Školní nákupy

Nás dům, srpen

Školní nákupy

Nás dům, srpen

Dopis a to ostatné

Děravý kotel, Londýn

Na můj vkus jsem se probudil brzy a neochotně. Ne, že bych dvakrát chtěl… klidně bych si i přispal, ale už nyní jsem se pekl ve vlastní šťávě a to den teprve začínal. Byl jsem nahý a zpocený. V tomto příšerném počasí to ani jinak nešlo. S otráveným brumláním jsem se jen hoooooooodně neochotně vysoukal z postele. A to jenom proto, že jsem se lákal na chladivou lázeň.

Když už jsem tak neochotně byl na nohou, zamířil jsem ke stolu. Přece jen jsem byl uvyklý, že tam mívám vždy nějakou poštu. Minimálně Denního věštce. Dnes tam byl „překvapivě“ i dopis z Bradavic. Neotevřel jsem ho. Když už jsem se donutil vstát, nehodlal jsem riskovat, že ho utopím ve vaně. Cinkl jsem na zvonek. Netrvalo dlouho a již ke mně naběhl můj komoří. Měl jsem se stydět za svou nahotu? I kdyby ano, nestyděl jsem se a on byl pořád jen můj sluha. „Dereku, nachystej mi lázeň, prosím.“ Požádal jsem ho, jak jsem byl uvyklý, ne že bych se kdy měl ale dočkat záporné odpovědi. A dále už jsem jen v duchu doufal, že nenechá vodu, aby byla příliš horká. I když na Dereka byl spoleh…

Opíral jsem se o stůl a v ruce si poklepával Denním věštcem. Nechtěl jsem si mořit mozek v tom parnu… chtěl jsem se začíst až ve vaně. Tse! Derekovi to trvá!! Sotva jsem si to pomyslel, již do mého pokoje vtrhla kalamita s úsměvem na rtech. MAMIIIIII!!!! Řval jsem v myšlenkách, ale takhle jsem jen na svou matku zíral celý rudý, kdy jsem si novinami v rukou chvatně kryl klín. „Uhmm…“ Musel jsem polknout. Hrdlo jsem studem měl nyní suché. Být spatřen vlastní matkou nahý v takovém věku? Jo je to ponižující. Ale jak dokázala hrát divadlo a přejít klidně k oknu a dělat, že ho roztahuje, tak to bylo přímo fascinující. „Tobě také, mami… Uhmm… ale na tohle tu mám Dereka.“ Namítl jsem, načež jsem si v duchu gratuloval k začínající idiocii. Co jiného mohla matka dělat, aby jen hloupě nezírala na nahého syna?! Jakoby nenuceně jsem opět přešel zpět k posteli, přes celou místnost, zatímco se matka stočila ke stolu, u kterého jsem nyní nebyl. „Ano, přišel.“ Souhlasil jsem tak poklidně, jak jsem jen dokázal, kdy jsem udržoval konverzační tón. „Předpokládám, že v něm budou informace o studiu, tak jako každý rok.“ Pronesl jsem a maličko se pousmál, zatímco jsem si oblékal svůj župan. Jak já ho v těch vedrech neměl rád, ale pořád lepší, než se tu producírovat zcela nahý před matkou jen s novinami v rukou jako kamufláž. „Jestli chceš, můžeš ho přečíst. Já chtěl začít s lázní a novinami.“ Přiznal jsem a zvědavě se na matku zahleděl. Nebo snad tu byla ještě z nějakého jiného důvodu? U této ženy si člověk nikdy nemohl býti jist.

Mé rodinné "venkovské" panství (tjs. Lestrange Manor)

Má rodina vlastní velký majetek, ale pro pořádek bude nyní lepší si ujasnit věci o našem panství. Lestrange Manor je místo nacházející se v Devon Shire (Devonském hrabství) a tudíž od Londýna poměrně vzdálené. I když letaxovou sítí můžete být kdekoliv do pár minut. Stačí mít jen aktivní krb. Krom hlavní budovy do našeho panství patří i velká pole a hluboké lesy. Jedna z mála zachovalých. Dále také stojí za zmínku, že zvenku vypadá Lestrange Manor menší, než je tomu ve skutečnosti. To není klam. To je kouzlo.

Zobrazit SPOILER

Mimoto samozřejmě vlastníme i dům v Londýně. Tomu říkáme Prewett Manor, i když je citelně menší. Je to děditství po prababičce Miriam (zatímco Lestrange Manor je dědictvím ze strany dědečka Toma, který do Británie nerad jezdí, a tak mu byl tento majetek zbytečný). Prababička Miriam žije stále s námi, ale již fixně neobývá Prewett Manor, jak tomu bylo dříve. Místo toho cestuje spolu s námi dle sezón (nutno podotknouti, že prababička Miriam má tuhý kořínek a nevypadá to, že by nás plánovala v brzké době opustit). Do Prewett Manor se obvykle stěhujeme těsně před začátkem školy a trávíme zde od podzimu a já sem jezdím z Bradavic na zimní prázdniny (Jaro - jarní prázdniny a Léto - letní prázdniny patří Lestrange Manor).

Zobrazit SPOILER

________________________________

Sledoval jsem matku a viděl, jak jí tuhnou koutky. V duchu jsem si povzdechl. Pravděpodobně ji tížily nějaké starosti. „Děje se snad něco?“ Otázal jsem se starostlivě, když jsem viděl matku v takovém… neblahém rozpoložení. Proč mi zakazovala si dnes jít ven? A proč nemám posílat Dereka na Příčnou? Viděl jsem, že mi chce ještě něco říct, ale… místo toho nás vyrušil Derek. Zdálo se, že před ním ony věci nechce rozebírat, a tak se chvatně chytila tématu, který Derek s sebou vnesl do mých pokojů.

Sám jsem se na matku přívětivě usmál, snad abych zahnal její chmury, které tak dobře skrývala před Derekem. „Jistě mami, brzy se k vám u snídaně připojím.“ Souhlasil jsem. Ale než se matka stihla vytratit, ještě jsem jí zastavil. „Neboj se, dnes zůstanu na panství.“ Chtěl jsem jí uklidnit. Má matka jen málokdy ukazovala známky napětí nebo hněvu. Nechtěl jsem, aby se o mě bála, takže co bylo jednodušší, než jí slíbit to, co si přála slyšet?

Krátce na to jsem již zamířil do své lázně pořád s Denním věštcem v rukou. „To bude prozatím vše, můžeš jít.“ Propustil jsem Dereka, zatímco jsem nechal sklouznout župan po svém těle na zem. A pár okamžiků na to, jsem už slastně sténal nad příjemnou teplotou vody. Bože, teprve nyní člověk přesně věděl, jak hrozné je to dusné počasí… teprve když okusí ráj na zemi. Můj pohled opět padl na noviny. Na okamžik jsem je odložil, potřeboval jsem se ponořit, aby tu samou úlevu, kterou pocítila většina mého těla, mohla pocítit i hlava. Na chvíli jsem skončil pod hladinou a cítil příjemné hlazení mých vlasů, jak se vznášely všude kolem mě. Přece jen jsem je měl dlouhé až po zadek. Když jsem se vynořil, všechny se nalepily zpět k mé hlavě a já si prozatím mohl sušit ruce, abych si toho Věštce vůbec mohl dneska přečíst.

Když jsem přečetl vše, co mě zajímalo, bylo na čase konečně opustit bezpečí své lázně a opět bojovat s vedrem a dusnem, které naplňovalo veškerý prostor kolem mě. Alespoň, že jsem už nebyl zpocený a bylo mi lépe. Oblékl jsem se do lehkého šatu, bílých kalhot a košile, zatímco jsem vlasy stáhl do ohonu gumičkou. Nefénoval jsem je. Byly stále vlhké. Pouze jsem je vysušil ručníkem, bylo to tak v tomto počasí lepší. Přece jen…dnes nikam nejdu. Intuitivně jsem se podíval na hodiny. V lázni jsem byl sotva hodinu. Ještě v rychlosti načmárám dopis a vyrazím na snídani v kruhu rodinném.

DOPIS MATHIASOVI MALFOYOVI

*K tobě domů přilétla zvláštní sovička, která měří 41cm s dopisem určeným pro Mathiase Malfoye, který má připevněný u své pravé nožičky. Ostražitě pokukuje po všech, co se míhají kolem ní, a jestliže se jí pokusí odbavit někdo, kdo není Mathias, vždy tím spustí kanonádu klovnaců a šíleného sovího ryku. Vypadá to, že tato sovička tě zná natolik dobře, že nehodlá svůj klenot (dopis) svěřit do cizích rukou, když od tebe podzěji bude moci za své služby vymámit chutnou odměnu.*

Shea, je sovička (tvého dobrého přítele Reguluse Lestrangeho), která je v Evropě poměrně neobvyklá, jelikož jejím přirozeným domovem je střední a jižní Amerika. Jedná se o Lophostrix cristata nebo-li sovu crested. Shea měří 41 cm a délka jejích křídel sahá na 322mm. Její ocásek měří kolem 215mm a váží zhruba půl kila. Jistě, Shea tímto nepatří mezi největší sovy, ale je v Bradavicích skvělým unikátem. Dostal jsem ji jako dárek před několika lety od dědečka Toma a jeho ženy (tehdy živoucí) k narozeninám. Upřímně jsem se divil, že mi dokázal ze zvířecího světa darovat něco normálního. Pravděpodobně jeho velké plány včas zastavila babička Lucretia.

Znění dopisu bylo zároveň odesláno PJi, aby neztratil přehled v případném ději, který může navazovat na tuto akci.

DOPIS MATHIASOVI MALFOYOVI

*K tobě domů přilétla zvláštní sovička, která měří 41cm s dopisem určeným pro Mathiase Malfoye, který má připevněný u své pravé nožičky. Ostražitě pokukuje po všech, co se míhají kolem ní, a jestliže se jí pokusí odbavit někdo, kdo není Mathias, vždy tím spustí kanonádu klovnaců a šíleného sovího ryku. Vypadá to, že tato sovička tě zná natolik dobře, že nehodlá svůj klenot (dopis) svěřit do cizích rukou, když od tebe podzěji bude moci za své služby vymámit chutnou odměnu.*

Shea, je sovička (tvého dobrého přítele Reguluse Lestrangeho), která je v Evropě poměrně neobvyklá, jelikož jejím přirozeným domovem je střední a jižní Amerika. Jedná se o Lophostrix cristata nebo-li sovu crested. Shea měří 41 cm a délka jejích křídel sahá na 322mm. Její ocásek měří kolem 215mm a váží zhruba půl kila. Jistě, Shea tímto nepatří mezi největší sovy, ale je v Bradavicích skvělým unikátem. Dostal jsem ji jako dárek před několika lety od dědečka Toma a jeho ženy (tehdy živoucí) k narozeninám. Upřímně jsem se divil, že mi dokázal ze zvířecího světa darovat něco normálního. Pravděpodobně jeho velké plány včas zastavila babička Lucretia.

Znění dopisu bylo zároveň odesláno PJi, aby neztratil přehled v případném ději, který může navazovat na tuto akci.

Hurá na nákup

Knihy, knihy, knihy

Spokojeně jsem si užíval koupele, zatímco jsem si četl noviny. Voda laskala mé tělo a má mysl si užívala líného přemýšlení. Kouzelnická svrchnost znovu útočí na Ministra kouzel a jeho soukromé praktiky… Zajímavý článek. To, že se odmítá vyjádřit, dost jasně naznačuje jeho poklesek. Pochybuji, že nejde o bordel. Vlastněný samotným ministrem kouzel?! Čeho asi tímto chtěl dosáhnout?! Snaží se snad křížit kouzelníky s dalšími mudly?! Byly to znepokojivé myšlenky. To ano. Takový člověk by v křesle ministra kouzel neměl co dělat. Pomyslel jsem si hořce. Krom toho, že po jeho odstranění by bylo snazší na tento post dosadit někoho, kdo podporuje Kouzelnickou svrchnost, které jsem upřímně docela fandil.

Skrývat svět před mudly je náročné nejen fyzicky, tak i finančně. Kdyby tomu byl konec, mohla by se více rozproudit ekonomika a zároveň by se mohlo dohlédnout i nad mudly a jejich válečnými a dalšími choutkami. Přece jen když se porovná svět kouzelníků a nekouzelníků, mudlové mají nejvíce destruktivních sklonů. Krom toho, že jejich způsoby drasticky ničí svět. Kdyby byli pod přímou kontrolou kouzelníků, možná by šlo i svým způsobem do jisté míry ovlivnit i čistotu krve honorovaných kouzelnických rodin, ale zde jsem ve svých myšlenkách byl na nejisté půdě. Kouzelnickou svrchnost jsem podporoval především kvůli myšlence obchodu (vím, jak to chodí s matčinou firmou) a kvůli tomu, že by poté nebyl takový problém s kouzlením na veřejnosti. Lecos by to usnadnilo.

Smrtijedi – odpadlíci: Pomalu se ztrácejí… tak tento článek byly žvásty. Kdyby to byli smrtijedi, co by tím útokem získali? Vůbec nic. Co mi prababička Miriam povídala o Smrtijedech (a nemálo jich bylo i v naší rodině) nikdy by se nesnížili k takovým ubohostem. Vždy pro své útoky měli dobré důvody. Ať už šlo o ukázání mudlům jejich sílu (zbořením jednoho z nejfrekventovanějších mostů) či o drobné šarvátky, které měly za následek smrt některých známých jmen v minulosti. Občas se mi zdá, že je prababička obdivuje. Sám nevím, co si o takových lidech myslet. Nikdy jsem se s žádným osobně nesetkal. Líbí se mi jejich myšlenka, která prosazuje čistotu kouzelnické krve nade všechno. Je to něco, co se čím dál více ředí a zapomíná se na staré zvyky a tradice. Na rodinnou historii a to, co dotyční předkové pro svůj rod vykonali. Je to smutné… Na druhou stranu si nejsem jist, zda Smrtijedi se svými postupy mají vůbec někdy šanci úspěchu. Je to taková bezútěšná situace. Mudlů je příliš mnoho a většina kouzelnického obyvatelstva již na staré rodové tradice a předchůdce zapomněla. Ve školách se učí pouze o pár slavných kouzelnících historií nezapomenutých, ale o tom, jak a kde se vzali čarodějky a čarodějové, jaké byli první čistokrevné rody a podobně, tak to už se neprobírá. Ani nikdo moc nehledí na jejich budoucnost. Prostě smutné. Když budete jen křičet za čistotu krve, budete snadno umlčen řevem okolního obyvatelstva, budete-li ale páchat extrémní zásahy, upozorníte na sebe, ale i tak váš čistý a ctěný záměr odsoudí, protože jste až příliš extrémní.

Radši bude lepší pokračovat ve čtení. Než se dál ponořovat do těchto myšlenek. Chtělo by to najít nový, lepší způsob, jak vyhrát tuto válku o čistotě krvi a mě osobně díky tomu nejvíce imponuje Kouzelnická svrchnost. Stejně jako celé mé rodině. Má totiž zatím největší šanci a předpoklady na úspěch.

Azkabanská pevnost prochází rekonstrukcí. Hmm… Tak možná měli její rekonstrukci rozdělit na části, když je až tak rozsáhlá. Zajímalo by mě, zda standardy věznice neupadají… nebo alespoň standardy těch, co jsou zodpovědní za její patřičný chod. A následoval článek o Abrahamu Atkinsovi. Chudák člověk, pořád ho budou v těch novinách propírat. Kdyby ho nechali alespoň v tichosti se léčit. Zbytek zpráv jsem už jen zběžně prolétl. Beztak bych se měl z té vody klidit. Přece jen mě čeká ta snídaně…

Po odeslání dopisu jsem si ten ze školy dal do náprsní kapsy svého obleku, do kterého jsem se ustrojil a šel do jídelny, kde už seděla matka s prababičkou Miriam. „Dobré ráno.“ Pozdravil jsem s milým úsměvem, jen co jsem vešel do dveří, a šel se posadit vedle prababičky. Byl jsem rád, že se prababička Miriam těšila dobrému zdraví. Přece jen byla drahou součástí naší rodiny, i když již značně letitou. Jen co jsem se usadil, už mi byla nalévána káva, tak jako obvykle. Kvalitní, silná, s trochou mléka a cukru. Žádná mudlovská břečka či levný Bradavický patok. Jo, tady si člověk mohl rozmlsat sosáček.

Společenský rozhovor tentokrát rozpoutala prababička. „To by mě také zajímalo.“ Souhlasil jsem s prababiččinou otázkou. „Psal jsem Mathiasovi, přece jen bude nejvyšší čas si pořídit věci do školy.“ Dodal jsem. Zde to asi tak lehce nepůjde. Přece jen jsme na venkově.

Následně jsem se natáhl pro tousty a začal si je mazat džemem. Přidal jsem si na talíř trochu salátu, co byl v míse na stole. Při těch vedrech byl osvěžující i přes to, že já byl více masožravec než králík. Zdá se mi to, nebo je matka stále napjatá? Pomyslel jsem si, když jsem pohledem po ní klouzal. Jistě, Mathias se matce nezamlouval, ale pochyboval jsem, že by to byl jediný důvod, proč by jí tuhla čelist. Matčina otázka nepřekvapila jenom mě, ale i prababi Miriam. Měl jsem co dělat, abych se nervozitou nezačal vrtět. Zdálo se mi to a nebo tu vzduch v pokoji houstl?! A ty předchozí obavy… měly něco společného s mým otcem? A proč matka neustále mlčí?

„Tento ročník bude náročný. Budu si muset zabalit i učebnice z předchozích ročníků.“ Konstatoval jsem, zatímco jsem sledoval obě ženy. Mezitím, již Miriam studovala bedlivě noviny. Mohlo v nich být něco, co jsem přehlédl?! Doufal jsem, že alespoň matka se trošku zapojí do rozhovoru, zatímco prababi luští Denního věštce. Tohle „dusno“ bylo nepříjemné.

Krucánky a Kaňoury - Mei

Útok na Příčné ulici - Jonas a Mathias

Děravý kotel - Sebastian a Jack

Byl bych se zachmuřil, kdybych si byl jistý, že na to není vhodná chvíle. Místo toho jsem matku bedlivě sledoval. Něco takového jí vůbec nebylo podobné. Proč byla tak napjatá?! Proč taková tajemství?! A jak je možné, že o tom prababička Miriam neměla ani tušení?! Zvláštní. Tyto dvě ženy si rozuměly velmi dobře, řekl bych a tak mi to bylo záhadou.

"Také si myslím. Na to, co všechno mají proti Kouzelnické svrchnosti... musí být pro ně až výsměšně děsivé, kolik vlastní špíny díky nim nedokáží najednou utajit." Souhlasil jsem se slabým úsměvem, i když značně napjatým. A pak se přihlásila o slovo matka. "Jistě, ale i tak jsem si něco přivezl sem." Na chvíli jsem se odmlčel. "Samozřejmě, kouzlit nemůžeme, ale v lektvarech mi nikdo bránit nemohl." Vysvětlil jsem chvatně, ale jak jsem tak hleděl do máminy tváře, měl jsem pocit, že tuto diskuzi vede jenom z nutnosti... Zvláštní. Takovou matku jsem nepoznával.

Už už jsem se chtěl zeptat. Prostě ty tajnosti na mě byli trošku moc. Ale v ten moment promluvil majordomus. Zvědavě s nevyřčenou otázkou jsem se na něj podíval. Naléhavé zprávy z Londýna?! Tentokrát jsem se již doopravdy zamračil máminým směrem, která si přebírala zprávu.

A než jsem stihl zareagovat, máma byla s ještě větším zmatkem v zádech pryč. Upřímně? Byl jsem otřesen. Co se to u všech svatých dělo?! "Dereku!" Pronesl jsem vážně a vstal od stolu. "Musím toho ještě hodně pobalit, prosím, omluv nás." Pronesl jsem jako chabou omluvu k prababičce Miriam a téže zmizel, stejně jako matka. Derek mě následoval.

"Co to má znamenat?! Co se děje?! Víš to?!" Houkl jsem přes rameno na svůj věrný stín. "Musíš to vědět! Neříkej, že majordomus nepustil ani chlup informací! Neříkej, že služky nic nezaslechly!" Pronášel jsem tiše, ale rozhněvaně. Nicméně jsem se nehněval na Dereka. Měl jsem strach. Ne, takový ten panický. To víte, že se bojíte. Tohle bylo lezavé. Bylo to způsobené zkrytou hrozbou, kterou neznáte. Nerozumíte svým pocitům a i tak se nějak snažíte vyrovnat se situací! Taková to byla forma strachu. Matčino chování bylo až příliš atypické. Až příliš svázané a čišely z ní obavy. Proč?! O koho?! Nebo o co?! Stalo se snad něco na ministerstvu?! Co se to dělo s otcem?! Jedna otázka míjela druhou a já nedostával odpovědi. A samozřejmě jsem si byl vědom, že je snadné, aby Derek nevěděl absolutně nic. Za prvé u našich zaměstnanců hrála silnou roli loajalita. Majordomus byl především otcův sluha a to, že nyní byl po ruce matce bylo znepokojující. Za druhé, existují snadná kouzla, které zabrání nechtěnému odposlouchávání i případného zvědavého personálu. Takže kolem a kolem byla slušná šance, že vše zůstane utajeno. Mé rty se stáhly do úzké linky. Byl jsem...pln rozporuplných pocitů a myšlenek.

Slyšel jsem, jak Derek zavírá za námi dveře pokoje. "Zabal všechno." Pronesl jsem, zatímco jsem jedněma ze čtyř dveří v mém pokoji mizel do dalšího... přesněji řečeno do mé komory s lektvary, kotlíkem, učebnicemi a spoustou bylinek. Bylo to místo, kde jsem se věnoval své obvyklé zábavě v prohlubování svých znalostí z hodin lektvarů a kde to vonělo více, jak v kdejaké apatice. Posbíral jsem učebnice a vracel jsem se zpět vše hodit na postel, aby Derek věděl, že to má přibalit.

Mezitím Derek druhými dveřmi vešel do koupelny a sebral vše potřebné a stejně tak učinil za třetími dveřmi, jež vedly do prostorné šatny. Následně jsme posledními dveřmi vyšli opět na chodbu. S kouzly šlo balení opravdu rychle a tak jsem zamířil do naší vstupní síně, kde jsem čekal, že shledám matku u krbu. Za celou dobu, co Derek balil, jsem se alespoň stihl převléci do cestovního obleku (kdy jsem opět dopis ze školy stále nerozbalený přendal do nové kapsy) a nervózně poťukával prsty po své hůlce upevněné u pasu.

Sídlo Lestrangeů

Děravý kotel

Děravý kotel

To by bylo, aby ten suchar něco nevěděl. Pomyslel jsem si hořce, ale víc jsem na Derekova slova neřekl vůbec nic. Za dobu mého čekání navíc vypadl proud. Mrzutě jsem sledoval nebe, které se až nepřirozeně rychle zatáhlo. Ještě před chvílí panovalo vedro, které vedlo k nesnesitelnému dusnu. Teď to nehrozilo. Místo toho okna snášela silný liják a snažila se odolat tomu nečekanému nečasu. Jakoby se zbláznilo i samotné počasí. Pomyslel jsem si kysele, zatímco jsem zíral z okna ven. Teď bych venku opravdu být nechtěl.

Krátce na to jsem již kráčel do vstupní haly, kde k mému překvapení byla jen prababička Miriam. Ale již jsem se tomu neudivoval tolik, jako matčinu chování, a tak toto překvapení se mi dařilo v sobě uschovat. Prababiččin klid byl blahodárný. Na chvíli jsem opět získal pocit, že se vlastně vůbec nic vážného neděje. Pravděpodobně šlo o sebeklam na základě vzezření Miriam, ale i tak jsem mu s radostí podlehl. „Opět až příliš živá, tak jako vždycky.“ Slabě jsem se pousmál, zatímco jsem sledoval, jak vkráčela do krbu, a já se k ní přidal. Věřil jsem, že Derek příliš dlouho za námi meškat nebude. „Prewett Manor, Londýn.“ Pronesl jsem čistým a jasným hlasem, než jsem upustil letax.

Zavřel jsem oči a cítil, jak to se mnou škublo, když se kolem mě a prababičky zavlnily zelené plameny a my v jejich chřtánu zmizely. Když jsem opět otevřel svá kukadla, již jsem stál ve známém prostředí Prewettovic vstupní haly. Sám jsem vystoupil z krbu, přičemž nás již vítal druhý komorník. Prababiččina reakce na cestování mě v duši pobavila, ale nedával jsem to najevo. Nerad bych, aby si to špatně vysvětlila. Navíc, sám jsem měl opět žaludek jako na vodě. Ač jsme tuto přepravu notně využívali, stále se na ní těžko zvykalo. Krátce na to jsem měl za svými zády Dereka i s kufry. Což jsem se ujistil pohledem, zatímco se prababi ptala na matku.

Byl bych se byl mračil, kdyby těch zvláštních máminých akcí bylo za dnešek málo. To ale nebylo. „Beru to na vědomí.“ Pronesl jsem nevzrušeným vyrovnaným hlasem. „Nyní mě prosím omluvte.“ Dodal jsem a ráčil jsem se vzdálit. Sám jsem si dobře pamatoval, co jsem matce slíbil. Ale co bylo tak naléhavého, že musela zmizet na ministerstvo?! Nikdo mi nic neřekl ani nevysvětlil. Vypadalo to, že to nemají ani v plánu. A prozatím nemělo cenu se ani nikoho snažit vyptávat. Šel jsem do svého pokoje, který mi byl tolik známý. Přece jen jsme zde trávili vždy zhruba půl roku. „Nech tu kufry a můžeš jít.“ Propustil jsem Dereka. Chtěl jsem být sám.

Sedl jsem si za svůj stůl a mrzutě hleděl z okna. Neuměl jsem si tuto situaci vysvětlit jinak, než že se mohlo otci přihodit něco strašného. Přece jen nevykonával zrovna nejbezpečnější práci. Jako bystrozor musel čelit různým těžkostem, přesto jsem odmítal věřit tomu, že by byl třeba mrtvý. Ne, nic tak hrozného se stát nemohlo!!

Ze skla okna na mě hleděla má zamračená tvář, ale to jsem nevnímal. Sám jsem se ukolébával do jistého transu, kdy se mé já odprošťovalo od reality. Byl to známý pocit. Známý pocit z povedených hodin věštění nebo takový, kdy se zmítám mezi spánkem a probuzením. Ten pocit, jež člověka prostoupí těsně před tím, než vidí více, než by se čekalo. Nicméně nyní jsem se snažil tento pocit navodit samovolně pouze na základě hypnotizujícího bušení kapek vody o sklo. Jistě, možná by bylo vhodnější užít čajové lístky nebo křišťálovou kouli, ale pointa je vždy jedna a tatáž. Musíte svou mysl upnout pouze jedním směrem a povznést jí nad přítomnost… (hod = 2)

Dům v Anglii

Pomocná ruka

Krucánky a Kaňoury - Mei

Děravý kotel – Jack a Sebastian

Příčná ulice – Jonas a Mathias

Sídlo Prewettů

Útok

Vůbec jsem necítil, jak se mi zavřely oči a hlava klesla na ramena. Najednou jsem byl na úplně jiném místě. Nebylo mi neznámé. Příčná ulice…plná slunečního světla a veselých děcek, které se zabývaly nákupem věcí do školy. Některé lidi jsem poznával, třeba starého prodavače z obchodu se zvěřincem. Támhle dokonce šel hospodský Tom… Nicméně zatímco jsem sledoval známé tváře, scéna se začala zatahovat. Zmateně jsem pozvedl zrak k obloze. Temněla neuvěřitelným tempem a černá oblaka byla tolik podobná těm, která obklopovala Prewett Manor. Déšť. Spustil se déšť a já sledoval, jak ostatní lidé zmateně prchají. Snad se schovat do nejbližších obchodů. Krátce na to se kolem mě prohnala silná kouřová clona. Jakoby nebe prskalo zpět na zem odpudivý dým z továren, ale… jakmile se rozprskl po zemi, všiml jsem si, že po sobě zanechává lidské siluety. Pohled mi zmateně klouzal po lidech v černých pláštích, jež začali metat kletbami. Snažil jsem se pochytit všechna možná vodítka. Jedním z nich byl známý Abraham Atkins, jehož fotka byla poslední dobou tak často v novinách. A pak…

A pak jsem s výkřikem spadl ze židle. Hlasité PRÁSK! mě vytrhlo z transu a poděsilo natolik, že jsem ztratil veškerou stabilitu a na židli se překotil dozadu na zem. „Jau.“ zaúpěl jsem, když se mi zrak vrátil a já zíral do stropu vlastního pokoje. To byla šlupka. V uších mi zvonilo. Pěkně tvrdě jsem se uhodil do temene. Až po chvíli jsem zaregistroval, že se nade mnou starostlivě sklání domácí skřítek. Asi u jeho pátého poplašeného „Pane! Pane!“ Jsem byl dokonce schopný i něco slyšet. Neohrabaně jsem se posadil, jen abych si spojil jméno a tvář skřítka se svým otcem. Krátce na to byl už ten prevít opět pryč a mě mezi prsty ležel pergamen. „Tseee.“ Zaúpěl jsem a volnou rukou se chytl za temeno, zatímco jsem se jal opřít zády o šuplíky stolu. Zprudka jsem oddechoval. Potřeboval… potřeboval jsem se srovnat.

„Kde…kde jsem to byl?“ Dostal jsem tiše ze sebe. Hlava mi pulsovala živou bolestí. Nyní jsem zpátky v pokoji. To je dobré vědět. A jinak…jinak…musel jsem propadnout do…do jedné ze svých vizí. Takže…Příčná ulice byla skutečná. Zvuk bušící vody do skla mi příliš dobře nedělal, ale aspoň se má mysl probrala při nedávné vzpomínce. „Takže…je pozdě?“ Vydechl jsem nechápavě. Díky Atkinsovi v mé vizi jsem věděl, že nejde o dalekou budoucnost, ale díky intenzitě a náhlosti deště, jsem měl pocit, že… že tentokrát jsem neviděl budoucnost.

Se zaúpěním jsem se začal zvedat, přičemž mi upadl pergamen, který mi skřítek donesl. Opět jsem se pro něj neohrabaně sklonil a tentokrát ho rozbalil. Zůstaň v panství. „Otče.“ Špitl jsem tiše, zatímco jsem se šoural k posteli. Mezitím při mé cestě onen kus pergamenu opět skončil na zemi, ale to nyní nebylo důležité. Rozplácl jsem se do postele a úlevně zasténal. Chladný polštář byl vřelým balzámem na můj tepající týl. Opět jsem zavřel oči.

Co byli ti lidé z mé vize zač?! A…mohl jsem ve skutečnosti svůj dar podědit po otci? Jak jinak mohl vědět o mé vizi a proč by mi jinak posílal ten vzkaz, když se přece jen matka tolik snažila mi zabránit v odchodu?! Se zavřenýma očima jsem se zamračil na baldachýn nad svou hlavou. Znamenalo to, že je otec v pořádku? A co ten nenadálý útok na Příčné?! O co těm černooděným lidem mohlo jít?! „Beztak toho budou zítra plné noviny.“ Zaúpěl jsem bezmocně. Kdybych… kdybych od otce nedostal vzkaz, pravděpodobně bych začal panikařit a bůhví, jakou hloupost bych možná provedl. Takto jsem si ale uvědomoval, až příliš dobře, že bych všem jen překážel a nikomu nijak nepomohl. Tedy za předpokladu, že jsem se ve vizi zorientoval správně a onen boj doopravdy již dávno začal…

Nevěřím!

Sídlo Prewettů

Sídlo v Itálii

Příčná ulice - Mei Takanashi

Děravý kotel - Sebastian Storm a Jack Light

Dům v Anglii

Cornflowerblue

Nálezy a straty

Nakonec únava a bolest nad mou hlavou zvítězili a já usnul vyčerpaným spánkem. Netuším, jak dlouho jsem spal, ale když jsem se již konečně probudil, bouřka byla pryč. Místo toho jsem zahlédl poslední sluneční paprsky, jak slunce zapadalo za obzor. Bolestí jsem zaúpěl, když jsem si na posteli sedal. S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem zase celý zpocený a stále svázaný v cestovním obleku. Už už jsem si chtěl myslet, že to kvůli tomu jsem měl ten šíleně živý sen, nicméně tento pocit ve mně udusil pohled na převrácenou židli a pergamen v prostředku místnosti. Takže…to nebyl sen. Netušil jsem, zda toto uvědomění si, bylo nyní pro mě přínosem, ale naštěstí jsem nad tím nemusel moc dlouho bádat, jelikož mě z přemýšlení vytrhlo zaklepání na dveře.

„Vstupte.“ Vyzval jsem dotyčného a stočil pohled ke dveřím. Byl to jen Derek. Má očekávání se překvapivě přelila ve zklamání. Koho jsem ale čekal?! Vynadal jsem si sám, zatímco Derek mluvil. Pomalu jsem vstal z postele a ještě pomaleji a neohrabaněji jsem se začal svlékat. „Pomoz mi.“ Zabručel jsem po chvilce nepříjemného přetahování se s kravatou. „Nemůžu se z toho sajrajtu dostat.“ Bručel jsem negentlemansky. Derek si mohl postřehnout mé pošramocené kondice. „Říkal jsi, že matka přijde na večeři?“ Otázal jsem se po chvíli, zatímco jsem roztáhl ruce, aby mi mohl Derek rozepnout sako a pod ním košili, jež se na mě lepila. „A co otec? Přijde též? Jsou o něm nějaké zprávy?“ Snažil jsem se působit nevzrušeně, ale pravdou bylo, že po tom všem, jsem byl nervózní a napjatý. Koho jiného by Ministerstvo poslalo na Příčnou v takové situaci, která nastala, než bistrozory?

Když byl Derek se mnou hotov a já stál před ním jenom v trenkách, pomalu jsem přešel ke stolu, abych si přečetl dopis. Ministerský dopis… pro mě… všechno to musí být velmi vážné. Jen jsem těžce polkl a zíral na pečeť, jejíž znak se mi vrýval do paměti. „Prosím tě, ukliď ty hadry a nepořádek, co jsem tu nadělal.“ Pronesl jsem najednou tiše. Cítil jsem sucho v ústech. Jak vůbec Ministerstvo oznamuje úmrtí svých pracovníků? Prohánělo se mi hlavou. „A připrav mi něco neformálního na sebe. Něco pohodlného. Nechci být zas sešněrovaný.“ Dodal jsem, když mé rozechvělé prsty zvedaly dopis a rozlamovaly pečeť.

Dopis jsem musel přečíst třikrát, abych nakonec pocítil alespoň částečnou úlevu. O otci nikdo nic nepsal. Rozhodně ne to, že by padl v tom chaosu a boji, který jsem viděl. „Dereku?“ Zvolal jsem a čekal, až mi opět bude věnovat pozornost. „Byl vyhlášen zákaz vstupu na Příčnou ulici. Prosím, obešli majitele obchodů s požadavky. Dopis z Bradavic by měl být v tom cestovním plášti, bez obav to rozlom. Ještě jsem ho nestihl otevřít.“ Přiznal jsem, ale ne, že by mě zrovna taková banalita příliš tížila. „Navíc objednej nadstandardní množství přísad pro lektvary a dostatečné množství fiol pro jejich uskladnění.“ Dodal jsem. „Jo a ještě něco. Nachystej mi nejprve, prosím tě, čisté ručníky do koupelny. Dám si rychlou sprchu.“ Rozpomněl jsem se při pohledu na své vlhké tělo. Netušil jsem, zda koupelna pro mé užití byla již nachystána, přece jen jsme půl roku trávili čas na Lestrange Manor. Mou mrzutost nepodporoval jen fakt, že jsem doposud od Malfoye nedostal žádnou zprávu či se mi nevrátila má milovaná sovička, ale krom nepříjemných událostí vše stupňoval i fakt, že jsem byl ulepený až k nevíře.

Příčná ulice - Mei

Děravý kotel - Sebastian, Jack a později Mei

Tápanie

Sídlo Prewettů

Atmosféra v domě natož v mém pokoji nebyla dobrá, ale já se víc Dereka na nic neptal a on také příliš nemluvil. Skončil jsem nakonec ve sprše a mé původní plány o její krátkosti byly rapidně změněny. Popravdě proudy dopadající vody byly příliš příjemné a masírovaly mi ztuhlá záda. Navíc šum proudu uklidňoval. Mé rozbouřené emoce mi z mysli vyšuměly, i když srdce zůstávalo neklidné. Pořád to ale znamenalo úlevu. Tíha myšlenek byla pryč. Zbytek byl jen o pocitech a to se dalo vydržet. Má „rychlá“ sprcha mi zabrala tři-čtvrtě hodiny. Kdo by si v takové situaci mohl myslet, že bude rychlejší, když se ví, jaké uklidňující účinky má na lidskou mysl?! „Chtěl bych do Japonska.“ Vzdechl jsem slastně, když jsem si vodou nechával masírovat ramena. Četl jsem o japonských tradičních lázních. Kráse sakur, ale především lázních s horkými prameny, kdy se můžete koupat pod širou oblohou. To by mohl být… luxusní zážitek. Ochutnat tamní kuchyni by také nemuselo být špatné a poznat kulturu a… a… Dobře, u lázní by vše jen začalo. Jak se znám.

Když jsem vylezl z koupelny a pohodlně se oblékl, byl již čas na večeři. Původně jsem měl být znovu nervózní, ale jen co mi Derek prozradil, že se otec vrátil… Nezastavitelně jsem letěl do jídelny a než mě kdokoliv stihl zastavit a uvést, už jsem rozrážel dveře a… „Tati!“ Byl jsem…šťastný. Cítil jsem hlubokou úlevu. A ať jde ledová maska k čertu. Po tom všem, co jsem viděl, po tom veškerém neklidu, jsem byl rád, že ho mám zpět. Až opožděně mi došlo, že jsem všechny u něčeho vyrušil a nebyla to jenom večeře a ještě později mi došlo, jak jsem jako tajfun vpadnul do jídelny. „Uhmm…pardon.“ Zamumlal jsem rozpačitě, ale vzápětí jsem se opět křenil. [i]Byl v pořádku. Nic se otci nestalo! Ať už se dělo cokoliv, mám tátu zpět!![/i] Neuměl jsem si představit, co bych dělal, kdyby se mi nevrátil. Má úleva a tudíž i nadšení bylo pro mě nezastavitelné. Párkrát jsem se nevinně snažil zjistit, co se stalo, aniž bych kápnul božskou o své vizi, ale… všichni byli jak mezci. Zabejčili se a nechtěli pustit ani chlup. Jen prababička Miriam se mi pochechtávala a s úsměvem uklidňovala. No, nakonec jsem to pustil z hlavy. Nebylo to pro mě až tak důležité, jako rodina. A tak jsem radši překročil na školní témata. Proč ne? Uvědomil jsem si, jak málo jsem se se všemi napovídal… a co kdyby najednou zmizeli a já už to nikdy nemohl napravit?!

Nástupiště 9 a ¾, nádraží King´s Cross, Londýn

Bradavický expres, cesta do Bradavic

PREWETT MANOR

Ten večer byl příjemný a svým způsobem úžasný a neobvyklý. Za celou dobu jsme si jako rodina tolik nepopovídali a nenasmáli se. Možná nás hnalo a podporovalo právě neštěstí, které se odehrálo na Příčné, a my všichni byli rádi, že jsme zase pohromadě. Také se v tu dobu dohodlo, že to právě otec bude tím, kdo mě doprovodí na nástupiště. I když tuto blaženou radost narušovalo převážně to, že tam bude z povinnosti. Nebyl jsem si jist, jak přesně tato povinnost naruší naše loučení. Možná jsem se měl podivovat, proč matka s Miriam nechce jít s námi, ale nedivil jsem se. Byl jsem nadšený za otce a navíc, již jsem nebyl malé dítě, abychom se museli všichni loučit na nástupišti.

Vím, že jsem ten den šel spát pozdě. Načali jsme totiž sklenici velmi dobrého polosladkého vína, kterému se nedalo odolat, a výjimečně jsme si dali turnaj v kouzelnických šachách. Hrál jsem proti mamce a prababička proti otci. Už od začátku jsme si nastavili pekelné soupeře, aby vyvrcholení rodinného turnaje bylo ještě epičtější. Jestliže má hra s matkou trvala dlouho, tak otcova s prababičkou ještě déle. Nakonec ale stejně vyhrály ženy a já s otcem jsem pak sledoval, jak se tyto dvě osoby nemilosrdně pustily jedna do druhé na šachovém poli. Matky skrytá živelnost, ale byla poražená trpělivostí a předvídáním prababičky. Přece jen roky zkušeností hrály proti mamce. Miriamin potěšený vítězný smích bylo radost poslouchat. Načala se další sklenka a já už jen poslouchal historky prababičky Miriam z jejího mládí, které sem tam okořenil otec z toho svého. Sám jsem věřil, že život u dědy Toma, nemohl být jednoduchý. Zvláště, když měl v oblibě všechny ty potvory…

Ráno začalo jako každé jiné. Hodně lenivě. Ale aspoň se mi vrátila má milá Shea. Vypadala mrzutá a lehce naprdnutá. Bůhví, co se jí u Malfoye přihodilo a co se stalo. Pravdou bylo, že mi ale od něj zpětný dopis nepřišel, což mě zarazilo a znepokojilo. Mohl… mohl snad být toho osudného dne na Příčné?! Netušil jsem. Polaskal jsem svou atypickou sovičku, nakrmil a postavil do klece. „Brzy bude čas.“ Vysvětlil jsem jí, načež z jejího zobáčku vyšlo něco podobné povzdechu. „Já vím, ale potom tě hned pustím.“ Konejšil jsem svou dívku, která tak nesnášela klece. „Jen na tu chvilku, dnešek vydrž.“

A pak? Pak byla většina věcí na Derekovi. Já si jen pod křídlo vzal Denního věštce a ustrojil se do cestovního. Snídaně proběhla tak nějak v blaženém tichu všech přítomných, což také nebylo marné a nakonec jsme s otcem vyráželi.

NÁSTUPIŠTĚ 9 A ¾ NÁDRAŽÍ KING´S CROSS, LONDÝN

„Zas je tu spousta lidí.“ Broukl jsem k otci, po jehož boku jsem stál. Jistě, hodně duchaplný proslov, ale nechtěl jsem, aby mlčel. To mlčení mě z jeho strany znervózňovalo. Zvláště, když ostatní kolem nás hlasitě hlaholili. Když už to nebylo veselé, alespoň to bylo vzrušené a my byly dlouho v tichu. Již dávno jsme měli po přepážce.

Nemýlil jsem se, že něco otce tíží. To se mi potvrdilo, když si mě vzal stranou. „Vždyť víš, že s průsery domů nechodím.“ Chlácholil jsem otce s lehkým úsměvem na tváři, i když mě jeho obavy zneklidňovaly. Věděl snad ještě něco, o čem nikdo z nás doma nemluvil? A do toho vzduch prořízlo písknutí vlaku. Prokletá mašina. Teď jsem měl tolik otázek a tolik obav v očích. „Napíšu! A tati!!“ Vyhrkl jsem. „Opatruj se.“ Dodal jsem již ve dveřích. Sám jsem musel křičet, aby mě bylo vůbec slyšet, jak i ostatní zvýšili své hlasy kvůli pomalu odjíždějícímu vlaku. Srdce mi bilo jak splašené, když jsem mu naposledy mávl rukou a pak byl nucen se uklidit do nějakého kupéčka.

Snad jediné místo, které bylo ještě volné, bylo u Adriana, dalšího zmijozeláka. „Zdravím. Hektické ráno, což?“ Zabrblal jsem a uklidil se na sedačku hned k oknu. Pod křídlem jsem stále svíral Denního věštce, kterého jsem si chtěl zarputile přečíst. Ne aby mi potvrdil to, co jsem viděl. To už jsem měl dávno potvrzené, ale abych se třeba dozvěděl detaily. Zbytek si budu moci dočíst třeba ve škole, ale…aspoň ten jeden článek. Chvatně jsem rozbalil noviny a hned titulní stránka hlásala o Příčné.

Ruce se mi mírně chvěly. Tohle nebylo jako ta událost s mudlovskou lékárnou. Tohle bylo mnohem…propracovanější a účelnější. Atkins…mrtvý…. jeho synovec…mrtvý. Byla to náhoda, nebo cílem bylo je umlčet? Abraham Atkins byl poslední dobou v novinách v jednom kuse. Sice ho pořád znevažovali, ale mohl být tento akt z toho důvodu? Nebo se jednalo jen o pouhou náhodu?! Jak velké náhody se v tomto světě vůbec dějí?! Druhý článek o příčné jsem prolétl již jen zběžně. Možná proto mě otec varoval. Pomyslel jsem si ještě, než jsem rychle opustil pohledem noviny a chvatně je začal skládat, než si někdo mých drobně roztřesených rukou všimne. Mezitím se kupéčko poměrně zaplnilo. Rychle jsem ten cár papíru hodil do kapsy svého cestovního pláště, který jsem si pověsil prozatím na háček. Hloupá Příčná ulice! Hloupé Ministerstvo. Pitomý Atkins. A co bude nyní s Bradavicemi?!

Nástupisko a vlak plní detí

Neskutečná kousavá nuda!

Nástupiště devět a tři čtvrtě, nádraží King`s Cross v Londýně, poté Kupé 47

Celé léto se neslo v dost příšerném duchu. Otec neustále zuřil, jak směšné jsou kroky Ministerstva. A matka na každém svém dýchánku s kouzelnickou aristokracií běsnila, že je to urážka naší krve snažit se o nějaké sblížení s mudly. Ivy řešila jen jediné – aby měla kde trénovat na novou famfrpálovou sezónu v Bradavicích.
Byla jsem ráda, když přišel konec léta a já se mohla vrátit do Bradavic. I když upřímně, nejradši bych odjela třeba... Na Severní pól. Popravdě jsem se trochu bála, jak se celá ta atmosféra posledních dní podepíše na škole.

Když jsme konečně dorazili na nádraží – otec v luxusním obleku, matka v neodmyslitelně drahém kostýmku a sestra s nejnovějším modelem koštěte, které otec prodával. Ne, neptejte se mě na jméno, nemám tušení. Já jen kufr a přepravku s mým pokladem, sibiřskou kočkou Coco.
Ta trapná chvíle loučení už nešla odložit. Navíc to bylo horší, jak tu všude byli bystrozorové.
„Ivy, dělej nám čest a pochytej co nejvíce zlatonek,“ zahlaholil otec. „Věřím, že budeš stejně úspěšná jako při letním soustředění,“ pyšně se nadýmal. Divím se, že nedodal, s kým to soustředění probíhalo... S momentálně nejúspěšnějším britským týmem ve famfrpálu.
„Ano, zlatíčko, držíme ti palce,“ políbila matka Ivy na čelo.
„A ty, Ethel, prosím tě, aspoň se dobře uč. A... Najdi si vhodné přátele,“ kývl na mě otec. Jistě, aspoň se dobře uč, protože... Nic jiného jsi zatím nedokázala. Jen jsem přikývla. I mně pak matka políbila na čelo. V duchu jsem se otřásla.

Jakmile jsme nastoupily do vlaku, Ivy se odpojila. Mířila ke Zmijozelu, k poslednímu ročníku. A já... Já se snažila protlouci uličkou a najít něco volného.
Jenže to se ukázalo jako nadlidský úkol, takže jsem nakonec vzala na milost aspoň jedním kupé, které bylo plné jen způli. Už kvůli tomu, že jedna tvář mi byla bližší. Dominik. Zbytek jsem znala spíš od vidění. Pamatovala jsem si tváře, jména už hůř.

Nesměle jsem otevřela, takže si mě mohli všimnout v celé kráse – jednoduché džíny a delší, šedý vytahaný svetr, dlouhé vlasy rozpuštěné. Uniformu jsem si plánovala přes sebe přehodit až před zastavením vlaku. Za sebou kufr a na něm přepravku s kočkou.
„Ahoj, můžu?“ tiše jsem prohodila. No, pokud neodpoví, tak se asi stejně posadím... Leda by fakt měli něco proti. Svůj pohled jsem po chvíli bloumání zaměřila na Dominika, jakožto mého kolejního spolužáka.

A pokud by mě snad poznávali, věděli by, že jsem tichá holka z Havraspáru, která to umí s bylinkami i lektvary a občas předvede fakt divnou pozici, protože cvičí jógu.

„Cože?!“ Byla má první slova na Adriana hned, co jsem si rozbalil noviny, že si přečtu těch pár palčivých článků. Buď jsem se začetl a nedával pozor, nebo mi to prostě nedávalo smysl, ale vůbec jsem nechápal, proč mluví o sově. „Jak nakupovat sovu?“ Odtušil jsem zmateně a skepticky se podíval na svého společníka. Byl to žert? Myslel to vážně? Jistě, Adriano byl můj spolužák z ročníku, ba co víc, byli jsme v jedné koleji, ale ne, že bych mu zrovna dvakrát rozuměl nebo doposud věnoval pozornost. Většinou jsem se držel s Malfoyem a ten doposud do mého kupéčka nedorazil. Mračil bych se a dělal si s tím hlavu, ale stejně to nejsem schopný prozatím vyřešit. Mohu se zeptat ve škole někoho z vyučujících, zda o něm něco neví, či popřípadě napsat dědovi Malfoyovi, zda o něm nemá informace… což mě přivádí k myšlence, že doufám, že dorazí, jinak nevím, s kým budu na pokoji… [/i]Raději jsem po dořešení soví otázky sklopil zrak k novinám a v rychlosti četl, než budu opět někým nebo něčím vyrušen.

Bylo hodně dobře, že jsem se naučil za své dětství číst hodně rychle, protože by mou pozornost jinak smetla velká voda se jménem Santino. Havraspárský kluk, se kterým jsme měli společné nějaké hodiny, ale že bychom se znali, tak to moc nehrozilo. „Ahoj.“ Pozdravil jsem, aniž bych zvedl pohled od novin, které jsem skládal s plánem je akorát uklidit. Doskládal jsem noviny a založil je do záhybu svého pláště a zadíval se na mladíka, který moc klidu do místního kupéčka nepřinese. „O jaké novině mluvíš?“ Zeptal jsem se nevzrušeně. Upřímně jsem ani moc zvědavý nebyl, ale byl jsem zdvořilý. Beztak mi přišlo, že tuto otázku chce slyšet. Nějak se vracet do normálního studentského života bylo po včerejšku těžší. Přišlo mi, že ať už to bude novinka o čemkoliv, bude to ptákovina. I kdyby se to mělo týkat našich ročníkových zkoušek…

Mezitím k naším dveřím od kupéčka přišel další člověk. U toho jsem si nevybavil ani příjmení, a tak jsem mu jen pokynul na pozdrav. Beztak se hnedle hlásil k Santinimu, takže jsem měl vlastně i klid. A tak jsem na chvíli zaměřil svůj pohled z okna. Stále jsme byli ještě u nástupiště, i když se vlak líně dával do pohybu. S tichým povzdechem jsem oči na chvíli zavřel. Bude pomalu nejlepší zapomenout na to, co se stalo, a zaměřit se na naše studium. Očividně sice nedávná situace se dotkne i nás v Bradavicích, ale z ročníkových zkoušek nás nikdo neomluví…

Když se kupéčkem rozezněl dívčí hlas, zvědavě jsem se po něm podíval. Přede mnou stála nebelvírka. Překvapivě, tu jsem znal i křestním jménem. Byla roztomilá, tichá a především inteligentní. Alespoň tak se mi jevila. Škoda jen, že ten proklatý Adriano musí pořád něco žblebtat. „Ahoj Mei.“ Pozdravil jsem jí se slabým úsměvem. A sledoval její počínání. Upřímně? Chápal jsem její dilema, které jí přinutilo zůstat u dveří. Přece jen aby drobnější asiatka vyhazovala obří kufr nahoru… nebylo nejlepší. Já nechal zaměstnance, aby si ode mě kufry převzali a dali je do úložního vagónu. Ale je pravda, že dost lidí se o své věci bojí… Hold při nejhorším se někdo bude kochat mými spodky. Pomyslel jsem si pobaveně, než jsem opět promluvil. „Chceš s tím pomoci nahoru? I když je lepší příště kufry předat zaměstnancům expresu, ať je dají do úložného vagónu, beztak si kufry přebírají v Bradavicích opět zaměstnanci a my se jako vždy s nimi opět uvidíme až v našich ložnicích.“ Dodal jsem mírnou radu ke své nabídce. Přece jen obcházet pořád Mein kufr, když se budeme chtít probojovat skrz dveře, bude náročné.

A o pár okamžiků znovu se opět otevřely dveře. Tentokrát se v nich nacházela opět dívka. Její jméno jsem si ale nevybavil, ale věděl jsem, že v lektvarech byla docela dobrá. Jako jedna z mála. Nicméně doposud jsem se s ní neseznámil. Nevypadalo to, že by příliš vyhledávala společnost a já také nepatřil mezi hlasité jedince, co se musí nasrat všude a vnucovat se. Takže jsem přirozeně o ní moc netušil. Na její otázku jsem pouze ukázal rukou na volná místa. Takže něco jako tiché pozvání? Možná, snad to tak vezme. A i kdyby ne… bylo tu dost ochotných lidí, co jí vybídne. No a poté, když už jsem si myslel, že víc lidí se nás sem prostě už nevejde, přišla do dveří ještě jedna zrzavá kštice. Nebelvírka. To bylo jediné mé poznání. Zrzavé kštice jen výjimečně bývají i v jiných kolejích. Že by byl kouzelný klobouk úchylák na zrzky a tak si dělal jejich výstavu v Nebelvíru?

Parta sa rozrastá

Kupéčko

Kupé č. 47

„Jo tak…beztak jsi musel nejprve napsat objednávku a poslat peníze.“ Namítl jsem na Adrianovo pobavení. Popravdě jsem netušil, co mu na tom přijde divné. Byl to poměrně spolehlivý způsob nákupu, když člověk byl lenivý si někam dojít. Přece jen i Denního věštce roznášely sovy a pak záleželo s danými plátky, jak se člověk domluvil na platbě.

A když naší společnost rozšířil ještě Dominik, nemohl jsem tušit, že jeho pár slov v mém srdci způsobí takové pozdvižení. Co je s Malfoyem?! Chtěl jsem na něj zahartusit, když jsem se probral z ohromení, ale to už byla jeho pozornost stržena Jackem a já tak nedostal příležitost. Musel jsem se uklidňovat a dávat do kupy. Musel jsem se držet plánu. Později se optám školního personálu nebo napíšu dědečkovi. Jen doufám, že je bratránek v pořádku. Nebo alespoň jen mírně pocuchaný a ležící u Munga.

Když jsem se začal věnovat Mei, mé oči již nebyly šokované a po předchozích myšlenkách nebylo ani ponětí. Na tváři jsem měl svou obvyklou neutrální masku, i když díky Mei se slabým náznakem úsměvu. „Jistě. Nic to není.“ Pronesl jsem, když už jsem se zvedal, abych Mei pomohl. Byl to nezvyk, po dlouhé době tahat zas něco těžkého. Kouzla dokázala lecos zjednodušit, třeba i zvedání těžkých břemen. Kvůli drncání vlaku jsem se chvilku s kufrem nad hlavou nebezpečně kejklal, než jsem konečně jeho vzdálenější část vyhoupl na polici. „Huuuf.“ Vydechl jsem, když jsem kufr bezpečně umístil nad dívčí hlavu a zajistil, aby nespadl. „Teda… bez těch kouzel je to pěkná tíha.“ Odfrkl jsem si úlevně s kyselým úšklebkem. Načež jsem si prohrábl vlasy. „Mno, padat by to nemělo.“ Dodal jsem k Mei, než jsem začal reagovat na informaci o převlékání. „Jo, to budeme muset, ale proto jsem tuto problematiku vyřešil zvětšovacím kouzlem ve svých kapsách.“ Zazubil jsem se. Ano, do mého cestovního pláště (a do kapes na vnitřní straně hábitu) se vešlo ledasco. Člověk neznalý kouzel by se až divil. „Možná bys to v Bradavicích mohla prubnout. Zvětšovací kouzlo a kouzlo, co zlehčí těžká břemena. Je to užitečné.“ Mrkl jsem na dívku. Co už jsem neprozrazoval, bylo, že s tímto opatřením mi musel pomáhat Derek, ale… to přece nebylo otázkou naší diskuze. Chce to cvik a není to lehké (alespoň pro mě ne), nicméně nic není zadarmo.

Pak už jsem se vrátil na své místo a v mlčení naslouchal ostatním, zatímco jsem čas od času po nich hodil očkem nebo koukal z okna. Nemyslel jsem na nic konkrétního, ale i tak jsem se občas nachytal, že jsem myšlenkami zpět u Mathiase, nebo incidentu na Příčné, nebo u otcova varování, nebo o zkoušek a problematického přeměňování. Těžce jsem si povzdechl, když jsem si opřel čelo o chladivé sklo. Mrzuté myšlenky.

Z celé této ubíjející situace mě ale vytrhl známý hlas. „Dobré odpoledne, pane profesore.“ Profesor Crowley! Co tu dělal? Neměl být s profesorským sborem? Proč tu je profesor, co vyučuje obranu proti černé magii? „Já, pane profesore.“ Přiznal jsem po chvíli váhaní. Protože mi v mysli vytanulo otcovo varování. Neudělal jsem loni žádný průšvih, který by si pan Crowley pamatoval, ne? Tak proč ta osobní audience? Po chvíli jsem již v rukách držel dopis a zíral na něj jako tele na nová vrata. „Uhmm… děkuji, pane.“ Dostal jsem ze sebe, abych si to s profesorem nerozházel více, než už jsem to pochroumané měl. "Sakra!!" Ani jsem si neuvědomil, že by mi něco uniklo přes rty. Proč jsem měl nyní hlavu tak dutou?! Co jsme to loni s Malfoyem prováděli?! Měl jsem za to, že u těch drobných prohřešků nás nikdo neviděl ani nechytil, tak proč tu byl dopis od ředitele školy?! Pan Crowley zmizel jak pára nad hrncem… nebo alespoň tak dlouho mi trvalo, než jsem od toho nepříjemného dopisu vzhlédl, abych zjistil, že už je pryč.

Opět jsem si tiše povzdechl. Dopis o vyloučení z Bradavic by si nenechali až na cestu vlakem do školy, ne? Doufal jsem v to, když už jsem se ho jal rozbalit, abych to měl rychle za sebou. Snad tam bude jen napomenutí ředitele nebo tak něco…

Znovu jsem na ten kus pergamenu zíral jak tele na nová vrata. Pro jistotu jsem si ho přečetl rovnou třikrát. „To nemyslí vážně...“ Pronesl jsem nevěřícně se skeptickým pohledem. Považoval bych to za žert, kdyby mi to nedonesl sám profesor. Takhle jsem se cítil jen nepříjemně, nejistě se slabým ostnem radosti a kyselosti z vědomí, že jsem dostal právě o práci navíc. Těžko říci, jak jsem se měl cítit. Možná bych měl být hrdý, protože jsem tušil, že mí rodiče hrdí rozhodně budou, ale… nikdy jsem se nezajímal… nikdy jsem se nesnažil… tak proč já?

Kupé 47

Ještě jsem ani nebyla uvnitř kupé, když se objevila jiná dívka, zrzka, za mými zády a nejspíš také toužila vstoupit. A tak nějak mě popostrčila dovnitř a sama tam nakonec vpadla též. Můj výraz jasně dával najevo, že její jednání mi je protivné, ale nahlas jsem nic neřekla.
To už mě ale bělovlasý student vyzval mlčky k sezení. Kývla jsem a zaujala místo vedle mladé Asiatky. Kufr jsem s lehkým vypětím sil vytáhla nahoru na polici a přepravku s kočkou jsem si dala na klín.

To už se ozval Dominik, můj spolužák. Krátce jsem se usmála: „Díky, bylo to fajn,“ zalhala jsem celkem obratně. Tuhle lež jsem měla dobře nacvičenou. „A ty?“ s opravdovým zájmem jsem lehce naklonila hlavu. Ovšem nebyla jsem si jistá, zda odpoví. Měl tu svou zábavu... A tak jsem po chvíli svou pozornost obrátila ke Coco, abych zkontrolovala, zda cestu snáší dobře.

Náš klid narušil další cestující. Toto je ale profesor... Trochu vyjukaně jsem se podívala z muže na Regula. A jo, Regulus, jak jsem mohla to divné jméno zapomenout. A navíc Lestrange... I Regulus se zdál překvapený. A po odchodu profesora i šokovaný, když si list přečetl. Po očku jsem ho sledovala, ale pak mi to nedalo. „Jsi v pořádku?“ Měla jsem opravdu obavy.

Pri kodrcaní vlaku

Tiše jsem se zasmál. Vděčná a usměvavá Mei byla roztomilá. „Nemusíš děkovat.“ Pronesl jsem tiše ale se sebeuspokojením. „Nabudúce je skvělý nápad.“ Souhlasil jsem s dívkou a byl tak nějak spokojen s vývojem situace. Snad jsem při tom ale nezpůsobil mírnou distorzi, když jsem se tak hezky ještě před chvílí míhal Ethel s kufrem nad hlavou. Tišší dívky jsem měl rád. A Mei mimo jiné patřila i mezi ty s dobrým vychováním, jak jsem stihl vypozorovat. Navíc byla hezká a zvláštní. Její menší postava byla roztomilá. Možná by se i matce líbila, kdyby měla čistokrevný původ. Ne, určitě by byla dokonalá, kdyby patřila k čistokrevným kouzelníkům, ale o její m původu jsem nic nevěděl a doma o ní nemluvil. Tiše jsem si povzdechl, když jsem si sedal na místo. Kdyby tu byl Mathias, dobíral by si mě. A já bych rudl. Troll jeden!! Proč tu nesedí?!

Poslední příchozí do naší společnosti byl snad ze všech nejuštěbetanější. Hned měl plno otázek, ale ty já už dávno nevnímal. Možná jsem spoléhal na Adriana, že si s dívkou potyká. Vypadal, že je velice společenský a já? Já se s ní nechtěl vybavovat. Na můj vkus byla příliš… ubreptaná na to, aby její zájem byl skutečný. A já měl svých myšlenek zatím dost, stejně jako postřehů. Každý se raději vyhýbal otázce na Příčnou či o tom, co se tam stalo. Vím, že jsem tam zahlédl pár známých tváří, ale… ptát jsem se nehodlal. Nebyl jsem tam. Nic mi do toho není, až na Dominikova slova o Mathiasovi Malfoyovi, po kterém jakoby se slehla zem. Ve spáncích mi tepalo. Zlaté chladivé sklo.

Když jsem skončil s dopisem v rukou, byl jsem jako omámený. Netušil jsem, jak reagovat na obsah, který v něm stál. Z mého vyjevení mě probrala až Ethel. „Uhmm… jo… myslím, že jo.“ Pronesl jsem chvatně a ještě zatřepal hlavou, abych si ji pročistil. „Na chvíli otevřu okno.“ Zamumlal jsem mírně omluvně a chvatně vstal, abych tak učinil. Vlasy se mi rozfoukaly do prostoru, ale čerstvý vzduch byl osvěžující, a jak byl chladný, tak mě i pořádně nakopl. Alespoň jsem se mohl otočit a pousmát se na Mei, abych jí uklidnil. „Pravděpodobně dobré… i když jak se to vezme.“ Přiznal jsem rozpačitě a podal Ethel dopis, ať si ho přečte jako první. Přece jen měla první starost… A já tak získal trošku času, než jsem pokračoval.

Zobrazit SPOILER

„Nevím, jestli se o takových věcech žertuje, ale asi to myslí vážně, když to doručil profesor, že?“ Otázal jsem se ještě dívky trochu v rozpacích. Pochyboval jsem o tom. Pochyboval jsem o správnosti jejich rozhodnutí. Možná proto, že jsem se cítil vinen, ale do osobních pocitů, vědomí a svědomí druhý člověk nevidí. „Myslím tedy, nemůže se žertovat o přijetí někoho mezi Prefekty ne?“ Objasnil jsem hnedle pro ostatní, ale ne, že bych z toho měl radost. Spíš mě to trápilo. Čekal jsem na jejich potvrzení. Jedna má část si nechtěla dávat příliš velké naděje. Samozřejmě, že z něčeho takového bych měl ohromnou radost!! Znamenalo by to sice povinnosti, ale i to mělo jisté výhody, jako bylo třeba oprávnění ke vstupu do Koupelny prefektů v pátém patře ve čtvrtých dveřích vlevo od sochy Borise Bezradného. A že o té kolovalo zvěstí… Ale já pochyboval. Pochyboval jsem, protože jsem věděl, co jsem s Malfoyem prováděl. Věděl jsem, že nějaké věci by mohly být brány za „podvod“ (via jisté mé schopnosti) a věděl jsem, že jsem o tento post nikdy neusiloval. Jak se asi budou cítit ostatní, kteří se dřeli právě za touto pozicí? Opět jsem si povzdechl a nechal si vítr hnát vlasy do tváře. Zatím jsem stále zůstával stát u okna. Je vůbec správné radovat se z vítězství, pro které jste neudělali vůbec nic?

Predsa len dobré správy

Kupé č. 47

ZÁHADNA DOPISU PROZRAZENA

Prokletý Adriano… proč nyní mlčel?! To se urazil jenom proto, že se s ním Santiago odmítal políbit?! Jistě, to asi nebude hlavní důvod, ale prostě… nechtěl jsem té zrzce odpovídat… jenže teď budu muset, když ten prevít zarytě mlčí. „Jmenuji se Regulus… Toto je Adriano.“ Ukázal jsem na druhého chlapce, vedle kterého vlastně Grace seděla. „Oba jsme ze Zmijozelu a ne, famfrpálu se sportovně nevěnuji.“ Doplnil jsem vše, co toužila dívka slyšet neutrálním hlasem a se stejně nečitelným výrazem ve tváři.

Pak ale přišla ta záležitost s dopisem a já poprvé nejistě koukal po ostatních. Většinou si svou nicneříkající masku udržuji a své pravé pocity nedávám na odiv, ale teď to prostě nešlo a Mathias tu nebyl… Stál jsem u toho otevřeného okna a nechával si chladit týl, zatímco jsem přes rozházené vlasy zachytil Mein pohled. Posunkem brady jsem jí vybídl. Beztak ten dopis už nebyl tajností. Ani nevím, proč z toho tajnosti vůbec dělat…

„Myslíš? Tak to je super.“ Odvětil jsem s úlevou usměvavé Mei. „To budu rád. Beztak si nejsem jistý, kde přesně leží. Nějak jsem se o tyto věci nezajímal.“ Přiznal jsem upřímně. Jako moc možností není. Buď půjdete dopředu k mašině anebo dozadu na konec vlaku, ale pořád doprovod zabrání zbytečnému zdržování.

Takže záhada tajemného dopisu byla vyřešena, ale místo toho přišla hovorná Grace s nečekanou otázkou. Jestli někdo doposud o Příčné mluvil, tak si jen šuškal s blízkým kamarádem, takže ostatní z toho měli prd. Nicméně nyní má úlevná tvář zvážněla a vrátila se do nic vypovídajícího stavu. „Bohužel a nebo bohudík jsem tam v tu dobu nebyl, ale… cos to prve nakousl s Malfoyem?“ Obrátil jsem se na Santiaga a provrtával ho pohledem. Nebyl nijak zlý či výhružný. Spíš zkoumavý a chladný. Byla v něm čistá logika a odhadování, jak moc případná Dominikova slova mohou být lživá.

Nicméně než stihl Dominik zareagovat, otevřely se dveře kupéčka znovu a v nich stál… hmm… dle odznaku primus. „Dobře, děkujeme. Hned tam budeme.“ Odvětil jsem zdvořile staršímu spolužáku, než za sebou zavřel dveře. Ještě jednou jsem se podíval na Dominika a dával mu prostor. Co to chtěl prve říci?! Pak jsem ale chtě nechtě musel odvrátit pohled… přece jen nás primus popoháněl. A tak jsem se zvedl a z kapsy svého cestovního pláště začal vyndávat složenou uniformu. Postupně jsem ze sebe sundal horní svršky. Nijak jsem se před nikým nerozpakoval… měli jsme si pospíšit. Má hruď byla štíhlá, ale osvalněná, bledá… moc jsem opalování nefandil. Krátce na to jí zahalila školní košile, vesta, kravata… Kalhoty jsem naštěstí měnit nemusel. Byly černé a tak vhodné i mezi lidi. A má obuv požadavky školy splňovala, takže jsem byl vlastně připraven. „Dej vědět, až budeš chtít vyrazit.“ Dodal jsem k Mei, když jsem zavíral okno a sedal si zpět na lavici.

Najlepší čas na prefektstvo

Krátce jsem se usmála na Dominika. Obyčejné! To bych tak brala... Obyčejné letní dny. Mé prázdniny byly všechno, jen ne obyčejné. Škoda, že nejde zůstat v Bradavicicíh i přes léto...
Svou pozornost jsem plně obrátila na Regula. I Mei měla stejný dotaz jako já, ovšem Regulus se zdál velmi roztěkaný. Jen jsem naklonila hlavu k rameni, ale mlčela jsem a čekala, až najde zpět svůj klid. Když mi pak předal list, který obdržel, lehce překvapeně jsem zamrkala. Takovou vstřícnost a důvěru...? To bych nečekala. Ovšem s jemným úsměvem jsem list přijala a začetla se do něj i společně s Mei.

Jakmile jsem dočetla, překvapením jsem pootevřela ústa a nakonec jsem jen vydechla: „Páni, gratuluji. Tohle nebude vtip.“ Mé překvapení přešlo opět do jemného úsměvu. „A máš radost? Tedy... Je to práce a zodpovědnost, ale i čest.“ Sama nevím, co bych si počala. Je to opravdu zodpovědnost a přijala bych ji vážně, ale na druhou stranu si myslím, že jediné, co by mě dostalo do pozice prefekta, je jméno mé rodiny. Nic víc. Nikdy jsem nebyla vůdčí typ.
„Tak ty taky?“ uculila jsem se na Mei. „Gratuluji také.“ A možná i závidím...? Ale ne, to ne. Jistá jsem si ovšem nebyla.

To už mezitím Grace změnila téma a nejspíš tím mířila na celé kupé. I já k ní otočila svou tvář, ovšem mlčela jsem. I kdybych mohla cokoliv říci, mlčela bych. I když se má rodina oficiálně ke Smrtijedům nehlásila, některé činy úplně svaté nebyly.
Gracinu otázku narušil příchod dalšího neznámého, tentokrát primuse podle výšivky na hábitu. Znala jsem ho od vidění, byl ze Zmijozelu. Ale to jen díky sestře, která tam chodila též a byla kapitánkou jejich famfrpálového družstva.

Když mladík odešel, Regulus se začal zařizovat podle jeho příkazů, jakmile odpověděl zvídavé Grace. Krátce jsem na něj pohlédla, ale zrovna se převlékal. Lehce jsem zčervenala a rychle sklopila oči. Po průzkumu podlahy jsem pokračovala velmi nenápadně pohledem až do uličky, kde se bohužel nerýsovala žádná další neočekávaná návštěva.
A tak jsem jen mlčky uhnula koleny, aby štíhlounká Mei mohla projít a také se převléknout. Když odešla, přitiskla jsem se zády k sedačce a chvíli přemýšlela o tom, zda bych s ošuntělou koženkou mohla splynout.

Až po chvíli mi došlo, že Regulův dopis jsem stále svírala v dlani. „Ach, promiň, úplně jsem zapomněla, že jsem ti ho nevrátila...,“ znovu jsem lehounce zčervenala, když jsem se na něj opět podívala, nyní již oblečeného. Pergamen jsem mu spěšně podávala.

Zmatení

Kupé č. 45

Kupé č. 45

Kupé č. 47

Teprve, když jsem Adriana představil, začal trošku vnímat. Prokletý mizera. Nevím, na co tak blbě čučel, ale vnímat mohl. A nevěděl jsem to, protože jsem se spíše soustředil na holky Ethel a Mei, nikoliv na Grace a jejího společníka po pravé ruce, snílka Adriana. V duchu jsem se mračil jak bouřková mračna.

Podíval jsem se na Ethel, která mě oslovila otázkou. "Já... nevím... tak trochu ano, kdo by radost neměl. Na druhou stranu... nic jsem pro to neudělal ani se o post prefekta nesnažil...Prostě jsme s Malfoyem dělali jen to, co nás bavilo... a že bychom byli svatí... Myslím, že to někoho bude pěkně pálit." Příznal jsem otevřeně. "Ale věřím, že naši budou štěstím bez sebe. Je to pocta, dosáhnout na takový post." Objasňoval jsem. Za svůj pohled na věc jsem se nestyděl, i když mě ukazoval v tom horším světle.

Na téma Příčné mezi prvními promluvila Mei a Jaques. A jelikož jsem sám byl napjatý a ostražitý ohledně informací, které ostatní studentni pustí ven, neunikl mi tón chlapeckého hlasu a pohled, kterým zahrnoval Mei. Vypadá to, že se udála v Meině rodině nějaká tragédie. Ale při vzpomínce na obraz, který jsem viděl.. Kupovitá oblaka, ze kterých padal dým, jež se měnil v černokněžníky, kteří začali okamžitě metat kletby po lidech, kterých byla plná ulice... křik, pláč, panika, pár lidí vracelo úder... Atkins a jeho příbuzný... Ne, to, že by tragédie nezasáhla studenty Bradavic, jež měli v ten čas zhruba shánět učebnice, bylo silně nepravděpodobné. Tento rok bude zahalen v černém rubáši a každý se bude snažit vyléčit své jizvy z konce prázdnin.

Se svou vážnou a vyčkávavou tváří jsem si přeměřoval Dominika, který zatím doposud nepromluvil. Zdálo se, že Jaques je hodně upovídaný, a tak zatím veškerý prostor pro diskuzi zabral on. Překvapilo mě ale, že dokonce věděl něco o Malfoyových, i když by možná nemělo... musela tam být spousta studentů. Takže děda o něm bude určitě vědět. Pomyslel jsem si s úlevou, ale i tak informací, které jsem získal, bylo málo. "A pak? Viděl je ještě někdo? Co se s nimi stalo při tom přepadení? Hádám, žes je Jaquesi viděl ještě před tím, než k útoku na Příčnou došlo, že?" Odtušil jsem. Můj hlas byl klidný a možná studený. Nedovoloval jsem své naději i obavám se projevovat. Místo toho jsem analyzoval informace a snažil se jejich střípky poskládat dohromady. Doufal jsem, že jsou oba v pořádku. Na druhou stranu informace o tom nejdůležitějším okamžiku chybí a bůhví, co se dozvím... Když jsem věděl, že byl Mathyas s dědou na Příčné, nemohl jsem si být ani jist, zda dostanu odpověď od dědy, když mu pošlu sovu... Asi se budu muset obrátit na svého otce, ale mohu si být jist, že mi bude ochoten sdělovat špatné zprávy?

Krátce na to, po návštěvě primuse, byl čas se převlékat, moc jsem nečekal a pustil se do toho. I Mei nechtěla déle zdržovat a tak akorát nakousla větu. Tázavě jsem k ní zvedl hlavu, jelikož mi nedocházelo, proč ta odmlka. Akorát jsem jí přistihl, jak mi pohledem klouzá po nahé hrudi. Sklopil jsem hlavu a hledal domnělý flek, který ovšem chyběl. Ne, nic neobvyklého jsem na sobě nezpozoroval. "Jistě." Odvětil jsem jí již s košilí, kterou jsem si přehazoval přes ramena a snažil se nasoukat do rukávů. "Je fakt poznat, že jsi ze Zmijozelu, Regulusi." Vypustil akorát Adriano z úst, když jsem začal zapínat knoflíčky. "Cože?" Otázal jsem se, když jsem k němu zvedl zrak a na chvíli ve své činnosti ustal. "Proč?" Vypadlo ze mě vzápětí. Jo, neuvědomoval jsem si, co způsobuji. Osobně mi bylo trapné stát nahý leda před matkou, což se mi povedlo například dnes ráno, ale jinak jsem se za své tělo nestyděl... Přece jen sluha mě výdal nahého hodně často a na pozornost byl člověk jako já zvyklý. Přece jen jsem patřil mezi vysokou aristokracii. Krátce na to sem již své dooblékání dokončil, a tak jsem své původní svršky složil a uložil do kapsy cestovního pláště, který jsem pak složil a schoval v kapse svého hábitu. Tím pádem jsem měl uklizeno a nemusel již při vystupování z vlaku nic tahat. A jen co jsem se posadil, abych vyčkal na Mei, probrala se Ethel.

"Nic se neděje." Pousmál jsem se slabě, spíš ze zdvořilosti, než že bych se chtěl usmívat. A následně si převzal od ní svůj dopis. Popravdě hlavu jsem měl opět těžkou, plnou myšlenek na dědu Malfoye a Mathyase. Zároveň jsem se snažil rozptylovat myšlenkou na čerstvě nabyté prefektství, ale že by to uklidňovalo, to se říci nedalo. Když se otevřely dveře kupéčka, doufal jsem, že je to už Mei, ale místo ní sem nakráčel chlapec s vozíkem se sladkostmi a nějak se opomněl zíráním na Adriana. Ta chvíle byla vážně dlouhá, a tak jsem si odkašlal. "EHMM... EHMM..." Chtěl nám něco? Tak ať to vyklopí... Mei by se měla každou chvíli vrátit a my pak budeme muset odejít... Jestli tu bude pořád ten vozík překážet, tak se nikam nepohneme... Pomyslel jsem si kysele. Sám jsem na sladkosti chuť neměl. Místo toho jsem vážně jen čekal, až dotyčný odejde a vrátí se Mei, abych se okamžitě zvedl a s tichým "Tak zatím." vyplul pod jejím vedením z kupé a zamířil za svými novými povinnostmi.

Kupé 47

Cesta k prefektom

Kupé č. 45 - > Kupé prefektů

Kupé č. 47

Tiše jsem poslouchala, co se tedy odehrálo na Příčné. I když bych měla mít podobné informace z první roky, rodiče o tom mlčeli. Možná měli své důvody. To neblahé tušení mi rozhodně na náladě nepřidávalo.

V kupé nebylo chvíli klid. Znovu tu byl někdo. Ohlédla jsem se, už trochu otrávená z toho neustálého ruchu. Aha, to je jen vozík s lahůdkami. Kdo by neměl rád čokoládu?
„Dobrý den, prosím, čokoládové žabky,“ velmi mírně jsem se pousmála na mladíka a v kapse vyhledala potřebný obnos galeonů, které jsem mu poté předala. A trocha čokolády určitě neuškodí.

Jakmile jsem obdržela, co jsem chtěla, vytáhla jsem z kufru skicák a tužku a pustil se do malování. Nic určitého, jen krajina, trochu podobná té, co ubíhala za okny, trochu té, co vidím z okna svého pokoje, a trochu smyšlená.

Sraz prefektů?

Na mé další otázky nebylo odpovězeno a já netušil, jak si to přebrat. Zdálo se mi, že Santino ví mnohem víc. Zvláště kvůli tomu, že v prvé řadě na to uvedl téma dřív, než většina ostatních vůbec přišla do kupé. Ale mlčel a já si ho jen podezřívavě měřil. Víc času jsem tomu věnovat nemohl, protože byl čas již jít na ten proklatý sraz prefektů. I Mei mezitím přišla a na její slova jsem jen mlčky přikývl. Svou tvář jsem měl klidnou a nedával na ní své pobouřené, téměř nahněvané emoce, znát. Štvalo mě, že se motám v kruhu a nedokážu z ostatních vědoucích vymámit, co se stalo. Jedinou známkou mého niterního rozpoložení byl tichý povzdech a proklouznutí kolem chlapce s vozíkem bez sebemenšího slova výtky či rozloučením s ostatními. Jen můj ledový, možná nyní až mrazivý, pohled sklouzl po jeho postavě, jako bych ho plánoval rozdrtit jenom proto, že mi překáží v cestě. Popravdě bych si rád svůj hněv vybil na komkoliv, kdybych nebyl aristokrat a neměl v povaze své emoce skrývat.

Možná jsem Mei uváděl do nepříjemných pocitů a proto toužila dusné ovzduší kolem nás rozehnat konverzací. Bohužel má nálada byla na bodu mrazu, a tak jsem jí za zády jen zdvořile zabručel něco ve stylu: „Také doufám.“ a dál konverzaci nerozvíjel. A jen co jsme zavřeli za sebou dveře v prefektském kupé, otevřely se dveře znovu a můj pohled spadl na nevýraznou postavu, kterou jsem si nevybavoval ani v nejmenším. Možná jsem si ho ani nechtěl vybavovat… prostě jsem jen dál živil svůj vztek. Sledoval jsem ho svými modrými kukadly, které působily bystře a ostře. Nicméně to trvalo jen po krátký okamžik, než jsem si sedl na jednu z volných sedaček. Možná jsem působil ještě tišeji, než obvykle. Chtěl jsem již mít tuto proklatou šarádu za sebou, abych mohl z toho proradného Santiniho vymlátit vymámit, co, dopekla, všechno ví o tom blbém Malfoyovi, který se mi za celou dobu vůbec neozval!!! A jak hezky můj hněv vůči Santinim vzrostl, když se před námi objevil i mezi prefekty!!!!!

Svou masku klidu jsem ze sebe nesundával. Ba naopak, její udržování můj hněv pomáhalo rozpalovat čím dál více a při tom jsem si tu hrál divadelní drama. Krátce na to primusové začali řešit docházku. Zprvu mi to bylo úplně ukradené, ale když mělo dojít na mé jméno, tak jsem strnul. „Proč bych měl nahrazovat Mathyase?“ Otázal jsem se prostě bez toho, abych se přihlásil a tak splnil povinnost docházky. Sledoval jsem Edmunda studeným pohledem, který byl všechno ostatní, jen ne lhostejný. Teď, když jsem se navíc dozvěděl, že můj post patřil jemu… Tiskl jsem čelisti silně k sobě, abych se ovládal. „Nestojím o to, mu brát jeho místo.“ Sykl jsem vztekle. A přece jen jsem se neuhlídal a nechal emoce vylézt na povrch. I do očí se vehnaly a mrazivý chlad byl doplněn ještě o neutichající vztek z toho, že jednoduchou záhadu Mathyasovy nepřítomnosti jsem stále nebyl schopen rozluštit. A to jen proto, že ti prevíti kolem to věděli a jen to drželi přede mnou pod pokličkou… To vědomí mě vytáčelo téměř k nepříčetnosti.

Sladkosti!

Prefektské kupé a prichádzajúce chyby

Kupé 45

Kupé č. 45

Kupé 45

Prefektský vagón, pt.2

Nečekal jsem, že mě ten blbec jen tak vyignoruje a Meiina ruka na mém rameni pálila, jako cejch. V životě jsem se nesetkal s takovým kreténem, jakému nyní čelím. Nebo mi to alespon tak přišlo. Celá léta jsem byl schopný hrát divadlo a gentlemana, jak po mě, jako vysoce postaveném aristokratovi bylo žádáno, ale... vše má své meze. I já byl jen teenager a sotva odrostlé dítě. A mou mezí byla právě rodina. Rodina, o které jsem netušil, co se stalo. Rodina, o které kdejaký primusácký a prefektský idiot věděl více, než já!!! Proč?! Protože jsem dodržel slovo, co jsem dal matce a nikam toho osudného dne nešel! Proč?! Protože jsem vždycky byl to vzorné dítě, které naslouchá rodičům a snaží se působit co nejméně potíží, ale tomu... TOMU!!!!... BYL TED KONEC!!!!

Zprvu jsem se jen trošku třásl a mé oči mě štípaly a překypovaly hněvem... ne nebyl to jen hněv. Za ten nadutý postoj jsem kluka před sebou přímo nenáviděl. Čert vem reputaci!!! Čert vem slušné vychování a zdvořilost!!!!! Nikdy jsem tomuto šmejdovi nic neprovedl a nikdy jsem nevystupoval proti řádu... No, ted mi byl nějaký řád a pravidla totálně u prdele.

"Máš pravdu, patří řediteli. A mě patří možnost vás všechny poslat k čertu." Zavrčel jsem, zatímco jsem se Edmudovi postavil čelem a hleděl na něj s opovržením. "O prváky se postarejte sami." Pronesl jsem chladně. "Já očividně, mám práci někde jinde." Odtušil jsem ještě mrazivěji, načež jsem se rozešel z kupé ven a jestli mi stál ten proklatý idiot v cestě, neměl jsem sebemenší problém do něj ramenem vrazit.

Celou dobu, co jsem byl v kupé, jsem držel hlavu hrdě vzhůru a shlížel na toho kluka přede mnou, jako by to byl červ u mých nohou k rozšlapání...k absolutnímu zničení, ale... jen co jsem za sebou zabouchl dveře kupéčka a svyžným krokem ušel zhruba ke čtvrtému oknu, z hrdla se mi vydral tichý vzlyk. "Kruci!!!" Vztekle jsem bouchl pěstí do skla, jako by mi to mohlo pomoci. "K čertu!" Můj hlas zněl hrozně. Znovu jsem se rozešel, možná spíš rozeběhl. Chtěl jsem zmizet od toho proklatého kupéčka co nejdál. "Doháje s vlakem." Samozřejmě, že jsem si připadal jako v kleci. Moc možností, kam zmizet, aby na vás nikdo blbě nečuměl, tu vážně nebylo.

A čo teraz

Vize

Už ne tak roztěkaný

Kupé číslo 47

Vyrazil jsem z vagonu do jiného a nevěnoval pozornost druhákům ani nikomu jinému. Stěží jsem potlačoval slzy vzteku a marnosti, když jsem vpadl do vagonu se zavazadly. Pravděpodobně vstup byl snazší proto, že si leckdo mohl zapomenout plášt v kufru, i když to nebyl můj případ. „Zatraceně!“ Zamumlal jsem si pod vousy. Měl jsem vztek, ale na koho přesně? Na toho idiota v prefektském kupé? Nebo na otce s matkou, že vše přede mnou tutlají? Nebo snad sám na sebe, že sebou tak snadno nechávám manipulovat? Nebo na Mei, protože… protože…

Něco bylo špatně... Proč se ta zem přibližuje? Vystřelil jsem ještě ruku, abych se rychle zachytil, ale na to bylo již pozdě. Jestliže nejbližší zavazadla nebyla řádně zajištěná, tak jsem je pravděpodobně spíše na sebe převrhl, než cokoliv jiného, ale zrovna tento fakt už mě v tu dobu netrápil. Černota, která se mi objevila před očima se rozplynula a já stál na nádvoří v Bradavicích. Zmateně jsem se chvíli rozhlížel. Ne, že by černota úplně zmizela, jen byla o něco světlejší, zatímco na nebi svítily hvězdy. Vypadalo to na poklidnou noc, než ticho rozřízl skřehotavý kravál. Že by poplach?! Nikdy jsem ho na vlastní uši neslyšel, ale to neznamenalo, že bych ho nepoznal. Byl to příšerný zvuk, který nevěstil nic dobrého. Otočil jsem se k bráně a sledoval jsem, jak se pomalu otevírá a jak vpouští tři ženské postavy. Ta, jež mě upoutala nejvíce, mi naháněla hrůzu snad největší. Kdo to byl? Zlatavé vlasy, černý hábit, bílé znaky na rukávech… nepoznával jsem to odění. Kdyby… kdyby to byl smrtijed, tak by měla hábit celý černý, ale i tak to, že dokázala proniknout do zabezpečených Bradavic bylo… děsivé.

A najednou tu byla opět ta známá mlha, která se vyjasnila v nějaké místnosti. Dle kamenné dlažby jsem odhadoval, že jsem Bradavice neopustil. Jaké bylo ale mé překvapení, když jsem se rozkoukal a viděl na zemi klečet známé tváře. Srdce mi bušilo jako splašené a já jen kulil oči. „Mei! Adriano!“ Vyjekl jsem poplašeně a natáhl k nim ruku, jako bych je chtěl chytit a prchnout i s nimi bůhví kam, ale… tohle nebyla skutečnost. Byla to hotová noční můra!!

Ne, nebyla… na to přišla až příliš nečekaně. Ač jsem chtěl dělat cokoliv jiného, stáhl jsem ruku a snažil se v klidu sledovat další vývoj situace. Tady… tady jsem byl jen pozorovatel. Němý, neviditelný pozorovatel věcí budoucích. „Ne, prosím.“ Mei akorát začala prosit o co? Stočil jsem zrak směrem, kterým spolužáci prosebně i vystrašeně hleděli. Kdo to je? Nedokázal jsem mu pohlédnout do tváře. Na to jsem stál ve velmi špatném úhlu. Něco mi říkalo, že ta osoba je nám všem známá (alespoň v této vizi), možná dokonce profesor. „Tohle nemusíte dělat.“ Chtěl jsem se rozejít. Musím zjistit, kdo to je! Musím ho zastavit! Toto je špatně! Celé tohle všechno je moc špatné!! „Avada kedavra!“ "NE! NE! Ještě neeee!!!" Řval jsem, ale jako by to mělo mít nějaký efekt. Zkreslený hlas byl jasnou známkou toho, že jsem svou příležitost promarnil. Zelené světlo mě oslnilo a pak… pak byl konec.

S výkřikem jsem se posadil. Kde to… Jo zavazadla… Košile se na mě lepila, jak jsem byl zpocený. Zprudka jsem dýchal. Mei! Adriano! Musím to nahlá-… Ne, nemohu. Nikdo by mi nevěřil a ten pocit… ten člověk byl profesor? Pomalu jsem se opřel a chvíli jen zíral na své chvějící se ruce. Ještě nikdy se mi nestalo, že by se vize nenaplnila, pokud neodrážela minulost. A jelikož jsme všichni naživu musel to být odraz budoucnosti. Kolik mám času? Rok? Dva? S letoškem nanejvýš tři, ale… co mě děsilo více, nepamatuji si, že bych měl někdy dříve vizi, která by se nestala do jednoho roku. Co mám proboha dělat?! Zabořil jsem tvář do rukou. Ted už jsem slzy zastavit nedokázal. Byl jsem vystrašený? Pořádně! Kdyby tu byl Mathias, tak bych mu o té vizi mohl říci. On věděl o mých schopnostech, ale… on byl pryč… Možná bych to měl říci řediteli? Ne… nebude mi chtít věřit, když to on pečlivě volí profesory a já kromě pochybné vize nemám sebemenší důkaz. Ani si nemohu být stoprocentně jistý, že to byl profesor. A konzultovat to s profesorkou na věštění… to také není vhodný nápad, ani nevím, zda ten zkreslený hlas nemohl patřit ženě… A když to řeknu spolužákům?! Se mi každý vysměje do bláznů. Ne… nemohu… leda… Mei možná bude odpovědí na mé nevyřčené otázky.

Volná zábava?!

Kupé 45

Zatímco jsem se vzpamatovával, cítil jsem, jak vlak začal zpomalovat. Musíme být už v Prasinkách. Pomyslel jsem si sklesle. Ne, že bych očekával, že bych stihl s Mei ve vlaku mluvit v soukromí. Jen to znamenalo, že mou ubulenou tvář uvidí spousta lidí, pokud sebou nehodím a něco s ní neudělám. A tak jsem rychle vypadl ze zavazadlového oddělení, abych došel na nejbližší toalety, než se to na chodbě začne hemžit studenty.

Ledová voda mi přišla značně k duhu. Trošku jsem nabyl i na sebejistotě, přestože jsem nedokázal lautr nic vyřešit a ba právě naopak se propadal jen do větších a větších průšvihů. A když na chodbě vagonu zazněl hlahol, vmísil jsem se mezi jeho tvůrce. Přece jen jsem netoužil ve vlaku zaspat dobu a ocitnout se opět v Londýně. I když… mohl bych díky tomu utéci od všeho toho temného, co se nad Bradavicemi stahuje. Ale já nebyl zbabělec, i přes to, že mi ta myšlenka přišla lákavá. Navíc Bradavice byly mým druhým domovem, plné vzpomínek na Mathiase a naše dobrodružství. Konečně mě mé kroky vedly po dlažbě nádraží. Dnes jsem prvně nedokázal vnímat jeho živoucnost a ne, že bych postřehl ostatní lidi z kupé č. 47, jestliže jsem kolem nich prošel.

Ti v tom případě mohli vidět mou tvář celou mokrou od vody, ano, neutřel jsem ji. To stuzení bylo příjemné. Svým způsobem konejšilo a zároveň jitřilo mé smysly. Nehleděl jsem hrdě vzhůru, ale naopak k zemi. Má tvář byla vážná, možná až ustaraná a sem tam po ní přelétl temný stín, jak mi myšlenky vířily v kruhu a já s tím nebyl schopen nic udělat. Z tohoto stavu mě vytrhla ale čísi ruka.

Zprvu jsem sebou poplašeně cukl, poté jsem jen zaskočeně zíral na profesora. „Uhm…Dobrý večer.“ Pípl jsem. Nějak mi zprvu nedocházelo, proč by mě mohl chtít pan ředitel vidět. Úplně jsem zapomněl na svůj výstup v prefektském kupé. To až nyní, když jsem pod profesorovým zrakem bledl. Mlčky jsem poslušně přikývl, a zatímco jsem těžce polykal, bylo tu to známé: Prásk!

Když jsme se ocitli na „druhé straně“ chvíli jsem lapal po dechu. Ne, že by mi bylo vysloveně zle. Přece jen letaxová sít je obdobný druh přenášení. Nicméně důvod, proč jsem zaostával byl jiný… realita se k nedávné vizi hlásila až příliš silně. Ty ženy… nejprve musely překonat tuto bránu… S pohledem na pootevřená vrata mi srdce na moment vynechalo. Měly s tím vůbec nějaký problém?! Jestli byla v ten čas stejně otevřená jako nyní…

Opět mě z úvah vytrhl až profesorův hlas. Chvatně jsem ho doběhl. „Omlouvám se.“ Pronesl jsem tiše a dále se snažil již nezdržovat a udržoval jsem s profesorem tempo. Jestli byla i tenkrát pootevřená a u ní dva lidé jako dnes, znamenalo to, že byli ti muži mrtví? Neuměl jsem na tu otázku odpovědět. A co hůř, nemohl jsem jí vystrnadit z mysli. Strašila tam jako Protiva v Bradavicích.

Netrvalo dlouho a pomalu jsme se blížili k nádvoří. Překvapivě tam už na nás někdo čekal… postarší žena, jíž její úsměv dělal znatelně mladší. „Dobrý večer.“ Pozdravil jsem zdvořile, i když jsem si nebyl zcela jist tím, kdo před námi stojí, a chvíli na to jsem již sledoval, jak můj dosavadní doprovod odchází.

Pochopil jsem, že její otázka byla řečnická, a tak jsem jen mlčky přikývl a zařadil se po jejím boku. Zprvu jsem konstatování postarší dámy o počasí bral jen o jakési zběžné konstatování stavu, jež nastane zhruba přes noc, ale nečekal jsem, že začne pršet jen co se schováme pod střechu. Překvapeně jsem hleděl na déšť ze svého suchého úkrytu, než jsem nenápadně po očku začal pokukovat po asistentce ředitele. „Nečekal bych, že začne pršet tak brzo.“ Vydechl jsem tiše, než jsem si to plně uvědomil a zase umlkl.

Byl jsem nervózní. Uvědomoval jsem si své prohřešky, ale i tak bych je zopakoval. Nelitoval jsem jich, i když jsem si nepředstavoval, že hned jak vystoupím z vlaku, tak budu pozvaný na kobereček k řediteli. Ještě více mě znervózňoval fakt, že byla asistentka toliko usměvavá, jako by se nic nedělo. Jako by vše bylo v nejlepším pořádku, o čemž jsme oba věděli, že není. Po zbytek cesty jsem radši setrvával v mlčení. Bylo to dle mého to nejlepší, co jsem dnes mohl udělat.

Jelikož jsme procházeli vstupní halou a stále zde nebyla ani noha, předpokládal jsem, že studenti jsou stále někde poblíž nádraží… Takhle mrtvé Bradavice jsem ještě nikdy nezažil. Téměř to vypadalo, jako by se nade mnou tyčily s temnou výhružkou… jakoby zatajovaly dech, než se rozkřičí z plných plic. Ta ozvěna kroků po kamenné dlažbě tomu efektu mnoho neubírala.

Chvíli na to jsme již stáli před Orlem, který se začal točit a stoupat někam na vrchol. „Pan ředitel Vám jistě na vše odpoví.“ Její slova mě překvapila. Očekával jsem, že já tu nebudu ten, co bude klást otázky, ale než jsem mohl hloupě začít něco blekotat, raději jsem chvatně vyrazil po schodech, jako by mi za patami hořelo. Srdce mi bušilo, ale ne tak jako ve vagonu mezi kufry, toto nebyl strach. Že by… že by to byla naděje?

Před dveřmi jsem na chvíli zastavil. Snad abych se vydýchal. Nechtěl jsem působit uhnaně, ale to byla jen má vlastní výmluva. Váhal jsem, což jsem nemohl nekonečně protahovat. Nakonec jsem musel i tak zvednout to klepadlo a zaklepat.

„Dále,“ Na toto vybídnutí jsem vstoupil. Možná bych se měl více věnovat majiteli toho hlasu, ale místo toho jsem žasl nad tou galerií obrazů v pozlacených rámech. Ta místnost byla opravdu vysoká. Člověk si tu připadal maličký. A koho by navíc neupoutal obraz samotného Albuse Brumbála?! Pak jsem si ale opět uvědomil, kde to stojím, a hlavně před kým. „Dobrý večer, omlouvám se za vyrušení.“ Můj hlas se mírně chvěl, ale snažil jsem se to co nejvíce zamaskovat. Na koberečku jsem byl prvně. A hlavně, že po mě otec chtěl, ať nedělám průsery. Prolétlo mi spontánně myslí, když můj pohled konečně padl na ředitele školy. Až doteď jsem na ten fakt ani nepomyslel. Samotný ředitel byl hodně mladý, ale i tak se kolem něj vznášel silný opar uznávané autority. Těžce jsem polkl. Proč se i on usmíval? Mátlo mě to. Dávalo mi to planou naději, jako bych nic neprovedl, což byl jasný klam.

„Děkuji.“ Pípl jsem tiše, zatímco jsem si sedal naproti panu řediteli a snažil se myslet na slušné vychování, které do mě naši vtloukali. Sedět rovně, nekřížit nohy, hlavu držet zpříma, nehrbit se. Snažil se mě rozhodit? Jaká byla cesta? Je to tak prostá otázka a přesto mi dnes přišla tolik ošemetná… „Nemohu říci, že patřila mezi mé nejlepší.“ Přiznal jsem po chvíli mlčení upřímně.

Sledoval jsem ředitele. Byl jsem napjatý. Těžko říci, jak velké následky bude mít mé chování, ale něco ve výrazu ředitele mě nechávalo na vážkách. Jako bych tu doopravdy nebyl jen kvůli svému prohřešku… jako by ta divná slova o zodpovězení otázek byla myšlena vážně a za nimi nic špatného být nemělo, čemuž se v mé situaci jen těžko věří. Tak jako tak ve mně sílil neklid.

Pohledem jsem sklouzl na Denního věštce a srdce na okamžik vynechalo pár úderů. Chvatně jsem opět vzhlédl k řediteli. „Uhmm… já… trochu Vám nerozumím.“ Přiznal jsem váhavě. „Také si nemyslím, že je vše shoda náhod, ale naznačujete snad, že ti útočníci nejsou Smrtijedi? A co s tím vším má společného škola v Americe?“ Nebyl jsem vystrašený. Vlastně můj hlas byl hodně klidný. Ba co víc, zdálo se mi, že se mohu zeptat otevřeně…

Otázkou bylo, co vše ale doopravdy mohu ukázat ze svých myšlenek? Myslím si, že za útokem na Mudly Smrtijedi doopravdy nestojí, neměli by z toho žádný užitek, ale kdo to tedy byl? U otázky útoku na Příčnou jsem ale pochyboval, že by to byl někdo jiný. Údajně tam zemřel starý pan Atkins, který byl tak často v novinách kvůli svým hláškám o Smrtijedech a vzestupu Pána Zla. Možná poslední žijící svědek jeho konání. Důvod pro jeho umlčení bych chápal… pokud ovšem tento tah neměl zamaskovat fakt, že za všemi těmi útoky je někdo jiný, a jen odvracel pozornost na neexistujícího nepřítele…

Ale pořád jsem nerozuměl tomu, co mohl ředitel myslet tím, že by s tím vším měla mít i něco společného Americká škola… A myšlenkám na Mathiase? Zatím jsem se vyhýbal jak čert kříži. Vděčně jsem se chytil na udičku zdánlivě jiného tématu nastrčenou ředitelem školy.

Pracovna ředitele, pt.3

Vypadalo to, že ani ředitel mi doposud nehodlal objasňovat všechno, ba co víc, odlákal mou pozornost od skutečného problému, který by se mě měl týkat, tedy rodiny. Když to nakonec přišlo, bylo to jako rána z čistého nebe. Ztuhl jsem na své židli a jen mlčky blednul. Cítil jsem, že se mé ruce chvějí, ale neopovažoval jsem se na ně pohlédnout, byt by odvrácení pohledu od ředitelovy tváře pravděpodobně spustilo mé slzy.

Zprvu jsem mlčel a jen němě zíral. Věděl jsem, že bych měl něco říci, ale… má mysl byla prázdná. Jako bych tápal v mlze, zatímco jsem slyšel hlasité údery bubnů svého srdce. Až po chvíli jsem se zmohl alespoň na šepot, kdy už jsem nevydržel pohled na ředitele a místo toho upínal svou pozornost na starý masivní stůl. „A…děda?“ Brada se mi chvěla, ale i tak jsem se přiměl ústa zavřít tak, aby z nich nevycházely žádné zvuky. Ne teď, ne před ředitelem! Musím vydržet pohromadě! „P-prý byli spolu…“ pronesl jsem ještě tišeji.

Zbylá slova pro mě byla už jen jakousi tupou ozvěnou. Ne, že by mi zrovna po těch zprávách přicházely na mysl „zbytečné“ vize s ženskou v plášti, vraždícím učitelem či skutečnost, že o mé prefektské působnosti se zde nemluvilo. Jediné, za co jsem mohl být rád byl fakt, že jsem byl z dnešní hostiny omluven.

Svědkem smrti

Nezvěstný... ta slova mi rezonovala hlavě a já netušil, jak je strávit. Proč by ho kdo proboha unášel?! Bych si myslel, kdyby nešlo zrovna o naší rodinu. Mohly za tím být peníze, mocichtivost či jen odraz naší temné rodinné minulosti... Měl bych mít možná radost. Byla tu stále naděje, ale pořád jsem se cítil nelehce. To, že dědu nikdo nenašel, jeho smrt nevylučuje, ale kdo by se chtěl tahat s mrtvolou? V těchto šílených časech... co když děda něco věděl a budou se ho pokoušet mučit?.... Ne, potřebuji přestat myslet. Povzdechl jsem si a na chvíli zaklonil hlavu, jen abych zastavil štípající slzy v koutku očí. Ještě chvíli musím setrvat, než si dovolím se rozpadnout na malé kousky.

Po chvíli zápasení s vlastními emocemi jsem se opět zadíval na ředitele školy. "Děkuji." Můj hlas byl hodně tichý, ale i tak jsem si moc dobře uvědomoval, že ředitel tím poslem špatných zpráv být nemusel a já tak mohl neustále setrvávat v bortící se nevědomosti. Pak mě ale pan Greene překvapil další otázkou. "Ne... ne...já..." Vyhrkl jsem, než jsem umlkl. Kdybych se nesnažil okamžitě bránit, možná by se mé rozpomenutí maskovalo lépe, ale... v této nelehké situaci. "Já... měl jsem zvláštní sen." Přiznal jsem po chvíli váhavě. Stále jsem si byl jist, že nemohu prozradit úplně vše, ale... když nad tím tak přemýšlím, vypadalo to tak, že aby došlo k úmrtí mých spolužáků, nejprve musí přijít ta žena... Má slova nahlas zněla tak hloupě, ale měl jsem pocit, že stejně jako otec, může ředitel o mých schopnostech lecos tušit. Nechtěl jsem si ani představovat, jak se mi vysměje za má slova a pošle mě jako blázna do háje. "V - v tom snu..." Hlas se mi trochu chvěl a snažil jsem se v něm potlačovat naléhavost. "...jsem stál na nádvoří a - a nejprve jsem slyšel divný zvuk, který ječel skrz noční temnotu. Pak se otevřela brána... ta, co vede ke školním pozemkům." Pokračoval jsem čím dál více chvatněji. Možná jsem se vážně až příliš obával ředitelova výsměchu a vyhazovu z kanceláře, ale nutil jsem se pokračovat. Alespon do konce první části snu... "Byly tam ženy. Tři ženy. V tamvých pláštích, ale ta prostřední, ta blondýnka měla na rukávech nějaké bílé znaky." Uzavřel jsem nakonec svou řeč a ruce radši schoval do klína. Třásly se mi. O svých snech jsem s nikým nemluvil. Bát se reakce není zločin... "Neměl jsem z ní dobrý pocit." Zamumlal jsem tiše se sklopenou hlavou. Ani nyní jsem neměl nejlepší pocit... Slova: "Přiznej se, uleví se ti." jsou očividnou lží...

Když jsem nakonec zvedl zrak, mohl jsem vidět, jak vážným zrakem na mě ředitel hledí. A nemyslel jsem si, že zrovna pro to, aby zavolal ke Sv. Mungovi, aby si mě okamžitě odvezli. Byl jsem napjatý a mlčky setrvával na místě a doufal, že mladý ředitel brzy promluví. Ticho mě znervoznovalo a ještě více vyvádělo z rovnováhy. Možná proto, že u dospělých si člověk nemohl nikdy být jist, na čem je. S Mathiasem to bylo o dost jednodušší. Byl přece rodina.

Když ředitel konečně promluvil, jeho hlas byl vážný a tíživý. Ne, že by mě zrovna dvakrát uklidnil i přes to, že mě nepovažoval za blázna. Mlčel jsem, nějak mě to všechno připravilo o řeč. Nicméně jsem váhavě přikývl. Nemohu si být zcela jist, ale... myslím, že bych tu ženu poznal. Snad. Pokud ta vize nebyla zkreslená... "Ano, pane." Vydechl jsem na ředitelovo naléhání. Vypadalo to, že ředitel mou výpověd vzal doopravdy smrtelně vážně... To... bylo dobře, ne?

A když mě obcházel sám jsem se postavil, abych si hlavu nevykroutil. "Jistě pane, já... radši už půjdu... nechci zdržovat..." Zamumlal jsem tiše, když jsem vcelku chvatně ustupoval z místnosti. Musel jsem zmizet dřív, než si rozmyslím svá slova... Já... Jak by asi reagoval, kdybych mu prozradil úplně všechno?

Jen co jsem za sebou zavřel dveře, rozeběhl jsem se ze schodů pryč. Srdce mi splašeně bilo jak na poplach. Nevím, co bylo nebezpečnější... nechat se vysmát a nebo nechat si vzlétnout naději a očekávání do výšin? Tak jako tak... i kdybych řediteli řekl celou pravdu, které by věřit absolutně nemusel a která by ho mohla naopak utvrdit v tom mi nenaslouchat, bez důkazů a konkrétního obvynění nezmůže nikdo nic. Ne!! Zabránit té ženě v příchodu je jediná možnost, jak zastavit naplnění celé vize!! Byl jsem si tím jistý.

Hurá k hradu