Andor.cz - online Dračí doupě

Vypravěč - 06. listopadu 2017 20:19
	Pro vybranou osobu

Vypravěč - 06. listopadu 2017 22:15

Zpátky doma Aileen Music Vystoupila jsi z letadla a pomalu procházela hlavní halou Los Angelského mezinárodního letiště. V ruce si měla jeden malý kufřík se všemi svými věcmi. Jedna věc, kterou jsi se za poslední roky naučila, byla schopnost zabalit si, co nejmenší kufr a využít, co nejvíc prostoru. Byla to jedna z věcí, kterou každá letuška musela umět, a o to víc pilot. Prošla jsi kolem obchodů se suvenýry a přišla jsi k východu. Bylo ti jasné, že jen co vyjdeš ven, chladný klimatizovaný vzduch, bude vyměněný za suché horko L. A. Ještě doteď si vzpomínáš, když si v deseti letech poprvé do Ameriky dorazila. Let ze Soulu do Los Angeles, byl tvůj první, ale rozhodně nebyl tvůj poslední. Už to byla nějaká doba, co jsi přijela zpátky domů. Zpátky za svým otcem. Ale před pár dny ti zavolal, že se s tebou chce setkat. Nezněl zoufale, ani šťastně, ani smutně, jako vždy to řekl, bez jakýchkoliv emocí. Ať jsi chtěla přijet či ne, tvá výchova vyhrála, a tak jsi nasedla na přímí let a přijela za svým otcem. Když jsi vyšla z letiště, už tam na tebe čekal taxík. Nebyl to však žádný ošuntělý žlutý vůz. Ne, tohle byl stříbrné BMW s řidičem v obleku a s kloboukem. Tohle bylo auto pro lidi, kteří měli nějaké peníze našetřené. Řidič stál před autem a v rukou měl cedulku s tvým jménem. Nonšalantně se opíral o auto a rozhlížel se kolem. Když tě uviděl okamžitě vyskočil na nohy a s úsměvem k tobě přiběhl. Nechoval se moc profesionálně, ale připadal ti odněkud povědomí. “Lee! Koukni na sebe, sakra. Jako vždycky si vypadala seriózně a všechno, ale i tak,” řekl řidič a okamžitě ti došlo, kdo to je. “To jsem já. Dean. Dean Green. Chodili jsme spolu na střední,” představil se ti, ale nemusel. Už sis ho vybavila. S Deanem (Hp). jsi opravdu chodila na střední, ale tam vaše známost víceméně končila. Nikdy jste se spolu moc nebavili, nikdy jste toho neměli moc společného. Pár krát si mu možná nechala opsat úkol. A jako všichni na střední ti říkal Lee. Ani si nejsi jistá, jak to vzniklo, ale prostě ti tak říkali. “Tak,” Dean ti otevře dveře. “Račte vstoupit slečno” řekne přehnaně pokorným stylem.

Aileen Park - 07. listopadu 2017 10:11

Zpátky doma Svižným krokem procházím halou letiště. Sem tam zamávám známým tvářím, ale s nikým se nezastavuji. Jsem tady dost často na to, abych se nemusela cítit provinile, když s někým neprohodím pár zdvořilostí. Dnešek je však trochu zvláštní v tom, že pro změnu halu opravdu opouštím, což se již dlouho nestalo. Když otec před pár dny zavolal, myslela jsem, že je snad na smrtelné posteli. Byla to samozřejmě hloupá myšlenka neboť je možná mrzutý a stárne, ale není zdaleka tak starý, aby mu smrt šlapala na paty. Z tónu jeho hlasu a absence jakékoli emoce v něm se však zdálo být všechno v pořádku, což mě záhy uklidnilo. Většina dívek by se na otce jako on už dávno vykašlala, ale mé korejské geny a výchova nade mnou stále mají jakousi zvláštní moc, které nejsem schopna odporovat. Děti musí ctít své rodiče, ať už se k nim chovají jakkoli. Zpropadený Confucius, to si to svoje učení nemohl odnést někam jinam, pomyslím si zatrpkle. V momentě, kdy vykročím ven, praští mě do nosu vlna horkého vzduchu. Skoro jsem zapomněla jaké je tu horko. Naštěstí už na mě kousek od hlavního vchodu čeká taxík. Už když se k němu blížím, mám podezření, že jsem jeho řidiče někde viděla. Při mém povolání však potkávám denně nespočet lidí, takže tomu nevěnuji přílišnou pozornost. Až v momentě, kdy na mě mladík promluví vím, že jsem se rozhodně nemýlila. Ani by se nemusel představovat, přezdívka, kterou mě oslovil, mi stačila na to, abych si ho zařadila, přestože jsme se nikdy moc nebavili. „Deane,“ řeknu místo pozdravu a zdvořile mu potřepu rukou. Musím uznat, že z něj vyrostl celkem pohledný mladý muž, ale chováním zdá se trochu zaostal na střední. Mírně nadzvednu obočí, když mě s úklonou vyzve k nasednutí, ale nakonec jen poděkuji a udělám, jak říká. V autě se připoutám a počkám, až můj bývalý spolužák usedne za volant. „Takže taxikář huh,“ nadhodím ledabyle. Posledních pár dní pro mě bylo dost krušných, a tak tak nějak doufám, že se chopí příležitosti a začne o sobě dlouze vyprávět, abych této zodpovědnosti byla zbavena já. Na dlouhé vyprávění nemám moc chuť ani energii.

Vypravěč - 07. listopadu 2017 17:53

Sinfonietta Aileen Nasedla jsi dovnitř. Z rádia v taxíku se linulo vysílání vážné hudby. Hrála Janáčková Sinfonietta. Což není zrovna skladba, kterou by jsi od Deana čekala. Když vstoupil dovnitř, rozhodně nevypadal, že by ho poslech naplňoval nějakým nadšením. Najednou tě něco zarazilo. Kolik asi může být lidí, kteří při poslechu prvních tónu téhle sklady určí, že to je právě Sinfionietta od Janáčka? Jejich počet se nejspíš bude pohybovat někde mezi “jen pár” a “skoro žádní”. Z nějakého důvodu jsi to však okamžitě věděla. Bylo to jako by ti někdo zašeptal název do ucha. Další divná věc je, že na rádio zněla ta hudbě nějak moc pěkně. Nebyla puštěná moc nahlas, ale měla hloubku a šlo krásně rozeznat všechny harmonie. “Jo, taxík,” ozval se Dean a naprosto tě vytrhl z myšlenek. “První jsem to měl jen, jako brigádu přes výšku, ale pak se stal život, jedna věc vedla k druhé a teď je to má práce. Ale nestěžuji si. Auta jsem měl vždycky rád, a když můžu řídit takovou krásku, tak proč ne,” vysvětlí ti Dean, zatímco se rozjede na Los Angelskou dálnici. Postupně přejíždíte přes živé město plné turistů a atrakcí. Jediné město, kde můžete potkat George Clooneyho na jedné ulici a být chytnut v přestřelce dvou hispánských gangů na jiné. Naštěstí - nebo možná bohužel - ani jedna z těch věcí nehrozila ve čtvrti, ve které bydlel tvůj otec. “Když mi řekli jméno, osoby, kterou mám vozit měl jsem tušení, že jsi to ty, ale nechtěl jsem ten týpek, co si myslí, že všichni asiati na světe je ten jeden asiat, kterýho zná, chápeš?” zeptá se tě Dean, ale otázka je to velice řečnická, jelikož poté pokračuje mluvit, bez přestávky. “Ale jsem rád, že jsi to byla ty. Strašně dlouho jsem tě neviděl.” Dean poté bouchne do rádia. “Zatracená věc. Jediný kus, který furt nefunguje. Ať dělám, co dělám pořád šumí. Budu si muset pořídit nové, ale vážně se mi nechce.” Deanova slova rozhodně nesouhlasí s tím, co slyšíš. Tobě hudba připadá perfektní. Zanedlouho už přijíždíte do čtvrti v které bydlí tvůj otec. Je ti jasné, že každou chvilku zastavíte. “Hej, chtěl jsem se tě, ale zeptat,” začne Dean. “Dneska večer máme menší sraz, mi lidi ze střední. Jestli chceš můžeš se přidat, popít, zavzpomínat, bude to sranda,” nabídne ti Dean.

Aileen Park - 07. listopadu 2017 19:37

Sinfonietta Zrovna chci vznést dotaz, zda má Dean v popisu práce pouštět i "snobskou" hudbu, když mi dojde, že vlastně sama nevím, jak jsem si skladbu dokázala tak rychle zařadit. Jistě nějaké podvědomí o vážné hudbě mám především kvůli dlouhým hodinám strávených hraním na piano, ale, poznat během pár vteřin, že se jedná o Janáčkovu Sinfoniettu je i na mě příliš velký extrém. Nehledě na to, jak čistě zvuk doléhá k mým uším. Vlastně to vůbec nezní, jako by skladba vycházela z rádia. Přemýšlím, zda za to nemůže třeba únava, přeci jen jsem si kvůli tomuhle volnu nabrala extra směny, ale zdá se to tak reálné... Z přemýšlení mě nakonec vytrhne Deanův hlas. Skoro jsem zapomněla, že jsem mu před chvílí položila otázku. Odpověď na ni je dosti předvídatelná, zároveň však musím uznat, že se s ní trochu ztotožňuji. Vždyť mé vlastní důvody pro to stát se pilotem jsou velmi podobné, jen máme v lásce trochu jiné stroje. Lenivě pozoruji míhající se město za oknem a vzpomínám, jak je to dlouho od doby, co jsem tu byla naposledy. Při jeho poznámce o stereotypech se na něj však musím opět otočit. Vážně? Ale, dát mi za přezdívku jedno z nejvíce stereotypických Korejských jmen ti problém nedělalo, pomyslím si. Myšlenku si, ale nechám pro sebe. Když posléze praští muž vedle mě do rádia, málem dostanu infarkt hned ze dvou důvodů. Za prvé jsem to nečekala a za druhé, já slyším hudbu hrát přímo excelentně. Díky bohu se zastavím dřív, než něco podobného vyslovím nahlas. Dean nevypadá, že by žertoval a já mám tak trochu začínám mít strach, že mám snad z přepracování slyšiny. Naštěstí již zatáčíme do známé ulice a já budu mít brzo možnost útěku. Ne, že bych se domů nějak zvlášť těšila. V dálce už vidím náš dům, když ze sebe mladík narychlo vysouká poslední otázku. Téměř instinktivně se nadechnu, abych nabídku odmítla, avšak vzápětí mi dojde, co mě příštích pár dnů čeká. Na sešlosti se starými spolužáky nejsem příliš zvědavá, ale každé vysvobození od toho být uvězněná v jedné budově se svým otcem je vítaná událost. „Uvidím, jak moc budu unavená,“ řeknu nakonec. Nerada dávám falešné sliby. „Kdy a kde je sraz?“ zeptám se nakonec a vytáhnu mobil, abych si místo i čas mohla poznamenat.

Vypravěč - 08. listopadu 2017 21:23

Práh domova Miriam Deanův úsměv se ještě rozšíří při tvém polosouhlasu. Ale to už auto zastavilo před dvoupatrovým rodinným domem, ve kterém jsi vyrůstal. Rozhodně jste měli na větší a luxusnější dům, ale byla to tvá matka, která trvala na tom, ať váš dům není moc přepychový. Nikdy nechtěla, aby si o vás kdokoliv myslel, že jste lepší, než někdo jiní. Jen chtěla, aby jste byli součástí komunity. “Máme ten sraz v jedné hospodě, která je tady poblíž. Jmenuje se The Brickyard. Dali jsme si to na osm, ale jestli přijdeš později, vůbec nevadí. Není to nic formálního nebo tak,” řekne ti Dean nějaké bližší informace, zatímco stojíte před domem. Vystoupí pak z auta a rychle přiběhne, aby ti mohl otevřít dveře. “Jízda už je zaplacená, takže si jen užij...užijte zbytek dne,” řekne, když vystoupíš z auta. O pár chvíli později už vidíš neustále se vzdalující zadek jeho auta. Už jsi tady sama. A tak se otočíš k domu a vstoupíš dovnitř. Ještě stále máš klíče, takže můžeš vejít dovnitř, bez toho, aby si musela zvonit. Jen, co však přijdeš dovnitř, vidíš tam starší paní, jak zrovna vytírá podlahu. Jenom na tebe kývne hlavou a zařve:”Pane Park, vaše dcera je tady.” Zpátky odpověď nedostane, ale je ti jasné, že ji otec slyšel. I ve svém věku měl stále dost dobrý sluch. “Váš otec je ve své pracovně,” řekla ti paní a poté ukázala směrem k jeho pracovně, jako by jsi to nevěděla. “Mám vám přinést čaj či kávu?” zeptá se, než vyjdeš úplně nahoru.

Aileen Park - 08. listopadu 2017 22:10

Práh domova Dean se zdá být mojí odpovědí potěšen. Upřímně příliš nechápu proč, na střední jsme nijak velcí kamarádi nebyli. Nejspíš za to může nějaká forma nostalgie. Já však nemám momentálně mozkovou kapacitu na to zkoumat něčí pocity, a tak to raději nechám plavat a zapíšu si název hospody, jež má sloužit jako místo setkání. Podle jména si ji nevybavuji, ale od čeho máme google mapy, že ano? Kývnu na něj, aby věděl, že jsem ho slyšela a začnu se pomalu hrabat ven z vozu. „Děkuju za odvoz. Snad se uvidíme večer,“ rozloučím se s řidičem a věnuji mu krátký úsměv. Ani jsem neočekávala, že bych musela platit. Táta má svou hrdost a navíc se mi neustále snaží něco dokazovat. Přece by nenechal svou dceru, aby za něj platila taxikářovi. Zvlášť když je to žena. Ještě chvíli sleduji, jak vůz mizí v dáli, ale pak už se s lehkou nechutí vydám k našemu domu. Nevím, zda jsem otci vděčná nebo ho ještě víc nesnáším za to, že si ho ponechal. Jsem ráda, že mám nějakou vzpomínku na mámu, ale zároveň mám pocit, že mě tím tak trochu mučí. Pomalu otočím klíčkem v zámku a vkročím dovnitř. Kufr zatím nechávám v předsíni. Nemá cenu se s ním tahat k audienci s pánem domu. Starší paní, jež je zrovna v procesu vytírání podlahy okamžitě oznámí můj příchod. Samozřejmě, že odpovědi se jí nedostane, ale obě moc dobře víme, že ji slyšel. „Kávu bych si dala, děkuji,“ odvětím jí vlídným tónem a vydám se do pracovny. “Danyeowassseubnida, abeoji. (Jsem doma, otče),” ohlásím se korejsky, než vkročím do místnosti. Zvyk je železná košile a on vždycky apeloval na to, abychom mezi sebou mluvili rodným jazykem. Je to jedna z mála věcí, kterou mu však nemám za zlé. Alespoň jsem tak jazyk nezapomněla.

Vypravěč - 09. listopadu 2017 19:52

Zpátky doma Aileen Když jsi vstoupila do studovny viděla jsi svého otce, jak sedí u počítače. Vedle sebe má horký čaj a zrovna někomu psal email. Věděla jsi, že už nějakou dobu nepraktikoval medicínu, ale že jako jeden z předních světových chirurgů, jeho názor byl stále velmi vážený. A tak nebylo vzácné, že mu někdo psal o radu s těžkým zákrokem či zapeklitým pacientem. “Vítej,” odpoví ti otec, poté, co se na tebe otočí. Dodá k tomu ještě malý náznak úklonu. Není to moc hluboké, ale jde to vidět. Poté tě pobídne, aby sis sedla na další židli, kterou má v pracovně. Jen co si sedneš, přijde dovnitř paní s kávou. “Tady se to nese, paní Park,” řekne a položí kávu na malý stolek vedle tebe. “Ještě něco?” zeptá se a usměvavě se podívá první na tebe, a poté na tvého otce. “To je vše, děkuji,” řekne tvůj otec anglicky. S tím paní odejde. Tvůj otec se poté otočí na tebe a přejde zpátky do Korejštiny. “Chystám se přestěhovat zpátky do Koreje,” přejde přímo k věci. “Už jsem starý a nechci strávit své poslední léta v téhle cizí zemi. Už jsem i přijel učitelské místo na univerzitě v Soulu.” Otec se napije svého čaje a pokračuje. “Už jsem našel kupce pro dům a za pár dní mám v plánu ho vyklidit. Máš ještě nějaké věci ve svém pokoji, mohla by jsi se podívej se jestli je tam něco, co chceš.”

Aileen Park - 09. listopadu 2017 22:10

Zpátky doma Na otcovo uklonění reaguji stejnou, jen o něco hlubší úklonou. Tak mi velí tradice a úcta ke staršímu. Poté bez váhání přijmu nabízenou židli. Při rozhovorech v pracovně se vždycky cítím jako bych sama byla u doktora. Do těchto koutů, žádné teplo domova nikdy nedosáhlo. Zrovna se chystám zeptat, proč mě zavolal, když vstoupí do pokoje hospodyně s kávou. „Slečna,“ opravím ji automaticky. V mém hlase však není ani náznak rozhořčení. Je to jen další známka toho, jak se na mě podepsala korejská výchova. V Koreji totiž máte speciální oslovení pro všechny. Musíte vědět jak oslovit muže či ženu, jež je starší než vy, mladší než vy, významnější než vy a navíc do toho všeho záleží i na vašem vlastním pohlaví. Je to šílenství. Upiju tročku kávy ze šálku a nechám otce, aby své zaměstnankyni odpověděl. Sama pouze připojím poděkování a krátký úsměv. Jakmile žena opustí místnost, otec konečně promluví a prozradí mi důvod pro svůj náhlý telefonát. Zbožňuji, jak mě vždycky postavíš před hotovou věc, pomyslím si zatrpkle, ale myšlenku nahlas nevyslovím. Pán domu možná stárne, ale na facku by se ještě jistě zmohl. „Podívám se,“ odpovím stroze. Je mi jasné, že nemá problém pochopit, jak mě vytočil, ale zároveň vím, že je mu to úplně ukradené. Na mém názoru přeci nezáleží. Na moment se odmlčím a znovu se napiju kávy. „A co máminy věci,“ vysoukám ze sebe konečně. Máma doteď byla zakázané téma. Já ji nezmiňovala, abych potlačila hořkost a bolest, kterou mi její ztráta přinesla a otec zase, protože mu připomínala jeho největší selhání. Nyní jsem ale nucena, rozloučit se s tou největší památkou na ni a nehodlám odejít z prázdnou.

Vypravěč - 11. listopadu 2017 11:31

Volba Aileen Otec se na tebe podívá, když zmíníš svoji mamku. Jeho pohled na tobě zůstane jen o vteřinu déle, než by měl. Není ti však jasné, co v něm vidíš. Jestli vztek, lítost, zklamání nebo něco naprosto jiného. Než však máš šanci se dostat k jádru věci, už zase se všechny emoce z něj vytratí. “Ty jsou na půdě. Můžeš s vzít, co se ti zlíbí,” řekne nakonec. Poté se otočí ke své práci a dál píše email. Tím ti dává jasně najevo, že váš rozhovor skončil. A tak ti nezbývá, než z pracovny odejít. Zavřeš dveře pracovny a s kávou v ruce se vydáš do svého starého pokoje. Stejně jako pracovna je v druhém patře, ale až na druhé straně. Projdeš si tedy celým druhým patrem, až dojdeš ke svému pokoji. Zastavíš se však před ním. Když se totiž podíváš nahoru, vidíš drátek, který visí ze stropu. Výš, že když za drátek zatáhneš otevřeš tak schody na půdu. Ale kam chceš jít jako první? Do svého pokoje a zavzpomínat na své dětství, nebo na půdu a připomenout si svoji mamku?

Aileen Park - 11. listopadu 2017 16:27

Volba Otcův pohled se ani nesnažím vyložit. Emoce se u něj vidí jen velmi málo a většinou je to vztek. Důležitá je pro mě jeho odpověď. Upřímně jsem měla trochu obavy, že už se všeho zbavil, takže se mi trochu uleví. Když se vrátí, ke své práci, beze slova se zvednu, ukloním a namířím si to ven z pracovny. „Večer půjdu ven. Nevím, kdy se vrátím,“ informuji ho mezi dveřmi. Nevím, zda mě ještě vůbec vnímá, ale ono je to asi stejně jedno. Reakce bych se nedočkala tak jako tak. Pomalu si to namířím na druhou stranu, kde se nalézá můj dětský pokoj. Před dveřmi se však zastavím a dlouze se zadívám na šňůrku, jež otvírá bránu ke vzpomínkám na mámu. Na moment zaváhám, ale nakonec za ni přeci jen zatáhnu. Odnášet si budu nejspíš jen pár drobností a posléze je stejně budu chtít přenést do svého pokoje, kde si budu balit věci do krabic. Zhluboka se nadechnu a vyšplhám po dřevěném žebříku do zaprášené místnosti. Je zcela očividné, že zde nikdo nebyl od doby, co sem věci přinesli. Až do této chvíle mi byla jedinou památkou na mámu fotografie bezpečně schovaná v mé peněžence, není tudíž jednoduché začít věci procházet. Po pár minutách postávání se však konečně oklepu a podřepnu k papírovým krabicím na podlaze. Některé jsou naplněny pouze starými fotografiemi, jiné oblečením a další zase kosmetikou. I po těch letech je zde cítit levandulová vůně, kterou máma tak zbožňovala. Na vrchu jedné z krabic leží mámin oblíbený šedý svetr. Nosila jej nejraději, kvůli úžasnému materiálu, z kterého byl vyroben. I já si moc dobře pamatuji, jak příjemně působil na pokožku, když jsem mámu objímala. Bez váhání kus oblečení vytáhnu a složím si ho na klín. Stále mi bude asi trochu volný, ale to naštěstí v dnešní době vůbec nevadí. Zbytek oblečení již neprobírám. Stejně nejspíš bude prožrané moly a já mám toho svého ve skříni až nad hlavu. Přesunu se tedy k vedlejší krabici s fotografiemi. Je nad slunce jasné, že když je tady nechám, otec je vyhodí nebo dokonce spálí. Rozhodnu se tedy odvést si krabici celou. K mému překvapení mi padne do oka jedna fotografie, kde má máma zmiňovaný svetr dokonce na sobě. Ten den si pamatuju jako by to bylo včera. Obrázek je ještě z dob, kdy jsme bydleli v Koreji a táta nebyl zdaleka takový morous jako dnes. Tehdy nás vzal na výlet jen proto, že bylo venku krásné počasí. Je to jedna z mých nejhezčích vzpomínek z dětství. Svetr z klína přesunu do krabice se vzpomínkami a posunu se zase o kousek dál. Nyní na mě čeká mámina kosmetika. Většinu z ní ignoruji, neboť už bude prošlá a nemá cenu ji skladovat. Mezi lahvičkami se však třpytí i zlatou barvou zdobený hřeben. „Tak tebe tady nenechám,“ prohlásím a také ho přihodím do krabice, jež si hodlám odnést. Už jako malá jsem ho mámě kradla. Vždy mi totiž připadal jako hřeben pro princeznu. Byla by ho škoda. V ostatních kartonových schránkách už toho bohužel mnoho nenajdu. Z jedné ještě popadnu, noty k máminým nejoblíbenějším klavírním skladbám a tím jsem asi po třiceti minutách s hledáním skončila. Zvednu ze země krabici s vybranými věcmi a vydám se zase zpátky k žebříku vedoucímu na podlaží živých. Naposledy se na skladiště věcí podívám. „Sbohem mami,“ zašeptám nešťastně. Ráda bych věřila, že si po ní otec také něco nechal, ale něco mi říká, že spíš ne.

Vypravěč - 11. listopadu 2017 17:42

Zpráva z minulosti Aileen Naposledy se podíváš na vzpomínky, které jsi za sebou zanechala. Na všechno co zbylo po tvé mamce. Vzala sis, co jsi chtěla a chystala se odejít, když v tom si zaslechla její hlas. “Je m...líto...musíš…,” Málem jsi vyskočila z kůže. Okamžitě jsi se otočila k místu, odkud hlas vycházel, ale nikoho jsi neviděla. Už sis myslela, že všechna ta únava a emoce, které cítíš ti způsobili menší halucinace. Ale pak jsi ji uslyšela znovu. “Prav...nemáš na v...speciální…,” Tentokrát už sis byla jistá. Žádné halucinace. Slyšela jsi jí. Její hlas byl rušivý, jako by si s tebou volala se špatným signálem. Položila jsi krabici a rychle jsi přišla k místu z kterého vycházel její hlas. Byli tam nějaké zaprášené kusy nábytku a krabice, které jsi odhodila, až jsi se dostala ke zdroji. Byla to stará kamera. Olympus E-10, která poprvé přišla na trh v roce 2000. A stejně jako u Sinfoniety jsi neměla ponětí, jak to víš. Nebyla však vcelku, naopak. Byla rozmlácená a hozená do rohu. Neměl by z ní vycházet jakýkoliv zvuk, ale opak byl pravdou. Stále jsi slyšela kusy jejích slov. Naprosto bez přemýšlení jsi natáhla ruce ke kameře. Pomalu a nejistě, ale pohybovala jsi se k ní čím dál tím blíž. Byla jsi jako v transu. A pak jsi se kamery dotkla. Oslnil tě záblesk světla a najednou jsi byla na pláži. Klidný příliv zvhlčoval bílý písek a sluneční paprsky jej ohřívali. Nic z toho si však necítila jen viděla. Poté šumění. Teď si viděla před sebou viděla svého otce. Vypadal mladě. Ležel na pláži jen v plavkách a hrál na kytaru, zatímco krab přelézal přes jeho nohu. “Hwan si udělal nového kamaráda,” ozvala se tvá mamka, jako by za tebou. Otočila jsi se, ale nikoho jsi neviděla. Další šumění. Už jsi nebyla na pláži. Ale na nějakém temném místě. Teď jsi viděla svoji mamku. Její milý úsměv, byl podtržen smutnou melancholií. V jejich očích se třpytily slzy. Vypadalo to jako by tvůj obličej držela ve svých rukou, ale necítila jsi její dotek. Popravdě jsi necítila nic. Došlo ti, že nedrží tebe, ale kameru, a ty jsi viděla z pohledu kamery. “Ahoj, Aileen. Je to tak zvláštní, před chvílí jsem s tebou mluvila. Usadila tě do auta, zapnula tvůj pás a pohladila tě po vláskách...všechno naposledy,” slza začne stékat po její tváři. “Je mi tak líto, že tě neuvidím vyrůstat. Ale musíš vědět, že tě vždycky budu milovat a všechno je to pro tvoje dobro. Kdyby, byla jakákoliv jiná možnost...Ale pravda je, že nemám na výběr. Jsi speciální dítě Aileen a vždycky si to pamatuj. Miluju tě.” Další záblesk světla. Jsi zpátky na půdě. Rozbitá kamera v tvých rukou. “Paní...Slečno Park, slečno Park. Kde jste?” slyšíš ženský hlas ze zdola.

Aileen Park - 11. listopadu 2017 22:53

Zpráva z minulosti Dřív než stihnu vkročit na první schod žebříku, zaslechnu z půdy známý hlas. Překvapeně zamrkám a udělám krok zpět. To přece není možné, pomyslím si zoufale. Přesto mi to však nedá, odložím krabici na zem a vydám se směrem, odkud hlas vycházel. „Neblázni Sun Hye, jsi jenom unavená. Tohle je směšné,“ uklidňuji sama sebe rozklepaným hlasem. O pár momentů později však zírám na rozbitou kameru Olympus E-10 z roku 2000. No tak moment, Olympus E-10? Rok 2000? Odkdy jsem odborník na starou elektroniku? Ani na jednu z těchto otázek však nemám čas hledat odpověď. Z přístroje stále vychází útržky slov a já si jednoduše nemůžu pomoci. Jen co se mé prsty dotknou zaprášeného povrchu kamery, vše kolem mě se promění a já najednou stojím na pláži. V bílém písku přede mnou leží táta, ale vypadá o tolik mladší a šťastnější, než si ho pamatuji. Cítím, jak se ve mně pozvolna začíná usazovat hysterie. Co se to se mnou sakra děje? V tom se za mnou opět ozve mámin hlas. Zní, ale také mnohem mladší než když jsem s ní naposledy mluvila. Prudce se otočím, abych se na ženu podívala a pláž je v tu ránu pryč. Co to…?? vydechnu zmateně. Jsem obklopena temnotou, žádné ruce, kterýma bych si mohla promnout oči nebo se štípnout jestli se mi to všechno jen nezdá. Po pár vteřinách se konečně přeci jen trochu uklidním a uvědomím si co se děje. Přede mnou stojí máma, vypadá smutně, i když se snaží usmívat. Ano přesně tak si ji pamatuji. Zdá se, jako by svírala mou tvář v dlaních, ale necítím z jejího doteku žádné teplo. A tehdy mi to dojde. Vůbec to nejsem já. Drží tu kameru, jež jsem na půdě našla. Z toho co říká, moc nepobírám. Rozumím, každému slovu, ale šok mi brání dát si dvě a dvě dohromady. Speciální? O čem to mluví? „Taky tě miluju,“ snažím se říct, to už jsem však znovu oslepena světlem a vrácena zpět do reality. Stojím zamrzlá na místě a cítím, jak mi po tvářích stékají slzy. Z transu mě vytrhne až hlas tátovy hospodyně. Rychle se oklepu. Rukávem si utřu slzy z tváře a vrátím se zpět pro svou krabici. Kameru přihodím do ní, jako bych snad očekávala, že z ní později ještě něco dostanu. „Tady jsem, co se děje?“ zeptám se ženy, zatímco pomalu sestupuji po žebříku zpět do světa živých. Stojí mě hodně úsilí, abych si zachovala alespoň neutrální tvář.

Vypravěč - 12. listopadu 2017 15:46

Čas jít Aileen Když sejdeš dolů ze schodů vidíš hospodyňka, která jen co tě zahlédne rozhodí vděčně rukama. “Aaah, tady jste. Hledala jsem vás po celém domě,” řekne vděčně, poté však úsměv na její tváři zmrzne. A pohledem uhne z tvých očí. “Ehm…,” odkašle si nervózně.”Pan Park mě požádal, abych vám řekla...abych vás požádala…,” jde vidět, že jí je nepříjemné o tom mluvit. “Pan Park čeká hosty a myslí, že bude lepší, když zatím odejdete. Zítra se samozřejmě můžete vrátit a vzít si věci ze svého pokoje, ale pro dnešek…,” pozastaví se, ale už víc nemusí říkat. Jemně tě pobídne, aby jsi šla ke dveřím. Sice jí není moc příjemné tě vyhazovat, ale je to profesionálka a bere svoji práci vážně. Něco ti říká, že kdyby musela tak tě z domu vykopne násilím. Nemá tedy cenu se bránit. A tak dojdete až ke dveřím, které pro tebe otevře a s naprostou upřímností řekne:”Moc ráda jsem vás potkala, slečno Park. Doufám, že se ještě někdy potkáme,” a s těmi slovy si “vyhozena” z domu ve kterém si vyrůstal. Nemáš však tady auto ani žádné plány, až do večera. Můžeš jít dělat něco speciálního, nebo se můžeš jen toulat, přemýšlet a poté večer zajít do baru s Deanem a ostatními bývalými spolužáky....

Aileen Park - 12. listopadu 2017 19:14

Čas jít Aby toho všeho nebylo málo, žena má pro mě připravenou velmi nemilou odpověď. Jí samotné to samozřejmě nemám za zlé, dělá jen svou práci, ale to neznamená, že mě zpráva potěšila. Dlouze si povzdechnu. „Dejte mi chvilku,“ řeknu a rychle hodím krabici s máminými věcmi za dveře svého pokoje. Pak už mě, ale hospodyně začne naprosto nesmlouvavě hnát po schodech dolů. „Dobrou noc,“ popřeju jí mezi dveřmi, než se za mnou definitivně zabouchnou. Jsem opravdu vděčná, že jsem měla kabelku u sebe, jinak by mi nezbývalo nic jiného než se potulovat v ulicích L.A. Nicméně auto stejně po ruce nemám a přejíždět konstantně taxíkem se mi moc nechce. Vytáhnu z kabelky kapesní zrcátko a poupravím si make up. Výborně a to jsem se chtěla před setkáním ještě upravit a převléct. Když se tam ukážu v kostýmku, tak se na mě budou všichni koukat skrz prsty. Zluboka se tedy nadechnu a taxík si přeci jen stopnu. Přejíždět sem a tam sice nehodlám, ale bude asi dobrý nápad stavit se v nejbližším obchoďáku pro jiné oblečení. V pěší vzdálenosti tady bohužel žádný není a navíc by mi bodlo kafe. Unaveně a promnu si oči. Řidič taxíku je naštěstí nemluvný a jediné co ho zajímalo, byla moje destinace. Měla jsem tušit, jak bude moje návštěva doma probíhat, ale když on mě otec stejně vždycky něčím překvapí, pomyslím si odevzdaně. Začínám z toho být unavená. Když asi po deseti minutách konečně dorazíme k cíli, zaplatím řidiči za cestu a s poděkováním se vydám nakupovat. Mnohé to možná překvapí, ale téhle činnosti zrovna neholduji. Chodím nakupovat opravdu jen, když je to nezbytně nutné. Davů si na letištích užiju až až a nemám tak potřebu je ve svém volném čase vyhledávat další. Zapadnu v podstatě hned do druhého obchodu, který vypadá, že by mohl mít kvalitní oblečení odpovídající mému stylu. Asi bych udělala nejlépe, kdybych si na setkání pořídila něco víc „cool“ ovšem jak se znám, cítila bych se v tom celý večer ohromně nesvá a to by opravdu nikomu nepomohlo. Ani se neobtěžuji probírat všechno. Během pár minut popadnu zdobené bledě modré tričko a bílé kraťasy, které se tváří jako sukně. Po té prodavači zaplatím a domluvím se s ním, že si oblečení nechám na sobě. Kostýmek zmuchlám do co nejmenšího válečku a nacpu jej do kabelky. Musím kvůli tomu sice pár věcí vyhodit, ale naštěstí to nejsou žádné vzácnosti. Tak a teď to kafe, připomenu si toužebně a jdu najít nějakou kavárnu. Rozhodnu se, že tam strávím zbytek času, než se odeberu na setkání se spolužáky.

Vypravěč - 14. listopadu 2017 14:14

Setkání se spolužáky Aileen Najdeš nejbližší kavárnu v okolí a strávíš tam pár hodin. Naštěstí tam aspoň mají dobrou kávu. Domácí. Ale popravdě je možné, že by ti mohly dát obarvenou vodu a ty by sis toho ani nevšimla. Máš teď na mysli trochu jiné věci. Nemůžeš si pomoct a stále se musíš vracet k tomu, co si viděla co se ti stalo. Kameru jsi nechala u sebe pokoji v krabici s ostatními věcmi, takže to nemůžeš - aspoň prozatím - zkusit znovu. “Dáte si ještě něco?” zeptá se tě číšník. Teprve on tě vytáhne z tvé zamyšlenosti. Byla jsi tak naprosto ztracená v myšlenkách, že sis ani nevšimla, když se venku už začalo stmívat. Podívala jsi se na hodinky a viděla, že už jdeš o půl hodiny později. Spěšně jsi tedy zaplatila, našla si na mobilu The Brickyard a vyrazila. Když dorazíš na místo vidíš, že to vůbec nevypadá tak hrozně jak si se mohla bát. Je to vcelku útulné místo.Nekuřácké s vinylovými parkety a pohodlně měkkými židlemi. Dokonce tady měli i menší taneční parket, který byl však prozatím prázdný. Jen co jsi vstoupila, už si zahlédla asi deseti člennou skupinu jak sedí u jednoho z větších stolů. Byl mezi nimi i Dean a hlavně díky toho jsi poznala, že právě k nim patříš. Čím víc jsi se přibližovala, tím víc sis byla jistá, že většinu z nich nepoznáváš. Popravdě jsi poznávala jen dva. Deana a Sadi. Na střední jsi neměla moc přátel. Většina z lidí kolem tebe, byli soustředění na party, alkohol a sex. K tomu jsi se ty nikdy nedostala, ať jsi chtěla nebo ne. Otec nad tebou už od malička držel pevnou ruku a ta ještě přivřela po smrti mamky. Sadi to měla podobné. Její rodiče sice byli naživu, ale stejně přísní, jako tvůj otec. A tak se z vás staly kamarádky víceméně z nutnosti. Ale poté střední skončila a každá jste šla vlastní cestou. Už je to několik let, co jste spolu mluvili. “Heej, Lee,” zařve Dean, když tě uvidí přicházet a zamává na tebe. Celý stůl se k tobě otočí. Všichni se dívají celkem nevěřícně, jakoby měli pochyby o tom, že přijdeš. “Já jsem věděl, že přijdeš,” řekne Dean a uvolní ti místo vedle sebe. “Aileen,” pozdraví tě Sadi a lehce přitom pokyne hlavou. Ostatní tě taky začnou zdravit, ale ty jejich jména už neznáš. Na jedné straně máš Deana a na druhé sedí nějaký jiný kluk s blonďatými vlasy a tlustými brýlemi. “Musím se přiznat, Lee ani jsem nečekal, že přijdeš,” řekne. Pořád nemáš ponětí kdo to je. Pak ale uvidíš malé světýlko v jeho kapse. Je to jeho mobil. Jenom letmo se na něj podíváš a najednou vidíš jeho mobilovou obrazovku vedle jeho hlavy, jako by to byl hologram. Nikdo jiný to - zdá se - nevidí. Víš, že to můžeš kontrolovat myslí. Jenom popřemýšlíš nad tím aby se odemkl a když mi na obrazovce heslo, hned se otevře. A teď to máš vedle jeho hlavy. Můžeš se mu prohrabat mobilem, aby jsi zjistila, kdo to je, ale chceš to udělat? “Víš, Lee,” řekne blonďák. “Když jsme tady takhle o několik let později, už můžeme být upřímní, co sis o mě myslela na střední?” zeptá se tě. (jestli se rozhodneš použít své “schopnosti” a projít jeho telefonem, nechám na tobě, kdo to vlastně je).

Aileen Park - 14. listopadu 2017 16:09

Setkání se spolužáky Dnešní incident s kamerou mě rozhodil na tolik, že v kavárně úplně ztratím veškerý pojem o čase. Kdyby mě z myšlenek nevytrhnul hlas číšníka, byla bych tam nejspíš seděla až do zavíračky. „Ne děkuji,“ odpovím a po zaplacení se ihned odeberu na dohodnuté místo setkání. The Brickyard mě nakonec mile překvapí. Očekávala jsem malou a velmi průměrnou hospodu, ale tahle je docela útulná. Navíc je nekuřácká a za to mají ode mne velké plus. Dostat zápach tabáku z oblečení je opravdová výzva, na kterou navíc většinou nemám čas. Chvíli se rozhlížím po okolí, přeci jen je to nějaký ten rok od doby, co jsem své spolužáky naposled viděla. Naštěstí u jednoho ze stolů zahlédnu známou tvář. Dean mě spatří téměř okamžitě a neodpustí si ani zvolání mé přezdívky. Má opravdu štěstí, že už jsem vůči tomuhle zcela imunní. Kromě něj však bohužel poznávám pouze Sadi. Jedinou dívku, kterou jsem mohla na střední nazývat svou kamarádkou. Jako jedna z mála se totiž taky musela soustředit především na učení a to nás nakonec dalo dohromady. Samota mnohdy bývá lepidlem lidských vztahů. „Ahoj Sadi,“ pozdravím děvče na oplátku. Na ostatní na pozdrav pouze kývnu, protože vážně nemám ponětí, jak se jmenují. Spoléhám na to, že neočekávají, že budu každého individuálně oslovovat. Dean mi vzápětí uvolní místo a já ho bez váhání přijmu. „Děkuju,“ řeknu vděčně. Upřímně mu tu jistotu, že přijdu, moc nevěřím. Vždyť i já sama jsem byla chvíli na pochybách. Kdyby mě táta nevyhodil z domu, asi bych se ještě teď přehrabovala ve vzpomínkách. Blonďák sedící po mé levici má, zdá se podobný názor. Naneštěstí pro nás oba nemám tušení, s kým mám tu čest. V tom však mou pozornost upoutá světlo, vycházející z jeho kapsy. Není těžké si domyslet, že ho má na svědomí mobilní telefon. Netuším, jak se to stalo, ale moje podvědomí najednou ví, co dělat. Myslí si zobrazím displej telefonu, skoro jako hologram hned vedle jeho hlavy. „Já taky ne,“ reaguji upřímně na jeho poznámku, abych si koupila čas. Chvíli zvažuji, zda je správné se někomu tajně hrabat v soukromí, když v tom přijde další otázka. Samozřejmě bych mohla jít s pravdou ven a říct, že netuším, kdo to vlastně je, ale nejspíš by to strhlo vlnu pohoršení a dalších nemilých událostí. Odemknu tedy zařízení a v rychlosti se prohrabu zprávami. Naštěstí mám alespoň paměť na jména a jeho máma má očividně ve zvyku ho v každé SMSce oslovovat. Matthew byl u nás ve třídě určitě jenom jeden. Tehdy, ale ještě nenosil brýle a do divokého kolektivu docela zapadal. Krátce pokrčím rameny. „Jako kdybys nevěděl, jak jsem střední přežívala, Matthew. Ostatní se o mě nezajímali a já si jich na oplátku taky moc nevšímala, dokud nepotřebovali s něčím poradit,“ na moment se zastavím, jelikož mi dojde, že to mohlo vyznít celkem chladně. „Tím samozřejmě nechci říct, že jsem ostatní neměla ráda, ale že jsem vás všechny sotva znala,“ dovysvětlím svou myšlenku. „Proč tě to vlastně zajímá,“ zeptám se na oplátku, neboť opravdu nemám ponětí, proč by ho mělo zajímat, co si o něm myslela na střední nějaká nepopulární šprtka.

Vypravěč - 16. listopadu 2017 17:06

Královna popularity Aileen “Žádny zvláštní důvod,” řekne nevinně a hodí přitom na tebe úsměv.”Hej, ale teď se aspoň můžeme lépe poznat.” V té chvíli ti dojde něco, co ti možná mělo dojít o něco rychleji. Od svých středoškolských let jsi celkem vyrostla do krásy a jde vidět, že si toho Matthew i Dean všimli. V té chvíli přijde číšnice a v ruce má celkem dost panáků slivovice. Dokonce i jeden pro tebe. “Objednal jsem i jeden pro tebe, doufám, že nevadí,” řekne Dean. “Co kdyby nepřišla,” zeptá Sadi, která sedí na druhé straně stolu. Dean na to jen pokrčí rameny. “Bych to vypil za ní,” Celý stůl se zasměje nad Deanovou poznámkou, až na Sadi, která si zachovává vážnou tvář. Nezdá se, že by si to tady moc užívala. Ale to už se všichni dosmáli a hodili do sebe panáka. Jestli jsi se napila taky nebo ne, je na tobě. Pak k tobě přišli další a další lidé. Všichni se tě ptali, co teď děláš a netrvalo dlouho a stala jsi se středem skupinky. Tahali jste z tebe jeden příběh za druhým ze všech míst, které jsi navštívila. Na střední jsi možná nebyla královna popularity, ale teď sis to rozhodně vynahradila. “Hej,” přišel k tobě o něco blíž Dean poté, co si zrovna dořekla o příhodě, kterou jsi zažila v Mexiku. “Nechceš jít na chvíli ven na vzduch?” navrhl ti a ukázal ke dveřím. Je pravda, že hospoda se mezitím celkem zaplnila a šum lidských hlasů, byl vcelku ohlušující.

Aileen Park - 16. listopadu 2017 19:37

Královna popularity? „…ale teď se můžeme alespoň lépe poznat.“ Vyleze z mladíka nakonec. Věta, kterou z duše nenávidím. Řeklo mi ji v letadle už tolik oplzlých byznysmenů, že jsem na ni naprosto alergická. Díky bohu jsem také vytrénovaná v držení emocí na uzdě. Měla jsem to asi trochu očekávat. Až teď mi dochází, jak moc jsem se od střední změnila. Já sama na vzhled nikdy moc nedbala, dokud jsem nezačala pracovat jako letuška a i tak je to pro mě stále spíš nemoc z povolání než cokoli jiného. Zdvořile se na Mattewa usměju. „Nevím, zda je u mě ještě něco podobného vůbec možné. Na jednom místě se nikdy moc nezdržím, takže jsou vlastně všichni mí přátelé zároveň mí kolegové.“ Moc dobře vím, že o přátelství asi nebyla řeč, ale odpověď jsem zvolila cíleně. Nechci mu dávat plané naděje. Od dalšího vysvětlování mě naštěstí vysvobodí číšník. „Na tvrdý alkohol si moc nepotrpím, ale děkuji,“ řeknu Deanovi s úsměvem, když vysvětlí, že objednal i mě. Ze slušnosti u přípitku vyprázdním skleničku, alespoň do poloviny a pak už ji bez výčitek přesunu Deanovi. Koneckonců sám tvrdil, že kdybych nepřišla, vzal by to na sebe. Výrok, jež pobavil celý stůl, kromě Sadi. Nevím, zda je otrávená, protože se má situace najednou takhle obrátila nebo s tím má něco do činění mladík po mé pravici, ale prozatím se rozhodnu nestrkat ruku do vosího hnízda. Místo toho zaměstnám skupinu svými zážitky z cest. Taktika, která je vyzkoušená a vždycky stoprocentně funguje. Vždyť i já sama ve volném čase tahám z kolegů podobné historky. Lidé jako my, kteří procestují celý svět, jich většinou mají požehnaně. Pro každého se najde něco, od humorných přes romantické až po ty nebezpečné, při kterých tuhne krev v žilách. Přesně takovou zakončím já tu poslední z Mexika. Krásná země, ale zločinci se to tam jen hemží. Nakonec není setkání se spolužáky ani takové mučení, jak jsem si myslela. Být středem pozornosti je však vyčerpávající, takže když přijde Dean s návrhem jít chvilku na vzduch, ihned přijímám. Hospoda se během večera zaplnila a kyslíku tu moc nezbylo. Být to Mattew, asi zůstanu sedět, ale Dean má kolem sebe zvláštní auru. Jeho přítomnost je pro mě z nějakého důvodu uklidňující. „To zní dobře,“ přikývnu a namířím si to ke dveřím ven.

Vypravěč - 17. listopadu 2017 16:47

V uličce 1 Aileen Deanovi se na tváři objeví úsměv, když souhlasíš. Společně se tedy vytratíte z hospody plné lidí a vyjdete ven. Přímo před hospodou je parkoviště a tak se rozhodnete udělat si kolem něj menší procházku. Procházíte se, vtipkujete a vzpomínáte na staré časy. Nic moc zvláštního se rozhodně neděje. Pak přijdete před Deanovo auto a on se zastaví. “Děláš si srandu,” řekne a podívá se kolem sebe. Deanovo auto je v celkem odlehlé slepé uličce za parkovištěm. “Byli jsme tak zakecaní, že jsme došli, až tady,” řekne Dean pobaveně. “Úplně automaticky jsem šel k autu. Musíš si o mě myslet, že jsem nějaký autofil.” Dean k tobě udělá krok blíž, chytne tě za ruku a nečekaně tě přitáhne blíž k autu. “Jestli chceš,” řekne, zatímco se postaví, tak že ti blokuje jedinou cestu z uličky. “Můžu ti ukázat, že nemyslím, jen na auta.” S těmi slovy se tě pokusí políbit.

Aileen Park - 17. listopadu 2017 17:59

V uličce Venku je mi opravdu o něco lépe. Dokonce se s Deanem i zapovídám. Vzpomínáme na staré časy a probíráme společnou lásku ke strojům. V podstatě je mi s ním i celkem dobře a já se nechám mladíkem dovést až do odlehlé slepé uličky za parkovištěm, kde stojí zaparkované jeho auto. „Proti autofilům nic nemám. Já mám zase slabost pro letadla,“ odvětím na jeho poznámku, ale začínám se mít pomalu na pozoru. Nelíbí se mi, když jsem na místě, odkud není úniku. Dávám však Deanovi šanci dokázat mi, že se v něm mýlím. Bohužel podle toho, co z něj vyleze záhy, se dá soudit, že asi spíš ne. Když se ke mně nakonec skloní ve snaze mě políbit, položím mu dlaň na ústa. „Příště... ještě jsi mě nevzal ani na večeři,“ řeknu jednoduše, ale z mého tónu jde jasně poznat, že už nevtipkuji. Pevně doufám, že se v něm pletu a on zase ustoupí a doprovodí mě zpět. V opačném případě se budu muset spolehnout na své základy sebeobrany. Nejsem velká bojovnice, ale každá letuška několik lekcí musí absolvovat. Jak říká naše šéfová: „Na světě existuje příliš porna s letuškou v hlavní roli. Musíte být připravené chlapům ukázat, že tohle není film, ale realita.“ Naneštěstí jsem se nejednou přesvědčila, že měla pravdu. Taky si nedělám umělé nehty jen pro parádu. Jestli na mě sáhneš, postarám se aby rádio nebylo to poslední, co v tvém miláčkovi nefunguje.

Vypravěč - 17. listopadu 2017 18:20

V uličce II Aileen Dean se zastavil, když si položila ruku před jeho ústa. Trochu se posunul zpátky, ale rozhodně nevypadal, že by mu to nějak stačilo. “No, tak. Copak ti nestačilo, pozvání do hospody,” řekl. Měla jsi pocit, že to sice myslel, jako nějaký vtip, ale vůbec to tak nezaznělo. Dean se na tebe nasunul o něco blíž. Cítila jsi, jak tvůj adrenalin vystřelil. “Ještě řekni, že jsme si nerozuměli.” S těmi slovy ti pevně zápěstí pravé ruky a přimáčknul tě k autu. Usměvavý Dean byl ta tam. Je překvapivě silný, na to jak hubeně vypadá. Nebo to možná bude tím, že ty sama rozhodně nejsi žádná kulturistka. Tak jako tak, ať se snažíš svou pravou ruku osvobodit sebevíc, nejde to.

Aileen Park - 17. listopadu 2017 18:55

V uličce II Dean ani po vyjádření mého názoru rozhodně neustoupí a naopak se ke mně přitiskne ještě o něco blíž. Mohla bych asi začít křičet, ale vzhledem k tomu jak už mi teď drtí pravou ruku nechci riskovat, že mě nikdo neuslyší a jeho akorát rozčílím. Můj hlas přeci jen není zrovna dvakrát pronikavý. „Jak romantické,“ odvětím. Druhou ruku mu zatím položím na rameno a předstírám spolupráci. Mobil mám sice v kapse, ale mám strach pro něj sáhnout. Rozhodnu se tedy udělat něco, co by mě včera ještě nenapadlo. Soustředím se na svůj telefon a zkouším, zda se mi ho podaří zobrazit, jako se mi to podařilo v hospodě s mobilem Mattewa. Pokud by se mi to podařilo, mohla bych poslat sms zprávu na policii se svou lokací a emergency situation. Navíc také přemýšlím nad něčím, co se mi ještě nepodařilo, soustředit se na alarmy aut na parkovišti, kdyby se mi je podařilo spustit, mohlo by to Deana rozhodit a dát mi šanci utéct.

Vypravěč - 17. listopadu 2017 19:18

Mimo uličku Aileen Dean se usměje, když odpovíš. Jestli v tom byl jakýkoliv sakrasmus či kousavost nevšiml si toho. Když položíš ruku na jeho rameno a spolupracuješ, trochu uvolní tvoji ruku. Pokusíš se tedy udělat to samé, co v hospodě, ale je to těžké. Dean je totiž velmi naléhavý a jeho ruce začínají šmátrat po místech, po kterých by šmátrat neměli. Je proto těžké soustředit se na mobil, otevřít ho a zavolat policii. Zkusíš tedy něco jednoduššího. Auta, kterou jsou na parkovišti. Tohle je trochu bohatší část města. Většina z aut, které tady parkují jsou tedy hybridy. Elektrická. A ještě k tomu mají jiné vychytávky jako automatické parkování a podobně. Tohle všechno řídí počítač uvnitř auta. Počítač, který je pro tebe otevřený jako kniha. A tak se soustředíš a pak se to stane. Několik aut najednou začne houkat jako splašené. "Co to sakra," řekne Dean a poskočí dozadu překvapením. Okamžitě se podívá za sebe, jestli tam někdo nestojí. To ti dá víc, než dost času se vyjmout z jeho semknutí a rozběhnout se pryč skrz parkoviště. Bohužel nejsi přímo oblečená na olympijský sprint. A Dean ti je okamžitě v patách. Je ti jasné, že když se dostaneš mezi lidi budeš v pořádku. Jenom se tam musíš dostat. Mezi tebou a hospodou je celkem délka a Dean se velmi přibližuje. V tom tě v mysli trknou všechny auta, kterou jsou kolem tebe. Jako by na tebe volali a upozorňovali tě o své existenci.

Aileen Park - 17. listopadu 2017 19:41

Mimo uličku Na to, abych provedla stejný trik jako v hospodě, jsem bohužel příliš nesoustředěná. Není divu, když má ten slizoun ruce všude, bleskne mi hlavou. Díky bohu se mi podaří, alespoň má druhá akce. Vůbec nemám čas přemýšlet, jak tohle všechno sakra dokážu, v momentě, kdy mi překvapený Dean udělá trochu prostor, rozbíhám se pryč. Ani se nemusím otáčet a vím, že ho mám ihned v patách. V běhání v podpatkách jsem sice expert, ale v takovéto situaci je to pořád ještě handicap. Na moment se ohlédnu. Co kdyby ti tak zkratovalo auto hm? Pomyslím si. Zkouším, zda se mi s tím jeho miláčkem podaří něco spáchat. Nejlépe nenávratného. (3) Bohužel se nezdá, že by v sobě mělo příliš elektroniky. Vlastně i to blbé rádio měl pokažené, takže se není čemu divit. To už však mou pozornost upoutají okolní auta, některé z nich disponují nejen alarmy, ale i autopiloty a podobnými vymoženostmi. V duchu poděkuji všem přítomným božstvům, že jsem ve čtvrti zbohatlíků. Musím ho nějak zdržet, pomyslím si zoufale. Snažím se prohrábnout veškerou technologií aut, jež míjíme. Hledám ty, které by mohly Deanovi cestu zatarasit a ve svých myšlenkách všechny takové aktivuji. Pokud tě srazí, dobře ti tak, pomyslím si trpce. (9)

Vypravěč - 18. listopadu 2017 19:28

Sadi Aileen Běžela jsi skrz parkoviště. Postupně se každé auto na parkovišti probudilo a začalo vrčet jako naštvané zvíře. Jedno po druhém každé vyjelo dopředu a blokovaly cestu mezi tebou a Deanem. Už jsi viděla hospodu v dohledu, ale v tom sis všimla, že před ní stála Sadi. Dívala se na tebe a vypadalo to, jako by čekala, až přijdeš. Bylo ti jasné, že musela vidět, co se stalo s auty a parkovištěm. “Počkej tady,” řekne ti, když k ní přijdeš a rozejde se směrem k Deanovi, kterému se nějak povedlo vyhnout všem autům, i když se stále mezi nimi proplétal a ráda si viděla, že kdyby jsi chtěla, tak by jsi mu teď mohla utéct, bez většího problému. “Co tady sakra děláš Sadi. Vypadni prosím tě a starej se o vlastní věci,” řekl naprosto rozzuřený Dean, když se už konečně vypletl z bludiště aut, které jsi mu připravila. Sadi však nic neříká a jen se na něj dívá. To však naštve Deana ještě víc. Napřáhne se a vší silou Sadi praští. Ta si utře zakrvácený ret a pak položí ruku na jeho hruď. Vidíš jak Dean začne řvát bolestí a v křečích se svalí na zem. Sadi do něj kopne, a poté znovu a poté ještě jednou. Až Dean začne kašlat krev. Nejdivnější však je, že kolem projíždějí auta a nikdo z nich se nezastaví, ani se na ně nepodívá. Po ještě několika kopech, po kterých Deanův obličej je téměř k nerozpoznání se Sadi otočí a přijde k tobě. “Rayi, myslíš, že tu iluzi udržíš, než odejdeme?” řekne do vzduchu vedle tebe. V té chvíli se vedle tebe objeví kluk, asi ve tvém věku, možná trochu mladší (viz. HP). “Nic jiného mi nezbývá,” odpoví ji. Pak se Sadi podívá na tebe. “Myslím, že si musíme promluvit.”

Aileen Park - 18. listopadu 2017 19:58

Sadi K mému zklamání Deana žádné auto neporazí, ale alespoň ho zdrží dost dlouho na to, abych mu utekla. Sadi? Bleskne mi hlavou, když konečně popadám dech kousek před hospodou. Dívka opravdu stojí kousek ode mne, jakoby tu snad celou dobu čekala, že se tam ukážu. Nevypadá však, že by ji chaos na parkovišti nějak zvlášť překvapil. Právě naopak, s ledovým klidem mi řekne, ať počkám na místě a jde Deanovi naproti. Musím uznat, že mám chvíli nutkání vzít opět nohy na ramena, ale svědomí mi nakonec nedovolí dívku s takovým parchantem nechat o samotě. Trochu sebou trhnu, když od muže obdrží ránu do obličeje. Než, ale stihnu cokoliv udělat, Sadi mu to hezky vrátí i s úrokama. Překvapeně zamrkám. Už se nedivím, že ji moje „show“ nepřekvapila, zřejmě má taky schované nějaká esa v rukávu. Upřímně na moment zvažuju, zda jsem opravdu z přepracování nepřišla o rozum, zvlášť když se z ničeho nic na scéně objeví další muž. Než však stačím svou úvahu nějak více rozvést, osloví mě opět má bývalá spolužačka. Stále trochu v šoku přikývnu. „To zní jako dobrý nápad,“ odpovím konečně. Zdá se, že ať už se děje cokoliv, ona to má rozhodně daleko víc pod kontrolou a stálo by za to získat od ní nějaké informace.

Vypravěč - 18. listopadu 2017 20:45

Vysvětlení I Aileen Sadi tě pobídne, aby jsi šla za ní. A společně s Rayem vejdete zpátky do hospody. Je však jiná, než když si odtud odešli. Šumění hostů nahradilo ticho a viděla jsi jak všichni hosti - včetně tvých spolužáků - tvrdě spí. Někteří měli hlavy na stole, jiní byli přímo na zemi, ale všichni spali. Uprostřed toho všeho, byl jen jeden člověk, jež zůstal vzhůru. Byl to muž. Svými dlouhými vlasy, neupraveným strništěm a levným oblečením trochu připomínal bezdomovce, ale z jeho ostrého pohledu vycházel jistý respekt. Zrovna seděl u stolu a popíjel vodu. “Běž za ním,” řekne Sadi a pobídne tě dopředu. “Nemusíš se bát, jeho styl oblékání je na něm to nejstrašidelnější,” pokusí se tě Ray uklidnit vtipem.

Aileen Park - 18. listopadu 2017 21:07

Vysvětlení I Musím uznat, že jsem trochu překvapená, když mě Sadi s Rayem zavedou zpět do hospody. Během pár okamžiků je však jasné, proč neměli strach to udělat. Většina osazenstva je zdá se v hlubokém spánku. Na moment pozvednu obočí, ale nakonec se rozhodnu na nic neptat. Doufám, že se mi brzo dostane nějakého pořádného vysvětlení. Po té už můj zrak padne na jediného muže v hospodě, který si očividně šlofíka dát nechtěl. Nebo ho má možná na svědomí, pomyslím si vzápětí. Sadi sice venku zněla, jakože mi všechno vysvětlí ona, ale teď mě najednou posílá za ním. Mírně přimhouřím oči. Musím uznat, že se mi zrovna dvakrát nelíbí a ani Rayův pokus o vtip mě moc neuklidní, ale nakonec mi stejně nic jiného nezbývá. Projdu tedy místností směrem ke stolu, kde neupravený muž sedí. Upřímně nevím, jak vlastně začít. „Dobrý večer, já jsem Aileen,“ představím se první. V duchu se modlím, aby jeho odpověď nebyla „já vím“, jako z nějakého špatného amerického filmu. To by byla totiž poslední kapka. „Sadi říkala, že si s Vámi mám promluvit,“ vysoukám ze sebe konečně.

Vypravěč - 18. listopadu 2017 21:25

Vysvětlení II Aileen Muž si sáhne do kapsy a položí na stůl krabičku cigaret. “Vím, že nekouříš, ale pokud potom, co ti řeknu, budeš chtít začít, nebudu ti to mít za zlé,” řekne. Poté vidíš jak se hospoda kolem tebe začne pomalu měnit. Kousek po kousku, cihla po cihla, až za chvíli stojíš uprostřed zelné louky. Ve vzduchu jsou cítit čerstvé listy a plodná půda. Tráva je křupe pod tvýma nohama. “Tohle je louka poblíž vesnice ve které jsem vyrůstal. I když trochu idealizovaná verze,” řekne muž (viz. HP). Jeho hlas je hluboký a hrubý. “Mnoho z nás umí používat mentální projekce. Můžeš však vidět přes ně, pokud se naučíš soustředit.” Normální člověk by to asi nepoznal, ale jako někdo, kdo už slyšel tucty přízvuků slyšíš v jeho hlase, závan jihoamerického přízvuku. “Mé jméno je Diego Luna de la Cruz. A ty a já jsme členy úžasného, ale přirozeného lidského fenoménu. Během historie nás nazývali mnoha jmény. Většinou ze strachu. Já nám však říkám Psioti.” Lehký vítr proběhne loukou. “Na světě existují tři typy lidí. Normální. Latentní; ti kteří v sobě mají dar, ale nejspíš ho nikdy neotevřou. Velmi vzácní. A poté my. Ti, jež se už narodí aktivováni nebo se aktivují během života sami. Velmi, velmi vzácní. Jsi vzácná věc, mezi vzácnými věcmi Sun Hye Park.”

Aileen Park - 19. listopadu 2017 20:28

Vysvětlení II Muž u stolu mi ze všeho nejdříve nabídne cigaretu. Jak, ale správně hádá, nekouřím a ani neplánuji začít, takže s poděkováním krabičku odmítnu a nechám ji ležet na stole. Samozřejmě je mi během pár momentů naprosto jasné, proč mi ji nabízel. Jako by nestačilo, že všichni v hospodě usnuli, nyní se změní kompletně celá místnost na zcela novou lokaci. Překvapeně zamrkám, mám ale pocit, že s tímhle by mi ani ta cigareta nepomohla. Je toho dneska na mě nějak moc najednou. Opatrně našlapuji a snažím se se starším mužem držet krok. Z jeho přízvuku, jde poznat, že bude spíše jihoamerického původu a nakonec vlastně zblízka ani nevypadá tak špatně. Diegova slova jsou mi však záhadou. Rozumím všemu, co říká, ale můj mozek má jednoduše problémy takové vysvětlení akceptovat. „Ale jak? A proč zrovna teď?“ Hlavou se mi honí tisíce otázek. „Jak jste mě vůbec našli? Všechno se to začalo dít teprve dnes, ale vypadá to, jako byste na mě snad čekali.“ Dokonce znáte mé jméno, bleskne mi hlavou. Chtěla bych být jeho slovy poctěná, ale tenhle pocit nyní převyšuje strach. Strach, co to pro mě vlastně znamená a jak moc se můj život může změnit.

Vypravěč - 19. listopadu 2017 23:46

Rozhodnutí Aileen Muž se pousměje nad tvoji reakcí, zatímco ti beruška přistane na ruce a začne se procházet po tvém zápěstí. “Promiň, je to jen, připomínáš mi sebe samého,” omluví se ti Diego za předchozí pousmání. “Ale abych odpověděl na tvoji otázku; nikdo neví. Aktivace Omeg - to je název pro ty, kteří se aktivují sami - je naprosto náhodná. Já jsem se aktivoval, když mi bylo devět a poprvé jsem dal pusu dívce. Ty, když ti bylo dvacet šest a vrátila jsi se do svého rodného města. U každého to je jiné, stejně jako každá schopnost je jiná. Co je speciální na Omegách - kromě toho, že se aktivují sami - je fakt, že to jsou právě ony, které umí aktivovat latentní psioty,” vysvětlí ti Diego. Když se zeptáš na tvoji druhou otázku, zastaví se. Vypadá jakoby přemýšlel, ale poté se všechno kolem znovu změní. Jsi v temné místnosti jejíž jediné světlo vychází ze sedmi osvětlených podstavců, které jsou kolem tebe postaveny do kruhu. Na pěti je silueta nějaké osoby, na jednom stojí Diego a další je prázdný. “Na světě vždycky existuje jen sedm Omeg. Každá pro jeden kontinent. Nikdy víc. Když jedna umře, další se narodí. A všechny Omegy jsou propojené, všechny se navzájem cítí. Všech sedm o tobě vědělo den, kdy jsi se narodila, avšak čekali jsme, než se projeví tvé schopnosti, aby jsme ti vysvětlily, že ty jsi jedna z nás a přivedli tě do našeho světa.” Podstavce začnou zářit jasnějším světlem. “Tomuto sdružení Omeg říkáme Circum. A tak je na čase, abych se tě zeptal, chceš být jedna z nás. Jestli ne, řekni a já tohle všechno vymažu z tvoji paměti a potlačím tvé schopnosti. Sice ne navždy, ale až se zase ukážou, prostě přijdu znovu. Jestli, ale chceš být jedna z nás…,” Diego ukáže na prázdný podstavec a pobídne tě, aby sis na něj stoupla.

Aileen Park - 20. listopadu 2017 12:00

Rozhodnutí Čím déle starší muž všechno vysvětluje, tím víc se mi zdá celá situace bizarnější. Ze všeho nejraději bych nad vším mávla rukou a řekla, že si ze mě jen utahuje, ale na to je všechno tohle paradoxně až příliš reálné. „Pouze sedm?“ Zamrkám překvapeně, když zmíní, jak málo nás je. Stále nechápu, proč zrovna já, ale odpověď na tuto otázku nehledám. Tuším totiž, že na ni odpověď nikdo nemá. Po pár minutách Diegova monologu se naše prostředí opět změní. Tentokrát stojíme v temné místnosti, jejíž jediné světlo vychází ze sedmi osvětlených podstavců. Teprve teď přichází otázka, které jsem se po celou dobu vyprávění hrozila. Být postavena před tak závažné rozhodnutí v tak krátkém časovém rozmezí je na mě bohužel trochu moc. Nervózně přešlapuji na místě. Nepochybuji, že je na světě spousty lidí, jež by neuvažovali ani minutu. Já mám však i přes všechny nedokonalosti svůj současný život docela ráda. Zhluboka se nadechnu. „Když přijmu, budu se tak muset všeho vzdát?“ Zeptám se konečně. „Co by pro mě tohle rozhodnutí vlastně obnášelo?“ Nemohu přeci jen tak slepě vkročit do něčeho, aniž bych věděla, k čemu se vlastně zavazuji.

Vypravěč - 20. listopadu 2017 14:18

Rozhodnutí II Aileen “Bohužel tak to je,” přizná Diego. “Každý z nás se musí zbavit své minulosti a přijmout nový život. Tohle a ostatní pravidla jsou, aby jsme se ochránili před širokým světem. Nemusíš se však bát. Tvé rodině a nejbližším přátelům upravíme vzpomínky. Zapomenou na tvoji tvář a budou si myslet, že jsi zemřela. Normálně bývá nejtěžší vymazat záznamy z internetu, ale s tvoji schopností to nebude zas takový problém, že ne?” zeptá se Diego, ale je ti jasné, že to je otázka z velké části řečnická. “Žila by jsi s námi, dokud bys plně neovládla své schopnosti a nenaučila se naším zvykům, a poté by jsi mohla zůstat, nebo odejít a založit si vlastní skupinu s psioty, které by jsi sama aktivovala.” Diego se prudce podívá do strany, jako by ho někdo volal. Chvíli se soustředí na něco v dáli. Když se otočí zpátky na tebe má v očích naléhavý pohled. “Vím, že to je na rychlo, ale všichni jsme se museli takhle rozhodnout. Takže? Co to bude?”

Aileen Park - 20. listopadu 2017 15:48

Rozhodnutí II Přesně jak jsem se obávala, stát se součástí Circum, znamená začít od nuly. Dlouze se na Diega zadívám. Mám li být upřímná, mám ze změny strach. Navíc, co když je tohle všechno jenom lež nebo podvod? Kdo mi zaručí, že se nevydám na cestu ke svojí záhubě? Tiše si povzdechnu. Pravdou je, že se mi mé nové schopnosti líbí a zdá se mi škoda všechno jen tak zahodit, jenomže stále nevím, zda kvůli nim chci opravdu riskovat všechno, čeho jsem doteď dosáhla. Ne, že bych v tomhle životě někomu chyběla. Zajímalo by mě, zda by otec vůbec uronil slzu, pomyslím si trpce. To už mě však Diego naléhavě urguje k rozhodnutí. Zdá se, že ho něco znervóznilo, ačkoli já nic zvláštního nezaregistrovala. Můj mozek na mě stále křičí, jak nerozumné rozhodnutí to je, jenomže pak si vzpomenu na dnešní incident s kamerou a slova mé mámy. "Jsi speciální dítě," řekla. Vlastně ani nevím, zda to opravdu byla její slova nebo je tam někdo šikovně dosadil, ale z nějakého důvodu jim chci věřit. Zatnu tedy zuby a rozpačitě se postavím na poslední prázdný podstavec. Prosím, ať toho brzo nelituju, pomodlím se v duchu.

Vypravěč - 20. listopadu 2017 16:17

Nový domov Aileen Když vstoupíš na podstavec všechno začne zářit bíle a než se naděješ svět kolem tebe je už zase hospodá plná spících lidí. Všimneš si jak se Ray unaveně opírá o stůl. S omluvným výrazem se podívá na Diega. “Už jsem nedokázal udržet iluzi a někdo ho viděl a zavolal policii. Promiň," vysvětlil Ray. Diego nad tím však jen mávne rukou. “Nezáleží na tom. Stejně už jsme tady skončili.” S těmi slovy tě pobídne, aby jsi šla před zadní dveře ven a mezitím se celá hospoda probudí, jako by se nic nedělo a znovu začnou mluvit. Dokonce i ti, co spali na zemi se zvednou, bez většího otálení, ale to už jsi jednou nohou ze dveří. Čeká tam na vás auto… Ani nevíš jak přesně dlouho trvala cesta. Mohlo to být deset minut, nebo dvě hodiny. Tvá mysl byla soustředěná úplně na jiné věci. Říct, že tohle byl nejdivnější den tvého života, by bylo podceňování tohoto dne. Všechno, co si znala a věděla o světě se otočilo vzhůru nohama. A nejdivnější na tom bylo, že i když si samozřejmě nebyla zcela v klidu, byla jsi mnohem klidnější, než by jsi čekala. Jako by tohle všechno nějaká část tvého podvědomí odjakživa tušila. “Vítej doma,” řekne Ray, když zastaví auto. Jen co vyjdeš ven vidíš před sebou vcelku velký dům v téměř gotickém stylu (viz. HP). Vejdete společně dovnitř a není to o nic menší, ani méně luxusní. Starožitný nábytek, velmi hezké kusy umění - od soch, až po obrazy - jsou všude kolem. Projdete místností, která je plná všemožných knih a další, která je zas plná různých vinylových desek. Cestou se od vás Ray a Diego oddělí a ty se Sadi jdete po schodech nahoru do tvého pokoje. “Tak to je tvůj nový pokoj. Máš celkem dobrý výhled,” řekne Sadi a ukáže z okna na malou zahrádku. “Ostatní potkáš zítra. Chápu, že musíš být unavená. Když Diego aktivoval mé schopnosti, myslela jsem, že budu spát asi týden. Ale nevím, jestli je to pro tebe stejné…,” lehké nervózní ticho se rozlehne po místnosti. “Takže tě nechám spát,” řekne nakonec Sadi a rozejde se pryč. Ale když je ve dveřích, zastaví se. “Jsem ráda, že jsi tady. Jak za starých časů,” řekne a poté odejde.

Aileen Park - 20. listopadu 2017 17:52

Nový domov Sotva stoupnu na podstavec, obklopí nás oslňující bílé světlo a během pár vteřin jsme zase zpátky v Brickyardu. Všichni lidé stále spí, samozřejmě až na Sadi a Raye, který ovšem vypadá, že by nějaký ten spánek zasloužil. Není těžké si domyslet, že to byl právě on, kdo celou iluzi držel po hromadě, což ostatně vzápětí sám slovy potvrdí. Chvíli přemýšlím, zda mu nepoděkovat, ale to už mě Diego žene směrem k zadnímu východu. Rozhodnu se tedy nezdržovat a následovat jeho instrukcí. Cestu autem strávím v naprosté tichosti, ztracena ve svých myšlenkách. Je toho tolik, co můj mozek musí za dnešek zpracovat. Ani se mi nechce věřit, že uběhlo sotva pár hodin. Pár hodin a celý můj život je vzhůru nohama, pomyslím si. „Vítej doma,“ Vytrhne mě z přemýšlení Rayův hlas. Vůbec netuším, jak dlouho jsem byla mimo. V momentě, kdy jsem do vozu nasedla, jako bych ztratila veškerý pojem o čase. „Děkuji,“ odpovím mladíkovi s mírným zpožděním. Dům je vskutku nádherný a za normálních okolností bych z něj byla unešená, ale dnes se k obdivování moc nemám. Oba muži se od nás uvnitř oddělí a my se Sadi, tak dál pokračujeme samy. Druhá dívka mi ukáže pokoj s výhledem do zahrady a označí ho za můj. Musím uznat, že do vkusu se mi celkem trefili. Jen kdyby nebyl tak prázdný, pomyslím si a s hořkostí si vzpomenu na krabici s matčinými věcmi, kterou jsem zanechala ve svém starém pokoji. Nic z toho už asi nikdy neuvidím. „Týden snad ne, ale pár hodin bych ocenila,“ odvětím Sadi na její poznámku o únavě. Vyčerpaná jsem vlastně spíš psychicky než fyzicky, ale to bude tím, že jsem na únavu zvyklá z práce. Možná už jsem jen zapomněla jaké to je nebýt unavená. „Díky Sadi,“ rozloučím se s dívkou. Zatím bohužel nejsem schopná říct, zda jsem ráda, že tady jsem. Jistě, byla to moje volba, ale zda byla správná, se teprve ukáže.

Vypravěč - 20. listopadu 2017 19:57

Druhý den Aileen Jak se probíráš z hlubokého spánku první věc, kterou si uvědomíš jsou měkké přikrývky a ranní světlo, které přichází skrz polotevřené žaluzie. Na vteřinu jsi zapomněla kde jsi a kdo jsi. Zapomněla jsi jak jsi se do postele vůbec dostala. Pak se všechno vrátí zpátky jako divoká voda. Vzpomínky na včerejší den. Na videokameru, Deana, Sadi, Diega, Circum na to všechno a víc. Matně sis vzpomínala, jak jsi se převlékla z pyžama, do spodního prádla a šla tak spát, jelikož jsi sebou neměla žádné pyžamo nebo tak. Otočíš se tedy na záda a otevřeš oči, připravena čelit dalšímu dni. Okamžitě cítíš vůni snídaně, jak se line z dolních pokojů. Zrovna, když jsi chtěla vstát tak do pokoje vešel Diego s kupkou oblečení. Trochu se zarazí, když vidí, že jsi jen ve spodním prádlu, ale je to jen chvilka. Nezdá se jako člověk, kterého by něco lehce vyvedlo z míry. Galantně se otočí a položí oblečení na roh postele. Když se na oblečení podíváš vidíš bílé tričko a nějaké džíny. Není to přesně tvůj styl, ale své oblečení tady nikde nevidíš, takže ti nic moc jiného nezbývá. "Museli jsme ti vzít tvé staré oblečení a vyměnit ho novým. Je to jedno z pravidel. Pomáhá to při zahození starého života," vysvětlí ti. Poté to vypadá, že odejde, ale zastaví se ve dveřích. Stále je k tobě ze slušnosti otočený zády. Jeho hlas je však klidný a vyrovnaný. "Jak jsi se vyspala? První noci pro některé bývají...neklidné?"

Aileen Park - 20. listopadu 2017 20:59

Druhý den Ráno se probudím zmatená a stále trochu unavená. Moje sny byly při nejmenším bizarní a neklidné, přesto se však necítím nijak zvlášť rozlámaná. Postel, v níž jsem se probudila je na to snad až příliš pohodlná. Tak moment, bleskne mi hlavou a překvapeně zamrkám skrz paprsky slunce. Tohle není můj pokoj…ani jeden z nich. Pomalu se posadím, abych prozkoumala místnost, a všechno se mi rázem vrací zpět. Události minulého večera bohužel jen tak lehce nezapomenu. Promnu si spánky, ve snaze se trochu vzpamatovat. Tohle bude dlouhý den, pomyslím si. Koutkem oka zahlédnu, jak se otevírají dveře a dovnitř vchází Diego. Teprve nyní si uvědomím, že jsem ve spodním prádle a mé oblečení už není nikde k nalezení. Rychle se schovám za přikrývku, ale to už je ke mně Diego otočený zády. Vlastně je to docela šarmantní muž. Vezmu oblečení, jež pro mě nechal na rohu postele a pomalu se do něj začnu soukat. Rozhodně to není můj styl, ale mohlo by to být hůř. Na Diegovo vysvětlení první reaguji pouze přikývnutím, pak mi ale dojde, že mě vlastně nevidí. „Chápu, budu si muset zvyknout, ale je to teď bezpochyby jedna z mých nejmenších starostí.“ Odpovím nakonec nahlas. Na moment to vypadá, že se mnou muž skončil a chystá se odejít, mezi dveřmi se ale přeci jen na moment zastaví s další otázkou na rtech. „Už se můžeš otočit,“ upozorním ho vlídným tónem. Oblékání mi naštěstí nikdy netrvalo dlouho. „Měla jsem divoké sny, ale postel mám výbornou, takže se to alespoň trochu dorovnalo,“ řeknu upřímně. Po té se na moment se odmlčím. „Omlouvám se Diego, vím, že už jste toho pro mě udělali dost, ale bylo by příliš troufalé požádat taky o zubní kartáček a pastu?“ Položím muži otázku pro změnu já.

Vypravěč - 20. listopadu 2017 22:08

Seznámení se všemi Aileen Diego se otočí, když řekneš, že už může a odpoví na tvé otázky. “To není vůbec problém. Popravdě už máš kartáček nachystaný v koupelně spolu s ostatními věcmi na hygienu a podobně. Máš je podepsané,” vysvětlí ti. Když se Diego otočí a uvidí tě v novém oblečení, přísahala by jsi, že se na chvíli zdál v rozpacích, ale bylo to tak rychle, že se také můžeš plést. “Když tak už je dole snídaně,” řekne a bez dalších slov už odejde. Rychle tedy zajdeš do koupelny a vidíš, že si nebudeš moct odvyknout od svého luxusu. Koupelna byla dostatečně velká pro pět nebo šest lidí najednou. Byla tady vana a sprchový kout v jednom a k tomu ještě vířivka v rohu. Viděla jsi tady šest cizích ručníků a jeden, který měl na něm vyšité tvé iniciály. To samé s kartáčky. Poté, co jsi provedla veškerou ranní hygienu jsi konečně mohla sejít dolů. Jestli sis myslela, že dům vypadal hezky v noci, teď když přes něj proudilo ranní světlo se zdál téměř magický. Slyšíš hlasy, jak se ozývají z jídelny, která je propojená s kuchyní. Když vejdeš dovnitř všichni utichnou a otočí se na tebe. Všichni vypadají jak obyčejní lidé, až na jednoho, který vypadá jako...modrá lebka? Všimneš si taky, že Sadi ani Diego, tady nejsou. “Ale no tak, lidi. Jsme snad na střední,” řekne Ray a zavrtí hlavou nad chováním ostatním. Zrovna má na sobě zástěru a dělá snídani. Všimla sis, že pod zástěrou má na sobě stále oblek, i když jiný, než včera. “Tak co to bude? Děláme vajíčka natvrdo, na měkko, vaječinu, omeletu a nebo, moje oblíbené, volské oko?” zeptá se tě Ray a když mu odpovíš, začne vařit. “Jinak já jsem Ray. Už jsme se poznali včera. Moje schopnost je vytvářet iluze,” představí se Ray. A tím umožní ostatním, aby se rozbili ze svého transu a postupně se ti představily. “Takže ty jsi nová Omega jo? Musím říct, čekal jsem, že budeš větší,” řekne mladý kluk s trochu znepokujijícím pohledem. Vidíš, jak elektřina tancuje v jeho prstech. “Riffe, chovej se slušně. Víš, co říkal Diego,” řekne modrá lebka. Podle jeho přízvuku můžeš poznat, že pochází z nějakého New Yorku. “Já jsem Liam,” představí se ti lebka. “Moc nechápu svoji schopnost, ale vypadám takhle,” řekne. “Umí kolem sebe vytvářet schránku z tvrdého světla, která je mnohem tvrdší a silnější, než lidské tělo. Bohužel neumí kontrolovat její tvar,” uslyšíš najednou Diegův hlas za tebou. Hned v jeho patách jde Sadi. “A poslední je Syd,” řekne Diego, ale to už k tobě přiběhne blonďatá dívka a vší silou tě obejme. Té síly naštěstí moc není. “Ahoooj,” řekne nadšeně. Vidíš, že čekají na tvé představení. (viz. HP).

Aileen Park - 20. listopadu 2017 23:35

Seznámení se všemi Diego mne poslechne a poté, co mu to dovolím, se ihned otočí. Když mě poprvé spatří v novém oblečení, zdá se skoro na rozpacích. Je to, ale tak pomíjivý okamžik, že si nejsem jistá, zda se mi to opravdu jen nezdálo. Na mou otázku však odpoví s přehledem a velmi pozitivně. Vypadá to, že mi tady vážně nebude nic chybět. „Děkuji,“ vyjádřím svou vděčnost slovy a slíbím, že se k snídani za chvilku připojím. Přesně jak mi bylo slíbeno, mám v koupelně opravdu vše, co bych mohla potřebovat a víc. Nemůžu říct, že bych vydělávala málo peněz, ale takovýto luxus jsem si obvykle nedopřávala. Krátce zakroutím hlavou, ale rozhodně si nestěžuji. Taková vířivka po dlouhém dni není nikdy k zahození. Nyní však věnuji pozornost především umyvadlu a zrcadlu. Pořádně si umyju obličej, vyčistím si zuby a postarám se trochu o svou pleť, abych obyvatele domu po ránu hned nevyděsila. Když jsem konečně spokojená s tím, jak vypadám, vyrazím směrem do kuchyně. Už na schodech slyším hned několik hlasů, nemám vůbec představu, co vlastně očekávat a jsem z toho mírně nervózní. Naštěstí se cestou dolů můžu alespoň kochat krásou domu. Pod schody se pak nadechnu na kuráž a odhodlaně vkročím do jídelny, kde se přede mnou rozprostře opravdu široká paleta různých lidí. Nemohu si pomoci a trochu déle pohledem setrvat na modré lebce, jež představuje jednoho z obyvatel. Sadi ani Diego tady nejsou, ale naštěstí je tu alespoň jedna známá tvář. „Dobré ráno,“ pozdravím nejistě. Ray naštěstí hrobové ticho brzy přeruší otázkou, co si dám na snídani a krátkým znovu představením se. Já osobně mám nejraději omeletu, ale nejsem vybíravá, takže nakonec zvolím jeho oblíbené. „Volské oko může být, děkuji Rayi,“ řeknu nakonec. Stále tak nějak postávám uprostřed místnosti, jako bych čekala na zázrak. Ten naneštěstí nepřijde, místo něj se ozve trošku přidrzlé prohlášení jednoho z chlapců u stolu. Riff, jak se podle všeho jmenuje, je však vzápětí napomenut překvapivě právě modrou lebkou. Takže New Yorkčan, bleskne mi hlavou pobaveně. Na tváři to však nijak znát nedávám. „Těší mě Liame,“ odpovím chlapci s lehkým úsměvem na tváři. Riffa záměrně ignoruji. Před další reakcí už mě naštěstí opět zachraňuje Diego, který vchází do místnosti s vysvětlením na rtech. Musím říct, že Liamovi jeho schopnost příliš nezávidím. Zní vskutku užitečně, ale takovou změnu bych asi úplně nezvládla. „Dobré ráno Sadi,“ pozdravím svou bývalou spolužačku, která muži kráčí v patách. Koho však neočekávám, je další dívka, jež se z poza obou příchozích následně přiřítí a skočí mi do náruče. Na moment úplně zamrznu. Je to vlastně roztomilé gesto, ale má kultura je v tomhle velmi odlišná. K ostatním se chováme s velkou úctou. Takovouto náklonnost si prokazujeme až s velmi dobrými přáteli a rodinou. Trvá mi tedy pár vteřin, než trochu zrelaxuji a poplácám ji jemně po zádech. „Ahoj Syd,“ pozdravím děvče, než se od ní zase odlepím. „Já jsem Park Sun Hye. Tak to alespoň stojí v mém rodném listě. Všichni mi ale říkají Aileen. Zdá se, že mě mají v oblibě počítače, tak si mě Diego na dobu neurčitou vypůjčil,“ pokrčím rameny. „Zatím tomu všemu sama moc nerozumím, ale klidně se ptejte, pokud vás zajímá něco konkrétního. Bude-li to v mých silách, pokusím se odpovědět.“ Nabídnu nakonec všem přítomným.

Vypravěč - 26. listopadu 2017 16:51

Nabídka první akce Aileen Všichni tě celkem zaujatě poslouchají, když mluvíš. Dokonce i Rai málem spálí vajíčka, ale včas si všimne, že by měl dávat pozor a dopadnou perfektně. “Počkat. Park Hněco něco?” začne mluvit Riff.”Jak to, že ona může používat své opravdové jméno a my ne. To není fér,” ohradí se. „Ona nepoužívá své opravdové jméno. Většina lidí ji zná jako Aileen, což na žádných oficiálních papírech nemá,“ vysvětlí Sadi. Na venek sice zní klidně, ale z jejího pohledu poznáš, že ji Riff celkem frustruje. „Aha, takže stejná výmluva jako máš ty,“ pokračuje dál Riff, neuspokojen jejím vysvětlením. Otočí se přitom na Diega. „Kdybych byl sexy holka, tak si taky může nechat své jméno? Nebo bych musel být sexy holka, která není z Ameriky? Nějaký tvůj fetiš Diego?“ řekne s jízlivostí v hlase. Kuchyní se rozlehne nepříjemné ticho. Ray stále držel talíř s tvým jídlem a nehýbal se, Liamův pohled byl skloněn k zemi a Syd se dívala od Diega na Riffa jako dítě, mezi dvěma hádajícími se rodiči. Diego mezi tím nic neříká. Jen přemýšlí. Toho Riff hned využije. „Co? Zasáhl jsem cit…,“ přesně v té chvíli se Riff snese v bezvědomí na zem. Proud krve teče z jeho nosu. „Našli jsme venku nějaké grafity, měly bychom se s tím vypořádat,“ řekne Diego jako by se nic nestalo. „Normálně by s námi šel Riff, ale je očividně zaneprázdněný? Chceš se k nám přidat?“ zeptá se tě. Sadi mezitím mluví se Syd. „Víš, kde bude náš umělec, za deset minut?“ zeptá se jí. Syd zavře oči a vidíš jak i přes zavřená víčka, začnou zářit. Poté je zase otevře. „Bude na autobusové zastávce, pět minut odtud,“ řekne nadšená z dobře odvedené práce. Mezitím Diego čeká na tvoji odpověď.

Aileen Park - 26. listopadu 2017 20:27

Nabídka první akce Mé představení nakonec dopadne celkem hladce, tedy do té doby než se ozve Riff. Jako malý kluk, pomyslím si o jeho poznámce. I Sadi se zdá být jeho chováním otrávená, ale maskuje to celkem dobře. „Děkuji za kompliment. Jsem ráda, že si myslíš, že jsem sexy,“ řeknu na jeho poznámku s úsměvem. „Škoda, že to samé nemůžu říct o tobě,“ tentokrát už zní můj tón skoro smutně. Jako bych ho litovala. Jeho řeči mě opravdu nijak zvlášť neuráží, to by musely přijít od někoho, koho si vážím, bohužel Riff do téhle kategorie asi nikdy zapadat nebude. Upřímně mě víc trápí, že svými řečmi uráží Diega a Sadi, kteří mi s novou situací tolik pomáhají. Naštěstí netrvá dlouho a přidrzlý teenager leží v bezvědomí na kuchyňské podlaze. Netuším, kdo má tenhle kousek na svědomí, ale rozhodně odvedl dobrou práci. Po krátkém incidentu se na mě otočí Diego s otázkou, zda chci pomoci na první misi. Musím uznat, že jsem nervózní. Své schopnosti jsem objevila teprve včera a vůbec netuším, do jaké míry jsem schopna je ovládat. Nehledě na to, že pokud v okolí nebude žádná elektronika, budu jim užitečná asi jako sáňky v létě. Tiše si povzdechnu. Syd mezitím pomáhá Sadi najít, kde bude viník za deset minut. Je opravdu fascinující všechny tyto speciální lidi sledovat při práci. Vím, že jsem teď teoreticky jedna z nich, ale zatím si tak nepřipadám. „Ráda bych…pokud nebudu překážet. Nemůžu slíbit, že budu užitečná,“ odpovím muži konečně na otázku. Bude li mě i tak chtít s sebou, určitě se připojím.

Vypravěč - 27. listopadu 2017 19:12

Procházka po okolí Aileen „Jsem si jistý, že budeš velmi užitečná,“ ujistí tě Diego. Poté se otočí na ostatní. „Ray a Syd půjdou s námi, ostatní zůstanou doma,“ rozkáže a všichni přikývnou. I když si všimneš, že Liam trochu frustrovaně vzdechne. Společně se tedy vydáte ven. Syd s Diegem jdou vpřed, zatímco ty jdeš kousek opodál s Rayem. Ani sis nestihla dojíst svoji snídani. „Riff je blb,“ řekne Ray, když procházíte ranními ulicemi. Konečně si můžeš prohlédnout, kde vlastně dům je. Pořád jste Kalifornii, tolik jsi poznala, ale nezdálo se ti, že jste stále v Los Angeles. „Ale v něčem měl pravdu,“ pokračoval Ray. „Diego se k tobě chová…jinak.“ Šibalský úsměv probleskne na jeho tváři. Ale stejně rychle, jak se objevil, tak taky zmizí. „Ale to nejspíš bude tím, že jsi Omega, jako on. Čím jiným by to bylo,“ řekne už naprosto nevinně Ray. „To je on,“ ukáže Syd na muže, který čeká na autobusové zastávce. Na hlavě přitom má celkem luxusní sluchátka. „Zamlouvám si sluchátka,“ zařve Syd. „Žádné takové. Kdo je sebere, ten je má,“ ohradí se Ray, ale to už k tobě Diego přijde. „Aileen. Mohla bys ho prosím nějak dostat do uličky. Čím méně očividní budeme tím lépe,“ požádá tě. Jak to máš udělat, už ti však neřekne.

Aileen Park - 27. listopadu 2017 22:02

Procházka po okolí Diego má ve mně zdá se větší víru než já sama a stále mě chce s sebou. V rychlosti dovybereme členy do týmu a vyrazíme ven. Syd s Diegem kráčí vepředu a ke mně se záhy připojí Ray. „Všimla jsem si,“ řeknu s úsměvem, když mladík označí Riffa velmi výstižnou nadávkou. „Říkám si jestli mu všechna ta elektřina taky nevypálila pár mozkových buněk,“ dodám pobaveně. Z chlapcova ubohého dobírání si opravdu nic nedělám. Nejspíš si tím léčí své vlastní komplexy. Po té však můj společník zmíní Diegovo chování vůči mně. Sama nemohu soudit, jak moc jinak se ke mně chová, ale musím uznat, že mi ta představa vůbec nevadí. Nervózně si zastrčím jeden ze zbloudilých pramenů vlasů zpět za ucho. „Ano…to bude určitě tím,“ souhlasím s Rayovým odůvodněním rozpačitě. Naštěstí dorazíme na místo dřív než se stihnu ještě více ztrapnit. Diegův požadavek mě tak překvapí, že ani dohadování našich zbylých dvou členů nevnímám. Dostat do uličky? Ale jak? Zamyslím se na moment. „Zkusím odvést pozornost, ale nic nezaručuji. Opravdu v tom ještě neumím chodit.“ Připomenu staršímu muži omluvně. Ze všeho nejdřív mě napadnou semafory. Je brzo po ránu a doprava ještě není tak hrozná, aby se stala nějaká šílená katastrofa, ovšem menší rozruch by to způsobit mohlo. Ať se však snažím jak se snažím, světlo na mě nijak zvlášť nereaguje.(3) Ale no tak Aileen, musíš alespoň zabavit těch pár čumilů okolo. Rozhodnu se tedy jít po něčem, co už jsem si vyzkoušela. Mobily. Všichni lidé je dnes mají nebo ne? Chlapce se sluchátky nechám ničím nerušeného. U ostatních se však snažím působit mírnou telefonní katastrofu. Ať už je to vyzvánění hovoru nebo nekonečné spamovací smsky. Cokoli, co by je mohlo na chvíli zaměstnat. (8)

Vypravěč - 28. listopadu 2017 21:07

Člen skupiny Aileen Chvíli se soustředíš. Kolektivní vlna vibrací a zvonění se pronese přes lidi, kteří čekají na zastávce. „Co to sakra je,“ ozve se od jednoho a „Blbej krám,“ od druhého. Každý z lidí se tak na chvíli ponoří do vlastního světa. Diego se podívá na Raye. „Stačí ti to?“ zeptá se ho a Ray přikývne. Poté se začne upřeně soustředit na skupinku. Zatímco pracuje, Diego se otočí k tobě. „Čím méně je někdo soustředěný, tím lehčí je pro Raye vytvářet iluze,“ vysvětlí ti. „Jinak dobrá práce. Zasáhla jsi vcelku velký počet lidí a rychle,“ pochválí tě Diego jako učitel, kterému si právě odevzdala esej. „Ale pamatuj si, že čím víc lidí zasáhneš, tím větší pozornost na sebe přilákáš. A pozornost je to poslední co chceme,“ řekne Diego a rychle se podívá na Raye, aby se ujistil, jestli ještě stále vytváří svoji iluzi. Když vidí, že ano pokračuje. „Moje schopnost mi umožňuje přesvědčit lidi, ale to tvá taky, i když ne tak přímo. V dnešní době má svá nejtemnější tajemství v přístrojích. Ty můžeš získat tyto tajemství a pak přesvědčit lidi, aby dělali, co chceš,“ nabídne ti Diego svůj nápad. „Tím myslí vydírání,“ dodá Ray a přikývne na znamení, že je iluze hotová. „Ale jinak super práce. Taky bych chtěla umět něco takového,“ řekne nadšeně Syd, ale to už přecházíte přes ulici a blížíte se ke svému cíly. „Drž se mě,“ řekne ti Diego. Ten přijde k muži zepředu. Zamává mu a on si sundá sluchátka. „Co je?“ zeptá se zmateně. Pak od Diega schytá ránu přímo do čelisti. Sice na to nevypadá, ale zdá se, že má celkem páru. Muž vypadá, že spadne, ale to už ho chytne Ray. „Kdo sakra jste?“ zeptá se velmi zmatený muž. Ale to už mu Ray sundá mu batoh a hodí ho Syd. „Hej, to je moje,“ zařve, ale zbytečně. Syd se chvíli hrabe v jeho batohu. Vytáhne mobil, peněženku, blok na skici a nakonec několik sprejů. „Je to on. Nespletla jsem se,“ řekne celá šťastná. Pak prohledá jeho peněženku. Vytáhne pár stovek dolarů. „Prosím, vezměte si moje peníze, a co chcete, ale nechte mi mobil,“ začne prosit muž, když vidí, že nemá cenu vzdorovat. Všichni ostatní lidé kolem vás jsou přilepení ke svým mobilům a zprávám, které jim stále docházejí. Syd hodí mobil k Diegovi, který se na něj chvíli dívá, ale pak ho s naprosto chladným obličejem hodí na zem a jedním šlápnutím rozbije. „Dokončeme to,“ řekne potom. Ray hodí muže na zem, položí koleno na jeho záda a chytne jeho prsty a zdá se, že je chce zlomit. „Počkej,“ zastaví ho Diego a podívá se na tebe. „Aileen,“ osloví tě a ukáže na mužovi prsty. Je ti jasné, co tím myslí.

Aileen Park - 29. listopadu 2017 09:42

Člen skupiny Přesně jak jsem doufala, netrvá dlouho a všichni přihlížející si hrají se svými mobilními telefony. Na moment si nejsem jistá, zda to bude stačit, ale Ray vzápětí potvrdí, že ano. Diegova pochvala mě na moment přenese zpátky do školní lavice, nicméně mě rozhodně potěší. Co už mě potěší trochu méně, je jeho návrh na to jak mohu své schopnosti využít. Samozřejmě jsem podvědomě tušila, že k něčemu takovému dojde a je to beze sporu chytré řešení, jenom je mi to zatím proti srsti. Na druhou stranu pokud si to daná osoba zaslouží… Z myšlenek mě vytrhne Ray, který je konečně hotov se svou iluzí. Na požadavek Diega pouze přikývnu a držím se asi dva kroky za ním. Trochu sebou trhnu, když dopadne první rána. Musím uznat, že jsem to nečekala, je to však z velké části moje chyba, neboť vlastně nevím, do čeho jsem se to namočila. Syd se mezitím začne hrabat v tašce, načež spokojeně ohlásí, že máme správného člověka. Najednou se celá situace obrátí a mě přijde, že jsme vlastně ti špatní my. Alespoň podle toho, jak se zbytek mého týmu k muži chová. Jediné, co mi přijde zvláštní je jeho zoufalá prosba o to, abychom mu nechali telefon. Musí tam mít něco opravdu důležitého, pokud je ochotný vzdát se všeho ostatního, aby si jej mohl ponechat. Naneštěstí jeho prosby vejdou vniveč, když Diego dostane zařízení do ruky a rozhodne se ho bez milosti rozšlápnout. Než se naděju, leží sprejer na zemi a starší muž mě žádá, abych mu zlámala prsty. Zmateně se zamračím. „Nezlob se Diego, jsem vděčná za všechnu tvou pomoc, ale nebudu mrzačit někoho, dokud si nebudu jistá, že si to opravdu zaslouží. Co vlastně provedl tak hrozného?“ Zeptám se konečně. Moje oči automaticky vyhledají mobil ležící na chodníku. Je sice rozbitý, ale to byla kamera na půdě taky a přesto jsem s ní zvládla pracovat. Bohužel dnes, už se mi to tak jednoduše nedaří. (4) Kdybych z něj mohla dostat, alespoň nějakou indicii o tom, co je vlastně náš sprejer zač.

Vypravěč - 29. listopadu 2017 16:45

Hrozba Aileen Diego poslouchá tvoji omluvu. Chvíli si tě zkoumavě prohlíží, a pak kývne na Raye. Ten prudce zatáhne. Zvuk zlomených kostí se rozlehne okolím. Syd mezitím rychle vezme jeho peníze a nějaké další věci, než mu jí hodí zpátky. Pak vezme jeden sprej a kolem muže, který leží na zemi v bolestech, napíše: „Zasraní sprejaři.“ „Jdeme,“ řekne Diego a odejdete. V posledních momentech tvé schopnosti konečně zafungují a podaří se ti najít jednu fotku na mužově telefonu. Je to fotka domu, ve kterém teď bydlíš. To je však všechno. Cesta zpátky k vašemu domu proběhne v tichosti. Když se dostanete domů, Riff už je vzhůru. V kuchyni se houpe na židli a hraje si s elektřinou, která mu jiskří mezi prsty. Jen co pohlédne na Diega, okamžitě elektřinu schová. Vrhá na vás sice zlé pohledy, ale už nic neříká. „Aileen, prosím pojď semnou,“ požádá tě Diego, abys s ním šla do jeho pokoje. Ten je sice stejně velký jako ten tvůj, ale mnohem méně vybavený. V kraji je matrace. Nad ní lampa, kterou obklopují knihy. Uprostřed místnosti je stůl a dvě židle, ale jinak nic. Dokonce ani okno, tady není. „Nechtěl jsem o tom mluvit před ostatními. Omegy jsou vůdci a nikdy před svými aktivovanými nesmíš ukázat cokoliv jiného, než absolutní sebevědomí. Nesmíš uhnout, protože když uhneš, někdo toho využije,“ vysvětlí ti Diego, proč s tebou nezačal mluvit dřív. Poté vytáhne krabičku cigaret. Vypadá to, že si chystá jednu zapálit, ale pak si uvědomí, že nekouříš a znovu krabičku položí. „Takže proč jsme to udělali? Proč jsme právě zmlátili náhodného muže? No, ten hlavní důvod je fakt, že by se pokusil vykrást náš dům. V poslední době byly v tomto sousedství série vloupání. A všechny vykradené domy na sobě měli nasprejovaný ten samí znak, jako se objevil dnes ráno na našem. Vloupání by na nás uvalilo pozornost. A pozornost je to poslední, co chceme. Museli jsme proto poslat zprávu všem spojařům v okolí, že tohle sousedství je mimo limit,“ vysvětlí ti Diego, ale vidíš na něm, že to není všechno. „To je přední důvod, ale není ten jediný. Všechno co máme, jsme si musely vybojovat. Svět není milé místo, a jestli jsem se něco naučil, tak že obyčejní lidé neoceňují lidi, jako jsme my. Jednoduchý fakt je, že existence něčeho tak stupidního jako je rasismus, funguje jako důkaz, že jakákoliv odlišnost je v tomhle světě odsuzovaná.“ Čím víc mluvil tím víc, chladná skořápka, kterou si kolem sebe vytvořil, začala odpadat. „Odlišnost = překážka. Odlišnost = hrozba. Pokud je jiná barva kůže nebo jiná kultura hrozba, co myslíš, že reprezentujeme my?“ zeptá se tě Diego. Ruce má přitom zaťaté v pevnou pěst. Vidíš jen jeho bělající klouby.

Aileen Park - 29. listopadu 2017 17:26

Hrozba Diego na můj protest reaguje pouze kývnutím, dál už se však k incidentu nevyjadřuje a já nic nenamítám, když se rozhodne prácičku dokončit sám. Celá cesta domů je pak strávená v tichosti. Nakonec mi to celkem vyhovuje, neboť mám o čem přemýšlet. I bez fotky našeho domu v mužově telefonu, jsem byla plná otázek, ale po té, co jsem ji viděla, se počet otázek jen znásobil. Doma projdeme kolem kuchyně, kde už sedí Riff opět plně při vědomí. Tentokrát se však vše obejde bez hloupých poznámek, za což jsem neskonale vděčná. Na Diegovo vyzvání znovu přikývnu a následuji ho po schodech do pokoje. Jeho ložnice je skromná a vcelku obyčejná, ale staršího muže dokonale vystihuje. Opravdu by mě překvapilo, kdyby to tady vypadalo jinak. Když jsme konečně sami, začne Diego mluvit. Jeho přiznání dává smysl a je to taky důvod, proč jsem mu nechtěla bránit v lámání prstů, aniž bych věděla, proč to dělá. „Omlouvám se, nechtěla jsem ti podrývat autoritu,“ řeknu upřímně a sleduji, jak odkládá krabičku zpátky na stůl. I přes veškerou vážnost situace se musím trochu pousmát. Není mnoho kuřáků, kteří by brali na ostatní takový ohled. Nahlas však gesto nijak nekomentuji a nechávám muže, aby mi dnešní situaci řádně vysvětlil. Zdá se, že toho má na srdci opravdu, a tak ho po celou dobu nepřerušuji, jen sem tam přikývnu, na znamení, že poslouchám. Nemohu si pomoci a brzy se cítím provinile, koneckonců jsem účast na misi vzala dobrovolně a rozhodla se jej slepě následovat. Měla jsem to tedy dotáhnout do konce. U druhé části vyprávění ovšem stud přehlušuje smutek. Samozřejmě jsem se během života stala obětí mnoha sexistických a rasistických poznámek, takže moc dobře chápu, o čem mluví. „Rozumím,“ pronesu tiše, když se svým proslovem skončí. Pomalu zvednu krabičku cigaret a jemně mu rozevřu dlaň, do které mu následně krabičku vložím. Vím, že to kuřákům pomáhá ve stresových situacích a já přeci jen nejsem tak předpojatá, abych trochu toho kouře nezkousla. „Vidím, že toho máme hodně společného,“ poznamenám. Tím mám samozřejmě na mysli bohaté zkušenosti s netolerantními lidmi. „Až na to kouření,“ dodám s úsměvem ve snaze trošku odlehčit situaci. „Slibuju, že se příště zeptám na detaily, než se do další mise vrhnu po hlavě, aby se dnešní situace neopakovala. Pokud mě tedy s sebou ještě budeš chtít.“

Vypravěč - 30. listopadu 2017 18:52

Blízká chvilka Aileen Když se dotkneš jeho ruky a rozevřeš jeho dlaň, Diego se zdá trochu překvapený, ale nic neřekne. Jen sevře krabičku, ale s ní i tvojí ruku. Sevře ji. Pevně, ale přitom s překvapivou jemností. „Byl bych rád, kdybys ještě šla semnou,“ řekne. Dívá se ti přitom přímo do očí. Cítíš teplo jeho na těch tvých. A v tu chvíli se dveře pokoje otevřou. Diego rychle odsune svoji ruku, ještě dřív než vůbec ví, kdo to vlastně přišel. Je to Sadie. Ta se pozastaví, když vidí, jak se na ni oba díváte. „Vyrušuji?“ zeptá se. Diego udělá pár kroků od svého stolu, vytáhne cigaretu z krabičky a vloží si jí do úst. Pak vytáhne zapalovač, ale ještě si nezapálí. „Ne, nerušíš. Jsi tady kvůli tréninku?“ Sadi přikývne. Podívá se na tebe. „Každý z nás tě naučí něco o svých schopnostech, co tě může naučit něco o těch tvých. První řada je na mně,“ vysvětlí ti Sadie. Ještě jednou se podívá na Diega, a pak na tebe. „Počkám na tebe ve svém pokoji. Je to ten na konci chodby,“ řekne a odejde ze dveří. Zase jste v pokoji sami. Teď už si Diego zapálí. Oblak kouře se vznese nad jeho hlavu. „Je to v pořádku. Když jsem byl já na své první misi, tak jsem nervozitou omdlel, takže si na tom dobře,“ ujistí tě ještě Diego.

Vypravěč - 30. listopadu 2017 19:27

Čekání na Dannyho Simon “Vezmi prosím mlíko, až půjdeš s práce. Nonstop sámoška na rohu by měla mít stále otevřeno,” četl sis SMSku od své mamky. Ta si myslela, že jdeš na svoji noční směnu druhé práce, kterou máš. Byla to jediná výmluva, která tě napadla, ale zdálo se, že funguje. Jak by asi reagovala, kdyby věděla, co její syn doopravdy dělá po večerech za „práci“. No, asi by ti v klidu nepsala, abys koupil mléko. „Tvoje holka?“ řekl Luke a provokativně do tebe bouchnul. Pak se, ale hned opravil. „Promiň, zapomněl jsem, s kým mluvím. Ani náhodou nebudeš mít ty holku, dřív než já. Ani ve snu,“ řekne, zatímco se rozhlíží kolem sebe. Luke s Dannym jsou tvojí kámoši. Nebo aspoň nejbližší věc ke kámošům, kterou máš. Luka jsi potkal jednou, když jsi šel večer sprejovat s Dannym. Zrovna přestříkával jednu z vašich tvoreb, svou vlastní kresbou nahé ženské s velkýma…očima. Lukův styl kresby, byl vulgárnější, než většina, ale nemohl jsi uznat, že měl talent. I na kresbách, přes celou zeď si vždycky dával pozor na detaily. Jak si potkal Dannyho, už si ani sám nepamatuješ. Znali jste se snad odmalička. „Kde je ten Danny?“ zeptal se Luke víceméně do vzduchu. Seděli jste na lavičce v parku, na svého kámoše, který se stále tady měl dávno být. Psali jste mu, ale on nikde. „Co myslíš, že se mu stalo?“ zeptal se tě najednou Luke.

Simon Vain - 30. listopadu 2017 19:38

*Mlíko. My tu tvoříme umění, ale mlíko je samozřejmě důležitý,* kroutil jsem hlavou s úsměvem na rtech. Nedokázal jsem si představit, že bych běhal po ulicích s krabicí mléka v batohu, ale na druhou stranu proč ne? Kdo určoval, že bych neměl? Protože mě to bude zpomalovat? Kilová krabice? Běhal jsem už s těžší věcí. "Jo, moje holka. Prej ti mám vyřídit, že jsi si doma neuklidil pokoj!" rýpnul jsem si zpátky, protože taková troufalost samozřejmě nemohla zůstat nepotrestána. Úsměv mi na rtech stále přetrvával, aby bylo vidět, že to opravdu myslím vážně. Přátelé už na můj styl humoru museli být zvyklí, ale i tak se občas stávalo, že to někdo špatně pochopil. Faktem zůstávalo, že Danny už dlouho nešel a mě to začínalo být divné. *Snad by se ozval, ne?* Nápad s taháním mlíka jsem zavrhl. Vezmu ho ráno, jen co otevřou. Pozdní příchod jsem v tu chvíli bral jako zlé znamení a proto jsem chtěl být při případném útěku před policií co nejrychlejší. A při tom se počítá každé kilo zátěže. "Nevím. Buď zase chrápe, nebo na to zapomněl. Makonec asi půjdeme sami. Nehodlám tu prosedět noc," pokrčil jsem rameny a pokusil se mu tentokrát zavolat.

Aileen Park - 30. listopadu 2017 21:05

Blízká chvilka Diego si ode mne krabičku vezme, ale mou ruku ještě nepouští. Nastane dlouhý moment, jenž by měl být nepříjemný, vzhledem k tomu, že se sotva známe, ale nakonec tomu tak není. Právě naopak, jeho ruce mě hřejí a jeho přítomnost je zvláštně uklidňující. Tiše opětuji jeho pohled a všechno se zdá být přesně tak, jak by mělo být. V tom se ale otevřou dveře a dovnitř vchází Sadi. Já i Diego jsme rázem od sebe, ale soudě podle její reakce, podivná aura v místnosti bezpochyby přetrvává. „To zní docela rozumně…hned budu u tebe,“ řeknu své bývalé spolužačce s úsměvem, když vysvětlí důvod své přítomnosti. Po jejím odchodu na moment v místnosti opět zavládne ticho a Diego konečně zapálí svou cigaretu. Jeho následující přiznání však atmosféru značně odlehčí. „Tomu se mi snad ani nechce věřit,“ řeknu pobaveně. Dnešní Diego totiž vypadá jako někdo, kdo má odpověď na všechny otázky. Je opravdu těžké si představit jeho krkolomné začátky. Krátce zakroutím hlavou a vydám se ke dveřím. Nechci nechat Sadi dlouho čekat. „Děkuji Diego…za všechno,“ dodám ještě, než opustím místnost. Myslím, že bych si s ním dokázala povídat celý den, ale nyní na takové věci není čas. Zaklapnu tedy za sebou dveře a vydám se do ložnice na konci chodby, kde by podle všeho měla čekat Sadi.

Vypravěč - 01. prosince 2017 15:44

Nečekaná návštěva Simon Zavolal jsi Dannymu, ale rozhovor šel rovnou do schránky. Když jsi to řekl Lukovi, zavrtěl nevěřícně hlavou. „Asi ho má fakt vypnutý. Kašlem na něj. Prostě jdeme,“ souhlasí s tebou Luke. Vezme si batoh, který měl na zemi, rychle zkontroluje, jestli v něm má spreje. Když vidí, že má, tak na tebe přikývne, jako že můžete jít. Taky si rychle zkontroluješ své věci a chystáte se odejít. „Hej!“ zavolá na vás někdo po pár krocích. Je to ženský hlas, takže Luke se okamžitě otočí, jako pes, který slyšel svého páníčka. „Co potřebuješ zlato?“ zeptá se ženy, která se k vám pomalu blíží. Žena má krátké černé vlasy, koženou bundu a otrávený pohled (viz. HP). Není však sama. Dva muži v mikinách a s kapucemi přehozenými přes jejich obličej jí jdou v patách. Luke se však ani nezdá, že by si jich všiml. „Vy znáte Dannyho?“ zeptá se žena. „Jo, jsme jeho nejlepší kámoši. Ale mnohem radši, bych poznal tebe,“ řekne a položí svoji ruku na ženino rameno. Ta mu to opětuje ránou do žaludku. Luke se chytne za břicho a udělá několik kroků zpátky. „Chápu. Nemáš zájem,“ řekne. Ale to už se žena podívá na tebe. „Chytněte ho,“ zařve a v té chvíli se dva muži v kapucích rozběhnou k tobě. Máš náskok, takže by se ti možná podařilo jim utéct, kdybys, ses o to pokusil. Luke by však byl napospas neznámým útočníkům.

Vypravěč - 01. prosince 2017 15:45

Královna bolesti Aileen Diego jen přikývne na tvé poděkování, bez toho, aby už dál cokoliv říkal. Jen malý úsměv na jeho tváři. Zavřeš za sebou dveře a jdeš za Sadie. Když zaklepeš na dveře na konci chodby, ozve se hlas tvé spolužačky. „Je otevřeno,“ řekne. Vejdeš tedy dovnitř. Její pokoj vypadá podobně, jako ten tvůj, jen tlusté záclony zakrývají okna, takže je tady větší šero. Co však okamžitě chytne tvůj pohled je obraz, který zaobírá velkou část jedné stěny. Sadie před ním stojí a zkoumavě ho pozoruje. Obraz je to zajímavý, i když možná ne pěkný. Je na něm vyobrazena žena se srostlým obočím a lehkým knírkem. Kolem krku má náhrdelník z trnů, z kterého visí mrtvý drozd. Na pravém rameni má opici a na levém pantera. „Frida Kahlo, autoportrét,“ řekne ti Sadie. „Takový můj vzor. Její přezdívka je královna bolesti. Což celkem pasuje.“ Pak Sadie už odlepí své oči od obrazu a otočí se na tebe s úsměvem. „Vlastně jsem si uvědomila, že jsme si ještě ani nestihli popovídat. No možná později, teď trénink. Proto tady jsi.“ Sadie se sehne pod svoji postel a vytáhne obrovskou krabici plnou kusů všemožných přístrojů. Rozbité počítače, nějaké procesory, kalkulačky, telefony, všechno možné. „Začala jsem to sbírat od chvíle, kdy mi Diego řekl, jaké vlastně máš schopnosti…takže od včerejšího rána,“ řekne a pobídne tě, aby ses přiblížila. „Když Diego poprvé probudil mé schopnosti, cítila jsem bolest. Dokázala jsem s ní „komunikovat“. Věděla kde přesně je střed nějaké bolesti a odkud přišla. Takže něco jako, co ty děláš s technologiemi teď. Komunikuješ s nimi,“ začne vysvětlovat Sadie. Vidíš na ní, že si tenhle proslov trénovala dlouho. „Později jsem se naučila bolest kontrolovat. Nemůžu jí sice vytvořit z ničeho, ale můžu jí přenést s člověka na člověka, zveličit nebo snížit. Jako například, když mě praštil na parkovišti. Vzala jsem bolest, kterou jsem cítila, přendala jí jemu a zveličila. A myslím, že ty můžeš dělat něco podobného. Myslím, že tvé schopnosti nekončí jen u komunikace, ale pokračují i ke kontrole,“ Sadie ukáže na hromadu technologického harampádí v krabici. „Schválně zkus vytvořit nějaký kus technologie z tohohle harampádí. Pomocí svých schopností samozřejmě,“ pobídne tě.

Aileen Park - 01. prosince 2017 17:17

Královna bolesti Hned co zaklepu, ozve se z poza dveří známý hlas. Vezmu tedy za kliku a vstoupím dovnitř. Tentokrát upřímně nevím, jaký pokoj očekávat, ale nakonec se ukáže, že se příliš neliší od toho mého. První věc, co mě praští do očí, je portrét ženy, jenž zdobí protější stěnu. Frida Kahlo je celkem známá i mezi lidmi, kteří se v umění zrovna moc nevyznají, takže nemám problém si autoportrét zařadit. Přesto si Sadi vyslechnu a shledám její komentář nadmíru zajímavým. Doteď jsem vlastně pořádně netušila, jaké má schopnosti, teď to ale všechno konečně dává smysl. „Nebyl na to moc čas, ale určitě si to později vynahradíme,“ slíbím, když zmíní, že by si ráda popovídala. Momentálně stejně nevím, kde mi hlava stojí. Zaujatě sleduji, jak se shýbá pod svou postel a vytahuje obrovskou krabici plnou kusů různé elektroniky. Nic z toho však nevypadá funkční. Věnuji tedy své bývalé spolužačce tázavý pohled a čekám na vysvětlení, které samozřejmě přijde záhy...Dokonce s vysvětlením jak fungují její schopnosti. Pozorně poslouchám a snažím se v hlavě zpracovat všechny informace. Vlastně má pravdu, co se fungování našich schopností týče, jsou si velmi podobné. Troufám si však tvrdit, že já to mám trochu jednodušší. V dnešní době jsme všichni obklopeni technologiemi a musela bych mít asi velkou smůlu, kdybych se ocitla v úzkých někde, kde není žádná. Sadi to má v tomhle o mnoho těžší, jistě může případně ublížit sama sobě, ale to není něco, co by chtěl člověk dělat často. Z myšlenek mě vytrhnou až dívčiny instrukce k mému úkolu. Mírně se zamračím. Ani mě nenapadlo, něco takového zkoušet. „Já nevím, to zní dosti složitě,“ odpovím nejistě. Na moment se na krabici s věcmi podívám. „No dobře, nakonec za zkoušku nic nedám,“ prohlásím nakonec a snažím se pořádně soustředit. Před očima si vykreslím digitální hodiny, tak jak by mohly vypadat s použitím daného materiálu. Bezpochyby by bylo úžasné je opravdu složit pouze s za použití své mysli nemohu, ale říct, že bych byla naplněna sebevědomím. (3)

Simon Vain - 01. prosince 2017 22:20

Nečekaná návštěva Věci se občas nevyvinou tak, jak by jeden chtěl. A občas umí nabrat pěkně rychlý spád. Že je něco špatně jsem pochopil ve chvíli, kdy jsem viděl ty dva, ale ten blb si jich evidentně vůbec nevšímal. Co si sakra myslel? Měl jsem sto chutí ho tam nechat, ale to bych se mu potom už nikdy nemohl podívat do očí. *Proč já nemůžu bejt pro jednou prospěchářskej hajzl?* Z boční kapsy batohu jsem vylovil dva spreje a vzal každý do jedné ruky. "Nechci problémy" zadeklamoval jsem, abych zkusil ještě poslední možnost, jak se z toho vykecat. Jenže to je pravděpodobně nepřesvědčí. A právě proto jsem bral ty spreje. Sice nebyly pepřové, ale jako zbraň se daly použít krásně. On takový aerosol do očí taky nebude nic, co by člověk chtěl jen tak zažít. Čekal jsem, i když nohy chtěly běžet jako o život. Pak jsem sebou konečně trhl do strany, udělal několik kroků, zvedl jednu ruku se sprejem a zmáčkl "spoušť". Mířil jsem mu do obličeje, jinam by to ani nemělo smysl. Druhou ruku jsem si nechával v záloze, protože jednak se mohlo stát, že mi tu první chytí. A pak tu byl i druhý. S tím bylo samozřejmě nutno počítat. "Nažer se, blbečku!" křičel jsem na něj, abych si dodal odvahy.

Vypravěč - 02. prosince 2017 12:29

Nová schopnost Aileen Soustředíš se na krabici s věcmi. Tvůj pohled upřený na rozbité kusy a v tvé mysli vykreslený obraz digitálních hodinek. Soustředíš se, až pot teče z tvého čela, ale nic. „Netlač na to tolik. Zkus se víc uvolnit. Je to jako bys tancovala, jen se nech unášet rytmem,“ napoví ti Sadie a pobídne tě, abys to zkusila znovu. A tak – ještě skeptičtější než předtím – to zkusíš znovu. Tentokrát se necháš unášet svými schopnostmi a všechno to cvakne. Uvidíš kolem své ruky holografické schéma digitálních hodinek a kusy z krabice se začnou skládat kolem tvé ruky. Postupně jeden po druhém letí k tvojí ruce a zaplňují místo v holografickém schématu, které vidíš. O pár vteřin později, už máš kolem své ruky digitální hodinky, přesně jak sis je představovala. Na tváři od Sadie je pyšný úsměv. Jestli je pyšná na sebe nebo tebe a vlastně na tom, ani nezáleží. Právě jsi objevila novou schopnost. Zjistila si však, že hodinky nefungovali. „Nevadí,“ řekla ti Sadie. „Přece jen je to jen první pokus.“ Ujistila tě. Zbytek dne jsi strávila se Sadie v pokoji a zkoušela svojí novou schopnost. Její možnosti a limity. Zjistila jsi, že cokoliv chceš postavit, v sobě musí mít elektřinu. Sadie řekla, abys zkusila postavit pistoli, ale nešlo to. Povedlo se ti však postavit taser. Dále jsi zjistila, že nemůžeš stavět věci, které jsi nikdy neviděla, nebo aspoň můžeš vidět na internetu. Zkoušela jsi postavit stroj času, ale nic se nestalo. A taky všechno, co postavíš, se objeví někde na tvém těle. Nejčastěji ve tvých rukou. A čím větší a komplikovanější věc je, tím déle to trvá. Povedlo se ti postavit elektrický obušek za pár vteřin, ale počítač ti trval téměř půl hodiny. A poslední věc, byly součástky. Takhle jsi se Sadie strávila celý den a možná byste zkoušeli tvé schopnosti ještě déle, kdyby Syd nevešla dovnitř. Jen co vešla, nadšeně se podívala na všechny přístroje, které byli kolem tebe. „To je tak cool,“ řekla nadšeně. „Ale mám vás zavolat na večeři.“

Aileen Park - 02. prosince 2017 18:35

Nová schopnost Ať už se soustředím sebevíc, mé síly mě zrovna moc neposlouchají. Sadi mě pobídne, ať se snažím být trochu přirozenější a tak se trochu uvolním. Na sebevědomí mi to sice nepřidá, ale nechávám své mysli trochu volnější tempo. Chvilku to trvá, ale nakonec se kusy z krabice začnou skládat kolem mé ruky. Postupně jeden po druhém letí ke mně a zaplňují místo v holografickém schématu před mýma očima. Překvapeně zamrkám a hodinky si prohlédnu. Jsem trošku zklamaná, když zjistím, že nefungují. Sadi má, ale pravdu...tak jako tak je to obrovský úspěch a nezabralo mi to víc než pár vteřin. „Máš pravdu, musím prostě trénovat,“ řeknu a věnuji jí krátký úsměv. Zbytek dne je tak stráven právě trénováním nové schopnosti. Následuje několik zdařilých i nezdařilých pokusů na to něco složit. Brzy zjistím, že cokoliv bez elektřiny mi prostě fungovat nebude a že nemohu vyrobit nic, co bych už někdy před tím neviděla. „Budu muset na internetu udělat nějaký průzkum elektroniky ať mám do budoucna nějakou inspiraci,“ poznamenám po pár hodinách trénování. Bylo by ohromné, kdybych uměla stvořit něco jako elektronickou rukavici, co by mohla sloužit jako zbraň. Nebo by dokázala ze silového pole udělat štít, ztratím se na moment ve svých myšlenkách. Ty však brzy přeruší náhlý příchod Syd. Vlídně se na děvče usměji. „Děkuji, ale ještě mám před sebou spoustu práce,“ přiznám upřímně, když pochválí moje výtvory. Ani jsem si nevšimla, kolik času už uběhlo. Teprve teď mi dochází, jaký mám hlad. „Výborně, nevím jak Sadi, ale já umírám hlady,“ prohlásím a počkám na obě děvčata, abychom se společně přesunuly do jídelny za ostatními. Vždyť jsem vlastně ani nedojedla snídani, není divu, že můj žaludek takhle protestuje.

Vypravěč - 02. prosince 2017 19:28

Úkol Simon Pokusil ses muže oslepit, ale nepovedlo se to. Muž se vyhnul tvému prvnímu stříknutí a vytrhl sprej z tvé ruky. Mezitím druhý muž ti zasadil ránu do břicha. Než si mohl, spadnou, tak tě chytli za ruce a hodili vedle Luka. Batoh si samozřejmě nechali. Prohledali ti ho a vytáhli z něj peněženku, kterou ženě hodili. Ta vytáhla tvojí občanku a prohlédla jsi jí. To samé udělali s Lukem. „Simone a Luku, asi nevíte, kdo jsem a ani nemusíte vědět. Ale Danny to ví. Měl pro mě udělat službu, ale stala se mu nehoda a tak nemůže,“ řekne žena a vytáhne mobil, na kterém vidíš zmláceného Dannyho v nemocnici. „Ale hádejte, co mi řekl, když jsem ho přišla navštívit. Že jeho dva nejlepší kamarádi, ho velmi rádi zaskočí. A doufám pro jeho zdraví i to vaše, že se nepletl,“ řekla žena. Mezitím se Luke vyškrábal na nohy. „Co? My o ničem nic nevíme, slibuju. Jen nás nechte jít, my nic neřekneme prosím,“ začne žadonit a žena kývne k jednomu z mužů, který Luka hodí zpátky na zem. „Kde jsem to skončila? Jo, služba. Měli jsme s Dannym menší dohodu. On obkoukne domy v okolí a posprejuje ty, které jsou dost bohaté. Já je poté se svoji skupinou vykradu. Už mu chybělo jen jedno sousedství, ale poté se mu stalo tohle. Takže teď vy vezmete ty svoje plechovky, půjdete do toho sousedství a budete ho kontrolovat hezky dům po domu, dokud nenajdete nějaké zazobance. Těm posprejujete dům písmenem A. Až to bude všechny hotově, přijďte do klubu Eso a řekněte, že vás poslal Apač. Všechno jasný?“ zeptá se vás žena.

Vypravěč - 04. prosince 2017 02:01

Rodinná večeře Aileen „Já jen souhlasím,“ řekne Sadie a pohladí si břicho, aby dodala svým slovům váhu. A tak se společně vydáte do jídelny. Tam už na vás čekají ostatní kolem dlouhého stolu, který je pokrytý bílým ubrusem. Nad stolem visí lustr s falešnými svíčkami a na druhé straně stolu vidíš starou, krabicovou televizi. Je však vypnutá a všichni se místo toho soustředí na jídlo, které Ray zrovna pokládá na stůl. Mezitím každý zabral jedno místo. Na tebe zbylo vedle Diega a naproti Riffa. „Tady jste,“ řekne Liam, když si vás všimne. „Jak šel trénink? Zítra máš trénovat se mnou. A slibuju, že se to pokusím udělat, co nejzábavnější,“ řekl s úsměvem, který vypadal trochu strašidelně s jeho tváří. Ray mezitím položil pánev na stůl a odhalil kupu špaget s masovými kuličkami, která se pod poklopem schovávala. „Pusťte se do toho,“ pobídl všechny a přesně tak se stalo. Nějakou dobu byli slyšet jen zvuky žvýkání a bouchání příboru o talíř. Pak promluvila Sadie. “Aileen dneska dost pokročila, myslím, že brzy bude připravena rozloučit se svým otcem," řekne Sadie k Diegovi a hodí na tebe milý úsměv. A připomněla ti tak podmínky tvé dohody. Budeš muset navždy opustit svého otce a své přátele. Jen, co Sadie řekne svoje Liam zabručí. Všichni se na něj otočí. „Děje se něco?“ zeptá se ho Diego. Liam pomalu zvedne hlavu od talíře. „Ne, nic to není jen…vážně to musí být? Chápu, proč jsme to udělali u našich rodičů, ale její otec, není jako oni.“ „Tohle není žádná osobní vendete proti rodičům, Liame. Tohle je čistě kvůli bezpečnosti, řekne Ray. „Hej, jestli se ti to nelíbí, tak můžeme jejího fotříka zabít, jako to udělala Sadie, co ty na to?“ zeptá se Riff Sadie jedem v hlase. Ta téměř okamžitě uchopí nůž do své ruky a postaví se tak prudce, až spadne židle, na které seděla. „Drž kurva hubu, Riffe,“ řekne Sadie sprostěji, než jsi jí kdykoliv slyšela mluvit. Riff však na nic nečeká a taky se postaví na nohy. Elektřina přitom září z jeho rukou. „Copak? Zranil jsem tvé citečky? Co si myslíš, že s tím nožem uděláš? Uškvařím tě dřív, než budeš moct cokoliv udělat,“ „Riffe, omluv se a sedni si,“ zařve na něj Liam, ale tentokrát se proti němu ohradí Ray. „Hej, Riff je možná kretén, ale jestli si má někdo sednout, je to Sadie. Ta vytáhla nůž.“ Tohle spustí obrovskou hádku, při které Sadie čím dál silněji uchopuje svůj nůž a Riffovi blesky začínají zářit, čím dál silněji. Mezitím Syd si položí ruce na uši a začne se na své židli pohupovat tam a zpět, jako traumatizované dítě. Hádky na ní očividně mají velký vliv. A přitom všem Diego nic nedělá, jen na tebe hodí pohled, jako by říkal: „Teď jsi Omega. Vyřeš to.“

Aileen Park - 04. prosince 2017 10:37

Rodinná večeře Všechny tři dorazíme do jídelny právě včas. Já vezmu místo vedle Diega a počkám, až Ray položí na stůl připravenou večeři. „Děkuji,“ řeknu s úsměvem. Sadie mezitím vykládá Liamovi, jak jsem pokročila v tréninku. Myslím, že mě trochu přeceňuje, ale nahlas svůj názor nevyslovím. Jak říkal Diego, Omega musí být silná osobnost a bylo by krajně nerozumné se před ostatními shazovat. Pár minut tedy večeře probíhá relativně dobře, než přijde na řadu téma rodičů. Najednou se celá situace obrátí a u stolu nastane totální chaos. Zdá se, že je v každém z přítomných zakořeněno spoustu nevyřešených problémů a frustrací. Koutkem oka chytnu Diegův výmluvný výraz. Jsem ráda, že mi tak věří, ale mám ze situace trochu obavy. Jsem sice omega, ale také jsem tady nová a nemám sebemenší jistotu, že mě budou poslouchat. Někdo ovšem něco udělat musí. Postavím se tedy a vší silou praštím do stolu. Ne, abych někoho vyděsila, ale abych upoutala jejich pozornost. „Chováte se jako banda puberťáků,“ řeknu zamračeně. Pak přejdu směrem k Sadie a postavím její židli. „Sadie posaď se prosím, nenech se vyprovokovat. Když ne kvůli mně, tak alespoň kvůli Syd,“ kývnu směrem k děvčeti, která vypadá jako by byla na pokraji zhroucení. Po té pohlédnu na Riffa. „Nemusíš mít strach, já žádné speciální výjimky nežádám. Budu mít stejný proces přijetí, jako jsi měl ty nebo kdokoliv jiný tady v místnosti a pokud se mnou máš nějaký problém, přijď mi to říct po večeři,“ oproti vlídnému tónu, který jsem použila při hovoru se Sadie nyní ale zním o poznání chladněji. Nyní už jen čekám, zda alespoň jeden z nich dostane rozum a bude se se situací dát pracovat nebo zda budu muset zakročit jinak.

Vypravěč - 04. prosince 2017 21:27

Návštěva Aileen Sadie se podívá na Syd, které se houpe na své židli. Její pohled okamžitě změkne. Stisk na svůj nůž uvolní, ale stále ho drží. Podívá se ještě jednou na Riffa, poté na tebe. Nakonec si však sedne a nůž položí zpět na stůl. Přejdeš tedy na Riffa. Poté, co ho sjedeš, se chvíli rozhlédne po stole, jako by u někoho čekal podporu, ale nedostal ji. „Hej, já jsem v pohodě. Ona vyjela na mě,“ řekl a znovu si sednul. Když už všichni přestali řvát, Syd se pomalu uklidnila. Sedla sis zpátky na místo a večeře už pokračovala v klidu. Občas sis všimla, jak na tebe Syd hází vděčné pohledy. Když večeře skončí, cítíš daň celodenního používání svých schopností. Popadne tě únava, i když není zas tak pozdě. Vydáš se tedy nahoru do svého pokoje. Lehneš si na postel a jen přemýšlíš o posledním dnu svého života. O tom, jak se všechno změnilo. Díváš se na stíny, jak si hrají ve světle tvé lampy. Jak tvoří všemožné tvary. Jeden ti připomínal psa, další zas kolo a jeden dokonce vypadal jako člověk. Jeden VELMI vypadal jako člověk. „Sun Hye,“ promluví na tebe najednou stín. „Není čas. Tví lidé, tvůj odkaz, tě potřebuje. Přijdu později. Nevěř Diegovi. Neříkej mu o mě. To on ji zabil.“ Stejně rychle jako se objevil, stín se i rozplynul. A už tam byla jen obyčejná stěna. Někdo zaklepe na dveře. „Tady Diego. Mohu vejít?“ zeptá se tě zpoza dveří.

Simon Vain - 05. prosince 2017 01:32

Úkol Můj marný boj proti větrným mlýnům (rozuměj nabušeným chlápkům) skončil stejně rychle, jako začal. Danny zatím během ženina vysvětlování schytal nadávky a kletby do sedmého kolene. Jasně, byl to můj kámoš, ale v tom momentě jsem ho nenáviděl z hloubi zbytků své duše. Přišlo mi to jako celou věčnost, když jsem marně lapal po dechu. Ten chlap měl ránu jako býk. Vnitřní orgány jsem po tomhle musel mít na kaši. To jsem se naopak proklel sám a zapřísahal se, že začnu posilovat břicho. Nějaké to bojové umění by taky nemuselo být na škodu. Třeba by mě nechytili tak snadno. Luk se začal vykrucovat. Nedivil jsem se mu. Nicméně alespoň jeden z nás musel zůstat silný. Takže to bylo na mně. "A co když odmítneme? Co z toho měl Danny vůbec mít, že vám na tohle kývnul?" zeptal jsem se naprosto zbytečně a přidal si pro sebe pěkných pár nadávek pro Lukyho, že vůbec začal mluvit. Ono by to pravděpodobně dopadlo stejně, ale to mi došlo až potom. Teď existoval pouze vztek. Ta její "nabídka" mi nevadila. Vadilo mi, že za to nic nedostaneme. Že prostě jenom někdo přijde a přinutí nás. A navíc je to ženská.

Aileen Park - 05. prosince 2017 10:46

Návštěva Má slova naštěstí nakonec zafungují a oba zúčastnění se opět usadí. Riffova poznámka samozřejmě projde bez jakéhokoli dalšího komentáře. Nemám zájem s ním už cokoli dalšího řešit a ostatní díky bohu také ne. Krátce se usměji na Syd, když koutkem oka zachytím její vděčný pohled, ale jinak se již bezmezně věnuji svému jídlu. Po večeři vezmu svůj talíř a v kuchyni jej opláchnu. Nevím totiž, zda tady mají nějaké služby na umývání nádobí a jsem příliš unavená na to to zkoumat. Dnešní trénink se na mě hodně podepsal a mě už nezbývá energie téměř na nic. Rozloučím se tedy s ostatními a vydám se zpět do svého pokoje. Tam v pohodlí své nové postele, konečně na chvilku vypnu a přemýšlím o událostech posledních dvou dnů. Všechno se událo tak rychle, že jsem měla sotva čas svou situaci zhodnotit. Chybí mi létání, bleskne mi hlavou, když jeden ze stínů kolem lampy vezme tvar letadla. Vlastně tam vidím obrazců celkem hodně, ale připisuji to své únavě stejně jako ten poslední, který vypadá podezřele hodně podobný člověku. Vyobrazení však nemohu brát na lehkou váhu dlouho, neboť ho co nevidět doplní i jakýsi hlas. Překvapeně zamrkám, když uslyším své jméno. Mí lidé? Můj Odkaz? Co tím myslí? Hlas, ale utichne stejně rychle, jako se ozval a zanechá mě bez vysvětlení a dokonale zmatenou. Ale no tak Aileen, to přece nemůže být pravda. Takovou smůlu na chlapy nemůžeš mít ani ty. Snažím se přesvědčit sama sebe. Z myšlenek mě naštěstí vytrhne klepání na dveře a známý hlas. Nakonec jsem vděčná, protože mám pocit, že kdybych ještě chvilku zůstala jen sama se sebou, nejspíš bych z toho zešílela. „Jistě, pojď dál,“ pozvu tedy muže do místnosti.

Vypravěč - 06. prosince 2017 17:09

Odměna? [/u] Simon Žena se na tebe podívala se zvednutým obočím, když jsi se zeptal, co z toho máš. Luke se na tebe podíval s vystrašeným pohledem. Bylo ti jasné, že tě právě teď proklínal nejhoršími možnými způsoby. „Chlapec má koule. To jsem nečekala,“ řekne žena a přijde k tobě o něco blíž. Prohlédne si tě od hlavy, až k patě se znovu získaným zájmem. „Co myslíš, že z toho měl mít. Nějaké hezké prachy. A, víš co? Jestli to neposerete, můžete si rozdělit jeho podíl, a kdo ví. Možná v budoucnu radši využiju vaše služby,“ řekne žena o něco uvolněněji. Pak však okamžitě zvážní. „A jestli to neuděláte? Tak mě budete prosit, abych vás nechala jen s pár modřinami,“ řekne a poté kývne na své muže. „Budu na vás v Esu čekat.“ S těmi slovy se otočí a odejde. O moment později už se ztratí ve tmě. Luke je ještě chvíli poté potichu, až dokud se neujistí, že už jste zase sami. Pak se prudce otočí na tebe. „Sakra, sakra, sakra,“ řekne a chytne tě za ramena. Začnou s tebou pořádně třást. „Co budeme dělat. Co budeme sakra dělat.“ Hned se chytne za hruď a sedne si na lavičku. Vypadá to, že rány si na něm zanechali značný dluh. „Jsem v pohodě. Dej mi chvíli a můžeme vyrazit,“ řekne. Můžeš prostě počkat, než mu bude lépe a vyrazit, ale nevíš jak moc toho uchodí se svými ránami. Můžeš Lukovi říct, aby šel domů nebo do nemocnice, ale to by znamenalo, že v tom jsi sám. A kdyby se ti něco stalo, tak nemáš žádnou zálohu.

Vypravěč - 06. prosince 2017 17:10

Menší dovolená Aileen Otevřou se dveře a Diego vstoupí dovnitř. Rozhlédne se kolem tvého pokoje, a nakonec si sedne na postel vedle tebe. „Liam dekoroval tento pokoj. Celkem se mu to povedlo. Má na to celkem talent. Což bys rozhodně nečekal od syna New Yorského gangstera,“ řekne a trochu se pousměje. Zdá se uvolněný. Rozhodně nejuvolněnější od té doby, co ho znáš. Což, pravda, není zas tak dlouho. „Ale to není důvod mého příchodu. Chtěl jsem jen…přišel jsem jen, abych ti pogratuloval, jak jsi zvládla situaci u jídla. Jsi rozená Omega,“ řekne ti a usměje se na tebe. A není to poloúsměv. Nebo jen letmý úšklebek. Je to normální, dlouhodobý úsměv. „Nebude ti vadit, když si promluvíme trochu v soukromí,“ řekne a dívá se ti přitom do očí. Než se naděješ znovu se svět kolem tebe začne měnit, a za chvíli jsi znovu na té louce do které tě vzal, když jste se poprvé potkali. Avšak teď je noc a obloha je posetá hvězdami. Každá z nich září jako perla na náhrdelníku. „Promiň…je to jen...už je to dlouhá doba, co jsem nemusel být vůdce. Dlouhá doba, kdy jsem nemusel já hasit požáry. Dnešní večeře, pro mě byla jako dovolená.“ Loukou se roznese zvuk Diegova smíchu. Lehký vánek ho nese do nejvzdálenějších korun stromů. Je to celkem melodický smích. Představuješ si, že v jiném životě, to klidně mohl být zpěvák. „Mimochodem, jak se ti jinak líbí naše malé rodina?“ zeptá se, potom co se chvíli dívá na hvězdy. „Jednou budeš mít podobnou. Svoji skupinku aktivovaných.“

Vypravěč - 06. prosince 2017 17:23

Osudové setkání[/u] Henry, Glen Henry Feston zrovna sedí ve malém baru na Manhattanu a čeká, až k němu přijde nějaká číšnice a obslouží ho. Dneska má před sebou velký den. Někdo by možná mohl říct, až obrovský den. O den dříve, když byl Henry ještě v Tokiu, přišel k němu jeho šéf a nabídl mu šanci. Řekl, že je v New Yorku domluvená schůze s nějakými mladíky, kteří vymysleli způsob, jak zabránit, aby VR technologie způsobovala nevolnost. Je jasné, že každou chvíli budou mít u svého stolu kupu nabídek, ale zatím o nich nikdo neví. Nikdo kromě společnosti Sonny. A Henryho šéf chtěl, aby to byl právě on, kdo za nimi pojede a přesvědčí je, aby technologii Sonnymu prodali. Kdyby se mu to povedlo, stal by se hlavou Sonnyho VR divize. A mohl by to být právě on, kdo posunul VR z drahé hračky, na špičkový produkt. Mohl by se zapsat do historie. A tak Henry, který hledal v poslední nějakou novou výzvu, souhlasil. Objednal první letadlo do New Yorku a letěl ten devíti hodinový let. Dorazil ve tři hodiny odpoledne a schůzka měla být, až večer. Do té doby neměl, co dělat, a tak zašel do jednoho z místních barů. Tam zahlédl hezkou číšnici, jak k němu zrovna mířila… Glen Hepburn zrovna vběhla do své práce jako číšnice v malém baru na Manhattanu a oblékla si svoji uniformu. Dneska má před sebou velký den. Někdo by možná mohl říct, až obrovský den. Včera zrovna došila šaty jedné z bohatých paniček, které bydleli ve vysokých patrech New Yorkských paneláků a šla jí je odevzdat. Když však zaklepala a otevřeli se dveře v bytě bylo dalších několik bohatých žen. Glen tedy vešla dovnitř a ukázala všem šaty, které vytvořila. A ony je milovali. Jedna z nich, pak řekla, že jedna její kamarádka řídí pobočku Louis Vitton na Manhattanu a že byl Glen určitě vzala, kdyby viděla její šaty. Po chvíli domlouvání se tedy shodli na tom, že Glen vezme svá nejlepší díla a návrhy, a s ženou setká. A setkání má proběhnout dnes večer. Do té doby však musí stále pracovat. Ale možná, už po dnešním večeru, konečně bude moct dělat práci, která je jejím snem. A tak Glen, jejíž tramvaj měla zpoždění, přišla pozdě do své práce v baru. Rychle se převlékla do černé uniformy se stříbrnými proužky. A přišla za pohledným mužem, který seděl u baru…

Glen Hepburn - 06. prosince 2017 18:07

Príliš dobré, aby to bola pravda Dnešok bol splnený sen. Alebo aspoň takblízko k nemu, ako sa dá v realite dostať. Tak, či tak... Príliš dobrý. Po každom slove očakávam povestný háčik, no zatiaľ sa neobjavil. Luis Vitton. Ale tešiť sa budem až, keď sa to káže byť realitov. Odtiaľ to už bude len krôčik k samostatnosti a... Kľud, drahá. Našepkáva mi moje podvedomie. Neccem sa zbytočne sklamať. O to smutnejšie by to bolo, než túto šncu nedostať. Starý ford zapakujem v uličke za barom, kde pracujem a zamierim dnu. Viem, že meškám a to, že po dnešnom večery na tom už možno nebude záležať, neznamená, že nemám byť opatŕna. "Prepáč Stenley. Lincolnov tunel bol jedna hrôza. Nejaký génius narazil do policajného auta." Rýchle oboznámenie vedúceho smeny s dôvodom meškania. Cestou sa ani nezastavujema na rýchlo vkĺznem do šatne, aby som v zápätí už vyšla v uniforme. "Vďaka, že si počkala Roth." Poďakujem kolegyni z predchádzajúcej smeny. "Trojka je už obslúžeá a päťka si práve objednala." Odvrkne Roth a odchádza do zadu. Na rozdiel odo mňa nemá perspektívu v blízkej dobe odtiaľto odísť. Zamierim si to za pult a po očku prebehnem bar, aby som vedela, ako je to z klientelou. Na koniec pohľadom spočiniem na muža priamo za barom. Vyzerá na biznismena. "Dobrý deň. Čo to bude?" Usmejem sa a rukou zastrčím prameň vlasov späť za ucho.

Aileen Park - 06. prosince 2017 20:38

Menší dovolená Po mém vyzvání vkročí Diego do pokoje a posadí se na postel vedle mě. Jeho poznámka o Liamovi mě mírně zaskočí. „Vážně? Syn gangstera?“ Zeptám se pobaveně. Vždycky, když si myslím, že už mě nemůže nic překvapit, vytáhne na mě starší muž něco, co mě ihned vyvede z omylu. Ještě víc mě však udivuje Diegovo rozpoložení. Nepamatuji si, že bych ho někdy viděla takhle dobře naladěného. Pravdou ale je, že se známe sotva dva dny, takže je docela možné, že jsem si jen udělala špatný obrázek. Ať už je to jakkoliv, jsem ráda, že se cítí dobře. „Děkuji, upřímně jsem měla na moment pochybnosti. Naštěstí mám praxi v zažehnávání krizových situací, což vždycky pomůže,“ odvětím na jeho pochvalu také s úsměvem na rtech. Na otázku reaguji pouze krátkým kývnutím mezitím, co opětuji jeho pohled. Během nkolika málo okamžiků se pak můj pokoj změní na louku, kterou jsme navštívili již při našem prvním setkání. Pomalu zvednu hlavu k obloze, už si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy pořádně viděla hvězdy. Svůj život jsem žila takovým tempem, že jsem neměla ani pomyšlení na to se na chvíli zastavit a jen tak pozorovat nebe. Při tom je to právě tam, kde jsem strávila většinu svého času. Z úžasu mě vytrhne až Diegův hlas. Krátce se na muže usměji. „Pak jsem ráda, že jsem mohla být nápomocná. Občas si musíš odpočinout, Diego.“ Jsem skoro připravena mu udělit krátkou lekci o tom, jak by na sebe měl dávat větší pozor, avšak jeho melodický smích mě nakonec přiměje dát mu pokoj. Jen ať si to plně vychutná, pomyslím si spokojeně. „Budu upřímná, někteří z nich mají dost silné mezery ve výchově,“ odpovím na jeho poslední dotaz. Z mého pobaveného tonu lze ale jasně vyčíst, že to neberu nijak vážně. „Musíš mi dát čas je trochu víc poznat, než ti dám oficiální odpověď, ale zatím si nemůžu stěžovat. Jen doufám, že trénink s Riffem přežiju a zůstanu duševně nepoznamenána.“ Upřímně si nedokážu překvapit, že bych já sama měla podobnou skupinku, které bych byla vůdcem. Zdá se to tak nereálné. „Jak jsi je vůbec našel?“ Zeptám se na oplátku.

Simon Vain - 07. prosince 2017 00:31

Prachy. On se vážně zaprodal za prachy. Zakroutil jsem očima. Byl jsem zoufalý, takže jsem se v tom momentě pravděpodobně začínal chovat dost iracionálně. Vše jsem odkýval a už raději neřekl ani slovo. Stejně bych nevěděl co. Všechno bylo až příliš jasné a odpor zbytečný. Nikam by to nevedlo. Luka jsem nevnímal. Minimálně jeho vyčítavé pohledy. Nebýt jeho, už jsme mohli být pryč. Když předvedl svůj hysterický výstup, starostlivě jsem si ho zmřil pohledem. "Hele, kámo, situace je taková, že sice jsme v prdeli, ale ty bys měl jít buď domů, nebo nejlíp do nemocnice. O ničem nemluvit, ale nechat se vyšetřit. Jen pro jistotu. Já to nějak zvládnu." Jsou v životě lidském momenty, kdy prostě víte, že si kopete vlastní hrob, ale pro dobro svých bližních tou lopatou hážete vlastně rádi. A já věděl, jak moc špatně tohle může dopadnout, ale neměl jsem jinou možnost, než to provést hned a sám, protože běhat tu s polovičním mrzákem po střechách neznělo jako dobrý plán. A přesně tyhle myšlenky mě vážně namotivovaly. Zvládnu to. Třeba si i vážně něco vydělám. "Běž. Hned teď," snažil jsem se být vážně přesvědčivý. A tentokrát mi to šlo.

Henry Feston - 07. prosince 2017 16:54

Služební cesta - Bar Nikdy sem si nezvykl na Japonský čas a proto když jsem konečně dorazil do New Yorku, vůbec sem nebyl unavenej, naopak jsem chtěl konečně něco jinýho než ředěný pivo, plechovkový kafe a saké. Šéf mě neposlal do USA za zábavou, ale když mu řeknu, že jsme se tam šli napít, určitě mi to odpustí. Sám jsem se nestačil divit tomu, že jsem už ve čtyři byl na Manhattanu. Budova, ve které se mam s těma šikulama sejít je skoro za rohem a já vcházím do místního baru. Todle je moje druhá návštěva USA. Není to nic jako má rodná Anglie, nebo Texas, kde jsem byl navštívit přítele při služební cestě u příležitosti vyjednávání s tamním řetězcem elektroniky. Bar mi připadá jako z nějakého amerického filmu. Při té představě se usměju, ale zároveň znejistím. Ale což… sednu si na bar a čekám na nějakou obsluhu. Po chvíli čekání ke mně přijde celkem pohledná žena a hned spustí: „Dobrý deň. Čo to bude?“ to mě trochu vyvede z rovnováhy. Žádná úklona, nebo úcta… asi jsem byl v Japonsku moc dlouho. Podívám se na servírku a usměju se na ni. „To nejdražší co máte, platí šéf“ s tím si ji prohlídnu od shora dolu, ale dále si jí nevšímám. Místo toho si začnu probírat body, co budou třeba projednat při schůzce. To povýšení opravdu chci.

Glen Hepburn - 07. prosince 2017 20:25

Ľadový kráľ   Krása. Poviem sama sebe v duchu. Myšlienka vyslovene prekypuje iróniou. Ďalší pán horenos. No, čo. Aspoň mám kľud. Ak to večer vyjde, aspoň bude ďalej platiť moje „sito“ na chlapov. „Už sa to nesie.“ Na tvári vidieť len široký naivný úsmev. Dávno som si odvykla dávať najavo, čo si myslím. „Aj niečo na jedenie alebo len pitie?“ Aspoň sme to prečkali bez výťahu. Zamierim si to po dvadsaťročnú whiskey zo zásoby pre špeciálnych hostí, no i tak mu dám čas na prípadnú odpoveď na moju predchádzajúcu otázku. Áno, dole je aj podobne kvalitný rum a vodka, no niečo na tom oblečení skôr evokuje whiskey. Ešte možno gin? V prípade záujmu zadám Stenleymu objednávku na Stredne prepečený steak s domácou chilly marinádou a zemiakovými kroketami. Po tom zamierim aj s pitím nazad a zamierim za ďalším zákazníkom. „Dobrý deň...“ Štatút servírky má svoje výhody. Naučíte sa odhadovať povahy chlapov. Po tisíci raz si hovorím, že by bolo možno dobré zapísať sa na kurz sebaobrany. No, možno by to boli vyhodené peniaze, ak dnešok vyjde...

Vypravěč - 07. prosince 2017 23:34

Náhlé vyrušení Aileen Diego se znovu zasměje, když se zmíníš o výchově. Očividně ví, koho tím myslíš. „Jo, Riff je kus práce. Ale je to z části moje chyba,“ řekne Diego. „Neber mne špatně, za to jaký je nemůžu, ale…no řekněme, že každá Omega k sobě bere určitý typ lidí. Někteří preferují silné, jiní zase hodné. Já...,“ Diego najednou umlkne. Jako by si nebyl jistý, jestli by měl říct svá další slova. Přejde proto na tvoji další poznámku. „Neboj. Myslím, že zrovna Riff se od tebe naučí stejně tolik, jako ty od něj. Je s námi teprve dva měsíce, takže si ještě stále ne své schopnosti zvyká,“ řekne a podívá se na tebe s obdivem. „Ne, každý ovládá své schopnosti, tak rychle jak ty. Naopak. Většině to trvá měsíce i roky. Dokonce i Omegám,“ řekne. Pak se mu na tváři objeví lehce provokativní úsměv. „Ale příště, když po na někoho pošleš auta, zaparkuj je prosím zpátky. Musel jsem pak uklidnit mysl mnoha zmateným řidičům.“ Zeptáš se poté, jak Diego svoji skupinku vůbec našel. Chvíli zaváhá. Poté však začne mluvit. „Jak jsem říkal, každá Omega si vybírá podle svých priorit. Já preferuji lidi, jež byli zraněni.“ Než stihne mluvit dál uslyšíš jak se kolem vás rozlehne hlas Syd. „Diego, Aileen, no tak. Hej!“ řve kolem vás. Diego okamžitě nechá vaše okolí rozpustit a jste zpátky v pokoji. Syd je vedle vás a nervózně přešlapuje ze strany na stranu. „Co se děje?“ zeptá se Diego už znovu ve svém vůdčím módu. „Jeden z nich zase každou chvíli přijde. Určitě. Jeden z těch sprejařů,“ řekne Syd trochu vyplašeně. Diego se na tebe otočí. „Myslím, že je na čase, abys zkusila své schopnosti v menší akci.“ O pár minut později už jsi spolu s Diegem a Sadie dole. Jste zrovna v zahradě, která je obklíčená plotem, takže do ní nejde vidět, ale ani ty nevidíš ven. Naštěstí nemusíš. Cítíš jak se přibližuje telefon…

Vypravěč - 07. prosince 2017 23:51

Skrz bohaté uličky Simon Při tvé první poznámce Luke automaticky protestuje. „Ani náhodou. Nenechám tě v tom…,“ zastaví se, když to řekneš znovu. Tentokrát s větším přesvědčením v hlase. Ještě jednou se chytne za zraněné břícho a nakonec přikývne. „Dobře. A díky, máš to u mě,“ řekne a odejde pryč, zatímco ty se vydáš ke svému cíli. Nemusíš si ani vytahovat navigaci, nebo cokoliv podobného. Víš perfektně, kde je sousedství, o kterém žena mluvila. Byla to bohatší část města, kde bydleli lidé, kteří nebyli dost bohatí nebo extrovertní, aby bydleli přímo v L. A., ale stále byli mnohem bohatší než ty. Rozešel jsi se tedy k sousedství. Zkušeně jsi procházel skrz noční město. Bohužel skákání po střechách v sousedství nešlo, jelikož bylo postaveno z mnoha rodinných domků, které od sebe byli odděleny zahradami. A tak jsi se držel stínů ulice a postupně přecházel od jednoho domu k druhému a kontroloval, který se zdá nejvíc cenný. Když si posoudil, že je nějaký dost dobrý pro Apače – jak si žena říkala – nasprejoval jsi na něj nějaký znak. Postupně jsi se tak dostával k sídlu (HP). Už z dálky ti bylo jasné, že tenhle dům rozhodně označíš.

Vypravěč - 09. prosince 2017 12:32

Nový zákazníci Glen, Henry Glen položila před Henryho jeho objednávku. Sklenka kvalitní whiskey pouštěla do okolí vábivé výpary. Henry si napil, mezitím co si v hlavě nacvičoval svojí dnešní schůzku. Glen tedy šla obsloužit další zákazníky, kteří přišli dovnitř. Jsou to nějací dva obchodníci. Nejspíš z Wall Street. Drahé obleky a namyšlené úsměvy je perfektně prozrazují. Jeden z nich si Glen změří a už otevře pusu, aby něco řekl. „Tako..,“ dál se nedostane, jelikož dveře za ním se prudce otevřou a dovnitř vtrhnou tři muži v lyžařských maskách a s pistolemi v rukou. Muž z Wallstreet praští do hlav a oba spadnou na zem, jako pytel brambor. Celým barem se na pár vteřin rozlehne panika. Lidé začnou utíkat a křičet. Pak však jeden z mužů vystřelí do vzduchu. Všichni ztichnou a skrčí se k zemi. „Držte huby,“ zařve jeden z mužů, který se zdá jako vůdce. „Pokud budete držet hubu, nic se nestane a všichni budeme šťastní.“ Druhý z mužů mezitím přijde ke Glen. „Peníze z pokladny a žádné blbosti,“ rozkáže ji. Glen ví, že hned pod pokladnou je tichý poplach, který přivolá policii. Jestli se ho však pokusí zmáčknout je na ní. Třetí muž obchází všechny zákazníky baru a bere jejich peníze, až dojde k Henrymu. „Prachy, šperky, všechno, co máš,“ řekne a nastaví batoh, do kterého všechno sbírá. „A nebuď hrdina, nebo já budu vrah,“ řekne a ukáže pistoli, kterou drží v levé ruce. Batoh drží oběma rukama, takže pistoli drží celkem nešikovně. Možná by se Henrymu povedlo mu ji vzít…a možná taky ne.

Glen Hepburn - 09. prosince 2017 13:35

Bolo to príliš dobré Chlapci z Wall Street. Už, ako otvára ústa, je jasné, čo chce bližší z tých dvoch idiotov povedať. Koľko krát si to ešte vypočujem. Už ten chlap s whiskey mi pokazil náladu a títo dvaja... V zápätí sa však rozpúta chaos. A že pesimizmus vás nikam nedostane. Škoda len, že ma tento variant nenapadol. Asi prišli za tými dvoma šašami. Som príliš blízko, než, aby som sa stihla niekam odpratať, tak sa o to ani moc nepokúšam. Žiadne kvílenie o rodine a deťoch, inak skončíte, ako mŕtvola alebo rukojemník. S rukami nad hlavou prikývnem a namierim si to ku kase. Hrdinstvá sú pre hrdinov a hrdinovia umierajú prvý. Peniaze vložím ešte aj do obálky, aby sa mu lepšie niesla. Bar má poistku. Nič sa nedeje. Stačilo by len zdvihnúť nohu, ktorú nevidno, kým sa sústredia na moje ruky a peniaze, no prečo? Z trochou šťastia je to tu dnes môj posledný deň. Pohľad mi padne na chlapa s whiskey. Je len kúsoček od jedného z lupičov. Nehraj sa na hrdinu. Ak sa na mňa náhodou pozrie, presne ten typ pohľadu na neho upieram. To isté by som prosila od kolegov, no zatiaľ ich nevidno. Možno je v kancelárií ešte účtovníčka Sharon. Aj tam by mal byť alarm.

Aileen Park - 09. prosince 2017 15:34

Náhlé vyrušení Po události se stíny jsem byla zprvu trochu nesvá, ale čím déle Diego mluví, tím víc cítím, jak opět začínám relaxovat. Tenhle muž má na mě jednoduše silný vliv, ať už chci nebo ne. Možná je to tím, že je také Omaga, snažím se tento pocit nějak rozumně vysvětlit. Jeho přiznání, jak si své psioty zvolil, mě až tolik nepřekvapí. Je zcela očividné, že ani jeden z nich není tak úplně emocionálně vyrovnaný. Až na Raye, který svou bolest buďto překonal nebo ji prostě umí dobře skrývat. O tom já konec konců vím své. Zrovna se chystám zeptat na další otázku na tohle téma, když náš rozhovor přeruší Syd. Už její hlas zní velmi naléhavě, ale teprve když ji uvidím, je jasné, že něco není v pořádku. Ale ne, pomyslím si rezignovaně, když nám vysvětlí situaci. Nechápu, proč jsou tihle sprejeři tak vytrvalí. Zakroutím ještě hlavou. To už mě, ale Diego vybízí, abych vzala akci do svých rukou. Opravdu mám pocit, že mi věří až příliš, podruhé už si ale dnes nedovolím protestovat. „Můžeme vytvořit nějakou iluzi? Vzteklé psy nebo alespoň nápis objekt střežen kamerami,“ zeptám se rychle. Zatím nemám moc ponětí, jak tahle schopnost funguje. Po té se přesunu k oknu, a jakmile v dálce sprejera uvidím, okamžitě se soustředím na to dostat se do jeho mobilu. (6) Pokud se mi to podaří, zařízení si řádně prohledám a to především zprávy. Zdá se, že je to možná výtržník, ale s mámou má docela dobrý vztah. Jako první tedy automaticky zkouším chlapci poslat jejím jménem naléhavou zprávu, že je v nebezpečí a potřebuje pomoc. (5) Začínám, ale mírně panikařit a úplně se nechytám. Zeptám se tedy Syd na jméno jeho kamaráda z dnešního rána. Sama jej našla a prohledávala mu peněženku, takže by si měla jméno pamatovat. Pokud se to podaří, okamžitě pošlu zprávu. Ti, co mě ráno dostali, mi rozbili mobil. Dřív jsem nemohl napsat. Jestli to značení dokončuješ, vykašli se na dům (naše adresa), je šíleně strážený, kouká z toho průser a snad tam bydlí i polda. Prostě ho přeskoč, Danny. (10) Pevně doufám, že na svého kamaráda chlapec dá. Pokud ne, znamenalo by to řešit situaci trochu násilnější cestou, čemuž bych se raději vyhla.

Henry Feston - 09. prosince 2017 20:26

Přepadení Dívka položí sklenici whisky přede mě. Jen na sklenici pohlédnu, začnu si vzpomínat na Londýn. Jak je to dlouho, co sem nebyl doma? Ptám se sám sebe a nasaju aroma whisky. Už sklenku přikládám k ústům, když vtom uslyším tupou ránu a následně žuchnutí a hned další. Otočím se za zdrojem hluku a vidím tři stojící muže se zbraněmi v maskách a dvě bezvládná těla u jejich nohou. V tu chvíli začne naprostý chaos. Jediný východ o kterém lidé ví je hlídán ozbrojenci. Nastalého chaosu využiji a šmátnu za bar po nějaké láhvi. Naneštěstí pro mě žádná v dosahu není. Podívám se na bar a vidím sklenku neznámé tekutiny, co jeden z hostů nechal svému osudu. Natáhnu se po sklence a hodím její obsah do sebe. Vodka… nu… za chvíli možná nebudu, tak co…opět se usadím a loknu si ze své sklenky. Srdce mi zrychluje a já se cítím jak na závodech. Dívka co mě obsloužila teď jde za kasu a chce ji vyprázdnit pro tydle parchanty… jeden z mužů přijde s taškou ke mně. Pistoli se snaží držet, ale očividně mu to nejde. Podívám se na dívku a vidím, že mě sleduje. Čeká snad, že po pistoli skočim? To bych opravdu mohl. Výcvikem sem prošel a neměl by to být problém… na zahnání tědlech ničemů by stačilo jednomu sundat kuklu. Buď by nás tady potom museli všechny zabít, nebo utéct. Kdo by neriskoval život pro takovou krásku, jako je ona? Zeptám se sám sebe, ale hned si na to odpovím. Třeba já… uměju se na ní a kývnu hlavou. „Nelekejte se, vyndám peněženku“ pronesu a opravdu šáhnu pro peněženku. Otevřu ji a vidím jen pár dolarů. Díky bohu, dnes už skoro nikde není potřeba hotovost. Těch pár dolarů co jsem měl byly na taxi. Vyndám tedy peníze a vložím je do tašky přičemž se snažím nevrazit do pistole

Vypravěč - 10. prosince 2017 01:09

Varování Aileen Přijdeš k oknu a uvidíš mladého muže v černé mikině s kapucí. Na zádech má batoh a v rukou vidíš sprej. Podíváš se na něj a začneš se soustředit. Netrvá ti dlouho a jsi uvnitře jeho mobilu. Stejně jako předtím se před tebou otevře nový svět. Holografická obrazovka se rozjasní před tvýma očima a ty otevřeš chlapcův mobil. Připravena pustit se do práce. Rychle si přečteš jeho zprávy a podle toho se orientuješ ve své další akci. Mezitím koutkem oka uvidíš, jak Liam přijde k vysokému plotu, který je kolem vašeho domu. Zdá se, že je připravený zasáhnout, kdyby se něco stalo. Není ti jasné jak přesně se o chlapci dozvěděl, ale teď máš jiné věci na mysli. Když už máš nějaké základní informace o mladém sprejeři rozhodneš se mu poslat zprávu. Tvůj první pokus není zas tak úspěšný, panikaříš a na tvém soustředění, na tvých schopnostech, to jde poznat. Pocítíš Diegovu ruku na svém rameni. „Je to v pořádku. Já ti věřím,“ řekne. Zkusíš to tedy podruhé. Vydáváš se, za jeho kamaráda. Aby si psala správu, stačí když používáš své myšlenky. Ani jsi nemusela hýbat prstem. Odešleš ji. O pár vteřin později se chlapec zastaví. Stojí přímo před vašim domem. Vytáhne z kapsy telefon a přečte si zprávu. Podívá se na ni a poté na váš dům. Očividně zvažuje své možnosti. Liam přitom jen čeka, jestli uslyší zvuk spreje. Ale nic neuslyší. Chlapec se totiž rozhodne váš dům přeskočit a jít – doslova – o dům dál.Vlna kolektivního oddechnutí zalije celý pokoj, né-li celý dům. „To bylo tak úžasný. Jen si se na něj podívala a byl pryč,“ řekne Syd ohromeně. Znovu na tebe skočí, aby tě objala. Pevně tě chytne kolem pasu. O chvíli později se však odtáhne a zývne. „Tak já jdu spát, když je všechno v pořádku. Dobrou,“ řekne Syd a rozloučí se s vámi. Zůstaneš zase s Diegem samotná, ale ne na dlouho. Jelikož on také odchází. „Zítra si o tom promluvíme víc, ale prozatím myslím, že bude lepší jít spát. Hezké sny a dobrá práce Aileen,“ řekne, než odejde a nechá tě samotnou.

Vypravěč - 10. prosince 2017 14:41

Od desíti k pěti Henry,Glen Oba dva v klidu dáte peníze. Přece jen nemá cenu riskovat život za pár drobných. Muž, který chtěl peníze po Henrym sice vypadá trochu naštvaný z malého množství, ale kvůli nedostatku času, jen něco zabručí a jde dál. Mezitím muž, jež chce peníze po Glen děkovně kývne hlavou, když mu ještě dá peníze do obálky. „Přesně tak. Buďme kamarádi a nic se nestane,“ řekne z části ke Glen, ale z větší části ke všem ostatním lidem v místnosti. Když už všechny obešli a vzali všechny peníze rozhodnou se, že je na čase jít. „Rádi jsme vás poznali. Mějte hezký den,“ řekne vůdce zlodějů a otevře dveře, aby vyšel dveře. Dveře však stejně rychle zavře. „Co se děje?“ zeptal se ho jeden z jeho kumpánů. Muž nic neříkal. „Sakra Tony, co se děje,“ zeptá se ho druhý. To už muž reaguje. Přesněji reaguje tak, že mu jednu vrazí. „Neříkej moje jméno!“ zařve na něj. V ten moment všem dojde, proč dveře hned zavřel. „Tady NYPD. Vylezte ven z rukama nad hlavou,“ ozve se z venku. Mezi muži zavládne chvilka ticha. Nakonec jejich vůdce rozhodně promluví. „Počítali jsme s tím, že se něco takového může stát a prostě půjdeme podle plánu. Vezmeme rukojmí. Vyjdeme zadem a budem pryč, než budou vědět, co se stalo.“ Tohle všechny tři muže očividně uklidnilo. Otočili se tedy na vás. Zvuky policejních sirén zněly z venku. Po rychlém výběru tři muži vybrali Glen jako první rukojmí. Jeden z nich ji prudce chytl za ruku a přitáhl k sobě. „Je tady nějaký zadní východ nebo něco?“ zeptal se ji netrpělivě. Mezitím Henry viděl jak se jako druhou rukojmí vzali nějakou starou dámu, která byla vedle něj. Zdálo se, že jeho ignorují. A jestli neudělá nic, nejspíš se mu nic nestane a muži odejdou. Avšak viděl taky, že stará dáma vypadala, že každou chvíli omdlí strachy. Mohl by se nabídnout za ní, ale taky samozřejmě nemusel.

Glen Hepburn - 10. prosince 2017 15:48

To je moje šťastie Odchádzajú. V duchu si vydýchnem. Zas raz predčasne. Sharon zjavne spustila alarm. V momente si lahnem na zem, ak by sa niekto vonku chcel hrať na hrdinu, no v zápätí moje šťastie zas zaúraduje. Krása. Nebránim sa, keď ma vyberú. Na čo. Únos, snáď v priamom prenose, je dobrá ospravedlňenka, prečo neprísť na dôležitú schôdzku. V duchu si povzdychnem. Berú starenku a ďalej premýšľajú koho. Čert to ber. "Vzadu mám auto a v skrynke klúče. Je štvormiestne s veľkým kufrom. Ak zoberiete niekoho z nich, možno vám vynesú výkupné na vrch." (2) Prehovorím ďaleko sebaistejšie, než sa cítim. Pohľadom jasne naznačím k šašom z burzy. Snáď to celé vynesie starenke, že ju nechajú tak. Ešte by im po ceste umrela na infarkt. Hľadím priamo na Tonnyho, nakoľko sa zdá byť ich šéf.  "Skrinky a východ vám ukážem." Stenley, nehraj sa na hrdinu. Pevne dúfam, že kolegovia už vypadli. Kufor by mal byť dosť veľký pre oboch šašov. Nech si len skúsia ma zažalovať. Aspoň nechajú zvyšných ľudí ísť. Pokúsim sa o naivný úsmev v znení všetko dobre dopadne. V najlepšom prípade si vezmú troch najbohatších a mne len ukradnú auto. V najhoršom... Fantázia dávno začala pracovať na plno. Rozhodne nikomu nespravím tú radosť, aby ma videli vystrašenú. Nech si radšej myslia, že som úplne tupá a bezvýznamná...

Henry Feston - 10. prosince 2017 21:28

Přesun NYPD… když už to vypadá, že to nemůže bejt horší, zhorší se to. Pachatelé berou prachy a stařenku. Co tady dělá taková bába nad hrobem odpoledne… na takovymdle místě… myšlenku rychle zapudím a začnu se věnovat faktům. Jestli jim babka dostane infarkt, mohli by zpanikařit ještě víc a pokud se začnou lízt policajti, bude to tu fakt jak v nějakym filmu. „Pánové, vím že máte na spěch, ale nabízím se jako rukojmí tady za babi. Jen se na ní podívejte, sotva stojí na nohách. možná ji i pošlete předem, policie ji bude zachraňovat a vy koupíte čas mezitím, co jí budou zachraňovat..." S těmi slovy do sebe hodím obsah sklenky a zvednu se. (6) barmanka začne povídat o autě a já jen doufám, že se nic nepokazí. Ten den se teda povedl… hlavou mi problikne vzpomínka na citát "Hrdinové umírají na přepracování" s tím následuji lupiče do zadní části budovy.

Aileen Park - 10. prosince 2017 22:59

Varování Snad i díky Diegově povzbuzení se mi nakonec podaří druhou smsku odeslat, aniž bych musela hnout prstem. Se zatajeným dechem čekám na chlapcovu reakci. A opravdu, sotva si ji sprejer přečte, podívá se na náš dům a po chvilce uvažování zamíří pryč. Oh, díky bohu, bleskne mi hlavou a s úlevou vydechnu. Krátce po té už mám náruč plnou Syd. Trochu rozpačitě, přesto s úsměvem na tváři ji poplácám po zádech. „Děkuji,“ řeknu dívence. „A teď utíkej do postele,“ reaguji na její následné zívnutí. Naštěstí je si očividně sama své únavy vědoma, a tak se s námi rozloučí a vydá se do svého pokoje. Na moment stojíme s Diegem v pokoji opět sami. Tentokrát se však starší muž očividně rozhodnul situaci neprotahovat. Nakonec má asi pravdu, všichni zasloužíme po dnešku pořádný odpočinek. „Děkuju, sama bych to ale těžko dokázala,“ odpovím na jeho pochvalu a počkám, až bude mezi dveřmi. „Dobrou noc Diego,“ rozloučím se konečně a přejdu zpět ke své posteli. Adrenalin z akce mě trochu nabudil, ale nyní, pod rouškou bezpečí na mě opět padá nepřemožitelná únava. Všechna dnešní akce, roztržky a podivné vzkazy se mi mísí v hlavě a sotva dokážu udržet myšlenku. Tak a dost Aileen. Je na čase jít spát, napomenu sama sebe v duchu a zahrabu se do teplých přikrývek. Zítra je taky den.

Vypravěč - 11. prosince 2017 17:47

Hlasité probuzení Aileen Ulehneš do postele, zavřeš oči a než se naděješ už spíš. Kombinace pohodlné matrace a jak psychické, tak fyzické vyčerpanosti dělá divy. V noci se ti zdá sen o stínu, který s tebou promlouval. Jeho slova se neustále opakují, hlasitě a jasně. „Myslíš, že to nevím!“ uslyšíš něčí řvoucí hlas. To tě vytrhne ze spánku lépe, než kbelík studené vody. Ve své rozespalosti jsi nepoznala, kdo to vlastně řekl. Vstala jsi, promnula si oči a podívala se na hodinky. Bylo sedm ráno. Pomalu jsi vstala a šla ven ze dveří. „Není jiná možnost,“ řekne hlas znovu. Tentokrát už ne tak hlasitě, ale už poznáš, že hlas patří Liamovi. Vykodrcáš se z pokoje a klidně sejdeš dolů po schodech. Vidíš jak u stolu sedí Liam s Rayem. Nezdá se, že by ostatní byli ještě vzhůru. Popravdě se celkem divíš, že ti dva jsou vzhůru. Vypadají oblečení a připravení na to někam jít. Liam má na sobě volnou černou mikinu a džíny. Ray samozřejmě košili s kravatou a stylovými kalhotami. „Dobře,“ řekne Ray a chytne Liama za ruku. Pevně ji stiskne a Liam mu stisk opětuje. „Půjdu s tebou. Ale nemyslím si, že je dobrý nápad, aby jsme šli jen sami dva. Ale neměli by jsme jít sami dva.“ Zdá se, že si tě Ray ani Liam nevšimli. Mohla bys prozradit, že jsi tady nebo zůstat a ještě chvíli poslouchat.

Aileen Park - 11. prosince 2017 20:34

Hlasité probuzení Spánek si pro mě přijde relativně rychle, ale moc odpočinku se mi nedostane. Ve snu se mi stále opakují slova, jež na mě večer vychrlil onen neznámý stín. Je to jako pokažená gramofonová deska. Z bezvědomí mě ale naštěstí vytrhne něčí křik. Rozhodně to není příjemné probuzení, ale nijak zvlášť se nezlobím. Naopak, jsem velmi zvědavá, co se děje. Vyhrabu se tedy z pod peřin a tiše sejdu po schodech dolů směrem ke kuchyni, odkud hlasy vycházejí. Hlasy si co nevidět přiřadím k Liamovi a Rayovi. A opravdu, sotva stojím mezi dveřmi, vidím oba chlapce, jak se o něčem dohadují. Z rozhovoru je zcela jasné, že se někam chystají a rozhodně mají za lubem něco nekalého. Co přesně to ale je, nezmíní. Zůstanu tedy stát ze strany dveří v naději, že z nich ještě něco vypadne. (4) Také nerada špehuju, ale mám obavy, aby neprovedli něco, čeho budou litovat.

Vypravěč - 12. prosince 2017 17:19

Jízda autem Glen, Henry Tony poslouchá slova od Glen s velikým zájmem. Ještě aby ne. Je to rozhodně zajímavá nabídka. Podívá se na své dva kumpány, kteří po chvilce zaváhání oba kývnou. Tony se otočí zpátky na Glen. „Hodná holka. Takhle pokračuje a všechno bude u konce, než se naděješ,“ řekne. Pobídne pak Glen, aby mu skříňku ukázala. Vezmou za ruku i stařenku a jsou připraveni ji celkem násilně tahat pryč. V tom se ozve Henry. Jeden z mužů se na něj podívá. Vypadal ze začátku trochu naštvaný. Nad Henryho klidem i nad tím, že ho Henry vyrušil. To však velmi rychle přešlo, když slyšel jeho slova. Vztek nahradila zvídavost. „Hej T..šéfe,“ zavolá na muže, který už se chystal jít s Glen ven. „Myslím, že má pravdu. Ta babka nás bude jen zdržovat.“ Tony se na něj otočil. „Tak ho vezmi sebou. Nedokážeš nic udělat sám,“ seřve ho Tony. Muž tedy nechá stařenku jít a vezmou Henryho. O chvíli později už sedíte v autě od Glen. Tony si vzal klíčky a rychle ujíždíte někam pryč. Kam nemáte ponětí. Jelikož je auto čtyřmístné a vás je pět, tři se mačkáte vzadu. „Až budeme v bezpečí, co uděláme s nimi?“ zeptá se najednou jeden z mužů, který sedí vzadu s vámi. „Jednoduchý. Prostě je zabijeme,“ odpoví druhý, který sedí vedle Tonyho. „Jsi zešílel. Nechci mít na sebe přišitou vraždu. Nechci do basy.“ „A přesně proto se jich musíme zbavit. Žádní svědci.“ „OBA DVA TICHO!“ zařve Tony, který do téhle doby řídil a k diskuzi se nevyjadřoval. „Rozhdnu se, co s nimi, až budu muset.“ Tím diskuze utichne. Můžete čekat, až dojedete na místo a uvidíte, co se s vámi stane dál a nebo můžete zkusit svoji situaci ovlivnit. Buď přesvědčit Tonyho, že vás má nechat naživu a nebo zkusit něco agresivnějšího...

Glen Hepburn - 12. prosince 2017 21:05

Pošetilosť   A ze dobré správanie vedie k niečomu pozitívnemu. Odviedla som Tonnyho do zadu po kľúče. Šatňa je prázdna a mojich kolegov nikde nevidieť. Skúsim so sebou vziať peprák, ktorý príhodne balia, ako „inhalátor“ proti astme. (7) NYPD bude mať kto povedať moju ŠPZ-ku. Vo forde nie je dosť benzínu na to, aby sa dostali z mesta. Snáď si to hneď neuvedomia. Žerie viac, než by malo. Starý motor.   Cestou do auta sa správam, čo najkľudnejšie. Zámena za bohatých nevyšla, ale, aspoň s nami nie je starká a nikto tretí. Ukradomky vrhnem po druhom rukojemníkovi pohľad. Prestáva byť tak nudný, ako vyzeral. Pokiaľ teda nebol niekým z nich, vyslaným napred. Paranoji vôbec nepomáha, že o nás hovoria, akoby sme tam neboli. Našťastie je ťažké hľadieť na dvoch ľudí naraz. (10) Akonáhle sa auto nachádza niekde, kde je viac aut a ľudí, vytiahnem pomaly peprák a vodič dostane dávku z boku do tváre, pričom druhú ruku už mám na kľučke a snažím sa vystúpiť.

Vypravěč - 13. prosince 2017 11:04

Liamova minulost Aileen Rozhodla jsi se stát za dveřmi a počkat, jestli neuslyšíš ještě něco dalšího. Oba chlapci se chystají dál mluvit. Bohužel z ranní ospalosti jsi omylem strčila do dveří, kteří se z vrznutím posunuly. Nebylo to moc slouho, popravdě to bylo asi jen pár vteřin, ale stačilo to. Liam i Ray se okamžitě otočili. „Je tam někdo?“ zeptali se a přišli ke dveřím, kde tě viděli. Šokovaně se na tebe podívali, a pak pohlédli na sebe. „Kolik jsi toho slyšela?“ zeptá se Liam okamžitě. Rázným krokem k tobě přišel o něco blíž.„Protože cokoliv jsi slyšela, tak...to...,“ Liam se snaží na něco přijít, ale moc mu to nejde. Pak uvidíš Rayovu ruku na jeho rameni. Pomalu ho posune do pozadí a sám před tebe přijde. „Je jedno kolik toho slyšela. Měla by slyšet všechno. Jak jsem říkal, potřebujeme aspoň jednoho dalšího člověka,“ řekl Ray k Liamovi. Ten se na tebe podíval, chvíli si rozmýšlel Rayova slova, a pak přikývl. „Aileen...potřebujeme tvoji pomoc,“ řekl Ray. Všichni jste se pak posadili kolem stolu v kuchyni. Byl to sice stolek menší, než na kterém jste včera jedli, ale pro vás tři stačil. Ray šel udělat kávu, zatímco Liam ti řekl o problému, kterému čelili. „Přidal jsem se k Diegovi před pěti lety. Bylo mi v té době sedmnáct. Nevím, jestli to víš, ale můj otec vedl motorkářský gang. Nebo to aspoň začalo, jako motorkářský gang. Pak začali dělat loupeže, prodávat drogy a když se narodil můj mladší brácha, už z toho byl jen gang,“ Liam se lehce pousměje nad svými slovy. Téměř nostalgicky. „Vyrůstal jsem v tom. V šesti jsem pomáhal pašovat, první loupačku jsem provedl ve čtrnácti, a pak v sedmnácti...,“ nostalgický úsměv zcela zmizí z Liamovi tváře. „V sedmnácti jsem zabil prvního člověka. Tak mě našel Diego. Když jsem zrovna byl ve své cele a chystal si doživotí ve vězení, tak přišel. Nabídl mi svobodu a rodinu. Tenkrát s ním byli jen Syd a Ray.“ Jako na zavolanou Ray zrovna položí hrnky s kávou na stůl. „Liame. Neodbíhej od tématu,“ řekne mu. Liam poraženecky vzdychne. „Dobře. Občas se ptám Syd, jak se má moje rodina. Jestli jsou v pořádku, a jestli si mě pořád nepamatují. Dva dny předtím, než jsi se přidala k nám, tak mi řekla, že je můj bratr ve smrtelném nebezpečí. Chci mu jet pomoct. Já vím, že je to proti Diegovým pravidlům a vím, že to je nebezpečné, ale je to můj mladší brácha. Nemůžu ho nechat, jen tak. Požádal jsem Raye, jestli nemůže jít se mnou. Jeho iluze mi pomůže, abych tak...nevystupoval z davu,“ vysvětlí ti konečně Liam svůj problém. Ray se rychle po něm ujme slova. „Ale já trvám na tom, aby jsme vzali aspoň jednoho dalšího člověka. Někoho kdo nás bude krýt, a popravdě, nenapadá mě lepší člověk, než ty. Ale nesmíme to říct Diegovi. Nikdy by nás nepustil. Šli by jsme ještě tohle ráno. Do hodiny, by jsme vyrazili směrem New York. Tam by jsme pomohli a vrátili se. Diegovi by jsme nechali nějaký vzkaz, že tě šel Liam trénovat i se mnou a večer, že budeme zpátky. Takže pomůžeš nám, prosím?“ požádá tě Ray.

Aileen Park - 13. prosince 2017 13:03

Liamova minulost Zdá se, že je příliš brzo ráno na to, abych byla nenápadná. Netrvá ani pár vteřin a moje nešikovnost ke mně přitáhne pozornost obou chlapců. „Omlouvám se, nechtěla jsem špehovat, jen jsem měla strach, že se ženete do maléru.“ Raye má omluva, ale nakonec ani moc nezajímá. Očividně potřebují pomoc a je to pro ně hodně důležité. Posadím se tedy ke stolu, aby mi Liam mohl situaci pořádně vysvětlit. „Ano o gangu se Diego zmínil, ale nic konkrétního mi neřekl,“ odpovím chlapci s modrou lebkou místo obličeje. Po té už ho však nechám v klidu vysvětlovat. Musím uznat, že jeho poslední přiznání mě mírně zaskočí. Jistě, očekávala jsem, že se v takovém prostředí dostal do spousty problémů, ale nenapadlo by mě, že by to mohlo dojít až tak daleko. Navenek však nedávám nic znát, nechci chlapce od dalšího vyprávění odradit. Naši konverzaci nakonec na moment přeruší Ray. „Děkuji,“ řeknu vděčně, když přede mnou přistane hrnek s kávou. Přesně tohle jsem potřebovala, pomyslím si, načež ze svého hrnku trochu teplého nápoje upiju. Jejich plán už se mi, ale tolik nezamlouvá. Hluboce se zamračím. Chápu jeho pocity a rozhodně nechci, aby se jim něco stalo, jenomže to znamená opět obejít Diega. Něco, co jsem si slíbila, že už neudělám. Trochu bezradně si dlaněmi promnu obličej. „Víte vůbec, co po mě žádáte,“ zeptám se obou narovinu. Teď bych si ze všeho nejvíc přála, abych mohla vrátit čas a jejich hádka probudila někoho jiného. „Vy jste teď Diegova rodina, když porušíte pravidla, bude nehorázně rozzuřený, ale bezpochyby vám eventuelně odpustí. Já? Jsem tu vlastně jenom dočasně z jeho dobré vůle. Pokud se o našem výletě dozví, určitě mě bez milosti vyhodí. Nehledě na to, že je to o tolik horší když narušuji morálku jeho psiotům. On je váš omega, ne já. Pokud vás podpořím v porušování jeho pravidel, nikdy mi to neodpustí.“ Z mého hlasu jde poznat, že mluvím zcela upřímně, avšak je z něj znát i jistý konflikt, který vedu sama se sebou. Včerejší příhoda se stíny mě značně nahlodala. Ale co když to byl jenom výplod mojí fantazie? Jak můžu Diegovi křivdit na základě něčeho tak nereálného? Ptám se sama sebe. Starší muž mi podal pomocnou ruku a zatím neudělal nic, co by mě nějak odradilo. „Nechci, aby se vám něco stalo, ale pokud tě Syd varovala, je velká šance, že vaši výmluvu s tréninkem prokoukne,“ pohlédnu omluvně směrem k Liamovi. Na moment nastane v místnosti hrobové ticho. Jenomže, co když s nimi nepůjdu a něco se jim stane? Copak to by mi Diego mohl odpustit? Znovu si povzdechnu a unaveně si promnu spánky. Mám chuť si vytrhat všechny vlasy. „Dobrá, půjdu s vámi. Nejspíš za to krutě zaplatím, ale alespoň si budu jistá, že jste v pořádku. Mám však jednu podmínku, když půjde opravdu do tuhého, ihned budeme Diega informovat. Odmítám vás mít na svědomí,“ řeknu naprosto nesmlouvavým tónem.

Henry Feston - 13. prosince 2017 19:42

Jízda Baka… Baka… sem to ale idiot.. proč bych se nechal vláčet jako rukojmí místo tý starý babky… takhle mě při případný přestřelce můžou střelit.. ta babka mohla zkolabovat a já zmizet… takhle na mě míří zbraň a já dnešní schůzku asi nestihnu… „Příště pujdu do kina…“ řeknu si jen tak pro sebe… dojdeme k autu. Je celkem divný, že už tady na nás nečeká policie… v každym… a v tu chvíli mi dojde co je špatně… hodí mě doprostřed na zadní sedadlo a servírku hodí ke mně hned jak dá Tonnymu klíče. Jsme na sebe namačkaný a já cítím teplo z obou těl. Jako bych se už teď nepotil dost… Jedeme a ti tři se začnou dohadovat o tom, co s náma udělaj. V tu chvíli ta servírka udělá něco, co mě sice napadlo, ale s bouchačkou u boku by se to dělalo špatně. Pepřák a vzala klíče a hned vidim jak mizí z auta, který sebou těsně předtim prudce trhá, jak při vyndavání klíčů vypla motor jedoucího auta. „To si…“ (6) víc nestíhám praštim svýho spolusedícího loktem do nosu tak, aby měl co nejhorší reakce a vydávám se za servírkou…

Vypravěč - 14. prosince 2017 14:52

New York City Aileen Zrovna sedíš ve vlakovém kupé. Díváš se z okna jak vlak přejíždí kolem městských budov. Zrovna jste zastavili v New Jersey, takže je jen otázka času, než budete v New Yorku. V jednom kupé vedle tebe sedí Ray a naproti vám je Liam. Má na sobě kapuci, do které je – díky trochu pomocí Raye – téměř nemožné nahlédnout. Zatímco se díváš z okna, rychle si v hlavě projdeš události posledních několika hodin. Když jsi souhlasila Ray i Liam vypadali jako by jim spadl kámen ze srdce. Očividně je to velmi těšilo. „Samozřejmě. Jestli přijde něco, co nemůžeme zvládnout Diego o tom bude hned vědět,“ ujistí tě Ray. Poté se na tebe podívá Liam. „Děkuji. Budu ti dlužit. Hodně,“ ujistí tě s upřímností, která je až lehce šokující. Vlak zastavil a všichni tři jste vyšli ven. Museli jste se prodrat lidmi a Liam se musel držet, aby do někoho omylem nestrkl trochu silněji, než měl v plánu. „Takže, znám nějaké lidi, kteří by měli vědět, kde bráchu najít. Ale první musíme najít je. Jeho nejlepší kámoš byl Tony Vincenzzo. Měl takové jedno auto, které vždycky miloval. Byla to červená korveta. Myslíš, že bys jí mohla najít?“ požádá tě.

Aileen Park - 14. prosince 2017 15:44

New York City Téměř celá cesta vlakem je strávena v naprosté tichosti. Ray s Liamem jsou nepochybně nervózní a mě hlavou běží všechny možné reakce Diega, kdyby se dozvěděl, co máme za lubem. Pozoruji vysoké budovy míhající se za oknem a snažím se sama sebe přesvědčit, že bude vše v pořádku. Jsme na to tři, určitě to zvládneme, povzbuzuji se v duchu. Setkání s gangem mi však stále připadá jako vysoce nerozumná akce. Už zastavujeme na nádraží v New Yorku, když mi konečně dojde, jakou zodpovědnost za oba chlapce cítím. Možná je to má osobnost nebo fakt, že jsem omega, ale každopádně mě to konečně donutí uklidnit se. Panika nám rozhodně nepomůže. Z myšlenek mě vytrhne až Liamův hlas. „Tony Vincenzzo, červená korveta,“ zopakuji informace po chlapci v kapuci. Na moment se zamyslím, není to zrovna moc, ale pracovat se s tím dá. Ihned rozsvítím svůj mobil. Před očima mi vyskočí internetový vyhledávač. Soustřeď se Aileen, napomenu se v duchu. Naštěstí nejsem nijak nervózní a tak se po pár minutách dostanu do databáze DMV. Překvapivě není ani tak složité se do ní nabourat. Hned jak jsem uvnitř, zadám v městě New York typ auta a jméno, které mi Liam poskytnul. Můžu jen doufat, že se vyhledávání na základě těchto údajů zdaří.

Vypravěč - 14. prosince 2017 15:59

New York City Aileen Téměř okamžitě se ti podařilo nabourat se do DMV. Rychle si našla auto, které jsi potřebovala. Teď ho ještě najít v realitě. Automaticky jsi se připojila k nejbližší kameře, kterou jsi měla kolem sebe. Ta začala hledat auto. Tento rozkaz předala další a ta další, a než ses poděla každá kamera ve městě hledala červenou korvetu, která byla registrovaná na jméno Tony Vincenzzo. A taky našla. Viděla jsi jak jede po Lincolnově ulici. Poté zastavila pod jedním mostem, kam žádné kamery neviděli a vyjelo z pod něj úplně jiné auto. Netrvalo ti dlouho a bylo ti jasné, proč. Prohodily auta. Sledovala jsi kam jedou a viděla jak zaparkovali před nějakým barem. Když vešli dovnitř měli na sobě masky. Jen, co jsi tohle všechno řekla Liamovi splašeně, chytl taxíka a řekl mu, ať jede na adresu, kterou jsi viděla. „Tony je amatér. Nejspíš se nechá chytit a pak bude téměř nemožné z něj cokoliv dostat. Budeme se tam muset přesunout předtím, než se tam dostane policie,“ vysvětlí vám Liam šeptem. O chvíli později dorazíte na místo. Taxikáři rychle zaplatíte z nějakých těch dolarů, které si vzal Ray sebou a vyběhnete ven. Vidíte bar ve kterém právě teď Tony je. „Je tam celkem dost lidí, mohl bych je dostat do iluze, ale museli by jste si pohnout. Nevím jak dlouho bych ji udržel,“ řekne Ray. V tu chvíli však pocítíš brnění v kostech. Někdo zmáčkl tichý alarm, který informoval policii. Slyšíš jejich vysílačky, jako by mluvili vedle tebe. „Dispečink? Jedeme k signálu,“ říká nějaká policejní jednotka. „Máte nějaké bližší informace?“ ptají se. Jsi si vcelku jistá, že by jsi mohla vydávat za dispečink, ale co říct, aby policie nepřijela...

Aileen Park - 14. prosince 2017 16:57

New York City Hledání auta nakonec nezabralo ani tolik času, jak jsem se obávala. Kamery nás zavedou přímo na místo, kde Tonyho červená korveta zastavila. Následné záběry z kamery se mi ovšem vůbec nezamlouvají a Liamovi taky ne. Bez váhání tedy odchytíme první taxi a vydáme se směrem k baru, kde by měli členové gangu včetně Tonyho momentálně být. Ray už začíná vymýšlet naši strategii, když přijdou silné vibrace, cítím je až v hluboko v kostech a ihned je mi jasné o co se jedná. „Alarm,“ vydechnu rezignovaně. „Zkusím policii odvolat, ale nic nezaručuju,“ otočím se na své společníky. Kolem baru je naštěstí stále celkem klid. Největší rozruch se nyní odehrává uvnitř budovy a v mojí hlavě, za což jsem momentálně dokonce vděčná. Znamená to totiž, že s tím můžu něco udělat. Rychle vypnu alarm, aby mé hlášení bylo přesvědčivější, a po té začnu mluvit. „Tady dispečink, Vertex Security nás před chvílí informovala, že šlo o falešný poplach. Na vině byl tentokrát nemotorný pes. Zásahová jednotka není potřeba, bude vystavena pokuta. Opakuji, zásahová jednotka není potřeba,“ nahlásím policejní jednotce na druhé straně vysílačky sebevědomým tónem. Samozřejmě nejblíž dispečinku jsem byla v letadle při poslouchání instrukcí z kontrolních věží, takže si nemohu být jistá, že to bude fungovat, ale za zkoušku nic nedám.

Vypravěč - 14. prosince 2017 17:43

Setkání všichni Music Glen, Henry „Co to...,“ muž něco řekne, když vidí jak Glen vytahuje svůj pepřák, ale doříct to nestihne, jelikož byl otočený v tak nepříjemné pozici, že se schytá sprej do obou očí. A Glen okamžitě přiskočí ke dveřím, aby se dostala ven. Henry není moc daleko za ní. Využije situace a praští dalšího z mužů do nosu. Tomu se podaří otočit hlavou, ale stále schytá ránu do čelisti, která je dost bolestivá. Má v plánu začít střílet, ale nevydaří se mu to. Ten blb vepředu strhl auto do strany a narazili jste do něčeho. Cítili jste jak vás náraz prudce vystřelí dopředu. Letíte vcelku rychle, jako by tam před vámi ani sedačky nebyli. Nebo sklo popravdě. Necítíte žádný náraz nebo bolest. Jen sílu jak vás tahá dopředu. Poté rychlý záblesk světla. Když otevřete oči jste na podlaze. A ne jen tak na jakékoliv podlaze. Jste na podlaze v baru. Všichni návštěvníci baru leží na zemi. Zdají se v bezvědomí, ale dýchají. Dokonce i dva ze tří zlodějů jsou na zemi. Třetí je však ve vzduchu. Přesněji ho nějaký muž v kapuci drží za krk ve vzduchu. Vedle muž v kapuci stojí další dva lidé. Další muž, který teď krvácí z nosu (HP, Ray) a žena. Vaše pohledy se setkají. Pak muži, který drží lupiče za krk spadne kapuce a odhalí jeho tvář (Hp, Liam). Aileen Chvilka zaváhání ze strany policistů. Už máš pocit, že to nevyjde, ale opak je pravdou. „Dobře, jedeme zpátky. Příště nás informujte dřív. Zbytečně jsme se plašili,“ řekne ti policista otráveně. Mezitím se Ray soustředil a vytvořil svou iluzi. „Dobře, můžeme tam jít. Ale měly by jsme si pohnout...něco se mi tam nezdá,“ řekne Ray. S těmi slovy vejdete dovnitř. Všichni lidé z baru jsou na zemi, hluboko ve svých iluzích. Liam okamžitě přijde k lupičům. Postupně jim odstraní masky, dokud neuvidíš, toho, kterého hledáš. „Probudíš ho prosím,“ řekne Liam k Rayovi, která se nějak začíná potit. Ray přikývne. Muž, který tipuješ bude Tony se probudí. „Jak...,“ dál už se nedostane, jelikož ho Liam jednou rukou chytne za krk a zvedne do vzduchu. „Kde je Misha?“zeptá se ho hned. Tony zavrtí hlavou. „Jaký Misha.“ „Dobře víš jaký Misha.“ Mezitím, co Liam získáváš svoje informace pocítíš tu zvláštní věc, o které Ray mluvil. Vychází z dvou lidí, kteří jsou tady na zemi. Muž a žena. Je velmi těžké to popsat. Je to jako spínač, který máš neskutečnou chuť zmáčknout. Nebo svědění, které musíš poškrábat. Téměř to naprosto pohltí celou tvou mysl, ale pak uslyšíš Rayův hlas. „Jejich podvědomí...,“ řekne zatímco mu začne téct krev z nosu. „Brání se. Myslím, že to jsou psioti.“ V té chvíli se oba dva probudí a vaše pohledy se setkají. Vyčerpaný Ray v tom pustí jednu ze svých iluzí. Přesněji tu Liamovu. Kapuce mu spadne z hlavy a odhalí ho v jeho plné kráse.

Glen Hepburn - 30. prosince 2017 23:07

Kocúrkovo Ako vždy, išlo by to až príliš dobre. Takmer som vonku a "Ľadový král" dostáva jedničku za rýchlu reakciu, no blb za volantom ho strhne. Ani nechápem, ako môžem letieť zrovna do predu. Celá fyzika je na ruby, ale... Mal by sa mi pred očami premietnuť život. Miesto toho je tam všakzáblesk bieleho svetla a zas najmenej pravdepodobná poloha a lokácia... Lokácia! Veď som späť v bare... Jednému by sa rozum zastavil... Zmätene sa rozhliadnem. Černoch, kórejka, chlap v kapucni, Tonny... Nebyť predchádzajúcich pár minút, asi by som protestovalao niekto drží predo mnou pod krkom, ale... Vyskočím na nohy, čo bola podľa vśetkého v ceľku hlúposť. rochu sa mi zatočí hlava, no hneď sa spamätám. Teda spamätala by som sa, no práve ten moment si chlap s kapucňov vybral, aby mu spadla kapucňa. Rukou sa oridržím baru a pomali začnem ustupovať smerom ku priestorom pre personál. Len pár krokv a čo po tom? V tvári sa mi mieša prekvapenie, strach a odhodlanie so snahou to všetko skryť. Pohľadom letmo pozriem na svojho ne-spolu-rukojemníka.

Aileen Park - 31. prosince 2017 16:40

Setkání Na krátký okamžik si nejsem jistá, zda jsem policisty skutečně přesvědčila. Po jisté odmlce se ale konečně z druhého konce vysílačky ozve souhlasné zamručení. Uff, tak to bychom měli, pomyslím si spokojeně. Stále však nejsem zcela klidná. Ray má pravdu, celá tato situace je poněkud zvláštní. „Tak pojďme, ať to máme brzo za sebou.“ Přikývnu a následuji chlapce do baru. Stejně jako při mém prvním setkání s Diegem i tahle hospoda celá zaspala. Opatrně se rozhlížím a kontroluji, zda je vše v pořádku mezitím, co Liam začíná svůj výslech. Na pár vteřin se zdá, že všechno funguje tak jak má, v tom ale přijde ten zvláštní pocit. Nikdy jsem nic takového necítila, avšak nemám problém si ho zařadit. To musí být ono. To je ten pocit, o kterém mluvil Diego, bleskne mi hlavou. Znovu se kolem sebe ohlédnu a můj pohled konečně spočine na dvojici, jež se probouzí ze svého spánku. Mou domněnku vzápětí potvrdí i Ray. S hrůzou sleduji, jak mu začíná téct krev z nosu. „Ach ne,“ vydechnu zoufale. Sotva slova vypustím z pusy, rozplyne se navíc i iluze skrývající Liamovu tvář. Dívka vyskočí vyděšeně z podlahy a mírně zavrávorá. Musím uznat, že jsem z celé situace na rozpacích. Nejsem Diego, neumím s takovou situací pracovat jako on. Rychle udělám pár kroků do strany, tak aby na chlapce s modrou lebkou místo tváře nebylo vidět. „Omlouvám se…nechtěli jsme vás vyděsit. Prosím posaďte se. Nepřišli jsme vám ublížit,“ pronesu uklidňujícím tónem. „Ideálně byste tohle měli všechno zaspat, ale…vy dva jste výjimeční. Vím, že je toho teď na vás hodně, ale kdyby vás zajímalo, čeho jste tu byli svědkem, můžeme si popovídat…i když nevím, zda to bude možné tady,“ otočím se tázavě na Raye. Nevím, jak dlouho svou iluzi ještě zvládne udržet a upřímně bych ocenila i nějakou radu. Vím, že jsem Omega, ale teď se tak zrovna moc necítím.

Henry Feston - 01. ledna 2018 16:58

smrt nebo probuzení? Servírka začne mávat pepřákem a já zapínam automat. Praštim Tonnyho kamaráda do nosu a chystám se na rychlou smrt, když v tom řidič strhne volant a zastaví se čas. Servírka letí přede mnou. Řidič s uslzenýma očima letí úplně vpředu, jeho tělo právě prolétá sklem, jak kdyby tam ani nebylo. Kdybych mohl vidět za sebe, viděl bych jak vpředu sedící muž letí Tonny. Ten co jsem udeřil do nosu se pravděpodobně zasekl o sedadlo a pokud si nezlomil vaz, asi už nikdy nebude chodit. To všechno se najednou dá do pohybu a další věc co vidím je chodník a necítím tělo. Pomalu ztrácím vědomí. Tak todle bude asi konec… pomyslím si, než zavřu oči. Ke svému velkému překvapení oči opět otevírám a zjišťuji, že ležím na zemi v baru. Stejně jako všichni ostatní. Že bych až moc vypil? Tu myšlenku hned opět zahodím. To by nevysvětlovalo lidi kolem a už vůbec ne ty při vědomí. Podívám se na ně. Zajímavá sebranka. Pomalu si uvědomuji, že jeden z nich drží Tonnyho pod krkem. V tu chvíli té osobě spadne kapuce a já pohlédnu muži do tváře „Pěkná maska“ první co mě napadne… ale je to maska? Dere se do situace mé podvědomí. Tak jako tak to vypadá, že vyřadili z provozu Tonnyho a jeho kumpány. Začíná mě bolet hlava. Zvednu se a vydám se k baru, kde jsem seděl. Whisky je tam tak jak si ji pamatuji z doby než Tonny přišel do místnosti… nebo co se vůbec stalo. Hodím jí do sebe a usměju se na servírku, přičemž se posadím a otočím se na židli k nové sestavě lidí. „Tak co se tu děje?“ zeptám se a pro uklidnění klepu prsty na bar… jen škoda že tý whisky není víc…

Vypravěč - 02. ledna 2018 14:48

Změna? Aileen, Glen, Henry „Jo, přesně jak to říkala,“ snažil se Aileen podpořit Ray, ale šlo vidět, že je toho na něj vcelku hodně. A tak přijde Liam. „Sakra,“ zakleje a hodí muže, kterého držel na zem. Dost silně, aby přišel o vědomí. Poté přiskočí k Rayovi. Rychle ho zkontroluje. „Už to moc dlouho neudrží. Musíme se odtu...,“ Ray ho zarazí. Protřese hlavou a zhluboka se nadechne. „Jsem v pořádku. Jenom jsem to nečekal. Dostali se z té iluze celkem násilně. Což dobrá práce,“ řekne ke Glen a Henryho s lehce nuceným úsměvem. Pak se otočí na Aileen. „Myslím, že by jsi je měla aktivovat. Nemáme moc jinou možnost. Už nás viděli a nikdo z nás neumí mazat vzpomínky. A než přijede Diego, mohou nadělat víc škody, než užitku,“ řekne ji Ray. „To není maska,“ odpoví mezitím Liam k Henrymu. Zní trochu naštvaně, ale kontroluje to. Otočí se pak na Glen, která stále vypadá jako by měla každou chvíli utéct. „Můžeš si jít sednout, přísahám, že ti nijak neublížím,“ řekne a uvolní jí místo. Vytáhne přitom dvě skleničky a flašku whiskey. Jednu podá Glen a druhou si vezme sám. Nalije pak další whiskey do Henryho skleničky. Aileen mezitím znovu cítí ten pocit, který vychází z Henryho a Glen. Znovu to svědění u kterého se musí držet, aby ho nepoškrábala. Je si vcelku jistá, že by stačilo chtít a mohla by aktivovat jejich schopnosti bez toho, aby se jich dotkla. Ale otázka je, jestli by to měla. Měla by jim zcela změnit životy, bez toho aby jim cokoliv řekla. „Vím, že normálně jim musíš dát na vybranou, ale tentokrát si nemůžeme dovolit, že by nesouhlasili. Bohužel,“ řekne ji Ray. Ale finální rozhodnutí je na ní. Říct jim, co se děje a dát jim možnost volby, nebo první aktivovat jejich schopnosti a až poté si s nimi promluvit.

Aileen Park - 03. ledna 2018 11:38

Změna? Ray ihned navrhuje, oba probuzené zaktivovat. Podvědomě moc dobře vím, že má pravdu, ale vůbec se mi to nelíbí. Přála bych si, aby tady teď byl Diego a oni dostali na výběr jako před pár dny já. Krátce si povzdechnu a sama se posadím na jednu z židlí. „Jen si dejte, budete to potřebovat,“ vybídnu oba po té, co jim Liam nalije whiskey. „Vím, že to zní šíleně, ale vy dva jste členy úžasného, ale přirozeného lidského fenoménu. Patříte k takzvaným Latentním lidem, tak se nazývají ti kteří v sobě mají dar. Bez Omegy byste ho však v sobě nikdy neprobudili. Naneštěstí pro Vás, já Omega jsem. Mé jméno je Aileen. Omegy se aktivují samy a umí také aktivovat latentní psioty, jako jste vy a tihle dva,“ mávnu směrem k Rayovi a Liamovi. „Oni už však byly svým Omegou aktivování dávno. Každý psiot má svou vlastní nadpřirozenou schopnost. Ray například vyniká v iluzích, z jedné takové jste se před chvílí dostali ven.“ Na moment se odmlčím a trochu nešťastně si promnu spánky. „Je mi to moc líto, psioti většinou dostávají dvě možnosti. Buď se k nám výjimečným rozhodnou sami přidat, nebo jsou jim vymazány vzpomínky. Bohužel my dnes s sebou nemáme nikoho, kdo by vám vzpomínky vymazat dokázal. Ray si myslí, že nechat vás jít by bylo příliš riskantní a já s ním souhlasím, ale přijde mi nefér na vás všechno jen tak hodit.“ Jsem samozřejmě připravená oba aktivovat, bude-li to nezbytně nutné, ale přeci jen si zaslouží nějaké úvodní informace. Nerada bych je aktivovala nečekaně a proti jejich vůli. „Prosím, máte-li nějaké otázky, teď je nejlepší čas se ptát.“

Glen Hepburn - 03. ledna 2018 20:36

Tipos bingo Donútim sa ukľudniť sa. Zaćína to byť čoraz divnejšie. Ak by útek predzlodejmi skončil len autonehodiu, ako by to skončilo s týmito? Niečo mi vraví, že to nie je rik. Nemá, ako byť. Na skrytú kameru je to príliš prepracované. Plus, ak by to bola maska, ten druhý by ho tak rýchlo nezakrýval. K tomu prirátajme tú iluziu. Ne je tu ziadne auto, ulica, či zrážka... Pozriem na podávanú whiskey. Povzdychnem si a posadím sa na barovú stoličku. Rukou zpoza pultu vytiahnem škótsku. Nie je to domáca, ale čo narobím. "Tak to by ste sa mali poponáhlať. Ešte dnes mám na zozname pár maličkostí. Napríklad sa nimi nechať uniesť. Znovu." Výnimočne nechám svoj škótsky prízvuk zarezať sa okoliu do uší. V duchu sa usmejem, no poviem to so topercentnou vážosťou. Pohľad zanem do černocha. Neviem prečo, no zatiaľ vyzerá byť šéfom tejto party. Pozriem na hodiny, aby som videla, koľko mám ešte reálne času. "Ľad?" Usmejem sa a zájdem za bar, pričom stlačím tichý poplach pod kasou. (9)

Aileen Park - 05. února 2018 17:31

Změna Jak se zdá, děvče u baru není mou nabídkou zrovna nadšené. Ne, že by mě to nějak zaskočilo. I já jsem byla na pochybách a to jsem měla na výběr. Navíc, kdo ví jaké má plány do budoucna. Někde na ni možná čeká rodina, pomyslím si smutně. Má pozice se mi nyní vůbec nezamlouvá, jenomže stejně jako Ray, nevidím jiné východisko. Nechám dívku, aby si v klidu nalila whiskey. Něco na uklidnění se rozhodně hodí. Upřímně jsem očekávala, že alespoň využije mou nabídku zodpovězení otázek, ale nezdá se, že by měla zájem. Rozhodnu se však na ni netlačit a trpělivě čekám, až bude hotova se svým drinkem. V tom však zaregistruju znovu zpuštěný alarm. Celou dobu jsem se snažila zůstat v klidu, abych děvče nevyděsila, takže jsem si vůbec nevšimla, že jí šlo pouze o to nás rozptýlit. Další komunikaci s policií si nemůžeme dovolit, bleskne mi hlavou a okamžitě spuštěný alarm vypnu. Tak krátký okamžik by bezpečnostní firma neměla ani zaregistrovat. Mě to na druhou stranu rozhodilo hodně. Odhodím tedy všechny své pochybnosti stranou a konečně najdu onen vnitřní spínač, který mě celou dobu nutil děvče zaktivovat. Upřímně netuším, co se stane, až tak učiním, ale už si nemůžeme dovolit čekat. Nechám tedy vše osudu a dívčiny schopnosti konečně přivedu k životu.

Vypravěč - 06. února 2018 22:30

Probuzení Aileen, Glen Aileen, která lehce zachytí a vypne signál poplachu se podívá na Glen, která stojí u baru a popijí svojí whiskey a popoháněna jak nutností tak přirozeností, zmáčkne spínač u obou lidí, které má před sebou. První věc, kterou Glen uvidí je jak oči Aileen začnou zářit bílím světlem a první věc, kterou Ailleen vidí je jak se malé bílé světlo v centru Glen rozšíří po celém jejím těle. Pak to začne. Zprvu lehce. Příjemný proud elektřiny, se proudí vašimi svaly, zatímco se obě zvedáte nahoru. Než se nadějete, díváte se na své vlastní těla jak stojí na zemi, zatímco vaše esence poletuje vzduchem. V tu chvíli se tyto esence rozpadnou na části, kousky, na molekuly a atomy a vzájemně se smísí v jednu věc. Aileen dá část sebe a Glen získá část Aileen. Aileen Jdeš do školy. Vítr ti vije ve vlasech, zatímco podzim zbarvuje okolí do pestrých barev. Od nádherných oranžových listů nad tvou hlavou, až po ne tak nádherné bláto pod tvýma nohama. Jdeš po ulici, ale tvé nohy se pohybují sami od sebe, a oči kterýma vidíš, nejsou tvoje. Jsi jako pasažér v cizím těle. A v tom si to uvědomíš. Tohle nejsi ty. Tohle je Glen. Glen Hepburn. Je ti patnáct let a včera jsi celou noc pracovala na svých nových šatech. Neměla jsi peníze na značkové oblečení, jaké měli ostatní holky z tvé třídy, ale to neznamenalo, že nemůžeš vypadat mnohem stylověji. A tak jsi plná sebevědomí vkročila do školy. Teď už se ti určitě smát nebudou. Glen Nasedáš do auta. To auto je tak velké, ne počkat, to ty jsi malá. Z druhé strany auta někdo hlasitě telefonuje. Zní vážně, téměř až řve. Ty si mezitím sedneš do auta. Ne, to nejsi ty. Tvé tělo není tvé tělo, ale cizí. Ty se jen díváš. Tohle je Sun Hye Park. Její 11 let. Nasedneš do auta, ale nemůžeš odtrhnout oči od telefonujícího muže. Je to tvůj otec. Pořád pracuje. Pořád jen pracuje. V té chvíli ucítíš něčí teplý dotek na tvé ruce. Prudce se otočíš a vidíš svoji mamku, jak ti zapíná pás. Zdá se...smutná. Proč je smutná. „Musíš se zapínat, jinak se ti něco stane,“ pokárá tě lehce, ale všimne si, jak tvá pozornost neustále uniká k telefonujícímu otci. „To nic. Řeknu mu ať toho chvíli nechá, dobře?“ ujistí tě a ty přikývneš. Všichni Vzpomínky zmizí a vy jste zpět v přítomnosti, zpět na Zemi a zpět ve svých tělech. Aileen se cítí celkem vyčerpaná a její nohy jí zradí a začne padat na zem. Glen se cítí přesně naopak. Plná energie a života, jako nikdy předtím. A když vidí, jak Aileen padá na zem, téměř automaticky se jí pokusí chytnout. Je to jako reflex. A v tu chvíli se pro ní všechno zpomalí. A ona se rozběhne za Aileen a chytne jí ještě, než stihla pořádně začít padat. A pak všechno zase funguje normálně. „Super rychlost...to je nové,“ řekne Rai ohromeně a dívá se na Glen. Pak se ozve Liam už ne tak šťastně. „Co je s ním,“ řekne a ukáže na druhého muže, jehož schopnosti se Aileen snažila probudit, a který teď leží na zemi v bezvědomí.

Aileen Park - 09. února 2018 10:01

Probuzení Okamžitě po té, co zapnu spínač padne můj zrak na Glen, jejíž malé bílé světlo v centru se pomalu začne rozšiřovat po celém jejím těle. Toto rozptýlení je však velmi krátkodobé, neboť začínám cítit ve všech svých svalech příjemný proud elektřiny a co nevidět se mé tělo zvedá do vzduchu. Tedy to si zprvu myslím, jenomže pak se konečně podívám dolů, kde spatřím své tělo stát přesně tam, kde ho má esence zanechala. Než však stihnu začít polemizovat nad zvláštností dané situace, začnou se obě naše esence mísit a spojovat. Zničehonic kráčím blátivou cestou do školy. Ve vzduchu voní podzim a mě všechno připadá tak nostalgické a přesto tak cizí. Teprve po pár vteřinách chůze si uvědomím, že to nejsem já, ale malá Glen. Jsem pouze černý pasažér v jedné z jejich vzpomínek. Podrobně si prohlédnu šaty, na které byla dívka ten den tak pyšná. Není pochyb o tom, že má v tomhle ohledu neuvěřitelný talent. Jestli to tehdy dokázali ocenit i její spolužáci, už však nezjistím. Najednou jsem zpět na zemi ve svém těle a cítím se úplně vyčerpaná. Okamžitě se mi podlomí kolena a já padám k zemi. Žádný náraz se však nakonec nekoná. Glen je u mě totiž dřív než stihnu na tvrdou zem dopadnout. Překvapeně zamrkám. „Děkuju,“ řeknu stále trochu vykolejená. „Takže super rychlost…huh?“ Musím uznat, že jsem ani neuvažovala nad tím, jaká schopnost jí bude přidělena, takže jsem přinejmenším stejně ohromená jako Ray. Z myšlenek mě vytrhne až Liamův hlas. Opatrně se narovnám a podívám se na tělo muže, kterého jsem se taktéž snažila probudit. Zdá se však, že to tak úplně nevyšlo. Pomalu si k Henrymu přikleknu a zkontroluji jeho životní funkce. „Nevím, co se stalo, možná naše spojení nebylo tak silné, jak jsem myslela. Nezmínil se někdy Diego o takovém nepodařeném pokusu?“ Zeptám se obou chlapců stojících opodál.

Glen Hepburn - 09. února 2018 14:18

Šípková Ruženka Niečo je nesprávne. Tá ženská s nimi...V momente, ako jej začnú žiariť oči, sa pokúsim skrčiť sa pult, no nestihnem svalom ani vyslať pokyn a už sa TO deje. Čo je TO, to netuším, nechcemTO a najradšej by som o TOM ani nevedela. Neskoro. Moja myseľ sa však oddelí, ako od tela, tak aj od paniky, ktorá by tam mala stále byť. Zrazu nie som ja - JA, ale ňou, než si zase uvedomím seba samú. Nepáči sa mi to. V najmenšom sa mi to nepáči, no napiek tomu, je ten pocit, ako je to nesprávne, vytlačený kamsi do pozadia, akoby ani nebol. Malé dievča aute.... A zrazu je to takmer preč a ja ju zachytím pred pádom. Prečo? Prečo jej ešte pomáham. Ako je bezčne opäť na nohách, pozriem sa neveriaco na svoje ruky a po tom na vzdialenosť, ktorú som prekonala v nemožne krátkom čase. "Ty...", začnem a po tom si šimnem tela pri bare. A v momente, supr rýchlosť alebo nie, sa pokúsim utniknúť. Stačí im jednaobeť. (73%)

Vypravěč - 10. února 2018 18:33

Pokus o útěk Všichni „Vlastně jo,“ řekne Liam, a téměř jde vidět lampička, která se mu rozsvítila nad hlavou. „Jo, říkal, že to je u lidí, kteří nejsou psioti, ale občas se tak zdají, protože jejich děti jimi budou.“ Ray jen přikyvoval k jeho slovům, sám zamyšlený, nad tím, co se právě stalo. Když Aileen zkontroluje Henryho životní funkce, zjistí, že je stále na živu a jen v bezvědomí. Ray už vypadá, že chce něco říct, ale v té chvíli kolem něj prosviští Glen, která ve své plné rychlosti proletí zavřenými dveřmi baru. Dveře se rozletí na kousky, ale Glen nedopadne o moc lépe. Nezvyklá na svojí novou rychlost, náraz jí vyvede z míry a ona spadne na zem, jak pytel brambor. Okamžitě cítí ostrou bolest, jak prochází jejím kolenem. „Já zůstanu uvnitř. Ať jí nikdo nevidí,“ řekne Liam Rayovi, ale je to zbytečné. Ten už vychází ven a soustředí se, aby všem okolo připadalo, že nevidí nic, než jen pár dobrých přátel, kteří vycházejí trochu opilý z baru. „Musíš jí přesvědčit....hff...aby šla s námi,“ řekne Ray k Aileen udýchaně, ale i to je zbytečné. Je jasné, že nemůžou nechat někoho, kdo právě získal schopnosti jen tak běhat po ulici. Když půjde Glen s nimi, pak můžou zavolat Diega a ten jim poradí, co a jak, ale první se odtud potřebují dostat a někam do bezpečí. Všichni.

Aileen Park - 15. února 2018 09:29

Pokus o útěk Liam si po chvíli vzpomene, že se Diego opravdu o podobné situaci zmýlil. Jeho vysvětlení dává smysl a trochu mě uklidní. Navíc po krátké inspekci je zcela zřejmé, že je muž pouze v bezvědomí a není ohrožen na životě. „Bude v pořádku. Zraněný není,“ prohlásím s úlevou v hlase. Přesně v ten moment se kolem mě mihne Glen. Díky její rychlosti samozřejmě absolutně nemám šanci zareagovat. Práci za mě nakonec odvedou dveře. Máme opravdu štěstí, že je z toho všeho takhle rozhozená, jinak už by byla dávno fuč, pomyslím si nešťastně. Poděkuji Rayovi, který se ze všech sil snaží udržet iluzi a následuji druhou dívku ven. „Jsi v pořádku,“ zeptám se první. Náraz rozhodně nevypadal a nezněl zrovna dvakrát příjemně. „Vím, že mě nemáš zrovna dvakrát v lásce za to, co jsem udělala…“ Ne že by mi dala moc na výběr, ale i tak to nebylo správné. „Nicméně by bylo značně nerozumné jen tak odejít. Dovol nám, abychom ti alespoň ze začátku pomohli. Běhat mezi lidmi se schopnostmi, které neumíš ovládat je čiré šílenství. Kdyby ses z nepozornosti prozradila, mohlo by to rozpoutat vlnu katastrofických událostí. Pokud budeš stále chtít odejít, až se své schopnosti naučíš ovládat, necháme tě,“ řeknu a z mého tónu jde jasně poznat, že to myslím naprosto vážně. „První odsud, ale musíme rychle zmizet. Ray iluzi dlouho neudrží a pokud se do toho začne míchat policie, budeme všichni v průšvihu.“

Glen Hepburn - 18. února 2018 01:24

GPS: Prepočítavam. Som začiatočník, no začiatočnícke chyby fyzika neodpúšťa. Zrážka z dverami je bolestivá. Jej nevyhnutnosť mi dôjde len moment pred nárazom. Rýchle telo a rýchla myseľ sú dve veci. Možno sa časom zosynchronizujú, no zatiaľ... Hlavou mi idú rozporuplné myšlienky. Zmätené myšlienky. Fyzika je zatiaľ jedinou zrozumiteľnou niťou myšlienok. Dočasne sa na ňu upriamim, no pozornosť opäť rozptýli rozhovor tých troch cudzích. Muž v bezvedomí má vlastne šťastie. "Prácu a život už mám, ale vďaka za návrh. Nejak si vystačím." Nie, nebudem jej to uľahčovať. Asi je toho málo, čo dokážem s vyskočeným jabĺčkom alebo čo sa mi to podarilo s kolenom. Miesto večerného stretnutia môžem myslieť akurát tak na nemocnicu. "Asi ma nehodíte na pohotovosť?" Pokúsim sa vstať, opierajúc sa o stenu.

Aileen Park - 19. února 2018 12:51

Zklamání Záporné odpovědi se mi dostane i po mé nabídce pomoci do začátku s možností svobodně odejít. Chápu její rozhořčení, ale po tom, co sama sebe díky novým schopnostem zranila, bych očekávala, alespoň trochu vstřícnosti. Odevzdaně si povzdechnu. „Deo isang mos hal geos gat-ayo. Nan dangsin-eul pogi haeyo. Neo honja ya,“ zamumlám si frustrovaně pod nos a je mi celkem jedno, zda děvče korejsky rozumí či ne. Po té se otočím na Raye. „Omlouvám se, vím, že jsem omega a měla bych tohle zvládnout, ale mám pocit, že jsme uvízli v mrtvém bodě.“ Někdo jiný by v naší situaci možná zvolil násilné řešení, ale já bych něco takového nedopustila. Už tak jsem porušila své zásady tím, že jsem ji bez dovolení aktivovala. „Vzhledem k tomu, že odmítáš naši pomoc, tak ne,“ odpovím dívce na otázku. „Navíc ani nemáme auto a nemůžeme riskovat, že bude mít taxikář otázky. Částečně jsme za tvoji situaci zodpovědní, takže budou-li chlapci souhlasit, doprovodíme tě někam, kde si můžeš taxi zavolat sama nebo na zastávku veřejné dopravy. Dál však budeš muset sama. Být tebou řeknu, že jsi byla neopatrná na kole nebo něco podobného. Mám pocit, že pokud povíš, co se ti přihodilo ve skutečnosti, přesunou tě z pohotovosti rovnou na psychiatrii.“ Jestli tak dívka udělá nebo ne už nechávám na jejím uvážení. Mám teď upřímně jiné starosti. Až se totiž Diego dozví, co jsme s jeho psioty provedli, s největší pravděpodobností mě právem vyhodí na ulici a budu muset řešit co dál. Nejvíc mě, ale děsí představa jeho hlubokého zklamání. Tolik mi pomohl a já se mu takhle odvděčila. Kdybych tak měla tvrdší spánek. Nic z tohohle by se nestalo, pomyslím si nešťastně. Na druhou stranu by pak Liam s Rayem čelili nebezpečí zcela sami a to by mohlo mít ještě daleko horší konec.

Vypravěč - 08. března 2018 19:57

Pořádné pokárání Aileen Dívka poslouchá tvá slova. Podívá se kolem sebe, ztracená a doufajíc v nějaké rychlé řešení, které se před ní objeví, ale nic se nestane. „Víš, co? Dobře. Půjdu s tebou. Nechám si to vysvětlit, ale to je všechno. Mám vlastní věci na práci, než se přidávat do nějaké vaší party,“ řekne Glen. Když už se k vám tedy Glen přidala, rozhodli jste se jít do nejbližšího hotelu, co nejdřív to jde. Přesněji, než dívka změní svůj názor. Liam už měl znovu na hlavě kapuci a Ray kontroloval, že jeho iluze stále drží. Když jste došli do hotelu, nebylo těžké objednat si pokoj. Spojením tvých a Rayových schopností jste okamžitě zaplatili na dva dny dopředu. Byl to obyčejný motel s bledě dekorovanými zdmi, několika postelemi, koupelnou a záchodem. Liam zavolal Diegovi a i z jeho obličeje šlo poznat, že konverzace nepokračuje dvakrát nejlépe. „Asi za hodinu a půl je tady,“ řekne Liam, když hovor ukončí. „Takže, co? Hodinu a půl máme čekat?“ zeptá se Glen, čím dál tím frustrovanější. Začne v nervozitě klepat kolenem. První pomalu, ale než se naděješ, tak jí musíte zastavit, aby náhodou neprorazila podlahu. O přibližně hodinu a půl později uslyšíte prudké zaklepání na dveře. Když je otevřete, stojí tam Diego. Napravo od něj je Sadie, která má na tváři přísný pohled matky, která se chystá vynadat svým dětem. Nalevo je Riff, jenž si očividně užívá celou tuhle situaci a nakonec vzadu stojí Syd a nervózně na tebe zamává. Všichni vejdou dovnitř a zavřou za sebou dveře. Diego přijde okamžitě ke Glen. „Ty jsi ta, která byla teď probuzená, že?“ zeptá se. „Jestli myslíš, ta, která by se chtěla vrátit zpátky domů, a to sakra rychle, tak jo. To jsem já,“ řekne Glen. Diego zavře oči a Glen taky usne a spadne na postel. Oba dva jsou v transu. Mezitím se na tebe Liama a Raye otočí Sadie. „Co jste si mysleli, že děláte?“ Ray otevřel pusu na protest, ale Sadie ho hned umlčela. „Ne, vy jste vlastně nemysleli. Tohle byl velmi hloupý nápad od začátku, ale vy jste ještě pokazili, co se dalo. Co kdyby vás někdo viděl? Co pak? Máme pravidla, z nějakého důvodu.“ Tentokrát to byl Liam, který chtěl otevřít pusu, aby něco řekl, ale ani tentokrát ho Sadie nenechala. Zatímco Sadie mluvila, viděla jsi v rohu oka Riffův obrovský úsměv. „U těchto dvou blbů bych to i čekala, ale i ty Aileen. Jako vážně?“ Sadie si zhluboka povzdychla. „Koho to byl nápad?“ zeptala se nakonec vážně.

Aileen Park - 09. března 2018 10:52

Pořádné pokárání Po dlouhém přemlouvání Glen konečně souhlasí, že s námi půjde a nechá si vše alespoň vysvětlit. Upřímně nejsem ani tolik zklamaná, že se k nám nechce přidat. Vím, že jsem neměla moc na výběr, ale skoro bych si přála, abych ji ani neaktivovala. Celý tento večer byl jedna velká katastrofa. Jsem si jistá, že nikdo nemá rád selhání, ale když k tomu všemu máte ještě asijskou krev, dohání vás to až na pokraj šílenství. Naštěstí netrvá dlouho a my se konečně dobelháme do nejbližšího hotelu. Tady se žádné komplikace nevyskytnou a naše schopnosti nám zajistí rychlé ubytování na jednom z místních pokojů. Pomalu pomohu Glen usadit se na postel, zatímco Liam volá Diegovi. Už teď jsem nervózní a to jsem se starším mužem ještě ani nemluvila. Po té, co Liam oznámí, kdy ostatní dorazí, následuje další dávka brblání od hnědovlasé dívky. „Ano, budeme muset. Neboj, za chvíli to budeš mít za sebou a alespoň si odpočineš,“ řeknu vlídným tónem, ale kdo mě zná líp, lehce pozná, že už mi trochu leze na nervy. Být v jiné situaci, jistě bych se k dívce chovala lépe, ale teď když je toho tolik v sázce…Můžeš si za to sama, napomenu se rychle v duchu. Po hodině a půl, kdy se střídáme v nervózním poklepávání nohou, se konečně ozve klepání na dveře. Zhluboka se nadechnu a vpustím všechny příchozí dovnitř. Diego se ani nezastaví a ihned míří směrem ke Glen. Vlastně se mi trochu uleví. Vím, že se mi jeho pozornosti stejně eventuálně dostane, ale každá chvíle kdy se tak neděje je pro mě malá záchrana. Sadie na druhou stranu věnuje veškerou pozornost pouze nám. Riff si celou situaci samozřejmě náležitě užívá, ale to je momentálně to poslední, co mě vyvádí z míry. O jeho uznání jsem nikdy nestála. Alespoň, že Syd s námi trochu soucítí. Provinile skloním hlavu. Na rozdíl od Raye a Liama se ani nesnažím nijak obhajovat. Moc dobře vím, že jsem udělala chybu. „Máš naprostou pravdu Sadie. Omlouvám se, nemohla jsem spát a přistihla jsem ty dva v kuchyni, jak něco plánují. Věděla jsem jak je to riskantní, ale nechtěla jsem je pustit samotné,“ vysvětlím dívce své noční myšlenkové pochody. „Byla to chyba, měla jsem to říct Diegovi,“ přiznám konečně. Naivně jsem tehdy nechala rozhodnout své srdce a uvedla jsem tak všechny do nebezpečí. A za chyby se platí Aileen, pomyslím si zatím, co čekám na rozsudek.

Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR