že jsme se tu takhle setkali. Nebo spíš že se mi podařilo se s ní tady nesetkat. Po trestu určitě odejde, buď teď míří do Keraku, nebo z Keraku, a já? No já se prostě otočím a raději půjdu na druhou stranu. Stále jí pozoruji z veliké vzdálenosti, kdyby se náhle otočila. Tak jsme procházeli městem do té doby než bylo poledne a celá ta maškaráda měla začít. Popravdě, trochu jsem polevil v ostražitosti a i když jsem jí stále sledoval, pobavil jsem se i u bičování těch dvou. Slečna byla skutečně krásná a takové je škoda mlátit, s takovýma se dělají jiné věci, to určitě dobře ví i ten trouba vedle ní, který schytal rány hned po ní. Asi ho mlátili poprvé, protože křičel hůř než ta ženská. Byla to zábavná podívaná a budu na toto město vzpomínat pouze s úsměvem na rtech. Ledaže ... Možná se mi to jen zdálo, ale jako by se na mně ta bláznivá ženská chvíli dívala. Pak se ale vydala jiným směrem. To mě docela uklidnilo. Sem se lekl že mě ta moje nepozornost stála život. Možná taky stála. Po pár krocích které vedly jinam se prudce rozeběhla mým směrem. Lidi ne lidi. Neměla to ke mě moc daleko, měl jsem jenom pár chvil se rozhodnout co budu dělat. Doprdele, ta si jde pro mě. Musím něco udělat, je to přece jenom ženská té uteču bez problému. Ale co když mě dožene a pak mě odtáhne někam na samotku a tam mě zabije. Tady si snad nic nezkusí sice, už tu není tolik lidí, ale je jich tu furt dost že kdybych začal křičet o pomoc, tak by se tu určitě seběhla pěkná mela. Proto se jen zhluboka nadechnu a s horkým potom sleduji jak se ke mě řítí. Dokud nemá zbraň, počkám na její krok, pokud se jí objeví v ruce něco čím by mi chtěla ublížit, tak začnu utíkat dokola náměstí a panicky křičet že mě chce zabít, ať jí zadrží stráže nebo cokoliv co tu funguje. Snad mi dá alespoň šanci si s ní promluvit. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Nějak jsem si nedávala pozor na to, kdo mi stál v cestě. Byla jsem zvyklá se prodírat mezi lidmi, i když sem tam někde byla prostě neprostupná cesta, tak stačilo málo. Buď jednoduše prorazit otvor mezi lidmi ramenem, podkopnout jednoho z nich, nebo prostě udeřit do měkkých tkání na jejich bocích a odstrčit. Konečně jsem se mu mohla podívat do očí a rychle jsem si to k němu pochodovala. Nevypadalo to, že bych mu vážně chtěla ublížit, spíše jako kdybych ho chtěla zabít pohledem a to, že jsem stále měla nákrčník přes tvář přidávalo pohledu tak aspoň úroveň-dvě působivosti. Metr od něj jsem si sáhla po pochvě, ale místo toho, abych vytáhla meč, tak jsem se od toho místa napřáhla a vlepila mu opačnou stranou ruky, tudíž ne dlaní pořádnou facku přes obličej. Hezky mířená, ale díky kloubům tak nemlaskla, jak by mohla, kdybych použila dlaň. "Mou dýku, hned, nebo dostaneš ještě jednu a pak se tady před strážemi rozbrečím, že jsi si mne objednal jako lehkou slečnu a nezaplatil. Myslím, že to jim bude stačit jako dobrý důvod, abych ti z toho, co máš mezi nohama udělala marmeládu," stáhla jsem si nákrčník a zazubila se. Vše jsem říkala potichu, aby to slyšel on a já, nikdo jiný, navíc, kdo by se zajímal o muže a ženu, kde jeden dostal facku, že? Ale kdybych ho tady zmlátila, tak bych zaujala jistě nějakou pozornost. "Mimochodem, pokud mi mou ránu vrátíš, věř, že jsi další na pranýři," darovala jsem mu další úsměv a natáhla si nákrčník opět přes noc a s nataženou dlaní vůči němu čekala na to, až mi dá to, co je moje. To, co mi UKRADL! |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Jsou to už roky co jsem byl v Ibelinu na podobném dobrodružství. Na chvíli se mi postezklo po známých ulicích v kterých vyrůstal a po svých věrných druzích, ale jak smutek rychle přišel, rychle i odešel. Po ohlédnutí se dozadu za půvabnou cizinkou. Zatím co se prodíráme davem k baru, ztracen ve výru myšlenek jsem přišlápl delší kabát nějakému cizinci. Jak dlouhý, tak široký jsem se rozplácl na polaze. Kolem se ozval tlumený smích. Muselo to být velmi neprofesionální a úsměvné číslo. Okamžitě se zvednu, rudý jako krupka krve a dělajíc jako nic. Jedním okem koukám, jestli i neznámá hraje se mnou roli, že si nic divného nestalo. Po dražení k baru si slečnu prohlédnu i zblízka a to velmi okatě. Taková mlaďoučká kráska a nemá k sobě žádnou kumpanii hm? To je divný, musím být na pozoru, kdyby bylo třeba náhle rychle zmizet. Co si dáme dobrého? Ochutnáš místní pivo? Je poměrně dobrý, nebo raději něco ostřejšího? Ať rychle prorazíme vlny. Jinak Já sem Andre. Jaký je tvoje jméno?" Představím se s úsměvem a nataženou rukou. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku
Nezbavila jsem se ho a čas mi utíkal. Neznámý mě zatáhl k baru, kde jsem se posadila na jediné volné místo hned vedle jakéhosi velmi nechutně vyhlížejícího pocestného. Velmi mi šlo o to, abych na sebe nijak neupozorňovala. Zmáhala mě nervozita, ale tvář jsem měla jako kámen. Otupěle jsem si prohlédla Andreho jak si mě prohlíží. Proč na mě ten prasák takhle čumí? Pomyslím si. "Nemám hlad, díky." Pronesu. Zrovna jsem jedla. "Zkusím to místní pivo a jmenuji se Anna." Dodám a pak jsem zticha. Začnu zírat stranou na bar. Byla jsem ticho. |
| |
| soukromá zpráva od Runaete pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno Srdce se mi na chvilinku zastavilo, když jsem zaslechla jeho hlas. Přitiskla jsem si ho k sobě, když se převalil na záda a opravdu jsem si oddechla. „ Jsem tady.“ Zašeptám s úlevou a rozhlédnu se kolem. Rozesměju se, když prohlásí, že nesnáší moře a na chvíli zůstanu sedět v písku a jen oddechovat. Teď nesejde na tom, co se bude dít za deset minut. „ Jsme na pláži. Ale kde… to nevím. Je odsud kousek vidět nějaká vesnička nebo městečko, ale blíže jsem to nezjišťovala.“ Odpovím mu a rozhlédnu se. Vážně nevím, kde jsme. S povzdechem se začnu zvedat na nohy a pozorovat vrak naší lodi, nebo spíše to, co z něj zbylo. „ Musíme prohledat, to co tu zůstalo… A pokusit se najít naše věci. Zvedej se.“ Oprášila jsem si kalhoty a protáhla jsem se. Musíme najít naše zbraně, jeho tašku s knihou, ačkoliv pochybuju o jejím dobrém stavu, pokud možno peníze a tak podobně. Sáhla jsem si ke krku a zjistila, že na něm už matčin přívěšek není. Bodlo mě u srdce, možná se mi trochu po ní stýská, ale musím doufat, že to tam teď otec zvládne. Bude muset. Já se ale vrátím. Vrátím se a dokážu mu, že nepotřebuju manžela, abych mohla vést vesnici. Znovu se rozhlédnu kolem. Bylo by fajn najít i ten medailon, ale to je jen pramaličká naděje. Musíme prohledat všechno, co tu zbylo, snad najdeme alespoň něco, co by se nám mohlo hodit… |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Před další cestou si potřebuji doplnit trochu zásob, utratit trochu stříbra se mi sice moc nechce, ale lepší než se spoléhat, že v Keraku bude levněji, nebo že mi něco poskytne prozřetelnost během cesty. „Hej dávej pozor!“ Zavolám za nějakou černovláskou co mě málem srazila při honbě za svým milým. Chviličku ji sleduji pohledem a přemýšlím. Mladá, hubená, černé vlasy. Popis od hostinského sice sedí na dobrou polovinu téhle díry, ale kdo ví jestli to není ona. Sleduji ji dál, čekám jestli se mé podezření potvrdí, nebo ne... |
| |
| soukromá zpráva od Tharn pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno Yhhh....Mám pocit, jako by mě něco sežvýkalo a vyplivlo." Vydechnu a pomalu cítím, jak přicházím k sobě, takže mi sed už nedělá takový problém. Oči si přivykají ostrému sluníčku no a samozřejmě zkoumají trosky kolem. "Jak se zdá ostatní neměli tolik štěstí, co my." Lehce se zachmuřím, tohle si posádka Divokého Kaňoura nezasloužila. Ale znali rizika mnohem lépe, než my. "Tak bychom se měli podívat po přeživších a zásobách pokud něco z toho zůstalo." Doplním náš pátrací seznam a pomalu se vyškrábu na nohy a přivyknu si chviklu tomu opět stát. Pak se pomalu rozchodím pajdavou nebo šouravou chůzi, která je těžší, než se z prvu zdálo. Mimoděk mi zapluje ruka ke krku. "Je pryč....můj malý talysman je pryč." Uvědomím si trošku chmurně, když nenaleznu na krku svou stříbrnou tyčinku. Společně s Runaete začnu hledat naše zbraně a svou brašnu s knihou. "Hloupý nápad brát si knihu na moře." Vzdychnu si v duchu, ale svědomí by mi nedalo nepodívat se po ní. Určitě by se hodilo najít někoho dalšího, kdo je naživu, nebo trochu zásob, které přežily zavíkované v sudu. Nevím zdali většina dalšího vybavení bude upotřebitelná, když uvážím v jakém stavu patrně bude, avšak v této situaci nelze pohrdnout ničím, co by stálo za zmínku. "Až sesbíráme, co se dá a trošku uschneme musíme se dát na cestu. Pokud nás někdo z kmene pronásleduje musíme do vnitrozemí, na pobřeží by nás našli." Zahledím se mimoděk na širé moře, které se však zdá býti pusté. "Kam až jsme to dopluli?" Optám se sám sebe. Nevím zdali být rád, že to dopadlo takhle, ale jedno je jisté, nový život leží před námi a lehký určitě nebude. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Ženská se ke mně přiřítila jako hurikán. Po cestě spřerážela několik lidí, kteří jí její rány opětovali nenávistným pohledem. A během chvíle stála přede mnou a dříve než jsem stačil jakkoliv zareagovat schytal jsem jednu dobře mířenou, sic zajímavým způsobem, ale svůj účel to asi splnilo. Nějak moc to se mnou nehnulo, na liskance od dám se zlomeným srdcem jsem zvyklý. Teda od ženských jsem již schytal spousty, ale tahle má fakt ránu! Promnu si tvář, na kterou dopadla rána a se zájmem pozoruji co my chce říct. Celou dobu se snažím nevypadat nijak vyděšeně, i když ve skutečnosti mám sto chutí se rozbrečet a prosit o milost, to však nemůžu udělat, vypadá dost naštvaně a pochybuji že by jí vrácení její dýky stačilo. Hmm, lehká slečna, která chodí po okolí s mečem? Navíc opustí město ve kterém provozuje svojí práci kvůli jednomu tupanovi, který ji ošidil? hned mě napadnou tyhle díry v jejím plánu, ale prozatím nemám v plánu tuhle situaci řešit přes místní stráže. To teda pěkně pozdravíš známou tvář. vrátím jí její úsměv. A co potom? Až ti jí vrátím? Pak si na mě počkáš někde abys dokončila co jsi začala? Takhle by jsme si nerozuměli, navrhuji si o tom jít někam pěkně promluvit, kde budeme všem na očích, aby jsi si nic nezačala! Třeba tu místní hostinec, mají tam docela dobré pivo a pokud na něj nemáš, klidně tě na něj pozvu... Aaa nemusíš se bát, ačkoliv se občas rád poperu, tak s ženami dělám raději jiné věci. znova se na ni usměji a čekám na její reakci. Snažím se vypadat suveréně, přesto stále raději kontroluji její meč. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno Na pobřeží se povaluje pár vyplavených částí lodi, nějaké to mrtvé, nafouklé tělo a snad i pár užitečnějších věcí. Ale není toho moc. Pár kousků oblečení, nic moc, ale dost na to, aby nikdo nemusel chodit po pobřeží nahý. |
| |
| soukromá zpráva od Runaete pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno Posbírala jsem věci, které se mohli hodit, a přeházela jsem je přes větve stromů, aby uschli. Největší radost jsem měla, když jsem našla matčin medailon a svou dýku. Je sice pravda, že moje vybavení pro mě bylo taky moc důležité, ale bohužel zjevně teď budeme muset sehnat jiné. A to asi nebude zrovna to nejjednodušší. Zůstali jsme bez vybavení a bez peněz. I když… vypadá to, že Tharn přeci jen něco maličko má. „ Budeme muset sehnat něco k jídlu a nějaké zbraně. Bez nich jen tak přežít nepůjde. Teď momentálně vypadáme jako dva trhani… asi nám nikdo jen tak nějakou práci nebude chtít dát…“ Vydechla jsem tiše a zadívala jsem se na medailon v ruce. Kdybych ho prodala, možná by z něj taky něco bylo… Ale je to … je to památka. Díky chůzi po pláži mé věci usychaly a ty co byli rozvěšené taktéž. „ Nedaleko odsud jsou nějaké domky, možná by stálo za to se tam zajít podívat. Možná je to vesnice nebo okraj města.“ Zrovna jsem vytřepávala jakýsi kousek oblečení, když něco padlo do písku, byl to malý váček, ve kterém zacinkalo. I já našla těch pár mincí. (odkaz na peníze v deníku, co tam mám od tebe napsané) Snad ten náš začátek v novém světě nebude taková katastrofa, jak to teď momentálně vypadá… Boty jsem měla promočené až moc, ty budou usychat dlouho, takže jsem je nechala na sluníčku a zadívala jsem se na mrtvé, které vyvrhlo moře. Nebyl to příjemný pohled, ale po tom, co jsem měla vlastní ruce od krve, už to nebylo tak strašné se na ně podívat. „ Budeme muset ve městě možná říct, že jsme tu ztroskotali. Ať se o ně někdo postará… Anebo chceš dělat, že nevíme o ničem?“ Otážu se opatrně a tiše si povzdechnu. Nevím, jak bychom se měli teď zachovat. |
| |
| soukromá zpráva od Tharn pro O dva týdny později 19. Duben, roku 1 080, Ráno To co na mě zbylo pomalu schlo, když jsme prohledávali pláž. Kupodivu se mi podařilo najít brašnu, ve které byla kniha mého mistra a taky váček s pár drobnými. "Nic moc ale pro začátek musí stačit." Se zájmem se podívám, jak to kniha přežila a nechám jí oschnout, co to dá. Bohužel více v téhle situaci dělat nejde. Možná už nikdy nebude čitelná. "Myslím si, že ať už jsme kdekoli, tak i kdybychom neztroskotali vypadali bychom, jako trhani." Ušklíbnu se na Runu a pohlédnu na to, co zbylo z lodi a posadky. "Zdržovat se tu určitě nemůžeme potřebujeme do civilizace, zjistit kde jsme a dát se trochu dokupy." Záludnější otázkou však je, jak nás do nového života uvést. Na chvilku se zamračím. "Přímo lhát se mi nechce bude to na nás poznat, že nejsme místní a někdo si možná trosek už všiml. Jsme prostě trošečníci odkud to už nikoho zajímat nemusí." Navrhnu mírný kompromis toho, co se nám stalo, ani pravda ani lež. "Každopádně pojďme, než tady lekneme." Vybídnu Runu a sám vykročím kupředu směr místní obyvatelstvo, raději nechci vidět, jak vypadáme pro ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Ráno Vesnice je na dohled a dojít tam po pobřeží není problémem. Během slabé půlhodinky jsou již oba trosečníci u brány a dřevěné palisády, kterou je vesnice obehnána. No obrana je to slabá, stačí tak možná na nějaké lapky, či bandity, ale rozhodně by nestačila na zkušené nájezdníky. Což může vypovídat o tom, že místní nemají s nájezdníky velké zkušenosti.
Brána vesnice je otevřená a hlídaná jen několika místními strážci pořádku, kteří spíš jen dohlížení na plynulý provoz přijíždějících a odjíždějících vozů. Ne že by tu nyní nějaké jezdili. Tvořená je jak kamennými stavbami, tak těmi obyčejnými dřevěnými, ale k vůli architektuře ti ani jeden z vás není.
Místní jsou prostí lidé, obyčejní v obyčejném venkovském oblečení tolik typickém pro tuto dobu. Mnoho rozdílů tu není. Co se týče jejich přístupu k cizinců, je přátelský, ale obezřetný. Jsou ochotni poradit, kde je co, ale to je asi tak vše. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Freya a Cooper se na návsi dohadují, kdo ví o čem a tím k sobě přitahují pozornost. Jedním z těch koho jejich hádka zaujala je Veronika, která má ohledně Frey nějaké to podezření. Těžko říci, jestli správné, nebo ne. Na druhou stranu nebude v tomto ohledu jediná...neb hospodský rozhodně nedrží jazyk za zuby. --- Mezi tím někde za vesnicí na cestě do Keraku snaží Throkell začít nějaký dialog se ženou, díky které velice trpěl. No nemá moc štěstí, něčeho jako vděčnosti se mu nedostává. Spíš jen naštvaného a zmateného pohledu typu: Drž se dál úchyle! „Potom ti nic není.“ Žena evidentně nemá zájem o nějaký rozhovor a pokračuje svojí cestou ke Keraku. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Nebylo to nejpříjemnější vyhoštění, ale dotal jsem zpátky všechny moje věci, naštěstí. Seděl jsem teď ve vysoké trávě a spokojeně přežvykoval pastuší tobolku. Už je to za mnou, přestože bolesti zad se jen tak nezbavím. Budu tam mít několik šrámů do konce života, ale což, jizvy dělají chlapa. Narovnám se, chci si protáhnout záda, mám podobně jako celé tělo ztuhlé z dnešní noci a potřebuji se prospat. Nejdřív však musím dojít do nejbližší vesnice, kde mě snad přijmou bez okolků. Doufám, že se tahle informace ještě nerozšířila do světa tolik, aby mi to ublížilo. Nad ledovým chováním ženy, které jsem se včera snažil láskyplně pomoci, jen kývnu hlavou. Je to její volba, příště jí už nepomůžu. Počkám ještě několik minut než odejde, natáhnu se do trávy a zadívám na oblohu. Dnes je krásně modravá, bude hezky. Aspoň to mi dělá radost. Bolavě vstanu asi po hodině ležení ve vysoké trávě, není kam pospíchat, až tehdy se vydám na cestu směrem ke Keraku, tam kam šla ta žena. Nikam nespěchám, procházím bujnou krajinou jako na procházce a zrychlím teprve, když mi začne kručet v břiše. |
| |
| Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Odpoledne Vesnice je na dohled a dojít tam po pobřeží není problémem. Během slabé půlhodinky jsou již oba trosečníci u brány a dřevěné palisády, kterou je vesnice obehnána. No obrana je to slabá, stačí tak možná na nějaké lapky, či bandity, ale rozhodně by nestačila na zkušené nájezdníky. Což může vypovídat o tom, že místní nemají s nájezdníky velké zkušenosti.
Brána vesnice je otevřená a hlídaná jen několika místními strážci pořádku, kteří spíš jen dohlížení na plynulý provoz přijíždějících a odjíždějících vozů. Ne že by tu nyní nějaké jezdili. Tvořená je jak kamennými stavbami, tak těmi obyčejnými dřevěnými, ale k vůli architektuře ti ani jeden z vás není.
Místní jsou prostí lidé, obyčejní v obyčejném venkovském oblečení tolik typickém pro tuto dobu. Mnoho rozdílů tu není. Co se týče jejich přístupu k cizinců, je přátelský, ale obezřetný. Jsou ochotni poradit, kde je co, ale to je asi tak vše. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Po odpoledním představení na návsi se vrátil život místních zase do starých kolejí. Tedy k těžké odpolední dřině, která bude pokračovat až do soumraku. Nebo spíše, by se život do těchto kolejí vrátil, kdyby se na návsi neukázal malý špinavý, zavšivená klučina s ustaraným výrazem na tváři. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Čekám jak dopadne střet mezi Freyou a Cooperem, jestli se mi potvrdí mé podezření ohledně té holčiny. Je to ta hledaná čarodějnice? Ptám se sama sebe, popis by odpovídal. Zpráva o vzdáleném požáru mě přiměje k přehodnocení svého podezření ohledně té čarodějnice. Nespíš to nebude ona, ta by se neobtěžovala s mečem, ale rovnou ho spálila pohledem. Čas jít dál. Ve vsi mě nic nedrží a nemám zájem se jít podívat na požár, nebo pátrat po jeho příčině. Nepřekvapilo by mne, kdyby za něj byl odpovědný Ortega se svou bandou a ti teď mířili sem. Mám sbaleno, účet v hospodě vyrovnán a je na čase vyrazit do Keraku, kde by měla být nějaká práce. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku
Vypukl požár a já jako správná dívčina, jsem vzala před nápadníkem nohy na ramena jen co se otočil, aby zvedl skleničky místního piva. Vmísila jsem se do davu a vypadla z hospody rychle jako hozený míč. Neměla jsem v plánu vykračovat si do Keraku. Rozhodla jsem si náhodně zvolit jinou cestu, ani jsem se nepodívala na ceduli kam směřovala. Neušla jsem však daleko. Když kolem mě prořídlo a já postávala sama, nezaujatě jsem pohlédla na pulzující plameny. Koukala jsem co se děje. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku 19. Duben, roku 1 080, Poledne Veronika Propina rychle opouští vesnici. S tím co se tu děje nechce mít nic společného. Krom toho ji tu nic nedrží, práce tu není, pokud se jeden nechce na pár měsíců upsat dřině na poli.
Většina vesničanů si jde po svém majetku, zjistit jestli není ohrožen on, nebo někdo z jejich blízkých. Jedinou osobou, která míří k požáru je Lisar. A ta je také jedinou osobou, kdo si může všimnout tuctu nějakých ozbrojených jezdců jak statek v rychlosti opouštějí. Nepochybně nájezdníci. |
| |
| Vesnice nedaleko Keraku
„Hmm, najezdníci“ Zareaguji více méně nevzrušeně. Odjíždějí pryč a já je rozhodně chytat nehodlám. Obrátím se zpět ke svým listinám a zapřemýšlím nad tím, že se do Keraku přece jen budu muset vydat, i když je to riskantní. Možná to teď není nejlepší doba, ale nakonec se rozhodnu zajít za oním učencem. Zjistím jaké ingredience hledá. Třeba mu s tím pomohu a něco si vydělám. |
| |
| Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Odpoledne Byla to větší vesnice s přístavem, ale stále vesnice a proti městu ve kterém jsem vyrůstal, se nemohla rovnat. Byla ohnaná palisádou, která byla spíše jen na oko, než aby plnila svojí funkci. Zkušenější a lépe vybavení válečníci by ji bez okolků překonali. Zejména kdyby byla bráněná pouze nebohými vesničany. Na to, abych to věděl, to jsem opravdu nemusel být zkušeným vojákem. Tentokrát jsem byl už opatrnější, nechtěl jsem skončit jako minule. Nebyla by to dobrá vizitka a takové štěstí bych možná už podruhé neměl. Pod palisádovou bránou projdu s ledovým poklidem, překvapivě jsem v dobré náladě. Cesta ze mě uvolnila všechno napětí z křivdy, kterou na mě spáchali v minulé vesnici. Přežvykujíc nějakou polní rostlinu, o které jsem si ani nejsem jistý, zda není jedovatá, si to zamířím na náves této větší vesničky. Lidé tu vypadají mile a usměvavě, dokonce jsem potkal několik krásných děvčat, ale copak by měli o takového žebráka jako jsem já, kterého srdce patří jedné, kterou nemůže mít, zájem? Na návsi zamířím k nástěnce, která je nedílnou součástí každé, ať už menší nebo větší vsi. Bohužel v minulé vesnici jsem se na něj neměl ani šanci podívat, a jak se říká, práce pro blázny je všude a vždycky dost. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Odpoledne
Na obecní vývěsce byly pouze tři zprávy zajímavějšího charakteru. Další tři se týkali pouze nějakých lokálních záležitostí, jako byla sháňka pluhu, prodej slepic a upozornění z hostince, že se nenalévá na sekeru. Ale zpět k těm zajímavějším zprávám: |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Odpoledne
Na obecní vývěsce byly pouze tři zprávy zajímavějšího charakteru. Další tři se týkali pouze nějakých lokálních záležitostí, jako byla sháňka pluhu, prodej slepic a upozornění z hostince, že se nenalévá na sekeru. Ale zpět k těm zajímavějším zprávám: |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Odpoledne
Na obecní vývěsce byly pouze tři zprávy zajímavějšího charakteru. Další tři se týkali pouze nějakých lokálních záležitostí, jako byla sháňka pluhu, prodej slepic a upozornění z hostince, že se nenalévá na sekeru. Ale zpět k těm zajímavějším zprávám: |
| |
| Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Odpoledne Požáru v nedaleké vesnici nevěnuji pozornost. Nejsem místní a netoužím zjišťovat co se tam vlastně stalo. Zvlášť, když mám svá podezření. Místo toho vyrazím dál do Keraku a nejsem v tomto ohledu sama. Kerak je jen o málo větší než předchozí ves, ale aspoň má palisádu, nějaké stráže. Hned se cítím bezpečněji. Hospoda je jen kousek od brány, a tak je to první kam mířím. Nástěnku jen přelétnu, abych zjistila, že tu není moc nového. Vyhlédnu si nějakého místního, mile se usměji. „Dobrý den, prosím vás, kudy se jde k alchymistovi?“ Optám se na cestu a pak vyrazím zjistit co ta práce vlastně obnáší. |
| |
| soukromá zpráva od Thorkell pro Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Odpoledne Byť mé znalosti jazyka nejsou moc velké a dalo by se spíše říci, že číst neumím, že umím. Přelouskám, i s menší pomocí kolemjdoucích, všechny listiny na nástěnce. "Fuj, čarodějnice. Aby jí všichni čerti vzali." Odplivnu si a tím jasně vyjádřím svůj názor na čarodějnice. Přestože bych se tohoto úkolu rád zhostil a odčinil všechny svoje hříchy. Vydám se za zdejším učencem, který by měl rozdávat podrobnější informace. |
| |
| Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Odpoledne Vývěska v Keraku před „Černým Koněm“ hlásá vlastně to samé co v okolních vesnicích. Spoustu obyčejných vzkazů a pár zajímavějších, ale zase nebezpečnějších. Obyvatelé Keraku jsou sice vůči cizincům do jisté míry nedůvěřivý, ale když je zachována nějaká ta slušnost, jsou ochotní pomoci či poradit s cestou. Tedy pokud ji znají, samozřejmě.
Najít dům místního Alchymisty není nijak zvlášť těžké. Je to dvoupodlažní domek, kde učenec bydlí, provozuje obchod a ve sklepě má potom svoji laboratoř, kde připravuje, kdo ví co. V obchodě mu potom vypomáhá nějaký ten jeho učedník, když on sám je zaneprázdněn něčím důležitějším. |
| |
| Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Odpoledne Najít dům zdejšího alchymisty nebylo nijak závratně těžké, sice jsem se musel několikrát poptat, ale jeden starý pán ve slaměném klobouce mi cestu poradil cestu tak podrobně, že jsem tam dorazil, takřka bez problémů. Už zdálky bylo vidět, že je to dům alchymisty, nejenže to značil cechovní štít, na kterém se tyčila jakási zkumavka se zeleným obsahem vně, ale také to byl přesně ten dům, který popisoval ten starý pán. V obchodě jsem narazil na jeho učedníka. "Brej den, to vy jste ten zdejší alchymista?" Nestihl jsem dokončit ani vlastní myšlenku a ten hodný učeň mě už posílal do sklepa za jeho mistrem. Zvědavost ve mně hořela jako nikdy. Přesto se mi do sklepa moc nechtělo, kdo ví, jaké tam provádí čáry máry a zda by to na mě nemohlo vrhnout špatné světlo přes Otcem. "Brej den, velectěný pán" Pozdravím slušně alchymistu. "Velectěná paní," Pozdravím Veroniku Propinu. A jen s napětím čekám, co nám alchymista zadá za úkol. K mé smůle si stále myslím, že ta žena, která tu stojí se mnou je alchymistova žena a vůbec mě nenapadne tušení, že to může být další zájemce o úkol. |
| |
| Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Odpoledne U Alchymisty nejsem sama a k mému překvapení, muže co tam dorazil znám. Je to ten blbec co dostal výprask před celou vesnicí. Při té vzpomínce se nemohu než neusmát, z mého pohledu to byla velice zábavná podívaná. „Dobrý den.“ Usměji se, lehce se ukloním jak mi káže dobré vychování. „Četla jsem tu vyhlášku na tabuli a zajímají mě podrobnosti.“ Sdělím důvod své návštěvy v tomto ponurém sklepě. |
| |
| Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Odpoledne Vydávám se do Keraku. Přes hlavu mám přehozenou pokrývku, zakrývám si tvář. Dle informací z plakátu se vydávám k alchymistovy. Snažím se vypadat nenápadně, jako každé jiné vesnické děvče. Je to tu nebezpečné, ale nic si o tom momentálně nemyslím. Ráda bych si vydělala nějaké vlastní peníze. Najít dům s připraveným úkolem nebylo těžké, ale zpozorněla jsem. Zahlédla jsem tam dívku, kterou jsem viděla už dříve v hospodě. Výrazná blondýnka, která jen tak neunikne pozornosti. Nějak se mi nelíbilo jak se rozhlížela po okolních lidech a zvláště po mě. Nebylo v mém zájmu jí potkat. Zůstala jsem tedy stát venku před vchodem. Nahlížela jsem do okna. |
| |
| Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Odpoledne Alchymista Vladislav Kolstein z Keraku je dole ve sklepení obchodu, kde má svoji laboratoř. Lisar tak oknem může pozorovat maximálně znuděného pomocníka v obchodě, který čeká za pultem, jestli nepřijde nějaký ten zákazník. Krev z ghůla Seznam je to celkem krátký, ale ingredience relativně známé. Samozřejmě se dají občas někde u někoho koupit, ale je to velice drahé. Krev, výtažek a soli se dají získat z určitých nebezpečných tvorů v divočině, Dračí kořen a Královský Šťovík jsou potom velmi vzácné byliny, které také rostou v někde v divočině, ale těžko říci kde. Cena těchto ingrediencí na trhu je něco kolem 10-15 zlatých, pokud by je někdo chtěl koupit u nějakého obchodníka. |
| |
| Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Odpoledne "Doopravdy, vydal jsem se, protože jsem přečetl nástěnku ve vsi." Nepochopím sarkasmus a popravdě i trochu lžu, neumím číst, a proto mi to musel přečíst neznámý kolemjdoucí. "To by měla být hračka." Zasměji se. Ale znervózním, když začne na papír čmárat nějaké obrazce, písmena, tak tomu říkají a já jim vůbec nerozumím. Přesto však znalecky chytnu papír, přejedu pohledem všechny řádky, abych se ujistil, že nic nepřečtu a podám to dál. S tímhle budu potřebovat pomoc. "Eh. Nepřečtete to někdo? Nějak to nemůžu rozluštit." To vždycky říkal můj kamarád, když mu někdo dal něco na přečtení, vždy tu zafungovalo. Otočím se na všechny přítomné. "Budeme spolupracovat, ne?" Usměji se a zkřížím ruce na hrudi. "Zisk si rozdělíme spravedlivě, každý stejnou částí. Jako ze směny v dole, souhlasíte?" Nabídnu ostatním férovou nabídku. |
| |
| Vesnice Kerak - U Černého koně 19. Duben, roku 1 080, Ráno Jak asi vypadáme? No přece jako škubani a ten nevětší povl. A to jsem byla jedna z nejlépe postavených žen v našem domově. Zatraceně s tím vším. Beztak tu bouři nechal přivolat otec, aby se mě zbavil i s mým doprovodem… Že by mě začal až tak nenávidět? Mlčky jsem vyrazila po boku Tharna směrem k vesnici do které nás vedla cesta. Poslouchala jsem a rozhlížela jsem se kolem sebe, nerada bych na sebe upozorňovala, ale ono to není až tak jednoduché, když vypadáte tak jak vypadáte. „ Měli bychom si najít místo, kde přespíme a možná i nějakou tu práci. Přeci jen, budeme potřebovat peníze na to, abychom mohli pokračovat v cestě dál…“ Práce… bezva nápad… Nakrčila jsem nos. Ne že by mi práce nevoněla, to zase ne, ale co tady tak může být za práci? V takové vesničce. Možná tak umývat nádobí…. „ Támhle to… tam to vypadá jako hospoda… nezamíříme tam?“ Ukázala jsem směrem k budově s vývěsním štítem, jasně naznačujícím místní nálevnu. |
| |
| Vesnice Kerak - U Černého koně 19. Duben, roku 1 080, Ráno K vesnici kráčím pomalu a obezřetně. Je to úplně něco jiného, než na co jsme zvyklí. Lidé zde budou také jiní a budou mít určitě jiné zvyky. Nehodlám umřít kvůli tomu, že jsem byl nepozorný. Vím, jak musíme místním připadat. Vůbec bych se jim nedivil, kdyby se nás báli. Přece jen z toho, co se dalo zahlédnout ve vesnici, byli ostatní spíše menšího vzrůstu vůči nám. Slétnu pohledem na Runaete. "To měli, řekl bych, že budeme potřebovat peníze tady úplně na všechno." Zamračím se mírně nespokojeně. Nedělám si iluze o dobrodinství místních. Na chvíli se zastavím u vývěsky, abych si přečetl, co se tam píše. Naštěstí znaky místních nejsou až tak rozdílné od těch našich. Za což jsem rád, alespoň se s lidmi zde domluvíme. "Hmm to jsou mi teda práce.....chytit beztak nějakou nevinnou dívku, servat se s bandity, nebo dělat pokusného králíka místní obdobě šamana." Lehce si nad tou nabídkou povzdechnu a podívám se na dveře lokálu. "Možná budou mít něco zajímavějšího místní uvnitř, třeba se pro nás najde nějaká normálnější práce. Kterou zvládneme i s naší stávají výstrojí." Pokývnu hlavou a počkám na svou společnici načež vstoupím do lokálu, jako první. |
| |
| Vesnice Kerak 19. Duben, roku 1 080, Odpoledne Vyslechnu si to ten alchymista nabízí za práci, popravdě jsem čekala něco trochu jiného, vážnějšího. Toto je spíš jen najdi a přines. No nezáleží na tom, bylinky se dají dobře prodat, pokud se najde někdo, kdo je ochoten za ně zaplatit. „Dobře, když myslíš.“ Práci beru, ono na tom nezáleží, když se naskytne něco jiného, tak se sem už nevrátím a alchymista si bude muset najít jiného poslíčka. Se společností na cestě nemám problém, ono opuštěné ruiny nemusí být vždy zcela opuštěné. „Měli bychom zjistit víc o té ruině.“ Navrhnu jako první zastávku místní hostinec, kde by mohl být někdo, kdo něco ví. Nechci tam jít úplně naslepo. |