Biele noci nad Orlandarrom
| autorefresh |
hrálo se Jindy
od: 05. září 2017 19:46 do: 02. května 2019 16:33
Dobrodružství vedl(a) Lina
| |
 |
|
| |
|
|
| |
 | Hallifell I když jsem se na tuto cestu přidávala i s vidinou nějaké akce a adrenalinu, nakonec naše cesta s Tornatem proběhla bez jakýchkoliv komplikací. A ani to vlastně nevadí. Zábavu jsem si našla jinou a možná i s vidinou toho, že třeba bude můj měšec o něco těžší a pokud nebyl v naší společnosti někdo vhodnější, nebránila jsem se nějakému sblížení třeba i s Tornatem. Možná by takové rozhodnutí v něčích očích ze mne dělalo obyčejnou děvku. Ale názory ostatních mne málokdy zajímají. A navíc, kdo mne zná by mi to mezi čtyřma očima nikdy neřekl. Nedopadl by dobře. Se spokojeným úsměvem pak přijmu svou platbu. "Možná jo, možná ne..." pokrčím bezstarostně rameny. Mně na tom vlastně nezáleží. Nevím, co bude zítra. Tak proč bych měla nějak více myslet na to, co bude za rok? Tedy, to není úplně přesné. Vím, co bude zítra. Budu mít s největší pravděpodobností kocovinu. A pak se uvidí. A tak si přehodím svůj štít (bez insignií jakéhokoliv klanu) přes lehký batůžek houpající se na mých zádech a vydávám se bez dalšího rozmýšlení a s jasnými úmysly nazpět k hostinci, který jsme prve míjeli. Dovnitř vstoupím sebevědomě a dychtivě nasaji vůni na rožni opalovaného masa, hutného piva, sladké medoviny a líně se převalující dým z ohnišť. Voní to tu jako domov. Ale to pro mne vlastně voní víceméně každá podobná putyka. Aby také ne, když jiný domov než libovolnou putyku už poměrně dlouho nemám. Vyrazím k jednomu z dlouhých stolů, kde si v případě potřeby rázně udělám místo mezi zdejšími. Málokdy bývám nevítanou společnicí a zřídkakdy se setkám s odporem k tomu, abych si podobně k někomu přisedla. A pak už si objednám roh medoviny a pořádný kus pečeného masa, do kterého se s chutí a vervou pustím. Po dlouhé cestě mi řádně vyhládlo a tak dychtivě a bez jakéhokoliv stolovacího protokolu rvu maso z kostí a hojně jej zapíjím medovinou. Bez ohledu na to, že mi mastnota špiní ruce i obličej a dychtivě hltaná medovina občas jemnými proužky stéká až na mou bradu, odkud ji poté hřbetem ruky bez skrupulí setřu. Narozdíl od mužů mám tu výhodu, že mi zbytky jídla a pitiva nezůstávají ve vousech po takto neurvalém stolování. Hlasitá konverzace a burácivý smích je naprostou samozřejmostí. Ale to tak zde vlastně dělají všichni. Koneckonců, jsme jenom barbaři ze severu... |
| |
 | Hallifell Sever mě děsil. Byl cizí. Nesmyslný. Se zimou a sněhem bych se srovnal, to nebyl problém. I s… bytosma, které jsem tu potkával, jsem se naučil vypořádat. Oni mají trolly, my zase strigy. Obojí vás dokázalo roztrhat na kusy, když jste si nedali pozor. S obojím se dá vypořádat důvtipem, silou a trochou štěstí. Bylo to něco jiného, co mě nahánělo husí kůži. Lidé. Tak například, všichni tady byli modroocí a blonďatí. Když se u nás na hradišti objevilo blonďaté děvče, chlapi kolem ní nepřestali skákat. Bylo to tak… cizí, že jsme se kvůli tomu chovali jak pitomci. Přitahovalo nás to jako světlo přitahuje můry. Tady byli blonďatí úplně všichni, a všechny to nechávalo chladné. Další věc, smrad. Možná by bylo lepší slovo pach. Všechno tady páchlo jinak. Lidé víc smrděli, páchli rybinou, tukem a kouřem. Netvrdím, že moji lidé voní, ale na jejich pach jsem si už zvykl a nevnímal ho. Tohle mě bilo do nosu neustále. Bylo to strašné. Hlavně ve městech to bylo strašně znát. Nebo třeba ženy. Od našich žen se čekalo, že budou doma, chovat děti a zašívat nám oblečení. Ty moudřejší nebo nadanější to dotáhly na vědmy, čarodějnice nebo kořenářky. Ale to byl jejich strop. Jenže tady? Na ulicích jsem potkával ženy s mečem. S MEČEM! Bojovnice! Jak je to vůbec možné? Jak to mohli jejich muži dopustit? Co si o tom mám myslet? Jsou jejich muži tak slabí, že je nedokáží ubránit, a tak musí samy vzít meč a vyrazit do boje? Některé z těch žen nevypadaly, že by se tím mečem jen bránily, ale že se s ním dokonce živily. Něco takového by u nás nebylo možné. A co na tom bylo nejhorší? Že se mi to z nějakého zvráceného důvodu docela líbilo. Když jsme konečně dorazili do Hallifellu a já mohl opustit palubu, ulevilo se mi. Pokud jsem jim správně rozuměl, dál už se lodí plout nedalo. Takže už žádné cesty lodí. Už jen pěšky nebo na koni, přesně tak, jak to bohové chtěli. Jenže, abych na loď pořád jen nenadával, mělo to své výhody. Nemusel jsem nic moc řešit, stačilo zaplatit. To už teď nepůjde, a já musím vyřešit několik základních problémů. Například, pořádně nevím, kam vlastně pokračovat. Honím se za mýtem, a k tomu mapu nedostanete. Další věc, moje vybavení. Nikdo mě nemusel upozorňovat, že moje oblečení zdejší severský mráz nemůže vydržet. A umrznutí není úplně hrdinské vyvrcholení mého příběhu. Taky nemám proviant, vybavení, prostě nic. Ani moc peněz. Tohle všechno byly problémy, které někdo musí vyřešit. A ten někdo bude zítřejší Radvan. Ten dnešní si najde hostinec, dá si teplou večeři a zapluje do pokoje, kde si odpočine z plavby. Zítřejší Radvan ze mě nebude mít radost, ale kašlu na něj. Zapadnu do prvního hostince, který vypadá alespoň trochu přijatelně. Najít si volný stůl je trochu oříšek, ale štěstěna se na mě usměje a já už za chvíli sedím u stolu s horkou polévkou, kusem chleba v ruce a teplou medovinou. Fajn večer. S jídlem nespěchám, jím pomalu a dívám se po lokále. V každé hospodě tady na severu je jeden stůl hlasitější než ty ostatní. Pivo a medovina tam tečou proudem, omastek z masa stékají po tváři a nepřestávají se vyprávět příběhy. Tenhle hostinec není výjimkou, i tady jeden takový stůl je. Spousta velikých, vousatých chlápků… a jedna z těch ozbrojených žen. Hned k sobě připoutá můj pohled. Dlouhé světlé vlasy. Pěkná tvář. Jak bych si jí mohl nevšimnout? Alkohol do ní teče proudem a ani s jídlem nemá problém. V jeden moment si vezme kus kuřete, zakousne se do něj a šťávy z něj jí stečou po krku přímo mezi její veliké… Vezmu svůj vlastní korbel a zhluboka se z něj napiju, aniž bych z ní spustil zrak. Na těhle seveřankách vážně něco je… |
| |
| Hallifell Bujarý smích a halasná konverzace od mého stolu jasně určuje, kdo vypráví ty nejhrdinštější příběhy a nejzábavnější historky. Je to do jisté míry vlastně především soutěžení nesoucí se v duchu provokování, chvástání se snaze předčít ty ostatní. Všichni víme, že to, co většina z nás vypráví je notně zveličené a pravdivé tak možná z poloviny, ale nikomu to nevadí. Spíše naopak. Všichni jsou na to zvyklí a zkrátka to berou za své. Vlastně je to taková hra plná překřikování kdy nezkušené ucho v okolí zachytí spíše každé třetí slovo spíše než nějaký souvislý sled vět a vyprávění. A i když na začátku večera jsme se možná všichni osobně neznali, nyní jsme skoro jedna ruka. A to až do chvíle, než se evidentně jeden z válečníků rozvášní o něco více a pronese na mou adresu několik nelichotivých slov v našem jazyce. Jejich význam by někdo z venku, kdo neprožil většinu života na severu nemohl znát. To, že obsah byl neslušný a přinejmenším drzý je poznat především z toho, že nálada u stolu během několika vteřin poklesla na hodnotu blížící se teplotám mimo vyhřátý hostinec. Ostatní pokradmu koukají buď na mě nebo na nemoudrého válečníka. Chlap jako hora, o hlavu větší než já, ruce jako lopaty a hustým vousem zarostlá tvář s několika jizvami budí u každého respekt. Ne však u mne. Sáhnu po rohu s medovinou a jedním mocným pohybem do sebe otočím jeho zbytek. Bez výčitek jej potom mrsknu někam za sebe. Předloktím potom odhrnu ze stolu před sebou talíře a další korbele. Bez ohledu na to, že jich několik spadne na zem. Většinou je ale zdejší nádobí ze dřeva a tak se mu nic nestane. Kromě toho, že to zanechá nějaký ten nepořádek. O to se ale nestarám. "Cha! Tak to dokaž!" zazní v mém hlase sebevědomé opovržení. Načež před sebe umístím pravý loket na desku stolu a ruka vztyčená k lustrům u stropu vybízí k jedinému. Stejně jako modravý plamen v mých očích. Muž neváhá ani okamžik a naše dlaně se do sebe zaklesnou. Má se téměř skryje v jeho, ale to nic nemění na tom, že můj bojovný výraz zůstává na místě. V tuhle chvíli se již většina ostatních přidala buď na jednu nebo druhou stranu a souboj může začít. Hlasité povzbuzování připoutá pozornost většiny osazenstva v sále. Dokonce i pár mincí přistálo na stole u jednoho či druhého z bojovníků. Svaly pod brněním se napnou a rysy v tvářích obou soupeřů ztuhnou. A od prvních chvil je vidět, že proti všem předpokladům a tělesným disproporcím to bude vyrovnaný boj. Po několika vteřinách, kdy propletenec tvořící nesourodou pěst se pohybuje jednou ve směru mého snažení a podruhé spíše proti mému úsilí začínají naše tváře rudnout. Já mám mohutně zaťaté zuby a naběhlé lícní kosti a byť se mi začínají perlit drobné krůpěje potu na čele, stále mám soustředěný výraz. Zato můj protivník začíná mít se mnou víc práce, než na začátku čekal. Jeho mocné chřípí se začíná vzdouvat a on funět jako raněný medvěd, kterého do značné míry připomíná. Své umdlevájící síly tak vydá do posledního útoku, kdy se má ruka pohne za celou dobu souboje nejvíce, ale přesto to nestačí a já tak stabilizuji jeho nápor. Poznám, kdy mu začínají docházet síly a s temným zamručením přecházejícím do spíše extatického výkřiku zaberu já. A to už se hřbet jeho dlaně blíží k desce stolu, až s tupým mlasknutím dopadne do rozlitého piva a je dobojováno. Tehdy se ocitnu na nohou v až takřka ohlušujícím rámusu oslavujícím tento souboj. Na tváři úsměv od ucha k uchu a rovnou si beru z ruky krobel jednoho z přihlížejících a jeho obsah na několik tahů vyprázdním. Načež s ním patřičně hlasitě bouchnu o stůl, abych tak stvrdila své vítězství. Druhý soutěžící je rudý jako rak a těžce oddychuje. Jeho příznivci na něj zapoměli a oslavují nyní můj triumf. On jako by pro všechny okolo přestal existovat. Pro všechny, kromě mne. Nabízím mu pravici, kterou nasupeně přijme a my si tak potřeseme rukou v uznání schopností toho druhého a odpuštění předchozích prohřešků. Ty jsou za námi. Jako by se to nestalo. On však stejně neunese být terčem posměchu mezi ostatními válečníky, kteří neměli ten pošetilý nápad vyzvat mne svými slovy na podobný souboj a odchází pryč od stolu. Tak trochu jako zpráskaný pes. Ale pro ostatní u stolu již stejně neexistuje. "Ještě někdo?" rozhlédnu se po místnosti, ale všichni to viděli. Kdo by měl zájem se podobně ztrapňovat by neměl soudnost. Nebo zkrátka není zdejší. "Myslela jsem si to!" nečekám vlastně ani jestli se někdo přihlásí a s bujarým zvonivým smíchem usedám zpět na své místo a mávnutím na krčmáče si objednávám další rundu. A pro celý stůl! Všichni ostatní tedy vzápětí usednou zpět ke stolu a pokračujeme kde jsme skončili. Nebo možná ne přesně tam, ale kdo by to poznal a koho by to zajímalo? Zkrátka zábava ještě rozhodně nekončí... |
| |
|
|
| |
| Atmosféra houstne Večer plyne svým vlastním tempem. I když vlastně nikdy nesedím sám, nikdo si mě moc nevšímá. U mého stolu se střídají různí lidé, ale ani já, ani oni se nesnažíme navázat kontakt. Nejsem tu, abych si tu hledal přátele, nebo se tu usazoval. Mám jasný cíl a odhodlání k němu dojít. Někdy mezi třetím a čtvrtým korbelem se atmosféra v místnosti změní. Zhoustne a slabším povahám by snad i po zádech přeběhla husina. Může za to něco, co se stalo u hlavního stolu. Nemůžu říct, že bych věděl přesně o co jde, ale odhadem - jeden z těch velikých ošklivých seveřanů řekl něco na adresu té bloncky a ona si to nenechala líbit. Budou se rvát? Vždyť je o několik hlav menší! Ah, jen páka. To dává větší smysl, i když pro ní pořád nevidím moc šancí. Jeho rukama by se daly kopat hroby a zatloukat hřebíky. Její ruce jsou... no, jako ruce normální ženy, jen má trochu víc svalů. Přistihnu se, že jí fandím. Dokonce se postavím, abych na to představení lépe viděl. Oba jsou rudí jak rajčata, pot jim stéká po kůži, ten hromotluk funí jak v posledním ražení, ale jsou to právě jeho klouby, které se jako první dotknou desky stolu. Všechno ostatní zanikne v kraválu, který nastane vzápětí. S úsměvem si zase sedám ke své medovině. Musím si dávat pozor. Maj tu pěkně tvrdý ženský. Neřekl bych, že se může atmosféra dnešního večera ještě nějak pokazit. Okolnosti mě přesvědčí o tom, že může. Do hospody totiž vejde skupina lidí. Nejspíš ne úplně v dobrými vztahy s lidmi, kteří už uvnitř jsou. Jak jsem to poznal? Všichni zbystřili a najednou se veškerá pozornost věnuje jim. I ta moje. V jejich čele totiž kráčel největší chlap, jakého jsem kdy viděl. Bylo až groteskní, jak široká měl ramena, jak veliké svaly. Jeho kumpáni nebyli o nic menší. A zamířili si to rovnou k mému stolu. Já si prostě nikdy nesednu nikam, kde se nic nestane... Ukázalo se, že měli nějaký problém s těmi, kteří seděli u mého stolu. Zvednout se a odejít jsem se neodvážil, tak jsem jen tiše doufal, že si mě nevšimnou. I to přirovnání k hovnu jsem tak nějak přešel. Stejně to nejspíš nepatřilo mě. Škoda, že moje taktika neviditelnosti nefungovala. Začnou dopadat rány. Najednou i já letím vzduchem. "Co to..." heknu, ale zbytek mých slov zanikne v všeobecném kraválu, jak všechno skáče na nohy a jde se prát. Dopadnu na něčí židli, která nápor mého těla nevydrží a rozláme se. Kolem mě panuje kravál, rozumím hovno tomu, co kdo říká, jen dvě slova se ozývají častěji než jiná, kanci a vlci. Nevím co to znamená, proč by mě to doprdele mělo zajímat? Chtěl jsem se tu jen najíst a jít spát. A nějací kreténi se svalem místo mozku mi v tom zabránili. Vztek mi pomůže vyskočit na nohy a já pohledem začnu hledat příčinu toho všeho - Miniobra. Není těžké ho najít, je totiž fakt vysoký. Odvážu si kožený řemen, který mám normálně omotaný kolem paže, a rozběhnu se ke svému cíli. Stojí ke mě zády, což je skvělé. Vyskočím mu na ně, řemen omotám kolem jeho krku, využiju toho, jak je vysoký a že nedosáhnu na zem, a uštědřím mu bolestivé kopance zezadu do kolen. To všechno tak rychle, že snad nebude mít možnost zareagovat, a tak precizně, že to snad vyjde. Když bude na kolenou, můžu ho vesele škrtit dál. A když to nezabere... no, jednou už jsem se dneska proletěl, proč ne podruhé. |
| |
| Rohatá obluda Užívám si opojení svého vítězství v nekonečné veselici s kumpány u mého stolu. Zbytku hostince si ani moc nevšímám až do chvíle, kdy vycítím přítomnost problémů. Na to mám jako všichni hospodští povaleči docela čuch. Někteří jej využívají k tomu, aby se včas zdekovali z oblastí, kde se schyluje ke rvačkám a jiní, aby se na ně patřičně připravili. Já patřím spíše k tomu druhému druhu. Zkontroluji, že opodál leží štít a že meč mám taktéž stále na svém místě. Většinou se to vyřídí všechno pěstmi, ale je dobré mít přehled. Po očku tak společně s ostatními sleduji, co se bude dít. Nepletu se do toho. Netýká se mne to. Zatím. Na tváři mám spíše pobavený úšklebek z toho, k čemu se schyluje. O něco pozorněji jsem si na chvilku stihla prohlédnout i osazenstvo "problémového" stolu. Jeden z nich tam vyloženě nepatří. Smůla, řeknu si ještě v duchu pro sebe, než vzduchem začnou lítat lidé a později i korbele. To už jsem na nohou a jen sleduji, jak se okolo rozletěly talíře a korbele. Ve tváři výraz radosti, že se konečně schyluje k nějaké pořádné severské zábavě. Jsem tak nějak zdravě nažhavená na nadcházející rvačku. A k tomu přispěje i ten nebožák, který měl tu drzost mi svým přistáním rozlít korbel piva. Bojovým vyjeknutím k němu přiskočím vysokým skokem, abych mu při dopadu poslala loket do středu hrudníku, na solar. Rozhodně to nebude příjemné. Dost možná mu to i vyrazí dech. Proto se pro mne stane v nadcházejících okamžicích jen vzduchem. Nebezpečí by od něj hrozit nemělo. A já se tak budu moci pustit do ostatních. O válce se říká, že je to masakr. Že ve své dezorganizaci a neuspořádanosti připomíná hořící bordel. O šermířských soubojích se naopak tvrdí, že jsou jako tanec. Jako balet, kde občas krása a elegance je na úkor účinnosti a vůli toho druhého skutečně zabít. A i hospodské rvačky mají svá pravidla. NEzúčastněnému pozorovateli připomínají spíše tu válečnou vřavu. Ale pro někoho, kdo jich zažil již nespočet mají jasný řád a pravidla. A to především tím, že žádná pravidla nemají. Snad jen kromě toho, že nedochází na obnažené čepele a zbraně, které by mohly doopravdy ublížit. A modřina či naražená žebra se zahojí rychle. Proto z nich nemám žádný strach a pustím se do ní s očividnou vervou. Vyberu si někoho, kdo mi prostě padne pod ruku a pustím se do něj. A tak to pokračuje, dokud se situace nějak nezačne uklidňovat a nakonec se všichni nesejdou u jednoho korbele. S modřinami, domlácení, ale přesto svým vlastním způsobem šťastní. V bohatých městech na jihu se lidé chodí bavit do divadel, cirkusů a podobně. Na severu se prostě porubeme v hospodě... |
| |
|
|
| |
| Rohatá obluda Moje akce se povede jen tak nějak z poloviny. Vyskočím sice té obludě na záda a řemenem jí chytím kolem krku, ale na kolena se mi ho srazit nepodaří. Nevadí. Teď přichází ta zábavná část, udržet se mu na zádech. Máchá kolem sebe a všemožně se mě snaží shodit, a mě se úspěšně daří jeho úchopům unikat. Možná je velikej a silnej, ale co z toho, když mě nechytí, hm?! Je jen jeden způsob, jak mě sundat, a ten ho nejspíš nikdy... sakra, napadlo ho to. Jak už pomalu začínal modrat, musel zapojit veškerou svojí mozkovou kapacitu a jeho mozek vyplodil jediné možné řešení. Rozmáčknout mě o zeď. Chmr. Chlápek se dá do pohybu a já se nohama zapřu o jeho záda, abych se snáz udržel. Je to vlastně trochu jako... "Osedlal sem trolla!" zasměju se komediálnosti situace a rozhlédnu se kolem nás. Lidé bojují. Pochybuji že vědí proč vlastně, nejspíš je prostě jen baví se mlátit po hlavách. Zvláštní parta. Můj troll si mezitím razí cestu ke zdi, odhazuje menší nebožáky, kteří mu stojí v cestě a snaží se pospíchat, aby to stihl dřív, než mu definitivně dojde vzduch. Nechci se jím nechat přimáčknout ke zdi. Asi se budu muset pustit, ale byla to zábava. V tu chvíli si všimnu chlapce, který na trámech hraje na píšťalu. Moment... Když může on, tak já taky! Vyskočím trollovi na ramena. Řemen kolem jeho krku povolí, on se zhluboka nadechne, a já mám tak dost času se od jeho ramen odrazit a zachytit se o trám nad námi. Ještě než vyšplhám, se na trámu zhoupnu a uštědřím trollovi pode mnou pořádný kopanec do hlavy. Pak se vytáhnu nahoru a zhodnotím, jestli bude lepší tu nahoře počkat, než se situace uklidní, a nebo si vyhlídnout nějakou pěknou oběť a skočit zpět do víru zápasu. |
| |
| Rohatá obluda Během rvačky se snažím především o to, aby každý, kdo se se mnou dostane do křížku získal na dnešní večer větší památku, než já. Pravděpodobně ve stylu modřiny či podlitiny. Jistě, je nevyhnutelné, abych si několik škrábanců odnesla také, ale to k tomu patří. Dokud neteče krev, nejde o nic. A kolikrát ani trocha té krve nevadí. V humbuku panujícím okolo mne jen okrajově vnímám okolí vzdálenější než na délku paže. Ale původní agresor a jeho nynější jezdec mne zaujmou alespoň tolik, že jsem je zaznamenala. Než bych však stačila cokoliv k nim prohodit, kdybych o to náhodou stála, vrhne se na mne další protivník, kterému je potřeba dát na pamětnou. S čímž jsem nepočítala a co mne taktéž zdravě naštve je ovšem nechutná sprška, které se mi vzápětí dostane. Na nějakou hygienu však není čas. Je třeba rozdávat další rány. Jen na okamžik vzhlédnu k trámoví u stropu, abych se ohlédla za zdrojem toho zvuku, který ke rvačce až tak docela nepatří a mimoto si všimnu i na trámy se drápajícího cizince. Předtím se svému protivníkovi pouze věšel na krk. Teď se zase pokouší ukrýt mimo jeho dosah. Zkrátka něco, co do vikingské krčmy příliš nepatří. "Cha! Jak malá holka!" vyprsknu pohrdavě směrem ke střeše, načež se opět počnu oddávat radovánkám hospodské rvačky. Ještě je zde určitě několik takových, kteří nepocítili sílu mé pěsti nebo kopanec do citlivějších míst. Je vidět, že se ve rvačce umím pohybovat. Že ač tento lítý boj působí naprosto chaoticky, tak má jisté zákonitosti, které se mi v průběhu let podařilo vypozorovat. A můj pohyb je tedy dosti cílený a do značné míry tak eliminuje nevýhody z přehuštěného prostoru a naopak využívá volnějších míst k tomu, abych se v nich mohla patřičně rozmáchnout. Rozhodně to vypadá, že už jsem mnoha takovými bitkami prošla... |
| |
|
|
| |
| Rohatá obluda Situace se bleskurychle uklidní, když do lokálu vlétne pan hospoda. Zůstanu pěkně na svém trámu a dolů už se nevrhám, takže se můžu neskrytě podivit nad tím, že ho tyhle hromady svalů, kterým navíc tělem pumpuje adrenalin, jsou ochotní okamžitě přestat, začít uklízet a zapomenout na všechny rány vzniklé v posledních minutách. Zvláštní národ. A když pak přijde zvláštní mladík a začne hrát, je už vše opět v nejlepším pořádku. Loutna hraje, připojí se i chlapec s píšťalou. Hlasy seveřanů jsou čím dál jistější ve zpívání refrénu a po pár minutách by už nikdo nepoznal, co se tu před pár minutami dělo. Ušklíbnu se. Kdyby to takhle fungovalo i v mé domovině, kdyby lidé takhle dokázali zapomínat své sváry, mohla moje rodina žít a já teď mohl sedět u vlastního krbu. Jenže u nás se nezapomíná, a proto teď sedím tady, na trámu v hospodě daleko na severu. Proč vlastně pořád sedím na trámu? Seskočím dolů a zamířím ke svému stolu, posbírat svoje věci a vypadnout. Tady to na nějaký klid v dohledné době nevypadá, takže se mi asi bude lépe spát někde ve stáji. Ale ze všeho nejdřív... "Kolik za mojí útratu a tupláka pro tu hlučnou holku?" zeptám se hospodského, zaplatím požadovaný obnos a pak už můžu vyrazit ven do chladné noci. |
| |
| Rohatá obluda Jak náhle rvačka započala, tak se i uklidní. Tedy, některým chvilku trvá, než se rozhodnou přistoupit na nabídku hostinského a uklidňují se trochu déle, ale to nijak neubere na příjemné náladě, která se po rvačce zase rozhostí. A tak třeskot pěstí a lámaného nábytku za okamžik vystřídá chřestění příborů a ťukání korbelů o sebe. Doprovázené hlasitým smíchem a navzájem se překřikujícími vikingskými válečníky. A válečnicemi. Jakýsi řád do toho vnese až příchozí bard, který se ukáže jako tmelící prvek všech svárů a veškeré křivdy jsou zapomenuty v hlasitě se linoucích zpěvu mnoha hrdel doplňujících se ve skočné písničce. Jedna píseň střídá druhou, korbele se kývají v rukou do rytmu. Kdo by odhadoval, že se to tu ještě před chvílí bilo hlava nehlava. Jen pár připomínek proběhnuvšího boje o tom napovídá. A tehdy si i vzpomenu, že i já jsem utrpěla několik šrámů. Tedy, ne fyzických, ale obsah žaludku je něco, co bych na svém oděvu nechtěla nechat zaschnout. Dopiji tedy korbel, jako už mnohý před tím, zdvihnu se, prohodím pár veselých průpovídek či odseknu na nějakou poznámku k mému vzhledu spolusedícím, načež se rozevlátým krokem a opásána pouze mečem vydávám do chladného vzduchu. Přesto, že jsem toho za večer vypila dost a tedy bych měla mít slušně nakoupeno, je můj pohyb přece jen ještě poměrně jistý. Mrazivý vzduch severské noci by mne měl probrat ještě o to více, abych sněhem či vodou ze žlabu u hostince alespoň nějak základně opláchla můj oděv od zbytků čísi večeře. Dělám to automaticky, bez nějaké zášti. To se prostě může stát každému. Svému okolí nevěnuji téměř žádnou pozornost. Nemyslím si, že by mi v Halifellu cokoliv hrozilo. A tak jsem myšlenkami spíše zanořená do slov písně doléhajících až před hostinec. Na každém šprochu pravdy trochu. Ale tohle bude určitě jen nějaká báchorka. Ale... co když ne...? |
| |
|
|
| |
| Hledání střechy nad hlavou Doprdele, to je zima. Je to vůbec normální, v tuhle roční dobu? Měl by být podzim, všechno barevné a chlad akorát nad ránem. Místo toho mi jde pára od huby, tváře mám červené a já začínám opravdu uvažovat nad tím, jestli nezainvestuju do teplé postele v tom hostinci, třeba i za cenu toho, že zásoby na další cestu budu muset ukrást. Jenže co kdyby mě chytili? Právě jsem viděl, kolik násilí jsou schopní použít jen kvůli zábavě. Jak násilní tihle lidé mohou být, pokud jde o něco vážného, jako je potrestání zloděje? Raději nebudu riskovat a kdyžtak se přitulím k nějakému praseti. Uvědomím si, že něco slyším. Koně, bezpochyby. Jde to támhle odtud, zpoza té zdi. Ach, proklaté zdi. Vždycky tak nevhodně stojí mezi mnou a mým cílem. Ale pokud tam jsou koně, musí je taky někudy vodit ven. K tomu slouží dveře. Kdybych takové dveře našel... Co takhle tu stáj zkusit obejít? Rozejdu se podél zdi a sleduji jí, i když zmizí za rohem, ale vchod stále nikde. Zastavím se. Neviděl jsem náhodou vrata tam ze dvora? Vážně, ten chlad má neblahý vliv na mojí schopnost myšlení. Vrátím se zpět na dvůr a vrata od stájí tam skutečně jsou, ale všimnu si ještě jedné věci. Vlastně tedy osoby. Z hostince se vypotácí ta hlučná. Vypadá, jako by si šla k vodě opláchnout oblečení, a cestou ke korytu se mírně kymácí. Obdivuhodné. Já bych po tom všem nedokázal vstát ze židle. "Hej," zavolám na ní a popojdu trochu blíž. "Můžu ti na to půjčit mýdlo, jenom vodou se toho smradu nezbavíš." nabídnu jí. Proč? Ani nevím. Je pěkná. Nejspíš proto. |
| |
| Před Rohatou obludou Okolo hostince v tuto hodinu nebývá úplně mrtvo. Ať už jde o trousící se hosty domů nebo naopak na nějaký ten šláftruňk, nebo jen o ty, co si došli prostě odskočit. Při hojné konzumaci alkoholu a rozličných dalších tekutin je to zkrátka nutné. Ale tahle chvíle je zrovna klidnější a proto, zatímco se tak trochu neohrabanými pohyby pokouším navrátit můj oděv do předchozího stavu, si všimnu, že se přece jen okolo někdo pohybuje. Stojím mírně rozkročená, abych měla stabilnější postoj a mírně se houpu, jako bych snad byla někde na vodě. Větrem to nebude. A i nově příchozího jsem si všimla především proto, že na mne zahalekal. A pak i začal mluvit. Vytržení z myšlenek na pohádku o dracích a z usilovné snahy soustředit se na tak obtížnou činnost, jakou je pucování hadrů má za následek přeslechnutí dalších slov. Tedy obtížnou. No, možná v tomhle stavu. A tak se jen chvilku snažím přeostřit pohled na toho cizince. "He...?" vyhrknu zmateně. Ani omylem jsem nezachytila o čem mluvil. Nevím, jestli mne urážel, ptal se mne na cestu nebo snad mluvil úplně o něčem jiném. Navíc se ke mně přibližuje. Není nejmenší, nicméně to nevypadá, že by měl v ruce nějakou zbraň a hodlal na mne třeba nějak zaútočit. I proto jsem zůstala prozatím klidná. Navíc, tady jsem doma! On je tu cizinec. Nic by si tu nedovolil bez toho, aniž by ho mí soukmenovci v budoucnu rozcupovali na kousky. "Cos to povídal...?" zeptám se ho proto přímo. Tentokrát mu již věnuji plnou pozornost. I jsem se přestala na okamžik pucovat. Obě činnosti jsou natolik komplexní, že je v daném stavu zkrátka nejde dělat naráz. "Žes zabloudil od domova? Všimla sem si..." vkrádá se do mého tónu obezřetnost nad tím, že cizinci zde obyčejně nebývají příliš vítání. S výjimkou prachatých obchodníků. Na to tenhle ale ani v nejmenším nevypadá. Spíše možná naopak chce vyžebrat pár měďáků na to, aby si moh dát ještě nějaké to pivko. A i když jsem si dneska patřičně přilepšila, tak nevím, zda by se mi chtělo nějakého vyžírku takhle podporovat. "Vyklop to..." pohodím k němu hlavou. Přidrzle, lehce bojovně a s odpovídajícím sebevědomím. I to by ho mohlo odradit, kdyby na mně chtěl něco zkoušet. Kdyby měl nějaké nekalé úmysly. Uvidíme. I u nás mají občas chlapi problém se sebevědomými ženskými. A co jsem slyšela, tak na dálném jihu je to něco naprosto nemyslitelného. Třeba ho to alespoň vyvede z míry... |
| |
| Před rohatou obludou Ta holka je opilejší, než vypadá. Nejspíš totiž nepochytila vůbec nic z toho, co jsem říkal. Pousměju se. Opilá, zmatená... zneužitelná. Ale ne. Takový já nejsem. "Daleko od domova jsem, to máš pravdu, ale nemyslím, že bych zabloudil. Šel jsem na sever, a jsem na severu. Z tohoto pohledu jsem tedy přesně tam, kam jsem měl namířeno." povím jí s úsměvem. Ale nic dalšího už totiž neříkám. Měla problém mě vnímat a já tu na ní s dlouhými souvětími. Měl bych asi mluvit jednodušeji. "Mýdlo." řeknu proto jen a sáhnu do ruksaku pro kostku mýdla, kterou s sebou mám. Je oschlé a tvrdé, ale s tím si trocha vody určitě poradí. "Na šaty." natáhnu ruku s kostkou mýdla blíž k ní a nechám jí nataženou tak dlouho, dokud se sama nerozhodne, jestli si ho vezme nebo ne. "Půjde to dolů líp." dodám ještě, pokud s tím rozhodováním nějak otálí. |
| |
| Před Rohatou obludou Aha. Takže ten chlápek skutečně nemá žádné nekalé úmysly. Dobře. Především pro něj. Přinejmenším se tak snažím tvářit, ačkoliv kdyby mělo dojít na nějakou akci, tak kdoví, zda by mne adrenalin opět postavil do latě a alespoň na chvilku zbavil opilosti. Těžko říci. Jsem docela ráda, že to nemusím zjišťovat. Ještě chvilku trochu váhám, ale nakonec se natáhnu pro mýdlo. "Dík..." škytnu ještě, než ze sebe stáhnu lehkou kroužkovou košili. Z těch kroužků bych zbytky jídla nedostala ani mýdlem a košili bude nejjednodušší prostě trochu vymáchat. A vyklepat. To je jedna z jejích výhod. Nemusí se sušit. Voda se na ní díky naolejovaným kroužkům příliš nedrží a tak s ní stačí prostě trochu zatřepat. Hrubou tuniku, která tvoří střední vrstvu alespoň trochu namydlím v nejvíce potřísněných místech a pucuju ji. Počínám si při tom přece jen trochu nejistě a neobratně. Zkrátka činím nutnost, ve které nejsem příliš zběhlá. Ženy z jihu jsou v praní prádla jistě o mnoho zdatnější a zkušenější. Něco, co jim rozhodně nezávidím. "Tim pádem gratuluju. Si na Severu." rozmáchle se rozhlédnu po chladné noci jako bych uváděla na pravou míru něco nejasného. Tak trochu jako by mi to tu vlastně celé patřilo. I když vlastně nevím, proč by se na Sever někdo vydával. Pro lid zvyklý na jiné podmínky je zdejší podnebí nehostinné a úmorné. Dlouhé dny a dlouhé noce jsou pro mnohé i ubíjející. I proto zde většina obyvatel tráví značnou část svého život v lihu. "Před něčim utíkáš..." odtuším při své manuální práci poměrně pozorně. "Na sever se jenom utíká." vysvětlím, že na této mé úvaze nebylo nic světoborného. Každý přece ví, že na severu se jen válčí a chlastá. Země je to chudá a bohatnout se naopak jezdí na jih. V drakarrech až po okraj naplněných po zuby ozbrojenými vikingskými hromotluky a štítonoškami. S jasným cílem přepadat slabší národy, kterým Odin nedal do vínku tolik bojových schopností a umění mořeplavectví, aby toho byli schopní. Kriticky si prohlédnu výsledek svého prádelnického umění, načež až z paty vytáhnu chrchel a pošlu ho daleko přes nádvoří. Ani takhle se zřejmě ženy na jiho příliš často nechovají. Naberu do dlaní vodu ze žlabu a opláchnu si obličej. Mrazivá voda mne taktéž trochu probere. Třeba si ještě jedno nebo dvě na noc dám. "Tak si na Severu. A co dál?" otáčím se potom zpět na neznámého, přičemž mu podávám zpět i mýdlo. Příliš z nej neubylo. Zas tak pečlivá jsem nebyla. A ano, časté bývá i to, že jakmile někteří na Sever dorazí, tak zjistí, že tu vážně pro ně nic moc zajímavého není. A tak se zkrátka otočí a jdou zase zpátky. Je otázkou, zda bude toto případ i tohohle přivandrovalce... |
| |
| Před rohatou obludou "Není zač." pokývnu hlavou a pozoruji válečnici při práci. Sundá svojí kroužkovou zbroj, na kterou asi opravdu nemá smysl používat mýdlo, a začne čistit až hrubou tuniku pod ní. Působí při tom tak neohrabaně! Je to tím, že je na káry, nebo jen není zvyklá používat mýdlo? Je pravda, že místní nepůsobí jako lidé nějak přehnaně holdující hygieně. Na druhou stranu, já se dneska chystám spát v hnoji, takže kdo jsem abych je soudil. "To jsem. Tam v hospodě to asi bylo pravé severské přivítání." ušklíbnu se. Přesně to odpovídá představě seveřanů, kterou mám. Chlast, jídlo, bitka. Nic víc. "Pravda. Je to tu dobré místo pro útěk. Nikdo mě sem sledovat nebude." pokrčím rameny. Sever je příliš velký a příliš prázdný, aby se vyplatilo tu někoho hledat. Lepší počkat v teple na jihu a počkat, až se odsud uprchlík vrátí. Je totiž asi fakt, že kdo se tu nenarodil, nevydrží tu dlouho. "Vrátit se nemůžu. Potřebuju peníze a válečníky. Válečníků je tu dost, ale peníze chybí." povzdychnu si. Válečníci nikdy nebojují za pochvalu a dobré slovo, a pro tyhle hulváty to platí dvojnásob. Peníze, to je oč tu běží. "Prej tu sou schované nějaké poklady. Tak jdu zkusit štěstí." |
| |
| Před Rohatou obludou "Hehe... moc si nefandi..." zjevně v daném stavu neschopna rozpoznat známky ironie a sarkasmu nepostřehnu nevážně míněné ušklíbnutí. "Pro ně nejsi víc než psí hovno na botě." pokrčím rameny, že ono severské uvítání nemělo nic společného s Radvanem. "Jarlové a skaldi si mezi sebou jen potřebovali něco vyřizovat. Tys byl v blbou chvíli na blbym místě." odtuším nenuceně. Pro málokoho ze zúčastněných ona bitka něco znamenala a pochybuji, že měla nějaký vliv na rovnováhu sil různých klanů vyskytujících se v tomto městě. Pro drtivou většinu, včetně mne, se jednalo jen o zábavu, krácení volné chvíle. Jako se jinde hrají kostky nebo karty. Už už se míním rozesmát z plných plic nad tím, že cizinec sem přišel pro peníze. Tady žádné nejsou. Snad s výjimkou nějakého nerostného bohatství. Faktem ale je, že k tomu mají přístup pouze našinci z nejmocnějších klanů. Těžko by se k tomu dostal nějaký floutek z jihu. A aby té absurdity nebylo málo, upne se naivní cizinec na údajně někde schované poklady. Jo, to se povídá. Ale zjevně neslyšel tu baladu, kterou uvnitř pěl potulný bard. "Cha! Tak prej poklady!" neubráním se překvapení stejně tak jako jistému posměchu. Ano, i já jsem pochopitelně slyšela různé historky a příběhy o pokladech v horách. Ale přece nejsem tak bláhová, abych takovým historkám věřila. Přinejmenším to nechci dávat najevo. Tady na severu mají příběhy takřka až mystickou moc a posvátnou úctu. Ale to tenhleten nemusí nutně vědět. "Samo že tu máme poklady! A všecky čekaj na prince z jihu, až si pro ně přídou!" nemohu se otevřeně přestat divit očekávání pohádkového bohatství. "A draci nebo ledoví trolové, co je hlídaj se pokojně seberou a zmizí někam do prdele, aby sis ty poklady moh vodnýst, žejo?!" poukáži na skutečnost, že i kdyby dle pověstí nějaké poklady skutečně existovaly, tak jsou bedlivě stráženy bytostmi s nadpozemskou mocí. "Kurva tos mě pobavil. To chce pivko!" skutečně nehraji jisté pobavení nad takřka dětisnky naivní představou, že ony poklady skutečně jen někde leží a stačí je zdvihnout ze země. Jako to pověstné psí lejno. Chladný vzduch mrazivé noci začíná být lehce nepříjemný a štípat do kůže jako malé jehličky. Proto vyrážím nazpět k hostinci, abych se ohřála u otevřeného ohně, jakými jsou naše hodovní místnosti vybaveny. "Tak deš?!" otočím se po několika krocích poté, co jsem možná trochu zkoprnělého cizince zanechala jeho pohádkovým představám. Zda je to pozvání na pivo, nebo si ho bude muset dotyčný hradit sám nijak jednoznačně nevyznělo... |
| |
| Před Rohatou obludou Zasměju se. Je mi jasné, že nešlo o mě. Jak by mohlo jít o mě? Nemyslel jsem ty lidi, ale sever samotný. Severské uvítání. Ale rozmlouvat jí to nebudu. Kvůli jejímu stavu by to nejspíš ani nemělo smysl. "Že pro ránu nejdete daleko a moc důvodů nepotřebujete se o vás povídá i v mojí domovině. Nic, co by mě překvapilo." usměju se. A pak už se mi dostane jen posměchu. Asi by mě překvapilo, kdyby zareagovala jinak, ale stejně se mě to trochu dotkne. Na podobné chování nejsem příliš zvyklý. Knížecímu synkovi se totiž za jeho nápady moc lidí nevysmívá, i když jsou to sebevětší blbosti. A vůbec, proč by tu nemohly být poklady? Severští válečníci často jezdí loupit do našich krajů. Kradou hlavně ženy a jídlo, ale třpitivýma cetkama taky nepohrdnou. Ty sem odvezou a někam je musí dát. Třeba do nějaké truhly. Po nějaké době už je cetek v trhle dost, aby se to dalo považovat za malé jmění, a hle, poklad je na světě. Každý poklad nemusí strážit pět obrů a dva draci... Tak moc jsem se uzavřel do vlastních myšlenek, že mi téměř uniklo její pozvání. Jen podvědomě jsem přijal zprávu o pivu a úplně se probral až když se po pár kymácivých krocích zastavila, otočila a vyzvala mě. "Du." pokrčím rameny. Hnůj tam na mě bude čekat i za chvíli. Pár kroky válečnici doženu a pak už kráčím vedle ní. "Jsem Radvan, mimochodem. Abys věděla jak mě pojmenovat, až budeš kamarádům vyprávět o jižanovi, co věří pohádkám." |
| |
| Rohatá obluda I kdyby se Radvan nerozhodl mne následovat do hodovní síně na korbel piva, neohlížela bych se na onu skutečnost a šla bych zkrátka na pivo sama. "Råina. Råina Blonddød." představím se Radvanovi taktéž. Bez dalších uvozovacích frází. Přízvisku, kterým mne po čase začali ostatní válečníci častovat, stejně nemá šanci porozumět. Ale zase si na něm asi zakládám, když už jsem jej uvedla. Teplý vzduch vyhřáté místnosti mi příjemně dýchne do tváře a na rty se vrátí úsměv z navrácení se do halasného a veselého prostředí hospody. Počítám, že vzhledem k pokročilejší hodině a i po rvačce nějací stolovníci opustili svá místa a hostinec tedy nebude zcela zaplněn. Vyhlédnu si nějaký stůl, ke kterému sebejistě zamířím. Cestou si ještě vezmu svůj kulatý štít, abych ho nenechala se někde povalovat. Alespoň dokud jsem ve stavu, že vím, že nějaký štít vlastně mám. A nezapomenu objednat tři korbele piva. Proč tři? "Hej, pocem!" houknu při nejbližší příležitosti, nejspíše mezi písněmi, na barda navozujícího příjemnou atmosféru. Nečekám, že by se z jakéhokoliv důvodu odmítl přiblížit a vyslechnout si, o co mi jde. Předstrčím před něj ve všeříkajícím gestu třetí korbel. "Tady jižan by si rád poslechnul něco vo těch pokladech, co vo nich zpíváš. Jako kde se daj najít a kdo je hlídá. Má na ně totiž zálusk." převedu veškerou odpovědnost na Radvana. Sama si pak důležitě založím ruce přes prsa, abych si i já vyslechla případné bližší informace o mýtických bytostech a bohatství nedozírné hodnoty. Snažím se tvářit skepticky a nad věcí, faktem ovšem je, že i mne to trochu zajímá. Nicméně kvůli mému podroušenému stavu mi toto předstírání asi moc dobře nepůjde... |
| |
|
|
| |
| Pohádky na dobrou noc - Rohatá obluda Råina Blonddød. Líbí se mi zvuk toho jména. Råina... A co asi znamená to Blonddød? To blond bude určitě narážka na její vlasy. A død? Podle kontextu bych hádal, že to znamená vlas, nebo něco s tím spojené. Råina světlovlasá. To by mohlo být. S Råinou se vrátíme zpět do lokálu. Ona hned vybere stůl ke kterému zamíří, a já jí jen tiše následuji. Stejně tak nic neříkám, když objednává ne dva, ale tři korbele piva, a dokonce ani když k nám pozve skalda. Není to hloupý nápad. V příbězích se občas skrývá pravda a kdo zná příběhy lépe, než on. Skald si přisedne, přeměří si nás pohledem a pak mi dá na výběr z několika příběhů. Ehm. Nerozuměl jsem ani jednomu slovu, snad krom obrů. Jenže co jsou ledoví obři? To jsou z ledu? Álfové, to mi neříká vůbec nic. A tomu poslednímu slovu jsem vůbec nerozuměl, asi bych ho ani nedokázal zopakovat. Naštěstí sám vypravěč přispěchá s pomocí a položí svou otázku jinak, trochu srozumitelněji. A dokonce to elegantně skryje do příslibů smrti a výsměchu nad tím, že nejsem místní. Bude se mi smát člověk, který nemůže ani pořádně chodit. Má štěstí, že v praštění do něj není žádná sláva. Zamyslím se radši nad možnostmi. Skutečně těžko vybírat, když nemám páru o co jde. Musím si vybrat podle něčeho jiného, něčeho známého. "Zazpívej o Álfech, pajdale. S pomalou a bolestivou smrtí mám zkušenosti." |
| |
|
|
| |
| Rohatá obluda Zaposlouchám se do rýmů vypravěče příběhů. Začíná to tak pěkně. Pořád jsem tam nějak neviděl to hrozivé nebezpečí, které by bránilo v sebrání pokladu. Až ten konec to podělal. Álfové jsou asi pěkné mrchy. Trochu jako rusalky, jenže ty svoje oběti nelákají na zlato a pivo, ale na... S rusalkami jsem už bojoval. A obstál. Dokážu to znova, i v ledové jeskyni. Klidně bych se s tímto příběhem spokojil a zaměřil se na něj, ale bylo by hloupí nevyužít všechno možností. A navíc, když se tam podívám na bloncku, jak se snaží velmi špatně skrývat svůj zájem, přece jí to nemůžu udělat. "Jsi dobrý, člověče. Dobrý hlas i cit pro vyprávění." pochválím nejprve pěvce. Zaslouží si to. "A co obři? Co mi povíš o nich?" podám další žádost a ohlédnu se po hospodském, aby nám sem přihrál další pivo, pro každého jedno. |
| |
| Rohatá obluda Poté, co jsem Radvana seznámila se zdejším bardem, nechala jsem iniciativu na jeho straně. Koneckonců, to on se chtěl dozvědět co nejvíce o bohatstvích údajně ukrytých na dalekém severu. Já jsem se přišla spíše pobavit nad tím, jak mu bude tuhnout úsměv nad hrůzostrašnými příběhy, které skald sliboval. Plné smrti a utrpení. Ano, figuruje v nich i bohatství, ale pro nás, vikingské válečníky, je stejně asi největším bohatsvím možnost užívat ze života a bojovat. Ať už v bezvýznamných hospodských rvačkách, tak i na ostro. Nutno ovšem říci, že i mne poměrně zaujalo povídání, které skald spustil. Trochu zasněným a nutno říci kvůli společenské únavě i poněkud prázdným pohledem se zaposlouchám do prvního příběhu, který nám začne pět. Možná i ona romantika v něm skrytá mne jistým způsobem zaujala. Ačkoliv jsem drsná severská válečnice, přece jen jsem taktéž žena a alkohol kolující v mých žilách možná dal vzpomenout na některou z epizod mého minulého života. Nakonec příbeh skončí a i já uznale pokývám hlavou. Ano, vyslechnout si nějaké příběhy na dobrou noc byl dobrý nápad. I když jsou to jistě jen báchorky vyfabulované bujnou představivostí bardů a předáváním po desetiletí z úst do úst i notně přikrášlené. Ale příběhy mají svá práva. A zde na severu i patřičnou sílu. A jistě. Proč si těch příběhů neposlechnout více. I v tomto směru přitakám na Radvanův zájem o další příběh. Alespoň se bude lépe spát. Nechat si zdát o takových příbězích a dobrodružství není špatné. A ráno moudřejší večera. To jistě již s čistou hlavou i Radvanovi dojde, že to všechno bylo hezké snění, ale je třeba se z oblačných výšin vrátit zpátky na zem a cestu do Valhaly si vybojovat poctivě a mezi lidmi. Ne v pohádkách. |
| |
|
|
| |
| Rohatá obluda A přijde i druhý příběh. O obrech. Neznělo to tak děsivě. Bylo to něco, co se s trochou umu a štěstí dá překonat. A především mě pobavila ta část, kdy ti slavní vikingové utíkali jako malé holky. Hrdinové, to určitě. Nejsme ale jediní, kdo příběhy poslouchá. I u jiného stolu sedí posluchači, kteří příběh nezapomenout řádně okomentovat. A přidat pár typicky mužských prvků, například vychloubání se. Můj jezdecký troll se dá slyšet, že on by obra porazil i sám. Heh. Nesundal ani mě, středně vysokého jižana. "Pěkné. Myslel jsem, že obři mají velké kyje a pasou mamuty. Takhle se to totiž vypráví u nás doma." zasměju se. "Obři ale nezní tak nebezpečně jako ti alfové předtím. " zamyslím se pak a podívám na Rainu. "Když už máš za sebou dva příběhy, byla by škoda nepřidat třetí, ne?" vybídnu pajdala. Určitě neodmítne. |
| |
| Rohatá obluda Ačkoliv ve svém stavu začínám mít problém udržet dlouhodoběji pozornost, tak je pravdou, že poutavé příběhy putovního skalda ji docela dokážou zaujmout. Spíše se ale opravdu jedná o zájem o dobrý příběh, možná z části vymyšlený, než o sbírání informací o tom, jak podniknout nějaké podobné dobrodružství. Přece jen bych to stále brala jako pošetilost. "Cha! To se neboj. Vo vás se tady na severu taky vypráví lecos." podotknu, že zkazky z doslechu předávané na vzdálenosti tisíců mil jsou něco, co bude na pravdě založeno jen velmi vzdáleně a v rámci onoho vyprávění bude dozajista značně zkresleno. Do negativního až urážlivého odstínu. Ale o to tu teď nejde. Teď je čas na třetí příběh. Bard vypráví dobře a byla by škoda přijít o dobré vyprávění. Kdoví, kdy si opět budu mít čas si takhle odpočinout. A tedy jen trochu dychtivě přitakám na Radvanova slova, že i já bych si ráda vyslechla i poslední slibovanou historku... |
| |
|
|
| |
| Rohatá obluda "Vážně? A nevypráví se o nás taky to, že máme velké kyje?" odvětím pohotově na Råininu nahrávku na smeč. A svojí odpověď doprovodím smyslným mrknutím. Které se záhy promění v smích. Nic není pro opilce zábavnější, než vlastní vtip. Pak se ujme slova náš vypravěč. Na jeho kompliment se jen pousměju. Pravdou je, že je to jen opilecké chvástání v hospodě, a možná i trochu snaha udělat dojem tady na tu bojovnici. V mojí domovině jsem taky bojoval s kdovíjakou havětí, ale vždy to bylo víc o štěstí, než o nějakém umění. Bohové při mě stáli, a to myslím jde. Na něco takového se nedá připravit, nebesa vám musí přát. A jestli při vás stojí si ověříte jedině tak, že to zkusíte. Přijde i třetí příběh. Pro mě je tím nejvíce znepokojujícím. Nelíbí se mi představa nesmrtelného draka. A jediná šance jak ho porazit je spoléhat na to, že uhádnu jeho hádanku? Tolik svému důvtipu nevěřím, hádanky mi nikdy nešly. Na takového protivníka bych narazit nechtěl. U těch ostatních byla možnost je porazit více způsoby, tady ne. "Cha, tak takovou obludu bych potkat nechtěl," zasměju se a dopiju svoje pivo. "Rád bych si poslechl i další tvoje příběhy, ale došlo pivo a je stále těžší udržet pozornost," povzdychnu si. "Ale máš dar, pajdale. Jednou budeš vyprávět i můj vlastní příběh. O jižanovi, který přišel, nakopal těhmle vařim potvorám zadky a nesmírně zbohatnul," zasměju se, napůl vážně, napůl žertem. |
| |
| Rohatá obluda Uchechtnu se. Trochu pohrdavě. Jak se zdá, tak i chlapům na jihu nejde o nic jiného, než o velikost jejich "kyje". Doplním to tak nějak rezignovaným zavrtěním hlavou, že tenhle člověk už nemá v jistém ohledu naději. I když vlastně o nicmoc nejde, nechci dále nějak rozvíjet tuto debatu. Na to jsem málo opilá. Nebo příliš. Místo toho se zaposlouchám do třetího příběhu. Příběhu, který je mi do jisté míry známý a který pojednává o draku Hialvikovi. I ten má v sobě mnoho hrdinství. Ačkoliv v tomto případě se z vyznění příběhu jednalo spíše o pošetilost. Přece jen je drak poměrně velké sousto i pro skupinu po zuby ozbrojených a nelítostných zkušených vikingských válečníků. Bohužel, v naší kultuře se zpívá o hrdinech, kteří získali slávu bojem. Ne hádankami. I proto nijak nedávám najevo, že mne vlastně tento alternativní způsob jak přijít k bohatsví vlastně poměrně zaujal. Ale i to bude nejspíše pomýlením z přehnaného množství alkoholu. Po dokončení posledního příběhu a když jej Radvan trochu oglosuje pokývám hlavou. Má pravdu. Piva i medoviny proteklo našimi hrdly již dnes mnoho a i se to značně podepsalo na naší čilosti a odpovídajícím způsobem doléhá na naše bedra i únava po dlouhém dni. A tak sáhnu do záhybů svého oděvu a ještě barda odměním nějakou tou mincí. Zasloužil si ji i když jsem ho pohostila i nějakým tím pivem. Radvan ještě nezapomene opilecky připomenout, že on je nejspíše jediný hrdina široko daleko, jen to ještě nevíme. A on to popravdě řečeno svým vystoupením během rvačky také moc neukázal. "To určitě." odfrknu si přece jen trochu přezíravě. Prohlášení opravdu bylo spíše zábavné, než abych ho mohla brát vážně. "A já se stanu jarlem a budu brázdit moře s flotilou drakkarů daleko na západ od pobřeží Norge! Možná objevím i nějakou neznámou zemi." přisadím si s evidentní nadsázkou. Ačkoliv můj tón je spíše vážný, sama dobře vím, že nic takového se jistojistě nestane. A abych snad podpořila nevážnost onoho prohlášení, tak unaveně zívnu. Vážně už je nejvyšší čas někam složit hlavu. Radvan šel prve hledat místo k přespání někam na slámu. V tom mu nebudu bránit. Ale já mám v úmyslu se uložit pěkně v teple hodovní síně. Takových míst se na jejím obvodu najde spousta. Kožešin pod sebe i přes sebe tu bude taktéž dost. Zkrátka, je to tak nějak zvykem. Nezbývá tedy, než se pod náporem oné vlny únavy zdvihnout, zakolébat na místě, zachytit se stolu, abych nabrala ztracenou rovnováhu, načež ještě oběma mužům u stolu pokynu s popřáním dobré noci. Pak už si jen posbírám své věci a značně rozevlátým a kolébavým krokem se vypravím do jednoho z míst určených pro přespání podobně unavených hostů, načež se během několika chvil uložím a v mžiku usnu hlubokým spánkem nadmíru opilých lidí... |
| |
|
|
| |
| Rohatá obluda ... otevřu oči a posadím se. Téměř okamžitě padnu zpět na záda, a s tichým zaskučením se chytím za hlavu. Bohové, cítím se, jako by můj mozek právě udělal kotrmelec. Kolik jsem toho včera vypil? Víc, než je zdrávo. Přetočím se na břicho, oči zase zavřu (protože i tlumené světlo krčmy je nepřítel) a pokusím se zvednout. Hlavně moc nehýbat hlavou. Nejprve pokrčit nohy a zasunout si je pod trup. Několikrát se zhluboka nadechnout. Pomalu, pomaličku zvednout hlavu a narovnat se. Takhle blbě mi bylo naposledy na oslavě mé plnoletosti. Otec mi vybral nějakou služku, abych se pochlapil, a já se hrozně bál, vždyť mi bylo dvanáct. Někdo mi do ruky vrazil medovinu, ať prý si dodám kuráže. Já pil, kuráž nepřicházela, tak jsem pil dál. Zbytek toho dne si nepamatuju, zato ráno... to bylo dost podobné tomuto. Už sedím? Ano. Hlava se mi stále kymácí, zmatená pohybem, ale se zavřenýma očima se to dá. Začíná se mi zvedat žaludek. Musím se dostat ven, na vzduch. Tady je to plné smradu zpocených, plynatých seveřanů. Na nohy se nějak vydrápu, ale kterým směrem je východ? Otevřu oči a svět se semnou protočí. Musím se chytit zdi, aby moje námaha nepřišla vniveč a já se znovu nezřítil na zem. "Ooou, do hajzlu..." procedím skrz zuby, jakmile popadnu dech a zem se přestane hýbat. Pomalými, nejistými krůčky mířím ke dveřím. Není to tak daleko, jen pár kroků, ale mě připadá, jako bych to šel hodiny. Ale už jsem blízko. Stačí natáhnout ruku... Vypoví mi žaludek. Všechno, co jsem do něj včera poslal, se dere ven. Prudce vyrazím vpřed, rozrazím dveře a vypadnu ven. Doslova vypadnu. O něco jsem zakopl, začal padat, a to už bylo pro unavené tělo moc. Zvratky byly najednou všude. Letěly vzduchem, já za nimi, pak dopadly na zem, a já do nich. Udělalo to plesk a mě se z toho smradu začal zvedat žaludek. Znovu. Stačil jsem se akorát nadzvednout, než jsem to vypustil podruhé. "Do hajzlu kurva..." Vydrápu se na nohy a těžce dýchám. Takhle zůstat nemůžu. Vodu. Potřebuju vodu. Řeka je moc daleko. Co budu dělat? Nějaký sud s dešťovkou, no tak... Nebyl támhle? Jo! Zamířím k němu. Není daleko, a jakmile se k němu dostanu, vrazím do něj hlavu. Ah, tak osvěžující! Je studená jak prase, ale přesně to můj mozek potřebuje, aby se probral. Vytáhnu hlavu ven a naberu trochu vody do dlaní, abych ze sebe opláchl blitky. Je to marný boj, ale mám alespoň pocit, že jsem to zkusil. Uvědomím si, jakou mám žízeň. A ta pachuť v ústech mi taky moc nepřidává. Musím se napít. Čeho, když na hladině sudu plave mastnota a zbytky mojí večeře? Musím hlouběji. Ponořím hlavu do sudu, začnu pít, piju, piju... a pití se pomalu mění v topení. Mozek si to neuvědomí dřív, než ho začne obklopovat temnota. Sám už se ven nevytáhnu. |
| |
| Rohatá obluda Vikingská rána bývají hodně podbná tomuto. A ačkoliv jsou v sledu dní takřka nerozeznatelná, nakonec si na to je vždy tak nějak těžké zvyknout. A tak jsme se s nimi prostě takto naučili žít. Po několika prvních hodinách, kdy je člověk po řádné pijatice téměř v komatu, následuje druhou půlku noci spíše převalování sem a tam a přemlouvání malých zwergů k tomu, aby alespoň na chvilku přestali bušit svými miniaturními kladívky uvnitř mé hlavy. Nad ránem se už tak většinou pohybuji na tenké hranici mezi bděním a sněním. Je těžké spát a snad ještě těžší být vzhůru. A tak se snažím jen vydržet co nejdéle, aby účinky alkoholu z předchozí noci čas co nejvíce zmírnil. Co mne tak nakonec vyžene ze zahřátých kožešin je volání přírody. Ano, není mi do zpěvu. Ale v rámci možností jsem docela v cajku. Přinejmenším, když to porovnám s ostatními. Nelze to připisovat ničemu jinému než dlouhodobému a leckdy bolestivému sbírání zkušenostní den za dnem, týden za týdnem, rok za rokem. Stejně tak jako se člověk naučí žít s otravnou ale v zásadě nepříliš omezující nemocí, naučí se žít i s ranními kocovinami. Své věci zanechám na místě s tím, že se třeba na chvilku mezi kožešiny ještě vrátím, a trochu nejistým krokem se zastřeným pohledem se vydám ven. Čerstvý a chladivý ranní vzduch mne trochu probere, ale pohled na svět je stejně jakoby v lehké mlze. Zaznamenám, že na dvorku je jakási spoušť a navíc na něm již někdo je, kdo se snaží ukojit nekonečnou žízeň v sudu s vodou. Ano, poměrně běžný výjev, který mne příliš nepřekvapí. "Cha! Tady někdo včera trochu přebral..." neodpustím si rýpnutí do včerejšího společníka, načež se vydávám za svým posláním. Co mne však po několika krocích trochu překvapí a zarazí je skutečnost, že dotyčný se nijak neohradil proti mé poznámce. Nevyslal mým směrem slova, na která jsem v podobných chvílích zvyklá. Tedy "Ať držím hubu!", "Ať si hledím svého!", "Že se mu to běžně nestává." nebo obligátní "To maso muselo bejt ňáký zkažený!". Věnuji nešťastníkovi ještě jeden pohled, přičemž zjistím, že je až nezvykle bezvládný. Chvilku mi to v hlavě šrotuje, než mému zpomalenému myšlení dojde, že Radvan je na tom asi hůře, než se na první pohled zdálo. Trochu rezignovaně si povzdychnu a o něco rychleji se vydám jeho směrem. Ne však příliš rychle. Můj žaludek sice včerejší bujaré veselí snesl o poznání lépe, ale zase není potřeba ho pokoušet. A potom už nezbývá než jeho bezvládné tělo chňapnout za límec. Přece jen jsem jenom žena, a i když bojovnice zocelená množstvím šarvátek i lítých potyček, s bezvláným tělem se manipuluje nadmíru obtížně. Musím se tedy vzepřít proti sudu a tak trochu násilím vyrvat horní polovinu Radvanova těla z možná až milosrdné náruče vody, do které se tak dychtivě pohroužil. Možná až příliš dychtivě. Je mi vcelku jedno, jestli mu sedřu bličej či udělám několik škrábanců o hranu sudu. Koneckonců to vypadá, že mu zachraňuji život. A tak, když dostanu jeho těžiště nad okraj sudu, ho prostě bez větších cirátů a jakékoliv ohleduplnosti svalím vedle sudu na zem. Pevně věřím, že jeho mozek si v mžiku uvědomí, že mu posledních několik okamžiků chyběl vzduch a zbytek již zařídí podvědomé reflexy a vůle samotného těla žít i nadále a né se utopit ve vlastních zvratkách na dalekém severu. Mohutně si odfouknu po vypjatém úsilí, které mne toto stálo, vyčítavým pohledem přejedu Radvana, který s sebou každým okamžikem nejspíše začne zmítat na zemi v dávivém kašli vypuzujícím veškerou vodu z jeho plic a přece jen si neodpustím kousavou poznámku. "Ani chlastat neumí a to by chtěl jít zabíjet draky a obry... jižan..." nevěřícně zkonstatuji spíše pro sebe. Je mi vcelku jedno, zda to Radvan uslyší nebo ne. Každopádně pro tuto chvíli jsem s ním skončila a tak se mohu opět vydat za svým původním cílem. Vyhledat si místo k tomu určené, abych dostála potřebám mého těla, které podobné večerní radovánky přinášejí... |
| |
| Rohatá obluda Je ticho. Klid. Konejšivá temnota všude kolem mě láká do své náruče. Vznáším se v prázdnotě, nevím, kde je nahoře a kde dole, ale přesně vím, kam jít. Udělám pohyb vpřed. Pocit klidu zesílí. Ano, tohle je rozhodně správná cesta. Dalších několik pohybů a já zaslechnu hudbu. Nevidím odkud přichází, nevidím zdroj, ale připomíná mi jaro v rozkvetlém háji, lehce opojený medovinou a tisknoucí se k děvčeti, abychom společně zahnali večerní chlad... Usměju se. Tam chci jít. Další pohyb vpřed. Zaslechnu ještě něco. Jakoby z druhé strany. Nářek. Cinkot mečů, dusot kopyt. Praskání dřeva pohlcené plameny. Slyším pláč, výkřiky bolesti. Prudce se otočím. Přijde mi to povědomé. Už jsem to zažil. Co to jen bylo? Nemůžu si vzpomenout. Proč si nemůžu vzpomenout? Cítím povinnost. Cítím, že ještě nesmím odejít tam, kde vládne mír. Něco mi říká, že si to nezasloužím. Slíbil jsem, že budu bojovat. Bojovat. Bojovat! Natáhnu ruku k neštěstí, a pokusím se ho uchopit... Oslepí mě světlo a já začnu vykašlávat vodu. Svíjím se v blátě, snažím se dostat vodu ven a vzduch dovnitř. Útržkovitě vnímám svět kolem sebe. Ta ženská, to ona mě vytáhla. Chci něco říct, chci jí povědět, že děkuju, ale dokážu akorát kašlat. Do psí kundy koňskym ptákem. Chvíli trvá, než získám dostatek vzduchu, dýchání se stane pravidelným a já se přestanu topit. Ležím v blátě, je mi zima, jsem vyčerpaný a bolí mě plíce i krk. To je zase jednou ráno. Dokážu se posadit a rozhlédnout se kolem sebe. Holka - Raina se jmenovala - je fuč, asi měla po ránu naspěch. Pokud to bohové budou chtít, zase jí potkám a poděkuju, ale teď se musím postarat sám o sebe. Předně se dostat někam do tepla, protože vypadám jak vodník a to ve zdejším prostředí není dobré. Musím se nějak odbelhat zpět do hospody. |
| |
| Rohatá obluda Netrvalo to dlouho a já jsem tak nějak vykonala, co jsem potřebovala. O poznání spokojenější a bez dalších tlaků v mém nitru se tedy opět mohu lehce kolébavým krokem vydat zpátky do síně, abych se buď na chvíli ještě natáhla, nebo abych si dala nějakou pořádnou a vydatnou snídani na uklidnění žaludku. Jak to tak vypadá, tak má záchrana tonoucího slaví úspěch. No, Radvan nevypadá o moc lépe, než kdyby byl mrtvý poté, co se utopil v sudu s vodou. To jsou na tom jižané vážně tak tragicky se snášením alkoholu? Nepřišlo mi, že by toho vypil byť i z poloviny tolik, co jsem do sebe za ten večer nalámala já, a přitom vypadá na umření. Chvilku s hlavou lehce na stranu z povzdálí sleduji jeho nezměrné úsilí dostat se zpět dovnitř. Netroufám si odhadovat, zda se zvládne postavit a odpotácet po dvou, nebo bude muset vzít za vděk více opěrnými body a zůstane pro jistotu na všech čtyřech. Je to do jisté míry komické. A i proto mi na tváři pohrává lehký pobavený úsměv. Možná i trochu škodolibý a plný zadostiučinění. Ale protože je poměrně chladno, vydám se nakonec dovnitř bez toho, abych si nechtěné představení vychutnávala do konce. Pravděpodobně budu u dveří i uvnitř dříve než Radvan. Ten si zřejmě není až tak jistý, že dovnitř vůbec chce. Aby ten svérázný interiér nezřídil zbytky obsahu svého žaludku. To by mu asi nikdo nepoděkoval. Ve dveřích se tak ještě otočím a houknu na umírajícího. "Budeš potřebovat vyprošťováka. A něco kyselýho." spíše konstatuji zjevné. Není v tom nějaký posměch, spíš snad taková rezignace nad jeho stavem. A potom již zmizím uvnitř vyhřáté místnosti, abych objednala nějaké to hutné pivo a pár pěkně v cibuli a zelí odleželých zavináčů s včerejším chlebem. Přinejmenším mně to pomáhá. A Radvan? No, snad se po zdejší a pro jižany trochu neobvyklé specialitě zase nepoblije... |
| |
| Rohatá obluda Dostat se zpět do hospody je nakonec obtížnější úkol, než jsem myslel. Mám problém se udržet na nohou, kymácím se a musím si udělat několik přestávek. Pro moje tělo už je toho prostě moc. Co na tom, že je to pět, maximálně deset metrů. Pro mě je to téměř nepřekonatelná vzdálenost. Není proto divu, že Raina zvládne vykonat potřebu a vrátit se zpět do hospody dřív, než se tam dokymácím já. Huh, takže přece jen dostanu příležitost jí poděkovat. To je dobře. Raina kolem mě projde a zastaví se až ve dveřích. Konstatuje zřejmé, já se zastavím (protože chodit a mluvit najednou je moc náročné) a odpovím. "Tak mi sežeň zrcadlo. Můj ksicht je kyselej dost..." zavrčím nevrle a dám se znovu do chůze. Když se mi konečně podaří dobelhat až do hospody, otevřít dveře a padnout na lavici u nejbližšího stolu, Raina už dávno sedí a vychutnává si severský vyprošťovák. Páchne to octem tak moc, že mi žaludek opět udělá kotrmelec, ale naštěstí se mi jeho obsah podaří udržet uvnitř. Gestem odmítnu případnou nabídku oné speciality, a raději si u hospodského objednám vodu. Hodně vody. Kocovina se musí utopit. Dva tři litry vody by měly stačit. "Díky," houknu, jakmile se trochu vzpamatuju. "Až někdy budu něco mít, tak ti to dám." |
| |
|
|
| |
| Rohatá obluda Zdvihnu pohled od pro někoho nevábné snídaně po slovech, že se mi Radvan odvděčí. Že mi něco dá. A za co jako? Že jsem ho nenechala utopit se v tom sudu? Na tvář se mi vkrade nechápavý a trochu uražený výraz. Co tím sleduje? "Jak jako něco dám?" zeptám se s hlavou mírně na stranu a obezřetným výrazem. Můj hlas momentálně ztratil i na obvyklé stopě lehkosti a žertu. "Myslíš, že jsem tě v tom sudu nenechala proto, abych z toho jako něco měla?" vlastně mne trochu uráží ona představa, že jakmile někdo někomu takto banálně zachrání život, tak by mu snad ten zachráněný měl být vděčný do konce života. Takhle to chodí na Jihu? Něco za něco? Pro nás seveřany je tohle naprostá samozřejmost. "Tak aby bylo jasno, v tom sudu jsem tě nenechala utopit, protože s mrtvolama je práce. Někdo je musí vytáhnout a někdo je musí pohřbít. Navíc když zmizí cizinec, tak může přijít někdo, kdo se po něm bude vyptávat." vysvětluji netrpělivě a napjatě situaci. Evidentní, přesto však zřejmě je potřeba ji vysvětlit. "Daleko jednodušší je, když se taková mrtvola vydá do hlubokých severských lesů sama a tam někde pojde. O takovou mrtvolu se postarají vlci a medvědi. Žádná práce, víc času na chlastání..." vysvětlím o poznání praktičtější a jednodušší přístup k životu. Zbytečně si nepřidělávat práci, pokud je to možné, a takto získaný čas věnovat příjemnějším kratochvílím. Mé popsání situace si ani nevyžaduje příliš reakci. Stále kocovinou zneschopněný Radvan se stejně těžko na něco pořádně zmůže. A třeba to spíše bude potřebovat vstřebat. A do toho vstupuje korbel piva, ke kterému je zřejmě v ceně mladý bojovník. Opětuji mu úsměv a hodnotícím pohledem ho sjedu od hlavy k patě. Fešák. A zjevně včerejší chlastání snesl o poznání lépe než cizinec z Jihu. Přemýšlím, zda jsem ho zde včera vůbec spatřila nebo se sem přimotal až ráno. Ale o vikingách se ví, že nejsou zrovna ranní ptáčata. Takže tu nejspíše od včerejška taky spal. Slova o mé případné samotě přejdu. "Určitě jsi o mně slyšel." odpovím Laugrimu poměrně mile a s úsměvem, načež odhalím kožešinu z ramene. Na bělostné pokožce se objeví rozsáhlé tetování sestávající se z umně vyvedených oblouků. Je běžné, že si vikingští bojovníci nechávají takto zdobit kůži. A často si tak zaznamenávají i počet bojovníku, které v bitvách připravili o život. Počet oblouků na mém rameni překračuje tucet. "A pokud jsi neslyšel o mně ty, některý z tvých kumpánů o mně určitě slyšel..." ujistím jej, že by se měl na mé jméno urychleně rozvzpomenout. Měla by mne předcházet jistá pověst a o Råině Blonddød tady určitě někdo slyšel. Nicméně poté, co jsem Radvanovi trochu vyplísnila za neslušný návrh o odměně on asi stejně bude potřebovat nějaký čas, aby to pochopil. Nebo alespoň aby se dostal z kocoviny. V takovémhle stavu by nemohl bezpečně jít lovit ani prase v chlívku, natož draky a obry hlídající poklady. Ano, na hory pokladů jsem nezapoměla. A pokud se nějakým takovým směrem chci vydat, pravděpodobně mi nezbyde nic jiného, než se spolehnout na jižana. Protože každý viking, který to má v hlavě v pořádku, by se mi vysmál. Než tedy odejdu na korbel piva s mladým vikingem o pár stolů vedle, ještě se na Radvana otočím. "Takže, zkus se dát trochu do kupy." pravím již o poznání smířlivěji. "Já si dám ještě jednoho vyprošťováka tady s přáteli a pak se vrátím. A potom rozhodneme, co s načatým dnem a jaký hrdinský epos začneme psát..." spiklenecky na něj mrknu. O jedné věci se již Radvan včera na vlastní kůži přesvědčil. Že vikingové jsou výbušní a impulzivní. Ale po pár okamžicích na veškeré sváry zapomínají. I tak lze možná vysvětlit mé kázání o mrtvolách v lesích. Nejspíše jsem to myslela vážně. Ale už to odvál vítr... |
| |
| Rohatá obluda Raině se podle všeho nelíbilo něco z toho, co jsem řekl. Hned se do mě pustí, a je to dlouhý proslov plný výčitek. Myslím. Dokážu vstřebat tak každé třetí slovo, a zbytek času na ní jen tak zmateně koukám. Když konečně skončí, jen unaveně položím hlavu na dřevěnou desku stolu a povzdychnu si. "To byl vtip. Měla bys vědět, že my z jihu jsme hrozní vtipálci..." zamrmlám jen a tím pro mě diskuze vlastně skončila. Ani ona nejspíš nebude chtít pokračovat, protože se u nás objevil nový objekt zájmu. Nemusím se na něj ani podívat, abych pochopil, že je to další tupec se sekerou. Měl bych si zvyknout na to, že takových tady budu potkávat spoustu. "Běžte si to řešit někam jinam," zamumlám, ale ani já nějak nepočítám s tím, že by mě slyšeli, nebo vnímali. Raina nevypadá, že by se ke mě hodlala dál hlásit. Proč taky. Včera jsme zachlastali, pobavili se u pár příběhů a šli spát. Nic dalšího si nepamatuju. Poskytl jsem jí zábavu na jeden večer, a těžko jí bude záležet na mých nesnázích - o kterých ani neví. A vše se vyvíjí tak, jak bych čekal. Už společně odcházejí, když se Raina ještě zastaví a pronese pár vět, které mi v hlavě udělají slušný guláš. Ona se vrátí? Proč? Aby se mi mohla posmívat? Ne, to mohla dělat až do teď a nedělala. Je mezi námi nějaké pouto? Stalo se něco, co se nepamatuju? Já s ní spal? Všemocní duchové, doufám že se mi alespoň postavil. Jestli ne, tak to byl trapas. Přitom ona nevypadá jako typ, co by na tohle nějak dal... Hodlá se mnou strávit den? A co myslí tím psaním eposů? Proč se o to tak zajímá, já něco řekl? Ne, už vím. Zachránila mi život a teď mě chce chránit. I když, to zase nesedí s tím co říkala před chvílí? Jede po mě? Vypadám jak velkej pytel sraček a smrdim po blitkách. Třeba jí to přitahuje... Kruci. Měl bych něco říct. Něco inteligentního. "Huffff..." vydám ze sebe. Výborně, Radvane. To se ti fakt povedlo. |
| |
|
|
| |
| Rohatá obluda Na tváři se mi rozlije spokojený úsměv, když mne Laugri správně identifikuje a jen krátce přikývnu, než se s ním vydám ke stolu bandy, ke které patří. Mladičký viking se mne pokusí urazit nebo nějak jinak dotknout, ale namé tváři to vyvolá pouze pobavený úsměv. "Chacha..." zavrtím nevěřícně hlavou nad jeho nezkušenou naivitou. "Jojo, chlapi si o spoustě věcí myslí, že dosahují obřích rozměrů..." je víceméně jasné, kam touto narážkou mířím. "Takže tě jen ubezpečím, že stejně tak jako já dosahuju vzrůstem normy, tak ty v kalhotech taky nebudeš mít nic monstrózního, jak si jistě rád s chutí říkáš..." vracím nekompromisně nahrávku na smeč. A nafoukaného mladíka zpět na zem. Omluva za mladíkovo chování je vlastně zbytečná. Nabubřelé průpovídky podobného zrna jsou v mém okolí časté a já jsem na ně prakticky imunní. Místo toho si vyslechnu náhled na to, jak si Laugri a jeho přátelé představují blízkých pár měsíců. Chvilku nad jeho slovy uvažuji a pobaveně se usmívám nad tou představou. "Já na žádnym místě dlouho nevydržim..." mávnu s úsměvem obrazně řečeno rukou na nabídkou. "A válenim si šunek celou zimu někde v teple se slávy nedočkáte, mládenci! Správnej hrdina nedbá na zimu ani plískanice a probojovává si cestu ke slávě v každym ročním období a za každýho počasí." pronáším svůj recept na to, že k tomu, aby z prostého tetování bylo možné odhalit totožnost, stojí za tím nemalé úsilí a práce. Není potřeba to nějak více rozebírat, i když bych se možná ještě chvilku nechala přemlouvat, ale místo toho si ten usmrkanec nedá pokoj a potřebuje něco dokazovat. Nevím, jestli chce dokazovat něco sám sobě, nebo chce něco dokazovat mně, ale koneckonců, všelijaké soupeření a poměřování je našemu národu taktéž blízké. Přeci jen nevěřícně zakroutím hlavou. Ačkoliv vrh sekerou není zrovna typ boje, který bych stavěla na vysokou úroveň, nejspíše jsem seker za svůj život stihla vrhnout více, než mladík. Ale tak jestli potřebuje ponížit i v tom, co si sám vybral, nebudu mu bránit. Ale jeho pýše to dozajista příliš neprospěje. Jestli uspěju. Zhluboka se napiji, zdvihnu se od stolu a uchopím jednu ze seker. Párkrát si jí pohodím v ruce, abych zjistila, kde má těžiště a zkrátka si odhadla její aerodynamické vlastnosti. Odměřím si odpovídající vzdálenost, zamířím a zkušeným pohybem ji vrhnu vstříc provizornímu terči. Sekera zasviští jak její ostří začne v rychlých otáčkách řezat vzduch a já stejně zvědavě jako ostatní sleduji, zda by se dal můj hod považovat za úspěšný, nebo jsem přijala výzvu v dovednosti, ve které zkrátka nedominuji... |
| |
|
|
| |
| Rohatá obluda První pokus nebyl úplně dle mých představ. Trochu se ušklíbnu nad nepovedeným hodem, ale na dlouhou dobu si z toho těžkou hlavu nedělám. Jak se zdá, tak první kolo dopadlo nerozhodně, když i druhá sekera se zakousne podobně daleko od středu improvizovaného terče. Nevím, kolik těch kol mladí plánuje. Každopádně pokusný hod dotvořil mou představu o veškerých aerodynamických vlastnostech sekery. A tak ji zdvihnu a s podobným soustředěním jako na první hod ji vrhnu vstříc terči. Ano, ráda bych se trefila a nafoukanci vyteřla zrak, ale přece jen to není má disciplína. A proto už se začínám zaobírat změnou taktiky, kdyby i druhé kolo neskončila dostatečně jednoznačně v můj prospěch... |
| |
|
|
| |
| Rohatá obluda Když se má sekera zakousne do dřeva, přeběhne mi po tváři lehký úsměv, jako ještěrka po kameni. Ano, mohu se sebou být spokojená. Obzvláště poté, co se mému vyzyvateli hod nepodaří zdaleka tolik, jako mně. Ale nijak toho nezneužívám. Neuchyluji se k posměchu ani uštěpačným poznámkám. Toto se prostě stává. A stejně tak, jako se to stalo jemu se to mohlo stát i mně. A proto od něj přijmu sekeru, abychom rozhodli, kdo z nás umí lépe vrhat sekerou. Dovednost jistě užitečná, ale těžko v takovýchle ideálních podmínkách. A co se mně týká, tak už vlastně nemohu prohrát. První kolo bylo nerozhodné, druhé jsem vyhrála a i kdybych ve třetím selhala, může to skončit již maximálně remízou. Ani se nemusím uchylovat k nějakému špinavému triku pro kolo třetí. A proto se odhodlám k trochu odvážnějšímu kousku. Ještě jednou sekeru potěžkám, pohodím si s ní zaměřím se na terč naposledy odhadujíc jeho vzdálenost a přesné umístění a... otočím se k němu zády. Jsem zocelena množstvím bitev a proto dobře vím, že instinkty a impulsy často musí hrát významnější roli než prosté soustředění se na terč v klidu. A tak si prostě představím, že to, co je nyní za mnou, není obyčejný dřevěný terč, ale odhodlaný protivník, který se na mne hodlá vrhnout a rozsekat mne na kusy svou sekerou či mi z mozku udělat krvavou kaši válečným kladivem. Pokud i Radvan sleduje toto představení, tak se podívám na něj, lehce se usměji, snad sama sobě dodávajíc víc vůle se před ním vytáhnout a třeba se i trochu předvést. Koneckonců, pokud se s ním mám vydat do neznámých a mrazivých lesů a plání severu, musí věřit v mé dovednosti alespoň tak, jako v ně věřím já. Zavřu oči, počkám tři údery srdce a potom se již zprudka a s vidinou střapaté rezavé hlavy nenáviděného protivníka otáčím a vysílám svou sekeru sebejistým pohybem vstříc jeho posměšnému rozšklebenému úsměvu. V boji a vybičovaná adrenalinem bych jistojistě neminula. Ale tohle jsou přece jen trochu jiné podmínky. Snad jsem nebyla příliš sebejistá, abych se dočista neztrapnila... |
| |
|
|
| |
| Rohatá obluda Povedlo se. Mé sebevědomí a představivost přece jen vypumpovalo trochu adrenalinu a sekera tak skončila přesně tam, kam jsem se ji snažila umístit. Na tváři se rozlije spokojený úsměv a já se s hlavou nakloněnou lehce pochybovačně na stranu sleduji výkon svého soka. Ten se ale posledním hodem vyloženě ztrapní a místo gratulace k vítězství v jeho vlastní disciplíně se raději odporoučí do říše snů. Povzdechnu si, nevěřícně zakroutím hlavou a tím pro mne celá epizodka s velkohubým mladíkem skončila. A já se tak mohu odebrat ke svému nedopitému korbelu. Usedám ke stolu, abych si vyslechla Laugriho omlouvání mladíkova výkonu. Nevím vlastně, proč mi to říká. Je mi v zásadě jedno, jak byl opilý. To si měl uvědomit sám. "Tak to by asi měl v takových chvílích držet hubu a krok, a ne vyzývat k soupeření..." odtuším bezelstně. Však je to pravda. To on vyprovokoval k poměřování sil mne. Já jsem se nijak jeho indispozice zneužít nesnažila. Když si byl tak jistý tím, že za střízliva by mne porazil, tak měl počkat, až střízlivý bude. To druhá poznámka na mé tváři vyvolá neskrývaný údiv. Jak to jako myslí? "Cožeto?" hodím pohledem do míst, kde pod stoly odpočívá ten drzý nafoukanec. "A proč bych ho jako že měla chtít něco učit?" ohradím se trochu popuzeně. "Vypadám snad jako chůva, co nemá na práci nic lepšího než utírat někomu prdel?" trochu ve své póze u stolu ztuhnu a napřímím se. Jako bych se chtěla opticky trochu zvětšit, aby si dotyčný rozmyslel, než mi naznačenou roli přisoudí. Dopiju pivo, postavím se na místě a ještě jednou si pohledem přejedu pohledem celou společnost, ke které jsem se na krátkou dobu přidala. "Hele, díky za pivo..." pokynu k vypitému korbelu. "Ale spíš se mi zdá, že místo válečnice do svýho středu spíš hledáte někoho, kdo sice nebude děvečka z ulice, ale přesto se vo něj budete moct střídat za chladnejch nocí..." tak trochu si tipnu účel jejich zájmu o mou osobu. Já sama svůj vzhled hodnotím velmi kladně a třeba by se dotyční pak chtěli po hospodách chlubit tím, že minulou zimu několikrát přefikli Råinu Blonddød. Oproti obvyklému průběhu věcí by tomu ale chyběl můj přirozený výběr, kterému přikládám nemalou důležitost. Jediné, co mne na okamžik láká, je přidat se k nim proto, abych si je celou zimu mohla držet od těla a své tělesné potřeby ukájela jinde, ale vlastně by se jednalo jen o mou pýchu a v dlouhodobějším měřítku by to byl ztracený čas. "Takže ne. Nechci si to rozmyslet..." odtuším ještě dodatek, který snad byl zbytečný vzhledem k mému předchozímu prohlášení. "A jestli je to teda všechno, tak vám přeju pěkné přezimování. A kdoví, na jaře se třeba každý povaleč doslechne příběh o mém hrdinství..." naznačím tajemně, že mám přes zimu určitě něco za lubem. A jestli nejsem zadržena, vypravím se nazpátek ke stolu, kde se třeba zatím dal trochu do kupy Radvan... |
| |
| Rohatá obluda Raina už se k mému inteligentnímu rozloučení nevrací. V duchu jí za to poděkuji. Není potřeba se k tomu vracet. Nejlepší bude mi prostě dát čas, abych se vzpamatoval. A to se také stane. Raina odejde, já si hlavu položím na stůl, zavřu oči a prostě jen tiše existuji. Vnímám, jak mi buší srdce, jak mi pulzuje hlava. Hnusnej pocit. Vůbec nepomáhá. A tak (s trochou námahy) hlavu zase zvednu a rozhlédnu se. Zaměřím hostinského. Ano, to je ten správný cíl. Zvednu se a zamířím za ním. Jakmile získám jeho pozornost a jsem si jistý, že mě slyší, objednám si ty smrduté zavináče, které předtím jedla ta bloncka. Není to jídlo, kterému bych holdoval, a nejspíš se mi z něj zvedne žaludek, ale po zralé úvaze jsem usoudil, že asi bude moudré dát na její radu. Koneckonců, kdo jiný než viking by měl nejlépe vědět, jak na kocovinu? Znovu se usadím a požadované jídlo se přede mnou brzy objeví. S kyselým výrazem se do něj pustím a během jídla zaujatě pozoruji jedinou zajímavou věc v celém lokále - souboj ve vrhání. Jeden z hromotluků proti Raině. Už před prvním hodem si v duchu vsadím na ní. Ani ne tak proto, že bych věřil jejím dovednostem, jako spíš proto, že silně opovrhuji muži, jako je ten hromotluk. A průběh jejich malého duelu mi moje předsudky potvrdí. Raina vyhraje a hromotluk odpadne. Doslova. Následuje rozhovor mezi ní a tím, kdo je nejspíš vůdce celé bandy. Neslyším, o čem mluví, ale výraz jejich tváří mi řekne co potřebuji. Ať už jí nabízeli cokoliv, odmítla to. A po chvilce se vrací ke mně. "Jsi dobrá," pochválím jí, když se vrátí. "Co jsou vlastně zač? Ten velkej se tváří, že by tě nejradši ohnul hned teď a tady. Patří do nějaké známé bandy?" pokračuji v udávání směru našeho rozhovoru, abych nějak nenápadně naznačil, že už na tom jsem mnohem lépe. |
| |
|
|
| |
| Rohatá obluda Nejsem tak nepozorná a opilá vlastním vítězstvím, že bych nezaznamenala zvláštní záblesk v Laugriho očích. I když tak docela nevím, zda jsem si ho zasloužila, tak mu v duchu nemíním odepřít jistou váhu. Navenek jsem jsem nad tím ale vlastně spíše mávla rukou a celá záležitost pro mne tímto skončila. Zda skončila i pro Laugriho a jeho partu? To ukáže až čas. Já mám teď každopádně klid na to, abych se vrátila zpět ke svému stolu a podívala se, jak je na tom můj společník ze včerejška. Zda stále umírá a nebo je již dočista mrtev. Najdu ho ale v o poznání povznešenejší náladě, než jsem jej opouštěla. A samozřejmě to přičítám především tomu, že se rozhodl vzít si k srdci mou radu a podstoupit léčbu naordinovaným prostředkem. "Jo, jsem dobrá..." pousměji se s náznakem pyšného konstatování skutečnosti. "Ale on byl taky mimořádně špatnej. Nebo opilej. Ale to ve finále vyjde nastejno..." mávnu nad tím rukou. Takovýchto drobných šarvátek a poměřování se denně v severských hospodách odehrají desítky. Nic, o čem by zpívali bardi. A proto tomu ani já nepřikládám přehnanou důležitost. "Ále... nějaká obyčejná hassa..." pokrčím rameny nad původem bandy okolo modrookého blonďáka. Jakoby snad její původ nemohl být ničím důležitý. "Takovejch je všude až až... nic neobvyklýho..." naznačím, že pokud mně nebyl Laugri od začátku známý, pak se zřejmě nejedná něco výjimečného. Já jeho neznala. A na druhou stranu on se o mně doslechl. Takže to samo o sobě je určitým ukazatelem toho, kdo a proč je tady ten známý. "Jinak z toho si nic nedělej. Takovejch, co by mě chtěli ohnout kdekoliv a kdykoliv potkávám denně několik... jsem zvyklá..." nijak se nevychloubám touto skutečností. Spíše konstatuji prostý fakt. A tím faktem je, že (alespoň co jsi měl možnost posoudit) jsem i na pro tebe neobvyklý standard krásy u seveřanek dostala do vínku nadprůměrný vzhled. A když se vezme pověst chrabré válečnice, která mne předchází, tak není divu, že mnoha zdejším hromotluků a bojovníků patřičně imponuji a chtěli by mne dostat do postele. Dále se však tomuto tématu nevěnuji. Ani nepopíchnu Radvana, že on jistě mezi takové taktéž patří. Divila bych se, kdyby tomu bylo jinak. "A co ty? Budeš eště blít? Nebo si už vystřízlivěl?" pozdvihnu obočí k Radvanovi. O jeho střízlivost mi však vlastně ani moc nejde. "Vzpomínáš si vůbec, proč si sem na sever přišel? A cos měl včera večer v plánu?" tak nějak zkouším hloubku vody, do které zapadly Radvanovy včerejší myšlenky na pohádkové zbohatnutí. Nechci mu to konkrétně připomínat. Sama jsem stále spíše přesvědčena o pošetilosti jeho nápadu vydat se v ústrety drakům, obrům či álfům. Takže je otázkou, co všechno si pamatuje a zda z opileckého chvástání nad korbelem hutného piva sešlo. Nebylo by to u podobných příběhů poprvé... |
| |
| Rohatá obluda "Výhra je výhra, neměl tě vyzývat, když je špatnej nebo opilej." pokrčím rameny. Pokud tady bloncku znají jménem, tak už o ní asi slyšeli. Proč by o ní měli slyšet? Protože je dobrá, na ničem jiném tady nezáleží. Je jedno jestli bych ten chlápek nalitej nebo jen dřevěnej, hlavní důvod jeho prohry je fatální selhání úsudku. "Hassa?" podivím se a chvilku trvá, než to unavenému mozku dojde. "Jo tlupa, jasně. Děláte tady na severu vůbec něco jiného, než že se sdružujete do skupin a pak ukazujete ramena?" To je vlastně docela opodstatněná otázka. U nás doma jsme nikdy neslyšeli o severských tkalcích nebo sedlácích. Vždycky slyšíme jen o mužích, kteří připlují, popadnou co se dá prodat nebo ošukat, a zmizí dřív, než dorazí nějaký náznak obrany. "Jo, to se vsadim... Máš hladkej obličej a pevnej zadek. A i když to tady asi takové terno není, u nás by se po těch tvých blonďatých vlasech chlapi utloukli." uchechtnu se pobaveně, aniž bych zvedl pohled od stolu. Zjišťuji totiž, že ta jednotvárná a nezajímavá deska stolu způsobuje, že mě přestávají bolet oči. Není potřeba na ní zaostřovat. Je stejně obyčejná zaostřená i rozmazaná. "Spíš by mě zajímalo, jak často se o to pokusí... a jak často se jim to povede?" za střízliva bych takovou otázku nikdy nepoložil, ale jak už víme, dneska si můj mozek vzal dovolenou. "A je mi mnohem líp, díky za optání. Tahle páchnoucí břečka fakt pomáhá. " zvednu k ní pohled a pokusím se o úsměv. "Ale že nebudu zvracet ti neslíbím, víš jak to chodí." dodám ještě a zase skloním pohled ke stolu. "Ze včerejší noci si moc nepamatuju od té doby, co sme se potkali venku. Vím, že jsme se vrátili sem a pak spolu pili, ale dál... popravdě, klidně sme spolu mohli spát a já bych o tom neměl ani tucha. Nespali jsme spolu, žene?" zeptám se trochu nejistě. Pořád totiž nevím, proč tu ta holka pořád je. "Ale proč jsem tu vím. Peníze. Hodně peněz. Někdo mi doma něco sebral, a já to chci zpět. K tomu potřebuju peníze. No a tak jsem tady. Daleko na severu, bez zásob a úplně švorc. Co by to bylo za život bez ironie osudu, že?" |
| |
| Rohatá obluda "Jo. A taky stavíme nejlepší lodě v Midgardu!" přidám jako návdavek ještě neoddiskutovalný um, kterým se naše severské národy již po dlouhá léta pyšní. Na to by se nemělo zapomínat. Bez ohledu na to, jaký je ve skutečnosti můj vztah k vodě a k plavbám přes daleká moře. Byť za snadným výdělkem. Jak se zdá, tak Radvanovi skutečně po zavináčích nebývale otrnulo. Alespoň to je znát z jeho výřečnosti a do jisté míry oplzlých dotazů na mé soukromí a jak že to jako mám se svým sexuálním životem. Nad otázkou pozdvihnu obočí. Ne snad proto, že bych se nějak urážela, ale spíše jsem zaslechla zkazky o tom, že Jih je podstatně více puritánský a tedy mne přímé otázky tohoto typu od jižana poměrně překvapily. Ne na dlouho. "Častějc, než bys asi odhadoval..." přisadím si alespoň své, abych dala najevo, že nejen na Jihu by byl o mou tvář, vlasy i zadek patřičný zájem. "A povede se jim to tak často, jak chci já..." dodám mnohoznačně. Vztah mezi mužem a ženou na Severu je podstatně rovnoprávnější, než na Jihu. A i když i normální ženy zde mají patřičnou úctu, u bojovnic a válečnic je tato úcta ještě větší. Především u těch, kteří se přenesou přes onen nemoudrý přístup nás odstrkovat a zpochybňovat naše schopnosti. Vyhodím nohy na stůl, pohodlně se opřu a zakloním houpajíc se tak trochu na své židli. Upiji piva z korbelu a pohledem si Radvana měřím. Jako bych zvažovala, nakolik by bylo zábavné si z něj dělat legraci ohledně poslední noci. Evidentně si o ní nic nepamatuje. Alespoň odhaduji, že není ve stavu, ve kterém by to tak zdatně předstíral. "Takže ty se vyspíš s nejhezčí holkou široko daleko a ráno si to ani nepamatuješ?" zvolila jsem alespoň částečné poškádlení. "Tohle je tady na severu cesta do pekel." zakroutím nevěřícně hlavou. Nezním ani tak uraženě, jako zklamaně. "Příště, až se budeš chtít s nějakou holkou vyspat, tak se udrž dostatečně při smyslech, aby sis to ráno pamatoval. Seveřanky bejvaj dost vznetlivý. Takže za takovoudle poklonu by tě leckterá mohla jebnout po palici, až by ti vytek mozek ušima." může Radvana uklidňovat, že jeho mozek zatím v hlavě zůstává. I když má problém se tam vejít. "Teda máš štěstí, že sme spolu nespali. Jinak bych ti po takovýmhle ohodnocení natrhla prdel." dodávám poměrně smířlivě. I když je v některých chvílích upřímnost spíše ceněnou vlastností, v takovýchto chvílích se ale spíše blíží hlouposti. "Takže ty si to fakt nepamatuješ..." pokývám hlavou hodnotíc matné povědomí o včerejší pitce a velkorysých plánech, které se u stolu osnovaly. O hrdinských příbězích, které ještě nebyly napsány. "Včera ses tu holedbal, že srazíš hlavu ledovým obrům, vymaluješ ledové jeskyně krví ukrutných álfů a k smrti umlátíš obrovského draka." trochu přeháním. Ale třeba se alespoň částečně rozvzpomene na příběhy, které nám včera bard zpíval. "A druhej den si na to nepamatuješ. Typickej chlap. Nalitej má plnou hubu keců a ráno skutek utek..." jsem snad ochotná toto chvástání odpustit. Hlavně když si Radvan uvědomí, jak bláhové jeho plány byly. "Takže jak chceš ty peníze vydělat? Zatim vim, že umíš jezdit na hřbetu obřích vikingů a po chlastu ti je ráno blbě jako ženský s outěžkem. A věř mi. Ani na jednom z toho se tu moc zbohatnout nedá..." upřímně a trochu s pobavením využívám Radvanovy indispozice. Nebude trvat věčně a tedy je třeba si ji řádně užít. A navíc, mně se po souboji se sekerami nálada patřičně zdvihla a s vyrovnáváním hranice alkoholu v krvi na včerejší hladinu mne nadobro opustila i nebezpečná začínající raní kocovina... |
| |
| Rohatá obluda "To neumím posoudit. U nás lodě moc nemáme. K čemu, když tam neni moře." pousměju se. Ale upřímně, samozřejmě jsem o jejich umění slyšel. Prý si jeden z jejich lidí postavil loď a pak plul na západ tak dlouho, až objevil úplně novou zem. Ale kdo má čas věřit pohádkám. Rozhodnu se už dál nekomentovat to, jak je zde sexuálně žádoucí... a jak často je tomu přístupná. Mohlo by to vést k nepěkným věcem, na které teď určitě nemám sílu. Zvlášť ta její věta. Mám to brát tak, že když má chuť, tak chce, aby se jí někdo prostě zmocnil? Je pravda, vypadá na to. Že to chce tvrdě. Zadek má určitě plnej modřin, bloncka jedna. Takže jsme spolu nespali, i když se ve mě chvíli snažila vzbudit dojem že ano. To je dobře. Hodně věcí to usnadňuje. Po nějaké době mě to asi začne štvát, ale takovej už je holt život. "Budu si to pamatovat, promiň jestli jsem se tě dotkl. Jsem k tobě dost otevřený, beru tě jako válečníka, víš? A u nás je válečník vždycky muž. Máme i ženské válečníky, ale ty se rozhodly přijmout mužskou roli ve společnosti tím, že se naučili vládnout mečem. Pro nás je taková žena mužem ve všech ohledech. A muž k muži je vždycky otevřenější." podám radši vysvětlení toho, jak to chodí na jihu. Abych předešel dalším nedorozuměním. Nevím moc, jak to chodí tady, ale z toho co zatím říkala je to asi dost jiné. "To jsem říkal?" podivím se. Asi se toho včera stalo mnohem víc, než bych čekal. "Co jsou álfové nevím, a obrům se nesekají hlavy, nýbrž šlachy v koleni. Dostaneš ho na zem a pak už nějak ubodáš... na zemi těžko využijí svojí výšku. Takhle se bojuje proti lešijům. Ten, na kterého jsme narazili tehdy u Levého brodu, byl vysoký jako mladý buk. Jeho družina lákala jeho pozornost a já se tak k němu mohl připlížit zezadu a vrazit mu meč zezadu do kolena. Pořád byl nadlidsky silný a nasáklý magií lesa, ale nějak jsme ho ukousali... A drak, to je pěkně velká bestie, ne? Chůva mi kdysi vyprávěla příběh o nějakém hrdinovi, který ho oslepily šípy, aby neviděl, předhodil kraví vnitřnosti, aby necítil a prosil hromovládného boha o hromy, aby neslyšel. Pak se jen připlížil a probodl mu srdce kopím. I mě ten příběh přijde přitažený za vlasy, ale jeden nikdy neví." rozpovídám se. Neříkám to, abych se nějak chvástal, to jsem prý dělal už včera. Spíš přemýšlím nahlas. Krom bohů se dá zabít nebo přechytračit všechno. Je to jen o důvtipu a umu. "Nedá se říct, že bych to měl nějak připravené... musel jsem domovinu opustit poněkud ve spěchu. Až se zase projedu na nějakém obřím vikingovi a pak se ožeru, můžeš to ze mě zkusit dostat, vědomě ti nic nepovim. Ale o vás se říká, že jste jako straky, odnesete na svoje lodě všechno co se třpytí. Tak sem si říkal, že se to tu musí někde hromadit, a že bych třeba mohl zkusit nějak zaimprovizovat a to zlato získat..." odmlčím se. Když to řeknu nahlas, zní to fakt debilně. "Hele, proč tě to vůbec zajímá? Chceš se přidat? Peníze nemám a nemůžu ti nabídnout ani malou šanci na úspěch. " |
| |
| Rohatá obluda Zdá se, že jsme tak nějak vyřešili jak to je se ženskými a s mužskými vztahy na Severu. A že jsou trochu odlišné od těch na Jihu. Inu, to se dalo čekat. Ani jsme si o tom nejspíše nemuseli tak dlouho povídat. Ale třeba ono vzájemné poznání kultur v budoucnu něčemu bude. Místo toho se tak tedy mohu vyslechnout, jak je to s lovem obrů a draků. Alespoň tedy na Jihu. Poslouchám to tedy trochu pochybovačně, protože mi to přijde možná trochu vybájené, ale nijak do toho nevstupuji. Pokud by k něčemu takovému mělo v budoucnu dojít, hodí se každý nápad. I kdyby byl blbý. Alespoň budeme vědět, že touto cestou by nebylo kdovíjak moudré se vydat. Ale spíše to směřuje k tomu, že se nejspíše Radvan nehodlá pouštět do boje s bytostmy z mýtů a legend a spíše se soustředí na zlato strážené bytostmi pozemskými. A k tomu nějak tajnůstkaří s tím, na co že to bohatství potřebuje. Jeho přehodnocení je do jisté míry i rozumné. Ale tak nějak to nekoresponduje s tím, jaké měl plány včera večer. "Prej hromadit..." uchechtnu se. "Tak jasně, naši skaldi a jarlové si to cpou do matrací, aby se jim líp spalo... a čekaj na to, až se přitrmácí nějakej vobejda z Jihu, aby jim od tý strašlivý strasti pomoh." vysměji se verbálně této naivní představě. "To možná na Jihu. Vikingové zlato nehromaděj. Potřebujeme ho, abychom měli víc lodí, víc mužů ve zbrani a víc výprav. A teda víc zlata. A to pak zas prochlastáme, třeba si postavíme o něco lepší bejvák, ale to je tak všechno." vysvtětluji pohled na tuto lidskou stránku. Nebo spíše povahu. "K čemu ti je, že máš doma truhlice zlata, když zejtra jdeš zas do boje a třeba se z něj nevrátíš. A z toho pak jsou jen tahanice o majetek, rozkmotřený rodiny, bratrovraždy kvůli zlatejm mincím a podobný zbytečnosti. Toho je lepší se vyvarovat..." dodávám a abych dala důraz svým slovům, proliji opět část svého majetku hrdlem. "Na Jihu se asi důležitost každýho měří na to, kolik má doma truhel se zlatem." trochu s podivem odhaduji, proč by se někdo po nějakém nezměrném bohatství měl vůbec pídit. "Tady na Severu se jeho postavení poměřuje tim, kolik se o něm zpívá písní a eposů. Čím větší hrdina, tím blíže sedí ve Valhalle k Ódinovi. A tím důležtější bude jeho postavení, až začne Ragnarök." začíná být možná trochu jasnější, kam tím směřuji. Tedy, Seveřan by to chápal. Ale Jižan neznalý našich božstev a mytologie by mohl trochu tápat. "A sezenim u píva se do eposů nedostaneš." zakončím své vysvetlování. A buď mu to dojde, nebo nemá smysl s ním ztrácet čas. S tupcem po boku by šel do bitevní vřavy jen blázen... |
| |
| Rohatá obluda "Už mi došlo, že jsem se trochu přepočítal. Fakt to tu nevypadá, jako by ste se topili v luxusu." pokrčím rameny. Jako člověk vysokého postavení jsem byl zvyklý na nějakou úroveň, a tohle jí ani v nejmenším nedosahuje. Ve vší slušnosti by se dalo říct, že je to tu nuzné. "Jenže ono je to vlastně jedno. Domů se vrátit nemůžu. Mám vlastně jen dvě možnosti. Na všechno zapomenout, najít si tu nějakou hlupačku, které nebude vadit chlap, co nevydrží pořádnou chlastačku, a dožít tu zbytek mých dní... a nebo udělat něco, co mi s návratem domů pomůže. Na vysedávání doma jsem nikdy moc nebyl, takže zkusím tu druhou možnost." Bylo by snadné se na to všechno vykašlat a usadit se. Stejně, kvůli čemu se vracet? Všichni, na kterých záleželo, jsou mrtví. Mohl bych tu nakrásně klátit blonďaté holky, občas si někde vybojovat jídlo, abych přežil zimu. Jenže tohle mě ani trochu neláká. Chci se vrátit, a ukázat těm parchantům, jaké to je přijít o všechno. O nic jiného nejde. Jen o pomstu, a zadostiučinění. "Pokud říkáš, že vám na penězích hovno sejde, a že tu vlastně ani žádné nemáte, dobře. Půjdu na to po vašem. Prostě udělám něco, o čem vaši skaldi nebudou moct přestat žvanit. Zbytek už pak přijde sám." Ušklíbnu se. Když se to řekne takhle, tak to vlastně nezní tak špatně. I kdyby se mi můj návrat domů později nepodařil, tak tady si o mě budou vyprávět celé generace. S tím bych se asi smířil. Obdiv a uznání ostatních mě vždycky těšilo. "Pokud zrovna nemáš do čeho píchnout, můžeš se spolu se mnou zapsat do historie. To je koneckonců všechno, na čem záleží, mám pravdu?" |
| |
| Rohatá obluda Luxus je pro zazobané padavky. Vikingští válečníci si na něj skutečně nepotrpí. Faktem ale je, že nám to vlastně ani moc nechybí. Možná nevíme o co přicházíme, ale zase jsme po tom asi nikdy ani netoužili. Vyslechnu si tedy od Radvana jeho zhodnocení situace a plánů na nejbližší dny a měsíce. Jen to moc nekoresponduje s tím, jak si představuje, že nabude bohatství, aby měl peníze na ten svůj tajemný úkol. Ale s hrdinstvím u nás přicházejí opravdu spíše ty písně. S písněmi sláva. Ale málokdy to s sebou přináší i nějaké hmotné statky. Na ty my zkrátka kašleme. "No, vlastně nevim." dostaví se přece jen nějaká zmatenost z nepochopení toho, co jsem naznačovala. Chvilku přemýšlím, jak to zaobalit. "Tys říkal, že potřebuješ mraky peněz. O slávu ti nejde. Přinejmenším o slávu seveřana. Velké množství peněz se nachází především v příbězích. Ale příběhy jsou pro nás svaté. Vždy se zakládají na pravdě. Byť někdy přikrášlené a zveličené. Jak jsem říkala. Draci, obři, álfové..." pokrčím rameny. Jako by i povídání o těchto začínalo být únavné. "Já jsem říkala, že mi jde o slávu. Ne o peníze. A sláva je taktéž v příbězích." snad mu už dochází, kam mířím. "Takže. Mohli bychom se stát součástí příběhu. Mně by připadla většina slávy a tobě většina peněz." obchod je to vlastně jednoduchý. "Zkrátka by se zpívalo o Råině Blonddød a její družině, která zahnala álfy, přelstila obry či svým důvtipem porazila draka. A Radvan z Jihu by spokojeně odešel s rancem peněz odkud ho kočka přitáhla..." nemíním to tak, že bych po daném hrdinství Radvana vyloženě hnala svinským krokem zpátky na Jih, ale to on se zatím vyjadřuje, že tam nesmírně pospíchá. "Co ty na to? Plácnem si?" |
| |
| Rohatá obluda Zadívám se na mladou válečnici. Jak je možné, že se za tak roztomilou tváří skrývají taková slova? Až tohle budu jednou vyprávět, nikdo mi neuvěří. "Raina a její družina? Plánuješ přibrat ještě někoho? Protože já jsem družina asi jako jsou vaše drakkary výletní lodě." ušklíbnu se. "Jasně že platí." zasměju se a natáhnu k ní ruku sevřenou v pěst. Když se naše klouby dotknou, je dohoda zpečetěná. "A pokud mě teď omluvíš, půjdu se vyprázdnit. A pak vlezu do řeky, abych ze sebe smyl tu kyselou chuť. Sejdeme se potom tady? V poledne? Nebo pak až večer?" |
| |
|
|
| |
| Rohatá obluda Smlouva byla uzavřena. A na plány ohledně přibrání dalších členů do výpravy jsem prozatím nemyslela a proto se k nim ani nevyjádřím. Ještě neznáme její cíl a tedy ani sílu, kterou budeme potřebovat. Rozhodně nemám v úmyslu žádat o pomoc kohokoliv ze zdejších. Vláčet s sebou další lidi kdovíjak daleko je nesmysl. Statečných vikingských válečníků se najde všude dostatek. Zapátrám v paměti, jak dlouhá je cesta do nejbližší větší civilizace, kde bychom mohli případně doplnit zásoby, ať už se vydáme jednou či druhou cestou. A po důkladné kontrole toho, co mi zbylo z předchozí výpravy zvážím, kolik toho bude potřeba dokoupit. Za Radvanův gáblík se mi kdovíjak platit nechce, ale nejsem si jista, zda on na něj nějak zaplatit vůbec bude schopen. Takže možná přece jen vlastně budu mít již od prvního dne jednoho žoldáka, kterému bude třeba zajistit šatstvo a stravu. Nad tou představou se nespokojeně ušklíbnu. Tak jako tak, projídáním a propíjením dalších zdrojů ve zdejší putyce by můj měšec spíše váhu ztrácel a nejsem schopna tak docela odhadnout, kolik z něj ještě bude potřeba, než se naskytne nějaká možnost přivýdělku. Koneckonců bude potřeba z něčeho žít, než se staneme neskonale bohatými a každá hospoda bude znát náš příběh. Pak již za jídlo a ubytování nebude potřeba platit. Ale tahle doba ještě nenastala. Když tak Radvan dorazí nazpět, může v zásadě shledat skutečnost, že jsem již víceméně připravena na cestu. Má batožina je úhledně sbalena a je na ní i připoután můj štít. Nosit ho v ruce je spíše nesmysl. Já sedím u rozpitého piva a s pohledem upřeným na desku stolu jsem ponořena do myšlenek a plánů nejbližších hodin a dní. Rozvzpomínám se na cesty, po kterých jsem již někdy v minulosti doprovázela bohatší kupce jako jejich ochranka, průvodkyně a někdy i společnice a snažím se vybavit si vzdálenost hostinců, osad i menších vesnic na obou z cest, které se pro náš účel momentálně nejvíce nabízejí. Až když se mi Radvan dostane do zorného pole a tak nějak mne vytrhne ze zamyšlení, upřu na něj své blankytně modré oči. Není v nich žádný strach ani výzva. Spíše vzrušení z blížícího se dobrodružství. Já zkrátka patřím mezi ty, které nejde udržet na dlouho na jednom místě. "Vyjde to na stejno. Ale chci ti dát pocit, že o něčem můžeš rozhodnout." začnu bez úvodu, bez pozdravu a možná trochu nafoukaně. Nicméně tohle je má země, prostředí, o kterém on nemá žádnou páru. A proto si zkrátka bude muzet zvyknout, že jistá znalost severu bude zkrátka poskytovat neodmyslitelnou pravdu, že o zdejším světě toho vím více. A to si jižan bude muset uvědomit. "Než dojdeme do Kaedviku, máme dvě možnosti. Východní cesta nebo západní. Jedna okolo jezer, druhá spíše lesy. Nebezpečí číhá na obou zhruba stejné." pokrčím rameny, takřka bez zájmu. Nijak Radvana nestraším tím, co na nás může vyskočit z lesů či se v nocích plíží z jezer. Nepřikládám vysokou důležitost cestě, pro kterou se rozhodne. Sama na to nemám vyhraněný názor. A nechť si jižan zvolí, na které cestě by eventuelně mělo hnít jeho smrtelné tělo. Má duše skončí ve Valhalle, ať se vydáme jakoukoliv cestou... |
| |
| Rohatá obluda a okolí Tak to bychom měli. Bloncka nevKypadá, že by chtěla něco dodat, tak můžu vyrazit ven. A kam vlastně? Začnu tím, že dojdu až k řece, po které jsem připlul. A pak vyrazím nahoru, proti proudu, až někam pryč z vesnice. Voda tam bude čistější a nikdo nebude koukat na moje chladem zcvrklé kulky. Nakonec jdu dál, než jsem původně plánoval. Minimálně půlhodina to byla, vesnice je už značně vzdálená. Najdu si pěkný písčitý břeh, na který si nanosím něco dřeva a rozdělám oheň. Pak se svléknu, vybavení si odložím stranou a oblečení vyperu v ledové vodě. Sám se při tom klepu zimou, ale to se nedá nic dělat. Jen si občas odskočím k ohni se ohřát. Když je oblečení relativně čisté, rozvěsím ho na klacky zaražené do písku kolem ohně. Teď bude chvíli schnout a já se můžu věnovat vlastní očistě. Dojdu až k vodě a zastavím se. "Tak pojď, hrdino. Jdeme na to." Raz, dva, tři... a hop placáka do vody. "NO DOPRDELE!" vyjede mi a rychle se začnu hrabat na nohy, aby mi voda nebyla nad pas. Smůla. Trefil jsem nějakou hlubší část, nohama dno nenahrabu. "Do psí řitě to je kosa," nadávám dál a už už se chystám udělat pár temp ke břehu, když se donutím zastavit a zůstat kde sem. Koukej se sakra sebrat, dám si imaginární pohlavek, "jestli chceš na modroočko udělat dojem, nesmí tě rozhodit studená voda!" dodám si kuráž a donutím se ve vodě zůstat. Nejen to. Donutím se i pořádně vyráchat, zbavit toho nakyslého smradu a snad i smýt mastnotu z vlasů. Až pak si dovolím vylézt z vody k ohni, kde se zabalím do svého cestovního pláště a čekám, až se mi do uší a konečků prstů zase vrátí život. Těžko říct, kolik vody v řece uplynulo, ale po nějaké době se zase obléknu a vydám se na zpáteční cestu. Vlastně celou cestu běžím. Pohyb znamená teplo a teplo je to, co právě teď potřebuju nejvíc. Když se vrátím do hospody, je už pozdě odpoledne. Najdu svojí společnici a zasednu ke stolu naproti ní, abych na sebe upozornil. Odešla odsud vůbec? Těžko říct. Sedí tu u rozpitého piva stejně, jako když jsem odcházel. Ale hádám, že tohle je obrázek, který je u ní možné vidět velmi často. Pak začne mluvit a já ignoruju tu aroganci, která z toho přímo teče. Nedal jsem jí zatím žádný důvod, aby si na mě takhle nevyskakovala. "Hm," pokrčím rameny. "Mně je to jedno. Ale pokud mám rozhodnout... sáhnu do kapsy pro jednu z posledních mincí a vezmu jí do dlaně. "Panna jezera, orel les." rozhodnu a vyhodím minci do vzduchu, abych jí následně zase chytil a obrátil na stůl. "Panna. Bohové se vyslovili." |
| |
| Rohatá obluda Faktem je, že jsem nečekala, že Radvanovi bude jeho výlet trvat tak dlouho. V zásadě jsem chtěla vyrazit ještě dnes, ale jak hodiny ubíhají, tak zjišťuji, že dneska už to asi na cestu nikam moc nevypadá. Místo toho se tak celý den udržuji na hranici mírné podroušenostin a s plným žaludkem z kusu již dávno studeného masa, ze kterého si semtam kus uříznu. V zásadě tak po těžké noci a předchozí výpravě nabírám dostatek sil, abych zítra byla plná síly a nám tak míle pod nohama patřičně utíkaly. Není potřeba komentovat výsledky očisty, kterou Radvan podstoupil. Případnné připomínky, že si na tom dál záležet jako ženská by asi rozvíjejícímu se partnerství taktéž příliš neprospěly. "Panna, jezera." potvrdím přikývnutím rozhodnutí, které za nás učinil osud a náhoda. "Taky mi tak kdysi říkali. Paní jezera. Nebo panna z jezera." zasním se ve vzpomínce. Zřejmě příjemné, neboť se mi na tváři na okamžik mihne vzdálený úsměv. Ale stejně náhle, jako se objevil, tak je zase pryč a do mého hlasu se vrátí pragmatičnost a praktičnost. "Dobře. Vzhledem k tomu, že se už pomalu den nachýlil, tak vyrazíme hned ráno za úsvitu." rozhodnu nakonec. "A i když se večery v hospodě trávěj většinou v bujarém veselí, tak tobě bych doporučila se dneska držet zkrátka zapadnout do houní co nejdřív." skutečně to zní spíše jako doporučení, než nějaké nakazování. "Ale jsi dospělej. Jen tě upozorňuju, že cestou na tebe nikde čekat nebudu." nevypadá to, že bych si dělala legraci. Postrčím před Radvana kus kosti ještě bohatě obalené masem a mávnutím na hostinského objednám i pivo. První a poslední, které mu dneska hodlám zaplatit. Dále se nijak do konverzace nepouštím. Sama dobře vím, že vyprávění příběhů je spojeno s vydatnými pijatikami do časných ranních hodin. Proto ničemu takovému nezavdávám příčinu. Pevně doufám, že si vezme má slova k srdci a brzy se odebere na kutě. Ani já dnes nehodlám nijak ponocovat a přehánět to s alkoholem. I když spát možná půjdu o něco později, hodlám zítra být dostatečně odpočinutá na cestu, která nás čeká... |
| |
|
|
| |
| Rohatá obluda Mince rozhodne a já stočím pohled na Rainu přesně ve chvíli, kdy výsledek začne komentovat. Právě proto si všimnu podivného lesku na její tváři. Je to jen okamžik, ale vypadá během něj víc jako... žena. "Vsadím se, že ti to panenství nevydrželo dlouho," ušklíbnu se. Není v tom žádný výsměch nebo pohrdání, jen pobavení nad onou ironií. Následuje kázání jako od maminky a já poslušně přikývnu. "Najím se a půjdu spát. Dnešní ráno opakovat nechci." přislíbím jí a s povděkem přijmu nabízené maso i objednané pivo. Nevypadá, že by měla náladu pokračovat v mluvení, a tak se jen mlčky navečeřím, po jídle se vydám hledat nejtišší kout v celé hospodě, a pak už jen zalomím. Nevím, v kolik a v jakém stavu šla bloncka spát, nicméně stejně byla vzhůru dřív než já. Nevadí mi to. Já se cítím skvěle. Odpočatě, čerstvě. Připraven vyrazit. Dokončíme poslední přípravy, pokud jsou nějaké potřeba, a vyrazíme. Kam? To nevím, ale Raina působí jistě a já jí bez váhání následuji. Vyjdeme do krásného ráda a nejprve zamíříme na severní kraj města. Pak na západ, jak se rozhodlo včera. A je to pěkná cesta. Jdeme téměř stále po rovinně, po levé ruce máme krásné pohoří, občas nějaká farma, zvěř či pocestný... celé to probouzí vzpomínka na to, co bývalo mým domovem. Příjemné vzpomínky, není divu, že většinu cesty jdu s úsměvem na rtech. A pokud jde přímo o mě, možná mojí společnici překvapím. Jdu stále vedle ní, ať nasadí jakékoliv tempo, a nevykazuju žádné známky únavy, ani slůvko stížnosti ze mě nevypadne. Proč taky? Nejsem žádný vepřík z paláce, většinu života jsem strávil venku na podobných výpravách, jako je tahle. Jsem muž na vrcholu sil, i když nedávám na odiv svaly nebo ramena. Chvíli před večerem se v dálce objeví první známky jezer. Mlžný opar, vodní ptactvo, měkčí půda... a opravdu, jezera se ukáží. Je snadné se nechat zmást jejich pokojnou atmosférou, ale moc dobře vím, co se v podobných vodách může skrývat. Málokdy je to něco pěkného. "Na co si dávat pozor? Rusalky, vodníci?" zeptám se a jsou to první slova, která ten den pronesu. |
| |
| Cesta na sever Ráno jsme vyrazili na cestu. Příliš jsme se nezdržovali a já jsem skutečně nasadila k ostrému pochodu. Sebejistě a odhodlaně. Zhluboka dýchám čerstvý raní vzduch a opájím se lehce hřejícím severským sluncem občas vykouknuvším mezi stromy a když to hřebeny hor po naší pravé ruce dovolují. Je v pořádku, že si Radvan vzal mé upozornění na ostrou chůzi vzal k srdci a mému tempu se přizpůsobil. Nějaké zastavení po cestě je spíše vzácné, když si potřebuji odskočit za potřebou někam do křoví. Mimoto zastavuji pouze pro nabrání vody z bystřin křižujících naši cestu. Ukusování něčeho k snědku se dá v pohodě zvládnout i za pohybu. Věděla jsem, že do města dnes nedorazíme. Proto mne nepřekvapuje, když se ocitneme někde okolo poloviny naší cesty, když se pomalu začíná smrákat. Ne snad, že bych po cestě měla pohled jen tupě upřený před sebe, ale s nachylujícím se dnem stále častěji a pozorněji sleduji okolí. Obezřetnost však je na místě především proto, aby nám neuniklo nějaké místo příhodné pro přenocování, než že bych měla nějaký strach z toho, co by na nás mohlo vyskočit. Nějaké nebezpečí tak zmíní až Radvan, který se zmíní o nějakých nadpřirozených bytostech či vodních příšerách, o kterých jsem jaktěživa neslyšela. Zmatený výraz se na mé tváři příliš dlouho neudrží, poněvadž skutečně jejich původ zařadím do jižních zemí a tedy se nebojím, že by nám na dalekém severu hrozilo nějaké nebezpečí. Navíc ani nevím, v čem jejich nebezpečnost spočívá. Místo toho zmíním jednu z bytostí, které se pohybují zde na severu. "Nökken. Nebo Nykové..." řeknu oba názvy. "Takže kdybys slyšel skřipky, tak je dobrý se mít na pozoru. A bejt tebou, tak bych byla opatrná i k potulujícim se bílejm koním..." může to znít stejně nejasně jako pro mne zmínka o rusalkách a vodnících. "Ale jinak se může proměnit prakticky v cokoliv, takže je dobrý se prostě mít na pozoru..." pokrčím rameny. Zjevně si z této bytosti moc starostí nedělám. Dobrodružství znamená putování. A putování znamená rozličná nebezpečí. Patří to jedno k druhému. A nešla bych někudy, kde si budu myslet, že to nejstrašnější a nejnebezpečnější na cestě nebudeme my dva. "Takže jsou dvě možnosti. Čumět furt na jezero, eslivá neuvidíš dvě vykukující voči nad hladinou. Který tam možná vůbec nejsou. Nebo esli čučet na druhou stranu a hledat ňáký místo, kde by bylo závětří a který by se dalo s trochou šťěstí alespoň maličko vyhřát, abychom v noci neumrzli..." navrhnu dvě možnosti, jak hledat a především najít nějaké útulné místo k přenocování dokud není úplná tma. A vzhledem k tomu, že se koukám spíše na stranu od jezera, tak jsou mé priority jasně zřetelné... |
| |
| U vody Bloncka pojmenuje nebezpečí, které by zde mohlo číhat. Samozřejmě mi to vůbec nic neřekne. Jsem proto vděčný, když sama a bez vyznání přispěchá alespoň s tím, jak se oni tvorové projevují. Zvuky, koně, nebo cokoliv jiného. "Chápu," pokrčím rameny. Varování typu "všechno může být nepřítel" prostě nejsou moc k čemu. Ale chápu to. Je to prostě dané povahou té bytosti. "Najdem si místo někde stranou," rozhodnu se. Nešlo to jinak. U vody nejvíc fouká, a proto je tam i největší zima. Sedět za tmy u jezera s dívkou je hrozně fajn, pokud je vám třináct a jste pitomí a nebojácní. Já už mám priority někde jinde. "U stromů bude pevnější půda, nebudem se během noci postupně propadat do bláta. A bude tam i čím topit. Zkusil bych něco najít tam." navrhnu. Opravdu nejsem znalec místních poměrů, ale nějaké zásady cestování tu pořád musí platit. |
| |
|
|
| |
| Tábořiště Nakonec se našlo místo, kde by šlo víceméně bezpečně přečkat noc. Nezbývalo než pohodit bagáž a poohlédnout se v okolí po dostatku dřeva, na kterém by šlo ohřát trochu vody na polévku a u kterého se v noci ohřát. Většinu svých věcí jsem sice odložila, ale svůj meč jsem si při toulkách po nejbližším okolí a sbírání větví nechávala vždy při sobě. Sice jsem pořád klidná, ale nebezpečí nemusí číhat pouze ve vodě. A opatrnosti není nikdy dost. Když se podařilo rozdělat oheň, nabrala jsem z blízké bystřinky, evetuelně z jezera, do kotlíku vodu a hodila ji na oheň. Do vody pak přišlo pár kusů sušeného nasoleného masa, nejspíše sobího. Těžko by se to dalo považovat za vaření. Posedávajíc u ohně potom s houní ledabyle přehozenou přes ramena semtam klackem zamíchám obsah kotlíku. Více než o kulinářský zážitek mi jde o teplou tekutinu, která prohřeje z celodenního putování zkřehlé kosti více než houně přes ramena. A slaná chuť a minerály jsou taktéž něco, co člověku na drsném severu pouze prospěje. Lžící jsem se nezatěžovala. A tak nakonec jen do každé ze dvou misek odliji trochu jednoduchého vývaru a dám se do jídla. Ani v hodovních síních si vikingové se stolováním moc hlavu nelámou a na cestách je to snad ještě horší. Hlasitě usrkávám chladnoucí tekutinu, až mi semtam odkapává z brady, a semtam v ní rozmočím kus cestovního chleba. Není to jídlo pro krále. Ale zasytí a člověk se po něm nepoblije. To zřejmě k mé spokojenosti stačí. Horkost z jídla pak přechází do těla jedna báseň. A s horkostí do žil a barvou do tváří se navrací i nálada. Ne snad, že bych během dne byla nějak mrzutá, ale přece jen, odpočinek a teplo ohně probouzí v mém nitru i příjemné pocity. "Hospoda je hospoda. Teplej kutloch je na spaní příjemnej. Ale cesta je přece jen cesta..." pronesu zasněně zahleděna do řeřavých uhlíků nezbedně se odrážejících v mých blankytných očích. Zdvihnu hlavu a nasaju vlahý noční vzduch vonící kouřem. Několik vteřin tak setrvávám užívajíc si každičkým pórem mého těla onu volnost, kterou putování nabízí. Potom se chvilku přehrábnu ve své batožině, než se mi v ruce objeví lýkem obalená lahev. S tichým plop ji odšpuntuji a trochu si přihnu. K vůni lesa a kouře se přidá několik tónů bylinkového aroma. Poté lahev podávám Radvanovi. "Řekneš mi vůbec někdy, proč si se sem na Sever vydal?" projevím přeci jen jistou zvědavost. Třeba se hodí vědět více o tom, co pohodlného jižana vyhnalo až na daleký sever. "Nebo to bude tvoje tajemství, kerý si sebou vemeš do Valhally?" zeptám se nedbajíc na to, že Radvan je zřejmě jiného vyznání. Jeho vyznání může být jakékoliv. Ale je špatné. Mezi nebem a zemí není nic jiného než severská božstva. To je nad slunce jasné. "Nevim, esli bude čas tvůj příběh někomu vyprávět, až budeš chroupat drakovi v držce. A příběhy maj žít. Jsou důležitější než lidi, co je vykonali..." naznačím, že v budoucnu může nastat chvíle, kdy já bych mohla být jediným žijícím tvorem na celém širém světě, který osud jižana Radvana zná. Pokud tedy vůbec jde o osud hodný zapamatování... |
| |
| Tábor Raině se podaří najít místo, kde by bylo možné se na dnešní noc utábořit. A tak následuji jejího příkladu a odhodím si bagáž - ponechám si pouze zbraň, stejně jako ona. Poté se já vydám na dřevo, a ona se stará o to, abychom měli čím si naplnit žaludky. Nečekám žádnou delikatesu, a také jí nedostanu, jen teplou vodu s pár věcmi uvnitř a trochou chuti. Ale ono to stačí. Jaké jídlo by se víc hodilo na toto místo a do téhle situace? A tak s díky sním svou porci a pozoruji, jak teplé jídlo zlepšuje mé společnici náladu. Nakonec ze mě začne loudit můj příběh. Náhodou jsem o tom přemýšlel celý den. Když jsem odcházel z rodného kraje, zařekl jsem se, že se vzdávám svého jména a minulosti, dokud nepomstím svůj rod a nenapravím všechny křivdy. Jenže tady na severu mi to začalo připadat hloupé. "Víš, na začátku mojí cesty jsem si přísahal, že to nikomu neřeknu, dokud neočistím své jméno." začnu a líně si protáhnu ramena, nejspíš proto, abych zahnal spánek. "Přišlo mi to tak správné. Jenže tady na severu moje jméno stejně nikdo nezná. A i kdyby znal, tak by mu to bylo fuk, co? To, co se počítá, jsou příběhy." Ona to tak říká neustále, opakuje to při každé příležitosti. Nejspíš to tady tak prostě vnímají. A já, jako host, bych se měl přizpůsobit. "Tak mi podej ten chlast a poslouchej." povím jí schválně hlubším a chraptivějším hlasem, jako bych se snažil napodobit vikinga. Mizerně, sám to uznávám, a tak se nakonec usměju a loknu si z nabídnuté kořalky. "Pocházím z daleké země. Jsme bohatý kraj, zvěře a stříbra máme nadbytek, ve vnitrozemí a řeky jsou divoké, pro tvé lidi nesplavné. Díky tomu jsme zbohatli i my. Žije tam mnoho lidí, asi víc než tady, a tomu všemu vládne několik knížecích rodin ze svých hradišť. Knížata si vždy doživotně zvolí jednoho vůdce, kterého pak více či méně poslouchají. Pomáhá nám to bránit se proti nepřátelům zvenčí." Usměju se. Je hezké zase zavzpomínat na domov. "Já byl dědic jedné z těch knížecích rodin. Fajn život, to ti můžu říct. Jídla, medoviny a holek dostatek, s mojí družinou jsme lovili bytosti a nepřátele. A jednoho dne jsem tomu všemu měl šéfovat. No, jak si asi umíš domyslet, trochu se to posralo." povzdychnu si. Posralo je skoro slabé slovo. Měl jsem všechno a teď místo toho sedím na studené zemi u jezera plného příšer s holkou, co má větší koule než většina chlapů, co znám. "Kníže jiné rodiny měl s mojí rodinou nějaké spory. Nebudu zabíhat do detailů, ale vedlo to k tomu, že posbíral svoje muže a poslal je proti nám zrovna, když jsem byl mimo hradiště. A když jsem se vrátil, byli už všichni mrtví. Můj otec, matka, celá rodina. Těla všech, co jsem znal, ležela spálená ve vypáleném hradišti a já se zapřísáhl, že se pomstím. Jenže co zmůže jeden muž proti knížeti a jeho družině? Proto jsem se vydal sem. Sehnat prachy, za ty si zaplatit vaše lidi... A pak si dobít zpět moje země." znovu se napiju a vrátím lahev blonďaté majitelce. "To je můj příběh, válečnice. Není v něm moc hrdinství, ale nemůže mít každý příběh všechno, že?" usměju se. |
| |
| Na břehu jezera Radvan se nakonec uvolí sdělit něco ze své minulosti a ze své cesty. Sice mám na začátku jeho vyprávění potřebu něco dodat, ale kousnu se do jazyka, abych to nechala až skončí s vyprávěním. Je neslušné kohokoliv přerušovat, když vypráví svůj příběh. Ano, mnohokrát sice u líčení je přítomen i někdo, kdo si podrobnosti nepamatuje tak jako vypravěč, nebo naopak nerad přibarvuje to, jak se skutečně věci udály, ale i takovíto většinou v podobných chvílích drží zobák. Příběhy jsou posvátné. A i když ne všem slovům či jejich významu rozumím, zůstávám zticha. Se zájmem si tedy vyslechnu detaily okolností, které Radvana vyslaly na dalekou pouť, načež pokývám hlavou. "Máš pravdu." přitakám poněkud neochotně. V příběhu příliš hrdinství není. Ale ani já zatím nedisponuji vyprávěním, které by si pamatovaly i příští generace. Má současná sláva a věhlas jsou přece jen spíše lokálního charakteru a vztažené k současnosti či nedávné minulosti. Ale já mířím výše. Jak mi má víra a ambice káží. "Jen jedna věc. Jméno pro nás má velký význam. Ale jen když je spojeno s hrdinstvím. Příběh o Grendelovi by nebyl tak slavný, kdybychom nevěděli, že jej zabil Beowulf." nevypadá to, že hodlám převyprávět tento příběh, jen to použiji jako ilustraci. "Tak jak tak nevadí, esli při svym pokusu získat co ti patří, zemřeš. Spousta hrdinů ve svém příběhu umírá. A my musíme zemřít v boji. Jinak se nedostaneme do Valhally." uchechtnu se. "Neznám vikingskýho válečníka, kerej by chtěl chcípnout na ňákou nemoc nebo stářim. To je pro nás potupa." přihnu si ještě jednou z lahve s bylinnou pálenkou. "Nevim, eslivá se bude vyprávět o tom, jak jsi dobíjel zpět svou zem. Ale pokud se ti má podařit najít dost peněz na to, abys tu svojí armádu moh postavit a najmout si dost našich válečníků, tak to ňákej příbeh bude potřebovat..." pousměji se nad tím. S jakousi zvrácenou špetkou naděje. Koneckonců až teď mám představu, jak vysoko jižan míří. A má-li to stačit na armádu midgardských žoldáků z drsného severu, bude na to potřebovat pořádnou kupu peněz. A tu někde sehnat, to už by mohl být příběh hodný Rainy Blonddod. Několik dalších chvil strávím v tichém mlčení zamyšleně hledící do řeřavých uhlíků. Snad i ono hypnotizující poblikávání zapříčinilo, že se opět trochu projeví únava po proputovaném dni a já zívnu. "Měli bysme jít spát. Zejtra nás čeká ještě pořádnej flák cesty. A tam se snad doslechnem něco o našem dalším putování." vlastně nijak nezastírám, že sama ještě nevím kam naše kroky budou směřovat, ale nijak to nemírní nadšení a vzrušující pocit z toho, co nás čeká... |
| |
| Tábor Teď zas naoplátku já tiše poslouchám Rainu. Docela mě překvapila, když vydržela celé moje vyprávění bez jediného přerušení. Musí mít opravdu velkou úctu k příběhům. "Společně snad získáme příběh, který ti zaručí místo v té vaší Valhalle. A mě snad vrátí domov." poznamenám nakonec s velkou dávkou naděje. "Ale ta Valhalla je zvláštní. Vaši lidé, kteří neumřou v boji, se tam nedostanou? I kdyby byli sebevětší legendy? Žádný z našich tří největších hrdinů v boji neumřel. Důležité bylo, co dokázali ve svém životě, a co po nich zůstalo, ne jejich smrt. Ale asi vím, proč to vnímáme jinak než vy. My jsme většinou farmáři. I ten, který nás kdysi sjednotil, byl obyčejný oráč na poli." Musí to být tím. Tady farmaří málokdo, živí je boj a válka. K obojímu patří smrt, a čím lepší ta smrt je, tím slavnějšími se stanou. Kdežto my si ceníme toho, co vybudujeme, vypěstujeme. Ceníme si života. Následuje chvilka ticha, kdy oba dva při pohledu do uhlíků přemýšlíme. Plameny a ohně mají tu moc, připoutat náš pohled a nechat naše myšlenky se rozlétnou do všech stran a směrů. A byl bych do něj zíral celou noc, kdyby Raina nezívla a neposlala nás spát. "Pravda. Jdi spát, vzbudím tě v půli noci." rozhodnu. Přijde mi nerozumné jít spát jen tak, bez toho aby jeden z nás hlídal. Jsme blízko jezera a sama říkala, že jezera mohou být nebezpečná. A tak, pokud nemá námitek, si vezmu svojí deku a dojdu si sednout kus stranou, dál od ohně, aby mě neoslňoval a já měl dobrý rozhled kolem. |
| |
|
|
| |
| Noc Všechno utichá. Zachumlaný do svého oblečení tiše sedím a poslouchám. Nejprve slyším pouze vánek, který se plíží krajinou a šustí jehličím v korunách stromů, trávou kolem nás a tvoří drobné vlnky v tmavém jezeře. Větrný koncert je přerušen akorát občasným zapraskáním dřeva v ohni, či vzdálenými zvuky zvěře. Nic, čím bych se musel znepokojovat. Zanedlouho se k těmto zvukům přidá ještě oddechování blonďaté válečnice. Usnula. Otočím hlavu jejím směrem a chvíli trvá, než pohled zase odvrátím jinam. Sice teď vypadá jako nevzhledná hromada hadrů, ale já vím, co je pod ní. Je moc dobře stavěná. Jednou porodí silné děti, s velkou šancí na přežití. Jsou takové všechny seveřanky? Nemyslím si. Je na ní něco zvláštního. Jako by jí mocní bohové vyslali, aby byla mým průvodcem. Jak jinak vysvětlit, že je teď tady se mnou? Že mi dala cíl, ač nejistý a mlhavý? Kdyby zůstala v hostinci, dřív nebo později by se objevil někdo, kdo by jí za práci zaplatil. Nebo mohla jít s těmi vikingy, vypadali, že o ní velmi stojí. Místo toho je tady. Je možné, že jí skutečně poslali Perun, Veles a další? Ani v bohy nevěří. Má vlastní víru. Konečně otočím pohled zpět k jezeru a tiše zívnu. Oheň už dohořel, zůstaly jen žhavé uhlíky. Dobře, ty budou lákat míň pozornosti. Vstanu a rozhýbu se. Dobré proti chladu. Pak obejdu okruh kolem našeho skromného tábora. Nikde nic podezřelého. Nepřekvapuje mě to. Kdo by nás tady, uprostřed ničeho, mohl přepadnout? Široko daleko nebude žádná živá duše, natož bdící. Pozor si musím dávat na monstra - a ty se neobjeví dřív, než samy budou chtít. Dokončím kolečko, hodím ho ohně další polínko, a posadím se zpět na své místo. V táboře se nic nezměnilo, snad jen Raina se trochu převalila. Zajímalo by mě, jestli ještě někdy spatřím svůj rodný kraj. Ty zalesněné kopce, údolí protkané potůčky. Jablečné sady a zlatavá pole. Podívám se ještě někdy na kraj z Ripu, kde naši předkové prohlásili kraj pod nimi za svůj? Byl jsem na těch místech, procházel se po svojí půdě, ale nevážil jsem si jí, nic to pro mě neznamenalo. Teď toho lituji. Člověk si začne věcí vážit až poté, co je ztratí, nikdy dřív. Jenže má to vůbec smysl? Je tu naděje? Dokážu posbírat dost mužů, abych dobyl zpět co mělo být mé? Nebo tady v té chladné pustině vypustím duši? Najde cestu zpět, do vždy zelených hájů, kam se dostane duše každého našince? Neměl bych se prostě vrátit tam, kam patřím, a žít tichým životem obyčejného muže? Najít si pěknou, prsatou ženu, mít kopu dětí, kterým řeknu příběh naší rodiny, až budou dost staré? Nechat na nich, aby byla vykonána spravedlnost? I to je cesta, a ve všech ohledech rozumnější, než tahle moje bláznivá přísaha, zoufalý pokus. Jenže co by si o mě synové a dcery pomyslili, kdyby se dozvěděli, že jsem to prostě vzdal? Že jsem se ani nepokusil? Ne, to nedopustím, to nesmí být můj odkaz. Udělám, co bude v mých silách, co jen budu moct, abych dosáhl svého. Jen tehdy, i když neuspěji, budu moct předat své dědictví dál s čistým svědomím. Něco mě vytrhne z mých myšlenek. Zpozorním a rozhlédnu se. Nejsem schopný říct, co je špatně. Slyším vítr. Nad jezerem je mlha, ale tou se vyděsit nenechám. Tak proč mám najednou husinu a srdce mi začalo být dvakrát tak rychle? Rukou nahmatám jílec svého meče, zvednu se ze země a z podřepu pozoruji okolí jako ostříž. Až za pár okamžiků mi dojde, že mé oči nic spatřit nemohou - to uši zaznamenaly změnu. Tklivé tóny housliček, smutné jak slzy mladé vdovy, nesou se krajinou. Najednou se cítím smutný. Smutek uchopí mé srdce, smutek ze ztráty rodiny, domova, smutek z toho, že jsem zůstal na všechno sám. Rychle zamrkám, oči mám vlhké, a chci se zase posadit, poddat se těm tónům, poslouchat a litovat... Ne! Zatřesu rychle hlavou a zakousnu se do rtu. Ústa mám najednou plná železité chutě krve, ale jsem teď dokonale vzhůru, zase přemýšlím jasně. Aniž bych se zvedl, stále v podřepu, se přesunu k Raině a šťouchancem jí probudím. "Mlč a poslouchej." řeknu šeptem. "Začalo to před chvílí." dodám ještě. |
| |
| Nevyžádané probuzení To, jak je to se smrtí těch, kteří třeba nějaký velký čin vykonali, ale přesto se jim nepoštěstilo zemřít přímo v boji, již nechám na jindy. Třeba i s odkazem, že to možná Radvanovi někdy v budoucnu vysvětlím. I když je pro něj celá tato představa nějak neuchopitelná. Nezbývá tedy, než se zabalit do houní a s přáním klidné noci se uložit ke spánku. Jako vždy na cestách a na čerstvém a chladivém severském vzduchu spím pevně a hluboce. Jistě se na tom podepsala i únava z dnešních mil, které máme v nohách. Ale stejně tak je v tom i jistá bezstarostnost z toho, co by se v noci asi tak mohlo přihodit. Mnohokrát jsem putovala i sama a jaksi není možné celý den putovat a následující noc i hlídat, proto jsem sice hlídky považovala za trochu zbytečné, ale co kdyby náhodou. Když nic jiného, tak Radvan může v klidu odhlídat svou polovinu a já dost možná poté, co nastoupím svojí hlídku, pokojně zachrápnu taktéž. Co by nám tady mohlo hrozit. ... ze sna mne vytrhne Radvan. Zamžourám na něj a v polospánku dešifruji sdělení, kterého se mi dostalo. Na chvilku se zaposlouchám, abych tak vyhověla jeho prosbě a... skutečně. I ke mně dolehne smutná melodie houslí nesoucí se nocí nad vodní hladinou v husté mlze. Pokývám hlavou. Však jsem to řikala. Ale snad mě kvůli tomu nebylo třeba budit, ne? K dobru lze Radvanovi přičíst pouze to, že o těchto stvořeních neví více, než jsem mu včera řekla. "Nyk. Vždyť jsem to řikala." konstatuji nepříliš vzrušeně polohlasem. "Když se tu objeví nádherná ženská, nejspíš úplně nahá a vábící tě někam, tak za ní nechoď. A je jedno, co ti bude slibovat za rozkoše. Myslim, že by se ti nelíbilo, co by s tebou nakonec udělal." nijak nezabíhám do detailů. Je možné, že při dlouhém putování cizím územím musel Radvan držet půst i stran jiných tělesných potřeb, než je jídlo a pití. Nejspíše si neužil ani moc v posteli. Proto by v tomhle směru mohl být snadněji ovlivnitelný. "A esli z mlhy vyjde nádhernej bílej kůň, nejspíš nejkrásnější zvíře, jaký si kdy viděl, a bude tě zvát k projížďce, tak na to taky zapomeň. Vočaroval by tě tak, že bys z něj nemoh sesednout. A skočil s tebou do jezera. Takže pokud neumíš dejchat pod vodou, tak nedoporučuju." popíši dvě zřejmě nejpravděpodobnější podoby, které by na sebe tato příšera mohla vzít, aby jižana zmátla a ošálila. Na chvilku se ještě zaposlouchám do lítostivých tónů. "Existuje říkanka, kterou se dá zahnat. Ale pochybuju, že by sis jí zapamatoval a byl schopnej přeříkat, kdyby se objevil na dohled..." nijak sice nepodceňuji Radvanovi schopnosti, ale řeč našince je pro cizince přece jen trochu krkolomná a komolení by mohlo nepřítele spíše vyprovokovat. "Takže kdyby se objevil, tak mne vzbuď." ujistím jej alespoň, že si s ním nebude muset poradit sám. "Je to všecko?" zeptám se. V hlase se mísí jistá otrávenost z toho, že jsem byla probuzena, ale na druhou stranu i uvědomělá trpělivost a pochopení z neznámého nebezpečí, které Radvana trochu vyděsilo. Nezbývá než vyčkat, zda to skutečně bylo všechno, co měl v tuto chvíli Radvan na srdci a zda budou moci dokončit svůj spánek. Přinejmenším, než mne vzbudí na hlídku... |
| |
|
|
| |
| Praštěná noc Raina se probudí. A není nadšená tím, že jsem jí vzbudil. Vlastně se mi dostane několika vět, které sice znějí věcně, ale nemohu se zbavit dojmu, že je v nich skryto až příliš výsměchu a pobavení. Zamračeně a tiše jí nechám mluvit. Fajn. Zřejmě o nic nejde. A jak jsem to měl vědět? O místních potvorách nevím vůbec nic. A vůbec. Chtěl bych jí vidět v našich nočních lesích. "Asi všecko. Omlouvám se za probuzení." zabručím otráveně a jsem pevně odhodlán jí poslat spát a vrátit se zas na stráž. Kdo ví, třeba mi ten... Nyk ukáže alespoň nějak pěkný kus ženský. Žádnou jsem neviděl už... no, pěkně dlouho. Jedna věc mi ale zabrání se od Rainy zase vzdálit. Ta melodie. Změnila se. Zvednu hlavu a zadívám se nad jezero. A hned vzápětí s hlavou zatřesu a zvednu se. Vždyť to teď říkala. O nic nejde. Stačí za tou melodií nejít. Udělám krok směrem k mému místu, když periferně zahlédnu u jezera nějakou změnu. Podívám se tam a spatřím koně. Vynořil se kdo ví kde a teď se prohání po hladině, jakoby nic. Je to krásný kůň, to se musí nechat. Vážně škoda, že není opravdový. Někde kousek od nás zase něco zapraská, a na jezeře se objeví další kůň. Melodie už není smutná a tklivá, ale naopak veselá a hravá. Co to znamená? Že se blíží? Nejsem rád takhle neinformovaný, ale můj jediný zdroj vědomostí už nejspíš zase spí. A nebo snad ne? Posadím se zpět na zem a pozoruji dva koně tančící na hladině. Moc pěkné, ale radši bych viděl ty holky. I když... Jsou dva, protože mají nalákat nás oba. Rainu by na něco takového asi nenalákal, takže by tam běhal nádherný nahý... muž? Heh. O tom Raina nemluvila, takže to nejspíš neumí. A proto si vybral koně. |
| |
| Nezvyklá podívaná Mé vysvětlení Radvanovi stačilo a tak se začnu opět hotovit ke spánku. Než ale dokončím veškeré přípravy, tak se melodie změní a brzy se nám naskytne pohled na něco, co se asi jen tak někomu nepoštěstí. Nutno uznat, že v mžiku jsem vzhůru a v jistém posvátném transu sleduji tanec, který se před námi začne odehrávat. A ke kterému se brzy připojí druhá, navlas stejná bytost a na zamrzlém jezeře se výjev změní v balet. Musím uznat, že toto jsem nečekala. A také jsem o tom nikdy nepřemýšlela ani nikoho neslyšela vyprávět. O Nykách se mluvilo vždy v jednotném čísle. Ať už jako svůdcích nevinných panen, nesmělých mládenců či koně učarovávající malým dětem. Ale přece jen se asi i tyto bytosti musí nějak rozmnožovat a snad k tomu slouží tento namlouvací tanec v podobě majestátních koní. Jen tak ze zajímavosti odpozoruji, zda se jedná o klisnu a hřebce, nebo ve své schopnosti měnit podobu se takovou malicherností nezabývají. "Panejo..." vydechnu po chvíli sledování onoho výjevu přece jen s nějakou tou dávkou obdivu. I když mi celá scéna poměrně učarovala, tak nejevím známky potřeby vydat se ke koním a třeba si je jen pohladit. Vím, co jsou zač a i když jsem za tento pohled do jisté míry vděčná, nejsem zase až tak docela bláhová. Nemám ambice se do tohoto divadla jakkoliv zapojovat. Místo toho si v sedu přehodím houni přes ramena, jako by se mi dočista přestalo chtít spát. A takto dále fascinovaně hledím na podivnou hru uprostřed jezera. Jsem přesvědčena, že spíše než o snahu nějak nás ošálit a zlákat se jedná o námluvy před pářením. A my jsme jen náhodnými pozorovateli, o kterých možná poblázněné bytosti z bají a mýtů ani neví. Necítím se bezprostředně ohrožena. Na druhou stranu jsem ani nepolevila v jisté bdělosti a ostražitosti. Tak jako tak nemíním tanec rušit a Nyky zahánět starodávnou říkankou ani je vykazovat za pomoci osvědčených způsobů. Koneckonců, oni jsou to doma. A i tento vzácný pohled se možná nikdy nebude opakovat... |
| |
|
|
| |
| Podívaná Na jezeře se začnou dít věci. A mě dochází, že jsem úmysly obou bytostí odhadl naprosto špatně. Oni se nesnaží nalákat nás dva. Jsou tam z úplně jiného důvodu. Tohle bude nějaký pářicí rituál. Se zájmem je pozoruji. Nikdy jsem nic takového neviděl. Nejen pokud jde o tyhle potvory, ale ani když to vezmu obecně. Příšery byly prostě něco, co jsme se snažili moc neprovokovat, a když začali škodit, zabili sme je. Nikdy mě nenapadlo, že žijí svoje životy, páří se... Raina promluví a já se podívám jejím směrem. Takže nešla spát. Fascinovaně pozoruje představení, které se odehrává nad jezerem. Zaujalo jí to dokonce natolik, že se posadila, aby měla lepší výhled. Pousměju se a otočím se zpět jezeru. Námluvy těch bytostí, hudba která to provází... I já podlehnu kouzlu okamžiku. Zvednu se a téměř neslyšně si dojdu sednout k Raině. Dost možná si mě nevšimne až do okamžiku, kdy dosednu a zlehka se jí dotknu ramenem. Možná omylem, možná úmyslně. Koně nad jezerem pokračují ve svém představení, a pak, když jsou námluvy u konce, zmizí někde v mlze a nenechají nás tak spatřit úplně vše - i když nám oběma musí být jasné, co se tam děje. "To bylo kouzelné," řeknu potichu, jako bych nechtěl narušit atmosféru. "Nic podobného jsem ještě neviděl." |
| |
| Konec představení Se zatajeným dechem jsem až do konce sledovala tanec "koní" na hladině zamrzlého jezera. I když žádné velké projevy magie nejsou vidět, nikdo by se neodvážil rozporovat, že celý výjev je magický. Když ke mně usedne Radvan, tak na chvilku pohlédnu jeho směrem a lehce se usměji, než se můj pohled zaměří opět na tančící dvojici. Bez hlesu tak dokoukám celé představení a ani nejsem první, kdo přeruší ticho, když se i poslední tóny líbezných melodií ztratí v mlze, která opět počne zahalovat zamrzlé jezero. "Myslim, že to nejsi sám." odtuším. "Nikdá jsem neslyšela, že by někdo viděl víc Nyků pohromadě, navíc v namlouvacim tanci." dovysvětlím, že tento nezvyklý výjev je zřejmě natolik vzácný, že se ani našincům nepoštěstí být svědkem. "Možná je to jediná chvíle, kdy se k sobě vůbec přibližujou. Kdoví..." pokrčím rameny. Stejně náhle jako mé zaujetí pro taneční předehru vzniklo, tak brzo i opadlo. Inu, vikingové. Rychle se pro něco nadchnou a jejich nadšení rychle i pohasíná. A s odlivem adrenalinu se dostaví i únava. Zívnu. "Měl bys taky jít spát. Žádný nebezpečí nám nejspíš nehrozí. A když, tak nás to včas vzbudí." navrhuji Radvanovi, že jeho hlídkování mi přijde zbytečné. Jistě, nemohu to vědět se stoprocentní pravděpodobností, ale zkrátka mi to nyní nepřijde důležité. "Já bych druhou půlku noci stejně asi nehlídala..." osvětluji upřímně. "Je třeba hodně sil, ať zítra spíme v teple hostince." dokončuji svou myšlenku, zatímco se opět zahrabávám do kožešin, aby mne nepříjemná lezavá zima po zbytek noci netrápila. Zda se Radvan nakonec rozhodne skutečně to raději zabalit a odpočinout si, nebo neodbytná potřeba hlídat i nadále mu nedovolí ulehnout, je spíše jeho problém... |
| |
| Spánek a probuzení Ona nehodlá být vzhůru a hlídat. Jistě, sám uznávám, že dnes to už nebude potřeba. Možná jsem se nechal ukolébat představením, kterého jsme se stali svědky, ale cítím se bezpečně a vážně si chci odpočinout. Jenže ona to podala tak, že nepovažuje za nutné hlídat ani kdykoliv jindy. Je to nezodpovědné? Ano. Je to tady normální? Já nevím. Sever a především jeho obyvatelé mě matou. Všechno je tu jiné, než doma. "Půjdu si lehnout," přikývnu a zachráním tak naše vzájemné vztahy. Nemá cenu jí říkat, co si o tom myslím, nebo že mi to přijde nezodpovědné. Ona by to stejně udělala po svém. A tak si taky najdu nějaké pěkné místečko na spaní, zamotám se do dek, a usnu téměř okamžitě. S probuzením se nemusím trápit. Raina mě určitě vzbudí, až bude správný čas. Ostatně, spala mnohem déle než já. No a jako natruc se první probudím já. Lehce rozespale se posadím a proškrábnu oko. Raina ještě spí, a podle polohy slunce si odvodím, že vyšlo teprve před chvílí. Zakousnu se do ruky, abych utlumil hlasité zívnutí, a vyhrabu se na nohy. Sakryš to je chladno. Nejprve se protáhnu, rozhýbu ztuhlé svaly, a potom si v jezeře opláchnu obličej. Co dál? Naberu něco vody do kotlíku a zavěsím ho nad ohniště. Pak s trochou námahy probudím dosud teplé uhlíky a rozdělám oheň. Pak už mi stačí obejít malé kolečko našeho tábora, natrhat známé byliny a plody, a hodit je do vody. Nebude to moc dobrý čaj, ale aspoň něco teplého. Poté se posadím k ohni, hodím si deku přes ramena a čekám, dokud se voda nepromění v čaj. A pak, pokud se bloncka doteď neprobudila, jí zkusit probudit nějakým drobným kopnutím. |
| |
| Mrazivé ráno u jezera Mé řeči o tom, že je potřeba načerpat dostatek sil, jsem zřejmě pojala velmi vážně, neboť i když Radvan se již začíná probouzet do dalšího dne, já stále pohodlně vyspávám. Faktem je, že od chvíle, kdy se začal pohybovat po tábořišti a jeho okolí se trochu více převaluji a občas snad i na okamžik pootevřu oči, než je zase zavřu. Snad jako bych chtěla využívat nějakého nedomluveného privilegia "kdo vstává první, vaří snídani". I když nic takového nepadlo. Nakonec ale, když začně pobublávat voda a nebližší okolí zahalovat vůně z vznikajícího čaje, posadím se na svém místě, protřu oči a protáhnu se. Vypadá to, že jsem se vyspala dobře a mám i odpovídající náladu. S lehkým pousmáním však zatím nic nekomentuji, jen se snad na mé tváři mihnul uznalý výraz, že se Radvan do přípravy snídaně vůbec pustil. Místo toho ze sebe shodím přikrývky i onuce a bosa se vydávám k jezeru. I já zřejmě k ránu mám v plánu trochu se opláchnout. Už cestou k vodě však je zřejmé, že tomuto úkonu hodlám věnovat více péče. Žádný div. Cestou tak rozepnu přezky na kazajce, kterou jsem si na noc nesundavala a stáhnu ji přes hlavu. Na břehu jezera ji odložím stranou a na stejné hromádce vzápětí skončí i účelná košile, kterou nosím pod ní. Pod ní už nemám nic a kdyby snad náhodou někdo sledoval mé počínání, mohl by si všimnout masivních vytetovaných půlkruhů obkružujících mé rameno a proplétajících se v důmyslných symbolech. Něco se možná dalo tušit i vystupující ke krku, ale až teď je zřejmá velikost tetování. Jinak jé má kůže bělostná, jak se na seveřana sluší a patří. A při bližším prozkoumání jistě poseta nespočtem drobných jizev, které život na sever denodenně přináší. Ohrnu si kalhoty ke kolenům a vstoupím do jezera asi tak po kolena, abych se trochu opláchla. Nejprve obličej, trochu ruce a nezapomenu pochopitelně ani na ošplíchnutí hrudníku a boků. Na záda si nedosáhnu, ale zřejmě mi to příliš nevadí. Ačkoliv teplota vody se může pohybovat jen těsně nad nulou a s teplotou vzduchu to bude podobné, ani jednou jsem se při těchto úkonech nezachvěla Zkrátka jsem na to zvyklá. Ale přesto celý proces netrvá více než minutu nebo dvě, než s tím skončím poté, co si posbírám svršky, vydávám se zpět. Nicméně na mokré tělo se oblékat nehodlám. v ruce držím kazajku a tuniku mám jen tak ledabyle přehozenou přes jedno rameno. A ačkoliv neodhaluje úplně všechno, přesto tak polovina horní části mého těla zůstává bezostyšně odhalena. A tak je dobře vidět lehké zarudnutí pokožky v místech, která byla vodě vystavěna nejdéle, nebo v ranním slunci jako perly lesknoucí se krůpějky vody. Nutno uznat, že až na drobné jizvičky mám postavu velmi pěknou a pevnou až tvrdou. Jak už se to s bradavkami po podobné očistě zkrátka mívá. Nevypadá to, že bych si jistou provokaci svým vystupováním nějak uvědomovala, nebo se naopak všeho snažím umně využít. Ale třeba je to tady tak úplně běžné a holt náš národ nepatří zrovna mezi stydlivé. A tedy třeba nevidím důvod přiklánět se k tomu, že by mé chování mohlo být něčím nevhodné. Přisednu na bobek k ohni, odložím kazajku a vztáhnu k němu ruce, abych si je přece jen prohřála. Promnnu je, dýchnu do nich, načež je opět vystavím blahodárnému teplu sálajícímu od plamenů. "Jsi nemoh spát?" zeptám se. Tak trochu ze zvědavosti. Nebo prostě jen nevím jak začít nějakou konverzaci. "Dneska bysme měli mít před sebou o něco kračí kus cesty." ujistím Radvana, ačkoliv ten si předchozí den na nic nestěžoval. Otočím se ke své bagáži, odkud vytáhnu častým používáním otlučený plechový koflík. Naberu si do něj trochu vonícího bublajícího čaje a usednu na kožešinu, ohřívajíc teď opatrně ruce od obsahu hrnečku. "Za todle díky." pohlédnu úkosem na Radvana. Jakoby ačkoliv se nemám problém tu producírovat skoro nahá, tak bych měla naopak problém s pouhým vyslovením slov díků. Nebo jako bych prostě neděkovala často. Třeba jsem v minulosti mnohokrát neměla za co... |
| |
| Ráno Když se Raina konečně probudí, má podle všeho dobrou náladu. Vyskočí z přikrývek a zamíří si to k jezeru. Dívám se za ní. Pozorovat bublající vodu prostě není tak zajímavé, jako pozorovat ženu u vody. Voda bude pořád bubla, zato žena by mohla ukázat i něco víc. A taky ukáže. Raina totiž studem zjevně netrpí. A tak jí pozoruji, jak se svlékne do půli těla, jak si ohrne nohavice a vstoupí do vody, i jak se potom oplachuje. To vše mi na tváři vykouzlí úsměv, který jen tak nezmizí. Nemá potřebu se obléct ani při návratu k ohni, a tak se můžu vesele koukat dál. Nemám potřebu to nijak komentovat. Není proč. "Není proč," přikývnu na její poděkování. Trochu mě překvapilo. Nevypadá jako někdo, kdo je zvyklý děkovat často, a její gesta tomu naznačují. A tak rychle změním téma, abych jí přivedl na jiné myšlenky. "Jsem zvyklý vstávat brzy. Víc toho pak během dne stihneš," hlasitě zývnu a odliju si trochu čaje do plecháčku, který jsem si připravil už předtím. Je horký, a tak ho odložím na chladnou zem a čekám, dokud trochu nevystydne. Rád bych nějak pokračoval v konverzaci, ale nemám co říct k informaci, že nás dnes čeká kratší kus cesty. Chození mi nevadí, a jsem na něj navyklý. A tak řeč stočím k něčemu, co mě zajímá. "To tetování," ukážu na její rameno, "Znamená něco? U nás nejsou tetování tak častá, většinou je mají jen zločinci. A vždy díky němu poznat, co daný člověk provedl. Oko a slza například znamenjí vraždu." zapřemýšlím. Zvláštní na tom je, že je nemají za trest, dělají si je navzájem a dobrovolně. Jako by chtěli, aby lidé věděli, co provedli. Je to způsob, jakým si ve vězení získávají respekt? "Ne že bych myslel, že jsi bývalý trestanec," zasměju se. "Vím, že vašinci jsou tetovaní často." |
| |
| Ráno před cestou "Často je slabý slovo..." pousměji se, když se podívám na sérii vzájemně se proplétajících půloblouků na mém rameni. Pozorný člověk by si při bližším prozkoumání všiml, že všechny nebyly vytetovány naráz. A skutečně zkušené oko by si i všimlo, že nejspíše nebyly všechny vytetovány tím samým umělcem. Je v nich jistá různorodost a nepravidelnost. Tím se možná mé tetování liší. Ostatní mívají menší znaky či obrazce, někteří různé výjevy, ale vždy je jeden obraz tvořen jedním umělcem. U mne je tomu jinak. Ačkoliv se jako hadi proplétající oblouky slévají v jeden obraz, jsou tetovány různými lidmi. "Asi jsem v životě nepotkala seveřena, kterej by žádný nenosil. Většinou se tetujou příslušnosti ke klanům, znaky bohů, který je maj ochránit nebo věci bez většího smyslu." asi bych použila slovo abstraktní. Kdybych jej znala. "Někdo si na sebe nechá vytetovat výjev z písní nebo eposů. Ale to bejvá dost drahý, když to má k něčemu vypadat." "Každej půlvoblouk je za jednoho padlýho, kterej se mi nevyrovnal v boji. A kterýho jsem poslala do Valhally..." vysvětlím konečně smysl mého tetování. V hlase se mi ozve jistá hrdost na tuto skutečnost. Doteď asi Radvan neměl potřebu oblouky počítat, ale nyní by zjistil, že je jich čtrnáct. Je to moc? Nebo málo? Vzhledem k tomu, že jsem se při objasnění zadmula pýchou, nebude to určitě málo. I stohlavé bitvy nerozhodují jednotlivci, kteří v nich povraždí desítky soupeřů. To jsou pohádky. Každý, kdo v bitvě zabije byť jen jednoho protivníka a přitom zůstane bojeschopný může v konečném účtování být rozdílovým bojovníkem. Při dvou se dá hovořit o úspěšné bitvě a padne-li něčí rukou třeba pět bojovníků, je téměř hoden písně. "Vlastně jim prokazuju službu. Všichni směřujem do Valhally. A já je tam jen poslala vo něco dřív..." pokrčím s trochu ironickým úsměvem rameny. Rozhodně kvůli tomu nemám žádné výčitky. Boj je vždy takový. Každý bojuje, aby nezemřel. Ano, boj je součástí našeho života. A k boji neodmyslitelně patří i smrt. Já jen doufám, že mé ruce budou poseté oblouky daleko více, než nadejde má chvíle. "Proto mi říkají Råina Blonddød. To znamená Plavovlasá smrtka." vzpomínám si, že minimálně jednou už mé celé jméno zaznělo. Tak se sluší alespoň dovysvětlit, co to vlastně znamená. A koneckonců pokud jsem si nabubřele toto přízvisko nevzala sama, pak zřejmě skutečně má pověst už někam dorazila, když jsem si vysloužila takovou hezkou přezdívku... |
| |
| Rozhovor u snídaně Zvláštní je tahle severská kultura. Zvláštní tím, jak moc odlišná je od té mojí. A i přesto si celkem rozumíme. Slýchával jsem příběhy o tetovaných válečnících, kteří vyskakují z lodí a kradou ženy a majetek dřív, než se někdo zmůže na odpor. Z toho jsem nějak automaticky vyvodil, že tetování je výsadou jejich válečníků. A teď se dozvídám, že je to záležitost tak rozšířená, že ho má každý. Jak to vzniklo? To asi není otázka, kterou by mi tady bloncka dokázala zodpovědět. Pak mi Raina poví i původ jejího tetování. Jeden za každého chlapa, kterého zabila. Jeden, dva, tři... čtrnáct. Uznale pokývám hlavou. Určitě je to zdatná válečnice. "Plavovlasá smrtka..." zopakuji po ní. "Povašem to zní líp." pousměju se. Zajímovalo by mě, jestli si tady dávají přízviska stejně, jako u nás. Pokud si vzpomínám, všichni naši legendární hrdinové ho dostali po svém největším skutku, nejvýznamnějším činu. Běsobijec, Hadobij, Hunzmar... je jasné, co to představuje. U Rainy to tak není, jen že je blonďatá a zabila víc lidí, než bývá zvykem. Pokud jsou moje myšlenky správné, tak na nějaký velký čin teprve čeká. "Je to působivý titul. Je pro mě čest být v tvé společnosti, Blond...dod." usměju se a pokusím se vyslovit slovo, na které je tak hrdé. Sportovně musím uznat, že se mi to příliš nepovedlo. |
| |
| Vzhůru na cestu Skoro se rozesměji, když Radvan vysloví své poctění zdržovat se v mé společnosti. Přijde mi to trochu přehnané, možná až vtíravé, ale vlastně se k tomu nijak nevyjadřuji. Když nic jiného, je tak trochu i milé. Nicméně slunce se pomalu začíná vyhupovat výše nad obzor a máme před sebou stále slušnou část cesty, a proto by asi bylo moudré se pomalu zase vydat na pochod. Slunce, oheň i čas osušily mou kůži dostatečně na to, abych se mohla opět obléci, a tak si (možná k nelibosti čumilů) opět přes hlavu přetáhnu svou halenu a skryji tak vše, co bylo doteď možné obdivovat. Vzápětí si na sebe natáhnu i halenu a začnu se obouvat. "Měli bysme vyrazit na cestu..." tak trochu zbytečně řeknu očividné, načež v podstatě nezbývá než si zabalit své saky a paky a připravit se k odchodu. Což činím se zkušenou úsporností všech úkonů, které s tím souvisí a tak jsem brzy skutečně připravena vyrazit na cestu. Předpokládám, že Radvan na tom bude podobně. Nezbývá tedy nic jiného, než udusat ohniště a vydat se vstříc dobrodružství. Dnes tedy zatím s žádným příliš napočítám, ale uvidíme, co nám další kus cesty přinese... |
| |
|
|
| |
| Veď mě dál, cesto má No, ranní pokec je u konce a je třeba zase vyrazit na cestu. Raina skryje oba důvody, proč tohle bylo dobré ráno, ale ani tak se ještě chvilku nemůžu přestat blbě usmívat. Prostě se tomu nejde ubránit. Já zatím začnu balit tábor, a protože se ke mě Raina připojí hned, jak se dooblékne, jsme na odchod připraveni velmi brzy. A tak vyrazíme. Takhle po ránu mám i kupodivu docela dobrou náladu. Snad jsou to dozvuky noční podívané, ale ochotně projevím snahu navázat s Rainou rozhovor. Žádné vážné téma, prostě obyčejný small talk. Nic se o tom druhém nedozvíme, ale cesta nám ubíhá tak nějak rychleji. A taky je to vítané zpestření, protože krajina kolem nás je poněkud... jednotvárná. Nejspíš už se mi okoukala, protože to samé jsem viděl už včera. Zdejší krajině chybí změna, něco, co jí udělalo zajímavou. Až později toho dne nastane nějaká změna, to když se krajina začíná zvedat a vlnit. A když už se den pomalu přechyluje v noc, dorazíme konečně nadohled našeho cíle. Obrovské jezero, na jehož břehu stojí větší vesnice. Gulfithor, bylo to tak? Ještě chvíli nám trvá, než obejdeme jezero a dostaneme se až k vesnici, ale to už nás příliš sil nestojí. A odměna v podobě teplého jídla a postele už je blízko. Ukáže se, že jsme dorazili v ten pravý čas. Místní už se totiž také začínají stahovat do hospody, což slibovalo zábavu (i když nejspíš hlavně pro mojí společnici) a hlavně nám to ušetří trable s hledáním daného místa. Stačí totiž sledovat místní, a oni nás do hospody nevědomky dovedou. Lokál už začíná být povážlivě plný. Podaří se mi ještě urvat volná místa u stolu, a dokonce i objednat rybí polévku a dvě pinty piva. Předpokládám, že Raina se půjde později bavit se svými, ale povečeří nejspíš se mnou - už jen proto, abychom se domluvili co dál. |
| |
| Jaký bude večer...? Cesta uběhla bez jakýchkoliv problémů. Já si jí užívám téměř stejně jako den předtím. Možná jsem dnes ani nenasadila takové tempo. Jakoby včerejší ostrý pochod byl spíše zkouškou Radvanových schopností než skutečným spěchem. Na druhou stranu jsem si vědoma i toho, že dnes nás nečeká již takový kus cesty a i proto zřejmě není potřeba tolik hnát. I proto je čas na družný a dalo by se říci i přátelský rozhovor, při kterém míle pod nohami utíkají samy od sebe. S blížícím se večerem se ale přece jen dostavuje trocha té únavy a s příslibem teplé večeře od někoho disponujícího lepším kuchařským uměním, než já i pocit hladu v břiše. Ulicemi městečka si potom vykračuji, jako by mi to tu patřilo. S hlavou hrdě vztyčenou a rukou na hlavici meče ze mne sebevědomí přímo čiší. Jdu středem ulice a v podstatě se nevyhýbám nikomu. Ve večerním shonu ale nikdo žádné konflikty nevyhledává. Každý spěchá za svým domů nebo za cizím do hospody. A s námi je tomu nejinak. I do hostince vstoupím patřičně rázně a v přítmí se rozhlédnu po místě, kam bychom mohli usednout. Přeci jen jsme zde cizinci. A s těmi se to má tak. Je několik možností. Buď jsou zakřiknutí a ustrašení. Tehdy se stávají terčem posměšků a vtípků. Sebevědomí a očividná tvrdost mívá dvě možnosti. Buď je možné získat respekt ostatních na první dobrou a tehdy se nestat terčem zábavy kteréhokoliv hosta či štamgasta. A nebo se objeví někdo, kdo bude mít pocit, že se nad nás může povyšovat a tehdy se takový kohout najde velmi brzy a člověk alespoň ihned ví s kým má co do činění. A je-li to k tomu, rovnou ho může nějak srovnat. A Radvan je evidentní cizinec. Svůj původ nezapře. Je to přímo ložená oběť zábavy. Pokud ostatní nepochopí, že to není dobrý terč. V minulé krčmě byl cílem i mé zábavy. Mých vtípků. Ale teď putujeme spolu. Jsme družina. A máme-li být ve svém záměrů úspěšní, pak je třeba táhnout za jeden provaz. Takže se po rychlém rozhodnutí vydávám k jednomu dosud volných stolů, kde se usadím, jak bych u toho stolu seděla odjakživa. Radvanovi jen kývnu, ať si sedne taky. "Hej, hospodkej. Pívo a kus žvance!" houknu na zdejšího provozovatele při první příležitosti. Pohledem přitom nepřestávám sledovat osazenstvo lokálu. Hledám, pátrám a odhaduji, s kým by mohly problémy. A nebo, zda sem třeba nezavítal někdo, koho jsem již někdy v minulosti na svých cestách potkala. Ale tak jako tak bude dobré Radvana připravit, kdyby se mělo něco semlít. "Hele, neznám to tu." povídám mu tedy polohlasem. "Je možný, že se do nás někdo bude navážet nebo jinak vysírat. A z toho nejni jiná cesta než mu to ručně vysvětlit." říkám vlastně očividné. Pro ránu tu nikdo nejde daleko. "Nejde cuknout. Musíš se v takový chvíli rvát. Je jedno, esli dostaneš do držky, natrhnou ti ucho, pochroumaj ti žebra nebo přijdeš vo zub. Zkrátka musíš." předkládám tak trochu nevábné vyhlídky na to, jak by eventuelní rvačka mohla skončit. Přeci jen, Radvan toho zatím v bitce moc nepředvedl. "Nejni potřeba vyhrát. Je potřeba udržet si čest. A to se ti nepovede tak, že skočíš někomu na záda a pak si vyšplháš mezi trámy." připomenu nechvalně známý průběh rvačky ze zatím jediného severského kočkování, které Radvan zažil. "Ten druhej si tě jinak nikdy nebude vážit." dodám něco, co je zřejmé tak nějak i na jihu. Snad možná s výjimkou toho, že zde si vážíme i poražených. Nikdo na ně neplive. I poražení si zaslouží úctu. A nejen ve velkých bitvách. "Takže..." pokračuji poté, co jsem se žíznivě a dychtivě napila z právě doneseného korbelu, až mi opět několik kapek uteklo mimo ústa a pokračovaly níže. "Umíš se vůbec rvát? Jako chlap? A budeš se rvát, když to bude potřeba?" je v mém hlase zřejmá naléhavost, že to je asi jedna z věcí, kterých si na mužích nejen cením, ba je přímo vyžaduji. Kdysi jsem slyšela jedno přísloví: "Běda mužům, kterým žena vládne." a to tu platí dvojnásob. I když je to spíše obrazné... |
| |
| Večer v hospodě Raina nám objedná jídlo a pití. Dobrá tedy, alespoň se nemusím o nic starat. Posadím se na užidli, hodím si nohu přes nohu a znuděně se dívám po ostatních. Ano, znuděně je to správné slovo. Co jsem s Rainou, nudím se čím dál víc. Je to zvláštní, jeden by čekal, že mě naopak zabaví, jenže... nic nedělám. Nemusím se o nic starat, o ničem přemýšlet. Už chápu, proč se muži neradi žení, a když už, tak z domova často odcházejí. Jestli je soužití s ženou o tomhle, kdo by o to stál? Nuda a šeď. Zaměstnán nudou a vlastníma myšlenkama si skoro ani neuvědomím, že na mě Raina mluví. Abych to skryl, na prvních pár jejích vět odpovím jen nicneříkajícím zamručením, a dál se snažím jí věnovat více pozornosti. Nepochybně si všimla, ale... snaha se cení, ne? Tak či tak si jí vyslechnu až do konce. Ke konci už se zcela otevřeně mračím. "Nevěříš, že dokážu dát a přijmout ránu... a chystáš se semnou lovit draky?" zapochybuji o jejím dušením zdraví. "Ale jestli tě to uklidní, už jsem se párkrát jako chlap pral." dodám ještě otrávěně. Měl jsem vyrazit na jih. Tam se prý dá zbohatnout na prodávání lidí. A ženy tam chlapům do práce nekecají. |
| |
|
|
| |
| Hospoda Večer pokročí a vypadá to, že bloncka měla pravdu. Cizinci, navíc tak nápadní jako my, se rychle stanou terčem pozornosti. Především pak moje společnice. Nějaké narážky, komentáře, ať se na mě vykašle a jde za nima... to se mě netýká. Já tu sedím u stolu a piju pivo. Že si myslím něco o prdelích, to oni přece nemohou vědět. Jenže nám není souzeno prožít si klidný večer. Jak místním stoupá pivo do hlavy, stávají se hlučnějšími, vynalézavějšími... a především odvážnějšími. Ledy prolomí jeden z nich, takovej... nebude vyšší než já, ruce má osvalené jako nějaký dřevorubec (nebo rybář, jak mi později dojde). Jinak ksicht, který bych během okamžiku zapomněl. Jenže on vyprskne pár slov, a pak mi plivne do piva. Moje reakce je rychlá. Ještě v sedě popadnu korbel a jeho obsah mu chrstnu do obličeje. Trochu škoda toho patoku, ale po tomhle už bych ho stejně nepil. Poté vstanu tak prudce, že se moje židle převrátí na zem. "Donuť mě, smraďochu," odvětím. Urážku nemusím vymýšlet dlouho, protože ten pach rybiny je skutečně dost silný. No, seveřan neváhá. Rozmáchne se a jeho velká pěst mě udeří ze strany do lebky, přes ucho. Hloupé, pěst ho bude bolet jako čert, ale to se nedá srovnat s tím, co pocítím já. V uchu mi okamžitě začně pískat, před očima se mi zatmí a já zavrávorám - leč zůstanu stát. Čekal bych, že přijde další rána, která mě vypne, ale ta nedorazí. Čekal snad, že bude stačit jen ta jedna, a nebo mi prostě dává šanci se sebrat a úder vrátit? A co na tom vlastně sejde? Hned co se zorientuju mu vrazím pěstí naoplátku, pěkně pod bradu. Seveřan má najednou ústa plná krve - nejspíš si prokousl ret, nebo jazyk. Ale to ho nezastaví. Rozmáchne se znovu, ale já stihnu uhnout a uštědřit mu další, což je nejspíš signál pro někoho, kdo mě zezadu popadne a snaží se mě držet tak dlouho, než mi smraďoch vrátí ránu i s úrokem. To nehodlám dopustit, a tak se odrazím od semě a přenesu celou svojí váhu na muže, který mě drží. To nečeká, zavrávorá a převrátí se dozadu, zády rozbije stůl a mě stáhne s sebou. Snažím se mu vysmeknout, protože smraďoch se blíží, ale muž pode mnou je dost silný - a tak jen zvládnu pohnout hlavou tak, aby nás smraďochův úder zasáhl oba. Já to čekám, on ne, a tak jeho sevření povolí a já toho využiju, odvalím se stranou a vydrápu se na nohy. Smraďoch už stojí naproti mě. Hlavou mi proběhne několik scénářů, jak ho jednoduše vyřídit, ale zároveň si vzpomenu na její slova. Jde o respekt. Ten je z boje, ne z vítězství. A tak nechám smraďocha přijít až ke mě, vrazím mu pěstí, on dá ránu mě, bráníme se jen tak, aby nás protivníkův úder nevyřídil, jinak všechnu energii vkládáme do útoku. |
| |
| Typický večer Vypadá to, že se po mých slovech Radvan trochu urazil. Nebo se ho přinejmenším trochu dotkla. Tak jako tak to do jeho žil mohlo přimísit trochu potřebného vzteku či křivdy, která by se v budoucnu mohla hodit. Naše povaha je akční a výbušná. A proti ohni je občas potřeba bojovat ohněm. Nicméně, má slova se brzy ukazují jako pravdivá, když se k nám přichomýtl jeden z místních. Výborně. Alespoň se podíváme, co v jižanovi je. Alespoň to si stihnu pomyslet, než se do okolí rozprskne obsah korbele. S razancí, kterou do gesta Radvan vložil, nebylo možné zcela uhnout a tak jsem dostala i okrajovou spršku. Tím se ale nezabývám. Bude zábava. Snad bych měla potřebu se do vznikající rvačky zapojit. Ale na druhou stranu, mně se netýká. Místní chlapisko urazilo pouze Radvana. Do mne se zatím nikdo nenavezl. A tak se mi jen na tváři rozlije lehký úsměv, kdy s pozdvihnutým obočím a ukusujíc z kusu tuhého chleba sleduji probíhající souboj. Zkušeným pohledem zkoumám každý jeho pohyb, odhaduji, kde má těžiště a zda technika jeho úderů je správná, nebo zda třeba zbytečně nepoužívá silu paží ve chvílich, kdy by mu v úderu pomohly boky či otočení celým tělem. Nervózně si poposednu pouze ve chvíli, kdy se ocitne v sevření druhého muže. To už není tak docela rovný boj, který by se mi líbil. Ruce mne svrbí a těžko krotím potřebu se do akce zapojit. Ale ničemu by to nepomohlo. Kdyby se z podobné situace dostal za mého přispění, těžko by mu to přidalo na důstojnosti. A mně by to pouze přidalo další munici na případné utahování si z něj. A to by nebylo dobré. Těžko bych se takovým invektivám bránila. Naštěstí si Radvan poradí sám a boj tak může pokračovat. Bez mého zásahu, zato ovšem s patřičným diváckým zájmem. A nemizícím úsměvem. Tak nějak jsem zatím přece jen spokojená s tím, co vidím. Úplně k ničemu ten jižan nebude... |
| |
| Hospoda Pěsti dopadají s tvrdou pravidelností a já cítím, jak slábnu v kolenou. Ze začátku to snad bylo jen o tom, abych si zachoval čest, ale teď? Teď chci vyhrát, řídí mě ten nejzákladnější a nejčistčí pud, jaký válečník může mít. A abych neprohrál, musím vyhrát teď, neb můj oponent vypadá, že je na tom s výdrží lépe. Moje pěst opět zasáhne protivníka a já vím, že vzápětí přijde jeho protiúder. Vědom si této skutečnosti nemám problém ho nechat sjet po mojí levačce, vykročit vpřed ještě než jeho útok skončí ho pravačkou tvrdě zasáhnu pod bradu. Muž zavrávorá, vypadne z rytmu a mě už potom stačí další úder, tentokrát zleva, aby se mu před očima objevily hvězdičky a já ho mohl lehkým strčením shodit na zem. To je vše. Žádné kopání, urážky, odplata za to pivo. Jen se podívám, jestli jeho kumpán, který mě na začátku popadl zezadu, má chuť svého parťáka nahradit, ale nevypadá to tak. Pomáhá vstát svému kamarádovi a společně se sunou k jinému stolu. Znamená to, že už dnes bude klid? Těžko říct, ale snad mi alespoň nikdo neplivne do mého dalšího piva. To si také gestem objednám a posadím se zpět ke stolu. Do rukávu si otřu pot a krev z obličeje, zahýbu prsty, abych se ujistil, že všechny klouby fungují, a nakonec si stranou odplivnu. Nejspíš jsem si rozsekl ret a mám teď hubu plnou železité chutě krve. Nic moc. Kde je s tím pivem? "Vypadáš, že ses bavila." poznamenám ke své společnici. Snad už s tím pochybováním o mě dá pokoj. |
| |
| Hospoda Boj pokračuje. Osazenstvo se baví. A i já občas korbelem bouchnu do stolu až pivo vystříkne či výkřikem povzbudím bojující dvojici. A ani to netrvá příliš dlouho, když několika pádnými údery Radvan boj ukončí. Hurónské povzbuzování se u hostů změní v trochu překvapivé, protože od začátku většina spíše sázela na zdejšího hrdinu, ale po chvilce rozpaků všichni přijmou za vítěze jižana. Boj to byl čestný a čistý a o výsledku nemůže být pochyb. A nutno říci, že se na Radvanově obličeji trochu poznamenal. To mi ale nevadí. I mně tvář zdobí několik drobných jizviček z podobných potyček. Hostinský se někde zapomněl a tak postrčím z většiny dopitý korbel k Radvanovi, aby po boji svlažil hrdlo. Já to ještě chvilku vydržím, než se nám dotane nových a plných korbelů. "Ale jo, ušlo to..." přikývnu spokojeně. "A možná, žes nebojoval jen za sebe, ale za celej váš národ..." podotknu tak nějak svůj postřeh. Přece jen, většinou jsou u nás na severu lidé z ostatních částí světa občas považováni za méněcenné a tedy vlastně hodné podrobení. Ale když se některý prokáže jako zdatný bojovník, mohlo by to změnit vnímání o národě u všech seveřanů. Tedy u těch, kteří se o tom doslechnou. Ale nutno říct, že hospodská rubačka asi příliš povyku nenapáchá. Možná jsem si trochu zapřeháněla. "Každopádně, dobrá práce!" pronesu na konec uznale. "Promiň, že sem pochybovala." zaznívá omluva spíše formálně, než abych přijímala nějakou kajícnou roli a kdovíjak žádala o odpuštění. Je třeba uznat, že doteď jsem neměla důvod se domnívat, že je Radvan v boji zdatným článkem. Do této chvíle toho zkrátka moc nepředvedl. "Doufám, že se podobně umíš ohánět i se železem. Protože počítám, že draci ani álfové zrovna do souboje beze zbraní jít chtít nebudou..." vyslovím drobnou obavu, ale spíše jen pro pořádek. V tomto směru žádné důkazy asi požadovat nebudu. A inu... respekt je zjednán, situace se uklidnila, nezbývá než doufat, že se nám podaří zaslechnout nějaké informace, které by mohly napovědět směr, kterým by se mohly ubírat naše další kroky... |
| |
|
|
| |
| Večer s písněmi S plným žaludkem a v teplé hospodě se po pochodu odpočívá přece jen daleko lépe než zahalená v houni u plápolajícího ohně. Jistě, oboje má své kouzlo. A proto se hodí oboje střídat. A zatímco včera večer jsem byla spíše schoulená, aby mi unikalo co nejméně tepla, nyní se na své lavici skoro až velkopansky rozvaluji a stejně jako mé hrdlo dychtivě hltá každý lok hustého piva, i obnažené části kůže nasávají teplo z praskajících krbů a ohnišť. Ani moc nemluvím a s jistou fascinací příběhem jsem zaposlouchaná do písně. Snad si v duchu představuji, až i o mně se snad jednou budou zpívat podobné hrdinské eposy a válečníci v každé hospodě budou obdivovat udatnou Rainu. Vzrušeně pak diskutovat o jejích činech a oplzlými poznámkami kvitovat její vzpomínanou krásu. Na chvilku ke mně přestal snad i doléhat i ruch hospody. Ze snění mne vytrhne až bouchnutí čerstvého korbele do stolu. To mne "probudí". Ano, sny jsou hezká věc. Ale je potřeba udělat něco, aby se mohly stát skutečností. Mocně se napiji, vstanu od stolu a přejdu ke zpěvákovi a jeho pomocnici. Byť je má chůze jistá, začíná se do ní pomalu vkrádat trocha roztomilé rozevláté podroušenosti. Na stůl mu s třesknutím připlácnu několik mincí a zahlaholím. Dostatečně hlasitě. "Hej, skalde. Všichni známe příběhy vo nykkách a vo Eidirovi." nezní má slova pohrdavě, ale spíše tím chci poukázat na to, kam svá slova směřuji. "Ale všecky příběhy eště nebyly napsaný! Určitě znáš nějakou příšeru nebo nestvůru, která terorizuje svý vokolí. Nebo dlí v horách, schraňuje poklady a každýho zabije. Zkrátka pořádnýho zkurvysyna! A která čeká, až se najde někdo dostatečně statečnej a možná i pitomej na to, aby jí pocuchal frizůru! Vo tom zpívej. Ať vim, kterýmu zplozenci pekla se krátí čas na tomdle světě!" dokončím sebevědomě. A potom se hrdou chůzí vracím zpět ke stolu, kde si opět ztěžka, ale přesto podivuhodně ladně usednu a netrpělivě očekávám, o čem bard spustí teď. Ještě jsem s prohnaným úsměvem stihla střelit po Radvanovi a mrknout na něm. Ať teď dobře poslouchá. Spíš si tak více zapamatujeme. Třeba se nám teď skutečně naskytne příběh, který bue potřebovat dopsat konec. A byť ani jeden z nás není žádným spisovatelem, hodlám se do historie zapsat hrotem svého meče... |
| |
| Vodítko? Raina vypadá spokojeně. A to vylepší náladu i mě. Jako by mi z ramen sklouzla deka méněcennosti. Jasně, byl to jen pobuda v baru, ale i tak jsem hádám udělal dojem. Umím se prát. A na tom je zdá se vystavěna velká část zdejší kultury. "Nic se nestalo. Já kdybych viděl sám sebe po tom, cos mě dostala z toho sudu... taky bych na sebe nevsadil ani měďák." mávnu rukou nad tím, že mě až do teď nebrala kdovíjak vážně. Štvalo mě to, ale spíš kvůli raněné hrdosti a nemožnosti se předvést. Teď už mě bere, a tak si můžeme společně připít a jít společně za slávou a bohatstvím. Jak plyne čas a přibývají prázdné korbele, zábava se začíná stupňovat. Už to vypadá, že se octneme v dalším víru zpěvu a bitek, když v tom přijde skald a pozornost se upře na něj. Zdá se, že takový muž je vítaným společníkem za jakékoliv příležitosti. Tenhle je slepý a doprovod mu dělá mladá dívenka. Společně se usadí, dívka vytáhne flétnu a dají se do práce - totiž zpěvu. Pro mě nový příběh o nějakém místním hrdinovi, který ochránil svou vesnici před zlým vůdcem jiné vesnice si lidé z úcty poslechnou, ale vypadá to, že pro ně není nic nového - a hlasitě se dožadují něčeho zajímavějšího. Přidá se k nim i Bloncka, ta žádá něco, co by nás zavedlo přímo na cestu za dobrodružstvím. Už už to chci nechat na ní, koneckonců ona je ta, kdo se vyzná, když v tom zaslechnu rozhovor dvou lidí někde poblíž. A obsah toho rozhovoru mi začne vrtat hlavou. Magická sekera zní dobře sama o sobě, mě však zaujalo něco jiného. Prý byla vykovaná někde daleko na severu... Daleko na severu se odehrával i příběh s drakem, který jsem slyšel onehdy od toho mrzáka. Hádám, že daleko na severu se odehrává hodně místních příběhů (u nás podobnou roli plní ty nejhlubší hvozdy), ale něco mě vede k tomu, že tyhle dvě věci budou propojené. Společný jmenovatel. Železo. To přece bylo důležité i tam! Počkám, až skald dokončí příběh, který zrovna vypráví, ale další už mu začít nedovolím. "Hej, pěvče!" upoutám jeho pozornost, "Pověz mi víc o sekeře toho Eidira! Co uměla, kde jí vykovali?" |
| |
|
|
| |
| Další příběhy Zase se vrátím k našemu stolu a s hojným zapíjením se dám do poslouchání dalšího příěhu. Tentokráte o mořském draku Graafnirovi. Z tváře mi lze vyčíst i jisté napětí ze sledu událostí, o kterých vyprávění pojednává. A tak nějak mi v hlavě začíná hlodat myšlenka, že možná přece jen jsem si v duchu nastavila příliš velké cíle. Alespoň tak majestátně na mne z popisů Graafnir působí. Draci většinou nemají pověst nezranitelnosti a nesmrtelnosti pro nic za nic. Taková obluda se asi pouze těžko dá porazit. To by Bohové opravdu museli mít obzvláště rozverný den, aby někomu seslali svá požehnání v takové síle, aby se jim mohlo zadařit. Navíc Radvan na ně ani nevěří. Těžko by se s ním vůbec obtěžovali. Hm. Bude to potřeba nějak přehodnotit. "To je taky nápad, lovit mořskýho draka na moři!" vyprsknu naopak odvážně. Dodávajíc si odvahu a nedávajíc najevo jistou rozpačitost z obrovských úkolů, kterým by dozajista setkání s drakem bylo. "Jako soutěžit v plavání se štikou nebo v létání s orlem..." předjímám nesmyslnost, které se vikingští válečníci z Alterholmu dopustili. "Ale štika na suchu moc nebezpečná nejni. A když se orlovi přistříhnou křídla, už si taky moc nezalítá... jenom se na to musí chytře..." poklepu si ze strany na spánek, jakoby se mi v hlavě zrodila nějaká geniální myšlenka. Alespoň se tak lišácky tvářím. Těm buranům tady bych stejně svůj smělý plán neodhalila. I kdyby existoval. Což se o něm prozatím říci nedá. Od Graafnira se debata ale rychle stočí k sekeře, o jejímž původu se chce více dozvědět můj společník. Pozdvihnu obočí a trochu se pousměji. Byť se mi líbí styl jeho uvažování, trochu se ošívám nad myšlenkou, že by legendární zbraň vikingských válečníků měl nosit a používat někdo tak odlišný od nás. Nebylo by to zneuctění odkazu našich předků? Aby sekera z hrdinského severského eposu měla sloužit jako nástroj pomsty v malé válce Jižana Odnikud? No, prozatím si s tím nemusím příliš lýmat hlavu. Ta sekera nejspíše stejně bude nadobro ztracená... "Hmm... tady se toho asi taky moc pořádnýho nedozvíme..." obracím se proto k Radvanovi. Trochu znuděna tím, že příběhy, které by potřebovaly dopsat konec, se zdají obtížné i pro menší armádu. Natož pak pro nás dva. "Tak co zítra? Dál na sever?" zeptám se poté, co si otřu hustou pěnu ze rtů po dalších několika doušcích z čerstvě naplněného korbelu. "Možná jsme od skutečnejch výzev, který mají hlavu a patu a který neobnáší ve své náplni stát se svačinou pro ňákou přerostlou ještěrku, ještě pořád prostě daleko..." krčím rameny. Písně skaldů jsou dozajista krásné eposy, ale těžko se bránit dojmu, že bychom se stali jejich součástí pouze jako anonymní pitomci, kteří se pošetile vydali porazit draka... |
| |
| V hostinci Moje žádost zanikne ve všeobecném hlaholu, ale přece jen se mi nějakých informací dostane. Dva muži mě zaslechnou a jak se jejich debata vyvíjí, dozvím se pár věcí i bez toho, abych do ní musel vstoupit. Takže na sever. Hádám, že nic konkrétnějšího už asi nezjistím. No, nevadí. Přinejmenším víme, kterým směrem pokračovat, a na co se ptát. Lepší, než nic. Z uvažování mě vytrhne až Bloncka, když na mě promluví. "Hialvik bude ten drak, za kterým jdeme, ne? A oni říkali, že je na severu. Je to sice trochu nekonkrétní, ale..." pokrčím rameny. "Ale možná by bylo pošetilé jít rovnou za drakem. Ve dvou a s prázdnýma rukama určitě. Ty se tu vyznáš. Ty řekni, jak budeme pokračovat." Nechám to na tobě. Minimálně můžeš přijít s nějakými návrhy. Samozřejmě bych rád šel rovnou za drakem, vzal mu jeho zlato, jeho zaříznul a stal se hrdinou. Jenže takhle to nefunguje, leda v pověstech. Za každým příběhem je tvrdá dřina a hodně času stráveného nezajímavými přípravami. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR