Anomálie
hrálo se Dvakrát týdně
od: 23. prosince 2012 15:07 do: 11. srpna 2017 15:35
Dobrodružství vedl(a) Clayman
| |
 | Jedná se o dobrodružství zasazené do blízké postapokalyptické budoucnosti. Třetí Světová válka vrátila lidstvo v mnohých ohledech zpět do dob, kdy bylo otroctví, nájezdnictví a kanibalismus běžným jevem. Nové jsou však rozličné anomálie a mutace lidí a zvířat, které se objevily v důsledku působení radiace a mutagenů. Samo dobrodružství se bude týkat skupiny námezdních žoldáků, vyslaných na riskantní operaci do útrob pustého města. Krom nájezdníků, anomálií, mutantů a divokých zvířat na vás budou číhat i jiné nástrahy, se kterými se ani mnozí z ostříleých průzkumníků dosud nesetkali. Hra má vlastní systém, kde se používají hody kostkou, dále je zde vývoj vlastností a dovedností postav, takže si můžete vytvořit svého hrdinu přesně podle vašich představ. Také mám zpracovanou tabulku zbraní, zbrojí a dalšího vybavení, které se vám bude hodit na výpravě. |
| |
| Praeludium apocalypsiNový Litvínov - 4. září 2028 - 7:07 ráno V táboře Nádražáků, jak si obvykle v této komunitě říkali, vládl čilý ruch a všeobecné vzrušení a to již od brzkého rána, kdy se Slunce pořád jakoby nemohlo rozhodnout, zda vrhne na svět trochu mlhavého přísvitu, či jej nechá utonout v kalném šeru. Příčinou pozdvižení byl příjezd obchodní karavany, přivážející jako obvykle palivo pro generátory, nové součástky, zbraně, oděvy a zkrátka vše, co by se mohlo hodit zdejší enklávě přeživších pro další výměnu. Jako obvykle, když přijížděli směrem od bývalé chemičky, přijeli vlakem se čtyřmi masivně opancéřovanými vozy a hned jejich posádka začala vykládat věci na tlačné vozíky, zatímco ozbrojený doprovod karavany obhlížel obezřetně okolí s prsty na spouštích svých zbraní. V čele obchodníků kráčel drobný otylý mužík v dlouhém šedém kabátu a s beranicí na hlavě a bylo vidět, že je velmi rozrušený. Těkal pohledem sem a tam po základním táboře, až nakonec našel, co hledal, to jest velitelův stan a vydal se k němu. Na veliteli tábora, kapitánu Jaromíru Sivenovi bylo vidět, že toho v noci moc nenaspal. Tak se aspoň omluvil veliteli karavany, když mu ve svém stanu nabídnul místo k sezení a sám se uvelebil za oprýskaný stůl, pokrytý lejstry a okousanými tužkami. Ačkoli nikdo další ve stanu nebyl, obsah jejich rozhovoru mohl slyšet v podstatě každý, kdo prošel kolem. Obchodníkův hlas byl během hovoru zastřen zlobou a strachem, zatímco kapitánův spíše ospalostí a podrážděním. "Já vám říkám, že tudy museli projet? Co to na mě zkoušíte Sivene?" vrčel obchodník a ten mu jen celkem klidně odpověděl: "Už po několikátý Milane, přestaň mi vykat. Já vím, že máš nervy v hajzlu, ale přestaň mě tady obviňovat a radši se zas posaď, prosím." Obchodník se posadil, jak byl požádán, ale moc na klidu mu to nepřidalo. Ve tváři byl brunátný a i přes okolní zimu se dost potil. Otřel si hřbetem ruky čelo a s omluvným tónem pravil: "Fajn Jaromíre. Tak mi pověz, jak je to možný? Jak je možný, že ty o ničem nevíš?" "To jsem neřek. Volali nám z Citadely, že ten chlápek a jeho tým vyrazili. A s ozbrojeným doprovodem." "Kdy?" uťal velitelovu řeč obchodník a zatímco ho propichoval svým prasečím pohledem, vytahoval z aktovky štos papírů. Siven se zamyslel a odpověděl: "Jsou to dva dny, myslím. Jo, druhýho kolem poledná," vzpomněl si kapitán. "Jenže nepřijeli," zkonstatoval obchodník. "Ne. Nepřijeli," zopakoval kapitán a upřel na druhého muže svůj pohled. Bylo mu jasné, že mu to otylý obchodník nevěří. Ten po chvíli ticha opět vstal a rezignovaně rozhodil rukama. "Mě se to prostě celý nezdá. Kurrrva drát! Z Citadely k vám je to jak dlouho? Půl, tři čtvrtě hodiny? A oni sem prostě nedojedou. Ozbrojenej konvoj! Fakt si myslíš, že ti na tuhle lež skočím? Hovno!" rozkřikl se muž. Kapitán se zamračil a také vstal ze své židle. "Já nejsem žádnej lhář," zavrčel Siven a opřel se pěstmi o desku stolu. "Toho vašeho profesůrka jsme zkrátka neviděli a jestli ještě jednou, Milane, řekneš, že lžu, tak ti namouduši jednu natáhnu. Vzpamatuj se kurva! Copak ti to nemyslí? Fakt si myslíš, že bych tady v Novým Pořádku držel toho blbýho civilistu jen abych tě mohl stáhnout o výkupný? Mysli kurva! A posaď se. Do prdele práce s tebou..." zabručel na závěr svého naštvaného projevu velitel tábora. Zdá se, že jeho slova na obchodníka konečně zapůsobila. "Jo, promiň Jaromíre. Hele, je to asi blbost," zabrebentil omluvně a pokračoval rezignovaným tónem: "Tak mi prosím pomož. Hele, tím jeho eskortem jsem si uplet fakt velkou oprátku. Ty nemáš ani tucha, co to udělá s mojí reputací, když se ti ztratí chlap, navíc tak důležitej." "Asi ne," zahuhlal velitel a hlučně se vysmrkal do plátěného kapesníku. "Hele, tady mám jeho složku i s kopií smlouvy o bezpečným transportu z Citadely k nám do Oázy. Tohle nemůžu nechat bejt! To není jen nějaká hrstka obyčejnejch civilistů, kterou můžu klidně odepsat, tenhle je dost významnej!" "Přestaň s těma svejma fašounskejma řečma, Milane. Víš, že je mi z nich na blití. Radši přejdi k věci." "Fajn, tak sem dej nějakou mapu. Aktuální!" Velitel po něm vrhnul další z nasupených výrazů a vyndal ze šuplíku umolousaný kus papíru, který po rozvinutí odhalil mapu města s mnoha barevnými puntíky. Oba se nad ní nahli a obchodník pokračoval: "Takže Citadela je tady, vy jste tady. Linka, po který museli jet, se klikatí tady, tudy... kolem nemocnice a pak rovnou sem. Kde máte hlídky?" "Co je ti do toho?" odtáhl se překvapeně kapitán, ale pak rezignovaně zvrátil oči v sloup a ukázal pár míst na mapě. "Hmm, hmm... takže se to mohlo stát kdekoliv mezi kostelem a stadionem. Ale kdo by to udělal?" otázal se obchodník. "Napadá mě jen Rudá Garda. Nikdo jiný nemá dost mužů a zbraní, aby to zvládnul." "Teskáči jo? No... snad. Myslíš kvůli výkupnýmu od nás?" "Co já vím? Nebo jen proto, že jsou to zkurvený anarchisti a jen vás obchodníky chtějí pořádně nasrat. Neptej se mě takhle, copak to vím?" Na veliteli je vidět, jak nepohodlně se při této debatě cítí. Zhroutil se do židle a začal si mnout čelo. Pak řekl: "Hele, já vím, kam tohle povede. Ty se mě nejdřív zeptáš na zprávy průzkumných skupin. Já ti na to řeknu, že žádný takový nemám, protože tam ven zrovna moc lidí neposílám. Tak mi pak řekneš, že potřebuješ moje muže, který tam pošlu, aby se tam mrkli a našli ho, čímž ti zachráněj prdel, ale sami budou riskovat životy. Tak co, trefil jsem se ve svý předpovědi?" Po chvilce ticha mu drobný muž odpověděl poměrně překvapeným tónem v hlase: "Jseš vedle jak ta jedle, brachu. Tvoje lidi nepotřebuju, pošlu tam svoje vlastní. Od tebe chci jen jednoho, co se tady dobře vyzná. A žádný strachy, za tvoji pomoc a především mlčení o celým tomhle," zdůraznil muž, "ti nezůstane obchodní cech nic dlužnej. V devět se tady znova sejdem, já se svejma lidma a ty s tím jedním, kterýho budeš moct postrádat. Pošli ho kdyžtak za Jizvou do karavany, ať mu pronajme vybavení. Jo a tu mapu si ještě s dovolením půjčím." Obchodník sbalil mapu a dal si ji do aktovky, složku, kterou tam měl předtím, nechal veliteli na stole. Věnoval mu ještě jedno pokývnutí hlavou a vyšel ven ze stanu. Hned se k němu připojil vysoký muž v maskáčové bundě s AK-47 přes rameno, jehož tvář hyzdila dlouhá hluboká jizva. "Jak jsem počítal, nikdo o ničem neví, žádný zprávy z průzkumu. Nic. Nihil. Nada. Takže jedem beze změny podle plánu A. Připrav naše lidi, ať mají výstroj v pořádku, vždyť to znáš. Ať jsou tady nachystaný v 8:50. Já jdu na kafe." Čahoun beze slova odešel. A ráno konečně padlo na tábor Nového Pořádku. |
| |
| Nový Litvínov - 4. září 2028 - 7:25 ráno Cesta do Nového Litvínova s obchodní karavanou se dnes výjimečně protáhla. Jelikož jste nechtěli riskovat přílišnou pozornost možných banditů na hranicích města, vyrazili jste již časně zrána, v podstatě ještě za hluboké tmy. Vlak se kodrcal velmi pomalu temnou krajinou a krom pobafávání dieslového motoru a občasného zaskřípání kol o koleje vaši cestu neprotnul jediný zvuk. Strážci seděli na svých místech u střílen, či na ochozech a kontrolovali blízké okolí, zda se přeci jen nějaký pošetilec nepokusí přepadnout vaši kolonu a přijít si tak pro kulku. Nicméně žádné potíže se nekonaly a vy jste kolem sedmé dorazili šťastně do cíle. Vůdce vaší skupiny, obtloustlý mrňous v nepadnoucím kabátě a směšné ušance, se vytratil hned po příjezdu, což nevadilo, protože rozkazy za něj stejně vykonával jeho obchodní zástupce, známý mezi všemi jen jako Jizva. Ten hned některým z vás přikázal hlídat na ochozech, jiným zase dal povel k vynášení věcí ven na nástupiště. Ani ne za půl hodiny se vrátil na plac k vašemu vlaku. Poupravil si řemen svého ákáčka na rameni a zachroptěl co nejhlasitěji na vás všechny: "Tak jo bando, tohle mám přímo od karavanmajstra. Jedem podle plánu A. Všichni víte, co to znamená, takže žádný vytáčky, šli jste do toho z vlastní volby. Kontrakty se vám tímto upravujou podle smluvní doložky čtrnáct, kdo neví, co je to za položku, tak ať mě nesere s otázkama a zjistí si to sám! V osum padesát budou všichni nastoupný támhle na tom vyšlapaným fleku u toho velkýho stanu, v plný polní. Teď máte všichni voraz. Za tu dobu si voběhejte co potřebujete, pak na to nebude čas. Kdo potřebuje ještě nějaký vybavení, náboje, nebo snad rezervní trenýrky, tak rovnou sem ke mě." Pohlédnete jeden na druhého. Je vás sedm, kteří jste se rozhodli podepsat s obchodní karavanou kontrakt. Nejprve to bylo jen doprovázení vlaků, ale časem jste se všichni osvědčili jako schopní žoldáci, což vás dostalo do vyšší platové třídy, než když jste byli u obchodníků novými rekruty. Položka 14, o které se Jizva zmínil, je speciální nabídka práce, většinou je velmi riskantní, ale zato je skutečně velmi dobře placená. Když ji podepíšete, máte určitou lhůtu, kdy od ní lze odstoupit. Neudělal to ani jeden z vás. Všichni jste věděli, o co půjde, tedy pátrací a záchranná akce s cílem zajistit jednoho dost významného civilistu, nedávno transportovaného obchodní karavanou. Riskantní je to v tom, že se vše bude odehrávat v pusté zástavbě Nového Litvínova a proti neznámému nepříteli. |
| |
| Nový Litvínov - 4. září 2028 - 8:50 ráno Když přichází Jizva a vůdce karavany, stojíte již všichni nastoupení před velitelským stanem s veškerou svou výbavou. Muž v beranici beze slova vejde do stanu, zatímco Jizva vám pokyne, abyste ho spolu s ním následovali. Když vejdete dovnitř, rozestavíte se podél plátěných stěn stanu, abyste dobře viděli na stůl před vámi. U něj stojí nějaká vysoká šarže, asi místní velitel a vedle něj další muž ve vojenské uniformě. Velitel, obchodník a Jizva se posadí ke stolu, vás zbylých osm stojí nad nimi. Začne kapitán: "Dal jsem dohromady nějaké věci potřebné pro tuto misi. Předně je to další mapa, kterou pro mě dnes ráno aktualizoval tady poručík Svoboda. Pak jsem si doplnil zadání mise o nějaké místopisné perličky, na co si dát bacha a tak. No nic. Přečtu to pro všechny." Kapitán si odkašlal a dal se do čtení: "Hlavním cílem mise je nalezení a bezpečné navrácení velmi důležité osoby, profesora Ludvíka Loukotky. Je to významný vědec, jehož stěžejní práce spočívá ve zkoumání anomálií. Tady je jeho fotka, abyste si ho nespletli. Dám kolovat," dodá, načež posílá dokola jeho fotku. "Zjistěte, co se stalo s karavanou, co ho doprovázela na cestě z Citadely, najděte ho a přiveďte zpět sem do bezpečí. Vedlejším úkolem je udělat to samé s jeho dvoučlenným vědeckým týmem. Je to Jana Hoffmanová a Petr Malý. Tady je její fotka a tady jeho," posílá dokola další dva obrázky. "Co se týče trasy, po které jeli, je to tadyta tramvajová linka, vedoucí od Citadely zde, přes náš tábor, zde až dál směrem k Oáze u bývalé chemičky. Něco se muselo stát na úseku mezi Citadelou a námi, ale nemáme žádné zprávy od průzkumníků, proto tam taky jdete vy. Zjistíte, co se dá a pokud bude nějaká šance, že je profesor naživu, vydáte se pro něj. Tady na mapě je vyznačena trasa linky, naše základna a základna Citadely, odkud profesor s týmem vyrazili. Pokud za útokem skutečně stojí Rudá Garda, v což ale sám moc nevěřím, největší riziko setkání s nimi bude tady kolem nemocnice, je to vyznačeno tím háčkem v kroužku. To jsem ani netušil, že umíte tak pěkně kreslit, poručíku. No, tak dál. Krom Rudé Gardy si dávejte pozor na Tuláky, většinou nechávají ozbrojené skupiny na pokoji, ale nikdy nevíte, jestli nepotkáte zrovna nějaké kokoty, co jim hráblo z hladu. Taky pozor na mutanty, je to spíš vzácnost, ale občas se dá natrefit na nějaké zmutované divoké psy. Radši na sebe moc neupozorňujte a vyhněte se jim. Co se týče prostředí, tak myslím, že byste nebyli vybráni, kdybyste už nějakou tou bitkou ve městech neprošli. Takže jen ve zkratce. Nový Litvínov je v podstatě neobydlený, celé centrum města jsme nechali neosídlené. Je tu několik parků, kde řádí anomálie, tak bacha na ně. Vidím, že jste se už vybavili pár kousky detektorů, což je dobře. Do domů se v noci neleze, to už taky víte. Pokud budete ve městě zůstávat přes noc, tak jedině s ohněm, nebo jiným zdrojem světla. No a nyní doporučení. Jako váš průvodce půjde tady můj dvorní malíř poručík Petr Svoboda, už má za sebou pár výletů do Citadely, takže se s ním jen tak neztratíte. V poli je docela dobrý, ale nejlepší je na zalepování odřených kolen a pofoukávání bolístek. Mám pravdu poručíku? No, to jsem si myslel. Doporučený postup mise je cesta po kolejích a lokalizace vědcova transportu. Podle toho, co tam najdete zahájíte další pátrání. Dostanete s sebou vysílačku, se kterou se s námi budete moci domluvit, ale musíte se dostat na nějaký vyvýšený bod. Všechny ty zkurvený anomálie ruší signál. Ideální je dostat se na nějaký panelák, nebo se jinak napojit na vysokou anténu. To je asi vše, myslím. Chceš něco dodat ještě ty, Milane?" Musel ho šťouchnout loktem do boku, aby obchodníka probral z letargie. Ten hned začal švitořit: "Jistě, mám. Nezapomeňte, že vás při úspěchu mise velmi štědře odměníme, tak se vynasnažte uspět. Hlavní je ten vědec, ostatní je podružné. Z mojí strany všechno. Hodně štěstí a přiveďte ho v celku, proboha!" zakončí svou krátkou řeč obchodník. Dostali jste tedy všechny tři fotografie, mapu a vysílačku. Kdo si co vezme je na vás. Nyní můžete napsat svůj úvodní příspěvek, ve kterém se krom jiného popíšete ostatním, tj. vzhled, výzbroj a výstroj, kterou mohou ostatní vidět a pokud možno také pár obecně známých věcí o vás. Já tento popis pak nakopíruji do HP. Pokud si chtěl někdo ještě něco dalšího dosehnat, tak dělejme, jako by se stalo :-) |
| |
 | Radek Toman - lovec lidí Je to dlouho co jsem tu byl. Můj domov, asi se to tu hodně změnilo. Každý ví že jsem byl před Velkou válkou v Americe, ale málokdo ví že pocházím odtud, z Litvínova, j to ale příliš dlouho co jsem tu byl a asi se to tu moc změnilo než aby to bylo užitečné. To je pech. No co naplat, zkontroluji svojí brokárnu a to už během briefingu. Nestojím v pozoru, nikdy jsem v něm nestál ani stát nebudu. Šéf to ví a občas ho to dost sere, co naplat, já seru na něj. Dokud platí tak sloužím. Fotky ani vysílačku neberu, to ať vezmou jiní já se musím jít vychcat. Otočím se od ostatních a zajdu si někam do soukromý kde vykonám potřebu. Pak se vrátím a vidím že ta ostatní trčí. "Tak jdeme nebo co? Svrbí mě prsty." Vzhled:178 cm, 65 kg, modré oči, krátké blond (špinavý) vlasy, jizvy od všeho možného ale žádná na tváři - ano říkám i svojí hmotnost, taková úchylka Výzbroj: hlavně používám brokovnice a nyní mám Remington 870MCS, pak je vidět i Ruger MP9 který mám v pouzdře na noze a taky mačeta kterou mám přinutou vzadu, mohu po ní šáhnout pravou rukou a vytáhnout (je zavěšená vodorovně pod zadkem - opasek). Na sobě mám koženou bundu která je vyztužená - to taky říkám, modré džíny, bílé triko a černé kožené boty. Taky mám batoh ale to každému neříkám co tam mám. Obecně známé: ukecaný, chová se jako frajírek (občas) ale pokecá si s každým, jen tak se nevzdává a párkrát jste ho viděli fakt hodně zmasenýho ale furt šel dál. Byl v Americe kde se stal lovcem lidí což provozuje i nadále. |
| |
 | Nový Litvínov - 4. září 2028 - 9:15 ráno Když konečně všichni domluví, ochotně sáhnu po mapce a podrobně si prohlížím úsek mezi Citadelou a naší osadou. Koukám taky na oblast kolem nemocnice, kde je možnost setkat se s Rudou gardou, pokud za tím vážně stojí oni. "Ehm.." Odkašlu si. "Když tak na koukám na tu mapku, myslím si, že by bylo vcelku rozumný poslat napřed jednoho člena naší skupiny jako předvoj, chcete-li to slyšet bez obalu, tak jako návnadu. Jde o to, že jestli je za tím Rudá garda, tak to může být i past, pravděpodobně čekají, že je půjde někdo najít, nebo osvobodit, můžou být připraveni. Kdyby tam však šel někdo napřed,jako předvoj třeba by zjistil, jestli se jedná o past a případně by varoval zbytek skupiny. Pokud čekají na celou skupinu, jednoho bloumajícího tuláka nebudou brát jako nebezpečí a nebudou mu věnovat nějakou zvláštní pozornost.." Chvíli se odmlčím a rozhlížím se jak se všichni tváří. "A jelikož jak vás znám asi nebude moc dobrovolníků, tak se hlásím já. Tady Gabriel by mě mohl krýt z větší dálky, kdyby se náhodou něco posralo." Domluvil jsem a hodil jsem mapku zpět na stůl. Michal ´Lucky´ Štístko Všichni mi říkají Lucky (Laky). 22 let starý 183 cm vysoký kluk se sportovní postavou. Navlečen do maskáčových kalhot s pouštním maskováním. Ve vrchní části těla má podobnou,ale už hodně sepranou blůzu. Většinou,když se jde do akce, má přes obličej béžový šátek a staré lyžařské brýle (viz. avatar). Není ozbrojen žádnou větší ani těžkou zbraní, není na něm ani na první pohled znát že nějakou má. Na zádech má starý, ošoupaný béžový batoh. O Lakym je obecně známo, že je to tvrďák a umí se o sebe postarat. Několikrát byl i spatřen při pouličních zápasech, jeho nejlepší kamárádi o něm vědí, že v těchto zápasech bojoval už před válkou. Spíš samotářská povaha, moc si lidi nepřipouští k tělu, když už má ale člověka na kterýho se může spolehnou, je to jeho kamarád už na vždy. |
| |
 | Když vojenské šarže a další vrchnostpáni konečně sklapnou, rychle se ujmu řeči, leč s mírnou nechutí, abych sdělil svůj nápad spolubojovníkům. „No, jelikož to budu přirozeně já, kdo se bude šplhat po kopcích a zříceninách, abych kryl ostatním záda, vzal bych si tu vysílačku. Kdykoliv bych chytil přijatelný signál, mohl bych sdělit postup, když by to bylo nutné. Dál už nemám k misi co říct.“ Načež čekám na odpověď kohokoliv, kdo uzná za vhodné mi odpovědět. Poté co se ozve Lucky, plácnu ho po zádech a řeknu: "Spolehni se, kreju tě." Stojím mezi ostatními žoldáky z karavany. Nevýrazný, metrosmdesát vysoký mladík s maskovací zbrojí „Scout“ a M14kou v rukou a Berettou u pasu. Krátké tmavě hnědé naježené vlasy nyní nejsou zatíženy helmou, kterou mám připlou k traku baťohu. Kdo mě zná, neřekne mi jinak, než „Sniper“ ikdyž mé jméno je Gabriel. Příjmení zásadně nikomu neříkám. Kdo mě nezná, tomu nemám většinou co říct. Je o mně známo, že jsem chladnokrevný „zabiják prospěchář“ bez výčitek – řídím se mottem přežít… Co se o mně ví: Málomluvný, ale umím si užít dobrou společnost (třeba kanadskými žerty). Flegmatik, zákeřný co se boje týče, mám parádní postavu a jsem velmi výřečný pokud je to nutné. |
| |
 | Jakmile dorazíme na místo, trhnu se od své nové party a vyrazím do tábora. Původem jsem z Nového pořádku, ke karavaně jsem se přidala kvůli platu, nejsem osamělá bojovnice z donucení nebo přesvědčení jako většina ostatních. Nový pořádek pořád beru jako svůj nový domov. V rámci možností. Zaskočím za Slávkou ujistit se, že je v pořádku. Tak strašně za těch pár měsíců dospěla... Pořád si nemůžu pomoct a někdy nad ní přemýšlím jako nad malou holkou, ale to je asi úděl všech matek. Když se mě zeptá na Ilju, jenom zavrtím hlavou. Rychle si s ní dám skromnou snídani, prohodíme pár slov, ale pak už musím spěchat za nástup a ona má taky svoje povinnosti. Jakmile uvidím Petra, mávnu na něj a pousměju se. Prohlížím si mapu i fotky, které u mě skončí jako u poslední, tak si je vezmu k sobě. Mladíci jsou mnohdy sóloví hráči, v lecčem hloupí, tak bude lepší, když se o to postarám já. Vsadím se, že u některých bych mohla být s trochou prostopášnějšího života jejich matka, protože mi podle všeho táhne na čtyřicet. Anebo už mi bylo? Rozhodně nejsem žádná mladá gazela. Momentálně mám šátek, co jindy nosím jako nomádka, stáhnutý kolem krku, tak je vidět můj obličej i vlasy. Další z důvodů, proč nosím takovouhle módu, je právě barva vlasů - jsem zrzka a to je někdy jak hadr na býka. Na obličeji mám pár mimických vrásek a pih, modrozelené oči. Oblečená jsem do kanad, kapsáčů, ošoupané bundy od URNy, pod kterou mám taktickou vestu a vlněný rolákový svetr. Na rukou kožené rukavice, kolem krku mi krom šátku visí na popruhu i žluté taktické brýle. K tomu maskáčový batoh. Jsem středně vysoká a pod hadrama nejde moc poznat, jak moc ženská. Podle všeho spíš hubená nebo sportovní postava. Jsem z Nového pořádku, kde mám rodinu, ke karavaně jsem se přidala ze svých důvodů. Povoláním jsem psovod - můj společník je brazilská fila Lajka a i přes jméno je to pes. Krmit a mazlit zakázáno, protože je to pes služební, ačkoli pokud se jedná o děti, tenhle zákaz záhadně padá. Soustředíme se hlavně na hledání lidí, na lov. Já také dokážu opravit pár křápů, smlouvat s obchodníky a vůbec nejsem žádná bojovnice do první linie ani horká hlava. Přece jen mám na to svoje roky a u URNy jsem nebyla z protekce. Nelíbí se mi, když z ostatních moc prýští mladický testosteron, to je dost často usadím. Někdy si pro sebe vrčím něco o mladejch a blbejch, zvlášť když si naši snipeři (a nejen ti) chtějí hrát na hrdiny. Anebo mě dokáže pěkně nasrat, kdyby snad někdo chtěl nechat na holičkách obyčejného civilistu, co za nic nemůže. Jsem kuřák, ale o cigarety se nedělím. "Možná by se nám hodilo něco, co nechalo profesorovu pachovou stopu," ozvu se, než nás propustí, a gestem ukážu na Lajku, který mi sedí u nohy. Nemá obojek ani nic jiného, aby se někde nezachytil. "Případně i věci těch dalších." |
| |
 | Ráno jak má být, služba až od devíti a na dnešek samé lehké úkoly, jen nějaké pochůzky a dvouhodinová hlídka na stanovišti 9, což je na jihu, takže zívačka. Vždycky si tam beru knížku. Chudáci kamarádi, co musí dřepět na severních a západních stanovištích, ti musí mít pořád oči na stopkách a prst na spoušti. Když za mnou přijde poslíček, nějaký kluk s nudlí u nosu a vyhrkne na mě, že se mám hlásit u Kapitána, dost se tomu podivím. Že bych zapomněl na něco, co jsem měl udělat? Přeruším tedy rozcvičku, hodím na sebe rychle košili a vyjdu do ranní zimy. Když najdu velitele u něj ve stanu, skoleněného nad mapou města, hned ucítím, že je něco špatně. A to mi také Kapitán hned potvrdí, když mi oznámí, že mě posílá s nějakou partou žoldáků z obchodního cechu na misi do centra města. Neodporuji a rozkaz přijmu, jako voják jsem zvyklý poslouchat. Velitel má koneckonců plnou pravomoc mě vyslat jako průvodce a medika, když to uzná za vhodné. Ještě mi namuchlá do náruče velkou mapu, kterou si doteď prohlížel a řekne mi, co na ní mám vyznačit a v kolik hodin se mám opět dostavit v plné polní a připraven na cestu. Opět vše provedu bez řečí, jak se sluší a patří. V 8:45 již stojím ve velitelově stanu připraven na další rozkazy. Za chvíli se stan počne plnit lidmi. Někteří z nich vypadají jako vojáci, ale jejich řeč těla prozrazuje, že žádný z nich nikdy nepoctil svá ramena frčkami ani prostého vojína, nebo si to aspoň myslím. Zatímco velitel mluví, já stojím v pozoru u jedné z plátěných stěn a pozorně poslouchám. Nikdy nevím, co za informaci se mi může hodit. Když je po brífinku, hodím si na záda batoh, přes rameno přehodím lékařskou tašku, přes druhé svou pušku a vyrazím za ostatními. Při odchodu ještě věnuji Kapitánovi poslední pohled a pak vyjdu ven. Jak začít? "Zdravím vás, a tebe, Světlano. Pokud to nikomu z vás nebude vadit, vezmu si mapu k sobě, kdyžtak do ní budu přikreslovat a vpisovat poznámky." Poslouchám ostatní, co říkají, ale jejich vlastní nápady nekomentuji. Možná jsou ty nápady dobré, možná ne. To se ještě uvidí. Odpovím jen na Světlanin návrh: "Tady v táboře určitě nic profesorovi nepatří. Uvidíme, co najdeme po cestě." A sám jdu příkladem, když se vydám severovýchodním směrem podél tramvajových kolejí. Petr je 180 cm vysoký, sportovní postavy, věk kolem pětadvaceti, vlasy i oči tmavé. Na sobě má krom maskovacích kalhot a košile i střední zbroj "Engineer", přes rameno útočnou pušku SCAR-H s podvěsným granátometem, přes druhé rameno má přehozenou plochou lékařskou tašku s namalovaným velkým červeným křížem. Na zádech má batoh v barvě svého oděvu. U pasu je pouzdro s pistojí a na prsou pochva s bojovým nožem. Jinak nosí standartní vysoké kožené boty a na hlavě vždy nosí přilbu, pokud je "venku". Jeho charakter je pro vás zatím velkou neznámou, nikdy jste ho, s výjimkou Světlany, neviděli. Až teprve společná akce ukáže, z jakého těsta Petr je. |
| |
 | Briefing Poslechnu si, co naši pohlavárové mají na srdci a i přes přítomnost domorodého průvodce po většinu času nespouštím oči z mapy. Přesný smysl většiny značek mi sice uniká, není ale těžké uvědomit si, že z velké části půjde o varování. Anomálie, nebo doupata mutantů. Každopádně bude lepší držet se od nich dál. Na tyhle ryze vojenské briefingy jsem si pořád ještě nezvykl. I rok potom, co civilizace skončila, mi to připomíná spíš filmy, než skutečnost. Narozdíl od okolostojících svalovců a zabijáků, já se můžu pyšnit sotva základní vojenskou službou. Umím se o sebe postarat, to jo. Mým úkolem ale není zabíjet. Já jsem ten technický mozek. Beze mě by si tihle mameluci na každý vycházce narvali plný kapsy šrotu a pak by se na tržišti divili, že o to haraburdí není zájem. Otevřít dveře, nebo vyhodit něco do vzduchu, to jsem já. Proto se ke mně tak hodí má zbroj Engineer. Armádní výstroj udělá sice na pohled nebezpečného ozbrojence z každého a UMP možná vypadá nebezpečně, sám sebe pořád považuju za civilistu. Civilistu, který podepsal výhledově velice lukrativní kontrakt. U pasu mám pistoli CZ-G 2000 a nůž. Hnědé vlasy, průměrná postava. Jen věkěm tady se svými více než třiceti lety převyšuju většinu mužského osazenstva. Na Luckyho návrh radši ani neodpovídám. Jestli se ti dva chtějí nechat zabít, bránit jim v tom nebudu. Nelíbí se mi ale, že tím pádem přijdeme o vysílačku. "Myslím, že radista by měl být naopak v kontaktu se skupinou." Promluvím rozvážně ke Gabrielovi. "Pokud budeš pořád mimo, bude to jako by ani žádná vysílačka nebyla." |
| |
| Rádista Tak pro mě za mě, jestli se se mnou chtějí hádat proto, že dobrovolně beru práci navíc... "Jestli si myslíš, že je lepší kontakt se skupinou, než s admiralitou, budiž. Protože pochybuju, že někde poblíž skupiny chytneš signál. A aby se další člověk kromě mě vzdaloval už mi přijde trochu moc. Já taky samozřejmě nebudu pořád šmejdit někde bůhneví jak daleko..." Čekám, jestli mě někdo zprostí té práce navíc. Pokud ano, už se přít nebudu, nemá to smysl. Pokud ne, seberu vysílačku. |
| |
 | Mám ještě pár minut než začne brífink, tak si skočím pro pár potřebných věcí jako například náhradní filtry do plynové masky a dozimetr (detektor radiace). Jestli to seženu tak půjdu do velitelského stanu na brífink a jestli to neseženu tak tam musím taky. Ve velitelském stanu jsou už všichni, proto jen pozdravím a jdu se postavit k ostatním žoldákům. Pozorně poslouchám a když Gabriel řekne, že ponese vysílačku sám, musím se v duchu usmát při představě jak bude šplhat s 20kg vysílačkou a odstřelovací puškou na nějaký barák.odkaz „Já tu vysílačku klidně vezmu, myslím, že ji unesu.“ Dále poslouchám instrukce a řeknu. „Mapy bychom si měli překreslit, aby každý měl svoji a vyznačit si na ni záchytné místa, kde se v případě potíži znovu potkáme. Já tady to moc neznám proto by bylo lepší kdyby je označil někdo místní.“ Podívám se na velitele základny. Vzhled: Je mi 28 let, jsem kolem 180 cm vysoký, svalnaté postavy s ostrými rasy v obličeji. Moje vlasy mají světle hnědou barvu a jsou ostříhané skoro do hola. Používám Střední zbroj Mk.II – "Warrior" na ní mám kabát z hrubé textilie v šedivé barvě. |
| |
| Briefing "Dobrý nápad," přisvědčím Martinovi, aniž bych nějak blíže upřesňoval se kterým z jeho tvrzení souhlasím. Ani jedno nezní špatně. Tím by snad mělo být všechno vyřízeno a můžeme vyrazit. Vzhůru směrem...rychlý pohled na mapu....severovýchod. Nějaké otálení už opravdu nemá smysl. "Tak kdy vyrážíme?" Nadnesu do pléna otázku. |
| |
| Počátek cesty Dívám se na ostatní a jen zavrtím hlavou. Ne aby jeden popadl vysílačku a vyrazil ale pomalu se hádají. Petr mezitím vyráží podél kolejí, tak nelením a jdu za ním. Batoh mi při rychlém kroku naráží do zad, i se svým obsahem, proto trochu zpomalím a upravím popruhy. Doběhnu ho a srovnám s ním krok. "Ahoj, jsem Radek pokud mě neznáš. Tak ty jsi z Litvínova, jo? Jak jsi tady dlouho." Když na něj začnu mluvit, kontroluji si brokovnici kterou jsem vytáhl. Zda je nabitá a připravená do akce. Naštěstí je. Jdu s Petrem vepředu, tak jak to mám rád. Být první je pro mě ideální. |
| |
| Nuda, vyrážím... Už mě nebaví jen tak postávat v tom stanu a čekat na další připomínky. Popadnu vysílačku, která leží na stole a vyjdu ven ze stanu. Vydám se směrem za naším předvojem, tvořeným dvěma družícími se chlapíky. Jdu v jejich stopách a vysílačku soukám do pečlivě sbaleného baťohu, mezitím staženého ze zad. Poté zkontroluji svou M14ku, jestli zase nestávkuje, poté Berettu a nakonec se podívám, jestli se mi z pouzdra na stehně nevytratil můj bojový nůž. Když dojdu dva druhy, držím se za nimi a začínám hrát svou roli Snipera. Rozhlížím se po přístupných místech pro kempení a vyhledávám jakékoli příznaky nepřátelského kontaktu. |
| |
| Zatím jdeme areálem základny, takže není nutné být plně soustředěný na své okolí. Když mě dožene jeden ze žoldáků a promluví na mě, pokývu hlavou a podám mu ruku. "Zdar, Petr. Tady mezi váma si asi na šarže hrát nemusíme." Projdeme kolem jednoho z kulometných hnízd, kde sedí jeden z mých kamarádů. Odmávnu ho a jsem rád, že se mě na nic neptá. "Jak dloiho jsem tady? Víš, že ani nevím? Pár měsíců. Od konce Války bych tak řekl. A nejsem odsud, jen to tu už mám trochu prochozený. Párkrát jsem jel k Citadele za obchodem, takže tuhle trasu znám dobře." Chvíli zase jdeme zticha, projdeme mezi ostnatými zátarasy a blížíme se k jednomu z malých bramborových políček. To už je v podstatě mimo základnu, ale pořád pod naším ostře střeženým vlivem. Zcela automaticky moje ruka zamíří k pušce, zkontroluji zásobník, závěr i pojistku, granátomet a pak teprve pomalu vykročím dál. Hodím po Radkovi kradmý pohled a zeptám se ho: "Jdeš docela nalehko. Proč nenosíš bojový oblek?" |
| |
| Vedle kolejí Jdu s Petrem a chvilku i mlčím, což je zázrak. Přijde k nám Sniper, dobrý mít takový chlapi po svém boku. "No, jsem vysazenej na kůži a není to tak měkký jak se zdá. Mám ji vystuženou kevlarem a tak podobně, sice to nedosahuje kvalit vašich obleků ale vypadám za to nejlíp. Navíc, ty obleky nejdou k mýmu stylu. Míval jsem motorku a podobnou bundu ale motorka se proměnila ve výzbroj a pár bund jsem už taky vystřídal. A ne, na vojáčky si hrát nebudeme. Ať jsme byli cokoliv, teď jsme jen lidi co se snaží přežít, a každý po svém. Nevíš náhodou o nějaký motorce, po tomhle šolichu bych si jí možná mohl pořídit a zase se toulat." Jdu stále s Petrem a vnímá stále okolí, dobrá vlastnost dělat více věcí najednou a nebýt žena. "A co jsi dělal ty před VV?" Trochu potichu. "A co všechno víš o tý kočičce Světlaně? Má tu nějakýho chalana? Aby jsi rozuměl, znám jen co umí a jména, nejsem s nimi dlouho..." |
| |
| Škoda, kdyby měli něco od profesora, nepočítaje možný přepadení, byla by to akce na jedno odpoledne tady s Lajkou. Ještě před odchodem zkontroluju všechny věci, kapsy i zbraně (HK UMP, glock), omotám si kolem hlavy šátek tak jako vždycky a s plesknutím o levé stehno vyrazím za Petrem s Lajkou po boku. Do jejich pře o vysílačku jsem se nepouštěla, protože na to nějak nemám náladu a nemusím se plést do všeho. Pár rychlými kroky dojdu Petra, ale ten už se baví s Radkem. Když se ho zeptá na zbroj, jenom se ušklíbnu. Já sama zvolila typ Engineer, protože je dost pohyblivý na to, abych mohla dělat svoji práci, a přitom to není úplná sračka. Dokud jsme v relativním bezpečí, rozhodnu se dát si svoji denní dávku, to znamená cigaretku, protože pokud budeme později někde nocovat, kouř a smrad by nás mohl prozradit. Zašátrám v náprsní kapse pro pomačkaný balíček ručně balených cigaret, druhou rukou vytáhnu zapalovač, stáhnu si z pusy šátek a připálím si. Jakmile se Radek rozjede, tak protočím oči k nebi a jsem fakt ráda, že do plic potahuju uklidňující dávku. "Ty seš kus vola," utrousím s cigaretou v koutku. "Kdybys ve škole dával trochu pozor, zjistil bys, že je důvod, proč se lidi stahujou do tlup. Myslíš, že jako osamělej jezdec vydržíš dlouho, Kožaku?" Má kurva štěstí, že skrz šátek k mým uším nedolehlo to, na co se pak zeptal tiše Peti. |
| |
| Pokec Jdu za Radkem a Petrem a jen tak mimochodem poslouchám jejich rozhovor. Když se ale Radek zmíní o motorkách, srdce mi poskočí. Nechci se moc zapojovat do hovoru a nerad jsem navíc, ale teď přece nemůžu mlčet. "Pokud se můžu vmísit... Měl jsem... vlastně pořád mám svojí mašinu doma." Pronesu k Radkovi. Čekám na odpověď a doufám, že se moc nevtírám. Bajvočko stále dávám pozor a mírně se odtahuji od kouře linoucího se od Světlany... kuřáci mi nevadí, ale nemám rád sebezraňování... |
| |
| Začátek cesty - velká zatáčka za hranicemi tábora Vaše skupina opustila bezpečnou zónu tábora Nového pořádku. Vyprovodily vás jen tiché pohledy hlídek u svých kulometů, ale nikdo se vás na nic neptal. V zatáčce se vám otevřel pohled do široké ulice směřující na sever. Za zády máte poslední stanoviště, po levici se nachází bývalá vozovna dopravního podniku. Až na pár vraků automobilů zde není nic, než holý plac, obehnaný rezavým plotem. Před vámi napravo ční k nebi tři vysoké paneláky. Dříve snad mívaly barevné fasády, nyní jsou to jen tři šedivé vykotlané zuby čnící k šedému nebi nad vámi. Levou stranu ulice lemuje dlouhá bytovka s balkóny směřujícími k vám. Některá okna jsou rozbitá a uvnitř není nic než temnota a potrhané závěsy, vedle chodníku je řada mrtvých stromů a suchých "živých" plotů. Napravo, podél dvouproudé silnice, se vine tramvajová linka a mizí po 300 metrech za další podlouhlou bytovkou, sousedící s křižovatkou. Ta je celá obklopena vícepatrovými domy, u některých i na dálku můžete poznat, že mají propadlé střechy, ze kterých trčí trámy jako žebra z mršiny zabitého zvířete. Všude je klid a ticho, nic zvláštního nevidíte. |
| |
| Začátek cesty Vysílačka si našla svého majitele, tak nezbývá než doufat, že majitel bude taky vědět, jak to věc funguje. Od Nového pořádku jsem každopádně čekal víc řádu a alespoň nějaký jasný rozkaz na znamení, že akce začala. Asi ty zelené mozky kolem nebudou až tak zelené a v partě budeme raději praktikovat anarchii skoro jako hipíci v minulém století. Zařadím se do středu skupiny, kde si připadám relativně chráněný a v bezpečí. Tady hned za branami Nádražáků se asi nemáme čeho bát, ale ono potenciální nebezpečí s každým krokem narůstá. Snažím se proto mít oči na špičkách a držím se poručíkova vedení. |
| |
| Jak tak poslouchám Radka, nakrčím nesouhlasně čelo a nesouhlasně zabručím: "Já bejt tebou, tak si dám zatracenýho majzla. Přece jenom je to furt kůže, i když říkáš, že vyztužená kevlarem." Už jsem viděl takové typy u nás na základně, co dělají frajeřinky, oblékají se jako Pekelní Andělé a mají plno odvážných řečí, ale ti by v něčem takovém ven nikdy nevyšli. Radek na mě mluví dál, já ho ale odbydu ostrým "pššt!" a počkám na ostatní, v mezičase vyndám mapu a tužkou začnu kreslit symbol u jednoho z domů. Přitom povídám: "Tahle ulice před náma," mávnu rukou severním směrem, "tři sta metrů rovně, pak dojdeme na křižovatku. Tam bylo dřív nákupní centrum, jak kreslím to "péčko", měli jsme tam hlídku, ale natrvalo jsme ji stáhli, Kapitán nechtěl mít tak rozptýlené pozice. Může to tam být trochu tísnivý, protože celá ulice je obklopená vícepatrovými domy. Mělo by to tam bejt čistý, ale za hranicema tábora se nedá na nic jen tak spolíhat. Asi bude dobrý rozptýlit se po šířce ulice a postupovat ve větších rozestupech, ne takhle v hloučku." Uff, je ze mě rozený velitel. Půlka z nich mi nevěnuje pozornost, druhá by mě nejradši poslala do hoven. Aťsi, já si svoji prdel ohlídám. Zájemcům nechám ještě chvilku mapu k nahlédnutí a případným návrhům co a jak dál. Mapa, černé tečky jste vy  |
| |
| Hlas rozumu Po chvíli mlčení z Radkovy strany se zaposlouchám, co říká Petr. Konečně máme jakš takš velitele. A ať si ostatní říkají co chtějí, lidé mají rádi, když jim někdo poroučí - vědí potom co mají dělat, narozdíl od toho, aby si mysleli, že vědí co mají dělat. "A co říkáte, poručíku, na Luckyho nápad s průzkumem? Až ve více nepřátelských územích, nebo vůbec?" Prohlédnu si mapu, přiřadím si v hlavě objekty budov ke světovým stranám a pokračuji na kraji skupinky, kontrolujíc okolí, dále. |
| |
| Sniperova otázka mě upřímně zaskočí, chvíli nevím, co bych mu na to odpověděl. On mě asi pokládá za velitele skupiny. No pěkný. Ale budiž, svůj názor mu říct můžu. "Lucky ať si dělá co uzná za vhodné, jestli ze sebe chce dělat pohyblivý terč, je to jeho volba. Ale pak bude určitě dobré, aby měl nějaké krytí. Navrhuju rozdělit se do tří skupin - čelo, střed a týl. Vepředu průzkum, uprostřed podpora, zadní voj to pokryje zezadu. Souhlas?" Sakra, chvílema zapomínám, že nemluvím s vojenskou jednotkou. Ale jedině disciplína nás udrží naživu, jestli narazíme na nějaké potíže. |
| |
| Plán Sice jsem ho za vůdce nepovažoval, ale aspoň má vojenský výcvik, takže by jím v klidu mohl být. Docela mu to i takticky myslí. "Já souhlasím. V tom případě bych byl nejspíše uprostřed, kryjíc předvoj s možností se otočit a podpořit i záď." Načež čekám na vyjádření ostatních k poručíkovu nápadu. |
| |
| Cesta, zastávka a rozkazy Po cestě se dozvím, klasicky, že mě lidi považují za kokotsona, a že tu je někdo s motorkou, začn postupně odpovídat na veškeré věci, i k rozkazům. "Slečno Světlano, dokázal jsem se o sebe postarat předtím i potom a byl jsem sám, takže ano vydržím dlouho. Protože nebudu s nikým kdo mi podne kudlu do zad. Promiň Snipere že jsem neodpověděl dřív ale přemýšlel jsem nad motorkou, pak si popovídáme, až budem relativně bezpečí. Petře souhlasím s tvým plánem a jdu do předního voje, to kvůli zbraním ne hrdinství. Když umřít tak se stylem." Načež se připravím na další sprdunk ale co, střílet umím. Oči mi planou vzrušením, zatím jsem nikdy nebyl v takové akci. Je mi jedno že se Petr chová jako armádní velitel, velitelem je to bezpochyb. Všechno mluví pro a nemám s tím problém dokud mě nebude nutit nosit mundůr a salutovat a podobný píčoviny. Někteří, ti kdo se mnou už někde bojovaly si mohou povšimnout že větu "Když umřít, tak se stylem." používám vždy když se jde do akce anebo rovnou do boje (jakýmkoliv, jednou i před fakt hnusným obědem). |
| |
| Tak ať si ji vezme o starost miň. Vychazime ze stanu a prochazime kolem posledních hlídek. Rozhlednu se a skoro všichni si kontroluji svoje zbraně. Já je nemusím kontrolovat, protože jsem si je zkontrolovat ještě v karavaně.
Když Petr vydal rozkazy šel jsem do přední skupiny. Moc ostatní lidi tady neznám, ale doufám, že bude na ně spolehl a budou mi kryt záda.
Moje výbava: Vedlejší zbraň – Glock 19 3 zásobníky po 17 nábojích Hlavní zbraň – HK G36C 4 zásobníky po 30 nábojích Záložní zbraň - bojový nůž Zbroj - Střední zbroj Mk.II - "Warrior" |
| |
 | Nový Litvínov - 4. září 2028 - 8:50 ráno Jak tak vsetkych pocuvam tak ako vidim niaky su moc ukecany, kedze toto neni moja prva vyprava tak sa rozhodnem ze na zaciatku sa oplati byt trochu privetici ale jedine co odomna zatial poculi je len "Ahoj" a to im aj musi zatial stacit ostatne ostanem tycho lebo som cisty Paranoik. Ked idu idem prote za nimi a niak ma moc netrapia a uvidim kedy budem moct prisiet ku situacii Som pomerne mlady 22 rocny had. Pomyslel som si ze bude sa mi najviac hodit zbroj "Enviro" ktora na ne raz zachranila daka uzasnemu sfarbeniu hlavne v tme... na chrbte mam jeden batoh takej istej farby ako oblecenie a nastrkane vetcinu malych veci. Jedine co je na mne vidiet je Oblecenie a vytrcajuca Steyr "SSG-08" a vrhajuci noz |
| |
| Začátek cesty - velká zatáčka za hranicemi tábora Pozeram sa na ostatnych hodnotim ich kondiciu telesny stav... proste vsetko od prveho kroku z tabora a drzim sa v zadu, dufam ze oni zas davaju pozor na vsetko ostatne. Jasne ze tak aby to nepoznaly. Ked uz sme isli tu dlhsiu chvilu tak poprosim nositela mapi aby mi ju pozical. Gabriel prosim ta pozicaj mi tu mapu na chvilu chcem sa na to pozret. - Reakcia Ked uz sa dostaneme ku zatacke. Zatial som bol celkom ticho ale ako vidim teraz by som mal povedat nieco aj ja. Ok pojdem stebou i ked so zbranou niesom na tom tak dobre hned sa citim lepsie pri takej veselej povahe (uskrniem sa). -Radek Ako prieskumnik som pracoval nie raz. Vyberem si svoj Glock 18 a podidem do predu. Otocim sa ku ostatnym.: "Chcete tu stat cely den ?" |
| |
| soukromá zpráva od Jiři Pochod pro |
| |
| Na cestě Když dorazí Martin se všemi těmi věcmi a říká něco, že si to všechno vezme, povím mu: "Chceš vzít i tu vysílačku? Protože jestli jo, tak mě pěkně nasereš... nechce se mi už sundavat baťoh." Když se ozve Jiří, pousměju se a co nejpřívětivěji odpovím. "Promiň, ale já tu mapu nemám. Mám jen vysílačku a jak to tak vypadá, i o tu za chvíli přijdu. Co já vím, tak mapu by měl mít Martin..." Načež pokračuji v cestě a dále využívám techniku "hlava stojí, oči jsou všude". |
| |
| Místo další případné odpovědi Radkovi jenom potáhnu a zakroutím si pro sebe hlavou. Fascinuje mě, jak někteří lidé naprosto postrádají základní instikty - třeba pud sebezáchovy. To vážně tolik zblbli z americký filmový produkce? Aby toho nebylo málo, vznikne zmatek kolem vybavení, a to jsme teprve pár kroků za našimi liniemi. Fakt nestačím zírat. Rychle se ale vzpamatuju a radši se dívám po okolí a občas mrknu na Lajku, jestli není nervózní nebo se na něm jinak neprojevuje, že něco není v pořádku. Mimo naší školky. "Půjdu s tebou, Peťo," oznámím jenom, protože on zatím neřekl, kde půjde, a mně je to vcelku jedno. Navíc jako jeden z mála tu opravdu umí léčit bebí, tudíž je pro mě priorita mu krejt zadek. Pak na mě tiše promluví Jirka. Překvapeně zamrkám a potlačím píchnutí vzteku, že se mě ptá určitě jenom proto, že jsem ženská. Do prdele s nima. "Sorry, kabelku jsem si zapomněla doma," ušklíbnu se. "Ale zeptej se Radka, to je náš vrchní metrouš." |
| |
| Můj návrh na rozdělení do skupin se setkal povětšinou s mlčením, ale co bych také mohl čekat od těch žoldáků? Disciplinované chování? Místo toho se mnozí z nich chovají, jako kdyby šli na nákupy do města. Třeba si jen neuvědomují, na co mohou mezi těmi domy narazit. Snad kvůli nim všichni nechcípnem... Z krátkého zamyšlení mě probere Světlana. Otočím se na ní a zatímco opět balím mapu a schovávám jí do kapsy, odpovím: "Dobře," a přikývnu. Pak odvětím zbytku skupiny, z nichž už se pár lidí začalo rozřazovat do skupinek: Já půjdu podél bytovky na levé straně ulice. Jsme sice stále blízko našich pozic, ale může se najít nějaký osamělý střelec, co to přeci jen rád zkusí." Zbytek je na nich, nemůžu jim stát za zadkem a už vůbec je učit zásady přežití. Jestli to dotáhli na strážce karavany, nemůžou to být úplní zelenáči. I když mnozí z nich celou svou kariéru jen seděli na štokrli se zbraní v ruce a čekali, až jejich expres přepadnou indiáni. Ach jo... Abych si ulevil od zžíravých myšlenek, popadnu radši do ruky SCAR, přepnu pojistku na střelbu jednotlivými ranami a vykročím na sever. |
| |
| Tato razna odpoved ma trochu zaskoci ale tak co uz teraz uz poviem nahlas.: Prave preto Peto by mal mohol mat aspon niekdo znas pri sebe zrkadlo.- Pozeram na Peta ako hlupaka[/i] Predpokladam ze ho uz mas prichystane a ked ne tak aspon niaku dobru vyhovorku ked chcel len tak chodit pomedzi domi. Popritom sa zacnem obzerat okolo seba ci nenajdem nahodov niake cudie stopi. |
| |
| Tady vážně chybí velitel. Rád bych věřil, že poručík už jen kvůli své hodnosti a znalosti terénu celou skupinu provede bezpečně až k citadele, ale bez pevné hierarchie to nepůjde. Skoro se mi začíná stýskat po Jizvovi, ten měl vždycky všechno pevně v rukou. "Jdu s váma." Připojím se k poručíkovi a Světlaně. Víc než osamělého střelce se ale bojím osamělé hlídky. Z pahýlů těch paneláků by střelec dostřelil až k Nádražákům a stejně bychom my mohli čekat slušnou podporu od nich. Hlídat hlavní bránu konkurenčního tábora a sledovat kdo odchází ale není tak špatný nápad. Zrcadlo? Co to ten hňup mele? Zatímco pomalu postupuju vpřed, očima přejíždím po oknech paneláků naproti. "Proč jste vůbec stáhli tu předsunutou hlídku? Bydlet tady já, určitě bych chtěl mít aspoň nějaký přehled o okolí." Zeptám se poručíka vepředu a nedbán na to, že to Pochodovu připomínku dost možná odsoudí k zapomnění. |
| |
| Přední voj Podívám se na Jirku, povídá si se Světlanou a se mnou zároveň, nu což. "Tak jdeme Jirko, doufám že jsi hrál Cannon fodder. Jo a zrcátko ti seru z voka." Je mi jasné že si dělal prdel ze Světlany, a já nemám rád když se ženám ubližuje, jakoliv. Tedy dokud ony neublíží mě, pak je klidně oddělám. Otočím se a předejdu již vyrazivšího Petra. Jen mu řeknu. "Říkal jsem že jsem přední voj." Předejdu ho a počnu s průzkumem. Jdu po levé straně (tam kde je na mapě panelák) abych zajistil panelák a zneškodnil připadného nepřítele. Jsem přikrčený a mám stále odjištěnou brokovnici. |
| |
| Nechápu, co se tady děje! Polovině toho co říkají nerozumím a jednomu z nich nerozumím vůbec... Netuším, jestli to se zrcadlem měla být sranda nebo ne, ale štve mě jen představa, že by to tak být mohlo. Vždycky jsem byl gentleman a choval jsem se k ženám s jistou úctou. Světlana mě ale dost zaráží. Podle chování, které předvádí, je to nejspíš matka. Podle přístupu, jaký má k mužům, má nejspíše dceru. Nebudu se s ní zatím bavit, myslím, že by mě jen zaškatulkovala mezi mladičké horké hlavy, tím nemyslím ty naše hrdlořezy. Kdyby tak věděla, čím jsem prošel... kdyby všichni věděli... Ale to by mi asi přestali věřit a to si teď nemůžu dovolit. Mám jen jednu otázku: "Půjde někdo se mnou uprostřed?" Zkontroluji překážky pod nohama, abych nezakopl a přiložím oko k optice. Zpomalím chůzi a sleduji hlavně vyšší domy napravo i nalevo. Poté taky úzké uličky. |
| |
| Velká křižovatka Průzkumná skupina ve složení Martin, Radek, Lucky a Jiří dorazila na křižovatku jako první. Aniž by vám kdokoliv musel něco říkat, každý jste si pokryl svou stranu a obezřetně se rozhlédl po nejbližším okolí. Ostatní členové skupiny se drží za vámi se zbraněmi v pohotovosti. Jedna z ulic, ta, kudy vede železnice, míří severovýchodním směrem a je po obou stranách lemována zpustlými domky, ve kterých dříve byly obchody. Mnohé výlohy jsou nyní vymlácené, dveře a okna zatlučené. Druhá ulice vede severozápadním směrem, po její pravé straně se také nachází jednolitá řada obchůdků, zato vlevo je prostranství zarostlé vysokou trávou, kterému dominuje vysoký strom a ještě vyšší činžák, snad dvacetipatrový. Obchodní dům, na který Poručík upozorňoval, je jedna z dominantních budov ulice, dokonce se před ním nachází tramvajová zastávka a kiosek. Obě ulice se zdají být naprosto opuštěné, sem tam vidíte nějaké odstavěné auto s vybitými skly a vyfouklými gumami. Nic, co by stálo za zmínku. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Skrze mnohé obchody na severní straně ulice se dá projít výlohami, či se dá jít i okolo jednou pasáží, nebo úzkým průjezdem mezi domy (průchody jsou na mapě vyznačeny šipkami) |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Zobrazit SPOILER Šedý kroužek označuje místo, kde TUŠÍTE zvuk (je to plus mínus, jen váš odhad!), šipky označují průchody (pravý je pasáž, levý úzká ulička). Čtyři tečky vepředu jste vy, co jste v čele, ostatní tečky je zbytek skupiny. Červená čára je klasicky tramvajová linka. |
| |
| Komplikace ? Kráčím ve středu skupiny, s ostatními, co se rozhodli tam jít se mnou. Stále zkoumám okolí, jak na vlastní oči, tak optikou mé M14ky. Najednou se ale předsunutá skupina zastaví a zamíří zbraněmi před sebe. Ihned se spolu s ostatními uprostřed přikrčím. Nebudu jen tak čekat až někdo vystřelí! Začnu prohledávat směr, kterým míří, optikou a doufám, že něco zahlédnu. V případě že se ocitneme v přestřelce, najdu si krytí, nejlépe někde u zdi a v nepřehledném prostředí (například křoví). Pokud budou dál jen mířit zbraněmi a já nic nezahlédnu, budu se snažit zůstat mimo zorné "útočníků". Není třeba ukazovat přesilu před bojem. |
| |
| Když uslyšíme výkřik všichni ztuhneme. Jako první zareagoval Radek, který se vydal k uzkemu průchodu. Který je ve směru toho zvuku. "Kryji tě." A ještě ukážu na Snipera ať nás kryje zdálky. Doufám, že to pochopil. S Radkem pomalu postupujeme k průchodu, přikrčeni podél stěn. Ještě než vstoupíme do průchodu. Překontroluji zásobník pohledem (mam průhledný zásobník) a odjistím si zbraň. |
| |
| Krytí Když na mě Martin mávne, přehodnotím své taktiky, protože tuším, co to znamená. Stále pozoruji optikou oblast před předsunutým týmem. Přikrčen si najdu místo, které mi bude nabízet co nejlepší výhled na i před pozice skupiny přede mnou. Zároveň mi ale musí poskytnout nějakou možnost krytí - buďto přímého, nebo abych se do něj mohl rychle přesunout. Při hledání tohoto místa odjistím M14ku, přepnu na Semi-automatic, jelikož jednotlivé výstřely jsou samozřejmě na větší vzdálenosti mnohem přesnější. Nakonec natáhnu náboj do komory. Dále čekám na postup týmu před námi. |
| |
| Čas na blbosti Náš průzkum jde dobře, nikde žádné anomálie, enemáči, pasti. Už už chci dát těm vzadu znamení když zaslechneme výkřik ze severu. Všichni ztuhneme a namíříme tam své kvéry... no nechtěl bych být náhodným kolemjdoucím a vylézt před námi. Pak je další křik. Chvíli stojím ale nakonec se rozpohybuji. Ostatním jen jednoduše oznámím. "Jdu tam." Je mi jedno zda mě budou přemlouvat nebo půjdou za mnou... Přesunuji se a rozhoduji kudy půjdu. Cesta okolo by trvala příliš dlouho, skrz výlohy se mi nechce tak se vydám úzkým průjezdem. Je mi jasné že to celé může být past ale pokud to je past je jedno kudy půjdu - ohlídat to vše není nijak těžké dle mého názoru. Blížím se k průjezdu a celou dobu mi těkají oči a hledají případného nepřítele, brokovnice je připravená. |
| |
| Reakce týmu na špici efektivně zastaví náš postup. Zatímco oni vepředu vyhodnocují nebezpečí, mě nezbývá, než pohledem kontrolovat okolí. Tedy než se Radek rozhodne jen tak přejít ulici. Křižovatka je na můj vkus už tak příliš otevřená, ale přecházet přímo přes ni bez jakéhokoliv krytí mi přijde jako šílenství. S nízkou budovou za sebou ještě před křižovatkou nehodlám jen tak nasazovat svůj krk, když ani nevím, co se děje. Zatímco oči všech se upírají na křižovatku, rozhodnu se, že tentokrát budu raději ten, co nám hlídá záda. Udělám proto čelem vzad a nechám ostatní, ať se vypořádají se situací vepředu. |
| |
| Držím se spíše vzadu a nechám pár ostatních, aby prozkoumávali okolí před námi. Pozoruji jejich reakce a následné vyběhnutí kamsi k obchodům na sever od nás. Nevím sice, co se tam stalo, jestli něco spatřili, nebo zaslechli, ale jen tak vyběhnout přes celou křižovatku mi přijde jako čiré bláznovství. "Hej!" štěknu po Radkovi a Martinovi, ale ti už jsou příliš daleko, než aby mě slyšeli. Kurva fix! Tak teď už jsme v tom až po uši. Zuřivě přemýšlím, co udělám. Jít za nimi? Jasně, jako osel za mrkví. Ale co když viděli snipera? Pažba mi hned vyletí k líci, zkoumám střechy, okna i pukliny ve zdech baráků před námi, ale ani za boha si ničeho nemůžu všimnout. Kurva! Nakonec se rozhodnu pro přesun k betonové kašně na levé straně křižovatky. Tam aspoň nebudu tak moc na ráně, pokud se něco semele. |
| |
| Jak zacujem ten krik rozprudi sa mi cela krv v tele a zacinam citit ako moje zmysli zacinaju pravocat na plno. Jak potom uvidim ze vsetci ostatny zostanu stat, rozhodnem sa ze neni cas na niake hrdinstva a cakam kym sa upokoja. zatial hladam furt ci niesu na blizku niake stopy alebo niaky naznak niecoho co sa neda povazovat za normalne. Ked uvidim Radka ako si proste ide dalej uskrniem sa a potom hned idem za nim s zbranou pripravenou na strelbu (Pistol). -Nasledujem -Hladam napadne/nenapadne stopy, predmety, pohybi, ... |
| |
| Zbraň mám přepnutou na jednotlivé rány, zajištěnou, což se hned změní, jakmile uvidím, co se děje před náma. Nemůžu to brát na lehkou váhu, ale stejně mě napadne, že naši zbojníci uviděli nějakou kočku nebo psa, co něco shodil, a hned z toho dělají drama. Kdybych se nesoustředila na okolí, asi bych nad tím zbrklým jednáním protočila oči. Uvidíme, jak ho ochrání jeho kevlarová šupácká bunda. Kluci se už rozmisťujou, Pepa nám hlídá zadek. Pokud je poblíž nějaký auto, přesunu se k němu a použiju ho ke krytí, Lajce dám bezeslovnej povel k zalehnutí. Ať si kdo chce říká, co chce, on je jedna z mých největších cenností, takže pokud bych ho šoupla pod auto, bude tam nejvíc v bezpečí. Je to člen týmu jako každej jinej. Ne, počkat, cennější než někteří. Protože on nezradí a poslouchá. Protože se nehodlám nechat odstřelit v nějaký pasti, nezbývá než čekat, jestli odtama Frajer vyleze, nebo mu dáme vale. |
| |
 | Na Radkovo prohlášení jen pokývnu hlavou a tasím svou pistoli. Nechám ho jít, i Martina a Jiřího a místo toho, abych je hned následoval, přikrčím se a vrátím se dozadu ke zbytku skupiny. Nejdřív dokvapím ke Světlaně a Poručíkovi, pak i ke Sniperovi, pokaždé se stejnou informací: "Odněkaď z těch baráků před náma jsme zaslechli výkřik, jako volání. Může to bejt past, ale taky tam může bejt někdo, kdo potřebuje pomoc. Jdu tam s ostatníma," mávnu zbraní směrem, kterým odešli Radek, Martin a Pochod. Na nic dalšího nečekám, rozhlédnu se na obě strany a pak přeběhnu silnici. Narozdíl od první trojice však zamířím ne do levého průchodu, ale opatrně se protáhnu rozbitou výlohou bývalého vietnamského "blešáku" a zmizím tak všem z dohedu (pokud se ke mně ovšem nikdo další nepřidal). |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Jako první se odhodlal k činu Radek, který nehodlal na nic čekat a jal se přebíhat širokou křižovatku. Nešel však za zvukem přímo, ale rozhodl se to střihnout okolo, průchodem mezi budovami po levé straně ulice. Martin ho okamžitě následoval a trochu překvapivě se k nim přidal i Jiří Pochod, který si hodil svou ostřelovací pušku na záda a s tasenou pistolí uzavřel trojlístek průzkumníků. Lucky, který byl ovšem také vepředu, se k nim nvšak nepřipojil. Přikrčen se vrátil několik metrů zpátky ke zbytku skupiny a zřejmě jim chtěl povědět, co se vepředu stalo. Vaše skupinka utvořila "hada", kde vepředu je Radek se svou brokovnicí, hned za ním Martin s útočnou puškou G36C a vzadu Jiří s Glockem. Ulička je úzkým průchodem mezi hračkářstvím (ze kterého je cítit jakási znepokojivá energie) a pizza-kebabem ve vedlejší budově. Za svými zády máte vysoký panelák a před ním několik pokroucených stromů, mezi kterými se místy jakoby tetelí vzduch. Toho si však nevšímáte a postupujete kupředu. Vtom zaslechnete znovu volání, teď již naprosto zřetelné: "Kamínku! Kamínku pomoz mi! Pomóóc!" Hlas je evidentně dětský. Jako první nakouknul do vnitřního prstence budov Radek, hned následován ostatními. To, co vidíte, vám vyrazilo dech. Asi padesát metrů před vámi leží brutálně rozsápaný člověk, jeho břicho je otevřené a krvavá střeva jsou roztahaná v několikametrovém kruhu všude okolo. Vedle něj leží puška s dřevěnou pažbou, on sám je oblečen do hnědé bundy a kalhot. Ještě o něco dále, odhadem nějakých 70 metrů od vás vidíte pravděpodobné původce mužových zranění - smečku velkých psů. Jsou celkem čtyři a pomalu, výhružně a s vyceněnými zuby kráčí směrem od vás, pravděpodobně ke křičícímu dítěti, na které ale ze své pozice nevidíte. Mezi vámi stojí jen jedno auto, vedle kterého je pokousaný člověk, jinak je vnitřní nádvoří prázdné. Mapka |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Ulička vlevo Při pocházení zachytím z budovy divnou energii, asi anomálie. Na to však není čas, vynořila se před nmi hrůzná scéna. Když to vidím vře ve mě krev. Rozhlédnu se ale musím jednat rychle. Běžím směrem ke psům, musím být blízko abych je mohl zabít. Pokud tam je vážně dítě musím ho zachránit. Běžím a řvu. "AAAAARRRR! ZA***** ČOKLY! TADY JSEM!" Když se přiblížím na účinnou vzdálenost, nebo psy ke mě (tato vzdálenost je 30 m a méně) vypálím na toho nejbližšího psa. Psů se nebojím. Pokud vypálím hed si "napumpuju" další náboj a plím. Odstraňuji psy dokud všichni nepadnou. Ať jen mojí zásluhou nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Martin B. pro Když vidím jak Radek vyběhl na náměstí, schovám se za roh. Počkám až se k nim Radek doběhne na dosah brokovnice a začnu střílet jednotlivými ranami. Pokud půjde do tuhého přepnu na dávku.
Doufám, že i ostatní členové týmu přijdou pomoct, místo toho aby se před náměstím čekali. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Radek se bez zaváhání rozeběhl vstříc zmutovaným psům, zcela nedbaje na hrozící nebezpečí. Ba naopak, ještě svým křikem lákal jejich pozornost na sebe. Tři ze psů se otočili na něj a začali hrozivě vrčet a cenit své tesáky, čtvrtý ze psů po Radkovi hodil pohledem, ale pak pokračuje pomalým krokem směrem k dítěti. Pohled na psy je vskutku hrozný, jejich kůže je na mnoha místech popálená a slezlá, odhalující tak černé strupy. Psi postupují v trojúhelníku vůči Radkovi, ale znenadání se rozdělí, jeden vpravo, druhý vlevo. Zdá se, že mají jakés takés strategické uvažování, kdy se snaží osamělého bojovníka napadnout ze stran. Radek však na nic nečeká a jen co doběhne ke psu na efektivní dostřel své brokovnice, zastaví se, namíří psovi na tělo a stiskne spoušť. K jeho hrůze se však neozve výstřel, ale jen tiché cvaknutí (1 - kritický neúspěch). Zaseklá patrona! Zběsile začneš lomcovat předpažbím, abys ji vyhodil a nabil novou, ale pes se mezitím s vrčením víc a víc přibližuje a nakonec se rozeběhne. Pro něj je to jen pár skoků a je u tebe. Už se přiblížil na 10 metrů, když vtom se podaří trhnout předpažím a zbraň vydá onen krásný známý "klix-klax" zvuk, když nabíjíš dobrou patronu. Mezitím Martin nelenil a vzal si na mušku jednoho z krajních psů, kteří se snaží obklíčit Radka. Na toho psa u něj, ani na toho, co jde k dítěti, není možné vystřelit bez rizika zasažení Tomana. Martin zakleknul, zamířil a dvakrát vypálil po psu na pravé straně (podle mapky jih). První rána šla naprosto přesně na komoru (12 = 40 poškození) a složila psa k zemi. Právě kvůli jeho pádu se druhý Martinův výstřel netrefil (2), ale beztak ho nebylo zapotřebí, protože pes se už nehýbe. Jiří Pochod se do bojů zatím nezapojil, vyčkává za Martinem s pistolí v ruce a puškou na zádech. |
| |
| Křižovatka Topol, Světlana, Poručík a Sniper zaujali co nejstrategičtější postavení v okolí velké křižovatky. Sniper obhlíží okolí, zatímco ostatní koukají na mizející zbytek skupiny z relativního bezpečí svých provizorních úkrytů. Chvíli se zdá, že se nic neděje, ale pak zaslechnete výkřik (snad Tomanův) a po chvíli i dva výstřely z pušky. Krom tohoto je okolí křižovatky klidné, nikde se nepohne ani lísteček. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Kurňa - to ne Náboj se zasekl, náboj se zasekl! Kurva jedna, jde pěkně ztuha a umí si vybrat chvíli. Kdybych to tisíckrát nekontroloval... no to už je jeden pes mrtvý díky Martinovi a ostatní se ke mě blíží kromě tý zablešený svině co jde k dítěti. "Klix klax" a jedem znova. Namířím na psa co je ode mě 10 metrů, na zuhle vzdáenost z něho zbde jen mastný flek. Pálím. Přebíjím a pálím znovu (pokud mám čas, střílím po psech dokud jsou živí). Mířím sice na hlavu ale pes je menší a tak to má sklon navíc s upilovanou brokovnicí je na tuhle vzdálenost je dost těžký netrefit. |
| |
| soukromá zpráva od Jiři Pochod pro Jak uvidim toho leziaceho sa cloveka trochu ma to zaskoci lebo tom to necakal ale trochu sa mi ulavilo lebo to nebolo dieta. Jak sa tak Okolo seba porozhialdnem uvidim stanok, auto, telo a … Psou Jak tak stale ten Hlas krici tak si tipnem ze nie len mi ale aj ty psy ho pocuju a idu za nim. Jak uvidim tam utekat Radka tak utekam za nim a pritom si menim zdrane a jasne ze glock zaistim a Steyr odistim. Jak sa dostanem do dostatocnej blizkosti aby som mohol Strielat bez toho aby bola velka sanca ze miniem tak vystrelim jednu svetlicu smerom ku psom ale dostatocne vysoko na to aby som netrafil Radka, dufam ze ich to odlaka alebo aspon spomaly. Potom Strielam do psoch tak aby som nezasiahol Radka. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Radek nabil novou patronu a stiskl spoušť přesně ve chvíli, kdy se pes odrazil k mocnému skoku. Na tuto krátkou vzdálenost nebylo možné minout, což se také nestalo (13 = 72 poškození). Broky naplno zasáhly psa do otevřeného chřtánu a jeho hlava doslova explodovala v mraku krve, kostí a mozku. K Radkovým nohám padlo jen bezhlavé psí torzo. Mezitím si Martin vzal na mušku druhého psa, který postupuje podél stěny domu na levé straně. V mžiku namířil na pohybující se zvíře a stiskl spoušť. Zásah se mu obzvláště podařil (20 - kritický zásah = 48 poškození), neboť psa přesně trefil do levého oka. Pes byl mrtvý dříve než jeho tělo dopadlo na zem, zanechávající na zdi za sebou rudý krvavý stříkanec. Do boje se nyní zapojil i Pochod, který dosud vyčkával za Martinem. Nejprve přehodil své zbraně a s ostřelovací puškou v ruce vyběhl vstříc Radkovi. Jediný zbývající protivník je čtvrtý pes, který doposud pomalu kráčel vstříc křičícímu dítěti, nyní ale značně přidal do kroku. Hozená světlice ho na moment zastavila a než ji obešel, měl již Pochod v ruce připravenou pušku. Vzdálenost je ale tak malá (okolo 60 metrů), že je mu optika zbraně spíš na obtíž, než k užitku. Jeho rána minula psa o několik desítek centrimetrů (5). Pes se přikrčil, ohlédl se a pak se naježil, vycenil hrozivé tesáky a rozeběhl se k Pochodovi a Radkovi! Popis situace: Martin, Radek a pes jsou v jedné linii, Pochod stojí mírně stranou. Pes je nyní od Radka vzdálen cca 45 metrů, od Pochoda 60 metrů, od Martina 80 metrů. Martin je v obtížné situaci, protože mu Radek stojí ve střeleckém poli. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Poslední čoklík Pes udělá poslední chybu svého života. Běží na mě... Přebiju a zamířím na čokla. Počkám až bude asi tak 15 m ode mne a vypálím na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Martin B. pro |
| |
| Křižovatka Výkřik mě spolu s výstřely přinutí trhnout hlavou k domu, kde před chvílí zmizel Lucky. Nejdřív výkřik, potom střelba. Určitě lepší, než kdyby to bylo naopak. Nevím co se děje uvnitř, nebo snad až někde za domem, pokud si s tím ale nepodaří ti čtyři co už tam jsou, těžko jim tam budeme něco platní. O žádnou divokou přestřelku navíc očividně nejde. Zůstanu proto na své pozici. Ne že bych se bál postoupit dál, to já mám jen tak neotřesitelnou důvěru ve své spolubojovníky. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Radek stojí na místě jako socha se zbraní připravenou k poslednímu výstřelu, Martin se mezitím přesune víc dopředu. Zpoza krytu už nevidí žádnou další hrozbu, jen posledního z mutantů, ženoucím se na Radka v sebevražedném útoku. Pozvedne svou zbraň k líci ve stejný moment, kdy Radek stiskne spoušt brokovnice. Ani tato jeho rána psa nemine (15 = 56 poškození) a vytrhne mu pořádný kus masa z boku. Mrtvola psa sebou smýkne o asfalt a zastaví se u jedné z převrácených popelnic. Je po boji, všichni čtyři psi jsou mrtví. |
| |
| Křižovatka Lajka při výkřiku nastraží uši. Položím mu levačku na lehce naježený hřbet, střelbu moc dobře zná a ví, že to nikdy neznamená nic dobrýho. Pořád si však myslím, že je lepší držet pozici. Je jich tam víc, a kdyby se jednalo o přepadení, znělo by to asi jinak. Víc křičení, víc střílení. A pokud odtam nevyjdou, já bych to radši vzala tou vedlejší ulicí. Sniper sice neříká, že by někoho zahlídl v oknech nebo někde jinde... Jak to tak vypadá, nejsem sama, co si myslí, že bychom měli zůstat na místě. Kdyby něco, můžem je krýt. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Holčička Zabiji posledního mutantního zablešence. Přebiji a eychle se podívám po náboji jedna, zaseklý. Pokud ho uvidím seberu ho a strčím do kapsy. I kdybych ho nenašel jdu k holčice. "Neboj se, nikdo ti neublíží." Čupnu si kousek před ní a usměji se, avšak stále si dávám pozor. |
| |
| Když zaslechnu střelbu, pažba mi hned naskočí k líci. Ležím na boku ve staré betonové kašně a kontroluji celý perimetr před sebou. Srdce mi divoce buší a hlavou se žene vír otázek a úvah. Jít, nejít? Na jednu stranu se mi nechce lézt za nimi, když evidentně narazili na odpor. Co když ale potřebují naši pomoc? Beztak se zachovali jako pitomci, vběhnout tam a přitom ani nevěděli, do čeho jdou. Otočím se pohledem k ostatním spolubojovníkům. Světlana nevypadá, že by se někam hrnula, ani Topol a Sniper. Kouknu se znovu přes mířidla svého SCARu na uličku, kterou ta trojice zmizela. Jestli z ní vyjde někdo jiný, než ti tři, jsem připravenej udělat mu 7.62 mm lobotomii! Náhle si všimnu, že palba ustala. Tak buď jsou mrtví naši, nebo to, po čem stříleli. Ále, do háje s tím! pomyslím si a vyhrabu se z kašny. Skrčen přiběhnu k ostatním a s naléhavostí v hlase zašeptám: "Ať už tam narazili na cokoliv, boj je u konce a my nevíme, kdo vyleze, jestli oni, nebo protivník. Tak jako tak tady zůstat nemůžem, jsme tu moc odkrytí. Za mnou!" Se zbraní v ruce a stále přikrčen se kvapně vydám dál podél tramvajové linky směrem k obchodnímu domu, kde doufám, že najdu nějakou vhodnější pozici pro krytí. |
| |
| Boj se psy Ako uvidim svetlica moc nepomohla ale za pokus to asi stalo. K nasmu, spresnejsie k jeho stastiu sme ho stihli zastrelit este predtym ako sa niekomu nieco stalo. Dam si znovu pusku na chrbat. Ked uvidim ako sa Radek stara o to dievca idem skontrolovat toho stareho ze ci nahodov sa neda este nieco z neho zachranit a zavolam ostatnych. “Uz je po zabave!” -Moje pocity su zmiesane a prislo mi toho dievcata dost luto |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Dobře." Oznámím svůj souhlas a následuji poručíka. S každým dalším krokem se sice cítím víc odkrytý, věřím ale, že nás tu někde čeká nějaké pěkné kryté místo, kam můžeme zalézt a čekat, kdo vystrčí hlavu z průchodu, odkud se ještě před chvilkou ozývaly výstřely. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Martin si mezitím překontroloval zbraň a pro jistotu také psí mrtvoly, aby se ujistil, že se žádná z těch hnusných bestií ještě nevzchopí k poslednímu útoku. Jiří Pochod opět hodil svou odstřelovačku na záda a šel na opačnou stranu, než Toman, aby prohlédl rozkousaného muže, jehož jste minuli při souboji se zmutovanými psy. Když k němu poklekne, je mu jasné, že tady už nikdo nic nezmůže. Mladík leží na zádech s hrůzou vytřeštěnýma očima k nebi. Jeho břicho je otevřené a všechna střeva, která v sobě měl, jsou nyní rozprostřena kolem na asfaltu. Zdá se, že si ho psi pěkně podali. Puška, která vedle něj leží, je nějaká civilní lovecká opakovačka, ale už při prvním pohledu je zřetelné, že ji rána o zem, když byla upuštěna, zničila - hlaveň je ohnutá. Nyní je na vás, co kdo udělá. Pokud budete jednat jen sami za sebe, pište šeptaně jen PJovi. Pokud budete interagovat i s ostatními ve vaší skupince, šeptejte oněm dotyčným. Je jasné, že bude-li třeba Pochod prohledávat mrtvole kapsy, tak to nebude šeptat i Tomanovi, neboť ten je od něj daleko a neví o této jeho činnosti, bude ale šeptat i Martinovi, neboť ten tuto jeho činnost může vidět. Stejně tak bude-li Toman mluvit na dítě, nebude to psát ani jednomu z vás, neboť to beztak neuslyšíte, ani Pochod, ani Martin. Pokud mu ale chce dát facku, tak už šeptá i Martinovi, protože tohle už on vidět může. Atd. Zkrátka zapojte logiku a určitě si s tím poradíte :-) Přehledová mapka celé situace |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Ulička Prohlížím si dívku, chudák, vystrašená a asi přišla o někoho známého. Když se na ní dívám, od ní mi nebezpečí nehrozí. Zavěsím brokovnici na bok batohu který si sundám. Najdu tam jeden z balíčků vakuovaně baleného sušeného masa, nechutná tak hrozně když si člověk zvykne. Vytáhnu ho a před dívkou o rozbalím, vytáhnu dva kousky. Jeden jí nabízím a z druhého utrhnu kus a začnu ho žvýkat. Slaná chuť hovězího mě uklidňuje, vzal jsem si i když nemám hlad, na důkaz toho že není otrávené. "Na, vemsi, bude ti líp. Kdo pak jsi holčičko? Neboj se, neublížím ti ani mí společníci. Mohu tě odvést do bezpečí pokud chceš." Přemýšlím, možná děvče ví něco o městě co by se mohlo hodit, ale na to se zeptá později, teď bych ji jen vyplašil. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Mně je moje místo docela líbí, proto jsem si ho taky vybrala. A abych pravdu řekla, přes veškerej výcvik mě nikdy tak úplně nepřestaly děsit tyhle města duchů, takže jsem možná paranoidnější, než by bylo příhodný, když se něco semele. Dokud je všechno v klidu, je snazší si nepřipouštět, jak tísnivý to ve skutečnosti je. Dobře si pamatuju, jak za starejch časů šel člověk po ulici a přál si bejt sám, vyhnout se davu, aby šli všichni do prdele. A teď? Co bych dala za to, kdyby tu normálně jezdila auta, putovaly tu stovky a tisíce lidí a žilo to tu úplně normálně. V tuhle chvíli mi přijde konec křižovatky neskutečně vzdálenej. Nespokojeně semknu rty a plesknu si rukou o stehno, aby mě Lajka následoval. Buď jak buď, nehodlám se od skupiny oddělit, jako to udělali tamti vepředu, protože vím, že to může bejt osudný. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Přikrčeni a s ušima a očima na stopkách se vydáte za Poručíkem směrem k bývalému obchodnímu domu Prior. Všichni jste již zaznamenali, že střelba ustala. Celkem padlo šest výstřelů. Stačilo by to na jejich zabití? Nebo si snad oni poradili s čímkoli, na co tam narazili? Teď je pro vás hlavní zaujmout nějakou lépe hájitelnou pozici, než byla vaše předešlá, to jest uprostřed široké křižovatky. Zatímco Poručík a Topol běželi v podřepu v čele, Světlana s Lajkou je následovala s mírným odstupem a týl skupiny uzavíral Sniper, neustále kontrolující okolí. Doběhli jste před hlavní vchod obchoďáku. Zašupovací dveře jsou vysklené v celé své výšce a uvnitř domu samotného je jen šero a nepořádek. Jestli tu někdy bylo předsunuté ležení Nádražáků, není to poznat. Všichni čtyři jste se přikrčili za nízkou betonovou zídkou, oddělující chodník před Priorem od několika zpustlých keříků. Máte odsud mnohem lepší výhled na pasáž, i na celou řadu domků na druhé straně ulice. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Když doběhnu před vchod obchoďáku, hned zamířím ke vchodu a zakleknu za betonovou zídku, kde se dá nejlépe krýt ve směru od silnice. Nejdřív mířím směrem ke křižovatce, pak ale obrátím pozornost k pasáži po pravé straně. "Ať je ten pes zticha! Proč vrčí?" zeptám se nervózně vedle klečící Světlany a hodím po zvířeti nevraživý pohled. Pak to zaslechnu sám - kovové bouchnutí. Okamžitě se otáčím k vyskleným šoupačkám, vedoucím do obchoďáku, srdce až v krku. "Slyšeli jste to?" šeptnu ostatním třem ve skupině. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Jiři Pochod pro Pokusim sa niekde naist naboje do tej zbrane a potom zacnem prehladavat mrtvolu. Po chvile mi pride zle od zaludka a radsej zadrzim dych. Pokial nieco najdem tak si to strcim do vaku/vacku Potom rukou zatvorim oci mrtvole a pojdem za ostatnymi |
| |
| soukromá zpráva od Jiři Pochod pro Idem okolo teba nevsimam si ta lebo v dialke zahiadnem uz to dieta a pride mi ho dost luto a je to na mne aj vidno. Ked okolo teba prejdem pridam do kroku. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Dívenka Jsem rád že projevila důvěru v mou osobu. Pomalu jí vemu za ruku. "Teď tě vemu k hodným lidem, postarají se o tebe než se vrátím. Řekni mi, jak se jmenuješ? Já jsme Radek." Nabídnu jí další kus masa a chci se s ní rozejít směrem odtud, kudy jsme přišli. "Chudák holka, musím jí dostat na nádraží, tam bude v pořádku." |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Přestanu se dívat přes mířidla a rychle zkontroluju pohledem Lajku, kam se dívá, a pak i ten směr. Zalezu za zídku úplně, aby mi někdo neustřelil hlavu, když nedávám pozor. "Jen tak z prdele asi," protočím oči nad tak blbou otázkou, sice s Peťou vycházím dost dobře, ale držkovat, ať je můj pes zticha, nebude, když nám může zachránit kejhák. Na to jsem alergická. "Zůstaň!" syknu preventivně na Lajku, kdyby ho snad něco vevnitř lákalo. Nervozita se rychle přenáší i na zvíře - a kdo by teď nervózní nebyl? A když je někdo nervózní, často může udělat nějakou píčovinu. "Snajpre, hlídej pasáž, krejem ti záda." Stejně je s tou optikou lepší na delší vzdálenost. "Ale myslím, že dovnitř bysme neměli chodit. Ať je to cokoli, pokud to po nás touží, dojde si to sem. Znáte přece ty povídačky o domech, co požíraj lidi... nechci se stát legendou tak mladá." Byl to pokus o vtip, protože jsem tu patrně nejstarší. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Co?" Odpovím poručíkovi otázkou a pořád se starám spíš o ulici před námi, než o cokoli jiného. Teprve když se ostatní začínají otáčet, uvědomím si přítomnost relativně velkého prostoru za námi. Najednou mi tahle pozice nepřijde o moc lepší, než ta poslední. "Povídačky nejsou nic jinýho než povídačky. Baráky lidi nežerou." Ohradím se proti Světlaniným blábolům a očima těkám po interiéru nákupního domu. Popravdě bych se radši zašil někam dovnitř, než přebíhat po ulici sem a tam a divit se tmu, že nikdy nemůžem najít takový místo, kde bysme měli krytý záda. "Co jste vůbec slyšeli?" I kdyby ostatní byli jen posraní z báchorek, co nám teď nahradily televizi, Věřím, že pes má ke svému vrčení pádnější důvod. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro "Víš, jak to myslím," zahučím tiše a podrážděně tuhle frázi, i když je jasný, že evidentně neví, co jsem tím chtěla říct. Jestli si myslí, že jsem takovej idiot, že jsem zničehonic začala věřit na baráky s krvelačnýma choutkama, tak to teda díky. "Personifikace, Pepo, personifikace. Každopádně tam něco bylo. Mohla to být kočka, co něco shodila, nebo něco horšího. A na Lajku se můžete jako na alarm spolehnout." |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Ať už to bylo cokoli, nelíbí se mi to. Z jedné strany se bojíme kulky, z druhé ostrých zubů a drápů, nebo možná taky kulky. "Půjdeme radši jinam, poručíku," promluvím na našeho průvodce, "nebo zalezeme do toho vašeho bývalého stanoviště, kde to určitě znáte jako svý boty?" Nicnedělání ničemu neprospívá a vůbec nejméně prospívá morálce. Hlavně té mojí. Jsem proto ochotný podniknout prakticky cokoliv, jen ne pasivně čekat. Ne tady. Dokážu si představit, že se na bývalém stanovišti Nádražáků rozhodli usadit Teskáči a stanovat tam sami, což by byl asi ten lepší případ. Na druhou stranu přetrvávající lidský pach mohl přilákat i horší věci. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Nervózně se v kleku zavrtím, je mi jasné, že ať už půjdem za zvukem, nebo se radši stáhnem, tady zůstat nemůžeme. Od vchodu do obchoďáku je to jen pár metrů a kdo ví, co tam způsobilo ten hluk. Může to být divoký pes, může to být tulák, nebo taky nepřítel. Nic z toho si nechci nechat vpadnout do zad. Otázkou to nakonec rozsekne Topol, tak mu tiše odpovím: "Není se tu kde jinde schovat, to bysme museli přejít celou ulici a než najdem jiný krytí, může nám do zad vpadnout... cokoliv tam vevnitř je." Po několika vteřinách přemýšlení dodám: "Jdu tam. Jde někdo se mnou? Jestli jo, tak pohyb." |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Já jdu," odpovím téměř okamžitě. Na ulici už se mi nelíbí. Jsme příliš dlouho na jednom místě a začíná mi to lízt na mozek. Zvednu hlavu, abych si prohlédl průčelí budovy a hned na to se začínám zvedat do podřepu, připraven vstát a následovat poručíka. Hlaveň samopalu přesouvám z jedněch dveří do druhých, místa, kde se může objevit nepřítel se snažím mít pořád na očích. A přitom našlapovat opatrně a nedělat zbytečný rámus. Každopádně hned jak kolem sebe mám pevné stěny, začínám se cítit líp. A to i přesto, že někde tady něco je. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel "Sniper" pro Na Světlanin rozkaz, ať kryju pasáž jen kývnu a přátelsky prohodím: "Spolehni se." Potom, co si Josef začne dělat srandu z "povídaček" ve mě až hrkne. Jak může být někdo takový ignorant... "Kdybys věděl o domech to co já, držel bys kušnu!" Neplánoval jsem být nepřátelský, ale tohle jsem v sobě už neudržel. Když se poručík s Pepou vydají dovnitř, řeknu Světlaně: "Radši běž přede mnou, já dělám zadní voj a jsem s tím spokojený... a sice to nerad přiznávám, ale vůbec se mi ten barák nelíbí, vlastně jako všechny ostatní..." Čekám na Světlaninu reakci a stále kontroluji okolí. Nikdy by mě nenapadlo, že ty hodinu u CoDu, Medal of Honor a Battlefieldu k něčemu budou, ale opak je zdá se pravdou. Načež se ušklíbnu a dál prohledávám okolí optikou. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro "Je to fakt ironie, kdysi lidi považovali za nejbezpečnější právě svoje baráky..." Je pravda, že radši budu tomu vevnitř čelit přímo, než aby mi to skočilo za límec. A ještě víc se tříštit na skupiny nemá smysl. Proto zatnu zuby, nepřátelsky si změřím barák a s hlubokým nádechem se v závěsu za Peťou a Pepou vnořím do té jámy lvové. Přece jen Lajka nám může pomoct vypátrat, co to bylo. Stejně si myslím (spíš doufám, ale přesvědčuju sama sebe), že to bylo zvíře. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel "Sniper" pro Jsem rád, že mezi námi nemusí stále panovat nepřátelská nálada. Když se Světlana s Lajkou vydají do baráku, nechtěně se na chvilku zamyslím. Znovu se mi vybavila ta scéna. Jako při těch nočních můrách, které mívám, když omylem usnu... Proto taky skoro nespím. "Serte na ty posraný historky, ten hajzl co nám zdrhá se z nich taky neposral! Dokonce se ani neohlíd, než do tý bytovky zapad! Snipere kryj nás, jdeme tam!" - "Podle mě to není dobrý nápad..." - "No to je tvůj názor, ty tam za námi nemusíš! Jen tu počkej a hlídej!" - Tak jsem hlídal, když šli dovnitř. Jeden po druhém. Když tam zašel poslední, železné dveře vedoucí ke sklepům v bytovce se začaly pomalu zavírat. Nevšiml jsem si toho, byl jsem k nim zády asi metr od nich. Výkřik. Přišel zevnitř. Když už jsem sebral odvahu jít je tam podpořit a otočil jsem se, dveře se pomalu samy dovřely. Všechen zvuk, který do té doby vycházel zevnitř utichl. Po půlhodině obcházení bytovky a pomalého šílení jsem s hrůzou utekl a vrátil se na tehdejší základnu. Trhnutím jsem se ze vzpomínky probral. Mám zrychlený tep a dušně dýchám, to není ideální pro míření. Naposledy projedu okolí optikou a potom se přikrčený začnu plížit k rozbitým dveřím. "Harry, jdu do baráku..." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Celá vaše skupinka se rozhodla následovat poručíka do útrob opuštěného obchodního domu. I když, kdo ví, jak moc opuštěný bude. Hlavami se vám honí tisíce možných scénářů, co mohlo způsobit onen zvuk. Zvíře? Vítr? Člověk...? Se zbraněmi v rukou vejdete co nejtišeji dovnitř. Hned u vymláceného vchodu je vidět prosklený stánek, kde dříve stála nějaká malá pakárnička. Dvířka od obchůdku jsou vylomená a celý vnitřek vyprázdněný, na zpřerážené police sedá jen prach. Hned naproti vchodu je široké schodiště, mířící do vyšších pater domu a po vaší levici je rozlehlý prostor, kde dříve sídlil obchod s potravinami, vidíte tam dlouhé regály, od stropu visí zářivky a celý prostor je tradičně pokryt šedou vrstvou prachu. Mezi pokladnami si všimnete pytlů s pískem, tvořících zátaras ještě z dob, kdy zde sídlili Nádražáci. Skrz zašpiněná okna proudí dovnitř jen tlumené světlo, prozařující prach ve vzduchu kolem vás. V čele jde poručík, hned za ním Topol a týl uzavírá Světlana s Lajkou a Sniper. Poručík se se zbraní u líce podíval ke schodům a pak pomalu přikrčen vykročil k potravinám po vaší levici a ani si přitom nevšimnul, že šlape po stopách v prachu. Jak taky, když se celiu dobu koukal před sebe jen přes mířidla své pušky. Včas jste ho zarazili a prohlédli si stopy na zemi. Je zřejmé, že jsou dvojího druhu, lidské a psí, mířící v obou směrech na trase mezi potravinami, schody nahoru a východem ven. Lidské otisky bot dávají tušit, že nositel nenosí žádné kecky, ale pořádné neohoblované Martensky. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Jelikož ti padl u všímavosti kritický úspěch (20), podařilo se ti zjistit další doplňující informace o stopách, jež jste našli. Podle otisku stop je ti jasné, že všechny patří jednomu člověku. Počet psů, kteří se tady pohybují však nedokážeš přesně odhadnout, můžou být dva, nebo tři, nebo se tu jeden pes toulá nazdařbůh sem a tam. Nejdůležitější ale je, že podél stěny rozpoznáváš zcela čerstvé stopy, jak psí, tak lidské. Stopy jdou vedle sebe směrem od schodů k potravinám. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Zatímco Radek opatrně hovoří s ušmudlanou dívenkou, Pochod dokončil zevrubné prohledávání mrtvoly. Je to sice podivné, ale nenašel jsi u něj vůbec nic cenného, ani náboje, ani léčiva, jen oschlou chlebovou kůrku, zabalenou ve špinavém igelitovém pytlíku. Nechal jsi ji u těla, asi zas tak velký hlad nemáš. Prošel jsi kolem mlčenlivého Martina a vydal ses k Tomanovi, podívat se, jak pochodil on. Vtom se ozve odněkud z velmi blízkého okolí ostrý hvizd, který někdo vydal přes prsty. V okamžení se na balkónech a nízkých střechách všude kolem vás vyrojilo několik do hadrů a maskovaných kombinéz zahalených ozbrojenců, mířících na vás kalašnikovy a Bizony. Hned jak jste zjistili, že jste pod nimi obklíčeni z několika směrů, ozve se odněkud od průchodu pasáží skřehotavý mužský hlas: "Položte zbraně na zem a zvedněte ruce nad hlavu!" |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Jelikož tvůj hod na obratnost nedopadl nijak valně (5), nestihneš ve svém příspěvku zareagovat ihned po hvízdnutí. Pokud bys uspěl (což se povedlo Martinovi, i Pochodovi), mohl bys napsat třeba to, že hned po hvíznutí uskakuješ přes zídku, takto jsi ale překvapen a můžeš napsat svou reakci až poté, co na vás promluví onen hlas. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Jelikož vám padl dobrý hod na obratnost (Pochod - 15, Martin - 13), máte nárok na rychlou reakci hned poté, co se ozvalo zapískání. Reakce může vypadat třeba tak, že napíšete, že se někde blízko (do dvou metrů) schováte, uskočíte za roh, za popelnici, za auto, přehodíte si zbraň apod. Takže jen rychlé reakce, žádné velké přesuny. Příspěvek napíšete normálně, tj. reagujete hned na výzvu ke složení zbraní, jen si můžete ještě připsat krátkou reakci na zapískání. Například Radek Toman v hodu neuspěl a proto nedostal jako vy nárok na jednu "rychloakci". |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Přehledová mapka vaší situace. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Zadívám se na stopy, zda se mi nepodaří odhadnout, který jsou starší - lehce zaprášený - a který jsou novější. Anebo oboje stejně starý... respektive nový? Jenže prach se už rozvířil, tak nevím, jestli to k něčemu bude. Proto se ze zadku skupinky dostanu dopředu vedle Peti, zbraň si posunu na bok. Dřepnu totiž ke stopám, který ještě nestihli pošlapat, a než vydám Lajce povel, tak hodím vokem po schodišti i vchodu do potravin. "Zkusíme to vystopovat. Lajko - stopa." Udělám gesto rukou dolů ke stopám, aby věděl, kde má čuchat. Pokud je jedna z těch stop čerstvá, Lajka by ji měl chytit. Hodilo by se mi teď stopovací vodítko, to jo, ale jsem připravena Lajku včas zastavit povelem, aby se případně nerozběhl někam pryč. Pokud Lajka pach nechytí, tak s pokrčením rameny vstanu a zas si připravím zbraň a gestem ukážu, že prvně jdeme do bejvalýho stanoviště. |
| |
| soukromá zpráva od Jiři Pochod pro Jak idem okolo Martina tak odrazu pocujem ostri hvizd. Hned spozokniem a ako keby intuitivne sa pokusim dostat ku radkovy a tej neznamej osobe. Jak sa ku nim dostanem tak ziztim ze je to dievca pozrem na Radka "Co mame na plane?" zacnem sa zohybat a pokladat zbran dolu. "Inak, ahoj neznama dievcina." |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Člověk a pes. Mohlo to být horší. Zastavím se na místě a pohledem zkoumám stopy. Ignoruji přitom ty naše a doufám, že někdo zůstane dost ostražitý, aby se staral i o naše okolí. "Jsou od jednoho člověka," promluvím potichu, ale s jistotou v hlase. "A podle toho jak tu chodil tu nebyl poprvé. Zná to tady." Stopy bot vypadají rázně a cílevědomě. Naše jsou na druhou stranu dost nejisté, jak se pořád otáčíme kolem dokola a snažíme se pokrýt každý nebezpečný úhel. Zamračím se na změť stop a snažím se rozlišit které kdy vznikly. Ono je sice hezké sledovat jak se v těch starších pomalu usazuje prach, ten se ale usazuje moc pomalu na to, aby to k něčemu bylo. Lepší je dívat se na místa, kde se stopy kříží. "Tady." Upozorním na sebe naléhavě. Na pohledy ostatních odpovím gestem mířícím k páru čerstvých stop vedoucích od schodů k oddělení s potravinami. Rukou pomalu přejedu ve směru stop, aby i slepému bylo jasné kam vedou a potraviny ještě zdůrazním dvojitým lehkým švihem zápěstí. Nic víc už neříkám, pan domácí nás může slyšet. Samopal sevřu pevněji a svou pozornost upřu právě k potravinám. Zatímco ostatní zpracovávají informace sleduji přes mířidla dění mezi regály za pokladnami. |
| |
| soukromá zpráva od Martin B. pro Když uslyším zapískáni, tak si rychle kleknu k autu. Odjistím zbraň a čekám co se bude dít. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Obklíčen Hvízdnutí, skoro jako by nebylo a bum, vojáci. Jen doufám že ta holčička není jen prachsprostá volavka. Začnu si v klidu sundavat batoh kde je má hlavní zbraň, brokovnice. Pak si jen povzdechnu a sundám i MP9. Položí ji na batoh. Pak zvednu ruce nad hlavu a pomalu se otočím a podívám se mezizím na holčičku. "Ty je znáš?" Když se otočím, rozhlídnu se abych viděl co kdo udělal a kde všude jsou muži a jak vypadají. Zjišťuji jak hodně jsme ve sračkách. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel "Sniper" pro A jsme tady - v baráku... No co se dá dělat jiného, než zůstat ostražití. Hned po vstupu se celá skupinka vydá doleva k potravinám. Přesunu se tedy co nejblíže k levé zdi, odkud vidím jak na schody nahoru, tak doprava od vchodu a i na vchod samotný. Trošku naivně spoléhám na to, že ostatní pokryjí potraviny, když jsou na to tři. Když ale po chvíli začnou všichni zkoumat stopy na zemi, jen si povzdechnu. Jak můžou být tak neostražití... Ještě k tomu v posraným baráku! Vezmu tedy tíhu krytí na sebe - jako vždy - a na chvíli zavřu oči, abych lépe přivykl šeru v obchoďáku po jejich otevření. Optika upravená na vzdálenosti kolem dvou až čtyř set metrů je mi teď celkem k ničemu, tak spoléhám na svůj vyškolený zrak a reflexy, zajišťující pohotové zamíření. Nacvičeným trhnutím hlavou zatlačím podvědomí, které mi našeptává, že bych měl mít strach. Už je to dávno co jsem se naučil svoje podvědomí potlačovat. Kdyby se dostalo ke slovu, nejspíš by mě všechny ty věci, které jsem udělal během jeho potlačování, dohnaly k psychickému kolapsu. Krčím se tedy u zdi, sleduji okolí a na stopy kašlu, jednak protože jsem jediné krytí téhle skupiny a druhak jelikož bych jim s nimi stejně asi moc nepomohl. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Na písknutí Martin hbitě zareagoval zakleknutím u auta se zbraní v pohotovosti, takže když se objevili ozbrojenci na střeše domu, byl před nimi krytý. Naneštěstí pro něj je však zcela odkrytý vůči dalšímu střelci, který se objevil na balkóně vysokého obchoďáku. Pochod a Toman se ocitli také v nezáviděníhodné pozici a to zcela na ráně třem dalším maskovaným mužům, jeden je na balkóně obchoďáku a zbylí dva na níže položených ochozech. Žádný z ozbrojenců se výrazně nekryje věda své palebné převahy, nanejvýš někteří zaklekli, ale spíš aby se jim lépe mířilo, než aby se kryli. Toman hned adekvátně zhodnotil situaci a uposlechl tak výzvy muže, kterého zatím nevidíte a složil zbraně na hromádku před sebe. S rukama za hlavou se obrátil k malé dívence pod sebou, ale ta se tváří jako zpráskaný pes. V očích se jí nezračí zrada, spíše strach a úzkost. Z jižní pasáže vyjde mladý výrostek, obličej samý beďar, věk tak patnáct, cikán. V ruce drží Berettu a nese se jako pravý gangster. Se samolibým šklebem si to zamíří k Tomanovi a Pochodovi, ale když si všimne, že Jiří zatím své zbraně neodložil, namíří na něj svou zbraň (otočenou na bok, jako pravý idiot), flusne vedle sebe a nepříjemným hlasem zakdáká: "Hej ty gadžo, polož ten kvér, bo ti ustřelím tu tvoji bílou makovici. Dělej! A hej, ty more! Ty taky, do piči!" zahuláká směrem k Martinovi a u posledního slova mu hlas komicky přeskočí. Mladík se vůbec nekryje, evidentně se spoléhá na krytí svých kumpánů na ochozech a balkónech. |
| |
| soukromá zpráva od Martin B. pro Začnu mířit na toho mladého cigána a zařvu. „Ty jsi asi šéf téhle bandy co? Myslím, že bys měl radši ty a tvoji kumpáni odhodit zbraně. Jestli je ti život milý.“ S křivím obličej do úšklebku. „Já se smrti nebojím, já už jí zažil tolik, že se na ni i těším.“
|
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Vrchol všeho Cigán, smrdlavá svině bez duše která si myslí jak není hustej. Vzpomenu si co jsem musel kvůli takovým vytrpět. Prsty za hlavou se zaryjí do vlasů,klouby zbělají. Odfouknu si. Rozhlédnu se. "Holku by neměli trefit, hlavně když se pohnu, možná zasáhnou ostatní ale musím to risknout." Nadechnu se, pičusák si nevšimnul mačety co mám vzadu, pravda, čouhá z ní jenom kousek, rukojeť což mi naprosto stačí. Nadechnu se a vyrazím. Pravou rukou vytahuji mačetu, v běhu, a běžím na cigoše. Záměr: useknout mu tu zaprasenou lebznu. Sekám do předu, na spodek krku, kdyby se náhodou sehnul tak ať mu vletí do ksichtu. Při běhu jsem mírně přkrčený. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ať už úmyslně, nebo ne, Martinovi se podařilo odlákat cikánovu pozornost od Radka a fixovat ji na sebe. Sice se mu ho nepodařilo přesvědčit k odhození zbraně (řečnictví - 13), ale aspoň si ho teď mladík plně všímá. Zatímco tedy cikán před sebou šermuje pistolí v Martinově směru, Toman vyrazil kupředu s mačetou v ruce. Sice se mu podařilo získat moment překvapení, ale jen částečně. Ze tří ozbrojenců, kteří na něj mířili, stihnul vystřelit jen jeden z nich. Krátká dávka z jeho Bizonu zarachotila vzduchem a Martina zasáhly dvě kulky (16 = 28 poškození, 10, 20 - kritický zásah = 39 poškození, 5, 6). První ze střel ho zasáhla do ramene a další extrémně bolestivě nad koleno, vlivem čehož klopýtnul a padnul těsně před cikána, který se vyplašeně ohlédl. "Co... co to kurva má bejt???" zařve cikán a namíří Radkovi pistolí na hlavu. "Oba zahoďte zbraně, nebo ho odstřelim jako krysu! Dělejte!!! A ty pojď sem, makej!" zahaleká na malou dívenku, která se bez řečí vydá poklusem směrem k němu. Martin je nyní asi 35 metrů od cikána, hned za ním leží na zemi Radek. Pochod je stále tam, kde stál předtím, ale nyní na něj míří trojice ozbrojenců z ochozů. Na Martina míří jen jeden, ale kdyby se postavil, nebo přesunul jinam zpoza auta, budou na něj velmi dobře vidět i další dva střelci ze severní střechy domu. Potřebujete-li přehledovou mapku situace, mrkněte na můj příspěvek z 5. února (februára). Cikán stojí na místě šipky mezi Martinem a Pochodem (nechce se mi kvůli jednomu puntíku vyrábět další mapku) |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Kdyžtak si přečti v HP odstavec "Tenká červená a modrá linie" pro další informace. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Reakce Světlanina psa je jasná i laikovi, jako jsem já. Zježená strst na zádech jasně ukazuje, že tam někdo je, ale jestli pes, nebo člověk, to zatím nevíme. Zbraní sice dále mířím do potravin, ale přes rameno šeptám k ostatním: "Něco... někdo tam je. Může se ale schovávat kdekoliv. Můžeme tam buď vlítnout, nebo to zkusit diplomaticky. Jestli jsou tam jen psi, vybijem je i odsud. S člověkem by se ale dalo domluvit, aspoň myslím. Tak jak zní náš plán? Jsou jiné návrhy?" |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Po... boji? Můj pokus dopadl víc katastrofálně než jsem předpokládal. Ani jsem nezasáhl a hned mě provrtaly dvě kulky, jedna nad koleno a do ramene. Ještě že ne do kolene. Padnu před toho zkurvenýho hnusáka. Ptá se co to má znamenat. Bolest mě dělá šíleným. Navíc mě sere že ta holka dělá s ním. "Co dělám?" Po otázce si sednu na prdel, mačeta je kousek ode mě ale ne v dosahu mé ruky. Krev, je všude a crčí z kolene i ramena. "Tímhle se živíte? Zabíjením? A pak žerete těla? Hah! Jak dlouho si myslíte že vám to půjde? Brzy, v řádu dní vás někdo zabije. Je to jisté, protože jsem příliš důležitý na to aby mě nehledali. Takže ve chvíli kdy mě zabiješ, zabiješ sebe a taky své kumpány a tu holku taky. Tak ti navrhnu tohle. Hezky v klidu nás opustíte a obě strany zapomenou na to co se tu stalo. Nic nám nevezmete a my na vás nebudeme střílet ani pronásledovat. Dobrá? Nebo chceš umřít? Myslím že vaši kamarádi určitě nechtějí umřít, můžou myslet sami." Odplivnu si kousek na bok ale ne k němu či někomu jinému. Zvolám hlasitěji. "To se necháte kvůli jeho egu puberťáka zabít?" Pokud přežiju bude se léčit dlouho a to mě sere a budou to dobrý jizvy. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel "Sniper" pro Když na poručíkova slova nikdo nereaguje, ještě jednou obhlídnu okolí a začnu šeptat k ostatním. "Tak už se rozhodněte, já vás můžu jenom ujistit, že záda máte krytá. Ale jelikož jsme v baráku, být vámi, nevsázel bych na diplomacii. Mimochodem, dobrá práce Lajko." Poslední větu pronesu směrem ke čtyřnohé člence naší skupiny. Načež se znovu s pocitem chystaných nekalostí otočím, pro jistotu vykouknu za roh vstupními dveřmi a zkontroluji, jestli nás třeba někdo nesledoval. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Je tam jeden člověk a přinejmenším jeden pes." Upřesním šeptem poručíkovy dohady a rukou ještě jednou mávnu směrem ke stopám jako k nezvratnému důkazu. Sniperovy fobie vyplouvající na povrch, vždycky, když někdo zmíní dům, mě nechávají chladným. Na druhou stranu ale souhlasím s tím, že už tady přešlapujeme moc dlouho. "Můžete to obejít a dostat se dovnitř jinudy?" Promluvím opět k poručíkovi jako jedinému z nás, kdo to tu zná. Bavíme se o obchodě a do každého obchodu se musí někudy navážet zboží. Průchod před námi proto rozhodně není jedinou cestou dovnitř. "Já zatím můžu zkusit vyjednávat. Upoutám pozornost." Pokud je v těch potravinách vůbec ještě někdo, kdo by mě poslouchal. A hlavně musíme při nejbližší příležitosti dosadit nějakého velitele. Mnohem raději bych se zase vrátil do anonymity tupých přisluhovačů, než abych tady vymýšlel další postup. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Nad Topolovým návrhem pokývu hlavou a zašeptám: "Dobrá, zůstaň tu ty a Sniper, já se to se Světlanou pokusím obejít z druhý strany přes nákladovou plošinu. Kdyby se něco podělalo, vraťte se na hlavní ulici. Jdeme," vyzvu Světlanu k následování mě a zamíříme ke schodům, vedoucím na druhou stranu domu, tam, kde bych očekával obslužnou rampu pro nakládání zboží. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Vyšli jste ven druhou stranu obchodního domu a ocitli se na vybetonovaném nádvoří, kde se dříve vykládalo zboží určené pro celý Prior. Na vyvýšené oplocené rampě vedle vás jsou stále vyskládané dřevěné palety, všude se povalují špinavé cáry igelitu, plechovky a z převrácených kontejnerů vybíhají přerostlé krysy, reagující na vaši, a především psí přítomnost podrážděným pískotem. Dílem obezřetně zkoumáte nejbližší okolí se zbraněmi u líce a dílem občas mrknete pod nohy, aby vás třeba nakopnutá plechovka nešikovně neprozradila. Lajka je naštěstí disciplinovaná a tak se nenechá okolím vyrušovat a opatrně našlapuje vedle své paní. Když vystoupáte po pár betonových stupních nahoru na obslužnou plošinu, máte to jen několik kroků k dvojdílným plechovým vratům. Kolem madel je naněkolikráte obtočený silný řetěz a všimnete si i visacího zámku. Také je zde několik rozmočených kartonů, které díky otiskům těžkých bot dávají tušit, že je minimálně jednou někdo použil jako rohožku. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Položím Lajce ruku na zježenej zátylek, protože slyším to tichý zaburácení v jeho hrudi. Nechci, aby se mi vrhl někam dopředu. Jasně, stokrát si člověk může říct, že pes je vycvičenej, ale stejně jako u člověka se může stát, že mu jednou rupnou nervy. Není to stroj. Očima mezitím sleduju, co nám Pepa ukazuje. Tíseň z mrtvýho (a přitom momentálně v něčem živýho) baráku na mě taky trochu padá, takže výjimečně nemám chuť to řešit diplomaticky, ale stylem zásahovky - všichni ksichtem na zem a ruce za hlavu. Se psama je to horší, pro mě osobně, protože je nerada utrácím. Jenže když jsou šílený a vzteklý... co se dá dělat. Jindy bych se vyjednávání ujmula sama, ale teď mlčím, jenom kývnu a následuju Peťu ven. Přemýšlím i nad tím, kde jsou ti naši tak dlouho, když střelba dávno ustala. Možná ty kulky patřily jim? |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro S těma plechovkama je to jak minový pole. Zuby mám zaťatý soutředěním. Krysy mě nijak nevzrušujou a jsem ráda, že Lajku taky ne. Tohle jsme si vyjasnili hned ze začátku. Žádný honění koček, krys ani kachen. Jenom lidí. Mlčky dojdeme až ke dveřím se zámkem. Gestem naznačím Peťovi, ať mě kreje, a sama přikleknu k zámku a začnu se hrabat ve věcech, abych našla tu správnou, čím bych to otevřela nebo případně přecvakla, pokud mi to nepůjde. Ale doufám, že se mi podaří první varianta, ten řetěz je docela bytelnej. To vše je jen další důkaz toho, že tu někdo bydlí. Proč se ale nepřidal k nám? Vždyť naše komunita se snaží pomáhat všem, co přijdou. Práce je hodně a každá ruka se hodí. Leda by to byl někdo od jinejch, co tu drží hlídku jako předtím naši? Anebo úplnej odpadlík a samotář, nějakej mrchožrout, co čeká, až se ve městě strhne další potyčka a on akorát obejde mrtvoly? |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Pohledem vyprovodím naše spolubojovníky a pak se očima vrátím k potravinám. Začínáme se rozdělovat na nebezpečně malé skupiny, ale konečně máme plán. I když poněkud vágní v tom, jak s neznámým člověkem zacházet. Když pomyslím na to, že si za chvíli dobrovolně stoupnu do mířidel nějakýmu teskáči, nebo kdo ví komu, nijak se do toho nehrnu. Ale dejme tomu, že tím jen dávám poručíkovi a Světlaně čas obchod obejít. "OK," zašeptám najednou se znatelně menší kuráží, než před chvílí. "Kašli teď na ulici, potřebuju abys měl na mušce toho vevnitř." Kývnu hlavou k potravinám a stáhnu si z ramena popruh samopalu. Zbraň ale zatím držím v rukou. Počkám, až Sniper zaujme pozici a současně přemýšlím, jestli už se náš druhý tým dostal na druhou stranu. Přinejhorším budu muset hrát o čas. Jestli tu budu ještě chvilku sedět, asi si to rozmyslím. Samopal opřu o zeď, myšlenku věnuji i pistoli, ale raději ji zatím nechám v pouzdře u pasu. "Hej, ty tam v tom obchodě," promluvím pro změnu zvýšeným hlasem, aby mě mezi regály bylo slyšet. "Vím o tobě, nemusíš se schovávat. Chci si jen promluvit." Stojím u průchodu polovinou těla zatím ještě za zdí, zatímco druhou polovinu nabízím případnému střelci jako lákavý cíl. Očima těkám v šeru velké místnosti a pátrám po jakémkoli pohybu. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel "Sniper" pro Jakmile poručík a Světlana odejdou, naše situace se, navzdory tomu že máme plán, zhorší. Když mě Pepa vyzve, abych šel "s ním" a kašlal na ulici, souhlasím a postupuji mírně za ním. Když odloží samopal, částečně se odhalí neznámému a promluví, zašeptám tak, aby to slyšel jen on. "Ok, mám nápad. Pátrej po pohybu celou hlavou, nejen očima. Když ho najdeš, dívej se pořád na něj ať si ujistím jeho pozici. A konečně - kdyby šlo do tuhýho, dej mi znamení tím, že dvakrát přešlápneš na levé noze. Já už se pak jen vykloním zpoza tvých zad a sejmu ho. Přijímáš?" Čekám na Pepovu reakci a mezitím přepínám M14ku na dávky. Nechci si vystřílet moc nábojů. Když už bych musel... |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Cikán si počkal až k němu dívka doklopýtá a pak ji k sobě hrubě strhnul. Zatímco Radek pln zášti a neskrývaného pohrdání cedí skrz zuby svůj útočný proslov, ozbrojenci na ochozech se jeden po druhém začínají usmívat, až nakonec přejdou do vysloveného chechotu. Opravdu nechápeš, proč se smějí, zato je ti ale jesné, že jejich výsměch patří zcela určitě tvému patetickému výstupu (řečnictví - 1 = kritický neúspěch). Směje se i cikán, ale ten se zdá být zaujat něčím ve tvé řeči, snad výrokem o tom, že jsi důležitý, (řečnictví - 10), neboť ti odpoví celkem klidný, ale pobaveným hlasem: "Je vidět, že hovno chápeš, pankáči. Ale dobrej pokus, aspoň jsi ukázal, že možná ty za něco stojíš. Berem tě s sebou jako rukojmí." Dřív, než stačíš cokoli udělat, rozežene se proti tobě svou zbraní a udeří tě s ní do spánku. Na tvář tě políbí chladný asfalt a dřív, než upadneš do konejšivé náruče bezvědomí, zaslechneš, jak cikán vyštěknul ostrý rozkaz "ty ostatní dva zastřelte!" Martin a Jiří ke svému zděšení zaslechnou cikánův rozkaz. Během okamžiku se na vás oba upře několikero mířidel a během zlomku sekundy vzduch naplní žhavé olovo. Na tuto krátkou vzdálenost nemohli cizí ozbrojenci se svými automatickými zbraněmi minout. Jiří padl na zem provrtán olovem ještě dříve, než vůbec stačil pozvednout svou pušku k líci (16 = 32 bodů poškození, 2, 5, 13 = 33 bodů poškození, 6, 5, 10, 5, 17 = 25 bodů poškození, 13 = 22 bodů poškození, 9) - celkové poškození 112 = SMRT! Martin B. neztratil duchapřítomnost a okamžitě zahájil palbu na nejbližšího ozbrojence, způlky krytým na ochozu nad ním. Pokropil ho dávkou a těžce ho zranil (18 = 29 bodů poškození, 4, 20 = 31 bodů poškození), střelec ho však stačil sám pokropit svou dávkou z kalašnikovu (20 - krit. zásah = 40 bodů poškození, 3, 12 = 25 bodů poškození). Hned první rána Martinem smýkla na zem a jen díky své bojové zbroji může vděčit za to, že střela nešla skrz jeho játra. Druhý zásah ho zasáhnul do žaludku a byl také zastaven kevlarem. Na zemi si ho ovšem našla další kulka, tentokráte však z cikánovy pistole (12 = 15 bodů poškození) - celkové poškození 80 = KRITICKÝ STAV!. Kvůli svému vážnému zranění máš nyní postih -2 ke všem hodům a začínáš krvácet. Pokud tvé životy klesnou na 10% tvého maxima (tj. u tebe 10 životů), upadneš do bezvědomí. Cikánský spratek se nyní kryje za malou holčičkou, takže je velice dobře krytý (vzdálenost cca 30 metrů, krytí ze 2/3), druhý střelec, ten zasažený, zapadnul kamsi na ochozu a není vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Radši bych na to nestoupal. Může pod tím být něco nastraženýho." Když však umolousané papíry odhrnete na stranu, spatříte jen vlhký beton. Petr jen bez zájmu pokrčí rameny a znovu zaujme bojové postavení, ve kterém tě kryje, zatímco obhlížíš zámek. Je to klasický visací zámek, notně orezlý a zašlý, ale pořád dostatečně bytelný, aby udržel nenechavce na správné straně dveří. Chvíle štrachání ve svých věcech a během chvilky spatří světlo světa zánovní převodové štípačky ze tvé opravářské sady. Stačí jen jedno cvaknutí a zámek ti přistane v nastavené dlani. Odmotat co nejtišeji řetez ti pomůže Poručík. Náhle se však všimneš podivné věci, která ti předtím ušla. Nejsi si moc jistá, tak vylovíš z kapsy i svou třepací baterku a posvítíš pod dveře (mechanika - 20 = kritický úspěch). Hned je ti jasné, že před vámi někdo nastražil nějakou ohavnou léčku, neboť z vnitřní strany dveří vede natažený drát skrze několiry závlačky, vedoucích kamsi vzhůru. Je to jasné, jakmile by se dveře otevřely, buď by vám něco spadlo na hlavu, nebo vám něco ufritovalo hlavy. Bez potíží jsi pode dveřmi drát přecvakla. Nyní je cesta dovnitř otevřená. Do čela se postavil Petr a o dva kroky za ním kráčíš ty s Lajkou. Pomalu a tiše otevřete jedno křídlo vrat (ani jedno vrznutí, jak netypické!) a matné světlo venkovního prostoru pročísne kus prostoru před vámi. Vidíte okachlíkovanou chodbu, mířící jak kupředu k pootevřeným dveřím, tak hned za dveřmi doprava a stále rovně. Také se zde nachází další dveře, zřejmě do nějaké nevelké místnosti. Petr ti naznačí hlavní své pušky, aby ses podívala nahoru. Na řetezech je tam zavěšena masivní kolejnice, na jejímž konci, mířícím proti dveřím, je mocnou vrstvou kobercové pásky přilepen svazek kuchyňských nožů, trčící do všech směrů. Kdyby kdokoliv prošel těmito dveřmi, západka držící kolejnici u stropu by se vyvlékla a nebožáka, co by sem vkročil první by hrozná past rozpárala jako králíka. Mapka oblasti |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Když... vy... teda chcete enem... mluvit, tak poďte... vy sem. A... a bez bouchaček! Mám vás... na mušce... i když mě nevidíte. Tak honem, sem... poďte sem." Muž však netušil jednu důležitou věc a to tu, že ho velmi dobře vidíte. Oba; přímo z místa, kde nyní stojíte. V jednom ze vzdálenějších regálů je proražená díra skrz a v ní vidíte polovinu vousy zarostlého obličeje. Otvor je sice zamaskovaný několika konzervami a kusem kartonu, ale i tak jste si dovedně ukryté skrýše oba všimli (Topol - 17, Sniper - 14). Mužův obličej za dírou je od vás vzdálených kolem 20 metrů a ostražitě na vás pomrkává, nevědouc, že ho vidíte. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Rukou pokynu Světlaně, aby se přesunula blíž ke mě a pak zašeptám: "Vypadá to jako nějakej jeho kamrlík, není odtamtud žádnej další východ. Myslím ale, že tyhle kovový dveře před náma nejspíš povedou do krámu a tamty druhý asi do skladu. Je tu klid, takže asi jde všechno jak má. Co myslíš, vejít, nebo počkat?" |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Rychle se postarám o překážku, kterou tvoří zámek a řetěz, ale přijde mi to všechno moc jednoduchý. Proto si ještě jednou prohlídnu dveře, jako bych čekala, že teď se otevřou a já s nima dostanu do rypáku. Zamračím se, posvítím si... a bingo! Intuice nezklamala. Fakt tu něco je, a jak později zjistíme, bylo by to fakt milý přivítání, kdyby se to spustilo. Mlčky pokývám hlavou a je vidět, že uznávám tuhle technickou hračku. Zatímco Peťa kouká okolo, já ještě jednou vzhlídnu nahoru, protože si nemůžu pomoct. Zajímá mě to a já si prohlížím, jak jednoduše a přitom účinně je to udělaný. Dveře za sebou samozřejmě zavřeme, zámek i řetěz jsem si dala do brašny. Jakkoli je to těžký, může se to hodit. Přinejmenším jako zbraň. Přikývnu na Peťova slova. "Něco jsme slyšeli, takže tu někdo musí bejt. Lajko." Upoutám psovi pozornost tiše. "Stopa." Protože vrčel a ježil se na něco tady, pokud tu je čerstvá stopa, kudy ten člověk šel, ukáže na ni. Aspoň do kterých dveří zmizel. Jestli je tam v krámě, nebo zašel do skladu a něco na nás chystá... |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Sniperovi mezitím můžu odpovědět jen strohým kývnutím. Sice bych byl radši, kdyby ho více než moje nohy zajímal obchod před námi, nemám teď ale čas se s ním vybavovat. Moje oči jsou neomylně přitahovány k jakémukoli pohybu, brzy se proto staříkovi zapíchnou přímo do obličeje. Rád bych ho ale nechal v domnění, že ho nevidím, uhnu proto pohledem jen co si uvědomím na co se dívám. Otevřenou dlaní ruky stále skryté za zdí Sniperovi dvěma pohyby naznačím, aby se držel vzadu. Sám udělám pomalu krok vpřed a zbavím se tak posledního krytí. Ruce mám před sebou ve výšce ramen, dlaněmi vpřed. Tak, aby na ně stařec viděl a nemohl si mé pohyby zaměnit za nic agresivního. "Teď pomalu sáhnu pro pistoli a položím ji na poličku." Oznámím svůj úmysl, než zahájím pohyb. Očima přitom lítám mezi regály a snažím se nepohlédnout přímo na starce. Momentálně mi přijde důležitější nedat najevo znalost jeho pozice, než upřeným pohledem radit Sniperovi, kam mířit. "Někoho hledám." Pokračuji v konverzaci, zatímco pomalu odkládám pistoli. "Možná jste je tu viděl procházet?" Zeptám se napůl a namířím si to pomalu mezi regály. Své kroky směřuju jinam, něž kde je cizinec skryt. Spíš si hraju na blbce a snažím se mezi nás dostat nějakou překážku. "Kam mám jít?" Zdůrazním svou nejistotu a pohled raději nasměřuju pod nohy, abych nešlápl do případné pasti. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel "Sniper" pro Tak támhle jsi ty špíno! Dírou v regálu zahlédnu část obličeje našeho nepřítele. V tu chvíli už se nemusím o Pepu zajímat a jen hlídat reakce muže za regálem. Jakmile tedy Pepa vyrazí směrem dovnitř, mírně se stáhnu, abych byl ukrytý za rohem. Občasným pomalým vykukováním monitoruji stav Prioráka a poslouchám, co si s Pepou povídají. Přenastavím optiku na nejmenší zvětšení, které téměř vůbec nepřibližuje. Teď už jsem připraven kdykoli se vyklonit, zamířit a vypálit na jeho pozici rychlou dávku. V případě, že by o mně věděl, dal to najevo a Pepovo krytí by tak bylo odhaleno, nebudu váhat a vypálím na něj hned. Jen si něco zkus ty hajzle. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Vše se událo strašně rychle, nejdřív postřelili Radka, potom rozstříleli Jiřího a teď zle zranili i Martina. Zatímco Pochodova krev odtéká do kanálu a Radek leží omráčený pod cikánovýma nohama, k umdlévajícímu Martinovi doběhnou dva ozbrojenci s kalašnikovy. Jeden z nich mu vykopne z ochablých prstů jeho HKčko, zatímco druhý mu přišlápne ruku s taseným nožem. Jejich pohledy se zvednou, když k nim kvapně přispěchá další z ozbrojenců. Stáhne si z obličeje palestinu a odhalí tak Martinovi, ležícím na zemi, svou neholenou tvář a přísné oči. Chvíli si prohlíží Martinova zranění a pak suše promluví k cikánovi, který se objevil po jeho boku s pistolí v ruce: "Je po něm, s sebou ho brát nebudem. I kdyby to přežil, kdo by se na něj chtěl plejtvat s bandážema. Doraž ho a mizíme, co když tady maj poblíž kumpány," mávne na cikána a ten s blaženým úsměvem postoupí kupředu. Široce se nad tebe rozkročí a namíří ti mezi oči svou devítku. "Takhle, ty more, skončí každej, kdo si bude zahrávat se mnou a mojí rodinou." A pak stisknul spoušť. Ozvala se hromová rána. A pak bylo už jen ticho... (Martin B. zemřel) |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Přesně jak jsem počítal. Buď tam pořád někdo je, nebo tudy často chodí. Tak jako tak brzo zjistíme, jestli si tu na nás někdo počíhal," zkonstatoval tiše Poručík a vzal za kliku. Dveře se pomalu, jen s nepatrným vrznutím, otevřely směrem k němu a odhalily tak pohled do neosvětlené místnosti plné haraburdí. Kvůli nedostatku světla nedokážete odhadnout, jak je místnost velká, vidíte jen ve stínu utopené kontury mnoha dřevěných beden, kovových polic a všemožných těžko určitelných předmětů, snad kýblů, košťat a hromad hadrů. V protějším rohu místnosti se matně rýsuje slabý světelný obrys dveří, pravděpodobně je to průchod do samotné prodejny. Poručík se pokusil, aniž by vstoupil do místnosti, nahmatat poslepu vypínač, ale po chvilce neúspěšného snažení opět zakleknul před prahem místnosti, podrbal Lajku na krku a zašeptal: "Bez světla určitě šlápnem do nějaký nástrahy. Já baterku nemám, co ty?" Beze slova rozepneš kapsičku na boku kalhot a vyndáš svou malou třepací baterku. Pár rychlých pohybů a během chvilky pronikne tmou místnosti stálý kužel bílého světla. Po zkušenosti s předešlými dveřmi jsi nejprve posvítila na podlahu a bingo. Je tam, vlasec natažený přes práh, navíc ještě natřený jakousi kolomazí, aby byl hůře vidět. Když jedeš světlem po drátu, abys zjistila, kam vede, shledáš, že se díváš přímo do hlavně ukrytý brokovnice na blízkém regálu (hod na vnímavost 8). Stačí jedno cvaknutí kleštěmi a cesta vpřed je volná. Zatímco si prohlížíš brokovnici (jedná se o civilní sportovní model, přilepený kobercovkou k polici a zahalený do kusu hadru), Poručík ostražitě sleduje další cestu napříč místností. "Posviť mi sem," šeptne a ukáže na podlahu, kde leží nevelký kus kartonu. Když ho nadzvedne, ukáže se vám v plné kráse nášlapná sklapovací past na medvědy. "Vidíš?" praví Poručík, "já tušil, že tady nějaká taková svině bude nastražená. Radši ji necháme jak je, její sklapnutí by mohlo být hlučný. Jdeme dál." Nohou ji opatrně odsune stranou a pak všichni tři stanete před dveřmi z místnostmi. Když se zaposloucháte, můžete slyšet neurčité hlasy, jeden patří asi Topolovi a druhý nějakému starému muži, ze slov ale slyšíte jen útržky. "Kam mám jít?" ptá se zrovna Topol a starý hlas, znějící velmi blízko vás mu odpovídá: "Pojď do... dopředu ke kasám a... votoč se dole... doleva! A ruce... ruce nahoru." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Položíš opatrně svou pistoli na zem a periférně vidíš starcův obličej, jak se na tebe pořád dívá dírou v regálu. Přehled situace Když se opět postavíš s rukama u hlavy, starý nakřáplý hlas podrážděně odfrkne: "Pff, tady pořád... pořád někdo camtá... vometá a šmejdí. Nedáte mi pokoj, hnusáci vo... volezlý! Chátro jedna... ry... rybí! Ale dost už ř... řečí. Teď pojď do... dopředu ke kasám a... votoč se dole... doleva! A ruce... ruce nahoru. Táák, a... a teď už se ani nehni," dokončí muž polohlasně a ty za sebou uslyšíš cvaknutí pojistky zbraně. "Tak se... pěkně... votoč, rybo. A pomalinku, žádný pičovinky na mě ne... nezkoušej, mám tě na mu... muš... mušce." Když se tedy pomalu otočíš, hledíš do šílených očí zarostlého a špinavého muže v umolousaném kabátu. Že už mu rozum asi dost dobře neslouží jsi poznal v jeho divém pohledu, měřící si tě přes mířidla upilované brokovnice a v tom, na co se tě při tom zeptal: "Tak mi t... teď pověz, co řekl jeden sněhulák dru... druhýmu sněhulákovi?" Update situace |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Tak co s tebou? Slyšel jsem, že máš nějakou cenu, narozdíl od tvejch kamarádů, který teď už jenom žerou hlínu," pokyne hlavou k Pochodově mrtvole, kterou hbitě obírají maskovaní kumpáni i ovš, co má nějakou hodnotu. "Vezmem tě s sebou a ty pak budeš mít fůru času, abys nám dokázal, že fakt za něco stojíš, nebo jestlis jen kecal. A to druhý bych ti, holenku, neradil." Poté od tebe Neholený vstane a pokyne někomu, koho za sebou nevidíš, aby přistoupil blíž. Pokoušíš se otočit a případně i vstát, ale zjišťuješ, že máš svázané ruce za zády a tak musíš své snahy omezit jen na otočení hlavy a pohled přes rameno. Vidíš dvojici mužů v plynových maskách, mezi kterými visí bezvládné tělo jednoho z tvých společníků. Jak si to říkal...? Štígro? Štístko? Ne, bylo to anglicky, Lucky. No, těžko říct, jestli je zrovna štěstí být takhle zřízen, obličej samá krev a evidentně i zlomených pár kostí. Jelikož ho vyvlekli z jedné z výloh, asi se tam potkal s pár zakuklenci a ti ho tam pořádně zvalchovali. "Toho berem taky! A pohyb, pohyb, ať už se hnem!" zazní povel Neholeného, který zde bude asi hlavním velitelem, dokonce i nad tím cikánským výrostkem. Zatímco ti dva svalnatí chlapi pomáhají na nohy a dají se s tebou pomalu do kroku, všímáš si, že pár chlapů nacpalo do igelitových pytlů vámi zabité psí mutanty a hodilo si je přes záda jako nějaký lup. Další se ověsili zrekvírovanou výbavou Jiřího a Martina a teď vesele klábosí mezi sebou. Během chvilky jste nechali krvavé náměstíčko za sebou a zamířili severní pasáží dál do města. Nešetrné nesení ti ale přivodí ošklivé krvácení (ztráta 5 bodů životů) a ty se pomalu začneš nořit do mdlob. Když si toho všimne Neholený, zavelí ať tě položí a pak vytáhne ze své torny pár obvazů a posype ti nejsilnější ránu sulfonamidem. Chvíli se s tím pachtí a nakonec ti zflikuje provizorní ovázání rány (vyléčeno 8 životů). "Pohneme si, nebo ho k nám živýho nedovedem. A dávejte na něj větší bacha, ukaž, vezmu to za tebe," pokyne jednomu z chlapů, co tě doposud nesli a vystřídá ho. Zatímco procházíte kolem pošty (nezměnila se ani po padesáti letech, co tu už stojí, pořád stejná komunistická architektura), menší skupinka střelců s kalašnikovy zaujme strategické rozmístění na blízké křižovatce, takže zbytek skupiny (tj. i s tebou a Luckym) může v klidu přejít silnici a vydat se směrem k bývalé lékárně. Po pravé straně je zašedlá a oprýskaná budova bývalých potravin a herny, do které asi udělal kdysi dávno nějaký tank pěknou díru. Polovina nízké stavby je zbořená a přes díru je položeno několik klád s vyskládanými pytli s pískem. Zpoza nich se náhle vztyčí mladík s puškou a sebevědomým hlasem promluví k vaší skupině: "Tak jakej byl lov? Koukám, máte někoho zraněnýho?! Ukažte..." a aniž by čekal na odpověď, namíří na vás svou pušku. Nejdřív si myslíš, že na vás bude střílet (teď už bys čekal opravdu cokoliv...), ale to si vás jen prohlíží přes puškohled. Neholený ho jen odmávne a pokračuje se skupinou dál po silnici. A pak dojdete k vysoké zašedlé budově, obestavěné kovovými plechy a dřevěnými fošnami. Nad masivními dřevěnými vchodovými dveřmi skví nápis GYMN ZIUM T. G. MASAR KA lemován dlouhým hadem děr po kulkách. "No a jsme tady. Váš přechodný domov. Tak pohyb!" zavelí Neholený a skupina ozbrojenců projde kolem hlídky před vchodem. Všimneš si, že toto místo je velmi dobře zajíštěno, na střechách přecházejí odstřelovači a za mnohými zabedněnými okny bývalé školy jsou vidět hlavně kulometů. Tohle místo je doslova pevnost a tebe a Luckyho teď vedou dovnitř. Kdo jsou však ti "oni" a jaká je vaše budoucnost, to je ve hvězdách... ================ Probouzíš se na podlaze někdejší šatny, to znamená klec ze silného drátu od podlahy až ke stropu, úzká dřevěná lavice a dva východy ven, oba zamčené masivním visacím zámkem. Kousek od tebe sedí u stolku tři statní a vousatí dozorci s kalašnikovy opřenými o opěradla židlí a živě spolu diskutují nad balíčkem karet. Jeden, ten od oka nejstarší, zrovna poučuje uhrovatého přísedícího: "Ti řikám, vole debile, sejmeš, pak rozdáš štyry karty, vole, pak vyložíš flop, sázky, pak turn, sázky, vole a pak rivr, vole. Kombinaci skládáš ze dvou karet, co máš, vole, na ruce a tří karet, vole, co sou na stole. Chápeš to ty hnido už? Co je na tom kurva tak těžkýho na pochopení, vole? Ty vole, posloucháš mě vůbec, vole?" Mezitím, co je posloucháš, si ohledáš svá zranění. Někdo tě, zatímco jsi byl v bezvědomí, ovázal a jakž-takž ošetřil, ale pořád se cítíš dost mizerně. Hlavní ale je, že jsi zatím naživu. Co je ovšem s Luckym je ti záhadou... |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Zajetí Ptrobírám se v bolesti a krvi, stejně jako jsem na svět přišel. Nade mnou, ten co mě fackuje, je muž, neoholený který jak se ukáže těm kuřbuřtům velí. Prošacuje mě, hajzl a pak mi vyhrožuje. Mlčím protože ani mluvit pořádně nemůžu, vše je zahalené do krvavé mlhy po bezvědomí. Vezmou mě a mrtvoly mých bývalých spolubojovníků tam nechají hnít. "Tak tentokrát jsi to hodně posral Radku, možná bylo lepší chcípnout... ne, zabiju je a pak chcípnu." Nesou i Luckyho, kde se tu vzal? Proč berou i jeho? No je na tom hůř než já, když mě ovážou, protože ty buzíci mě poranili chůzí?! To se mi nikdy nestalo. Dál mě nese neoholený až dorazíme na místo které jsem nečekal. Gympl, místo kde jsem strávil tolik let, doufal jsem že to už mé vězení nikdy nebude. Mýlil jsem se === Proberu se, opět. Rány ovázané ale stále mizerné cítění všeho. Jsem v provizorní kleci, v bývalých šatnách. "Tak je to pravda a ne jen zkurvenej sen." Tři z těch kozomrdů hrajou karty, tedy pokouší se ale degenerativní mozek to nechápe. Zkusím se posadit. "No. jak dlouho mám? Hodinu, hodiny, dny? Ne, dny určitě ne... spíš než se proberu a něco zkusí vypátrat, pak zjistí že jesem hovno který nikoho nezajímá a zabijou mě... Krásná vyhlídka. Tak jak zdrhnout. Jsou tři s kalachama a já jsem v kleci. Někdy se musí střídat a otevřít klec ale vždy bude víc jak jeden, relativně zdravý a ozbrojený a jsou po celé škole.... jsem dost v prdeli. To bude sranda." Pokud mohu sedět, zkusím si stoupnout a trochu se projít a rozhlídnout se co klec dovolí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Tak pán se nám už probral, jo? Co nožička, nebolí?" zachechtá se sarkasticky, načež se otočí k ostatním, luskne prsty a se slovy "dojdi za Zakem, se už ten pankáč probral," odvolá jednoho z přísedících pryč. Mezitím ke kleci dojde i druhý chlápek, svalnatý hranaťák s vyholeným mohawkem a bez špetky inteligence ve tváři. Kdo ví proč na tebe od boku míří svým AK-čkem, jako by se snad ujišťoval, že se o nic přes pletivo nepokusíš a navíc z toho má hroznou legraci. Za pár chvilek přiběhne udýchaný mladík zpět a vyheká ze sebe vzkaz, že "ten... chlápek... máme ho... ho přivýst za Zakem... k němu do kanceláře...". První dozorce tedy zachrastí klíči a odemkne dveře klece, pak ti pokynou svými zbraněmi, abys vyšel ven. Hranatý strážný ti namíří kalašnikovem do břicha a řekne: "Odpor je zbytečný", takže v tuhle chvíli opravdu nejde dělat nic jiného, než poslechnout příkaz, maximálně se zmůžeš na nějakou uštěpačnou poznámku, která ti vyslouží bolestivý štulec hlavní do ledvin. Jak tak kráčíte po schodech nahoru a pak dále chodbami, všímáš si, že všude postávají hlídky s brokovnicemi, samopaly a útočnými puškami - hotová armáda! Někteří jen okouní a kouří, jiní nosí pytle a plní je pískem, nebo vrší na různých místech školní lavice a židle do barikád. Evidentně je všem jedno, že je jako vězeň vidíš, asi ti chtějí ukázat, jak jsou na tom dobře a jakou mají převahu nad kýmkoliv, kdo by si s nimi chtěl něco začít. "Tudy," pobídne tě Zjizvený do otevřených dveří kdesi v řadě mezi ostatními dveřmi, počká, až vejdeš a pak spolu s Hranatým vejde dovnitř a oba se postaví zevnitř k zavřeným dveřím. Zařízení učebny je velice strohé, celá byla vyklizena, až na dvě židle a katedru, stojící mezi nimi. Na zdech visí několik čtvrtek s dětskými projekty (ve stylu "Voda na Zemi", "Životní prostředí a my", nebo "Ohrožená příroda") a nad tabulí je křivý obrázek pana prezidenta. Protože tě stání bolí, posadíš se na nejbližší židli a chvíli hledíš skrze zaprášená okna na venkovní šedo-hnědoé koruny stromů. Asi za minutu se ozvou na chodbě kroky a pak se dveře otevřou. Vejde Neholený, ten, co tě s ostatními přivedl z Krvavého náměstí. Nejdřív odmávne oba strážné, aby šli pryč a pak se mlčky posadí za katedru, vytáhne pistoli a položí ji před sebe na desku stolu. Po chvíli soustředěného pohledu do tvých očí pronese do ztichlé učebny: "Tak mi pověz, kdo jsi, k jaký skupině patříš a co jsi dělal na tom místě, kde jsme tě našli. A nezkoušej na mě prosím takový ty pičovinky, jako že jsi moje máma, patříš k reformovanejm druidům a na tom nádvoří jsi hledal houby do polívky. Takový řeči nám to všechno jenom protáhnou a zbytečně by tě to pak bolelo. Tak spusť," opře se pohodlně do opěradla, nohy na stole a prsty zkřížené na prsou. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Výslech Rána celkem bolí, naštěstí nebyla přímo do kolene, už bych nikdy normálně nechodil. Jak jsem čekal, všimli si mě, a taky jsou dementi. Po pár blbých vtipech, ohledně nohy a že odpor je marný, mě konečně odvedou pryč. Mlčím, nemám co říkat, nechci je příliš znervóznit inteligencí a sobě uškodit. Dovedou mě do učebny. Po cestě vidím ve své podstatě celý jejich muničák, slušná sbírka. Kde to asi vyhrabali, že by je někdo sponzoroval? No EU určitě ne, nebo CzechCoal. V učebně chvíli čekám, na neoholeného, nyní juž vím jak se jmenuje, Zako. Jde přímo k věci, aspoň něco dobrého. Stráže odvolal a pistoli položil na stůl. Uvědomuje si to že nemám svázané ruce? (Pozn. Nikde jsem se nedočetl že by jsem byl svázán nebo v železech.) I přesto se zatím o nic nepokusím. Odpovím, chraplavým hlasem, dlouho jsem nepil. "Tak ani jedno z toho co jsi říkal nejsem. Jsem..." Hlavou mi proběhne. "Ty krávo, já nejsem nikde... jsem tulák... tak kdo mě zaměstnal jako poslední." "... obchodník. Patřím k obchodníkům." Pravda vzal jsem předposledního zaměstnavatele. Čekám co bude vyvádět. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Zak mluví celkem klidně, dokonce si i připálí cigaretu. Uvažuješ, jestli bys dokázal přiskočit ke stolu pro pistoli, ale vzhledem k tomu, že tě Zak stále sleduje, to asi nebude nic jednoduchého. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro "Asi jsme přišli trochu pozdě, jednoho z našich už nejspíš drží v šachu. Buď mu tudy vpadneme do zad a vyřídíme ho dřív, než se on o něco pokusí, nebo budem doufat, že to s ním Topol usmlouvá. Jestli jdem ale dovnitř, budu potřebovat tvoje krytí. Tak co, jak se na to cejtíš?" |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Ukážu Peťovi vztyčenej palec, jako že to bylo dobrý. Samopal si posunu zajištěnej k boku a pokusím se tiše odlepit brokovnici. Pokud to půjde bez zbytečnýho hluku, zmocním se jí. Nechci mu tu nechat víc zbraní, než je potřeba. To znamená žádnou. "Stačí, že se ostatní kluci nehlásej. Nesázím na usmlouvání. Smlouvá se nejlíp, pokud někoho postřelíš," zašklebím se navzdory tomu, že jsem to vedle horkejch hlav často já, kdo se to pokouší ukecat a uargumentovat. Jenže někdy tomu není přáno a nejsem idiot, abych se pokoušela ukecat smečku čoklů a úchyláky. Upevním si k sobě kdyžtak získanou brokovnici, na přepad si radši vezmu samopal. Lajku nechám posadit se těsně vedle dveří na bezpečný místo, odkud nebude hrozit, že mi ho postřelí, ovšem v případě nutnosti bude moct vystřelit a zlikvidovat nepřítele. Kývnu na Peťu, zbraň odjistím a připravím. Doufám, že dědek nebude tak rychlej, aby to do Peti hned našil. Zakleknu vedle Lajky na jedno koleno, ale jsem připravena se rychle přesunout, buď se zvednout, nebo se kotoulem dostat za Peťou do prodejny a dál ho krejt. Lajka má povel zůstat v zákrytu. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Výslech Je chytřejší než se zdá ale ruce mi stejně nesvázal, je si jistý svou nadřazeností, kolika lidem se tohle už vymstilo. "K mému jménu, jsem Radek Toman. A ano jsem u obchodníků ale pronajali mě Nádražákům. O tom si ještě neslyšel, dělají to často a spíše inkognito. Jsme dost drazí ale to si Nádražáci mohou dovolit." Mluvím v klidu a sokoro se u toho nehýbu, nechci ho zatím nasrat a taky kvůli bolesti. "Nusím ho dostat od stolu... jakkoliv." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Vím, jak jsou žoldáci obchodníků drazí, sám jsem se s několika setkal a nebyli to žádný zelenáči, když přišlo na boj. No a důvod, proč si vás teda Nádražáci najali? Jaký je cíl vaší mise? A odpověz mi na všechno, prosím, máš nehezký zvyk vynechávat odpovědi na některé moje otázky." Jeho tón hlasu je skoro až přátelský, bez stopy zášti, nebo hrubosti. Spíše se to podobá běžnému rozhovoru, než výslechu, pouta nemáš, jste sami v místnosti... Jeho žoviálnost a uvolněnost tě ale znepokojuje, že by si to sám neuvědomoval? Sice jsi od pistole vzdálen víc, než on (jemu stačí ji sebrat ze stolu, ty bys musel vstát ze židle a udělat krok dopředu, abys na ni dosáhnul) ale i tam musí přeci počítat s rizikem, které můžeš představovat. Nebo ne? |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Výslech To jak se chová mě začíná fakt srát, zabiju ho jako prvního... musím se odtud dostat. "To je ten problém. Nevím co byl přesně náš cíl. Jen mi řekli ať doprovodím skupinu do Citadely. Byl jsem jako průzkumník a spadl jsem do vaší pasti. Nikdy mi neříkjí co jdeme přesně dělat, protože mě to ani nezajímá. A co chceš vědět teď? Číslo mých bot?" |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "No tak Radku, nesnaž se mi lhát, já nejsem včerejší." (hod na řečnictví - 4 = neúspěch při přesvědčování) "Nikdo, dokonce ani ti tupí Nádražáci, nevypraví skupinu do města bez toho, aby každý jednotlivý člen neznal podrobný plán cesty a jejího cíle se všemi zastávkami a úkoly. Myslíš snad, že ti uvěřím, že tě plán mise nezajímá a tak se ti tví nadřízení neobtěžují ti ho sdělit? Vyklop to. Hned." Poslední slovo vyřkl s mrazivým tónem a po jeho uvolněnosti není ani stopa. Navíc sebral ze svého stolu pistoli a začne si s ní pohrávat. Co chce tímto gestem sledovat netušíš. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Cože? Otázka směřující na mě je tak mimo mísu, až skoro začínám pochybovat, že jsem slyšel dobře. Myšlení se zasekne a já jen tupě hledím do dvou černých ústí dvojky v mužových rukou. Jen adrenalin a jiné stresové hormony v mých žilách mi pomáhají nestrnout úplně a začít přemýšlet. Ta hláška zní jako z nějakého vtipu, nebo možná filmu. Ještě před rokem by nebyl problém hodit to do googlu a odpověď by byla na světě. Dokonce i seznam by si s tím nejspíš poradil. Ani jeden z nich už bohužel není mezi námi. "Nemiř na mě tou mrkví?" Zkusím nejistě. Nic inteligentnějšího mě v tuhle chvíli opravdu nenapadá. Popravdě bych byl celkem rád, kdyby na mě cizinec přestal mířit tou jeho zbraní. Oči mi těkají mezi mužovýma očima a jeho zbraní. Hlava zvažuje, jak velkou šanci má broková střela prorazit mou vestu. Vesta by to možná ustála, ale já si chci nechat i nohy a ruce, dokonce ani hlava není k zahození. Se všemi svými pochybnostmi pomalu udělám krok dozadu, směrem od starce, abych se při první známce agrese mohl vrhnout za pokladnu a pokračovat dál mezi regály. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Výslech "Sice nejsi včerejší ale nejsi zítřejší." Opřu se, ležérně. "No, máš pravdu ale tentokrát se mýlíš. Sice mi, možná řekli o co jde, ale to mě opravdu nezajímá. Je mi buřt, jestli jdu postřílet psy, zachránit nějakou osobu nebo prozkoumat území. Vždy splním co mi řeknou nadřízení. Vyhnu se tak neříjemné věci povýšení. Pak bych měl zodpovědnost za druhé, třeba za ty co jste zabili. Nemám za jejich smrt žádnou zodpovědnost, protože jsem jim nevelil. Proto mě nezajímá, co je hlavní cíl. Vždy si zjistím kam máme dojít, detaily nechám na ostatních. Vždy když se začnou říkat detaily vezmu si sluchátka a mptrojku, kterou si mohl najít v mých věcech a poslouchám ji. Ani nvíš jakou dalo práci do ní sehnat baterku, ale povedlo se. Jen ten repertoár je trochu oposlouchaný." Musím Zaka zklamat, mluvím již pravdu. Nepamatuju si jak se jmenoval ten vědec, ani kde ho hledat, ím jen že mám svojí prdel dostat do Citadely. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Teď konečně zase mluvíš pravdu. A to se mi líbí. Že jste vy tři byli na průzkumu, to je mi jasné. Psy jste postříleli taky vy, o tom žádná. A co ta třetí věc, kterou jsi jmenoval? Zachránit nějakou osobu?" zdůraznil poslední tři slova. Chvilku ti věnoval pozornost a pak opět vykouknul z okna. "Já vím, že si myslíš, žes to jen tak plácnul, ale já vím, že neplácnul. Volná myšlenková asociace", vyslovil hezky důkladně terminus technicus. "Když někoho hledáš, musíš mít aspoň rámcovou představu, kde by se měl ten dotyčnej nacházet. Čekali jste ho někde na trati?"* ------------------------------------------------------------- * tím myšlena tramvajová trať, vedoucí od Nádražáků až k Citadele, používají ji obchodníci pro obchodování mezi frakcemi. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Výslech Zasměji se a prohnu a židli dozadu. Směju se hrfelním skřehotavým smíchem a ústa připomínají žraloka, už jsem zase v dobré náladě, absurdita stoupá. Narovnám se a s úsměvem styl "křivá huba" spustím. "Ooo, jak jsi naivní. Kdyby ti okolo tebe měli aspoň dvě mozkové buňky už bys prděl do hlíny. Tvá předtucha je špatná. Proč by jsme někoho hledali na trati? To by si mohl můj zaměstnavatel udělat sám s prstem v nose." Zvednu se, ano skutečně zvednu. Pomalu se vydám ke čtvrtkám a začnu si je prohlížet. "Podívej se na tyto čtvrtky. Vidíš na nich co se děje s prostředím ale nikdo neřekne jak s tím naložit. Pche. To je podobné tvému uvažování. Moc škatulkuješ, no tak všichni budou stejní debilové a já jsem ten nejchytřejší, hoho. Ne, brzy padneš, jen co přijde někdo chytřejší a méně nadutý. Třeba s představováním, sám ses mi nepředstavil, a kdyby jsi tak bazíroval na slušném chování, nabídl bys mi něco k pití." Začnu se procházet po místnosti, už mě bolela prdel ze sezení. Tiše poznamenám spíš pro sebe. "Vždy to tady bylo hnusný." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Co mají všichni s TOU MRKVÍ???" zakvílí a odhodí poslední zbytky ostražitosti, když se vydá přímo k tobě a podivně se u toho šklebí. Celou dobu na tebe míří, takže ti není jasné, jestlis řekl něco, co se mu nelíbí, nebo zda jsi ho naopak potěšil. Když je od tebe vzdálen jen asi čtyři metry, prudce sklopí zbraň k zemi a usilovně tázavým pohledem se tě zeptá: "Jak tě kruci... na... napadla zrovna m... m... mrkef? Ty nejseš je... jeden z těch anarchistů a... a rabijátů! A já taky ne! Ha! To se... se povedlo! Ha ha ha!!!" Částečně se ti ulevilo a tak se lehce zasměješ s ním, ale je ti jasné, že tomuhle už definitivně hráblo. A jako by předchozí veselí vůbec nebylo, namíří ti brokovnici do břicha, postoupí o dva krůčky kupředu a s divokým výrazem ve tváři zavrčí: "A co seš teda zač?" Všimnul sis, že bláznivý chlap nyní postoupil dostatečně dopředu, aby na něj Sniper přímo viděl průchodem do krámu. Stařec si ho evidentně nevšimnul a stojí k němu bokem. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Co mají všichni s TOU MRKVÍ???" Chvíli tam asi chodí, šustí oblečením a slyšíš jeho frenetickou chůzi, než opět pokračuje v litanii: "Jak tě kruci... na... napadla zrovna m... m... mrkef? Ty nejseš je... jeden z těch anarchistů a... a rabijátů! A já taky ne! Ha! To se... se povedlo! Ha ha ha!!!" I Topol se trochu nuceně zasměje, ale hned mu úsměv na tváři zatuhne, když k němu stařec postoupí s brokovnicí namířenou do břicha a výhružně zavrčí: "A co seš teda zač?" Stařec si tě evidentně nevšimnul, takže máš naprosto ideální střeleckou pozici, pokud bys chtěl střílet. Anebo můžeš čekat, jak se situace vyvrbí, je to na tobě... |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel "Sniper" pro Když stařec položil Josefovi otázku, ihned ve mně hrklo. Tohle znám, už jsem to někde slyšel! Snad v nějakém filmu, nebo... Najednou Pepa nejistě starci odpoví. V tu chvíli si vzpomenu na správnou odověď. Není to "Nemiř na mě tou mrkví" ale "To voní jako mrkev"! Když zaslechnu, že stařec, přestože mu Pepa odpoví alespoň napůl správně, udělá krok vpřed a stále mého "parťáka" vyslýchá, nevydržím to. S tímhle magorem se nedomluvíme ani kdybychom byli stejně blbí jako on! Navíc si uvědomím situaci: Jestli se Světlaně a poručíkovi nepodařilo dostat dovnitř, je to stejně na nás, jak to tu vyřešíme. A jestli se jim to povedlo, každou chvíli mohou (i přes svou profesionalitu, kterou nepopírám) starce nějak vyrušit a tím ho přimět ve stresu zastřelit Pepu! Ne, musím jednat! Přepnu M14ku z dávek na automatiku. Krátká salva tří kulek by mi jenom rozhodila míření a kdybych ho nezasáhl do kritického bodu, pořád ještě by mohl Josefovi ustřelit kedlubnu... Pomalu se nadechnu a zdlouhavě vydechnu. Poté se zvovu táhle nadechnu, zadržím dech pro lepší přesnost, a jdu na věc! S pažbou zapřenou do ramene a s prstem na odjištěné spoušti mé milované zbraně se v kleče pomalu vykláním zpoza rohu. To proto, že prudký pohyb by mohl přitáhnout útočníkovu pozornost, která je proteď jen a jen na Pepovi, což hraje pro mě... Jakmile budu vykloněn natolik, že uvidím útočníkovu hruď, zamířím na takové místo na hrudi, které se nachází někde blízko Solaru... To aby zpětný ráz, kterému dovolím projevit se tak, že nebudu zbraň držet tak křečovitě, způsobil, že zasáhnu nejen hrudník, ale postupně i krk a hlavu. Takto se pokusím provést svůj nečekaný útok! |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro S dvojkou mířící opět na moje tělo mi úsměv rychle splaskne. Ani jeden z nás není Teskáč, to je dobrá zpráva. Jaký názor má cizinec na Nádražáky, těžko říct. Skoro bych mu navrhl, aby k nim zašel a přidal se k nim. Ale co když už tam byl a oni ho jako pomatence vyhodili? Pohled do hlavně zbraně mi na klidu nepřidá, o to opatrnější jsem při volbě slov, když konečně promluvím. "Nejsem místní, k anarchistům nepatřím." Rozhodnu se nepřiznat svůj vztah s jednou se zdejších komunit. "Jenom tady ve městě hledám pár lidí." Mluvím pomalu hned z několika důvodů. Nechci, aby se stařec ztratil v tom co říkám, potřebuju nabrat čas, aby se ostatní stačili dostat na místo, a hlavně musím taky vymyslet co vůbec říkat. "Jde o tři lidi. Starší muž s knírkem a spolu s ním mladší muž a žena." Situace začíná vypadat, že bychom se snad se starcem mohli v klidu rozejít vlastní cestou. On nepředstavuje hrozbu pro nás, my nemáme důvod ohrožovat jeho. Jenom pak budeme muset vymyslet, jak kontaktovat poručíka se Světlanou. A když vzpomínám Světlanu, kde je vůbec pes tohodle staříka? Očima se na okamžik odpoutám od muže a nakouknu hlouběji do obchodu. Třeba tam uvidím naše. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Muž, říkáš? A... další dva? Nó... mož..." Starcova slova náhle zanikla v rachotu třírané dávky odněkud ze strany vchodu do obchodu. (6, 9, 3) - celkové poškození 136 První střela vyrazila z mužova kabátu růžovo-šedý oblak krevního aerosolu a druhá mu prosekla krk, zanechávající impozantní cákanec krve na regálu vedle. Třetí rána jen neškodně hvízdla pod stropem a prostřelila zářivku nad vámi. První dvě střely muže zametly na stranu, kde zůstal nehybně ležet v rychle se rozšiřující kaluži temné krve, jeho zbraň mu leží u nohou. Ať už chtěl ten bláznivý chlap říci, nebo udělat cokoliv, má už smůlu. Celou tuto scénu shlédli Poručík se Světlanou, kteří zrovna v tento moment potichu vpadli do rozlehlé místnosti prodejny. V okamžiku střelby se vlastně muži dostali do zad, aniž by o nich věděl, situaci ale vyřešil sám Sniper, než bylo nutné nějak zasahovat. Situace je nyní taková, že u vchodu do obchodu klečí Sniper s M-14 u líce. U pokladen (tj. několik metrů uvnitř prodejny) stojí krví ohozený Topol, kousek od něj na zemi starý muž. Poručík a Světlana vešli zásobovacími dveřmi ze strany do prodejny a můžou tak škvírou vidět překvapeného Topola. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Chystám se otevřít dveře, o kterých doufám, že vedou do prodejny, když vtom se ozve rachot výstřelů. "A kurva! Rychle!" štěknu směrem ke Světlaně, která si právě přidělává brokovnici k batohu a když se za mne postaví se samopalem v rukou, otevírám dveře. Jediné, co vidím v šeru prodejny, je osamocená postava kdesi vlevo před námi u pokladem. Ihned na ni zamířím svůj SCAR, ale poznávám v ní jen Topola, celého od krve. "Do píči, asi je zraněnej. Krej mě, jdu k němu." V podřepu a se zbraní přitisknutou k líci pomalu postupuju kolem regálu až k turniketu, oddělujícím prodejnu od stání pro vozíky. Jakmile mám o něco lepší výhled na Topola, syknu jeho směrem: "Jseš raněnej? Kde je nepřítel?" |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Máš pravdu, sám jsem ti ještě neřekl svý jméno. Říkej mi Zak, na příjmení si už nehraju. No a s tím pitím... tam to bude složitější. Můžu ti nabídnout leda tak vodu, ale ty jseš beztak už zvyklej na ledacos." Vstane od stolu a dojde ke dveřím, zaklepání, otevře Hranatý a když dostane instrukce, ať donese vodu, zase se dveře zavřou. Zak ujde pár kroků a postaví se vedle tebe před jedním z výkresů. "Tyhle voloviny mě nikdy moc nezajímaly, už jako dítě jsem je nesnášel. Víš, takový to lepení listů do obrazců, kreslení sněhuláků na černý papíry, otisky dlaní na papír... Cigáro?" nabídne ti ze zmuchlané krabičky Startku a sám si připálí. Pak se opře ramenem o stěnu kousek od tebe a promluví: "Ten tvůj druhej kolega, co jsme ho sem vzali s tebou, co o něm víš?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel "Sniper" pro Do ramene se mi třikrát za sebou zakousne pažba M14ky. Jakmile vidím, že už mířím vysoko nad nepřítelovu hlavu, rychle sundám prst ze spouště. První rána sasáhla přesně tam, kam jsem mířil - do břicha. Další do krku - lepší to snad ani být nemohlo. A ta třetí - ta jen zazářila na stropě, doufám, že si jí nikdo nevšiml... Spustím zbraň na břicho a stále ji držím oběma rukama. Poté se pomalu postavím a chystám se vkročit do prodejny. Když v tu chvíli se otevřou zadní dveře do obchodu a než stihnu zamířit, dovnitř vejdou Světlana s poručíkem. Uvolním napjaté svaly. Poručík se ihned rozběhne k Topolovi, asi se kvůli té krvi domnívá, že je zraněný "Jseš raněnej? Kde je nepřítel?" vyhrkne po chvíli na Pepu. Abych celkovou situaci uklidnil, pronesu: "V pořádku poručíku, už tu žádný není." Po těchto slovech se naposledy ohlédnu směrem ke vchodu do Prioru a vejdu do obchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Sympatický stařík se přede mnou v momentě změní v krvácející pytel. Bohužel velká část té krve zůstává na mě. Chvíli nechápavě koukám na tu spoušť, než mi hlava zase začne pracovat v tom správném režimu. Rukama si otřu aspoň obličej a hned se utrhnu na Snipera. "Pročs to kurva udělal, ty debile?!" Svůj hlas už nedržím nijak nízko. Všechno bylo v pohodě, ale tenhle kokot si prostě musí hrát na kovboje a při každé příležitosti za sebou nechat aspoň jedno tělo. Lámu rukama ve vzduchu a přiblížím se o pár kroků ke Sniperovi. "Do prdele, mohl jsem z něho dostat něco užitečnýho a ty ho bez důvodu odpráskneš! Máš v hlavě nasráno, nebo co?!" Mrtvé křísit neumíme, spustím proto pohled z vymaštěného vojáka a raději seberu svou pistoli ze země. Potom se trhnutím otočím k mrtvému tělu pomateného starce a poručíkovu otázku úplně ignoruji. "Zasranej zelenej mozek." Zakleju ještě a skloním se k mrtvole, abych ji začal prohledávat. "Tenhle to má za sebou. Možná tu ale budou někde jeho psi." Promluvím klidnějším hlasem, ve kterém je stále znát vztek, na ostatní. Díky vší té krvi pro ně budu nejspíš cíl číslo jedna. Tuhle skutečnosti si sice uvědomuju, ve svém stavu to ale nedokážu vnímat jako něco, s čím bych měl něco dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Přes mířidla si prohlídnu Pepu a hned od něj stočím oči i hlaveň. Zdá se, že výstřely našly svůj cíl, a protože Pepa stojí a dokonce nadává jak špaček, on jím nebyl. Ve vzduchu se vznáší dobře známej pach krve a povolených svěračů. "K noze." Když je podle nich situace prozatím pod kontrolou, můžu si Lajku zase přivolat. Vyběhne za mnou ze tmy dveří, odkud jsme přišli s Peťou. "Už se nedá nic dělat. Co se tu stalo? Asi to tu v rychlosti prohledáme, jestli nenajdem něco užitečnýho, ne. A bacha, dědek tu měl docela nepříjemný pasti," upozorním ještě a začnu třepat baterkou, abych si nabila do zásoby nějakou šťávu, pokud to tu budeme prohledávat. Nedívám se na nikoho konkrétního, pořád si prohlížím okolí a poslouchám. Jestli tu jsou psi, jaktože neštěkají? Buď jsou daleko, nebo jsou hodně dobře vycvičení. Málokterý pes, který neprošel výcvikem, se smíří s rachotem střelby. A ne všichni na to maj předpoklady. A s vetřelcem na území jich vříská většina. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Rozhovor Zak, zajímavé jméno. Nabídnuté cigáro odmítnu se slovy. "Díky, nekouřím. Jo, už nevím kdy naposled jsem pil dobrou vodu." To že dostanu vodu mě potěší, už aby tu byla. "Vím o něm jen dvě věci. Říká si Lucky, jak se jmenuje normálně mi snad ani neřekl. A pak, že jste ho slušně dobouchaly. To je vše co o něm vím. Viděl jsem ho dohromady tak hodinu a pak víš co následovalo. Mimchodem... to tě pojmenovali rodiče Zak, nebo si jen tak říkáš? A ten puboš je fakt tvůj příbuznej?" Pubošem myslím mladého cigoše, doufám že to pochopí o koho jde. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro "Fajn, aspoň zjistíme, jestli si tu děda nastřádal nějaký zajímavosti. Když už si s ním teda nepokecáme. A poslyš, Topole, říkal jsi něco o psu, nebo psech. My dva na žádný nenarazili, takže bych tu logicky nějaký čekal. Jdu se rychle mrknout nahoru do poschodí, jen jestli tu něco za sebou nenecháváme a pak bych odsaď vypadnul." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Jestli tu má někde něco zajímavýho, bude to za dveřma s bezpečnostním zámkem." Zvednu nad rameno ruku s bezpečnostním klíčem. Ten je narozdíl od většiny starcových věcí čistý. O důvod víc doufat, že dveře, ke kterým patří, vedou k něčemu důležitému. "Dost možná tam budou i ti psi." Dodám a klíč schovám do jedné z kapes na své vestě. To samé potom udělám s patronami do dvojky. Nakonec zkontroluji samotnou zbraň, pokud ji ten pošuk neměl nabitou, nabiju a upevním ji popruhy k batohu tak, aby pažba byla na dosah ruky. "Ty dveře budou nejspíš někde vzadu v kancelářích, pokud jsou vůbec tady v budově." Zvednu se na nohy a postupně posbírám své zbraně. Pistoli ležící na zemi a samopal opřený o zeď pře prodejnou potravin. "Vy to tu znáte, poručíku." Zbavím ostatní dojmu, že bych se snad snažil udávat rozkazy. Jsem ten poslední, kdo by se k něčemu takovému měl propůjčovat. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro "Tak.. byl jsem tu před delší dobou, ale to tady vypadalo ještě trochu jinak. Nahoře spalo mužstvo a byl tam sklad zbraní, tady dole jsme měli jen nízký zátaras s ústupovou cestou po eskalátoru do vyššího patra, no a logicky i sklad potravin a kuchyni s jídelnou. Nepochybuju, že hned potom, co jsme to tu museli opustit, se na poslední přehlédnuté zbytky proviantu vrhli jako supi tuláci a divoká zvířata. Pochybuji, že tu najdem cokoliv, co už nevyšmejdil tenhle chlápek," kývnu na zakrvácené tělo na zemi. "Ten klíč by mohl pasovat buď do nějaké bezpečnostní schránky, jestli tu nějaká je, nebo běžte zkusit dveře tam vzadu, odkud jsme se sem dostali se Světlanou. Ukáže ti, který, ale dejte bacha na pasti, co jsme tam..." Nedořeknu, neboť se zpoza mě ozve ze stran schodů ostrý lomoz padajících věcí, zřejmě hrnců, nebo věšáků, a hned po nich štěkot a vrčení a zvuk mnoha nohou, klusajících si to kamsi dolů. "A je to tady, ustupte zpátky! Zbraně připravit!" zavelím a sám jdu příkladem, když se svým zalíceným SCARem ustupuji zpět k pokladnám. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Mapka |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Chystám se něco říct, možná na Pepu kývnout tak pojď, ale zarazí mě ten hluk, na který Lajka okamžitě reaguje vrčením. Musí je cejtit, ale já nechci, aby se zapletl do rvačky s nějakou smečkou. "NEsmíš," zavrčím na Lajku skoro až výhružně a zdůrazním ve slově zápor. Jelikož stojím u turniketu, kterej se dá přeskočit, zatím se nehrnu nikam, protože bych si tak zhoršila výhled a plést se s ostatníma u pokladen taky nechci. A pokud to bude potřeba, je nás tu dost, abysme je všechny postříleli. Bohužel. Jak nerada já střílím psy... Připravím si odjištěnou zbraň. Už teď se mi svírá srdce. Když bez mrknutí oka zastřelili dědka, psa sejmou taky jak nic. "Pepo, smrdíš jako on, zkus je kdyžtak okřiknout," navrhnu s bláhovou nadějí, že je nebudem muset utratit. Ale co si namlouvám... |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Ne, tohle jméno mi rodiče nedali. A do mýho příbuzenstva ti nic není, bez urážky. Pojď se zase posadit," pokyne ti k židli a sám se usadí za katedrou, pistoli si ale už nechal v pouzdře u pasu. "Prozraď mi jednu poslední věc a tím pro dnešek skončíme, vrátíš se do cely a pošlu za tebou někoho s jídlem. Moje otázka je: mám se namáhat s posíláním bezceného poslíčka do tábora Nádražáků, nebo mi rovnou teď a tady povíš, že jsi jen bezcený pěšák, odepsatelná položka, kterou obchodníci nikdy nebudou od nás chtít vykoupit?" Očima tě provrtává, zatímco přemýšlíš nad odpovědí se sklenicí vody v rukou. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Rozhovor Na výzvu si sednu. Pak se mě zeptá zda mě má zabít teď nebo až se vrátí poslíček. Dlouze se napiji vody, může být má poslední. "Abych řekl pravdu. Já nevím. Je to můj první džob pro obchodníky, celkem dlouho jsem byl předtím lovec lidí a po katastrofě tulák a vlastně taky lovec lidí. Takže pokud nemáš pro mě nějakou práci, asi pro tebe nemám využití." Připravím se, kdyby vytáhnul zbraň, hodím po něm sklenici a pokusím se ho omráčit nebo sebrat zbraň. Pokud mě nebude chtít zastřelit tak se nchám odvést. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Skočím za pokladnu nejblíže k vnější zdi a zalícím své UMP. "Snipere, pohni sebou!" Okřiknu ještě zabijáka a pak už jen s prstem na spoušti čekám, až to začne. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Takže bezcennej. Díky za upřímnost. Obchodníci jsou určitě kumpanie k pohledání, když tě zaúkolujou, pošlou do ruin města, kde máš plnit jejich zájmy, platit za to vlastní krví, ale nemáš pro ně cenu ani svýho vybavení, když by tě měli chtít dostat zpátky ze zajetí. Pověz mi věc: nenávidíš nás? Nebo jde jen o prachy? Kdybys měl teď možnost, prostřílel by ses na svobodu a vrátil se k nim, nebo by sis šel po svým, je jedno kam? Hm? |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Rozhovor Nevím co tím Zak sleduje, ale ještě nejsem mrtvý... odpovím snad to nebude má poslední odpověď v životě. "Řekni to na rovinu, jsou to svině. Jako každý jiný, ať už před válkou nebo po ní ale válka tohle v lidech posílila ještě víc. Naštěstí posílila i to dobro co je v jiných. Neprostřílel bych se na svobodu, pokud by to nebylo nutné. Nejsem vrah, ne primárně. Ať vás nenávidím nebo miluji, to má být správnému válečníkovi ukradené, a neříkám vojákovi, to jsou rozdílné osoby. A já jsem válečník. A jestli se odtud dostanu?" "A já se odtud dostanu, i kdybych vás musel postřílet." "Tak se pokusím najít původní skupinu a splnit úkol. Pokud bych je nenašel vydal bych se jinam, tady mě už stejně nic nedrží, myslím v Litvínově. Obchodníci platí až po akci tak je to stejně buřt. A o prachy mi taky nejde, ne tolik že bych pro ně jen tak zabíjel když za to nejsou. Víš, mám takovou věc, svědomí. Vždy to byla přítěž, obzvlášť v těchto dobách, ale já to břemeno ponesu dál, dokud budu živ a i po smrti se jím budu řídit. A taky soucit... Kolik lidí by šlo zachránit tu holčičku když ví že to ideální past? Pvěz mi jedno, věříš v posmrtný život?" |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel "Sniper" pro Konverzaci poručíka a ostatních přeruší lomoz vycházející zpoza mých zad. A do prdele... psi! Poručík ihned připravuje svůj SCAR, Světlana okřikuje Laiku, Pepa skáče za pokladnu a já... Mě buší srdce. Stojím jako přimrazený a vnímám svou starou známou - agorafobii. Ten pocit, když se mi někdo nebo něco pohybuje za zády. A to jsem se ještě před chvílí ohlížel! Probere mě až Pepův výkřik. Vím, že tohohle kopance musím využít, jinak mě tělo znovu zradí a já zůstanu přimrazený se zády k těm sviním - do jednoho je postřílet! S touhle myšlenkou se klusem, přecházejíc do sprintu rozběhnu do potravin. Skočím přes pytel s pískem a parakotoulem se připravím o už nepotřebnou hybnost. Chvíli popřemýšlím o své M14ce a poté ji váhavě přepnu na automatiku. Rychle se přiblížím zpět k pytli s pískem mezi pokladnami a zakleknu za něj. M14kou začnu, míříc na spodek vstupních dveří, kmitat ze strany na stranu. Takový starý zvyk ze stříleček, který se mi docela osvědčil i v životě, jelikož udržuje svaly v pohybu a tudíž připravené lépe zamířit. Potom už jsem připraven nakrmit přicházející pejsky... každého dávkou olova. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Topol si stoupnul za jednu z pokladen a loktem se opřel o pojízdný pás s prstem na spoušti svého velkorážního samopalu. O kousek vedle něj dopadl do kotoulu i do té chvíle paralyzovaný Sniper, který se konečně probral z apatie a nyní je znovu v bojové pohotovosti s M14 namířenou proti otevřenému vstupu do prodejny. Díky pytlovému zátarasu je mu od dveří vidět jen hlava a hlaveň pušky. Světlana s Lajkou se rozhodli zůstat kde jsou, tudíž jejich momentální pozice jim poskytuje jen jedinou výhodu a to tu, že mohou zaútočit ze strany, pokud si jich nebudou psi všímat a budou zaujati jen Topolem a Sniperem. I poručík se přesunul a to na nepojízdný eskalátor hned za dveřmi, spoléhaje se na to, že než by se k němu cokoliv dostalo, stihne to zastřelit z výšky. Překotné dupání mnoha tlap na schodech, kam nikdo z vás zatím nevidí, se během zlomku okamžiku změnil ve frenetické škrábání a ťukání dlouhých drápů na umělé žule tohoto podlaží a za jeden úder srdce vběhne do dveří trojice ohyzdných psů. Jedná se o jakési lovecké plemeno černé srsti, snad to bývali ovčáci, nebo cosi jim velmi podobného. Mutace však z těchto zvířat nyní stvořila ohyzdná stvoření, kterým na mnohých místech hlavy a krku slezla kůže. Povislé pysky mutantů odhalí dlouhé řady špičatých zubů, když se bestie naježí a se zuřivým zavrčením se rozeběhnou vůči Sniperovi, který je k nim nejblíž. Stačí jim jeden skok a jsou v prodejně! Na vaší straně je ovšem to, že jste se na jejich příchod připravili a nebyli jste tedy nijak zaskočeni ani jejich rychlostí, ani jejich agresivitou. Vaše zbraně zarachotily a ve vteřině naplnily vzduch mezi vámi a otevřenými tlamami zvířat žhavým olovem a následně i krví zbrocených úlomků kostí a rudým aerosolem, vyraženým ze zaprášených psích kožichů. Ve stejnou chvíli jste vystřelili všichni čtyři, zepředu Topol se Sniperem, jejichž kulky nadělaly ze dvou psů vpravo maskostní řezanku, zbývajícího psa zametli pod okno Světlana s Poručíkem krátkými dávkami svých automatických zbraní. Zdá se, že je po všem, žádný další čumák již do dveří nevlezl. Když vám odezní pískání v uších (jste zvyklí, takže to zas tak dlouho netrvá), sejdete se u kouřících mutantích mrtvol, abyste se rozhodli, co bude dál. Pro zájemce i číselné vyhodnocení bitvy |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Po bitvě se psy. To jsou ta oranžová kolečka. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Jsi docela fatalista, Radku. Máš před sebou úkol, ale nerveš se, abys ho splnil. Přijedeš do Města, ale nic tě tu nedrží. Jsi součástí skupiny, ale je ti jedno, jestli se k ní vrátíš. Žádná loajalita vůči Obchodníkům, Nádražákům, Městu, skupině... O co ti vlastně v životě jde? Přijdeš mi... zlomený. Proč se ptáš na posmrtný život? Vypadám snad na to, že na takovou píčovinu věřím? Lidi žijou a chcípaj, pak je něco sežere, nebo shnijou na slunci. Tak to tady holt chodí." |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro "Jdu se mrknout nahoru, vy, jestli chcete, zkuste omrknout ty dveře vzadu. Jestli klíč pasuje, může tam být něco hodnotnýho, jestli není od těch dveří, přesunem se. Už chci být odsuď pryč." Výraz v mé tváři jasně ukazuje, že to myslím vážně. Nevadí mi střílení a zabíjení, ale co jsem tak dřív slyšel, mutanti a ozbrojení magoři bývají často to menší nebezpečí, na které lze v domech narazit. Svoje obavy ale ostatním neříkám, zkrátka čím dřív vypadnem, tím líp. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Rozhovor Označímě za fatalistu, ani nevím přes své vzdělání co to je... asi někdo hodně v prdeli. "Tak, jen mě to zajímá, kdo co věří. Nic mě nedrží ve městě, na úkol mají kvalifikovanější, jak se zdá. Neplatí tolik aby mělo smysl se rvát do roztrání těla. Jde jim jen o prachy a majetek ale ne o vyšší hodnoty. Mým smyslem žití je tyto hodnoty zachovat a chránit ty kterým jsou odepírány... moc mi to nejde. Čest, dobro, poctivost, spravedlnost, už před tím to byli jen slova, dnes je to jen silnější. Nic mě u té skupiny nedrží." |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Hnus. V duchu se oklepu a pod vrstvou oblečení není vidět, že se to projevilo i fyzicky. Nesnáším mutanty, člověk neví, co od nich čekat. Ve smyslu kolik toho vydrží a co umí. Takže zbraň jen tak neskloním, teprve několik vteřin po naší doslova popravě. "Snipere, jdi s Peťou, já se půjdu s Pepou podívat na ty dveře. Mohly by tam bejt další pasti," doplním a objasním tak, proč jsem rozdělení zvolila zrovna takhle. Ale pokud Pepa nebude mít zájem zkoumat původ klíče, pokrčím rameny. Mimoděk pohladím Lajku mezi ušima a jeho ocas se párkrát slabě pohne, když ke mně krátce přitiskne hlavu. "Nó, ty nejseš takovej hnusák..." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "To je zajímavý, co mi tady povídáš. Ty jsi evidentně žoldák," ukáže na tebe svou dlaní s výrazem prostého konstatování faktu, "ale žoldák, co hledá ve světě vyšší řád. Něco, čemu se může zasvětit, odevzdat, sloužit vyššímu ideálu, říkám to správně?" Chvíli počká, než váhavě kývneš (což může znamenat cokoliv, od přitakání až k posunku, vyjadřujícím touhu ať se vymáčkne) a pak pokračuje: "Řekl jsi 'čest, dobro, poctivost, spravedlnost'. To může znamenat ledacos, podle výkladu. Má tvoje družina čest, když ti ani nepomohla ze situace, kde tví spolubojovníci zahynuli a tys byl zajat? A kde je u Nádražáků, nebo Citadely dobro, když jsou schopni vydědit ubožáka bez majetku, či zabít dítě s lehkou mutací? Je poctivé, že obchodníci syslí majetek jen pro sebe a hladovějícím lidem odepírají dát jídlo pod pohružkou zastřelení? Je spravedlivé, že vaši 'lídři' sedí ve svých vyhřívaných kanclech s teplým jídlem třikrát denně, hlídáni dnem i nocí zaplacenými strážemi, zatímco jejich lidé se venku třesou zimou ve svých stanech a mají sotva co do úst, když jim 'ti dobří' vezmou i to poslední? A když chytí hladové dítě, jak krade jídlo, nebo léky, musí jeho rodina zaplatit dost mastnou pokutu. Pokud na ni nemá, jsou vyhoštěni." Chvíli čeká, jak na tebe jeho slova zapůsobí a mezitím dvěma dlouhými šluky vytáhne zbytek cigarety. Všimneš si, že se hodně rozčílil, prsty se mu chvějou a v očích má oheň. Když típne cigáro o katedru, nakloní se opět dopředu a promluví: "Možná tě zajímá, jak můžu znát tolik detailů o praktikách Nádražáků a obchodníků. Čas od času k nám z Města dobloudil polomrtvý člověk, dobitý do modra. Občas si držel zkrvavený pahýl ruky, jindy mu chybělo oko, uši, nebo nos. Během tří měsíců jich bylo pět, z toho dvě děti. Když jsme se jich ptali na původ jejich zranění, nezávisle na sobě nám líčili, jak k nim došlo. Kdyby tě to zajímalo podrobněji, můžu ti povědět o každém z nich, to se jen tak nezapomíná." Zak se zhoupne a zatímco vyndavá další cigaretu a zapaluje si, koutkem úst zamumlá: "Je mi jasný, že vám o Rudý gardě a Anarchistech navykládali podobný věci. Udělej si názor sám, když teď víš, co za lidi tě krmilo vlastní propagandou." |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Rozhovor Zak se dost rozohnil. Chápu proč. "Ne, nesouhlasím s tím. Ani jsem neřekl že něco takového mají, ale já se to snažím konat a je mi jedno pod kým. Jeho činy se mě netýkají. Kdyby chtěli něco takového po mě tak odmítnu, protože mě nic nedrží. Jsou to svině, jako celý lidský druh. Jen málo lidí, a hlavně ti kteří jsou na tom špatně se chovají úcty a cti hodně." Pak začne o propagandě. "Tak nevím zda jsem jimi krmen, nezajímá mě co o nich říkají, protože to není pravda. Pravda je to o mohu dokázat, a nemyslím číselně... to se dá napasovat. Takže vy jste Rudá Garda? Nebo Anarchisti. Docela ráb bych věděl na čem jsem. A povídej o těch zraněných jen jestli chceš, pokud tě to příliš trápí tak to nedělej, nechci ti způsobit žádnou bolest." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Procházíte temnou místností a baterkou si svítíte pod nohy, abyste nešlápli do některé z dosud aktivních sklapovacích pastí. Poručík je sice odsunul stranou z hlavní cesty, ale i tak si stále musíte dávat pozor. Hned za rohem se nachází ony dveře s bytelným zámkem. Topol vytáhne klíč, vyzkouší ho v zámku a cvkanutí vám hned odhalí, že jste se nespletli. Pomalu otevíráte dveře a Světlana posvítí dovnitř svou baterkou. V kuželu mléčného světla vidíte neutěšeně zařízenou místnost, plnou harampádí. Jen od dveří vidíte velké množství fošen, kovových roštů ze starých matrací, kýble se šrotem, hromady suti a nějaké pavučinami opředené nářadí. Co je ale nejvýraznější je strašný puch, který po pár vteřinách ucítíte. Je tak nesnesitelný, že musíte krok ustoupit zpět na chodbu a zakrýt si obličej kusem oděvu. Nějakou dobu váháte, zda se na to nevykašlat, ale po chvíli zápach vyvane a tak je již možný vstup do místnosti. Tady snad něco chcíplo! napadne vás oba, když se rozhlížíte po místnosti po čemkoliv užitečném a přemýšlíte, proč by někdo zamykal pokoj, kde evidentně není nic cenného. Po chvilce zkoumání však přeci jen objevíte něco zajímavého a hned vám dojde, co tu tak strašně páchlo. Pod starými pytli jste odhalili v rohu ležící mrtvolu nějakého vojáka. Jeho celá hlava je k nepoznání zmasakrovaná, jako by z ní někdo okousal všechno maso, šklebící se lebka je pokryta jen zčernalým masem, když strnule zírá práznými očními důlky před sebe. Uniforma je pravděpodobně ještě předválečná, nějaký typ woodlandu, nicméně je celá zacákaná krví, jež za tu dobu ztvrdla v hnědou krustu. Na vojákových nohou a břichu je vidět, že se nějaké zvíře pokoušelo prokousat skrz kevlar, což pochopitelně nedopadlo úspěšně. Voják má přes prsa řemen, vedoucí kamsi za něj, jestli tedy má stále u sebe svou zbraň, pravděpodobně je za jeho zády. Sumky na jeho vestě jsou prázdné a podobně i všechny malé kapsičky na opasku. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Ne, myslím, že tady to pro dnešek necháme být. Vrátíš se do cely a já za tebou někoho pošlu, ať se ti podívá na tvoje zranění." Pak vstane a otevře ti dveře. Oba ozbrojenci si tě převezmou a odvádí tě zpět do tvé cely v bývalých šatnách, kde ti nezbyde nic, než čekat a čekat a vymýšlet, jak se odsud dostaneš. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro "Argh, kurva," zavrčím a přitisknu si předloktí přes ksicht, zašklebím se a chvíli nechám smradlavej vzduch valit se ven z tý místnosti, aby se promíchal s tím normálním na únosnou mez. Pak radši zkontroluju, jestli tu na nás nečeká další past, dědek byl dobře paranoidní, tak my budem taky. "Co to bylo kurva za magora? Proč si tu schovával mrtvolu a zamykal ji?!" zasyčím zhnuseně na Pepu a se zbraní namířenou na tělo do něj kopnu. Vypadá to asi divně, ale já se chci ujistit. V tomhle novým světě někdy nejsou věci tak, jak byly. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Obsah místnosti za bezpečnostními dveřmi je ... dechberoucí. Když ten smrad konečně rozdýchám, nakouknu dovnitř. Stařec to v hlavě rozhodně neměl úplně v pořádku, ale úplně blbej zase nebyl. Po místnosti se pohybuji opatrně. Nemám důvod věřit, že to tady bude jakkoli přívětivější, než na chodbě. Lanka, další čelisti, kdo ví k čemu všemu se ten ubožák dostal. Mrtvola vojáka ve mně každopádně vzbuzuje největší nedůvěru. Jestli měl nějaké... "NE!" Zařvu na Světlanu a sápu se po ní, abych ji od mrtvoly odtáhl dřív, než dopadne její noha. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Zavrávorám a málem oba skončíme na zemi, jak mě zarazí. Automaticky se ho zachytím za nějakej kus oblečení, abych sebou nesekla, ale jakmile získám zpět rovnováhu, pustím se. "Co?" Dokonce ani nemám připravenej žádnej stěr, asi sem se fakt lekla. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Sedíš v holomístnosti, která bývala dříve kabinetem pro dva učitele. Podle zbytků zdejšího vybavení zde asi sídlili dva biologové, na policích sedí několik vycpaných zvířat (výr velký, lasice kolčava a sýkora modřinka) a ve vitríně je několik kusů hornin a minerálů se štítky (Thomsonit, diatomit, biotit, síra, pyrit a kus muskovitu). Ano, znáš je už nazpaměť, protože nuda je ve zdejším narychlo budovaném táboře vpravdě neúnosná a když zrovna nemáš práci, dřepíš ve své osamělé ubikaci a hledíš zamyšleně z okna, noříc se do úvah, co by se asi stalo, kdyby ti došla sedativa. V pár posledních dnech jsi trochu pomáhala se stavěním opevnění, takže jsi tahala pytle s pískem, stavěla barikády z lavic a židlí a občas pomáhala zajišťovat vedlejší vchody do budovy. Sem tam sis musela odběhnout vyřešit občasný případ zranění, když si třeba Marcel tuhle pustil na nohu tu těžkou skříň, nebo když Jáchym zakopnul na schodech a naštípnul si kyčelní kost. Normálka. Všichni spěchají a lopotí se, jen aby byla budova zajištěná. Nikdo moc neodmlouvá, většina lidí zde je stále otřesena z útěku z vaší minulé základny a tak zkrátka poslouchají Zaka, který se je pokusil uklidnit a dát jim znovu jakýs-takýs řád do života. Ne však tobě. Již několikátý den jsi u něj orodovala, aby tobě a pár vyvoleným chlapíkům dovolil jít zpátky a nabrat si tam... prostě pár svých věcí. Zak ti to pokaždé zamítnul, i když tušíš, že kdybys tlačila ještě trochu dýl, dal by ti zelenou. Problém je, že ty nemáš tolik času. Poslední tři pilulky v lékovce ti nedají spát a představa, co by se s tebou stalo, kdybys léky vysadila ti dokáže zkazit celý den. Včera se však stalo něco velmi zajímavého. Oknem na školní chodbě jsi zahlédla vracející se loveckou výpravu, avšak se dvěma novými přírůstky. Ti však nenesli zbraně, naopak měli pytle přes hlavu. Takže úspěšný lov. Ačkoliv i na dálku bylo jasné, že jsou oba zranění, Zak pro tebe nenechal poslat, abys je zkontrolovala. Trochu tě to dopálilo, že se s tebou a tvými lékařskými znalostmi nepočítá a tak jsi šla spát celkem nabručená. Druhý den dopoledne, kdy ses už chystala odejít ze své ubikace a jít něco dělat, ozvalo se zaklepání na dveře. Vešel Zak, zrovna ve chvíli, kdy sis akorát dopla kalhoty. "Hi Ys. Listen... well, I hope I don't disturb you at the moment," pronesl, když si uvědomil, že ti vešel do pokoje zrovna během oblékání. "Please go look after our prisoner down in the... what's the word? Cellar? You know where. I mean when you're ready to go. His name's Radek... Dunnowho, Forman or something like that. There are some bandages which need to be replaced and also some wound-cleaning job for you. Oh, and since you're there send his guards up to my place, I have some bussiness with them." Už se má téměř k odchodu, když ještě znovu otevře dveře a dodá: "Oh, and one more thing. I've spoken with him and I think he's up to something. I wanna know if he wants to join or run. Try to talk with him a little, maybe he'll tell you more with your pretty face. He was acting some serious moralist and fucking world peace protector so who knows what he's gonna deliver to you. And watch out, he may not look like one but he's probably one piece of dangerous badass. Thanks!" Rozloučil se a odešel, jako by tě požádal opsání domácího úkolu. Co ti ale zbývá? Pořád je to on, kdo tady velí. |
| |
 | soukromá zpráva od Ys pro Je to všechno na hovno. A co je horší, pod tímhle psychickým tlakem mám pocit, jako by prášky nezabíraly. Je to kvůli tomu, že se mi do hlavy vkrádá další hlas, můj vnitřní, který mi moc na klidu nepřidává. Pořád mi přehrává všechny možnosti, více či méně katastrofické, jak dopadnu, pokud se mi Zaka nepodaří přesvědčit včas, abych se mohla vrátit pro svůj výzkum, pro lékárničku, pro všechno. Vzmáhá se ve mně takový tichý, ale o to ničivější vztek. Přesně ten, jako když jsem chladnokrevně zabila tu ženskou, protože myslela moc nahlas. Vím, že někudy to ven musí, a až to přijde, nebude to pěkné. Našla jsem tu nějaké zapomenuté papíry a tužku a snažím se vzpomenout na cokoli, co bylo v mém výzkumu. Bohužel marně, mám jenom zlomek. Všechno, co jsem si zapamatovala, jsem si už dávno napsala a nosím to v kapse. Další důvod mého podráždění je ten, že moje výsostné postavení dostalo s novým velitelem povážlivé trhliny. Zatím mě neohrožují, na druhou stranu to není, co bývalo. S trochou snahy jsem s Igorem cvičila, jak se mi to hodilo. Dá se dokonce říct, že jsem si ho na jisté úrovni oblíbila. Asi jako si oblíbíte psa. Taky nejste nadšení z toho, když vám ho myslivec odstřelí jako škodnou, když dobře sloužil a byl vycvičený. Jste na něj zvyklí a cvičit si nového stojí čas a nervy. Přesně to, co teď nemám. "You know.... When you knock, you should wait." Povytáhnu levé obočí ve svém typickém výrazu, když... Co vlastně? Mnohdy nejde poznat, co si myslím. Vypadá to jako výraz, kdy něco očekávám, ovšem ne jako poslušný poskok, spíš někdo, kdo se pak sám rozhodne, jestli to udělá, nebo ne. Samozřejmě vím, jaká je realita, tak je mi už teď jasné, že ať chce cokoli, budu to chtě nechtě muset jít udělat. Bláhovou naději, že by snad přišel a řekl mi, že tam můžeme jít (ještě když máme na základně zajatce), jsem odstrčila stranou asi milisekundu poté, co jsem uviděla jeho ksicht. "Ok. I'll send them," odvětím bezvýrazně, i když vevnitř skřípu zuby a myšlenkami mi proletí přestava, jak by vypadal na mém operačním stole a jak rychle by se mnou souhlasil se vším, co bych mu navrhla. "Hey. Wait, Zak!" Dokonce se donutím trochu zvednout jindy tichý, avšak ne proto, že by byl bezvýrazný, hlas. "What about that mission? I really need to go there. I've left my research there. And my stuff." Pár kroky ho dojdu, pokud se na mě tedy otočil a neposlal mě k šípku. Jsem dost vysoká na to, abych k němu nemusela vzhlížet, a tmavěmodrýma očima se do něj vpíjím. Kdybych tak dokázala ovládat svoje schopnosti, lusknutím prstu by skákal, jak se mi zlíbí. "There could be usefull things in my lab. Some pharmaceuticals... I know exactly, where it is, it'll be quick. We'll grab that and maybe some supplies and leave." Dá se říct, že do jindy emocemi tolik nezabarveného hlasu pronikla stopa naléhavosti. Jsem opravdu zoufalá, dokonce tak, že jsem přiznala, že je tam nějaký výzkum. Nemusí vědět, o čem je, stejně by tomu nerozuměl. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "I know it's important for you. Hell, I know nothing about your research, but I doubt it's more important than fortifying this building and patrolling. I have no men to spare and you remember why we fled our base, it's too damn risky." Když poté ale vidí výraz ve tvé tváři, asi si uvědomil, že nemluví s nějakým obyčejným soldátem a zdá se, že trochu změkl. "I have a soft spot for you so we can make a deal. If you manage to get something solid from our prisoner and you present me your team of volunteers, then, only then I will give you Green. You agree?" |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Buďme trochu opatrní." Promluvím znovu a pomalu se k mrtvole přiblížím. Neskláním se ale zbytečně blízko. Jednak nejsem fanouškem mrtvolného smradu a druhak bych granát, nebo něco podobného stejně neměl šanci odhalit. "Prostě na něho nebudeme šahat." Rozhodnu se zvolit jistotu a rukama vymezím neviditelnou bariéru mezi tělem a mnou. "Nebo jestli tě to tak láká, počkej, až budu někde jinde." |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Až mi přeskočí, bude to jedno, ne? Pootevřu pusu, jako bych chtěla něco říct, a pak se mi trochu rozšíří oči. "Oh... Ok!" řeknu rychleji a nadšeněji, než jsem chtěla. Na druhou stranu... ať si myslí, že mě tímhle dostal, budu hrát jeho hru. Koneckonců musím najít jeho Achilovu patu, abych ho za ni mohla chytit. "Well... I'll be off then." A když okolo procházím dál chodbou za svou prací, jak ho míjím, šeptnu měkce thanks a chyběly promyšlené milimetry, abych se paží dotkla jeho ramene. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro "Hele, nevyserem se na to? Jestli tu něco je, tak mi to za to asi nestojí." Koušu si spodní ret. "Nemám z toho dobrej pocit. Jednou jsme při zátahu s protidrogovým našli v bytě jednoho borce v takový tý otvírací posteli mrtvoly oblečený jako panenky. Byl to magor a náš děda asi taky." Jó, to jsou věci, o kterejch se v novinách někdy radši nemluví. Protože by lidi propadli panice, že támhle strejda odvedle je tak trochu úchyl. Schovává si koks a mrtvý lidi. Hnus. Doufám, že Pepa bude souhlasit a my vypadnem. Fakt je to tu nechutný. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Hned dole pod schody sedí u malého umakartového stolku tři strážci na štokrlatech, své pušky a samopaly opřeny o zeď vedle nich. Když ladně scházíš dolů k nim, otočí se na tebe a jeden z nich, pupkatý smraďoch s neupraveným plnovousem chlípně zamlaská a pronese: "Nazdar pusinko, nechceš se mi posadit na klín a trochu se na mě zavrtět?" Některým jeho slovům jsi nerozuměla, ale i tak sis domyslela, co tím myslel. Druzí dva se solidárně uchechtli a jeden z nich, uhrovatý mladík s mastnými slámovými vlasy na tebe houknul: "Hej, bejby, nechceš se mnou zajít na chvíli támhle dozadu za roh, něco bych ti tam ukázal!" a chrochtne si nad vtipností svých slov. Třetí neřekne nic, jen se zhoupne na židli a nepokrytě se poškrábe v rozkroku. Tak teď opravdu nevíš, jestli si z tebe Zak udělal jenom "dobrý den", když tě poslal k téhle spodině Gardy, nebo zda ti chtěl ukázat ten nejhorší výkvět z jeho mužů. Z jejich puchu se ti dělá zle a představa, že by se tě kterýkoliv z nich dotknul byť jen v rukavici ti nahání husí kůži. O pár metrů vedle sedí v nejbližší kleci chlapík, kterého neznáš, evidentně ten nový vězeň. Vypadá celkem mladě, i když plnovous a jeho sestřih mu dodávají vzhledově pár let na víc. Ve své kleci má jen dvě lavičky sražené k sobě, na nich deku a v rohu kýbl. U dveří klece má položený prázdný talíř a zmačkanou petflašku zpolovic naplněnou vodou. Co se týče jeho oděvu, na sobě má špinavé džíny s odříznutou pravou nohavicí (koleno má zavázáno a skrz drén prosakuje trochu krve a hnisu). Hruď má ovázanou obvazem s krvní prosáklým polštářem na rameni, ale zdá se být celkem v pořádku, asi to nebude žádný chcípáček. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Ještě jednou se nedůvěřivě rozhlédnu po místnosti a pak konečně vyjdu ven. Bezpečnostní klíč nechávám v bezpečnostním zámku, svůj bezúčelný účel už splnil. "Počkáme venku na poručíka se Sniperem." Rozhodnu a přes oddělení potravin se vrátím do vstupní haly Prioru. Zase na denní světlo. Krátce se rozhlédnu po ulici, jestli se tam neobjevili naši a doplním tekutiny z čutory. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Po nějaké době se však uděje něco zvláštního, k vám dolů do šaten totiž zavítá návštěva. Po schodech přijde ženská. Ale jaká! Krásná vysoká blondýna severského typu, s pronikavýma modrýma očima a fantastickou postavou, věkem kolem třicítky. Ačkoliv nevypadá jako nějaká ušlápnutá chudinka, chlapi si ji hned začnou dobírat. Když ladně sejde dolů k nim, otočí se na ni a jeden z nich, pupkatý smraďoch s neupraveným plnovousem chlípně zamlaská a pronese: "Nazdar pusinko, nechceš se mi posadit na klín a trochu se na mě zavrtět?" Druzí dva se solidárně uchechtli a jeden z nich, uhrovatý mladík s mastnými slámovými vlasy na ni houknul: "Hej, bejby, nechceš se mnou zajít na chvíli támhle dozadu za roh, něco bych ti tam ukázal!" a chrochtne si nad vtipností svých slov. Třetí neřekne nic, jen se zhoupne na židli a nepokrytě se poškrábe v rozkroku. Neznáš sice účel její návštěvy tady dole, ale konečně se taky můžeš koukat na něco jiného, než jsou tví tři strážci. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro "You have to go upstairs. Zak wants to speak with you. All of you. Gimme the keys, I must dress his wounds," pohodím lehce hlavou k zajatci. Hlas mám tichý, nikoli jeho zabarvením, protože i když nemluvím nahlas, ze mě dobře slyšet. Je to ten typ hlasu, co řvát nepotřebuje, pokud se na někoho zlobí. Přes rameno mám lékařskou brašnu, kterou si přidružuju levou rukou, pravou k nim natáhnu dlaní nahoru, aby mi dali ty klíče. Navzdory tomu, jak se chovají, nevypadám na to, že bych z nich měla strach, ba naopak jsem až podezřele klidná. Chladná. A to ke mně sedí. Kdokoli by mě viděl, jednoduše by mě popsal slovem Árijka - světlá pleť, světlé vlasy a pravděpodobně modré nebo šedé oči. Mohli by mě vystavovat v muzeu u expozice o Třetí říši, kdyby mi dali tu správnou uniformu. Jsem opravdu vysoká, skoro až ke sto osmdesáti nebo možná přesně, barva mých vlasů bude pravá, protože v tuhle chvíli bych je dávno měla odrostlé, kdybych si je barvila. Mám je spletené do praktického účesu, kdy mi nepadají do tváře. Na sobě mám vojenské oblečení, které k mému strohému vzhledu taktéž sedí. Černé triko a na něm černošedou verzi maskáčové bundy, kde se však skví ruská, nikoli česká vlajka a azbuka. Nášivka se jménem je odtrhnutá. Stejně zbarvené kapsáče a pevné vojenské boty. Může mi být okolo třiceti. |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel "Sniper" pro Kývnu na Světlanu a přelezu pískový pytel. V duchu si přepočítám vystřelené náboje. Celkem jich bylo šest. Krátce se věnuji malému dilematu, jestli přebít, či nikoli. Poté ale usoudím, že zatím to není tak nutné, jako například při 6-ti zbývajících nábojích. Když opatrně našlapuji okolo mutantů, abych si nesmočil boty v jejich krvi, zamyslím se nad těmi chudáky mutanty. Vlastně jsou to zvířata zmutovaná našemi válkami a my teď nad nimi ohrnujeme nos. Kolem kaluží krve se snažím našlapovat proto, aby mé případně ulepené boty později nevydávaly mlaskavý zvuk přilepení pokaždé, co udělám krok. Když projdu kolem mrtvol, mávnu na poručíka levou rukou na znamení, že ho kryji a následuji ho nahoru. M14ku nechávám na automatice. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro První značně podezřelá věc, jež jste zjistili, je ticho. Nikdo z vás neslyší ani pípnutí, jen na ulici před vámi lehký vítr žene špinavou novinovou stránku a na suchých větvích stromů šustí zachycené igelitové pytlíky. Ticho kolem vás by se dalo krájet. Teď je nasnadě vyzkoumat, kde se ukrývají vaši čtyři společníci. Buď na vás čekají někde mezi domy na druhé straně ulice, nebo... tu myšlenku jste radši hned zapudili, nejlepší bude pokusit se s nimi opět spojit a doufat, že střelba, jež jste slyšeli, vycházela jen a jen z jejich zbraní. A že byla přesná, ať už měla jakýkoliv důvod... |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Cela Zak už nic kloudného ze ebe nevyklopí a tak mě nechá odvést do cely. Tam dřepím opět bůhví jak dlouho a ty tři retardi mě mučí svýmí debilními kecy. "To je horší než kdyby mě opravdu začaly mučit." Čas ubíhá pomalu, i když vím že vlastně ubíhá stále stejně... pomalu. Když se nad tím zamyslím ani nevím jak přesně dlouho tu jsem. Co stihly už ostatní udělat? Z těchto myšlenek mě vytrhnou kroky. Přichází nějaká bloncka, pěknej kus ale vojanda jako kdyby měla Barbie edici Military. Tři čůráci samozřejmě začnou hned s gesty hodných... nikoho. Žena je ignoruje a začne mluvit anglicky. Tak by mě zajímalo zda ti retardi anglicky umí něco jinýho než fuck. Tak tahle mě ošetřuje? Zajímavé. Zatím si jí jenom prohlížím, není vhodná chvíle mluvit. Zvednu se, určitě je starší než já. Vzhled: blízko k 180 cm, hubený, což je vidět i přes koženou bundu, a džínách. Mám kratší vlasy které nesou barvu špinavého blondýna. Tvář není jedna z nejošklivějších, určitě neprošla degenerací jako mí strážní. Má kůže je dost světlá, a oči jsou dobře vidět, modrá barva je vždycky dobře vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Nikde nikdo." Udělám zase krok dovnitř, abych se zbytečně neukazoval. "Jestli ty blbce chceme najít, budeme muset zpátky na křižovatku a zase do zástavby." Ne každému se asi další výlet mezi zdi bude líbit, nebudeme tu ale nikoho nechávat. Doufám. Zatím jen stojím opřený o zeď ve stínu u dveří a čekám na ostatní. Starý obchodní dům už pomalu zatíná své drápy strachu i do mě. Po tom, co jsem viděl vzadu, už se mi tu opravdu zas tolik nelíbí. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro "Nemáš tak úplně pravdu, oni šli někam tam za ty domy," mávnu dlaní na řadu budov, která tvoří severní hranici ulice, "a tam se dá dostat buď skrz ně, což nedoporučuju, nebo tadytou pasáží," ukážu na snadno přehlédnutelný průchod mezi obchody s vymlácenými výlohami. Vlastně stačí jen přejít ulici a jsme téměř u ní. Zakleknu a vyndám z kapsy mapu, abych mu mohl ukázat, jak tato oblast vlastně vypadá. Mapka Když se zájemci podívají, složím opět mapku do kapsy a nejistě se poškrábu na hlavě. "Moc se mi nelíbí lézt tam a hledat je. Buď jsou mrtví a pak je to zbytečný, nebo žijou a někde na trase na nás už čekají. Oni vlastně nemůžou vědět, že jsme byli v Prioru, takže si třeba myslej, že jsme šli dál. Každopádně se už rozdělovat nebudem. Tak co myslíte vy?" |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Břichatý chlápek se zatváří jako nefalšovaný polointeligent a když Ys domluví, otočí se ke svým kumpánům a zahlaholí: "Co to kurva ta čubka kecá? Si myslí, že jí kurva rozumim, nebo co?" Pak se se smíchem otočí zpět k vysoké ženě a úlisně odpoví: "Nauč se česky, když mi něco chceš, anebo rači drž zobák a klekni si sem dolu ke mně, tam by ta tvoje pusinka mohla bejt víc užitečná." Jeho poslední poznámka vzbudila u jeho kumpánů další salvu veselí, doprovázenou plácáním se do ramen. Chlapík chvíli čeká, co ty na to a během té doby veselí trochu poleví. I oni cítí, že Ys není jen tak nějaká puťka, co si nechá vše líbit a bez řečí se podvolí. Možná je jejich provokace cílená, možná jen neznají míru. Každopádně se ani jeden z nich nenechal přesvědčit, dokonce ani když zaznělo Zakovo jméno. Radek mezitím celou scénu mlčky pozoruje a vyčkává. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro "You," začnu skoro i trpělivě, jako bych učila angličtinu děti ve školce; ukážu na ně prstem, "have to go," udělám gesto prsty pro chození, "upstairs," dokončím a ukážu nahoru. Vím, že si ze mě dělají srandu, ale kdo je tu omezený ignorant, že ani neumí anglicky? Ano, všimla jsem si, že v téhle zemičce s tím má dost populace (dobrá, té přeživší populace) problém, ale copak se anglicky neučili ve škole, že ani nedovedou pochopit jednoduchou větu? "The keys. That's the thing which opens the lock," vezmu levou rukou za zámek na dveřích od klece. Tak. Dvakrát jsem jim to řekla a to je můj limit. Dost začínám uvažovat nad tím, že jednomu z nich prostřelím koleno a pak se uvidí, kdo z nás se bude smát. Kdyby se nestalo, co se stalo, už před druhým vysvělováním svého požadavku bych to čistě pro jejich přehodnocení situace udělala. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Sklep Když vidím že jsou to naprostý kokoti, zasáhnu protože ani snaha nevyšla. Odkašlu si a spustím. "Pánové, vidím že máte menší problém. Přeložím vám co po vás chce slečna. Prvně vám řekla že máte jít nahoru za Zakem chce s vámi mluvit, a že jí máte dát klíče, musí mě ošetřit." Nadechnu se, dávám jim pauzu na vstřebání. "Pak, po vašem výstupu vám řekla, hmm, přeloženo přesně: Zamrdané opice, ale špíš to líp zn jako kurevský ale to je buřt. Dále vysvětlovala že máte jít nahoru a že jí máte dát klíče. A být vámi to udělám, protože VŽDYCKY když se neudělá to co chtějí takové ženy, to dopadne bolestí... v rozkroku." Pak se otočím k ženě. "Sorry, they are stupid as they look. And sorry for my mistakes, i did not practice very much here. I already translated what did you say." Čekám co ti debilové zase budou dělat. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Přelítnu očima ulici, snad jako bych čekala, že tam někde seděj za bukem, ale nikde nikdo. Doslova mrtvolný ticho, což je výstižný, když za zádama máme pár pytlů sraček. "Jdem dál. Nebudem si dělat iluze - ozvala se střelba a nikdo odtam nevyšel, další mrtvoly dneska nepotřebuju vidět. Pokud tam byli, asi je někdo nebo něco sejmulo a třeba to čeká, že budem stejně pitomí a vlezem tam. Takže pokračujem podle plánu, držíme se při sobě jak banda teploušů, a v tom nepravděpodobným případě se s nima setkáme někde dál," shrnu to možná až moc tvrdě. A protože tu není žádná horká hlava, pokud nikdo nebude moc nahlas protestovat, vydám se tentokrát s Lajkou v čele dál. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Do čela se postavila Světlana, která se předtím držela spíše vzadu. Lajka po jejím boku má nastražené uši a ostražitě těká pohledem po ulici. Asi je nablízku něco, co se mu nelíbí, ale to je těžké na posouzení, vždyť jste zatím nenašli ani nic extra k líbení. Zbytek skupiny utvořil jakéhosi hada, kdy jdete za sebou v několikametrových rozestupech a kontolujete všechny strany a úrovně ulice, pochopitelně většinou přes mířidla. Nemusíte mít psí smysly, abyste sami necítili, že je něco špatně, jako by vás cosi pozorovalo a stres z posledních událostí tomu rozhodně není na vině. Ticho kolem vás celé scéně rozhodně nepřispívá, ba právě naopak vás všechny spíše naplňuje lehce paranoidními představami o dalších možných nebezpečích na cestě před vámi. Jediná Světlana vypadá neotřeseně, vy ostatní si musíte dát práci to skrývat, zkrátka skousnout zuby a jít dál. A nepolevit v pozornosti, to především. Došli jste na místo, kde se tramvajová trať stáčí k severu a pokračuje nahoru do mírného kopce. Po pravé straně je další obchod s potravinami, ale vymlácený vchod a výlohy napovídají, že tam určitě nikdo přebývat nebude. Po levé straně je vidět malé polo-náměstíčko s kašnou, kterému na severu dominuje vysoká budova kostela, jehož čelní vchod s vymlácenými vraty se nyní podobá spíše temné tlamě. Odhadujete, že pokud by se s vámi chtěli ostatní znovu setkat, učinili by to někde zde, neboť jste nyní na úrovni budov, za které zaběhli. Otázkou je, zda budou čekat někde na ulici, či jestli nezalezli do některého z domů. Popošli jste kousek severně podél mnoha dalších obchodů (reklamu na dveřích, inzerující novou holografickou 3D televizi přelepili prodavači narychlo načmáraným vzkazem, že "se zavírá na neurčito") a nyní jste vedle kostela. Zblízka vidíte díry po kulkách rozličných ráží, kterými je doslova poset. Omítka je na mnoha místech omlácená a odhaluje tak zašedlé opukové kameny, ze kterých je postaven. Vitrážovaná okna jsou všechna vymlácená a podle sazí na venkovní fasádě je jasné, že uvnitř muselo kdysi hořet. Hned za kostelem se nachází někdejší park, nyní plný nepřirozeně zkroucených stromů a divoce rozbujelých křovin, vše vyvedeno ve stupních šedi. Možná je to jen zrakový klam, ale zdá se vám, jako by to místo pohlcovalo část okolního světla a táhla z něj zima. Sniperův náramkový detektor anomálií o sobě nyní dal vědět, když se v rohu ciferníku rozsvítila oranžová kontrolka, značící nedalekou anomálii a ručička navigace se obrátila směrem k parku. Chystáte se jít dál, když vtom se Lajka zastaví a s našpicovanýma ušima začne vystavovat směrem ke kostelu. Světlana na něj sice sykne, aby se k ní vrátil, ale cosi přitáhlo jeho pozornost natolik, že poslechl až napodruhé. Nevypadá, že by měl strach, spíš ho něco silně zaujalo. Všichni čtyři se rozmístíte do čtverce a nasloucháte zvukům okolí, pokoušeje se zachytit to, co Lajka svým bystrým sluchem zachytil ještě před vámi. A pak to zaslechnete také. Tichá slova, jdoucí z kostela. "Tak haló, já jsem tady! Haló, už dlouho nevydržím!" Hlas je tlumený, žádný křik, ale zračí se v něm jistá míra naléhavosti. Že by nastražená léčka? Anebo je tam opravdu někdo, kdo potřebuje pomoci? |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Co... si to kurva dovoluješ ty hovnožroute? Zarazim ti zuby tak hluboko do...!" začal se rozkřikovat pupkatý chlápek přes klec a už začal vytahovat něco jako dlouhý obušek, když vtom ho jeden ze strážných chytil za rameno a stáhnul ho dozadu. "Ser na to, Jardo, dem nahoru, když nás šéf tak strašně potřebuje." Zbylý strážný si také přisadil slovy: "aspoň si to tady ty dva můžou v klidu rozdat. Tobě by stejnak nedala, špekoune." S nadávkami a výhružnými pohledy se trojice odsmrděla po schodech nahoru a nechala vás dva spolu. Tlusťoch ještě stihnul hodit před Ys na zem kroužek s klíčem a zašeptal: "My dva sme ještě spolu neskončili. Najdu si tě, až kolem nikdo nebude a pak..." olízne si shnilé zuby, "pak na mě budeš moct zase zkusit tu svoji hatmatilku. V předklonu, hehe..." |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Prostě jsou to kreténi, co se umí stěží podepsat jinak než muří nohou anebo svou močí do sněhu jako čokli. "You can try," odtuším tlusťochovi tiše, a protože jsem teď natočená spíše zády ke kleci, zajatec nemůže vidět, jaký výraz ta slova doprovázel. V tónu zazněla tichá výzva s varováním, ale nedělám si iluze, že by to jeho omezený mozek vůbec dokázal zpracovat. Dokud neodejdou úplně, nepohnu se. Poté se sehnu pro klíče. "Back off." Navzdory tomu, v jakých situacích se tato věta používá, nezním naštvaně. Vlastně by asi většinu lidí znervózňovalo, jak odtažitě a nedotknutelně působím a že do mého hlasu pronikají nuance emocí slyšitelné pouze pro někoho, kdo není naprostý ignorant. Až poodstoupí, zachřestím klíčem v zámku a beze strachu vstoupím dovnitř se svým med kitem. Dveže za sebou zavřu, ale nezamknu. Klíč si schovám do kapsy. "Don't try anything stupid. Sit," pohodím hlavou k lavičce, a pokud vše půjde, jak má, posadím se taky, položím vedle sebe (nikoli mezi nás) brašnu a začnu si připravovat věci. Desinfekci a obvazy. Rukavice si nenasadím, protože jsou v dnešní době nedostatkové zboží a já si je šetřím na opravdové operace, ne na takovou banalitu. Jako první se pustím do odmotávání obvazu na noze. "So, how'd this happened?" prohodím klasickou lékařskou otázku, oči mám však sklopené k práci. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Odpoutám pohled od znepokojivě vypadajícího parku a raději svou pozornost věnuji oknům okolních budov. S jistou nadějí se podívám i zpátky za nás, kdyby se odtamtud náhodou vynořili ostatní. Svého samopalu se teď držím, jako topící se člověk záchranného kruhu. Když se Lajka začne zajímat o kostel, hlaveň zbraně okamžitě nasměruji stejným směrem, abych mezi sebe a to místo umístil alespoň těch pár desítek centimetrů plastu a oceli. A případně mohl střílet, ale to až ve druhé řadě. "Tohle není dobrý." Zhodnotím situaci se srdcem v krku. V tuhle chvíli se ve mně perou dva pocity, utéct a za žádnou cenu se ke kostelu neotáčet zády. Do toho ale vstupuje i analytická stránka mé mysli. "Jsme tu ale na záchranné misi. Mohli by to být ti, koho hledáme." Připouštím se sebezapřením. Rozhodně na mně není vidět, že bych se do kostela nějak hrnul. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Nemusím mít Sniperův detektor, abych věděl, že nedaleký park, jehož dominantou je vysoký morový sloup, je doslova prožraný anomáliemi. Už ze silnice vidím slabé mihotání, jako když se v létě nad asfaltem tetelí vzduch a vytváří malinké fata-morgany. Už jsem ale i slyšel o jiných anomáliích, které nejsou vidět jinak než na detektoru a které jsou schopny vcucnout člověka, ve vzduchu ho zmuchlat do krvavé kaše plné kostí a zahodit ho desítky metrů daleko. Normálně bych takovým řečem moc nevěřil, ale chlapi, co líčili takovou událost byli ohození od hlavy k patě krví a blekotali jako malé ustrašené děti. Otočím se k Topolovi a shovívavě pokývu hlavou, je na něm vidět, že už si asi své s anomáliemi zažil dosyta. "Pochybuju, že jsou to oni, spíš to bude..." ale nedořeknu, protože mě zkrátka nenapadne nikdo jiný, kdo by mohl volat o pomoc. Civilisti, přežívající v troskách města? "Odhaduju to na nějakou past. Volavka zavolá zevnitř o pomoc, my tam vlezem a než se nadějem, jsme obklíčený bandou hajzlů, co ti bez váhání ustřelej střeva, ani nemrkneš. Klidně pro hrst nábojů, nebo flašku vody. A my čteři vypadáme na šťavnatý sousto." Co když je to ale jinak a moje slova odsoudí k smrti neviného člověka? Po chvilce ticha dodám trochu mírněji: "Kostely mají vždycky víc vchodů, takže by to mělo jít obejít. Co vy na to? Nebo jsou jiné návrhy?" |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro "K noze!" zasyčím ostře na Lajku, ale nedívám se na něj, spíš na místo, kam hledí on. Ještě nás nezklamal, momentálně je lepší než kdejaká technika. Mám strach, aby mu nepřeskočilo a on se třeba nevrhl do parku k tý anomálii. Jak už samotnej název napovídá, je to něco, od čeho se nedá čekat nic normálního, tak co kdyby ho tam něco jednou přitahovalo? Slyšela jsem, že i jeden chlápek tam omámeně nakráčel, ovšem kdo ví, jestli nebyl sjetej. Zamračeně se zadívám směrem ke kostelu a přiložím zbraň skoro k líci, jako bych kohokoli, kdo by se obejvil, chtěla natvrdo bez ptaní zastřelit. Aaspoň moje oči tak mluví, zbytek obličeje jsem zase skryla pod šátek. Soustředím se a snažím se rozeznat, jestli ten hlas nepatřil někomu z našich. Ale tohle se mi zdá jako pitomost, je to moc průhledný. Dokonce ani o nich nemám tak nízký mínění, abych si myslela, že jsou až TAK pitomí. A Pepa může mít pravdu. "Pepo, Peťo, obejděte to a vemte s sebou Lajku. Sniper mě bude krejt. Jestli ti dám znamení, neváhej a střílej," dodám ještě a ukážu mu gesto ruky, který by to mělo bejt. Zhluboka se nadechnu. Za celou dobu jsem nespustila pohled z toho vchodu a to, že se s Lajkou hodlám rozdělit, už musí něco znamenat. Především to, že když půjdu dělat volavku, nechci, aby ho zranili. Někdo to dělat musí... a tohle je moje práce. Pomáhat a chránit. Tohle heslo, na který kdekdo dělal vtípky, sem pasuje jak prdel na hrnec. Konečně má smysl. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Žena Nakonec se vše vyřeší, i přes menší potíže. Žena vstoupí do mé cely a zavelí ať si sednu. Sednu, a čekám až mě ošetří, na výzvy nijak neodpovídám až když se mě zeptá jak se mi to stalo. "Well, i just try to save little girl... and then the cavalery show up, with guns. I fall in the trap, but i am glad the girl is in safety now. How bad is it?" Necukám sebou a dělám vše co mi řekne, přitom si ji pozorně prohlížím. Hlavně obličej a pak figuru, také jestli má nějaké zbraně. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro "Tak pojď pse," usměju se na čtvernožce a o dost vážněji dodám směrem k Topolovi: "Nesmíme se vzdálit od kostela, park je prolezlý anomáliemi a možná tam narazíme i na odpor. Oči na stopkách! Sejdeme se uvnitř," dodám ke skupině a vydávám se obejít kostel a najít zadní vchod. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Až mi i Sniper potvrdí, že je ready, se zbraní u líce se vydám k hlavním dveřím, který už z dálky prohlížím, jestli si nevšimnu nějakejch nástrah. Dědek byl docela čilej, proč by nemohl být někdo, kdo chystá léčku? Prve však jdu tak, abych nešla přímo do vchodu, ale kus vedle, přitisknu se zádama k nejbližší ploše vedle vchodu a opatrně nakouknu jen natolik, abych něco viděla. V předsíni, nebo jak se tomu nadává u kostelů, bejvá teda víc tmavo, někdy tam je přece i ten závěs - nevim, nejsem ten typ, co by se v tom vyznal. Přesto doufám, že když je venku světlo, nebude tam taková kurevská tma jak v Prioru. Kostely maj velký okna. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Zbraň u mě na první pohled vidět není, ale třeba ji mám pod bundou, kdo ví. "You're not in danger. Bullets didn't hit the bone, the wounds are clean shots. There are no signs of sepsis or inflammation. You haven't fever, I suppose, so I would say, you're OK. And lucky," vzhlédnu konečně s poslední větou a podívám se mu do očí. S tím se také přesunu k ráně na rameni, jen co si ho posadím, abych měla lepší přístup. "And why did they capture you and not kill you? Did they tell you, what they want from you?" |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Ošetřování Žena je zručná ve své práci, málokdo kdo mě ošetřoval byl tak zručný, pokud mě viděla svlečeného, kdyby jen kalhoty, mohla vidět mnoho jizev po celém těle. V jednu chvíli se zahledí do mých očí. Má je pěkné modré, o něco tmavší než já, ale modrá je dobrá. Pečuje o sebe je to vidět. Zprávy o tom že jsem OK mě potěší, byli i chvíle v mém dosavadním životě, kdy jsem myslel že fakt zkapu. "Well, I lied to them, i said I am important, but that was lie, the little gypsy doesnt see through so they take me here. Zak just found that i am not important at all. Not for Merchants or for Nádražáci. I am not sure, what he want to do with me now. But i know one thing, i am not going die here, for any price." Pokouším se jí vidět do obličeje, co nejvíc, chci vidět její reakce. Už jsem hodně vyšel ze cvku v ájině, snad mě pochopí. Jinak nedělám nic, a nechci dávat moc najevo své emoce lae nejde to. V obličeji se zračí odhodlání a zmatení zárověň. Přece jen, když si to uvědomím, je mi devatenáct a normálně bych ještě měl chodit do školy. Přesně jako je tahle. AspoŇ že věk nemám napsanej na čele. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Pak se ale lehce zamračím, může cítit, že moje prsty přejely po nějaké starší jizvě vzadu na rameni, pak poodhrnu dál triko a zkoumám další stará zranění. Když nemám lékařské rukavice, je to zvláštní kombinace doktorského zájmu a přitom osobního kontaktu s trochu chladnými bříšky mých prstů. "Where did you get these?" Zajímá mě hlavně, jak velká ta zranění jsou a od čeho by mohla být a jak moc dobře byla ošetřená. Jestli jsou stará několik měsíců a stalo se to tedy již po katastrofě, nebo jsou ještě starší. Také se dá poznat, zda hojení probíhalo bez komplikací - v takovém případě budou jizvy čisté a "hladké". |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Jizvy Tak i na ně došlo, a samozřejmě že se ptá. "Well, i was bounty hunter in America, before The War starts. I get hurt many times, but no one was enough powerfull to kill me." Nechám se "ošahavát", je to dlouho co se mě takhle dotýkala žena, poslední mě chtěla zabít. "And can have a question, how did you get here?" |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro "But these Czech guys were," neodpustím si. "Believe me, the less you know, better for you. But I don't understand... You said, you were useless to them. Why do they send me to dress your wounds if they wanted to kill you? Are you joining them or what? If you want, I could talk to Zak," pokrčím lehce rameny, že mi o to až tak nejde, přece jen je to cizinec. Ale nač plýtvat tím málem, co máme, na mrtvého muže, že? |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Plán Od ženy se moc nedovím. Jen že má možnost promluvit si se Zakem. "Hmm, that would be great, Zak is only thing which can get me out of here, without two thousands enemies behind my ass. It is sure Zak have some plan with me." Podívám se na ní, teď mě napadlo. "Sorry for my rudness, can you say me your name. And I am Radek by the way." Zkoumám ji, začíná se mi líbit, jak se jmenuje, doufám že mi to řekne. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Cela Ys, zajímavé jméno ale potkal jsem i jiné, třeba Bumblebeeho, to byl dobrej řízek, než jsem rozstřelil hlavu. "Hmmm." Na chvíli se zamyslím. "Well, i dont now if i want join them. I dont now what or who are they. I have no idea about they plans and these things. Can you say who are they? And please, dont think i am spy. I hate spies and politics. So i hate this age of human existence." Možná říkám víc než mám ale co, stejně nejspíš zhebnu. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Radek se začíná nebezpečně vyptávat, ale ty dobře víš, že lidé, kteří mají tendence upozorňovat druhé na to, co jsou a nejsou, to ve skutečnosti mívají opačně. Je ale dost možné, že není zas tak chytrý, jak si o sobě myslí. Proč by také z tebe vytahoval informace tak přímo? Tlačí tě do celkem nepohodlné pozice, nicméně i kdyby se přidal k vám, exilantům z Tesca, není nutné, aby cokoliv důležitého věděl. Většina vašich pěšáků nezná plány Tesáčů, jen drží zbraň a střílí, když jim velitelé poručí. A většině to přesně tak vyhovuje - žádné přemýšlení, žádná odpovědnost. Pokud chce tedy Radek posílit vaše řady a myslí to vážně, bude si muset (aspoň zpočátku) vystačit s tím, že mu nikdo nic neřekne a bude hlídán. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro "The only thing you need to know is how and in which direction you have to shoot. And that they'll tell you. Think about it. Allright," řeknu a kouknu na hodinky, které začaly pípat, "I have to go. I have other pacients to look after." Shrábnu věci do medkitu a zvednu se. Pokud se nepokusí o nějakou hloupost, zase ho zajistím v provizorní cele a odejdu. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Návštěva mladé doktorky ti vnukla další nápad. Možná, že ona je klíčem ke tvojí svobodě. Sice bys musel převléknout uniformu, ale co na tom, pro tebe je to jen kus oblečení. Hlavní jsou ideály a směr, kterým by ses s touto skupinou vydal. A pokud je zde ona, máš tušení, že by to nemuselo být tak špatné. Jakmile se dostaneš ven z klece a na vzduch, máš polovinu úspěchu. Utéct můžeš vždycky, ale ustaraná tvář doktorky tě nějakým podovným způsobem přitahuje v myšlenkách zpátky k tomuto místu. A zároveň tušíš, že pokud tuto šanci nechytneš za pačesy, další již dostat nemusíš. Sám to víš, nemáš pro ně žádnou cenu jako zajatec. Je na čase ukázat svoji cenu a začít bojovat o svůj život, ať už pro prachy, ideály, kus žvance, nebo třeba jen pro letmý úsměv té tajemné Ys... |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel "Sniper" pro Píp píp píp... A je to tady, anomálie. Jednou to přijít muselo. Srdce mi poskočilo a dech se zastavil. Když si ostatní rozdělili úkoly a na mě připadlo krytí Světlany, stále ještě jsem stál jako opařený. Veškerá únava za poslední rok beze spánku se mi prohnala tělem i myslí. Za to může ta posraná anomálie! Málem jsem tehdy chcípnul! Ale znovu už jsem se nehodlal nechat porazit hříčkou vesmíru. Ani těmi idioty v kostele, kteří nás chtějí beztak jen vlákat do pasti. Snažím se najít dobrou pozici a pak zakleknu. M14ka, znovu nastavená na dávky, mířila kus od Světlany a mé oči sledovaly jak její postavu, kvůli signálu, tak periferně okolí... |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Díky za tu šanci Ys chce odejít, řídí se hodinkami, jako správná doktorka. Kolik jí asi je, bude asi mladší než Světlana, ale bude starší než já, je to vidět v jejích očích. Když zavírá, nedělám kraviny, proč taky, napadne mě, že tohle může být jediná propustka. Rychle vstanu a vlítnu na mříž než odejde, zařinčení by mohlo upoutat její pozornost. "Ys! Can you make me a favour? I... decide. Please, say Zak i want talk to him... i will join, if he want. I have some price at all." Mé oči jsou prosebné, vždy jsem dokázal dělat psí oči, už je dělám automaticky, ani si to neuvědomuju. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Také jsem se pro jistotu připravila na to, že se třeba pokusí o nějakou pitomost. Zoufalí lidé dělají zoufalé věci, třeba by si myslel, že když mě použije jako rukojmí, že se odsud dostane. Takže během sklízení věcí do medkitu, které jsem mu kryla paží a ramenem a částečně i vlasy, jsem si do rukávu opatrně vzala skalpel. Nemělo by cenu na něj plýtvat náboji a než bych pistoli vytáhla, věděl by o tom. Tenhle zákeřný styl boje jsem se naučila a pocvičila si hlavně ve vězení. S tím rozdílem, že minule to byl plastový nůž - s trochou zručnosti a vůle se s ním daly dělat věci. A při kontrolách nepípal. Jelikož se ale nic nestane mimo jeho výlevu, odejdu nahoru, skalpelu vrátím plastikový obal na čepel a strčím si ho do kapsy. Jdu rovnou za Zakem. "Hey, Zak, do you have a minute?" položím mu víceméně řečnickou otázku. Pořád mi vrtá hlavou, co jsem na tom klukovi našla mimo jizev. Samozřejmě jsem mu nic neřekla, subjekty nemusejí vědět vše, mohlo by to ovlivnit výzkum. Ale když jsem přišla o svoje poznámky, stojí to za experiment - pravděpodobně by exnul tak jako tak. Buď v nějaké šarvátce, protože lovec odměn s tolika jizvami asi nebude dobrý lovec, nebo by ho nakonec odpravili naši. Proč by tedy nemohl posloužit vyšším cílům? Cílům vědy. "I've talked to the prisoner. Sometimes I've noticed he was looking at me like some school boy, so I think it's working," zkřivím koutek úst v čemsi, co by se možná dalo nazvat úsměvem. "He had many questions and then, when I was leaving, he started acting desperate. He even said he'd join us if you want. But I think it's some kind of trick, I don't believe him. But I have a suggestion for you. It'll be two birds with one stone. I've found something on him and I don't know, whether it is dangerous or not. I need to check it in the field. So I could take him on... my mission. I spend some medication on him, so he could be at least usefull, not only sitting there, to be fed by us. Furthermore, he is only a trooper, right? If he is going to do trouble, I'll just shoot him, mission over. But maybe we figure out more about him. Maybe he really is a spy. A shill." Tázavě povytáhnu obočí. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro "I'll give him your message," řeknu jenom a odejdu. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Odejde... Tak, kráska ze snů mě opustila. Zajímalo by mě zda i ji napadlo, něco si se mnou zčít. Nebo že by ji odpudili jizvy? No, co jsem zatím tady viděl tak za něco stojí jen Zak, možná je jeho osobní, ale co když ne? Tolik otázek, a vše ohledně jen šukání, jsem normální. Heh, jak se zajetí liší od knížek, nikdy jsem se nedočetl, že by vězeň myslel jen nad tím jak si zapíchat. Uchechtnu se a položím se, ruce dám za hlavu a dívám se na strop. Chvíli ho pozoruji. Pak zavřu či a úšklebek. Začnu myslet na důležitější věci. "Dovolili by si ti debilové co mě hlídaj mě zastřelit, nebo by mě chtěli jen zbít? Jsou na mě dost nasraní, takže vyprovokovat by je šlo lehce, jen nevím jak jsou dobrý v boji na blízko, nejsem sice amatér ale mistr taky ne. Hmmm. Mám to zkusit nebo ne? Pravda, Zak je velice přesvědčiví, jen mu musím dokázat že za něco stojí, myslím že kdybych přemohl jeho stráže, že by to mohlo stačit, otázka je: mám šanci je přemoct? Hmm. No ještě tu nejsou." Sednu si a porozhlédnu se, hlavně obhlédnu jejich stůl a snažím se využít čas který mám. (Hody na Vnímavost a Znalost.) |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Anomálie jsou tedy jedinou vadou na kráse našeho plánu. Kývnu na souhlas a vydám se k boční stěně kostela a hodlám se jí držet přesně tak, jak řekl poručík. Psa momentálně vnímám spíš jako přítěž, jestli mu rupne v hlavě a rozběhne se mezi anomálie, já ho chytat rozhodně nebudu. Se zalíceným samopalem se dívám po dveřích vedoucích někam do prostor pro faráře, nebo okna, které by nebylo zamřížované a zároveň bylo dost nízko, aby se jím dalo alespoň nahlédnou dovnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Hele, koukej, novej přírůstek... oh shit, sorry, I forgot you don't spek czech. Check out my new gun, it's a sniper rifle we took from one of those scouts we met on our hunting trip. It fires really nicely, great precision, smooth functioning. You recognize quite easilly it's from the Traders, they really take care of their stuff, weapons especially. But enough of that, you were obviously looking for me, so... what's up?" Když vyslechne tvé závěry ohledně prohlídky Radka, doplněné o nápad vzít ho s sebou, evidentně znejistěl. Zamnul si bradu a chvíli přemýšlel, než se jeho tvář opět zklidnila a on ti odpověděl: "You really wanna take him with you? And the other guy also? Well... I already agreed you can go but this is... quite a change of plans. I have no use with those two, they seem to be nothing more but pawns in someone's game with no knowledge about anything. You may take them with you, I have no problem about that. But be careful, they would certainly put a bullet in your brain as soon as you give them a gun. It would probably be the best for you all to shoot them right away than risk their betrayal. But if they prove not to be a treacherous bastards... maybe I can think about letting them joining our ranks." Pak tě odmávne, že je to vše, ale nakonec za tebou ještě zavolá: "I assigned your three companions to have some preparings in the armory, so pick them up there. They probably should have your equipment ready by now. It's on the first floor, hallway on the left, room 102. I'll send you both prisoners there, I leave it to you whether you arm them or not, but if they do some riot here in the building before you leave the responsibility will be yours. Bye!" Takže nyní už ti nic nestojí v cestě. Zak ti dal zelenou, máš tři spolehlivé společníky a navíc s sebou můžeš vzít oba vězně. Zatímco sestupuješ po širokých schodech dolů do prvního podlaží, uvažuješ nad tím, jestli opravdu dáš těm dvěma vězňům nějakou zbraň, či nikoliv. Poženete je před sebou jako dobytek, nebo se k nim budete chovat jako rovný k rovnému? Co když se tě snažil Radek jen obalamutit a nejde mu o přidání se k vám? Co když ti opravdu bude se svým parťákem prohnat kulku hlavou při první příležitosti? Tyto a další myšlenky jsi rychle vypudila z hlavy, jakmile jsi stanula před místností 102. Překvapuje tě, že před ní nikdo nehlídá. Náhle se zpoza nich ozve výbuch smíchu několika mužů. Vcházíš a objevuješ čtveřici mužů, z nichž tři velmi dobře znáš: Boris, Ivan a Saša, stará garda, která to spolu táhne už skoro dvacet let snad po všech dřívějších bojištích světa. Žoldáci bez domova a vlajky na rameni. Tvrdí chlapi, na které je spoleh a kteří tě berou jako rovnoceného parťáka. Čtvrtý je nějaký mladý strážný, který hned vstal ze židle a zasalutoval, jako by snad byl v armádě. "Ále, táhni s tim brabčením do háje, vole..." plácne se smíchem mladíka Ivan do lokte. "Tady naší Ys se salutovat nemusí. Spíš jí přínes výbavu, jo, tamhle v rohu. A nanos munici, šup šup šup!" Mladík zrudne, ale kmitá, jak mu Ivan řekl. Inu, přirozená autorita se hned projeví. ============================================= Boris je robustní chlápek široký v ramenou a chlupatý jako medvěd, ačkoliv jeho hlava je úplně holá. Navenek si sice udržuje zamračenou grimasu, ale ti, co ho už trochu znají vědí, že v jádru je to dobrák. Tedy ne vůči nepřátelům, které dokáže zabíjet někdy s až bestiální krutostí, často holýma rukama. Jelikož má moc rád staré filmy s Johnem Rambem, nosí po jeho vzoru s sebou kulomet a nábojové pásy si omotává přes prsa. Když si ještě k tomu pomaluje tvář maskovací barvou a zapálí si tlustý doutník, vypadá jako nezastavitelný bůh války. Ivan je oproti němu veselá kopa a trochu mluvka. Zásoba jeho historek z dob, kdy sloužil jako aktivní žoldák se zdá být absolutně nevyčerpatelná, pořád má čím bavit mužstvo a nikdy se neopakuje. Když navíc ještě občas vytáhne kytaru a hraje a zpívá staré ruské balady, i největší opilci ztichnou a dají zaznít jeho příjemnému hlasu. Když však přijde na boj, jdou Ivanovy žetríky a historky stranou a stává se z něj pravý vůdce. Jediným důvodem, proč Ivan nevede Rudé místo Zaka je ten, že prý "nechce být celebritou a má rád svůj klid". Saša je z nich nejmladší, je mu něco přes dvacet let. Moc toho nenamluví a nerad si povídá s kýmkoliv o své minulosti. Boris i Ivan to tolerují a vypadá to, že právě kvůli tomu, že ho nechávají na pokoji a nesnaží se z něj nic tahat, si vydobyli jeho úctu. Saša přišel... no, vlastně nikdo neví odkud, ale hned přilnul k těm druhým dvěma. Umí to velmi dobře s technikou, opraví a odemkne téměř cokoliv. Nejradši používá odstřelovací pušku, na kterou si s nebývalou zručností vyryl jméno "Máša". |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Nejsem blázen do zbraní, ale protože jsem pracovala pro armádu, museli mi dát základní výcvik, jak se s tím střílí a jaká zbraň je k čemu. Odstřelovací pušku jsem už držela a střílela z ní, ačkoli se nepovažuju za ostrostřelce - ale apokalypsa vás donutí naučit se... něco. Cokoli. Já osobně si myslím, že se svou náturou bych mohla být dobrý sniper. Jsem vědec, pozorovatel. Dokážu čekat. Krom toho, kdy dostanu svoje prášky. Na některé věci se prostě nečeká. Rozhodně ne na medikaci. "Other guy?" zeptám se zmateně. Nechci žádného "other guy"! Další problémy na krku. Shit. "Zak, I know it. Maybe I look like Barbie, but I'm not," připomenu mu, že maskáče ani zbraň nenosím jenom proto, abych si připadala drsná. Nemám ráda, když mě někdo podceňuje. Pokud to tedy neplánuji a není to součást cesty k cíli. Podívám se na hodinky, kolik máme času, než padne tma. Zda má cenu vyrazit ještě dnes. "Allright. I'll be back," zašklebím se na něj, protože jsem to řekla s tím příšerným přízvukem Arnolda Schwarzeneggera. Občas mám i já světlejší chvilku a moje vtipy jsou sofistikovanější než přímočaré, tupé prupovídky. Jsem rozhodnuta v podstatě hned, že jim zbraň do ruky nedám. Budeme mít dost problémů i bez toho, abych si musela dávat pozor a bát se o svoji jednotku, že je jeden z těch pitomců zastřelí nebo hůř, postřelí. Potřebuju zjistit, co je zač, zda bude nějak reagovat s okolím. Kdyby to byl pozůstatek nějaké anomálie a on měl třeba určitou skladbu feromonů, mutanti by ho nemuseli brát jako hrozbu a kořist. Ta látka by se z něj dala extrahovat a použít. Už mě tohle krytí napadlo, ale k živým subjektům se moc nedostanu a nemám na to momentálně ani laboratoř. Když vejdu do místnosti, stane se velmi vzácná věc, a tou je slabý, a přesto upřímný úsměv, co mi zvlní rty. Neznalý by ho identifikoval jako další ze škály úšklebků, protože moje úsměvy málokdy dosáhnou až k očím. Ovšem tihle tři jsou nejblíž tomu, co by se dalo nazvat přáteli. Dokonce by mě i mrzelo, kdybych jednoho z nich musela obětovat pro vědu - a to je co říct. Hlavně je mi mezi nimi lépe, protože se mi nesnaží dostat se do kalhotek a můžeme spolupracovat bez těch hloupých pokusů pohonit si ego. Jedině tímhle si vysloužili, že jsem se před nimi naprosto neuzavřela. Dobrá, ještě tím, že umí. Já jako vědec to dokážu ocenit a z duše nesnáším flákače a lemply. Nejhorší jsou ti, co mají neustále plnou hubu keců a skutek utek. Což je většina nejen mužské populace. "Co, mám si dát zpátky nášivku, abych si to zasloužila?" povytáhnu levé obočí a na stejné straně i koutek úst. "No, ale k věci. Nevím, jak dalece s vámi Zak mluvil o tom, co se chystá, takže udělám krátký brífink a sesumarizuju to." Odložím si prozatím medkit a opřu se zadkem o stůl. "Vracíme se zpět do bývalé základny, abychom zachránili nějaké zásoby, hlavně munici, léky, potraviny nebo techniku. Jako dáreček jsme dostali ty dva vězně, co byli včera přivedeni. Za chvíli tady budou. Neříkejte jim nic víc, než co je potřeba, mám podezření, že jsou to špehové nebo volavky od jiné frakce, takže budeme hrát hru, že jsou prozatím novicové v podmínce a uvidí se, jestli se něčím neprořeknou, nebo si opravdu touží zachránit kůže a chtějí se k nám přidat čistě ze statutu své zoufalé situace. Kdyby kdokoli z nich dělal problémy, zastřelte ho. Nepřeji si, aby dostali do ruky zbraň, budeme mít dost problémů i bez toho hlídat si záda ve vlastní skupině. Především si dávejte pozor na toho mladého blonďáka, a to i kvůli tomu, že probíhá test v poli - pokud si na něm nebo okolo něco všimnete něčeho zvláštního, hlaste mi to. Diskrétně." Ano, opravdu jsou jediní, kteří si zaslouží, abych jim sdělila i podrobnosti jako třeba to, že hodlám něco testovat. Ví, že jsem doktor a vědec, stejně jako bývalý velitel moc dobře věděl, že to můžu být já, kdo třeba z mutantů vyvine nějakou prospěšnou látku. Věda a armáda (dobře, nejsou z armády, ale to teď nehraje roli) - vždycky to šlo ruku v ruce. Největší světové vynálezy byly objeveny právě pro válku anebo pro ubližování lidem. Lidstvo je prostě takové. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Vše bylo potřeba nejprve dobře načasovat, takže jelikož jsi byla na své pozici jako první, musela jsi ještě chvíli čekat na ostatní. Občas ses ohlédla po Sniperovi, který se mezitím také stačil pohodlně usadit s optikou u oka a z dálky jistil svůj perimetr. "Haló! Jestli tady někdo je, tak pojďte sem! Nenechávejte mě tady!" ozve se znovu hlas z útrob kostela. Začíná to být trochu divné, pokud by to byl člověk v nesnázích, nesnažil by se křičet víc usilovněji a nahlas? Nezbývá než doufat, že si vhodným postavením zajistíte víc trumfů než cokoliv, na co můžete uvnitř narazit. Vpadnout dovnitř by byl velký nerozum, dokud se neohlásí i druzí dva, proto stojíš přitisknutá ke zdi a čas od času nakoukneš dovnitř, jestli je už konečně nezahlédneš. Ani ne za pět minut se konečně otevřou jedny ze vzdálených dveří daleko v modlitelbně a ty spatříš oba své spolubojovníky. Úlevně si oddychneš a dáš jim krátkým posunkem najevo, že o nich víš. I oni si tě všimnou a všichni tři tak můžete vstoupit do prostor kostela. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Optikou si prohlížíš vnitřek kostela, kolik ti jen široký průchod dovolí. Vidíš skrz celou síň až k oltáři, posetém stopami kulek, převrácené a rozbité lavice, za kterými se dříve modlívali lidé a poslední zbytky vitrážových oken, těch několik málo, které ještě zůstaly nevybité. Asi za pět minut dá Světlana znamení rukou těm dvěma uvnitř (nevidíš je, ale komu jinému by také posunkovala, že?) a vchází dovnitř. Nyní jsi venku zcela sám, ostatní jsou daleko od tebe. Ne, že by ti osamocení nějak vadilo, ale při pomyšlení, že by se tu mohl skrývat někdo, nebo něco, co slídí a čeká na osamělé duše, ti běhá mráz po zádech. Krk ti ofoukne silný závan chladného větru, tak na chvíli přerušíš svou koncentraci a přitáhneš si límec a šátek víc k tělu. Začíná být opravdová zima, ale léta drilu tě naučila odolávat nepřízni počasí a čekat i dlouhé hodiny v plném dešti. To byla ale jen voda. A tímhle městem se něco plíží, ty to víš. Nebo nějak... cítíš. Pokud tedy nehodláš měnit stanoviště, budeš muset nějakou chvíli čekat, než se tví společníci vrátí. Občas se některý z nich nakrátko objeví ve tvém zaměřovači, ale většinu času je nevidíš. Ani nic jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Lavice jsou kolem vás rozházené a často i rozbité, jako by se zde prali přinejmenším dva nosorožci. Na všem zde ulpěla silné vrstva prachu a nepřirozeně silných pavučin. Do takových by se mohla klidně chytit i krysa. O zvířecích mutantech jste už slyšeli, někteří je možná i viděli, ale i tak vás úvahy o přerostlých pavoucích nenechávají zcela klidnými. I když stále ještě jdou zašlápnout, asi jako byste dupli na dospělého kraba. Ačkoliv předtím jste slyšeli zřetelně hlas kohosi, kdo volal o pomoc, nyní je ticho. Kde se může skrývat onen člověk, pokud to tedy nebyl jen nějaký přelud, halucinace? Ale slyšeli jste to přeci všichni. Je na vás, jak budete dotyčného hledat, zda na něj zavoláte, či zda prolezete celý kostel. Nachází se zde vchod do sklepení, zpovědnice a prosklený stánek u vchodu. Dále je na druhém konci kostela pozlacený oltář, zdobený dírami po kulkách a kazatelna, tyčící se nad lavicemi. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro (Vnímavost + Znalost + k20 = 14 - neúspěch) Nepodařilo se ti zkrátka přijít na nic, co by ti přineslo nějakou výhodu. Někteří lidé se možná v těchto chvílích uchylují k modlitbám, ty však podobnými hloupostmi nehodláš ztrácet čas a tak si radši opatrně masíruješ stehno a protahuješ rameno. Čím dřív budeš opět schopen fungovat, tím líp. Navíc pokud ti Zak nachystá nějakou zkoušku, musíš být fit, aspoň co ti okolnosti dovolí. Snad se za tebe ta kráska přimluví, i když bylo podivné, jak rychle od tebe odešla, když shlédla tvé tělo. Že bys ji nějak odpuzoval? Při té představě tě vztek postaví na nohy a ty začneš pajdavě rázovat po cele. Už jen představa, že by tě zavrhla kvůli něčemu takovému, jako jsou jizvy na těle, tě pořádně vytáčí. A to sis i chvilku dělal naděje, že nebude tak povrchní. Asi půl hodiny jen štráduješ sem a tam a občas zdravou nohou kopneš do pelesti lavice, když vtom se ozve odkudsi z vrchu schodiště zaskřípění dveří a pak několikery kroky, jdoucí za tebou dolů. Takže trojice šimpanzů se vrací, pomyslíš si a opět se ztěžka posadíš. Vchází ti tři, spolu s nimi Zak a překvapivě i Lucky, i když se svázanýma rukama. Zak rovnou přichází k tobě a pokyne jednomu ze strážných, aby odemknul tvou celu. Nejdřív si myslíš, že chce strčit Luckyho k tobě, ale místo toho gestem ruky pokyne, abys vyšel ven. Hned jak to učiníš, oblepí ti zkřížená zápěstí půlmetrem kobercovky a pažbami svým pušek tě beze slova vysvětlení vystrkají ven. Takže jdu na popravu... uvědomíš si smutně. Můj život skončí takhle blbě, s držou v blátě, dírou v zátylku a se svázanejma rukama. Pecka. Tak hlavně ať si ušetřej kydy a neprotahujou to. Nehodláš jim zavdávat příčinu k posměškům a tak jdeš tiše, ale aspoň hrdě. Lucky tak dobře nevypadá, zdá se, že je z něj dokonce cítit moč a hlavu má tak nějak nakloněnou na stranu, jako by měl něco s krkem. No, aspoň že i on to už bude mít brzo za sebou, chudák. Vyvedli vás po schodech nahoru. Automaticky pokračuješ směrem k východu z budovy, přeci tě nebudou střílet vevnitř, ale chlupatý dozorce tě svou prackou stáhne k sobě a celá vaše skupina míří někam do útrob školy. Zastavíte se před dveřmi s číslem 102. Ty a Lucky stojíte vedle sebe, ostatní strážní se postavili za vás a jsou až nebývale tiší a vážní. A to je značně podezřelé. Co se to děje? Zak popojde před vás, promne si nos a poví tichým hlasem: "Prej se chceš přidat, Radku. Já proti tomu nic nemám, další ruce s kvérem se můžou hodit. Naproti tomu tady Jára, Míra a Péťa," ukázal na trojici strážných, se kterými se už tak dobře znáš, "moje myšlenky nesdílejí a myslí si, že by vám nejvíc slušel nůž v žebrech. I já jsem o tom popravdě přemýšlel. Nakonec jsem se rozhodnul, že ti dám, Radku, jedinou šanci. Ukaž, že v tobě něco je a že tvý slovo nestojí za starou belu. Posílám tě v doprovodu naší doktorky a jejího týmu ven. Tady svýho kámoše berete taky. Zodpovídáš za něj, tak ať se chová dobře. Jeden kiks a garantuju ti, že už si nebudeme tak hezky povídat, jako doteď." Skoro až dobrosrdečný tón, kterým na tebe dříve mluvil, je nyní zcela pryč a ty náhle víš, že Zak dokáže být tak krutý, jak možná ani ti tři strážci dohromady ne. V duchu se trochu otřeseš, ale zase dobře víš, že Zak může svá slova přeměnit v činy jen pokud se mu znovu dostaneš do rukou, tedy za předpokladu že budeš chtít utéct. A pokud mu chceš jen ukázat, že to s přijedím k nim myslíš vážně, lepší šanci už asi nedostaneš. Zak tě ještě chvíli měří svým pohledem, než otevře dveře místnosti, před kterou stojíte a pokyne strážím, aby vás dva šoupli dovnitř. Pak se za vámi zabouchnou dveře. Uvnitř vidíte známou doktorku a čtyři další chlapíky. Jeden z nich bude asi nějaký další strážce a evidentně nepatří ke zbylým třem. Ti jsou zrovna zabráni do nějaké veselé debaty s doktorkou, ale nerozumíš jejich slovům, protože nyní pro změnu nemluví anglicky, ale rusky. Skoro už si nepřipadáš jako v Čechách, ale spíš jako někde na zasedání NATO. Nejvýraznější z nich vypadá skoro jako medvěd, holohlavý s rukama jako dva vorvani a doutníkem v zamračených ústech. Na klíně mu leží skvěle udržovaný kulomet Negev a přes prsa se mu táhne dlouhý nábojový pás. Opravdový Rambo, kdyby měl tady vypracovanou figuru, což tento opravdu nemá. Druhý je mladík, skoro tak starý jako ty, bráno hrubým odhadem. Stojí trochu stranou a drží v rukou dlouhou odstřelovací pušku. Měří si tě svým hlubokým pohledem a je vidět, že je neustále napjatý jako struna. Třetí chlápek, když si vás dvou všiml, k vám hned s úsměvem přistoupil a vesele něco zahlaholil rusky. Pak ukázal na vaše spoutané ruce a na něco se zeptal doktorky. No, bude to veselé, překládat ruštinu do angličtiny. Ale aspoň se tě snad nikdo na nic nebude moc vyptávat. Čtvrtý chlapík stojí trochu stranou a drží v ruce kalašnikov a nějakou další výbavu, sumky, lékárničku a brašnu, asi pro doktorku. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Moc se mi nelíbí představa, že budu mít v akci někoho, ke komu se nemůžu otočit zády. Můžou dost silně ohrozit nejen úspěch mise, ale i přímo naše životy," praví klidně. Proti jeho slovům se vlastně nedá nic namítnout, má pravdu, o tom žádná. Nadechuješ se, že mu odpovíš, ale gestem dlaně tě v klidu zarazí a dodá: "Nebudu házet odpovědnost za ně jen na tebe, Ys, jedeme v tom všichni. I ty, Medvěde, tak nebruč," obrátí svůj pohled k mračícímu se Borisovi. Nikdo jiný by se k němu takhle chovat nemohl, jen Ivan, a ten to myslí v dobrém. Však mu taky jeden koutek úst neklidně poškubává v potlačovaném smíchu, když sleduje Borisovy těžko skrývané emoce. Ty už ale víš, že Boris nejdřív nějakou dobu brumlá a frfňá, než se zkrátka s nelibou situací smíří a vezme ji za svou. "Zbraň teda samozřejmě nedostanou. Jestli to chápu dobře, potřebuješ je na nějaký svoje zkoumání, je to tak?" Po tvém přikývnutí Ivan pokračuje: "Dobře, budeme je hlídat, žádný vykecávání. Vrátíme se tam, ty s nima uděláš co bude potřeba a zase se vrátíme, s nima, nebo bez..." Jeho slova náhle utnuly prudce otevřené dveře, kterými dvě pažby strčily dovnitř oba vězně, Radka i toho druhého, Luckyho. Oba mají zápěstí svázaná kobercovkou, ale jinak se zdají být v pořádku. Ivan k nim okamžitě přistoupí, jako by to byli staří kamarádi z vojny a vesele zahlaholí: "Tak tady je oba máme, ani jsme nemuseli čekat moc dlouho. Co myslíte, mám jim to na rukou nechat, nebo ne?" ukáže na jejich spoutané ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro V prioru se osvědčilo dát si pozor na stopy v prachu. Podívám se po nich i tady. Pomalu uhnu ze středu lodě k jedné ze stěn a dívám se po stopách. Jak se blížím ke stěně, věnuji pozorný pohled i jí. Myšlenka na přerostlého pavouka, co by se mi spustil za krk není vůbec příjemná. Použité vlastnosti |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Stojím zadkem opřená o psací stůl, když k nám přivedou zajatce. Toho, se kterým jsem se ještě nesetkala, si pozorně prohlédnu svým nicneříkajícím výrazem, krátce sjedu očima na zbytek jednotky a pak opět upřu svoji pozornost na nováčky. "Well, I've spoken to Zak. He said you needed to prove your worth and loyalty, so you are coming with us on a mission. You will be our packhorses, so no guns or other weapons. Do as I or anybody of them say and it'll be allright." Lehce kývnu hlavou ke zbytku společníků při slově them. "Всё готово?" obrátím se k jednotce a vezmu si svoje vybavení a dle zvyku si ho na sobě upravím a zkontroluju zásobník a pojistku na zbraních. Teprve pak kývnu na Ivana, že jim může rozvázat ruce. "Хорошо, идём. Eh, let's go." |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Jsem mula Cesta na místo, je celkem stresující, když si myslíte že vás popraví. Zak mi ale celou situaci vysvětlí, a jen kývnu hlavou. Vevnitř s Ys, mě celkem vyděsí chlapi, rusáci jak víno nebo vodka? Mým úkolem je dělat mulu a Luckyho taky. "Roger that." Nechám se rozvázat a obrátím se k Luckymu. "Kamaráde, umíš anglicky nebo rusky? Jestli ti to mám překládat, chápeš... co s tebou dělali, sakra?" Je tu mnoho otázek a málo odpovědí. "What is my cargo?" |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Jako obvykle mi dává pocit jistého klidu a bezpečí, když mohu pevně třímat svou věrnou zbraň. Následuji svého společníka dovnitř, projdeme pár ztichlými místnostmi, kde se zastavil čas a poté se ocitneme ve velkém sále kostela. Rozhlédnu se dokola po ikonách a vybitých vitrážích, pohledem sjedu i poničený oltář a nakonec zaregistruji i siluetu Světlany, stojící v hlavním vchodu do modlitebny. Rukou jí pokynu, že o ní vím a pak se tiše vydám za Topolem, který již zahájil průzkum. Kryju se pokud možno za sloupovím, abych v případě potřeby měl alespoň nějaké krytí. Je tu sice hrobové ticho, nenapovídající, že by vůbec kdo měl být, ale i tak si tu opatrnost neodpustím. Mlčky procházím mezi lavicemi a snažím se vyhýbat velkým pavučinám, ze kterých mě vyloženě mrazí. Zatímco Topol hledá spíše stopy, já se rozhlížím po čemkoliv neobvyklém, co by mi mohlo napovědět, kde se skrývá onen člověk volající o pomoc: otevřené dveře, potrhané pavučiny, stíny.(použité vlastnosti: Vnímavost + Znalost) |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Jestli se oči někoho z nás setkaj, lehce zakroutím hlavou a bezhlasně rty naznačím past. I kdyby se nakonec ukázalo, že pravdu nemám, pořád lepší bejt za paranoika a živá než důvěřivá a mrtvá. Kostel je čímsi vevnitř už dost "přestavěnej", ale i kdyby nebyl, dělalo by mi problém se tu zorientovat, protože kostely prostě neznám. Snažím se vybavit si, jestli ten hlas zněl přidušeně, že by byl někde v uzavřeným prostoru, nebo se rozlíhal, což by znamenalo, že byl ještě před chvílí někde tady. Taky se podívám do prachu, jestli tu nejsou nějaký jiný stopy. V zátylku mi brní, jako by mě někdo sledoval, nebo by mi za límec měl padnout nějakej hnusnej pavouk. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Že tu něco nehraje je vám jasné už od začátku, ale zas na druhou stranu, v této době plné anomálií už vlastně ani moc míst, která by byla normální, neexistují. Nevysvětlitelné jevy, na které lze narazit na místech s obzvlášť silnou energií si může hrát s vašimi smysly i pocity a tak mnohdy reagujete jinak, než byste jednali normálně. I toto místo na vás tak působí. Rozlehlá vnitřní hala kostela působí velice ponuře, vysklenými okny proniká dovnitř stále méně světla a temná předtucha, že zde něco nehraje. hlodá hlavami vás tří stále palčivěji. Rozhodli jste tedy urychlit svůj pobyt zde na dobu nezbytně nutnou ke zjištění, kudy se sem onen člověk, volající o pomoc, dostal. Nejlogičtější bylo hledat stopy v prachu. Světlana bez potíží našla velké množství stop, které se chumlaly hlavně u vstupu do kostela, nějaké tři, čtyři páry, ale dovnitř vstoupil jen jeden (VNI + OBR = 19 - úspěch). Zvláštní. Zdá se, že sem chtělo vejít více lidí, ale hned na zápraží si to rozmysleli. Ukážeš Topolovi a Poručíkovi gestem ruky pochodujícího panáčka a pak zdviženým ukazovákem, že je jeden. Tpol na tebe kývne a odpoví ti podobným gestem, když i jeho zrak odhalí jeden pár stop, vedoucí od vstupu do kostela až k oltáři (VNI + OBR = 21 - úspěch). Mezitím poručík pokleknul mezi lavicemi a přikrčen došel až skoro doprostřed místnosti, kudy také vedly stopy. Shýbnul se pro něco dolů a když se znovu narovnal, zvednul malý, lesklý předmět. I na tu dálku Světlana s Topolem rozpoznávají malou nábojnici. "Je jich tu docela hodně, ráže pětačtyřicet" zašeptá Poručík a rozhlíží se při tom okolo sebe. I Světlana se hned vzápětí shýbne dolů a ukáže ostatním nábojnice, které našla ve stinném koutě, tyto jsou ovšem z kalašnikova. Zdá se, že sem dorazila nějaká parta, od vchodu si trochu zastříleli a pak hned odešli, ovšem až na jednoho, který se vydal přes celý kostel až k oltáři. Je ovšem zvláštní, že tam zatím nikoho nevidíte, ledy by se někde u něj schovával. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Došli jste až k hlavnímu východu ze školy. Spolu s ozbrojenými strážci zde už čekal Zak. Nejprve se anglicky rozloučil s Ys, pak lámanou ruštinou něco řekl třem rusům a nakonec se obrátil svým pohledem k Tomanovi a Luckymu: "Neposer to, Radku. Ani ty, Jaroslave. To je všechno, jděte a zlomte vaz. Dazvidáňja." Když jste vyšli ven na denní světlo, zavřely se za vámi masivní dveře budovy a pak už jste jen slyšeli, jak jsou zevnitř zajišťovány závorou. Nyní stojíte v neuspořádané formaci a koukáte jeden na druhého, krom obou vězňů se zbraněmi v rukou. Vysoký rus s dlouho nestříhanými vlasy pohlédl k nebi a zkřivil tvář, jak jeho oči ještě nepřivykly bílému světlu venku. Pak pronesl cosi ve svém jazyce, asi komentář ke sbíhajícím se mrakům nad vašimi hlavami, které naní zcela pokrývají nebe a barví svět kolem vás do stupňů šedi. Stále je však ještě dost světla na celou akci. Mohutný chlápek, připomínající medvěda, zachřestí nábojovým pásem, když si přehodil kulomet na záda a zabručel cosi, co asi byl povel k odchodu. První šel on, spolu s tím nestříhaným, co má tendence se stále kvůli všemu usmívat, pak jde Toman s Lucky, kousek za nimi Ys a skupinu uzavírá po několika metrech tichý mladík, co svou odstřelovací pušku nepustí z ruky, dnad ani kdyby byl na záchodě. Tři rusové se čas od času dají do řeči s doktorkou, ale jelikož mezi sebou mluví výhradně rusky, nemá jak pro Luckyho, tak pro Tomana smysl dávat pozor, co si říkají. Výhodou je, že aspoň mají oba parťáci možnost trochu si promluvit jen mezi sebou, nikomu z ostatních to nekterak nevadí. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Vypadá to na nějakou úchylnou popravu," promluvím polohlasem ke svým druhům "ten chlap měl pořádně na spěch, když tudy procházel." Rozhodně nebyl ze všeho posraný tak jak my, nebo měl prostě jen větší starosti s těmi střelci u vstupu. Na stopách je jasně vidět, že běžel jak fretka. "Jenom ta pětačtyřicítka je nějaká divná," pokrčím rameny. Přítomnost nábojnic uprostřed lodě do scénáře popravy opravdu moc nezapadá, ale třeba se tu objevily už někdy dřív, než k popravě došlo. "Kouknu se za oltář." Oznámím a otočím se ke vchodu zády. Přísahal bych, že se stmívá rychleji, než by mělo, své kroky tentokrát proto uspíším. Nelíbí se mi tady a pokud nebude nic za oltářem, můžeme vypadnout. Do sklepení se určitě nikomu chtít nebude. Použité vlastnosti |
| |
| soukromá zpráva od "Lucky" pro Nakonec jsem rád, že nám aspoň rozvážou ruce, když už jdeme ven. Mít je omotané kobercovkou a producírovat se po Městě není zrovna věc, kterou bych rád zažil a to ani ve skupině ozbrojenců. Myslím, že když půjde do tuhýho, nebudou ti rusové, ani doktorka váhat a nechají nás tam chcípnout. Beztak jsme pro ně jen muly na nošení... kdo vlastně ví čeho. Hned při první příležitosti Radkovi odpovím: "Nazdar. Anglicky umím jakž takž, rusky leda tak kaněc fílma a mňa zavůt Vóva, takže jsme dost v prdeli, jestli budou dál krafat po jejich. Ale my máme zas tu výhodu, že si můžem povídat česky a nebudou nám rozumět ani slovo." Na chvíli se odmlčím, když po nás ten nestříhaný rus hodí podezřívavým pohledem, nadhodí si svůj kalašnikov zase na zádech a pokračuje v chůzi. Pak zase navážu: "Taky nevypadáš zrovna nejlíp. Mučili tě, nebo proč máš ty bandáže?" |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Cesta Tak jsme vyrazily, je to dost naprd ale lepší než být zastřelen, podříznut, vykuchán, umlácen, upálen, udušen, usexován nebo něco podobného, i když to poslední by mi moc nevadilo. Nesu věci bez řečí, nevím co táhnu ale je mi to buřt, buďd se to dozvím nebo taky ne. Lucky se koneně baví, on je Jaroslav? "Ne nemučili. Byl jsem zajat po palbě, jako jediný jsem přežil. Jak dostaly tebe a kde hlavně? Oštřila mě ta kočka co jde s námi." Nechci říkat její jméno, vzbudilo by to moc pozornosti. "Kdyby něco tak s angličtinou ti pomůžu." Šlapu dál a dávám si pozor na okolí i kroky. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Kdybych byla vepředu, pravděpodobně zrychlím krok a možná bych i nedočkavě a nedůstojně popobíhala, protože vím, že tam leží moje spása, záchrana před šílenstvím. Pořád se bojím vysadit v rámci experimentu prášky, protože vím, že pak není cesty zpět. A absolutně netuším, jestli by ta cesta vedla jinam než do propasti. Mohla by... ale co když ne? Vjemy jsou teď naštěstí potlačené, stanice rádií tiše šumí v povzdálí a jedině nějaká opravdu silná myšlenka, výkřik bytosti z vnitřku duše, by dokázal vystoupit na povrch a zaujmout mě. Je to takhle už pořád. Neutichající šepot, který nezní v uších samotných, ale v závitech mozku. Šepot, kterému není rozumět, který mnohdy ani nemá být konkrétními slovy, ale ozvěnami pocitů, které jsou mi mnohdy vzdálené. Jak asi zní ticho? Opravdové ticho... Namlouvám si, že ho někdy zažívám, když jsem sama a dělí mě mnoho zdí od ostatních, ale je to klam. Moje radiostanice neustále chytá signál, akorát moje vědomí to ignoruje natolik dobře (pár hodin po požití medikamentů), že se můžu opájet klamem ticha. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Dojdete až k oltáři a obhlížíte ho ze všech stran. Zatímco si prohlížíš tabernakulum a zaprášenou sošku Panny Marie, ozve se za tebou Poručíkův přiškrcený výkřik. Z děsu, který se v tom tlumeném zvuku ozval, ti přeběhl mráz po zádech, ale to ještě není nic oproti tomu, co jsi pocítil, když jsi se obrátil k Poručíkovi. Ten stojí pár metrů od olráře, obrácen k tobě zády, třesoucí se zbraň v ochablých pažích. Ještě nikdy jsi neviděl dospělého muže, navíc vojáka, aby se viditelně třásl po celém těle. Jeho přerývaný dech se mísí jen s drkotáním jeho zubů. Nevíš, co ho tak vyděsilo, zda u oltáře spatřil cosi... uděláš dva kroky k němu se samopalem u tváře a pak spatříš to, co Poručíka tak zděsilo. V úzkém prostoru pod deskou oltáře je neskutečným způsobem vmáčknutý skrčený muž, oděný ve vojenském mundůru. Muž je do prostoru necelého metru na metr naměstnán jako sardinka, navíc ve velmi divné poloze, v kleče na kolenou, která objímá pažemi a čelem se dotýká země. Výraz čirého nepopsatelného děsu je mu navždy vtisknuta do jeho šedé tváře, které navíc chybí celý nos, většina zubů a obě oči. Hrůznost a bizarnost celého výjevu navíc dokresluje zcela jasný fakt, že vlastní silou by se tam tento muž nikdy nedokázal takto napěchovat. Creepy obrázek z Kruhu, pro dokreslení atmosféry Vedle něj leží jeho zbraň, velmi futuristicky vypadající samopal, jež se zdá být zcela nepoškozen, až na vrstvu prachu, jež ho halí. Kolem dokola je rozházeno mnoho nábojů, pocházející nejspíše z této zbraně. Náhle se vám oběma málem zastaví srdce, když se od zdeformované mrtvoly muže ozve hlas, znějící jako z interkomu: "Je tady někdo? Slyším vás, ale vidím prdlačky." On ten hlas vlastně nejde od mrtvoly, ale, a to je hodně divné, od jeho zbraně, ležící vám u nohou. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Vtom se ozve tlumený výkřik plný hrůzy jednoho z těch dvou u oltáře. V duchu zakleješ a to už máš pažbu samopalu u líce. Nevíš sice, co se děje, ale zato je ti jasné, že ti dva na něco narazili. Nic ze své pozice nevidíš, jen se Poručík zastavil u oltáře... a i na tu vzdálenost je vidět, že je bílý jako stěna a chvěje se. A vtom se směrem přímo od nich ozve hlas, který vás sem přivedl: "Je tady někdo? Slyším vás, ale vidím prdlačky." A ten hlas ti vůbec nepřijde jako lidský. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Vaše skupina jde neobvykle pomalu, co chvíli se zastavíte a zkoumáte oblasti před vámi. Tíživá atmosféra šedých ulic a prázdných domů na vás silně doléhá a každému z vás aspoň na chvíli bleskla hlavou myšlenka, jaké by to bylo být opět zpátky v budově školy, ze které jste vyšli. V teple, bezpečí, mezi silnými zdmi. Vítr a stíny si pohrávají s vašimi smysly, co chvíli se zastavíte a s divoce bušícím srdcem přejíždíte mířidly vymlácená okna, trosky domů a temné kouty všude okolo, jen abyste zjistili, že jste se polekali větrem hnané igelitové tašky, nebo pokroucené větve, tlučící o povalenou popelnici. Značná nervozita je cítit už i z tří vojáků, co jdou s vámi, jmenují se Ivan, to je ten vlasatý, Boris je ten medvěd s kulometem a ten třetí je Saša, mladík se sniperkou. Ačkoliv vypadají dost ostříleně a že už si své zažili, postupně víc a víc tichnou a nakonec úplně přestanou mluvit mezi sebou. Jakýkoliv pokus Radka a Luckyho promluvit jeden s druhým je okamžitě zastaven hrubým štulcem pažbou do ramene. Nyní už nepůsobíte jako úderné komando těch nejostřejších vojáků, spíše se podobáte posledním pár přeživším uprostřed nepřátelského teritoria. Ivan už v podstatě neodtrhne pažbu svého kalašnikova, opatřeného tlumičem, od líce, Borisovy klouby bělají pod stiskem jeho velých tlap na kulometu. Jediný Saša se zdá být klidný a nebýt jeho mrtvolně bledé kůže a krůpějí potu na skráních, byli byste si mysleli, že ani neví, co je to strach. Nyní jste se dostali od jihu až hranaté budově, která dříve bývala bazénem. Za touto budovou je vidět park, plný suchých a pokroucených stromů. Několik statných velikánů je i na západní straně bazénu. Za nimi se už rýsuje vysoký dům, cíl vaší cesty. Ivan, ten vlasatý, pokynul rukou k zastavení. Všichni jste se přikrčili za nízkou a z části pobořenou zídkou vedle sportbaru, až na Borise, který si stoupnul asi tři kroky vedle a dál kontroloval ulici před vámi. "Vy dva, sadiť, tiše!" zašeptal ostře k Radkovi a Luckymu. Potom pokračoval rusky k Ys, Sašovi a Borisovi, pravděpodobně jim vysvětloval další plán. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Tak jsme tady, ale chce to plán. Nemůžeme tam jen tak nalítnout. Za prvý, nikdo se nevzdálí víc naž na dvacet kroků. A všichni uvidí na každýho! Kontrolujte si anomálie na budíkách. A oči na stopkách, nechci nikoho z vás ztratit." Po chvilce rozmýšlení se Ivan obrátí k tobě a tišším hlasem, zkresleným jeho otravným dialektem, kterému máš někdy potíže rozumět i ty sama, praví: "Ys, tyhle dva outěžky s sebou máme jako kanárky v kleci, nebo na nich chceš zkoušet nějaký hokus-pokus vědátoroviny? Jestli se něco zesere, radši tu ty dva nechám a peláším zpátky, než abych je chtěl chránit a riskovat krk svůj a ostatních chlapů." Ty víš, že Ivan není žádný zbabělec, ale taky víš, že je to pragmatik. Riskovat nesmyslně a bezúčelně není jeho styl. Jenže bojovat proti lidem je něco zhola jiného, než stát proti tomu, co neznáte a někdy ani nevidíte. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Poté se skrčím u zídky stále svírajíc zbraň. Na Ivanova slova lehce přikývnu. Я согласна. Я их взяла с собой, потому что я хочу кое-что проверить, но я бы никогда не рисковала вашу жизнь ради пленников. Если бы тот с светлыми волосами выжил, то бы было хорошо, потому что он предметом моего изучения. Другой меня не интересует, о него вообще не заботитесь. Но главная цель нашей миссии - приобрести лекарства, продукты и так подобнее. Как я сказала раньше - если тебе придётся, стреляй. Или останови его там. Мне это равно." Zadívám se směrem k budově. "Как сказал Ваня, мы пойдём все вместе. Знаем строение этого здания, поэтому пойдём сначала к моей к лаборатории за лекарствами. Те нужнее всех. Продукты возможно приобрести на иных местах. Согласны?" |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Jak jsem řekla dříve - jestli budeš muset, střílej. Nebo ho tam nech, je mi to jedno. Jak říkal Váňa, půjdeme pohromadě. Známe vnitřek té budovy, takže jdeme nejdřív ke mně do laboratoře pro léky. Jsou nejdůležitější, potraviny se dají sehnat i jinde. Souhlasíte?" |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Mise Cesta se stane, jak se dalo čekat, ne moc příjemnou. Neseme věci ulicemi, které vypadají jako leporelo o post-apo světě. Není proč mluvit, Méďa Béďa nás stejně nenechá. Jdeme v tichosti, posraný až za ušima, bez brokárny nejsem nic. Nakonec nás usadí. Sednu na prdel a obhlížím terén, nechci se nechat sežrat. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro V mžiku se otočím, div nespustím palbu na široké okolí. Pořád to ale není oproti šoku, když uvidím co se skrývá pod oltářem. Okamžitě odskočím dozadu a z úst se mi vydere výkřik velice podobný tomu poručíkovu. S očima upřenýma na ten hnus pořád klopýtám vzad, dokud zády nenarazím na zeď. Už je to celkem dlouho, co jsem naposledy jedl, vnitřnosti se mi ale stahují tak, že snídaně se snad brzo ocitne na podlaze. Ohryzek mi po krku rychle skáče nahoru a dolů, jak rychle polykám ve snaze udržet jídlo v sobě. Hrůzou rozšířené oči jen s námahou odtrhnu od oltáře, když mi hlavou probleskne myšlenka, že bát bych se neměl nebožtíka, ale toho, co s tím tyhle prasečiny provedlo. Oční bulvy kmitají po okolí skoro jako při epileptickém záchvatu. V momentě, kdy se od oltáře do toho všeho ozve ještě lidský hlas, chybí jen málo od toho, aby mi nepovolily svěrače. Zároveň je to ale impuls, který mě vytrhne z šoku. Dneska už takhle vyspělou techniku skoro nepotkáváme, ale pořád je to něco, co znám. Narozdíl od ... od toho zbytku. Pomalu se odlepím od zdi a kroky ještě pomalejšími než původně se vracím zpět do hlavní lodi kostela kolem oltáře. Držím se od něj ale tak daleko, jak to jen jde. Možná bych měl probrat poručíka a poslat ho zpátky, ale to bych tu pak byl úplně sám, takže to neudělám. Pohybuji se pomalu, jako bych měl před sebou lva a bál se jakýmkoli pohybem dát najevo agresi. Přetáhnu si přes hlavu popruh od samopalu a stejně pomalu si hlavní přisunu zbraň ležící na zemi. "Pojďme pryč." Promluvím na poručíka vyschlým hrdlem a rukou na jeho rameni ho tlačím pryč. Jakkoli se do svého hlasu snažím vložit pevnost, zní bojácně a nerozhodně. Svou zbraň mám opět na rameni a druhý samopal opatrně držím ve druhé ruce. Teď už mám sto chutí vykašlat se na opatrnost a co nejrychleji odsud vypadnout. Rozběhnout se pryč a neohlížet se, dokud zase nebudu venku na slunečním světle. Moje trpělivost mě od takového počínání rozhodně dlouho zdržovat nebude, ať se poručík probere, nebo ne. Použité vlastnosti: Obratnost + Obratnost (pokud by to nešlo, tak klasicky zase Obratnost + Vnímavost) |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Počáteční klid a rozvaha je v mžiku ten tam. Poručík a Josef jako by zapomněli na všechnu ostražitost a ve velkém spěchu začali utíkat zpět k hlavnímu vchodu do kostela, u kterého stále ještě čeká Světlana. Josef ještě stačil sebrat ze země něco, co vypadá jako značně upravený samopal Kriss Super Vector a spolu s ním uháněl pryč z kostela. Pro Světlanu je těžko odhadnout, čeho se ti dva tak strašně vyděsili, rozhodně se ale netváří, že by tu chtěli dále zůstávat. Nyní jste před budovou kostela. Nebe potemnělo ještě více a zakabonilo se temně kovovými mraky, vířícími v obludných masách nízko nad horizontem. Dříve byste řekli, že se schyluje k bouři, v této době to ale může být cokoliv, od kyselého deště až po imisní vír. Všem je vám jasné, že bude potřeba najít si v brzké době nějaký úkryt, kde přečkáte chystanou nepřízeň počasí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Přešli jste silnici a jste nyní kousek od plaveckého bazénu. Opatrně kráčíte podél hranaté budovy, za jejímiž okny nad sebou vidíte šedé balónky a zavěšené plavecké kruhy. Dříve by vás to možná lákalo k návštěve, nyní by vás dovnitř už nejspíš nikdo nedostal. Po levici se k nebi vypínají suché kmeny vysokých stromů a pod nimi je zaparkováno několik vraků aut. Kryjete se a pomalu přibližujete k bývalé základně Gardy, když vtom... "Stojať!" zavelí tiše vlasatý a zaklekne u staré Toyoty. Ostatní hned následují jeho pokynu. Nejspíš si všimnul něčeho podezřelého před vámi. Upřete svůj pohled tam, kam on nyní míří svým kalašnikovem a pak si toho také všimnete. Pohyb. Nějaké postavy se přikrčeně a velmi hbitě přesouvají mezi pytlovými zátarasy, vystavěnými u základny. Nedokážete určit, zda jsou ozbrojené, ani co jsou zač, každopádně tu již nejste sami. Boris rozkládá dvojnožku na svém kulometu a potichu svou zbraň usazuje na kapotě vozu, vedle kterého klečí vlasatý, tichý mladík se přesunul... kam vlastně? Před chvílí tu byl a najednou je pryč, jako duch. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Dá se dnešní den nazvat jako úspěšný? Asi ano. Žádná potyčka s lupiči, nebo mutanty, což je vždy jen dobře. Náboje jsou vzácné a každé zranění, byť lehké, se může stát osudovým, není-li zavčas a odborně vyléčeno. Navíc jsi našla v batohu mrtvého dítěte dvě konzervy psího žrádla, takže zažíváš takřka Vánoční blaho, asi jako když dostaneš dárek, který sis půl roku předem vysnila. Tvůj plán omrknout nemocnici a pokusit se najít nějaká antibiotika a starilní obvazy tě zavedl na blízkou křižovatku, kde silnice protíná i tramvajová linka. Normálně bys tu nečekala nic zvláštního, jen klasické panorama z vraků automobilů a zašedlých baráků s vymlácenými okny, ale to, co jsi tam uzřela nyní ti popravdě vzalo dech. V zatáčce stojí tramvaj. "A co," řekla by sis před lety, ale nyní je to s tramvajemi jiné. Nejsou běžným dopravním prostředkem z předválečných dob, ještě dnes se používají tam, kde je trať neporušená. Nejvíce je používají Obchodní cechy jako své karavany. Silně opancéřované vozy, které krom zboží vozívají i velké množství proviantu a ozbrojenců tak skýtají nájezdníkům lákavý cíl pro jejich rejdy. Tato tramvaj o dvou vozech však vypadá, že už definitivně dosloužila. Jeden vůz je kompletně vyhořelý a druhý vůz má zlomenou nápravu a je mimo koleje. Asi zde došlo k úspěšnému přepadení, což napovídají i mrtvoly lidí okolo. Všude ticho, asi se to celé odehrálo před nějakou dobou. Celkem tě vábí představa opomenutého, či přehlédnutého proviantu, kterého si lupiči nemuseli všimnout, ale stojí ti to za riziko odhalení své pozice na tak otevřeném místě, jako je rozlehlá křižovatka? Může to být i past, napovídá ti instinkt. Ti útočníci tu stále mohou být a čekat na náhodného tuláka, co si bude chtít přilepšit. Nebo je to bezpečné? A tak stojíš ukrytá za převráceným vozem a dumáš, co uděláš. Odejít pryč? Jít na průzkum karavany? |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro "Не стрелять. Нам подойти туда тихо," pravím hlavně k Borisovi, když vidím, jak se připravuje. Když se ujistím, že za námi nic není, že jsem nezaregistrovala pohyb nebo něco i tam (а taky to dělám proto, jestli si nevšimnu, kam zmizel Saša), kouknu zase dopředu skrz okýnka auta. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Vůbec se mi ale nelíbí, co je donutilo takhle jednat. A ten hlas... Dívám se na ty dva přes mířidla, ale protože se oba dívají kamsi za oltář, namířím tam odkud by to něco, čeho se lekli, mohlo vyskočit. Zmutovanýho psa by se nelekli, ten by navíc nemluvil, kurva... lidskej mutant? Na jednu stranu je to hnus, na druhou stranu se mnou šije zvědavost, co donutilo dva chlapy ječet jak malý holky. Málem jsem to do Peti našila, jak zařval. Oči se mi rozšíří, když se po chvíli rozběhnou směrem ke mně. Nepřestávám však mířit na to místo, kdyby jim to mělo bejt v patách. Teprve až kolem mě proběhnou, pozpátku se dostanu ven z kostela a hned zmizím ze dveří. Kývnutím hlavy naznačím, ať jdem aspoň za Sniperem a nestojíme tu jak pitomci. Taky očima pátrám po Lajce. Tiše zamlaskám, jak se to spíš dělá na koně, protože hvízdání je moc pronikavý. "Kurva, todleto nám ještě chybělo... no nic, o svým kostelním objevu mi povyprávíte pak," řeknu s pohledem upřeným na nebe. Jelikož jsem to něco neviděla, nejsem samozřejmě tak vystresovaná jak ti dva. I když svoji dávku adrenalinu jsem si taky užila, protože jsem každou chvíli čekala, že na ně něco zpoza toho oltáře skočí. |
| |
 | soukromá zpráva od Magdalena pro Krčím se u zdi, před zatáčkou, a z kleku sleduji tramvaj na křižovatce. Ji samotnou jsem si prohlídla jen krátce. Bylo mi hned jasné, že jsem možná narazila na něco „dost“ zajímavého. Spíše mě ale zajímá okolí. Pozoruji stromy a dívám se do oken, jestli se někde nemihne stín nebo nezahlédnu nějaký jiný pohyb, který by mi prozradil skryté nebezpečí. Upravím si batoh na zádech, starej vysloužilej, ale stále držící pohromadě. Bohužel pro mě je v něm jen něco málo a rozhodně si myslím, že v tramvaji bych si mohla slušně doplnit zásoby. Rozhodnu se ještě počkat, aspoň do setmění. Prozatím si najdu nějaký úkryt, odkud budu mít výhled na křižovatku. Nechci riskovat útok za bílého dne. S tím, co mám na sobě, budu méně viditelná za šera. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Konečně venku, pokud to tedy může být nějaká útěcha. Po zádech, kterými jsem otočen ke kostelu, mě stále přebíhá mráz, ale aspoň se mi tolik netřesou ruce. "Sakra, ať už to udělalo cokoliv, nechci se s tím setkat. Radši rychle vypadneme. Na řeči bude času dost později, až se někde uhnízdíme," pravím a významně bodnu pohledem k šedému nebi. Rukou pokynu Sniperovi, aby se k nám urychleně přesunul a pak bez meškání sejdu z kostelních schodů dolů k silnici, vedoucí okolo. Silnice spolu s tramvajovými kolejemi vede do mírného kopce podél parku, druhá strana vozovky je lemována domky s obchody. Architektura napovídá, že byly postaveny němci někdy za druhé světové války, dnes už jsou ale tak zchátralé, že by to na nich nikdo nepoznal. Zašedlé, omlácené domy s mnoha okny zatlučenými, v mnohých z nich hořelo. Nic, kde bych se chtěl utábořit, než se přežene ta bouře, co se chystá. Asi po třiceti metrech stoupání, kdy jdu podél domů, se zastavím a sešlé skupině poreferuji o tom, co nás čeká vepředu: "Za tamtou zatáčkou dojdeme k nemocnici. Je to u velké křižovatky a fakt netuším, jak moc nebezpečné by to mohlo být. Snad by bylo lepší, kdyby to dva vzali přímo po kolejích a druzí dva to obešli tady kolem," ukážu na uličku, odbočující z hlavní ulice a pak dlaní naznačím, že se ulička stáčí nahoru. "Je tam potok a za ním kovošrot. Ten nás nemusí zajímat, druzí dva by to jen vzali podél koryta a tak pokryjem tu křižovatku ze dvou stran. Souhlasíte, nebo máte jiný nápad?" Přehledová mapka plánu |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ivan udělal pár kroků dozadu poté, co si Boris rozestavil kulomet a pak promluvil sám sobě přes rameno: "Co tam kurva je? Sašo?" Žádná odpověď. Otočil se a jeho pohled padl jen na tebe, Radka a Luckyho. "Kde je kurva Saša? Kam šel? Tam vepředu něco je a já potřebuju vědět, kdo to je," obořil se na tebe a pak i zle na ostatní dva, ačkoli vaši vězni mu nemohli rozumět ani slovo. Mezitím Boris také zneklidněl a zlostně syknul na Ivana: "Zavři hubu, jseš strašně slyšet. A nějak se to tam rotí, asi... NO TY VOLE!" A to už zarachotil jeho kulomet v desetiranných dávkách, mířících k vaší někdejší základně. Všichni hned padnete na kolena a stihnete se podívat k budově, kterou Medvěd zasypává ocelí. Proti vám postupuje víc jak půltucet temných siluet, pohybujících se s natolik nelidskou hbitostí, že nepochybujete o tom, že nemáte co do činění jen tak s nějakými marodéry. Borisovy stopovky zeleně protínají šedavý horizont a v podstatě neškodně vysekávají díry do asfaltu, nijak nezpomalující rychlý postup černých postav vůči vám. Sice se nezdá, že by kterákoliv z nich nesla nějakou zbraň, ale zkušenost vás už naučila, že přetvořenci anomálií nic takového k usmrcení živého tvora nepotřebují. Ale mělas tušení, že se to dneska nějak posere... |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Vlasatý udělal pár kroků dozadu poté, co si ten svalovec rozestavil kulomet a pak promluvil sám sobě přes rameno něco Rusky. Poté se otočil k vám dvěma a doktorce a pokračoval ve své řeči o dost ostřejším tónem, avšak ani to nepomohlo vašemu neporozumění. Mezitím ten Medvěd za kulometem značně zneklidněl, když něco ostře syknul za svá záda, kde vy všichni dřepíte, asi vás vybízel k tichosti, což hned vzápětí sám porušil poděšeným výkřikem, vzápětí vystřídaným rachotivou střelbou ze své hrozivé zbraně. Jeho střelba v desetiranných dávkách se nese kamsi k budově, ke které jste měli namířeno, nejspíš tam spatřil vaše nepřátele, se kterými mají ještě mnoho k vyřizování. I když, tvářil by se takový hromotluk s kulometem v ruce, kdyby zasypával ocelí nicnetušící nájezdníky? Všichni hned padnete na kolena a stihnete se podívat k budově, kterou Medvěd kropí žhavou ocelí. A pak to sám zahlédneš, to, co jsi s Luckym předtím zpoza aut neviděl. Proti vám postupuje víc jak půltucet temných siluet, pohybujících se s natolik nelidskou hbitostí, že nepochybujete o tom, že nemáte co do činění jen tak s nějakými nájezdníky, nebo třeba marodéry. Medvědovy stopovky zeleně protínají šedavý horizont a v podstatě neškodně vysekávají díry do asfaltu, nijak nezpomalující rychlý postup černých postav vůči vám. Sice se nezdá, že by kterákoliv z nich nesla nějakou zbraň, ale zkušenost vás už naučila, že přetvořenci anomálií nic takového k usmrcení živého tvora nepotřebují. Ale měls tušení, že se to dneska nějak posere, jen ne tímhle směrem... |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Před kostelem se nezastavuji, chci se od něj dostat co nejdál. Poručíkův směr přitom dobrý stejně, jako jakýkoliv jiný, takže ho prostě následuji. Při cestě kolem parku plného anomálií se držím na druhé straně cesty a přestože neběžím, jdu rychle. Chci hlavně být pryč. "OK, obejdu to." Souhlasím téměř automaticky s poručíkem. "Míříme k nějaké konkrétní skrýši, nebo jenom něco hledáme?" Zeptám se ještě, než se rozdělíme. Být to na mě, klidně zapadnu do prvního baráku za zatáčkou, co ještě má střechu. Zatímco svůj samopal držím v rukou, ten z kostela mám na popruhu přehozený přes rameno. Je to ale ta poslední věc, na kterou bych teď chtěl myslet. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Kývnu na Josefa, když se nabídne, že půjde odbočkou. Zatímco skládám mapu, na které jsem svůj plán postupu ukázal, odpovím mu: "Tak trochu od obojeho. Stále jsme nenarazili na žádnou stopu, co by nás dovedla k tomu profesorovi, takže jít po trati je zatím jediný, co zbývá. Ale skrýš si budem muset tak jako tak najít a to nejpozději do půl hodiny. Tam u nemocnice snad najdem nějaký vhodný barák, trochu dál od tohohle parku a kostela," píchnu palcem za sebe, odkud jsme přišli. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro "Чёрт!" zakleju, když zase sjedu skoro na zadek. Prudce vydechnu a na chvíli zavřu oči, stisknu víčka k sobě a jazyk kmitne po suchých rtech. Pak se odlepím zády od auta a zakleknu v pozici vhodné pro střelbu. Odjistím AKčko, a jelikož nejsem ten typ, co by bezhlavě střílel (v téhle době se nevyplatí plýtvat municí), pokud možno sázím na jisté rány. Mám přepnuto na jednotlivé střely. Teprve až budou příliš blízko, tak přepnu na dávky a pořádně je pokropím. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Posralo, posralo, lalala... Kurva Cesta, která skončila doslova na prdeli, na kterých sedíme, končí dost neslavně. Střelbou na stíny, které vraždí nebo minimálně budou. Méďa se je snaží rozstřílet na hadry ale moc mu to nejde. Dokonce medička vytáhne kalacha a pálí, naštěstí s rozmyslem. Bezezbraně nezmůžu nic, proto se rychle podívám v blízkém okolí po nějaké zbrani, cokoliv mi pomůže. Dávám si bach na stíny, kdyby se blížili ke mě tak upozorním ostatní, nechci chcípnout, takhle. (Dovednosti:Vnímavost a Boj na blízko = měl bych seznat co se dá použít.) |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Tak, jako už mnohokráte předtím, ses i nyní rozhodla vyčkat na příkrov šera, než vyjdeš na průzkum otevřených prostranství. Zalezla sis za pobořenou zídku poblíž bývalých technických služeb města a shodila ze zad svůj batoh a zbraň. Není kam spěchat, ale ostražitost, ta polevit nesmí. V tomto světě nikdy. Uši máš na stopkách, ale krom zvedajícího se větru, ševelícího mezi suchými větvemi stromů blízkého parčíků neslyšíš nic. Kolem se vše zdá být dokonale mertvé, jako bys byla jediným obyvatelem města. Dobře však víš, že to tak není, dole na jihu sídlí ta banda, co se srotila kolem nádraží, na východě, na konci tramvajové linky zase bydlí ti militaristi, kterým je lepší se vyhýbat. A někde mezi nima se dá narazit na tu divokou sebranku nájezdníků a zabijáků, před kterýma se radši každý třese. Jakže se jim to říká, Tesco-garda? Nebo rota? Ale co, na jméně nesejde, prostě jak se něco hne, je lepší se schovat a nechat je přejít. A přesně to teď děláš i ty. Tvůj první plán byl tedy čekat na západ Slunce, na tmu. Jak už to tak ale chodí, jiná událost se dostala do popředí před tvůj záměr. Na nebi se začaly sbírat temné mraky, meloucí se v gargantuovských kolech. Dříve by sis pomyslela - bouřka. V této době, přetvořené četnými anomáliemi, však už víš, že nic nemusí být takové, jaké se to zprvu jeví. Může padat jen obyčejná voda, ale taky to může být radioaktivní kyselina, či se může uvolnit záhadné imise energie, která okamžitě skolí cokoliv živého, co nebude ukryto za dostetčně silnou vrstvou železobetonu. Neradno riskovat, pomyslíš si a už si sbíráš věci. Nehodláš zde, pod tenkou plechovou stříškou, čekat na první kapky, které mohou znamenat smrt. Je čas se přesunout mezi čtyři bytelné stěny a pořádný strop, i za cenu překonání strachu z budov, kde se může skrývat... inu, cokoliv. Ale od toho máš svou zbraň. Jen doufáš, že trochu rozžhavené oceli bude stačit na to, co tam může, ale nemusí čekat. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Když se začal zvedat vítr, věděla jsem, že je něco v nepořádku. A když mi nad hlavou zčernalo nebe, bylo to jasné. Musela jsem se schovat a prohlídku tramvaje odložit. Aspoň prozatím, než vyřeším tenhle nepříjemný problém. Nejhorší na tom, že teď nás příroda naprosto ovládá a nám nezbývá než se podrobit anebo utéct. Nemůžu říct, že bych si na to zvykla, ale snažím se přizpůsobit. Hodila jsem si batoh na záda, upravila popruhy a přes hlavu si pod rameno zavěsila HKčko. Byl čas zmizet a to rychle. Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala jsem nejpříhodnější místo, kde se schovat. Ideálně jednopatrovou budovu, jenže v okolí byly jen dvojpodlažní baráčky a nedaleko paneláky. Nebyl čas si moc vybírat, začínala mi hořet koule u prdele, takže jsem vstala a v předklonu jsem přeběhla k zavřeným dveřím. Zkusmo jsem šáhla na kliku, jestli jsou dveře zavřené nebo ne. Pokud nebyly, opatrně jsem vešla dovnitř. Pokud byly, začala jsem do nich bušit ramenem a snažit se vykopnout dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro U bazénu, na dohled k základně Po vzoru Borise i ostatní začnou zasypávat, více či méně mířeně, temné siluety před vámi ocelí ze svých zbraní. Nejprve Medvěd, pak se přidá i Ivan a nakonec i Ys, která čekala, až se postavy přiblíží do vzdálenosti, ze které je větší šance trefit se bez zbytečného rozsypávání nábojů všude okolo. Temné siluety se k vám blíží v přikrčené pozici, ale jejich pohyby vůbec nevypadají lidsky. Ani jedna z nich nepoužívá při běhu ruce, jen je jaksi "tahají za sebou". Během jejich zběsilého kličkování k vaší pozici vydácají postavy odporné chrčení a upírají na vás své tváře, které halí neproniknutelný černý stín. Čím jsou blíže, tím více detailů rozeznáváte. Jejich maskáčové kombinézy jsou pokryty jakousi černou olejovitou látkou, která je obaluje od hlavy až k botám. Občas vystupuje nějaký detail, jako je bajonet u opasku, nebo plynová maska. Medvědovi se konečně podařilo podržet si chvíli v mířidlech jednu z rychle se pohybujících se postav a v mžiku ji zahrnul ocelovou pozorností. Postava se s odporným kvílením rozprskla do stran a na zem dopadly jen dva zčernalé kusy těla. Ostatní jen torzo oběhli a než jste se stačili znovu nadechnout, byli opět blíž. Ys spolu s Ivanem se rozhodli střílet pomaleji a narozdíl od Borise šetřit náboji. Postavy jsou zatím 80 metrů daleko a vzhledem k jejich hbitosti není žádný div, že se ani jednomu z nich nepodařilo nikoho trefit (hody 15, 6) Mezitím sis všimla, že se jeden z vězňů, Radek, pokouší odplížit trochu dál od vás a začíná štrachat v jednom z vraků aut, které stojí okolo. Lucky sedí na místě, zády opřený o ten samý vůz za vámi a je bílý jako stěna. Nezdá se, že by se ti dva pokoušeli utéct, spíš Radek něco hledá. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro U bazénu, na dohled k základně Po vzoru toho Medvěda i ostatní začnou zasypávat, více či méně mířeně, temné siluety před vámi ocelí ze svých zbraní. Nejprve Medvěd, pak se přidá i Vlasatý a nakonec i Doktorka, která čekala, až se postavy přiblíží do vzdálenosti, ze které je větší šance trefit se bez zbytečného rozsypávání nábojů všude okolo. Temné siluety se k vám blíží v přikrčené pozici, ale jejich pohyby vůbec nevypadají lidsky. Ani jedna z nich nepoužívá při běhu ruce, jen je jaksi "tahají za sebou". Během jejich zběsilého kličkování k vaší pozici vydácají postavy odporné chrčení a upírají na vás své tváře, které halí neproniknutelný černý stín. Čím jsou blíže, tím více detailů rozeznáváte. Jejich maskáčové kombinézy jsou pokryty jakousi černou olejovitou látkou, která je obaluje od hlavy až k botám. Občas vystupuje nějaký detail, jako je bajonet u opasku, nebo plynová maska. Medvědovi se konečně podařilo podržet si chvíli v mířidlech jednu z rychle se pohybujících se postav a v mžiku ji zahrnul ocelovou pozorností. Postava se s odporným kvílením rozprskla do stran a na zem dopadly jen dva zčernalé kusy těla. Ostatní jen torzo oběhli a než jste se stačili znovu nadechnout, byli opět blíž. Doktorka spolu s Vlasatým se rozhodli střílet pomaleji a narozdíl od Medvěda šetřit náboji. Postavy jsou zatím 80 metrů daleko a vzhledem k jejich hbitosti není žádný div, že se ani jednomu z nich nepodařilo nikoho trefit. Kulky jen neškodně sviští kolem nich, nebo se odráží od asfaltu. Zatímco hledáš něco užitečného, co by ti mohlo pomoci v případném boji (do kterého nechceš jít s holýma rukama), Lucky jako by zkameněl. Sedí pod vrakem auta, opřen o něj zády a je bílý jako stěna. Nemáš zrovna čas o něj pečovat a tak pokračuješ ve štrachání v autě, nedbaje na to, jak by si to mohli vyložit tví "opatrovníci". Vrak vozu je dočista prázdný, jen jsou v něm odpadky, které ti k užitku nebudou. Hrabeš se plechovkami a pytlíky od brambůrků (Nová, tradiční receptura! Nyní ještě křupavější!) a v hledání tě popohání i stále se blížící chrčení těch temných bytostí. Podivné, že jsi ho zaregistroval i přes střelbu. Nenašel jsi však nic užitečného. (hod 6) |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Barák je nebývale zachovaný, válka k němu byla očividně mírná. Okenice má sice zatlučené a pár děr po kulkách také rozeznáváš, ale jinak vypadá dobře. Fasáda není tak zašedlá a opadaná, jako to vídáš denodenně kolem sebe a ani aura strachu, linoucí se z jiných domů a paneláků není tak silná. Přejdeš k domovním dveřím a na moment se zarazíš. Přes krásné, zachovalé dveře je nasprejovaný velké červené X a černým sprejem připsáno MOR. Vezmeš opatrně za kouli na dveřích a zkusmo otočíš. Dveře se bez jediného skřípnutí k tvému údivu otevřely. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Koutkem oka zaregistruju další pohyb. "Don't you dare run away," zavrčím varovně, pro jistotu, abych mu dala najevo, že mému ostřížímu dohledu neunikne. "Молодцы, я боюсь, что нам нужно позволить им подойти ближе, в другом случае это только трата пулей." |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Moje vědecká povaha krvácí a pláče, že pravděpodobně nebude možnost dostat do spárů laboratoře (kdybych nějakou sakra měla!) podobný úlovek. I kdyby ano, Zak by určitě skákal do stropu, že to tahám na základnu. Asi to není nejmoudřejší, ale když se moje střelba minula účinkem, s roztřeseným výdechem přestanu ignorovat zmatený šum okolo sebe, šum paniky a bojového napětí, a pokusím se zaměřit na vetřelce před námi. Jenom jeden pokus, nic víc. Vím, že i kdyby se to čirou náhodou povedlo, je jich hodně, ale já toužím vědět, nakolik inteligentní jsou. Třeba by je pak s trochou cviku šlo ovládat... Bez prášků? |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Hlaveň tvé pušky poklesla a tys pomalu zavřela oči. Poslední, co jsi vnímala, bylo několik temných siluet, běžících k vám, pak mužský křik, rachot palby... a pak se vše rozplynulo ve vzálené hučící ozvěně, postupně se měnící v utichající pískot. Tvá první vědomá myšlenka byla: "Nepovedlo se to. A proč je najednou tak ticho? Že by se mi to... jen zdálo?" Pak otevřeš oči. Pomalu, neboť celý prostor kolem tebe je vyplněn velmi ostrým bílým světlem. Zacloníš si oči rukou... a všimneš si, že již na sobě nemáš vojenskou kombinézu, ale že jsi oblečena do červeného tílka a černých kalhot. Ani na nohou nemáš klasická bagančata, ale pohodlné tenisky. Vstáváš ze silnice a nevěřícně hledíš okolo sebe. Jsi v Litvínově, dokonce na stejném místě, kde... ano, kde jsi se ponořila do své vířící mysli a pokusila ses... o co že ses to vlastně pokusila? A bylas sama? Nevzpomíníš si. Asi to není důležité. Světlo znatelně pohaslo a ty vidíš, že jsi obklopena svěží zelení. Stromy šumí v teplém letním větru, nad hlavou přeletí hejno špačků. Smích, něčí smích, jako ozvěna kdesi v dálce. Cítíš se opojena dobrou náladou. Takže se mi to jen zdálo. Ty ruiny, bestie, zbraně, mutanti... musím přestat koukat na ty strašný filmy, pak se mi o tom zdá. Je trochu divné, že jsi na ulici sama, nikde ani noha. I když, v takovém horku, kdo by vystrkoval nos? A jen jak tě to napadne, dětský hlas: "Haló, paní, kopnete nám prosím ten míč?" Otočíš se za hlasem, jde směrem od té barevné školy. Sedm dětí, všechny stojí v pozoru kus od tebe a koukají upřeně na tebe. Pod tvýma nohama se kýve barevný nafukovací míč. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Jen co tě Doktorka okřikne, abys nic nezkoušel, obrátí se znovu k těm přetvořencům, kteří na vás zběsile útočí a pak... pak sklopí hlaveň svého kalašnikovu, zavře oči a sesune se k zemi. A spolu s ní i ostatní přízraky. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Všechno se dělo hrozně rychle, nebyl čas přemýšlet, špekulovat, mluvit. Jakmile se Ys sesunula k zemi, a spolu s ní i všechny útočící přízraky, přiskočil k jejímu nehybnému tělu ten Vlasatý (jmenuje se Ivan? Asi ano) a zkusmu ji poplácal po tvářích. Nic. Vlepil jí pořádnou facku, ale ani to jí neprobudilo. Dokonce jí to ani nevehnalo barvu do sinalé tváře. Vlasatý cosi zaklel ve svém mateřském jazyce a mávnul na tebe a Luckyho, abyste přišli k ní. Rychle ukázal na každého z vás a pak na její ruce a nohy. Člověk nemusí být nutně génius, aby i beze slov pochopil, že ji oba máte vzít a přenést. Pak ten vlasatý cosi velmi rychle vykonzultoval s Medvědem (Igor? Ne, Boris, ano), ten sbalil kulomet a pak šel s určitým odstupem za vámi, až do posledního okamžiku mířící na nehybné postavy na silnici mezi vámi a základnou Teskáčů. Vlasatý vám pokynul, abyste bezvládnou Ys zanesli do budovy plaveckého bazénu, vedle které se celý boj odehrál. Než jste vstoupili dovnitř, ještě jí pohmatem vyzkoušel puls na krkavici. Sice zachmuřeně, ale přesto zakýval hlavou, že žije. Ivan si zapnul baterku na svém ákáčku a vedl vás kolem pokladny do dámských šaten. Koberec se změnil v kachlíky, fotky a diplomy z dětských plaveckých soutěží vystřídaly šedé kovové skříňky. Kužel světla několikrát protnul prašnou tmu v převlékárně, než jste konečně vstoupili dovnitř. Položili jste Ys na dřevěnou lavici, pak Boris vylovil ze svého batohu něco jako petrolejku a zapálil ji kousek vedle. Místnost zoranžověla blikavým světlem lampy. Hledíte jeden na druhého a výrazy vašich tváří zcela odpovídají vážnosti celé situace. Po chvíli tichého debatování Ivana s Borisem se Vlasatý zvedne a velmi tiše se vydá druhými dveřmi dál, asi šel na průzkum. Boris zůstal u vás. Chvíli si tebe a Luckyho přeměřuje zamračenými pohledy, ale pak dokonce odloží svůj Negev a přiklekne s doktorčinu tělu. A světe div se, začne dokonce tiše broukat nějakou písničku jí do ucha. Takže Medvěd má i city. |
| |
| soukromá zpráva od "Lucky" pro Nějakým záhadným způsobem všechny ty útočící stvůry, nebo co to vlastně je, zkolabovaly, jako by je člověk na dálku vypnul nějakým ovladačem. Prostě padly jako podťatý přímo na hubu a už se ani nehly. Ta pěkná kočka, co s náma jde, ta teda taky upadla do nějakýho bezvědomí, ale kdo ví, jestli to spolu nějak souvisí. Že by nějaká anomálie? Ale proč nejsme zasaženi i my s Radkem a ti dva rusáci? Hned jsme zaúkolovaný tou nejtěžší prací. Nejen, že nemáme zbraně, ale ještě musíme nosit bezvládný těla. Radek chytne nohy, já ruce a mašíre marš za tím vlasatým hipíkem s kalachem. Dovedl nás do budovy plaveckýho bazénu, to je ta vymlácená budova, vedle který probíhal boj. Pak nás chvíli vedl, až jsme skončili v převlíkárně. Položit tu ženskou na lavičku a pak už je čekat, co bude. Po chvíli ruštiny se se ten vlasáč vzdálí, buď jde prozkoumávat útroby budovy, nebo se potřebuje vychcat. Tak jako tak jsme tu teď jen s tím hromotlukem. Nakloním se k Radkovi a tiše mu pošeptám: "Radku, radku poslouchej. Vzal jsem tý ženský jejího kvéra, když se nekoukali. Můžem spolu utýct. Jdeš do toho?" V mých očích je vidět strach, stejně jako naléhavost. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Bazén Nakonec se přízraky vyřeší... Pokud se případná smrt Ys počítá. Je to divný ale co není? I to že ještě žiju je zázrak. Rusáci hnusáci, nám nařídí nést tělo. Neprotestuji, nerozuměli by mi a nejsem v takové pozici. Nakonec nás zavedou do plavečáku. "Tady jsem se nenaučil plavat... taková ostuda!" V mysli mi vyvstane otázka, jak to tu vypadá, nevzpomínám si. Dojdem do šatny, dámské och. Bohužel žádné baby, možná příště a snad bez anomálií. Položíme Ys a rus co s námi zůstal, nám nevěří. Nakonec začne broukat Ys do ucha píseň. Lucky mi řekne že chce zdrhnout a má zbraň. Sleduji rusa a řeknu. "Bránit ti nebudu ale se mnou nepočítej. Rozstříleli by nás ani bys nemrkl, jejich víc než nás a navíc, nemáme nic. Teskáči by nás zabili nato tata. Radši to vydrž. Nemusí to být u nich tak hrozný, nezabili nás, a bolest k životu patří. Tohle není chvíle na zdrhnutí. Co když jsou venku přízraky?" Možná mluvím moc dlouho ale nechci aby udělal nějakou píčovinu. Možná je starší než já ale je moc akční nesprávným směrem. "Kdyby to objevili, tak ji prostě polož na zem, nebo k doktorce, na znamení že jsi nechtěl šlohnout. Jinak si ji zatím nech." |
| |
| soukromá zpráva od "Lucky" pro Nevěřícně na něj vytřeštím oči. "Co to říkáš? Ty jim věříš? Co když nás s sebou berou jen proto, aby nás někde za rohem zabili? Na co jsme jim dobrý? Kdyby ti věřili, dali by ti přece zbraň, ne? Radku, teď je naše šance, teď a nebo nikdy, když se rozdělili!" |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Co to KURVA je?! Odrovnala jsem si mozek? Jsem mrtvá? Jistě, nejlogičtější myšlenka je, že se mi to zdálo. Ale pár věcí tu nesedí. Co pár, všechny! Jsem vědec - a troufám si říct, že setsakra dobrý - moje mysl jede na jiných frekvencích, jiným tempem. Já se nespokojím s tím, jako by to udělala většina lidí, že se mi to zdálo, že ta noční můra je za mnou. Byla příliš skutečná. Byla příliš živá a dávající smysl. Moje sny takové nebývají. Moje sny... TOHLE je jako sen. Vždyť já před tím vším v tomhle městě nikdy nebyla. Byla jsem v Rusku. Byla jsem zavřená. A věci, co se objeví na popud mých myšlenek, taky nebudou zrovna důvěryhodné. Proč by se mi tohle všechno stalo najednou na ulici? Na prázdné ulici? Přece nejsem blázen. Nehraje to. Nesedí mi to. Buď jsem cvok, nebo je něco hrozně špatně. Děti. Děcka. Já nikdy neuvažovala nad tím, že bych je měla. Vždycky jsem se je snažila ignorovat a nechápala lidi, jak se nad nimi rozplývají. Nad několika librami masa, co řvou, smrdí a vylučují snad víc odpadních látek než dospělý. Jistě že to pravda, není, ne matematicky, ale můj subjektivní hyperbolický názor takový je. A pak, když rostou, jsou s nimi jen další potíže. Pro mě mnohdy nejsou rovnocenní ani dospělí lidé, natož děti. Nikdy jsem s nimi nevycházela. V mém dlouhém seznamu toho, co chci vědecky zjistit, byla i kolonka, zda mateřství zabíjí nějaký větší počet mozkových buněk nebo provádí nějakou jinou záhadnou reakci v mozku a tím ho degeneruje, protože spousta matek, které jsem znala, bylo třeba před "infekcí" docela normálních, ale jakmile je okupoval ten malý vetřelec, jejich IQ začalo prudce klesat. A co teprve až porodily! Ale takový výzkum by mi nikdo nefinancoval. Co kdyby se zjistilo, že opravdu těhotenství a pořízení si dítěte biologicky poškozuje mozek? To by klesla porodnost, neměl by kdo platit daně a dřít. Svým nicneříkajícím pohledem se podívám na děti, všechny je přejedu pohledem a přijde mi divné, že stojí v pozoru. Děti bývají uřvané, nedisciplinované, jsou examplem chaosu a zkázy. Takhle by vypadala společnost, kdyby jí někdo nevštěpil řád. A jak jsem se mohla přesvědčit, je to tak. Spousta lidí po apokalypse nechala vyplout na povrch svoje dětské vlastnosti. Sehnu se pro míč a prohlédnu si ho. Nehodím jim ho, vyčkávám, co budou dělat. Jestli to není jen další kruh mého osobního pekla a oni se nezmění na mutanty. Nebo jestli si pro mě nepřijde partička pánů v bílém a neodvede mě. Tak jako tak jsou všechny scénáře dosti na hovno. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Kam mám možnost, s tím, že je tam vidět, tam si to prohlédnu. MH: Nenapsala jsem si do výbavy baterku =D Tak nevím, estli tam něco uvidím. =)) |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro ¨Rozhodnutí Podívám se na Luckyho. "Ne, tohle není náš úděl, být popraven za rohem. Kdyby nás chtěli zabít, už by to bylo. Věřím jim, Zak mi dal slovo a chlap jako on dodrží co slíbí. Zbraně dostanu, stačí splnit pár úkolů a získat důvěru, bez svejch věcí nikam nejdu. Navíc, nemáš nic a pro všechny by jsi byl psanec, zemřel bys, tak radši neblbni a pomoz. Hlídej okolí. Prosím." Dívám se klidně a hlas také držím na uzdě. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Děti tě stále upřeně sledují a když se nemáš k tomu jim míč vrátit, začnou si ty dvě vepředu něco šeptat, rukou si cloní ústa a po očku na tebe koukají. Pak jeden z kluků popojde o krůček dopředu a otáže se: "Chceš si s náma zahrát vybiku? Hrajem všichni proti všem támhle na hřišti u školy," ukáže prstem za sebe. Ostatní stále jen tiše stojí a čekají. Světlo se již rozptýlilo natolik, že rozeznáváš, že jsou to dvě holčičky a šest kluků, všichni vyletnění, špinavá kolena a tváře. Je červenec, napadne tě. Děti mají letní prázdniny, čas her a blbnutí... jak tě vlastně napadlo to s proměnou v mutanty? Jistě, děti jsi nikdy příliš v lásce neměla, ale hraní Dead Space ti také moc nepřispívá, obzvlášť s tvou bujnou fantasií. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro "Takhle se chováš ke všem cizím dospělým? Nejsem tvoje máma ani kamarádka," zamračím se na něj. Odpověď mě vlastně ani tak nezajímá. Položím balon buď na zem, nebo někam na nějakou blízkou plochu. Je vedro, mám žízeň, měla bych jít domů. Měla bych... ale kam? Nepoznávám to tu, ne úplně. Když řeknu domů, v hlavě mi secvaknou jiné obrazy. Voní mořem a solí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Děti stojí tiše a zírají na tebe. V jejich očích je však cosi nedětského, něco příliš vědoucího, cosi, co tě sleduje trochu jinak, než jak by to dělalo dítě. V uších se ti ozývá velmi tentý, tichoulinký hvizd, téměř na hraně vnímání. Ulice je krom vás devíti stále úplně prázdná, tílko máš už zcela propocené. Slunce tak silně žhne... "Proč nám nechceš hodit ten míč? My jsme ti něco udělali? Proč nás nemáš ráda?" "Proč jsi po nás střílela?" Jejich hlasy se ozývají jakoby z dálky, jako kdybys měla vodu v uších. Najednou stojí jen asi pět metrů od tebe, mlčenlivé sochy dětí. Jak to udělaly? Asi jsi byla na pár vteřin trochu mimo... to je tím horkem a... a... "Chceme si s tebou hrát, Yngvild. Pojď a hrej si s námi." Pohlédneš dolů ke svým nohám, kde tušíš ležet míč. Leží tam místo něj Sašova utržená hlava! Ve tváři se jí zračí absolutní děs a utrpení a její rysy jsou zdeformované skoro k nepoznání. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Druhá myšlenka? - Co se sakra děje? Když mi něco vrtá hlavou a nesedí, většinou kvůli tomu nemůžu spát. Kolik probdělých nocí jsem proseděla v laboratoři u počítače, u mikroskopu, kolikrát jsem přišla do práce vprostřed noci, protože mě něco žralo a já nemohla spát? Hlodal mi tam červík a já nemohla odolat. Pamatuju si, jak jsem na sebe naházela oblečení, sedla do auta a jako v tranzu jela tam, kde moje mysl mohla být zase celistvá a klidná, odproštěná od hloupých lidských malicherností jako je to, že vám došlo pečivo nebo že si potřebujete vyprat. Chodívala jsem jako lev v kleci, hodiny, dny, věděla jsem, že mi něco uniká. Znám ten pocit moc dobře. Něco mi uniká. Buď o mém duševním zdraví, nebo o něčem jiném. Ne a ne to v mysli zaháčkovat. Kdybych byla jiná, asi si vjedu prsty do vlasů, možná si i zacpu uši, protože ten zvuk je vyloženě iritující. Stisknu zuby a zhluboka dýchám. Nejsem z těch, co začnou řvát, hystericky křičet a vztekat se. To ovšem neznamená, že jsem klidná. Jak znají moje jméno? Já je neznám. Nikdo mi neříká Yngvild. Nikdo. Vždy jenom Ys, kdysi dávno doktorko Sjörgen, málo lidí mi říkalo Yng. Něco tu... Shlédnu dolů. Vydechnu. Prudce, hlasitě. Doslova cítím, jak mi do těla proudí stresové hormony a jak mi puls letí vysoko za klidové hodnoty. Není to první ani poslední mrtvola, se kterou se setkávám, mnoho z nich jsem měla na svědomí já. Mrtvá tkáň pro mě nic neznamená. Tak proč ta šoková reakce? Asi z překvapení. Z toho, že nic není, jak má být. Napadne mě, že když je to sen - doufám - proč bych si nemohla přát zbraň? Takovou, která ty hajzlíky rozstřílí? Zkusím to. Soustředit se, abych měla v ruce svoje AK103. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Náhle nemáš vůbec povědomí o tom, v jaké poloze je teď tvé tělo. Stojíš na nohou? Ležíš na břiše? Škubnutí projede celým tvým tělem, jako když se ti na hranici spánku zdá, že padáš ze schodů a leknutím se probereš. Klopýtneš, ale zůstaneš na nohou. Cítíš, jak ti podél páteře sjíždí studená kapka potu, co se zastaví až na švu kalhot. Máš pocit velké váhy, jako by pro tebe přitažlivost platila dvojnásobně. Co se to kurva děje??!! A vtom, jakoby lusknutím prstu, je vše v pohodě. Cítíš se dobře. A ta tíha, co jsi před chvílí nechápala, je tvá zbraň. Pevně ji sevřeš v rukou a sebevědomě ji namíříš vůči postavám, pak zvedneš i pohled..... Proti tobě stojí osm kopií tebe samé, každá z nich na tváři ten samý sebevědomý úšklebek, v rukou ty samé kalašnikovy... a všechny míří na tebe. "Chceš si hrát, Yngvild? Chceš?" Když na tebe nejbližší "Ys" promluví, zní ti její hlas cize, asi jako když sama sebe slyšíš na nějaké nahrávce. Z tónu, který jsi v té prosté otázce zaznamenala, ti přeběhla husí kůže úplně po celém těle. Osm bytostí před tebou tě probodává pohledy, ve kterých už není ani stopa po hravosti, spíše se podobají očím tygra, jež je těsně před skokem na svou kořist. A k tenkému pískání ve tvých uších se přidává i hluboké, pulzující dunění a něco jako... šepot z pekla. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Rozdělili jste se do skupinek po dvou. Po hlavní třídě šla Světlana a Sniper, Poručík a Josef se vydali uličkou vpravo. Po několika minutách opatrného zkoumání okolí, zejména budov a stínů, jichž je všude kolem plno, jste vyšli na křižovatku. Všichni čtyři pochopitelně přikrčení a s prstem na spoušti. Uprostřed nřižovatky, která svou velikostí vypadá spíše jako menší náměstí, se vám otevřel vpravdě nevídaný pohled. Na kolejích před vámi stojí vrak tramvaje, tedy obchodní karavany. Přední vagón je vyhořenlý a mimo koleje, druhý je rozstřílený jako auto Bonnie a Clydea. Všude kolem se válí mrtvoly mužů, některé jsou na ulici, jiné visí u oken tramvaje. Všude jsou zaschlé stopy krvea a vystřílené nábojnice. Mezitím, co si prohlíže ten obraz zkázy, nebe nad vámi ještě více potemnělo a začal foukat silný vítr. Bouře je velmi blízko. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Jakmile spatřím vrak tramvaje a roztroušené mrtvoly, zapadnu za rezavý stánek, stojící hned vedle u nástupního ostrůvku. Jestli se tu bojovalo, může tu klidně někdo z útočníků stále být. I když... co by tu kdo pohledával v tenhle čas? Blíží se silné emisní bouře a to už je každý radši zalezlý někde v pořádném krytu - bandita, i tulák. Jelikož naše dvě skupiny šly každé trochu jinudy, mám možnost obejít vrak tramvajového vagónu zezadu. Když se opět sejdeme s ostatními, pronesu ponuře: "Tak jsme to asi našli. Vidím to tak, že tu někdo nastražil past, je to ideální místo. V zatáčce musela tramvaj zpomalit, je tu spousta úkrytů, kde se ti zabijácá skrývali, takže je měli krásně na ráně, jako krysy v sudu. Nemáme čas to blíž ohlížet, schováme se a až se bouře přežene, podíváme se, co by nám mohlo dát další stopu. Rozhodně tu nikdo živej nezůstal, tak ať se k nim nepřipojíme." Rozhlédnu se okolo, který z domů by mohl poskytnout nejlepší úkryt. Mnoho z nich je zničených a zbyly z nich jen ruiny, jiné mají zase vytlučená okna, či poničené střechy. To je na dvě věci, sakra... Musíme někam dál. Pak svitne špetka naděje. "Tamten dům vypadá celkem slušně. Zkusíme to tam. Pohyb, pohyb!" zavelím směr k jednomu z domů, který se zdá být ušetřen hrůz bitev. Když se na něj podíváte, mimoděk vás napadne, že by se k takovému baráčku krásně hodil hřejivý nápis "Home sweet home" nad vchodem. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Což se o spoustě lidí říct nedá... Chtě nechtě si na něco vzpomenu. Jsem ráda, že se ostatní zajímají o jiný věci, o okolí a o bouři, a taky že mi obličej kreje šátek. Podrbu Lajku levou rukou a vylovím z kapsy taktické vesty jeden z mála piškotů. Po anabázi s kostelem si ho zaslouží. Na Peťův plán kývnu a vydáme se kupředu. Přítomnost nadcházející bouře mě trochu znervózňuje, nerada bych, aby mě ohodil radioaktivní deštík nebo se posralo ještě něco dalšího z dlouhýho seznamu věcí, co se ještě nezesraly, ale brzy můžou. Výjev na křižovatce mě překvapí, ne však natolik, abych stála jak Y někde na ráně. Zakleknu za vhodnou překážku, abych se mohla pozorněji podívat na vykolejenej transport. Pochybuju, že je tam někdo živej. Muselo se to stát už před nějakou dobou, jinak bysme slyšeli střelbu, jinak by nás neposílali zjistit, co se děje. Kurva. Jak zaprší, budou všechny stopy v prdeli. Jsem kus od Peti a Pepy, tak lusknu prsty, abych přilákala jejich pozornost. Nechci řvát. Gesto asi něco řekne jenom Peťovi, ale kdo ví, třeba Pepa taky něco pochytil. Posunkem naznačím, ať najdou nějakej ten úkryt. Nemáme čas. "Krej mě," syknu na Snipera a obezřetně se vyloupnu ze svýho stanoviště s Lajkou po boku. Hodláme to bleskurychle prozkoumat, než to bouře všechno zruinuje, než Lajce smeje pachy. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Takhle nějak se projevuje zranění hlavy. Závrať, špatná koordinace, zmatení, nevolnost... Dostala jsem po hlavě? Upadla jsem a praštila se? Snad nemám otřes mozku. Mozek. To slovo mi zarezonuje i přes všechno nepohodlí a stres v hlavě, nějak to souvisí s tím, čeho se nemůžu dobrat. Z nějakého důvodu je pro mě to slovo důležité. Mo-zek. Otevřu oči. Je to moje osobní peklo? Čeho bych se bála nejvíc? Sama sebe? Kdybych skončila na svém vlastním stole, kdyby mi mnou byla provedena vivisekce? Kdybych byla sama u sebe na večeři zároveň v roli Hannibala i Paula Krendlera? Mozek. Mo-zek. Proto jsem si vzpomněla na Hannibala zrovna teď. Když pomineme, že kdyby takový imponující, vzdělaný muž existoval, určitě by mě zaujal více než banda tupých prasat. Protože bych si s ním vydržela povídat déle než deset minut. Dívám se do tváře sebe samé a napadne mě, jestli tohle viděli. Ten dravčí a přitom prázdný pohled. Anthony Hopkins je PAN herec. Když jsem se dívala, jak ztvárnil Hannibala, nepřišel mi ten jeho výraz ohavný jako většině. Bylo v něm něco povědomého - a jak víme, lidi jsou fixovaní na povědomé věci, pomáhají jim cítit se bezpečněji a klidněji. Pořád se snažím i přese všechnu surrealističnost uvažovat chladně a logicky. Dunění a šumění. K tomu chvilková závrať. Může to dost dobře být šumění krve ve spáncích a uších, jestli mám zvýšení tlak, což by v téhle situaci nebylo tak zvláštní. "Ne," odpovím chladně. Nevím, jestli tahle hra jde vyhrát. Jestli existuje správná odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Prostor kolem tebe vibruje, jako by měl každou chvíli praskonout. Bolestí stáhneš hlavu mezi ramena, ale svo zbraň nepouštíš, je jedno, zda je pravá, nebo také výplodem jakési halucinace, teď je to tvá jediná jistota, kotva, držící tě při smyslech. Táhlý skřek přejde do vysloveně ultrasonické frekvence, když vtom je rázem přeťat výbuchem... balónku. Překvapeně otevřeš oči a vidíš, že jsi na nějaké dětské oslavě. Všu kolem fáborky a konfety a balónky a křičící a smějící se děti v pestrých kloboučcích. Zrovna přichází nějaká paní, nese v ruce dvoupatrový dort se šesti svíčkami. Proč jsou všichni tak strašně velcí? Pohlédneš dolů a zjišťuješ, že jsi oblečená do růžových šatiček s bílou krajkou a na nohou máš bílé střevíčky a podkolenky. "Krásné narozeniny, Yngvi!" Zatroubení na trubku, odněkud se snese sprčka papírových koleček, padajících jako sníh na tvoje světlé mikádo. A to už se děti staví do řady, každé v ruce nějaký balíček, převázaný mašlí. Mechanicky je přebíráš a ta samá paní, co ti donesla dort ti je s úsměvem bere a staví je na hromadu vedle tebe na stůl. "Můžeme rozbalovat taky, paní Sjörgenová? Prosííím...!" škemrají děti u paní. "Ale jistě, děti, ale ne abyste to celé rozbalili za naši oslavenkyni! A pak si dáme dort." Děti zavýskly a vrhly se na dárky jako hladová štěňata. Papír létá vzduchem a chvíli pro něj není ani na děti vidět. Pohlédneš na to vlnící se klubko svetrů se soby a triček se supermanem a Daisy a nevěřícně zíráš na spoušť, kterou děti dělají z tvých dárků. Mnohé cupují balící papír nehty, jiné si pomáhají i zuby, rvou a trhají obaly, vrčí u toho, chroptí a vydávají chrčivé pazvuky, vycházející snad z nejzažších hlubin jejich útrob, jako by to byly nějaké bestie v tělech malých dětí. Vyděšeně se ohlédneš na (maminku? Asi to bude ona), ale ta se jen směje. Ani ostatním dospělým to nepřijde nějak podivné. Teď už se děti doopravdy změnily v odporná zvířata, jejich oči jsou zalité krví, ruce se změnily v pařáty s dlouhými drápy, šedá kůže je prokreslena černými žílami. Maminka tě pohladí po vlasech a zeptá se tě: "Pročpak se k nim také nepřidáš, drahoušku? Běž a rozbal si taky dárečky." |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Nesmím stisknout spoušť. Proč? Nevím, jen jsem se rozhodla, že to neudělám. Zatím ne. Nejsem ten typ, co střílí a ptá se až potom. Nějak mi začínají docházet argumenty. Není právě tohle krok do propasti šílenství? Když svět kolem vás nedává smysl a okolo není nic, čeho byste se zachytili? Otázkou zůstává - nechat ho, aby nedával smysl, a přijmout to jako nový systém-nesystém, nebo proti tomu bojovat? Tak tohle mě opravdu vyděsí. Chvíli si říkám, jestli bych neměla stát tváří v tvář mutantům. Usmívající se lidi, co na mě sahají a zírají, a já mám na sobě příšerné oblečení a někdo mi říká Yngvi. Definitivně tuhle šarádu pasuju na nejhorší noční můru. Na podobné věci z dětství se snažím nemyslet. Moje vzpomínky, které stojí za to a které si uchovávám v paměti na bezstarostná léta, jsou plné zvířecích mrtvol, mého nípání klacíku, smažení slimáků a pitvání žab na kamenech u řeky, kde mi obecenstvo dělali kluci ze školy. Nechápu to. Je z toho akorát nepořádek, je tu hluk, všichni se usmívají, jako by mi ukradli z medkitu injekce s morfiem. Přestanu zírat kamsi do prostoru a zaměřím se na tu řvoucí hromadu. Vím, že děti jsou nesnesitelné, ale tohle je trochu moc. Tohle totiž nejsou děti. O krok ustoupím a zavrtím hlavou. Není to. Není to. Nejsou. Nejsou to děti. Já nejsem malá holka, už dávno ne. Chytím se za zápěstí a kontroluju si životní funkce, začnu se soustředit na svůj tep. Zvládnu ho upočítat? Na kolik mi už vyskočil? Něco tak prostého mi pomáhalo třeba na chodbě před zkouškami. "Ne," zachraptím. Je to špatně, všechno je špatně. "Přestaňte! Jsou to MOJE dárky." Nemyslím, že jde o dárky. Chci, aby přestali. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Stačí jeden pohled na křižovatku a šance na nalezení žijícího a dýchajícího profesora se bleskovou rychlostí řítí vstříc nule. Nejdřív se každopádně musíme postarat o sebe. Zalícím proto samopal a mířidly střídavě mířím do míst, kde by se mohl někdo skrývat. Zakleknutý u zděné budky u nástupiště tak kryju poručíka, a pak se vydám za ním. Po poručíkově rozkazu nechám Světlanu a Snipera zabývat se křižovatkou a rozběhnu se k potenciálnímu krytu. Domek sice vypadá, jako by se zrovna vrátil z dovolené a všechny hrůzy posledního roku ho tak minuly, ale co. Buď tohle, nebo bychom museli jít hluboko do budovy nemocnice a najít si tam nějakou místnost bez oken. Použité vlastnosti: Obratnost + Vnímavost |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Velice potichu vlezeš do předsíně domu s prstem připraveným na spoušti. Lituješ toho, že sis stále nikde neobstarala baterku, ale zas na druhou stranu na sebe aspoň světlem neupozorníš cokoliv, co se zde může skrývat. Čekáš asi minutu, než si tvé oči přivyknou na šero uvnitř a pak se opatrně vydáš dál na průzkum. Neuděláš pořádně ani jeden krok z předsíně do temné chodby, když se zarazíš. V tenkém proužku venkovního světla, prosvítajícího mezi prkny v oknech si všimneš natažené nitě. (obratnost + vnímavost + hod 14 = úspěch) Obezřetně jej překročíš a prohlédneš si, kam vede. Hned vedle futer je přivázaný snop hrnců, pánví a pokliček nad několika narafičenými talíři a příbory. Je ti jasné, že pokud bys přetrhla nit, pád nádobí by způsobil ohromný randál. Takže v tomto domě už před tebou někdo byl a je stále možné, že tu stále je. Nyní se nacházíš v chodbě, mající na délku asi pět metrů. Celkem z ní vychází patero dveří, jedna přímo naproti tobě a pak po páru na každé straně chodby. Všechny jsou zavřené. Na podlaze je zátěžový koberec, takže by neměl být problém s klapáním tvých bot. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Polil mne studený pot, když jsem zjistila, co by se mohlo stát, být méně opatrnější a nevšimnout si narafičeného alarmu. Zlehka vydechnu a ventiluji tak nahromaděný stres. Krátce se rozhlédnu, pohledem přejedu po svázaném nádobí. Musím ocenit to, jak si to tu vlastník přizpůsobil. Možná, když zjistí, že nejsem naprostý pošahanec, který vletí do rány všemu, že mě nechá být? … Blbost Vyvrátila jsem si myšlenku. Vlastně ve chvíli, kdy jsem ji do hlavy vpustila, jsem věděla, že je to hloupost. Takhle to možná chodilo kdysi, ale ne teď. Pomalu a opatrně našlapuji dál. Přistoupím k prvním dveřím a vezmu za kliku… |
| |
| soukromá zpráva od Gabriel "Sniper" pro Konečně pryč od té zatracené anomálie! Od jisté doby je prostě nemusím. Když opustíme kostel, plynně se rozdělíme do skupinek. Já jdu se Světlanou a Lajkou. Po chvíli dojdeme ke křižovatce, na které to vypadá jak po přestřelce. Nejspíš se tu taky nějaká odehrála. Podle toho, co pozoruji, se Poručík a Pepa vydali hledat úkryt, kvůli nadcházející bouřce. Mně se idea úkrytu celkem zamlouvá, už dlouho jsem neměl záda u zdi a před sebou jen pár čtverečních metrů prostoru. Tahle otevřená prostranství mě ničí, a to si s mojí psychikou jen tak něco neporadí... Světlana se z krytu pokusí zaujmout poručíkovu a Pepovu pozornost, byl jsem u... různých jednotek dost dlouho, abych věděl, co tyhle posunky nebo jejich různé interpretace znamenají. Hned potom na mě Světlana sykne abych ji kryl. Jak na psa, pomyslím si. I když i k tomu se ona nejspíš chová mnohem líp. "Jak je libo." rychle odpovím a snažím se znít víc přívětivě než ironicky. Přece jen jí budu krýt zadek, zatímco se bude i s Lajkou motat uprostřed ulice kolem nedávno přepadené tramvaje. Klečím v krytu, na jednom koleni a s M14kou v rukou mimoděk kontroluji ulici. Stejně tak se snažím odhalit skryté pozice možných nepřátel. A okrajově sleduji postup poručíka a Pepy. Trochu moc věcí na dvě oči, ale já to zvládnu. Vlastnosti: Vnímavost + Velké zbraně (kdyby došlo na střelbu) |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "PŘESTAŇTE! JSOU TO MOJE DÁRKY!" "PŘESTAŇTE! JSOU TO MOJE DÁRKY!" "PŘESTAŇTE! JSOU TO MOJE DÁRKY!" "PŘESTAŇTE! JSOU TO MOJE DÁRKY!" "PŘESTAŇTE! JSOU TO MOJE DÁRKY!" "PŘESTAŇTE! JSOU TO MOJE DÁRKY!""PŘESTAŇTE! JSOU TO MOJE DÁRKY!" ...a jejich výkřiky ze začínají proměňovat v chraplavý řehot. Bestie už dávno nevypadají jako lidi, jsou to odporné psovité šelmy, kterým v prašivých kožiších prosvítá rudé vlhké maso a hniloba. Dospělí, kteří postávali okolo se zvrátili do sebe, jako by je zevnitř rozežírala kyselina. Po některých už na zemi zbyla jen kouřící louže odporné růžové kaše. Cítíš, že na tebe jdou mdloby, líce ti hoří a oči bloudí po světlech okolo. A náhle se vše opět promění a ty jsi... ...zpátky v Horním Litvínově, na zádech batoh, v rukou kalašnikov, vedle tebe Saša, Ivan, Boris, Zak, oba vězni a dva strážní, kteří vám odevírají hlavní bránu. "Dávejte na sebe tam venku pozor, doktorko Sjörgenová," položí ti Zak ruku na rameno a lehce se na tebe pousměje. Co to má znamenat? Je to pořád jen sen? Nebo si anomálie pohrála s tvými smysly? Nebo ses vrátila v čase? Cítíš se zle, žaludek máš jako na vodě a svět kolem tebe proplouvá zpomaleně, jako bys byla v horečkách. Ale nevzpomínáš si, že bys odcházela ze základny nemocná... |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Nezvládnu to spočítat. Duší divoce, skoro až nepravidelně. Jako by mi srdce místy dělalo kotouly. Fibrilace. Doufám, že z toho nedostanu infarkt. Logicky bych neměla, jsem ve středním věku, zdravá. Jinak by mě neposlali na misi do terénu. Ale v určitých chvílích se může stát, že srdce dostane šok. Stačí k tomu chemická nerovnováha. A ta nastává i při velké míře stresu. Moje stresové hormony se nemají jak vyplavovat. Nejčastější způsob jsou slzy. Proto lidé brečí při napětí nebo dokonce štěstím. Jakou Pandořinu skříňku jsem to otevřela? Ne, ne, hlavně neomdlít. Jiný medik než já tu není. Jakkoli děsivé a nechutné vše okolo je, musím zůstat vzhůru. Při smyslech! Trénink v polních podmínkách, doktorko Sjörgen. Ten... ten mi tu proti démonům těžko pomůže. Problikne ve mně beznaděj. Nesmím se vzdát. Něco mi říká, že jestli se pustím, jestli se vzdám, jestli nechám mozek zahltit mě vidinami a nebudu aktivně něco dělat, smete mě to do hlubin. Anebo je rezignace ta cesta, jak z toho ven? Nesnáším, když na něco neznám odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Pootevřeš jedny z nejbližších dveří a s připravenou zbraní nakoukneš dovnitř. V minimístnůstce před sebou vidíš jen bojler a mop, dva kýble a několik hadrů. Nic, čím by ses potřebovala zabývat. Podíváš se do protějších dveří a ty pro změnu odhalí koupelnu. Dřívě mohla být vcelku hezká, ale někdo se na ní, kdoví proč, vyřádil tak, že ti spíše připomíná scénu z nějakého hororu - rozbité dlaždice, roztříštěné umyvadlo i záchod, na stěnách i podlaze nastříkané nečitelné grafitti. Závěs od sprcháče je zmuchlaný v rohu koupelny a všechno je pokryto silnou vrstvou prachu a úlomky omítky. Tvé oči si už téměř dokonale přivykly na místní šero a tak rozpoznáváš detaily chodby, které ti předtím unikaly. Na koberci, po kterém jdeš, je vidět několikero blátivých otisků bot, vedoucích jak dovnitř, tak i ven. Vyzkoušíš po hmatu nakolik jsu čerstvé, ale hrudby bláta se ti drolí mezi prsty, tak usoudíš, že tu mohou být klidně i týdny. Vyzkoušíš další dveře - dětský pokoj. Dominuje mu postel s kovanou pelestí a záclonkami a všudypřítomné plakáty jednorožců a elfích dívek, jedoucích na dracích. Krom toho je zde také stůl a šatní skříň. Podobně jako u koupelny, i tato místnost vypadá, jako by zde byl zavřený maniak. Matrace je rozkuchaná a její obsah se válí všude okolo, jako by zde sněžilo. Uprostřed koberce je vypálený kruh, asi si tu ten šílenec i rozdělával ohýnek. Nezdá se, že by tu bylo cokoliv, co by se ti mohlo hodit, aspoň zatím ne. Saháš na kliku dalších dveří, když vtom slyšíš od vchodu do baráku nějaký mužský hlas. Nepostřehla jsi sice, co přesně říkal, ale je ti jasné, že za okamžik budeš mít společnost! |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Kývnu na Světlanu a pokynu Josefovi, aby mne následoval. Sice jsem rve říkal, že se radši nebudeme rozdělovat, ale tady na sebe téměř celou dobu vidíme, nablízku nejsou žádné viditelné anomálie (až na tu, co se nám kaboní nad hlavami) a tak si můžeme dovolit na chvíli se rozdělit. Když zaběhneme za zatáčku, domek se nám odhalí v celé své kráse. Na hlavou nám silně zaduní obloha a přejede po ní několik blesků. Instinktivně se přikrčím a řeknu Josefovi: "Za chvíli je to tady! A vypadá to fakt hodně hustě, budem doufat, že se tam Světa a Sniper u tý tramvaje nezapomenou na moc dlouho a včas za náma přijdou. Jdeme!" Mhouřím oči proti zvedajícímu se větru, který mi do nich vhání prach a písek a přidám do kroku, abych už byl u toho domku a v bezpečí. Bezpečí... to ti tady nehrozí. Konečně stojíme před hlavními dveřmi. Počkám až mě Josef dožene a pak mlčky ukážu na hlavní vchod, na který kdosi stprejem nastříkal slovo MOR. Dveře jsou lehce pootevřené, takže je vidět, že je uvnitř tma. S obavami se na Topola podívám a pohodím svou puškou. "Jdeme?" Nezním moc přesvědčeně, dokonce ani na vojáka. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Poručík na vás mávnul, jako že rozumí a pak se spolu s Topolem vydal směrem k domku, ze kterého vidíte jen roh. Zatímco se oni vzdalovali, mraky nad vašimi hlavami ještě víc zhoustly a ozvalo se dokonce silné zaburácení, doprovázené blesky, které naráz proťaly temnou oblohu. Bude to silné, to je vám jasné. Zatímco Sniper kontroloval okolí přes svůj puškohled, Světlana se dala do prohledávání trosek. Ze všeho nejdříve jsi ohledala mrtvá těla. Jen tak letmo jsi odhadla počet mrtvých na deset, z toho devět jich je v tramvaji, nebo v její bezprostřední blízkosti, jeden mrtvý je vzdálen nějakých dvacet, pětadvacet metrů daleko. Na první pohled má jiný úbor, než ostatních devět, ten jeho totiž postrádá náramenní insignie, které jsou u Obchodníků takřka nepřehlédnutelné i na dálku. Navíc jejich zbroje a přilby mívají na sobě modré pruhy, ta jeho nic takového nemá. Po sběžném ohledání těl uvnitř vagónů zjišťuješ, že ani jeden z nich u sebe nemá nic ze svého vybavení, žádná zbraň, munice, dokonce ani plynová maska, nebo blbý kus žvance. Všichni zemřeli buď kulkou, nebo šrapnelem, někteří jsou velmi ošklivě potrhaní a jejich vnitřnosti jsou rozprášené všude okolo. Jiní jsou zase zle spálení od výbuchu a následného ohně. Zdá se, že všichni zahynuli přímo na svých obranných postech, nikdo z nich se nedostal ven z tramvaje. Což je celkem divné. Zamyšleně procházíš vagón až na jeho konec, když náhle o cosi zakopneš a málem se přitom napíchneš na ohnutou tyč. Když se podíváš pod nohy, co že tě to málem připravilo o zdraví, spatříš akumulátorovou ruční svítilnu. Zkusmo stiskneš vypínač a světe div se, svítí! A dokonce velmi jasně, evidentně jsou v ní čerstvé baterie. Když se pro ni shýbáš, spatříš pod dvojsedačkou zastrčenou jakousi kovouvou bednu, otočenou delší stranou a zámkem k tobě. Když se ji pokusíš povytáhnout a podívat se na ni, zjišťuješ, že musí být nějak přidělaná k podlaze - nehne se ani o milimetr. Zámek na ní není standartní, je to profi elektronický zámek s číselným ciferníkem, který není žádná hračka otevřít, aspoň ne bez pořádných nástrojů. Červená LEDka jasně ukazuje, že zámek je momentálně zajištěný. Každopádně tyhle bedny jsou konstruované tak, aby odolaly všem možným nepříznivým vlivům, takže je jisté, že tato určitě řádění bouře přežije. Nad hlavou vám opět silně zaduní a zvedne se i silný vítr, prohánějící ulicí mračna prachu a písku. Bouře tu bude do pár minut, obzor už je celý šedý, jak směrem k vám postupuje temná hradba... čehosi. Prach? Déšť? Ani jedno z toho nechcete poznat na vlastní kůži. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro I když... ta svítilna se hodí, takže to museli bejt lidi, co jim jde hlavně o přežití v těch nejhruibějších obrysech, mysleli na munici a jídlo. Proto svítilnu hned zkonfiskuju a nějak vhodně si ji upevním k výstroji. Bedna mě strašně láká, dokonce na pár vteřin zauvažuju, že ji zkusím odpojit, ale není čas. Zanadávám si pro sebe. Bude mi to vrtat hlavou celou dobu! Kousnu se do rtu. Ne, ona to vydrží. Musím zaběhnout k tomu poslednímu borcovi, abych se na něj podívala, než ho sejme bouře. Tlačí mě čas. Úplně to cejtím. Proto se spolehnu plně na krytí Snajpra a rozběhnu se k poslední mrtvole, abych ji ohledala. Rychle, účelně. Sotva k ní kleknu, už mu dávám posunkem povel, ať se začne přesouvat za zbytkem. Protože já udělám to samý, poklusem, při cestě kolem tramvaje přiberu Lajku. Celou dobu mám samozřejmě připravenou zbraň a automaticky běhám přikrčeně, abych nebyla tak snadnej cíl. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Čím blíž se k domku dostáváme, tím víc se mi zdá, že se prostě nepatří. Přesto poručíka následuji až skoro před jeho dveře. Když nad jeho dveřmi rozeznám nasprejovaný nápis, důvěra v tuto skrýš ve mne ještě klesne. "Nelíbí se mi to." Promluvím na poručíka a nejistě postávám na místě. Samopalem v ruce na nic konkrétního nemířím, očima se ale snažím proniknout temnotou uvnitř. Baterku se mi zase ale tahat nechce. "Co nemocnice?" Vrátím se k nápadu, co mi bleskl hlavou už dříve. "Určitě tam najdeme místnosti bez oken, dost hluboko uvnitř, aby nás tam nic z toho svinstva nezasáhlo." Hodiny tikají a ani jeden z nás neví, kolik času nám zbývá. O to víc to člověka stresuje. K domku se teď ale nepřibližuji ani o krok, vypadá divně. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Snad jen vypálený kruh v dětském pokoji mne krapet znepokojil, ale při bližším zkoumání to vypadalo, že tu opravdu dlouho nikdo nebyl. Což mi potvrdily i stopy na koberci v chodbě. Když už jsem sahala po dalších dveřích, abych je otevřela, zůstala jsem stát jako opařená v půli pohybu. Zaslechla jsem cizí mužský hlas. Rychle jsem se snažila rozpoznat, zda je sám. Proč by mluvil, když by byl sám? a přešlápla jsem zpět do dětského pokoje. Pokusím se najít schovku, kam bych se mohla ukrýt. Ideálně do skříně či pod postel. MH: K vyhledání úkrytu použiji Vnímání a Obratnost. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Temná vířící stěna za tvými zády tě děsí tak, až ti vstávají chloupky na zátylku. Tohle se ale musí stihnout. Bouře může být vcelku klidná a jen se přehnat, aniž by za sebou nechala spoušť, ale taky to může být imise jako kráva, po které nezůstane nic tak, jak to bylo předtím. Už jsi takové následky dříve viděla. Sice jednou, ale stačilo ti to jako vyčerpávající ukázka možností takovéto anomálie - spálená a seškvařená zem, ve které bylo spečeno vše, co bývalo dříve poklidnou lidskou osadou. Z lidí, jejich polí a stanů zbyl jen tenký povlak černé radioaktivní strusky. Zaplašíš vzpomínky a radši se věnuješ ohledávání těla. Máš velmi málo času, sotva minutu, a tak se nezdržuješ podrobným ohledáváním a jen skoukneš očividné. Mrtvola je muž, kolem třicítky, neholený, nemytý. Na první pohled lze určit příčinu smrti, muž má prostřelený krk skrz naskrz. Oblečen je do neforemné zbroje, pospojované ze všech možných kusů nalezeného šrotu, plechů, hadrů, kusů pneumatik. Přes prsa a záda má zbroj namalované široké rudé pruhy, kterými se běžně identifikuje Rudá garda, alias Teskáči. Vybavení u sebe nemá žádné, ani zbraň, nebo náboje, dokonce ani krabička cigaret. Nic. Můžeš nadále pokračovat v ohledávání, abys zjistila, zda se dá z těla zjistit více, ale to už riskuješ, že budeš zasažena postupující anomálií. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Zatímco velmi pomalu vcházíš do dětského pokoje, rozhlížíš se, kam se schovat. Zalézat pod postel pro tebe nepřichází v úvahu, je příliš malá a pravděpodobně bys byla vidět. Takže skříň. Tam tě určitě nikdo hledat nebude, taky kdo by se koukal do šatníku v dívčím pokoji? Opatrně za sebou zavíráš dveře skříně (vida, ani jedno zaskřípání!) a snažíš se, aby tlukot tvého srdce nedělal takový rámus. Zatím se zdá být všude klid, ti dva buď na někoho čekají, nebo si dodávají kuráž ke vstupu. Přeci jen varovný nápis "MOR" leckoho odradí. I když... odradil snad tebe? |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Na moment se nad Josefovými slovy zamyslím. Nelíbí se mi tu nerozhodně postávat a s anomálií za zády teprve přemýšlet, kde složíme hlavu, ale má pravdu, což mu také hned potvrdím. "Mě se to taky moc nelíbí. Jenže zrovna nemocnice... Nevím přesně, jak zemský anomálie vznikají, ale jedno vím jistě. Je jich víc na místech, kde se děly špatný věci, kde bylo hodně smrti a bolesti. Tušíš, co bychom mohli třeba potkat tam, ve špitále? Hele, třeba to bude v pohodě, já nevím. Ale husinu mám z jakýkoliv budovy, kam musím vlízt, když se stmívá. Takže jak? Barák, nebo nemocnice?" Upínám k němu svůj pohled, které říká jen jedno: "Nechce se mi ani tam, ani tam. A ani o tom rozhodnout." |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Zavřela jsem za sebou dvířka a usadila se v koutě. S nohama skrčenýma, koleny pod bradou, jsem tam čekala. Napnutá jako struna snažíc se zaslechnout jakýkoliv zvuk. Jako první mne napadlo, že pokud vejdou dovnitř, třeba narazí na tu past a upozorní tak na sebe. A v tichosti jsem se modlila, aby neprohledávali dům. Pro jistotu jsem nechala zbraň na podlaze vedle sebe, kde jsem ji měla po ruce a rychle k použití. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Začínáš si rozvzpomínat. Čím méně reaguješ na své okolí, tím zřetelněji se ti vybavuje pravá realita. Toto je halucinace. Byla jsi do ní vtažena. Nechceš tu být, ale nevěděla jsi, jak se z ní vysvobodit. Byla jsi doslova na krajíčku svých duševních sil a teď... teď je to vlastně celé k smíchu. Konečně se usměješ na Zaka před sebou. Ne, není to Zak, jen se tě ta bestie snaží oklamat svými důmyslnými maskami, které vytahuje ze tvé paměti a převléká je jako kostýmy. Je patetický. Už před tebou nestojí v lidské podobě a s úsměvem na tváři, cení na tebe své hnusné žluté zuby a temně vrčí. "Tyyy... takže když se nedáš zlákat, tak to půjde tou hor..." ale nedořekl. Místo zbytku věty mu z chřtánu vychlístla černá krev, následovaná dlouhou čepelí bajonetu. Jeho oči pomalu zhasly, zatímco se odporná postava démona sesunula k zemi. Za ním vidíš stát Sašu, právě pouštějící svůj věrný bodák, ruku zakrvácenou až po loket. Hodí po tobě naléhavým pohledem a pak vykřikne: "Ys! Musíš se probrat! Probuď se!" Všechny ostatní postavy se naráz otočí na vás dva. Ani oni se již nemaskují podobami lidí, které znáš, stojí před vámi ve své pravé podobě - vytáhlé a vyzáblé postavy s tmavošedou kůží a zbrázděnými obličeji. Saša snímá ze zad svou odstřelovací pušku a od boku střílí po první bytosti. Trefuje ji do břicha a ta se okamžitě kácí k zemi, jako by ji přelomil vejpůl. Klik-cvak-svak-klik, ozve se závěr jeho pušky a pak druhý třesk. Rána byla o poznání horší a přestože ustřelila obludě ruku v lokti, jí to nebrání v postupu směrem k němu. Čas se zpomaluje, dech se pomalu vytrácí, srdce již skoro netluče. Takže konec... Zavíráš oči. "YYYYSS!!!" vykřikl Saša. Podíváš se otupěle jeho směrem. Tři démoni ho pomalu rvou na kusy, ale i tak se mladík v šílené agónii pokusí o poslední zoufalý čin a s vypětím sil po tobě hodí svou pušku. Bez zájmu ji sleduješ, jak k tobě zpomaleně letí, líně rotuje vzduchem, míjí natahující se paže a pak... KŘUP! Puška tě zasáhla přesně do nadočnicového oblouku. V očích se zablesklo, jako by ti v mozku vybuchla malá supernova. Kácíš se k zemi a než svět kolem tebe pohltí bílé světlo, zahlédneš, jak jeden démon utrhnul Sašovi hlavu a vytáhnul mu spolu s ní i kus páteře, zatímco druhý ho v tom samém okamžiku vyvrhnul. A pak jsi se ponořila do bílé závrati. A v tom bílém tichu jsi rozeznala hlas a pár mihotavých stínů. Stíny tě nelákají, ale ten hlas ano. Postupně rozeznáváš slova a ta slova zní: "Myslím, že se probouzí." A poté otevřeš oči. A víš, že jsi zpět. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro A pak je najednou game over, jak by někteří řekli. Nebo ne? Povzdechnu si a oči zase zavřu. Bolí mě. Je však vidět, že se mi po víčky hýbou, že jsem vzhůru. V návalu adrenalinu nemusí být zranění hned cítit, a proto se odhodlám je zase hned otevřít, a pokud to půjde nebo to nebude bolet, se vytáhnout do sedu, abych se mohla prohlédnout. Rozhodně na první pohlede nejednám jako člověk, který byl právě kdoví jak dlouho v bezvědomí. Moje priority jsou jasné. Zjistit, jestli nejsem zraněná, a pokud ano, tak jak vážně, pak se teprve budu věnovat okolí. Jestli se nade mnou někdo sklání, mluví na mě, tak to znamená, že bezprostřední nebezpečí by hrozit nemělo. "Saša?" zeptám se jenom ochraptěle a samotnou mě zarazí, že jsem se o něj vůbec zajímala jako o jednu z prvních věcí. Vlastně se ta myšlenka zatřepetala už dřív, ještě se zavřenýma očima, protože vize jeho smrti byla ještě živá. Chci se ujistit, zda něco z toho zážitku byla pravda a halucinace byly napůl skutečné, věci převlečené za něco jiného, nebo to byl celé výmysl. Jinak nevidím důvod, proč bych se já, která ztěžka přilnula i ke psovi, zajímala spíš o nějakého kluka než o sebe? Proč by moje první myšlenka byl on? Nikdy během studií jsem nesměla dát doopravdy najevo, že Hippokratova přísaha je mi u dolních partií. Odříkávala jsem ji jako další látku, co ji bylo potřeba se naučit nazpaměť, ale nijak ve mně nevyvolávala pocit, že bych ji měla dodržet. Že bych měla jednat ve prospěch ostatních. Dobrá, ve prospěch vědy. Ale ve prospěch jedince? Pokud se naše cíle shodovaly nebo to byl rozkaz, dělala jsem to. Pokud ne... Tak proč mi z pusy první vylétlo jeho jméno? A ne jen tak, při kontrole ztrát. Dobře si totiž pamatuju, jak jsem vzala ze země míč. Sašovu hlavu. Najednou mě nutkání přemůže, a jakmile mi v hlavě zazní tahle myšlenka, musím se rozhlédnout, i když jsem se původně chtěla věnovat sobě. Takhle nepříjemný pocit ve vnitřnostech při manipulaci s lidskými ostatky (nebo při pomyšlení na to) jsem snad ještě necítila. Nikdy mi to nepřišlo tak nechutné jako jiným. Beru to jako mrtvou hmotu, už to není nic. Kus masa. Kus steaku, co si dáváme k večeři. Mrtvá tkáň. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Jedno lepší než druhý, snad abych začal pomalu tahat z batohu pláštěnku. Rozhlédnu se ještě jednou kolem sebe, jestli se přece jenom nenajde jiná možnost. Kdyby byl aspoň jeden z vozů na křižovatce v o chlup lepším stavu, nepohrdl bych teď ani tramvají. Nezdá se ale že máme moc na výběr. "Zkusíme to tady," kývnu k domku a konečně se k němu začnu i přibližovat. Kdybych věřil, že výbušniny zaženou anomálie, hned bych tam hodil granát. Ten by ale jen těžko něčemu pomohl. Samopal si hodím na záda a místo něj do jedné ruky vezmu pistoli, do druhé baterku. Nervy mám napnuté k prasknutí, ale stejně ostražitě pokračuji směrem k domu a dovnitř. Použité vlastnosti: Vnímavost + Vnímavost |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Kývnu na Josefa. V očích je mi poznat, že i přesevšechno radši půjdu do toho malého domku, než do velké nemocnice. Připravím si zbraň a kývnu na něj, aby šel první. "Kreju ti záda. Kdyby něco, jenom naznač." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Napjaté ticho v temné převlékárně náhle protnul prudký doktorčin nádech, když se na lavici celá propnula v zádech, jako by dostala do celého těla impuls elektrickým proudem. Medvěd k ní ihned přiklekne, jednou rukou jí podepře hlavu a druhou jí vezme za ruku. Pak ji začne až překvapivě konejšivě uklidňovat. Doktorka vypadá, jako by se právě probrala z té nejhorší noční můry. Obličej má zalitý potem a zatímco si sedá na lavici, dýchá rychle a přerývaně, očima bloudí po místnosti osvětlené jen plamínkem petrolejky. Už jen z pohledu na její vyděšenou tvář je vám jasné, že tohle nebyly jen obyčejné mdloby, tohle bylo cosi víc. A přestože po fyzické stránce doktorce evidentně nic není, máte pocit, že kdekdo jiný by tento "trans" nepřežil. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Po obvodu vykachlíkované místnosti se nachází rezavé šatní skříňky, úzkými okýnky v horní části u stropu sem neproniká téměř žádné světlo, takže jediné, podle čeho se dá orientovat, je blikající petrolejka, která stojí kousek od tebe na jiné lavici. Spolu s tebou je zde jen Boris a oba vězni, po Sašovi a Ivanovi ani vidu, ani slechu. "Ys, jak je ti? Už dobrý?" zeptá se starostlivě Medvěd. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Co nejtišeji vcházíte do neosvětlené předsíně. Kvůli rozhodnutí nevytahovat baterku je třeba chvíli čekat, než si oči přivyknou na šero místnosti, ale netrvá to nijak dlouho a oba se tak můžete vydat na průzkum. První jdeš ty, za tebou Poručík, oba prsty na spouštích svých zbraní, oči a uši na stopkách. Neuděláte pořádně ani jeden krok z předsíně do temné chodby, když se zarazíš. Rukou naznačíš "stát" a pak se pozorněji zadíváš, co jsi to vlastně spatřil před sebou. V tenkém proužku venkovního světla, prosvítajícího mezi prkny v oknech si všimneš natažené nitě. (vnímavost + vnímavost + hod 12 = úspěch) Obezřetně jej překročíš a prohlédneš si, kam vede. Hned vedle futer je přivázaný snop hrnců, pánví a pokliček nad několika narafičenými talíři a příbory. Je ti jasné, že pokud bys přetrhla nit, pád nádobí by způsobil ohromný randál. Takže v tomto domě už před tebou někdo byl a je stále možné, že tu stále je. Nyní se nacházíš v chodbě, mající na délku asi pět metrů. Celkem z ní vychází patero dveří, jedna přímo naproti tobě a pak po páru na každé straně chodby. Krom nejbližších dvou jsou všechny zavřené. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Průzkum je u konce, sice trochu předčasně, ale co se dá dělat, když podmínky nepřejí. S temnou bouří za svými zády vstaneš od mrtvoly muže v červené zbroji, pískneš na Lajku (zároveň i na Snipera, který hlídá okolí) a rozeběhnete se k domu, kam šli Josef a Poručík. Když jste již téměř u nemocnice, která s domkem sousedí, ohlédnete se nazpátek. Anomálie se již začíná projevovat, po kovové konstrukci tramvaje se plazí modravé blesky a vzduch se tetelí pod nápory energie. Pokud by tam zůstalo cokoli živého, jistě by to ve vteřině zahynulo. Zatímco dobíháte k domu, přemýšlíte, jesti ze stop kolem vraku ještě něco zbyde, až se tam po bouři vrátíte. Domek je nevelký a vcelku zachovalý, v porovnání s ostatními domy ve městě se dá říci, že je téměř nedotčený katastrofou. Okna má sice zatlučená a na dveřích nasprejované velké červené "MOR", ale pootevřené dveře dávají tušit, že vaši dva společníci jsou již uvnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Někdo mě drží. Až hlas mi napoví, jelikož teprve potom s emi podaří zaostřit na tvář nad sebou. Ruku v jeho pracce mám zprvu bezvládnou. Pak se sama začnu soukat do sedu. "Не знаю," přejedu si už oběma rukama přes obličej. "Что случилось? Где Саша? Где Иван?" |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Nastražená past mi paradoxně zvedne náladu. Jestli někomu stojí za to takhle to tady zabezpečit, neměla by nás tu čekat žádná anomálie. Nanejvýš tak nasraný pan domácí. Pohledem se ujistím, že poručík bere nastraženou nit na vědomí a postupuji dál do chodby. V pravačce pistoli, v levačce zatím zhaslou baterku pomalu nahlížím do obou otevřených dveří. Jako první přitom hodlám vstoupit do těch levých. Než začnu postupovat dál, naznačím poručíkovi svůj úmysl a pak už se pomalu kradu dál. Baterku nechci zapínat, dokud mě k tomu tma nedonutí. Použité vlastnosti: Vnímavost + Obratnost |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Boris ti pomůže se posadit a následně i lépe držet rovnováhu. Jsi malátná a zesláblá, ale čert to vem, jsi zpátky v realitě, tím sis absolutně jistá. Kdyby ti nebylo na zvracení a neměla jsi v hlavě tisíce dupajících trpaslíků, snad by ses u usmála. Od tvého dotazu uplynulo trochu ticha, než se Medvěd odhodlal odpovědět. "Byla bitva, to si ještě pamatuješ, ne? Ty bestie, ať už to bylo cokoliv, byly děsně rychlý, nedaly se trefit. A pak jsi najednou přestala střílet. Když jsem se ohlídl, už jsi ležela na zemi a ty stvůry se zastavily. Prostě tam jen stály a čuměly. Tak jsem si řekl, že na nic nebudu čekat a naložím jim, ale zbraň mi nefungovala a ani Ivanovi ne! A pak se z těch černejch bytostí začalo kouřit a oni se... no, rozpadli na prach. Úplně v tichosti, to na tom bylo to nejdivnější. Ty ses ale furt neprobírala, bíla jsi byla jak křída, tep skoro napoznatelnej a nepomáhala ani čichací sůl. Nechtěli jsme tě nechávat takhle venku, tak jsme se přesunuli kousek vedle do převlíkárny v bazénu. Ivan šel na průzkum, je to tak pět minut a Saša... o tom nemáme zprávy. Někam se ztratil ještě před bitvou. Snad dá o sobě vědět." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Dojdeš k jedněm z nejbližších dveří a s připravenou zbraní nakoukneš dovnitř. V minimístnůstce před sebou vidíš jen bojler a mop, dva kýble a několik hadrů. Nic, čím by ses potřeboval zabývat. Poručík mezitím zkontroloval druhé dveře naproti, ty pro změnu odhalí koupelnu. Nakoukneš tam letmo hned, jak ti uvolní pozici. Dřívě mohla být vcelku hezká, ale někdo se na ní, kdoví proč, vyřádil tak, že ti spíše připomíná scénu z nějakého hororu - rozbité dlaždice, roztříštěné umyvadlo i záchod, na stěnách i podlaze nastříkané nečitelné grafitti. Závěs od sprcháče je zmuchlaný v rohu koupelny a všechno je pokryto silnou vrstvou prachu a úlomky omítky. Postupujete k dalšímu páru dveří, jedny jsou zavřené, druhé pootevřené na škvíru. Pohled to těch nedovřených odhalí kdysi možná hezký dětský pokoj. Dominuje mu postel s kovanou pelestí a záclonkami a všudypřítomné plakáty jednorožců a elfích dívek, jedoucích na dracích. Krom toho je zde také stůl a velká šatní skříň. Podobně jako u koupelny, i tato místnost vypadá, jako by zde byl zavřený maniak. Matrace je rozkuchaná a její obsah se válí všude okolo, jako by zde sněžilo. Uprostřed koberce je vypálený kruh, asi si tu ten šílenec i rozdělával ohýnek. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Sedíš tiše jako myška, zavřená ve skříni a jen se modlíš, aby na tebe nepřišli. Může to být pan domácí, můžou to být hledači, můžou to být kanibalové, mutanti, tuláci... hlavou se ti honí rozličné scénáře, kde většina končí konfrontací s partou magorů, co tě zabijí jen pro ten blažený pocit vzít někomu život holýma rukama. Slyšíš jejich kroky chodbou, jsou velmi opatrné a pomalé, takže to asi nebude někdo z těch magorů, co to tu tak zřídili - ti by tu přece byli jako doma. Ale ani past nespustili, takže... Myšlenek máš v hlavě tisíce. Ani letmý dotyk tvé zbraně ti moc jistoty nedá. Jaká je sakra šance, že do prázdnýho domu vleze naráz víc cizích lidí? Kroky se na chvíli zastaví u dveří tvého pokoje. Nevidíš samozřejmě nikoho, náhoda může být blbec a tak sis pro sichr nenechala ani pootevřenou škvírku skříně. Snad to tu nebudou prohledávat. Třeba tu taky jen chtějí přečkat bouři, třeba jsou to pohodoví lidé, žádní násilníci, třeba... |
| |
| soukromá zpráva od "Lucky" pro Sedím na lavici vedle Radka a hledím na probouzející se doktorku a toho hromotluka, co jí asi zrovna vysvětluje celou situaci. Musí toho na ní být fakt hodně, když prodělala takový šok. Nechápu sice, co se tam venku stalo, ale nejpravděpodobnější je, že nás zasáhla nějaká neviditelná anomálie, teda jenom ji a tu směčku proměněců. Má kliku, že žije, i když těžko říct, jestli ji to nepoznamená. Uvažuju pro sebe a v tichosti, ale náhle vytřeštím oči a ukážu prstem k temnému průchodu za jejich zády, kudy odešel ten vlasatý. V očích se mi zračí čirá hrůza, když ze sebe vyblekotám jen přiškrcené: "Panebože... tam!" a vyskakuji z lavice. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro S Luckym sedíte vlastně čelem k průchodu, na který teď Lucky ukazuje, ostatní dva jsou k němu zády. Světlo petrolejky jen velice matně osvětluje celý prostor, ale není dost silné na to, aby rozehnalo temnotu za průchodem. Jestli tam Lucky něco vidí, tvým očím je to skryto. Nevidíš tam nic. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Šatna Doktorka se probouzí a Lucky naštěstí neudělal žádnou pytlovinu, což je úžasné. Velký Rus je jemný jako kotě. Doktorka vydrží víc než se zdá. Pak Lucky žačne ukazovat do východu. Vypadá jako by viděl Smrt v oblečení Marilyn Monroe. Podívám se na něj a řeknu. "Co děláš? Vždyť tam nic není!" Není mi jasné zda něco opravdu vidí nebo to je jen trik. "Kurva neblbni!" Ostatním řeknu. "He is scared from something overthere but I dont see anything..." Snad je nechce zabít... |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Nevím co si o výjevech v jednotlivých místnostech myslet, můj mozek je schopný odůvodnit je relativně neškodnými věcmi, jako je vandalství, ale pak taky nepěknými teoriemi spojenými s nápisem nad vstupními dveřmi. Opatrně ale pokračujeme v průzkumu dál. Otočím se k druhým postranním dveřím, a než je otevře, pozornost věnuji rámu a klice. Ve ztemnělé chodbě, kde jediné světlo je to ze vchodu si raději posvítím i baterkou, aby mi nějaká past neutekla. Když už jsem v tom, zkontroluji i rovnou i dveře vedoucí přímo. Pokud žádné překvapení neodhalím, baterku zase zhasnu a počkám, až si naše oči opět přivyknou šeru. Baterku schovám do kapsy a výmluvně ukážu na postranní dveře. Levou rukou pomalu stisknu kliku a opatrně dveře otevřu. Použité vlastnosti: Vnímavost + Vnímavost |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Přitiskla jsem si kolena blíž k hrudníku, jako by to snad ještě víc šlo. Seděla jsem v rohu napasovaná jako sardinka a vehementně jsem se snažila vsugerovat si, že jsem neviditelná. Fakt,že nejsem, ale snažím se to předstírat, byl až kupodivu překvapivě uklidňující. Schovala jsem hlavu do mezery mezi koleny a zavřela jsem oči. V tuto chvíli jsem používala jen svůj sluch. Vytrénovaný na vnímání okolí. Odhadovala jsem, jak jsou muži daleko. Když se začaly blížit k pokoji a jeden pár nohou se tam zastavil, vylítlo mi srdce až do krku. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep a v uších mi hučí. Dýchala jsem mělce a pomalu a čekala jsem, co se bude dít. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Kroky dvou mužů se zase začnou vzdalovat chodbičkou od tvého pokoje. Nyní je ti už zcela jasné, že tihle nejsou zdejší "domácí", tihle se musí nejprve seznamovat se všemi místnostmi v domě. Stejní tuláci jako ty. Pohráváš si chvilku i s myšlenkou, že jakmile přejdou někam do jiné místnosti, potichu by ses mohla vyplížit úplně ven z domu, ale než jsi stačila tuto úvahu třeba jen zamítnout, stalo se něco... něco, co se nemělo stát. Ozvalo se totiž táhlé a hlasité vrznutí odkudsi zpod tebe, následované neklamným zvukem lámajícího se dřeva. Strneš jako laň na poli, když se vystřelí. Ta skříň se se mnou láme! Nechápeš, jak je tohle možné, vždyť stojí jen na pěticentimetrových nohách a vypadala vcelku bytelně! S každým tvým mikronádechem se ozve další vrznutí, než v almaře definitivně křupne a začne se i s tebou uvnitř kácet dopředu. V temném chaosu, plném praskání a lámání překližky, ztratíš definitvě naději, že bys mohla dál nepozorovaně dlít v bezpečí skříně. Ta s hromovým bouchnutím udeří o podlahu a rozloží na se na jednotlivá prkna. Uprostřed nich ležíš ty, obalená starými oděvy a zasypaná prachem. A co víc, ve vchodu stojí dva muži, od pohledu profesionálové, a koukají na tebe. V rukou mají automatické zbraně a tváří se... inu, lehce zaskočeně. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Spolu s Poručíkem se obrátíš k dalším dveřím, abys nakouknul dovnitř. Jen však vezmeš za kliku, ozve se zpoza vašich zad podivný vrzavý zvuk, jako když se otevírá rzarezlá brána. Oba po sobě střelíte vyděšenými pohledy a jako na povel se bleskurychle otočíte za zvukem, vycházejícím z děstkého pokoje. Na moment se vám zazdá, že jste se možná jen přeslechli, ale ani ne za dvě sekundy se ten zvuk ozve znovu. Není pochyb, něco se tam v pokoji hýbe. Opatrně nakoukneš dovnitř a zrovna v ten moment se se zvukem lámajícího se dřeva překotí velká šatní skříň, doposud stojící u protější stěny, na zem. Za zvuku lomozu, praskotu překližky a víření usazeného prachu kontroluješ místnost přes mířidla svého UMP, stejně jako poručík od druhé strany futer. Jestli si tu nějaká anomálie pohrává s gravitací a hází nábytkem, zbraně vám beztak budou k ničemu. Prachu není zase tolik, abyste museli čekat kdovíjak dlouho. Za okamžik se mezi polámanými prkny spadlé skříně cosi pohne. Pažby zbraní se ještě hlouběji zapřou do tváří. To na zemi, stočené do klubíčka, je člověk, přesněji řečeno žena. Při pohledu na vás a na vaše zbraně ztuhne. Co teď? |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Když se ozvalo první zapraskání, zastřela jsem oči a zadržela dech. Snažila jsem se vsugerovat si, že se mi to jen zdálo a že tady není možnost, že by to Oni zaslechli. Zhluboka jsem vydechla a skříň zapraskala podruhé. Pak to šlo ráz za ráz a než jsem se vzpamatovala, ležela jsem na zemi, na zádech jsem měla rozpadlá prkna a byla jsem celá zamotaná v dětských šatech. Jímal se mne pocit klaustrofobie. Rozlámaná prkna se měnila v kusy sutin, které mi drtili hrudník, a já se nemohla nadechnout. Chvíli jsem s tím bojovala a ta chvíle pro mne vypadala jako nekonečno. Povedlo se mi vsunout si kolena pod sebe a zatlačit tak zády do prken. Když to zapraskalo naposledy a já se prorvala stěnou skříně, byla jsem šťastná. Jenže… jak jsem tam tak klečela, uprostřed rozbořeného nábytku, obklopena holčičími oblečky, uvědomila jsem si, že v místnosti nejsem sama. S obavami jsem se podívala na muže stojící ve dveřích, mířících na mne samopaly. “Ehm… zdravím,“ tvářila jsem se zmateně, vystrašeně a naprosto odevzdaně jsem zvedla ruce vzhůru v gestu – já vám neublížím, zbraň nemám. Byla by hloupost se po zbrani teď pídit, protože bych jí ve skříni honem nemusela najít. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Bleskově udělám těch pár kroků, co mě dělí od dětského pokoje a už hlavní pokrývám místa, odkud mohlo vrzání přijít. Samovolně padající skříň ve mně vzbudí strach z anomálie a nebýt postavy, která se po chvíli vyhoupne z prachu, asi bych vzal nohy na ramena. Při pohledu na člověka se ale konečně uklidním a i tep se mi postupně začne zpomalovat. Do klidového rytmu je však ještě daleko. Všechno je lepší, než nějaká anomálie. Pomalu už jsem začal věřit, že tady straší. "Zkontrolujte ten druhý pokoj, poručíku." Prohodím polohlasem k parťákovi, zatímco samopalem stále mířím na ženu před námi. Pak už vyslýchám osobu, co se před námi schovávala ve skříni. "Kdo jsi? Je vás v domě víc?" Vypálím nejpalčivější otázky a dál stojím na místě. Po nejistotě při setkání s neznámem konečně vím co dělat. Je to skoro k smíchu, že po tom, co jsme udělali s planetou, teď lidi představují to menší nebezpečí. S vážnou tváří spouštím ženu z očí vždy jen na okamžik, abych se ujistil, že z trosek skříně nevyleze už nikdo další. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Pohledem těkám z jednoho muže na druhého. Prohlížím si, jak jsou oblečení, co mají za zbraně. Můžou si všimnout, že to dělám velice pečlivě a systematicky. “Klid. Jsem tu sama. Přišla jsem se sem schovat před bouří.“ řeknu polohlasem, jako bych se bála, že nás někdo další uslyší. “Můžu?“ sklopím jednu ruku a ukážu ukazováčkem na skříň pod sebou. “Můžu vylézt?“ s těmito slovy se pomalu zvedám. Nečekám, až mi to dovolí, prostě to udělám. “Nechci žádný potíže. Jen počkám, až se to přežene a zmizím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Hlavní sleduji ženin pohyb, nijak jí v něm ale nebráním. "Taky jsme tu jenom kvůli bouřce. Jak se to venku přežene, můžeme se zase v klidu rozejít." Jinak bych sem nestrčil ani nos. Můj postoj se o poznání uvolní, dokonce i sklopím samopal, ale stále jej držím v rukou. V armádní zbroji Engineer a vyzbrojen dvěma samopaly a pistolí v pouzdře na boku musím vypadat jako nějaký hrdlořez. "Ta past na chodbě je tvoje dílo?" Kývnu hlavou směrem, odkud jsme s poručíkem přišli. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Jaký to neobvyklý zvrat. V domě, který jsme pokládali až doposud za opuštěný, jsme objevili dalšího přeživšího, ženu. Nehodlám jí zpustit z mířidel své pušky, ani když řekla, že je tu sama. Přeci jen ale nemá šanci vytáhnout své vlastní železo dřív, než by Josef zmáčknul spoušť, takže nad jeho slovy jen kývnu hlavou a vycouvám zpět do chodby, abych zkontroloval, jestli je tu opravdu jen ona sama. "Zbytek lidí dorazil," informuju Josefova záda, když zahlédnu otevírající se dveře a vstupující postavy a psa. "Dejte pozor, dva kroky před váma je u země nastraženej drát, zatím jsme to nechali být. A našli jsme přeživšího," pravím směrem dál do chodby, kam zatím Josef nevidí. Natožpak tato žena. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Přibíháte k domu v ten nejzažší čas, tramvaj je již bičována silnými poryvy větru, deště a pouličním smetím, kameny a prachem. Sem tam se v chuchvalcích prachu a mlhy zableskne. Být tam teď, jsou vaše těla nadranc během pár chvilek. Oba dva i se psem zapadnete do domu a rychle za sebou zabouchnete vchodové dveře. Stojíte v setmělé předsíni, která vede do chodby s pěticí dveří. První tři jsou otevřené, další dvě zavřené. U jedněch otevřených stojí Poručík, který zrovna informuje Josefova záda v jedné z místností: "Zbytek lidí dorazil," pravil, jen co vás zahlédnul v předsíni a pak ukázal rukou na koberec před vámi: "Dejte pozor, dva kroky před váma je u země nastraženej drát, zatím jsme to nechali být. A našli jsme přeživšího," kývne k otevřeným dveřím, kde vidíte stát Josefa s UMP u líce. Kývne na vás, abyste šli dál. |
| |
| soukromá zpráva od "Lucky" pro Dál třeštím oči, ale přesunu pohled z temného průchodu na Radka. "Copak to nevidíš? Tamten stín se pohnul! Něco tam je!" Stačí jen, aby se Radek letmo ohlédnul k průchodu a to už mám v ruce Glock, kterým ho vši silou vezmu po hlavě s úmyslem ho omráčit. Jakmile moje rána dopadne, hned zbraň namířím na ostatní dva, sedící na lavici dál ode mě a zařvu na ně: "Put your weapons down! Hands up or I'll shoot you!" Zbraň se mi klepe v rukou, když střídavě mířím doktorce a tomu buvolovi do obličeje. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Luckyho přesný úder Radka smetl z lavice a mladík se složil na zem jako bezvládný pytel brambor. Zdá se, že stačila jedna rána, aby ho poslala do říše snů. Nyní Lucky stojí od vás ostatních nějaké tři metry a míří na vás pistolí. Kde ji dokázal sebrat jste se dověděli velmi brzy, to když Ys pomalu přejede dlaní své pouzdro na boku a ucítí, že její Glock chybí. Boris na Luckyho hledí s výrazem absolutní nenávisti, ale po chvilce mlčenlivého probodávání toho chlapa svýma očima sundá ruku z kulometu, doposud ležícího na lavici vedle Ys a postaví se. Lucky přestane mířit doktorce mezi oči a přesune pozornost k medvědovým dvěma metrům svalnaté výšky. Voják má u pasu ještě pistoli a přes prsa vojenský nůž, nezdá se ale, že by se měl k dalšímu odzbrojování. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Pomalu zvednu nohu a překročím okraj skříně. Zastavím se až u zdi, stále v určité vzdálenosti od těch dvou. “Ne. Tohle není můj dům.“ odpovím mu věcně. Přistoupím k oknu, odhrnu závěs a podívám se ven. “Tohle vypadá na dlouho. Jestli chcete, vezměte si jinou část domu a mne tu nechte být.“ navrhnu a doufám, že na to přistoupí. Jsem poměrně mladá dívka, odhadem kolem dvaceti let, nicméně vypadám starší. To umocňuje i fakt, že mé oblečení a celková vizáž je krapet špinavého rázu. Pár děr na kalhotách nahrubo zalátaných a umouněná tvář. U boku mám nůž. Což je jediná viditelná zbraň, ale stále držím ruce tak, abych nevyvolala pocit, že chci útočit. Nemám na sobě žádné viditelné známky příslušnosti toho či onoho klanu zde v Litvínově, takže nejspíš budu tulák. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro I tak očima zalétnu tam, kam ukazuje. Glock? Kde vzal sakra glock?! Ah, už vím. Hajzl. Zrovna teď nejsem ve stavu, kdy bych byla schopna nějak efektivně pomoct. Než bych se nějak dostala ke zbrani a použila ji, vyprázdnil by do mě celý zásobník. Jestli to udělá Borisovi, přísahám, že ho vykuchám jako vánočního kapra. Zaživa. Boris je totiž momentálně jediný můj spojenec, moje podpora. Vůbec nevím, jestli budeme schopni dostat se k laboratoři. Vím jen, že bez něj se nedostanu ani zpět na základnu. Ne hned. "Put that down," řeknu svým typickým tichým hlasem, kdy ani není potřeba, abych křičela, protože intonace samotná je průrazná asi jako Saiga. Jsem mimo, přesto se pokusím najít Ivanovu nit myšlenek. Nic jiného dělat ani nemůžu. Doufám, že znovu neomdlím. Prášky jsem brala před několika dny naposledy, kdo ví, třeba se mi to povede... vyslat impulz, že se má vrátit, že se něco děje. Psycho SOS. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Když žena vykročí, automaticky udělám krok dozadu, abych v případě potřeby stíhal zvednout hlaveň. Dostávám se tak na chodbu a na dohled od vstupu. "To zní dobře." Odpovím do pokoje a postavím se zády k posledním dveřím v chodbě. Vidím tak výsek dětského pokoje i naše lidi. "Pokoje na týhle straně nechte být." Ukážu samopalem na stranu, odkud jsem vyšel. "Támhleten je volnej, zbytek se musí ještě projít." Označím dveře na protější straně hned u vstupu. Používat slova vpravo a vlevo by bylo dost chaotické, když stojíme proti sobě, radši se tomu proto vyhnu. Kumbál vynechám, ten asi nikoho zajímat nebude. Rozmlácená koupelna vlastně taky není žádná výhra, takže snad ještě najdem něco pořádnýho. Ještě jednou hodím hodnotící pohled na cizí ženu a pak se otočím k poručíkovi. "Prohlídneme ty ostatní pokoje." Kývnu k přivřeným dveřím po straně chodby a šťouchnutím je otevřu dokořán. Past napovídá, že si to tu někdo hájí a pokud je doma, musí už o nás stoprocentně vědět. Plížení je teď tedy zbytečné a do místností tak vstupuji rychle a rázně. Použité vlastnosti: Vnímavost + Obratnost |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Fajn,“ odsouhlasím a sleduji, jak muž se samopalem pomalu opouští místnost a čím dál je ode mne, tím líp se mi zase začíná dýchat. Pomalu mne přechází ten svíravý pocit v žaludku, nicméně vím, že v klidu budu až ve chvíli, kdy bouře ustane a oni zmizí. Přesunula jsem se k troskám skříně, ve kterých mám své věci a chystám se je od tama vyhrabat. Jak batoh, tak i své dvě zbraně, ale chci to udělat tak, abych jim nedala možnost po mě vystřelit. Nechci být považována za hrozbu a chci tuhle celou situaci přežít bez ztráty věnečku. |
| |
| soukromá zpráva od Světlana Zajceva pro Dovnitř baráku se mi moc nechtělo, jenže bouře za zadkem je fakt dobrá motivace. "Aspoň nějakej úlovek mám," ukážu Peťovi svítilnu. "Až se bouře přežene, budu se tam chtít vrátit." Protože nás asi poslouchá i ten někdo, na koho se chci se zbraní v ruce mrknout, nespecifikuju, co že jsem a kde jsem to našla. Jsem oblečená do zbroje typu Engineer, kapsáčů, kanad a kolem hlavy mám "po nomádsku" omotaný šátek, takže nejde vidět mnoho z mýho obličeje ani vlasy. Pažbu zbraně svírají ruce v kožených rukavicích. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Zatímco já zpravuju ostatní příchozí se situací, Josef je s novou tváří v domě zjevně hotov. Při odchodu z místnosti ho vezmu za rameno a zatímco úkosem sleduji tu dívku, nebo ženu, nebo co je zač, tichým hlasem řeknu: "Ty jí věříš? Co když má u sebe zbraň a zastřelí tě, jen co se k ní obrátíš zády? Já si ji teda prověřím." Procpu se do pokoje kolem Topola, SCARem od boku mířím klečící ženské na hlavu. Když pozvedne svůj pohled ke mě od trosek, ve kterých se teď přehrabuje, promluvím k ní s chladem v hlase: "Pomalu s tím. Jestli tam máš zbraň, tak ji tam zas hezky nechej. Postav se támhle čelem do rohu a ruce dej na zeď. Topole, prošacuj ji." Nečekám, že by nějak vzdorovala, trumfy, respektive zbraně, tu teď mám já a můj spolubojovník. Pokud se zařídí podle mých slov, začnu ostražitě rozhrabávat špičkou boty dřevěné třísky a latě, puškou jí mířící do břicha. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Proč mě chcete šacovat? Zavřete ty dveře a nechte mě tu být. Nic vám neudělám.“ Doprdele! Nadávku jsem polkla a pomalu jsem se zvedala od skříně, ve které jsem si chtěla najít své věci. Ustoupila jsem ke zdi, jak mi řekl ten, co na mne míří zbraní. “Kdybych vám chtěla ublížit, asi bych se neschovávala do skříně, no ne?“ snažím se mluvit v klidu, ale cítím, že se mi hlas opět třese a dokonce jsem ze sebe dokázala dostat i trochu sarkasmu. Což není v této situaci příliš vhodné. Podívala jsem se na Topola a vrhla jsem po něm prosebný pohled. On je tady ten rozumný. Ten druhej se mi vůbec nelíbí. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Nechám ji mluvit, tím nikomu neuškodí. Mířit na ni ale nepřestanu. "Může být. Osobně proti tobě nic nemám, jen ti nemůžu věřit. Zatím. A rozhodně si nenechám za zády tuláka... ozbrojeného tuláka," dodám s razancí, když pod kusem překližky zahlédnu pažbu pistole, "a to vše jen na dobré slovo. Můžeš tu s námi zůstat a přečkat bouři," řeknu už celkem klidně, "ale bez tohohle," zvednu její zbraň, zkontroluji, zda je zajištěná a pak ji zašoupnu do kapsy na vestě. Následně čekám, až ji Josef prohledá, zatímco já zůstávám mezi troskami skříně. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Nejradši bych to měl všechno už za sebou, mezi mnou a panem domácím s jeho brokovnicí teď klidně můžou být jen dveře jednoho z pokojů, kam jsme se ještě nepodívali. Žena ze skříně mi tak teď připadá jako menší hrozba. Pokrčím rameny a protáhnu se kolem poručíka zpátky do pokoje. "Nejrychlejší bude, když si tím prostě projdeme." Odpovím na prosebné pohledy rezignovaně a rukou naznačím, aby se otočila, jak říkal poručík. "Zbraně ti pak vrátíme. Nemáme zapotřebí tahat s sebou další zbytečnou váhu." Mluvím klidným hlasem unaveného člověka, kterého teď nezajímá nic jiného, než to tady co nejrychleji ukončit a kecnout si někde do kouta. Nejrychlejší cestou k vytouženému cíli se teď jeví prohledat cizinku a nevynechat ani její věci na podlaze v troskách skříně. Když jsem v tom, vezmu i její nůž. Hlavně když to zchladí horké hlavy. Věci na zemi radši vezmu jako celek a vytáhnu je někam, kde je víc místa a světla, abych je prohlídl taky. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Kývnu na Josefa, když i přes rezignovaný výraz ve tváři dojde k té cizince a sběžně ji prošacuje. U sebe měla už jen švýcarský nůž. Nic extra, ale krkavici s ním prořízne raz dva, jen to hvízdne. Prohledávání trosek skříně přineslo další neočekávané ovoce v podobě oprýskaného, ale zřejmě funkčního UMPčka. Vezmu ho za popruh a zakřením se na Topola: "Podívejme se, další člen fanklubu německých automatů. Koukám, že tady měl někdo kliku při obírání mrtvejch Bundeswehráků. To ti taky pohlídáme," dodám, zatímco si přehazuji popruh samopalu přes rameno. Mezitím nechám Josefa, aby prohledal její batoh, to poslední, s čím dívka přišla. Pozoruji její potlačovaný vztek, zatímco stojí u zdi a kouká, jak můj parťák vytahuje její oblečení a psí konzervy. Najednou mám pocit, že se v místnosti ochladilo. Někdy se ale prostě dělají věci, protože se musí. Vlastní úsudek pak jde stranou. Možná je kruté a ponižující, ale radši budu pár chvil nenáviděná svině, než abych byl hodná mrtvola. "Nic tam nemá," zkonstatuju očividné, když si prohlédnu sbírku artefaktů, jež Topol vyskládal na zem do úhledných komínků vedle nyní prázdného báglu. Trocha oblečení, tuhý podpalovač, nějaké obvazy, maličkosti jako katráček, pár tkaniček, kapesníky... a dvě konzervy psího žrádla. Pochybuju, že se po jejich snědení bude tvářit stejně šťastně jako zlatý retrývr na etiketě, ale kdo kdy poznal opravdový hlad, pro toho mají tyhle dvě půlkilovky cenu zlata. Nebo spíš vody na poušti. "Můžeš si to sbalit a nechat si tenhle pokoj, postel vypadá celkem..." chci trochu zachránit nepříjemnou situaci, ale při pohledu na rozervané lože radši zbytek věty spolknu, skloním pohled k zemi a vyjdu ven z pokoje. Na chodbě se potkám se Světlanou a Sniperem, Lajka mi hned přičuchává k ruce. Je fajn, že se všichni stihli vrátit. Teda aspoň z těch, co z nás zbyli. "Pěkná, svítí? Ta se bude určitě hodit," usměju se na ni a nechám ji nakouknout spolu s odstřelovačem do pokoje, odkud zrovna s Josefem vycházíme. Místnost je evidentně zařízena jako dívčí pokoj, na stěnách visí mnoho plakátů a malých obrázků s motivy jednorožců a Legolase. Dřívě pěkná postel, nevelký stůl a uprostřed pokoje velké množství třísek a polámaných prken z něčeho, co dříve bývalo asi velkou skříní. U ní klečí naštvaně se tvářící dívka, od pohledu tulačka a láduje zpět do svého batohu nějaké věci, vyskládané na podlaze. Na váš tázavý pohled odpovím s pokrčením ramen: "Schovávala se ve skříni a ta se s ní rozsypala. Taky se tu chtěla ukrýt před bouří, tak ať si tu je. Až se to přežene, všechno jí zas vrátíme," poklepu rukou na UMPčko, visící mi přes rameno na špinavém popruhu. "Jdem se s Josefem podívat na zbytek baráku, jsou tu ještě dvoje dveře, tak to chcem omrknout." |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Udělala jsem, jak po mě chtěli. Otočila jsem se čelem ke zdi, rozkročila jsem nohy a dlaněmi se opřela o stěnu. Svěsila jsem hlavu mezi rameny, aby mi nebylo vidět do tváře a zavřela jsem oči. V duchu jsem počítala, jak dlouho to Topolovi zabere, než mne prošacuje. Na boku, v pouzdru na opasku, mám starou čézetu. Kdybych jí chtěla použít, neměla bych zapnuté bezpečnostní poutko. Na levém boku mám malý vojenský nůž, který je ze zbraní v nejlepší kondici a je vidět, že je nejvíc opečováván. Když Topol skončí s prohlídou a ten druhý řekne, že si můžu nechat pokoj, musím se tomu uchechtnout. “Kavalíři, jen co je pravda.“ mručím si pod nosem, když vracím vybalené věci zpátky do svého batohu. Na ty se už ani nepodívám. “Můžete za sebou pak zavřít.“ řeknu směrem k těm dvěma a zdá se, že tím s nimi v konverzaci končím. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Zabavené věci si kromě samopalu, kterého se ujal poručík, nechám u sebe. Nůž najde místo v jedné z kapes a pistoli zatím strčím za vestu. Nechám poručíka pronést posledních pár slov a z pokoje se vytratím. "Tak jdem na to." Zavřu dveře do dětského pokoje a otočím se k těm, za které jsme ještě nenakoukli. "Snad tu aspoň gauč přežil vcelku." Dám průchod zbožnému přání a chytám za kliku. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro A kurva Ve chvíly kdy se otočím, ten zmrd Lucky mě omráčí. Ještě než tratím vědomí pronesu v hlavě. "Ta kurva!" Lehnu a ani se nehnu. V číši bezvědomí budu trávit nynější čas... ani si nemůžu vyčítat svou blbost... |
| |
| soukromá zpráva od "Lucky" pro Vidím, že Radek se už začíná zase pomalu probírat k vědomí, asi jsem ho nepraštil tak moc důkladně, jak jsem chtěl. To ale nevadí, beztak bude brzy konec. "I can't put myself into risk. And your guns will help me getting out of this shithole I got into. So... this is goodbye?" pronesu zpěvavě, namířím na rusáka a se smutným úsměvem stisknu spoušť. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Je to zvláštní a nikdo z vás by si to byl býval ani nepomyslel, ale událo se to přesně jako v nějakém Hollywoodském filmu. Totiž když Lucky stisknul spoušť své pistole, čas se jakoby zastavil. Prst tiskl spoušť nepředstavitelně pomalu, setinu milimetru po setině. A vtom se ozvala hromová rána. A po ní druhá, třetí a ještě další dvě. Nevyšly ale z pistole, nýbrž odněkud zpoza vašich zad. Mohl to být...? Do Luckyho těla zabušilo několik řvoucích projektilů, vyrazila z jeho uniformy velký růžovošedý mrak, směs prachu a krve, tvořící aerosolovou kupu a zasažený muž se zlomil v pase jako švýcarský nůž. Na skříňkách za jeho zády zůstalo několik krvavých cákanců, které jeho k zemi se sesouvající tělo rozmazala jako stěrač na předním skle. Ve tváři se mu zračil čirý úžas nad tím, co se stalo, vždyť měl přeci celou situaci pod kontrolou. Nebo ne? Zbraň tiše třeskne o podlahu, když vypadne z jeho bezvládné ruky. Rychle se otočíte a spatříte za sebou Ivana, stále mířícího svým kalašnikovem na Luckyho, zpod kterého se začíná šířit velké rudé kolo. Pohledem letmi přelétne pomalu vstávajícího Radka a pak starostlivě kývne hlavou na ostatní dva, jako by se ptal "tak co, dobrý?" |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Poté, co se šatnou rozlehne střelba, mi chvíli trvá pochopit, co se stalo a jak se to stalo. V první setině vteřiny jsem si myslela, že ta krev je Borisova, ale i v tomhle stavu mi vzápětí dojde, že směr je špatný a že by krev ohodila mě. A že padá nespravné tělo. I když... teď velice správné. Rozšířenýma očima pohlédnu na Ivana, že nyní by mi roli blondýnky sežral téměř kdokoli. A udělám něco, co by ode mě nečekali. Roztřesenou rukou chabě zatahám za Medvědovu pracku, jako dítě, co si žádá pozornost. Chci se ujistit, jestli se střelba neslila v jedno a on se jen neopozdil s padáním. Jestli žije. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Jsem v pohodě, Ys. Ten bastard nestačil ani mrknout. Tak to bejvá, plná huba keců, málo střílení. Naštěstí Ivan není jako tenhle idiot, naštěstí pro nás." A jakoby mimoděk tě pohladí svou medvědí tlapou po vlasech. Jeho starostlivý pohled a úsměv na neoholené tváři je v absolutním kontrastu s jeho veřejnou maskou a tělesnou konstitucí. V tuhle chvíli by ses ani nedivila, kdyby z jedné sumky na vestě vytáhnul malé kotě a políbil ho mezi ušiska. A to je prosím chlapík, který kdysi rozdrtil při páce dlaň jednomu nižšímu důstojníkovi. Předtím, než mu přelomil pažní a klíční kost a poslal ho tím na dva měsíce na marodku. "Kde vzal do prdele zbraň? No... to je vlastně už jedno. Jste v pohodě?" otáže se Ivan, když k vám dojde. Starostlivě přejede každého z vás pohledem, jen Radek je jím stále ignorován, ačkoliv on je jediný, komu se udála újma. "Pičus jeden," uleví si od zlosti Ivan a pro jistotu ještě dvakrát střelí Luckyho do hlavy. Z takovéto blízkosti jsou následky střelby absolutně nezpochybnitelné. Střelec má sice na kalhotách a botách spoustu krve a kusů mozku, ale jistota dvojvýstřelu je jistota dvojvýstřelu. Poté se otočí k Ys a jakoby nejen otočil list, ale rovnou načal novou knihu, praví se zaujetím: "Najednou jsem tě Ys slyšel v hlavě, úplně zřetelně, jakobys mluvila do vysílačky, nebo tak nějak. Volalas mě a já nemoh... odolat zní dost blbě, ale tak to bylo. Prostě mi to najednou znělo jako nejlepší nápad. Tak jsem šel. No a evidentně to bylo kurevsky třeba," kývne hlavou k roztékajícímu se Luckymu za jeho zády. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro K tvému překvapení ještě přistoupí k Luckymu, který leží na zemi u šatních skříněk a z bezprostřední blízkosti ho dvakrát střelí do hlavy. Účinek této střelby je bez diskuzí... devastující. Kusy mozku a krev dolétnou až k tobě, jasně to cítíš na svém obličeji. Luckyho hlava se změní v krvavé pyré. Tak to je konec tvého někdejšího spolubojovníka, i když... zasloužil si to. Ne snad tím, že tě praštil do hlavy, ale tím, že vyprovokoval tento souboj. Pomalu se stavíš na nohy a jak se narovnáváš, zamotá se ti hlava. Rána to byla silná, ale na tolik, aby ti způsobila nějaké vážnější zranění. Na prstech máš sice trochu krve, když si sáhneš na zátylek, ale krvácení se už zastavilo, takže nic vážnějšího, než je trocha bolesti hlavy, tě nečeká. A i ta bolest zakrátko odezní. Otázkou je, zda ti budou ostatní ze skupiny důvěřovat natolik, aby tě znovu nesvázali. Po incidentu s Luckym je tato možnost značně diskutabilní. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Takže je prazvláštní, že se aspoň nepokusím ruku smést a nevěnuju mu pohled, který věstí smrt. Ne okamžitou, nýbrž ve správnou chvíli, až bude potřebovat ošetřit a já nebudu mít léky nebo budu mít špatný den. Unaveně si povzdechnu. Zrovna teď by se mi hodil několikahodinový spánek v něčem, co na základně můžu nazývat postelí. "Můj glock... musel mi ho vzít, když jsem byla v bezvědomí." Z Ivanových slov se v duchu nepokrytě zaraduju. Je to pro mě vzácná emoce. Právě jsme ale o fous unikli smrti a já zjistila, že moje zoufalé psychické mayday funguje. To znamená, že budu schopna to trénovat! Pořád zůstává otázka.. vysadit léky? Dál je brát? Risknout? Nerisknout? "Jakožto vědecká část týmu bych neměla podporovat bludy o intuici, ale... asi to tak už bude." Zatím jim nehodlám říct, co dovedu. "Toho druhého hlídejme už pořádně. Nesmí se to opakovat. Stačí, že jsem přítěž já. Což mi připomíná, že bych se asi měla posilnit. Kolik je hodin a jak daleko jsme od laboratoře?" Hledám svůj batoh, kde bych měla mít něco na zub. Když to není zažívacího charakteru, jídlo mi pomůže překonat zvětšující se třas a točení hlavy. Boris musí nést kulomet, ne mě. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Kabinky Tak ten blbec dostal co si zasloužil. Varoval jsem ho, to jak je vidět na mě nestačilo, protože kousky mozku (na podvozku - zazní v mé palici i přes ránu) jsou na mě, na nich a všude okolo. Kdybych měl šanci, sám bych to udělal. Zvednu se, skoro hodím znova hubu ale ustojím to, nejsem přece taková sračka májová. Krev na zátylku, ale ne moc, takže v poho. Rusové jsou očividně zvědaví co budu, proto pohlédnu na Ys, té jediné co má ochotu se se mnou bavit, a možná jediná co mi rozumí. "Sorry, I warn him on the start. Dont make some bullshit... well. If I had chance I shoot him too. I don´t have any weapons, but if you want bind me, I understand it. But for my selfdefence, he could shoot you before he knock me down... Think about it." Opřu se o skříňky, abych se nesvalil dolů... čekám na soud. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Jakmile promluví poslední zajatec, můj pohled se rázem změní. Tmavěmodré oči dostanou zase ten pronikavý a přitom neprostupný výraz, i když je v nich (stejně jako celkově v mé tváři) vepsána únava. "Well, maybe you're both bitches." Každý si mohl hrát svoji hru. Když jde o přežití... "Ваня, свяжи его. Борис, дай мне, пожалуйста, моё оружие." Je až s podivem, jak snadno přepínám mezi dvěma jazyky. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Záležitost s novým přeživším se zatím zdá být uzavřená. Dívka je kompletně odzbrojená, její UMP si vzal do péče Poručík, a zbylé zbraně, to jest čezetu a vojenský nůž, má u sebe Josef. Když tedy tito dva opouštějí místnost, zavřou za sebou dveře od pokoje, který je dočasně dán k obývání jen pro ni samotnou a tak jste vy čtyři opět ocitli na chodbě. Ještě zbývají dvoje dveře, jedny naproti dětskému pokoji, který jste právě přenechali a poslední dveře, kterými končí chodba. Lézt ve čtyřech do jedněch dveří je hloupost a tak jste se bez vetších cirátů shodli na tom, že si je rozdělíte mezi sebe. Protější si vzal Poručík a Josef, zbývající má na starost Sniper a Světlana, doprovázena Lajkou. Poručík a Josef Otevíráte dveře, zbraně v pohotovosti. To, že jste zatím nenarazili na žádného původního majitele domu ještě neznamená, že doposud nemohl čekat v tichosti někde ve skrytu. Takže Poručík stojí v chodbě, SCAR u líce a Josef otevírá dveře. Každý pokrývá polovinu místnosti, ale hned po chvíli je vám jasné, že přístup zásahovky nebude potřeba. Před vámi je vcelku hezká ložnice, v jejímž inventáři je především velká manželská postel a komoda se zrcadlem místo prostředních dveří. Na zdech visí pár křivých obrazů od Saudka, které spolu s tmavě vínovou barvou interiéru dávají celému pokoji atmosféru dusného erotična. Vlastně krom postele a skříně tu není jiného nábytku. Světlana a Sniper Vcházíte do poslední zbývající místnosti, avšak vaše počínání nemá tak blízko postupu zásahovky, jako to vypadá u Poručíka a Josefa. Sniper před vstupem do místnosti přezbrojil z pušky na pistoli, která se více hodí pro uzavřená prostranství, Světlana dále svírá v rukou své věrné UMP. Lajka zatím čeká v chodbě nablízku své paní. Vpadnete dovnitř a... světe div se. V pokoji před vámi, který vypadá jako obývák prší. Pohled na husté kapky, padající na zelený koberec a pohovku vám na chvíli zcela nabourá koncentraci. Tedy, ne, že by se v obývacím pokoji cokoliv jiného hýbalo, ale déšť je vpravdě nemístný, vzhledem k tomu, že strop pokoje je zcela neporušen. Voda padá jakoby odnikud, vypadá skoro jako fata morgana, zato jeho projev je neklamně očividný, když vidíte jeho následky na koženém nábytku a koberci. Takže anomálie. Sniperovy "hodinky", jeho měřák intenzity anomálií, se rozpípá a led-diodová signalizace po obvodu ciferníku nabyde čerevných hodnot. Takže není pochyb. Stačí jeden pohled a hned je vám jasné, že celá tato místnost je jedna velká past. Světlana mlčky přikývne a udělá krok nazpátek, když vtom se ozve hrdelní zavrčení. Její zbraň je v tu ránu v pohotovosti. Jestli je tu nějaký mutant, číhající na svou kořist, tak koupí pořádnou dávku oceli. Vrčení zesílí. Oba v tu ránu zpoznáte, že nevychází z pokoje, ale zpoza vás. A dřív, než vám hlavou bleskne myšlenka, že to není možné, vždyť odtamtud jste přišli a jsou tam i ostatní... se pod vámi mihne tmavá šmouha. Je to Lajka. S děsivým rykem, kterého by takový tvor snad ani neměl být schopen, se pes s neuvěřitelnou rychlostí a vervou vrhne na na vojáka a hned mu jde po krku. To, co se mu v tuto chvíli zračí v očích již nelze nazvat zvířecím pohledem, jeho rudé, krví podlité oči mají nyní blíže k fantasknímu démonovi, než k věrnému společníkovi, jakým byl doposud. S bestiální divokostí se Sniperovi sápe po hrdle a zvuky, které přitom vydává... z těch mrazí až do morku kostí. Světlana, u vytržení, pozvedne svou zbraň, ale ta jakoby náhle vážila deset kilo. Zabere víc, ale ruce jí neposlouchají. Vlastně jí už neposlouchají ani nohy. A hlava... v té šumí a bublá.... a vře! Vše je rudé, vše je... k nakousnutí. Před sebou vidíš křičícího muže, trhaného na kusy a psa, pohybují se rychle a bojují a řvou. Také chceš bojovat. Cítíš příliv nových, netušených sil. Už to ale nejsi ty. Ty, jak se znáš, už není. Už je jen lovec a kořist. Vrháš se na ty dva a jen cupuješ holýma rukama a zuby. Se psem se rveš o sousto až do momentu, kdy se vrhnete jeden na druhého. Těch pár rudých děr a šrámů, kterých vám přibylo na těle, si moc nevšímáte, není potřeba. Je jen krev těch druhých, jejich maso, jejich křik. Vrčení té čtyřnohé bestie se rázem změní v bolestivé kňučení a ty víš, že jsji zvítezila. Triumfálně tomu tvoru ukroutíš hlavu a s odporným vlhkým křupnutím ji oddělíš od zbytku těla. Napiješ se z ní, vysaješ všechnu vláhu z nejtlustší tepny. Tvé paže jsou až po ramena krásně rudé a lepivé, to je oslava života, triumf síly, jak má být. Bývalý život, pomalu skomírající pod tvýma nohama tě nabádá k další řeži, k dalšímu běsnění. Odhodíš zvířecí hlavu a postavíš se čelem ke dveřím. Cítíš tam život, cotíš, že josu tam další ustrašené duše, které chtějí být tvou obětí. Pomalu vykročíš. V krvi nekloužeš, krev je tvým přítelem. A chceš jí více. Poručík, Josef a Magdalena Něco hodně dovného se děje tam, kam se vydali ti dva a pes. Nejdřív křik, potom nějaká střelba a pak už jen smrtelný chrapot a přímo děsivý ryk a vrčení. To může znamenat jediné, musí tam být nějaký mutant, který tu skupinu překvapil. Josef a Poručík to mají jasné, ti jen vyběhnou z obýváku a stanou před krvavým divadlem, které se tu událo během těch pár okamžiků. Deště ze stropu si snad ani nevšimnou, když stojí tváří v tvář Světlaně, kompletně pokryté krví. Jakákoliv diskuse o tom, proč na zemi pod ní leží rozsápaný Sniper a bezhlavý Lajka zaniká při pohledu na kousek masa, visící mezi zuby dívce, v jejíchž krví podlitých očích není už nic lidského. S prvním pohledem na vás dva se vrhá kupředu vám v úst rety. Magdalena, doposud zabraná do balení svých věcí a přehrávání si v hlavě bezpočet bezchybně vyhraných hádek (mnohdy končících krvavou přestřelkou, v níž ti nadutí panácá nemají proti ní nejmenší šanci), najednou zaslechne cosi, co nepatří do decibelové kategorie běžných hovorů, dokonce ani ostrých debat. Ne, to co slyšíš, je jasný a neklamný znak bitvy. Jakmile se ozve z vedlejšího pokoje střelba, hned jsi na nohou. Zpoza tvých zavřených dvří se ozývá bestiální vrčení a křik muže, který odchází ze života tím nejděsivějším možným způsobem. Z jeho smrtelného chrapotu ti tuhne krev žilách, ať už tato fráze pro tebe dříve znamenala cokoliv. Instinktivně sáhneš k pasu pro čezetu, ale ta tu není. Ani jiná zbraň. Jestli tam tu grupu ozbrojenců něco přepadlo a dostane se to přez ně, tak tě to tu zastihne zcela neozbrojenou. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Čekám se Světlanou přede dveřmi. Rozhodneme se je otevřít... Anomálie. Vím to ještě předtím, než se rozezvučí můj alarm a než spatřím nesmyslný výjev v místnosti před sebou. Ihned vyplyne napovrch můj největší nepřítel. Strach. Už dlouho jsme se nesetkali, protože se bojím hodně málo věcí. Ale anomálie rozhodně jsou jednou z těch věcí. Bojí se jich i normální lidé, kteří je nikdy neviděli, takže je asi pochopitelné, že jsou o to děsivější pro mě, když mě jedna v minulosti málem zabila... Najednou se ale můj strach zdvojnásobí a moje tělo už není schopno jediného pohybu. Strach z toho, že někdo je za mými zády. Nepřítel. Vrčení a následný pád k zemi mi naznačují, že se blíží něco strašného... Mohla by to být sm... Nesmysl! Tady to přeci skončit nemůže! Ne takhle! Vydám ten nejsilnější výkřik jakého jsem schopný, abych probral své tělo k obraně. Zrovna když ucítím psí zuby hluboko v krku. Ne... Takle ne! Tohle přeci nemůže... Pomalu začínám vnímat tunel... Takže je to pravda... Jako z pohledu třetí osoby vnímám jak se na mé bezvládné tělo vrhá i Světlana. Nakonec se Světlana obrátí proti Lajce. Mé vědomí mezitím dochází extrémně klidného stavu, připravujíc se na odchod... Poslední věc, kterou uslyším je zakňučení a křupnutí obratlů. Hlavou se mi mihne poslední myšlenka, než spočinu spánkem věčným. Sejdeme se na druhé straně, Lajko... |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Záležitost s novým přeživším se zatím zdá být uzavřená. Dívka je kompletně odzbrojená, její UMP si vzal do péče Poručík, a zbylé zbraně, to jest čezetu a vojenský nůž, má u sebe Josef. Když tedy tito dva opouštějí místnost, zavřou za sebou dveře od pokoje, který je dočasně dán k obývání jen pro ni samotnou a tak jste vy čtyři opět ocitli na chodbě. Ještě zbývají dvoje dveře, jedny naproti dětskému pokoji, který jste právě přenechali a poslední dveře, kterými končí chodba. Lézt ve čtyřech do jedněch dveří je hloupost a tak jste se bez vetších cirátů shodli na tom, že si je rozdělíte mezi sebe. Protější si vzal Poručík a Josef, zbývající má na starost Sniper a Světlana, doprovázena Lajkou. Poručík a Josef Otevíráte dveře, zbraně v pohotovosti. To, že jste zatím nenarazili na žádného původního majitele domu ještě neznamená, že doposud nemohl čekat v tichosti někde ve skrytu. Takže Poručík stojí v chodbě, SCAR u líce a Josef otevírá dveře. Každý pokrývá polovinu místnosti, ale hned po chvíli je vám jasné, že přístup zásahovky nebude potřeba. Před vámi je vcelku hezká ložnice, v jejímž inventáři je především velká manželská postel a komoda se zrcadlem místo prostředních dveří. Na zdech visí pár křivých obrazů od Saudka, které spolu s tmavě vínovou barvou interiéru dávají celému pokoji atmosféru dusného erotična. Vlastně krom postele a skříně tu není jiného nábytku. Světlana a Sniper Vcházíte do poslední zbývající místnosti, avšak vaše počínání nemá tak blízko postupu zásahovky, jako to vypadá u Poručíka a Josefa. Sniper před vstupem do místnosti přezbrojil z pušky na pistoli, která se více hodí pro uzavřená prostranství, Světlana dále svírá v rukou své věrné UMP. Lajka zatím čeká v chodbě nablízku své paní. Vpadnete dovnitř a... světe div se. V pokoji před vámi, který vypadá jako obývák prší. Pohled na husté kapky, padající na zelený koberec a pohovku vám na chvíli zcela nabourá koncentraci. Tedy, ne, že by se v obývacím pokoji cokoliv jiného hýbalo, ale déšť je vpravdě nemístný, vzhledem k tomu, že strop pokoje je zcela neporušen. Voda padá jakoby odnikud, vypadá skoro jako fata morgana, zato jeho projev je neklamně očividný, když vidíte jeho následky na koženém nábytku a koberci. Takže anomálie. Sniperovy "hodinky", jeho měřák intenzity anomálií, se rozpípá a led-diodová signalizace po obvodu ciferníku nabyde čerevných hodnot. Takže není pochyb. Stačí jeden pohled a hned je vám jasné, že celá tato místnost je jedna velká past. Světlana mlčky přikývne a udělá krok nazpátek, když vtom se ozve hrdelní zavrčení. Její zbraň je v tu ránu v pohotovosti. Jestli je tu nějaký mutant, číhající na svou kořist, tak koupí pořádnou dávku oceli. Vrčení zesílí. Oba v tu ránu zpoznáte, že nevychází z pokoje, ale zpoza vás. A dřív, než vám hlavou bleskne myšlenka, že to není možné, vždyť odtamtud jste přišli a jsou tam i ostatní... se pod vámi mihne tmavá šmouha. Je to Lajka. S děsivým rykem, kterého by takový tvor snad ani neměl být schopen, se pes s neuvěřitelnou rychlostí a vervou vrhne na na vojáka a hned mu jde po krku. To, co se mu v tuto chvíli zračí v očích již nelze nazvat zvířecím pohledem, jeho rudé, krví podlité oči mají nyní blíže k fantasknímu démonovi, než k věrnému společníkovi, jakým byl doposud. S bestiální divokostí se Sniperovi sápe po hrdle a zvuky, které přitom vydává... z těch mrazí až do morku kostí. Světlana, u vytržení, pozvedne svou zbraň, ale ta jakoby náhle vážila deset kilo. Zabere víc, ale ruce jí neposlouchají. Vlastně jí už neposlouchají ani nohy. A hlava... v té šumí a bublá.... a vře! Vše je rudé, vše je... k nakousnutí. Před sebou vidíš křičícího muže, trhaného na kusy a psa, pohybují se rychle a bojují a řvou. Také chceš bojovat. Cítíš příliv nových, netušených sil. Už to ale nejsi ty. Ty, jak se znáš, už není. Už je jen lovec a kořist. Vrháš se na ty dva a jen cupuješ holýma rukama a zuby. Se psem se rveš o sousto až do momentu, kdy se vrhnete jeden na druhého. Těch pár rudých děr a šrámů, kterých vám přibylo na těle, si moc nevšímáte, není potřeba. Je jen krev těch druhých, jejich maso, jejich křik. Vrčení té čtyřnohé bestie se rázem změní v bolestivé kňučení a ty víš, že jsji zvítezila. Triumfálně tomu tvoru ukroutíš hlavu a s odporným vlhkým křupnutím ji oddělíš od zbytku těla. Napiješ se z ní, vysaješ všechnu vláhu z nejtlustší tepny. Tvé paže jsou až po ramena krásně rudé a lepivé, to je oslava života, triumf síly, jak má být. Bývalý život, pomalu skomírající pod tvýma nohama tě nabádá k další řeži, k dalšímu běsnění. Odhodíš zvířecí hlavu a postavíš se čelem ke dveřím. Cítíš tam život, cotíš, že josu tam další ustrašené duše, které chtějí být tvou obětí. Pomalu vykročíš. V krvi nekloužeš, krev je tvým přítelem. A chceš jí více. Poručík, Josef a Magdalena Něco hodně dovného se děje tam, kam se vydali ti dva a pes. Nejdřív křik, potom nějaká střelba a pak už jen smrtelný chrapot a přímo děsivý ryk a vrčení. To může znamenat jediné, musí tam být nějaký mutant, který tu skupinu překvapil. Josef a Poručík to mají jasné, ti jen vyběhnou z obýváku a stanou před krvavým divadlem, které se tu událo během těch pár okamžiků. Deště ze stropu si snad ani nevšimnou, když stojí tváří v tvář Světlaně, kompletně pokryté krví. Jakákoliv diskuse o tom, proč na zemi pod ní leží rozsápaný Sniper a bezhlavý Lajka zaniká při pohledu na kousek masa, visící mezi zuby dívce, v jejíchž krví podlitých očích není už nic lidského. S prvním pohledem na vás dva se vrhá kupředu vám v úst rety. Magdalena, doposud zabraná do balení svých věcí a přehrávání si v hlavě bezpočet bezchybně vyhraných hádek (mnohdy končících krvavou přestřelkou, v níž ti nadutí panácá nemají proti ní nejmenší šanci), najednou zaslechne cosi, co nepatří do decibelové kategorie běžných hovorů, dokonce ani ostrých debat. Ne, to co slyšíš, je jasný a neklamný znak bitvy. Jakmile se ozve z vedlejšího pokoje střelba, hned jsi na nohou. Zpoza tvých zavřených dvří se ozývá bestiální vrčení a křik muže, který odchází ze života tím nejděsivějším možným způsobem. Z jeho smrtelného chrapotu ti tuhne krev žilách, ať už tato fráze pro tebe dříve znamenala cokoliv. Instinktivně sáhneš k pasu pro čezetu, ale ta tu není. Ani jiná zbraň. Jestli tam tu grupu ozbrojenců něco přepadlo a dostane se to přez ně, tak tě to tu zastihne zcela neozbrojenou. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Už si říkám, že ostatní pokoje o moc líp, jak ten dětský vypadat nebudou, ložnice mě ale mile překvapí. S tou jsme to vyhráli. "To si nechám líbit," pochválím stav místnosti. Výzdoba a styl je mi ukradená, nějakou dobu tu budeme muset přečkat, postel tak přijde vhod. Po zkušenostech z protějšího pokoje ale nepolevuji v ostražitosti, dokud se nepodívám, kdo se usadil ve skříni a pod postelí. Ukážu na skříň a vykročím k ní, ale než ji otevřu, ozve se řev z chodby. Okamžitě zapomínám na milence ve skříni a několika kroky se ocitám na chodbě se samopalem připraveným k palbě. Za tuhle scénu by se nemusel stydět ani ten nejkvalitnější horor. Oči se mi rozšíří údivem, šílená Světlana mi ale nedává čas. "Světlano!" Stihnu jen vykřiknout, než musím sám reagovat. Na člena vlastního týmu odmítám střílet, místo toho v rychlosti obracím zbraň a pažbou mířím proti její hlavě. Použité vlastnosti: Obratnost + Boj na blízko |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Ale pak někdo zařval a nebylo to vůbec, ale vůbec lidské. Zvedla jsem hlavu a podívala se ke dveřím. V ten moment se mi sevřel žaludek strachem. Uvědomila jsem si, že nemám žádnou zbraň a že pokud se to "to" dostane ke mě, že se neubráním. Rychle jsem přemýšlela, co dělat. Rozhodla jsem se přemýstit postel nebo stůl (podle toho, co je mohutnější) ke dveřím, abych zablokovala vchod a možná tak získala trochu pocit bezpečí. Z rozbité skříně vezmu nějaké prkno, které by se dalo použít jako zbraň, a čekám, co bude. Ven nemůžu. Prší. To by mne zabilo hned. Takže nezbývá než jen doufat. Použité vlastnosti: Obratnost + pevná vůle |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Je to jako z nějakého béčkového hororu - sotva se otočíte od ostatních a zajdete za roh, ozve se nervydrásající křik vašich známých. Krev vám okamžitě ztuhne v žilách. Aby taky ne, když ten, kdo křičí je statný chlap s vojenskými zkušenostmi. Pak se ozve několik výstřelů z pistole... a psí kvílení. Zvuky vycházející zpoza rohu zní jako by tam všechny tři něco mlelo v mlýnku. Když vyběhnete z ložnice (mimochodem zcela liduprázdné) a stanete na prahu místnosti, kam šli ostatní, naskytne se vám hrozivý pohled. Jediný, kdo ještě stojí na nohou je Světlana a ta už jako člověk ani nevypadá. Ne snad kvůli krvi, která nyní pokrývá celou přední část jejího těla, od temene až po podrážky bot, ale spíš kvůli jejím očím, které jsou celé černé, včetně bělma. Stojíte tam jako u vytržení, neschopni akce. To tedy platí pro Poručíka, který je bílý jako stěna a zcela paralyzován hrůzou. Jeho puška míří do země a pohledem se nedokáže odtrhnout od té strašné krvavé podívané, která se rozprostírá před ním. Ty jsi však byl pohotovější. Snad jsou tvé nervy vykovány ze silnější oceli, snad jen nemáš tolik zábran učinit to, co je potřeba. Ačkoliv jsi měl spoustu času vystřílet do ženy, která dříve byla vaší spolubojovnicí celý zásobník, ale rozhodl ses ji omráčit pažbou své zbraně. Oženeš se s ní proti Světlaně vší silou, ale tvá první rána se jen neškodně otře o její spánek, zanechávající za sebou mělkou rýhu v kůži (11). Nevypadá to, že by jí to nějak vadilo. Oženeš se proti ní ještě jednou, ale tentokrát již hlavou uhne na stranu a pažba protne jen vzduch (7). To už se ale s vyceněnými zuby a s rukama nataženýma před sebe vrhne po tvém krku, vydávaje chrčivé zvuky. Máchne po tobě zakrvácenou rukou, ale její útok postrádá potřebnou obratnost a přesnost, i když rychlost úderu je vpravdě ohromující (9). Ustoupíš o krok dozadu a to už tě Světlana vytlačuje ven z místnosti. I Poručík couvá chodbou nazpátek, nemůže však střílet, dokud mu stojíš v ráně. Náhle ti však podjede noha a ty se ocitáš na zádech. Krvavá zrůda se tyčí nad tebou, ale pozornost má upjatou k Poručíkovi. Čas jako by se na malinký moment zastavil, když nad svou hlavou vidíš dlouhou hlaveň SCARu, mířící na ženinu hlavu. "Promiň, Světo..." ozve se tichý hlas Poručíka, následovaný pěti ohlušujícími ranami. Na hlavu a ramena ti dopadne několik horkých patron, které se odrazily od stěny chodby. Potom se ozve tupé žuchnutí. Světlana je definitivně mrtvá. Poručík klesá k zemi na koloena a rozpláče se. Krom jeho potlačovaného vzlykání je slyšet už jen šumění deště. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Jen hlupák by vylézal beze zbraně, když se věci začínají sypat, navíc ne tobě, ale těm druhým. Okmažitě víš, co dělat. Přelezeš postel a opřeš so zády o pelest s cílem přitlačit ji ke dveřím. Po vysokém koberci to sice jde strašně ztuha, ale kde je vůle, tam je i cesta. S funěním a hekáním se ti během chvilky podaří svůj záměr realizovat a těžká postel již nyní úspěšně blokuje dveře. Co se týče provizorní zbraně, ideálně ti nyní slouží jedna ze závěsných tyčí ze skříně - pěkná dřevěná tyč. Ještě ji přidupneš, aby sis na jednom z konců kus odštípla a vytvořila tak pěkně ostrou špici. A teď může někdo přijít! Krom chroptění a přidušených výkřiků se po chvíli z chodby, velmi blízko tvých dveří, ozve rachot střelby. Muselo to být z pušky toho vojáka, protože takový rámus UMP nedělá. A pak je ticho. Vlastně ne tak docela, máš pocit, jakoby tam na chodbě kdosi plakal. Nebo si jen bouře zvenku hraje s tvými smysly? |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Jakmile se mi povedlo posunout postel tak, aby bránila v otevření dveří, cítila jsem se o něco lépe. Možná to bylo tím, že postel byla opravdu těžká a špatně se s ní manipulovalo. To, co jsem slyšela za dveřmi bylo ale jako hnací motor a já to tak zvládla za rekordní čas. Viva la schopnost přežít... Schoulila jsem se k okraji postele a zírala ven z okna. Snažila jsem se ignorovat déšť bubnující na skleněné desky a špicovala jsem uši k dění na chodbě. Čas běžel hrozně rychle a zároveň strašně pomalu. To je... pláč? Nakloním se blíž ke dveřím, bokem, abych si potvrdila sluchem to, že tam opravdu někdo pláče. Chtěla jsem na ně něco křiknout, jestli jsou v pořádku nebo tak. Přesunula jsem se po kolenou a dlaních tam, kde postel vyčnívala ode dveří a přitiskla jsem ucho na dřevo. Poslouchala jsem, jestli to je opravdu to, co slyším. Byla jsem zvědavá, co se tam stalo a pokud jsem neslyšela žádné hlasité vjemy, které by mi značily, že se tam děje něco špatného, tak zkusím odsunout postel a pootevřít dveře. Otázkou je, na kterou stranu se ty dveře budou otevírat a co skrz ně uvidím. Pokud neuvidím nikoho, zkusím se zeptat, kdo tam je. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro I když už je Světlana, nebo to, co se z ní stalo, už mrtvá, pořád se na zemi zběsile tlačím pryč. "Kurva!" Unikne mi z úst. Teprve, když se mi do zorného pole dostane zhroucený poručík, zastavím se a začnu se dávat dohromady. Pomalu vstanu a se samopalem křečovitě sevřeným v rukou a prstem na spoušti pohlédnu na těla. Jen tak tupě zírám na tu spoušť a na déšť uvnitř budovy. Sice si někde hluboko uvědomuji, že jsme náš tým právě zredukovali na úroveň, kdy už se o žádném týmu nedá ani mluvit, mnohem výraznější je ale pocit toho, že ještě před chvílí mi šlo o krk a cokoli se stalo, vděčím tomu za život. Ty, nebo já, nejstarší lidská volba mi snad pomáhá distancovat se od Světlany a zvládat to o chlup líp, než poručík. Jednou rukou pustím samopal a několikrát nasupeně udeřím do zavřených dveří od dětského pokoje. "V baráku je anomálie! Zůstaň, kde jsi!" Zařvu, aniž bych se ke dveřím otočil čelem. co přesně tím chci docílit ani sám nevím. Možná ušetřit se teď aspoň jedné starosti. Po dalším dlouhém pohledu na spoušť před sebou se otočím za sebe na poručíka. Usoudím ale, že není nic, co bych teď pro něj mohl udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Když se v chodbě ozve hlas Topola, oznamující, že je v baráku anomálie, tiše zakleju. Nechávám dveře pokoje pootevřené a přemýšlím, co dělat. Nemůžu je nechat v chodbě jen tak, napospas anomálii. “Blbost, dělejte, zalezte sem.“ křiknu do chodby a odtáhnu ještě postel kus stranou, aby šly dveře líp otevřít a oni se sem mohli vlést. Na kolenou vykouknu ze dveří do chodby a mávnu na Topola. “Dělej,“ naznačím mu, jestli chce pomoct s bezvládným tělem toho druhého chlápka, který mi vzal zbraň. Nejradši bych ho tam nechala ležet, ale nemůžu. Za jiných okolností bych to neřešila, ale ne, když je ve hře anomálie. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Rychlý pohyb otevírajících dveří mě vystraší, že skončím opírající se o protější stěnu chodby a hlavni samopalu nechybí moc, aby mířila na Magdalenu. V další chvíli už ji ale zase sklopím. "Je po všem." Odmítnu pozvání do pokoje a kývnu hlavou bokem, kde leží na zemi zakrvácené Světlanino tělo s hlavou... vlastně spíš bez hlavy. Na druhé straně se u zdi choulí vzlykající poručík. "Nechoď tam dovnitř a všechno bude v pohodě." Aspoň doufám. Ven teď stejně nemůžem, tak musíme doufat, že to není jedna z těch pohyblivých anomálií. "Jestli se mi ho podaří dostat z chodby, budeme naproti." Otevřenými dveřmi je jasně vidět, že to tam vypadá mnohem lépe, než zničený dětský pokoj. Konečně se vzpřímím, samopal hodím na záda vykročím k poručíkovi, abych se ho pokusil odvést do ložnice. "Nešlo to udělat jinak." Pokusím se ho povzbudit, ale na dlouhé řečnění mi není. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Až když řekl, že je po všem, jsem si uvědomila, co se vlastně stalo. Přejela jsem pohledem po mrtvém psovi, ženském těle bez hlavy a ještě dalším bezvládném tělu. Necítila jsem lítost ani smutek, spíš mi bylo najednou tak nějak prázdno. Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se ke dveřím, kde měla být ona anomálie, a pak na poručíka, kterého bude chtít Topol dostat do pokoje naproti dětskému pokojíčku. Zvedla jsem se ze země a vykročila jsem ven na chodbu. “Pomůžu ti ho dostat do ložnice,“ řeknu Topolovi a natáhnu se k němu, dlaní mu naznačím, aby sklonil hlaveň samopalu. Nesnažím se ho konejšit nebo uklidňovat, jen chci, aby na mne nemířil. Počkám, až tak učiní (jestli tak učiní) a pak mu pomůžu poručíka odnést. Nechá-li se, chytím ho pod paží a zkusím jestli se zvedne na nohy a dojde to. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Prudce setřesu Josefovu i Magdaleninu ruku a otřu si oči do rukávu. "Už dobrý," řeknu jim, když vstávám, ale nezním moc přesvědčivě. Snažím se o co nejkamennější výraz ve tváři, ale lhaní mi nikdy moc nešlo. "Kurva práce..." zakleju a zkusím aspoň úsměv, abych to celé odlehčil. Taky marně, je to prostě v kopru. Všechno. Seberu ze země svůj SCAR a vyhýbaje se pohledu Magdaleny i Topola, prosmýknu se mezi nimi a zapadnu rovnou do ložnice. Svou zbraň pohodím na postel, sednu si vedle ní a na chvíli skryju tvář do dlaní. Sice se chvěju po celém těle, ale z nejhoršího už asi budu venku. Nebo ne? V hlavě mám úplně vybrakováno, před očima jen krví zalitou tvář Světlany, co se na mě sápe. Až ti dva vejdou za mnou do pokoje, otevřu zase oči, sejmu z ramene UMPčko a podám ho Magdaleně s naléhavým výrazem ve tváři. "Vem si to zpátky. Nechci to už mít u sebe. Je mi u prdele, co jsi zač, jestli máš zbraň... prostě si to vezmi. Tumáš," brebentím nesmysly a očima těkám všude po pokoji, jen jejich očím se vyhýbám. Je mi blbě. Lehnu si na záda a křečovitě držím oči zavřené. Děsivé vize ale nemizí, spíš naopak, víří a rostou. Do prdele, do prdele, do prdele.... |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Postavila jsem se stranou dveří, do ložnice a dívala jsem se na poručíka, který vypadal značně otřesen. Nedivila jsem se mu. Asi bych na jeho místě byla taky mimo, kdyby to na chodbě byl někdo z mých přátel nebo kamarádů. Musím si to poznamenat, že je to další z důvodů, proč přátele ani kamarády nemám. Mlčky přijmu svůj samopal, který se rozhodl mi vrátit. Udělal dobře. Pro mě dobře. Netuším, jak bych se bránila, kdyby se to hodně zvrtlo. Nepomohla by mi ani přeražená tyč, kterou jsem nechala v dětském pokojíčku. Pak se otočím na Topola a vztáhnu k němu ruku s otevřenou dlaní. “Nemá smysl, abys mi dál hlídal zbraně.“ krátce zvednu koutky úst v nepatrném úsměvu, protože mu chci naznačit, že to, co udělá, bude správná věc. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Šouravě sleduji poručíka do ložnice, ale nijak na něj netlačím a nechávám mu volný prostor. Ztratit někoho v boji je jedna věc, ale být nucen zastřelit druha vlastní rukou, to je něco úplně jiného. Jen těžko si můžu představovat, co se odehrává v poručíkově hlavě. Ztracen ve vlastních myšlenkách se najednou zmateně dívám na Magdaleninu nataženou dlaň, a kdyby vzápětí neřekla, co po mně chce, asi by mi to nedošlo. "Jasně," odtuším potichu a vrátím jí nůž, který o okamžik později následuje i pistole. "Asi bysme mu měli dát nějaký čas o samotě." Promluvím k Magdaleně a naznačím přes masakr na chodbě do dětského pokoje. Než ale vykročím, otočím se zpátky k poručíkovi. "Poslouchej, Petře," oslovím muže poprvé jeho křestním jménem, které jinak používala jen Světlana. Podřepnu a rukama se opřu o kolena, abych se obličejem dostal zhruba na jeho úroveň. "Nebyla to tvoje chyba. Nemohl jsi ji zachránit. Zbytečně si to nevyčítej. Spíš by ona zabila mě, nás oba. Teď mi jenom řekni jedno, můžu tě tu chvíli nechat bez toho, abych se musel bát, že si vystřelíš mozek z hlavy?" Po svých slovech sebou nemotorně trhnu, když si uvědomím, že tohle asi nebyla ta nejšikovnější věc, co jsem teď mohl říct. Mozků už tu na jeden den lítalo víc než dost. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Dík,“ řeknu a podívám se mu zpříma do očí. Má pravdu, měli bychom toho druhého nechat v klidu. Přikývnu a odejdu z místnosti. Za sebou jen zaslechnu, jak ho oslovuje jménem. Někdy je lepší zůstat bezejmenný... proběhne mi hlavou, když překračuji chodbu plnou krvavých stop. Dětský pokoj Ramenem jsem ještě odsunula dveře a židli za nimi, abych se líp dostala dovnitř. Vzala jsem batoh a hodila jsem ho ke stěně za postel, dál ode dveří, a vedle jsem na zem položila samopal. Lehla jsem si na bok na postel, musela jsem skrčit nohy, protože jsem se tam nevešla celá. Nůž s pistolí jsem schovala pod polštář. Zbraň jsem zajistila, aby náhodou nevystřelila. To bych nechtěla. A pak jsem jen zírala do otevřených dveří a poslouchala... bubnování deště a hovor přes chodbu. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Trochu si posmrknu, ale už je to dobrý. Lepší. Jakže to byl ten vtip? "Chlapi by se neměli stydět za svoje slzy, pokud jim teda přitom u nosu nevysí sopel." Celkem výstižný. Josefova poslední věta mě i přes tragičnost a hrůzyplnost celé situace rozesměje a já vyprsknu smíchy. Nevím, zda to řekl jen tak pro odlehčení, či zda má opravdu takovou upřímnou starost. Asi se mu musím jevit, že jsem právě klesnul s nervama na úplný dno. Tak to je nejvyšší čas se sebrat, rozvzpomenout se na výcvik a na všechno, čím jsem si prošel. Koneckonců, pořád je tady aspoň on, když už nikdo. Pohlédnu mu do očí a celkem klidně (až jsem sám sebe překvapil!) mu odpovím: "V pohodě, střílet se fakt nehodlám. Hele... já se trochu... useberu a pak zas budu dobrej. Pět, deset minut. Jen jsem to prostě nečekal, víš? Málem jsme tam zařvali oba a... bylo toho moc najednou. Budu dobrej, díky za péči. Fakt díky," poplácám ho po paži a pokusím se o úsměv. Zatímco je na odchodu, rozepnu si klipsny na vestě a vysoukám se z ní. Chci si na chvíli odpočinout... |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ivan odzbrojí mrtvého Luckyho a sběžně ho ještě jednou prošacuje, jestli si nepřivlastnil i něco jiného, než jen tvou pistoli. Když už nic dalšího v jeho kapsách nenajde, podá ti pistoli a usedne na lavici vedle tebe, kalašnikov postaví pažbou na zem a opírá si ho o jedno koleno. Boris mezitím svázal Radka kusem kobercovky, kterou vylovil ze svého batohu a když si všimnul, že mu Ivan zasednul VIP místo hned vedle tebe, nakrčil nesouhlasně nos, ale neřekl nic, jen si sednul vedle Radka a zle se na něj zamračil. Asi aby věděl, že nemá zkoušet žádné kraviny, jako jeho zesnulý soudruh. "Je skoro půl... počkej, zastavily se mi hodinky. Doprdele, to je krám!" postěžuje si Ivan a zlostně poplácá hodinky na zápěstí. Jiným to možná pomohlo k chodu, těm jeho nikoliv. "Boris, kolik je hodin?" houkne na parťáka, ten neochotně zvedne ruku a pohlédne na digitální displej svých vlastních hodinek. Vidíte ho zatřepat zápěstím a následně se zamračit. "Nejdou, vyply se. Hele, cejtim nějakou čertovinu. Našels Sašu?" odbočil stranou od problému s časem. "Nenašel, ani jsem ho nehledal. Byl jsem se podívat, jestli se odsud dostaneme i jinudy, než hlavním vchodem, nebo aspoň na střechu. Moc jsem toho neprozkoumal. Ys, jak se cejtíš? Budeš schopná normálně fungovat a jít dál? Nechci tady zůstávat dýl, než je nezbytně nutný." V jeho tváři je starost, ale taky naléhavost. Asi ho toto místo hodně znervózňuje, i když koho ne. To, co tu opravdu nikdo z vás necítí, je pocit bezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Tak jsi už opět svázaný a bezbranný. Ten medvěd Boris tě svázal kobercovkou, takže nemáš šanci se z "pout" vyktoutit, drží to zatraceně dobře. Jen pohlídal, aby ti neodstavil krevní oběh a pak si, asi na znamení převahy, nebo nedůvěry, sednul hned vedle tebe. Tak ne, bylo to proto, že mu ten vlasatý, Ivan, zasednul jeho epesní místečko vedle fešné doktorky. Pistole od mrtvého Luckyho byla vrácena její majitelce a nyní pokračovala diskuse v ruském jazyce, takže zase víš houby. Taky tě mohli dát do party čechů. Nebo aspoň amíků, s těma by sis jistě aspoň trochu promluvil. Rusáci se koukají na hodinky a evidentně s nimi mají potíže. Všimneš si, že Borisovy digitálky vůbec nejdou, jsou vypnuté a zastavily se evidentně i ty Ivanovy. Kdo ví, může to být špatnou baterií, ale jaká je šance, že se zastaví oběma z nich zhruba ve stejnou chvíli? Vtom ucítíš zvláštní poryv energie, je to skoro jako průvan, ale není hmotný. Slyšíš cosi jako šepot, neartikulovaný, skoro na prahu slyšitelnosti. I přes ruštinu svých společníků slyšíš temné ševelení, něco mezi šepotem a zvukem vody, proudící v trubkách. A jde to odkudsi zevnitř bazénu. Když se ale rozhlížíš po ostatních, nezdá se, že by si něčeho všimli, asi jsi jediný, kdo ty zvuky zaznamenal. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Vypadá to líp, než jsem si myslel. Když se poručík skoro směje, taky roztáhnu koutky úst v povzbudivém úsměvu. "V pohodě. Času tady máme dost a dost, není kam spěchat." Nechám ložnici poručíkovi a zavřu za sebou dveře. Na chodbě se otočím a pomalu vstoupím do dětského pokoje. "Myslím, že bude v pohodě." Ani nepřemýšlím o tom, že bych tu nemusel být vítaný a zavřu za sebou dveře. Neposkytují zrovna ideální výhled. Ztěžka dosednu na židli čelem k Magdaleně. "Asi u sebe nemáš láhev něčeho ostřejšího, hm?" Zkusím to. Něco by rozhodně bodlo. Člověku se jinak pořád vrací to, co se stalo. V tomhle stavu bych se hned po dešti nejradši vrátil zpátky do bezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Když Topol vešel do pokojíčku a zavřel za sebou dveře, rozbušilo se mi srdce. Zvedla jsem hlavu z polštáře a zvědavě jsem ho pozorovala. Ulevilo se mi, když si sedl na židli naproti posteli a požádal o něco ostřejšího. Položím zase hlavu zpátky na polštář a přetočím se na bok, abych na něj měla lepší výhled. “Proč myslíš?“ zeptám se. “V tomhle ti nepomůžu. Takové věci sebou nenosím, je mi líto.“ Převaluji na jazyku ještě několik dalších otázek, protože by mne zajímalo, co se na chodbě přesně stalo. Kdo střílel první. “Jak dlouho jste vy čtyři byli spolu?“ zeptám se ho nakonec po delší odmlce. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Na zápornou odpověď jen pokývu hlavou. Nic jiného jsem ani nečekal. Pak jen vzdechnu, jak se snažím dát si dohromady jak dlouho jsme vlastně spolu. Čas teď plyne úplně jinak než dřív, tak se není čemu divit. "Poručíka jsem potkal teprve dneska," začnu tím nejjednodušším. "On se se Světlanou znal už dlouho, možná ještě před Válkou. Nevím." Pokrčím rameny. "U ostatních je to pár týdnů. Jak s kým." I bez flašky alkoholu tohle mizerné rozptýlení pomáhá. Až se mraky zase rozejdou, třeba budeme i my v lepší kondici. "Co tu vůbec děláš ty? Máš namířeno na nějaký konkrétní místo?" Vrátím otázku Magdaleně. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Zaujalo mne to, když Topol zmínil, že s ostatními se zná pár týdnů. “Váš je tady víc?“ zeptám se a snažím se, aby to nevyznělo tak, že bych měla snad strach. Spíš si chci ujasnit situaci. K mrtvým na chodbě nevím co říct. Sám řekl, že se znají krátce, ale netuším, jak moc k sobě mohli přilnout. “Je mi to líto... asi.“ dodám, protože si nechci hrát na falešnou lítost. “Magdalena. Jmenuji se Magdalena,“ upozorním ho, protože mi začíná vadit oslovení „ty“. “Chtěla jsem... já jen...“ povzdychnu si. Netuším, co mu můžu říct a co ne. “Nemám namířeno nikam, jen se tak toulám a přežívám.“ vypadne ze mne nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Pepa Topol," představím se, ale místo podávání rukou jen kývnu hlavou. Se vším okolo a radioaktivním deštěm venku se člověku nechce vůbec nic dělat. Nejradši bych na pár hodin přestal existovat. "Ještě ráno nás bylo osm, teď už jsme tu jenom já a poručík." Nikdy bych nečekal, že zrovna já přežiju všechny to namachrovaný frajery, co ze sebe bez přestávky dělali ty největší tvrďáky. Nějakým nedopatřením se ale stalo, a zařvali u toho i dobrý lidi. Pohled mi mezi slovy ujede někam mimo místnost, až se nějak vrátím k tomu, proč jsme vlastně tady venku. "Nevidělas náhodou, kdo tak zřídil tu tramvaj za rohem?" Mávnu rukou zhruba směrem, odkud jsme přišli. "Muselo to být nedávno." |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro „To se tak někdy stává,“ pokrčím rameny a pohled mi z Josefa sklouzne kamsi k podlaze. Hořce se pousměji, protože mi to připomene něco, co se stalo i mě. Zabořím obličej do polštáře a ucítím těžkou vůni dlouho nevětraného povlečení. Při zmínce o tramvaji se na Josefa pátravě podívám. Snažím se vyčíst, co by on o tom mohl vědět. „Ne, neviděla jsem, kdo to udělal. Proč se o tu tramvaj zajímáte?“ Ke konci věty už těžko skrývám jisté rozčarování, protože očividně máme společný cíl. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro To se tak někdy stává?! To snad nemyslíš vážně! Zamračím se na hlavu zabořenou do polštáře. Opravdu blbá volba slov, opravdu teď ale není čas na to, abych vychovával. Mnohem zajímavější je reakce na zmínku o tramvaji. Při zájmu projeveném ze strany Magdaleny se na ni zaměřím o to pozorněji a připomenu si, že ji vlastně vůbec neznám. Možná je na mě vidět, jak na židli ztuhnu. "Hledám někoho, kdo v ní mohl být." Odpovím neurčitě, ale nedám dívce čas na další otázky a hned udeřím. Hlasitěji, než byla dosavadní ospalá úroveň rozhovoru. "Co o té tramvaji víš?" Zároveň rukama opřu o sedák židle, a posunu se dozadu. Sedím tak vzpřímeněji a na pohled vypadám o poznání bděleji. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Taky se podívám na svoje hodinky, kde je i kompas. Pokud se zastavili všem, tak mně asi taky, ale chci si to zkontrolovat. Pak z batohu vytáhnu kousek jídla. Opravdu se musím posilnit, abych byla schopna vstát. Známá slabost v nohách mi říká, že tělo by rádo trochu cukru, který by hned přetavilo na energii. "Jít ano, normálně fungovat, to nevím. Snad ano." Nemá cenu se nějak přetvařovat. Pokud na nich závisí můj život, je třeba, abych k nim byla aspoň v tomhle upřímná. V té druhé věci, co mi vrtá hlavou... s tou si dám na čas. Ta vize ohledně Saši a jeho hlavy... Proč se mi ukázal zrovna ten, kdo půl minuty předtím zmizel? Podle mě to není náhoda. Možná ho dostali. Podle toho, kam Ivan zavelí, tak tam půjdu. Nyní nejsem ve stavu, kdy bych se hádala. Což často nedělám, leda je mi něco vyloženě proti srsti. Jim ale relativně za celou tu dobu věřím a jsem si jistá, že pro mě nechtějí nic špatného. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Nic,“ odseknu, ale něco mi napovídá, že to není odpověď, se kterou by se Josef spokojil. Neváhám příliš dlouho a nakonec vyjdu s pravdou ven. Tedy... já si myslím, že je to pravda. Ale co si myslí on, netuším. “Chtěla jsem se tam podívat. Myslela jsem, že bych v ní mohla najít něco zajímavého. V okolí nikdo nebyl. Byl to snadný cíl.“ pořád na něj shlížím z postele a ačkoliv bych nejraději zavřela oči a spala, nedokážu to. Jsem zvědavá, proč se tak zajímá o tu tramvaj. “Koho si myslíš, že v ní najdeš? Podle mě jsou v ní všichni mrtví.“ postavím ho před pravděpodobnou realitu. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Klesli jsme hluboko, ale tak, že bychom se měli začít rvát každý kus šrotu snad ještě ne. Já vím, že mám důvod se o trosky tramvaje zajímat, a vím, že to není kvůli těm pár věcem, co tam snad útočníci mohli přehlídnout. Otázka je co tak moc zaujalo Magdalenu. "Buď je mrtvý, nebo ho odvedli útočníci." Vyslovím snad jediné dvě možnosti, aniž bych fakticky zodpověděl otázku. Viditelně si přitom nedělám si žádné iluze, že by nás jen tak čekal v troskách vagónu. "Spíš to druhý. Proto by bylo fajn, kdyby někdo viděl kam odtáhli." Tázavě se podívám na Magdalenu, kdyby náhodou chtěla odhalit něco víc. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro V mysli přemýtám, co všechno jsem kolem tramvaje viděla. Co jesm si stilhla uvědomit a dát do souvislostí. Ale to, že by někoho někam odtáhli, tím si nejsem jistá. Musela bych se podívat blíž... ale na druhou stranu, proč bych jim měla vůbec pomáhat. A proč nad tím vůbec přemýšlím. Protože je milý a chová se ke mně hezky... prober se holka, prober se. Honí se mi toho v hlavě tolik, že to v poloze ležmo nezvládám. S nefalšovaným odporem se otočím na záda a posadím se na posteli. Možná to teď vypadá, že mě Josef obtěžuje, ale opak je nejspíše pravdou. Jinak bych ho už dávno poslala k šípku. “Koho tam hledáš?“ zeptám se Josefa na rovinu a pak, aniž bych chtěla, ze mě vypadne. “Můžu vám pomoc. Jsem skvělý stopař.“ |
| |
 | soukromá zpráva od L3K pro V pokoji jste jen dva, ale i přesto se náhle ozve třetí hlas. Mužský, dosti připomínající GPS navigaci, nebo ještě více, hlas palubního počítače Srdce ze zlata ze Stopařova průvodce po galaxii. "Hele, lidi, jestli vám do toho seznamování nevstupuju nějak nevhod, rád bych připomněl, že stav mejch baterií je dost na pováženou. Jestli teda nechcete přijít o informace z mých senzorů a databází, měli byste mi honem sehnat nějakou šťávu." To, co se může jevit jako prostá halucinace, či snad nějaký hloupý fórek, je ale pravda. Josefova zbraň promluvila. Tedy ta, kterou nalezl ještě před setkáním s Magdalénou. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Náhlá Magdalenina vstřícnost mě tak překvapí, že si další odpověď musím promyslet. A tehdy se to stane. S prvními slovy zbraně překvapeně vystřelím ze židle a už tahám pistoli z pouzdra. Jak se ale otáčím, není na koho ji namířit. Zbraň ale stále hovoří a tak mi netrvá dlouho, než určím odkud hlas přichází. V tom okamžiku zarazím pistoli zpátky do pouzdra a strhnu si pušku z ramene. Vlastně jsem ještě ani nezkontroloval, jestli je nabitá. Teď každopádně držím zbraň v rukou před sebou a poprvé se blíže zajímám, co jsem to vlastně sebral. "Co jsi zač?" Zeptám se, zatímco zbraň převracím v rukou a snažím se identifikovat jednotlivé její komponenty. V prvé řadě reproduktor a zmíněné senzory a baterii. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Chtěla jsem se Josefa ještě na něco zeptat, ale v momentě, kdy v pokoji zazněl cizí hlas, veškerá má pozornost se upnula k tomu. Co to... Naklonila jsem hlavu na stranu a poslochala jsem, protože jsem tu neviděla nikoho jiného, než sebe a Topola, který začal jančit. Na krátkou chvíli jsem se bála, že po mě snad vystřelí, jak tam šermoval se zbraní. Dívám se střídavě na něj a na pušku, kterou sundal ze zad, a čekám, co z toho vyplyne. Mám krapet problém věřit, že by to snad mohla být puška s vlastní UI. “Vysílačka?“ řeknu tak tiše, ale snažím se, aby to Josef dokázal odečíst z mých rtů. |
| |
| soukromá zpráva od L3K pro Vzhled Krom standartních prvků, náležících ke krátkým samopalů moderní doby, je na mém šasi patrných hned několik neobvyklých prvků. Především je to velká čočka, umístěná hned nad 10 mm hlavní a dále vestavěný reproduktor poblíž vyhazovače nábojnic. Na liště je přidělán holografický zaměřovač, který je ale momentálně vypnutý. Kam se dávají baterie jsi zjistil po chvíli hledání, zasouvají se do prostoru v rukojeti zbraně. To jsi poznal jen podle nápisu "Fission battery Type B only!", krytka je ale zajištěná dvěma šrouby. "Hele, seznamování je sice fajn, ale pravda je, že moje baterie jsou na nulá celá třech procentech, plus mínus, což mi dává životnost tak do zítra. Poslední výměna baterie proběhla třetího dubna 2025, čili doporučuju honem rychle najít nějakou fúzní baterii typu B." |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Magdalenina otázka se zodpoví sama od sebe. Těžko se mi ale chce věřit, že by umělá inteligence měla sídlit v něčem tak malém, jako je samopal. Spíš bych si dokázal představit, že skutečná inteligence sídlí v nějakém bunkru, zatímco tohle jsou jen její oči a uši. a taky pořádně prořízlá pusa. Takže vlastně kdo ví, jak na tom ve skutečnosti jsme. "Fúzní baterky, proč ne, těch je na každym rohu hromada," pronesu ironicky. V hlavě už mi ale začíná šrotovat, jak by se dal tenhle problém vyřešit. Opřu samopal o Magdaleninu postel, abych si uvolnil ruce. Sám si sednu zpátky na židli a z jedné z kapes vytáhnu ošuntělý bloček a tužku. "Dej mi specifikace svého napájení. Spíš, než že bych narazil na fúzní baterku, budu muset dát dohromady něco jednoduššího." Přikážu zbrani. Ať už je inteligentní nebo ne, člověk by měl být pořád nadřazený věcem. Zapíšu si těch pár čísel, co ze samopalu dostanu a bloček zase schovám. V baterii je pořád ještě dost energie na celý den, to je dneska spousta energie. "Teď mi řekni jak ses dostal do kostela. Byl jsi v transportu z Citadely?" Jako bych rázem zapomněl, na Magdalenu a náš dosavadní rozhovor. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Bazén Tak, zase jsem bezbraný, svázaný a asi šílým... Stále si něco špitají v tý posraný ruštině, a já slyším divné věci. Zastavily se jim obou hodinky... co to sakra je? Divám se po okolí zda tam něco není. "Něco se tu děje... ale co?" Dívám se po nich víc a začínám být nervózní. Ševelení a energie, to jsem nikdy necítil ale vím co to je... nějak to poznám, že to není normální průvan... Divám se nervózně okolo. |
| |
| soukromá zpráva od L3K pro "Prošel jsem příručku uživatele a našel informaci, že fúzní baterie má napětí šestnáct voltů. Sice se nepočítá s výměnou baterie v polních podmínkách, ale jakákoliv šestnáctivoltovka by mohla na krátkou dobu postačit. Bude samozřejmě záležet na tom, co za funkce zůstane vypnuto, tím se může trvanlivost baterie hodně prodloužit." Když tomu chlapíkovi řeknu na co se ptal, začne další série otíázek. To jsem ale čekal, lidi se pořád na něco ptají, obzvlášť takových sofistikovaných UI, jak jem já. "Kostel je to prašný místo, kde jste mě našli? Tak tam mě zanesl nějakej voják. Neznám ho, jeho otisky prstů nemám ve své databázi. Měl hodně naspěch, když utíkal od tramvaje. A pak mě upustil na zem! Taková nehoráznost! Mě! Přístroj za dvanáct a půl tisíce dolarů! Mohl jsem se poškodit, ale na to on samozřejmě vůbec nemyslel. Samozřejmě jsem mu říkal, ať tam neleze, ale copak mě poslechl? Jó, trochu jsme si i zastříleli, to je pravda, ale copak toho Slídiče trefil? Ani jednou, přátelé! Z dvaadvaceti nábojů šly všechny mimo. Nejblíž se dostal k zásahu ranou, která minula jen o čtyřicet devět centimetrů a šest milimetrů. Byl to matlal. Myslím, že umřel. Vůbec je divný, kolik lidí, co mě kdy mělo v rukou, umřelo. Ne teda samozřejmě mojí vinou, já jsem téměř bezchybnatý, ale když... ách jó... já jim říkám: 'pane, chcete, abych zapnul asistenci míření?' 'Chcete, abych zapnul holografickou projekci balistického zakřivení trajektorie střelby?' 'Jste si jist, že chcete na cíl, vzdálený třistadevadesát pět metrů střílet se zapnutým plně automatickým režimem střelby?' Ale copak mě poslouchají? A přitom jim můžu říci tolik zajímavých věcí! K tomu jsem byl naprogramován, proto jsem byl stvořen! Střílím, tedy jsem. Doufám, že aspoň ty budeš za něco stát. Nerad bych se zase někde válel v prachu a čekal na jinýho objevitele, co se zas nechá chytře zastřelit. Nebo v případě mýho posleního uživatele napresovat do stolku." |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Se zájmem poslouchám zbraň, ze které se opravdu vyklubal samopal s vyspělou UI. Neuvěřitelné, s něčím takovým jsem se ještě nesetkala Oči mi září nadšením a dokonce se i usmívám. Přijde mi to jako jedna z maličkostí, pro které stojí za to, se smát a zpestřit si podělanej den. Nevím, jestli to tak bude brát i Josef, ale já (přiznejme si to) bavím. “Ono je to docela vtipné.“ uchechtnu se nad poznámkou o nikdy nechtěné pomoci při střelbě. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Jakej s ním máš záměr, Ys? Proč ho s sebou táhneme, navíc zase svázanýho? Je to snad nějakej praktikant na stáži, aby se za náma táhnul jako smrad a koukal, jak my bojujem? Proč je tedy?" Ivan se tváří jako že by mu snad chtěl odpovědět místo tebe, ale pak jen vydechne a mlčí, předstíraje obhlížení zbraně, zajištění zásobníku a správné nastavení mířidel. Pravděpodobně se nechce zapojovat do diskusí, které mohou vést k nějakému konfliktu, jak je ostatně jeho známým zvykem. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Nikdy se nevyhýbám očnímu kontaktu. I nyní vzhlédnu k Borisovi, upřený pohled narušený jen velmi dlouhými intervaly mrknutí. "Zak po mně chtěl, abych z něj dostala, co tu dělá. Jestli je užitečný. Anebo z něj udělala maso do mlýnku. Při prohlídce jsem na něm našla něco, co jsem chtěla ověřit. Možná už nějakou anomálií prošel a přežil," jako já, "a já mu prostě nevěřím." Jednoduše to uzavřu. "Je to zajatec a podívej, co byl jeho kamarádíček zač. Zak měl podezření, že by to mohl být špeh. Nádražáci by nás rádi viděli na lopatkách." Takže je to test. Můj test... i Zakův. A jak jsem svým společníkům říkala na začátku, pokud by hrozilo nebezpečí, klidně ho můžou hodit jako návnadu. Jestli bude jednodušší se ho zbavit, tak ať. Já hlavně potřebuju zásoby léků, svoje poznámky z laboratoře. Po tom, co se mi stalo, mi už o tenhle experiment až tak nejde, musím přehodnotit priority. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Jestli je to špeh, nebo je tu jen podezření, měl ho Zak zašít někam do cely na další výslechy, ne ho cpát nám," zavrčel Ivan a uškubnul si pořádný kus soleného vepřového. "Jo, to měl," přisadil si i Boris. "A co on má společnýho s anomáliema? Je to snad nějakej mutant? Jestli jo, tak mu rovnou obtěžkám hlavu olovem!" "Ať se ukáže, hošan. Nehodlám sebou tahat mrtvou váhu. Buď je pro misi přínosem, nebo ohrožením. Už ten jeho parťák se hezky vybarvil," pronesl tiše a mimoděk zabloudil pohledem na rozstřílenou mrtvolu u skříněk. "Jedno mi není jasný, Ys," řekl Boris a vstal, ve tváři soustředěný výraz. "Proč mu tenhleten nepomohl? Hele, ten zmrd nás měl na mušce, ale místo aby se s tímhle dal dohromady, omráčil ho. Nedává to smysl. Byla to jen finta?" |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Vzpomínka na osud posledního majitele zbraně není zrovna příjemná, bylo to tam snad ještě horší, než tady. A to jsme měli štěstí, že jsme na toho Slídiče nenarazili. Každopádně hnus a lepší na to ani nemyslet, ani lehkovážný tón zbraně to nijak nevylepšuje. "Vtipné možná, ale poslouchat tyhle výlevy pár dní bez přestávky, taky bych se radši nechal zastřelit." Zavrhnu Magdaleninu poznámku. "Nástroje by neměly mluvit a už vůbec ne přemýšlet." Já neměl rád ani GPS, to taky umělo být dost otravné. Nevadí mi před samopalem mluvit, jako by tu nebyl, pořád je to jen stroj. "Ok, začněme tím, že omezíš všechny svoje funkce, kromě těch, které potřebuješ pro komunikaci s námi a přístup k paměti. To by ti mělo protáhnout výdrž." Promluvím zpátky ke zbrani s návrhem, který snad tak bezchybnaté UI nemusím ani říkat. "Řekni mi, co se stalo u tramvaje. Stručně." |
| |
| soukromá zpráva od L3K pro "Tak jo, jak je ctěná libost. Tákžé... termální snímače vypnuty... holografické zaměřování vypnuto... vizuální vstupy vypnuty... mimochodem, teď nevidím ani prd... pokročilé vyhodnocování trajektorie projektilů vypnuto... senzory pro noční vidění vypnuty... zaznamenávání GPS polohy vypnuto... elektronický tlumič výstřelů vypnut..." Takhle pokračuji ještě asi půl minuty, oznamujíc každičkou užitečnou funkci, o kterou bude můj nový uživatel ochuzen. Nakonec jen vesele oznámím: "Vypnutím všech uvedených systémů se životnost prodloužila o dvanáct dní, dvě hodiny a osmnáct minut. Musím ovšem upozornit na fakt, že bez použití standartní fůzní baterie může docházet k velkému přehřívání sběrného zdroje a dalšího hardwaru." S vypnutými systémy si připadnám jako nahý, nebo ještě hůř - jako nějaká obyčejná kalkulačka. Vlastně už mám jen sví interní databáze a audio vstup a výstup. Ach jo... "U tramvaje se hodně střílelo, hlavně do zajatců. Vlastně jenom do nich. Taky jsem si párkrát vystřelil, ale pak mě položili stranou tak blbě, že jsem koukal jenom do mraků. A najednou chňap a někdo se mnou běží. Neznámý otisky prstů, ruka celá od krve. Životní funkce toho chlápka byly tak nízko, že naživu ho držela jen vysoká hladina adrenalinu. Doběhnul se mnou až do toho kostela a tam zdechnul. Ti, co po něm šli, se ani neobtěžovali mě vynýst ven a přitom podle mých propočtů byla šance 83,9%, že by toho Slíďáka dokázali zabít. Jak říkám, moje datové výstupy můžou být hodně užitečný, když si jeden dá tu práci mě vyslechnout. To se ale nesmí vypínat moje funkce, ne ne..." |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Těžko se mi věří, že zbraň opravdu zvládá všechny zmiňované funkce, rozhodně teď ale nemám náladu zkoumat to blíže. Jen mě zaujme, že GPS satelity jsou pořád funkční. Zajímavý poznatek, který teď ale nemá žádné praktické využití. "Znáš profesora Loukotku? Víš, jestli přepadení přežil, nebo co se s ním mohlo stát?" A je to venku. Tak se snažím mluvit na počítač způsobem, který mi poskytne žádané informace, že úplně zapomínám, jak jsem si je ještě před chvílí chtěl nechat pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Josef je očividně zabraný do rozhovoru se zbraní, která se mu chystá podat tolik chtěné informace o někom, koho měl najít v tramvaji. “Jestli ti to nevadí, ráda bych si na chvíli lehla a zkusila usnout. Než přestane pršet.“ řeknu směrem k Josefovi, ale nejsem si jistá, nakolik mne vnímá. Začnu si rozepínat knoflíky na vestě a vysvleču se z ní. Na sobě mám jen zašedlé tílko a pod ním prosvítající podprsenku. Sundám si pletené náloketníky s koženými pásky, boty a nakonec i kalhoty. Vše provádím systematicky, ale nesnažím se, aby to vyznělo eroticky. Spíš jako rutina. Prádlo ukládám vedle dětské postele na zem, složené na sebe. Pak si vlezu pod krátkou dětskou přikrývku a ulehnu na bok, s rukou pod polštářem se dívám na Josefa. Do hovoru se nebudu zapojovat, jen si poslechnu, kdo že byl ten profesor Loukotka. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Když se chce Magdalena jít spát, chystám se zvednout ze židle a odejít. Její svlékání mě ale spolehlivě přiková k židli. Zároveň bych přísahal, že stejnou pozornost jí věnuje i samotná zbraň, jinak bychom už určitě poslouchali její vydatnou odpověď. "Uhm, nebudu teda rušit." Natáhnu se po zbrani opřené o postel a s celou svou výbavou vykročím ke dveřím. Cokoli mi chce samopal říct, poslechnu si na chodbě. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro To citování jsem tam musela dodat, protože není můj styl se vychvalovat. Na to si počkám od ostatních, hlavně pokud se jedná o moji vědeckou kariéru. "Vypadalo to, že bude spolupracovat, jenže Zak mi hodil na krk i tenhle pytel sraček. Po tom, co se stalo, se mi nechce mu věřit. Už ve vězení se ze mě snažil nenápadně něco vytáhnout. A opravdu nevím, co se jim honilo hlavou. Mohli být domluvení, pořád si něco špitali. Vem si, že kdybys nepřišel, mohl jim ten plán i vyjít." Promnu si kořen nosu a povzdechnu si. "Ne, myslím, že není mutant. Akorát má na těle pár divných jizev, které nevypadají od běžného mechanického poškození kůže. V mém oboru je každá stopa dobrá, obzvlášť u něčeho tak komplikovaného, jako je působení anomálií na lidi. Vemte si, co to udělalo s Frankem." Ano, náš Frank, co se postupně rozpadá. Podle všech zákonů, jaké jsem se kdy naučila, by neměl žít. Přesto pořád chodí, mluví... a odpadává. Za chvíli z něj uděláme terminátora, jestli to takhle půjde dál. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Vycházíš ven z místnosti a zavíráš za sebou dveře, abys dalším hovorem s L3K nerušil Magdalenu. Ocitáš se opět na chodbě, kde se před pár minutami udály ty hrozné jatky, nejprve z ruky Světlany a jejího psa a poté i za přispění Poručíka. Krvavé stříkance již počaly stékat v dlouhých čárách k zemi a spojovat se rudou louží, slitou ze tří mrtvých těl na zemi. Při pohledu na zabité spolubojovníky se ti dělá trochu špatně, ale otočit se k jejich tělům zády ti na pohodě nepřidá, spíše naopak. Onu místnost se vám nepodařilo dosud prohledat a tak nevíte, zda je tam něco horšího, než ona neznámá anomálie, která dokázala zcela pomást rozum i tak odolnému člověku, jako byla Světlana. V pokoji před tebou stále prší a občas se i zableskne. Je to jen iluze, to je jisté. Žádná díra ve střeše není, což je dobře vidět i od tebe z chodby. Mrtvá těla leží hned za prahem pokoje, takže by neměl být problém je odtamtud vytáhnout. Sniper i Světlana u sebe stále mají cenné vybavení, které by bylo škoda tu nechat. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Tak nakonec ti Pepa dal košem. Jako nějaký malý puberťák, pro kterého je mnohem lepší společník zablešené štěně, než holka, co si chce vyzkoušet líbání. I když... jestli je tvůj typ je poměrně diskutabilní. Ale i tak! Dát přednost nějaké UI před tebou... Převaluješ se na posteli a koukáš oolo sebe. Najednou se ti nějak vůbec nechce spát. Je to tím, že jsi tu se dvěma naprosto neznámými muži, o kterých vlastně nic nevíš? Nebo tím, že v místnosti přes jednu stěnu se před pár minutami odehrál menší masakr? Nebo tím, že je tu prokazatelně přítomná anomálie? Všechno tohle a ještě více se ti honí hlavou a stále více v tobě dme adrenalin. Takže je ti jasné, že tu neusneš, ne teď, ani v nejbližších hodinách. Takže co teď? |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Ju, basterd," spustí Ivan s tak extrémně ruským přízvukem, až se nakrčíš, jak tě to zaškube za uši. Mluví úplně jako rusáci v Hollywoodských filmech, sotva je mu rozumět. Ale nehraje to, on prostě totálně bojkotuje učení se správné výslovnosti. "Jes, ajm tolkin tu ju. Tis kretin hyr, wot did hy sej tu ju byfor he startyt... machať... det gan on maj frends? Váj did hy strouk ju daun on flór? Ensr me nau or aj vil šut ju rajt ver ju stend." A aby umocnil význam svých slov, pozvedl svou zbraň blíže k líci. Nicméně ani od pasu by nemohl minout, Radek je od něj sotva pár krůčků vzdálen, spoután a navíc sedí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Ju, basterd!" Tím si získal tvou pozornost. "Jes, ajm tolkin tu ju. Tis kretin hyr, wot did hy sej tu ju byfor he startyt... machať... det gan on maj frends? Váj did hy strouk ju daun on flór? Ensr me nau or aj vil šut ju rajt ver ju stend." A aby umocnil význam svých slov, pozvedl svou zbraň blíže k líci. Nicméně ani od pasu by tě nemohl minout, jsi od něj sotva pár krůčků vzdálen, spoután a navíc sedíš. Takže znovu výslech, jako by to jednou nestačilo u Teskáčů na základně. Tenhle týpek se ale netváří, že by s tebou chtěl nějak dlouze konverzovat, spíš vypadá na to, že když nebude dostávat stručné a jasné odpovědi, začne ti střílet do čéšek. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Za tu chvíli se mi z hlavy podařilo vytěsnit, jak hrozně to na chodbě vypadá. O to hůř se cítím, když zase tam stojím a vidím před sebou všechnu tu krev a spoušť. Kromě těl je tu i spousta vybavení, teď ale nemám náladu na obírání mrtvých. Radši bych taky na chvíli usnul. Pustit se do toho můžu potom, ideálně s někým, kdo nebude váhat naprat mi jednu do hlavy, kdyby mě taky chytl amok. "Aktivuj svoje senzory a vzbuď mě za nejpozději..." na moment se zamyslím nad tím, jak dlouho ještě může pršet, "ráno v šest." Dřív než za tmy to asi nebude, lepší přenocovat tady. Pomalu otevřu dveře do ložnice, kde jsem nechal poručíka, nechci být zbytečně hlučný, kdyby už to taky zabalil. Každopádně doufám, že na manželské posteli se najde místo i pro mě. Stáhnu ze sebe zbroj, L3K položím na noční stolek tak, aby mířil na vstupní dveře a zkusím usnout. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Výslech Rusové začnou s výslechem, což není příjemné. Začnu odpovídat. "He was talking about something in darkness, behind you. But I think, it was just joke. I don´t why he didn´t kill me. Maybe he was in need for bullets... He start acting like crazy men. But, you dint feel it? There is something... dark." Jsem zpocený strachem, z Rusů i toho co tu může být. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Chvíli jsem se převalovala na dětské posteli z boku na bok, tak jak mi jen její kontrukce dovolila. Po každém převalení se jsem zavřela oči a pokusila se aspoň na chvíli odpočinout. Ale před očima se mi míhaly výjevy, které jsou jen pár metrů ode mě – krvavá chodba a mrtvoly. Přemýšlela jsem, co s nimi hodlají udělat. Pohřbí je někde? Odtáhnou je teď stranou nebo je tam jen tak nechají. Z toho, že na chodbě neslyším žádný pohyb usoudím, že ty mrtvé zas tolik neřeší. Josef má svou zbraň a ten druhý je asi stále zavřený v ložnici. Nakonec mě přemůže nespavost a já se posadím na posteli. Očima létám přes stěnu dětského pokojíčku a fantasy plakátů nalepených v chaotickém uspořádání, ale jako celek tvoří příjemné dětské prostředí. Vstanu a jen v kalhotkách, tílku a ponožkách se projdu po pokoji. Dveře jsou pootevřené, takže o sobě navzájem budeme vědět, jestli se někde něco šustne. Projdu po místnosti, vyhnu se rozlámané skříni a jdu se pohrabat v dětském stolku. Najít nějaké pastelky, omalovánky, hračky... prostě něco, co ukojí mou zvědavost a zaměstná mysl od všech těch špatností kolem mě. Dlouho ale má pozornost u dětských věcí nevydržela. Vzadu v hlavě se mi ozval hlásek, který mne nabádal, abych se šla podívat na mrtvoly na chodbě. Proč? Protože by u sebe mohli mít něco, co bych potřebovala. Ať už výzbroj, výstroj nebo část oblečení. Poslední věc mne napadla zejména ve spojení s tou ženou. Rozhodovala jsem se jen krátce, protože zvítězil fakt, že mi mrtvá těla mohou nabídnout důležité propriety. Měla bych být ale opatrná, protože jsou tu ještě dva další a ti by si to nemuseli vyložit zrovna vhodným způsobem. Krátce shlédnu po svém aktuálním úboru. Tílko, kalhotky a ponožky. Tak, proč ne, řeknu si a pokrčím rameny. Přinejhorším by to ty dva mohlo rozptýlit, trochu... i když Topol a jeho zbraň domyslím si, co by z toho asi mohlo být... nic. Po špičkách jsem prošla skrze pokoj ke dveřím, protáhla jsem se kolem posunuté kovové postele ven na chodbu a rozhlédla jsem se. Nikde nikdo. Pomalu, potichu jsem vyrazila k nejbližší mrtvole, zkontrolovat, co má vlastně u sebe. Přece můžu vždycky říct, že jsem jim šla zavřít víčka, no ne? ujistila jsem sama sebe o vhodnou výmluvu, kterou použiji ve chvíli, kdy by se ti dva na chodbě objevili. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Co nejtišeji se proplížíš chodbou směrem ke dveřím, za kterými slyšíš tiše šumět déšť. Trochu zaváháš, jestli je dobrý nápad jít tam jen tak nalehko, ale šli by snad ti dva spát, kdyby tam nechali někoho naživu? Vezmeš tedy za kliku a otevřeš dveře do obýváku. Tvůj pohled hned padne na zmasakrované postavy toho odstřelovače a mladé ženy, doplněné ještě o mrtvolu psa. Ve zbytku obýváku... prší. Je to tedy samozřejmě jen iluze vody, nikde se netvoří žádné skutečné kaluže. Je ti však jasné, že od anomálie, která ty tři změnila v krvelačné šílence, tě dělí jen pár kroků. Zaklekneš na prahu místnosti a rozhlížíš se po jejich výbavě, která z části leží na koberci vedle jejich těl a zčásti ji mají stále u sebe. Nejsnáze se dostaneš k výbavě toho muže, krásně uržovanou odstřelovací pušku M 14 si k sobě přitáhneš popruhem. I na jeho batoh s věcmi dosáhneš, aniž bys musela vcházet dovnitř. Chudák asi sám nevěděl, co se vlastně stalo, když se na něj ta žena a pes vrhnuli. Ani jeho výcvik mu evidentně nepomohl uchránit si život. Letmo nakoukneš do jeho brašny. Krom obligátních věcí, jako je oblečení a polní lékárnička zde najdeš i nějaké světlice a trochu jídla (konzerva s vepřovým masem, salám, tvrdý sýr, oříšky a půlka staršího chleba). Ostatní věci, jako jsou zásobníky s municí a pistole, jsou připevněny na jeho vestě, která je celá koncipovaná jako maskovací úbor pro boj v zástavbě. Její barva i vzor určitě skvěle splývá s šedivými a hnědými povrchy, ačkoli zbroj sama už od pohledu neposkytuje přílišnou ochranu - je hodně tenká a skoro i pochybuješ, že je z kevlaru (či jiných materiálů). Za zmínku stojí ještě jeho hodinky, které jsou vlastně multifunkčním zařízením na měření anomálií. Jeden takový přístroj jsi už před časem viděla u cestujícího obchodníka, ale suma, kterou za tento detektor anomálií tehdy chtěl byla natolik absurdní, že nemělo smysl o ní ani zkusit smlouvat. A teď máš tento technologický poklad skoro na dosah ruky. Ano, jen skoro. Abys ho získala, budeš muset vstoupit do místnosti. To samé platí pro ohledání mrtvoly té ženy, která byla sem odtažena poté, co ji ti dva museli zastřelit. Zřejmě se s těly chtěli vypořádat později, možná doufali, že zde již anomálie v tu dobu nebude. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Netušila jsem, že obývací pokoj bude tak děsivý. Obzvláště, když se na zemi válí tři mrtvá těla. Při pohledu na muže a ženu se mi v hlavě vybaví ty výkřiky a nelidské zvuky, které z jsem z chodby slyšela. Bože... Shlédnu k zemi, tam, kde je nejmenší kaluž krve a zakleknu, abych lépe dosáhla na zbraň a mužův batoh. Neunikly mi hodinky, které má na ruce, ani vybavení v kapsách jeho oblečení, ale... ta anomálie. Zvednu k ní svůj pohled a na okamžik se do ní zadívám. (používám schopnost – Vnímání) Tohle rozhodně nebudu riskovat. několikrát zamrkám a přitáhnu si batoh se zbraní k sobě. Seberu obě věci, přičemž zběžně prolétnu to, co je uvnitř batohu a vracím se zpátky do pokoje. (Používám obratnost, aby mne neslyšeli). Když už nic jiného, tak se aspoň najím z toho, co měl ten chlápek u sebe. Salám a chleba, na to se mi začaly sbíhat sliny. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Boris vstane z lavice a přistoupí k tobě. V reakci na to se schoulíš v očekávání bití, ale nic takového se naštěstí pro tebe nestane. Medvěd se kupodivu rozhodl mluvit. "What are you talking about? What feel? I don't have time for this bullshit. The longer we stay here the more creeps this place causes to me." "Da," přitaká Ivan a opře svůj kalašnikov o biceps a kývne hlavou k východu. Poté řekne cosi rusky, čemu opět nerozumíš, ale zřejmě se domlouvá s ostatními dvěma na odchodu pryč z šatny bazénu. V jeho slovech rozeznáš i jméno "Saša", máš dojem, že tak se jmenuje ten mladý odstřelovač, co se jim ztratil. Vážně už začínáš přemýšlet o útěku, tohle vláčení a ustavičná nedůvěra i přese všechny důkazy spolupráce ti začínají hodně lézt na nervy. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Boris vstane z lavice a přistoupí k Radkovi. Ten se v reakci na to schoulí v očekávání bití, ale nic takového se naštěstí pro něj nestane. Medvěd se kupodivu rozhodl mluvit. "What are you talking about? What feel? I don't have time for this bullshit. The longer we stay here the more creeps this place causes to me." "Ano," přitaká Ivan rusky a opře svůj kalašnikov o biceps, načež kývne hlavou k východu. "Vypadneme odsud, ale pořád nevíme, kde je Saša. Když jsem se po něm byl podívat, viděl jsem stopy v prachu, který by mohly bejt jeho. Není mi jasný, proč zašel tak hluboko do útrob bazénu, ale..." odmlčí se na chvíli a promne si nos. Když se na vás opět podívá (tak, aby mu Radek neviděl do obličeje), je v jeho očích vidět velká starost. "Není mi jasný, proč se rozhodl sem jít sám. Nechci ho tu ale nechat. Na druhou stranu za něj nemůžeme odpovídat. Tak co řeknete vy? Jít dál za úkolem, nebo ho jít hledat? Ys, ty vedeš, rozhodni. Tvoje slovo bude platit," uzavře Ivan a kolem vás se rozhostí už jen ticho plné očekávání. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Je to jako o Vánocích, těžko se rozhodnout, kterou věc si budeš užívat jako první, zda novou zbraň, jídlo, nebo jestli si rozbalíš... vlastně vybalíš batoh a prohlédneš si pořádně vše, co ukrývá. Nakonec ses ale rozhodla pro salám s chlebem, už jen proto, žes pořádné lidské jídlo neměla celou věčnost. Celou porci zhltneš skoro za minutu, se žvýkáním si moc hlavu neděláš. Po tomto epikurejském zážitku si otřeš mastné prsty do cípu prostěradla a shlédneš ostatní věci, které sis předtím naskládala na postel. Jsi opravdu ráda, že tě nebudoe ani jeden z chlapů rušit. Mezi šuměním deště a burácením větru z venku občas zaslechneš dvojí pochrupnutí, takže máš teď pro sebe všechen potřebný čas. Nejprve si prohlédneš zbraň. Je to puška M-14 v taktické verzi (to sis přečetla na boku pušky). Prohlédneš si ji ze všech stran, vyzkoušíš zapřít do ramene a podívat se skrze optiku. Dlouho u ní ale nevydržíš a už ji odkládáš stranou, berouce místo ní do ruky batoh. Ten je již z velké části vysypaný na posteli. Jeho oblečení dáš stranou, nosit ho budeš jen opravdu v krajní situaci. Pokud vůbec. U zbylých potravin neváháš ani na chvilku a všechny je přeskládáš do vlastní brašny. V té se ti už jistě nikdo hrabat nebude. Pak objevíš v jedné z postraních kapes mužova batohu nadvakrát přeložený štos papírů v rohu secvaklých sponkou. Rozvineš je a hned se dáš do čtení první strany. Po chvilce čtení je to jasné, že se ti do rukou dostalo kompletní zadání mise se všemi poznámkami a doporučeními postupu. Hledaným objektem je jakýsi profesor Ludvík Loukotka a dva členové jeho výzkumného týmu, doktoři Jana Hoffmanová a Petr Malý. Jejich nalezení a přivedení zpět na základnu Nádražáků je hlavně v zájmu Obchodníků, kteří evidentně najali pěkně drahý tým, který je měl najít. Čteš jednotlivá jména a přemýšlíš, jestli někoho z nich neznáš. Martin Baukrt, Jiří Pochod, Radek Toman, Filip Tichota, Světlana Zajceva, Josef Topol, Gabriel Smith a poručík Petr Svoboda. Takže z osmi lidí, kteří vyrazili teprve před několika hodinami, nyní zůstala jen čtvrtina naživu. Začteš se dál, co stojí v tom brífinku. Měli namířeno směrem k Citadele, ze které měl onen konvoj vyrazit skrz celé město přes nádraží až k chemičce, kde sídlí Obchodnící. Nikdy tam ale nedorazil a tento tým měl zjistit proč. Jsi tedy opravdu zvědavá, jak chtějí uspět v misi, když už zůstali jen oni dva. Listuješ dál. Další strana rozebírá náklady celé operace. Při prohlížení ceny výbavy a žoldu se ti protočí panenky. Mít takový majetek jen pro sebe, můžou tě klidně všichni tuláci a sběrači v celém Litvínově oslovovat "královno". Zároveň sis přečetla i klauzuli dole pod čarou, která ukládá všem účastníkům operace (to jest ta osmice žoldáků) nahradit v případě neúspěchu mise všechnu ztracenou, či poškozenou výstroj v plné výši. Tato povinnost přechází i na ostatní členy týmu. Nad tím se na chvíli musíš zamyslet, jestli je to opravdu tak, jak myslíš že je. Ti parchanti! bleskne ti po chvíli hlavou. Takže ti, co přežijí, nemají na výběr nic jiného, než splnit úkol, jinak budou muset zaplatit všechno, co po cestě ztratili od svých zabitých kamarádů. Jen při pohledu na zbraň vedle sebe zauvažuješ, jakou asi musí mít astronomickou cenu. V duchu ti přijde na chvíli líto Poručíka a Topola, kteří se už vlastně nemůžou vrátit zpět s tím, že úkol nesplnili. Za tento neúspěch by je čekala nucená práce tak na deset let, či víc, i když možná by je jen zabili a dluh by byl smazán. To by sis jen tak nepomyslela, že Obchodnící jsou takoví fašouni a to dokonce i ve vztahu k vlastním lidem. Nicméně odměna za splnění úkolu je také velice vysoká, dokonce ještě vyšší, než je souhrnná cena vybavení jednoho každého z nich. Vyplácí se jako celková suma, dělená počtem přeživších členů týmu. Tady zbystříš. Takže si ji rozdělí napůl. A kdyby se ti podařilo se k nim přidat, možná by tobě mohla připadnout třetina. Třetina odměny! Opřeš se o zadní pelest postele a chvíli tu myšlenku rozdýcháváš. Máš pocit, jako by ti právě rodiče slíbili za hezké vysvědčení na konci roku úplně nové Lamborghini. Pokud je tedy něco takového možné a oni by tě mezi sebe vzali, pak bys v případě úspěchu mise mohla zbohatnout tak pohádkově, že bys už nemusela nikdy šmejdit po kanálech a popelnicím, možná by sis i mohla koupit vlastní dům v nějaké osadě... a k čertu, možná i občanství v nějaké civilizované enklávě, nebo třeba i cestu někam do nížin! S tímto krásně blaženým pocitem přitiskneš papíry smlouvy na svá prsa a pomalu se sesuneš ze sedu do lehu. Usínáš s krásně širokým úsměvem na tváři. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Všichni tři za sebou máte perný den, který se na vás podepsal jak po stránce fyzické, tak i psychické. Jste rádi, že se vám podařilo uniknout před bouří, kterou teď nímáte jen jako dunivé burácení za stěnami domu. Josef a Poručík usnuli takřka hned jakmile jejich hlavy klesly na polštáře, Magdalena se ještě nějakou dobu převalovala a naslouchala šumění deště a vytí větru za zatlučenými okny. Dřívě byly časy, kdy to nejhorší, co by se vám mohlo stát, pokud byste vyšli ven v bouři, by bylo to, že promoknete až na kůži. V dnešní době anomálií by z vás ale takováto bouře mohla během chvíle vytvořit mutanta, či vás spálit radioaktivitou. Nebývají moc časté, vlastně se objeví jen jednou za čtvrt roku, ale o to ničivější důsledky na vše živé mají. Vždy, když se přeženou, je v okolí zvýšená radiace a často se zjevují noví mutanti, které anomálie zasáhla. . . . Všichni tři jste spali několik hodin. Vlastně stále spíte, první, kdo se probudil, je Poručík... |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Probudím se velmi prudce z noční můry a posadím se na posteli. Zatímco rozdýchávám sen, rozkoukávám se po setmělé místnosti. Hned si všimnu Josefa, zatím klidně spícího vedle mě. Na nočním stolku má položený samopal a krom toho spal stejně jako já zcela oblečen. Tak to má být, aspoň když vedle sebe mají spát dva chlapi. Promnu si oči a ozve se ve mě intenzivní potřeba dojít si na hajzlík. Po tom divokém snu, ve kterém jsem byl opět žák na gymplu, přede mě učitelka položila papír a řekla mi, že si napíšu test. Pohlédl jsem na ni a řekl jsem jí, že nevím o tom, že se má dnes psát, že jsem byl nemocný a nikdo mi to neřekl a že jsem zameškal probíranou látku. Všichni se na mě koukali pohrdavě, protože oni dostali z toho testu jedničky a já jediný vůbec neměl tucha, co tam napsat. Věděl jsem, že kvůli tomu budu muset dělat reparát a to jen proto, že jsem se neučil. Kdo by se chtěl vracet do snění, když se mu zdají takové kraviny? Radši si dojdu na záchod a pak zkontroluju naši spolubydlící. Když je vše potřebné vykonáno, vydám se z koupelny chodbou k dětskému pokoji, kde by měla přebývat ta nová. Při pohledu na zavřené dveře od obýváku, kam jsme po bitvě odtáhli mrtvou Světlanu, mě zamrazí podél páteře. Takže nejen sny, ale i realita je totálně nahovno, dolehne na mě naplno. Beru za kliku dívčina pokoje a tiše nakouknu dovnitř. . . . "Vstávej, Pepo. Vstaň a pojď se mnou. A vem si zbraň, pro jistotu," probudím parťáka a i přes jeho rozmrzelost (asi se mu zdálo něco hezčího, než mě) ho vytáhnu z manželského letiště. Vedu ho rovnou k otevřeným dveřím pokoje, kde přebývá ta holka. Pokynu mu, aby nakouknul dovnitř a uviděl to samé, co já před chvílí. Totiž ta slečna si za dobu, co jsme my dva spali, vyzdobila cimru několika věcmi, které byly přes noc zavřené v obýváku spolu s mrtvolami našich mrtvých druhů. Mezi tím vším, co se porůznu povaluje na kraji postele a na podlaze jasně rozpoznávám Sniperovu pušku i jeho batoh. Kdo ví, kolik toho odtamtud vynesla a jestli ji ta návštěva vůbec nějak nepoznamenala. "Vstávej!" houknu hlasitě, abych ji probudil a vcházím do pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Doprdele... Hlavou mi prolítla první myšlenka, když mne vzbudil mužský hlas. Cukla jsem sebou na posteli, protože jsem se lekla a automaticky jsem sáhla pod polštář. První, co jsem nahmatala byl nůž. Otevřela jsem oči a podívala se po místnosti. Stál tam poručík a díval se na mě. Pomalu jsem vytáhla prázdnou ruku zpod polštáře a rozhlédla se kolem sebe. Bylo mi hned jasné, o co tu jde. Sakra, myslela jsem si, že se probudím před nima. Podívala jsem se z okna a k mému neštěstí tam stále prší. Povzdychla jsem si a střídavě jsem se dívala na jednoho i druhého. Nevěděla jsem co říct. Tohle mi dáš sežrat, že jo. Cítila jsem jen vzrůstající napětí mezi mnou a poručíkem. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Už na chodbě mě ospalost opouští. Chybí tu Světlanino tělo! Pozorně pohlédnu na poručíka a na jeho znamení do dětského pokoje. Oči se mi rozšíří a zatímco poručík rovnou vchází dovnitř, já si beru na mušku Magdalenu. "Co to má kurva znamenat?!" Dožaduji se vysvětlení, zatímco zbraň držím oběma rukama před sebou s prste na spoušti. Zaujmu skoro vzorový střelecký postoj mezi futry dveří a na dívce sleduji hlavně oči. Pořád si pamatuju, jak Světlaně zčernaly. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Jen jsem... já jsem...“ hledám chvíli vhodná slova k tomu, co jsem tam vlastně dělala. Prohrábnu si číro na své hlavě a podívám na Topola. “Odtáhla jsem tu ženskou stranou. Nemohla jsem usnout s pomyšlením, že to tam leží. A toho psa taky... no... a pak jsem narazila na tohle.“ mávnu rukou nad zemí v místě, kde je Sniperův batoh a jeho puška. “Našla jsem tohle a přečetla jsem si to.“ zpod deky pomalu vyndám cár papírů. Jsou to rozkazy, které dostali a popis toho, proč jsou vlastně tu a co, respektive koho hledají. “Říkala jsem, že vám můžu pomoct...“ cumlám v ruce svazek a nervózně po nich těkám pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Vyměním si s Josefem jeden rychlý pohled, ale žádná mimosmyslová komunikace neproběhla, to funguje jen v béčkových filmech. Sice na dívku nemířím, vždyť už jsme jí vrátili i její vlastní zbraně, ale nelíbí se mi, že šmajdila ve věcech našich padlých. Ani to vlastně ani není taková věc jako to, že jestli to četla stránku po stránce celé, tak zná dopodrobna celé zadání mise. "Fajn, náš úkol ale není zrovna z těch, o kterých by měli vědět nezasvěcený lidi. I když..." povzdychnu si a ztrápeně se podívám opět na svého parťáka, "ono je to beztak jedno. Úkol jsme posrali, nemáme šanci ho dokončit. Tahle mise je odpískaná. Měli bychom se vrátit, až se bouře přežene." |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Náš úkol mě teď trápí ze všeho nejmíň. Ta anomálie během pár sekund zlikvidovala půlku našeho týmu a ona si tam jen tak nakráčí, aby obrala jejich mrtvoly a dokonce je ještě odtáhla hlouběji dovnitř? "A to, že v obýváku řádí anomálie ti vůbec nevadilo, co?" Stále na Magdalenu mířím pistolí a spíše než proč se začínám ptát jak sem vůbec všechny ty věci dostala. Anomálie jsou nevypočitatelný svinstvo. "Napadlo tě vůbec, že kdyby tě to tam chytlo, vezmeš nás oba s sebou?!" Dožaduju se odpovědnosti až mi sliny odletují od úst. Je vidět, že tohle mě štve mnohem víc než pár ukradených věcí, nebo vyzrazení našich rozkazů. Stačilo málo a nemusel jsem se už nikdy probudit. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Poručíkův emoční výlev ignoruji a zaměřím se na Topola, který prská jak vzteklá kočka. “Uklidni se,“ obořím se na něj. Nelíbí se mi tón, jakým se mnou mluví, ale na druhou stranu si vzápětí uvědomím, že to není to nejlepší, co jsem mohla v danou chvíli říct. “Hele, mohla bych ti tu říct, že anomálie znám líp než vy. Protože já v tom žiju každej den, zatímco vy si hřejete zadky někde v osadě, pod střechou, v klídku... ale faktem je, že jsem to prostě riskla.“ odhodila jsem papíry za sebe a usadila jsem se na posteli do tureckého sedu. Naklonila jsem se k nim a řekla: “Co chceš, abych ti řekla? Hm? Anomálie jsou svinstvo, ale když víš, jak se k nim chovat, tak přežiješ. Chápeš? Žádný risk, žádný zisk, ale musíš počítat s tím, co o tom víš. Nejsem blbá, abych zbytečně riskovala ani svůj život, ani tvůj... nebo jeho.“ Celou dobu se dívám Topolovi do očí a sleduji jeho reakci na to, co říkám. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Aspoň, že tu máme odborníka," rozhodím rukama, "hned se cítím líp, když vím, že až mi v noci někdo prokousne krkavici, nebude to kvůli blbosti zelenáče, ale půjde jen o smůlu." S pravačkou se oháním, jako bych v ní ani pistoli nedržel, nakonec ale spustím ruce podél těla a zamračeně se dívám na Magdalenu. Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnil a pokračuji klidnějším hlasem. "Mělas někomu z nás říct..." aby ti měl kdo držet pistoli u hlavy, kdyžs tam lezla. Nahlas nedořeknu. Přesto se neubráním tónu, jako bych dítěti vyčítal hloupou chybu. Zas takový věkový rozdíl mezi námi sice není, ale ve svých pětatřiceti už asi začínám chytat móresy starší generace. "Říkáš, že nám chceš pomoct, ale jestli to má znamenat další takovýhle jednání na vlastní pěst, bude lepší, když se ráno rozejdeme každý svou cestou. Aspoň poneseme na trh vždycky jen svoji kůži." |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Měla jsem říct?“ zopakuji po něm, protože doufám, že jsem se přeslechla. “Měla jsem přijít za vámi a říct: ´Hele, chystám se prohledat věci vašich mrtvých kolegů.´ To asi ne, co?“ pokrčím rameny a nervózně si skousnu ret. Sice k tomu ještě protočím očima, ale nezním nijak naštvaně či ubllíženě. Možná bych jeho výtku měla brát osobně, ale nato se známe příliš krátce. Spíš si uvědomuji to, že jsem vždycky spoléhala jen na sebe a asi to tak bude i nadále. “Navíc,“ dodám ještě po chvilce ticha, “Pokud vaše mise neuspěje, musíte to všechno zaplatit. Ze svýho. Obchodníci budou chtít své investice zpět. Můžeme se domluvit...“ nechám to viset ve vzduchu, protože je to teď na něm a na poručíkovi. Dál se jim vnucovat nechci. Ne po čtvrté. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro "Mělas z prdele kliku, o ničem jiným to není. Světlanu jsem znal osobně z dob před misí. Nebyla žádný zelenáč a v anomáliích se vyznala, že by mohla napsat knihu. A tady do jedný spadla, aniž měla nejmenší tušení, co se děje." Po chvíli ticha, kterou způsobí její poslední poznámka, hodím pohledem po Josefovi a nakrčím obočí. "Kdes na to přišla? To je napsaný v těch papírech, nebo nás jen taháš za nos?" |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Podívala jsem se na poručíka a čekala jsem, co z něj vypadne. Samozřejmě, že to byla profesionálka. Proto vešla do místnosti, kde byla anomálie a nechala, aby jí ovládla. Opravdu by o tom mohla napsat knížku. Myslím si o tom své a svůj protest dávám najevo jen nakrčením nosu a krátkým úšklebkem. Pak se nakloním za postel, kam jsem odhodila papíry a nalistuju stranu, kde stojí klauzule o tom, že pokud neuspějí v záchraně profesora a dalších lidí, tak zaplatí veškeré vybavení, které jim bylo přiděleno. “Tady,“ natáhnu ruku, ale jen tak, abych nemusela vstát z postele. Jestli to chtějí, ať si to přečtou sami. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Se stal jedním z nich. Jako to chtěli po mně. Poslouchám Ivana, ale nedívám se na něj. Přemýšlím. Nejsem zvyklá, že mě hluboko za žebry hlodá zvláštní pocit, že mi hlásek, který neznám, našeptává, že bych měla říct, ať se po Sašovi aspoň podíváme. Co to se mnou je? Asi jsem unavená. "Mám takovou teorii. Obludy," takové obyčejné slovo z mých úst zní zvláštně, většinou mluvím na výši a odborně, jak mi můj stav a vzdělání velí, "vyšly odněkud odsud. Saša zmizel těsně předítm, než se stalo to, co mi popisoval Boris, že se stalo. Buď ho unesly nějaké, kterých jsme si nevšimly, nebo ho nalákaly sem. Může být živý, ale v deziluzi. Anomálie působí na lidský mozek zvláštně." Promnu si zase kořen nosu. "Nevím, Ivane... nevím, co mám dělat," přiznám pak úplně tichounce, jako bych se to snažila skrýt i sama před sebou. Neměla bych pochybovat. "Je škoda dobrého střelce. Ale mise je přednější." Vzhlédnu k němu a poprvé za celou dobu vypadám, že to i přes konstatování byla jakási zakuklená otázka. Jako bych se ptala, zda se mnou souhlasí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Rozprava nabírá po doktorčině odpovědi značně tíživý nádech. Oba muži, dosud stojící Ys po boku, se nervózně koukají jeden po druhém a klopí zraky, nemaje se k vlastní odpovědi, která by to celé nějak rozřešila. Radek sedí opodál, svázaný a zticha. Ivan se má k tomu, že konečně něco řekne, když vtom on i Boris nakrčí bolestí obličeje. Náhle ticho kolem vás protne krátký, ale zato velmi ostrý a intenzivní zvuk, zarývající se vám hluboko do mozku. "Ááách! Što... eto..!" zakřičí Ivan a přitiskne si obě dlaně na uši, stejně jako Boris. I Radka a Ys zasáhla silná vlna vysokofrekvenčního zvuku, ze kterého zalehly vám oběma uši. Zrovna v moment, kdy se bolest prožrala až dovnitř lebky, zvuk náhle ustal. V uších máte zalehlo a v mysli podivný pocit, který tam předtím nebyl. Jakoby... A náhle druhá vlna, nyní ještě silnější, která dokonce i statného Medvěda složí na kolena a vás spolu s ním. Držíte se za hlavy a vyjete bolestí, zcela neschopni jakékoliv reakce. Bolest je tak strašná, že jste zcela neschopni se jakkoliv soustředit na to, co se vlastně děje. A pak, po několika vteřinách tortury, která pro vás byla skoro jako věčnost, spatříte periférně jakousi humanoidní postavu, stojící ve druhých dveřích, vedoucích dále do bazénu. Je odporně zmutovaná, na holé kůži jsou vidět výrůstky a celé plochy, kde bytosti chybí kůže. Napřahuje před sebe své nestvůrné pařáty a namíří je na vás. Cítíte sílu nehmotného úderu, který vám opět přivodí nesnesitelnou bolest uvnitř hlavy. Radek: hod kostkou 10 + bonus za odolnost = neúspěch! 22 psychyckého poškození Ys: hod kostkou 10 + bonus za odolnost = neúspěch! 24 psychického poškození Máte co dělat, abyste se po tomto šoku opět dostali na nohy. Je to podivné, ale jen vy dva jste schopni se jakž takž vzpamatovat. Boris a Ivan jsou jako smyslů zbavení, Medvěd tluče čelem do plechové skříňky a cosi nesrozumitelného vykřikuje, Ivan leží na zemi stočený do klubíčka, cuká sebou a evidentně neví o světě okolo sebe. Vy dva vnímáte svět kolem sebe velice rozostřeně, je vám na zvracení, ale držíte se. Zatím. Až do momentu, než bestie znovu pozvedne své pařáty a vydá chrčivý zvuk ze svého hrdla. Znovu vás pohltí vlna ohromné energie. Radek: hod kostkou 2 + bonus za odolnost + kumulativní bonus = neúspěch! 27 psychyckého poškození Ys: hod kostkou 10 + bonus za odolnost + kumulativní bonus = úspěch! Zatímco i druhý útok Radka doslova zkosil na zem, Ys již svou mysl jen tak tak ovládla. Mutanta před vámi to evidentně překvapilo a upřel na ni svůj prázdný pohled. Zřejmě se pokouší ji ovládnout, ale to netušil, že doktorka je v tuto chvíli již svým vlastním vládcem. Na jak dlouho, to je ovšem otázka. Ani Ivan, ani Boris nejsou ve stavu, kdy by mohli nějak pomoci, Radek sám se již pomalu sbírá ze země s tváří zbrocenou ledovým potem. Ze zajetí psionických tenat tohoto mutanta ho zřejmě vysvobodilo jen to, že se mutant nechal rozptýlit jen samotnou Ys. Bestie je od vás obou vzdálena asi čtyři metry a stojí mezi futry čelem k vám. Ke druhým dveřím to máte blíž, okolo dvou metrů a po projití jimi na vás mutant neuvidí. Nyní můžete oba napsat své příspěvky. Vaše akce by měla být krátká a s přihlédnutím k situaci i nesložitá. Je na vás, zda se pokusíte o boj, útěk, vyjednávání, domluvu mezi sebou, či jakoukoliv jinou krátkou akci. Frekvence útoků příšery jsou poměrně rychlé, takže mnoho času nemáte. Využijte tedy této vzácné chvíle vlády nad svými těly a myslemi co nejúčelněji, další psychický útok bude jistě brzy následovat! |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Zatím máš postavu jakž takž pod kontrolou, žádné strachy :-) ale budeš muset pokles mentálních rezerv zahrát ve svých dalších příspěvcích (než si nějakými způsoby opět stav psychiky zvýšíš) Nebudu bránit tvé fantasii, jak popíšeš psychickou trýzeň své postavy a jaké následky to na ní má. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Šatny To co se děje, je neskutečné. Nějaká potvora která ovládá myšlenky. Proč mi nevěřily když jsem jim říkal o divných zvucích? To mě napadá před první vlnou. Pak to přijde, zem a bolest, promítají se věci, na které nejsem pyšný. Potvora nepřestává. Přijde druhá vlna, ta je ještě horší. Promítají se věci na které chci zapomenout, vraždy, zrady, smrt blízkých... všechno, mysl je rozpolcená. Ys to ale vydržela. Potvora si jí všimla. Bledý a zpocený, rychle uvážím situaci... tuhle bolset už nikdy nechci zažít, tak zaútočím na tu bestii. Protože kdybych chtěl utéct a povedlo by se to, byla by to další zrada a ta by mě splaovala dokonce života. Dal jsem slovo a to splním nebo zemřu. Co nejrychleji se pokusím udeřit příšeru svázanými pěstmi, jsou už teď spojené. Možná to Ys poskytne čas. Útok se i v polovičním šílenství snažím věst na hlavu ale všechny zásahy jsou dobré. Jo a řvu u toho jako tur, hlasitě a hodně. Útok(Boj z blízka (+ 2) a Obratnost (+ 2) - díky Psychickému stavu -2 na hod) = 19 + 4 - 2= 21 (Snad to je správně. Díky.) |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Víc nemyslím. Instinktivně zvednu ruce k uším, i když vím, že to ničemu nepomůže. Přijde mi, jako by ten zvuk nepřicházel zvenčí, skrze sluchovody, ale jako by se rodil rovnou v mozku. Vzhledem k tomu, co se s námi děje, opravdu nemám čas ověřovat různé teorie a jde čistě o subjektivní dojem. To, jak bestie vypadá, je to nejmenší, co mě v tuto chvíli trápí. Kdo by se zabýval vzhledem nějaké kreatury, když se mu pokouší udělat z mozku kaši? Mnohem horší je samotný fakt, to, co dělá. Hyperventiluju jak vystresovaná prvorodička a nejsem daleko od toho, abych skončila jako Ivan nebo Boris. To, že mám u pasu vrácenou zbraň, mě nenapadne. I mě samotnou překvapí, že další útok na mě selhal. Nejsem si ale jistá, jestli zvládnu využít situace. Moje tělo se sotva před čtvrt hodinou vzpamatovalo ze šoku natolik, abych byla schopna se někam odplazit, a teď tohle. Adrenalin a další stresové hormony burcují tkáně, aby byly i přes únavu schopny alespoň nějakého pohybu, což má za následek, že se mi ruce klepou, že bych možná netrefila ani vrata od chlíva. Náš zajatec se na mutanta vrhne. Mám toho dneska opravdu dost, a tak je pro nezávislého pozorovatele moje reakce pochopitelná. Zatímco snad bude nepřítel zaujat někým jiným, já se vrhnu k druhým dveřím. Doufám, že mimo zorné pole to na mě nebude působit. A že se z těch všech šoků nedostaví zástava srdce. Ve výjimečných situacích se to může stát i relativně zdravým jedincům... Myslím, že tohle je jedna z nich. Jestli se mi povede dostat do zákrytu, opřu se zády o stěnu. Z divokého tepu a nepravidelného dechu se mi motá hlava a já nejsem schopna uchopit nějakou kloudnou myšlenku. Vím, že bych měla něco dělat, vím, že to někde hluboko vím... ale zrovna jako bych měla kolosální okno. Jako když jste tak šokovaní, že prostě zamrznete. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Útok podivné bytosti uvrhnul Ivana a Borise do stavu nepřekonatelných psychických muk, kdy jsou schopni jen klečet na kolenou, držet si hlavu v dlaních a skučet bolestí. Jen Ys a Radek dokázali na krátkou chvíli odolat vlivu neznámého mutanta a uchovat si vlastní vůli. Radek, jen co získal opět vládu nad svým tělem, se vrhnul kupředu na útočníka, nehledě na to, že jeho ruce byly svázané. S křikem překonal krátkou vzdálenost, která ho od něj dělila a vší silou, která v něm je, udeřil odpornou zrůdu do hlavy. Mutant se zapotácel a o krok ustoupil od Radka, ocitaje se tak v šatně spolu s ostatními. Útok: (Boj z blízka + Obratnost - postih -2 - svázané ruce) = 19 + 4 - 4 = 19 (zásah!) Úder byl velice silný a přišel zcela neočekáván, proto se příšera vůbec nekryla (odebráno 28 životů). V jejím obličeji se nyní zračí směsice vzteku a překvapení, asi na něco takového není zvyklá. Z jejích úst se rázem vydral příšerný skřek, který byl ale co do své intenzity ničím ve srovnání s pchyckým impulsem, který vás před chvílí zcela paralyzoval. Radek se ušklíbnul a napřáhl se k dalšímu úderu. Bytost před ním zcela očividně není přizpůsobená nějakým potyčkám nablízko, její prsty jsou dlouhé a bez drápů a ani o zubech se nedá říci, že by mohly představovat riziko. Stačí pár dalších úderů a tenhle zmutovaný panák se brzy změní ve čvachtavou rosolovitou mrtvolu. To by se ovšem nesmělo stát to, s čím Radek nepočítal. Ozval se totiž výstřel a po něm hned druhý, oba zpoza jeho zad, a vypálené kulky od onoho střelce se neškodně zasekly do zdi před Radkem. Napadne tě, že ti asi jeden ze tří Teskáčů pomáhají a střílí po mutantovi, ale tato úvaha se ukáže být zcela chybnou, když ti třetí kulka prosekne bundu na pravém rameni. Mutant ale stojí o dost dál nalevo! V leknutí se otočíš a pár kroků za sebou vidíš mohutného Borise, třímajícího svou pistoli a mířící s ní přímo na tvou hlavu. Stále ti nedochází, proč míří na tebe a ne na druhou bytost, dokud si nevšimneš jeho podivně zakalených očí. Ten hnusák se mu musel nějak nabourat do hlavy a teď ho ovládá! Z hlavně jeho pistole vyšlehla další rána, která jen o pár centimetrů minula tvou hlavu (hod 7). Zatímco Radek nyní stojí mezi dvěma postavami, usilujícími mu o život, Ys se rozhodla pro jinou taktiku a co nejrychleji to šlo zapadla za roh. Nyní stojíš opřená zády o kachlíkovou stěnu v místnosti, kde se dříve vydávaly klíče od skříněk a kde si návštěvníci bazénu zouvali boty před vstupem do šatny. Zatímco se pokoušíš usebrat a zklidnit, přemýšlíš, jak se s nastálou situací vypořádat. Nyní už nestojíš jen proto mutantovi, ale nejspíš i proti samotnému Borisovi. Těžko uvěřit, že je něco takového možné, ale vidělas to na vlastní oči. Medvěd nestřílel na tu ohavnou zrůdu, ale na Radka. Je s podivem, že ani jedna ze tří kulek ho netrefila, zřejmě nyní figuruje jen jako mutantova loutka a podle toho taky jeho střelba vypadá. Přehledová mapka situace |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro To je první koherentní myšlenka, co se mi od útěku ze šatny prodere do hlavy. Ono se to lehčeji řekne, než udělá. Pořád se opírám o kachle a konečně začnu rukou šátrat po pistoli, kterou zatím radši neodjistím, protože se mi pořád klepou ruce a já bych se nerada střelila do nohy. Myslím, že v tomhle stavu nebudu o nic lepší střelec než mutant. S hlubokým nádechem se pohnu a plížím se tak, abych nevpadla do místnosti rovnou, nýbrž se kryla za skříňkou, co je hned u vchodu. To, že se mi za dveřmi ulevilo a že jsem jakž takž získala vládu nad tělem, mi dalo motivaci jít tam a zneškodnit ho. Jinak bych asi počkala v úkrytu, až jak to dopadne. Dokud jsou všichni zaujati sebou navzájem, vykouknu a pokusím se střelit mutanta. Nikoli však do hlavy, ale do trupu. Někam, kde bych trefila plíce nebo srdce. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Vezmu si od dívky štos papírů, který si vzala ze Snipreových věcí a nakouknu do nich. Já osobně je vidím poprvé, protože tohle je evidentně smlouva, kterou sepisovali ostatní ve skupině, ti, co se nechali najmout Obchodníky na vykonání úkolu. Využiju tedy chvíle nevraživého ticha, které zavládlo po ostré výměně názorů a přelistuji až na stranu, kde pod čarou najdu informaci, o které se Magdalena zmínila. "Fajn, je to tady. Jak mi to tak vychází, tak podle týhle smlouvy při nezdaru musí každej přeživší z výpravy zaplatit všechnu ušlou výbavu, pokud ovšem nesplní předepsané podmínky mise. Tahle je Sniperova, takže předpokládám, že jste každej z vás něco takovýho podepsali, je to tak?" otážu se neurčitě do prostoru, ale je jasné, že mluvím na Josefa. K tomu obírání mrtvých se už vracet nechci, stalo se, co se stalo. Můžem být rádi, že nic vážného se nepřihodilo. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Situace se pro Radka nevyvíjí zatím příliš dobře, momentálně je oblíčen z jedné strany odpornou zrůdou, která dokáže ovládat druhé lidi jako loutky, a z té druhé stojí právě jedna taková, hrozivý chlap, mířící na něj svou pistolí. Jakmile se ohlédne, všimne si, že Ys tu není. Takže utekla... Tento závěr se ukázal být zcela lichým v momentě, kdy se zpoza rohu vyklonila doktorčina blonďatá hlava a hned po ní i její zbraň, držená v obou natažených rukou. Že by už měl na své straně i ji? Místností zarachotí dvojvýstřel, ale narozdíl od Borisovy střelby, tato nemíří na mladíka v kožené bundě, ale neomylně zasahuje mutanta do prsou (hody 9, 17 = poškození 59). Ys umístila obě střely s chirurgickou přesností skoro do stejného místa, na usmrcení mutanta to ale nestačilo. Jen se zapotácela a bouchla zády o skříňky za sebou. Bytost před vámi vydala ze svého hrdla bolestný ryk a přitiskla si na krvácející hruď obě dlaně. Poté s hrozivým vytím vyběhla pryč z šaten, mířící kamsi do tmy, odkud prve přišla. Ys na nic nečekala a ještě jednou zkusila své štěstí. Ještě dvakrát stiskla spoušt, míříc na prchající nestvůru. První rána jen neškodně prolétla vedle její hlavy a udělala díru do zdi nad skříňkami, druhá ji však zasáhla do ramene (hody 6, 17 = poškození 24). Tento zásah mutanta na útěku nezastavil, ale je jasné, že si bude ještě dlouho lízat rány, pokud vůbec svá zranění přežije. Zatím slyšíte jen jeho vzdalující se nářek a skučení, které vám zní jako rajská hudba po tom, co vám čtyřem způsobil. Boris již nemíří před sebe, ale malátně se kýve. Po chvilce, kterou potřeboval jeho mozek, aby se plně osvobodil z tenat hrozivého mutanta, se posadí na lavici a skryje obličej do dlaní, mumlaje tiše nadávky. Ivan se roztřeseně sbírá ze země a zmateně se kolem sebe rozhlíží. Radek stojí tam, kde byl předtím, přikrčen a rychle vydechujíc. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Šatna Potvora to dostane, ruce najdou cíl a taky s úspěchem... i když jen malým. Štěstí je že nepočítá s kontaktem na blízko a nemá zbraně jako třeba drápy a sílu fyzickou... za to si půjčí tu Borisovu. Ten na mě pálí, naštěstí ne s přesností kterou má normálně. Mine dvakrát a třetí mi proskne bundu, naštestí jen tu. Pak mine jednou navíc. Tak jsem v prdeli, přede mnou nějakej Mind controler a za mnou giga Rus s pistolí a doktorka, jak se zdá vzala roha... připravuji se k dalšímu útoku na potvoru, možná když jí zabiju dřív než Boris mě, tak přežijem... nebo aspoň zbytek... Loučím se životem a přijdou dvě další rány. Ztuhnu... a pak si všimnu že patřily potvoře! Ys na ní pálí a zasahuje, ale ta mrch žije a chce zdrhnout. Uteče ale s kulkou navíc k ostatním... možná umře na snět. Jsem přikrčený, asi automatika, ani o tom nevím, je pravda že teď to byl trochu záhul pro všechno. Dech je rychlý jako metalá kapela když je nažraná. Boris se lituje a Ivan vzpamatovává. Dojdu vrávoravě k Ys a přehodím přes ní sputané ruce a obejmu ji. "Thank you..." Pak se vyprostím a sednu si beze slova na lavici. Se svázanými rucemi se toho moc nedá udělat. Po tvářích mi kanou slzy... ani pořádně nevím proč ale fakt mě to všechno nějak dostalo. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Zajatec mě zastihne naprosto nepřipravenou. Šokovaně ztuhnu, modré oči rozšířené, jako by se kolem mě omotávala minimálně desetimetrová krajta. Přísahám, že v první chvíli jsem mu do břicha málem vyprázdnila zbývající obsah zásobníku. "Оставь меня! Слышишь?!" prskám a nevnímám, co na mě blekotá. Pak přepnu na správný jazyk. "Let go of me!" Zdá se, že jeho emocioální projev neměl zamýšleného účinku. Trhnu rameny a prudce, hlasitě vydechnu. Mračím se. Další slyšitelný nádech, tentokrát dost hluboký, jako bych se snažila uklidnit. Dívám se směrem, kudy utekl mutant. Částečné vítězství nad ním alespoň pro mě zvedlo morálku a kupředu mě žene ještě jiná věc. Otázkou je, jak dlouho tohle tempo, jakým nám padají sračky na hlavu, vydržím. "Иван, Борис. Слышите меня? Нам пойти! Нам убить этого мутанта! Иначе он может вернуться! Не хочу уйти с мутантом за спиной!" spustím na ně příkře, zostra, abych zalarmovala jejich vojáckou část. Jenom doufám, že je mutant moc nepoškodil a vzpamatují se z toho. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro To se teď budeme radši bavit o paragrafech? Sleduji předávání smlouvy z jedné ruky do druhé a nějak mi nedochází co je na tom jednom odstavci tak zajímavého. "Každý máme svoji," potvrdím poručíkova slova. "Tebe se to ale netýká, všechno to jde na mě." Pokrčím rameny, jakoby o nic nešlo. V tuhle chvíli mi to opravdu připadá irelevantní. "Takže když už o tom mluvíme, tohle všechno si vezmu já." Kývnu k věcem na podlaze a konečně strčím pistoli do kapsy, abych si mohl Sniperův batoh hodit na záda a jeho pušku vzít do ruky. "Co pro nás můžeš udělat, víš snad kam Teskáči profesora odvlekli?" Obrátím se na Magdalenu potom, co seberu věci zesnulých kolegů. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Sledovala jsem Topola, jak si zpátky bere Sniperovu zbraň i jeho batoh, a cítila jsem se bezmocná. Sklopila jsem svůj zrak k dětské přikrývce a začala jsem látku žmoulat mezi prsty. V duchu jsem si nadávala, protože jsem měla vyhrabat jídlo a ostatní věci, které byly v batohu, a dát si je do svého. Takhle jsem o všechno přišla. Jen tak, lusknutím prstů. “Myslím, že jsme skončili, Topole,“ promluvím po chvíli a zvednu hlavu. Dívám se na oba dva a pomalu mne přechází jakákoliv chuť jim pomáhat. “Netuším, kam vašeho profesora odvedli, ale přeji hodně štěstí v pátrání.“ rychlým pohybem ze sebe strhnu přikrývku a otočím se na posteli tak, abych se chodidly dotýkala země. Posbírám své oblečení a začnu se oblékat. Venku sice ještě prší, ale jednou to přestat musí... |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Nálada ve vašem úkrytu ještě více ochladla po nepříjemném střetu mezi Josefem a Magdalenou. Každý z nich se radši zdržoval stranou od toho druhého a věnoval se čemukoliv, co by mu pomohlo nějak zabít čas. Našli jste tu pár vcelku zajímavých knih a časopisů, hlavně s tématikou válčení, zbraní a techniky. V dětském pokoji se našlo i jedno starší Bravíčko ("Justin Bieber a Emma Watson zrušili zasnoubení!") a pár manga komixů, všechny ale v japonštině. Čas plynul extrémně pomalu a zdálo se, že bouře venku snad nikdy neskončí. Občas se sice zdálo, že průtrž venku již polevila, ale po chvíli vše začalo nanovo. V noci se skučení větru mísilo s modrými záblesky elektrických výbojů a vytvářelo tak hrůznou atmosféru, ve které jste všichni měli velké potíže usnout. Bouře trvala dva celé dny. A poté, třetí den, jste se ráno probudili a venku bylo naprosté ticho. Vyskočili jste z postelí a zaposlouchali se pořádně. Ne, šumění, které je nyní v nejasných náznacích slyšet zvenčí není padající voda, ale jen řídce olistěné větve, mezi kterými vane slabý vítr. Je po všem, přežili jste a můžete konečně vyjít ven. Je nyní jen na vás, jak se připravíte a zda si půjdete každý po svém, či se znovu dáte do řeči. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Boris a Ivan udýchaně přikyvují, když na ně Ys promlouvá a výmluvným gestem pozvednou své zbraně. Oba mají ve tvářích vepsáno hluboké odhodlání vypořádat se s tou odpornou bestií jednou provždy, i když jejich motivace nejspíš nebude ani tak moc motivována racionální úvahou po vzoru doktorky, jako spíše jen chuť se pomstít za ty kejkle, které si na ně mutant zkusil. Boris si šeptem něco řekne s Ivanem, ten na něj kývne a potom tasí dlouhý bojový nůž, přistoupivše k Radkovi. Než ten stihne jakkoliv zareagovat, je jedním trhnutím vojákovy čepele zbaven pout na rukou. Ivan vrátí nůž do pochvy a odepne od opasku pouzdro i se svou pistolí. Tu pak překvapenému Radkovi podá. "For you. Because you proved you're not made of shit," dodá stroze na vysvětlenou Boris a přejede Radka dlouhým pohledem, který na jednu stranu říká 'získal jsi moji důvěru', ale krom toho také 'zkus mě zklamat a nasypu ti olovo do zad a nebudu se rozmýšlet ani vteřinu'. Vykročili jste společně do útrob bazénu. První Ivan, za ním Ys, následován Radkem a skupinu uzavírá Boris. Jelikož svítit si lampou a zároveň držet kalašnikov je bláznovství, rozsvítil Ivan malou svítilnu, umístěnou pod ústím hlavně své pušky. Její světlo není sice nejjasnější, ale vašim očím stačí k tomu, aby se dokázaly orientovat v prostoru. Ve svitu staré led-lampičky vidíte zašlé kachlíky a dlaždice, pokryté prachem a špínou. Od stropu visí chuchvalce pavučin a pod nimi seschlé zbytky lapeného hmyzu. Vy si však všímáte něčeho jiného - černých krvavých skvr na podlaze, které za sebou zanechává váš starý známý. Lesklé fleky jsou rozmazané, jak za sebou mutant šoural nohy a snažil se dostat do bezpečí, pryč od vás. Krvavé stopy vás zavedly do pánských sprch a hned zatáčí doleva, kudy se po schodech vychází nahoru do prostor bazénu. Tam, za pootevřenými dveřmi, vidíte na zemi kus nohy, která nepochybně patří onomu mutantovi. Zdá se, že se chtěl dostat nahoru, ale už nezvládá vyjít po schodech. Podle pohybu je znát, že mutant ještě žije, zda může být ale nebezpečný, je diskutabilní. Pokud to chcete ověřit, bude třeba dojít ke dveřím, které oddělují sprchy a velký sál s bazénem a podívat se něj "zblízka". |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Bazén Střetnutí s bestií pokračuje, a to tak že jsem odpoután, jako Prométheus. Navíc dostanu zbraň. "Thanks, I will not disappoint you." Vydám se za Ruskou jednotkou. No, v led světle se moc toho neukáže ale dost na mé zděšení. Ta potvora je stále tady, někde. Chodí vůbec na denní světlo, potvory přetvořené anomálií. (Hod na Znalost a Vnímavost.) Pak se vydávám s nimi dál, ale s větší pozorností na okolí. (Hod na Vnímavost.) Nijak se od skupiny nevzdaluji, a plním veškeré příkazy. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Byl čas vypadnout. Nevěřila jsem, že to řeknu, ale po třech dvou dnech s Topolem a poručíkem, kdy jsme na sebe koukali skrz prsty, jsem toho měla tak akorát dost. To, že se potkám s dalšími lidmi, jsem zpočátku pokládala za skvělou věc. Zpočátku... Teď už si to nemyslím a utvrdila jsem se, že samotné je mi líp. Nemusím se s nikým hádat. Před nikým se nemusím ospravedlňovat. Sakra... byly to věci mrtvýho člověka, co na tom sejde. On by je stejně nevyužil. A před nikým se nemusím ničeho doprošovat. V domě jsem si dovolila prohledat ložnici (až po svolení Topola a poručíka, kteří tam hnízdili). Chtěla jsem nějaké čisté oblečení na cestu. To ráno, co přestalo pršet, jsem byla připravená. Batoh schovaný vedle postele, který čekal jen na to, že ho popadnu a odejdu. Zásoby přepočítané a zabalené, zbraně vyčištěné a připravené k použití. Oblékla jsem se, obula se a vyšla z pokoje ven. Podívala jsem se směrem k ložnici, ale nepovažovala jsem za vhodné se s nimi loučit. Nic si nedlužíme a asi to tak bude lepší. Dole si budu dávat pozor, abych nepřetrhla nastrašený drát v předsíni a pak, pokud mne nic nezastaví, zmizím venku. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Déšť mi poskytl čas pořádně vyzpovídat L3K, což se ukázalo jako celkem obtížný výslech. Ukecaná umělá inteligence se ráda poslouchá a příliš často svádí řeč přesně tím směrem, který mě nezajímá. Vsadím se, že při jejím návrhu nikdo nepočítal s tím, že zůstane v chodu takhle dlouho. Začíná se to projevovat. S Magdalenou se nám po první noci lepší vztahy navázat nepodařilo, tak bude lepší nechat to být. Mohli jsme tu narazit na horší individua. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Přestalo pršet, Magdalena odešla. Je čas, abychom se taky sbalili a vydali se dál. Nebo možná zpátky. To je ještě uvidí. Z věcí padlých si vezmu vysílačku a sniperův Claymore. Zbytkem teď nemá smysl se zatěžovat. "Jestli by se ti hodilo něco z jejich věcí, tak ber. Pak to ale budeme muset vrátit." Pobídnu poručíka, když dávám dokopy svůj vlastní skromný výběr. "Zbytek tady někde schováme. Když bude příležitost, vrátíme se sem později." Zbývající vybavení svážu řemenem do balíků, se kterými se bude lépe manipulovat a uložím je do komory, kde by měl být dostatek příležitostí skrýt i takto rozměrné věci. "Teď bych to viděl tak, že se vrátíme k tramvaji a uvidíme co se tam dá najít. Pak bychom mohli zkusit kontaktovat základnu. Třeba se někdo z ostatních vrátil." Představím poručíkovu svůj pán pro nadcházející chvíle a počkám, jestli nepřijde s něčím jiným. Tolik možností před námi zase ale není. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Tvůj odchod z domu proběhl bez velkých cirátů, prostě sis nadhodila batoh na zádech, přes rameno dala popruh samopalu a tiše jsi vyšla skrze předsíň ven. Venku je to jako vyměněné. Vzduch je cítit ozonem a chladnou svěžestí, která se zakousne do hrtanu jako nabroušená břitva. Nebe je jasné jen s pár obláčky nad obzorem v dálce. Celá ulice je stále mokrá od několikadenního deště a pofukuje slabý větřík. Na tváři ti probleskne úsměv - máš pocit, že dnes se stane něco velkého. Nyní se musíš rozhodnout, kam povedou tvé další kroky a jaký je vlastně tvůj záměr. Pokud se nechceš potkat s Josefem a Poručíkem, měla bys zamířit pryč od vraku tramvaje, neboť je ti jasné, že ani oni nebudou příliš meškat a využijí konec anomálie k tomu, aby to místo prošetřili. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Ráno mě probudilo neobvyklé ticho. Aby to bylo chápáno úplně správně, pokaždé, když jsem se odebíral do postele, venkovní bouře dělala hrozný rámus. A tohoto rána, když jsem se probral, bylo ticho skoro až ohlušující. Vyskočil jsem z postele a pozorněji se zaposlouchal. Paráda! Na chodbě se potkám s Josefem, který je evidentně ranní ptáče a již stihnul učinit opatření k odchodu. "Dobrý nápad, vezmeme jen to důležité, zbytek tu schováme a budem doufat, že se to tady nebude chtít nikomu prohledávat. Snad jen..." natáhnu se k Sniperově pušce a uvolním z ní puškohled. "Vyzkouším, jestli bude pasovat na moji zbraň," dodám na vysvětlenou. Pasuje. Takže fajn. Zatímco Josef dokončuje balení, já nastavím optiku na nejvyšší oddálení. Nemám v plánu střílet s přesností na půl kilometru, ale pro bitvy do dvouset metrů mi to stačit bude. "Zavolat základnu mi přijde na místě, aspoň budou vědět, že žijeme. Teda... aspoň my dva. Budem ale muset najít nějaký vyvýšený místo s přímým výhledem na nádraží, takhle mezi barákama by byl děsně blbej signál. Chce to vylízt na nějakej panelák, i když nemocnice hned vedle by určitě stačila, kor jestli bys uměl připojit vysílačku na jejich namontovanou anténu." |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro A přitom jsem počítala střely? Když pak uvidíme konec krvavé stopy, srdce mi udělá kotrmelec a poskočí na rychlejší tepovou frekvenci. Zatnu zuby. Nebudem tu přece stát, nesmíme mu dát šanci zaútočit. Rázně vykročím kupředu rozhodnutá s ním skoncovat. Malá revenge za to, co mi udělal s hlavou. Jednám nečekaně zbrkle, taková nebývám. Možná to jsou ještě dozvuky útoku. Kdo ví, jak mi vyhodil chemickou rovnováhu v mozku?! Prudce otevřu dveře volnou rukou, a pokud se otevírají tak, abych ho tím třískla, jenom lépe. A vysolím do něj zbytek zásobníku. Pokud možno co nejrychleji, aby nestačil začít řvát. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Není čas utřídit si myšlenky, nebo konzultovat taktiku. Tento čin, spíše podobný popravě, nežli ráně z milosti, byl pro Ys a její společníky aspoň nějakým zadostiučiněním za to, co mutant provedl vám čtyřem. Jeho krvácející tělo zakřepčilo na podlaze v posledním olověném tanečku, než s posledním přerývaným výdechem zplihlo a definitivně ztichlo. Dlouhá dávka, k jejímuž konci zbraň málem vyskočila z doktorčiných zpocených dlaní, rozpárala tělo na zemi do takové míry, že skrz vzniknuvší otvor v hrudi bestie prosvítaly rozbité dlaždice. Střelba ve stísněném prostoru úpatí schodiště způsobila bolest i samotné Ys, v uších jí zvoní, ale čert to vem. Trocha pištění v hlavě za tohle rozhodně stála. Jeden malý krůček zpátky ke sprchám, aby doktorka nestála v cestě pomalu se šířící kaluži páchnoucí krve a pohled přes rameno, ve kterém je radost smísená s úlevou. Ivan i Boris se rozpačitě ušklíbnou, ale i na nich je vidět, že se jim se smrtí mutanta ulevilo. Vtom však ticho bazénu protnulo zavytí, ke kterému se záhy přidalo další a další a ještě jedno. Štěkot a rafání a hned včil i zvuk klapání bezpočtu tlap o dlaždice podlahy. Všechny tyto zvuky jdou zezhora, kam se vystoupá po asi deset metrů dlouhých schodech a kde je bazén. "Черт! Мы разбудили зверя!" zakřičel Ivan a stejně jako Borisovi vedle něj, i jemu okamžitě naskočila pažba jeho zbraně k líci, v očích vyděšený výraz. Soudě podle zvuků pohybu zezhora máte jen pár úderů srdce než se to, co jste na sebe upozornili, dostane k horní části schodů. Překonat potom těch pár metrů je záležitost okamžiku. Postavíte se tomu, co si vás chce dát k obědu, nebo se obrátíte na útěk? |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Mapka ukazující vaši nynější situaci |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Vydechnu. Prázdný zásobník padne na zem a já automaticky, i když poněkud zpomaleně, nahmátnu na vestě druhý a vyměním jej v glocku. Mezitím se ozve ten hluk. Do háje! Jsem na ráně, a tak se hned vrhnu k našim. "Найти дверь, которую можем закрыть, но лучше запретить!" Plastové dveře za sebou "zabouchnu", ale to je neudrží. Musíme se vrátit. Šatny - tam by se mělo dát zamknout, ne? Nebo aspoň pořádně zavřít. Lepší, když nás zastihnou někde, kde se zabarikádujeme a budeme mít výhodu, než aby nás dostali tady na chodbě. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Zaskládám vybavení schované v komoře přítomným haraburdím, aby nebylo na první pohled vidět nic cenného, a ještě za sebou zavřu dveře. "Připojit vysílačku k anténě nebude problém. Jen se musíme dostat k vedení. Možná by stačila i sanitka, nebo jinej auťák. Prakticky jakákoli anténa je lepší, jak chytat to jen takhle na volno." Odpovím poručíkovi na jeho připomínky o příjmu signálu. V tom nějaký zásadní problém opravdu nevidím, rozhodně ne takový, který by se nedal vyřešit. "Podíváme se ale nejdřív k té tramvaji. Pak jim toho budeme moct nahlásit víc." Usoudím a nakonec dodám nejisté. "Doufám." "Vyrazíme?" |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Poté, co jste zamaskovali tašku se zbraněmi a zkontrolovali své vybavení, jste konečně po několika dnech vyšli ven. Jen co jste se rozkoukali, rozhlédli jste se po svém nejbližším okolí. Venku je to jako vyměněné. Vzduch je cítit ozonem a chladnou svěžestí, která se zakousne do hrtanu jako nabroušená břitva. Nebe je jasné jen s pár obláčky nad obzorem v dálce. Celá ulice je stále mokrá od několikadenního deště a pofukuje slabý větřík. NIkde v okolí nevidíte Magdalenu a tak jste usoudili, že si nejspíš definitivně šla po svých a vás dva nechala za svými zády. To bude nejspíš nejlepší pro vás všechny. Zamířili jste ze všeho nejdřív k vraku tramvaje, kterou jste nestihli ještě před imisí zajistit a prohlédnout. Nyní vás už snad nic nevyruší a vy budete moci zjistit více informací, které vás snad popostrčí dál ve vašem úkolu. Se zbraněmi v rukou se pomalu blížíte k místu zkázy obchodního transportu, kolem kterého se stále válí několik mrtvol v kombinézách strážců karavany. Už na první pohled je poznat, že jeden z nich, ležící trochu stranou, má na sobě oděv jiné barvy než ti ostatní a tudíž očividně nepatří k ostatním nebožákům, jejichž těla jsou rozeseta všude okolo vagónů a uvnitř. Ani jeden z mužů u sebe nemá zbraň. První vagón, který slouží zároveň jako lokomotiva, je kompletně zničen. Přední část byla roztržena explozí a zadní část je zcela vyhořelá. Ostatní dva vagony jsou rozstříleny masivní palbou velkorážních, i pěchotních zbraní - ani opancéřování neuchránilo posádku bránící karavanu před tím, aby našla smrt ve voze. Nyní je na vás, kde se rozhodnete začít průzkum, zda ohledáním těl, či prohlídkou vozů. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Když se shora od bazénu počalo rozléhat mnohočetné vytí, doprovázené dusotem a klapotem mnoha párů nohou, daly se události znovu do pohybu. Ys zapadla zpět do sprch k ostatním chlapům a zabouchla za sebou dveře. I kdyby pevně doléhaly (jakože nedoléhají) a daly se nějak zajistit (jakože nedají), pravděpodobně by ony bestie, které zburcovala střelba, nedokázaly zadržet na déle než pár úderů srdce. Je načase ustoupit a to velice kvapně. Jelikož na nějaký strategický brífink nebyl čas, odehrávaly se všechny povely za běhu a v kulometně rychlé ruštině, čili Radkovi (opět) nezbývalo než se zkrátka přizpůsobit a jen držet krok. Než jste doběhli do šaten (což vám zabralo jen pár vteřin), stihla si ruská trojka vyměnit navzájem několik vět, z nichž Radek nepochytil ani prd. Možná to tak mělo být. Boris neváhal ani chvilku a hned po příchodu do šaten za sebou zabouchnul dveře (otevírají se směrem k vám dovnitř). Sledujete jeho pohled, který bloudí po místnosti a evidentně hledá, co by šlo použít k zatarasení průchodu. Ne, že by měl moc z čeho vybírat, a tak popadne svýma tlapama nejbližší ze skříněk, z jeho hrdla vyjde mocný ryk a plechová pětiskříň padne s uširvoucím lomozem na zem. Ivan mu ji pomůže došoupnout nadoraz ke dveřím a to už společně tahají další. Jak se tak na ně koukáte, je vám vcelku jasné, jakou ohromnou sílu musí tihle dva vojáci mít, když berete v potaz, že každá z pospojovaných skříněk musí vážit tak ke dvěma metrákům. A je přidělaná do zdi na dva šrouby. Když chlapi páčí ze stěny třetí skříňku, kterou by chtěli přesunout na dvě předešlé, udeří do druhé strany dveří cosi. Je to tupý náraz, asi jako když se přerostlé monstrum plnou silou rozeběhne proti zdi s úmyslem ji prorazit hlavou. Chlapi se na moment zarazí... a vtom druhý náraz. A třetí. Každý z nich posune vaši plechovou barikádu o dva, tři centimetry. "Иван, даже этот!" zakřiší Boris na svého společníka, který místo tahání skříně sňal z ramene svůj kalašnikov a ve svitu podvěsné svítilny míří na stále se rozšiřující mezeru mezi futry a vrzajícími dveřmi. Je to jen otázka času, než se sem bestie vlámou. Jak se zachováte? Zabarikádujete se? Budete bojovat? Utečete? Či dokážete vymyslet něco jiného, co nakloní výhody na vaši stranu? |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Jó, asi už chcípnu Konečně zabijou potvoru, Ys jí to řádně nandá. Naštěstí mě nenapadlo něco jako střílet, jenim bych ze své pozice někoho zranil. Ani nemám čas se pousmát, nebo nějak jinak oslavit to že jsme to zabily, slyšíme nové nebezpečí. Vrčení, škrábání a jiné nelichotivé zvuky. Asi zmutovaný čokly ale řádně velký a jejich hodně. Rusové něco zabrebentí a už se otáčí ke zdrhu. Automaticky se přesunu s nimi zpět, protože momentálně, při jejich otočce, jsem já vepředu. Po rychlém ústupu, je jenom víc ruštiny. "Doprdele, jak vám mám rozumět?!" Radši nemluvím... když vidím co dělají... a pak to vyřknu. "We must escape. There is no chance to defeat them." Netuším zda přebíjely, nebo ne. Ví to oni? Co když má v kalachu jen dva náboje a co když se ten kulomet nějak podělá? Rychle zkontroluji zda je má zbraň odjištěná. Pokud není, tak jí odjistím. Avšak, neutíkám, jen kdyby jsme s ústupem začaly všichni. Jen by mě hned zastřelily... Kleknu na jedno koleno, a mířím k vchodu kde jsou zrovna skříňky a čekám co bude. Když se budou řítit monstra, začnu pálit mezi ně ale s úvážením... žádné zběsillosti, mám málo nábojů. A mohl bych taky trefit někoho jiného. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Když se konečně dostaneme zpátky k tramvaji, nejraději bych si místo hned prošel a podíval se co se tu dá zjistit. Nebudu se ale zbytečně unáhlovat a nejdříve si prohlídnu okolí. Bylo by nemilé dostat se do stejné situace jako posádka transportu. Teprve když se ujistím, že v okolí nerozeznávám žádnou hrozbu, přiblížím se ke scéně na kolejích. Ze všeho nejdříve zamířím k odlišně oblečenému tělu. Pokud tu někde nejsou poslední zápisky umírajících, těžko najdu něco lepšího. "Jestli to dobře chápu, byl jsi při přepadení na straně útočníků. Zaznamenal jsi během boje přítomnost civilistů, kteří nebyli popraveni?" Promluvím polohlasem k inteligentní pušce, zatímco se věnuji scéně kolem. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Trhnu sebou, když do dveří narazí první tělo. "Нет! Стреляйте в голову! Shoot them in the head!" Nemám čas vysvětlovat, proč si myslím, že je lepší zůstat, protože radši přitisknu zbraň k líci a zacílím stejně jako ostatní. "Ваня, первый. Боря, второй." Nemusíme do toho zase nasekat vše, co máme. To až kdyby se vlámali dovnitř. Proto jsem je rozdělila, aby střílel jen jeden. "You are the third shooter." A já poslední, protože radši se budu soustředit na to, abych skupinu koordinovala nebo zasáhla tam, kde bude potřeba. Proto taky ustoupím o něco dozadu, ale tak, aby mi nikdo z nich nestál v cestě při případné střelbě. |
| |
| soukromá zpráva od L3K pro "Jó, tohle místo mám v paměti, tady se dost střílelo. Nikdo z těch mrtvejch ale civil není, ani tu žádný od začátku nebyli. Začínám mít pocit, že se chceš vyptat na někoho konkrétního, ale to tě znova zklamu. Tady se pohybovali jen soldáti. Jedni, co klečeli, a druhý, co do nich šili olovo. Víc fakt nevim. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Sice procházím mezi mrtvolami a zkoumám jejich těla, ale i přesto mi neujde rozhovor Josefa a té mluvící zbraně. Aniž bych ztrácel ostražitost vůči okolí, dojdu zpět k Josefovi a tiše promluvím. "Je mi to nějaký divný, Josefe. Vypadá to na jasný přepadení nějakejma banditama. Strážce buď pobili v bitvě a zbytek zkrátka popravili, ale jak by pak bylo možný, že si L3K nevšimnul profesora a jeho pomocníků? Ty by přece nejspíš zajali kvůli výkupnýmu, ne?" Pohled mi opět sklouzne na stranou ležícího muže, jehož uniforma je poněkud odlišná od těch ostatních. "Jdu to omrknout," zkonstatuji suše a přejdu k opodál ležícímu tělu. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "To mi jen říká, že ses na scénu dostal až potom, co se dobojovalo." Odpovím zbrani nespokojeně. Bohužel, to, že umí mluvit, ještě neznamená, že je inteligentní. Na odlišně oblečenou mrtvolu jsem se chtěl podívat sám, ale když si to k ní poručík namíří, přenechám ohledávání skoro týden staré zdechliny jemu. Sám začnu zase sledovat okolí pro případ, že bychom tu nebyli sami a počkám, co poručím objeví. Současně pokračuji v rozhovoru se zbraní. "Víš kde mají útočníci základnu, nebo něco odkud sem přišli?" |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Vaše čtveřice se připravila na boj, který co nevidět přijde. Údery do dveří, doprovázené skučením a vrčením, neustávají, a dávají vám tak tušit, že ani útěk z prostor bazénu by monstra nepřiměl k návratu do jejich temného brlohu. Boj se tedy zatím jeví jako jediná, i když stále šílená varianta. Ys několika rychlými povely zadala formaci a žádný z mužů se neměl k tomu, aby její slova zpochybnil. Naopak se všichni rozestoupili přesně tak, jak je potřeba. Ivan si stoupnul jako první dopředu, jeho podvěsná lampička kalašnikovu osvětluje nevelký kruh na dveřích, které se co nevidět rozletí doširoka, nehledě na zátaras, který tu byl narychlo zhotoven. Mezera mezi dveřmi a futry je již tak široká, že co chvíli je vidět kus čumáku a chňapající čelisti potvor, které se k vám chtějí dostat. Ivan je již připraven stisknout spoušť, ale nervózně přešlapujíc vyčkává. To vše až do momentu, kdy dveře vydají poslední zmučené zaskřípění a definitivně podlehnou a vylomí se z horního pantu. Potom se vše stalo ohromně rychle. Dveře jsou v mžiku plné ohavných chlupatých bestií s rozšklebenými tlamami plných zubů, metajícími sliz za doprovodu hrůzostrašného ryčení.
Na tuto blízkost je účinost střelby z kalašnikovu ohromující, o čemž se mohla přesvědčit hned první bestie, která strčila do dveří svou hlavu. První dávka z Ivanovy pušky ji neomylně zasáhla do hlavy a hrudi a vyslala ke stropu působivý krvetrysk. (hody 6, 16, 12 = 126 poškození = SMRT). Aniž by se tím nechal Ivan nějak rozptýlit, znovu stisknul spoušť a... nic! Jeho zbraň se zničeho nic zasekla! "Ебать нет!" vykřiknul Ivan a zarumploval závěrem, aby uvolnil zaseklý náboj. To už ho hlavní svého Negevu Boris odstrčil stranou a ve stylu Ramba zahájil masivní palbu do chumlu zmutovaných těl, právě přeskakujících rozstříleného druha. Jestli se dal účinek palby z kalašnikovu nazvat jako "ohromující", pak se pohled na to, co za spoušť počal činit Borisův kulomet, nedá popsat jiným slovem, než "devastující". Vzduchem létají kusy kůže i s cáry masa, úlomky kostí a zubů. Krev a mozek tak už jen dotvořily příšernou malbu na stěnách a stropu. První ze zmutovaných psů dostal pořádnou dávku olova a střelba ho doslova rozprskla do okolí (hody 16, 14, 9, 10, 12, 20! = poškození 192 = SMRT) Pár zbloudilých střel si našlo cestu i do kožichů ostatních mutantů (hody 4, 4, 5 = poškození 31 a 57). Bohužel právě tito dva prokázali nevídanou výdrž, když se i přes svá zranění dokázali v okamžiku dostat na kontaktní vzdálenost k Borisovi. V prudkém záklonu před sebe instinktivně dal svou zbraň... a to jediné ho zachránilo před zlým pokousáním od těch bestií. Razance jejich útoku strhla Borise na zem s oběma mutanty na sobě. "Отвратительные пидарасы!!! ozývá se vojákův křik, mísený s hrčením obou dorážejících psů. A aby toho nebylo málo, do místnosti vtrhnul další zmutovaný pes, o něco větší než všichni předešlí. Boris, ležící na zemi, ho již evidentně nezajímal, neboť se téměř bez meškání vydal směrem k bledému Ivanovi, který se momentálně pokouší třesoucíma se rukama naládovat do kalašnikovu nový zásobník. Situace je nyní taková, že dva mutanti jsou mrtví, další dva, stojící nad Borisem, jsou zraněni (jeden lehce, druhý středně) a k Ivanovi, který nabíjí, se blíží jeden o něco větší mutant. Vy dva stojíte o kousek dál. Nyní se musíte rozhodnout co uděláte. Pomoci Borisovi, nebo Ivanovi? Ve svém tahu máte k dispozici DVĚ akce. Můžete tedy např. dvakrát střílet dávkou, či jednou dávkou a jednou mířenou střelou, či hodit granát a zalehnout, atd... Můžete si i vybírat různé cíle, například vystřelit dávkou po velkém mutantovi a pak vystřelit jednu mířenou střelu po jednom z tamtěch mutantů. Střelba dávkou je o něco méně přesná, ale zase vypálíte více střel (Glock 19 i AK-103 střílí 3 kulky v jedné dávce, takže v jednom celém tahu můžete vypálit až šest střel). |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Sejde z očí, sejde z mysli, jak zní to staré rčení. Po asi hodině, kterou jsi strávila na cestě od domu, kde jsi strávila několik nocí s Josefem a Poručíkem, ti nepřišla na mysl ani jedna vzpomínka na nic, co se tam odehrálo, nebo řeklo. Teď jsi na vše zase sama, uprostřed trosek kdysi živého města a jako jeden z přeživších nemáš čas chodit ulicemi a přehrabovat se v myšlenkách. Ne, když tě každý neopatrný krok může stát život. Se zbraní zavěšenou na popruhu přes rameno a s veškerou svou bagáží se plížíš rozestavěnou budovou nějakého nového supermarketu, který nebude už nikdy dokončen. Ve skrytu staré výtahové šachty se posadíš, shodíš ze zad batoh a dáš na moment odpočinout svým ztuhlým zádům. Sedíš opřená zády o chladný betonový panel a skoro až labužnicky užíváš ticha, které tě obestírá. Dřív tě štvala hlučnost měst, kde sis od rámusu vlastně nikdy neodpočala, nyní ti zvuk chybí. Aspoň svrlikání ptáků. I to blbé dopravní letadlo, zanechávající za sebou na obloze bílý pruh by dnes udělalo radost. Rozhodla ses něco malého pojíst, než se vydáš na další pouť nazdařbůh. Rozšněruješ batoh... a zaslechneš nějaký divný zvuk. Okamžitě zastavíš všechny pohyby, i vlastní dech, abys zjistila, jestli se ti to jen nezdálo. Znělo to snad jako...? Ne, asi nic. Jen vítr hnul s cárem nějaké plachty. Pokračuješ v otevírání batohu, ale už jsi ve střehu, napjatá jako kočka před skokem. Když ten zvuk uslyšíš podruhé, vyskakuješ na nohy již se zbraní v rukou. Nedaleko odtud jsi zaslechla něčí hlasy, určitě dva, možná tři. Vychází zpoza zdi, která odděluje pozemek staveniště od sousední parcely. Hlasy mohou patřit komukoliv - banditům, obchodníkům, tulákům jako jsi ty. Po chvilce soustředění jsi rozeznala, že jeden z hlasů je ženský. Sice nevíš, o čem se mluví, ale tón v jejím hlase dává tušit, že není vše v pořádku. Ujistí tě o tom její prosebný výkřik: "Prosím! Nechte mě být!" Co uděláš? |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Vrátila jsem konzervu zpátky do batohu, pomalu a opatrně, abych nevydala ani hlásek a batoh jsem šoupla stranou. Do výtahové průrvy. Nechtěla bych, aby v případě, že by na mě přišli, mi vzali i tohle. S batohem jsem tam schovala i svou příruční zbraň. Ponechala jsem si pouze samopal. Přitiskla jsem se ke stěně výtahu a opatrně jsem se naklonila přes roh, abych se rozhlédla po krámu a udělala si tak obrázek, kde kdo je. Podle toho, co jsem zatím zaslechla to vypadá, že holka měla špatný den. Budu ještě chvíli čekat, podle toho, jak se bude odvíjet rozhovor. |
| |
| soukromá zpráva od L3K pro "Já nejsem od útočníků, byl jsem součástí karavany. Prototyp zbraně, jeden jediný exemplář, který měl být směněn, nebo jenom podrobenej testům. Těžko říct. Většinu cesty jsem byl vypnutej, dokud mě nezapnul nějakej neznámej chlápek. To už jsme ale byli na tomhle místě a pak začala ta poprava. Kdyby mě zapli dřív, viděl bych toho víc, ale takhle vím prd. Sorry šéfe." |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Po chvíli ohledávání se vracím zpět k Josefovi, který i přes rozmlouvání s inteligentním samopalem nezapomíná dávat pozor na okolí. "Obhlídnul jsem to tělo, ale nenašel jsem na něm nic zvláštního. Prostě normální mrtvej od Rudý gardy, co ho jeho kumpáni asi zapomněli sebrat. Tipoval bych, že si Rudý počíhali na transport, když se vracel z Citadely. Ty, co nezabili v přestřelce, pak popravili, jak ti sdělil tady L3K. Ale stejně mi to přijde divný. Nevim proč, jen mám takovej divnej pocit v kostech." Nervózně se rozhlédnu okolo a odjistím pojistku zbraně. I přes hezké počasí a osvěžující pofukování větříku se cítím jako by mne někdo sledoval. "Víš co? Vylezu na střechu tramvaje a trochu se porozhlídnu po okolí, mám pocit, že tu nejsme sami. Dám na nás pozor, takže si to tu můžeš projít, třeba najdeš něco, co nám poví víc, než je jedna mrtvola. A třebas by tvůj samopal něco dokázal zachytit těma jeho vychytanejma senzorama, kdo ví?" pozvednu obočí, ale humoru v tom moc není. "No jo..." povzdechnu si a otočím se, abych si našel nejlepší místo, kudy se vyšplhat na trosky lokomotivy. Zatímco nechávám Josefa dole, sám se přes optiku rozhlížím po okolních ulicích a nedalekém parku plného anomálií. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Obchoďák, kde se nacházíš, je vlastně jen otevřené staveniště plné sloupů, obehnané panelovou zdí. Ani střecha tu není, jen podlaha z litého betonu. Připadáš si tu trochu jako Perseus v chrámu hrozivé Medůzy, když se rozhlížíš po pilířích kolem sebe a hledáš stíny, abys věděla, jestli se za nimi někdo neschovává. Nicméně hlasy zcela určitě vycházejí zpoza zdi, kde vidíš několikaposchoďovou vilku. Od výtahu nedokážeš rozumět hlasům, když mluví běžnou hlasitostí, takže nedokážeš říci, o čem se baví. Zatím je ti jasné, že dívka, jejíž prosby jsi slyšela, je v nesnázích. Sem tam se ozve i chraplavý smích jednoho, či dvou mužů. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Chci vědět, co si povídají a proto se rozhodnu vykouknout ze své schovky a popřípadě se projít kolem regálů nepozorována tak, abych získala výhodnější pozici. Takovou, která by byla vhodná na střelbu, jinou reakci či jen na prachsprosté špiclování. MH: Za použití Obratnosti a Vnímavosti. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro A ta cesta vede přes tyhle mrtvoly. "Save Ivan!" Já zamířím na mutanty, co jsou u Borise, a kdybych věřila v něco jiného než sebe a vědu, asi bych se v duchu modlila, abych jej netrefila. Ale i kdyby ho nějaký projektil škrábnul, pořád je to lepší než roztrhání psy. Abych předešla Borisovu zranění, rychle přepnu na jednotlivé střely a pekelně se soustředím na dvě rány - každou do jednoho psa. Podle situace se rychle rozhodnu, kam budu střílet, kam to bude výhodnější. Kdyby hrozilo, že trefím Borise, nebudu střílet do hlavy (ačkoli to je v opačné situaci můj primární cíl), ale do těla, někam, kde tuším jejich srdce. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Monstra a prach Monstra pomalu proráží, strach stoupá. Nejsem zas tak zvyklej bojovat o holý život jen s pistolí. Rychl zjistím zda je zbraň nabitá a odjištěná, pokud není odjištěná, odjistím a pehodím na dávku. S každým úderem, jak srdce, tak do skříně, vydechnu a nadechnu. Snažím se co nejvíc ukidnit, aby má střelba byla co nejpřesnější. A pak monstra proniknou. Střelba se rozrachotí, vše je ve velkém řevu, i krev v uších řve, rozum ustupuje a nastupují primární pudy. Za pár okamžiků je situace dost špatná. Ys na mě zařve ať zachráním Ivana, bez odkladu poslouchám. Pokleknu tak abych na mrchu viděl a zamířím na potvoru a pálím. Po dávce se snažím vypálit znova. (Dovednosti: Malé zbraně + Obratnost) Doufám že přežijeme, hlavně zabít ty mrchy. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Ono se to dá vypnout! Bůh ví proč mě tohle doteď ani nenapadlo. Tím pádem je tato informace zatím to nejzajímavější, co mí dnes L3K poskytl. Snad se do tmy ještě najde něco, co to trumfne. S poručíkovým hodnocením souhlasím, navíc je mi jasné, že tuhle spoušť nemohlo způsobit snad nic jiného, než kulomet, to znamená, že jeho stanoviště bude označené pořádnou hromádkou prázdných nábojnic. "Dobře." Odkývu s poručíkův plán. "Kdybys shora něco viděl, děj vědět. Já projdu vozy a pak se podívám kolem." Než se poručíkovi podaří dostat se na střechu věnuji svou pozornost okolí. Pokud je tu něco, co ve mně budí nepříjemní pocity, je to park okupovaný anomáliemi, opatrný pohled tedy věnuji i jemu. "Takže, zkus nahodit svoje senzory a řekni mi, kdybys objevil něco zajímavýho. Zatím předpokládáme, že tu Teskáči vzali několik zajatců a odvedli je s sebou. Kdybys dokázal určit směr kam šli, nebo cokoli jinýho, dej vědět." Využiji volnou chvíli k zaúkolování L3K a pak už se vydám prohledat tramvaj. Pak se zaměřím na stopy, které tu mohli zanechat útočníci v okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Potichu a opatrně se doplížíš ke zdi, obíhající celý komplex staveniště. Ne, že by ses potřebovala montovat do každého konfliktu, který se kolem tebe vyskytne, ale co je špatného na tom chtít si aspoň vyslechnout, o co jde? Jeden z krajních sloupů poblíž zdi leží zřícený na zemi, zřejmě ho přerazil nějaký zbloudilý granát z tanku, či bomba. Projdeš černým kráterem a jako akrobat vyšplháš po šikmém betonovém pilonu až k okraji zdi. Tam zaklekneš a koukáš se přes okraj tak, aby z tebe bylo vidět co nejméně, to jest jen od očí výše. Naskytl se ti pohled do ulice obklopené domy. Všechny vypadají opuštěně, některé mají dokonce i zatlučená okna a dveře, jiné jsou vypálené. Naproti přes silnici, na tvé straně ulice, je osamocený dvoupodlažní dům, takový nehostinný squat. Před ním stojí dva ozbrojenci, jeden z nich, stojící od tebe takových 50 metrů, má nějakou podivně tvarovanou útočnou pušku, která vypadá značně omšele, druhý z nich, stojící od tebe asi čtyřicet metrů drží v ruce brokovnici SPAS-15, opravdu děsivý kousek. Pamatuješ si ji ještě z dob, kdy jsi žila kanibaly. Jejich vůdce používal přesně takovou brokovnici proti nejnebezpečnějším mutantům, u kterých nebylo škoda, že z nich po dvou zmáčknutích spouště skoro nic nezůstalo vcelku. Zatím vidíš jen dva chlapy, ale je otázkou, zda jich je více, které zatím nevidíš. Oba se chechtají a střídavě pokřikují na někoho v domě. "Tak vylez kočičko, neschovávej se nám!" "Strejdové si chtějí jen trochu pohrát. Tak nedělej Zagorku a pojď ven! "Když vylezeš sama, slibuju, že ti s Honzou nic neuděláme. Čestný skautský!" Na ta slova se na sebe oba podívají a zle se usmějou. Těžko říci, zda svá slova myslí vážně, ale už jn podle jejich vystupování a řeči těla usuzuješ, že jsou to prvotřídní hajzlové. "Nechte mě být vy dva! Nic víc už nemám a ven taky nejdu! Varuju vás! Jestli... jestli něco z... zkusíte, tak budu střílet! Mám pistoli!" Hlas, ozývající se tlumeně z budovy, musí patřit nějaké mladé dívce. V jejím hlase je slyšet i přes ozvěnu domu velký strach a úzkost. Jeden z mužů, Honza, položí masivní hlaveň své brokovnice na rameno a poklekne u batohu, který celou dobu ležel na chodníku. Teď teprve si uvědomíš, že to je asi to, o čem dívka mluví: "Nic víc už nemám". Chlápek dvěma prudkými škubnutími rozšněruje vázání a ledabyle vysype celý obsah ruksaku na chodník. Vykutálí se z něj konzervy s kočičím žrádlem a tuňákem, hned za nimi vypadne několik zašedlých svršků a pak ještě nějaké další drobnosti. "Vemte si jídlo a nechte mě být! Pane bože, co ještě víc chcete? Už nic nemám!" vykřikne dívka a její hlas zní o něco zřetelněji. Asi celou scénu sleduje z okna na půl oka. Honza se zasměje a zvedne ze země kus spodního prádla, očividně kalhotky, a labužnicky do nich zaboří nos. Jeho společník to se smíchem okomentuje slovy: "My bysme věděli ještě o něčem, cos nám zatím nedala. Koukej, dej nám to po dobrým a my budem... hodný. Tak co? Pozveš nás nahoru, děvenko? Nechtěj, abysme si to vzali po našem, zatím se s náma dá ještě domluvit," zkouší na ni mluvit ten s puškou. "Jděte do hajzlu! Zastřelím vás!" vykřikne dívka a asi na ně opravdu vytáhla nějakou zbraň, neboť v Honzovi hrkne a střelhbitě skočí za vyhořelý vrak auta, ležící opodál. Jeho společník se tomu jen zasměje a okomentuje jeho reakci slovy: "Jsi debil, Pepo. Nemá v tý stříkačce vodu. Kdyby měla, začla by na nás střílet už když jsme ji naháněli. Teď s ní dovede jenom mávat a myslí si, že se z ní poserem." "Ále, kurva! Jsem se stašně lek kvůli tý děvce! Už mě to tady sere, jdem si pro ni ty vole!" odpovídá mu Honza, zatímco se sbírá ze země. "Máš recht, taky už mám toho smlouvání dost. Tak hele, holčičko," zahaleká kamsi do oken, na která ze svého zorného úhlu nevidíš, "jdem nahoru! Zatím napusť vanu a zapal nějaký svíčky, ať to tam máme s kámošem pěkný!" Se zbraněmi u pasu pak oba míří k hlavnímu vchodu, pomalu, jako by si vychutnávali tu jistotu, že si dnes výborně užijou. Mapka celé situace |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Situace graduje tak, jak jsem předpokládala. Holka si holt vybrala špatné místo a špatný čas a potkala dva debily. Doslova vražedná kombinace. Když se ti dva nakonec rozhodnou, že si pro holku zajdou, v ten samý moment těžce zalituji, že nejsem schopný sniper, abych je sundala a potažmo tak holce zachránila krk. Sakra, sakra... Přehodím si popruh samopalu přes záda a seskáču zpátky na zem. Prolezu srze otvor ve zdi na ulici, rozhlédnu se a rychle přebehnu na druhou stranu, kde se schovám za nízkým plůtkem. Srdce mi bije o sto šest a část mého já mi právě nadává do kreténů, proč se do toho vůbec míchám. Na chvíli se zastavím pod oknem, jestli něco neuslyším, a pak doběhnu tam, kde ti dva vysypali obsah batohu. Rychle to naházím zpátky a po zemi to šoupnu pod trosky auta. Moje kořist. Opět se krátce rozhlédnu a přeběhnu od auta ke dveřím domu. Pomalu, zhluboka vydechnu, abych se uklidnila a pak opatrně otevřu dveře. Zhodnotím situaci, jak to v domě vypadá. Předpokládám, že si ti dva pro ní opravdu zašli. A pokud tomu tak je, tak by krev v jejich rozkroku mohla zajistit to, že jim to nebude až tak moc myslet a udělají chybu. Třeba nechají zbraň tak, aby na ní nedosáhli a nebo se prostě jen příliš „položí“ do situace a já je budu moct zastřelit ze zálohy. Tak jako tak, si připravím do ruky samopal a pomalu vkročím dovnitř. MH: Stále počítám s tím, že uplatňuji Obratnost a Vnímavost |
| |
| soukromá zpráva od Město pro S příchodem velkého psa se stala situace celkem nepřehlednou. Do této chvíle měli Radek s Ys celkem čistý výhled na celé bojiště, ale nyní jim přerostlý mutant zastínil střeleckou linii na dva zbylé psy, kteří ohrožují Borise, strženého k zemi. Ti se do něm mezitím oba pustili s bestiální zuřivostí. Prvnímu psu se podařilo vyrvat mu z jeho medvědích rukou těžký kulomet, kterým se doteď chránil (hod 6) a druhý se mu vrhnul po hrdle. Naštěstí byl Boris jakž-takž pohotový, takže se stačil zakrýt volnou rukou. Mutantovy stisk tak projel jen jeho rukávem a byly značně ztlumen ochrannými vložkami jeho zbroje (hody na obranu 18, 11 = 15 bodů poškození). Zatímco Ivan se stále pokoušel naládovat zásobník do své pušky, zády opřený o skříňky (dál už ustoupit nešlo), velký pes se k němu se zlověstným vrčením přibližoval stále víc a víc, nedbaje přítomnosti vás ostatních. Než se Radek připravil do vhodné střelecké pozice a zamířil na něj, dýchal mutant Ivanovi skoro už na břicho. Místností v ten moment zarachotily výstřely téměr ve stejný okamžik. Zatímco Radek pálil z kleku dlouhou dávku ze svého Glocku, Ys vsadila na mířené výstřely do životně důležitých částí těl mutantů, ohrožujících Borise. Její první rána, mířící na psa, jež vyrval Borisovi kulomet z rukou, se trefila presně do jeho krku a vyslala ke stropu oblak rudého aerosolu (hod 17 = 35 bodů poškození). Zvíře zavylo a odporoučelo se k zemi, stále však není mrtvé, spíš jím jen úder otřásl. Během okamžiku se opět nejistě postavilo na nohy a zlostně se rozhlíží kolem sebe. Doktorčina druhá rána již nebyla tak dobrá, neboť zvíře se velmi rychlo vrhlo na Borise, a kulka ho tak minula o několik centimetrů (hod 7). Radek měl situaci mnohem snažší, neboť jeho cíl byl blíže a nepohyboval se tak rychle. Přepnout pistoli do režimu "full auto" bylo záležitostí jednoho pohybu palce a pak už jen stačilo stisknout spoušť. Olověná smršť se naplno opřela do těla velkého psa, a i když jistě některé střely svůj cíl minuly (především kvůli zpětnému rázu), i tak dostal mutant pěkně zabrat (hody 9, 6, 10, 14, 17, 2 = 92 bodů poškození). Pes zavyl a instinktivně se obrátil ke svým zraněním. To byla šance pro Ivana, který konečně napasoval svůj zásobník do zbraně, natáhnul závěr a pozvednul hlaveň vůči mutantovi, který byl momentálně zaměstnán vykusováním si svých ran. Beze slova do něj od boku nasolil dávku ze svého kalašnikovu, zcela nedbaje krve, která se kolem rozcákla (už bylo řečeno, že na krátkou vzdálenost má kalašnikov ohromný účinek?) (hody 5, 19, 10 = 74 bodů poškození). Dávka psovi provrtala krk a smýkla s ním na zem. Mutant se pokouší znovu vstát, ale je již tak slabý, že se nedokáže udržet ani na předních tlapách, natožpak se postavit na zadní. Z mordy mu vytékají krvavé šlemy, ale i přesto nepřestává vrčet a dál se pokouší vzchopit, ale po jeho vlastní krvi mu klouzají jeho ohyzdné tlapy. Tento se už do boje nezapojí, to je vám jasné. Vlastně by ho možná dokázal dorazit i jeden prudší kopanec. Vás ale nyní zajímá jen to, co je skutečnou hrozbou a to jsou dva zbylí psi. V jeden ráz na ně zamířila trojice hlavní a pak už jen zarachotily výstřely. Ys a Radek byli nejpohotovější. Ani jedna z jejich střel neminula cíl a tak první zmutovaný pes koupil dvě přesné rány do hlavy a definitivně se odporoučel k zemi. I druhý pes byl dvakrát zasažen a zhroutil se plnou vahou na ležícího Borise. Ten zvířeti při vstávání ještě pro jistotu trhnul vazem. Je po boji, zvítězili jste. Sice s menšími šrámy, ale žijete a to je hlavní. Ticho, které se po bitvě rozhostilo, napovídá, že už nikdo další nepřibíhá. Nyní je na vás, jak se rozhodnete dál jednat. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Než jsi vstoupil do prvního z vagónů, obešel sis celou soupravu kolem dokola, jestli naspatříš něco zajímavého. Míříš svým L3K všude okolo, ne ani tak kvůli nějakému nebezpečí, jako spíše proto, aby svými senzory viděl to, co vidíš ty a případně ti tak mohl dát nějakou zpětnou vazbu. Prohlížíte si díry po kulkách, které provrtaly plechy a na mnohých místech i silný pancíř. Je to podivné, Teskáči si museli evidentně sehnat nějaké pořádné železo, protože standartní pěchotní zbraň by nenadělala do pancíře takové díry. Asi kulomet s průbojnými náboji... prolétne ti hlavou, když zamyšleně strčíš prst do jednoho z mnoha otvorů, kterými je bok vagónu proděravělý. A jako by ti L3K četl myšlenky (a možná, že to i dovede!), zazněl do ticha jeho strojní hlas: "72% průstřelů je ráže 7.62 mm, pravděpodobně byli dva a jejich vzdálenost od cíle byla 40 až 50 metrů. 10% průstřelů je ráže 12.7 mm, podle úhlu průstřelu byl střelec jeden a střílel pravděpodobně z téže vzdálenosti, ale z jiného směru, pravděpodobně 20 metrů vzdálen od střelců s kulomety. 8% průstřelů je ráže 5.56 mm, z nich prošlo skrz jen 11% ze všech vypálených projektilů. 6% průstřelů je ráže 10 mm, vzdálenosti útočníků 10 až 15 metrů. 4% otvorů v trupu vozu bylo způsobeno střepinami z různých výbušnin, ponejvíce střepinových granátů. To jsem hustej, co? Úhlová korekce, tos ještě nežral, viď?" utne svůj statistický výklad L3K a odmlčí se. Zatímco přemýšlíš, nakolik ti jeho zhodnocení může být nápomocno, obcházíš dál vozy. Na boku zničené lokomotivy si všimneš nasprejovaného znaku. Je to nelmi neuměle vyvedené logo Rudé gardy - rudá lebka a pod ní zkřížené kalašnikovy, to celé obemknuté v podkově z ostnatého drátu. Zamračíš se nad tím pohledem - způsobit taková jatka a ještě se pochlubit vlastním podpisem... Radši jdeš pryč. Když vtom...! Musel ses vrátit těch pár kroků, aby ses ujistil, že ses nezmýlil. A opravdu ne. Kalašnikovy? Velmi dobře si vzpomínáš, že Teskáči mají ve svém znaku zkřížené dvě M-16ky! Co má tato odchylka znamenat zatím nevíš,musíš se dovědět více. A s tímto jsi vstoupil do prvního vozu. Pach uvnitř je hrozný. Jelikož byla okna oplechována ocelovými lafetami, které se daly v případě napadení stáhnout a poskytnout tak lidem uvnitř jakous-takous ochranu, vzduch uvnitř byl strašný. Aspoň že jsi ve světle, pronikajícím skrze otvory po kulkách viděl, jinak by ti jistě dělalo velké potíže udělat byť jen jeden krok, aniž bys nezakopnul. "Je libo trochu víc světla, šéfe?" ozve se L3K a aniž by se nechal pobízet, jeho podvěsná svítilna se rozzářila jako malé slunce. V namodralém svitu, vycházející z lampičky pod jeho hlavní, si prohlížíš strašlivou scenérii uvnitř. Na střeleckých postech zhrouceně sedí muži v uniformách gardy Obchodníků. Všichni do jednoho byli obráni o své zbraně, i o ostatní vybavení. Zdá se, že všichni přítomní zemřeli přímo na svých postech, nikdo z nich se nestáhnul, ani se nepokusil vůz opustit. Prohlížíš si jejich zranění. Jejich těla jsou až na pár výjimek prošpikována olovem, jako když kachnu nadíváš. Menší zbytek zemřel jednou, či maximálně dvěma ranami. Bestialita útoku na tramvaj musela být přímo strašlivá, když nepřítel neváhal sypat na obrněné vozy stovky a stovky kulek, nehledě na to, že strážců bylo jen kolem patnácti. Všimnul sis kovové bedny, zasunuté pod jenou ze sedaček. Povytáhnul jsi ji kousek do chodbičky, aby sis prohlédnul elektronický zámek, kterým je zamčena, když vtom si všimneš něčeho zvláštního, s bednou nikterak nesouvisejícího. Je to totiž rozmazená krvavá čára, široká tak na tři dlaně, ve které je velké množství otisků bot. Jako by někdo něco zakrváceného táhnul. Necháš na chvíli bednu bednou a jdeš si to prohlédnout důkladně zblízka. Krvavá čára vede od vstupu do tramvaje a táhne se uličkou mezi sedačkami. Sleduješ její trasu pomocí světla lampy a všimneš si, že se krvavá stopa posléze rozděluje do více menších čar, z nichž každá končí u jednoho z mužů, zhroucených na svých postech. Toho sis předtím nevšimnul a přitom se stačilo jen pozorněji podívat na podlahu. Jako u vytržení rychle dojdeš k jednomu z mužů, sedícím v kovové sedačce, což je jeho palpost. Má naskrz prostřelenou hlavu a několik dalších čistých průstřelů má v hrudi, hrubým odhadem tak čtyři. Převrátíš ho dopředu, aby ses podíval na sedadlo, které okupuje a zatají se ti dech. Krom několika obligátních otisků jeho krvavé uniformy na opěradle nikde nevidíš žádné cákance, natožpak kalužky krve, natožpak pozůstatky jeho mozku, kterým by měl být nahozený strop, soudě podle zranění na jeho hlavě. Vyjdeš ven na vzduch a přemýšlíš nad tím, cos právě zjistil. Ti muži ve skutečnosti nezemřeli v boji, byli zabiti a jejich těla byla rozmístěna do tramvaje post mortem. Aby to jen vypadalo na boj. Aby to vypadlo, že byli přepadeni ze zálohy. Pravda ale musí být jiná. "Našels něco? Nebo zjistil?" ozval se zezhora Poručíkův hlas, on sám ale dál kontroloval perimetr vaší oblasti. Při prohledávání byly použity vlastnosti Vnímavost a Znalost s hody 14, 20 a 15. Díky tomu a dalším faktorům jsi dokázal zjistit některé nesrovnalosti, které jsou rozepsány výše.[/i] |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Hned jak vejdeš dovnitř si uvědomíš, že se nemusíš nikterak plížit. Rámus z prvního podlaží je takový, že by tě možná nikdo nezaregistroval ani kdybys sem vkročila v doprovodu mariachi bandu. Zezhora se ozývá dívčin křik a neklamné zvuky zápasu. Zdá se, že kočka má i drápky, neboť dva chlapi mají co dělat, aby ji zvládli. Jak to víš? Inu... funění, hekání a nadávky těch dvou jsou skoro tak časté, jako dívčiny ječivé výhružky, že jim ukousne ptáky až u koulí a podobné pikantnosti. Křik a nadávky rázem ustanou po ostrém zvuku facky. A pak ještě jednou. A znovu. A když už se rozhostilo takřka úplné ticho a ty ses radši zastavila na osmém schodu, ozvalo se plesknutí znovu. Když tedy pánové mohli znovu pokračovat v rozdělaném díle, proloženém jen tichým vzlykáním a štkáním, pokračovala jsi i ty ve výstupu. Tupý chehot těch dvou a dívčino sténání ti poskytovalo stále dosti slušnou kulisu pro tvůj neslyšný výstup po stáčejícím se schodišti, které bylo dříve jistě chloubou tohoto novoklasicistního domu. Zbývá ti jen poslední čtyři schody a to už máš chladivou pažbu svého omláceného UMPčka u líce a s prstem na spoušti. Pánové to mají rádi nahlučno, takže ti nedělá potíže hned zjistit, ve kterém pokoji se s onou nebožačkou uhnízdili. Je to místnost hned naproti schodům, chodbička k ní vedoucí má asi šest metrů. Na obě strany z ní odbočují ještě čtvery dveře, po dvou na každé straně. Jelikož jsou ale dveře zavřené, těžko říci, do jakých pokojů ústí. Od futra otevřených dveří, odkud se ozývají zvuky trhajícího se šatstva a tlumených úderů zápasu, je opřena Honzův SPAS 15, Pepova útočná puška leží opodál na podlaze uvnitř místnosti. Zatímco přemýšlíš, co dál uděláš, vzduchem prolétne cár podprsenky, odrazí se od otevřených dveří a zahákne se košíčkem o hlaveň brokovnice. Celou situaci provází bujaré veselí těch dvou a zalykavý pláč dívky, která je s nimi. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Krve by se ve mně nedořezalo ve chvíli, kdy jsem vystoupila na poslední schod a před sebou na konci chodby uviděla otevřené dveře. Srdce se mi zastavila na moment nebo dva, ale nikdo se tam neobjevil. Bylo slyšet jen odehrávající se souboj vzpurné holčiny, která dle všech ukazatelů začínala ztrácet na síle a podle mého mínění brzy dojde k tomu, za čím si sem ti chlapi přišli. Ke znásilnění. Našlápla jsem, ujistila jsem se, že chodba nezavrže nebo tak něco a pak jsem zrychlila krok. Během pár vteřin jsem stála přede dveřmi, stačilo jen vlítnout dovnitř a postřílet je. Hluboký nádech, výdech. Krátce jsem zaužovala, jestli si nevzít opřenou zbraň, ale honem rychle bych nevěděla, jak s ní zacházet a moment překvapení bylo to, co jsem teď potřebovala. Takže jsem to zamítla. Vezmu si jí potom, jestli bude ta možnost. Odkopla jsem SPAS, i s podprsenkou, kamsi do rohu místnosti, jak jsem tam naběhla. Zacouvala jsem až do druhého koutu místnosti, co nejdál od nich, abych si udržela nějaký odstup. Stačilo mi málo, abych si ujasnila situaci a po chlapech vystřelila. Nejprve po tom, co mi byl nejblíže, pak po tom druhém. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Jak ses začala kvapným krokem přibližovat otevřeným dveřím místnosti, kde se již pomalu odehrával milostný zápas ve třech, vyplavilo se ti do žil tolik adrenalinu, žes málem zakopla. Těžko říci, co v tobě tu záplavu hormonů vyprovokovalo, zda vědomí, že za pár okamžiků zabiješ dva nic netušící muže, či stupňovaná nenávist vůči nim za to, co se chystají způsobit té neznámé dívce. V určitý moment však tvůj mozek zcela vypnul a nastoupily jen instinkty. Zabít a přežít, nebo být zabit. Nic jiného momentálně nepřicházelo v úvahu. Jako takřka profesionální vrah vběhneš do místnosti a beze slova zahájíš palbu do prvního těla, které rozeznáš jako mužské. Je to ten vlasatý, Honza. Ten s brokovnicí, co čichal k jejím kalhotkám tam dole na ulici. Krátká dávka ze samopalu ho zasáhne přímo mezi lopatky a promění jeho triko, jediný kus oděvu, který na sobě momentálně má, v chuchvalec krvavých cárů. Bez hlesu se jeho tělo zhroutí na postel, kde se choulí vyděšená dívka, až na pár útržků oděvu zcela nahá. Muška ti přelétne na hlavu druhého muže, Pepy, v čase kratším, než je jedno mrknutí. Pepa byl evidentně o trochu pomalejší, než byl jeho kolega, jehož krev nyní hltavě chlemtá matrace - má totiž stále kalhoty, i když jen půl žerdi. Natáhne před sebe ruku, dlaní k tobě a vyblekotá: "N... n... ne! Počkej! Můžem se nějak dohodnout! Mám..." Nedořekl. Další krátká dávka prosekla jeho dlaň, prošla celou paží a ostatní kulky ho zametly přes okraj postele až do rohu pokoje vedle postele. Chvíli těžce oddechuješ a pak, asi po milionu let konečně sklopíš zbraň a pohlédneš na dívku, která na tebe hledí se směsicí nekonečné hrůzy a tichého vděku. Teď teprve si všimneš, že to jediné, co na sobě má, je polovina podprsenky, kterou si k sobě křečovitě tiskne. Vypadá, jako by chtěla něco říci, ale místo toho se jen chvěje a hledí přímo na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Zbraň jsem nechala odjištěnou. Ačkoliv na mě ta holka házela psí pohledy, držela jsem se od ní dál a v uctivé vzdálenosti. Bylo to tak lepší pro nás pro obě. Její skoro nahotu jsem nevnímala. Viděla jsem před sebou jen malé, ustrašené štěně, které jestli kousne, tak ho utratím. Dívám se na tu holku a přemýšlím, jak je asi stará. Mladší než já? Nebo mého věku? Těžko říct. Možná je to taky samotářka nebo se jen někde zatoulala a než našla někoho, kdo by se jí ujal, poznala tyhle dva. Tyhle dvě prasata... Myslela jsem si, že se usmívám, ale hořkost v ústech mi stáhla rty do chladně vzhlížejícího výrazu. “Jsi tu sama?“ zeptám se po chvíli, klidným, ale odměřeným tónem hlasu. Nezajímá mě, jak se teď cítí. Je na živu, to jí musí být dostačující. “Hej,“ lousknu prsty, aby se na mne přestala dívat jako na strašáka. “Jsi tu sama?“ zopakuji svou otázku a tentokrát zkusím taktnější tón hlasu. Očividně je holka stále v šoku. Jen si nemysli... já si tímhle taky prošla. |
| |
 | soukromá zpráva od Alice pro Když se na mě ti... ti dva hnusáci začali sápat, myslela jsem si, že už je všechno u konce. Nejdřív si vzali moje věci, když jsem nedávala pozor a potom mi začali vyhrožovat. A nakonec se i odhodlali vlízt do domu a vrhnout se na mě! Bylo mi jasné, že jakmile by si se mnou užili, zabili by mě. Nebo ještě hůř, vzali by mě s sebou, abych jim byla vždy po ruce, aby měli koho mlátit, ponižovat, týrat. Jenže se stalo něco, v co jsem nedoufala ani ve svých nejdivočejších fantaziích. Někdo mě totiž přišel zachránit. "Já..." otevřu ústa, ale nic víc ze sebe nedokážu vypravit. Pořád jsem v hrozném šoku. Už ne ani proto, že mě ti dva chtěli brutálně znásilnit, ale spíš jen proto, že vůbec nevím, co má ta žena, nebo spíš dívka, která vtrhla do pokoje jako tornádo a bez ptaní ty dva zastřelila, za lubem. Chce snad zastřelit i mě? Přitáhnu kolena pevněji k prsům a dál jí hledím upřeně do očí. Ale musím něco říct, jinak mě určitě odstřelí jako ty dva. "Já... ano, jsem," dostanu ze sebe a div, že se přitom nepozvracím. Je toho na mě zkrátka příliš v jednu chvíli, ale mdloby se ne a ne dostavit. A že by to s nimi bylo lepší. Postava tak 165 cm, hodně vyhublá. Hladovění a strádání se na mě hodně podepsalo. Vlasy jsou skoro černé, zplstnatělé a zacuchané do křivých dredů. Celkem hezká tvář, i když je vidět, že na nějakou péči o vzhled moc nedám. Je mi 18, i když vypadám tak na 16. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Fajn,“ odpovím stroze. Ve skutečnosti jsem ráda, že tu nikde kolem nemá kamarády. Těžko by se vysvětlovalo, co se právě stalo. I když bych z toho nejspíše vyšla jako její zachránce, nestála jsem o to, potkat další lidi. Po tom, jak to dopadlo s poručíkem a Pepou. Při myšlence na něj, mne krapet zabolelo u srdce, ale nic, co by nešlo přespat. “Oblíkni se. Vezmi si jejich kalhoty, tričko. Určitě mají pásek, tak ti nebudou padat. Nohavice ohrneš.“ oznámím jí, co má udělat. Měla bych se na ní vybodnout a nechat jí tu, ať se z toho dostane sama, jenže to nějak nedokážu. To ty její psí oči, dredy, co jí lemují obličej a ona díky tomu vypadá jako naprostá troska. Připomíná mi sestru... “Venku pod autem je tvůj batoh, i s konzervama a tak. Pár si jich vezmu, ale většinu ti tam nechám. Kapiš.“ ujistím se, že mi rozumí a pak se uchýlím k odchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro Překulím se na posteli a s rukou přes ňadra a s druhou dlaní na klíně hbitě sáhnu pro kalhoty toho, co umřel jako první. Nemám nejmenší zájem je stahovat z toho druhého, ačkoliv by mi jistě sedly lépe. Zatímco se do nich pokouším nasoukat s pomocí jen jedné ruky, znatelně zrudnu ve tváři. "Neodcházej, jen... mohla by ses na chvíli otočit... prosím?" zakuňkám a nejistě se na ni usměju. Dělá mi opravdu velkou práci se před ní převléct, obzvlášť když působí tak autoritativně. Ať až se zařídila dle mé prosby, či nikoliv, podaří se mi obléknout do svršků, které tu nechali ti dva zkurvysyni. A ještě ke všemu mi zničili mou jedinou podprsenku! Jejich hadry smrdí jako těhotná hrošice a mají asi podobný střih, ale beru to tak, že se brzy převléknu do vlastního, i když mi věci vyváleli po chodníku. Zatímco poskakuji na jedné noze, ohrnujíce si nohavice, neodpustím si otázku: "Kdo vlastně jsi? Proč jsi sem přišla?" |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Trvalo mi to dva kroky, než jsem zareagovala na její prosbu a zastavila jsem. Zůstala jsem k ní otočená zády, což jak se vzápětí ukázalo, bylo dobře. Chtěla se obléknout, ale styděla se přede mnou. Zírala jsem na schodiště na konci chodby přede mnou a v duchu jsem vedla souboj, jestli s ní zůstat a nebo jí nechat být. “Byla bys snad radši, kdybych sem nepřišla?“ zeptám se a ohlédnu se přes rameno. Když zjistím, že je již převlečená, otočím se k ní. “Kdes na ně narazila? Bylo jich tam víc?“ zajímám se spíš o ty chlapy. Co když se ta holka připletla do jejich party. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "Jistě že ne..." sklopím pohled k zemi a neodvažuji se ho vrátit zpět k jejím očím. Za zády si mnu dlaně a i přes oblečení si před ní připadám jako nahá. Jako bych snad něco provedla. Na další dotaz odpovím prostě: "To nevím," špitnu. "Šla jsem sem, abych... abych se... potřebovala jsem se vyčůrat," řeknu a znovu se jí pokusím podívat do očí. Připadám si strašně trapně, jak se před ní chovám, jako byh snad byla nějaká blbá nána. Zvednu pohled s odhodláním, že se před ní nebudu hroutit. "Ti dva mě museli sledovat, protože mi hned vzali batoh, co jsem si nechala u auta a pak na mě začali dotírat. Ze začátku na ně zabíralo, když jsem jim ukázala pistoli, ale pak se bát přestali a přišli až sem. No... a pak jsi přišla ty. Kdo vlastně jsi? Patříš k nějaké větší skupině?" |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Stojím před vstupem do vozu a zamračeně hledím na domy kolem. Ani ne tak kvůli těm domům, ale protože teď v hlavě zpracovávám všechny ty drobnosti, co tady nesedí, a co by mohly znamenat. "Tohle neudělali teskáči." Sdělím poručíkovi to, co je tady jasné. "Někdo si dal ale dost práce s tím, aby to tak vypadalo." Otočím se zpátky k proděravěnému trupu tramvaje a snažím se představit si, jaký průběh událostí by mohl vést k tomu, co jsem viděl. Mohli tu mít tank? Ne, zakrýt stopy po pásech by bylo prakticky nemožné a veškerá jejich snaha hodit to na teskáče by byla k ničemu. "Máte informace o nějaké další skupině v oblasti?" Zeptám se poručíka přemýšlivě. Kdokoli tohle udělal, moc dobře věděl co dělá a proč to dělá. Rozhodně nešlo jen o nějaký náhodný přepad. "Někdo s pevnou hierarchií, žádní anarchisti. A mají pořádnou techniku a hromadu munice. Většina těch děr je tady jen na efekt. Vagony prošpikovali až potom, co se jejich posádka vzdala." Nejdřív vyhodili do vzduchu lokomotivu a ostatním pak ukázali těžké kulomety. To snad stačilo k tomu, aby se vzdali. Všechno ostatní je jen maskování. Dost možná i ten mrtvej teskáč je jen převlečenej chlápek z Citadely. "L3K, dostal se ti do záběru někdo z útočníků?" |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Velmi poorně si Josefa poslechnu; to, co říká je hodně vážné. Neobtěžuju se zpochybňováním jeho úsudku otázkami typu "jaks na to přišel?", nebo "jsi si jistý?" Není to na místě, takže radši chvíli popřemýšlím, než mu odpovím na jeho dotaz. "Krom Rudý Gardy a nás, Nového Pořádku, je tu už jen Citadela. A pak samozřejmě Obchodníci. Různý tuláky a anarchisty není třeba počítat, ti by nikdy nedali dohromady takovouhle palebnou sílu, ani by se tak nezorganizovali, to máš recht. Jestli to tedy nebyli Teskáči, tak kdo zbývá?" Poškrábu se na hlavě a pak pokračuji v úvahách: "Napadají mě jen dvě možnosti: Nějaká skupina, odloučená od Rudé Gardy, co si založila vlastní buňku. Ty by nemělo být zas tak těžký najít, i když neznáme umístění jejich základny. Pak to může být konkurenční obchodnická gilda, ale o něčem takovým jsem neslyšel. Ne na našem území. To by ale museli mít něco společnýho s Citadelou, protože přes nás jezdíte jen vy, jiný spolky se u nás nezastavujou." Po svých úvahách nechám prostor k vyjádření taky L3K. Schválně, co z toho všeználka vypadne, jestli vůbec něco. |
| |
| soukromá zpráva od L3K pro |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Koukám na Alici a nemůžu se rozhodnout, co jí mám říct. Na jednu stranu nevypadá tak, že by mne snad mohl nějak ohrozit, ale na druhou stranu jí nechci říct, že jsem tu úplně sama. “Jsem tu sama, mělas štěstí, že jsem byla v okolí.“ řeknu nakonec po chvíli rozmýšlení. Pravda zvítězila, jej. “Pro příště si dávej bacha, kam jdeš, koho máš za zády a tak. Podruhé se tam objevit nemusím.“ vyčtu jí její chybu, která jí málem stála život. Nemám jí co říct, proto se uchýlím k odchodu do chodby a pak ven. Chtěla bych si vzít část jejích zásob, které mi poprávu patří. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro Skloním hlavu na znamení, že její připomínky beru na vědomí. Když si všimnu, že je na odchodu, zvolám: "Počkej, kam chceš jít? Teda, chci říct... vydrž, mají tu svoje věci! Neodcházej..." A abych zdůraznila svá slova, seberu ze země jeden z ruksaků, co nechali u stěny pokoje, než se začali odstrojovat. Očima prosebně provrtávám její záda a doufám, že ji má slova přimějí hned neodejít. Sice ji neznám, ale něco mi říká, že tohle setkání není jen obyčejná náhoda, že je v tom něco víc. A proto nechci, aby odešla. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Proboha... tohle je jako zlý sen. Pomyslím si, když se dívka opět doprošuje toho, abych zůstala. Svěsím ramena a sklopím hlavu. Podrbu se ve vlasech, ale na rozhodnosti mi to příliš nepřidá. “Co je?“ otočím se a tázavě se na ní podívám. “Nic mi nedlužíš. Zachránila jsem ti život. Vezmi si, co bylo jejich. Já si vezmu něco, co bylo tvoje. Jsme si kvit.“ Přehodím si popruh samopalu opět přes záda a budu doufat, že se holka nerozmyslíš a nezastřelí mě. “Doporučuju ti vzít si tu brokovnici, s tou budeš schopna se spíš ubránit, než pistolí, cos měla u sebe.“ ukážu přes chodbu do rohu místnosti, kam jsem SPASku odkopla. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro Zatímco hovoří, zakroutím hlavou a odvětím: "Ne, nejsme si kvit. Tys přišla a zachránila mě před... před nimi a před jistou smrtí. To nesplatí jen nějaká konzerva se žrádlem. Kdyby ti šlo jen o moje věci, tak bys venku popadla ten batoh a pelášila bys pryč, ale tys mi pomohla! A teď já chci pomoci tobě." Pokusím se mile usmát, ale je v tom stále ještě příliš nejistoty. I v mém úsměvu. "Ráda bych šla s tebou, to je jedno kam. Nejsem tak dobrá střelkyně, jako ty, ale umím jiné věci. Může to být... fajn," dodám a hned se kousnu do rtu. "Fajn"??? Blbá! Blbá! Co to mektáš, kurva? Ach jo... |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Nemůžu říct, že nechápu její postoj. Holka právě prožívá vnitřní emocionální souboj a hledá něco, čeho by se mohla chytit, až zase bude padat do propasti. To něco bych měla být asi já. Jenže já jsem už dost stará na to, dělat někomu chůvu a upřímně, nejsem si jistá, jestli zvládnu další zodpovědnost. Mladou holku, o něco mladší než byla moje sestřička. Přemýšlím. Opravdu dlouho přemýšlím a očima přitom jezdím po podlaze, jako by mi to snad mohlo nějak pomoci. “Co umíš?“ zeptám se jí, když k ní zvedu svůj pohled. “Nemysli si, že to se mnou bude lepší. Venku je to v hajzlu tak jako tak. Jestli někdy půjde do tuhého a ty to nezvládneš, nechám tě v tom, jasné?“ Řeknu to tak, aby pochopila, že jí to nehodlám nijak ulehčovat a ani že nechci polevit ze svého komfortu (dá-li se tomu tak říkat). "Jak se vůbec jmenuješ?" zajímám se nakonec i o tohle, abychom si už nebyly tak anonymní. "Já se jmenuji Magdalena." |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro Oči se mi na moment celé rozzáří, když ji přiměju, aby se se mnou dala ještě do řeči, místo toho, aby mě hned odpálkovala. "Jsem Alice," představím se a hned pokračuji: "umím... jak to říct? Vyznám se v anomáliích. Myslím, že docela dobře. Chodím na místa, který jsou jich plný a hledám tam artefakty. Víš co... takový ty věci, co jsou nějak přetvořený jejich působením. Dají se dost slušně používat pro obchod, když máš teda kontakty na lidi, co to kupujou. A to já mám." Jak dál pokračuji v mluvení, pomalu se mi vrací sebevědomí. "Můžu ti pár takových míst ukázat a třeba ti i předvíst, jak ty artefakty získat sama pro sebe. Moc lidí to tady ve městě nedělá, většina se anomálií bojí. Je to ale jenom o tom vědět, jak k nim přistupovat, co si moct dovolit a co..." odmlčím se jako když utne. Najednou si uvědomím, že moc mluvím a hlavně že se příliš chvástám. Tváře mi zrudnou studem a najednou nevím, co si počít s rukama. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Poslouchám, co je ta holka vlastně zač, a nestačím se divit. Tak možná kvůli tomu si jí ti dva vyhlídli... jestli holka dělá to, co mi právě řekla, že se vůbec divím, že ještě pobíhá svobodně po světě. “Takže jsi něco jako sběratelka, co. Nuže dobrá,“ pokývu souhlasně hlavou, že to beru na vědomí a mávnu přitom rukou. Naznačím jí tak, ať jde teda za mnou, jestli chce. “Sebereme venku tvoje věci a můžeš mi někde ukázat, jak se chovat k anomáliím.“ Rozhodně nemůže být na škodu dozvědět se pár nových informací o tom, jak k tomu přistupovat. Pokud mi to zvýší šance na přežití tam venku, jedině dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Ještě chvíli stojím se zvednutou zbraní, než se konečně zase na okamžik uvolním. Nahlas vydechnu a sáhnu do svých věcí. Rychle prohlédnu Borise, a pokud to není na šití, tak mu to jenom vydenzifikuju a ovážu. V téhle době a v těhle podmínkách je třeba věnovat se pořádně jakémukoli zranění. Protože pak už je pozdě. Umírá se doslova na rezavé hřebíky. A já potřebuju, aby člen týmu byl bojeschopný. Když jsme o jednoho přišli... "We must reach the old base. If not for food, sure for the drugs. All of that is in my old lab. And some ammo would do too. So, the plan is the same. We cannot go home with our hands empty. Otherwise all of this would be for nothing." Napiju se z polní láhve vody. Prostě musíme. Jsme na půl cesty. Pak zkontroluju, jak jsem na tom s municí. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro Než vyjdeme ven, seberu ze země svou pistoli, tu, ve které mi nezbyl už ani jeden náboj. Přesto ji nehodlám zahodit, má pro mne velkou hodnotu. Mlčky si ji zapravím za lem kalhot nad zadkem a znovu se shýbnu, abych sebrala útočnou pušku jednoho z těch bastardů. Aniž bych kontrolovala stav zásobníku, přehodím si její popruh přes rameno, vezmu za ucho jeden z batohů a projdu kolem Magdaleny. Kývnutím hlavy se dovolím a natáhnu se i pro druhou zbraň. "Tohle je brokovnice???" zhodnotím zbraň s neskrývaným údivem a s obdobným respektem ji držím před sebou v natažených pažích. "Vypadá to skoro jako kulomet z nějakého Terminátora. No nic, na výměnu sr to bude hodit, je docela v dobrém stavu," pravím, přehodím si i tuto pušku přes rameno a jdu ke schodům. Venku se obezřetně rozhlédnu po ulici. Prázdno. Střelba zjevně nepřilákala žádného zvědavce. "Kde jsou moje věci?" otážu se trochu zmateně a rozhlížím se okolo sebe. Na místě, kde se válela většina mých věcí, je nyní jen plechovka sardinek a jedno uválené tričko. Otočím se na svou společnici s tázavým pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Rezignovaně si povzdechnu, když se Alice zeptá, co to je za zbraň. No... musí mít sakra kliku, že přežila až doposud. pomyslím si, když se od ní odvrátím a scházím dolů po schodech. Co si tam ta holka sebere, to bude mít. Venku se postavím do dveří a nejprve se rozhlédnu po ulici. Ticho, nikde nikdo. Se sklopenou zbraní vyjdu ven. “Batoh máš pod tamtím autem,“ ukážu tím směrem, ale nezamířím k autu, nýbrž k nízkému půtku a pak do boční ulice zpátky do rozpadlin staveniště pro své věci. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro Zdvihnu obočí v údivu, když mi Magdalena ukáže, že mé věci jsou pod vozem. "Co dělají pod autem? Tos je tam... a.. aha," a pak mi to dojde, načež pokývu hlavou v gestu rezignovaného přitakání. "Je mi to jasný. No, nezlobím se na tebe, takhle to holt chodí." Sehnu se pod podvozek auta a zbraně mi sjedou z útlého ramene a břinknou o zem. Připadám si hrozně nemotorná, když celá ověšená sbírám ze silnice jak svůj batoh, tak i zbraně, které jsem nabrala v domě. Pak se postavím před Magdalenu a otevřu svůj batoh. "Takže co z toho chceš? Mám tři kočočí konzervy a dvě s tuňákem. Spodní prádlo mi prosím nech. I můj kartáček na zuby. I za tampóny ti budu vděčná, ale jestli sama nemáš, tak se holt rozdělíme." Když to vše říkám, neusmívám se. Nelíbí se mi to, že mě bude probírat moje věci, ačkoli by si mohla pro sebe klidně zabrat oba batohy těch pazgřivců, které před pár minutami zastřelila v domě. A já bych nehnula ani brvou, má na ně plné právo. A tohle jsou moje věci. Každopádně ona mi zachránila život, čili si může diktovat, jak se jí zachce. To ale neznamená, že to musím kvitovat s úsměvem, obzvlášť když jsem si svůj majetek vydobila velmi pracně. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Kdybych tušila, kolik práce mi dá, dostat se od téhle holky zase někam do klidu a ticha, nechala bych jí tam napospas těm chlapům. Sakra Magdo, tomu sama nevěříš, že ne. Ohlédla jsem se za Alicí, která právě tahala batoh zpod auta a otevřela jeho obsah. Chvíli na ní jen tak koukám a pak se rozejdu jejím směrem. “Dej mi jednu a jednu konzervu, zbytek si nech.“ Vztáhnu ruku, čekám na ty dvě konzervy. Malá spátka za zachráněný život, obě budem šťastné. Nehodlám jí tu vysvětlovat, proč jsem hodila její batoh pod auto. Pro mne je jednodušší, když si bude myslet, že jsem jí prostě jen chtěl obrat o její věci, ačkoliv jsem se rozhodla jí pomoci a věci uchránit před někým, kdo by třeba náhodou po ulici prošel. Je to nepravděpodobné, ale není to nemožné. Pak se otočím a dojdu si konečně zpátky pro svoje věci na staveništi. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro Bez náznaku jakékoliv emoce, negativní, či pozitivní, vylovím z batohu dvě konzervy a podám je Magdaleně. "Topix není nic moc, ale Franz Josef ti to vynahradí. Myslím, že je to dobrá cena za náboje, které jsi vystřílela." Už když to říkám si připadám špatně. Nevím, kde se ve mě ten pocit vzal, vždyť ona mi zachránila život. Mohla mě taky zabít, stačila by jí na to jedna kulka. Namísto toho mi dovolila se ozbrojit a dokonce si i nenárokuje všechny mé zásoby. Že by kavalírky nevymřely? Nakonec se pokusím i o jakýs-takýs úsměv, ale to už se ke mě Magdalena otáčí zády a odchází kamsi k rozestavěnému obchoďáku. Poberu zbytek věcí a jdu za ní, co taky jiného bych zatím měla dělat? Potřebuju se převléknout a hlavně hodit do klidu. Události posledních pár minut mne dost zasáhly. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Čas a bezčasí Poslední nábojnice zarachotí na podlaze, a poslední monstrum se sveze k zemi v kaluži krve. Skloním zbraň k zemi a po chvilce čekání ji zajistím, posléze vyndám zásobník a spočítám náboje. Rozhlédnu se a vidím co dělá Ys. Chvíly čekám a než dokončí ošetřování, rychle prohlédnu skříňky a místnost, po čemkoli užitečném. Zkouším najít i něco jako zbraň na blízko, cokoliv od tyče po šutr. (Hody na: Znalost + Vnímavost.) Pokud to nestihnu dokončit než na mě Ys promluví, odpovím a pokračuji v tom dál. Pokud to stihnu, jen odpovím a počkám na pokyn vyrazit. Odpověď. "Ok. So, plan is reach old base, where it is?" "Škoda že si z města víc nepamatuju, mohlo by to pomoct..." |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Teď ne." Zamítnu se zavrtěním hlavy nabídku L3K. "Nakopni ale svoje senzory a řekni mi, jestli je tu kolem ještě něco, co by stálo za pozornost. Jestli nic nenajdeš, půjdem do nemocnice a kontaktujeme nádraží." Promluvím stejným dílem ke zbrani a poručíkovi. Možná by se tu dalo najít něco zajímavého, těžko ale něco důležitého. Teď je hlavní o tom všem dát vědět nahoru. Třeba by nám chtěli i poslat nějaké posily. Než se L3K rozhlédne po svém, vydám se pomalu ke druhému vagónu a podívám se i do něj. "Možná je to někdo mimo město." Prohodím ještě než zalezu dovnitř. Nečekám ale už žádný převratný objev, jen se snažím zabít čas, než se L3K rozhlédne. Použité vlastnosti: Vnímavost + Znalost |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ticho začíná být neúnosné a tak Alice protně mlčení a přešlapování slovy: "Dobře, tak pokud nemáš nic proti, půjdem se mrknout po nějakejch anomáliích, ať si vyděláme na chleba." Říká to již beze stopy chvástání se, zkrátka jako další rutinní věc v běžném chodu dne. Těžko říci, zda její nálada ochladla z nedostatku vzájemného enthusiasmu, či z jiných příčin. Jakoby se najednou proměnila v tišší, klidnější verzi sebe sama. Což ti na jednu stranu vůbec nevadí. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "Poslyš... Magdaleno. Hele, to je takový těžkopádný, jak chceš, abych ti říkala?" Až dostanu svou odpověď, pokračuji: "Zajímá mě jedna věc," přešlápnu z nohy na nohu, "Jak se stavíš třeba k takový Rudý Gardě? Nebo k Citadele? Už ses s nima někdy setkala?" |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Dusno kolem nás pravidelně moří Alice a její otázky. “Zkus třeba Magdo, to ti půjde líp z pusy, ne?“ odpovím. Je mi jedno, jak mi bude říkat, i kdyby mi říkala „hej ty“. Mě na tom nesejde. Její další otázka mne zarazí. Zastavím se a stočím pohled jejím směrem. “Snažím se neplést se do cesty žádné frakci tady v Litvínově. Proč tě to zajímá?“ pojmu jisté podezření, ale nechám Alici, aby vysvětlila, jak to myslela. Pokud se k tomu bude mít. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "Mohla bys, prosím tě, vzít tuhle brokovnici? Sama jsem už ověšená jak vánoční stromek, takže jestli ti to nevadí..." nedořeknu a sejmu z ramene popruh zbraně. Hned, jakoby na omluvu, dodám: "Hele, tohle je fakt super! Víš, kolik toho trhneme třeba u Teskáčů za tuhle brokovnici? A co teprv když najdeme nějakej artefakt jako bonus. Oni nestřílej každýho na potkání, když má teda co nabídnout. Tak pojďme." Mám v plánu jí ukázat jedno moc prima místo, které jsem našla teprv před nedávnem. Sice se mnou nesdílí nadšení pro dobrodružství, ale co, možná se do toho teprv dostane. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Dokud nepůjdou proti mně, budu v pohodě. Nebo proti tobě.“ doplním, možná trochu překvapeně, po chvilce. Na její výzvu, zda bych nepomohla se zbraněmi, přikývnu a natáhnu se pro SPASku. Čapnu jí, s hlavní namířnou k zemi, a jdu. Mohla tam ty zbraně nechat, ale dost dobře věděla, kde je vyhandluje za něco k jídlu. Teskáči jsou v tomhle ohledu ti nejlepší dodavatelé. Možná se na výměnu i trochu těším. Pokud k nim přistupujete férově a s respektem, vrátí vám to stejnou mincí. “Kam jdeme?“ ptám se. Nerada bych se dostala někam, kde by to pro mne bylo neznámou. Obezřetně se rozhlížím po ulici, čuchám, jestli někde nebude nějaké nemilé překvápko. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "Hele... Magdo, říkáš mi pravdu s těma skupinama? Protože jestli tě Rudý nemají zrovna v lásce, tak se může dost klidně stát, že u obchodu ostrouháme. Mě už docela znají a nic si ke mě nedovolí, ale potřebuju vědět, jestli jsou v pohodě i vůči tobě. Když jsem viděla, jak jsi vyřídila tamty dva, tak bych se nedivila, kdybys podobně odrovnala nějaký od nich. Víš... od Teskáčů. Oni dovedou bejt fakt..." nedokončím větu a místo toho zrudnu jako rak, až se musím tváří odvrátit na stranu. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Jsem pro.“ řeknu stroze a pokračuju dál. Alice pokračuje ve svých oblíbených monolozích, kdy jeden z nich se nakonec stočí takovým směrem, až je jí to samotné trapné. “Neřeš to. Jestli se budeš cítit líp, tak tam půjdeš sama. Já počkám někde stranou. Nedokážu ti říct, že jsem nikoho z Teskáčů nikdy nezabila.“ pokrčím rameny. Vybaví se mi jejich znak. Rudá lebka a zkřížené M-16. “Asi budu mít dobré důvody k tomu, proč se frakcím vyhýbám.“ ukončím tenhle náš rozhovor. |
| |
 | soukromá zpráva od Boris pro Nechám si ošetřit ruku od doktorky a sám si se zájmem prohlížím své zranění. Potvora mě pěkně štípla, i trochu krve vyteklo. Jen díky chráničům mi ten mutant neuhryznul celou ruku. Snad se dezinfekce postará o všechen sajrajt, co měla bestie ve slinách, jinak si už můžu pomalu připravovat oblek na funus. "спасибо," pokynu Ys hlavou poté, co mi ránu ováže a já si můžu zase obléct rukáv zbroje. Zatímco si pobírám věci, odpovím nováčkovi: "We were almost there, but then we had to flee from those strange creatures outside. The dark ones. We must more cautious this time, another battle can be great waste of ammo. Speaking of ammunition, take these," a vyndám z kapsy na vestě dva zásobníky do pistole a podám mu je. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ys Hlavní zbraň (AK-103): 10/30 nábojů, 3x30 v rezervě. Vedlejší zbraň (Glock 19): 17/17 nábojů, 1x17 v rezervě. Radek Hlavní zbraň: --- Vedlejší zbraň (Glock 19): 13/17 nábojů, 2x17 v rezervě. Ivan Hlavní zbraň (AK-103): 30/30 nábojů, 2x30, 1x8 v rezervě. Vedlejší zbraň (FN Five-Seven): 20/20 nábojů, 1x20 v rezervě. Boris Hlavní zbraň (Negev NG7): 52/100 nábojů, 2x100 v rezervě. Vedlejší zbraň (Glock 19): 17/17 nábojů, 1x17 v rezervě. Ivan sebral ze země zásobník, který se mu zasekl při bitvě a doplnil do něj deset nábojů, nyní má tedy celý plný a zásobník s osmi náboji schoval do jedné z kapes na prsou. Boris krabici s náboji nemění. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro "Борис, что именно случилось с мутантами? Сколько умерло, сколько избежало?" |
| |
| soukromá zpráva od Boris pro "Ty černý běsové, lepší název pro ne nemám, se proti nám rozeběhli jako banda šílenců. Bylo jim úplně jedno, že na ně střílíme, běží mi přímo do rány. Všichni střílíme, oni se vyhýbají... to svět neviděl. A pak jsi upadla do mdlob a všechny ty bytosti se najednou ztratily. Puf!" Moje líčení je sice emotivní, ale zřejmě jí moc nepomohlo v pochopení toho, co se stalo. "Hele, řeknu to jinak. Jednoho, možná dva jsme sundali. Byl tam zmatek, takže jsem to moc nepočítal. Oni se občas vynořili jakoby "od nikud", skákali sem a tam a běželi neskutečně rychle. Trefit je byla skoro olympijská disciplína, takže celou dobu jsem pálil nazdařbůh a doufal, že někoho z nich trefím aspoň náhodnou ranou. Jakmiles odlela, tak oni jakoby... taky. Padli na zem a zmizeli. Nebo se mi to možná jen zdálo, ale zkrátka byli pryč. Tak jsme na nic nečekali, drapli jsme tě a stáhli se sem. Nechtěli jsme riskovat, že se znovu objeví, nejdřív jsme tě museli dát do pořádku." Ohlédnu se po ostatních, Ivan je zrovna zaneprázdněn doplňováním nábojů z jednoho zásobníku do druhého a nováček se zabává hledáním provizorní zbraně pro boj tváří v tvář. Nad jeho snahou se jen ušklíbnu a pokračuju tichým, vážným hlasem: "Bazén je pasé. Nejdřív nás málem dostane nějakej psycho-kontrolór, pak nás skoro sežere smečka zmutovanejch psů... Nechci se tam dovnitř vracet a myslím, že to chápeš. Tenhle barák může skrývat něco ještě horšího, než jsme zatím měli možnost potkat. Takže jak se tamtěm vyhnout? Rád bych se dostal na střechu bazénu a rozhlídnul se okolo, ať zas nevlezem do nějakýho průseru. Takže ven a po žebříku. Jestli tam stále budou, obejdem je zadem přes park. Nechci s nima znova bojovat, ne, když dokážou 'odpálit' i někoho, jako jsi ty." Pohlédnu ti zpříma do očí a pravím: "Doufám, že si nemyslíš, že nevím o tvých problémech s hlavou, o tom, co dokážeš s myslí druhých lidí. Myslím, že to rozhodně mělo souvislost. Tamto venku. Nestalo se to nikomu z nás chlapů, jen tobě. A nerad bych, aby se to opakovalo. Tenhle risk je moc velkej." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Zatímco jsi prohledával místnost, Ivan si doplňoval náboje do zásobníku a nevěnoval svému okolí žádnou pozornost. Ys a Boris spolu rozmlouvají rusky, takže se opět nechytáš. Ne, že by sis na to už nezvyknul. I tak tě ale trochu štve, že se nemůžeš kvůli jazykovému handicapu účastnit jejich porady. Trochu zklamaně se posadíš stranou a čekáš, až ti dva domluví. Mezitím aspoň nenápadně okukuješ doktorčin fantastický zadek a nohy. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro I tento obrněný vůz je podobně jako ten první prostřílený skrz naskrz. Světelný kužel podvěsné lampičky klouže po stěnách a po podlaze poseté nábojnicemi. Přemýšlíš, zda aspoň jediná z nich patřila do zbraně obránců a zda vůbec nějací byli. Celé místo se zatím tváří jako skvěle sestavené dioráma, nebýt těch několika detailů, které ti napověděly, že to celé je podvrh. Ve vagónu není nic, co by stálo za povšimnutí. Stejný nepořádek, stejná krev, stejné nábojnice, stejné mrtvoly. Snad jen... Úplně na konci vagónu sedí zády opřený muž, voják. Že je stejně mrtvý jako všichni okolo, je zjevné podle jeho krví zacákané uniformy. To, co ho ale odlišuje od ostatních je to, že jako jediný má v ruce zbraň, revolver. A ne jen tak ledajaký, ale... "Colt Python, ráže .357 magnum. Není zač, šéfe!" ozve se tichým strojovým hlasem L3K. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Třeba tamty bytosti. Musely pracovat na úplně jiné bázi než lidské tělo. Aspoň mně to tak přišlo. Někdo by řekl, že to byl duch. Možná to jen byla látka, to, co by teoreticky bylo duší. Prostě něco neprozkoumaného. A ve mně úplně zahořela touha to zjistit! Zkoumat je! Ale jak? Jak, když se možná nedají chytit a jsou nebezpeční? Zatímco Boris mluví, já si prohlížím jednoho ze psů, který má nejméně poškozenou hlavu. Zajímá mě, jestli to původně doopravdy byli psi. Asi ano, ale dneska jeden nikdy neví. A taky se snažím podle velikosti mozkovny odhadnout, jestli by byli chytřejší než obyčejní psi, nebo jim zmutoval i mozek a oni by mohli být nebezpečnějšími soupeři nejen kvůli zubům a drápům. (Znalost, vnímavost) Neřeknu Borisovi, že si myslím, že jsme dost možná potkali něco podobného, co nás vyhnalo z předchozí základny. Myslím buď ty bytosti-stíny, nebo tady toho mutanta. Něco tam z chlapů dělalo blázny, něco tam bylo... A určitě to bylo podobné tomuhle. Nějak to ovlivňovalo psychiku. Jakmile se zmíní o tom, že ví... Překvapí mě to. A bohužel natolik, že se mi to na okamžik mihne v očích. Zatnu zuby. Něco se o mně říká, ale mnozí to mají za povídačky. Vždyť já sama nevím, jak to kontrolovat! Zatím jsem ve fázi zkoušení, bolehlavů a pořád nepříjemně blízko hranici, za kterou nebude návratu. O lécích by však nikdo jiný vědět neměl. "Taky tu nemíním zůstávat. Jenom jsem se s nimi nechtěla setkat znovu. Dost možná tam můžou někde čekat. Takže jak jsi řekl, podíváme se. A pak co nejrychleji zamíříme k základně." Nechce se mi to říkat, ale začínám být ze všeho vypětí trochu unavená. Vlastně mě drží na nohou asi jenom neustálé dávky adrenalinu, kdykoli na nás něco vyskočí. "Musíme si pohnout. Nechci, aby nás na cestě zastihla noc. Nebo abychom tam museli nocovat. Jenom to rychl vzít a zmizet." Podívám se na hodinky. Za jak dlouho padne soumrak? |
| |
| soukromá zpráva od Město pro (hod 11) Tato zvířata byla nepochybně psy, než je zasáhl nějaký mutagen a pořádně jim zašmodrchal DNA. Na první pohled vidíš působení radiace, kvůli kterým psům na mnoha částech těla slezla celá kůže a místo ní zbyly jen mokvající a zanícené rány. Svaly jsou hypertrofované do nepřirozených rozměrů, stejné to bude pravděpodobně i s kostrou. Lebka je na první pohled přetvořená, z jakého důvodu však netušíš. Mozkovna se pravděpodobně mezměnila, ačkoliv otevřít mu hlavu a prohlédnout si její obsah tě momentálně láká víc než kyblík čokoládové zmrzliny zalité Bayleys. A co teprve kdyby se vám podařilo zajistit jeden takový exemplář živý! Jiskra této myšlenky v tobě zažehla bujný plamen vědecko-výzkumné vášně, který, jak se už znáš, tak snadno neuhasne. A tato doba přímo žadoní o to, aby ji někdo podrobně zkoumal. Ale všechno popořadě, nejdřív pilulky a pak ostatní. Pak... výzkum. |
| |
 | soukromá zpráva od Ivan pro "Souhlasím s plánem. Budeme ve dvojicích, jedna vždy kryje tu, která je vepředu. Najdeme žebřík, omrknem okolí a když to bude čistý, navštívíme naši základnu. Ys si tam vezme co potřebuje, my taky a pak hned zpátky domů." Také se podívám na hodinky, konečně už zase jdou. "Máme hodně času, než se začne stmívat. Dost na to, abysme nemuseli nic uspěchávat. Radši budu přespávat v ruinách, než si znovu neopatrně naběhnout do průseru. Příště se z něj nemusíme dostat tak snadno." Poslední větu směřuju úkosem k Ys, aby bylo jasné, že i přes to, co se jí stalo, jsme z té situace vyšli ještě dost dobře. "My dva budeme první dvojice, Boris a ten novej půjdou spolu," oznámím stroze Ys a namířím si to k východu z šaten. |
| |
| soukromá zpráva od Boris pro "You come with me now. They will be in front, we cover them. Let's go," shrnu dvěma kratičkými větami v kostce vše pro něj potřebné. Na cestě k východu z bazénu syknu tiše: "Stay close, watch surroundings. If you see something, you tell me and I'll handle it." Někdy není na škodu zopakovat i úplné základy taktiky. Ivanovi, ani Ys, bych něco takového nepřipomínal, ale s těma jsem už v akci byl. S Radkem... no, zatím se spíš chová tak, že má víc odvahy, než rozumu. Jestli se bude chtít nechat zabít, tak ať sebou ale hlavně nevezme někoho z nás. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ověšené batohy a zbraněmi jste opustily rozestavěný obchoďák a zamířily tam, kde sídlí Teskáči. I když to nedáváš najevo (či se o to pokoušíš), uvnitř tebe je malá dušička. Jak asi ta skupina zareaguje na dvě poutnice, které si jen tak nakráčí do jejich tábora, jako by se nechumelilo? Až se ti skoro nechce věřit, že by někdo jako Alice chodil na nákupy k nejvyhlášenějším rabijátům Nového Litvínova. Cesta neubíhá tak rychle, jak jsi čekala. Co chvíli se zastavujete a prohlížíte ulice a domy před vámi, několikrát jste se dokonce musely vracet a vzít to oklikou. Důvody byly různé, zničená silnice, kde hrozilo nebezpečí propadnutí se, jednou jste potkali velkou smečku psů. I s automatickými zbraněmi je to riziko, které za to zkrátka nestojí. Jindy jste se setkali s anomáliemi a ty Alice okomentovala takto: "Vídíš to? Tamto tetelení vzduchu před náma? To je Inferno, plamenná anomálie. Jak se něco, nebo někdo, dostane do těsné blízkosti, vzplane hodně prudkým plamenem, tak na tři až deset sekund. Pak je to místo tak na minutu bezpečný a dá se jím projít. Můžeš tam najít občas zajímavý artefakt, co vznikne přetvořením žárem. Tyhle jsem už ale vybrala. Pojď to obejít, nechce se přes ně," ukončí výklad a nadhodí si pohodlněji batoh na zádech, načež začne přelézat nízkou zídku vedle chodníku. Než ji sama následuješ, prohlédneš si pozorněji ono místo, které ti ukázala. Silnice asi padesát metrů před tebou je v celé své šířce přehrazeno jasně viditelným tetelením vzduchu, asi jako během horkého léta. Přemýšlíš, jakou teplotu to místo asi má. Nechceš ale zůstat pozadu a tak rychle dojdeš Alici, která už na tebe čeká na druhé straně zahrady, která je za zídkou. Jen co se ocitneš u ní, dá ti rukou znamení, abys byla ticho, což jsi koneckonců byla celou dosavadní dobu. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "Jsme už na dohled od hranice jejich teritoria. Budou tam mít hlídky, tak se jim půjdu nejdřív ukázat a dohodnu se s nima. Pak se vrátím pro tebe a pro věci." Sejmu ze zad batohy a nechám si jen pušku, zavěšenou přes rameno. Potom se vykloním zpoza zídky, obhlédnu ulici před námi a tiše vyjdu ven. "Je ticho..." slyšíš mě ještě zašeptat. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Když už začneš mít i docela vztek, že tě nechává tak dlouho čekat na tak hloupém místě, kde máš z jedné strany Teskáče a z druhé pole anomálií, ozve se výstřel. A po něm krátká dávka, vše z té samé pušky. Opatrně vykoukneš zpoza zídky. Další dvojvýstřel ti to potvrdí, střelba vychází přesně z místa, kam jsi viděla odcházet Alici. Magnet na problémy. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Na zahradě, zakleknu tak, abych přes zíďku viděla, a nechám Alici, ať vyřídí první setkání s Teskáči. Nemyslím si, že je to dobrý nápad, ale nevymlouvám jí ho. Alice zmizí za zíďkou a jde k Teskáčům. Od té chvíle čekám. A i na mé poměry dost dlouho. Když se ukáže, že Alice má sakra zpoždění, začnu být nervózní. Jednak proto, že mě už dlouho nikdo nedonutil být nervózní a druhak proto, že střelba, která se ozvala, není nikdy dobrým znamením. Vykouknu, rychle zhodnotím situaci a zase se schovám zpět za zíďku. Alice si vybrala. Šla tam dobrovolně a já teď ani nevím, jestli je živá. Vykouknu ještě jednou a zase se schovám. Připravím si pušku, kdyby se náhodou trable dostaly i ke mně. Sakra... holka pitomá zvednu se do třetice, nakoukávám přes kámen do ulice u Teskáčů a čekám, co se bude dít. Nechce se mi podruhé nasazovat svůj krk kvůli Alici. Jestli to posrala, jede v tom sama. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Sakra!" zanadáváš si pro sebe, když rozeznáš Alici. Už jsi byla připravená střílet. Zase zapadneš za zeď a necháš ji přiběhnout až k sobě. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro Zapadnu za zeď a sklouznu se prachem rovnou do sedu. "Není za mnou nic?" vybafnu rovnou na Magdalenu a sama se podívám přes okraj zdi. Když se ubezpečím, že ne, sesunu se omítce na zem a vylovím z postraní kapsy svého batohu malou lahev s vodou, ze které si pořádně přihnu. Otřu si spocené čelo rukávem a unaveně se usměju na dívku vedle sebe, řka: "To bys nevěřila, co jsem tam viděla, Magdo. To je... prostě k posrání." Na chvíli se odmlčím, protože se mi stále nemluví moc dobře, musím si vydechnout. Teda ne, že bych neuběhla třeba kilák, aniž bych neměla jazyk na vestě, ale zkuste sprintovat v bagančatech a jednou rukou při tom přidržovat čtyřkilovou puško, aby vám nevrážela do boku. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Jestli je sem přivedeš, ty náno pitomá. Ujistím se, že dokud nebude Alice zpátky u vedle mě, že za ní nikdo nešel. Je to až k nevíře, ale opravdu jí nikdo nesledoval. Buď jejich stráže zastřelila a nebo... nemám tušení. “V klidu, za tebou je čisto.“ ujistím ji, že není kam spěchat a počkám, až se vydýchá. “Co se sakra stalo, Alice? Proč ta střelba?“ ptám se jí, ale v hledáčku mám stále prostor Teskáčů před námi. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "Celej tábor Rudejch, nebo aspoň ta část, kterou jsem viděla, je prožranej anomáliema, který tam ještě při mý poslední návštěvě nebyly. A všichni chlapi, co jsem je tam viděla, se chovaj divně. Choděj nazdařbůh všude možně, potácejí se jako opilí... nebo jako zombíci. Dělají divný zvuky, padají na zem, lezou do vortexů, prostě magořina. Nechápu, co se tam děje, něco se muselo posrat. Hlídky jsou pryč, většina vozovýho parku taky. Oslovila jsem jednoho z nich a když se na mě podíval... to bylo psycho. Obličej úplně sežranej, jakoby ho něco spálilo, nebo rozleptalo. Vyceněný zuby a prázdný oční důlky... fuj! Nemáš cigáro?" otážu se tichým hlasem Magdaleny a na chvíli se odmlčím. "Toho kluka, Dana, jsem znala docela dobře, bylo mu něco před dvacet. Hodnej kluk, když si odmyslíš, s kým to táhnul. Takový dredy jako on neměl nikdo, takže jsem ho hned poznala. Ale když se na mě otočil a já jsem uviděla, co mu zbylo z obličeje, a když se na mě začal sápat... Muselo se s ním stát něco při kontaktu s anomálií, jinak si to nedokážu vysvětlit," zvednu pohled ke své společnici a kdoví proč u ní čekám nějakou empatii. Teď by se trocha něčeho takového hodila. "Zvednul zbraň, ale držel ji jak poleno. První ránu střelil sobě pod nohy, pak mi poslal kolem hlavy dávku, jen tak tak mě minul. To už jsem utíkala pryč, protože se začali otáčet i další mátohy. Ještě se za mnou ozvalo pár výstřelů, ale pochybuju, že byly mířený. Magdo... myslím, že Rudou gardu potkalo něco strašnýho. Nevím jak a nevím proč, ale chci na to přijít. Prostě mě to zajímá. Prve jsem nebyla dost opatrná, čekala jsem běžný přijetí, jako dřív a ne tohle. Musím se tam vrátit a zjistit, co se děje. Jdeš... jdeš se mnou taky?" Aniž bych čekala na odpověď, okamžitě ze sebe vyhrknu: "Poslyš, jestli nejdeš, tak v pohodě, vem si věcí kolik chceš, klidně jídlo, munici... já se napakuju v základně. Pochopím to." A zase ty smutný psí oči, ale teď už je v nich míň přemlouvání, než prve, když jsme se potkaly v domě daleko odsud. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Nejdřív jsem dost překvapená a snad i trochu zmatená. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by anomálie způsobila něco takového. Trochu mi to nažene strach, protože kdo vlastně ví, čeho všeho jsou anomálie schopny? Pak zmíní nějakého Dana. Na to netuším, jak reagovat. Neznala jsem ho, osobně jsem k němu neměla žádnou vazbu a nevím, proč čeká, že s ní budu soucítit. Raději od ní odvrátím pohled a porozhlédnu se po okolí. Hlídám to kolem, pro mě je to pořád lepší, než se pokoušet o soucitný výraz. Rozhodovala jsem se poměrně dlouho, Alice už se skoro měla k odchodu beze mě. Jenže pak zvítězilo mé materiální já. Teskáči jsou... byli nejlíp vybavenou gardou v Novým Litvínově a byl by hřích nepokusit se uzmout si něco pro sebe. “Jseš si jistá, že nás dokážeš obě bezpečně dostat skrze ty anomálie? Nechci, aby se ze mě stalo to, co se stalo z nich.“ Zvednu se a narovnám ztuhlé nohy. Zkontroluju si ruční zbraň i pušku, že jsou nabité a odjištěné. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "Já nevím, co se tam stalo. Možná, že tam najdu něco, s čím jsem se ještě nesetkala, nějaká nová anomálie. I proto tam chci jít, abych ji poznala. Nemůžu ti slíbit nic, buď do toho jdeš se mnou a se všema rizikama, nebo nechoď. Zazlívat to to nebudu. Ale hodila by ses mi tam, se zbraní to umíš a... tak." Nic víc jí říct nedokážu, rozhodně nic, co by ji nějak uklidnilo, nebo ubezpečilo. A pak hlavně, nakecat jí můžu cokoliv, ale neudělám to. Zatímco skládám oba batohy do blízkého křoví, ještě dodám: "Už jsem poznala hodně druhů anomálií. Takový, co si hrajou s gravitací, s živlama, s vnímáním. Ale nikdy nic takovýho, nikdy jsem neviděla žádnou anomálii, co druhým vypálí mozky a promění je v nemyslící mrtvoly. Bude to sakra nebezpečný, to ti říkám na rovinu. Ale chci to poznat." |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Seš hloupá, jestli tam opravdu chceš jít. Riskovat svůj vlastní život jen kvůli tomu, že jsi zvědavá? Divím se, žes tak dlouho dokázala vůbec přežít.“ kroutím nad tím hlavou a znovu přehodnocuji svůj postoj k tomu, co by mě mělo čekat. Tohle je zlý sen. Proč bych tam měla jít zrovna já? Stojí to za to? Nasazovat život kvůli cizí holce, kterou znám pár hodin... dobrovolně jít někam, kde se to hemží smrtí. “Dyť na to ani nemáme pořádnou výzbroj.“ vzdychnu a rezignovaně sklopím ramena. “A představuješ si to jak? Že si to tam projdeš kolem těch chodících mrtvol nebo jak? Dostaneš se tam odněkud zboku a prohledáš barák?“ rýpnu si do ní, protože v jejím plánu pořád vidím plno trhlin. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "To mi jako předhazuješ to extempóre v baráku s těma dvěma kreténama? Jo, udělala jsem blbost a málem jsem tam umřela, ale vůbec nevíš, čím jsem si prošla ještě před tím! Zažila jsem situace, kde bych chtěla vidět tebe, jak bys z nich vybruslila. Tak na mě teď nedělej ramena, že já jsem blbá a tys pobrala všechnu chytrost světa." Pomalu se dostávám do ráže. Celkové vypětí z dnešního dne spolu s událostmi posledních chvil už chce evidentně ven, takže se vybíjím na prvním cíli, který mi zavdal záminku pro vztekání se. "Co si myslíš? Že silnej je jenom ten, co má větší kvér? Celá jejich základna by dokázala dobít Novej Litvínov až po Citadelu, a teď se podívej, co se s nima stalo. Já na to přijdu, s tebou, nebo bez tebe." Ještě se chvilku tvářím, že snad chci něco dodat, ale radši to spolknu a jen se tvářím zatvrzele. Mám po krk podrývání a pochybování o mě. Ruce se mi chvějí a tak radši pevně stisknu pušku. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Naučila jsem se to, když jsme se sestrou pobývaly u kanibalů. Snaži se vytvořit nějaké pouto s lidmi, kteří se na vás celý den usmívali, ale ve finále, když přišlo na lámání chleba, tak vás prostě zabili a snědli. Ne, to dost dobře nešlo. Těch pár let, které jsme u nich se sestrou strávily, ze mne udělaly člověka imunního, cynického a dost osamělého. “Silní jsou ti, co nejsou hloupí. Co se nenechají překvapit a kryjí si záda. Vždycky. Všude a za všech okolností, to si pamatuj Alice.“ hovořím k ní smířlivým tónem. Nemyslím si, že by ode mne čekala tak emočně prázdnou reakci. “Půjdu tam s tebou,“ pokusím se zchladit tu její horkou hlavu. “Jen mi řekni, jak si to představuješ. Nebuď pitomá, rozmysli si to, než budeš riskovat svůj život.“ apeluji na špetku zdravého rozumu, který tam v hlavě někde musí mít. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro S knedlíkem v krku se po chvilce zase rozmluvím. Skoro až k nevíře, že takhle mluví někdo, kdo teď sedí s puškou na troskách světa a kdo přežil roky v jeho útrobách. Mluvím tiše a pomalu, snad jakobych nechtěla rozbít ten křehký moment porozumění. "Nemusíš mě chlácholit," řeknu a mermomocí se musím usmát, i když je to pořád s jistou rezervou. "Jasně, že se tam nechci vrátit tou samou cestou, kde je fůra těch... lidí. Jejich základnu už znám, mám ji projitou, už jsem tam i několikrát spala. Je tam několik vstupů a tohle byl jenom jeden z nich, zrovna dost hlídanej. Dá se tam dostat i jinudy a mělo by to být bezpečnější. Počkej, nakreslím ti mapku." Z keře ulomím tlustší větvičku, dlaní uhladím čtverec hlíny před námi a nakreslím hodně hrubé schéma jejich základny, jak si ji pamatuju: Náčrtek oblasti "Tak hele, tohleto s tím "Zetkem" je základna. Patří k ní i ta menší budova, co je tenhle čtverec," vysvětluju a pokračuju dál: "Péčko" je park, tam jsem šla nejdřív, ale je to tam zlý. "Téčko" je Tesco. Ten kruh tady, to jsme my teď. Zbytek jsou ulice," vysvětluju, zatímco postupně zakresluji vše, co říkám. "Napadlo mě, že by bylo fajn to vzít zleva, prostě z opačný strany, než jsem šla nejdřív. Je to tam mnohem uzavřenější, takže jich tam nebude tolik. Hned jak budem u baráků, můžem vlízt dovnitř a mělo by to bejt v pohodě. Teda," dodám hned skoro omluvně, "já vlastně nevím, jak to vypadá teď vevnitř, ale čekala bych, že tam to bude klidnější. Co myslíš ty?" přesunu řeč na Magdalenu, hlavně proto, abych se zbavila pozice hlavního řečníka. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Jo, to dává smysl. Vepředu se teď střílelo, myslím, že by to mohlo nalákat víc dopředu, takže zezadu bychom mohly mít volnější průchod.“ přejedu prstem po mezeře mezi T a Z. “Tudy to je riskantní,“ prstem objedu kolem znázorněného T. “Vzít to kolem Tesca bude jistější. Budeme víc kryté. Teda, za předpokladu, že tam nepotkáme nějakou anomálii nebo tak. Na to jsi ale expert ty.“ zvednu svůj pohled k Alici a pousměji se. “Tohle mi už zní líp.“ zvednu se, abych svůj batoh schovala po vzoru Alice do křoví, a připravila si zbraně. “Vlezeme tam, najdeme nějaké tašky nebo batohy. Sesbíráme něco zásob. Hlavně munici. Prohlédni si, jaké kulky používáš, ať víš, co vzít.“ a jak řeknu, tak i udělám. Vyndám zásobník z pistole, zkontroluji kolik mám kulek. Vím, co si případně odnýst, bude-li potřeba. Ale ví to i Alice. “A zkusíme zjistit, co se jim stalo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "Děkuju, díky za důvěru." Zatímco Magdalena schovává i své věci do hustého křoví, já dál přemýšlím nad schématem základny. nakresleným v hlíně. Dokreslená mapka základny Teskáčů Až bude moje společnice opět k dispozici s pozorností, pokračuji: "Hlavní vchody do základny jsou hned tady u týhle budovy," kreslím rovnoběžky u dolního obdélníku, "a tady u vedlejší. Pak jsou taky spojený lávkou mezi třetíma patrama," udělám dvě čáry mezi nimi. "Do toho menšího domu je pak vchod z týhle strany, hned vedle vlezu do hlavního baráku," udělám jednu čáru na levou stranu neforemného čtverce. "U toho domu, co je blíž Tesca je... nebo spíš byl... vozový park. Měli tam obrněný transportér a pár džípů, ale teď je to tam hodně vyklizený. Asi s tím stihli ujet, než..." nedořeknu a radši spolknu to, co jsem chtěla doříct. Místo toho radši klacíkem objedu pár mělčích čar na plánku na zemi. "Zkusila bych ten bližší vstup, ten z naší ulice. Když budeme mít štěstí, vrata nebudou zavřený a my se dostaneme dovnitř. Se zbraněma a municí bych si hlavu fakt nedělala, už jenom ti, co jsem viděla, měli každý nějakou pušku. Takže jestli nestihli uniknout všichni z nich, nedělám si iluze, že stihli odnýst i všechen jejich arzenál." A znovu ty jiskry v očích. I já mám zjevně zálibu v rekvírování opuštěného proviantu. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Tak fajn. K Tescu. Budem ho mít po levé straně a pak se dostaneme tím bližším vstupem do základny.“ zvednu se a opatrně nakouknu přes zíďku do okolí, jestli se třeba náhodou na silnici neobjevili nějaké chodící mrtvoly. Nechám Alici, aby šla první, budu jí hlídat záda, a vyrazíme. Srdce mám až v krku a cítím, jak se do mne pomalu ale jistě dává adrenalin, strach a vzrušení. Prostě normální kombinace pocitů a hormonů před každou akcí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Co nejtišeji přeběhnete přes parkoviště u Tesca a pak po schodech dolů na chodník. Tam se Alice zastaví, vykoukne zpoza rohu Tesca a rukou ti dá znamení, že je ulice prázdná. Když ji dojdeš, opět vyrazí jako první. Tesco má celou dobu po své levé ruce a když už je skoro u křižovatky, zaklekne a prohlédne si ostatní ulice přes mířidla pušky. Všimneš si, že ji drží jako kus klacku, zřejmě není na takovéto zbraně zvyklá. Nicméně znovu dá znamení a ty se k ní také připojíš. "Za touhle zdí je jejich vozový park, tam je i jeden ze vstupů dovnitř." Zeď je z velké části původní, ale na mnoha místech je zpevněna kusy plechu a přikryta maskovací sítí. U vstupu, který břehrazuje masivní brána, je vystavěná pětimetrová strážní věž. Většina oken, která hledí na Tesco, je zabedněná, jiná jsou opatřena pytli s pískem, takže pravděpodobně sloužila jako střílny. Na střeše vidíte vcelku bytelný ochoz, táhnoucí se po celé její délce. Situace Když se ujistíte, že se nikde kolem vás nic nehýbe a že ani nic divného neslyšíte, přeběhnete silnici (po přechodu a s rozhlédnutím!) a již stojíte zády opřené o zídku a rychle oddechujete. Zatím vše vychází, ale podle jistých zákonů schválnosti se to má brzy podělat. Ledaže by tohle byl jeden z těch dnů, kdy vše, na co sáhnete, vychází. Lepší doufat v to druhé. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "Máme kliku, hlavní brána je dokořán." A vskutku, když vejdeme za roh, vidíme obě křídla orezlé kovové brány, zdobené na vrchu ostnatým drátem, otevřená až nadoraz. Je zde vidět mnoho dlouhých černých otisků pneumatik a také drobného šrotu. Nejspíš se zde pár aut potlouklo, když opouštělo parkoviště uvnitř. Když si prohlížím okolí přes mířidla útočné pušky, připadám si jako profesionál. Budu si ale muset obstarat jiné železo, kdo se má tahat s takovou těžkou obludou. "Tak jdem dovnitř," špitnu ke své společnici, ale hlas se mi přeci jen trochu chvěje. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Tak ho tu radši necháme." Odvětím L3K polohlasem a otočím se k odchodu. To, co jsem zatím viděl, ve mně o schopnostech útočníků budí vysoké mínění a možná i respekt. Těmhle chlápkům teskáči nesahají ani po kotníky. Proto si nemyslím, že takovýhle kanón tady zůstal jen tak náhodou. Lepší neriskovat. "Tady jsme skončili." Oznámím poručíkovi, když se dostanu zase ven na čerstvý vzduch. "Jdeme do nemocnice." Kromě antény tam určitě najdeme nějaký tablet nebo mobil, kterému by L3K mohl přes USB dát kromě obrazových dat i nějakou tu šťávu. Na škodu by nebyly ani sluchátka, aby mě někdy hlášení chytré zbraně nestálo krk. Zatímco poručík leze dolů ze střechy tramvaje, pokrývám okolí. "V nemocnici prý není problém zakopnout o nějakou anomálii, takže mi dej vědět hned, když se na scéně objeví něco, co by se ti nezdálo." Přikážu v mezičase L3K. Pak už se nechám vést ke komplexu budov nemocnice. "Víš kudy se dostaneme k anténě, nebo budeme muset hledat?" |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro V tomhle se začínáme doplňovat. pomyslím si a běžím dál. Když se dostaneme k otevřené bráně, po vzoru Alice tam nakouknu taky. Vypadá to, že měl někdo sakra naspěch, dle všech těch stop na zemi. To je vždycky špatný znamení. Ale pro jednou jsme se rozhodly a nedá se to už vrátit. “Jasné, kryju ti záda. Jdi.“ zašeptám. Narozdíl od Alice zatím nemám až tak nahnáno a proto se mi hlas netřese. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro "Čistý, všude klid," oznámím mu a vyslechnu si jeho návrh. Pokývu hlavou a obrátím svůj pohled k nemocnici, která je nedaleko od nás, vlastně hned za velkou křižovatkou. "Vysoká je dost, takže signál mít budeme. Třeba se nám poštěstí a najdeme nouzový schodiště, nebo aspoň žebřík, co vede až na střechu. Hlavním vchodem se mi tam nechce," mimoděk se otřesu už jen při představě interiéru polikliniky. Na vysvětlenou dodám: "Hele, na anomálii můžeš natrefit všude. Já mám ale ještě extra pifku na špitály, nesnáším je odjakživa. Tak jdeme." |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Vnější schodiště by představovalo nejjednodušší cestu, proti tomu se nedá nic namítat. Jenže cestou potřebujeme najít pár věcí. "Než se dostaneme na střechu, nebylo by od věci kouknout se i dovnitř. Potřebujeme nějaký displej, na kterém nám L3K může ukázat útočníky, a bodly by i sluchátka." Vynesu na světlo i další věci, ve kterých by nám nemocnice mohla pomoct. "Jestli víš, kde je stanoviště sanitek, nemusíme ani nijak hluboko. Navíc tam určitě budou mít i svod od antény. Zabijeme tak dvě mouchy jednou ranou." Teda pokud tohle není jedna z těch menších nemocniček, které vlastní záchranku ani neměly. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro "V nemocnici jistě nebude nouze o počítače, nebo cokoliv jinýho, co nám poslouží stejně. Otázka je, jak je zprovoznit. Leda že by se dal propojit zdroj L3K se zdrojem laptopu, jestli je to teda možný. Baterie z naší vysílačky na to určitě stačit nebudou." Ještě chvíli přemýšlím nad našimi možnostmi, když dostanu další nápad: "Ještě je možnost zkusit se podívat po záložním generátoru, ten by tam měli mít pro případný výpadky proudu. Jestli stále funguje, mohl by nám poskytnout fůru energie. Je ale možný, že je buď rozbitý, nebo ho už někdo ukradl. Taková věc má dneska velkou cenu. Tipoval bych, že bude někde v suterénu. Jinak kde jsou stání pro ambulance fakt netuším, je mi líto," pokrčím rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro Na nádvoří zbyla jen dvě vozidla - notně oplechovaný osobák, přizpůsobený vzhledem ke klasickým béčkovým filmům na téma postapo. Zcela očividně je nepojízdný, neboť mu chybí kola; vůz je na špalcích. Druhé vozidlo ukazuje již míň frajeřiny, o to více však praktické účelnosti. Je to vojenské obrněné vozidlo. Důvody, proč s ním nikdo neodjel, jsou mi ale záhadou. 'Možná se i svezem,' napadne mě a musím se nad tím nápadem pousmát. To by byla bomba nasednout do té ocelové obludy a drandit s ní po městě. Dojdeme pomalu až k odstavenému vozu, když pokynu Magdaleně a zašeptám radostně: "Támhle je vchod, u toho transportéru. Pojďme," a vykročím kupředu. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Zatímco Alice hovoří o vchodu, asi dvacet metrů vzdáleném, ty zaslechneš podivný zvuk, vycházející zpoza transportéru. Kovové cinknutí a pak nejasné zašustění látky. Je ti jasné, že tam něco je. Nebo spíš někdo. Alice ten tichý zvuk nepostřehla a blíží se přímo k transportéru. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Pak pohlédnu na obrněné vozidlo. Nikdy jsem s ničím podobným nejela a nevěděla bych, jak se to řídí, proto ihned vypustím myšlenku, že bych tohohle fešáka zabavila. Jdu dál, až ke vchodu do budovy, u kterého čeká Alice. Postavím se na opačnou stranu, než je ona. Pokynutím jí naznačím, že jí kryji záda, ať se děje cokoliv. Jdeme dál. Najednou se zarazím, protože od transportéru cosi zaslechnu. Mávnu na Alici a pak naznačím, dlaní sklopenou k zemi, ať se zastaví. Ukazováčkem a prostředníčkem se odkážu na svoje oči a pak rukou ukážu k transportéru. Snad z toho pochopí, že jsem něco zahlédla. Přiložím si pušku k líci, udělám pár úkroků zpět a do strany, abych měla lepší výhled na to, co to tam šustí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro S pažbou opřenou o kapotu sleduješ předek transportéru, kde čekáš, že se velmi záhy něco vynoří. Tipuješ jednoho z těch proměných, už jen pro malátnost kroků, které se co chvíli zastaví a znovu rozejdou. A pak to konečně spatříte. Do dvora vyjde postava muže, oděného do montérek s mnoha kapsami a celé zadělané od oleje. Mátožně se šine vratkým krokem směrem k velké budově, pak se trhavě zastaví, zahrčí a otočí se k vám zády. Za tu dobu, co jste obě viděly jeho tvář z profilu jste zpozorovaly, že jeho obličej je pokryt jedním velkým seschlým strupem a visícími cáry kůže. Zatím se nezdá, že by vás zpozoroval. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Koketuji s myšlenkou, že ho zastřelím, ale nechci se prozradit. Lepší, když tu budeme na tajňačku, než aby se tu na nás seběhlo hejno těch mutantů. Srdce mám v krku, adrenalin se ve mně hromadí, ale díky tréninku a pevné vůli jsem schopna udržet prst na spoušti a nevystřelit. Doufám, že to samé udělá i Alice. Mávnu na tu holku, ukazováček si přiložím k ústům a naznačím, aby byla ticho. Pak vyčkávám na vhodnou chvíli, abych jí pokynula, že se může přemístit. Hlavně nestřílet Alice, hlavně nestřílej. prosím v duchu. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "Schovej se a připrav se!" syknu přes rameno ostře na Magdalenu a doufám, že se ukryje za vůz dřív, než se ten muž obrátí směrem na mě. Jakmile mne zmerčí, bez hlesu se za mnou vydá svým šouravým krokem. To už si všimnu, že drží v ruce masivní francouzský klíč. Stejně jako on jde pamlu ke mě, tak i já pozvolna ustupuji dozadu, k hlavní bráně. Když míjím auto, za kterým je schovaná Magdalena, může mě slyšet, jak si téměř neslyšně šeptám pro sebe: "Tak pojď ty nádhero, pojď hezky za mnou, tak je to dobře..." S ozbrojeným by tohle nejspíš nešlo udělat, ten poslední, kterého jsem potkala, na mne zkusil střílet. Tenhle má naštěstí jen ten klíč, takže mu nezbývá, než si pro mě dojít. A projít tak kolem vozu, kde čeká připravená Magdalena. Mapka situace |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ivan pokyne Ys, aby se k němu přidala a společně zamíří doleva. S odstupem asi deseti kroků je poté následují i Boris a Radek. Pohybujete se přikrčeni a bedlivě sledujete vaše okolí. Je třeba se mít obzvlášť na pozoru, neboť jak obcházíte bazén, přibližujete se i k parku a ten bude nejspíš prolezlý podivnostmi a anomáliemi, jak to tak u míst s vegetací bývá. U suchého houští, které lemuje úzkou stezku podél oplocení bazénu, se Ivan zastaví a otevřenou dlaní pokyne i zadní dvojici, aby zastavila. Velmi pomalu se postaví a podívá se přes křoví dopředu, směrem k budově. Když si opět dřepne, zašeptá Ys cosi rusky a poté na vás dva mávne, abyste k nim došli. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Je tam žebřík," praví vzrušeně, "a vypadá dobře, půjde po něm vylézt. Chci, aby tam šel ten novej, má jen pistoli a žádnou bagáž. A budu rád, když ho doprovodíš, přece jen se s ním narozdíl ode mě domluvíš. Já a Boris počkáme dole." Zatímco na tebe mluví, vyloví odněkud z kapsy svého batohu malý dalekohled a podá ti ho. "Jeden pro tebe, jeden pro něj. Borisi, půjč mu svůj dalekohled," osloví kumpána, jakmile dorazí k nim. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Zaklekla jsem k autu, položila na zem pušku a od boku vyndala svůj bojový nůž. Pevně jsem obemkla prsty rukojeť a skrze boční a přední sklo jsem nahlížela, jak daleko od Alice je náš mátoha v montérkách. Alice prošla kolem mne. Holka šikovná, ani se na mne neotočila. Mohlo by mne to prozradit. V momentě, kdy byla pár kroků ode mne, to byla chvíle pro mne. Využila jsem toho, že mátoha je zaměstnán Alicí a vyskočila jsem zpoza auta. Zespoda jsem ho bodla do krku, skrze čelist. Nemám takovou sílu, takže jsem do toho pohybu dala všechno, co jsem v sobě měla a tlačila jsem na nůž oběma rukama. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Rozežranec se na tebe pomalu otočil, jako by se nic nestalo, zřejmě se jednoduše přeorientoval na nový cíl. Vytrhla jsi nůž z jeho hlavy, hbitě uskočila z jeho dosahu, pečlivě zamířila a zopakovala svůj útok. Tvůj záměr zabodnout mu nůž až po rukojeť ze strany do spánku ti vyšel bez jakýchkoliv problémů, mátoha se nezmohla na jedinou známku odporu, ani nezvedla ruce (automatický kritický úspěch = 94 bodů poškození = SMRT) Jak tělo snad už dávno mrtvého muže klesalo k zemi, uvolnilo ze sevření lebky i celou čepel tvého bojového nože. Takže o tohoto je postaráno a to bez jediného příliš hlučného zvuku. Tak to má být. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Pak jsem vzal odloženou pušku a podívala se na Alici. Nezdálo se, že by z toho byla zas až tak otřesená. Naznačím jí, zda je volný vzduch. “Tak půjdeme, ne?“ zašeptám k ní. Zvednu se a vyrazíme dál. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Spolu s Alicí jste došly ke vchodu do budovy, jež se nachází hned naproti obrněnému transportéru. Alice vezme za kliku - zamčeno. Podívá se na tebe a zašeptá: "Klíč jsi u tamtoho asi nenašla, co? Tyhle dveře vypadají příliš bytelně, než aby na ně stačilo obyčejný páčidlo, to je hnedka vidět. Tak co teď?" |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Bohužel k mému nemilému překvapení si ten pablb nechal v kapse otevřenou krabičku kolomazu. “To snad...“ rezignovaně zašeptám, víceméně sama pro sebe a pak následuju Alici. Sice jsem si ruku otřela o chlápkovo oblečení, ale příliš to nepomohlo. “Ne, nenašla.“ zašeptám a rozhlédnu se kolem. “Možná bychom mohly zkusit jiné dveře. Nebo nějaké okno.“ navrhnu. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "Zatím je to dost na hovno, co? Tak to asi zkusíme jinudy, nějak okolo." Moc se mi nechce odejít, přeci jen je dost blbý nechat se zastavit jedněma dveřma, ale když se přes ně nemůžem dostat, tak co tady. "Ach jo, tak zkusíme druhou stranu, tam je víc oken, který jsou i níž. Je to hned v druhý budově, v tý sousední," upřesním to pro Magdalenu a mám se k odchodu, i když značně neochotně. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Asi jo,“ zašeptám jako odpověď na alternativu jiné cesty. Nic jiného nám žel nezbývá. “Zkus se držet při zemi, dávej si pozor kam šlapeš a hlavně, měj oči na stopkách.“ poučím ještě Alici předtím, než se pokusíme přebehnout přes ulici k druhé budově. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "To víš, bude tam plno těch proměněců, možná nějaký miny, ostnatý dráty... Třeba by sis s tím vším poradila líp," předstírám lhostejnost k tomu, co říkám, ale to vše je jen hra, dovádění. Zas na druhou stranu, proč trošku nezlehčit atmosféru tohohle světa se vším, co se v něm děje? |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Bez jakýchkoliv slov jí předejdu. “Fajn, pojď za mnou,“ řeknu a nečekám příliš dlouho. Rozhlédnu se po ulici a trochu v předklonu přeběhnu na druhou stranu a zastavím se u rohu budovy. Nakouknu za roh a pak, je-li čisto, pokračuji dál. MH: Uplatňuji své dvě oblíbené vlastnosti, Vnímavost a Obratnost |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Mezi oběma domy je úzká ulička, přemostěná mezi třetími patry lávkou. V uličce však nic zvláštního, krom odpadu nevidíš a tak pokračuješ k druhé budově. Mineš dvě nezabedněná okna a přilepíš se k rohu domu. Víš, že když bys vylezla, byla bys hodně exponovaná vůči otevřenému prostranství, které leží mezi tímto domem a menším čtvercovým (viz mapa níže). Proto se snažíš být co nejvíce opatrná. Vykoukneš velice opatrně za roh a prohlédneš si otevřené prostranství před sebou. Vidíš tam oplocené hřiště a několik uschlých stromů, které je lemuje. Nikde ani živáčka. Tedy ne v přímén dosahu, hodně daleko v parku, který prve navštívila Alice, vidíš několik mátoh, které nazdařbůh putují sem a tam, ale ne tak blízko, aby si vás byly schopné všimnout. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Nám by stačil mobil, nebo tablet. Tyhle věci se dají uživit z USBčka." Nasměruji poručíkovy myšlenky jiným směrem. "Prostě něco přenosnýho, co si budeme moct vzít s sebou. Záchranáři měli podobných hraček plno. Stačila by i obyčejná navigace." "Jestli nemáš lepší nápad, obejdeme nemocnici okolo. Garáže sanitek by nemělo být těžké poznat a třeba narazíme i na nějaké vnější schodiště." Nabídnu konkrétní řešení problému a kývnu dopředu, abychom se konečně dali do pohybu. Použité vlastnosti: Vnímavost + Znalost |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Bázenu dáme pápá Dostanu dva zásobníky, za ty poděkuji. Ale celkem mě štve že mám jen takovou flusačku, brokovnice to je jiný maso. Pak se dozvím další informace, je to blízko, bacha na bubu a nechcípni když půjdeš vzadu. A tak vyjdeme z bazénu. Tak mi k němu přibyli další špatný vzpomínky. Tam někde, v sračkách svého mozku leží Lucky, debil a parťák. Chvíly jdeme, a pozoruji bedlivě své okolí, i kdy moc mi to nejde. Sice se cítím trochu líp, ale furt to je na draka. Po chvíly nám pokynou aby jsme přišly k těm dvou vepředu. Se zbraní skloněnou k zemi k nim doklušu a čekám na příkazy. Nemluvím ale pohledem dávám znát že poslouchám. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Na mě ale málokdy bývá něco podobného znát, byť po tom všem, co se stalo v poslední hodině, jsem už i já trochu podrážděná tak, že to prostupuje i ledovou krustou. Když zastavíme, několikrát se ohlédnu k místu, odkud jsme vyšli. "We have to look around," překládám ve zkratce Ivanovy rozkazy. "Do you see that ladder? We must go up there. Actually, you must. I will cover you. Boris," kývnu na kumpána, aby mu dal ten dalekohled. Já dostala od Ivana. "Look for any of that shadow shit, which we've encountered earlier." Pokud odsouhlasí, že je ready, tak jdeme. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Budova na vás působí velmi skličujícím dojmem, mnohem více, než jiné domy v okolí. Že by bylo něco pravdy na tom, že místa, kde se událo mnoho bolesti v sobě nyní nesou znásobenou energii onoho dávného utrpení? Právě taková místa podle vyprávění mnohých přitahují podivné anomálie a pohrávají si s myslí a rozumem všech, kdo se odváží takové místo navštívit. Dovnitř vstupovat nachcete, na tom jste se s Poručíkem shodli. Je celkem jedno, zda půjdete okolo nemocnice zleva, či zprava, vyjde to vlastně nastejno a dělit se nebudete. Pokrčili jste rameny a vydali se vlevo. Hned za rohem prbní budovy jste nahlédli do prostorného nádvoří v mírném svahu, které dříve sloužilo jako jedno z menších parkovišť. Skrze něj vede asfaltová silnice, pokrytá vrstvami listí a navátých odpadků. Od ulice, kde nyní stojíte, je vnitřní prostor nemocnice přehrazen železnou bránou, zajištěnou řetězem a zámkem. Překonat ji však nebude pro vás dva žádný problém, stačí ji jen přelézt. Otázkou jen zůstává nakolik tiše se vám to podaří, budete-li chtít dovnitř touto cestou. Severněji od vás, směrem do kopce a k lesům, jsou už cizí pozemky, domky a přisedlé zahrádky. Budovy nemocnice |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ys pokyne Radkovi, aby šel první. Ten bez námitek vstoupí na první stupeň a dá se do šplhání. Kov pod jeho vahou skřípe a úpí, ale vydrží. Teprve až když je Radek nahoře, dá se do lezení i Ys. Dlužno podotknout, že její lezení vyvolá u žebříků mnohem méně skřípění, než v případě Radka. Nyní oba stojíte na střeše, poskytujíc nepříliš dobrý výhled na město, zato však přímo skvělý pohled na někdejší základnu Rudé Gardy. Nejlepšího výhledu máte ze střešní nástavby, skrývající ventilační šachty. Dostat se na ně není ani pro jednoho z vás žádným problémem. Nahoře zalehnete vedle sebe a společně sledujete perimetr. Vaše dalekohledy mají vestavěnou funkci měření vzdálenosti (princip spočívá ve výpočtu rozdílných úhlů mezi čočkami a cílem, na který je zaostřeno), takže znáte i vaši přesnou vzdálenost od základny - 129 metrů. Pozorně si prohlížíte hlavní budovu a především nádvoří před ní. Právě z něj na vás předtím vyběhly ty temné postavy. Teď po nich však není ani vidu a ani po ničem jiném, co by se v základně hýbalo. Všude jsou jen mrtvé zátarasy z pytlů s pískem, ostnatý drát a natahané vraky aut, tvořící masivní obrannou zeď, přehrazující celou jížní část nádvoří, vyjma silnice. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Když se vracíš pohledem zpět k základně, najednou zaznamenáš pohyb. Bohužel si nemůžeš být jistý, o co šlo, neboť jak jsi hnul rychle svým binokulárem, jemná mechanika v něm nestihla tak rychle doostřit. Pomalu se vracíš pohledem k místu, kde jsi pohyb viděl a chvíli čekáš. Možná to byla jen igelitová taška ve větru. Nebo oblak prachu, napadne tě a už se na pozorování toho místa vykašlat, když vtom spatříš něco, kvůli čemu v tobě hrkne. Je to totiž osoba, mladá žena. A hned za ní jde druhá. Obě ty ženy jsou ozbrojeny puškami a jdou v předklonu směrem k rohu nejbližší budovy. Kdo to je však nevíš, jejich tváře neznáš. Mapka průzkumu |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Nyní základna zeje prázdnotou. Je na ní poznat, že byla opuštěna ve značném kvapu. Dlaně se ti mimoděk zlostně sevřou kolem binokuláru, když pomyslíš na všechny ty muže, které jste zde nechali napospas hrozné smrti. Ne však z rukou nepřítele z řad lidí, ale toho horšího, neznámého. Jednoho dne se zkrátka začaly dít nepopsatelně hrozné věci, nejdřív přitáhla bílá mlha z lesů a kdo však neuprchl, toho už nikdo znovu nespatřil. Bylo jedno, jak se kdo schoval. Mlha zabila všechny, ať už v domech, či vozidlech. Jediná šance na přežití byl útěk. Dnes není po mlze ani památky. Snad by se sem dalo znovu vrátit? napadne tě, pokud je to tedy možné. Po černých postavách jako by se zem slehla, celá ulice pod vámi vypadá klidně a opuštěně, nikde ani živáčka. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Pro jistotu ještě zkontroluješ další roh budovy, nyní ten, který sousedí s otevřeným prostranstvím celé základny. Vidíš, že celé "nádvoří" je ohrazeno buď budovami, nebo hradbami z navršených vraků aut, doplněných pytli s pískem. V okolí je velké množství palpostů, takže celé toto místo působí nedobytným dojmem. Jaký to kontrast s faktem, že kam až tvé oko dohlédne, není ani živáčka. Máš jen pocit, že se ve vzdáleném parčíku cosi pohybuje, ale to se buď něco jen pohybuje ve větru, anebo... Zapadneš zase za roh. Nebo jsou to ti živí mrtví, co je tuhle potkala Alice. Zpoza tohoto rohu sis mohla všimnout dalšího vstupu do základny, možná hlavního. Vnitřní ohrazené nádvoří by snad také mohlo poskytnout nějaký proviant, pokud by vám to stálo za to jít se tam podívat. Anebo můžete zkusit jiný postup, je to na vás. Přehledová mapka |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Pokynula jsem na Alici, došla k ní a začala jsem: “Vypadá to, že ty mátohy se stáhly do parku. Aspoň si to myslím, podle toho, co jsem měla možnost zahlédnout. V okolí je to tu prázdné. Mohly bychom to zkusit támhletudy,“ ukážu směrem k hlavnímu vchodu do Tesca. “Máme to teď nejblíž. Druhá možnost by byla obejít budovu a zkusit to z druhé strany. Myslím, že jsem tam zahlédla něco jako schodiště.“ čekám, jak se k mému plánu vyjádří Alice a pak se podle toho zařídíme. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Zkusíme to tady." Oznámím polohlasem poručíkovi a L3K si na popruhu hodím na záda, abych si uvolnil ruce. Nebudu ale přelézat branku, místo toho se přehoupnu přes nižší plot vedle. Ten přece jenom budí o kapku více důvěry. Na druhé straně vezmu zbraň zase do rukou, nahlédnu do nejbližších oken a pohlídám okolí, než překážku zdolá i poručík. Pak můžeme začít prohledávat areál. Hledáme vlastně vrata, která by velikostí odpovídala záchrance. Neuškodí ale podívat se i do jiných aut, která by na parkovištích mohla zůstat. Použité vlastnosti Přelézání plotu: Obratnost + Vnímavost Hledání: Vnímavost + Znalost |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Střecha Mám tolik důvěry, že mi i půjčí dalekohled. Tesco, pěkně drahá věc. Hmm, 129 metrů není až tak daleko. Prohlížím si základnu, a za chvíly mě to přestane bavit. Co to bylo? Rychle se podívám tím směrem, ale dalekohled není dost rychlý. Asi něco lehkýho. Ale co to? "Ty jo, další baby. To je můj šťastněj den! Nebo... snad nebudou hnusný, je tu dost potvor okolo. Čas podat hlášení." Šeptám a nespouští ženy z pohledu. "Hey Ys. Look there, two girls are coming here. They are armed, with rifles. Quick look before they disappear." Sleduji je, a čekám co na to Ys. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Nebývají to však jen nemocnice, ale i starobince a školy. Místa opředená temnou energií, jejíž původ a transformaci v cosi hmatatelného si nikdo nedokáže vysvětlit. Během večerních hovorů s Poručíkej jste probírali kdeco a pochopitelně se nešlo neotřít i o téma nemocnice, poblíž které jste přečkávali během bouřlivé imise. Když o ní Poručík hovořil, tak velmi tiše a skoro až bázlivě. "Občas k nám do základny chodili obchodníci, nebo jenom tuláci. Povídali historky, co se jim přihodilo na cestě k nám a občas to byly vyprávění, že si až člověk myslel, že si to tahají z paty. Nevím, jestlis někdy slyšel o tom, co to s člověkem udělá, když vleze do anomálie. Já se v nich tak nevyznám, ale to, co jsem zaslech z vyprávění..." Tady se odmlčel, aby se napil. Bylo na něm vidět, že je to pro něj pořád čerstvé a děsivé. "Přišla parta borců, ozbrojený, zjizvený... no, nechtěl bys stát proti nim v hospodský bitce. Veteráni z války, teď sběrači na volný noze. Přinesli nějaký artefakty* a chtěli za ně děsně moc. 'Ste se posrali ne?' řekl jim tehdy velitel, ale oni neslevili. Místo toho začali vyprávět. Dostali se prý do nemocnice. Mohla to být tahle, nebo možná ta druhá kus odsaď, to je jedno. Bylo jich osm. Ven se dokázali dostat čtyři. O jednoho prý přišli tak, že se v chodbách prostě ohlídli a jeden z nich chyběl. Vrátili se kus cesty zpátky, pač volat nemohli, ale našli po něm jen flašku s vodou. Chlap se zastavil, aby se napil a už ho neviděli. Druhej vlezl do ordinace s tím, že ho zbytek bude hned následovat. Jen tam vejde, dvaře se prej prudce zabouchly, samy od sebe, a nedaly se otevřít, ani rozrazit. Zevnitř se ozýval strašlivej řev a lomoz. A když pak zpode dveří začala vytejkat krev, vzali všichni do zaječích. A tehdy prej jejich velitel naběhnul do nějaký anomálie, co nebyla vidět. Sežehla ho plamenem tak silným, že po něm nezůstaly ani kosti, nebo zuby. Během pár vteřin... 'PUF!' a vypařil se. Na jeho místě zůstalo něco bílýho, tvrdej kámen. Vzali to do ešusu a pádili dál. Než se vymotali z chodeb a dostali se do přízemí, kde vyskočili z okna, přišli ještě o jednu ženu. Měla skočit jako poslední. Místo toho si stoupla k oknu a tiše řekla něco jako: 'To je krása...' a pak si strčila hlaveň brokovnice do úst a zmáčkla spoušť." "Je to zlý místo, Josefe. Dějou se tam hrozný věci, jako v hororech. Lidi cvokatěj, nebo je něco zabíjí... Taky jsem ale slyšel o lidech, co povídali, že tam nic takovýho neviděli a že jsou to povídačky. Tak teď si vyber, co je pravda," dodal tehdy Poručík s úšklebkem. "Každopádně ten artefakt, co ho přinesli v ešusu, nakonec prodali dost draze. Ale přišli kvůli němu o chlapa." Když jdeš se svou zbraní připravenou k okamžité střelbě po tichém prostranstvím nemocnice, hlavou se ti honí, jestli to byly jen táborákové povídačky, či zda se to všechno opravdu stalo. A jestli to vůbec bylo tady. Zaneš radši myšlenky, které se ti prohánějí hlavou sem a tam a pevněji se soustředíš na svůj cíl. S Poručíkem jdete směrem k protilehlému konci nádvoří a co chvíli zkontrolujete okna přes mířidla svých zbraní. L3K je výjimečně zticha, ale i přesto tě napadlo, že by mohlo být fajn využít jeho výstupního jacku pro sluchátka a nějaká si k němu opatřit. Při letmém průzkumu místa a nakukování do odstavených a zaparkovaných aut jste na nic zajímavého, ani neobvyklého nenarazili. Brzy jste došli až k zastřešenému tunelu mezi hlavnímu budovami, který propojuje jejich druhá patra mezi sebou a lze pod ním projít, či projet. A tam, na druhé straně areálu, jste spatřili tři zaparkované ambulance. Tedy, je tam ještě jedna, ale ta leží převrácená na boku u vyvrácené brány. Řidič asi nezvládnul řízení a nabořil to do sloupku. Obrátit sanitku na bok přes obrubník pak bylo otázkou jednoho sešlápnutí plynu. Vy se nyní nacházíte ukrytí pod spojovacím koridorem mezi budovami. Vedle vás jsou plechové dveře, vedoucí do domu. Sanitky jsou na parkovišti kus od vás. ________________________________________________ *artefakty jsou předměty, nacházené na místech výskytu silných anomálií. Většinou se jedná o věci, přetvořené specifickým působením anomálie na strukturu předmětu. Artefakty mají údajně mít jedinečné fyzikální a chemické vlastnosti, ale to je stále podrobováno zkouškám. Vykupují se spíše proto, že je extrémně těžké je najít a vyzvednout, jsou tedy jakýmsi ekvivalentem diamantů, či zlata. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Projdete kolem zatlučených oken přízemí a brzy stojíte u pytlového zátarasu, ozdobeného dvěma kulomety, každým na jedné straně. Krom nich je u zdi domu přistavěn plechový regál s několika patry, na kterém je krom několika bedýnek vyskládán i rozličný bordl a šrot. Budete-li se v tom chtít hrabat, nečekejte, že se neumažete. To důležitější ale je, že odsud zblízka vidíte, že dveře jsou lehce pootevřené, škvírou vidíte tmu uvnitř. Vypadá to, že jste konečně našly cestu dovnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Přistoupila jsem k pootevřeným dveřím, přitiskla se ramenem ke zdi a nahlédla skrz špehýrku dovnitř, jestli něco neuvidím. Naznačím Alici, ať se postaví vedle mne, že jdu otevírat dveře. Přehmátnu, pušku držím v pravé ruce a levou pomalu otevírám dveře. Dávám si záležet, aby dveře nevrzaly a přitom si hlídám, jestli někdo nebude uvnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Nebo se z nich stalo to, co jsme potkali? Ty postavy šly přece někde odtam. "Huh?" Nechám si od něj ukázat, kde jsou. Tolik jsem se soustředila na základnu a pohyb v ní, že jsem vůbec nezaregistrovala někoho dalšího. Pro mě bylo klíčové, že nikde nevidím stíny. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Když je vám oběma jasné, že tady už nic dalšího nepořídíte, začali jste slézat ze střechy. Pohyb je život, takže čím dřív zase vyrazíte dál, tím líp. U plotu jste se opět spojili s Ivanem a Borisem, kteří váš návrat kvitují s úsměvem. "did you see anything?" otáže se Medvěd vás obou s dychtivým výrazem ve tváři. Evidentně se nemůže dočkat vašeho popisu situace v základně. Ivan je poněkud rezervovanější a spíš poslouchá jen na jedno ucho, zatímco obhlíží mrtvý park, ležící před vámi. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Úkosem se na Radka podívám, ale nic neříkám. Zvažuju všechny možnosti. Bohužel nemám objektivní možnost zjistit, která z nich je pravda. U skupiny jen pokrčím rameny a zakroutím hlavou. "No. No shadows, only our empty base. No fog or anything. But I'd be careful. They could be hidden behind our fortification." |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Přejedu mířidly okna na budovy na své straně, kvůli ostrému úhlu by pro mě ale nebyl problém v těch vzdálenějších přehlédnout i Jizvu. Přiblížím se k poručíkovi a šeptem se s ním domluvím na dalším postupu. "Jestli tu na nás z nemocnice něco vyskočí, nebudeme se vracet, ale musíme dopředu a ven." Ukážu před nás za sanitky k plotu ohraničujícímu areál. Utíkat před anomáliemi hlouběji do komplexu nemocnice by nám jen těžko pomohlo. "Hlídám okna na pravé straně. Jdeme." Vyrazím k sanitkám co nejrychleji a nejtišeji se k nim dostat a zároveň nespustit oči z budovy po naší pravé straně. Použité vlastnosti: Obratnost + Vnímavost |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ocitly jste se na odpočívadle nouzového schodiště. Kvůli stěnám je zde velká tma, vlastně vidíte jen díky úzkému pruhu světla, který sem dopadá skrze pootevřené dveře. Omítka je oprýskaná a zašedlá, vzduch zatuchlý a nehybný. Alice si zavěsila svou zbraň přes rameno a vylovila z kapsáčů malou baterku. Rázem máte více světla a můžete si lépe prohlédnout své okolí. Po vaší levici je krátké schodiště vedoucí dolů, které vede do nějaké místnosti, evidentně hala v přízemí. Naproti vám schody pokračují do vyššího poschodí a vždy po deseti schodech se zalamují doleva ve stylu hranatých točitých schodů. Nad vámi jsou další tři podlaží, kam se dá vystoupat. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "Vypadá to tady, jako by to místo bylo opuštěný roky. Vidíš ty zdi? A prach na zemi... Je to hodně divný. Chci přijít na to, co se tady stalo." Kužel světla, vykreslený prachem ve vzduchu, který jsme lehce zvířili svým vstupem, si ještě letmo prohlédnu klenutý strop schodiště a průchod do haly pod námi a pak dodám: "Já budu svítit, ty mě krej. S tímhle krámem," dloubnu loktem do zavěšené zbraně u mého boku, "nemůžu držet baterku. Mrknem se nahoru, co ty na to?" |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Tři sanitky, vzorně zaparkované vedle sebe, jsou na první pohled nepojízdné. Z prorezlých nádrží už dávno vytekl všechen benzín a vozy stojí už jen na ráfcích, splasklé gumy jsou zpuchřelé. Nejprve obcházíte vozy, abyste zajistili prostor, a potom každý otevřete jednu ze sanitek, stojích na kraji. Oba vlezete do té své a prohledáváte vnitřek. Uvnitř té tvé je hrozný nepořádek. Vypadá to, jako by si tu udělal někdo před časem nouzové místo na přespání. Mezi neuvěřitelným nepořádkem se na podlaze válí potrhaný spacák a rezavé konzervy od jídla. Vzduch je zde zatuchlý a páchnoucí, jako by se tu snad někdo vysral. Chvíli se optarně přehrabuješ ve věcech, ležících halabala kolem, ale asi po pěti minutách ti dojde, že máš-li něco najít, budeš se muset trochu umazat a hrábnout i do nepořádku (hod 9). A vskutku, po chvilce štrachání a přehrabování jsi našel v jednom z regálů nevelkou krabici s namalovaným červeným křížem. Je celkem těžká a stále zapečetěná, takže uvnitř jsou určitě věci, na které ještě nikdo nesáhnul. Otevřeš krabici a spatříš mnoho rozličných medikamentů, lahviček, krabiček, bandáží, náplastí, jsou zde dokonce i nůžky a jehly s nitěmi různých tlouštěk. Názvy jednotlivých medikamentů ti naneštěstí nic neříkají, to bys asi musel být lékárník, abys věděl, co je na co dobré. Jednu z nich namátkou otevřeš a překvapeně si prohlížíš obsah. Uvnitř platíčka je totiž vyskládáno pět inječních stříkaček, naplněných jakousi čirou kapalinou. Že by anestézie? Nebo nějaká antibiotika? Těžko říci, ale momentálně nemáš čas na to číst si příbalový leták (hod na určení 4). Vrátíš injekce zpět do krabičky a zkusíš jinou. A vida, konečně něco, co je ti známé. Uvnitř krabičky je totiž deset zářivě žlutých tablet s vyraženým symbolem radioaktivity. Tyhle "bonbónky" znáš dobře, slouží k ochraně štítné žlázy před účinky radiace (hod na určení 5). Nic dalšího se ti v sanitce najít nepodařilo, žádnou elektroniku, ani nic jiného, co by bylo k užitku. Pokud chceš, můžeš si nechat celou lékárničku (váží asi 2 kg) a jít se podívat ven, co dělá Poručík, nebo navštívit druhou ambulanci. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Dobrá, takže skupiny zůstávají jako předtím. První jdu já a Ys, Boris a tamten nás jistí. Až budeme uvnitř a zajistíme nádvoří, pak vejdete za náma i vy. Vstoupíme dovnitř vedlejším vchodem, je to nejblíž a rovnou můžeme jít po schodech nahoru do laboratoře. Souhlas?" |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Zatímco se s Ivanem přikrčeni blížíte k okraji blízkého parku, znovu v myšlenkách zabloudíš k Sašovi. Ten by se nám teď hodil se svou puškou, aspoň by nám mohl krýt záda ze střechy. Budete si ale muset poradit bez jeho ostřížího oka a spoléhat se jen na to, co sami ze země uvidíte. Obejít park po úzkém chodníčku nebylo nic obtížného. Minové pole anomálií, které chrání základnu od východu, se projevilo jen několika pablesky mezi vzdálenými pokroucenými stromy, ale to bylo vše. Zpoza rohu garáží si s Ivanem prohlížíte vstup do základny - pořád tichý a prázdný. Dali jste znamení Borisovi a Radkovi, že se mohou také přesunout a pokračovali jste dál. Teď přejít otevřené prostranství mezi garážemi a hradbou z navršných vraků aut a naskládaných plechů. Jestli vás tady zastihnou stíny, nemáte se ani za co ukrýt. Natáhli jste tedy patřičně krok a během pár nádechů a výdechů jste se ocitli zády přitisknutí u kovové stěny. Boris a Radek jsou nyní tam, co jste byli před chvílí, tedy u garáží. Oba zaujali postavení, ze kterého pokrývají celý výsek oblasti před sebou a čekají, až vstoupíte dovnitř. Ivan se pomalu vyklonil se zbraní u líce a poté ti levou dlaní pokynul, že je vzduch čistý. Oba jste vstoupili do prostor základny. Kroky za vámi vám dávají najevo, že Boris a Radek jsou vám v patách. To, co jste viděli z dálky pomocí svých dalekohledů, nyní vidíte zblízka a do detailu. Zátarasy nejsou až tak prázdné, jak se vám zprvu jevilo. Mnohé jejich posádky stále drží stráž, věčnou stráž. Jejich tváře, stažené do děsivých grimas, ávají jasně najevo, že tito muži neodešli v pokoji. Čert ví, proč tolik z nich neopustilo svá stanoviště a do posledního dechu drželo pozice. Snad věrnost? Loajalita? Či smrt přišla příliš rychle? Celkem vidíte šest mrtvol ve třech krytech. Každý z krytů je vybaven jedním těžkým kulometem a bednou se dvěma RPG-7 a zásobou munice, aspoň tak je to běžné. Krom těchto šesti vidíte další tři mrtvé muže, ležící na zemi několik metrů od vás. Nejbližší vchod do budovy, chráněný vysokou hradbou z pytlů s pískem, je ten, o kterém se prve zmiňoval Ivan. Druhý vstup je o něco dál a vede do hlavní haly a dál k ubikacím vojáků. Mapa základny |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Zpráva a základna Když slezeme, Ys podá hlášení a divně se na mě podívá, jako "Dělá si prdel nebo má pravdu?". No, radši se teda nebudu zmiňovat o dvou dívčinách, ptaly by se Ys a taby řekla něco rusky a Medvídci by mi rpošily hlavu nebo sebrali tu stříkačku které říkají zbraň. Jenom si vyposlechnu co mám dělat a udělám to, začíná to být na mě moc vojenský, už aby to bylo za mnou a já svíral brokovnici. "Nebo zadek tý blodýny." Hmmm, to by taky šlo. Začíná velké plížení... během něho přemýšlím. "Co má se stíny a mlhou? Je tu něco, co jsem přeslechl? Je pravda že mi nic neřekly, co se vlastně stalo ale podle podělanejch výrazů, asi něco dost hnusnýho a mohly za to anomálie. Možná... erh, proč jsem tak zvědavý?" Ys s Ivanem nám dají znamení, opět se přiblížíme a dokonce na dostřel, kdyby bylo čemu. Mezi stromy vidím bludičky, záblesky anomálie. "Možná se ten název vžije..." Pak dojdu k první mrtvole. Ne že by to byla první mrtvola co vidím, ani ne která byla obětí anomálie ale nikdy nevypadaly takhle. "Bolest kterou přitom zažívaly... neuvěřitelná. Odpočívejte v pokoji." Pak projdeme okolo pár kulometů. Hezké kousky, škoda že ho asi neunesu a že není čas si vzít nějakou lepší ráži. Pak mě napadne jedna věc. "Co když nejsou tak úplně mrtvý? Anomálie je kurva, i tohle se může stát. Dneska je možný všechno." Výraz se stočí do hloubavého úšklebku (obočí jde k sobě a oči se zůží). Bojuju s pokušením vznést tento dotaz, a nakonec si tuto úvahu nechám pro sebe, už jednou mi nevěřila Ys, a nechci je zbytečně dráždit. Snad nevstanou, jediná věc co mohu dělat je doufat. Ale zeptám se. "What is next move?" Mluvím tiše, zbytečně neřvu. Stále se rozhlížím po okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Spokojím se se zásobou medicínských potřeb, jejíž hodnota by mohla bez problému pokrýt náklady na vybavení aspoň jednoho z lidí, které jsme už ztratili. Možná dokonce mnohem víc, nejdřív bych ale musel zjistit co v krabici vlastně je. To každopádně někdy jindy. Krabici zatím položím na zem před záchrankou a než se podívám, jak to vypadá vedle, obhlédnu pro jistotu okolí. Pokud poručík neuspokojí můj tázavý pohled ničím zajímavým, obejdu svou sanitku a prohlédnu palubní desku a vůbec prostor řidiče. Navigace by byla právě tady, vysílačka taky. Pokud ne, zkusím to samé u dalších dvou vozidel. Použité vlastnosti: Vnímavost + Elektronika |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Nějak si nedokážu dát dohromady dvě a dvě, proč mě anomálie pokaždé tak překvapí. Asi začínám chápat Alicinu posedlost těmihle úkazy. “Jasné, jsem hned za tebou. Dávej bacha.“ šeptnu tiše. Nikdo tady není, tak bych ani šeptat nemusela, ale tohle místo na mě takhle působí. A navíc, ty mátohy můžou být i tady. Krátce zauvažuji, jestli je dobré tu střílet a nalákat tak na sebe víc těch věcí, ale s nožem bych Alici špatně bránila. Takže si vezmu do ruky pušku a jdu dva kroky za svou společnicí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Voják má u sebe celkem slušně udržovaný kalašnikov a u opasku jakousi pistoli v pouzdře. Tebe však víc zaujal právě kulomet, zaklesnutý do pevně zabudované trojnožky a namířený ven ze základny. Nendělá ti problém ho bezpečně poznat, je to Mk 48, lehký kulomet, využívaný Americkými speciálními jednotkami. Běžně mají tyto zbraně nábojové boxy, ale tento je nabitý volnými pásy. Jaká lahůdka! _______________________________________________________ Poznámka pod čarou: Kulomety patří do stejné zbraňové skupiny jako brokovnice, viz dolní část homepage. To znamená, že je můžeš velmi dobře a efektivně používat. Jinak ale proti roleplayingu nic nemám, takže nechceš-li si ho brát proto, že Radek má zkrátka rád brokovnice, pak je to zcela v pořádku. Časem možná nějakou najdeš :-) |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Dveře šly dosti ztuha otevřít, ale nakonec tvé snaze zdolat je podlehly. Posadil ses na místo řidiče a hned otevřel skříňku spolujezdce. Mezi doklady však nic nenacházíš, jen bezcené papíry. Zkusíš tedy schránku mezi sedadly, ale krom pár posmrkaných kapesníků a zmuchlaného papírového kelímku od kafe opět nevidíš to, co hledáš. Nakonec zavadíš pohledem o poslední skříňku, která je nad tvou hlavou u světýlek. Otevřeš ji a máš co dělat, abys zachytil to, co na tebe zezhora vypadlo. Naštěstí máš hbité reflexy a tak ta věc nedošla k úhoně. Prohlédneš si ji a vydechneš radostí. Docela nová GPSka od Garminu! Už se máš k odchodu, abys Poručíkovi, jež je stále uvnitř sanitky, ukázal svůj šťastný nález, když vtom na scénu vstoupí nějaký muž. Vlastně dva. Ne, tři. Ten první má na sobě atombordel, u pasu pistoli a v ruce nějaký měřící detektor, druzí dva jsou oděni do šedohnědých kombinéz a tváře jim zakrývají plynové masky. Oba chlapi jsou ozbrojeni nějakými útočnými puškami, snad M-šestnáctkami? Nevíš (hody na určení 7 a 4). Všichni tři jdou přímo k vám od výjezdové brány. Zatímco ten ve skafandru skenuje nejbližší okolí, ti dva ozbrojení si prohlíží převrácenou sanitu. Je ti ale jasné, že jdu směrem k vám, nicméně zatím o vás dvou nejspíš neví. A pochopitelně ani Poručík, který stále vzadu štrachá a lomozí. Jsou od vás nějakých padesát metrů. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Společně stoupáte po zaprášených schodech, které vypadají, jako by se jich lidská noha nedotkla několik let. Vpravdě zvláštní s přihlédnutím k faktu, že je základna opuštěná jen několik týdnů. Schodiště se dvakrát stočí o 90 stupňů a už máte na dohled dveře, odbočující z odpočívadla. "Druhý patro," špitne Alice důležitou informaci a natáhne se po klice. Hned ale ucukne, jako by sáhla na elektrický ohradník. "Uf... tudy ne. Zkusíme to vejš," a skoro omluvně se po tobě ohlédne. Když opět odvrací svou tvář, všimneš si, že se jí z nosu pomalu spustila krev. Ona sama to ale nezaregistrovala, neboť rovnou pokračuje ve stoupání do dalšího patra. Na dveřích nevidíš nic zvláštního, žádné tetelení, nebo lámání světla, tak typické pro anomálie, se kterými ses zatím setkala. Ani žár, nebo chlad, či statická elektřina, nic necítíš. Ale co ona? Ohlédneš se po ní. Už nastoupala dobrých deset schodů a teď se zastavila na prvním odpočívadle. Světlo její baterky tě na moment skoro oslepí. "Jejda, promiň," sklopí Alice svítilnu a popotáhne nosem. "Ale kurva do prdele!" zakleje a otře si horní ret do rukávu, což vytvoří dlouhou rudou šmouhu přes celou její levou tvář. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro "Жалко, что мы лишились багажниками," frknu k Ivanovi, když vidím opuštěnou munici a vím, že ji nebudeme moct pobrat. Budu muset na Zaka pak zatlačit, že naše stará základna skrývá věci, za které se stojí bít. Pokrčím rameny. "We'll just go there. Lab is on the fourth floor. No, wait. You Czechs would say... third. Ground floor plus three floors." Je lepší si to takhle vysvětlit, protože tohle je docela matoucí věc - v ruštině je to zase jinak, tam se počítá jako první patro už přízemí. Já to třeba zjistila až tady, že to počítají jinak. Že jsem skončila někde jinde, než jsem chtěla. "I'll grab some drugs and if it goes well, maybe we'll take some ammo." |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Zatím se zdá, že je tu klid. Až moc velký klid na můj vkus. Když se Alice vyhne dveřím, jako čert kříži, první co mne napadne je, že za dveřmi je anomálie. Což mi potvrdí i fakt, že jí začala téct krev z nosu. Než jsem ale stačila cokoliv podotknout, Alice šla dál. Následovala jsem jí a až si toho sama všimla, jsem se zastavila. Jednou nohou na vyšším schodě a rozhlédnu se po chodbě. “Jsi v pořádku? To za dveřmi byla anomálie? Tys jí takhle vycítila?“ ptám se tiše. Pokud ano, přijde mi její schopnost dost vzácná a naprosto úžasná, ale snažím se na sobě nedat znát žádné překvapení či nadšení. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "Ale jo, jsem v pohodě. Na ty dveře radši našahej a už vůbec je neotvírej. Nevím, jak to poznám, ale tohle se mi stane vždycky, když je poblíž něco hodně silnýho a nebezpečnýho. Což bejvaj většinou právě tyhlety anomálie, že jo... Radši půjdem o poschodí vejš, tady by to bylo nejspíš o hubu." Na ta slova se otáčím a posvítím si za roh schodiště. Ne, že by tam mohlo být něco zajímavého, spíš jen dávám Magdaleně čas, aby mě došla a my tak mohly pokračovat v průzkumu společně. Po pár schodech se ale zastavím a otočím se k dívce za mnou. Mluvím tiše a tón mého hlasu zní dost nalomeně. "Takhle to u mě ale nefunguje vždycky. Když už se mi spustí... no vždyť jsi to sama viděla... tak to znamená něco fakt hodně silnýho. A takovýhle anomálie není těžký vycítit. Možná i ty sama bys to třeba dokázala, co my víme," dodám, a ona může na chvíli spatřit můj úsměv v kalném přísvitu baterky. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Hele, já to rozhodně nemíním zkoušet.“ ujistím jí, že s těmihle věcmi nechci mít nic společného. “Mám na to svůj názor, všechno si radši dvakrát zkontroluji a rozhodně nestojím o to, abych při každé příležitosti krvácela z nosu.“ řeknu. Tou poslední větou jí chci trochu popíchnout, ať přestane myslet na takové blbosti a soustředí se na to, proč tu jsme. Lup. A taky zjistit, co se to tu stalo. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro A skutečně, když se podíváte pořádne směrem, kterým ti dva míří, spatříte na druhém konci základny, sousedícím s malým arboretem, skupinu asi čtyř postav, které pomalým tempem prochází různými směry mezi stromy. Na tuto dálku se nedá poznat nic jiného, než že jsou to všechno lidé v uniformách a že někteří z nich nesou zbraně. Zatím jsou od vás daleko a zřejmě o vás nevědí. Takže tu přeci jen nejste sami, zřejmě se tu už našli tací, co se chtějí přiživit na tom, co zde Teskáči po sobě zanechali. Pokud chcete, můžete se zkusit dostat ke dveřím do základny. S trochou štěstí na sebe neupozorníte. Je to ale riziko, možnost, že si vás tamti všimnou zde stále existuje. O koho se ovšem jedná nevíte. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Zbraně, rozkazy, konflikty Když si prohlédnu, to co teoreticky k mání, jsem trochu zklamaný. "Svět má málo brokovnic..." Jiný by byli nadšení, kulásek joo. Ne já, ale je to asi nejlepší možnost jak dostat nějakou opravdovou palebnou sílu. A když si vzpomenu na Miami, he he, Rodriguez měl prdel jak řešeto. Než se stihnu přesvědčit, zda je možný kulomet vyjmout z trojnožky a zda by fungoval, vyruší mě Ys. Popíše cestu. Hmm, čtvrté patro, stačilo to říct normálně. "Can I..." Nedokončím větu, zda si můžu vzít kulomet, protože Boris a Ivan spozorují postavy. Čtyři, neznámý, v uniformách. Jak znám tenhle svět, na kakao nás asi nechtějí pozvat... škoda docela bych si dal. Jednám instinktivně, rychle se sehnu ke kulometu a pokusím se ho zvednout. Pokud to nevyjde, seberu kalacha. Ať vemu cokoliv, zkontroluji zásobník, a zda funguje nabíjení. Jestli jsou stále funkční, bude možná známo za pár okamžiků. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Jakmile mi první muž napochoduje do zorného pole, reflexivně si lehnu přes obě sedadla a nohy skrčím dovnitř, aby mě zvenku nebylo vidět. Jak dát vědět poručíkovi, to bez vysílaček není tak jednoduché. V tuhle chvíli mě nenapadá nic lepšího, než na plechovou přepážku mezi prostorem řidiče a nákladním prostorem vyklepat SOS. Zkusím to dvakrát, se zvyšující se hlasitostí. Snad mě přes ten rachot uslyší. Po vyklepávání vezmu do ruky L3K a pomalu ho zvednu nad palubní desku, aby měl výhled na vojáky venku. "Jsou to ti, co zaútočili na tramvaj?" Zeptám se polohlasem zbraně. "Řekni si kam chceš natočit." Možná bych takhle nepřímo mohl i střílet, napadne mě. Opřu hlaveň L3K o palubní desku a zatímco se stále snažím umožnit mu spatřit trojici venku, druhou rukou zkusím zapnout navigaci, co mi leží na břiše. Jestli má v sobě ještě šťávu, možná by ji L3K mohl hacknout přes Bluetooth a zprostředkovat mi tak, co vidí, na jejím displeji. Použité vlastnosti: Obratnost + Obratnost |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Vcházíte do místnůstky přímo spojené s chodbou, vedoucí zleva doprava. Nchází se zde nízký skládací stolek a k němu pasující trojice skládacích židliček. Na stole leží poházené karty a cigarety, zdá se, že vojáci měli zrovna rozehraný pokerový mač. Všude je hrobové ticho a vzduch i zde páchne zatuchlinou a starým prachem. Alice tiše přejde místnůstku a nahlédne na obě strany chodby. Následuješ jí několik kroků a přitom si všimneš, že zatímco pravá část chodby hned končí dveřmi, nesoucí prostý nápis "ZAK", levá část pokračuje nějakých dvacet, třicet metrů dál. Po celé délce chodby vidíte dalších několik dveří, všechny jsou zavřené. "Hele, tady se píše: zbrojnice. To zní dost slibně, co říkáš?" zašeptá Alice ode dveří, které jsou hned první nalevo. "Jsou ale zamčený," stiskne kliku a zatlačí, dveře se však ani nehnou. Jako všechny i tyto jsou jen obyčejné dřevěné, žádné speciální zámky. Kvůli velmi úzké chodbě ale není možné se rozeběhnout a vyrazit je. Ledaže by se otevřely protější dveře do místnosti nadepsané "OŠETŘOVNA". |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Hned poté jsi vystrčil L3K nad palubní desku. Dotaz jsi musel nyní šeptat velice potichu, neboť se trojice můžů přiblížila tak na 40 metrů, možná i víc. Samopal ti (kupodivu!) odpověděl také tiše: "Jak to mám poznat? Mají plynový masky a jeden má skafandr. Uniformy ale nesedí. Vzdálenost 33 metrů. 32." Pokoušíš se zapnout Garmina, ale je to marné snažení, je totálně kaput a jeho obrazovka zůstává černá. Nicméně z lehu si všimneš propojovacího kabelu, jehož jeden konec je zastrčen do USB ždířky vedle řadící páky. Na druhém konci je standartní MicroUSB 3.0, které bude bez pochyb pasovat i do tvé navigace. Než bys to vše ale dal dohromady a než by se přístroj spároval s L3K, budou dávno u tebe a otevřenými dveřmi tě zahlédnou, až kolem tebe projdou. A jestli jsou to nějací hledači, tak dovnitř určitě nakouknou. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Looks like they didn't notice us. Their uniforms look like ours, but I don't understand why they behave like this. Better leave them be and enter the base." Když si všimne, že ses ozbrojil těžkým kulometem, ze kterého visí dlouhý nábojový pás, šlehne po tobě pohledem a dodá: "So you armed yourself with our gun. Good, you will need for the task I have for you." Boris poté šťouchne Ivana hlavní svého vlastního kulometu do ramene a když získá jeho pozornost, cosi mu rusky řekne. Ivan přikývne a otočí se k němu zády. Medvěd z jeho batohu odepne pákové kleště a ty podá Radkovi. "Door is held by chain. Cut it and cover the entrance. We will follow you when it's done." Na tvém odchodu tě ještě chytne za rukáv bundy a vážně dodá: "And try to make little noise. Go!" Trojice Ys, Boris a Ivan zaujala postavení za pytlovými zábranami a sledují Radka, který se zbraní a kleštěmi vydal k nejbližším dveřím. Slyšíte chvíli chrastění a cvakání a po chvíli se zpoza pytlové stěny, chránící vstup do základny, vynoří Radkova hlava. Gestem vztyčeného palce vám dá znát, že cesta je otevřená. V jedné linii přikrčeně dojdete až k němu, aniž by vás ty mátoživé postavy v dálce zmerčily. Je zvláštní, že se všichni pohybují jako náměsíční, či jen letargicky stojí, opřeni o stromy, či stěny základny. Zatím je ale necháváte na pokoji, kvůli nim tu nejste. Vcházíte dovnitř. "Hmm! Mmm!" osloví Ivan Radka a svou zbraní mu pokyne, aby šel opět jako první. Takže si z něj udělali vábničku. Inu, už od začátku bylo jasné, kdo je tady ten nejpostradatelnější. A protože Radek nebyl v postavení, aby se proti Ivanově, či Borisově autoritě ohradil, zkrátka opět uposlechnul rozkaz. Než tedy Boris přidělal pákovky Ivanovi zpět na batoh, Radek už došel k nejbližším dveřím, které jaou přímo před vámi. "Not them, go upstairs! To the top floor!" okřikne ho Boris šeptem a pokyne mu k širokým schodům, vedle kterých stojí. Radek tedy nechal dveře dveřmi a s namířeným kulometem začal brát jeden schod za druhým. Ostatní zatím čekáte, co bude. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Nakonec vytáhnu z pouzdra pistoli a namířím dveřmi ven. Jakmile na mě padne oko někoho z příchozí trojice, začnu mačkat spoušť. Přednost budou mít přirozeně dva chlapíci s puškami, a to i kdyby mě objevil ten ve skafandru. Pokud to bude možné a bude spolupracovat nechám ho naživu. Jednak se dá neproděravělý skafandr slušně zpeněžit, a taky bychom se mohli dozvědět něco užitečného. Použité vlastnosti: Malé zbraně + Obratnost |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Před posledním odpočívadle ti náhle zalehly uši tak silně, až jsi nedokázal přemoci potřebu přikrýt je dlaněmi. Bolest byla tak prudká a intenzivní, jako by ti někdo probodl oba bubínky žhavou jehlou. Neubráníš se tlumenému výkřiku a svou zbraň upustíš na zem. Máš pocit, jako by se ti do těla zasekly dva silné háky a táhly tě kamsi nahoru, pryč odsud. Jediné, na co se zmůžeš, když cítíš, že tvé tělo je taženo nahoru, je prudký nádech. A vtom vše přestalo - bolest, hučení, tlak v hlavě. Cítíš se zase jako před pár vteřinami, ale tvé okolí se změnilo. Již nestojíš v zaprášené chodbě, obklopený stěnami s oloupanou omítkou. Ve vzduchu se už nevznáší částečky prachu a i světlo, dopadající na schodiště je jaksi teplejší. Vše kolem tebe vypadá lépe a jaksi... uspořádaněji. Jsi tedy pořád na tom samém místě, v bývalé základně Teskáčů, ale teď to tu vypadá, jakoby tu někdo během těch tří sekund uklidil. Na zemi pod tebou stále leží tvá zbraň a na sobě máš pořád ty samé věci. Náhle zpoza dveří za sebou uslyšíš několik hlasů. "I'm telling you that I have no clue where he is! I told him to bring it to you, but I didn't see him since." To promlouval nějaký muž, jehož hlas ti zní tak nějak povědomě. Druhý hlas však poznáváš naprosto bezečně, patří totiž Ys: "I don't care about your excuses, Zak," (aha, tak odtud ten hlas znám. Počkat...) "if he didn't come to me, then make him come. Don't you have no respect from your men? I'm going to my lab, you don't have to go with me. And send me those books!" Jsi natolik šokován tím, že slyšíš dva tak známé hlasy teď, kde bys to vůbec nečekal, stihneš zareagovat až nyní, v moment, kdy se dveře otevírají a ty náhle stojíš tváří v tvář Ys. Na sobě má něco jako variaci laboratorního pláště, plexisklové brýle má nyní jako čelenku v jejích světlých vlasech. Pohlédne ti zpříma do očí, ale zřejmě jí nestojíš ani za půl svova, protože kolem tebe projde a zamíří po schodech do nejvyššího patra. Schody bere po dvou a štrachá přitom v kapse pro klíče. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Náhle zezhora uslyšíte vzdálené heknutí a kovové řachnutí. "Ten pičus neumí bejt chvíli zticha?!" sykne ostře Ivan a vrátí se k vám. Úzkou šachtou mezi poschodími pohlédne nahoru, ale zřejmě nic nevidí, takže se vrátí pohledem k vám. "Myslíš, že to udělal on?" otáže se tiše Boris. "A kdo jinej? Nikdo tu není, žádný stopy, ticho jak v hrobě. Zasran jeden! Jdeme nahoru, opatrně." První jde Ivan, za ním Ys a na chvostu se drží Medvěd. Sledovat Radkovy stopy, otisklé v prachu je velice snadné, na to stačí i kalný přísvit venkovního světla, který sem dopadá z jedné prosklené stěny u schodiště. Na odpočívadle předposledního patra Ivan pokyne dlaní, abyste zastavili a pokleknul na zem. Tiše ho dojdete a sami pohlédnete na to, co tam spatřil. Radkovy stopy náhle mizí a nikde už dál nepokračují. Nicméně ty sama cítíš kdesi hluboko uvnitř své hlavy temné hučení. Není to zvuk, spíš jen pocit. Něco tu je, nějaká energie, ale nedokážeš poznat jaká. Nyní stojíš na odpočívadle, ze kterých vedou dvoukřídlé dveře. Toto patro má zbrojnici a ošetřovnu, ostatní místnosti byly určené především jako sklady oblečení a rezervních lékařských materiálů. Také zde měl svou kancelář a budoár Zak. Schody pokračují do nejvyššího patra, kde máš jak svou laboratoř, tak i vlastní pokoj. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Zkus to tudy,“ naznačím ke dveřím na ošetřovnu. Škoda, že jsou dveře pozamykané. Buď to tu tak měli předtím a nebo to někdo zvládl během toho, když to tu anomálie proměnila. Ukročím ke stěně, postavím se ke dveřím ošetřovny a dělám Alici zálohu, až vejde dovnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Tak se jdem podívat, co nám tu hezkýho nechali," zašeptá Alice a hned vstupuje, ty za ní. Ošetřovna je dlouhá místnost se dvěma vstupy, jeden na každé straně. Nachází se tu celkem osm skládacích armádních lehátek, deky, polštářky. U stěny mezi oběma vchody jsou dlouhé regály s prosklenými dvířkami, některé jsou však vybité. Zásoby léčiv, které v nich bývaly, jsou nyní značně zredukované, někdo se asi už stihnul napakovat stylem "všechno to shrnu do velké tašky". Nachází se tu pár krabiček a tub s prášky, dohromady tak kolem desítí kusů. U nejvzdálenější stěny jsou pak regály v objemnějšími věcmi. Balíky, které jste si mohli prohlédnout na dálku, jsou vlastně do papíru zabalené uniformy vojáků, kteří zde nejspíš pobývali ve stavu zraněných, či chorých. Každý z nich je nadepsán jménem - Tadeáš, Kolbaba, Hanuš, Klepl... je jich tu celkem šest a žádný z nich se nezdá být v něčem zajímavý. Vedle toho všeho leží na konci regálu zastrčená lékárnička, obsahující dvě injekce morfia, ruličku bandáže a poloprázdnou lahvičku alkoholu. Lepší než drátem do oka. "Mám s tím docela zkušenosti, vezmu to k sobě, okej?" ukáže ti Alice věci, které vyndala z lékárničky a zastrčila je do jedné z kapes svých maskáčových kalhot. Pokud se chceš ještě po něčem porozhlédnout, klidně tak učiň, pokud chceš. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro TÁBOŘIŠTĚ Procházela jsem kolem vymlácených vitrýn a zkoumala jsem, jestli nenarazím na nějaké mě známé léčiva. Netuším, jak doktoři nazývali antibiotika, ale mohli by mít poličky označené štítky, tak třeba z toho něco vyčtu. Jinak poberu vše, co mi něčím připomíná klasické léky na nachlazení, chřipku, angínu. Zkusím najít jódovou tinkturu, nějaké obvazy a tak. “Pěkně vybraný to tady je.“ otočím se k Alici a rozhlédnu se tu kolem, jestli neuvidím nějaký konferenční stolek, kde by třeba mohly být klíče od dalších místností. Jinak tu není už nic, co by mne zajímalo. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Divné. Něco jako zombie? Po těch anomáliích je možné všechno a i já jsem ochotna přistoupit na věci, kterým bych se jakožto doktor kdysi vysmála. To, že si vzal zbraň, jsem taktéž nekomentovala - ozbrojili ho u předtím, teď to akorát byla větší ráže. Vevnitř nakrčím nos nad zatuchlým vzduchem. Vůbec nechápu, kde se tu ten prach vzal? To, že je tu hnusně, by se dalo přičíst tomu, že to tu nikdo nevětrá. Na to stačí i pár týdnů. Ale ten zbytek? Chlapci jsou tu od toho, aby mě chránili, a proto si dovolím takhle v zákrytu, když nás nepřátelé nemůžou vidět, snad, povolit v ostražitosti a zkoumat okolí. Dokonce sáhnu do své brašny, vytáhnu zkumavky a do jedné oškrábu trochu rozpadající se omítky a do druhé trochu toho prachu. Až seberu mikroskop, mohla bych třeba přijít na to, co to způsobilo. Protože z té laboratoře vezmu vše, co unesu! Musím. Zkumavka mi málem vypadne z ruky, když ticho protne ten zvuk. Rychle ji zastrčím do kapsy, nůž schovám a sáhnu po zbrani. Vyměním si pohled s Ivanem a Borisem. Na odpočívadle se zastavíme, také se ujistím, že stopy nikam nevedou. Pevněji sevřu samopal, jinak bych si musela přitisknout prsty ke spánkům. Mám chuť potřepat hlavou. Jsme jen kousek před cílem. Vím, že tu něco je, něco, co patrně zajalo bagážníka, ale upřímně? JSME - PŘED - CÍLEM! "Musíme do laboratoře. To je primární." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Lorazepam (INN, systematický název (RS)-9-chlor-6-(2-chlorfenyl)-4-hydroxy- 2,5-diazabicyklo[5.4.0]undeka-5,8,10,12-tetraen-3-on), je vysoce potentní krátko- až střednědobě působící benzodiazepin (z podskupiny 3-hydroxybenzodiazepinů), disponující anxiolytickým, amnestickým, sedativním, hypnotickým, antikonvulzivním a myorelaxačním účinkem. Používá se ke krátkodobé léčbě úzkosti, nespavosti, křečí včetně status epilepticus a pro sedaci hospitalizovaných a agresivních pacientů. Tohle je pro tebe jako číst svahilštinu, navíc vzhůru nohama a s vyšťouchnutýma očima. Jediné, čemu z toho rozumíš je, že si to máš vzít, když nemůžeš usnout, protože se ti stýská po mamince). Na tohle fakt nemáš ani chuť, ani čas, takže vše, čemu nerozumíš zkrátka jen naházíš do batohu. Najít pár ruliček bandáží nebyl problém, i když jejich sterilita je značně diskutabilní. Jód jsi sice nenašla, ale zato aspoň poloprázdnou lahvičku s alkoholem. "Supr, můžem pak zakalit," zaculí se na tebe Alice, když kolem tebe projde a přečte si nápis na etiketě. "Nic dalšího jsem už nenašla, jen pár pornáčů vzadu za skříní a nějaký respirátory, můžou se hodit. Tak ukaž, co máš ty," a posvítí ti do batohu. Namátkou vytáhne pár krabiček a pročítá si názvy. Některé vrátí zpátky dovnitř, jiné odkládá do police vedle sebe, mumlajíce při tom: "Tohle je k ničemu, ledaže bys byla prostatik. A tohle je prošlý... Tadyta krabička je prázdná... A hele, hormonálka! Prošlá. Hele, teď se mi to nechce všechno pročítat, beztak toho moc není, tak to poberem všechno." Venku na chodbě si opět posvítíte na oba konce. Na bližším konci jsou dveře, nesoucí nápis "ZAK", druhý konec se rozšiřuje do jakéhosi odpočívadla, ale pak pokračuje dál, majíc na obou stranách dveře. "Fakt se chci podívat, jestli něco zbylo v tý zbrojnici. Zkusíme najít nějaký páčidlo a dostanem se tam. Tak pojďme, mrknem se, co je dál tady na patře, jo?" Jdete dál chodbou a po pár krocích se dostáváte na odpočívadlo. Chodba jím dál prochází, ale jsou tu dvoukřídlé prosklené dveře, skrze které vidíte na široké schodiště, vedoucí nahoru do nejvyššího patra, i do dvou nižších. Odpočívadlo samo je plné vyskládaných beden, pytlů a rozličných předmětů, jako jsou složené postele, židle a matrace. Zatímco si to vše prohlížíš, Alice se pomalu přiblížila ke dveřím a přitiskla na ně svou tvář. Skleněná výplň dveří se zamlžila jejím tichým dechem. Jak tam tak stojí přitisknutá celým svým tělem, potichu zašeptá: "Něco cítím, něco je za těmi dveřmi a jde to sem k nám, po schodech." A náhle, jako by se probrala z tranzu, odskočí od dveří a poplašeně se na tebe podívá. Její pohled je více než výmluvný - je to blízko! |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Hodila jsem batoh na záda, připravila jsem si zbraň a šla jsem za Alicí omrknout, jestli se nějakým způsobem nedostaneme do zbrojnice. Dveře s nápisem „ZAK“ mi přišly divné, natolik, že jsem se dvakrát otočila, jakobych se snažila rozvzpomenout si, co by tam tak asi mohlo být. Pokud bude klid, asi se tam pak podívám... pokud, je to tu celý takový divný, Bohužel, občas mi můj šestý smysl napovídá věci, které se brzy stanou. Obvykle to jsou ty zlé věci, nikdy nic hezkého nebo příjemného. Alice stojí před prosklenými dveřmi a její výraz čirého zděšení hovoří za vše. Doprdele, srdce se mi roztluče o závod, adrenalin začíná pomalu svou štaci v mých žilách. Mávnu k Alici, ať kouká naklusat ke mně a zkontroluju si, zda mám odjištěnou pušku. Nerada bych cvakla na prázdno, když nevím, co tam číhá. “Hejbni s sebou, Alice,“ tiše ji popoženu. Holka by měla vzít nohy na ramena a zmiznout. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Jako první kolem sanitky projde muž v hazmatu, ostatní dva se drží nějakých pět kroků za ním, zbraně v rukou. Na nic dál nečekáš a vypálíš dvě rány po nejbližším muži. Trefit se na těch pár metrů je pro tebe hračka (hody 9, 17). První rána zasáhne nejbližšího muže do ramene, druhá mu prosekne biceps. Jeho levačka je docela na kaši, když se chlápek kácí s křikem k zemi (zranění 41). Druhý ozbrojenec s puškou se instinktivně přikrčí, ale neví přesně, odkud výstřely vyšly. Než tě zmerčí v sanitce, už znovu tiskneš spoušť, tentokrát míříce na něj. První výstřel ho zasáhne do pravého ramene (hod 11 = zranění 23), ale druhý ho mine. Muž se zapotácí, ale drží se stále na nohou. Stihneš po něm sice vypálit ještě další dvě rány, ale zcela míjíš. Muž na tebe namíří hlaveň své pušky a od boku vypálí dávku, mířící prostě do kabiny. Z třírané dávky první dvě střely naprosto neškodně provrtají stěnu sanitky, jen ta poslední tě o vláseček mine a vysekne kus černého plastu z přístrojovky vedle tvojí hlavy (hody 3, 2, 17). Muž v ochranném obleku se zdá být zcela paralyzován a nezmůže se na žádnou akci, jen stojí a čumí, neschopen pohybu. Muž, kterého jsi trefil jako prvního, se těžce zvedá ze země, na které nechal ležet svou pušku a dýchavičně se k tobě otáčí s pistolí v ruce, druhý muž si tě už bere přesněji na mušku. A tehdy se do situace vloží i dlouhá dávka odněkud ze strany. Poručík! Rachot střel produní kolem mužů a nazdařbůh vyseká pár děr do silnice a travnatého svážku vedle nich. Dvě střely si však přeci jen najdou svůj cíl. První ránu koupí chlap se zraněným ramenem a po zásahu se skácí k zemi jako podťatý (zranění 31). Druhou ránu dostane muž v ochranném obleku (zranění 32), chytá se za břicho a padá k zemi, detektor i pistoli pouští na tvrdý asfalt. __________________________________________________ Oba puškaři mají nyní po dvou zraněních, ten blíž k tobě za 41 životů a zřejmě není schopen bojovat svou puškou, zato pistole mu takový problém nedělá. Druhý chlap je zraněn o něco vážněji, chybí mu již 54 životů. Oba jsou zatím bojeschopní. Muž v ochraném obleku je zatím zraněn za 32 životů. Tvoje akce pro další kolo? |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Time travel? Plním rozkazy, dělám co mám. Po zdolání zámku, začnu na povel zdolávat schody. Sice mě to v duchu sere, ale je lepší chvíly ohýbat hřbet než nemít hlavu. Běžím po schodech a v rukou mě tíží nová jistota, kulomet. Sice se s pásem nese trochu hůř ale dá se to. Lepší než ta stříkačka. Prach a nostalgie, to vše mě obklopuje, divný, jako celý tenhle svět. Blíží se odpočívadlo a zastávka, kterou jsem neplánoval. "Arh!" Do uší mi vjely žhavý jehly, nebo aspoň síla co takovou bolest vyvolá. Asi celý puknu. Nevím zda to je zase nějaká potvora nebo anomálie ale to je celkem buřt. Tah, strašný tah do oblačných výšin a následuje nádech. Doslova nádech života. Vše se vrátí do normálu. Otevřu oči a otři si hubu od slin, které ze mě jely o sto šest. No, sice je to normál, ale divný. Prach, pavučiny a nostalgie je fuč. Za zády slyším hlasy a taky si všimnu že jsou tam dveře. Předtím nebyl čas a chuť na průzkum. Jeden hlas patří Ys a druhý jak vyslechnu Zakovi. Sice mi říkaly ať neposlouchám za dveřmi, ale to oni řvou. Pak se otevřou dveře. Kulomet u nohou, a Ys přede mnou. "A jsem v piči." No, jsem. S ní si asi nikdy nezapíchám. Ani teď, ať je to jakékoli teď, jí nestojím za pořádný pohled a otázku, co tu dělám s kulometem u noh a zadáčovaný v hadrech. Pochybuji že by takové zjevy byli u Teskáčů na denním pořádku. Rozhodnu se jednat, než chcípnu, zmizím nebo cokoliv jiného. Seberu kulomet, a vydám se k Zakovi do místnosti. Jsem hlavně zvědav, uvidí mě? Snad to je jen iluze, a nesežere mě... |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Potom je na řadě druhý voják, pokud se o něj do té doby nepostará poručík. Levačkou se chytím opěradla a vyhoupnu se do sedu, abych měl lepší přehled o situaci a lepší úhel pro střelbu na ležícího. Použité vlastnosti: Obratnost + Malé zbraně |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Alice se velmi opatrně vykloní zpoza bedny a co nejtišeji zašeptá: "Nic tam nevidím, ani neslyším. Jdu se tam mrknout!" a držíc se co nejblíže k zemi, sune se centimetr po centimetr blíž ke dveřím. Ty sama se podíváš mezerou mezi dvěma železnými bednami na dveře a v podstatě můžeš učinit podobný závěr - nic tam není, jen prázdné schody za zamčenými dvoukřídlými dveřmi. Alice stále nerozsvítila svou baterku, takže je zde husté šero. Z onoho záhadného záblesku máš stále mžitky před očima, ale ty už pomalu mizí. Radši se tedy soustředíš na svůj sluch, když zrak není ještě zcela v pořádku. Ozve se cvaknutí a od dveří a stěny se odrazí tlumené světlo baterky. Zdá se, že Alice nevidí za dveřmi nic a nikoho a tak se odvážila rozsvítit. Chvíli si prohlíží obě křídla dveří a pak posvítí na zaprášenou zem a vzrušeně zašeptá: "Hele, nejsou zamčený, je tu jen zespoda zaraženej klínek. Cesta nahoru je otevřená!" |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Procházíš kolem dveří, na kterých je cedulka s nápisem "ZBROJNICE" a na protějších dveřích je na té samé cedulce napsáno "OŠETŘOVNA". Totéž je i na dalším páru dveří, z čehož usuzuješ, že tyto dvě protilehlé místnosti jsou dlouhé a každá má z jedné strany dveře. Před Zakovou kanceláří je malé odpočívadýlko a dveře, za nimiž skrze sklo vidíš úzké schodiště. Na odpočívadle je plastový skládací stůl a k němu pasující trojice židliček, na kterých sedí trojice vojáků, hrající karty. Své zbraně mají buď pověšené za popruh na opěradle, či jen opřené o zeď. Pokuřují smradlavá cigára a nevrle na sebe vrčí, kdykoliv jeden z nich vynese dobrou kartu. Chvilku stojíš na kraji odpočívadla a přemýšlíš, co teď. Netušíš, jestli tihle tři muži jsou něco jako Zakova stráž, či zda tu prostě jen náhodou sedí a hledí si svého. Každopádně tvůj netradiční vzhled upoutá pozornost jednoho z vojáků, který k tobě sedí čelem. Blýskne po tobě nedůvěřivým okem a zahaleká na tebe: "Hej ty, co seš zač?" To už se otočili i jeho dva kumpáni, dosud k tobě sedící zády. I jejich pohledy nejsou zrovna vřelé, spíš ti připomínají trojici vyhládlých vlků. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Ty stopy prostě končej. Není tu ani jeho zbraň. Divný. Muselo ho něco... já..." odmlčí se Boris a poškrábe se na vyholené hlavě, nevěda, co říci dál. Tobě je ale jasné, na co naráží. Pokud Radek nezmizel z vlastní vůle, muselo to být z cizího přičinění. Pokud to byl nějaký mutant, musely by tu být přeci i jeho vlastní stopy. Každopádně ani jeden z vás nezná žádnou anomálii, která by "mizela" lidi. "Je tady něco silnýho, něco, z čeho mám husí kůži. Jdeme nahoru do tvý laboratoře a pak vypadneme, Ys," ozve se Ivan. Nejsi si zcela jistá, ale máš pocit, že se mu lehce chvěl hlas. Stoupáte do posledního, nejvyššího patra. Každý schod berete s rozvahou a nezapomínáte se rozhlížet do všech směrů. Světla vašich svítilen protínají prašné šero a stíny zábradlí a vás samých kreslí na stěny a strop obludně pokroucené stíny. Cítíš, že i tobě se začínají ježit chloupky na zátylku a jsi ráda, že tu nejsi sama, i když oba chlapi také zrovna nepřekypují morálkou. Kdokoliv jiný by už možná dávno vzal do zaječích, ale Ivan a Boris by radši zemřeli, než aby tě nechali napospas... čemukoliv. Poslední odpočívadlo, poslední dveře. Ivan se postaví dopředu a nechá vás dva zaujmout postavení po obou stranách pro případné krytí. Ne tedy, že byste uvnitř někoho čekali, i když v tomto světě můžete čekat už opravdu cokoliv. Kývnete na sebe, že jste připraveni a Ivan bere za kliku. Jakmile se dveře otevřou, dovnitř vpadne tělo v zaprášené uniformě Teskáče. V obou chlapech škubne leknutím, to tělo muselo být opřené o levé křídlo dveří a při jejich otevření se zkrátka sesunulo ven k vám. Ivan vydechne, snad úlevou a pokusí se o úsměv. Ty mu jej však neoplatíš, protože jsi nyní plně zaujatá tělem u tvých nohou. Je to evidentně žena. Blond dlouhé vlasy, vcelku drobná postava. Její kůže je suchá a rozložená, jakoby tu tlela už celé měsíce. Vlastně ti spíše připomíná mumii co sr týče stádia jejího rozkladu. Na uniformě má na místě, kde je obvykle jmenovka, vyšito černou nití nápis "TVOJE MÁMA". Naďa... Chudák holka. Mělas jí ráda, byly jste si vcelku blízké. Vlastně jste k sobě měly tak blízko, jak jen dvě ženské na základně plné chlapů mohou mít. Byla od rány a to ti imponovalo. Škoda, že se nedokázala dostat do bezpečí, když to tady vypuklo. Tehdy ti přišla něco ukázat, ale zakecaly jste se o něčem úplně jiném. Co to bylo? Nějaká rostlina... kytka? Přinesla ti květinu. Je zvláštní, jakou práci ti dá vylovit vzpomínky jen pár týdnů staré. _______________________________________________________ Pokud chceš, můžeš napsat ve svém příspěvku nějakou vlastní vzpomínku, či přímo interpretaci posledního setkání s Naďou. Její charakter už dál popisovat nebudu, ale jestli se ti chce, vymysli si ji nějak, just for fun. Pokud nechceš, bude stačit, když chlapům povíš, o koho se jedná a posunem se dál. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Prosím... vzdávám se! Prosím, nestřílejte!" zahuhlá skrz plexisklový štít jeho skafandru. Pistole a jakýsi detektor leží opodál, ale nezdá se, že by ze sebe chtěl ten muž dělat kdovíjakého hrdinu. Spíš vypadá na to, že má co dělat, aby se udržel při vědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Taková krásná a dobrá základna to byla, ach jo. Ne že bych byla nostalgická, ale chybí mi moje laboratoř. Tam jsem se mohla cítit... no, řekněme, že jako doma. Události posledních týdnů mě v něčem hodně změnily. Aspoň co se týče vztahu k nim. Nikdy jsem obecně k lidem moc nelnula, většina z nich pro mě byla pouze otravné stádo vhodné leda tak na moje pokusy. Nyní si však uvědomuju, že kdyby nebylo Borise a Ivana (a Saši), byla bych dost v háji. Tohle jsou jediní, na které jsem ochotna se spolehnout. A které... bych asi hned tak neobětovala mrknutím oka jako našeho bagážníka. Štvou mě ty náhlé projevy stádového instinktu. Je to ponižující. "Чорт!" ulevím si tiše, fakt jsem se lekla. A pak zatuhnu. Je to... Naďa? * * * Mojí prací, tedy krom toho, že jsem někdy zavřela hubu Arťomovi sexem, byl hlavně výzkum a starání se o zásoby léků, které hoši někde našli. Jistě, léčila jsem i ty jejich pitomé bebí, ale k čemu by to bylo, kdyby si ti idioti vzali místo antibiotik léky na nadýmání? Vše jsem měla až pedantsky roztříděné a pod zámkem. Naďa mi už od první chvíle přišla zvláštní. Její přístup mě vždycky pobavil, docela jsem jí fandila v tom, jak chlapy odpálkuje. Samotnou mě překvapovalo, že k ní cítím i něco jako sympatie. A ne v tom smyslu, že bych ji využívala pro svoje cíle, že by mi byla něčím užitečná. Jako například Arťom. Jako Boris a Ivan a Saša, kteří, když už jsem musela do terénu, chránili můj zadek. Ono to možná bylo i tím, že jsem si myslela, že za mnou pálí, což lechtalo moje ego. Zrovna jsem kontrolovala zásoby antibiotik, když za mnou přišla... s kytkou? Zaraženě jsem jí oplatila pozdrav. I když nedávám najevo moc emocí, jakmile se jedná o vědecké podivnosti, v jindy chladných očích mi zaplane zájem. Nyní taky. Květina! Živá! Vždyť většina vegetace pomřela. Anebo v ní jsou anomálie. Tázavě jsem k ní vzhlédla. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Alice, naše horlivá holka, se už hrnula dopředu ke dveřím, aby zjistila, co se tam stalo. “Počkej,“ pokusím se jí zastavit, ale marně. Mám z toho trochu strach, protože to, co se tu teď stalo, rozhodně nebylo normální a navíc, říkala něco o tom, že za dveřmi něco je. Možná anomálie. Zvednu se z kleku ze země, kde jsem byla schovaná a vydám se za Alicí. Krátce se otočím, abych zkontrolovala i situaci za svými zády, co kdyby, a pak dojdu až ke dveřím a k Alici. Nemám z toho radost a je na mě vidět, že bych raději zkusila najít jinou cestu. “Jsi si jistá, že je to bezpečné? Před chvílí za těmi dveřmi stál nějaký chlápek, pak se zablesklo a najednou nic.“ upozorním Alici na očividná fakta, která se asi rozhodla ignorovat. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Teprve potom se otočím na poručíka a muže ve skafandru. "Je vás tu v okolí víc?" V hlavě se mi přitom honí spousta dalších otázek a ty nejpalčivější se zabývají tím, co teď. Rád bych si poslechl, co nám může zraněný říct, na druhou stanu bychom možná měli raději co nejrychleji zmizet. Navigaci máme a vysílat můžeme odjinud. Zařídíme se podle toho, co se od muže dozvíme. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Naďa vešla do tvé laboratoře a tváří se... tak nějak tajemně, jinak, než jako obvykle. To obvyklé vypadá tak, že u tebe div nezaparkuje s džípem, oškrábe si bahno ze svých kanad o roh laboratorního stolu, připálí cigáro a ještě se tě zeptá, co vejráš jak sůva z nudlí. A pak se ti vysměje. Ona je holt taková, sere na všechno a na všechny, její univerzální odpověď na všechno, co má u prdele, je zdvižený prostředníček a odpověď: "leda tvý mámě, buzerante!" Ale dnes... dnes ne. Přišla tiše, opatrně za sebou zavřela dveře (s čímž se nikdy předtím neobtěžovala) a došla až k tobě s jiskřičkami v očích. Cosi skrývá za zády, ale ty sis už stačila všimnout, že je to rostlina, přesněji řečeno květina. Žlutá. "Něco pro tebe mám," praví tiše a podá ti květinu. Je to mladá pampeliška, trochu oschlá na konci listů, ale pořád živá. Je s podivem, jak je v dnešní době vzácné to, co dříve rostlo v každé škarpě a na rumištích. I přes svou ošklivost je ta rostlina nádherná, je nezkroucená, neznetvořená, je překrásná svou jednoduchou přirozeností. Jako by se ve vás dvou prolomilo cosi dávno zamrzlého. Je to vzácný okamžik, který strávíte mlčením a díváním se na tu žlutou krásu mezi vámi. Když ti ji Naďa podává, letmo ti zavadí svými prsty o tvou dlaň. Lehce tě to zašimrá a ty se usměješ, když květinu přijmeš. "Líbí se ti, Ys? Je pro tebe," pošeptá Naďa, jakoby nechtěla narušit posvátnost této chvíle. Pohlédnete si vzájemně do očí a ty máš pocit, že nyní ta dívka, sedící na rohu stolu, je o trochu blíže tobě, než byla před chvilkou. Nepřestává se ti dívat do očí a dokonce se téměř neznatelně kousne do spodního rtu. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro Vlastně jsem ani neměla záměr tudy jít, jen mě ten podivný úkaz za dveřmi zaujal natolik, že jsem se chtěla podívat trochu víc zblízka. Teď když vidím, že za dveřmi nic není, nemám důvod zkoušet svoje štěstí tam, kde to před okamžikem nevyšlo někomu jinému. "Asi tu nejsme sami. A nemyslím jen toho, co zmizel se zábleskem. Buď odešel zase dolů, nebo... já nevím. Neumím si to vysvětlit. Ale prostě tu s náma někdo je a čím dýl tady zůstaneme, tím spíš se s nima potkáme. Co navrhuješ ty?" |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Já... já..." blekotá mladík a kapka potu mu sjede po spánku. "My... nevím, o čem mluvíte... my jsme byli... jenom na průzkumu... k-kdo jste?" |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Jsem tak zabraná do svých vědeckých myšlenek, že mě probere až její dotyk. Nevím, co jí na to mám říct. Cítím se najednou divně. Rozpolceně. Chtěla bych tu kytku jít okamžitě zkoumat. Mám to puzení, které mě mnohdy hnalo do laboratoře (ještě za starého života) klidně vprostřed noci. Nedávalo mi spát, dokud jsem nenapsala do deníku vše, co jsem měla v hlavě. Je pro tebe - myslí to tak... jak se to obecně myslí? Jasně, chlapi mi už kytky dávali. Tohle zrovna nebyl způsob, jak mě dostat do postele, nakonec stejně skončila v koši. Skrz mou slupku, kterou soudní specialisté tenkrát diagnostikovali několikanásobnou poruchou osobnosti, kdy se oháněli vším možným, dokonce mou rodinou (nevím, co s ní mělo být špatného), se dostává špatně. Pokud v mých netradičních tmavěmodrých očích něco hledá, asi to tam nenajde. Já sama nevím, co se tu děje. Tenhle pocit nemám ráda. Já MÁM vědět, co se děje. Opatrně nakloním kytku tak, abych ji viděla ze všech stran. Pořád nic neříkám. Popravdě se na pampelišku nesoustředím, jsem z Nadi zmatená, a i když se na ni nedívám, vyčkávám na jakýkoli její pohyb nebo reakci. A ticho se z mé strany trapně prodlužuje. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Odpočívadlo Tak, Ys mě přehlíží v haluškách/čase jako v realitě. I když, co je realita. S ní si asi fakt nezašukám. Vydám se k Zakovi a mezitím zjistím polohu ošetřovny a zbrojnice. Rychle kmitám, protože nevím jak dlouho tu setrvám. Pak narazím na ty tři. Chvíly doufám že si mě nebudou všímat, ale asi se jim líbím narozdíl od Ys. Na otázku co tu dělám odpovím jednoduše. "Jdu za Zakem, posílá mě Ys pro nějaký knihy." Mám přitom obličej znuděného bojovníka, ze kterého je poslíček a to špatně placený. Počkám na vyjádření a popřípadě se vydám dále k Zakovi. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Ty vole, to sem netušila, že budeš takovej balvan!" Hned vzápětí se ale zasměje a sklouzne zadkem z laboratorního stolu. "Ne, si dělám prdel," plácně tě do ramene, ale vzápětí tě vezme rukou za zadek a zblízka ti zašeptá do ucha: "Nebo... nedělám?" Štve tě, že tě má jenom pro legraci. Pere se v tobě hodně silných emocí, které se dostávají na povrch jen když tě někdo vhání do poloh, které jsou ti proti srsti a Naďa tohle zatraceně dobře ví. A i když to ona bere jen jako srandu, pro tebe to tak většinou není. Náhle dívka vedle tebe úplně obrátí a zaměří se na květinu. "Našla jsem ji na pochůzce, tak jsem si řekla, že se beztak celej den jenom kopeš do prdele, tak ať se máš aspoň v čem šťourat. Ať má z tebe Arťomka radost," popíchne tě a po očku se kochá tvou potlačovanou řečí těla. Opět se ušklíbne a přejde ke vzdálenějšímu stolu, na který se obkročmo posadí a mlčky tě sleduje. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Kdo je kurva ten Ys? Neznám." Po těle ti přejede záchvěv. Přece ji musejí znát, nemůže se jmenovat jinak, nebo snad jo? Anebo ji znají pod jiným jménem. Třeba je Ys její přezdívka a ne jméno. Jak se z toho vykecáš? |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Dobrá, plán je takový, že se pokusíme dostat nahoru. Říkalas, že ten někdo, kdo je tu s námi, šel dolů. Zkusíme to až na střechu. Zvenku bylo vidět, že je tam schodiště, po kterém bychom se mohly dostat dolů a zmizet. Máme toho dost. Je zbytečné víc riskovat,“ vyslovím své domněnky. Fakt je, že bych se ráda podívala do zbrojnice, ale jsou tu další aspekty, které by nás mohly ohrozit na životech a já mám svůj život ráda. Je to opět otázka priorit. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Poslouchej," začnu trpělivým tónem učitele mluvícího k dítěti, "tady poručík je medik. Není pro něho problém dát tě dohromady. Navíc tu máme plnou sanitku plnou zdravotnického materiálu." Kývnu hlavou k nejbližšímu vozu. "Musíme ale vědět, že nám to k něčemu bude." "Takže se soustřeď a odpověz mi na moje otázky." Pokračuji vážnějším tónem. Přece jenom tady teď mluvíme o rozdílu mezi ošetřenou střelnou ránou a pomalým vykrvácením. "Kdo vás poslal na průzkum, a odkud jste přišli? Kdo vůbec jste?" |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Jsme prostě taková skupina, normální lidi. Jdeme od Citadely, je nás patnáct. Teda... bylo," cukne pohledem k mrtvým tělům opodál. Mladík se rozkašle a zasténá v náporu bolesti, nicméně pokračuje dál. "Jsme na cestě už druhý den, chtěli jsme přejít město a poptat se na nádraží, jestli nás vemou k sobě. Brali jsme to přes nemocnici, ale nechtěli jsme nikoho napadnout. Jsme jen... uprchlíci." Výraz jeho tváře se zabarví nepředstíraným strachem, když se zeptá: "Vy mě zabijete? Prosím, opravdu nic nemáme, nechtěli jsme, my nic..." a znovu se rozkašle, tentokrát mu však na hřbetu dlaně ulpí trocha krve. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro "Dovol, tohle už zachází trochu daleko," pravím tiše a připravím si svou doktorskou brašnu. Ať už ten holobrádek lže, nebo nikoliv, nechci ho nechat jen tak vykrvácet. Prostě si myslím, že si to nezaslouží, už jen proto, že se vzdal a ani jednou nevystřelil. Naopak jsem to byl já, kdo ho postřelil. "Dej tu dlaň pryč, podívám se ti na to. No tak!" musím ho přemlouvat, aby svůj křečovitý stisk povolil. I když mě nakonec poslechne, nejsem o moc blíž tomu mu pomoci. "Kurva fix! Je tam moc krve, nic nevidím. Musíme ho vysvlíknout z toho obleku, jinak ho neošetřím. Mohl bys, Josefe?" požádám svého společníka a začnu se hrabat v tašce, abych si připravil gázu, nůžky, šití, antiseptika... prostě chirurgův denní chlebíček. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Do prdele. Nechám poručíka, aby se na ránu podíval a odvrátím se. Zrovna jsem zabil prakticky dva spojence. Že jsem nebyl jediný, kdo mačkal spoušť je teď jedno. Já se střílením začal. Rozostřený pohled do dálky se vrátí k raněnému až v momentě, kdy poručík vyžaduje moji asistenci. S vervou záchranáře se skloním nad klukem a začnu jej dostávat ze skafandru. Když bude potřeba pomůžu si i nožem. Zkontroluju mu záda, jestli kulka vyletěla ven, nebo ne a oznámím poručíkovi výsledek. Nakonec z místa zranění odhrnu i další oblečení a pomůžu mu lehnout si na zem. "V jedné ze sanitek jsem našel bednu se zdravotnickým materiálem. Jestli potřebuješ něco, co nemáš, podívám se po tom." Připomenu poručíkovi svůj objev ve snaze pomoct. Dokud mě ale pro krabici nepošle, zůstávám na místě připraven asistovat. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Vím, že kytku už nejsem schopna zachránit, tak ji strčím pod mikroskop. Třeba tam zahlédnu nějaké známky toho, co se s ní děje. Proč neumřela, proč vůbec vykvetla. Navíc v tuhle dobu by měla být dávno odkvetlá. Skloním se nad mikroskopem, nastavuju si ho, jak potřebuju, takže mi to dá možnost přejít její blbou poznámku o Arťomovi. Jen ať si ostatní myslí, že jsem tu pro něj. Přitom je to zcela opačně. Já mám díky němu dobré postavení, vím o akcích, můžu ho nenápadně tlačit, kam potřebuju. Proto mám taky vcelku slušně zařízenou laboratoř a dobrou výbavu. "Kde přesně jsi ji našla?" ptám se, aniž bych vzhlédla. Oddálím se od mikroskopu a něco si zapisuju do deníku. "A jak to okolo ní vypadalo?" |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro A kurňa Reakce mě poměrně překvapí. Snažím se zachovat klid a jen zvednout jedno obočí (hod na vůli - asi na herectví?). Dívám se přímo na ně. "Bloncka v plášti, doktorka. Hezká prdel a kozy. Mluví jen anglicky nebo rusky. Chce od Zaka nějaký knihy. Už víte?" Gestikulace je umírněná, nechci naznačit že je považuju za blbce ale spíš něco jako: "Kámo tu chce šoustat každej, víš jako, né?" Prostě kamarád. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro S lítostí dětí, co se nedostaly na horskou dráhu, proběhnete s Alicí kolem zavřených dveří zbrojnice a hned zatáčíte na menší schodiště. Zezdola sice neslyšíte žádné kroky, či hlasy, ani nevidíte světla baterek, ale ani vás neláká představa nechat se chytit mezi úzkými stěnami schodiště. První jde opět Alice a ty hned za ní. Před vámi jsou dveře, naštěstí otevřené dokořán. Teď opravdu není moc čas páčit se v tichosti se zámkem. Procházíte do chodby nejvyššího poschodí základny. Chodba je rovná jako na třetím poschodí a stejně tak je lemovaná po obou stranách dveřmi. Většina z nich je otevřená dokořán, to vidíte i z vašeho konce chodby. Na chodbě je hrozný nepořádek, podlaha je pokryta kusy oděvů, vidíte zde sem tam nějakou botu, kusy lepenky a časopisů... jako by tu řádil tajfun. Nebo jako by tu žila banda chlapů, co slovo "úklid" berou jako sprosté slovo nejtvrdšího kalibru. Jak společně nahlížíte s Alicí do dveří při postupu k druhému konci, vidíte, že ten nepořádek panoval hlavně v pokojích, při evakuaci se asi jen vytahal ven na chodbu. Všechny ubikace jsou stejné, v každé se nachází dvě dvoulůžkové palandy, po čtyřech plechových bednách, patrně určených k uskladnění majetku vojáků, občas nějaká ta skříňka na kabáty, stolek, pár rozviklaných židlí... stačí jen letmý pohled do každé z ubikací aby vám bylo jasné, že tady odtud si nic neodnesete. Leda snad nějaké vytahané trenýrky, či pár prošlých kondomů. Asi prostřed chodby minete sprchy, spojené se záchodky. Kupodivu to tu vypadá velmi čistě, až se divíte tomu propastnému kontrastu mezi touto a ostatními místnostmi. Vedlejší místnost je ta, kterou jste hledaly. Otevřenými dveřmi hledíte do vcelku rozlehlého pokoje, jehož část protější stěny je vybouráno a vy tak skrze otvor vidíte šedou oblohu za ní. Co je však důležitější, tímto "oknem" zříte především plechovou střechu s ochozem protějšího domu a širokou lávku se zábradlím, která domy spojuje. Pytle s pískem a pár židlí jen doplňuje inventář místnosti. Už už se chcete rovnou vydat vstříc únikové cestě, když vtom ucítíte podivné chvění. Jako by vám kdosi jemně dýchnul za krk. Po těle vám přeběhne záchvěv vzrušení, je to pocit, jako když zpoza mraku vysvitne teplé slunko, co vám vlije sílu do celého těla. "Cítilas to?" zeptá se Alice trochu zbytečně, neboť ty jsi už sama byla otočená tím samým směrem co ona, tedy k posledním dveřím, které ukončují chodbu. Máš pocit, že prosklenou tabulí dveří cítíš jakousi příjemnou energii, která tě zve a láká. A to je samo o sobě dost podezřelé. "Chci se tam ještě podívat," ukáže Alice rukou na dveře a hned se k nim vydá. Překročí vysušenou mrtvolu jakési ženy, opřenou o dvoukřídlé dveře hlavního schodiště a zastaví se u dveří. "Píše se tu: LABORATOŘ". Hej, to vypadá na zlatej důl!" hodí po tobě Alice úsměvem plným zubů, rovnou bere za kliku a vchází dovnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Otočila jsem a pátrala jsem po tom, co to způsobilo. Alice stála u dveří a vypadala stejně zaraženě jako já. “Jo,“ odpovím krátce a potvrdím tak, že se nejednalo o její halucinaci. Stáhnu nohu z okenní římsy a rozhlédnu se po prázdném pokoji. “Divný,“ řeknu a než se rozhodnu pokračovat dál na své cestě k lávce, Alice se přesune ke dveřím Laboratoře. Bez prostestů, čemuž se sama divím, se za ní vydám. Nějak cítím, že bych se tam měla jít podívat. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Rychle se tu porozhlídnem, mohla bys prohledat ty stoly? Já se zatím kouknu tam na ty," mávne Alice rukou na opačnou stranu laboratoře. Proč ne? Na místě jako je toto se toho dá najít spousta. Zatímco tvá společnice otevírá jeden šuplík za druhým a štrachá se v papírech a kovových nástrojích, ty si prohlížíš vybavení stolů na opačné straně. Zkusmo otevřeš několik šuplíků, ale jejich obsah tě dostatečně nemotivuje ani k prohrábnutí jejich obsahů. Věci jako svorky, kleště a pinzety s sebou jistě brát nebudete. Přístroje na pultech jsou pro tebe taky velkou neznámou, skleněné nádoby pospojované hadičkami by určitě posloužily komukoliv, jen ne tobě a tak je necháváš být. Nacházíš nějaké písemnosti, psané rukou velmi energickým a ostrým písmem, ale jejich pročítání by zabralo hodně času, i když by se v nich možná dalo jistě najít mnoho, přinejmenším zpeněžitelných, informací. Otáčíš se ke stolku u oken a vtom si všimneš malého ocelového trezoru. Ne na kombinaci, ale na klíček. Je zavřený. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Aniž bych si to uvědomila, usmívala jsem se a dívala se kolem sebe. Alice se dala do prohládávání a já jí po chvíli následovala. Přešla jsem ke stolům a začala zkoumat, zda-li přihrádky neskrývají něco zajímavého či užitečného. Bohužel ne. Jen samé zbytečnosti a papíry. Byla jsem z toho trochu zklamaná, dokud jsem si nevšimla malého trezoru. Přistoupím k němu blíž a pozorně si ho prohlédnu. Hmm, na klíček, našpulím rty a dumám nad tím, jak se tam dostat. Ohlédnu se přes rameno ke stolu a zkusím okolo sebe trochu víc zapátrat, jestli nenajdu klíč, který by pasoval do zámku a trezor otevřel. “Asi jsem něco našla, ale musím najít klíček.“ oznámím Alici a dám se do hledání. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Kam se člověk dívá, když hledá klíče? Police, šuplíky, knihovna, do vitríny k suchým vzorkům rostlin, na stůl vedle počítačů. Potom přišly na řadu místa méně obvyklá, ale pořád ještě pravděpodobná. Na podlaze spadlé nejsou, dokonce i pod trezor sis posvítila. Z vršku futer jsi na sebe smetla jen prach. Mezi baňkami není, ani u věšáku... letmo promačkáš jeden z laboratorních plášťů, také nic. V kapse druhého však cosi je, něco malého a pevného. Že by...? Sáhneš do ní a nahmatáš klíček. Vítězoslavně ho vylovíš a Alice ti ukáže vztyčený palec, opět doplněný o její milý úsměv jako z výherního automatu. Je to určitě tento klíč, je trojhranný bezpečnostní a jsi si jistá, že bude perfektně pasovat do dírky sejfu. Rychle k němu dojdeš, natěšená jako dítě o Štědrém večeru před rozbalením toho největšího dárku pod stromečkem, a vsuneš jej do klíčové dírky. Dvě otočení, vevnitř to trochu zachrastí a dvířka se otevřou. Uvnitř je naskládáno několik kamenů struskovité struktury, ze kterých sálá příjemné teplo. Když ale posvítíš baterkou dovnitř, spatříš cosi, co ti vezme dech. Vidíš tam totiž živou květinu, přesněji pampelišku. Její kořen je ponořený do kádinky s vodou, které je nyní sotva na dně. Přesto rostlina nevypadá, že by nějak strádala, ačkoliv světlo neměla k dispozici žádné. Popravdě se spíš zdá, jako by trochu světla vycházelo z ní, z jejího zlatavého květu. Je ti okamžitě jasné, že tohle není obyčejná květina, nějakým způsobem je spojená s anomálií. Že by to byl nějaký experiment s artefakty? "Tak cos tam našla?" otáže se Alice a přechází laboratoř směrem k tobě, navlékaje si na záda batoh. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Údivem jsem zůstala civět do otevřeného trezoru, kde po odhrnutí čehosi kamenného, se objevila květina. Pomalu se nakloním a vsunu obě ruce do trezoru, pak opatrně jako kočka nosí svá koťata, uchopím kádinku s květinou a vyndám jí ven. Klečím před trezorem a zírám na tu krásu. Nepamatuji si, kdy bych viděla něco tak krásného, čistého a pokojného. Pampeliška, tak sytě žlutá, působí jako zjevení a já nemám slov. Až po chvíli si uvědomím, že se mne Alice na něco ptala. “Podívej,“ řeknu a otočím se bokem, aby viděla, co držím v dlani. “Chápeš, že to bylo zavřené v trezoru a vypadá pořád... tak zelená a žlutá?“ s až mateřskou láskou v očích shlížím na kytku ve svých dlaních a přemýtám, co s ní udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Kulka je pořád vevnitř," zachmuřeně zhodnotí zranění poručík a rukávem si otře krůpěj potu z čela. "Hodilo by se mi víc tampónů. Vem tak dva, tři do kleštiček a budeš odsávat, když ti řeknu." Jakmile sis nástroj připravil, pokynul ti společník, abys krvavou díru vysušil. Jakmile se tampón během vteřiny zcela nacucal, otvor se hned zalil novou várkou krve a po břiše se spustil tenký rudý čůrek. "Kurva... odsávat!" zaklel nervózně poručík a zanořil čelisti dlouhých kleští hlouběji do rány. Navzdory anestézii se hoch vzepjal břichem k nebi a hrozivě zasténal. Z díry v břiše se vyvalila temná a hustá krev, tepající v rytmu srdce. "Není to dobrý, Josefe. Myslím, že jsem trefil játra," hlesne zdrceně poručík a upře pohled na Josefa. "Klukovi můžu už jen ušetřit bolest a počkat až... až dodýchá. Dej mu dvakrát morfium, to je tamto... jo, přesně to," kývnu na znamení souhlasu, že Josef vzal správnou injekci. "Dej mu to... už kamkoliv. Do stehna." Mladík pod námi se třese a vyděšeně třeští oči střídavě na nás a na ocelově šedou oblohu. Asfalt pod jeho zády je stejně rudý, jako vaše ruce. Beznaděj situace vám svírá útroby, když vidíte, jak život toho mladého hocha pomalu vyhasíná a vy s tím nemůžete nic udělat. Během minuty se kluk zaškubal a beze slova vydechnul naposledy. Poručík se zhroutí do sedu a položí kleště na zem. Jako by zestárnul o padesát let. "Kurva..." zašeptá a sáhne po kusu hadru, kterým si otře prsty a dlaně od mazlavé rudé. Pietní chvíli ticha náhle přeruší ostré štěknutí pušky, které vysekne kus vozovky jen pár čísel od poručíkovy boty. Ten okamžitě vyskakuje jako bodnutý včelou. Znovu výstřel, ten profrčí vzduchem kolem tvé hlavy a kulka skončí kdoví kde za tebou. Výstřely jdou směrem odkud vyšli ti tři průzkumníci, takže je nad slunce jasné, že to musí být zbytek jejich grupy. Že vás nepozvou na čaj a sušenky poté, co mezi vámi vidí z dálky své tři mrtvé, je zjevné. Dělat ze sebe cvičné terče ale také nemáte v plánu, takže jen rychle popadnete své zbraně a pár jeleními skoky ukrýváte své tělesné schránky za sanity. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Našla jsem ji... no venku, když jsem byla na hlídce. Za Pilařákem u školy." To mluví o blízkém parčíku, kterému se taky někdy přezdívá "minové pole", to proto, že je protkán anomáliemi jako ementál dírami. Vstupovat do té nevelké oblasti bez detektoru a skafandru je jako jít na popravu, proto to tedy nikdo z vás nezkouší. Až na ty největší troufalce a blázny, což oboje pasuje právě na Naďu. Usměje se a pokračuje: "V noci jsem tam zahlídla něco jako světlo, takový blikotání a divný odlesky, tak jsem si řekla, že se na to půjdu mrknout. No a našla jsem tohle. Kolem tý kytky byl úplně čistej kruh, průměr tak deset, patnáct metrů a celej byl lemovanej Vírama*. Ven jsem se dostala druhou stranou, po ulici kolem bazénu," odvětí, jako by popisovala cestu k babičce na sobotní oběd. "Hodně se leskla a myslím, že i trochu svítila. Detektor ale neukázal žádnou radiaci, tak jsem ji drapla, dala do piksly a donesla ji sem. Hele, jestli to, tak já zas půjdu. Jestli už nic nepotřebuješ vědět jsem myslela," ukáže palcem na dveře a kývne hlavou. "Tě nechám bádat, doktorko," mrkne laškovně tvým směrem a vezme za kliku. Hned se ale plácne do čela, zvrátí oči v sloup a sejme ze zad batoh. "Jsem blbá ne? Ti to přinesu a hnedka bych s tím zasejc vodešla. Na, ještě malej bonus." Koukáš, o čem to Naďa mluví. Ta mezitím z batohu vyskládá na stůl čtyři balíky narychlo balené do kusů bílého plátna. Když se podíváš, co to je, vidíš, že ti donesla čtveřici artefaktů**. "Z minovýho pole. Mám to u tebe, kočando!" To ti nemusí dvakrát připomínat, tyhle věci mají pro některé lidi velkou cenu. Například pro tebe. Kameny, které ti přinesla, vypadají jako prožrané brambory struskovité textury. Sálá z nich celkem příjemné teplo. Tento druh už znáš, ten se dá najít poblíž Inferna, což je plamenná anomálie. Cokoliv se k ní přiblíží, je sežehnuto na uhel. Naštěstí se tyhle vortexy dají na chvilku vyzkratovat jakýmkoliv předmětem, třeba kusem železa, nebo kamenem. No a právě na těch pár vzácných vteřin, kdy je anomálie neaktivní, se dají tyhle artefakty sebrat a uschovat. ______________________________________________________ *Vír je druh anomálie, který není na první pohled nijak patrný. Naplno se projeví až teprve tehdy, když do jeho těsné blízkosti vstoupí živý tvor, ať už zvíře, nebo člověk. Oběť je uchopena silným energetickým polem a vyzvednuta do vzduchu, kde je tvor doslova rozcupován energetickými turbulencemi. Poté se energie anomálie vyčerpá a již se neobnoví. Na neživou hmotu nereaguje. **Artefakt je předmět, či kus hmoty, která byla přetvořena přímým působením anomálie. Může nabírat různých podob, od rezavé plechovky po mrkací pannu, či to může být jen beztvarý kus horniny. Každopádně vždy je to neživý předmět a vyznačuje se silným energetickým polem, které ho obklopuje. V závislosti na vlivu blízké anomálie má tento předmět unikátní vlastnosti, jako je tepelná, či světelná radiace, či jiný druh emise. O tom, co se o artefaktech ví, by se dala napsat brožura; o tom, co se o nich neví celá knihovna. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Jo ty myslíš doktorku Sjörgenovou! To je dobrá pichna, kámo. Tu bych drbal až do mrtva, che!" zhodnotí ten chlap nejblíž její vzhled a své city k její osobě a odmávne tě, že mu to k této konverzaci stačilo. "Prej s ní šuká Arťom, neslyšeli jste o tom?" zeptá se jeden z nich a moc si nedává záležet, aby ho nebylo slyšet. "Hovno, ta přece píchátadle se..." kývne bradou ke dveřím, vedle kterých oba sedí a kam máš namířeno i ty sám. "S ním? Vole, ses posral ne? Ta nebude šukat s nějakým..." polkne výraz, kterým chtěl Zaka počastovat a radši naváže novou větou: "Ta si vole vybírá jen ty nahoře, ne jejich zástupce." "Beztak je to kec, já bych spíš řekl, že je na ženský. Hele, furt k ní chodí ta lesba, ta Naďa, nebo jak se jí nadává. Chlapy odpálkvov... odpálo... odpáklo... no prostě je posílá do hajzlu," nahradí nevyslovitelné slovo více jadrným výrazem ten fousatý a hned pokračuje: "Takže já myslím, že je teplá. Vobě jsou teplý. A v posteli žhavý, cheche..." "Ty vole, tobě se zas vaří voda v hrnci, co?" zaklepe si třetí z nich na čelo. "To, že je na ženský neznamená, že občas nepodrží i Arťomovi. Takový kunda ženský by byla škoda pro jednu teplou couru... hej! Co tady zacláníš? Nechtěls jít s nějakejma knihama, co?" okřikne tě jeden z nich, když stále na místě posloucháš jejich rozhovor. Než stačíš cokoliv odpovědět, otevřou se dveře a vyjde Zak, oblečený jen do maskáčových kalhot a těžkých kanad. "Co tady kurva řvete? Nemáte hlídku, nebo něco?" Všichni tři hned ztichli jako napomenutí školáčci. "Ne, pane. Máme osobní volno. Hrajem... karty," odpoví celkem krotce ten fousatý a pomalu položí karty. Všimnul sis, že se mu rýsuje pěkná srdcová fleš. "Tak držet hubu, neslyším sám sebe v tom vašem kraválu. A kdo jseš ty?" upře na tebe svůj nedůvěřivý pohled orla a dotáhne si pásek o jednu dírku. Za jeho rozložitými zády u něj v kanclu jsi na moment zahlédnul dámský kotník, jak zaplul pod zelenou vojenskou přikrývku. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro "Jestli ta květina dokázala přežít v tom trezoru jen takhle a navíc s tímhle," vytáhnu ze sejfu jeden valounek a podržím ho před sebou, "Tak to znamená jen jediný: je to taky artefakt. Víš ale, co je artefaktech dost typický?" Nechám otázku viset chvilku ve vzduchu a pak profesorským tónem odpovím: "Nikdy to nebejvaj živý věci, jen neživý. Kameny, starý sešívačky a tak. Rostliny jima bejvaj přetvořený, jako zmutovaný, ale samy tohle vyzařování nemaj. Cítíš ho?" Jistě, že ho cítí. Stačí dát dlaň trochu blíž a ucítí podivný chlad, který květinu halí. Taky to vypadá, že kolem pampelišky emanuje tlumená záře. "Máš vůbec představu, jakou tohle musí mít hodnotu? Já se poseru, jsme bohatý!" zazáří mi v očích plamínky a chytnu vzrušeně Magdalenu za předloktí. "Pojďme odsud, máme nakoupeno opravdu fantasticky," řeknu a nahážu zbylé artefakty z trezoru do postraních kapes svého batohu. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Uvidíme,“ řeknu dost strohým hlasem. Zajisté, je to naprosto vzácný artefakt, za který by někteří platili kdoví čím, jen aby ho získali. Ale taky to znamená, že čím vzácnější artefakt je, tím větší riziko s sebou nese, že vás někdo podřízne jen proto, aby ho získal pro sebe. V takovém případě se nedá hovořit o fér kšeftech. Přes to všechno, nad čím jsem teď přemýšlela, jsem stejně kytku narvala do batohu. “Beru si jí na starost, dokud nezjistíme, co to umí.“ nahodím batoh na záda, vezmu svou pušku a jdu zpátky ke dveřím. “Vypadnem odsud a pak něco vymyslíme,“ otočím se za Alicí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Hned zkraje chodby, lemované dveřmi, narážíte na schody, vedoucí přímo dolů. Je nyní jen na vás, zda se tu chcete trochu porozhlédnout, či jestli chcete co nejrychleji odejít. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Otočím se na Alici a odmítavými posunky jí naznačím, že to tu necháme plavat a půjdeme dolů po schodech. “Počkej tu,“ ukážu Alici dlaň, když se chystám sestoupit po prvním schodu dolů. Budu se držet zády u zdi. Zkřížím ruce tak, abych si podpírala pušku svítilnou a přitom měla jasný výhled kam šlapu. Uvidíme, co je tady dole... MH: Používám svou speciální schopnost - Průzkumník |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Pak už a poručíkem sedím za sanitkou zády se opírajíc o vozidlo. "Neměl jsem na ně střílet." Promluvím vykolejeně a hrudník se mi zhluboka dme. Nevím, co dělat. Vím jen to, že nechci střílet na ty lidi, co teď střílejí po nás. Dneska mám zabíjení víc než dost. "Vzdáme se." Prohlásím nejistě, napůl jako otázku, napůl jako oznámení. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Ouha, Zak Při rozmluvě stráží jen občas přikývnu, a mám u toho úšklebek: "To ví přece každej...." Občas k tomu přidám i zvukový projev, jako prsknutí s che. Pak přijde Zak, těsně potom co mě okřikne strážný. No, aspoň mě nepodezřívá z toho že si snažím zapamatovat vše co říkají, mohlo by se to hodit... pokud se takové příležitosti dožiju. Obratím se k Zakovi. Odpovím: "Jen poslíček Radek. Asi si mě nepamatujete, ale věřte, už jsme se potkali. Posílá mě doktorka Sjörgenová, pro knihy." Říkám to hlasem klidným a vyrovnaným, trochu rutiním, aby se Zak kdyžtak na mě tolik nezlobil když zrovna šukal. Doufám že mu sex prostě snížil pozornost. A že mu není podezřelé že mám v rukou kulomet... (Hod na Inteligenci/Vůle - nejsem si jist.) |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Týden intenzivní práce, kdy jsi byla prakticky celou dobu zavřená ve své laboratoři a vycházela ven jen kvůli záchodu, přinesl své ovoce a tobě se podařilo o květině zjistit mnoho věcí. Tak předně se nejdnalo o žádného mutanta, ale o regulérní artefakt, dosud nepozorovaný, neboť artefakty jsou vždy (aspoň tomu tak doposud bylo) anorganické. Živá hmota při styku s vortexy buď zanikala, či se přetvářela v něco, co se původnímu druhu organismu už nikterak nepodobalo. Ne však pampeliška, která ač si zachovala původní svěží vzhled, neustále emanovala silné energetické pole, ne nepodobné právě běžným artefaktům, kterých jsi už viděla celou řádku předtím. Veškeré poznatky jsi zapisovala do velkého sešitu. Je v něm vše - měření, výsledky pozorování, i čiré spekulace. Květinu jsi podrobila bezpočtu nedestruktivních experimentů a téměř každý přinesl nějaký ohromující a dosud nepozorovaný výsledek. Tak kupříkladu jsi zjistila, že květina nějakým způsobem dokáže sorbovat energii z blízkých zdrojů a uchovávat je ve vlastním energetickém poli. To je rozděleno na kvantové vrstvy, které mohou být excitovány, či naopak vybíjeny. A tady jsi odhalila tu opravdovou moc artefaktu. Květina totiž dokáže pohcovat anomálie a potom je zpětně vytvářet. Tento experiment jsi provedla jako jeden z posledních, než jsi byla nucena o dva dny později opustit se zbytkem posádky základnu. Pamatuješ si ten den naprosto živě. Obklopila jsi květinu několika slabšími artefakty a zavřela ji do trezoru. Druhý den jsi sejf otevřela a uzřela, co se stalo. Pampeliška svítila jako stowattová žárovka a mráz, který z ní sálal byl tak intenzivní, že nestačilo vzít si na její přenesení jen rukavice. Valouny, které ji obklopovaly, byly skoro vyčerpané. Vyneslas tedy květinu ven v kufru na transplantované orgány a nasedla do džípu, abys mohla poodjet kus stranou od zvědavých očí vojáků. Stačilo poodjet za Tesco a vystoupit za garážemi, abys měla soukromí na své experimenty, pro které bylo příliš nebezpečné dělat je uvnitř ve své laboratoři. Sama pořádně nevíš, jak jsi vlastně dosáhla toho, aby ze sebe květina uvolnila něco ze své vázané energie. Bylo to snad překrmení pampelišky dodatečnou energií z dalších artefaktů? Byla to reakce na něco z prostředí? Dokázala se snad ta rostlina napojit na tebe a tvou mysl? To nedokážeš říci. Každopádně náhle se stalo něco. Ozvalo se dunění a svět okolo tebe jako by potemněl a vzduch se velmi ochladil, nejen v přímém okolí rostliny. A pak náhle cosi uhodilo do země, přesněji řečeno do tvého džípu a doslova ho to zmuchlalo do velikosti basketbalového míče. Jen tak, behem pár vteřin a za doprovodu ušidrásajícího lomozu. Zem kolem té plechové koule byla zrytá, jako by tu bojovalo na život a na smrt nějaké velké zvíře se šelmou. Květina ležela opodál, svítila již méně a také už nevydávala takový chlad. Pokusila ses experiment zopakovat, ale energie rostliny již byla vyčerpána. Další den jsi strávila srovnáváním dat z minulých pokusů a dospěla jsi k názoru, že důvodem k "odpálení" pole rostliny došlo při kontaktu s tebou samotnou. Dále bylo zapotřebí usměrnit své myšlenky do nějakého konkrétního místa v prostoru, čímž došlo k vybití energie a jejímu přenesení do bodu, na který byla zesynchronizovaná mysl zaměřená. Množství přítomné energie v rostlině (momentální kvantová úroveň) pak ovlivňuje výsledný účinek. Takže je to zbraň, napadlo tě. Psycho-zbraň. Celkem komická představa, že na někoho namíříš pampeliškou a silou myšlenky ho v okamžiku přeměníš v bublající bláto. A džíp v malou kouli. Možnosti tohoto artefaktu jsou ohromné. Možnost zničit tank, či vybít celé čety nepřátel jedním mávnutím rukou... ještě štěstí, že tvé výzkumy zůstaly ostatním utajené. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Stát. Vidíte to?" zastaví se Ivan, který jde jako první a hned ukáže na podlahu. V prachu a omítce vidíte zřetelně otisky dvou párů bot, vedoucích oběma směry, tedy od laboratoře a k ní. "Ty stopy jsou celkem čerstvý, asi budeme mít společnost," zhodnotí Ivan nález a překontroluje si ještě jednou zbraň, zda má odjištěno. Když se opět zvedne, rozhlédne se chodbou a zašeptá: "Ys, Borisi, jděte do laborky a poberte všechno potřebný. Já se jdu podívat, kam ty stopy vedou." Boris přikývne, potichu položí kulomet doprostřed chodby před schodištěm a vytáhne z pouzdra svého Glocka. Na manévrování s dlouhou zbraní tu opravdu není moc místa a jestli je tu nějaký vetřelec, svižnost bude váce na výhodu před brutální razancí jeho Negevu. Oba jdou každý na druhou stranu a ty se přidáváš k Borisovi. "Tys nezamkla?" otáže se Boris přes rameno poté, co vezme za kliku tvé pracovny a dveře se s tichým skřípěním otevírají. Ne, nezamklas. Nebyl čas. V momentě, kdy byl vyhlášen poplach a zmatek zachvátil základnu, nebylas zrovna u sebe. Musela jsi vyřídit kontrolu nového vybavení a vytřídit si z něj pak věci, které by se ti hodily do laboratoře (přednostní právo pohrabat se v nových věcech ti zajistil Arťom), takže jakmiles uslyšela poplašnou sirénu a vyběhlas ven, už tě brali a pěchovali do džípu a rychle pryč. Marná snaha jim vysvětlit, že si musíš id sebe vzít několik důležitých věcí, prostěs tam musela všechno nechat. Vcházíte do laboratoře. Už na první pohled je ti jasné, že se tu někdo přehraboval ve tvých věcech. Papíry na stolech jsou rozházené a pomíchané, mnohé leží na podlaze a pokrývají je další šlápoty. Skříňky a šuplíky jsou pootvírané, jejich obsah z části chybí, nebo je vyházen ven. A co je opravdu k posrání je to, že trezor, ve kterém jsi přechovávala květinu a pár dalších artefaktů, je dokořán otevřen a uvnitř není nic. Směsice vražedných emocí ti víří hlavou, když se vydáš ke stolu, kde jsi přechovávala své léky. Polije tě ledový pot když vidíš, že šuplík je prázdný. Freneticky prohledáš i ty ostatní, ale jen se ujistíš, že tu prášky nejsou. A to je hodně velký průser. "Tak máš to? Už chci odsaď vypadnout," zabručí Boris, který je na druhém konci laboratoře a prohlíží si rozházený inventář místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Bez obtíží sejdeš všechna patra a brzy se ocitáš v přízemí, kde schody ústí do velké haly. Mezi dvěma řadami nosných pilířů se zde nachází několik vozidel. Jak světlo tvé baterky přejíždí po jejich kovových tělech, je ti jasné, že tyto vozy musely dříve patřit armádě. Jsou to terénní vozy s maskovacím nátěrem, ale kovové nosníky nejsou opatřeny zbraněmi. Krom vozů lemuje obvod stěn několik vysokých štíhlých skříněk a pracovních ponků s nářadím. Intenzivně tu páchne motorový olej a zatuchlý prach. Škvírami v zatlučených oknech sem proniká několik pruhů kalného světla zvenčí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Na ta slova už jen zavrtí hlavou a otáčí se, maje se k odchodu zpět do svého pokoje. Najednou se ale otáčí a znovu na tebe upře svůj zrak. "Poslouchej... jak se jmenuješ? Celým jménem. Pač je mi fakt divný, že si tě nevybavuju. A já mám na ksichty dobrou paměť. Pod kým sloužíš?" Vaše vzájemná konverzace už zaujala i tři chlapíky za stelem. Ti sice stále dál hrají karty, ale koukají úkosem víc na vás, než do svých karet. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro Na moment se odmlčím, protože se s Josefem nechci v téhle situaci za každou cenu přít. Samozřejmě ani já nechci bojovat, obzvlášť jestli ten kluk mluvil pravdu. Možná jsme udělali kardinální chybu, ale když už jsme po pás ve sračkách nezbývá, než se jima brodit na druhý břeh. A to může nyní klidně i znamenat bojovat o holé přežití, přestože oni nemusí být nutně naši nepřátelé. Těsně kolem kraje sanitky probzučí krátká dávka a vysekne kus asfaltu, který mě škrábne pod okem. "Au! Kurva!" syknu a setřu krůpěj krve ze své tváře. "Jak je chceš přesvědčit, že to byla jen nehoda a ne poprava? Mě totiž nic nenapdá!" Zatímco mluvíme, oni se jistojistě přibližují a nejspíš nás i obcházejí z více stran. Za chvíli už se nebudeme mít kde pořádně krýt, což je hodně blbý. |
| |
| soukromá zpráva od Ys pro Naštěstí na mě promluví Ivan. Sevřu čelisti, jsem netrpělivá. Po všech sračkách, co se nám ani ne po půl kilometru sesypaly na hlavu, bych už ráda měla to, pro co jsme přišli. Na Borisovu otázku jenom zavrtím hlavu. Nemám čas ani chuť mu to vysvětlovat a on není někdo, kdo by na tom - v tuhle chvíli! - trval. Krok za prahem však zamrznu. Jestli někdy projevuju silnější emoce než údiv (strach nepočítám, to je podvědomá reakce, jsou to pudy), je to právě teď. Oči se mi rozšíří a vzápětí v nich zaplane ledový oheň. Kdybych měla po ruce toho, kdo to udělal, snad bych ho opravdu dokázala zabít jedinou myšlenkou - i bez pampelišky. Zafuním. Někdo by tomu nepřikládal pozornost, ale jelikož mě Boris zná už nějaký ten pátek, možná mu to přijde divné. Zní to totiž podobně, jako když se rozčiluje on. Akorát z mého těla to nezní jako stádo rozzuřených býků. Sevřu ruce v pěst. Mám chuť vztekle zařvat a do něčeho kopnout. Někoho zabít! Vybít si frustraci na vetřelci, který se opovážil znesvětit moji svatyni. Všechno tohle nebezpečně bublá pod povrchem, prozrazují mě jen malá gesta a moje oči. A ten trezor... Jestli to napětí neuvolním, asi mi praskne cévka. Vážně, tenhle chemický koktejl mi v hlavě neodpálilo ani to, když mě odsoudili. Říkali, že jsem děsivě tichý a klidný psychopat. Jako by nevěděli, že mnozí takoví bývají. Za předpokladu, že bych tedy byla psychopat. Já jsem vědec. Popadnu batoh a začnu do něj házet svoje poznámky i zbytky léků. Dokonce i papíry ze země. POŠLAPALI JE! To je jako plivnout mi do ksichtu, vážně. Grrr! Když pak vzhlédnu k Borisovi, temně modré oči mi planou. "Ne. Někdo to ukradl. Ten někdo, kdo tu nadělal ty stopy," pomalu, skoro až výhružně se napřímím a hodím si batoh zase na záda. "Jestli tu někoho potkáme a nebudou to naši," což by těžko mohli být, že jo, "zastřel ho. Bez otázek, bez keců." Myslím to smrtelně vážně. Já sama prostě oddělám kohokoli, kdo mi zkříží cestu, abych pak mohla jeho mrtvolu probrat, jestli ten zloděj nebyl on. Mou rukou zemřelo spoustu lidí. Jenomže ti umřeli pro dobrou věc, pro vědu. Tihle zaplatí za to, že sahali na MOJE VĚCI! "Navíc ukradli jednu věc, kterou nutně potřebuju. Dělala jsem na ní výzkum a mohla by nám pomoct." Nejdůležitější je motivace. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Buď se vzdáme a možná nás zastřelí, nebo utečeme." Víc možností opravdu nevidím. Každopádně teď není čas na dlouhé rozhovory, zbytek proto dopovím co nejstručněji. "Utíkat můžeme jen přes nemocnici." Ukážu výmluvně na okna budovy před námi. Není to tak dlouho, co mi poručík vyprávěl všelijaké historky, které o tom místě kolují. Nechám proto na něm, aby si domyslel, proč by to nemusel být dobrý nápad. Kromě budovy jsme na otevřeném prostranství. Lidi z Citadely možná střílí ještě hůř než já, než se ale budeme mít za co krýt, mají spoustu času trefit se. "Dej mi něco bílýho." Trvám na tom, že vyjednávání je ta lepší cesta. Po pár okamžicích hledání vytáhnu z kapsy kdysi bílý kapesník a začnu s ním mávat za hranou sanitky tak, abych přitom odhalil co nejméně z vlastní ruky. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Kurňa A kurva, to jsem to asi dost posral. Rychle přemýšlím, pod kým bych mohl zatím sloužit? No, jediní koho znám jsou Rusáci... a ty by tu už mohly být ne? Do píči, doufám že mám jenom halušky. "Právě jsem na zkušené u Borise, chce si mě ozkoušet jestli stojím za to. Chce mít ze mě sluhu nebo co." Hazím výraz pohrdání k sluhovi ale jasný znak: Teď není nic lepšího, tak sloužím velkému ruskému bráškovi. Snad to Zak sežere. "Snad abych šel, nechci Ys ani Rusy nasrat." Otáčím se k odchodu a jdu normálním krokem, ne moc rychle ani pomalu. (Hod na vůli.) |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Naklonila jsem se do výklenku nad mou hlavou a sykla jsem na Alici. “Pojď dolů,“ řeknu a počkám, dokud ke mně nesejde. “Není tu nic jiného, než tohle.“ dlaní ukážu do prostoru na auta a skříňky. “Asi tu už nic moc nenajdeme,“ podívám se na Alici. Vím, že chtěla zjistit, co se tady stalo, ale kromě toho, že jsme našli tu podivnou květinu, tu nic jiného není. Tedy, až na ty tupouny, ale i tak mi to přišlo dost divné. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Hele, snad bysme teď mohli..." začne Ivan hovořit, ale jeho slova jsou přeťata hlasitým rachocením automatické pušky. Střelba jde odvedle, z místnosti, kde lávka na druhou budovu a taky - "Ivan! Asi našel ty zasraný vetřelce!" zkonstatoval soudruh a jako vystřelený pružinou vyběhnul ven na chodbu, odkud se už ozývala další střelba. Za běhu popadnul svůj kulomet, který tam nechal ležet a zatočil do jedněch z vedlejších dveří skoro až smykem. Během krátkého okamžiku se k ostrému štěkotu Ivanova kalašnikovu přidalo i dunivé burácení Borisova Negevu. Na co dál čekat? Jestli jsou to ti vetřelci, co si dovolili ti vybrakovat laboratoř vám v podstatě pod nosem, nezaslouží si nic lepšího než popravu v sicilském stylu - pěkně dvě kila žhavé oceli do střev a flusanec do rudé kaše, která bývala jejich obličeji. Avšak všeho do času, nejdřív je třeba ty ptáčky pochytat. Budova, ve které jste teď, sousedí přímo s další identickou čtyřpatrovou a právě v nejvyšším podlaží, kde jste nyní i vy, je jedna ze spojnic mezi domy - několikametrový ocelový můstek. Je jasné, že ti lupiči museli prchnout tudy, když vás zaslechli přicházet a teď je tví dva kumpáni zasypávají kulkami, když je nejspíš zahlédli v oknech na schodišti, po kterém se jali utéct. Na ta okna můžeš vidět od lávky, ale z laboratoře jen velmi těžko, je to už příliš ostrý úhel. "Nějaká holka, asi jsme ji dostali, ale podle stop je jich víc," informoval tě Ivan, jakmile ses k nim oběma opět dostala. Pohlédneš dolů na protější dům. Celé místo, kam dopadala jejich střelba, je zahaleno bílým mračnem prachu, skrze které není vidět nic, než jen zející tmavá díra, která bývala nejspíš jedním z oken. Střelba z těžkého kulometu musela mít na stěnu domu devastující účinek, když vezmeme v potaz, že je tvořena jen vetchými cihlami. Ať už se za stěnou krčil kdokoliv, je možné, že mohl koupit i nějakou kulku, která si prohlodala cestu skrze zdivo. "Budeš nás krýt, nebo jdeš s náma?" otázal se Ivan přer rameno, zatímco vstává z kleku. Ozvalo se brnknutí pružiny, když vysunul zásobník a na jeho místo dal nový, plný. Vyprázdněný dal do jedné z kapes na své vestě. Borisův kulomet má ocelových včeliček ještě dost, minimálně půlku krabice. |
| |
| soukromá zpráva od Poručík Svoboda pro "Do hajzlu! Kurva... a do hajzlu!" pokusím si trochu ulevit, ale nepomohlo to. Zatímco lovím poslední kousek bandáže z jedné z kapes, Josef už má najitý kapesník a začne s ním freneticky mávat přes okraj sanitky. I přes to, jak malinký kousek z něj vyčnívá z úkrytu, pokouší se mu ustřelit ruku. Jenže se nedá nic dělat, tohle je asi fakt naše poslední šance. "Zastavte palbu! Přestaňte střílet! Vzdáváme se!" připojím se k parťákově snaze zachránit nám oběma prdel. Vzduchem vlaje metrový kus obvazu s rudou šmouhou na konci a já si říkám, jestli z tohohle dneska vyvázneme živí. |
| |
| soukromá zpráva od L3K pro "Hele, jestli se do toho taky můžu vložit, tak já bych navrhnul je všechny postřílet. Je jich jenom jedenáct a z toho má zbraně jen pět z nich. Vy jste dva, se mnou tři a navíc nejste ani jeden zraněnej, nebo kdovíjakej levák. Ale ta finta se vzdáváním by možná mohla zabrat, až se přiblížej s tím, že vás zajmou, tak je prostě sejmeme! Co vy na to? Nebuďte takový třasořitky, bude prdel!" |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Z burácení vás bolí uši tak příšerně, že to postupuje snad až do mozku. Obě jste během pár vteřin intenzivní palby pakryté prachem a sutí tak, že skoro ani nejste vidět. A palba ne a ne přestat. Prachu je kolem vás najednou tolik, že na sebe skoro nevidíte, přestože ležíte necelé tři metry od sebe. Alice sebou plácla přímo na schody, tys zalehla dole na odpočívadle. Po mučivých dvaceti vteřinách, během kterých jste obě zestárly tak o dvacet let, střelba utichla a vzduch se naplnil ohlušujícím tichem. Přes mračnou clonu sem teď dopadá ještě méně světla, než předtím přes ušmudlané okno, skrze které museli jednu z vás zahlédnout. Co teď? |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Otázka je, co nyní hodláš dělat a kam jít? A kde ses to vlastně ocitnul? |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Kde v tu chvíli byla Alice, mne nezajímalo. Choulila jsem se ve své skrýši, nechávala jsem na sebe padat odlupující se omítku a snažila jsem se dýchat co nejméně, abych nevdechovala rozvířený prach. Po hmatu jsem vypnula baterku, aby nás její světlo neprozradilo, a nastrkala jsem jí do jedné z kapes v mé bundě. Proboha... co to je? Co se to sakra děje? Když vše ustalo, opatrně jsem zvedla hlavu a otřela si z tváře usazený prach. Vypadalo to tu jako v pekle. “Musíme odsud vypadnout, Alice...“ zvedla jsem se na kolena a když jsem chtěla vstát, na zaprášeném povrchu mi podklouzla noha, ale byla to naše šance jak využít času, než si sedne prach, k útěku. “Dělej!“ mávnu rukou do patra směrem k obrněným vozidlům, které by nám mohly poskytnout potřebnou pomocnou ruku. Dá se mezi ně schovat a možná se můžeme pokusit najít jiný východ ven a utéct odsud a nebo, pokud budeme mít štěstí, tak do jednoho z aut nasedneme a odjedeme. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Pak mi nezbývá nic jiného, než zase mávat kapesníkem a doufat, že někomu na druhé straně ještě funguje mozek a ne jen pudové chování lačnící po krvi a pomstě. "Vzdáváme se! Nechceme bojovat!" Pokouším se z plných plic překřičet střelbu uprchlíků. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Vyklopýtaly jste z bílého mračna do garáže a rozhlédly se okolo sebe. Mezi dvěma řadami nosných pilířů se zde nachází několik vozidel. Jak světlo tvé baterky přejíždí po jejich kovových tělech, je ti jasné, že tyto vozy musely dříve patřit armádě. Jsou to terénní vozy s maskovacím nátěrem, ale kovové nosníky nejsou opatřeny zbraněmi. Krom vozů lemuje obvod stěn několik vysokých štíhlých skříněk a pracovních ponků s nářadím. Intenzivně tu páchne motorový olej a zatuchlý prach. Škvírami v zatlučených oknech sem proniká několik pruhů kalného světla zvenčí (zkopírováno z jednoho z předchozích příspěvků). Nyní je třeba se rychle rozhodnout, jaké kroky podnikneš. Budeš se pokoušet najít vozidlo, které by bylo provozuschopné? A je to vůbec možné? Schováte se a počkáte, jestli po vás ti střelci půjdou? Pokusíte se najít východ a utéct? Či budeš hledat cokoliv užitečného, co by vám nějak mohlo pomoci? Zatímco ti hlavou prolétají možnosti dalšího postupu, Alice si vedle tebe překvapeně povzdechla: "Ach jo, asi mě trefili." Pravila to s tónem, jakoby ti oznamovala, že si nejspíš zadřela třísku. Zprvu jí kvůli tomu nevěnuješ moc pozornosti, ale při bloudění zrakem po garáži se na ní přeci jen po chvíli podíváš. Dívka je celá bílá od hlavy k patě, její oděv i tvář jsou kompletně pokryty bílým prachem, s nímž ostře kontrastuje krev na jejím boku a dlani, kterou si ránu drží. "To je v hajzlu..." zasténá, když se marně pokusí udržet rovnováhu a sveze se k zemi po jednom ze sloupů. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Vylezte ven s rukama nad hlavou a o nic se nepokoušejte!" ozve se silný ženský hlas odkudsi zepředu, kam nevidíte. Oba si vyměníte vážné pohledy, protože vám oběma je jasné, že tohle je ten okamžik, kdy možná dýcháte naposledy. Poručík téměř neznatelně pokýve hlavou a pak se obrátí, aby vyšel zpoza svého úkrytu, když vtom okamžiku se ozve se vlhké bouchnutí a poručík se skácí k zemi. Nad jeho tělem leží mldík, sotva patnáctiletý a v rukou drží omlácený Galil, jehož pažba se leskne poručíkovou krví. Svou zbraň nyní obrátí na tebe a s nenávistným pohledem procedí skrze zuby: "A jseš v hajzlu ty zasranej parchante!" = = = Bylo vám jasné, že vás dřív či později obejdou, sanitka by vám moc dlouho účinné krytí neposkytovala. Zatímco na tebe mladík mířil zbraní, která by tě na takovou blízkost dokázala doslova rozcupovat, dorazil i zbytek lidí. Posbírali zbraně, sebrali vám vesty i s veškerou výstrojí a černou kobercovou páskou vám oběma spoutali ruce a hohy. Nyní sedíš opřený o travnatý svážek u parkoviště sanitek a poručík, který zatím stále nenabyl vědomí, leží vedle tebe. Zdá se, že L3K se v původním počtu ozbrojenců nemýlil, těch přišlo pět. Dalších pět se ale vzápětí ozbrojilo od svých zabitých kolegů a vás dvou, takže na vás teď míří víc hlavní, než bylo vůbec potřeba. "Aleno, Marie, jděte hlídat tamtu bránu," ozvala se žena, jejíž hlas poznáváš, je to ta, co na vás volala, abyste vylezli ven s rukama nad hlavou. "Honzo, ty běž támhle k budově a vem s sebou... jo, ty a ty, jděte s ním." Ozbrojenci vždy jen pokývou hlavami a beze slova jdou kam jim řekne. Když u vás zůstala jen šestice lidí, dva muži, tři ženy a malá holčička, sejmula velitelka kapuci a shrnula šátek, který měla přes ústa a upřela na tebe pronikavý pohled.  "Kdo jste?" zeptala se stroze. |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Lži a obavy Oddechnu si, naštěstí lež projde. Ale strach mám, co když ho napadne něco doplňujícího. Radši se vydám pryč, a nakonec se rozhodnu. Půjdu k Ys, a po cestě budu zjišťovat co kde je na základně, a možná i zkusit zjistit kdy to tam jsem, a co se tu doprdele stalo. Vydám se tam kde mají být knihy, do té vily, snad to poznám kde to je. Zbraň mám jako bych byl v pohodě, drsňák od pohledu. Snad mě nebudou zastavovat další lidi. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Je mi líto vašich lidí. Kdybysme věděli, co jsou zač, bylo by všechno úplně jinak. Nádražáci - ehm Nový pořádek - nás poslali najít profesora z Citadely. Na začátku nás bylo deset." Otočím hlavu na poručíka, abych naznačil, že z původního týmu nás moc nezbylo. "Zažily jsme drsný věci, navíc to vypadá, že je ve městě nějaká nová frakce, o který nic nevíme. Takže když nás vaši lidi překvapili, naše pocuchaný nervy spustily..." To asi není zrovna nejlepší způsob jak to podat... "Ale museli jste vidět, že toho kluka jsme se snažili zachránit!" Vyhrknu ještě rychle. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Sakra,“ zakleju. Tohle není dobrý Zakleknu k jejímu boku. “Nech mě se na to podívat. Ja to zlý?“ ptám se a přitom odkládám zbraň a pomalu vyhrnuji oblečení, abych zjistila, zda kulka prošla skrz nebo jí zůstala v těle. Taky chci vidět, jak moc to krvácí. To už se mi ale Alice mátožně skládá k zemi. Opatrně jí položím na zdravý bok a ze svého batohu vyndám pár papírových kapeníčků a náplasti. Pokusím se vytvořit provizorní bandáž. “Musíme odsud vypadnout, zvládneš to dojít k těm autům?“ podeberu Alici pod ramenem. V ruce držím svou zbraň a přes volné rameno si zpátky přehodím zapnutý batoh. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Takže jste začali střílet, protože jste se báli, že vás jinak zabijí oni, je to tak?" otáže se ta žena a skloní na chvíli pohled k zemi. Hned ho ale upře zpět na tebe a pokračuje: "To by oni nejspíš udělali. Nevypadáte totiž jako z Nového pořádku, spíš jako banditi. Ukážete mi nějaký důkaz, že jste si ty nádražáky jen nevymysleli?" Její úsměv, kterým završila otázku by byl možná za jiných okolností i přitažlivý, kdyby si stále palcem nehrála s pojistkou své pistole. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Vycházíš ven a kvůli světlu, probleskujícím skrze ocelově šedé mraky nad hlavou, si musíš na chvíli zastínit oči. Jakmile se rozkoukáš, prohlížíš si základnu. Je to přímo fascinující, vypadá to tu skoro jako ve chvíli, kdy jste sem s Ys a těmi rusy přišli, jen se tu neválí mrtvoly. Naopak kamkoliv se podíváš vidíš hlídky. Hlídky v krytech, hlídky na věžích, hlídky na visutých ochozech. Nikde není žádný civilista, vše je strikně militaritní. Vidíš i pár žen, ale ty jsou ustrojené stejně jako chlapi - buď v uniformách zašlých armád, či ve zbrojích poslepovaných ze všeho možného. Ne, že by něco takového dokázalo zastavit kulku, spíš jen tak pro styl a imidž, asi jako když si fanoušek Šíleného Maxe konečně splní dávný sen a v apokalyptické realitě se konečně vyparádí jako jeho oblíbený televizní hrdina, aniž by na něj kdokoliv koukal jako na úplného vypatlance. Vila je (kdysi) žlutá budova, která sousedí s hlavním barákem základny. Okna jsou do půlky zatlučena, aby v případě nouze poskytla aspoň minimální krytí před palbou. U hlavního vchodu, krytého všudypřítomnými pytli s pískem a kusy plechu, stojí dvoučlenná hlídka ostrých hochů v těžkých botách a s dost nebezpečně vypadajícími mašinkvéry v silných rukou. A vypadají, že dovnitř nepustí jen tak někoho - to poznáš tak, že tihle skutečně dávají pozor na to, co se kolem nich děje a nerozptylují se klábosením. |
| |
| soukromá zpráva od Alice pro Zatímco mě Magdalena provizorně ošetřuje, pokouším se na ni mluvit co nejklidnějším tónnem, jakého jsem schopna: "Jen to zastav a pak mu... musíme hned pryč. Ti střelci tam po nás určitě půjdou Magdaleno..." No, moc tvrďácky to neznělo a teď už se fakt musím hodně snažit, abych neztratila vědomí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ránu jsi tedy prozatím stabilizovala, sice stále krvácí, ale jen málo. Přeci jen ti chybí zdravotnický materiál, kvalitní obinadla, gáza, antiseptika, ale i tak jsi udělala co se dalo. Kdybys měla víc času, mohla by ses pokusit vydloubnut tu zbloudilou kulku nožem, ale ten čas teď nemáš. Alice se drží při vědomí, s trochou vůle by mohla i jít, ale na nějaké sprinty to nebude. Bohužel se o celou situaci budeš muset postarat ty sama. Takže jaký je plán? |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro Alice nebyla moc schopna chůze, ale nemohla jsem jí tam nechat. (hraji na Vůli) Sebrala jsem veškerou svou sílu a dotáhla jsem jí k autu. Snažila jsem se jí nacpat do některého z těch obrněných aut. Pokud možno dozadu, kde by se mohla položit a být v klidu. Pak se budu starat o to, abych někde našla klíčky a zkusíme, jestli nastartuji a my odsud vypadneme. “Hlavně mi vydrž, Alice. Něco mi povídej. Nesmíš zavřít oči a usnout, rozumíš mi? Rozumíš!“ |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Důkaz?" Zamyslím se překvapeně. Poručík by byl možná schopný přijít s nějakým faktem, který by je uspokojil. Mě jako někomu, kdo je tady jen na návštěvě, nezbývá než přijít s něčím hmatatelným. "Hmm..." Oči mi začnou nepřítomně kmitat, když se snažím provést myšlenkovou inventuru svého vybavení a stejně tak toho, co by u sebe mohl mít poručík. "V batohu mám vysílačku. Když se s ní dostanete nad zástavbu, můžete mluvit přímo s nádražím." Zvednu oči zpátky k vůdkyni skupiny. To by měl být dost přesvědčivý důkaz. Pokud ale budou trvat na tom, že máme něco předložit hned a tady, bude vysílačka zároveň úplně k ničemu. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Dobrá. Jen ve tvém zájmu doufám, že se nesnažíš jenom hrát o čas." Otočí se přes rameno směrem k budovám nemocnice a otáže se tě: "Bude stačit takhle vysoké místo? Tam od těch panelů na střeše?" Mlčky přikývneš a jen doufáš, že to stačit bude. Ale mělo by. Žena opět vstane a zavolá si dvě ozbrojené dívky k sobě. "Jdeme nahoru s tímhle," kývne tvým směrem, "a jeho vysílačkou. Ostatní hlídejte toho druhýho. Za chvíli jsme zpátky. Kdyby dělal problémy až se probudí, zabijte ho." Pak se na tebe mile usměje a kývne hlavou. "Tak pojď." Vylézt na střechu nemocnice nebylo nijak těžké. Jeden z hlídkujících mužů svou velitelku upozornil, že objevil nouzový žebřík, vedoucí od země až na nejvyšší místo nemocnice, tedy na střechu hlavní budovy. Všichni čtyři jste během chvíle stanuli na samotném vršku ploché střechy, zastavěné solárními panely. Došli jste až k okraji střechy, kde je volné prostranství, načež tě velitelka znovu oslovila: "Jsme tu. Teď se spojíš s vaším velitelem a ohlásíš se mu. A pak mu pověz, že jsi se setkal s lidmi, kteří pro něj mají velice důležitou informaci. A prosím, nezkoušej žádné hlouposti." Poslední větu dodá s milým úsměvem, při kterém ti namíří pistolí do obličeje a palcem natáhne kohoutek. A stále se na tebe při tom zvláštně usmívá.  Bez meškání tedy zkontroluješ připojení baterie a antény, zapneš vysílačku a naladíš patřičnou frekvenci. Po chvíli volání se konečně ohlásí nějaký muž: "Haló? Haló, příjem! Kdo to je?" Jeho hlas je rušen statickým šumem a praskáním, ale rozumíš mu. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Když se z vysílačky konečně ozve lidský hlas, promluvím o poznání hlasitěji do mikrofonu, abych přebil šum a rušení. "Tady Topol, je to pár dní, co jsme odešli z nádraží s poručíkem Svobodou." Ustavím jasně svou identitu, což je mnohem víc, než se obtěžoval druhý konec. "Potřebuju mluvit se Sivenem a karavanmajstrem, nebo aspoň Jizvou. Mám tady skupinu uprchlíků z Citadely, co prý nesou nějaký informace." Pokud nic jiného, tak poslední věta by měla spojaře na druhém konci pořádně nakopnout. Otočím se na velitelku, jestli pro mě nemá nějaké další pokyny. Pokud ne, můžeme jen čekat. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Několik dní? Co to blábolíte? Jejich skupina přeci odešla před několika hodinama... Kdo že sakra jste? Topol? Svoboda?" Pak slyšíš něco, co může být šustění papírů, ale taky klidně přenosová interference, poté několik vzdálenejších hlasů, to když spojař zapomněl pustit prst z tlačítka pro mluvení. Jakmile si to po pár vteřinách uvědomil, pustil prst a opět se rozhostilo ticho. Velitelka se na tebe jedním koutkem usmála a medovým hlasem pravila: "Jsou nějací zmatení ohledně času vašeho odchodu, že?" Sice už ti nemířila do obličeje, ale pistoli v ruce stále držela. Zatím to nevypadá dobře. A vysílačka mlčí. Po necelé minutě ticha však se zachrastění ožije a hlas se ozve znovu, tentokrát však mnohem podezřívavěji: "Řekněte jména ostatních z vaší skupiny." Zašumení, ticho. Slovo "přepínám" si ten druhý odpustil. Jde opravdu do tuhého. ____________________________________________________________ V rámci hry se pokus na jména ostatních ze skupiny vzpomenout jako hráč a nehledat ve starých příspěvcích. Zahraj to! Klidně i jejich jména komol, pokud si je pamatuješ jen zhruba, aspoň to přespěje větší autenticitě. A bude sranda! Možná... ;) Radka Tomana máš jako bonus zdarma, co ale ti ostaní? |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Ženě odpovím jen neurčitým zamručením a v duchu proklínám svoje chlebodárce, kteří sice byli dostatečně inteligentní, aby nám dali vysílačku, ale už ne tolik, aby nám zařídili jednoznačný způsob identifikace. Raději začnu dávat dohromady jména svých z většiny už asi bývalých kolegů. "Já jsem Josef Topol, ostatní ze skupiny jsou poručík Petr Svoboda, ten je přímo jeden z vašich, Světlana, Radek, Sniper... nevím už jak se opravdu jmenoval." Možná Gabriel? Proběhne mi hlavou. Ne, to je strašně blbý jméno... Ale možná proto si radši nechal říkat jinak. To je jedno. "Pak tam byl nějakej týpek v kožený bundě. Nikdy jsem je všechny neznal. Co po mě ještě chcete? Jak dlouho tu mám ze sebe ještě dělat kašpara?" |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Dobrá tedy, takže když..." Zvuk kroků, nějaký další tlumený hlas, vysílačka se na vteřinu dvě odmlčí a ozve se někdo úplně jiný, než s kým jsi doposud mluvil: "Kapitán Siven, Topole, slyšíte mě?" Po odpovědi, že ano, velitel Nádražáků pokračuje: "Díky bohu! Neslyšeli jsme od vaší skupiny už několik dní? Co se stalo? Ále, kašlat na to. Našli jste toho profesora?" V jeho hlase je naléhavost. V pozvednutém obočí ženy vedle tebe je... zvídavý zájem. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Totiž vedle dveří je na stěně zhruba v úrovni prsou nevelká skříňka s ulomenými dvířky. Na těch však tolik nesejde, jako spíše na háčcích uvnitř ní a hlavně na klíčích, které na nich visí. Vyběhneš ven z džípu (Alice stále něco mumlá skoro slyšitelným hlasem, ale je stále při vědomí) a doběneš ke skříňce. Krom různých FABek a dózických klíčů jsou zde i pověšená mnohem složitější klíče, opatřené špinavými štítky s nápisy "BOURÁK", "HAMR" A "BYVOJ" (to poslední měl být asi "Bivoj", ale buď dotyčný znalec české mytologie neovládá dostatečně pravopis, nebo chtěl zdůraznit, jaký je onen vůz tvrďák tím, že ho opatří ypsilonem). Popadneš radši všechny tři, i když je ti nejspíš už jasné, který klíč patří ke kterému. Bourák bude nejspíš starý Nissan, jehož přední maska je opatřena masivním ocelovým roštem, opatřeným trny. Byvoj bude nejspíš velký obrněnec se šesti koly a krátkou, ale velkorážní hlavní na vrcholku ve věži. Takže vy asi pojedete Hamrem, který má sice taky otočnou věž, ale kulomet v ní chybí. Škoda, mohl by se hodit. Opět zapadneš dovnitř, zasuneš klíček do zapalování a otočíš s ním. Nic. Ticho. Znovu zkusíš otočit, tentokrát motor líně zaprotestuje, párkrát zaškytá a opět zmlkne. Pokusíš se o to ještě třikrát, pokaždé se stejným výsledkem. Jako tahat malé dítě z postele, aby šlo do školy, napadne tě a zakroutíš hlavou, kde se v tobě taková myšlenka vzala, když jsi vlastně nic takového nikdy nedělala. Nic naplat, motor asi nenaskočí. Aspoň tedy aspoň vzdoruje až hrůza. Nedá se nic dělat, budeš muset vyzkoušet jiné vozidlo a dloufat, že to bude pojízdné. Zatím tě tedy udivuje, že si útočníci dávají načas. Dokonce se ti i hlavou mihne radostná myšlenka, že vás ani pronásledovat nebudou, že si to třeba rozmysleli...? Anebo se jim nechce riskovat střet s vámi? Zkusíš Bouráka, toho s těmi trny na předku. Otočíš klíčkem v zapalování a... to snad není možný! Chytil hned na první pokus! Vzrušením zalapáš po dechu, ale hned se opět zkoncentruješ. Ručička palivoměru se v podstatě nehnula z červeného políčka v dolní části ukazatele. To není dobré. Ale možná, že je palivoměr rozbitý. Možná, že motor hned chcípne, protože v něm není ani deci paliva. Možná oboje. Teď to chce vymyslet co dál. Vrata garáže jsou stále zavřená. A co je ze všeho nejhorší, přes vrčení motoru slyšíš od schodiště minimálně dvoje kroky, které si to dusají dolů do garáže, k vám. Mapka situace |
| |
| soukromá zpráva od Radek Toman pro Čas hereckého kurzu Procházím se táborem, a nestačím se divit. Tohle vše je jak vystřižené z post-apokalyptických vizí, všech možných! Tvůrci Falloutu by zaplesali... a pak asi odletěli na Enklávu. Zbraň držím pevně, ale ne křečovitě, prostě jako vždy. Co se tu asi stalo/stane, že to je pak jak po vymření. Nebo to nebude jen jak? Dojdu k cíli, k vile. No, a jsem nahranej... možná ne. Drze se vydám do útrob a doufám že mě strážní nezastaví, pokud jo, zkusím je odbít. "Jdu pro knihy které chce doktorka." Pokud by stejně nechtěli, použiju (pokud to bude vhodné) jméno boha. "Zak mi řekl že tam můžu jít." |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Našli jsme transport, ale profesorovo tělo mezi mrtvými nebylo. Někdo to tam narafičil tak, aby to vypadalo na Teskáče a dali s tím dost práce, ale stejně to nesedí." Zopakuji, co už jsem říkal radistovi a přidám pár detailů, které nepříjemně stručně shrnují prakticky vše, co jsme zatím zjistili. "Teď tady mám uprchlíky z Citadely, co říkají, že pro vás mají nějaký informace. Předávám mikrofon." Změním téma a nabídnu mikrofon ženě dřív, než se na mě z vysílačky začnou sypat další otázky a i kdyby přišly, nejevím zájem vzít si ho teď zpátky. Jen točím klikou, aby se kondenzátory ve vysílačce nevybily. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Mluvím s velitelem Nového pořádku? Mám pro vás velmi cennou informaci o tom vašem profesorovi, co ho hledáte, o Ludvíkovi Loukotkovi. Vím přesně kde je, i jak se k němu dostat, ale než vám to sdělím, chci od vás něco na oplátku." Zašumění statiky, když přepla signál na příjem. Ozval se Sivenův hlas: "Fajn, co za tu informaci chcete?" odvětil Siven lakonicky. "Já a dalších deset uprchlíků z Citadely chceme volný průchod přes vaši základnu a dál to, že nás vlakem bezpečně dostanete k obchodníkům do Chemičky. Mám vaše slovo, veliteli?" Znovu statika a chvíle ticha. Žena se celou dobu jedním koutkem usmívá a myslí si... kdoví co. "Tak počkat, nemůže se nám sem jen tak nakýblovat deset lidí a hned..." "Jedenáct. A nehodláme u vás zůstávat, chceme se jen dostat pryč z města," utne ho ona. "To je bláznovství, jak to mám asi zařídit? To přece vůbec nezávisí na mě, ale na obchodnících!" snaží se marně smlouvat Siven a tobě jen vrtá hlavou, proč takhle blbě žvaní a vykrucuje se. Záchrana profesora byla přece kriticky důležitá, kvůli tomu jste tady! Už se pohneš, že převezmeš vysílačku a zeptáš se ho sám, ale velitelka na tebe mrkne a významně potřese pistolí v ruce, takže zůstáváš sedět. "Mám to chápat tak, že nepotřebujete vědět, kde drží vaše vzácné rukojmí?" popíchne ho žena a zapraví si ten samý pramen vlasů, co předtím, za ucho. Najednou ti přijde, že ona je tak trochu kočka, co našla v Sivenovi ustrašenou myšku. "Jaké mám záruky, že budete mluvit pravdu, ženská? A vůbec, jak se jmenujete?" Siven zní hodně nervózně, těžko říci proč. "Stejné záruky, jaké dáte vy nám. Tak jak? Nebo si mám tu informaci nechat pro někoho jiného? Takový profesor má jistě velkou hodnotu a nejen pro vás. Haló? Hej, co s tím je?" klepne do vysílačky dlaní, zkusmo zacvaká přepínačem příjmu a potom ti sluchátko podá. "Ohluchlo to. Co je s tím?" Popravdě nemáš tušení, na nic jsi nesahal a ani ona očividně ne. Zkusíš přístroj vypnout a zapnout, zpětně naladit frekvenci tábora, prohmátneš i kabely a anténu, ale vše se zdá být v pořádku. Když se však dotkneš boku vysílacího přístroje, shledáš, že úplně žhne na místě, kde je napájecí zdroj. Polije tě horko - snad jste neuvařili baterku? Ale jak? Začneš odmontovávat boční kryt, když vtom tě žena uchopí za rameno a ostře ti sykne do ucha: "Teď na to kašli, koukej dolů!" a přikrčí se vedle tebe. Vypadá vystrašeně. Klekneš si na všechny čtyři k hraně střechy a ona taktéž. Obě ozbrojené ženy, které vás doprovázely, se taktéž krčí za vámi a sledují parkoviště sanitek pod vámi, kde jste zanechali ostatní muže a také Poručíka. Průser je, že nejsou sami. Ani nevíte, jak a kdy přesně se to stalo, ale vaši muži už nejsou sami. Stojí totiž v jednom chumlu a jeden po druhém pokládají na zem své zbraně na zem a hned je dávají vysoko nad hlavu, zatímco si klakají na asfalt. Z několika směrů se k nim blíží muži v černých bojových kombinézách a s plynovými maskami a míři na ně automatickými zbraněmi, opatřenými tlumiči. "To ne...!" vzdychne vyděšeně velitelka vedle tebe a jeí dosavadní autorita je ta tam. Jeden z ozbrojenců dole pod vámi, který z té výšky vypadá jako malý vojáček na hraní, pokyne rukou k jednomu z vašich mužů a zřejmě s ním o něčem hovoří. Ostatní stojí pár metrů za ním s rukama za hlavou a s hlavami skloněnými k zemi, zatímco jí zbytek ozbrojenců míří na hlavy. Vyvolený muž po pár vteřinách zavrtí hlavou, načež se ozve hlasité a ozvěnou několikrát zopakované třesknutí pistole a tázaný se sesune k zemi jako pytel brambor. "To ne... to ne... proboha..." drmolí žena vedle tebe a celá se chvěje. Střelec ukáže prstem na dalšího zajatce z kruhu klečících a podle gestikulace se i jeho táže na to, co toho předešlého. Klečící muž mu něco překotně vysvětluje (na tu dálku neslyšíš ani slovo) a ukazuje na poručíka, ležícího opodál stále v bezvědomí. Muž s pistolí k němu přistoupí a ukáže na něj. Klečící muž přikývne. Ozvou se další tři rány, všechny do poručíkovy hrudi. Ozbrojenec se pak otočí, zapraví svou pistoli zpět do pouzdra a rukou ledabyle pokyne ostatním mužům. Ti pozvednou zbraně několika krátkými, tichými dávkami pokropí hlouček klečících zajatců. Muži a ženy z Citadely padají jako podťaté klasy a jejich těla během okamžiku spojí jedno velké rudé kolo, pomalu se šířící směrem ke kanálu. "Ááááhh!!! vyjekne velitelka a slzy jí vyhrknou do očí při pohledu na ten masakr. Co je však pro vás ještě větší průser, je to, že onen mluvčí vzal do obou rukou delekohled a namířil ho neomylně vaším směrem. Poté zvednul ukazovák vzhůru a ty máš pocit, že jím mířil přímo doprostřed tvého čela. Od jejich skupiny se odělila šestice těžkooděnců a zamířila přímo k budově nemocnice. |
| |
| soukromá zpráva od Magdalena pro “Tak pojď, musíme odsud zmizet,“ Očkem loupnu směrem ke schodišti, odkud se ozývá šramot. Adrenalin mi pumpuje krev v těle na maximum, doslova slyším, jak moje hlava začíná hučet. Doprdele... snad to stihnem Opatrně jí vytáhnu ze dveří auta a pak se jí snažím dostat k Bourákovi, kam jí položím na zadní sedačku. Pokud vše zvládnu, usednu za volant, pušku si položím přes stehna, nastartuji a s úmyslem vyrazit dveře garáže, se rozjedu. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Musíme vypadnout!" Vykřiknu, zatímco se vrhám k vysílačce s cpu momentálně nefungující krám zpátky do batohu. "Jdeme na druhou stranu a tam snad najdeme jinou cestu dolů." Mávnu rukou směrem pryč od ozbrojenců a hážu si batoh na rameno. Nějaké míření pistolí mým směrem mě teď moc nezajímá, máme větší problém. "Tudy!" Ukážu na druhé straně střechy na poklop, pod kterým je žebřík na střechu vedlejší, o patro nižší budovy. Překlopím ho o sto osmdesát stupňů a mávám na ostatní, aby se otvorem provlekli co nejrychleji. Sám zatím zase sundám batoh, abych z něj vytáhl Claymore a poklop za námi zaminoval. Ten, kdo ho za mnou otevře, už nám problémy dělat nebude. "Dejte mi zbraň." Dožaduji se ještě přinejmenším pistole potom, co doženu ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Rozhlížíš se okolo sebe, nikdo z lidí uvnitř ti nevěnuje ani špetku pozornosti. Zvuky kroků, vzdálených povelů a sem tam nějakého bouchnutí se mísí s celkem příjemným pachem strojního oleje a starého knihovnického prachu. Zdá se, že krom zbraní a munice zde skladují i staré dokumenty, na co jim však jsou je ti záhadou. Vila vypadá velmi starobyle. Už od vchodu vidíš velkou vstupní halu, ze které vede několik masivních dveří. Dále je tu starobylé dřevěné schodiště, které bude určitě ještě z minulého století. Celý prostor haly je osvětlován barevným světlem, pronikající sem skrze skleněnou vitráž, zpodobňující ženu v dlouhých splývavých šatech barvy medu se snopem obilí v nahých rukou. Schody vedou do vyššího podlaží, odkud slyšíš ustavičné pokyny nějakého muže a právě ono bouchání. Zdá se, že se tam cosi stěhuje. Jelikož jsou ostatní dveře zavřené a ty nechceš jen tak klepat na blind, vystoupáš schody nahoru a porozhlédneš se tam. "Tohle dej tam za ty dvě krabice a pak se vrať pro další. Ty urovnej tamty štosy, ať se nepřevrhnou!" slyšíš komandovat postaršího muže z jediných otevřených dveří na tomto patře. Pomalu k němu přejdeš s tím, že jen upoutáš jeho pozornost a počkáš, až tě osloví. To se stalo téměř ihned, jak jsi zašel za roh.  "Co tu chcete... vojáku?" zarazí se na moment, když tě shlédne od špiček bot až ke tvé neučesané hlavě a hned se zatváří dosti podezřívavě. Není divu, on sám je oblečen v kompletní uniformě a stejně tak i jeho dva svěřenci, kteří pod jeho dohledem dávají do pořádku spisy a dokumenty. Zopakoval jsi vojákovi to samé, co strážným dole u vchodu, tedy že jdeš pro nějaké knihy, které chce doktorka. A samozřejmě se u toho tváříš tak nevině, jak to jen jde. "Knihy?" přimhouří voják oči. Chvilka ticha se protáhla trochu déle, než by ti bylo milo, honem přemýšlíš, zda po tobě snad nechce, abys to nějak blíže specifikoval, ale v okamžiku, když už otevřeš ústa, abys "objednávku" blíže specifikoval ("ty knihy, co si dala na stranu a co jí měl někdo přinýst!"), otočí se ten muž na jednoho z podřízených a houkne na něj stroze: "Knihy a časopisy pro doktorku Sjögrenovou, tamten štos, vedle toho... jo, přesně ten." S úlevou si vydechneš, když ti mladičký voják podá pětikilový balík, obsahující snad dva tucty různých tiskovin. Hned na vrchu je vidět starý National Geographic s obrázkem zasněžené rovinaté krajiny a s titulkem hlásajícím "Poslední divoká místa na planetě - Sibiř" Kývneš na ně, rozloučíš se otočíš se k odchodu. Tenhle chlápek vypadá dost ostře a kdyby se začal vyptávat... neradno pokoušet štěstí. S desetikilovým kulometem na zádech a stohem knih a časopisů v náručí začneš sestupovat dolů z vrzavých schodů. Bereš je pěkně pomalu, protože za tu dobu už příliš rovné nejsou. Stupeň za stupněm kráčíš dolů a tvůj zrak se nyní upíná na skleněnou dívku na ve vitráži. Má nádherné plavé vlasy, kolem kterých tančí malí šedí ptáčkové. Aureola slunečního svitu tvoří kol její hlavy krásnou luminiscenční auru, takže vypadá skoro jako anděl, oděný do zlatého roucha. Klid a láska, která z tohoto obrazu číší tě doslova vtahuje do sebe, jako by světa okolo a smrti a zmaru kolem nebylo. Na chvíli se dokonce zastavíš, aby ses dosyta pokochal její krásou, když vtom se stane něco, z čeho ti doslova vstaly vlasy hrůzou. Její nehybná, skleněná tvář se totiž pohla a upřela na tebe svůj pohled. Knihy ti okamžitě vypadly z náruče a ty sám ses v cuku letu poroučel k zemi jako pytel brambor s očima stále vytřeštěnýma na oživlou vitráž. Dívka tě stále sleduje pohledem a poté, aniž by se její tvář dále hýbala (ačkoliv její oči vypadají jako živé), se přímo ve tvé hlavě ozve hlas, roztříštěný několikanásobnou ozvěnou: "Ahh... moc to bolí, pomoz mi!" Nechápavě zíráš před sebe a několikrát se i dlaní udeříš do hlavy, aby se tvůj mozek probral... z čehokoliv, co se ho právě zmocnilo. Je to ale horší, jako když na tebe jdou mdloby, tvůj pohled se začne obklopovat mlhavou tmou a ty se propadáš do jakési vize, či snu. Je v ní dívka. Ne, dvě dívky. Jsou ve voze a někam velmi rychle jedou. Jedna řídí a cosi volá na tu druhou, která je vzadu a leží. Bože, má celé zakrvácené břicho!  Propadáš se ještě hlouběji do onoho obrazu, takže nyní už zřetelně slyšíš, co si ty dvě povídají, ačkoliv jejich hlasy zní velice vzdáleně a ztlumeně, jako bys měl zalehlé uši. "Hlavně... jeď... nezastavuj kvůli mě, jeď..." "Hlavně neusni, Alice!" volá na ni ta, co řídí. "Něco mi povídej, nějakou příhodu ze života, hlavně musíš zůstat vzhůru! Za chvíli zastavím, až budeme v bazpečí a ošetřím tě! Mluv na mě!" "Ale co ti mám povídat..." říká ta ležící dívka, spíš holka, sotva jí už bylo 18. Hlas má tichý a slabý a je vidět, že se jen tak tak drží při vědomí. Vůz s ní pohazuje ze strany na stranu, ale jí to evidentně nevzrušuje. "To je přece jedno, povídej mi cokoliv! Třeba... já nevím... vykládej mi o škole, kam jsi chodila. Prostě něco! No tak? Hej! Kurva fix!" zakleje řidička a prudce zabrzdí, když zjistí, že krvácející dívka omdlela. Jejich auto se zastaví uprostřed silnice, celé to vidíš jako bys seděl na zadním sedadlem s onou ležící holkou a sledoval to jako nehmotný duch. Zadní dveře se prudce otevřely a dívčinu bledou tvář osvětlilo kalné denní světlo, když ji ta druhá dívka začne křísit. Nakonec stačilo jen párkrát poplácat po tvářích a raněná holka otevře oči. A podobně jako ta skleněná žena ve vitráži, i ona je upře přímo na tebe. Když se vaše pohledy střetnou, vytřeští je, jako by viděla strašidlo a aniž by pohnula rty, ozve se ti v hlavě její hlas: "Tebe já znám! Viděla jsem tě! Ty jsi ten, kdo mi zachrání život!" Pokoušíš se něco říci, ale z tvého hrdla nevyjde ani hláska, byť se snažíš sebevíc. "Musíš mě najít," šeptá namáhavě a její pohled se k tobě usilovně upíná. Poté se začne vize rozplývat a než se naděješ, zmizí úplně. Sedíš na posledním schodě u odpočívadla a pomalu se vzpamatováváš z šokujícího snu, který jsi právě prožil tak intenzivně, jako bys v něm opravdu byl. Tvé okolí se změnilo. Jsi ve Vile, ale kolem tebe je pusté šero. Mlhavým světlem, které na tebe dopadá skrze rozbité vitrážové okno, proplouvají částěčky prachu. Vzduch je cítit starou zatuchlinou a podivným zamřelým pachem, jako... jako staré vysušené tělo, které už stačilo na vzduchu zetlít. Prudce se kolem sebe rozhlédneš a náhle si uvědomíš, že jsi zpět. Zpět v realitě. Ať už tě do toho zvláštního snu dostalo cokoliv, nyní jsi opět při smyslech. Svou zbraň máš stále u sebe a co tě dosti znepokojí, vedle tebe se válí několik knih, pokrytých silnou vrstvou prachu a pavučin. Podle stop tvých prstů jsi je měl před chvílí ve svých rukou. Vila zeje prázdnotou a náhle na tebe dolehne tíha celé situce - jsi tu sám, na základně plné tichých, kráčejích zrůd a v omámení jsi tu bloumal jak dlouho? Možná jen pár minut, možná celé hodiny. Motal ses po vylidněné základně jako mátoha, povídal sis s imaginárními lidmi a nakonec se i vypravil pobrat několik starých, polorozpadlých knih v liduprázdném baráku. Mráz ti běhá po zádech při představě svého bloumání beze smyslů. Rychle se sebereš ze země, zkontroluješ zbraň a pokusíš se utřídit si všechny myšlenky. A hlavně vymyslet další plán budoucího postupu. Byla dívka, jež s tebou mluvila ve snu opravdová? Nebo to byla jen halucinace v halucinaci? Z klidu rozjímání tě však záhy vytrhne hlasitý zvuk na zem spadnuvšího kýblu i se smetákem, který na zem někdo shodil. Nebo něco. Zvuk vyšel zezdola zpoza rohu, pokud sejdeš schody (nyní jsi na odpočívadle), tak zjistíš, co se tam děje. Tvé obavy se ještě více zpřesní, když krom řachnutí kýblu zaslechneš i pomalé, šoupavé kroky. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Opatrně projedeš mezi zaparkovanými obrněnci ve venkovním vozovém parku, vyhneš se i mrtvole, kterou jsi zapíchla nožem a poté vám už nic nestojí v cestě ven na ulici a pryč, pryč z tohoto místa. "Rychle, zbraň!" osloví tě naléhavě Alice ze zadní sedačky a hmátne po tvém UMP, které máš na klíně. Střelbu necháš na ní, ty sama se staráš jen o řízení. Než projedeš hlavní branou a zahneš na ulici, stačí Alice poslat přes zadní okýnko jednu dlouhou dávku na rozloučenou, ať už byla míněná komukoliv. Naštěstí po vás už nikdo nestřílí. "Myslím, že jsem jednoho trefila," oznámí Alice suše a opět se sveze na sedačku, samopal sklouzne na podlahu. Ani nevíš, kam vlastně jedeš, prostě jen bereš zatáčku za zatáčkou, vyhýbáš se opuštěným vozům a spadaným větvím, které nikdo nikdy neměl potřebu odklidit z rozpraskané asfaltky. Zkrátka jedeš pořád dál a dál, kam až to půjde a hlavně kam až vám vystačí benzín. Bourák je sice velké žihadlo, ale bez benzínu bude stejně k neužitku jako každý jiný vůz. Musíte se dostat daleko pro případ, že po vás ti neznámí střelci půjdou. A teď, když jednoho z nich Alice dost možná postřelila, budou mít další důvod, proč vás dvě zabít. Ani ne za minutu začne Alice opět usínat. Přesvědčuješ ji, aby mluvila, je jedno o čem. Když se ohlédneš, visíš, že sedačka pod jejím bokem je celá nasáklá krví a ona sama je bílá jako křída. Z fialových rtů se jí linou tichá slova, která nedávají moc smysl, zní to, jako by tě přestala vnímat a s očima vytřeštěnýma kamsi do opěradla mluví na imaginární postavu: "Tebe já znám! Viděla jsem tě! Ty jsi ten, kdo mi zachrání život!" Motor vozu začne vynechávat, jak namísto paliva začne nasávat z nádrže vzduch. To je konečná, naujedete nejspíš ani sto metrů po rovince. "Musíš mi pomoct," zašeptá Alice a ty si nejsi jistá, zda stále mluví se svojí halucinací, nebo s tebou. Tak jako tak s sebou vůz naposledy škubnul a motor zhasnul. Dál se s Bourákem už nedostanete, leda byste si obstaraly benzín. Vytáhneš Alici ven z vozu a opřeš ji o bok auta. To ji probudilo. Když očima najde ty tvé, roztřeseně se na tebe usměje a zašeptá: "Je mi zima, zahřej mě, prosím..." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Co chceš dělat?" otáže se stroze velitelka, ale tvrdý autoritativní tón jejího hlasu se jaksi změnil. Je v něm příměs čehosi nového. Že by strachu? Vysvětlíš jí v rychlosti, že chceš průlez zaminovat, protože se dá počítat s tím, že ti, co vám jdou po krku, jistě zkusí i tuto cestu na střechu. Přikývne na znamení souhlasu a spočine nohou na prvním stupni žebříku. "Tak hlavně ať to funguje jak má," dodá a pak její hlava zmizí ve čtvercovém průlezu. Ty mezitím dokončuješ instalaci prostého zařízení. Od poklopu vede ocelové lanko, jehož druhý konec je připojen do elektrického škrtátka. Jakmile se poklop otevře, lanko projede škrtadlem, to vytvoří elektrickou jiskru, to odpálí připojenou C4. Jednoduché zařízení, jaké by sestavilo dítě, takže ještě než velitelka došlápne na poslední příčku žebříku, ty už opět hážeš batoh na záda a následuješ ji dolů. Ještě za sebou přivřeš poklop a škvírou dokončíš instalaci lanka. Pak už jen poklop dovřeš a ve světle jejich baterky sejdeš dlouhým žebříkem dolů. "Dejte mi zbraň," oznámíš suše, jen co se tvé nohy dotknou betonové podlahy. Velitelka na tebe upře přísný pohled, je vidět, že váhá. "Ne. Chceme se odsud dostat živí, ne si hrát na kovboje. Mají přesilu a jsou to trénovaní zabijáci." Její argumenty se ti moc nezdají. Ona sama i váš doprovod má od pohledu víc zbraní, než kolik skutečně potřebují a ty sám nemáš ani nůž. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Jelikož není na co dál čekat, vyrazíš za těmi dvěma přes lávku a poté dolů po schodech. Míjíte mezipatra, která byla povětšinou obydlená novými rekruty, či využívána jako sklady nepříliš často používaného metriálu. Ani ne za minutku sestoupíte k patě schodiště, které je celé pokryto sutí, kusy cihel, skla a dřeva. Stěna, na kterou dopadá kalné světlo z venčí, je rozedraná zarytými kulkami. Odsud slyšíte neklamný zvuk běžícího motoru. Ti vetřelci museli nastartovat jeden z vozů, které nejspíš zůstaly zaparkované ve vašem někdejším vozovém parku! Přidáte do kroku a minete krvavou stopu, která se táhne od místa střelby dolů za roh, přímo do garáží. Takže jste jednoho dostali a druzí ho museli odsud odtáhnout. V momentě, kdy Ivan a po něm Boris vpadnou do garáže, ozve se hlasitý náraz a skřípení kovu o kov, to když jeden z vašich vozů prorazil plechová vrata garáže. Než ti dva stačí zalícit, vůz vyjede a ztratí se za stěnou. "Kurva fix! Rychle!" zařve Ivan a rozeběhne se k prolomeným, zohýbaným vratům. Zvenku je slyšet nervózní tůrování motoru a občasné zavytí pneumatik. Ivan se během několika sekund dostal ven z garáže, přiložil pušku k líci a vzduchem zaduněla krátká dávka. Nevyšla ale od něj, nýbrž od vozu, kterému se konečně podařilo prokličkovat ven a hlavní branou ujet. Zatímco se Ivan bez hlesu sesune k zemi, z dálky se k vám nese pomalu se vzdalující vrčení motoru. "Váňo!" vyjekne Boris, hodí svůj kulomet na kapotu odstaveného vozu a rozeběhne se ke svému druhovi. Ten leží v pomalu se rozšiřující kaluži krve, chvěje se a chroptí. Boris vezme jeho hlavu do dlaní a zvedne mu ji tak, aby mohl jeho postřelený soudruh dýchat. Z jeho úst se vyřine pramínek krve. "Byla to nějaká... holka," souká ze sebe namáhavě Ivan a s každým slovem mu z úst vyteče trochu krve. Jeho kůže je bledá a studená a vám oběma je už jasné, že Ivanovi nestihnete pomoci. Má v těle dvě střelné rány, jednu v oblasti břicha a druhou přesně v solar plexu. Boris mu dlaní otře tvář, ale je to marné, nový proud krve se znovu vrátí do původního koryta. "No... a mám to za sebou. Teď už si asi nezahrajem, co..." zašeptá chvějícím se hlasem Ivan, jeho tělo s sebou škubne a potom utichne. Boris pomalu položí druhovu hlavu na krví zbarvený beton a vstane. Beze slova se pomalým krokem vydá nazpátek k rozebranému vozu v garáži, vezme svůj kulomet a vrátí se zpět. Poklekne k mrtvému kamarádovi a najisto sáhne do jeho náprsní kapsy, ze které vytáhne pomačkanou krabičku cigaret a benzínový zapalovač. Vyklepne jedno cigáro, připálí si a zahledí se přes zeď na vršky vzdálených kopců a na ocelově kalné nebe nad nimi. Po chvíli mlčení praví klidným hlasem: "Ať už jeli kamkoliv, najdu je. A až je najdu, vychutnám si jejich pomalou smrt." Ze zlověstného tónu jeho zdánlivě klidného hlasu dokonce i tobě přeběhl mráz po zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "To jim určitě nezapomenu říct, až na nás začnou střílet." Odvětím bez snahy věc dále rozebírat a přidám zase do kroku. "Potřebujeme cestu dolů!" Zvýším hlas a svým "rozkazem" mířím především na dvě ozbrojenkyně, které šplhaly po žebříku jako první a měly tak nejvíce času se po něčem takovém porozhlédnout. Sám se vydám k protilehlému okraji střechy a hledám další nouzový žebřík. Určitě by to bylo lepší, než jít dovnitř budovy. Na druhou stranu se nedá říct, že bych teď měl zrovna vybíravou náladu, narozdíl od jiných přítomných. Zároveň pak pohledem hodím i dolů, jestli neuvidím jeden z nepřátelských týmů. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Tamto vypadá jako další žebřík dolů!" zahlásí jedna z ozbrojenkyň, stojící u okraje střechy vedle orezlých úchytů. "To nepůjde," ozve se druhá strážkyně a nervózně těká pohledem mezi tebou a velitelkou. "Jestli ti vojáci obejdou nemocnici z téhle strany, budeme tam na ráně, jak krysy v sudu. Odstřelí nás dřív, než se vůbec dostaneme na zem." "Dobře, to stačí," zastaví ji velitelka stroze. "Nějaká jiná možnost? Co tamty dveře?" kývne hlavou přes rameno ke stěně sousedící budovy, kde vidíte oprýskané plechové dveře, vedoucí nejspíš dovnitř do budovy. "Zamčený, zkoušela jsem je. Možná bych mohla ustřelit zámek?" dodá dívka nejistě. Velitelka se na moment zachmuří a pak překvapivě osloví tebe. "Co myslíš ty?" Teď je ti jasné, že ani velitelka, ani její dvě svěřenkyně, nejsou a nikdy nebyly ve vojenské službě. Sice třímají zbraně, ale chybí jim rozhodnost a strategické plánování, zkrátka to nemají v krvi. Jako by najednou splaskla malinká pomyslná bublinka. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Ty zůstaneš se mnou na střeše," ukážu na jednu z ozbrojenkyň. "Dokud nebudete vy dvě dole," obsáhnu gestem velitelku a zbývající ozbrojenkyni, "budeme vás krýt, kdyby se objevil nepřítel. Pak kryjete vy nás." To bude náš plán a ať už to bude sebedivočejší, podle toho, co jsem o nemocnici slyšel od Poručíka, pořád budeme mít větší šanci dostat se odsud živí, než kdybychom vstoupili do budovy. "Zbraň." Zvednu před sebe prázdné ruce. Tentokrát se bez ní skutečně neobejdu. Vyzbrojen zaujmu pozici na okraji střechy. Pokud to geometrie budovy dovolí, tak v takovém místě, abych na nepřítele mohl pálit dříve, než se vůbec dostane na dohled žebříku. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Jedna z ozbrojených dívek, hubená brunetka s modrýma očima barvy ledovce, hodí svou zbraň na záda, věnuje vystrašený pohled velitelce a stoupne na první stupeň žebříku, vedoucí až dolů na zem. Prorezlý kov zasténá pod jejími bagančaty. "Snad to bude držet," pronese s obavami dívka, které přes okraj střechy čouhá už jen hlava. "Neboj, vydrží to a za chvíli budeme v bezpečí. Rychle lez!" pobídne ji velitelka. Dívka kývne a pokračuje v pomalém sestupu. "Nevydržíš beze zbraně? Fajn, tumáš," otočí se nyní k tobě a podá ti svou pistoli a dva zásobníky. Jedná se o velmi zachovalý Glock 18, což je velmi spolehlivá, lehká a odolná pistole, umožňující i střelbu dávkou. Zásobníky jsou na 12 ran, ráže 9 mm. "Doporučuju ti zaměřit se spíš na ty druhý, protože my jsme ti jediní, co ti můžou..." Její projev byl však nemilosrdně uťat vyděšeným výkřikem dívky na žebříku. Velitelka vytřeští oči a rychle se nahne přes okraj střechy, aby viděla, co se děje. Přes travnatý vršek se k vám blíží dva... ne, tři ozbrojenci. Okamžitě zaklekají a krátkými dávkami ze svých automatických zbraní ostřelují stěnu nemocniční budovy, v jejíž polovině je nyní chycena i první z ozbrojenkyň. "Lez dolů! Rychle dolů!" volá na ni velitelka a následně sevře rukojeť své pušky a opětuje palbu vůči ozbrojencům. "Ne! Nemůžu! Tady mě zabijou!" ječí hystericky dívka a o překot bere jeden stupeň žebříku za druhým, jak se od poloviny žebříku snaží vylézt zpátky nahoru. Pravdou je, že dole se opravdu není moc kde krýt, nejbližší stromy jsou dobrých dvacet, pětadvacet kroků od žebříku. Každý stupeň, na který holka dupne v překotné snaze dostat se nahoru do bezpečí a pryč z dosahu deště kulek ozbrojených vojáků, viklá žebříkem tak značně, až se začne uvolňovat ze zdi. Dívka toho však nedbá a dál leze nahoru, vlasy a tvář zasypanou prachem z vydrolené omítky. A když už je skoro u vás, žebřík to definitovně vzdá a začne se pomalu a s hrozným skřípěním ohýbat a vzdalovat od budovy, i s vyděšenou dívkou na jeho samém vršku. Ta stačí jen natáhnout ruku vaším směrem a tou druhou křečovitě svírat ocelovou klec, která s ní pomalu padá k zemi. Střelci mezitím využívají šance, že opětovaná palba není příliš silná a pomalu postupují vstříc vašemu postavení stylem "co krok, to výstřel od boku", což stačí tak akorát k tomu, abyste se okázale nevystavovali na římse. Stihne někdo z vás včas zareagovat a pomoci dívce? Nebo se spíše budete starat o ozbrojence pod vámi a budete doufat, že dívka pád v konstrukci žebříku přežije? |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Okamžitě přiskočím k obezdívce střechy a hodím pohled dolů, abych zhodnotil situaci. Jediný způsob, jak pomoct holčině mou vinou vystavené palbě na žebříku, je chopit se právě nabyté zbraně a opětovat palbu. To také udělám, a i když bych rád něco trefil, hlavním cílem je přinutit ozbrojence, aby se více soustředili na vlastní bezpečnost, než palbu naším směrem. V momentě, kdy se celá konstrukce žebříku začne oddělovat od budovy, nestačím ani zvažovat možnosti a bez ohledu na nepřátelskou palbu se vykloním ze střechy, abych dívce pomohl ze žebříku zpátky na střechu. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ani nestačíš přebít zbraň a už vyvstane nový problém. Totižto dívka, která svým překotným výstupem po žebříku zpět nahoru k vám, se začala pomalu i s celou konstrukcí vzdalovat od stěny nemocnice. V poslední chvíli skočíš na okraj římsy a popadneš jeden z kovových stupňů, abys zabránil pádu celého žebříku. Že to byla velká chyba sis uvědomil téměř vzápětí. Žebřík, navíc ještě zatížený vahou dívky, je příliš těžký a ty začneš spolu s celým tím ocelovým kolosem klouzat pryč ze střechy. Marně reflexivně zapřeš kolena o rantl, není ti to nic platné. A náhle se tvé těžiště zhoupne a ty se ocitáš více ve vzduchu, nežli na střeše. Živý článek řetězu mezi terasou a stále se odklánějícím žebříkem. Závrať zahoupe tvými vnitřnostmi, když si uvědomíš, že nic nezabrání tvému více jak desetimetrovému pádu na travnatou zem. Náhle ti kdosi zezadu šlápne na bagančata a hned poté tě celou svou vahou zalehne. "Jano! Drž mě! Dělej!" křikne velitelka na druhou dívku. Během vteřiny na tvém těle přibude další váha a ty už dál nekloužeš. Dokonce i pád žebříku s bledou dívkou se zastaví. "Mám tě. Zkusíme tě vytáhnout, drž ji!" řekne ti velitelka skoro až něžně do ucha. Nemáš šanci vidět, co se děje na terase, na které se vyskytuješ v podstatě jen od půli stehen níž a defakto ani nemáš možnost, jak těm dvěma pomoci. Můžeš se jen držet žebříku a doufat, že jejich společné síly budou stačit na to, aby vás dva dostaly zpět k okraji balkónu. A kupodivu se jim to daří. Jedna tě táhne za košili, druhá zezadu za opasek a hlavně díky tomu, že se samy mohou zapřít nohama o vyvýšený okraj, mohou vytvořit účinnou páku. Ve své snaze nepustit žebřík hekáš a funíš skoro stejně, jako ty dvě, co vás táhnou, ale své sevření nepovolíš. Během pár okamžiků konečně zase staneš na pevné zemi. Dotáhnout ke stěně žebřík je pak už jen drobnost. Dívka na něm chycená padne na kolena vedle vás a přerývaně vydechuje, musela to pro ni být strašná situace. A neméně i pro tebe, vzhledem k tomu, že pokud by tě těžká konstrukce stáhla pryč ze střechy, s největší pravděpodobností bys dopadnul přímo na ni. Nyní sedíte na vyasfaltované terase a vydýcháváte stres a adrenalin. "Ten žebřík už asi nepoužijeme, leda by ho tady nahoře někdo silně držel," praví udýchaně Jana, jedna z dívek, která tě pomáhala vytáhnout nahoru. "To nepůjde, ten žebřík je nepoužitelnej," kontruje velitelka a druhá z dívek se přidává: "Já už bych na něj stejně znova nevlezla. A pak... co by bylo s tím, kdo by ho držel? Jak by se dostal dolů?" "Buď se vrátíme nazpátek a najdeme jiný žebřík," ozvala se opět velitelka, "nebo půjdeme těmahle dveřma," kývne hlavou směrem k dalšímu potenciálnímu východu z terasy. "Zajímalo by mě, jakou cestu si vybrali ti vojáci." |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Zhluboka dýchám opřen o vyvýšený okraj střechy. Svalová námaha spolu s vidinou brzkého konce dělá svoje a krizové hormony jen pomalu ustupují z krevního řečiště. Přesto si uvědomuji, že jsme už ztratili příliš mnoho času a musíme se dát do pohybu. Zatřepu hlavou, abych si pročistil myšlenky a zbavil se tak stavu, který se místy blíží opilosti. "Tady zůstat nemůžeme." Pronesu rozhodně, zatímco se zvedám do kleku. Zvednu Glocka a přebiju ho, ale zatím si ho nechávám v ruce. "Žebřík je ze hry, takže dveře." Mávnu rukou s pistolí daným směrem. Přikrčený poodejdu pár kroků od kraje střechy, než se odvážím plně se vztyčit, abych vojákům dole nedával šanci zasáhnout mě. "Byla některá z vás někdy vevnitř?" Bylo by fajn, kdyby aspoň jedna z nich byla místní a měla aspoň hrubou představu jak to vevnitř vypadá. Po cestě ke dveřím hodím pohled na střechu vedlejší budovy vědom si toho, že pokud nás ozbrojenci pronásledují nahoru, nejspíš se objeví právě tam. Pak už ale věnuji pozornost dveřím. Střílet do zámku nemá smysl, to funguje jen ve filmech. Jestli ale tady nahoře všechno koroduje stejným tempem jako sanitky dole, nebo žebřík, který mě před chvílí málem stál život, mohlo by být možné dveře prostě vyrazit. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ale proč chodit do zbořeniště sám? Stačí jedna malá neopatrnost, jeden blbý pohyb a život může skončit v cuku letu, jak když sfoukneš svíčku. Někde se ti propadne noha, řízneš se při tom o rezavý plech... není snad třeba dodávat, že protitetanovka má cenu vyšší, než dva kanystry nafty. Anebo vlezeš do doupěte smečku divokých psů. Přepočítej si velmi dobře, kolik nábojů máš v zásobníku. Dvacet? Třicet? Stačí jednou minout a máš bestii zakouslou do krkavice. I přesto všechno, přes zkázu civilizace a její návrat o pár století nazpátek zlstala jedna proměnná neměnná: totiž že člověk sám je největší zkázotvůrce. A proto ne před nástrahami prostředí, či před zvířaty je třeba si dávat největší pozor, právě od lidí hrozí největší nebezpečí. Lidé nepřestali používat technologie, nezapomněli, jak se rozdělává oheň, jak odjišťuje zbraň, či jak se filtruje voda. To, co po celoplanetární apokalypse zmizelo, je všeobecná koncepce humanismu jako takového. S pádem vlád a všech jejich prostředků k ovládání širokých mas (peníze, náboženství, politická moc) se rozpadly i umělé okovy, které držely lidi jaksi na uzdě. Morálka se stala pro velký počet přeživších jen prázdným pojmem, vždyť přeci přežije jen ten silnější. A Bůh? Ten se může jít vysrat. Průměrný lidský život se začal přepočítávat na cenu munice, potřebné k zabití jedince, v porovnání s tím, jaký majetek u sebe nese. Mnoho cestovatelů, obchodníků, i žoldáků nacházelo na cestách rodiny s podřezanými krky, i ženy a děti, to vše pro pár lahví pitné vody. Z lidí se stalo něco horšího, než zvířata, stali se monstry, u kterých se naplno projevily nejtemnější stránky jejich potlačovaných myslí. Ne všichni se však oddali čirému chaosu a naopak se rozhodli znovu budovat kvetoucí, bezpečnou a soudržnou společnost, která bude stát na pevných základech řádu a civilizovanosti. Tito lidé se počali sdružovat do uzavřených enkláv, kde se setkávaly všemožné sorty lidí, od prostých zemědělců, mechaniků a lékařů, až po vojáky a vědce. Každý z nich má v komunitě své místo a poslání. Jen díky nim se daří opět navazovat tam, kde během války lidstvo ustrnulo. Jednou z těchto komunit je i "Nový pořádek", také přezdívaní "Nádražáci", to podle umístění jejich základny u vlakového nádraží. Tato skupina spolupracuje s Citadelou, což je uzavřená militaristická skupina, shraňující především vojenský a vědecký personál. Propojena je obchodní linkou, vedoucí po tramvajové trati napříč celým městem. Obchod obstarává cech Obchodníků, kteří díky svým konexím a majetku mohou najímat ty nejelitnější z žoldáků, aby ochraňovali jejich tovar před bandity a nájezdníky. Ti, kteří nechtějí patřit k žádné ze skupin (což je samozřejmě vždy dvousečná zbraň) se nazývají "Samotáři", či "Tuláci". Většinou se nikde nezdrží dlouho a putují od štace ke štaci. Většinou jsou viděni, jak se prohrabují už stokrát probraným harampádím a jak prolézají několikrát navštívené domy ve snaze najít pro sebe zakutálenou plechovku fazolí. A právě tito jsou buď odkázáni k neslavné smrti, či k ohromujícím nálezům. A to se přesně stalo sběrači, kterému se přezdívá "Pan Klepto". A u něj vlastně pořádně začíná i tvůj příběh... Pan Klepto je šedesátník šedivých rysů, na jehož vrásčité tváři se usadil permanentní pobavený úšklebek. Zdá se, že nic z toho špatného, co se mu v životě kdy stalo, ho nemohlo rozházet. Jasně, sice kouří a pije jak nezjednaný, ale to nemusí s ničím souviset. No a tento Pan Klepto (nenechá si říkat jinak) se jednoho dne začal shánět po několika dobrovolnících, prý na velmi delikátní prácičku. Tucet zájemců se k němu zašlo poptat, tucet jich zase odešlo pěkně nasraných, vyprovázených jen Kleptovým smíchem. A pak jsi za ním přišel i ty sám a nutno říci, že jste si hned padli do oka. Tedy, aspoň co se týče profesionálního přístupu k věci. "Asi takhle mladej. Celkem se mi zamlouváš, takže bys možná mohl i posedět dýl, než ty mlíkaři před tebou." Začal Pan Klepto obchodnicky, když si tě pár zdánlivě triviálními otázkami oťukal. Opřel se lokty o desku stolu a naklonil se blíže k tobě. "Potřebuju parťáka, kterej mi bude hlídat záda, až se vydám pro... poklad. Jo, slyšels dobře." Tvůj, řekněme indiferentní pohled ke starci vyvolá na jeho seschlé tváři pobavený úšklebek. Sáhne do kapsy své jehličkové parky a vyloví z ní kulatý. plochý předmět. "Váš, co je tohle?" Když odsune dlaň z předmětu, který vytáhnul z kapsy, hledíš na obyčejný pokerový žeton, padesátkový. Za takový si koupíš dobrou teplou večeři a když přijdeš v dobrý čas, tak ti ho i pod stolem vykouří nějaká mladá holka. Vše za jednu cenu. Odpovíš, že to je žeton. Platidlo, použvané v této oblasti. Důvod? Hned z kraje osidlování města, těsně poté, co začalo být zase obyvatelné, se našla převrácená dodávka s několika kufříky, obsahujícími právě tato žetony. A jelikož nějaké papírové koruny, nebo eura nikoho nezajímaly, stalo se novým platidlem toto. "No jo, máš úplnou pravdu. Takže ti nabídnu prácičku. Nebude to lehký, vlastně půjde dost určitě o kejhák, ale ty nejseš z cukrkandlu, viď, mladej?" zaskřehotá Pak Klepto a prstem ti pošle po desce stolu onen žeton. "Je tvůj. A k němu přibude další pakel v hodnotě deset tisíc. Rozumíš? Deset. Táců. Na ruku. Tolik si nevyděláš ani..." Nemusí pokračovat, sám dobře víš, kolik to je. Deset tisíc! Ty pičo! Roky bys musel makat jak lodní šroub a nežrat a nechlastat, abys získal takový obnos! Lovci lidí berou tak pětistovku za kontrakt, plus mínus. A najednou takováhle nabídka! No, zahoupalo ti to střevama, to se musí nechat. "Fajn, fajn, radši zase zastrč svýho ptáka do kalhot, takový hausnumero ti určitě podráždilo žlázy, tak tě zase uzemním. Poslouchej." A Pan Klepto se dal do vyprávění. Pověděl ti o místě, kde se prý dá najít ještě pár kufříků s pokrovou sadou, to znamená dva pakly karet a hlavně žetony. Mrtě. Tři prdele. Zasraný hafo těch kulatejch, placatejch sráčů, co z chudáka udělaj v mžiku nejšťastnějšího člověka na planetě. "Deset tisíc? Řek jsem deset? Ha! To je jen záloha! Až to najdem, dostaneš něco lepšího, než je ta mrzká desítka, dostaneš totiž podíl," začně Pan Klepto čarovat a uvádět tvé gonády do stavu varu. "Takže klid, jo? Za prvý a to si řádně zapiš za uši. První pravidlo zní: nikomu o tomhle podniku neřekneš. Druhý pravidlo: nikomu. O. Tomhle. Podniku. Neřekneš," odříkává ten dědek, jako bys byl nějaký retard. Chápeš to, tak dál. "Další pravidlo: podrazíš mě, jdeš do kytek. Neptám se, nezkoumám. Nepodceňuj mě, mám možná věk, ale to mi na rychlosti v mačkání spouště neubírá." Tak nějak mu to i věříš. "Budeš dělat přesně to, co ti řeknu. Neberu tě s sebou jako nějakýho zasranýho konzultanta. Když řeknu střílej, budeš střílet. Když řeknu hlídej, budeš hlídat, když zavelím "ser", co uděláš? Okamžitě se přede mnou vysereš. Je to jasný?" Jo, je to jasný. "Fajn, to jsou mý pravidla. Pěkně se jich drž a na konci dostaneš svoji odměnu. Zbraně máš? Okej. Co ostatní výbava? Fajn, tak si oběhej co musíš, sejdem se tady za dvě hodiny, až to budeš mít. Dneska se nechlastá, ani nešoustá, abys byl zejtra ráno v pohodě. Spát budeš u mě ve stanu, abych si pohlídal, že si z tý čirý radosti nepustíš hubu na špacír. Neksichti se a doval si spacák." Tak to byl večer s Panem Kleptem. Poetický až k poblití, jen co je pravda. Ráno, asi půl hodiny před svítáním, jste vyrazili z tuláckého kempu do útrob města. Cíl cesty? Citadela. Divný, co? Ale jak řekl kápo, on vede, ty klušeš v jeho stínu a hlídáš mu prdel. A na konci tý cesty tě čeká sumička, se kterou, při troše střídmosti, nebudeš muset tak dva roky hnout ani prstem. Možná si i koupíš cimru v chemičce, kterou obývají Obchodníci. Luxusní bydlení, žádná trable a všechny ženský jsou zdravý a čistý, od frndy až po kořínky vlasů. Takže luxus. Pan Klepto, ač mohl zpočátku působit poněkud vachrlatě a nemotorně, se obul do role seniorského Ramba velmi zdařile. Tiché plížení s Vintorezem po ruinách města mu nečinilo žádné potíže a chvílemi jsi měl dokonce co dělat, bys stačil jeho tempu. Dědek se evidentně vyznal. Anomáliím jste se vyhýbali díky jeho instinktu bez jakýchkoliv potíží, nebezpečná místa jste obcházeli velkými oklikami a tak se vám dařilo procházet městem bez jakýchkoliv nežádoucích střetnutí a komplikací. Sice se trip značně protáhnul, ale i tak se musí považovat za velký úspěch. První průser přišel navečer, kdy jste se museli utábořit. Totiž hned, jak skončila tvá hlídka, usedl na zídku Pan Klepto a pod jeho dozorem jsi hned vytuhnul. Probudil tě podivný ševel a chladivý závan na líci. Otevřel jsi oči a rozkoukal ses okolo sebe. Ke tvému překvapení jsi shledal, že Pan Klepto není tam, kde jsi ho naposledy viděl. Ohlížel ses, dokonce jsi ho i tiše volal, ale stařík jako by se vytratil. Se zbraní v ruce jsi obešel vaše ležení v desetimetrovém rádiusu, ale přesto jsi na něj nenatrefil. Kdyby se šel jen vychcat, musel by ses s ním nevyhnutelně srazit. Jsi sám. Do svítání jsi už oka nezamhouřil. Se zbraní na klíně a s očima vytřeštěnýma do temnoty okolo sebe jsi vyčkával návratu záhadně zmizelého parťáka. Každý stím, každý ševel tě lekal a drásal tvé nervy. Víš, co všechno se může ve městě přihodit, slyšel jsi i zkazky ostatních cestovatelů, kteří líčili hrůzy, které potkaly buď je, nebo jejich blízké. Podivná a nenadálá zmizení, či změny reality byly jen divokými povídačkami a teď jsi se sám ocitnul v jedné takové. Pořád jsi doufal, že se Pan Klepto vrátí, ale když už slunce vyšlo nad obzor a stíny se počaly zvolna rozpouštět, došlo ti, že už se neukáže. Co naplat, že tu nechal vše, krom své zbraně? On by přeci neodešel z tábora vprostřed noci. Ráno jsi pobalil své věci a předměty, které jsi nemohl odnést, jsi ukryl do balíku. Mohly by se někdy hodit, kdybys potřeboval doplnit proviant. A navíc, stále patří tvému zaměstnavateli, takže až se s ním opět setkáš, prostě mu řekneš, kde si může zbytek svého vybavení najít. Blbý je, že ti neřekl, kam přesně jste měli namířeno. Někam k Citadele? No kurva, to jako říct, že "někde v Praze 5 je dobrá hospoda". Takže nejen, že jsi sám, ale navíc ani nevíš, kam se vydat. Buď se vrátíš, což ti i při notné dávce štěstí zabere další celý den, nebo půjdeš dopředu vcelku na blind a budeš doufat, že brzy potkáš nějakou Citadelskou hlídku, která se tě ujme. Ne, že by se ti druhá varianta nějak zamlouvala, z toho, co jsi tak slyšel, jsou vojáci z Citadely pěkní čuráci, možná by tě nejdřív odbouchli a pak se teprv koukli, kdo jsi vlastně zač. Pár hodin ses toulal v podstatě nazdařbůh městem, našel sis v ruinách hotelu klidné místo, kde jsi poobědval a trochu se i prospal. V ulicích klid. Vzdálenému vytí ses vyhýbal, k ozvěnám střelby jsi se nepřibližoval. Taky proč? Čas od času jsi vyzkoušel i vysílačku, jestli se Pan Klepto neozve na vaší společné frekvenci. Bohužel, stále jen samý šum a nic víc. Možná by to chtělo vylézt někam do výšky, třebas tomu krámu stíní ostatní budovy a proto se nemůžete domluvit. S vysílačkou u ucha kráčíš mezi baráky a co chvíli hodíš pohled ke kalně šedému nebi nad sebou. Signál stojí za hovno, ale když se dostatečně přiblížíš, snad se ti podaří zachytit aspoň slabý signál. Knoflíkem ladění radši nekvedláš, abys neztratil požadovanou frekvenci, když vtom zaslechneš útržkovité hlášení, spíš jen slabiky, než celá slova. Radostí ti poskočí srdce, tak přece! Rychle vyběhneš na širokou ulici a znovu přiložíš ucho ke sluchátku. Přerývané fragmenty hovoru stále pokračují. Že by Pan Klepto zrovna vysílal? Musíš honem rychle najít směr, odkud volá, ničeho lepšího se chytit nemůžeš. Vydáš se dolů z kopce, ale po slabých sedmdesáti metrech se signál zcela ztratí a ty se s klením vrátíš zpět do výchozího postavení. S vědomím, že se tu strašně exponuješ, se přikrčen vydáš na druhou stranu, směrem k budově nemocnice. Signál je o poznámí lepší a hlasy jsou i mnohem čistší, přesto je celý přenos značně ukoktaný. Po chvilce poslouchání je ti jasné, že to není Pan Klepto, kdo mluví. Zkontroluješ ovládací knoflík frekvence, ale ta sedí, 103,2. Někdo jiný vám musel úplně náhodou zkřížit linku, což se dá celkem snadno docílit díky meteorologickým interferencím v blízkosti oblaků a mlhy. Nemocnici máš na dohled a hlasy ve vysílačce jsou nyní prakticky čisté a tak můžeš poslouchat konec rozhovoru z druhé linky: "...t...án Siven, Topole... tsssst..., slyšíte... mě...?" Topole? To jméno je ti povědomé... "Díky bohu! Nes...slyšeli jsme od vaší skupiny už několik dní? Co se... talo? Ále... k...ašlat na to. Našli jste... tššššt... toho profeso... ra?" Chvíle ruchů, kvůli kterým ti vypadne kus rozhovoru. Ten následně pokračuje: "...narafičil tak, aby to vypadalo na Teskáče a dali s tím dost práce, ale stejně to nesedí. Teď tady mám kšššt... uprchlíky z Citadely, co říkají, že pro vás mají ...jaký informace. Předávám i... krofon." Náhle se ozval ženský hlas, i když ruchy tě připraví o pár vteřin jejího hovoru: "...dalších deset uprchlíků z Citadely... tššššt... chceme volný průchod přes vaši základnu a dál to, kchchchchrrrrr.... že nás vlakem bezpečně dostanete k o... dníkům do... tššššt... Chemičky." Ruchy opět zesílí, takže celá vzrušená konverzace přestává dávat smysl: "...že nepotřebuje... te vědět, kde drží vaše... kchchcht... cné rukojmí?" Nakonec signál vypadne úplně, ať už se snažíš o cokoliv. Že by šel signál od nemocnice? Je to vysoká a rozlehlá budova, vlastně celý komplex budov, vzájemně pospojovaný zděnými koridory a můstky, pod kterými se nacházejí ambulance a odstavené vozy. Okna jsou z části vymlácená, z části zabedněná. Prosklený vchod do budovy je vybitý a ocelová konstrukce dveří je zmačkamá a vyvrácená z pantů. Všude se válí skleněné střepy a kusy dlažby. Tohle místo působí jako z hororu, místo, kde se ty nejhrůznější noční můry stávají realitou. Je možné, aby tu někdo byl? A náhle se velmi blízko tebe ozve rachot střelby. Ihned padneš k zemi, než si uvědomíš, že rachot dlouhé dávky zazněl zpoza komplexu, tedy z druhé strany nemocničního areálu. A to je dosti blízko. Kdo ví proč zkusíš znovu vysílačku, ale frekvence, na které jsi zatím dokázal chytnout útržky rozhovoru mezi mužem, ženou a jakousi základnou (že by volali Nádražákům do Nového pořádku? napadne tě) Take máš na výběr. Vyhnout se maléru, do kterého se někdo nejspíš velmi blízko tobě nyní dostal a vzít radši homen nohy na ramena. Anebo chvíli počkat s tím, že se celá situace může jakkoliv vyvrbit? Zatím jsi rychle zalezl za hromadu suti a ještě se radši přikrýt kusem zaprášeného plechu, což ti poskytlo náramně dobrou schovku, ze které máš ale stále dobrý výhled na celé průčelí nemocnice. Než sis stačil v hlavě utřídit, co budeš dál poté dělat, spatřils čtveřici ozbrojených lidí, jak sešplhává po žebříku na jedno z vnejších mezipater přímo ze střechy budovy. Tři jsou od pohledu ženy, což poznáš i bez dalekohledu, čtvrtý z nich bude asi muž. Nyní jsou nějaká čtyři patra nad zemí na venkovní terase. Jedna ze žen se pokouší slézt po žebříku dolů, ale dostane se do problémů, když se zpoza rohu vynoří trojice dalších ozbrojenců. Díky dalekohledu, který už jsi mezitím stačil vylovit z kapsáře vidíš, že se jedná o elitní jednotku Slídičů ze samotné Citadely. Co jediné o nich víš je to, že je to speciální úderná jednotka, jež má za úkol dlít v území nikoho a cíleně likvidovat narušitele prostoru Citadely. Čtveřice ozbrojených lidí se nyní ocitla v nezáviděníhodné situaci, neboť jedna z dívek, která se pokoušela slézt dolů po nouzovém žebříku, se ocitla pod palbou Slídičů a navíc se s ní celá konstrukce začala povážlivě naklánět směrem od budovy. Jen v poslední chvíli se onomu muži podařilo zachytit celou konstrukci i s ní samotnou, ale nebýt druhých dvou žen, které ho v mžiku chytily za oděv, byl by býval sám spadnul z římsy. Vojáci Citadely byli na krátkou chvíli zatlačeni zpátky díky střelbě z výšky těch čtyř, ale máš takový neodbytný pocit, že ti tu nebudou jen ve třech. A co víc, díky dalekohledu jsi poznal, že onen muž na střeše je Josef Topol, tvůj starý známý. Ty zbývající tři ženy (či spíše dívky) neznáš. Vypadá to, že kvůli tomu, že přišli o žebřík (ten spadnul na zem, když se dívce v něm uvězněné podailo díky Topolově intervenci dostat se zpět na střechu), se budou muset vydat jinou cestou, nejpravděpodobněji vnitřkem budovy. Přidáš se k některé z bojujících stran, či budeš jen vyčkávat ve svém úkrytu? |
| |
 | soukromá zpráva od Pavel Miler pro Už je to tady zase. Nemám práci a musím se pohybovat tady mezi těmito zplozenci nového světa. Občas pološílení hledači pokladů a různých jiných zázraků. Bohužel jsem musel konstatovat, že v tomto novém pořádku jsem k nim patřil taky. Sice jsem měl vědomosti, které jsem mohl uplatnit i v civilizovanějších enklávách, ale ještě se mi nepovedlo do nějaké vetřít. Tak musím chodit od práce k práci a doufat, že to nebude moje poslední. Myslím ,že už pár obchodníků ví jak zní moje jméno a že se celkem hodím, když je potřeba se někam přesunout. Jenže teď mě nikdo nechtěl a já musel doufat, že přežiju prolézání všech těch ruin, které zbyly v Litvínově. Poslední dobou jsem neměl štěstí. Samá veteš i v téhle posrané době o kterou nikdo neměl zájem. Byl jsem velice rád, když jsem se doslechl o práci u Klepta. Věděl jsme o tom, že spousta mně podobných se otočila většinou na podpatku a odešla od něj pryč. Byl jsem upřímně zvědavý co tam na mě čeká, protože Ti dotyční odcházeli s celkem divnými výrazy. Nevím co tam s ním dělali, ale musela asi být zábava to vidět. Osobně nevím proč od Klepta odcházeli tak nasraní. Já jsem od začátku s ním neměl problém, ovšem to se může dát díky tomu, že já se celkem snesu s kýmkoliv. Úvodem jsem evidentně prošel podle toho co říkal. Nevím jestli mám být rád za to, že se mu líbím nebo ne. V dnešní době jeden neví jestli je to profesně nebo nějak jinak. Ovšem už to, že ve svém věku přežil všechno co se děje to po profesní stránce bude relativně obratný člověk. Už to si zasluhuje zůstat a počkat co mi řekne. Už začátek toho, že hledá poklad mě začal utvrzovat v dojmu, že je to další z těch klasických šílenců. Z výrazu tváře nemohl vyčíst vůbec nic. Teda možná to, že se na něj dívám trošku překvapeně. Ovšem, po zhmotnění peněz v ruce můj výraz trošku povolil. No co by to bylo, klasická Padesátka. Odpovím na jednoduchou otázku. Doufám, že se mě ještě nebude ptát na jednotlivé části jeho těla, protože jsou místa, která bych opravdu nechtěl vidět. Jelikož jsem si dříve rád poker zahrál tak mám podobné žetony poměrně osahané. V době kdy se začaly používat jsem začal pravidelně nadávat, že moje pokerová sada se nachází v mém bytě v Jihlavě. Chytím žeton a obratem ho zastrčím do kapsy u blůzy. Kdysi mi to říkali, ale ty časy jsou pryč. Cukrkandl se moc dobře neuživí. Jen jsem přikyvoval když jsem se stal novým majitelem toho žetonu a moje kývání náhle ustrnulo. Deset tisíc žetonů to je něco co asi do konce života neuvidím. Je fakt, že kdyby to šlo vidět tak nestranný pozorovatel vidí jak mám ve střevech uzel a žaludek v krku. Takhle jsem jen nahlas polkl a snažil se udržet zavřenou pusu. Poslouchal jsem o místě kde by měly být dvě nové sady. Bylo to něco co si jeden teď už skoro nedokáže představit. Ještě nedávno vlastně hračka se nyní stala něčím, kvůli čemu by někdo neměl nejmenší problém mi podřezat krk. Klepto vylepšoval svou nabídku podílem. Následné opakovaní ať to nikomu neříkám mě osobně trošku nasralo, protože tenhle druh jednání upřímně nesnáším. Já to chápu, nejsem debil. Však čím více uší to slyší, tak více nebezpečí je. Další komentáře mi zněly jak komentáře rotného, který nás cvičil u záložek. Stejné keci od velkohubých. Ač je fakt, že ten rotný věděl jak je uvést vchod a Klepto to asi bude vědět taky. Je mi to jasný. Nemám moc co obcházet. Za chvíli jsem tady. Osobně to zakončení, že strávím noc vedle šedesátiletého chlapa místo měkké náruče nějaké holky mě upřímně štvala, ale každej den není posvícení. Vlastně jsem opravdu nic nepotřeboval, ale došel jsem se aspoň pořádně najíst a sehnat nějaký proviant na cestu. Ta padesátka od Klepta mi aspoň pomohla. Ne, že bych neměl, ale lepší dávat z cizího než ze svého. Pak jsem se vrátil ke Kleptovi a přetrpěl noc v jeho stanu a jeho přítomnosti. Vyrazili jsme brzy ráno a já byl rád, že kolem sebe už nemám stan a divného staříka vedle sebe. Zpočátku ještě poblíž tábora mi v hlavě běželo jenom to co všechno se dá sehnat za takovou sumu, kterou mi nabízel. Ovšem po nějaké době jsme se více soustředil na to co se bude dít kolem nás, protože ve městě jeden nikdy neví. Jsme dva a i jeden střelec nás může odstřelit jako zajíce. To co jsem si myslel hned na začátku, že Klepto nebude jen tak nějaký stařec. Podle pohybu a stylu chůze evidentně nebyl venku prvně. Cesta trvala déle a osobně mě překvapilo, že jdeme směr Citadela, ale proč jsme se divil vlastně? Vždyť tu jde o velké peníze, jen jsme netušil že je půjdeme vyrvat z Citadely. Když jsme se utábořili byl jsem docela rád, že sedím v nějakém krytém dolíku a nemusím se strachovat, že jí dostanu mezi oči z nějakého okna. Ovšem vyšla na mě první hlídka, což znamenalo že starý pán se potřebuje vyspat. Osobně jsem už taky nebyl nejčilejší, ale hlídka byla hlídka. Po době kdy jsem konečně předal hlídku Kleptovi, což se při buzení neobešlo bez klasických nadávek jsem se zbraní vedle hlavy usnul. Ovšem klidný spánek nebyl něco co by mi chtěla sama prozřetelnost dopřát. Otevřel jsem oči a neviděl jsem Klepta tam kde měl být. Rychle jsem vzal zbraň a byl připravený se bránit proti někomu kdo ho tiše odstranil a teď jistě přeskočí ke mě. Nestalo se tak a on nikde nebyl. V první chvíli mě napadlo, že odešel hledat sám, ale nechal tu věci jak jsme si všiml. Až ho najdu někdy tak ho zabiju. Nesnáším noc, kdy sedím s 58čkou na klíně a snažím se spát i nespat. To byla opravdu noc za všechny prachy a ráno jsem byl rád, že se konečně rozednívá. Sbalil jsem se a Kleptovi věci nacpal do zbytku trosek a schoval, aby nebyly vidět. Jednou se třeba budou hodit až mi opravdu poteče do bot. Ráno bylo stejně na hovno jak už ráno začalo. S připraveným prstem na spoušti jsem se toulal ulicemi a doufal v nejlepší nebo taky nejhorší. Variant jak mohl člověk skončit bylo nespočet. Cíl byl Citadela, třeba tam narazím na něco nevšedního a když budu mít hodně štěstí, tak třeba najdu i ty peníze. Vysílačka byla hluchá a už mě v jednu chvíli nebavilo jí poslouchat. CHodil jsem podél budov, abych nebyl tak snadný cíl uprostřed ulice, než jsem zaslechl jakési šumy ve vysílačce. Rychle jsem se automaticky přesunul do středu ulice a ani si neuvědomil, že ze sebe dělám cíl. Slepě jsme se hrnul za signálem než úplně odumřel. Zklamaně jsem se vrátil zpět do kraje a šel dále. Uvědomil jsem si, že jsem se dostal až k nemocnici a od ní jdou asi ty hlasy. Nějakej pitomec má stejnou frekvenci a já teď mám kvůli němu veselejší den. Poslouchal jsem celou debatu a snažil se v ní najít nějaký smysl. Ovšem hlavně jsme se zaměřil na jméno Topol. Sakra Topol, to už jsem slyšel. Hlavně jsem si ale nemohl vzpomenout kde jsem to slyšel. Já jsme nikdy neměl moc hlavu na jména. Mačkal jsme na vysílačku, ale signál nešel. Podle vlaku a toho o čem se bavili šlo celkem rozklíčovat kam Ti dotyční chcou, ale bude lepší se zeptat možná přímo jich. Stejně nemám co dělat a třeba dobře zaplatí. Zalezl jsem do krytu pod suť a vlnitej plech. Přišel jsem si jako v bunkru, který jsme si stavěli jako malí. Připravil jsem si zbraň a sledoval dění v nemocnici. Po chvíli jsem byl odměněný divadlem v podobě čtveřice lidí snažících se pravděpodobně utéct, ale před kým? To se mi vysvětlilo hned a musel jsme nechat, že dotyční si vybrali pěkně blbé nepřátele. Už od pohledu bylo poznat, že nahoře jsou nějaké ženy aspoň podle siluet. Vytáhl jsem dalekohled, abych konečně viděl vše ostře. To co tam zažívali byl poměrně slušný hardcore adrenalinový zážitek. Bohužel dalekohled mi odhalil kdo se to snažil udržet ten žebřík a já už vím kdo je to Topol. Někdo, kdo mě kdysi vytáhl z pěkného průseru uzamčené budovi a bez koho bych pravděpodobně už teď nedýchal. Někdo koho jsme vlastně neznal, ale komu dlužím za krk. Blbé je, že Ti tři Slídiči asi nebudou tři, ale bude jich tu ještě o poznání více. Teď když jsem měl lepší výhled na nemocnici a nerušený snad signál jsem to zkusil znovu s vysílačkou. Topole slyšíš mě? Topole? Jsem venku a můžu Ti pomoct. Topole jsi tam? Zkusím vysílačku a pomalu přepnu 58čku na jednotlivé náboje. Tohle bude strašný mazec, ale pokud to vyjde měl bych Pepovi trošku ulevit. Počkám jestli se mi ozve, ale jestli ne tak bude nutné něco udělat sólo. Nevím jak moc jsem na tom s účinnou vzdáleností, pokud jsem v ní připravím se k palbě z úkrytu. Ovšem pokud ne, tak se vydám z úkrytu blíže k nemocnici. Ti tři by měli být zaměstnáni Pepou a jeho spolkem, takže by se neměli starat o svá záda, čehož bych rád využil. Pokud mi Topol neodpoví, zahájím palbu jednotlivými na Ty tři Slídiče. Po nějaké době se stáhnu jinam, abych jim nedělal terč. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Šetři si nohy, zkusím to já." Dvakrát do dveří kopla a ty se s kovovým skřípnutím otevřely do temné chodby. Velitelka na tebe laškovně mrkne a rozsvítí svítilnu na své pušce. Ostatní dvě dívky učiní totéž. Připadáš si nyní všelijak. Ne, že by až tak moc záleželo na tom, kdo ty dveře otevřel, vždyť hlavní je, že jste se dostali dovnitř, ale přeci jen - ten princip! Ty dveře jsi načal ty, bez předchozího snažení by se jí je rozkopnout nepodařilo ani v okovaných botách. A teď na tebe bude házet pobavené pohledy? Od jedné z ozbrojenkyň jsi dostal malou třepací baterku, takovou tu co ji minutu pohoníš a ona pak zhruba půl hodiny svítí bledým namodralým svitem. Tak aspoň něco, nejsi slepý jako krtek. Ujdete sotva pár kroků potemnělou chodbou, dávaje pozor na každý svůj krok, když vtom ticho nemocnice protne ostrý hlas, vycházející ze tvého batohu, konkrétně z vysílačky: "Topole, slyšíš mě? Topole? Jsem venku a můžu ti pomoct. Topole, jsi tam?" Doslova v tobě hrkne. Rychle ze zad sundaváš batoh a rychle ho rozepínáš. Velitelka se na zamračí a ostře sykne: "Co to má kurva znamenat? Jaktožes ji nevypnul?" Co jí na to máš odpovědět? Prostě jsi na to asi zapomněl. Ztratil jsi hlavu v žáru bitvy. Skvrny na Slunci, Božská intervence, cokoliv. Faktem je to, že nemocniční chodbou se teď nese hlasitý a ozvěnou zněkolikanásobený hlas nějakého muže, který tě oslovuje tvým příjmením. Ani na mučidlech by sis však nedal dohromady, o koho se může jednat. Než se dostaneš k vysílačce a jejímu mikrofonu, velitelka vydá tichý rozkaz pomocí gestikulace. Obě dívky kývnou a zaujmou postavení každá na opačné straně chodby u stěny, obě se kryjící za vozíky a chirurgické stolky, které tu stojí osamoceny od doby, kdy byla budova opuštěna jejím personálem. |
| |
| Zase se mi za zády ozve umělý hlas. Mé překvapení je téměř stejné jako posledně, ovšem tentokrát se ukáže, že jde jen o vysílačku. "Ten krám si dělá co chce." Odpovím velitelce, zatímco shazuji batoh ze zad a vytahuji vysílačku. Neobtěžuji se však ani navázat oční kontakt. "Když jsem ji pakoval, byla kaput." Připomenu, že spojení s Novým pořádkem bylo přerušeno z technických důvodů. V pokleku u zdi chodby se neobtěžuji ani s baterkou, jen vezmu do ruky mikrofon a stisknu knoflík vysílání. "Tady Topol. S kým mluvím?" Uvolním tlačítko a čekám na odpověď. V těch několika okamžicích, než přijde, přemítám kdo by mohl být na druhé straně. Nevím co těm ozbrojencům poručík řekl než dostal jednu mezi oči, mohlo to být ale i moje jméno. |
| |
| Nový Litvínov Čekání na odpověď skrz vysílačku bylo poměrně stresující. Člověk přes mířidla sleduje někoho na koho pravděpodobně za chvíli zahájí palbu a čeká. Doufá, že je slyšet ve vysílačce toho na koho mluví a čeká na odpověď. Vysílačka konečně zachrčí a z ní se ozve hlas co jsem už dlouho neslyšel. Pavel Miler. Vzpomeň si, kdysi jsi mě vysekal z jednoho výtahu v nemocnici. Jsem venku a můžu Vám pomoct. Jak jste na tom? Ptát se takhle možná nebylo zrovna dobré vzhledem k možnosti, že nás mohli odposlouchávat, ale jiná šance nebyla. Rozhlížím se kolem sebe, aby mě nikdo nepřekvapil zezadu. |
| |
| "Miler?" Pronesu překvapeně. Tohle jméno už jsem dlouho neslyšel, přesto hned vím o koho jde. "Pamatuju si na tebe." Odpovím bez zbytečných prodlev. Teď není čas na vykecávání se, přejdu proto rovnou k věci. "Zatím jsme v pohodě. Co pro nás můžeš udělat?" Rozhlédnu se po prázdné chodbě, která nese zvuk mnohem lépe, než by se mi líbilo. "Bodlo by, kdybys mě navedl k nehlídanýmu východu. Co mi můžeš říct o nepříteli?" Problém je, že ani jeden z nás nemá mapu budovy, takže i když se najde vhodný východ, dostat se k němu bude na dlouhé lokte. Sbalím batoh, hodím ho na záda a ruce plně zaměstnám držením vysílačky a mikrofonu. Není to zrovna nejlepší, ale co se dá dělat. "Měli bysme zůstat v pohybu." Promluvím mimo vysílačku k velitelce |
| |
| Vysílačka okamžitě ožije a naštěstí si Topol pamatuje kdo jsem. To je snad první dobrá zpráva dneska. Bohužel, tam to asi taky rychle končí. Přemýšlím co můžu udělat nejlépe pro Topola a nebude toho zase tolik co bych chtěl. Nevím co o nich víš Ty, ale jsou to Slídiči z Citadeli. Čili jste až po pas v pěkným průseru, proč se neptám. Když jste byli venku tak jsem viděl tři. Nevím kolik jich máte vevnitř, ale mám pocit že jich tu bude minimálně dvakrát více než jsem viděl. Ten východ zkusím najít ze své pozice teď nevidím zrovna žádnou nechráněnou díru. Rád bych se i zeptal na bojeschopnost jak jsou na tom, abych tomu případně určil i směr kudy by se dalo projít. Nechtěl jsem radši více kdyby nás odposlouchávali. Doprdele to je situace. Nadávám v hlavě a snažím se vyhlédnout trasu, abych mohl obejít ze strany kde nejsou Slídiči nemocnici. Doufám, že druhá strana bude klidnější než ta kde jsou. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Při vašem spěšném ústupu ožila vysílačka a z ní se ozval hlas Topolova známého, Pavla Milera. Nakolik bude jeho blízkost a ochota pomoci ku prospěchu ukáže jen čas. Zatím jen víte, že on je venku a vy stále uvnitř. Za každým rohem, za každými dveřmi, či ohybem schodů může číhat Slíďák. A ti budou mít nad vámi převahu i kdyby vás bylo třikrát víc, už jen proto, že jejich výzbroj a výstroj je zkrátka to nejlepší, co se dá sehnat. Bojové spectra kombinézy s exoskelety a skvěle udržované automatické zbraně, jaké se málokdy najdou i u Obchodní gildy. Většina z nich navíc vzešla z předválečných speciálních jednotek, o jejich výcviku si i váleční veteráni mohou nechat zdát. A nyní vás pár stojí proti šesti z nich. "Z okna skočit nemůžeme, je to pořád moc vysoko," zahlásí velitelka poté, co se nakloní z rozbitého okna a opatrně vykoukne ven. "Museli bysme aspoň ještě o dvě patra níž, ale obávám se, že tam na nás už čekají." Ona sama se zdá být až nepřirozeně klidná a racionální, což ostře kontrastuje s převládající náladou obou děvčat. Jejich tváře jsou skoro až mrtvolně bledé a jejich dlaně, kterými svírají chvějící se pušky, se lesknou studeným potem. V očích mají prázdnotu a bezmezný strach. "Pohneme se dál. Nemůžeme otálet," prohlásí velitelka a projde kolem tebe do chodby. Obě dívky jí přihrbeně následují. Nadhodíš si batoh na zádech a co nejtišeji je následuješ. Přicházíte na křižovatku chodeb ve tvaru písmene T. Na obě strany vedoucí chodba je lemována otevřenými dveřmi, vedoucích pravděpodobně do pokojů pacientů a skladišť zdravotnického materiálu. Na chodbě jsou místy roztroušeny kolečková křesla a je tu dokonce i jedna pojízdná postel. Linoleum je pokryto kusy omítky a jiným nepořádkem. Jediné světlo je z velkých prosklených stěn, kterými chodby končí. Venkovní mlhavé světlo vrhá dovnitř kalný přísvit, stačící leda na to, abyste se mohli vyhnout smetí na zemi a nešlápnout na něj, jinak je ale viditelnost mizerná. Co však vaší pozornosti neušlo je schodiště vedoucí do dolního podlaží a vedle něj zavřené dveře od výtahu. Velitelka na tebe mrkne a kývnutím hlavy ti dá znamení, ať se na to s ní jdeš podívat. Podobným kývnutím a úsečným gestem ruky vydá dívkám pokyn, aby zaujaly postavení u schodů a byly tiše. Poslechnou ji mlčky, obě přitisknuté ke stěně a s puškami přiloženými na svých hrudích. Když poodejdete k výtahu, velitelka se k tobě nakloní, skoro jako by tě chtěla políbit na krk a z bezprostřední blízkosti ti tiše zašeptá do ucha: "Dostala jsem nápad, možná tě to už taky napadlo." Její slova jsou náhle přerušena lomozem zezdola, z nižšího patra, nesoucí se chodbou schodiště. Jeden ze Slídičů musel nejspíš o něco zavadit a shodit to na zem, čímž hloupě prozradil svou pozici. Nejspíš bude stále v prvním patře, kdežto vy jste pořád ve třetím. "Tak. Po schodech to nepůjde. Škoda, že sis neschoval tu cé čtyřku, teď by se mohla hodit," mrkne na tebe a lehce se pousměje. To už je tak smířená se smrtí, že namísto aby se jí třásla brada a chvěl hlas, ještě vtipkuje? "Napadlo mě použít šachtu a slézt dolů. Vyhnem se schodům a snad se i dostaneme ven. Co myslíš ty? Nebo se chceš prostřílet, kovboji?" A znova to mrknutí a laškovní úsměv jedním koutkem. Ona s tebou snad flirtuje! |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Víš, že není času nazbyt. Je třeba najít kompromis mezi opatrným a rychlým postupem. Poté, co jsi znovu obhlédnul okolí nemocnice svým malým dalekohledem, ses vysoukal ze svého krytu a se zbraní v ruce jsi tiše a přikrčen zamířil k budově nemocnice. Se svou oprýskanou puškou a potrhanou kombinézou si připadáš trochu uboze. Rád by sis tak připadal, ale bohužel nejsi žádný Rambo, nebo McClane, aby ses mohl vrhnout do toho sršního hnízda, ve které se nemocnice proměnila a začít systematicky pobíjet jednoho těžkooděnce po druhém. Vlastně se dobrovolně vrháš do pasti, která má brzy sklapnout. Při pomyšlení na to, proti čemu se chystáš stanout nasucho polkneš slinu, ale jdeš dál. Koneckonců, bojovat s nimi nemusíš. Stačí jen najít nějaký vhodný únikový východ, který pak vy dva použijete. A Slídiči ať si klidně slídí, vy už budete dávno za humny. Nyní stojíš před hlavním vchodem do nemocnice. Hledíš dovnitř, do té temné tlamy, plné kusů rozbitého skla, omlácené omítky a zašlých grafitti na zdech. Už jen z toho pohledu se ti dělá husina na zátylku. Moc dobře víš, že do některých domů se nesmí chodit, že ti, co tuto radu neuposlechli se už nikdy nevrátili a nikdo o nich už jaktěživa neslyšel. Jak se rozhodneš ty? Obejdeš budovu a pokusíš se najít jinou cestu dovnitř, anebo to riskneš a vrhneš se do toho takříkajíc "po hlavě"? |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Nevidím důvod proč by tu Slídiči měli hledat mě. Logicky zbývají uprchlíci. "Proč po vás jdou Slídiči?" Utrhnu se polohlasem na lidi na chodbě, ale to už velitelka vede družstvo hlouběji do budovy a mě tak nezbývá než následovat. Najednou mám ale problémy věřit tomu, že ona sama není nikým víc než jen jedním z uprchlíků. "Šachta vypadá dobře." Odvětím a snažím se držet komunikaci na minimu. Lomoz zezdola napovídá, že sebemenší zvuk nás může stát život. Pomalu proto položím batoh na zem a první, co udělám je, že vypnu vysílačku. Nemůžeme si teď dovolit, že by nás Miler prozradil jeho vysíláním. Následně z kouzelného vaku vytáhnu cihličku C4 s rozbuškou, nástražným drátem, prostě celou soupravu a k tomu ještě jeden z Claymorů. Mlčky pokynu velitelce, aby se obsloužila, a gestem ukazujícím na mě a pak na dveře výtahu naznačím čím se zatím budu zabývat já. Vylovím své nářadí a se záměrem provést celou věc co nejtišeji se pustím do otevírání výtahových dveří. Většina výtahů má někde na rámu pojistku, která dveře odjistí, pak už jde jen o to fyzicky je otevřít. Nemělo by proto jít o nic složitého. Člověk sice potřebuje speciální klíč, aby pojistku odjistil, ale všechno se dá nějak vyimprovizovat. |
| |
| "No doprdele." Mělo mě to napadnout. Každopádně teď se teprve cítím jako v pořádným průseru. Chycený v budově, která je podle místních plná anomálií, a do toho ještě se Slídičema za zády, co víc si přát. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Já s tím neumím zacházet! Ani holky. To dřív sami vylítneme do luftu, než bych to správně připravila!" Zjevně si uvědomila, že na výmluvy není čas a tak se přeci jen skloní nad claymore a nad cé čtyřku, aby si ona zařízení prohlédla. Nakonec vezme do ruky nástražnou nálož, několikrát ji v dlaních obrátí a koutek úst jí cukne v pobaveném úšklebku. "Tos mi měl říct, že z boku je napsaný návod k použití. Dám to ke schodům za roh," načež se zvedne a vymění se s jednou z dívek, aby na její pozici umístila výbušninu. Plastickou trhavinu s časovačem nechá u tebe, ta je pro laika přeci jen o něco složitější. Ty sám mezitím pracuješ na otevření dveří výtahu. Najít pojistku ti nezabere víc než pár vteřin, ale dveře samotné jdou otevřít velmi ztuha. Jedna z ozbrojenkyň ti pohotově přiskočí na pomoc a společnými silami dveře otevřete. Je celkem příjemně cítit čerstvým potem, čehož sis všimnul, když na tebe neúmyslně nalehla, jakmile dveře s táhlým vrnutím naráz povolily. "A je to," šeptne a odtáhne se od tebe, jakmile se před vámi otevře temná hlubina výtahové šachty. Nahlédnete dolů a vtom si všimnete velmi neobvyklého úkazu. V šachtě totiž prší. Není to jen prosakující voda, která by padala dolů z nějaké trhliny na samotném vršku, tohle je regulérní déšť, podzimní slejvák. Anomálie, očividně. Voda padá z temnoty nad vámi a mizí ve stejném černu dole. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Na parkovišti stále stojí několik opuštěných a zchátralých automobilů, na jejich zuboženém stavu se od pohledu nepodílel ani tak zub času, jako spíše nepříznivý vliv rozličných anomálií, které přichází a odchází jako podzimní déšť. Lak na vozech je popraskaný, duše splasklé, okna vymlácená. Vše pokrývá tenká vrstva šedého prachu. Přikrčen kličkuješ mezi vozidly s očima těkajícíma okolo sebe, když vtom zpoza rohu vyjdou dva slídiči se zbraněmi v rukou. Slídič z Citadely v plné polní Rychle a co nejtišeji zapadneš za velkou Toyotu, kolem které jsi zrovna naštěstí procházel a sleduješ ty dva, kerak míří ke stejným dveřím, ke kterým jsi měl vykročeno i ty. Hrůza tě jímá z představy, jak by to dopadlo, kdyby sis pospíšil o nějakých deset vteřin a oni by tě zastihli zcela nekrytého. Takhle jsi to nyní ty, kdo je sleduje z povzdálí. Nemají o tobě ani tucha, zjevně počítají jen nepřítelem uvnitř budovy, takže se ani nekryjí ze tvé strany. Jeden poklekne u dveří a cosi tam začne kutit, nejspíš si pohrává se zámkem, druhý stojí dva kroky za ním a míří střídavě na dveře a na okraj střechy nad nimi. Ty jsi od nich vzdálen nějakých třicet metrů, plus mínus. Máš je jako na dlani, jeden je k tobě otočeni bokem, druhý zády. Před sebou už žádné další auto nemáš, mezi vámi třemi je jen Toyota, za kterou se krčíš ty. Avšak možnost ústupu existuje, od auta k autu a pak můžeš rychle zapadnout za roh, čímž se ocitneš opět u hlavního vchodu. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ve chvíli, kdy jsi pomalu sjížděl mířidly přes hlavu a krk toho stojícího, náhle jako na povel oba ozbojenci odskočili ode dveří a parakotouly podél stěny budovy se od sebe navzájem dostali na vzdálenost několika kroků. A co je nejhorší, okamžitě oba z kleku zamířili své zbraně přímo na tebe. Než ses vůbec stačil vzpamatovat a znova se zkoncentrovat po tom nepochopitelném zvratu událostí, už kolem tebe začaly se sykotem svištět kulky a počaly systematicky dělat ze tvého krytu plechový cedník. Skrýt se stihneš jen na poslední chvíli, ale přesto ne zcela bez újmy - jedna z odražených kulek tě škrábne nad skráň, ale není to nic vážného, pořád držíš pohromadě. Museli o tobě vědět už od začátku, už když vyšli zpoza rohu, vždyť jsi nevydal ani zvuk! A čelem k tobě byli otočeni jen snad na vteřinu, ne dýl. Tak jak jsi u sta hromů prozradil svou pozici? V těch několika málo okamžicích, kdy jsi rozdýchával děsivé leknutí tě napadl jediný možný způsob, jak se o tobě mohli dovědět. Bůh tě nemá rád a řekl jim o tobě, tak je to. Na bok vozu zabubnovala další krátká dávka a hned za ní druhá. Nevyčuhuje z tebe ani milimetr, tak na co střílejí? Jistě, umlčovací palba, to aby si tě mohli hezky v klidu obejít ze dvou stran a dostat tě z boku a ty abys radši ani nevystrčil nos. Náhle déšť kulek ustane. Že by přebíjeli? Nebo jen čekají? |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Doprdele kurva práce. Musel jsem si ulevit, což Ti dva přes tu střelbu nemohli slyšet. Jestli někdy existoval bůh, tak dneska ukázal, že mě opravdu upřímně nesnáší. Buď on a nebo tady byl nějaký pozorovatel. Myšlenka, že tady vlastně je někdo, kdo mě může vidět a varovat mě předtím nenapadlo. Palba najednou ustala a já nevěděl co teď. Pokud se ke mě blíží, tak mě ze dvou stran skřípnou. Teď nemůžu moc čekat co se bude dít. Připravil jsem se a vyrazil přikrčen zpět kryt auty. Co nejvíce jsme se snažil krýt a doufal jsem. Pokud to bude možné, tak se budu ohlížet kde jsou Ti dva. Čert, aby to vzal. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Budeš dál pokoušet štěstí a hrát se slídiči na kličkovanou, nebo zkusíš změnit taktiku? |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Tudy to nepůjde," oznámím zbytku týmu a vrtím při tom hlavou. Spouštět se kabelech výtahu samo o sobě není nic super lákavého, ale dělat to v prostoru anomálie, ani náhodou. "Musíme najít jinou šachtu, nejlíp projít do vedlejší budovy." Nápad použít výtahovou šachtu je dobrý, jen zrovna tahle šachta mu moc nenahrává. Než s ostatní rozkývají k přesunu, nebo sebevražednému skoku do šachty, kleknu opět na zem a začnu si balit svoje saky paky. S zavíráním výtahových dveří se obtěžovat nehodlám. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Všechno co jsem doposud udělal se mi rozpadlo pod rukama. Dřív nebo později zabijou Slídiči mě, já je a nebo nakonec zabiju Topola. Pod nohama mi to práší a blýská zatímco já padám na zem. Tam kde jsem měl hlavu ještě před pár chvilkama, tak proletí velká dávka. V klidu to vydýchám a jsem z toho celý div živý. Vím, že mě obešli a drží mě v kleštích. Pomalu a polehoučku jsem se dostal k nejbližšímu autu a rychle jsem se překulil přes jeho kapotu. Dopadl jsem natvrdo na zem a trošku si narazil rameno. Teď bych se nejradši napil, ale čas na to není. Už nebyl moc čas na to zase jít bez ničeho. Podle střelby vím, snad kde jsou Ti dva. 58čka by mi měla dát slušnou šanci, že pokud je trefím tak je to vyvede z rovnováhy. Nadechl jsem se a vykouknul zpoza auta s připravenou puškou, abych mohl pálit po jednom ze Slídičů. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Fuj, tak tudy bych stejně nešla," okomentuje přítomnost deštivé anomálie a kývne hlavou směrem k náloži, kterou mezitím stihla vcelku dovedně nainstalovat ke schodům za roh, takže není zespodu vidět. Všimne si jí až na poslední chvíli ten, kterému bouchne do ksichtu. "Mám ji zase sbalit, nebo ji tu necháme? Řekni si, na boku je vypínač, takže to zvládnu i já," mrkne na tebe, ale šibalský úšklebek už nemá takovou jiskru, teď evidentně hraje prim to, že po vás jde parta zabijáků a že jim to už nemusí trvat tak dlouho, než se k vám dostanou. Sotva zacvakneš klipsny na krosně a zvedneš se, že si ji hodíš na záda, ozve se zvenku rachocení automatické střelby, dvě, možná tři dlouhé dávky. "Jde to zvenku, ale my... myslím naši to být nemůžou," vytřeští jedna z ozbrojenkyň oči a tiše dodá, jakoby na vysvětlenou, "ti jsou přece mrtví." "Třeba... ale ne, to je blbost. Asi na někoho narazili, kdo ví, kdo tam po kom střílí. Třeba nám někdo přišel na pomoc, možná že ten chlap z rádia," pohlédne ti velitelka do očí. Nejspíš od tebe odpověď nečeká, sám se evidentně zmůžeš na podobné dohady, jako ostatní ženské. Chodba, uprostřed které nyní stojíte (u výtahu a schodů), končí na obou stranách velkými okny. Zvuk střelby se k vám nese právě z konce chodby, takže pokud se dostanete k onomu oknu, patrně uvidíte, co se venku děje. Každopádně stále můžete zkusit schody, anebo se podívat na opačné straně chodby (dál od střelby), zda tam nenajdete nějaký jiný průchod buď do jiných budov, či aspoň místností. Zdá se ti, že se odtamtud odpojuje slibně vypadající odbočka, ale těžko říci, kam by mohla vést. Taky to může být jen slepá chodba, zakončená sesternou a kuchyňkou, možná tam ale třeba najdete nouzové schodiště. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Tedy, neděláš si ani přinejmenším iluze, že bys ho zabil, ale z téhle vzdálenosti dostat do hrudníku několik olověných sršňů ráže 7,65 milimetrů, to krutě zabolí i přes kevlar s keramickým plátováním. Jeden slídič nyní skučí na zemi na zádech, ale vidíš, že už se zase pomalu a neohrabaně sbírá ze země a chápe se své zbraně. Na pozici za autem, kde nyní jsi, máš na něj skvělý výhled, on z tebe vidí jen hlavu, paže a ramena. Druhý slídič je kdesi na úrovni toho zasaženého, jen na opačné straně. Pokud zůstaneš na místě, během chvilky vůz nepochybně obejde a dostane se ti do boku. Jak nyní své dočasně získané výhody využiješ? |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Zkáza společníka jistě neušla pozornosti druhého střelce. Ten se stále drží mimo tvůj dohled kdesi za vozem, u kterého se kryješ. Rukávem si mimoděk utřeš krvácející ránu na spánku, nadechneš se a prudce se vykloníš zpoza svého krytu, připraven střílet, když vtom tě plechy vozu prudce udeří do obličeje a i do zbytku těla. Vůz explodoval. Respektive vybuchnul granát, kterého sis nestačil všimnout a který se pod auto přikutálel. Strašlivý výbuch tě ožehnul a mrštil s tebou na záda o dobrých pár metrů dál. Ležíš na zemi s vyraženým dechem a dost možná i s pár polámanými kostmi, jsi otřesen, v uších slyšíš jen pištění a dunivou ozvěnu zvuků okolo sebe. Rozmazaným pohledem vidíš hořící trosky převráceného vozu a zčernalý kráter, lemovaný sežehlou trávou, kde jsi před chvílí byl. Svou zbraň již v ruce nemáš, exploze ti ji varazila z ruky a nyní leží neznámo kde. Saháš po záložní zbrani a teprve až teď si uvědomuješ, že ti chybí pravý ukazováček. Z roztřepených okrajů té části rukavice, kde před chvílí ještě býval tvůj prst, se slabě kouří. Pro šok ani necítíš bolest a tak ti jen probleskne hlavou, co dalšího se ti stalo a ty o tom ještě nevíš, protože informace o bolesti nedoputovala do tvého mozku. Podaří se ti zvednout hlavu ze studené země a dojde ti, že to už je beztak jedno. Druhý střelec, nyní chudší o jeden granát, došel na pár metrů k tobě a namíří svou pušku přímo mezi tvé oči. Takže takhle vypadá konec. Zavíráš oči. Tma. Ozve se šíleně hlasitá rána, při které sebou cukneš a náhle je klid. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Taky leží na zemi a na břiše, ale je na něm cosi jiného. Chybí mu hlava. Respektive zůstal mu kousek zátylku a na šlachách visící dolní čelist. To, co bývalo před chvílí jeho lebkou (i s obsahem) leží rotroušeno vedle něj, ve větších, či menších kouscích. Jackson Pollock by to lépe nesvedl. Nechápeš, co se právě stalo, někdo ho musel picnout těsně před tím, než ti on chtěl provést to samé, co právě ukončilo jeho život. Že by Topol? Náhle se ozve volání odněkud z druhé strany. Ohlédneš se a spatříš trojici mužů, která k tobě kvapem přibíhá. Jeden z nich je oblečen do takřka vojenského mundůru, avšak vzezřením se na vojáka nepodobá.  Druhý člověk je oděn v maskovacím oděvu a v ruce drží masivní odstřelovací pušku (obrázek). Třetího si ani moc nestačíš prohlédnout, neboť ten vousatý tě hned osloví: "Rotný Zíma. Ležte a nehýbejte se, postaráme se o vás. Kde jsou další?" |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Doprdele! Kdo by mě viděl vidí grimasu bolesti a šoku. Polevím snahu a zase se opřu o zem. Pak jsem opět zvedl hlavu a viděl, že druhý střelec jde a už stojí u mě. Natažený závěr značil, že jsem tady skončil. Zavřu oči a lehnu si zpět. Dívat se na něj nepotřebuji. Když mě zabije, aspoň to nebude bolet. Rána a ticho. Tak a je to tu Milere. Už jsi skončil. Říkám si v hlavě a otvírám oči. Ozbrojenec zmizel, což se počítá, taky proč by se tu zdržoval. Na druhou stranu já nejsem panensky čistý, ale spíše stejný a furt bez prstu. S trochou námahy se překlopím na bok a vidím co vidím. Ten Slídič teda to torzo co po něm zbylo, bylo evidentně už jen torzo bez hlavy. V první chvíli mi, ale do hlavy vpadlo to, že takhle jsem měl vypadat já. Tak snad se teda Topol dostal ven. Teda někdo to udělat musel a kdo by byl takový šílenec jako my? Ozvou se hlasy a já se snažím otočit. Trojice mužů co ke mě běží evidentně nejsou Slídiči k mé úlevě. Vypadají ovšem vojensky a to značí, že nebudou jen tak někdo. U jednoho z nich vidím odstřelovačku, která pravděpodobně ukončila toho Slídiče. Oddechnu si a lehnu zpět. Zjistím, že odpovědět na otázku není tak lehké jak se zdá. V nemocnici. Víc nevím. Řeknu popravdě. Více stejně nevím. Děkuji. Kdo jste? Jen ze sebe dostanu a tím končím v tuhle chvíli. Je toho nějak moc. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Přesně jak jsem čekal," ozval se desátník Tichý, když svěsil svou odstřelovací pušku, skrz jejíž optický zaměřovač si prohlížel oblast před vámi. "Míří k nemocnici, kopírují přesně tramvajovou linku. Určitě chtějí k Novýmu pořádku, protože vědí, že jim hoří koudel u zadku." Váš velitel, rotný Zíma, zmuchlal a zahodil mastný igelitový sáček, ze kterého právě dojedl kousek sušeného masa, vstal a zachmuřeně odpověděl: "Nemůžou to stihnout, slídiči jsou těsně za nimi. Škoda, že se nám nepovedlo je svést na falešnou stopu a dát tak těm chudákům víc času. Musíme hejbnout kostrou, pánové." Nemusíte být ani nijak moc ostražití, neboť trasa, po které sledujete skupinu uprchlíků je krom nich prošlápnutá i skupinou zabijáků, co jim jde po krku. Šance, že byste nyní narazili na problémy ze stran mutantů, či anomálií, je minimální. Zvířata jsou nejspíš zalezlá a žádného lupiče ani nenapadne vystrkovat nos z úkrytu, když kolem pochoduje elitní komando z Citadely. = = = Kolem poledne jste se přiblížili na dohled od nemocnice. Desátník, oděný do odstřelovačského maskovacího obleku, si připravil pušku (Barrett M82) a pokleknul u jednoho z odstavených vozů, kterých bylo na ulici několik. Velitel vydal tichý signál a spolu jste vyrazili kupředu, desátníka nechávaje za sebou. Cítíš se o něco klidněji vědouc, že jeho ostříží zrak a klidná ruka s prstem na spoušti vám poskytne potřebné krytí, kdybyste narazili na odpor. A že jste na něj měli narazit velmi záhy. Už z dálky jste zaslechli zvuk střelby - několik jednotlivých výstřelů a poté i několikanásobné rachocení mnoha dávek. Úkosem jsi pohlédnul na rotného. Všimnul sis, že mu obličej znatelně poblednul. Snad jste nepřišli pozdě? Aniž byste kohokoliv ze slídičů zpozorovali, dostali jste se téměř až k budově nemocnice. A vtom jste zaslechli znovu střelbu, ale tentokrát mnohem blíž. Vykouknete zpoza převráceného kontejneru a vyjeví se vám tato scéna: Muž, kterého neznáte, čelí sám dvěma slídičům. Kryje se za vrakem vozu, je ozbrojen svou útočnou puškou a nejspíš netuší, že je celkem rychle obličován ze dvou stran. Má víc štěstí než rozumu, neboť se mu podaří jednoho z ozbrojenců postřelit. Vidíte, jak druhý ze slídičů odepíná z vesty obranný granát a vrhá ho pod vůz, za kterým se onen neznámý kryje. V momentě, kdy na něj křiknete, aby utekl, dojde k silné explozi, která onoho muže odhodí jako hadrového panáka a jeho kryt promění v hořící trosky. Tvůj velitel namíří svou útočnou pušku na slídiče, který se rychle přiblíží k ležícímu protivníkovi, aby jej dorazil, když vtom se ozve výstřel zpoza vašich zad. Desátník Tichý. Jeho přesná střela zasáhne slídiče přímo do hlavy a na místě ho zabije. Netřeba podotýkat, že kulka ráže 12,7 mm, vypálená z jeho em osmdesát dvojky příliš neponechala z hlavy nicnetušícího slídiče. "Kurva Tichý! Vždyť jsem kvůli vám málem ohluchnul!" zaprská vztekle Zíma a malíčkem si zašťourá v uchu. I tobě tam trochu zvoní, vždyť váš sniper střílel ani ne tři metry od vás. Rázovou vlnu prolétající kulky jste oba cítili na svých zátylcích. Na další mluvení nebyl čas. Rychle jste přeběhli silnici, abyste se co nejrychleji dostali na parkoviště, kde byl zraněn onen neznámý chlap, co před chvílí vzdoroval dvěma slídičům. Velitel u něj hned pokleknul a s naléhavostí v hlase pravil: "Rotný Zíma. Ležte a nehýbejte se, postaráme se o vás. Kde jsou další?" Muž na zemi je osmahlý od výbuchu a na několika místech zakrvácený, možná bude mít pár fraktur, ale na první pohled to nevypadá tak zle. Dokonce se i opře o loket a trochu sípe, když odpovídá: "V nemocnici. Víc nevím. Děkuji. Kdo jste?" Moc energie v něm nezůstalo, neboť ochabnul a opět se položil na asfalt. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Tichý, najděte si nějaké místo s dobrým výhledem a přijatelným krytím. Kameník, obhlédněte toho druhého slídiče a pak se postarejte o tohohle. Máte s sebou doufám polní lékarničku?" Rozkazy byly dány. Sniper se rychle vzdálil a zmizel v pobořené zástavbě. Mezitím se i Pavel stačil celkem zmátořit a dokonce se mu podařilo se posadit. |
| |
66917222.png) | soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro "Vypadni odtamtud!" zařvu na toho chlápka, co se krčí za autem, jenže mu to asi bylo prd platné, protože když jsem dořval, tak granát bouchl. Instinktivně jsem se přikrčil a když jsem vykoukl, tak mi kolem hlavy proletěl projektil a zasáhl toho druhého slídiče to hlavy. Ta zmizela v krvavém aerosolu. Hezky mi pískalo v uších, ale i tak jsem musel pochválit našeho odstřelovače: "Pěkná trefa, Tichý." Vyběhl jsem ze svého krytu směrem ke zraněnému muži. I když tak hezky odletěl, pořád drží vcelku. To je dobře. Zíma se jej hned začne vyptávat a pak rozdá pár rozkazu. "Jasně," kývnu na něj a vydám se k postřelenému slídiči. Ten leží pár metrů za námi a drží se za břicho (nebo kde byl postřelen) a má tvář zkřivenou bolestí. Když mě viděl, hned začal hmatat po pušce. Odkopl jsem mu ji stranou a střelil jej do hlavy. Krev a kousky mozku a lebky mě postříkaly. Sehnul jsem se k mrtvole a obral ji o zásobníky a lékárničku. Po cestě zpátky k muži jsem vzal i zbraň mrtvého slídiče, třeba se ještě bude hodit. Sehnu se k muži a lusknu mu prsty před obličejem. "Hej, vnímáš mě?" zeptám se jej a rozepnu svou lékárničku. "Teď to trochu štípne," informuji ho a vytáhnu desinfekci a očistím mu rány na obličeji. Jsou to jen škrábance a odřeniny. Pak vytáhnu mast a namažu mu spálené části. "Jak se jmenuješ, chlape? Měl jsi celkem štěstí," řeknu mu, když jsem s natíráním spálených míst skoro u konce. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Střelba z venku upoutá mou pozornost. Normálně bych se tím asi zbytečně nezdržoval, ale když vím, že je někde venku Miler, možná by neuškodilo aspoň hodit z okna oko. "Možná," potvrdím velitelčina slova s kývnutím. "Podívejte se po jiné cestě dolů, nebo do vedlejší budovy. Mohlo by to být někde támhle." Ukážu na opačnou stranu, než odkud se ozvala střelba a pohybem zápěstí naznačím směr k sousední budově. "Já v rychlosti kouknu co se děje venku a doběhnu vás." Kývnu opačným směrem. "Ty hlídej schody, ať mi zatím nevpadnou do zad." Ukážu na dívku u schodiště. Možná se příliš pletu do zelí velitelce, ta ale s žádným lepším plánem nepřišla, tak se opatrným klusem vydám k oknu, abych se podíval co se děje venku. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Ale jo, zase tak blbě na tom nejsem. Konstatování, že to trošku štípne mě rozesměje. Přeci jenom sám jsem zdravotník a tuhle frázi jsem použil nejednou. Potírání spálenin není příjemné, ale později se to trošku zlepší když mast začne působit. Konstatování, že jsem měl štěstí mě opravdu rozesměje. Pavel Miler se jmenuje, ale to štěstí. To je relativní. Zvednu pravou ruku a ukážu mu amputovanej ukazováček. Jen to vyčisti a zavaž. To bude chtít doktora. Neviděl jsi někde můj samopal? Rozhlížím se po 58čce kam odlétla. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Samopal vzor 58 leží opodál a už na vzdálenost několika kroků je jasně vidět, že zbraň schytala o dost větší poškození, než její majitel. Což o to, hluboký šrám na šasí by zas tak nevadil, ani lehce ohořelá pažba, ale hlaveň ohnutá pod úhlem 30 stupňů napovídá, že tenhle kousek československého zbrojního průmyslu definitivně dostřílel. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Než jsi došel k velkému oknu na konci chodby, ozvalo se zvenčí ještě několik výstřelů a poté hromová rána, při které ses instinktivně přikrčil. Cosi tam venku explodovalo, pravděpodobně granát. Z okna vykoukneš právě ve chvíli, kdy se jeden z černě oděných slídičů rozkročí nad ležícího muže, ve kterém neomylně poznáváš Pavla Milera. Oba dva jsou několik metrů od hořícího vraku vozu, který leží na boku u černého dýmajícího kráteru. Kousek od nich leží nehybně na zemi druhý ze slídičů, nejspíš je mrtvý. Je ti jasné, co přijde, stojící slídič namíří svou pušku Milerovi na hlavu a vtom se ozve výstřel. Ozbrojencova hlava se rozprskne ve spektakulárním oblaku krve a úlomku kostí. Razance oné střely doslova zamete slídiče na stranu, kousek od svého kolegy. Ve chvíli, kdy si Miler uvědomí, že není mrtvý on, ale jeho kat, a zvedne se na lokti, přibíhají na scénu tři tobě neznámí muži. Všichni jsou oděni víceméně jako vojáci. Jeden z nich poklekne k Milerovi a na cosi se ho táže, druhý, oděný v odstřelovačském maskovacím úboru prohlíží perimetr. Třetí muž s brokovnicí v ruce dojde k ležícímu slídiči a bez váhání mu rozstřelí lebku z bezprostřední blízkosti. Poté se vrátí k Milerovi a začne ho ošetřovat. Sniper přeběhl silnici a zmizel z tvého zorného úhlu. Usuzuješ, že si šel asi najít místo, ze kterého bude mít dobrý výhled. Ti muži jsou od tebe pár desítek metrů vzdušnou čarou, nachází se na jednom z parkovišť a ty jsi momentálně ve třetím patře hlavní nemocniční budovy. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro "Tak jo Pavle, říkej mi Tank," řeknu mu, když je o něj postaráno a když stojí pevně na nohou. Pak přijde řeč na jeho zbraň. Jen se ohlédnu přes rameno a vidím krásný samopal ve tvaru banánu. "No, jestli nechceš střílet za roh, vezmi tuhle," řeknu mu a podám mu zbraň mrtvého slídiče. Pak mu k tomu ještě přihodím zásobníky, o které jsem mrtvolu připravil. "Pavle, kolik vás tu ještě je?" zeptám se a doufám, že mi řekne něco bližšího ohledně tech, které stopujeme. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Dobře Tanku a díky. Ještě poděkuji za péči mi věnovanou. Věděl jsem dobře, že bez nich bych už byl mrtvý s dírou v hlavě. Podívám se směrem kam ukazuje Tank a smutně si povzdechnu. 58čka mi nejednou zachránila život a i teď jsem kvůli ní přežil tak dlouho. Hmm, tak za roh střílet fakt nechci. Sice mi vzala prst, ale zbraň to byla dobrá. Díky. S trošk uvětším úsilím sundám ze zad batoh a nastrkám do něj zbylé zásobníky do SAčka. Aspoň je budu moct střelit. Vyměnil jsem ještě rychle zásobník do TARu a dva přidal do batohu. Stejně nemám moc místa kam bych je dal. Jestli nevadí, prohledám ještě tady toho chlapce, co má u sebe. Když už mě málem zabil, tak ať z něj něco mám. Popojdu si k tomu co mě chtěl dorazit, abych ho mohl prohledat. Co se týče ostatních, tak nic moc nevím. Vevnitř je jeden muž a tři ženy. Aspoň co vím. Toho chlapa znám, ale ženský ne. Vlastně od kud se tu berete Vy? |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Otočím se proto zpátky dovnitř a doklušu ke schodišti, kde dám dívce znamení, aby se také dala do pohybu směrem k ostatním. Než ji budu sám následovat, hodím ještě pohled na claymore na schodišti. Když bude potřeba posvítím si baterkou, abych tu věcičku našel, zbytečně se ale nezdržuji. Pokud je nálož položená smysluplně, nechám ji na místě. V opačném případě ji sbalím a vydám se za zbytkem skupiny. Musím si někde najít místo na zapnutí vysílačky a kontaktování Milera. Nebudu to ale dělat sám bez krytí. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro Mezitím Pavel obíral druhou mrtvolku. "Z Citadely. Víc vědět nemusíš," odpovím stroze na jeho dotaz ohledně toho, odkud jsme. Nemusí hned vědět, že některé věci šly do háje. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Když vbíháte za zákrutu do vedlejší chodby, kam odešly zbylé dvě, málem se srazíte s druhou dívkou (to je ta Voňavá). Pospíchala vám rychle naproti a nyní překotně gestikuluje směrem ke konci chodbičky, kde stojí velitelka, hned vedle masivních kovových dvoukřídlých dveří, jejich madla jsou naněkolikrát omotány řetězem a opatřeny zánovním visacím zámkem. "Už chybí jenom nápis na dveřích Don't open, dead inside," nadhodí s úsměvem velitelka a hned (již bez úsměvu) dodá: "To je z Živých mrtvých, seriál, asis na to nekoukal, co? No to je jedno. Ehm." "Našel jste tam nějaký jiný východ? Schody... nebo žebřík. Něco!?" otáže se tě Pihovatá, ale velitelka tě s odpovědí předběhne: "Není čas se vracet. Jdeme tudy." Načež pozvedne svou zbraň a několika výstřely do řetězu protne ticho nemocnice. Společně se dáte do odmotávání, když vtom se ozve hromový výbuch, který otřese podlahou, stěnami a stropem vašeho patra. Velitelka po tobě hodí vyplašeným pohledem a zrychlí práci svých prstý, které zápasí s řetězem. Ten konečně se zařinčením spadne na zem a dveře se s táhlým zaskřípěním otevřou. Nejsou za nimi žádní zombíci, naštěstí. "Jděte, rychle! Budu vás krýt!" ozve se za vašimi zády, jakmile vykročíte do chodby za dveřmi. To promluvila Voňavá. Stojí nyní se zalícenou zbraní na rohu chodby a míří směrem ke schodům. "Nebuď pitomá, Markéto! Zabijou tě! Utečeme všichni spolu, no tak!" Než se však velitelka kolem tebe stačí procpat, aby dívku stáhla k vám, ozve se rachot střelby. Od ní i od nich. Dávka za dávkou prosekávají vzduch a odražené kulky s vytím ryjou rýhy do stěn i lina na zemi. Vtom hlavní chodbu osvětlí prudký bílý záblesk, po kterém Voňavá vykřikne a chytne se za oči. Zbraň jí vypadne z rukou, ona zavrávorá nazpátek a padne na zem na zadek. Zřejmě se podívala přímo do výbuchu flashbangu, který hodil někdo zpoza schodiště směrem k vám. Naštěstí ho nedokázal dohodit na křížení chodeb, jinak by nejspíš oslepující efekt zasáhnul i vás tři. "Já nevidííím!" sténá Voňavá a drží se za oči, které silně slzí. Za dveřmi, které jste otevřeli, je visutá zastřešená chodba s okny, jakýsi koridor, který propojuje nad zemí dvě hlavní budovy. Po stranách chodby, ještě před dvoukřídlými dveřmi, je čtveřice dveří (sesterna, kuchyňka, WC páni a WC dámy), všechny zavřené (avšak dveře vypadjí vachrlatě a bez potíží by se daly vyrazit na první pokus, pokud by se chtěl někdo dostat dovnitř). Koridor je dlouhý nějakých deset metrů a je zakončen stejnými dvoukřídlými dveřmi, nyní naštěstí otevřenými. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Od jednoho z nich sis vzal malou polní lékárničku, obsahující základní věci pro první pomoc, jako je gáza, antiseptikum, obinadlo, morfium, nůžky, náplasti. Prostě to, co se je dobré mít po ruce, když se někdo trochu odře. Druhou lékárničku si přivlastnil Tank. Dále jsi rychle vytahal ze sumek zbylé zásobníky ráže 5.56 mm a vyměnil je za své 7.62, které sis rychle přehodil do batohu. Ještě sis přivlastnil tři obranné granáty (velký výbuch, málo střepin), dva flashbangy a dva kouřové granáty. Bohužel je nemáš kam pořádně dát, abys je měl při boji po ruce, snad jen po jednom do každé kapsy. Zvol si dva granáty, které budeš mít po ruce, zbytek bude v batohu. Pokud je tedy někomu nedáš - nezapomeň si pak zase doplnit deník postavy! Poté ses zvednul a rychle ses přidal k Zímovi a Tankovi. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Tak jdem," šeptne Zíma a se zalícenou útočnou puškou vykročí do nitra nemocnice. Oba ho s určitými odstupy následujete s vlastními zbraněmi připravenými. Vcházíte do velké lobby, kde mezi sloupy stojí, či leží kovové lavičky a všudypřítomná suť a kusy rozbitého skla. Vše, na co se podíváte, je pokryto vrstvou šedého prachu. Zkáza a zmar číší z každého předmětu, který tu před dlouhou dobou lidé nechali. Této budově se velmi dlouho všichni vyhýbali širokým obloukem. O velkých budovách totiž platí to samé, co o velkých formacích zeleně, jako jsou lesy a parky. Nechodí se tam. A pokud ano, tak se už většinou nevrací. Jsou místa, která anomálie přitahují více, než jiné. Hotely, činžáky... a nemocnice. Nikdo zatím neví proč tomu tak je, zkrátka to zůstává nepsaným faktem. Kameníkův detektor anomálií o sobě dá vědět tichým pípnutím a zelená kontrolka se přepne na žlutou skoro ve stejný okamžik, jako detektor Zímův. Tato změna naznačuje, že ve vzdálenosti do dvaceti metrů je nějaká fyzikální anomálie. Směr nevíte, na to jsou vaše detektory krátké. Další stupeň na kontrolce je červená, kdy je anomálie vzdálena sedm až osm metrů, a červená, nepřetržitě blikající, která značí anomálii do tří metrů. Taková je už však většinou postřehnutelná i pouhým okem. Většinou. A jak která. Dojdete až na úroveň recepce, což je velká přepážka tvaru podkovy. Za ní dál vidíte chodbu s množstvím odboček. I z lobby vede několik dveří, ale těžko říci, zda vás zavedou hlouběji do komplexu, či jen do nějakých kanceláří, vyšetřoven, nebo skladů. Zíma rozsvítí baterku, přidělanou pod hlavní své pušky a posvítí na prostor okolo vás. Vidíte ve světelném kuželu zvířené částečky prachu a ze stínů, které vznikají při dopadu světla na sloupy a zařízení místnosti, vám běhá mráz po zádech. A co víc, někde v těchto ponurých chodbách a pokojích zcela určitě čekají slídiči, mající jediný rozkaz. Zabít vše, co se jim postaví do cesty. "Ty, dopředu," osloví Zíma Milera a pokynutím zbraně ho pošle do čela, aby se podíval dál do chodby, která nepochybně vede k výtahům a schodišti. Ano, kdysi barevná cedule to potvrzuje a šipky jasně naznačují, kudy jít dál, chcete-li se někam dostat a ne se motat ve slepých uličkách. Pavel se tedy přesune do čela a zbylí dva ho kryjí. Není třeba ani zacházet za roh, či tam jen nakukovat. Všichni tři slyšíte zpoza rohu sice tiché, ale přesto zřetelně slyšitelné kroky několika párů bot. Již nejsou v tomto podlaží, ale nejspíš tak ve druhém, nanejvýše třetím patře. Jste tedy za nimi, jelikož oni zřejmě míří nahoru. Máte možnost vykročit za roh, kde očekáváte patu schodiště (a zcela určitě i nefunkční výtahy). |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Dobře. Jen zareaguji na Zímův pokyn a vyjdu kupředu. Díky adrenalinu všechny zvuky slyším ještě hlasitější než jsou a tady prostě nejde jít jen tak tiše. Kráčel jsem pomalu, ale jistě kupředu a podíval se na jednu z šipek. Obrázek výtahu mě vedle zcela jistě a já jsem věděl, že jdu dobře. Na kraji jsem se zastavil a zaposlouchal se. Jak jsem zjistil moje uši ještě nebyly přímo zdravé a trošku mi v nich pískalo, ale zvuky kroků z vyšších pater jsem nemohl přeslechnout ani tak. Otočil jsem se zpět na Zímu a Tanka, teda hlavně Zímu, jestli mám jít dál nebo udělá nějakou změnu. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro Vstupní hala byla čistá a brzy se ke mě přidal i Zíma. Jen jsem na něj kývl a společně jsme vstoupili dovnitř. Staré zdivu a kousky skla mi křupaly pod podrážkou, jak jsem postupoval pomalu skrze vstupní halu. Všude byla znát přítomnost smrti. Její znaky byly nepřehlédnutelné. Vrstvy prachu. Opuštěné nemocniční pokoje. Rozbitá okna a opadaná omítka. Až z toho nabíhá husí kůže. Pevněji sevřu v rukou svou brokovnici a jdu dál. Pomalu se blížíme k recepci, když ožije můj detektor a vzápětí i Zímuv. Ještěže ty chytré věcičky máme, jinak by jsme přímo vlezli do nového úkazu atomové války. Anomálie. Bezpečně jsme ji obešli a přísahal bych, že jsem viděl tetelení vzduchu, ale možná to byla jen má představivost. Za recepcí nastala změna v pořadí. Najednou jsem byl poslední já, Pavel byl poslán dopředu. A ani moc neprotestoval. Byl by z něj dobrej voják. Rychle jsem se adaptoval na svou novou funkci, zadní krytí. Každých pár metrů jsem se otočil, abych se ujistil, že nám nic nevpadne do zad. A že bylo plno míst, odkud nám mohli vlézt do zad. Překonali jsme dlouhou chodbu a jsme u schodiště. Jasně slyším kroky, které nejspíš patří slídičům. Když se na nás Pavel otočil, jen jsem na něj kývl, že já jsem připraven. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Pavel tedy dostane jasný pokyn, že může vyrazit dál. Jen co se však vykloní zpoza rohu a nakoukne ke schodům a k výtahu, ozve se rachot dávky, která zabubnuje do stěny jen pár centimetrů od jeho obličeje. Do okolí se rozprsknou kousky odlámaného zdiva a odražené kulky zavyjí okolo vás. Všichni tři se jako na povel přitisknete ke stěně. Pavel je chválabohu nezraněn, i když se pořádně vylekal. Slídič, hlídající schodiště, byl totiž perfektně potichu a nejspíš vás už slyšel. Proto si tu na vás počkal. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Následuji velitelku k Markétě, ale místo dívko chytnu do ruky její zbraň válející se na zemi. Je mi jasné, že Slídiči v chodbě teď sprintují k nám, aby využili výhody, kterou jim dal flashbang. "Vemte ji a běžte!" Mávnu rukou do chodby do druhé budovy a vystrčím zbraň za roh, abych dal Slídičům důvod zpomalit jejich vlastní postup. Aniž bych sám byť jen nakoukl co se v chodbě děje vypálím do ní naslepo několik divokých dávek. Nemám tušení kam střílím a držet zbraň tímhle způsobem není nejlepší nápad, široký rozptyl by ale v téhle situaci vůbec nemusel být naškodu. Jakmile se ostatní vydají pryč, dám jim jen pár okamžiků náskok, než udělám to samé. Sprintem přeběhnu chodbu s cílem shodit batoh ze zad a zakleknout na druhém konci za jedním z rohů v pozici, abych mohl pálit na Slídiče za námi. Klidně předběhnu ženy nesoucí Markétu, krýt je můžu z druhé strany. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Kurva doprdele. Vztekám se ještě ve chvíli, kdy se kulky odrážejí a lítají všude možně. Kdyby to bylo možné, tak jsem se právě propálil tělem do zdi. Bohužel to nešlo a tak jsem se aspoň mačkal na stěnu jak to šlo. Myslel jsem, že podobných překvapení už mám dnes dost, ale opak byl pravdou. Otočil jsem hlavou k Tankovi a Zímovi, abych zjistil jestli jsou v pořádku. Evidentně byli, ale měli jsme štěstí. Teda hlavně já jsem měl štěstí. Nevím co Zíma jako pravděpodobně velitel, ale mě aktuálně napadl jasný a rychlý nápad. Sáhl jsem do kapsy a vytáhl flashbang. Ukázal jsem ho Tankovi a Zímovi a naznačil jsem hození. Věřím, že pochopí co myslím. Ať je Slídič sebelepší, proti síle flashe toho moc nenadělá. Dle mého stejně musíme postupovat rychle, protože teď už Slídiči nad námi ví, že jsme tady a pokud se rozhodnou poslat dolů posilu jsme v háji. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro Pavel rychle přišel s řešením v podobě flashbangu. Je sice blbé jím plýtvat na jednoho nepřítele, jenže když tím jedním nepřítelem je trénovaná slídič, který je navíc někde zalezlý, že na nás vidí a mi na něj ne, tak nic jiného nezbývá. Jen jsem zvedl palec, že s tím taky souhlasím a dál jsem se radši věnoval zadnímu krytí. Co kdyby tady dole někdo byl a chtěl nás teď sevřít do kleští? |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ty ses rozhodl dát jim víc času poskytnutím slepé umlčovací palby. Vykloníš tedy zpoza rohu pušku (zas tak moc se v typologii zbraní nevyznáš, ale tuhle pro její specifický vzhled poznáváš naprosto bezpečně - jedná se o FAMAS) a aniž by ses díval kam a na co střílíš, pošleš chodbou nazdařbům několik krátkých dávek. Tedy, krátkých... první dávka tě připravila snad o polovinu munice, než sis uvědomil, že tahle francouzská bestie má opravdu ohromnou kadenci. Aniž by tě to nějak výrazně zdrželo, přepneš palcem režim střelby na tříranné dávky a díky tomu jsi přešel na "ekonomičtější" střelbu. Tvůj záměr se podařil, chodbou k tobě nikdo nejde, ani neopětuje palbu. Zjevně se čeká, až ti dojde munice. Anebo si chystají granát, který ti přikoulí hezky pod nohy. Než sis hodlal na něco takového počkat, odtrhnul ses od rohu chodby a vyrazil přes chodbu za ostatními dívkami. Usain Bolt by valil zraky, kdyby ti někdo stopnul čas, za který jsi těch deset a něco metrů dal. Zabrzdil jsi tak, že jsi se svezl na zem, ve skluzu jsi ze sebe shodil batoh a dokonce ses stačil i rychle otočit. Díky průhlednému proužku na boku zásobníku vidíš, že ti zbývá šest, ne, jen pět nábojů. "Kde je..." ozve se Voňavá, ale Pihovatá ji přeruší slovy: "Klid, je tady, zvládnul to," a vyloví jí z kapsy na vestě rovný zásobník, který ti hned podává. "Poslední, víc jich nemá," informuje tě. Velitelka rychle zabouchne obě křídla plechových dveří, zajistí je zástrčkou a pro jistotu ještě odběhne stranou, aby k nim přisunula plechový stůl s přivařenými lavicemi na obou stranách. Ještě že tak učinila, neboť ani ne dvě vteřiny poté, co zavřela dveře, na ně zabubnovala dvojitá dávka a provrtala do nich nejméně desítku děr. Tys naštěstí ležel na břiše a Pihovatá z Voňavou se choulí hned vedle dveří. I tak ve všech hrklo leknutím. Velitelka se nenechala nadlouho vyvést z míry a s heknutím přirazila těžký stůl ke dveřím. "To je zpomalí. Rychle, zvedáme se. Beru ji, ty vem zbraň," promluví velitelka na Pihovatou. Ta přikývne, předá Voňavou a chopí se své zbraně. Než se odplížíš stranou od dveří, kde se už můžeš postavit, rozhlédneš se po místnosti. Zamazanými okny sem doléhá jen málo světla, ale i tak poznáváš, že jste se ocitli v kantýně. Nachází se tu bar (dokonce s pípou!), na policích kdysi bývaly brambůrky, tyčinky a cigára. Nyní je tam jen prach. Okolo vás je nekolik stolů, které stejně jako ten u dveří je vlastně kombinací stolu a dvou dlouhých lavic na obou delších stranách. Na stěnách visí zašedlé obrázky krajiny a několik starých reklamních plakátů. Krom dveří se značkami "KUCHYNĚ" a "WC" odsud vedou dvoje dveře. Jedny mají nad sebou zeleno-bílou cedulku s nápisem EXIT, druhé jsou bez označení, podle své polohy vedle oken je ale poznat, že nejspíš povedou ven. Možná na terasu, či nějaký balkón. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Pavel se rychle vyklonil dopředu s puškou u líce. V hledáčku bez potíží našel slídiče, který opustil svůj kryt u schodů a nyní se vrávoravě snažil najít východ z místnosti, ale pro dočasnou slepotu ho nebyl schopen lokalizovat. Freneticky zasypával své okolí divokou palbou, ale rozsypával kulky nazdařbůh okolo sebe, takže měl pramalou šanci trefit Pavla, který se vyklonil jen natolik, aby pečlivě zamířil na hlavu a několika výstřely našel skulinu mezi kevlarovým nákrčníkem a spectra přilbicí. Z prostřelené tepny vytrysknul spektakulární krvetrysk, jež zbrotil dokonce i strop. Slídič se sesunul k zemi a během pár chrčivých škubnutí sešel ze světa. Kolem jeho hlavy se počala doširoka rozlévat rudá louže husté tmavé krve. Vycházíte zpoza rohu a ocitáte se v rozšíření chodby u výtahů. Všechny bezpochyby nefunkční. Chodba se opět stáčí vpravo (takže tvoří esovitou klikatici) a končí schodištěm, vedoucím nahoru do vyšších poschodí. Odtamtud se náhle ozve hlasitá dunivá exploze, kterou cítíte i zde v přízemí. Ze stropu se snese lehký závoj prachu. "To si na ně přinesli bazuku, nebo co, kurva?" vydechne překvapeně Zíma a zakroutí hlavou. Tohle totiž nebyla exploze jako od ručního granátu, muselo to být něco víc. "Jdeme! Rychle!" zavelí rotný a iniciativně se přesune do čela skupiny. Ve druhém patře se zarazí a gestem vás zastaví, to když z patra nad vámi zaslechnete rachot střelby. Dlouhá dávka z útočné pušky a po ní další série kratších dávek. Jste blízko. Jen asi deset schodů, odpočívadlo, dalších deset schodů a jste v patře, kde zuří boj. A ty schody vás i zavedou za roh, kde se bezpochyby potkáte s nepřítelem. Jakou zvolíte taktiku? |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Jo tak to minimálně. Já bych se u těhlech lidí nedivil ničemu. Prohodím k němu a přemýšlím co dál. Teď musíme po schodech a to není něco po čem bych prahnul. Ukážu rychle Zímovi ať mě kryje a shodím ze zad batoh, abych z něj vytáhl další flashbang. Když se osvědčil teď bude dobrý určitě i potom. Navrhuju jít jako jsme šli teď. Rychle a účinně. Asi slyšeli palbu odsud, ale s tím se nedá nic dělat. Půjdu první a zkusím ty schody vyřešit. Až se dostaneme někam výš, tak tam hodím flash a vletíme na ně. Souhlas? Pokud nebudou protinávrhy, tak vyrazím. Jdu opatrně a podél zdi. Přikrčený a připravený to zmáčknout, kdyby to bouchlo. Když začnu lézt do schodů, tak jdu opatrně a mířím zbraní nad sebe. Vsadil bych skoro krk, že tam někde bude další Slídič. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Vezmu plný zásobník a přebiju útočnou pušku. Téměř prázdný zásobník ale nezahazuji a ukládám do jedné z kapes na kalhotách. Rozhlédnu se po místnosti a zvednu se z kleku. Pušku uchopím za rukojeť jdoucí po celé délce zbraně a do druhé ruky vezmu svůj batoh. "Exit." Zvednu ruku s puškou ke dveřím označeným daným nápisem. Potom přikročím k podpírajícím se ženám a vrazím zbraň do rukou Voňavé. Stačí, aby ji nesla, nic víc po ní nechci. "Potřebuju volné ruce." Vysvětlím stručně a otáčím se ke zmíněným dveřím. Pihovatou nechám jít v čele, já si zatím pověsím batoh na jedno rameno před sebe a za chůze se hrabu se pro vysílačku. Nahodím přístroj a hlasitost reproduktoru stáhnu tak, aby se zvuk příliš nenesl. "Milere, aspoň dva Slídiči jsou odkrytí v průchodu mezi budovama." Zažádám o palebnou podporu. Nevím, jestli je někdo z nich v pozici s přímým dohledem na můstek, být to ale ten odstřelovač, jsou Slídiči nahraní. "Co se děje venku? Viděl jsem že máš společnost." |
| |
| "Milere, aspoň dva Slídiči jsou odkrytí v průchodu mezi budovama." Zažádám o palebnou podporu. Nevím, jestli je někdo z nich v pozici s přímým dohledem na můstek, být to ale ten odstřelovač, jsou Slídiči nahraní. "Co se děje venku? Viděl jsem že máš společnost." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Průchod mezi budovama? To myslí určitě nadzemní koridor, co vede mezi třetím patrem týhle budovy a druhou částí nemocnice, kde bývaly laboratoře a v přízemí garáže sanitek," oznámí suše Zíma. "Jdeme, není čas to znova obíhat. Řekni mu, že to bereme vnitřkem a že už tam skoro jsme!" Přímo učebnicovým způsobem zdoláte i zbytek schodů, kdy jeden z vás pokrývá vršek schodů, druhý postupuje vpřed a třetí kryje přesun zezadu. Ve třetím patře se zastavíte u dvoukřídlých plechových dveří, vedoucích ze schodiště dál do komplexu chodeb a místností nemocnice. Odkudsi zpoza nich slyšíte vzdálené ozveny střelby, takže určitě víte, že jste na správném podlaží. Teď je jen otázkou, jestli jste se ocitli za slídiči, anebo před nimi. Zíma otevírá dveře na malou škvíru a nakoukne dovnitř. "Krátký přesun, po pár metrech se dostaneme na hlavní chodbu. Jděte, kryju záda." Otevíráte tedy oboje křídla dveří a postupujete vpřed, rotný se s malým odstupem drží za vámi. Chodička vede jen pár kroků ode dveří a poté se kolmo napojuje na hlavní chodbu. Bílé stěny, na podlaze zaprášené lino, ze stropu se odlupuje malba. A za rohem slyšíte vzdalující se kroky. Takže nakonec je to varianta "a" a dostali jste se nepříteli do zad. Soudě podle ozvěny klapotu bagančat je od vás nepřítel nějakých dvacet, pětadvacet metrů a zřejmě bude zaměstnaný někým jiným, než jste vy. S určitostí se to ale říci nedá, museli byste se podívat. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro |
| |
| Pokud se ukážou, tak je sniper odstřelí. Teď nemám čas Ti moc vysvětlovat. Venku už nejsme. Chtěl jsem mu toho říct více, ale nebyl čas a nevím jak moc nás mají napíchnuté. Vysílačka se odmlčela a po značné chvíli jsem se opět ozval. Topole schovej se nebo si zacloň oči hned! Snad jsme na dobrém místě. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro Místo zadního krytí teď vzal Zíma. Přeci jen na krátké vzdálenosti tu máme někoho jiného. Mě. Přikrčen jsem se přemístil naproti Pavla, abychom tam na ně mohli vběhnout zároveň. "Mrskni ho tam," naznačím mu rty a pevněji uchopím brokovnici. Přeci jenom mrška ráda kope, takže tak. Nádech, výdech a počkat na bum. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "K zemi!" Zařvu na ostatní a sám se vrhám na podlahu mezi stoly. "Chraňte si oči!" Dodám ještě a levou paží si přikryju oči, zatímco pravačkou sáhnu pro Glock. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Tento slídič se zdá být jiný. Na pohled má na sobě oblečenou mnohem mohutnější zbroj než ti, které jste pobili cestou sem. Ozbrojenec v ní vypadá jako neskutečný hromotluk, masivnost zbroje mu dokonce ani nedovoluje dělat příliš dlouhé kroky a tak se ten kolos přibližuje jen pomalu a houpavě. Za tu krátkou chvíli, co jste si ho v rychlosti prohlédli, vidíte, že hledat u tohoto obra nějakou skulinu bude marné. Tento slídič je doslova od hlavy k patě zakutý do několikavrstvého kevlarovo-keramického pancíře, dokonce i obličej má chráněný černou neprůstřelnou maskou namísto plynové masky. A v ruce třímá něco, po čem by oči zvlhly i Sylvestru Stallonovi. Nejspíš to bude kulomet, ale nějaké přehnané ráže, protože... PUF! PUF! PUF! zaduní rytmicky zbraň a při každém pufnutí sebou škubne v rukou toho behemota, co se pomalu, ale jistě přibližuje chodbou vaším směrem. Stačíte tak akorát přivřít oči a lapnout po dechu. BUM! BUM! BUM! ozve se trojice křápavých explozí, které vás oba zametou zpátky za roh. Takže hovno kulomet, granátomet! Cítíte se, jako by vám v hospodské rvačce nějaký stodvacetikilový sparťan rozmazal o hlavu barovou stoličku. Na Milera už těch výbuchů dneska bylo trochu moc, takže se ani nesebere ze země a rovnou si blije pod sebe. Vědomí naštěstí udržel. Tank na tom byl lépe, jím výbuchy jen smýkly o stěnu, ale ani nešel do kolen. Měli jste štěstí, že se kolohnát netrefil přímo. Taky je dobře, že bude muset přijít až k vám, aby s vámi mohl bojovat, úzká chodba totiž neumožňuje manévrování do stran a tak vám ani nějakou chvíli nehrozí, že by vám za roh přilétla další salva. Možná ale, že on k vám chodit nepotřebuje, prostě si jen počká, až vylezete sami. "Do píči, čím to do nás šijou?!" zakřičí Zíma, když se otočí k vám a pomůže Milerovi se posadit. Než mu kdokoliv z vás stačí cokoliv odpovědět, přikutálí se k vám jakási plechovka, odrazí se od stěny a párkrát se zatočí Tankovi u nohy. A potom se z ní začne s hlasitým syčením valit šedozelený hustý dým, rychle vyplňující křižovatku chodeb, kde nyní jste. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ze vzdálenějších chodeb, odkud jste před chvílí uprchli, se náhle ozve trojice silných explozí, jako od granátů. Hrubým odhadem bys řekl, že to šlo od výtahové šachty, ale zcela jistý si nejsi, ozvěna se láme s každou odbočkou a navíc je tlumena prostřílenými dveřmi. A když už je řeč o dveřích... Místnost vyplní ostrý štěkot dlouhé dávky, pod jejímž náporem se vložka dveří doslova rozrskne na malé kousky. Namísto kliky a zámku je nyní jen zubatě orámovaná díra. Nikdo nebyl odraženými projektily zasažen, dívky i velitelka se choulí pod stoly a až na Voňavou jsou připraveny se svými zbraněmi, namířenými na dveře. Kdosi do nich vrazí, aby je otevřel směrem k vám, ale ty hned po pár centimetrech narazí na překážku v podobě lavice a stolu. To by se hošan musel trochu víc zapřít, aby jej dveřmi vtlačil dovnitř. A tam už čekáte vy. Druhý náraz do dveří však nenastal, slídič si to asi rozmyslel, anebo vyčkává kdo ví na co. Situace je nyní jasná, mezi vámi a druhou partou je nyní chyceno několik slídičů, kteří, i když jsou v obklíčení, stále představují smrtelné nebezpečí pro vás všechny. Zásah druhé skupiny zřejmě způsobil, že se pozornost vašich pronásledovatelů rozštěpila, což protivníky zpomalilo, nebo dokonce i zastavilo. Nyní máte možnost rychlého útěku, anebo dokonce i protiútoku. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro "Kurva..." zařval jsem, když spustil z toho jeho děla. Trojice výbuchů mě poslala po zdi dál od vstupu do koridoru. Chvíli mi hvízdalo v uších, pak jsem zjistil, že se trochu chechtám. "Ten kanón si zamlouvám!" křiknu na ostatní, načež mi k nohám přiletí další dárek. Sakra, já musel být hodnej. Dárek vypadal jako zelená plechovka. Sakra! Rychle jsem se k němu sehnul, jenže ne dost rychle. Už to začalo kouřit. Vzal jsem to a i přes rukavici cítil, jak je to horké. S radostí jsem mu to po chodbě poslal zpátky a rychle si nasadil respirátor. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Doprdele práce. Konstatuji hned, jak vidím že flash se minul účinkem. Místo nasraného a slepého Slídiče se zpoza rohu vynoří pouze ten nasraný Slídič a ne zrovna kde jaký. Podle toho co jsem rychle viděl, tak ten co šel, tak byl evidentně Tank opravdu a ne jen podle jména. Nechodil, spíše se kolébal dopředu, ale i tak to bylo úcty hodné monstrum s kulometem ráže mojí ruky. Člověk by měl chut se posrat už teď na místě a měl by aspoň potom pokoj. Začínám se bát co z toho může vzejít. Můj strach se potvrdil, když ten obr vypálil, ale ne z kulometu, ale z granátometu. Výbuchy mi pomůžou vrátit se za roh a taky mi pomohli zbavit se snídaně. Vykašlávám zvratky a jsem rád že jsem rád. Vrací se zvonění v uších a já jen apaticky sleduji pixlu, která dopadá a hrne se z ní kouř. Chápu co to je a uvědomuju si, že nemám gas masku a tak rychle přetahuju přes nos aspoň palestinu. Neuvědomuji si moc, že Zíma něco říkal a už vůbec ne co říkal Tank o zamluvení. Zímo. Batoh. Dva granáty. Jen ze mě vypadne, protože teď nejsem zrovna provozuschopný. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Nyní je vám všem jasné, že i kdybyste měli třeba skafandr, šedozelený plyn vám z něj během pár chvil nadělá clizký cár. Co by s vámi a vašimi plícemi udělal jeden pořádný nádech toho svinstva radši ani nedomýšlíte. Takže máte na výběr: vrátit se na schody mimo dosah plynu, anebo můžete vyjít ze svého úkrytu do hlavní chodby. Ta poskytuje ještě stále dost prostoru v celé své délce, slídič přichází z jedné strany, ale chodba dál pokračuje rovně a tam je dost prostoru pro vás. Dým sice poskytuje jistou clonu před palbou, ale hlavní chodba je slepá a vy byste se neměli kde dál schovat. Jelikož ale Tank poslal granát v úst rety velkého slídiči, tak je šance že by se sám neutíkal schovat dosti malá. I když... nevíte. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Schovejte se." Promluvím polohlasem k ženám a kývnu hlavou pryč ode dveří, kterými jsme sem vstoupili. Sám se v podřepu přesunu za jeden ze stolů, abych měl před sebou alespoň symbolickou bariéru. Pistoli vrátím do pouzdra a věnuji se opět vysílačce. "Jestli ty výbuchy byly od vás, Milere, dost možná se k vám blíží další slídiči z našeho směru. Shora." Stále nezvyšuji hlas více, než je potřeba. Nechám vysílačku zapnutou, kdyby přišla nějaká odpověď a sáhnu opět do batohu. Tentokrát vytáhnu cihličku C4. V rychlosti dám dohromady výbušninu s rozbuškou a časovačem. Ten nastavím na tři sekundy. Nálož je připravená tak, aby stačilo stisknout jediné tlačítko a odpočítávání začne. Improvizovaný granát, jen škoda, že k tomu nemám pytel šroubů. Pokud Miler neodpověděl doteď, má smůlu, vysílačku zase vypnu a hodím batoh na záda. Ruku s otevřenou dlaní natáhnu směrem k ženám, aby mě nenásledovaly, a s bombou v jedné ruce a pistolí v druhé se opatrně plížím do pozice, která mi umožní vykouknout dírami ve dveřích ven na průchod mezi budovami. Zvlášť ta po zámku by mělo sloužit jako kukátko víc než dobře. |
| |
| Vysílačka "Jestli ty výbuchy byly od vás, Milere, dost možná se k vám blíží další slídiči z našeho směru." Promluvím do vysílačky polohlasem. Očividně nejsem v pozici, kdy se můžu dovolit řvát jak na lesy. "Shora." Dodám ještě, protože si uvědomím, že Miler nemá páru o tom, kde jsme. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Přesuneš se k prostřílené díře, která bývala dříve zámkem a nakloníš se k ní. Výhled je mnohem lepší, než když ses koukal půlcentimetrovou dírkou, do tohoto otvoru bys mohl klidně procpat obě své dlaně (C4 ale už ne, je příliš velká). Jeden ze slídičů, otočených k tobě si položil na zem svou útočnou pušku a vzal do rukou cosi, co měl doposud přidělaného za zády na popruhu. Vypadá to jako jakýsi krátký, sotva půlmetrový tubus o průměru dobrých patnácti centimetrů. V momentě, kdy si onu trubku položí na rameno a nemíří její ústí tvým směrem, je ti jasné, o co se jedná. Okamžitě hážeš robinsonádu ode dveří a přistáváš za barem v momentě, kdy se vchod do kantýny změní v ohnivé inferno, vyplněné rachotem a vytím úlomků zdiva a kousků plechu. Pistoli, ani výbušninu jsi neupustil, stále se jich pevně držíš, jako by to byly poslední věci, které na světě máš. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Je mi jasné, že nesmím minout. Dovolím si proto ztratit několik okamžiků tím, že Glocka strčím do pouzdra a bombu si přechytnu do pravé ruky. Pak už se vykloním zpoza baru, abych se napřáhl, spustil časovač a výbušninu mrštil dveřmi do průchodu mezi budovami. Slídiči možná explozi bez střepin ustojí. Jestli se to samé dá říct o průchodu, to za chvíli uvidíme. Já každopádně nečekám na výsledek a kryju se zpátky za barem. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Já bych se stáhnul ke schodům. Můžeme případně ustoupit. Pokud je tu někde okno možná by stálo za to do něj udělat díru. (pouze kdyby nevím jak moc je chodba okenatá) Můj záměr je jasný čerstvý vzduch znamená vyčištění chodby od plynu. Sice nás to zavede blíž k tomu tankovi, ale pár granátů si s ním snad poradí na tolik, aby nebyl nebezpečný. Až jsme v bezpečí, tak hlavně vyndám z batohu dva granáty a dám je Zímovi. Sám si dám do kapsy kouřák a pak hmátnu po vysílačce. |
| |
| Vysílačka Okej díky. Já myslel, že už jsme u Vás. Máme tu drobnej problémek. Za chvíli, ale pokračujeme k Tobě. Mluvím taky tiše, protože chápu, že Topol pravděpodobně mluví potichu naschvál. Pak se podívám směrem ke Slídiči s myšlenkou. Trochu větší problémek. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro Přemýšlím, kam teď. Jedna cesta je dolů po schodišti. Druhá je dál po chodbě, ale nevím, kam to vede no a třetí je do plynu za kolosem. Pak ke mě dolehne Milerův hlas. Chce dělat díry do oken? Ohlédnu se a všechy okna jsou už děravé, nebo bez výplně. "A chceš dělat díry do toho rámu, nebo do vzduchu, který vyplňuje tu díru, které se kdysi říkalo okno?" zeptám se ho, když k němu doběhnu a podpírám ho až ke schodům. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Dámy jen ohromeně přihlížejí, kerak bereš v podstatě celou situaci do vlastních rukou. Kdybys měl čas nad tím uvažovat, snad by ses i zdravě chlapsky nadmul pýchou, nyní jde ale jen o holé přežití a tak jde stranou vše, co primárně neslouží tomuto účelu. V momentě, kdy zapadneš zpět za barový pult a zacpeš si uši, nálož detonuje. Máš pocit, že snad každičká věc, včetně tebe samotného, poskočila o pár centimetrů. Na zdech se neudržely ani zarámované plakáty, ale ani mnohé police. Z kuchyňky za zavřenými dveřmi slyšíš lomoz poshazovaného nádobí a řinčení příborů z vysypaných šuplíků. Když se postavíš za barem a setřepeš ze sebe prach, který vyplnil z koridoru celou kantýnu, všimneš si, že velitelka se už šla opatrně podívat na stav chodby a zejména slídičů, kteří v ní ještě před pár vteřinami byli. "Je pryč!" šeptne užasle a hned se rozkašle, neboť se nadechla prachu a kouře. Jen co opět popadne dech, dodá: "Ta chodba je celá pryč, vyhodils ji celou do vzduchu!" Nemáš pochyby, že mluví pravdu, šlupka to byla pořádná. A na takové obyčejné přemostění mezi domy, navíc určeném jen pro lidi, by možná stačila i menší nálož. Slídiči budou buď roztrhaní na cucky, anebo v lepším případě pro ně jen polámaní a otřesení dole na zemi mezi kusy železobetonu. Což vlastně není tak dobré, protože to jen prodlouží jejich umírání. Tak jako tak je cesta zpět vyloučena. Zbavili jste se několika pronásledovatelům, ale i jste znemožnili setkání s vašimi spojenci po této cestě. Nyní můžete jít jen dál, buď dveřmi s cedulí EXIT, anebo druhým průchodem, který není označen, ale podle všeho povede na terasu. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ze vzdálenějších koutů, kde nejspíš bude probíhat boj druhé skupiny se slídiči se krom sporadické střelby ozve i hlasitý výbuch. Granát? Jelikož tu jeden slídič má granátomet, tak není zas tak divoké fantazírování představit si, že jiný z jeho kumpánů právě použil kidně i bazuku. To by nebylo až tak nereálné, uvážíte-li, že se ostatní utečenci mohli někde zabarikádovat. Náhle však budovou otřese nová exploze, proti které ale byly všechny předchozí jen takové prdnutí do ticha. Zdá se, že skutečná artilerie opravdu dorazila, protože tohle muselo být buď z protitankového kanónu, anebo kdosi spustil autodestrukční systém v budově. Zem se pod vámi zatřese a zuby zadrkotají, podlahu už ale znovu líbat nebudete. Snad tu šlupku schytali ti zlí od těch hodných a ne naopak. Nyní je však nutno řešit jiné věci a jen doufat, že ostatní vydrží, než se k nim dostanete. Což může být právě v tuto chvíli menší problém, jelikož kouři se už podařilo vyplnit celou chodbu a i křižovatku chodeb, ze které jste se stáhli a nyní začínají šedozelené jazyky plynu pozvolna stékat po schodech k vám. Není jiná možnost, než sejít dolů a vzít to jinudy, neboť cesta přes třetí patro je pro vás zatarasená. Máte na výběr mezi druhým a prvním podlažím a poté přízemím, kde jste už byli a kde jste zabili jednoho ze slídičů. Vrátíte se po vlastních stopách, či risknete průchod podlažími, kde nevíte, na co můžete narazit? |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro S rukou na zdi, abych svému otřesenému střednímu uchu dodal více jistoty v určování rovnováhy, pomalu dojdu až do dveří, které nyní zejí do prázdnoty mezi budovami. Jen kývnu a souhlasně zamručím na slova velitelky. Slídiči jsou pohřbení v troskách průchodu několik metrů pod námi. Konečně čas nabrat trochu dech. "Máme cestu ven." Promluvím neúmyslně mnohem hlasitěji, než je v tichu po explozi potřeba, a pohledem zkoumám trosky pod sebou. Máme štěstí, že jsme před Slídiči ustupovali proti kopci. Díky tomu už teď nejsme ve druhém patře, ale jen v prvním. A po průchodu zbyla spousta chytů, které cestu dolů ještě usnadní. S pravačkou stále na vnitřní zdi se vykloním ven, a podívám se na obě strany, jestli nás nemá někdo na mušce. Pak už kleknu a opatrně se spustím dolů využívajíc armaturu, jejíž zbytky teď trčí volně do vzduchu jako spolehlivý chyt. Sutiny dole ještě zkrátily vzdálenost, kterou je potřeba se spustit. Jen si pod sebou vyhlédnu kousek více či méně rovného povrchu a uvolním své sevření kolem ocelové výztuže. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro "Prej pravá kůže, teče to jako plast," řeknu a zatnu ruku v pěst. Ještě to trochu lepí, ale už to není tak strašné. Chvilku je pozoruji, jak si přendávají granáty. Zrovna jdu o patro níž, když se ozve exploze. Ani se nad tím nějak nezastavuji. Teda do té doby, dokud se všechno nezatřese. "Oni tu snad mají tank?!" křiknu, když málem hodím placák ze schodů. Naštěstí zábradlí splnilo svůj účel. Jen doufám, že to odnesli ti slídiči. Ale taky doufám, že mi moc nepoškodili toho velkého. Pár součástek by se hodilo. Jenže jak se k němu dostat? Spoj je zakouřený, tady jsou anomálky, ke kterým se přiblížíš, tak tě zmordují. Přiblížíš...co když se k tomu přiblíží něco jiného. Mám pocit, že nějaký vědátor v Citadele říkal, že reagují i na cokoli. Přejdu ke starému invalidnímu vozíku vozíku a za pomocí hrubé síly jsem z něj dostal kolo. Z báglu pak vyndám lano a na jeden konec přivážu kolo. Snad to bude fungovat jako průzkumníček. Nahodím si zase batoh na záda a jdu dál do chodby v druhém patře, dokud mi nezačne pípat detektor a nerozsvítí se červená kontrolka. Pak teprve vyzkouším průzkumníčka, který je na laně o délce deseti metrů. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Jen jsem poklepal hlavou a pokračoval jsem po schodech dolů. Další exploze už zněla, jakoby nejspíš dorazil nějaký větší Tank než to co jsme zatím viděli. Tank si to zřejmě myslel taky. No a nebo tak někdo odpálil malou atomovku. U těhlech chlapců bych se nedivil ničemu. Když po nás můžou házet žíravý plyn, tak proč ne něco lepšího. Kontruju Tankovi a sleduju jeho počínání. Neprotestuji proti jeho výběru druhého patra. Čím méně se budeme zdržovat tím více budeme schopni pomoct Topolovi. Držím se uprostřed, protože nemám zase tolik sil na průzkum a na záda si netroufám kdyby bylo potřeba rychle reagovat. Se zájmem sleduji Tanka, jak postupuje a s TARem namířeným dopředu kryju jeho postup. Musím říct, že ten postup je značně neotřelý a neortodoxní, ale nic lepšího stejně nemáme. Rád ses díval na westerny? Komentuju, zatímco postupuju za ním. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Váš postup je pomalý. Kdyby vám někdo vpadnul do zad, tak budete uvězněni mezi anomáli v chodbě a nepřítele za vámi. Rychleji dopředu ale nemůžete, tady totiž stačí jeden chybný krok a může to mít nedozírné následky, které si ani moc nechcete představovat. Tank se zrovna chystá znovu hodit kolo na lanku před sebe, když kontrolka na jeho detektoru zčervená, když vtom jej přeruší tlumený výkřik odkudsi z chodby ze směru, kam máte namířeno. Hned vzápětí se výkřik změní v doslova zvířecí ryk, ve kterém se zračí nepopsatelná trýzeň a hrůza. Až vám zatrne v mysli z šoku, který ve vás vyvolal zvuk, jehož jste si ani nemysleli, že by lidské hrdlo bylo schopno vyprodukovat. Směs vícehlasného řevu se mísí s podivně tupými údery a jakýmsi hrdelním chrčivým pazvukem, který jako basa podtrhuje onu šílenou kakofonii lidského utrpení. Zvuky vycházejí zpoza rohu, kde je odbočka z hlavní chodby, tedy nějakých dvacet metrů od vás. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Dole mezi troskami jsi hned zakleknul s puškou u líce a prověřil jsi všechny směry, kterými by vás mohl nepřítel napadnout. Až teprve poté, co jsi shledal, že na dohled nikdo další není, jsis opět stoupnul a pomohl jsi postupně všem dívkám dolů. První velitelka, která si hned stoupla stranou, po ní Pihovatá a naposled Voňavá, která ti v náručí zůstala možná o něco déle, než ostatní dvě. Snad jen déle hledala rovnováhu na vrtkavých troskách. A možná se k tobě i víc tiskla proto, aby hned neupadla, to je jasné. A její pohled do tvých očí (byť trochu děsivý kvůli doznívjícím účinkům flashbangu) taky určitě neznamenal nic víc, než jen její způsob vyjádření vděku za to, žes jí pomohl dolů. Každopádně když se od tebe konečně odvinula a sestoupila dolů k ostatním, hezky ti zahoupalo ve střevech, jak se na tebe usmála. "Jsme venku, ale ostatní budou nejspíš stále vevnitř. Měli jsme štěstí, že se nám nic vážnějšího nestalo. Ale co teď?" zeptá se velitelka a se svou otázkou nemíří na nikoho jiného, než jsi ty. Zvedneš svůj pohled od suti, kde jsis mezi kusy betonu všimnul zaprášené rukavice, ze které čouhá jakýsi rudý lesklý cár. Je nasnadě, že uvnitř rukavice bude i slídičova ruka, utržená v zápěstí. Každopádně ženinu otázku jsi nepřeslechnul. Dokonce ses i zorientoval. Jste na straně nemocnice, kde je i parkoviště, kde jste se s utečenci prvně potkali. Přímý výhled na něj odsud nemáte, ale dostat se k němu je otázka pár minut. Stále jste v areálu nemocnice, ale pokud byste chtěli ven a celý komplex obcházet, není problém se k oplocení dostat po pár krocích. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Musíme jim pomoct." Odpovím velitelce na její dotaz, zatímco si klekám na zem a opět se hrabu ve svém kouzelném vaku. "Miler do toho šel jenom kvůli nám." Z batohu vytáhnu vysílačku a opět ji zapnu. Ujistím se, že reproduktor je nastaven na minimální hlasitost a pak teprve začnu vysílat. "Milere, jak jste na tom? Nahoře jsme zlikvidovali tři Slídiče. Nevím, jestli jich tam bylo víc." Dobrých zpráv je teď po čertu málo, není proto důvod s nimi šetřit. Přesto si informaci o tom, že jsme venku, zatím nechám pro sebe. Přesto si neodpustím varovat Milera před tím, že je zbytečné pokračovat hlouběji do budovy. "Jestli můžete, dostaňte se ven z budovy." Než dostaneme odpověď může to chvíli trvat. "Měli bysme se podívat na parkoviště." Kývnu směrem k ploše se sanitkami, kde se nedávno odehrála masová poprava. "Možná je tam pořád zbytek Slídičů, jestli ale ne, měla by tam pořád ležet spousta zbraní a vybavení." Batoh s vysílačkou si nechám pověšený na rameni, kde se k ní můžu snadno dostat a vydám se k parkovišti. Trasu volím tak, abych co nejlépe využil krytí budov, a na plochu samotnou jen opatrně nakouknu zpoza rohu, nebo využiji okna budov, pokud budou vhodně umístěná. |
| |
| Vysílačka "Milere, jak jste na tom? Nahoře jsme zlikvidovali tři Slídiče. Nevím, jestli jich tam bylo víc." Ozve se z vysílačky můj hlas. Tentokrát už nikoliv tlumený. Dobrých zpráv je teď po čertu málo, není proto důvod s nimi šetřit. "Jestli můžete, dostaňte se ven z budovy." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Sedíš u částečně pobořené zdi, která kdysi mohla být součástí ložnice. Nad hlavou máš jen ohořelé trámy a nad nimi ocelově šedé nebe, zakryté nepropustnou masou temných oblaků. Zkušenost ti napovídá, že za chvíli bude v lepším případě pršet, v tom horším přijde další energetická emise. Posledních pár dnů jich značně přibylo, ale kdo ví, proč se tak děje. Lepší je se soustředit na přítomnost a počasí řešit teprv až bude po akci. Budovou otřese další masivní výbuch, který cítíš dokonce i ty, byť jen jako slabé zachvění v končetinách. Někdo musel odpálit přinejmenším C-čtyřku, nebo pár špalíků Semtexu. Za pár chvil zahlédneš i hustý kouř, stoupající z mísa, kde k detonaci došlo. Ze tvého místa přímo na místo exploze nevidíš, ale je jisté, že se udála kdesi u spojnice obou hlavních budov, kde si pamatuješ, že byl nadzemní koridor, který spojoval jejich vrchní patra. Pokud se boje přesunuly tam, pak je ti jasné, že sem se nepřítel dostane jen těžko. Tedy, ruku do ohně bys za to nedal, ale máš pocit, že hlavní vchod do nemocnice, tedy jižní stranu, kryješ už dost dlouho a boje se nyní odehrávají spíše na severozápadní straně. Čekal jsi, že tví společníci vyjdou opět hlavním východem, až se setkají s utečenci, pro které jste přišli, ale dost možná se jim to hned tak nepodaří. Těžko říci. Můžeš dál čekat kde jsi. Přeci jen to není až tak špatné místo. Krom vchodu máš čistý výhled i na parkoviště, kde jste se setkali s tím nováčkem, co se pustil do křížku se dvěma slídiči naráz a které jste zpacifikovali. Vidíš oba rohy budovy, západní i východní, takže nemocnici nemůže žádný slídič obejít, aniž bys ho nespatřil ty jako první. A pak samozřejmě okna všech tří pater nemocnice, ovšem jen jižní strany. Anebo se můžeš přesunout a najít si jinou pozici, je to na tobě. |
| |
 | soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro Střelecká pozice - moc blízko... Bum! Bum! Bum! Ozvalo se několik explozí z nitra nemocnice. Byli to silné exploze, až se zatřásli stěny okolních domů. Snažím se najít nějaký cíl. Svojí HK přejíždím přes okna a hledám pohyb. Na střídačku nahlížím do optiky a kolimátoru. Rohy nemocnice ode mě nejsou dál jak 80 metrů, takže bych mohl poskytnou přesnou střelbu i přes mířidla, ale optikou se lépe kontroluje co je za okny. Utřu si zpocenou dlaň do nohavice. Neměl bych být tak nervóznění. Začnu se soustředit na svůj dech, abych se trochu zklidnil. Přesto ve mně stále hlodá pochybnost. Tohle místo není nic moc. Jsem moc blízko... Takhle svým lidem nepomůžu... Zatracený Slídiči. Opravdu by mi nevadilo jich pár sejmout. Mám nad sebou otevřenou oblohu. Za chvíli se něco spustí. Nebudu střílet na tak velkou vzdálenost, abych to musel brát do úvah, takže se na to okamžitě přestanu soustředit. Hold když tak přibude troch nepohodlí... Bum!!! Další výbuch... Pocítím slabé zachvění. Trochu oddálím prst od spouště. Pak zahlédnu kouř. Že by vyhodili koridor? To nasvědčuje tomu, že jsou ve vrchní patrech, a že se ode mě vzdalují. To rozhodne. Musím změnit místo. Chce to najít něco vyvýšeného na západ ode mě. Za své pozice vidím jakousi budovu (nejspíš sklad), která je vyšší, než okolní domy. Pokud bych se dostal na střechu té budovy, tak bych zní měl dobrou palební pozici. Pokryl bych ulici z hlavním vchodem a zároveň velkou část západní strany nemocnice. Nejméně vrchní patro... Porušil bych však jedno ze základních pravidel snipera. Nikdy nelézt až úplně nahoru. Slídiči mě nejspíš znají a tohle pravidlo budou znát taky, takže by je to mohlo zmást...ano chabá výmluva. Doufám, že se tam půjde schovat aspoň za komín či hranu střechy... Vím že dál za tou budovou jsou panelové domy, které by mi také mohli poskytnout vhodnou pozici pro střelbu, ale dostat se k nim, dovnitř a najít vhodné okno by mi sebralo další drahocenné minuty. Proto upřednostním první možnost. Pokud však nenajdu způsob, jak se rychle dostat na střechu, tak mám aspoň záložní plán. Seberu batoh, který jsem do teď používal jako opěrku pro zbraň. Přepnu pušku na střelbu dávkou a vydám se na cestu. Postupuji rychle zároveň se ale snažím o taktický postup a co nejlepší krytí Plán |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Tanku berem roha. Pojď zpátky. Pokud Topol může jít, tak už tam nemusíme. Řeknu Tankovi a zapnu vysílačku. |
| |
| Vysílačka Z vysílačky se ozval hlas Milera, ale za ním bylo slyšet ještě jakési lidské nebo snad zvířecí úpění. My jsme na tom tak nějak divně, ale nic co by jsme nezvládli. Pokud jste zabili i velkého obrněného Slídiče s granátometem, tak jste na tom dobře. Odmlčím se a pak pokračuji. Dobře. Pokud si myslíš, že už se dostanete ven tak my jdeme taky, ale neprocházej třetím patrem. Je tam žíravej plyn. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro "Takhle to mě mrsknout" zabručím si, když jdu pomalu vpřed skupiny a čekám, až detektor začne ukazovat červenou. Kam to poletí teď? Na koule? Ne to ne, to bych neměl kam uhnout. A v nemocnici není ani jedna hezká sestřička. Už se chystám hodit kolo před sebe, když se ozve ten nejhorší zvuk, který jsem kdy slyšel. Rychle jsem pustil provaz i kolo, bleskově jsem popadl brokovnici, zaklekl a zamířil před sebe. Něco mi říká, že tohle nebude lidského původu. Ty výbuchy mohli přilákat cokoli. Když pak slyším Pavla, jak mluví s tím druhým přes vysílačku, signály jim ukážu, že chápu a jdeme zpátky. Já budu krýt zadek. Možná prostě jen nějaké nešťastná duše vlezla do anomálky, ale nebudu riskovat, že nám do nechráněných zad něco vběhne. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Viděli jste v předchozích dílech," aneb malé resumé nedávných událostí. Vaše celkem početná skupina vyrazila z Citadely. Vaším záměrem bylo dostat se co nejrychleji do základny Nového pořádku a to co nejkratší cestou, jinými slovy podél kolejí tramvaje, která slouží jako hlavní dopravní koridor pro obchodní gildu. Trať vede kolem bývalé nemocnice, což je místo, kde jste právě teď. S nemocnicí na dohled Zímová rozhodla, že pošle dopředu tři muže, aby prověřili terén. Neměli se zdržet déle než deset minut, jen prověřit, zda není komplex budov někým okupován a tudíž jestli je možno nerušeně projít dál. Dobrovolníci se tedy vydali přes jižní část, kde je parkoviště s ambulancemi a vy jste zatím čekali za travnatým náspem na jejich návrat. Místo něho se však ozval rachot střelby. Vaši muži byli přepadeni ze zálohy a postříleni. Když jste se do potyčky vložili i vy, agresoři se vzdali. Vzali jste je do zajetí a vyšlo najevo, že ti dva muži, jakýsi poručík Svoboda, voják z Nového pořádku, a voják Topol, žoldák od Obchodní gildy, nejprve stříleli a až pak se zajímali, na koho to vlastně útočili. Jejich zpytování svědomí vašim mužům životy nevrátilo a jim samotným ty jejich zachránilo vlastně jen to, že se zaručili, že mají přímý kontakt s táborem Nového pořádku. Zímová tedy vzala vás dvě a Topola s sebou na střechu nemocnice, odkud se měl rádiově spojit se základnou a zajistit tak vaší skupině přijetí od Nádražáků. Zatímco jste mluvili se základnou, dostihlo vás komando, vyslané z Citadely za jediným účelem - vyhladit vás do posledního. Skupina, kterou jste nechali dole hlídat zajatého Svobodu, byla zajata bez boje a na místě zmasakrována po krátkém výslechu jednoho z vašich (forma "neřekneš - kulka"). Zabit byl i Svoboda, jež byl v tu chvíli pevně spoután. Vás čtyř si nepřítel naneštěstí všimnul a zahájil lov. Po žebříku, kudy jste se dostali nahoru, jste již nemohli, tudíž nezbylo než se vydat vnitřkem nemocnice. Z počátku bylo obtížné najít cestu dolů, neboť slídiči počali obcházet budovu z obou stran a měli vás tak na ráně. Z jedné z teras jste se pokusili slézt po zrezlém požárním žebříku, ale ten se začal odtrhávat od stěny i s Markétou. Nebýt Topola, který hbitě skočil a zachytil žebřík těsně před tím, než i Markétou dopadnul z mnoha metrů na tvrdou zem, jistě by bylo po oné dívce. Za pomoci Hanny a Soni se Markéta i Topol dostali zpět na terasu, ale už jen s jednou možností dalšího postupu, tedy vnitřkem komplexu budov. Dostali jste se na hlavní chodbu, kde jste nejprve zajistili prostor okolo hlavního schodiště, zatímco Topol zkusil otevřít výtahovou šachtu (vedle schodů) se záměrem se slanit dolů a vyhnout se tak přestřelce se slídiči, kteří to po chodech jistě brali. Bohužel pro vás, ve výtahové šachtě pršelo. Kvůli anomálii jste se rozhodli neriskovat (i když ne každá anomálie je smrtící, některé jsou neškodné) a zvolit radši jinou cestu. Zímová nastražila jednu z nástražných min Claymore, kterou jí dal Topol, hned za roh k vršku schodů, zatímco Josef sám se šel podívat na konec chodby, odkud se zpoza velkého okna ozývala střelba. Všimnul si, že venku se bojuje, na šachovnici totiž vstoupil další hráč, který se vám ozval z vysílačky a hned na sebe prozradil, že zachytil vaši komunikaci s Nádražáky a co víc, poznal v ní Topolův hlas. Oba se už odněkud z dřívějška znali a tento muž si zjevně předsevzal, že byť sám, pokusí se vás vysekat z průšvihu. Nemohli jste mu sami pomoci, neboť jste se sami museli dostat ven z nemocnice. Po hlavních schodech jste nešli, jen jste tam nechali nastraženou minu a vydali jste se hlavní chodbou na opačnou stranu. Chodbu přehrazovaly masivní ocelové dveře, zajištěné řetězem a visacím zámkem. Toho se Zímová pár výstřely zbavila. Zatímco jste rozmotávali řetěz, ozval se výbuch, jak první příchozí slídič aktivoval minu a tím dal vědět, že máte nepřítele na stejném patře, jen pár metrů od sebe za zatáčkou. Markéta chtěla krýt ústup vás tří, ale slídiči ji oslepili zábleskovým granátem, který ji zcela bojezneschopnil. Topol jí rychle vzal upuštěnou zbraň a poslal do chodby naslepo několik dávek, aby zastavil postup nepřítele, zatímco Hanna a Zímová jste odtáhli skučící Markétu pryč. Za zavřenými dveřmi jste objevili nadzemní koridor, spojující dvě nemocniční budovy. Přeběhli jste ho, zavřeli za sebou druhé dveře a narychlo je přehradili těžkým stolem se dvěma lavicemi. Nepřítel se pokusil dveře vyrazit, ale poté vyměnil údery ramenem za střelbu do míst, kde tušil zavírací madlo. V té době se už posily dostaly k vašemu patru z druhé strany a slídiči tak byli pomalu ale jistě svíráni do kleští. Ne, že by jim to nějak vadilo, jsou to tvrdí hoši a i jeden sám je tuhý protivník. Což dali brzy najevo, když si dveře otevřeli malou přenosnou bazukou. Topol se rozhodnul vyložit svůj poslední trumf a tou byla jedna z jeho cihliček plastické trhaviny C4, kterou použil jako veleúčinný ruční granát. Odpálil s ním nejen trojici slídičů, kteří se chystali vtrhnout do vaší místnosti, ale zrušil i celý nadzemní koridor. Markétě se už mezitím celkem vrátil zrak (trvalo to trochu déle, protože se předtím podívala přímo do záblesku - tento typ granátu mimochodem oslepí i přes zavřené oči). Rázem se vám otevřela nová možnost cesty ven. Jelikož koridor vedl k budově, která je ve svahu, tak přesto, že jste vycházely ze třetího patra, mohli jste celkem bez potíží sestoupit i na trosky někdejší nadzemní chodby (s Topolovou pomocí). Slídiči jsou bezpečně pohřbení pod betonovou sutí. Nyní se nacházíte na severní straně nemocnice. Jelikož v boji ochotně následujete Topola, který se projevuje jako racionální a chladně vypočítavý vůdce, jdete nyní za ním k parkovišti, kde se udál celý masakr, abyste se podívali, zda tam je ještě zbytek nepřítele. Pokud ne, rozhodně se tam dá najít spousta potřebného proviantu, hlavně munice, která vám zoufale ubývá. Nikdo z vás není zraněn, Markétin zrak je už skoro jako předtím (trocha slzení a malinko svědění, ale nic, co by vyloženě omezovalo). Krom Markéty mají všichni útočné pušky, ona sama zbraň nemá (její pušku si k sobě vzal Topol, který má i pistoli). Nyní jdu napsat příspěvek, na který už vaše skupina přímo naváže. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Zdá se, že dům je zcela prázdný, není tu žádná známka po cizí přítomnosti, ani stopy, ani odpadky. Dům je nejspíš prázdný už od velké války. Na jednu stranu tě to uklidňuje, to vědomí, že odsud nebudeš muset nikoho vypráskat, na druhou stranu je zde však o to větší nebezpečí, že je dům pod vlivem anomálií. Je to logické, v domě, kde straší, se nikdo dobrovolně neubytuje, spíš se k němu ani nepřiblíží. Nasucho polkneš v podivné předtuše, ale jdeš dál. Máš úkol a teď nejde couvnout. Dokud nejsi na novém stanovišti, rovná se tvá bojová efektivita nule, takže čím dřív si pospíšíš a najdeš si dobrý flek, tím lépe pro tvůj tým. Bereš jeden schod za druhým se zbraní u líce a s prstem připraveným okamžitě stisknout spoušť při prvním projevu nějakého nebezpečí. V pořádku vystoupáš až do třetího podlaží, což je vlastně půda. Nejsou zde žádné stěny, jen několik podpůrných sloupů a trocha bordelu, pokrytého polštáři prachu. Krom vikýřů sem dopadá bledé venkovní světlo i několika dírami ve střeše. Jelikož je podlaha prkenná, našlapuješ tam, kde tušíš trámy. Poslední, co bys teď potřeboval, je ztrouchnivělé prkno, pod kterým se propadneš dolů. U nejbližšího z vikýřů přiklekneš a s pomocí dalekohledu obhlédneš terén okolo nemocnice. Všimneš si, že místo, odkud se stále ještě line tenký proužek kouře, je skutečně koridor, spojující obě budovy, respektive to, co dříve koridorem bývalo. Vypadá to, že ho někdo celý vyhodil do vzduchu. Vyměníš dalekohled za puškohled své hlavní zbraně a celé místo si prohlédneš přes zaměřovací kříž. A vtom zaznamenáš pohyb. Jistě, kdosi vykukuje z černého a rozšklebeného konce chodby. Podle vzhledu to na první pohled není slídič, tenhle chlap má úplně jiný mundůr, žádnou masku, dokonce ani nemá přilbu. Rozhlíží se okolo, prohlíží si sutiny dole pod přemostěním a potom začne slézat dolů. Za ním vykukuje další člověk, žena. Pomůže jí dolů... Počkat! Tu znáš! To je přeci Zímová, sestra vašeho rotného! Jinými slovy, osoba, pro kterou jste se především vydali spolu s Tankem a Zímou. Je skvělé zpráva, že je stále naživu, i když si nedovedeš vysvětlit, kdo je ten chlap, co jí pomohl dolů na zem a potom i dvěma dalším dívkám, které neznáš, patrně to budou utečenkyně ze skupiny Zímové. Krom jich čtyř už nikdo další z chodby nevyšel, takže předpokládáš, že zůstali jen oni. Ze své pozice je vidíš dobře, ale bohužel už nevidíš celou severní stranu nemocnice, ve výhledu ti brání jedna z menších budov, nejspíš velká garáž pro ambulance, takže nevíš, jestli se tam ukrývá nějaký slídič, či nikoliv. Budeš se nějak připravovat? Zajišťovat svou pozici a svůj perimetr? Či se pokusíš o rádiový kontakt? Vše je na tobě. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Zatímco si hledáš nejlepší chyt pro slezení dolů mezi trosky, dojdou k tobě i obě dívky. Zdá se, že Voňavá už zase celkem vidí, protože jde i bez vedení. Bělma má sice děsivě rudá a oči jí stále slzí, ale kusům zdiva se vyhýbá bez potíží a tak usuzuješ, že už je dostatečně samostatná, aby si poradila i bez babysittera. Velitelka ti chce při slézání dolů pomoci, ale ty to zvládneš sám. Není to nijak těžké, jen je při doskoku potřeba neztratit rovnováhu. Dole mezi troskami jsi hned zakleknul s puškou u líce a prověřil jsi všechny směry, kterými by vás mohl nepřítel napadnout. Až teprve poté, co jsi shledal, že na dohled nikdo další není, jsis opět stoupnul a pomohl jsi postupně všem dívkám dolů. První velitelka, která si hned stoupla stranou, po ní Pihovatá a naposled Voňavá, která ti v náručí zůstala možná o něco déle, než ostatní dvě. Snad jen déle hledala rovnováhu na vrtkavých troskách. A možná se k tobě i víc tiskla proto, aby hned neupadla, to je jasné. A její pohled do tvých očí (byť trochu děsivý kvůli doznívjícím účinkům flashbangu) taky určitě neznamenal nic víc, než jen její způsob vyjádření vděku za to, žes jí pomohl dolů. Každopádně když se od tebe konečně odvinula a sestoupila dolů k ostatním, hezky ti zahoupalo ve střevech, jak se na tebe usmála. "Jsme venku, ale ostatní budou nejspíš stále vevnitř. Měli jsme štěstí, že se nám nic vážnějšího nestalo. Ale co teď?" zeptá se velitelka a se svou otázkou nemíří na nikoho jiného, než jsi ty. Zvedneš svůj pohled od suti, kde jsis mezi kusy betonu všimnul zaprášené rukavice, ze které čouhá jakýsi rudý lesklý cár. Je nasnadě, že uvnitř rukavice bude i slídičova ruka, utržená v zápěstí. Každopádně ženinu otázku jsi nepřeslechnul. Dokonce ses i zorientoval. Jste na straně nemocnice, kde je i parkoviště, kde jste se s utečenci prvně potkali. Přímý výhled na něj odsud nemáte, ale dostat se k němu je otázka pár minut. Stále jste v areálu nemocnice, ale pokud byste chtěli ven a celý komplex obcházet, není problém se k oplocení dostat po pár krocích. Toto odepsal Topol: Je mi jasné, že Miler (ten chlap z vysílačky, Topolův známý, co vám přišel na pomoc, pozn. vypravěče) s ostatními (Zíma a spol, co šli za vámi z Citadely, pozn. vypravěče) - ať už je to kdokoliv - jsou stále někde uvnitř. Podle explozí, co jsme zaslechli z průchodu budou v budově před námi. Jenže já mám poslední cihličku C4 a zbytek naší výbavy není žádná sláva. "Musíme jim pomoct." Odpovím velitelce na její dotaz, zatímco si klekám na zem a opět se hrabu ve svém kouzelném vaku. "Miler do toho šel jenom kvůli nám." Z batohu vytáhnu vysílačku a opět ji zapnu. Ujistím se, že reproduktor je nastaven na minimální hlasitost a pak teprve začnu vysílat. "Milere, jak jste na tom? Nahoře jsme zlikvidovali tři Slídiče. Nevím, jestli jich tam bylo víc." Dobrých zpráv je teď po čertu málo, není proto důvod s nimi šetřit. Přesto si informaci o tom, že jsme venku, zatím nechám pro sebe. Přesto si neodpustím varovat Milera před tím, že je zbytečné pokračovat hlouběji do budovy. "Jestli můžete, dostaňte se ven z budovy." Než dostaneme odpověď může to chvíli trvat. "Měli bysme se podívat na parkoviště." Kývnu směrem k ploše se sanitkami, kde se nedávno odehrála masová poprava. "Možná je tam pořád zbytek Slídičů, jestli ale ne, měla by tam pořád ležet spousta zbraní a vybavení." Batoh s vysílačkou si nechám pověšený na rameni, kde se k ní můžu snadno dostat a vydám se k parkovišti. Trasu volím tak, abych co nejlépe využil krytí budov, a na plochu samotnou jen opatrně nakouknu zpoza rohu, nebo využiji okna budov, pokud budou vhodně umístěná. Možná budete chtít nějak samy zareagovat. Topolovi jsem na toto ještě neodepisoval, takže máte prostor. Berte to jako příspěvek, který vás rovnou uvádí do hry. Pokud nechcete na toto reagovat a budete se prostě řídit Topolovým plánem, dejte mi vědět třeba přes diskusi, či poštu, že můžu posouvat děj dál. V opačném případě pište :) |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ocitáte se opět u schodů, na nic nečekáte a scházíte po nich dolů. Všimnete si, že plyn se nahoře stále drží a jen v malých pramíncích stéká skoro jako tekutina dolů. Rychle se ale rozpouští v okolním vzduchu, takže nemáte strach, že by na vás měl nějaký vliv po tu krátkou chvíli, co kolem něj projdete. Aspoň že slídič ze třetího patra na vás nemůže. Naštěstí pro vás vám ani nemůže dolů poslat pár granátů. Buď nemůže, nebo ho to nenapadlo. Tak jako tak jdete dolů. Náhle si všimnete, že Tank je v obličeji bílý jako křída a dokonce má orosené čelo, oči dokořán vytřeštěné a rty křečovitě sevřené. Drží se za vámi a brokovnice, kterou svírá v zaťatých prstech, se mírně chvěje. Něco se stalo, ale co? |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Do chodby vstoupil stín. Plazí se po zemi a po stěně a ty víš, že hned za ním je to, co jej vrhá. Hrůzou ti naskočí husí kůže a ty se instinktivně přikrčíš, když ti po páteři přejede mrazivý dotek. Z nějakého důvodu se nemůžeš odtrhnout z místa, i když vše v tobě křičí, aby ses okamžitě klidil odsud a následoval své druhy. A potom to uvidíš. Potom to uvidíš na vlastní oči, spatříš to, co jsi doufal, že nikdy v životě nespatříš přímo před sebou. Do chodby vpadne jakási ohyzdně zmutovaná bytost. Její tělo je groteskně znetvořené a jakoby složené z mnoha dalších humanoidních těl. Celá ta masa se pohybuje na dlouhých a tenkých pavoukovitých nohou. V jeho přední části z něj vyrůstá pahýl, připomínající torzo člověka, avšak mající dva páry nepřirozeně dlouhých paží, majících o jeden loketní kloub navíc, než mají humanoidi. A hlava té bytosti... když k tobě otočí ta zrůda svou tvář, krve by se v tobě nedořezal. Namísto lidského obličeje má ten tvor jen propadlou díru, ze které kane krvavý sliz a jakási černá tekutina. |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro Pozice Přesun proběhl hladce. Doufám, že ne až moc hladce. Kde by mohl být ten zakopaný háček? Budova co zdálky vypadala jako sklad dřív byla restaurací s ubytovacími prostory. Skvělé tím pádem nebudu muset lézt, až na střechu. Bude stačit podkroví... S Připravenou HK postupuji budovou. Schody do vyšších pater najdu rychle. Dům je až nepřirozeně prázdný. Doufám, že je to jen tím, že počet obyvatel země se masivně zmenšil... Cítím, že se snažím přesvědčit sám sebe o něčem co asi nebude pravda. Mám z toho domu špatný pocit... rychle vyřídím svou práci a jdu od toho... Beru jeden schod za druhým. Skrz kolimátor prohlížím cestu. Nakonec se bez problémů dostanu až na půdu. Opatrně přejdu rozpadající se podlahu a dostanu se k jednomu z vikýřů. Vytáhnu dalekohled a začnu systematicky prohlížet prostor před sebou. Tak opravdu někdo vyhodil koridor do vzduchu. Vytáhnu svou milovanou sniperkou a použiji její puškohled, abych si prohlédl detaily před sebou. Pak jí zase odložím. Na takovouto krátkou vzdálenost je zbytečné plýtvat vzácnější municí... Skrz HK znovu obhlížím dění před sebou. Zaznamenám pohyb. V zaměřovacím kříži se mi objeví jakýsi muž. Začne slézat z trosek koridoru. Nevypadá jako slídič... Pak začne pomáhat ženám. Počkat to je Zímová! Kdo jsou ale ty další? Nemám úplně čistý výhled (nevidím ani kus severní strany a vršek západní mi zakrývá nějaká budova), takže by bylo fajne je dostat trochu víc na jih, abych jim mohl poskytnou pořádné krytí... Asi se s nimi zkusím spojit vysílačkou... Nejdřív ale odhadnu rychlost větru a vzdálenost (cca 120 metrů...http://www.mapy.cz/s/fXBT) a nastavím si podle toho puškohled. Zabezpečovat okolí nemá význam. Spoléhám na to , že jsem se sem přesunul nepozorovaně. A pokud by mě přeci jen někdo viděl a sledoval. Tak ho na těch rozvrzaných schodech včas uslyším. Pak zapnu vysílačku a začnu projíždět hlavní stanice. Za prvé poslouchám jestli neuslyším nějakou komunikaci za druhé vždy zahlásím: „Tichý na pozici. Vizuální kontakt s hledanou osobou a třemi dalšími přátelskými cíli...“ Info |
) je použitelná i na velmi krátké vzdálenosti...
| |
 | soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Dostat se skrze trosky naštěstí není příliš těžké. Přesto při jejich překonávání musím myslet na to, jaké jsme měli štěstí, že jsme pod nimi neskončili společně se slídiči. Velení skupiny, za lehké sekundace Zímové ale stále náleží Topolovi-a ten se rozhodne, že naším prvním krokem bude scuk s jeho známým, Milerem, nejlépe mimo budovy, ve kterých stále ještě mohou číhat přeživší nepřátelé. Navíc jsme proti nic stále ještě v nevýhodě-a proto se stočíme zpět zpět k parkovišti, kde se konal krvavý výslech, a kde Topol doufá, zbyla zásoba vybavení, které by se nám teď opravdu hodilo. Taky by to ale mohla být past. ozvu se po lehkém zaváhání. Pokud existuje místo, kam bychom se kdy mohli po potyčce v útrobách nemocnice vrátit, bylo to jistě parkoviště a já pochybuji, že něco takového by slídičům uniklo. Není těžké si představit, že se ukryli někde poblíž, na jim výhodné pozici a teď jen vyčkávají, dokud jim vesele nevběhneme do rány. Jestli to chceš risknout, prosím, ale zbytek by nás měl krýt ze zálohy. není to hloupý návrh. Markéta ještě není úplně v plné formě a tak ji nechci zatáhnout do potencionálně velmi chaotické situace, jestli se opět dostaneme pod palbu-a Zímová je dost chytrá, aby situaci převzala, jestli tam my dva zařveme. Mimo to, nemůžu přece nominovat sama sebe, abych zůstala v bezpečí, zatímco ostatní by riskovali při získávání zásob. Stále je však na ostatních, jestli můj návrh přijmou, nebo jestli se k parkovišti vydáme všichni společně. Někdo tam totiž tak či tak bude muset jít, protože nechat onu zásobu vybavení jen tak ležet by byla věčná škoda, která by nás mohla později stát životy, i kdybychom místním slídičům unikli. |
| |
 | soukromá zpráva od Markéta *Voňavá* Daňková pro Hanna má pravdu. Může to být past. Ale když to vezmu kolem a kolem, nemám toho u sebe tolik, abychom si mohli dovolit jen tak odejít. Bez zásob, bez munice. A tak, ačkoliv k jejím slovům souhlasně přikývnu, nekomentuji to a jdu prostě za Topolem. Zdá se, že má v tomhle jasno. “Neni to už tak zlé, jak to vypadá.“ odpovím po Hanně. Necítím se na to, že bych snad mohla Slídiče z dálky odstřelovat, ale nechci být přítěží a chci zpátky svou zbraň. Obrátím se k Topolovi a letmo střelím očkem po Zímové, zda to ona schvaluje. “Vrátíte mi mou zbraň?“ říkám to záměrně na oba. Se zbraní se budu cítit líp. Myslím si, že jsem v takovém stavu, abych jim úmyslně či neúmyslně neublížila. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro Je mi jasné, že jsem teď upozornil na svou přítomnost ještě víc. Vezmu proto brokovnici do rukou a zamířím před sebe. Dělej ty posero, nebo nás to všechny zabije! Dělej! Seš přece Tank a ne autíčko! snažím se sám sebe vyhecovat. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Hej Tanku je Ti něco? Zavolám na něj a vyrazím k němu, abych ho případně podepřel nebo mu jakkoliv pomohl. Hlavně zjistil co se děje. V současné době asi není dobrý nápad se zastavovat. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Tichý na pozici. Vizuální kontakt s hledanou osobou a třemi dalšími přátelskými cíli..." Nemáte tušení, kdo to ten Tichý je, ani proč se ozval právě vám. Může to být léčka, vždyť Topolův známý, co vám přišel na pomoc, se jmenuje Miller, nebo nějak podobně. Každopádně z vědomí, že na vás má výhled někdo, koho vy sami nevidíte, vám u žaludku zrovna dvakrát dobře nedělá. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro "Chci pryč," zašeptám směrem k Pavlovi. Jestli je ochoten mi nějak pomoct, uvítám jakoukoli pomoc. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Podíváme se jak to tam vypadá a uvidíme." Pokrčím rameny a pokračuji naznačeným směrem. Nejsem žádný psycholog, ale je mi jasné, že jakmile začneme zpochybňovat každý svůj krok, je to přímá cesta do pekel. Neuniklo mi ale ono 'nás'. "Když to bude vypadat dobře, uděláme to jak říkáš." Kývnu souhlasně. "Dám ti ji..." začnu odpovídat, když si dívka zasažená flashbangem řekne o svou pušku. Přeruší mě však cizí hlas z vysílačky. Pronesená slova mě přinutí přitisknout se ke zdi, zalícit právě zmíněnou pušku a namířit někam za nás. Z nějakého důvodu se cítím nejvíce ohrožený právě z té strany. Když nepřijde žádný nepřátelský zásah, spustím pušku dolů a hrábnu po vysílačce. "Kdo je na tomhle kanále?" Očima se stále snažím navázat ten vizuální kontakt. |
| |
 | soukromá zpráva od Rotný M. Zíma pro "To asi ty anomálie, radši odsud rychle vypadneme," zhodnotím situaci, podepřu Tanka z jedné strany a rychle zamíříme dolů po schodišti. Nečekám, že po nás kdokoliv půjde zezhora, když se nebudem kopat do zadku a co nejdřív vyklidíme scénu. Jakmile jsme opět dole ve vestibulu, obrátím se k parťákovi a zeptám se: "Už lepší? No tak, vzchop se, ještě budeš potřeba, než si odpočinem." Jistě, že Tank bude dobrej, ne nadarmo si vysloužil svoji přezdívku. "Milere, průzkum!" zavelím tiše a kývnu k hlavnímu východu z nemocnice, kudy jsme sem přišli. Už se sám fakt nemůžu dočkat, až opustíme tohle hrozné místo. Jdu pár kroků za Milerem, ale ven nevylezu, dokud on sám nezahlásí, že je všude čisto. Čas od času hodím starostlivý pohled na svého soudruha a hlavně na potemnělou chodbu za ním. |
| |
| Vysílačka "Kdo je na tomhle kanále?" Dožaduje se můj hlas z éteru rádiových vln odpovědi. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Dobře jdu na to. Jen kývnu na Zímu a zamířím směrem k hlavním dveřím. Dávám pozor na anomálie, kterým jsme se vyhnuli směrem dovnitř. V té době slyším vysílačku a odpovím na ní. Pak pomalu vykračuji ven, až se dostanu ke dveřím. Opatrně prozkoumávám pozadí za dveřma, než jimi projdu. Potom je opatrně otevřu a vyhlédnu ven. Nevidím nic a naštěstí asi nic nevidí mě. Je tu asi čisto. Pojďte chlapi. Kývnu na Zímu a Tanka a zatím kryju okolí. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro "To není možné. To není možné. To není možné," opakuji si asi desetkrát pro sebe potichu, zatímco mě Zíma nese dolu po schodech. Trochu mu pomáhám, že se snažím jít sám, i když to není žádná výhra. Když jsme došli dolů do vestibulu, konečně se trochu seberu. Posadím se a zády se opřu o stěnu. Kouknu na Zímu a řeknu mu: "Nevím, co to bylo, ale už to vidět nechci. Čekej kontakt ze schodů a připrav se na nejhorší. Tak hnusného mutanta dlouho neuvidíš." Když jsem domluvil odepnul jsem si láhev z opasku a pořádně se napil. Zavřu láhev a přidělám ji na opasek. Popadnu brokovnici a postavím se. Už je mi o něco líp, ale ještě to není ono. Přikrčený zamířím za Pavlem. Když řekne, že je to čisté, vyjdu z hlavních dveří. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Tichý na pozici. Vizuální kontakt s hledanou osobou a třemi dalšími přátelskými cíli..." Takže sláva, Tichý o sobě dal vědět a zjevně i lokalizoval zbytek týmu, který jste se vydali zachránit. Hledaná osoba je pochopitelně Zímová, další přeživší by mohl být Topol. Kdo jsou další dvě osoby netušíte. Je vám zároveň jasné, že jelikož se Tichý připojil na tuto frekvenci, tak vše, co si nyní řeknete, uslyší i Topol a ostatní. A vy se jen rychle v duchu pomodlíte, aby slídiče nenapadlo zachytávat vaši rádiovou kominikaci. |
| |
| Vysílačka To je přítel Topole. Tichý, pokud můžeš kryj co můžeš. Víš o nějakém pohybu někde? Žádost zvláštní, ale v naší situaci jediná možná. Já nevím kde je Topol, ten neví kde jsme my. Jediný kdo má asi přehled je Tichý. |
| |
| soukromá zpráva od Rotný M. Zíma pro "Mutant? Kurva práce... Ale nedivím se. Měli jsme kliku, že se ten šmejd ukázal až když jsme už byli na odchodu. Při troše štěstí za náma ven nepůjde, ale i tak se tady zdržovat nehodlám." Když Miler zahlásí, že je venku čistý vzduch, vstanu z kleku, pomůžu parťákovi na nohy a když už má v ruce čutoru, rovnou se od něj sám napiju. "Dík," osuším rty rukávem a vrátím mu jeho polní lahev. "A teď rychle najít zbytek a mazat pryč. Podle všeho bych tipoval, že budou na severní straně komplexu." S těmito slovy vycházím s ostatními dvěma kumpány ven a ukazuji, že jdeme doprava, hodlám obejít nemocnici okolo její západní strany, kde očekávám, že budeme mít Tichého krytí, ať už je zalezlý v kterémkoliv z baráků. |
| |
 | soukromá zpráva od Soňa Zímová pro "Buď v klidu," promluvím na Topola, když se (celkem oprávněně) poplaší při zmínce, že na nás má kdosi jemu neznámý výhled, aniž bychom my sami věděli, kde se dotyčný ukrývá. "Myslím, že vím, kdo to je. Opravdu je to přítel... nebo aspoň spojenec, to vyjde nastejno. Hlavní je, že dorazily posily, hádám, že budou někde na druhé straně nemocnice, anebo jsou stále ještě vevnitř." Tahle zpráva přišla jako na zavolanou. Začínala jsem se bát, že proti zbylým slídičům budeme muset bojovat my sami a nakonec to ani nebude potřeba. Možná. "Někde je tu můj bratr a s ním pár dobrých a spolehlivých chlapů. Ten Tichý bude jeden z nich. Navrhuju neriskovat a místo návratu na parkoviště počkat tady. Hanna má pravdu, můžou tam na nás číhat slídiči," kývnu hlavou směrem k vedlestojící dívce, ale s rozhodnutím stále čekám na Topola. Koneckonců, pokud se rozhodne jít na průzkum, asi půjde sám. Jedné vyčuhující hlavy si nepřítel nevšimne tak snadno, jako dvou, nebo tří. |
| |
| Vysílačka „Tichý na pozici. Mám částečně pokrytou zelenou stranu. Vizuální kontakt s hledanou osobou a třemi dalšími přátelskými cíli. Potvrzení nepřátelských cílů je negativní. Potřebujete někde píchnout? “ |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Od dalšího postupu-a současně i Markétu od její zbraně, oddělí náhlý hlas ve vysílačce. Stejně jako Topol reaguji poplašeně-avšak nezdá se, že se jedná o nepřítele-jinak bychom už jistě byli pod palbou. To potvrdí i Zímová, která muže odhalí jako posilu, ke které by se měla přidat ještě o něco početnější skupina s jejím bratrem ve velení. Je snad tohle důvod, proč se chtěla za každou cenu dostat do Nového pořádku? Její bratr? Navrhuje, abychom zůstali na pozici a nechali jednotku vyčistit okolí. Z vysílačky se však ihned opět ozve hlas Tichého-Potvrzení nepřátelských cílů je negativní. Pokud máme za zády odstřelovače-očividně přátelského-nemusel by průzkum parkoviště býti až takovým problémem, jak se mohlo ze začátku zdát. Slídiči tam sice být můžou, ale současně je to mnohem výhodnější pozice na setkání jednotek, než tady. protiřečím návrhu Zímové, abychom prostě zůstali tiše zalezlí vedle trosek. Navíc máme teď strážného anděla, ne? kývnu hlavou k vysílačce, spoléhajíc se lehce na nově příchozího, který sám nabízí asistenci. Pravdou ale je, že prostě nechci nechat většinu zásob nějakému týmu od kdo-ví kud. Pokud všechno seberou oni, kdo nám zaručí, že nám pak něco darují? Zímová? a…nemusíte přece jít s námi. nadzvednu obočí a otočím se zpět na Topola. I přes protesty Zímové je to právě on, kdo celé situaci už nějakou chvíli velí-a tak předpokládám, že bude mít v diskuzi poslední slovo. |
| |
| soukromá zpráva od Markéta *Voňavá* Daňková pro Letmo jsem se ohlédla na Zímovou a Hannu. Chtěla jsem ujistit, co dělají ony. Krčila jsem se za Topolem a srdce mi bušilo. Na jednu stranu mi vadilo, že jsem beze zbraně, ale na druhou stranu jsem věřila, že by mne byl schopen ochránit. Zímová nakonec situaci uklidnila ujištěním, že by nám nemělo hrozit nic zlého od muže z vysílačky. Ale dokud se nezvedne Topol, nezvednu se ani já. Do krátké výměny názorů se zapojím nakonec i já. “Hanna má pravdu,“ šeptám polohlasem, aniž bych věděla proč vlastně. Nejspíše to bude tím, jaký dopad má na mne tahle situace. “Pokud nás můžou krýt, mají výhled na prostranství, měli bychom to risknout a dostat se tam.“ |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Než se vaše rozmýšlení a diskuse dokáže dobrat nějakého smysluplného výsledku, události opět naberou spád. Totižto od zničeného koridoru se ozve rachot a lomoz a zlostné klení. První, co některé z vás napadne je, že některý ze slídičů zázrakem přežil explozi průchodu a nyní se po probrání z mrákot pokouší vyhrabat z železobetonových sutin kousek od vás. Vlastně jste nebyli tak daleko od pravdy. S chrchláním a mručením totiž z trosek povstane obří postava slídiče v masivní exoskeletové zbroji a s hrozivě vypadající velkorážní zbraní v obou rukou. Potácí se na místě a pokouší se získat na kusech betonu stabilitu, když namíří svou zbraň na vás a vystřelí. Jeho první rána, která zní jako rána z děla, vás bezpečně přestřelí a zasáhne jen zatravněný vršek vedoucí k parkovišti. Exploze zvedne do vzduchu velké množství hlíny a rozhodí ji po okolí. Druhý výstřel na sebe nenechá dlouho čekat, jeho přesnost však není o nic lepší. Vypálená střela zasáhne roh nízké budovy a vyrve z ní kus zdiva, zasypávajíc vás přitom kousky rozlámaných tvárnic. Až teď jste náhle schopni nějaké pořádné reakce, doposud jste byli dokonale překvapeni. Behemot je evidentně vyzbrojen automatickým granátometem, jaký se obvykle montuje jako zbraň do bitevních vrtulníků. Nejspíš jen díky exoskeletu, který obepíná jeho tělo, paže a nohy je schopen tuto zbraň nejen zvednout, ale i ji jakž-takž efektivně ovládat. Jeho vrávorání a brkotání po kusech betonu, když se k vám pomalým houpavým pohybem snaží dostat dávají tušit, že byl nejspíš raněn, na bližší pozorování však nemáte čas. Nyní stojíte u hlabní budovy nemocnice, nablízku je i nízká budova, která s ní byla spojena koridorem a které nyní chybí kus rohu. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Periferně si všimneš pohybu u západní strany nemocnice. Plynule přeneseš svou pozornost tam a spatříš trojici postav, přesouvajících se od hlavního vchodu nemocnice podél budovy nemocnice a mířící bez pochyb k severní části. Bezpečně rozeznáváš Zímu, Tanka, i toho nováčka, kterého jsi zachránil před jistou smrtí z rukou slídiče. Takže veselá trojka to přežila a evidentně se chystá na brzké spojení s první skupinou. Jakým způsobem budeš zajišťovat svůj perimetr? Zaměříš se na nějaké konkrétní části nemocnice? (střecha, cesta, kudy přichází Zímův tým, zóna u parkoviště...) Anebo se opět pokusíš o rádiový kontakt? Vzhledem k tomu, že ty jsi nyní něco jako "oko Boží", měl bys mít přehled o situaci před sebou, aby tví kumpáni došli na místo setkání v jednom kousku. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro |
| |
| Vysílačka[/b] Píchnout asi ne. Hlavně ať nám někdo z nenadání nenatrhne zadek. Rád bych k nim došel bez překvapení. Dneska už jich bylo dost. |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro Pozice Zíma se neozývá. Zímová se svojí skupinou jsou stále na místě. Doufám, že se nerozhodnou jít na sever... Pak zpozoruji pohyb. Zíma! Jsou v pořádku... Teď se musím postarat, aby to tak zůstalo. Dokud nezajdou za roh, tak je nemůžu krýt před střelcem z budovy... Spojím se s nimi vysílačkou. Zároveň si vyndám dalekohledy. Hodil by se pozorovatel, abych se kvůli těmhle věcem nemusel zdržovat. Jako elitní sniper jsem schopen pracovat sám. Přesto by bylo fajn mít člověka, co se stará o věci okolo případně mě vystřídá v pozorování, abych nepřišel o oči. Snipři u speciálních jednotek pracují jako jednotlivci, ale mají k dispozici tým co je kryje... Potom provedu rychlý průzkum, tedy klasickým dalekohledem rychle prohlédnu celou oblast. Hledám při tom pohyb, siluety, vhodné palebné pozice či jakékoliv známky nepřátel. Pokud bych narazil na něco podezřelého zastaví se u toho, nebo si to přiblížím druhým dalekohledem. Pokud nic nenajdu začnu provádět podrobný průzkum. Začnu okny západní části a prostorem u zóny parkoviště. Pokud by byl někdo na střeše, nebo v ulici za Zímou se schová se daleko hůř, než někdo, kdo by číhal v okně nebo u parkoviště. Jestli stále nenajdu nic podezřelého provedu další rychlí průzkum. Jakmile ho dokončím provedu průzkum termovizí. Po tom výbuchu bude vše hezky barevné. Následně již střídám rychlí průzkum celé oblasti s podrobným průzkumem jedné třetiny oblasti (jak střecha, okna, tak okolí...) |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro „Potvrzuji vizuální kontakt. Zatím Vám můžu poskytnou krytí pouze na 12 a 6 hodině. Dostaňte se co nejrychleji za roh budovy a postupujte dál souběžně z budovou. Přátelské cíle jsou od Vás 150 metrů ve směru vašeho postupu. Přátelským cílům můžu poskytnou pouze částečné krytí. Nenechte je postoupit směrem k černé straně budovy.“ Mapa Bod 1 - Vaše pozice (v době hovoru) Bod 2 – Roh |
| |
| Vysílačka „Potvrzuji vizuální kontakt. Zatím Vám můžu poskytnou krytí pouze na 12 a 6 hodině. Dostaňte se co nejrychleji za roh budovy a postupujte dál souběžně z budovou. Přátelské cíle jsou od Vás 150 metrů ve směru vašeho postupu. Přátelským cílům můžu poskytnou pouze částečné krytí. Nenechte je postoupit směrem k černé straně budovy.“ Mapa Bod 1 - Vaše pozice (v době hovoru) Bod 2 – Roh |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Než ale stihnu rozhodnout směr dalšího pohybu celé skupiny, objeví se za námi další Slídič. Teď už je mi jasné, o čem Miler mluvil jako o velkém obrněném Slídiči. Raději bych ale zůstal v nevědění. Následující kanonáda mě přibije k zemi. Na místě zůstat nemůžeme, tím nepříteli jen dáme čas ustálit na nás zaměřovač. Na nic proto nečekám a hned po dalším výstřelu se rozběhnu. Neutíkám od Slídíče, ale k němu. Trošku stranou, aby neměl míření moc lehké. Zároveň do něj našiju zbytek zásobníku z dívčiny pušky. Cokoli mu rozhodí mušku, může mi zachránit život. Nedělám si iluze, že bych probil jeho zbroj, ale spolu s nestabilním terénem by déšť kulek mohl stačit. Strachy se mi z hrdla ozývá nekontrolovatelný zvířecí ryk. Pokud neodletím na jednom z následujících granátů, doběhnu až někam na úroveň Slídiče teprve u něj se stočím přímo k němu. Ano, chci to napálit z boku přímo do něj. Dostat ho na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Je to pořádný macek, ten slídič. Zatím první a možná i jediný, který má na sobě oblečenu těžší variantu standartní bojové zbroje, navíc doplněnou o exoskelet. Už jen proto je schopen třímat svou zbraň, kterou není nic menšího než automatický granátomet, jaký se běžně montuje na BVP, nebo vrtulníky. Zatím stačil vypálit dvě rány, které obě minuly své cíle, i když zmatek a pořádnou paseku vyvolat stačily. Všechny tři ženy stojí jako opařené, neschopny reakce, přestože jim kolem hlav hvízdají granáty. Topol je o poznání iniciativnější, neboť se jal do slídiče vysypat dlouhou dávku ze své pušky. Ne, že by tím mohl slídiče zabít, to by musela být opravdu náhoda, kdyby se mu podařilo najít v jeho zbroji nějakou skutečně malou skulinu, hned je ti ale jasné, jaký má ten chlap záměr. Totiž zatímco Topol střílí, zároveň se i rozeběhnul vstříc slídiči. Že by si to s ním chtěl rozdat pěkně na férovku, mano a mano? Jeho střelba sice slídiči zabránila v dalším pokusu rozmetat skupinku palbou, otázkou však je, co bude za necelé dvě vteřiny, až Topol doběhne ke svému protivníkovi. Otázka není, zda staihneš zareagovat, ale spíše jak. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Na severní straně očekáváte setkání s těmi, se kterými se vám nepodařilo se spojit přímo v budově. Spojení s ostatními tak proběhne venku, což je pro vás dobrá zpráva. Je tu méně anomálií a také nepřítel vás tu tak snadno nepřekvapí. Anebo jste si to aspoň mysleli! Zpoza rohu, směrem od severu, totiž zaslechnete dva výbuchy, jdoucí rychle po sobě. Ty exploze poznáte velmi dobře, před několika minutami to byly právě tyto rány, které vám na pár minut přivodily pištění v uších. Na scénu se totiž opět dostal váš starý známý kolosální behemot a jeho mocný granátomet. Nejspíš použil stejný východ, jako před ním Topol a ostatní děvčata a nyní jim začal zatápět. Pro ně musí být situace hodně špatná, jelikož sami ještě nevěděli, co tento hromotluk všechno dokáže. Na druhou stranu však on zase neví, že se nyní dostal do kleští mezi vaše dvě skupiny a dost možná i před zaměřovací kříž Tichého. Že by se onen slídič rozhodl pro konečný kamikadze útok s cílem vzít s sebou co nejvíc z vašich lidí? Radši pohnete do kroku, neboť krátce po výbuších se ozve i rachot střelby - jde o jednu dlouhou dávku. Jen co přiběhnete k rohu budovy, před vás se do země zaryje několik zbloudilých kulek, z nichž se i pár odrazí od asfaltu a prosviští dál do ulice. Stačí jedno rychlé vykouknutí za roh a hned je vám jasná situace. Slídič stojí zády k vám na vratkých kusech železobetonu, které ještě před chvílí byly celistvým zastřešeným a proskleným koridorem, spojujícím dvě budovy nemocnice. Z přemostění se kouří a z obou jeho konců ční zprohýbané železné pruty. Také vidíte Topola, jak se rychle rozebíhá na slídiče, zatímco ho střelbou od boku zasypává dlouhou dávkou a nedovoluje mu tím, aby sám vystřelil další granát. O co ten chlap snaží? To se s ním chce utkat nablízko? S někým v exoskeletu? Možná, že je ale jeho ochranitelský instinkt větší, než pud sebezáchovy, přeci jen u zdi nemocnice se stále krčí ty tři ženy, které se zatím samy nezmohly na jakoukoliv reakci. Jaká bude ta vaše? |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Než Topol stihne dokončit myšlenku ohledně našeho konečného postupu k parkovišti, vyruší naši situaci vzdálený lomoz, který dokonale upoutá pozornost nás všech. Snad jsem i chvíli doufala, že se jedná pouze o sesuv trosek, avšak jakmile se mezi sutinami začala rýsovat mohutná postava, bylo jasné, že jsme zase zpět v akci. Jeho první rána nás překvapí stejně, jako skutečnost, že je stále naživu, avšak poskytne mi několik momentů, ve kterých se mi podaří vrhnout k zemi, než jsme všichni zasaženi sprškou kusů betonů z střelcovy druhé rány. Už už se chystám na Markétu zakřičet, aby z utekla do bezpečí, když se kolem mě mihne šmouha uniformy a já si uvědomím, že se Topol rozhodl kolosu s granátometem čelit. Trvá mi několik vteřin, než se převalím na břicho do pevné pozice a s puškou pevně zapřenou namířím na slídiče, abych se pokusila jak vyžít jeho nepozornosti, tak krýt Topolův útok. Pokud mi tedy Topol nevadí ve výhledu, vypálím na slídiče, míříc na jeho hlavu. Používám krátké salvy, abych zabránila přílišnému posunu hlavně-a popřípadě nechtěně nezranila Topola, který se k slídičovi blíží. |
| |
| Slídič Zrovna projíždím dalekohledem střechu nemocnice, když se ozvou dvě rány. Bum a bum. Odkuď to bylo? Uvidím menšího obra, který vyšel z jednoho konce koridoru. Má na sobě těžkou bojovou zbroj a exoskelet. Třímá Granátomet a útočí na mé přátele. Do háje! Měl jsem si ho všimnout dřív! Opravdu je velké štěstí, že je nezasáhl, nebo je to opravdu velký tupec... Což je vlastně štěstí... Topol vystřílí zásobník a rozběhne se vstříc tomu Slídiči. Co má krucinál v plánu? Nevypadá to, že by rány nějak zbroj poškodily. Ten slídič ho dozajista oddělá dřív, než se mu povede vyšplhat zpátky do koridoru... Ta zbroj je problém... Chtělo by to padesátku. Popadnu svou větší pušku Chce to větší kalibr. Nepotřebuji však super silný kalibr, pokud se dobře trefím... Mám tak dvě vteřiny. Optiku jsem už dřív upravil, takže opravdu stačí dostat zaměřovací kříž na cíl. Zklidním dech. Co si ale jako cíl zvolit? Oko! Nádech, zlehka zmáčknout spoušť, výdech. |
| |
| Nyní nastala chvíle, kdy se všechny skupinky setkaly venku u odstřeleného koridoru. Skupina ve složení Zímová, Niklová, Daňková a Topol právě čelí palbě z granátometu, který nese jeden ze slídičů, stojící na betonových trosách spojovacího přemostění mezi dvěma budovami nemocnice. Z opačné strany, podél západní strany hlavní budovy, se přibližuje trojice Tank, Zíma a Miler. Zpozorovali již Topolovu frenetickou palbu a také ví, že se za rohem bojuje s jedním ze slídičů, se kterým již měli tu čest se potkat. A nakonec je tu poslední zbývající člen družiny, Jan "OnManArmy" Tichý, který se uhnízdil v jednom z nedalekých domů a má částečný výhled na celou scenérii. Poznámka pro všechny, na mapce je znázorněno Tichého zormé pole, resp. jeho omezení. Pouze on však o něm ví, tudíž vy ostatní konejte, jako bych ho na mapku nevyznačil. Zkrátka se mi nechtělo vkládat šeptaně jednu extra mapu jen pro Tichého. Logika však napovídá, že ať se Tichý usadil kdekoliv, rozhodně nebude mít všude čistý výhled, aby mohl kdykolik kamkoliv střílet, takže brát na zřetel. Kdybych cokoliv opomněl, nebo jste měli dotazy, tak se ptejte v diskusi, nebo poštou. Jo a odteď už nebudem šeptat, byla to pěkné otrava. Přehledová mapka situace ("Pravý klik - Zobrazit obrázek" pro lepší rozlišení) |
| |
| Když jsme postupovali podél stěny nemocnice, tak jsem uslyšel známé zvuky. Do háje já myslel, že ten parchant je mrtvej. Konstatuji jenom směrem dozadu k Tankovi a Zímovi. Zvuk granátometu jasně ukazuje, že náš přítel Slídič tank je opět na scéně a chrlí své výbušné pozdravy všude kolem. Nadechl jsem se a opatrně jsem vyhlédl zpoza rohu. Už jsme se dost namlátil, když mi někdo takhle skoro ustřelil hlavu. Viděl jsem pro mě scénu, která kdyby nebyla tak vážná je skoro srandovní. Připomnělo mi to útok Dona Quijota proti větrným mlýnům. Topol bez zbroje, proti pancéřovému kolosu. Co má v plánu asi ví jenom on, ale pokud odstřelil ten koridor, tak třeba nějaký plán má. Rozhodl jsem se mu pomoct a třeba nějak odlákat pozornost toho pancéřáka od něj. Pokud ho donutím se na mě otočit, tak by mohl mít Topol možná nějakou šanci. Zíma a Tank to jak doufám, kryjí za mnou. Pečlivě nemířím směrem na pancéřovou hlavu. Jelikož je na sutinách tak střelbou nahoru bych neměl ohrozit Topola. Pečlivě zamířím a krátce zmáčknu spoušť. Případně pokud se to ujme znovu a znovu. |
| |
| Když jsme se pomalu blížili k rohu nemocnice, asi nás všechny překvapilo, že zase slyšíme starého známého Granátníka. Ten zmetek to přežil? Ten má teda tuhej kořínek, pomyslím si, když vykouknu zpoza rohu a uvidím nějakého šaška, jak běží sám proti tomu kolosu. Vystřelit nemůžu, protože s mým rozptylem bych trefil i to kamikaze. Můžu jen čekat, jak dopadne Milerův útok a doufat, že Tichý se taky připojí. Jen mi ho kluci moc nezničte, rád bych si z něj něco vzal. |
| |
| Rachot přicházející od zničeného koridoru upoutá mou pozornost. Otočím se za zvukem, doufajíc, že se jedná jen o padající sutiny, které se vinou gravitace ještě seskládávají k zemi, ale bohužel jsem vyvedena z omylu. Opancéřované monstrum, které se odtama vyvalí, mne šokuje. S ústy pootevřenými údivem a tak trochu i šokem nad tím, jak se tu tohle mohlo zjevit, se schoulím do klubíčka. Výstřely, kterými nás behemot obšťastní jsou dostatečným důvodem pro mé chování. Pak se přede mnou odkudsi zapráší a když zvednu hlavu, uvidím Topolova záda, jak to bere oklikou na behemota. Proboha, co to dělá? Má první myšlenka nemá vůbec nic společného s tím, že by nás snad tenhle jeho pokus mohl zachránit. Přikrčená k zemi, doufajíc, že tím neupoutám behemotovu pozornost, se začnu rychle přesouvat k Zímové. Je teď moje jediná jistota ochrany. |
| |
| Proč slídič vylezl ven z krytu a zcela se odkryl, i když musel vědět, že se vůči němu zvedne několik hlavní, co ho začnou v mžiku zasypávat žhavým olovem? On to moc dobře věděl. Mohl si to dovolit díky své špičkové zbroji, kterou měl na sobě jen a pouze on. Zbylí slídiči měli na sobě jen jakousi "standartní" variantu oděvu, ale tenhle týpek je do své zbroje v podstatě zakutý. Kulky slabších kalibrů se od jeho pancíře jen neškodně odrážejí a těžší ráže s jeho tělem jen trhavě cloumají. Že by ale skrz prošel nějaký projektil, to se říci nedá. Slídič se tedy koupe ve smršti kulek, která se na něj snáší hned z několika směrů, ale krom toho, že mu bubnování projektilů znemožňuje řádně mířit, to na něj jiného efektu nemá, krom vykřesávání jisker z jeho zbroje. Kolem Topolovy hlavy prosviští horký granát, zanechávající za sebou spirálovitou kouřovou stopu a neškodně mizící kdesi za linií vzdálených stromů. Hanna střílí, Miler střílí. Většina kulek míjí, neboť cíl nestojí v klidu, ale to není to rozhodující. Topol dostřílí zásobník a s výkřikem bodyčekuje slídiče - a naráží do stěny z oceli a kompozitního spectra metriálu. Slídiči stačilo jen ledabyle mávnout rukou, ve které drží svůj masivní granátomet a Topol se chvilku dokonce proletěl vzduchem - docela jako ve filmech. To, co by ani skutečný silák jednou rukou nezvládnul je pro chlapa v exoskeletu stejně namáhavé, jako se ohnat po dotěrné mouše. Topol přistál na zádech, zátylkem si přiťuknul s chladným asfaltem pod sebou a na pár úderů srdce se mu před očima rozeběhly černé spirály a rej modrých hvězdiček. Hanna dostřílela a její puška už jen párkrát naprázdno cvakla. Slídiči náhle lehce podklouzla noha, podepřel se levou rukou a během opětovného vstávání se podíval úkosem za sebe, kde stál Miler s puškou v ruce a taktéž už s prázdným zásobníkem. Jistě, stál tam taky Tank, nyní pomalu zvedající svou brokovnici k líci a taktéž Zíma, ve stejné pozici a rovněž zapírající pažbu pušky do remene. Slídič, stále se opíraje volnou rukou o suť, nedzvednul granátomet, namířil na trojici stojící u rohu nemocnice a vtom se ozval další třesk výstřelu a slídičova hlava sebou prudce škubla dozadu. Chlap v exoskeletu se jako velký nemotorný brouk zhroutil na záda a jeho zbraň zachrastila na kusech betonové drti pod ním. Je mrtvý? Ne. Ze štěrbin jeho masky slyšíte jeho bolestné zaskučení, přičemž se voják opět pokouší z lehu dostat do sedu a poté vám to vytmavit. Zímova skupina, ke které je slídič nyní čelem, si může všimnout, že vystřelená kulka jen velmi těsně minula otvor pro oko v jeho pancéřové masce a vyryla dlouhou rýhu na boku masky v oblasti spánku. Pokud se slídič doposud smál vaší ráži 5.56, či 7.62, po seznámení s Tichého .338 Lapua Magnum ho smích přešel. Rozhodně však neztratil chuť zabíjet. Ještě v sedu sahá pro svou zbraň a je jisté, že se bude chtít nejdřív vypořádat s těmi, co jsou nejblíž a potom... potom se uvidí. Vůči skupině Zímové je kvůli suti částečně krytý, v podstatě z něj vidíte jen horní část torza a hlavu, od lopatek výš. Tichý má na něj přímý výhled a je k němu čelem. Topol se již probírá, bolí ho celý člověk a cítí se, jako by ho někdo prohodil klavírem a na prsou mu zatančil fandango. Niklová a Miler musí přebít, Topolova puška je maděru (krom úderu od slídiče se taktéž proletěla vzduchem a na zem dopadla již téměř rozložená - asfalt dokonal dílo, které slídičova paže započala). |
| |
| Když jsem vykoukl zpoza rohu, naskytl se mi zajímavý pohled. Ten slídič je jako pevnost. Střílí do něj Pavel, to kamikadze a nějaká ženská. Ale mu je to jedno. Dokonce bych si tipl, že se usmívá. Já být na jeho místě, tak se taky usmívám a mám je všechny na háku. Kamikadze se nepovedlo. Odletělo odkud přišlo. Holka a Pavel dostříleli, ale pak se ozval Tichý. Moc tichý nebyl, ale byl účinný. Trefil ho do masky, těsně vedle díry na oko. On mi tu masku podřel! To si s ním ještě vyřídím. Každopádně to slídiče uzemnilo a já vyběhl. Je mi jasné, že takhle na dálku mu brokádou nic neudělám, le zblízky do nějakého slabého místa, třeba do podpaží, za krk, klouby nebo tak něco. Tam by měl být pancíř minimální. Ještě, že se dá ta moje držet jednou rukou. Rychle jsem se vydrápal po sutinách za něj a z co největší blízky ho trefím shora za krk. Pokud je to možné, tak mu hlaveň brokovnice strčím za límec zbroje a pak až vystřelím. |
| |
| Kdysi jsem se strašně smál, když jsem se díval na staré válečné filmy a sledoval jak americké tanky Sherman střílí do německých Tigrů a od toho se vše jen odráží jako tenisáky. Dřív jsem se tomu smál, teď jsem si přišel jako osádka tanku Sherman. Střílím do obřího kolosu a moje kulky se od něj odráží jak tenisáky od pancíře. Přišel jsem si opravdu marnivě a doufal jsem, že by třeba ještě se něco mohlo ujmout. Bohužel se tak nestalo a já jsem jenom mohl sledovat, jak se Topol prolétá vzduchem a doufal jsem, že to přežije s co nejméně rozlámanými žebry. Slídič se zapotácel a vstával. Věnoval pohled na obě strany a já mačkal už jenom naprázdno. V tom šoku z toho co se stalo mi to vůbec nedošlo. K životu mě probudilo až to, když se Slídiči zvrátila hlava a ozval ose cinknutí. To znamenalo, že Tichý je dobrý střelec a trefil se. Na pár chvil jsem zadoufal, že to je konec celé téhle anabáze. Bohužel evidentně není. Slídič se hýbe a já pomalu ztrácím naději na to, aby jsme ho dostali než dostane on nás. Dvě věci se staly najednou a to, že já jsem vypustil prázdný zásobník a sahal jsem pro nový do kapsy a Tankovo vyběhnutí. Podvědomě jsem se schoval za roh, protože jestli sem poletí granát tak ať jsme trošku krytý a stejně přes Tanka nemůžu střílet. Jenom jsem doufal v jednu věc a to, aby se ten Slídič nezmátořil dřív a neposlal granát Tankovi do žeber. |
| |
| Zbroj slídiče je odolná proti střelám mých přítel. Evidentně jenom plýtvají municí. Mě nezbývá nic jiného než počkat na vhodnou chvíli. Topol mezitím naběhne do slídiče. Ten ho odhodí jak hadrovou panenku. Tak to byl ten plán? Nemám čas myslet na to jak asi dopadne. Já se soustředím jen na svůj úkol. Slídič konečně pootočí hlavu. Tak tady je to slabé místečko... Vyslal jsem střelu na její dráhu. Zatímco jsem skrz optiku pozoroval její účinek zcela automaticky jsem poslepu popadl závěr zbraně a přebil. Zásah. Pomyslím si uspokojivě ve chvíli, kdy jde slídič k zemi. Pak se ale opět pohne. Vedle! Kulka mu musela sklouznout po masce i na dálku vidím rýhu co po sobě nechala. To je dobře protože podle toho můžu určit o kolik jsem střelil vedle. Upravím odchylku a vyšlu další kulku. Když nic jiného, tak ho další rána do hlavy jistě rozhodí a dá to čas Tankovi dostat se k němu... Jakmile je druhá kulka na cestě k svému cíli znovu přebiji. Na chvíli pohlédnu mimo optiku, abych pouhým zrakem zkontroloval okolí mých přítel. Bylo by nemilé zaměřit se příliš na jednoho, když jich tu může být víc. Pak znovu kouknu do optiky, abych viděl výsledek své střelby. |
| |
| Nejen, že Topolova akce dopadla zoufale špatně, ale ani má podpora-ani útok sekundárního týmu, který se do situace také zapletl, slídičovi nijak příliš nevadí. Ten kdo navrhoval a vyráběl jeho zbroj a exoskeleton opravdu odvedl dobrou práci. Snažím se sice palbu situovat na hlavu, avšak vzhledem k mým ne zrovna dokonalých schopnostem není výsledek tam dobrý, v jaký bych snad mohla doufat. Onu slabinu ve formě průzoru využije až náš anděl strážný- i když i po jeho zákroku se kolos opět pomalu staví na nohy. Mezeru v akci využiji k přebití zbraně, ale jakmile zvednu hlavu opět ke slídičovi, který je teď čelem ke skupině nově příchozích, a všimnu si, že se k němu blíží další z mužů. To to jednou nestačilo….? nadzvednu obočí-a pak si vzpomenu na Topola. Nemá cenu dál zůstávat na stejné pozici-a jak už jsem zjistila, nemá cenu se pokoušet provrtat slídičovu zbroj mým nízkým kalibrem. Zbývají tedy dvě možnosti. Zamířit k Topolovi-nebo za roh a pak k parkovišti. Na sekundu onu možnost zvážím-a pak se za slídičovými zády vydám opatrně k místu, kam musel dopadnout náš dosavadní velitel. Dlužím mu to. |
| |
| Slídič má možná díky exoskeletu takřka nadlidskou sílu, avšak ten mrštnosti příliš nepřidává. Než se ležící voják stačí vzpamatovat ze zásahu kulkou do okraje masky, už na něj nabíhá další odvážlivec, co to chce zkusit nablízko - Tank. I tentokrát se slídič ožene svou ocelovou paží, ale svou pěstí jen neškodně promáchne vzduchem - slídič udeřil moc brzy, o dost dřív, než byl Tank vůbec na dosah. Inu, ze svého otřesení, které se právě projevilo jeho špatným odhadem vzdálenosti nepřítele, se už jen těžko stačí vzpamatovat. Tank se dvěma dlouhými skoky dostane po betonové suti až k němu, jednou nohou se frajersky opře o jeho hruď a ledabyle jednou rukou vsune svou brokovnici za vojákův límec, hezky až ke klíční kosti. A stiskne spoušť. Dunivá rána, částečně tlumená několika vrstvami zbroje, je doprovázena vpravdě spektakulárním šplíchancem krve, který vytryskne kolmo vzhůru mezerou mezi přilbou a nákrčníkem a několik rudých kapek dokonce překoná svým doletem výšku samotného Tanka. Slídičovo tělo sebou silně škubne a poté se bezvládně sveze po suti dolů. Soudě podle krvetoku, jež se vyřine z mezery mezi hrudním štítem a chráničem krku, tuhle ránu už borec z Citadely nerozchodí, to je na tuty. Tichý nestačil znovu zamířit a vystřelit, protože se mu Tank na poslední chvíli připletl před mířidla. Naštěstí jeho zásah už nebyl potřeba a tak se odstřelovač jen porozhlédnul po okolí, zda někde ještě nečíhá nějaký koledník v očekávání olověné výslužky. Nečeká. Okolí je čisté. Jakmile odezněla ozvěna výstřelu z brokovnice, zvedla se Hanna a rychle se vydá k ležícímu Topolovi. Ten je při vědomí a už i sám zvedá hlavu z asfaltu a s bolestivým výrazem ve tváři si sahá na zátylek. Na prstech je trochu krve, ale ne tolik, aby to značilo frakturu lebky. Jakmile ono místo prohlédne sama Hanna, shledá, že příčinou krvácení z hlavy je pouze trocha sedřené kůže, nic víc. Topol se pomalu zvedá a rovnou poznává, že nejen hlava utrpěla mírné zranění, ale především že pravý kotník a levá paže dost bolí - ruka tedy o něco víc, než noha. Není divu, na noze sice Topol blbě přistál, ale svou paží zachytil slídičův ocelový úder. A jestli je paže zlomená, tak pozdrav pánbůh. Kotník sice bolí, ale ten zlomený není, to se pozná. Asi bude spíš jen vyhozený, ale bude potřeba, aby Topola někdo prohlédnul a pořádně zdiagnostikoval. Zatím je okolo vás klid, pokud jsou ještě někde další nepřátelé, tak o sobě buď nedávají vědět, anebo se zbytek stáhnul. Těžko říci a zatím si rozhodně nemůžete být jisti druhou možností. Nebo že byste je pobili všechny? Je to možné, mrtvol jste po sobě nechali vcelku dost. Kéž by to bylo jako v předválečných počítačových hrách, kde se ozve slavnostní fanfára ještě dřív, než tělo posledního zabitého protivníka vůbec dopadne na zem, a přes obrazovku se rozprostře zlatý nápis "sector clear - mission accomplished!" Ano, kéž by... |
| |
| Rychle jsem vyměnil zásobník a vykoukl opět zpoza rohu. Viděl jsem Tanka jak dobíhá ke Slídičovi. Byl jsem opravdu rád, že se mu povedlo vyhnout se úderu toho Slídiče. S jistým za dosti učiněním jsem sledoval jak se Tank opírá o jeho hruď a vsouvá brokovnici pod límec. Snad se na poslední chvíli nic neposere. Naštěstí ne a vycáknutá krev, byla signál že všechno vyšlo. Chvíli tomu nevěřím, ale nakonec se vzpamatuji. Pro tuhle chvíli je všemu konec. Všimnu si pohybu od druhé skupiny, kdy se jedna z ženských rozběhne k Topolovi. Než se vzpamatuji je u něj a já se rozbíhám taky. V běhu se ještě podívám, Tankovým směrem. Nech mi z něho taky něco! Křiknu směrem k Tankovi, protože znám jeho úmysl s okradením Slídiče. Mě osobně pěkně vytočil a aspoň něco z jeho vybavení chci pro sebe. Můj běh se rychle změní ve spíše klus a pak rychlou chůzi. Všechny moje otřesy a zranění si vybírají svojí daň. Aktuálně mi připadá jako já, když jsem se proletěl po tom granátu pod autem. Ahoj Josefe. Prohodím jenom když k němu přikleknu, abych prohlédl jeho stav. Nevím jestli žena, co mu přiběhla pomoct je zdravotník nebo ne, ale já jsem. Tajně jen doufám, že nemá nic zle pochroumaného. Topol i ta žena si mohli všimnout, že pravá ruka co ohmatává Topola je zavázaná a majiteli zjevně chybí ukazováček. |
| |
| Zdá se, že máme konečně štěstí. Tak, jak dopadla Topolova akce špatně, dopadla akce druhého muže dobře. Krev následující po tlumené ráně jeho brokovnice napovídá, že z toho už se slídič nedostane. To však nemění nic na stavu onoho prvního šílence. V rychlosti se přemístím vedle Topola a pokleknu vedle něj. Naštěstí je stále naživu-a ani krev nakonec neznamená nic tak hrozného. Nato však uslyším pozdrav. K Topolovi se blíží jeden ze skupiny mužů jež nám přišla na pomoc. Lehce uhnu bokem, abych mu udělala místo vedle zraněného. Poté si všimnu jeho zraněn ruky a jaksi zamračeně se otočím zpět k muži, který skolil slídiče. Slyšeli tihleti někdy o „nejprve mysli než něco uděláš“??? Topol se ale zdá být v mnohem znalejších rukou než jsou ty moje, a tak se má pozornost stočí zpět k Zímové a Markétě, na které zamávám, aby se k nám přidaly. Jistě budou rády, že nám náš kamikaze neskapal…nebo, alespoň jedna z nich. Při té myšlence se musím opět lehce zamračit-přesto, na chvíli je opět klid-a tak čas, ve kterém se muži snaží, buď dát dohromady Topola, nebo rozebrat slídiče, využiji k sdělení ohledně parkoviště muži s poraněnou rukou, který otevřeně také vzbudil zájem o vybavení našeho mrtvého nepřítele. …těm, kteří tam leží už to na nic nebude-a nám všem by se jistě nějaká ta munice navíc taky hodila. přednesu mu důvod, proč jsme se tam chtěli ještě před chvílí vydat a jaksi čekám na reakce všech ostatních na toto „pobitevní“ setkání skupin. |
| |
| Otřu si z obličeje krev i s kousky kostí. Nečekal jsem, že to bude mít až tak devastující účinek. Ale taky co bych čekal, když jsem mu brokovnici přiložil ke klíční kosti a zmáčkl spoušť. Vsadím se, že ten chlápek je teď na dvě půlky, možná i bez nohy. Vytáhnu brokovnici a zapumpuji předpažbím. Kouřící patrona opíše několik salt, než dopadne na sutiny pode mnou. Zajistím ji a spustím. Díky popruhu se mi hezky houpe u boku. Kleknu si k mrtvole zakuté v pancíři a sejmu ji tu masku. Pod maskou na mě čekal celkem nepěkný pohled. Dvě vyvalené oči a ústa otevřená v posledním výkřiku. Kolem jednoho oka se už dělal modřina. To asi od toho zásahu od Tichého. Otočím hlavu přibližně jeho směrem a zvednu ruku. Ukážu palec nahoru za dobře odvedenou práci. Bez něj bych toho Behemota nesložil. "Neboj se, já chci jen tu masku a to dělo. Jestli tedy nemá nikdo nic proti tomu," řeknu a kouknu se na skupinu, kde je Pavel. Jak si je tak zběžně prohlídnu, tak jsem tu asi jediný, kdo s tím dokáže zacházet. Znovu se začnu věnovat mrtvole Slídiče a sundám z ní vše, co jde. Od chráničů, přes sumky a batoh až k osobním věcem. Vše to naskládám za sebe, dál od mrtvolky, neboť za chvíli začne nehezky páchnout. |
| |
| Už už se chystám podruhé vystřelit. Do cesty se mi ale připlete tank. Kruci! Slídič se po něm ožene. Tank má větší štěstí, než první Kamikaze běžec, takže Slidič mine a na řadu se dostává tankova brokárna. Hezká práce... Tank se otočí mým směrem a ukazuje mi zdvižený palec. "Hm..."Vezmu si druhou zbraň a pečlivě začnu prozkoumávat okolí. Žádné další slídiče nevidím. Sector clear! Že nic nevidím neznamená, že tam nic není, takže okolí pozoruji stejně jako předtím. Sector clear at the moment Pak promluvím do sluchátka. „Okolí čisté. Kryji perimetr. Jsem připraven krýt ústup. Jak dlouho se zdržíte?“ Nevím Jak vážně je kamikadze zraněn. Teď mě to, ale ani nemůže zajímat. Teď musím odvést svojí práci, tak mu nejlépe pomůžu. Takže jediné co mě zajímá, jak dlouho ho budou ošetřovat. |
| |
| Ze země sotva sleduji, co se děje na odvrácené straně hromady trosek. Všechno se najednou děje strašně rychle. Nebo možná můj mozek nestačí držet krok s realitou. Zamračím se nahoru, když někdo zacloní světlo dopadající mi do obličeje. Poznávám jednu s dívek, ta se ale záhy odvrací a místo ní se ke mě sklání Miler. "Nazdar." Odpovím nabručeně. Ne že bych měl něco proti Milerovi, jen mi zrovna není do smíchu. Levou paži si tisknu k tělu a snažím se posunout dozadu, abych se v sedu mohl opřít o stěnu hlavní budovy nemocnice. Přitom viditelně odlehčuji i své pravé noze. "Kotník." Odkážu Milera s kývnutím hlavy k té správné končetině. Ruka sice bolí jako čert, mnohem víc se ale bojím toho, že uvíznu uprostřed města neschopný chůze než zlomené ruky. |
| |
| Hrozba byla zneškodněna a člověku se hned na tom světě dýchá o něco lépe. A co jsem měla sevřený žaludek z Topolova sebevražedného pokusu, vidět ho zpátky na nohou byť kulhajícího, viditelně se mi ulevilo. Zímová si toho určitě všimla a tak jsem jen pokrčila rameny, směrem k Hanně jsem ukázala pěst se zvednutým palcem a vykročila k ostatním. Rychlým, spěšným krokem, protože i přesto, že je behemot kaput, necítím se tu dobře. Dojdu až k Hanně, cizím mužům zatím nevěnuji příliš pozornosti. Tedy až na toho, který se stará o Topolovo zranění. Dívám se na našeho „hrdinu“ a nepatrně přitom kroutím hlavou. Mohl se nechat zabít. Bylo to zbrklé. Chtělo se mi Topolovi něco říct, ale neměla jsem na to právo. Víceméně nám on a ti cizinci zachránili život. I když jsem přišla o svou zbraň. “Jsi v pořádku?“ zeptám se starostlivě, přitom ale šťouchnu Hannu loktem do boku a pohledem naznačím k cizincům i místu kolem nás. Měli bychom zmizet nebo se někam ukrýt. |
| |
| Jakmile je obrněný slídič mrtev, přejde Zíma a Miler přes kopec betonové suti pod ustřeleným nadchodem, spojujícím dvě budovy nemocnice a oba dojdou k ostatním lidem z druhé skupiny. Oba sourozenci Zímovi si okamžitě padnou do náruče a dlouze a silně se obejmou. Na jejich tvářích je patrná úleva a veliká radost, což vzápětí i oba potvrdí, když si takřka ve stejný okamžik skočí do řeči: "Hrozně jsem se o tebe..." "Tak ráda tě vidím..." Pak se zasmějí a Zíma dořekne: "Myslel jsem, že jsme přišli pozdě." "Přišli jste," zkonstatuje Zímová a úsměv z její tváře zmizí tak rychle, jako když slunce zakryje oblak. Její bratr stiskne rty a nakrčí obočí v nevyslovené otázce. Soňa sklopí tvář k zemi a stočí hlavu kamsi za své rameno, směrem, který vede k parkovišti. "Takže ostatní..." "Jsme jen my. Jen my jsme zůstali," dokončí Zímová. Rotný ji znovu obejme a dál už se na nic neptá. Mezitím se většina ostatních (krok Tanka) shlukla kolem otřeseného Topola. Jeho prohlídky a ošetření se ujal Miler, ač je sám raněný. Soudě podle průsaku jeho vlastního obvazu je sám zralý na převaz a pořádné ošetření. Nicméně nejprve se jako správný doktor postaral o ty druhé a sám nedává moc najevo, jak ho jeho vlastní rána bolí (popravdě, bolí to jak sviňa a je to minutu od minuty horší). Tank si chtěl nejdřív rozbalit dárky, reunion se bude konat až potom, co si užije svou odměnu. Jako první si samozřejmě osahal granátomet, ale jakmile ho zkusil sebrat ze země, překvapeně zafuněl a zkusil to znovu, tentokrát s lepším zapřením nohou. Masivní zbraň sice zvedne, ale i se svými svaly z ní bude těžko střílet, vždyť ten kolos musí vážit aspoň třicet kilo! A to nemá plný zásobník. Tank tedy položí granátomet zpátky na suť a prokřupne si záda, ve kterých mu při prvním pokusu nehezky louplo. Asi jako kdyby čekal, že bude zvedat prázdný kufr a on do něj někdo tajně schoval kovadlinu. Nyní je jasnější, proč má na sobě slídič ten exoskelet - i když je chlap jak hora, někdy je potřeba mít posilovač svalů. Tank tedy začne dotyčného postupně svlékat z jeho bojového obleku, ze kterého se bude moci dát většina věcí zachránit a případně znovu použít. I Miler projevil zájem o nějaký ten suvenýr, takže bude dobré vědět, co na sobě má mrtvola všechno navlečeno. První hustý šok nastane po sejmutí masky. Slídič totiž vůbec není chlap, ale ženská. Sice žádná fešanda, spíš než jako Noomi Rapace připomíná Tamaru Presovou, ale i tak je to překvapení. Ženské dostávají takovouhle výstroj a výzbroj? Kdo by to byl řekl, že největší drtič týmu bude nějaká mamina, které je přes pětačtyřicet. Postupně Tank sundavá vše, co sundat jde - přilbu, chrániče kolen a loktů, náholenice, rukavice, výsadkářské boty... Nakonec musí odepnout celý exoskelet, aby se dostal k samotné bojové zbroji, ten se totiž obléká až nakonec. Nakonec po několika minutách přijde na to, které spínače se musí stisknout, aby povolil jednotlivé segmenty exoskeletu a tak Tank uvolní nejprve ruce, potom obě nohy a nakonec z ocelové kostry osvobodí i zbytek torza. Skutečně si nyní připadáš, jako bys právě dokončil vykosťování kapra. Nebo spíš vorvaně. Horní díl zbroje je zacákaný od krve a pokrytý našlehaným masem a kostmi. Není divu, veškerá energie mohla díky nákrčníku jít jen jedním směrem a nedošlo tak k rozptýlení do stran. Z toho důvodu je krk ženské téměř oddělen od těla, mezi hustou rudou kaší se na světle bělají kusy obratlů a ostrých vyčnívajících žeber. Ženskou jsi z bojové kombinézy napůl vysypal, napůl vylil a zbroj jsi plesknul za sebe mezi ostatní věci. Šedou kombinézu s digitálním maskováním, nahoře potrhanou a zakrvácenou, jsi jí už nechal, to samé u kalhot, které na sobě sice nemají krev, ale čerstvé skvrny v oblasti rozkroku dávají jasný signál, že striptýz se konat nebude. Takže nechat kde jsou. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Zato s rukou je to horší. Stačí se paže jen dotknout a bolest vžene Topolovi slzy do očí (je sice chlap, ale při frakturách velkých kostí není ani pro drsňáka hanba, když si někde v koutku zakvílí jako prašivý kojot). Košile nešla za daných okolností sundat, Topol nedokáže paži ani narovnat, natožpak ji kdovíjak natáčet, a tak Miler rozříznul levý rukáv Josefovy parky. Celá část paže mezi ramenem a loktem je tmavě fialová, na kůži je rovný šrám od úderu granátometem. Zlomenina není otevřená a k poškození nervů patrně také nedošlo. Taktéž krevní oběh zásobuje v dostatečné míře zbytek ruky. Suma sumárum - z jedné pažní kosti jsou teď dvě. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Bojová zbroj - k té patří chrániče ramen, loktů, předloktí a nákrčník, vše ze spectra vláken (nástupce tradičního kevlaru). Návleky k bojové broji - k té patří chrániče stehen, holení a kolen, taktéž vše ze spectra vláken. Výsadkářské boty (velikost 43) Nehořlavé protismykové rukavice Taktická vesta - ve velkých kapsách náhradní patrony do granátometu (celkem 18 patron ve třech rychlonabíječích), v malých kapsách je lékárnička, dva sáčky s vojenským jídlem, baterka, Bible (?!) a 4 revolverové rychlonabíječe ráže .357 Pouzdro s revolverem Taurus 608 Čutora (z půlky plná vody) Tři světlice (červené) Bojový nůž Spectra přilba s bojovou maskou (tvoří komplet) |
| |
| Než Miler ošetří toho raněného, vezmu si od něj vysílačku a dám vědět Tichému, jak jsme na tom. "Tichý? Zíma. Díky za asistenci, je fajn vědět, že nestřílíš jennom v parku na vrabce, ale i na zlý hlídače. Přepínám." Nechám chvíli prostor, kdyby chtěl taky utrousit něco podobně vtipného a potom si znovu vezmu slovo: "Půjdu se podívat na parkoviště, mělo by být někde za náspem. Jestli tam vidíš, trochu to prošmejdi, hodilo by se nám tvý krytí. Jinak jestli z tama pak neuslyšíš střelbu a bude čisto, tak se k nám zas připoj, nebe se kaboní a chci dát tým zas do kupy. Konec." Jakmile si s Tichým řekneme co je potřeba, uložím vysílačku zpět do brašny a přehodím si ji přes hlavu a rameno. Miler ji tu nebude potřebovat, já ano. Jelikož se Tank stále vrtá v tom zabitém slídiči, nebudu mu kazit náladu nějakou pozvánkou na průzkum. Půjdu sám, vždyť se jdu jen mrknout. A s vědomím, že mě kryje jeden z nejlepších odstřelovačů z Citadely to není ani moc sebevražedný plán. "Nachystejte mi uzenáče, na snídani jsem zpátky," zabručím a otočím se k odchodu. Ne, to zatažený nebe se mi fakt nelíbí, přichází bouřka. Emise to být nemůže, ta proběhla před nedávnem. I když tohle skoro jako další taková vypadá. Lepší hnout rychle prdelí a ať jsme už brzo v teple a pod střechou. |
| |
| Pozoruji ze svého stanoviště jednotlivé sektory. V odpověď na mé volání se my ozve Zímův hlas v sluchátku. Vtipálek. „Tichý slyší“. Odpovím stroze. Nemůžu se nechat rozptylovat, ale tohle mu jednou vrátím... Pak my sdělí svůj plán. „Negativní. Krytí na parkovišti nemohou zajistit. Mám setrvat v současné pozici, nebo se přesunout a krýt parkoviště?“ Je to všechno moc hrr... Co na tom parkovišti chce vlastně dělat? Pro jistotu si začnu plánovat trasu přesunu k severní straně budovy a uvažovat odkud by bylo vhodné palebné stanoviště. |
| |
| "Ten Slídič mě nakopl jak parní stroj, ale zatím neumřu," odpovím jedné z dívek, zatímco Miler hodnotí závažnost mých zranění. Záhy si uvědomím, že z větší části mi ránu skutečně uštědřil stroj. Pod dohledem zdravotníka a s jeho pomocí se postavím na nohy. Stát můžu, dokonce i belhat se okolo. "Posledně jsme na parkovišti viděli druhou část jednotky Slídičů." Promluvím na Zímu, který si to zatím namířil tím samým směrem, kam jsem se před chvílí ubíral já. "Jestli to Tichý může obhlídnout z dálky..." Slova se mi zadrhnout, když mi Miler sáhne na paži. Zamručím bolestí a pár okamžiků trvá, než jsem schopný změněným hlasem dokončit větu. "Ah... Byl by to dobrý nápad." Rychle mrkám, abych zahnal slzy, které mi do očí vehnala bolest. O to víc se teď začínám chovat jako vzorný pacient a starost o parkoviště přenechám povolanějším. |
| |
| Když se kolem Topola začne tvořit menší hlouček, snažím se držet trochu stranou. Ani tak ale neuniknu Markétinému zákeřnému šťouchu do boku. Vím co se jí nelíbí-příliš nových tváří-i já jsem z toho nesvá. I když…některé snad méně „nové“ než jiné. Vřelé uvítání Zímové s mužem, stejně jako jeho následné hlášení do vysílačky, mi potvrdí jeho totožnost. Její bratr. Ne že bych mu proto ihned věřila, ale alespoň mám o něm jakýsi minimální obraz. Chvíli jen pozoruji situaci okolo, ale když se Zíma otočí k odchodu, rozhodnu se ozvat. Půjdu s Vámi. nechám se slyšet, než se zpětně otočím na Markétu a s nadzvednutým obočím pokynu hlavou k Topolovi. Mohla by jít s námi a najít si náhradu za zničenou zbraň, ale i když je o našeho dosavadního velitele pravděpodobně dobře postaráno, mám pocit, že by raději zůstala. Neboj, suvenýr dostaneš tak či tak. mrknu na ni, snažíc se trochu odlehčit situaci, než se nezávisle na jejím rozhodnutí vydám následovat Zímu. Když se k muži připojuji, všimnu si jeho pohled směrem k nebi a zamračím se. Co nás tady venku ještě čeká? Upřímně, nijak netoužím se ze spárů jedné frakce dostat hned do druhé, ale vzhledem k tomu, co nás stihlo za tak krátkou dobu mimo útočiště potkat, mám pocit, že nemáme s Markétou ani příliš na vybranou. |
| |
| Všechny pohyby okolo sebe jsem vnímal jen tak napůl. Důležitý byl pacient a ten nebyl zrovna v dobré náladě. Nedivím se mu, dostat takovou ránu taky nejsem nadšený. Prohmatával jsem nohu a zjistil, že kromě naražení jí nic není. K mé velké úlevě to znamenalo, že Topola nebudeme muset nést. No tak Pepo dobrý, noha bude bolet, ale není to nic tak vážnýho. Teď mi ukaž to křídlo. Povídám Topolovi, když se začnu věnovat jeho ruce. Už když jsem se dotkl tak se staly dvě věci. Za prvé zasyknul Topol, protože to bolelo jeho a za druhé i já, protože mě bolela moje vlastní ruka. Už to je potřeba převázat a já bych potřeboval další morfin, ale teď na to není čas. Prvně musím pomoci komu můžu. Zkusil jsem vyprostit Topola, ale z výrazu tváře a grimas jsem poznal, že to nemá cenu. Vytáhl jsem nůž, abych se dostal k ruce. Nebyl jsem nadšený z toho co vidím, protože mi bylo jasné hned že ruka je zlomená. Topol i ti okolo mohli vidět můj ne zrovna nadšený obličej. No to sis pěkně zadělal. Dobrý je, že to nemáš otevřený, ale bude to chtít opravdového doktora a sádru. Fixnu Ti to do šátku, ale nebude to vůbec příjemný. Můžu Ti dát něco proti bolesti pokud budeš chtít? Zeptám se ho a mezitím odignoruju Zímu i Topolovo volání na něj. V tu dobu jsem stejně byl zabraný do práce. Potom jsem zhodnotil svou ruku a uvědomil si, že stejně mě jí někdo bude muset převázat. Vytáhl jsem ze své lékárničky obvaz. Tanku jestli tam jsou nějaké chrániče vezmi mi je prosím dík! Zavolám na Tanka a sjedu pohledem k vlastní ruce, která je dost nepříjemná. Potom zvednu hlavu, abych se podíval na zde přítomné dámy. Mohl bych Vás požádat, o převázání ruky? Částečně to asi zvládnu sám, ale dvě ruce jsou lepší jak ta moje jedna. |
| |
| Pravda, na tohle Topol neumře, což je pozitivní zjištění. Moc se ale nenechám uchlácholit a počkám si, až co řekne muž, který ho ošetřuje. Mezitím, co se mu Miler věnuje, já odstoupím stranou za Hannou, která se chystá nás opustit. Ještě, než uteče, chytím jí za paži a naléhavě se na ní podívám. “Jsi si tím jistá?“ tázavě zvednu obočí a pohledem naznačím do míst, kam se právě chystá jít. S dalším člověkem, kterého neznáme. I když Zímová ano a podle shody jmen to jsou buď příbuzní a nebo manželé. “Buď opatrná a zbytečně neriskuj.“ zním možná trochu rodičovsky, ale dál jí už v ničem nebráním. Pustím její paži a obrátím se zpět k Topolovi a Milerovi. Hanna ví, že chci zůstat tady. Tohle jsem na ní měla vždycky ráda. Rozumí mi, aniž bych jí musela cokoliv vysvětlovat. Stačí jen naznačit a ví, co má udělat. Dát mi prostor, nechat mne tu a nebo jen sehnat nějakou zbraň. Hanna to prostě ví. Když medik požádá o asistenci při převazu jeho zraněné ruky, krátce zaváhám, ale nakonec svolím. “Ehm... určitě.“ Pomocnou ruku přiložím, snad i tuším, co dělat. Je to přece jen převázání rány na ruce. Na to nebude potřeba vyšší dívčí. |
| |
| Tak je to pravda. Ruka je zlomená. V žádném případě to není potěšující zpráva, zároveň to ale není ani žádné velké překvapení. "Zkusme to nejdřív bez oblbováků." Utrousím, zatímco se stále ještě vzpamatovávám z Milerovy péče. Doufám, že když už víme, že ruka je zlomená, nebude mi ji dále prohmatávat. Navíc jako technicky založený člověk věřím tomu, že fixace pomůže víc než chemie. "Dlaha by nepomohla?" Zkusím navrhnout, když sleduji jak dívka Milerovi obvazuje ruku. Asi bude lepší, aby mi ruku do šátku uvázala ona. Milerovým uzlům bych teď zrovna moc nevěřil. Vlastní paži stále tisknu k tělu a zároveň se snažím ji nadlehčovat druhou rukou, aby vše neviselo jen na svalech nadloktí. |
| |
| Byl jsem rád, že se mi jedna z žen rozhodla pomoci. Uvolnil jsem obvaz a začal jsem ho pomalu odmotávat. Čím více jsem odmotával vrstvy tím více byly prosáklé krví. Nakonec jsem se dostal až k poslední vrstvě a musel jsem jí trošku násilně odebrat, protože nasáklá krví se trochu přilepila. Upřímně jsem se málem posral při té poslední části. Doprčič kdyby ten týpek nebyl mrtvý, zabiju ho. Myslím na Slídiče, který hodil granát pod auto. Nevím jaký z těch dvou to byl, ale ať ten nebo ten tak oba jsou mrtví s dírou v hlavě. Teď jsem se díval na pahýl svého ukazováčku a na tváři jsem měl směs bolestivé a naštvané grimasy. Slabším povahám se asi určitě zvedá kufr, ale já jsem na to celkem zvyklý. Druhou rukou a zuby roztrhnu obal a podám ho Markétě. Začátek musíte udělat Vy. Pak už to zvládnu, ale takhle to nedám. Každý dotek mého prstu šeredně bolí a mě se zatmívá před očima. Občas mi může uniknout pár ne zrovna lichotivých slov. Když se Haně povede uvázat prvních pár vrstev už to dotáhnu sám. Potom poslouchám Topolův nápad. Chvíli mlčím, protože ještě vstřebávám vlastní bolest. Dlaha by byla fajn, ale myslím že se Ti bude líp chodit a fungovat pokud to budeš mít fixlé v tom šátku. Potom jí ještě přivážeme trochu k tělu, aby jsi jí měl nepohyblivou a budeš v pohodě. Sdělím Topolovi svůj plán. Příjemné to nebude to víme já i on, ale dělat se nic moc jiného nedá. |
| |
| "Pěkně tvrdá ženská" zabručím a odložím masku na bok. Pak pokračuji dál. Odepnout přídavné chrániče, ty chce Pavel. Co tu máme pak? Vesta s náboji do děla, lékárničky, voda, jídlo. "Bible?" řeknu udiveně a kouknu na ženskou. "Půjdeš do pekla dcero," řeknu a položím bibli mezi ostatní věci. "Do pekle hned vedle mě," řeknu a začnu se věnovat exoskeletu. Nějakých slabých deset minut mi trvalo, než jsem přišel na to, jak se povolují jednotlivé segmenty. "Výšku na to, sakra!" zavrčím, když to pořád nejde. Pak se stal zázrak a ono to povolilo. Zbylé segmenty už šly líp. Složil jsem exoskelet vedle masky a vysvlékl (vytřepal) bojovnici ven ze zbroje. "Fíha, to je něco," hvízdnu překvapeně, když si prohlídnu díl zbroje. To se jen tak nevidí, tohle musela být nějaká elita. Tuhle zbroj nedávají jen tak někomu. Už se ani nedivím, že se od ní ty kulky tak odrážely. Spectra vlákna jsou sviňárna. Ale luxusní sviňárna. Když jsem z ní sundal celou zbroj (a dal ji na hromadu, teď už to chce jen stromeček a Vánoce) prohledal jsem ji kapsy. "Major Klatovská... blá blá blá AB negativní blá blá blá, není to matka, dobře," řeknu trochu uvolněně. Nerad bych nějakému malému dítěti zabil mámu. Zas takový hajzl nejsem. "Pěkný kanón. Major asi měla ráda velkou ráži," řeknu, když za sebe položím ještě Taurus 608. Pak už u ní byl jen nůž a baterka, nehořlavé rukavice a tři světlice. Oblečení jsem ji nechal. Nemám zájem okukovat mrtvé. Když jsem s ní byl hotov, zavřel jsem ji oči. Nějaká úcta k mrtvým mi ještě zbyla. Celkem mě překvapilo, že se mi ani nedělalo špatně, když jsem se koukal na ty kusy žeber a jak to všechno mlaskalo, když jsem s ní hýbal. Za to asi může ta potvora vevnitř. Kdo jednou uvidí něco takového, nějaký otevřený hrudník mu už nevadí. Mezitím Zíma a jedna z těch žen se vydávají na průzkum. O kamikadze bylo postaráno a další s těch dvou žen ošetřuje Pavlovi prstík. "Tak tohle je ten tvůj přítel?" zeptám se, když přijdu blíž ke skupince. Dřepnu si vedle Josefa a kouknu se na tu ruku. Vstanu a za chvíli se vrátím s chráničem předloktí. "Když tak tohle by taky mohlo pomoct, kdybys někde zahučel. Aspoň ti to tu ruku neodrovná úplně, než kdybys ji měl jen v šátku, nebo něčem jiném zabalenou," řeknu a položím ji vedle něj. |
| |
| “Podle mě je šátek lepší volba, alespoň pro teď.“ vmísím se do hovoru mezi Topolem a Milerem. Rozhodně pomůžu při ošetření obou dvou mužů, když je klid a než se vrátí Hanna s tím mužem z průzkumu. Ale všechno pěkně po pořádku. Přistoupím k Milerovi, který si začal odmotávat obvaz z ruky. Zezačátku to nevypadalo tak zle, ale jak se odmotávaly vrstvy obvazu, začínalo se kolem mne linou kovové aroma krve a ve finále prst po odkrytí vypadal nechutně. Krátce jsem zalapala po dechu a snažila jsem se ukočírovat své pocity. Možná jsem krapet zbělala. Pohled na krev, celkově na podobný typ zranění, mi nedělá nejlépe. Ale nepadám do mdlob nebo se neodvracím. “Vypadá to ošklivě.“ konstatuji fakt a při tom, jak se Miler šklebí bolestí, to vypadá, že jsem to nevystihla přesně. Vypadá to hodně špatně. “Chtělo by to ránu něčím vyčistit.“ převezmu si natržený obal s čistým obvazem. Pokud mají něco s čím, by se dala rána vyčistit, provedu to ještě předtím, než začnu omotávat gázu kolem jeho dlaně. Nechávám se navádět, abych to dělala tak, jak se to dělat má. Miler je tu expert. Ne já. Pak ho nechám, ať si vše zkontroluje a případně obvaz utáhne, jak cítí, že je potřeba. Se zavázáním mu pomůžu. Na to taky lepší, když jsou dvě ruce. “Pomůžu Topolovi dostat tu ruku do šátku. Vy byste si měl teď na chvíli odpočinout.“ podívám se mu do očí. Vím, že podobné zranění dokáže dostat do mdlob i chlapa. Stejně tak jako manipulace s tak čerstvou ránou (nebo si alespoň laicky myslím, že je relativně čerstvá). Miler vyndá šátek a ukáže mi, jak uvázat uzel. Souhlasně přikyvuju. Otočím se a přistoupím k Topolovi. K němu se ale přiblížím o něco víc, než jsem byla předtím u Milera. U něj jsem si totiž udržovala určitý odstup, u Josefa ne. Mezitím se objevil i muž, který předtím rozebíral behemota. Donesl něco, o čem si myslel, že se bude hodit. Pochybovačně jsem se na úlovek podívala. “Možná, až nebude mít otok na ruce a zlomenina bude zaléčená. Teď by mu to jen uškodilo.“ selským rozumem vydedukuji. Pro jistotu se ještě otočím na Milera, co on na to. Poté už mi nebrání nic a nikdo, abych se mohla věnovat Josefově ošetření. “Víš, že by ti brufen pomohl, aspoň trochu.“ zašeptám polohlasem a usměju se na něj. Na mého hrdinu. Přes hlavu mu přehodím šátek s uzlem. Upravím látku tak, aby mu seděla na krku. Přitom bych to ani nemusela dělat, ale chtěla jsem. “Teď přijde to horší.“ Úsměvem se mu pokouším dodat odvahu, protože mu za chvíli budu manipulovat se zlomenou rukou. Jednou rukou chytím cíp šátku a sroluji látku tak, aby tvořila úzký tunel, kterým hodlám protáhnout Josefovu zlomenou ruku. Druhou rukou ho něžně chytím za prsty, aby snad neměl tendenci rukou cuknout. “Potřebuju, abys tudy protáhl ruku. Pomůžu ti, co to půjde. U lokte ti šátek nasadím a pak roztáhnu látku až zápěstí.“ dívám se mu do očí a čekám na jeho pokyn. Jakmile bude připraven, začneme. |
| |
| Když Miler říká, že dlaha teď není ten nejlepší nápad, budu mu věřit. Stejný názor má navíc i naše ošetřovatelka tak na tom musí něco být. V odpověď jen zamručím a pokývu souhlasně hlavou. Trpělivě počkám, až na mě přijde řada a zvykám si na bolest. Pak už se snažím být co nejvíce nápomocen při vlastním ošetřování. "Brufen?" Zvednou se mi koutky úst a pobaveně se podívám dívce do očí. Ani nevím, kdy naposledy jsem měl na tváři úsměv. Když mi začne krk věšet šátek nakloním se k ní ještě blíž, aby měla lepší přístup k mé šíji. Jen bolestivá paže dělá můj postoj poněkud toporným. "Radši tady u zdi." Kývnu ke stěně nemocniční budovy při zmínce o nejhorším. A zatímco popojdu ten kousek, dodám ještě proč bych vedle sebe rád měl něco pevného a stabilního. "Kdyby to se mnou seklo." Ta možnost tu skutečně je. Ke zdi se postavím bokem a položím na ni předloktí své pravé ruky. Nechám dívku, aby celou věc dopředu vymyslela, a odkývu její plán. Zní to rozumně, dokonce jednoduše. Kéž by to tak skutečně bylo. Zatímco dívka drží mou ruku, zhluboka se nadechnu a vydechnu v přípravě na muka, která mě bezesporu čekají. "Tak jdem na to." Pronesu odevzdaně a opětuji dívčin pohled. |
| |
| Ovázání Topolovy paže nebylo až tak obtížné, přestože se celý zákrok odehrával v polních podmínkách a prováděn byl za použití velmi provizorních pomůcek. Zakrátko tak má Josef ruku zavěšenou na šátku a může ji zcela povolit, což mu značně uleví od bolesti. Horkost a pulzování v ní ale dává tušit, že toto provizorium nebude definitivně stačit a že za čas bude potřeba paži pořádně ošetřit, pravděpodobně i za přispění tolik populárního škubání za ruku, aby konce kostí přiskočily zpět k sobě. Nakolik tento postup bude, či nebude fungovat, zjistíte až posléze. Nyní je třeba dokončit zajištění oblasti, než se dohodnete, jaké kroky dál podniknete. Proběhlo též ošetření Milerova utrženého prstu, kdy bylo nutné vyměnit prosakující gázu za novou. Ta původní, kterou na zranění aplikoval Tank, je nyní už kompletně nacucaná krví. Rána vypadá hodně špatně a slabším povahám se jen při pohledu na otevřenou ránu dělá zle od žaludku. Aby taky ne, z krvavého šlicu kouká jasně bílý kus kosti a hladké šlachy, podle kterých se oddělil prst i se všemi třemi klouby - následek exploze, který krom Milera odhodil i jeho pušku, v jejímž lučíku měl bohužel mladík zastrčený ukazovák. I zde bude třeba někde v klidu zranění ošetřit, pokud se chcete vyhnout vážnějším následkům. Někteří se rozhodli setrvat na místě u zraněných, zatímco jiní sebrali své zbraně a vydali se prozkoumat výchozí bod - tedy parkoviště sanitek, kde už všichni víte, že se odehrál masakr většiny utečenců z Citadely. Tady byla skupina uprchlíků přepadena slídiči a odsud se elitní komando vydalo do útrob nemocnice, aby odlovilo zbytek, který nebyl v okamžiku střetu s ostatními. K průzkumu se nabídnul Zíma a po chvíli nerozhodného přešlapování na místě se k němu přidala i Zímová. Možná že není vyložený zabiják, ale aspoň ví, jak používat svou zbraň - tedy pro případ, že byste na někoho ještě narazili. Pak ještě svou účast nabídla Hanna, která tak pro sebe našla nejoptimálnější využití, už jen proto, kolik lidí se nyní zaobírá léčením. "Tichý, jestli máš tu možnost, zkus se přesunout tak, abys měl co nejlepší výhled na parkoviště," ozve se rotný do vysílačky a pohledem bloudí po oknech a vikířích domů dál v okolních ulicích, pátraje po odlesku optického zaměřovače svého druha ve zbrani. Jeho pozici ale může jen tušit, ukrytého vojáka však nezahlédne. Dál už nebylo o čem debatovat - čím dřív to tu skončíte a vypadnete se někam schovat, tím líp. Ti, co stačili obrátit svůj pohled k potemnělé obloze mohou spatřit, že se od východu blíží hustá převalující se oblačnost, skrze kterou vidíte stroboskopicky probleskovat energetické zášlehy. Blíží se emise. Nechápete, jak je možné, že se vaším směrem valí další, vždyť od té poslední neuběhlo více než pár hodin. Není však čas si nad tímto lámat hlavu, soudě podle tempa, kterým mračná hradba postupně narůstá a klokotá, tu bude do hodiny. Kdo zůstane venku a nezavře se za pořádnou betonovou, či ocelovou stěnu, je mrtvý. Své o tom ví každý s vás, není snad člověka, který by nezažil, co to s někým udělá, když byl vystaven působení emise. V lepším případě dotyčný skončil s vypáleným mozkem, v drastičtějších případech dotyční skončili jako hromada lepkavého rosolu, protékající mezi dočerna spálenými kostmi. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Zímová tě gestem zastaví, když vií, jak se ochotně hrneš dopředu a ostře na tebe sykne: "Zůstaň vzadu a drž se u země, zasáhneš jen když tě bude třeba." Její starost je vcelku pochopitelná a rozhodně opodstatněná, to ty víš. Navíc Zíma, ačkoliv je jí blízký, je tu hlavně od střílení, ne ty. A že se někdo dobrovolně přihlásí ještě neznamená, že bude ochotně nasazován do první linie. Zíma se projeví jako opatrný stratég, když těsně pod hranou náspu vytáhne z kapsy malé zrcátko na třiceticentimetrové zahnuté tyčce. S pomocí tohoto důmyslného zařízení se pak odrazem v zrcadle bezpečně rozhédne přes okraj kopce na oblast před vámi. Notnou chvíli si prohlíží oblast, kterou vy dvě zatím nevidíte a po pár minutách se na vás otočí a praví: "Nikoho tam nevidím, teda aspoň ne žádnýho živýho slídiče. Jen mrtvoly našich lidí." V očích Zímové je jen led, když přikývne a sevře pevně svou zbraň v rukou. Zíma se plazením přesune na hřeben kopce a skrytý v trávě si prohlíží oblast před sebou přes optiku své útočné pušky. Zímová čeká na jeho signál, aby se mohla zařadit vedle něj. Přestože jste si taktiku předem nesmluvili, panuje mezi Zímovými zajímavá shoda, jako by oba věděli i beze slov, co kdo má dělat. Zíma stále jednou rukou drží zbraň u líce, zatímco druhou pomalu zasignalizuje, že ho Zímová může pomalu následovat. Poté vstává a přikrčen zamíří k hromadě suti, za kterou se chce krýt. A vtom se ozve ostré syknutí, hned následované Zímovým výkřikem. Než si stačíte uvědomit co se stalo, rotný už leží na zemi a drží se oběma rukama za pravé stehno. Mezi jeho křečovitě sevřenými prsty stříká krev a zbarvuje vše okolo sytě rudou barvou, i jeho pohozenou pušku. "Mirku!" vykřikne zoufale Zímová a nedbaje o vlastní bezpečnost se vrhá po hlavě k Zímovi, popadne ho za košili a snaží se ho veškerou svou silou odtáhnout zpátky za násep. Zíma jí pomáhá odstrkováním se zdravou nepostřelenou nohou, ale jeho celková hmotnost je zkrátka příliš velká, než aby ho velitelka mohla rychle odtáhnout. Každopádně se oba sunou, ale je jen otázka času, než se ukrytý střelec rozhodne znovu otestovat svou mušku. Je na tobě, co učiníš. Pomůžeš Zímové odtáhnout raněného? Poohlédneš se odkud na vás střílejí? Anebo uděláš něco jiného? Času na rozmyšlení je málo a tvá reakce buď může situaci zachránit, anebo ji ještě přihoršit. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Přesun provedeš co nejrychleji, ale zároveň tak nenápadně, jak to to jen situace dovolovala. Nemáš přeci zájem, aby tě kdokoliv případně zahlédnul v oknech. Než sis složil vybavení, přemístil ses a opět si vše rozestavil ve druhém vikýři, uplynulo přesně 190 sekund. Za takhle dlouhou dobu se toho mohlo hodně udít, ale Zíma se svými dvěma společnicemi (jeho sestra a jedna dívka z Citadely) naštěstí počkali. Vypadá to, že se rotný nejprve rozhodnul prohlédnout oblast za náspem pomocí zrcátka na zakřívené tyčce, ale gesto jeho ruky, kterým signalizuje oběma soudružkám, jasně ukazuje, že nikoho nespatřil a že se přesune ke krytu po levé straně. Těžko říci, zda jeho signálům obě společnice rozumí, ale pro tebe je to jako listování čítankou pro první stupeň základní školy. Občas jste si během výcviku dělali legraci, že se umíte rychleji dorozumívat němou gestikulací, než běžnými slovy. Zíma se odplížil až na samotný hřeben, kde roste poněkud vyšší tráva a v jejím skrytu prohlíží oblast parkoviště přes jeho vlastní zaměřovač, Zímová a dívka z Citadely zatím zlstávají poslušně dole a čekají. Zíma vstává a přikrčen se vydává k hromadě suti, za kterou se chce krýt. Výstřel jsi neslyšel, ale Zímův výkřik se k tobě i na tu vzdálenost dostal. Rotný padá na zem a oběma rukama se chytne za stehno, ze kterého vystříkne působivý krvetrysk. Rychle kmitneš pohledem k parkovišti, které sice stále nevidíš celé, ale rozhodně máš teď výhled na jeho větší výsek (ovšem zase na úkor oblasti, kde je nyní zbytek týmu). Střelce si však nevšimneš. Hajzl má na kvéru tlumič, protože nejen že jsi neslyšel výstřel, ale ani jsi byť jen periférním pohledem nezaznamenal záblesk od hlavně. Ale musí tam někde být, tam někde je schovaný u parkoviště, jsi si tím jistý. Mise ještě není dokončena, takže ten slídič, anebo slídiči neopustí oblast, dokud nebude dokonáno to, pro co se sem vypravili. |
| |
| Trojice Zíma - Zímová - Niklová se vydala na průzkum parkoviště, jež se rozprostírá za travnatým náspem kus cesty od vás. Ti, co se zrovna nevěnují ošetřování raněných, si mohou všimnout odcházejícího tria a nanejvýš jim popřát hodně zdaru. Pokud budete mít štěstí, tak obrněný slídič byl poslední z celého týmu. A pokud ne, tak se brzy dovíte. Všichni tři nejprve zalehli u hrany kopce a Zíma, který je ze všech nejvýše, vytáhnul ze své kapsy malé zrcátko na zakřivené tyčce, s jehož pomocí se podíval přes hranu náspu na oblast před ním. Někteří z vás rozumí gestikulaci jeho ruky, kterým signalizuje svým společnicím, že nikoho nezahlédnul a že se bude přesouvat do krytu, kterého si nejspíše všimnul (pro ostatní je to jen jakési kvedlání dlaní ve vzduchu). Zímová se přesune až ke hraně náspu, ale setrvává schovaná, Hanna je blízko u ní, ale o trochu níže. Zíma vstává a v nízkém podřepu se vydá za kopec. Zíma stále jednou rukou drží zbraň u líce, zatímco druhou pomalu zasignalizuje, že ho Zímová může pomalu následovat. Poté vstává a přikrčen zamíří k hromadě suti, za kterou se chce krýt. A vtom se ozve ostré syknutí, hned následované Zímovým výkřikem. Než si stačíte uvědomit co se stalo, rotný zmizí za hřebenem náspu z vašeho dohledu. Slyšíte jen jeho sténání a snad se vám to jen zdá, ale nad stébla trávy vidíte vystříknout krev. "Mirku!" vykřikne zoufale Zímová a nedbaje o vlastní bezpečnost se vrhá přes hřeben po hlavě k Zímovi ve snaze ho nejspíš co nejrychleji odtáhnout pryč z dostřelu skrytého střelce. Nemáte tušení kolik jich je, ani kde jsou, přes násep nevidíte nic, dokonce ani ležícího Zímu. Výstřel jste také neslyšeli, takže je možné, že střelec má na zbrani tlumič, anebo střílí z takové dálky, že jste hluk výstřelu zkrátka nezaslechli. |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro New position Dostanu pokyn se přesunout. Zvážím možnosti. Přesunout se do jiného baráku by zabralo příliš mnoho času. Proto se budu muset spokojit s přesunutím do druhého vikýře. „Potřebuji pět minut na přesun.“ oznámí stroze. Pak se přesunu k druhému vikýři. Pokusím se převrátit skříň či něco podobného a udělat z toho palebné postavení ve výši vikýře asi metr za ním. Metr je tak akorát, aby mi nečouhala hlaveň z okna a zároveň jsem měl dobrý výhled. Pokud něco takového najdu položím před sebe batoh zapřu o něj zbraně a zalehnu či zakleknu. Pokud nenajdu něco z čeho bych mohl palebnou pozici zbudovat, tak se aspoň pokusím zakrýt díru v podlaze. Zíma mezitím prohledává oblast zrcátkem. Nic. Nemám přehled o celém parkovišti, takže jeho úsudek nemůžu posoudit. Sám skenuji oblast před sebou jak mi to jen možnosti dovolují. Zíma se nakonec vydá na vrchol. Tam je chvíli skryt v husté trávě nakonec ale vstane a míří k sutinám. Taková začátečnická chyba. Kdyby se odplížil o metr dál, tak nevystaví svojí siluetu... Tohle se mu nemusí vyplatit... do prdele. Pomyslím si ve chvíli, kdy dojdeš na mé nevyřčená slova. Ten hajzl mé tlumič. Kde do prdele je? „Muž zasažen. Muž zasažen. Nevidím střelce.“ zanotuji do vysílačky. Zímová se vydá za bratrem. Do háje co to dělá? Ještě jí nemůžu krýt. Možná se mi ten blbec tím že jí sejme prozradí, ale to už jí nepomůže. V rychlosti zasunu do hlavně průbojný náboj. Potřebuji odvést pozornost... Škoda že nemám zápalné náboje... Zamířím na nádrž největšího auta na parkovišti a doufám, že má v sobě aspoň kapku paliva. Pokud ano, tak to pozornost jistě odvede. „Pozor ohňostroj“ upozorním Zímu. Snad pochopí. |
| |
| Vysílačka „Potřebuji pět minut na přesun.“ Za tři minuty... zvuk "prsk" vysílačky Po Zímově hlasitém řevu... „Muž zasažen. Muž zasažen. Nevidím střelce.“ Při Sonině pokusu odvléct bratra...„Pozor ohňostroj“ |
| |
| Topol, Miler, Tank “Tak. Hotovo,“ upravím cíp šátku na hraně Josefovy dlaně. “Neseklo to s tebou,“ usměju se a ještě upravím šátek. Asi potřetí, ale s pořád stejnou pečlivostí a starostí. “Ale vypadá to opravdu ošklivě.“ podívám mu do tváře. Krapet se z toho opotil. Není se čemu divit. Mě samotnou by taková manipulace nejspíše dostala do mdlob. Chvíli se na Topola dívám, chci se ujistit, že to všechno zvládá, když v tom periferně zahlédnu blesk. Ohlédnu se tím směrem a zamračím se. Černá mračna se mi vůbec nelíbí. Emise. “Měli bychom se schovat.“ mluvím jak k němu, tak i dostatečně nahlas, aby to slyšeli Miler a Tank. Ačkoliv z těch dvou nemám zrovna dvakrát radost. Obrátím se zpět k Josefovi a promluvím polohlasem, jen k němu. “Můžeš chodit? Nechceš třeba... podepřít? Nebo nemám ti něco vzít?“ Nechci, aby před (pro mě) cizími lidmi vypadal jako slaboch, který nezvládne chůzi. Ale je to ošklivé zranění a pomoc by se mu mohla hodit. Navíc, nemám zbraň, se kterou bych ho mohla chránit. On tu mou zničil. Takže mám volné ruce. Ze země seberu Topolův batoh, válící se opodál, když v tom z něj zazní tlumený hlas cizího muže. Při slovech muž zasažen jen vytřeštím oči a zoufale se podívám na Josefa. Naprosto netuším, co v takové chvíli můžeme dělat. Blíží se bouřka, která nás může stát život, ale přitom to někdo „tam venku“ koupil. Nedokážu se rozhodnout a mé váhání je na mě vidět. Potřebuji, aby se někdo rozhodl za mě. Potřebuju, aby to byl Josef. |
| |
| Sledoval jsem jak Markéta dostává Topolovu ruku do šátku a soucítil jsme s ním. Vím jak to bolí nebo jak aspoň aktuálně bolí můj prst. Začínalo mě to pěkně štvát, ale co zmůžu. Na ten prst se musí podívat doktor. Odhadem to bude potřebovat větší chirurgický zákrok. Napil jsem se ze své polní lahve a cítil jak mi voda zalévá vnitřnosti. Po čase, toho všeho bordelu to bylo super osvěžení. Sledoval jsem trojlístek, který se vydal na parkoviště a za nimi jsem viděl mračna, která se začínala sbíhat. Stále jsem sledoval dění tam nahoře a jen povrchově vnímal Markétu. Jo to by jsme asi měli. Věřím, že tamti se brzy vrátí a bude moci jít. Když to dořeknu stane se pár věcí zároveň Tichého hlas z vysílačky a padající Zíma. Doprdele! Neslyšel jsem výstřel a věřím, že Zíma taky ne. Zímová se vrhá za ním a já se s ní pomalu loučím. Nevíme kde je střelec a ona se tam vrhla bez rozmyslu, což se jí nedalo vyčítat. Tanku pojď se mnou hned! Hodíme tam kouřák a dostaneme je pryč! Pepo řekni to Tichýmu! Rozdám rychle rozkazy a nebo to byla vroucná přání? Doufám, že mě Tank bude následovat. Bez něj, bych Zímu asi stejně neodtáhl. Sáhnu do kapsy a vytáhnu dýmovnici, abych jí podal Tankovi. Jsi rychlejší. hoď jí tam a já mezitím doběhnu! Pak je vytáhneme k nám! Což plyne z jednoduché teorie, že jsem rád že chodím natož běhám. Tohle bude dost o držku, ale co dneska nebylo. |
| |
| Jde jen o chycení paže do šátku, přesto se to neobešlo pořádné dávky bolesti a hekání. Proč se příroda obtěžovala s tím dávat nervy do kusů kosti? K čemu je taková věc dobrá. Na tváři mi mezi hlubokými nádechy zableskne úsměv, když dívka uzná, že to se mnou skutečně neseklo. "Díky." Poděkuji jen dívce stručně a opřu se o budovu nemocnice celými zády. Chladná stěna mi dělá dobře. "Vím o místě, kde se můžeme schovat. Není to daleko." Odpovím na její obavy ohledně blížící se bouře. Dech se mi uklidňuje, a i když bolest v paži ani zdaleka neustala, je to teď lepší. "Můžeš vzít batoh. Jinak budu v pořádku. Díky." Přesto se neodlepuji od zdi budovy a jen kývnu na zavazadlo na zemi nedaleko od nás. Asi bych si ho sice mohl přehodit přes jedno rameno, ale není důvod to teď přehánět. V dalším okamžiku už mou pozornost upoutá zvuk velitelčina zvolání a jen vidím, jak mizí za hřebenem kopce. Tichého hlas záhy podává další detaily. Konečně se zády odrazím od budovy, Miler ale reaguje rychleji než já. To není žádné překvapení. "Vytáhni vysílačku a dej vědět Tichému, co mají v plánu." Přenesu svůj úkol na dívku. Očima přeskakuji mezi děním u kopce a svým batohem. Věřím, že obsluha vysílačky není nic obtížného, přesto jsem připraven pomoct, pokud by bylo potřeba. Zato ke kopci a dění tam se přibližovat v plánu nemám. Tam bych mohl leda tak zavazet. |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Musím vskutku obdivovat jeho vynalézavost. Po jeho popisu situace, se všichni přemístíme na úpatí kopce blíže k jeho vrcholu, přestože Zíma zůstává stále v čele celé skupiny. Sehranost obou sourozenců mi na chvíli připomene mé bratry-snad to je tahle představa, která mne zdrží, když se Zímová přesouvá na vrchol kopce a Zíma pokračuje dál přikrčený. Z nečinnosti mne vytrhne až ostré syknutí a následující výkřik. Zímová jedná instinktivně-rychle…příliš rychle na to, abych ji zachytila stáhla zpět k zemi, když se vrhne vpřed na pomoc svému bratrovi. Ani pořádně nemyslím, když ji následuji k vrcholu kopce. Je naživu uvědomím si ihned-neslyšela jsem výstřel-nevím kde je střelec-Zímova noha krvácí. Zakleju a vrhnu se za Zímovou. I kdybych měla nějakou šanci na to zjistit střelcovu pozici, na takovou dálku bych jej netrefila, zdá se totiž, že se jedná o odstřelovače. Ale…proč je tedy Zíma naživu? Ve sprintu překonám vzdálenost mezi mnou a sunoucí se dvojicí, kde se vrhnu dolů k Zímovi, abych jej uchopila jednou rukou okolo pasu a druhou mu protáhla v podpaží. Tato póza je sice vcelku nemotorná, ale nechtěla jsem se zdlouhavě proplétat Zímové pod rukama-navíc tak vytvořím dost opěrných bodů abych v zapření vytvořila dost síly na to s kusem chlapa alespoň na krátkou vzdálenost nějak efektivně hnout-což je přesně co zrovna potřebujeme. Zapřu se tedy v kolenou a vši silou-v této chvíli nedbajíc na jakékoliv jeho zranění-se vrhnu kupředu, snažíc se muže dostat co nejdříve do bezpečí, přestože jakýmsi způsobem mi přijde situace velmi zvláštní. Jaktože není mrtvý? projde mi opět hlavou společně se vzpomínkou na čerstvě zabitého slídiče a ránu našeho vlastního odstřelovače. Tak proč stehno? …ale teď na něco podobného není čas. Teď musím zabrat-co nejvíc a co nejrychleji. |
| |
| Zaklekla jsem na jedno koleno, batoh shodila na zem a zručně jsem v něm zahrabala. Vysílačka byla naštěstí hned navrchu. V krátkosti si jí prohlédnu, abych našla to správné tlačitko. Aktivuji jej a začnu mluvit. Vysílačka “Tichý, tady Markéta... od Topola.“ dodám, protože mne nejspíše nikdy předtím neslyšel. Podívám se na Josefa, jako bych snad čekala, že by mu můj dovětek mohl vadit. “Ti dva míří na parkoviště. Mají dýmovnici. Nejspíše je chtějí krýt před tím... někým.“ Stále se dívám na Topola, sama pořádně nevím, co do vysílačky říkat. Nedokážu správně vyhodnotit situaci a navíc si začínám uvědomovat, že Hanně a Zímové hrozí poměrně velké nebezpečí, což jde poznat na mém hlase. Nebyl až tak sebejistý. Dávám teď prostor pro vyjádření Tichého nebo kohokoliv, kdo zaslechl můj hlas na této frekvenci. Případně, bude-li Topol chtít něco dodat, předám mu vysílačku. *** “Neměli bychom tu dlouho zůstávat.“ vstanu a přehodím si batoh přes obě ramena. Je to praktičtější, když budu chtít pomáhat Topolovi dostat se do bezpečí. “Oni si poradí. Musí.“ snažím se přesvědčit sama sebe. Hanna i Zímová jsou v tomhle zkušené. Určitě si poradí. Měli bychom se dostat do bezpečí. V jedné ruce stále držím vysílačku a druhou natáhnu k Topolovi. Oba dva teď svým způsobem potřebujeme oporu. “Kde je to místo?“ |
| |
| Dýmovnice Vyšlu kulku na její dráhu. Uvidíme jaký to bude mýt výsledek. V tu chvíli mi zaprská vysílačka a ozve se pro mě neznámý hlas. Vyslechnu si její vzkaz. Dýmovnice? Nemám čas polemizovat o tom jestli je to vhodné nebo ne. Pak by se mi jich pár šiklo... Rychle kouknu jakým směrem fouká vítr. Pokud bude vát směrem ke skupině ztratím veškerý přehled. Každopádně mé krytí už bude stát za nic. Ne že by to do teď byla nějaká sláva...„Tichý rozumí.“ Odpovím Markétě. Pak dál vyčkávám. |
| |
| Než stačil kdokoliv jakkoliv zareagovat, Hanna vyrazila jako vystřelená pružinou ze svého úkrytu směrem za travnatý vršek. Její úmysl je zjevný - pomoci co nejrychleji odtáhnout postřeleného Zímu, ke kterému už vyběhla i Zímová. Co se někomu může jevit jako čiré bláznovství je pro druhého čistě instinktivním rozhodnutím, které je vzdálené chladné racionalitě a válečné logice. Zhruba v momentě, kdy dívka po několika skocích přiklekne k úpícímu vojákovi a popadne ho za paži, sykne vzduchem další výstřel. Tento však není od skrytého slídiče, který si vzal velitele na mušku, ale od Tichého. Najít vhodný cíl pro něj nebylo náročné, i když ukrytého agresora do zaměřovacího kříže nezabral. Ne, jeho obětí se stal jeden z nejbližších vozů, osamocená sanitka s vyfouklými pneumatikami a vyskleným čelním sklem. Jen ta byla totiž natolik příznivě natočena, že dala ostrostřelci příležitost naplnit jeho záměr - totiž zasáhnout palivovou nádrž a při troše štěstí tak způsobit onen ohňostroj, který Tichý nezapomněl předem ohlásit zbytku skupiny. Zásah to byl přesný a co více, i výsledný efekt stál za to. Kulka v útrobách sanitky několikrát třeskutě zarachotila a jednou z proražených děr začal na asfalt vytékat benzín. Tichý v zápětí přidal pro jistotu i druhou kulku, která vykřesla o tvrdý povrch jiskru, po které se hořlavé palivo vzňalo jako vyschlý troud. Naftová louže temně zahučela šířícím se plamenem a jakmile se ten dotknul spodku vozu, nastala dunivá exploze, po které nejbližším z vás zalehlo v uších. Sanitka popolétla do vzduchu a při dopadu se obrátila na bok v doprovodu dopadajících plechů a kusů podvozku a motoru. K nebi vyrostl působivý černý hřib, jehož klobouk dosáhnul až nad střechu nejvyšší budovy nemocnice a poté se rozplynul v přívalu dalších chuchvalců dýmu. Plameny v okamžení zachvátily i zbytek vozu a k potěšení především Tichého se z nich řine hustý kouř, zakrývající díky mírnému větru i zbytek parkoviště. Snad díky blížící se emisi je kouř nasáván směrem k ní a tedy o vás, Zíma a kolektiv se tedy nedusí černým závojem z hořícího vozu a naopak získali perfektní krytí pro svůj ústup. Lepší to snad už ani nemohlo být. Tank a Miler se už už chystali hodit na parkoviště přes pahorek své kouřové granáty, ale brzy shledali, že to nebude potřeba. Černý kouř vše v okamžení dokonale zakryl a použití granátů tak už nebylo nutné. Pomohli tedy alespoň přetáhnout raněného Zímu přes okraj náspu a dostat ho tak mimo nebezpečnou zónu, kde se skrývá nepřítel. Hanna i Zímová hned postřeleného následují a nyní prudce oddechují, ležící na zádech na svažitém pahorku. Přitáhnout toho mohutného chlapa jim dalo notně zabrat, i když se s ním táhly jen pár metrů. Nyní jste všichni krytí náspem a navíc i kouřovou clonou, která se jen tak nerozfouká - plameny nyní olizují takřka celou sanitu a krom paliva se už pustily i do vybavení jejího interiéru, což se projevuje působivými modrozelnými melíry, šlehajícím z bočních oken a zadních dveří ambulance. Na vykouření toho bastarda, co postřelil Zímu, to stačit nebude, s nejvyšší pravděpodobností bude mít plynovou masku, ale snad mu dočasná clona znemožní soustředěnou palbu, pokud byste chtěli vylézt ven a podniknout protiútok. Otázkou však je, zda situace nevyužije po svém právě onen slídič. Přeci jen využít výhod kouřové clony nyní mohou obě strany, nejen vy. |
| |
| Tak Markéta. Konečně se dozvídám dívčino jméno. Povzbudivě na ni kývnu, aby pokračovala a řekla Tichému na co se Miler s Tankem chystají. Následující výstřely a exploze mě přinutí instinktivně se přikrčit, i když vím, že mě před nepřítelem kryje masa kopce. Zvířecí zadní mozek má vlastní rozum. Podobné náhlé pohyby však nedělají dobře mojí levačce, což je vidět i na výrazu mého obličeje. "Nemůžeme odejít sami." Odpoutám pohled z hustého černého kouře a upřu ho Markétě do očí. "Město je nebezpečné. Byli bychom příliš snadná kořist pro kohokoli, kdo by nás zahlédl." Chytnu ji za ruku, snad aby se i tak nerozhodla utéct. Chvíli sleduji její výraz, abych se ujistil, že mě pochopila a pak i s ní zamířím k ostatním na kopečku. Nehodlám však opustit asfalt a bezpečí v krytu za terénním útvarem. |
| |
| Ohňostroj Můj plán vyšel dokonale. Potěšeně sleduji jakou mé střeli nadělali paseku. Mám rád ohňostroje... Hustý kouř mě taky potěší. Ty dva mi dluží dýmovnice, co jsem jim ušetřil... Optikou začnu kontrolovat vršek kopce. Pokud by chtěl teď někdo na skupinu zaútočit z tohoto směru musí se objevit na hraně dýmu. Pokud má masku, tak by by to trvalo jen pár sekund. Vynořit se z clony, zamířit, vypálit a zase se stáhnout do dýmu. Proto musím být co nejvíce soustředěný. Mou jedinou výhodou je, že já tuším, kde se nepřítel objeví. On bude muset ještě chvíli zjišťovat, kde přesně se skupina nachází, ale i o tuto výhodu můžu rychle přijít. Pokud by se na poprvé vynořil, jen aby zjistil, kde je skupina, nejspíš bych ho nestačil zasáhnout... Zajímalo by mě co má skupina v plánu teď. Emise se blíží, takže nám dochází čas. Nevím jestli má někdo ze skupiny plynovou masku. Pokud se ale rozhodnou využít kouře jako krytí a na slídiče zaútočit, tak jim tu nebudu nic platný. Druhá možnost by byl rychlí ústup. Tu bych preferoval, protože z průzkumu parkoviště nic nekouká a je tu riziko toho, že by se mohl objevit ještě další Slídič, který by skupinu skřípl do kleští... Já sám bych se měl taky brzo přemístit. Už jsem vypálil mockrát z jedné pozice...Pokud by se skupina opravdu rozhodla stáhnout, tak bych je chvíli kryl a pak bych se k nim mohl připojit v nějakém vhodném úkrytu...Pokud se rozhodnou zaútočit můžu se přestat soustředit na dým a začít hlídat záda skupiny... „Tichý, čeká na pokyny.“ Ozvu se skupině vysílačkou. |
| |
| Na nedaleký výbuch sanitky jsem reagovala stejně jako Topol. Přikrčila jsem se k zemi, uši a oči na stopkách, ale nakonec se ukázalo, že to byl náš odstřelovač. Pááni Užasle zírám na kouř rozplývající se do okolí. “Nechci je opustit,“ ohradím se vůči tomu, co řekl Josef. Doklo se mne, že o mně přemýšlí takhle. “Ale musíme se někam rychle schovat. Tohle,“ sevřenou dlaní s palcem ukážu vzhůru na oblohu. “Je horší, než teskáči.“ Když mne chytí za ruku, proběhne mnou vlna uklidnění. Najednou, i když všechno stojí za starou belu, věřím, že se z toho dostaneme. Stisknu pevně jeho dlaň a ve vhodnou chvíli pak vyběhneme za ostatními. Ačkoliv je Josef zraněný, i tak vede one mne, ne naopak. |
| |
| Vybíhali jsme k horizontu a já jsme toho už měl dost. Můj běh byl rozhodně pomalejší než ten Tankův a celkově je na mě vidět, že začínám být poměrně vyčerpaný. Sledoval jsem horizont a najednou uslyšel výbuch. Pravděpodobně tne ohnostroj od Tichého. Byl jsem za to rád, že se něco takového děje. Schoval jsem dýmovnici zpět do kapsy a vyběhl za pahorek, abych přiložil jednu ruku k dílu. Chytil jsem Zímu za vestu a spolu s ostatními jsem ho táhl pryč. Kouř, který se táhl ze sanitky nás zakrýval a já jsme byl rád, když jsme se dostali pod horizont. Pokud možno, táhnu ho ještě kus, aby jsme nebyli vidět a potom se pouštím do práce. Moje reflexy zdravotníky reagují v principu okamžitě. Vím, že by jsme se měli přesunout, ale za tu dobu by mohl Zíma vykrvácet a já ještě pořádně ani nevím kam ho trefili. Prvně ho prohlédnu jestli stále dýchá. Jako další si prohlédnu s největší pravděpodobností hruď, kam dostal zásah. Rozepnu mu vestu a pokusím se najít ránu. Stiskněte mu ránu hned! Řeknu zbytku, je mi jedno kdo to udělá, ale můj hlas dává znát, že opravdu nebudu o tom diskutovat. Sahám pro svojí lékárničku, abych mohl vytáhnout tlakový obvaz, kterým hodlám pro tuto chvíli zastavit krvácení. Když jsem připravený budu potřebovat pomoc znovu. Potřebuji, aby jste ho zvedli do sedu, abych to mohl zavázat. Řeknu zbytku a doufám, že budou tak spolupracovat jak doufám. V tomhle zápalu ani nestíhám sledovat Tichého a jeho hlášení. Na to jsou tu jiní. |
| |
| Zíma je kus chlapa a tak i s plným vynaložoním sil mých a Zímové nejsme schopné postupovat dostatečně rychle. Náhle se ozve ostré syknutí, u kterého už už očekávám, že někdo z nás dvou padne k zemi, když v tom následuje výbuch jedné z nedalekých sanitek. Instinktivně se při první ráně natočím od výbuchu, avšak ihned nato pokračuji s úsilím dostat Zímu z nebezpečné zóny, přestože sanitka vytvořila praktickou dýmovou clonu. Když nám přijdou na pomoc muž s obvázanou rukou, který se předtím staral o Topola, a také ten, který sejmul těžkého slídiče, odevzdaně jim udělám místo, aby mohli Zímu přetáhnout přes vršek náspu zpět do bezpečí. Já sama se za něj spíše jen sesunu, těžko oddechujíc a s očividně omezenou slyšitelností, jelikož instrukce zdravotníka zní jako bych byla pod vodou. Přesto pochopím co asi chce, převalím se přes bok, otřu si ruce o kalhoty a poté je pevně přitisknu na Zímovu ránu na stehně, snažíc se zastavit krvácení alespoň na takovou chvíli, aby mohl medik vytáhnout obvaz. Na chvíli mi pohled putuje na černý mrak kouře deroucího se ze sanitky, než si mou pozornost opět vyžádá zdravotník, jemuž se prozatím pokusím co nejlépe asistovat, abychom dali Zímu co nejrychleji dohromady a mohli se odtud pohnout, protože mám pocit, že za okrajem náspu už moc dlouho bezpečno nebude. |
| |
| Dlouho nečekám a rovnou přikleknu k bratrovi. Ani se nenaděju a už jsou tu další pomocnící. Když vidím, že se ten zraněný (Miler) pokouší rozepnout Zímovi vestu, klepnu ho prsty přes zátylek a s trochu nakvašeným tónem kývnu k ležícímu Zímovu tělu. "Dostal to do nohy, jedna rána, víc jich nebylo. Podej mi rychle nějakou dlahu a kus obinadla, musíme to zaškrtit, než se pokusím vytáhnout kulku." A kdyby se snad zdráhal mě poslechnout, podotknu: "S tím tvým otevřeným zraněním ani nemysli na to, že se mu v tom budeš hrabat. Radši mi věci podávej jenom zdravou rukou, jasný? Nechci aby Míra kvůli tobě dostal sepsi," zamumlám už spíš jen pro sebe a převezmu věci na vytvoření škrtidla. "Hanno, rozrhni ty kalhoty u rány... tak, děkuju. Jinak se tam nedostanu," promluvím ke společnici, načež rychle ovinu stehno gázou, provléknu kus dlahy a začnu jí otáčet jak to jen jde, abych zpomalila průtok krve. Jakmile je to hotovo, pokračuju v komandování: "Hanno, opláchni ránu alkoholem, ty mi podej kleštičky, nebo pinzetu, nebo cokoliv vhodnýho co máš v tom svým chlebníku. Šupem!" Ano, jsem strohá a ano, neříkám to sladce medovým tónem. Soudě podle míry krvácení nebyl brácha zasažen do stehenní tepny, ale přesto je nutné spěchat. Jakmile Hanna a Miler udělají co jsem jim řekla, pustím se do zákroku. Míra bolestí ztuhne, když mu do rány vložím kovový nástroj, ale nemohu přestat, tohle je potřeba udělat rychle. "Jen klid, mysli na Anglii a já budu hotová coby dup," snažím se bráchu uklidnit a zatím pokračuju v lovení olověné mršky, která se zatoulala obdivuhodně hluboko. Celé martyrium netrvá déle než 'Skákal pes'. Zdeformovaná kulka cinkne o asfalt a já si hned říkám o další předměty. Znovu dezinfekce, potom Milerův tlakový obvaz, povolit škrtidlo. Dám bratrovi napít, už vypadá, že bude v pořádku. Poté se obrátím na své dva pomocníky a kývnu na ně. "Díky za asistenci, pomohli jste mi." Jsem celá očouzená a zaprášená, na čele mám krvavý šlic a trochu krve i ve vlasech, jak jsem si odhrnovala dlaní ofinu z obličeje. Mám toho už dost, jsem unavená a můj bratr byl postřelený. Teď se už jen rozhlížím po ostatních, kdo přijde s nějakým pořádným plánem. Doufám, že to nebudu muset být já sama. |
| |
| Bolest zvládám, odmítnul jsem i morfin. Parchant trefil jen sval. Kdyby to nebyl nějakej kripl, trefil mě na komoru a bylo by po ptákách. Tuhle ránu rozchodím do večera, nejpozději před zítřejší snídani. Takže zatímco sedím opřený o stěnu domu, ze kterého nedávno zesnulý slídič kus uštípnul granátem, prohlížím si zakrvácenou nohavici a obvaz, který mi sestra tak pěkně aplikovala na ránu a pokynu Milerovi, aby šel ke mě blíž. Vezmu si od něj rádio a rovnou zavolám horkou linku na naše strážné oko ve zvonici. "Tichý, jestli toho píčuse zmerčíš, pošli mu ode mě jednu štípanou, že Zíma pozdravuje. Budeš tak hodnej, viď?" To je z mojí strany pro odsřelovače vše. Nic, co by sám nevěděl že má udělat, ale stejně - je slušné odpovědět, když už o sobě dá vědět a evidentně se nefláká. Takže vlastně ještě... "Dobrej nápad s tou nádrží." Vysílačku zas položím, nějak mi v ruce ztěžkla. Potřebuju si na chvilku odpočinout. "Miler, Tank, kdo dál? Kdo tady ještě udrží zbraň a ještě není postřelenej?" No, ten se moc nepoved... "Musíme ho dostat, nejde si ho nechat v zádech. Může bejt sám, ale taky nemusí. Nevím, kde je, ale určitě ne daleko. Tipuju, že si našel schovku na parkovišti. Zmrd zasra... ááh!" popadnu se za koleno a zatnu zuby. Nohou mi projela silná křeč, při které jsem na moment myslel, že se pochčiju. Že bych si ten morfin nakonec přeci jen nechal dát? Ne, až to bude k nesnesení, ještě ne. K Milerovi a Tankovi se obrátím s vyčerpaným úsměvem: "Ujmete se toho. Krom něj nikdo neumře, ani to nekoupí, jasný? Jděte na to, dokud máte výhodu krytí." |
| |
| To je hned pomocníků a blbých keců. Jeden je nezná, ani 15 minut a už na něj vřeští jak opičák na návštěvníka v Zoo. Třeba to byl její bratr, ale upřímně nesnáším, když po mě někdo vyjíždí. Hlavně někdo, kvůli komu jsem přišel o prst. Nebýt mě, jsou furt tam. Pravda, nebýt Zímy nejsem já, ale vracíme se zpět k tomu, že nebýt jich nebyl bych tady. To se to mluví, když jsi byla hned kousek. Já jsme rád, že jsem sem vyfuněl. Konstatuji zatímco pomáhám Zímové v ošetřování našeho šéfa. Tedy v principu našeho šéfa. Mé staré reflexy z armády furt pracují a on je hodností nade mnou. V principu já jako vojín, jsme byl vždycky až to poslední patro, o které si každý otíral boty. Vytáhnu z lékárny pinzetu a podám jí Zímové. Musím nechat, že umí. Není to nějaké dřevo a věřím, že potom si možná promluvíme, ale teď by jsme si asi vyškrábali oči. Práce byla hotová a Zíma mimo ohrožení vykrvácením. Vzal jsem si zpět pinzetu. Není zač. Byla to dobrá práce. Upřímně jsem rád, že jsem jí nemusel dělat já sám. Konstatuji zpětně při pohledu na svůj prst a stejně tak si uvědomím soustředění, do kterého jsem propadal sám a který jsme viděl na Zímové. Najednou přijdu o vysílačku ani nevím jak. Už to je známka toho, že toho mám plné zuby. Když se Zíma zeptá, kdo tu udrží zbraň, tak se na něj podívám výrazem, který používá psychiatr u magora. Chvíli ho sleduji a pak se rozesměju. Tak ten byl dobrej šéfe! Pak mi ovšem dojde, že se opět po mě chce něco, co obnáší střelbu, pohyb a celkově potyčku s obrněncem. To bych prosil, už tak mě Ti pitomci osekali více než bych chtěl. Pojď Tanku, dáme mu na prdel a konečně odsud vypadneme. Zkontroluji zásobní, zbraň a kývnu na Tanka. Nechce se mi moc pouštět přes kopec, ale co nám zbývá. Postupuji opatrně ke svahu a snažím se využívat krytí kouře. Pokud najdu vhodné krytí, tak se přesunu přes kopec dolů, k nějakému autu, případně samotné sanitce, abych našel trochu krytu. |
| |
| Konečně se mi ve vysílačce ozve hlas v odpověď. Potěšeně zjišťuji, že jde o Zímu. Takže to ten starej hajzl zase přežil... Jeho zdělení mě zas tolik nepotěší. Nevíme jestli ten Slídič nemá vysílačku, takže plané tlachy jsou tak trochu nadbytečné. Správně by stačilo, kdyby oznámily, že zranění není závažné... Pak ještě přijde ten dovětek s nádrží... Pokud ten slídič má vysílačku a do teď netušil, že jsem sniper, tak už si to nejspíš domyslel a on mu navíc ještě poví, že za ten ohňostroj můžu já. Řek bych, že od teď na mě někdo bude mít spadeno... „Tichý, Rozumí“ Odpovím svým neutrálním neměním hlasem. Chvilku uvažuji, že se znovu zeptám na pokyny, ale dle toho co vidím je to zbytečné. Mám se je pokoušet krýt co nejlíp to de a oni, už pomalu mizí z mého zorného pole... Čas na přesunutí nezbývá, takže hold budu krýt ty co zůstanou za valem... Škoda, že nemám trochu víc vybavení. Třeba takového drona, nebo aspoň malí minomet... To by pak ten hajzl neměl šanci... Kéž by je nám k ničemu, tak se soustřeď Napomenu se a dál sleduji co se vyvrbí... |
| |
| Namísto medika s poraněnou rukou přijímám rozkazy od Zímové. Trhám, držím, obracím se na medika pro potřeby které si vyžádá a skoro ani nemám šanci pořádně vnímat bolestivé reakce pacienta, když mu střelnou ránu dezinfikuji. Jakmile však začne se svou řečí typu-kdo jste ještě bojeschopní, jděte mě pomstít, zamračím se. Měli bychom se nejprve dostat do bezpečí-podobná akce zabere čas-a já a Zímové možná nebudeme stačit, abychom vás dotáhly do nějakého úkrytu…nechte emisi, aby se o toho „zmrda“ postarala a ty, co ještě udrží zbraň, aby nám kryli záda… Jedná se spíše o návrh, než přímý odpor jeho rozkazu, ale i tak čekám, že se nad svým rozhodnutím alespoň zamyslí-přeci jen, Zímova krev na mých rukou a incident s Topolem je svědectvím, že žádný boj není jednostranný…a já si nemyslím, že zrovna teď máme nějak navrch. Navíc ani nemáme tušení o koho se v případě útočníka jedná, a musím přiznat, že z něho mám opravdu špatný pocit. |
| |
| Lov na myšku Pavel Věci se semlely tak rychle. Jednu chvíli přemýšlím, že řeknu Pavlovi, ať mi pomůže nasadit ten exoskelet, vzápětí už běžím přikrčený pro Zímu, kterého někdo postřelil. Jak se ukázalo, naštěstí to nebylo nic vážného. "Tebe se jen tak lehce nezbavíme, co?" pousměju se na seržu a vystrčím hlavu ven, abych se podíval po okolí. Přes ten dým a prach nevidím nic, ale to nemusí být tak špatné. Ten někdo nás nejspíš taky nevidí, ale počítat s tím nechci. Chvilku se dívám, jak Zímu dávají do kupy, pak radši pohled přesunu zpět přes sutiny, abych hlídal okolí. "První skvělej nápad za dnešní den," usměju se a zapumpuju předpažbím brokovnice. Převalím se přes náš kryt a přikrčen pokračuji kupředu. Natáhnu si šátek, který jsem měl kolem krku přes ústa, ať nedýchám všechen ten prach a dým. Tak kde seš ty hajzle? ptám se sám sebe. Docela by mi pomohlo, kdybych věděl, kde Zíma stál, když to dostal. No nic, musím se spolehnout na své vyvinuté válečnické smysly. S mým štěstím najdu toho mutanta a ne toho střelce. |
| |
| I když byla Hannina poznámka o blížící se emisi mířena spíše na chlapy, kteří se už už chystají srovnat skóre s jedním z posledních zbývajících slídičů, přesto se ještě ozvu já a předeženu tak bratra, který neváhá a úkoluje každého okolo sebe. Jako kdyby jeho krvácející noha říkala: "já už mám odfajfknuto za snahu, teď se snažte zase vy." Podobně se choval ještě před vstupem do armády a dělá to stále. A proto promluvím nejdřív já, adresujíc především Devítiprsťáka a Terminátora s brokovnicí: "Stůjte vy dva. Na tom co řekla Hanna něco je. Proč se s tím slídičem párat, prostě ustoupíme někam do bezpečí. Tamten se už do Citadely dneska nevrátí, emise jde od východu. Jestli půjde za náma, koupí buď kulku od Tichého, nebo od jednoho z nás, co budeme krýt ústup. Podle mě je to lepší, než posílat ve vlnách ty poslední z nás, kdo ještě urží zbraň." A teď jsem zvědavá, jestli zvítězí loajalita vůči nadřízenému důstojníkovi, nebo názor dvou ženských. I když, soudě podle výrazu v Markétině tváři soudím, že ona bude mít podobný postoj k celé této situaci. Jen doufám, že se tu teď nerozvine diskusní panel. Snad si všichni uvědomují, jak málo času na rozhodnutí máme. |
| |
| Vypadá to, že Zíma je na tom dobře, možná i líp než já. Nejsem doktor, ale tipl bych si, že jeho noha nebude potřebovat měsíc, než bude zase použitelná. Pohledem zatím přelétávám z jednoho mluvčího na druhého. Chápu oba názory. Zároveň vím, že já se za slídičem nikam hnát nebudu. Teď chci jen někam zalézt a mít klid. "Měli byste ji poslechnout. Kousek odsud je místo, kde se můžeme schovat." Promluvím k ostatní zpod kopečku, kde s Markétou ruku v ruce stojíme. "V tomhle počtu nám tam asi bude trochu těsno, ale poslední imisi jsme tam přežili." Po mých slovech mi přes obličej přelétne mrak nepokoje, počkám ale na rozhodnutí skupiny. Venku dlouho zůstat nemůžeme, dělit se taky není nejlepší nápad. |
| |
| K mému překvapení se útok od posledního (doufejme) přeživšího zlouna nesetkal s fatálními následky. Zíma to přežil a stejně tak i jeho ostrovtip. Tenhle chlap se mi vůbec nelíbí. Změřím si ho pohledem. I když je to bratr Zímové, nikdy předtím jsem se s ním nepotkala. Neznám ho. Jen vím, že mi na něm něco nesedí. Podívám se na Hannu, která k mému pocitu klidu je v pořádku, a najednou si uvědomím, že tam vlastně stojíme ruku v ruce s Topolem. Scéna jak vystřižená z brakové literatury. Ale mě to nevadí. Naopak. Cítím, že mám vedle sebe někoho jako oporu. “Kousek odsud je menší kaplička a kostelík, tam se dá taky schovat.“ doplním. Přece jen je lepší, abychom měli víc možností na výběr, kam se schovat. “Pokud chcete něco dělat, udělejte to hned. Měli bychom už jít.“ naléhám na ostatní. Podívám se na Topola. Teď jsme všichni, tak snad můžeme vyrazit. Jemně stisknu jeho dlaň v jasném gestu. Pojďme už. |
| |
| Po krátké výměně názorů následuje pauza…oba muži, jež se k nám připojili společně s Zímou mají očividně v plánu následovat jeho přání, zatímco my stojíme za náspem a čekáme až zahřmí. Jdeme. prohodím tedy a kývnu na Zímovou vedle mě, aby mi pomohla dostat Zímu na nohy. Přestože jeho stav není ani z daleka ideální, alespoň na jednu nohu našlapovat může a tak by měla podpora nás obou-každé z jedné strany-stačit, abychom ho dostaly kam je třeba. Jakmile je Zíma na nohou a jeho ruka kolem mých ramen, obrátím se zpět na Topola. Kudy? nadzvednu obočí a očima přejedu naši novou „navigátorskou“ dvojičku. Čím dříve se dostaneme z pozice o které náš nepřítel očividně ví, tím lépe…a zároveň také uniknout blížící se emisi jistě není k zahození. |
| |
| Milere já nevím proč, ale život se Ti nějak sere. Podívej se na to ráno, to jsi byl vlastně nezávislej a všechno Ti bylo jedno. Pak zaslechneš Topola a všechno jde do háje. Přijdeš o prst, málem se nadejcháš nějakých leptavých hnusů a teď Ti velí chlap nebo ženská? Myšlenkový tok mi proudil hlavou a zároveň jsem přemýšlel o tom, co říkala Zímová. Vlastně má pravdu a ta druhá Hanna taky. Ty dvě Zímu neodtáhnou a chodit mu asi moc nepůjde. Seru na to. Tanku mají pravdu. Pomůžem jim odtáhnout Zímu. Tichý nás může krýt a pak se k nám přidá. Když nás bude následovat tak ho Tichý sundá. Ženské ho neutáhnou. Ty ho podepři já nás budu krýt vzadu. Bylo mi proti srsti tenhle strašný bordel ve velení a nelíbilo se mi, že Ty lidi neznám. Už tak jsem jim svěřil život a i když mě jednou zachránili, tak co vím co se stane podruhé. Doufám, že Zíma nebude nějak extra protestovat. Na to už fakt stejně nemám. |
| |
| Je rozhodnuto. Zímův pokyn bojovat se slídičem, který ho postřelil na parkovišti, je převážen rozhodnutím většiny stáhnout se pryč od nemocnice a počkat v bezpečí, než přejde emise. Někteří z vás přišli s návrhem, kde by se dalo schovat, nakonec se ale nejvíce lidí přiklonila k Topolově návrhu, ačkoliv nikdo z vás netuší ani jak daleko ono místo je, ani co znamená že "vám tam asi bude těsno". Jde snad o nějaký podzemní kryt? Anebo garzónka v některém z nedalekých paneláků? Necháváte to koňovi a radši každý popadnete to, co je pro vás nejdůležitější - Zímová a Hanna vezmou každá z jedné strany raněného Zímu, Markéta pak nese Topolův batoh a jistí ho na jeho podvrtnutém kotníku. Josef sice chodí sám, ale ošklivě pajdá. Tank a Miler se zhostili krytí skupiny při vašem "taktickém přesunu" (není to útěk!) Hořící sanitka vám dala svělou příležitost opustit oblast bez toho, abyste byli na ráně nepříteli. Těžko říci, zda se slídiči stáhli po první ráně, anebo dál číhají s tím, že určitě podniknete odvetný útok. Na to, že si sami nevšimnou blížící se emise, se spolehnout nedá. Jisté ale je, že zatím neexistuje oblek, který by dokázal jedince ochránit před působením emise, takže i elitní vojáci se budou muset uchýlit do úkrytu. Možná, že si vyberou za své útočiště nemocnici a snad nepůjdou ve vašich stopách. Jediné místo, kde byste dokázali jejich útoku čelit, by byl skutečně snad jen podzemní kryt. A vzhledem k tomu, že vás Topol navádí k blízkým domkům, které se dají jen chabě bránit proti frontálním útokům skvěle vybavených zabijáků, nezbývá než doufat, že nepřítel nezjistí, že se tam ukrýváte. Topol ukáže na nejbližší dům a tím potvrdí, že jste došli do cíle. Za lepších časů to mohl být hezký domek. Má jen přízemní podlaží, okna jsou zatlučena, fasáda je oprýskaná a zašedlá, okolní vegetace, tvořící malou zahrádku okolo domku, je mrtvá. S celkově zchátralým vzhledem domu ostře kontrastují vchodové dveře, které jsou v překvapivě dobrém stavu. Když k nim přistoupíte blíže, všimnete si, že je přes ně nasprejované velké červené X a trochu menším černým písmem slovo MOR. Hodíte lehce znepokojeným pohledem na Topola, ale ten kývne hlavou, že je vše v pořádku. Berete za kliku a vstupujete dovnitř. (protože je vás hodně a je blbost, abyste lezli do domu všichni naráz, přizpůsobte si následující popis pořadí, v jakém vstupujete. To pořadí je určeno tím, kdo jak kdy napíše). Ocitáte se v chodbě, mající na délku asi pět metrů. Celkem z ní vychází patero dveří, jedny přímo naproti vám a pak po páru na každé straně chodby. Okolí je neosvětlené a ponuré, vzduch je stojatý a je v něm cítit cosi zvláštního, neobvyklého. Snad ozon...? |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Rozhodni se rychle, protože skupina se už vypravila směrem pryč od nemocnice. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Evidentně jednotka ztratila bojeschopnost a bojechtivost. Ještě k tomu se od východu (od Citadely) blíží emise, což je snad ještě více smrtící nebezpečí, než několik slídičů. S těmi se totiž dá alespoň bojovat, zatímco emise zabije kohokoliv, kdo se nekryje za vrstvou železobetonu, nebo alespoň několika vrtsvami běžného zdiva. |
| |
| Sotva jsem vylezl zpoza násypu, už začaly padat další návrhy co dál. Jediní dva, co unesou zbraň by se neměli vzdalovat od skupiny a navíc se blíží emise. A další věc na seznamu prúserů je, že Zíma je raněn. Toho parchant a můžeme dostat jindy, teď musí všichni do bezpečí. "Dejte mi pět minut. Pavle, pojď se mnou"[/b] houknu na Pavla a přesunu se k místu, kde jsem vytrepal tu slídičskou bojovníci z její zbroje. Revolver, lékárničku munici do revolveru, bibli a další drobné věci rychle nacpu do batohu, který jsem nechal u ni. Otočím se na Pavla se slovy " Teď potřebuji tvou pomoc. Zapneš mě do toho exoskeletu. Na výměnu zbroje není čas, takže to připneš na mou. Pak ti budu krýt prdel až do...kam to vlastně jdou? To je fuk, prosím pospěš" Teď už jen zbývá modlit se. |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro Krytí Pozoruji jak se skupina stahuje. Jde o celkem umravněný ústup. Pokud poskytnu krytí mělo by vše proběhnout v klidu. Stejně bych byl raději kdyby mě průběžně informovaly. Vyčkávám jestli bude potřeba, abych vypálil. Po očku ale také sleduji skupinu. Kam asi míří? Zná někdo z nich nějaký bezpečný úkryt? Začnu lovit v paměti, jestli jsem nezahlédl nějaké bezpečné místo, kde bych se i já mohl schovat před emisí... Nejméně ty paneláky vypadají slibně... Pak sáhnu po vysílačce. |
| |
| Vysílačka „Tady Tichý. Zůstávám na pozici. Žádám o pokyny.“ |
| |
| Zastavím s Markétou před domem, sám se dovnitř ale nijak nehrnu. "V pokoji naproti je anomálie," začnu s popisem toho, co nás čeká vevnitř rovnou od toho nejlepšího. "Ostatní místnosti byly v pohodě. Hned za dveřma bude někde harampádí, co tam někdo měl jako alarm, tak o to nezakopněte." Podívám se na Tanka s Milerem. Je zřejmé, že někdo by měl dům prohlédnout, jestli je stále prázdný. Někdo pohyblivější než já. Hlavou proto kývnu ke dveřím, abych je pobídl dovnitř. Zdravou rukou objímám Markétu kolem ramen, abych odlehčil zraněné noze, druhou přikurtovanou k tělu, hlava je tak to jediné, čím můžu naznačovat směr. "Nelekněte se mrtvol." Zmíním ještě nakonec, aniž bych k tomu dodal cokoli bližšího. "Potřebujeme sem nějak navíst Tichýho. Al tak, ať nemusíme celýmu městu hlásit, kde přesně se schováváme." Zamyslím se nad problémem. Je fajn mít vysílačku, ale když jí člověk nemůže věřit, přináší to spíš starosti navíc. "Nevím jak dobře zná město. Když mu řekneme, aby šel ke kostelu," kývnu hlavou někam neurčitě dál od nemocnice, "s tím, že ho odchytneme po cestě, bude vědět kam má jít?" |
| |
| Po příchodu k domu, kam vás navedl Topol, jste shledali, že se od vás Tank s Milerem odpojili. Vlastně si teď uvědomujete, že vás oba chtěli krýt pro případ, že by vás nepřítel chtěl při ústupu do bezpečí následovat. V plánu ale nebylo, abyste o nich nevěděli kde jsou a jak daleko za vámi se drží. Doufejte, že jste se jim neztratili, i když váš postup nebyl kdovíjak rychlý. Mezi ulicemi a jinými stavbami by se ale zabloudit dalo. |
| |
| Tak jsme tady, konečně. Hned v předsíni ale moje nadšení Topol dokonale zchladí, když vyklopí, že tu krom anomálií máme i mrtvoly. Pohlédnu na něj s výrazem nefalšovaného údivu a s rukama v bok se do něj pustím: "Takže tvůj nejlepší tip na úkryt je barák plnej anomálií a mrtvol? No to je paráda. Super, fakt!" Jsem celkem slušně nasraná, protože jsem se spoléhala, že krom střechy nad hlavou a aspoň několika kavalci bude v úkrytu bezpečno. A teď se dovím, že není. To už jsme vlastně mohli rovnou zůstat v nemocnici, opevnit se v nějakém patře a ušetřili bychom si cestu. Jelikož je už ale rozhodnuto a moje stížnosti nemají šanci cokoliv vyřešit, jen si dlouze a nahlas povzdechnu a nakouknu do chodby vedoucí z předsíně. Hned za rohem vidím naskládanou hromadu nádobí, hrnců, pánví, hrnků a několika prázdných plechovek. Od držadla jedné velké pánve vede tenký vlasec, který někdo napnul přes chodbu v úrovni holení. Kdokoliv by o vlasec škobrtnul, shodil by na zem celou tu hromadu nádobí. Prostý a účinný alarm. Nejdřív chci přeříznout vlasec nožem, ale pak si řeknu, že by nám mohla být nástraha ještě k užitku. "Nezakopněte o to. Snažte se to vysoko překročit." |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Minuty plynou a vaše nervozita stoupá. Co chvíli nervózně zvednete oči k travnatému vršku, za nímže k nebi stoupá černý kouř z hořící sanitky a hledáte na horizontu siluetu slídiče. Avšak ten nepřichází. Buď za vámi nejde, anebo si zvolil jinou trasu a defakto vás tak obešel. Nevíte, můžete jen polemizovat. Po asi patnácti minutách zacvakne Miler poslední klipsnu na Tankově paži a poodstoupí o dva kroky. Tank se zkusmo projde, zamává pažemi, povyskočí... mechanické bzučení dává jasně znát, že všechny motůrky a serva pracují jak mají, nic nikde nedrhne a netlačí. Tank sebere ze země granátomet, který nyní už není neúnosný, ale celkem pohodlně se dá nést v obou rukou. Vyjdete na hlavní ulici, kam jste viděli jít zbytek skupiny a najednou vám oběma dojde, že vůbec nevíte, kde jsou ostatní. |
| |
| Měla jsem poněkud jiné představy, kam se vydat a schovat se před bouřkou. Já chtěla do malého kostelíka, ale Topol nás očividně vzal někam, kde to on zná. Jenže... jak se ukázalo, tak jsme se možná dostali z bláta do louže. “Zímová má pravdu.“ přitakám naší velitelce, která sjede Topola. Bohužel je to prozatím naše jediná možnost. Asi tady bude platit pravidlo – lepší něco, než nic. Trochu se urovnám pod Topolovým ramenem, abych mu lépe pomohla dostat se přes nástrahy v domě. “Zvládneš to překročit?“ podívám se na nastražené lanko a pak na Topola. Pevně ho držím kolem pasu a druhou rukou se přidržuji zdi. Tu stabilitu musím někde nabrat. Takže mrtvoly jo... Připrav se na to Markéto. Kdoví, co se tu dělo a co o tom Josef všechno ví. Při těchto myšlenkách se na Josefa opět mimoděk podívám. Jako bych v jeho tváři hledala nějaké vysvětlení pro to, proč jsme šli zrovna sem. “Hanno, myslíš že bys mohla... však víš co. Dostat sem nějak toho Tichýho?“ obrátím se s prosbou ještě na svou kamarádku. Nechce se mi jí posílat ven, ale Zímová bude chtít nejspíš zůstat tady s bratrem, ti dva jsou někde venku, já se starám o Topola. Hana k tomu chudák přišla jako slepý k houslím. |
| |
| Malý domek do kterého nás Topol dovedl sice není úplně podle všeobecných představ, ale co se dá dělat. Před dveřmi Topol pokyne hlavou dovnitř a já se nejprve otočím přes rameno, avšak když si uvědomím že jsme cestou přišli o naše dvě poslední káčátka, nasměruju Zímu ke stěně a vyvleču se mu z pod ruky abych onu funkci převzala sama. Pomalu tedy vejdu do chodby, upozorněna Zímovou na očividnou past, kterou vezmu na vědomí jako varování před jejími možnými variacemi v dalších pokojích. Jeden po druhém tedy pomalu prohlédnu, snažíc se jakýmsi lehce opatrným nemotorným způsobem vyhnout všemu možnému harampádí, otvírajíc dveře co nejpomaleji a nejopatrněji-v případě nezvaných hostů. Pokud je prostor čistý, udělám místo lidem kteří si potřebují oddechnout-jmenovitě tedy nejprve Markéta a Topol, než se vrátím zpět k Zímové jí pomoct s jejím bratrem. Jakmile jsou všichni hosté jaksi „ubydleni“ a slova přijdou na naše další kroky, tiše si vyslechnu jak Topola, tak Markétu. Jestli ho sem nasměrujete, vyzvednu ho. přikývnu. Nehodlám předstírat že bych tím byla nějak nadšená, ale jiná možnost tady není…nikdo jiný tady není. Počkám tedy než se někdo ujme vysílačky a nejprve si vyslechnu instrukce které našemu strážnému andílkovi poskytnou-a pak se po významném kývnutí Markétiným směrem v tichosti odeberu zase ven… ach, jaký to je dneska ale krásný den… |
| |
| "Přestáli jsme v něm poslední imisi, přežijem i tu další." Odpovím klidně Zímové. Markéta se mezitím připravuje poskytnout mi oporu při překonávání nástražného systému. Asi bych lanko s pomocí překročit dokázal, ale stejně se do toho pouštět nebudu. "Radši ten vlasec sundej," odpovím Markétě. "Budete dovnitř muset dostat ještě Zímu. Takhle to bude jednodušší. Bude stačit, když to nádobí sundáš z hřebíku, na kterém visí." Odpoutám se od ní a opřu se o zeď, než pročistí cestu dál. "Zatím si vezmu vysílačku." Nastavím zdravou ruku, abych mohl přístroj převzít. "Tady Topol. Jsme jižně od naší poslední pozice," promluvím do vysílačky. Mám jen velmi obecné představy o tom, kde by mohl být Tichý, ale co se týče Milera s Tankem, mělo by jim to stačit, aby se nám dostali na dohled. "Ostatní by měli přijít na křižovatku odněkud shora." Oznámím Hanně a rukou s vysílačkou mávnu směrem k nemocnici. Logicky se dá očekávat, že můžeme všechny čekat zhruba ze stejného směru, odkud jsme přišli my sami. |
| |
| Má pravdu, tohle bude jednodušší. Zadívám se na nádobí a na lanko. Je to přece jen oznamovací systém proti nechtěnné návštěvě, žádná past. Předám Josefovi vysílačku, ať záležitosti s Tichým vyřídí on, a sama se skloním k lanku. Začnu sundávat nádobí z hřebíků a odkládám je stranou. Lanko pak odvážu. Jakmile je hotovo, pomůžu Josefovi s přechodem hlouběji do domu. “Až tě někam usadím, vrátím se sem a dám to vše do původního stavu. Ať nám to je k něčemu.“ mile se na něj usměji. Nechám se o něj poté navigovat, kde co je a čemu se vyhnout. A v duchu se snažím připravit se na ony zmiňované mrtvoly. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Upřímně jsem na ten exoskelet zapomněl a celkově bych se na něj nejradši vykašlal. Pro další postup bude rozhodně výhodné ho mít, ale já už se setsakra těšil až si budu moct lehnout a pořádně si odpočinout. Pomáhal jsem Tankovi nabalit věci a pak se nabalit do skeletu. Upřímně to bylo těžší než jsem si myslel. Takhle na vlastní oči to celé bylo složitější než jsem čekal a já jsem celkově nebyl moc technický typ. Celkově to nešlo tak jak jsme si představoval. Doprčič doufám, že to bude stát za to. Celkem nás to zdržuje. Jenom konstatuju, když zapínám další přezku na zbroji. Otáčím hlavu a vidím jenom vrcholek kopečku a sám doufám, že na něm a ani jinde nikoho neuvidím. Poslední klip a Tank je zapnutý. Sleduji jeho první pohyby a myslím, že vypadá jako dítě s novou hračkou. Koukám jak zvedá granátomet a aspoň něco dobrého z toho vzešlo určitě. Pokud máme granátomet, tak naše síla opět roste. Po cestě na hlavní ulici slyším ve vysílačce Topolův hlas. |
| |
| Vysílačka Díky Pepo. Tank je plně chodu schopný. Myslíš, že nám můžeš poslat někoho kdo nás trošku navede? Budeme tam za chvilku. |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro Pak ještě setrvám na pozici přibližně patnáct minut. Pokud ten slídič má vysílačku je možné, že bude předpokládat, že po převzetí vzkazu hned vyrazím a cestu nikdo nekryje. Pokud by tomu tak bylo, tak by byl nemile překvapen. Stejné překvapení ho čeká pokud si bude myslet, že už jsou všichni pryč a vydá se je/nás pronásledovat... Během čekání uvažuji co budu dělat dál. Připojím se ke skupině nebo přečkám někde sám? Dá se ke skupině připojit, tak abych se nevystavil nebezpečí od Slídiče? Základní kámen úrazu spočívá v tom jestli mám vlastně nějakou jinou možnost, tedy jestli vím o nějakém jiném úkrytu před emisí... |
| |
| Vysílačka "Tichý, rozumí" |
| |
| Všichni Ve vysílačce náhle zapraská a mikrofon poté zcela ztichne. Na všech frekvencích je slyšet jen mrtvé ticho, ať už přepínáte na jakoukoliv pozici. Zkoušíte vypnout a zapnout přístroj, ale chová se jako by byl zcela mrtvý. Než vyzkoušíte manipulaci s baterií ve vysílačce, zapnete přenosnou svítilnu. Nic. Zdá se, že blížící se emise dokázala i na tu dálku vyřadit elektroniku z provozu. Pokud budete mít štěstí, jednalo se jen o krátkodobé pulzní pole, jehož účinek brzy odezní. Pokud je ale vlna silnější, může nastálý blackout trvat i déle než den a to i po odeznění samotné emise. Tak jako tak je vaše spojení s ostatními přerušeno. Poslední hlášení bylo od Tichého, že rozumí. Pokud řekl i něco dalšího, už jste to neslyšeli. Nyní lze jen doufat, že dosavadní instrukce budou stačit k tomu, abyste se venku potkali dřív, než vás emise zasáhne naplno; vlna elektromagnetického pulzního pole je zatím jen předvoj toho, co má přijít.  ________________________________________________ Odteď si šeptají ti, co jsou spolu. Rozdělení skupin a komu šeptají je následující: 1. Hanna - šeptá Vypravěči, 2. Tichý - šeptá Vypravěči, 3. Miler, Tank - šeptají si navzájem (ve vší počestnosti, kluci!), 4. Topol, Markéta, Zíma, Zímová - šeptají si navzájem. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Z předsíně vede chodba, mající na délku asi šest metrů. Celkem z ní vychází patero dveří, jedny přímo naproti vám a pak po páru na každé straně chodby. Krom nejbližších dvou jsou všechny ostatní zavřené. Nejbližší dveře nalevo vedou do minimístnůstky, ve které se nachází jen bojler a mop, dva kýble a několik hadrů. Protější dveře pro změnu odhalí koupelnu. Dřívě mohla být vcelku hezká, ale někdo se na ní, kdoví proč, vyřádil tak, že vám spíše připomíná scénu z nějakého hororu - rozbité dlaždice, roztříštěné umyvadlo i záchod, na stěnách i podlaze nastříkané nečitelné grafitti. Závěs od sprcháče je zmuchlaný v rohu koupelny a všechno je pokryto silnou vrstvou prachu a úlomky omítky. I přes nemožnost si posvítit baterkami si vaše oči už téměř dokonale přivykly na místní šero a tak rozpoznáváš detaily chodby, které vám zatím unikaly. Na koberci, po kterém jdete, je vidět několikero blátivých otisků bot, vedoucích jak dovnitř, tak i ven. Mnohé z nich jsou již staré a zaschlé, ale pár z nich vypadá poněkud čerstvěji - zřejmě pozůstatek ne zcela dávné Topolovy návštěvy zde. Další dveře vedou do dětského pokoje. Dominuje mu postel s kovanou pelestí a záclonkami a všudypřítomné plakáty jednorožců a elfích dívek, jedoucích na dracích. Krom toho je zde také stůl. Podobně jako u koupelny, i tato místnost vypadá, jako by zde byl zavřený maniak. Matrace je rozkuchaná a její obsah se válí všude okolo, jako by zde sněžilo. Na zemi leží povalená a rozbitá šatní skříň a uprostřed koberce je vypálený kruh, asi si tu ten šílenec i rozdělával ohýnek. Nezdá se, že by tu bylo cokoliv, co by se ti mohlo hodit, aspoň zatím ne. Tedy kromě jednoho staršího Bravíčka ("Justin Bieber a Emma Watson zrušili zasnoubení!") a pár manga komixů (všechny jsou ale v japonštině). Dveře naproti odhalují vcelku hezkou ložnici, v jejímž inventáři je především velká manželská postel a komoda se zrcadlem místo prostředních dveří. Na zdech visí pár křivých obrazů od Saudka, které spolu s tmavě vínovou barvou interiéru dávají celému pokoji atmosféru dusného erotična. Vlastně krom postele a skříně tu není jiného nábytku. Je vskutku s podivem, že až na zablácenou matraci (někdo na posteli spal v bagančatech) je pokoj ve velmi dobrém stavu. Poslední dveře jsou ty, kterými chodba končí. A už z dálky cítíte, jak vám jen při pohledu na ně běží mráz po zádech... |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Atmosférická hudba - S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat - "Hospital" (Main Menu Theme) -Game Soundtrack (HD)Z vikýře sis všimnul, že se skupina rozdělila na dva segmenty. Jako první šli oba zranění muži (Zíma, Topol), doprovázeni ženami a s odstupem za nimi se držel Tank a ten nový s ovázanou rukou (Miler). Navzdory očekávání, že se budou plně věnovat krytí slabší části družiny před těmi, kdo by je mohl při odchodu ohrozit, se ti dva začali motat kolem mrtvé slídičky a její zbroje, respektive exoskeletu, který už Tank stačil odmontovat. Ke tvému překvapení si všimneš, že se Tank za asistence Milera začne soukat do exoskeletu; zjevně ho tu nechce nechat napospas přicházející emisi. Vysílačka ohluchla, což je patrně způsobeno elektromagnetickým pulzním polem, šířícím se z emise a tak ti nezbývá než celou scenérii před sebou pozorovat přes puškohled. Trvalo to několik minut, během kterých se oba nervózně ohlíželi přes rameno, zda se neobjeví nepřítel. Neobjevil, ale kdyby ano, postaral by ses o něj. Konečně Tank zvedne ze země granátomet a oba se chvatně vydají za ostatními. A ty dál zůstáváš na své pozici a dumáš nad tím, co nyní uděláš ty sám. Tvůj úkol je být vždy v záloze a poskytovat palebnou podporu tak, abys byl efektivní a smrtící nástroj za všech podmínek. Nyní ti však hrozí možnost, že bys se staženým chvostem ustoupil tak, jako zbytek tvých společníků. Nepřítel však nebyl poražen, ne, dokud jsi jej ještě nezabil. Znovu si prohlédneš viditelnou výseč terénu před sebou. Možností kam se nepřítel mohl uchýlit je bezpočet a tvá pozice není natolik dobrá, aby ti poskytovala přinejmenším dobrý výhled. Je na čase přemýšlet jako slídič, který stojí mezi blížící se emisí a doposud nesplněným úkolem. Náhle ti hlavou bleskne myšlenka, zda by pro takřka fanatického slídiče byla i taková věc, jako je emise, překážkou při plnění jeho mise. Půjde se schovat, anebo bude až do poslední možné chvíle pátrat po svém cíli? Tím teď nejsi ty, ale tvá skupina. O důvod více vzít situaci do vlastních rukou. Ze své pozice nevidíš žádný pohyb. Výhled máš na východ k Citadele, odkud se blíží mohutná emise, prokvetlá ojedinělými blesky. Vzduch je těžký a sytý vodou a ozonem, vzduch je neklidný a jakoby vibrující. Odhadovaný čas do začátku bouře je něco málo pod hodinu, ale emise je jev natolik nestálý a obtížně odhadnutelný, že její smrtící účinky mohou udeřit stejně tak později, jako i dříve a nemusí přijít s hlavním mrakem. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Je to jasné, ztratili jste. Respektive - ostatní se ztratili vám, protože na vás nepočkali. Stojíte nyní na křižovatce poblíž polikliniky, kam jste došli s tušením, že tudy se ostatní ubírali jen pár minut před vámi. NIkde však ani stopa po vašich společnících. Vaši pozornost ale upoutalo cosi dočista jiného. Totiž na kolejích stojí vyhořelý vrak tramvaje a okolo ní mezi troskami leží mnoho mrtvol vojáků v obchodnických uniformách. Že by přepadený konvoj na trase Citadela - Nový pořádek? Hanna, Tank, Miler Než si stačíte vyměnit byť jen jediné slůvko, osloví vás ženský hlas za vašimi zády. Otáčíte se se zbraněmi připravenými střílet, když si všimnete, že onen medový hlas patří Hanně, vaší společnici. Tak sláva, našli jste se, anebo spíše ona našla vás. Kdo ví, jak daleko vás musela sledovat, než vás dohnala a přivedla nazpátek. Nyní si i ona všimne vraku karavany a všudypřítomných mrtvých a mlčky si stoupne vedle vás. Společně si prohlížíte onen hrůzný výjev a přemýšlíte nad tím, kdo mohl takový masakr zincenovat. Je dobře známo, že obchodníci vydávají veliké peníze na najímání a vybavování svých strážců, doprovázejících konvoje zboží, takže kdokoliv, kdo by dokázal celou obrněnou tramvaj, osazenou přinejmenším dvěma tucty válečníků, proměnit v seškvařené trosky plné mrtvol, musel být technicky ohromně na výši. Emise se přiblíží za necelou hodinu, ale její účinky pociťujete už nyní. Vysílačka se odmlčela a stejně tak i veškerá vaše elektronika na baterie. Vypadá to, že elektromagnetické pulzní pole předchází emisi notný kus dopředu. Obtížně se odhaduje, za jak dlouho udeří její smrtící energie, zda do půl hodiny, anebo až za dvě, takže je na vás, zda se vypravíte do vaší provizorní základny nyní, anebo ještě posečkáte. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro Dům v výhledem na nemocnici Poté co předám zprávu, že rozumím má vysílačka zaprská a chcípne. Pitomá emise. Doufám, že je to jen dočasné. Schovám vysílačku. Ty dva co měli krýt skupinu si místo toho hrají s exoskeletem. O krytí se tedy jako vždy musím starat já. Po chvíli i ty dva vyklidí pole. Co bude dál? Začíná malá válka nervů. Snažím se vcítit do pozice Slídiče. Z téhle pozice jsem vystřeli již několikrát, takže pravděpodobně přibližně tuší, kde asi jsem... Je to profesionál, takže přeci po zvuku pozná, že na něj střílí sniper... Řekl bych, že to nebude ten typ chlapa, co teď vezme do zaječích, nebo bude řešit blížící se emisi. Pak už připadají v úvahu jen dvě možnosti. Buď čeká na pozici, až udělám nějakou chybu a prozradím se, nebo se snaží obejít nemocnici a najít stopu skupiny někde jinde, tak aby se vyhnul mému palebnému poli... S toho co vím o Slídičích je pravděpodobnější první možnost. Pokusí se zlikvidovat skupinu i mě... Teď je tam někde přikrčen v úkrytu a čeká, až vyklidím pole, čehož by jistě využil a vpadl mi do zad, nebo se rozhodnu pro atak. Znovu dalekohledem přejedu celou oblast. Nic. Je dobrý... Jenže já nejsem obyčejný voják. Já jsem sniper. Za normálních okolností bych prostě čekal až vyleze. Jenomže to si teď nemůžu dovolit. Emise je za dveřmi a jemu nemocnice poskytne lepší krytí, než mě tento dům, takže je čas na jeho straně. Proto se musím uchýlit k riskantnějšímu kroku. Odsunu se od okna, aby z venku nebyl vidět můj pohyb. Shodím maskovací kapuci a dám se do práce. Mým cílem je z batohu a maskovací oblečení vyrobit něco jako figurínu. Tu pak umístím do prvního palebného místa. K figuríně umístím dalekohled, tak aby nápadně odrážel paprsky slunce a záblesky blesků. Nakonec tam mezi prkna zapřu svou HK pušku, aby hlavní směřovala k nemocnici. Sakra zapomněl jsem na tlumič. Rychle ho tedy se zbraně sundám. Doufám, že mu nedojde, že předtím jsem střílel z odtlumené zbraně, ale nemůžu riskovat, že po výstřelu okno nezaměří okamžitě... Kolem spouště obmotám tkaničku z boty, kterou upevním k provazu. S provazem v ruce se vrátím na druhou pozici a připravím se ke střelbě ze své druhé zbraně. Když jsem se učil o tricích sniperů s první a druhé světové války opravdu mě nenapadlo, že bych je někdy využil... Doufám, že mu ujedou nervy a instinktivně vypálí na figurínu. Pak už na nic nečekám a škubnu provazem, tak aby má záložní zbraň vystřelila... |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Zamračeně se k nimi přiblížím a houknu jim za zády-kdybych byla nepřítel, mohli by být oba mrtví. Nejprve přejedu podledem muže v exoskeletonu a následně dvojici nahlédnu přes ramena a spatřím vrak tramvaje. Spěšně se ohlédnu na nebezpečně vyhlížející mraky. Šedá…měli bychom mít ještě aspoň chvíli k dobru… Měli bychom to asi v rychlosti obhlídnout… nechám se slyšet, avšak nečekám na odpověď a opatrně vyrazím směrem k tramvaji. Důvodem mé náhlé neopatrnosti je skutečnost, že by mohlo na místě zůstat něco užitečného, co by mohla emise zničit kdybychom se rozhodli vrátit až po ní-i když se zdá, že ti jež konvoj napadli vykonali dost dobrou práci… Jakmile se ocitnu blíže k zástupu těl, začnu se poohlížet po jejích uniformách, hledajíc nejen zbytky jejich vybavení které by mi mohli být k dobru, ale také co nejvyšší šarži. Slídiči jsou sice dobří v přímých útocích a vykonáváních misí, avšak zbytek věcí je jim celkem ukradený a tak si od nalezení velitele převodu slibuji možnost nalezení nějakých dokumentů o tom co vezli, které tam mohli útočníci zanechat zatímco odcizovali zbytek věcí a vypořádávali se s obranou. ...a navíc tímhle dáme šanci Tichému aby nás dohnal. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Doprdele já se lekl. Jenom suše konstatuji, ale stejně mě nějak nepřekvapilo, že jsme jí neslyšel. Ten šok z té karavany mě poměrně přibyl k zemi. Viděl jsem jak se Hanna rozchází a vydal jsem se za ní. Ještě jsem se otočil a viděl jak se emise blíží. Jen jsem stočil pohled na vysílačku a viděl, že je už mrtvá. Moc času nemáme, ale je potřeba ho využít jak jen to půjde. Tanku, ty by jsi teď měl mít sílu jako bejk. Tak nám uděláš soumara, když najdeme něco co bude dobře vypadat. U mrtvých hledám cokoliv co se dá zužitkovat. Zároveň prohlížím jak byli zabiti a zkouším odhadnout čím. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Díky, mám pro tebe ale jiný úkol." Usměji se v odpověď na Markétu. Nenechám se jí odvést, naopak dívce pokynu k prvním dveřím nalevo. Nechám ji jít první a sám ji následuji využívajíc opory zdi. V místnosti by nám oběma bylo dost těsno, navíc nechci riskovat, že si ještě podvrtnu kotník, zůstanu proto mezi futry. "Když jsem tu byl posledně, nechal jsem tu pár věcí, co by se nám teď mohlo hodit. Když zahrabeš v tom haraburdí támhle v rohu," ukážu rukou s vysílačkou, "najdeš tašku plnou zbraní a výstroje." |
| |
| soukromá zpráva od Markéta *Voňavá* Daňková pro “Asi ani nechci vědět, co všechno tam je.“ řeknu odlehčeně a přesunu se dál chodbou k pokojům. Ložnici a dětskému pokojíčku. Rozhlédnu se napravo a pak nalevo, abych si obě místnosti prohlédla. Dětský pokojík vypadá... používaně. Nad tím, co se tu mohlo asi dít, jen nevěřícně zvednu obočí. “Něco mi říká, že dveře za mými zády budou ty, do kterých nemáme vstupovat, že.“ podívám se na Topola a ustoupím mu stranou, kdyby se chtěl dostat do jednoho z pokojů. Pohledem pak loupnu k Zímové a jejímu bratrovi. Tašku se zbraněmi stále držím v obou rukách a čekám, až se rozhoupajík kam se uklidí. “Jak je na tom? Zkusím se tu podívat, jestli někde nenajdu něco na ošetření rány. Nebo jestli tu třeba neteče voda.“ pokrčím rameny. Člověk nikdy neví. Jediná jistota je, že se budu obloukem vyhýbat dveřím na konci chodby. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro "Přece jim to tu nenecháme. A v případě nouze to můžeme střelit. Někde," řeknu mu a vzpomínám na nějakou modlitbu, jelikož ji asi budeme potřebovat, abychom našly zbytek skupiny, který někam odešel. Takže jsme sami. Po chvíli mi to už leze taky na nervy a lituji svého rozhodnutí, abych se nechal zapnout do toho monstra. Už se chystám říct Pavlovi, aby se na to vyprdl, že už musíme jít, jenže zaklapl poslední zámek a zbroj se proprala k životu. Zkusmo se projdu a udělám pár výpadu. Je to rychlejší a o dost silnější. Sehnu se a poberu všechny věci. Jinak řečeno můj bágl, do kterého jsme všechno narvali a připevnili. Nakonec vezmu i granátomet a kryju Pavla, tzn. že jdu druhý. "Pavle. Máš u mě pití," promluvím po chvíli ticha, které nás doprovází na cestě městem. Jenže narazili jsme na něco, co jsem tu fakt nečekal. "Nejspíš obchodní karavana. Ale kdo ji takhle zdevastoval?" řeknu asi jen tak do vzduchu. Ještě než jsme se rozešli k tomu, co zbylo z karavany, pokusil se o mě infarkt. Nijak jsem s sebou neškubl, jen zavřel oči a vydechl. Je mi jasné, že kdyby nás chtěla mrtvé, tak už mrtví jme. Taková blbost. Jak jsem to mohl dopustit, aby se nám někdo nepozorovaně dostal do zad. Stojím kousek před tramvají a nechám ty dva, aby to prohledali. "Beru na vědomí," odpovím Pavlovi, aniž bych se otočil. Něco tu ještě mohlo zůstat a hlídat trosky, kvůli případné kořisti. A další věc. Ty mraky se mi taky nelíbí. Nedokážu si tipnout, kolik máme do další emise a to mě drtí ještě víc. Ale asi to bude dost času na to, abychom stihli prohledat tramvaj a někde se schovat. "Ví někdo, kde je Tichý? A kde je zbytek?" zeptám se po chvíli ticha. Muškou granátometu stále prohledávám okolí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Nemáš obavu, že by tě mohl kdokoliv zahlédnout. Za dobu co se touláš Litvínovem sis vyvynul vlastní způsob maskování a ukrývání, takže by se kdokoliv musel hodně snažit, aby se mu poštěstilo tě zmerčit, obzvlášť když znáš několik tajných stezek, kterými se pohybuješ jen ty sám a které jsou druhým lidem skryté. Znovu vyhlédneš zpoza zídky. Chuchvalce mraků se převalují a co chvíli v nich problesknou elektrické výboje. Tahle emise bude tedy stát za to, na to máš čuch. Odhaduješ její příchod na nějakých 40 minut. Abys to stihnul do svého jiného úkrytu, budeš muset zahodit opatrnost a docela kalupem metelit, což zvyšuje šanci, že si tě všimne nějaké zvíře, anebo hůř - mutant. Vše co má nohy je nyní zalarmováno a nejspíš na ulicích. Víš, že nemáš moc času na rozmýšlení. Buď riskneš bližší z úkrytů a budeš doufat, že ti střelci půjdou někam jinam a dům minou, anebo bys měl rychle vstávat a vydat se na cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Soňa Zímová pro "Vida, budeš mít dokonce postel, nebo aspoň zbytek matračky. Jako prase... v žitě... uff!" hekám a pomáhám mu posadit se. Moje páteř zpívá "Hosana", jako když při výšlapu na Milešovku konečně na vrcholku shodím krosnu. Otřu si spocené čelo a chvíli koukám, jak se Míra snaží nemotorně zvednout prostřelenou nohu na postel za pomoci obou rukou. Přeci jen se mi ho zželí a sama mu pomůžu se uvelebit na posteli, která pod jeho vahou zmučeně sténá. "Já mu zatím pořádně vyčistím a znovu převážu nohu, chvíli to bude trvat," informuji Markétu, která zrovna prochází chodbou s jakousi taškou, ze které vyčuhuje dlouhá hlaveň nějaké pušky. Zastavím ji a povytáhnu se zájmem zbraň. "Tohle nepatří jen tak nějakému tulákovi, nebo prospektorovi, musel to tu nechat někdo s přístupem ke kvalitnímu vojenskému arzenálu. Topole, ty o tom asi něco víš, že?" Nehodlám dlouho konvezrovat, jen si poslechnu jeho komentář a zapadnu do pokoje za bratrem. Čím dřív s jeho zraněním budu hotová, tím líp mi bude. Hlavně, že mám nad hlavou pevnou střechu. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Jediné místnosti, které by mohly být napojeny na vodu, jsou kotelna a koupelna. Neděláš si plané naděje, že by tu z kohoutku mohla téct pramenitá čistá voda, ale aspoň něco. Lepší než vůbec nic. Kotelna vlastně obsahuje jen velký oprýskaný bojler a dál nějaké bezcené haraburdí. Dále je tu umyvadlo a vedle něj kýbl s mopem. Vše pokrývá tlustá vrstva prachu, i když si všimneš, že více ho je při stěnách, než vprostřed místnosti. Kdo a proč by sem ale chodil ti nedává smysl. Zdevastovaná koupelna ti taktéž nepřidá na naději, že bys tu někde našla něco užitečného. Snad za to může neutěšený stav místnosti, kde se na podlaze válí úlomky obkladaček a střepy ze zrcadel, či nápisy na stěnách, které tu musel nechat nějaký chorý mozek. Pokud bys mohla byť jen doufat, že zde nalezneš cokoliv užitečného, budeš muset překonat odpor a strach, jež ti svírá útroby chladnou rukou a odhodlat se vstoupit do oněch šerých místností. Taška plná proviantu - Topol Markéta přenechá tašku s uschovaným vybavením Soně a jde na obhlídku domu. Evidentně se radši chce podívat do všech pokojů, než se probírat zbraněmi a municí. Přicházíš k Soně zrovna když vstává ze dřepu, zatímco si prohlížela napůl vytaženou pušku. Se svou otázkou se obrátí na tebe a jen co odpovíš, vrátí se do dětského pokoje k bratrovi a zavře za sebou dveře. Dřepneš si k tašce a podíváš se dovnitř. Je s podivem, jak se ti už stačilo vykouřit z hlavy co všechno jste do ní se Svobodou dali, a to neuplynul ani den, co jste ji sem schovali. Na Gabrielovu M14 a CZ75 spolu se zásobníky si pamatuješ, ale co ostatní vybavení? Výbušniny sis vzal, Poručík si zase přivlastnil jeho optický zaměřovač, takže co vlastně zbylo? |
| |
| soukromá zpráva od Město pro První vagón, který slouží zároveň jako lokomotiva, je kompletně zničen. Přední část byla roztržena explozí a zadní část je zcela vyhořelá. Ostatní dva vagony jsou rozstříleny masivní palbou velkorážních, i pěchotních zbraní - ani opancéřování neuchránilo posádku bránící karavanu před tím, aby našla smrt ve voze. Miler a Hanna se jdou podívat k tělům pobitých nebožáků a zjistit cokoliv užitečného, zatímco Tank se ve svém exoskeletu a s granátometem v rukou rozhlíží okolo a sleduje terén. Mrtví byli všichni do jednoho zastřeleni. Krev na jejich uniformách a zbrojích již stačila zaschnout a jejich kůže je stažená a šedivá, jako by tu leželi již velmi dlouho. Ani jeden z nich u sebe nemá v kapsách, ani vestách nic cenného, ani krabičku sirek, nebo žvýkačku. Zdá se, že tito muži na sobě mají skutečně jen a pouze své oblečení, jinak jsou dočista obráni o všechno. Miler sběžně prošacoval asi tucet mrtvol a u všech se stejným výsledkem. Žádné mapky, papíry, nic. Hanna se šla zatím podívat k mrtvému, jehož zbroj na první pohled vypadá odlišně. Narozdíl od uniformy strážců karavany má tento muž na sobě oblečenou improvizovanou zbroj s rudými znaky na náramenících a na hrudi. Člověk nemusí být zrovna kulturní antropolog, aby jasně odhalil vizáž Teskáče. Že by karavanu přepadli oni a jednoho ze svých padlých tu zapomněli? Proč ale tedy vzali jeho zbraň a vybavení a pak ho tu nechali ležet? |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro snažím se odpovědět muži v exoskeletonu když si všimnu těla v odlišných barvách. Přestože není těžké rozpoznat znaky na jeho oděvu, chvíli na něj zamračeně zírám, než se opět podívám na konvoj. Všechno je to špatně… uvědomím si a ihned se začnu ostražitě poohlížet po okolí…je tohle jen divadýlko nebo se jedná o past? Tohle je čisté-mizíme… syknu ihned na zdravotníka ohledávajícího zbytek naaranžované scény a hlavou pokynu Tankovým směrem. Nemá cenu se tu zdržovat o něco déle-přesto se rozhodnu mrtvému odcizit jeden z nárameníků s rudým označením jako důkaz…někdo by se mohl z dálky dívat jestli jeho plán vyšel-a já nechci zklamat. S nárameníkem v mém vlastnictví pak i já vyrazím zpět k našemu prozatímnímu bodyguardovi, a pak opatrně směrem zpět k úkrytu, sledujíc okolí jestli se k nám nepřidá Tichý a zvažujíc náš dostatek času na malou obchůzku k cíli naší cesty-pro případ že by nás někdo skutečně z zpovzdálí sledoval. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "S vodou bych si velké naděje nedělal. Nějaké hadry by mohly být ve skříních v ložnici." Pravda, mě samotného ani nenapadlo o takové možnosti uvažovat, každopádně by mě ale překvapilo, kdyby tu nějaká byla. A do skříněmi jsem se myslím vlastně taky neprobíral... "Z Nádraží jsme s Poručíkem nevyšli jen ve dvou." Odpovím Zímové. "Tohle je vybavení kolegů, co už to mají za sebou." Nechci zabíhat zbytečně do detailů a Zímová o ně očividně ani nestojí. Na to, abych tašku šoupal nohama po zemi, je příliš těžká. Nezbývá mi proto nic jiného, než ji po odchodu Zímové uchopit zdravou rukou za obě uši a a dotáhnout do ložnice. Tam k ní kleknu na zem a začnu vybalovat co by se nám teď mohlo hodit. Měl by tam být Světlanin samopal. Pro mě sice nepoužitelný, ale jinak asi to nejlepší, co můžu nabídnout. Sniperova puška bez zaměřovače nám příliš užitečná nebude. Pistole se budou hodit, ale není to žádný velký kalibr. Možný by tam mohla být lékárna... |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro Nenápadně se přemisťuji od jedno úkrytu k druhému. Mým prvním cílem je roh nemocnice, odkud přilétla dýmovnice. Chci zjistit, kde se můj nepřítel předtím ukrýval. Kdo ví třeba tu i něco zapomněl. Něco co mi poskytne informaci s kým mám tu čest. Nejméně tu někde bude ležet plechovka od dýmovnice... Jakmile propátrám místo, kde tuším, že se Slídič ukrýval. Pokusím se představit, k jakému úkrytu bych se přemístil, kdybych byl kryt kouřem a v mé bývalé pozici bych čekal Snipera. Pak se do toho krytu přemístím a cestou se snažím hledat nějaké stopy toho, že Slídič postupoval stejně... |
| |
 | soukromá zpráva od Petr Nový pro Opět pohlédnu na nebe. Už nemůžu čekat až se ti u nemocnice přemístí. Prostě není čas. Dřív jsem se pokoušel pomocí metrologických přístrojů odhadnout příchod emise, ale nemá to smysl. Na to je to jev až příliš nevypočitatelný. Můj šestý smysl mi ale říká, že tahle přijde už brzy. Venku bych měl být maximálně půl hodiny. Pohlédnu na zápěstí na můj osobní computer. Po celém městě mám rozmístěno několik bezpečných úkrytů. Několika kliknutími vyloučím ty, které jsem během emise ještě nikdy nepoužil. Raději neriskovat. V úvahu teď připadají dva. K jednomu bych to nemusel stihnout a rozhodně bych neměl čas na bezpečnou trasu. K druhému bych se musel vydat okolo nemocnice. Rychle ze zápěstí počítač sundám a uložím ho do provizorní Faradayovi klece. Už v ní pár emisí přežil, tak doufám, že přežije i tuhle další... Bez tohohle přístroje bych byl dávno mrtví. Díky bohu za povinné školní projekty a dobře zvolené téma. Přístroj, který kontroluje podmínky k životu je pro mně nezbytný. Jeho funkce skenování budov a vyhledání životních forem v okolí je také občas nepostradatelná... Zrovna teď se ale budu muset obejít bez něj. Jakmile je přístroj uložen přetáhnu si přes obličej masku ze speciální tkaniny, která filtruje vzduch a ochranné brýle. Kdo ví co za hnusy sebou emise přinese a pokud mi můj počítač nekontroluje kyslík v okolí nehodlám nic riskovat. Lepší by samozřejmě byla plynová maska jenže o tu poslední jsem přišel při poslední emisi. Když se filtr zamoří a člověk nemá náhradní je maska opravu k ničemu... Teď když je 100% mého těla zahaleno do více méně ochranného oblečený vydám se na cestu. Zvolím bližší z úkrytů. Je to risk, ale kdo nevsadí nevyhraje. Abych trochu snížil riziko rozhodnu se, že nepůjdu přímo po ulici, ale raději zvolím riskantnější trasu po střechách domů. Vytáhnu mapu do které postupně překresluji informace ze svého počítače a ujistím se, že tuhle trasu po střechách už mám aspoň z části vyzkoušenou. Snad se ke svému domu dostanu včas a snad ho ty pistolníci přejdou bez povšimnutí. Trochu mě trápí, že jsem dveře bezpečného domu označil nápisem MOR, ale i já potřebuji pár míst, které budou jen moje. Přeci jen jsem už označil mnoho jiných bezpečných míst či vhodných skladišť zásob. Což většinou dopadne, tak že při příští mé návštěvě jsou vybrakované... Je to jak schovat kešku a při další návštěvě zjistit, že je pryč i s celým jejím obsahem... No nic čas vyrazit... |
| |
| soukromá zpráva od Petr Nový pro  |
| |
| soukromá zpráva od Markéta *Voňavá* Daňková pro Kromě nánosů prachu, rozbitých dlaždiček a neuměleckého graffity to vypadalo, že v koupelně na nic kloudného nenarazím. Po otočení kohoutků u umyvadla jsem zjistila, že ani voda tu není. Byt je hodně dlouho opuštěný. Usoudila jsem to z toho, že z potrubí nevyšla ani hláska. Maximální sucho. Ještě jednou jsem se rozhlédla a zrak mi padl na zmuchlaný závěs v rohu koupelny. Zahrabu do igelitu a odsunu ho stranou. Nakrčím nos, když dvěma prsty zvedám mastný hadr, od pohledu odporný, ale to, co se ukrývalo pod ním, mi namísto kyselého šklebu vykouzlilo úsměv. “Paráda,“ špitnu si pro sebe a v ruce držím dvě 1,5 l lahve s vodou. Jednu schovám do podpaží a u druhé odšroubuji víčko. Přičichnu. Zkažená nebude ale radši převařit. Se spokojeným úsměvem opustím koupelnu. Z hromady nádobí, která sloužila jako provizorní alarm, odmotám dva hrnce. Past se pokusím naaranžovat zpět, aby byla co k čemu a sloužila dál. Pak klepnu na dveře dětského pokoje a nakouknu dovnitř. “Hele,“ strčím do místnosti ruku s lahví plnou vody. “Hrnec k tomu, převařit a je to.“ usmívám se na Zímovou, když jí obě věci podávám. Palcem pak ukážu za sebe. “Budu u Topola, kdybys něco potřebovala, dej vědět.“ zavírám za sebou dveře a otáčím se čelem k ložnici. “Našla jsem vodu,“ řeknu ke klečícímu Topolovi, který se hrabe v tašce. “Myslela jsem, že si lehneš na postel a budeš odpočívat.“ trochu káravě a vyčítavě se na něj podívám. Chápu, že si chce dát do pořádku věci, co tu nechal, ale je zraněný a měl by na to brát ohled. Projdu kolem Josefa a posadím se na posteli. Vedle sebe položím lahev a hrnec. “Na něčem převaříme vodu. Aspoň jedno milé překvapení tady na nás čekalo.“ rozhlídnu se po ložnici a až teď si uvědomím, jak divně to vypadá. Taková... červená ložnice hned naproti roztomilému dětskému pokojíčku? Netvářím se zrovna spokojeně, ale je to střecha nad hlavou a tak můj pocit pro estetično musí do ústraní. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Doprdele já chtěl aspoň něco. Slyším Hanu a opět se chopím zbraně, abych jí mohl efektivně použít. Co jsi tam našla? Ty moje někdo tak důkladně prošacoval, že i u odvodu u sebe měli více věcí. Konstatuju a stahuji se za ostatními. Teď je to celé na Haně. Doufám, že cesta za ostatními proběhne v klidu a pohodě. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro "Čtyři stěny a střecha nad hlavou ještě neznamená, že můžeme zapomenout na všechno ostatní." Adresuji s vážnou tváří nejdříve ten větší problém. "Jsme na tom dost bídně. Musíme pro tebe najít nějakou zbraň." Skloním se zpátky k tašce a vytáhnu německý samopal UMP. "Mě teď bohatě stačí pistole, zmíním Glocka, kterého mám ještě od nemocnice stále za pasem. "Ty si vem si tohle." Podám větší zbraň jednoruč Markétě. Pak se zvednu ze země a posadím se vedle ní na postel. "Převařit tu vodu by asi nebylo od věci, ale jestli tady chceš rozdělávat oheň, tak si asi opravdu radši lehnu a budu odpočívat." Usměju se šibalsky. "Jenom to tady nepodpal a neudav nás kouřem." Natáhnu se se vzdechnutím na postel, opravdu už mám dneska dost. |
| |
| soukromá zpráva od Markéta *Voňavá* Daňková pro Hanna se určitě s klukama vrátí. Nic jiného si v tuto chvíli nepřipouštím. Převezmu si od Josefa samopal. Je těžký. Těžší, než bych čekala a proto mi v dlaních trochu klesne. “Díky, jeden takový jsi mi byl dlužný.“ usměju se a prohlédnu si zbraň. Nejsem expert, proto si nechám od Josefa ukázat, jak zacházet se zásobníkem (zandat/vyndat/vyměnit) a kde to má pojistku. Nepotřebuji od něj žádné výkony, stačí mi, když z lehu na posteli mi poradí, kde co najít. “Z tohohle rozdělám oheň,“ sundavám jednu z orámovaných fotografií Saudka ze zdi. Obrátím jí, zezadu je originál podpis. Nedá se nic dělat, takhle je to potřeba spíš. Ne, že bych měla k umění nějaký vztah, ale něco mi říká, že pokud je to vzadu podepsané, byla to asi rarita. Fotografii natrhám na větší kousky, které zmuchlám a zatím pohodím stranou. “Z téhle komody nadělám třísky.“ přesunu se k nábytku a vyndám horní šuplík. Vysypu jeho obsah, abych si mohla líp prohlédnout dřevěnou konstrukci. “Nemáš po ruce nějaký šikovný nůž, sekerku nebo tak nějak, čím bych to mohla rozebrat a udělat z toho třísky?“ ohlédnu se na odpočívajícího Topola. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Člověk ani neví, jak je unavený, dokud si nelehne na pořádnou postel. Úlevná bolest zad, když se svaly konečně dostávají ze záběru a mohou si po dlouhé době odpočinout. Teď už určitě nemám náladu na to něco dělat. Ani Markétino šramocení po místnosti mě nijak nevzrušuje, dokud nepromluví přímo na mně. "Hm?" Zvednu hlavu, abych ji viděl držet prázdný šuplík. Okamžik trvá, než mi dojde co se po mně chce. "Zkus tašku," cuknu prstem zdravé ruky v daném směru. "Mohl by tam být i vařič." Nechám hlavu klesnout zpátky na postel. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro Hana se mi pokusila odpovědět, ale nějak to nedořekla. Výstřel jsem neslyšel, takže asi něco našla, co ji zarazilo. Pro mě je teď nejvíce zajímavé okolí, takže se radši neotáčím. Nerad bych dostal raketu mezi půlky. Vypadá to, že tam nic nenašli. Takže teď rychle pryč. Nějak se mi tu nelíbí, je to tu moc na ráně a někdo se může dívat. "Jdu poslední, kryju vám záda," informuji ty dva přede mnou a sám se tedy postavím jako poslední s tím, že co chvíli kontroluji zadek. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Bez dalšího otálení odcházíte a míříte přímo k domu, obezřetně obhlížející své okolí. Zvedá se vítr, který žene ulicemi smetí a rozhýbává suché větve okolních stromů. Mihotající stíny si hrají s vašimi smysly a vy občas periférně zahlédnete cosi, co mylně pokládáte za hrizbu, jen abyste o vteřinu později s pažbou u líce shledali, že jste se nechali ošálit. Město se začíná plnit podivnými zvuky, kvílením a vrzáním, které drnká na vaše nervy. Mimoděk přidáváte do kroku a už se nemůžete dočkat, až konečně zapadnete do domu a zabouchnete za sebou dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Puška M14 EBR (ráže 7,62x51 mm NATO) (připojeny nožičky a tlumič plamene) Samopal H&K UMP 45 (ráže .45 ACP) 2x pistole H&K USP (ráže .45 ACP) 2x bojový nůž 5x zásobník 7,62x51 mm NATO - 20 nábojů každý 4x zásobník .45 ACP do samopalu H&K UMP - 30 nábojů každý 8x zásobník .45 ACP do pistole H&K USP - 12 nábojů každý konzervy a sušené trvanlivé potraviny pro jednoho člověka na 6 dní otvírák na konzervy hořčíkové škrtadlo lihový vařič s několika kostkami tuhého podpalovače 3x lámací světlo malá lékárnička (obsahující prostředky pro poskytnutí první pomoci) malá sada nářadí, klíčů, kleští a drátů sada pro údržbu zbraní * ____________________________________________________ * Jelikož se mi nechce vymýšlet kompletní a 100% podrobný seznam veškerého inventáře tašky, když budete potřebovat něco konkrétního, zeptáte se a já vám řeknu, zda se tam něco takového nachází, či nikoliv. Holt už si nepamatuju, co u sebe Sniper a Světlana všechno měli ;) |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Dva jsou muži, třetí je žena, či spíše dívka. Jeden z těch dvou je skutečný hromotluk, ale snad to z něj dělá jen exoskelet, do něhož je navlečený, a veliký granátomet, který by normální muž jen těžko nesl, natož aby byl schopen jej používat v boji. Druhý muž vypadá celkem všedně a očividně byl zraněn na pravé ruce, protože má mrsty ovázané prosakujícím obvazem. Přesto třímá útočnou pušku a rozhlíží se okolo sebe. Třetí v kumpanii je dívka, která svým vzezřením nevypadá vůbec jako voják, spíše jako odraná tulačka. I ona je vyzbrojená útočnou puškou a evidentně ty dva vede. Ani jeden z nich nenese insignie žádné z frakcí, nejde tedy nejspíš ani o Teskáče, ani o Nádražáky, nebo někoho z Citadely. Že by obyčejní stalkeři, či tuláci? Jak by se ale dostali k tak dobrému vybavení? Je na čase se dál přesunout, už jsi otálel příliš dlouho. Zrovna když vstáváš z kleku a přikrčen se vydáš k další stříšce, jako na potvoru se tvým směrem podívá onen v exoskeletu zakutý behemot. Sekneš sebou na břicho a jen se modlíš, aby si tě nevšimnul! Mohlo ale taky být pozdě, to nevíš. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Se zbraní prakticky permanentně u líce postoupíš až k rohu nemocnice. Překročíš mrtvolu slídičky a dojdeš až k travnatému pahorku, za kterým se převalují chuchvalce modrošedého dýmu, směs hořícího vozu a pomalu hasnoucí dýmovnice. Procházíš na parkoviště sanitek, kde uprostřed vidíš na jedné hromadě několik mrtvých těl (odhadem tak deset). Všechny ohaduješ na civilisty, jde o muže i ženy. Kousek stranou leží na zádech mrtvý voják s insigniemi Nádražáků a s prostřeleným hrudníkem. O bok jedné z bližších sanitek vidíš opřené zbraně, většina z nich jsou H&K G3, ale jsou i dva FAMASy, jeden FN SCAR-H s optikou a velmi moderně vyhlížející samopal, trochu připomínající KRISS Super V, avšak zjevně značně modifikovaný. Po nepříteli ani památka. Míst, kde se mohl onen střelec skrývat, je bezpočet. Klidně mohl být hned za náspem, anebo se krýt za jednou ze sanitek. Dost možná se mohl i maskovat mezi mrtvolami na zemi, těžko říci. Můžeš se tu porozhlédnout a najít stopy, které ti snad řeknou více, ale tušíš, že s každou produmanou chvílí na tomto místě se tvůj protivník vzdaluje dál na sever. |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro Paku už se ničím nezdržuji a vydám se po stopách slídičových. Terén není na pronásledování zrovna nejlepší. Všude samá odbočka. Všude samá skrýš. Musím si dát dobrý pozor, aby se z lovce nestala kořist. Chce to plné soustředění. Jde o souhru instinktů a inteligence. Jde o něco jako umění. Ano, umění to vystihuje. A já jsem umělec ve svém řemesle... Co já bych udělal na jeho místě? Nejspíš bych se dostal do dostatečné vzdálenosti a pak bych nastražil léčku. Jakou? Položil bych miny nebo bych se vrátil obloukem a zahájil palbu z boku. Další možností by bylo nepřítele vylákal na otevřenou plochu bez úkrytů, a poté bych ho začal ostřelovat ze vzdálenosti znemožňující mi palbu účinně opětovat. To poslední mi od slídiče nejspíš nehrozí. Za prvé je tu úkrytů všude habaděj. Za druhé to je sniper taktika... Předchozí dvě možnosti jsou ale pravděpodobné, takže si musím dát pozor, abych se od takové léčky nechytil. Zároveň musím, ale postupovat dostatečně rychle, abych ho dostihl. Pohybuji se na hraně... Jen osud ukáže, jestli neriskuji příliš nebo naopak málo. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Nový pro Za normálních okolností bych jim nabídl pomoc a úkryt před Emisí. Jenže tohle jsou jistě jedni z těch, co se byli u nemocnice. Pokud jim pomůžu hrozí, že se dostanu mezi křížovou palbu. Navíc by mě mohli považovat za jedno z těch, s kterými předtím byli ve střetu, a rovnou by mě mohli odpravit.. Moje pomoc třeba ani není nutná. Byli u nemocnice, takže nějaké léky na tu ruku třeba vystřílely a o nějakém úkrytu vědí. Jinak by je přece nevedla ta dívka... To mi trochu naježí chloupky na krku. V okolí znám jen jeden bezpečný úkryt. A já jsem na bezpečné úkryty odborník... Do háje doufám, že neobjevili mojí skrýš to bych se konfrontaci s nimi už nevyhnul... Rychle se zvednu abych se dostal do úkrytu jako první. To se mi ale nevyplatí. Mým směrem se podívá ten v Obr. Instinktivně sebou plácnu na střechu. Hned se zato proklínám, protože dobře vím, že při pohybu mě mohl zpozorovat daleko snáz, než kdybych prostě strnul... Co teď? Možná o mě ví možná ne. Možná znají můj úkryt možná ne? Rozhodnu se rychle. Opatrně se dostanu mimo jejich dohled a pak plnou rychlostí zamířím k úkrytu. Pokud o něm vědí aspoň tam budu první a budu se na ně moc připravit... |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Několikrát v rychlosti zvednu hlaveň pušky, jen abych ji opět spustila dolů když si uvědomím, že ony zvuky a stíny jsou vskutku způsobeny pouze blížící se emisí. Žel, vědecké nadšení pro tento jev mi absolutně chybí a jediné, po čem toužím, je se včas dostat do bezpečí. Přesto mi v mysli vyvstane jakýsi podivný obraz muže jak s nadšením pozoruje příchod rudých mračen. Bezděčně si zkontroluju jednu z vnitřních kapes bundy a pak opět přidám do kroku. Už jen kousek… vydechnu lehce nervózně-snažíc se snad trochu uklidnit svůj doprovod, ale i sama sebe, zatímco se blížíme k naší malé základně. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro To doufám. Odpovím Haně a myslím to vážně. Nemám na delší vycházky a znatelně už cítím únavu. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro Zrovna, když se otočím, abych zkontroloval zadek, všimnu si stínu, jak pobíhá po střeše nad námi. Jistě by to klidně mohl být pytel na odpadky, ale nenechám nic náhodě. Zaměřím na něj svou čtyřicetimilimetrovou pozornost a tak tak se zarazím, abych nestiskl spoušť. Někdo tam opravdu je. A sleduje nás ze střechy. Sakra, je to Tichý, nebo jinej hajzl? A vysílačka nefunguje. K čertu. "Být váma pohnu, někdo nás sleduje ze střech," informuji zbytek skupiny a sám dávám bacha na toho nezvaného. |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Mohl by to být Tíchý…ale mohl by to být také někdo kdo sledoval náš pohyb od vypáleného konvoje-nebo dokonce už od nemocnice. Opět přidám do kroku, zvažujíc jestli nezměnit směr-avšak s emisí v zádech je by to pro nás mohlo být fatální-takhle máme ještě šanci, že jakmile se dostaneme do malého domku, budeme schopni jeho úzký vchod ubránit dost dlouho na to aby všechny venku zlikvidovala emise samotná-tedy, pokud se vskutku nejedná o Tichého-avšak kdo jiný by nás tak dlouho sledoval bez toho aby zaútočil-jistě k tomu totiž již měl příležitost. To je teď jedno… syknu tedy v odpovědi, i když jeho pobídnutí k pohybu očividně vyslyším. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Bereš za kliku a vcházíš do domku. Ocitáš se v předsíni. Zavíráš za sebou dveře a ještě se ujišťuješ, že škvírou nezahlédneš ty tři. Poté zavíráš a pokračuješ dál do chodby. Překračuješ natažený drát, který jsi tu nastražil ty sám. Kdokoliv nepozvaný, kdo by o něj škobrtnul, by shodil na zem kupu talířů, hrnců a poklic, což ho sice nezraní, ale tobě by to dalo nepřeslechnutelný zvukový signál, že je v domě vetřelec. Jelikož je past stále jak byla, jsi si jistý, že jsi tu sám. Shodíš na zem batoh a konečně si můžeš protáhnout záda. Vzduch je cítit trochu jinak od tvé poslední návštěvy, ale však už jsou to také tři dny co jsi tu byl naposled. ________________________________________________ Popis místností: Chodba před tebou má dvoje dveře po levé straně, dvoje na pravé straně a na jejím konci jsou další, páté dveře, kterými chodba končí. Nejbližší dveře nalevo vedou do minimístnůstky, ve které se nachází jen bojler a mop, dva kýble a několik hadrů. Protější dveře vedou do koupelny. Když jsi sem poprvé přišel, našel jsi ji v dozolátním stavu - rozbité dlaždice, roztříštěné umyvadlo i záchod, na stěnách i podlaze nastříkané nečitelné grafitti. Sem sis schoval svou rezervní zásobu vody, nějakých šest litrů vody, která bude po převaření vhodná pro konzumaci. Další dveře vedou do dětského pokoje. Dominuje mu postel s kovanou pelestí a záclonkami a všudypřítomné plakáty jednorožců a elfích dívek, jedoucích na dracích. Krom toho je zde také stůl. Podobně jako u koupelny, i tato místnost vypadá, jako by zde byl zavřený maniak. Těžko říci, co měl v hlavě ten, kdo tu přebýval před tebou, nicméně jsi rád, že se už nevrátil. Podle všeho tu dříve pálil oheň a kdoví proč i nižem rozkuchal matraci, která předtím mohla být i vcelku pohodlná. Dveře naproti dětskému pokoji vedou do vcelku hezké ložnice, v jejímž inventáři je především velká manželská postel a komoda se zrcadlem místo prostředních dveří. Na zdech visí pár křivých obrazů od Saudka, které spolu s tmavě vínovou barvou interiéru dávají celému pokoji atmosféru dusného erotična. Vlastně krom postele a skříně tu není jiného nábytku. Díky dobrému stavu celé místnosti (opět, kdoví proč ji onen magor před tebou ušetřil svého řádění) sis ji vybral jako své vlastní nocležiště. Pod postelí sis do školního batohu nasyslil několik konzerv a tu trochu léčiv, co se ti povedlo nasbírat při toulkách městem. Už jen při vzpomínce na ně se ti sbíhají sliny a v břiše ti potichu zaškrundá. Poslední dveře jsou ty, kterými chodba končí. Byl ses tam jednou podívat a hned ti bylo jasné, že sem chodit nebudeš. Celý obývací pokoj, nacházející se za dveřmi, je totiž obsazený velmi silnou anomálií, jejíž druh jsi zatím nebyl schopen identifikovat. Je však zjevné, že se projevuje změnami časoprostoru. Během tvé nedlouhé návštěvy v místnosti sněžilo přímo od stropu, poté do koberce sjel blesk a následně jsi málem ztratil vědomí. Jen tak tak jsi se vypotácel ven a zabouchnul jsi za sebou dveře. Dva dny ses poté vzpamatovával se silnými bolestmi hlavy a nevolností, při které ti dokonce i tekla krev z nosu. Že by tě ona anomálie dokázala i zabít, vstoupil-li bys do ní, je nad slunce jisté. Proto tam už nikdy nechodíš a jen doufáš, že se anomálie nebude šířit i za hranice místnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Pravda, musíme se schovat a pak řešíme další věci. Chtěl jsme hnát stále vpřed. Potřebuju si oddechnout a to nejde když furt jsme nervóznější a nervóznější. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Nový pro Nejdříve zajdu do koupelny a vezmu do ruky flašku vody. Ať už nastal nebo nenastal konec světa, je důležité doplňovat tekutiny... Jako vždy přejedu kritickým zrakem výzdobu stěn. Snad konečně najdu čas to tu trochu přemalovat. Nejdřív ale jídlo. Vrátím se do chodby a pokračují dál do ložnice. Přitom mi pohled sklouzne na dveřím, které vedou do místnosti s anomálií (ty jsou pravděpodobně označeny rudým A-  ). Můžu jen doufat, že jí příchod emise nějak neovlivní... Pak už vejdu do ložnice. Hodím batoh na postel a sáhnu pro něco k jídlu a pustím se do vaření... |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ke tvému překvapení však ani závěs, ani lahve s vodou nejsou na svém místě. Někdo ti vybral skrýš! Neodpustíš si zaklení při zjištění, že tvé drahocené zásoby ti někdo šlohnul ze tvého vlastního úkrytu. Pro jistotu ještě zkontroluješ místnost, ale je to zbytečné, pamatuješ si naprosto přesně, kde jsi nechal své rezervní zásoby. Koho by proboha napadlo podívat se ve zničené a posprejované koupelně pod zmuchlaný sprchový závěs a mastný hadr, jestli se pod nimi něco neukrývá? Naštvaný doběla vyjdeš z koupelny a zamíříš do ložnice, abys aspoň něco málo pojedl a při tom zkontroloval, jestli sis třeba náhodou neulil aspoň malou lahev vody do své druhé skrýše pod postelí. Skoro se už rukou dotýkáš kliky od ložnice, když vtom ztuhneš leknutím. Za tvými zády se ozve ženský hlas, z jehož tónu je jasné, že nesnese námitek. "Ani se nehni, nebo je po tobě. Dej ruce nad hlavu a otoč se zády k těm dveřím." Co bys také jiného udělal? Prostě poslechneš. Pomalu se obracíš o sto osmdesát stupňů a vzhlédneš k velmi hezké ženě, mířící ti do obličeje pistolí.
|
| |
| soukromá zpráva od Město pro Až do okamžiku, kdy se oba napnete jako pružiny, když zaslechnete na chodbě hlas, patřící nepochybně Zímové. V tu ránu nastražíte uši, když přes zavřené dveře ložnice jasně slyšíte, jak chladně praví: "Ani se nehni, nebo je po tobě. Dej ruce nad hlavu a otoč se zády k těm dveřím." V jejím hlase není humoru ani za mák. Někoho tu máte a rozhodně to není nikdo z vašich. Co uděláte? |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Zdravou rukou tasím glocka. Beze slova s ním ukážu na dveře a pomalu, ale důležitě celou rukou posunu do strany ve směru otvírání dveří. S otázkou v očích, zda mé gesto pochopila, zvednu obočí a pak ještě jednou kývnu ke dveřím. Sám se postavím před ně s pistolí namířenou na chodbu. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Nový pro S obavou zamířím k ložnici. Doufám, že moji druhou skrýš neobjevili... V tu chvíli se mi za zády ozve hlas. Poslechnu přesně co mi říká. Do háje zeleného. Cítil jsem se tu tak v bezpečí, že jsem vůbec nevzal v úvahu fakt, že ten zloděj tu může být pořád. Co mám dělat? Jako vždy se zachovám slušně a spustím: „Dobrý den madam, vítám Vás ve svém skromném příbytku. Mé jméno je Petr Noví. Teď když se známe můžete sklopit tu zbraň? Nemusíte se mě bát. Já nejsem ozbrojen...“ Pak trochu ironicky pokračuji. „Klidně si poslužte a napijte se trochu vody. Vody je přece vždy dost...“ Pak zase zvážním. „Klidně tu můžete pobít, než se emise přežene. Jen nevstupujte za tamhlety dveře.“ Naznačím pohybem hlavy směr dveřím s anomálií. „Je to tam opravdu nepříjemné... " Pak už jen čekám na její reakci. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Hanna otevře dveře, projde Miler, za ním Tank (ten má docela problém se napasovat do futer, i když si stoupnul bokem). Nakonec se ale přeci jen propasíroval dovnitř. Dříve než se všichni tři pořádně rozkoukáte v potemnělé předsíni, zaslechnete hlas, který neznáte. Pohlédnete do chodby, která vede přímo z předsíně a na jejím konci, nějakých šest, sedm metrů od vás, spatříte černě oděného chlapa s kapucí na hlavě. Obě ruce má nad hlavou a tiše hovoří s někým, koho nevidíte, nejspíš stojí v místnosti, kam zatím z chodby nevidíte. "Jen nevstupujte za tamhlety dveře." Náznak pohybem hlavy směrem k jedněm dveřím, jimiž dlouhá chodba končí. "Je to tam opravdu nepříjemné..." praví ten neznámý muž vcelku vyrovnaným hlasem, jako by něj jeden z vašich evidentně nemířil zbraní. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Touto činností jsi zabil několik minut. Pokud slídič přidal do kroku, může být už stovky metrů daleko. Naštěstí víš, kudy přesně se od parkoviště vydal. Jeden z keřů má polámané větve na jedné své straně a u koryta vyschlého potoka jsou zcela zřetelné stopy, jak nejprve slídič sbíhal dolů a potom jak se škrábal nahoru. Nyní máš jistotu, že protivník je skutečně jen jeden. Poslední mohykán. Vydáš se po jeho stopách, oči na stopkách a zbraň připravenou ke střelbě. Můžeš počítat v podstatě s jakoukoliv alternativou, že buď bude od tebe utíkat a na příhodném místě se skryje, čili budeš bez šance jej najít. Může si na tebe ale i počíhat a zbavit se tě jednou dobře mířenou kulkou. A vzhledem k množství potenciálních míst, odkud na tebe může vystřelit, je tato možnost značně pravděpodobná. Kontroluješ každé okno, každé houští, každý přístřešek, i prostory za popelnicemi, ale nejsi zkrátka schopen sám pokrýt celý perimetr, když nemáš ani přibližnou představu, kde by se nepřítel mohl ukrývat. Kdyby se boj odehrával třeba na pětistech metrech, bylo by to o něčem jiném. Tady postupuješ od domu k domu a jsi v podstatě ze všech směrů obklopen místy, kde na tebe nepřítel může číhat. Nakonec tě beznaděj situace přemůže a ty se skrčíš za rohem domu. Jen letmým odhadem je za tímto rohem přes patnáct míst, kde když by slídič číhal, bude na tebe střílet z méně než dvaceti metrů. To se vzhledem k jeho výcviku rovná vzdálenosti, ze které by tě dokázal zasáhnout do hlavy i nezralou švestkou. Prudce oddychuješ a přemýšlíš, jak dál. Pokud na tebe opravdu někde číhá, pak musíš zpomalit a vyáhnout zrcátko. Jenže než obhlédneš všechny kouty, ztratíš další čas, který ti bude chybět, pokud na tebe nečeká a jen utíká pryč, do své skrýše. Ano, občas najdeš čerstvou stopu, která jasně ukazuje, že slídič míří na sever, nikoliv na východ k Citadele. Vše je tedy jasné, onen Mohykán přesně ví, kam jde. A to místo, kam má namířeno, je jeho safehouse. Jak budeš dál postupovat? Pomalu a rozvážně, anebo přidáš do kroku a pokusíš se ho dohnat, avšak na úkor vlastní bezpečnosti? Cest, kudy se na sever můžeš vydat, je více. Zatím postupuješ přes zahrady domků, neboť právě tudy jde on. Domy ale hned leží vedle hlavní silnice, která vede přímo do kopce na sever. Pokud bys šel po ní, byl bys zcela odkrytý a směr jeho pohybu bys musel pouze odhadovat, ale dokázal by ses po asfaltu pohybovat ohromnou rychlostí v porovnání s tvým protivníkem. Silnice navíc umožňuje čistý výhled na sever až prakticky na hranici lesa. Přehledová mapka situace |
| |
| Naštěstí předhoníme blížící se mraky a k našemu úkrytu dorazíme bez větších potíží-dokonce i nás pronásledovatel, jehož zpozoroval tank nás nechal být. Přesto bychom na něj neměli zapomenout-po emisi by se ještě mohl objevit. Věnuji směti mraků poslední pohled a poté provedu muže vstupními dveřmi do chodby. Než se však mohu pořádně rozkoukat a ohlásit naši přítomnost, zaslechnu mužský hlas který očividně nepatří nikomu z naší skupiny. Přestože instinktivně ihned pozvedám mou zbraň, nezdá se že by muž nějak obyvatelstvo naší malé základny ohrožoval…právě naopak-podobně jako Topol při našem příchodu varuje i muž před anomálií skrývající se za protějšími dveřmi. Zamračeně chvíli muže sleduji, než se rozhodnu na naši příchozí trojici upozornit …už jsme doma... zvednu lehce hlas, připravena na možnou nebezpečnou reakci muže, sledujíc obě jeho zvednuté ruce a připravena se s touto návštěvou v případě ohrožení vypořádat a doufajíc, že mi jeho předešlé osazenstvo co nejrychleji odpoví. |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro Nakonec potřebuji pauzu. Zůstanu trčet na rohu. Co dál? Mám postupovat stejně jako do teď? Pečlivě prověřit roh a teprve poté pokračovat? Mám přidat tempo a dohnat toho šmejda? Nebo se ho snad mám pokusit předběhnou a počíhat si na něj? Kam vlastně asi jde? Řekl bych, že jsou dvě možnosti. Buď mě láká do pasti, nebo se jde ukrýt před emisí. Pravděpodobnější mi připadá druhá možnost. Tím mi jasně odpadá možnost pokusit se ho předběhnout. Jeho ukrýt totiž bude nejspíš v jednom z těch domků. Pářeci to není takový blázen, aby chodil do lesa plného anomálií. Kdybych šel po silnici těžko poznám do kterého domu zalezl. Musím sledovat stopy... Pokud se mě nepokouší nalákat do pasti ale snaží se vyhledat bezpečný úkryt, tak nemusím spěchat. Hezky pomalu najdu tu jeho noru a vykouřím ho zní a pak jí zaberu. Tím mi odpadne čas nutný k nalezení skupiny. Takže hezky pomalu dál. Lehnu si na břicho a se zrcátkem těsně u země začnu prověřovat roh. Pokud by se spletl v odhadu, že spěchá do úkryt a skutečně by tu na mě číhal, tak nejspíš nebude čekat, že se objevím těsně u země... |
| |
| Slezina v domě (všichni krom Tichého) Nejprve to vypadalo, že vám jen jeden člověk schází, nyní je ale jasné, že naopak jeden přebývá. Na konci chodby totiž stojí neznámý chlapík s rukama vysoko nad hlavou a snaží se něco vysvětlovat Zímové, která z jednoho pokoje pronese autoritativním hlasem: "Ticho. Svlíknout mikinu a triko, žádný rychlý pohyby, dělej!" Vy tři, co jste v předsíni, nyní vidíte, že na mladíka míří pistolí. Nepochybujete, že by neváhala ani vteřinu se zmáčknutím spouště, kdyby na to přišlo. Mezitím se otevírají i protější dveře a přidá se další dvojice hlavní, mířící na cizincova záda. Topol a Markéta. Mladík poslechne, co také jiného může dělat? Mikina jde na zem, po ní i triko. "Teď kalhoty," praví Zímová pevným hlasem, nepřipouštějící odmlouvání. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Stačil jsi zahlédnout jen tlumený záblesk a zrcátko se roztříštilo na miliardu kousků, které se rozlétly do všech směrů. Stáhneš se celý rychle stranou a uchopíš se za bolavé zápěstí, síla výstřelu ti nehezky škubla rukou. V dlani ti zůstal jen nepotřebný kus ohnutého železa, na jehož konci bylo zrcátko. Není možné, aby si tě ten bastard všimnul takhle snadno. Teda... čekal tě, to je jisté, ale zmerčil tě nejspíš jen díky odraženému světlu, jinak si to nedovedeš vysvětlit. Aspoň už víš, kde se slídič ukryl. Evidentně ho napadlo, že svého pronásledovatele setřese, než se vydá ke své skrýši. Krčíš se nyní za rohem budovy, zbraň v pohotovosti. Slídič je nějakých šedesát metrů daleko, bráno hrubým odhadem. Záblesk vyšel od přístřešku s narovnaným dřevem, vypadá to, že se ten hajzl kryje za ním a že má přesnou představu o tom, kde jsi ty a kudy se můžeš vydat. Máš za to, že bude mít výhled na celý dům, neboť mezi tebou a jím je vcelku otevřená zahrada. Křoví a stromy nejsou olistěné, takže o nějakém krytí za nimi nemůže být řeč. Navíc je mezi vámi takřka dvoumetrový drátěný plot. Asi v něm bude někde prostříhaná díra, jinak by se přes něj přeci nedokázal dostat tak rychle, aby si na tebe počíhal v sousední zahradě. Dům, u kterého nyní jsi, je jednopodlažní (tedy přízemí plud další patro nad ním). Je možné, že má i půdu, ale jistý si tím nejsi. Na tvé straně domu je okno do přízemí a úzké okno pro uhlí, vedoucí do sklepa. Možná by ses tam dolů dokázal procpat, kdybys ze sebe sundal vše, čím jsi ověšený a svléknul si i vestu. |
| |
| Slezina v domě (všichni krom Tichého) Předběhli jsme mraky a už konečně byli pod střechou. Byl jsem rád, že ten dotyčný co nás sledoval nám dal pokoj. Myšlenka na nějakou další přestřelku tam venku nebyla něco co bych chtěl a co bych vyhledával. Hana nás provedla dveřma a já už chtěl pronést něco oduševnělého, ale první pohled dovnitř mě zarazil. Ruka se zbraní letí nahoru a já mířím na nečekaného hosta. Doprdele ten den snad neskončí! Letí mi hlavou a já se dívám na Zímovou jak na něj míří pistolí. Pak přijde i Topol a Markéta a počet hlavní se začíná nebezpečně zvyšovat. Což přitom nepočítám Tanka, který aktuálně zabednil svým skeletem východ a díky granátometu vím, že jeden výstřel a půlka z nás je mrtvá a ta druhá za dalších pár vteřin. Snad ten chlap nebude dělat pitomosti. Hej Pepo? Já myslel, že tohle je uzavřená zábava a hosty už neberem. |
| |
| Najednou je všude kolem samá zbraň. „Opravdu nejsem ozbrojený!“ durdím se rozčíleně. Nesnáším zbraně! Přesto nebo spíš právě proto uposlechnu rozkaz a pomalu se vysvléknu z mikiny a trika. „Lidi mě opravdu nevadí, když v mém úkrytu přečkáte emisi, ale nemusíme se chovat jako neandrtálci.“ Pak dostanu pokyn se vysvléknout z kalhot. To si dělá srandu? „Hele už toho mám po krk. Mám u sebe nůž a Paintballku. Vy máte přesilu a ještě hromadu kanónů. Nehodlám tady běhat nahý! Jestli mě chcete zastřelit a neumazat přitom oblečení, abyste ho mohli dál používat, tak holt máte smůlu. Jestli mě zastřelit nechcete, tak skončete tu šaškárnu a přestaňte na mě mířit těmi děly! Raději můžeme probrat, jak Vám můžu být užitečný...“ rezignovaně dám ruce k tělu a čekám jestli umřu nebo ne... |
| |
| Kontrola dutin Cizince už jsem nezahlídl. Asi sletěl někam dolů ze střechy. Dobře mu tak, chodí se po chodníku! A za nedlouho na to jsme dorazili k tomu úkrytu. Na první pohled normální barák. Jenže, nebo spíš určitě (doufám v to) je aspoň trochu opevněný. Aspoň zatlučené okna či jiný bezpečnostní systém. První bezpečnostní systém jsem objevil velmi brzy. Futra. "Prdele!" vypadne ze mě, když zaberu trochu víc a málem jsem sletěl na hubu. Architekt očividně nepředpokládal, že sem bude chodit někdo v exoskeletu. Kdo by taky před válkou nosil exoskelet, že? S radostí jsem se narovnal a chtěl si oddechnout, jenže ti dva míří do chodby. Když se zaposlouchám, slyším někoho, jak protestuje, že kalhoty si nechá. Zlodějíček? Bože, já už toho mám taky dnes dost a chci si odpočinout. Ten mutant mi dnes fakt stačil a už mě nic srát nebude. Z ramene shodím batoh s kořistí, sundám granátomet a do jedné ruky vezmu svou krátkou brokovnici, která se mi houpala na popruhu. Protlačím se mezi Pavlem a Hannou. Vidím chodbu, dvě hlavně ze dveří, mladíka a Zímovou. Očividně zlodějíček, no aspoň ho nezastřelili hned. Ani já to v plánu nemám, nerad střílím bezbranné. Ale musím na něj tvrdě. Aspoň teď. S rychlým tvrdým krokem jsem se prohnal chodbou a přitiskl toho mladíka na zeď. "Pohni se a udělám ti další díru do p****," řeknu rázně a aby to mělo i ten správný účinek, přiložím hlaveň na příslušné místo. Vidím, že je od pasu nahoru nahý, takže tam žádná zbraň nebude. Kleknu a jednou rukou prošátrám nohavice, jestli někde něco není. Hlaveň brokovnice má stále mezi půlkami. Jestli něco najdu (zbraň nebo jiný tvrdý předmět, jako třeba nůž či boxer) vytáhnu to. |
| |
| Polonahý muž stojící na chodbě není zrovna to, co jsem čekal. Ještě překvapivější je následný přílet kolosu od vstupních dveří. Od cizince nám hrozba očividně nehrozí, tak svěsím ruku s pistolí a nechám ostatní, ať situaci vyřeší. Není důvod, abychom se do toho museli montovat všichni. Vrátím se proto do pokoje a sednu si na postel. Pistoli vrátím do pouzdra u pasu a chci jen, aby se to co nejrychleji uklidnilo. |
| |
| Zdá se, že Zímová má situaci s naším novým hostem/potencionálním majitelem příbytku vcelku pod kontrolou. Ještě aby ne když má muž vyhlídku na vcelku vysoký počet hlavní. Ve chvíli, kdy Tank vyrazí dopředu, očividně nijak neohromen mužovým proslovem, mu uhnu z cesty a následně skloním hlaveň zbraně, jelikož shledám že jí není nadále potřeba. Přesto zůstávám pro jistotu na své pozici, i když můj pohled putuje spíše k pohozeným svrškům, přemýšlejíc jestli by pořízení teplejšího oděvu zabránilo Markétě v tak častém kontaktu s Topolem… |
| |
| Safehouse (všichni krom Tichého) Jen co se Tank prožene chodbou, ozve se za jeho zády příšerný lomoz a rámus. Nějakým nedopatřením se na zem sesype veliká hromada talířů, hrnců a poklic, doposud pečlivě naskládaná za futry předsíně a pokryje střepy celou podlahu. Kolem Tankovy holeně je omotaný slabý vlasec, který celou tu horu nádobí pravděpodobně strhnul. Být vetřelec v tomto domě, pravděpodobně by svou neopatrností zburcoval veškeré spící, či bdící osazenstvo skrýše. Vhledem k tomu, že jste ale všichni zde a sledujete tu kalamitu, vytvořila celá událost jen velmi krátké trapné ticho. Ne však nadlouho. Tank nedbal své neopatrnosti a pokračoval dál chodbou s razancí nebojácného slona. Popadl polonaháho mladíka a s lehkostí, s jakou otcové zdvihají batolata nad hlavou jednou rukou, i on jej nadzdvihl jednou rukou na úroveň země. Dokonce i Soňa, doposud držící neznámého muže v šachu svou namířenou pistolí, sklonila hlaveň zbraně a zírala na impozantní zjev bojovníka, navlečeného do exoskeletu. Vypadá to, že po sběžném prošacování u sebe muž nemá žádnou zbraň, kromě obyčejného zavíracího nože. Paintbalová pistole, kterou on taktéž přiznal, už leží na zemi vedle jeho mikiny a trika. Dál se u něj našlo jen jakési elektronické začízení, nejspíš nějaký skener. Ten je momentálně vypnutý. |
| |
| Safehouse (všichni krom Tichého) Už dlouho jsem neviděla nikoho neozbrojeného, tedy myslím skutečnými zbraněmi, ne hračkami poháněnými stlačeným vzduchem a s kapesním nožem. Jestli tenhle mladík opravdu skýtá nějaké nebezpečí, tak ne přímo. A vůbec, je dosti s podivem, jak chladnou hlavu si dokáže zachovat, i když mu cizinec míří glockem na hlavu a jiný, navlečený do vojenského exoskeletu, ho tlačí ke zdi a hrubě ho šacuje. Nicméně když vidím, že si ho Tank vzal do parády, skloním vlastní zbraň a vykouknu ven z pokoje na chodbu. Vidím Hannu a toho raněného pistolníka, což je dobře. Snipera ale nikde nevidím a tak se otážu: "Je s vámi ten odstřelovač? Emise je na spadnutí, neříkejte mi, že jste se s ním nespojili." Pořád doufám, že jsme o něj nepřišli, další ztráty na životech v našich řadách by bylo to poslední, co bychom nyní potřebovali. "Tanku, pusť ho na zem, on asi opravdu... vždyť je to jen vystrašený kluk," dotknu se hromotluka dlaní na jeho zádech. Vím, že to může znít hodně zvláštně od někoho, kdo mu před chvílí mířil pistolí do obličeje a donutil ho se svléknout skoro do naha, ale nyní, když je zjevné, že z jeho strany nám nebezpečí nehrozí, mi přijde zbytečné ho dál ponižovat a trýznit. Podle toho co říká tento dům obýval dříve než my. V tomto světě sice právo prvního přenocování nic neznamená, ale přesto - chová se k nám slušně. Ne, že bych hodlala odložit ostražitost, ale minimálně bychom ho mohli nechat promluvit a ne mu drtit hrdlo ocelovou pěstí. |
| |
| Safehouse (krom Tichého) Opatrnost není moje silná stránka. Stejně jako všímavost. Kdo by si taky v tom šeru všiml nějakého vlasce natáhnutého nad zemí. A ještě když jsou v tom baráku všichni mí společníci. Jsem fakt nečekal. Ještě že se mám pevnou vůli a nezlekl se, jinak by ten mladík měl díru v břiše. Každopádně jsem to asi přehnal. Kromě nože a nějaké blbůstky nemá u sebe nic, co by mohlo ostatní ohrozit. Ten mě nebude mít v lásce. Když mi pak Soňa položila ruku na záda s tím, abych jej pustil, hned jsem jej pustil. Když se pak otočil, mohl vidět můj unavený obličej s provinilým výrazem. Povzdechnu si "Já vím....Promiň," omluvím se a sehnu se pro jeho věci, které mu pak podám. "V dnešní době si člověk není jist skoro ničím. Neublížil jsem ti?" vrátím mu i nůž a tu podivnou věcičku. |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro Ztráta zrcátka přinesla i jednu výhodu. Už vím, kde se ten hejzl skrývá. Otázka je v tom jak toho využiji. V současné době vidím pouze jednu vhodnou pozici pro střelbu a to z domu. Problém spočívá v tom, jak se do něj dostat. Okénko na uhlí je moc úzké. Velké okno se na můj vkus až moc nabízí... Co se dá dělat?Dojdu k oknu a pečlivě ho prohlížím jestli na něm není nastražená nějaká past. Zároveň se pohledem snažím zjistit co je za oknem. |
| |
| Safehouse Situace se náhle vyhrotí, když do toho víru zbraní nakráčí kolohnát v exoskeletu. Když se ozve obrovská rána, chvýli si už myslím, že je po mě. Strachy se div nep... Pak si ale uvědomím, že jen spustilo mé poplašné zařízení. To teda brzo! Na tomhle bych měl zapracovat. Ve chvíli, kdy kolohnát zjistí, že má slova jsou pravdivá začne se situace uklidňovat. Dokonce jsou mi vráceny mé věci. Rychle uložím svůj skener zpět do provizorní Faradayovi klece. Své počínání pro jistotu vysvětluju. „Nechci, aby to emise poničila...“ Pak si přez hlavu přetáhnu triko a mikinu. Nůž si zatím odložím někam bokem. V baráku ho stejně nebudu potřebovat. Chlápek v exoskeletu se mi mezitím začne omlouvat a ptá se jestli jsem v pohodě. „Jo to je dobrý. Tohle nebylo nejhorší seznámení, co jsem zažil. I když většinou na mě nikdo nemíří zbraní v domě, který považuji za vlastní...“ Protože nově příchozí předtím neslyšeli mé představování spustím na novo. „Jmenuji se Petr Noví a jsem nezávislí průzkumník.“ Pak se neomaleně zeptám. „Co jste zač vy? Popravdě jsem měl tu čest s mnoho skupinami v tomto městě, ale Vás si zařadit nedokážu...“ Pak se ještě obrátím na tu ženu, co na mě mířila jako první. „Vám někdo chybí?“ Z kapsy u mikyny vytáhnu svojí překreslenou mapu. „Kde jste ho vyděli naposled?“ Ukážu prstem na místo kde jsme. Je označeno jako „Tajný“ Safehouse – MOR! Pak prstem objedu celou oblast. „Kolem to mám celkem prolezlý. Tady, tady a tady jsou smrtící anomálie. Tedy se dají sehnat antibiotika. Tady je funkční pumpa s vodou, která se po převaření dá pít. Ale není tu žádný jiný použitelný úkryt před emisí... Možná by měl šanci pokud se skryje v nemocnici, ale jinak to moc nevidím...“ |
| |
| Safehouse krom Tichého …nespojili… přiznám lehce tiše Zímové, zatímco sleduji počínání Tanka a muže, kterého před chvílí ještě držel pod krkem, a který se ihned zdá být přívětivý a přátelský, přičemž si neodpustím pohled Topolovým směrem. Markéta říkala něco o kapličce…nebo to byl kostel…? pokusím se nadhodit jakmile Nový vytáhne mapu, avšak nakonec usoudím že dohadování mohou zařídit jiní a protáhnu se kolem mužů v chodbě do pokoje Topola a Markéty. Namísto Tichého jsme ale cestou potkali konvoj… začnu ihned jakmile se dostanu k Topolovi …někdo ho vyhodil do povětří…zdá se, že nikdo nepřežil... jako důkaz vytáhnu nárameník Rudé gardy a hodím ho Josefovi do klína …ale nebylo to normální, nikdo u sebe nic neměl-žádné papíry, fotky, serepetičky-nic-a ta těla vypadala že tam byla už nějakou dobu…jakoby je jen někdo navlíkl do uniforem a nechal je tam ležet… svěřím se s mými dojmy Navíc jsme zpozorovali někoho na jedné ze střech když jsme se vraceli-možná to byl Tichý, ale nevsadila bych na to… otočím se zpět ke skupince s mapou. …jsou tu v okolí nějaké tábory? otážu se s myšlenkou, že by Tichého mohlo zpozdit nějaké setkání. A pokud tady někdo okolo je, mohl by nám říct víc o tom co se stalo s konvojem…kdo ví, možná o něm něco ví i Nový, který se očividně životu tady venku dosti přizpůsobil. |
| |
| Safehouse „Kostel? To že je v něm bezpečný úkryt před emisí, se mi jeví asi stejně pravděpodobné, jako ta historka s pokladem ve zvonici...“ Ukážu na mapu do okolí kostela. „Tohle býval park... Dostat se dovnitř skrz anomálie bez detekčního přístroje mi přijde nemožné, a teď už je veškerá elektronika mimo provoz.."„ Pak se dozvím informaci o konvoji a o muži na střeše. „Na té střeše to rozhodně ten váš Tichý nebyl. Myslel jsem si, že jste mě zahlédly, ale netušil jsem, že máme stejnou cestu...“ „Není možné, že v tom konvoji byli nádražáci? Nedávno jsem zaslechl drb, že přišly o staré Tesco. Nechtěl jsem tomu věřit, ale bohužel je to tak. Zbyli tam jen mrtví... Nepřišel jsem na to, co se tam stalo, každopádně tam nezůstalo nic cenného. Všechno vybavení včetně těžké techniky bylo fuč... Možná si ho odvezli, možná je někdo vybil a ukradl ho...“ Pak je mi položen dotaz na tábory. Ukážu na mapě okrajové části města (Hamr, Janov, Chudeřín). „Tady v té oblasti se pohybuje spousta malých skupin, třeba jako Zmije, Bombardéři, Zabijáci, Panteři, Skalpovači a rakeťáci. Většinou jde o malé skupinky, co se starají sami o sebe. Samozřejmě se ale najdou tací, co se snaží navzájem vyhladit... Žádná z těch skupin většinou neopouští své teritorium. Některé z nich by ale blížící se emise mohla vyhnat směrem k centru...“ |
| |
| Safehouse Ať už je Tichý kdekoli, bez fungující vysílačky mu nemáme jak pomoct. Dokonce i když budeme vědět kde je, nejspíš to na tom nic nezmění... Hanna mě překvapí, když se skrz ostatní protáhne ke mně hodí mi cosi do klína. Popis konvoje zní povědomě, sevřu rty a pokývu vědoucně hlavou. Než ale promluvím, podívám se, co to na mě vlastně přistálo, což dá Hanně čas věnovat se zase cizinci. "Dva tramvajové vozy, první vyhozený do vzduchu, druhý bez většího poškození?" Popíšu místo tak, jak si ho pamatuji. "Ten jsme taky našli a jak říkáš, Teskáči to neudělali." Přisvědčím popsaným nesrovnalostem. "Někdo se to na ně pokusil hodit. OD žádné malé skupinky bych to ale nečekal. To musel být s pořádnou výzbrojí a hlavně někdo kdo věděl, že tamtudy konvoj pojede." "Zímová, řekneš mi co víš o profesorovi, nebo si na to budeme muset počkat až na Nádraží?" Oslovím velitelku utečenců na druhé straně chodby, aniž bych se za celou dobu zvedl z postele. |
| |
| Safehouse Nějak rychle se ostatní smířili s tím, že k nám do domu přišel nezvaný host. Co na tom, že to on je zde prý doma, tak rychle mu s vlastním životem věřit nehodlám. Jen s podivem kroutím hlavou nad tím, že i Tank a Topol, tedy dva chlapi, od kterých bych čekala racionálnější chování, ho nechají být a dokonce je mu vráceno i jeho vybavení. Ještě ale ale nebudu za tu zlou, počkám si co nám ještě ten nový poví a celou dobu z něj nespustím oči. A odjištěnou zbraň budu mít pro jistotu stále velmi blízko k ruce. Topolovu odměřenou otázku zaregistruji přes hlahol na chodbě. S rukama zkříženýma na prsou se prosmýknu kolem Tanka, který ať se na mě radši ani nedívá. Hlavně že se stačil navléknout do toho robotického bordelu, co stáhnul ze slídiče, ale aby přivedl Tichého, na to čas neměl. A navíc ještě vrátil vedlestojícímu cizinci nůž. Do chlápka v mikině hrubě vrazím a pokračuji dál do ložnice, přeci se mu nebudu ještě vyhýbat. "Hanno," kývnu na dívku, aby mne následovala do místnosti a poté zabouchnu dveře. Ti na chodbě ať si tam povídají o čem chtějí, naše sešlost tu teď bude mít soukromí. "Co přesně chceš vědět o tom tvém Loukotkovi?" otážu se ostře s pohledem upřeným na Topola. |
| |
| Safehouse Z cizince, který se objevil na chodbě, se defakto vyklubal majitel bytu. Nejspíše ne oprávněný, ale podle toho, co z něj postupně padalo, to už nějaký ten pátek bydlel. Zíma i Tank situaci s neznámým převzali do vlastních rukou. Za což jsem byla vděčná. Nejsem ten typ člověka, kterému by dělalo dobře mířit na někoho zbraní. Proto, když počáteční napětí opadne, skloním samopal hlavní k zemi a ustoupím hlouběji zpět do ložnice. Jednak proto, že se do diskuze nechci zapojovat a jednak proto, že se k nám řítí Hanna. Jediné, co mne na cizinci upoutalo, bylo to, že zmiňoval místo, kde lze najít antibiotika. A ty by se Pepovi určitě hodily. Poté už spolu s ostatními, s Hannou, Josefem a Zímovou, zmizím za zavřenými dveřmi. |
| |
| soukromá zpráva od Markéta *Voňavá* Daňková pro Pozorně poslouchám vše, co nám Hanna říká. Při zmíňce o muži, který je sledoval ze střech, můj výraz ve tváři nepatrně pobledne. Ne, že bych snad věděla, o kom Hanna mluví, ale mám jistou teorii. Můžu jen doufat, že to není nikdo z Citadely. Civím tupě stranou a hlavou se mi míhají nepříjemné vzpomínky. Z přemýšlení mne vytrhne profesorovo jméno. Loukotka. Samozřejmě. Ihned střelím pohledem po Zímové. Není v tom žádná výčitka nebo zákaz, spíše mne jen zajímá, co k tomu může říct ona. |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Všechno o co se s námi podělí Nový napovídá tomu, že je Tichý v pěkné kaši-ale kdo ví, třeba si ještě nechává něco pro sebe…zase tak dlouho se taky neznáme. Mnohem zajímavější se ale jeví Topolova slova. Jsem ráda, že se mnou někdo ohledně útoku na konvoj souhlasí, přestože si prozatím nejsem jistá co přesně to všechno znamená. Pak se obrátí na Zímovou a já se zarazím nad jeho slovy profesorovi? tiše pozoruji Zímovou jak si prorazí cestu chodbou a pak za sebou zabouchne dveře, čímž v ložnici vytvoří malou sešlost, než se Topola otáže na specifikace jeho otázky o Loukotkovi. Naštěstí jsem tedy prozatím jen posluchačem-a stejně jako zbytek dámského osazenstva čekám na Topola, až z něj vypadne co přesně hledá. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Už jen podle zařízení domu je ti jasné, že se nejedná o safehouse toho slídiče. Vlastně i dost pochybuješ, že by tě tato stavba dokázala ochránit před působením emise. Interiér je pustý a není tu nic, co by stálo za prozkoumání. Někdo si dal dokonce práci se zničením i těch několika málo kusů nábytku, co tu zbyla. Hned vedlejší místnost vede do chodby, kde vidíš schodiště do vyššího patra a také vchodové dveře, kterými by ses dostal blíže k místu, kde je slídič. Samozřejmě bys byl okamžitě na ráně, pokud tedy tvůj protivník zůstal i nadále tam, odkud na tebe prve střílel. Pokud chceš zůstat v přízemí, budeš mít možnost vykouknout z oken ve dvou dalších místnostech, které mají výhled do zahrady. |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro Přesunu se do další místnosti v přízemí. Pohybuju se tak, aby mě z venku nebylo vidět. Pokusím se odhadnout svojí vzdálenost od místa, kde se předtím Slídič skrýval. Přichystám si fragmentační granát. Pokud na něj nedohodím hodím to co nejblíž k němu... Z okna vykouknu teprve, když jsem připraven k vrhu. Pokud bych zaznamenal, že se Slídič posunul zkusím na poslední chvíli změnit směr hodu. Jakmile je granát na cestě zakleknu za parapet a vypálím dávku směrem, kde tuším Slídiče... |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Chvilku jsem si myslel, že bych mohl otázky klást já a hned vzápětí se vztek Zímové obrátí proti proti mě. Chvíli opětuji její pohled, pak očima uhnu a snažím se aspoň za sebe udržet v místnosti klid. S odpovědí nespěchám. Co přesně chci o Loukotkovi vědět? Všechno. Zhluboka se nadechnu, postavím se, abych nemusel ke všem ženám v místnosti vzhlížet z postele, a konečně promluvím. "Podle toho, co vím, měl být profesor v konvoji směřujícím na Nádraží. Když on ani konvoj na Nádraží nedorazili, poslali mě, abych ho našel. Takže pokud víš kde je a co se s ním stalo, tam bych asi začal." Snažím se mluvit pomalu a klidně. Napětí je v domě i tak dost, nemusíme si ještě vjíždět do vlasů navzájem. Pravou ruku zvednu k Hanně, abych jí vrátil nárameník jednoho z padlých od konvoje. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Celá tahle konverzace jak jsem zjistil, šla už tak nějak mimo mě. Po všech zážitcích jsem toho začínal mít plné zuby a jen jsem tam teď stál opřený o zeď a se zbraní skloněnou k zemi. Už mě to nebavilo a Tank tomu tím jeho výstupem taky moc nepomohl. Podle všeho Nový ví o okolí hodně a to se mi líbí. Aspoň někdo něco tuší a jeho zmínka o antibiotikách mě rozhodně potěšila. No když nás další skupina opustila a mě stále hlava nebrala proč, tak jsem se toho chopil sám. Do téhle doby jsem byl nemluvný a tak se asi slušelo se i představit. Jelikož jsem to do teď neudělal Petře, tak mě těší. Já jsem Pavel Miler, v principu nezávislý průzkumník, žoldák těžko si vybrat v téhle době. Zaujalo mě to co jsi říkal o těch antibiotikách. Při našich posledních hrátkách venku pár z nás bylo nepříjemně zraněných a rozhodně něco na styl antibiotik budeme potřebovat, ale už mě to nebaví probírat na chodbě. Je tu někde místo, kromě toho kam zalezli támhle Ti, kde by se dalo sednout? Už toho mám dost. Mluvím unaveně a poměrně pomalu. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Nový pro Safehouse Konečně někdo kdo se chová slušně. Průzkumník? Tak to jsme dva. Žoldák? Tak to už není moc příjemné… Při hrátkách? Tak takhle říká zabíjení lidí? „Hned jak se přežene emise můžu Vám nějaké antibiotika donést. Léků je dostatek jde o to se přizpůsobit novým podmínkám. Lékarny a nemocnice jsou pasé. I veterinární kliniky jsou celkem vybrané. Antibiotika se ale dají sehnat třeba v pet shopech, nebo v domácích lékárničkách, sanitkách, ve školách, nebo v lékárničkách větších podniků.„ Když se ptá na místo k odpočinku, tak ukážu na druhé dveře vlevo. „Pokud ti nevadí jednorožci, tak můžeme jít do dětského pokoje..Bohužel předtím, než jsem se tu zabydlel tu někdo chvíli pobyl a zničil většinu interiéru, takže se na měkkým nevyspíme...“ |
| |
| soukromá zpráva od Markéta *Voňavá* Daňková pro Pohledem těkám ze Zímové na Topola a zpět. Atmosféra začíná houstnout a dle mého názoru se začínáme dostávat k otázkám, na které Zímová nebude mít adekvátní odpověď. Topol jí teď může ledatak nasrat, když beru v potaz, co se stalo jejímu bratrovi a v jaké situaci jsme, je možná lepší vyložit karty na stůl. Podívám se na Hannu, protože u ní vždycky hledám podporu před tím, než řeknu nebo udělám něco, co mne pak může mrzet. Ale není cesty zpátky. “Já... vím, kde profesora najdeš, Josefe. Ale... není to tak jednoduché.“ Dívám se přímo na Topola, dávám mu čas zpracovat má slova a položit další otázky. Jsem nervózní a očividně mi není příjemné mluvit o něčem, o čem neví nic Hanna ani Zímová. Ale věřím, že dělám správnou věc. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Tak jsem se soustředil na Zímovou, že mě vůbec nenapadlo, že by se do diskuze ohledně profesora zapojila některá z přítomných dívek. O to větším překvapením je nejistý hlas Markéty. Překvapeně se na dívku podívám. Ráznost, se kterou začala štípat kusy nábytku, když před chvílí chtěla převařit vodu, je ta tam. Hodím rychlý pohled po Zímové, abych se ujistil, že nebude chtít Markétinu řeč utnout. Přece jenom tyhle lidi znám teprve pár hodin a co si budeme namlouvat, zatím nás pohromadě držela jen nutnost přežití. Nevím, jaké jsou jejich motivace. Podívám se Markétě do očí a pokusím se ji povzbudit. "Co víš o profesorovi, Markéto?" |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Rozhovor mezi Josefem a Zímovou poslouchám spíše na jedno ucho, snažíc si vzpomenout jestli jsem se s Loukotkou kdy setkala. Myslím, že jsem ho viděla, ale k jaké sekci vlastně patřil? A pokud najdeme ho, mohl by nás dovést k… náhle se ozve Markéta, očividně vcelku připravena Josefovi pomoci v čem jen bude moci. Když se zmíní o složitosti situace, lehce se zamračím. Zrovna jsme se konečně dostali na chvíli do bezpeční a ona se už už snaží namočit do něčeho dalšího. Přesto mi nepřísluší ji přerušovat a pokud na mne pohlédne, jen pokrčím rameny a hlavou pokynu zpět k Josefovi, naznačujíc, že vydání informací v tomto případě není až tak strašná věc-konec konců, třeba se za ním pustí Josef sám…i když pochybuju, že by ho Market nechala... |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro Jen jsem mlčky stál a pozoroval dění kolem. Je mis jasné, že jsem se nezachoval jako správný chlap, ale po dnešním dni, po tom střílení a několika okamžicích, kdy jsem málem zařval na plyn, kulky a granáty a do toho ještě ta podivná kreatura v nemocnici... Jen jsem si na ni vzpomněl, udělalo se mi zle, proto jsem se radši na chvíli opřel o zeď a několikrát se zhluboka nadechl, abych se uklidnil. Vidět to jako malé dítě, tak se z toho pomočuji a do konce života mám noční můry zajištěné. Sundal jsem si z opasku láhev s vodou a lehce se napil. Mezitím už všichni zmizeli do různých pokojů. Zůstal jsem tu jen já, Pavel, Zíma a ten kluk. Podám láhev i ostatním, jestli se taky nechtějí napít vody, pak ji zase schovám. "Pavle, mám tu ještě ty tvoje věci,co jsi chtěl," kývnu hlavou za sebe k batohu, který mám na zádech. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro (všichni krom Tichého) Za zdmi vašeho úkrytu už několik hodin burácí emise. A není to zrovna jen nějaká přeháňka, která rychle přijde, zamete ulice a po dvou hodinách se rozplyne v několika vzácných minutách, kdy potrhanými oblaky pronikne na zemský povrch pár slunečních paprsků, tahle emise je něco extra. Ani jeden z vás nedokáže ze své paměti vytáhnout jedinou vzpomínku, kdy by zažil silnější bouři. Hromy zvenčí doslova otřásají domem a vším, co je v něm. Na spánek nemáte ani pomyšlení, jediné co se vám honí hlavou je, aby váš úkryt vydržel ony neskutečné záchvěvy, které kyždým momentem slibují, že vám seberou střechu a vás všechny zaživa usmaží plameny, radiací, elektřinou a kyselinou. Uši máte hlukem zalehlé a klidu vám nedopřeje si je ucpat kousky látky. Venkovní běsnění se vám zahryzlo hluboko do mozku a nedá vám odpočinout. Asi po čtyřech hodinách se emise celkem zklidnila a zvenčí se ozývají už jen dunivé poryvy větru, který naráží do zabedněných oken a dveří, které jste pro jistotu ještě zatarasili židlí. Na střechu bubnuje vytrvalý déšť a co chvíli se ozve rána, jak na ni dopadne větrem nesené smetí a větve. Už je možné si povídat, či odpočívat. Z nejhoršího jste se dostali, pokud ona nastálá chvíle klidu není jen ticho před druhou vlnou. Vystrčit teď hlavu ven by mohl jen sebevrah a tak vám nezbude nic, než dál čekat i přes noc, která padla opět nebývale brzy. Kdo má jídlo, jí. Kdo má vodu, pije. Společné rezervy jste si nestanovili a tak každý hoduje jen na vlastních zásobách. Zímová se se svými děvčaty dělí o to málo, co jim zůstalo, zbytek vybavení nechaly na parkovišti, kde se před několika hodinami odehrál hrozivý masakr a byla svedena bitva se slídiči z Citadely. Některé z vás napadne, co asi takováto bouře, vyvolaná elektromagnetickými anomáliemi a radiací udělá s mrtvolami, jež jste venku nechali? Slyšeli jste už vyprávění o tělech ohlohadných bouří až na kost a dokonce i zkazky o oživlých mrtvých, ve kterých neznámé síly znovu vykřesaly jiskřičku života a proměnily je v blekotající a pomalu se rozkládající mátohy. V mysli občas zabloudíte i k Tichému, který se k vám měl připojit těsně před začátkem emise. Jeho odloučení od hlavní skupiny byla daň za poskytnutí krytí při útoku na zbytky sil Citadely a dlužno podotknout, že Tichého přesná střelba vám několikrát znatelně pomohla vypořádat se s hrozbou bez vážnějších ztrát. Jistě, na vaší straně byla zranění, zejména Topolova zlomenina pažní kosti a postřelení Zímy, avšak více ztrát jste neutrpěli. Nevíte však, jaký je Tichého osud. Je to zkušený voják, který se umí v terénu o sebe postarat nezávisle na druhých a tak jen doufáte, že se mu podařilo někde si včas najít úkryt, kam se nedostane nic, co by mu oblížilo. Původní rozhovor, který začal mezi Zímovou, jejími děvčaty a Topolem, byl odsunut na později. Emise svou neočekávanou bouřlivostí vzala všem zúčastněným chuť řešit budoucnost, když už přítomnost byla tak nejistá. Podobně to platilo i pro ostatní, tedy pro Tanka, který si zvenčí přinesl bezvadný suvenýr v podobě vojenského exoskeletu, Milera, který si zvenčí přinesl krvácející zranění v podobě utrženého prstu a Petra Nového, který se stejně jako vy chtěl ukrýt před bouří a nečekal, že bude mít neohlášené hosty. Rotný Zíma zatím odpočívá a těžko říci, jak na tom je. Jediný, kdo k němu chodí, je jeho sestra Soňa, která ať už sedí, chodí, či se stará o bratra, háže okolo sebe vlčími pohledy na všechny, na které natrefí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Bohužel pro tebe, tvůj protivník měl docela stejný nápad. Sotva granát opustí tvou dlaň, úplně jiný, avšak navlas stejný hlasitě bouchne o stěnu naroti oknu a párkrát poskočí po podlaze. Ve zlomku okamžiku, kdy tvůj mozek pracuje závratně rychle, sis dokonce myslel, že se odrazí přímo k tobě a ty ho rovnou vyhodíš ven, avšak naneštěstí se granát odrazil tak špatně, že skončil v rohu místnostnosti, necelé tři metry od tebe. Ke dveřím ven z pokoje to máš zhruba stejně daleko jako ke granátu, nicméně nejkratší cesta od výbuchu je oknem. Jeden rychlý skok ven z místnosti stihneš, ale zda by se ti podařilo vrátit namísto toho granát odesilateli předtím, než ti bouchne do tváře, to už neodhadneš. Nevíš totiž, kolik Mississippi si před hodem napočítal ten venku. A co se týče výskoku ven oknem, to je dozajista nejrychlejší varianta. Stačí se jen přehoupnout přes parapet a ven v podstatě "vypadnout". Čeká tě tam ale smršť kulek? Anebo střepin ze tvého vlastního granátu? Je až s podivem, kolik se ti toho hlavou mihnulo za ty tři desetiny sekundy, co se slídičův granát zastavil na místě a několikrát se zatočil okolo své osy. Tři desetiny. Kolik jich ještě máš na rozhodnutí a akci? Deset? Dvacet...? |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Přicházející bouře udeří s takovou silou a rychlostí, že dokonale rozcupuje dosavadní dění v omezených prostorách našeho prozatimního bunkru. Instinktivně mi ruka jde ke zbrani, avšak všeobecně se jedná pouze o hlasité projevy elektromagnetického seskupení. Veškeré konverzace ustanou v bodě mrazu, zatímco ohlušující emise se nám začíná všem dostávat do hlavy. Přesto se zdá, že jsme v relativním bezpečí-alespoň tedy jak moc to zde mimo Citadelu jde-a tak pomalu přejdu k jednomu z rohů místnosti a přivlastním si jej rozložením svých věcí. Snad až příliš opatrně si sundám bundu a její obsah-až na jedinou věc-pomalu přemístím do batohu. Poté se vrátím k posteli a přehodím ji Markétě přes ramena, lehce ji poplácajíc po zádech. Když je čas na večeři, rozdělím se s ní a Zímovou o malou plechovku červené omáčky se zeleninou-v batohu mám ještě dvě a přestože nejde o nic příliš cenného, jsem ráda, že nezůstaly na parkovišti společně se zbytkem proviantu-kdo ví, co s tím vším udělá zuřící emise. Když se bouře o něco zklidní, řeknu Markétě a Topolovi aby si dali dvacet-kdo ví co bude následovat pak-a mě se ještě spát nechce-raději se schoulím ve svém rohu a zpoza pásku si vytáhnu malý svazek vázaný kůží, který bezděčně prohlížím. Loukotka…Loukotka… mračím se na stránky a sem tam zvednu hlavu k Markétě. Vlastně se teď nemáme vůbec špatně-bylo by vůbec tak hrozné odtud nikdy nevyjít? Jenže co pak Tichý? Můžeme se ani nepokusit ho najít když jsme jej jen tak nechali venku? V hlavě mi zní jeho výstřely a vidím slídiče v exoskeletonu jak klesá k zemi. Lehce zatřepu hlavou, zastrčím svazek zpět za opasek a pokusím se obhlédnout situaci se Zímou. Zdá se, že se on i jeho sestra drží v rámci mezí a proto se po chvíli zase přemístím jinam-co bych vůbec Zímové řekla? Ne, slova jsou teď zbytečná…nakonec se optám našeho medika s obvázanou rukou jestli nechce převaz-a pokud je situace v pořádku (nebo po případném převaze) se přemístím opět zpět do mého útulného rohu, kde se schoulím a po chvíli začnu pomalu usínat. |
| |
| soukromá zpráva od Markéta *Voňavá* Daňková pro Nadechovala jsem se Topolovi k odpovědi na jeho otázku, ale bohužel jsem byla přerušena náhlým, silným projevem emise tam venku za okny. Ačkoliv jsme byli v relativním bezpečí uvnitř domu, téma Loutkotky šlo stranou a na jeho místo se dostala obezřetnost a opatrnost. “Promluvíme si o tom později. Myslím, že tu ještě nějakou chvíli pobudeme.“ řeknu Josefovi, když přestanu nervózně vyhlížet z okna. Najednou jsem se cítila nesvá, o dost víc, než před chvílí, a jen jsem ve skrytu duše doufala, že se nám tady nic nepřihodí a že emisi přežijeme ve zdraví. To nejlepší, co jsem mohla dělat, bylo to, že jsem dál pokračovala v načaté práci. V koupelně jsem našla ukryté lahve s vodou, z boků skříně jsem nadělala třísky a stranou v místnosti jsem rozdělala oheň. Ukořistěnou vodu jsem před vypitím chtěla převařit. Jistě, měla jsem hlad a žízeň, ale nikdo z nás nebyl natolik hloupý, aby zbytečně zkoušel neprověřenou vodu. Usedla jsem na zem do tureckého sedu, rukama se zapřela o kolena a dívala se do praskajícího ohně. Bezduché zírání do planemů odvádělo mou mysl od toho, co se dělo venku. A kdyby se po nějaké době nezvedla Hanna a nezačala rejdit po pokoji, nejspíše bych u toho usnula. Tuším, že někdo otevřel dveře, aby se v místnosti dalo lépe dýchat. Voda byla převařená a já se cítila, že bych mohla prospat dva dny. “Dobrý nápad.“ usmála jsem se na Hannu, když mi na ramena položila budu. Očkem jsem loupla po Josefovi a uvelebila se na jedné straně postele. Nejspíš jsem nestihla napočítat ani do tří a už jsem byla v limbu. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro Safehouse během emise Všichni už tak měli náladu na dvě věci po tom mém projevu, a tak bouře tomu dala korunu. Každý radši někam zmizel a na nějakou další komunikaci to nevypadalo, neboť to hromobití venku nabíralo na intenzitě. Odevzdaně jsem si sedl do obýváku do kouta, abych měl před sebou okno. Je mi to sice k ničemu, když je zatlučené a nejde vidět ven, ale i tak. Na spánek jsem neměl ani pomyšlení a prst byl taky nějak citlivý a přejížděl po spoušti brokovnice. Tu mojí novou hračku jsem radši odložil bokem. Nerad bych vzal s nezvaným návštěvníkem a celý barák se všemi jeho obyvateli. Po pár hodinách jsem to ale vzdal. Venku se to trochu uklidnilo a nevypadalo to, že by sem chtělo něco vlézt. Odložil jsem proto brokovnici vedle sebe a z batohu jsem si vytáhl potravinový balíček, který mi zbyl z Citadely. Lehce jsem pojedl a zapil to zbytkem vody v čutoře. Když už nic jiného se dělat nedá, na chvíli jsem zavřel oči, abych se trochu prospal. Jenže něco v mém podvědomí si řeklo, že by si rádo pustilo horor. Noční můra S křikem a trhnutím jsem se probudil. Zpocený jako lehká holka po noční jsem zíral na zabité okno před sebou a těžce oddechoval. Vzápětí jsem rychle zkontroloval, jestli do byl fakt jen sen. Když jsem několikrát zatnul ruce v pěst, byl jsem konečně přesvědčen, že to byl jen blbej sen. Znovu jsem se schoulil do rohu a snažil se uklidnit. Tu potvoru z hlavy jen tak nedostanu. A do tý zatracený nemocnice mě taky někdo jen tak nedostane. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro (všichni krom Tichého) Psychické vyčerpání si vybralo svou daň a každý z vás postupně odpadnul do neklidného spánku, ze kterého jste se všichni co chvíli probouzeli rozrušení z nočních můr. Nepochybně vliv emise umocnil a rozjitřil vaše mysli, které si nemohou odpočinout ani po několika hodinách spánku. Nálada je napjatá, každý si hledí svého a jen čeká, až konečně poryvy větru zvenčí ustanou a vy budete konečně moci opustit tento dům, který se ve vašem počtu podobá spíše cele. Nikdo nemá soukromí jen pro sebe, každý pokoj je někým okupován. Zíma leží v dětském pokoji, navštěvován pouze svou sestrou. Ložnici obývá Topol s Hannou a Markétou, Tank, Miler a Petr obývají chodbu a koupelnu, kam složil Tank svůj nově nabytý exoskelet. Může už být okolo oběda následujícího dne, když Soňa vyjde z pokoje od svého bratra s velmi znepokojeným výrazem ve tváři. Na rukou, téměř až po lokty, má stopy krve, které se pokouší energicky setřít kusem látky. Postaví se mezi dveře do ložnice, aby ji všichni slyšeli, a tlumeným hlasem pronese: "S Mirkem je zle. Rána se mu zanítila a má horečku. Navíc ztratil spoustu krve. Slábne tak rychle, že jestli něco rychle neudělám, nemusí se dožít ani dalšího rána." Otře si čelo, zanechávajíc na něm slabou rudou šmouhu a potom pokračuje: "Potřebuju se podívat, co každý máte u sebe za lékařské pomůcky. Doufám, že nikdo z vás nebude dělat píču a dá vše, co se mi teď může hodit. Hlavně gázu, obvazy, dezinfekci, antibiotika by byly požehnání. A když jsme u toho, kdo z vás tady má nulku negativní, nebo ještě líp áčko negativní?" Při zmínce o krvi si někteří z vás všimnou její nápadné pobledlosti. Takže ty zkřížené ruce na prsou má nejspíš proto, že si tiskne místo vpichu jehly. Orosené čelo, unavené oči, chvění prstů... Soňa nejspíš dala už víc krve, než by měla. |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Neklidný spánek střídaný bdělými chvílemi nad Markétou mne udrží v jakémsi neutrálním stavu přes celou noc a velký kus rána. Záda mám ztuhlá a pomalu začínám opět myslet na jídlo, když se k naší rozkošné skupině opět připojí Zímová. Krev na jejích rukou, stejně jako zachmuřený výraz, ihned prozrazují, že něco není v pořádku. Když osvětluje situaci, zamračeně si koušu ret a poté začnu ihned hrabat v batohu. Na něco podobného jsem však při odchodu vůbec nemyslela-a přitom přesně vím, kde se v Citadele nacházejí krabičky první pomoci... lehce nervózně tedy pohlédnu na našeho zdravotníka, čekajíc, jestli on nebude zásoben o něco lépe. Při zmínce o krvi se obrátím zpět na Soňu. Zdá se, že ona sama už darovala až příliš...mohla se zeptat dříve, ale čekala...čekala až skončí emise a my jí budeme moct posloužit... Nejprve bysme měli zastavit krvácení-pokud nám něco chybí, můžeme se pokusit to najít v nemocnici-teď už by tam měl být klid... ...a rovnou se můžeme cestou podívat po Tichém... navrhnu, zatímco Soňa stále shání materiály. Nemůžeme do něj přece lít krev do aleluja... |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Přestože Hanna se uvelebila na zemi, nemám v sobě momentálně dost gentlemana, abych se vzdal místa na posteli. Jediná poloha, kdy mi do ramena nestřílí šípy bolesti je na zádech, a to ještě opatrně. Proto mě celkem překvapí, když mě probere Zímová se svým proslovem. Nebýt toho, přísahal bych, že jsem za celou dobu oka nezamhouřil. Posadím se na posteli a popravdě se cítím ještě hůř, než když jsem šel spát. Ze svého místa sice nevidím na všechny, ale nezdá se, že by někdo vyvíjel nějakou činnost vedoucí, která by měla pomoct. Rozlámaně se proto zvednu z postele a vyjdu na chodbu, kde je teď většina lidí. "Milere, podíváš se na něj?" Pobídnu medika k Zímovi potom, co obhlédnu squatterz na chodbě. Dokud se na něj nepodívá někdo se zdravotnickým výcvikem, můžeme shromažďovat zásoby jako diví a stejně nám to nepomůže. "Měl jsem tu schovaných pár věcí. Většinu zdravotnického materiálu si vzal náš medik, ale něco by tam ještě být mohlo. Ty si každopádně potřebuješ aspoň na chvíli sednout, Zímová. Markéta ti může dát trochu vody." Hodím pohled na Markétu v ložnici. Někdo se o Zímovou musí postarat dřív, než se nám svalí pod nohy. "My se zatím postaráme o zbytek." Upřu pohled zpátky Zímové do očí. Neuhnu, dokud Zímová nepodvolí a nevyklidí pole. Bojím se, že jinak by nám přinesla víc starostí než užitku. Potom se můžu podívat do tašky v ložnici, co v ní zbylo ze zdravotnického materiálu. |
| |
| Safehouse S pocitem vděčnosti vyslechnu Hannu a pak i Topola, kteří zatím jako jediní mají v sobě trocha činorodosti. Je pro mě veliká úleva vědět, že můžu konečně aspoň na chvíli, na jeden vzácný moment vypnout s vědomím, že se postará i někdo jiný. Že se nabídne obětavá Hanna, to jsem věděla, ale Topolova vstřícná reakce mě velice mile překvapila. Čekala jsem spíše konflikt, přeci jen ho ještě tak neznám a on se jevil značně autoritativně. Očekávala jsem, že se bude chtít se svými zájmy separovat, ohradit se proti mým potřebám a mého bratra a namísto toho bez váhání nabídne pomocnou ruku. "Krvácení je víceméně zastaveno, to není takový problém, ale Mirek ztrácí tekutiny po deckách. Je to fakt divný, ale nemůže to být nic jinýho, než začínající sepse. Bez antibiotik jsem v hajzlu, to říkám na rovinu. A posílat lidi zpátky do nemocnice..." Nedořeknu větu, ačkoliv nesnáším, když to někdo sám dělá. Je mi ale jasné, že nemohu pověřovat úkoly duhé lidi, obzvlášť když vím, že jsou tu tací, co opravdu nebudou váhat a půjdou. Pro Mirka. Pro mě. Nedokážu stát na pomezí rozhodnutí. Buď nepůjde nikdo a vymyslí se jiné řešení, anebo půjdu taky. Momentálně jsem ale takřka na zhroucení. Sednu si ke stěně a obrátím se k Topolovi: "Jestli dáte do kupy aspoň trochu léků, budu moc vděčná. Něco jsem měla u sebe, ale už je to pryč a asi to bylo prošlý, nebo nevím, ale moc to nezabralo." Cítím, jak pomalu, ale jistě nabírám do pláče. Stres, vyčerpání, strach a bezmoc si vybírají svou nekompromisní daň. Radši už nemluvím, v krku mám jeden velký palčivý knedlík, co se trnitě rozrůstá do stran. Skryji tvář do dlaní, předstíraje, že si mnu unavený obličej a radši už nic nedodávám. Jsem malá, ať se chvilinku, aspoň malou, stará někdo velký. Ztratit bratra kvůli vlastní neschopnosti, to by na mě bylo příliš ke skousnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Rozhodně se budou hodit ty antibiotika a prostředky na sražení teploty. Antiseptiky se nejspíš nic nezkazí, ale moc jist si nejsi. Obvazů není moc, ale kde sehnat aspoň trochu čisté látky na převazy? Prostěradla? Natrhat oděvy? Možná kdybyste je převařili ve vodě a usušili, mohli byste vytvořit něco aspoň trochu připomínající sterilní obvaz, ale těžko říci, chtělo by to konzultaci s někým znalým oboru. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Rozhodně se budou hodit ty antibiotika a prostředky na sražení teploty. Antiseptika také pomohou, obzvlášť jsou-li Zímové odhady o blížící se sepsi pravdivé. Obvazů není moc, ale kde sehnat aspoň trochu čisté látky na převazy? Prostěradla? Natrhat oděvy? Možná kdybyste je převařili ve vodě a usušili, mohli byste vytvořit něco aspoň trochu připomínající sterilní obvaz, ale za sebe máš pocit, že takové ovázání by mohlo spíše uškodit. Kdybyste našli nějaké bandáže v nemocnici, případně u pobitých slídičů, bylo by to lepší, než trhat na pruhy zatuchlá prostěradla a ovazovat s nimi horšící se zranění. I když... lepší než nic. |
| |
| Safehouse Celá naše nálada stála za vyliž zadek. Náš safehouse sice ustál bouři a my jsme všichni byli v pořádku, ale Zíma na tom byl pravděpodobně hůř a hůř. Já bych se na něj rád podíval, ale jeho sestra mě k němu nechce pustit. Sám mám svůj problém s prstem, ale stále mám své povinnosti k nemocným a tohle nesu poměrně nelibě. Když, ale jeho sestra vyleze od něj z pokoje a já vidím v jakém je stavu, tak povytáhnu obočí. Evidentně pro něj dělá co může a zachází do opravdových krajností. Když se ozve Topol, tak se na něj podívám. Já chtěl už dřív, ale někdo mě nechtěl pustit. Sedím tu na zadku, zatímco vedle je pacient, ale copak můžu konkurovat hlavni pistole? Zeptám se Pepi a podívám se na Soňu. Potom na prst, který mám zabalený v nových obvazech, takže nevypadá tak hrozně. Jenom pak budu potřebovat, aby mi někdo pomohl s tím mojím prstem nebo jsem v kopru taky. Ve svojí lékárničce bych měl mít taky nějaké věci, včetně nějakých čistých obvazů, ale budeme muset pro další. Projdu naše lékařské zásoby a musím říct, že toho máme méně než by se líbilo komukoliv, kdo se má starat o takové zranění jako má Zíma. Soňo máme antibiotika i něco na teplotu a dokonce i antiseptika. Ještě to projdu, jestli se to nějak netluče a můžeme mu je dát, ale je toho málo. Nějaký obvaz tu taky je, takže pro začátek dobrý. Krev mám bohužel Bčko, ale ve stavu v jakým jsem bych nemohl dát ani kdybych chtěl. Pomůžu Ti a Ty si pak na chvíli lehneš. Vypadáš hrozně. Vím, že děláš pro bratra co jde, ale budeš mi k ničemu jestli se zhroutíš. Nikdo nemůže dávat krev tolik, jak jsi to udělala zjevně Ty. Jsi bledší než já, když jsme zjistil, že nemám prst. Povím Zímové a spolu s ní případně ještě někým kdo by nám pomohl vyrazím do pokoje za Zímou, aby jsme se o něj mohli trochu postarat. |
| |
| Safehouse Když od Zímové převezme pacienta Miller a ona si bledá jde na chvíli odpočinout, automaticky se zvedám, abych muži pomohla-konec konců má jednu ruku skoro nepoužitelnou. Naštěstí se zdá, že zásobynašeho medika pokryjí alespoň počáteční dávku. Dost toho ale asi není…že? optámse potichu jakmile se medik začne věnovat zuboženému Zímovi. Zdá se, že dříve nebo později stejně budeme muset vyrazit pro material-už jen protože bysme po Zímovi už nikoho dalšího ošetřit nemohli. Při té myšlence pohlédnu na muže sedící v chodbě-toho, jež ukradl exoskeleton a poté toho, jehož jsem předtím viděla na střeše. Lehce se zamračím když mi dojde, že jsou to jediní, kdo by se mnou mohli někam vyrazit…tohle bude ještě zajímavé…pomyslím si, avšak prozatím poslouchám instrukce našeho medika, abych mu byla schopna pomoci s pacientem. |
| |
| Safehouse Chvíli po mém probuzení se začaly dít věci. Ve dveřích se objevila Soňa. Bledá jak stěna a měla špatné zprávy. Rotný je na tom hodně špatně. Ztratil hodně krve a slábne. Jestli rychle nedostane další krev a léky...“Sakra!“ praštím pěstmi do země. Já jsem sice áčko, ale pozitivní. Do háje! Když chtěla, abychom shromáždili všechen náš lékařský materiál, odepl jsem si z pásku polní lékárničku. „Je tam nějaká dezinfekce, pár obvazů, léky na bolest a dvě dávky adrenalinu. Snad to k něčemu bude,“ řeknu, když odevzdávám lékárničku a pak ke dveřím pokoje, kde je rotný. Když jsem viděl jeho stav...tolik toho udělal a zažil, přeci ho něco takového nepoloží! Nesmí sakra! „Bojuj chlape, něco ti seženu,“ řeknu potichu a vrátím se zpět do obýváku, kde jsem nechal svou výstroj. Vezmu si jen brokovnici a na záda si pověsím granátomet. Je trochu těžší, ale jestli najdu znovu tamtu potvoru, pošlu ji jeden výbušný pozdrav. Batoh s jídlem a ostatními věcmi, které jsem sebral ze slídičů nechám ležet v rohu místnosti. „Ty...Hanno,“ párkrát zaluskám prsty, jak jsem se snažil vzpomenout si na její jméno. „Pomůžeš mi do tý potvory?“ kývnu hlavou na exoskelet. „Už je to všechno nastavené, jen zacvakáš segmenty a zapneš. Byl bych pak schopnější ti zaručit větší bezpečí, jestli tedy do toho špitálu půjdeš se mnou. Pro Rotného bych klidně prošel peklem.“ |
| |
| Safehouse Zbrocena potem poslouchám toho zraněného doktora, Miler se myslím jmenuje, a zoufale se snažím zastavit víření barevných kol před mýma očima. Dostanu od někoho napít a kola trochu poblednou, ale pořád je mi na zvracení a bolí mě hlava. Přehnala jsem to s transfúzí a teď jsem tu na pokraji omdlení, čili úplně nanic. Jsem vlastně ráda, že stále vnímám. "Ty, čekej," oslovím chlápka z bratrovy jednotky. Tank mu přezdívají? Hledím na něj unavenýma očima skrz prsty dlaně, kterou si podepírám čelo, zatímco sedím zády opřená o špinavou zeď na ještě špinavější podlaze. Hlavou se mi honí tucty protichůdných myšlenek, nakonec však jen řeknu: "Jestli se tam opravdu vrátíte, tak nejvěrší šanci budete mít na opačné straně. Myslím, že tady jeho kolega," kývnu lehce Topolovým směrem, "byl zdravotník. Nebo aspoň s sebou nesl většinu jejich zdravotnickýho materiálu. Pochybuju, že v budově něco najdete, nanejvýš tak po kapsách těch slídičů, co jsme zabili." Nemám zájem ty lidi úkolovat, říkat jim co mají dělat a jak to mají dělat. Jen se snažím být užitečná, když už nepůjdu s nimi |
| |
| Safehouse Věci se po dlouhém nicnedělání začínají dávat pomalu do pohybu. S jednou rukou v šátku prohrábnu tašku, co jsem měl v domě schovanou a tu trochu zdravotnického materiálu, co v ní bylo dám Millerovi. On už sám rozhodne jak s tím naložit. "Najdete ho na parkovišti u sanitek." Upřesním polohu Poručíkova těla tak, jak jsem ho naposledy viděl. Znal jsem ho sotva pár dní, ale pořád je to déle než kohokoli, kdo je se mnou v domě teď, s výjimkou Millera. "Hlavně s sebou berte rádio, ať můžeme zůstat v kontaktu." |
| |
| Safehouse Nejprve pomůžu medikovi u Zímy, než si ve volné chvilce všimnu šramotu v chodbě a přejdu se podívat co se děje. Mladý člen Topolova týmu na mě luskne a přestože nejprve pouze nadzdvihnu obočí, za chvíli už mu pokorně pomáhám do exoskeletonu, poslouchajíc rady Zímové a Topola. Stejně jsme chtěli na to parkoviště jít… odvětím pouze a poté, než si zajdu k Markétě zpátky pro bundu a po lehkém poplácání jí po zádech a tichém Dej nám tu na ně pozor. už jen tiše přikývnu Topolovi, přeberu si vysílačku a přidám se k mému doprovodu zpět v chodbě. Na munici se neptám-skupině musí konec konců něco zůstat aby sae byli schopni případně bránit…i když ve stavu ve kterém všichni jsou…nakonec si jen lehce povzdychnu a poté pokynu muži v exoskeletonu ke dveřím. |
| |
| Safehouse Asi by bylo hodně sobecké, kdybych chtěla dlouhý a klidný spánek. V dnešní době je to luxus, který si může málokdo dopřát. A naší skupince se to opravdu nepoštěstilo. Bratr Zímové je na tom hodně špatně. Není to pro mne nic překvapujícího, dalo se to čekat. Ale nejsem nelida, spíše pragmatik. Naštěstí pro něj tu ale máme medika, kterému sice chybí část ruky, ale měl by být schopen mu provizorně pomoci. Podělila jsem se se Zímovou o vodu, kterou jsem našla tady v baráku a kterou jsem pracně převařila a přelila zpátky do petlahví. Pomoc už se rýsuje, Tanka a Hanna se vydají ven a pokusí se v nemocnici získat něco cenného proviantu, léků atd a tím se my pak pokusíme zachránit Zímovi život. “Dávej na sebe pozor,“ vrátím Hanně její bundu s těmito slovy se s ní rozloučím. Pokud bude potřeba, budu našemu medikovi ve všem nápomocná. Zímová je unavená k smrti péčí o svého bratr a vydáním se z krve. Josef kvůli své zlomenině není vhodným kandidátem na asistentku. Takže logicky zbývám já. “Řekni mi, co mám dělat.“ přistoupím k Milerovi ještě než opustí pokoj a vydá se vedle za Zímou. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro (Hanna, Tank) Po dokončení veškerých příprav jste opustili tísnivý prostor vašeho safehousu a zamířili nazpátek k nemocnici, kde hodláte posbírat co nejvíce lékařských zásob. Je zima a kalné nebe, ukrývající slunce za ocelově šedými oblaky, dodává světu okolo vás vskutku hororový nádech. Všude kolem vás panuje hrobové ticho, rušené jen Hanninými měkkými kroky a vrzáním a supěním hydrauliky Tankova exoskeletu. Ulice se po bouři změnila k nepoznání. Silnice i chodníky jsou pokryty odpadem a suchými polámanými větvemi, a máte pocit, že fasády domů nebyly před bouří tak oprýskané. Často se musíte vyhýbat vysokým nánosům všudypřítomného smetí a povalených vozů, abyste se vůbec mohli dostat dál. Nemocnice před vámi ční jako chrám dávno zapomenutého boha. Hodně temného boha. Prázdná vymlácená okna odhalují jen tíživou temnotu uvnitř komplexu. Už jste tam byli a při představě, že se tam možná budete muset vrátit, se i otrlému Tankovi ježí chlupy na zátylku. Však on taky ví, z čeho především. Na východní straně hlavní nemocniční budovy je nevelké parkoviště. Bouře smetla většinu aut ke stěně domu, ale několik jich stále zůstalo stát na asfaltové ploše, i když nemnohé z nich na svých kolech. Zhruba uprostřed parkoviště si všimnete mrtvoly slídiče, elitního vojáka, který se spolu s dalšími jemu podobnými vydali z Citadely po vašich stopách s jediným úkolem, nenechat ani jednoho z vás naživu. Leží tváří k zemi s široce roztaženýma nohama, ale rukama nepřirozeně připaženýma. Osobní zbraň u sebe nemá, ale zdá se, že taktickou vestu ano a taktéž i pouzdra na stehnech. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro (Topol, Markéta, Soňa, Zíma, Miler)) Asi deset minut poté, co jste vyprovodili Tanka a Hannu ven ze svého úkrytu, aby šli hledat nějaké lékařské vybavení a případně další potenciálně užitečný proviant k nemocničnímu komplexu, vyšla Soňa ze Zímova pokoje. Barva se jí ještě moc nevrátila, ale na tváři se jí přeci jen mihne náznak úsměvu. Pokud se ti dva skutečně brzy vrátí s novými zásobami, bude to hotové požehnání. A jelikož nemocnice není daleko a s hrozbou slídičů jste si poradili, měli by se snad vrátit do dvou hodin. "Usnul. Puls má stabilní, krevní tlak nezjistím, ale aspoň už nekrvácí tak silně. Vyměnila jsem mu drén, za hodinu mu dám další antibiotika," promluví Soňa s Milerem a během své řeči uchopí jeho zraněnou ruku a kontroluje obvaz. "Máš to docela dost utažené, necítíš to?" otáže se ho a jemně začně odmotávat bandáž. Miler téměř okamžitě ucítí úlevu. "To ti vázal ten squatter? Měla bych mu ukázat, jak se to lépe váže. Kde vlastně je?" Kde je Petr? Najednou vám dojde, že se vytratil jako pára nad hrncem. Markéta nahlédne do pokoje, kam před nedlouhem odešel, ale není po něm ani vidu, ani slechu. "Věci tu nemá," zkonstatuje Markéta a pro jistotu zkontroluje i přilehlou koupelnu a kotelnu. Zbylé dva pokoje okupujete vy a poslední pokoj na konci chodby by měl být zamčený. Kdyby tam ale šel, jistě by si ho někdo pootevřenými dveřmi všimnul. Že by snad odešel? Vysvětlení pro jeho záhadné zmizení nemáte, důležitá otázka ale je, zda se tím máte zabývat, či nikoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Přestože emise skončila již před nějakou tou chvílí, vypadá to venku jako by měla za chvíli přijít další-ještě mnohem hrozivější pohroma. Tiché okolí vyřazuje neklidnou a hrůzu nahánějící atmosféru zatímco já se pokouším pomalu a tiše probojovávat skrze smetím zasypané ulice, ignorujíc hlasité vrzání exoskeletonu za mnou. Nemocnice samotná se tyčí naproti neklidnému šedému nebi jako zapomenutý náhrobek a mne stojí všechny síly, abych se namísto nepříjemného mrazení a husí kůži věnovala prohlížení právě těchto nemilých výjevů. Východní strana nemocnice se zdá být zasažena skoro nejhůře-silný vítr převrhl nespočet vozidel na jejich stranu či střechu-a zbytek přimáčkl ke straně budovy jako by se jednalo o pouhé suché listí. Ihned si začnu prohlížet oprýskané zbytky nátěrů, snažíc se zjistit který z poohýbaných vraků mohl být kdysi sanitkou, v níž by snad ještě stále mohly zůstat nějaké ty zásoby. Teprve po chvíli si všimnu slídiče roztaženého uprostřed betonové plochy a ihned zvednu ruku s uzavřenou pěstí, naznačujíc Tankovi, aby se zastavil, automaticky se přikrčujíc níže k betonové ploše a namísto k mrtvole pokračuji k nejbližšímu krytí-jednomu z překocených a pomačkaných kovových vraků. Past…? šeptnu k Tankovi, pokud se mě rozhodne následovat a oba se octneme za prozatím relativním krytím. Konec konců, co jiného by to mohlo být? Kdyby zde mrtvola byla ještě před emisí, pak by jistě nezůstala uprostřed parkoviště. Pravděpodobně by byla zaklíněná mezi vraky u stěny budovy samotné. Zůstávají tedy jen dvě možnosti: Buď byl slídič zabit až po emisi, což znamená, že zde nejsme sami-ale stále máme výhodu, jelikož jeho vrazi o nás prozatím nemusí vědět…nebo slídič vůbec mrtvý není a jedná se o pokus jak vylákat neopatrné mrchožrouty na volný prostor betonové plochy parkoviště. Samozřejmě, že bychom mohli do ležícího těla vystřelit a přesvědčit se tak, pokud je vskutku živé, nebo mrtvé, avšak ozvěna střely by na nás ihned upozornila kohokoliv v okolí-ať už by se jednalo o past, nebo ne. Co teď? špitnu tedy lehce směrem k mému ozbrojenému doprovodu, očima podezřívavě prohlížejíc naše okolí. Teprve po chvíli si uvědomím ještě jednu nepravděpodobnou možnost-co když se jedná o Tankovu práci? Nervózně se vykloním zpoza krytí a tělo si ještě jednou pořádně prohlédnu. Zůstaň tu-zkusím se dostat blíž. otočím se nakonec na můj doprovod, a než stihne cokoliv namítnout, vyrazím přikrčena k dalšímu z vraků, rozhodnuta získat nový úhel pohledu nejen na tělo, ale i na celou situaci…kdo ví…možná to nakonec bude přeci jen obyčejný zbytek po emisi… |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro Hanna S Hannou jsme vylezli ven. Ona šla vepředu, já se držel v jejím těsném závěsu. Težko uvěřit, že jsme tudy procházeli před několika hodinami. Během emise se to tu dost změnilo. Domy jsou zchátralejší a vše, co nebylo na pevno je pryč a místo toho jsou tu jiné věci. Nebe vypadá, že by nás mohlo v další setině sekundy vychrlit další emisi či kyselý déšť. A nad tím vším se tyčí nemocnice. „Jako bych viděl ztvárnění pekla podle nějakého umělce, na kterého jsi už nevzpomínám,“ pronesu a nevím, jestli to bylo na Hanu nebo jen tak do vzduchu. Je celkem dost jasné, že se v mé přítomnosti necítí nejlíp. Nemocnice vypadala stejně jako když jsme ji opouštěli. Jen parkoviště bylo jinak uklizené. Vlastně celé parkoviště bylo nyní nalepené na zdi nemocnice.Tady musel foukat hodně silný vítr. A vůbec, vypadá to tu strašně. Nějak se mi to nelíbí. A ještě míň se mi líbí ta mrtvola Slídiče. Hned jak Hana řekla past, nasadil jsem si masku, kterou jsem si přivlastnil od Slídičky ničitelky. „Vypadá to tak.“ odpovím tiše, když jsem se přikrčil vedle ní za provizorní krytí. Jenže než jsem stihl cokoli udělat dál, Hana se rozhodla, že si zahraje na průzkumnici. „Krávo pitomá!“zahrozím za ní potichu. Jak ji mám asi doprdele krýt s brokovnicí? Je víc než jasné, že ta mrtvola je tam nastražená, takhle nepřirozeně by neumřel nikdo. A ještě před smrtí někam zahodil výbavu a zbraně, že? Bylo by lepší to obejít a jít přímo pro ty zásoby. Pro případné další potíže tu mám pár granátů a několik set ocelových kamarádů s dobrými argumenty. |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro A když už jsme u toho…cestu vpřed si nejprve pořádně prohlédnu, než v tichém přikrčení změním mou pozici z jednoho krytí za druhé. Snažím se tak dostat co nejblíže k jedné z nejbližších sanitek-a pokud se mi naskytne lepší úhel pohledu na tělo-tím lépe. Hlavní je teď neztrácet ostražitost-na každém novém místě si nejprve prohlédnu plochu z nového úhlu, než se vydám dál, doufajíc, že kdokoliv zde zanechal tělo, zanechal na svém místě i zdravotní zásoby…a také, že pokud se jedná o past, nejsou útočníci schováni v jednom z nákladních prostorů, kam mám zrovna namířeno. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro (Hanna, Tank) Slídičova mrtvola se vám už od počátku zdála podezřelá. Přeci jen všichni zemřeli ještě před emisí a ta, jak vidno, zametla vše na jednu hromadu. Dedukce, že tu něco nesedí, je tedy na místě. Přesto jste se rozhodli, že podezřelou oblast více prozkoumáte. Zatímco Tank vše obhlíží z větší vzdálenosti, Hanna se odhodlala přiblížit se inkriminované zóně a podívat se jí na zoubek z větší blízkosti. Zbraň má připravenou k okamžitému zalícení, zatímco Tank se svou brokovnicí a granátometem může jen opodál tiše skřípět zuby. Ze svých pozic oba nevidíte žádný pohyb, ani nikoho číhajícího. Je to zvláštní - pokud tu na vás někdo čeká, nejspíš o vás zatím neví a nebo, a to je pravděpodobnější, vyčkává, až přijdete blíž. Je také možné, že se protivníkovi nechce útočit na to, co pokládá za předvoj hlavní skupiny. Jedna taková myšlenka za druhou se vám honí hlavou, avšak jediné co zatím víte je to, že nevíte vůbec nic. Cítíte příznačné mrazení v zádech, jež vám napovídá, že jste sem snad ani neměli lézt. Vtom se z místa necelých patnáct metrů od vás ozve šramot a zvuk sypané suti. Oba jako na povel zamíříte tím směrem své zbraně. Jeden úder srdce, druhý, třetí... "Eh... to jste vy? Nestřílejte, prosím!" ozve se zpoza jednoho z vraků auta vcelku povědomý hlas. Z úkrytu nedaleko nemocniční budovy povstane postava oděná celá do černého a umazaná od bílého prachu. Jak setřese z ramen maskovací celtu, rovnou zvedá prázdné ruce nad hlavu. A vy ho hned poznáváte. Je to squatter, na kterého jste před nedávnem narazili ve vašem úkrytu. Nervózně se na vás šklebí a stavební suť zpod jeho tenisek sklouzává dolů po svahu, kde naráží do zprohýbaných plechů vozidel. Ani jeden z vás si nevzpomíná, že by říkal, že jde ven. |
| |
| V předchozích dílech jste viděli... Výprava najatých žoldáků s cílem zjistit co se stalo s profesorem Loukotkou a jeho výzkumným týmem se dostala ve svém pátrání až k bývalé městské poliklinice, kde narazila na trosky tramvaje, sloužící k transportu zboží a osob mezi Citadelou, sídlem militantní organizace, sdružující vědecké pracovníky a bývalé vojáky, a základnou obchodníků, sídlící v areálu někdejší chemičky. Průzkum trosek tramvaje ukázala, že se nejspíš nejednalo o útok Rudé gardy na projíždějící konvoj a že jakýsi neznámý agresor se jen pokoušel po sobě zamaskovat stopy a svést případné vyšetřovatele tohoto činu na falešného pachatele. Ohledání mrtvých těl a průzkum prostřílených tramvajových vozů spolu s útržkovitým svědectvím samopalu se zabudovanou umělou inteligencí, jež se vraždění taktéž zúčastnil, dalo zapravdu domněnce, že útočník byl dobře organizovaný a velmi dobře vyzbrojený. Mohla to být nějaká odnož z Rudé gardy, či konkurenční obchodní spolek. Zbytek pátrací skupiny se rozhodl vydat do blízké budovy nemocnice, odkud by mohl Topol zkontaktovat základnu Nádražáků a sdělit jim své dosavadní poznatky. Došlo zde ke střetu se skupinou utečenců z Citadely, jež prchala před svými pronásledovateli a dostala se nevědomky do kleští. Na scénu se dostali noví spojenci a povstal nečekaný nepřítel v podobě elitního komanda, vyslaném Citadelou s jediným cílem: nenechat naživu jediného z utečenců a ani svědky jejich vraždění. Po jejich eliminaci se skupina musela uchýlit do úkrytu, kde přečkala nečekaně silnou emisi. Zatímco jedni bojují o život, druzí se pokouší přijít na to, co dál. Po skončení emise se Hanna a Tank rozhodli vrátit do budovy nemocnice a sehnat léčiva pro těžce raněného rotného Zímu, velitele záchranné jednotky z Citadely, jež spěchala varovat civilní utečence před slídiči. Topol, Miler, Markéta a Soňa, sestra rotného, zůstali v úkrytu a sbírají síly pro realizaci svých dalších plánů. Tichý, odstřelovač ze Zímovy jednotky, ztratil kontakt se zbytkem skupiny a nejsou o něm žádné zprávy. Taktéž Petr nový, squatter, jež se ke skupině nečekaně přidal po dobu trvání emise, se po jejím skončení ztratil neznámo kam. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro (Topol, Miler, Markéta) Rotný Zíma zemřel. Jeho setra Soňa u něj byla většinu času a z pokoje prakticky nevycházela, jen když si šla pro kus jídla, či na záchod. Její péče o těžce postřeleného bratra ji nechávala na pokraji vlastních sil a často spíše za hranicí přípustnosti. Po asi hodině od odchodu Tanka a Hanny do nemocnice se náhle ozve z pokoje naproti ložnici zoufalý křik a následně usedavý pláč. Jdete se rychle podívat co se stalo a ve dveřích vidíte Soňu, jak klečí u ležícího Zímy s čelem položeným na jeho hrudi. Její tělo se otřásá v záškubech pláče a vám je hned jasné, že její bratr i přes veškerou vaši společnou snahu již dodýchal. Jeho oči jsou zavřený a v bílé tváři má uvolněný výraz, ačkoliv všichni víte, že nebýt analgetik, trpěl by jako zvíře. Mísí se ve vás směsice protichůdných emocí, ale jen ztěží poznáte, kterou pustit ven, jestli vůbec nějakou. Smutek? Zlost? Soucit? Lítost? Či touhu po pomstě? Napadly vás i jiné věci, například to, že Tank a Hanna nyní vlastně nasazují svou bezpečnost v troskách nemocnice vcelku nadarmo, nevědouc, že již není pomoci tomu, kvůli komu se do útrob polikliniky vlastně vydali. |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Proto nadále postupuji k nejbližší ze sanitek, držíc si tělo uprostřed parkoviště v dohledu a dosahu mé mušky, zatímco doufám, že se mi snad podaří vplížit do vozu s s nějakými těmi zbytky zásob zmizet, než se celé okolí probudí. To, jak se však ihned ukáže, není možné. Vyruší mne totiž šramot pouze několik metrů od nás, následovaný celou lavinou drobných kamínků suti, jejíž zvuk se odráží o stěny nemocnice. Pouhý jediný tep srdce, ve kterém rozeznám příchozí tvar, mi zabrání stisknout spoušť-namísto toho pokleknu v obranném postoji, mimoděk se na vteřinu ohlížejíc na tělo na parkovišti, než se vrátím k našemu hlučnému příchozímu. Stůj! zavelím ihned, podezřívavě stále ještě míříc jeho směrem, jelikož muž, zdá se, by si bezstarostně vykračoval dál až do aleluja. Již teď mohl onen hluk na naši pozici přilákat kohokoliv, kdo zde za sebou zanechal ono tělo...nebo to snad byl přímo on? Co tu chceš?! vyštěknu ihned poté, snažíc se naši konfrontaci co nejvíce urychlit…jistým způsobem mám ale pocit, že tohle nemlže skončit dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Petr Nový pro "Já... šel jsem ven. Emise skončila, chtěl jsem to tu omrknout. No a vy...?" pokouším se stočit hovor spíše na ně. |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Ticho! zavelím tedy-otáčejíc se zpět k mému společníkovi v záloze-a s hlavní namířenou stále Petrovým směrem-ukážu dvěma prsty na oči a poté jedním na hlučného vetřelce, říkajíc znakově: sleduj ho! Jakmile jsem si jistá, že mi muž v exoskeletonu opět kryje záda, hodím svou vlastní pušku na záda a vrhnu se co nejrychleji k nejbližší sanitce, doufajíc, že v ní budu moci nalézt něco, co by pomohlo Zímovi. O hluk, ani tělo se již nestarám-pokud je tu v okolí někdo, kdo by nás mohl ohrozit, pak byl už dávno zalarmován příchodem hlučného squattera. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro (Topol, Miler, Markéta) Nebavilo mě čekat. Nesnášel jsem to. V prstu mě trošku pulzovalo, teda ve zbytku toho co jsem měl z prstu. Seděl jsem opřený o zeď našeho úkrytu a čekal jsem. Co taky jeden může dělat. Na druhou stranu po tom všem co už jsem s touhle roztodivnou skupinou zažil to bylo celkem příjemný. Sedět bez všech věcí a v relativním klidu bylo fajn. Svojí pistoli jsem měl stále u sebe, přeci jenom ten co mu to tady prý patří zmizel neznámo kam. Že nám tady nechal věci to je rozhodně fajn, protože prodat se dají vždycky. Slyším křik a tak se rychle zvedám. Ruka je připravená na pistoli, ale ta v tuhle chvíli není a nebude potřeba. Jako první otvírám dveře a vidím, co jsem tušil a nechtěl vidět. Opřu se o futra a sleduji celou tu situaci zmaru a upřímně se nemůžu zmoct na nic. Ono taky co by jeden měl v téhle chvíli dělat. Bolest stejně musí ven a my tomu nijak nepomůžeme. Navíc jí nijak neznám a tak utěšovací práce nechávám na jiných, například na Markétě. Tiše stojím, ale pak mě napadne ta jedna věc. Právě teď někde se snaží dostat Tank a Hanna do nemocnice, pro něco co už není potřeba nebo rozhodně ne akutně. Nedělal jsem to rád, ale je to nutný. Prosmýkl jsem se z pokoje, vzal první vysílačku co jsem našel, naladil tu správnou frekvenci. Tanku tady Domov. Zíma zemřel. Vraťte se. Je to stručné, je to smutné, ale nezbytné. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro „Hni se a jsi všude,“ poznamenám, když mu namířím brokovnici na hrudní kost. Mířit na hlavu je sice ještě víc zastrašující, ale taky riskantní. Nepřítel může být rychlý a hlava je malý cíl. „Jak dlouho už tu jsi? A toho Slídiče jsi nastražil ty?“ začnu s lehkým výslechem. Nějak se mi nechce věřit že by ho domácí skupina pustila ven. A před námi neodešel, to vím na sto procent, jelikož jsem byl celou dobu v obýváku a měl tak výhled na chodbu. A taky ten jeho příchod. Kdyby chtěl, mohl tu hromadu slezl, aniž by spustil tu lavinu. Přeci když tak hravě lozí přes střechy... |
| |
| soukromá zpráva od Petr Nový pro "Slídiče? To jako... tamtoho...?" nervózně bradou pohnu směrem k nedaleko ležící mrtvole elitního vojáka. Rád bych polknul, ale v krku mám Saharu. "Hele, já vůbec nevím, o čem to mluvíte. Nebo spíš co to naznačujete? Že jsem jako něco s ním dělal? Ne... to nedělal," blekotám a pokouším se nešilhat dolů, kde se mi opírá ústí brokovnice o hrudní kost. V kamenná tváři neoholeného vojáka moc soucitu a pochopení nenacházím a tak se pokusím zaměřit na jeho společnici, která nakukuje do blízké sanitky. "No tak, řekni mu něco přece! Vždyť já jsem v pohodě, nic jsem vám nechtěl udělat, no tak!" |
| |
| soukromá zpráva od Město pro "Tanku, tady Domov. Zíma zemřel. Vraťte se." Hanna vyleze ze sanitky a konsternovaně se podívá na Tanka, který jen svěsí ruku s vysílačkou, aniž by však přestal tou druhou mířit na hrudník teď už mlčenlivého mladíka. Je teď na vás, jak se zachováte. |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Slyším, jak se náš prozatimní zajatec snaží obhajovat-což je mi upřímně jedno. Co mě však vskutku vyruší z mého marného hledání je škvrčení Tankovi vysílačky. Zvědavě se vykloním z vraku a čekám na zprávu… No do ******! naštvaně kopnu do hromady zbytků v sanitce, než se jim přestanu věnovat úplně a vyrazím zpět k mému doprovodu. Nevím co mám říci-všechna naše snaha byla na nic. Pojďme zpátky… pokrčím nakonec rameny a hlavou pokynu směrem, kde jsme zanechali zbytek skupiny, úspěšně ignorujíc Tankova zajatce. Poté už jen počkám, než Tank potvrdí příjem zprávy, a vyrazím pomalým krokem zpět do naší malé základny. |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro Pak to ale přišlo. Vysílačka na mém rameni zapraskala a ozval se Miler. Když jsem uslyšel tu zprávu, svět se na chvíli zastavil. Serža je pryč....pryč. Cítil jsem, jak mi tuhne tělo. Proč zrovna on? Dech se mi zrychlil a pocit prázdnoty najednou vystřídal pocit zcela jiný pocit. Pustil jsem brokovnici a ta se jen zhoupla na popruhu a přistála mi u pasu. Přešel jsem k vraku auta, co byl opodál a rukama se opřel o kapotu, abych to zkusil vydýchat. Nešlo to. "Kurva! Do píče už! Zajebaná Citadela! Zasraní Slídiči!" S každou větou můj hlas nabíral na intenzitě až tu poslední jsem spíše zařval a nakopl vrak auta, která se o dobrých pár metrů posunul. Chytl jsem vysílačku a už chtěl do ní řvát. Chtěl jsem je všechny obvinit, že ho neuhlídali, ale někde uvnitř jsem s tím počítal, že to asi nezvládne. Jen jsem se nadechl a zmáčkl tlačítko. "Netrpěl?" |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Chvíli to trvalo než přišla odpověď, ale přišla. Udělali jsme pro něj co šlo. To málo co jsme tu měli mu pomohlo. Ale nic si nemaluj. Není to asi příjemné konstatování, ale je to fakt. V téhle době se nedá okecávat jako v bavlnce. |
| |
| Safehouse Tank a Hanna se vrátili zpět do úkrytu s nepořízenou. Zatímco Topol a Miler pomáhají vojákovi z exoskeletu, Hanna opře svou pušku v chodbě a jde rovnou obejmout Zímovou. Je na ní vidět, že to potřebuje víc, než cokoliv jiného. Nějakou dobu po sobě všichni jen mlčky koukáte, než tíživou chvíli protne Markéta. "Nevíme, kde je ten kluk. Ten co jste ho tady svlíkali na chodbě. Nevíme to jistě, ale mohl klidně něco odnýst. Léky, náboje, nevím," dodá ještě skoro omluvným tónem. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Další krátká dávka. Trochu jsi se ztratil v počtech, ale v zásobníku by ti mělo zbývat pět až devět nábojů. Takže radši počítáš s pěti; tahle začátečnická chyba s přeceněním počtu nábojů už stála život pár tvých dřívějších kolegů. Přebít, nepřebít, to je otázka. Snad náhoda tomu chtěla, ale dilema se vyřešilo za tebe. Jakmile se ozvaly oba mohutné výbuchy z obranných granátů, zaslechneš těžké dusání bagančat. Vyběhl z úkrytu! Střelhbitě se obracíš k oknu a jako pružina se z kleku postavíš tak, abys měl výhled na zahradu. V onom zlomku vtěřiny, co ses postavil, si hledíš se slídičem takřka tváří v tvář, dělí vás od sebe nějakých pět metrů. Voják se evidentně rozhodnul vzít dům ztěčí, jen jaksi nepočítal, že buedš stále přítomný v místnosti, ze které se tě snažil dostat. Vystřelíte po sobě takřka současně. Narozdíl od něj tys měl stále zapnutý režim automatické střelby a tak jsi ve směru jeho hlavy (což byla jediná část jeho těla, kterou jsi přes parapet viděl) vypálil celý zbytek zásobníku. Vida, bylo jich šest. On stačil tvým směrem poslat jen jednu ránu takříkajíc od boku. Tvá poměrně dlouhá dávka doslova smetla slídiče z tvého zorného pole. Zaslechl jsi zařinčení olova o jeho ochrannou masku a voják se skácel naznak na zem. Bohužel i jeho jediná střela si našla svůj cíl, kterým je tvá levačka. Exploze palčivé bolesti ti rozvibrovala celou paži a vyrazila ti z rukou pušku, která třeskla vedle tebe na zem. V předklonu funíš bolestí a prohlížíš si škody. Vypadá to, že kulka tě škrábla do předloktí, prostřelený rukáv se rychle barví unikající krví. Zbraň je bez nábojů a ty nevíš, jestli je slídič tam venku pod oknem mrtvý, či nikoliv. V ruce ti brní a pulzuje bolest, takže je ti jasné, že další případný boj nemůže trvat dlouho, zrtácíš krev příliš rychle. Spíš než škrábnutí to bude průstřel a ten potřebuje rychle ošetřit. Je teď na tobě, co uděláš - budeš dál bojovat, či využiješ situace a stáhneš se? |
| |
| Safehouse než se konečně společně s Tankem dotáhneme na základnu, je možno atmosféru v malém prostoru krájet. Ztráta Zímy však zasáhla jednoho z našich členů mnohem více, než zbytek. Opatrně odložím zbraň a jdu rovnou k Zímové. Na chvíli zaváhám, avšak poté ji pevně obejmu. Se vším, co se stalo, si zaslouží alespoň tohle. Přesto nedokážu protnou tíživé ticho, mnohem ničivější, než předešlá emise. O to se však naštěstí postará Markéta O něho si nedělejte starosti. odvětím vcelku tiše, avšak pevně, snažíc se o jakýsi nervózní úsměv. Potkali jsme ho venku… dodám na vysvětlenou, přestože to vlastně vůbec nic nevysvětluje. Ochromeni špatnými zprávami jsme ho totiž zanechali na parkovišti… Jen ať se o něj postarají slídiči zamračím se, avšak těžší je se soustředit na naši současnou situaci. Zíma je mrtvý-s tím už nic nezmůžeme. Ale sedět tu a utápět se v lítosti taky zrovna nemůžeme… Co teď? ‘zeptám se tedy jasně a hlasitě, pohlížejíc na Topola. |
| |
| soukromá zpráva od Soňa Zímová pro Je toho moc. Cítím se tak prázdná. Na smrt svého bratra nyní hledím přes silný mlžný opar a jaksi mimo vlastní vnímání, jako by se to stalo někomu jinímu kdysi dávno. "Tady já nezůstanu." Pohlédnu na obě děvčata a potom i na ostatní chlapy ve skupině. "Ty, Topole, máš možná nějaký úkol, nějaké nevyřízené účty s Citadelou, co já vím. Já mám taky svoje poslání a to je dostat se pryč odsud dřív, než se toho posere ještě víc. Buď půjdete se mnou, nebo půjdu sama, je mi to u prdele. Odcházím a vy si dělejte co chcete." Říkám to tak unaveně, jak se skutečně cítím. V pravdě je mi skoro na omdlení a s každou minutou v tomhle domě se můj stav zhoršuje. Vím, že bych měla bratra pohřbít, ale momentálně jsem ráda, že se udržím na nohou. Pomalu se otočím a zamířím nazpátek do pokoje, kde mám všechny své věci. Většina je stále sbalená, takže mi posbírání a uložení zbylých věcí nezabere moc času. Pokud se mnou někdo chce mluvit, balení svých věcí nepřeruším. |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Co dál? |
| |
| soukromá zpráva od Jan "Tichý" Tichý pro Následně pomalu začnu povolat pásek a doufám, že obvazem krev nezačne protékat. Kdyby ano budu si muset pásek nechat a možná přijdu o ruku… Pokud to jde, tak pořádně prohlédnu Slídiče. Třeba mi něco z téhle eskapády i kápne… Pak se vrátím pro zbraň a dobiji jí. Následně pokud mám ještě munici dobiji i prázdné zásobníky. Pak začnu uvažovat, kde se schovat. Přemýšlím jestli znám v téhle oblasti nějaký bezpečný úkryt. Pokud ne vyjdu zpátky na ulici a pohlížím se po nějakém na pohled bytelném domě... |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Dům, kde se nyní nacházíš, je jako úkryt nedostatečný. Okna jsou do posledního vymlácena, ale i tak by tě pouhé sklo nedokázalo plně ochránit před účinky emise, jež začíná nabírat obludných rozměrů. Pomohlo by zabednit okna, ale to bys nestihnul udělat ani s pomocí několika dalších lidí. Zbývá tedy prozkoumat tento dům, zda se zde nenachází sklepení, anebo zkusit štěstí v nejbližších domech v sousedství. Anebo opustit ulici a vydat se směrem k lesu, kde ale netušíš, co by mohlo být. Reálně máš asi deset minut, než okraj bouře dojde k tobě. A pak bude pozdě na cokoliv, zůstaneš-li venku. |
| |
| soukromá zpráva od Josef Topol pro Dlouho jsem spíš poslouchal, než se projevoval jako někdo, kdo by měl vydávat rozhodnutí. Nyní ale vidím, že se už tak nesourodá skupina ještě více tříští a je tak potřeba se vyjádřit. "Soňo, nikdo ti nemůže zabránit v odchodu a abych mluvil za sebe, nebudu se o to ani pokoušet. U nikoho z vás," změřím si rychlým pohledem všechny přítomné. Dám si chvíli na čas, než s povzdechem pokračuji. "Můj tým měl úkol, ale ten už není možné dokončit. Nemůžu stát sám proti Citadele a pochybuji, že i s vaší pomocí bychom něco zmohli. Jdu s vámi nazpátek." Je to hrozné přiznat, ale navzdory všemu, o co jsem se snažil a co vyplynulo na povrch za znepokojivé informace, musím nyní přiznat, že mise selhala. Je na čase se vrátit domů. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Chvíli jsem byl v šoku, když jsem slyšel, že zmizel místní obyvatel, ale nakonec je mi to asi nějak jedno. Nemám rád, když mi umírají lidi pod rukama nebo kolem mě a já s tím moc nesvedu. Naše vyslaná dvojice se vrátí a já vím, že ani o toho obyvatele se nemusím už starat. Potom už jenom poslouchám. Nevím jaké tady měl kdo úkoly nebo mise. Já jsem se tady do toho vlastně zapletl a ani nevím pořádně už jak. No, já k Vám přišel jako slepý k houslím. Jestli mě vezmete, tak já půjdu s Vámi. Potulovat se tu sám je o hubu. Třeba se tam u Vás někdo jako já nějakým způsobem uplatní. Jenom pokrčím rameny a jdu si sbalit věci. Sesbírám věci ze své lékárničky, které jsem půjčil Soně a dám je zpět na své místo. |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Půjdeme všichni... odtuším po chvíli, co se k situaci vyjádří i náš medik. Konec konců se z nás už dávno stala jakási soudržná skupina. Společně se zbytkem se tedy rozhodnu pro teď ignorovat tělo nedávno zemřelého ve vedlejším pokoji, a dám se po boku Markéty a Zímové do balení zásob. Nevím kam přesně budeme mít namířeno-ale cokoliv snad bude lepší, než zůstat naháněný Citadelou. A alespoň teď navíc máme nějaký ten "proveditelný" cíl. Jakmile mám zabaleno všechno, dám vědět topolovi a s batohem na zádech se přemístím do chodby, abych ostatním příliš nepřekážela. Po chvíli letmých pohledů směrem k pokoji Zímy mi však začne být nepříjemné tu jeho tělo jen tak nechat. Na kopání hrobu ale není čas... Ehm...nechete to tu alespoň...zapálit? nechám se nakonec slyšet, znějíc o dost šíleněji, než jsem vlastně měla v úmyslu. Přesto jsem si vcelku jistá, že nemusím dodávat nic dalšího, aby ostatní pochopili, co tím myslím. |
| |
| soukromá zpráva od Soňa Zímová pro |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Vzal sis jeho TAR-21, jehož popruh sis přehodil přes záda, z kapes a sumek vytahal nějaké zásobníky, odepnul mu pozdro s pistolí (podle rukojeti to koštuješ na Glock 17). Slídič má dál u sebe plynovou masku, pár filtrů, monokulár pro noční vidění, polní lékárničku, jakési mapy pokryté barevnými čarami a symboly, nůž, malou opravářskou sadu a jeden kouřový granát. Když jsi ho překulil na břicho, trochu sis zazápasil s přezkami jeho taktického batohu, ale i ten sis nakonec úspěšně přivlastnil. Co, co v něm šustí a klinká bude možná pláštěnka a nějaké jídlo. Prohledávání mrtvoly, byť jsi ho urychlil na maximum, ti vzalo několik drahocených minut. Na cestu pryč z domu můžeš zapomenout, prohledávání těla jsi vlastně musel ukončit hlavně proto, že poryvy větru s tebou začaly ošklivě cloumat a tvůj příruční dozimetr začal nespokojeně popraskávat a nakonec už vydává takřka nepřetržité chrastění. Když se potácíš po schodech zpátky do domu, vzduch se už prakticky nedá dýchat. Zabouchneš za sebou dveře, ale je ti jasné, že dřív či později bude proraženo jedno z oken a to bude tvlj konec. Takováto emise může trvat klidně i celý den a na tak dlouho ti filtry nevystačí. |
| |
| Pohřební hranice hoří vysokým plamenem a vysílá k temným mrakům hustý kouř. Nikdo z vás však neprotestoval proti tomu vzdát rotnému Zímovu tuto poslední poctu. Dlouhé minuty mlčíte a dáváte tak prostor jen hučení plamenů a vzdálenému kvílení větru, jež se prohání troskami budov okolo vás. Je sice poledne, ale světlo slunce se dnes ještě nestačilo prodrat hustými oblaky, postupujícími v jedné masivní sloze z západu, a tak jsou vaše tváře osvětlovány blikajícím oranžovým světlem, jako by se již sešeřilo. Soňa neměla žádný proslov, jen mlčky sledovala, jak se rotného tělo, zabalené do prostěradla, pomalu propadalo dovnitř hranice, kterou jste poskládali z veškerého dřevěného vybavení, které jste našli v přilehlých domech. Když se nakonec v hustém chuchvalci jisker definitivně ztratilo v řeřavém pekle hranice, otočila se a pomalým, opatrným krokem přistoupila ke svým věcem. Postupně jste ji následovali a brali si své vybavení a zbraně. V domě jste nenechali nic, na toto místo se už jen těžko budete znovu vracet. Nejvíce těžkých věcí jste navěsili na Tanka, jež ve svém exoskeletu pobere víc než kdokoliv z vás. A poté jste se vydali nazpátek k nádraží, kde začala celá tato výprava. Na začátku byl tucet najatých ozbrojenců a specialistů. Vyrazili po stopách zmizelého transportu s cílem najít důležitého výzkumníka. Město však záhy ukázalo svou drsnou stránku, když při střetu s bandity utrpěla skupina první ztráty na životech a část byla zajata. Zbytek výpravy se nenechal rozptýlit a postupoval dál za stanoveným cílem, zanechávajíc padlé spolubojovníky mrchožroutům a kanibalům a zajaté kamarády napospas svým trýznitelům. Co se stalo s těmi jste se nikdy nedověděli. Po zjištění, že karavana byla přepadena hluboko ve městě na půli cesty mezi nádražím a Citadelou, silnou enklávou vojáků a vědců, zahájili jste pátrání po původcích tohoto vraždění. Než se k vám přiblížila emise, podařilo se vám zjistit, že se kdosi pokusil narafičit celou událost tak, aby podezření padlo na Rudou gardu, agresivní skupinu banditů. Díky informacím získaným z paměti L3K, zbraně vybavené umělou inteligencí, padlo hlavní podezření na samotnou Citadelu, což se potvrdilo i následným útokem jejich elitních jednotek. Utvořila se nová skupina, slepená z utečenců, renegátů a posledních přeživších z původní jednotky, jejíž počet se ještě dále ztenčil při setkání se smrtelně nebezpečnou anomálií. Poslední hřeb do rakve morálky skupiny bylo úmrtí rotného Zímy, jež se se svým malým komandem vypravil na pomoc své sestře, která se svou skupinou utíkala před Citadelou a jejími zrůdnými plány. Jste zranění a duševně na dně a to není stav, ve kterém by kdokoliv z vás chtěl dále pokračovat v původním plánu najít a zachránit uneseného profesora. Novým plánem je vrátit se na Nádraží a hlavně se dostat pryč z vlivu Citadely. Nyní to už není Topol, kdo vede, teď je to Zímová. Její podlomená morálka a pocit nezměrné viny ze smerti prakticky všech, které se rozhodla chránit, navíc završená úmrtí svého bratra, je příliš na jednu osobu. Někteří z vás ji doprovází z loajality, jiní ze soucitu, jiní proto, že sami nemají kam jít. Jdete s hlavami sklopenými a za sebou necháváte jen dohořet oheň, jež symbolicky zastupuje zánik a zmar. |
| |
| Zpět na nádraží se vracíte v roztahaném zástupu. Pominulá emise zametla ulice a zaplašila všechny tvory pryč do svých brlohů a tak vaše cesta proběhla bez komplikací a střetů. Je to s podivem, jak síla přírody dokáže nahnat strach i těm, kteří jej v boji nedávají najevo. Základna nádražáků je již na dohled a vám spadne z ramen veliká tíha. Konečně v bozpečí. Konečně teplé jídlo, které si neohříváte na vařiči z konzervy. Konečně se můžete poprvě za mnoho dní vyspat bez nutnosti mít jedno oko otevřené. Ploty okolo základny a ozbrojenci kolem jejího perimetru vás hřejí u srdce a taktéž vědomí, že aspoň vy jste přežili, když už tolik lidí, co s vámi šlo, to štěstí nemělo. Jakmile se dostanete na dohled od jedné z bran, ozve se dvojí krátké zatroubení, jež v mžiku zmobilizuje velkou část posádky. Sice se vám již nepodařilo se rádiově spojit se základnou, abyste je zpravili o svém příchodu, ale jdete pomalu a s rukama zvednutýma, takže vás pozorné oči mužů na zátarasech bedlivě sledují, ale nespouští střelbu. Brzy můžete už ruce spustit a v klidu dojít k první hranici z vyskládaných pytlových zátarasů. I ti, kteří zde však nikdy nebyli, si však všimnou, že je zde mnohé v nepořádku. U zídky opodál je vyskládaná kupa lidských mrtvol, převážně oděná do rudé a černé. O něco dál od ní se nachází další kopa, o poznání menší, skládající se ze spálených humanoidních těl. Asfalt je na mnoha místech spálený od explozí a i některé části nosných konstrukcí strážních věží se zdají být ohořelé a místy i proděravělé od kulek. "Co se tu stalo?" otázal se Topol, jakmile spatřil neklamné známky nedávného boje. Nejbližší strážní se na sebe podívali a je vidět, že se jim nechce hned odpovídat. Zbraně sice nemají v pohotovosti, ale je na nich znát, že jsou silně napjatí. "Sakra, ptám se, co se tady... kde je velitel Siven? Chci s ním mluvit. Jmenuju se Josef Topol a byl jsem..." "Vím, kdo jsi. Mám tu záznamy," vezme si neurvale slovo muž středního věku, oděný v uniformě a s baretem šikmo posazeným na hlavě. Blíží se ke skupině rázným vojenským krokem v doprovodu po zuby ozbrojeného komanda, v ruce svírajíc desky s papíry. "Takže Topol. Topol, Topol... tady jsi. Technik první třídy. Inženýr... Ano, jistě." Zvedne pohled od papírů a orlím pohledem si jeho i vás ostatní přeměří. Nyní si všimnete, že krom jeho nezdravě žluté kůže má i jednu stranu tváře ošklivě popálenou. "Kdo jsou tihle?" naznačí ledabylým gestem k ostatním, jež stojí za Topolem, aniž by se na něj podíval. "To jsou..." "Zavři zobák, tebe jsem se neptal," odsekne muž a probodává pohledem ostatní. Všimnete si insignií na jeho mundůru, i na těch z jeho doprovodu. Nejsou odsud. "Pane, při vší úctě, byli jsme vyslání Novým pořádkem a Obchodním cechem na speciální misi. Mohl bych mluvit s kapitánem Sivenem? Podléhám výhradně jeho velení," nenechá se Topol odbít. Chlapík, podle prýmků poručík, k němu pomalu obrátí svůj dravčí pohled a s nebezpečnou barvou hlasu odpoví: "Je mi líto, ale kapitán Siven padnul při obraně perimetru. Obávám se tedy, že budete muset jednat se mnou. Dejte tedy pozor, techniku, jakým způsobem se mnou hodláte hovořit. Ptal jsem se, a ne vás, kdo jsou ti lidé, co jdou s vámi. Ani jeden nenenese znak Obchodníků, nebo Nádražáků, tak mě zajímá, co jsou zač. Ty! Pojď sem!" ukáže prstem na Tanka a pokyne mu, aby přistoupil blíž. "To je drahá a vzácná výstroj, co tu máš, vojáku," kývne hlavou k exoskeletu a granátometu v jeho rukou. "Kde jsi to vzal?" |
| |
| Celou cestu zpátky do úkrytu jsem mlčel. Zímu jsem znal dlouho, prakticky díky němu jsem přežil. Kdyby mě tenkrát nevzal s sebou, určitě by mě venku něco sežralo či jinak zmasakrovalo. Dlužil jsem mu...a zklamal jsem. V Safehousu to bylo ještě horší. Bledá Soňa a vůbec všichni, kteří Zímu ani pořádně neznali, jsou zdrcení. Počkal jsem, abych se mohl se Zimou osamotě rozloučit a pak už jen v tichosti pomáhal ostatním pobrat věci a udělat hranici. Nikdy v životě se mi ruce neklepali tak jako teď. Blbě se mi dýchalo, vše bylo nějak rozmazané a ani jsem nějak extra nevnímal dění kolem sebe. Zímovo tělo se pomalu měnilo v popel a propadalo hranicí níž a níž a já tam jen tak stál. Pozoroval jeho tělo a tak nějak ještě doufal, že se probudím. Ale ono nic. Není to zlý sen, je to realita. Nasadil jsem si rotného psí známky kolem krku a spolu s ostatními se mlčky vydal dál. V hlavě ale už vím, co udělám. Doprovodím Soňu a ostatní do jejich cíle a vydám se hledat svého posledního parťáka, kterého jsme tam tak hloupě nechali. Nechci nosit i jeho známky, takže doufám že ten parchat je v pohodě. Vždycky byl. Přežívání bylo jeho. Jak jsme se ale blížili k Nádraží, líbilo se mi to čím dál tím míň. Když jsme zatím úspěšně prošli k první obranné pozici aniž by nás zastřelili, došlo mi, co je špatně. Tady se dost zuřivě bojovalo. A ztráty byly asi velké. "Kdo vás napad?" zeptal jsem se nějakého vojáka co byl kolem, ale neodpověděl. Až pak k nám přišel chlápek, kterej očividně nemá náladu na nic a ze všeho nejradši by nás na místě zabil. Topol tady očividně čekal někoho jiného...jak se ukázalo, byl taky mrtvý. Začíná to být pěkně únavné. Pak se pozornost strhla ke mě. A mé zbrani. "Po tom vám je kulový," řekl jsem s rázností sobě vlastní a ještě dodal: "Ale majitel to už potřebovat nebude." |
| |
| Pomáhal jsem sehnat dřevo, aby jsme mohli pro Zímu udělat hranici. Já jsem ho pořádně neznal, ale opravdu hodně mi pomohl. Vlastně slovy lajka mi vytáhnul tlustý a rezavý hřebík z prdele. To jinak ani říct nešlo. Kdyby nebylo jeho a jeho skupiny, tak bych tam zařval. Chybělo málo, aby mě u nemocnice zabili. Musím říct, že by to bylo slušná výměna můj život za zranění a zabití několika Slídičů. Upřímně nikdy bych si nemyslel, že něco takového dokážu, ale zoufalá doba plodí zoufalé činy. Teď jsem stál a sledoval jak dům hoří a s ním odchází pravý muž. Potom jsem se otočil a spolu s ostatními vyrazil pryč. Šel jsem skoro jako poslední se zbraní na prsou, ale byl jsem připravený jí použít. Ovšem emise je opravdu silný přírodní počin. Ulice zametla slušně a všechny zahnala do úkrytů. Jenom banda zničených pocestných se šourala ulicemi Litvínova. Já sám jsem nevěděl co mi budoucnost přinese, ale pokud to bude cokoliv, tak to přijmu. Rád bych někam patřil a ne se jen sám protloukal. Nerad bych dopadl, tak jak jsem dopadl u nemocnice. Byl to celkem slušný průser. Přicházeli jsme k "Nádraží" a já jsem viděl, že tu není něco dobře. Panstvo já nevím jak Vy, ale cítím průser. Zvedl jsem ruce jako ostatní a šel jsem vpřed. Prohlížel jsem si okolí, které neslo silné známky bitvy. Tohle nebylo dobré znamení. Byl jsem rád, že to tohle místo přežilo. Pokud by jsme přišli mezi nepřátele nevím jestli bych aktuálně měl sílu na nějaký velký boj. Tank zrovna nereagoval dobře, ale to se dalo pochopit. Ten muž byl opravdu nepříjemný a Topol od něj dostal slušnou sodu. Ovšem to poslední co potřebujeme, je dostat se do sporu ještě tady s místními ozbrojenci. V klidu. Já jsem Miler. Zdravotník na volné noze. Máme za sebou nepříjemné povídání se Slídiči a jak už jste slyšel ten skelet majitel potřebovat nebude, i když ho nedal opravdu lacino. Já sám bych se k Vám rád přidal. Uvidím co mi řekne. Nelíbí se mi, ale na druhou stranu pokud se tady bojovalo na život a smrt, tak nelze čekat, že bude mít náladu na bratření. |
| |
| Poručík se usměje a jizva na jeho tváři dodá jeho šklebu nehezkou patinu. Lidi jsou ovce a žraloci. A tenhle týpek žádný tupý čtveronožec není. "Hubu sis vypláchnul hezky, ale v uších máš furt nasráno," odvětí s ledovým klidem poručík Tankovým směrem. "Nějak se ti, vojáku, podařilo přeslechnout, že vy všichni, co tu stojíte, teď spadáte pod moje velení, ať jste přivandrovali odkudkoliv. Já jsem teď velitel základny a vy jste vstoupili na moje území. Přijímáte moje a výhradně moje rozkazy. Neuposlechnutí bude trestáno na místě těmi nejpřísnějšími prostředky. Odevzdejte všechny zbraně a ty," píchne prstem Tankovým směrem, "sundej ten exoskelet. Hned. Teď." Nemusel dát ani letmý povel a vojáci kolem něj si připravili útočné pušky do pohotovosti s prsty na spouštích. Nyní si všimnete, že okolo vás nevidíte nikoho s insigniemi patřícími Nádražákům, tedy s modrými páskami s bílým křížem, které se běžně nosí na pravé ruce. |
| |
| Cesta zpět na nádraží je tichá a zdlouhavá. Emise sice zametla všechny ulice kolem, avšak její ponuré pozůstatky přidávaly celé situaci skupiny na melancholii-nezbývá však než držet krok a pomalu se blížit k Nádraží. Úž jsme skoro tam-skoro za jeho zdmi, když si začnu všímat ohořelého okolí. Zdá se, že lidé v konvoji nebyli jediní, kdo měl potíže… to už se však slova ujímá Topol a začíná jeho verbální souboj s novým nadřízeným. Když se namísto našeho velitele obrátí na Tanka, za jehož zády se krčím před očima zbytku hlídky, prohlížejíc si zdevastované okolí, čítajíc pěknou řádku mrtvol v rudých uniformách, nemile připomínajíc léčku narafičenou u přepadené… Miler se snaží situaci uklidnit, zatímco jednání velitele a vše okolo spíše napovídá opaku. Ve chvíli, kdy zmíní předání zbraní, ve mě poznatelně hrkne-zvednout ruce je jedna věc, ale stát se bezbranným tváří v tvář podobné situaci-to už je něco jiného. Když muž spočine pohledem zpět na Tankovi, protáhnu se mu kolem boku a ve stejnou chvíli kdy stráže okolo pozvednou své hlavně, já udělám to samé-avšak velitelovým směrem, míříc mu přesně doprostřed obličeje Nádražácí si svoje velitele volí! pronesu sebevědomě v odporu s tím, co muž právě řekl uprostřed svého projevu. Celá tahle situace zavání pastí-a pokud mám tady zařvat-bude to v boji…a pokud je to chyba…nu, ostatní mohou vždycky říci, že jsem byla agentem z Citadely a s nimi neměla nic společného…bože, ať tohle není úplná blbost…. |
| |
| Tak někdo má potřebu hrát si na vládce celého vesmíru. Miler se snažil z toho vykroutit, ale moc nepochodil a ještě jej nasral víc. Ten granátomet a exoskelet mě stál spoustu starostí. A nejen mě. Teď to vypadá, že nemáme na vybranou a budem se muset vzdát. Už jsem chtěl souhlasit, když najednou vyběhla Hanna a namířila Vládci celého vesmíru hlaveň do ksichtu. Ta holka se mi líbí čím dál tím víc. A co bych to byl za vojáka, kdybych ji v tom nechal samotnou. "Tak se hezky všichni uklidníme, vytáhneme si hlavy z prdele a začneme rozumně jednat!" řekl jsem a podíval se hlavně na Vládce celého vesmíru. "Nebo to skončíme rychle a se vší parádou, co říkáte?" zeptal jsem se a cvakl pojistkou na granátometu, kterým jsem mířil do země, takže by to pocuchalo všechny v okolí pěti metrů. "Nevím jak vy, ale já mám celkem nervy na pochodu a už toho mám taky kurva plnou prdel!" |
| |
| Veliteli cuklo v koutku, ale byl to značně nervózní úsměv. Evidentně počítal, že když už ne on, tak alespoň množství zbraní na vás mířících si u vás zjedná patřičný respekt. Nestalo se. "Děláte si zbytečně těžký," praví velitel tichým hlasem, hledíc přímo do hlavně Hanniny pušky. "Chceme s vámi jen mluvit. To se ale neobejde bez toho, abyste odevzdali zbraně. Kdybychom vás chtěli zabít, udělali jsme to hned jak jste se nám dostali na dohled. Tak myslete. Anebo chcete spáchat sebevraždu?" |
| |
| Stráž nádraží je v jasné přesile a i kdybyste se s nimi chtěli bít, během pár vteřin by bylo po vás všech. Bez tohoto zbytečného sebevražedného krveprolití můžete být. "Seru na to, kvůli tomuhle jsem sem nepřišla," promluví po chvíli ticha jako první Zímová, sejme z ramene pušku a položí ji na zem, stejně jako pistoli i s pouzdrem. Markéta následuje jejího příkladu a po nich i vy všichni ostatní. Zatímco jedna dvojice mužů sbírá vaše zbraně a odnáší je za pytlovou barikádu, jiná trojice přistoupí k Tankovi - dva z obou stran a třetí si stoupne před něj a namíří mu svou AR-15 do obličeje. "Něco zkusíš a nasypu do tebe zásobník," zavrčí a nikdo z vás nepochybuje, že by to udělal i bez rozkazu svého velícího. Ten stojí na svém místě, ruce zkřížené na hrudi a na jeho zjizvené tváři visí samolibý úšklebek. Dvojice se dá do odstrojování exoskeletu z Tanka a když jsou s tím hotovi, odvlečou zařízení stranou, zatímco Tank je stále na mušce vojáka, jemuž prst nervózně pocukává na spoušti. "To stačí," praví velitel a teprve až nyní na vás muži přestanou mířit. "Odveďte je do budovy B a připravte k výslechu." Odpor je zbytečný, necháte se odvést v doprovodu ozbrojenců. |
| |
| V téhle době je sebevražda jenom žít. Suše konstatuju, když slyším velitele mluvit o sebevraždě. Všem celkem cukaly nervy a myšlenka, že by nás Tank mohl všechny odpálit do hajzlu nebyla zrovna fajn. Zase tak jsem nechtěl jít do nebe se dívat z obláčku dolů. Ovšem bůh ví co se to tady stalo a co nás ještě čeká. Pak se ozve Zímová a celá situace se zlomí. Já sám skláním zbraň jako třetí hned po Markétě. Jsem zraněný a navíc prostě i mě chybí už síla. Potřebuju na nějaký ten čas vypnout a zahojit se po tomhle dobrodružsví. Položil jsem TAR na zem a i CZtku jsem položil vedle sebe. Viděl jsem jak naše zbraně mizí a říkal jsem si, že už je možná nikdy neuvidíme. Viděl jsem ten výraz na tváři toho co mířil na Tanka. Chybělo málo a Tank měl z obličeje fašírku a nevím co by se dělo potom. Výslech, to nezní zrovna přátelsky. Zkroutím kysele tváře a nechám se v klidu odvést. Uvidíme, jestli ten výslech přežijeme. |
| |
| Přestože jsem celý konflikt začala, na několik vypjatých momentů upřímně nevím co říct-velitel přede mnou něco skrývá-to je jasné-ale stojí to opravdu zaživoty těch, jež byli schopni se dostat tak daleko? Tankova podpora mne těší a utvrzuje v mém přesvědčení…tedy až do chvíle, kdy se za mými zády ozve Zímová. V té chvíli je jasné, že celé vedení skupiny je to tam a všichni se pomalu rozpadáme pod nátlakem nejen současné situace, ale i toho, co máme za sebou. Přestože je zde tedy vůle, scházejí síly…a když svou zbraň sklání i Miler, nechám se i já zviklat k velmi pomalému a opatrnému svěšení hlavně-přičemž však neopomenu věnovat veliteli vskutku nenávistný pohled. Dobře… ozvu se znechuceně, zatímco má zbraň končí na zemi vedle mě. Co když nás budou chtít prohledat…? poupravím si na zádech batoh a koušu se do rtu, sledujíc „odzbrojování“ Tanka, dokud nás od velitele nepřevezmou vojáci s rozkazem odvedení k výslechu. Zdá se, že když už nic, alespoň se zde můžu začít orientovat, dávajíc dobrý pozor jakou cestou nás velitelovi lidé vedou do oné budovy B. Odevzdání zbraní, výslech…zdá se, že jsme se stali jasnými zajatci nového vedení místního Nádraží. Otázkou je, jestli nás budou chtít vyslýchat jako skupinu…nebo jako jednotlivce. …a co přesně se vlastně chtějí dozvědět… |
| |
| Výslech Na chvíli to vypadalo, že můj postup aspoň trochu fungoval a velitel změkl. Ale ani hovno. Zímova se tak akorát zlomila úplně a k ní se přidali další. Toho využili vojáci a obklíčili mě a já se nyní díval do hlavně pušky, kterou držel debil. "Tobě rozbiju hubu jako prvnímu," usmál jsem se na vola, co machroval, že do mě vyprázdní zásobník, zatímco mě odbavovali. Podíval jsem se na Hannu. Jde vidět, že se ji to tady taky nezamlouvá. Když bylo všechno mé vybavení sundané a zabavené, hovada, odvedli nás někam, kde prej bude výslech. Už se těším. Doufám, že mě bude vyslýchat ten kretén. Bože, už uplně cítím jak ty zuby, jak se lámou pod mou pěstí. "A nezaprší a nezaprší.." poznamenal jsem a koukl na ostatní. Tihle ti si prošli peklem. Bylo fajn být s nimi. Tady asi moje cesta končí. Nevím co udělaj, když se dozvi, že jsem z Citadely. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Výslech byl krátký a až na výjimky bezbolestný. Výstupem bylo vlastně jen potvrzení totožnosti a zabrání veškerého majetku, co jste u sebe měli. Jelikož se vás dál nikdo na nic přiliš nevyptával, došlo vám, že jste pro ně defakto bezcení. Zbývalo už jen vyřešit, jak sejdete ze světa. A za jak dlouho. Z cel nebylo možné uniknout, hlavně kvůli neustálému dohledu. Dokonce i pouhý hovor mezi vámi byl okamžitě přísně trestán bitím a tak i jinak dost odolný Tank po pár sarkastických pokusech zjistil, že vlastní zuby za tu trochu humoru nestojí. Nastaly hodiny nervózního čekání. Za rozbřesku se nejčastěji dějí souboje a popravy. Vzhledem k tomu, že jste nebyli ani vyzváni na souboj, ani jste sami nepožádali o satisfakci, přicházela v úvahu jen druhá varianta. Obvinění: zrada a napomáhání nepříteli. Nejdříve to nedávalo smysl, ale jen do chvíle, kdy to smysl začalo dávat. Citadela vás předběhla. Anebo se sem dostala jen chvíli před anokálií. Co se stalo s původními obyvateli nádraží není tak těžké domyslet. Nyní je podobný osud přichystán i pro vás. Ze strážnice vyšel zjizvený poručík, utahujíc si opasek. Míří přímo k vám, bez doprovodu, ozbrojen jen osobní zbraní. Když se zastaví dva kroky před Tankem, samolibě se ušklíbne a praví s žoviálním tónem: "Tak se do toho dáme, ne?" Přelétne vás všechny pohledem a vytáhne z pouzdra hezky udržovaný SIG. Zatímco ho potěžkává v dlani, hovoří k vám úkosem. "Nebudu dlouho mluvit, ani se s vámi zdržovat. Byli jste usvědčeni ze spoluúčasti na spiknutí proti Citadele a otevřený boj s jejími silami. Trestem za tyto zločiny je smrt, která bude vykonána tady a teď." Natáhne závěr, namíří pistoli a střelí Markétu přímo mezi oči. Ta padne na obličej jako podťatá. Po špinavém asfaltu se začne rychle rozlévat temně rudá krev. Poručík udělá půlkrok stranou a stane před Topolem. Namíří mu pistoli mezi oči a tiskne spoušť. Ozve se hlasité třesknutí a Topol se v křeči zvrátí dozadu. Párkrát sebou škubne, než jeho tělo znahybní a jeho krev se smísí s Markétinou. Poručík si vzdechne a rutinně postoupí k dalšímu zajatci, Soně. "Nějaké poslední přání?" odvětí posměšně, když si všimne jejího nenávistného výrazu ve tváři. "Abys chcípnul!" vyštěkne a plivne na poručíka. Ten shlédne na svou uniformu, na které ulpělo pár krůpějí slin a poté opět zvedne pohled ke klečící ženě. "Ty první," odpoví, zvedne zbraň a střelí Soňu do obličeje. Rána s ní hodí na zem, kde se v silných křečích začne cukat a házet sebou v marném boji se smrtí. Poručík ji zasáhnul těsně vedle nosu a tak ji hned nezabil. Udělal to snad schválně, aby měla odchod útrpnější? Soňa ryje podrážkami bot po asfaltu a kroutí se jako červ na pánvi, zatímco z jejího hrdla vycházejí bublavé skřeky a chroptění. Poručík ji mezitím pomalu obejde a přiklekne u její hlavy. "Ššš... ššš... ššš..." zašeptá poručík a jemně Soně přiloží ústí zbraně ke spánku. "Už to nebude dlouho trvat. Pomůžu ti, aby ses už netrápila, dobře? No tak, už se necukej, ať se trefím." Soňa ve smrtelném šoku hledí svýma doširoka otevřenýma očima s popraskanými žilkami do těch jeho žraločích. Chvěje se, ale ne proto, že by chtěla vyhovět jeho žádosti, ale proto, že je už takřka na prahu smrti, kam ji dovedla nepředstavitelná agónie. Poručík čeká, Soňa sebou dál škube a její kůže je už takřka bílá ze ztráty krve. Pak, asi po dvou minutách, kdy jste jen poslouchali chrčení a drhnutí podrážek o asfalt, vše utichne a žena znehybní. Poručík vstane od její hlavy, která je pokryta krvavými stopami slin a postaví se před Hannu. "Zbýváte už jen vy tři. Tak se do toho dáme, ať se můžu jít nasnídat." Pohlédne Hanně do očí přes mířidla svého SIGu, ta je stačí ož jen zavřít, ozve se výstřel a dívčinu tvář skropí horká krev. Ozve se hlasité žuchnutí, ale když Hanna ke svému údivu opět otevře oči, shledá, že to není ona, kdo padnul k zemi, ale poručík. Okolo vás nastane ve vteřině dokonalý chaos. Ozbrojenci okamžitě zalícili své zbraně a přes optiky hledí do všech směrů. "Odkud to šlo?" "Kdo střílel?" "Útok!" "Kryjte se!" Ko nemá zbraň, okamžitě vzal dráhu a kryje se buď za vozidly, nebo zapadnul do nejbližších budov. Vás tří si najednou nikdo nevšímá, což ale nemusí trvat věčně. Ani o poručíka, který byl zasažen neznámým střelcem do hrudi, se nikdo nestará. Zůstal ležet na zádech a snaží se zvednout se přes loket, ale ruce ani nohy ho neposlouchají. "Z... zdra... votník!" snaží se křičet, ale rána ve středu jeho hrudi a krev, vytékající mu z úst, mu brání v tom, aby byl dobře slyšet. Jeho SIG leží asi půl metru od něj. Jakmile naváže oční kontakt s vámi třemi, pokouší se převalit tak, aby na svou zbraň dosáhnul. |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Po našem “zatčení” nebylo podle výslechu těžké odhadnout kdo jsou opravdu naši věznitelé. Kdo jiný by mohl vědět o tom, že se naše skupina pohybovala po okolí-akomu jinému by k identifikaci stačila jen naše jména? Přesto si nedokážu v tichu našich cel klást nespočet otázek – například, proč se Citadela rozhodla zbavit tolika lidí, pokud plánovala napadnout Nádraží a převzít tuto pozici pro sebe? A k čemu by jim zrovna teď bylo rozpoutat všeobecný konflikt? –protože jakmile se ostatní frakce dozví, že působení Citadely se rozrostlo, jistě nebude zdejší posádka muset dlouho čekat na reakci… Jenže odpovědi na to všechno už se pravděpodobně stejně nedozvím. Klečíc v řadě ostatních čekajíc na to, až někdo vyřkne nahlas náš verdikt, se myšlenkami vracím k bratrům a Voightovi – jsou alespoň oni v pořádku? To už nás však svou přítomností obdaří zjizvený poručík, očividně vcelku natěšen, že se nám může pomstít za náš odpor. “ Byli jste usvědčeni ze spoluúčasti na spiknutí proti Citadele a otevřený boj s jejími silami… kdyby nás Citadela nevyhostila, tak bychom proti ní nemuseli bojovat, odporuji v myslí, avšak to už poručík míří na Markétu – a když zmáčkne spoušť, musím zadusit náhlý výkřik, ze kterého zbude pouze zakňučení, které se ztratí v následující střele. A pak následuje Zímová. Po chvíli sledování jejího utrpení musím odvrátit pohled. I tak však slyším naprosto vše – a zdá se to být celá věčnost, než žena konečně vydechne naposledy. Nejprve daruji krátký pohled oběma zbývajícím mužům vedle mě – došli jsme vlastně celkem daleko – než vzhlédnu do tváře poručíkovi. Přesto mne hlaveň SIGu přemůže a já v posledním momentu zavřu oči. Výstřel. Teplá sprška tekutiny – chaos. Na několik chvil jsem ve stejném šoku jako vojáci okolo, hledajíc neznámého útočníka. Poté mi ale pohled padne na poručíka na zemi přede mnou. jakmile si všimnu SIGu poblíž, překotím se na záda, snažíc se protáhnout si spoutané ruce pod zadkem a chodidly dopředu, abych je mohla použít. Pak už se jen stačí překotit přes kostrč popředu a skrze dřep se vrhnout k osamocené zbrani, doufajíc, že se k ní dostanu dříve, než li pomalu kolabující poručík. |
| |
| Za zvuku sirén, které se až po notné chvíli (a pár výstřelech nalepo) rozezněly, se Hanna vzpamatovala jako první. Hbitě si protáhla spoutané ruce pod sebou dopředu a okamžitě se vrhla po poručíkově zbrani, ležící jen pár centimetrů od jeho třesoucích se prstů. Těžko odhadnout, jaká emoce se v tu chvíli zračila v jeho zjizveném obličeji, zbrázděném krvanými slinami, když Hanna sebrala jeho zbraň. Strach? Nenávist? "Počkej..." zasípal a pokusil se vztáhnout své ruce k Hanně. |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro Tihle chlapi se s tím nesrali. Po prvních kolika ranách a prvních zubech venku mi bylo jasný, že tohle je konečná. To nebyl výslech ale obyčejné domlácení k přiznání. I tak jsem je ale poslal do hajzlu. Moje tajemství jde se mnou. Klidně i do hrobu. I když, ti mě asi pohřbívat nebudou... Seděl jsem ve své cele, zády opřený o zeď proti dveřím. Ruce mi spoutali jako prvnímu hned po tom, co jsem tomu kreténovi přerazil nos, jak jsem mu slíbil. Oni mi na oplátku zlomili asi všechny žebra v hrudníku. Na levý oko jsem skoro neviděl a v puse jsem měl pořád pachuť své krve. Teď už vážně můžu čekat jen na konec, kterej se neodvratně blíží. Nedám se ale nadarmo. Hned, jak jsem slyšel několik párů bot kráčející směrem k mé cele, postavil jsem se, že hned jak otevřou, tak na ně vletím. Jenže když se dveře otevřely tak místo vojáků dovnitř vpluly hlavně samopalu. "Pusinky" usmál jsem se na ně, když jsem vycházel ven z cely a šel za ostatními na popraviště. Zase všichni pohromadě. Škoda, že není lepší příležitost. Že to tady obsadila Citadela mi bylo jasné už po druhém pokusu o výslech. Některé ty ksichty mi prostě přišly povědomé. I ten podělanej velitel. Že já kretén jsem si toho nevšiml dřív. Dveře strážnice se otevřely a velitel přišel k nám. Úvodní řeč hezky rychle zkrátil a začal s vykonáváním rozsudku. S každým výstřelem mi cuklo v oku. To není správné. To není.. Prvně Markéta, pak Topol. Nakonec přišel k Soně. Soňa vzdorovala do samého konce. A to se ji i vymstilo. Hrklo ve mě, když jsem viděl, co ji provedl. "Ty buzerante zas...ech" neskočil jsem na nohy, ale vzápětí mě zase uzemnili pažbou zezadu přes kolena a několikrát do zad. Ležel jsem na zemi a pozoroval jak Soňa chroptí a z obličeje ji bublá červená krev. Ta svině. Ten bude kvičet. Jenže každý další pokus vstát se rovnal další ráně pažbou. Nakonec přišla na řadu Hanna. Jenže... "Tichý" hlesl jsem. Ani jsem nedoufal, že ještě žije. Sakra jak já jsem rád, že je nejlepší expert na přežití, jakého znám. Nastala panika. Vojáci se rozprchli do stran. Velitel ležel na zemi a bublal svou vlastní krev. Jak zvláštní to uspokojivá podívaná. První se vzpamatovala Hanna, která vyrazila po SIGu, kterej vypadl veliteli z rukou, když jej Tichý trefil. Rychle jsem se posadil, provlekl pod sebou spoutané ruce a postavil se. Chce to další zbraň, nikdo další už mi tu neumře. Nikdo! |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Ruce mám spoutané za zády a klečím. Kolena mě pěkně tlačí, ale tak to je asi to poslední na co bych si teď stěžoval. V současné chvíli spíše rozjímám nad tím, jak jsem se sem vlastně dostal. Celé to začalo tím, že jsem chtěl pomoci příteli. Ten přítel teď klečel vedle mě s dalšími lidmi, kteří se mi nevím jestli stali přáteli, ale rozhodně někým kdo mě vytáhl ze sraček, abych s nima do dalších zase spadnul. Nevím jestli se tomu co se dělo dá říkat výslech. Já sám jsem říkal jenom pravdu. Upřímně, že tohle jsou lidi z Citadely mi došlo během toho výslechu. Upřímně v tu chvíli pro mě bylo potěšením líčit, že se mi a mým přátelům povedlo pobít nějaké jejich Slídiče. No co. Oni je považovali za speciální a supertěžké vojáky. My jsme ukázali, že to není zase taková pravda. Bohužel jim se to moc nelíbilo a čelist mě bolela ještě teď. No poslední akt vzdoru musel být tak jako tak. Skoro si říkám, že jsme se jim měli postavit když jsme sem došli. Aspoň by jsme jich pár vzali sebou. Takhle si to Ti parchanti užijou. No je těžko teď plakat nad rozlitým mlékem. Celá tahle show začíná a ten parchant si jí sakra užívá. Když střela proletí hlavou Topolovi, tak sebou cuknu. Přece jenom jsem mu dlužil kdysi život a i když jsem to asi splatil, tak tohle se mi dost nelíbilo. Další byla na řadě Zímová a tam se to celé posralo. Zatínal jsem pěsti a drtil kletby mezi zuby. Nic moc jsem nemohl dělat, protože s rukama za zády a aspoň bez granátu jsem byl jako kuře na střelnici. Potom už poručík přejde k Hanně a už se to blíží ke mě. Moje odevzdanost se začala bouřit, protože když zemřít tak jsem nechtěl umřít rukou tohohle chcípáka. Ovšem výstřel, který se ozve není ze SIGu, ale z něco asi většího. Ten parchant má díru v hrudi a kolem propukne chaos. Pocit uvolnění mě zalije a do žil se navalí adrenalin. Doprdele! Pronesu jenom a snažím se dostat svoje ruce zpoza zad. Není to nic moc lehkého, tuplem s mojím zraněním, ale věřím že se mi to povede. Hanna se vrhla po pistoli a já hledám nejbližší kryt. Ten zmetek další zbran nemá a pokud tak na otevřeném prostranství nebudu. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Se zbraní v rukou není pochyb o mém dalším kroku. Hlaveň SIGu velmi rychle najde poručíkovu hlavu a já automaticky mačkám spoušť, ignorujíc jeho sípavé „počkej“ Přestože se mi naskytlo alespoň tohle zadostiučinění, je pouze otázkou času, než se nám začnou vojáci okolo opět věnovat, proto se otočím zpět k posledním přeživším naši skupiny, hledajíc očima někoho z jednotky mužů, jež nás drželi na kolenou a kteří se přeci ještě nemohli dostat tak daleko. Doufám totiž, že bych jejich zneškodněním mohla jednomu z mých společníků poskytnout zbraň. Jestli si někoho takového v naší blízkosti všimnu, ihned na něj zamířím a bez dalších okolků se jej pokusím sundat. Ať už se mi podaří nebo ne, mou další starostí je si najít alespoň nějaké to krytí – jelikož lehké přikrčení, ve kterém jsem teď mi neskýtá absolutně žádné bezpečí – a i když teď již nejsme na kolonou, naše šance na přežití…nebo vůbec na únik, jsou stále nebezpečně nízké. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Snažím se najít nějaký východ z téhle základny nebo obecně jenom z tohohle místa. Vidíte někdo jak odsud pryč? Je to spíše na Tanka, protože Hanna má zjevně jiný program. Na malinkatou chvilku mi proběhlo hlavou všechno vybavení, o které jsem tady přišel. Sehnat něco slušného bude opravdu těžké. Pokud by Hanna odstřelila ještě někoho, tak se vrhnu po jeho zbrani. Přijdu si tady jako nahý v trní a to sem i opravdu nelíbí. |
| |
| soukromá zpráva od Město pro Ten kdo útočí na základnu, ať už je to kdokoliv, si evidentně přinesl všechny dělobuchy, co doma našel. Jedna ze strážních věží se v ohnivé explozi zkácela k zemi, zatímco na druhé straně nádraží vybuchnul kryt z pytlů s pískem i s trojicí mužů, jež v něm ostřelovala nedaleké stavby. Nepřátel je ale stále příliš mnoho na to, aby se toto dalo přirovnat k vítězství. I Citadela nasadila svou kavalerii. Z nedaleké garáže počaly vyjíždět oplechované džípy s namontovanými kulomety, jež započaly masivní, a dlužno podotknout že úspěšnou, umlčovací palbu. Mrtvých okolo vás stále není dost na to, abyste si jen tak vykráčeli ven ze základny. Vojáků a ozbrojeného personálu se kolem vás hemží víc než je zdrávo a tak jste aspoň zkontrolovali vlastní ukořistěný inventář. Máte k dispozici dvě AR-15, každá s polovinou zásobníku a dva plně nabité Glocky 18. Únikových cest by bylo vícero, ale ani jedna nebude úplný piknik. Jistá možnost by spočívala v ukořistění vozidla. Další možnost je pak obrněná drezína, které jste si všimli na kolejích. Odejít by se možná povedlo i po vlastních, ale těžko říci, zda v okolí nejsou rozesety minová pole anomálií. Bez detektorů a znalosti okolí by byl takový postup značně riskantní. Jistou možnost skýtá i vyčkání na konec bitvy, ale risknete nejistý výsledek? |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Kulky lítaly zleva doprava, nahoru a dolů. Ten chaos byl rozhodně lepší než ten čirý děs, když nás tady ten parchant popravoval jednoho po druhém. Když se mu do hlavy zavrtá kulka ze SIGu, cítím jakési uspokojení a lítost, že jsem to nezmáčkl já. Hanna se činí a dva parchanti leží na zemi. Hej dobrá střelba! Pochvaluju si, když k nim běžím. Slyším výbuchy a periferně vidím jednu z těch věží, jak vybuchuje. Rozhodně to vypadá jako slušná artilerie co tady někdo má. Ovšem pokud to tu Citadela dobyla, tak tu bude mít svoje vlastní hračky. Mrtvola, u které jsme si kleknul měla díru v místě, kde končil krk a začínala hruď, takže se dotyčný pravděpodobně rychle udusil vlastní krví. Odepnul jsem popruh ze zbraně, jak jsem rychle zjistil z AR-15cky a z pouzdra vytáhl Glocka. Na braní munice nebyl čas. Rychle jsem sprintoval nebo se aspoň snažil, abych běžel. Nohy byly ztuhlé a od klečení otlačené. Naštěstí se mi podařilo doběhnout do krytu, který našel Tank. Hodil jsem mu ARko a vytáhl Glocka. Musíme pryč! Tady nás dřív nebo později dostanou. Umí někdo s drezínou? Zahlásím, když vidím naše možnosti. Snažit se získat auto s tím co máme je sebevražda. Zůstat tu je sebevražda a pěšky nikam nejdu! |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Pořád ale ještě nejsme z nejhoršího venku – a nasazení ozbrojených vozidel nám situaci nikterak neusnadňuje. Přesto máme za naším prozatimním krytím chvíli na krátké vydechnutí – a na zkontrolování kořisti. Mezitím co se Miller podělí s Tankem, si já přehodím popruh s naší druhou AR-15 přes záda a do rukou vezmu menší pistoli. S drezínou?! daruji Millerovi pohled, jako by zrovna navrhl, abychom z obklíčené pevnosti vyšli po svých. Drezína je sice obrněná, ale stačí jakkoliv zatarasit koleje a jsme v háji – a jakékoliv manévrování s ní by nás obralo o naši dosavadní nenápadnost. Přesto má pravdu, že se odtud musíme za každou cenu dostat… Já jsem pro garáž! navrhnu vlastní alternativu, kdy bychom se mohli vyhnout přímému útoku na vozidla v akci a mohli si obstarat vlastní transport o něco tišeji – nebo v to alespoň doufám. Jelikož jsme ale prozatím vcelku v opozici, podívám se na Tanka, vyzývajíc ho k rozhodnému hlasu v prospěch jedné nebo druhé možnosti... |
| |
| soukromá zpráva od David "Tank" Kameník pro "Já jsem pro to auto. Je to lepší, drezína jede jen po kolejích," řekl jsem svůj návrh a vykoul z krytu obhlédnout situaci. "Musíme teď rychle. Přímo ke garážím. Byl tu už někdy někdo? Jsou ta zadní dveře nebo tak něco. Určitě tam bude spousta chlapů." dodal jsem, když jsem zalezl zase zpátky. Z tohohle pekla musíme rychle pryč. Nevím kdo to po nich střílí a nechci aby si mě s nimi spletli. |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Ok, tak jdeme po auto a uvidíme jak pochodíme. Ta drezína tam asi zůstane, kdyby se to posralo. Pokrčím rameny a zkontroluji si Glocka. Upřímně jsem tady nikdy nebyl. Pokud to nebylo nutné, tak jsem se k frakčním základnám vůbec nepřibližoval. Já upřímně nemám nejmenšího šajna. Takovýmhle místům jsem se vyhýbal jako čert kříži. A teď tu jsem a málem mě tu popravili. Pavle ty jsi to zase posral. |
| |
| soukromá zpráva od Hanna Niklová pro Myslím, že se budeme muset spolehnout na štěstí… zamračím se nervózně – jenže co jiného nám teď zbývá? I kdybychom v rukou měli mapu celé základny, neměli bychom příliš času na nějaké nehorázné plány. Zkusme se dostat co nejblíž ke garážím jak to půjde – a pak…uvidíme…když se něco posere, plán B je drezína. daruji členům naší malé skupiny ne zrovna sebevědomý pohled, než se přikrčím a po nervózním polknutí vyrazím směrem k nepříliš příhodnému krytí, které je ale o kus blíže garážím než naše současná pozice. Nezbývá než se pokusit podobným stylem co nejnenápadněji dostat až k okraji garáže…a co pak? Prostě jen vejít a doufat že si nás nikdo nevšimne? Nu…uvidíme až tam budeme… …snad… |
| |
| soukromá zpráva od Pavel Miler pro Pokrčím rameny a řeknu možná jistěji než se cítím. Upřímně jsem rád, že jsem ozbrojený a mám se šanci bránit. Pokud nás dostanou teď, tak živého mě už určitě nedostanou. Už vím, kdo jsou špatní parchanti a to mi stačí, abych věděl po kom střílet. A pokud se posere plán A i B, tak vymyslíme Cčko. Natáhnu závěr Glocka a počkám až Hanna doběhne do krytu, případně pokud si všimnu nepřítele, kdo by jí mohl ohrozit kryju jí střelbou. Takže Tanku v garáži nebo v pekle. A rozběhnu se taky. |
| |
| Dostat se nepozorovaně ke garáži není až takový problém, jak by se mohl zdát, už jen proto, že se k ní jde opačným směrem než odkud se momentálně střílí na základnu. Záda okolostojících ozbrojenců sice lákají k tréninku střelby, ale pro vás je teď důležitější vlastní přežití, než vyzobávání nepřátel a pomoc vašim zachráncům, ať už je to kdokoliv. Rozhodně aspoň ne teď, když jsou vaše zásoby munice tenké jako konto týden před výplatou. U bočního vchodu do garáží na sebe počkáte, kývnete na sebe a Tank otevírá oplechované dveře. Mladíkovi v taktické vestě a s oprýskaným kalašnikovem smázne Tank pažbou jeho překvapený výraz z obličeje a pak všichni tři překračujete jeho bezvládné tělo dál do útrob garáží. Všechna plechová vrata jsou otevřená a tak ve světle zvenčí vidíte, že dlouhá garáž je prázdná. Tedy ne až tak úplně, vzadu je na řetězu zavěšená bugina, ze které jsou odmontované obě zadní kola. Na první pohled nepoznáte, jestli vozidlu chybí i jiné součástky, ale pokud ne, máte před sebou dost možná jediný pojízdný exemplář, který v sobě nemá po zuby ozbrojenou posádku.  Přikrčeni jste se vydali poklusem přes dlouhou garáž na její druhý konec k vozidlu. Garáž se zdá být velmi dobře vybavena. Na poncích, kolem kterých probíháte, se nachází velké množství náhradních dílů, nářadí a kusů plechů, takže kutilové si tu přijdou na své. Minuli jste i několik barelů, kde se podle zápachu nachází motorová nafta, takže Murphyho zákony na prázdné nádrže v jinak pojízdném autě platit nebudou. Když jste všichni tři doběhli k bugině, rychle jste ji obhlédli, abyste zjistili, zda je vše na svém místě. Krom kol, která očividně chybí, je potřeba doplnit palivo a poté vůz sundat na zem. To jsou nezbytná opatření. Miler si dále všimnul, že na střešní konstrukci vozu je i uchycení na kulomet. Ten se nalézá v otevřeném regálu na opačném konci garáže (kudy jste vešli dovnitř). Přinést ho a namontovat by vám mohlo dát střeleckou výhodu, je však riskantní se pohybovat po garáži sem a tam, někdo by si vás mohl všimnout. U stěny je také vyskládáno plátové pancéřování, které bylo sejmuto, aby se bugina mohla vyzvednout na řetězech. Pokud byste ho rychle přidělali, poskytne vám plátování aspoň základní ochranu v případě, že by na vás stříleli, bez něj jste ve voze zcela odkrytí. Dále si Hanna všimla, že pod ponkem je prorezlý nárazník s přivařenými bodci a čepelemi z kotoučových pil. Uchytit jej na předek buginy by neměl být velký problém a vozidlo se pak stane skutečně smrtícím nástrojem při projíždění ozbrojenci. Možná. Shrnutí (pokud se rozhodnete použít buginu): Nutné úkoly: 1) Namontovat kola 2) Sundat buginu na zem 3) Doplnit palivo 4) Zkontrolovat zda je vše funční a nic nechybí (motor, ovládání, ...) Volitelné úkony: 1) Namontovat kulomet 2) Namontovat plátování 3) Namontovat nárazník |
| |
| Ježíš jak já bych pár těch parchantů rád načechral. Za všechno co se tady asi stalo by si to zasloužili, ale když máš půl zásobníku, prst v prdeli a nemáš cestu ven, tak prostě Tě tyhle nápady přejdou. Můžeš jenom skřípat zuby a to jsem dělal. Už jsem stál opřený o sklad a oddechoval. Nohy jsem měl pořád ztuhlé, ale díky této rozcvičce jsem v nich už něco cítil. Kryl jsem Tanka a doufal jsem ,že i on vydrží ten pocit, kdy by měl postřílet ty parchanty. Díky všem bohům, kteří někde ještě jsou, to opravdu vydržel. Tak hodně štěstí. Pronesu než se otevřou dveře a Tank má možnost někoho zmlátit. Celkem by mi dotyčného bylo i líto, ono dostat pažbou do ksichtu není nic moc. Rychle se sehnu k ležícímu tělu, abych ho osvobodil od AKčka, pistole, případně pár dalších věcí, které jdou rychle vzít. Případné zásobníky nebo granáty. Nehodlám se příliš zdržovat. Přebíháme garáž k bugině ,která je trošku zchromlá, ale snad bude funkční. Vzhledem k tomu jak vypadá ,to bude chtít určitě něco práce. Nejsem zrovna technik, ale tohle by se mohlo dát zvládnout. No myslel jsem, že tu zbude nějaká v jednom kuse! Asi nám nezbývá než jí smontovat a zmizet co? Kdyby jsme jí dali dokupy máme dost šancí. Nahoru se dá dát kulomet, když ho pak nabereme tak bude mít Tank z čeho střílet, ale prvně bych jí zprovoznil. Jak moc jste kdo mechanik? Já moc na techniku nejsem. Konstatuji, protože já dávám dohromady lidi ne stroje. Pokud Ti dva jsou na tom podobně jako já, tak jsme v prdeli. |
| |
| Máme štěstí – posádka celé stanice je až příliš zaměstnána probíhajícím útokem aby si všimla trojice plížících se zajatců. O jedinou překážku, jež se naskytne u bočního vchodu do garáží, se vělmi rychle a efektivně postará tank – takže mě samotné stačí poté už jen tělo v tichosti překročit a následovat ostatní do útrob prázdného prostoru. Přestože jsem stejně jako Miler doufala, že zde nalezneme nějaké již “připravené” vozidlo, je bugina lepší než nic. V rychlosti si prohlédnu věci okolo, stejně jako vozidlo samotné, snažíc se dát dohromady nějaký ten plán. Miler navrhne přidat kulomet – jenže zbraň je až na druhé straně garáže a my nejprve potřebujeme dát buginu alespoň trochu dohromady. Ten můžeme vzít cestou ven… odvětím tedy, prohlížejíc si kostru zavěšenou na řetězech. Když Miler zmíní, že technika není zrovna jeho forte, jen lehce pokrčím rameny Kola nebudou problém – potřebuju jen klíč. Naštěstí je ta věc už ve vzduchu, takže ani nepotřebujeme hever…otázkou je, na čem přesně na ní pracovali… zamračím se. Pokud se jedná o nějakou titěrnou závadu, pak nemám šanci ji opravit – natož ji nalézt. Nezbývá tedy než doufat, že ony hrubé záplaty budou stačit. Zkus zatím skočit pro palivo… navrhnu Milerovi jeden z úkonů, který zrovna dvakrát moc technických znalostí nevyžaduje Co – jak to vidíš ty? Nejdřív kola, ne? otočím se poté na Tanka, snažíc se zjistit, zda má na podobné věcí více nadání než li já – a nebo ho alespoň naverbovat na to, abych nemusela pneumatiky zvedat sama. |
| |
| Usmál jsem se na Pavla. "Radši někde v klidu u drinku," a nátahl jsem závěr pušky, abych jim kryl prdel při postupu. Ke garážím jsme došli rychle a bez problému. Jako první jsem vešel dovnitř já a hned ve dveřích na mě civěl nějakej chlápek. Přivítal jsem jej pažbou do obličeje. Podle křupnutí do odnesl nos a možná i nějaký zuby. Ale účel to splnilo a on se sesunul k zemi. Pavel jej rychle prohledal a už jsme byli všichni v garáži. Nikde nikdo. Všechny auta venku. tedy až na jedno. To se houpalo na řetězech na protějším konci haly. Zřejmě musela projít nějakou tou opravou, bo je očesaná až na kostru. Rychle jsme se dostali k našemu únikovému vozidlu a prohlédli jej. Je potřeba rychle provést pár úprav, než bude opět pojizdné. Vypadá to ale, že všechny potřebné věci jsou tady. Takže by to něměl být velký problém. Problém to začne být ve chvíli, kdy se sem někdo rozhodne podívat. Což se doufám ještě nějakou chvíli nestane. "Trochu se v tom vyznám, ale není to nějak světový," položil jsem pušku na zem a koukl se na buginu. Letmo jsem ji prolítl jestli má pedály, volat, klíček v zapalování, nádrž a motor. Pak jsem koukl i ze spod, jestli je tam všechno jak by mělo. "Prvně ji dáme do kupy, pak plátování, nárazník a kulomet." Pavel šel mezitím pro benál a já na to zůstal sám s Hannou. "Přidržím ti kola, ty je přidělej," řekl jsem a už jsem bral ze zem první kolo. |
| |
| Letmá kontrola vozu neukázala nic neobvyklého. Pedály, volant, šaltrpáka, vše se zdá být na svém místě a v pořádku, když tedy nebudeme přihlížet k tomu, že celý vůz by před Válkou sloužil jen jako ozdoba vrakoviště. To vám zatím napovídá jen zevrubná prohlídka, na nějaké hrabání se pod kapotou nemáte čas. Zatímco Hanna koulí k vozu kola a s Tankem je nasazuje na osy, Miler připojil k ruční pumpě novou hadici a jen co jste sundali vůz na zem, začal pumpovat klikou co nejrychleji dovedl. Za pár chvil jste slyšeli uspokojivé bublání nafty v nádrži vozu. Malinko netěsní, ale pár proužků lepící pásky vám zajistí, že se dostanete hodně daleko než by vám to začalo vadit. Vy se zatím potřebujete dostat pryč ze základny, zbytek vyřeší budoucnost. Bitva venku trochu utichla, zdá se, že hlavní nápor už ustal. Střelba je už jen ojedinělá, i když sténání raněných a umírajících pokračuje s takřka nezměněnou intenzitou. Jelikož všichni tři pracujete, nevíte, která strana má momentálně navrch. Vlastně ani nevíte, jestli se po vás třeba už někdo shání, či nikoliv. Budete stavět hlídku, anebo pohnete a dokončíte plátování a montáž kulometu společně? |
| |
| Zatímco já s tankem upevňujeme kola, postará se Miler o dodání paliva. Zatímco já na zemi tedy pořádně dotahuji šrouby, on se dá do rychlého pompování. Přes všechnu tu práci dokonce na chvíli opomenu jakkoliv vnímat boje venku. Když si jich konečně všimnu, přijde mi všeobecná řada podstatně tišší, než li před chvílí. Z jedné strany je to možná dobře – z druhé si začínám pomalu dělat starosti, že nás tu někdo najde. Tohle už nezní na přímý boj – hodíme plátování a mizíme, ne? nadhodím tedy, již na polovině cesty k plátům, neočekávajíc jakýkoliv odpor. Přeci jen nepředpokládám, že by tu kdokoliv z nás chtěl zůstávat o něco déle než je vyloženě nutné. I kdyby byla totiž základna dobita, nemůžeme se spoléhat na to, že jsou všichni útočníci opravdu na naší straně. |
| |
| Nestaral jsem se o buginu. To byla věc Hany a Tanka. Osobně podle letmého pohledu dřív bych si o ní neopřel ani kolo. Teď jsem doufal, že se rozjede, aby nás dostala odsud. Sám jsem se radši staral o palivovou pumpu. Rychle jsem si jí prohlížel a zjistil, že tou hadicí co je u toho, tak bych možná napumpoval, ale více bych zalil podlahu garáže než co jiného. Ke štěstí mému a u druhých byla vedle ještě jedna pumpa, která se dala použít a tak jsem rychle přehodil starou hadici za novou a natáhnul jsem jí k bugině. Připojil jsem k nádrži a začal pumpovat. Byla to makačka to ne, že ne. Naštěstí jsem po chvíli slyšel bublání paliva, které teklo do nádrže. Uff. Ještě, že to teče. Potom to slyším taky, tedy vlastně neslyším. Přestřelka utichala a to se mi dost nelíbilo. Dřív nebo později se nám sem někdo zajde podívat a to rozhodně není nic o co by jsme stáli. Souhlas. Dáme pláty a valíme pryč. Než sem dorazí nějaká návštěva. Pumpuji, dokud je potřeba a potom jim jdu pomoc s pancéřováním, ale i tak se snažím očkem házet ke dveřím, aby nás někdo nepřekvapil. To je zase celý posraným nahoru. |
| |
| Pancéřové pláty jste zastrkali kam to jen šlo, hlavně k motoru a pár zbylých ocelových desek i z boku, abyste v té kovové kostře buginy měli alespoň základní ochranu před případnou palbou. Na montáž kulometu a nárazníku jste se vykašlali, bitva venku již evidentně ustala a namísto střelby se již spíše pokřikuje. Jakmile Miler otočí klíčkem v zapalování, Hanna tiše sykne: "Jsou tu," a namíří pušku ven z garáže. Jedno, dvě, tři štěknutí její zbraně a zvenku se ozve křik raněných. Tank hbitě naskočil dovnitř a ze sedadla spolujezdce opřel těžkou hlaveň kulometu o rantl. "Ser na ně, holka a jedem!" zakřičel na Hannu. Ta se podruhé pobízet nenechala, zvlášť když jí kolem hlavy zabzučely kulky v odpovědi na její vlastní střelbu. Motor buginy hlasitě zaburácel a zaplnil demolovanou garáž hustým štiplavým kouřem spalin. Odpich měla neuvěřitelný, Hanna se v zadní kóji pro palubního střelce skoro neudržela a málem se překotila dozadu. Její peprné nadávky na Milerovu adresu však zůstaly nevyslechnuty, neboť je přehlušily stále vyšší a vyšší otáčky motoru. Do toho se přidal i Tank, jež ukořistěným kulometem začal kosit chabě se kryjící vojáky v bezprostřední blízkosti. Miler točí volantem s vervou rallye-crossaře, Tank se s prstem na spoušti freneticky chechtá a Hannou je vzadu zmítáno jako zapomenutou plechovkou piva v kufru auta. Když i ona sama najde pevný bod a vzpepře se v sedu, zahájí i ona střelbu do všech, kteří v prachu za vašimi koly zůstali stát na vlastních nohou. Sem tam zavyje okolo vašich hlav odražená kulka a ještě víc jich buší do pancéřování na bugině. Nemít ho, jste už nejspíš děraví jako ementál. "Jeď kurva tamtudy!" huláká Tank a Miler točí volantem ve směru jeho gesta. Sráží chlapa v bojové zbroji stranou a dalšímu, který se snaží uskočit, přejede obě nohy. Bugina má dobré tlumiče, jen to trochu drcne a křik těžce raněného již brzy neslyšíte, jak pomalu opouštíte kordón. "To bylo nějaký moc jednoduchý," zahaleká Hanna a přebíjí poslední zásobník. "No když myslíš..." ušklíbne se Tank a mezi zuby se mu červená krev. Výraz ve tváři ale napovídá, že i on věří, že to nejhorší je už za vámi. Nepronásleduje vás žádné vozidlo a před vámi je už jen holá pláň bývalých zahrádkářských kolonií. Miler trochu zvolní a ohlédne se. SSSVIST! ozve se hlasité šlehnutí a tlakový ráz s vámi zacloumá. Kolem vás se asi v půlmetrové vzdálenosti prožene ohnivá šmouha, zaboří se do země nějakých padesát metrů před vámi a v mohutné explozi vykousne pořádný kus terénu. "Do prdele, to bylo dělo!" vydechne s úžasem Hanna. "Kdyby jenom dělo, je to celej tank," poopraví ji jmenovec zmíněného vehiklu a odloží kulomet dozadu. "Šlápni na to, Milere. Vem to tamtudy a pak pokračuj za tím suchým mlázím. Makej." Ani Miler nemá důvod cokoli namítat. Jen co zabočujete za pokroucené stromy, ozve se znovu vzdálené třesknutí, chvíle ticha a poté hlasité hvízdnutí. Tentokrát střela nepřestřelila, zabořila se nějakých dvacet metrů za vámi. "Kurva, nestřílí zrovna nejhůř, i když míjejí!" okomentuje druhou ránu Miler, ale je mu okamžitě řečeno, aby nekoukal kam kdo střílí a věnoval se radši řízení. Tank si už potřetí nevystřelil a vy jste se mohli dál nerušeně vzdálit. Po pár kilometrech jste sjeli na vedlejší cestu, šplhající mezi mrtvými stromy. Za úpatím kopce jste zastavili a obhlédli Tankovo zranění. Jakýmsi zázrakem byl jen on jediný raněn, Hanna i Miler vyvázli bez škrábnutí. Zjistili jste, že Tanka trefil do žeber zbloudilý úlomek kulky, nebo možná střepina. Nic, co by ho bezprostředně ohrožovalo na životě, ale občasné vykašlání krve nikomu z vás na klidu také nepřidalo. "Budeme muset najít doktora, nemáme ani základní vybavení pro operaci," řekla Hanna. Miler a Tank se zachmuřili, oba si mysleli to samé. Kde tady v pustině ale někoho najít? Neléčené zranění se může snadno rozvinout ve smrtelnou sepsi a pak sbohem a šáteček. "Snad už jsme mimo vliv Citadely, tady budeme moci požádat o pomoc kteroukoli osadu, na kterou narazíme," zkusil Miler, ale Tank zavrtěl hlavou. "Neznáme to tady. Klidně můžou bejt napojený i na Obchodníky a ty tě za pár šupů klidně prásknou, na to se spolehni. Ne, chce to jet ještě dál, pryč odsaď." "To ale riskujeme, že už bude na nějaký zákrok pozdě," pravila Hanna a přiložila Tankovi na ránu tlakový obvaz. "Úúúf, auuu! To je mi jedno... Prostě jedeme, dokud nebudeme co nejdál. Když nebudeme blbě žvanit, stihneme se dostat dál. Tak jedem." Motor znovu naskočil a jeho posádka se vrátila zpět na hlavní silnici, kde se dalo očekávat že bude méně anomálií, než mezi stromy. |
| |
| Padla chladná, deštivá noc. Světlo v dálce, matně prosvítající mezi mrtvými stromy. Motor buginy poškytává, ručička palivoměru už poklepává o zarážku ciferníku, ale vůz stále jede po kamenité, blátivé stezce. Tank balancuje na hranici bezvědomí a už se ani nesnaží vypadat, jako že tomu tak není. Miler se v bledé záři reflektorů snaží prokličkovat mezi dírami v rozbitém asfaltu, ale stav vozovky je stále horší. Napadne vás, zda tato cesta vůbec vede ke světlům v dálce, zda to není jen přelud, nějaká anomálie, šálení smyslů. Bugina stojí, vystupujete. Benzín definitivně došel, dál nedojede ani metr. O žhavý motor pleskají chladné kapky deště, který zřejmě neustane po celou noc. Tanka musíte podpírat oba dva. Přehodili jste přes něj pláštěnku, velké zbraně jste nechali na místě a vydali se do mírného svahu jen s pistolemi a vynechávající ruční svítilnou. Monotónní čvachtání bot a šum deště v mrtvých listech na zemi je jediné, co vás obklopuje. Temné svahy kopců a neproniknutelný závoj kalného nebe nad vámi vám dodává klaustrofobický pocit. Co když do něčeho vstoupíte? Bez detektorů jdete prakticky naslepo. Co když natrefíte na smečku divokých zvířat, anebo ještě hůř - mutantů? Co když Tankovi dojde i ten poslední zbytek síly a nohy ho už neponesou? Necháte ho tu? Potáhnete ho? Vždyť ten chlap váží skoro to, co Miler a Hanna dohromady, tak co potom? I když se snažíte na to nemyslet, hlavou se vám honí v podstatě jen takovéto myšlenky. Zima, hlad, vysílení, strach, beznaděj. Uprostřed noci procházíte prázdnou nicotou, bez cíle a jen se špetkou víry, že vám někdo pomůže. Světlo v dálce se opět objevilo, tentokrát o něco blíž. Dokonce už i rozpoznáváte okraj lesa, zpoza kterého vychází. Svítí ve výšce, jakoby ze stožáru. A hýbe se! Že by reflektor? To znamená, že jste natrefili na osadu. Tank definitivně ztratil vědomí a sesunul se bezvládně k zemi. Sami jste tak vyčerpaní, že ho nedokážete hned zvednout a to ani do sedu. Přetáhnete mu přes obličej pláštěnku jako by byl mrtvý, aby mu aspoň po tu chvíli, kdy budete načerpávat síly, nepršelo na bledý obličej, a odpočíváte s vědomím plujícím kdesi daleko. Překvapili vás. Ani jste nezaslechli, odkud se zjevili. Malí, shrbení, v dlouhých mokrých pláštích a kapucách a se zbraněmi v rukou. Pohybovali se tiše a nenápadně jako stíny, jako pouhé přeludy a přece je jejich přítomnost reálná, stejně jako chrčivě pronášené strohé věty, jimiž vás z úkrytů za stromy a skalami oslovují. "Zahoďte zbraně. Ruce vysoko nad hlavu. Odstupte na stranu. Lehnout dolů obličejem." Nekřičí, což ke samo o sobě ještě hrozivější. Na bandity to nevypadá. Kdo by číhal na téhle bohem dávno zapomenuté cestě vedoucí od nikud nikam? Přiblíží se trojice těch zakuklenců, ale je vám jasné, že další půltucet na vás míří z temných úkrytů v okolních svazích. Kulka přijde od toho, koho nevidíš... Sebrali vám zbraně i všechno vybavení, ruce svázali za zády kobercovou páskou a na hlavy nasadili pytle se šněrováním. Jejich oči jsou jako dva odlesky špendlíkových hlaviček utopených v neprostupné černi pod kapucami. Kráčeli jste tmou a vlhkým smradem. Klopýtali přes výmoly, louže a lezli do blátivých svahů. Bez rukou se šplhalo těžce, ale šťouchání jejich zbraněmi do zad vás motivovalo víc k chůzi a vstávání, než k padání a pomalému tempu. Jakmile jste se pokusili něco říci, omračující bolest v obličeji vám vzala zbytek slov z úst. Ani od nich jste už neslyšeli jediné slovo, jen jejich tichý chrčivý dech. Cesta se počala svažovat a terén se ustálil. Světel přibylo, to jste poznali skrze pytle na hlavě. Zaslechli jste i tlumené hlasy okolo patřící neznámým lidem. Dostrkali vás do nějaké budovy, což jste poznali podle betonových schodů a pravidelně rozmístěných světel u stropu. Sestupujete dolů, jedno poschodí, dvě, tři... zdá se to být nekonečné. Zastavíte se v chodbě bůhví kolikátého podlaží, pár strážců odkráčí kamsi dál, slyšíte jen ozvěnu jejich mokrých bot rozléhající se chodbou. Vzdálené hlasy. Pak se kroky vrací. Opět jdete chodbou. Vrznutí dveří, popostrčení dovnitř. "Sundejte jim ten hadr z hlavy," zněl strohý pokyn jakési ženy, jejíž hlas zní nesmírně hrubě, jako by polovinu života kouřila šedesát cigaret denně a každou druhou zapíjela frťanem rumu. Beze slova vám pytle u krku rozšněrují a kdosi za vámi je sejme z vašich hlav. Čtvercová místnost vypadá jako operační sál, či lépe řečeno pitevna. Nízký strop, tři stoly z nerez oceli, stolky s chirurgickým náčiním, podél stěn police a prosklené skříně s chemikáliemi, v rohu stůl se zapnutým počítačem. Okolo vás stojí několik zakuklených ozbrojenců, ti samí, co vás sem přivedli, jen kapuce si stáhli dozadu a odhalili tak černé kukly, jež jim zakrývají obličeje. Zbraně mají stále připraveny. Před vámi stojí žena, která předtím promluvila. Zjevem připomíná výzkumnici, nebo snad i lékařku, avšak její obličej a krk je zrůdně znetvořen. Kůže má šedý odstín a je spálená a pokroucená, jako by na ni někdo chrstnul kyselinu. Na mnoha místech vypadá tak tence, že můžete i na vzdálenost několika kroků jasně rozeznat tenké žilky, ve kterých pulsuje krev. Její oči jsou taktéž hrůzné, bělma jsou protkána rudými žílami a duhovky jsou černé, žraločí. Bezkrevné rty jsou stažené do úzké štěrbiny, která vypadá, jako by si ji doktorka sama vyřízla břitvou. Z vlasů zbyl té ženě na hlavě jen žalostný narezlý chomáč, který se ona sama už ani nesnaží upravit do čehokoliv připomínající účes. "Svléknout do naha," zaskřípe její hlas, avšak krom tenkých úst se jí ve tváři nepohne ani sval. To samé platí i pro okolostojící strážné. Nejste hlupáci, víte, že neuposlechnutí bude trestáno a nakonec stejně skončíte nazí, buď vlastním přičiněním nebo jejich. Za vašimi zády se ozve dvojí tiché cvaknutí nožů a následně vám tiší strážci přetnou a sundají pouta z pásky. Dáte se do svlékání, tiše a bez zbytečného studu. Brzy stojíte oba vedle svých špinavých svršků, nazí jako když jste přišli na svět. "Prohledat," zazní další strohý pokyn té ženy. Čtveřice strážců začne prohlížet Milera a Hannu, každého dva, jeden zezadu, jeden zepředu. Nevynechali jediný centimetr na vaší kůži, ale počínali si chladně a metodicky. Hanna jen drtila zuby a snažila se nemyslet na nic, prostě jen chtěla být jinde. A neplakat. Z té potupy, z toho hnusu... Položili vás na nerezové stoly a popruhy připoutali zápěstí a chodidla. "Alergie?" oslovila žena nyní vás dva. Oba jen sotva znatelně kývnete že ne. "Kdy jste jedli naposled? Aspoň dnes?" Opět stejné kývnutí. "Nyní vám dám lehká anestetika a poté provedu vyšetření. Můžete se mi bránit a pak budu nucena vás uspat pomocí vzduchové pušky, jako zvíře. Anebo můžete spolupracovat a vzájemně si ušetříme spoustu stresu a zdržování." To vše pronesla zatímco si připravila na malý podnos dvě injekční stříkačky, do kterých natáhla jakousi čirou kapalinu z průhledné lahvičky. Přiblížila se nejprve k Millerovi. Jakmile se jehla přiblížila k jeho předloktí, Miler se podvědomě pokusil uhnout. Doktorka pomalu zvedla pohled k jeho vyděšeným očím a pronesla ledově: "Ještě je třetí možnost a to ta, že se tebou budu zaobírat bez umrtvení, hezky postaru. To bys chtěl?" A s temným pohledem stále upřeným do jeho očí, vbodla jehlu do třesoucí se paže a palcem stiskla píst stříkačky. Poté se obrátila k Hanně. Ta si všimla, že její tělo doktorka nejprve kriticky zkoukla, stejně jako jedna žena soudí druhou podle vzhledu. Na její zdeformované tváři se dokonce usadil záblesk jakési emoce. Posměšek? Pohrdání? Či snad dokonce tichá závist? Mohlo to být cokoli. Beze slova vpálila Hanně do ruky jehlu, možná až zbytečně silně a zbytečně hluboko. Hanna vykřikla, ale ve vteřině se jí hrdlo stáhlo, jako by ji za něj někdo sevřel neviditelnou rukou. Oba jste s hrůzou zjistili, že jste dokonale paralyzováni. = = = "Víc do levého, nevidíš, že to vysychá?" ozve se tlumená ozvěna chraplavého hlasu. Světla se točí, zvuky přichází ze všech stran a zároveň od nikud. Cítíte se, jako by vám mozek vycpali peřinou a uši jste měli plné vody. Na jazyku se vám usadila ostrá kovová chuť, ale to je jediné, co doopravdy cítíte. Zbytek těla jako by vám byl odpojen. Chvílemi se nad vámi objeví hlava zakrytá rouškou, která vám do očí nakape jakýsi roztok. Odkudsi z mlhy k vám líně připluje myšlenka, že nemůžete ani sami mrkat. Co vám to dala? Anestetikum? Opiát? Cítíte se malátně, úplně odpojeni od vlastního těla i mysli, neschopni jakéhokoli pohybu a stěží i sebejednodušší myšlenky. Nástroje cinkají, hlasy plují okolo vás. Chvílemi jste při vědomí, pak se opět propadnete do tiché letargie a topíte se v prázdnotě. "Subjektu tři ještě půl miligramu ativanu," zazní z mlhy. Kroky. Pípání stroje. Co je to za přístroj? Ten přeci znáte. Měří se s ním... činnost... mozku? Nebo srdce? "Ztrácíme ho." Další kroky. Rádi byste se zase propadli do tichých mdlob, ale zvědavost, ta dávno zapomená vlastnost, vám ještě podrží vědomí v přítomnosti. "Aplikuji adrenalin. Leze to nahoru?" "Ne. Jo! Už to jde. Puls padesát, pětapadesát, pětašedesát... je zpátky." "Dobře. Pokračujeme. Nůžky... Skalpel dvaadvacítku." Opět mdloby a tichá prázdnota. = = = Probouzíte se. S úlevou pociťujete, že malátnost opadá, mysl se rozjasňje a hlavně že už opět cítíte vlastní tělo. Hlavu zvednout nemůžete, máte ji přidělanou řemenem přes čelo. Rovněž končetiny zůstávají připoutané ke stolku. Do vašeho zorného pole vstoupí znetvořená doktorka, sundavajíce si zakrvácené chirurgické rukavice a beroucí do ruky malý diktafon. "Dvacet tři dvacet dva. Subjekt číslo tři, David Kameník. Částečně zastavená lacerace v oblasti mezi čtvrtým a pátým žebrem. Vyjmut úlomek kulky, sepse žádná. Masivní fibrilace při rutinní operaci sleziny, aplikováno pět jednotek adrenalinu. Po srdeční masáži opět navozen sinusový rytmus, tlak devadesát na šedesát devět, tep sedmdesát za minutu. Hloubková prohlídka odhalila výskyt izolovaných nádorů v oblasti levého horního a levého dolního kvadrantu s infiltrací do pravé části, zejména v okolí srdečního svalu a abdominální aorty. Podezření na hypertrofii srdečního svalu, v současné době inoperabilní stav. Subjekt ponechán k dalšímu pozorování za přísně monitorovaných podmínek. Podán preperát C v koncentraci nula celá nula dva mol na litr. Další pozorování za dvanáct hodin od podání, což bude v... jedenáct dvacet. Subjekt je nyní v klidu, navozen umělý spánek. Subjekt číslo 2, Pavel Miler. Abrupce pravého ukazováku, neodborně ošetřeno, sepse negativní. Zdravotní stav dobrý. Prohlídka ukázala mnohočetný výskyt agresivní formy nádorů ve svalech obou dolních končetin, pohlavních orgánů a pravé ledviny. Příčina zatím neznámá, stav inoperabilní. Podán preparát D v koncentraci nula celá čtyři mol na litr, sledování každé čtyři hodiny, takže další pozorování bude ve tři patnáct. Nutná kontrola i začínajícího melanomu u prstů obou nohou, možná příčina je kontakt s jakýmsi doposud nezkoumaným druhem anomálie, jiné příčiny zatím nejsou zjevné. Subjekt je v klidu, umělý spánek nenavozen. Subjekt číslo dvě, Hanna Niklová. Mírná podvýživa, zdravotní stav víceméně v pořádku. Přítomnost nádorů nulová, subjekt je schválen pro pokus s kódovým označením XB-1. Podání pokusného preparátu v koncentraci nula celá nula jedna nastává ve dvacet tři dvacet pět." Doktorka přistoupí k Hanně, jež ji nyní sleduje s vytřeštěnýma očima plnýma hrůzy. Kvůli popruhům se její tělo nezmůže na nic než na pár záchvěvů. "Jen klid krasotinko," zazní doktorčin hrubý hlas. "Pláčeš? Tím mě neobměkčíš. Tvoje tělo teď poslouží vyšším cílům, jako před tím posloužilo to moje. Útěchou ti může být," praví, zatímco nasadí stříkačku s černou kapalinou na kanylu, "že budeš konečně k něčemu užitečná. Ta vaše Litvínovská anomálie... náramně zapeklitá věc. Díky vám třem určitě přijdeme na to, jak ji co nejlépe využít ku prospěchu Spolku. A teď dobrou noc. Až se probudíš - tedy pokud se probudíš - čeká tě úplně jiný život. Jen bude trochu škoda té tvé pěkné tvářičky." Prázdnou stříkačku háže do nádobky s alkoholem a se zlým úšklebkem na její zohyzděné tváři pomalu odstupuje od stolu, který se začíná otřásat pod vlivem prudkých záškubů Hannina těla. KONEC... |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR