Arktický bojovník
hrálo se Dvakrát týdně
od: 08. prosince 2020 21:37 do: 25. března 2021 16:04
Dobrodružství vedl(a) Rudovous
| |
 |  |
| |
| Peklo je prázdné, |
| |
 | 19. prosince 2020 v noci Vraceli jsme se z poměrně daleké a neúspěšné výpravy zpět do přístavu. Tromsø, to byl náš cíl. Vím, jsou i bližší přístavy, ale z tohoto města jsou pak lepší spoje a každý kdo chtěl mohl být nakonec rychleji doma na Vánoce u svých blízkých nebo roztočit nějaký peníze třeba v baru. A že těch tady bylo na výběr spoustu. Navíc, jsem zde doma A já... snad jediný na co jsem se teď těšil byla moje dcera Tiril. Až ji zase obejmu a budeme spolu přes svátky. Snad jediný co bych teď nejraději poslal tam, kam mi slunce nesvítí, byla ta podělaná mlha. Nebylo nic vidět, ale přístroje nic nehlásily, tak jsem Arktickému bojovníkovi dával plný knedlík a hnal ho tak rychle jak jen mohl. Kolik mohlo být hodin? Snad půlnoc, možná jedna hodina v noci. Nevnímal jsem to a u kormidla mi vyhrávala hlasitá hudba. Sám jsem do toho kroutil boky, házel hlavou ze strany na stranu a vydal nejeden falešný tón. Ale když tahle hudba je jak dělaná pro moje uši. Nevěděl jsem ani jestli za mnou někdo stojí nebo ne, když jsem zpíval, no spíše vykřikoval... "....Wings on my back, I got horns on my head Když v tom se ozval silný naráz! Kov o kov, železo o železo. Hodilo to se mnou tak silně, až jsem si žebra narazil o kormidlo a vydal jsem ze sebe hodně sprostých slov. V dalších okamžicích už začnu křičet. "Jste všichni v pořádku?!" A vyběhl jsem na palubu. Krve by se ve mě ale nedořezal. Zarazil jsem se na místě, když jsem z těsné blízkosti viděl to, co jsem viděl. Na malou chvíli jsem nevnímal nic, jen má pusa byla nevěřícně otevřená. "Vždyť to je Car!" Byl jsem si jistý, ten parník se najednou vynořil z mlhy. Jen jsem k něm slyšel. Ztratil se před víc než půl stoletím, možná až sedmdesáti lety. Mělo se na něm údajně převážet ohromné množství zlatých cihel. Nikdy ale nedoplul do cíle, nikdy ho nikdy nenašel. Po chvíli se ale vzpamatuji. "Emile!" Zvýším hlas abych Emila zavolal. "Podívej se na to prosím." Pokynu hlavou na místo, kde se naše loď srazila s tím kolosem. Ten pohled na Cara... Připadal jsem si jako trpaslík. Další věc co mě napadla, mohl tam být ještě ten poklad? |
| |
 | 19. prosince 2020 v noci První výprava naší skupiny a rovnou neúspěch. Tomu se říká smůla. Vracíme se zpátky do přístavu, kde se nejspíš tak den, dva budeme oklepávat a pak se rozhodne, jestli to zkusíme znovu (a lépe), nebo to celé odpískáme. Co se týče mě, zalezla jsem si do kajuty, kde mám své čtyři metry čtvereční soukromí. Nehodlám se zabývat polemikami o tom, zda byla nedostatečná příprava, mizerná navigace, anebo jestli ony "zaručené informace" nebyly jen výmysly, za které jsme ovšem zaplatili nemalý peníz. A tak si přerovnávám věci v loďáku. S nudou se dá bojovat různými způsoby. Někdo si hraje karty a prosází celou výplatu, někdo chlastá až do zapomnění, jiní hledají rozptýlení v sexu. Všechno se ale časem začne zajídat a nakonec všední rutinu vytlačí zase jiná rutina. V armádě jsem zažila týpky, kteří zaměstnávali hlavu čištěním své zbraně. Bez jediného slova, bez jediného ohlédnutí se po okolí, rozebírali své zbraně, čistili je a promazávali a pak zase skládali třeba i patnáctkrát za hodinu. Meditovali u toho, jejich hlava byla úplně prázdná. já si čistím hlavu od myšlenek právě tím, že si urovnávám oblečení. Jakmile jsem hotová, začnu od znova. Zrovna jsem jela osmé kolečko, když mnou smýknul na stěnu prudký náraz do boku lodi. V tu ránu jsem opět na nohou a zcela při smyslech, jako když se počítač probere k činnosti ze spořiče obrazovky. První věc, co mě napadne samozřejmě je, jestli se nepotápíme. Taky na co jiného než na skalisko jsme mohli narazit? Vybíhám ven z kajuty a mířím rovnou na můstek. Cestou tam se ale skoro srazím s Rune a Emilem. "Co se stalo?" otážu se s naléhavostí v hlase, ale s klidem ve tváři. |
| |
 | 19. prosince 2020 v noci Z neúspěšné výpravy si mnoho vrásek nedělám. Nemám to v povaze. Člověk je jednou nahoře, jednou dole, když se nezadařilo dnes, zadaří se zítra. Po tom, co maminka umřela, rozhodně nouzí trpět nebudu. Minimálně nějaký čas. A co bude, až se rozplynou úspory? To ukáže teprve čas. |
| |
| 19. prosince 2020 v noci V tu chvíli mi bylo jedno, jak je venku chladno, jak mám namrzlé vousy a s každým slovem mi od pusy jde obláček teplého vzduchu. Kdyby člověk spadnul do vody, téměř hned by promrzl na kost. Emil s prací ještě nezačal a ani se mu nedivím, když viděl to co všichni ostatní. Téměř všichni už byly na palubě. Ten naráz by snad neprobudil jenom mrtvýho a medvěda v zimním spánku. Co se stalo? Donese se ke mě otázka Julie. A ku.va! Zaslechnu Riley. Nemohl jsem je přeslechnout. Motor Arktického bojovníka totiž po nárazu utichl a kromě nás jsem slyšel vlastně jen drobné vlny, kterak se rozbíjely o lodě a taky jako kdyby Car mluvil. To monstrum občas vydalo skřípavý zvuk až mi z toho přeběhl mráz po zádech. "Tak tohle je Car." Kývnu bradou k tomu parníku a dal si ho pečlivě prohlížím. "No vodu byl spuštěn tuším v roce 1929 sovětama. Ale to není podstatný." Pomalu se nadechnu. "Podstatný je to, že v roce 1945 se ztratil. Nikdy nedoplul do svého cíle a nikdy ho nikdy nenašel Údajně měl převážet hromadu zlatých cihel. Zlato z druhý světový války." Konečně se podívám na ostatní. "Kdyby to byla pravda a bylo by pořád tady... V životě už bychom nemuseli dělat. Ani naše děti, ani naše vnoučata." Na jazyku mám otázku, která ale nezůstane utajena příliš dlouho. "Než to Emil opraví, podíváme se tam?" |
| |
| 19. prosince 2020 v noci Pozorně poslouchám Runeho výklad. Nespustím z urostlého muže zrak, teprve až když domluví, pohlédnu na černou siluetu lodi, se kterou jsme se před chvílí srazili. Celé se mi to nezdá. "Jak to, že ten Car stále pluje? Je to víc jak sedmdesát let, co by musel být na vodě. Za tu dobu by zrezly a potopily by se i bytelnější lodě, než nějaký ruský parník. Nepleteš se náhodou, Rune?" Znovu pohlédnu na loď. To je tedy kurevská náhoda, že loď plnou zlata, kterou od války nikdo neviděl (a že ji určitě hledala celá flotila), se najednou z čista jasna zjeví nám. |
| |
| 19. prosince 2020 v noci Car! |
| |
5272.jpg) | 19. prosince 2020 v noci Sedím na malé židli a snažím se opravit spálený vypínač v jídelně. Chce to koupit nový, protože náhradní na lodi už není, ale těch pár dní ještě musí vydržet tenhle - jak kapitán dost jasně naznačil - takže tenhle úkol překvapivě opět připadl mě. Zrovna když šroubuju poslední malý šroubek, abych přichytil kryt zpátky, srazí mě prudký náraz ze židle „Kurva! Už ho nenajdu!“ ulevím si, když mi dojde, že šroub ještě nebyl chycený v závitu a při nárazu někam uletěl. Teprve potom se začnu zvedat a vydám se na můstek, abych zjistil, co se vlastně stalo. „Do prdele...“ komentuju automaticky vysoký trup tyčící se před námi. Sice je pokryt rezavými skvrnami, které naše sodíkové výbojky vyřezávají ze tmy, ale i tak vidím, že to kdysi byl nádherný parník. I když své nejlepší roky má dávno za sebou, pořád vzbuzuje úctu... „Starý je... Ještě nýtovaný, takže asi neplete... Minimálně co se doby stavby týče. A ponor má celkem slušný, takže někde v něm bude buď díra nebo bude trup plný vody, co tam napršela...“ odpovídám mimochodem na otázky Julie i když se ptala kapitána. Může plout klidně jen z posledních sil a po srážce se každou chvíli potopit... „Já mrknu na ty motory. Možná to vyřadilo jen bezpečností okruh...“ pokrčím rameny „Dávejte bacha. Ten krám může jít ke dnu každou chvíli.“ komentuju jen jejich nápad. Já se na palubu tak staré lodi nějak extra nehrnu... |
| |
| 19. prosince 2020 v noci "Nevím jak je to možný." Odpovím Julii na první otázku."Souhlasím s tebou, už by měl být dávno někde na dně, ale tohle mi to vyvrací." Na další otázku Julii neodpovídám a místo toho začnu šmátrat ve své kapse abych nahmatal mobilní telefon. Byl zde k ničemu, signál tady žádný nebyl, ale mám v něm uložených a postahovaných mnoho dat. Naťukám svůj pin a během několika málo okamžiků jej podám Julii. "Tady." Našel jsem vědeckou práci, která mě již dříve zaujala, nějakého pisálka který se zabýval nevyřešenými námořními záhadami a mezi nimi byl prostor věnován i tomuto parníku. Byla zde i historická fotka, v době největší slávy Cara. A když se člověk pečlivě podíval, tak ač parník před námi nebyl v plné kondici, podle jednotlivých detailů se dalo s jistotou říct, že jsem se nemýlil. A to mi potvrzuje vzápětí i Emil. "Vem si k ruce Larse nebo Martina, jestli potřebuješ. Nebo kohokoliv kdo se nechce podívat nahoru." Na tváři mi hraje úsměv. Když následně Riley prohlásí, že se tam podíváme, v podstatě mě její nadšení strhlo. Dal jsem nepřemýšlel a byl rozhodnutý. A než stihnu cokoliv dalšího, Riley mi podává harpunu s hákem i lanem. "Díky." Bez dalších slov zamířím. Ještě chviličku mířím a pak mi ukazováček zmáčkne spoušť aby kotva nahoře zacinkala jak dopadla. Zatažením lana zpět jsem zjistil že se kotva úspěšně zachytla. "Vyšplhám nahoru." Vší silou jsem se pověsil na lano abych znovu vyzkoušel, že drží. "Nahoře by mohla být i nějaká kladka. Podívám se po ní a spustím ji dolů?" Zakloním hlavu nahoru. Je to pěkná výška. "Nebo si někdo troufnete?" Mluvím dal s vážným hlasem. |
| |
| 19. prosince 2020 v noci "Možná bych měla jít já." |
| |
| 19. prosince 2020 v noci Někteří z vás se dívali za Riley, jak šplhá po laně na parník. Je to několik pater nahoru a tak se musíte i pořádně zaklonit abyste viděli výsledek jejího snažení. A ten výsledek... Je úspěšný, Riley za chvíli dosáhne svého cíle. Venku je zima až to praští a teplota pod bodem mrazu se vám pozvolna dostává i pod vaše teplé oblečení. Musíte mít kvalitní zimní bundy, čepice i rukavice... Přesto by se v některých chvílích hodilo snad i něco navíc. A ne že byste neměli v kuchyňce zásoby dobré kořalky či jiného pití. Někdo jde zatím dovnitř do tepla se trochu zahřát. Minimálně Rune zůstává venku aby se dozvěděl výsledek snažení Riley. Někoho už taky napadlo posbírat si i nějaké věci, které mohou být užitečné na výlet po stařičkém parníku. A Emil zamířil zjistit, zda jsou škody způsobené na Arktickém bojovníkovi vážné... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 19. prosince 2020 v noci Zamířil jsi rovnou do technické místnosti, kde se dostaneš k veškeré elektronice pro provoz lodi, podstatným elektroinstalacím a najdeš zde i přístup k motoru. Na první pohled se nezdá, že by závada měla být nějak závažná. Vlastně se zdá, že je zde všechno v pořádku. Napadlo tě zkontrolovat i místo nárazu, kde došlo ke střetu dvou plavidel, ale zevnitř lodi jde vidět jen promáčklina a na další plavbu to určitě nebude mít vliv. V docích by to pak mělo jít jednoduše opravit. Zkrátka, pohledově je všechno téměř tak jak má být. Nezhasl vlastně Rune motor sám? Je potřeba proměřit obvody zda jsou v pořádku veškeré okruhy a pojistky? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro 19. prosince 2020 v noci Když jsi vyšplhala až k zábradlí Cara, nedalo už ti to moc práce se přehoupnout na jeho palubu. Kotva s lanem se zachytila právě o ocelové zábradlí a vypadalo to skutečně pevně. Nemělo by se nic stát ani kdyby tam bylo závaží které by mělo přes metrák. Vlastně je až s podivem, jak je to zábradlí zachované. Když se rozhlédneš kolem sebe, jednoduše zjistíš že jsi na zadní palubě. Veškeré barvy a nátěry už jsou poměrně zašlé, ale přesto jsou zde čitelné nápisy v azbuce. Tedy občas chybí některé písmenko, ale při znalosti tohoto jazyka by se to dalo jistojistě domyslet. V těchto místech nevidíš nic, co by mělo naznačovat něco z osudu této lodi. Je zde venkovní bazén, který byl ve své době honosný snad i pro nejbohatší klientelu. Voda v něm však není žádná. Na palubě nejsou žádné poházené věci, jen drobná námraza od počasí venku. Člověk si i tak musí dávat pozor aby neuklouzl. Můžeš se vydat dál dopředu podél zábradlí, kde by i dřív měli být záchranné čluny a možná tak nějaká ta kladka. Můžeš se i bočním vchodem dostat do vnitřních prostor, pokud ovšem dveře nejsou uzamčeny. Dovnitř vede i hlavní vchod. Jedno už je jasné teď. Ten parník je větší než se zdálo. Ale ty zvuky... Slyšíš jak se o parník opírá jedna vlna za druhou a on sám vydává skřípavé zvuky. Jako kdyby je snad prosil aby toho už nechaly. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro 19. prosince 2020 v noci Chladný vzduch mě štípe do kůže a já mám chvílemi problém, e na laně udržet. Nakonec se, s vypětím všech sil, ale na palubu vyškrábu. Přehoupnu se přes zábradlí, a málem mi to ujede po námraze. Paluba je pokrytá jinovatkou. Překvapí mě, že se zde nic nepovaluje. Na druhou stranu, po tolika desítkách let na moři všechno už zřejmě dávno odnesl vítr, nebo strhl déšť. |
| |
| 19. prosince 2020 v noci Nervózně jsem sledoval Riley jak šplhá nohoru. Vím, je zdatná, ale přece jenom si říkám, že jsem ji neměl nechat. Až když se přehoupne přes zábradlí, trochu se mi uleví. Ono se to nezdá, ale ta výška je poměrně velká a člověk by určitě nechtěl spadnout dolů. Netrvá to však dlouho abychom viděli jak se Riley nakloní přes zábradlí a mávne na mě abych polezl za ní. Nenechám se dvakrát pobízet. "Museli mít něco na spouštění záchranných člunů. Jen to najdeme a spustíme." Promluvím ještě než začnu šplhat nahoru. Je to fakt hrozná cesta po laně. Zima jako čert, kejve se to. Aspoň vítr že nefouká. Něco najít musíme. Jsem si jistej, že ne všichni by zvládli tuhle cestu nahoru. Chvíli to trvá, ale s funěním, trochu i namrzlýma fousama se nakonec dostanu na palubu. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro strojovna Arktického bojovníka Pohledově zkontroluju oba motory, ale nevidím nic, co by mohlo způsobit jejich zastavení. Na tom, který běžel, i na tom, který stojí, jsou stejné hodnoty tlaku paliva, oleje, napětí... Ani filtry nejsou zanesené. Prostě vůbec nic, co by naznačovalo, proč se běžící zastavil. Podpalubím se přesunu na příď, ale ani tam nevidím žádné velké poškození. Jasně, být tohle jachta, bylo by to horší, ale je to námořní remorkér a ten si takového poškozené ani nevšimne. Však je od různých kolizí omlácený podstatně hůř... Vrátím se tedy zpět do strojovny, zkusím ještě ruční pumpičkou natlačit do vstřiků u obou motorů čerstvou naftu a přímo propojením kontaktů na motoru nastartovat ten, který běžel předtím. Jen samotný motor bez přenosu na hřídele lodních šroubů. Stejně motor nějak nahodit musím, protože jinak bychom byli za chvíli bez proudu... |
| |
| soukromá zpráva od Rune Jarstein pro 19. prosince 2020 v noci Ani se pořádně nerozhlédnu kolem sebe a spěchám za Riley. To čeho si v rychlosti všimnu, tak je v podstatě starý parník a namrzlá podlaha. "Riley, počkej na mě." Nekřičím, jen mluvím dostatečně nahlas a malou chvíli mi trvá než se k ní dostanu blíž a pak už mám víc času abych si všechno pečlivě prohlížel. Postupujeme pomalu dál podél zábradlí. "Myslíš že tady ten poklad pořád může být?" Zeptám se. Najednou, zarazím se. Přejede mi mráz po zádech. Takový ten nepříjemný pocit jako kdybyste na sobě měli přilepený oči, které nejsou vaše. Je to blbost! Uděláme ještě pár kroků..."Podívej, támhle to je!" Zamručím radostně když uvidím ten stroj, přístroj. Na spouštění záchranných člunů, jen bez toho člunu. Mělo to i ruční mechanismus aby se to dalo spustit. "Ten výkladník stačí stočit jen na opačnou stranu a bude těsně vedle naší lodi." V mém hlase je znát drobná radost. "Ostatní se můžou dole zajistit a dostaneme je hned nahoru." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro 19. prosince 2020 v noci Trhnu sebou, když se za mnou ozve Runův hlas. Uleví se mi. Nějak se, tady nahoře, necítím úplně dobře. Běhá mi mráz po zádech, a rozhodně to není chladným vzduchem, který nás bičuje. |
| |
 | 19. prosince 2020 v noci Návrat jsem si představoval jinak. Velkolepě, zbavený zbytečných úvah nad tím, co letos nakoupit rodině k Vánocům – s jistotou peněz, které jsme mohli získat, bych měl rozhodně širší pole výběru, ale naše cesta přinesla neúspěch. Neúspěch. To slovo mi hořkne na jazyku ještě teď. Nepomohla večeře, nepomohla třetinka piva po ní, dnešek jednoduše za moc nestojí. Nepřicházím však o naději, ani o podstatnou část svého nadšení. Jindy. Jinde. Příště. Absence dobré nálady mě přinutí jít si lehnout brzy a nechat ostatní, aby se bavili beze mě. O moc nepřijdou, možná o pár nepovedených vtipů. Z klidného spánku mě vytrhne prudký náraz a nepříjemné skřípění, které mi v první chvíli málem rve uši. Než se vzpamatuju a pořádně proberu, je většina ostatních na nohách, nebo rovnou na palubě. Pan profesor má samozřejmě čas. Prolítne mi hlavou, když ve tmě marně hmatám kolem místa, kam jsem si odložil dioptrické brýle. O moc lepší to není ani když si posvítím, ale nakonec brýle najdu. Zbytek je otázkou pár okamžiků, takže i já se s menším zpožděním objevím na palubě, zmateně mžourající před sebe, co to vlastně vidím. “No panečku,“ pronesu fascinovaně, “To vypadá jako Car,“ jak ale záhy zaslechnu, jdu s křížkem po funuse. Není se co divit, historky o ztracených lodích s pokladem jsou oblíbené, tím spíš mezi naší posádkou. Přemýšlím, pohled upřený na trup obřího parníku před námi, ale žádné světlo do záhady vnést neumím. Prsty prohrábnu několikadenní strniště a až tehdy mi dojde, jaká je zima, a že mě mrazí nejen z chladného počasí. Rune a Riley v sobě nezapřou svou přirozenost. Chci rozumně namítnout, abychom s průzkumem počkali do svítání, jenže je to předem prohraný boj. “Hlavně opatrně,“ neodpustím si směrem k Riley, která se chystá nahoru. Nemám z toho dobrý pocit, ale jedině risk je zisk. Podmračeně sleduju její cestu na parník a vrásky z čela nezmizí ani ve chvíli, kdy nám dá znamení, že na palubu ztracené a nečekaně nalezené lodi můžeme taky. Rune jde další. “Počkám tady,“ kývnu na zmínku o mechanismu na spouštění člunů. Vylézt nahoru způsobem, který zvolili ti dva, si netroufám, ale i mou nervozitu začíná vytlačovat zvědavost. Ostatní vnímám jen částečně, a pokud mlčí, tak skoro vůbec. “Tak co? Našli jste něco?“ zavolám netrpělivě, sotva zmizí kapitánova silueta z dohledu. |
| |
| 19. prosince 2020 v noci Rune mi podává svůj mobil, jako bych potřebovala víc důkazů. Je úplně jedno, jestli je to Car, nebo jiná jemu podobná loď, mě teď zajímá jiná věc. Opravdu se tam ti dva chtějí vydat teď, bez předchozího obhlédnutí škod na naší lodi, a navíc v noci? "Rune, lézt tam teď je blbost. Hazarduješ, vy oba," zahrnuji Riley do svých obav. Jejich nadšení ale převažuje nad racionalitou. Jinými slovy, já si můžu říkat co chci, ale ti horkokrevnější z nás si to stejně udělají po svém. Vlastně ani nedostanu odpověď a ti dva jsou už na palubě. Vzdorovitě zafuním, ale k odchodu se nemám. "Hej, tak tahejte!" křiknu nahoru a chopím se lana, po kterém vylezla Riley. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro strojovna Arktického bojovníka Hned jsi věděl co zkusit jako první a co by mohlo zabrat. Sic jsi se trochu zaneřádil, ale nebylo to nic, na co by nezabral jeden z hadru který jsi měl po ruce. Pumpička, nafta, propojení kontaktů... Zachroptění motoru. Pumpička, nafta, propojení kontaktů podruhé... Motor naskočil a předl jako kotě. O to větší však bylo tvoje překvapení, když z ničeho nic zase utichl. I když jsi k tomu neviděl nějaký větší důvod. Z paluby se mezitím k tobě donesl hlas Larse a poté i Julie, se slovy jestli někdo něco našel a aby tahali. Ostatní vypadá to zatím byli unešeni parníkem do kterého jste narazili. |
| |
| soukromá zpráva od Rune Jarstein pro 19. prosince 2020 v noci Když se mi od Riley dostalo trochu pochybovačné odpovědi k mé otázce o pokladu... Trochu mě tím překvapila. Já byl v podstatě rozhodnutý, ale nechtěl jsem zase jít proti vůli kohokoliv z naší party. Kdyby tady poklad skutečně byl, tak bych si pak připadl jako strýček Skrblík v kačeřích příbězích. Taky bych plaval v hromadě peněz. Ale musím říct, že jsou mi přednější věci než bohatství. Než se dostanu k odpovědi na otázku, jestli by se sem chtěl ještě někdo podívat, to už slyšíme Larse a Julii. "Tak jdeme na to. Spustím k nim lano přes ten naviják." Musí se obsluhovat ručně, ale troufnu si říct, že když se dole zajistí, pomalu je vytáhnu. Vždyť silové věci pro mě nebyly problém. Nakloním se proto přes zábradlí abych na ně zavolal zpět. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro 19. prosince 2020 v noci Nechám ovládání navijáku na Runovi. Sama se opatrně opřu o zábradlí. Samozřejmě až potom, co vyzkouším, jestli drží dostatečně pevně. Očima zalétnu ke vstupu do vnitřku parníku. |
| |
| 19. prosince 2020 v noci Než se Larsovi a Julii dostalo odpovědi, zjistili jste, že práce Emila byla úspěšná. Tedy jen na několik málo okamžiků. Jak rychle jste uslyšeli nastartovaný motor, tak rychle zase utichl. Myslí vám tedy mohla projet otázka, zda je Arktický bojovník schopný další plavby? Nebo není? To už se však, o kousek dál než dopadla kotva vystřelená z harpuny, přes zábradlí vyloupne Rune. S Riley se jim lehce podařilo najít funkční výkladník i s dalším lanem, které když správně nastaví a spustí, bude v těsné blízkosti vaší lodi. "Spouštíme k vám lano!" Zakřičí Rune ze shora. "Kdo chcete, zajistite se a vytáhneme vás nahoru!" |
| |
| 19. prosince 2020 v noci Od zírání na trup parníku mě vytrhne zapředení motoru, jenže když hned zase utichne, ohlédnu se starostlivě k průchodu do podpalubí. Nebylo by od věci jít se zeptat, zda Emil nepotřebuje pomoct, ale snad pochopí, když se s tou nabídkou zdržíme. Dali si na čas. Nahlas ale nic neřeknu. V krátké prodlevě ještě odběhnu pro svítilnu. Škoda, že čelovka zůstala v kajutě, kam se pro ni teď vracet nehodlám. Julii jen slétnu pohledem, není moc toho, co by bylo třeba si říct. Rune a Riley jsou naše možnost, jak se dostat nahoru, a tak neváhám přiložit ruku k dílu. Z ledového oceánu mám i přes všechno nadšení pořádný respekt, tak se pro spouštěné lano natahuju s opatrností sobě vlastní. Mohl bych být na moři roky, ale s námořníkem by si mě spletl jen blázen. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro strojovna Arktického bojovníka Uběhlo snad několik minut. Párkrát jsi nakrčil nos. Dal by jsi ruku do ohně za to, že cítíš víc nafty než jen to malé množství, které jsi se sám snažil vpravit do motoru. Po dalším pátrání jsi mohl zjistit, že skutečně z jedné přívodní hadičky motoru uniká nafta. Co bylo ale podstatně horší... V této místnosti plné elektrorozvodů začal jeden z kabelů značně jiskřit, a to zrovna ve velmi nebezpečné vzdálenosti od unikající nafty... |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro strojovna Arktického bojovníka Už v duchu začnu jásat, když se motor hladce rozběhne, ale pak najednou ukazatel tlaku paliva začne rychle klesat a velký diesel se zakašláním opět utichne. „Kurva!“ ulevím si, když unikající naftu i ucítím. Rychle pohledem kontroluju ocelové trubičky pro naftu od čerpadla k vstřikům, ale i hadičky spojující čerpadla s velkými nádržemi. Nakonec kapající naftu i objevím a všimnu si rychle se zvětšující loužičky na zemi. V duchu rychle poděkuju někomu nahoře za to, že se mi to děje na velké lodi s dieselem a na nějakém malém člunu s benzínovým motorem. Nafta od elektřiny sice nechytne, ale to nic nemění na tom, že není dobré, když uniká. Rychle zastavím pomocné palivové čerpadlo, pak i ventil na nádrži a na místo, kam nafta kape, hodím jeden z hadrů povalujících se po strojovně. Teprve potom se začnu věnovat povolení hadice, nasazení na přírubu a výměny stahovací objímky. Sice jsem ještě neviděl, aby se takhle povolila díky nárazu, ale stát se to očividně může. Možná špatný závit nebo jen nebyla dotažená... Kdo ví... Když skončím s touhle, vyhodím naftou nasáklý hadr z paluby do vody a vrátím se zpět do strojovny, abych pro jistotu prošel celé vedení ještě jednou... |
| |
| 19. prosince 2020 v noci Riley s Runem napnuli všechny svaly ve svých tělech a další, kdo dosáhl na palubu Cara byl Lars. Muž, který si nemohl nechat ujít tento kus historie. Rune spustil lano a další, kdo za pomocí jeho paží cestoval vzhůru byla Tuuri. Byla zrovna asi v půli cesty. Kdo se nacházel ještě na bojovníkovi, byla Julia a Emil, který se objevil na palubě aby hodil nějaký hadr do oceánu a zase se chystal do podpalubí. Když však otevřel opětovně dveře do strojovny, viděl to nejlépe on sám. Představení, na jaké by v tuto chvíli nejraději zapomenul. Kdo se v tu chvíli jen nahnul z paluby parníku dolů, mohl mít podezření jako u toho nejhoršího snu. Stejně tak i Julia. Strojovnu během okamžiku, kdy tam Emil nebyl zachvátily plameny. Ze dveří strojovny vyšlo spoustu kouře a Emil mohl mluvit o štěstí, že tam nešel o chvíli později a plameny by dosáhly i na něj. Každým okamžikem přeskakuje jeden plamen přes druhý. Pokud je oheň pomocníkem, je krásné se do něj dívat. Na jeho barvy které je schopen z vteřiny na vteřinu měnit. Pokud je ale oheň pánem, jako se stávalo právě v tuto chvíli, je zle. Oheň ve strojovně jistojistě trávil všechen materiál který jen mohl... |
| |
| paluba Arktického bojovníka Ledový vítr vanoucí venku mě probere po, sice lehce naftou zapáchající, ale příjemně vytopené strojovně a působí tak jako facka. Už se těším dovnitř, takže jen uchopím dlouhou ocelovou páku a prudce dveře otevřu. „Kurva!“ ulevím si a ukročím dozadu, takže se zastavím až na řetězech ohraničujících palubu. *Však tam nemělo co chytit...!* běží mi hlavou, ale to už se přibližuju zpátky ke dveřím a snažím se hned za rámem nahmatat táhlo spouštějícím požární sprinklery, které by si s požárem snad měly poradit. Modlím se, aby se ozval zvonek ohlašující funkční systém a ze stropu začala stříkat směs vody s hasicím pěnidlem... |
| |
| paluba Arktického bojovníka Emil zůstal duchapřítomný, což je cenná vlastnost. Nikomu neušel zvuk zvonku a voda s pěnidlem se daly do práce. Snad by to i vypadalo, že svoji práci zvládnou, když v tom se ozvala první drobná exploze, která nenaznačovala vůbec nic dobrého. Oheň si našel svou vlastní cestu další konstrukcí lodi. I když ta exploze byla menší, s lidmi na palubě to zatřáslo tak, až ztrácí svou rovnováhu. První plameny se dostaly ven bokem lodi! Olizují Arktického bojovníka. V tuto chvíli to znamená pravděpodobně jediné... |
| |
| paluba Arktického bojovníka Na krátký moment si připadám jako člen pirátské bandy, která ztéká cizí plavidlo. Jeden po druhém lezou všichni nahoru na palubu oné záhadné lodi, jen já ještě váhám. Sice jsem se připravovala k vylezení nahoru, ale cosi mě zastavilo. Ohlédnu se po Emilovi, který jako jediný se mnou ještě zůstal na naší lodi. A pak to uvidím. Plameny a neuvěřitelné množství kouře. Žhavý vzduch i na tu dálku olízne mé tváře. Okamžitě se pouštím lana a zakřičím na ostatní na Carovi: "Hoří! Hoří!" Na víc není čas. Hned se rozeběhnu směrem ke strojovně, kde jsem naposledy viděla Emila. |
| |
| paluba Arktického bojovníka Sice se automaticky spouští další hasicí okruhy, ale podle toho, jak rychle se oheň šíří, mi je jasné, že náš Bojovník před sebou už moc dlouhou budoucnost nemá. Do podpalubí už se pro nic nedostanu, takže běžím na můstek pro vysílačku a záchranný balík. Netuším, zda budeme moc nějakou dobu přežít na Carovi, ale chci naši šanci na záchranu zvýšit co nejvíc to půjde. S oranžovým balíkem pod paží se pak případně vydám zpět na příď, abych tak byl co nejdál od plamenů a zároveň co nejblíž k Carovi |
| |
| paluba Cara Při první explozi cuknu hlavou k zemi, jako kdybych měl před něčím uhýbat. Pevně však držím naviják s lanem, na kterém se pohupuje Tuuri, dál. Nemám prostor pro to abych se podíval přes zábradlí k naší lodi, co se děje. Vím už, že výbuch šel ale odspodu. Během okamžiku však slyším Julii. Hoří! Hoří! Pořádně se zapřu abych mohl Tuuri vytáhnout co nejrychleji. Nedívám se kolem sebe. Funím a makám. Byl jsem rád, že už je na palubě parníku Riley s Larsem. "Co se tam děje!" Křiknu. "Mmmmmpf!" Další otočka navijákem. Ještě že má Tuuri postavu jako lusk a má práce tak jde poměrně dobře a rychle. "Vemte to druhý lano, pomozte jim!" Stihnu kývnout hlavou k lanu po kterém jsme s Riley šplhali. Neměl jsem ani čas přemýšlet nad tím proč došlo k tomu čemu došlo. Ono to vypadá, že toho času bude ještě plno. |
| |
| paluba Cara Dostat se na palubu parníku je velká věc. Krátká cesta vzhůru mě přesvědčí o tom, že se stále umím radovat jako malý kluk a že nejsem daleko od toho se přesně tak i tvářit. Jen kdyby nebyla ta zatracená zima! Chmury jsou zažehnány, můžeme vyrazit vstříc dobrodružství. Vděčně Runovi a Riley kývnu za pomoc. Musím zapracovat na fyzičce, ale o tom později. Natěšeně se rozhlédnu a odvážím se i k několika krokům dál. I kdybychom nenašli zhola nic, už jen pro ten zážitek stálo za to jinak neúspěšnou cestu na Bojovníkovi absolvovat. Všechnu radost ale během chvilky spláchne zjištění o požáru na naší lodi. Opatrně se vrátím k okraji parníku, abych na rychle se šířící zkázu viděl, a oněměle zírám dolů. Vzpamatuj se! Ani nevím jak, pohnu se podle Runova pokynu se chopím druhého lana. Zachraňování je mi cizí, připadám si nemotorně, ale v hlavě mi přece jen ulpělo něco málo ze společně prodebatovaných hodin s posádkou, kdy se člověk mohl dozvědět leccos užitečného. "Honem," zamumlám si pro sebe, zatímco se snažím ignorovat drobný odlesk plamenů v lomu brýlových skel. |
| |
| paluba Cara Všechno jako by se to odehrálo ve zlomku okamžiku. Nikdo moc neměl čas nad ničím přemýšlet a všichni jste měli plné ruce práce. Jediné co si v tu chvíli většina posádky teď už bývalé lodi Arktický bojovník vybavila, bylo slovo přežít. Rune tahal přes zábradlí Cara právě Tuuri. Lars nakonec za pomoci Riley drželi lano a kousek po kousku pomáhali Emilovi a Julii se dostat do relativního bezpečí. Nikdo nevěděl zda lano vydrží a zda stihnete všechno včas, zda budete mít dost síly. Všechny otázky ale vem čert. Než by na ně kdo stihl odpovědět, ozval se další výbuch a Julia s Emilem na zádech cítili zatraceně teplo. Zrychlený tep, silné údery srdce.... Nakonec... Přece jen jste se všichni dostali na palubu parníku. Bojovník šel pomalu ke dnu oceánu a všichni věděli že na něm už zpátky do přístavu nikdo nikdy nedopluje. Jeho ostatky budou navždy uvězněny pod ledovou vodou a zanechány svému osudu. Co ale teď? Jediné věci které nyní máte jsou ty, co jste měli u sebe. Navíc vysílačka a záchranný balíček co ještě stihl Emil vzít sebou. Někomu je do breku, někdo je naštvaný. Nikomu však nemůže být vaše situace lhostejná. Když se rozhlédnete kolem sebe... Vidíte že jste na zadní palubě. Je zde honosný bazén, tedy ve své době jistě byl. Snad i pro tu nejbohatší klientelu. Vodu však již neobsahuje žádnou. Dokonce jsou zde i venkovní převlíkarny. Nátěry jsou zašlé, místy se odlupují a jsou zde patrné i nápisy v azbuce, kdy už se zub času podepsal a místy chybí i několik písmenek. Můžete pokračovat na přední část parníku podél zábradlí či se zkusit dostat do vnitřních prostor. Ať už bočním vchodem nebo přes hlavní vstup. Ale co vlastně teď? |
| |
| paluba Cara Sleduji plameny, které šlehají vysoko, a ozařují chladnou, temnou, hladinu. Ten pohled je děsivý a nádherný zároveň. Zcela jasně si uvědomuji, že bez lodi se domů jen těžko dostaneme. Měla bych padnout na kolena a rvát si vlasy, ale já dokážu jen sledovat hořící loď, dokud se zcela nepotopí. |
| |
| paluba Cara Všechno se událo tak rychle, že jsem události posledních pár minut vnímala jako jednu velikou slitou šmouhu, plnou křiku, zběsilého šplhání a záblesků ohně. Jen co se rozplácnu na vetché palubě oné staré ruské lodi, ozve se mocná rána a poté už jen dunivé skřípění, jak se naše loď pomalu sune pod černou mořskou hladinu. Zírám na tu děsivou podívanou a moje tvář je jako vytesaná z kamene. Ještě před chvílí jsme tam stáli a nechávali se kolébat při cestě do přístavu. Je to jako děsivý sen, ze kterého se nedá probudit. Všechno naše vybavení, rádio, vysílačka, radar, vše v hajzlu. Vlastně jediné, co stále máme, jsou naše životy. Rozhlédnu se po svých společnících, abych se ujistila, že nikdo nechybí. Po vyděšených tvářích všem přebíhají odlesky posledních skomírajících plamenů šlehajících z Arktického Bojovníka. "Je někdo zraněn?" Obligátní otázka, zejména u zdravotníka. Nemám u sebe nic ze svého vybavení, takže jen budu doufat, že jsou všichni v pořádku. "Emile, dobrý?" přistoupím k tomu, kdo byl plamenům nejblíže. Letmo ho prohlédnu, abych se ujistila, že není popálený. |
| |
| paluba Cara Rozhlížím se po palubě a snažím si to všechno nějak srovnat v hlavě. Před pár minutama jsem ještě stál na palubě našeho Bojovníka, ten je teď na dně a já jsem na palubě rezavého parníku z druhé světové, co se může potopit každým okamžikem. Prorezlý na skrz a ten výbuch u čáry ponoru mu určitě taky nepřidal... S tím ale stejně teď nic neuděláme. „Riley má pravdu, měli bysme se někdo schovat... Navrhuju můstek - vlezem se tam, uvidíme z něho ven a nemusíme k němu jít vnitřkem a plýtvat světlem baterek.“ navrhnu. Sice máme baterií celkem dost, ale nevydrží věčně a nabít je taky nemáme kde. Snad aspoň ta malá mačkací potvora v záchranném balíčku funguje... |
| |
| paluba Cara Nevěděl jsem jestli mám řvát vztekem nebo brečet, když vidím, jak jde bojovník do všech pekel. Bezprostředně první má myšlenka byla cosi o zadních partiích těla. Hned druhá byla na moji dceru. Věděl jsem, že tenhle boj vzdát nemůžu. I když zatím nevím, jak ho vyhrát. Dávám si dvě a dvě dohromady. Vždyť co tam krucinál dole dělali? Ten naráz vůbec nevypadal tak aby šla naše loď ke dnu. Moje loď! Tep se mi zase zrychlil, jen co jsem střelil pohledem po Emilovi. Kdo tam dole s ním ještě byl? Julie? "Co jste tam kur.a dole dělali?!" Zvýšil jsem hlas. "Jak se chcete dostat z týhle prde.e!" Křiknu znova. Vztekle jsem pěstí bouchl do kovového zábradlí Neřekl jsem slovo au, jauvaj, nic. Jen zhluboka vydechnu. "Nemáme sebou skoro nic." Zamumlám si pod vousy a začnu přemýšlet abych došel k nejbližšímu vchodu do vnitřních prostor a chytl za kliku. Bylo otevřeno. "Nemáme deky, nemáme jídlo. Nevíme jestli se tahle loď dá nějak ovládat." Hlas se mi pomalu uklidní i když je na něm znát že nejsem úplně v pohodě. "Kdo chcete, odpočněte si na můstku. Zkusím najít něco na zahřátí aby jsme vůbec přečkali tuhle noc." Podívám se na ostatní."Ráno pak budeme mít víc času zjistit jak zvládnout tuhle loď." |
| |
| paluba Cara „My?!?“ zvýším hlas i já „Tys to i při zapnutých všech světlech narval do týhle plovoucí popelnice velké jako mrakodrap!“ vrátím to kapitánovi „Kdybys měl v pořádku hasičáky, zhasne to samo! Ale ne, bude se šetřit, ony stačí manuální a ještě pro každou místnost okruh zvlášť!“ začínám se nasírat, protože mi připadá, že to chce náš super kapitán a kormidelník hodit na mě. „Jestli to zjistíš někde, tak na můstku. Jinak než kormidlem s tímhle neuděláme nic, motory budou stejně už roky bez šťávy a i kdyby nějaká zůstala, bude to tak přirezlé, že je neroztočíme.“ připomenu stáří lodi. Položím na rezavou palubu balík, co jsem doteď svíral, vytáhnu z něj vysílačku a svítilnu na ruční pohon a vydám se ke schodům na můstek. Do lodi samotné se fakt nechystám. |
| |
| paluba Cara Zatímco prohlížím Emila, začíná se rozhodovat, co s načatým večerem. Zatímco jedni už přichází s nápady, jiní mlčí a evidentně se vyrovnávají s šokem ze ztráty lodi. A pak do všeho zatne sekeru Rune. "Jsi si jistý, že požár na lodi nebyl až důsledek té srážky?" oslovím kapitána svým tak často až nepřirozeně klidným hlasem. "Rozhodně nám teď nepomůže obviňování mezi sebou." |
| |
| paluba Cara Když se Emil ohradní tak jak se ohradí, vzteky se mi rozšíří nosní dírky jako býkovi. Nijak to ale dal nekomentuji. Je jasný že na můstku je kormidlo, takovou radu si mohl nechat. Ale je taky jasný že kdyby bylo fungovalo tak jak mělo, dávno by přece musela být loď už ve svém přístavu a nyní by si dopřávala zaslouženého důchodu někde na vrakovišti. A to ostatní? Jasně, jsem mag.r a narazil jsem do toho takovou silou schválně. Pak jen střelím pohledem po Julii a její otázce. "Jak jsem řekl, sejdeme se na můstku." Vejdu dovnitř lodi abych se rozhlédl."Něco najdu. Do rána by jsme mohli jinak taky zmrznout. Nahmatám svůj mobil, na kterém není žádný signál, abych využil jeho svítilnu. |
| |
| paluba Cara Hádka je mi velice nepříjemná, ale nesnažím se rozjitřené emoce uklidnit. Všichni mají nervy na pochodu, a je třeba upustit trochu páry. Bude lepší kapitána na chvíli uklidit stranou. |
| |
| paluba Cara "Za chvíli se tam sejdeme," kývnu k Riley a než o kapitána se začnu starat o ostatní členy skupiny, kteří ještě stále konsternovaně zírají na dohořívající zbytky naší potápějící se lodi. Ačkoli se do mě zima zakousla plnou silou, u prorezlého zábradlí Cara je poměrně teplo. Jak znělo to přísloví? Něco jako že když už ti hoří barák, aspoň se u něj zahřej? Tiše se pro sebe uchechtnu nad ironií toho pořekadla. Nemáme u sebe prakticky nic, jsme hluboko na moři na prorezlé lodi duchů a nemáme šanci komukoli sdělit naši polohu. Jsme bez jídla a vody, teplého oblečení, bez přístrojů. V podstatě to jediné co máme je jeden druhého. Další uchechtnutí, které už přitáhne pozornost některých mých kolegů. "Měli bychom jít dovnitř a poradit se s kapitánem." |
| |
| paluba Cara Vzrůstající frustrace dosáhne maximálního bodu ve chvíli, kdy po úspěšné snaze a vynaloženém úsilí sice všichni staneme na palubě, ale Arktický bojovník se po výbuchu odporoučí ke dnu. Všechno.. všechno. Nezmůžu se ani na pořádnou myšlenku, natož, abych byl schopný od sebe odlepit rty. Dokonce se později přistihnu při myšlence, že jsem se nestihl ani pořádně politovat. Nemívám to ve zvyku, ale když jde do úzkých, občas podobným pocitům podlehnu stejně, jako kdokoliv jiný. Julii věnuji jen krátký pohled, ošetření nepotřebuji. Přišel jsem o náhradní brýle. Projedu si jazykem patro, protože jestli nějak nešikovně uklouznu a přijdu o ty, které mám na sobě, budu vážně v loji. Přítěž pro ostatní. Paráda. Vynechám i hádku, která se rozhoří mezi kapitánem a Emilem. Pohledem pomalu zkoumám loď v úseku, kam dohlédnu, a zvažuji naše možnosti. “Tušíte někdo, kolik je hodin?“ krátce vzhlédnu k obloze, načež opatrně popojdu, abych jen nestál a nemrzl. Moje hodinky zůstaly na Bojovníkovi,stejně jako zbytek věcí. “Pojďme tedy na můstek. Třeba budeme mít štěstí a..,“ Najdeme nějaký zbytek vybavení, který by nám pomohl. Nedořeknu, protože jen hloupě blábolím ve snaze nepropadnout chmurům. Znovu věnuji pozornost Julii, která mi připadá situací nejmíň zaskočená. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro lodní můstek Trvalo to jen chvíli než Julia, Lars a Tuuri rychlým krokem dostihli Emila, který už se svítilnou v ruce hledal nejpravděpodobnější cestu k lodnímu můstku. Tedy vyvýšenému a krytému prostoru, odkud bylo možné této lodi velet a řídit ji. Bylo to tedy jednoznačně místo, ke kterému se muselo po schodech přesně jak uvažoval Emil. Musel odtud být jasný výhled z lodi. Paluba, stěny, ... Vše kolem vás touto cestou vypadalo stejně. Mohutné ocelové pláty odolávaly zubu času poměrně dobře. Sice někde bylo rzi více, někde méně, přesto vypadala loď celkem zachovale. Zima ale prostupovala i dovnitř lodi a nejednou jste námrazu zaznamenali i ve vnitřní chodbě po vaší cestě Nápisy v azbuce jsou všudepřítomné. Pod vedením Emila však trvala cesta jen několik minut. Lodní můstek. Místnost, která byla plná historického vybavení a mechanismů pro řízení této lodi. Bylo zde tolik pultů, kde jsou různé budíky. Na stěnách ještě dobové mapy, zašlé časem. Některé byly popsány černým fixem. Jeden nápis, i když netušíte co tam stálo, vás zaujal. Bylo za ním několik vykřičníků a byl prakticky přes celou jednu mapu. Jinak jako kdyby se tady čas zastavil. Prach, pootevřené šuplíky skříněk a rozházené nějaké papíry. Taky zde byl na zdi obraz Josifa Stalina. Z velikých oken zde byl výhled na palubu lodi a také bylo vidět vpřed na oceán. Jsou zde také dveře vedoucí do kormidelny a do další male chodby vedoucí snad do místnosti kapitána. A všudepřítomný chlad, kdy vám šla i pára od pusy. |
| |
| soukromá zpráva od Rune Jarstein pro obytné části lodi Doslova nasranost mě ještě nepřišla. Proč jsme skončili tak jak jsme skončili? Otázka snad za jeden milion euro. Poklad tady možná někde je, ale co je to platný když neovládneme tuhle loď. Postupoval jsem pomalu interiérem lodi. Mé kroky směřovaly do obytné části. Do míst, kde jsem předpokládal, že budou pokoje hostů co se plavili na této lodi. Prostory pro personál a námořníky budou jistě zařízeny obyčejně, neli spartánsky. Ale před hosty kteří si plavbu zaplatili se určitě chtěli vytáhnout. Trvalo to poměrně dlouho, snad i deset minut, než jsem našel po chodbách tu správnou cestu. A přesně jak se dalo předpokládat. V prostorách pro hosty se rázem změnil vzhled interiéru, kdy na stěnách bylo zašlé, místy prohnilé a zčernalé dřevěné obložení stěn. Zub času se zde podepsal. Všudepřítomný byl však chlad, kdy nám šla i pára od úst. Kdysi zde byl i poměrně drahý koberec na chodbách. Minuli jsme i fotku Josifa Stalina na chodbě. Dokud jsme se nezastavili v dlouhé chodbě, odkud vedlo snad dvacet dveří po pravé straně do jednotlivých pokojů. "Myslíš že tam budou ještě nějaký deky nebo něco co by nám pomohlo?" Promluvím konečně k Riley která se se mnou jako jediná vypravila prozkoumat interiér lodi a najít něco co by nám pomohlo přečkat noc. Nečekal jsem a chytnul za první kliku. Brada mi málem spadla. I po tolika letech bylo vidět, že se jednalo o luxusní pokoj. A je pravděpodobné, že čím bychom šli níž, tak by pokoje byly hůř a hůř zařízené. Výš jsou pokoje pro bohatší klientelu. Byl zde historický nábytek z masivního dřeva. Skříně, noční stolky, stůl se židlemi, postel... Některé věci byly až neskutečně zachovalé. Židle jsou sice převrácené a na zemi, ale co na tom. Peřiny na posteli ustlané nejsou a použitelné příliš také ne. Byl zde i dokonce malý bar. Ostatní pokoje budou vybaveny stejně. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro obytné části lodi V tichosti, bez jediného slova, následuji Runa. Když procházím chodbami, cítím podivnou tíseň. Neustále se ohlížím přes rameno. Z hlubin lodi se neustále ozývá skřípění, a další zvuky, které ani nedokážu identifikovat. Je div, že to celé ještě drží po kupě. Čekala bych, že po tolika letech rez už vše rozežere. Je dobře poznat, když se dostaneme do prostor, které byly určené pro bohatou klientelu. I přesto, že zub času se zakousnul hluboko, je dobře vidět, že tohle kdysi musela být honosná loď a lidé jistě zaplatili nemalé peníze, aby si mohli plavbu užít. "Jo, deky bychom tam snad najít mohli. Ale co mě trápí víc...kde jsou lidi." Těmi lidmi samozřejmě myslím mrtvoly. Nepochybuji o tom, že všichni, kdo se na Carovi plavili, po jeho zmizení zemřeli. Ale kde jsou? Zatím jsme nenašli ani jedinou mrtvolu. Když Rune otevře dveře, tiše hvízdnu. Jsem udivená tím, jak dobře zachovalá je kajuta. "Pěkné. Možná bychom se měli přesunout sem. Určitě bude snazší udržet se v teple tady dole, než na můstku." Představa, že bych se měla zabalit do těhle dek, nebo si dokonce lehnout do postele, je mi sice nepříjemná, ale určitě to bude lepší než zmrznout. "Dostaneme deky k ostatním, nebo zkusíme jít dál? Pokud se zachovalo tohle, možná by se nám povedlo najít v kuchyni, nebo ve skladu, nějaké konzervované jídlo." Ucítím, jak ve mě zahořela jiskřička naděje. Pokud budeme mít teplo, a jídlo, máme šanci přežít. Jen musíme přijít na způsob, jak vyslat signál SOS. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Gjelland pro lodní můstek Lodní můstek, to je jedna zajímavost vedle druhé. I v chabém světle svítilen, které mohou jen těžko konkurovat dennímu světlu, je zachovalý prostor fascinující a to tak moc, že dokážu odpoutat myšlenky od nehody i výbuchu. Zvolna bloudím prostorem a krátce si prohlédnu vše, co mi přijde pod ruku. Na pokoji nechávám jen lodní udělátka, nerad bych způsobil hned druhou lodní nehodu této noci. “Fascinující.. vážně..,“ mumlám si pro sebe, protože nashromážděné okouzlení musím nějak ventilovat. “Zajímavé,“ několikrát přelétnu očima i po výstražném nápisu na mapě, “hodil by se nám slovník,“ poznamenám nahlas, kdyby se náhodou někdo chtěl vytasit se znalostí azbuky. Hodilo by se to. Pár písmen bychom mohli odhadnout i z okolních nápisů, jenže to je zoufale málo. Nebo slovník. Abeceda. Nic takového s sebou ale posádka zřejmě neměla. Rád bych našel něco užitečného a oddělil cenné od zbytečností dřív, než někdo přijde s nápadem, že staré mapy a poznámky jsou dnes už k ničemu, za to ale dobře poslouží na podpal. |
| |
| soukromá zpráva od Rune Jarstein pro obytné části lodi Úplně se zarazím, když se Riley zeptá, kde jsou nějací lidí. Posádka, cestující, kdokoliv. Museli bychom přece najít alespoň nějaké pozůstatky. A ono zatím vůbec nic. Vždyť Riley má pravdu! "Nemám nejmenší tušení." Zašeptám a rozhlédnu se kolem sebe jako kdybych je snad měl jako lusknutím prstů najít. "Bylo by to tady určitě lepší. Pokud budou všichni souhlasit, můžeme se přesunout. Ale měli by jsme se střídat na hlídce na můstku Vidět kam vlastně plujeme nebo jestli by jsme nezahlídli nějakou jinou loď." Otevřu jednu ze skříní, abych se dozvěděl, že tam je další deka v trošičku lepším stavu než ta venku. Pak už má Riley další dobrý nápad. "Mohli by jsme nějaký deky odnést na můstek. Určitě budou i nějaký v dalších pokojích. Zabalil bych je do prostěradla a hodil přes rameno. I s nějakýma konzervama jestli budou ve skladu." Pak otevřu dvířka malého baru. "Podívej!" Nadšeně ukážu na obsah a vezmu hned do ruky jednu láhev která tam je. Tak z poloviny plná, ale vypadá to na nějakou lihovinu. Nejspíš rum? "Mohli by jsme mít štěstí i v tom skladě." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro obytné části lodi Když Rune vytáhne láhev alkoholu, z jiskry naděje se stane drobný plamínek. Ani ne tak proto, že alkohol dokáže povzbudit mysl, ale proto že skutečně máme naději najít i nějaké zásoby. "Fajn. prohledáme ještě jeden pokoj. Najdeme nějaké deky a pak se vydáme najít sklad. Chci se na můstek vrátit s dobrými zprávami." Bez dalšího váhání se vrátím na chodbu a otevřu dveře dalšího pokoje. Do žil se mi vlila nová krev. "Do rána nějak přečkáme a pak můžeme loď pořádně propátrat. Třeba se nám povede najít vysílačku, třeba jí Emil dokáže zprovoznit. Nebo tady třeba budou světlice. Určitě najdeme způsob, jak na sebe upozornit." Mluvím rychle, protože mi taková rozhodnost dodává kuráž. |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro lodní můstek Najít můstek nakonec nebylo tak složité. Vypadá to tu jako v nějakém muzeu, ale než abych se kochala zašlým vybavením, nebo zkoušela funkčnost přístrojů, mám starost o naše zdraví. "Můstek máme, ale teď je priorita se zahřát. Jdu najít kajuty, třeba tam bude oblečení. Zkuste mezitím vykoumat, jestli se tu dá bezpečně rozdělat oheň, třeba v nějakém barelu. Dřeva je okolo celkem dost. Jde někdo se mnou?" |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro lodní můstek Pozorně se dívám, kam šlapu, protože i když stěny vypadají pevně, netuším, co by mohlo být pod podlahou a fakt se nechci proletět klidně přes několik prohnilých pater pod námi. Nakonec ale za doprovodu neustálého povrzávání staré ocelové konstrukce dorazíme až na můstek. Rozhlížím se kolem a zrak mi utkví zvlášť na nápisech na mapách, na které se zahledím. „Podle mě tu nejsme první... Za druhý světový fixy neměli.“ prohodím jen a prstem poklepu na jeden z nápisů. Z azbuky bych sice něco přeložil, ale to jsou maximálně tak nějaké věci ve strojovně a ohledně techniky, protože jsem už v prackách nějakou jejich techniku měl. Ale tady mi nic povědomé nepřipadá. Přejdu ke kormidlu a vyzkouším, jestli reaguje na otáčení kolem. I když dlouho stálo, převody by teoreticky chodit stále mohly. Do toho ještě zkusím otřít sklo kompasnice a mrknout, zda není rozbitá. „Jo Larsi, to by se hodil. Ale i tak si poradíme... Nic jiného nám stejně nezbývá.“ Pak se ale zadívám na Julii a odpovím jí „To oblečení bude stejně v háji. Spíš by to chtělo posbírat to dřevo nebo zlikvidovat nějaký nábytek jak jsi řekla. Ale jsem případně pro to, abychom šli všichni a nechali tu nějaký vzkaz. Kdyby sem dorazili ostatní, ať ví, kam jsme šli.“. Už jsem celkem vychladl, tak mi to i myslí... Na zdech pátrám po nějakém plánu lodi a palub, který by tu snad měl být. Rád bych nahodil motory a zmizel s tímhle vrakem pryč, ale je mi jasné, že jestli tu něco bude fungovat, bude to maximálně nějaký zapomenutý záchranný nebo kurýrní člun... |
| |
| soukromá zpráva od Rune Jarstein pro obytné části lodi S Riley jsem naprosto souhlasil, ale přesto jsem jednu věc která mi nedala musel udělat. Přičichnul jsem si k obsahu láhve. Vonělo to opravdu pěkně. Našel jsem i odvahu abych smočil rty. Jen trošičku. A ta chuť! No panečku. Rozhodnuto, láhev beru sebou. Sundal jsem z postele stařičké prostěradlo a zamotal do něj dvě použitelné deky. Raději bych pak ještě všechno pořádně vytřepal. "Dobrých zpráv není nikdy dost." Souhlasně přikývnu Riley. Cítím v jejím hlase naději a jsem za to rád. Vždyť poraženecká nálada by nikomu teď nepřidala. "Máš pravdu." Přečkat noc, projít to tady celý, vymyslet co dál. Nechci to přiznat, ale únava na mě pomalu dneska už padá. V druhém pokoji, který byl zařízen v hodně podobném stylu, i když jeho stav byl o poznání horší, ale stále použitelný, byla už jen jedna deka. Přidal jsem ji k ostatním. S třemi dekami už se dá pracovat. Když jsme znovu vyšli na chodbu, posvítit jsem doleva i doprava a za světlem se vždy pozorně podíval. Navíc kdybychom pokračovali dál, směrem proti tomu co jsme přišli, bylo vidět že se chodba rozděluje. "Nemám ale nejmenší tušení kde by mohla být nějaká kuchyň nebo sklad." |
| |
 | soukromá zpráva od Tuuri Hotakainen pro lodní můstek Tiše, bez jediného slovo si pozorně prohlížím všechno kolem sebe. Ničeho jsem se zatím nedotkla. Ne že bych se toho bála, ale neviděla jsem důvod. Nahlédla jsem do malé chodby, které končili zavřenýma dveřma. Uši měla našponované abych slyšela každé Larsovo slovo, každé slovo Julie a nakonec i Emila. Když ale Emil upozorní na to, že za druhý světový války žádnej fix nebyl, viditelně se zarazím. "Kdyby tady někdo už byl, snažil by se přece tenhle parník dostat nějak do přístavu. Takovej kus historie by nenechal jen tak plout dál." Vyslovím nahlas svoji myšlenku. "Můžu zatím nachystat něco na podpal a zkusit najít něco v čem to rozdělat. Zapalovač mám." Pak mi padne pohled na Emila, postupně i Larse a Julii. "Nebo se můžeme ještě rozdělit po dvojicích aby jsme toho stihli víc. Nemůžeme být všichni vzhůru celou noc. Rune ale myslím říkal, že se podívá po nějakých dekách nebo něco." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro obytné části lodi Najdeme ještě další deku, což za mě celkem stačí. Je nás šest a určitě bude lepší, když se o teplo podělíme. Budeme tak mít větší šanci přežít. Vyjdeme na chodbu, a já se, stejně jako Rune, rozhlédnu. Pořád jsem si ještě nezvykla na znepokojivou prázdnotu tohohle místa. "Škoda, že tu teď nemáme Larse. Třeba by o téhle lodi věděl něco víc. Já bych ale služební palubu hledala někde dole." Vykročím chodbou dál. "Dívej se po stěnách. Možná bychom mohli najít nějaké značky, nebo dokonce plánek. Určitě museli být připravení i na to, že může dojít k evakuaci. Pro takové případy jsou většinou na lodích únikové plány, které člověku řeknou, kam má jít, a co dělat." Kráčím svižně chodbou a moje baterka zatím přeskakuje z jedné stěny na druhou a hledá. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro lodní můstek „To by asi zkoušel, ale kormidlo nereaguje a kompas je v hajzlu.“ odpovím Tuuri a na důkaz protočím kormidlem jen tak, aby bylo vidět, že nemá ani takový odpor jako kormidlo na malém Bojovníkovi natož takhle velkém parníku „Motory na tom budou stejně a ne každá loď tohle může odtáhnout. I loď s výkonem bojovníka by měla co dělat.“ vyslovím i svou teorii. „Po dvojicích by to asi šlo.“ souhlasím s Tuuri, ale stejně se moc netvářím na nějaké rozdělování. Stačí, že nemáme žádné spojení se zbytkem a i kdybychom měli vysílačky, ta hromada železa by to stejně rušila... |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro lodní můstek Na můstku je v tuto chvíli znát absence velitele, který by rozdal úkoly a nikoho se moc na nic neptal. Rozseknu to tedy sama. "Hele, já to zmáknu klidně sama. Nepůjdu daleko a orientační smysl mi ještě funguje. Kdybych našla velký šatník, se kterým si neporadím, zavolám si o pomoc." Na ta slova se otočím, odepnu od opasku malou vodotěsnou bezbateriovou svítilnu, párkrát s ní prudce zatřepu a vydám se do útrob prastaré lodi. Mým cílem je najít ubikace posádky a porozhlédnout se v nich po něčem na zahřátí, případně po čemkoli dalším, co by nám mohlo pomoci přežít noc. |
| |
| soukromá zpráva od Tuuri Hotakainen pro lodní můstek "Ale co by tam kdo psal?" Podívám se ještě na nápis zatímco naslouchám slovům Emila. Než bych však stihla říct slovo popel. Možná jakékoliv slovo, Julia to rozsekne a sama odchází. Rychle se podívám na Larse a Emila. Zamračím se a beze slova chlapům naznačuji, že by se někdo měl vydat s Julií. Co kdyby bylo potřeba větší síly? "Podívám se zatím támhle do těch dveří přes tu malou chodbu." Mohl by tam být třeba nějakej kovovej odpadkovej koš nebo mi taky na mysl přišel kovovej kontejner jak bývá pod kancelářským stolem. Co já vím, prostě jen najít něco do čeho naskládám papír a rozštípnu trochu starýho nábytku. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro lodní můstek „To fakt netuším, tuhle ruštinu nebo co to je nedávám...“ odpovím Tuuri a ještě jednou se zadívám na nápis „Taky je možný, že se pletu, ale fakt si myslím, že tehdy měli jen tužky nebo inkoust.“ dodám a procházím ještě místnost. „Počkej Julie, půjdu s tebou.“ zastavím ji ještě a pár kroky ji dojdu. To o shnilé konstrukci jsem myslel vážně a stačí, že jsme přišli o loď, nemusíme se začít ztrácet ještě my... |
| |
| soukromá zpráva od Lars Gjelland pro lodní můstek Sem tam přikývnu, většinu času mlčím. Je tady víc, než dost zajímavých věcí, abych dokázal své společníky z velké části ignorovat. Zachytávám jen některé slova, podstatu toho, co si říkají. Poznámka s fixem mě nechá chladným, ale spustí další lavinu otázek – jestli tady byl někdo předtím, je možné na lodi ještě něco najít? Nebo půjde jen o zážitkovou plavbu, během které nás snad někdo zachrání? Nebo tady umřeme? Pokud se totiž loď nepodařilo dostat někam do přístavu dřív, ani jsme o ní za celé ty roky neslyšeli, máme dost mizivou šanci.. na cokoliv. Poklady vybrány, zůstává jen zajímavá historie opředená špetkou tajemna. Tak totiž loď v ledových vodách působí. “Upozornění,“ dodám ke svým odcházejícím společníkům. Na mapu někdo načmáral nějaké upozornění, proto ty vykřičníky. Co tam ale je se hned tak nedozvíme. S přimhouřenýma očima bych byl ochotný věřit i tomu, že nejde o reálné upozornění, ale o něco ve stylu: „Vybrakováno!!!!“ Ještě prohlédnu nejbližší přihrádku, když zjistím, že se ostatní rozutekli. Nejsou ještě tak daleko, abych neslyšel jejich kroky, takže se ušklíbnu a vyrazím tak nějak za nimi. Nejistě, neochotně. “Co nějaké nebezpečné výpary?“ křiknu, abych si byl jistý, že mě slyšeli a budou si dávat pozor. Není nad staré nátěry. Jo, Larsi, nikdo nebude čekat, až se pokocháš. Mezi zdmi, mimo protivný ledový vítr, mi chlad nepřipadal tak strašný, takže jsem měl tendenci to trochu podceňovat. “Tuuri? Kam jsi zmizela? Měli bychom jít za Emilem a Jul..,“ |
| |
| soukromá zpráva od Rune Jarstein pro obytné části lodi "Nevím, ale tady bude možná značení únikového východu. Mapku celý lodi bych hádal u kapitána v kajutě." Na chvíli se odmlčím. "Ale proč ne, proč by to nemohlo být i tady někde." Postupujeme dál a pečlivě si prohlížím stěny, zda přeci jen náhodou bych si něčeho nevšiml. Pak mi pohled padne pod nohy. Opravdu to musel být poměrně bohatě zdobený a vypadající parník. Vždyť ještě teď jdeme po koberci který však má svá nejlepší léta za sebou. "Spěchala jsi vlastně za někým na Vánoce?" Vypadne ze mě najednou z ničeho nic otázka. Jasně, je úplně mimo, ale nakonec... Alespoň na malou chvíli to odvede pozornost od všeho dění. Postupujeme dál a dál. "Myslím, že nějaká restaurace by mohla být i na tomto patře. Ti bohatí by nikam daleko nechodili. Sklad ale možná někde níž." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro obytné části lodi Z počátku otázku ignoruji, a soustředím se jen na to odstatné "Restaurace tu určitě nějaká byla. Ale pochybuji, že tam bys teď našel nějaké poživatelné jídlo. Možná tak pár lahví alkoholu. Jídlo se ale určitě připravovalo někde dole a nahoru se posílalo výtahem." Už jsem měla možnost vidět pár vraků, jako je Car. I když ty, které zajímaly mě, většinou ležely na dně moře. Mám tedy poměrně dobrou představu, jak jsou takové lodě situované. "Ale ne. Nespěchala jsem nikam. Sice jsem pozvaná na svátky k příbuzným, ale ještě jsem se ani nerozhodla, jestli raději nezůstanu sama." Moje baterka se zastaví na úzkém schodišti, které zřejmě sloužilo spíš personálu, než pasažérům. "A co ty?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro na chodbách lodi Posádka. Kde by tak mohli mít svoje kajuty? Je to jistojistě otázka která vás oba napadne. V horních patrech by mohli být pokoje pro tu bohatší klientelu parníku. Níž a níž už to budou pokoje pro ty méně movité a tam dole někde určitě i pro posádku. Ten parník vypadá na mnoha místech tak stejně, přesto tak odlišně. Pokaždé, když uděláte x tý krok, nepříjemně pro vaše uši to zavrže. Dovedli by jste se jistě představit trávit předvánoční čas o příjemněji než je tady. Každý krok, každá napjatá chvíle z neznáma. Nedalo vám to moc práce a přes velký sál, kde se jistě pořádala nejedna taneční zábava jste se dostali až do chodby, která na každé straně směřovala snad do desítky dveří. Když se ale ještě vrátíme k tomu sálu, musel být kdysi honosně zdobený. Podlaha byla z masivního dřeva, které už ale ve většině části bylo zčernalé, stoly a židle zde jsou neuspořádaně rozházené a převrácené a vlastně z nich jsou jen padrť a dá se říct odpad. Na zemi je dokonce rozbitý obrovitý skleněný lustr, který musel být broušený a krásně zdobený. Ale byl to vlastně dobrý nápad se takhle rozdělit? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro ve svém pokoji Táhlo se to jako nekonečná chvíle. Vteřiny se táhly jsou minuty, minuty jako hodiny a hodiny jako dny. Nezbývalo ti nic jiného než čekat že tě jednou možná někdo zachrání nebo že loď ztroskotá u nějaké pevniny. Ale ta stará herka ne a ne někde zakotvit. Ne a ne ji někdo objevit. A navíc potom co tě opustili tvý přátelé, zdálo se ti jako kdyby tě někdo na každém kroku sledoval. Jak kdyby i stěny měly oči. A proč tě opustili tvý přátelé? Těžko říct co je k tomu vedlo, ale teď... Čert je vem! Hřála jsi se u ohně, nanosila nějaké zásoby konzerv že skladu. Jasně že už byly mnoho let, na i desetiletí prošlé, ale hlad je hlad. Poprvé tě sice chytl pěknej průjem a ve střevech ti to hrálo jako nikdy, ale žaludek si nakonec zvykl. Usadila jsi se v pokoji, který dříve obývala určitě ta nejbohatší klientela jaká by se na cestu tímhle parníkem dala. V pokoji byl nábytek z masivního dřeva, staré deky, které však ještě posloužili ke svému účelu i když jsi se zprvu možná trochu zdráhala. Ale ono když člověk nechce zmrznout, zkousne spoustu věcí. Ani nevíš kolik jsi tady strávila dní či týdnů. Snad i měsíc. Ten nepříjemný pocit se ti neustále zahlodával hlouběji a hlouběji pod kůži. Jednou jsi se začla z nervozity na zápěstí škrábat tak až ti začla téct krev. A pak znovu. Ten neustálý pocit jak loď vrzala s každým nárazem větší vlny. Snad sama už i sténala jako by svou pouť už chtěla vzdát. Když tu náhle jsi zaslechla z chodby hlasy. Zbystřila jsi. Jdou si pro tebe námořníci samotného Josifa Stalina? Či snad duchy této lodi přestala hra s tebou bavit? Nebo jsou to opravdu lidé? |
| |
| soukromá zpráva od Tuuri Hotakainen pro kapitánova kancelář Netrvalo to moc dlouho. Bylo to jako když člověk střelí do vrabců. Nejdřív se odpojili Rune s Riley. Potom Julia s Emilem. Jasně, toho jsem pobídla, ale jen proto aby Julia nešla sama někde po téhle lodi. A já otevřela dveře na konci tě malé chodby co mě tak lákaly. Pohled mi přejel po celé té místnosti. Na stěnách jsou nejrůznější mapy zeměkoule, Evropy a také plánek tohoto parníku. Uprostřed místnosti je postavený zdobený stůl z masivního dřeva, překvapivě zachovalý a za ním židle. Na stole rozházené papíry, poloplná láhev čiré tekutiny a kolem stěn které jsou obloženy dřevem spoustu poliček. Z toho všeho mě vytrhne hlas Larse. "Tady jsem." Řeknu polohlasem a otočím se zpět do chodby. "Pojď za mnou Larsi, je tady spoustu věcí." Vejdu do místnosti abych si vše prohlédla blíže a přičichla k láhvi. "Je to nějaká pálenka, ochutnáš? To se nezkazí." Usměju se na Larse. Jasně, myslím to jako žert s tím pitím, sama bych to taky jen tak neochutnala. "Larsi!" Ukážu na stůl. Na papír který je přímo na jeho středu. Je tam velkým písmem, v jazyce nám srozumitelném, napsáno jediné slovo. "VYPADNĚTE!" Aniž bych si to pořádně uvědomila, udělám pár kroků zpět. Dokud nenarazím a prudce se otočím. Narazila jsem do Larse a pořádně jsem si oddychla. |
| |
 | soukromá zpráva od Abigail Stowe pro můj pokoj
|
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro na chodbách lodi Procházím chodbami staré lodi po boku Julie a kuželem světla baterky propátrávám cestu před námi i stěny kolem nás. Všude jde vidět, že tahle loď má svá nejlepší léta dávno za sebou, ale i tak se mi v hlavě zjevují obrazy toho, jak úžasně musela vypadat, když byla nová. Jasně, byl to sovětský parník, ale pro tu nejmovitější klientelu, takže v sobě pořád ještě měl punc staré, carské, aristokratické krásy. Což se potvrdí, když dorazíme do jednoho z lodních tanečních sálů. Trochu mě překvapuje, že jsem doteď nezahlédl nikde na zdi orientační plán lodi, ale někde se určitě objeví... „Musela to být krásná loď, co myslíš...?“ zeptám se v sále Julie, když světlo dopadne na lustr zřícený na zemi a několik krystalů se zaleskne „Kajuty posádky budou úplně dole a nebude tam moc vybavení. Spíš bych se zaměřil na kabiny pro 1. třídu. Budou snad někde v téhle úrovni a mohlo by tam být dost nábytku a možná i věcí, co by se daly použít...“ navrhnu. Jasně, možná by se našly i šperky a tak, ale prioritou pro mě je se dostat do bezpečí a ne získat majetek, který by mi teď nebyl k ničemu... |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro na chodbách lodi Nakonec se ke mě přidal Emil, takže nejdu sama. Měla jsem podezření, že zrovna on bude chtít zůstat na můstku a kochat se tamním zařízením. "To nejspíš byla," odpovím mladíkovi a kužel světla z mé baterky pátravě přejíždí po zašlém interiéru salónu. Při pohledu na taneční sál, bar a kulaté stolky s polstrovanými židlemi si mimoděk vzpomenu na hotel Overlook. Až mi z toho přejede mráz po zádech. Přesto si začnu tiše pobrukovat pomalou melodii. Přejdeme sál, vyhýbajíce se nábytku a majestátnímu lustru, načež se ocitneme v dlouhé chodbě lemované dveřmi. Zastavím se a hledím před sebe. Přestanu si broukat a jen se obrátím na Emila. Ttak jdeme na to? Beru si levou stranu, ty mrkni na pravou. Hledáme oblečení, deky, cokoli na zahřátí. A radši se budeme držet poblíž, na můstek se vrátíme taky spolu." |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro na chodbách lodi Stejně jako Julie nechávám bloudit kužel mé svítilny po zařízení místnosti, ale v hlavě mi hraje melodie úplně jiná a začnu si ji spíš pro sebe broukat... odkaz Na nějaké utěsnění mezer na můstku by nám asi stačily i jen závěsy odsud, ale musím přiznat, že sám chci vlastně v prozkoumávání pokračovat, a tak nic neříkám. „Jo, to zní jako dobrý nápad. Látka bude asi plesnivá, vzduch tu moc neproudí, ale třeba budem mít štěstí...“ odvětím a přejdu ke dveřím na pravé straně chodby. „Co kdybychom každý prošli jeden a potkali se vždy na chodbě. Tak si navzájem neutečem...“ navrhnu a čekám, co mi na to řekne. *Třeba budem mít štěstí a najdeme nějaký kanystr petroleje do lamp nebo něco takového... Sice to bude spíš dole ve strojovně, ale tam si teď fakt netroufám...* |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro na chodbách lodi Kývnu na znamení souhlasu. "Jasně. A co se vsadit?" mrknu rošťácky na mladíka. "Deset babek pro toho, kdo ve své místnosti najde cennější věc. Nebo úchylnější. Lidi byli před sto lety ujetý různým způsobem. Prý dost frčel kokain," dodám jen tak na okraj a koutek mi zaškube pobavením. Otevírám první dveře a opatrně nakukuji dovnitř. Priorita je oblečení, ale všímám si i jiných věcí - knihy, zápisníky, alkohol, a protože jsem stále lovkyně pokladů, která se právě vsadila s kolegou, tak mě zajímá i cokoli cenného. Truhlice, tabatěrky, skříňky. (Samozřejmě podle toho, jak bude vypadat zařízení pokoje) |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro na chodbách lodi „Beru kolegyně.“ usměju se. Jsem vlastně rád, že to navrhla. „Jsem pro úchylnější. Ale radši bych opium.“ prohodím a vezmu za kliku prvního pokoje, abych začal s prohlídkou |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro v jednom z pokojů Jasně vize po čem jdete. To co bude užitečné na přečkání noci, to co bude cenné ať už historicky nebo čistě po finanční stránce. Emil otevře první dveře jednoho u pokojů, které byly určeny zřejmě pro tu nejbohatší klientelu. I tady se ukazuje to, že pokoje musely být svého času bohaté zařízené. Dřevěné obložení odpovídající svému stáří. Z části zčernalé, vyskytující se nejedna plíseň. Byl zde i koberec, který je však vyrvaný a jsou zde po něm stopy jen na soklících. Stejně tak je divné, že chybí veškerý nábytek.... Julie otevře dveře hned naproti. Krve by se v ní však člověk nedořezal. Uprostřed místnosti plápolá malý oheň. Plamínky neposedně poskakují a tancují jako o život. Nedívá se nalevo ani napravo, natož po nějakých věcech pro které jste přišli. U stěny za rozděleným ohněm se krčí postava zahalená v dekách a má přímo na tebe namířený nůž. |
| |
| soukromá zpráva od Rune Jarstein pro obytné části lodi "Jdeme dolů." Nečekám pořádně ani na odpověď a dám se po schodech dolů jako první, načež začnu zase povídat. "Proč by jsi chtěla zůstat sama?" Zeptám se zvědavě. "Na mě doma čeká Tiril. Moje dcera..." Rozhlížím se všude kolem sebe a opatrně sestupuji krok za krokem. "Snesl bych ji modrý z nebe." Je vlastně moje všechno. "Musíme spolu ještě nachystat stromek. A teď asi dělá výzdobu na našem domu." Usměju se pod vousy a úplně vidím vysokou, štíhlou, blonďatou, mladou dívku s culíky. "Vaří úplně nejlíp a já to vždycky všechno sním." Otočím se na Riley a mám úsměv od ucha k uchu. Po chvíli sejdeme na další podlaží, které už opravdu vypadá jako místa pro personál. Obyčejné kovové stěny bez nějakých bohatších výzdob či stop po nich. "Tudy." Ukážu dál chodbou. Na konci vypadá že jsou asi troje kovové dveře. Všechny z dálky vypadají zavřené. |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro v jednom z pokojů Už jak vcházím do místnosti, postřehnu podivný zvuk - praskání, temné hučení. K podlaze mne však přimrazí až pohled na otevřený oheň a především postavu za ním. Ze zahalené postavy není vidět nic krom odlesku plamenů na nahé čepeli. "Hej, v klidu," vytřeštím oči a nastavím neznámé osobě své dlaně. "Emile, rychle sem! Něco... někdo tady je!" Stojím dál ve dveřích, ale nechávám dost místa na to, aby se vedle mě mohl postavit můj společník. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro obytné části lodi Chci Runovi vysvětlit, že to mám s rodinou trochu těžké, ale nakonec ho jen nechám mluvit o jeho vlastních plánech. V jeho hlase slyším radost a i já se přistihnu při tom, že se usmívám. Musí to být hezké mít někoho, koho má tak rád. Teď si opravdu přeju, abychom se z toho dokázali dostat. Už jen proto, aby se on mohl vrátit za svou dcerou. Sestoupíme níž. Tohle už zdaleka nejsou reprezentační prostory. Vše je jednoduché a účelné...a také dost špinavé. Stále ale nikde nevidím jedinou mrtvolu. Vím, že je to už sedmdesát let, ale nějaké pozůstatky bychom tu nalézt měli. Vykročím chodbou, kterou Rune určil. Mířím ke kovovým dveřím na konci. První z nich se pokusím otevřít. |
| |
| soukromá zpráva od Abigail Stowe pro můj pokoj Kroky se blíží, oni se blíží. Na okamžik mi v mysli vytane obraz dvou postav v zimních bundách od krve, s tvářemi, ze kterých odpadá maso a už jen velmi vzdáleně připomínají obličeje, které jsem znala. Jdou si pro mě. Při té představě se otřesu a nůž v rukách sevřu ještě pevněji. Nechci zemřít, ne dneska a ne tady. Kroky se zastaví přesně před dveřmi mojí kajuty, dveře se otevřou. Někdo vejde dovnitř, plameny ohně osvítí postavu. Jsem zmatená. Vypadá jako člověk, ale... ale co když není. Na téhle zatracené lodi se nedá ničemu věřit. Co když se mi to celé jenom zdá? Je to jenom past, jejich snaha mě vylákat z bezpečí. Pak ta žena promluví. Ošiju se a zmateně zatřesu hlavou, jako bych se chtěla něčeho zbavit. Z příchozí nespouštím oči, nůž držím stále před sebou. Evidentně jsem dezorientovaná a vyděšená. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro v jednom z pokojů Otevřu dveře do prvního pokoje a nestačím se divit. Předpokládal jsem, že tu najdu pořád původní vybavení jen poškozené zubem času a popadané po evakuaci lodi. Ale to, že bude vytrhaný koberec a chybět prakticky veškerý nábytek, to jsem opravdu netušil a kuželem světla se snažím najít v pokoji aspoň něco. Jsem ale sotva v polovině, když mě vyruší hlas Julie... Vydrž! Jdu k tobě" volám na Julii, vykašlu se na zbytek prohlídky a zamířím přes chodbu do druhého pokoje. Už ve dveřích mě zarazí, že se zevnitř line oranžová záře plamenů a ne jen Juliina svítilna *Že by dřevo zmizelo sem?* proletí mi hlavou a snažím se protáhnout kolem své kolegyně. Stále svítím baterkou na neznámou, ale zároveň se snažím udržet nějakou bezpečnou vzdálenost... „Já jsem Emil, jsme z lodi, co se před chvílí potopila po srážce s tímhle vrakem. Kdo jste vy?“ pokouším se na neznámou mluvit klidně, když vidím, jak se tváří. Baterku trochu skloním, aby nebyla tolik oslněná... |
| |
| soukromá zpráva od Abigail Stowe pro moje kajuta K ženě v mojí kajutě se připojí mladý muž. V jednu chvíli mi posvítí do očí baterkou, ucuknu a oči si zakryji předloktím pravé ruky, ve které teď držím nůž. Když kužel světla sklopí, aby mě neoslňoval, zamžikám a prohlížím si ho, nůž mám stále v ruce, ale nedržím ho už tak křečovitě. Z lodi? Pohledem zmateně těkám z jednoho na druhého. Opravdu to mohou být lidé z jiné lodi? Jak mluví, od úst mu jdou v chladném vzduchu obláčky páry. Duchovi by přece pára od pusy nešla. Ozve se ve mně moje racionální já, zavrtím ro sebe hlavou. Jsem pořád zmatenější, vůbec nerozumím tomu, co se kolem děje. "Já... já jsem Abigail." Vypravím ze sebe nakonec. Pak mi to celé dojde. Najednou, jako blesk z čistého nebe. Jestliže to jsou lidé, nesmí tady být, tady jim hrozí nebezpečí. "Musíme pryč z lodi! Hned. Jinak... vás všechny zabijí!" Vykřiknu, nebo spíš zaúpím s nehranou naléhavostí v hlase. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro kajuta Abigail Nevím, co by na to řekla Julie, ale tón neznámé ženy mě přesvědčuje o tom, že je třeba jednat rychle. Netuším sice kdo nebo co by nás mělo zabít, ale třeba nám to zrovna ona prozradí. Udělám pár kroků směrem k ní, ale kdybych viděl, že jí to vadí, zastavím se a nepokračuju dál. "Kdo nás zabije Abigail?" zeptám se "Není jak se dostat pryč. Loď je na dně a tady jsem si žádných člunů nevšiml..." odpovím ještě. Možná na lodi nějaký člun zůstal, ale když jsem byl s ostatními na hlavní palubě, viděl jsem všude jen prázdné výložníky... Pořád ale ještě pozoruju Abigail a snažím se odhadnout co je vlastně zač. Celá loď je promrzlá, zásob tu určitě taky moc není a netuším, jak dlouho tu mohla takto přežívat. "Jak ses sem vlastně dostala?" zeptám se nakonec |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro kajuta Abigail Gestem ruky zastavím Emila, který začne na vyděšenou ženu hrnout otázky a informace. Opatrně se blížím k Abigail, ruce mírně od těla, aby viděla, že krom kapesní svítilny nic nedržím. "Je to v pořádku, chceme ti pomoct. Jsem lékařka. Odvedeme tě do bezpečí, aby se ti nic nestalo, dobře?" Na další otázky a vysvětlování bude dost času, až se vrátíme k ostatním na můstek. A ne že by mě zmínka o komsi, kdo by nás chtěl zabít, neznepokojila. Zatím to ale přisuzuji důsledku paranoidní epizody vyvolané stresem. Běžná věc, která často zmizí stejně rychle, jako nastoupí, když se dotyčný zklidní. |
| |
| soukromá zpráva od Abigail Stowe pro moje kajuta Mladý muž, Emil, mě zahrne otázkami. Když se zeptá, kdo nás zabije, trhnu hlavou a doširoka rozevřenýma očima se na něj zahledím. "Oni!", vykřiknu vyděšeně. Pak se najednou z ničeho nic přikrčím a očima těkám nervózně kolem sebe po kajutě, jak by mě někdo mohl pozorovat a také slyšet. "Oni... jsou na lodi, ve stínech. Poslouchejte..." Pokračuji šeptem. Ztichnu a napjatě poslouchám, kdesi na lodi se ozve vrzavý zvuk připomínající kročeje, stejně dobře to ale může být prostě jen skřípání starého, prorezlého trupu lodi. Pak na mě promluví žena. Podívám se na ní. Dýchám zrychleně a nepravidelně, podle pohledu očí nemám moc daleko ke ztrátě příčetnosti. Její hlas je klidný a přívětivý. "Dobře," vydechnu potichu a přikývnu. Dech se mi zpomalil a zdá se, že jsem se i z části uklidnila. V pravé ruce pořád držím vojenský nůž, ale ruku mám volně svěšenou v klíně, spíš jsem na něj ve svém stavu prostě zapomněla, než že bych byla ve střehu. |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro moje kajuta Kývnu hlavou a lehce se usměju. První část máme za sebou, teď přijde to těžší. "Já a můj přítel budeme mnohem klidnější, když zandáš svůj nůž. Jdeme do bezpečí, takže ho teď nepotřebuješ držet. Je to pro tebe v pořádku?" Jdu na to zlehka, klidně. A se vší opatrností. To, že se s námi ta vyděšená dívka baví ještě neznamená, že jí ve vteřine nemůže popadnout amok. Zvlášť, když si její smysly pohrávají s její představivostí. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro kajuta Abigail Když mě Julia zarazí, poslušně ztichnu. V tomhle se asi vyzná podstatně víc než já, takže se podvolím a ustoupím trochu stranou. Poslouchám ale co se nám dívka snaží říct i když pořád ještě trochu nervózně pozoruju bojový nůž v její drobné ruce. Když ji Julie požádá o odložení, jen přikývnu a také ukážu, že v rukou kromě baterky nic jiného nemám. „Klidně si ho nech u sebe, ale dej ho třeba do pouzdra. Uvidíš, bude to dobré...“ oslovím ji i já tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Gjelland pro kapitánova kancelář Spousta věcí. To zní slibně. Pořád je tu naděje, že najdeme něco, co jiní přehlédli, ale už tomu moc nevěřím. Pohotově vyrazím za Tuuri, jako by mi snad mohla někam utéct. “Ukaž, co jsi našla,“ prohodím konverzačně. Nic z toho, co se v posledních minutách stalo, není příjemné, a já bych ocenil o špetku víc vřelosti, než na kolik se nyní kdokoliv z nás zmůže. Nad nabídnutou pálenkou se pousměju a zlehka zavrtím hlavou v náznaku odmítnutí, to už je můj pohled tahaný do strany, nalevo od Tuuri, kde jsou na poličce nějaké zdánlivě netknuté věci. Ani se k nim nestačím přiblížit, když vyjekne. Trhnu sebou a zamračím se – poprvé, když se leknu, podruhé, když mi oči sklouznou k nápisu, který jí vyděsil. Kruci. Svraštělé čelo trochu povolí, když do ně Tuuri narazí. “Jsi v pořádku?“ úplně zbytečná otázka, kterou jen dávám najevo, že jsem taky nesvůj. Hledím z patřičné vzdálenosti na papír s upozorněním a snažím se vymyslet dobrý, ale zcela neškodný důvod, proč by sem někdo něco takového psal. Bez šance. “Smůla je, že nemáme kam odejít,“ vzdychnu a popotáhnu, dlaně jen kousek od Tuurina těla nabaleného v oblečení. “Chceš počkat u dveří? Ještě bych to.. nevzdával, třeba kromě pálenky najdu ještě něco užitečného,“ nejsem hrdina, ale na Carovi už jsme a Bojovník se topí v hlubinách. Moc možností se nám nenabízí. Pokud na mě Tuuri vyloženě nevisí, rychle ještě místnost prohlédnu, zda nenajdu něco, co by nám mohlo pomoci. Pokud ne, vystačím si s pálenkou. Nádobu na rozdělání ohně můžeme hledat i jinde. “Pokud jsou taková varování po celé lodi..,“ nedořeknu, jen se ušklíbnu. “Pokračujeme, nebo se chceš vrátit na můstek?“ |
| |
| soukromá zpráva od Abigail Stowe pro moje kajuta "Nůž?" Zeptám se nechápavě, jako bych vůbec neměla tušení, o čem ti dva mluví. Pohled mi sklouzne dolů na moje ruce a já si uvědomím, že pořád v pravé dlani svírám nůž, který jsem si připravila na obranu. "Aha...", odtuším polohlasně. Usoudím, že nůž teď opravdu nepotřebuji. Nahnu se trochu dozadu a natáhnu v zádech, abych se dostala k pouzdru, které mám připnuté u opasku kalhot pod bundou. Jak se tak kroutím, spadne mi z ramen deka, takže plameny ohýnku konečně osvítí můj obličej. Mám světlou pleť posetou drobnými pihami, tváře jsou trochu propadlé a pod světle zelenýma očima vynikají tmavé kruhy, přesto se na mně ale pobyt na lodi podepsal méně než by se dalo očekávat. Obličej mám čistě umytý, stejně tak ruce. Rezavé vlasy v barvě liščí srsti jsou u hlavy mastné a rozhodně by potřebovaly umýt, ale jinak jsou učesané a na rameni se mi vine spletený cop "rybí ocas" končící někde v tmě na zádech. Najednou mi přijde divné takhle tady před nima sedět, tak se pomalu postavím. Dlaní se přitom opřu o podlahu. Minule, když jsem se zvedla moc rychle, zatočila se mi hlava, tak si už dávám větší pozor. Jak se zvednu na nohy, deka ze mě sklouzne na zem. Může mi být něco kolem pětadvaceti, jsem oblečená ve funkční teplé bundě a zateplených kalhotách do arktického klimatu. Oblečení je na několika místech špinavé a poškozené, na první pohled je zřejmý velký tmavě hnědý cákanec v úrovni ramen příčně přes celou šířku bundy. Podle barvy to vypadá na už dlouho zaschlou krev, která nejspíš nebude moje. Vzhledem k velikosti skvrny bych při takové ztrátě krve už pravděpodobně nebyla mezi živými. Oba mluvili o tom, že máme někam jít... do bezpečí. Po ničem netoužím tolik, jako opustit tuhle zatracenou, prokletou loď. "Musím se sbalit." Bradou ukážu do kouta za ohništěm, kde mám svoje provizorní nocležiště z dek a dalších věcí, které mě izolovaly před chladem, a kde na zemi leží pohromadě tři batohy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro skladové prostory Když se pokusiš dveře otevřít zlehka, nejde to. Něco tam je zaseknutýho. Když se do nic však zkusíš opřít silou... Se silným skřípěním odhalily své tajemství. Kolem stěn jsou regály a police. Na některých jsou vyskládané různé plechovky, některé jsou převrácené. Bylo tam i další jídlo, ale to už je dávno zplesnivělé. V některých policích jsou i láhve naplněné nějakou tekutinou či láhve na kterých je patrná i etiketa. Některé jsou čiré, jiné dohněda. Na některých jsou vyobrazeny ledové kry a kostky, na jiných snad nějaká černoška v sukni, která by snad patřila na Havaj. Toto ale nemohla být místnost, kde by byly zásoby pro všechny lidi na lodi. Co tě ale ještě upoutá, je obrovský mrazák na konci místnosti. Když se rozhodneš udělat pár kroků do místnosti, přímo před tebou, v mihotavém světle se od stropu objeví silné lano se smyčkou na konci! |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro skladové prostory V první chvíli se mi nedaří dostat se do místnosti. Musím použít všechny své síly, abych dveře otevřela. Protáhnu se do místnosti a paprsek baterky ozáří popadané regály. Vypadá to, že tu skutečně nějaké jídlo je. Doufala jsem v nějaké konzervy, ale to co vidím, mi moc nadějí nedává. Nepozřela bych nic, z těch podivných lahví. Můj pohled zavadí o mrazák v zadní části místnosti. Zaváhám. Elektřina nefunguje, takže pochybuji, že by v něm mohlo ještě být něco poživatelného. Ovšem něco mě k němu přitahuje. Udělám několik kroků do místnosti, a zůstanu stát, jako přikovaná. Zírám na smyčku, visící ze stropu. V hlavě se mi okamžitě usadí jedna jediná představa. A to i navzdory faktu, že ve smyčce nikdo nevisí. "Rune?" Zavolám přes rameno. Snad mě hlas kapitána trochu uklidní. Přistoupím k mrazáku a se zatajeným dechem ho otevřu. |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro kajuta Abigail Jsem ráda, že se dívka zklidnila a my ji nemusíme pacifikovat. Vlastně vše probíhá až nad míru dobře. "Pomůžeme ti s věcmi, máš toho hodně," kývnu na ni a pokynu Emilovi, aby viděl, že počítám i s jeho pomocí. Každý by mohl vzít jeden batoh a poté zamíříme ven z místnosti. Neztrácím však ostražitost, Abigail si držím vždy před sebou a v podstatě z ní celou dobu nespouštím oči. Když jsme zpět v chodbě, nakloním se ke svému společníkovi a tiše zašeptám: "Hádám, že mi dlužíš pětku." |
| |
| soukromá zpráva od Abigail Stowe pro Abigail s nimi půjde klidně a bez protestů, ovšem kdyby to znamenalo přiblížit se do míst, kde zemřeli její přátelé, stále platí, že tam nepůjde ani za nic. Odmítala by tam jít a při nátlaku by se vzpěčovala. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro kajuta Abigail Pozoruji naši novou společnici, ale něco se mi na tom celém nezdá. Je to až moc těžko uvěřitelných náhod najednou. Neobjevím na ní ale nic, co by mi potvrzovalo, že se nás chystá zabít nebo nám jinak ublížit, takže jen přikývnu na Juliinu nabídku a pokud Abigail nebude mít nic proti, přejdu k ní blíž, abych nějaké věci vzal. „Jo, to asi dlužím.“ souhlasím když kolem Julie procházím. „S ostatními se máme vidět na můstku. vysílačky jsou v téhle haldě železa k ničemu...“ prohodím, aby Abigail věděla, kam jdeme a případně se k tomu vyjádřila. „Mimochodem, neumíš náhodou rusky?“ zeptám se ještě když si vzpomenu na nápisy v kormidelně |
| |
| soukromá zpráva od Rune Jarstein pro skladové prostory Rune? Zaslechnu hlas Riley a okamžitě jdu za ní. Zanechám zkoumání dalších dveří, z nichž jedny jsou zamčené a u druhých jsem teprve sahal po klice. Nahlédnu do místnosti abych viděl všechny ty láhve, pár konzerv a nějakej bordel na těch policích. Nic jiného mě však nezaujme. Projdu místností až za Riley, která právě otvírá mrazák. "Co se děje?" Zeptám se a zvědavě ji nahlédnu přes rameno abych viděl obsah mrazáku. To je hnus!" Nakrčím nos nad tím smradem co se odtud vyvalil. Stejně tak i zrak. Nějaká hromada plesnivýho čehosi. Ani jsem se nezeptal abych vzal víko a rychle to zase zavřel. "Pojď, vezmeme ty deky a odneseme je ostatním. Musíme se taky vyspat. Ráno budeme mít víc sil to tady projít pořádně." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro kapitánova kancelář Tuuri ti lehkým pokývnutím hlavy dá najevo, že je v pořádku. I když ji ten nápis očividně rozhodil. Jsi si toho vědom a tak kapitánovu kancelář prohledáváš velmi rychle. Na co jsi se zaměřil ke dominantní stůl v téhle místnosti. A štěstí ti v tomto rozhodnutí přálo. Nejenom že za stolem byl velký kovový odpadkový koš s plnými stěnami. Ale potom co jsi musel vynaložit i trochu síly abys otevřel šuplíky... V horním jsou zase jen nějaké papíry a všechno v azbuce. V druhém není nic, ale ve třetím! Objevil jsi tam starý bubínkový revolver. A pokud jsi sám nevěděl jak, Tuuri ti snadno pomohla. Přece jen o zbraních toho ví poměrně dost. Zjistili jste, že je v něm pět nábojů. Může to být funkční? |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro skladové prostory Uleví se mi, když za sebou zaslechnu svého kapitána. Otevřu mrazák a okamžitě ho zase zabouchnu. I tak se mi žaludek obrátí odporem. Ne! tohle jídlo rozhodně není poživatelné. |
| |
| soukromá zpráva od Tuuri Hotakainen pro kapitánova kancelář Z téhle místnosti jsem měla rozporuplné dojmy. Ten vzkaz, pak revolver skoro plný kulek. "Vážně nevím co si tady o tom všem myslet." Pronesu polohlasem. "Pojď Larsi, nepůjdeme už na můstek? Třeba tam jsou ostatní." I když to bychom je nejspíš slyšeli. A navíc bych si už chtěla dneska taky odpočinout. Další moje pohyby už šly tak nějak automaticky. Ještě jsem se rozhlédla po místnosti a vzala Larse za ruku. Když jsem si to uvědomila, pohled mi padl na našeho historika a pak zpátky na ruce. Dávalo mi to takový větší pocit bezpečí. "Ne že to někomu řekneš a uděláš z toho aféru." S úsměvem se snažím trochu odlehčit situaci. |
| |
| soukromá zpráva od Rune Jarstein pro skladové prostory "Jaká smyčka?" Podívám se tázavě na Riley a znovu se pozorně rozhlednu po místnosti. Rychle pohledem přejedu police, regály, jeden kout, pak druhý a třetí a čtvrtý. Znovu z jednoho konce místnosti na druhý. Nic. Pak mi pohled padne znovu na Riley. "Kde jsi viděla nějakou smyčku? Tady nic není." Ale tak třeba to bylo někde po cestě sem. "Pojďme odsud." |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro skladové prostory Zvednu ruku, otevřu pusu, a pak nechám ruku opět spadnout k boku. Zírám na místo, kde se ještě před okamžikem houpal ten zlověstně vyhlížející kus provazu. Nic tam není. Mohla to být jen hra stínů. Možná si se mnou pohrává moje vlastní představivost. Ať tak či tak, přísaha bych, že tam ještě před okamžikem byla. |
| |
| soukromá zpráva od Abigail Stowe pro moje kajuta Pomoci s věcmi se nebráním, takže jen pokrčím rameny a sama si vezmu svůj batoh, kde mám osobní věci a část vybavení, nějaké drobnosti posbírám ještě ze země. Převařenou vodu si z plechovky přeliju do aluminiové lahve a tu zasunu do sítky na boku batohu. Vyndám z batohu menší nabíjecí ruční svítilnu, indikátor baterie ukazuje, že z ní zbývá už jen nějakých 20%, což mi dělá starosti, protože tady ji prostě nemám jak nabít. Batoh si hodím na záda. Druhé dva batohy klidně nechám vzít Emila a tu ženu, nejsou ani velké ani těžké. "Jo, já vím." Odtuším na Emilovu informaci ohledně vysílaček. Vzpomenu si, jak jsme se marně snažili zavolat pomoc satelitním telefonem. Nefungoval ani na palubě, ozývalo se jen šumění... "To není železem..." Zamumlám si potichu pro sebe. To oni, nechtějí nás pustit. Nikoho nepustí, nikdy se odtud nedostaneme živí. Trhnu hlavou, když se mě Emil zeptá, pomalu jsem se topila ve svých myšlenkách a lekla jsem se jeho hlasu. Dlouho jsem žila v tichu narušovaném jen údery vln a úpění trupu lodi... nebo jejich úpěním? "Co? Cože? Ne, neumím, bohužel." Chvíli zvažuji, jestli mám oheň uhasit, nebo ho nechat dohořet. Nakonec se rozhodnu pro tu první možnost, kdo ví, jestli se do téhle kajuty ještě někdy vrátím. Nechat oheň jen tak hořet mi nepřijde bezpečné. Při zadupávání ohně se podívám neklidně na dveře kajuty. Dojde mi, že díky ohni jsem se cítila v bezpečí, jeho světlo drželo stíny tam venku. Když plameny uhasnou a kajuta se ponoří do tmy, padne na mě tíseň a chlad. Schoulím se víc v bundě. Bože, jak já nesnáším chodit po lodi v noci. Představa, jejich pohledů, které cítím na sobě s každým krokem mi nahání husí kůži. Bude to dobré. To zvládneš. Nejsi tady sama. Snažím se samu sebe přesvědčit. Jenže tehdy jsem také nebyla sama. Neklidně se ošiji. Jsem v podstatě připravená jít, ale k odchodu se sama od sebe moc nemám, rozhodně neprojdu dveřmi ven první. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Gjelland pro kapitánova kancelář Jako by Tuuri věděla, že koš najdeme. Kdyby se nelekla byla by teď kovová nádoba v jejích rukou, jako odměna za proaktivní přístup. Místo toho ho vytahuju já. “Podívej, máme štěstí,“ vytáhnu koš na stůl, až to zadrnčí, a pokračuji v rabování šuplíků. Revolver mě překvapí mnohem víc, než varovný nápis na stole. Opatrně ho několikrát obrátím v rukách a nechám Tuuri dohlédnout na to, jak zbraň nabíjím. Jistota je jistota. Střílet z ní teď nehodlám, ale třeba se bude hodit. “Jdeme. Máme, co jsme chtěli.. tím pádem mohli ostatní taky najít leccos zajímavého,“ fantasie se probudí sama od sebe, nemusím se nijak snažit. Na Carovi už někdo byl, zanechané vzkazy jsou výmluvné, revolver zapomenutý ve stole, jako by jej nikdy nikdo nehledal a.. ucítím její ruku na své. Chci zavtipkovat, ale zmůžu se jen na chápavé prohnutí rtů. “Působí to tady hororově,“ uhnu pohledem do strany a krátce se rozhlédnu, “Ale věřím, že ráno najdeme způsob, jak z téhle šlamastyky vyváznout. Jestli ti tohle teď pomůže..,“ úsměv se rozšíří, i když nejspíš zním jako největší psí čumák široko daleko. “Zbraň nebo koš?“ nechám Tuuri vybrat, kterou kořist z naší krátké výpravy po lodi donese na můstek. Vrátit se sem můžeme kdykoliv a jak už několikrát předtím zmínil Emil, bude lepší držet se pospolu. |
| |
| lodní můstek Jak se nám všichni rozdělili, tak se postupně zase dle dohody na lodním můstku sešli. Někdo dřív, někdo o chviličku později. Larsovi a Tuuri se podařilo rozdělat oheň v kovovém odpadkovém koši, který má plné stěny. Hřejivé plameny však přeskakují ven a samotný koš se taky pěkně rozpálil až z něj jde celkem teplo. Riley s Runem se objeví o něco později aby bylo znát, že měli taky celkem úspěch a přinesli tři deky v poměrně dobrém stavu. A nakonec přišli i Julie s Emilem. Se kterými k překvapení všech ostatních jde i nějaká mladá žena. Kde se tady u všech čertů vzala? Jedno je ale jisté. Hodina už značně pokročila a únava se dostavila na nejednoho z vás. Kolik mohlo být hodin? Jedna, možná půl druhé po půlnoci. Ale co teď? Ráno je určitě moudřejší večera. |
| |
| lodní můstek Byl to poněkud zamlklejší návrat, čemuž se po tom všem nedá divit, ale povytažené koutky úst mi ve tváři zůstaly. Nepřekvapilo mě, že jsme se na lodní můstek vrátili jako první, nikam daleko jsme nešli, a čekání na ostatní jsme si zkrátili tím jediným rozumným, co se na Carovi dalo dělat – rozdělali jsme oheň. Radost z malého vítězství trvá ale jen do chvíle, než příjemně praskajícímu ohni začne být kapitánův odpadkový koš malý. Chvíli se nad tím ušklíbám, než se zkrátka smířím s tím, že tohle teplo a světlo nebude zadarmo. Zbloudilé ohnivé světlušky bedlivě sleduji a je-li potřeba, zašlápnu je botou a poctivě rozmažu po podlaze. “Chybí už jen další požár,“ zamumlám směrem k Tuuri, “Asi by nebylo od věci sehnat trochu vody. Kdyby náhodou,“ což znamená najít další vhodnou nádobu, kus lana a odebrat se ven. “Počkáme na ostatní,“ dodám pohotově, aby to snad nebrala jako pobídku k akci. Třeba někdo přijde s lepším řešením. Jen co zaslechnu první kroky a je jasné, že se vrací někdo z našich, pookřeju a netrpělivě čekám s čím se kdo vrátí. Rozhodně nečekám, že se vrátí s někým. |
| |
| lodní můstek Vracíme se zpět k můstku a už z celkem slušné vzdálenosti vidím pod pootevřenými dveřmi probleskovat záři plamenů. Když dorazíme a vidím, že ostatní už rozdělali oheň případně sehnali deky, proletí mi hlavou myšlenka, že jsme moc úspěšní nebyli. Jejich trochu šokované pohledy mě ale vyvádí z omylu a tak jen čekám, až se Abigail sama nějak představí nebo ji někdo osloví. |
| |
| lodní můstek Společně s Runem se vrátíme na můstek. Teplé deky, které jsme přinesly, snad trochu pozvednou morálku. Ještě lépe ale funguje světlo ohně, které vidím už z dálky. Skoro to dokáže zaplašit ten nepříjemný pocit, který se mi usadil vzadu na krku. |
| |
| lodní můstek Cestou na můstek ani nehlesnu, chvílemi se s trhnutím ohlédnu, jako bych někoho slyšela, nebo zahlédla. Vejdu za Emilem, uhnu kousek ode dveří a zůstanu stát stranou na okraji místnosti. Můstek? Co tady, proboha, děláme. Musíme pryč! Slibovala, že půjdeme do bezpečí... "Tady nejsme v bezpečí." Tiše, vyčítavě, skoro až bolestně zasténám. Člun, přeci říkal, že mají člun. Pohledem přejíždím z jednoho přítomného na dalšího. Pak mi pohled padne na provizorní ohniště v kyblíku a přinesené špinavé deky. Člun, přece mluvil o člunu. Snažím si vzpomenout, co přesně Emil říkal. ... loď je na dně..., vybavím si konečně jeho slova, jejichž význam mi před tím nějak nedocházel. Nevěřícně, odmítavě zavrtím hlavou. Jsou tady stejně uvěznění jako ty. Jaká je pravděpodobnost, že člověk v celém pustém moři narazí zrovna na tenhle rezavý střep... a jaká je pravděpodobnost, že se to stane dvakrát za sebou? Tohle není náhoda... tohle je past. Jejich past, ze které se nikdo nedostane živý. "Do hajzlu." Ulevím si pro sebe. Pak se znovu rozhlédnu po skupince trosečníků. "Kdo jste?" Hlas se mi chvěje, nervozita a neklid je patrný i v obličeji. Může mi být tak něco přes pětadvacet. Světlou pleť mám posetou drobnými pihami, tváře jsou trochu propadlé a pod světle zelenýma očima vynikají tmavé kruhy. Rezavé vlasy v barvě liščí srsti jsou u hlavy mastné a rozhodně by potřebovaly umýt, ale jinak jsou učesané a spletené do copu "rybí ocas", který mi sahá až kus nad pas. Jsem oblečená ve funkční teplé bundě a zateplených kalhotách do arktického klimatu. Oblečení je na několika místech špinavé a poškozené, na první pohled je zřejmý velký tmavě hnědý cákanec v úrovni ramen příčně přes celou šířku bundy. Podle barvy to vypadá na už dlouho zaschlou krev, která nejspíš nebude moje. Vzhledem k velikosti skvrny bych při takové ztrátě krve už pravděpodobně nebyla mezi živými. Na zádech mám batoh. |
| |
| lodní můstek Když jsme s Riley přišli zpátky na můstek, byl jsem rád že zase vidím Larse a Tuuri, které jsem zároveň podal jednu z dek. Druhou jsem dal Riley a třetí bude pro Julii. Nechám už jen na nich jak s nimi naloží. "Dobrá práce." Promluvím k Tuuri a Larsovi zatímco přistoupím blíž k ohni abych se ohřál. "Našli jste ještě něco zajímavýho?" Padne otázka zatímco se nahřívám jak nějaká kočka na parapetu co se vystavuje slunečním paprskům. Než se mi však dostane nějaké odpovědi, to už je tady Julie s Emilem a... Málem mi spadla brada. Mladá dívka která jde za nimi. Kdo to proboha je? Co tady dělá? Ona, jak se dozvím, má úplně stejnou otázku. Trochu mě ale děsí to jak je nervózní. "Já jsem Rune... Začnu odpovídat na otázku....Riley... Pokynů rukou ke své kolegyni a představuji dál. ...Tuuri a Lars. Emila s Julií předpokládám už znáš." Na malou chvíli se odmlčím abych si i pozorně prohlédl. "Naše loď se potopila po požáru. Kterej vznikl hned potom co jsme narazili na tenhle parník. Cara naukázal před nárazem sonar ani radar." Odfrknu si. "Prostě se objevil. Ale kdo jsi ty? Co tady děláš? Proč... Na malou chvíli jsem se zarazil a hledal ta správná slova. "Z čeho to máš strach?" Nevím jestli se ptám správně, ale ten její hlas, to její vystupování. Jedno je jistý, není to nikdo z původní posádky. |
| |
| lodní můstek Pozorně sleduji muže, který se představil jako Rune a řekl mi i jména ostatních. Nejspíš to bude jejich kapitán, vypadá nejstarší a má i přirozenou autoritu. Mluví klidně, nevypadá nepřátelsky, takže se pomalu víc uklidním i já. Poslouchám ho a snažím se to celé pochopit. "Cara? Ty tu loď znáš?" Zeptám se překvapeně. Už méně mě překvapí to, že se loď prostě jen tak objevila. Začíná mi to připadat, že se chová jako predátor, přesněji jak mořský ďas... V tichosti v úkrytu mlhy vyčkává na kořist, naláká ji... a pak ji prostě pozře. Při té myšlence se otřesu. "Já jsem Abigail..." Na okamžik zaváhám, jak moc jim toho mám říct, ale nevypadají jak ty zrůdy, co vybíjí mořskou faunu i chráněné velryby. Povzdychnu si a pokračuji. "Sledovali jsme velrybáře, chtěli jsme zdokumentovat ten jejich krvavý byznys, pak došlo ke konfliktu, náš člun byl poškozený a oni nás vysadili na tenhle vrak." Pak se zarazím a zblednu při vzpomínce na to, jak z nás se stalo jen já. "... ale zůstala jsem už jenom já." Cítím, jak mi vlhnou oči, zavřu je a stisknu pevně víčka, ve tváři se mi mihne bolest a strach. Začnou mi téct slzy, ale bez jediného vzlyknutí. Otřu si je hřbetem ruky, zhluboka se nadechnu a snažím se uklidnit. Pak se Rune zeptá, z čeho mám strach. Zahledím se u naléhavě do očí, dech se mi trochu zrychlí. "Loď... něco je tady strašně špatně. Oni tady pořád jsou, číhají ve stínech!" Je mi jedno, jak šíleně to zní. |
| |
| lodní můstek Po návratu na můstek s potěšením kvituji, že se ostatní postarali o oheň a dokonce i o nějaké přikrývky. možná, že tuhle noc vážně přežijeme. Abigail se uhnízdila a začalo očekávané kolečko otázek, díky kterým se snad rozplete záhada o tom, jak se sem dostala ta vyděšená dívka. Jakmile zmíní přetrvávající nebezpečí, otážu se i já: "Tím 'oni' asi myslíš velrybáře? Zůstali na téhle lodi a chtějí ti ublížit?" Tváří jsem stále obrácená k Abigail, ale očima střelím k Runemu. Jistě je mu jasné, na co myslím. |
| |
| lodní můstek Cara? Ty tu loď znáš? Souhlasně přikývnu."Tuhle loď zná z historie a historek snad každý lovec pokladů." Čímž jsem vlastně i prozradil co děláme, čím se živíme. Neviděl jsem důvod Abigail zatajovat další informace o lodi. Až na jednu podstatnou. A to o zlatě. Přece jen... Vidím ji poprvé v životě a kdo ví, jestli tady není mimo ní ještě někdo další. "Tenhle parník spustili několik let před druhou světovou válkou na moře Sověti. Jestli si dobře pamatuji, ztratila se v roce 1945. Nikdy nedoplul do svého cíle. Nikdo ho nikdy nenašel i když po něm pátralo spoustu lidí jako my. Až už pracovali pro nějakou organizaci, stát nebo na vlastní pěst." A vypadá to, že parník si sám vždycky někoho najde? Nesmysl! "Kde jsou ostatní?" Zeptám se Abigail když řekne, že zůstala jenom ona. "Měli by jsme se vyspat." Promluvím k ostatním. "Zůstat pohromadě a rozdělit si hlídku. Vždycky někdo musí být vzhůru." Co by se tak asi mohlo stát? Sám nevím... Ale něco mi úplně nehraje. Pohled mi padne na Julii a zpět na Abigail. Zajímá mě odpověď na položenou otázku. |
| |
| lodní můstek Takže lovci pokladů... Popravdě mě tahle informace moc nezajímá, vlastně ani to, proč po té lodi všichni lovci pokladů tak touží. Chci se odtud dostat pryč. To je to jediné. Ale vlastně to celé zapadá, mořský ďas také používá návnadu, malé světýlko v temných hlubinách, za kterým se skrývá zubatá smrt. Tohle je stejné, Car láká lovce pokladů jak plamen můru, a také je nejspíš i sežehne. Na to, že ho "nikdy nikdo nenašel", se nás tady najednou potkalo nějak moc. "Jak víš, že ho nenašli? Třeba se jen nikdy nedostali k tomu, aby o tom někomu řekli..." Větu nechám nedokončenou. Pak přijdou ty nepříjemné a asi i nevyhnutelné otázky. Podívám se na Julii, na okamžik zavřu oči a snažím se vybavit si tu noc. V paměti mám bílá místa, ale na tohle si ještě vzpomínám jasně. Světla lodi mizející v husté mlze a zvuk motoru slábnoucí a ztrácející se v dálce, až bylo úplně ticho a zůstali jsme na palubě sami... vlastně ne, sami ne, něco nebo někdo tady byl s námi. "Ne, rybáři odpluli. Jen nás tady vysadili. Oni už tady byli..." Odpovím, zavrtím hlavou. Nechci na to vzpomínat, nechci. Pak se zeptá Rune, zvednu ruce a obličej zabořím do dlaní. "Jsou pryč. Mrtví..." Zanaříkám. Vrací se mi vzpomínky, které jsem chtěla zapomenout, pohřbít někam hluboko. "Sven, to on je viděl první." Začnu se třást, když se mi před očima vybaví, jak si můj přítel proříznul sám krk. Všechna ta krev a šílený pohled v jeho čích. "Pak... pak se... zabil." Dech se mi zrychluje a mluvím přerývaně, hlas mám stažený hrůzou. "Tuomas zmizel potom,... vzali si ho!" Zády se svezu po stěně, o kterou jsem se zlehka opírala. Pažemi obejmu kolena s schoulím se s hlavou přitisklou čelem na kolena. Po tvářích mi tečou slzy a celá se třesu. |
| |
| lodní můstek Pozorně poslouchám co všichni říkají a nijak do toho nezasahuju. Všichni mluví rozumně a i Rune vypadá, že už se uklidnil. Když ale Abigail zmíní, že loď někdo našel a nemohl o tom mluvit, vzpomenu si na můj předchozí objev. "Kapitáne... Na tom, co říká něco je. V 45 neměli fixy..." začnu a ukážu na nápisy "... a tady Abigail ruský neumí. Navíc to vypadá, že tu nápisy chvíli jsou." dodám ještě a pohled mi opět padne i na kormidlo a kompasnici. "Kormidlo nereaguje vůbec, kompas je po smrti. Jsme jen na obrovských neřiditelných ocelových neckách." dokončím. Rád bych zkusil Abigail nějak pomoct, ale nenapadá mě jak to udělat... |
| |
| lodní můstek Zůstanu němě stát a trvá, než si všimnu, že z koše vyskočila další jiskra a ještě žhnoucí se válí po podlaze. Její osud je krátce na to zpečetěn. Kdo je Abigail se vysvětlí poměrně rychle, včetně toho, co tady dělá. Všechno ostatní zní znepokojivě. Několikrát se podívám po Tuuri, ale čekám, až bude vhodnější příležitost vmísit se do rozhovoru. “V kapitánově kanceláři bylo další varování,“ promluvím chvíli po Emilovi, “V šuplíku dokonce tohle,“ zvednu nabitý revolver tak, aby byl vidět. Krátce přelétnu pohledem po ostatních a skončím u Abigail. “Pořád může existovat racionální vysvětlení. Bludy a vidiny na staré lodi brázdící tak dlouho oceán..,“ zlehka pokrčím rameny. Nechci z Abigail dělat hysterku ani snižovat hodnotu její výpovědi, ale z nebezpečné nepříjemné situace je někdo vysadil na Cara, bez prostředků. Stres, stará barva, letité plísně a podobně. Mě to rozhodně zní jako dobré vysvětlení. “Ti rybáři o Carovi věděli? My o něm neměli ani potuchy, jakto, že oni s tím problém neměli? Nebo to byla náhoda?“ |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro |
| |
| lodní můstek Pozorně poslouchám své společníky a sleduji při tom reakce Abigail. Podle všeho zůstala jediná naživu, ale její rozum bude potřebovat hodně času na to, aby se vrátil do normálu. Pokud vůbec. Hrnek čaje, teplá deka a knížka její stav asi za víkend nespraví. Když vidím, jak ji vzpomínka na hrůzný konec jejích přátel přivádí do šoku, pomůžu jí vstát a usadím ji na jednu z dek blíž k ohni. Další dekou ji přikryju, takže jí kouká ven jen hlava. Přistoupím k Larsovi a zatímco ten hovoří, vezmu do ruky revolver, který nám ukázal. Zkontroluji bubínek, vyndám jeden z nábojů a v mihotavém světle plamenů si jej prohlížím. Poté zkontroluji stav zbraně. Pokouším se nejen zjistit, zda je zbraň v provozuschopném stavu, ale i zda přijdu na stáří revolveru. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro |
| |
| lodní můstek Rozhovory a zvědavost členů posádky probíhá. Kde se tam vzala Abigail? Jací velrybáři? Věděli o lodi nebo na ní narazili náhodou? A dostali se vůbec pryč? Jedno je jisté. Únava postupně dopadá na všechny. Julie si pozorně prohlíží revolver co našel Lars. Je kvalitně zpracovaný, rukojeť obložena kvalitním dřevem, které neae jen nepatrné známky opotřebení či zašlosti. Stejně tak kovové tělo. Pár škrábanců. Bubínek se točí bezchybně a je na šest nábojů. Chybí jen jeden. Na těle je také vyražené logo. Písmena S a W se společně v kruhu prolínají. Ok stranách jsou své hvězdičky. Vypadá opravdu starý. Podle odhadu tak jedno plné století. Možná i o pár let méně. Nic nenasvědčuje tomu, že by neměl fungovat. |
| |
| lodní můstek Postávám nebo chodím různě po můstku a snažím se projít všechny skříňky a poličky. Zároveň zkouším všechny páčky a přístroje. Možná jen profesní deformace, ale co kdyby náhodou něco z toho fungovalo nebo bychom našli ještě nějakou užitečnou věc. Když si ale všimnu, jak Julie manipuluje s revolverem, nakukuju jí přes rameno. „Pěkný kousek.“ okomentuju starou zbraň a překvapí mě, jak málo zrezlý je. Přece jen proti zbytku lodi na něm roky nejsou tolik vidět a zaujala mě ta jedna vystřelená nábojnice. Možná to s osudem lodi nic společného nemá, ale... „Nejde cítit?“ zeptám se. Sice nevěřím tomu, že by po tolika letech stále byl cítit po čerstvé střelbě, ale nedivil bych se ani tomu, kdyby z něj střílel někdo včera a hlaveň byla ještě teplá... „Zkusil bych místnost radisty. Měla by být někde tady u můstku, nenašli jste ji?“ zeptám se. Je to stará loď a napadne mě, že při troše štěstí by možná šly baterie baterie propojit s telegrafem a s někým se spojit... |
| |
| lodní můstek "To je taky možný." Hlesnu k Abigail. To, že se nenašel nikdo kdo by někomu o týhle lodi řekl. "Neříkej mi pořád kapitáne, mám jméno." Odpovím Emilovi. O těch fixech má pravdu. Ať tak či tak, je tady toho čím dál víc, co nehraje. Čemu chybí vysvětlení. "Co tam bylo?" Zeptám se Larse když zmíní další varování. V tom se však Abigail pomalu zhroutí. A já mám tušení proč, začne vykládat zřejmě o svých přátelích. A já se na to zeptal. Že jsem raději hubu nedržel. Julie ji přikryje dekou. Nevím, jestli dělám dobře. Ale víc už to podělat asi nemůžu. Sedl jsem si vedle té dívky abych ji rukou vzal kolem ramen a naklonil k sobě. "Dostaneme se pryč." Řeknu polohlasem. Sám v to pevně věřím. |
| |
| lodní můstek Julii se nebráním, nechám se odvést i posadit na deku bez jakéhokoliv odporu. Akorát si ze zad stáhnu batoh a položím ho na zem vedle sebe. Pláč vystřídala únava, která tiší i rozjitřené rány a vzpomínky zas zasouvá někam dál dozadu. Když mě přikrývá druhou dekou, dívám se jí do tváře. Jsem tak ráda, že už tu nejsem sama, že tady je někdo se mnou. Sama, izolovaná od všech po tom, co moji přátelé zemřeli, někdy jsem měla pocit, že ztrácím zdravý rozum. Chytnu ji za zápěstí, ne hrubě ani silou, spíš naléhavě. Pokud by se chtěla vymanit, okamžitě bych její ruku pustila. "Já..." Hledám ta správná slova. Tak, jak jsem ráda za jejich přítomnost, tak se i bojím. Bojím se, že se jim něco stane. Nechci nikoho dalšího vidět umírat. A zvláště ne Julii, byla první, koho jsem potkala, a je starostlivá. "Buď opatrná." Pak ji pustím a zachumlám se víc do deky. Sice se ještě trochu třesu, ale jsem už o poznání klidnější. Emil se věnuje palubním přístrojům, před tím mluvil o kompasu, teď o radiu. "Emile," zavolám na něj zatímco se přehrabuji ve svém batohu. Konečně jsem nahmatala to, co jsem hledala. Měli jsme základní vybavení pro přežití na člunu, rybáři nám naše batohy nechali a já mám teď všechny naše zbylé věci u sebe. Emilovi podám satelitní telefon a klasický kompas. Nám to nepomohlo. Telefon jsem zkoušeli hned ten první den, ale nefungoval, jakoby neměl signál. Ale on si s tím třeba dovede poradit lépe. "Tohle by mohlo pomoc." Rune se ke mně posadil a vzal kolem ramen, trochu se natočím a položím si hlavu na jeho rameno. Normálně bych něco podobného jen tak neudělala, ale teď mi na společenských konvencích fakt nesejde. Řekne, že se odtud dostaneme a já přikývnu. Už jen slyšet to od něj mě uklidňuje. Než se tu objevili, byly chvíle, kdy jsem přestávala věřit, že se z téhle lodi ještě kdy dostanu. S pocitem uvolnění a toho, co by se snad dalo označit jako bezpečí, přestanu bojovat s únavou a pomalu se propadám do spánku. |
| |
| lodní můstek Zakroutím hlavou ze strany na stranu. "V místnosti radisty jsme nebyli. Jenom v kanceláři kapitána." Tam byl ten divný vzkaz a revolver. To už mi pohled padne na usínajíci Abigail a Runeho který jí nabídl rameno. Chudák holka. Když jsem ji tak poslouchala, kdo ví co si tady všechno prožila. "Ty půjdeš Emile ještě hledat tu místnost?" Pak mi padne pohled na ostatní a já si jednu z těch dek přehodím přes ramena i když zatím stojím u ohně. "Jestli chcete, odpočněte si. Vezmu si první stráž a za hodinku nebo dvě vzbudím dalšího. Takhle si krásně odpočnem až do rána a někteří to můžete prospat i celý." Pokusím se o úsměv. |
| |
| lodní můstek Podívám se na dva drobné přístroje, které mi podává Abigail. Oba jsou tak drobné v porovnání s tím, co je zde. Kompas velký jako kopačák a radiostanice bude určitě přes celou místnost. Ušli jsme od té doby dlouhou cestu, ale uvidíme, zda to k něčemu bude. "Díky Abigail. Kompas máme i z naší lodi, ale třeba pomůže i tenhle. A telefon se hodí vždycky." pokusím se na ni usmát i když mám tušení, že pokud se nespojili s nikým oni, nebude to fungovat ani nám "Zkus si odpočinout. Zase bude dobře." dodám ještě. Nechci ani pomyšlent na to, jak se tu musela cítit sama na celé velké lodi poté, co všichni umřeli... Pak se soustředím na Tuuri. "Jo, půjdu se po ní mrknout. Tuhle loď sice neznám, ale většinou bývá na můstku hned vedle kormidelny. Je to vysoko kvůli signálu a zároveň není prodleva mezi vzkazem a odesláním." odpovím a pokud nikdo nemá nic proti, vyjdu na chodbu a začnu pátrat. Nechci jít nikam daleko, skutečně jen projít můstek... |
| |
| lodní můstek "Jdu s tebou," oslovím Emila. Bubínek revolveru jsem zacvakla na místo tak, aby bylo zbylých pět nábojů hezky za sebou a prázdná komora až jako poslední. Všichni (pochopitelně krom Abigail) vědí, že mám jako jediná ze skupiny letitou praxi z armády, takže se ani nikoho neptám, jestli si naši jedinou zbraň u sebe nechám. Nemám sice pouzdro, ale hluboká kapsa mé bundy poslouží místo něj. A jestli se tu schovávají nějací protivníci, připravím jim překvapení, o jakém se jim nezdálo. Nuže, vzhůru do rádiové místnosti. |
| |
| lodní můstek Bylo to tu znovu. I přes různá varování se posádka lodi včetně nově příchozí Abigail znovu rozdělila. Julia a Emil se i v hlubokých nočních hodinách vydali hledat místnost radisty. Sice někde v blízkosti můstku, přesto tak proklatě daleko. Riley, Lars, Abigail, Rune a Tuuri zůstali u ohně na můstku. Kdy to byla Tuuri, která se nabídla že zůstane první vzhůru aby si ostatní mohli odpočinout. Abigail již usnula. Rune v její blízkosti k tomu neměl vůbec daleko a i jemu se oči začly pomalu ale jistě klížit ke spánku. Byla to ještě Riley a Tuuri které měly svou deku a mohly se tak zabublat až po uši. Trvalo to jen pár okamžiků než i Lars v blízkosti ohně začal pomalu klimbat a Riley na tom nebyla o moc líp. Bylo jen na nich, zda se odevzdají sladké říši snění nebo budou ještě malou chvíli vzdorovat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro v blízkosti lodního můstku Jedny dveře které jste našli, jsou do kanceláře kapitána. Další dveře jsou směrem k lodnímu můstku a pak tu byla z malé chodby ještě jedna drobná odbočka, po které když jste se dali tak po pár metrech byly schody výš. A dveře! Muselo to být ono, když jste ale vzali za kliku... Zavřeno. Nebyly zamčené, ale něco za nima bylo. Dveře při troše štěstí šlo otevřít maximálně na několik málo centimetrů. Něco za nima bránilo v tom aby se otevřely víc. I když jste se do nich však opřeli silou jak to jen šlo, překážka nepovolila. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro v blízkosti lodního můstku Jdu s Julií chodbou a jsem vlastně rád, že se mnou jde zrovna ona. Jednak má pistoli a umí s ní zacházet, ale mimo to jsem už předtím viděl, že i v napjatých situacích je klidná a pomoc dalšího člověka se mi může hodit. *Hmm... Tam bychom se ještě podívat mohli, ale určitě to prohledali dobře.* pomyslím si při průchodu kolem kabiny kapitána. *Proč tu nikde nejsou žádná těla... Proč z lodi utekli... Nejsou tu čluny, takže ji posádka asi opustila. Ale proč? Nějaká nemoc? A to nikdo nepřežil? Nikdo loď nenašel za těch skoro 80 let?* běží hlavou další myšlenky než dorazíme až ke kabině, kde by snad měla být velká radiostanice. Dveře se ale odmítají podvolit, takže to vypadá, že máme smůlu... Svítím baterkou škvírou dovnitř ve snaze zjistit, jak to tam vypadá... „Můžeme zkusit použít něco jako páku... Podíváme se do kajuty kapitána.“ navrhnu. Hodil by se třeba věšák, trubka ze skříně, cokoliv... „Nebo je můžem prostě rozbít. Někde jsem tu viděl záchrannou sekeru...“ navrhnu další řešení, ale do toho se mi moc nechce. |
| |
| odní můstek Jen zavrtím hlavou nad tím, že v tuhle hodinu chce ještě někdo prohledávat loď. Já jsem ráda, že máme teplo a díky němu snad vydržíme do rána. Na ničem jiném teď stejně nezáleží. |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro v blízkosti lodního můstku Nad Emilovým návrhem se zachmuřím. "Co to nechat na druhý den? Někteří už šli spát, tak se mi nechce nikam prosekávat." Zkusmo ještě strčím do dveří ramenem, ale samozřejmě se ani nepohnou. "Rune by se skrz určitě dostal. Pojďme se vrátit k ostatním, ráno moudřejší večera." Vlastně sama nevím, proč jsem radši nepřemluvila mladíka, aby další hledání nechal na další den. Možná proto, že na něm bylo vidět, že by stejně vzrušením oka nezamhouřil a pořád by přemýšlel nad možnostmi, jak se spojit s nějakou další posádkou. Navíc my oba jsme lovci pokladů a jaká lepší příležitost k prohrabování se starožitnými předměty na "lodi duchů" se nám naskytne než když jdou takřka všichni na kutě? Kývnu hlavou směrem k můstku. Ono nám to fakt do rána neuteče. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro v blízkosti lodního můstku „Mě taky ne, ale čím dřív zjistíme, jestli se ta vysílačka dá rozběhnout, tím lépe.“ odpovím Julii. Její narážku na to, že Rune je mnohem silnější přejdu a místo toho se snažím dveře otevřít co nejvíc a posvítit dovnitř abych viděl, co je blokuje. „U kapitána určitě bude zrcadlo... Mohli bychom se jím podívat za dveře.“ navrhnu ještě. Sice je mi jasné, že bych se při rozbíjení určitě říznul o nějaký střep, ale co se dá dělat. Každopádně zamířím první do kapitánovy kajuty. Buď najít něco jako páku nebo to zrcadlo. |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro v blízkosti lodního můstku S tichým povzdechnutím se na kolegu usměju a nechám jej jít do kapitánovy kajuty. Není tak velká, abych mu tam byla ku pomoci, akorát bych se tam při hledání pletla. Zůstanu radši u zablokovaných dveří a vyčkám Emilova návratu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro v blízkosti lodního můstku Netrvá to dlouho než se Emil vrátí z kapitánovi kajuty a v rukou drží kousek skla z rozbitého zrdcadla. Stačilo jen správně namířit židli a odvrátit zrak jak se rozletělo na tisíc kousků. Jeden z těch co se mohly použít, nyní měl v moci právě Emil. Když strčíte ruku s kouskem zrdcadla tak abyste viděli co je blokuje nebo co je v místnosti, můžete uvidět za dveřma posunuté police, židli, stůl... Ale proč by to někdo dělal? Z té místnosti určitě nebude jiný východ než kde stojíte právě teď. Když už Emil stahuje ruku zpět, v jednom odrazu si ještě všimne, jak je zeď potřísněna nějakou zaschlou tmavou tekutinou. Těžko říct po té tmě. Jako kdyby na zeď něco vystříklo. |
| |
| soukromá zpráva od Tuuri Hotakainen pro lodní můstek Přikývnu Riley když mi nabídne abych ji vzbudila až budu chtít vystřídat. Zapřela jsem se o parapet u obrovského okna, z kterého bylo vidět na jednu z venkovních palub a do tmy ledového oceánu. Je mlha jako v prdeli. Ušklíbnu se jen. Dala by se krájet a vidět nebylo prakticky nikam moc daleko. Otočila jsem se zpět abych se zase ohřála u ohně a přidala kousek dřeva z nábytku co jsme naštípali. Přemýšlela jsem nad tím, co se tady mohlo stát. Proč jsme narazili na takový divný věci, i když ty mohli mít vysvětlení. Někdo si jen prostě hrál. A jak by do toho zapadala Abigail? Bylo to jako nějaká podělaná reality šou. Pohled mi padl na Larse s Riley, jak se zahřívají pod jednou dekou. Stejně tak Rune s Abigail. Naprosto je chápu. Zahřát se a neumrznout. To je oč tu tuhle noc běží. Tak nějak jsem se i trošku těšila až si taky zalezu pod deku a schoulím se u ohně. Otočím se zpět abych se podívala ven. Zarazila jsem se! Kdo to je?! Pohled mi padl zase na mé čtyři pochrupující kamarády. Emil s Julií šli jinam. Strašáky už jsem tady hodila za hlavu. Hned jsem tady. Otevřela jsem dveře abych se šla podívat na palubu, ale silně za mnou zavrzaly. Snad se nikdo nevzbudil. Dovřela jsem je aby na můstek nešla zbytečně zima a opatrně šla dolů... |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro v blízkosti lodního můstku Jsem celkem spokojený s tím, co jsem našel. Nějaké páčidlo by se asi hodilo lépe, ale co se dá dělat. Poloviční úspěch je aspoň nějaký úspěch... Zajdu pro Julii a vrátíme se ke dveřím do místnosti s radiostanicí. Chvíli laboruju se světlem abych v úlomku viděl obraz interiéru a ne jen odraz než mi konečně začne vše jakž takž dávat smysl... „Vypadá to, jako by se tam někdo zabarikádoval... Ale proč? Vždyť ta místnost je prakticky past. Těmi okýnky by se protáhlo akorát dítě...“ uvažuju nahlas. Bohužel nevidím nic ze samotného vybavení místnosti, takže si nemůžu udělat obrázek o tom, zda jej budeme moci použít. „Chceš se mrknout?“ zeptám se Julie. Přece jen je o něco hubenější, tak by se možná mohla protáhnout o něco dál... |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro v blízkosti lodního můstku Emilovy domněnky nesdílím, ani jeho nadšení tou místností. "Co čekáš? Že se tam vevnitř někdo zabarikádoval a pak tam umřel? Koukáš moc na horory," odvětím bez humoru a přidám vlastní teorii. "Loď je z nějakýho důvodu na moři dýl, než by měla. Prošla mnoha bouřema, možná se i s ledacčím srazila - naposled s naší lodí. Nábytek v kajutě prostě popadal a zatarasil dveře." Mezera mezi futry a dveřmi je opravdu tak pro dítě, sama tam dokážu strčit nanejvýš celou paži, ale přes prsa už je mi škvíra těsná. Nedá se svítit, já se tam nedoatanu. A nějak se mi ani už nechce to zkoušet... |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro v blízkosti lodního můstku Zamyslím se nad tím, co mi Julia poví, ale nedá mi to a stejně jí oponuju „Může být, může být. U židle třeba. Ale víš jak to bylo na Bojovníkovi. Vše přišroubované. To samé tady právě kvůli bouřím nebo čemukoliv jinému. Samo od sebe to nespadlo.“ odpovím, ale nechci se hádat. Do té místnosti se stejně dostat chci a když ne teď, tak ráno určitě. Jinou možnost jak se s někým spojit nevidím vzhledem k tomu, že telefon nefunguje... „Takže se chceš vrátit zpátky na můstek?“ zeptám se |
| |
| soukromá zpráva od Abigail Stowe pro lodní můstek Ve spánku se podvědomě ještě víc schoulím Runemu do náručí. Možná to je únavou, možná pocitem bezpečí v blízkosti někoho další, ať tak či tak, můj spánek je klidný a bezesný. K mému vědomí ponořenému ve spánku pronikne z venčí jakýsi zvuk. Probudím se a zamžourám očima. Snažím se uvědomit si, jestli jsem něco slyšela, nebo se mi to opravdu jen zdálo. Přitáhnu deku víc kolem těla klidně oddychujícího muže, aby i on byl v teple. Rozhlédnu se po můstku... Je tu nějak málo lidí. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale za okny je ještě pořád noc a nezdá se, že by obzor světlal. Pozorněji se podívám na všechny přítomné a snažím se uvědomit si, kolik lidí vlastně chybí. Pokud dobře počítám, tak tři. Julia a Emil někam šli, když jsem usínala, a stále nejsou zpátky. A pak ještě jedna žena. Proč? Proč musí někam v noci chodit? Zaúpím v duchu. Copak jsem jí nevarovala? Ostatní vypadají, že tvrdě spí. Krátce se rozmyslím a nakonec se rozhodnu vzbudit Runeho, přeci jen je jejich kapitán. Natočím se k němu, ruku mu položím na rameno a opatrně s ním zatřesu. "Rune, vzbuď se." Počkám, jestli se začne probírat ze snů, případně to celé zopakuji o něco víc důrazněji. |
| |
| soukromá zpráva od Rune Jarstein pro lodní můstek Zabral jsem. Odfukoval jsem snad půl hodinu tiše pod vousy a v téhle mrazivé noci mě mimo deky a ohně hřála ještě Abigail. Zdálo se mi že na mě mluví právě ona. Nechtěl jsem otevřít oči. Raději bych byl ve své říši snění. Když se to ale opakovalo důrazněji, prostě jsem je otevřít musel. "Co se děje?" Vypadne ze mě tichá otázka zatímco se rozkoukávám kolem sebe. "Ti dva ještě nepřišli?" Položím spíš řečnickou otázku, odpověď je jednoznačná. "Kde je Tuuri?" Tohle mě zajímá mnohem víc. Měla mít hlídku, ale není tady! "Riley a Lars spí?" Tiše se zeptám na další věc co je zřejmá. Asi mám ještě nějak zamrzlý myšlení. |
| |
| soukromá zpráva od Abigail Stowe pro lodní můstek Když konečně otevře oči, potichu zanaříkám. "Oni jsou pryč." Fakt, že tři lidé jsou někde venku, mi zjevně dělá starosti. "Já nevím, když jsem se vzbudila, už tady nebyla." Pokrčím rameny. Na poslední otázku jen kývnu. Nerozumím tomu, kde jsou ti dva, ani proč zatraceně odešla Tuuri o nic víc než Rune, ale nelíbí se mi to. Takhle to taky začalo, vzpomínáš? Ozve se v duchu tichý hlas, ze kterého mi přeběhne mráz po zádech. Ne, nechci to začít znovu. Nechci. Prosím! |
| |
| soukromá zpráva od Lars Gjelland pro lodní můstek Nabídku, kterou jsem dostal mohu jenom stěží odmítnout. Teplá deka i s obsahem. Je tedy pravda, že v jiné situaci a na jiném místě bych si to užil mnohem více než tady na můstku tajemné lodi v mlze. A také nebýt tak unavený. Takže se snažím tvářit, že o nic nejde a je to všechno pro mě naprosto normální. Vždyť přeci takovéhle nabídky dostávám každý den. No nic. Zpátky z říše snění na pevnou zem. Nebo ne tak docela pevné moře. Nic si nenalhávám, je to prostě nouze co nás nutí se takhle chovat. Stejně jako ostatní zavřu oči a začnu dřímat. Nevím kolik času uplynulo když mě probere hovor v blízkosti. Chvilka dezorientace, ale pak zamrkám do záře našeho ohníčku a zbystřím. "Něco se přihodilo?" zašeptám a snažím se nehýbat abych neprobudil Riley. |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro v blízkosti lodního můstku "Může být, může být," napodobím s lehkým úsměvem Emila. "Ale tohle není Bojovník. Je to sto nebo kolik let stará loď, která se zjevila odnikud, neměla by už být ani plavby schopná a přesto tu necházíme napůl šílené lidi, kterým jde někdo po krku." radši zastavím proud svých slov a pevně semknu rty. Co se tím vším vlastně snažím říct? Asi z toho celého zkrátka nemám dobrý pocit, ale sakra, co tak hrozného na nás může čekat v zatarasené místnosti plné haraburdí? "Pojďme to otevřít," pokynu směrem ke dveřím. "Ale když nám to nepůjde, nebudeme nikoho vytrhávat ze spánku. necháme to na ráno, jasný?" |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro v blízkosti lodního můstku „To souhlasím, ale viděl jsem plout i větší vraky. Tohle je stavěné ještě kvalitně z silných materiálů, takže možná i proto ještě pluje. Navíc ta chladná voda tady snad taky trochu konzervuje...“ teoretizuju, ale z tónu mého hlasu jde poznat, že tomu sám zase tak moc nevěřím a snažím se jen přijít na to, proč se tenhle kus ocele už před roky nepotopil. „Bůhví jak dlouho tu byli... Taky jim mohlo hrábnout jen z toho...“ pokrčím ještě rameny. „Dobře, souhlasím.“ odpovím na Juliinu otázku „Jen se odsud chci dostat co nejdřív a kdyby nám k tomu pomohla vysílačka uvnitř...“ dodám ještě |
| |
| soukromá zpráva od Rune Jarstein pro lodní můstek "Kde jsou?" Zeptám se kde oni jsou naprosto klidným a vážným hlasem. Znovu se rozhlédnu kolem sebe a než stihnu Abigail jakkoliv dál reagovat, probudí se Lars. "Julia a Emil se ještě nevrátili." To je to co mi dělá menší starosti. Říkali kam jdou a jsou dva."Tuuri je pryč!" Zavrčím tiše. Vlastně teď ani nevím, jestli se mám zlobit sám na sebe. Měl jsem si vzít hlídku a nechat vyspat ostatní. Kur.a fix! "Buďte tady spolu, půjdu se po ní podívat!" Řeknu rozhodně. [b"Nemůže nikde zůstat sama."[/b] Zvednu se na nohy. Všechno, co říká Abigail jsem přestal brát na lehkou váhu, ať jsem si zprvu myslel cokoliv. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro místnost radisty Stálo vás to spoustu sil. Spoustu funění za který by se nestyděl ani medvěd při svém zimním spánku. A spoustu napnutých svalů. Nebylo to na první pokus. Ani na druhý, ba ani na třetí. Možná jste si i řekli, že už to vyzkoušíte naposledy, dostat se přes ty dveře. Nakonec, podařilo se vám je otevřít na takovou škvíru abyste se tam postupně, se sfouknutým břichem dostali oba dva. Místnost byla kdysi určitě moderně zařízená, ale co bylo to bylo. Byla zdaleka v nejhorším stavu co jste tady zatím viděli. Přístroje, budíky... Všechno je rozbité jako kdyby tady proběhla rvačka. Co šlo a nebylo přišroubované, bylo přesunuto za dveřma. Stůl, židle, nějaký převrácený regál. Nevedl odtud jiný východ. Když svítilnou pořád kroužíte dokola... Co to k čertu je? Přistoupíte blíž k jedné stěně. Je zde stříkanec nějaké tmavě hnědé tekutiny. Nějakou dobu už to zde zřejmě bude a svou původní barvu to již ztratilo. Za zmínění jistě stojí, že ten stříkanec začíná přibližně ve výšce vaší hlavy. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro místnost radisty *Do prdele, dveře zasraný... Neříkej mi, že kurva nepovolíš!* běží mi hlavou během toho, co se snažím přes zablokované a jistě i přirezlé dveře dostat. Už mám sto chutí se na to skutečně vykašlat, ale pořád ve mě doutná naděje na to, že by snad něco z vybavení šlo použít k tomu, abychom se spojili s vnějším světem. Nakonec přece jen něco uvnitř praskne, dveře povolí a před námi se objeví mezera dost velká, abychom se se zatáhnutým břichem (já) a spíš hrudníkem (Julia) dostali dovnitř. Kuželem světla z baterky přejíždím po zničeném vybavení místnosti a zmocňuje se mě beznaděj. „Hmm... Tak tohle nedá dohromady ani MacGyver.“ okomentuju úroveň demolice. Čekal jsem, že přístroje na tom nebudou dobře, ale přece jen jsem doufal, že vzhledem k stáří lodi by stačilo připojit nějakou z baterií a aspoň na chvíli bychom staré elektronky probudili k životu... „Tohle se ale nerozflákalo samo.“ zhodnotím vzhled přístrojů a celkově místnosti „Vypadá to jako krev, ale už dost stará.“ prohlížím si cákanec na zdi a zkusím z něj trochu seškrábnout malým kapesním nožíkem. *Snad by z těch drátů šla udělat aspoň delší anténa k satelitnímu telefonu...* snažím se znovu rozdmýchat naději. Přece jen je možné, že signál ruší jen ta obrovská masa železa, ale moc nadějí tomu nedávám... |
| |
| soukromá zpráva od Abigail Stowe pro lodní můstek Probudil se i Lars, o odchodu Tuuri víme všichni tak asi setejně - nic. Kapitánovi se situace nelíbí, chápu ho, chápu jeho starost o lidi, které má pod sebou, za které nese svým způsobem zodpovědnost, minimálně sám před sebou. Jeho rozhodnutí je pochopitelné, ale jít sám mi přijde jako stejně pitomý nápad, jako když odešla Tuuri. Než ji oni vylákali, ozve se temná předtucha. Nemyslím si, že se šla jen tak projít a nadýchat čerstvého vzduchu. "Neměl bys chodit sám." Zavrtím nesouhlasně hlavou. Nikdo nikam neměl chodit sám, ale s tím už nic neudělám. Postavím se na jedno koleno, zapřu se o něj předloktím a zvednu se na nohy. "Půjdu s tebou." V hlase se mísí rozhodnost a odevzdaností. Nemám z toho radost, vážně ne. Nesnáším tuhle loď a za tmy mi nahání hrůzu, hluboko v duchu jsem přesvědčená, že ještě žiju jenom proto, že jsem se řídila určitými pravidly... a nikam nelezla v noci. Nebo si to celé jen racionalizuješ a žiješ z úplně jiného důvodu... V hlavě se mi zas vynoří obrázek ďasa a jeho světýlka. Otřesu se odporem. Ale jednu věc vím naprosto jistě, ani za nic nechci jen sedět na můstku zabalená v dece a třást se při každém sebemenším šramotu, čekat na ráno napjatá a vyděšená z toho, co najdeme, až otevřeme dveře. Alespoň zůstaneme ve dvojicích, než aby se zas oddělil jen jeden člověk... a někde zmizel. "Loď už znám, pomůžu ti jí najít." Není to otázka, neptám se na svolení. Prostě sám už nikdo nikam nejde, vím, že Rune jít musí a tedy já jdu s ním. Možná je načase přestat se klepat v koutě a postavit se tomu... jim. |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro místnost radisty Přejíždím světelným kuželem po stěnách a zařízení kajuty. Nic tu nedává smysl. Kdo by to tu tak ničil? A navíc v zabarikádované místnosti. Nechám Emila ať zkontroluje stav přístrojů (přeci jen kvůli těm jsme sem v noci lezli) a já zatím přistoupím k podivné skvrně, na kterou mě společník upozornil. Jedním uchem Emila poslouchám - sice mě technické detaily míjejí, ale i tak dávám pozor a vnímám jeho komentáře - a mezitím se věnuji skvrně na zdi. Svítilnu si zaháknu klipsnou za výstřih, abych měla obě ruce volné a viděla si pod ně. Zkusím trochu odrolit, případně seškrábnout nehtem. Pokud je to krev, tak bych ale čekala, že tu někde bude tělo. Cákanec je tak velký, že ten, z jehož hlavy je, určitě neodešel po svých. Mrknu se na zemi a všude pod nábytkem, jestli nenajdu onoho nebožáka. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro místnost radisty Zaschlá krev! Zatímco Emil se snaží sestavit provizorní anténu k satelitnímu telefonu, Julia se pustí do dalšího prohledávání místnosti a hledání těla, které by tu mělo být. Těžko říct jak dlouho vám to trvá. Máte pocit jak kdyby se vteřiny táhly jako minuty a po chvíli zase jako kdyby minut utíkaly tak rychle jako vteřiny. Ať je to tak či tak... Julia po pečlivém prozkoumání místnosti najde na zemi další poměrně velký flek od krve. Tělo však nikde. Ba ani žádná jeho část. Emil zase dokázal svou zručnost a velmi rychle se podařilo vyrobit anténu k satelitnímu telefonu. Dokonce je z něj slyšet i nějaký šum! |
| |
| soukromá zpráva od Rune Jarstein pro kdesi na chodbách Sám vlastně nevím kam mám jít, ale vůbec se mi tady nelíbí. Nevím z jakého důvodu. Vždyť Tuuri mohla odejít jen na záchod, ale co proboha Abigail? Kdo mi to logicky vysvětlí? V tmavých chodbách Cara, kde jde slyšet sténání desítky let staré oceli. Přesto je v překvapivě dobré kondici. V tmavých chodbách Cara nejde mnoho vidět. V jedné ruce držím malou baterku a druhou rukou zašmátrám pod bundu na úrovni žeber. Vytáhnu pistoli. Cz 85. Nikdy jsem ji asi ani nepotřeboval, ale všechno je jednou poprvé. Posvítím baterkou do všech stran. "Kam by takhle pozdě v noci mohla jít?" Zeptám se Abigail jako kdyby snad měla znát odpověď. "Nevíš kde jsou záchody? Co když musela jen tam?" Pomalu postupuji vpřed naslepo chodbou. Nevím kam, ale pokračuji. "Mohla něco vidět na palubě?" Napadne mě. Z lodního můstku je tam obrovské okno. Jinam by přece nešla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro lodní můstek Julia a Emil se dosud nevrátili. Rune a Abigail šli hledat Tuuri která zmizela a nikoho asi ani nevzbudila. Na můstku jste zůstali sami. Riley a Lars. Co ale teď? Oheň příjemně praská. Plamínky neposedně přeskakují z jednoho kusu rozštípaného nábytku na druhý, dokud jej úplně nepohltí. Od úst vám sice při každém výdechu vyjde malý obláček páry, ale je zde dostatečné teplo. Počkat jak se někdo vrátí? Držet dál hlídku nebo jít spát? Co můžou Emil s Julií dělat tak dlouho v nějaké místnosti rasisty nebo kam to šli? Dá se vlastně věřit Abigail a udělal Rune dobře že šel sám jen s ní? Co když šla Tuuri jen někam na záchod? Otázek bylo spoustu, ale jen velmi málo správných odpovědí... |
| |
| soukromá zpráva od Abigail Stowe pro kdesi na chodbách Baterku držím sklopenou, svítím si s ní na zem před nohy, abych o něco nezakopla. Batoh jsem nechala vedle dek na můstku, nemyslím si, že bych cokoliv z toho potřebovala. Nůž mám stále v pouzdru pod bundou u pasu, ale spíš jen ze zvyku. Chodby Cara jsou temné a stísněné, po zádech mi přeběhne mráz. Chvíli se zastavím a poslouchám, jestli neuslyším něco. co by nás zavedlo za Tuuri, ale kromě skřípění a nářku kovu neslyším nic. Ve světle baterky se zaleskne kov kapitánovy pistole. Nemyslím si, že by ti na lodi šli zranit nebo zabít kulkou, nahlas ale nic neřeknu. Třeba se tak cítí jistější, jen doufám, že to neskončí špatně. "Toalety jsou tam." Ukážu rukou do jedné z temných chodeb. "Ale nemyslím si, že šla zrovna tam." To by přece někoho probudila, řekla by to. Pak Rune zmíní palubu, to mi už přijde pravděpodobnější. "Mohla." Odpovím po krátkém zamyšlení. "Já..." krátce se zarazím, jestli mám pokračovat. "... někdy jsem slyšela kroky, jakoby někdo přecházel za dveřmi mojí kajuty." Asi si bude myslet, že jsem blázen, ale co na tom záleží. "Mohla někoho vidět." Což by vysvětlovalo víc, že se jen tak sebrala šla, pokud šla za něčím, někým... Takže je rozhodnuto, zamíříme tedy nejkratší cestou na palubu. Navíc na palubě pokryté sněhem by měly být vidět stopy, tak bychom mohli rychle zjistit, jestli tudy před námi šla. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro místnost radisty Sbírám dráty z rozbitých přístrojů, nějaké i rovnou vytrhávám a strhávám z nich izolaci, abych je propletl a vytvořil tak lepší vodič než je naše klasická anténa. Je to sice primitivní, ale snad by to mohlo po napojení na starou lodní anténu trochu zvýšit dosah našeho telefonu. „Našla jsi něco zajímavého?“ zeptám se během toho Julie. Pak už jen najdu kabel od vysílačky k anténě a připojím ho (nacpu zkroucený drát) do konektoru pro externí anténu na našem telefonu. „Chytám nějaký šum...“ oznámím Julii a zkouším vytočit číslo pobřežní stráže. Ti by nám mohli pomoct asi nejlépe. Zhruba si pamatuju, kde jsme s Bojovníkem byli, ale od té pozice jsme se už stejně vzdálili... |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro 19. prosince 2020 v noci Severní ledový oceán, cca 100 km od Medvědího ostrova Ať se rozhlížím jak chci, nikde nenacházím to, co hledám. A to je hodně zvláštní, vzhledem k faktu, že místnost je zabarikádovaná zevnitř. "Je tu krev, ale tělo žádné," oznámím Emilovi a ukončím prohlídku kajuty. Radši se podívám jak je na tom můj společník. Už mu to i šumí a chrastí, takže se evidentně k něčemu dopracoval. Nebudu mu do toho mluvit, on ví nejlépe jak navázat spojení s pevninou, nebo aspoň jinou lodí. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro místnost radisty „Hodně stará nebo čerstvější?“ zajímám se o krev, kterou našla. Kdyby to bylo čerstvější, trochu by to nabouralo její teorii o tom, že se tu těžko někdo zabarikádoval... „Je to všechno zatraceně divné...“ dodám ještě |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro 19. prosince 2020 v noci Severní ledový oceán, cca 100 km od Medvědího ostrova "Je stará, už dávno zaschlá," odpovím Emilovi. "Je ale divné, že nikde není žádné tělo. Vlastně mi vrtá hlavou, jak se odsud dostal ten, kdo zabarikádoval dveře. Takhle zevnitř to nevypadá, že by nábytek náhodně popadal na dveře." Je to tu zase - víc otázek než odpovědí. Zkusím si posvítit i na strop a trochu lépe prohlédnout zbytek kajuty, ne jen podlahu. Hledám jakýkoli možný průlez, větrací šachtu, prostě cokoli, co by mi pomohlo objasnit záhadu kolem chybějícího těla. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Gjelland pro 19. prosince 2020 v noci Severní ledový oceán, cca 100 km od Medvědího ostrova Rune si to vymluvit nenechal a vyrazil do noci. Hlavně, že tvrdili, že se mají šetřit baterie, ale chápu ty obavy o ostatní. Snad se v pořádku vrátí. Sice se mi vůbec nechce z pod vyhřáté deky, ale když už jsem se probral tak ať je to aspoň trochu užitečné. Opatrně se vymotám z látky a postavím se. V páteři nepříjemně zakřupají obratle. Tohle mi moc nesvědčí, takže udělám několik kroků tam a zpátky abych se více protáhl. Poté přihodím další kusy dřeva do koše aby nevyhasl. Zkontroluji temná okna, ale je tam jenom černota. Nic v dohledu jak se dalo očekávat. Takové štěstí nemáme. Strčím ruce do kapes a změřím pozornost na plameny. Hledím do nich a čekám kdo se objeví jako první. Nechci jít spát, někdo musí hlídat kdyby se ostatní vrátili tak aby se zase nerozprchli do všech koutů. Aspoň, že Riley si odpočine. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro místnost radisty Jen na Julii hodím pohled ve stylu já ti to říkal... a pousměju se. „Mě se to hned nezdálo. Ale to i u toho, co říkala Abigail. Na to, že tu nebyla sama je tu málo mrtvol... Beru, že původní cestující utekli na člunech. To bych chápal... I když nic nenasvědčuje náhlé evakuaci. Ale i tak bych čekal, že najdeme někde nějaké tělo nebo známky jeho odtáhnutí...“ poukážu na velkou skvrnu na zemi. I kdyby tělo jen zvedali, vypadala by asi jinak... „Na téhle lodi je něco špatně. Kurevsky špatně.“ prohodím a dál se pokouším rozchodit telefon. |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro 19. prosince 2020 v noci Severní ledový oceán, cca 100 km od Medvědího ostrova Emil se nějak rozpovídal, ale všechno, co říká, mi dává smysl. Pokračuji v obhlídce kajuty a při tom rozvíjím naše konspirace. "Hodil by se nějaký lodní deník. Tahle loď je asi příliš stará na to, aby tu byl nějaký záznamník rádiové komunikace, nebo se mýlím? Co myslíš ty?" |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro 19. prosince 2020 v noci Severní ledový oceán, cca 100 km od Medvědího ostrova "Kde všichni jsou?" |
| |
| soukromá zpráva od Lars Gjelland pro 19. prosince 2020 v noci Severní ledový oceán, cca 100 km od Medvědího ostrova "Ach, vzbudil jsem tě? Promiň," omluvím se za to co jsem způsobil a sednu si naproti Riley abych jí mohl odpovědět na její otázku. "Podle všeho se Tuuri vydala někam pryč když jsme spali no a Rune s tou záhadnou dívkou se jí vydali hledat," bezradně rozhodím ruce. Jistě jí nemusím vyprávět o tom jak nebezpečné je chodit po starém parníku, který se rozpadá ve dne natož v noci. Může tu být tolik skrytých nebezpečí že je ani nedokážeme spočítat. Stačí jenom hloupé zakopnutí na schodech. I to dokáže být samo o sobě nepříjemné, ale když se tomu přidají ještě tyto okolnosti tak je vyloženě život ohrožující. Co vím, tak první zásada pomoci někomu v nouzi je v první řadě neohrozit sama sebe, bohužel to však příliš lidí nedodržují. "Jo a Emil a Julia se také ještě nevrátili," podotknu zjevnou skutečnost. Pokusím se trochu usmát, ale samotného mě to docela trápí. Takhle se tu navzájem všichni poztrácíme. |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro 19. prosince 2020 v noci Severní ledový oceán, cca 100 km od Medvědího ostrova Zprávy od Larse nejsou ani trochu povzbudivé. Tiše si odfrknu. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro místnost radisty Zamyslím se nad tím, co říká Julie... I to, co říká ona dává smysl a i když mě lodní deník napadl, na můstku nikde nebyl a vytěsnil jsem ho z hlavy... „No, lodní deník by byl na můstku nebo v kapitánově kajutě. Ale předpokládám, že si ho kapitán vzal s sebou...“ nebo bych to tak aspoň udělal já, kdybych loď opouštěl. „Ale ten záznamník by tu být měl. Tohle byl telegraf, vyjíždí z toho takové pásky, které se pak vlepují do stránek v sešitě...“ ukážu na přístroj vypadající jako nějaká archaická tiskárna na účtenky. Taky to vyklepávalo jen tečky a čárky, které pak musel radista přepisovat... Někde by tu skutečně být měl... |
| |
| soukromá zpráva od Lars Gjelland pro 19. prosince 2020 v noci Severní ledový oceán, cca 100 km od Medvědího ostrova "Nechci tvrdit, že nemáš pravdu, ale snaž se je pochopit," namítnu. "Rune je v docela těžké situaci. Možná na to nevypadá, ale nejspíš si vyčítá to co se stalo a že jsme skončili tady. Že je to celé jeho vina a také má strach. Strach pramenící ze zodpovědnosti. Bojí se co s námi všemi bude a hrozně touží to všechno napravit. Chce na všechno dohlédnout a mít vše pod kontrolou. Proto může občas jednat trochu zkratkovitě a ne s takovým odstupem jak by se slušelo." Snažím se ospravedlnit kapitánovo jednání. Není to jednoduché pro nikoho z nás. "A ostatní... Lidská zvědavost je velmi silný motor. Dokáže občas i zatemnit úsudek. Sám to znám," slabě se usměji při vzpomínce na minulost. "A když se k tomu přidá ještě vztek a frustrace..." nedořeknu to a jenom pokrčím rameny. Jsme v pořádně bryndě a podle toho to tak vypadá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro místnost radisty Zatímco se domlouváte co a jak dál... Ze satelitního telefonu šel před chvílí šum. Ten šum ale začíná mít reálné obrysy nějakého hlasu. Jistojistě je to hlas mužský. Slovům ale nerozumíte. Musí to být nějaký rus nebo někdo z rozpadlého sovětského svazu. Šeptá... Jeho hlas je ustrašený a místy se spojení přeruší. S napětím posloucháte a pokud jste se ho snad snažili přerušit a oslovit, nereaguje. Jeho šepot postupně přechází v panická slova, hluk, rámus co jde z rádia přeruší jeho křik. Hned na to se ozve tupá rána jako když někdo z ramen shodit pytel brambor na zem. Najednou je ticho. Než se ozve ten šum znovu. Nyní se ozve ženský hlas. "Vítejte... Emilovi se snad postaví všechny chlupy na těle. Má velmi silné podezření komu patří. ...na palubě." Inke!!! "Snad si nemyslíte, že se odtud dostanete?!" Mluví velmi srozumitelně v norštině. Pak už je telefon úplně hluchý... |
| |
| soukromá zpráva od Rune Jarstein pro kdesi na chodbách Někdo přecházel za dveřmi? Mohla někoho vidět? Zastavím se abych se podíval na Abigail a přistoupil k ní až do těsné blízkosti. Zbraň jsem samozřejmě dal do pouzdra a vzal Abigail za ruku. Ani jsem si to pořádně neuvědomil, ale vždycky tak beru svou dcerku, když si s ní chci promluvit. "Koho mohla vidět?" Vím v jakém byla Abigail stavu když k nám přišla s Emilem a Julií na můstek. A nechtěl jsem ji nějak víc rozhodit, ale potřebuji vědět víc. Třeba ještě něco ví, třeba taky ne. A když mi řekla že slyšela kroky... Srdce mi začíná bušit jako o závod. "Ty jsi taky někoho viděla? Nebo jen slyšela?" Jsem napnutý jakou vlastně dostanu odpověď. "Kdo můžou být oni?" |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro místnost radisty „Hele! Něco to chytá!“ zastavím Julii a zvolám nadšeně. Opravdu si myslím, že jsem se spojil s někým, kdo nás odsud dostane. I když slyším něco jako ruštinu, neodradí mě to. Myslím si, že to může být jen nějaká jiná loď s posádkou Rusů poblíž. „Tady Emil Soldberg. Trosečníci z lodi Arktický bojovník. Nacházíme se na vraku zhruba na 74°26′28″ s. š., 19°2′56″ v. d....“ začnu anglicky, ale vzhledem k tomu, že nám muž neodpovídá a slyším v jeho hlase zděšení, rozhlédnu se kolem a dojde mi, co zrovna slyšíme. Při zvuku dopadu předmětu na podlahu se otočím ke skvrně na zdi a následně na flek na zemi. „To byl asi...“ prohodím a ukážu postupně na obě skvrny. Než se ale něco dalšího stane, ozve se opět šum a pak se signál vyčistí. Než se k nám donese další hlas. „Do prdele!“ vyskočím z otočné židle, kterou jsem si postavil ke stolku s telefonem. Hlasitě dýchám „Inke?!? Jsi to ty?“ zkusím zvednout telefon a odpovědět. Ale logická reakce to moc není, což lze poznat i podle toho, jak mi přeskakuje hlas. „To byla moje snoubenka...“ oznámím do ticha „...slyšela jsi to taky?“ zeptám se Julie kdyby to snad náhodou byly jen mé představy... |
| |
| soukromá zpráva od Abigail Stowe pro kdesi na chodbách Po tváři mi přeběhne překvapený výraz, když se Rune otočí a přijde až těsně ke mně. Vezme mě za ruku, má teplou dlaň. Jeho gesto mě sice trochu zarazilo, ale neucuknu, vlastně to je docela příjemné. Vzhlédnu do jeho očí, můj pohled je zraněný a oči se slabě lesknou. Po dlouhé době mám pocit, že na to nejsem sama. Nad otázkou si povzdychnu, hledám správná slova, nebo přesněji přemýšlím, jak vlastně vůbec slovy popsat to, co se dělo. "Stín." Odpovím v první chvíli neurčitě. "Slyšela i viděla. Kroky po chodbách, ozvěny hlasů... odraz v zrcadle, nebo postavu ve stínech." Jak mě zaplavují vzpomínky, pohled znepřítomní a sevřu jeho ruku pevněji. Tentokrát to je jiné, srdce se mi rozbuší, ale nehroutím se jako na můstku. "Pocit, že tě někdo sleduje, že nejsi sám." Myslela jsem si, že blázním, že ztrácím zdravý rozum. Jenže nejsem jediná, na koho loď takhle působí. "Vyhýbala jsem se jim." Vytěsňovala ty zvuky, příliš se nerozhlížela, nepátrala. Protože když nahlédneš do propasti, i ona nahlédne do tebe. Jenže teď nejsem sama, mám pevný bod, o který se mohu opřít, někoho, kdo mě drží, abych do té propasti nespadla. "Nejsou to lidé." Zavrtím hlavou. Pak si vzpomenu na otázku, kterou jsme si kladli i my, když jsme sem přišli a začali prohledávat loď, než se všechno změnilo. "Našli jste nějaká těla, kostry...?" Protože tenhle blbý parník přece měl posádku, pasažéry... jejich věci jsou ještě v kajutách. Stoly v restauraci prostřené. Jak by všichni odešli z minuty na minutu. Jenže jsem nikde nikdy neviděla nikoho mrtvého. |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro místnost radisty Z ničeho nic vysílačka ožije, ale z hlasů, které se z ní ozývají, nemám pranic dobrý pocit. Nechám mluvit Emila a sama jen poslouchám. Ne že by mi to bylo platné, ani jedné z řečí nerozumím (rozuměla jsem jen tomu "vítejte"). "Jen klid," oslovím mladíka. Hlas mám opět klidně racionální, jako když jsem uklidňovala tu novou dívku Abigail. "Jak by se s námi mohla spojit? A co vlastně říkala?" |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro místnost radisty Trochu se uklidním, když vidím, jak v klidu Julia je, ale stejně se můj tep dost blíží infarktovému. „Přivítala nás na palubě...“ přeložím jí první sdělení „A pak řekla: Snad si nemyslíte, že se odsud dostanete...“ dodám i zbytek. Fakt si teď nejsem jistý tím, jestli jsem to slyšel jen já a jsem blázen, nebo to bylo skutečné... |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro místnost radisty Na moment se zamyslím, ale smysl mi to stále nedává. hodně divné je i Emilovo rozčilení, což je přesně opačná emoce, než jakou bych čekala od rozhovoru se snoubenkou. "Co ta má společného s touhle lodí? A co mají její slova vlastně znamenat?" Zmlknu. Dojde mi, že se neptám toho pravého, vždyť Emil sám je ještě zmatenější než já. Radši se zeptám na něco, na co můžu dostat odpověď: "Jaký dosah má ta vysílačka? Dokážeš určit směr a vzdálenost místa, odkud s námi ta tvá snoubenka mluvila?" |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro místnost radisty Naprosto nevěřícně se na Julii dívám a nejsem schopný jí normálně odpovědět. Nebo aspoň ne hned. „Jak to mám sakra vědět?!?“ zeptám se dost nahlas „Byl to její hlas, ale kurva to nemohla být Inke! Je sakra daleko odsud a už vůbec nemá přístup k vysílačce. Navíc by se těžko napojila po vysílání toho Rusáka. Nebo ti přijde normální, že slyšíme něco, co zatraceně odpovídá možná posledním událostem tady a pak se ti ozve hlas snoubenky, která si myslí, že jsme pořád spokojeně na Bojovníkovi a uvítá nás na tomhle plovoucím kusu šrotu?“ ptám se a s každou větou je můj hlas o něco hlasitější. I když se snažím nekřičet a nevzbudit ostatní na můstku. „A dosah? Netuším... Normálně se satelitním telefonem spojíš s kýmkoliv na světě... Já ale žádné číslo nevytáčel a zkoušel chytit veřejné frekvence... Ale s touhle anténou a tímhle rušením... Fakt nevím. S tou původní vysílačkou, co tu byla bychom se dokázali spojit s loďmi u pobřeží USA, ale klidně i Evropy...“ dodám odpověď i na její druhou otázku. Co se týče směru, ten bych stejně neurčil vůbec |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro místnost radisty Tiše sleduji Emilovu prudkou reakci a do jeho emotivního monologu nijak nevstupuji. Je vidět, že on sám si nic z rádiové komunikace nedovede vysvětlit, tak ho nebudu vytáčet dalšími dotazy. Svou roli v tom celém jistě hraje únava, stres z potopení naší lodi, a to nevylučuji ani možnost, že na téhle staré kocábce může být kdovíjaká chamikálie, které jsme se tu nevědomky mohli nadýchat a teď si hraje s naší představivostí. "Vraťme se na můstek a odpočiňme si," navrhnu klidným hlasem. "Až si odpočineme, přijdeme na to, co se tu děje." |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro místnost radisty „Ale slyšela jsi to taky, ne??“ zeptám se ještě Julie jako bych potřeboval její ujištění „Dobře, pojďme...Asi jim to nebudeme říkat, co?“ dodám ještě po chvíli. Sbalím náš telefon a vykročím k chodbě |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro místnost radisty "Slyšela, jen jsem nerozuměla slovům, musel jsi mi to přeložit," přikývnu a starostlivě se na Emila podívám. Jasně, dějí se hodně divné věci, které nejsou tak snadno vysvětlit. Snad si s námi jen pohrává únava a stres a kdo ví co dalšího. "Nechala bych to až na ráno, zatím bychom jen dělali paniku a tu teď nepotřebujeme. Kdyby se někdo ptal, tak se nám s nikým spojit nepodařilo, ano?" Neusmívám se, myslím to zcela vážně. Snad se mladík uklidní, než se vrátíme za ostatními. |
| |
| soukromá zpráva od Rune Jarstein pro na palubě To co mi Abigail řekne... Cítím se jako v nějakým špatným filmu. Nevím co na tom může být všechno pravdy, co bude jen výplod fantasie po tom co tady byla Abigail sama... Musím ale říct jedno. Nejraději bych byl doma u krbu, s teplýma bačkorama na nohou a v ruce měl hrnek svařeného vína. Do toho bych poslouchal dceru jaký měla den. "Ne. Žádná těla, žádné kostry." Zakroutím jen hlavou ze strany na stranu. Je to další divná věc. Po tom co jsem dneska už viděl. "Kdo na tebe čeká doma?" Úplně odbočím od všech otázek co dneska Abigail dostala. Říkal jsem si, že toho taky musí mít určitě dost a normální rozhovor nemusí být na škodu. Netrvalo to ale vůbec dlouho, než jsme se ocitli na palubě. Zima. Přitáhnu si k sobě límec své bundy a namířím si to přímo vpřed. Rozhlížím se kolem sebe, ale nic zvláštního nevidím. Nic a nikoho. "Tuuri?!" Zavolám nahlas. Ticho. Jen nárazy vln do parníku jsou mi odpovědí. Pohled mi padne na okna, kde je můstek lodi, kde by měli být ostatní a kde jsme ještě před chvílí byli. Vidím tam jen mihotavé světýlko ohně který tam je a plní svou roli dokonale. Dává teplo. Když jsem se otočil zpět na Abigail... "Támhle." Ukážu rukou a hned se i tím směrem vydám. Je to jen několik metrů kde jsem viděl na zemi nějaké světlo. "To je mobil Tuuri!" Displej svítil a bylo na něm standardní pozadí Samsungu. Znovu jsem se rozhlídl kolem sebe. Nic. Ani nejmenší nápověda kudy by mohla jít. Mobil jen zhasnu a strčím do kapsy. "Tuuri!" Zavolám znovu. Je na mě vidět nervozita. Rychle se otočím kolem dokola a jen rozhodím rukama. |
| |
| soukromá zpráva od Abigail Stowe pro paluba "Posádka, pasažéři... kde teda všichni jsou?" Zavrtím nechápavě hlavou spíš sama pro sebe. Přijde mi, že jsem Runeho zneklidnila, radost mi to nedělá, ale možná je to tak lepší, třeba bude opatrnější... Ačkoliv sama jsem vlastně až podivně klidná. Spíš než hrůza, je to temná předtucha. Jeho otázka mě vytrhne z hloubavého zamyšlení a naslouchání ozvěně vlastních kroků, do které jsem se začínala nořit. Pravdou je, že při rozhovoru jsou mrtvé chodby parníku o něco snesitelnější. "No... vlastně asi nikdo." Vypadne ze mě. "Ne že bych neměla rodinu, ale ta je daleko. V Norsku jsem na univerzitě, bydlím sama..." ... a moji dva nejlepší přátelé jsou mrtví tady. Ta myšlenka zastudí víc než ledový poryv větru, když vycházíme na palubu. Rune se vydá dál po palubě, ale já zůstanu ve dveřích. Baterku namířím na zem a ve vrstvě sněhu a jinovatky pečlivě hledám stopy. Pomalu postupuji směrem k oknu na můstek. Dívám se nejen po stopách Tuuri, ale i po stopách toho, koho mohla skrz okno z můstku vidět. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro místnost radisty „Dobře, dobře. Jsem rád, že to nebyl jen výplod mé fantazie.“ odpovím už o něco klidnější. Stále ale celkem zhluboka dýchám a snažím se uklidnit. „Dobře, to zní rozumně. Všichni se určitě chtějí prospat a tohle by jim nijak nepomohlo.“ přikývnu pomalu na Juliin návrh. Ještě jednou se rozhlédnu po místnosti než přejdu ke dveřím na chodbu... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro lodní můstek Lars debatuje s Riley, když uslyší kroky. Netrvá to dlouho a ve dveřích se objeví Julia a Emil. Vlastně už chybí jen zjistit kde je Rune, Abigail a Tuuri a jste zase všichni pohromadě. Pak už zjistit jak se dostat z týhle zpropadený lodi a je vyhráno. Co je ale krásný na lodním můstku je to, že už je zde od ohně celkem příjemně. Noční hodina opět pokročila a kdo se podívá na hodinky, může zjistit že už je skoro půl třetí. Ale co teď? Prospat zbytek noci a nabrat síly na ráno? Nebo jít hledat další tři členy vaší výpravy? A je vlastně bezpečné být někde s Abigail? |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro lodní můstek Teplo a světlo z ohně na můstku dává celé místnosti skoro až domáckou atmosféru. Několik z nás tu ale stále není, přestože je hluboká noc. Myslela jsem, že jen my s Emilem jsme sovy, kterým nejde usnout. Beru si deku, zachumlám se do ní a sednu si poblíž Riley. "Myslela jsem, že budete spát. Kam šli ostatní?" |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro lodní můstek Lars je až moc velký dobrák. Jeho slova jsou ale rozhodně k zamyšlení. To už se ale vrací, alespoň část, posádky. Prohlédnu si Julii a Emila. |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro lodní můstek "My se byli podívat do kajuty navigátora, jestli tam není provozuschopná vysílačka," naznačím směr, odkud jsme s Emilem přišli. "Zatím ale máme smůlu," dodám na vysvětlenou a změním téma. "A řekla Tuuri kam jde?" otážu se Riley a Larse. Pevně doufám, že si šla jen odskočit a jen jí to trochu dýl trvá. Představa že se tu někde ztratí (a spolu s ní i další dva lidé) mě klid nedodává. Tahle loď je hotové bludiště. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Gjelland pro lodní můstek "Neřekla nikomu nic," zavrtím hlavou. "My jsme spali a Tuuri hlídala. Když jsme se vzbudili už byla pryč. Žádný vzkaz. Nic. Na to aby si jenom došla na záchod je pryč už docela dlouho. Se bojím, že se jí něco mohlo stát." V hlavě mi znovu zazní varování té dívky, kterou jsme tu našli. Jak říkala, není tu sama. Mohla Tuuri někoho zahlédnout? Dobýval se sem někdo? Známky zápasu tu žádné nejsou což mě trochu uklidňuje, ale i tak jí mohl klidně někdo vylákat ven a pak... Navíc i kapitán je pryč. Klidně to celé může být past. Ta dívka to mohla jenom hrát. Malá a vyděšená a pak... Odvést ho pryč. Předtím mě to nenapadlo, ale teď když jsem měl víc času o tom přemýšlet by to takhle klidně mohlo být. Zatím si své domněnky nechám pro sebe. Nechci nikoho zbytečně vyplašit. |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro lodní můstek Dám si ruce v bok a nesouhlasně zakroutím hlavou. Tohle se mi vážně nezdá. "Chápu to správně, že Tuuri odešla z hlídky a nechala vás všechny spát nehlídané? A pak se po probuzení pro ni vydala ta nová holka Abigail spolu s Runem?" Tohle vůbec nedává smysl. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro na palubě Když stojíš pod oknem na můstek a rozhlížíš se kolem sebe... Bez světla na palubě nikdo z můstku nemůže vidět nikam daleko. Snad jen... Nejzajímavější místo je směr k bazénu na přední palubě. Prostory, kde kdysi mohly být nějaké převlíkárny, místa pro lehátka. Toto je však schováno za dalšími dveřmi, které tam vedou přímo z paluby. Žádné stopy však nevidíš. Snad je to jen tím, že se sněhem který dopadne na palubu si právě prohraje čerstvý vítr a případné stopy tak hned změní svůj tvar i směr. Když jsi ale udělala pár kroků směrem k tomu bazénu a jeho zázemí, Runeho máš stále v dohledu. Co za stopy však počasí nedokázalo zavát, byla doslova louže čerstvé krve! Čí ale byla a kam kdo odtud mohl zmizet? |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro lodní můstek "Chápeš to naprosto přesně." |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro lodní můstek "Jak je to dlouho co ti dva odešli za Tuuri?" zajímám se. Třeba to nic není, třeba jsou tu co by dup. ale proč by Tuuri odcházela sama, když navíc měla držet hlídku? |
| |
| soukromá zpráva od Abigail Stowe pro na palubě Pátrání po stopách se moc nedaří. Ale pak si všimnu temné skvrny na bílém sněhu. Suše polknu, dech se mi zadrhne v krku. Dlouhých pár vteřin na tu kaluž jen zírám, pak se konečně pomalu pohnu. Prohlédnu si skvrnu pořádně, její velikost a tvar. Jestli z ní vedou další kapky, nebo cákance krve naznačující, že někdo zraněný třeba utekl. Pak se skloním a dotknu se krve prsty, abych poznala, jak může být stará, jestli je ještě mokrá, nebo už zmrzla. Soustředit se na tyhle věci drží moje myšlenky na uzdě... a já je chci mít pod kontrolou, protože jinak by se stočily k tomu, co se tady tak asi mohlo stát, k temným představám a ještě temnějším, děsivým vzpomínkám, protože přesně stejně zmizel můj přítel, zůstalo po něm jen tratoliště krve. Pevně zavřu oči a několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu. Pak zavolám Runeho, který je kousek ode mě na palubě. "Rune! Tady, něco jsem našla." Přes veškerou snahu, zní můj hlas přiškrceně. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Gjelland pro lodní můstek "Nevím přesně, ale je to již příliš dlouho na to aby to byla jenom cesta na záchod. Pokud tedy nemá nějaké zažívací obtíže," podotknu. "Jediné co mě napadá je, že na ně můžeme zkusit zavolat. Třeba jsou někde blízko nebo se zrovna vracejí. Aspoň tak poznáme, že jsou v pořádku." Zkusím něco málo navrhnout. Není to příliš, ale pořád je naděje, že si to představujeme jenom moc černě. |
| |
| soukromá zpráva od Emil Solberg pro lodní můstek A to jsem si říkal, že bude divné, když přijdu až já s Julií po takové době... Každopádně nejsem nadšený z toho, že se už během první noci takhle ztrácí lidi. Se jako vůbec nedívají na horory? Když už,Eli je jít hledat všichni pohromadě. Takhle je klidně možné že se Tuuri někam propadla podlahou a když ji šli hledat, propadli se díky společné váze i Rune s Abigail... "Tak co? Jdeme je hledat všichni dohromady nebo prostě budeme dál čekat jestli se nevrátí?" navrhnu když vidím, že se nikdo k ničemu nemá... Nevím úplně co si myslet o Abigail, ale nepřipadala mi jako někdo, kdo by chtěl zabíjet... |
| |
| soukromá zpráva od Julia Fergusson pro lodní můstek Dlouho trvalo, než se někdo odhodlal k odpovědi. Emilova otázka tíživě visela ve vzduchu, doléhajíc na ostatní svou naléhavostí. "S touhle lodí je něco v nepořádku," začnu ze široka. "Z mlhy se z ničeho nic vynoří tahle prastará loď a během pár minut zničí Arktického Bojovníka. Pak tu najdeme tu holku Abigail, samotnou a blekotající něco o únoscích a vraždách. Tuuri se ztratí, pak Rune a s Abigail a teď jsme nejspíš na řadě my." Rozhlédnu se po okolo sedících společnících, jejichž mlčenlivé tváře jsou osvětlovány blikotajícím světlem ohně. "Jsme unavení, vystresovaní a činíme špatná rozhodnutí. Můj názor je, že bychom se my čtyři od sebe neměli odlučovat. Zůstaňme tady až do svítání a pak se uvidí. Dva budou vždy držet hlídku, pak je vystřídají ostatní dva. Souhlasíte?" |
| |
| soukromá zpráva od Riley Coldwell pro lodní můstek Konečně Julia řekla něco, s čím souhlasím. Tahle loď je nebezpečná i bez báchorek o vrazích a únoscích. Je div, že vůbec ještě drží po kupě, a prohledávat jí, nebo hledat někoho za tmy, je čiré šílenství. |
| |
| soukromá zpráva od Lars Gjelland pro lodní můstek "Moje řeč," souhlasně kývnu hlavou. "Možná to není tak docela fér vůči kapitánovi a Abigail, ale v mrazu a ve tmě zkoumat neznámé prostory je zkrátka příliš nebezpečné. Až bude světlo budeme mít více šanci je najít pokud se do té doby sami nevrátí." Zdá se že tím je to uzavřené. Všichni jsme unavení a nervy nám pracují. Bylo by až příliš snadné udělat nějakou chybu. "S Riley jsme trochu spali, tak teď si odpočiňte zase vy," pobídnu naše dva průzkumníky ať také konečně zařvou oči a vyspí se. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR