Bradavické léto...
| autorefresh |
hrálo se Jindy
od: 19. dubna 2018 19:41 do: 20. září 2019 11:27
Dobrodružství vedl(a) Zbyhněv
| |
 | Pro určité postavy |
| |
| A co bylo dál, když je léto, po neby se mraky honili... Příběhy letních sraz, malých či velkých večírků, či jen pohled do toho co dělají studenti o prázdninách, bez uniformy. Jejich zábavy, sny i zášti... |
| |
|  |
| |
| Mračna se stáhují, utíkej kdo můžeš... Velká síň, všichni včetně profesorského sboru Bylo to víc než divné, z volitelných předmětů jste byli propuštěni o něco dříve. Každý z profesorů dostal vzkaz, a nařídil aby jste se přesunuli okamžitě do Velké síně. Na zracích učitelů bylo vidět rozčarování. Když jste se sešli všichni, dveře se zavřeli a místo obvyklé výzodoby vedoucího o boj poháru jste si mohli všimnout pustého nebe na kterém se stahují mraky. O co divnější bylo když někteří profesoři chyběli. Brumbál byl očividně dost unavený a když vstal u svého místa aby začal projev, jako by hledal prázdné místa svých učitelů. Nebyl tam Snape, McGonagalová, ani madam Preetová. I Hagrid na svém místě nebyl a ředitel školy si musel rychle otřít opocené čelo. Uklidněte se prosím! zvolal s hůlkou u krku aby skutečně uklidnil ten šelest. Něteří z vás právě dostali dopis z domova. Ale jen pár studentů. Ticho které nastalo by se dalo krájet. A hlas vašeho ředitele byl moc unavený a zlomený. Někteří z vás právě četou listy od svých blízkých, a asi nechápu jejich sdělení. Vězte však že by jste jej měli poslechnout.. Na chvíli zavřel oči a zavrávoral. Pak se zase schopil a začal mluvit. Jak jste si možná všimli, někdo nám tu schází. Šafář Hagrid, profesoři Snape, McGonoagalová a madam Preetová. znovu se zdíval na jejich místa, obvzláště na místo madam Preetové. Pak smutně sledoval oblohu na storpě síně... To co vidíte nahoře je přesně to, co se děje...Mračna se stahují kolem naší školy. Madam Preetová byla dnes ráno zavražděna v Londýně při nákupu nových semen do skleníků, Minerva McGonagalová jež ji byla doprovodem aby také něco zařídila v Příčné ulici a v bance byla unesena. Profesora Snapa prostě nikdo nemůže najít... napil se z viditelným rozčarováním z poháru a sledoval tváře učitelů. Byl sem odvolán z funkce a všichni profesoři dostali výpověď, nařízení ministerstva kouzel je že se škola musí uzavířt a prošetřit se přísně a bez vyjímek. Bylo vám udělené školní vězení s kterým já nesouhlasím. Několik bývalých studentů, ať odešli sami či byli vyloučeni byli také nalezeni mrtví. Vše ukazuje na to že za jejich umrtími stojí Smrtijedi. Zadívá se před sebe na podlahu velké síně a zavře na chvíli oči... Neříká se to snadno ale co bude dál je nejasné. Na ministerstvu se rozhodli že škola již nadále nesmí vyučovat. A studenti od 4 tého ročníku výšše mají být vyslechnuti.¨ Zvedl ruku aby umlčel šum a vzrušené hlasy.... Jak sem řekl něteří z vás mají nyní v rukou listy. Buďte obezřetní v tom co v nich stojí a jak si to vyložíte. Nicméně všichni studenti do 4 tého ročníku nyní bez podmínek opustí školu. Další ročníky budou muset počkat na vyšetřování. Na chvíli zavrávorá a pak si sedne. Vypadá skutečně velmi unaveně, jako by se vrátil právě z nějákého souboje. Ve chvíli kdy se posadí, rozrazí se dveře a do nich se svým typickým krokem vydá Severus Snape. Vypadá bledě a nese několik obálek. Jeho vždy bedlivý pohled je nyní vcelku mdlý a unavený. Dojde k Brumbálovi a něco mu pošeptá. Když se usadí jen se také začne dívat na prázdná místa svých kolegů. Brumbál se zase zvedne a vydechne. Velmi mě mrzí co se děje. Ale nikdo z nás se nemůže přeci stavět vůli ministerstva. Byť je v sebe jasnějším rozporu se zdravým rozumem. Se studenty nižších ročníků se nyní loučím. A studenti vyšších ročníků se tu sejdou zase v době večeře. To je pro tuto chvíli vše. Prosím ředitele kolejí, prefekty a všechny starší žáky aby pomohli mladším studentům s urychleným odchodem ze školy. V síni zavládlo vzrušení, nicméně naléhavost posledních slov nutila většinu prefektů k tomu aby splnili oč je ředitel žádal... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Drahá dcero, musí se dít něco velmi špatného na ministerstvu. Dostali sme doporučení aby jsme tě ihned stáhli ze školy. Zároveň ale víme že vás ze školy pustit nebudou moci. Budeme rádi když se nám podaří zjistit více. Zatím se drž svých přátel a spolužáků kterým důvěřuješ. Pracujeme na tom aby jsi mohla bez problémů přečkat celou tuto lapálii tak jak je ti milo. Bez okovů jakého si vězení za účelem vyšetřování. Tvý drazí rodiče. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Drahý synu To co se v poslední době děje je velmi znepokojující, Váš ředitel bude zřejmě vyšetřován. Byli bychom rádi aby jsi nás informoval o tom co se vůbec na škole děje. Tvůj dědeček je velmi znepokojen. Na škole už není bezpečno. A je možné že vás ani po jejím uzavření nepustí domů. Musíš být silný. Věř jen těm o kom víš že se jim věřit dá. Máma a táta |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Natanieli Patriku Nielmonde události posledních dní nejsou vůbec přívětivé, z jistých zdrojů vím že vás má čekat jaké si vyšetřování. za každou cennu se musíš dostat z hradu, a nejen ty...zachraň více svých spolužáků, zapomeň na pravidla, už je jen jediné...dostaňte se z hradu za každou cennu. Budu vás očekávat tam kde jsi doma. Earl Patrik Donald Nielmond |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Drahý Patriku, včera jsem byl odvolán ze své funkce, na ministerstvu probíhá zatýkání, zlváštní je že se týká většinou jen těch co jsou u Bistrozorů, nebo kontorolují důležité posty. Dávej na sebe pozor. Slyšel sem že se má uzavřít i vaše škola. Navíc...ty vraždy za poslední dny, většinou to odnesli nečistokrevní. Něco se děje. Něco co nebude jen obyčejná souhra náhod. Otec |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Remusy! Měj se na pozoru, na ministerstvu zatkli všechny Bistorozory, brzy se vydají na školu a budou chtít zatknout i tebe. Nevíme co se děje, začalo to moc rychle. Dostali sme varování. Bývalý bistrozor, Earl Nielmond dědeček jednoho z vašich studentů varoval jen hrstku z nás, nikdo nebral vážně jeho slova před pár měsíci že se něco chystá. Musíte se dostat z hradu. Kdokoliv bude moci musí uprchnout. Ale nyní už bude pozdě. K Bradavicím míří Mozkomoři. Hodně štěstí...tvá Nymphadora |
| |
 | Veľká sieň Takmer bez výrazu civím na profesorský stôl a v hlave sa mi premieľajú slová, ktoré som si práve vypočula. Profesorka Sproutová je...mŕtva? McGonagallová unesená? Pro...Prosím? Hluk okolo mňa sa mi zleje do šumu a vyprchá zo mňa všetka farba. Doslova. Vlasy naberú šedivú farbu, pokožka naberie odtieň porcelánu a telo sa pretransformuje tak, že vyzerám ako anorektička v pokročilom štádiu. Tvár, ktorú som udržiavala posledné týždne rovnakú, sa zmení úplne, ale to je to posledné čo ma teraz ťaží. V hlave mi vyskočí posledný list od rodičov, ktorý som dostala nie tak dávno, a ako som sa čudovala aký vážny a formálny bol. Nezvykli tak písať. Pomaly sa mi to pospája v hlave. Myslela som, že na ministerstve iba niekomu hrablo a chcú odvolať Dumbledora, ale...toľko...mŕtvych? Ďalšie informácie mi dorážajú do hlavy, ale akoby lietali okolo. Vyšetrovanie, doprovod pre mladších žiakov, večera...nič z toho so mnou nehne a len sedím ako zamrznutá na lavici a civím na Dumbledora ako keby sa mi iba sníval, pričom sa začínam mierne chvieť. Reakcia veľmi podobná tej, akú som prežívala keď nám oznámili smrť našej spolužiačky. |
| |
 | Velká Síň Zaraženě poslouchám Brumbála při jeho projevu.Tohle je vážné, myslím tím nedokončit ročník? To promeškám školní ples a tam jsem chtěl na Christinu vybalit opravdu těžký kalibr, ze kterého by se jí samy stáhly kalhotky. Prostě to měl být můj večer a teď k němu nedojde. Možná bych neměl pro příště plánovat tak dopředu? To se mi honilo hlavou, když jsem si otevíral dopis z domova, snad to budou nějaké lepší zprávy. No..podle mého výrazu bylo poznat, že nebyly. Rozhlédl jsem se po našem Havraspárském stolu. "Co má tohle vše znamenat?" Zeptal jsem se sám pro sebe. Budoucnost byla náhle temná. Temnější, než když se na mě onehdy Christina zaškaredila. |
| |
 | Velká síň a špatné zprávy Bylo to rychlé a nečekané. Nikdo z nás nevěděl co se děje, ale zase na druhou stranu vidina toho že odpadá nějáká hodina byla taky dost lákavá. O to horší ale bylo slyšet a také vidět Brumbála v této nelehké hodince když začal informovat studenty o dalším osudu školy.... Co se u všech rohatej zase stalo? Nechápavě sem se díval na prázdná místa u profesorského stolu. Napil sem se vody a začal vstřebávat to vše, lehce sem si promasíroval spánky a sledoval okolí....Nechápavě, smutně a zaraženě...Pak proletěla sova a do rukou mi padl list. Jeho přečtení mi na náladě také moc nepřidalo, po přečtení sem ho jednoduše položil na talíř vzkazem dolů, vytáhl hůlku a spálil ho. Bylo mi těžko, přešla mě chuť k jídlu, přešlo toho víc a jediné co mi znělo v hlavě byla slova ředitele a pak zdělení z listu. Nevěděl sem co mám dělat, nevěděl sem co bude...hlava se mi mohla rozskočit napětím. Můj pohled bloudil po spolužácích z koleje, a když sem viděl Lexí tak mi došlo jak vážně na tom je. Když nás ředitel prozatím propustil, zvedl sem se a pohladil ji po rameni.... Poslední trénink, souhlas kapitánko? zašeptal sem ji u ucha, tak aby pochopila to že s ní potřebuji mluvit někde mimo další lidi.... Ihned po tom sem se vydal z Velké síně přimo k hřišti.... |
| |
| Hlavná sieň--> metlobalové ihrisko Nathaniel Keď zacítim dotyk na ramene, takmer ani nezareagujem. Až na známy hlas sa otočím a prázdny pohľad sa naplní miliónom emócií. Tréning? Kapitánka? Tie veci mi prídu v tomto momente úplne vzdialené. Napriek tomu ale kdesi hlboko v žalúdku pocítim pichnutie zlosti, nevysvetliteľnej ješitnosti, že hoci som kapitánka, nestihla som si odohrať ani jeden jediný zápas. Blbosť v takejto situácii, však? A predsa ma práve táto myšlienka akosi preberie z letargie, hoci sa hneď na to stratí bez významu, pretože v tomto momente naozaj význam nemá. Prehltnem tvoriace sa slzy a až teraz si uvedomím, že sieň okolo mňa sa začína hmýriť a ľudia sa hýbu. Stisne mi srdce a ako pozerám za miznúci Natovým chrbtom, zrazu mám pocit, že nemám dostatok vzduchu. Výlet na metlobalové ihrisko sa javí ako spasenie, a tak vstanem a ako v tranze sa predieram cez študentov von. Ak mi dosť rýchlo neuhnú, neváham použiť ruky na to, aby som ich od seba odsotila, úplne ignorujúc to, že sa to vôbec nehodí a stále zrýchľujem. Profesorka Sproutová mŕtva...McGonagallová nezvestná... Cestou na ihrisko okolo Nathaniela preletím iba ako bežiaca čierno žltá škvrna. nezastavujem, kým nedobehnem do stredu ihriska, kde sa zvalím na zem a prudko predýchavam. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Mimo hlavní děnní Lexí Na hřiště sem dorazil vcelku rychle. Spíš sem se proběhl skrze pozemky. Dokonce sem měl v rukou i košťata z naší šatny pod kolejní tribunou. S nicneříkajícím výrazem sem si sedl vedl Lexí, z náprsní kapsy pod hábytem na saku sem vytáhl malou placatici s oválným zakončením jedné stěny. Nejdřív sem se mlčky napil, pak otevřel druhou zátku a vytáhl si cigáro. Když sem si i zapálil položil sem placatici s erbem vedle ní. Potáhl si a zavřel oči. Po tváři mi skanula slza. Bylo mi jedno že to ona vidí. Tak něják nebylo na místě skrývat emoce. Ať byla Preetová jaká chtěla, měla zlaté srdce, rady i pochopení pro některé naše akce jež překračovali školní řád. Chvíli sem byl jako socha, sledoval sem nebe a kouřil, pak se znovu natáhl pro placatici a napil se. Konečně sem ji podal přímo jí. Promiň, nechtěl sem aby nás někdo slyšel... vydechl sem tiše a zadíval se ji do očí...ty jediné mi nyní přišli jako záchytný bod. Z toho vzkazu sem pochopil dost. Byl vážný. Dědeček věděl že když mě osloví celým jménem budu vědět že tohle není žádný vtip. A věřit se nedalo nikomu. Nevěděl sem kam všude může tohle sahat. Kdo na škole třeba donášel kam neměl. Ale její černé oči byla jistota že je to stále ta samá holka co vždy. Nyní sem věřil už jen jí. A to na co sem se chystal vyžadovalo podporu. Nevím co říct, svět...tedy náš svět se v piču obrací takovým tempem že to není vůbec pěkné...Brumbál vypadá že se utkal s drakem, smrt...vyšetřování... odmlčel sem se. Bylo toho skutečně moc ale bylo třeba se sebrat. Pokud se posadí aby se napila obejmu ji....Stejně to asi potřebujem oba.... Dostal sem vzkaz od dědi, býval kdysi také Bistrozor, musíme zmizet z hradu. Není moc času, nejpozději po večeři. Co nejvíc z nás...můžu doufám počítat s tím že tady nehodláš čekat až si tě nějákej kdo ví jakej ksindl veme k výslechu... Lehce sem se protáhl a další slza mi sjela po tváři. Mám na pokoji vcelku slušnou zásobu Letaxu, a máme se i kde na chvíli schovat. Nevím kolik nás bude...nevím zda se odsud dostaneme, ale děda řekl že není žádných pravidel které mám respektovat abych se odsud dostal s co nejvíc spolužáky...a já mu věřím...a tobě taky...jen chci vědět zda do toho jdeš. A taky sem musel ven od lidí, raději sem to chtěl probrat tady... rozhlédl sem se kolem sebe a zase zavřel oči. Začal sem být víc rozmrzelý nad tím že se to vše tak obrátilo.... Ať se rozhodneš jak chceš, pokud se u večeře něco stane, cokoliv co se vymyká řádu školy..zkus mi věřit a nebo mi nestůj v cestě Lexí, mám tě moc rád na to abych se ti musel postavit s hůlkou... |
| |
 | Velká Síň - Temné zvěsti Hodina s profesorkou McGregor skončila dříve a rychleji, než jsem očekával a tak nějak ve spěchu. Jak se zdálo nebylo to předem plánované a když jsme se rozcházeli z učebny běhal mi mráz po zádech. Už jen proto, že přišlo záhy oznámení, že se máme shromáždit ve Velké síni. "Tohle se mi vůbec nelíbí." Zamračím se pro sebe a zamířím tam, kam je nám nařízeno. Cestou sleduji své spolužáky, jak reagují na tuto událost a pokud bych potkal některého z profesorů určitě i jeho si zkoumavě prohlédnu. Dnešní výzdoba byla divná a i atmosféra zde byla dost napjatá. Nervozně jsem se podíval na svou sestru, která seděla naproti mě a pak jsem zkusil očima najít svého mladšího brášku, kterého jsem však nikde neviděl. To, že přišel Brumbál osobně už něco znamenalo, fakt to nebylo dobré a ten jeho ztrhaný výraz. Nemyslel jsem si, že by takhle mohl takový velký čaroděj vypadat. "Snape a Preetová chybí....dokonce i Hagrid..." Nervózně jsem se ošil, bylo normální, že ne všech proslovů se účastnil celý učitelský sbor ale...i tak mi něco nedávalo klidu. Když začal Brumbál mluvit zatajil jsem dech a poslouchal jsem, co nám přinesl za zprávy. Doslova mi tím vysál vzduch z plic. Málem jsem se přidusil. "Profesorka Preetová....mrtvá...? To není možné..." Vydechnu tiše a nevěřícně. Zní to, jako špatný vtip. Při dalších slovech mi to však přijde už jako horor. Protože jsme dle všeho přišli i o kolejní, někteří studenti se nevrátili v pořádku domů, smrtijedi si dělají co chtějí a my.....jsme...bezmocní.... "Cože?.......nižší ročníky se vrátí domů? Škola uzavřena a my budeme vyšetřovaní?" Vydechnu zděšeně a podívám se na sestru. "Rozdělí nás od brášky....." Zatnu zuby a snažím se ho očima najít. Bojím se o něj. Nemůžu mít jistotu, že dorazí domů v pořádku i když půjde tolik studentů. S tím, jak se situace vyvíjí to nemůže snad být už horší. Do rukou mi spadl dopis, který jsem roztřeseně otevřel a přečetl. "Takže i oni se o nás bojí a neví, jak to bude.....nemůžu si dovolit teď poslat sovu.....musíme do bezpečí....tady nemůžeme zůstat nic jsme neudělali..." Zatínám zuby a záhy spálím onen dopis. "Uvidíme se u večeře lidi." Posmutněle se na ně pokusím pousmát a na chvíli se střetnu pohledem s Veriou. O okamžik později se od ostatních a sestry odpojím a vyrazím korigovat své mladší spolužáky k sbalení se a odchodu ze školy. "Hodně štěstí....hlavně doražte dobře domů." Myslím si spásně ale nahlas to říci nedokážu. Teď je tíha toho pomoci jim a postarat se o ně na mne, když naše kolejni je nezvěstná. Tohle je špatné a opravdu nevím, co s námi může být dál......takové přece Bradavice nejsou.... |
| |
 | Kabinet -> Velká síň Když mi dnes přinesla sova dopis bylo to zvláštní. V tuhle dobu pošta nikdy nechodila ani profesorům a ještě divnější bylo, že mi sova poštu přinesla až přímo do mého kabinetu, jakoby věděla, že tam zrovna budu. Zamyšleně jsem jí vzal dovnitř a přečetl si dopis, který mi přinesla. Zamračím se nad tou zprávou a po zádech mi přejede nepříjemné mrazení. Bezděky pohlédnu směrem ven z okna. "Teď tě nemohu poslat zpátky maličká je to příliš nebezpečné." Zašeptám k sově a podrbu jí na hlavě. Pak nechám dopis shořet. "Díky za varování, alespoň už vím, proč Brumbál svolal všechny do Velké síně." Rychlým mávnutím hůlky po svém kabinetu nechám všechny věci sbalit do několika úhledných malých zavazadel a pak poté, co za sebou zamknu a zanechám za sebou svůj kabinet s věcmi a sovou, vyrazím rychlými kroky do Velké síně. Když se usadím na své místo vidím prázdná místa mých kolegů. Nelíbí se mi to a vše mi jen potvrzuje Brumbálův zjev a následně i to, co studentům řekne. "To není možné.....Preetová mrtvá? McGonagalová unesená?.....Ne všechno se zdá být moc jasné. Preetová by se nenechala jen tak zabít...určitě je tahle zpráva falešná, zkreslená, nebo upravená. Zbytku bych asi i docela věřil......mladší ročníky chtějí poslat domů.....ví však Brumbál co se chystá?.....Ostatní mají být vyslechnuti? Dnes večer.....u večeře už bude pozdě." Snažím se tvářit na studenty povzbudivě ale i já mám starosti, které lze z mé tváře vyčíst. Když tohle vše skončí a prefekti se začnou starat o studenty zvednu se ze svého místa a pohlédnu nejprve na Severuse. "Nemyslel jsem si, že to někdy řeknu, ale rád tě vidím Severusi. Musíme s Brumbálem probrat pár věcí." Kývnu na něj, že bude zapotřebí jeho přítomnosti a patrně i zbývajících kolegů a odeberu se za Brumbálem. Chápavě se na něj podívám a pomalu se nadechnu. "Vím, že děláte, co je nejlepší pro studenty a školu Albusi, ale je tu pár věcí, které bychom měli s profesorským sborem probrat." Podívám se mu pevně do očí. "Nikdo z nás nesmí zůstat ve škole do večeře.....celá věc je mnohem vážnější, než se zdá. Z neznámých důvodů na Ministerstvu zavřeli všechny Bystrozory krom hrstky která byla náhodou varována a stihla zmizet. Ke škole míří armáda Mozkomorů, ne aby nás vyslýchali ale, aby nás zatkli. U všech Merlinových kouzel chtěl bych vědět, co to začalo dít, ale na to nebudeme mít čas. Albusi musíte dát dohromady všechny profesory, kteří tu zůstali, nechat Filche uzamknout školu a evakuovat všechny ze školy pryč, ne vlakem, ale přenášedlem, nebo letaxovou sítí. Musíme dostat pryč všechny a to, co nejdříve na ročníku nezáležeje, půjde i o jejich životy. Dostaneme je na bezpečné místo, je pár základen Fénixova Řádu, kde budeme všichni alespoň na nějaký čas v bezpečí, než se vše vyjasní." Mluvím k němu tiše, ale vážně a naléhavě. Teď musí škola držet pohromadě, jako nikdy předtím a pokud jí nemůžeme ubránit musíme se přesunout a připravit se na návrat. "Nejsou na válku připravení musí se ještě mnoho nejprve naučit." "Tonksová mne před tím varovala dopisem. Vzdát se jim znamená pravděpodobně zemřít." Rozhlédnu se po svých kolezích, jaké budou mít v této věci názory a jak se ke všemu postaví. Závažnost situace asi chápeme všichni. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Metlobalové ihrisko Nat Spočiatku sa na teba ani nepozerám. Iba periférne si všímam placačku. Skôr pozerám, podobne ako ty, do neba. Na rozdiel od teba mi ale slzy idú prúdom. Nevzlykám, a v podstate nevydávam okrem prudšieho dýchania takmer žiaden zvuk, iba potichu plačem a vzdávam tak hold profesorke. Znova je to až tvoj hlas, ktorý ma prinúti pozrieť na teba a potom na alkohol čo držíš v ruke. Natiahnem sa poň. Napijem sa. Napijem sa druhý krát, zhlboka, poriadne glgy. Vzchop sa Alexandra. Pokarhám sa, keď mi páliaca tekutina aspoň trochu pomôže prebrať sa z letargie. Zatlačím všetko to otupujúce kamsi hlbšie, pretriem si chrbtom ruky oči a až potom ti opätujem pohľad. Niečo mi hovorilo, že teraz nie je čas na nervové zrútenia. V hrudi mi čosi zareve, vzdor voči tomu, čo sa deje. A tak, ako to je u mňa zvykom, otočím sa o sto stupňov. Z kraja šoku sa mi vyjasní zrak a akoby spevnel. Prekvapivo nič na tvoju prvú vetu nehovorím ale čakám, ako budeš pokračovať. To čo mi naši písali... to čo tu teraz prebieha nie je len o tom, čo nám povedal Dumbledore, však? Čo sa naozaj deje na ministerstve? Nútim sa vyčistiť si hlavu. Moja intuícia mi napovedá, že niečo tu smrdí, a keď zbadám vážny výraz v Nathanielovej tvári, ani na sekundu nezapochybujem o tom, že jeho nasledujúce slová myslí úplne vážne. A že im verí. Tiež som od našich dostala čosi ako...upozornenie. Prikývnem, ale vidno že to čo si povedal ma trochu prekvapilo. Skrčím nos a trochu zvraštím obočie, keď spracovávam tvoje informácie. Nestihla som doteraz nejako premýšľať nad tým vyšetrovaním, a aj keď na prvý pohľad sa môže zdať šialené že by ministerstvo chcelo s bandou deciek robiť niečo horšie ako sa ich len spýtať pár otázok, stačí mi pohľad na teba a tvoje presvedčenie v očiach na to, aby som začala pochybovať. Mamka s tatom chceli, aby som odišla. Nathanielov dedko hovorí v podstate to isté. A všetci traja poznajú niekoho na ministerstve. Ako veľmi sa museli na ministerstve zblázniť? Naozaj by podnikali niečo na deckách? Deckách.... Uvedomím si, že nie sme decká. Boli sme dospelí, v našom svete aj v muklovskom. Dospelí, drzí, priebojní, cieľavedomí, často nepočúvajúci autority, s vlastnou hlavou ktorá sa riadila sebou, nie niekým iným. Po celú dobu čo hovoríš mlčím, ale úplne na mne vidno, ako sa mi točia kolečká v hlave, ako premýšľam a premieľam si tvoje slová, slová mojich rodičov, Dumbledora. Nechcela som z tohto tu robiť detektívku a byť paranoidná, ale musela som uznať že sa mi to nepáčilo. Zdalo sa že sa všetko rozpadáva...a ja som nikdy nebola niekto kto by sedel na zadku. Všetky moje inštinkty na mňa kričia, aby som ťa počúvla. V prvom rade si myslím že máš moc rád seba na to aby si si odo mňa v tom prípade nechal nakopať zadok. Zabrblem, pričom si pretriem tvár rukami a následne ich zahrabnem do vlasov. Tie mi pod prstami naberú nádych aspoň nejakej farby, hoci je to podivná modrá, a aj črty tváre sa trochu zaostria. Akoby som sa dostávala z tej beztvárosti ktorá ma prepadla v jedálni po tom, čo nám oznámili tie správy. V každom prípade to, že som sa snažila vydolovať zo seba humor bol dobrý znak. Ale ak je to čo hovoríš pravda...rozhodne tu nebudem čakať aby som zistila čo sa naozaj stane. Ale ak chceme odísť...čím skôr, tým lepšie. Nepokojne šklbnem za trávu. Maureen. Aj Acai, Naira. Keď sa hovorí kvalitách Bifľmorčanov, hľadaj tam. Loajálne. Verím im. Aj Bendži. Zapichnem do teba čierne oči, pretože ďalšie meno je odo mňa očakávateľné, no aj tak viem, že to nie je to, čo by si chcel asi počuť. Sinestra. Mohli si o nej myslieť kto chcel čo chcel, nikto ju nepoznal tak ako ja. Ak som niekedy v živote verila nejakému dievčaťu, bola to ona. Daniel s Kenjim. Všetkým týmto verím, ak vieme niekoho so sebou zobrať....koho máš ty? Uzavriem to potichu, definitívne dávajúc najavo, že sa chcem k tebe pripojiť. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Hřiště Lexí Ulevilo se mi, opravdu hodně když sem z jejích slov pochopil že mi v cestě stát nebude.... Setřel sem si slzy z tváře a znovu si potáhl, měl sem vztek na vše okolo. Na vše co se poslední měsíce děje. Já sám si obrátil život narouby, a do toho ještě tohle. I když oproti mým problém tyhle byli a jsou vážné.... Kdybych byl paranodindí vsadil bych boty na to že je to jen jakási krutá zkouška našich činů, žel, nevím co je pravda a co klam, nitrozpit sice zvládám levou zadní ale na Brumbála nestačí ani kdybych se snažil.... Nadechnu se a vydechnu, to jak se ozve že bych si nenechal od ní naprášit je pravda. Nedokázal bych na ní zaútočit. Nevím proč. Ale to teď nemá smysl řešit. Víš děda mi na začátku prázdnin už říkal že se mám připravit, že zachytil něco znepokojivého a varoval Bistrozory, jenže oni ho neberou moc vážně...byl u nich a byl vyhozen...zakládá si na praktikování i černé magie, je li prospěšná, což mu zavřelo dost dveří... Mávnu rukou a přenechám ji zbytek bílého rumu v plácačce. Nechci se dostat ani do nálady.... Nemůžeme tu zůstat, je li vše tak jak víme. mozkomoři tu dorazí nejdříve v osum večer...to už musíme být pryč... Zvednu se a zvednu i košťata...chci do vzduchu, aspoň na chvíli, ten pocit volnosti mi příjde nyní více k nezaplacení jako dříve... Dem do vzduchu kapitánko... usměji se a čekám.... Vezmu každého kdo bude chtít jít, a u koho si sem jist že by s takovým svinstvem neměl co dělat...Angelu a další lidi...já se tím neprezentuji ale v 21 budu muset začít řídit rodinné panství...Ayonský hrad je náš domov už pár století, děda je Earl...ale jak říkám já na to seru...vždy sem chtěl být jen co sem...sem rád že mi věříš...po tom co sem udělal pár změn v životě ste mi zbyli jen vy...škola, učení a spolužáci...nepočítám rodinu, prostě...je čas jednat...a tvrdě...sbalíme se a vypadnem odsud, s co nejvíc lidma to jde... nadechnu se abych zase něco řekl, ale zase sem se jen ponořil do svých myšlenek, je čas se trochu probrat, hodím ji koště do rukou, nasednu na své a vyrazím do vzduchu opravdu hodně rychle.... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Vo vzduchu Nat Iba potiahnem nahlas nosom, keď spomenie nitrozpyt. Samozrejme že z Dumbledora nič nedostane, tak isto ako pravdepodobne z väčšiny profesorov. Mohol byť dobrý, to som nevedela- vďaka mojej povahe ma nijako netrápilo či mi niekto videl do hlavy alebo nie- ale skúsenosti personálu robia svoje. Ty si to pri ňom aj skúšal? Spýtam sa mierne pochybovačným hlasom. Keď vidím, že sa rumu už nedotýkaš, bez výčitiek sa po ňom natiahnem a začnem ho po glgoch dopíjať. Pálenie v hrdle mi robí dobre, a každý dúšok aspoň na teraz zaháňa ten chuchvalec hmly ktorý cítim kdesi v hlave, hrudi a žalúdku. Na začiatku prázdnin? Ono...niekto niečo vymýšľal už tri mesiace kým to došlo k tomuto? Takmer mi zabehne, a pozriem sa na teba s vyvalenými očami. Ak...hypoteticky, ak sa teraz naozaj deje niečo naozaj zlé, aký rozsah to pre Merlina má? Hlesnem. Nevedela som, že jeho dedko praktikoval čiernu mágiu, ale úprimne? Mágia bola proste mágia. Podľa mňa záležalo na tom, ako ju čarodejník používal, žiadne dobrá a zlá mágia. Dobré a zlé úmysly, možno. Preto ani nemám na tvári nijaký výraz odsúdenia. Obaja sa zhodneme na tom, že čím skôr stadiaľto zmizneme, tým lepšie. Cítim, ako sa mi začína vracať akási vnútorná sila. Máme plán. To je dobré. Plán a nejaký smer. Pozorujem ťa, ako sa zdvihneš, a trochu sťažka sa začnem zbierať zo zeme aj ja. Zároveň, ako sa zdvíham, sa mi postava trochu predlžuje, napĺňa, prestávam vyzerať ako keby som dva týždne nejedla, vlasy stmavnú ešte o pár odtieňov a spletú sa do dredov. Poberieme spolužiakov a zdrhneme, schováme sa a počkáme čo sa deje. Presne to urobíme. A ak to naozaj budú veľké sračky, potom nech si nás nikto nepraje. Zatnem sánku, ako sa vo mne rodí presvedčenie, zatiaľ čo prehodím nohu cez metlu a počúvam ťa. Páči sa mi, že si ochotný pobrať toľko ľudí. Dokonca sa mi v kútiku pier zjaví úsmev. Nathaniel je dobrý chlapec. Ale to už sme boli my, jazvece. Nemôžeš si na spravovanie majetku najať ľudí alebo tak niečo?A tam nás chceš teda vziať? Podotknem. Dávalo to zmysel. Domy, zámky, hrady, alebo čokoľvek v čom žili staré čarodejnícke rody boli väčšinou obohnané toľko kúzlami, starými aj novými, že dostať sa tam bolo obtiažne, občas až takmer nemožné. Už len k nám domov sa bez dovolenia nedostal nikto, dokonca ani do dosť širokého okolia hôr ktoré nám patrili, a to sme neboli až taký veľký alebo známy rod, hoci sme boli starobylý a bohatý. Nemám ti prečo neveriť. Bol si prvé roky tak trochu ťuťko ako si bol utiahnutý do seba, ale čo na tom, si predsa náš. Znova chabý pokus o humor, sprevádzaný ľahkým ťuknutím päsťou do ramena. Svoj súhlas s tvojim plánom vyjadrím ráznym prikývnutím a tým, ako vyrazím do vzduchu za tebou, šípkou priamo nahor, kým ma nezačne chvieť od zimy v riadnej výške, kde sa na chvíľu zaseknem vo vzduchu, načo pomaličky spravím aj s metlou salto dozadu, chvíľu sa nechám padať voľným pádom, dokonca odtiahnem ruky od rúčk, a potom sa znova zmocním metly a plynulým oblúčikom sa znova vyrovnám vodorovne so zemou. Zdrhneme. |
| |
 | Hlavní síň: Nečekané shromáždění --> Louka u famfrpálového hříštěBylo zvláštní, že jsme skončili dříve. O trochu dřív blíž volnu, které jsem mohla věnovat návštěvě stájí, Saše nebo knížce. Anebo taky úkolům, které se hromadily. Dobře, co si to namlouvám, všechny úkoly mám hotové... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Lupin Brumbál se na tebe zadívá, chvíli jako by ale hleděl do prázdna.... Věc jsou v pohybu, drahý Réme, není cesty zpět. Bylo pošetilé myslet si že ministerstvo už nikdy nemohou ovládat...bylo pošetilé nemít se na pozoru. Ty víš kdo je někde ztracen a nebo dobře skryt a tahá za nitky. Chce do školy, otevřít komnatu. Něco hledá. Ale je natolik slabý aby se postavil škole v plném počtu. Proto to zosnoval takto. Brumbál se chytí opěrky židle a lehce zavrávorá. Je bledý a nevypadá moc dobře. Severusi, má pravdu, musíme zmizet. Poslední konfrontace byla krušná a jak vidno zkusili mne otrávit. Musíme se nyní rozdělit. My profesoři určitě. Já a Severus musíme zmizet. Vy ostatní se rozdělte do skupinek. Dávejte si pozor. Ředitel se opře o Snapa a na chvíli zavře oči. Studenti taky ví že musí zmizet, a myslím že nebude vůbec překvapením to že mnozí tu mají zakázané věci, jako svůj Letax, a jiné prostředky jak se rychle a nepozorovaně dostat z hradu na máslový ležák...někdo by je měl ale sledovat...pozor na Jezevce pochopil li sem to správně, jeden z nich už dokonce shání lidi k útěku. Opět zavrávorá a Snape mu beze slova podá flakonék který do sebe kopne. Hodně štěstí přátelé, uvidíme se až příjde čas...Rémusi...až zmizíme, skus tu vydržet do poslední chvíle, a pak prostě zmizte taky, kam chcete, nebo sledujte studenty...musíme aspoň část z nich mít pod dozorem. Ale nesmíme se shormáždit všichni na jenom místě...o tom ji jde hlavně... zakašlal, asi kvůli tomu co vypil, chytil se Snapa a pokynul vám všem... Na viděnou přátelé a kolegové, v lepších časech... |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Ve vzduchu Lexí Neblázni je to ředitel, mohli by mě vyloučit, to za prvé, za druhé nemám to používat lehkovážně, je to hezké že mám talent, ale děda má vcelku dobré názory na to co je užitečné a co machrování... reaguji s pousmáním na její otázku a pak stejně jako ona vystřelím do vzduchu, to že oba milujeme létání je prostě vidět. Zatímco ona se rozhodně pro střemhlavé salto mortale, já zkusím to co sem celé prázdniny trénoval... Tak jako ona rychle vystoupám do výšky, ale místo záklonu obmotám jednu nohu u spodku koštětě, propletu loket u vrcholu a v divoké vývrtce s docela slušným spinem zamířím k zemi....skončím jako ona, těsně nad zemí, stále zavřšený do koštěte s extázním výrazem v tváři, i když ji stále zdobí vlhkost slz... Zadíval sem se zpět na Lexí Nevím, já asi chci spravovat rodiné majetky, šlo o to že kdybych byl blbej skončím v Japonsku s ženuškou, co mi vše odkýve, udělá co na očích vidí, neodporuje ale zase nezná zábavu ani žiletku... mávnu rukou a zavřu oči, při tom ještě vydechuji po té hezké vývrtce a srdce mi buší.... A jak zlé to vše je nevím, je li v tom smrt a děda mi napsal že není pravidel tak bych řekl že dost...připrav se na nejhorší...boje, ztráty...víš když počítáš s tím nejhorším už dopředu, tedy aspoň u mě to tak je, dává mi to vnitřně víc klidu a síly na to tomu čelit... Dívám se při těch slovech daleko před sebe a se pomalu vydám k ochozům... Viděl sem Angelu, asi nás hledá, dem ji zasvětit ne? |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Ihrisko Nat, Angie Keďže som sa sústredila na svoj vlastný krkolomný kúsok, nezaregistrovala som presne ako si to spravil, videla som však pekný kúsok z tej vrtule. Poletujúc nad zemou sa ujmeš ale slova prvý. Žiletku? Japonci sa vracajú k prírodným koreňom? Uchechtnem sa. Očividne to bola v tejto situácií práve táto somarina, ktorá sa mi zasekla v hlave. Možno pre to, aby som sa nejako odpútala od toho, prečo si vlastne musíme vylietavať práve teraz adrenalín. Ale ak ťa to bude baviť, tak prečo nie. Len neviem ako si pri spravovaní majetku nájdeš tú tvoju neposlušnú svojhlavú akčnú bombu. Mrknem, predýchavajúc. V tóne hlasu počuť, že si ho trošku doberám. Prejde ma to, keď sa rozhovor znova stočí na to, čo sa teraz deje. Žiadne pravidlá, boje, straty? Pre Merlina...to nie je niečo na čo by som bola pripravená. Už teraz môj mozog odmieta uveriť že tí...mrtvi sú...naozaj mŕtvi. Pozriem do zeme a zachmúrim sa. Na to sa dá vôbec nejako pripraviť? Angela? Pozriem sa na kraj ihriska a keďže som ešte stále vo vzduchu, zazriem postavu ako sedí na zemi. Prikývnem. Poďme. Čím skôr to zorganizujeme, tým lepšie. Z metly však nezosadnem, namiesto toho sa k Angele rozletím, ale nijako rýchlo. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Ihrisko Nat, Angie Z ihriska, kde sa chvíľu s Nathanielom zastavíme vo vzduchu, zamierim na metle rovno k Angele sediacej na tráve. Nejdem ale nijako rýchlo na to, aby som ju nejako vydesila. Zabrzdím zo tri metre od nej a vznášam sa tak nízko, že sa špičkami spustených nôh dotýkam trávy. Najlepšie bude asi povedať to na rovinu, čo? Odhrniem si zablúdené dva dredy z tváre. Hej Angie, ja a Nat chceme stadeto zmiznúť čo najskôr to pôjde a vziať ľudí, ktorý by tu podľa nás tiež nemali zostať. Dostali sme....varovanie, že to tu pôjde z kopca. Pridáš sa? Vyvalím na ňu tak bezprostredne, ako to mám vo zvyku, bez prílišného premýšľania. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Hřiště Lexí Nevím zda se z nich kdy vymanili, je to ale děs...ale asi věc vkusu, já osobně bych rád vymyslel kouzlo na tenhle problém... začnu se smát a mrknu na ni, také zůstávám ve vzduchu, asi proto že se tak cítím více v bezpečí. Navíc je fajn na chvíli myšlenky přepnout na jiné strasti a slasti běžného života. No bavit mě to bude, jen prostě nemám rád snobství, takové to povyšování se nad někým...dědu taky nutili vzít si anglickou šlechtičnu...a vzal si zdravotní sestru z Československa..všechno jde když se chce mi vždy říká... lehce na ni vypláznu jazyk, to poslední na co myslím je si nyní hledat nevěstu... Je to těžké ale dá...ale neboj se, nebudeš sama...budu tady...pro tebe, kdykoliv si budeš myslet že to nezvládáš, tak vezmem košťata a ve vzduchu proberem další totální blbosti jen pro to aby sme si trochu vyčistli hlavu...platí? Dál už nic neříkám, byl čas se vrátit k realitě a jednat...následoval sem ji za Angie... |
| |
| Rozhovor s kolegy aneb čas velkých čar Bedlivě jsem poslouchal Brumbála a občasně slétl očima na Severuse. "Tak je to až tak vážné, jak jsem se obával. Nu nezbývá, než jednat." "Chápu...o studenty se postarám. Ale uzavřete školu a spusťte veškeré bezpečnostní mechanismy. Bude potřeba, co nejvíce času. A hodně štěstí přátelé." Usměju se na ně a ještě stisknu Severusovi přátelsky paži. "Dej na něj pozor příteli." Projevím mu důvěru naprosto bezelstně a následně jej pustím a vyrazím rychlým rázným krokem zpátky k sobě do kabinetu. "Musíme vše zorganizovat.....Brumbál na to nemá sílu, proto to vezmu do svých rukou ale budu potřebovat i pomoc kolegů." Přemítám cestou. Jakmile se za mnou zaklapnou dveře do kabinetu začnu se činit. Vytáhnu hůlku a mávnu jí směrem k pergamenům a brkům a nechám je naspat rychle dva dopisy. Jeden mým kolegům profesorům na pozemcích školy a druhý studentům. Další mávnutí rukou a dopisy se začnou duplikovat a množit. Přesně pro počet profesorů a přesně pro počet studentů ve škole na ročníku nezáležeje. Jako dirigent rozpřáhnu ruce a hůlkou mávnu lehce ke dveřím a oknu. Obojí se pootevře a ono množství dopisů vystartuje kupředu ke svým cílům. Vypadají, jako malá letadýlka, která se nezastaví před ničím. Skoro to vypadalo, jako pergamenové nálety. Ani druhá světová by se nemusela stydět za takové množství strojů ve vzduchu. Každý dopis si našel jednoho z profesorů, nebo studentů a přistál jim v rukou. Jakmile si jej příslušná osoba přečetla, tak se v drobném ohníčku sám doslova rozplynul. "A teď nezbývá, než doufat." Další mávnutí a všechny zavazadla se spakují do jednoho malého příručního kufříku. "Takže ve tři...." Pomalu se nadechnu a připravuji se na to, co přijde. Dopis pro studenty  Dopis pro profesory |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro U hřiště Lexí,Angie Následoval sem Lexí v těsném závěsu, přeci jen oba sme byli na košťatech jako doma. Když se snesla k Angie začala ji hned seznamovat s naším plánem. Bylo fajn že se nadchla, že nerezignovala.... Má pravdu, z kopce už to jde, a nevíme komu věřit, nejlepší bude semknout se a zkusit své štěstí mimo Bradavice, protože tady nás nečeká nic dobrého... Ve chvíli když chci pokračovat každému z nás přistane v rukou od sov list od Lupina. Rychle si jej přečtu a lehce se zamyslím, pak ho ovšem rychle skrčím a zahodím. Naštěstí je vedle hřiště dost košů.... A tohle mi to jen potvrzuje...žádné oficiální kroky vedení školy, žádné pokusy organizovat větší odpor...škola už jako taková nyní neexistuje...musíme jednat...zmizet..a máme kam...pokud jdeš s námi Angie, tak se setkáme v vrcholu Astronomické věže ještě před večeří...jedině z tama bude Letax fungovat spolehlivě, škola je proti přenášedlům zařízená, ale věž je málo stíněná...vem si jen co nemůžeš postrádat...kdo ví jak dlouho budeme muset být v našem malém rebelském exilu... pak se ale zarazím...jednám jako bych čekal že mne budou na slovo poslouchat, ale raději se zeptám na jejich postoj k dopisu od profesora... Neneutím vás, pokud chcete jít raději s Lupinem, klidně běžte, já ale mám jasný cíl a instrukce a ze svého plánu mě nyní nic neodradí, vaše rozhodnutí je ovšem na vás dámy. |
| |
| soukromá zpráva od Angela Silverlin pro HřištěAlexandra, Nataniel Nechtěla jsem je vyrušovat, ale už se stalo. Jinak jsem si nedokázala vysvětlit, že jsem ihned zaujala Alexandřinu pozornost. Vadím tu...? Mlčela jsem, dokud ke mně nepřilétla blíž. Čekala jsem, až sama promluví. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Hříště Angie,Lexí Když se Angie azčne vyptávat uvědomím si jak málo sme ji toho řekli...tedy krom toho že zdrháme ze školy.... V plánu je využít slabinu hradu co se přenášení ven týče...a tou je astronomická věž... řeknu klkdně a rozvážně, ale stejně si zase zapálím.... Je to málo známé ale většina z nás tu měla rodinu na studiích a některé informace se velmi hodí... odmlčím se a podívám se na obě dvě dívky před sebou.... Dostal sem dopis, od dědy...býval bystrozorem, ale odešel od nich..měl jiné názory na jisté věci...ale dost toho ví a dost smrtijedů monitoruje, vede si vlastní odboj co se tohoto týče..už od dob Grindelwalda...prostě...ví toho dost na to aby mě varoval a poskytl nám útočiště, informace i peníze budou li třeba...důležité je to že očekává že se neobjevím sám...odtud to varování...Nikomu nevěř a neexistují pravidla která ti mohou zabránit utéct...sám od sebe si prvidel jako takových váží...takže tohle bude dost vážné... Potáhnu si a zadívám se na hrad...na chvíli zavřu oči... Nemyslím si že nás čeká jen výslech...chtějí nás mít pod dohledem, bojí se..už nejsme tak nezkušení v kouzlení...chtějí mít pod dozerem každého kdo by se jim mohl postavit...to je moje dedukce...nehodlám si ji potvrdit čekáním...nehodlám ani nikomu věřit co se týče školského vedení, když dokázali dostat ministerstvo pod svou kontrolu, jak si můžeme být jistí že nemají své lidi i na škole? mávnu rukou a zadívám se na ně... Já jdu svou cestou, kterou vám nabízím, pokud se ale budete cítit líp ve společnosti Lupina, nebudu vám to mít za zlé...ale já raději zvolím svou krev než cizího byť přívětivého profesora... Když zmíní Prasinky jen se na chvíli zamyslím... Také cesta, ale proč riskovat dopadení při pokusu o opuštění pozemků, když se dá pláchnout odtamtud... kývnu směrem k nejvýše položené věži hradu... Jednou musela příjít doba kdy se budeme rozhodovat samy za sebe...a ta je nyní...já svou volbu mám, a vám věřím, tak vám dávám další možnost...ale nejsem profesor, sem jen váš spolužák... |
| |
 | Shromáždění ve Velké síni --- Knihovna Už jsem skoro usínala, tak jako vždy na hodině Dějin čar a kouzel profesora Binnse, jeho monolog mne vždy dokázal uspat. Když v tom najednou ustal, zvedl se a odplul směrem ke dveřím. Celá třída se probrala, zvedla hlavu a koukala na jeho zvláštní chování. Koukám se po třídě a zjišťuj, že nejsem jediná zmatená. Ostatní si mezi sebou začali povídat. Profesor otevřel dveře a pronesl: "Hodina je u konce, přesuňte se ukázněně do Velké síně." Tak to dneska bylo krátké a nebo jsem to zaspala, pomyslím si. Pomalu se zvedám k odchodu, ještě celá polámaná z ležení na lavici. Z lavice posunu svévěci do vaku a ploužím se za zbytkem třídy. na chodbě je poněkud rušno.Stále mi to nedává smysl, je to sice má poslení hodina, ale proč do Velké síně?, na večeři je ještě čas. Zaostávám za ostatníma a tak mne profesor popožene, jen že při té příležitosti mnou projde "BRR" tak to doufám bylo naposled. Došla jsem na určené místo, ke kolejnímu stolu a sedám si na své místo na jeho konci. Ve Velké síni je šum a ruch. Zabrousím pohledem k učitelskému stolu, zdá se mi to a nebo jsou některé židle prázdné. "Kde je profesorka Prýtová?" Brumbál stojí u svého řečnického pultíku, takže bude proslov. Uvažuji co je tak důležitého a nedkladného, že nám byla zkrácená hodina. Brumbál si přikládá hůlku ke krku a sjednává si ticho. jen promuví studenti kolem mne utichnou. Brumbálovo sdělení mne zarazí a na malou chvíli přestávám dýchat, pak si uvědomím, že kašlu a dýchání se mi opět spouští. Hlavou i běží jediná myšlenka sformulovaná v otázku: "Proč profesorka Prýtová tová, proč to nepostihlo Hoochovou? Proč zrovna já musím mít takovou smůlu." Po Brumbálově projevu se řízení ujímají Prefekti. Do společenské místnosti se mi nechce, potřebuji být chvilku sama někde, kde teď nikdo nebude. Přidávám se sice ke spolužákům, ale jdu laksně poslední, prefekt si mne nemůže všimnout jde první. V okažiku kdy procházíme kolem knihovny se odtrhnu a vklouznu dovnitř. V ten moment jsem nepomyslela na to, že zde bude naše knihovnice madam Pinceová, i když na druhou stranu mne zná jsem zde velice žasto, tak by se nemusela ptát. Na druhou stranu je vyjimečná situace. Mám to, ale štěstí knihovna je prázdná, dokonce ani madam Pinceová tu není. Sesunu se k prvnímu stolu, na kterém jsou knihy a ledabylejimi začnu listovat. Někdo se tady učil Kouzelné formule, postupně listuji všemi knihami, když v tom spatřím, že ke mně vzduchem plachtí něco co vypadá jako letadýlko, které skládá z papíru můj bratránek, ale ten mi ho určitě neposílá. Letadýlko hladce přistane na jedné z rozevřených knih. Sahám pro něj otevírám a již podle podpisu dole poznávám profesora Lupina. Dopis nejdříve přeletím rychle očima. Upoutají mne jen některá data a to dnes a 15 hodin, Velká síň a oobní věci. Kouknu na hodiny a zjišťuji, že je 14.30 hodin. Ještě jednouteď již pozorněji si přečtu obsah dopisu, nemusím dlouho přemýšlet, vybíhám z knihovny rovnou na kolej pro své věci. |
| |
| Hlavní síň---Pokoje---A zase hlavní Síň Upřímně jsem čekal větší pozdvižení. Chaos, paniku, zděšení. Místo toho se všichni propadli do letargické zasmušilosti. I já. Do toho dopis od otce, který naznačoval nějaký převrat na Ministerstvu. Situace byla zlá, na mysl přicházela jen jedna logická věc. Evakuace. V rychlosti jsem se zvedl a zamířil do Havraspárské společenské místnosti a pak na pokoje si sbalit svých pět švestek. Tam mě taky zastihl Lupinův oběžník. Měl jsem sto chutí navrhnout před našim útěkem popravu několika Zmijozelských, kteří očividně byli ve spojení s nepřítelem, ale k čemu by to bylo. Poprvé mě zamrzelo, že jsem jen nedostudovaný kouzelník. Kdybych byl starší, mohl bych alespoň bojovat. Tedy, to můžu i teď, ale otázka je s jakou nadějí na úspěch. K užitečným kouzlům jsme se teprve dostávali. Znovu jsem si pročetl oběžník od Lupina. "Budeme čelit hrozbě, kterou můžeme překonat pouze pokud budeme spolupracovat." To jako mám spolupracovat s takovým kusem dobytka, jako je Caylus, který je stejně nejspíš na straně nepřítele? Nebo Richardem? A u ostatních kolejí to bylo podobné. Jak bych měl jako spolupracovat s Christianem, kterého ani pořádně neznám, protože parta z Nebelvíru vždycky byla společnost sama pro sebe. Jedině snad Mrzimorští byli takoví týmoví hráči, i když Nathaniel by mě nechal na pospas vlkům, protože nejsem sličná slečna, alespoň tak na mě vždycky působil. No a nakonec moje vlastní kolej. Za vše může mluvit fakt, že našim Prefektem je Alastor. Jsme spíš vědecké typy a já sám jsem spíš milovník, než bojovník. Je to smutné, ale těžko by jsme společně stěží vytvořili tchořičkový klub, natož nějaký odboj. Takže plán dát do kupy nějaké moje spolužáky a..nevím, prostě dělat něco, třeba ilegální šíření letáků a tak, padá. Do hlavní síně se dostavím kolem půl třetí s kufrem, připravený na evakuaci, hůlku po ruce, kdyby něco. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Metlobalové ihrisko Nat, Angie Slova sa ujme Nathaniel, a keďže to bol vlastne jeho nápad, veľkodušne ho nechám hovoriť a prekvapivo, pre zmenu, konečne raz čuším, iba prikyvujem hlavou. Popravde, využívam ten čas na to, aby som si to znova nechala uležať aj ja. Keď to znova hovorí, mám takú nejakú väčšiu istotu že to je to čo chcem spraviť. Inak by som asi najpravdepodobnejšie nejako zdrhla domov, ale takto neohrozím tatka s mamčou. Viem že máme chránené sídlo, ale ak je to naozaj také zlé ako sa bojíme, načo ich vystavovať niečomu čo by im ohlo ublížiť? Myšlienky mi pretrhnú až tri listy papiera, ktoré k nám letia vzduchom. Podozrivo prižmúrim oči, ale keď Angie a Nath preberú tie svoje a nič sa nestane, chmatnem po tom jednom čo zostal. Kmitám očami po napísaných riadkoch. Toto naozaj písal Lupin? Zdvihnem oči. Chce zhromaždiť absolútne všetkých študentov vo veľkej sieni a potom čo, hromadne sa vyberú na túru? Dumbledore ich premiestni? Aj s tými, čo sú možno v spojení so smrťožrútami? Lebo nebudem tvrdiť že si to o niektorých nemyslím. Prečítam si to ešte raz. O tretej hodine. Zahryznem si do pery. V každom prípade sa zdá, že nemáme vôbec čas do večera. Všimnú si, ak tam nebudeme. Minimálne moja absencia im určite neujde. Vždy ma bolo všade počuť. Ako stihneme dovtedy upozorniť všetkých ktorých by sme chceli zobrať so sebou? Ledva stihnem vyzdvihnúť Sin a po ceste nabrať ľudí zo spoločenky keď si pôjdem po veci. Angie to môže spraviť s Chrabromilom, ale čo Bystrohlavčnia? Mrknem na hodinky na zápästí. Čas bol naozaj niečo, čo sme nemali. Angela ale nevyzerá byť nijako presvedčená, a tak sa rozhodnem čo najrýchlejšie vysypať zo seba to, čo viem. Pozri, je mi čudné že Dumbledore v sieni povedal, že proti ministerstvu sa nemáme stavať, a Lupin teraz zháňa všetkých dokopy, čo nie je teda najnenápadnejšia vec ktorá by tu niekomu ušla. Ak to teda neposlal len nám, čo pochybujem, to by bola veľká náhoda. Okrem toho, písali mi rodičia že sa mám držať priateľov a spolužiakov ktorým dôverujem. Môžem ti povedať že moji rodičia nikdy neboli na porušovanie poriadku alebo nejaké iné rebelstvá, takže za normálnych okolností by mi odporučili aby som počúvala profesorov a riaditeľa. To že to nespravili mi stačí na to, aby mi bolo jasné že je niečo veľmi zlé. Vypočuť si Lupina nepôjdem, lebo mám neblahý pocit že keď sa už dostanem do siene na to zhromaždenie, niečo sa tam určite poserie. Proste mi z toho stoja chlpy na krku. A medzi prvákov by so sa vedela zašiť, ale premiestňovať sa ešte neviem a cestou alebo po príchode do Londýna sa toho tiež môže veľa stať. Takže beriem najpriamejšie, najbezpečnejšie a najrýchlejšie riešenie aké teraz vidím. Ukážem rukami na Nathaniela. Hovorila som tak rýchlo, že sa vlastne až teraz nadýchnem. Dlho ticho ale nezostanem. Tvár sa mi začne meniť do podoby, akú som mávala za posledné týždne, zatiaĺ čo mi šrotuje mozog. Keďže máme ale asi tak 15 minút kým sa všetci stretnú v sieni, navrhujem čo najrýchlejšie bežať po svoje veci. Ja a Nat sa môžeme pobaliť a potom povieme, že si ideme pre sovy alebo čo, a stade poletíme rovno do astronomky kde sa s tebou stretneme, ak pôjdeš s nami. Cestou by som nabrala spolužiakov a ak sa mi nejakým zázrakom podarí, tak Sin. Takže? Pozerám od jedného na druhého a už sa aj nakláňam, akoby som bola pripravená sa rozbehnúť k hradu. |
| |
| soukromá zpráva od Angela Silverlin pro HřištěAlexandra, Nataniel Nejspíš byla má netrpělivost natolik znatelná, že se Nataniel nakonec pustil do vysvětlování. Lehce jsem se zamračila. Je si tou astronomickou věží velmi jistý... Já bych nebyla. Bradavice jsou jistě velmi dobře chráněny a neúspěšný pokus o přemístění nás akorát prozradí... Ovšem mlčela jsem. Moji rodiče nikde nestudovali a matčini rodiče studovali ve Francii. |
| |
| Bradavický shon Hrad působil až podivně. Někteří starší studenti se stáhli do svých společenských místností. Někteří z nich pomáhali s evakuací těch mladších. K jezeru se vynul had mnoha a mnoha z těch mladších. Někteří z nich to brali jako další prázdniny. Ti odrostlejší chápali že je něco špatně. Tak či tak se po chvíli přes jezero vydalo pár desítek lodiček. Hagridje tak dovedl do bezpečí vlaku. Bylo až s podivem že ve vlaku se dokázalo narychlo začlenit k těm mladším... S mladšími ročníky vyrazilo několik profesorů. Snad pro obranu. Snad aby v Londýně pátrali po tom co se děje. Věci byli v pohybu. Někteří ze starších s nadějí že si s nimi jen někdo promluví a budou moci domů čekalo na večeři. Mnozí však smýšleli jinak.. Hodně z nich se chystalo uposlechnout výzvy která jim došla dopisem. |
| |
| Tajemný dopis, aneb volba je jasná Pomohl jsem všem Nebelvírům z nižších ročníků rychle se sbalit a seřadit hezky pohromadě, aby mohli opustit školu. Snažil jsem se mírnit zmatek, který tu nastával. S pomocí pár starších spolužáků se nám zdárně podařilo trošku ukočírovat tu masu mladých studentů, kteří byli zmateni a rozrušeni z celého dění. "Hlavně, aby dorazili v pořádku." Vydechnu pomalu a unaveně. Sleduji, jak mne studenti následují ven na pozemky a míří k lodičkám. Opozdilce popoháním. Vybočující se snažím zase zařadit zpátky do špalíru a pár slovy útěchy jim dodat naději, že vše bude dobré. Ještě chvíli po tom, co si od nás prefektů převzal Hagrid studenty na lodičky jsem se díval na své odpolouvající spolužáky. "Hodně štěstí vám všem." Odtrhnu pohled od té smutné scenérie a zamířím rychle zpátky na hrad. Nikde se moc nezdržuji a mířím přímo k nám na kolej. Najednou se zdá být naše kolej velmi prázdná, tichá a pustá, když nás tu zbyla ani ne polovina toho, co tu normálně bydlí. Když zrovna stoupám po schodech k pokojům přistane mi v ruce dopis, který rozlousknu a rychle přečtu. "Od Lupina?" Zamračím se a dopis vzplane. Málem mi upálil prsty. Jen tiše zakleju a promnu si ožehnuté prsty. "Tak je to jasné...." Vyskáču těch pár schodů nahoru a zmizím ve svém pokoji. Nezdržuji se a hůlkou začnu balit všechny své věci rychlostí blesku. Vše zapakuju do toho svého cesťáku a krosny a zkontroluju, že tu po mě nic důležitého nezbylo. "Arwine ke mě chlapče musíme jít." Rozhlédnu se skoro zoufale po pokoji v obavě, že tu není můj rezavý kocourek. Ale on prostě nikdy nezklame. Tiché mňau a vrnění u nohy mi ulevilo na duši. Vzal jsem svého mazlíčka a usadil si ho za hlavu na vršek krosny. "Drž se máme naspěch." Oznámím mu a konejšivě jej podrbu. Pak seběhnu schody dolů a sleduji kolik dalších, tak jako já uposlechlo výzvy profesora. "Ahoj Angelo. Taky už máš sbaleno? Musíme jít už jdeme skoro pozdě........jo taky mám z tohohle všeho hodně špatný pocit..." Vyjádřím sdílení svých obav a pak se zhluboka nadechnu. "No....pořád ještě na to nejsme úplně sami. Máme jeden druhého, a profesora Lupina a....tak...." Snažím se najít v tom všem maglajzu nějakou útěchu. Každopádně pokud možno zamířím co nejrychleji do Velké síně. Na Angelu samozřejmě počkám, popřípadě na kohokoli, kdo chce jít taky s námi. Myslím si, že není co řešit. tady zůstat nemůžeme. Jen, aby nám Lupin neutekl..... |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro U hřiště Lexí,Angie Ulevilo se mi když se obě rozhodli mě následovat. Možná proto že i když bych se dostal domů, bez nich bych byl sám. Pomyslně samozřejmě. Tak či tak to bude výlet na který se nezapomíná. Ano věci jsou až moc v pohybu. Musíme jen doufat že ti co zde z nějákého bláhového důvodu zůstanou to přežijí ve zdraví. Opět si je obě prohlédnu a pak se pousměji. Lexí být tebou neberu si své zásoby alkoholu, věř mi že je nebudeme potřebovat. Jen hůlka, pár drobností bez kterých nechete být, a nějáké oblečení. Ale jak znám dědu, a jeho způsob myšlení bude myslet i na tohle. Ještě se podívám na Angie a pak na hrad. Sevře se mi hrdlo a tiše vydechnu. Nemusíš se bát, vrátíme se sem, je to náš druhý domov. A jistě bude třeba se sem zase dostat. Všichni to tu máme rádi, až na pár studentů a nemyslím jen Zmijozelské co si myslí že by tu měli být jen ti s čistou krví...a nebo jim nesedí Brumbál[/font[/b] Nebyl čas na dlouhé výlevy, už ne, obě měli pravdu. Musíme začít jednat. Vezmu každého kdo bude ochoten jít. Musíme zmizet... S tím se rozejdu vcelku rychle k hradu. Najdi [font color=green]Sina další kdo se ti připlete do cesty, já tu krom vás moc lidem přátele říkat nemůžu takže je to na tobě a Angie Pronesu ještě k Lexí a pak už se ssoustředím jen na náš plán... Pamatujte, pod svícenm je vždy největší tma...musíme vypadat že se chceme přidat ke skupince Lupina a v pravou chvíli prostě zmizet po své ose... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Dopisy od Lupina zastihli každého, ne všíchni ale se dostavili, nebo jim to moc trvalo. Kdo ví. To že je to opravdu zlé dokládalo i to že živé obrazy jindy tak upovídané dneska mlčeli a tvářlli se jako ty mudlovské. Snad i jindy kolem síně se hojně pohybující duchové se někam poděli nebo občas vykoukli z podlahy a jen smutně zapadli zpět. Patrick který tu již čekal a sledoval jak se hrad začal vyprazdňovat byl ale trochu vyvden z míry Skorobezhlavým Nickem který se vedle něj zjevil a spiklenecky se díval kolem.... Od Havranů bych čel víc prozřetele a fištronu, máte prchnout z hradu pod svým Profesorem navzdory příkazu a ty si na vaše setkání které je o tři hodiny dříve než má být další setkání vezmeš kufr...chlapče chlapče, kdybys neměl v hlavě samé ženské, tak by ses nesnažil na sebe strhávat tu nechtěnou pozornost. Nemyslel to zle, snad i podnětně. Bylo na něm vidět že je z celé situace na hradě dosti nesvůj, na ducha. Neklesejme na myslích drazí studenti a zkusme držet při sobě, ať budeme od sebe, ač nebudete všichni spolu a rozdělíte se, musíte držet spolu, protože dokud budou studenti pospolu a jakkoliv věřit a bojovat za Bradavice, ani temný pán nezlomí ducha tohoto místa. Stálo vás tam více, ne jen Patrick, ale byla tu již iErica a nebo třeba Luna. Skorobezhlavý Nick se zadíval po vás všech.... Taková slečna Warren - Wentworthová využila toho že byla požádaná o pomoc při evakuaci maldších ročníků a nyní už sedí ve vlaku na cestě domů, proklouzla velmi vychytrale...nechci být rejpal, ale tvařte se alespoň trochu že neplánujete utéct...ty kufry skutečně nejsou moc dobré...ale to vám Lupin jistě řekne i sám... S tím také zmizel, asi již neměl co říct...čas ubíhal, hodiny odbíjeli třičtvrtě na tři... |
| |
| Havraspát společenská místnost --- Velká síň Konečně jsem doběhla ke dveřím společenské místnosti. Havran je stále na svém místě, jistě už pro mne má nějakou otázku a očekává chytrou odpověď a já mám v hlavě vymeteno, jediné co mi tam zůstalo, jsou slova z dopisu od Lupina, který po mém přečtení shořel. Havran zakrákal a já nevím, kde se to ve mně vzalo, ale suše jsem odpověděla: „ Stačí jen plamének naděje.“ Dveře se otevřeli. Společenská místnost byla plná bavících se studentů. Z rohu místnosti na mne zamávala Nina. Kouknu se na ní a vidím u jejich nohou sbalený kufr. Taky na ni mávnu a spěchám do ložnice. Jen otevřu dveře a vidím kolem sebe neuvěřitelný binec, není čas na úklid, hrábnu pod postel pro cestovní vak a házím do něj vše, co mi přijde pod ruku bez ladu a skladu – knihy, mudlovské oblečení, fotku rodičů, sušenky…. Říkám si, jestli jsem si toho vzala dost, ale vak je už stejně skoro plný a já si stejně nemohu vzpomenout na zvětšovací kouzlo. Zavážu ho a běžím zpátky. Společenská místnost se částečně vyprázdnila, chybí starší studenti. Přidala se ke mně Nina a řekla mi, že starší studenti pomáhají mladším s balením, aby se stihli včas dostat do lodiček a do vlaku. Ve dveřích se objevil prefekt a na celou místnost zvolal: „ Všichni co mají sbaleno, za mnou, ostatní, kteří tak ještě neučinili, anebo ještě váhají, se k nám mohou přidat o něco později ve Velké síni.“ A tak jsme se v šumějícím hloučku vydali do Velké síně. Tady to vypadalo stejně jako ve společenské místnosti, všude ruch a šum hovorů. A přesto je tu něco jinak, necítím chlad jako obvykle. Rozhlížím se a nikde nevidím žádného ducha. Dokonce i Protiva si nechává ujít tuto příležitost, sešlost studentů, aby jim škodil. Ale přesto mezi studenty jsem zahlédla vzdušnou stříbrno bílou postavu, ano je tam vzadu a baví se s nějakým studentem, počkat vždyť je to Patrik a ten duch to je Skoro Bezhlavý Nick – duch Neberlvírské koleje. Oba vypadají velice vážně. Skusím se k nim přiblížit, abych zaslechla něco konkrétního, je to strastiplná cesta davem, ale konečně jsem nadosleh. Slovo má Nikolas: „Neklesejme na myslích drazí studenti a zkusme držet při sobě, ať budeme od sebe, ač nebudete všichni spolu a rozdělíte se, musíte držet spolu, protože dokud budou studenti pospolu a jakkoliv věřit a bojovat za Bradavice, ani temný pán nezlomí ducha tohoto místa.“ Více jsem toho neslyšela, nebo se na mne začali tlačit ostatní a opět jsem je ztratila. Pokud jeho slova chápu správně je to vlastně to samé, co nám řekli před nějakou dobou ve Velké síni a pak to ještě Lupin zdůraznil v dopise. Že máme být odvážní a držet při sobě. Ale v tento okamžik se to zdá být více jak naléhavé. Ale kde je profesor Lupin? Nikde ho nevidím. Řada studentů dostala sovy, ale má sova se zatím nevrátila. Posílala jsem domů předevčírem dopis, ale žádná odpověď. To znamená , že mi nemohou odpovědět anebo je to příliš nebezpečné. Doufám, že je má sova v bezpečí. Řada mladších studentů se má k odchodu na školní pozemky, vypadají vystrašeně. Ale tam dole u řeky je už čeká Hagrid s lodičkami, které je v pořádku dopraví ke vlaku a ten pak domů. Jsou tady snad všichni prefekti, až na Zmijozelské. To by mě zajímalo, kde asi jsou. Žduchnul do mě jeden starší student, kluk, ani nevím, ze které je koleje řekl mi a Nině, která celou dobu stojí vedle mne.: „ Tak jsem to stihnul, nejdu pozdě?“ Podívám se na něj a odpovím mu: „ Taky jsem dorazila na poslední chvíli. Doufám, že se brzy objeví profesor Lupin a řekne více. Dopis nebyl nijak obsáhlý, co se týče informací, o tom co bude následovat“ Mladší studenti jsou již jistě ve vlaku a odjíždějí do Londýna, kde snad budou v bezpečí. Ale co bude s námi? |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Ihrisko --> spoločenka jazvecov -->astronomka Angie, Nat Na chvíľku cez mojich milión emócií vystavených pre vonkajší svet zasvieti bezstarostná radosť keď počujem, že tam bude alkohol, hneď to ale zase zmizne a skôr na mojej tvári prevažuje odhodlanie. Som rada že sme presvedčili Angelu. Ak to šlo s ňou, ostatní by nemali byť absolútne problém. A nebola som ďaleko od pravdy. S Natom sme sa rozdelili keď sme zmizli do izieb a asi mi moje balenie trvalo o kúsok kratšie alebo dlhšie ako jeho, lebo keď som vyšla späť do spoločenky, ešte tam nebol. Na chrbte mám väčší ruksak a v ruke metlu, s ktorou som prišla z ihriska a nenechala by som ju tu ani za nič. Zato tam bol ale Bendž, pri ktorom sa držala jasne vyplašená Mau, ktorú utešovala Acai. Akurát sa chystali vyjsť von, a tak ich dobehnem a v krátkosti im vysvetlím, aký je náš plán. Maureen protestuje najviac, ale pod nátlakom troch osôb (Acai nikdy nemala problém ísť proti oficiálnym rozhodnutiam) s poddá. Pošlem ich všetkých troch tajnou chodbou z vstupnej haly do astronomky. Keď vyjdem zo spoločenky, poďakujem všetkým svätým že som sa narodila s obrovským vrecom šťastia keď narazím do Sin. Úprimne, bola som pripravená sa zmeniť na Richarda a dožadovať sa pod prefektským právom aby mi ju niekto zo zelených priviedol. Stiahnem ju bokom- nič, čo by bolo pri nás dvoch podozrivé, a rýchlo jej tiež vysvetlím o čo ide. Sin, ktorej sa ako posledné chce hrať pandrláka pre ministerstvo (ju nikto nebude vypočúvať!) a ktorá sa s jej aristokraciou nebude tlačiť s našim dotrhaným profesorom a stovkou iných deciek....kdesi, súhlasí, aj keď ma upozorní, že pravdepodobne bude musieť ísť domov- jej mamka či dedko ju nájdu aj v pekelných ohňoch a vezmú pod svoju ochranu. Verila som jej, jej rodina vedela držať ako lepidlo ak niektorému členovi hrozilo nebezpečenstvo a úprimne, nevedela som si predstaviť čarodejníka ktorý by sa odvážil ísť proti Ewingovým. Keďže sa to tu však začína vyprázdňovať, nahlas prenesiem že bez Achillesa sa nikam nehnem. Milujem predsa zvieratá, výlučne svoju sovu. A tak sa so SIn rozbehneme z hradu smerom k soviarni. Okej, možno to nie je to nenápadné, ale už sa nám nedalo zrovna zamiešať do davu keď tam žiaden nebol. Vonku sa stiahneme do tieňa školy, kde Sinestru vysadím za seba na metlu a jednoducho to vyšpikujem smerom hore a k astronomke priletím. Vďaka voľnému prístupu, keďže sa stadep ozorujú hviezdy, sa dá pristáť pomerne jednoducho. Na moju úľavu tam už sú všetci, ktorých som tam poslala. Otočím sa na Nata. Mali by sme pohnúť zadkami, nedalo sa nám opustiť halu nejako...eh...bez podozrenia, pravdepodobne. Previnilo sa uškrniem. Akcia a činnosť zatlačili myslenie do úzadia, a tak teraz namiesto hrôzy vo mne prúdil skôr adrenalín. |
| |
| Vstupná hala --> soviareň Vletím z ihriska aj s metlou v ruke do našej spoločenky, aby som sa rýchlo pobalila, a o necelých desať minút vyjdem s batohom na chrbte a metlou stále v pevnom zovretí von, do vstupnej haly. Tam sa takmer zrazím so Sinestrou, ktorú okamžite stiahnem bokom. Najlepšiu kamošku je vždy lepšie mať po ruke, nie? Chvíľu sa s ňou o niečom bavím, potom sa obzriem a vyzerá to, že nad niečím váham, alebo premýšľam, než sa zrazu zatvárim takmer vyľakane. Nemôžem tu nechať Achillesa! Čo ak ma nebude môcť nájsť? Musíme ísť poňho! Voľnou rukou chmatnem Sin za pažu a rozbehnem sa s ňou von, pravdepodobne cez pozemky do soviarne. |
| |
| soukromá zpráva od Angela Silverlin pro Nebelvírská věž
|
| |
| Nebelvírská věž --> Před Hlavní síní --> Směr Astronomická věžAť už se Christian rozhodl jakkoliv, doprovodila jsem ho až před Hlavní síň, kde jsem využila všeobecného mumraje a změnila směr cesty. Chvíli jsem se snažila vypadat jako někdo, kdo hodlá ještě zajít do umýváren, či něco zapomněl na své koleji. A když už jsem si byla jistější, přidala jsem i s jednoduchým látkovým batůžkem na zádech do kroku, abych se dostala k astronomické věži. |
| |
 | Hlavní síň - Pokoje - Hlavní Síň Po Brumbálově proslovu v Síni jsem jen pokrčil rameny - moje situace je dost ložená, já žádný dopis z domova nedostanu, a ať už se v kouzelnickém světě děje co chce, domů se mi tak či tak moc nechce. Do Havraspárské společenské místnosti a sbalit si tu trochu věcí, co jsem stačil vytahat z kufru není pro mě příliš náročné, ale někteří ze studentů tlačících se kolem mají ve tvářích vepsánu paniku a strach. Jsem toho trochu dalek - ministerstvo pro mě vždycky bylo jedna velká neznámá, a spíš mě zahrnovalo regulemi a informacemi o předmětech, které se na škole vyučují, takže nemám ponětí, kam až stávající krize sahá. Na druhou stranu mi to umožňuje zachovat si klid, protože prostě nevím, proč bych se měl bát, i když zmínka o mozkomorech mě trochu překvapila. Nicméně, mám jen to, co jsem si přivezl a tu hrstku kouzel, kterou jsem na Bradavické škole dokázal pochytit. Jestli to bude stačit, to se ukáže. Každopádně to ale nic nezmění na tom, že by asi bylo dobré se připravit, jak jen to bude možné. Havraspárská společenská místnost se pomalu vyprazdňovala, jak ze školy odjížděly nižší ročníky, a tak něco málo po druhé hodině už nebylo příliě obtížné se s kufrem dostavit zpět do velké síně. "Wingardium leviosa!" doklepnu hůlkou známý pohyb zápěstím ke kufru - schodiště jsou téměř prázdná, těžký kufr se mi v náručí tahat nechce. Do síně dorazím o pár minut později a nechám s tichým klepnutím kufr dosednout vedle Patricka. "Žádné problémy zatím?" nadhodím a posunkem zahrnu shromažďující se studenty z ostatních kolejí, najmě Zmijozelské. Z kufru vylovím učebnici Přeměňování, pohodlně se na něj usadím a než se dostaví Lupin, nalistuju si poslední kapitolu, kterou jsme probírali. Jestli ještě někde můžu zkoušet a učit se nová kouzla, pak je to tady a teď. Pořád ještě je nás většina s hlídáčkama, jak se budeme učit nová kouzla na útěku je mi zatím velkou záhadou. |
| |
| Nebelvírská věž - > Před Hlavní síní -> Směr Astronomická Věž Když na mě Angela ve společenské místnosti promluvila projelo mnou mrazení v předzvěsti nepříjemného tušení. Její slova, pohyby i výraz v očích mi potvrdily obavu, která se mě jímala. "Ona....ona s námi nepůjde...." Chvilku to celé vstřebávám a snažím se pochopit, proč si vlastně někdo myslí, že jít na vlastní pěst je bezpečnější, než pod dohledem některého z profesorů. Lehce si olíznu jazykem náhle oschlé rty a bezděky podrbu Arwina na krku. Jeho vrnění u mého ucha je uklidňující. "Nemá sebou Sašu, bere to opravdu vážně." Angelina obrovitá krásná kočka s ní nebyla a nevypadalo to, že by jí tentokrát brala sebou. "Dělám chybu, když beru svého chlupáče sebou? Ne, on by se beze mě zbláznila." Ubezpečím se v duchu a nějakou dobu jdu vedle Angely mírně zamlklý a zadumaný. "Taky jsem dostal dopis z domova....doufám, že budou všichni v pořádku." Myšlenky se mi stočily s mé sestře, která pravděpodobně půjde s Lupinem, nebo snad taky vymyslela vlastní plán? Kdo ví, ale u ní jediné jsem si jistý, že kdyby se něco stalo poznám to, přece jen jsme dvojčata. Až když jsme kousek od Hlavní síně zastavím se a na okamžik zavřu oči a lehce se pousměju. "Asi to mělo nějaký smysl, že jsem na koleji potkal právě tebe." Kouknu směrem ke dveřím k síni, kde už určitě čeká Lupin a zbytek spolužáků, kteří se jej rozhodli následovat. "Půjdu s vámi Angelo hůlka navíc se vám bude určitě hodit. Nevíme před čím stojíme a já nenechám kamarády ve štychu. Navíc třeba budou naše šance větší, když se takhle rozdrobíme. Věřím, že profesor Lupin se o ostatní postará, jak bude v jeho silách. Třeba se s nimi časem spojíme." Pousměju se a vykročím za ní směrem k astronomické věži. "Omlouvám se pane profesore ale oni mě budou potřebovat. Nemůžu je nechat jít samotné, třeba bude má přítomnost něčím užitečná. Třeba se nám podaří společně zůstat v bezpečí." Slétnu očima zpět na Angelu. "Dobře, jaký je plán? Pokud vím, tak v Bradavicích se nedá používat přenášedla ani přemisťování, o zabezpečení letaxové sítě ani nemluvě.....jak se odsud chcete dostat? Co je v astronomické věži tak zvláštního, že nám to pomůže v odchodu?" Kouknu na ní zvědavě. Nenapadá mne, jaká cesta může tamtudy vést. Lehkým pokývnutím hlavy pozdravím Nathaniela a Alexandru. "Takže asi půjdeme dva z Nebelvíru a dva z Mrzimoru. Zvláštní kombinace." Odtuším v duchu a trošku nervózně se ohlédnu jestli za námi ještě někdo nepřichází. |
| |
| Hlavní síň -> Odchod ze školy Zhluboka jsme se nadechl, když byl čas. Plán to byl více, než obstojný. Obejdeme se studenty vše, co se obejít dalo a ze školy zmizíme, jako pára nad hrncem. Jen osobně doufám, že se nás odtud dostane, co nejvíce. Do hlavní síně vcházím až s mírným zpožděním, protože jsem se musel ještě cestou zastavit.....za přáteli....kteří nám pomohou. Lehce se usměju. "Jsem zvědavý, jak budou studentíci reagovat až je uvidí....no na to bohužel není čas." Klidnými ale rychlými kroky projdu Hlavní síní a rozhlédnu se po přítomných. Vidím mnoho známých tváří, ale rozhodně ne všechny. Svraštím starostlivě obočí a sáhnu si do kapsy, ze které vytáhnu cibulky, otevřu je a zkontroluju čas. "Bohužel nemůžeme o moc déle čekat." Studenti mají sbaleny kurfry, jsou nervózní a jejich oči mne vyhledávaní. "Kdybychom chtěli utéct normálním způsobem, nebudeme mít šanci, ještěže máme tuhle tajnou cestu." Ještě okamžik posečkám a pak si pozvednutím ruky vyžádám ticho. "Drazí studenti, děkuji, že jste se sem dostavili na mou výzvu, jistě všichni dobře víme, proč zde jsme. Víme, co nás čeká a co je třeba udělat. Prosím, abyste zachovali klid." Kývnu hlavou k někomu, kdo zde očividně není. Vypadalo by to, že jsem se zbláznil, kdyby se neozvalo lusknutí a nezjevilo se okolo mě několik domácích skřítků. Všichni v těch ošklivých hadrech a ještě teď vonící kuchyní. "Díky, že jste přišli Smithie. Místo znáte, jakmile je tam všechny dostanete už si poradíme, kam dál. Až bude po všem doporučuji, abyste se ztratili z Bradavic, jako všichni ostatní. Čas návratu příjde." Promluvím potichu ke skřítkovi, jehož velké oči se na mne upírají. Je to už pořádně dlouho, co jsme o něco musel starého přítele žádat. Štěstí, že tihle tvorečkové jsou věrní Bradavicím až za hrob. "Jakmile vás skřítci přemístí zůstaňte pohromadě bude to jen menší zastávka." Oznámím varovně a kývnu na skřítky. "Začněte." Svolím a sám vytáhnu hůlku pro všechny případy z rukávu a sleduji, jak skřítci začnou obcházet čekající studenty a luskat prsty. Vypadá to skoro až děsivě, když se studenti i se zavazadly najednou rozplývají a mizí, jako by nikdy neexistovali. "Na tenhle plán jsem docela hrdý, škoda, že o něm neví Brumbál...." Pousměju se a počkám, dokud skřítci nepřenesou všechny studenty, kteří chtěli se mnou uniknout ze školy. Pak můj pohled sklouzne k nohám skřítka, kde se něco pohnulo. Je to velké a chlupaté. "Opravdu obří kočka.....ale vždyť to je Saša......kočka Angely." Zadívám se na zvíře a v očích se mi mihne pochopení. Zvednu kočku do náruče. "Tak proto tady není. Tak pojď Sašo postarám se o tebe, než tě tvé páníčce vrátíme.....hodně štěstí mládeži." Zadívám se ke dveřím síně a pokusím se vzít kočku pohodlně do náruče, abych mohl odejít ze školy i společně s ní. "Díky Smithie a hodně štěstí ještě se uvidíme. Máš u mě máslový ležák." Usměju se, když skřítek luskne prsty i nade mnou a já stejně, jako ostatní zmizím ze školy. Okamžik mi trvá, než získám opět rovnováhu a orientaci po tomhle zvláštním přemístění. Ovanul nás chladnější vítr, který se proháněl po Skotských kopcích a klouzal i mezi, ně kde jsme se právě nacházeli. "Tak nelelkujeme pokračujeme. Komu je špatně, toho chytněte a podepřete. Všichni se chytněte někoho dalšího a shromážděte se okolo mě.....tak je to dobře......chyťte se mě a pevně se držte studentíci bude to trošku házet......připraveni? Držte se a nepouštějte za žádnou cenu, komu bude špatně zkuste nepoblít své spolužáky." Usměju se a jakmile se všichni pochytají navzájem a mne zároveň ještě vše jednou zkontroluju očima a pak je zavřu a představím si jeden z úkrytů Fénixova řádu, o kterém ví jen jeho nejvěrnější členové a pak se s celou naší skupinou přemístím. Když se opět zhmotníme po kolena ve sněhu, v chladném podnebí musím se zhluboka nadechnout a na okamžik potlačit mrákoty. Bylo to o dost náročnější v tomto počtu, něž jsem počítal. "Tak.....vítejte v....novém domově....uh...všichni dovnitř ať nezmrzneme...." Vydechnu a pobídnu studenty směrem k místu, kde je jen sněhová skála a stěna. "No běžte, na to přijdete." Pobídnu je, zkontroluju očima, že je všude klid a počkám, až začnou proudit studenti dovnitř. Skála funguje stejně, jako přepážka na nádraží do Bradavic. Vevnitř už bude teplo, sucho a hlavně bezpečno. Tento úkryt schovaný v nehostinných oblastech Norska jen tak někdo nevyčmuchá, nebo jsem alespoň tohoto přesvědčení. "Teď příjde ta těžší část." Jako poslední vcházím také dovnitř úkrytu se Sašou v náruči pokud s námi tato kočičí dáma cestovala. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Všichni přítomní Neměl sem moc času a ani náladu na sentiment. Rychle sem pobral co sem považoval za důležité. Hůlka, knihy, zápisník, sovu a svou potkaní slečnu. U postele sem otevřel truhlici a z pod starší uniformy vytáhl balíček od dědy. Z něj sem vytáhl pár věcí. Včetně dost oběmného váčku. Když sem se dostal na vrchol věže, nikdo tam ještě nebyl, zastavil sem se na terase, zadíval se po hradě a smutně vydechl. Viděl sem jak se od sovince žene Lexí se Sin, jak po nádvoří sem tam někdo projde s kufrem nebo jen někam spěchá. Viděl sem jak se nad školou stahují mraky. I když bylo azurově modré nebe. Opět sem sáhl do náprsní kapsy u svého kabátu. Během chvíle sem si zapálil další cigaretu a dal se do práce. Na větší plochu sem nakreslil pentagram, ale magický. projil jeho horty kruhem a střed vysypal trochou letaxu. Vzal sem hůlku a s mumláním pár záříkadel se dotkl každého z hrotů. Pak jsem pomocí kouzla zapálil střed kde byl letax a celý obraze vzplál a vyslal nad sebe podivnou vlnu nazelenalého plamene. Byl sem si jist úspěchem, a byl sem rád že všichni se začali scházet nahoře.... Viděl či neviděl, je to jedno...stejně zmizíme než se sem někdo dostane... řekl sem s klidem Angie s Christiánem a podal jim letax... Postavte se do středu, naše destinace je Ayonská hláska...možná tam bude někdo čekat, nelekejte se... S tím samým sem obeznámil i Lexí a Benjiho a Acai a také Sin a Maureen. Je to všem jasné? Ayonská hláska... schoval sem konečně svou hůlku odkaz zpět do rukávu a naposledy si potáhl z cigarety. Lvíčata pudou první, za nimi Mrzimorští se Sina také Maureen, já a Lexí budeme pro jistotu krýt ústup, jako poslední pujdeme my dva... podívám se na ostatní a vydechnu.... Nějáké otázky? |
| |
| Hlavní Síň-Větrná Hůrka-Lupinovo Doupě Stál jsem ve Velké Síni a občas očkem hodil po zmijozelských. Taky není divu, většina jejich otců byla za tímhle stavem věcí, byl jsem si jistý. V čem jsem si nebyl jistý bylo, jestli je máme rovnou postavit ke zdi a popravit, nebo je tu prostě nechat. Oukej, teď to možná přeháním, ale brát s sebou možnou nepřátelskou pátou kolonu? To se mi nezdá jako dobrej nápad, možná by se mohly schovat odděleně od nás, nebo tak něco. Přistupivší Allan jakoby mi četl myšlenky. Krátce mu pokývnu a usměji se, nikoliv mým tradičním veselým zázubem, ale jemným úsměvem. Vzhledem k situaci je to asi to nejlepší na co se zmůžu. "Zatím ne, chovají se, jakoby tu nebyli. Není slyšet ani Richard a jeho tradiční opájení se vlastní vyjmečností. Prostě klid po pěšině, ale nevěřím, že jsou všichni tak šokovaní jak se zdají. Jejich rodiče jim museli dát vědět, když jsou ve spojení s Ty-víš-s kým. Minimálně Caylusovi bych to nevěřil ani při nejlepší vůli, která mezi náma tedy rozhodně není." Odpovím. To už si vezme slovo profesor Lupin. Náš kolejní zatím celou situaci zvládá s přehledem. Jeho únikový plán mi odjde ve chvíli, kdy se v síni objeví skřítci. Trvá to chvíli a já jsem přenesen někam, kde je zima. "Kde to sakra jsme? Na Větrné Hůrce?" Zeptám se nahlas a rozhlédnu se po okolních kopcích. "Asi nějaká zapadlá vrchovina, nebo co." Pomyslím si. Nicméně musíme pokračovat dál. Pokud se někomu udělalo blbě, tak jej chytnu a podpeřu přesně podle instrukcí. Pak náseduje další přesun. Zamrkám a potřesu hlavou, abych zahnal mrákoty. Tohle je horší ještě než ta Větrná Hůrka. všude jsou mraky sněhu a profesor Lupin nás popohání směrem k nějaké jeskyni. "No, slyšeli jste profesora. Pohyb" Řeknu ke svým spolužákům jako seržant někde na cvičáku a celá kolona se vydá k jeskyni. Profesor nám popohání, asi se bojí, že by nás tu zaskočil nepřítel. Pomůžu všem, kdo jsou moc pozadu, pokud někdo takový je a společně projdeme jeskyní. Uvnitř je teplo a útulno. Poslední projde profesor Lupin. Rozhlédnu se po úkrytu a pak se kouknu na Allana. "Fajn...a co bude teď?" Zeptám se. |
| |
| Hlavní síň - Někde v neznámu - a ještě dál Zaklapnu učebnici, když se objeví Lupin, a schovám ji spěšně zpátky do kufru. To už přede mnou stojí domácí skřítek, ušatý, s obrovskýma očima a dobromyslným úsměvem na tváři a luskne... Je to jako koukat na starý rozmazaný film skrz přibližující se lupu - najednou se všechno kolem slilo, přeskupilo a zakousla se do mě zima. Přesun sám nebyl nepříjemný, ale než jsem se stačil rozkoukat, kdosi mě chytil za zápěstí a... Všechno se zatočilo a převrátilo naruby. "Do prkenný v..." skončil jsem na všech čtyřech, ústa i oči plná studícího sněhu. Jestli skřítčí přemístění bylo jako pád do nadýchaného peří, Lupinovo se dá s neklamným úspěchem přirovnat k úderu dlažební kostkou. Žulovou. Přímo do břicha. Kleče ve vysokém sněhu, stírám si jeho zbytky z obličeje a očí a snažím se potlačit nával nevolnosti. Jen s námahou se zvednu na profesorovo naléhání, a i když se necítím zrovna nejlépe, pokud je na tom někdo hůře, pokusím se mu pomoci. Jinak svůj kufr i svou maličkost dovleču do úkrytu co nejrychleji. Fyzická aktivita mi docela pomohla rozdýchat nepříjemný přesun, a tak jsem do jeskyně vstupoval už víceméně v pohodě. "Teď?" nadhodím na Patrikův dotaz. "Teď si dáme Deli." ušklíbnu se na prastarý fór z mudlovského světa, který spolužák pravděpodobně nepochopí. Jako mnoho jiných kolem, čekám, čím nás hlava Havraspárské koleje pověří dále. |
| |
| soukromá zpráva od Angela Silverlin pro Astronomická věž – přesunByla jsem překvapena, že se mě rozhodl Christoph doprovodit. Zrovna on. Vždycky jsem myslela, že je dost zatížený na pravidla, že by neudělal něco, co by bylo proti vůli profesorů. |
| |
| Velká síň – Neznámo – Lupinova skrýš Tak tady stojím ve velké síni a očekávám, co se bude dít. Koukám kolem sebe, ale moc nás tady není. Sem tam zahlédnu známou tvář z vyučování, anebo studenty z naší koleje. Konečně vchází Lupin a míří rovnou k učitelskému stolu – vyvýšené pódium na konci síně. Jako lusknutím prstu se celá síň utiší a naslouchá Lupinovým slovům. Stoupla jsem si špatně, za velikého studenta, přes kterého skoro nic nevidím. No což budu aspoň poslouchat. Najednou to mezi studenty zašumí. Proč? Stoupnu na špičky a vidím, že se vedle Lupina zjevil domácí skřítek a ne jen jeden. Lupin si s tím vepředu něco povídá, ale ke mně jeho hlas nedolehne. Pak jen vidím, jak se skřítci rozejdou mezi nás a jeden za druhým studentem mizí. Něco mne zatahalo za hábit. Kouknu a vedle mne stojí malý domácí skřítek, s úklonou mne pozdravil: „ Jmenuji se Willy. Nyní se prosím nadechněte, zavřete oči, chyťte si pevně své zavazadlo, slečno.“ Dřív než luskne prsty, jej zastavím a pronesu: „ Nikdy jsem se nepřenášela.“ Sřítek se na mne mile usměje a řekne:“ Nebojte se slečno. Uděláme to na tři. A než napočítáte v duchu pět, tak se ocitnete jinde, ani to neucítíte. Dobře? Tak tedy jedna, dvě, tři.“ Luskl prsty a já počítala a opravdu než jsem pomyslela na pět, ucítila jsem na tváři vítr. Ale nebyl čas se rozhlížet po místě, kde jsem se ocitla. Lupin nás již svolával k sobě. Hledám Ninu, ale nikde ji v tom chaosu nevidím. Udělám krok, ale nějak se mi zatočí hlava a podlomí kolena. Znovu vstanu, nadechnu se a s výdechem se opět odhodlám k novému kroku. Lupin nás nabádá k tomu, abychom se semkli kolem něj a navzájem se chytili. Ninu jsem ještě nenašla. Stojím vedle kluka, kterého jsem viděla již ve Velké síni. Je to student s naší koleje Patrik, chytnu ho za rukáv a čekám, co se bude dít. Teď mi to došlo, tohle není konec cesty, budeme se přemisťovat dál. Koukám kolem sebe a vidím, že nejsem jediná, komu to nedělá dobře, někteří studenti vypadají jako by snědli žábu. Zavírám oči jako Lupin, pak už jen cítím škubnutí v oblasti břicha, je mi na zvracení, ale snažím se to potlačit. Konečně pod nohama cítím pevnou zem. I když zas tak příjemné to není. Stojím po kolena ve studeném něčem. Konečně, si dovolím otevřít oči, točí se semnou celý svět, je mi špatně a to kolem mě je sníh. Vidím, že všichni jsou tak trochu malátní, ale přese všechno se snaží dostat co nejrychleji s toho mokrého, studeného, bílého sněhu. Brrr. Je mi zima jsem mokrá, a fouká tady. Rozhlížím se, ale opět nikde nevidím Ninu. Patrik se mezitím ujal vedení, jeho hlas slyším jako by z dálky, ale konám dle jeho pokynů. Ukazuje nám směr k nějaké jeskyni. Brodím se sněhem jako ostatní. U vchodu stojí Lupin a nabádá nás k rychlejšímu kroku. Konečně v suchu, sice ne příliš v teple, ale sucho a žádný průvan. Stojím s ostatními, když v tom zaslechnu svoje jméno. Otočím se za hlasem a koukám, že se ke mně pokouší dostat Nina. Už stojí vedle mě a zpovídá mne: „ Taky je ti tak špatně?“ Odpověď me:“ Ta cesta byla příšerná, jsem si myslela, že vyplivnu žaludek. Nevíš, kde to jsme?“ Nina: „ Netuším, ale určitě je to bezpečné místo, když jej Lupin vybral.“ Me: „ Otázkou je na jak dlouho.“ Mezitím se celý hlouček přesunul dál do jeskyně, kde na nás čekal teplý oheň, a my se mohli osušit a bylo tu i docela útulno. Poslední do jeskyně vstoupil Lupin. Všechny zraky se upnuly k němu s jedinou otázkou: „Co bude dál?.......“ |
| |
| soukromá zpráva od Christian Dragon pro
|
| |
| Tajná základna Fénixova řádu Byl jsem rád, když jsme byli všichni uvnitř a průchod přestal být tedy zase pro kohokoli venku nápadný. Díky bezpečnostním kouzlům zde ani netáhla z venku zima. Přelétl jsem očima shromážděné studenty, kteří se mnou šli. Všichni byli zmatení, unavení, zmrzlí, možná jim bylo i nevolno, ale měli na rtech a v obličejích jednu a tu samou otázku. "Co bude dál." Získal jsem si trošku času tím, že jsem pomalu lehce kulhavě přešel ke krbu, kde plápolal oheň a položil ruku na jeho teplou kamennou římsu. "Teď mí drazí studenti si nejprve odpočineme a zabydlíme se v našem novém dočasném domově. Bohužel nedokáži vám říci, jak dlouho zde budeme muset zůstat, než se situace uklidní. Budeme tu odříznutí od většiny možného kontaktu s venkovním okolím. Dost pravděpodobně mne prohlásí za zrádce, únosce, smrtijeda, nebo kdo ví koho, jen aby pošpinili mé jméno a přiměli co nejvíce kouzelníků mne najít. Z vás patrně budou nebohé oběti, nebo podobné příšery, jakou udělají ze mne. Nezoufejte však." Hlas jsem měl vlídný, silný a rozhodný. Nemohl jsem dát znát slabost ani bolest, která mi opět pulzovala v noze. "Je na čase, abychom se přestali bát toho vyslovit jméno zlého kouzelníka, který za všechny tyhle problémy může......již není pochyb, že se Lord Voldemort vrátil dokončit, co kdysi začal. Chce si nás podrobit a ovládnout Bradavice, ale i když získá školu, nezíská jejího ducha, protože ten žije v každém z nás. A my jsme zde schovaní v bezpečí stejně, jako naši přátelé, kteří zvolili jiné cesty pryč ze školy. Všichni budeme čekat na správnou příležitost udeřit. A až se tak stane budeme na to připraveni. Budeme připraveni Voldemorta porazit!" Ubezpečím své studenty. Ne, nelžu jim, ano mám obavy ale je to něco v co věřím, že se musí udělat. "Toto místo se chová podobně, jako rozlehlý dům, najdete tu vše potřebné, v patře jsou pokoje....nejsme už ve škole, takže je mi jedno jakým způsobem se rozdělíte. Tady je jakási společenská místnost, najdeme tu kuchyni, tréninkové místnosti a mnoho dalšího. Tato tajná základna sloužila kdysi Fénixovu Řádu k jako úkryt před Voldemortem a jako místo pro trénink. Nikdy nebyla odhalena ani prozrazena. Pokud jsou všichni v pořádku běžte se nyní ubytovat a trochu si odpočinout sejdeme se u večeře." Usmál jsem se na ně vlídně. "Pokud se bude chtít na něco někdo zeptat. Můžete kdykoli." Dodám ještě. "Kéž by nás tu bylo na vás více. Je to zvláštní pocit mít za ně všechny veškerou odpovědnost. Navíc nemohu je naučit vše." Povzdech si nechám jen pro sebe do svého nitra. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Presun do útočiska So záujmom si obzerám pentagram na zemi keď si ho všimnem cez všetky tie osoby čo sú tu. Mierne zvraštím obočie. To spravil celé Nat? Ale...kedy, ako sa naučil takúto pokročilú mágiu? Viem že čo sa týka cestovania cez mágiu, je to neskutočne zložité, len vytvoriť prenášadlo nevie veľa čarodejníkov, a vytvoriť vlastnú letaxovú....v podstate sieť, neregistrovanú a nepútanú na žiaden krb ako sprostredkovateľ.... to musí byť neskutočne zložité. Ešte aj za pomoci znaku? Vyzerá to...ako riadne starobylý druh mágie. Mám na jazyku hneď asi tri otázky čo sa týkajú práve tohto, ale včas sa zabrzdím. To bude skôr na dlhšiu debatu. Keď Nathaniel vydá inštrukcie, len prikývnem a do ruky kde nedržím metlu mi vkĺzne dlhý prútik. Na moment mnou prejde pocit uspokojenia že ma určil s ním ako akúsi poistku. Hoci som nepredpokladala že teraz na nás niekto vyskočí, tak aj takáto malicherná myšlienka ma kdesi cez celé to zmätenie čo cítim kvôli celej tejto situácii poteší. Ako prvý idú chrabromilský, a ja venujem Angie aj Chrisovi povzbudzujúce pokývnutie hlavou. Očami jastrím po otvorenom priestranstve astronomky, no pred tým ako odídu naši sa stihnem na Mau a Acai usmiať a Bendžimu stisnúť krátko ruku. Čím je nás tu menej, tým som nervóznejšia. Nech už sme všetci stadeto preč. Nepáči sa mi tento blbý pocit čo mám. Nasleduje Sin, pri ktorej mi stačí jeden pohľad na to aby sme mali krátky neverbálny rozhovor. Zostaneme tu už len my dvaja. Cítim, ako mi pravé oko ovládne mierny tik ako následok mojej metamorfmágie, ktorá je kvôli zvýšeným emóciám napätia a vzrušenia ťažšie ovládateľná. Trochu sa mi zavlní tvár a na zlomok sekundy sa mi zatne sánka keď sa to snažím ovládnuť, keď mi zrazu zabliká žiarovka. Vlastne...už nemusím. Nebudem sa musieť neustále sústrediť, veď odchádzame. S výrazom úľavy pustím teda moju mágiu z reťaze a pocítim neskutočnú úľavu. Naše zbehnutie zo školy nezačína zle. Zamrmlem, keď sa preformujem, na hlave mi zasvietia ryšavé vlasy a v tvári odhodlaný výraz. Venujem Natovi úškrn. Pohni zadkom hneď za mnou, nech nestresujeme. Prehovorím o čosi vyšším hlasom, ktorý sa mi tiež mierne zmenil a postavím sa do stredu pentagramu. Tuhšie zovriem metlu. Ayonská hláska. Dávam si dobrý pozor aby som artikulovala a potom sa nechám pohltiť tým známym vírom zelených plameňov. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Domů Lidé se začali strácet v plamenech a já sledoval schodiště. Nevím proč, měl sem pocit že nás někdo může sledovat, a to sem nechtěl. Navíc sem pro jistotu hlídal, co kdyby se sem dostali z ministerstva o něco dříve... Nebojte se, tam kde tohle přenáší je pro mě víc bezpečno než si umím představit po škole....když je otevřená... možná to bylo jen mé přání, ale spíše to byl fakt, na kterém neubíralo ani to že sem v ruce měl svou hůlku a bedlivě sledoval vše kolem sebe... A to je teprve začátek... ušklíbl sem se na Lexí po té co jsme na vrcholu věže zůstali samy dva...Na chvíli sem se musel začít usmívat, bylo fajn vidět že se ji vrací nálada dle toho že zase mění podobu, jen ty její očka pořád zůstávájí, a jsou o něco jasnější než před pár minutami... Neboj, za chvíli jsem tam, jen musím zajistit smazání obrazce... usmál sem se ni a sledoval jímku na dešťovou vodu pod krovy špičaté věže...bylo v ní vody víc než dost... Když zmizela i ona, vzal sem své věci, postavil se do středu a zvedl hůlku k oné nádrží.... Bombarda! ihned po vyřčení toho zaklínadla sem pustil prášek z druhé ruky... Ayonská hláska... ještě než masa vody dopadla na zem mě pohltili plameny ten zvláštní pocit který se váže k tomu druhu cestování... Vše se rozplynulo, vše zmizelo, svist v uších, pachuť v ústech, zavřel sem oči, instinkt někoho kdo to už zná... Měl sem je varovat, někdy po tom vážně štípou oči... Ze středu pentagramu se vznesl obak dýmu, pak kus od obrazce dopadla masa vody a která kříd okamžitě rozmazala a odplavila pryč.... Hláska Když jsem vystupoval z krbu staré věže ve strážní věži všichni byli na druhé straně. Hůlku kterou sem svíral v ruce sem namířil za sebe.... Incendio! Krb okamžitě vzplál a po něm se na stěnách rozhořeli i malé kamenné misky naplněné olejem, ozářili tak dobře větší místnost která měla ještě schody do patra u stropu...ve středu byl větší stůl a pár židlý, u stěny menší knihovna a na zdech pár obrazů... Všichni v pořádku, krom nevolností, pálení očí a jiných jevů doprovázející Latexové cestování na delší vzdálenost? Zeptal sem se rychle a zadíval se na zábradlí kde stál starší muž se psem který začal kňučet když mě viděl a nemohl seběhnout dolů.... Vejane klid... řekl sem rychle k psovi rasy Československého vlčáka a pokynul staršímu muži na patře jež sledoval všechny dole.... Vítejte na Ayonském panství... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ayonská hláska Všichni jste se přenesli, někteří asi prvně Letaxem a tak zažívají menší potíže které chvíli po příchodu ohlásí Nataniel který očividně Letaxem už někdy cestoval, po té co zapálí oheň v krbu a po té vzplanou i kamené svícny na stěnách můžete vidět že jste hlavní místnosti nějáké věže...  Až po té co se ozve zakňučení všimnete si i na patře ze zábradlí vzhlížejícího muže s dýmkou v ústech, držícího psa, oblečeného v rudé sametové vestě na tmavé košili, od pohledu jde vidět že je s Natanielem příbuzná, alespoň co se stylu na hezké oblečení týče. Sledoval vás všechny s podivným úsměvem a když se ozval Nat k psovi, pustil jej a ten seběhl ihned dolů aby skočil na svého pána, při čemž ignoroval cizí lidi.... Už jsem čekal že opomeneš naše hosty přivítat, Natanieli Patricku... pronesl muž z balkonu a přehodil si dýmku z jednoho koutku do druhého...  Pomalu se vydal ke schodům a scházel dolů.... Vítejte a nemějte strach, tady jste v bezpečí, pokud nás smrtijedi nenapadnou, ale to by někdo musel po sobě nechat stopy... Otočil se ihned k Natanielovi a pak se usmál... Což nenechal... Otočil se zpět na všechny studenty.... Jsem Patrik Franchiebald Nielmond, 17 tý Eerl z Ayonu, dědeček vašeho spolužáka, absolvent Bradavic a kdyby jste byli starší možná by jste dodali i vyvrženec od Bistrozorů...ale to je jedno...Nyní se najíte, posilníte a pak se sejdeme na zámku, kde vám ukáží vaše pokoje, a já vás bez obalu seznámím s tím co se děje, a co čekám od vás...a jistými pravidly našeho domu...ale nyní mne omluvte, mám ještě něco na zřeteli.... pousmál se a pak prostě zmizel, jako by se vypařil, přímo před vámi, zůstal po něm jen vznášející se sladce vonící kouř z dýmky.... |
| |
| Skrýš ( společenská místnost – pokoj – chodba – jídelna) Rozhlížím se po rozlehlé místnosti, ve které jsme se ocitli. Profesor Lupin před nás předstoupil, opřel se o krb a jal se slova. Jeho hlas zněl klidně, ale přesto jsem v něm cítila nejistotu, proslov byl krátký a výstižný. Zaměřila jsem se na jeho pohled, sice se snažil působit sebejistě, ale přesto jsem v něm viděla jisté obavy. Proslov skončil, byl čas začít konat. Nejprve jsme se s Ninou rozhodli ubytovat. Popravdě mi v této chvíli bylo jedno, jaký pokoj na nás zbyde. Ostatní se rozprchli nahoru, aby si mohli vybrat ten nejlepší. Pro mne bylo důležité, aby tam byla postel, na kterou se do večeře natáhnu. Bolelo mne celé tělo a žaludek se mi ještě nezklidnil. Nina šla napřed. Když jsem procházela jednotlivými místnostmi dole ke schodišti, zjistila jsem jak je to tady rozlehlé. Tak tady se jistě ztratím, pomyslela jsem si. Vždyť já jsem schopná se ztratit ve větším 4 pokojovém domě natož tady. I v Bradavicích mi trvalo skoro rok, než jsem zvládala chodit na hodiny včas. Jedno plus, tady nejsou pohyblivé schodiště. Vešla jsem do patra, které se táhlo, tak že jsem pomalu neviděla na jeho konec. Z jedněch dveří na mne zamávala ruka Niny. Vydala jsem se k ní. Jen co jsem vešla do pokoje, ani jsem se neobtěžovala vysléci z mokrého šactva a rovnou jsem padla na první postel, co jsem uviděla. Vak jsem hodila na zem. Až později jsem si prohlédla místnost, která se mi na nějakou dobu a já nevím, na jak dlouhou stane domovem. Jak jsem tak ležela, přemýšlela jsem o své rodině a o tom co nám profesor Lupin dole řekl, o ty víš kom – vlastně nyní již o Voldemortovi. Je to, tak snadné, když si to řeknu takhle v duchu, ale nevím, zda budu mít dostatek odvahy a někdy to jméno vyslovit nahlas. Máme před sebou pořádný kus práce – teď lituji, že jsem si s sebou nevzala nějaké učebnice ze školy, ale kdo měl tušit, že na útěku se budou hodit. Z mého zamyšlení mne probrala Nina: „ Víš, jsem ráda, že jsme tady spolu. Je to fajn tady mít někoho s kým si můžu popovídat.“ Me: „ Já ti nevím, na jednu stranu jsem ráda, že jsem následovala profesora Lupina, ale na druhou stranu nevíme co se děje venku. Mám strach o rodiče.“ Myslím, že tady mne má sova nenajde. „Myslíš, že nám profesor Lupin bude sdělovat zprávy z venku? Nebo si je nechá pro sebe, nebo je sdělí jen starším žákům? A nás toho ušetří s dojmem toho, že jsme ještě děti?“ Nina: „ Myslím, že to co bude nutné, se dozvíme tak, jako tak. Teď je důležité se soustředit na to, abychom byli připraveni na boj. Sama dobře víš, že z nás dvou jsem to já, kdo nezvládá snad ani ty základní kouzla.“ Me: „ Jako, že já na tom jsem lépe.“ Otočila jsem se ke svému vaku, vytáhla z něj čisté, suché mudlovské věci a převlékla se, hůlku jsem zastrčila do zadní kapsy. Na chodbě se ozval ruch. To se už ostatní vydali hledat jídelnu, kde se má podávat večeře. Otevřela jsem dveře s myšlenkou, že se do toho mumraje zařadím, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že to s jídlem nemá nic společného. Na chodbě proti sobě stáli dva kluci, nebyla jsem si jistá, co přesně se stalo, ale teď tu stáli proti sobě s připravenými hůlkami a pokřikovali na sebe. Koukla jsem se pozorněji a poznala jsem jednoho z nich je to kluk ze Zmijozelu, ten druhý mi nepřipadal nijak známý. Ostatní kolem se je snažily uklidnit, ale ne všichni někteří je naopak povzbuzovali. Nakonec se do toho vložil jeden ze starších a tento neuskutečněný souboj ukončil, i když i on sám málem přišel k úhoně. Myslím, že to nebylo naposledy, co jsme se dostali do křížku se Zmijozelskými. Ten starší student se podíval na hodinky a silným hlasem pronesl: „ Pojďte raději na večeři.“ Tentokrát jsem se již zařadila do postupujícího hloučku ubírající ho se do jídelny. Nina: „ Možná, že se o tom všem dozvíme víc u večeře. Co se tam stalo, že na sebe vytáhli hůlky.“ Došla jsme do jídelny, usadila se na první volnou židli ………… |
| |
| soukromá zpráva od Angela Silverlin pro Ayonská hláskaAlexandra, Christian, Nataniel Ocitla jsem se v krbu, ze kterého jsem rychle vystoupila, abych uvolnila cestu dalším. Oči jsem měla přivřené, samozřejmě štípaly. A nakonec jsem začala kýchat. I když jsem se snažila, nějaký ten prášek mi vletěl do nosu. Stejně je to lepší, než koště. |
| |
| Tajná skrýš Lupinův proslov tak nějak odráží to, co jsem očekával. Shrnutí situace tak, jak nám ho podal, je vyčerpávající, alespoň do té míry, že se nás nesnaží uklidňovat nějakými zbytečnými báchorkami. Několikrát se tázavě ohlédnu k Patrikovi, protože přemítám, jestli je úplně žádoucí, aby se nedostudovaní žáci Bradavické školy pouštěli do nějaké partyzánské války proti násobně mocnějším Smrtijedům, ale stejně tak mi dochází, že možná nebudeme mít úplně na výběr. Když nás potom Lupin vyzve k jakýmkoliv dotazům, zatímco někteří už odcházejí zabrat si ty nejlepší pokoje, neváhám. "Pane profesore, říkal jste, že tu nějaký čas budeme odříznutí od kontaktu s venkem - jestli to není nějaké tajemství, jak je zabezpečeno naše zásobování? Tedy... pokud je toto místo tak bezpečné, jak tvrdíte, nebudeme dostopovatelní právě proto, že někdo z nás bude muset obyčejně na nákup jídla?" Lupin přece zná základní Gampův zákon - je nás tu hodně a jídlo budeme potřebovat denně. "A pak... spousta z nás má pořád ještě "hlídáčky" - tady nejsme na území školy, kde by byly deaktivovány nebo ignorovány." už nepotřebuju dodávat, že to nám efektivně zabraňuje v používání kouzel, pokud tu není nějaké odstínění nebo něco jiného. Stačí, aby jen jeden z nás s "hlídáčkem" použil jednoduché kouzlo a ministerstvo o tom bude vědět z první ruky. |
| |
| Tajná skrýš Během Lupinova proslovu si s Allanem párkrát vyměníme tázavé pohledy. Jak jej znám, tak se mu v hlavě honí spousta otázek ohledně našeho dalšího postupu vůči nepříteli a že jsme moc mladí a nedostudovaní na nějaký Guerrilový boj. Já na něj házím taky tázavé pohledy, ale úplně jiného rázu. Mě zajímá jak to tu bude ohledně kontaktu s druhým pohlavím. Ve škole platil nějaký řád, ale jelikož už nejsme školáci, ale partyzáni, nejspíš se změnilo i tohle, což dává najednou všem pochmurným věcem ohledně Voldyho úplně nový rozměr. Hlavou mi prolétnou ty možnosti, které se tu nabízejí a já nasucho polknu. První dilema. Ve škola jsem byl až po uši zamilovný do Christiny, ta tady teď není. Mám držet celibát a zůstat věrný své první lásce, nebo mám přestat žít minulostí a s nadějí hledět do budoucnosti? Po několika vteřinách vnitřního boje jsem nakonec dospěl k šalamounskému rozhodnutí. "No co, když se tu něco stane, tak jí to neřeknu." Allan se mezitím ptal na racionální věci. Já zvedl ruku a taky se zeptal. "Pane profesore, pokoje tu budou si taky rozdělené na kluci-holky,že?" Zeptám se. "A platí tu nějaký řád, jako ve škole, nebo tak? Přeci jen by jsme si měli asi nastavit nějaká pravidla, pokud tu máme společně fungovat." Snažím se znít jak nejnevinněji to jde a že mi jde taky o věcné a racionální věci jako Allanovi, ale mám takový pocit že zrovna mému kamarádovi z Havraspáru tohle neujde. Jsem prostě...jak bych to řekl. Jednostranně zaměřený student. S tím už nic neudělám. Chybí mi tu Dee. Bez Ala a Geyuse bych si ji mohl zabrat já. Jo, byla by to italská domácnost , ale nikdo neříkal, že vztahy mají být lehký, ne? No, když o tom přemýšlím, nikdo taky neříkal, že to má být těžký... |
| |
 | ŠKOLNÍ POZEMKY --> VELKÁ SÍŇ Akorát jsme byli na školních pozemcích na kraji Zapovězeného lesa. Ano, měli jsme hodinu Péče o kouzelné tvory, která mě toliko bavila. Ani dnes tomu nebylo jinak. Tentokrát jsme se zabývali hned dvěma typy kouzelných tvorů. Jedním z nich byli Okřídlení koně (Winged Horse´s) a druhým z nich byl Huňáč (Porlock). Asi nemusím zmiňovat, proč jsem z okřídlených koní byla tak unesená, ale i tak to prozradím. Připomínali mi mého Rhéa, Trakénského koně. Ale umíte si představit, že by váš kůň dokázal dokonce létat? Byla to úchvatná i děsivá představa zároveň. Nesnášela jsem létání. Vlastně jsem z něj vždy měla panickou hrůzu a první ročník s hodinou létání pro mě bylo opravdové mučení, které jsme já i profesorka jen stěží přežily ve zdraví.
Akorát nám profesor kladl otázku, zda jsme zaregistrovali přítomnost i jiného tvora, než je Okřídlený kůň. (To jsme mohli tak míjet…druhou třetinu vyučující hodiny.) Osobně mi to opravdu netrvalo příliš dlouho, než jsem zaregistrovala vzadu na balíkách sena, přesněji řečeno mezi nimi, tmavě hnědou kštici, ze které vykukoval dlouhý nos. „Prosím!“ Přihlásila jsem se horlivě. „Vzadu mezi senem je nějaký další tvor.“ Vznesla jsem svůj postřeh do pléna. Ale cenou za tento můj postřeh bylo to, že jsem si nevšimla oběžníku v podobě vlaštovky, který se dostal profesorovi do rukou. Zobrazit SPOILER Za mou dobrou pozornost mi byla odměnou jen mdlá pochvala. Ne, že bych to dělala pro ní, ale byl to výrazný rozdíl oproti běžnému elánu profesora Brownstona. Že-by nemilé zprávy? Pomyslela jsem si lehce kysele. Jak má mít poté člověk radost ze svého drobného úspěchu a pěti dalších bodů pro Nebelvír?! „Do příště si nastudujte informace o Okřídlených koních a především o Huňáči! Hodina pro dnešek končí. Přesuňte se prosím všichni bez meškání do Velké síně!“ Ukončil profesor Brownstone kvapně hodinu a popoháněl nás zpět do hradu. ŠKOLNÍ KNIHOVNA --> NEBELVÍRSKÁ LOŽNICE Když se to u dveří Velké síně uklidnilo, tak jsem se také pomalu zvedla a kráčela… ani jsem netušila kam. To vzduchoprázdno se mě drželo dlouho, až do doby, než jsem se zastavila přede dveřmi do knihovny. Zprvu jsem jen zmateně zamrkala, ale postupně jsem začala i uvažovat. Zajímalo by mě, zda obdobný zkrat mělo více lidí. Přemítala jsem při pohledu na kliku. Jestli se mě Leana snažila najít nebo zastavit, nebo mi něco říkat… nevím… vůbec jsem jí nepostřehla. Jen pro její dobro jsem doufala, že myslela jen sama na sebe a své nejbližší. Přece jen, kdo by byl schopen ignorovat dobrou kamarádku?!
Takže se jedná o příležitost k útěku. Pomyslela jsem si úlevně, když jsem si pečlivě v paměti uchovala všechna důležitá data a když mi vlaštovka shořela téměř v rukou. Naštěstí jsem se chystala dopis akorát odložit, takže mírně ožehnuté skončily pouze prsty jedné ruky, kterými jsem nyní máchala ve vzduchu. Pitomý nápad! Bručela jsem si chvíli pod vousy, než mě to přešlo a já se začala věnovat naléhavějším věcem. Moc času mi nezbývalo. Hrad přenecháváme nepříteli, se všemi těmito klenoty… Zoufale jsem se rozhlédla všude kolem. Měla jsem tolik vybraných titulů, co si chci ještě prostudovat…
S Leanou jsem se střetla v dívčích ložnicích. „Kdes byla?! Měla jsem o tebe strach!!“ Vyhrkla na mě s obavami v očích. “Nikde jsem tě nemohla najít.“ Trochu něžně, ale především zadýchaně jsem se na ní usmála. Měla jsem ráda tu její starostlivost. I když někdy mohla nadělat více škody, než užitku… třeba jako kdybych jí kápla božskou, co jsem to před minutou provedla v knihovně… „V knihovně. Potřebovala… jsem chvilku jen sama pro sebe, promiň.“ Zamumlala jsem s lehce provinilým kukučem. “Dobrá, nic se neděje, pomůžu ti balit. Jdeme s profesorem Lupinem, že jo?“ Vyhrkla a já jen spěšně přikývla. “Tak to nám příliš času nezbývá.“ Zamumlala a vzápětí mé svršky a bůhví jaké poklady začaly lítat vzduchem. Až to Dailu vytrhlo ze spaní na mé posteli. Zaujatě sledovala naše počínání. A já po očku pokukovala po Leaně. Byla nervózní. Čas se nám nachyloval. ASTRONOMICKÁ VĚŽ --> NĚKAM DÁL Akorát jsem vpadla do Společenské místnosti Nebelvírské koleje, když jsem akorát viděla mizející záda Christiana a Angely. Můj úsměv na tváři se jen rozšířil. Jelikož měli také sbaleno, čekala jsem, že se plánují připojit k profesorovi a tak jsem je následovala. Sice zpovzdálí ale sledovala. Přece jen, co jsem o Angele věděla bylo, že příliš společnosti neuvítá a mám dojem, že my jsme většinou kolem sebe chodily mlčky, pokud jedna z nás po té druhé výjimečně něco nepotřebovala… třeba jako například chytit kočku… |
| |
| soukromá zpráva od Assunta Whittington pro ASTRONOMICKÁ VĚŽ --> AYONSKÁ HLÁSKA Daila nadskakovala na rameni a dávala mi svou nelibost najevo svým tichým vrčením. Co tohle je za postel?! Musela si myslet. Jo, většinu času jsem jí neviděla nic jiného dělat, než spát. Hodně „akční“ kočka. A ještě si pindá, když jí nesu… to jsou dnes lidi… Mrmlala jsem si v duchu, ale spíš jako soukromý vtip. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Hláska Hladil sem svého psa po zádech a chvíli vypadal že nevnímám okolí. Opak byl však pravdou. Snažil sm se soustředit co to šlo a byl sem rád že vše dopadlo jak sem zamýšlel.... Na stole je voda, možná džus, na dálku opravdu nevím co to je...a vedle knihovny v malém baru je i něco ostřejšího, od vína po skotskou, to je v pořádku Angie já po svém prvním přenosu zvracel...napíj se a bude ti líp... Pomalu sem vstal z polokleku a ještě se zadíval na svého psa který začal registrovat okolí, hlavně tedy Assanutu a její kočku... Nesmíš...lehni! S nelibosti sobě vlastní mě poslechl a natáhl se před hořící krb, jeho pohled stále ale sledoval ježící se kočku a tak něják všechny nové tváře, občas zavrčel ale spíš ze zvyku.... Sám jsem přešel ke stolu kde byl džbán a poháry, voda přišla vhod. Když sem se napil, zaklonil sem hlavu a tiše vydechl... No jediná nebudeš, ale všichni co jsou zde tu jsou dobrovolně, tedy až na tebe, u tebe je to spíš náhoda, nikoho sem nenutil jít se mnou, ale pokud se ptáš na to proč sem zde já...je to jednoduché...dostal sem dopis s varováním abych nikomu nevěřil a za každou cennu se dostal z hradu pryč... rozhlédl sem se po ostatních a pokrčil rameny... A mám li si vybrat, nic proti Lupinovi, ale je to mladý profesor a dobrý čaroděj, bistrozor a znám ho jen z hodin, oproti dědovi který má o dost víc let praxe v boji se Smrtijedy, myslím že mám jasnou volbu...jsou věci které tě v Bradavicích nikdo učit nebude, ale tady tu možnost dostaneš...a nemyslím tím zakázané kletby.. S pousmáním se ještě podívám ke krbu... Ještě tě můžu poslat do Londýna pokud se ti to tady nezamlouvá...jak sem řekl, nikoho zde nedržím a ani nechci... |
| |
| soukromá zpráva od Assunta Whittington pro VĚŽ AYONSKÉ HLÁSKY “Vidíš, to? Je úplně hodný. Koukni, jak hezky leží.“ Konejšila jsem svou Dailu, která skončila jen u tichého vrčení u mého ucha. Musela jsem se pro sebe pousmát. Byla jsem ráda, že se klidnila, ale hádala jsem, že už to zároveň lepší nebude. Stále byla ztuhlá. Stále mi zatínala drápky přes hábit do ramen. Stále podrážděně mrskala ocasem, i když její chlupy alespoň na oko z půlky schlíply. I tak jsem si byla vědoma toho, že si na toho psa dá pořádný pozor. |
| |
| soukromá zpráva od Christian Dragon pro Ayonská hláska - Seznámení s neznámým Když jsem se rozkoukal po místě, kde jsme se nacházeli opravdu to vypadalo, jako nějaký starý hrad, nebo alespoň tak na mě místnost působila. Jakmile se ozval štěkot Arwin na mém rameni nespokojeně zavrčel a shlížel dolů na přibíhajícího psa, který vítal Nataniela. "Páníček se vrátil domů?" Odtuším a očima vypluju nahoru, kde je starý muž, který se posléze představí, jako Natův děda. "Bývalý Bystrozor? To by mohl vědět něco o mé rodině, přece jen taky tam jsou bystrozoři.....snad jsou všichni v pořádku." Odplují mi myšlenky na okamžik jinam. Bezděky pohladím Arwina, abych ho upokojil a sebe taky. "Takže tohle je tvůj domov Nate?" Je to spíše konstatování, než otázka. Nikdy jsem si neuvědomil odkud by mohl vlastně pocházet. Každopádně možná to bylo i tím, že jsem z jiné koleje. Z prvotního dojmu mě vytrhne několikero pčiknutí. Slétnu očima k Angele a musím se usmát. Je to něco tak normálního v tomhle nastalém chaosu, že to nejde jinak, než aby to potěšilo. "Asi jsi ještě Letaxem moc necestovala že? Máš na něj alergii?" Optám se starostlivě a pak opět přesunu pozornost k Natovi. "Jak jsi to vlastně udělal? Co přesně to bylo za kouzlo? Obejít letaxovou síť musí být nesmírně složité." Prskání další kočky mne upozorní na další spolužačku, která s námi stihla projít. "Alespoň nejsem jediný, kdo má sebou svého chlupáče." Zazubím se na Assuntu. Pravda můj kocourek je oproti tomu jejímu drobnější ale stejně ten jeho rezatý kožíšek zbožňuju. "Myslím, že podobné dopisy dostal každý z nás. Mě třeba psali, abych věřil přátelům......no každopádně z logického hlediska je lepší, když budeme rozděleni na několik menších skupin, než na jednu velkou. Nepochybuji, že profesor Lupin zná taky dobrou skrýš, ale přece jen menší počet méně nápadný. Což mi připomíná, kde to vlastně jsme? Myslím zemi.....někde na severu?" Otážu se se svraštěným čelem, jak přemýšlím, kde by mohlo toto sídlo být přesněji umístěno. "Jestli je to bývalý bystrozor, tak si myslím, že nás bude chtít naučit, jak efektivně bojovat s tím, co přijde. Je dost možné, že válka bude bohužel nevyhnutelná a my jsme její součástí ať chceme, nebo ne......" Znělo to děsivě, když jsem to řekl nahlas. Došel jsem ke stolku a také si nalil sklenici vody, když jsem se napil bylo to uklidňující. "Hned je to lepší." "Takže, co teď, když jsme tu tak hezky pohromadě?" Kouknu na naší smíšenou skupinku. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro ZVIERA! ALKOHOL! ZVIERA! ...čo skôr? Cestovanie latexom som mala zmáknuté. Hoci u nás v rodine sa prudko preferovali metly, keď sme potrebovali ísť niekam rýchlo a efektne, bolo to práve pomocou kozuba. Z krbu preto vystúpim tak pokojne, akoby som práve iba prešla dverami. Očami rýchlo napočítam, či sme tu všetci, vrátane neočakávanej posily v podobe Assunty. Začujem Angiene kýchnutie. Na zdravie. Poviem zautomatizovane a chápavo nadvihnem kútik. Osobne som tento problém riešila ako keď som sa ponárala do vody a nechcela som aby sa mi do nosa dostala voda- počas celej doby cestovania Letaxom som vyfukovala cez nos vzduch. Ruksak mám stále bezpečne na chrbte, metlu v jednej ruke a prútik v druhej. Ten schovám až keď sa chvíľku po mne vyšuchne z krbu Nat. Fajn, sme tu všetci. Sme v po... Myšlienkové pochody preruší až zakňučanie, pri ktorom sa otočím až mi pukne v chrbte. Akurát sa rozhoria naokolo svietniky a ja mám tak krásny výhľad na to nenormálne nádherné stvorenie. Síce už v astronomke som sa pomaly dostávala zo šoku z tých správ ktoré nám podali vo veľkej sieni, no až teraz sa mi na moment vygumuje hlava. Ty si krásny! Vydýchnem bez rozmyslu s očarením v očiach, a až po nejakých troch sekundách si uvedomím že vedľa vlčiaka niekto aj stojí. Prejdem očami štýl oblečenia a tak nejak mi trkne, kto to je. Aaa, dobrý. Poškriabem sa rukou na krku s úškrnom. Je mi jasné, že Nathanielov dedko pochopí, na koho bola moja pripomienka mierená. Mám chuť dodať, že samo sebou sú obidvaja fešáci, ale to pustí Vejana a prehovorí. Očami v prvom momente sledujem, ako sa vlčiak vrúti ka Natovi a musím sa silou vôle držať na mieste, aby som sa neprirútila k nim tiež. Zamestnám sa teda tým, že počúvam pána Nielmonda, zatiaľ čo nechám metlu levitovať vedľa mňa a z ramien zošuchnem nie zrovna najľahší batoh. Nielmondovi sú pomerne starý čarodejnícky rod, aj keď Eerl?...kde som to počula? Snažím sa prehrabať v pamäti z lekcií doma, kedy sa ma naši snažili drilovať v rôznych hodnostiach v čistokrvných rodinách, samé vikomt sem a markíz tam a gróf stadiaľ. Popravde, jediné čo ma vtedy bavilo bolo učiť sa o predkoch z nášho rodu, o Keltoch, takže v ostatnom som mala mierne bordel. preto po pár momentoch vzdám snahu prísť na to, skadiaľ to je. Potom sa spýtam Natha. Keď sa spomenie jedlo, vystriem sa a oči mi prebehnú celú miestnosť. Dostaneme info o najbližšom postupe a potom sa Nathanielov dedko proste...rozplynie. Zamrkám. Naučí ma to? Ukážem prstom, kde práve zmizol a pozriem na Natha, ktorý akurát prechádza k stolu. Neočakávajúc zrovna odpoveď pozriem znova na Vejana, na bar kde má byť alkohol a kusnem sa do pery. Veľmi, naozaj veľmi som chcela ísť k československému vlčiakovi a poriadne sa ním nablízko pokochať, ale aj keď táto rasa nebola agresívna, nebola ani dôverčivá. Preto sa vyberiem najskôr k baru vedľa knižnice, nájdem flašku vína ktorú zastrčím pod pazuchu a do každej ruky vezmem za stopky po dva poháre. Takto vyzbrojená prejdem k stolu k Assunte a Natovi, ale cestou sa usmejem aj na ostatných. Pred Assuntu postavím jeden pohár, keby chce, pred Nata druhý, tretí pred seba a štvrtý je voľný pre hocikoho kto by chcel. Tipujem to na Sin. Tí dvaja akurát dokončili vysvetľujúcu debatu, a keďže som sa nechcela vracať k tomu stiesnenému pocitu úzkosti, ktorý som mala keď ma môj strach a iné emócie prevalcovali, rozhodla som sa to trochu uťať. Keď už by som mala umrieť mladá, určite nie triezva, takže...čin čin, kto si dá so mnou, dvíhajte ruku. Hovorím pomerne veselým hlasom. Nakloním fľašku a nalejem si, načo nalejem komukoľvek kto prejaví záujem a otočím sa na Natha. Keď ťa podplatím vínom tvojho dedka, skamošíš ma s Vejanom? Nadvihnem obočie v očakávaní a nenápadne prikyvujem hlavou. Možno mu tak vsugerujem aby povedal áno. |
| |
| Tajná základna Fénixova Řádu Patrick, Allan a Luna V mezičase se Saša, Angelina kočka uvelebila na krbové římse, kde bylo od kamene hezky teplo a příjemně a prohlásila toto území za svůj dočasný pelíšek. "Dobrá poznámka Allane." Kývl jsem, když zmínil doplňování zásob potravin. "Nějaké trvanlivé zásoby jídla zde jsou. Toto místo vzniklo za války, takže je připraveno poskytnout plně vybavené útočiště na čas i většímu množství osob....každopádně když to bude třeba budeme chodit pro jídlo do světa Mudlů tedy lidí, samozřejmě bude třeba cestovat mimo letaxovou síť krkolomně přemisťováním a mnoholičný lektvar bude asi taky nezbytností. Uděláme vše potřebné proto, aby nás zde nikdo neodhalil." "Co se hlídáčku týče, tak se nemusíte bát. Hlídají kouzlení nezletilých kouzelníků pouze v mudlovských oblastech. Takže tady nás nevystopují, nehledě na to, že jsou tu proti tomu vztyčeny ochrany. A pokud by někdo zjistil, že kouzlíte ve světě mudlů, určí jim to jen místo, kde ještě se zrovna nacházeli, ne kdo přesně kouzlil a co jste kouzlili zjistí až na místě." Vysvětlím svému studentovi a lehkým úsměvem. "Navíc existují zastírací kouzla a lektvary, které funkce hlídáčku ztěžují nebo neutralizují alespoň na nějakou dobu." Pak přesunu svou pozornost na Patricka. "Jak jsem již řekl před chvíli Patricku tady nejsme ve škole, takže je mi jedno jakým způsobem se rozdělíte do pokojů. V tuto chvíli zde nejsem už ani oficiálně, jako váš profesor ale jako.....hmmmm....člen Fénixova Řádu, který vás chce připravit na to, co přijde.......Řád zde jistě platit bude. Sic to není škola, vše má své meze. Prosím kouzla a tréninky provádět pouze v místnostech k tomu určených, ať se někdo nezraní. Ven nechodit bez mého vědomí. Nezasílejte dopisy a jinou poštu komukoli venku, pokud se s někým budete chtít spojit najdeme jiný bezpečnější způsob, jak to udělat. Neshody budeme řešit, snažte se vyvarovat konfliktům. Pokud už k nějakému dojde, budu k němu přistupovat, dle závažnosti. A ještě jedna drobnost, co se vašeho kolektivu zde týče...." Na krátko se odmlčím a hledám správná slova. "Nejsem slepý ani hloupý. Vím v jaké části svého života se nacházíte a že spousta z vás chová city k někomu jinému ze školy, jak jistě víte v Bradavicích byly projevy této.....náklonosti zákázány a trestány, někteří z vás kvůli tomu byli dokonce i za mnou v kabinetu. Zde podobné incidenty řešit nechci. Láska je přirozená věc a hodlám vaše city tolerovat, do té míry dokud budete mít slušnost tolerovat ostatní a mne. Vím, že pokud bych vám toto zakázal stejně si najdete příležitost, takže to vidím, jako bezpředmětné, nejsem profesor Snape, abych vám za takové věci trhal hlavy. Ale prosím nepřehánějte své projevy zde. Uvědomte si, že tu nejste sami. Pokud nastavený systém nebude fungovat změníme jej a v případě nutnosti přitvrdíme. Věřím, však že jste již rozumní skoro dospělí lidé a zvládneme spolu fungovat, jako jeden celek." Bylo to řečeno tak nějak ke všem. Řekl jsem to s klidem a úsměvem, jako by o nic nešlo. Vím, že naleznu mezi studenty mnoho překvapených, ale to nevadí, alespoň uvidíme, jak to tu bude fungovat, když budou mít trošku volnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Hláska Všichni Otázka se začali řinout, všichni se chtěli dozvědět co se stalo, jak sem to dokázal, proč sme zde...Je pravda že ve škole sem nikdy nepoužil ani titul ani nemluvil o své rodině víc než bylo nutné...vlastně sem mluvil o škole a famrpálu povětšinou..když sem už něco řekl... Otočím se k Assantě a plácnu si rukou do stehna, v mžiku mám u něj svého psa. Raději pod dohledem.... Upřímě řečeno Ass..nemám důvod využívat nitrzpit tak malicherně, je to až moc složité umění a navíc bych to schytal od dědy víc než si dokážeš představit...tak či onak...co po nás bude chtít je mi nejspíše jasné... pohlédnu i na Chrise.. Vycvičit nás k boji, mluví o tomhle už deset let, a věřte mi že bojovat umí, už o tom vím dávno své..ale to na školu napatří... Když dojde Lexi s vínem, usměji se, vezmu si od ní pohár a čekám až nalije... Rytuální magie mi pomohla, stará, dávno nevyučovaná a přesto velmi dobrá forma prolomení a přerušení pečetí a zámků v sítích... mávnu rukou... Probereme to později nemyslím že je nyní důležité jak ale že to vyšlo... Pohlédnu po všech přítomných a lehce se pousměji... Máš pravdu, bude vás učit vše co považuje za nezbytné, i když je to proti pravidlům ministerstva, ale razí heslo že i bez boje můžeme v boji zemřít...byl bystrozor ještě za doby honu na Grindelwalda...pak zabili moji babičku a on zabil její vrahy na půdě ministerstva, a opustil je...šel si po svých stopách a plánech, a uzavřel se tady na panství ve Skotsku... nadechnu se a vydechnu a pak se zadívám na Lexí No zatím to nechtěl naučit ani mne, tak uvidíme...nedává nic zadarmo... po tom si zase kleknu na jedno koleno a něco pošetpám Vejanovi, ten se chvíli dívá na ni, pak na mě a nakonec jí skočí předníma tlapama na ramena a začne ji oblizovat... Je toho moc co se dozvíte, a já sem vcelku unavený, ty znamení dost vysilují ...ale ptejte se na co chcete, myslím že ještě chvíli tady zůstaneme... |
| |
| soukromá zpráva od Angela Silverlin pro Ayonská hláskaAlexandra, Assunta, Christian, Nataniel Ale já zvracet nebudu...!, chtěla jsem Natanielovi namítnout, ale nijak zvlášť jsem se nakonec neobtěžovala. Jen jsem znovu kýchla a šla směrem, kterým mě odkázal. Na stole jsem si vzala sklenku a z karafy si nalila vodu. Už po prvním doušku jsem cítila úlevu, takže jsem konečně mohla začít mrkat a zahnat ty slzy od kýchání. Hm, něco ostřejšího... To bych tady asi v tu ránu ležela... U prarodičů jsem se sice sklence vína u večeře nevyhnula, ale vždy jsem to odbyla zdvořilostním ucucnutím a tím to skončilo. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Havo! Niektoré veci, čo Nath hovoril ma naozaj zaujali. Síce áno, pozerala som viac na Vejana, ktorého k sebe privolal ako na neho, ale počúvala som. Pri slove "boj" by sa mi uši postavili do pozoru, keby som nejaké mala. Pravidlá ministerstva? Tie sú myslím teraz úplne irelevantné. Tak trochu sme im zdúchli pod nosom, takže prúser už máme tak či tak. Ako pravdepodobne celá škola. Ozvem sa keď to spomenie. Keď si to tak vezmem... to čo sme spravili my, a čo spravil Lupin, je dosť cool. Postaviť sa takto proti autoritám, pretože to čo robia nám nepríde správne... som zvedavá čo, a či vôbec, o tom budú písať v novinách. Nemôžu povedať, že celá škola bola plná smrťožrútov...alebo aj áno. Povedia že Dumbledore z nás potajomky vychovával armádu ako posilu pre sily zla. Uškrniem sa nad tou predstavou. Naozaj, keď som zatlačila do úzadia smrť, a nezvestné osoby...o čo som sa pomerne úspešne snažila odkedy som prišla do veže...dalo sa zostať v akom takom pdychickom poriadku. Keď mi odpovie Nat, že zadarmo jeho dedko nič nedáva, odpijem si z vína. Keby ho opijem? Zabrblem, skôr zo srandy ako vážne. Následne sa skloní k Vejanovi a ja s očakávaním položím pohár s vínom a s detským nadšením prestúpim z nohy na nohu. Len čo sa na mňa na vlka podobajúci pes vrhne, okamžite mi ruky vyletia k jeho hlave a nechám sa benevolentne celá vyoblizovať. V tom momente mám na neho upriamenú celú pozornosť. Kto je najlepší? Kto je? Ty si! Brblem mu, zatiaľ čo ho škrabkám za ušami a aby nemusel stáť na dvoch packách, zveziem sa na kolená. Čo si mu povedal, nech ma prijme do svorky? Spýtam sa Natha, zatiaľ čo sa snažím Vejanovi pobozkať čumák. Akonáhle príde priestor na otázky, tak sa, nehnúc sa od psa, ozvem. Je mi jasné že to tu je zabezpečené, ale dostanú sa sem sovy? Achillesa som síce použila ako zástierku aby som sa prešmykla popri ostatných v hale, ale nechcela som ho brať so sebou, nemá rád...magické premiestňovanie, určite ma ale bude hľadať, tak či ho to sem...pustí. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Hláska Podíval sem se na Lex, s pohárem v ruce sem zamyšleně zakroutil a promnul si oči, při tom se pohladil Vejna po boku... Když se děje tohle, žádné Ministerstvo nemáme, navíc, tady stejně platí co řekne děda... Otočím se a dojdu k oknu, otevřu hu a snažím se popadnout dech, ani nevím proč se mi tak začalo zle dýchat ale tuším to... [font color=red]Angie[/font], to nic chvíli tě bude dráždit v nose a pak to odezní...málo sem vás varoval před tím jaké to může mít učinky a na co si dávat pozor je to moje vinna, omlouvám se... Když se Lex začne zajímat o to jak dostat z dědy něco pomocí alkoholu musím se usmát...přeci jen se mi líbí jak touží se učit, otázkou je jak dlouho jí to nadšení vydrží... Opít ho? Hodně štěstí holka, to už máš větší šance umýt Snapovi vlasy... Nezkoušel bych to, radím ti dobře...dá si sklenku vína po večeři, sem tam sklenku brandy či tak když přijede někdo z Peeru na poradu...ale jinak... mávnu rukou, usměji se a opět si promnu oči, přejdu zase zpět a opřu se zády o stůl... Nejlepší je to je pravda, ale potvorák... musím se usmát když ji vidím jak nadšená je z jeho zájmu, což ostaně i on bude z jejího... Říkal sem ti že tě sem jednou vemu...a co sem mu řekl není podstatné, dávej si bacha abys ho nepřechválila v létě se v něm probral lovec a dokázal zardousit býka na pastvě... Znovu ho poplácám po boku, přec jen, je to z části vlk, nemělo cennu ho za to trestat... Sem se dostane, a pak i ven, ale nemyslím že bude povoleno posílat sovy domů, přeci jen, potřebujeme trochu víc času...k přípravě, a k očištění vašich hůlek... chci ještě něco říct ale prostě si sednu na zem kopnu do sebe zbytek vína, pak sevřu křečovitě oči... Kdybych odpadl, pošli ho ven, dovede dědu...a nevycházejte z hlásky bez dědy nebo mě...jsou tu kolem a nemají moc rádi když se jim po lese potulují cizinci... pronesu k Lexí a začnu se přehrabovat v několika lahvičkách s lektvary co mám... Kde sem ho sakra... |
| |
| soukromá zpráva od Assunta Whittington pro AYONSKÁ HLÁSKA
|
| |
| Tajná základna Fénixova Řádu Pedoknír, Allan, Luna Když profesor Lupin mluví, pozorně naslouchám. Po tom co domluví nadšeně zapumpuji rukou. "Yosh!" Zaraduji se a ani se nesnažím skrýt nadšení ve svém hlase. Pak si ale uvědomím, že mě pozoruje Allan a možná někdo z ostatních a rázně si odkašlu. "Myslím tím...eeeh...jistě, to dává smysl. Jaké to báječné řešení." Řeknu a očkem pošilhávám po Allanovi, jestli mi na to skočí. Tedy, samozřejmě, že neskočí, ale mohl by se tvářit že ano. Nicméně, je čas se zabydlet v našem novém domově, takže vezmu svých pět švestek a jdu sinajít pokoj. "Allane, budeš můj spolubydla, nebo už někoho máš?" Zeptám se kámoše. jako jasně, mohl bych jít za nějakou svoji spolužačkou, například Lunou, ale teď by to vypadalo jako že jsem ouchyla. Navíc, jo, ženský jsou ženský, ale kámoš je kámoš. Pokud tedy chápete moji piontu. Až si vybalím, půjdu do jídelny něco zakousnout. Při evakuaci mi docela vyhládlo. |
| |
| Tajná skrýš Lupin, Patrick, Luna Nepřekvapilo mě to. Tedy, ani Lupinova odpověď, ani Patrickův přístup k náhle povolené anarchii. Rozvázání pravidel vztahujících se na bydlení a používání kouzel - no, to nás čeká jistojistě nejméně několik zajímavých dní. V duchu se směju na celé kolo - je mi jasné, že můj bývalý havraspárský druh odteď nevynechá jedinou příležitost, při které bude moct něco (nebo někoho) zneužít, ale navenek se snažím zachovat vážnou tvář, jako bych nad profesorovými slovy ještě stále přemítal. Machiavelli by měl ze mě radost. "Pokud jenom spolubydla..." neodpustím si šťouchnout do Patricka - taková nahrávka na smeč se prostě minout nedala. "Myslím, že pokoj s tebou snesu. Jen mi prosím vždycky vyvěs nějaké znamení, až s nějakou budeš... zaneprázdněn příjemnější společností než jsem já." tiše se směju. "Tak si jdem nějaký přijatelný vybrat." Uklidněn tím, že tady kouzlit můžeme, dalším Wingardiem zvednu svůj kufr do vzduchu a vyrazím vzhůru po schodišti hledat volný pokoj splňující mé a Patrickovy nároky. Jak tak míjíme již obsazené pokoje, začíná mi v sněhem promoklém hábitu být poněkud chladno. "Teda, těším se, až budu moct vypadnout z hábitu do něčeho normálního. Hlavně suchého." bručím, když se nám konečně podaří jeden skvělý vyfouknout několika druhákům, když jsem do něj hůlkou poslal svůj kufr přímo před nosem jednoho z nich. Po zabydlování souhlasím s Patrickovým plánem na průzkum jídelny a kuchyně - docela by mě zajímalo, jestli jsou tu taky domácí skřítci, nebo se tady o všechno budeme starat my. "Mimochodem, už jsi přemýšlel o tom, že tady budeme mít nejspíš samostudium? A teď nemyslím základy anatomie, i když k těm se asi dostaneme dost záhy jakbysmet." nadhodím potom nad kusem žvance, který se nám podařilo získat. Nedělám si iluze, malá komunita mladých lidí - za chvíli to bude ponorková nemoc jak vyšitá a polezeme si na nervy všeobecně. No, v případě mě a mého spolubydlícího polezeme na nervy asi všem okolo. "Chápu, že máš jiné priority, ale asi by bylo dobré si sestavit nějaký lehký tréninkový plán. Jestli je to venku tak špatné, jak nám Lupouš tvrdí, budem rádi za každou špetku, kterou se dokážem naučit." |
| |
| soukromá zpráva od Christian Dragon pro Hláska Očima těkám po svých spolužácích, kteří tu se mnou jsou. Jak si povídají a vyměňují názor. Místního pejska odsoudím, jako nebezpečného blízala, který by nejraději sežral každou kočku v okolí. Budu muset dohlédnout na Arwina, alespoň, že to tu není jediná kočka. "Dobře, myslím, že jsme do toho všichni šli s vědomím, že nás čeká něco podobného. Bylo by naivní myslet si, že nás žádný konflikt nečeká." Kývnu na Natha, v nitru však až tak klidný nejsem. Je nás hrstka, nejsme armáda, a kdo ví, co dělají ostatní. Budou se schovávat? Budou taky bojovat po svém? Očima jsem slétl na Angelu, která vstřebávala vdechnutí letaxového prášku. "Nic si z toho nedělej to se může stát. Když jsem poprvé cestoval s letaxem......teda spíše necestoval, tak jsem většinu prášku při vhozu vdechl, jak nosem tak ústy, ještě, než jsem stihl říct, kam chci. No jo to jsou ty moudré rady a zhluboka se nadechni, aby ti nebylo špatně......skoro týden jsem pak pčikal a kašlal letax a pokaždé mi vyšlehly z nosu nebo pusy drobné zelené plamínky....připadal jsem si, jako dráček. Naštěstí je to už dávno." Zavzpomínal jsem na své první zkušenosti s letaxem. Teď je to úsměvné, tehdá to zase taková sranda nebyla. "Ministerstvu se v tuhle chvíli nedá věřit. Šli po nás, Brumbálovi i profesorském sboru, když nás tam chtěli mít pod zámkem. To není normální........očištění hůlek, co je s nimi špatně?" Zamračil jsem se a podíval na hůlku, kterou jsem stále svíral v levé ruce. Pak začal Nath hledat něco v tašce. "Co hledáš Nathe?" Schoval jsem hůlku a přistoupil blíže v naději, že bych mu mohl pomoci. I mě samozřejmě vrtalo hlavou, jací oni jsou venku okolo hlásky, ale na to teď nebyl čas. "Asi se jedná jen o nějaké strážce, třeba kentaury, nebo něco podobného, jako v Temném lese." Usoudím a pro tuto chvíli tuto záležitost odložím. |
| |
| Tajná základna Fénixova Řádu Patrick, Allan a Luna "Chápu tvé nadšení Patricku ale mysli na to, že v případě, že nastavená uvolněná pravidla nebudou fungovat a budou se vyskytovat problémy, bude volnosti konec, přece jen jsem zde za vás zodpovědný." Oznámil jsem až příliš vážně. Byla to situace, ve které se nikdy neocitli nechápou jí tak, jako já. A i to, jak se nyní chovám napjatě a vážně u mě není úplně obvyklé. Určitě to poznají i studenti..... Když se začali studenti scházet k večeři dostavil jsem se také. Stoly již byly prostřeny a jídlo připraveno, pro náš počet. Tahle skrýš byla opravdu pohodlná. Cestou jsem potkal menší incident, který mezi sebou měli dva studenti. "Na takové věci zde nebudete mít čas......a nebojte se svou energii vybijete až až. Hned zítra ráno začíná tréninkový program.....nemyslete si, že zde budeme zahálet!" Druhou část věty pronáším již ke všem přítomným dost nahlas, aby mne slyšeli. "Musíme být připraveni na to, co přijde." Usedl jsem k volnému stolu a dal se do jídla, nepředpokládal jsem, že by si ke mě nějaký student přisedl, takže jsem si víceméně všímal své česnekové polévky a jen občasně zkontroloval dění v jídelně. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Havo, zachraňuj Keď počujem, čo sa podarilo Vejanovi v lete, len zintenzívnim svoje maznanie. Že neprechváliť, čo to vraví však? Veď ty si takmer vlk, ty máš chuť loviť, že? To za to nemôžeš, aj ja by som niekedy najradšej niektorým osobám skočila po krku pekne po starom spôsobe, a býk nie je žiadna sranda, to musíš byť silný chlapec. Zaborím prsty do hustej srsti na vrchu krku a škrabkám ho tam, načo prejdem medzi lopatky a potom znova na hlavu, zatiaľ čo pohľad presuniem na Nata keď hovorí o Achillesovi. Usmejem sa na neho pri jeho odpovedi. Och to je okej, stačí že sa dostane sem...rodičia napísali že mám zostať s ľuďmi ktorým verím, nie že sa mám vrátiť priamo domov, takže myslím že aj keď budú nervózny čo je so mnou...pravdepodobne čakali že sa stane niečo takéto. Že zdrhneme v skupinke. Aj keď, ak sa bude dať s nimi nejako skontaktovať, určite to privítam. Prikývnem hlavou. Nech predpokladali čokoľvek, báť sa budú tak či tak. Vďaka tomu, že mám pozornosť upriamenú na Vejana, nevidím tvoje kŕčovité zovretie očí, avšak keď prehovoríš pozriem na teba už len kvôli obsahu tvojich slov. Otočím hlavou. Odpadne? Čože? Zamrkám a sadnem si na päty, jedna ruka stále na československom vlčiakovi a nakloním hlavu doboku. Assunta Nata nasmeruje k stoličke a začne sa pýtať kto je vonku a čo hľadá, k ťomu sa pridá Christian. Uh...viem že si hovoril že ten prenos z veže vyčerpáva, ale až tak? Postavím sa a podídem k nemu. Takto zblízka naozaj vyzerá trochu čudne. Zľahka sa zamračím. Nechceš si to privolať Acciom, nech hľadáš čokoľvek? Bolo by to rýchlejšie ako hľadať to ručne. A nezavolám Patrika hneď teraz? Keď ti je špatne, prečo čakať kým odpadneš. Nepomôže ti voda? Napadne ma prvá vec, ktorú vídavam vždy keď je niekomu zle a chytím Nata za rameno, akoby som ho snáď chcela podoprieť. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Hláska Zvednu ruku v zamítavém gestu ohledně toho zda si nechci sednout na židly, jen se dál snažím štrachat v kabely kde je asi 15 flakonů. Všechny jsou stejné, jen se liší ornamentem na přední straně. Nasucho polknu a setřu si pot z čela, při tom se začnu trochu divně smát, i když je vidět že mě asi něco vcelku bolí.... Malý moment... konečně najdu co sem hledal, odzátkuji lahvičku a rychle ji do sebe celou obrátím, trochu sebou škubnu a pak se nechtíc zapřu Lexí do ruky když se v sedě začnu předklánět jako bych padal.... Magieabsorbční lektvar...za chvíli se postavím...doufám... řeknu tiše a podívám se na všechny...bylo moc otázek, a je třeba je zodpovědět... Tahle hláska leží ve středu lesa, lesa do kterého mohou jen členové mého rodu, a nebo lidé v doprovodu někoho z nás...nevím co víte vše o Testrálech, ale živý se masem, a jeden z mých předků je tak vycvičil, už dávno, dokáží i zabít, hájí si les kde jinak mají jen své království...nechcete se s nimi utkat, mnozí je nevidí, a navíc...jsou moc nádherní... Zodpovím asi to co je zajímalo nejvíc...je toho asi víc co se dozví o tomto sídle ale na to je čas... Pošli jim dopis As, ať se raději seberou a jedou na venkov pokud mohou... Nevím co víc ji poradit, ale chápu její strach, pokud neumí čarovat...ale nevěřím že by si kdokoliv dovolil útočit na mudlovské rodiny, moc riskantní na odhalení našeho světa. Pak se podívám na Christiána. Myslím že ve válce sme tak či tak...ale neboj, naučíte se rychle co je třeba, děda je dobrý učitel...a nemyslím si že by nás chtěl využít jako armádu...spíš vám dá to co sem dostal i já...průpravu v boji... Narovnám se a pomalu se postavím, pak se napiji vína a pokynu na Lexí že už je mi líp... Já už to zvládnu...nebylo to přenášením...když používá čaroděj jako já, né tak zběhlý starou magii, může se stát že síla potřebná k tomu co chce vyvolat se vrátí skrze hůlku do tvého těla, v podstatě se otrávíš magii, a musíš si pak dát tohle aby se začala z těla vytrácet...jinak ... odpadneš...jako po ráně do hlavy, je ti zle, bolí tě vnitřnosti, krvácíš z uší a očí...můžeš i umřít...to je ale riziko které prostě neovlivníš...proto se nemůžeme učit moc rychle...proto studujeme tak dlouho an škole a pak stejně ještě celý život...běž se mazlit, jak vidím je z tebe nadšenější jak z toho že sem zase doma.. Znovu se otočím na Chrise. Jsou v nich hledáčky ministrstva, tedy pokud máš hůlku jako většina z nás od Ollivadera... Vytáhnu hůlku, tu kterou používám v hodinách, a ukáži ti na rukověť ve které jako by byli vypáleny nějáké ornamenty, které ale nejdou jinak vidět.... Všichni to tam máme, od něj, protože ministerstvo má pak přehled...ale moje hůlka a větčina hůlek v rodině je od předků, vyrábíme hůlky už pár staletí, samy pro sebe...proto používám dvě, jednu ve škole, ale nikdy nebyla přímo pro mě...tu svou sem dostal už před nástupem, od dědy, vyráběl ji přimo pro mě... pousměji se a vytasím svou obvyklou hůlku kterou používám spíš doma nebo když mě nikdo nevidí...odkaz |
| |
| Tajná základna Pedoknír, Luna, Allan Profesor samozřejmě musel kazit celou srandu řečmi o tom, jak nebudeme mít čas na kvalitní Andersonovský servis pro bradavické studentky. Wingardiem si očaruji kufrl podle Allanova příjladu a jdeme vybrat pokoj, kde se převlečeme do teplého a hlavně suchého. Allan požaduje nějaké smluvené znamení, když budu mít dámskou návštěvu. "Hele, když tak pověsím na kliku od pokoje kravatu, ale neboj, když tu někoho budu mít, poznáš to podle hlasitosti, víš jak to myslím." Odpovím kamarádovi a pobaveně na něj mrknu. Allan pak odežene nějaké smrkáče z druháku a zabere nám vynikající pokoj. "Pane Wheelwrighte, jelikož jste nám zamluvil tento pokoj, přenechám vám tu čest býti v něm jako první." Pronesu formálně a nechám Allana vejít do pokoje jako prvního. "Nuže, vskutku skvělá volba, mohu-li podotknout." Prohlásím, když také vejdu a pak se už neudržím a rozesměju se. Tyhle snobárny mi prostě nejdou. Mamka má prostě smůlu, mladý gantleman podle jejich představ ze mě asi nebude. Pokoj vypadá dobře. Ihned si zamluvím jednu skříňku a vyskládám si do ní věci, pak se převleču. Když jsme s Allanem hotovi, jdeme na průzkumy našeho nového...nevím, asi domova? Dočasného domova. Splašíme pár kusů jídla a sedneme si v jídelně. Allan začíná Allanovat a prý by jsme si měli udělat nějaký plán, nebo co. Ne, že bych s ním nesouhlasil, ale tohle mi nikdy nešlo, jsem spíš spontánní člověk. "Naah. Od plánování jsi tu ty, mě tyhle věci nejdou." Protáhnu v odpověď. "Pokud si sestavíš tréninkový plán, prostě tě v něm budu následovat, přece tě nenechám se mořit samotnýho. Možná se ode mě i něco přiučíš!" Zazubím se na kamaráda pobaveně. Samozřejmě to je jen vtip. |
| |
 | soukromá zpráva od Anastasia Mira Komogorov pro Sled nečekaných událostíDelilah, Nathaniel, dopis pro Patricka Oznámili nám, že se všichni máme sejít ve Velké sínu v průběhu vyučování Starodávných run. Se svými spolužáky jsme si vyměnili zmatené pohledy a začali se sbírat a odcházet. Co se to děje. Srdce mi splašeně bušilo a ve spáncích jsem slyšela vlastní tep. Patrick nikde nebyl, snad ho uvidím ve Velké síni. Rychlým a rázným krokem se protahuji mezi ostatními studenty a mířím si to ke Zmijozelskému stolu, s přítomnými si vyměním zmatené pohledy. Pozdravím je a zaberu si místo vedle Del. Mé blond kamarádky . Každá bruneta, potřebuje svou blondýnku. Pokusím se o úsměv a nahmatám její ruku, abych ji sevřela, rty naznačím “ahoj“. Potom už věnuji pozornost profesorskému sboru, místa jsou značně prořídlá. Určitě se muselo něco stát. Honí se mi hlavou a Brumbál, který nevypadá moc odpočatě, pronese svůj proslov. Mrtvá, nezvěstná... Dám si ruku před pusu a nevěřícně civím na Brumbála. Věnuji jeden vyděšený pohled i Del. Po ostatních ze Zmijozelu se ani nepodívám. Cítím jak se mi do očí tlačí slzy, pod tíhou informací. Začala se mi točit hlava a bylo mi jasné, že můj obličej dostal “Dostali jsme se do pěkné prdele.“ Šeptnu směremk Del a je to jediný komentář, který vyslovým teď k této situaci. “Pomůžu dětem se zabalit a potom vymyslíme co budeme dělat dál. Souhlasíš?“Pošeptám ji. “Nesmíme to tak nechat.“ Můj hlas i když šeptám zní odhodlaně. Když Brumbál dokončí řeč, bezeslova se zvednu z lavice, a zařadím se ke studentům druháku. Bojím se stejně jako oni, ale na sobě nedávám nic znát. Usměju se na dívku po své pravici. “Ber to tak, budeš mít delší prázdniny.“ Jen Del pozná, že mi hlas přeskočil. Při odchodu z hlavní síně se ještě otočím, a podívám se k Havraspárskému stolu, jestli nezahlédnu Patricka.Napíšu mu vzkaz. Nakrčím čelo a vydám se do komnat druháků. Po několika hodinách balení, rozcuchaná, a unavená vyprovázím poslední druháky z koleje. Obejmu je a popřeju jim hezké prázdniny. Potom se sama nebo pokud potkám Del, tak i s ní, odeberu do Velké síně. Kde narazím na Natha, ten mi sdělí svůj plán a já jsem schopna jen přikývnutí a tichého: “Budu tam.“ Na chvilku zasednu ke stolu a kuličkovým perem na kus pergamenu načmářu vzkaz. Patricku, opatruj se ať si kde jsi. Dám ti vědět kde jsem, až přijde čas. Mám tě ráda. M. Strčím ho do ruky prvnímu staršímu studentovi, který má na sobě hábit Havraspáru a poprosím ho, aby ho neprodleně doručil. Potom mám už vše jako v mlze, rozhovor s Del, cestu letaxem i proslov Nathova dědečka. Jen nepřítomně zírám do blba, opírající se o Delino rameno. Na cestování letaxem si nikdy nezvyknu. |
| |
 | soukromá zpráva od Delilah Heinsenberg pro Z Bradavic na Hlásku S hloučkem studentů jsem pomalu kráčela do Velké síně; všude byl slyšet naléhavý šepot studentů a hlavně ona nezodpovězená otázka - co se stalo? Jeden se až cítil nabitý tou energií; něco se děje, něco neobvyklého. A neobvyklé pro mě bylo to nejlepší palivo. Možná se u Bradavic objevil magický tvor… ta představa mě lákala a neopomněla jsem se s ní hned podělit s ostatními studenty u stolu. Čím víc nás ale přibývalo, tím víc mě nadšení opouštělo. “Ana,” s úlevou se pousměji na nově příchozí posunujíc se na lavici, abych jí vedle sebe udělala místo. Není mnoho času si toho moc říct, ale mé nervózní kroužení palcem na její ruce mluví za vše. Netuším nic dobrého, ba co hůř, hlavou se mi honí jen ty nejhorší možné scénáře. Předčilo je to, co nám v následujících minutách řekl Brumbál? Ano… ne, možná? “Hm,” přikývla jsem na souhlas, sledujíc prázdná místa profesorů. Čekala jsem, že se tam každou chvíli zjeví. “Jo, to je dobrý nápad,” odtušila jsem suše. Nejraději bych se teď hned vrhla kam vlastně? Kde byla McGonagalová? Kde byl ten kdo jí unesl? Vřel ve mě vztek a zároveň mě pohlcoval žal, protože ačkoliv jsem si snažila nalhávat opak, tušila jsem, že mou oblíbenou profesorku stihl stejný osud jako madam Preetovou. “Něco se stane,” pokusila jsem se ujistit Anastasii cestou s druháky, abychom jim pomohly opustit Bradavice. Ráda bych jí i těm malým capartům okolo nás řekla víc. Sama jsem teď ale nevěděla, co si pořádně myslet, co dělat… a tak jsem se snažila urovnat si myšlenky stejně jako jsem rovnala věci mladších studentů. Poslední věc byla je vyprovodit. Když mi poslední z nich zmizel, míříc, jak jsem doufala, domů, zamířila jsem opět do Velké síně. Snad ne naposledy, přála jsem si. “Ana, potkáme se tam,” sdělím tmavovlásce, než se vydám opačným směrem, než ona. Neurčím kde tam je, ale doufám, že ví, že půjdu s ní. Kam jinam bych taky šla? Věci si balím spěšně; beru si jen to nejdůležitější. Pro ostatní se vrátím - tím jsem si jistá. “Tak jsme všichni?” neodpustím si otázku, když dorazím na místo. Ale co je mi do ostatních, hlavní je, že jsme tu my, s tou myšlenkou se postavíme kousek od Nasti, připravená odsud zmizet. “Uf...um,” podepírám Anastasii a po slepu nás pomalu vedu od krbu, abych udělaly místo pro studenty, co půjdou po nás. Následujících pár minut mám dost slepených do sebe; vlastně jen s vděkem přijímám to, že po mě nikdo nic nechce. “Dobře,” konečně se pořádně nadechnu, “ byl by někdo té lásky a hodil sem alespoň jednu sklenku vody?” otočím se k ostatním. Sama se stále opírám o zeď s Mirou stále na rameni. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ve smrti není bolesti to je v strachu z ní Semlelo se všechno moc rychle na to abys to stihl pobrat včas. Události posledních hodin ti jen potvrzují to že se něco muselo stát. Že zlo je opět na vrcholu moci. Málokdo ve vaší společenské místnosti byl nadšený. Snad se našlo pár jedinců co vítali poslední události s nadšením a očekáváním. Ale to nebylo jen ve zmijozelu. Byl si vybrán ač nedobrovolně abys pomohl s odvodem mladších žáků na nádraží. V tom chaosu a zmatku co nastal na nádraží si viděl i to jak se někteří starší co měli zůstat dokázali rychle vypařit. Bylo to vážné, dost vážné i na to že profesoři ..tedy bývalí profesoři co byli na nádraží také nedokázali samy tušit co se vlastně stane. Stal se z toho pro vás starší hodně krušný den. Když odjeli mladší ročníky, v doprovodu pár profesorů, zůstali jste na nádraží malá skupinka starších studentů a prefektů. Filch, ten vždy nabroušený a otravný slídil nyní zapalil menší fajfku a sledoval vás pohledem který u něj nebyl znám...lítost, strach... Když se ztratíte kam je vám libo, co si na mě kdo veme, všichni ví že nejsem čaroděj a že kdyby jste chtěli tak vás nezastavím. Prasinky mají tři košťata, tam řekněte že vás posílá školník pro trochu prášku z pokoje 7, a dále je na vás co a jak...hodně zdaru studentíci, jdeme s paní Norrisovou přečkat nebo neustát další bouři na našem hradě... bez skrpulí odejde, člověk co vás měl hlídat, dal vám volnou cestu. Většina z vás neváhala, a vyrazila do Prasinek. Jak už to tak ale bývá, všichni se snažili zachrnít si kůži, a tak jsi zůstal pozadu, bylo už kolem půl osmé večer když jsi se dostal až k Prasinkám... Ostatní na tebe prostě nečekali, a pelášili seč jim síly stačí. Stmívalo se a cítil si divný chlad. Už už jsi se chystal vystoupit na cestu vedoucích přímo do vísky. Když tě někdo chytil za ruku strhl za strom. To bylo o fous mladej, říkali že si vzadu ale neměl sem štonc jim věřit že by tě nechali vzadu jen pro to že se belháš když za to nemůžeš... Hagrid byl od pohledu dost ostražitý, a trochu přešlí mrazem.... Na hospodu zapomeň...už sou tam, černokabátnici z ministerstva, ti před tebou ještě pláchli, v sedmičce je krb a letax a schází se tam občas jedna školní společnost ale teď už to maj v merku..Hledají ty co se jim podařilo pláchnout, pár studentů s Lupinem, a pár dalších na vlastní pěst přímo z hradu, což je ještě víc nasralo, prej tam někdo byl tak chytrej že věděl jak obejít hradní blokádu přenášecích kouzel... Neměl si důvod se Hagrida bát, ale to co si viděl z dálky v uličkách prasinek si nechápal... Několik čarodějů v stejnokroji, zrovna vyvedli majitelku hostince a chtěli z ní dostat kam se mohli podít ti co dorazili před tebou, že už ví že se dostali až sem...a když jim to neřekla, neštítili se použít Cruciátus, ale ani tak z ní nic nedostali.... Maž vodsaď Tinwistle, a modli se ať tě neviděj, já je odlákám, stejně hledají i mě...tohle si vem, tady snad najdeš barák kde se dostat... Hodil ti pytlík s Letaxem a pak splnil co slíbil, snad aby ukončil i mučení hostinské... Zabralo to jen z části...sice se ho rychle chopili a začali ho svazovat kouzly, ale než ses stihl vzpamatovat, zakrákala nad tebou vrána co se změnila na jakousi mladou čarodějku. Její temně rudé oči se stáhli a její zvrácený úsměv byl předzvěstí toho že si s tebou hodlá hrát. Její útoky byli o to horší že narozdil od tebe byla vemli dobrá v neberbálních kouzlech. Jen tak tak si začal odrážet pokusy o to zasáhnout tě... Všichni jste ztraceníí.... řekla melodickým hlasem...a tys věděl že musíš za každou cennu udržet odrážecí kouzla.. |
| |
 | soukromá zpráva od Armand Tinwistle pro Očekávej katastrofu, nebudeš překvapen Vždycky, když si myslíte, že váš život se už prostě nemůže být horší, než už je, okolnosti mají takovou ošklivou tendenci dokazovat vám opak. Nebo možná jen mně. Protože tohle byl bez debat jeden ze dvou nejhorších dnů mého života. Dobře, možná tří, když k tomu připočítám společenské a existenciální fiasko jménem školní ples. Vyčerpaně jsem se opřel o hůl a upřel pohled k potemnělé siluetě Prasinek přes sebou, zatímco mi studený vítr cuchal vlasy a zalézal pod sako. Utekli mi. Jak jinak, nemám jim to za zlé. Bylo by naivní očekávat od následovníků Salazara Zmijozela něco jiného. Tedy...skoro ode všech. Unaveně jsem zavřel oči a ignoroval studený pocit rozlévající se břichem, který neměl nic dočinění s okolní teplotou. Na vnitřní straně se mi mihl obraz Anastázie s havraními vlasy, kterými ledový vítr smýkal sem a tam a vháněl je dívce do odhodlaných očí. 'Kde asi teď jsi, hnána svým nezlomným duchem...a co ty, Delilah, kam tě nesou tvé štíhlé nohy, kmitající studenou nocí...' Dovolil jsem si krátký úsměv, prchavý, naplněný hořkým sebepobavením nad vlastním sentimentem. Dost snění. Kupředu, Armande, jen kupředu, dokud nepadneš. Což, vzhledem k okolnostem mohlo být docela brzo. Učinil jsem onen osudný krok a znova když mi noha na studeném kameni podjela, kdosi mě silnou rukou chytil za paži. Hleděl jsem do vousaté tváře našeho Klíčníka a přijímal jeho slova takřka bez mrknutí. Jeho lítost byla dojemná. A nečekaná. Ale nestihl jsem mu ani odpovědět a už pozoroval jeho záda, mizející vstříc černě oděným uzurpátorům, kteří byli vlastně svým způsobem podobní bastardům jako byl Malfoy – krutí, egoističtí spratci co trhají mouchám křídla po pobavení, jen...s mnohem vetší mírou moci. Díval jsem se na jeho statečný, avšak marný souboj a na tvář se mi opět vloudil onen prchavý úsměv naplněný sentimentem. "Opravdu jsi hrdým synem Nebelvíru, Rubeusi Hagride. Hodně štěstí..." Popřál jsem mu tiše slovy, která mi vítr krutě urval od úst. Dost snění. Kupředu, jen kupředu, Armande...dokud nepadneš. 'Což, vzhledem k okolnostem....' prolétlo mi hlavou, zatímco moje mysl zpracovávala fakt, že se přede mnou vrána právě proměnila v děsivě vypadající ženu, které z nelidských očí čišela krutost. '...může být docela brzo.' Tasil jsem hůlku a jedním plynulým pohybem tak zároveň odrazil první zaklínadlo zpátky na čarodějku, až jí zaječelo kolem ucha a rozcuchalo tmavé vlasy. Ten pohyb byl zcela instinktivní, učinil jsem tak na základě jakéhosi do mozku vydřeného instinktu. Který začínal pomalu převládat a přebírat kontrolu. Moje hůlka sebou švihla v dalším prudkém krytu, zatímco jsem prskl štítové zaklínadlo a vržená kletba hvízdla směrem k nebi. Tvář se mi zkroutila v pobaveném, napůl nedobrovolném úšklebku, jak s kouzly přišel i nával vzpomínek na matku, když mě na zahradě našeho domu bombardovala nemilosrdně kouzly, abych se naučil bránit. Abych byl...připraven. Jenže matka se mě zpravidla nesnažila zabít. Většinou. Další kryt provedený spíše pohybem zápěstí přišel na poslední chvíli a kouzlo mě minulo o pár palců, ochranné zaklínadlo jsem tak nějak napůl zavrčel, než řekl a ta spěšná obrana mě přiměla o krok vrávoravě ustoupit. Tohle nemůžu udržet dlouho. Musím přejít do útoku, nebo tu zdechnu. A rozhodně s tím nemůžu být…roztomilý. Tohle není Soubojový klub nebo Brumbálova Armáda, plná idealistů. ‚Bojuj rychle, tvrdě a ošklivě…‘ Zazněla mi myslí slova matky, jsem od pasu namířil na rudookou, sykl ‚Conjuctivis!‘ a vypálil oči zraňující kletbu přímo do toho démonického pohledu. |
| |
| soukromá zpráva od Angela Silverlin pro Hláska Mlčela jsem. Nechtěla jsem dál rozpitvávat své kýchání. Tohle snad stačilo. Merlinovi díky, už to i odeznělo. Takže snad už nebudu více přitahovat pozornosti. |
| |
| soukromá zpráva od Christian Dragon pro Hláska Pozoruju, jak se Nath dává dohromady a my ostatní vlastně taky. Už tak nějak nepochybuju o tom, že tahle výprava bude znamenat dost velká rizika. Je dobře že nás někdo připraví, ale jak jsem řekl, nevěřím tomu, že se válce vyhneme, takže ať už skončíme v armádě, nebo někde každý za sebe stejně nás to dostihne. Vždy to tak je. Je jen málo způsobů, jak se tomu vyhnout. Zaregistruji mezi námi několik dalších spolužaček, které mi v paměti moc neulpěly. "Je nás tu více, než jsem čekal." Odhalení pravdy ohledně hůlek mne docela šokuje. Bezděky se podívám na tu svou, kterou jsem svíral v ruce. "Takže hůlky od Olivandera jsou označené pro Ministerstvo?" Pohlédnu na Angelu a Natha. "Takže hledáček, který každý máme je spojený s naší hůlkou? Olivander takhle pracuje pro Ministerstvo, nechce se mi tomu věřit...." Vždy jsem považoval toho muže za čestného a hodného člověka, ale on nás ve skutečnosti všechny pomáhá označit pro Ministerstvo, nevím jestli to brát, jako dobrou věc.....v tuto chvíli se určitě nejeví dobrá. "Jak hodláme očistit hůlky od Hledáčků? Nehodláme je zničit že ne?" Sleduji našeho spolužáka tázavě. Pravdou je, že na svou hůlku jsem už zvyklý, nemám jako Nath dvě a i když je od Olivandera mám jí rád a je to dobrá hůlka. "Tak les hlídají Tesrálové....v lese u Bradavic taky měli být, ale nikdy jsem žádného neviděl.....ani jsem nemohl vidí je jen ti, kdo zažili něčí smrt na vlastní oči.....tak nás to učili...." Přemýšlím nad tímto místem, zdá se zvláštní a nevím jestli se zde mohu cítit klidný. Má to být náš nový domov pro zatím, ale vlastně není.....volnou rukou pohladím bezděky Arwina a schovám hůlku. Kočičí srst mě uklidňuje, je tak hebká a odhání ponuré myšlenky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hláska Nemusíte se bát Christiáne, dokáži hledáčky eliminovat bez poškození hůlky, a ani se zlobit na pana Olivandera, dělá jen to co považuju za správné, jste studenti, je to i forma ochrany toho aby jste mimo školu nepraktikovali zakázané či jiné kozla nad vaše síly... Ozve se opět hlas starého muže od krbu, v rukou drží jakousi knihu a přejede vás všechny pohledem. Ubytování je zařízené, večeře také... Beze slov dojde k Natanielovi. a zadívá se mu do očí, pak mi položí dva prsty na spánky a zakroutí hlavou... Někdy si říkám že sem tě vážně začal učit moc brzy...tak či tak sem rád že si pamatuješ co je třeba... poté sám sáhne na náprsní kapsy, vytáhne hůlku a přiloží ji ke spánku svého vnuka, slabé, namodralé světlo jako by se začalo vlnit od hlavy do špičky hůlku s kterou pak mávne do plamenů v krbu a opět se postaví... Hledám dva dobrovolníky, tedy spíše jednoho...ten jeden jde a ani o tom zatím neví... začne se dívat na vás všechny, krátce, na každého, a u někoho rovnou dělá zamítavé gesto... Christiáne buďte trochu té ochoty a pomožte s podepřením a transportem své spolužačky dolů, ukáže s klidem na Deliah která podepírá Miru. S pohledem skončí brzy, kdy si všechny prohlédne a otočí se... Zastavil se déle jen na Alex,Deliah a Assuntě Která z vás tří si myslí že bude co platná v boji? Nebo spíš v záchranné akci? postupně se podívá na každou ze tří dívek na kterou se díval déle... [b]Natanieli, nahoru...[/b] ukáže na patro... řekne a čeká která z dívek se bude cítit na to ihned se zapojit do akce... Okolí hradu už svírají černokabátníci a snaží se najít všechny co prchly, stále však zůstává jeden z vašeho ročníku co nyní stojí sám, a jelikož má mou hůlku vím dobře jaká používá kouzla, zatím se jen bránil..není čas na dlouhé proslovy...půjde o vaší kůži, ale jde o to se tam dostat, a rychle ho dostat sem..už není na území hradu...takže cest je více...rozvažujte dobře ale rychle... Bylo na něm vidět že dobře ví co dělá, a také to že hodnotil nejspíše to jak kdo zvládal cestu sem... Zbytek pak se mnou přejde na zámek... dodá jako by nic a zase se zadívá do jakési podivné knihy kde se pod nákresem jakési hůlky sem tam objeví nápis s obranou kletbou... Slečny? |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Do akcie! Keď sa Nath začne smiať, trochu pochybovačne a ustarostene zdvihnem obočie, pretože to vyznelo trochu vyšinuto. Potom ale nájde to, čo hľadal a kopne to do seba ako kvalitný poldecák. Akonáhle zacítim tlak na ruke, zatlačím proti nemu, aby nespadol. Asi viem prečo prestali ľudia používať tento druh mágie. Možno to záviselo aj od počtu osôb ktoré prešli? Zvraštím čelo, ale Nathaniel sa zdal byť až na mierne mimo výraz relatívne okej. Začne odpovedať na otázky. Keď rozpráva o testraloch, obdivne nadvihnem obočie. Čítala som že Thestraly sa dajú vycvičiť a zdomestifikovať natoľko, že cez ich loayalitu vedia zaútočiť na tvory ktoré vnímajú ako hrozbu pre svojho majteľa, ale ešte nikdy som sa nestretla s nikým kto by to reálne dokázal. Páni...keď sa tu trocha zabývame, chcela by som ich určite vidieť. Teda...stretnúť. Potom sa reč vráti k jeho dedovi a k vojne. Popravde, nebola som si istá ako sa vôbec ohľadom toho celého cítim teraz, keď pomaly opadol ten adrenalín z úteku zo školy. Vojna, boje...to všetko boli doteraz ďaleké pojmy. Vedela som, že by som mala mať strach, rešpekt voči tomu, alebo niečo také, ale nejako som mala v sebe len očakávanie. Lepšie povedané som nevedela čo mám očakávať, a tým viac som čakala na to, čo sa stane. Ugh...neviem ani sama aký mám z toho pocit alebo čo si myslieť. V každom prípade som vedela, že to čo sa začalo diať je vážne. A vedela som aj to, že som nebola typ človeka čo by sedel a čakal čo vyriešia ostatní alebo to dokázal riešiť nejako diplomaticky. A vedela som že nech príde čokoľvek, budem chcieť proti tomu bojovať. Keď mi pokývne, pustím ho a tiež sa napijem vína. Skôr ho teda dopijem, keď do seba obrátim zvyšnú polku ktorá mi tam zostala. Popri tom počúvam jeho vysvetlenie. Otráviť sa mágiou? To znie...abnormálne, naozaj. Trochu desivo. Pritakám, hoci mi to neuberie z chuti naučiť sa to tiež. Povedal nie tak zbehlý starou mágiou, takže stačí proste veľa tréningu. Ako metlobal. Nedám sa dlho prehovárať, aby som sa začala zase lísať k Vejanovi. Popri tom ale počúvam o prútikoch a hľadáčikoch, o ktoré sa zaujímal Chris. Popravde, ja som takmer ani nezaregistrovala, že Nath hovoril niečo o ich prečistení. Toto ma ale zaujalo. Angela to ďalej rozvedie a Christian začne polemizovať o tom, ako sa asi čistia. Rozhodne dúfam že sa nebudú ničiť, mám k svojmu prútiku celkom slušný citový vzťah. Ozvem sa, hladkajúc Vejana medzi ušami. Popri tom presuniem pohľad na Del s Anou, ktorá sa tuším začínala dávať dokopy. To ma ale vyruší ďalší hlas a ja sa okamžite otočím za jeho zdrojom. Kedy ste sem prišli? Vyhŕknem hneď prekvapene. Zase sa zjavil v dyme? Saaakra, to chcem vedieť ako prvé! Počúvam ho a popravde, stačí mi vedieť že môjmu prútiku sa nič nestane. Keď potom podíde k Nathovi a niečo s ním robí, musím si zahryznúť do pery aby som zase nevyvalila na neho kopu otázok. Koľko vecí o ktorých nemáme ani šajn asi tak pozná? Začnem premýšľať, kedy bude vhodný čas ho prepadnúť a uprosiť ho nech ma to naučí, no to vysloví vetu o dobrovoľníkoch a ja sa okamžite vystriem od Vejana a našpicujem uši. Načo dobrovoľníka? Niečo sa stalo? Niekto sem prišiel? Podvedome chytím prútik a prešľapnem z jednej nohy na druhú. Znova ma zaplaví to očakávanie, ktoré som nevedela bližšie identifikovať, a akonáhle sa pozrie na mňa, Ass a Del a vysloví tú otázku, vyhŕknem: Ja! Načo sebavedome predstúpim. Cítim adrenalín, keď vysvetľuje čo sa stalo, a môj vzhľad snáď ako by na to zareagoval. Vlasy mi stmavnú a prakticky sa mi skrátia a doteraz jemná bábikovská tvár nadobudné ostré črty, v ktorých vidno odhodlaný výraz. Niekto tam zostal a bojuje sám? A je z nášho ročníka? Preboha...kto to je? Na sekundu mi prebleskne hlavou aká som rada, že Sinestru som stihla stadiaľ zobrať. To nič ale nemenilo na tom, že tam bol niekto ďalší, kto zostal v svrabe. A hoci som možno nemala každý týždeň tri duely, čarovať som vedela. Bola to väčšia zábava ako sa učiť z knižiek, takže som to robila aj omnoho častejšie, hlavne v čase kedy som mala študovať. Zdvihnem bradu a podídem k Patrikovi bližšie. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hláska Starý pán se otočí na [font color=yellow]Alex[/font] a přivře oči, chvíli ji sleduje a pak se pousměje. Ani mě to nepřekvapuje, Alexadra nemýlím li se...nuže dobrá, běž za Natanielem on už bude vědět co dál. Vše potřebné je nahoře... Klepne rukou o stehno a Vejna lehce neochotně dojde k jeho noze... A vy ostatní směle za mnou...jak sem řekl je čas se dostat do zámku, jistě máte hlad a můžeme začít s očištěním vašich hůlek...nebojte se žádnou nezničím...vážím si práce svých kolegů... Ukáže ke dveřím se vší noblesou starce jeho formátu. Sám pak otevře dveře a váhled z nich se rozprostře na nekonečný les, alesoň to tak vypadá na první pohled...ti z vás jež vidí testrály mohou spatřit jak u zábradlí schodů vedoucích doklů z patra do lese se ve vzduchu vzpíná testrál....  Starý pán jen pozvedne lehce ruku a strážce se vydá rychlým letem pryč... Dole pod schody je několik koní a kočár.... Unavení do kočáru, zbytek na koně...držte se na cestičce, opravdu dokáží být nebezpeční... Sám pak čeká až se zbytek osazenstva vydá po schodech z věže dolů a občas se podívá do knihy... Modrá tam, fialová zpět, dělej co je třeba..a nenechte se obklíčit moc rychle...zatím čelí jednomu... Zvolá ještě k patru a pak si pohodí vycházkovou holí, a sleduje zda už všichni opustili hlásku.... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro predovšetkým Nath Huh? Vyjde zo mňa prekvapený zvuk, keď si ma premeria a nato vysloví súhlas. Neprekvapuje ho to? Čo tým myslel? Rozprával mu niečo o mne Nathaniel? Ale čo a načo? Spýtavo na spolužiaka otočím hlavu, ale to už dotyčný kráča nahor a Patrik ma tam posiela tiež. Prikývnem teda. Tak sa zatiaľ majte! A nechajte nám z večere. Zazubím sa, hoci v bruchu začnem cítiť napätie, predzvesť adenalínu. Ideme tam sami dvaja, medzi bohviekoľko čarodejníkov. Ale...ako povedal, rýchlo a efektívne. Vyslobodíme ho a vrátime sa sem...nejako. Keby aspoň nemám školské veci...mohla by som ich skúsiť pretransformovať a zmeniť sa, mohli by sme pripraviť nejakú lesť...alebo to spraviť po starom a proste sa tam vyvaliť, prekvapiť ich a zmiznúť skôr ako sa spamätajú. Keď sa dostanem nahor, ešte začujem Patrikove zavolanie. Modrá a fialová? To sa budeme premiestňovať cez nejaký lektvar alebo ako? A máme plán alebo tam chceš len tak nabehnúť? Vychrlím otázky hneď, čo mám Nathaniela pred očami. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Když Lexí vyšla schody odcitla se v jakémsi patře. Bylo zaříženo jako pracovna a studovna zároveň. U velkého a starého psadícho stolu bylo velké křeslo. V rohu zase kousek od malého krbu několik křesel a stolek sloužící jako čítárna. Druhý roh byl zařížen jako místo kde se vaří lektvary. Stále sem u velkého stolu a dopínal si kabát z černé tvrzené kůže. Na stole přede mnou leželi dvě podlouhlé trubičky. Každá byla z nějákého skla a v každé to vířilo jinou barvou. Samosebou že modrá a fialová. Otočil sem se na ni a dotáhl řemínek v pase. Bylo vidět že ten kabát je asi určen k boji. A že ho nemám poprvé. Kývl sem hlavou k podobnému na křesle. Na kabátu ležela i kazeta ze dřeva. Podlouhlá, přesně jako na hůlku. Plán je dostat se tam a rychle jednat. Vyřadit nepřítel, a použít přenašedlo k rychlému ústupu. Připrav si to nejlepší co umíš z útočných kouzel. A nebojs e je napálit do zad. Oni to udělljí bez mrknutí oka...tak se zbav pocitu že to není čestné Lex Vydechnu a promnu si tváře. Naštěstí je mi už dost dobře. Z misky před sebou si vezmu hrušku a zakousnu se do n. Je tam i sušené maso... Ta kazeta je pro tebe...říkal sem že ti něco chci ukázat už na škole...a no to je ono...dělal sem na ní od třeťáku za pomocí dědy...je pro tebe..na míru dá se říct.... řeknu trošku nervozně a dívám se na kazetu... Snad se ti bude alespoň líbit... V kazetě se nachází toto: odkaz Když dojím v rychlosti hrušku jednu po tobě hodím a vezmu plátěný pytlík se sušeným masem... Mahagon 13 palců, blána ze srdce testrála, a obsidiány z nitra vyhaslé sopky...silná na obranné i útočné kouzla, a elementární magii, zejmena vzdušnou....ale pokoušel sem se aby byla vyvážená...je na tobě zda ji budeš používat... řeknu klidně a zastrčím fialovou do vnitřní malé brašny za pasem. modrou vezmu du ruky... Až budeš připravená prostě me obejmi a neptej se...a ihned po přenosu buď připravena k boji... Usmál sem se na ni a čekal...snad na to až se připraví a i na to zda si tu hůlku alespoň zkusí vzít do ruky... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ve smrti není bolesti to je ve strachu z ní Byla jako vystřižená z filmu Střihoruký Edvard jen v ženské podobě. Sledovala tě vraníma očima a bylo vidět že se baví. Věděla že má nad tebou výhodu. V čem to snad mohla vědět ona. Třeba si byla jen dost jistá tím že student z Bradavic nebude těžký soupeř. Když jsi vyslal svou kletbu, s pousmáním ji odrazila. Bylo však vidět že jí překvapilo že se dokážeš takto bránit. Ve chvíli byla na zemi a stále naproti tobě, hůlku napřaženou k tobě a hlavu na stranu. Ale ale kocourek umí vystřčit drápky? Měl bys utíkat...ale ty nemužeš... začala se smát. Zvonivý a temný smích plný pohrdání.... Však on ti spadne hřebínek až budeš odpovídat na vše co chceme vědět... Napřáhla hůlku a zvolala Expelliarmus Byl si připravený, ale její kouzlo bylo silné, hůlka ti ale přes všechno vylétla z ruky, naštěstí nedopadla moc daleko...ale i tak...byl si nyní její cíl.... A teď budeš hodnej chlapeček a odkulháš se se mnou do té díry támhle kde si popovídáme... |
| |
| soukromá zpráva od Armand Tinwistle pro Nikdy nebylo tak zle... Tak nějak jsem čekal, že mou kletbu odrazí a proto jsem začal v mysli formovat další zaklínadlo jště dřív, než to první dopadlo, ale ta pochodující karikatura byla rychlejší, hůlka mi vyletěla z prstů a dopadla na zem. Typické... Kdyby ta ženská aspoň nebyla ztělesněné chodící klišé černé magie, cítil bych se o něco lépe. Ten smích byl jako ze špatného filmu. Takhle jsem si jen rezignovaně povzdechl a otočil se ke zmíněné díře, aby se tam vydal svým typicky kulhavým krokem. Nebyl jsem dost rychlý na to, abych po hůlce skočil dřív, než mi napálí nějaké zaklínadlo do zad, to jsem věděl a ona to věděla taky. Takže mi proteď nezbývalo než doufat v zázrak... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Umh...Hurá? Nath Keď zbadám ako si zapínaš kožený kabát a hlavou kýveš na druhý, zamrkám a podídem bližšie, aby som si ho zdvihla pred oči. Nebude sa v ňom ťažko hýbať? Spýtam sa, zvyknutá na ľahké a voľné veci z poddajnej látky pri pohybe. Skusmo si ho však skúsim obliecť a pohýbať rukami v kruhoch v ramenách a pozohýbať lakte. Nie je to také zlé. A vyzeráme drsne. Pozriem dole na seba a potom na teba a zacítim, ako vzrušenie vo mne trochu zaťaží akýsi pomyselný kameň. Toto už asi nie je sranda, čo? Hlas mám aj pre svoje uši zvláštne seriózny. Chcela si niečo robiť Alexandra? Tak ideš niečo robiť. Už nie si malá, a ak naozaj vypuklo niečo...no, niečo, tak nemôžeš len sedieť na zadku. Zdvihnem nepatrne hlavu, zatiaľ čo zvedavo bez opýtania zdvihnem drevenú kazetu ktorú si obzerám, zatiaľ čo ťa počúvam. Takže vlastne musíme len prísť, zneškodniť čo najrýchlejšie človeka..alebo ľudí čo tam sú, zobrať toho študenta a premiestniť sa naspäť. To je...znie to jednoduchšie ako sa to spraví. Ak nebudú stáť pri sebe, tak je to fajn, jednoducho doňho napálim niečo čo ho omráči alebo aspoň odhodí dosť ďaleko na to, aby sme zdrhli, ale ak budú pri sebe...nemôžeme riskovať že spravíme niečo obom. Bude treba nejaké odpútanie pozornosti, aby si nestihol uvedomiť čo sa deje a nepoužil ho ako štít, a potom ho spacifikovať. Ideálne tak aby nevnímal, alebo nemohol čarovať, zbaviť ho prútika...a potom ho odhodiť preč. Možno ho na chvíľu pretransfigurovať na niečo neškodné, aj keby len na pár sekúnd kým sa tomu ubráni... Žujem si spodnú peru vraštiac obočie, ako začnem hneď horúčkovito premýšľať. Až tvoje posledné slová ma donútia zaostriť na teba pohľad a mierne posmešne sa uškrnúť. Och ver mi, stačí aby som si spomenula ako mi ministerstvo zakázalo premieňať sa v škole a nebudem s tým mať najmenší problém. A to je asi najbanálnejšia vec aká ma napadne. Zamračím sa. Ministerstvo bolo zastaralé a mnoho názorov malo hlúpych. Či už začnem ako sa správali k magickým tvorom, ako obrátili noviny a verejnosť proti hocikomu, kto sa im nepáčil alebo im nebol po vôli... stačilo mať otvorené oči. Už len tento chaos okolo našej školy? Aj tak sa len báli DUmbledora a toho, že im hovoril pravdu ktorú oni nechceli počuť. Z nahnevaných myšlienok ma vytrhne až keď poukážeš na kazetu, ktorú ešte stále držím v rukách. Pootvorím ústa a znova na ňu pozriem. Pre mňa? Od tretieho ročníka? To ako...darček? A na mieru? Prekvapene žmurknem a bez väčších okolkov ju otvorím. Hlasno sa nadýchnem a vytiahnem z krabičky prútik, načo ju položím na stôl. Svoj prútik na chvíľu položím vedľa a takmer bez premýšľania zachytím na mňa letiacu hrušku, ale nezahryznem do nej. V hlave mám na chvíľu ticho a presuniem pohľad z prútika na teba. V pohľade mám úžas. Pána Nath, to je...to je dosť veľký darček. Prútiky sa nevyrábajú len tak. A to ani nemám narodeniny alebo niečo. Teda, viem že som super, ale naozaj neviem čím som si toto zaslúžila. Je to mega. Usmejem sa naširoko, trocha odľahčiac atmosféru. Mám takmer pocit že mi brni prsty tam, kde sa prútika dotýkam a musím uznať, že sa cítim extrémne špeciálne. Niekto takto dlho makal na niečom PRE MŇA? Merlin. Zahrzynem sa do hrušky aby som si uvoľnila druhú ruku a prejdem prstami po povrchu. Testral, mahagón, existuje vôbec takáto kombinácia v inom prútiku ako tu? Testraly sa nepoužívajú, lebo je len veľmi ťažké nejakého nájsť a už vôbec nie...nie, určite ho nezabili. Potom hrušku znova vezmem do ruky a prehltnem odhryznutý kus. Cítim, ako sa mi kameń v žalúdku trochu rozpúšťa, a preto si dovolím pár sekúnd ešte zažartovať. Dúfam že toho Testrala ste našli smrteľne chorého a nedal sa zachrániť. Drcnem ťa päsťou ruky, v ktorej držím hrušku do ramena. Cítim sa trochu rozpačito, pretože takéto dary sa naozaj nedávajú len tak. Znovu sa usmejem, tentokrát jemnejšie, čo nie je zrovna výraz ktorý na mojej tvári vídať často pokým nepozerám na nejaké zvieracie mláďa, načo ťa impulzívne objímem a stlačím. Vďaka. Zamumlem ti kamsi do ramena. Potom sa odtiahnem a na pár hryzov dojem hrušku, aby som mala voľné ruky. Brať ale so sebou prútik na ktorý nie som zvyknutá nie je teraz múdre. Ale keď sa vrátime....budem ho musieť oskúšať. Hoci sa nechcem vzdať toho svojho, ale ten je zase skvelý na praktické čary...možno ich budem striedať. Zoženiem si dvojité púzdro, svoj starý budem mať na bežné veci a svoj nový keď bude treba bojovať. Ešte aj vyzerajú ako by boli na to určené. Tento vyzerá drsne...nepremožiteľne, ako keby slúžil na to aby som všetkých poslala k zemi, zatiaĺ čo ten môj vyzerá jemne, skoro prírodne. Opatrne položím prútik späť do krabičky a hodím si do úst sušené mäso. V očiach mám ešte stále nadšený pohľad. Keď sa vrátime tak sa s ním zžijem. Predsa len sa hovorí že prútik si vyberá čarodejníka, takže aj keď si mi ho robil na mieru, budem s ním potrebovať trocha času osamote. Povytiahnem kútik úst nahor, no potom akoby prepnem a plynule prejdem do bojovnej serióznosti. Môžeš sa tešiť potom Lex. Potom. Teraz poďme. Máš plán. Plán plánu, a možno aj minúta navyše môže byť niečo strašne. Zvládneš to. Nadýchnem sa, chytím do ruky svoj starý prútik a temer bez zaváhania k tebe prikročím. Jednou rukou ťa pevne objímem, hlavu však vytočím tak, aby som videla na okolie keď sa premiestnime a ruku s prútikom mám pripravenú, napoly zdvihnutú, svaly napnuté a reflexy v pohotovosti. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Hláska Bez mrknutí oka tě sleduju, přeci jen sem byl napjatý z toho či si ho vezmeš či ne. Když sem viděl ale tvůj pohled torchu mi odlehlo... Neboj se nezabíjíme tvory pro jádra jako někteří...občas se tady v lese i smrtelně zraní mezi sebou, to víš bojují o vůdčí pozici ve svých stádech...ale to je na dlouho...taky mám testrálí žíně ve své hůlce...a taky svou krev...děda je tak trochu blázen co se týče hůlek, nejsou moc košér co se týče pravidel, ale slouží dobře...i vé tvé je trocha tvé krve, jednou jak ses namlela u zápasu a já ti pučil kapesník..no..prostě uvidíš...pokud tě brní ruka, je to dobře, oscilace hůlky v prvním doteku zanemná že se síla hůlky váže s tvou a nehádá... Bez dalších keců se dívám před sebe a připravím si svou hůlku do ruky, pak se pousměji a dotáhnu ti trochu přesku toho kabátu... Nenosím ho abych vpadal jak Ghost rider, zastaví tří kletby...pak se jeho síla vyčerpá a zase se musí "dobít" věř mi..tahle válka už nějákou dobu probíhá, jen se o ní nesmí mluvit, já už v létě tady jeden střet měl, když byl děda pryč, objevili se na hranici panství dva smrtijedi.. Zaseknu se a pousměji, pak zavřu na chvíli oči... Bude to tvrdé...udeř rychle, bez slitování, a..dávej pozor, jsou to zabijáci...takže platí pravidlo přírody....neměj žádné výčitky..ber vše jak to je...a za tu hůlku neděkuj...chlapy dělaj v zamilovanosti horší věci ne? Když to ze mě vypadne, sám se divím že sem to dokázal po těch letech říct, ale raději nyní než kdyby pak mohlo být už pozdě...rychle zvednu hůlku a namířím na Lex Magicus Extremos... pak nad námi zlomím modrý flakonek a pohltí nás proud jakési oktoplazmy, je to jen mžik, slyšíme jakési zasvištění, a oběvíme se v lese u Prasinek.... Před Prasinkami... Přenos ani jednoho něják nerozhodí, byl čistý a rychlí, zjeviili sme se za stromem odkud jsme sledovali scénu kdy čarodějka né nepodobná ženské verzi Střihorukého Edwarda zrovna odzbrojila Armanada a slyšeli její poslední slova... A teď budeš hodnej chlapeček a půjdeš se mnou do té díry támhle kde si popovídáme... šla dva metry za ním, možná o něco více, hůlka našeho spolužáka zůstala ležet na zemi, a ten se belhal směrem z lesa k Prasinkám...kulhal vždy, takže aspoň tohle byla známka že nebyl zraněný...čarodějka sebou lehce trhla a začala se dívat koleme sebe, jako by něco tušila, kdo ví, třeba měla jen divný pocit ze stínu Bradavických věží, bylo na ni ale vidět že nás studenty nepovažuje za sobě rovné protivníky... Zkus dostat Armandovu hůlku zpět do jeho ruky, já ji zatím zabavím...neukazuj se, budeš momentem překvapení...jasné? Podíval sem se na tebe a pousmál se, ty černé oči mě vždy dokázali uklidnit... Tři kletby sice ten kabát zvládne ale každá další projde silněji...tak dávej pozor a Avadu nezastaví...drž se... Mluvil sem potichu a rychle, stále ses mě držela a tak sem tě cvrnknul do nosu a mrkl... A nezařvi tady nebo mě nasereš... S tím sem tě pustil a prostě vyšel pomalu za tu čarodějku.... Čarodějku na paloučku poštípali zmije, všichni hadi pochcípali, čarodějka žije... odříkám teatrálně jakousi říkanku a zvednu hůlku tak aby měla čas se otočit na mě, jde vidět že hraji o pozornost... Co tahle ještě trochu tance, na jednoho si troufáš, a co dva? naklonil sem hlavu a ušklíbl se... Obscuro...! zvedl sem hůlku od pasu přes loket do úrovně svých očí a vypálil první kletbu... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ve smrti není bolesti to je ve strachu z ní Vydal si se směrem k Prasinkám, pohled na hůlku tě lákal ale vzhledem k tomu že ona má tu svou v ruce a je asi dva metry za tebou, možná tři bylo moc riskantní po ní skočit...krok začal střídat krok, když se lehce ochladilo, z ničeho nic, ale vítr nazavál, nic... Mohl sis všimnout jak se ta mrcha za tebou také ošila a podívala se kolem sebe, ale sledovala hlavně tebe, abys neudělal nějákou blbost, pak se ozval další hlas... Čarodějku na paloučku poštípali zmije, všichni hadi pochcípali čarodějka žije... Otočil ses za hlasem a všiml sis že dobrých deset metrů za váma kráčel proti vám Nataniel, znal si ho spíš jako hráče famfrpálu a sarkastického kluka který moc nemluví ale když už se ozve tak to většinou někoho pěkně zapálí...kráčel klidně, v jakémsi tmavém koženém kabátě a zastavil se když upoutal pozornost oné čarodějky, ta se však postavila boky k tobě i jemu a sledovala vás bedlivě oba dva... Co tahle ještě trochu tance, na jednoho si troufáš, a co dva? zeptal se ji Nat s ledovým klidem a ani nečekal na její odpověď a vyslal kletbu jež mi měla zaclonit výhled, ta mrcha ji však odrazila a začala se šklebit.... Dva bonbonky najednou, dneska budu mít šťastný den... Epullso! Vyslala rychle na Nata...ale stále po očku sledovala i tebe... |
| |
| soukromá zpráva od Armand Tinwistle pro Měl bych za zázraky věřit častěji. Protože jeden oblečený jako westernová ikona zlého hocha se mi rozhodl zachránit můj smolařský zadek. Ano, vím že mě zachraňoval, ale ta jeho úvodní průpovídka mě donutila samovolně protočit oči a vydat tiché útrpné zamručení. 'U Merlinova vousu, proč musí být dneska všichni tak děsivě teatrální....' Ale hej, darovanému kouzelníkovi na manýry nekoukej. Stačil jsem se ještě postavit tak, aby mě náhodou nezasáhla nějaká odražená kletba. A zatmco se můj zachránce a ta obludná sbírka gotického šatníku navzájem častovali hláškami, udělal jsem jeden krok vpřed, načasovaný přesně ve chvíli, kdy ta svině odrazila Natanielovu kletbu. A pak další, ve chvíli kdy ona kouzlila a soustředila se tak na druhý terč. 'Věděli jste, že takhle loví vlci?' Rudý pohled se náhle upřel přímo na mě. Blýskl jsem po smrtijedce mírně neurotickým, takřka vlčím úsměvem a jak se hůlka začala natáčet mým směrem, mrskl jsem sebou na zem. K jejím nohám. Kde ležela moje hůlka. Možná to pro vás bude překvapení, ale rychlé padání je jedna z věcí, které mi jdou opravdu dobře. Mám v tom koneckonců praxi. Štíhlé prsty se sevřely kolem tvrdého dřeva a špička hůlky namířila vzhůru, mírně obscéně do čarodějčina rozkroku. "ALERTE ASCENDAREI!" Nocí zaburácel můj vzdorovitý výkřik a já se ze své bizarní pozice pořád nepříčetně šklebil. zatímco skrz hůlku burácela síla zaklínadla a vibrovala blánami dračího srdce uvnitř. Vsadim svou zdravou nohu, že tohle ta svině nečekala. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Nenápadne a potichu Nath, Armand Popravde, najradšej by som sa hneď dožadovala vysvetlenia čo si myslel tou poslednou vetou pred premiestnením. V zamilovanosti? To akože...on, do mňa? Kedy? A ako? Takmer ma to vyvedie z rovnováhy. Keby sa neocitneme za akýmsi stromom a ja necítim hustú atmosféru vo vzduchu, asi by som vybuchla, že takéto informácie sa nezdeľujú v takýchto situáciách. Cíti ako moja metamorfmágia nakopne, ale prinútim ju zostať pod kontrolou a nemeniť môj vzhľad. Nebolo by najlepšie, keby spomedzi stromov zrazu zažiaria neónové vlasy. Aspoň na niečo bol ten zákaz v škole dobrý. Už to dokážem ovládať keď naozaj chcem. Našťastie dianie pred nami nedovoľovali môjmu mozgu príliš dlho zaoberať sa inými vecami ako tými, pre ktoré sme sem prišli. A zbadám aj, pre koho sme sem prišli. Armand? Bože, akurát on zostal sám? Chudák, čo som si všimla, čarovanie mu ide, ale v súboji jeden na jedného ako tent mu tá jeho noha asi spravila dobrú nevýhodu. Zovriem prútik v ruke, pripravená na našu "odpáľ čarodejnicu a vezmi kamoša" akciu, keď sa Nat ozve s plánom. Pozriem na neho, zatlačiac všetko ostatné mimo momentálneho problému do úzadia. Takže nebudeme nič hneď odpaľovať. No...asi je pri Armandovi naozaj až príliš blízko na to. A odvedenie pozornosti naozaj potrebujeme...ale pritom aj moment prekvapenia. A samozrejme že nenechá mňa, aby som bola odvedenie pozornosti. Tiež by som to zvládla... toto je tá ich chlapská potreba držať ženy v bezpečí? Ale zvládnem aj toto. Prikývnem teda len, stále schovaná za stromom, a keď mi vysvetľuješ schopnosti kabáta, znova nasleduje prikývnutie. Ts. Spravím to tak, aby mi ten kabát zostal aj pri návrate pekne nabitý. Zašepkám potichu naspäť pri tvojom cvrnknutí do nosa, akoby som uisťovala teba aj mňa, že budem v poriadku. Potom už len sledujem, ako vyjdeš, v hlave tvoriac plán na moment, kedy sa čarodejnica otočí a bude najviac rozptýlená strážením dvoch študentov. Plán to bol pomerne jednoduchý. Opatrné, presne mieriace Wingardium, ktorým by som prútik nadvihla takmer nepatrne od zeme a potom najskôr pomaličky, potom zaraz šuchla po zemi k Armandovi, a až uňho by som ho vylevitovala nahor do ruky. Snažím sa nevnímať vyrieknuté expullso proti Natovi. Na tréningoch som ho drilovala dosť na to, aby mal nejaké reflexy, takže teraz som mu musela veriť. Mala som vlastnú robotu. Ale, ako zákon schválnosti, tesne pred tým, ako poriadne zamierim, prikrčená pri zemi za kmeňom a len trošku vykúkajúc a otvorím ústa, sa zrazu Armand vrhne k zemi. Do riti! Sledujem ako sa načahuje k prútiku... a ako mu v tom zabráni tá ochechula, keď mu bleskovo prišliapne ruku k zemi. Do Merlinovej riti...takto sa od nej nemôže ani pohnúť. Takže ju nemôžem ani trafiť nejakým silnejším zaklínadlom aby odletela, aby som náhodou niečo nespravila aj jemu. Keď ju znehybním, môže na neho padnúť, a silou zaklínadla by to mohlo byť riadne prudké a rýchle, ešte by mu to aj ublížilo...a to sa mu spod nej bude dať ešte ťažšie dostať, a ak dobre chápem, naspäť sa dostaneme len tak že sa budeme všetci traja držať...potrebujem niečo, kde by som ju znehybnila a spomalila a dostala na zem, ale tak, aby on stihol zareagovať, poprípade aby ju nejako odhodil Nath, je bližšie, môže to spraviť bez toho aby pritom ublížil Armandovi. Alexandra, mysli. Teraz vyjsť von je blbosť, zbytočne by si s prezradila. Takže potrebujem niečo čo trafí len ju, je to tiché, bez záblesku alebo svetelného lúča aby sa nedalo určiť skade to prišlo. Väčšina útočných kúziel, hlavne tie, pri ktorých sú aj nejaké...výbuchy alebo zvukové stopy, majú aj svetelný efekt. Takže namiesto útoku potrebujem niečo, čo zníži jej schopnosť reagovať, malé kúzla, s dobrým efektom. Niečo aby sa Armand spod nej mohol dostať a pritom aby ho nemohla zakliať v prvej sekunde čo zistí, že sa jej niečo deje...ugh, napadá ma niečo...používali sme to síce ako pranky v škole, ale...je to ako ušité na túto situáciu. Robila sa to presne v situáciách, kedy sme nechceli aby nás niekto načapal. Zamierim dôsledne na čarodejnicu. Zhlboka sa nadýchnem. Ešte že mierenie mi šlo. Človek by si ani nepovedal, koľko mu toho dajú metlobalové tréningy. Pripravím si obe kúzla. Keďže keď sme si tu šepkali s Nathom, vôbec nás nepočula, a to nebola rozptyľovaná, radšej zvolím tento štýl vyslovenia kúzla ako neverbálny. Predsa len, každý kúsok istoty sa mi teraz zíde. Najskôr zamierim na jej oblečenie, presnejšie vrchnú časť, hlavne ak má nejaký kabát/tričko, to, kde sa jej napájajú rukávy. Duro! Vyslovím potichu. Kúzlo nefungovalo na živé objekty, takže v podstate jediné čo som mohla trafiť bolo oblečenie, čo mi hralo do karát. Dúfala som, že jej to pekne zasekne vrchnú časť tela v kamennom väzení z jej vlastného odevu. Nato špičku prútika jemne sklopím dole, mieriac jej na pás. Locomotor Wibbly! Zašepkám v tesnom závese za prvým kúzlom. Kto by nepoznal želatínové nohy? Na koľkých ľuďoch, ktorý zrazu nevedeli poriadne chodiť a nohy sa im vlnili pár krokov za zbesilého mávania rúk ako hadi keď sa snažili udržať rovnováhu na nohách ktoré im chvíľu pripadali ako bez kostí. A ona, ak mi to vyšlo, mávať rukami ani nemohla. V duchu sa modlím, nech mi to vyjde. Takto by mu mohla zostúpiť z ruky, a mohlo by ju to natoľko vyhodiť z rovnováhy aby Armand schmatol prútik a Nath zareagoval ak sa dostal z toho expullsa. Čakám, ako to vyjde, a ak by ani jeden z chalanov nič nevymyslel, som pripravená ju spetrificovať v momente, ako bude Armand voľný spod jej nohy a nebude hroziť, že sa naňho zvalí. (90%) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ve smrti není bolesti to je ve strachu z ní Chladný vítr a vzrušení jež by se dalo krájet. Bylo s podivem jak dobře dokázala vnímat oba dva. Když se Armand pokusil skočit po hůlce, ihned mu přišlápla jak hůlku tak ruku. Opět se zasmála jako špatně naladěné piáno padající ze schodů a ihned střelila pohledem pod sebe... Blázni, stejně vás dostaneme všechny... Už se napřahovala s nějákou kletbou když vytřeštila oči a sledovala jak ji její vlastní oblečení zradilo. Nemohla se ani pohnout a hůlka byla vytočena do boku. Merde... zaklela rychle a pak ke všemu tomu ještě spadla když se zpoza kamene a stromů vyvalilo červené světlo a její nohy se změnili v kámen... Morsmordre! stihla vykřiknout když spadla na záda a z její hůlky vyšlehlo ono znamení zla. Bylo jasné co tím sledovala a během chvíle se od Prasinek tím směrem začaly blížit dvě čermé kouřové stopy...věděli jste co to znamená.... Zabiju vás všechny... zaječela a cukala sebou, obě kletby které ji zasáhli byli velmi účinné.... |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Kde se tři perou, čtvrtá se směje.. Věděl sem že ji musím nalákat. I to že se mě pokusí ihned eliminovat tak abych nebyl hrozbou. Proto jsem jednal jak sem jednal. Ve chvíli kdy začala se svou kletbou už sem byl připravený.... S veškerým soustředěním sem použil odrážecí kouzlo proti její kletbě. Když sem ale viděl co se děje, jak se Armand rozhodne skočit po hůlce, ta mrcha byla ale rychlá. Přivřel sem oči a sledoval jak stuhla a následně spadla. Znamení zla které vykouzlila mi ale nepřidalo klidu.... Skvělá práce Lex! problesklo mi hlavou a namířil sem na ni hůlku.... Expeliarmus! pak sem doběhl k Armandovi a pomohl mu na nohy... Čas to tady zabalit! Když sem ale viděl jak se k nám blíží dva smrtijedi, rychle sem zvedl hůlku a zamíříil na jednoho z nich... Orbis! Modrý vír jež vyletí z hůlky na jednoho ze smrtijedů se začne blížit k cíli... Musíme jít než tu bude moc horko... Otočím se na Armanda a ukážu k místu kde je Lex. Na otázky není čas, padáme... řeknu klidně a ještě se ušklíbnuu na tu nádheru na zemi.... Tak někdy příště.... |
| |
| soukromá zpráva od Armand Tinwistle pro Sestřelování Smrtijedů Ležel jsem na zemi, zíral na jednu nevkousnou botu na své ruce a jen si tiše povzdechl. Paradoxně jsem neměl strach, spíš jsem se cítil prostě poněkud rezignovaně. Tohle rozhodně nebyl můj nejlepší plán. A patrně byl taky poslední. Kdyby mě teď viděla matka, co by mi asi řekla... Dostal jsem se pomalu na všechny čtyři, ale pak už mi na nohy pomáhal Nathaniel. S jeho pomocí jsem se postavil na nohy, vděčně přikývl a zabodl hůl okovanou patkou do země, abych měl stabilitu. Pohled mi těkl mezi ležící, nesmysly bábolící zrůdou, Prasinkami, našim tajemným zachráncem a blížícími se černými mraky. Na Nathanielovu propozici jsem se jen tiše uchechtl, zaryl hůl do země víc a sevřel v druhé ruce pevně svou hůlku. S vyceněnými zuby jsem potřásl hlavou a dál upíral nenávistný pohled na černý mrak. "Já moc daleko nedoběhnu.... Navíc...ústup není...můj styl. Ošklivě jsem se uchechtl a připravil se. Ještě chvíli...ještě chvíli.. Svoje kouzlo jsem vyslal na druhého letícího Smrtijeda a znovu vycenil zuby. "Impedimenta!" Přeju pěkný přistání, hajzle... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Padajme! V momente, ako počujem ženu kričať do neba a vidím ako sa nad nami na oblohe formuje tá ohyzdná hlava tak viem, že je zle. A sekundu na to, ako Nath čarodejnicu odzbrojí vyrazím spoza stromu šprintom, za ktorý by som komukoľvek na tréningu pochvaľne potľapkala chrbát. (62%) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Padá smrtijed, něco si přej... Čarodějka se zmítala na zemi a ječela o dost více když jí Nataniel odzbrojil, stále se nemohla hýbat a nechápala co se dělo, ve chvíli kdy se oběvili na obzoru její kolegové začala se smát. Jako vyšinutá... A ste v pasti... pronesla a sledovala ty dva mraky skoro prosobně, pak ale zařvala o dost naštvanějí, první kletba modrým vírem chytila smrtijeda vysoko ve vzduchu a pak jej rychle zarazila do země pod ním. Bylo vidět jak tvář čarodějky skřivil údiv a zhnusení.... Parchanti! Zaječela po tom co druhá kletba zasáhla druhého ještě ve vzduchu a ten náhle změnil směr, přelomil špičku jednoho stromu a prolétl do dalšího...pak ale přistál...sice ihned po přístání spadl na zem a měl očividně přelomenou nohu, ale stihl namřítí hůlku na tu čubku a zařvat... Finite intactem... Ta mrcha vstala až moc rychle, a rozběhla se směrem od vás už tří...pro svou hůlku....zatímco druhá smrtijed dost dobitý dvěma nárazy začal spravovat své zlámané kosti... Zabili Morsena, ti spratci, ten co vypálil první...poslalo ho to do skla, viděl sem jak dopadl...je po něm, zab je, stačí nám jeden z nich, zab je! Všimli jste si že si dokázal spravit nohu, ale ještě krvácel z hlavy a třásl se...zatímco ta mrcha se zastavila a hledala hůlku... Když ji spatřila nechtěla nic riskovat, bez váhání šáhla k pasu a vrhla po Natanielovi dýku... |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Padáme Bylo potěšující sledovat jak posila jež té čůze měla pomoct šla k zemi, nejdříve jeden, pak i ten druhý,vydechl sem spokojeně a ještě naznačil oné srtijedce volnou rukou že může mlít co chce... Když sem však viděl toho druhého jak po Armandově kletbě omlátil stromy a dopadl na zem, čekal sem že se také nezvedne, k naší smůle ač dobitý začal čarovat, a i mluvit.... Nečekal sem na nic, věděl sem že času je málo a tak sem prostě vytáhl tubus a rychle ho mrskl pod nás tři...tenhle byl ale jiný...tušil sem že ústupový bude pojištěný... Až se to otevře jděte! křikl sem na ty dva a podíval se na svou levou ruku, těsně pod ramenem sem viděl z pola zabořenou dýku a krev.... Zvedl sem ruku nepřemýšlel dlouho...věděl sem že není nad čím, přivřel sem oko a použil neverbální zaklínadlo, ihned z konce mé hůlky vyšlehl vcelku mohutný blesk směrem k oné mrše... V tu samou chvíli se za námi v prostoru otevřelo okno jež vypadalo jako fialová vířící ektoplazma... Otočil sem se a prostě tam Armanda rychle poslal postrčením ruky.. Rychle, půjde za námi! ..tušil sem to, jeden z nich určitě, a tušil sem i že na místo určení pošle jen první tři, ti další skončí jinde.... Havěť mizerná.. s tím sem se rychle chytil za paži rukou ve které sem stále svíral hůlku a mířil stále směrem kde byli oni, čekajíc až do portu zajde i Lex které sem nyní v duchu děkoval za ten štít .. 82% |
| |
| soukromá zpráva od Armand Tinwistle pro Dnes prostě nemám svůj den Potěšeně jsem se zakřenil, když šel mnou zasažený Smrtijed náhle do vývrtky, a k mému nezměrnémě škodolibé radosti ho stará dobrá gravitace počastovala, ve jménu sira Isaaka Newtona, pořádným nářezem. 'Heh heh...počkat...cože?!' Očividně ne dost pořádným. Úšklebek mi zmrzl na rtech, když se Smrtijed nejenže zase zvedl, ale dokonce zvládl i zrušit kletby svazující tu nádheru na zemi. 'No to mě pojeb...' Mírně nevěříčně jsem zvedl hůlku, abych toho sráče dodělal jako psa, ale pak se začlo dít docela dost věcí naráz. Než jsem stihl amatérského parašutistu počastovat nějakým dalším rodinným překvapením, o hruď se mi opřela Natahanielova ruka a poslala mě pozpátku do portálu. Skoro zpomaleně jsem padal pozadu a pozoroval, jak se zjevně chystá zasebevraždit při pokusu o to stát se hrdinou. No, když po tom tak touží, proč mu v tom bránit, že. 'Stejně by to nejspíš nevyšlo. Dneska prostě nemám svůj den...' Prolétlo mi ještě hlavou, než jsem pozpátku klopýtavě vletěl do portálu. |
| |
| soukromá zpráva od Christian Dragon pro Nathanielův Dědeček Vysvětlení Nathova dědy mne trošku uklidnilo. "To jsem rád." Kývl jsem na srozuměnou. Sice se mi stále nelíbilo, co obsahuje má hůlka, ale druhou stranu v tom podání, jakého se mi dostalo se to dalo i svým způsobem pochopit. Asi má pravdu. "Ymm samozřejmě pardon." Vytrhl jsem se ze zamyšlení a podepřel Miru, to, že je ze Zmijozelů jsem opravdu v tuhle chvíli nějak neřešil. "Za chvíli ti bude líp." Usmál jsem se na ní a pak znovu přesunul pozornost na starého muže, který začal řeč, kterou jsem úplně nepochopil. "To opravdu někoho z nás chce vrhnout přímo do boje jen tak?" Lehce jsem se zamračil, když jsem poslouchal, kdo by to měl vlastně být. Pro tuto chvíli jsem spolkl námitku. Podpírajíc svou spolužačku jsem následoval starého muže ven. Bohužel patřím mezi ty, kteří Testrály nevidí, takže o jejich přítomnosti jsem se mohl jen dovtípit pokud na ní někdo nějak upozornil. "Je způsob, jak je vidět i když je normálně vidět nemůžu?" Optám se starého pána, když pomáhám Miře do kočáru a pak sám přistoupím k volnému flekatému koni. Ohlédnu se ještě na starého pána. "Proč měla jít vlastně s Nathem některé z těch tří? Proč ne někdo jiný?" Otázka v očích se mi zračila dost dobře. Vím, že ostatní spolužáci jsou taky dost schopní a sám dobře vím, že jsem měl vždycky jistý talent na ochranná kouzla. Dle čeho tedy volil, kdo vlastně půjde? A půjde nyní s námi, nebo nás vyšle samotné neznámým lesem k ještě neznámějšímu místu? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ve smrti není bolesti to je ve strachu z ní Portál se rozšehl za vámi do oválného tvaru, vycházel z něj chlad a vál kolem vás podivně vonící vítr. Vše se v tu chvíli jevilo jako zpomalené... Smrtijed stále opřený o strom sledoval s očekáváním cestu dýky i to zda si najde svůj cíl, což se sice stalo ale protego od Lex dýku spomalilo a vychýlilo z jinak přesného hodu na srdce. Co následovalo potom bylo velmi rychlé...blesk jež vyslal Nat plně zasáhl svůj cíl. Ten křik jež se rozlehl lesem byl děsivý...čarodějka vzplála jako čertík z papírku.K její smůle neměla hůlka aby jej odrazila. A už ji nikdy nezvedne. Armand ač nechtíc byl poslán do teleportu, ale celou scenérii viděl, ten z vás kdo zatím neviděl testrály je nyní může spatřit. Než se Nataniel mohl vzpamatovat zasáhla ruka rozumu v podobě Lex jež ho za zdravé rameno strhla sebou do portálu pryč z tohoto místa. Všichni tři jste se odcitly u hlásky. Přímo pod schody vedoucí nahoru do věže. Vedle vás byl kočár a pár koní jež byli obsazovány vašimi spolužáky. Starý pán se zadíval k portu a měl v ruce hůlku, když však viděl že se vracíte jen vy, bez řečí se otočíl a pokračoval v organizování odchodu... |
| |
| soukromá zpráva od Armand Tinwistle pro Sláva nazdar výletu... Poté, co mě portál dosti neceremoniálně vystřelil na druhé straně jako vyplavenou krysu z kanálové trubky, ležel jsem na zádech (podobně jako onen vyplavený hlodavec), zírajíc na potemnělé nebe a v záchvatech mírně ponuré rezignace přemýšlel, že tak prostě zůstanu, dokud mě eroze a tektonické posuny nezakomponují do okolní hlíny a já 'nesplynu s přírodou', jak říkají mudlové, věřící na ten úplně zcestný druh magie. Z tohoto veselého rozjímání mě poněkud nevybíravě vyrušilo kopyto, které mi zahrabalo těsně vedle hlavy a v mém zorném poli se objevil čenich podobný lebce, který mě zvědavě očichával. 'Huh. Tohle je...novinka,' blesklo mi hlavou tak nějak ospale, zatímco jsem se toho podivného tvora snažil opatrnými pohyby ruky odradit od toho, aby mě začal olizovat nebo tak něco. Když můj mozek zaregistroval na pozadí pofrkávání a znepokojivých kvílivých zvuku, které to zvíře vydávalo, i něco jako další osoby, vytočil jsem ze své nešťastné pozice hlavu, abych lépe viděl. "Uhm...haló?" Zavolal jsem tlumeně, znovu odtlačil skoro-koňský čenich nenechavého zvířete a pokusil se vstát. Marně. Jak jinak. "Nechci znít přespříliš náročně, ale mohl bych prprosit o menší pomoc? Za mnou asi půjde někdo těžce zraněnej..." 'Možná mrtvola,' To jsem neřekl nahlas, netřeba je zbytečně děsit předem. Ale to už portál vyzvrátil i moje dva nové 'spolubojovníky.' |
| |
| soukromá zpráva od Assunta Whittington pro AYONSKÁ HLÁSKA Zdálo se, že hlavní Vejanův drbač má k Nathovi blíž a více ví, co se s ním děje, než já. Sice jsem se nabídla, že bych Nathovi dopomohla ke stoličce, ale zde má práce končila. Byla jsem tu trošku jako páté kolo u vozu. Jak skutečnost poukazuje, chytla jsem draka za chvost a nechala jsem se jím unést na neuvěřitelné dobrodružství, o kterém jsem neměla ani tucha. V takovém duchu se nesly i mé rozpaky z toho, že netuším, co činit. Nathaniel vypadal na můj vkus hrozně, ale snad krom oné stoličky a hloupých otázek, mě opravdu nic nenapadlo. Meh… špatný příklad. To, že jsem se stala čarodějkou, leckterá lidská přirovnání zesměšňuje. „Díky, a nebude vadit, když bych si půjčila vaší sovu? Nebo lze vše vyřídit jen přes mudlovskou poštu? Bylo by to možná méně nápadné.“ Pokračovala jsem, když mi Nathaniel učinil jistá doporučení týkající se mé rodiny. Ano, byl to nejlepší nápad. Snad otec nebude příliš tvrdohlavý a projednou nechá práci prací a postará se o své bezpečí, stejně tak jako o bezpečí zbytku rodiny. CESTA LESEM Krátce na tyto události jsme byli vybídnutí, abychom vyrazili na cestu. Po otevření jedněch dveří se mi vyskytl nádherný výhled na hluboký les. Snad až na křupání větviček, šumění větru a pleskot bůhvíčeho nenaznačlovalo nic, že by v lese před námi mělo být něco víc. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro U hlásky Otázek bylo mnoho ale času málo, když jste se dostali ke koním a kočáru, starý pán se jen otočíl na Assamitu a pousmál se... Lepší bude normální pošta, pro váš případ, a vaše dotazy zodpovím u večeře já, myslím že s plným žaludkem se přeci jen mluví lépe... Dál se staral o to aby se všichni dostali na přepravu, ale i přes to že si každý obsadil svůj prostředek, neodjížděl ještě.... Když se ho Chris ptal na možnost vidění testrálů jen pokrčil rameny... Je zaručeno vidět testrály v případě že pochopíš co je smrt...uvidíš někoho zemřít, někoho zabiješ v souboji, prostě pochopíš smrt...je těžké říct ti že jiný způsob není, než setkat se smrtí...ale je to tak... Bez dalšího váhání se díval chvíli do té knihy a v jednu chvíli vcelku překvapeně celou knihu zabouchl a začal se dívat kolem sebe.... Rozložení sil, kdyby první skupina zůstala dostal by jsi svou šanci, navíc když odešel můj vnuk byl si jediný kdo by ji do toho kočáru pomohl, kdybych musel pryč, a narozdíl od tebe, Nataniel testrály vidí, zná a může vést ty dva zpět tímhle lesem, když bych poslal tebe musel bych zde trávit víc času než bych rád...ale to je nyní jedno... Nebyl ani překvapen tím že se portál otevřel kousek od vás, spíše ho znepokojili slova která Armand pronesl a kterých se chytila ihned Ass. Chvíli po té z porátlu vystoupili i oba mrzimorští, oba pozadu. Lex i Nataniel se zastavili a portál před nimi zhasl... Všimli jste jen toho že Nataniel měl v rameni zaraženou dýku a měl lehce nepřítomný pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Hláska Neprobral mě chvíli ani svist přenosu. Před očima sem měl stále ji, a to jak odhodlaná musela být když nás chtěla zastavit za každou cennu. Zvykat si na tyhle situace bylo obtížné. Uvědomil sem si že jsme pryč až ve chvíli kdy se před námi port zavřel. Vnímal sem že je tam moc lidí...vnímal sem i že mě někdo držel za rameno. Znovu sem zavřel oči a nadechl se... Otočil sem se na skupnu i svého dědu, naše pohledy se setkaly a vypadalo to jako by sme se v duchu nad něčím dohadovali... Pak sem se konečně pohl, ruku sem stále držel pod ramenem abych ji měl zaškrcenou, ale schoval sem konečně hůlku a zvedl ruku v zamítavém gestu když se ke mě hnala Ass, snad jí to pak někdo vysvětlí...já na to neměl náladu... Jeďte já se později připojím...to není prosba...jeďte sakra do klidu! Možná se to jeví zvláštně ale dlouhá léta už si lidi k tělu nepřipouštím, obvzláště když se mě chtějí dotknout...chráním si svůj osobní prostor víc než kdo jiný. Ale to jsou dozvuky onoho incidentu z dětství... Pokusím se usmát na Ass, přeci jen její starost je hezká...ale rozhodně dám najevo že mě mají nechat být, otočím se na dědu a kývnu k cestě.... Příjdu za vámi, ale teď je odveď prosím... S tím se otočím k dřevěnému schodišti, plácnu do stehna na což reaguje Vejan a vydám se zpět do hlásky...nevnímajíc co se děje kolem sebe, nevnímajíc ani tu dýku v ruce... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro i can see testrals fckers Popravde, medzi tým, ako som chmatala po Natovom zdravom ramene, vnímala jeho zakrvácané rameno s dýkou v ňom a pohľadom šľahla za hrozným mučivým zvukom, aby som zbadala horiacu čarodejnicu, som nejako ani nevnímala ako a kedy som sa hodila do potálu a stiahla spolužiaka so sebou. Vedela som len, že musíme vypadnúť. Ani neviem, ako to vlastne vyzeralo keď sme prešli portálom, alebo koľko to trvalo. Zrazu iba zaostrím na okolie, zbadám spolužiakov, Armanda, ktorému pomáha na nohy Ass, a...testralov. Zhlboka sa nadýchnem. Panebože...vyzerajú presne ako som si ich predstavovala. Pred očami sa mi znova zjaví obraz horiacej čarodejnice a tvár sa mi znechutene, aj ľútostivo skriví. Tak toto bola cena za to, aby som ich videla? Asi...asi som sčasti začala chápať, prečo mali ľudia na testraly taký zlý názor. Keď ich zbadali...pripomenuli im smrť, ktorú videli ako prvú. Lenže tie krásne tvory za to nemohli. A hoci som mala najväčšiu chuť natiahnuť ruku a fascinovane sa pokúsiť testrala dotknúť, navalia sa mi naspäť všetky vnemy z toho boja a ja sa bleskovo otočím na Nathaniela, pohľad zapichnutý v noži v jeho pleci. Kto učí tých blbcov hádzať nože? Nie sme v stredoveku...do riti. Uľavím si, ale zhodnotím, že hoci to krváca, nemalo by to byť...až tak nebezpečné. Keby zasiahol nejakú veľkú tepnu, krv by išla rýchlejšie. Pohľad mi následne poputuje k Armandovi. Si okej? Nespravila ti nič pred tým, ako sme prišli? Kdesi v kútiku mysle sa pobavím nad tým, ako sa na mne podvedome odzrkadľuje mamkina práca u Munga. Som si však istá, že Patrik sa postará o prípadné zranenia ktoré by mohol Armand skrývať, a určite mu bude teraz už príjemnejšie, keď tu mal aj svoje spolužiačky. To sa však hneď stratí keď sa mi pohľadom na dvoch chalanov pripomenie, z čoho sme práve zdrhli. Znova sa mi prehráva tá scéna pred očami, horiaca ženská, letiacu nôž ktorý mal pristáť niekde úplne inde, to ako to prvé kúzlo zasiahlo toho smrťožrúta... Tvár sa mi trocha zachveje, črty sa prelejú ako meniaca plastelína. Privriem na moment oči a upokojím svoj dych, tým aj svoju premenu. Myslím...že toto budem musieť tráviť dlhšie. Preboha, veď tam...zomreli dvaja ľudia. Nemali...nemali by sme to povedať? Trocha mi zdvihne žalúdok, no keď oči znova naplno otvorím, vidím ako sa Nat pozerá na Patrika a rozhodnem sa, že teraz nebudem nič hovoriť. Oni si to asi potom povedia, mimo nás ostatných, mimo našich spolužiakov. Potrebovala som chvíľu pokoja a trochu tvrdého alkoholu. A, ako zistím sekundu na to keď Nathaniel prehovorí, potrebovala som sa postarať aj o jedného tvrdohlavého geroja. Jeho hlas mi totižto pripomenie ďalšiu záležitosť, ktorá ma takmer stála koncentráciu a s tým spojené bohvieaké následky. Pozriem na Patrika, od ktorého čakám akúsi konfirmáciu, že je okej aby som sa tup potulovala mimo skupinky nad ktorou mal on dohľad. Idem s vašim dramatickým vnukom, niečo som si tam hore nechala a aspoň budem mať istotu že neodpadne kým sa bude hrať na samostatnú jednotku. Nechajte nám poriadnu kopu jedla, okej? Posledné slová už venujem spolužiakom, pričom sa snažím aj uškrnúť, mieriac to hlavne na Christiana. Nato sa otočím, úškrn vystrieda zamračenie a rýchlym krokom dobieham Nata. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Alkohol, doneste mi alkohol. Len čo sa dostanem na tvoju úroveň, zladím s tebou krok a skôr ako by si sa stihol vôbec nadýchnuť k tomu, aby si niečo povedal, ťa predbehnem. Ani mi neskúšaj povedať, nech idem s ostatnými. Mám hore nedopitú flašu vína a nový prútik. Poviem rázne, akoby to boli jediné veci, pre ktoré som sa vôbec vracala do veže, a aj keby m a chceš fyzicky odstrčiť, pravdepodobne by som iba zavrčala a išla tvrdohlavo ďalej. Nonšalantne, po očku skontrolujem tvoju ranu, keď sa skloním k Vejanovi aby som ho popri chôdzi pohladkala po hlave. Ani je je ťažké spomenúť si ako mi mamka vždy čistila a zatvárala všetky tie rany ktoré som si spôsobila. Videla a počula som to už toľkokrát, že by som ich vedela snáď aj v spánku. Prútik, ktorý som neschovala odkedy nás to prenieslo na bojisko, si podvedome krútim v ruke, kým v tichosti pokračujem ďalej. Nepodopieram ťa ani nič podobné, hoci som na to pripravená, keby vidím že sa nejako zakolembáš. Sama mám ešte trochu bledšiu farbu, hoci to je asi skôr zo šoku z toho, čo všetko sa tam stalo. Postupne Alex, postupne. Najskôr tá rana, potom osobné záležitosti. Tie možno...až zajtra. Uh...Zabili...zabili sme dvoch ľudí a ja mám premýšľať nad nejakými emočnými...vecami? Nie som...nie som na takéto veci. Čo mu mám na to vôbec povedať? Ako ho vlastne vnímam? Neznášam sa hrabať v svojich pocitoch. Kristepane. Musel mi to povedať vôbec teraz? Nemôžem s tým na neho vybehnúť keď mu ide vykrvácať ruka pomaly. Boha. Frustrovane kopnem do kameňa pred vchodom do hlásky a rozhodnem sa, že ťaživé ticho proste pretnem tým, čo je teraz najakútnejšie. Netuším ako si to chceš vyliečiť, ale mamča pacuje u Munga, a pomerne často ma ako hyperaktívne decko liečila, takže niečo by som s tým vedela spraviť. Ponúknem sa pri vchode. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Hláska Lexí Tušil sem to že jí nikdo nezastaví. Ani sem se o to nechtěl pokusit, přeci jen, měla tam hůlku, a očekával sem i další otázky...popravdě sem se tohoto rozhovuru začal bát více než před pár minutami tam v lese u Prasinek. Znám tě moc dobře na to abych věděl že ti nemá cennu... řeknu tiše a položím dlaň na dveře, cosi zamumlám, starou latinou, a zámek cvakne.... Navíc..jsi asi jediná s kým se necítím nesvůj poslední dobou...takže sem rád že si tady...a jo máš tam hůlku... Vejan proklouzne jako první a rozběhne se po schodech nahoru, bez upozornění tě chytím v pase a přenesu nás na ono patro kde sme se připravovali stejně jako se přenáší můj děda. Když jsme nahoře vytáhnu hůlku a pohybem ruky odhrnu závěs na jedné stěně...jde vidět že to tady používám často, je tam postel a ještě vchod na terasu která jde vidět z jedné strany věže...na malém stolku je i gramofon, na který namířím a ten se zapne....odkaz Zavřu oči a kývnu ke stolu, pakk si sednu a vytáhnu klasickou lekárničku z pod postele, bez rozmyslu vyškubnu dýku z ruky a ihned se svléknu do půl těla a zaškrtím si ruku.... Je to jako kocovina ze zkurveně levného vína...pocit prázdnoty a pochyb v sebe samotného...tak se nyní cítím, nemysli si že je to něco co beru jako přirozenost, zabil sem tenhle rok v boji už 4 lidské bytosti sakra, 4 čaroděje, jež se nechali zlákat na zcestí...možná už pochopíš proč sem se vám stranil většinu času...proč sem tak sarkastický... Rána přestala krvácet a já unaveně dolehl do postele, dlaně sem složil na svou tvář a snažil se chvíli prostě nebýt... Tvá hůlka byla na stole, kdes ji položila, a kousek od ní i obálka nadepsaná tvým jménem... Pomalu sem se posadil a díval se před sebe, pak see vstal a došel ke dveřím na terasu které sem otevřel, a vyšel na ní, mohla si vidět jednoho velkého testrála jež se vzpínal na zadních a ihned po té položil svou hlavu na mé čelo, objal sem ho a chvíli prostě hladil, krev zase začala téct ale bylo mi to jedno.... Po chvíli ho pustím a on odletí, zůstanu stát na terase a sleduji les zahlaný v mlze, mlčky, pěsti zaťaté, potetováné záda, zrychlený dech...trochu mělký, pohled stále trochu mimo, lehce pobledlý... Navlékni jehlu a klidně spusť, myslíš že to jako nitrozpitec necítím jak to v tobě vře? Přejdu zpět do místnosti, posadím se na křeslo a zavřu oči, pak vezmu rozpitou láhev a pořádně se napiju, a jelikož tam byla skoro jen půlka zmizí ve mě a pak jí vztekle hodím do krbu a kývnu k malému baru... Otevři si co chceš..je tam toho dost...a nalij mi prosím dvojtou... s tím zakloním hlavu přes opěrku křesla a promnu si zase tvář.... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Veža [/u][/b]Nat[/p] Keď zamrmleš niečo čo znie ako kúzlo pri dverách, vykročím, akoby som chcela nasledovať Vejana, no to pocítim na páse ako zábranu tvoju ruku. Otočím mierne poplašene hlavu, pretože v prvom momente ma tak trochu vydesí že čo ideš robiť. S celým tým hurikánom čo mám v hlave som asi trochu paranoidná, ešte aj v kombinácií s tým čo si povedal. Nemala som sa tu pred kým na niečo hrať.[/center] |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Lexí Neučím tě to, ale popravdě umím to zatím jen na uzemí panství...ale děda tě pak doučí zbytek... Odpověděl sem tiše a zíral do stropu, věděl sem že nyní nemá moc smysl se na ni dívat, cítil sem jak je nesvá.... Když začala léčit mou ruku a připoměla že se nemám hýbat jen sem se podíval na onu ránu a pousmál se... Naše jizvy nám připomínají že minulost byla skutečná... Pohladil sem ji po ruce a zavře oči když mluvila, kupodivu sem se začal usmívat.... Ano znal sem ji a věděl jaká je...a věděl sem i to že právě to mě na ní baví, že je svá...že je volná... Já vím co tě děsí, to samé co děsilo mě...pouta svazku...vždyť sem se měl ženit...ale uvědomil sem si že by to vůči May nebylo spravidlivé když k ní necítím nic než přátelství od dětství...a bylo to vše domluvené a moc očekávané...prostě sem to i k její radosti skončil sám, protože mám svou čest a chci od života něco jiného...miluji tebe, tudíž by to bylo zlé vzít si ji... Vydechnu a promnu si tvář, pak se posadím víc dopředu na křesle a pohladím tě po tváři.... Ta obálka na stole je moje poslední sbohem tobě, kdyby se mi něco stalo děda by ji s hůlkou poslal tobě, možná že když si to přečteš tak mě víc pochopíš... hrdlo se mi svíralo, bylo mi úzko a přesto hezky...po letech sem konečně našel odvahu ji říct co cítím... Lex...já nevnímám své city jako něco co by mi ubližovalo, naopak, sem rád že sem se vůbec dokázal zamilovat, pochopíš později...a už vůbec nechci aby jsis myslela že kdybys o mě stála tak by ses měla měnit...cením si toho jaká si, protože je mi to blízké, a i kdybys chtěla se mnou být, mohla by sis dělat co chceš, když někoho miluješ, neznamená to že ho vlastníš, aspoň ne pro mě... znovu vydechnu a podívám se ti do očí.... To co vnímám jako lásku já možná považují mnozí za hloupost ale i kdybys se mnou byla, nikdyby bych tě neomezoval v tom co děláš a jak to děláš, není povinností dvou lidí ve vztahu si přeci vše obětovat, máš svou vůli a své zájmy, tak je měj, tak jako já, chceš se s někým vyspat tak to udělej a pak i to sama řekni a já s tím budu v pohodě...lidi se nevlastní, mají spolu být protože se spolu cítí dobře...ne pro to aby si nárokovali jeden druhého...vím jaká si a i přesto bych za tebe dal život, neřeším prostě tyhle malichernosti jak to vidím u ostatních...chceš mít přitele co tě nebude omezovat, asi bych byl kandidát, ale tohle je prostě jen o tom že sem to potřeboval dostat už ven, Pomalu vstanu a dojdu ke stolu, zvednu onu obálku a otočím se k tobě, pak ti ji dám a políbím tě na čelo.... Přečti si to prosím...a ne nemusím mi říkat nic, já vím co tě děsí na vztahu, protože to samé děsí mě, u tebe ale vím že i kdybych spolu byli, byli by jsme stále volní... mávnu oběma rukama a vytáhnu si z kapsy u kalhoty cigarety... Nechci abys mi padla kolem krku a chtěla být mou drahou, chci abys dělala co cítíš že chceš, a vždy budu, na moje city se nedívej, mám to prostě jinak. I od vztahu očekávám jiné věci než ostatní...mám tě ve svém srdci a popravdě si mi pomohla překonat hodně těžkých chvílí aniž bys to věděla... S tím sem se otočil a šel si na tu terasu zapálit, aby sis mohla přečíst onen dopis.... Drahá Lexí, Čteš li tyto řádky přečti si je prosím někde o samotě, ty slova sou určená jen pro tvé oči. Vím že sem nikdy nebyl otevřený kluk který by si dokázal vylít srdce. Ale vše má své důvody. Tak či tak...čteš li tyto řádky, jistě máš v rukou i kazetu která obsahuje to co jsem ti chtěl ukázat sám. Však víš, párkrát sme se bavili že tě vezmu k nám...dělal sem na ní od třeťáku, s pomocí mého dědy. Je dělaná tobě na míru, Mahagon, 13 palců, jádro je z blány testrálího srdce, je osazena obsidiány z vyhaslé sopky...možná se ti bude hodit..v těchto časech...určitě..a kdyby ne..máš aspoň vzpomínku. Nyní ale přejdu k tomu co chci říct a nenašel sem odvahu ti to říct sám, z očí do očí..Musíš mi odpustit, že to musíš číst, i to že nyní asi přemýšlíš kdo nahradí moje místo v týmu. Nevím co vám na škole řeknou o mé smrti. A je mi to vcelku jedno. Aź čas ukáže co se dělo dávno před tím než se něco dostalo napovrch. Můžeš si být jistá jen tím že sem padl v bojji, jinak bych ti tu hůlku opravdu dal sám. Jsou věci které mi dělali problém. Mluvit s lidma, věřit jim. Však víš jak sem se stranil většinou ostatním. Teď tady sedím a ve svitu svíčky píšu ti dopis jež je malým testamentem jednoho blázna. Nikdy sem nebyl dobrý v sociální interakci. Souvislosti jsou prosté...Jako malý kluk sem měl pár kamarádů, mudlů, jež si všimli toho že jsem jiný. Nebyl sem první ani poslední dívné dítě, jistě víš jak to chodí...Nicméně, stal sem se jim takovým trnem v oku že mě nalákali do dětské pasti jež měla málem fatalní následky. Roj vos není to co chceš zažít že ti někdo svrhne za krk. Dva týdny v bezvědomí, a dalších 12 let hledání důvěry v ostatní. Vím není to nic moc, ale malý kluk jako já to odnesl hlavně psychicky. Snad ti to nastíní to proč sem nikdy neměl odvahu tohle ti říct. Vím že tě asi překvapuje že píšu zrovna tobě, proč sem ti dělal hůlku a co se asi stalo že sem již mrtvý...Náš svět je jiný a přesto stejný jako ten mudlovský. Nenávist a peníze jím hýbou stejně jako mudlovským. Už třetím rokem zuří válka, nesmyslná, krutá a krvavá. Jako všechny pocházejícíc ze zlovůle čarodějů jež si myslí že mají právo vládnout nám i mudlům. Stal sem členem tajného odboje. Kdo ho vede a proč je jedno. Co se děje se možná dozvíte, kdo ví. Ta hůlka ti pomůže v boji, doufám však že ji potřebovat nebudeš. Sám nevím co bude za pár měsíců. Sám vím jen to že musím hrát dvojí až trojí hru, a o čtvrtou se snažit...hůlku si odjistit a dožíti se zítřka, vždy státi na výhru a zmrtvíchvstání zažít,toť láska nevlídná jak slina na šátku, doba je neklidná a touha na splátku...toť láska pod knutou, a smrt je nyní poslem lásky. K mé smůle...těžko se umírá když žít bych chtěl, mou bolesí je jen to že sen neměl odvahu postavit se ti čelem. Říká se že ve smrti není bolesti, to je ve strachu z ní. Prosím jen za mě netruchlete, nemám rád sentiment. I když sám sem občas sentimentální byl. Mrzí mě že sem ti nedokázal říct že tvé tmavé oči mi nedájí spát už léta. Bolí mě že sem nikdy neřekl víc než pár blbostí. Nyní sedím s dokončenou hůlkou pro tebe ve staré věži, hodiny ukazují něco k půlnoci, je vlahé léto a včera sem měl první vážnější střet se smrtijedy. Dva z nich se pokoušeli proniknout na jedno místo na našem panství. Ten boj byl prvním vážným střetem na život a smrt. A to mě nutí napsat tenhle dopis. Nevíme dne či hodiny kdy můžeme odejít. Věřím však že smrtí to nekončí. A i když skončila má cesta po tomto světě, věž že tu byl jeden kluk co tě miloval z hloubi srdce , co mu nedali spát tvé nádherné oči a tvá povaha. A že na tebe nikdy nezapomenu. Vím že je pozdě. Pozdě na vše, pokud čteš tyto řádky. Ale také vím že si zasloužíš znát pravdu. Ať už mě prohlásí za smrtijeda, vraha či snad za hrdinu. Je to jedno. Budu jen rád a snad tam někde na druhé straně o něco spokojenější když přijmeš můj malý dar pro tebe a tento testament. V té nejhluší temnotě co mě možná čeká stejně bude jako nejhezčí vzpomínka tvoje tvář a tvé oči. Dávej na sebe pozor Lex. A najdi dobrou náhradu na můj post...ale snad je smrt dobrou omluvenkou proč už na trénink nepříjdu. S úctou, bázní i hanou, kdy ve světle svíčky moje oči planou a srdce tepe vzrušením i jen z tohoto psaného vyznání. Navždy tvůj nevyřčený ctitel Eear Nataniel Patrick Nielmond Ps: Inter arma silent musea tvrdí se..ale ty jsi byla vždy mou múzou, i v časech kdy sem musel bojovat a na škole se tvářit jako ten stejný sarkastický a stranící se poděs...dávej na sebe pozor. A prožíj svůj život jak nejlépe to jde. Sejde z očí sejde z mysli, třeba si na mě aspoň díky té hůlce někdo krom rodiny časem vzpomene. Odpusť že sem neměl odvahu ti to říct..Běž a žíj... PPS: V mém pokoji, v té truhle u mé postele, Heslo k zámku je Sokolí oko, mám tam dvě lahve Brandy a jednu Karibského rumu, tak ať chutná... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Hláska Nat Keď vidím tvoj úsmev, takmer trucovito buchnem nohou do zeme, akoby som chcela naznačiť, že to čo hovorím myslím vážne a že to nie je na smiech. To ale začneš rozprávať. Pri slovách "milujem ťa" sa zatvári trochu vyplašene, ako srnka pred ktorou zastaví auto. Ako to môže povedať tak...bezprostredne? Ako dlho to musí trvať aby mu to tak ľahko a úprimne išlo z úst? Viem že nie som najvšímavejší človek na svete, ale toto musel neskutočne zakrývať. Ale ja mu to nemôžem len tak povedať naspäť. Sú to...silné slová. Keď sa ma dotkneš prstami na tvári, vydýchnem pomaly vzduch, až teraz si uvedomujúc že som vlastne zadržiavala dych. Len na moment skočím pohľadom na obálku na stole, no potom sa s naširoko otvorenými očami pozriem znova naspäť. Mám pocit že niečo vo mne vnútri je zauzlené, ako sme sa začali baviť na túto tému, ale...čím viac ťa počúvam, tým viac sa to pomaly rozmotáva. Myslí to vážne? Je to, čo opisuje, vôbec...vzťah? Je to vôbec reálne tak fungovať? Aj keď...možno nad tým len teraz príliš premýšľam. Nikdy som predsa nad tým moc nepremýšľala, lebo som vedela že to nikdy nebude nadlho, ale...aj keby si pripustím že je tu možnosť aby z tohoto niečo bolo, tak...vlastne, ak to myslí vážne...tiež by som nemusela nad tým moc premýšľať. To o čom rozpráva, o tom neobmedzovaní, a že sa ľudia nevlastnia, o voľnosti... a pritom mať nejakú osobu, o ktorej vieš že tu bude pre teba, to...to si viem predstaviť, možno. Znie to vlastne tak ideálne, v rámci možností, až mi to pripadá byť neskutočné. Môj chod myšlienok prerušíš keď sa pohneš. Pozorujem ťa očami dieťaťa, ktoré práve zistilo že bubák pod postelou je výmysel. Keď sa skloníš a pobozkáš ma na čelo, žmurknem. Mám pocit, akoby som ťa začala tak nejak vnímať. Doteraz som ťa vnímala tiež, to je jasné, boli sme kamaráti snáď...odkedy vôbec? Odkedy som sa rozhodla že dostať sa tomu sarkastickému lonerovi pod kožu je výzva, alebo odkedy som zistila že pod tou kožou je vlastne sranda. A samozrejme, keď si sa vrátil od šikmáčov so správami o takmer svadbe a novým zostrihom a zrazu si nevyzeral ako chlapec ale viac ako chlap, tak som tiež začala vnímať aj tieto zmeny, bolo v tom niečo tajomné, niečo bláznivé- kto sa v tomto veku a v tejto dobe musí vyhýbať dohodnutým zväzkom? Ale nebolo toľko času aby som to všetko vnímala naplno, zomlelo sa ešte aj toto...To čo vravíš však pôsobí ako akýsi katalyzátor. Kopa čo ak, čo keby. Ale presne ako povieš, nedá sa to len tak...hop, skočiť ti okolo krku. Hlavne keď mi povieš že ma máš vo svojom srdci a potom mi podáš tú obálku. Uh...z nás dvoch je rozhodne Nat ten, čo dokáže používať takéto...pekné slová. Ale...ak hovorí pravdu, tak jemu nevadí že ja taká nie som. A...čo by sa vlastne zmenilo na mojom živote ak vraví pravdu? Keď....povedal že sa nemám dívať na jeho city, znie to tak...kruto, ale len preto, lebo si myslím že viem že by to malo byť kruté, lebo tak proste...fungujú normálne vzťahy medzi ľuďmi. Ale keď to vezmem tak, že Nat povedal že on vníma vzťahy inak, a ja by som naozaj len...bola sama sebou, tak ja by som bola spokojná. Ak hovorí pravdu, tak...možno aj on. Mh. Toľkoto sebareflexie a premýšľania nad pocitmi som už dlho nezažila. Možno...možno by som to mala jednoducho...nechať tak, nech to plynie. Hodiť sa po hlave. Prestať polemizovať. Možno sa konečne spamätať a vzchopiť. Ponúka mi predsa neskutočnú vec. Možno to tak riešim preto že ho poznám tak dlho? Je mi bližší ako len nejaký úlet na fláme. Ale možno práve preto by to bolo ideálne. Mala by som sa uvoľniť. Naozaj, veď...podľa toho čo vraví, je to celé až smiešne jednoduché. Kedy koho zabilo niečo skúsiť? Predierať sa svojimi myšlienkami a emóciami nebola moja obľúbená, ani častá činnosť, a možno preto som teraz taká tichá a mierne spomalená. Prvú minútu čo si otočený len pozerám na neotvorený list a snažím sa upratať si hlavu, ale ku koncu vyzerám takmer nádejne. Akoby zo mňa čosi opadlo. Znova pomaly vydýchnem vzduch, roztvorím list a začnem čítať. Občas mi mykne kútikom nahor, občas sa na písané riadky nahnevane zamračím, prekvapene zdvihnem obočie alebo si dokonca odrknem, hádam ako by som bola pripravená niekoho udrieť keď čítam o tých menej príjemnejších častiach. Keď sa dostanem k časti, kde je kopa metafor a pripomína mi to báseň, alebo niečo podobné, potichu sa uchechnem a zdvihnem chvíľu pobavený pohľad na tvoj chrbát, aj keď okrem pobavenia je v ňom čosi...mäkké. Och, z nás dvoch je on na stodvadsať percent ten na pekné slová. Viem že by som sa možno nemala smiať, chápala som že mi tým listom chceš vyjadriť niečo čo sa ťažko vyjadrovala slovami, pretože nahlas to znelo..nuž, inak. Cukrovo? A ty si pravdepodoben vedel, že to cukrové nebol môj štýl. Ale musela som ti uznať tú odvahu, napísať práve mne niečo takéto. A musela som uznať, že keď som si predstavila, že by som ten list naozaj čítala popri zistení, že si MŔTVY... ...och, bola by som strašne nasratá. Nasratá, že sa to dozvedám až vtedy, keď sa s tým nedá už nič robiť. Keď sa to nedá preskúmať. Nasratá, že si mŕtvy. A smutná. A keď si uvedomím, že sa to reálne mohlo stať, pretože čo by ťa asi inak donútilo napísať tú poslednú časť? Mňa by v živote doteraz nenapadlo písať čosi pre prípad že zomriem, pretože to nikdy nebola nejaká možnosť. A ty si s tým očividne žil pomerne dlho, s takou možnosťou. A nečítalo sa to vôbec ľahko. Pozriem na teba a viem, že si živý, vidím ťa, ale tie slová si písal ty, a vtedy ti pripadali úplne reálne. Položím list na opierku kresla oproti mne a vstanem. Najskôr si zastrčím svoj prútik do púzdra a prejdem k tmavému, od teba, aby som ho chytila do ruky a znova si ho obzrela. Usmejem sa a bez toho, aby som ho pustila, sa otočím k tebe. A keď sa rozkráčam, znova mi to príde jednoduché. Si Nathaniel a ja ťa poznám. A ty poznáš mňa. A ani jeden nemáme radi napäté situácie, ťaživé ticho, a komplikované riešenia tam, kde sa dajú robiť aj krásne jednoduché. Preto prídem až k tebe a päsťou ťa udriem do nezraneného ramena. Už nikdy o sebe nehovor, slovne ani písmom, ako o mŕtvom. Stoja mi z toho chlpy na rukách, Nielmond. Poviem, no potom môj hlas naberie jemnejší odtieň, s náznakom humoru. Aj keď ma celkom dojalo, že si mi hneď zanechal dobrý alkohol aby som mohla zapiť žiaľ. A navrhujem, keďže si mi už dal taký pekný návod ako sa k nemu dostať, aby sme ti to tam vyrabovali a zapili to, že ten list mi nemusel predávať tvoj dedko, hm? Zľahka sa opriem rameno o tvoje, to, čo som len pred chvíľou udrela, a zboku na teba pozriem so zdvihnutým obočím. Pretože vrhnúť sa po hlave a nechať zo seba spadnúť predsudky druhých niekedy znamenalo, že som nemusela dumať nad tým, čo s tebou spraví môj nedostatok reakcie na všetky tie ťažké aj veselé emočné veci ktoré sa tu udiali za posledných desať minúť. Že sa v tom nevŕtam, a nerozpitvávam to. Že som to nemusela riešiť, lebo som vedela, že ma poznáš. Že to, že sa nesprávam inak, je vlastne moja odpoveď, moje uistenie teba, aj mňa, že je všetko v poriadku. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Hláska Opřel sem se o kamené zábradlí na které sem později i sedl, zády k malému sloupku a sledoval les a honící se testrály, když sem dokouřil, zůstal sem ještě na balkoně, měl sem rád ten podzimní chlad když zalézal pod kůži. Navíc, cítil sem se opravdu jinak...dokázal sem zlomit další ze svých blokací...a poprvé sem se vyznal někomu mimo rodinu...Bylo mi líp, i když sem se bál že ji jen zaplaším od sebe...protože ano věděl sem že ona na tyhle vzletné věci není...ale sakra co mám dělat když právě to se mi líbí... Zapálím si ještě jedno a pořádně se napiji vodky...odkašlu si a vnímám reakce na můj testament, a přesně tyhle sem čekal...taky když sem to psal věděl sem co ji rozesměje, co ji naštve... Hele dej mi pokoj sama si dneska viděla že se neprocházím za závěsy a neposlouchám o čem se radí... drknu do tebe a začnu se zase usmívat, při tom ti nabídnu cigaretu a vydechnu dým... Ehm, Lex...chápeš že tohle si měla dostat v Bradavicích že jo? Tahle testament sem psal pro případ že by škola jela dál, vy o válce nevěděli a vše plynulo pod povrchem...ale pokud se chceš vrátit do Bradavic, pro tři flašky, věř mi že tady jich mám více, a pod zámkem je sklípek...a sklepy...plné vína, piva, pálenek všech druhů...a...nakládaného zelí, květáku a jinách věci na kyselo...dobře to zpravuje kocovinu.. Musím se pousmát, ale chápu že ji to asi nedocvaklo, že se o této válce nemuseli vůbec dozvědět, kdyby i ostatní dělali svou práci, a nenechali to zajít tak daleko.... Děkuji Lex... Pronesu klidně a postavím se za ní, když začne mrholit, aby ji nebyla moc zima, usměji se když vidím jak se k nám blíží jedno testrálí mládě, a jedním prstem ti otočím tvář aby si ho viděla taky když přistane na terase a zvědavě si tě prohlíží...většinou tady stojím sám.... Pomalu, natáhni ruku a nech ho přijít k tobě sám, uděláš krok a odletí...sou velmi mazlivý, když sou malý... šeptám a ustoupím o krok dozadu aby si měla víc prostoru.... Dojdu pro maso... řeknu pokojně a vydám se na vzdálenější stranu okrouhlé terasy, kde je něco jako lednice pro krmení právě pro testrály a vezmu koroptev. S tou se také vrátím za tebou a tím malým..... odkaz |
| |
| soukromá zpráva od Christian Dragon pro Lidi padající z portálu na projížďce lesem "Assunta má asi pravdu, je to nutná kontrola, kterou Ministerstvo kdysi zavedlo z dobrých důvodů a netušilo, jak se to zvrtne. Zadíval jsem se na Nathova děda, když mi dal vysvětlení, které jsem očekával. Nebyl jsem nějak moc překvapen, ale jsem rád, že mne v tom ubezpečil a upřesnil, co to znamená. Mírně jsem pokývl hlavou. "Děkuji za vysvětlení to mi stačí." Pak se přesunulo vysvětlování k našemu rozdělení které proběhlo. Musel jsem v duchu uznat, že starý muž měl asi pravdu, bylo nutné nás rozdělit takto. Důvodů mohlo být více. "Rozumím." Opět jsem přikývl a rozhodl se jej již nezdžovat. Vzápětí se objevil Nath s doprovodem. Situace se vyvíjela dramaticky, jak se zdá budeme na vše sami, náš vůdce se hodlal dýkou v rameni zaobírat sám a Alex se rozhodla na něj dohlédnout, nemohu jí to mít za zlé. "Jasně ale moc se neflákejte, jinak za ostatní neručím." Zašklebím se na ní. Musíme si připomínat, že svět je stále trošku normální, takže za její poznámku jsem byl více, než vděčný. "Dohlídni na toho našeho hrdinu." Zmíněný dodatek nebyl míněn zle, spíše jako úsměvné popíchnutí. Očima jsem pak slétl na nově příchozího a Assuntu. "Pokud na tom není nějak moc špatně, naložíme ho na vůz, tam ho můžeme dát cestou trochu dokupy. Počkej pomůžu ti s ním." Seskočím z koně a pohladím ho po krku. Pak dojdu za spolužáky a podepřu Armanda za jednu paži. "Tak pojď chlapáku čeká nás ještě dlouhá cesta a určitě nechceš jít pěšky." Pokud to bylo možné pomohl jsem mu na vůz, aby se o něj mohla Assunta postarat, když to bude třeba. Sám jsem se pak opět vyhoupl na koně a počkal, až budeme moci konečně vyrazit, na zbytek skupiny asi nemělo smysl čekat, jak řekli doženou nás. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Veľká čierna lietajúca krásna kožovitá cica! Nat Potiahnem si z cigarety, načo ti ju vrátim naspäť, a vyfúknem pomaly dym cez zošpúlené pery. A tie tak aj zostanú, keď mi vysvetlíš, že si vlastne myslel svoju izbu v Rokforte. A-háááááá. Jasné, uh, to dáva logiku. Malo mi to dopnúť. Ale na tom návrhu stále trvám. Myslím že nám po dnešku spraví dobre trocha vypnúť. Uškrniem sa ospravedlňujúco s prižmúrenými očami. Keď si to tak uvedomím...stále mi úplne nedocvakuje že sa začalo niečo tak veľké. Je toho dosť na strávenie...zabíjanie ľudí, vojna kriste. Zahryznem si do pery. To...aj dneska som to videla, nebola to hra. Sledujem ťa očami, kým si v mojom zornom poli, potom ťa už len cítim za sebou. Pri tvojich slovách potrasiem hlavou, až sa ti pred očami rozletia ružové vlasy a opriem sa o teba, tak nejak automaticky sa zmenšiac na takú výšku, aby som bola o hlavu nižšia od teba, a teda bola pohodlne opretá o hruď pod tvojou bradou. Detto. Som rada že si to všetko vyjadril. Cením si to. Pousmejem sa. Vedela som, aké ťažké je pre teba takéto osobné veci dať von. Hoci sme boli priatelia už dlhú dobu, chvíle kedy si sa otvoril boli vzácne, lebo ich bolo málo. A ja sa teraz už len postarám o to, aby to medzi nami bolo aj naďalej prirodzené a v pohode. Predsa len, nikdy som nebola pasívna. Pár momentov len stojíme v tichu, keď zrazu pocítim ako mi otáčaš tvár a akonáhle mi padne pohľad na toho...na to najroztomilejšie stvorenie, aké som videla v poslednej dobe, už aj sa nadychujem, snáď k radostnému výskaniu. Merlin vďaka že ma so slovami predbehneš, aby som sa zasekla a pomaly vydýchla vzduch. Matička toto je...toto je také nádherné, roztomilé, ňuu. Ja to chcem do postele. Aha na tie tenučké nožičky a tie malé rožky a ten zobáčik... Len tak-tak sa držím aby som nepišťala a neskackala ako dieťa, ale chvejem sa od túžby dotknúť sa ho. Prikývnem na tvoje inštrukcie a natiahnem ruku, snažiac sa hýbať pomaly a krotiť svoju netrpezlivosť. Bojím sa povedať čo i len slovo, aby som malého testrala nevyplašila. Mazlivý? On sa so mnou bude mazliť? To vážne? Nespúšťam z neho ani moc zrak, na tvári stowattový úsmev a poslušne čakám. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Hláska Opatrně sem tě objal když ses opřela a jako by ze mě spadl velký kámen, bylo to snad poprvé co sem se tě odvážil takto více dotknout. Lehce se mi rozbušilo srdce a zavřel sem oči když sem vdechoval vůni tvých vlasů. Všechny chmury i stesk po boji zmizel... Byla doba kdy se mě nemohl nikdo ani dotknout, ani vlastní matku sem k sobě nepustil, chvíli po tom co sem se probral u Mauga kde mě drželi díky magii a skušenostech pár dokorek...vlastně trvalo to 5 let, až když sem víc začal vnímat tebe jako někoho koho se nebojím. Kdo mi imponuje...ale dodneška nenesu když na mě chce bez dovolení někdo šáhnout, proč myslíš že sem tak dobrý střelec... Pousměji se a ještě a chvíli tě vískám ve vlasech než se oběví náš malý host, pak se vydám pro ono maso a když příjdu za tebe malý testrálek zrovna zobákem šťouchá do špiček tvých prstů.... Dej mu to a jsi jasná, začne ti věřit, viděl jak stojí u mě...nevím jak to mý předci udělali, ale je to tak...neboj se, neklovne tě, ale spořádá to jako malinu... zašeptám ti do ucha když ti zazadu do ruky dám koroptev a s pousmáním se na tebe s tím malým dívám...vždy sem měl víc rád magické tvory než lidi, a nyní je tu ona a magický tvor, a já sem klidný...po dlouhé době, nebo se prostě jen ctím dobře. Když tě při hraní štípne zobákem nic si z toho nedělej, neublíží ti, jen si hrají...jsou strašlivě empatičtí...a já myslím že jsou dokonalý...když počkáme do setmění, poletíme na tom co tu byl a přišel za mnou k panství pokud chceš...bát se nebudeš, seš Lex... Pousměji se a něják tak opatrně tě líbnu do vlasů, ani nevím proč, prostě to udělám a sednu si na zem vedle vás dvou... Jsem prý blázen jen, má li být po tvém, ale sakra holka tebe nelze přehlížet.... Projelo mi hlavou když sem pozoroval krmení i to jak se to mládě rozhodlo jít za tebou, a po masu už tě bralo jako přítele... Máme tu i Enta, skutečného prastarého Enta...ale toho bych moc nevyrušoval... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro ňuňuťuťumamiprosímsitakénavianoceach Nat V momente, ako ma prvý krát testral štuchne zobáčikom do prstov, by si asi na celom svete nenašiel šťastnejšie vyzerajúceho človeka ako mňa. Zošuchnutá na zemi, v tureckom sede, žiarim ako slniečko na hnoji. Malinký môj, ahoj. Poviem najtichším hlasom, akým si ma vôbec asi v živote počul hovoriť, posadeným o oktávu vyššie ako normálne. Mäso vezmem do ruky opatrne, položím si ho na vystretú dlaň a ponúknem testralovi. Keď ho zlupne na jeden šup a drcne ma znova do ruky, hádam hľadajúc ďalšie, už to nevydržím a potichu zapískam, ako potrebujem zo seba dostať emócie. Iiii! Opatrne, ale nedočkavo natiahnem prsty a končekmi ho pohladkám po hlave medzi rožkami, počúvajúc tvoje rozprávanie. Tvoji predkovia boli božský! Hovorím ešte stále potichu, a veriac tvojim slovám že už som s testralom oficiálne kamka sa odvážim natiahnuť ruku aj na jeho chrbát, aby som ho tam pohladkala. Jak ja by som ho najradšej zobrala do náruče a poriadne vystískala. Poklepkám si jednou rukou po stehne. Poď, nechceš si trocha zaliezť po tete Alex? Prihováram sa k testralovi huhňavo, načo sa potichu zasmejem keď mi povieš o štípancoch. Mám doma dvoch knézlov, ver mi, štípance nebudem ani cítiť. Odpoviem, zatiaľ čo vťahujem prútik a vyčarovávam pre Testrala bubliny, či sa mu to nebude páčiť. Pri tvojich ďalších slovách však natočím hlavu k tebe a zreničky sa mi rozšíria, úplne ignorujúc tú časť o strachu. Merlin, fakt budeme môcť na ňom letieť? Ozajsky? Áno áno, prosím. Prikyvujem hlavou. Toto je lepšie ako Vianoce! V eufórii mi ani nepríde čudné, keď mi pristane vo vlasoch bozk, hoci to nie je také ľahké, keďže s prikyvovaním hlavy som ešte stále neprestala, ako hyperaktívne šteňa ktoré mukli nosia za sklom v aute. Je to celkom fajn. Takto. V dvojici, s vedomím že som voľná. Prestanem prikyvovať a keď si sadneš, s afektom ťa drcnem hlavou do hrude, vydajúc pritom akýsi čudný zvuk. Pravdepodobne to mala byť moja predstava testralieho zvukového vyjadrenia, pretože hneď potom sa otočím k malému testralovi a hlavou, ak mi to dovolí, sa obšuchnem zľahka o tú jeho a zvuk zopakujem. Správam sa možno trošku detinsky, ale vyzerá to, že mi to je úplne jedno. Potom si ale znova spomeniem ako rozprávať. Enta? Vy ste tu ako čarovná krajina z knihy. Aké všetky možné tvory tu ešte máte? Stále sa snažím príliš nezvyšovať hlasitosť rozprávania. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro kam se hrabou vánoce... Sleduji ji s klidem a úsměvem. Nepřekvapuje mě jak se chová, vím jak je fascinována tvory našeho světa. A upřímě se ji nedivím. Strávil sem s ními víc času než s ostatními lidmi. Takže moje pouto k testrálům a jiným je velmi silné. Na tváři mi vyvstane úsměv a s klidem ti podám další kus masa, pak však lehounce písknu a vyhodím kousek do vzduchu, mládě ihned po něm skočí a na chvíli se zobákem dotkne mého čelo jako to předtím udělal ten velký. Pohladím ho a pak se musím smát. Pozornost testrálka se upřela k bublinám které začal všemožně nahánět a vcelku se zpočátku divil že praskají, to se mu ale asi začalo líbit. Vejan který nás pozoroval v lehu z pracovny začal kroutit ocasem jako by si chtěl také hrát ale bylo vidět že ví že nesmí. Jsme tady už přes tisíc let...asi nás berou jako své... řeknu tiše a začnu se smát vcelku nahlas když začneš dělat testrála dle svého... Pako...sleduj... lehce zamlaskám a pak frknu což malého testrála donutí spozornět, začne se mi dívat do očí a já za začnu z krku vydávat jakési sykavokrákavé zvuky přes zavřené ústa...ihned začne odpovídat a točit se na místě do kola, poskakovat a nakonec se schoulí do tvého klína.... Opřu se o sloupek za sebou a zavřu na chvíli oči, chytnu se za ruku pod ránou a chvíli oddychuji... Jistě...lítám na nich od 6 ti let, kdy mi tady pod věží umřel vychvotel při procházce na srdeční příhodu...začal sem je vidět proto že sem pochopil smrt...už tehdy... Nevnímám to jako něco zlého, jsou spjati se smrtí a jsou nádherní, vše krásné má někdy trny, a já vím že tito tvorové mi za to stojí...stejně jako její dětská radost když si s ním může hrát.... Ent, testrálové, hypogryf, pár kentaurů, troll a další sebranka, ví že tenhle les je pro ně přátelský když neškodí, a že náš rod je vždy bude ochraňovat... Ještě chvíli si s námi hraje a dovádí, válí se po tobě a pak náhle spozorní a odletí...podívám se do dály do šera a pokrčím rameny... Matka ho volá... pomalu vstanu a ihned jeho místo žárlivě zaujme Vejan a vyžaduje tvou pozornost.... Ty jedna pozornostní kurvičko, a na pána sereš co... začnu se smát a obléknu si košili vestu, podívám se na hodiny a pozvednu obočí... Lex já vím že je toho dneska moc, ale co se dá dělat, musím se zeptat dříve než děda...už o tom uvažuje, proto tě chci připravit...chce ti nabídnout místo v odboji, a to nebude jen obřadní postavení...stejně jako dalším z naší skupiny, ale jen někomu, proto pokud se chceš na cokoliv ohledně toho zeptat než se zítra zeptá, ptej se...pak vyletíme domů, s tou sklenkou souhlasím, ale nejdřív bych si dal chvíli ve vířivce, nebo to můžem spojit dohromody po jídle...tedy pokud Acai se Sin nezakročí dřív než se vzpamatuješ a nezačnou tě vyslíchat co sme tu vlastně dělali... musím se pousmát, ač sem byl vždy stranou, dobře sem uměl pozorovat lidi.... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro A tak ideme znova do vážnej témy Nat Čo to znamená? Spýtam sa, pozorujúc bod na tvojom čele, kde ťa testral drcol zobákom, hneď žhavá do toho, naučiť sa niečo nové o tých krásnych krehkých tvoroch. A čo ešte len výraz môjho údivu, keď začneš robiť tie čudné zvuky. Keby toto robí v hrade v noci, myslím že by veľmi efektne vylákaval muchlujúce sa dvojice z komôr na metly, lebo by sa dosrali od strachu. Je toto zvuk ktorý vydáva testral? Mrsknem pohľadom po malom testralovi a podĺa reakcie vidím, že je. Zasekne sa mi ale dych keď sa mi schúli na nohách. To neboli len tak hocijaké zvuky na ukážku? Okamžite ochranne obkrútim ruky okolo testrala, aby sa necítil neisto na nervnom povrchu, lýskyplne ho pritom hladkám končekmi prstov a pritisnem si ho na brucho, kde je najteplejšie. Neartikulovateľnými zvukmi sa nad ním chvíľu rozplývam, zatiaľ čo mi stále nedá otázka, AKO si to urobil. Zdvihnem k tebe zrak. Nehovor mi že sa dá naučiť hovoriť ako testral? Alebo...čo si to vôbec práve spravil? Čo to bolo? Vybľabocem s jemne nechápavým tónom. Vedela som že sa dajú naučiť gestá, akási reč tela, pre takmer všetky tvory, ale...takto pochopiť zvuky? Aj to mal od predkov? Možno si to odovzdávajú. Ako rodinné tajomstvo alebo čo. Nakrčím nos, keď mi hovoríš o smrti svojho vychovávateľa. Ew. To muselo byť riadne strašidelné pre malého chlapca, keď vedľa neho nejaká osoba padne ako podťatá. Jazdenie na testraloch od šiestich rokov síce vyznelo ako niečo, čo by som rozhodne chcela absolvovať ak by som niečo na svojom živote mohla zmeniť, ale za takýchto okolností mi asi ani nevadilo, počkať si vyše desať rokov navyše. Neprestáva testrala hladiť a stále po ňom pkukovať, hoci ťa stále počúvam. Z tvojho výpočtu ma zaujme jedna vec. Hypogrif? Jednotné číslo? Prečo je tu sám? Zažmurkám. Sú to stádové zvieratá, aj na Rokforte ich bolo dvanásť pokope. Nie je osamelý? Testral sa pomrví, dvihne hlavu a podujme sa vymotávať z mojich končatín. Len veľmi neochotne ho pustím po tvojom vysvetlení, že ho volá jeho mama. Aj ja chcem byť jeho matka. Zabrblem si pod nos, no to ma príde utešiť Vejan, ktorý mi vopchá hlavu rovno pod nos. Instantne sa znova usmievam a s veľmi rýchlo vytvorenou láskou zabáram ruky do jeho srsti. Ale tu mám ďalšieho adepta na čiastočnú adopciu, však ty veľký chlapec? Hiii, ako škaredo ti to ten Nathaniel hovorí, však, ale on len žiarli, povedz mu, aj on by sa rád nechal škrabkať krásnou Alexandrou, však? Cukrujem psovi sladkým hlasom, pričom po tebe hodím pobavený pohľad s provokačným úškrnom na perách a pred tým, ako vstanem za tebou, nanútim Vejanovi na nos veľkú pusu. Jednu ruku aj tak ale nechávam nahnutú dole, aby som ho mohla naďalej škrabkať medzi ušami. Spozorniem však, keď začujem zmenu tónu tvojho hlasu. Miesto v odboji? Myslí...v tej vojne, čo funguje už tak dlho za zadkami nás všetkých a pri ktorej...zabil štyroch ľudí? A to ďalšie....Rovnako ako ostatným...ale len niekomu? Uh, ako vie Patrik kto sme čo zač? Rozprával mu o nás Nathaniel? A na základe čoho vyberal? Opadne mi z tváre hravý výraz. Toto bola vážna otázka. Ale...čo moja rodina? Ak sa postavím za niečo takéto, dotkne sa to aj ich. Ak ma niekto zo...smrťožrútov spozná, zistí si o mne niečo, a pôjde po nich...to bude na moje tričko. To nie je jednorázová záležitosť ako dnes, že banda deciek išla zachrániť svojho spolužiaka. To by bolo...častejšie, a plánované, útočné. Zvraštím nesúhlasne čelo. Uh...to si na mňa hodil peknú bombu. Prenesiem šokovane. Neviem kedy chce tvoj dedko niečo takéto navrhnúť, ale...toto nie je niečo na čo sa dá odpovedať len tak. A určite nie bez toho, aby som sa porozprávala s rodičmi. Neohrozila by som len seba, chápeš. A keďže teraz sa s nimi nedá len tak kontaktovať... Nechám to doznieť. Prehrabem si trochu nervózne rukou vlasy. Na poznámku o Sin a Acai mi cukne kútikmi, ale aby som mohla znova žartovať potrebujem vedieť, že toto nie je otázka kde sú možnosti iba buď, alebo, a tie možnosti treba vybrať hneď. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Hláska Musím se pousmát když sleduješ naši komunikaci. Ještě chvíli se dívám na místo kde zmizel v šeru a pak se zadívám na tebe.. Dá se pokud se k nim můžeš přiblížit a nechají tě to slyšet, pak je otázka let a soustředění se na to co vydávají za zvuky když se svolávají, jak si projevují nebezpečí, jak volají když jde o kořist...a z malých střípků začneš skládat základní rovinu jejich..řeči dá se říct... Sleduji Vejana při tom když mluvím, lehce se ctím trochu mimozně, ostatní chlapci v mém věku nahánějí sukně, já trávil většinu času v lese u stáda a snažil se jim rozumět. Proč mě nechali to nevím. Nakonec sem začal tu mozaiku skládat, ale stále je to jen zlomek toho všeho.... Strašidelné? No on věděl že je nemocen, a připravoval mě na to..že jednoho dne už bude spát a nepůjdeme na procházku..tak něják..jak to říct..dal mi podvědomí o životě a smrti ještě než se to stalo...byl to fajn chlap, děda ho měl rád..sloužili spolu za války na bombardéru... Mávnu rukou a pousměji se na ni, přeci jen toho bylo dost co bych mohl vyprávět a jak ji zná kdyby se začala nudit změní své vlasy na šedé a pak mi řekne něco jako..."Sem z toho zešedivěla jak sem se kousala nudou Nate... Nevím zda jen jeden, já jen jednoho viděl, jsou části lesa kde moc nechodím, ať mají svůj klid..každý přeci chce mít své útočiště... Znovu se pousměji když mluvíš o adopcích...přejdu k Vejanoví a taky ho pohladím, ten samo sebou vypadá jako v sedmém nebi už díky tvé pozornosti a jen pokrčím rameny.... Jo to si uhodla Scottmayerska vypláznu na tebe jazyk a pak začne ona neveselá část našeho dialogu, ale stále si stojím za svým že od dědy by tě to asi zasáhlo víc než když tě na to připravím. Vše co řekneš sem vcelku i doufal. A bylo to tak správné. Věděl sem že jsi v těchto věcech o dost racionálnější než já. Nevíš? tak se zamyslí...po kom sem asi zdědil nadání do nitrozpitu...tam pod věží když sme se na sebe dívali, vzal si z mé hlavy hlášení o průběhu, tady nahoře když řekl že ho nepřekvapuje že chceš jít, viděl tvou bojovnost..já vím že je to divné když ti někdo dokáže vidět do hlavy, ale nedělá to cizím lidem bez důvodu. Ani já ne neboj se...třeba u tebe bych si to už vůbec nelajzl, protože vím že by si byla dost naštvaná kdybych se ti hrabal v hlavě... Sednu si vedle ní a začnu hladit Vejana, i když po chvíli se prostě svezu za tebe a začnu ti jemně masírovat krk a ramena.... Riziko tady je, to máš pravdu, a já plně souhlasím s tím že bez jejich svolení se těžko rozhoduje. On je děda v tomhle tomto lehce zoufalý. Je nás málo, jen 8, a z toho 5 z nich má nad 70, a také..jak sem psal, po skončení války můžeme být souzeni, tak či tak, kdyby se něco stalo, řeknu že sem na tebe použil Imperio, stejně by mě asi od Azkabanu nezachránilo nic... mluvím dost klidně a je vidět že některé věci mám dost děsivě promyšlené....a že dobře vím co riskuji.... Já jen nechtěl aby tě to zítra rozhodilo o něco víc, než takto, když už víš a stejně mám pocit že po tom co se stalo v bradavicích a to jak sme zmizeli, že i tak po našich půjdou, minimálně je budou mít v hledáčku...ale víš že kdyby se to potvrdilo, tak je varujeme, to se neboj.. pokračuji v masáží krku a zavřu na chvíli oči... Už tak mě sere že jsme neodvrátili ten marast co se strhl na bradavicích, a že jste se o tm vůbec dozvěděli, když tři roky nikdo z vás ani netušil že se něco děje.. Občas si vážně příjdu že sem do toho spadl opravdu brzy a že sem měl jako student řešit jiné věci, leč stalo se a já se přihlásil dobrovolně. V klidu si to rozmysli, a kdyby si chtěla vidět vaše, i to se dá zařídit, snad mnohem klidněji než naše první cesta odsud... Přestanu s masáží a na chvíli zase hledím před sebe, jak mi v hlavě lítají myšlenky na to vše okolo.. |
| |
| soukromá zpráva od Armand Tinwistle pro Nesnáším přírodu. A lidi. A cestování. Vlastně tak nějak všechno. Pozoroval jsem, jak zrzavá dívka odběhla ošetřovat Nathaniela a tiše si povzdechl, když mě tam nechala ležet. Ne, že bych to nechápal, zranění hrdinové se musí ošetřit a tak vůbec. Je to skoro pohádkové. A vzhledem k tomu, jak žijeme, zákony příběhů jsou pro nás téměř fundamentální. Jo a taky by možná mohl vykrvácet nebo tak. Takže vlastně nemám moc právo ani v duchu brblat. Ale co, něčím si ulevit musím. Nový hlas mě přinutil natočit hlavu a podívat se na dívku, která mě a Nathaniela zachránila. 'Z tohohle úhlu má vážně pěkný nohy...' Lehce křivě jsem se pro sebe usmál. V časech jako je tento si člověk musí užívat i takovéhle drobnosti. "Ne, kromě mojí sebedůvěry mě nechala nepoškozeného, zjevně si chtěla...hrát..." Ušklíbl jsem se, ale než jsem jí stihl požádat, jestli by mi nepomohla z mé nezáviděníhodné pozice, už cupitala za svým kamarádem. Ohodnotil jsem to dalším tichým povzdechem a už už se odhodlával k tomu, že se budu muset na nohy vyhrabat sám, když mne něčí silné ruce zvedly do vytoužené svislé pozice. Vrávoravě jsem se opřel o hůl a s jeho pomocí se vyškrábal na vůz. "Díky. Máš pravdu, chození mám pro dnešek dost..." Vyčerpaně jsem se opřel o postranici vozu a odrhnul si zablácené a rozcuchané vlasy z čela, s dalším lehkým povzdechem. 'Ještě že mě takhle nevidí Anastazie...' Zamrkal jsem a otočil se na Nebelvírského, s náhlou naléhavostí v očích. "Koho všeho vezete? Kdo je ještě s vámi? Co další z mojí koleje? Nevím co se s nimi stalo...dvě dívky, jedna černovlasá a s očima jako led na našem jezeře, druhá plavovlasá, s úsměvem co by rozerval na kusy Mozkomora..viděl jsi je?! Jsou s vámi?!" Oukej, když jsem ve stresu, nevyjadřuju se úplně, é, příčetně. Ale musím vědět, jestli jsou v pořádku! Rukama jsem sevřel postranice vozu, až zaskřípaly a naklonil se blíž, v očích divoké světlo a jen tak tak jsem se ovládl, abych nezačal cenit zuby. S mokrými, rozcuchanými vlasy a špinavou vychrtlou tváří jsem téměř určitě musel připomínat onen nechvalně známý portrét zabijáckého kouzelníka Blacka. |
| |
| soukromá zpráva od Christian Dragon pro Projížďka Slétl jsem očima na Armanda, když začal naléhat a vyptávat se, kdo ještě z jeho koleje s námi tady ve skupině je. "Je trošku dezorientovaný pochopitelně." Usoudím a věnuji mu více pozornosti. "Vedle tebe na voze sedí Mira. Kromě ní se tu s námi pokud vím ještě dostala Del a Ana. O dalších z tvé koleje nevím. Celkově nevím o nikom dalším, krom našich mrzimorských přátel, kteří by se sem dostali a nebyli v kočáře, nebo na koních okolo." Vysvětlím mu a trošku se zachmuřím. "Ostatní šli asi jinou cestou. Část určitě s profesorem Lupinem, snad jsou všichni v pořádku." Druhou část věty spíše už říkám tišeji pro sebe. Dělám si starosti o ostatní. Arwin mé obavy vycítil, více se mi přitulil na krku a začal příst. Věrný to kocour vždy ví, jak podat první pomoc. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Už som mala napísaný príspevok a omylom so ho zmazala tak prepáč že tento bude stručnejší lebo na to nemám nervy - nadpis -_- Nath Mohlo mi dopnúť že Patrik bude tiež legilimens. Prekrútim sama nad sebou očami. Keď však povieš, že mne to nerobíš lebo by som sa naštvala, neurčito myknem plecami. Čo ja viem, ani nie...kým by si to nerobil v škole a potom na mňa nebonzoval. Nemám moc čo skrývať, vieš že som otvorená kniha. Aj keď je príjemnejšie keď sa spýtaš, a nie keď si to rovno pozrieš ako film v mojej hlave. Uznám. Akonáhle ucítim tvoje ruky na mojich ramenách a krku, predkloním hlavu aby si mal lepší prístup a slastne vzdychnem. Och áno, toto môžem. Súhlasím, no nezabúdam stále rozmaznávať Vejana pozornosťou. Pod prstami cítiš, ako sem tam stuhnem keď rozprávaš. 8 ľudí za tri roky? Keď sa nechcelo pridať viac dospelých čarodejníkov v najlepšom veku, nebude tam nejaký háčik? Zvraštím obočie. Ako to že ste nezverbovali viac ľudí? A s imperiusom prestaň, ako keby oni nevedeli ako vyzerajú následky takého kúzla. To by som nezahrala, nikdy som to nezažila. Odmietavo pokrútim hlavou. Potom však pokračujeme o mojich rodičoch, a ja trochu nesúhlasne zahmkám. Nie je to ani tak o tom, že by mne dovolili niečo robiť...skôr...náš rod, hoci je jeden z najstarších nie je známy, pretože máme vo zvyku...väčšina z nás teda... byť skôr takí pasívni. Držíme pri sebe, u nás doma, v našich horách ktoré sú nedotknuteľné pre vonkajší svet, a nepletieme sa do afér zvonka. Naši sa ani moc nezúčastňujú na všetkých tých akciách starých čistokrvných rodín, iba na pár hlavných alebo keď sa s niekym priatelia, a aspoň čo mi rozprával pradedko, tak vždy keď niečo vypuklo, jednoducho sa schovali v sídlach, ktoré sú chránené, a starali sa o seba. Sú dosť...flegmatický, je to rodinná črta ktorá ma tak nejak obišla. Neutrálny, povedala by som. A ak to, že by som sa niečoho takéhoto zúčastnila ohrozí túto neutralitu rodiny...uuh. Pretriem si dlaňami tvár, brblúc si svoj monológ, ktorý vyzerá že napoly vysvetľujem a napoly dumám nahlas. Je to zložité. Rozhodne to chce rozhovor z očí do očí. Hoci to, že som metamofmág, je výhoda. Pochybujem, že tí smrťožrúti vedeli kto som. Začnem hneď premýšľať nad riešením, lenže aj tak tu bolo príliš veľa čo keď. Viac sa opriem do tvojich rúk. Premýšľanie bolí. Posťažujem sa. Vôbec, je to také nereálne. Len dnes to na nás vykotili...myslím, že na toto je naozaj treba viac času. Ale...má pravdu že lepšie je vedieť to takto vopred. Nahlas vydýchnem. Díky že si mi to povedal. Rozhodne mi bude príjemnejšie, že sa pred Patrikom nebudem tváriť ako keby padol s dirigovateľnej slivky. Keď prestaneš s masážou a hovoríš o sebe, pootočím sa aby som na teba videla. To by si si tak aj mal prísť. Viem že Patrik asi chcel aby si bol informovaný, ale...ako keby si nemal aj s tou plánovanou svadbou toho dosť. Inak...ozaj, to si toto robil keď si bol v Japonsku? Napadne ma. Tam snáď vojna nebola, nie? |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Stejně zase píšu hned, to proto že mě to prostě baví Lexí Musím se pousmát, vím jaká je, ale i přesto, není to slušné.... No zaprvé to není slušné, za druhé víš jak to mám s lidma a za třetí... skloním lehce hlavu k jejímu uchu.... Myslím že když se dostaneme tak daleko, skutečnou sílu nitrozpitu využiji spíš při sexu s tebou než se ti hrabat v hlavě abych věděl co si kde dělala... Možná to bylo troufalé, možná dětinské, ale na druhou stranu, moje sociální fobie byla dost silná na to aby mě tyto věci nepřišli přes čáru, co na srdci to na jazyku, poprvé mluvím s ní jak sem vždy chtěl, bez her na schovávanou, bez masky a kdy už ví co se děje.... Lex, já vím, že to vypadá blbě, ale děda lidem musí věřit, navíc je vyvrhel a samotář, má záladnu věrných, bylo jich dost, kdysi, ale čas si je vzal, nyní se snaží najít novou krev, a to je vše...prověřuje si lidi, až moc dobře...jak sem řekl..díky laxnosti bistrozorů už za lovu na Grindelwalda, byla zabita moje babička...od té doby je vážně dost nedůvěřivý... Mé prsty celou dobu skušeně hledají stuhlá místa, jde vidět že sem to už někdy dělal, když mluvíš o rodině musím se pousmát.... No mě o tom povídej, taky si neměla tušení že sem ze starého rodu, a taky sme dost často stranou, ale jak v čem, tohle je prostě hrozba na kterou se musí odpověď silou, než začnou umírat i ti které máme rádi, a taky jich moc není. O tvé rodině mnoho nevím, jen že jste stejně jako my dost staří a ustáli jste všechny bouře...do ničeho tě nenutím, to si nemysli, jen by se mi tvá pomoc hodila, umíš korigovat boj, a asi bych měl méně důvodů k tomu používat smrtící kletby, když by někdo dokázal to co ty...upřímě, za to že si mi zachránila život ti děkuji, ta dýka by šla přímo do srdce kdyby nebylo tvého štítu...a máš fakt mazané nápady, asi tím že si v tomhle nepolíbená...já už vidím jen hrozbu smrti, ty si ji dokázala pomalu sesměšnit, a to je pro ně trest, sáhnout jim na ego...ukázat jim že ta černá není tak silná, a že i my studentíci víme co je to boj...jedno odkud... Když se bavíme o tom jak se cítím vlastně pokrčím rameny... Byla to náhoda...scházeli se tu, v době kdy nás učili na bradavicích přeměny do naábytku a tak...naučil sem se dobře křeslo, a přemnil se v jeho pracovně, čekal sem že mě odhalí, místo toho byla schůze jejich řádu, a to co sem slyšel a viděl mě donutilo se přidat...nechci se dívat na to že se to přežene, chci aby věděli že sme tady, a budeme jim čelit, do posledního dechu...a svatba...to byl konstrukt máti, její sbožné přání...jak říkám to sem si vyřešil sám ke spokojenosti obou...navíc...bylo by to peklo...být už pod chomoutem s holkou co tě bere pomalu jako svého pána a ne partnera... A jinak i v japonsku to zkoušeli, ale jen verbovat jisté čaroděje a čarodějky z Evropy...tam sem to zarazil s dědovou pomocí snadno, Japonské ministerstvo narozdíl od našeho tyhle věci rovnou reší... Pohlédnu k neby a sednu si zase vedle tebe... Připravena? nečekej otěže, prostě ho nech, když chceš zatočit lehce ho pohlaď po straně krku kam chceš...a sakra se drž..tohle není jizda na koni... Podívám se na Vejna a pohladím ho... Domů! A čekat! ten to pochopí dost rychle, ještě tě olízne a pak zase peláší ke schodům.... Poberu si své věci, obleču se a přehodím ti přes rameny svůj kabát do deště.... Dem vypnout, máš pravdu, je to třeba...a ještě jednou díky...za pomoc, za vyslechnutí, že si nezdrhla..za to že sem se konečně mohl s někým bavit bez masky... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Odchod Nat Musím povedať, že po tej priamej narážke na sex na teba chvíľu pozerať ako keby si sa práve zmenil na draka. Nie je to ani tak tým, čo si povedal, na reči v podobnej téme som bola dosť zvyknutá, skôr to že si to povedal ZROVNA ty. Od teba som takéto vecí často nepočúvala. Páni, nikdy ma nenapadlo že by to mohlo byť takéto užitočné, presne by vedel, čo a ako... Žmurknem a dosť rýchlo sa spamätám. Zjaví sa vo mne radosť, že si schopný takýchto rečí. Rýpavične sa uškrniem a rozhodnem sa otestovať ťa. Si taký odvážny aj v skutkoch, ako v rečiach? Spýtam sa zaliečavým tónom. Celé to vyzerá tak...nereálne. Priznám, hladkajúc Vejana po chrbte. Medzi obočím sa mi spraví vráska. Rozhodne som nemyslela, že niekedy budem musieť nad niečím takýmto premýšľať. Keď hovoríš o tej dýke a že by inak išla do srdca, tiež sa netvárim dva krát nadšene. A tu odchádza moje presviedčanie samej seba že aj keby nevykúzlim protego, bolo by všetko okej. Pre Merlina, veď stačilo aby som v tom zmätku zle vyslovila, alebo sa dosť nesústredila, a mohol byť.... Mimovoľne pozriem na tvoju obviazanú ruku a opatrne zdvihnem ruku a prstami prejdem po rane. Zľahka, takmer ten dotyk ani necítiť. Aj keď sa vôbec necítim ako nejaký hrdina. Nie je to o tom, že som ich chcela zosmiešniť. Vzdychnem si a zahryznem do pery. Vieš, úprimne, aj keď si mi predtým povedal že ich mám strieľať od chrbta a nešetriť...nebola som vôbec pripravená trafiť ju niečim naozaj nebezpečným. Život ohrozujúcim. To čo si videl bola kreativita zo zbabelosti, pravdepodobne, hoci som si to celkom pekne logicky vysvetlila, že nechcem aby som omylom trafila Armanda. Uchechtnem sa, ale neznie to zrovna úprimne. Keď mi hovorí, ako sa vôbec o tom celom dozvedel, pobavene aj prekvapene mi cukne kútikom. No moment, a Patrik si nič nevšimol? Alebo ťa naschvál prehliadol? Druhá možnosť mi príde tiež celkom reálna. A aby som sa dostala z tej vážnej nálady, ktorá mi vôbec nebola pochuti, rozhodnem sa chytiť jeho poslednej vety o ex-snúbenici. Troška si rypnúť. Och, ak budeš náhodou niekedy chcieť aby som ti odpovedala na všetky otázky "áno, pane", stačí povedať. Vieš, keby ťa prepadne nostalgia a tak. Aziatky mi celkom idú. Na chvíľu si zošikmím oči a snažím sa tváriť hanblivo. Nejde mi to. Nasledujem tvoj pohľad do neba. Už ide? Už ide? Zažiaria mi oči a pri tvojich slovách zamávam netrpezlivo rukou. Och nie som malá, huš. Viem letieť na metle a držať sa pritom len jednou nohou, nepoučuj. Vyplazím na teba jazyk. Nemám rada podceňovanie. S očakávaním sa postavím, hlava vyvrátená do nebies a až keď na mňa dopadne plášť tak cuknem hlavou a pozriem na teba. Vypnúť. Do výrivky. To bude božské. Teplá voda, víno, alebo šampanské, alebo..hocičo s alkoholom. A Nat...vo vírivke. So mnou. Uh. To bude...strnulé. Takto blízko sme ešte neboli. Nemám rada strnulé. To by chcelo nejako rozbiť, nejako aby to nebolo naraz a veľa... Mám kalkulujúci pohľad, ktorý neveští nič dobré. Takmer nebadateľne sa zjemní keď mi poďakuješ. Niekto iný by si to možno ani nevšimol, ako sa jemne zmení výraz v očiach. Nebezpečný lesk, ktorý sa tam zjaví, sa už ale prehliadnuť nedá. Asi som prišla na to, ako to celé načať. Vieš čo? Nakloním hlavu hravo nabok. Myslím, že si zaslúžim odmenu... Prikročím k tebe krok, potom aj druhý, oba rýchlo za sebou, tak že sa až miestami naše telá dotýkajú. Bez varovania sa postavím na špičky, chmatnem ťa za golier a stiahnem k sebe, načo ťa pobozkám. Žiadne nesmelé skúšanie, či môžem, v ktorom by bolo cítiť nejakú neistotu z toho všetkého, čo si mi hovoril alebo strach, že ti ublížim. Jednoduchý, priamy bozk, nekomplikovaný. Ku koncu sa trocha zdržím na tvojej spodnej pere, načo znova dostúpim na päty a prehliadnem si tvoju tvár. Hej, na toto si budem vedieť zvyknúť. Skonštatujem nakoniec spokojne. Uculím sa na teba, načo vyvrátim hlavu dozadu, znova pozerajúc na oblohu. Tak, kde máme odvoz na večeru? |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Tuláci po hvězdách.... Lex Při její rýpavé poznámce se jen pousměji a pokrčím rameny, lehce skynu když si propnu ránu na rameni.. No řekněme že neviňátko nejsem Lex, to víš, Japonsko samo o sobě je dost bizardní na tyto věci, ale kurzy Shibari se mi zamlouvali, byla to dobrá relaxace...a na druhou stranu, Nielmondové byli vždy prý až moc živočišní... Když mluví o boji položím ji pak už prst na rty a usměji se... Necháme to plavat co říkáš, mám toho dneska opravdu dost...tedy...za poslední tři roky toho mám už dost, a místo konce sme na počátku kdo ví čeho...bude čas se tím zaobírat, teď už chci jen klid... Jídlo, horkou vodu, něco dobrého a milou společnost... Projede mi hlavou jako šíp a v dálce slyšíš hrdelní zvuky Testrálů, otočím se a zahvízám podivný tón... Zkus to někdy a slibuji ti že si fakt den nesedneš, vcelku to nesnáším když to není v rámci hry.. zkonstuji další její rejpnutí si ohledně mé bývalé a zakroutím s pousmáním hlavou, nic jiného sem asi ani nečekal... Mrško... Celou dobu ji sleduji a nic neřeším, nevím čím to je ale je mi fakt dobře, že je tady..že je v pořádku..Nechci ani pomyslet co by se dělo kdyby mě už na škole poslala do háje že jde s Lupinem a já bych byl v nejstotě co s ní vůbec je a kde jsou... Přiznej si to šel bys s ní, nenalhávej si že ne... Vím že nejsi malá, ale tohle je trochu jiné než letět na koštěti, navíc..jak říkám, jsou moc empatičtí, nechci abys ho vyplašila svým nadšením... Odměnu? chtěl sem se zeptat jakou ale sama si ji vzala, srdce se mi rozbušilo nadšením když se naklonila ke mě, a bez sebemenších skrupulí sem ji jednou rukou podvzdl za zadeček a druhou ji zajel do vlasů na zátlyku a začal ji vískat, její polibek sem opětoval s vroucností a chtíčem, přesto že sem byl lehce v šoku, bylo v něm znát že přesně tohle už chci nějákou dobu udělat a udělal bych to asi jako odpověď na její otázku zda sem i činný či jen mluvím...předběhla mě, ale nedal sem se zaskočit.. Když skončíš pohladím tě palcem po linii licní kosti a lehce se kousnu do rtu... Jo myslím že já taky...nevěděl sem že vánoce můžou být i v září... Ozval se dusot kopyt, na terase přistál již jednou viděný hřebec a hrabal přední nohou do dlažby... Nečekal sem na nic, své věci sem měl, prostě sem tě vzal a posadil za jeho krk, pak se vyšvihl za tebe a ještě tě políbil hravě na krku... Je to v tvých rukou, ale on ví kam letět.. Testrál na nic nečekal, vzepjal se na zadních, aby se ujistil zda se držíme pevně a pak vystřelil do vzduchu, obkroužil věž a hrdelně zaržál, než nabral směr do již potemělé krajiny, pod námi nyní jen ubíhala lesní krajina....a v dálce byli vidět malé světýlka jakého si hradu.... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cestou necestou Někteří z vás už jsou v sedlech, vzhledem k tomu že hlavní vlnou dorazilo více studentů, je jasné že se udělají skupinky těch co se znají...Jedna taková na koních čeká v pozadí a něják se nemíchá do děje, baví se mezi sebou, poslouchají co řekne starý pán a jinak se neprojevují. Neměj strach mladíku jsou zde obě, jen byli tak trochu unavené a teď spí... pronese Patrick z hřbetu koně a zadívá se i na ostatní, je již trošku šero a začíná mrholit, chvíli sleduje okolí a pak se podívá k věží... Nuž je čas vyrazit, ti dva si poradí, a před námi je dlouhá cesta, takže se nebudeme zdržovat.. pronese klidně a přejede na začátek kolony, rukou pak dá povel k vyražení... Držte se na cestě....čím dřív dorazíme tím lépe pro vás... pronese ještě a pak hlídá cestu, les kolem se skutečně ponoří do šera a je trochu zlověstný, ti z vás co vidí testrály, je mohou občas mezi stromy spatřit, nebo když jde vidět nebe skrze větvě stromů, i tam se občas stíny jejich těl míhají...  Má li někdo otázky či nemá, může je nyní asi položít, cesta skutečně trvá delší dobu, což při vzdálenosti hlásky a sídla není k podivu, na 12 mil klikatiícíh se cest.... K večeru se vám naskytne pohled na ono již zmíněné sídlo jež se má nyní stát vašim dočasným útočištěm....  (Všichni se můžete ptát cestou na co vás napadne, hrát mezi sebou dle libosti ) |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Letíme! Nath Nakloním hlavu doboku. Shibari? Omieľam si to slovo v hlave. Nič moc mi nehovorí. Budeš ma musieť poučiť, pretože práve teraz si pod tým tvojim Shibari predstavujem ako cvičíš pozdrav slnku. Uchechtnem sa. Nie že by to bolo také nepredstaviteľné. Jóga sa mi k tebe celkom hodila. Nath má okolo seba taký nejaký...ja neviem, pokojný obraz. Že by ho to bavilo, trocha meditovať, alebo také niečo. Keď spomenie živočíšnych Nielmondov, prebehne mi pre očami viacero obrazov, uchýlim sa ale znova k humoru. Ešte pred tým, ako vôbec otvorím ústa, sa uškŕňam. Živočíšny, hm? No veru si viem predstaviť Patrika ako za mlada obháňa sukne. Nie že by mi doplo že keď ho zbadám a napadne ma to, pravdepodobne mi to z hlavy bude kričať tak, že si to starý pán určite všimne, a skryť to nebudem vedieť. Nateraz som sa bavila obrazom tvojho dedka za mlada, s hustou bradou, dlhými vlasmi a v spoločenskom habite, ako s si jazykom prehadzuje fajku v ústach a mrká na mladé čarodejnice. S tvojim prstom na mojich perách ťa počúvam. Má pravdu. Mali by sme kašlať na boj...nateraz. Moc vážne. Nemám rada vážne veci, aj keď viem že sú potrebné. Budem to riešiť inokedy. S typickou ľahkosťou hodím tú tému za hlavu a radšej sa držím tej rozkokošenej nálady, ktorú mám. Hlavne keď mi tak krásne nahráš na odpoveď, akonáhle zarýpnem do témy, ktorá ti nie je po chuti. Ani náhodou sa nezatvárim nejako kajúcne, že mi je ľúto že som zabŕdla do niečoho citlivého. Nemala som na toto zrovna takt, a kto si na to nezvykol, nebýval príliš v mojej spoločnosti. Preto ti namiesto ospravedlnenia hravo zahryznem do prsta a chytím sa slov, ktoré ma zaujali najviac. Ja by som si radšej nesadla z iného dôvodu. Zatiahnem sladko, sledujúc ťa. Je omnoho väčšia zábava provokovať ho, keď si uvedomím že ho to možno namotivuje na niečo. Predtým to nebolo také...dvojstranné. Nezaoberám sa tým, či tých narážok nie je veľa, alebo či sú očividné. Úplne otvorene by som priznala, keď zahodím všetky tie pochybnosti o tom ako fungujú vzťahy a že na tie konvenčné moc neverím, že mi lichotilo že ma tak dlho chcel. Bol to božský pocit, cítiť sa chcená, a takto dlho? Potichu vyprsknem, keď prehodíš poznámku o Vianociach. Au, klišé. Zazubím sa. Na romantiku ma možno nie je, ale vyzerám šťastne. Spokojne. Keď sa tvoj palec oddeľuje od mojej lícnej kosti, malým pohybom hlavy sa oňho otriem. Malé znaky, ktoré hovoria za mňa. Avšak aj keby si bol rovno Merlin ktorý zostúpil z čarodejníckeho neba, asi by som odvrátila zrak v prospech čierneho tátoša v momente, ako ma vysadíš za jeho krk. A zrazu pochopím, prečo si ma varoval, keď mám zrazu chuť nadskakovať, kričať, rozhadzovať rukami aj nohami a splietať nezrozumiteľné slová, keď pod sebou cítim testrala a vidím pred sebou jeho hlavu. Donútim sa zhlboka, aj keď trochu rýchlo predýchavať, aby som nejako skrotila tú obrovskú energiu čo v sebe nosím. Áno áno áno. Poviem ti krát po sebe, aj keď mi pridáva na kredite, že sa snažím šepkať. Ahoj, ja som Alex a budem sa snažiť nemiasť ťa svojimi citovými výlevami. Prihovorím sa tvorovi pod sebou a ako najvzácnejší kúsok drahokamu ho jemne, končekmi prstov pohladkám tam, kde sa mu napája krídlo. Natočím hlavu dozadu, keď zacítim bozk na krk, ale som príliš vo vytŕžení aby som na to teraz reagovala. Má aj meno? Spýtam sa ťa, ešte stále nahlas dýchajúc. Sú empatický, počula si. Budeš ho znervózňovať keď budeš takáto. Rozptyľovať. Ukľudni sa Alexandra. Súúústreď sa. Buď Thestral. Aha aké sú vždy pokojné. Možno sa trošku prispôsob. Budeš vyzerať ako oni, lepšie sa dostaneš do role. Ružové vlasy pred tebou stmavnú do tak hlbokej čiernej, až to na chvíľu vyzerá ako keby ti pred očami padla opona. To ale nasleduje aj kúsok tváre, ktorý vidíš ako mám hlavu natočenú k tebe, a o pár sekúnd vyzerám, ako keby som sa chystala splynúť s nocou. Len oči sa ligocú ako dva čierne diamanty. Gumičkou zo zápästia si vlasy zviažem do drdola a pevne sa chytím stehnami. Potlačiť natešené zaujúkanie, keď sa testral vzopne a vzápätí vzlietne je asi to najťažšie, čo som v tento deň musela spraviť. Prvé minúty sa držím ako rukami, tak aj nohami. Cítim búšenie srdca, šelest krvi v ušiach, pod sebou pracujúce svaly, studený vietor na tvár, podtlak v bruchu a pocit zdvihnutého žalúdka...a je to to najkrajšie, čo existuje. Ako si zvykám na pohyb tvora podo mnou a jeho krídel, začína sa cítiť na jeho chrbte úplne isto. Nehovorím, nehmýrim sa, a možno to vyzerá že aj nedýcham, ale v skutočnosti vnútri tancujem od radosti. Z tváre mi žiaria zuby v najširšom možnom úsmeve, a pomaličky začnem zdvíhať ruky nad hlavu s roztiahnutými prstami, obzerajúc si scenériu pod nami. Toto...je najlepší..DEŇ...V MOJOM...ŽIVOTE!!! Prsty sa mi trochu chvejú, nohami sa držím pevne a isto, a vyzerám byť úplne pohltená. V niektorých chvíľach som dokonca strnulá, ako keby som sa sústreila, a ak by si náhodou použi legilimenciu, môžeš jasne počuť že vediem jednostranný monológ s testralom. Väčšina z toho sú chvály a lichôtky a príbehy opisujúce, ako som v rokforte behala po okraji zakázaného lesa a hľadala ich. Iba asi v druhej tretiny cesty, keď už mám hlásku na dohľad, natiahnem ruku dozadu aby som ťa potlapkala po čomkoľvek čo dočiahnem a s úškrnom ukážem pod seba, kde vidíme trmávajúci sa kočiar. Cha! Slimáci! Nevyslovím ale nič nahlas, očividne berúc tvoje slová o rozrušení testrala vážne. Asi, keb začnem rozprávať, nevvydržím a začnem rovno aj kričať od eufórie. Keď sa priblížime k hláske dostatočne blízko a začneme klesať, natiahnem ruku a až nežným hladkaním nasmerujem testrala bokom od hlavného vchodu, pri zadnú stenu panského hradu, do tmy. Až keď stojíme pevne na zemi, pomaly sa predkloním a položím sa celým telom na testrala, objímajúc ho, pričom líce s láskou šúcham o čiernu kožu. Ďakujem ďakujem ďakujem ďakujem. Mumlem potichu. Nie je jasné, či to hovorím tebe, či Thestralovi, či obom. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Let a sídlo Nechám její provokování být. Přeci jen nyní byl čas konečně se dostat domů. Ne že bych ji nechtěl odpovědět nebo neměl co říct ale její nadšení z letu bylo jak očividné tak i emotivně dosti silné. Celý let sem nechal na ni. Citíl sem z našeho testrála klid a tak sem neměl potřebu se vkládat do onoho prvního letu a užíval si jen chlad vzduchu proudícího kolem mé tváře a její blízkost. Já mu říkám Temnoto...od mala...je to vůdce celého stáda... zašeptám jen když se ptá na jméno a pak už vnímám jen krajinu a klid. Nevím proč ale vždy jsem se cítil ve vzduchu dobře. Ten pocit svobody v letu byl nepopsatelný. I díky tomu sem začal hrát Famfrpál. Chybělo mi to...létat..blbnout a být volný. Po přistání u sídla sklouznu z hřbetu a nechám ji aby se s ním rozloučila dle libosti. I ona však z něj vycítí že se v blízkosti sídla necítí nejlépe. Vypadá to že si tě oblíbil...líbí se mu tvé nadšení a radost...jistě se nevidíte naposledy..ostatně já chodím létat dost často...dobře se tak čistí hlava... Po to co i ona se dostane na zem Testrál jako blesk vystřelí do tmy a zmizí na potemělém nebi směrem k lesu se vydám k dveřím vedoucím do jednoho ze salonků panství. Už při cestě k nim se z nich vyhrne domácí skřítek a s radostí zamává, než zase zmizí... Ještě je čas Gergone, ještě tu nejsou, my jsme jen předvoj... promluvím k němu přátelsky a kývnu na tebe aby jsi šla za mnou, sídlo je skutečně staré, a jeho suteréní salonky jsou velmi reprezentativní...jak jinak u starých rodů to tak bylo vždy....  Když se dostaneme dovnitř, jen ti ukáži ke schodišti a podívám se na služebnou která je již v letech, přesto mě na uvítanou pohladí po tváři a pak se ti lehce pokloní... Marie, donesete večeři pro dva do mého bytu prosím? Dnešek byl moc náročný abych se tu zdržoval víc než je třeba... S tím tě vezmu za ruku a vyběhnu po schodech nahoru, u jedněch dveří prostě použiji Alohomoru k otevření a dostanu se tak do patra kde je můj dá se říct byt... V předsíny odhodím kabát na jednu z pohovek a promnu si tvář, přejdu ke krbu který hoří a jen přihodím dvě polena, pak kývnu k zavřeným dveřím... Jako doma Lex, přeci jen pokud bys chtěla můžeš být tady ložnice mám dvě, a je tu větší soukromí než v pokojích pro hosty kde se ubytují další...akorát je to doupě starého mládence, ale nic ti nebrání si to tu upravit dle svého... s klidem otevřu na chodbičku kde jsou další schody po kterých se vydám nahoru do své ložnice... I když je to spíše jen další z části rozlehlého bytu kde je jen mé království...  Z oné části se přesunu do ložnice kde odložím hůlku a přezuji se, načeš otevřu dveře do koupelny...  Je asi s podivem jak se chovám na škole skormě a nepovýšeně oproti tomu když vidíš kde žiji, a kde sem vyrostl, ale věděla si že sem nikdy neměl rád povyšování ani otázku čisté krve nadržaující se nad mudlovské spolužáky... Jinak Shibari není meditace.... otočím se k tobě a pohladím tě po tváři, pak se svým čelem dotknu tvého a pošlu ti své myšlenky nebo vzpomínky... odkaz S tím tě políbím hravě na rty a jdu pustit vodu.... Vedle u knihovny ta skříň je plná alkoholu, vyber co chceš a dotáhni to sem... dodám s klidem a opatrně si začnu sundávat vestu a košili, a prohlédnu si onu jizvu v zrcadle.... odkaz |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Aww Nath Hoci nerada, ale zošuchnem sa nakoniec z testrala aj ja. Cítim z neho čosi ako nervozitu, neviem to lepšie popísať, a rozhodne nechcem aby sa tu cítil zle, preto mu nemám za zlé keď hneď vystrelí preč. Nie že by som instantne nemala chuť vystreliť za ním. Viem že dnešok bol naozaj pokurvený deň, ale...môžem vôbec premýšľať nad tým zlým keď sa medzi to vplietlo toľko úžasných vecí? Vidím Testraly. VIDÍM. A hoci viem čo tomu predchádzalo.... och bože, oni sú takí úžasní. A to mláďa! To je rozkošné. A akí sú silní, a ako ladne letel vzduchom, takmer nás ani nehádzalo, akoby plával po oblohe, bolo to... Nahlas zasnívane vzdychnem a prebudí ma až tvoj hlas. Naozaj? Nevyplašila som ho? Naozaj som sa snažila. Ako vieš že sa mu páčim? A je toto pozvanie aby som chodila lietať s tebou? Lebo budem. Vysypem zo seba, v procese čoho pricupitám k tvojmu boku a zladím s tebou krok. Hoci škriatok máva Nathovi a nie mne, aj tak zdvihnem ruku a zamávam mu tiež, ako pozdrav. Mali sme tiež domácich škriatkov, a mala som ich rada. Ako malá som od nich drankala sladkosti a kázala si robiť palacinky a koláče v kuchyni. Hoci, to som robila doteraz. Tiež som ich rada pozorovala ako čarajú. Bez prútika, len lusknú prstami a je to. Bolo to fascinujúce, koľko mágie v sebe museli mať, a možno si to ani neuvedomovali. Gergone. To si zapamätám. Nasledujem ťa a keď prechádzame cez salónik a zbadám prestretý stôl, v ústach sa mi začnú tvoriť sliny. Nezdržujem však a bez nejakého omeškania idem ďalej. Ukáže sa to ako správna voľba, keď narazíme na milo vyzerajúcu pani, ktorú poprosíš o jedlo. Očividne nebudeme večerať s ostatnými, ale nateraz toto rozhodnutie nečastujem otázkami. Po tom čo som sa o tebe dnes dozvedela, a ako si...v podstate...zabil dvoch ľudí...človek nemusí byť empatický génius aby sa dovtípil, že byť vo väčšej skupinke ľudí asi nechceš. Keď sa Maria ukloní mojim smerom, mierne rozpačito skloním hlavu a usmejem sa. Uh, to je... to je ich domáca, či tak niečo? Ale ako ho pohladila po tvári... ale keby je to nejaká rodina, asi by jej nehovoril aby mu doniesla jedlo. Počkám kým sa od nej vzdialime, načo ti zľahka stisnem ruku a pri šlapaní schodov k tebe otočím hlavu. Ja len, to bola...no, slúžka? Chápeš, keď máte škriatkov, načo? Spýtam sa, nevediac ako formulovať tú otázku nejako citlivejšie. Keď vojdeme do tvojich priestorov, trocha zaostanem za tebou, ako výrazne spomalím a zvedavo sa obzerajúc všade naokolo, snažiac sa to všetko poňať očami. Keď mi ponúkneš, že tu môžem zostať, zdvihnem kútiky a pozriem na teba. Máš tú súkromnú vnútornú zimnú záhradu, donášku jedla a húpacie kreslo. Pozeráš sa na novú spolubývajúcu. Roztiahnem ruky v nadšenom geste, a aj keď mám chuť sa rozbehnúť do priestoru a začať sliediť a obzerať si všetko od najmenších prkotín čo tu je, idem za tebou aby som najskôr vedela čo je vôbec za ktorými dverami. Bez ostychu nakráčam do tvojej spálne. Posteľ s nebesami! Pána, vyzerá to tu u vás viac aristokraticky ako u nás. Dedo s tatom, keď bol malý, renovovali, ako to nazval. Odvtedy to u nás vôbec nevyzerá takto luxusne. Spýtam sa, pozerajúc n sochu v okne. Medzitým stihnem očami behnúť na laná medzi tyčami postele. A to je načo? Ako keby to zakazovalo vstup alebo niečo také. Prejdem rukou po obliečkach a dobehnem ťa v kúpeľni. Toto je pekné. Hlesnem, s nadšenosťou tipickou pre ženy keď sa dostanú do kuchyne či kúpeľne ktorá je im po chuti. Očami prechádzam od vsadenej vane cez tehly a drevo obloženú stenu až po... Je toto sauna? Rozšíria sa mi zreničky. Akonáhle sa mi pred očami zjaví obraz zviazanej ženy, zľahka stuhnem. ...kinky. Žmurknem neveriacky na teba, od prekvapenia ani nezaregistrujem, ako prirodzene sme prešli k letmý bozkom, keď zrazu začnem mávať rukou a ukazovať na dvere tvojej izby. Tie laná! Na posteli! Nehovor mi že to má s tým niečo spoločné! Pravdepodobne si domýšľam z komára somára, ale keď mi to príde tak zvláštne, že máš v sebe takúto stránku. Alkohol. Áno, alkohol je fajn. Zväzovanie...uh, na to treba tiež alkohol. Brblem si pod nos, zatiaľ čo zamierim ku knihovni. Na polceste si to ale rozmyslím a najskôr zamierim do voľnej spálne, ktorú pehlásim za moju, a zhodím zo seba tvoj kabát. Takisto tam položím aj svoj prútik a po krátkom váhaní vezmem do ruky ten od teba a s ním idem ku flašiam. Bude fajn vyskúšať ho na niečom takom jednoduchom. Pretočím si ho v prstoch, zvykajúc si na jeho povrch, načo vyberiem flašku Ballantinesky a dva poháre. Poháre schladím jednoduchým kúzlom, načo ich vylevitujem aj s flaškou pred sebou. Prútik reaguje ihneď, akoby mi čítal myšlienky. Spokojne zahmkám a vojdem späť do kúpeľne. Tam sa zastavím tesne za dverami. Opriem sa o stenu tak aby som tiež videla do zrkadla a okato si ťa obzerám. Jeden kútik mám zdvihnutý v spokojnom úškrne. Nechám alkohol aj s pohárikmi jemne dosadnúť na zem vedľa vane. Vieš, jedna malá maicherná moja časť sa presne pre toto tešila z toho, že hrávam metlobal. Voľné očumovanie prezliekajúcich sa športovcov. Uchechtnem sa a postavím sa vedľa teba. Chystám sa ti pozrieť na ranu, či ti nepresakuje cez obväz krv, ale takto sa dostanem do obrazu zrkadla aj ja a zaseknem sa pozerajúc na seba. Asi som nemala úplnú predstavu, keď som sa menila na testralovi, možno som nechávala svoju schopnosť občas dotiahnuť nápady za mňa. V každom prípade, trochu samoľúbo na seba žmurknem, obzerajúc si čiernu lesklú kožu. Vyzerám drsne. Hlesnem uznanlivo. Túto podobu si chvíľu nechám. Páni, takto som ešte nevyzerala, a to je čo povedať. Preskočím pohľadom na teba, znova chvíľu zotrvávajúc na vypracovanom tele, načo sa úškrn rozšíri. Vyzeráme. Natiahnem ruku a zľahka ťa pichnem do tehličiek tmavým prstom. Potom však očami nájem obväz a vrátim sa z obláčika libida a ega späť na zem. Opatrne poťapkám prstom po obväze, či sa na nič nelepí a teda či sa ti rana znova neotvorila. Oči sa mi zaostria. Je to okej? Drží to? Nemáš pocit že je to mokré? Spýtam sa, pričom sa ti pozriem do tváre. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Sídlo Když se dívám na svou jizvu na ruce trochu nevnímám. Jde dobře vidět i pro někoho kdo není empat že dobře vím co za ní stojí a že mě to asi drásá uvnitř. Ano je budu rád...jsou úžasní...jako ty... pronesu tiše na tvou otázku jež si položila již venku a jen přejedu okraj rány a vezmu z umyvadla kostku kamence a ránu si jím přejedu... Je to služebná...jak sem řekl..patříme k peerum, jsme stavové, občas tu je diplomatická návštěva mudlů ze sněmovny lordů, myslíš že by chápali co jsou skřítkové nebo proč věci levitují vzduchem..ta dvojí a trojí hra a tak...ty metafory...odráží to mé pocity, i to proč nejsem moc rád že tohle vše budu muset dělat dál...i když na druhou stranu...nemůžu nechat padnout erb...jistě chápeš, taky máš starý rod... otočím se ale jsi už vedle a vybíráš co budem pít, dojdu k vaně a sehnu se a z malé poličky vyberu olej do koupele i pěnu a obojí skončí ve vodě...pak zapnu i víření vody a když se zase dostaneš ke mě jsem u zrcadla a ještě kontroluji ránu... Lex..tak tedy vítej v novém domě...a jak sem řekl, jak si zařídíš pokoj je jen tvá věc...stačí když ty věci prostě přemístíš do chodeb a já je pak pošlu do sklepa či nad nás na půdu.. otočím se k tobě a vidím že už používáš hůlku co sem ti dal, na tváři mi hraje úsměv... Sedí ti? To sem rád... Sakra Nielmonde tys to dokázal... Když se díváš na mě a ptáš zda je to sauna jen porkrčím rameny a vydechnu... Neznám lepší vynález na to kde vypnout po těžkém dni, ano mám tu saunu... Přitáhnu si tě k sobě a podívám se ti do očí, pak se podívám na to co si vybrala a jen s pousmáním zvednu palec nahoru... Ty lana sou tam pro to abych mohl trénovat vázání...ale to se tě bude týkat jen když budeš hodná holčička...protože dát ti vše po čem toužíš čím bych tě pak ještě překvapil... řeknu škodolibě, asi mi roste hřebínek ale je to i tím že tě ten obraz co sem ti dal nevyplašil, dojdu k vodě a skontroluji její horkost, při tom se podívám na tebe a spiklenecky mrknu... Hlavně že sis nikdy nevšimla jak tě pozoruji já když se převlíkáš... Když se na sebe díváš v zrcadle musím se postavit za tebe a prostě tě obejmu v pase a sleduji náš odraz... Jo vypadáš moc dobře, sralo mě když ti Gonagalová zakázala tohle používat, mám rád tvou kretivitu..a stejně sem tě vždy poznal podle očí..ať už si se změnila jak chtěla, ty se nikdy nezmění... Jo drží to dobře, neboj se...je to cenna za odvahu..a teď už to neře ano... otočím si tě k sobě, pohladím tě zase po tváři a ve vlasech, a s klidem sobě vlastním ti stáhnu veškeré svrchní prádlo, včetně podprsenky, pak si uvolním pásek a bez studu před tebou stanu nahý, s tím tě líbnu na nos a vypláznu jazyk... Nalej... řeknu tiše a vklouznu do vody, ihned zavřu slastně oči a ještě se otočím k sauně a gestem prstů se zavřou její dveře, očividně se uvolním o dost více... A klidně se ptej na vše co chceš...až mi dáš mého panáka a pořádnou pusu... snažím se vypadat v klidu, i když při pohledu na tvé prsa sem na chvíli zatajil dech, ale nesnažil sem se to už skrývat, věděl sem že nemusím.... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Kúpeľ Nath Keď sa bavíme o veciach, tak nejak mi dopne, že na nákupy sa asi nevyberieme. Zamyslene zahmkám. A môžem si na čomsi aj pocvičiť transfiguráciu a tak? Aby to vyzeralo tak ako chcem? Spýtam sa. Ak tu mám byť dlhší čas, bolo by...príjemné prispôsobiť si to aspoň do nejakých svojich farieb, a spraviť si tam útulno. Zavrtím prútik medzi štíhlymi prstami presne v momente, keď sa na neho pýtaš. Skĺznem na neho očami. Drevo v mojej ruke je príjemne teplé, ako som ho stihla za tú chvíľu ohriať, a vsadené kamene zase tvoria príjemný chladivý kontrast. Prikývnem. Áno, ako keby som ho mala už večnosť. Čaruje sa s ním veľmi prirodzene. Veľmi sa vám podaril. Usmejem sa na teba. Stále som tak úplne nepoňala, že som dostala takýto veľký dar. Ale aj tak ich budem striedať. Nechcem predsa, aby môj starý prútik žiarlil. Nechám sa tebou bez protestov pritiahnuť, hoci trochu kriticky pozriem na tvoju ranu a radšej ti idem ešte aj v ústrety, aby ti stačilo použiť len nezranenú pažu. Keď sme už tesne pri sebe, oči mi zradne zaškúlia dole medzi nás, znova na vypracované telo. Spokojne sa zaškľabím, ako mačka čo našla smotanu, a až pri zvuku tvojho hlasu mi oči skočia späť nahor, k tvojej tvári. V očiach vidíš legitímne prekvapenie, mierny šok a dokonca čosi ako pohoršenie pri tvojich slovách, hoci to posledné je skôr hrané. No hou hou, z čoho si sa dovtípil že ja chcem byť tá zväzovaná? Možno budem chcieť aby si ma naučil základy pre to, aby som ťa spútala ako sa to so zlými chlapcami robí. S nosom nahor na teba s výkonom hodným herečky zhora pozerám, ale v čiernych dúhovkách mi tancuje pobavenie. Neviem či by sa mi páčil pocit spútania. Nemám rada ani ten metaforický, doslovný by bol iný? Viac b ma bavilo mať niekoho na lopatkách a trocha ho trápiť. Premieľam si ten nápad v hlave, zatiaľ čo ideš skontrolovať vodu. Rozosmejem sa a hodím rukou keď spomenieš prezliekanie mojej maličkosti. Och prosím ťa, prezliekala som sa len pre tie chlapské pohľady. Lichotia mi. Z hlasu znie ten typ humoru, kedy si robím srandu sama zo seba. Nikdy som nemala problém so sebavedomím, hlavne čo sa týkalo môjho zovňajšku, a nepotrebovala som lichôtky. Keď vie človek vyzerať akokoľvek si len pomyslí, bez námahy, splniť každého ideálne predstavy... nie je to žiadna výzva. Stratí to význam. Ak by si si mohol tipnúť, skôr ma bavilo, hlavne v nižších ročníkoch, prezliekať sa medzi vami a potom pozorovať, ako sa niektorí snažia tváriť že pozerajú niekde inde. Provokácie boli zábava. Keď sa znova pozriem do zrkadla, napadne mi že keby som v hrade, aj vyskočiť v noci v takejto podobe na niektorú so spolubývajúcich by bola zábava. Podľa mňa by im aj cvrklo. Prečo ma to nikdy nenapadlo? Bola by som ako nočný des. Postavíš sa za mňa a pokožka tvojich rúk, obmotaných okolo môjho pása oblečeného v čiernom krásne kontrastuje. Pri tvojich slovách súhlasne energicky prikývnem. Ani mi nevrav, prvé dni to bolo peklo...možno preto sa dneska moja mágia mení každú chvíľu ako bláznivá, dobieha zameškané. Poznamenám, položiac jednu dlaň na tvoju, ktorá odpočíva na mojom trupe. Môžeš preto cítiť, ako prekvapením moje ruky trochu stuhnú. V zrkadle sa na teba neveriacky zadívam. Kopa ľudí má tmavé oči. A môžem trocha zmeniť ich okolie a tvar. Keď som si dala záležať, nikto ma nikdy nespoznal. Našpúlim peru. Pf, snáď tým nemyslí že by som ho nevedela nejako ošalieť. Keď mi začneš vyhŕňať mikinu aj spolu s čiernym tielkom pod ňou, zvedavo pokukujem raz po tvojej tvári a raz po tvojich rukách, ktoré sa nezastavujú ani keď mi už trčí celé brucho. No, asi je len fér aby tu nebehal polonahý ako jediný... a s oblečením sa teda kúpať tiež nehodlám. Dvihnem teda ruky a nechám sa spokojne vyzliekať. Kto by sa sťažoval, keď robíš za mňa robotu? Ktovie, má radšej malé prsia, alebo veľké? Uh, už ich aj tak nestíham nijako nebadane zmeniť. Zvedavo pozriem dole sama na seba, keď mi rozopínaš podrpsenku, aby som zistila čo za postavu vlastne mám. Ako som prikázala mojej mágii, aby sa stotožnila s thestralom, tak ma vyformovala skôr do tej bezkrivkovej časti ženskej populácie- štíhla, vysoká postava, takmer sa dorovnávajúca tebe. Pokožka jednoliatej, takmer čiernej farby, dlhé nohy a pomenšie prsia. Bolo by ich treba stlačiť rukami dokopy a podvihnúť, aby vyzerali byť viditeľnejšie. Aj tak vyzerám ale satisfikovane. Cítila som sa ako taký elegantný nočný prízrak. Zobrazit SPOILER A kým tento elegantný nočný prízrak doobdivuje sám seba a pozrie na teba, naskytne sa mu pohľad rovno na nahú postavu. Samozrejme, bez premýšľania automaticky zapikujem pohľad najskôr pod tvoj pás, a stade pomaličky idem hore až k tvojej tvári. Si rýchly. Zabreptám iba s prekvapeným zdvihnutým obočím, zatiaľ čo mi kútiky cuká do úsmevu. Keď sa ku mne nahneš a pobozkáš ma na nos, znova rýchlo švihnem pohľadom nadol. Hovorí sa, dva krát meraj... Obídeš ma a vkĺzneš do vody, a keď sa otočím za tebou, už mám na tvári mierne nasprostatý úsmev bez toho, aby som ho zadržiavala. Nakloním hlavu nabok a pri tvojich slovách vyzerám, že nad niečím premýšľam. Potom sa pomaly spustím na zem, pričom natiahnem nohy tak, aby si mal moje chodidlá pri hlave. Zamávam ti prstami na nohách, obutými v ponožkách, cez ktoré sú natiahnuté legíny. Pán Nielmond, viem že ste tu doma, a rada splním vaše požiadavky, ale hádam by ste nenačali nejakú robotu a potom ju v polovičke nechali tak. To sa volá flákanie. Na tomto tele sú ešte prebytočné kusy oblečenia, ktoré treba dať dole. Zapriem sa o ruky, aby som mohla nadvihnúť zadok trocha od podlahy a natiahnem jednu nohu, jasne ti dávajúc najavo že sama si tie gate sťahovať nebudem. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Koupel Lex Můžeš si dělat co uznáš za vhodné, ostatně, co nám brání jet do města nakupovat, nejsme tady ve vězení, a jsou místa kde zaručeně jsou jen mudlové...ale jak sem řekl, bude na tobě co si jak zařídíš... Musel sem se pousmát, věděl sem že bude ve svém živlu když ji dám volnou ruku, navíc chci aby se tu citila dobře. Tak proč ji to nedopřát se vším... Když si pochvaluje hůlku lehce ji pohladím špičkami prstů a pousměji se, moje první skutečně povedená práce... No děda už jen radil, vše ostatní bylo na mě...občas přišel a kontroloval...ale jinak ...byla to moje dá se říct závěrečná práce...v tom zda dokáži už stvořit plně funkční hůlku a dát ji vše co chci..dát ji ducha i sílu... Vypadal sem jako v lehkém snu, přeci jen tvořit tyto věci bylo dost náročné...a není lepší odměny než vidět že ta pro kterou byla stvořena se s ní rychle sžila... Následuje její lehké zaseknutí a protesty ohledně svazování, zadívám se na ni a s klidem pokrčím rameny... Neodsuzuj to pokud nevíš co to obnáší, a jinak...jo naučim tě vázat, proč ne, pokud tě to láká... stejně mám pocit že jí víc bude bavit pocit toho nechat mě ať ji svážu zavěšenou, pak použije svou metamofomágii, uvolní se a bude se radostně dívat naštvaně špulím rty... Ale neboj kdyby se ti to nezamlouvalo, pocit spoutání, budu to vědět stejně rychle jako ty a pak je to otázka pár tahů a budeš zase volná... To že se bavila na náš účet při převlékání sem věděl moc dobře, jako každá ženská co ví co na koho platí, peklo to začalo být ve chvíli kdy se pak jeden musí převlékat v předklonu, ale tak tomu se neporučí... Vidíš mě to taky něják nedělalo problém, naučili mě že nahota je přirozená, a bez šatů sme si teprve všichni rovni... Opět se začne trošku čílit, nevím jak jí to vysvětlit, prostě sem pokaždé poznal její oči, jen pokrčím rameny a pousměji se.... Asi sem se naučil dobře pozorovat lidi, to je celé, nebo mě vždy dost uklidňovali, proto sem je dokázal poznat, neříkám že vždy, zase tak dobrý nejsem... Její nová podoba byla vcelku uhrančivá, s tím že sem věděl že se chtěla připodobnit jim, vypadala opravdu moc hezky. Chvíli sem ji sledoval jak jinak, pastva pro oči to byla... Rychlý? No spíš se těším do vody... Věděl sem že si mě prohlíží, a bylo mi to i vcelku přijemné, neměl sem se za co stydět, o své tělo sem se staral dobře a pod pasem sem na tom byl vcelku taky dobře. Žádný alfa samec, lehký nadrpůměr co se délky týče, ovšem šířka i v klidu byla dost nad průměrem. Ale nikdy sem to moc neřešil. Už sem si užíval vodu když se ozvala s další prosbou. Nebo spíš provokací. Otočil sem se k ní a sledoval její nohy. Pak sem se jí podíval do očí, nemusela být nitrozpitka k tomu aby věděla že tuhle provokaci příjmám moc rád. Mrško... S úsměvem anděla ale umyslem vlka ti stáhnu obě ponožky, které lehce odhodím i ke svým věcem. Pak se natáhnu, pomalinku dlaněmi vyjedu od lítek ke stehnům, zaháknu prsty za legíny, i spodní prádlo a pomalinku ji je začnu stahovat. Dech se mi zatají, přeci jen pokaždé když muž svléká ženu je v tom něco tak jiskřivě tajemného. Srdce mi začne bušit pomalu, rty se pootevřou a v očích zaplanou plamínky lovce jež dostal svou kořist, a to sem ji svlékl. Znovu pohlédnu do jejich oči a bez okolků ji stáhnu k sobě do horké vody jež příjemně víří a je v ní pěna, neubráním se tomu že ji pod vodou vezmu za zadeček a natisknu si ji na své tělo, volnou rukou ji pohladím po tváři a nakloním hlavu, čekajíc zda teď skutečně splní má přání.... Máš pravdu, vždy dokončím co začnu... ruka pod vodou ji začne hladit, a mé oči se dívají stále provokativně do těch jejich.... |
| |
| soukromá zpráva od Assunta Whittington pro CESTA Hrklo ve mně, když jsem spatřila dýku trčící z Nathanielova ramene. Sice jsem se za ním rozešla, ale jeho reakce byla agresivní a popudlivá. Svým způsobem se mě dotkla. „To nemůžeš myslet vážně?!“ Namítla jsem, načež jsem téže stočila pohled k postaršímu pánovi, jako bych po něm chtěla, aby mi potvrdil, že chování jeho vnuka je nepatřičné. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro It´s getting hot in here
Pozorujem jeho oči, ako sa z mojej nôžky skĺznu hore až k mojej tvári. Neuhnem pohľadom, iba sa provokačne usmejem a znova zatrasiem chodidlom. Ochotne vkĺznem do teplej vody za tebou. Síce ma to len viac rozhorúči, ale koho by to trápilo? Okamžite cítim, ako som priťahovaná k tebe, tvojimi rukami. Rozvírim penu, až žiarivo belostnú oproti mojej pokožke, keď ma prvotne pritiahneš. To, ako isto sa pritom tváriš, tak pokojne, vo mne, ktovieprečo, podnieti akúsi chuť hrať sa. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Awake my soul Lex... Kontrast temné pokožky s pěnou je uhrančivý, přestanu myslet na vše co se dělo, přestanu se zaobírat vším kolem...něco co sem si myslel že se nemůže nikdy stát protože k tomu nenajdu odvahu se nyní začalo naplňovat, a sen to nebyl. Cítil sem jak mě pálí jizva na rameni ale vůbec mě ta bolest netrápila. Veškerá má pozornost utkvěla na ni. Všichni známe ten pocit slabosti v břiše, jako by místo všeho co je u nás v těle byli jen motýlci a třepotali tisícovkami křídel..a zároveň sem vnímal i to pomyslné zvíře jež ve mě prostě spalo. Jehož duši sem uspal už dávno v nerozhodnosti, obavách a asocializaci...a nyní... Jestli sem tam zařval a tohle je nebe, asi bych nechtěl resuscitaci... Pohladil sem ji a chtěl ji držet u sebe, tep se mi začal zvyšovat, srdce tlouklo silně a přesto tak něják klidně, rozhodně...jako šelmě na lovu...ale kořist se jen tak nedala... Nespokojeně sem zamručel když šla zase ode mě, ale sledovat jak voda a pěna stéká po její kůži mě zase vrátilo do omračující a skoro nevěřící fáze bytí... Bohové... zašeptal sem a sledoval každý tvůj pohyb, opět lehce polknu a přivřu oči, sledujíc tě, na tváři se mi rozprostře tak potěšený úsměv jaký si snad nemohla u mě nikdy spatřit...pomalu si tě měřím pohledem a už se chystám natáhnout po sklenici, když ji do sebe obrátíš, zorničky se mi rozšíří a cítím se dopálen, ale hravě dopálen... Když se vrátíš ke mě a chceš mě políbit, zprvu vůbec nemám tušení co je v tvém plánu, znovu tě jednou rukou obejmu kolem zadečku a druhou vetknu do těch černých vlasů na zátylku kde tě lehce vískám... Tvůj dotyk i to co se pak stane jsou pro mě něco opravdu nového, nepoznaného a z hloubi duše chtěného, ta hravost, volnost a bezstarostnost...to bylo něco co začalo probouzet mou duši .... Polibek sem ti dravě opětoval po tom co sem se napil a stále nemohl uvěřit tomu co si právě uvěřila, bylo to tak jiné, tak nové, tak spontálně krásné... Přizvednu si tě k sobě a z pokleku přejdu dozadu na druhý schodek v okrouhlé vaně, tak ať si tě můžu posadit na sebe a začít svými rty zkoumat tvůj krk, a nehlídat ruce jež se bez sebemnšího studu zase pomalinku a přesto drze vydají zkoumat na co vše jsi citlivá, prsty se pomalu zarývají pod vodou do tvého zadečku a sjíždějí níže, mé oči se upřou a s drzostí se dívají do těch tvých když ti sjíždějí po spodní straně stehen a mimoděk vyjedou i na jejich okraj...hravě tě kousnu do rtu prsty ve vlasech přejedou na šíji... Jestli mě teď někdo resuscituje a jen se mi to zdá asi ho zabiju.... zašeptám s pousmáním než tě znovu políbím a ruku ve vodě prostě přesunu a prostrčím ji mezi našimi těly. Prsty zkoumavě sjedou po bříšku a boku a palcem pohladím tvůj poštěváček, opět při tom pootevřu rty, přeci jen jde vidět že mi záleží na tom nedělat nic co by se ti nezamlouvalo... |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Nath Cítim sa ako na vrchole hory, kde mi všetko leží pri nohách. Ten neveriacky výdych slova, tie rozšírené zreničky keď som si naliala alkohol do úst, a ten ÚSMEV. Ešte som snáď niekomu ochotnejšie nedávala alkohol, ktorý som či už hrane, alebo vážne plánovala dať sebe. Natisnem sa k tebe keď ma začneš bozkávať s chuťou whisky, ruky ti obmotám okolo krku. Do hlavy sa mi vženie horúčava keď sa takto, prvý krát, dostaneme pokožkou na pokožku. Srdce sa rozbúši od vzrušenia, ktoré začína prichádzať. Boli sme nahí, boli sme mokrí, a ja som ťa cítila všade. A čo bolo najlepšie? Vôbec to nebolo...čudné. Bol si stále môj kamarát Nath. Ale zároveň si bol môj kamarát Nath z ktorého sa mi teraz začal príjemne sťahovať žalúdok a v podbrušku vytvárať ten horúci tlak. Myšlienky sa mi rozutekajú keď nás pritiahneš na schody a ja sa automaticky uložím obkročmo na tvojich stehnách. Cítim sa chcená, a žiadaná, a sakramentsky príťažlivá. A vzrušená. A nadržaná. Ískaním vo vlasoch si uvoľnil pár prameňov vlasov, ktoré sa teraz vinú po krku a chrbte. Keď mi perami skúmaš krk a zablúdiš tam, kde sa spája s ramenom, vydám zo seba tiché "Mmmmm." Počuješ ho jasne, pretože naklonenú hlavu mám pritom pri tvojom uchu, perami ťa pošteeglím po jeho okraji, zatiaľ čo ruky spoza hlavu stiahnem dopredu, chytím ťa za ramená a pritiahnem sa k tebe panvou o kúsok viacej keď mi stisneš zadok. Zacítim príjemné zimomriavky vychádzajúce zdola z chrbtice keď prstami prebehneš cez zadok nižšie. Dych mám plytší, a keď zacítim na sebe tvoj pohľad, pootočím hlavu aby som na teba videla a pousmejem sa, na hranici s úškrnom, pretože...bolo to také príjemné? A uspokojujúce, a prirodzené. Dúhovky mám ako roztopenú smolu, pery pootvorené, ako keby sa cez ne už-už mal vydrať vzdych... A v momente ako prejdeš dlaňami na stehná už aj polohlasom vyjde von, skôr nedočkavé zamrnčanie, utlmené tvojimi ústami ktoré mi zahryznú do pery. Podvedome privriem znova oči. Jazykom ťa nabádam, aby si otvoril pery, načo sa otriem o ten tvoj, príjemné mravčanie sa mi v lone začne rozširovať. Keby sme neboli vo vode, mohol by si to už začať aj cítiť. Netrebalo mi veľa, či dlho, aby som sa pre niečo nadchla. Prerušíš bozk a ja sa pri tvojich slovách zasmejem, oči znova otvoriac. Ruku, ktorú mám položenú na tvojom zranenom ramene, dám dole, kým ešte som schopná aspoň okrajovo premýšľať, aby som ti ho neskôr nestlačila, pretože pri Merlinovi, cítila som že zachvíľu stratím hlavu. nechtami ti prejdem po boku a potom plochou dlane zabehnem na brucho. Mal by si tomu začať veriť. Šepnem mu do úst, načo schválne miniem jeho bozk aby som mu pootvorenými perami prešla po sánke, nedbajúc na strnisko. Chystám sa prejsť na krk, no to tvoja ruka prejde po bruchu, a ja sa potichu zachichocem, svaly na bruchu sa napnú, ako je to tam príjemne šteglivé, a potom tvoja ruka nájde svoj cieľ medzi mojimi nohami. Nadýchnem sa, nahlas. Prvý krát s niekým tam vždy bola tá štipka toho nového, toho pomalého objavovania, takej opojnej novosti. Jednu, dve sekundy ti len vydychujem na krk, ruka na tvojom bruchu zmeravená. Potom sa mi mierne napne telo, a ja sa trošičku podvihnem, opretá na kolenách po bokoch tvojho tela, aby som ti tak dopriala priestor. Špičkou jazyka ti prejdem po krku, zliznúc stadiaľ kvapku vody. Pobádajúc ťa. Pretože ty si ochotný dávať, a ja som pripravená príjmať. Pretože celý tento deň je v tento moment zabudnutý, a to sme potrebovali, a v tento okamih si bol ty, a ja, a toto miesto vo vani. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro V zajetí chtíče Lex Nechápal sem proč ale nikdy sem nebyl tak nervozní a jistý si něčím zároveň. Bylo zvláštní cítít tyto rozpory, ale bylo to silné. Dost silné na to vše...ty léta co sem tě z povzdálí pozoroval, když si se rozčilovala na trénincích, když si seděla na lavičce venku, na hodinách...léta tíživého tajnůstkaření. Byl sem moc rád že sem tu odvahu našel, otevřít se ti, říct ti vše a nic nezatajovat. Jsme si zase o krok bližší, a přesto jsme stále stejní. Asi ani jeden nedokážeme žít v jakémsi pomyslném vztahu tak jako ostatní. Na to máme až příliš rádi svou svobodu. Vnímal sem horkost tvého těla stejně to jak mi srdce začalo zběsile tlouci. Hladil sem tě stále ve vlasech a oběvoval každou část tvého těla. Ale bez podvodů. Žádný nitrozpit, prostě sem tě vnímal tak jako vždy. I když nyní jsi byla dost blízko, tak blízko že si si mohla všimnout mé lehké nervozity. Když zaznamenám tvůj lehký sten při zkoumání krku lehce se pousměji, naše těla se na sebe tisknou v touze dvou mladých lidí zjistit o sobě co nejvíc. Mozek už dávno vnímá jen tvou slastnou vůni a dotyky. Nadechnu se a vydechnu, otřu se svým klínem o tvůj a znovu tě políbím dlouze na rty ruka v tvém klíně se osmělí čím dál víc...Palec začne kroužít a zajíždět dál než jen na tvůj poštěváček, rty putují po tvém krku až na ono místo které bylo citlivější, cítíš můj zrychlený dech, horký a přesto na mokré kůži tak chladivý, chvíli si hraji a škádlím tě, prsty zkoumají tvůj velmi něžně, pomalinku a velmi důkladně. Pššš... zašeptám a zase tě obejmu kolem zadečku, zvednu se i s tebou jako bys nevážila nic a přejdu na druhýý okraj vany kde tě posadím nahoru, na její okraj, v koupelně je vcelku teplo, přesto chlad na tvé kůži začne vykonávat své. Beze slov, pomalu jednou rukou naliji panáka a podám ti ho do ruky. Mé oči jsou plné očekávání a touhy, ujistím se že svou skleničku držíš pevně než udělám krok dozadu, kleknu na druhý schod ode dna, tak že mám tvůj klín přímo před tváří, bez skrupulí ti pomaličku roztáhnu nohy a ty ucítíš jak mé rty přejedou po vnitřní straně tvých stehen. Sám se cítím dost zvláštně. Tak natěšeně, tak rozechvěle...ten pohled jež se mi naskytne je jako vždy uhrančivě krásný. Nečekám na nic, byl čas přejít od snů k realitě. A lhal bych kdybych nepřiznal že sem o tom snil. Mé rty sjedou ze stehen přímo do tvého klína. Lačne nasaji tvůj poštěváček a začnu tě hladit po boku, do své hry zapojím vše, dva prsty volné ruky skončí v tobě, bez okolků, rty nasávám tvůj pahorek slasti a ještě ho dráždím špičkou jazyka. Chci tě ochutnávat a hrát si s tebou. A chci to už dlouho, také to jde poznat. Nikdy sem se nesnažil jako nyní... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Cesta Starý pán očividně čekal podobný tip otázek, trochu přibrzdil koně a srovnal tempo s Chrisem. No nemají proč se na nás zaměřit, nedokáží si spojit toto místo a odboj,pracujeme tak aby to tak bylo... Sleduje cestu kolem a poupraví si plášť.... Pochop chlapče, tohle trvá už dlouho, třetí rok, otevřené boje jsou vzácné ale stávají se, v takovém případě když už není zbytí nejsem bistrozoři, nezodpovídáme se ministerstvu, oni by nás zabili kdyby mohli ti co bojují, nejsou to jen smrtijedi, takže místo toho snažit se je chytit, když vidíme že to jinak nebude, opětujeme smrtelné kletby, jen né ty zakázané...pokud se ptáš na tohle... Mluví klidně, s rozvahou a bez skrupulí, přeci jen jde vidět že tenhle pán si prošel oběma válkami, tedy těmi čerodějnickými o kterých víte... Navíc, je třeba se uvědomit, že to čemu ministerstvo nevěnovalo takovou zřetel se nyní vyklubalo jako drak v líhni housat, jak sem řekl bude třeba vás učit se bránit, některé i útočit... cestou si prostě vytáhne dýmku a zase si ji zapálí jakýmsi jistě magickým zapalovačem, ohledne se po skupince a spozorní když se dostanete na okraj lesa, asi po dvou hodinách cesty.... V létě tu něco hledali vím i co, ale jen pro to že to leží v rozvalinách jedné zřícené staré věže, tedy oni si to myslí, nebyl sem tu, ale Nataniel si poradil... Spozorní až když se po vcelku dlouhé době blížíte k sídlu a jen přivře oči sledujíc okna v druhém a třetím patře... Zajímavé... pronese si spíš pro sebe.... Vítejte na Aytonském sídle...až ustájíme koně, přejdeme k večeři, já se postarám o vaše hledáčky když mi tedy svěříte hůlky a pak se vám postaráme o pokoje..a promluvíme si o pravidlech tohoto sídla...a o tom kdy začne vaše výuka a podobně..a také o možnosti kontaktovat své blízké... |
| |
| soukromá zpráva od Anastasia Mira Komogorov pro V kočáře Del, Armand a ostatní Za pomoci Del a už nevím koho, jsem se dostala do kočáru a potom mi vypnul zvuk, následoval i obraz. A za chvilku byla už jen černočerná tma, protkaná zelenými nitkami, které do ní pronikaly jako blesky. Když opět začnu nabírat vědomí, cítím jak mi ve spáncích tepe, tlačí na hrudníku, jako by mi na něm někdo seděl a hrdlo se mi stahuje. Jsem jako paralyzovaná, sem tam zaslechnu z dálky nějaké hlasy. Vždy na malý okamžik procitnu a odlepím od sebe víčka, ale ta mi opět klesnou, takže nestihnu rozeznat tváře a přiřadit k nim hlasy. Mám okorané rty a v ústech sucho jako na Sahaře. Jenže si nejsem schopna říct o hlt vody. Na malý okamžik naberu vědomí, abych ho opět ztratila. Do plna se proberu až o několik dlouhých minut později, nahmatám Delinu ruku a tak jak mi to síly dovolí ji stisknu. "Prosím, nemáte někdo," mluvit mi jde jen ztěžka, jazyk i patro mám vyschlé jak troud "trochu vody." Špičkou jazyka si přejedu rty, aby i na nich se zachytila trocha vlhkosti. Zrak mám ještě rozostřený, ale Armandovo lamentování slyším velice dobře. "Armande, jsem v pořádku já i Del, uklidni se." Skoro ho okřiknu. |
| |
| soukromá zpráva od Alexandra Scottmayers ♔ pro Studená whisky, horúci dych Nath Stisnem pohár jemne v ruke, keď klesneš vo vode nižšie a vidím, ako si kľakáš. Presne vidno, podľa širšie otvorených očí, ten "aha" moment kedy mi dôjde, čo sa chystáš spraviť. Toto sa mi páčilo. Tak trochu egocentricky, trochu pôžitkársky, že mi stačí sa iba oprieť o ruku, uvoľniť, a nechať sa hýčkať. Ktorému dievčaťu, žene, niekomu medzi tým, by sa to nepáčilo? Stehná nekladú takmer žiaden odpor, hoci ti ani nepomáham. Nechám ťa, nech ich odsunieš od seba, nech ich cítiš v rukách. Keď sa prvý krát pozrieš priamo medzi ne, zdvihnem pohár k perám a nechám polovičku jeho obsahu vytiecť do hrdla, kde ma chladí a páli zároveň. Mierne sa zakloním dozadu, opriem sa o dlane a panvu nakloním k tebe, trocha nahor, čakajúc na začiatok. A že sa nezdráhaš. Zvuky, vzdychy, mrnčanie či hlasné výdychy si odo mňa vyslúžiš v pomerne častých intervaloch. Už len to, že mimo nich nerozprávam, je jasný indikátor o tom, čo to so mnou robí. Pod rukou cítiš ako sa mi napínajú svaly na nohách, na stehnách, na zadku, na bruchu. Chodidlami ponorenými do vody sa zapriem o stenu vane, aby som sa posunula ešte trochu vpred, v ústrety tvojich úst, balansujúc na kraji vane opretá o ňu kostrčou, podopretá rukou. Privreté oči sa občas viac rozovrú, aby som pozrela dole, na teba, a vyžívala sa v pocite vytŕženia, ako sa o mňa staráš. Toto nebolo vôbec zlé. A na dobré som si zvykala rýchlo. Oblepená fyzickou rozkošou pozdvihnem pohár, že dopijem jeho obsah, no na polceste, akurát keď jazykom prejdeš po tom správnom miestečku a mnou až zľahka mykne, trhnem aj rukou a kvapka whisky mi pristane na bruchu. A mňa na sekundu osvieti nápad. Prinútim sa na chvíľu sústrediť, a so zvedavosťou a očakávaním začnem pomaličky liať medovo hnedú tekutinu pod svoj pupok, sledujúc ako steká dole, k môjmu roztoku, a mieša sa s mojimi šťavami priamo v tvojich ústach. Tešiac sa, akú reakciu dostanem. Pretože prečo to trochu nokoreniť. Nezabaviť sa ešte o trošičku viac. |
| |
| soukromá zpráva od Nataniel Nielmond pro Whisky podávaná na krásném těle Lex Trochu jsem se obával zda se jí zrovna tohle bude líbit..Přeci jen sem se setkal s naprostým odmítáním těchto hrátek. Ale jeji reakce mne zbavili veškerého váhání. To jak ochotně se mi nastavovala, jak se propínala, i to jak si to užívala byli hnacím motorem který jen násobil mou snahu a skrytou vášeň. Miloval sem ten pocit že je dívka v mé péči naprosto pohlcena každým mým činem. Každý dotyk, snaha i tempo jako by bylo součástí obrovského soukolí které mělo jediný úkol... Chtěl sem aby ji bylo co nejpohodlněji...hýčkal sem ji a zároveň i mučil pomalejším tempem. To jak svou pánev drala do předu byla už částečná odměna. Její chuť jsem vnímal o to více...byla to holka o které sem snil. A já věděl co jí chci dát...a šel si za tím naproti všemu. Horká voda mne příjemně uvolnila, pečlivě sem vnímal její reakce a když sem našel místečko které bylo citlivější, chvíli sem dělal že o tom nevím, načeš sem se k němu vrátil a znovu spustil tu hru vášní.... Když sem byl nejvíc zabraný do této činnosti udělala něco na co se jen těžko dá zapomenout... Po černé kůži začali proudit pramínky zlatavé tekutiny a nacházali si v záhybech na jejím těle cestu přímo do její lůna. Usmál sem se na ni pohladil ji po boku, ihned sem doslova hltal to opojné spojení dvou tak odlišných chutí. Bylo to opravdu krásně hravé. A já měl rád jeji hravost a spontální nápady. Nechal sem ji ať mi naservíruje whisky tak jako nikdy před tím, a ani kapku jednoho sem nenechal nazmar. Pokračoval sem dál o to radostněji. A o něco rychleji než před chvílí. Jak tempo přírazů prstů tak i rychlost jazyka se stupňovali. Věděl sem že nepřestanu. Ne dokud tato předehra nebude z její strany zavrhována. Věděl sem že pokud je dívka která si mě dokáže vytáhnout nahoru a jen pohledem očí říct že chce více je to ona. A i to že pokud se jí to líbí, dovedu ji do sladkého konce s náznaky závratě.... To že sem sám byl vzrušený sem skoro nevnímal. Jak jinak by to také mohlo být... |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovedete jeskyni ke zdárnému konci. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno. Bimba |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR