Bez barev... Jen odstíny šedé a další... A jak to bylo smutné! Nevěděla jsem, co mám dělat, byla jsem nešťastná, ale stále jsem žila se svou černobílou rodinou.

Vždycky mi říkali, že jsem jiná, že jsem krásná, barevná... Ale barevnost mi život neulehčovala, byla jsem prázdná, byla jsem slepá tě barvám a byla jsem jsem slepá všemu, co bylo tak smutné. Nikdy jsem se nemohla dostat někam, kde by mě barvy naplnily a i když jsem byla slepá, věděla jsem, že se nikdy nedostanu z tohohle vězení. Žila jsem dlouhé roky ve smutku, malovala jsem a to mi poskytovalo jediné potěšení. Jediné potěšení. Byla jsem jen já a moje víra v Boha, který se mi zdál barevný. Který se jevil v mých snech jako něco, co mě utěšovalo, co mě nutilo žít dál, ale potom zmizel i on a já věděla, že je konec.

Mohla jsem si vrazit nůž do břicha. Zbyla jen černá jizva. Mohla jsem se pokusit se oběsit. Na krku jsem měla bílé pruhy a nakonec jsem si stoupla na kraj katedrály a nadechla se. Pokud mě něco má osvobodit, byla to ta katedrála. A já věděla, že když skočím, poprcé uvidím vše, co jsem si vždy přála vidět.

Jsou chvíle, kdy bych si byl přál, aby tahle část světa neexistovala. Tak šedá, tak smutná. Bez barev, bez pozdvižení. Byl jsem hlupák, když jsem se tady ocitl poprvé. Plýtval vlastními barvami pro potěchu a oblbování ostatních, přeháněl to tak dlouho, dokud nezbylo nic, co by mě vystihovalo. Co jsem mohl dělat jiného, než se toulat světem, kde jsem nebyl víc, než ta největší lůza? Byl jsem agresivní, alespoň malou útěchu mi přinášelo vidět krev, která stříkala z nepřítele poté, co jsem mu omlátil hlavu o šedou stěnu. To byl ten jediný moment, kdy mi na tváři vyběhl úsměv, ale rychle zmizel.
Tohle samozřejmě nebylo něco, co zůstalo bez trestu, právo silnějšího tady platilo, ale bylo tak zatraceně omezováno! Zatracení generálové! Začal jsem vyhledávat slabší, choromyslné jedince, kteří se rozhodli sáhnout si na život. Z nich jsem přeci mohl vymlátit duši a nikdo nemohl říct nic. Pokud zemřel, bylo to prokázání laskavosti.

Seděl jsem pod starou plachtou opuštěného obchodu. Nikdy jsem nezjistil, co se tu prodávalo, vypadalo to tu tak vybrakovaně, že tam nic z původního zboží nezůstalo. Nevím, co mě to přinutilo zvednout hlavu, podívat se ke slunci, které tady bylo věčně pod mrakem. Zrníčka písku se tu vířila vzduchem, a pokud se vítr jen trochu víc zvedl, nepříjemně se zabodávala do odhalené kůže. To mě teď ale vůbec netrápilo, zvedl jsem hlavu a spatřil dívku, která stála na staré katedrále. Jindy bych zůstal poklidně sedět, sledoval, jak se odrazí, skočí dolů a rozmázne se na zemi, kde se její krev rozprskne do stran... ale tentokrát?
Vstal jsem ze svého místa a začal se šplhat do míst, kde stála ona. "Chceš takhle nerozvážně ukončit svůj život?" zeptám se zvědavě. O to zvědavěji si ji prohlédnu, tolik jiná od všeho nudného zde... a já si jí nikdy nevšiml.

Vydechla jsem a vdechla vzduch. Blížil se podzim, ale já si stejně svlékla dlouhý svetr, černý dlouhý svetr a spustila jsem ho na zem, aby odhalila tetováni na své kůži. Byla to rudá a tyrkysová vyobrazení, taková, která jsem viděla ve snech. Dokonce i fialové a žluté barvy tam hrály a jak jsem věděla, co tam mám? To vše jsem viděla ve snech. Tohle bylo kouzelné místo. Jen pokud jsem aspoň trošku chtěla, jen pokud jsem si to přála a pokud jsem se chtěla dívat jinak, viděla jsem i to dobré na tomto místě a přesto jsem doufala, že pád z věže mě zabije a dovede na lepší místo. Že se dostanu na místo, kde uvidím barvy, zelené stromy a zlatá světla... Vždy jsem si přála vidět duhu, vždy jsem chtěla vidět modré oči toho muže, kterého si vezmu...

Přistoupila jsem blíže ke kraji, znovu jsem se nadechla a zasekla jsem se, když jsem uslyšela slova cizího muže. Byl tak tichý, ani jsem ho neslyšela přijít, ale nevyděsil mě, naopak, byla jsem ráda, že nezemřu úplně sama. “Chci.” odpověděla jsem, neotáčela jsem se. Naposledy jsem se nadechla a zadržela dech, otočila jsem se a spustila se. Jen na vteřinu jsem spatřila barvy, spatřila jsem oči muže a já věděla, že jsem se rozhodla správně. “Sbohem...”

S dalším zaujetím jsem pozoroval barevné tetování na její kůži. Připomínalo mi všechny barvy, které jsem kdy vytvořil... a zapomenul. Natáhl jsem k ní ruku, ale bylo pozdě, skočila. Byl to instinkt, který jsem neznal. Jak dokázala všechny ty barvy vytvořit a neztratit je? Padl jsem na kolena, natáhl se pro ní dřív, než byla moc daleko. Chytil jsem ji pevně za ruku a vytáhl do úrovně menší plošinky. Držel jsem ji stále za ruku, nenechal ji postavit se na pevnou zem. Když se chtěla zabít, mohla, ale já chtěl nejprve odpovědi na své otázky.
"Jak jsi získala ta tetování?" zeptám se, v tuhle chvíli pro mě není víc, než hadrová panenka. Stačilo by trochu povolit stisk a byl by konec. Vyklouzla by z mého sevření a proletěla by se až dolů na chladnou městskou dlažbu.

Smrt byla tak blízko, věděla jsem to a věřila tomu, že konečně ukončím to utrpení, ale nepovedlo se. Silná ruka mě zachytila a já se z instinktnu začala cukat a snažila jsem se mu vykroutit, ale akorát jsem se zatočila a stále visela. Vykřikla jsem, barvy najednou zmizeli a já po nich volnou rukou bezradně lapala. Plakala jsem, chtěla letět, ale nemohla jsem. Nechtěla jsem muži odpovědět, chtěla jsem letět. Stočila jsem svůj pohled na něj a nešťastně popadala dech. “Pusťte mě! Konečně vidím barvy!” Vyjekla jsem hystericky a znovu se zatočila. “Sama! Vidím to ve snech! Maluji byty a své tělo, stěny vždy vyblednou, ale moje kůže ne... Barvy jsou to jediné, co na očích mám.” přiznala jsem muži snad v naději, že mě pustí.

Překvapeně jsem zamrkal, když se začala cukat. Nedal jsem jí snad smysl života? Zachránil jsem jí, kde je ten vděk? Poslouchal jsem, co mi k těm barvám řekne, a když se nedozvěděl nic extra uspokojivého, došla mi trpělivost. Chtěla zemřít, chtěla vidět barvy. "Uvidíš víc, než to." Řekl jsem klidně, doufal, že i jako slepá mě v tuhle chvíli uvidí. Uvidí ten škleb, když pustím její zápěstí. "Šťastný let," zazubím se, jak dívka letí dolů k zemi závratnou rychlostí. Divil bych se, kdyby ji to zabilo, ale asi bude pěkně dolámaná. Budou ji muset z dlažby seškrábnout, jestli po ní vůbec něco zbude.
Sám jsem se otočil, abych sešel z katedrály dolů a přesvědčil se o jejím osudu. Snad jsem i doufal, že bude ještě žít.

Konečně. A viděla jsem víc, viděla jsem barvy muže a v tu chvíli zamrkala, byl... Nádherný... “Jste nádherný...” vydechla jsem v poslední vteřině, když jsem uvolnila své tělo a letěla. Viděla jsem najednou nebe, zlatý kotouč, mrkala se a plakala štěstím, že konečně vidím barvy. Vydechla jsem a pak dopadla tvrdě na zem. Ucítila jsem bolest, páteř praskla, kosti se zlomily a já cítila konec. Cítila jsem, jak se ze mě vytrácí barvy a cítila jsem, jak blednu, stávala se ze mě věc, ale byla jsem šťastná, před očima jsem měla barevného muže, který tohle umožnil a v tu chvíli viděla boha, kterého jsem ctila, který byl ten jediný, kdo si zasloužil lásku a už za několik málo momentů jsem měla být u něj. Z úst se mi vydral sten. A naposledy jsem se usmála...

Ten dopad, ta rána... bylo to slyšet i na schody katedrály, když jsem pomalu sestupoval. Jak dlouho může trvat, než se kolem ní seběhnout lidi? Zvědavci, všichni, kdo chtějí vidět její krev a barevná tetování. Nikdo z nich jí pomoc nenabídne, budou zírat, v lepším případě. V tom horším jí začnou drásat kůži, trhat z ní kusy jejích obrázků, aby měli kus barev sami pro sebe.
Když dorazím dolů, naštěstí se žádné rvaní masa z kostí nekoná, ale dívka nevypadá moc dobře. Začnu od sebe odstrkovat všechny přítomné, aby mi uvolnili cestu. Její tetování jsou jen pro mé oči. Vezmu ji do náruče, nehledě na to, jak moc bude skučet bolestí. Chtěla přeci skočit, chtěla se zabít. "Nevyšlo to, hm?" zasměju se, když míříme od skupiny přihlížejících pryč. Myslel jsem si to, nikdo nemá dost odvahy na to, aby se o dívku popral. "Chceš ten pád zkusit znovu? Třeba tentokrát uspěješ."

Nadechla jsem se. Musela jsem mít zlámaná žebra, cítila jsem, jak se ostré kosti tlačí na mé plíce, cítila jsem, jak zle moje tělo reaguje na prostředí kolem sebe. Sluch mi nefungoval dobře, dost dobře mi mohl otékat mozek či jsem mohla být na tom ještě hůře. Lidé kolem mě mě ale nezajímali, zajímal mě jen můj odchod, zajímalo mě jem to, že brzy se dostanu na místo, kde budu šťastná, že brzy se stanu barvou, která udělá lidem radost a chtěla jsem být krásná a barevná, chtěla jsem ukázat dětem tu nevinnost barev, to, že ve světě je i radost... Ale můj bůh i nemesis to tak nechtěl, cítila jsem čísi ruce a zaskučela pod ochromující bolestí, kašlala jsem krev, stékala mi po těle... a já omdlela. A věděla jsem, že až se probudím, už se nebudu starat o to, co je kolem mě, že mě pohltí prázdnota ve které já budu tou barvou. Že já rozjasním krajinu kolem, že já budu tím zázrakem.

Co se objeví.
Zamihotá se.

A zmizí.

Protočím oči, co s ní teď mám dělat? Odnést ji do nemocnice, určitě se k ní dostane ten magor Talisac, a to by potom mohl být skutečný problém. Idiot, který na lidech dělá pokusy, to není nejlepší vizitka nemocnice, ale na tomhle místě? Koho to zajímá... Zkontroluji, jestli dýchá. Naštěstí ano, snad ani nemusí do nemocnice. Projdu s ní kus města, vrazím do prkny zatlučených dveří. Nebyly zabezpečeny moc dobře.
„Co to kurva děláš?“ rozkřičí se mužský hlas. Dívku pomalu položím na stůl, rozlámanou ale dýchající.
„Přestaň křičet, bolí mě z tebe hlava. Udělej s ní něco, Tony.“ Řeknu klidně, promnu si spánky. Zabil bych ho, ale bez jeho pomoci ji dohromady neposkládám. Změří si mě pohledem, než si prohlédne dívku, párkrát do ní dloubne prstem.
„Je na kaši...“ prohlásí.
„No a? Sprav to.“
Začne se cukat, malý zavalitý mužík bez jediného vlasu, v brejlích bez skel. Moc dobře vím, že byl zdravotník, ještě za svého života mimo Primordium, vím to. A on to ví taky. Nakonec souhlasí, kývnu a posadím se na špinavou lavici, stejně nemám nic lepšího na práci, než sledovat, jak jí rovná zlomené kosti a utírá krev, kdekoliv se objeví.

Nadechla jsem se.
Jednou, podruhé.
Najednou to šlo a bylo to možné.

Byla jsem snad v nebi, neviděla jsem nic a necítila bolest, cítila jsem jen svobodu. Konečně jsem byla tam kde jsem chtěla být, konečně jsem mohla být sama sebou... Z eufórie mě ale probudila bolest. Opět jsem byla v nesnesitelné agónii. Otevřela jsem oči, neviděla nic, samozřejmě. Byla jsem stále naživu. Slyšela jsem hlasy. Boha a muže. Zmátlo mě to. Že by to nebyl bůh? Myslela jsem, že to byl jen přelud, ale nebyl, byl to obyčejný smrtelný muž, co mě chtěl trápit.

Vydechla jsem, když jsem už mohla mluvit, čekala jsem ještě pár minut a pak promluvila: “Proč jsi mě nenechal zemřít...” ptala jsem se zoufale a poté natáhla ruku do kapsy, vytáhla jsem z kapsy kalhot barvy. Pustila jsem je na zem a na zemi se rozlily barvy, začaly hned blednout, protože nebyly dokončené, chtěla jsem se pomstít. Tiše. “Tak si ty barvy vem... Přijď ke mně a namaluji tě, když je tak chceš...”

Odfrkl jsem si, když se mi tak nevděčně probudila. Lidstvo bylo nevděčné, ať už bylo na jakémkoli místě. Zachránil jsem jí život, a ona takhle? Snad bych se i otočil, kdyby nevytáhla barvy. Jak je zatraceně mohla mít?! Vždyť tady to bylo to nejcennější a ona jimi takhle plýtvá?! Chytím ji za zápěstí, poraněné zápěstí, a pevně stisknu. "Co si myslíš, že děláš?!" syknu skrz zaťaté zuby, mám co dělat, abych se ovládl a nezpůsobil něco, čeho bych později mohl litovat. Nemohl jsem ji tu přeci ublížit za trochu vybledlých barev na špinavé zemi.
Nakonec její ruku pustím. "Pár dní nebudeš moct chodit, co chceš dělat?" znovu si odfrknu, její nohy jsou napadrť. Copak je necítí?

Tichá píseň slavíků se line.
Když skončí
Jejich život s ní zhyne.

Mlsný pavouček pavučinu line
Dopřede
A chcípne

Nevěděla jsem, čím jsem si to zasloužila, nechápala jsem, proč se o mě muž stále zajímal, ten pád mě měl zabít a měl mě rozlámat, lidi měli roztrhat mé tělo a udělat ze mě kaši, rozsápat... A přesto tu byl on, aby mi zachránil život, nechal cizího muže, aby se mi staral o rány a já nechápala nic. Nechtěla jsem žít, chtěla jsem být mrtvá, chtěla jsem naposledy udělat něco, co by udělalo radost hned několika lidem. V tom mi zabránil a já ho nechala, ať se o mě postará, když to měl být jeho úděl. Barvy jsem snad ani nechtěla komentovat, vyráběla jsem je, bylo to to jediné, co jsem viděla, směsi barev a tak jsem věděla, jak je namíchat. “Co chci dělat? Chci zemřít.” prohlásila jsem jen. “Pokud se mi to nesplní, udělám si další tetování. A pak odtud odejdu. Nebo mě chcete dát do cirkusu? Proč jste mě zachránil, když na věži jste mě pustil?” zamrkala jsem, pohled upřen do stropu.

Hlasitě jsem se zasmál, když tak rozhodně pronesla, že chce zemřít. Kde brala tu jistotu, že se jí to podaří? Neskočila právě z několikametrové katedrály? A pořád dýchá, pořád skučí... pořád vládne barvami. "Smrt není přípustná..." řeknu rozhodně zase já. Nezabije se, dokud je barevná, nezemře. "Až tvůj čas nadejde, bude to vypadat jinak, než jen pokus o hloupou sebevraždu. Pustil jsem tě, protože jsi to sama chtěla, a já věděl, že se nezabiješ. Jsou přání, která ti mohu splnit i bez barev," dodám nakonec, podívám se na muže, který ji celé hodiny slepoval dohromady. Pochopil a ustoupil, nechal nás o samotě.
"Vezmu tě zpět do tvého domu, pokud chceš," nabídnu jí. V opačném případě tu může ležet na tvrdých prknech, která muž vyskládal na stůl, aby se na něj natáhla celá. Je to jen její volba.

Mám ručičky a nožičky
Mám hlavičku a tělíčko
To všechno mám
Jsem jeden človíček

A ručičky
A nožičky
A hlavička
A tělíčko
To vše je na míle od sebe
To je asi celkem daleko...

Stále jsem jen ležela a koukala do stropu. Byla jsem celá nesvá, záda mě bolela a byla jsem neschopná cokoliv dělat. Mužova slova mě pak děsila a nevěděla jsem, co mám dělat, co mám říci a cítila jsem se tak slabá a bezradná, nemohla jsem nic namítnout... Chtěla jsem být volná, chtěla jsem, aby mě někdo osvobodil, ale tak to nefungovalo, musela jsem vydržet. A pak možná pokračovat.

Jeho slova jsem potichu poslouchala a vyslechla jsem si ho, nadechla jsem se a pak promluvila. “Vemte mě domů, prosím. Požádala jsem muže a pak umučeně zavřela oči.

Ježíšek miloval svého boha
Nevěděl že je to kus vola.

Přikývl jsem, vzal ji do náruče, nehledě na to, jak moc její zranění stále bolela. Koneckonců, já budu ten, kdo s ní půjde městem. Kývl jsem pak na muže, jako druh poděkování za pomoc v nouzi a v tomhle uskupení jsme opustili jeho starý krámek, do kterého nikdy nikdo jiný, kromě nás, nevkročil. Byl jsem pak celou cestu ticho, nepotřeboval jsem se s ní bavit, stejně jako jsem nepotřeboval, aby mi radila, kam zahnout. Netušil jsem jak, ale cestu jsem znal. Bude mi muset odpustit, že jsem jí vyrazil dveře, které jsem jen lehce zvedl a postavil tak, aby vypadaly, že jsou zavřené. Tohle se může dořešit později.
Odnesl jsem ji do patra do její postele. "Tady bydlíš?" rozhlédl jsem se po stěnách, barevných ale mrtvých. Nedokáží s barvou nakládat. Plýtvá jí na mrtvé, když by jí celé město za její tapety v ložnici utrhalo ruce? Ušklíbl jsem se, tohle se mi líbilo.

Barvy kolem mě a cítila jsem barvy…
Chtěla jsem jen další nádech, abych mohla být blízko té senzace…
A přitom jsem věděla, že musím přestat dýchat
Abych nepropadla něčemu, co mě zničí.

Unaveně jsem zvedla oči, když mě muž vzal do náruče a dala jsem mu svou ruku na břicho a posléze hruď. Cítila jsem, jak se jeho kůže vlní, vracely se do ní barvy a já věděla, že není odsud. Neměla jsem ponětí proč, neměla jsem ponětí jak tohle fungovalo, ale fascinovalo mě to. Fascinovalo mě, že někdo tu byl a měl v sobě barvy, že jsem nepotřebovala nástroje k tomu, abych ty barvy probudila, milovala jsem to a zároveň se bála toho, co to znamenalo. Když mě pak položil do postele, jen jsem se bezradně natáhla a nespokojeně zabručela, jen jsem objala polštář a pomyslela si, že budu muset měnit povlečení… Bude od krve, tu jedinou barvu, kterou jsem neuměla vystihnout, tu jedinou, kterou jsem v hlavě neměla… Nevěděla jsem proč a když se mě zeptal na tu otázku, jen jsem kývla. Barvy se z jeho hrudi již vytratily. Opět. “Ano, bydlím. Vyzdobila jsem to tu a tak… Ale dělat to pro lidi… Zaplatili by mi tisíce, ale je to nebezpečné, nechci skončit ve sklepě jako nějaké cirkusové zvířátko.” přiznala jsem. Ne proto, že by ho to zajímalo, ale protože jsem to tak cítila. Povzdechla jsem si.

Nádech, výdech...
Je to jen šarlatán, jen chce vidět barvy...
Sáhni po zbrani, počkej si a on sám odejde...
Nechá tě odpočívat... Nesnáším tohle město.

Její slova dávají smysl, ale nezajímají mě. Tak by si pro její barvy chodili do klece, co na tom? Pořád by se jí žilo lépe než většině v Primordiu. Pomalu projdu celou místností, prohlížím si stěny, sním o těch barvách. Tyhle jsem taky měl, všechny. Všechny jsou moje. Vzpomenu si na ten záblesk barev, který se na mě objevil, když jsem ji sem nesl. V tu chvíli jsem dostal perfektní nápad. Přiřítil jsem se k její posteli, posadil se vedle ní a prostě jsem řekl: "Vybarvi mě!"
Přeci mi dlužila tu laskavost za to, že jsem ji nenechal zemřít na ulici. Uzdravil jsem jí a donesl zpět domů, mohla tohle pro mě udělat. Ne. Musela to udělat.

Nadechla jsem se a poslouchala jeho dech, poslouchala jsem jeho kroky a když se potom přiblížil, téměř jsem cítila, jak se usíná, jak mě utápí ve svém pohledu a jak chce tolik, ale nemohl dostat, to co chtěl. Nemohl… Ale přece jen jsem to mohla zkusit. Nelíbil se mi imperativní rozkaz nelíbilo se mi, že jsem měla dělat to, co chtěl on, nelíbilo se mi… Ale zároveň jsem poznala konečně zajímavého muže, konečně jsem našla někoho, kdo mi mohl zamávat ze životem, měl moc budit mrtvé… A tak jsem se opatrně posadila, zabručela a natáhla štíhlé ruce k němu, prsty jsem se dotkla jeho kolene a pomalu ruku sunula po jeho těle až k jeho hrudi a tváři. Zkoumala jsem jeho svaly zkoumala jsem, jeho bříško, níž jsem nešla. A pak se dotkla jeho tváře, jeho rtů a natáhla jsem se aby se svými rty dotkla jeho rtů. Cestičky se vyjasnily, zbarvily… Měl zpět své barvy, ale nemohlo to trvat dlouho. Cítila jsem to a odtáhla jsem se. “Myslím, že to není trvalé, myslím… Že bych to musela zkoušet častěji, vás vybarvit… Ale přijímáte barvy, už to… Je zázrak.” přiznala jsem a pak si opět lehla.

Nechtěla jsem nic dělat, nechtěla,
Měla jsem snad důvod?
Nedal mi nic, jen povinnost jít dál.

Doufal jsem, že poslušně přikývne, řekne, že souhlasí, ale nic takového. Zamračil jsem se, mě se ne neříkalo. Pár jedinců to zkusilo a jak skončili? Rozmáznutí po cestě, od jejího začátku, až ke konci. Byly to zábavné časy, to jsem ještě nějakou barvu měl, ale teď? Nemocně bílý jako stěny venku. Možná bych jí mohl zlomit ruku, jestli by to pomohlo. Ale dřív než bych tak učinil, přitiskla své rty k těm mým. Překvapeně jsem zamrkal, cítil jsem, že se do mě vlilo trochu barvy, ale když se odtáhla, všechno bylo pryč. Znovu si lehla. Byl jsem zničený z pocitu, že ta barva netrvá věčně. Ale možná, když mě políbila a já dostal barvu... "Musím se s tebou vyspat." Řeknu znovu rozhodně v naději, že by mi to mohlo zajistit barvu na delší čas.

Co-Cože?
A přesto mi tělem projel adrenalin…

Prudce jsem se postavila a zamrkala, odtáhla jsem se od muže a položila si ruku na srdce. Tolik mi bylo! Jako kdybych měla v hrudi srdce koně, mohla jsem ho dokonce slyšet! Nikdy jsem s mužem nic neměla. Ne proto, že bych necítila zájem, ale možná jsem se právě tohohle bála. “Takhle to nefunguje! Možná… Ne, takhle to nefunguje!” lhala jsem. Dostane barvy, až si jeho tělo na barvy zvykne, až si já na něj zvyknu, sex… To mohl urychlit, ale skutečně se mu barvy mohly vracet až po pár dnech. Možná týdnech… Některé stěny jsem malovala měsíce, abych je namalovala, trvalo to, byl to dlouhý proces, ale eventuelně se povedl. U něj bylo pozitivní, že barvy přijímal. “Bude to trvat dny!” řekla jsem ještě, než jsem ještě couvla. Nechtěla jsem, abychom spolu spali, aby byl můj první, nechtěla jsem to. Snad jsem i jako panna chtěla zemřít. “Měl byste jít.” řekla jsem jen a z nějakého podivného důvodu skutečně přemýšlela, jestli sex by pomohl tomu, co chce. Možná? Možná, kdyby by mi byl blíže, urychlilo by to proces?

Ne!
Nechci o tom přemýšlet! Je to nechutné! Špatné!

Ušklíbl jsem se, měl jsem tušit, že nebude chtít. Ostatně, asi se budu muset přemoct. Pomalu vstanu z postele, ještě pomalejším krokem dojdu k ní, chytím ji za obě zápěstí a jediným tahem jí mrštím proti posteli. Já se na její názor neptal, řekl jsem to jako něco, co se prostě má stát a stane se. Takhle se alespoň mohla rozhodnout, jestli se jí to bude líbit, nebo se mnou bude zkoušet bojovat. Neměla žádnou šanci, na posteli jsem ji k sobě otočil zády, tak aby břichem ležela na posteli. Roztrhl jsem jí oblečení a přilehl ji, aby sebou tolik nemlela. Dostat se do ní bylo složitější, možná by to nebylo tak strašné, kdyby nebyla pořád panna!
"Zkus si to užít," zavrním jí do ucha, zatímco začnu vytrvale přirážet. Stejně teď už nemá na výběr. Kdo by sem za jejím křikem doběhl? Ještě by si přihoršila. Já aspoň dostanu barvy, odměnu za to, co jsem pro ní udělal, bylo to přeci geniální. Snad kdyby mě nepolíbila, nenapadlo by mě to. Je to vlastně její vina, že na ní teď ležím.

Zatnula jsem zuby, nemohla jsem nic udělat, byl silný, byl o tolik silnější, než ostatní muži a to co dělal… Jakmile jsem ucítila tlak, neznámý tlak, po tváři se mi začaly koulet slzy a já zakňučela bolestí. “Přestaň, přestaň!” řekla jsem mu skrz slzy a podrazila mu ruku aby na mě padl, ale ustal v přírazech a já se z něj dostala a couvla od něj. Sedla jsem si naproti jemu a popadala dech, tolik to bolelo… “Nejde o styk!” řekla jsem nešťastně. “Samozřejmě sex je v tomhle asi nejlepší, ale jde… O kontakt a tekutiny… Proto jsem ti polibkem dala barvy… Proto je na tohle sex možná dobré řešení, ale nikdy jsem to nezkoušela…” řekla jsem podrážděně, ale věděla jsem, že už se tomu nevyhnu. “Aspoň… Mi to udělej příjemné… Prosím…” zažádala jsem ho prosebně. Nemohl snad získat více, když se mi to bude líbit? Samozřejmě, cítila jsem, že nějaké barvy dostal, šlo to možná rychleji, ale… šířilo se to pomalu. Dokázala jsem malovat dotekem, dokázala jsem rozzářit věci, plyšáky, když jsem se cítila smutná, když na ně kapaly mé slzy… Barva se vždy musela ředit, jinak tvořila jen hloupé hordy. Aspoň tak jsem tomu rozuměla.

A setřela jsem si slzy…
Char, brzy bude po všem…
A srdce mi závodilo strachem...

Chtěl jsem být co nejdřív hotový, neměl jsem ve zvyku znásilňovat holky, co jsem zachránil před smrtí po pádu z katedrály. Když mi pak podrazila ruku, chtěl jsem ji vjet prsty do vlasů a víc přitvrdit, když to chce mít i s krví. To se ale dřív odplazila. Stejně jsem ji chytil za kotník. Nechal jsem ji aspoň mluvit. Protiřečila si, ale nakonec uznala, že můj plán mohl vyjít. Když mě požádala, abych jí to udělal jinak, přikývl jsem. Pořád to bude sex, pořád budu mít své barvy a ona aspoň nebude řvát.
Za kotník jsem si ji přitáhl k sobě, políbil ji na rty, zatímco jsem do ní znovu vnikl a tentokrát přirážel o něco pomaleji. Líbal jsem ji a pomalu na ní pracoval, než jsem došel ke svému vrcholu. Nechal jsem v ní všechno, jen abych se ujistil, že to celé bude fungovat, že dostanu své barvy. Jako kdybych udělal výměnný obchod.

Nechala jsem ho, nechala jsem, aby si mě znovu vzal, aby do mě znovu vnikl… Nechala jsem ho, aby mě líbal a sama jsem ho objala kolem krku, abych se na jeho tělo natiskla. Mohl se tak obarvit, mohl tak mít všechno.... A čím blíže byl mému tělu, čím více jsem se na něj tiskla, tím více byl barevný, ale já vybledla a cítila jsem to. Když pak se do mě udělal, vydechla jsem a své ruce spustila. Jak mohl moje barvy přijímat tak mocně? Nechápala jsem to, nevěděla jsem, co byl zač, ale pokud mu to mělo pomoci. Jen jsem si rukou přejela po prsu a pak jí svěsila kolem těla, vydechla jsem vlastní orgasmus (který nebyl nikterak silný po tom, jak jsem trpěla pod jeho tlakem) a otočila se pod ním na bok, když ze mě vyšel. Byla jsem vyčerpaná, chtěla jsem jen spát tisíc let. A bylo mi jedno, co dělal on, doufala jsem jen, že barvy mu zůstanou a mě už nechá na pokoji.

Nezajímalo mě její pohodlí, jen co jsem byl hotový, ustoupil jsem od ní několik kroků a prohlédl si své tělo. Skutečně to fungovalo! Měl jsem zpět část svých barev, své barevné podstaty. Musel jsem se zasmát. Tenhle plán byl geniální. Podíval jsem se na tu holku a ušklíbl se. Vypadala zničeně, ale to jsem přisuzoval mnoha faktorům. Tušil jsem, že se za ní budu muset stavit znovu, znovu si ji vzít, abych měl zpět všechny své barvy. Ale to teď může počkat. Teď je čas vyrazit do města. "Měla bys odpočívat, nabrat do našeho dalšího setkání sílu." Připomenu jí na zápraží, než po schodech seběhnu dolů, ven rovnou do ulic.
Samozřejmě budu páchat zlo. Mám zpět svou moc, nikdo mě nezastaví. A já jsem skutečně tak bláhový, abych si myslel, že mi tohle vydrží navěky. Nestihnu toho moc, zabít jednoho či dva, nic velkého, když moje barvy začnou blednout. Takhle se to dít nemá! Naštvaně se otočím směrem, kterým je dům té dívky. Budu mít své barvy, i kdyby to znamenalo, že z ní nic nezbude.
"Před tímhle jsi mě nevarovala!" rozkřiknu se, když vpadnu do jejího příbytku.

-----/-------- ?
;_; . ______

Věděla jsem, že to nebude trvat dlouho, věděla jsem, že ty barvy potřebuje dostat do sebe, bylo to jako alkohol, jako droga, člověk musel mít barvy déle, musel se barvit neustále, aby jednou byly efekty trvalé. A já jsem cítila, jak jsem vybledla, cítila jsem to… Nezačala jsem mít už pocit toho, že jsem jedinečná, měla jsem jen pocit, že musím dál žít, že musím pomáhat městu, že musím chodit mezi obyvateli města, že musím chodit do práce… To jsem cítila a i kvůli tomu jsem se zvedla a poté vysprchovala abych se potom mohla osušit a obléct si čisté oblečení. Všechno to bylo… Tak automatické, všechno to bylo tak prosté a jednoduché. Proč jsem to neviděla už dříve? Musela jsem být hloupá.

Ze všeho přemýšlení mě vytrhl až JEHO hlas. Sušila jsem si zrovna vlasy, nestáčela jsem k němu pohled, protože bych ho stejně neviděla, stejně bych nevyčetla nic z jeho tváře, jen jsem se vážně zamračila a teprve potom jsem se na něj podívala. “Znásilnil jsi mě, co bys čekal.” řekla jsem mu jen. A pak pokračovala. “Jde o dotek, blízkost… Nevím, proč tomu tak je, když jsem šťastná, mám pocit, že je kolem mě všechno jasnější a když jsem smutná a unavená… Všechno je temné. Je pravda, že tohle, co jsi udělal, proces urychlilo, ale do tebe se barvy budou vlévat, i kdybys vedle mě spal a byl u mě… Musíš se vystavovat barvám, pokud je chceš, je to jako se opalovat, po čase vyblednout a první opálení vždycky vybledne rychleji.” řekla jsem jen. Nevěděla jsem, jestli to dává smysl, pro mě to smysl dávalo, to jsem já viděla, neviděla jsem svět jeho očima, viděla jsem všechny barvy… “Čím mi fyzicku budeš blíže, tím rychleji barvy dostaneš, dočasně, tím rychleji se "nabiješ",” dávalo jen smysl to, že sex pro tohle byl asi ideální. “Čím déle se mnou budeš fyzicky, tím více a déle budeš mít barvy.” skončila jsem.

Poslouchal jsem ji, a přitom pozoroval, jak ztratila svou barvu. Ovšem ne všechnu, to bylo hlavní. Pořád jí nějaká zbývala. A tak jsem jen postával, poslouchal, jak se snaží okecat něco, co jsem už dávno pochopil. Musím s ní mít sex, aby to šlo rychleji, a teď se jen snaží hájit tím, že jsem ji přeci znásilnil, tedy to nemělo ten stejný efekt. A spát s ní mám jen, aby se cítila lépe? Já chci barvy, ne její přirození, sakra. "Moc mluvíš. Já chci vědět, kdy to uděláš permanentní," řeknu prostě. Žádné otázky. Možná bych s ní přeci jen neměl spát. Její vlastní barvy vybledly, a kdybych to přehnal, snad bych k nim ztratil přístup navždy. Možná jen potřebuji změnit strategii.
"Omlouvám se, jasný? Myslel jsem, že mi můžeš dát barvy jedině takhle," přistoupím k ní, jemně ji políbím a obejmu. Možná když chvilku budu předstírat zájem, vrátí se jí barvy rychleji, a když to fungovat nebude, vrátím se k původnímu plánu. Nic jednoduššího není.

Zamrkala jsem, když znovu promluvil. Byl tak… Nekompromisní, všechno muselo být po jeho a mě to rozčilovalo až do běla. Vzal mi mé panenství a teď měl požadavky? Jak si to mohl dovolit! Byla jsem tak naštvaná, tak podrážděná! Ale pak… Se něco stalo a já překvapeně zamrkala. Políbil mě a… Obejmul a já na chvíli ztuhla.

Nemohl být prostým mužem, nerozuměl citům
Jaký muž rozuměl citům?
Ale jeho objetí tak hřálo a byla jsem v něm bezpečí
Dokud jsem ho živila barvami.

Nadechla jsem se a schovala se k němu, uvolnila jsem svoje tělo a barvy se mi začínaly vracet o něco rychleji, začínaly mě naplňovat a já si byla jistá, že se konečně něco správného děje. Nevěděla jsem, jestli to ale správné je. “To je… V pořádku. Pokud jsi Bůh a tvou mocí jsou barvy, je to jediný prostředek, jak můžeš kouzlit… Chápu, že jsi naštvaný… Ale pomůžu ti…” řekla jsem nakonec a ještě jednou ho políbila. Vlilo se do něj jen málo barev, neměla jsem moc na rozdávání. Možná se blednutí zastavilo, ale… Nevěděla jsem, stále jsem se cítila unavená a tak jsem se jemně odtáhla a odešla do kuchyně. Z kuchyně jsem vzala sklenice a červené víno a pak jsem se vrátila do místnosti a na stolek položila sklenice. Nalila jsem obsah láhve do sklenic a nadechla se. “Barva červeného vína je ta nejkrásnější…” řekla jsem a pak vzala sklenici a začala jsem pít víno. “Dej si. Co je teď tvůj plán?” zeptala jsem se a snad i víno mě naplňovalo barvami. Mohla jsem být klidnější?

Akorát se s tebou znovu vyspí
Bude s tebou spát a spát
A jakmile se mu vrátí barvy
A ty zbledneš docela
Odhodí tě, zabije tě
Bude po všem...

A po tomto uvědomění jsem setřela slzy. Nikdo tu nebyl pro mě. Nikdo mě nemiloval, nikdo mě neměl prostě… Rád. A já chtěla zemřít a znovu jsem se napila vína.

Byla skutečně tak naivní. Měl jsem štěstí, že jsem narazil na pannu, bude mi teď oddaně zobat z ruky a já se budu přiživovat na jejím talentu. Jsem geniální. Znovu jsem ji políbil, pak pustil, aby mohla odejít do kuchyně. Chudák nemá ani ponětí, že se od ní teď sotva jen hnu, budu u ní dnem i nocí, pomalu si brát, co mi patří. A ona za to bude ještě ráda, co lepšího si přát?
"Budu s tebou, pomůžu ti, aby ses rychleji uzdravila. Budu tě chránit, budeš moct chodit ve městě, kam budeš chtít." Nabídnu jí, zavřený doma bych asi nevydržel. Nechtěl bych tady být v kleci, takové pasti. Když pak položí víno na stůl, prohlédnu si ho, pak si prohlédnu jí. Jak může básnit o barvách, když je nikdy neviděla? Chytím ji za tváře. "Ale možná ti na oplátku můžu dát něco jiného," řeknu klidně, použiji jen trochu barev, trochu své moci, abych jí navrátil zrak. Jen pár vteřin, to bude stačit, aby mi věřila, že jsem její Bůh, že pro ní můžu udělat zázrak, když bude poslušná.
"Co na to říkáš?" zeptám se nakonec, když účinky kouzla zase vyprchají.

Vydechla jsem opět a objala se, polibek jsem mu oplatila, ale bylo to chladné. Nevěřila jsem mu, nechtěla jsem se mu dát, nechtěla jsem, aby mě ovládal. A věděla jsem, že ani smrt mě od něj neosvobodí. Věděla jsem to, ale nevěděla jsem, co mám dělat, abych se zachránila a z rtů mi vyšel dlouhý povzdech. A pak… Udělal TO.

Zamrkala jsem a moje slepé oči konečně viděli, co jsem vytvořila, viděla jsem, kdo přede mnou stál a já couvla, abych si ho prohlédla. Tolik barev! Pobledlých, ale měl na sobě tolik barev! Nebyl nikterak hezký, byl… Nahý, dobře stavěný, ale byl barevný. A pak jsem se rozhlédla po pokoji a běžela do koupelny abych zapnula vodu. Pustila jsem ji z kohoutku a prohlížela si ji, nechávala jsem, aby mi po dlani stékala a zasmála jsem se. Barvy se mi vrátily jako kdyby nikdy nevybledly a já se usmívala. I přesto, že jsem zrak poté znovu ztratila, byla jsem nadšená a vrátila se do ložnice. “Vždycky jsem chtěla vidět, jak vypadá voda!” a pak jsem si uvědomila tíhu té žádosti. A já si uvědomila, že mu na to musím odpovědět a aspoň se pokusit zmírnit se podmínky. “Vezmeš mě na místo, kterému barvy chybí. Takové, které budu moci vidět, které jednou bude krásné… A styk… Nebudeme mít víckrát jak jednou denně, pokud mě se mě přes den budeš dotýkat, bude to stačit a do týdne… Bys mohl mít své barvy. A mohlo by ti to vydržet tak na měsíc, pak to omezíme na jednou týdně. Už se ty barvy budou tvořit i sami a snad to bude trvalé, dokud mě budeš navštěvovat.” řekla jsem jen. Nepotřebovala jsem vidět, chtěla jsem vědět, jaký je, chtěla jsem vědět, jestli mi bude vracet zrak dobrovolně.

Její reakce mě nepřekvapovala, naopak jsem vybojoval menší vítězství. Bude to něco, čím ji budu moci uplácet, třebaže si teď myslí něco jiného. A pak se vrátila a začala mi vykládat jednu podmínku za druhou. Usrkl jsem vína a otočil se na ní. Je krásně naivní. Natáhnu a chytím ji za ruku, jemně ji stisknu. "Jak si přeješ, ale teď by sis možná měla odpočinout." Řeknu starostlivě. Měla by si myslet, že mi jde o její osobní blaho. Zvednu se, její ruku stále v té své. Udělám několik jistých kroků směrem k posteli, měla by spát.
"Neboj se, neublížím ti," řeknu, snažím se přitom znít co nejvíc upřímně, aby nedostala pocit, že jí lžu. Sám si na postel sednu, na nebarevné místo můžeme jít hned potom, co na chvíli zavře oči. Vrátí se jí ještě víc barvy a třeba nebude vyšilovat. Já s ní samozřejmě zůstanu, a jestli spát opravdu půjde, pevně ji obejmu.

Vydechla jsem. On… Souhlasil? Snad ve mně blýskla kapka naděje a když mě vzal za ruku a dovedl k posteli, položil mě… Postel byla čistá, zatímco odešel, změnila jsem snad všechno, chtěla jsem zničit veškeré důkazy a proto jsem postel hned převlékla a teď to bylo příjemné, že jsem v posteli nebyla sama. Samozřejmě jsem mu nevěřila, že to myslí vážně, udělal už mnoho pro to, aby měl barvy, nevěřila jsem tomu, že tohle by najednou pro barvy nedělal, že se v něm pohnulo svědomí… Zřejmě barvy pro něj hodně znamenaly a já tím nebyla překvapená, když měl takovou moc díky nim. Nadechla jsem se, když jsem cítila jeho tělo u toho svého, otočila jsem jsem se čelem k němu, když si ke mně lehl a chtěl mě obejmout. Byla jsem příliš neklidná, abych hned tvrdě usnula, ale aspoň ještě něco jsem chtěla udělat. Natiskla jsem se na něj a ruce mu položila na hruď. Poté jsem ho líbala. Líbala jsem ho a snad i jazykem, aby se do něj vlivo co nejvíce barev, než jsem se pouze usmála a v jeho objetí usnula. Chtěla jsem se ho zbavit co nejrychleji. Mohla jsem se vyčerpat, stejně mu na tom nezáleželo.

Probudila jsem se až ráno, díky krásným snům se mi barvy vrátily docela. Dokonce jsem zářila a já zabručela… Takže takhle začalo mé soužití. Mé soužití s démonem.

Vítej v Pekle, děvče

Nechápal jsem všechnu tu její přítulnost. Jediné, co jsem chtěl byla její barevnost, a dal bych ruku do ohně za to, že to moc dobře věděla. Ale nakonec jsem jí to za zlé vůbec neměl. Snažila se ze současné situace vytěžit maximum, užít si přízně, třebaže falešné. Možná ani ne tak falešné. Nakonec jsem se naučil trávit s ní čas rád. Odpustil jsem si večerní znásilňování, i když si svůj příděl barev stále bral. Snažil jsem se k ní být ohleduplnější, vracel jí zrak, když mi připadalo, že se v tom zatraceném městě děje něco krásného, co musí za každou cenu vidět. Dělal jsem tak výměnné obchody, ona mi dávala barvu, já jí na okamžik vracel zrak.
Oba jsme ale cítili, že to nestačí. Ty barvy, které mi dávala, nebyly věčné. Bledly a postupně se ztrácely, nebo byly vyplýtvány a já musel čekat na další příležitost, kdy se jich budu moci znovu zmocnit. Bylo to strašné, dohánělo mě to k šílenství, ale snažil jsem se dál dělat, že je to v pořádku, že se nic neděje. Dál jsem ji líbal, vodil po městě za ruku a vyprávěl jí o životě, o tom, jak barvy skutečně vypadají. Nechal jsem ji malovat, dělat co jen chce. Dokonce jsem jí ukázal starou galerii, kde nic extra nebylo, obrazy rozkradené, nebo z nich byla původní barva seškrábána. To, co tam bylo, někdo kreslil černým uhlem a vlastní krví na papír, a bylo to stejně depresivní, jako všechno okolo.

Bylo to na konci týdne, kdy jsem nervy ztratil docela. Barvy mi docela zmizely a jejich obnově se nevěnovalo dostatečné množství času. A tak když se vrátila do ložnice, mrštil jsem s ní o postel a vzal si ji stejně tvrdě jako poprvé. Nepřistoupil jsem na žádnou úmluvu, jednoduše jsem si ji vzal, udělal se do ní zezadu a rukama ji pevně objal, aby jen tak nemohla zmizet. Sám jsem pak přepadl na druhou polovinu postele. "Je to takhle lepší, urychlí to věci," pošeptám jí do ucha, než docela usnu.

Wick a jeho barvy!
Jak jsou krásné
Pro mě je barevný
Pro jiné ne

A já ho možná miluji...

Bylo to úžasné, všechno se barvilo a všechno začínalo být jasnější. Občas mě dokonce nechal vidět a já byla šťastná a když pak jednou přišel do pokoje a namísto toho, aby mě znásilnil, si mě vzal, tak jak si přítel vezme přítelkyni… Dojalo mě to, zamilovala jsem se a barvami zářila ale… Nebylo to dost. Spala jsem i celé dny, abych mu mohla dát barvy, chodila po galeriích, pořád mu byla na blízku, ale nic nestačilo… Chtěla jsem křičet, plakat, nevěděla jsem, co mám dělat a pak přišel ten den. Ten den, kdy jsem mu to chtěla říct, chtěla jsem mu říct, co cítím, jak se cítím ohledně jeho, že chci, aby si mě bral častěji, že chci, aby měl zpátky barvy, že ho chci… Milovat…

“Wicku, já…!” začala jsem, ale nestihla jsem nic říct. Křičela jsem, snažila jsem se vyprostit, ale když si mě začal brát, věděla jsem, že si mě nevyslechne. Kousla jsem se do ruky, že jsem začala krvácet a brečela, trpěla jsem to, protože jsem věděla, že neuteču a když se do mě udělal, pustila jsem ruku a lehla si na bok. Nic jsem neříkala, jen když mi pak zašeptal ta slova do ucha, nemohla jsem se ani pohnout. Moje pochva mě bolela, bolelo mě tělo a cítila jsem tolik krve… Bála jsem se a když si mě na sebe více přitiskl, pevně jsem sevřela zuby a klepala se. Věděla jsem, že chce barvy, věděla jsem, že jsem jediná, kdo mu může pomoci, věděla jsem, že je impulzivní… Ale přesto jsem mu to nedokázala odpustit.

Když jsem slyšela, jak začal pravidelně oddechovat, rychle jsem se zvedla a zamířila do koupelny a pak jsem prostě… Zastavila jsem se a podívala se na jeho bezvládné tělo, které ztrácelo barvy... Nemohla jsem mu dát barvy na dlouhi, byla jsem moc vyděšená... Smutná... Mizely rychle a já se znovu rozplakala.

"Wicku... Chtěla jsem tě milovat..." zašeptala jsem a pak udělala to jediné, co mi přišlo logické. Utekla.

A to byla chyba!
Mužská srdce jsou ješitná.

Pomocnou ruku mi nabídl až jakýsi obchodník. Řekl, že se o mě postará, usmíval se na mě, ale namísto toho, aby skutečně pomohl, zavřel mě do klece, navlékl do ne zrovna cudných šatů, aby šla vidět má tetování a vystavoval mě v kleci, jako atrakci. Křičela jsem, snažila se mříží pohnout, ale nic nepomáhalo. Naopak, začala jsem krvácet a ten muž pak vzal moje ruce, jazykem mi přejížděl po ranách a já se snažila vytrhnout… Až na jednom plese jsem to vzdala, klepala jsem se v kleci a seděla v růžku jen proto, abych to přetrpěla. Dotýkali se mě, tahali mě za vlasy a já plakala… A já věděla, že je to správně, protože nebyl nikdo, kdo by mě měl rád, kdo by mi pomohl… Schovala jsem si tvář do dlaní…

I was so helpless...

Byl jsem sám se sebou spokojený, užil jsem si, dostal trochu barev, kterých dohromady bylo víc, než jsem měl z celého týdne. Netrvalo to dlouho a usnul jsem blaženým spánkem, neprobudilo by mě nic, a vlastně se o to ani nikdo nepokoušel. Doufal jsem, že ráno vstanu a najdu Char ve své náruči, ale byla pryč. Zrak mi hned spočinul na krvavé skvrně na prostěradle. Jen jsem se líně protáhl, došel se v klidu nasnídat. Nemyslel jsem si, že by mi utekla, tomu jsem věřil dobré tři hodiny po svém probuzení. Když se poté stále neobjevovala, začínal jsem mít lehké podezření, ale místo strachu jsem měl vztek, že si snad myslí, jak mi uteče a nedá mi barvy.
Vyrazil jsem na obchůzku, po několika hodinách se z obchůzky stalo zběsilé hledání, vyslýchání každého, kdo ji zahlédl bez mé přítomnosti. Byl to zatraceně těžký boj o čas, hledání takových informací, ale podařilo se mi. Jistý Müller, obchodník zlodějíček, se chvástá nějakým barevným unikátem... v zašedlém Primordiu to samozřejmě stačí k rozruchu a všechny ruce se po tom jeho objevu v kleci natahují jako po posledním soudu.

"Tohle teď děláš?" zeptám se sám pro sebe, když ihned rozpoznám Char v kleci. Možná utekla a dostala se do špatných kruhů, třeba potřebuje skutečně pomoct. "Müllere, kamaráde, za kolik mi ji prodáš na noc?" zeptám se pobaveným hlasem, kolik mu asi vynáší ti čumilové.
"20 tisíc nejmíň." Odpoví hrubián, rozhodně se nemá špatně, ale kdo by se nechtěl mít ještě líp? Na stůl vysázím peníze, Char to neví, ale některá její díla jsem zužitkoval trochu jinak, abychom nestrádali hlady. Mužík chamtivě přepočítal hotovost. Zbývalo už jen prodrat se mezi těmi chmatáky, kteří se jí dotýkali všude možně a odvést ji domů...

Nezbylo nic_

Nechala jsem je na sebe sahat, nechala jsem je obdivovat moje barvy a potichu trpěla. Neříkala jsem nic, nechtěli můj hlas, chtěli jen barvy, které byly samou beznadějí snad jasnější, než kdy jindy. Přála jsem si zázrak, přála jsem si něco, co by mě odtud dostalo, ale nic… Až do té doby, než jsem uslyšela jeho hlas. Najednou všechen vztek zmizel, najednou všechno bylo pryč a jakmile jsem uslyšela zaklapnutí klece, vystartovala jsem jako šíp, padla mu kolem krku a svým slabým tělem se na něj natiskla. Natiskla, jako nikdy ne a už při tom jednoduchém doteku dostal tolik barev…

“Já… Já…” koktala jsem. “Já tě-tě mi-miluji, Wi-Wicku.” dostala jsem ze sebe namáhavě a poté se nadechla. Koktala jsem jen kvůli tomu, že jsem věděla, co dál chci říct. A nikdy by to ze mě nemělo vyjít. Natáhla jsem se k jeho uchu a šeptala: “Udělej mi to tady, vem si kolik barev chceš, je mi jedno… Že jsem jen materiál, je mi jedno, že ke mně nic necítíš, ukaž jim… Takové představení, které nikdy neviděli, ukaž jim, jak barvy září a pak je zabij! Zabij je všechny!” žadonila jsem se slzami v očích a o to víc natisknutá na něj.

Nechápal jsem tu její náklonnost, přeci se přede mnou snažila utéct, zmizet pryč. Zmizela, ale ne asi tak, jak si představovala. Když pak ze sebe vykoktá svou prosbu, jen zvědavě zvednu jedno obočí. Předala mi teď dost barev, nebudu ji tu prznit před všemi. Odvděčit se mi může až to celé skončí. "Ne," chytím ji za tvář, palcem utřu slzu, "na tyhle stačím i bez sexu." Ubezpečím ji, než se rozběhnu proti přítomným. Müller samozřejmě zmizel i s penězi, nezbylo po něm nic. Nejspíš utekl z obchodu, nebo tu měl nějakou skrýš. Ať tak či onak, já zůstal stát v tom krvavém masakru. Udělal jsem několik kroků k Char a dal jí na chvíli schopnost vidět. Chtěl jsem, aby viděla, kolik jsem pro ní zabil lidí, aby to ocenila.
"M'uller utekl... měl bych ho najít," řeknu jen, když kouzlo přestane účinkovat, kdy se pro ní všechno zase zahalí do tmy. "Odvedu tě domů," oznámím jí. Je to spíš rozkaz, žádné další hloupé úprky. Možná bych jí měl nohu připoutat k posteli, kdoví.

Nezbylo nic_

Sledovala jsem mrtvá těla, sledovala jsem krev, natahovala ruce, protože to moře rudá… Tolik rudé jsem ještě neviděla, sledovala jsem to a užívala si ten pohled, než jsem znovu oslepla a nadechla jsem se, abych mohla vzít Wickovu ruku. Nadechla jsem se znovu, abych si promyslela, co řeknu, mé srdce závodilo, ale já byla o poznání klidnější, když jsem věděla, že ti lidé pykali za to, co mi udělali. “Musí pykat za to, co mi udělal… Ale co když ví, kde bydlím, co když to ví?” zamrkala jsem na něj zoufale. Byla jsem… Zničená, unavená… Chtěla jsem jen usnout a probudit se za týden, chtěla jsem jen být v bezpečí a znovu jsem ho políbila, aby se do něj vlilo strochu barev. Aspoň trocha na to, aby nás dostal domů, abych byla v bezpečí…

Pak jsem se jím tedy nechala vést, nechala jsem ho, aby mě za ruku vedl a tiskla mu ji, jako kdyby mě měl opustit, kdybych povolila. Stále jsem se třásla, stále jsem se bál, ale již ne tolik. A přemýšlela jsem, tak jsem přemýšlela… “Co by mohlo pomoct…? Jak to mohu předat víc barev, jak ti mohu předat… Všechny moje barvy? Možná bych tě mohla i… Tetovat.” navrhla jsem potichu a unaveně.

Bylo mi jasné, že dřív nebo později budeme muset Müllera dohnat, chytit ho a zabít. Má peníze a ví, kde Char najít, je nebezpečný a nevěřím tomu, že by se pro ní nikdy nevrátí. A nebo lžu, je mi jedno, jestli přijde, chci ho jen zabít, nic víc. Navíc, dotýkat se mých barev je hereze, nikdo se jich dotýkat nebude, jen já. "To je v pořádku, najdeme a zabijeme ho," pokusím se ji uklidnit, zatímco jdeme dlouhou ulicí, která vede k ní domů. Snažil jsem se působit klidně, i když mě pořád trochu žralo, že mi utekla. Ani její slova o lásce to nemohla zmírnit. Od milované osoby přeci neutíkáš.
"Pojď," naváděl jsem ji na schody, rovnou do ložnice v patře. "Měla jsi těžký večer, hádám. Měla by ses prospat, lehni si a já dám na tebe pozor. Barvy můžeš řešit až budeš v pořádku." Držel jsem se dál role toho hodného, aby se cítila v bezpečí. Nedokázal jsem si představit, že by mě měla tetovat, znělo to jako nesmysl. Po chvíli jsem si lehl k ní, ale odmítal se jí jakkoliv dotknout.

Nic…?
A nebo snad něco?
Bolelo vědět, že jsem sama byla
Že sama zůstanu
A jsem sama

Zamrkala jsem, když mě dovedl domů, nechala jsem se jím vést, poslouchala ho a chtěla se dostat domů, ale teď najednou… Myslela jsem si, jak jsem silná, jak jsem to zvládla, ale najednou na mě vše doléhalo. Bylo to správné rozhodnutí? Měla jsem je nechat zemřít? Nevěděla jsem. Možná jsem měla něco říct, přece jen jsem byla jediné stvoření, co mělo barvy, proto se mě chtěli dotýkat, proto chtěli kousek ze mně a já to chápala, ale zároveň mě děsilo… Jak se z lidí mohla stát zvířata. Povzdechla jsem si a prohrábla si vlasy, snažila jsem se vydržet všechno bez mluvení, ale když mě uložil, veškeré pochybnosti vyplavaly na povrch a když si lehl a nedotýkal se mě ani prstem. Byla jsem… Zmatená…

A proto natáhla ruku a lehoučce jsem se ho dotkla, barvy na tom místě se rozzářily a já to cítila… “Já… Bolelo mě to, já… Začala jsem věřit, že jsi se mnou i rád, ale když jsi mě znásilnil… Bolelo to, že jsem neměla pravdu, ale teď už to vím a… Je mi to jedno.” řekla jsem jen. “Když se mně dotýkali, došlo mi, že jsem raději, když se dotýkáš ty, aspoň to k něčemu je a… Už je mi to jedno. Pokud se mnou chceš spát častěji, udělám všechno proto, aby se ti barvy vracely… Aby ti to bylo příjemné…” slíbila jsem mu a poté ruku stáhla a dál přemýšlela...

Možná se ve mě hnulo svědomí, snad na chvilku. To když mluvila. Otočil jsem se k ní, políbil ji a hned potom ji pevně objal. Potichu jsem jí přiznal, že jsem byl frustrovaný z toho, jak ze mě barvy prchají. Proto jsem udělal, co jsem udělal. "Byl jsem s tebou rád, jsem..." přiznám nakonec, znovu ji políbím. Možná jsem k ní necítil lásku, a pokud ano, byl to úplně nový pocit, který jsem doposud nepoznal. Opatrně jsem si s ní lehl, položil jí ruku na tvář a pomalu ji hladil. Měla by spát, ne mi nabízet své služby, abych měl barvy. "Vezmu si je všechny, ale ty budeš žít." Slíbím jí, aby se nebála, že zemře sama, bez barev a zneužitá.

Je to láska?
Je to… Pravda?

Zamrkala jsem, když mi to všechno říkal, poslouchala jsem ho a naslouchala mu, snažila jsem se porozumět tomu, co mi říkal, snažila jsem se porozumět tomu, jak uvažoval a chápala jsem. proč to udělal. Mohlo mě to bolet sebevíc, ale i on měl svou pravdu a pokud byl skutečně Bůh (jak sám tvrdil) a byl v tomto světě bezmocný proti svým vlastním výtvorům, chápala jsem, proč je tak frustrovaný. Sama jsem mu oplatila polibek a pohladila ho po tváři, pohladila jsem ho po hrudi a barvy se na něm roztancovaly… Chtěla jsem, aby všechny barvy dostal, chtěla jsem, aby je měl on, pokud to byla jeho jediná síla… Opatrně jsem se narovnala a svlékla jsem si šaty, natiskla jsem se nahá k němu a nohu mu dala mezi jeho nohy, zavřela jsem očka a takto k němu přitulená jsem usnula…

A probudila se do toho, abych na něj byla stále natisklá. Chtěla jsem se trochu odtáhnout, ale jeho pevný stisk mi to nedovolil a já ho políbila na krk. “Udělám ti snídani, nechceš?” usmála jsem se na něj už o poznání klidněji než první den. “Co bys chtěl dneska dělat? Můžeme se milovat celý den… A ležet v posteli a lenošit… Neříkal jsi, že sis někdy užíval i orgie? Třeba by i něco takového pomohlo…” řekla jsem jen nesměle.

Láska nás nutí dělat šílené věci...

Ležel jsem v její těsné blízkosti, cítil její horké tělo a nechápal, jak může odpouštět takhle rychle. Trvalo mi o něco déle, než jsem zavřel oči a usnul. Dokonce jsem se vzbudil o něco dřív, než ona. Nechal jsem ale oči zavřené, aby si myslela, že spím. A když jsem ucítil její rty na svém krku, pomalu jsem se odtáhl. "Zůstaň," požádal jsem jí, chytil jedno její zápěstí a přitáhl si jej k ústům, jen abych ho mohl políbit. Když jsem ho pustil, natáhl jsem se k jejím rtům a jednu svou ruku ji položil na bok, ale nenechával jsem ji tam dlouho. "Chci, abys mi to odpustila," řekl jsem klidně.
Netrvalo to moc dlouho, než proklouzla mezi její stehna. Zůstal jsem dál ležet vedle ní, jen jsem se trošku naklonil, nechal ji se přetočit se na záda. "Není to celé jen o znásilňování," ušklíbl jsem se, když jsem prst usadil na jejím citlivém místě. "Ale... jestli pořád chceš, můžeš jít udělat snídani," neodpustím si malé popíchnutí, jak zvýším tlak a začnu obepisovat pravidelné kruhy.

Neznámo…

Mlčela jsem a přemýšlela. Chtěla jsem se zvednout a skutečně udělat snídani, ale zastavilo mě jeho konání. Když pak dokonce vzal svou ruku a políbil mé zápěstí a potom se svou rukou sjel na bok… Překvapeně jsem zamrkala a chvíli nevěděla, co po mně chce. Chtěl snad se mnou spát? “Wicku, jestli se mnou chceš spát… Stačí říct…” řekla jsem zmateně a nechápala jeho poznámku než mi sjel do mého klína. Ne že bych chápala jeho poznámku o něco více, ale v té chvíli jsem asi přestala přemýšlet úplně. “Já ti… Už odpustila…” dostala jsem ze sebe a zasténala pod tím návalem toho příjemného pocitu, pod tím, jak jsem cítila neznámou senzaci. “Co to děláš…” zamrkala jsem zmateně a těžce popadala dech. Když pak jsem cítila, že jsem se něčemu blížila, prohla jsem se a nespokojeně kňučela. “Prosím, prosím, nepřestávej!” svírala jsem polštář a snad přicházela o rozum. Bylo to tak skvělé!

Bavil jsem se pohledem na ní. Doufal jsem, že alespoň některé taje už má dávno zvládnuté, ale byla nevinnější než jsem si myslel. Nepřestal jsem, když dosáhla vrcholu, pokračoval jsem dál, až po chvíli jsem stáhl ruku, nechal ji vydýchat se. "Jak si chceš užívat orgií, když ti stačí ruka?" znovu ji popíchnu s mírným úšklebkem na tváři. Zvedl jsem se pak do sedu, otočil si ji na břicho a pomalu jí rukou přejel po zádech až na zadeček, než jsem se usadil mezi jejími nohy a natáhl se přes ní. Rukou jsem jí donutil zvednout zadeček do vzduchu, aby mě cítila, nechal jsem ji pak položenou v oblasti jejího podbřišku.
"Možná ty orgie nejsou špatný nápad," zašeptal jsem jí do ucha, lehce se o ní otřel svou chloubou. "Poznáme nové lidi." Dodal jsem nakonec a odtáhl se. Vlastně to byl skvělý nápad, uspořádat hromadné orgie, trochu si užít.

Orgie?

Zamrkala jsem překvapeně, když jsem ucítila intenzivní vrchol a zalapala jsem po dechu. Užívala jsem si to a snad chtěla více, ale sama jsem hlavou nedokázala uchopit to, co se se mnou dělo. Když si potom sedl za mě, nadechla jsem se překvapeně a připravovala jsem se na tvrdý příraz, ale když namísto toho jsem ucítila jen jeho chloubu natisknutý na můj zadeček, opět jsem sevřela polštář a vzrušením vydechla. Najednou jsem ho tolik chtěla! Nebála jsem se, naopak, chtěla jsem ho v sobě cítit jako nikdy! A po stehnech mi nestékala krev, ale mazlavá tekutina, mé… Vzrušení… Narovala jsem se a natiskla na jeho hruď, vnímala jsem každý jeho výdech a nádech, každý úder srdce a vnímala jsem i to, jak barvy kolem nás pulzují.

Pak jsem nespokojeně zabručela a zvedla se z postele, zamířila do koupelny a zamknula. Umyla jsem se a když jsem vyšla, začala jsem se pomalu oblékat, aby mě viděl. “Ano, mohlo by to být obohacující… A co jsi to řekl, já to… Znám, ruka… Jen jsem to dlouho nedělala!” lhala jsem, ale ve skutečnosti jsem možná byla jen vyvedená z míry tím, s jakou lehkostí mi dokázal udělat dobře. “Budou se nás… Dotýkat cizí lidé?” zeptala jsem se zvědavě.

Pobaveně jsem sledoval, jak odchází do koupelny. Byla to chvíle, kdy jsem si mohl nechat celý její plán projít hlavou. Uspořádat orgie nebude nic těžkého, ne na takovém nudném místě. A mám i trochu barev, budeme dva zářící majáky. Spokojeně jsem založil ruce na prsou, čekal než vyjde ven, a i potom ji pozoroval, jak se obléká. "Jistěže," pokrčil jsem rameny. Nevěřil jsem jí jediné slovo, musela to vědět, stejně jako jsem já věděl, že mi lže.
"Chceš uspořádat orgie a zeptáš se mě na tohle?" Krátce se zasměju. Vstanu z postele, postavím se za ní, opatrně ji chytím pod bradou, nechám ji vidět svět kolem ní. "Budou se tě dotýkat všichni. Každý bude chtít tvé barvy a každý tě bude chtít potěšit. Jen doufej, že si nezvolí stejně jako já tehdy poprvé," obrátím k sobě její tvář, políbím ji, než její schopnost vidět zase utichne. "Budu si to užívat, žena ví, jak muže potěšit." Řeknu nakonec, než z ložnice odejdu do kuchyně.

Každé jeho slovo bylo něčím svůdné a já viděla v jeho očích, že mu tohle nějakým způsobem chybí… Pořádal orgie snad často? Bylo to časté, že se takových věcí účastnil? Nevěděla jsem a snad jsem se ani nechtěla ptát, jen jsem opět vydechla, když jsem ucítila, jak je za mnou, když jsem cítila, jak je na mě natisklý, když jsem opět cítila jeho chloubu, jeho tělo, svaly… Bylo to tak úžasně svůdné a chtěla jsem objevovat taje tohohle světa… Snad jsem byla celá rudá. Snad jsem se i trošku cítila, ale věděla jsem, že to hrozně moc chci. A když pak řekl ta slova o potěšení ženy a můj pohled znovu zhasl… Pochopila jsem naléhavost těch slov, pochopila jsem, jak to myslel, ne jak… To mám udělat a sama sebe jsem zklamala tím, že jsem nevěděla, jak se reálně muž uspokojí. “Wicku!” zavolala jsem za ním, než jsem za ním vyrazila. Něco mě napadlo!

V kuchyni jsem ho zastavila a rty se pak otřela o jeho ucho, políbila jsem ho na ucho a jazykem po něm přejela, než rukou jsem mu po bříšku sjela až k jeho chloubě a párkrát ho opatrně sevřela a promnula. O tomhle mluvil snad? Nevěděla jsem, nevěděla jsem, co mám dělat a pak se bezradně odtáhla a mávla rukou. “Jo, jdi si to užít, zůstanu doma, budu malovat.” řekla jsem jen a zamířila zpátky do ložnice. Zatracený muž.

Sex a orgie, sex s Wickem
Sex s mým vlastním tělem
Existuje jiná rozkoš pro mě?
Pro muže?
Proč si se mnou hraje?
Zatraceně!

Nešla jsem malovat, nešlo to, jen jsem si bezradně sedla na postel a přemýšlela. Nechápala jsem, co myslel těmi slovy a nikdy jsem to neviděla. Mohl to přede mnou někdo dělat a já to neviděla, mohla jsem to vědět, mohla to být blbost… Ale stále jsem to nevěděla, nemohla jsem to vědět a frustrovaně zakňučela. Co mám dělat! Nikdy nemohu být pro Wicka dost, když nevím, co mám dělat!

Lehla jsem si a rukou si přejela po těle, prstama jsem přejela po svém ňadru a pak ruku zvedla a zmateně zamrkala. To bylo také příjemné, ale proč se mě na prsou nedotýkal? Nechtěl snad? Patřilo to k sexu? Zavrtěla jsem hlavou. A proč lidi chtějí chutnat barvy jazykem? Cože?
Najednou mi bliklo a já zrudla jak rajče, schovala jsem hlavu pod polštář a popadala dech, jak mi najednou došel rozsah toho zjištění, nohy se mi klepaly vzrušením a v kalhotkách se mi tvořila vlhká skvrna. Co to mělo znamenat? Chtěla jsem to snad? Nevěděla jsem, ale mohlo to být skutečně ono? Skutečně nestačil pouhý styk?
Sundala jsem polštář ze sebe a zavrtěla se, bradavky jsem měla naběhlé a prosvítaly skrz mé tričko, přejela jsem si jednu z nich prsty a nahrbila se vzrušením. Podívala jsem se na dveře. “Udělej mi to jazykem!” zavolala jsem jen do kuchyně. Snad jsem jen chtěla vidět jeho reakci, chtěla jsem vědět, jestli je stále doma, reálně jsem nevěděla, jak by to udělal a jestli je to vůbec fajn. Zrudla jsem dalším zjištěním pod vahou dalšího neznáma.

Cože?

Zamrkala jsem překvapeně, když skutečně vešel a sledovala ho, jak se do toho měl… Nečekala jsem takovou reakci a nečekala jsem, že mi na to něco řekne a jeho představa toho, že ho první uspokojím já… Zamrkala jsem a nechápala, co ho vede k představě, že vím, co dělat, nechápala jsem, proč to neudělal první a… Možná jsem to chápala. Wick byl sobecký Bůh, co myslel jen a pouze na své vlastní uspokojení. Zabručela jsem u jeho klína a otevřela tedy pusu, ruku jsem natáhla k jeho penisu a opatrně ho sevřela a přidržela, abych pak jazykem mohla obkroužit jeho špičku. Musela být nejcitlivější, připadala mi to tak… A ve stejném duchu jsem pokračovala, než jsem jazykem přejela citlivou kůži pod žaludem a své mokré horké rty na špičku natiskla. Poté jsem si špičku vzala do úst a jazykem po ní kroužila, než jsem se odtáhla a pohybem ruku Wicka mnula… Bylo to tak správně? Odtáhla jsem se pak a zvedla hlavu. “Takhle?”

Netušil jsem, že by mi mohla uvěřit a poddat se tak rychle. Nechal jsem ji pracovat, moc dobře jsem věděl, že tohle nikdy nedělala, stejně jako vlastní uspokojování. Ruce jsem zkřížil za zády, užíval si její ochotu přiučit se novým věcem. Když se pak odtáhla, ušklíbl jsem se. "Ano, přesně takhle, ale," zajel jsem jí rukou do vlasů, "vezmi si mě celého, uvidíš, bude se ti to líbit." Využiji pak chvíle ještě k tomu, abych se k ní sklonil, pošeptal jí do ucha několik slov, která pro ní měla být odměnou za dobře odvedenou práci. "Snaž se, vezmi si všechno, co ti dám a já se postarám o to, abych tě uspokojil stejně dobře." Slíbím, než se odtáhnu a nechám ji pokračovat.

Nevěřila jsem mu nic, ani nos mezi očima (který jsem vlastně neviděla, že), nevěřila jsem, že mě pak uspokojí, ale asi jsem byla zvědavá, co se stane, jestli jsem schopná ho uspokojit pusou… Nebyla jsem naivní, naučila jsem se od Wicka očekávat to nejhorší a nevěřila jsem, že mě má rád. Nevěřila jsem, že když si o to neřeknu, že to skutečně udělá… A proto jsem se pouze ušklíbla a sundala jsem kardigan, co jsem měla na sobě. Pod ním už jen bílé tričko. Nadechla jsem se a rukou mu vyjela na zadek, sjela po jeho hýždi a na stehno, byl tak pevný…. A poté jsem tedy znovu vzala do pusy špičku a jazykem ji objela, než jsem se rozhodla pokračovat. Jazykem jsem přejela po boku jeho penisu a sjela na varlata, nasála jsem opatrně a poté jazykem přejela po spodní straně penisu. Měl tam snad… Nějakou žílu? Teprve až potom jsem se rozhodla vzít si ho do úst, ponořila jsem jeho penis do svých útrob a nasála (došlo mi, že musím být pusou co nejužší, že proto to mohlo fungovat a já ho mohla stimulovat). A kvůli mé zvědavosti jsem ho nechala proniknout až do mého hrdla, Vytřeštila jsem uši a přidusila se, ústa mi začala slinit a já se odtáhla a otřela si ústa. Panebože, proč tohle dělám!
Potichu jsem zabručela a poté ho vzala do ruky a začala ho mnou rukou a zároveň jsem na něm pracovala pusou...

Úsměv mi velmi brzy vystřídal odevzdaný výraz, snad jsem si dovolil i několikrát spokojeně zamručet. Kdy naposled jsem nechal někoho, aby mi ho vykouřil? To bude nějaká doba, a ona... sice nebyla perfektní, ale snažila se. Bude muset trénovat, aby mě v hrdle dokázala udržet o něco déle, ale na poprvé to nebylo špatné. Neříkal jsem nic, nechal jsem ji, aby popadla dech, a když začala od začátku, už jsem jí pomáhal menšími přírazy svých boků. Tak dlouho, dokud jsem ji nepřidržel hlavu, nedosáhl vrcholu v jejích ústech. "Polkni." Rozkázal jsem, když jsem se z ní vytáhl. Počkám, než udělá, co po ní chci. "Budeš potřebovat ještě nějaký čas," řeknu, jako kdyby byla nejhorší na světě.
Skloním se pak k ní, políbím ji na tvář, vyhrnu bílé triko. Něco jsem slíbil, a i když mám nutkání prostě odejít pryč, neudělám to. Posunu ji dozadu, jen ať si lehne, zatímco jí rukou přejedu po prsu, bříšku než se zastavím u jejích kalhot, jen krátce rukou zajedu do jejího rozkroku přes veškerou látku. Zbavím se jich rychle, stejně jako se přesunu k jejímu klínu. "Chci tě slyšet," řeknu, než se špičkou jazyka dotknu jejího klitorisu, který následně obkroužím. Netrvá pak moc dlouho, než otevřu ústa, jen abych mohl pojmout větší plochu i s jejím vzrušením.

Byla jsem na sebe hrdá. Opravdu jsem byla na sebe hrdá a když jsem polkla, spokojeně jsem se usmála a odevzdaně jsem se na něj podívala. Muselo to být skvělé, udělal se! Ale úsměv mi zamrzl, když řekl, co řekl. Polkla jsem znovu, naprázdno. Cítila jsem se špatně, sklopila jsem hlavu a přemýšlela jsem, co mám dělat. Mohla jsem to snad zkusit znovu? Dokázat mu, že nejsem ztracený případ? Nevěděla jsem, položila jsem mu ruku na stehno a překvapeně zamrkala, když mě nakonec povalil, postavila jsem se na lokty a chtěla něco namítnout, ale… Dotkl se mého prsa já se položila úplně a zabručela spokojeně. Měla jsem tak citlivé bradavky!
Když pak se sklonil k mému klínu a já cítila jeho dech, zakňučela jsem a zakryla si pusu, nechtěla jsem mu dokázat, že je tak dobrý! Ale když to po mně chtěl?

Celé to bylo překvapení,
Začala jsem věřit, že Wick není špatný člověk
A věřila jsem mu, že není se mnou jen kvůli barvám

“Aaah!” zasténala jsem tlumeně a prohnula se, moje vlhkost mi stékala po stehnech, po pochvě až na zadeček a já popadala dech. “Wicku!” zasténala jsem znovu a sevřela peřinu. Chtěla jsem víc a když jsem se pak udělala, věděla jsem, že tohle miluju… Ale když nepřestal, a já cítila druhý vrchol, hned za tím prvním, zalapala jsem po dechu a zasténala znovu, zakryla jsem si oči a uvolnila se na posteli… Celá mokrá, pod mužem, co mě chtěl jen pro mé barvy, ale šťastná a udělaná… “Chceš… Se udělat do mě ještě?” snad poprvé jsem se zeptala, snad poprvé jsem mu dala svolení ne z povinnosti, ale protože jsem to chtěla… “Nebo… Můžeme pokračovat jinde…” řekla jsem roztouženě.

Chytil jsem jí za kotníky, aby sebou tolik nemlela a já měl práci jednodušší. Když došlo na její první vrchol, pokračoval jsem dál. Samozřejmě, že přišel rychle a já jí chtěl dát víc, než o co si řekla. Jazykem jsem dál vytrvale kroužil kolem jejího klitorisu. Dával jsem si záležet tak moc, že jsem po chvíli ani nevěděl, jestli jí po citlivé kůži stéká její vzrušení nebo to jsou moje sliny. Když jsem se nakonec odtáhl, přitáhl jsem si ji blíž k sobě, políbil na ústa. Samozřejmě, že to chtěla, ale já měl jiné plány a vyhlídky. "Nestačí ti to takhle? Udělal jsem to, abys věděla, že nechci jen tvé barvy," nechal jsem větu nedokončenou, aby si mohla domyslet zbytek. Třeba jsem chtěl skutečně dodat, že jsem chtěl ji jako člověka.
"Rád s tebou strávím v posteli nějaký čas, rád tě toho naučím víc, ale chci, aby ses trochu spravila." Řeknu nakonec. Nechci z ní vysát všechny barvy. "Polib mě ještě, udělal jsem snídani, můžeš si ji vzít a pokud budeš chtít, večer budeme pokračovat," slíbím jí. Snad už mým slibům alespoň trochu věří.

Rozdýchala jsem svůj orgasmus a chtěla víc… Chtěla jsem ho, chtěla jsem ho v sobě cítit a byla jsem tak mokrá! Když mě pak požádal o polibek, políbila jsem ho, jak bych se natahovala po něčem, co strašně moc chci a když se pak odtáhl, rychle jsem se k němu přesunula a klečela natažená k němu, opřená o něj, držela jsem ho, aby nikam nechodil. Mé tělo se uvolnilo a bylo tak uvolněné, že jsem si nebyla jistá, co se se mnou děje, nevěděla jsem, co mám říct, nevěděla jsem, co tohle mělo pro mě znamenat… Bylo to jiné. Poprvé to bylo jiné. “Lásko…” zabručela jsem frustrovaně. “Já vím, že tohle jsme nezačali před týdnem dobře ale teď… Prosím! Žádám tě, vem si mě, udělej se do mě, zneužij moje tělo ke své potěše a udělej mi to! Chci tvoje mužství v sobě, chci, abys byl ve mně, chci tě v sobě cítit!” škemrala jsem a pak ho pustila. Mohlo tohle skutečně zabrat?

A mé barvy se rozzářily, byly... Jasnější.

Sledoval jsem ji, jak o mě škemrá. Copak bych ji v takové situaci mohl odmítnout? Natáhl jsem se k ní, lehl si a znovu ji políbil. "Budeš se muset snažit, abych tě chtěl," řekl jsem a položil jí ruku na spánek, jen aby mohla vidět, tak dlouho, dokud tu spolu budeme ležet. A hned poté jsem jí rukama přejel po těle, přisunul si ji k sobě blíž a líbal ji tak, jako ještě nikdy. Možná jsem to s ní do této chvíle nemyslel vážně, byla mladá a nezkušená, ale něco se mi na ní začínalo líbit čím dál tím víc.
Stáhl jsem její ruku do svého klína. "Snaž se," řekl jsem potichu, opatrně ji přitom kousl do krku. "Čím víc se budeš snažit, tím rychleji budu připravený na to, co chceš ty." Skutečně jsem po svém prvním orgasmu nedoufal v další, a podle toho teď vypadala má situace.

Zalapala jsem znovu po dechu, když se natáhl a líbala jsem ho. Oplácela jsem mu každý polibek a užívala si každý jeho polibek. Sama jsem pak, když mě navedl na jeho chloubu, zabrousila první do svého klína, abych ruku pokryla svou vlhkostí a poté obejmula jeho penis rukou a mnula ho. Vždy byl tvrdý, ale teď… Instinktivně jsem už věděla, co mám dělat a chtěla jsem, aby mi to udělal, chtěla jsem ho více a více a nechala se jím líbat, sama jsem sténala a užívala si to… Bylo to přece jen úžasné! A já chtěla více, chtěla jsem ho mít celého jen pro sebe, chtěla jsem, aby byl celý můj ačkoliv to mělo být jen na chvíli. A prohlížela si každičký kus jeho těla, než jsem mu rukou zajela do vlasů a podívala se do jeho očí. Měl je tak nádherné… Musela jsem ho políbit… “Jsi tak krásný…” Vydechla jsem a snad jen díky těmto slovům se zase o něco více vybarvil a já věděla… Že už nikdy nebude jen černobílý, věděla jsem, že už mu něco zůstane a že jsme na správné cestě.

Netrvalo to moc dlouho, než jsem pod její péčí začal znovu tvrdnout. Rukama jsem jí hladil po těle, hrál si s její bradavkou a dravě ji líbal, než jsem byl dokonale připravený k tomu, abych se přesunul mezi její nohy. Vnikl jsem do ní, pomaleji než jsem míval ve zvyku. Tohle přeci nebylo znásilnění, skutečně jsem se s ní miloval. "Neříkej nesmysly," přirazil jsem a počkal na její reakci, než jsem začal instinktivně pohybovat boky. Držel jsem ji pod sebou pevně, pohyboval se vytrvale, jen abych jí dal, co po mě chtěla a žádala. Udělal jsem se do ní, splnil její přání. Opatrně jsem z ní vyšel, přepadl na bok a znovu ji políbil. "Děkuju ti," vydechnu, než se otočím na záda a zavřu oči.

Tohle proniknutí… Bylo to krásné, cítila jsem každý jeho centimetr, ale nebolelo mě to, naopak, líbilo se mi to a chtěla jsem víc, pod jeho každým přírazem jsem sténala, sténala jsem jeho jméno a užívala si to, chtěla jsem více, chtěla jsem ho více sevřít a sevřela jsem svaly, jen abych byla o něco užší… Líbilo se mi to, tolik se mi to líbilo, a když se udělal do mě, znovu jsem zasténala a vydýchávala orgasmus, který jsem cítila. Vydechla jsem znovu, otřela si pot z čela a promnula si kořen nosu, než jsem ho naposledy políbila a přitulila se k němu, objala jsem ho a zavřela očka… A snad po chvilce usnula, protože jsem byla tak unavená… Nepřála jsem si nic jiného, jen už navždy cítit to, co dneska, tu lásku a to všechno, co mi dal… A když mi poděkoval, překvapeně jsem na něj zamrkala a pohladila ho po tváři. Políbila jsem ho ještě jednou a poté mu prsty přejela po hrudi… Skutečně… Byl vděčný? “Neděkuj mi… Ty barvy patří tobě, já děkuji… Že jsi mi je propůjčil…” usmála jsem se a ještě jednou ho políbila.

A teplé dny vystřídaly ty chladné
Vybledlé a vyšisované barvy zase ty jasné
A moje láska, ač falešně začala
Pokračovala a stala se jasnou

Aniž bych to mohla nějak ovlivnit
A ačkoliv jsem stále věřila, že nikdy ke mně nepocítí to, co já k němu

Tři měsíce. Tři dlouhé měsíce uplynuly a stále jsme se spolu milovali a stále jsme spolu trávili čas. Dokonce mě nechal vidět… Některé dny se prostě převalil na posteli, vzal mě za spánek, políbil a řekl, ať jdu ven, že mu to je jedno a já… Byla volná a každým takovým gestem jsem ho milovala více a více. A on… Měl barev více a více, nezářil, ale už jen po těch třech měsících byl tak barevný… Já pobledla, ale on měl barvy a vidět ho bylo to to nejkrásnější. Věděla jsem, že nepotrvá dlouho a bude šťastný, dorazíme k našemu cíli a já budu šedá, popřípadě pohaslá, vybledlá… Ale on měl mít barvy, měl se opět stát Bohem a mě to stačilo, protože jsem věděla, že pak to všechno pro mě skončí.

Už jsem ani tolik nemalovala, neměla jsem inspiraci, ale o to více jsem se snažila být s Wickem a dlouhé večery jsem s ním ležela a povídala si s ním… Samozřejmě to ne vždy fungovalo, stále si mě někdy vzal a mně se to nelíbilo, s jídlem rostla chuť, ale už to nikdy nebylo na křik, už jsem nikdy neprosila o to, aby mě pustil… Byla jsem šťastná a věděla jsem, že až odejde, že mi bude chybět, že budu smutná, že jsem sama a že to skončí.

A ten den, ten podzimní den jsem se oblékla a opustila domov, který jsem sdílela s mým milovaným a vyrazila jsem ven. Už si mě lidé nevšímali tolik, byla jsem jen dívka, jen barevná dívka, ale mé barvy už tolik nezářily… A já necítila smutek, necítila jsem lítost, muselo to tak být a já věděla, že Wick mě bude hledat. Naštve se, že je sám? Byl to jen jeden den a nechala jsem mu na stole vzkaz.

“Šla jsem se projít, budu u katedrály.
Miluju tě :)”

Doufala jsem, že to bude dost, aby se nenaštval, došla jsem ke katedrále a vylezla na ní a poprvé se z ní podívala, poprvé jsem viděla, co je kolem ní a byl to… Úchvatný pohled. Rozhlížela jsem se a hledala ten nejkrásnější pohled a poté jsem si sedla a stále se kochala pohledem… Než jsem se postavila a došla k balkónku, opřela jsem se o zábradlí a hleděla dolů, nechala jsem se větrem cuchat… A snad poprvé jsem si uvědomila, že to už nebude dlouho, že Wick mi brzy vezme všechny barvy a já budu prázdná. A pak se vrátím sem, řeknu, jak moc ho miluji… Už teď jsem ho milovala!

A pod náporem toho myšlení jsem sedla na zem
Schovala jsem obličej do dlaní
A plakala

“Nechci, abys odešel, nechci být sama, nechci být bez tebe…”
“A proto, že tě miluji, dát ti všechno, co mám, co dělá mě mnou…”
“Abys ty byl tím, co ti tvůj výtvor vzal…”

“Já děkuji…”

Slíbila jsem do prázdna.

Vstal jsem ten den o poznání déle. Musel jsem a mohl si to dovolit, když jsem minulou noc utěšoval potřeby své milenky. Zvykl jsem si na její přítomnost v posteli a celkově všude. Když jsem se to ráno probudil bez jejího tepla u sebe, jen jsem se líně převalil na druhý bok a užíval chvilkové svobody, kterou mi poskytla. Zhruba o hodinu později jsem se donutil vstát... a přečíst si její vzkaz. Jako první jsem tomu nepřikládal velkou váhu, až když jsem se pořádně rozkoukal, začalo mi být něco podezřelého. Proč by chodila ke katedrále?
Vystartoval jsem z domu rychlostí, že si ani nevzpomínám, jestli jsem zavřel dveře. U nejvyšší stavby města jsem byl během několika minut. První dobrou známkou bylo to, že na zemi nikde nebyla krev. Vrazil jsem dovnitř a po točitých schodech jsem lezl nahoru, jen abych se za ní dostal včas.

"Šílíš?!" přiskočím k ní, chytím ji za ramena a strhnu dál od kraje, dál od té hrozby. "Nemůžeš skočit!" dál na ní křičím, připomínám jí, jak sobecká je, když se po tom všem rozhodne znovu skočit. Nemůže ukončit svůj život, tolik na něm záleží! "Jdeš domů, okamžitě," řeknu nesmlouvavě, srdce až někde v krku, jaký mám z toho nepříjemný pocit.

Vyjekla jsem, když mě Wick popadl a překvapeně jsem na něj zamrkala. Oči jsem měla zarudlé od slz a jeho náhlý vpád mě tak… Překvapil! Dělo se něco? Nechápala jsem, až po chvíli mi došlo, co se děje. “Ne! Já se nechtěla zabít!” vytrhla jsem se a zmateně na něj zamrkala. “Já se jen… Chtěla podívat kolem katedrály, jestli to je hezký výhled…” přiznala jsem jen smutně a sklopila provinile hlavu, ale pak už jsem jen vzala jeho ruku, když po mě znovu sáhl a stiskla mu ji. Nechtěla jsem, aby si myslel, že se chci zabít, sama jsem věděla, že jsem ještě nesplnila svůj slib.

“Wicku,” začala jsem pak znovu a poznání klidněji. “sám dobře víš, že tady to skončí, sám dobře víš, že o barvy přijdu a ty pak… Budeš volný, konečně bude volný a už ty barvy neztratíš, ale… Já už si nedovedu představit život bez tebe, já… Jen mi je líto, že to skončí… Byla jsem smutná, jen jsem se chtěla sem podívat...” přiznala jsem smutně a dál se jím nechala vést.

Díval jsem se jí do tváře a nechápal, proč je tedy zde. Podívat kolem se mohla i dole na pevné zemi. Zavrtěl jsem hlavou, byla to hloupost. "Až dostanu všechny tvé barvy," začnu potichu, "budeš mě potřebovat. Já tě budu doplňovat, tady nic neskončí. Abych k tobě byl docela upřímný, máš sem zákaz chodit." Rozešel jsem se s ní po schodech dolů, nepromluvil dalšího slova dokud jsme nestáli pod katedrou, kde se mi dýchalo o poznání snadněji. Otočil jsem ji k sobě jen proto, abych ji mohl pevně obejmout. "Slib mi, že už tam nevkročíš." Naléhám na ní.
Nebo ji snad opravdu musím vést kolem starého obchodu se zatlučenými okny, aby si uvědomila, co by ji čekalo, kdyby neuspěla? A to bych se postaral o to, aby jí to nevyšlo a sakra za tu nerozvážnost a hloupost trpěla na starých prknech.

Sledovala jsem Wicka poněkud poplašeně, divila jsem se té naléhavosti a chtěla jsem ho přesvědčit o tom, že se vlastně nic neděje, že vlastně nic neplánuji… Byla jsem tolik zmatená, tak zmatená a každý schod jsem přemýšlela, co mu řeknu na svou obhajobu. Obhajobu před čím? Předtím, že jsem se šla projít? Snad se o mě… Bál? Nebo se bál o své barvy? Snažila jsem se mu nevěřit, snažila jsem si odepřít tu lásku, co mi dával, co mi svými slovy nabízel, ale nakonec… Jsem si ji chtěla vzít všechnu a pevně jsem ho objala. Schovala jsem se k němu a zabořila mu obličej do hrudi, pomalu jsem dýchala a snažila se být klidná, snažila jsem se pochopit, co byl problém, co ho trápilo… Chtěla jsem jen, aby se cítil v pořádku. “Ale já se… Nechtěla zabít, Wicku…” řekla jsem mu smutně a více se k němu schovalo. Vdechovala jsem jeho vůni. “Wicku, budu tu, dokud mě budeš potřebovat, to ti slubuji…” slíbila jsem nakonec. Stále… Jsem si nedělala naděje, nevěděla jsem, jestli mohl milovat jako lidé, nevěděla jsem, jestli to chtěl tak a najednou jsem brečela… “Jen prosím… Mě neopouštěj ty, já… Nikdy mě nikdo nemiloval a je hezké se cítit, že tě má někdo rád…” zakňučela jsem.

Měsíce hledání

Samozřejmě jeden musel utéct, vždycky jeden uteče. A shodou okolností to byl ten bídák, co tohle celé začal. Odnesl jsem Char, staral se o ní, ale její stav nebyl lepší, i když mi tvrdila opak. Jistěže měla strach, peníze jednou dojdou a on se pro ní vrátí. Bála se toho, nervózně chodila kolem dveří tak dlouho, dokud mě to nepřestalo bavit. Vyspal jsem se s ní, a když usnula, vytratil jsem se do chladné noci. Tušil jsem, kde takovou krysu hledat. Když nevyšel noční klub, přiblížil jsem se k paláci generálů, triumvirátu, který vládl krutě. Normálně bych si sem netroufl, ale co jsem měl barvy zpátky, nebál jsem se nikoho. A samozřejmě o mě věděli, nemohl jsem ujít jejich pozornosti už jen proto, že mě Müller napráskal.
Díval jsem se na něj, jak žadoní o kousek barvy, pokladu, který generálové nashromaždili a nikomu nedovolili se na něj dívat. Se všemi penězi chtěl zkusit štěstí, ale ta bláhovost! Kdo by chtěl obyčejné peníze, když může vlastnit to, čeho je tady nejméně? Proto jsem za Char zaplatil takové peníze, k čemu by mi jinak byly? Když jsem věděl, kde ho mám najít, plížil jsem se z domu častěji, pozoroval ho a snažil se najít okamžik, kdy je nejzranitelnější.

Takový se mi naskytl po měsíci pečlivého sledování. Šel si dát koupel, o samotě. A to byla má šance. Nepotřeboval jsem ho vidět nahého, ale když spatřil všechny mé barvy, aspoň připustil, že jsem bůh. Utopil jsem ho ve všech těch bublinkách, uvařil mu obličej ve vařící vodě. Už nikdy nebude moci za mou Char, nikdy se jí nedotkne. Nechal jsem ho nahého plavat na hladině, obličejem dolů. Dopil jsem za něj víno, tolik slušnosti jsem měl. Neprolil jsem jedinou kapku krve, jeho koberec by mi měl děkovat.
Tu noc jsem strávil v jeho skromném pokoji v sídle tří generálů, kteří byli tak zabednění a pustili ho sem. Byla to ta nejosamělejší noc, kterou jsem v Primordiu zažil.

Nevěděl jsem, co ji na to mám říct. Jak bych mohl odpovědět na ta slova? Víc jsem si ji k sobě přitiskl, jen krátce vydechl: "Neopustím." Slíbím, chytím ji za ruku a odtáhnu od katedrály co nejdál. Tohle místo je zlé. Vždyť to není tak dávno, co pod tou stavbou ležela v kaluži vlastní krve. Zastavím se s ní až v uličce, temné, oddělující dvě klidné ulice města. Natisknu ji na zeď, rychlým pohybem ji roztrhnu část svetru v oblasti hrudníku. "Chci tě," řeknu krátce, než se skloním k jejímu ňadru a přisaju se k němu. Mohl bych si jí vzít rovnou tady v uličce, proč taky ne? Otočit ji, chytit ji pod krkem, tvář natisknout na zeď v předklonu a vzít si ji zezadu.
"Chceš to dělat tady?" zeptám se, když ji nechám, odtáhnu se od její bradavky s látkou jejího svetru pořád v ruce. Dám jí na výběr, jen aby to nepovažovala za znásilnění. Pravdou ale bylo, že se své šance nevzdám, a pokud řekne ne...

Sledovala jsem Wicka snad dojatě, snad jsem mu věřila, snad jsem skutečně věřila tomu, že mě má rád a po dlouhé době jsem se upřímně usmála a stiskla jeho ruku, když mě vedl dál. Cítila jsem se tak zamilovaná a věřila všemu, co řekl… Proto jsem ho slepě následovala až do uličky, kde jsem se rozhlédla a otevřela pusu, že mu něco řeknu, ale v tu chvíli mě natiskl na zeď a já zalapala po dechu. Byl tak silný! Ale já už se ho nebála, vše co dělal, byl akt, nechtěl mi ublížit, byl pouze… Jiní a byli jsme jediní barevní v tomhle městě a snad i kvůli tomu jsem mu věřila… “Wicku!” vydala jsem ze sebe, když mi roztrhl svetr. Měla jsem si vzít podprsenku! Natiskla jsem se o něco více na zeď a zasténala, zakryla jsem si pusu a zrudla. Podivným způsobem mě to vzrušovalo a u Wicka už jsem byla snad připravená na vše. “Ty vedeš…” řekla jsem mu jen tiše jako svolení. A nohy nechala u sebe, aby mé mokro aspoň mu ještě chvíli neprozradilo, že mě to vzrušilo. “Co tak najednou?” ušklíbla jsem se překvapeně.

Ušklíbl jsem se, když jsem dostal její povolení. Pustil látku svetru a o krok ustoupil, aby se na tu zeď nemusela tisknout tolik. "Jak bych ti to jen vysvětlil," začal jsem, skrz nově vytvořenou díru v jejím svetru jsem protáhl ruku, sjel až na její bříško ke kalhotám. Určitě bych se nezastavil jen na nic, ale prozatím... "Ráno mi scházela tvá přítomnost. Chceš mě snad nechat čekat?" Zeptám se, hlavu nakloním ke straně. Ovšem, napadne mě brilantní nápad. Vytáhnu ruku, sama se může zakrýt, nebo nemusí, nepůjdeme daleko. "Pojď," řeknu krátce, na odpověď nečekám.
Okamžitě zahnu za roh, rozrazím dveře do starého obchůdku, který si musí pamatovat. Neviděla ho, ale třeba má nějaký další smysl, nebo co já vím. "Lehni si na ta prkna. Vzpomínáš si na ně?" Ušklíbám se, pohledem seknu do strany, kde sedí na staré židli Tony. Proč chudáka obchodníka trochu nepotrápit? Tolik barev přeci nikdy neviděl... a určitě je nikdy neviděl zářit tolik, co při vrcholu našich aktů.

Nechala jsem Wicka mluvit a vydechla jsem, když mi rukou sjel po těle, sledovala jsem jeho oči, tolik jsem milovala, jak se na mě díval, když se mnou chtěl mít sex, milovala jsem ten pohled predátora… Ale pak se odtáhl a já překvapeně zamrkala. Cože? Jen jsem si upravila výstřih, aby to aspoň trochu připomínalo můj starý svetr a držela ho, aby se nerozjížděl, nepotřebovala jsem, aby mě někdo viděl, stačilo, že mě hladově pozoroval Wick… Chtěla jsem už navždy být jen jeho a proto jsem se i tak zakrývala a všechno… A když mě dovedl do obchodu, sedla jsem si poslušně na prkna a pak se zarazila a rozhlédla se. “Wicku, ale nejsem nemocná....” zamrkala jsem. “Zdravím vás, omlouvám se, že vás rušíme. Wicku, proč tu jsme?” zamrkala jsem na něj zmateně. Nechtěl snad…?

Z Tonyho překvapeného výrazu jsem sjel pohledem zpět na Char. To už se jí představa sexu nelíbila? Pomalu k ní přejdu, chytím ji za svetr a stáhnu jí ho z ramen, stejně sotva drží. Obchodník samozřejmě nechápe co se děje, jeho oči cestují od mého těla k Char. Zasměju se, chytím Char pod bradou. "Chtěl jsem ti dát odměnu za to, jak ses o ní tehdy postaral," řeknu, přičemž zatlačím na Char, aby si na prkna lehla. Skutečně ty kalhoty potřebuje? Ne, nepotřebuje. A to spodní prádlo? Ah, v té uličce jí to stačilo...
"Nechceš začít?" pobídnu ji, když se natáhnu přes ní. Jak moc je to jiné, od jiných našich her? Jen máme diváka, takže? Nenechám ji se dívat jinam, než je můj obličej. Neměla by se obchodníkem nechávat rozptylovat, ne když po ní něco žádám.

Natáhl se přese mě a já zalapala po dechu, najednou měl veškerou mojí pozornost a já ho sledovala. Nedokázala jsem odpovědět, nedokázala jsem se nějak vyjádřit k tomu, co řekl a tak jsem jen přejela rukou po svém těle. Rozhodně jsem neměla odvahu k tomu, abych se vyhoupla nad něj a tak jsem jen rukou sjela přes jeho hruď po jeho svalnatém bříšku až do jeho klína. Wick měl… Podivné choutky, na to jsem si už zvykla a proto jsem víc nenamítala a vzala jsem si jeho rty předtím, než jsem jeho penis vzala do ruky a začala ho mnout. Vždycky mě fascinovalo, jak tvrdnul, jak to bylo rychlé, jak se na to těšil… A druhou rukou jsem položila na svůj klín abych se přes kalhoty dotkla svého citlivého místa… Tak málo stačilo, abych byla rozvášněná, abych ho chtěla více a více. “Tohle myslíš?” vydechla jsem mu do rtů. “Chceš mu dát odměnu? Chceš, aby si mě vzal?” zeptala jsem se překvapeně.

Vydechl jsem jí do rtů, když jsem na svém těle ucítil její ruku. Původně jsem chtěl, aby začala pracovat na sobě, ale tohle jí vymluvit nemůžu. A když si všimnu, že u sebe váhá, rukou ji přejedu po látce kalhotek, přes které ji začnu utěšovat. "Ne, chci aby se díval, jak si to užíváme," odpovím na její otázku, čímž Tonymu docela jistě zkazím radost. Jak daleko byl od toho, aby si stáhl staré plátěné kalhoty a probudil vlastní nádobí? Takhle je to mnohem jistější, a když si zadkem dřepne zpět na starou podlahu, odhrnu část dívčina spodního prádla na stranu, jen tak moc, abych do ní mohl vniknout prstem.
"Staral se o tvé rány, když jsi skočila z katedrály," připomenu jí, než se skloním k jejímu uchu a zašeptám: "Udělej mu divadlo," vytáhnu z ní prst, jazykem jí přejedu po čelisti, jen abych se sám mohl trochu narovnat, stáhnout jí kalhotky ke kolenům.

Oddechla jsem si. Oddechla jsem si, když mě ujistil, že se bude jen dívat. Byl starý a ošklivý, ale věděla jsem, že co si Wick usmyslí, to je. O to víc jsem zasténala, když na mě promluvil a pronikl do mě prstem, byla jsem už tak mokrá! Tohle mohlo být špatné sebevíc, ale já teď nic jiného nechtěla a zasténala jsem neskrývanou rozkoší a schválně hlasitěji, když si to přál. Zkopla jsem ze sebe kalhoty i s kalhotkami a posadila jsem se jen proto, abych ho mohla znovu políbit. “Ty jsi mě zachránil, tobě patří odměna…” vydechla jsem mu do ucha a kousla ho jemně do ušního lalůčku. “Ani nevíš, jak moc tě chci! Vem si mě!” zasténala jsem tedy a sama si prsty zajela do svých útrob samou nedočkavostí.

Kapitola 2.
Oběť Primordia

Wickovy barvy neunikly pozornosti už nikoho. Teď se naopak potřebovala já jeho. Nebylo to tak, že jsem své barvy ztrácela tak rychle, neztrácela, naopak, když jsem se držela u něj, zářila jsem jako každý den, ale když jsem byla sama, cítila jsem tu závislost na něm. Chtěla jsem být jen s ním a ty dny, kdy mě opustil kvůli svým záležitostem, byly ty nejtěžší dny. Z dálky jsem sledovala katedrálu a přemýšlela jsem, jak by to dopadlo, kdybych skutečně zemřela. Povzdechla jsem si a prohrábla si vlasy, milovala jsem ho, ale nevěděla jsem, co to pro mě znamená. Věděla jsem, že rodinu mít nebudeme, tížilo mě to, ale byly věci, které mi Wick dával a tak jsem se snažila tohle vytěsnit i přesto, že mě to trápilo.

Co mě ale více trápilo by lo, že Primordium si o nás začínalo šeptat. Hlavně o Wickovi, ty dny, kdy mě chytili, ale Wick je mávnutím ruky zabil… Báli se ho a já věděla, že máme se čeho bát. Věděla jsem, že nejsme v bezpečí, ale brány města by nás nikdy nepustili ven a nedovolili by nám uniknout. Aspoň mně ne. A já ho tak milovala, proto jsem hledala způsob, jak ho uzavřít, uvěznit a dostat do bezpečí, chtěla jsem mu pomoci, ačkoliv jsem věděla, že to nikdy nepochopí, ačkoliv jsem věděla, že mi to nikdy neodpustí… Ale chtěla jsem to riskovat, chtěla jsem, aby se to stalo, chtěla jsem ho zachránit a dlouhé noci jsem dělala svůj poslední návrh. Pyramidu, která se otevírala speciálním zařízením a… Bojovala jsem s časem, Primordium bylo neklidnější a neklidnější.

Ale já nepolevila
Mé srdce krvácelo
Motýlci se mihotali strachem, padala jim křidélka
A všechny ty motýlky jsem vložila do té mechaniky
(Ty bez křidélek také)
Protože jsem ho milovala
A věděla jsem, že to nepochopí

Ale bylo to to jediné bezpečí,
Které jsem mu mohla poskytnout
Odpusť mi, prosím

Wick byl to ráno pryč a já věděla, kam mám jít. Běžela jsem, ani dech jsem nemohla propadnout a procházela davy, vrazila jsem do katedrály a Wicka jsem přitiskla ke zdi. Věděla jsem, že tu chtěl udělat jedno ze svých vystoupení, věděla jsem, že chce přitom zničit tu katedrálu. Tolik ji nenáviděl! A já chápala, že takhle mi vyznával lásku, věděla jsem, že lidské lásky není schopen a každý den, když už měl barvy, se bál, že se zabiji. Nechápal proč a já věděla, že to je ta nejkrásnější láska, co mi mohl dát, protože… To byla láska skutečná. Čistá, jinou neznal a ani ji nerozuměl. A v tom byla ta čistota.

A proto mé srdce krvácelo.

Líbala jsem se s ním a nechala ho, ať ze mě strhne oblečení. Rozuměla jsem všemu a i jeho nenávisti k náboženství, protože on byl jediný Bůh, který se staral o své ovečky tady na zemi. Chtěl nás zničit, ale byl rovněž nás stvořitel a když se mnou hodil o oltář, strhl mi kalhoty a začal mi to první jazykem dělat, byl to manifest toho, jak tím opovrhuje. Jak jsme stvořeni ke hříchu. A chtěl, abych řvala vzrušením, abych to chtěla, aby ukázal, že mu nic není svaté, že náboženství… Je hloupost. Sklonil mě pak ke své chloubě a já mu to dělala pusou, tak jak mě naučil, pomalu, ale intenzivně, vydržela jsem s ním v hrdle a dělala mu to, než úplně neztvrdl a poté jsme to dělali. A když se do mě udělal na oltáři, vzal mě na lavici, do zpovědnice…

Skončili jsme až v noci, popadal dech a opíral si svou hlavu o moje rameno, líbal mě a já plakala… A on se neptal, proč pláču, snad myslel, že to bylo vyčerpáním, snad si myslel, že jsem jen unavená, že mě to bolelo… Ale to nebyla pravda, bylo to to nejkrásnější, co jsem zažila. Nic lepšího jsem nikdy nezažila a já věděla, že s jiným mužem už být nechci. Tiskla jsem se na něj a líbala ho, nechala jsem, aby se na mě tiskl i přesto, že už nebyl tvrdý a už to prostě nešlo, tiskli jsme se k sobě v mileneckém objetí a pot se nám mísil… A potom jsem uslyšela několik ran a bouchnutí, zmateně jsem zamrkala a věděla jsem, že se k nám dobývají. Vzala jsem si svůj dlouhý svetr a natiskla ho ke zdi. Díval se na mě unaveně, stále mohl dělat vše, stále se mohl kdykoliv probudit, ale teď se na mě díval a já se na něj usmála a políbila ho. A zase jsme se líbali za zvuků ran, natiskl mě na sebe a dal mi barvy a pak jsem ucítila podivnou senzaci. Zamrkala jsem na něj.

“Jsi nesmrtelná. Nudil bych se, kdybys zemřela.”

Řekl, jako by se nic nestalo a já zalapala po dechu. Nemusel říkat, že mě miluje, já věděla, že tímhle mi to řekl a já ho objala kolem krku, natiskla jsem se k němu a hladila ho po vlasech a usmívala se. Než jsem se odtáhla a usmívala se na něj… Ale pak jsem vzala pyramidu a vrazila mu ji do citlivého bříška, obalila se jeho krví, jeho božskou krví a zacouvala jsem od něj. Všechny barvy se z něj zvedaly a vsakovaly se do pyramidy, a on křičel, řval na mě zmateně a sledoval, co se děje, chtěl pyramidu vyrvat, ale bylo pozdě… V tu chvíli se do katedrály dostali občané Primordia a mířili po Wickovi, pár lidí mě stáhlo a najednou jsem byla slepá, slyšela jsem jen křik, cítila jsem, jak mě někdo natiskl na zeď a dotýkal se mých barev, cítila jsem další ruce, cítila jsem, jak mi trhají svetr a já brečela snažila se dostat pryč… Povedlo se mi to až po hodině. Wicka jsem ztratila, dostala jsem se domů a brečela. Nejenže jsem ztratila jediného muže, kterého jsem milovala, ale… Ztratila jsem jediného muže, který miloval mě.

A tak jsem založila klášter
Na kraji Primordia
Navrhla jsem naše róby černobílé, aby zakrývala naše těla
A napsala jsem pravidla… Stvořila jsem… Sektu prakticky

A poskytovala jsem útěchu dívkám, pomáhala jsem jim a sama jsem už nikdy nikomu vé barvy neukázala. Malovala jsem a pořádala mše a stále myslela na Wicka, protože… Jsem ho milovala, hlásala jsem svou lásku k Bohu a ostatní dívky mě za to obdivovaly… A já věděla, že kdyby to udělal jim, milovaly by ho docela stejně a já žárlila. Vybavovala jsem si ty scénáře, žárlila bych, už bych mu nedovolila se mě dotknout, ale… Přesto bych byla šťastná, že je zpátky. Mohl by mě mlátit, mohl by mě znásilnit, ale já bych byla šťastná, že je zpátky a stejně bych ho objala.

Uplynulo něco přes sto let
Já stále krásná, nesmrtelná
A můj klášter našel Julian.
Byl to starý muž, poněkud nechutný, určitě homosexuál,
Hledal význam svých vizí

“Slepá víra mě povede!” já se jen ušklíbla. “Ano, slepá víra, jistě.” souhlasila jsem skepticky. “Musíte jít se mnou!”
“Ne, když si zakryješ oči, budeš stejně slepý jako já, pokud tomu skutečně věříš, jdi.” řekla jsem muži a on se zvedl z mého klína, na kterém předtím plakal a rozběhl se pryč od kláštera. A já jen pokračovala v kázání a snažila jsem se pomoci dalším duším, ale nevěděla jsem, co jsem udělala.

Julian běžel Primordiem a zakopl o pražec zborcené katedrály. Spadl na pyramidu. A jak na ni spadl, jeho krev stekla po pyramidě. Pronikl do bílého světla a tam ho uviděl. Uviděl toho nádherného anděla, vraždící přízrak, zlého démona…
“Našel jsem tě!” vydechl a poklonil se. “Hledal jsem vás! Hledal jsem vás! Co mám udělat, nejvyšší pane!”

A já věděla, že je něco špatně, ale zároveň mraky konečně odhalily slunce a já vydechla a věděla jsem, že jsem sama. Lehla jsem si na oltář a spokojeně se usmála a nechala paprsky dopadnout na mou kůži a nechala jsem, aby mi pokrývka hlavy spadla z hlavy a odhalila rudé vlasy. Podívala jsem se na své ruce a po sto letech viděla tetování… A pak jsem seděla na oltáři a brečela samým štěstím.

Asi jsem se zbláznila...

Zradila mě jediná žena, které jsem chtěl zůstat věrný, svým vlastním způsobem. Sdílel jsem s ní život a co jsem od ní dostal? Roky v temnotě. Co mi zbývalo jiného, než si stále dokola přehrávat naše poslední chvíle. Celé ty dlouhé roky nic jiného, než ona. Třeba se zabila, bylo mi to jedno. Ani jsem nevěděl, jestli ta její nesmrtelnost skutečně funguje, když ztratí barvy, ztratí všechno. Možná už dávno hnila někde ve škarpě, co by mě to zajímalo? Takhle uvězněný jsem zůstával oddaný jen svým myšlenkám, svým plánům na pomstu. Třeba se bude modlit za to, aby byla mrtvá, o to bych se postarat mohl... rozhodně mohl.
"Co seš zač?" zabručím na člověka, když se dostanu ze svého vězení, když se svět znovu rozzáří a já spatřím víc než jen tmu. Pohledem sjedu z bezdomovce na své ruce. Stále barvené. Výborné znamení. Snad i přeslechnu mužovo jméno, je to jedno, nezajímá mě. Udělám několik sebejistých kroků. Jak je to dlouho, co jsem tudy kráčel naposledy?
"100 let, pane," ozve se znovu mužův hlas.
"Hm?" otočím se na něj, tohle mě začíná zajímat. Vysvětlí mi mou situaci, řekne mi o mém kultu, následovnících... o Představené. Ušklíbnu se jako šílenec. Je mi jasné, kdo to bude, koho to chci vidět. Nebo nechci? Takhle má aspoň nějakou šanci na život. "Doveď mě tam," řeknu muži, chci aby mi to představil. Chci vidět, co se tu za sto let změnilo.

Pokračovala jsem ve svých službách, byla jsem ale nejistá… Neustále jsem se upravovala a neustále jsem přemýšlela, co se stalo. Snad ten muž ho… Skutečně našel? Snad skutečně našel… Boha? Děsila jsem se toho, děsila jsem se toho, že mi zbývalo už jen pár hodin, dříve jsem chtěla ukončit svůj život, ale s darem, který mi dal muž, kterého jsem milovala, jsem svému životu chtěla dát hodnotu, chtěla jsem mu dokázat, že dokážu naložit správně se svým životem… Ale netušila jsem, jestli se to bude líbit jemu a tak jsem se jen snažila tvářit, jako kdyby se nic nestalo.

“Představená!” uslyšela jsem známý hlas a otočila se ke dveřím. Zděsila jsem se.
“Našel jsi… Boha?” zeptala jsem se nejistě a strhla si pásku z očí, abych měla šanci aspoň nějaké barvy vidět, ale byla jsem slepá, můj dar nefungoval a já zahodila látku.
“Našel, a je… Nádherný!” vydechl a mohla jsem cítit, jeho pohled na sobě. “Vy to tajíte, ale je stejně nádherný, jako vy… Jste jeho vyvolená.” dožadoval se a vzal mě za ramena, vytrhla jsem se.
“Nerouhej se před Bohem!” napomenula jsem Juliana a poté se opřela o oltář. Nebyla jsem hodna toho, abych Wicka oslovila, čekala jsem… Na to aby mě oslovil sám a doufala, že to není moje poslední hodinka. Přesto…
“Wicku, mohu všechno vysvětlit! Wicku, ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi zpátky!” začala jsem opatrně a potlačovala nutkání mu padnout kolem krku. Ho políbit… Polibek smrti...

Sledoval jsem ji v oblečení, které mi k ní vůbec nesedělo. Vypadala tak směšně, do cudnosti měla daleko, tak proč tohle zatracené roucho? Bylo mi docela jedno, co Julian říká, nevnímal jsem ho. Když se jí dotkl, odstrčil jsem ho, sám ji chytil za rameno a shodil ji na obřadní oltář, který byl za ní. Chytil jsem ji za to stupidní roucho, roztrhl ho a prohlédl si její tělo. O svoje barvy nepřišla.
"Buď ticho, nechci tvoje vysvětlení," řeknu přísně, skoro to po ní štěknu. Rozhlédnu se pak po místě, kde jsme. Skutečně si zařídila hloupou sektu, ukryla se pod hábit jeptiška a hlásá slova jako nějaký hloupý kněz. Promnu si čelo. "Chci ti ublížit, za každý rok, co jsem musel strávit v temnotě." Namířím na ní prst. "Při příští mši tě popravím před zraky tvých oveček." Řeknu rozhodně.

Knoflíky se odkutálely... Pokazilo se to, moc se to pokazilo, on... Nevyslechl by si mě a já tu před ním ležela na oltáři a má smrt byla blíže, než on sám věděl. Slyšela jsem, jak do kláštera vchází lidé a zakryla se rukou, natahovala jsem roucho přes svá prsa a svá tetování. Moje spodní prádlo by nikdo neměl vidět a čekala jsem, co Wick udělá. “Udělala jsem to proto, abych tebe a sebe ochránila! Mají způsob, jak zničit barvy a pokud by je zničili... Já bych zemřela, to by nevadilo, ale ty bys už navždy shnil tady navždy bez možnosti mít barvy zpátky!” Spadla jsem z oltáře a sedla si pod něj, koukala jsem nešťastně do země. “Miluji tě, pokud by to tak nebylo, našla bych si manžela, zabila by se... Občané primordia tě ale nenáviděli, založila jsem kult a oblékla se černobíle, abych byla v bezpečí a hlásala o tvých skutcích, o tom, jak jsi dokonalý, abys měl své ovečky... Abys měl lidi, co se za tebe postaví, když se Primordium postaví proti tobě, položili by pro tebe život... A svým oděvem jsem chránila své barvy, nevěděla jsem, jestli barvy ztratíš, tak jsem byla připravená na to ti barvy vrátit... Mše jsou každý den, máš stovky lidí, co k tobě vzhlížejí a uctívají tě... Jsi... V bezpečí...” usmála jsem se snad samou hrdostí, jak jsem to zvládla, jak jsem to dokázala... A konečně jsem si mohla oddechnout.

“Lže!” vykřikl Julian a udělal krok ke mně. “Nikdy se nepodělila o své barvy, nechávala si je pro sebe, je to sobec a pokrytec, žádná Představená!” vykřikl fanatik a já se připravovala na ránu. Tohle jednou... Muselo padnout.

Chtěl jsem odejít pryč, zjistit od Juliana kdy ta další mše je, ale nakonec začala znovu mluvit a sama mi to řekla. Mohl jsem trávit čas venku, podívat se, kam se město posunulo. Byl jsem tu takovou dobu, že jsem nevěřil tomu, že by mohlo udělat nějaký pokrok. A ono vlastně neudělalo, jen svolilo k tomu, aby tady vznikla nesmyslná církev. K čemu by mi ovce asi byli? Chytil jsem jí za ruku, znovu z ní šaty strhl. Chtěl jsem ji vidět nahou, nebo přinejmenším odhalenou, neměla právo na to se teď zakrývat. Začínal jsem vzpomínat, znovu jsem si vzpomněl na naše společné chvíle i na rozzuřené obličeje občanů, když jsme někudy procházeli. Možná měla pravdu v tom, že by se mě pokusili zabít, ale neměla absolutní právo udělat to, co udělala. Takhle mě zbavit možnosti se bránit.
"Šetři dech," odpovím na všechna ta její slova. Ustoupím kousek. Zrovna chvíle, které využije Julian k tomu, aby ji uštědřil tvrdou ránu na tvář. Křičel nesmyslné věci, a já tam jen stál a pozoroval, jak ta rána na její tváři začíná nabírat barvu.
"Podej mi ruku," otočím se na muže, počkám, až mi ji skutečně podá a pak ji zlomím. Tohle byla unáhlená reakce, neměl se jí ani dotknout. Char to určitě vidí, v mé přítomnosti by měla být schopna vidět, nebo se něco změnilo? "Bylo to sobecké rozhodnutí," řeknu docela neutrálním hlasem směrem k dívce na oltáři. "Polib mě."

Skácela jsem se k zemi a přísahám, že jsem kolem hlavy měla hvězdičky, spánky mě bolely... A už jsem slyšela jen jeho hlas, cítila jsem, jak mi někdo položil plášť na ramena, cítila jsem krev z nosu... Ale nic mě nezajímalo, zajímal mě jen jeho boží soud a když jsem slyšela zklamání v jeho hlase, ošila jsem se strachem, ale přesto jsem se postavila, abych k němu mohla přejít, natáhnout ruku... Přejela jsem přesně po místech, po kterých jsem přejela, když jsem s ním seděla na posteli, zastavila jsem se u jeho dokonalého břicha... A pak nehledíce na mé ovečky jsem ho políbila. Lehce, jak bych líbala sklo, motýla... Ale už ten malý polibek roztančí jeho barvy a já se odtáhla... A vnímala Julianův křik nesouhlasu a hněvu.

Julian samozřejmě křičel, aby taky ne, když jsem mu zlomil ruku. Nevnímal jsem jeho nářek, později ani rozhořčení. Když se ke mně dívka natiskla a věnovala mi lehký polibek. Chytil jsem ji za předloktí, nedbaje lidí, kteří přicházeli. "Takhle mě chceš přivítat? Čeho se bojíš? Že bych tě tu snad přede všemi znásilnil, jako tu první noc, co jsme byli spolu?" Vyčetl jsem jí, znovu ji k sobě přitáhl a dlouze ji políbil, bral si její jazyk i kdyby se snažila odtáhnout sebevíc.
"Měj si svou mši, jsem na ní zvědavý," surově jsem ji od sebe odstrčil. Její přítomnost působila jinak, divně. "Jako kdybych tady sto let nebyl," ušklíbnu se, ustoupím od ní i oltáře, jen ať se zabalí do přineseného pláště.

Líbal mě a já cítila opět vášeň, cítila jsem to, co jsem cítila před těmi lety, ale bylo to… Jiné, bylo to chladné, byl naštvaný z pochopitelných důvodů a samozřejmě mě nechtěl. Nebo možná… Chtěl. Podívala jsem se na něj zničeně, cítila jsem se ponížená, cítila jsem se zrazena a nepochopena… A chtěla jsem zemřít. Poprvé, po těch letech jsem znovu chtěla navštívit katedrálu… Ale na vše bylo pozdě a já se v plášti narovnala a nechala lidi zírat na jeho tělo. A sama jsem se na něj podívala, ale v očích jsem měla slzy a na obličeji krev. Byla jsem úkazem toho, co jsem nenáviděla. Špínu a krev…

“Naše mše začíná netradičně,” začala jsem nejistě a více se schovala. “Pokud se sami sebe ptáte, co tu dělá ten muž… Ano, to je Pán barev, to je… Bůh.” řekla jsem prostě a lidi si začali šeptat. Neměla jsem, co víc říct, opřela jsem se o oltář… Tolik se mi motala hlava, tolik jsem ho milovala, ale zároveň cítila to, že jsem ho… Zabila. “Já byla ta, kdo ho uvěznila, protože jsem ho chtěla chránit před lidmi, kteří o něm neslyšeli, kteří mu nerozuměli, kteří chtěli ukrást jeho barvy… Protože on je jedinou nadějí Primordia a já si zasloužím trest.” stoupla jsem si před lidi. “Julian začal, je-li tu někdo další, kdo mě chce potrestat za mou smělost… Prosím, do toho, Bůh mé tělo již nepotřebuje a já si ponesu všechny následky mého rozhodnutí.” protože… Už nebyl nikdo, kdo by mě miloval a jestli mě nemiloval Bůh… Chtěla jsem se zabít a hlasitý povyk mě ujišťoval o tom, že se něco stane.

Pokloním se lehce lidu, který se na mě přišel podívat. Neměli nic, čím by mě mohli ohromit. Nikdo z nich nebyl barevný, ani trochu, a proto jsem svou pozornost zase rychle upřel na Char. Pomalu jsem si chtěl jít sednout na lavici, ale zastavila mě její slova. Otočil jsem se na ní, jestli to myslí vážně. Skutečně se chtěla nechat zmlátit těmi, kdo ji slepě následovali? Rychle jsem k ní přešel, chytil ji za zápěstí a zatřásl s ní, aby se probudila.
"Co si myslíš, že děláš? Necháš mě sto let čekat, a pak dovolíš davu, aby tě umlátil?! Neumřeš!" Křiku na ní, na toho nejsobečtějšího člověka, kterého znám. "Jsi moje, zakazuji ti zemřít!" Znovu s ní trhnu, než se otočím k davu, který se přiblížil ke své oběti. Nikdo se jí nedotkne!

Nejsobečtější člověk na světě
Zamilovaná holka
Se zlomeným srdcem
A prázdnou duší
A s motýlky s utrženými křidélky… Už nikam neuletí

Se zavřenýma očima jsem čekala na rány, čekala jsem na soud, ale nic nepřišlo. Otevřela jsem oči, abych viděla Wicka před sebou, abych cítila jeho ruku na svém zápěstí a v tu chvíli jsem si od něj nemohla přát víc. Miloval mě? Nevěděla jsem. Jeho činy říkaly ano, jeho slova říkala ne a po zmalované tváři mi stekly slzy. Setřela jsem je rukou a promnula jsem si očka, mé srdce plakalo a já nevěděla, co mám dělat. Plakal jsem, celé mé tělo plakalo, ale nemohla jsem uniknout. Byla jsem zavřená v kleci, v jeho kleci, prsty se kolem mě svíraly… A já se mu vytrhla. “Dnešní mše z pochopitelných důvodů končí.” zvedl se šum a lidi pomalu začali opouštět klášter. Nerozuměli ničemu. Jen Julian zůstal a já se sklonila ke svému rouchu, začala jsem se oblékat a zapínat knoflíky, které ještě zůstaly na oděvu. Me srdce obalila kamenná vrstva a když všichni odešli (Juliana jsem přehlížela, když se cítil vyvolený, tak ať). “A co chceš teď? Chtěl jsi mě popravit, ale když to chtěli lidé, bylo to špatně? Pokud jsi mě přišel trápit… Tak si mě vem, udělej mi to a nech mě dělat to, čemu jsem těch sto let věřila… Když jsem věřila, že pomáhám a... Dělalo mě to šťastnou.” objala jsem se smutně. Čekala jsem jen, co bude, útěk nebylo řešení, vždy by mě našel a po těch letech… By si mě stejně našel.

Sledoval jsem ji, otáčel se střídavě na dav, který ji ještě před chvílí chtěl zmlátit, snad i zabít. Oni skutečně odešli jen tak? Nechápal jsem, to se báli mě, nebo jejího slova? Vytrhla se mi, znovu jsem se otočil na ní a sledoval, jak se mi snaží něco vyčítat. Ušklíbl jsem se. Nebyla v pozici, kdy by mi mohla říkat, co smím a co ne. Znovu jsem ji pevně chytil, přisunul si ji k sobě, rukou jí vjel pod sukni, stiskl její zadeček. "Nepočítá se to, když mi to dovolíš," řeknu znuděně, ale poté dám ruku pryč. Dotěrného Juliana musím odkopnout stranou, až silou nárazu prorazí lavici vpředu.
"Děláš ukvapené závěry," pevně ji obejmu, aby se mi nemohla vykroutit. Pomalu s ní sjedu na zem podél oltáře, obličej zabořím do jejích vlasů. "Krutá cesta, jak někoho zachránit," řeknu potichu.

Zalapala jsem po dechu a podívala se jinam, když si mě přitáhl a sáhl mi na zadek. Byla jsem smutná, zničená, snad jsem se ho bála, ale byla jsem jeho, v tom měl pravdu. Kdyby se teď rozhodl, že si mě vezme, vzal by si mě a já bych s tím nic neudělala, ale on… Objal mě a já překvapeně zamrkala, snad jsem sebou zacukala, když mě k sobě přitáhl jak jsem se lekla, ale nakonec to nebylo zlé, nakonec jsem se dokázala uvolnit, dokázala jsem ho poslechnout, aniž bych začala hystericky plakat… Protože jsem mu věřila, věřila jsem tomu, že mě má rád, že je zpátky a že mi snad jednou odpustí.

Jen jsem potichu sledovala, jak Julian prorazil lavici. “Jsi příliš impulzivní, nemohla jsem to udělat jinak, nikdy bys mě nenechal…” řekla jsem jen potichu a pak se lehce odtáhla, abych mu mohla dát ruce na tváře a prohlédnout si ho. “Vidět barvy je krásné… Ale ještě krásnější je tvůj obličej… Pokud by to mělo být to poslední, co uvidím… Byla bych šťastná, že to bylo to poslední.” vydechla jsem předtím, než jsem ho políbila.

Slova, která říkala, měla pravdu. Byl jsem impulzivní a nepochopil bych to. I teď jsem s tím měl problémy. Nechal jsem ji, aby se odtáhla, sám jsem ji políbil. Nepřiznal bych jí to, ale chybělo mi to. Snad to probudilo i základní touhu, která mi radila, abych z ní pracně zaknoflíkované roucho zase strhl, ale neudělal jsem to. "Bylo to dlouho..." Vydechnu po polibku, než jí věnuji ještě jeden docela krátký. Chci ji, a chci ji hned.
"Možná bychom měli jít jinam... najít klidnější místo, kde ti nebude hrozit, že tě někdo zmlátí." Řeknu nakonec, palcem ruky otřu nezaschlou krev na jejím obličeji. Třeba bychom mohli k ní domů... bydlí ještě vůbec tam, kde dříve? Nebo je teď tohle její domov? A co teď s tou její hloupou církví bude? Snad bychom se mohli pokusit odtud utéct...

Sledovala jsem Wicka a stále pozorovala jeho oči, pohladila jsem ho po tváři, po krku a oplatila mu polibek, který mi dal. Milovala jsem ho, i po těch sto letech jsem ho milovala i přesto, že mě před chvílí chtěla zabít. Ale já ho znala, věděla jsem, že musím být trpělivá, že jeho slova ne vždy jsou smrtelná. Aspoň ne pro mě, já byla v jeho přízni a v jeho bezpečí a chtěla jsem jen jeho. Sedla jsem si opatrně na jeho klín a políbila jsem ho na krk, na ucho, užívala si jeho blízkost a doufala, že tohle nikdy neskončí. Zažila jsem toho tolik, že tohle byla ta nejkrásnější odměna, co jsem mohla dostat. “Nikdo mi neublíží. Ne, dokud jsi tu ty a dokud tě miluji. A i kdyby ano… Nebolí to, dokud vím, že jsi zpátky a dokud vím, že to je cena za to, že jsi zpátky.” přiznala jsem a znovu ho políbila na rty a tentokrát zapojila do polibku i jazyk, hrála jsem si s jeho jazykem, než jsem se pomalu odtáhla a kousla ho do rtu. “Jsem ráda, že jsi zpátky…”

Žádná cesta domů se nekoná, to jsem pochopil hned. Líbal jsem ji a nechal ji, aby se na mě posadila. Bral jsem to jako výzvu, kterou jsem přijal. Už teď jí muselo dojít, že odtud odejde jedině s mojí podstatou uvnitř sebe. Proto jsem neváhal, chytil dva konce látky jejího roucha a docela ho roztrhl, přičemž nešťastné knoflíky odlétávaly do všemožných směrů. Netrvalo moc dlouho a stejný osud potkal i její podprsenku. "Čekala jsi na mě?" vydechl jsem horký vzduch proti její bradavce, než ji jazykem obtočil.
Všechno v tu chvíli bylo jedno. Nezajímal mě dav lidí, ani Julian, který se pomaličku začínal vzpamatovávat ze své prohry. S trochou štěstí prostě vstane a odejde pryč, jako ostatní. Tady už stejně nikoho nezajímal a jeho zranění byla příliš vážná na to, aby se ještě pokusil provokovat. Ne teď. Ne, když jsem měl hlavu mezi jejími ňadry a užíval si chuť její kůže.

Zasténala jsem a zalapala po dechu, když jsem ucítila jeho rty na své kůži. Byla jsem tak citlivá, nepamatovala jsem si ani jaké to je a proto jsem nevzdorovala. Když se mi i na kalhoty natiskla jeho tvrdnoucí chlouba, už to mi stačilo, abych byla mokrá a moje vzrušení mi stékalo po stehnech. Nemohla jsem si pomoci, bylo to až moc opojné, bylo to skvělé a tak nepoznané, cítila jsem ho, jako kdyby to bylo poprvé! A když pak nasál mou bradavku, objala jsem ho kolem krku a horký vzduch mu vydechla do vlasů. “Čekala. Nebyla jsem s jiným, čekala jsem na tebe… Ani nevíš, jak mi to chybělo.” vydechla jsem mu do vlasů a nevnímala svět kolem nás. Sama jsem pak rukou sjela k jeho chloubě a jeho špičku natiskla na místo, kde mi vlhly kalhotky, chtěla jsem, aby věděl, jak se na něj těším! A poté jsem ho začala mnout, aby byl skutečně připravený. “Chybělo mi tvé tělo…” vydechla jsem opět.

Užíval jsem si její přítomnost, její chuť i reakci jejího těla na mé doteky. Když jsem ucítil její vlhkost, opatrně jsem ji ze sebe sundal. "To už jsi vlhká? Sotva jsme začali," řeknu tónem, který by mohl snadno znít jako výčitka. Přestanu se jí dotýkat na citlivých místech, abych jejímu vzrušení nijak nepomáhal. "Chci si s tebou pohrát," zákeřně se ušklíbnu. Lehce ji políbím na ústa, než se přesunu k jejímu uchu. "Chci ti zavázat oči, spoutat ruce, hodit tě na oltář a píchat dokud nebudeš prosit o smilování. Jak se ti to líbí?" Sjedu rukama k jejím bokům. "Chceš, abych ti je sundal? Nebo to zvládneš sama? Chci tě vidět prosit o mou pozornost, mé doteky... ale teď buď hodná holka, udělej, co jsem ti řekl." Celou dobu se od ní nehnu ani o centimetr, stojím těsně u ní. Samozřejmě ji nenechám, aby se mě sama dotýkala.

Vydechla jsem znovu, když se odtáhl a očima ho přejela. Tolik jsem ho chtěla, tolik jsem chtěla, aby se mě dotýkal a když jsem se s ním postavila, čekala jsem pokračování, ale nepřišlo… Naopak, rozhodl se mě týrat a já nespokojeně zabručela. “Ale Wicku!” chtěla jsem ho políbit, ale odtáhl se a já znovu vyjádřila svou nespokojenost, ačkoliv jsem mu již byla po vůli. Možná to bylo pro něj moc jednoduché, ale proč s tím bojovat, když sama jsem to chtěla? Měl mě šukat bůh, ten, kterého uctívaly stovky lidí… A já byla jeho vyvolená.

“Chci, abys mi to udělal, chci, aby ze mě nevytekla jediná kapka, chci, aby ses do mě udělal znovu a znovu…” žádala jsem ho, než jsem sundala své kalhotky a celá se mu ukázala. Nahá, snad více potetovaná… Čeho si ale mohl všimnout bylo, že přes břicho se mi táhla velká šedá čára, takový pruh, který byl široký maximálně 20 centimetrů. “A chci, abys už nikdy nepřestal.” a s těmi slovy jsem se k němu natáhla, ale ne víc, nechtěl být líbán tak jsem jen trpělivě čekala. A nevšimla si zvědavců, co nás sledovali jako televizi.

Boj o život
Wick a proč jsem se stala jeptiškou
Proč jsem nikdy neměla jiného muže
Proč jsem nikdy nemilovala jiného muže…

První roky běžely relativně dobře. Řekla jsem, že budu žít v celibátu a stále jsem malovala. Pořád jsem se ale cítila omezována svým zrakem, abych mohla malovat, zavazovala jsem si oči a přemýšlela, jak dlouho mi zrak vydrží. Věděla jsem, že to je Wickův dar a věděla jsem, že Wick je sobecký a pomstychtivý. Věděla jsem, že když se pral s davem, chtěl mi zrak odejmout, proto jsem na chvíli byla slepá, ale také jsem věděla, že v tu chvíli měl jiné starosti a tak to nestihl. Ovšem, jeho nepřítomnost byla pro mě stejně ničivá, jako ta moje pro něj.

Chodila jsem si sedat do kostela a sledovala jak pro něj lidé vystavěli pomník, sledovala jsem, jak Wickův kult je silný a jak vzniká právě proto, že jsem Wicka uzavřela. Věřili v jeho dokonalost, jeho odchod si vysvětlovali jako to, že se od nás Bůh odvrátil a o to více se lidé modlili, aby právě přivolali boha zpátky. Chtěla jsem mu pomoci, chtěla jsem, aby, až se vrátí, tak byl v bezpečí, ale nevěděla jsem, že jsem se sama o toto bezpečí připravila.

Jednoho dne, když jsem přestala vidět úplně, navštívil mě muž. Už jsem neměla prostředky k přežití a tak, když ode mě chtěl za štědrou sumu koupit obrazy, souhlasila jsem. Řekl poté, že je také malíř a že mě také namaluje. Jen jsem to rozpustile odmávla a takto přišel ještě několikrát. Když řekl, že se do mě zamiloval… A já strnula, mrkala jsem vyděšeně a zvedla se, že ho vyprovodím, ale on se mi natiskl na rty a strkal mi jazyk do hrdla. Snažila jsem se odtáhnout a v tu chvíli cítila, jak je špinavý a mastný, cítila jsem, jak se jeho vlasy, špína tiskne na mojí kůži, ale nakonec se mi ho podařilo vystrčit ze dveří a shodit ze schodů.
Slyšela jsem několik ran a bouchnutí. Zabouchla jsem dveře a zamkla a poté se uchem natiskla na dřevo, abych slyšela, jestli vstane. Neslyšela jsem nic. Bylo po všem? Nevěděla jsem, nevěděla jsem, jestli je mrtvý, ale věděla jsem, že na tomto místě už nemohu zůstat.

Den poté jsem si balila věci a byla rozhodnutá utéct, ale když jsem už chtěla vyjít ze dvěří, ucítila jsem smrad a pak ránu. A padla jsem k zemi.

Probudila mě až ruka na mém prsu, jak se tře o mou bradavku, jak ji tiskne, cítila jsem, jak mi ruka přejíždí po boku, po mých tetování a chvíli jsem snad měla pocit, že to je Wick, ale pak mi to došlo. Prudce jsem se odtáhla a muž vydechl.
“Jsi tak krásná,” řekl mi. “Namaloval jsem tě, ale nedokážu tě namalovat tak krásnou, nedokážu to,” začal plakat. “A tvé vlasy,” prudce si mě přitáhl a natiskl mě na svou nahou hruď, nasál nosem vůni mých vlasu a pak své prsty propletl s prameny, abych se nemohla vytrhnout. Zasténal a já cítila, jak se mu postavil, vykřikla jsem a vytrhla se, vymrštila jsem se a dala mu facku. A to jsem neměla dělat.
“Když nemohu mít tebe, budu mít tvoje části!” zakřičel a vzal mě za vlasy a pak jsem cítila ostrý předmět, který mi sáhl až na lebku. Vytrhla jsem se a brečela, spadla jsem z postele a muž také plakal.
“Nemohu ti ublížit, jsi dokonalá!” zasténal nešťastná.
“Wicku!”
“Nevyslovuj jméno falešného boha, ty jsi bohyně!” zakřičel a znovu mě přetáhl přes hlavu. Omdlela jsem. A všechno další bylo v mlze.

Pamatuji si, že jsem utekla, pamatuji si, že jsem viděla, že jsem měla zrak a že jsem našla oblečení a utekla… Pamatuji si, že jsem se oblékla roucho a schovala jsem se v kultu, co uctíval neznámého boha, ale já cítila, že to tak je správně. A sama jsem pak pořádala mše a pokaždé, když jsem mluvila o našem Bohu, byla jsem v takovém extatickém stavu. Nejednou se mi stalo, že jsem zasténala během mše a první to bylo trapné, ale potom… Jsem věděla, že to je správné a lidé začali věřit, že jsem jeho vyvolená.

Starý klášter byl strhnut, protože tam byla stará duše boha a ten den jsem plakala. Bránila jsem tomu, ale zastavil mě muž, který se později představil jako Adam. Políbil mě na ucho a tisknul k sobě… A chtěl mě uklidnit, ale já byla jen zděšená. Chtěla jsem se vytrhnout, ale nemohla jsem, nešlo to, myslel si, že mě to uklidňuje… Tak jsem se uklidnila a on mě najednou pustil. Rozhodla jsem se přizpůsobit tomu proudu, který kolem mě byl a to bylo to, co zabralo.

Až jednou jsem zakopla o cihlu kláštera a napíchla se na špičku. Zabručela jsem a sesbírala se, tekla mi krev, musela jsem se ošetřit a tak jsem odešla… Ale to, co způsobím, jsem nečekala ani v mých nejdivočejších snech. Znovu jsem procházela po náměstí a slyšela jsem sténání… A znovu nabila zraku a s košíkem couvla. Uprostřed toho všeho jsem viděla světlo a ačkoliv jsem se bála, že mě někdo stáhne dříve, než dojdu k cíli, sejmula jsem pásku a zamířila za tím mužem… Za tím mužem, který mi byl tak blízký. A když jsem se ho dotkla, věděla jsem, že je to dobře, protože jeho tělo, se rozehrálo barvami a já věděla, že on je Bůh. “Stará” duše? Ha!

Dělali jsme to spolu. Vzal si mě, zabil pro mě, protože jsem patřila jen jemu, jako kdyby mě znal a já viděla, jak si bere cizí dívky a já to jen žárlivě pozorovala… A když se mi potom udělal do hrdla, polkla jsem a chtěla jsem, aby už byl jenom můj, ale odehnal mě. Najednou mi to připadalo špatně a já se rychle zvedla, oblékla jsem se a běžela pryč. A cítila jsem se být pozorována cizíma očima. Cítila jsem oči naděje a víry, že něco začne a já netušila, komu tyto oči patří. Věděla jsem jen, že chci, aby mi to Bůh dělal. Věděla jsem, že jsem neměla dost, najednou jsem se cítila, jak by mi to chybělo a chtěla jsem, aby se se mnou miloval, aby mě šukal, aby mě trestal snad celé dny a noci, jako kdyby za ty roky to měl dělat a jako kdyby to za ty roky mi to chybělo. Byla jsem snad pomatená?

V zahradách mě pak našel Adam, natiskl se na mě a líbal mě, naléhal, že když nejsem jeptiška, že musím být s ním, ale já nechtěla. Já stále byla jeptiška, jen jsem… Milovala Boha.

Objevil se i muž, znovu jsem viděla a on si na mě začal přivlastňovat až Adam naštvaně odešel a já se na muže dívala jako na modlu, kterou byl. Bylo to tak… Skvělé, líbilo se mi to a chtěla jsem víc, ale byla jsem zmatená, když se mě rozhodl odvést z kláštera pryč. Zavedl mě do starého domu, do patra a tam do bytu. Zdi byly vybledlé… Ale byly barevné! Byl to zázrak a já se dotkla nábytku, který se poté roztančil barvami a já stáhla ruku v překvapení. Culila jsem se. Líbilo se mi to a když jsem si pak sedla na postel, snad to bylo proto, aby se stalo to, co následovala. Sténala jsem pod jazykem mého Boha…

“Wicku…” zasténala jsem, ale stále si toho moc nedokázala vybavit, bylo mi z toho smutno. A po jeho otázce jsem mu ukázala jizvu a svěřila se mu i přesto, že už byl ve mně a oba jsme měli náladu na něco jiného. Začali jsme to dělat. A dělali jsme to než jsem padla vyčerpáním vedle něj, kdy jsem už ani nedokázala myslet na to, že budu muset měnit prostěradla. Schovala jsem se k němu a zasténala, usmívala jsem a milovala ho… “Miluji tě…” řekla jsem mu a více se k němu schovala. Nečekala jsem ta slova zpátky, ale chtěla jsem ho milovat tak jak si zasloužil po tolika letech ve světě bez barev a beznaděje, ve světě, kde nic necítil a kde byl zapomenut… A byla jsem najednou ráda, že jsem jeho barvy uchránila a znovu probudila, protože jestli předtím byl vybledlý, teď jeho kůže hrála a zpívala barvami.

Bratři z Primordia neodcházeli a já z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený. Dnes a denně mi do cesty házeli klacky, které jsem musel překračovat a nevšímat si jich. Ukazovali mi výjevy všeho, co se na Zemi za dobu mé nepřítomnosti dělo. Hojná většina z nich mě pobavila, zbytek mě utvrdil v tom, že lidská rasa je nenávratně zdegenerovaná a udělal bych nejlépe, kdybych ji vymazal a stvořil znovu. Jenže to bylo to, co ve mě chtěli probudit. A znovu to zkrotit. Oni chtěli lidstvo chránit od mých vrtoch, a přesto se mě na tu Zem snažili poslat. Char zase masírovali tím, že je vztah se mnou toxický až na půdu. Snášel jsem to několik týdnů, než můj pohár trpělivosti přetekl.
Tu osudnou noc jsem s nimi bojoval. Samozřejmě to bylo k ničemu. Ve světě bez barev jsem nezmohl nic. Navíc byli v přesile. Čekal bych, že mě z mého nového světa vyhodí, ale nechali mě. Zmlácený jsem se stáhl z pouště zpět k Char. O porážce jsem jí nic neříkal, nepotřebovala to slyšet. Další dny jsem pak zůstal doma a přemýšlel nad tím, jestli nebude lepší ji vzít a odvést na Zem. Lidé jsou ale tak hloupí. Pravděpodobně by se ji pokusili získat, někam zavřít... a kdybych je chtěl zabít, přišli by bratři.

"Zničíme dva světy." Řeknu rozhodně jednoho rána, když se Char probudí v mé náruči. Celou noc jsem nespal. Přemýšlel jsem nad tím, jak rozdrtit Primordium, obrátit ho v prach, a potom utéct na Zem, kde udělat to samé. Všechno spálíme a srovnáme se zemí. Nezůstane kámen na kameni. A až přijdou bratři... stvoříme novou rasu, nové lidi, kteří budou stejně poslušní, jako ti první, které jsem stvořil!

Po krásných snech jsem se konečně probudila. Spokojeně jsem otevřela oči a pomalu jsem se natáhla k Wickovi, abych ho políbila na dobré ráno. Usmívala jsem se jako měsíček, ale ani jsem ho nestihla políbit, když to řekl. Nevěděla jsem, jestli mě zabolely svaly kvůli kouskům, co se mnou minulou noc prováděl a nebo snad kvůli tomu, co mi teď řekl ale tak či onak, byla jsem teď vyděšená a zmateně na něj zamrkala. Polkla jsem a opatrně si klekla, abych na něj lépe viděla a zamrkala jsem poněkud vyděšeně. Tenhle svět… Byl můj domov, pokud ho zničí, znamenalo by to, že zemřu i já… Nemohla jsem věřit vlastním uším, odvrátila jsem hlavu. “Zabiješ mě… Asi… Nejsem překvapená…” řekla jsem poněkud vyděšeně a celá bledá. Nemohla bych ho zastavit...

Překvapeně na ni pohlédnu. Nepoužil jsem snad množné číslo, abych dal dostatečně najevo, že mi bude stát po boku? "Mluvil jsem o nás dvou. My dva to tu zničíme a spolu odejdeme. Nenechal bych tě tady, ani v tom, co tady z toho zbude..." pokrčím lhostejně rameny. Jak dlouho by jen bez vody a jídla přežila? Možná bychom mohli na někom udělat malý experiment... "Nevypadáš moc nadšeně..." odtuším pak, odhrnu peřinu a svěsím nohy z okraje postele.

Polkla jsem. Bylo to tak děsivé, nevěděla jsem, co mu na to mám říct a moc jsem nevěřila jeho optimismu. Nebyla jsem bůh a ani mocná, byla jsem prostě… Já a já nebyla schopná přežít zničení světa. Toho jsem si byla vědoma. “Já... “ stále jsem se dívala do země, třásla jsem se a nebylo mi dobře. “Když zničíš svět… Zničíš i mě, jsem součástí tohoto světa.” přiznala jsem ačkoliv jsem tak udělala velmi nelibě. “Já… Proč?” podívala jsem se na něj poněkud zoufale. Byla jsem zmatená a vyděšená. A on existoval i další svět? “To by to… Tví bratři dovolili? Já… Asi si potřebuji dát sprchu… Možná vanu, chceš jít se mnou?”

Pořád jsem nechápal, co tím myslí, ale nevysvětloval jsem to. Nebyla vhodná doba, a navíc nabídla tu sprchu. Vstal jsem, podal jí ruku a do sprchy ji odvedl. Nechtěl jsem vanu, protože takhle jsem se na ní mohl tlačit v průběhu a ruce strkat do míst, která byla nepatřičně odhalena mému oku. "Primordium není jediný svět," řekl jsem, když jsem ji svým tělem natiskl na sklo, zatímco na nás pršel proud vody, a ruku jsem měl těsně u jejího klínu.

Kývla jsem a stiskla jeho ruku když mi ji nabídl, očima jsem těkala a tak neskutečně mě bolely, že jsem věděla, že sprchu potřebuji. Když jsem se pak svlékla a vstoupila dovnitř, začala jsem si nejprve první mýt vlasy a i jemu jsem je namydlila. Byla to ta chvíle, kdy jsem chtěla odložit šampon a vzít mýdlo když mě natiskl na sklo a já vydechla překvapením. (Asi po tak dlouhém vztahu s Wickem mě to už nemělo překvapovat.) Cítila jsem ho, jeho svaly, jeho mužství, jeho ruku tak blízko mému klínu… “Ne? Jaké jsou ještě?” pootočila jsem hlavu na něj. Třeba mi jen chtěl umýt záda, nechtěla jsem dělat závěry, ale on dokázal vážně mluvit i při sexu. Zamrkala jsem na něj.

Usmál jsem se na ní, rukou jí sjel do klína a začal si s ní hrát. "Světů jsou miliardy, ale je tu jeden, který jsem vytvořil speciálně pro svou potěchu. Jeden, ze kterého pocházejí všichni lidé v Primordiu. Ten jeden, který je prohnilý a zasloužil by zkázu, kterou bychom mu přinesli." Řeknu bez větších emocí a prstem vklouznu do ní. "Nejsi součástí tohoto světa, nemusíš se bát, že by jeho skon znamenal ten tvůj..."

Poslouchala jsem ho, ale moje pozornost začala lehce zaostávat, když mi sjel do klína a začal si hrát. Tence jsem zasténala a opřela se o sklo, kousla jsem se do rtu a snažila se pozorně poslouchat, ale od té doby, co byl zpátky, byla má chuť na něj větší a větší. Občas jsem ho i dokázala prosit, aby mi to udělal a on se mohl tvářit, že je to jen z jeho dobrého rozmaru že máme sex i přesto, že to chtěl taky. Milovala jsem to.
Zasténala jsem znovu a kývla na srozuměnou než jsem vydechla. Vklouzl do mě jeho prst a otřel se mi snad o všechny body, zasténala jsem a otřásla se. “A do jakého světa patřím? Nejsem tu snad i já jen pro tvou potěchu? Podle toho, co říkáš,” popadla jsem dech a vydechla na sklo horký vzduch. “Mám pocit, jako kdybych nepatřila nikam…” přiznala jsem než jsem mu rukou sjela zezadu na klín a prsty přejela po jeho chloubě.

"Ty patříš ke mně," řeknu jen a vydechnu jí na ucho, když ucítím její ruku ve svém klínu. "Ať budu kdekoliv, ty patříš už navždy ke mně." Políbím ji na to stejné ucho, kam jsem před chvílí vydechl. Tohle mě těšilo takovým zákeřným způsobem, který jsem si užíval. Ji, i nadcházející zkázu světů. Vsunul jsem do ní druhý prst, trochu víc zatlačil na sklo a stěny v jejích útrobách.

Když zatlačil, o to více jsem zasténala a natiskla se na sklo, sevřela jsem ruku, kterou jsem na něm měla a pomalu ho začala mnout, než jsem se zamyslela nad tím, co říkal. Nechápala jsem to, byla jsem stále jen jeho výtvor, mohl mě lusknutím prstů zničit, zdokonalit, zabít, zranit… Ale on se rozhodl si mě užívat, což bylo velmi příjemné a možná překvapující. Cítila jsem se jako vyvolená, cítila jsem se jako někdo, komu patřil celý svět a byl osvícený samotným bohem. “A-ah!” zalapala jsem po dechu a užívala si i jeho dech na své kůži. Bylo to tak příjemné! “Jsi nevyzpytatelný.” přiznala jsem mu. “Co když je někde někdo… Kdo bude poslušnější?” zeptala jsem se snad na poslední otázku.

Vyklouzl jsem z ní prsty a lépe si ji přidržel. Měla až moc otázek, a já se začínal bát, že se málo snažím. "Záleží na tom, kde takového človíčka najdeme... a hlavně kdy. To je rozhodující. Ale vždycky tu budeš ty, vždycky..." zamručím jí pak do ucha: "Proto to množné číslo." Vysmeknu ji své mužství z ruky a pomalu do ní zezadu vniknu, jen abych o pár chvil později mohl začít tvrdě přirážet.

Barvy se opět začaly vlévat do Wicka i přesto, že už jich měl dost a já zasténala jen co do mě vnikl a opřela jsem se o sklo a užívala si každý jeho příraz. Milovala jsem to a úplně jsem ztratila zájem mluvit, jen jsem hlasitě sténala jeho jméno. A přála si, aby to nikdy neskončilo, přála jsem si být jen jeho a nevěděla jsem, jestli to je zdravé.
Když se do mě nakonec udělal, v orgasmu jsem sjela po stěně a rozdýchávala senzaci než jsem zvedla ruce a... Byly šedé! Vyjekla jsem a prudce se postavila, zmatkovala jsem a snažila se vodou smýt špínu, musela to být špína! Chtěla jsem rychle najít plátno a zkusit malovat, ale zakopla jsem a uklouzla, ale... Wick mě chytil a já se na něj vyděšeně podívala. To nemohla být pravda!

Udělal jsem se do ní a otočil se čelem ke sprše, když z ní vyběhla. Zastavil jsem vodu a šel za ní, chytil ji když zakopla a stejně jako ona, i já nemohl věřit tomu, jakou barvu mají její ruce. "Co to má být?" nechápal jsem a prohlížel si její ruce. "Bolí tě to? Možná jsem ti vzal všechny barvy..." odtuším, zabalím ji do ručníku a odnesu do postele v ložnici. "Nebo jsem tě jen moc vyčerpal..."

“Nebolí, je mi zima...” přiznala jsem rozklepaně a více se zabalila do ručníku. Zakňučela jsem a schovala se k němu jak bych byla roládka neštěstí. “Wicku, já nechci být jako ostatní obyvatelé Primordia, jestli budu... Nebudeš mě odtud moci vzít.” řekla jsem poněkud vyděšeně a v posteli si ho přitáhla abych se k němu mohla schovat. Pro jistotu jsem zůstala v ručníku. “Omlouvám se, je to moje chyba, přestanu malovat a budu chodit dříve spát... Abychom nemuseli nic měnit...” slíbila jsem poctivě. Přece... Stále potřeboval moje barvy.

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Budeme pokračovat :)

Barvy a barvy