De Artibus Magicis
od: 19. listopadu 2021 02:21 do: 31. srpna 2022 22:21
Dobrodružství vedl(a) raccoona
| |
 |
|
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Zabydlel ses. Prozkoumal jsi zákoutí kolem svého nového bydliště, v obchůdku na rohu ulice ses seznámil s mile usmívající se prodavačkou, v parku sis našel vhodnou lavičku ke čtení a po cestě do práce jsi objevil zapadlou kavárničku, kde dělali sakra dobré kafe. Nebo raději čaj? Čemu jsi v minulosti asi dával přednost a čemu dáváš přednost teď? Otázkám se ti nepodařilo uniknout ani po dvouhodinovém letu a tří hodinách ve vlaku. Muž, který tě vyzvedl na nádraží, se ti neozval, byť ti vedle pevné linky doposud ležela vizitka s telefonním číslem. Kdyby něco. Číslo sis samozřejmě uložil i do mobilního telefonu, ale jak jsi brzy zjistil, signál ve městě byl mizerný a fungoval jenom na vyvýšených místech.
Přes den jsi pracoval v antikvariátu Morgana. Zvenku se stará budova s ozdobnými lomenými oblouky a ručně vytesávanými chrliči zdála obrovská, ale když jsi procházel mezi dřevěnými knihovnami, zdála se překvapivě malá. Nebo ne malá, malá ne. Menší. Nebylo těžké odvodit si, že musela být zhruba stejně stará jako budova, v které jsi bydlel, až na to, že tu před deseti lety majitel rekonstruoval na bytové jednotky. Nájem, který se ti odečítal od platu, by tě stál majlant, kdybys na úmluvu Melanie nedostal rodinnou slevu.
Práce v antikvariátu nebyla nijak těžká. Staral ses o knihy, třídil jsi je, stál jsi za pokladnou. Nikdo tě neotravoval, pokud sis zrovna chtěl číst, a dokonce sis mohl sem tam něco vypůjčit, pokud jsi to rychle vrátil a nikdo knížku nehledal. James, který si tě vzal pod křídla, tě ujistil, že to vůbec nevadí… pokud na sto let starou knihu nevyliješ kafe, což máš od něj výslovně zakázané, jasné?
Obchod jako takový se dal rozdělit na tři samostatné sekce. Kromě vzácných a starých knih jste prodávali i knihy nové, antikvariát s knihkupectvím zabíral hlavní velký sál rozdělený sloupy a cedulemi. Od pohledu už jsi zvládl odhadnout, který zákazník směřoval kam. Dokonce jsi věděl, i kdo se tu jenom schovával před deštěm. (A propos déšť: další neoddělitelná součást tvého nového života. Pršelo. Pořád. A když zrovna nepršelo, bylo zamračeno.) Za rohem se pak našly ještě dvě místnůstky s vlastním vchodem na ulici, kde se prodávaly starožitnosti a kde tomu vládla Jessie. Ne, opravdu to tady nebylo malé, a přece… co si spánkem deprivovaný mozek nenavymýšlí…
„Tak jo. Je ti všechno jasné?“ prohodil James.
James ještě zamával slečně s taškou plnou knih na rozloučenou a obrátil se k tobě. Byl přesně ten typ člověka, kterého bylo snadné mít rád. Otevřený – možná až moc – a vždy s úsměvem na rtech. Stálí zákazníci k němu neomylně gravitovali. Co jsi věděl, studoval na univerzitě. Občas jsi ho přistihl, jak za pultem řeší příšerně složitý matematický problém, na který se stačilo podívat zdálky a rozbolela tě hlava. Zítra měl zkoušku, takže připadlo tobě, ať zamkneš a zase ráno odemkneš. Prostor s knihami pak budeš mít na starosti poprvé sám, i když za rohem bude jako vždy sedět Jessie ochotná pomoct.
„Ráno budeš muset přijít dřív,“ položil před tebe knihu spolu s klíčem od předních dveří, „osm patnáct by mělo stačit. Pohoda. Ve čtvrtek sem moc lidí nechodí, takže bys tu měl mít stejně klid. Jenom tohle,“ poklepal prstem na knihu – a ty sis právě v tu chvíli uvědomil, že se ti od ní nepodařilo odtrhnout zrak. James pokračoval, ale slova splývala v nesmyslnou melodii.
Kniha byla stará, hodně stará, ale v perfektním stavu. Vlastně vypadala jako nová, jenom kdyby se takové knihy dneska vyráběly… Měla zdobenou koženou vazbu, vypiplanou do posledního detailu, a přímo doprostřed byl vložen kovový symbol. Keltský? Ne, ne. Ozdobný, nic víc.
„Haló? Země volá Eliáše,“ James ti položil dlaň na rameno a pobaveně se na tebe zakřenil. Jako bys upadl do transu, jsi ho na okamžik úplně vytěsnil. „Posloucháš? Pro tohle si zítra přijde nějaký pan Blackwood, všechno je zaplacený a obstaraný. Tady,“ podstrčil ti žlutý poznámkový bloček, „máš heslo k objednávce. Easy peasy.“ |
| |
 | soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro A nepřestával žasnout. Nad tím, jaké jsem měl štěstí, nad objevy, které se mi děly každý den, a nejspíš ještě dlouho budou, nad sebou samým. Už jsem trochu přišel na to, jak zvláštně mi funguje hlava, takže tuším, že jsem nikdy před tím buď nepracoval vůbec, nebo v úplně jiné oblasti. Jamesova příprava na zkoušky mi naopak připadá důvěrně blízká a budí "známé" pocity; i když jsem si zároveň naprosto jistý, že jsem nikdy nestudoval matematiku. "Půlku symbolů sis určitě vymyslel," musel jsem konstatovat při pohledu do jeho skript. "Ale poznávám plus a jestli tohle není integrál - aha, není, no dobře, nenech se rušit." James byl fajn. Někdy večer, protože v malátných chvílích před usnutím mi v prázdném bytě bylo teskno, jsem uvažoval, jestli by nestačilo obejít školy v okolí města, kde jsem se objevil. Někde by mě nejspíš poznali...? Ale odkládal jsem to den za dnem, neměl jsem žádnou vůli se do toho pouštět. Právě teď bylo všechno dobré a nechtělo se mi ten stav narušovat. Byl jsem podivně klidný a ten klid jako by mě stále ještě překvapoval. Jako by byl něčím neznámým a nebývalým, co jsem dřív nezažíval... A taky to bylo trochu na truc - když mě nehledáte, tak co bych se vnucoval...? V nemocnici jsem strávil dost dlouhou dobu, abych v tomhle získal nepříjemnou jistotu: po nikom jako jsem já... se nepátrá. Nevím proč a těší mě, že mě to zvlášť netrápí. Nakonec bude, to vím taky. Ale ne teď. Teď jenom... poznávám. Užívám si své samostatnosti, užívám si i důvěry, se kterou jsou mi ochotní svěřit obchod. Těší mě, když se mi povede dobře odbavit zákazníka a ten odejde s úsměvem, ať už něco nakoupil nebo ne. Další věc, kterou vím: že někde hluboko uvnitř mám větší ambice než skončit jako prodavač, jakkoli je tohle místo naprosto skvělé. Jenže je tu TEĎ, se všemi svými okolnostmi a nuancemi, ve kterém na takovou práci tak tak stačím a bohatě mě naplňuje. Melanii se budu muset nějak odvděčit, to je jasná věc. Nic nebude dost, ale snad na něco přijdu. "Slečno, deštník!" zavolám za dívkou, která by nepochybně vzápětí zjistila, že ho nechala opřený o pult, ale takhle ji dohoním ještě přede dveřmi a s s nějakou nevážnou přátelskou větičkou jí ho strčím do ruky. Někdy se zkusím Jamese zeptat, jestli je tohle období dešťů normálka, nebo jsem měl tak dokonalé načasování. Odtrhnu oči od knížky a usměju se na něj. Dlaň na rameni příjemně hřeje a ani mě nenapadne se odtahovat. "Eliáš na příjmu," odpovím vesele. "Zavřu, otevřu, nezvořu, zařídím. Ještě ti při tom všem stačím držet palce." Spal bych, jak já bych spal... až je to k vzteku. Je mi dvacet, probůh, musím zvládnout pár nocí beze spánku! Dneska už Luně vážně vysvětlím, že takhle to dál nejde. Ať je výplodem mojí fantazie, nebo ne, tohle si vyjasníme. Buď si mocně vsugeruju, že je mezi námi konec, nebo jí stejnou věc prostě vysvětlím. Nějak. Určitě. "Moc pěkný kousek," přejedu prsty po deskách knihy, "ještě jsem neuhádl, jestli stará, nebo nová..." Ale hned zase zdvihnu oči k Jamesovi. "Máš alespoň trému?" Nechtě důkladněji zívnu. "Budíky si ráno pro jistotu dám hned dva." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, pozdní odpoledne, krátce před zavíračkou
Konečky prstů, kterými ses dotkl knihy, tě šimraly. Zdálo se ti to, nebo hřála? Znovu jsi o ní zavadil očima a znovu tě stálo úsilí je odtrhnout. Gravitoval jsi k ní stejně jako k nejkrásnější ženě – nebo snad muži? – v místnosti, která se na tebe omamně usmívala.
„Pokud to klapne,“ pokračoval James. V očích mu zajiskřilo takovým tím způsobem člověka, který se ti chystá svěřit tajemství, „pozvu Jessie na randě. Přinesu jí kytky. Má ráda kamélie, teda… vím, že má ráda Dámu s kaméliemi, říkala mi o tom, takže…“ uchechtl se rozpačitě. Ne, ze zkoušky si nic nedělal, ale z vaší kolegyně… „A někam ji pozvu, až budeme mít volno, nebo… jen tak večer. Co myslíš?“
Že se Jamesovi Jessie líbila, tě nepřekvapilo, i když jste o tom nikdy nemluvili. Věděl to každý. Věděli to stálí zákazníci, kteří si Jamese dobírali, kdy se konečně odhodlá. Věděla to i ona, nemohla si toho nevšimnout, ale popravdě… těžko říct, jak to cítila ona. Byla Jamesův opak. Odtažitá, nebo možná jenom plachá. Zodpověděla ti otázky, věcně se dohodla na tom, co bylo třeba udělat; vůbec jsi nepochyboval, že by ti pomohla, kdybys měl problém, ale… jinak se držela ve svém rohu Morgany, schovaná za zdí. Viděl jsi je spolu mluvit jen párkrát a z těch pár slov, co si vyměnili, jsi neměl důvod se domnívat, že by se jí líbil. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Buď jak buď," odolám se ohlídnout směrem k Jessie, aby jí náhodou nebylo hned jasné, že mluvíme o ní, "je to hodně dobrý nápad a drž se ho... hmm. I kdyby to náhodou neklaplo." Duo Jessie&James zní z nějakého důvodu naprosto neodolatelně, musí to dát dohromady, i kdyby - já nevím co by. Hrom bil. I když... jestli na něj nebude moc přísná... ale možná naopak ta její rezervovanost trochu roztaje... a on je matematik - soustavný je dost, aby ji zvládl... a vůbec, co já vím, vždyť je ve skutečnosti vůbec neznám! I když je znám celý život. "Víš, co si myslím?" podívám se na něj s pobavenou zpytavostí. "Že bych se měl inspirovat." Přistihnu se, že už zase špičkami prstů přejíždím po deskách té knihy na předání. Zřejmě nějaký bioaktivní materiál, reagující s pokožkou - no to je ale pitomost. Spíš mi únavou mravenčí prsty. Jenom na knížce...? "Teda ne s Jessie," dodám pro jistotu honem a najednou mi dojde, o čem tu mluvím a nepříjemná horkost mi zalije krk. Jen doufám, že se fakt nečervenám. "Jen tak... obecně. S hledáním vhodné společnosti... na pozvání... někam." Mlčeti zlato, Eliáši. Vlastně je docela klika, že James začal o ní, protože mě s ubíhajícím časem chytají stále silnější vypovídávající se touhy - jinak řečeno, vážně bych se potřeboval někomu svěřit a probrat všechno, co se mi stalo, co mám za sebou, čeho se bojím a čeho ne, a třeba i zmínit Lunu... a James je přímo na ráně, nejspíš by mě ochotně vyslechl... ale zároveň to hrozně moc nechci tahat sem, kde se pokouším o normální život, a dost pochybuju, že by to zůstalo mezi námi, protože by nejspíš nepochopil, že je to pro mě tak moc osobní, sám otevřený jako kniha, kterou taky už už otvírám, ale ještě včas ruku odtáhnu. "Slušelo by vám to spolu," dodám. "Ona... taky ještě studuje?" Naštěstí se to vyřešilo samo. James má plnou hlavu Jessie, takže ho docela určitě nemám co obtěžovat já. Jenže... Luna. Musím s někým mluvit o Luně, zjišťovat, vymyslet řešení, vyslechnout si možnosti, které mě samotného nenapadly. Z okrajového problémku se začíná stávat středobodem mých nocí a dní. Vždyť - všechno by bylo jinak, nebýt Luny. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, pozdní odpoledne, krátce před zavíračkou
„Ó!“ udělal James pobaveně a naklonil se nad pultem. „Tak to ale musím vědět, koho hledáš. Třeba někoho znám. Jak by sis tu vhodnou společnost představoval?“ zeptal se se zájmem. „Hodil by se k tobě… nějaký profesor. Vysoký, s brýlemi a hezkým úsměvem. Jsem mimo?“
Knížku jsi srovnal, ale když jsi o ní zavadil pohledem, zdála se ti nakřivo. Ne, nezdálo se ti to. Takřka nepatrně se růžkem dostala přes okraj stolu, jako by tě chtěla popíchnout nebo snad popohnat. James si tvé roztržitosti nevšiml – a pokud všiml, nevadilo mu to. Bezděčně otočil hlavu ke dveřím s nápisem „STAROŽITNOSTI,“ kde ve vedlejší místnosti seděla Jessie.
„Jessie už nestuduje. Maluje,“ řekl obdivně. „Někdy si bere volno a jezdí na cony a taky… takové ty festivaly... pronajímá si tam stánky.“ Návrh, že by jí měl pozvat ideálně hned, ho zarazil. Zaváhal. Úsměv na rtech mu zeslábl. „No…“ Co když to nevyjde? „Vážně myslíš, že je to dobrý nápad? Ani nevím, co bych jí řekl. I když… aspoň bych věděl, co a jak, a s těmi kytkami máš pravdu,“ uvažoval nahlas. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Tak... bezva. Mám to snad napsaný na čele...?" vypravím ze sebe, ale to už mi stačí jakž takž naskočit mozek, vrazím si pomyslný pohlavek a dovolím si to jisté uvědomění, že James očividně ví, jak si stojíme, a že mu to zjevně nevadí. Sám mi před chvílí položil ruku na rameno gestem tak bezděčným a přirozeným, že je ode mě vlastně dost nefér propadnout takovému leknutí. "Ale - možná nepleteš," pokusím se usmát, v chabé naději, že si ničeho nevšiml. "Dovedu si představit, že někdo takový by stál za druhý pohled." I za třetí. Za čtvrtý. Chytrý, vysoký... s hezkým úsměvem... a jé. Komu by nestál. Až příliš všímavý James se naštěstí rychle vrací myšlenkami k Jessie, dává mi to dost času se sebrat. Sám nevím, proč mě to tak vzalo. Časem se nejspíš důvod dozvím a už teď vím, že se na to netěším. Dobrá zkušenost tohle těžko způsobí. Ech ech... to jsou věci... zvláštní ťafka z úplně nečekaného směru. "Jsi poslední na světě, u koho bych se bál, že nenajde vhodná slova," řeknu s naprostou jistotou. Ale je taky pravda, že kdyby dostal košem těsně před zkouškou, mohlo by ho to poněkud demoralizovat. To jsem nedomyslel, když jsem ho začal pobízet. "Taky můžeš tu kamélii přinést v květináči, místo na stole na něj má. Bude tě tak mít pořád na očích - tedy ještě víc na očích než teď, kdy kvůli tomu musí dokonce až pootočit hlavu," vrátím se zase k plánování, a taky najednou zjistím, že mi ruce zase tím bezděčným pohybem míří ke knížce. "Malování je..." Nevím, proč mě to překvapí. Až mě ruce zasvrbí, proč sakra víc nemaluju...? "Skvělý. To s ní musím hodit řeč - docela by mě zajímalo, jakým směrem je šmrncnutá. Jestli jede v pastelkách křehké víly, nebo abstrakce šmouhama od oleje s příběhem." Oj. To jsem si možná mohl odpustit. Dovedu si představit, že začínající umělec by mohl být na svůj projekt poněkud háklivý. "A je to dobrý nápad - však je tvůj!" rozesměju se málem při pohledu na jeho výraz. To je tak - boží, vidět někoho tak oprásklého, jak najednou trpí! Taky je to poučné a jen tak se to neomrzí. "Nikdy nevíš, co bude zítra," řeknu s hlubokou moudrostí někoho, kdo netuší, co bylo včera, ale takovéhle zítra určitě nečekal. "Aby ti ji nakonec někdo nevyfouknul před nosem. A kdyby náááhodou řekla ne..." pokrčím vesele rameny, "tak alespoň rovnou můžeš ladit formu na další kolo. Hlavně že akce 'někam ji pozvu' bude v běhu." Jo jo. Druhým se organizuje jedna báseň. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, pozdní odpoledne, krátce před zavíračkou
„Nebo profesorka?“ zeptal se James s nervózním zasmáním, když jsi celý ztuhl. Teď tomu vážně dal. Plete se? Byl si tím skoro jistý… aha, jo, neplete se. Dobře. Viditelně se mu ulevilo a maličko přikývl. „Promiň, jenom… prostě… tak nějak to z tebe vyzařuje. Nenapadlo mě, že by to…“ Sám nevěděl, co se snaží říct. Možná to opravdu máš napsané na čele! Nakonec pokrčil rameny. Vřelé hnědé oči na tebe dál hleděly a očividně jim nevadilo, co vidí, ba naopak, viděly v tobě přítele. „To teda. Jestli někoho takového potkáš, drž se ho zuby nehty! Zasloužil bys k sobě někoho hodného…“ usmál se na tebe, jako by o nic nešlo. A nešlo.
Znovu se obrátil ke dveřím do starožitnictví, párkrát při tvých slovech souhlasně zakýval hlavou a očividně se odhodlával. Měl jsi pravdu. Ve všem jsi měl pravdu. Udělá to. Ale co když— ne, udělá to. Nějak to dopadne a aspoň bude mít jasno. Zhluboka se nadechl a pak se na tebe ještě podíval.
„Myslím, že dělá hlavně digital art. Úplně jistý si nejsem,“ řekl, ale myšlenkami byl v té chvíli mimo, pravděpodobně už za dveřmi u jeho vyvolené. Zhluboka se nadechl, podíval se na tebe a ještě jednou kývl. Tak nějak sám pro sebe. „Tak… tak jo, tak já jdu. Prostě jí řeknu, že je hrozně fajn a že… by nám to spolu slušelo,“ zazubil se uličnicky, „a ta čajovna je skvělý nápad, tam ji pozvu a… Jo. Jdu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Raději se nepokouším vysvětlit, co těmi slovy vlastně myslím, snad si to nějak přebere. Navíc... takhle by to přeci mělo být? O nic nejde, běžná věc. Někdo profesory, jiný profesorky, aspoň si nelezeme do zelí. Sám to tak chci brát, jen... nezvyk. Jasně, nezvyk. Možná jsem mladší, než si myslím, možná jsem skutečně vyrůstal na samotě v lese, možná mě někdo plácnul srolovanýma novinama přes čumák a teď stahuju ocas mezi nohy i když nemusím. Ale už nebudu, umíním si obratem. Je to v pořádku. Já jsem v pořádku. A až si někoho najdu, bude to úplně nejvíc v pořádku. "To bychom asi potřebovali všichni," usměju se už zase docela nevážně. Někoho hodného. S náručím tak širokým, abych se tam mohl schoulit a spát, spát, spáááát... a nikdo a nic mě tam nemohlo najít. Žaludek se mi maličko stáhne, i když na blížící se večer se dost usilovně snažím nemyslet a na Lunu už vůbec ne. Kdepak cizí náruče; tohle je můj boj a usměvaví profesoři se odkládají na neurčito. A James jde. "Dovol," zazubím se, natáhnu ruce a upravím mu košili kolem krku. Jeho holé kůže se nedotknu. "Tak. Plán máš výtečný, stačí ho jen dodržet. Zlom vaz!" O Jessině digital artu bych chtěl slyšet víc, už ta slova mi rozcinkají v hlavě povědomé rolničky. Tohle je něco, o čem něco vím! Bohužel žádná složka na pomyslném stole mojí paměti nepřistane, není to heslo, které mě zahltí informacemi. Jen vím, že něco. Nejraději bych nenápadně nakukoval za Jamesem, ideálně se přichomýtl tak blízko, abych to celé měl z první ruky a slyšel každé slovo, ale to fakt nejde takhle - ale rádo by - ale nejde! A stejně mi ruce už zase leží na té zatracené, zatracené knížce. To snad není možné, musí mít uvnitř černou díru! Neodolatelná přitažlivost a tak dál. Jen co zavřu, prolistuju si ji, a nebo hned, jestli už mi tu nikdo necourá. Čtu rád a hodně a témata střídám častěji než ponožky. Docela mě zajímá, čemu jsem se dřív věnoval, ale kromě různých dílčích zjištění - docela slušně kreslím kupříkladu, mám obstojný přehled v architektonických stylech a mám sklony skládat věci do úhledných, malebných kompozic - a taky jsem toho už před tím musel spoustu přečíst - a orientuju se v dějinách umění - a... ach jo. Chtěl bych se do něčeho ponořit hlouběji a začít se tomu věnovat víc, práce už pro mě není tak nová, aby mě zmáhala, ale pořád nějak tápu a nic není to ono. Jasně, jsem tu chvíli, a taky není kam spěchat... jen mi trochu chybí směr, kterým bych se mohl napřít. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, pozdní odpoledne, krátce před zavíračkou
James odhodlaně odkráčel do vedlejší místnosti a ty jsi zůstal v sekci knih sám, samotinký. Bylo krátce před zavíračkou, ale pár zákazníků se tu našli. O tamtom chlápkovi v mikině sis byl jistý, že se tu jenom schovává před deštěm. Procházel zrovna kolem antické historie, ale o žádnou z knih nejevil sebemenší zájem. To jen, když ty jsi k němu zapátral pohledem, zvedl hlavu a v očích se mu zablesklo bílé světlo lampy.
Teplo na hrudi na okamžik zesílilo, ale sotva ses obrátil ke své druhé zákazníci, přestalo. Byla to jenom kniha, ne přenosný radiátor. Ano. JENOM kniha. Přesto jsi ji odložit nechtěl, bylo to takřka fyzicky těžké, jako by se k tobě tiskla a objímala tě, ale to knihy nedělaly… Vážně by ses potřeboval vyspat.
„Promiňte, máte nového Dana Browna?“ zašveholila malá blonďatá slečna.
Ano, ano… nového Browna samozřejmě máte, byť do charakteru knihkupectví nezapadá. Většinou se zde prodávaly zvláštní, ne úplně mainstream knihy, které by byl problém najít kdekoliv jinde, ale Dan Brown prostě vynášel. Minulý týden jsi vyskládal slušivý komínek hned u dveří a každý den jsi ho musel doplňovat, nebo přeskládat. Byl to tvůj první velký úspěch tady. James nad tím uznale kýval hlavou a žertoval, že teď tě nechá dělat všechny vitríny a výstavky. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jamesi, Jamesi, ta odhodlaná chůze - klidně se vsadím, že Jessie bude vědět, co jí jdeš říct, sotva vejdeš do dveří. Úsměv mi vydrží i na chlapíka v mikině, který na něj reaguje málem provinile - ale no tak, mně to přece nevadí, tentokrát před deštěm a příště už bude vědět, kam pro něco ke čtení - a tuplem na slečnu, co si žádá jeden ze skvostů pana Browna. Jen tak dál! Něčím se ty zajímavější exempláře zaplatit musí. "Máme," odpovím, "a jestli se mě ptáte, už je ta hromada u dveří zase vybraná až do dna? Rozhodně nehrozí, že byste o něm neměla s kým mluvit," vykládám, zatímco udělám dva tři kroky stranou a natahuju krk, abych viděl na místo, kde by měl být. Svou knížku už k sobě tak majetnicky netisknu, ale nějak ji zapomínám odložit. "Donesu další - chcete brožovanou, nebo v pevných deskách? Ukážu vám obě," odpovím si rovnou. "Stojí za sáhnutí, plastická zlatá písmena, takový ten skoro plátěný obal, prostě krása." Sám sebe málem zaskočím takovým přívalem slov, zřejmě jsem se nakazil jamesoidou - snad jsme si to neprohodili a on tam teď před Jessie nešoupe nožkou a netahá každé slovo z paty. Když pokládám na pult oba výtisky - brožovaných jsem vzal rovnou celý balík - ještě pod vlivem posledních úvah se na blondýnku zadívám pozorněji. Uměl bych já ji pozvat na rande...? Nevypadá špatně. Někdo by jí měl říct, že ten odstín červené na tašce ke kabátu neladí, ale vlastně je obecně docela milá. Jenže Jamese bych holt pozval raději... a to ani není pořádně můj typ. V koutcích mi zacuká, když honem skláním hlavu k pultu. Knížka pana Blackwooda se mnou nepřestává putovat sem a tam, jako kočka koťata, tentokrát už ji skoro dotčeně, tak kdo tady rozhoduje, hmm? strčím do police za svými zády. A moc dobře tam o ní vím. "Povedla se, co?" pošoupnu k slečně tu až nevhodně hezky udělanou knížku. Ale co, taky mám svoje braky, ale teda kvalitnější, než je tenhle, mimochodem, což ale není moc vysoko nasazená laťka... "Vybírejte v klidu, není kam spěchat," dodám, možná víc pro sebe, protože i když je tamta knížka za mnou, nejraději bych milou slečnu prostrčil dveřmi na ulici a konečně si ji prohlídnul víc. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, pozdní odpoledne, čas zavíračky
„A mohla bych poprosit ještě tašku? Plátěnou,“ ukázala na plátěnku s logem knihkupectví. Bylo to zlaté oko, jehož řasy utvářely korunu. „Vy jste tu nový, viďte? Ještě jsem vás tady neviděla, chodím tu tak jednou měsíčně… ale možná bych měla častěji,“ dodala s nevinným zaculením.
Někomu ses líbil. Jenom škoda, že ani milý úsměv tě nedokázal rozptýlit od knihy za tebou. Ano, věděl jsi o ní. Věděl jsi přesně, kde je. Pořád. Jako by se ti to vpálilo do mysli a už nikdy se nezbavíš toho otravného nutkání popadnout ji do ruky. Byla čtyři kroky daleko. Čtyři kroky. Čtyři kroky a… píď… PRÁSK.
Za zády se ti ozvalo hromobití padajících knih. Milá slečna polekaně vyjekla a trhla sebou. Police, na kterou jsi knihu odložil, se nahnula, nebo se možná rozbila, nebo… ne, nedávalo to smysl, vždyť byla ještě před chvílí v pořádku a na tíhu knih byla dělaná, nebyla ani z poloviny plná, ale teď se na dřevěné podlaze válela nešťastná hromádka asi patnácti starých knih. I teď jsi věděl o své knize, tedy samozřejmě o knize pana Blackwooda, ale… nebyla mezi nimi. Musela popojet po podlaze k nohám muže v černé mikině, který se pro ni sehnul a rozverně ji zvedl. I tentokrát, když se vaše pohledy setkaly, se mu v očích bíle zalesklo. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Tuhle...?" roztáhnu tašku v rukou, aby se ujistila o zvolené velikosti. "A máte pravdu, jsem tu teprve pár dní... Jen přijďte," odpovím slovy a taky odpovím na ten její úsměv bezděčně tím samým, než mi dojde, že byl nevinný až moc, a že si se mnou jen tak piánko flirtuje, a já vůbec netuším, co s tím. Kam - namátkou - s očima, co dalšího říct, jak se nepropadnout tři metry pod zem... Naštěstí musím obstarat kasu a - Padající knížky dovedou udělat slušný rachot. Hlasitý a přitom zvláštně měkký, rozhodně mě pořádně vyděsí. Jednak ta police sakra neměla co padat, kdyby stál někdo pod tím, mohlo ho to šeredně pocuchat - a měl bych ujistit tu slečnu, že je všechno v pořádku a přeptat se, jestli se moc nevylekala, abych učinil zdvořilosti zadost - ověřit si, že jsou knížky v pořádku - měl bych ledacos, ale to se mihne jen na pokraji mysli a vlastně od první chvíle mě zajímá a očima hledám jenom tu jednu konkrétní - která se, potvora, zrovna ona, samozřejmě a nevyhnutelně, vydala na výlet. Při pohledu na muže se napřed trochu zarazím, světlo si tu pěkně pohrává, nebo můj mozek si pohrává, možná bych ty prášky na spaní měl ještě pokorně vylovit z popelnice; a nebo má kontaktní čočky a světlo žárovek se od nich zvláštně odráží a já už vidím strašidla i kde nejsou, ale hlavně, hlavně: má mojí knížku a nejraději bych mu tu pracku uhryznul. Vyrazím rovnou k němu, slečna i hromada všeho ostatního rázem zapomenuto. Něco by to chtělo říct. Prohodit pár slov o únavě materiálu, průvanu a těžkotonážní filosofii, cokoli. Možná to ještě zvládnu, až ji budu znovu mít u sebe. Možná jsem to dokonce udělal. "Děkuji, uklidím to..." natáhnu k němu ruku. Ty oči... už blázním. Dech se mi na okamžik zadrhne v hrozné jistotě, že mi ji nebude chtít vrátit, že tu není náhodou... vážně blázním. Ale stejně se k jeho rukám upírám s až nesmyslnou usilovnou potřebou mít - tu - knížku - zpátky! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, pozdní odpoledne, čas zavíračky
Dá ti ji?
Nedá?
Co když ti ji nedá?
Zdálo se to jako celá věčnost, která ve skutečnosti mohla trvat jen pár vteřin nepohodlí, než ti knihu podal. Až když jsi pod prsty zase ucítil to zvláštní, tetelivé teplo, sis uvědomil, že jsi měl ruce studené.
„Podivuhodný kousek,“ prohodil s úsměvem, jehož teplo prosakovalo do modrých očích. Ano, šedomodrých očích s odstíny deštivé oblohy, nikoliv bílých. „Ten musí stát hotový majlant… Měl byste na něj dávat bacha.“ Opravdu se díval zvláštně. Ne jenom na knihu, ale i na tebe. Bylo to, jako by dokázal prohlédnout až hluboko do tvé duše, jako by viděl i ty nejmenší částky tebe samotného a dokázal si je naprosto přesně poskládat.
„Co se děje?“ James se zeptal ze dveří starožitnictví. Jessie mu vykoukla zpoza ramene. „Proboha…“
„Ještě tohle,“ připomenul se muž s pronikavýma očima a sehnul se pro žlutý papírek, který se z knihy musel odloupnout při jejích toulkách napříč knihkupectvím. Heslo se skládalo ze směti čísel a písmen; vlastně štěstí, že jsi ho neztratil. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro A on dá. Můžu se znovu nadechnout, zvuky se vrátí na svá místa, objevil se James, musela ho přilákat ta rána... Srdce mi ještě buší jak šílené. V duchu se mi vyskládá obraz nejbližších vteřin, zahrnuje samé obyčejné věci jako otočit se, udělat těch pár kroků zpátky k pultu, odbavit slečnu i s jejím literárním skvostem... "Proč si to myslíte?" zeptám se místo toho všeho, vezmu si žlutý papírek a úplně zmatený se na něj zadívám. Nic mi teď není vzdálenější než existence žlutých papírků. "Aha... díky." Nedám mu čas odpovědět. Není čas na debaty, zeptat jsem se mohl chytřeji, a nebo raději vůbec, připadám si vykolejený a znejistělý. Nevím, co je správné udělat dřív, zaskočilo mě, že možná vnímá to samé. Nebo nevnímá, ale poznává ji. Nebo něco na ní poznává, ten znak třeba...? Třeba je to emblém z nějaké drahé edice. "To nic," zavolám na Jamese, jsem tak popletený, že na chvíli vážně přemýšlím, co dělal u Jessie. "Už na tom... hned jsem u vás," dodám ke slečně, protože si konečně srovnám, že začít musím s ní. Knížky na zemi neutečou, svůj úlovek k sobě tisknu jako opičí mládě a ten muž... už napůl cesty zpátky se k němu zase otočím. Modré oči mají barvu mraků, vidí až moc, nedívejte se takhle, chtěl bych vědět, co vidí... s blížícím se večerem a sílící únavou jsem náchylnější k podivným myšlenkám a racionálno ve mně slábne. Pod tím jeho pohledem si najednou připadám jako bych měl horečku. A nenapadá mě jediný způsob, jak mu říct, ať počká, že s ním chci mluvit. Dokonce ani nevím, jestli opravdu chci, ale slyšet od někoho dalšího, že s tou knihou vnímá to samé, by mi možná udělalo dobře... a dost. Dost, dost, dost. Propadám se příliš do vlastních fantazií. Jenom mi podal knížku, nic víc. A já jsem utahaný a ne dost zběhlý, abych tuhle prostou chvilku řešil jako maličkost, zbytečně ve mně narůstá do rozměrů olbřímí události. S tím bych měl počkat, až zjistím, jestil se neponičila některá ze spadaných knížek. Polámaný hřbet nebo ohnuté desky u drahého solitéru by mohly nadělat pěkně drahé problémy. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, pozdní odpoledne, po zavíračce
Muž s pronikavýma očima se na tebe jenom vědoucně usmál, než ses odvrátil; pak si strčil ruce do kapes černé mikiny a zamířil ven. Venku ještě poprchávalo, ale už to byla spíše sprška než opravdová bouře… a stejně už jste zavírali.
„Děkuji,“ usmála se na tebe slečna s červenou kabelkou a položila na pultík přesnou částku za knihu, „to byla ale řacha. Hrozně jsem se lekla…“ Tašku si přehodila přes rameno, ani tahle se jí nehodila ke kabátu. „Tak zatím…“
„Ta se na tebe koukala, jako by tě nejraději celého snědla,“ šťouchl do tebe James loktem a pobaveně se na tebe usmál. Měl dobrou náladu, vlastně zářil.
„V pohodě?“ podívala se na tebe Jessie. Na rozdíl od Jamese se s tebou možná nevybavovala o pitomostech, ale neměl jsi dojem, že bys jí přišel nesympatický. A to ona si všimla, že jsi krapet vykolejený. „Vedle jsem už zamknula, tak vám tady pomůžu. Eliáši, otoč cedulku na dveřích, ať nám sem už nikdo neleze.“ Sama se sklonila k hromadě knih a jednu po druhé z nich skládala úhledný komín, aby se jí snáze zvedaly. Pečlivě je prohlížela, jestli nenastala nějaká škoda, ale nevypadalo to tak…
„Řekla ano,“ řekl James tlumeně, i jsi to nemohl netušit, a hrozně nenápadně se ohlédl k dívce na zemi. „Co se vůbec stalo? To ta police praskla?“ zamračil se, když popošel blíž. „Hmm… No, prozatím to tak necháme. Zítra zavolám někomu, ať to přijde opravit.“ Zítra. Zítra měl volno a zkoušku. Chytrák.
Když jsi otáčel cedulku, zahlédl jsi na deštivé ulici slečnu s červenou kabelkou. Po cestě k nedaleké autobusové zastávce prošla kolem muže v černé mikině. Toho muže. To bylo zvláštní… Odešel před ní. Netelefonoval, nekouřil, prostě stál pár kroků od obchodu a kochal se, zdá se, chrliči pod střechou. Středověká monstra zachmuřeně shlížela na ulici. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Na Jamese kouknu, jako by spadl z višně. Stejně jako na tu dívku, i když už - snad - mluvím normálně a reaguju přiměřeně, jako bych na ně nedokázal zaostřit a díval se nějak skrz... ne schválně, ani mi nejsou lhostejní, jen se nedokážu dobře soustředit na nic, v hlavě mlhu. Tady je ta knížka, pak dlouho nic, chlápek v mikině, ještě dýl nic... "Koukala úplně normálně," zabrblám, zato on svítí jako lucernička a co mi řekne o Jessie vím dřív, než to vysloví. "Tak to je... skvělý. Fakt že jo," a radost mám s ním, i když si jí neužiju tolik, jako kdyby se nám pod nohama neválela rozbitá police. "Jessie, to jsi hodná, já bych to udělal - děkuju," řeknu, když se pustí do práce, zatímco já teprve uzavírám pokladnu. "Ono samo, vážně," rozhodím rukama. "A vím přesně, jak to zní - ale úúúplně samo!" Na rozdíl od Jamese tak demonstrativně nesvítí na celý svět, méně čitelná, ale je mi to bližší, nebo možná pochopitelnější, než Jamesova do světa vyložená povaha. Měl bych se trochu víc oprásknout a zkusit se s ní zpřátelit víc. Přiměřeně, samozřejmě. Není to rozhodnutí s moc dobrým načasováním! I když James by mě snad jako konkurenci nebral. Vyrazím zamknout dveře, Jessie se u přebírání knížek netváří, že by se stala kdo ví jaká katastrofa, aspoň že tak. Možná samo, ale na to se šéf ptát nebude. Asi. Pořád jsme se nějak nestačili seznámit, ale až k tomu dojde, nerad bych byl ten, co mu spadla ta police s drahými tisky. Ruka mi strne na ceduli, když si všimnu muže, na kterého jsem za celou dobu beztak myslet nepřestal. Je tam, venku. Zájem o architekturu mu nevěřím, že by se zloděj bimcal tak nápadně okolo, tomu taky ne. Zato mi zacinkají v hlavě rolničky z docela jiné strany a na okamžik jako bych ztratil půdu pod nohama. Možná jsem to celé špatně pochopil - a, zaměřený na knihu, si jeho vědoucí pohledy vyložil úplně špatně. Možná jsme se znali, třeba celou dobu čekal, kdy ho oslovím jménem, nebo pozdravím známým způsobem. Možná nechtěl být vtíravý, když jsem se tak důsledně tvářil, že jsme se v životě neviděli, a před ostatními se nevyptával. Nevím, jaké k tomu mohl mít důvody, a nezáleží mi v té chvíli na tom. Otevřu dveře obchodu a vyběhnu za ním tak, jak jsem, kůže mi nepříjemně zatrne podzimním chladem, ale je to tak to poslední, co by mě teď trápilo. Stačí pár kroků... neskutečná dálka, a trvalo to sotva mžiknutí oka. Vůbec jsem si nestačil rozmyslet, co mu povím. "Známe se?" vyhrknu chvatně, dívám se teď na něj docela novým způsobem, hledám s dychtivou úpěnlivostí v jeho tváři... asi řekne, že ne, to mě vůbec nenapadlo, na tu neprozíravou chvíli jsem měl své odhalení za zcela nepochybné... Potřesu hlavou. Blázním. Nadechnu se k omluvě - možná ji stačím pronést dřív, než promluví on, a pak - co pak. Uteču? Nejspíš. Čelem vzad a zpátky do tepla a světla. Dneska vážně perlíš, Eliáši! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro DEŠTIVÁ ULICE V KELLIWIGU, BRZKÝ VEČER
„To je jasný, že samo. Jak jinak by se to mohlo stát?“ rýpnul si James se smíchem, ale… věřil ti. „Počkej,“ otočil se k dívce, která se už-už zvedala, aby první komínek umístila někam nahoru. „Vezmu to.“
„Dík,“ hlesla. Zatímco ses pár kroky přenesl ke dveřím, zavládlo mezi nimi rozpačité, usměvavé ticho, které vzápětí přetnul hlas Jessie. „Tu nahoře dej stranou. Vezmu ji k Freddiemu, ale škody to nejsou nijak vážné…“
To už jsi proběhl dveřmi na deštivou ulici. Studené kapky se ti vsakovaly do mikiny. Vyhrkl jsi svou otázku. Muži pobaveně cukly koutky rtů, než odtrhl pohled od chrličů a naklonil hlavu do strany. Oči barvy deštivé oblohy se zableskly, než zavrtěl hlavou. Ne… Ne, samozřejmě, že se neznáte.
„Nikdy jsme se nepotkali,“ ujistil tě. „S tvým druhem mám už tak dost problémů…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Já jsem to nemyslel takhle," řeknu honem, ale vlastně ano, nejspíš to tak muselo vyznít. Založím ruce na hrudi, abych dostal prsty do tepla, chlad se mi zakusuje snad až do kostí a ruce mám znovu ledové. Nemůže být taková zima. Nejspíš to bude kombinací nevyspání a rozjitřených nervů. Neklidně přešlápnu. Není fér dívat se na druhé takhle. "Ne, moment," zarazím sám sebe vzápětí a zadívám se mu do tváře. Otevřu pusu, sklapnu, chci v duchu počítat nejmíň do pěti, ale u dvou už nemám trpělivost pokračovat. "Ani vy jste to nemyslel takhle. Nikdo tu nikoho nezve na rande," probleskne mi tváří úsměv. "Jen jsem... " Plán na nejbližší chvíle: konec zmatků. Budu působit důstojně, rozumně a každá věta, kterou vyslovím, bude dávat smysl. Jasné...?! Nevím ještě, jak to všechno najednou udělám, ale bude to tak. Dojem už asi nevylepším, ale co se dá dělat; navíc dávno nevím, co po něm vlastně chci. Snad jen... pochopit celou tuhle chvíli. Dojem, že mi uniká něco důležitého a podstatného, je neuvěřitelně intenzivní. "S jakým druhem?" přeptám se a lehce svraštím obočí. Rozhodně mi něco uniká. Ne že by se mi to nestávalo každou chvíli, ale takhle strašně mimo jsem si naposledy připadal snad v nemocnici, když se nazlobená sestra dožadovala jména a příjmení a... Má hezké oči. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Deštivá ulice v Kelliwigu, brzký večer
„Ne, tak jsem to nemyslel,“ odpověděl muž. V hlase mu zněl tlumený smích. Ano, pobavil jsi ho, snad proto se neotočil a nezamířil pryč. S rukama v kapsách tě propaloval dál pohledem, jako by vnímal každé tvoje gesto a okamžitě věděl, co znamená. Jen občas zvedl oči a ujistil se, že se chrliče nad vámi nepohnuly. A nepohnuly. Světe, div se!
Nad otázkou povytáhl obočí. Tvá popletenost byla svým způsobem zábavná, ale teď jsi ho překvapil. S jakým druhem? Copak to nebylo naprosto jasné? Střílel sis z něho, byl jsi naprostý tupec, nebo… bylo možné, že opravdu nevíš?
„Nevím, co za hru tady hraješ,“ řekl po chvíli, „ale já na tohle nemám čas.“ Znovu se podíval na chrliče. „Musím jít.“
Aniž by čekal na odpověď, otočil se a vykročil směrem k autobusové zastávce. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro A dojem něčeho důležitého mi klouže mezi prsty a ztrácí se v nenávratnu. Beznadějný, všechno je... beznadějný, něčemu jsem byl na dosah a teď to zase mizí. A nebo si to jen namlouvám ve snaze dodat význam maličkostem a najít ve věcech nějaký hlubší smysl a řád. Stejně jako on na okamžik zdvihnu hlavu k chrličům. Jsou to prostě chrliče - ale možná se bojí, že nejen police se tu najednou řítí bez varování... podezřívavě se na ně zamračím, ale nezdá se, že by série katastrof chtěla pokračovat. Snad ho opravdu zaujaly, vždyť každý je jiný a šklebí se tím úplně nejsprávnějším chrličovým šklebem maniakální příšerky. Jenže i ta obyčejná otázka byla špatně. Nevěří mi, odchází... a já mlčím. Ani nepozdravím, neomluvím se, nedokážu ze sebe vypravit vůbec nic. Mohl bych se za ním rozběhnout a právě jeho si zvolit za důvěrníka, kterého tak zoufale postrádám, vysvětlit mu, že opravdu nevím - no ten by byl nadšený! - a třeba se skutečně dobrat nějakých odpovědí. Ale neudělám to. On zůstat nechce a ode mě by byla hloupost vrhnout se na úplného cizince. Tak zoufalý ještě nejsem! Zatím ne. Ještě pár okamžiků se dívám na jeho záda, upřímně nešťastný. Něco jsem měl udělat jinak. Nevím přesně, co by to mělo být, šlo mi přeci jen o to, jestli se známe, to jsem se dozvěděl... stejně se nedokážu zbavit pocitu prohry a ztráty. Pomalu se otočím a ztěžklými kroky vyrazím zpátky do obchodu. Neblázni, neblázni, neblázni... Co si sakra čekal? "Promiňte, myslel jsem, že vidím známého... nechali jste mi vůbec něco na sbírání?" pokusím se usmát na ty dva, kteří - jéj. Úplně si připadám, jako když jim to svojí depkou kazím. Oči mi vylétnou k horní polici, kam jsem prve uložil tu jistou konkrétní knihu; u Jamese a Jessie se nebojím, že by ji nenechali být, a teď už je konečně zavřeno, oba musí jít a já... vyskládám komínek s Brownem u dveří... a pak konečně. Aspoň se mi povede zapomenout na fiasko s tím zatraceným chlapem. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro KNIHKUPECTVÍ MORGANA, BRZKÝ VEČER, PO ZAVÍRAČCE
Když ses vrátil, Jessie a James stáli za pultem s kasou, tak blízko, že se málem dotýkali a povídali si. Už zase mezi nimi vládlo to napjaté ticho, jako když vzduch jiskří před bouřkou, a oba se usmívali.
„Ne, nenechali jsme ti vůbec nic,“ zakřenil se na tebe James.
Jessie se kolem něj prosmykla, jako by se tam nikdy neměla v úmyslu zastavit, popadla tři knihy, které dala schválně stranou, protože byly pošramocené, a zamířili s nimi do zázemí obchodu. Za zavřenými dveřmi se skrývalo skladiště s gaučíkem, nějakým tím prostorem na uvaření kávy a, samozřejmě, toalety. Nic moc, ale na polední pauzu vám to stačilo.
„Vesměs to dopadlo dobře. Zítra před zkouškou zavolám někoho kvůli těm policím a dám ti vědět, jestli je máš čekat, a tři knihy musí na opravu, ale s tím se v měsíčním rozpočtu počítá, takže se nic neděje,“ ujistil tě. Znovu se na tebe usmál. „A jsi v pohodě? Předtím jsi vypadal tak trochu… no, řacha to byla parádní, to se musí nechat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Teprve si zvykám na to, že určité množství potíží, ať už jsou to krádeže, nehody, nebo pitomí zákazníci, zkrátka patří k věci a ne vždycky se dají předvídat nebo ovlivnit. Připadá mi, že jsem tu celé věky, ale vlastně se pořád ještě učím; kde je jaký regál bylo to nejmenší. "Však ono to do pátku vydrží, zítra se soustřeď na vzorečky," řeknu, i když se vsadím, že bude mít plnou hlavu jedné krásky a jestli se na zkoušejícího usměje takhle, ten padne smíchy a pošle ho domů za jedna. A když tak nad tím přemýšlím, zasloužím si bod za zásluhy. Hecnul jsem ho? Hecnul. Sám tu teď budu jak kůl v plotě uprostřed dvou sluníček - to jsem si pomohl! Jako bych potřeboval připomínat, že sám se jenom tak bezprizorně plácám. Ale stejně jim to přeju, a vlastně sám ani nikoho nechci, tak co už. "Děkuju, Jessie..." ohlédnu se po ní a v rozpacích si zajedu dlaní do vlasů. V práci je nosím sepnuté, ale k večeru už uvolněné pramínky lítají všude kolem a teď navíc slabě navlhly deštěm zvenčí. "Jsem v pohodě, jen to bylo dost náhlý." Nechci vypadat jako někdo, kdo se nechá vytočit každou maličkostí, jenže nejspíš právě teď vypadám. Nemůžu začít Jamesovi vykládat o Luně a o knize a o divném chlapovi, a samotnému mi to teď vyznívá dost ujetě a jako nic, co by bylo hodno nějakého vzrušení, ale prostě... musím se vyspat, nic víc. "Však víš, v ruce držíš thriller plný nadpřirozena a najednou tohle!" přinutím se dodat nevážně a pousmát se. Letmo mrknu dozadu, jestli Jessie už jde. "Takže čajovna?" přeptám se tlumeně, ale dívka už se vrací, tak popadnu z pultu klíče, abych za nimi mohl zamknout. "Slejvák už přešel, ale pořád to bylo na deštník," řeknu k oběma. Schválně, jestli si vystačí s jedním, koťátka. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, brzký večer, po zavíračce
„Vlastně jsme se ani nestihli domluvit na ničem konkrétním,“ vysvětloval James. Rukou přitom hodil směrem k prasklé ulici, jako by říkal: než se to tady semlelo, „ale… čajovna zní jako dobrý plán. Nebo kino. Nebo, no, ještě se domluvíme…“ Rozpačitě se zasmál. Na okamžik se zastyděl nad svým nadšením, ale netrvalo dlouho, než se zaměřil jinam. Přesněji řečeno na tebe. S úsměvem tě poplácal po zádech. „Hej, a… díky. Bez tebe bych to odkládal… no, kdovíjak dlouho. Podle toho, jestli to zítra klapne.“
„Zítra máš tu zkoušku, že?“ Jessie se vynořila ze dveří právě ve chvíli, aby zaslechla těch posledních pár slov. V zázemí si oblékla zelený kabátek, na kterém měla připnutou duhovou placku. „Tak to ti budu držet palce.“
„To zvládnu levou zadní,“ broukl James lehkovážně, i když z množství skript, které si sem nosil, a z celkové komplexnosti matematických symbolů, by se s tím možná dalo i nesouhlasit. „Co kdybych tě—“
„Eliáši,“ začala Jessie takřka ve stejnou chvíli. „Promiň. Co jsi…“
„Ne, to je dobrý. Ty první,“ James si promnul zátylek.
„Ach. Jasně. Eliáši, chceš ještě s něčím pomoct?“ usmála se na tebe a očima letmo kmitla ke klíčím, které jsi tou chvíli už odhodlaně držel. „Vedle je všechno hotové. Zamknuto, zavřeno, třikrát zkontrolováno. Nemusíš tady zůstávat sám, James mi to tady taky vždycky pomáhá doťuknout…“
„Aby ses tu třeba nelekl vlastního stínu,“ přihodil si James, který na okamžik vypadal… krapet ztraceně, ale teď už se zase usmíval jako vždycky. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Co co co...?" podívám se z jednoho na druhého, když spustí oba naráz. "Jsi poklad, děkuju," usměju už se na Jessie docela upřímně. To by mě zajímalo, jestli má tu placku kvůli mně. "Tohle budu mít raz dva," kývnu hlavou na rozdělaný balík knížek, práce pro jednoho na tři minuty a dvacet vteřin, když se bude loudat, "a pak si chci po pravdě v klidu dočíst dvě stránky - za půl hodinky už budu pryč. Kšá na mráz!" zacinkám klíči a na Jamese hodím pohled. "Hééj! Jen počkej, někdy ti vystřelím za zádama, až to nebudeš čekat, a uvidíme, jak se na to budeš tvářit," ohradím se, ale nezlobím doopravdy. Jen mě to ujistí, že... jsem trdlo a musím se líp kontrolovat. Příležitostně bych mohl spočítat, kolikrát jsem si tohle předsevzetí dal jenom za dnešní odpoledne. "Nebo tady vážně straší?" povytáhnu obočí. "Poltergeisti a tak? No... lepší v knihkupectví, než v obchodu s porcelánem. Jeden chlapík dneska venku okukoval chrliče, jako kdyby ho měli pokousat." Úplně mám pocit, jako by se ani knížka už nemohla dočkat mojí pozornosti a začínalo jí zlobit, jak oddalují odchod, a přitáhla otěže. Najednou mám co dělat, abych se pro ni nenatáhl rovnou. I když jsem k ní právě teď zády, je to nejzřetelnější a nejopravdovější věc v celé místnosti. Jenže, když už jsme u těch předsevzetí... nebylo neblázni jedním z těch zásadnějších? Pět minut, slíbím jí v duchu. To už budou zaručeně pryč, i kdyby se chtěli vypovídat kdo ví jak. To vydržíme, ne? ... měl bych se na nějaká předsevzetí vykašlat, odsuzují mě k věčným prohrám... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, brzký večer, po zavíračce
„Náhodou by mohlo!“ obrátil se James takřka ve dveřích se širokým úsměvem. Mohlo by tady strašit? „Během válek tady byla provizorní nemocnice pro vojáky, kteří nemohli zůstat na frontě. Třeba tady poletuje nějaký nácek! Úúúúú!“
„Vážně pochybuji, že by sem převáželi někoho z druhé strany,“ podotkla Jessie. Letmo se podívala na hodinky a v duchu uvažovala, jestli stihne další bus, nebo si postojí v dešti.
„Třeba to byl špión… nebo se prostě spletli,“ nenechal si James kazit radost. „Dávej bacha, Eliáši! Na ducha naci-špióna, nebo tě…“ ztišil hlas, „kousne!“
„Jamesi, já půjdu,“ ozvala se Jessie.
„Ne, počkej, doprovodím tě!“ vyhrkl James, div neposkočil na místě. Konečně! „Tak se tu měj… a kdyby zítra něco…“ neurčitě mávl na znamení, že víš co a jak.
Knížka poslušně čekala na polici, kde jsi ji nechal. Koneckonců… byla to knížka. Měla by snad dělat něco jiného? Třeba skákat dolů, nebo převracet police? Ne, ne… To by bylo šílené, přesto ses nemohl zbavit pocitu, že tě pozoruje, že stejně jako ty přesně víš, kde je, to ví i ona. Čekala. Opravdu čekala. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nemocnice, hmm. Mrtvých hromada, ale těžko zvlášť velké drama z hlediska mystického. Ale kdo ví... a nenechám se zblbnout, jasný? Nenechám. Klidně zhasnu, až je vyprovodím, a nebudu koukat po stínech v koutech a zákrutech polic. Mám lepší věci na práci. "A zítra zlom vaz." Na Jessie se na rozloučenou jenom usměju, ve zvláštním dojmu, že jsme na chvíli tiší spojenci proti Jamesovu sršícímu elánu. Díky bohu za extroverty, ale taky dík, že je kam se před nimi uklidit. Otočím klíčem v zámku, nechám ho tam tiše čekat, než půjdu domů; a jako bych byl najednou odtržený od světa v nějaké vlastní, skryté enklávě reality, vonící papírem a dřevem. Dojdu si k pultu pro hromadu Brownů a odnesu je ke dveřím, igelit hlasitě šustí a lepící páska se strhává s hlukem, ze kterého mi zaléhá v uších. Vyskládám je na rychlou, nenápaditou hromadu, důsledně pečlivý, jako bych si potřeboval dokázat, že pořád ještě jsem pánem svých činů. A přesto: od knížky - té knížky - jako by vedlo pružné lano, neochotně se napínající, když udělám krok špatným směrem. "Však už to skoro mám," řeknu nahlas a odpoví mi ozvěna přesně taková, jaká se může ozvat jedině v prázdném obchodě mezi knihami. Prostor je teď větší a když pozhasínám, jako by se roztáhl do nekonečna... Miluju to tady. Natáhnu ruce k horní polici a pevně, s úlevou ji uchopím; konečně. Zůstal mi jen malý kruh světla kolem pokladny, není na mě z ulice přes výlohy vidět a snad i proto se ani nenamáhám chodit dozadu, a jen se posadím na židli - ano, zrovna tam, kde by mi byla bývala spadla na hlavu ta nešťastná police, kdyby tam ještě byla - a pohodlně si natáhnu nohy. Pohladím knihu po deskách a slabě se pousměju. Ani nepamatuju, kdy jsem měl takový požitek z knížky... Trochu mě bodne, že už někomu patří, žlutý papírek položím vedle pokladny a zatížím propiskou, ale pak už neoddaluju nic. Bude vážně vtipné, až se ukáže, že je to frivolní románek o ničem, a já budu marně pátrat, v čem vlastně spočívala její přitažlivost. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro
Na druhé stránce jsi konečně objevil titul: De Artibus Magicus. Kdo ví, jak jsi věděl, že to latinsky znamená O umění magickém, ale věděl jsi to. Na třetí bylo rukou napsané věnování: Simeonovi, jedinému opravdovému synovi Merlina. Anglicky. Celý zbytek knihy byl anglicky, tedy starou formou angličtiny, kterou jsi ani neuměl pojmenovat, ale rozuměl jsi jí dostatečně… tedy… více méně… občas jsi tápal, ale dařilo se ti jakžtakž hádat, co se ti kniha snaží říct.
„Kapitola první,“ stálo na straně čtyři, „rituál přivolání.“
„Pro odemknutí moci tohoto grimoáru přivolej ducha k ní přivázaného a dej mu nové jméno. Dokud bude kniha ve tvém držení, nebo duch nenajde nového pána, bude ti sloužit stejně dobře, jako sloužil mně, a propůjčí ti svou moc. Budiž to první zkouškou kohokoliv, kdo se touží naučit umění magickému.“
Následoval popis rituálu. Křídou jsi měl namalovat schéma podle obrázku v knize, na vyznačená místa umístit šest zapálených svící, doprostřed čtyřuhelníku dát knihu a svou krví – kterou jsi měl kápnout přímo na kovový symbol na koženém vázání knihy – zpečetit svou nadvládu nad duchem. Přitom jsi měl odříkávat následující slova: „Attenrobendum eos, ad ligandum eos, potiter eos, coram me.“ Znamenalo to něco jako: „Rozkazuji ti, svazuji tě, volám tě k sobě.“ Poslední část rituálu bylo jméno. Měl jsi ducha pojmenovat, čímž si zaručíš jeho poslušnost. Pokud mu pak rozkážeš tímhle jménem, nebude tě moct neuposlechnout.
Ha! Pěkná snůška nesmyslů. Nebo ne? Konečky prstů ti brněly, kdykoliv jsi byť jen zavadil o knihu, vyzařovala teplo a stále tě k sobě poutala, jako… by chtěla, abys to udělal. Ale ty jsi tady šéfem! A chtěl ses tady zesměšnit tím, že se budeš pokoušet o magické rituály?
Pokud ses snad pokusil otočit na následující stranu, stačil jsi přečíst sotva pár slov, než se ti písmenka před očima rozmazala a duchem ses vrátil k prvnímu rituálu. Ne, nevrátil ses k němu jenom duchem. Bylo to, jako bys poskočil časem, nebo se kniha přepsala tak, abys vždycky hleděl jenom na těch prvních pár stran. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Prapodivná tíha leží mi na ramenou, když čtu první odstavce knihy. (Umím latinsky. Nebo alespoň pár slov. Dobře... to je dobře. Další dílek do skládačky.) Sotva dýchám a prsty se mi chvějí. (Magie je skutečná a skládačka najednou začíná dávat smysl.) A přitom mám hlavu lehkou, lehoučkou, plnou jásavého oparu, jako kdybych se právě zamiloval a na můj pohled odpověděl stejně opojený - ano, opojení, to je to správné slovo - úsměv. Vzduch kolem mě proudí jako hustá, vazká kapalina a čas se vytratil do nebytí. Tahle malá oáza světla uprostřed temnoty - jak symbolické! - je mi teď celým světem. Zbavím se Luny, napadá mě okamžitě, ale také hned vím, že to nebude tak snadné. Ale najednou její existence dává smysl. Nejsem blázen, nevymyslel jsem sám na sebe noční můru tak šílenou, že mě ničí na těle i na duchu. Musí v tom být něco magického - nepochybuju o tom ani desetinu vteřiny. Jen se to náhle... poskládá. Úleva, Eliáši? Jo. To teda. Pořádná. Jen jestli on to není spíš důvod k většímu strachu, napadá mě vzápětí. Jenže - teď už mám nějaký směr, kterým se mohu napřít, možnosti, šanci ovlivnit situaci, nebo alespoň představu, kde bych se mohl doptávat a hledat pomoc, pokud by ta strašlivá ženská byla nad moje síly. Nepřipadám si tak hrozně bezmocný. Silné myšlenky, když nejsi schopný samým vzrušením dočíst první stránku, poklepu sám sebe shovívavě po ramenou. Jen v klidu a pomalu. Máš na to celou noc. Hlavně nezačni trojčit, to magie nemá ráda... a vím já, co magie má či nemá ráda? Zavřu knihu a přitisknu si ji na čelo, na chvíli přemožený možnostmi a dojmy. Jak moc teď dává smysl muž ve tmavé mikině. Můj druh... Nikdo další v knihkupectví na tu knihu nereagoval, jenom já. Vím, že magie není běžnou součástí života lidí, vím to. Ale pochybovat o ní? Ani na vteřinu. A jestli snad je to jen další projev mého šílenství, tak s tímhle šílenstvím chci žít i dál. Má s mým druhem potíže, ale nenapadl mě a vlastně se choval dost přátelsky, uvažuju nad ním ještě chvíli. Věci venku nebudou snadno přehledné a čitelné. Kdo ví, jestli nejsem obětí nějaké magické nehody, nebo přímo něčího útoku. Pak by dávalo smysl, že mě nikdo nehledá... Dojde mi najednou, že se usmívám. To by přeci... mohlo být? Proto mě nehledali. Ne proto, že bych za to nikomu nestál. Když má ve věcech prsty magie, možností je rázem pěkná spousta a kdo ví, co se mohlo stát. Ano, vím, překombinované a praštěné, ale... chci tomu věřit. Jestli toho muže znovu potkám, tentokrát mi snadno nevyklouzne. Nebo kdokoli jiný. Když už teď tuším, co hledám. Znovu knihu otevřu a pokusím se ji prolistovat a zběžně si pročíst pár odstavců, ale kniha má svou hlavu a mě to rozradostní, jako by to byl jen další důkaz, že to, co se v ní píše, nejsou jenom slova. Je silná, ví, co chce. Takže je docela určitě skutečná a když ten rituál provedu - a nepochybuju o tom ani vteřinu - něco... se naučím? Budu umět kouzlo...? Ale já přece - Nevím. Jak jsem si myslel, že jsem se svou pamětí jakž takž smířený, teď bych vyl, jak strašně chci vědět, jestli jsem znal nějaká kouzla. Bohové! Kde teď a tady vezmu křídu a svíčky? Stejně se musíš napřed uklidnit, oznámím si neoblomně. Kouzlit takhle rozhozený, to je rychlá cesta k průšvihu. S knihou v ruce se zvednu na nohy a projdu dozadu do zázemí obchodu. Na podlaze před pokladnou je místa dost, stačí odsunout stojan. Rozhodně je tu víc místa než mám doma... křídy najdu nahoře ve skříni nad provázkama a lepicíma páskama, to vím, nejspíš se s nimi popisovaly balíky, i když teď už na to máme fixy... ale svíčky, v knihkupectví, to se trochu obávám, že budu hledat marně - ale naději si hýčkám nemalou, třeba tu zůstaly po nějaké oslavě, nebo jako nouzovka při výpadku proudu. Rovnou už plánuju, že večerku o ulici dál bych měl v nejhorším stihnout hladce, když na to přijde. Rozpočet mám sice napjatý, ale svíčky se do něj vejdou, a vycedit trochu krve mě nestojí nic - ale fuj, říznout sám sebe, to není příjemná představa - ale nad tím teď jen mávnu rukou. Svíčky, svíčky... no tak... noc je ještě mladá a já mám velké plány! Budu vyvolávat duchy! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, brzký večer, po zavíračce
V nedaleké trafice se svítilo.
Křídy jsi našel mezi lepícími páskami, ale se svíčkami to opravdu vypadalo bledě. Kde nic, tu nic. Ve starožitnictví bys našel akorát tak zlatý svícen, moc hezký, ozdobný, ale svíčky v sobě zasazené neměl. Smůla!
V zázemí…
Ano, jistě, zázemí. Zázemí utvářely dvě propojené místnosti. Na jedné straně měli zaměstnanci prostor, kde se mohli naobědvat, odpočinout si na zeleném gaučíku, něco málo si schovat do ledničku a uvařit si čaj nebo kávu v rychlovarné konvici. Druhá strana už přecházela do skladového prostoru, vzadu pak byl sklem ohraničený prostor, který dovnitř nepropouštěl vzduch a udržel ty nejstarší, nejcennější knihy v přesně správném prostředí. Také tu byla skříň, kde bys našel baterku. Daly by se v magickém rituálu použít baterky místo svíček?
Letmo, jenom na okraji oka, jsi zahlédl ještě jedny dveře, o kterých sis nebyl jistý, jestli sis jich někdy předtím všiml. Ne, počkat. Blázníš? Žádné další dveře tu nejsou až na ty, které vedou na toaletu, a ty… otočil ses čelem ke zmizelým dveřím, ale teď jsi viděl jenom zeď. Jenom zeď, které ses mohl dotknout a nepřišla ti nijak zvláštní. Možná bys měl Luně vysvětlit, že se opravdu potřebuješ vyspat, jinak se zblázníš.
Pokud jsi snad v kterékoliv chvíli knihu odložil a pokusil se bez ní opustit místnost, nebo snad obchod, spadla. I kdybys jí snad položil daleko od kraje – a položil? Dal bys za to ruku do ohně? –, stejně by ve chvíli, kdy stiskneš kliku, s hlasitou ránou spadla. Ta rozhodně ví, co chce. Potvora. Tak kdo je tady šéf?
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro A tak nemá smysl předjímat nic. Snad kromě jediného: pan Blackwood možná přesně ví, proč chce právě tuhle knížku. Nejsem schopný přesně uchopit, co by to pro mě mohlo znamenat, jak bych ho mohl oslovit a co po něm chtít, co mu nabídnout a jak ho neodradit, jen mi to na hrudi svírá nejasným očekáváním, parádní trémou a nevírou, že se tohle všechno opravdu děje. "Když jsi netrpělivý, nemáš si vymýšlet takové ptákoviny," vysvětlím duchovi v knize, pak mi teprve dojde, že jsem nějak podvědomě usoudil, že je uvnitř a je to právě jeho snaha, co knihou tak cloumá... a na pěknou chvíli se mnou ta představa slušně zamává. Držím v rukou démona?! Navíc znuděného démona, co si hledá nového pána. Copak se asi stalo s tím starým, hmmm? Vyvolávat něco, o čem nic nevím, nevím kde to má mozek a jaké jsou jeho vlastní záměry, je pěkná hloupost. Stejně to udělám, samozřejmě. Jen co najdu ty zatracené svíčky! Baterku nespokojeně mrsknu zpátky do krabice a zavřu skříň. Takže nic. Až na to - že mi hrabe. "Ty dveře, to děláš ty, nebo Luna?" zeptám se zcela vyrovnaným hlasem, na zeď se pro jistotu zamračím, a jdu si pro bundu. Oči mě pálí a zřetelně cítím, že jsem celý zpomalený a trochu zmatený. Ne moc, v běžném provozu se to ztratí, drobné kiksy zahladím. Ale vím o tom, horší se to den za dnem, a právě teď bych potřeboval mozek ostrý jako... jako... Povzdechnu si. Potřeboval bych, aby mi to myslelo. S pevnou důvěrou, že když se musí nadělat k vyvolání tolik opiček, nevykoukne najednou, aby mě mohl kousnout do břicha, si knížku strčím pod mikinu a ještě ji pro jistotu rukou v kapse bundy přidržuju. Nechci, aby zmokla, aby byla vidět, aby měla kudy a kam spadnout a nechci ji nechávat v knihkupectví samotnou. A taky se od ní sám nejsem ochotný vzdálit. Spousta dobrých důvodů ji tahat s sebou - jenže už alibi dávno nehledám. Buď jsem blázen, a pak je nepotřebuju, nebo se děje přesně to, co se děje, a pak... je vlastně taky nepotřebuju? Letmo mrknu na chrliče pod střechou nad výlohami obchodu, ale ani tu vzpomínku nedotáhnu do konce, myšlenkami už jsem v trafice. Když nebudou mít svíčky tam, snad mi alespoň poradí. Pečlivě za sebou zamknu, přitáhnu si bundu ke krku a vykročím za světlem. Chladný vzduch by mi měl srovnat myšlenky a trochu mě probrat, ale jsem tak hluboko ponořený do popisovaného obřadu, sebe sama, existence magie... že svět zůstává za tlustým sklem a pronikají ke mně jenom bezprostřední vjemy. Kdyby se James s Jessie líbali opření o zeď vedle dveří, ani je nezaznamenám. ... a nesmím zapomenout koupit sirky. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro TRAFIKA POBLÍŽ KNIHKUPECTVÍ MORGANA A MÍSTNÍ UNIVERZITY
Když jsi znovu vyšel na deštivou ulici a vzhlédl, jeden z chrličů hleděl přímo na tebe. Byla to náhoda? Nebyla? Kdo ví! Neotočil se, vlastně se ani nepohnul. Možná jsi měl jenom tu smůlu, že ses na něj podíval přímo. Možná ti pohled opravdu opětoval.
Za hradbou historických budov jsi viděl nejvyšší patro univerzity. Nebyla daleko. Každé ráno se tady vyrojila armáda studentů, která pospíchala na přednášku, a James si možná během semestru sem tam odběhl. Teď ses vydal na opačnou stranu směrem k autobusové zastávce a trafice.
Už zase začínalo pršet víc, takže jsi musel přidat do kroku, ale trafika nebyla daleko. Lampa uprostřed ulice zničehonic zhasla, když jsi pod ní podběhl. Vevnitř bylo teplo. Za kasou seděl znuděný puberťák, kterého jsi nepoznával, a šťouchal do mobilu, který… jak jinak, neměl signál ani internet. Vypadalo to, že hraje nějakou hru, která nevyžadovala aktivní připojení. Vzadu hrála televize.
„… mluvčí policie potvrdil,“ říkala zrovna sličná reportérka, „že se jedná již o třetí zmizení, ale k průběhu vyšetřování se odmítl vyjádřit. Zatím víme, že všichni tři zmizelí jsou studenti na Univerzitě v Kelliwigu a naposledy je viděli spolužáci ve škole. Policie vybízí všechny k opatrnosti a taktéž prosí ty, kdo tyto studenty,“ na malé obrazovce se objevila trojice fotografických portrétů, „viděli, ať je neprodleně kontaktují na tomhle čísle…“
Vida! Vzadu jsou malé čajové svíčky. Jako na Dušičky. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jenže můj pohled i pozornost neodvratně přiláká televize. V první chvíli dokonce propadnu tak silné jistotě, že budu na jedné z fotografií, až se málem poznávám, ale... ne, to fakt ne. A je vážně příšerně nepravděpodobné, že by mě Melanie poslala ty stovky kilometrů zpátky do města, ze kterého jsem se ztratil. Ale stejně: můj dojem, že jsem nejspíš někde studoval (nebo pouhé doufání, že se Jamesovi a té spoustě chytrých lidí, co k nám chodí nakupovat, vyrovnám... Jak moc velký jsem možná zoufalec...?), přidává na sounáležitosti s tímto živočišným druhem, beru si to málem osobně, stačím se začít bát o Jamese a těžko mohu nepřemýšlet, jestli máme něco společného, jestli třeba i oni někde bloudí bez paměti. Jednoho z nich dokonce mám pocit, že poznávám. Úplně jistý si tím nejsem, ale začátky za pultem byly hodně intenzivní a dost lidí mi utkvělo, i když se s nimi neřešilo nic zásadního. S jistou námahou odlepím oči od obrazovky. "Tucet zápalek a krabičku svíček, prosím," řeknu. Jsme blízko školy, nabídka knížek je skvělá, máme tam teplo... nejspíš se nám tam někdy vystřídali všichni tři. Něco na tom, co jsem řekl nahlas, mi přijde zvláštní, ale honem nejsem schopný odhadnout, co to bylo. Knížka pod mikinou dokazuje své jsoucno neodbytnou intenzitou svého záhadného působení a já už chci být zpátky a s křídou v ruce kreslit po erární podlaze. "A nebo klidně obráceně," opravím se a určitě hned ví, co mám na mysli. "Nejste taky z univerzity?" kývnu k televizi. "Tři už je... docela dost." A nebo je sežraly chrliče! Stejně zvláštní, že jsem si toho, co se "dívá", všiml až dnes. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Trafika, brzký večer, deštivo
Reportáž v televizi se plynně přeměnila v hravé pošťuchování se moderátorů, kteří seděli v suchu a teple studia a z pochmurných zpráv si nic nedělali – nebo se od nich přinejmenším snažili rozptýlit diváka.
„Hmm?“ puberťák odlepil oči od obrazovky mobilu, na které poskakovaly usmívající se drahokamy. Vlastně jsi z jeho nezaujatého výrazu neměl dojem, že by tvá první slova postřehl, což… bylo vlastně dobře. „Jo, jasně… tucet… jo, hned,“ natáhl se a podal ti je, aniž by to komentoval.
Už-už se chystal vrátit k pozastavené hře, když v tom jsi zeptal na univerzitu a zmizelé studenty. Napřed pokrčil rameny, podíval se na úhlednou řadu drahokamů, kterou stačilo jenom odkliknout, ale pak k tobě přeci jen přenesl svou pozornost. Ceň jsi toho privilegia!
„Já ne. Brácha tam chodí,“ přiznal ochotně. „Ale jo…“ odmlčel se, ale pak zatřepal hlavou a dodal s zvláštní jiskrou v oku, jako by ho to… nejenom zajímalo, ale byl na to dokonce hrdý, „minulý týden to tady obcházela policie, jeden z těch studentů byl prý naposledy viděn na tamtý,“ mávl směrem na zastávku, odkud jezdila Jessie, „zastávce. Drsný, co?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro To je... absurdní. Já tu vážně plánuju magický obřad? Pomůcky nakoupit v trafice na rohu a vzhůru na démona? Uáá! "Taky dělám poblíž, ale o tohle jsem přišel - tak to je pech," řeknu spíš abych vyzněl kolegiálně nadšeně z výslechů a vyptávání, ale v nemocnici jsem si toho užil dost a nijak mě to nenadchlo, když pomineme jistého... no co. Skvělá figura a hlas, že by zhypnotizoval i hada. "Asi jsem zrovna nebyl v práci." Ještě jsem nebyl v práci, spíš - muselo mě to těsně minout. "Skoro to zní, že ho někdo nabral do auta." Pro policii snad nejhorší možná varianta. "Nebojí se vaši, když se máš vracet takhle večer domů?" nadhodím s málem kolegiálním pousmáním, bezděčně přejdu do neformálnějšího oslovování, ale taková otázka snad ani jinak vyslovit nejde. Na pult položím peníze, sirky putují do vnitřní kapsy, kde bude spolehlivě sucho, svíčky v igelitu těch pár kroků zvládnou. Je těžké se zbavit pocitu jisté osudovosti. Samozřejmě že vím, že s tím nemám nic společného, načasování je zcela náhodné a nemůže se mnou souviset, jenže můj svět je momentálně tak malý, že k sobě bezděčně vztahuju všechno a je nemožné nehledat souvislosti. No jo vlastně - neměl bych si taky začít dávat pozor? Věk a oblast výskytu odpovídají. Škola mohla, ale nemusela být náhodný prvek, protože jasně, většina mladých kluků tu chodí na univerzitu. Hmm... měl bych se zamyslet, jestli se nenechat taky zapsat, když mi pořád připadá, že bych tam měl být... jenže napřed se musím trochu stabilizovat finančně, vždyť teď jedu na dluh, zvyknout si, jak svět funguje, a především zjistit, jestli vůbec mám potřebné znalosti, nebo se vypařily s ledasčím ostatním... a dost už, beztak za to může James, a jak mám to jeho věčné šprtání na očích. Teď je na řadě docela jiné studium. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Trafika, brzký večer, deštivo
„Ne, já…“ podíval se na tebe podezřívavě, snad si vzpomněl na dobře míněné maminkovské rady, ale vypadal jsi asi nebezpečně jako šmoula. Bez urážky. „Já bydlím hned za rohem.“ To pitomé děcko ti dokonce ukázalo směr. „Červené dveře.“ Super. Mamka by na něj byla určitě hrdá.
Teď, když sis svou šmoulovatostí získal puberťákovu důvěru, odložil mobil a podíval se na tebe pořádně. Mohlo mu být… no, osmnáct mu asi být muselo vzhledem k výstavce s cigaretami za jeho zády, ale rozhodně na to nevypadal.
„A nic si z toho nedělej. Když zmizel další, určitě to tady zase projdou… Doufám, že sem zase přijde ta bloncka, ale detektiva bručouna by mohla nechat doma,“ zašklebil se. „Mám tady na ně pár vizitek, pokud chceš?“
Byla to slušná hromádku. Policisté ho museli požádat, aby je nabídl stálým zákazníkům a místním, ale jestli by to opravdu udělal, kdyby ses s ním nedal do řeči… asi ne. Aniž by ti dal čas na rozmyšlenou, se natáhl a podal ti ji.
Venku pršelo, ale nikoho jsi tam neviděl. Čekala tam na tebe jen poblikávající lampa a zhaslé knihkupectví… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Podívám se na vizitku, vezmu si ji spíš že nevím, jak dost dobře odmítnout. "Hodnej a zlej policajt, to je klasika," řeknu a strčím ji do kapsy. "Dík. Blondýnka říkáš?" pousměju se. "Hmm! Tak se alespoň mám na co těšit." Sám se tím trochu překvapím, bylo to skoro jako... reflex... krycí manévr, reakce "vhodná" (bože... mám to zapotřebí?) pro kluka, co je odhodlaný zapadnout jak se dá... Dobře, tak si hned a tady zapíšu za uši, že si to příště odpustím. "Tak zpátky do zimy... a tobě ať to dobře utíká," popřeju mu ještě, hodím si kapuci přes hlavu - jen plátěnou od mikiny, abych náhodou nestačil uschnout, a mohl si cestou nadávat, proč jsem si nevzal deštník - a vyrazím zpátky k obchodu. Klíče sevřu v kapse mezi prsty, jako bych tím mohl zkrátit dobu, po kterou budu v šeru šachovat se zámkem, netrpělivost, utišená mírně akcí "nezbytné nákupy" se vrací v plné síle. "Však už jdeme," brouknu ke knížce, hovící si v suchu a teple pod mikinou. Někdo si to holt umí zařídit. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Deštivá ulice
Venku vytrvale pršelo. Dešťové kapky bubnovaly do táhlých zrcadel na chodnících, v nichž se lesklo světlo poblikávající lampy a zahlédl jsi tam také odraz sebe sama, klouzaly po starých stavbách nesoucích v sobě nádech starých časů a možná šeptaly i příběhy o magii, která tudy kdysi proudila – a možná proudí dodnes.
Kelliwig byl ostatně zvláštní místo. I když jsi od Melanie vyfasoval mobilní telefon, ať se jí můžeš ozvat, tady nefungoval. Nebyl tu signál, ani doma jsi neměl signál, pokud ses neprošel až na střechu. O internetu sis mohl nechat leda snít, protože v budově, kde jsi bydlel, nebyl zavedený – a zařídit sis ho zatím nestihl. Aspoň jsi měl více času na čtení, mohl jsi snad deštivý večer strávit lépe?
I když to bylo staré město plné nádherných historických budov, turistů se tu moc nenašlo. Co by tu dělali? Kromě rybářského muzea a starého kostela tu nic nebylo. Bylo to, jako by historie – a současná doba – na městečko skryté na severu Anglie docela zapomnělo. Dokonce i na univerzitu chodili takřka výhradně místní, nebo jsi přinejmenším o žádném jiném cizinci dosud neslyšel. Stejně to bylo zvláštní… Na každém rohu ses mohl zastavit a kochat se architekturou, být tohle kdekoliv jinde prohánějí se tu hloučky turistů s fotoaparáty a nemohou se nabažit chrličů.
Které. Mimochodem. Zase. Koukaly. Ani tentokrát jsi je nepřistihl při aktu, ale… Koukaly. Prostě koukaly. A potemnělé knihkupectví čekalo. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak na to prostě nebudu myslet. Hádám, že začínám být něco jako mistr světa v nemyšlení na něco. Ve snaze nemyslet na spaní a kafe a tak dál, zadívám se na jednu z budov na protější straně ulice. Správně ji nasvítit, ideálně pozdně odpoledním světlem těsně před tím, než začne červenat postupujícím večerem, vypadala by úchvatně... Nespokojeně zatřepu nohou, kterou jsem z nepozornosti šlápnul do louže, a přidám do kroku. Moc už mi jich nezbývá. A přesto se v tom málem poklusu zastavím, když znovu zvednu hlavu - díky, chlape, to jsem potřeboval, přiživit fantazii! - a chrliče zírají, jako bych byl nejzajímavější věc široko daleko. Což právě teď, objektivně vzato, asi jsem. Letmá myšlenka, která v osvětleném obchodě a v přítomnosti dalšího člověka, dokonale nezúčastněného a navíc sotva dospělého kluka, vypadala jako vtip - totiž že ty ztracené studenty schlamstly chrliče - teď najednou působí velice reálně. Náhle mi připadá neuvěřitelné, s jakým nezájmem kolem nich procházejí místní, že jsou vůbec ochotní pod jejich pohledy procházet po ulici a vstupovat do obchodu. Že jediný, koho jsem k nim viděl zdvihnout hlavu, měl něco společného s magií, není ani trochu uklidňující. Musím se málem přinutit k dalšímu kroku, ale přeci tu nebudu moknout kvůli pár sochám! To jenom ta tma a déšť a pocit naprostého cizince ve městě, kam málokdo cizí zavítá... ono komu by se taky chtělo tahat takovou štreku jenom proto, aby pak nonstop moknul. Ne že bych si chtěl stěžovat, to ne. Pořád jsem si jistý, že jsem měl strašné štěstí a jsem tu rád... až budu v teple, budu ještě víc rád... Je až trapná a trochu ponižující úleva zavřít za sebou dveře, zamknout, rozsvítit, shodit bundu, vylovit knížku, zkrátka vrátit se do tepla civilizace a k takovým těm obyčejným věcem, jako jsou magické rituály. Dokonce nezapomenu vyhlédnutý prostor před pokladnami obejít obloukem, abych si nenašlapal mokrýma botama. To by se křídovým čarám zaručeně nelíbilo. Samotná příprava rituálu je zvláštně uklidňující. Rozmyslím si, v jakém pořadí malovat obrazec, vyberu svíčky, které vypadají nejspolehlivěji, pečlivě si smotám vlasy na temeni, aby se nepletly kam nemají. Zametu podlahu. Připravím si z kuchyňky nůž a pro jistotu k ruce i obvaz, kdyby to teklo moc. Několikrát za sebou si přečtu patřičná slova, abych je dokázal vyslovovat spolehlivě bez škobrtnutí. Rozmyslím si jméno a pak ho změním, protože dělat si z toho srandu by se mi nemuselo vyplatit, a vlastně ani nechci. A potom začnu. Bez okázalosti a odhodlaných výkřiků. Znovu s tou zvláštní radostí, jako by se dělo něco velmi patřičného. S trochou strachu. Nevírou. Netrpělivostí a přesto nutkavou pečlivostí. Jedna čára za druhou, ten obrazec je zvláštně působivý... a má svou vnitřní krásu... a taky mám co dělat, abych ho na některých místech nezačal pozměňovat, aby vypadal zajímavěji, nebo možná vyváženěji, ale odolám, samozřejmě, že odolám. Knihu doprostřed - odsud snad utíkat nebude - tak jak se ti tu líbí, hmm? a natáhnout se pro nůž. Říznout se je těžší, než jsem si myslel. Když pominu, že jsem na to raději nemyslel. Ani se tak nebojím bolesti, nebo možná trochu, ale nebude zase tak hrozná, vím! Ale je to prostě - meh. Nechutný. Div se sebou nezačnu hrát nějaké to "až napočítám do tří", jen abych se mohl nachytat a říznout už při dvou. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, večer, zavřeno
Uběhlo deset, možná dvacet minut, a v knihkupectví se za dobu tvé nepřítomnosti nezměnilo nic. Jenom se tu ochladilo, protože se noc vypínalo topení. Nebo protože budova – moudrá ve svém vysokém věku – vytušila, na co se chystáš, a změnila adekvátně l'ambiance.
Křídou jsi nakreslil schéma na podlahu, řídil ses přesně podle návodu, umístil jsi na vyznačená místa šest zapálených svící a doprostřed čtyřuhelníku jsi umístil knihu. V dlaních tě spokojeně řáda, jako by tvé jednání schvalovala, a ještě, když ses odhodlával seknout nožem do ruky, jsi cítil její teplo pod kůží. Když jsi kápl krev na kovový symbol vsazený do kožených desek, kov se rozsvítil. Nepoškodil jsi ji. I kdybys snad nešikovně kápl bokem, krev by se neškodně vsákla a kniha by i nadále vypadala jako nová.
Zbývalo odrecitovat latinské zaříkávadlo a pojmenovat ducha, který se tě očividně už nemohl dočkat. S každým slovem se vzduch kolem tebe měnil, jako by někdo všude kolem rozstříkal těžký parfém. Parfém, který voněl jako magie. Překvapilo tě vůbec, že ti ta opojná vůně přišla povědomá? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro V duchu si vynadám, že takovou drobnost prožívám jak operaci sleziny, a netrpělivým gestem si kolem paže nedbale omotám dva tři proužky ovinadla. Oblečení mám maličko a nemůžu tu chodit umazaný od krve... a zároveň si připadám trochu směšně, na jaké banální věci myslím, zatímco kouzlím. Protože ono to není zbytečné - není! Vidím to hned. Cítím to ve vzduchu, pod kůží. Cosi zvláštně povědomého, až se srdce svírá. Na zářící znak se dívám s tak nadšeným okouzlením, až si musím pracně připomínat, jak mám být opatrný, a že trocha strachu a respektu by mi jenom prospěla. "Attenrobendum eos, ad ligandum eos, potiter eos, coram me..." Slova kloužou ze rtů hladce a proplétají se s tou prazvláštní vůní. Nadechnu se a pronesu vybrané jméno. "Legolasi!" Velice jsem stál o to, aby zvolené jméno nebylo reálné, jenže bez paměti se něco takového rozhoduje zatraceně špatně. Nemám tušení, kdo byl Legolas a odkud ho znám. Jen doufám, že to není značka hodinek, nebo v horším případě plísňového sýra. Ale pocit z něj mám neurčitě přátelský, plný upřímných sympatií a prosvícený svitem hvězd - a protože si nic nepřeju víc, než aby takovým byl i duch z knihy, budiž Legolas. ... mít internet by se mi vážně občas hodilo. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, večer, zavřeno
Nevybral sis ideální místo hned nadvakrát. Sotva ve vzduchu zaznělo to poslední slovo, jméno, které měl duch poslouchat, zajiskřilo ti před očima a kniha se vznesla do vzduchu. Knihkupectvím se prohnal silný, nepřirozený vítr, který tě snadno zbavil provizorního drdůlku a pročechral ti vlasy, zvedal knihy z polic a točil jimi jako tornádo, až se ozývaly nervy drásající rány, jak bouchaly do stěn a do země. Byl zázrak, že žádná, opravdu žádná, neproletěla oknem.
Lampa zablikala a pak v ní praskla žárovka ve stejnou chvíli, jako šestice svíček zhasla pod dalším poryvem větru. Jenom narudlé světlo vyzařující z čarovné knihy vznášející se ve vzduchu, jako by se nechumelilo, tě chránilo před naprostou tmou, i když tě z něj pálilo v očích. To mělo spíše dočinění s tím, kolik jsi toho za posledních týdnů naspal, ale koho by zajímal spánek, když zrovna čaruje?
Legolas se objevil náhle. Mrkl jsi – a na levitující knize seděl černý kocour s netopýřími křídly, rozčíleně švihal ocasem a propaloval tě jasně rudým pohledem, který bohužel nebyl neurčitě přátelský, plný upřímných sympatií a prosvícený svitem hvězd, vlastně… se tvářil, jako bys mu šlápl na ocas. Dá se takovýhle magický duch reklamovat?
„Jsi rozbitý,“ promluvil, aniž by pohnul tlamičkou. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Sotva si stačím krýt hlavu rukama, knížky létají všude, rachot jak blázen, vlasy mi na hlavě stojí, až vypadám jako pampeliška, a to jsem si myslel, jaká to byla šlupka s jedinou policí. A co hůř, tentokrát si docela určitě nemůžu namlouvat, že za nic nemůžu. Vinen v plném rozsahu a přichycen při činu. Ale... já si nemůžu dovolit o tuhle práci přijít! A s knížkama se takhle nezachází...! Že to svíčky ani žárovka nedají, mě stěží překvapí. Víc se divím, že jsem to bez újmy na zdraví přežil já. Když rachot konečně dozní, jen mi hlukem a leknutím hučí v hlavě a unavené oči mají potíž i s tím zbylým světlem tady. Ale asi jsem všechno udělal správně, když pomineme ten katastroficky špatný odhad vedlejších škod, protože se objeví - hmmm. Moje představy nebyly zcela konkrétní, ale docela určitě neměly podobu něčeho, co vypadá jako produkt zvlášť divoké párty v Arše Noemově. Podíval ses někdy poslední dobou do zrcadla? odpovím mu málem. Na to, jak byla knížka celá žhavá se družit, vypadá krajně nenadšeně, ale - má pravdu a mě se uleví, že tuší, a nebo rovnou ví, že se se mnou něco stalo a možná i co. Nemusím složitě přemýšlet, jestli si hrát na suveréna, nebo pracně dolovat přiznání, jak vlastně ani nevím, co dělám. "Jsem," odpovím. Nevím, jak vypadá Legolas, kterému jsem sebral jméno, ale zaručeně je zcela a absolutně nepodobný stvořeníčku přede mnou. "Myslíš, že půjdu opravit?" A teď se snaž, Legolasi. Správná odpověď je ANO! Kočky mám rád a ani tahle nepostrádá jisté roztomilosti. Nemyslím, že bych se odvážil mu to třeba jen naznačit. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, večer, zavřeno
Bohužel pro tebe okamžité a nadšené „ANO“ se nekonalo. Kocour se na tebe zpytavě zahleděl. Přemýšlel. Trvalo celou věčnost, než pohled zase odtrhnul, ale místo odpovědi se důkladně protáhl v zádech tak, jak to kočky už dělají. Dokonce i kočky s netopýřími křídly v odpovídající velikosti. Unesly by ho?
„Možná,“ odpověděl. „Neměl by čaroděj vědět, jak zlomit kletbu?“ Jakkoliv vyčítavě při té otázce zněl – jako by sis za to mohl sám, nebo hůř, jako by jsi ho zklamal ještě před tím, než jsi otevřel pusu –, dozvěděl ses díky ní hned dvě nové věci. Jsi čaroděj. Prokletý čaroděj.
Legolas ladně seskočil na zem. Kniha ho pronásledovala. Vznášela se kousek nad jeho hlavou, zatímco popošel ke křídou nakresleném obrazci a— pak tě prostě obešel. Zamířil ke dveřím, aby se podíval, co je venku.
„Vyvolávat mě tady byla pitomosti,“ poznamenal.
Všude ležely knihy, nic nezůstalo na svém místě, tu a tam se na zemi dokonce našel ostrý střep – ale ten kocour vědoucně přeskočil. Škody byly značné… Jenom štěstí, že se vichr nedostal do starožitnictví… tedy… snad? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro - Jsem čaroděj. Jsem. Čaroděj. Jsem - Opatrně, Eliáši: tahle divná věc naznačuje, že bys mohl být čaroděj. Neřekl to přímo. Pozor na vlastní přání! A pozor na kočky. Jenže když ono by to všechno tak dokonale dávalo smysl... všechno, úplně všechno. "Čarodějové takové věci jistě znají," poznamenám stejně nezúčastněně a všeobecně jako on a pevně doufám, že jen já slyším, jak zastřený mám hlas. "Neodcházej nikam. Neměl ty bys mi propůjčit svou moc a být poslušen mé vůle?" přeložím si volně pár větiček z úvodních odstavců. Nebyla tam doufám poznámka pod čarou, kterou jsem v rozrušení přehlédl... "Legolasi," a jak sedím na patách, opřu se dlaněmi o kolena a nespouštím z něj oči. Příčí se mi rozkazovat mu, mám nejasný dojem, že je životně důležité otázky formulovat správně a rozkazy přesně, ale v očích mě pálí, jsem napůl bez sebe ze spouště kolem, strašně potřebuju vědět, jestli opravdu jsem čaroděj - vím, že jsem - odmítám nebýt! Co bych dal za to, kdybych se teď mohl někoho docela obyčejně zeptat, co mám dělat, a nebo si rovnou zalezl pod peřinu a přetáhl ji přes hlavu - nejsem si jistý, jestli rozmluvu s ním dokážu vzít za správný konec. Byl bych schopný se tu stočit mezi trosky do klubíčka a usnout. Zároveň ve mně všechno vibruje vzrušením a očekáváním a nemalým děsem ze způsobených škod. Snažím se přemýšlet, zahrnout všechny možnosti, ale myšlenky se mi rozutíkávají dřív, než je dotáhnu do konce. Peklo tohleto. "Legolasi..." Lístku zelený... čí sakra bylo to jméno původně?! Otázky se mi přetlačují na jazyku jedna přes druhou. "Jaký je smysl tvé existence?" vyslovím nakonec něco, o čem jsem ve skutečnosti do poslední chvíle nepřemýšlel. Ale snad to tak bude správně - potřebuji znát jeho účel a schopnosti - zjistit, k čemu mi bude dobrý. Třeba dokonce dokáže uklidit tady tu strašnou spoušť. Ke dveřím starožitnictví se neodvažuju ani ohlédnout. Prokletý čaroděj. Luno, zapudím tě do desátého kruhu pekelného, jestli mě nenecháš být! Jen co přijdu na to, jak se to dělá, třeba mě pustí knížka aspoň na stranu pět...? Nepochybuji v té chvíli, že to ona za všechno může, a div se neoklepu znechucením, když si představím, že je možná velice reálná - možná nějaká forma ducha jako tady Legolas - ty její ruce - už nechci. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, večer, zavřeno
Když jsi vyslovil svou první otázku, kocour po tobě zlostně střelil pohledem, ale neodpověděl. Místo toho se otočil ke skleněným dveřím a vyhlédl ven. Tady to přece… Pršelo. V dálce se ozvalo hromobití a vzápětí potemnělým knihkupectvím problesklo světlo. Zdá se, že jsi návštěvu obchůdku na rohu stihl právě včas, než se venku spustila pořádná průtrž mračen.
„K nevíře,“ odfrkl si popuzeně, ale těžko říct, jestli to směřoval tvým směrem nebo ke světu za okny. Možná obojí. Rozhodně nebyl nadšený ani z jednoho. „Ale zajisté, vašnosti, jsem celý natřesený splnit vám každé přání…“ Uměly kočky protáčet oči? Znělo to, jako by při těch slovech protočil oči.
Jméno mělo dost výmluvný efekt. Kocour strnul. Otočil se, pomalu a prkenně, jako by někdo tahal za provázky a hýbal s ním jako s loutkou. Oči mu žhnuly a sledovaly tě. V tu chvíli pro něj na světě nebylo nic jiného. Jenom ty. A to, co řekneš. Z hrdla se mu linulo tichounké vrčení. Jestlipak jsi někdy předtím, ve svém životě čaroděje, cítil tak ostrou nenávist jednoznačně směřovanou právě tvým směrem?
Vrčením zesílilo, když jsi konečně vyslovil svoji otázku. Teď už si byl jistý, že ho mučíš schválně. Bojoval s tím. S odpovědí, která se mu drala na jazyk. Viděl jsi na něm, že chce odpovědět asi tak, jako by se mu chtělo zvracet. Jenomže stejně jako se nedá válčit se zvedajícím se žaludkem, byla i jeho odpověď nevyhnutelná…
„Sloužit,“ vyplivl, „pane.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Nejsi ze mě nadšený," předvedu i já, že umím konstatovat očividné. "Ale... víš..." Nemůžu se odsud nechat vyhodit. Prostě nemůžu. Nemám kam jít, na koho se obrátit... jak mi rozsah katastrofy pomalu prosakuje pod kůži, začíná mi být skoro špatně. Polknu. "Já - takhle. Jestli mi pomůžeš, rád pro tebe ledacos udělám, když to bude v mé moci," řeknu. "Jsem raději za spolupráci než nějaké... sloužení." Možná se tu snažím zlepšit náladu něčemu, co není nic než chytřejší mixér. Ale možná je to skutečná myslící bytost - a pak jsem mu právě buď dal naději, nebo ho znechutil svým nedostatkem čarodějnických způsobů a beznadějně se shodil. A nebo kdo ví co dalšího. Kočkám a duchům člověk do hlavy nevidí. "Jenže právě teď musím ledacos vyřešit, a brzy." Dveře se zachvějí pod poryvem deště a když skloním hlavu, zcuchané provlhlé vlasy mi spadnou podél tváří. Měl bych se nechat ostříhat. "Takže mi pověz. Dokážeš napravit tady tu spoušť?" ukážu kolem sebe a vlasy strčím za uši. V duchu už si představuju, jak tu do rána skládám knížky a zametám střepy, aby šel obchod vůbec otevřít. Jak hledám výmluvy před Jessie, jak se konečně seznamuju se svým zaměstnavatelem a jak mi nikdo nikdy neuvěří, že nejsem naprostý šílenec, co mu najednou přeskočilo v hlavě a rozmlátil všechno kolem sebe. Vyhazovu na mráz se nejspíš bát vůbec nemusím. V blázinci bude sucho, teplo a strava třikrát denně i se zákuskem v podobě barevných bonbonků... meh. Nechci znovu do nemocnice, ani za nic. Ty pohledy, podezřívání, soucit... ne, díky. A to ještě v tom lepším případě. Třeba skončím rovnou za katrem... A dost už. Na katastrofické scénáře bude dost času později. Teď musím hrnout před sebou - zkrátka co se dá. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, večer, zavřeno
Potom, co ti kocour odpověděl, unaveně zafuněl. Kouzlo ho přestalo nutit odpovídat na věci, na které nechtěl, způsobem, který se mu bytostně příčil. Jestli by nebylo lepší se vyzvracet… Příště to zkusí vydržet, sliboval si. Raději se zadáví nedůstojnou odpovědí na pitomou otázku, než aby hrál tady s prokletým čarodějem hry, jejichž jediný účel je ponížit ho.
Ne, nadšený z tebe opravdu nebyl. Znovu tě probodl rudýma očima – a teď si ho budeš dobírat, to ti to ještě nestačilo? –, ale tvá další slova ho zarazila. Pohled změkl, nebo přinejmenším palčivou nenávist zastřela obezřetnost. K důvěře – nebo snad nadšení – měl kocour daleko. Ve skutečnosti neměl na výběr, ale… rád pro něj ledacos uděláš… hmm…
„Tvá magie je slabá.“ K ničemu, dodal kocour málem, ale zarazil se včas. „Svázaná něčím…“ naklonil hlavu do strany, růžový nos mu poskočil, jak větřil, ale ne, nevěděl, co přesně tě poutá, „silnějším, než jsem já. Dobrá. Chceš mou spolupráci,“ zopakoval hrdě, „výměnou za ledacos v tvé moci. Dobrá tedy. Chci svoji svobodu, čaroději. Ve chvíli, kdy bude v tvé moci mě propustit, uděláš tak. A chci tvoje slovo,“ dodal. „Ne,“ zarazil se, a pak upřesnil: „Přísahu.“
Přezíravě se rozhlédl po okolí a, než jsi stačil zvážit, co ti vlastně říká, zodpověděl ještě to vedlejší, nedůležité a prozatím zoufale nepodstatné, byť na tom závisela tvá budoucnost: „Ano, je v mé moci to tady napravit. Je to i v tvé moci,“ dodal, „můžu ti ukázat jak, pokud dostojíš svému slovu.“ To nebyla tak docela pravda. Žádné pokud se nekonalo, stačilo by ti mu rozkázat, použít jeho jméno a přinutit ho vykonat svou vůli. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Další dost usilovný dojem, z knížky i odkudsi z nedosažitelných hlubin paměti, mi říká, že i když se právě pokouší o obchod, ve skutečnosti nemůže neposlechnout, kdybych se omezil na rozkazy. Jenže hrdost v jeho hlase mi přijde skoro dojemná - nezkazím to přeci tím, že se zeptám. "Svoboda, to dává dokonalý smysl," souhlasím, i když mi tichý hlásek v hlavě zahlodá námitkou - nerozbiju tím náhodou magickou knížku, která ani není moje...? Jenže bytost, která touží po svobodě, jestli to není jasná známka rozumu... to po mně mixér nikdy nechtěl. "Líbí se mi, že chceš právě něco takového." Nadechnu se. Možná mám na vybranou a jen si namlouvám, že mi nic než upřímnost nezbývá. "Víš, ono se může stát, že bude v mé moci tě propustit ve chvíli, kdy to bude ohrožovat mě a nebo někoho jiného," zauvažuju nahlas, "ale to ve skutečnosti jako takový problém nevidím." Upřímnost. Jestli ona není jejím synonymem hloupost. "Říkáš, že jsem čaroděj," podívám se na něj odhodlaně. Toužil jsem s někým o sobě mluvit a přistál přede mnou duch z knížky. Dobře, tak beru ducha. Ledové prsty bezděčně sevřu v pěst, aby nebylo vidět, jak se chvějí. "A je dobré to slyšet, protože já... si nevzpomínám, že bych byl čaroděj. Až od tebe vím, že jsem prokletý. Nedal bych teď dohromady jediné kouzlo a..." Asi nemá smysl to jen tak nakousnout. "Nevzpomínám si..." Hlas mi trochu zakolísá. Možná právě teď dávám tomu stvoření před sebou do tlapek proti sobě mocnou zbraň. "Ani na své jméno." Klid. "Tu přísahu... ti dám, pokud po ní toužíš, protože mi připadá... správné usilovat o svobodu," dívám se na něj s naléhavou potřebou, hrozně bych si přál, abychom se pochopili. "Jen ti nemohu odpřisáhnout, že to udělám, sotva to bude v mé moci, protože tu chvíli třeba ani nepoznám... a protože tě možná ještě budu potřebovat, abych dokázal ujít dalších pár kroků někam, kde si myslíš, že dávno jsem." Pokývnu lehce hlavou ke knize. "To je něco jako... učebnice, že?" Znovu krátce zaváhám. "Co 'až mě nebudeš moct nic nového naučit'?" Přijde mi, že do toho se vejde snad všechno, co potřebuju - a jeho by to mohlo motivovat k patřičnému pedagogickému elánu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, večer, zavřeno
Vyslechl tě. Od začátku do konce. Pár slovy sis získal jeho sympatie a pak je zase ztratil. Měl vědět, že čarodějům se nedá věřit, ostatně… nebýt jednoho nikdy by se nestal sluhou. Vězněm. On! Duch nezměrné moci. Kterému nechyběla kočičí hrdost. Už se nerozčiloval. Zorničky v rudém moři se stáhly do tenkých čárek, když jsi promluvil o své paměti. Vycítil, že je s tebou něco špatně. Samozřejmě, že to vycítil, ale nenapadlo by ho…
„Čaroděj bez magie a bez vzpomínek, ale stejný jako všichni ostatní,“ zavrčel nerudně. „Ale dobrá. Nejsem učitel, čaroději. Smyslem mé existence není tě učit. Tajemství té knihy odemkne magie, která ti proudí v žilách, nikoliv má existence nebo má služba. Já jsem jen… vězeň, kterého k ní připoutali čarodějové, aby získali ještě větší moc. Aby mohli provádět ty nejsložitější rituály v ní zapsané a mohli je splatit mým utrpením. Jsem připoutaný proti své vůli na věky věků, abych sloužil, abych jim plnil všechny jejich výmysly, abych živořil a už nikdy neokusil svobodu,“ teď vztekle švihl ocasem, ale jeho vztek nemířil na tebe, ne tak docela. „Tvou nabídku nepřijímám. Jsem duch. Starý tisíce let. Než bych tě naučil všechno, co znám, zemřel bys. A pokud bych tě měl učit jenom to, co se můžeš naučit, dojel bys na svou přísahu ještě před úsvitem. To si nepřeji.“
Ať už „dojet na přísahu“ znamenalo cokoliv – a pokud se dalo věřit pohádkám, nejspíše to neznamenalo nic pěkného –, přinejmenším jsi pro něj měl větší cestu živý než mrtvý. To… nebylo málo, nebo to bylo o tolik míň, než bys potřeboval?
„Tedy dobrá. Tvařme se, že svá slova myslíš vážně. Vzácná vlastnost mezi čaroději, přímo nevídaná, ale dobře… Přísahej, že mě propustíš, jakmile to bude v tvé moci. Řeknu ti, kdy a jak toho budeš schopen, to se neboj. Naučím tě rituál. A já ti na oplátku budu přísahat, že s tebou zůstanu, pokud by ses beze mě neobešel… Do roka a do dne však opustím tvoje služby a získám zpátky svoji svobodu. Přijímáš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ale třeba to ještě nějak vymyslím... Poslouchám pozorně. Promnu si dlaněmi tvář, když hovoří o své moci, napůl abych ochladil rozpálené tváře, napůl abych zakryl pohnutí. Přes to všechno, kým je, na mé prokletí nestačí. Pod nohama jako by se mi rozevírala temná propast. Čaroděj bez magie a bez vzpomínek, to toho zmůžu... Jenže pořád mám nekonečně víc, než ještě před pár hodinami. Zvažuji opatrně možnosti. Nemusím ho propouštět. Nepotřebuji jeho vděk, nenajím se kocouří radosti ze života a hlavně, hlavně - nic nevím. Neměl bych dělat tak velká rozhodnutí, když nemám dost informací, nevím nic o tom, co jsou duchové zač, a hlavně: generace čarodějů přede mnou ho nechali spoutaného. Jít bez informací takhle proti proudu, je přímo esence hlouposti. A přesto: odpor ke spoutání k jedinému místu, upřímná nechuť sloužit cizím zájmům, touha po svobodě - je mi to blízké, až se mi v hrudi svírá výmluvnou, důvěrně známou bolestí. Sám jsem musel být v nějaké pasti, stěží tak krušné, ale něco mě naučila. Jedna drobnost mě ale zaujme nemálo a zvědavě se na něj podívám. "Co znamená dojet na přísahu?" Nakloním hlavu na stranu, jak marně ždímu paměť. "Ne že bych plánoval ji porušit," řeknu pro jistotu. "Jen to zní... zvláštně." Vážně se chystám složit slib, který skládat nemusím, jen proto, že mi to připadá - správné? Nevmanipuloval jsem sám sebe někam, kde jenom ztratím? Ještě mohu couvnout, jeho by to stejně nepřekvapilo. Ale to je snad poslední kapička na vážkách. Opatrnost a zdravý rozum mi říká rozkazuj a nevymýšlej nesmysly. Jenže všechno ostatní je dávno rozhodnuté a já nechci být jako oni. Ať už jsou ti ONI kdokoli! "Rok a den se zdají dlouhé, a pak utečou jako nic," pousměju se. Jsou obrovsky dlouhé. Nejspíš delší, než kolik mi zbývá života. Protože jestli Lunu do té doby neudolám, stejně mě vyčerpání zabije. Nebo náklaďák, až usnu na přechodu. "Ale dobře. Rok mi zní... dobře. Doba dost dlouhá, abych opravil sebe i svůj život. Ale i já od tebe budu chtít slib. Slib mi - ne," pozvednu lehce ruku. "Nechci to formulovat jako rozkaz. Řekněme... byl bys ochotný mi slíbit, že to budu já, kdo zváží, zda tě během toho roku ještě potřebuji... a že se nebudeš mstít za své spoutání, živým ani mrtvým, až to znovu bude ve tvé moci?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, večer, zavřeno
„Čarodějova přísaha má váhu,“ vysvětloval Legolas, zatímco se procházel po knihkupectví. Vypadalo to, že se snaží… zorientovat? Díval se na cedule, kam co patří, a občas zamručel. Hlas, kterým k tobě promlouval, však zůstával hlasitý a srozumitelný, jako by seděl před tebou. „Pokud ji čaroděj zlomí, přijde o magii. Ale nikdy jsem neslyšel, že by přišel o vzpomínky. V našem případě by to znamenalo, že ve chvíli, kdy budeš dost mocný – což nenastane dřív, než se zbavíš svého prokletí, a pravděpodobně ještě nějakou dobu poté ne –, budeš vědět, jak vykonat rituál, a budeš mít k němu všechno potřebné, přísahu musíš splnit. Proto ti řeknu, jak vykonat rituál, až toho budeš schopen. Ne dřív. Jelikož neznáš svoje jméno, budeš muset přísahat na svou krev. Krev nelže.“
Ve skutečnosti Legolasův návrh obsahoval mnohé z toho, co jsi po něm chtěl. Zbavíš se Luny. Musíš se zbavit Luny, jinak mu nepomůžeš – a možná je ti tedy ochoten pomoct se jí zbavit. Bylo by to v jeho zájmu. A je to duch, ještě před chvílí se vychloubal tím, co všechno ví… Možná jsi měl důvod doufat? Možná si to i dovolíš?
„Tvé rozkazy nemají žádnou moc, pokud je nedoprovodíš jménem, které jsi mi dal,“ podotkl Legolas a posadil se nedaleko Antické Historie. „Když mě Merlin uvěznil v jeho knize, ukradl mi jméno – a skrze nové mě přiměl k poslušnosti. Stejně jako ty.“
Mluvil s kočičí okázalostí, což o to, ale už se nevztekal, a dokonce se mu ani nelesklo zlostně v rudých očích. Možná – a to bylo velké možná – by tě neškrábl, kdybys ho podrbal za uchem. Chtěl jsi to ovšem riskovat?
Nad podmínkami, na které jsi v jeho očích neměl nárok, jenom povytáhl obočí. Kdo ví, možná by s tebou zůstal dobrovolně, kdybys ho nesvázal další smlouvou, ale snadno si dokázal spočíst, že vězení na další rok a vězení na věky věků se nedá srovnávat. Kol a kolem by nenechal zemřít někoho, kdo mu pomohl, a vlastně se bude potřebovat rozkoukat po světě, než odejde, takže… proč ne, rok a den uběhne pro tisíce let staré stvoření bude jen okamžik a pak konečně, konečně získá zpátky svoji svobodu.
Stejně tak se ovšem mohl rozhodnout důvěřovat i on tobě, netrvat na přísaze, a doufat, že svou část dohody splníš, ale… zlé zkušenosti s čaroději mu nedovolovaly polevit na pozornosti. Popálil se už mnohokrát, takže potřeboval vědět, že nelžeš. Že to myslíš vážně. A to ty jsi musel udělat první krok, protože na rozdíl od něj tě netížily předsudky a strachy a bolestné vzpomínky spojené s tímhle podivný svět, který jsi možná kdysi znal, ale teď jsi ho nepoznával.
„Dobrá. Přísahu za přísahu,“ kývl tedy. „V případě, že svou přísahu nedodržím já, zemřu. Tedy si dobře rozmysli, co po mě budeš chtít. Po pomstě netoužím, jsem duch, ne démon, ale nepřekvapuje mě, že na ni okamžitě pomyslel čaroděj…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Jistě, že na ni pomyslím," řeknu. "Dělám něco, co bych možná neměl - nevím nic o tom, co jsou duchové jako ty zač, zato je jasné, že tě žádný čaroděj přede mnou nepropustil. Možná měli důvod - a jestli si to odnesu, tak budiž, pak to budou následky mých činů a můžu nadávat jen sám sobě. Ale opravdu bych nerad, aby kvůli tomu pykal někdo další. A ty máš podobu kocoura," pousměju se bezděčně. Přijde chvíle, kdy se ho zeptám, jak moc je kocour doopravdy. Jestli mu třeba nemám udělat pelech u topení, strčit do misky pár odřezků masa... a podrbat ho mezi ušima. Bylo by pěkný, kdyby byl opravdový, sevřít kočku v náručí a zabořit jí tvář do srsti, to bych teď neskutečně rád. Ale to bych si u něj stejně netroufl, a navíc bych za to zaručeně schytal pár kousavých poznámek. Kdybych měl štěstí. "Kočky jsou ta nejúžasnější stvoření na světě, ale drápky mají ostré." Hlava se mi zvláštně točí přívalem jakési nadějeplné euforie. Říká mi věci, které by nemusel. Je vstřícný... pomůže mi. Snad jsem přeci udělal dobře. Nebo teprve udělám, až se přestaneme oťukávat a zjišťovat, o co vlastně jeden či druhý skutečně stojí - a z čeho má strach. Nevěřil jsem, že v sobě bude mít něco laskavého, v nejlepším případě jsem doufal, že mě strpí jako nutné zlo. Teď ale, když se zlobné plamínky z jeho očí ztrácí... pořád bych si neměl dělat naděje. Jen hrabu po náznacích, že se plní moje zoufalá přání... jestli budeme ochotní spojenci, bude to víc než dost. "Věř, že bych tě pustil třeba hned, nebýt v tak hrozné situaci," dodám skoro omluvně. "Není správné tě věznit a já nehledám sluhu, hledám přítele, nebo alespoň spojence. Jen... teď skutečně potřebuju pomoc. Jo, tak moc. To prokletí mě za-" Zatřepu hlavou. Neměl bych to tak dramatizovat. Nezabíjí mě v pravém smyslu slova. Jenom se nevyspím! To přece musím zvládnout. "... vyčerpává," zamumlám a sklopím oči ke svým rukám. Podle různých náznaků bych si měl na další čaroděje dát pořádný pozor, ovšem taky je jisté, že Legolas nebude mít úplně objektivní úhel pohledu. A třeba i já časem seznám, že spoutání ducha je běžná věc a normální cena za silnější kouzlo... jenže... ne, není. Nebudu nikoho poutat, obětovat, ani - já nevím co tak ještě mohou dělat - vysávat mu životní sílu a nebo ho stahovat z kůže. "Já tě u sebe nechci držet proti tvojí vůli, jen... mám strach, aby sis z nelásky k čarodějům nevybral k odchodu chvíli, kdy by mě to zabilo." Těmi přísahami získá víc než já, proč se mu vůbec omlouvám... přeci si nebudu připadat provinile za generace čarodějů před sebou. Jenže připadám. "Nezklam mě," zašeptám, "Le-" Na okamžik pevně zavřu oči. Musím si dávat pozor. Skutečně ho nechci dostat do potíží, a skutečně velmi stojím o to, abych ho přesvědčil, že to myslím vážně. A skutečně bych neměl doufat, že mě víc než přetrpí. "Jak ti mám říkat?" podívám se na něj. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, večer, zavřeno
„Jsem duch,“ zopakoval Legolas, jako by to vysvětlovalo všechno. „Ne démon. Ne, že bych neměl dost dobrých důvodů stát se démonem, ale…“ Nedořekl. Jenom naklonil hlavu do strany a pohlédl hluboko do svého nitra. Ne, nechtěl měnit svou podstatu kvůli něčemu, co se mu stalo proti jeho vůli. Vždyť by to bylo stejné, jako by nechal Merlina vyhrál. A ten zatracený dědek to nevyhrál!
Ať už došel k jakémukoliv závěru, nadmíru spokojeně švihl ocasem a rozhlédl se. Popošel dalším pár krůčků – tentokrát k historické fikci – a zadíval se na ceduli. Popravdě nevěděl, co si představit pod touhle historickou fikcí, snad romanci? Historie přece nemohly být fikce, ale po dvě stě letech vězení v knize… no…
„To není technicky možné,“ zatřepal hlavou. „Vykonat rituál bude v tvé moci, až se zbavíš toho prokletí, až nabudeš dostatek sil a až získáš vše potřebné. Nestane se to náhle, bez varování a uprostřed něčeho, co by mohlo ohrozit tebe nebo někoho jiného. Obzvláště pokud ti neřeknu, jak vykonat rituál předtím, než to bude technicky možné, tě to nemůže ohrozit. Možná mi to nevěříš, ale já tě ohrozit nechci,“ řekl – a rudé oči se při těch slovech naléhavě zaleskly. „Napřed musím pomoct já tobě, než budeš moct pomoct ty mě. Chápeš? Naopak to nejde… Já vím, že to nejde. Takže pro rekapitulaci: ty mě odpoutáš od té zatracené knihy, až toho budeš schopen, víme, a já ti na oplátku slíbím, že s tebou zůstanu, dokud mě nepropustíš ze svých služeb. Nejdéle však rok a den ode dne, kdy mě odpoutáš.“ Ne, pořád se mu ta podmínka nelíbila, ale… Počítat uměli i duchové. Rok byla mnohem kratší doba než věčnost.
S první vyslovenou slabikou toho pekelného jména – a to sis přitom dal tak záležet a bylo hezké a vzbuzovalo tak hezké pocity –, se napnul, jako by čekal ránu pěstí. Nepřišla. Díky bohu, že nepřišla. Nebyl si jistý, kolik takových oslovení zvládne. Možná by byl raději, kdyby sis toho nevšiml, ale uši se mu bojácně klopily.
„Nemám jméno,“ odpověděl. „Čarodějové mi ho vzali.“
Krátce odvrátil pohled. Zhluboka se nadechl. Vydechl. Až teď si uvědomil, že mu pod tlapkou leží knížka. Zvedl ji. Namodralá obálka s jakýmsi mužem vepředu ho popravdě nijak nezaujala, ale jméno… potřeboval jméno…
„Flynn,“ řekl. „Říkej mi Flynn.“ |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, večer, zavřeno
„Jsem duch,“ zopakoval Legolas, jako by to vysvětlovalo všechno. „Ne démon. Ne, že bych neměl dost dobrých důvodů stát se démonem, ale…“ Nedořekl. Jenom naklonil hlavu do strany a pohlédl hluboko do svého nitra. Ne, nechtěl měnit svou podstatu kvůli něčemu, co se mu stalo proti jeho vůli. Vždyť by to bylo stejné, jako by nechal Merlina vyhrál. A ten zatracený dědek to nevyhrál!
Ať už došel k jakémukoliv závěru, nadmíru spokojeně švihl ocasem a rozhlédl se. Popošel dalším pár krůčků – tentokrát k historické fikci – a zadíval se na ceduli. Popravdě nevěděl, co si představit pod touhle historickou fikcí, snad romanci? Historie přece nemohly být fikce, ale po dvě stě letech vězení v knize… no…
„To není technicky možné,“ zatřepal hlavou. „Vykonat rituál bude v tvé moci, až se zbavíš toho prokletí, až nabudeš dostatek sil a až získáš vše potřebné. Nestane se to náhle, bez varování a uprostřed něčeho, co by mohlo ohrozit tebe nebo někoho jiného. Obzvláště pokud ti neřeknu, jak vykonat rituál předtím, než to bude technicky možné, tě to nemůže ohrozit. Možná mi to nevěříš, ale já tě ohrozit nechci,“ řekl – a rudé oči se při těch slovech naléhavě zaleskly. „Napřed musím pomoct já tobě, než budeš moct pomoct ty mě. Chápeš? Naopak to nejde… Já vím, že to nejde. Takže pro rekapitulaci: ty mě odpoutáš od té zatracené knihy, až toho budeš schopen, víme, a já ti na oplátku slíbím, že s tebou zůstanu, dokud mě nepropustíš ze svých služeb. Nejdéle však rok a den ode dne, kdy mě odpoutáš.“ Ne, pořád se mu ta podmínka nelíbila, ale… Počítat uměli i duchové. Rok byla mnohem kratší doba než věčnost.
S první vyslovenou slabikou toho pekelného jména – a to sis přitom dal tak záležet a bylo hezké a vzbuzovalo tak hezké pocity –, se napnul, jako by čekal ránu pěstí. Nepřišla. Díky bohu, že nepřišla. Nebyl si jistý, kolik takových oslovení zvládne. Možná by byl raději, kdyby sis toho nevšiml, ale uši se mu bojácně klopily.
„Nemám jméno,“ odpověděl. „Čarodějové mi ho vzali.“
Krátce odvrátil pohled. Zhluboka se nadechl. Vydechl. Až teď si uvědomil, že mu pod tlapkou leží knížka. Zvedl ji. Namodralá obálka s jakýmsi mužem vepředu ho popravdě nijak nezaujala, ale jméno… potřeboval jméno…
„Flynn,“ řekl. „Říkej mi Flynn.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Dobře, už se mi to celé srovnalo," zatřepu hlavou, napůl rezignovaný, napůl pobavený vlastní paranoiou a překombinovanými obavami. Na druhou stranu... kdybych byl paranoidní dost, nejspíš tu teď nesedím. "Takže... jo. Tak jo. To jsme se asi... dobře našli." Uvěřím konečně plně, že to myslel vážně. Nevrátí se zpátky do knížky, když ho znechutím svými pomalými pokroky na prokletí, aby si počkal na kohokoli použitelnějšího, ani se nechystá vypařit v první možné chvíli. Nechce tu přísahu využít k tomu, aby mě poškodil. Zůstane, dokud mě nepostavíme na nohy, dokonce chvíli potom. Pomůžeme si vzájemně. Zachraň mě, zachráním já tebe. Kocour pomalu courá mezi troskami a obhlíží je, jako by už uvažoval, co kam patří. Sotva jsem se prve odvážil otevřít oči, ale trochu se obávám, že jsou knížky promíchané s velkou důsledností a cedule sotva odpovídají poházeným kouskům pod nimi. Tiše čekám, až se propracuje ke zjištění, že nové jméno si musí dát sám - vymýšlet ho já, možná nás to jen postrčí z bláta do louže a budeme přesně tam, kde jsme byli. "Flynn," vyzkouším si, jak mi to zní. "Kocour Flynn." Dobře to zní. "Dobrá volba. Flynne, zamávej mi pravou přední! - jen klid," zakřením se. "Ujišťuju se, že je to vážně v pohodě." Flynn, Flynn, Flynn. Hlavně se nesmím splést. Rituál byl silný zážitek a jméno, které jsem mu dal, mám pořád pohotově na jazyku. Flynn. Zabořím si prsty obou rukou do vlasů, najednou lehký jako pírko. Bod tři: pravý čaroděj není tak strašně, bezhlavě důvěřivý! Pak tedy přísaha! Ať má kočičí dušička klid. Myslím přeci docela vážně, co jsem řekl, jestli budu přísahat nebo ne, nehraje žádnou roli. ... ale ono asi hraje, jestli mají přísahy takovou sílu, ale nevadí. Budu potřebovat, aby za mě Flynn bojoval všemi svými silami, a jsem pevně přesvědčený, že dobrovolně a s ochotou ze sebe těch sil a invence vykřeše mnohem víc. Potřebuje přísahu, má ji mít. Jméno Merlin ve mně budí dojem propasti dlouhých věků, kdo ví, jak dlouho je chudák spoutaný... Položím si bezděčně dlaň na srdce, tluče tam uvnitř jako šílené. "Budu ti tedy přísahat," řeknu a ve své euforii se rovnou rozhodnu, že vynechám ty různé ubezpečovací se dodatky - což bych přesně neměl - ale v celé téhle záležitosti měl rozum malý hlas a teď už to nedožene. Nevím, jestli má taková přísaha nějaké náležitosti, ale ona si magie určitě poradí. V nejhorším ji mohu zopakovat správně. Doprovodné efekty... tentokrát neočekávám, a hlavně jsem tak rozběhnutý, že se nedokážu zastavit pro pár slov a ujištění. Zvláštní, jak se mi dere na jazyk jméno Eliáš! Snad že jsem se s ním tak snadno sžil. "Na svou krev čaroděje ti přísahám, tobě, duchu, kterému jsem dal jméno Legolas, a který se nazýváš Flynnem, že tě propustím ze svých služeb a z moci knihy, jakmile to bude v mé moci." Tak. Pár jednoduchých slov, co pro jednoho kocoura znamenají všechno na světě. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, večer, zavřeno
„Je to jméno jako každé jiné,“ podotkl Legolas aka Flynn nevzrušeně, „ale nemá nade mnou žádnou moc a to… to je dobré. Ano, je to dobré jméno. A jak mám říkat tobě? Nějak ti, předpokládám, říkají.“
Sám pro sebe kývl, jako by se potřeboval ujistit, že ano… ano, bylo to dobré jméno. Jeho jméno! Které si sám zvolil! Tak! Rázem vypadal spokojeně. S kočičí ladností si vyskočil na pult, vedle tvé kasy, a zadíval se na tebe. Čím to, že se kočky vždycky dokázaly tvářit, jako by jim to tady patřilo?
„Takhle ne,“ přerušil tě kocour nekompromisně, sotva sis položil dlaň na hrudník. „Když máš přísahat na krev, potřebuji tvoji krev. Kapka bude stačit, ale… musí být čerstvá.“ Nad tvým zakrváceným obrazem jenom přimhouřil oči. Kdo by to byl tušil, že magie bude tak náročná na krev? Jestlipak existovala krevní banka ryze pro čaroděje, kam chodili chudokrevnější typy? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Říkají mi Eliáši," řeknu. "Doklady jsem dostal na jméno Eliáš Brooks. Jak jsem mluvil o té paměti - je to hodně čerstvé, jsem tu sotva týden. Teprve se rozkoukávám." Napůl seznámení se situací, napůl varování. Občas tápu v banalitách, ze kterých si div nezoufám, jak jsou vlastně prosté. Slova, která mám už už na jazyku, mě ale vyslovit nenechá. "Další krev?" povzdechnu si nenadšeně. "Řezat do sebe je hrozně nechutný." Opatrně si odmotám obvaz z paže, v jisté naději, že ta ranka od předtím se ještě nestačila zatáhnout a tu potřebnou kapku z ní vydoluju. Jak záhy zjistím, udělal jsem to pěkně hloupě. Obvaz je k ní přischlý a dolů ho dostanu leda po kratším pobytu v umyvadle plném vody, nebo menší porcí násilí. Čímž ji zjevně znovu otevřu. Nemám ale touhu si působit nové zranění, a koneckonců, už jsem do sebe řezat nechtěl - ale že by tohle bylo vylepšení... Zdvihnu hlavu a zadívám se na kocoura, jak se tak uvelebil vedle kasy a kouká spokojeně - no, jako kocour. "Tak hurá do toho," řeknu a trochu zatahám, a nic, jen nos mi bezděčně zacuká pod návalem nepříjemna. Meh. Dobře, tak víc. "Tak prosím," řeknu ještě předem, dokud nezním moc nešťastně. Tenhle aspekt magie si neoblíbím, to vím už teď, na to prostě nemám ty správné emo sklony. Na chvíli mě polije horko při představě, že možná každé kouzlo potřebuje svoji porci tekutin, ale honem to zase zavrhnu. Nějak jsem se rozhodl, že jsem skutečně byl mág. Na rukou by to bylo poznat. Škubnu obvazem a po paži se ochotně rozlije pramínek krve. Honem zespoda připlácnu zbytky obvazu, ať nekapu okolo a znovu kouknu na kocoura. Co teď? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, večer, zavřeno
„Zvykneš si, Eliáši,“ odpověděl kocour bez slitování. „Silná magie často vyžaduje krev, nebo jiné pomůcky jako spoutané duchy.“ V jeho hlase jsi zaslechl znechucený úšklebek, ale kocouři… dokonce ani magičtí kocouři… se nešklebí.
Když jsi škubl obvazem, kocourovy oči opět rudě vzplály a stejně tak začala zářit i tvoje krev. Vznesla se, zakroužila kolem vás a pak vytvořila kruh z krvavých kapek viditelných jenom díky rudé záři, která je propojovala.
Stejně jako předtím jsi i teď cítil vůni magie. I teď jsi ji vnímal, vnímal jsi, jak její tep naplňuje místnost a možná – kdyby ses na ni opravdu soustředil – bys dokázal rozpoznat, komu patří. Byla to ta samá magie jako předtím, ale co předtím bylo cizí, bylo teď povědomé a zvláštně přístupné… jako by se stačilo natáhnout a vzít si přesně tolik, kolik jsi potřeboval, dát magii tvar a použít ji po své vůli. Všechnu tuhle moc bys mohl použít v boji proti Luně…
„Teď jeden z nás musí přísahat,“ vysvětloval mezitím Flynn, „a ten druhý bude pokračovat a na oplátku přísahám já tobě, da da da, že da da da… Jasný?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Raději vynechám kousavou poznámku, že spoutaní duchové mi začínají připadat jako docela dobrá alternativa - zase tak dobře se neznáme. I když se teď tváří sebejistě a přezíravě, vůbec bych se nedivil, kdyby se v něm dušička chvěla očekáváním, jestli svůj slib skutečně vyslovím. Nechci ho natahovat na skřipec, ani trápit nejistotou. Podle všeho spolu strávíme dost času - zvláštní, prazvláštní představa! - a všechno bude mnohem lepší, až bude naše vzájemné postavení zbavené těch nejkrušnějších aspektů. Krev se vznese, je to působivé a zvláštní a mámivé, magie se chvěje vzduchem a zpátky je ta podivná vnitřní radost, že tohle všechno ke mně patří a že jsem to znovu našel. Skutečně v té chvíli věřím, že Lunu zvládnu, snad už jen se vzpomínkou na tuhle úchvatnou sílu. "Jasný," vydechnu. A slova, už prve napůl vyslovená, si najdou cestu ven, splynou z jazyka hladce a zřetelně, každé jako tesané do kamene, protože je vyslovit chci a každé z nich myslím naprosto vážně. "Na svou krev čaroděje ti přísahám, tobě, duchu, kterému jsem dal jméno Legolas, a který se nazýváš Flynnem, že tě propustím ze svých služeb a z moci knihy, jakmile to bude v mé moci." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, noc se blíží, zavřeno
„A já duch, Legolas, zvoucí se Flynn, ti na oplátku přísahám, že s tebou zůstanu, dokud mě budeš potřebovat. Nejdéle však rok a den od chvíle, kdy mě propustíš z moci knihy,“ řekl duch na oplátku.
Rudá nit magie se natáhla a propojila vás, jako by někdo protkal provázek skrze jedno srdce do druhého. Měli duchové srdce? Tenhle zjevně ano, nebo se tak alespoň tvářil. Smlouva byla uzavřena a magie se ze vzduchu na okamžik vytratila, byť ne na dlouho, a pořád ses k ní mohl natáhnout. Byla zvláštně daleko a přece tak blízko…
„A teď mi řekni…“ navázal Flynn, jako by se nic zvláštního nestalo, ale… bylo na něm vidět, že se mu ulevilo. Kočičí tělo se pohybovalo lehčeji a netopýří křídla si máchla jen tak pro radost. Udržela by ho ve vzduchu? Velká byla dost. „… kam to všechno patří.“
S jediným úderem netopýřích křídel, ve stejnou chvíli, jako kocourovi znovu zazářily oči, se knihy vznesly. Ne všechny, část z nich. Padesát, možná sedmdesát kousků se seřadilo ve vzduchu, abys na ně mohl ukázat a říct kocourovi, kam patří. Dokázal bys to taky? Ta podivná, mámivá síla ve vzduchu jednoznačně ano. Už zase se ti přibližovala. V nose jsi cítil její vůni, na kůži ti jiskřilo její pnutí, div jsi vlastníma očima nezahlédl neviditelnou ruku magie, jak knihy zvedá a drží. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nebylo úplně příjemné vyslovit svou přísahu první, i když nejvíc ze všeho jsem si připadal... provinile? Nepochybuju, že to bylo správné, ale obhajovat před jiným čarodějem bych se nechtěl. Kocour ale svou část vysloví bez váhání, stejně jako já stylově do hřmění a záblesků zvenčí, a já mám co dělat, abych se přihlouple neusmíval na celé kolo. I s pouhou mojí půlkou by pro něj bylo výhodné mi pomáhat, nemusím si dělat hlavu. Jenže... asi nejsem připravený na to, že mi někdo bude chtít vyjít vstříct, místo abych dostal ránu za uši při každé možné příležitosti. Pěkně nefér k Jamesovi a Jessie, kteří jsou naprosto skvělí. Snad je to nějaký relikt minulosti; abych nakonec nelitoval, až se vzpomínky vrátí. Jestli se mi vrátí. Spojení cítím takřka fyzicky a jako by mi znovu došlo, co se právě děje. Ne, moment - pořád ještě mi to plně nedochází, nemá smysl si nic namlouvat. Na to jsem moc rozhozený, moc unavený, bylo to nečekané a příliš dobré, než aby se dalo uvěřit hned. Vyhrabu se na nohy, opráším si kolena, a zatímco si znovu dělám mašličku na předloktí, úplně stejně hloupou jako prve - ale koho by to teď zajímalo - zadívám se na oblak knížek před sebou. Vznáší se úplně jako kouzlem. Ne, nemůžu se začít pochechtávat nahlas, to by vážně nevypadalo dobře. "Moment, rozsvítím," udělám krok za pult, abych mohl cvaknout do vypínačů, než mi dojde, že smůla. Nevadí, vyměnit žárovky můžu i později, a navíc je krásné, že potíže s elektřinou můžu svést na bouřku. Popojdu blíž. "Tyhle tři sem... tady - a tady. Tohle nevím, na pult s ní," ukazuju jako dirigent. "Flynne, je úžasný cítit ve vzduchu všechnu tu magii. Skoro ji vidím... myslíš, že bych mohl - nevím, něco s ní zkusit?" Nechci se o nic pokoušet sám od sebe bezhlavě, v nejasném dojmu, že bych mohl nechtě kouzlo přerušit, a nebo třeba i sáhnout moc hluboko a nemuselo by mu to být příjemné, nebo by to mohlo být prostě neslušné - jen tak někomu šmatat na magii. Nejspíš ve svém rozbitém stavu ani nemohu, ale stejně chci dělat všechno, abych kocoura ujistil, že ho beru jako plnoprávného parťáka. Jenže pokušení - co pokušení, potřeba! - jsou obrovské. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, Luna se blíží, zavřeno
Cvak, udělal zapínač. Cvak. Pořád nic. Sklo rozbitých žárovek se dostalo všude možně, nebezpečně vyčuhovalo zpod knih a teď, když ses pohnul ze své pozice před křídovým obrazcem, ti křupalo pod botami. Flynn měl štěstí, že na něj nešlápl holou tlapkou.
Jak jsi knihám ukazoval, tak také létaly. Poslušně se řadily do polic podle abecedy. Vlastně vám to šlo docela od ruky – a možná v tobě zaplanula maličká naděje, že ti to projde a nikdo si ničeho nevšimne. (10) Nějaký čas to sice zabere, na každou knihu ses musel podívat a poslat ji správným směrem, ale rozhodně to bylo mnohem rychlejší, než kdybys je musel zvedat a probírat a třídit ručně. O zákeřně schovaných střepech nemluvě!
Kocour se na tebe podíval, zatímco všude kolem létaly knihy a postupně se ve vzduchu střídaly další a další tituly. Tvá žádost se mu nezamlouvala, ale… zeptal ses, to bylo víc, než mohl doufat ve službách kteréhokoliv jiného čaroděje. A nebylo to málo. Kdyby si kocouři uměli vzdychat, určitě by to teď udělal.
„Rituál, kterým jsi mi dal jméno, ti dovoluje používat mou magii, jako by byla tvá. Pokud s ní budeš nakládat opatrně, nemělo by to… bolet… aspoň mě vždycky varuj. Není to zrovna příjemné,“ připustil neochotně, „obzvláště ne, když si toho čaroděj bere příliš. Magie je pro duchy to samé jako životní energie. Vidíš, jak to dělám?“ Pohnul knihami. Cítil jsi, jak se magie ve vzduchu hýbe, ale byl to složitý pohyb, plný kliček a přesmyček, jako by všechno bylo propojené a zároveň fungovalo samostatně. „Zkus to napřed se svojí magií. Bude dobré vědět, jak jsi na tom. Slyším její slabou píseň i přes pečeť prokletí. Čarodějové většinou používají slova, nebo představy, nebo… znal jsem jednoho, který počítal do tří… Něco by mělo být určitě i v knize,“ De Artibus Magicus ladně přistál na pult hned vedle kocoura, „ale způsobů, jak docílit obyčejného levitačního kouzla, je spousta a záleží jenom na tom, co ti sedí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Dobře, nesahat. A kdyby něco, křičet předem a být opatrný," shrnu si s pousmáním a gestem ruky pošlu dalších pár titulů, kam patří. Nějaká špetka zklamání z kocourova pramalého nadšení v tom možná je, ale víc jsem rád, že jsem nic nepokazil. Zisk by byl pramalý, jeho důvěru potřebuju víc, než potěšení z náhodných experimentů. Začínám si dokonce dělat malé naděje, že zvládneme nejen jeden druhého, ale i ten binec tady. "Dovedeš opravit ty omlácené?" zeptám se nad jednou, co dopadla obzvlášť nešťastně a s pomačkanými listy bych ji jako novou těžko mohl dát do prodeje. "Tuhle na pult... všechny tyhle do komínku ke dveřím." I tak to bude úmorně dlouhé. Kdo by to byl řekl, že tu máme tolik knížek? Dokud byly srovnané v policích, nezdálo se to tak hrozné. Snažím se uchopit blíž, co přesně provádí, ale div z toho nemám mžitky před očima. "Vidím, co děláš, ale je to složité... možná ne vyloženě komplikované, ale hodně komplexní. Hmm. Nejsem si jistý, jestli v sobě něco vnímám. Tak se podíváme," přitáhnu si knihu. Duch vyvolán, snad mě pustí do dalších kapitol. Slova, představy, počítat do tří... před očima se mi mihne abstraktní obraz jako složený z barev duhy. Velmi jemných, pastelových pruhů světla. Tuším, že představy mi budou blízké, ale nic povědomého z nich nevyvstane. "Jak se to vůbec má s tebou a s knihou?" přeptám se, zatímco listuju do míst, odkud jsem byl tak nevybíravě navrácen na první stránky. "Totiž, zítra by si pro ni měl přijít nový majitel. Předpokládám, že to budu muset nějak..." Povzdechnu si. "Já ji nechci krást! Jenže mě nic jiného nena- ha! Nešlo by udělat kopii, od pohledu stejnou? To je na nic," zavrhnu to jedním dechem. "Podvod nebo zlodějina," au au au, "to už snad raději tu přímočarou zlodějinu. Navíc jestli je pan Blackwood čaroděj, stejně to pozná hned." Copak knihu, dochází mi. "Moment. Pozná, co jsem zač já?" vyděsím se lehce. "Ten chlap dneska odpoledne - totiž, byl tu chlap a choval se dost zvláštně. Mluvil o mém druhu a tak. Ten měl jasno..." Chytrák jeden tajnůstkářská. "Takže já se s ním především... nesmím potkat." Musím se s ním potkat, jestli Flynn na prokletí nestačí. Jenže... těžko mohu někomu ukrást knihu, do očí mu tvrdit, že se ztratila - nedorazila - nic nevím - co já vím! - a jedním dechem ho žádat o pomoc! Zatímco mi na rameni sedí kocour s netopýřími křídly a tváří se okázale. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, Luna se blíží, zavřeno
„To nedovedu,“ zklamal tě kocour poprvé, takže pomlácené knihy zůstanou… pomlácené, a pak to udělal hned podruhé: „A kopii taktéž nedovedu vytvořit. Má moc je čistě tohle. Dokážu ovládat kinetickou energie. Nic víc, nic míň. Jedině, že bys našel způsob, jak přetavit moji moc v něco jiného, ale… to nevím, jak se dělá, a ty si to nepamatuješ. Čarodějná magie je jiná než magie duchů.“ Teprve pak se zarazil. „Počkat. Ta kniha ti nepatří?“
Polovina knih putovala do sekce se staršími knihami, čtvrtina do nových a ta další čtvrtina… se shromažďovala u dveří v nešťastně pomláceném komínku. Možná bylo naivní doufat, že následkům rituálů unikneš tak snadno. Leda…
Ne, kniha ti sice dovolila nahlédnout do dalších dvou kapitol, ale hned potom tě zasekla. Stejně jako předtím se ti před očima zobrazovaly stále ta samá slova, pořád znovu a znovu, až to bylo k zbláznění. Zdá se, že to pořád byla právě tady kniha, kdo rozhodoval.
Strana pět začínala zhruba tím samým vysvětlením, jaké ti poskytl i Flynn. Každý čaroděj měl vlastní způsob, jak zkrotit magii ve svým žilách, ale existovaly sjednocené způsoby a praktiky, které byly užitečné pro pochopení základních principů. Grimoár pak odlišoval mezi kouzly a rituály. Mezi rituály se řadila ta opravdu těžká, složitá, ale taky silná kouzla, kdy se důrazně doporučovalo doporučovat popis krok za krokem; kouzla jako taková pak byla jednodušší. Kouzla vyžadovala většinou jenom specifický pohyb magie, kterého čaroděj mohl dosáhnout gestem, zaříkávadlem, představou, nebo pomůckou.
„Kapitola třetí,“ psalo se na straně šest, „kouzlo jednoduché levitace.“
Levitace podle všeho spadala mezi nejjednodušší typ kouzel – „jednoduché na naučení, ale těžké na zdokonalení,“ dodávala kniha rozverně –, protože se netýkala elementů, či jiného druhu kouzel. Neměnila magii do jiného druhu energie. Mezi omyly začínajících čarodějů patřila představa, že levitace se dotýká větrné magie. Ačkoliv by se podobnosti s větrnou magií našly, kouzlo jednoduché levitace větrem nehýbalo, hýbalo čistou magickou energií.
Pod čarou pak byla poznámka: „Větrná magie by se, samozřejmě, dala použít ke stejnému účelu jako kouzlo jednoduché levitace, ale tato kapitola se zabývá výhradně čistou magií. Větrný čaroděj napřed musí přeměnit energii ve svém nitru – magii – na vnější energii – vítr – a teprve pak ji uvede do pohybu. Ačkoliv má magie jisté podobnosti s jinými typy energie, je svou vlastní silou, a proto se začínajícímu čaroději doporučuje začít napřed s kouzly, které nezahrnují komplexní proměny energie.“
Následovala nakreslená modrá spirála, která představovala pohyb magie potřebný k úspěšnému provedení kouzla. Zvláštní bylo, že magie kolem tebe se pohybovala složitěji, ale to mělo možná něco společného s tím, že Flynn držel ve vzduchu tolik věcí naráz… Asi. „Obrazová metoda“ používala za příklad právě modrou spirálu, ale zároveň se tam psalo, že si čaroděj může vytvořit i vlastní obraz. Doporučovalo se vybrat si obraz jednoduchý, k věci, nezatížený zbytečnými detaily a snadno zapamatovatelný. Když čaroděj našel správnou představu, měl prostě „pohnout magií.“
Druhá možnost, tedy gesto, se opět týkala oné modré spirály a podle všeho měl čaroděj jenom pohnout rukou, jako by kreslil do vzduchu spirálu, a „pohnout magií.“
Třetí možností bylo použít zaříkávadlo. „Evola!“ navrhovala kniha. Čaroděj se měl na dané slovo soustředit, proložit jej své moci a vyslovit jej – ať už v duchu, nebo nahlas, ale pro začínající čaroděje se doporučovalo napřed zaříkávadla vylovovat nahlas –, pak už měl jenom „pohnout magií.“
Čtvrtá a poslední možnost se pak podobala rituálu. „Najděte si bílé pero, držte ho před sebou, zavřete oči, třikrát nadechněte a vydechnete, vyslovte výše uvedené zaříkávadlo a…“ ano, uhodl jsi to, „pohněte magií.“ Vypadalo to, že se jednotlivé možnosti daly kombinovat podle potřeby a… opravdu záleželo na tobě… nebo se prostě muselo vyzkoušet, která ti sedí.
„Blackwood…“ zopakoval po tobě Flynn, zatímco jsi listoval knihou, a pak ti dal za pravu: „Blackwood je staré čarodějné jméno. Pokud je to Blackwood z Kelliwigu, který má zájem o tuhle knihu, pak pravděpodobně čarodějem je. Ano, poznal by tě. Blackwood ano. To není dobré. Pokud provede rituál v téhle knize, budu muset sloužit jemu,“ švihl nespokojeně ocasem. A to zrovna, když jsi mu slíbil svobodu! „Moc nade mnou držíš skrze tu knihu, pokud dostanu jiné jméno…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Mocný duch zřejmě nebude zase tak mocný, začínám mít jisté podezření, ale na druhou stranu... pokud to, co umí, umí bezvadně, možnosti má nemalé. Transformace magie mě zaujme velice, to by mohla být cesta - jenže k momentálně se ta úhledná pěšina mezi květinkami a ozářená sluncem nachází jaksi za hlubokou propastí. "Není moje, no. Totiž, ta kniha byla dost neodbytná," řeknu omluvně. Hlavně že tu předvádím tanečky, jak chci dělat všechno hrozně moc správně. "A já ani nevěděl, že magie existuje, jenom že je to něco, co musím udělat..." Povzdechnu si. "Nedomyslel jsem to." Těžce nedomyslel. Jenže vzato kolem a kolem, ani tak bych v téhle chvíli nechtěl být jinde, než jsem. Obrazně řečeno tedy. Být doslova jinde bych naopak moc rád. Nevím, jak tohle všechno vysvětlím, nenapadá mě naprosto nic, co by se dalo říct k hromadě poničených knih. Nejsem moc dobrý v předstírání a vymýšlet si historku... možná se mi to do rána nějak poskládá. "Ale on tě nedostane," ujistím Kocoura. Nebýt jeho, možná knihu předám a doufám, že Blackwooda přemluvím, ať mě vezme pod křídlo, nebo seznámí, nasměruje. Teď ale většina podobných variant padá. "Na něco přijdu. V nejhorším ji dočasně schováš tak, abych sám nevěděl, kde se nachází." Na počátku té myšlenky byla představa, že by mě v takovém případě nemohl přimět k prozrazení, ale pak se mi ta zalíbí i pro něco mnohem prostšího. Nemusel bych lhát! ... v nějakém velmi, velmi obecném smyslu. K myšlence, že by to "přimět" mohlo obnášet i něco horšího než nadávky a naléhání, se ani neblížím. "Prosím tě... všechny střepy sem," šťouchnu nohou do plastikového odpadkového koše, "já si to zatím přečtu." Kniha je sympatický podrobná, ale jisté aspekty mě plní nejistotou. Flynnova magie fajn, je tu všude kolem. Ale kde mám sakra hledat tu svoji...? S pevnou důvěrou - ve skutečnosti chabou nadějí, ale jsem odhodlán tomu říkat pevná důvěra - že když jsem už kdysi čaroděj byl, tělo si pamatuje, zvolím i tentokrát metodu čistě intuitivně. Natáhnu ruku a špičky prstů zlehka vykrouží potřebný znak spirály. "Evola!" vyslovím. Třeba se to ve mně pohne nějak samo...? Alespoň trochu, abych věděl, za co zabrat? No? A nic. Trochu se zamračím. Zkusím se víc soustředit na znak. Jako bych ho měl do toho vzduchu opravdu něčím nakreslit. "Evola!" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví Morgana, copak ti na tohle všechno asi řekne Luna, zavřeno
„Ne, nedomyslel,“ Flynn přitakal ochotně. Nezněl naštvaně, spíše jen… zamyšleně. Zvažoval, co přesně krádež knihy znamená pro něj, a žádný ze závěrů, ke kterým došel, se mu nelíbit. Sloužit Blackwoodovi… „Jaké je vůbec století?“ zeptal se najednou. „Hmm, to nepomůže. Já tu knihu nemůžu odnést od tebe. Můžu se ti vzdálit, pokud zůstanu s knihou, nebo se můžu vzdálit knize, pokud zůstanu s tebou, ale nemůžu ji sám odnést. Magie, která mě a knihu k tobě váže, mi to nedovolí.“
Když jsi kocoura požádal, ať uklidí střepy, všechny knize v knihkupectví, které ještě nenašly svoje místo mezi police, se zvedly, a teprve pak střepy jeden po druhém jako třpytivá kaskáda doputovaly do odpadkového koše za pultem s pokladnou. Knihy se poskládaly do komínků, zhruba jenom padesát jich zůstalo ve vzduchu a pár se jich Flynn rozhodl rozřadit sám. Kniha s názvem typu „Antická historie“ nepochybně patřila do police se stejným nápisem… leda… by patřila mezi učebnice mezi starými knihami na druhé straně místnosti…
I když Flynn mluvil o tvojí magii, ty jsi ji necítil a nebylo snadné ji najít. Teprve až když ses soustředil na spirálu, jako bys ji modrou barvou vepsal do vzduchu, až se tu propálila očima do mozku a tancovala ti před očima jako otravné namodralé mžitky, jsi uvnitř sebe pocítil slabý – ach, tak slabý – pohyb. Magie neprorazila dveře, neotevřela okna dokořán, sotva rozezněla zvonkohru na verandě, ale byla tam. Čarodějná kniha před tebou se zavrtěla, spíše se zhoupla ze strany na stranu, a až pak se neochotně zvedla do vzduchu. Napřed jen pár centimetrů, pak přeci jen trochu výš. (10) Dokud ses na ni soustředil, letěla tam, kam jsi ji ukázal nataženou rukou. K polici bys však nejspíše musel popojit, abys ji tam zastrčil. No, a pokud ses přestal soustředit… pak s nešťastnou ránou dopadla na zem…
„To není špatné,“ broukl Flynn. „Možná to chvíli zabere, ale kapku po kapce bys měl být schopen vytvořit dostatečně velkou skulinu, abys začal doopravdy kouzlit…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jaký je rok si vzpomenu skoro hned. Je pěkné nad něčím nemuset složitě přemýšlet - tak málo mi stačí ke štěstí. "Měl jsem takovou obecnou představu, že jsi šel z jedněch rukou do druhých," komentuju tu otázku. "A ty jsi zatím byl někde mimo? To se skoro divím, že si to ta knížka nechala líbit. Byla vážně hodně neodbytná." Podívám se na něj, na ty našpicované uši a chvějící se špičku ocasu. "Nepůjdeš k Blackwoodovi, jasné?" Modrá spirála, šmouha světla v bezhvězdných temnotách, jako by se náhle stala mou součástí, spojila se s něčím uvnitř - tohle jsem hledal! Tenhle pocit, tenhle záchvěv, tuhle energii. Chňapnu, chytím a nepustím. S nečekanou námahou, až se mi rozechvějí špičky prstů, nechám knihu proletět pár kroků sem a tam. Proti kocourově filigránskému kouzlu je to moje jako dětská čmáranice z několika nešikovných čar. Ale... je to moje kouzlo a jsem za něj upřímně šťastný. Povedlo se! Náhlý úžas mnou projede jako radostný výkřik, cože, to vážně dělám já? A knížka tupě žuchne k zemi. Skloním se pro ni a lehce jí dlaní přejedu po deskách. Se širokým úsměvem se podívám na kocoura. Není špatné je rozhodně pochvala a připadám si až hloupě, jakou mi udělá radost. Je zvláštní, jak užitečná je pro mě jeho podoba - dochází mi náhle. Před jiným člověkem bych se držel mnohem víc zpátky, snažil se kontrolovat, propadal nejistotám... před Flynnem mi dávat najevo slabost tolik nevadí. Možná na mě přeci jen má vliv, že navzdory přísahám mám navrch, neohrožuje mě... potřebuje mě? Ujeté, ale ne nemožné. Že jsem cvok koneckonců není nic nového. "Budu cvičit, dokud mi ruce neupadnou," ujistím ho se smíchem. "To je tak - na to ani nejsou slova. Skvělý! Naprosto skvělý. Hrozně správný. A vůbec všechno dobré. Kdybych si měl vybrat mezi svým jménem a schopností znovu kouzlit, vím přesně, po čem sáhnout." Jenže... jenže. Kapku po kapce. Je jisté, že se k magii nevrátím za den - aby z toho nakonec nebylo přes den krok kupředu, v noci dva kroky zpátky. Vzpomínka na Lunu stačí, aby se dobrá nálada sfoukla jako plamínek svíčky. S povzdechem položím knihu na pult. Musíme pokračovat v úklidu... a musím se odhodlat nakouknout vedle do starožitnictví. Jestli bude na maděru, čeká mě seznámení s panem majitelem ještě dnes. "Totiž, to prokletí... nevím, jestli to opravdu souvisí, ale jak jsi řekl prokletí, musel jsem okamžitě myslet na," ne, do smíchu už mi vážně není, "jistou... Luna si říká. Přichází za mnou ve snech, má podobu krásné paní, je velmi," ošiju se bezděčně, "neodbytná..." Připomínkou spánku mi ztěžknou ramena a promnu si pálící oči. "Neříká ti to něco?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví, Luna čaroděje moc ráda, obzvláště tebe, zavřeno
Ne, ani vyděšený nebylo správné slovo pro rozložení kocoura. Podíval se na tebe a přikývl. Snad až teď jsi opravdu pochopil, že nad tím prostě jenom přemýšlel. Tak klidně, jako by se to týkalo někoho jiného. Nenapínal uši, špička ocasu se mu nechvěla. Byl to nemilý zvrat osudu a nadšený z něj nebyl, to ano, ale teď s ním nemohl udělat nic.
„21. století,“ zopakoval nevěřícně. A na tohle reagoval podstatně víc než na Blackwooda. Teď už by se možná dalo mluvit i o rozechvěných špičkách oušek. Sám nečekal, že v knize strávil tak dlouho, i když… věděl, že to muselo být dlouho. „To nebyla kniha,“ zabručel na tvoji poznámku. „Někoho jsem cítil, nebyl jsem si jistý koho, ale myslím, že to ani nemohl být nikdo jiný než čaroděj. K nevíře. Ono už je to čtyři sta let, co jsem v té knize zavřený.“
Zatřepal hlavou. Ani nad tímhle nemělo cenu přemýšlet. Čtyři sta let sem, čtyři sta let tam… Pro ducha to zase tak velký rozdíl nebyl, i když sedět zavřený v knize nebylo příjemné. Aspoň to už bylo za ním.
„Pro tebe je každý neodbytný,“ podotkl. „Hmm. Luna, nevím. To jméno mi nic neříká. Ve snech říkáš? Jsou démoni, kteří se živí na snech nebo na vzpomínkách, ale to… neznamená, že je to tvůj případ. Tihle démoni většinou spořádají jednu vzpomínku za druhou, ne všechny naráz. Řekni mi všechno. Co je první věc, co si pamatuješ?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Čtyři sta let je... dlouho," kouknu na něj nevěřícně. Jasně, říkal duch, ale čtyři sta let! "Tak to tě čeká o hodně víc jiný svět, než bys možná čekal," řeknu přemítavě, "ale myslím... užiješ si to, Flynne. Elektřina, spalovací motory, knihtisk - ne, moment, ten už jste dávno měli," opravím se. "Atomovka a ledničky..." Potřesu hlavou. "Lidi přistáli na Měsíci." Přál bych si, aby mi ta neuspořádaná fakta dávala i nějaký rozumný smysl. My se vážně hledali! Ve spoustě věcí na tom budeme stejně - stejně špatně. Alespoň že umí číst; ale nejspíš na to měl tolik času, že se nemohl nenaučit. "Hmm, Flynne... jak jsi vlastně starý?" Docela bych se byl ochotný vsadit, že on se nedopočítá a já si nevzpomenu, takže jen co si nechám narůst netopýří křídla, budeme jako rodní bratři. Co má s tou neodbytností...? Aha! Omuvně pokrčím rameny. Je to trapně případné slovo na to, co se mi děje, jakmile se do věci vloží magie. Pravda, nejneodbytnější je zcela nemagické vědomí, stále konkrétnější, že škody v obchodě neututlám; ale pořád ještě se mi daří ho posouvat na později, protože přeci ještě pracujeme. Skoro. Tahle malá přestávka se nepočítá. "Možná jsem případ, kdy opravdu ohlodávala jednu vzpomínku po druhé - jenom si na to nevzpomínám," řeknu neradostně a zadívám se na svoje ruce, položené na pultu. Palcem přejedu po deskách knihy. "První, co si pamatuju bylo, že jsem se topil," řeknu zcela vyrovnaným a klidným hlasem, protože jsem se s tou vzpomínkou dávno srovnal. Zcela a naprosto. Žádná fobie z vody se nekoná a že je sprcha lepší než vana ví každý. "V řece. Jak jsem se tam dostal nevím. Byl jsem oblečený - v černém, jak se ukázalo později, dost obyčejně - a byl jsem..." Zamračím se tak nějak obecně na ten bod před sebou, na který zírám, a donutím se povolit napjaté svaly v ramenou. "... strašně vyčerpaný. Fyzicky, mentálně. Umím plavat, ale skoro jsem to v té chvíli nedokázal. Voda byla ledová a proud dost rychlý... Nevěděl jsem, co se děje, nic nedávalo smysl, bylo mi, jako bych... hmm." Ne, pořád ještě to nedokážu pojmenovat. A znovu mi srdce tluče rychleji, když si vybavuju tu neuvěřitelnou, beznadějnou bezmoc a jistotu rychle se blížící smrti. "Jako v šoku, ale jiném, než z ledové vody. Takhle nějak bych si možná představoval zásah elektrickým proudem," a nad střechou stylově zaburácí a celý obchod zabliká odrazem světel pořádného blesku, "tedy bleskem myšleno," opravím se, když mi dojde, že by mi nerozuměl. "Zvláštně paralyzovaný. Ale těžko říct," trhnu rameny nespokojeně. "Byl to zmatek a rychle jsem začal polykat vodu. Nevím ani přesně, kdo mě vytáhl ven, jen jsem pak zaslechl od sestřiček v nemocnici," dokážu se přeci jen pousmát, potutelně a provinile zároveň, "že prý si mysleli, že loví ženskou." Zatahám se za pramen vlasů s uspokojivým pocitem, že se s nimi nevztekám nadarmo. Klidně se vsadím, že pro ženskou se hnali s větším nasazením, a díky za to. "Jenže mám dost neodbytný pocit, že nám z toho nic nepomůže. Neměl jsem u sebe nic a prvních pár hodin jsem dokázal sotva mluvit, než mi to začalo v hlavě naskakovat. Jestli jsem nějakou věc před tím dělal nebo znal se dozvím jenom tak, že to vyzkouším - a buď to poznám, nebo ne." Úsměv se bezděčně změní na hrdý. "Býval jsem mág. Vím to." Zdvihnu k němu oči. Najednou nevím, co dodat. Řekni, že to zvládneme! Pořád ještě mi připadá dost zvláštní, že bych měl a mohl spoléhat na pomoc někoho druhého, ale zároveň je to představa omamná a příjemná. Chudák Flynn, ten ještě neví, co mu hrozí! Někoho blízkého potřebuju moc a jsem připravený ho mít dost bezvýhradně rád. Vím, že... nesmím, že se musím držet zpátky, nevěšet nikomu na krk sebe ani svoje problémy, ale tím ty touhy po sdílení nejsou o nic menší. "Promiň," shrnu to. Samé dojmy, žádná fakta. Bída je to. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví, zavřeno, venku je tma
„Hmm,“ udělal kocour, když ses ho zeptal na věk. Těžká otázka. Knihy kolem vás dál kroužily, ale teď nečekaly na to, abys je přečetl, nýbrž ladně probíhaly vzduchem. Flynn si s nimi hrál. Bylo to, jako by žongloval pomocí telekineze. „Duchové nepočítají věk jako smrtelníci. Utváří nás čistá energie vesmíru. Keltové tomu říkali Bitu. Energie života samotného. Není to v pravém slova magie, ale má to k ní blízko, proto nás čarodějové používají jako zdroje energie,“ i teď mluvil klidně, s takřka stařeckým klidem někoho, kdo ti vyprávěl jenom nejprostší fakta, „ale náš zrod není jako váš porod. Není náhlý. Vznikáme postupně s každým nádechem vesmíru a nakonec se z něj odštěpíme, jako bychom tu vždycky byli. Dává to smysl? Nic si z toho nedělej, pokud ne, smrtelníci vnímají svět jinak než my. Jediný člověk, který to kdy pochopil, byl Platón, ale ten to neuměl předat dál. Platóna jsem, mimochodem, potkal. To bylo… možná století předtím, než jsem potkal Merlina. Toho starýho všiváka.“
Flynn se na kočku choval zvláštně. Byl špatně čitelný, pokud mu ocas neopisoval naštvané osmičky jako zrovna teď, ale jinak… nenapínal uši tvým směrem, zorničky se mu nestáhly do malinkatých peciček, aby lépe viděl ve tmě, mluvil zvláštně klidně – a navíc mluvil, aniž by pohnul tlamou; slyšel jsi jeho hlas vždycky stejně hlasitě, vždycky ze správného směru – s nadhledem někoho, kdo prožil tisíce let. Neostýchal se ti odpovídat, zavrhovat tvoje teorie, nebo ti třeba říct, že tahle je obzvláště hloupá, ale připadal ti zvláštně vzdálený, jako by ještě zcela nepřivykl tomu, že už je zase venku. Ve světě živých. Nebo jako by sem ani nepatřil.
„Knihtisk jsme měli,“ seskočil z pultu – a teď jsi nevěděl, jestli by takový skok zvládla i kočka bez křídel, protože jimi máchl a vypadalo to, že na okamžik plachtí ve vzduchu – a tlapkou šťouchl do jedné z pohozených knih, „ale tohle by nesvedla ani magie. Nejspíše bylo nevyhnutelné, že se lidem podaří zkrotit zdroje energie. Spalování, elektřinu a led, jo? Svět pokročil… “
Posadil se na zem a vyslechl si tvůj příběh. Nevyrušoval tě, neskákal ti do řeči, vlastně jsi ani nedokázal odhadnout, jak se tváří. Ocas měl stočený vedle nohy a rudýma očima tě pozoroval zpříma.
„Hmm… Nemyslím, že v sobě máš Lunu dlouho. Na to jsi moc… jak bych to řekl… živý. Nějaký jiný čaroděj by tě na ni upozornil. Možná jste slepí ke spoustě věcem, ale těchto věcí si všímáte. Nemluvě o tom, že by ty vzpomínky byly prostě pryč, v nenávratnu, ale ty si něco pamatuješ. Ne události, ale činnosti. To není málo. Takže pokud není Luna vyšší démon… což by mohla být… hmm, nevadí. Na to přijdeme. Kdybychom věděli, co od tebe chce, bude snazší odvodit, co je zač.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Představit si to dovedu," řeknu, když vypráví o svém zrození. "A je to... úžasný. Okouzlující," usměju se široce. "Líbí se mi, že jsou na světě takové věci. Pochopit...? No, to asi ne," připustím a vážně to není něco, co by mě trápilo. "Ale přece se nebudu pokoušet konkurovat Platónovi. Byl jsi u tolika věcí - vážně doufám, že mi zrovna o Platónovi budeš třeba někdy vyprávět. A o ledasčems dalším." Až budeme mít tohle všechno za sebou, a nebo alespoň nějakou klidnou chvíli, kdy nebudu mít hlavu přecpanou starostmi a obavami. "A tuhle podobu sis vybral sám, nebo ti byla nějak... vtištěna při vzniku?" nedá mi to přeci jenom, protože vidět ho, jak skáče, jak si ocas vzorně obtáčí kolem tlapek - a jak skládá křídla - a přitom mluví a nemluví a ještě přitom všem nepřestává předvádět tu svou úchvatnou magii... zkrátka to do sebe tak úplně nesedí. "Vlastně mířím k otázce, jak moc jsi opravdová kočka," upřesním. Nemůžu se přeci zeptat prastarého ducha, jestli se rád mazlí a shazuje věci ze stolů. A nebo můžu, když to nebude ani trochu vážně! "Co takové věci jako papírová myška, drbání za ušima," naznačím gestem, obětoval bych se, kdyby bylo třeba, jasné? "upřímný odpor ke koupání? Ten bychom teď měli společný," ušklíbnu se trochu. Časem se přes to dostanu, ale zatím mi představa veřejného bazénu a mučidly naplněného sklepení hladce splývá. Znovu zalistuju v knize, abych se podíval i na druhé kouzlo, ke kterému mě pustila. Sám sebe zkouším přesvědčit, že je to dobré znamení. Nejsem úplně beznadějný. "Vím, co Luna tvrdí, že chce," zadívám se na písmena, která mi skáčou před očima, jak se snažím ovládnout vlnu lehké nevolnosti a neklidu a po pravdě, vlastně i studu. O tomhle se špatně mluví i před kocourem, před kterým jsem jinak docela v pohodě. "Prý mě. Spousta něžných oslovení," vyslovím s odporem, "ale..." Prudce a nespokojeně zavrtím hlavou. O tom nejde mluvit nahlas před nikým. Chci jen zapomenout, dokud ještě můžu. Venku se dávno setmělo a z nevyspání se div nemotám, ale ledacos je teď jinak. Možná mám přeci naději. "Můžu se zkusit zeptat," utrousím a snažím se, aby to vyznělo patřičně přezíravě. Já to přeci skvěle zvládám. Ani mě nenapadne se při pomyšlení na ni začít hroutit. Ovšem jestli bude její přítomnost patrná pro další čaroděje, další důvod, proč se dobře zamyslet nad tím, jak si zítra poradím s Blackwoodem... jenže to bude až zítra. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví, zavřeno, venku je tma
Flynn se ohlédl, jako by se potřeboval ujistit, jak přesně teď vypadá. Aha. Takhle. To jako vážně? Křídla frustrovaně zamávala, načež se na tebe znovu podíval, a teď ten jeho klid praskal jako led na jaře.
„Tuhle podobu mi dal…“ zkrotil zase vlastní emoce a ještě si švihl ocasem, jako by daného jedince chtěl praštit do obličeje, „poslední čaroděj, kterému jsem sloužil. Salazar. Naposledy jsem ho viděl, když ze mě vysál všechnu magii kvůli nekromantickému rituálu. Řádil tehdy mor, takže měl spoustu… materiálu. Vlastně není divu, že kniha zapadla. Bez mé magie musela vypadat jako slabý artefakt. No, to je jedno. Každopádně to on mi dal tuhle podobu. Prý tak vypadám jako pravý familiár,“ ne, to slovo se mu nelíbilo. „Čarodějný výraz pro služebníčka. Což není tak úplně správný termín pro vztah mezi námi. Familiár je něco trochu jiného.“
Knihy kolem vás zakroužily, jak se Flynn začal soustředit na něco jiného a pár z nich s názvem záhada zapadly do historické sekce.
„Nejsem kočka. Duchové fyzickou podobu většinou nepotřebují. Je několik způsobů, jak ji zůstat, ale… to teď nestojí za námahu. Teď se musíme postarat o Blackwooda a tu tvou Lunu. A taky s tímhle,“ upozornil tě na další dávku poletujících knih, ještě jste nebyli ani v půlce. „Kam patří tyhle?“
K Luně už řekl jenom: „Čím víc budeme vědět o ní, tím líp. Démoni o sobě většinou rádi mluví… většinou, když své oběti mučí, ale… je důležité vědět, co přesně je zač.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Třeba s tou podobou časem něco uděláme," nadhodím a protože jsem ve skutečnosti nečekal, že by na nějaké drbání za ušima došlo, nejsem vůbec zklamaný. Nejsem. Ani trochu. To jen... je skoro nemožné nepohladit kočku, která se bimcá někde poblíž, a netváří se vyloženě nepřátelsky. "Ale věř mi - mohls dopadnout mnohem hůř... vlastně se mi takhle docela líbíš. Počkej s tímhle, tohle je fantasy. Obecně když je na obálce čaroděj, tak sem..." Ukážu správnou polici, dojdu přehodit dvě knížky, co takhle z dálky vidím, že jsou jinde, ale jinak se tím teď snažím netrápit. Není technicky možné dotáhnout ten úklid do detailů správně. Teď to musíme udělat nějak a ráno to začnu systematicky procházet... až vyměním žárovky, vyházím střepy, přijdu na to, co s poničenými knížkami... co si sakra namlouvám? Nenechají mě tady. Nadechnu se a pokračuju. "Pohádky... učebnice... politologie... hele když je na obálce páreček v téhle poloze a převládá červená, tak vždycky sem, to je čtení pro ženy." Zadívám se na jednu z knih, kterou je třeba postrčit, a natáhnu ruku. "Evola," nechám to slovo nasáknout představou gesta a obrazu. Flynnova magie se proplétá všude kolem, nenapodobitelná a jako by mi předváděla, co všechno nedokážu. No tak, pohni se... "Můžu ve snu kouzlit?" vyhrknu a veškerá snaha je rázem pasé. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví, zavřeno, už je opravdu pozdě
„Pochybuji, že bude čas a potřeba, dokud jsem s tebou,“ zhodnotil kocour zcela upřímně. Tohle je něco, s čím se vypořádá, až bude zase sám. Koneckonců fyzickou podobu vůbec nepotřebuje a tahle mu ani chybět nebude.
Obálku se zamilovaným párem raději ani nekomentoval. Jen si pomyslel něco o dnešní době, která ztratila veškerý dobrý vkus. Pět knížek se zcela správně zasunulo do sekce s červenou knihovnou, aniž bys mu musel ukazovat. Byl učenlivý, ale stejně jako ty si knihy a obálky musel prohlédnout… ale aspoň viděl ve tmě. Podstatně lépe než ty.
Kniha, na kterou jsi ukázal, se zavrtěla, ale vzlétnout nestačila. Musel bys těch pár dní k romantické četbě dojít s ním, abys jí tam zastrčil. Už předtím jsi zjistil, že knihu dokážeš pohnout sotva metr, s velkým vypětím sil i dva, ale… nad tím jsi teď nepřemýšlel.
Mohl bys kouzlit ve snu?
„Nevidím, proč ne,“ odpověděl Flynn. „Ale popravdě nevím, jestli by pečeť účinkovala i tam, nebo jestli bys dokázal ublížit démonovi, který ve snech žije… to jsou věci, které bys musel zkusit na vlastní nebezpečí. Ve snu tě každopádně neochráním. A nemysli…“ zarazil se. Měl by tě varovat? Nechtěl tě zbytečně znervózňovat, ale nechat tě postavit se démonovi, aniž by věděl, čeho by Luna mohla být schopná. „Jenom, protože je to sen, neznamená, že to není skutečné, Eliáši. Pamatuj si to.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Dobře," řeknu zamyšleně. Možnosti jsou. Možná bych měl počkat, až dokážu víc, než po Luně zkusím vystartovat - vlastně určitě bych měl počkat, teď bych do ní leda šťouchnul. Vlastně nevím, nad čím přemýšlím, s množstvím současných sil je nějaká obrana pasé. "Budu na to myslet." Nebo, raději, nebudu na to myslet. Znechuceně se celý otřepu, jak v příliš barvité vzpomínce takřka cítím její rty na svých. Jako sen je to snesitelné, pořád ještě se od toho dokážu distancovat. Ne dost, ale jde to. Brát to jako realitu... pomoc... Mám to. Už nikdy nebudu spát! Nové kouzlo si v duchu slíbím za odměnu, až to tady dotáhneme, a se zvýšeným úsilím se dám do práce. Něco málo porovnám ručně, víc ukážu Flynnovi. Z hromady poničených knížek u vchodu je mi pěkně úzko a kdykoli na ni pohlédnu, v krku jako by mi narůstalo obří nespolknutelné sousto. Během práce se dostanu poblíž dveří do starožitnictví. Napůl poslepu zastrčím do police dalších pár kousků, a dveřím se snažím utkvělým pohledem vsugerovat, že zadržely všechno, co bylo třeba, a na jejich prahu potíže končí. "Flynne, dokázal by ses podívat vedle," ukážu mu, "jestli je tam všechno v pořádku?" Venku znovu zahřmí a jsem náhle osvícen nejen bleskem, ale i nápadem. Mohl bych tvrdit, že tu proskákal kulový blesk...?! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví, zavřeno, minuty plynou jako voda, ale knížek je tu jako kapek v moři
Společnými silami jste pomalu plnili police. I když to šlo nespočetněkrát rychleji, než kdybys to dělal sám a ručně, byli jste teprve v půlce. Možná. Snad. Rozhodně toho na zemi leželo už mnohem méně, ale hromádka u dveří se kupila způsobem, který prostě… nevysvětlíš. Nebo ano?
Učebnice byly v antikvariátě už skoro všechny na svém místě. Ohmatané svazky detektivek taktéž, to jenom na druhé straně Sherlock Holmes zoufale chyběl, jako by se před vámi schovával. Bylo možné, že ho magie odfoukla vedle? Nebo jste na něj měli jenom zatracenou smůlu, to bylo pravděpodobnější. Nová romantika už taky skoro byla, stará se nejspíše někam zašila se Sherlockem a tak dále…
Největší škoda byla vitrínka s obzvláště starými knihami, které měl James za zády, když stál u pokladny naproti té tvé. Oba jste stáli na jedné straně místnosti a mohli na sebe leda tak mávat, takže jsi velmi dobře věděl, že se tam skrývaly první výtisky, výtisky se zvláštními příběhy, nebo vtipnými chybami, staré bible a tak. Jinými slovy: přesně ten typ knih, které by neměly ležet pohozené na podlaze.
„Podívám se,“ přitakal kocour.
Následovalo pár napjatých vteřin, než Flynn přeběhl po místnosti, dveře si otevřel telekinezí a nakoukl dovnitř. I z dálky jsi viděl, že pozlacená váza přímo uprostřed místnosti stála pořád tam… uprostřed místnosti…
„Sem to nedosáhlo,“ ohlásil, načež se dveře zase zavřely. „Není lehčí to uklízení nechat na ráno? Vypadáš, že sotva stojíš… i když… ono se ti s tou Lunou asi nespí zrovna dobře, co? A ty tedy nemáš žádný kontakt na jiného čaroděje? Kromě Blackwooda.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ze srdce se mi odvalí pořádně velký balvan, když se konečně odvážím zjistit, jak se to má se starožitnictvím. Jen to zarachotí, když se kutálí po podlaze, pak narazí do zdi, rozpadne se a všude se válí hromada menších šutráků - ehm... Na chvíli mi z té menší vlnky euforické úlevy připadá, že škody skoro nestojí za řeč... a ony by skoro nestály, kdyby se odestály jenom na mojí straně... jenže to by to nesměly odnést ty drahé kousky u Jamese. "Nespí se mi dobře," konstatuju a je to eufemismus roku. Dalších pár knížek se dostane na své místo. Ubývá to vůbec, nebo mi za zády z polic zase vyskakují ven? "Teď nebo ráno, musíme to dostat do přijatelného stavu dřív, než přijde Jessie do práce - to je kolegyně, pracuje vedle," ukážu hlavou ke dveřím. "Já... vlastně doufám, že s ní proberu, co dál," řeknu, a ten úmysl ve mně byl už hotový, i když mi vědomě nedocházelo, že ho mám. "Tak ji nesmí klepnout dřív, než bude po ruce první pomoc," ušklíbnu se. Jenže Flynn má pravdu, realita se zvláštně ohýbá jako za tlustým sklem a jako by se mi kousky času nějak ztrácely nepovšimnuté, stačí mrknout, propadám se... "Já ani nevěděl, že magie existuje," pokrčím rameny. "Natož abych znal čaroděje. Poznal bych ho vůbec? Ani na Blackwooda nemám kontakt v pravém smyslu slova. Jen vím, že by si měl zítra přijít pro tu knížku... a vůbec, já se na to podívám, dokud ještě trochu koukám," a čert vem předsevzetí, tohle je taky důležité! "Rozděl co zvládneš a uvidíme, kolik toho zbude." Nalistuju, kde jsem skončil a pustím se do povídání o dalším kouzlu. Asi dobře, že už teď, i tak se musím vracet očima na začátky vět, když jsou delší než pár slov. Ale však ono se mi to v hlavě poskládá... a dvě kouzla jsou o tísíc procent víc než jedno! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví, zavřeno, písmenka zvláštně poskakují
Flynn už neodpověděl. Přecházel po knihkupectví a pokračoval v třídění knih. Mezi novými a starými svazky už rozlišoval dobře, ty na vyhození taky zvládal s přehledem, ale moderní žánry mu dělaly problém, i když se řídil tvými pokyny. Tímhle tempem tu strávíte ještě hodinu, spíše dvě. Možná se dalo to, že se hodiny na stěně zastavily, považovat za štěstí. Aspoň jsi nevěděl, kolik přesně je hodin… ale tvá unavená mysl měla jasno: čas spát! Domů každopádně dorazíš pozdě.
„Kapitola čtvrtá,“ začínala strana deset, „použití čisté magie v jednoduchém ofenzivním kouzlu.“
Kniha pokračovala ve vysvětlování kouzel používajících čistou magii bez nutnosti proměny energie, přičemž se nezapomněla zmínit, že pro tyto účely je možné použít i ducha přivázaného ke knize. Jeho moc těmto použitím přímo odpovídá. (Tady tě kniha odkázala na stranu 3, zpátky k rituálu vyvolání, který jsi už provedl a nemohl neprovést – nebo možná mohl neprovést, kdybys byl silnější a kniha tu moc cítila. Možná?)
„V životě každého čaroděje nastane okamžik, kdy se musí bránit zlovolným silám démonů nebo jiným magickým bytostem*, a proto je důležité ovládat alespoň základní ofenzivní kouzla. Nejjednodušší – a také nejrychlejší a nejbezpečnější – způsob sebeobrany spočívá v natáhnutí ruky a vypuzení energie z dlaně. Komplexní techniky pak dokážou. metamorfozovat typ energie nebo změnit směr (viz. Komplexní směry magie).“
Stejně jako v předchozí kapitole i tahle byla rozdělená na čtyři sekce popisující různé metody kouzlení. První krok však měly všechny stejné: „natáhněte ruku.“ Obrazovou metodu i tentokrát doprovázel obrázek, tentokrát zaznamenaný rudým inkoustem a podstatně složitější než předtím, i když bys v něm našel stejný symbol jako v kouzlu jednoduché levitace.
Metoda gesta postup trochu změnila, napřed doporučila opsat spirálu, a teprve pak prudce natáhnout ruku, jako by ses snažil něco posunout.
Třetí bylo zaklínadlo: „Concide!“
U hvězdičky pod čarou se psalo: „Budiž každý začínající čaroděj varován před magickými bytostmi. Nikdy – za ŽÁDNÝCH okolností – se jim nedá věřit. Jejich životy jsou příliš jiné, příliš vzdálené a v rámci vyššího čarodějného dobra nepodstatné. Nejjednodušší způsob, jak se s těmito zlovolnými magickými bytostmi vypořádat, je uveden na straně“ chvíli ti trvalo pochopit, že ne, není to tím, že bys nedokázal zaostřit, ale tím, že ti magie knihy patřičnou stranu prostě odmítala ukázat, „kde se rozebírá rituál přivázání k magickému artefaktu. Skromný pisatel tohoto čarodějného grimoáru se dosud nesetkal s jedinou magickou bytostí, která by se ho nepokusila zranit nebo zneužít, a proto důrazně doporučuje použít následující rituál při první příležitosti.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Z útočného kouzla jsem napřed trochu rozpačitý. Nepřipadám si jako někdo, kdo je připravený se prát, pro koho by to bylo běžné a kdo by se dostával do situací, kdy by něco takového potřeboval. Vždyť já jsem jen... já. A Luna... představa něčeho tak přímočarého, jako je boj, mi s ní nejde dohromady. Protože přeci... nemohu, nesmím, je tak vysoko, nedozírně nade mnou, mocná a děsivá, a příliš krásná - a dost! vyděsím se málem. Pěkně se mi dostává pod kůži. Naopak, poctivá rána v pravou chvíli, dobře mířená a patřičně odhodlaná, možná vyřeší všechny moje potíže. Jestli mi blokuje magii, znamená to, že je pro ni nebezpečná. Nanečisto si zkusím několikrát pohnout rukou, abych si v duchu zkoordinoval představu a slovo a pohyb; a nad poznámkou pod čarou se jen pousměju. Pozdě... moc se omlouvám, ale tohle přišlo pozdě. Stejně se obávám, že by mě to možná v mých úmyslech pozdrželo, ale nezastavilo. Ano, Flynn je jiný, ano, jsem pro něj jen nepatrná zastávka v proudu bytí, nechci zapomínat, že stěží má lidské motivace a hodnoty. Jsem smířený s tím, že pro něj nic neznamenám. Ale to, že není člověk, přeci neznamená, že nepotřebuje svobodu a že ho budu někde věznit pro vlastní potřeby a používat jako znovunabíjecí se baterky. Pro tuhle chvíli se potřebujeme vzájemně a zrada není na pořadu dne. A taky si samozřejmě můžu namlouvat, jak byl autor hlupák, co to jenom celé nepochopil, zatímco já určitě vím všechno líp! Jen se hořce ušklíbnu v ryzím zoufalství nad sebou samým a vrátím se ke kouzlu. Stačí si počkat a uvidíme... Doprovodné efekty ani valný úspěch nečekám, stejně se ale chci z opatrnosti postavit čelem ke zdi - což je věc, kterých je v knihkupectví značný nedostatek, jak mi dojde vzápětí, i když různých volných prostorů je tu pořád o poznání víc než dřív. Jsem chodící katastrofa. Nakonec oběhnu stěnu za pokladnou. "Concide," vyslovím a nechám obraz ve své mysli prostoupit magií - rychlý pohyb zápěstím - bezděky si tam představuju Lunu. Flynnova magie všude kolem je povzbuzující, v žádné chvíli nezačnu pochybovat o tom, co dělám. Že kouzlím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví, zavřeno, tma jak v ranci
Magický symbol se ti znovu vpálil doprostřed mozku. Bylo možná až krapet zvláštní, s jakou jednoduchostí jsi obě kouzla zvládl. Víš, co děláš. Nepochybně to víš, jenom… by to mohlo být i jednodušší. Pramínek magie, který jsi ze sebe vykřesal, byl tenký, přímo zoufale tenoulinký.
Bylo to jako se zaneseným vodním potrubím. Voda napřed zahučí, zachrchlá a zavře, až jsi si naprosto jistý, že vevnitř něco prasklo a všechno jsi to pokazil a teď budeš muset volat domácímu, ale pak se po chvíli proud pohne. Z dlaně ti vystřelí magie, takřka neviditelná, nebýt oprýsknuté omítky na zdi. Tlak tě odrazí dozadu a klopýtneš. Než se však stačíš nadchnout, magické potrubí se zase ucpe a ten jeden kratičký výboj se přetne bez tvého přičinění. Nebo ses jenom přestal soustředit? Možná, ale spíše… Nečistota vevnitř se pohnula a znovu zatarasila cestu.
„Asi je pravda, že hůř už to tu vypadat nemůže…“ okomentoval kocour. Kdyby mohl, povytáhne obočí. „… ale co kdybys mi raději pomohl s tím úklidem?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Joj..." podívám se na Flynna s provinilým nadšením. Kdo by to byl řekl, že omítka tak málo vydrží? Mít kouzelnou hůlku, schovám ji za zády a šoupu nožkou. Takhle jen vrazím ruce do kapes a nohou pošoupnu kousky omítky zpátky ke zdi. Zpětný ráz mě překvapil, už teď jsem zvědavý, jak silný bude, až ze sebe dostanu víc než pár kapek. "Skoro to není vidět, že ne," ujistím sebe i Flynna a odkopnu další kousek. Rozhodně ne. Ani až se rozsvítí, tak to nebude vidět. Ach jo! Ale nějak se to ne a ne omrzet. Mám v sobě magii - jsem mág - učím se čarovat! "Je vážně k vzteku, že vlastně vím, jak by to mělo vypadat, ale nejde to. Je to..." Jako zkoušet dýchat pod vodou. Taky je všechna snaha k ničemu. "Však to vidíš sám," vzdám řeči. "Už jdu..." Nadšení z dalšího úspěchu - a já tomu budu říkat úspěch, protože to úspěch zatraceně je - mě ale nabije energií jen na chvíli. Ještě cestou juknu do knížky, jestli třeba neuvolnila dalších pár stránek, ale zkoušet už nic nebudu. Úklid. Jen úklid! Už teď musím přemýšlet déle než jindy nad jednotlivými tituly a přibývá takových, které vlastně vím, nebo ještě odpoledne jsem věděl, ale teď se musím podívat blíž. Ten zatracený Sherlock nejspíš skončil někde úplně jinde, ale to počká. Čím dál víc věcí počká... Podívám se na mobil, kolik je hodin, abych stihl poslední autobus, a chvíli musím složitě počítat, než si srovnám v hlavě, kolik času potřebuju na odchod. Hrůza tohle. Rovnou si nařídím dva budíky na ráno, o něco dřív, než jsem chtěl, ale potřebuju tu být první... těch dvacet minut už stejně není rozdíl - zlatý oči, za dvacet minut spánku bych teď dal levou nohu. Gauč vzadu láká nemálo, ale kartáček na zuby a čisté triko jsou silné argumenty. "Chm... dej mi to blíž, mrňavý písmena... do učebnic." Zííív. "Pardon. Řekni, že už se nikde žádná hromada neschovává..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví, zavřeno, tma jak v ranci
Knih bylo mnohem víc, než bys považoval za možné. Tolik jste jich na prodej neměli! Určitě ne! Nebo ano? Achjo. Když už sis myslel, že jste se dobrali zdárnému konci, odněkud se objevila další hromada knih. Neubývalo vám to přímo zoufale.
Když ses poprvé podíval na hodiny, bylo 7:53. Úklid vám zabral ještě hodinu a půl, takže autobus v 9:42 stihneš levou zadní. Pokud je vytištěný jízdní řád na nástěnce aktuální, ale… to už by bylo moc smůly na jeden den.
„Hotovo,“ ozval se konečně Flyn. V 9:30. Stihneš to! Teď jenom neusnout za chůze, nevrazit do kolemjdoucího, nezapomenout zamknout, vzít si deštník… a tak dále. „Dobrá tedy. Doufám, že pokoje pro hosty máš uklizené a připravené,“ podotkl.
Pokoje pro hosty? A jé, někoho čeká nemilé překvapení, jak žijí lidé v dnešní domě. Nejenom, že jsi neměl pokoje pro hosty uklizené a připravené, žádné takové pokoje jsi neměl, dokonce ani pokoj jeden jediný. Ubytování v nádherně historické, zevnitř rekonstruované budovy s izolací, zbrusu novým jádrem a moderní kuchyní, však bylo více než hezké. Jenom ten výtah tam chyběl, ale koneckonců byl jsi jenom ve třetím patře… Na ty schody se těšíš už teď, viď? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Pokoj pro hosty," uchechtnu se jenom nad tou představou. "Ale dostaneš křeslo a bude jenom tvoje!" Snad si magické kočky nebrousí drápky o nábytek. Bydlení mám parádní, Melanie všechno zařídila přímo fantasticky, ale s pokoji pro hosty se nepočítalo. Nejspíš nejen proto, že nikoho neznám. Knihu strčím v igelitové košilce do batohu, ze zvyku pozhasínám, nebo, přesněji, přecvakám vypínače po polohy zhasnuto, naposledy se rozhlédnu - otevřít ráno budu moct, ale to je tak jediná pozitivní věc, která se dá o stavu prodejny říct. Nečekal jsem, že telefonní číslo, které mi doma leží na stolku, poprvé použiju právě při takové příležitosti... ale budu muset. Tajná naděje, že v ranním světle a s čistou hlavou bude všechno vypadat líp, něco vymyslím, nebo mi třeba zatím spadne nebe na hlavu, je absurdní. "Jak ty to vlastně máš," obrátím se k Flynnovi, ruku už na dveřích. "Venku leje - chceš pod bundu, zalezeš si do knížky, je ti to fuk? Ale takhle," naznačím rukama pohyb křídly, "tě nikdo venku vidět nesmí." Stojí mi za to opřít se o zeď i na tu chviličku, co mi zabere vyslovit těch pár vět. Spát, chci spát! Ale má to své klady. Jsem tak vyřízený, že ani Luna mě nevzbudí. Většinu knížek přesunul Flynn, ale i tak mám pocit, že mi rukama prošel nejmíň metrák. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Jednou nohou venku, knihkupectví Morgana, zavřeno, tma jak v ranci
„Půjdu po svých,“ odpověděl Flynn. Jedno ucho mu zacukalo místo pozvednutého obočí. „Do tý prokletý knihy už se nevrátím ani na vteřinu. Je to… Představ si prázdný prostor. Ne, prázdný ne, to není to správné slovo. Prostě nic. Jsi nikde, čas neplyne, ale přesto vnímáš každou vteřinu. Jsi a zároveň nejsi. Je to nejhorší vězení ve všech známých světech.“
Venku už tolik nepršelo, nebo spíše: pršelo, ale hromy a blesky se vytratily, jako by je to přestalo bavit, ale domluvily si pokračování své malé hry na honěnou na zítra. V Kelliwigu snad nikdy nepřestalo pršet. A pokud náhodou přestalo, stejně bylo zamračeno.
„Smrtelníci mě uvidí jako obyčejnou kočku, pokud vůbec. Jak jsem říkal, smrtelníci vnímají svět jinak. Jejich smysly nejsou přizpůsobeny magii. Čarodějové toho vidí víc, ale taky toho víc nevidí, než vidí. Například se vsadím, že nevidíš, jak moc je tohle místo zabarvené smrtí,“ podotkl a ještě jednou se ohlédl po knihkupectví. „Ani slabší magické bytosti by mě neměly být schopny poznat, ale schopný čaroděj by měl jasno.“
Když jste vykročili ven, Flynn se ti zařadil vedle boku. Nožičky měl překvapivě krátké, takže jsi nemohl kráčet plnou rychlostí, ale… za celou cestu na zastávku na tebe nekápla jediná kapka vody. Ve vzduchu se znovu chvěla kocourova magie, vytvořila nad vámi slabou vrstvu – skoro jako deštník – a chránila vás před nepřízní živlů. Bohužel, pokud si nedáš pozor na kaluže, ti pořád nateče do bot… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Zní to hrozně," uznám. "Pořád mi nejde do hlavy, že to jen tak někdo někomu udělá. Nebyli jste přeci nepřátelé, nebo tak něco? Nebo ano?" Pečlivě za sebou zamknu, i když nájezd hordy loupežníků, ideálně na koních, nebo ještě lépe v tancích, by mi teď ve skutečnosti ohromně pomohl. "I tak by mi to přišlo hrozný, ale trochu pochopitelnější..." To je tím, že tenkrát neměli Spidermana. Jak se hned na titulní stránce píše - dál jsem se nepropracoval, ale tohle se mi líbilo - s velkou mocí přichází velká odpovědnost. A taky byl samozřejmě dobrý k tomu, že zabavil dorost, než se rodiče propracovali vyhlédnutými policemi knížek. Vykročíme. Kouknu pro jistotu na mobil, ale rezervu máme dostatečnou, abych nemusel Flynna pohánět. "Tohle se mi líbí," podívám se vzhůru, jestli se efekt odkloněných kapek projeví i vizuálně. "Ten věčný déšť tady už mě vážně nebaví... jo, James říkal, že tu bývala nemocnice pro vojáky. To není tak zlé, ne?" zkusím. "Zachraňovaly se tu životy. Smrt je nevyhnutelná - pro tebe možná ne, dobře - ale tady dostávali naději a nové šance i ti, kteří by jinak zemřeli předčasně. Hmm?" Usilovný optimismus je sice trochu následkem ne příliš příjemné představy, jakou kocourova slova vyvolávají, ale vlastně sám sebe prakticky přesvědčím. Když umřít, tak raději držet za ruku laskavou sestřičku, než ležet v bahně na bojišti. Tady jsem zcela na straně červené knihovny, doktorské horrory jsou beztak jen takové pohádky pro dospělé, tak! Lavička láká, ale snadno bych mohl zdřímnout. Tak stojím, nemoknu, čekám... v batohu učebnici magie, po boku kouzelnického kocoura... cha, lepší než univerzita. Ještě bych rád představoval, že přede mnou poctivých osm hodin spánku. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Autobusová déšť, tma a vlhko
„Nebyli jsme nepřátelé,“ odpověděl ti Flynn, zatímco capkal vedle tebe. „Merlin mě požádal o pomoc. Tehdy to nebylo nic zvláštního. Tehdy žili duchové ve světě smrtelníků běžně. Hodní duchové chránili domy před morem a povodněmi, napomáhali úrodě, provázeli ztracené děti lesy a chránili svatá místa. Pomáhali těm, kteří toho byli hodni. Duchové jako já,“ zdálo se ti to, nebo jsi v jeho hlase zaslechl úsměv, „většinou cestovali. Někdy pomáhali, někdy škodili. Ale jenom těm, kteří si to zasloužili. Co na tom, že zloději spadla ukradený měšec do kanálu? Nebo že se zlému učiteli zlomila vařečka na mlácení dětí? No, a démoni… démoni dělali to, co dělají dodnes.“
Kapky se skutečně odkláněly. Klouzaly po magickém deštníků a neškodně dopadaly na zem. Kap, kap. Vlastně to bylo dost viditelné. Těžko uvěřit, že by si toho náhodný kolemjdoucí nevšiml. A nevšiml? Naštěstí – nebo možná naneštěstí, pokud sis kocourova slova chtěl ověřit – tudy teď nikdo nekráčel. Jenom bedlivý pohled chrličů vás doprovázel ulicí, dokud jste nezahnuli směrem na zastávku.
„Není to zlé,“ souhlasil kocour. Popravdě by ho ani nenapadlo, že by to mělo být zlé. Byl příliš starý, příliš uvyklý smrti. Za jeho dob by se v žádném domě nenašla místnost, kde by někdo nezemřel, a život vždycky šel dál. „V každém domě tady někdy někdo umřel. V támhletom,“ pokynul ti ocasem na starý třípatrový dům, který jsi po cestě do práce nejednou obdivoval, „dokonce nedávno.“
Autobus zastavil na zastávce a dveře se zastavily. Byl skoro prázdný. Jenom hned vedle dveří seděl smradlavý chlap v baloňáku a malou krabičkou make-upu pro děti. Hleděl do zrcátka a fialovými stíny si maloval rty. Flynn se na něj krátce podíval a nejspíše usoudil, že bude lepší posadit se kdekoliv jinde. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Hmm... takový život by se mi taky líbil," zasním se málem. Při chůzi se ještě na okamžik otočím a zadívám na chrliče. Nejsou moc zřetelné přes záclonu kapek, zvlášť s tím prapodivným deštníkovitým filtrem, ale stejně mě nemůže nenapadnout uvažovat, co uvidím, až bude magie znovu volně proudit mým tělem. Nestýská se mi po světě, který už minul. Zamlouvá se mi století, kde si s sebou můžu vzít z kavárny latté v kelímku, s bolavým zubem zajít k zubaři a doma mě čeká postel s krásně čistými peřinami bez blech. To jen ten zvláštní nádech romantického kouzla všeho toho cestování, svěžího větru ve vlasech, slunce na tváři a drobných magických kulišáren... magie jako běžná součást života všech lidí... Dočkám se. Autobus je sympaticky prázdný, s nemalou touhou se zahledím na volná sedadla, ale pak zůstanu stát, dokonce schválně trochu nepohodlně. Začínám mít pocit, jako když usínám i za chůze, natož jakkoli opřený. "Připadám si s ním svým způsobem spřízněn," zadívám se na chlapíka u dveří. Někdo by mu měl říct, že fialová se k jeho odstínu pleti vůbec nehodí. "Úplně se v něm poznávám, tak do týdne ode dneška - protože zítra touhle dobou už budu bez práce a bez střechy nad hlavou." Hm. Neměl bych si rovnou sbalit...? Ale jednak se to trochu moc podobá práci, jednak by to zabralo čas, který mám vyhražený na lepší věci, a jednak... určitě se něco stane. Musí. "Zatím jsem jen pošuk, co si tu v prázdném autobusu povídá sám pro sebe... jo! To jsem se chtěl zeptat. Ty chrliče na domě s knihkupectvím. Jak moc jsou jen obyčejný kámen?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autobusu
Flynn si vyskočil na plyšovou sedačku, už se chystal posadit, když v tom vykulil oči – tedy ne doslova, tvářil se sice stejně nečitelně jako vždycky, ale živě sis ho dokázal představit, jak se zatvářil naprosto dokonale znechuceně – na plyšový potah plný chlupů, nejrůznějších čmouh a skvrn, o kterých raději nechtěl nic vědět, a zase si seskočil dolů na podlahu. Fuj! Jsou věci, které nechce zažít ani zvědavý duch.
„Proč si to myslíš?“ zeptal se, když jsi líčil svou nešťastnou budoucnost. „Jasně, vyvolávat ducha uprostřed všech těch knih byla pitomost, ale… nevěděl jsi, co děláš. Nemohl jsi za to. Ta tvoje kolegyně to jistě pochopí. Nemluvě o tom, že jí vždycky můžeš vymazat paměť. No jo, ty vlastně nemůžeš… hmmm…“
Muž s fialovými rty zvedl oči od zrcátka s Barbie princeznou a zadíval se na tebe, jako by ti rozuměl a přesně věděl, čím procházíš. I když jsi stál dost daleko, přeslechl jen něco málo a dokázal si to odvodit. Rozhodně toho slyšel dost, aby si na tebe utvořil názor: jeden z nás, jeden z nás.
„Ty chrliče byly začarované,“ řekl Flynn, „ale nevím jak. Musel bych se na ně podívat z větší blízky, abych poznal, co je jejich účelem, a popravdě… nejsem si jistý, jestli chci. Je to silná magie. Možná dokonce silnější, než jsem já.“
// Inteligentní posty se odkládají na dobu, až PJ přestane bolet hlava. Omlouvám se. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Chm, kocour jeden... nad autobusem, výkřikem techniky tak hlasitým, až z toho zaléhá v uších, ani nemrkne, a pak zkoprní kdo ví nad čím na nejnudnější sedačce široko daleko. Ale ať už ho zaskočila existence plastu, umělého plyše nebo podezřelé skvrny velikosti mexického dolaru, usadí se na zemi, a já si opřu hlavu o předloktí tak, aby to vypadalo, že prostě jen koukám před sebe. "Vymazaná paměť nevymaže škody, které tam vznikly," pousměju se nad představou, jak musím Jessii mazat paměť kdykoli projde dveřmi do knihkupectví a zděšeně se nadechne. "A nezapomeň, že ona o magii nic neví... tedy... předpokládám, že ne. Pochybuju. Čarodějka není určitě, nepoznala na mě nic, ani ty v knížce jsi na ni nereagoval... prostě jsem v háji. Kdybych jim zkusil říct pravdu, skončím leda v blázinci." Nenápadně mrknu po bezdomáči, jestli se nechystá družit. Hodlám společnost jemu podobných oddalovat co to půjde. Flynn si to představuje moc hezky, ale že jsem nevěděl co dělám, to přeci není omluva. Ale možná by mě mohli nechat si to odpracovat... Když odpřísáhnu, že budu dělat jenom věci, u kterých vím, co dělám? Jenže něco takového těžko mohu slíbit, vždyť narážím na novinky i v nejběžnějším provozu, pořád ještě každý den! "Hmm, tak vida!" Tak se mi to nezdálo! Jsem plně ochotný si namlouvat, že jsem z nich taky něco pocítil, chrličů šeredných. Začarované jak?! "Ten chlápek dneska je tam okukoval, jako by mu měly skočit za krk. Myslím, že cesta do práce už nikdy nebude jako dřív." Zdvihnu hlavu, abych se ujistil - ano. Osvětlená výloha obuvnictví na výrazně zakulaceném rohu znamená, že: "Budeme vystupovat." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Autobusová zastávka Blázinec, tma
„Nikoho jiného jsem necítil,“ přitakal kocour zvláštně přemýšlivým tónem, „ale to ani toho muže, o kterém jsi mluvil. Nejsem si jistý, že jsem na tebe reagoval, jenom protože máš magii. Spíše jsi byl…“ odmlčel se, ale správná slova nenacházel. „Nevím. Možná máš pravdu.“
Zatímco jsi ty zvedl hlavu, aby ses ujistil, že ano, už jste skoro na místě, Flynn dál zamyšleně hleděl před sebe. Nedalo mu to. Snažil si vzpomenout, co přesně cítil a proč přesně… ale možná si jenom nechtěl přiznat, že by kterákoliv jeho část reagovala na čaroděje. Možná. Možná…
Autobus zastavil krátce potom, co mužský hlas oznámil zastávku: „Blázinec. Další zastávka: Policejní centrála.“ Na zastávce čekala povědomá tvář, blonďatá sousedka Susie, která pospíchala na směnu v nedalekém baru, tě pozdravila přátelským úsměvem. Kočky u tvé nohy si ani nevšimla.
„Tady bydlíš?“ zeptal se kocour. Krátce vzhlédl k chrličům pod střechou. Byli podobného ražení jako ti na budově knihkupectví.
Tam podobnosti nekončilo. Pár dní ti to trvalo, ale nakonec sis uvědomil, že obě budovy vznikly zhruba ve stejné době. Někdy v 19. století, pravděpodobně v první polovině, kdy Anglie propadla vášni pro všechno gotické a groteskní. To z těch dvou budov dělalo jedny z mladších přídavků do města, napříč jímž jsi nacházel nejrůznější architektonické slohy.
Zjistit si historii budovy, kde tě Melin strýček ubytoval, nebylo nijak těžké. Ostatně už nejapný název autobusové stanice hned na druhé straně ulice, hodně napověděl. I tato budova se v minulém století používala jako nemocnice, ale na rozdíl od Morgany se nestala centrem pro krvácející, polámaná a jinak pohmožděná těla vojáků, nýbrž pro pošramocené duše. Tvůj nynější domov sloužil skoro sto let jako blázinec, pak se na něj na nějakou dobu zapomnělo, dokud se ho strýček Nick nerozhodl před necelými patnácti lety rekonstruovat. Teď nádherná historická budova skrývala místo lidských zlomených duší středně velké byty s takřka novým jádrem.
V pár oknech se ještě svítilo, ale většina jich byla zhasnutých. Ty jsi bydlel úplně nahoře ve třetím patře, v podkrovním bytě.  |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Byl jsem co...? "Chtěl jsi ven," pokrčím rameny. "Prostě jsi reagoval na prvního vhodného člověka, co šel okolo. To mi dává smysl...? A nebo jsi moje zpřízněná duše," uculím se poťouchle, protože příležitostí ho trochu pozlobit mi moc nedává. Nejspíš proto, že z něj mám přeci jen maličko vítr. Je příliš starý, příliš zvláštní, neznáme se. V jednu chvíli mám pocit, že bych ho klidně podrbal na břiše, vzápětí bych nejraději sklapnul podpatky a začal ho oslovovat o řád uctivěji. Autobus neomylně zastaví dveřmi přímo u louže, ale zkušeně ji jedním dlouhým krokem zdolám, Susie pozdravím a ještě stačím popřát klidnou šichtu. Už mi stačila půjčit sůl a já jí ocet. Vidím to na začátek přímo ideálních sousedských vztahů. "Nádhera, co?" zakloním hlavu. Ten dům se mi neskutečně líbí, a vždycky znovu cítím jakousi tichou radost, že tu mohu bydlet. Dojde mi, že si nedávám pozor, a honem se podívám okolo, jestli náhodou nemám svědky své samomluvy. Musím být opatrnější. Po kolikáté si to dneska říkám? "Byt mám taky pěkný. Asi ne tak velký, jak doufáš, jestli bys rád pokoj pro hosty," odemknu dveře, krásnou práci z dubu a ozdobného kování, a pustím ho dovnitř. "Ale mně se líbí moc." Trvá snad sto let, než se vyšplhám do schodů, kterých si jindy sotva všimnu. Dokonce se jednou nebo dvakrát zastavím... abych ho upozornil na nějakou architektonickou zvláštnost, samozřejmě. Vůbec ne proto, že mi vázne dech a těžknou nohy. Snad je to pozdní hodinou, že i šepot se vrací jemnou ozvěnou... všechno je tak rázem trochu tajemné a my jako dva podloudníci směřujeme ke konkrétním dveřím. "Vítej u mě," zavřu za námi konečně. Předsíňka jako dlaň, s jedněmi dveřmi do koupelny a druhými do šatny, která je dost velká, aby umožnila obytnému pokoji přesně to nezbytné minimum nábytku, který je třeba. Kuchyňský kout ve výklenku na jedné straně, elegantní stolek se dvěma židlemi, postel s kostkovaným přehozem, na které by se vyspali i dva, kdyby se měli rádi, a úžasný, obrovský ušák, který nekriticky zbožňuju, a trávím v něm většinu času doma. A který jsem ochotný přepustit Flynnovi, a že je to pořádná oběť. Pokoj pro hosty se nekoná - vzato kolem a kolem, tohle celé je jeden naprosto skvělý pokoj pro hosty - přesně co potřebuju. A kde jsem, jak s úlevou zjišťuji, ráno jakž takž poklidil. "Líbí?" roztáhnu ruce a otočím se dokola. "Protože mně moc. Nábytek je vážně dřevěný, tapety se dneska už moc nevidí, ale tahle sem úžasně padne, a zouvat se, prosím, tenhle koberec si zaslouží našlapovat zlehka a obdivovat hlasitě. Je balzám pro nohy se po něm jenom projít." Další věc, co o sobě vím: tedy kromě té, že mám radost z kvalitních věcí a připadá mi v pořádku být jimi obklopený; dřív jsem určitě netrávil celé dny na nohou. Žádná trága, ale nezvyk to je. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Doma, pozdě v noci
„Možná,“ zopakoval kocour, ale zrovna přesvědčeně nezněl. Toho, že si ho dobíráš, si snad ani nevšiml. Což bylo jenom dobře, jinak by ti mohlo začít pršet na hlavu.
Flynn si nechal otevřít dveře, proklouzl ti kolem boty a s lehkostí kocourům vlastní vyběhl po schodech nahoru. Zastavil vždy na mezipatře, aby počkal, až ho doženeš. Budiž mu řečeno ke cti, že si nestěžoval, když ses loudal, nebo zastavoval, nebo se tvářil, že mu ukazuješ architektonický skvost.
„To už jsi říkal,“ podotkl nevzrušeně, když jsi zopakoval, že se ti tvůj domov líbí.
Samozřejmě, že líbí! Proč by nelíbil, že ano? Bylo to tvoje. Jenom tvoje. Více méně, ale i ten odtaživý mladý muž v obleku na nádraží říkal, že se nájmem nemusíš trápit. Nikdo tě tu neotravoval, nehlídal, nekritizoval. Mohl sis prostě jenom číst, poslouchat hudbu, hledět z okna, dělat cokoliv se ti jenom zamane. Možná i to byl pro tebe nezvyk…
Kromě luxusního nábytku toho v bytě moc nebylo, ale něco málo jsi našel: knihy, mezi nimiž byl Robinson Crusoe, Huckleberry Finn, Kafkův Zámek a katolické pohádky z Irska. Když jsi otevřel šuplík nočního stolku, čekalo tam na tebe pět různě barevných kamenů zhruba o velikosti míčku na stolní tenis. Jeden šedý, modrý, červený, zelený a žlutý. Ve skříni v kuchyni jsi pak našel několik poloprázdných skleniček s bylinkami, které jsi zkusmo použil při vaření jako koření, a usoudil jsi, že jsou buďto prošlé, nebo opravdu nevíš, jak je použít.
„No, hádám, že to bude muset stačit,“ Flynn vyřkl milostivý ortel nad tvým bytem. Pečlivě si otřel tlapky o koberec a vyskočil na křeslo. Uvelebil se tam s okázalostí vlastní všem kočkám na světě. Jako by mu to tam odjakživa patřilo. „Co je tamto?“ zeptal se zničehonic. Pohled měl upřený na pevnou linku v kuchyni, vedle níž na tebe čekalo telefonní číslo na muže v obleku. Nádhera. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jen se ofrňuj, kocoure. Pobyt v knížce jsi podal tak, že bys byl vděčný i za krabici od bot - a možná budeš, jestli se naplní moje nejhorší obavy. Slibuju, že ti alespoň vyložím starým tričkem. Nebo dokonce novým, žádné z mých několika triček ještě nestačilo zestárnout. "Hmm... tak promiň. Nemyslí mi to, opakuju se," pokrčím rameny. Stejně mě zvláštně těší, že jsem se mohl podělit o radost, kterou z toho místa mám. Ještě nevím, jaké to bude nebýt tu sám, a teprve ten pocit opatrně zkoumám. Užíval jsem si to, ale společnost mi scházela neskutečně moc; tahle je dost zvláštní a nečekaná a taky tu není jen na návštěvě. Ještě mi plně nedošlo, že spolu nejspíš strávíme opravdu velkou spoustu času, jen mě ta představa zas a znovu překvapí. V první chvíli honem nevím co dřív a co potom, ale rychle mi dojde, že nic zvláštního. Prolítnu koupelnou, natáhnu si tričko na spaní, večeři vyhodnotím jako ztrátu času - aha, večeře. "Budeš jíst...? A budeš potřebovat záchod, že bych ti předvedl, jak se s ním zachází...?" přeptám se, sice nevím, co bych mu nabídl, ale něco by se vymyslelo a je fajn, že nehrozí loužičky v koutě. Vlastně ani moc nečekám, že by měl nějaké fyzické potřeby, ale třeba to kočičí tělo přeci jen... Ohlédnu se směrem, kterým se dívá. "To je telefon - přístroj pro hlasové spojení na dálku. Tohle funguje stejně," vytáhnu k kapsy mobil a ukážu mu ho, "akorát že v tomhle městě tak nespolehlivě, že jsou stejně všude i tyhle obstarožní vykopávky." Už cestou sem jsem stačil sám sebe přesvědčit, že na telefonování kamkoli je dneska moc pozdě. A zítra... zítra se přeci něco stane. Volat mu budu až z obchodu a už teď se málem slyším, jak nesmyslně blekotám výmluvy. Stáhnu přehoz z postele, pootevřu okno a nasoukám se pod deku. Je příjemně těžká a rychle se začnu prohřívat. Usnout by nebylo těžké, ani kdybych neměl tak hrozný deficit. "Flynne... ty zdejší chrliče jsou taky očarované?" zamumlám. Lehnout si znamená na sebe nechat plně dopadnout všechno to vyčerpání. Ruce i nohy mám jako cent, oči se zavřou samy a znovu bych je otevřít určitě nedokázal. Vlastně jsem tak unavený, že samou únavou snad ani neusnu... a nebo možná ano... ale na odpověď si počkat chci. A protože věci jsou jinak, i spánek bude jinak a nic se mi zdát nebude! Jasné? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Doma, pozdě v noci
„Duchové podobné potřeby nemají,“ odpověděl Flynn maličko znechuceně. Kdo ví, co si představil pod slovy záchod a ukázat, ale nic pěkného to nebylo. Jedno kočičí ucho podrážděně zacukalo. „Ale ty by ses najíst měl,“ podotkl. „Pokud je ta tvoje Luna démon, budeš potřebovat sílu. Nezapomeň, že se možná živí tvými sny nebo něčím takovým. Nepřestane, až budeš na dne. Dostane z tebe poslední kapku energie.“
Černý kocour na křesle se stočil do klubíčka. Pak nespokojeně mávl křídly. Překážela mu. Nebo mu spíše překážel malý polštářek, který se ti vlezl akorát pod záda nebo pod hlavu. Strčil do něj dlouhou nohou a shodil ho na zem. Byly chvíle, kdy Flynn opravdu vypadal jako kočka… a nebýt netopýřích křídel, které mu hledání vhodné polohy dost komplikovaly, by tohle byla jedna z nich.
„… a teď vypadáš všelijak, ale rozhodně ne silně,“ neodpustil si to rýpnutí. Možná měl. Pořád ho k tobě vázala smlouva, která ti propůjčovala jeho moc. Nevěděl jsi, jak si ji vzít, ale nepochybně by to tvé šance proti Luně vylepšilo.
I když se tvářil, že ho vlastně nezajímáš, celou dobu tě sledoval rudýma očima. Dával na tebe pozor. Už jsi knihu ani ducha nevnímal tak silně jako předtím, nebyl sis s každým krokem vědom pozice ani jednoho z nich. Samozřejmě, že se kocour ani nehnul z křesla. Byl tam, pokaždé jsi prošel kolem, věděl jsi to, ale… necítil jsi ho. A necítil jsi ani knihu.
„Hmm,“ udělal kocour zamyšleně a zvedl hlavu, aby dohlédl na křídla chrliče pod tvým oknem. Díky tomu, že jsi bydlel v podkroví, jsi na ně měl více než dobrý výhled. „Ano, tihle jsou taky začarování. Možná bych dokonce řekl, že na nich je ta samá magie… Mimochodem, před tebou tu musel bydlet jiný čaroděj. Cítím ve vzduchu rezidua magie, které ti nepatří. A možná i pár magických předmětů.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Div nezakňučím, napůl na protest, napůl zoufalstvím, když ke mně drží kázání o jídle. Bohužel je tak nějak nad slunce i měsíc jasné, že má pravdu. Ale já bych si už opravdu, opravdu potřeboval lehnout... a přece se řeklo, že Luna mi dneska dá pokoj, ne? Jen na ni pomyslím, žaludek se mi stáhne nervozitou. Další důvod, proč se jídlem netrápit. "Co na to říci," povzdechnu si s evidentním nedostatkem nadšení. "Máš pravdu." Chvíli zírám do lednice, pak si vzpomenu, že jsem chtěl cestou dokoupit vajíčka, sáhnu pro batoh, dojde mi, že místo nakupování jsem trénoval vzpírání a v batohu není k jídlu ani proteinová tyčinka, a batoh zase s povzdechem odložím. Jenom knihu vyndám, zbavím ji igelitového obalu a položím na stůl. "Už ji necítím tak jako prve," řeknu skoro překvapeně. "A tebe vlastně," ohlédnu se po něm, abych se ujistil, že pořád sedí v křesle, "taky ne. Čím to?" Třeba je to postupným přivykáním, nebo dostanu ještě jednu přednášku o jídle. Obědu jsem taky moc nedal, to je pravda... já mám vlastně asi hrozný hlad! Vytáhnu chleba na sendviče a sklenici oříškové pomazánky a místo lžičky si podám nůž. Chm. Třeba by nic neřekl, a vůbec, nebudu se zpovídat kočce - ale stejně je mi najednou hloupé pustit se do ní lžící a chleba jen decentně přikusovat. Z misky na ovoce přihodím poslední banán, v těch jsou taky určitě vitamíny, a usadím se vzorně u stolu. A pak zase vstanu a sotva opatrně očichám láhev, naliju si místo vody na zapití mléko. Když je teda účelem najíst se pořádně. Neurčitě provinilý pocit, že tohle má do pořádně daleko, odsunu stranou. Ať do mě v tomhle smyslu hučel v mém minulém životě kdokoli, očividně nebyl dost úspěšný, aby mi své dobré rady dostal pod kůži. "Už tady," začnu s plnou pusou namazaného chleba, ale pak vzorně dokoušu, než pokračuju, "pár maličkostí bylo, když jsem se přistěhoval. Nějaké knížky, ty vypadaly dost obyčejně, ale koukni se do šuplíku u postele," kývnu hlavou ke stolku. Kde jsem ty zvláštní kameny našel, tam jsem je i nechal. Šuplík jsem zatím nepotřeboval a docela se mi líbily. "Jestli něco splňuje definici magického artefaktu, pak podivně tvarované polodrahokamy." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Doma, pozdě v noci
„A nepředstavoval sis to jenom?“ padla nejhorší možná odpověď. Kocour se líně protáhl. Teď! Teď našel vhodnou pozici, při které mu křídla nepřekážejí, a okamžitě se rozhodl, že se až do rána nepohne. Mít tělo bylo vlastně docela příjemné…
„Moje magie to nebyla,“ navázal. „Leda bys cítil moji magii, ale… Teď to necítíš? Možná jsi unavený. Možná to má něco společného se smlouvou. Nikdy jsem-… ne, takhle: nikdy ke mně nebyl žádný čaroděj dost vstřícný, abych se dozvěděl, co všechno obnáší. Možná tam je klauzule o tom, že si vždycky budeš vědom toho, kde jsem, i když… proč by se to vztahovalo na knihu…“
Ke konci už se zdálo, že mluví spíše sám se sebou a přemýšlí nahlas, než že by se ti snažil předat už utřepanou myšlenku. Dalo ti to čas namazat si chleba a v klidu zasednout ke stolu.
Mohlo to mít něco společného se smlouvou? Knihu jsi cítil předtím, než jsi Flynna vyvolal. A cítil jsi tak vůbec Flynna? Jako tu knihu? Jeho magii jsi cítil, ano. Byla rudá. Těžká a omamná jako parfém, který neměl vůni. Spíše jsi ji cítil šimrat tě na kůži a pod víčky. Vnímal jsi ji smyslem, o kterém jsi předtím ani nevěděl, že ho máš. S knihou to bylo jiné. Věděl jsi, přesně kde je. Byl sis vědom toho bodu v prostoru, ať ses na ni soustředil nebo ne. Byla tam. A teď není.
Kocourova magie se znovu rozprostřela prostorem a otevřela šuplík vedle tvé postele. Ano, byla rudá. Omamná, těžká. Nepochybně silná, to jsi cítil už teď, ale stálo tě jisté úsilí se na ni soustředit. Kdybys Flynna na křesle neviděl, nejspíše bys nevěděl, kde je. Ne přesně. Možná bys věděl, že je v téhle místnosti – nebo v nejhorším budově. S knihou jsi to věděl. Jako bys měl v mozku kompas neomylně se otáčející jejím směrem.
„Hm,“ udělal kocour nenadšeně. „Magické určitě jsou. Nemůžu s nimi pohnout.“ A on se hýbat už nehodlal. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Určitě nepředstavoval. Kdyby to nebylo tak neodby- intenzivní, nikdy bych se do toho obřadu nepouštěl. Magie je jenom v pohádkách, víš?" pousměju se. Únava mi připadá jako dost evidentní důvod, zvlášť když se o chviličku později vztáhne Flynnova magie k oněm kamenům. "Tohle cítím zřetelně!" hlásím rovnou, přestanu si na chvíli podpírat hlavu a prsty naznačím vlnky ve vzduchu. "Ne tak jasně, jako před tím. ... už jsem mohl nejmíň tři minuty spát," postěžuju si, ale jídlo opravdu byl dobrý nápad a padá do mě jak do bezedné jámy. Miluju oříškový pomazánky! Ještě olizuju nůž, když se zvedám ze židle. Tak takhle my to máme. Pořídím si ducha, co má poslouchat na slovo, a pak mu budu posluhovat. Ale když on tak spokojeně leží - a já jsem najednou zvědavý, jestli teď, kdy vím, co mám hledat, z kamenů něco ucítím. S nečekaně hlasitým cinknutím ho odhodím do dřezu, až se po Flynnovi omluvně ohlédnu, a než otevřu šuplík u stolku, sednu si na postel. Špatný nápad. Nutkání jen padnout dozadu a rozhodit ruce a zavřít oči a... je neskutečné. Promnu si krátce tvář, je mi trochu chladno a není to úplně příjemné, a možná už taky koukám lehce rozostřeně, ale přiměju se tak ještě chvíli vnímat. Tak kamínky, šup k taťkovi! Jen se s nimi trochu pomazlím a pak je položím na židli, kterou přitáhnu ke kocourovu křeslu. Ale nezvykej si, chlupáči. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Doma, pozdě v noci
„To je moje magie,“ odpověděl kocour. „Teď jí nepotřebuji tolik, takže dává smysl, že ji necítíš tak jasně. Tohle jsi cítil předtím? S tou knihou? Hádám, že jsi mohl cítit moji magii…“ A přece ses pořád nedokázal zbavit pocitu, že s knihou to bylo ještě něco jiného. Připadalo ti to jiné, ale… možná jsi jenom unavený.
Barevné kameny tě zastudily v dlani. I když bylo v bytečku příjemně teplo, všech pět v sobě udržovalo zvláštní chlad. Jenom jeden z nich byl… ne, teplejší nebylo to správné slovo, snad se modrý kámen více leskl na světle, nebo měl naopak hlubší tmavší odstíny, nebo možná ani to ne jako… něco jiného, za co bys ruku do ohně nedal. Nebylo to zdaleka tak neodbytné jako předtím s knihou, ale něco… něco jsi cítil… na úplném okraji pěti smyslů.
Flynn si natáhl tlapky a zvedl hlavu, aby se podíval na to, co jsi mu přinesl. Vlastně byl docela roztomilý… jako kocour… ale raději mu to neříkej.
„Podobné kameny čarodějové používají pro metamorfózu magické energie. Není o tom něco v té knize?“ zeptal se, ale do vysvětlování se pustil, ještě než jsi mu stačil odpovědět: „Magie jako taková neproudí přirozeným světem, pokud se zrovna něco neděje… nebo nestalo. Kdybychom byli ve světě duchů, magie by byla všude kolem nás. V každém pohybu větru. Tady má ale jenom pár zdrojů. Čaroděj je zdroj magie. Stejně tak duch, jiné bytosti, magické artefakty. Každá v jiné míře. Jenomže magie je jiný, pro tento svět nepřirozený druh energie. Abys mohl zapálit oheň, musel bys magii napřed přeměnit v oheň. Chápeme?“ švihl ocasem. „No, a skrze tyhle kameny čarodějové zvládnou přeměnit magii v jiný druh energie a pracovat s ní, jako by byla magie.“
Znovu se podíval na kameny. Teď se na ně soustředil – a stejně jako ty gravitoval pohledem právě k tomu modrému se světlejšími odlesky.
„Ten modrý by měl fungovat,“ usoudil. „Modrý… to bude asi voda. Ostatní jsou dobře vyrobené, ale nemají v sobě jiskru elementu. Musel bys najít způsob, jak je nabít. Jsou na to rituály. Dost otravné rituály, ale šlo by to.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Nevím," odpovím nesoustředěně. "Ta kniha byla zase trochu něco jiného..." Kameny si podržím v dlani všechny dohromady i každý zvlášť, kdybych měl sázet na pravost jediného, vyhrál by ten modrý. Jenže nehledám polodrahokam, hledám magii! Podívám se proti světlu, pokusím se na něj zírat zblízka a najít něco tím slaboučkým dojmem, co je asi víc přáním - a tím mé zkoumání taky skončí. "Koukni," donesu mu je, pěkně všechny pohromadě, abych ho neovlivnil. "Vážně by mě zajímalo, jak to tu mohl někdo jen tak zapomenout." Ale mělo mi být jasné, že co je pro mě nepatrný dojem, to on rovnou vidí. Alespoň že mé tušení nebylo úplně od věci. Poslouchat se snažím pozorně, ale měl by používat jednodušší věty. "Takže ty chceš říct... že je tohle," uchopím znovu modrý kámen, tentokrát velmi opatrně, nespustí se to jen tak samo, že ne, "něco jako předpřipravené kouzlo, které jenom stačí aktivovat?" zkusím. "Nebo přesněji magie připravená k tomu, abych mohl kouzlit něco s vodou?" To nezní moc užitečně ani pro jedno z obou kouzel, které mi kniha už ukázala, ale možná - "Ještě jinak. Ty mi říkáš, že magie je nějaká základní, s tou mohu do věcí šťouchat," zašklebím se pobaveně, ale co, obě moje kouzla jsou v zásadě na pohyb něčeho odněkud někam, "ale když tě budu chtít vystrnadit z křesla sprškou vody, musím si napřed skrz nějaký nástroj," kouknu na kameny, "přeměnit magii ve správný výchozí materiál. Jsem hodně mimo?" "Moment," nadchne mě. "Elementy. Ty nejsou ve všech systémech stejné." Jak vyslovuju jednotlivá slova, šťouchám prstem do snad správných barev. "Oheň... voda, jasně, to jsme si řekli... tohle je země? Co ty poslední dva? Dřevo, éter, vítr, kov?" Mohl bych přes svůj kontakt zjistit, kdo tu bydlel přede mnou! dochází mi náhle s prudkým leknutím, napůl vyděšeným, napůl potěšeným. Další možnost, jak najít čaroděje - kdyby bylo nejhůř. U něj bych si alespoň mohl šplhnout, "jdu vám vrátit kameny, jo a pomohl byste mi prosím?" zní mnohem lépe, než "sice jsem vám ukradl knihu, ale zachráníte mě před démonem, jo?" "Promiň, nedával jsem pozor. Co byla ta poslední věta?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Doma, pozdě v noci
„Dalo by se to tak říct,“ přitakal Flynn pomalu, zatímco jsi v dlani obracel modrý kámen, „ale spíše než předpřipravené kouzlo, je to… membrána, která dokáže přetavit jeden druh energie na druhý. Co s tou energií pak uděláš, je na tobě.“
Kámen se pod nažloutlým světlem lampy leskl. Byl nádherně modrý. Vlastně se ti skoro zdálo, jako by se odstíny modři hýbaly a proplétaly. Teď se na tebe usmála světlounká studánka někde na okraji lesa, pak se mračila nekonečná hloubka tmavého oceánu.
„Ano, přesně. A tenhle kámen je ten nástroj.“
Nemohl sis nevšimnout, že tentokrát zněl Flynn docela spokojeně. V jinak klidné melodii jeho hlasu se ozvala vyšší nota. Bylo by moc domýšlivé nazvat to „hrdostí“? Úplně výstižné by to nebylo, pravda, ale… možná by tě potěšilo, kdyby na tebe byl hrdý. No, přinejmenším nebyl otrávený. Nebo naštvaný. Vlastně jste byli na dobré cestě!
„Nejsem si jistý. Systémů je více, jak sám říkáš, a jaký používal tento čaroděj… ve skutečnosti byl jiskru vodního elementu mohl klidně vložit do žlutého kamene a kouzlo by fungovalo stejně,“ vysvětlil Flynn. „Nejjednodušší by byl… voda, nebo led… vítr,“ šťouchl tlapkou do šedého kamene, „země… a blesky,“ ukázal na žlutý. „Ale, jak říkám, nezáleží na tom. Pokud bys našel způsob, jak do kamene vložit jiskru železa, fungovalo by to. Naneštěstí to není tak jednoduché.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Možná s tím zjišťováním, kdo tu bydlel přede mnou, zase tak moc pospíchat nebudu. Kdyby byly nějak extrémně drahé, určitě se pro ně vrátí... ne? "Tak to je něco úžasnýho," neskrývám radost z nových možností a ano, Flynne, všiml jsem si, že jsi spokojený, jak umíš pěkně vysvětlovat - a že mi to došlo správně - a že jsi to ty, nikomu to nepovím. Natáhnu se pro žlutý kámen a pohodím s ním v ruce. Na okno výmluvně chlístne poryv deště a po zádech mi přejede slabý závan průvanu. Vstanu, abych dovřel okno, které jsem si prve optimisticky otevřel jako že už půjdu spát - sice se mi slušně točí hlava, ale touha zalézt si pod deku dokonale přešla. Představa, že jsem celou dobu měl v nočním stolku magické artefakty, je zkrátka neodolatelně vtipná. Musím si je alespoň trochu osahat a možná, možná v nějakém krajním případě i vyzkoušet. "Tak jednoduché, abych ho dal ven na bouřku a on se nabil bleskama, to asi nebude, co?" zasměju se a natáhnu se pro knihu. Třeba ji blízkost magického artefaktu ponoukne k vysvětlení, jak s ním zacházet. "Říkáš rituály otravné, ale to vůbec nezní jako nemožné," uculím se na něj, nevinnost sama, jen na vteřinku zdvižená hlava od stránek. "Zvládli bychom spolu některý z nich?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Doma, pozdě v noci
Zalistoval jsi knihou: rituál přivolání, magická energie, kouzlo jednoduché levitace, jednoduché ofenzivní kouzlo, rituál elementární jiskry… počkat… ne, sotva jsi o název kapitoly zavadil pohledem, písmenka se rozmazala a nahradila je úplně první stránka knihy. „Kapitola první – rituál přivolání. Pro odemknutí moci tohoto grimoáru přivolejte ducha…“
„Bouře není špatný nápad,“ připustil mezitím Flynn. „Kdyby se ti podařilo zkorigovat bouři tak, aby do toho kamene uhodila dvakrát, nabil by se, ale… na to nemáš dost síly.“ Pohled rudých očích zpozornil. Ty možná ne, ale… měl by ji Flynn? I teď by ses po ní dokázal natáhnout, uchopit ji a zatáhnout. To jste věděli oba. Ocas mu bezděčně švihl, ale nic neříkal. Prozatím mu nezbilo nic jiného než ti prostě důvěřovat. „Rituály jsou specifické. Musel bys napřed zjistit, jak ho uskutečnit. Všechno by se to muselo udělat správně. Symbol, pomůcky, slova. Pohyb magie. A to všechno uprostřed bouře, kterou se snažíš přesvědčit, aby uhodila přímo před tebe – ne jednou, ale dvakrát. Není to jen tak.“
Venku už se každopádně neblýskalo. Pořád pršelo, ale poslední zahřmění jsi slyšel ještě v knihkupectví. Ne, že bys na další bouřku musel čekat dlouho… Kelliwigem se prohnaly minimálně tři týdně. Minimálně. Možná by jenom stačilo vydržet vzhůru a příroda se za hodinu, dvě, zase rozohní.
„Popravdě bych byl raději, kdyby ses hned první noc nenechal sežehnout bleskem,“ prohodil Flynn zničehonic. To skoro znělo, že se o tebe bojí. Nebo přinejmenším o smlouvu, kterou jste spolu uzavřeli. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Je to vlastně úžasně působivý obrázek: čaroděj v bouři, nejlépe vysoko na věži. Plavé vlasy vlají kolem tváří, plášť vlaje, nějaké vhodné prapory poblíž taky vlají, ať to má správné pozadí, oblohu křižují blesky a odráží se v jasných očích. Vykřikuju slova zaklínadla do běsnících živlů a kámen držím nad hlavou vstříc nebi - ne, tenhle detail ještě musím doladit. "A když zjistím jak a získám co je třeba, pomůžeš mi?" nenechám se odbýt. "Spolu máme magie dost. Nemusíš říkat ano, jestli je ti to nepříjemné, prostě najdeme jiný způsob. Je to tvoje podstata, neberu jako samozřejmé, že bys ji měl takhle využívat." Knihu nespokojeně zaklapnu. "Zrádkyně," zamumlám. Možná bych měl... ech. Flynn promluví a myšlenky se mi rozutečou. "Taky bych se nerad nechal sežehnout bleskem," uznám. "Ten popis zní dost dramaticky. Snad budou další živly přístupnější - nestačilo by ten zemní prostě na chvíli zakopat a zatancovat na něm? A -" Už vím, co jsem chtěl! Že na to jdu možná špatně. Možná bych si měl od Flynna nějakou magii vzít hned, kniha mi ukáže víc, získám třeba i ten rituál - jenže k čemu mi bude mít aktivní kameny, když je stejně nebudu moct použít. Nebo právě mohu...? Promnu si spánky. Myšlenky se mi točí v kruzích a nejsem si už vůbec jistý, co můžu a nemůžu a co chci. "Flynne," povzdechnu si, v hlase slyším bezmoc, která tam neměla být, "co mám dělat?" A vlastně ta otázka byla jen řečnická... a zároveň doufám, že řekne něco, co bude znít rozumně a moudře a rozetne mojí nejistotu. A nebo se mi vysměje, to by taky svým způsobem pomohlo. Spoléhat se musím jen na sebe... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Doma, pozdě v noci
„Zamyslím se nad tím,“ odpověděl Flynn bez tónu. „Není to… příjemné. Neopatrný čaroděj mi dokáže způsobit moře bolesti jenom tím, že si vezme trochu magie.“
Nechtěl o tom mluvit. V hlase mu zněla všechna ta nevyslovená zášť k tvému druhu, s kterou ses setkal už tehdy v deštivé ulici před knihkupectvím. I ten muž s bílýma očima se od čarodějů odvracel. I ten muž pro to měl důvod. Jenom ty jsi nevěděl pryč. Možná jsi to tušil, možná ne, ale proto o tom Flynn musel promluvit. Aby ses mohl rozhodnout, za co všechno ti moc bude stát.
„Obávám se, že tak jednoduché to nebude. Pro zemskou jiskru se obvykle chodí do podzemí nebo do hlubokých lesů. Pokud si správně vzpomínám, pod Kelliwigem jsou prostorné podzemní tunely. A bývalo to tady známé loveckými háji,“ dodal takřka mimochodem.
O lesech za městem jsi slyšel od Jamese samé dobré věci, což o to. Prý to byla nádherná procházka přírodou, dokonce ti navrhl, že jednou vyrazíte spolu, ale ještě jste se k tomu nedostali. Však jsi tu nebyl tak dlouho…
Počkat. Flynn tady… v minulosti byl? Přinejmenším o městě něco věděl. Nikterak to nerozvíjel, možná mu ani nedocházelo, že ti to ještě neřekl – nebo že ti to řekl právě teď. Ať už to bylo jakkoliv, pozorně se na tebe zahleděl. Kdyby to bylo možné, povzdechl by si. Možná si nějakým kočičím způsobem povzdechem, protože k tobě natáhl tlapku a na chvíli ti ji položil na koleno. Nebo se ho spíše tlapkou dotkl.
„Běž spát, Eliáši,“ poradil ti. „Odkládáš, co musí přijít. A ať chceš, nebo ne, musíš spát, aby ses s tímhle vším vypořádal.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Prý zamyslím se... hmm. Vlastně je od něj laskavé, že mě rovnou nepošle do háje - což vlastně udělal - všechno na něm do posledního chlupu nahlas volá, jak přesně tuhle věc udělat nechce a neudělá. Jen otázka, jestli by nás to neposunulo blíž k jeho vysvobození, a jen zarputilý odpor k té představě mu v tom brání, a nebo je to nepříjemné tak moc, že ani svoboda mu za to nestojí. "Nemluvil jsem o braní," řeknu tiše. "Ale o dávání." Znovu jsem pod jednou střechou s někým, kdo mě vlastně nesnáší - ani nevím, odkud se ve mně vzalo to znovu - snad jen sebelítost vzešlá z únavy a rozporuplných důsledků mých dnešních "úspěchů". A to jsem si už myslel, že spolu prostě vycházíme. A možná ano... To je jedno. Oba jsme ochotní spolupracovat s tím druhým, na ničem jiném nezáleží. Měkká kočičí tlapka mě postrčí pryč od dalších experimentů směrem k posteli a vlastně se mi uleví. Jistě, že nemusím všechno dneska a hned; a míru mé aktuální schopnosti sebereflexe ukazuje už to, že jsem to musel slyšet nahlas od někoho jiného. Trochu mi to připomnělo první dny v nemocnici, kombinaci slabosti a horečnaté potřeby řešit a vymýšlet. Vzápětí mi dojde, že je to poprvé, co jsme se jeden druhého fyzicky dotkli. Těžko soudit z takového mála, ale zřejmě je to tělo skutečně kočičí. Škoda, že tu podobu tak nesnáší. Netroufnu si mu říct, že se mi vlastně líbí. Postavím se a protáhnu unavená záda, kameny položím na stůl a ještě po nich, jako na dobrou noc, přejedu špičkami prstů. Třeba je tu nezapomněl náhodou. Nějaká vyšší síla, osud nebo tak, mi je posílá, abych je mohl využít a stát se znovu čarodějem. "Co budeš zatím dělat?" zeptám se Flynna. "Nebo spát můžeš...?" Ale už neodkládám nic. Okno, světlo, stáhnout vlasy. Do postele víc upadnu, než si lehnu. Zachumlat se do deky je tak neuvěřitelně příjemné, až to bere dech. Pro dnešek konec - všechno až zítra. Už nic nemusím. "Znáš to tady," řeknu, s každým slovem méně zřetelně. "Ty lesy jsou prý pořád krásné." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Doma, v posteli, pozdě v noci
Flynn se na tebe podíval, jako by mezi dáváním a braním nebyl sebemenším rozdíl. Nebyl to nenávistný pohled – a pokud byl, ostří nenávisti nemířilo tvým směrem –, ale jistá únava se do něj vsákla jako voda do houbičky na nádobí. Položil si hlavu. Mohl říct spoustu věcí, jimiž by tohle téma umlčel jednou a provždy. Mohl by ti říct, že se v praxi jedná o stejný magický postup, ať máš jeho svolení nebo ne. Že mu nejsi rovným partnerem a tíha magického rituálu by stála na jeho bedrech, že by sis z něj potřeboval vzít mnohem více sil, než si představuješ. Že nemáš míru, že ze sebe teď zuby nehty rveš drahocenné kapky magie a že bys mu mohl nejenom ublížit, ale taky ho zabít. To všechno ti říct mohl a měl, ale místo toho se zadíval na tvou pobledlou unavenou tvář a poslal tě do postele. Možná ti to řekne ráno, možná ne. Zamyslí se.
„Ne vyloženě spát,“ odpověděl, „podobá se to spíše meditaci… ale je to podobná potřeba jako váš spánek, pomáhá nám to doplnit síly. A na rozdíl od spánku může trvat hodinu nebo klidně desetiletí,“ dodal poněkud pobaveně.
Dokázal bys taky spát celé desetiletí? Nepochybně. Do svalů se ti vlívala těžkost, v očích tě pálilo a víčka padala jako opona nad divadelním představením, sotva ses zády ponořil do pohodlné matrace. Nebýt Luny spalo by se ti tu dobře.
„Znal jsem to tady,“ opravil tě Flynn, „před… více než tisíciletím, jednu dobu tady pobýval Merlin a Artušův dvůr. Už je to dávno.“
Tisíciletí bys možná také dokázal prospat. Byl by to jenom okamžik a možná, jenom možná by to stačilo, aby ses vyspal do růžova. Spíše ne. Spíše bys pak potřeboval ještě odpoledního šlofíka, ale začátek by to byl dobrý. Tělo ti těžklo a těžklo, až ses najednou propadl těžkou matrací a padal jsi. Stále dolů. Neděsilo tě to. Úplně dole ti nehrozil bolestivý pád, byl jsi jenom ve zvláštně příjemném stavu beztíže, který předchází dokonalé ztrátě vědomí a snové temnotě. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Taky tu tenkrát pořád pršelo?" pohnu koutky úst v náznaku pousmání. "Tak tedy dobrou..." Noc. Svaly zvláční a ztratím nad nimi definitivně vládu. Tělo usnulo snadněji a dřív než mysl, schoulené na boku a pod ochranou mocné peřiny, nekonečně pohodlné a hřejivé. I teď cítím, jak je mi najednou hrozně dobře, teplo, pohodlno. Bezpečí. V unavených svalech neurčitě zacuká, ale ani to mě už nedokáže vyrušit. Protože dneska budu spát, spát a jenom spát, nic víc. Probudím se silnější, vyřeším všechno, co jsem včera napáchal, stanu se o další kousek lepším čarodějem a třeba o další kousek přesvědčím Flynna, že se možná úplně nechytám v tom, co všechno mu provedli a čím ublížili a co po něm vlastně můžu chtít, jestli vůbec něco, ale že chci zkusit napravit co se dá... nebo alespoň nic dalšího nepokazit... Mysl se rozpouští v prázdnotě, lehká a pomíjivá jako mrazivý dech. Nejasná změť obrazů míhá se mi před očima, osoby a děje nerozpoznatelné, jen kaleidoskop ze vzpomínek a fantazií. Ještě bych možná ledacos chtěl - zkusil si naplánovat to či ono, zkusil zachytit záblesk magie ve svém nitru, promyslet si, o čem jsem četl, zamyslet se nad Flynnovými slovy... Spím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen
Spíš. Padáš. Vznášíš se, až najednou…
… bosýma nohama zlehka dopadneš na studenou podlahu. Černou, jako je noc sama. Pokud tě snad napadne hledat Lunu, zjistíš, že ji nevidíš – necítíš – že tu není. Jsi sám. Tedy. A teď. Uprostřed nekonečné temnoty, jíž bys mohl procházet celou věčnost a stejně bys nikam nedošel.
A přece kráčíš, protože sny nedávají vždycky smysl, a protože nemáš vždy na výběr. Tak tedy kráčíš vpřed. Neohlížíš se. Chceš, ale ještě jsi to neudělal. Byl by to omyl. Cítíš to v zátylku. Je to zvláštně mrazivý pocit, který pomalu klouže po páteři dolů. Nesmíš se ohlédnout, ale mohl bys. Kdybys chtěl. A ty chceš. Je to stejně nesmyslná touha jako kráčet vpřed, aniž bys věděl, kam temnota vede. Pokud vůbec někam vede.
S každým krokem se temnotou rozlívá záře hvězd. Napřed jedné, pak dvou, pak tří, až se jich kolem vznáší nespočet. Některé se mihotají v dálce, pevné a jasné jako polárka, k jiným bys mohl natáhnout ruku a pocítit jejich teplo na vlastní kůži. Jednu bys dokonce mohl vzít do dlaně jako světlušku. Najednou to začíná dávat smysl: každý krok vpřed je krokem ven z temnoty.
Kráčíš dál. A dál. A dál. Pořád dál. Nezastavovat. Neohlížet se, i když strašně chceš, i když tě to láká s každým krokem víc. Kouzlo zapovězeného.
… a pak už nemáš, kam jít dál. Stojí před tebou dveře. Kamenné dveře, v nichž je vytesaná rozpolcená tvář. Jedna polovina patří ženě s krátkými vlasy a přivřenýma očima, jako by jí z nich měly každou chvíli skanout slzy, druhá muži s dlouhými vlasy a očima otevřenýma dokořán a odhodlaným výrazem. Oba sledují, jak k nim kráčíš. Čekají na tebe.
„Vítej, ztracené dítě,“ promluvila žena.
„Vítej, ztracený synu,“ promluvil muž.
„Kdo jsi?“ zeptali se oba naráz. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Neohlížím se, protože nemusím. Je to osvobozující vědomí a kráčím zlehka, tělo bez tíže a hlavu bez opravdových starostí. Neohlížím se, protože ne všechno, o co lze bojovat, za ten boj stojí, a protože je dobré občas nepodlehnout touhám, o kterých vím, že bych litoval. Vždycky je tu možnost, že pohledem do zakázaných míst víc získám než ztratím, že se zápověď ukáže být falešnou a lživou, že cesta kupředu je past; ale ruce mám prázdné a není podle čeho se rozhodnout, co je správné. I tak si nepochybně budu horem dolem vyčítat každou chybu... teď a tady myšlenka k pousmání, protože kráčím nekonečnem, a v nekonečnu musí i ta největší chyba být jen zrnkem písku. A tak krok a potom další, stále kupředu, za hvězdami. Směr za světlem mi přijde všeobecně správnější než do temnot a jsem hluboko v sobě upřímně rád, že právě tam mířím, a tak ani nutkání se ohlížet není tak... tak... - co si namlouvám? Je obrovské. Sílí k nesnesení, blahosklonné důvody jsou už jenom obtěžující. Je hrozný nesmysl se neohlédnout! Dveře se objeví snad v poslední možnou chvíli, než mě ten rozpor přetrhne vejpůl. Chvíli se na ně jenom dívám a snažím se odhadnout, jestli je snad znám - cokoli z toho. Jak ty dveře, tak tváře na nich. Muž a žena... princip starý jako svět sám. "Jsem ztracený," odpovím, ale to není celá pravda. "Jsem ten, který hledá," řeknu ještě, ale pořád to není dost. "Jsem čaroděj." A nejvíc pravdu pravdoucí: "Jsem Eliáš." Poslední slovo bych měl nechat zaznít hrdě a postavit ho jako střechu nad všechna ostatní, odmlčet se a pozdvihnout hlavu, ten plášť, ten vlající plášť by to chtělo! Trochu na efekt umět zapracovat. Jestlipak mám pořád na sobě kalhoty na spaní? Jenže mi to dojde jako vždycky pozdě. "A kdo jste vy?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před dveřmi
„Jsi ten, který hledá,“ opakoval muž.
Když mluvil jeden, mluvil ústy i toho druhého. Snadno jsi poznal, kdo promlouvá, protože každý mluvil jiným hlasem a protože v danou chvíli jeden z nich působil živěji. Záleželo však na tom, který z nich to byl, když to byli oba? Mluvili s tebou jako jedna bytost rozpolcená škvírou dveří, jimiž jsi musel projít, pokud jsi měl pokračovat vpřed.
„Jsi čaroděj,“ potvrdila žena.
„Jsi Eliáš,“ potvrdil muž.
„My jsme Fasáda,“ odpověděli ti naráz. „Co hledáš, Eliáši?“
Nutkání se otočit sílilo. Někdo se blížil. Nebyla to Luna. Kéž by to byla Luna. Luně by bylo snazší odolat, ale ten někdo, kdo se blížil, ti byl… povědomý. Kráčel ve tvých stopách. Teď ještě byl daleko, možná až příliš daleko, ale možná tě hledal uprostřed téhle nekonečné temnoty. Nebo to byla jenom další hra Luny, nebo za to mohlo tohle místo připravené tě přimět se otočit, i když jsi věděl, že bys neměl, ale copak ti mohlo nabídnout něco lákavějšího než… někoho… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Já to vydržím, umiňuju si v duchu. Neotočím se. Vím, že nemám. Tak se neotočím! Vydržím to. Když se budu soustředit na tváře před sebou, dokážu odolat. Ruce bezděčně zatnu v pěst. Záda se mi napnou v očekávání toho, který přichází. Beztak to bude Luna. Kdo jiný - ale tentokrát ji převezu - protože se neotočím a protože proklouznu dveřmi na druhou stranu dřív, než mě dožene. Došel jsem přeci tak daleko, celou tou nekonečnou pláň za hvězdami... v očích zapálí stopa neprolitých slz. Prosím, Lunu ne... tentokrát chci jenom snít. Třeba o dvou kamenných tvářích a jejich otázkách. "Hledám..." tolik věcí! Nohy přešlápnou, jako by měly vlastní vůli, a málem mě pohnou dokola. "Hledám správnou cestu," řeknu. "Tu svou. Kde se stanu tím, kým se stát chci. Kde bych našel zkušenost, lásku i vysvobození." V rozpacích skousnu rty. Je to hodně neskromné přání, obávám se. Ne že bych si myslel, že Fasáda je inkarnace zlaté rybky. A přesto maličko doufám, že třeba... rada, postrčení, správná slova. A nebo alespoň pár povzbuzujících vět? Nám zoufalcům stačí ke štěstí málo. A já - se - neotočím! ... až za chvíli. Až budu procházet dveřmi na druhou stranu - tak možná na vteřinku, na okamžik, čas kratší než mžik, pohlédnu do očí temnotě za svými zády... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před dveřmi
„Hledáš správnou cestu,“ zopakoval muž.
„Kde najdeš zkušenost, lásku i vysvobození,“ zopakovala žena.
„To, co hledáš,“ promluvili oba naráz, „najdeš na kterékoliv cestě. Ale musíš se pro ni rozhodnout a nepochybovat o tom, kam kráčíš.“
„Dveře jsou pro tebe otevřené, pokud jimi chceš projít,“ navázala ona.
„… ale pokud zaváháš, zavřou se navždy,“ dodal muž.
Temnou nocí se ozvalo tiché skřípání pantů, jak se před tebou pomalu, ach, tak hrozivě pomalu začala otevírat vpřed. Obě poloviny tváře se zaklonily, uhnuly ti z cesty a sledovaly, co uděláš dál. Nepoložily ti další otázku. Prostě jenom čekaly.
Přítomnost za tebou se blížila. Ať už to byla Luna, nebo ne, znal jsi ji. Blížila se s každým úderem srdce, zatímco jsi stál na místě a váhal. Teď už byly dveře před tebou otevřené a mohl jsi jimi projít. Mohl jsi rovně… nebo se otočit, ale musel ses rozhodnout pro jedno nebo druhé. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vybrat si a nepochybovat... banální a nekonečně moudré zároveň. Vybrat si mi připadá snadné, jakkoli tomu momentální vnitřní boj s pohledem za vlastní záda nenapovídá. Ale nepochybovat? Naprosto nemožná věc. Ale třeba se to dá naučit? A chci to...? Přílišné sebevědomí je sestrou arogance a čarodějové, s kouzelnou mocí ovládat svět ve svých rukou, by k ní mohli mít sklony. Nebo možná ne, jen hádám. Z náznaků od Flynna i obecně platných pouček o lidské povaze. Nechci být takový, a tak nesmím přestat pochybovat... ale po pravdě... víc sebevědomí by mi jen prospělo... Ani nevím, jak jsem se dostal k tomu popletenému sebezpytu. Vždyť mám jen udělat pár kroků kupředu a rozhlédnout se za branou po všem, co to nové místo nabízí. Za mými zády je někdo, koho znám. Možná je součástí mé minulosti. Mohl bych se dozvědět své jméno a adresy přátel. Strach ze samoty, tak pokořující a nedůstojný, by se rozplynul v nic. Rozběhl bych se za čaroději, které nepochybně znám, objal bych sestru, nemusel si zoufat, že nebudu mít zítra kde spát. Možná se za mnou vydal Flynn. Jestlipak by pořád vypadal jako kocour s netopýřími křídly? Stejně si ho někdy pohladím. Budu se pak tvářit, že to bylo omylem. Luna... by mě nikdy nenechala dojít tak daleko. Klidně bych se byl ochotný vsadit, že čeká na obou stranách dveří zároveň, připravená se mi s potěšením vysmát za naději. Už skoro vykročím kupředu, když mě zarazí ještě docela nová myšlenka. Kde jsem vůbec vzal, že mi ten prostý pohyb hlavou uzavře cestu vpřed? Fasáda nic takového nenaznačila. Ani to nedává smysl, je samozřejmé se při chůzi rozhlížet na všechny strany. Jsou horší věci než Luna. A já o nich chci vědět. Cesta vpřed je jako útěk, ale já se chci svému strachu postavit čelem. Chvíli tu novou perspektivu zkoumám ze všech stran. Vlastně dlouho, skoro celý jeden úder srdce. Chci mít jistotu, že jen nehledám výmluvu pro zvědavost. Ale ne; skutečně mi vadí, že bych utíkal a nevěděl před čím. Třeba tam jen dupe ježek v listí. Nechystám se nijak zvlášť. Nenadechnu se, ani nezatnu ruce v pěst, neodhodlávám se. S rezignovanou jistotou, že žádná z možností, které se mi nabízí, nejsou správně... se otočím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ohlédl ses…
… a najednou jsi vůbec nestál uprostřed nekonečné temnoty naplněné jen několika mihotavými světly, najednou jsi stál krok před branou vedoucí ven z deštivého hřbitova. Mohl ses otočit, projít na druhou stranu, zpátky do neznáma. Mohl jsi následovat cestu, kterou ti otevírala Fasáda, ale stejně tak… jsi mohl zůstat… otočit se, vrátit se…
Smuteční pochod v dálce nesl rakev ze zlatavého javorového dřeva, tvého oblíbeného. Vzdaloval se ti. Kráčel směrem, odkud jsi přišel, do kopce, na jehož vrcholku teď stálo velké mramorové mausoleum. I kdyby ti hosté nebyli otočeni zády, nepoznával bys je. Možná matně. Možná by sis to jenom tolik přál, že by sis začal představovat příbuzenské vztahy a maloval složité diagramy kdo, kde, kdy, s kým… ale do tváře jsi jim neviděl, tedy ses mohl jenom domnívat a hádat. Truchlili pro tebe? Nebo se nad rakví ušklíbali a šeptem si povídali o tvé hlouposti? Nebyli důležití. Teď ani tehdy. Byli jen tiché kulisy okamžiku, který se nikdy nestal, a přece se právě teď děl na pozadí snu, který měl být stejně bolestivý jako každá jiná noc v tvé živé paměti. Jenomže dnešek byl jiný…
… dneska ses dozvěděl, že jsi čaroděj…
Mladá žena v černém kabátku a černých kalhotách se zničehonic ohlédla přes rameno. Podívala se přímo na tebe. Ruka s černým deštníkem jí poklesla úlekem, jako by viděla ducha, ale pak deštník nechala dopadnout na zem a rozeběhla se přímo k tobě. Dlouhé blonďaté vlasy za ní vály, zatímco se probírala smutečním davem. Nikdo jiný se neotočil. Nikdo jiný si ani nevšímal jejího zoufalého běhu, jako by v okamžiku, kdy si tě všimla, vystoupila z beztvarého pozadí snu a stala se jeho součástí.
Nepoznával jsi ji, ale při bližším pohledu ti mohla připadat povědomá. Běžela za tebou. Ve stejnou chvíli se dveře, od nichž odvrátil, začaly zavírat. Nebylo nic lehčího ani nic těžšího se otočit a vykročit po cestě, která se skrývala za nimi, ale ona… ona to nestihne.
„Eliáši!“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tiše a s úžasem se dívám na průvod smutečních hostů. Tam nahoře, v té rakvi, zvláštně jasně se odrážející od černých úborů, jsem - já? Minulost, budoucnost... možná se to děje právě teď. Možná jsem skutečně zemřel a to uplakané město je jen přestupní stanice po cestě někam dál. Zvláštní je ta jistota, že jde zrovna o můj vlastní pohřeb, když tváře nepoznávám a nepřijdou mi ani zvlášť důležité. Nechci, aby mi přišly důležité... ... proč? Jestli je to místo na kopci skutečné a ne jen symbol snové reality, jsou ti lidé významní a bohatí a takovým sem se měl stát i já. Zvláštní... nějak se s tím nedokážu ztotožnit. Marně se snažím se vžít do jakési sounáležitosti. A to jich je tu tolik... a já o ně ještě nedávno, před chvílí, před jediným nadechnutím, tolik stál. Plavovlasá dívka vykřikne moje jméno a teď už vím, že je to všechno pomíchané a možná úplně špatně, protože mě osloví jménem z nového života... a já ji neznám, nepoznávám ji, přes její naléhavost nedokážu odpovědět stejně. Je lákavé ji sevřít v náručí a doufat, že ucítím tlukoucí srdce a zrychlený dech, znovu svoje jméno a možná víc než to. Ale pravé jméno... Kdo ví, proč se mi srdce svírá. Je to jen sen, nic víc. Jestli jsem skutečně zemřel pro zbytek světa, ledacos se zdá pochopitelnější. Ne všechno a spousta nových otázek vyvstává. Ale já je nepoznávám... ani tu dívku. Možná si mě dokonce s někým spletla a jen mě svit hvězd přenesl k nějakému docela jinému Eliášovi. Není úplně snadné se odvrátit. Vyvedlo mě to z míry - člověk nevidí vlastní pohřeb každý den. Mám skoro nutkání si zacpat uši před jejím voláním, ale hrozí to nemalým trapasem a vlastně mám pořádný vítr z toho, jak by se takové setkání mohlo odestát. Promiň. Alespoň se na ni usměju, zamávám na rozloučenou. Není to dost, ať mě má za kohokoli, vím. Ale snad lepší než nic, gesto jako symbol usmíření. Přesto jsem rád, že jsem se otočil. Nechápu už teď svůj strach, ale možná k němu důvod byl a možná bych se ho nakonec dozvěděl; kdybych neprošel dveřmi, do neznáma, pod pohledy jejich trpělivých strážců. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Stále ještě sen?
Když žena doběhla ke bráně hřbitova, byl jsi dávno pryč. Zběsile se rozhlížela po prázdné ulici, hledala tě, ale ty jsi odešel někam, kam tě následovat nemohla. Dech se jí zatřásl. Nemohla dát průchod slzám, které tolik tížily duši. Teď ne. Později. Mnohem později, až bude sama…
Obraz před tebou se změnil.
Prošel jsi dveřmi do potemnělé ložnice s velkými okny, za nimiž se skrývaly zahrady. Ve dne to musela být potěcha pro oči, ale teď – pozdě v noci – jsi viděl jenom ohýbající se větve pod salvou deštivých kapek. Venku zahřmělo. Náhlý záblesk světla ti místnost ukázal v celé její kráse. Jedna stěna byla takřka celá vyskládanými knihami, v rohu stála dvě křesla s malým kulatým stolkem a na něm kromě rozečtené knihy čekala rozehraná šachová partie. Zbývaly tři tahy do šach matu. Nábytek byl dřevěný, starý, dobře udržovaný a po všech stránkách pěkný.
Dominantou ložnice pak byla velká postel s nebesy zakrytá těžkým zeleným závojem. Ze své pozice na prahu dveří jsi neviděl, kdo v ní leží. Ozýval se z ní těžký dusivý kašel muže v bolestech, ale než ses stačil pohnout, proběhla kolem tebe povědomá tvář.
Poznával jsi ho. Toho plavovlasého muže s táckem, na němž bublal zvláštní zelený nápoj. Ne tím neurčitým způsobem jako smuteční hosty. Potkal jsi jej v tomto životě, ne v tom minulém. Byl to muž v obleku, co tě vyzvedl na nádraží a odvezl v drahém autě k bytu. Teď kolem tebe proběhl v noční košili a lehkých kalhotách, aniž by si tě všiml.
„Už jdu,“ řekl a taktéž zmizel za závojem. Stříbrný tác tiše zacinkal na nočním stolku. „Mistře, napijte se… Udělá vám to dobře“
Nastalo ticho – následované jediným slabým slovem muže v posteli: „Eliáš…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Eliáši. Znovu, i když kulisy nemohou být víc jiné. Nebo možná je tu cosi společného: potřeba tišit hlas a blízkost smrti. Ten kašel vážně nezněl dobře... a slabý hlas, co vyslovil moje jméno. Tentokrát správně, protože toho plavovlasého muže přeci znám. V první chvíli propadnu naprosté jistotě a hrůze, že za tím závěsem je můj nový zaměstnavatel, který se již dozvěděl o té spoušti v knihkupectví a škodách, které jsem napáchal, a kleplo ho z toho. Mám ho na svědomí dřív, než jsme se stačili seznámit! Naštěstí než stačí klepnout mě, mozek zaplaví pochybnosti a rázně ukáže na nesrovnalosti. Neříkal by mi jménem, to především. Oslovení Mistře je dost podivné a zelený bublající nápoj ani trochu nepřipomíná žádnou formu léků, co do mě cpali v nemocnici, než jim to Melanie zatrhla. Je to příjemná místnost. Je mi sympatický a blízký tenhle styl s velikými okny, díky kterým se za dne dovnitř dostane dost světla a tak nemám pocit, že se nemohu nadechnout... i ten těžký, masivní nábytek, na kterém se um zkušených řemeslníků projeví v každém detailu. Knížky! Co na tom, že je třeba dávat pozor na kolečka od hrnků s čajem. Je to prostředí, které dělá duši dobře. Dívka mi dala tisíc důvodů utéct pryč. Nelituju - ne moc - bylo tam příliš mnoho věcí špatně a cokoli bych se dozvěděl, nemohl bych se na to spolehnout. Ale víš, že tohle taky není skutečnost... viď? Nevím. Tedy vím, ale zároveň mám tu naprostou snovou jistotu, že všechno je tu opravdové a musím dávat pozor na každý krok. Který udělám. Teď, hned, kupředu. Odhrnu závěs, nebo se raději protáhnu podél něj, v nejasném dojmu, že bych neměl dávat najevo svou přítomnost, když tu přeci... nejsem... ale bojím se. Ne toho muže, ne následků své zvědavosti, dokonce ani toho už ne, že jsem to způsobil já. Bojím se o něj. Že zemře dřív, než se potkáme a já se dozvím, proč v takové chvíli řekl právě moje jméno. Ví o mně?! Zmateně se přelétnu pohledem, uhladím si košili a prsty zajedu do vlasů, abych je trochu porovnal. Blázním! Řekni něco, vyzývám v duchu řidiče - komorníka - ošetřovatele... Který to jméno přeci musel poznat. Řekni něco, ať vím, jestli mám jít blíž, nebo se odplížit jako spráskaný šakal. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V ložnici
Jeden krok, druhý… Závěs byl z druhé strany odhrnutý, takže ti stačilo přejít od dveří k oknu, abys viděl, kdo tam leží. Záda plavovlasého muže – jak se jenom jmenoval? – ti naneštěstí zatarasila výhled, jak se k nemocnému skláněl.
„Nemůžete s ním mluvit, mistře. Ještě ne,“ muž odpověděl nekompromisně, nepochybně tónem, kterým by se s mistrem mluvit neměl. „Pracuji na tom, slibuji, ale… musíte ještě vydržet.“
„Není čas,“ odpověděl mistr s námahou.
„Musíte vydržet,“ zopakoval pevným hlasem, který nepřipouštěl pochybnosti. Nebo jimi naopak byl prosáklý, protože představit si svět bez něj… nemohl. Nedokázal. Nechtěl.
„Esseku, musíš mi ho…“
„Ššš,“ sykl najednou Essek. „Nejsme sami.“
Neomylně se otočil tvým směrem. Ne přímo. Téměř. Oči mu sklouzly stranou. Neviděl tě, ale věděl o tobě. Znovu se zablesklo. Když světlo přeběhlo místností a dostalo se až k posteli, spatřil jsi tvář muže. Muže, který na kratičký okamžik vypadal jako tvůj odraz v zrcadle. Pak, když ses na něj podíval znovu, už neměl dlouhé blonďaté vlasy a vlastně ti ani nebyl tak podobný. Možná trochu, možná dokonce trochu víc, ale rozhodně to nebylo tvé dvojče ani dvojník. Byl to jen… starý muž, jehož tvář jsi nepoznával. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Bezděčně našlapuju tiše, ničeho se nedotýkám, neopřu se dlaní o stolek, když zavrávorám a málem ztratím rovnováhu. Všechno je tak neuvěřitelně reálné, že nechápu, proč ještě ten muž nevykřikl a neukázal na mě... a když se tak konečně stane, nejsem doopravdy překvapený. Nebo možná jsem, nevím. Snad slyšel, jak mi divoce tluče srdce, nebo hlasitější vzdech. Znehybním... ještě víc, než jak jsem stál dosud, i ten dech zatajím. Nedokážu spustit oči z tváře starého muže. Jsem to já...? Budu to jednou já? Nesmysl... Essek je stejný jako byl před pár dny. Musela to být jen hra stínů nebo vlastní fantazie. Snu jako takového, protože já tu přeci nejsem, nemůžu být, není to skutečné... stejně raději nedýchám a nemrkám a na chvíli mi přestanou růst vlasy, jen abych byl dost tiše. Volá mě, chce se mnou mluvit, nejspíš ne poprvé. Tohle nebude kvůli novému prodavači v obchodě. Ten lék, co prve dostal... takovým se říká lektvar. Oslovení Mistře by mohlo patřit umělci, ale dnes jsem se dozvěděl, že jsem mág, a tak těžko nemyslet právě na magii. Zkouším sám sobě vysvětlit, že jsou to jen okolnosti, které povzbuzují jisté dojmy, a že cokoli jiného je pravděpodobnější, ale můj mozek to naprosto odmítá akceptovat. Tohle - je mág. Tak jsem se uvnitř sebe rozhodl a nedokážu si to vymluvit. Možná to není můj zaměstnavatel, možná Essek pracuje na více místech, ale stejně jakási... snad naděje... že jsem blízko všemu, co nutně potřebuju... nevím, mám v sobě zmatek. A taky nechápu nic. Ale... mám vůbec co ztratit? "Jsem tady, Mistře," řeknu. "Přišel jsem za vámi." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen. Rozhodně sen.
„Concide anima.“
Teď už se Essekovy oči podívaly přímo na tebe. Měl… Popravdě sis nepamatoval, jakou barvu měly jeho očí, byl jsi unavený po cestě a on ti nedal moc příležitost si ho prohlédnout, ale byl sis jistý, že je tehdy neměl fialové. A kůže měl tmavou, nikoliv popelavě šedou jako teď, a…
Amulet na jeho krku svítil jasně fialovým světlem. Krystal vybroušený do šestistranného obelisku a zasazený do stříbřité spirály nebyl nepodobný polodrahokamům, které jsi našel v šuplíku vedle své postele.
„Nepřibližuj se k němu,“ zavrčel na tebe Essek nepřátelsky. „Concide anima.“
Ty dvě slova proti tobě vyslaly dravou fialovou energie, jasnou a palčivou, která tě bolestivě odpálila skrze okno – do deštivé zahrady – kde ses odrazil od chodníku jako balónek – a ještě kousek popoletěl – než jsi znovu tvrdě dopadl do kaluže. Bolelo to, i když to na tobě nezanechá sebemenší modřinu. I když tvoje nehmotné tělo nerozbilo okno ani nenarušilo dokonalou symetrii zahrady.
Ležel jsi uprostřed zahrady. Po tváři ti klouzaly ledové deštivé kapky, které jako jediné přijímaly tvou přítomnost zde. Snášely se na tebe jako mihotavá světýlka předtím v temnotě. V dálce projelo auto. Stačilo by ti jenom přeskočit živý plot, aby ses dostal na ulici… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Nejsem -" zkusím ještě, ale byla to hloupost, hrozná, příšerná hloupost. Ani nevím, jestli mě ten muž v posteli zaslechl, nebo jenom Essek nějak víc dokázal vnímat mou přítomnost, a najednou letím, skrz závěsy a záclonu a dřevo a sklo a zeď, v šoku a napůl slepý nečekaným poryvem bolesti. Tak to - ale ne, no tak, copak jsem nafukovací hračka? - au - bolelo. "- nepřítel," hlesnu a ztěžka se obrátím na záda. Au. Au, au, au! Taková šlupka - sakra, vždyť stačilo říct. Ležím v kaluži, dochází mi, velmi příhodné. Hned si můžu připadat o další kousek víc jako naprostý ubožák, jak se mi tak voda vsakuje do vlasů. Zvednu zmalátnělou ruku a opatrně se dotknu hrudi. Místo doutnajícího kráteru nahmatám jenom promočenou košili. Au, sakra! Nejsem v té chvíli Essekovi ochotný přiznat jediný kladný bod a pevně přesvědčený, že mi brání se s tím mužem setkat čistě ze zlé vůle a nějakých vlastních, skrytých a nepochybně padoušských záměrů, upřímně ho v té chvíli nesnáším. Ztěžka se obrátím na bok a začnu se pomalu zvedat na nohy. Jak rychle zjišťuju, jsem mnohem víc otřesený a vylekaný, než zraněný. Dobře. Jenom otřesený a vylekaný. Essek je čaroděj. Moment. Essek je čaroděj?! Trochu se zakymácím, když konečně stojím. Sním, vím to přeci. Trochu to vím. Určitě tohle všechno kolem podléhá mým přáním a touhám, nebo ne všechno, protože masochista vážně nejsem, ale kdyby byl opravdu čaroděj, mohlo by mi to tak obrovsky pomoct - ale on není, dojde mi. Flynn říkal, že by jiní čarodějové Lunu zaznamenali... tak přeci přání otcem myšlenky. Ne že by to i tak nebyla cenná zkušenost. Alespoň doufám, že byla cenná, když už to tak zatraceně bolelo... Když se o chvíli později podruhé marně pokusím projít živým plotem, dojde mi teprve, že nehmotný nejsem úplně pořád, a plot, jak se sluší a patří, neuvěřitelně nešikovně přelezu. Na druhé straně se mi povede doskočit do další louže a to už teda vážně... ach jo. Co kdybych prostě zazvonil u dveří? Podívám se na sebe. Vypadám, jako bych se právě vyválel v několika loužích. Ruce se mi klepou a v očích ještě cítím neprolité slzy, co se mi tam tlačí v dozvucích bolesti. Chce to jiný plán. Ach, jistě... podívat se na jméno na zvonku u dveří. Tak zvolna vykročím podél plotu a na hlavu mi prší, jednou rukou přejíždím po promáčených větvičkách, a druhou si ještě chvílemi zabloudím k hrudi, protože nedokážu uvěřit, že to prošlo bez následků. Concide anima, tak bylo to zaklínadlo. Ještě dodatečně se oklepu. To mě chtěl zabít...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pořád ještě sen
Přelezl jsi přes živý plot a dostal se tak na potemnělou vedlejší ulici, kterou zrovna projíždělo červené auto. Když jsi ho následoval pohledem, zahlédl jsi okraj mostu a… řeku. Skrze Kelliwig taková protékala, dělila město vejpůl: tam na druhé straně, než jsi bydlel ty, žila opravdová smetánka. Starosta, zbohatlíci a starousedlíci.
Obejít zahradu domu, z kterého jsi byl tak drze vykázán, chvíli trvalo. Dostal ses tak na hlavní ulici lemovanou vysokými stromy a starými lampami, které zde stály již celá staletí, jenom tehdy jimi neproudila elektřina. Zvenku nebyl dům o nic méně ohromující, možná naopak. Všude kolem něj se rozléhaly zahrady dělící ho od zbytku města, jako by na něj nedosáhli ani nejbohatší z nejbohatších.
„To stačí, Eliáši,“ ozval se těsně za tebou známý hlas. Hlas ženy, která tě pronásledovala noc co noc již celé týdny. Byl zvláštně melodický, nepřirozený, ale zároveň mohl být tak nádherný, kdyby ti z něj neběhal mráz po zádech. Chvěl se v něm zvláštní podtón rozčílení.
Kdyby ses ohlédl, viděl bys ji. Černé vlasy by jí klouzaly podél dlouhého obličeje, šedé oči by jí žhnuly a zabodávaly by se do samé podstaty tebe samého, jako by se nejraději rozsápala na kusy. Tady a teď. Že se po tobě rovnou nevrhnula, naznačovalo, že jsi možná ještě měl šanci ji uklidnit… možná… nebo jsi mohl pokračovat směrem ke předním dveřím. Stejně jako předtím. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zarazím se, ten jediný rozkaz mě zastavil celého, krok i všechny pochody v těle. Neotočím se; třeba, dokud jí nepohlédnu do tváře, není tady doopravdy. Jenže vím, celé mé já ví, že je to jen zběsilá berlička úplně zbytečné naděje. Najednou je mi zima... cítím, jak mi chladnou ruce, jak zoufalý mám strach, jak zvláštně se mi třepe srdce v sevřené hrudi. Svaly na zádech se k bolesti napínají a kolena naopak beznadějně hadrovatí. Mohl bych se rozběhnout kupředu, zabušit na dveře a křičet o pomoc. Třeba bych to dokázal! Třeba bych něco dokázal. Není ráda, že jsem tady... rozzlobil jsem ji... něco ve mně zakňučí jako vyděšené štěně. Nesnáším se za to. Ten dům je tak nádherný, působivý, skvělý! Je obrovský. I kdyby mě slyšeli, i kdyby mi chtěli otevřít dveře a možná i pomoct - nikdy nepřijdou včas. Nedokážu se přimět k pohybu. Ani k jednomu z těch dvou, co chci udělat. Nerozběhnu se kupředu, ani se neotočím. V hlavě mi tepou slova zaklínadla, která mě před chvílí tak bolestivě seznámila s následky mé vlastní nerozvážnosti. Kdybych ho vyslovil... vždyť mi stačí tak málo - jenom znát potřebné gesto, mít dost magie a správný kámen! Určitě půjde z receptu něco vynechat a nahradit to kysanou smetanou. Kousnu se do rtů, abych neřekl něco, čeho budu litovat - jak zbytečná námaha. Budu litovat tak jako tak. ... pořád je to, déšť, jasné? Nebrečím. A opravdu ne. To jenom něco uvnitř se svírá zoufalou bezmocí. Snažím se vzpomenout na odvahu, která bývá nejsilnější před polednem, když se ještě nemotám únavou a do večera je daleko. Vím, že tehdy mě napadají nejvhodnější slova, argumenty, možnosti. Ale teď - nic, prázdno. Flynne, pomoc... na tohle nestačím, už vím, že nestačím, nechci znovu, už ne... "Ty mi nemáš co rozkazovat," chci vykřiknout. "Jsem mág. Poradím si s tebou!" Což ona ale nepochybně velmi dobře ví; a z nás dvou je to ona, kdo si poradil. A to v době, kdy jsem byl v plné síle a zřejmě se znalostí nejednoho kouzla. To vědomí mě zvláštně paralyzuje. Nemám šanci. Ani tu nejmenší. Ticho trvá už dlouho, každý nepatrný kousek času, kterým jí nechávám čekat, mi přitíží, vím to. Flynn říkal něco o ní zjistit, měl bych se... dát do řeči, předvést trochu pokory, zkusit ji rozmluvit... všechno ve mně se svírá odporem nad takovou představou. Nechci, nemůžu, dneska ne. Řeklo se, že dneska ne! A tak udělám to nejhorší, co můžu... a co hůř, vím, že je to to nejhorší ještě dřív, než pohnu prvním svalem a poknu sebou kupředu. Rozběhnu se k těm dveřím a zkusím na ně zabušit. Jestli se mě znovu dotkne, zblázním se, nevydržím to! ... Jsem rychlý, nedožene mě. Lekne se blízkosti čarodějů. Bude si myslet, že jsem někdo jiný! - absurdita takových nadějí mě zastaví hned po prvním kroku tak prudce, až málem upadnu na chodník. Otočím se, vlasy mě švihnou to dváře a větvičky živého plotu po kůži na ruce. Sevřu je pevně, jako by mě mohly udržet tady na místě. Dech mi vyráží z hrudi, jako bych opravdu běžel. Zírám do bledé tváře a vyhýbám se očím. Nekrčím se. "Nejsem tu sám," slyším se a tiše žasnu, jak klidně můj hlas zní a co to vlastně vykládám. "Měla bys jít..." ...ať nepřijdeš k úhoně, měla pokračovat ta věta, ale jak odhodlaně jsem začal, tak se najednou slova zadrhnou v krku a nedokážu se přimět mluvit dál. O co se to pokoušíš, Eliáši? Nikdy jsi neměl šanci. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Nebo už noční můra?
Luna zvedla prsty a natáhla je. Když jsi klopýtl a otočil ses jako hodný chlapec, nechala ruku zase sklouznout podél těla. Možná to přeci jenom půjde po dobrém… Nad tvými slovy se shovívavě pousmála. Nebyl to hezký úsměv, nehřál tě u srdce, neuklidňoval.
„To si myslíš, můj drahý Eliáši?“ zeptala se. Pomalým, takřka líným krokem se začala přibližovat. „Že nejsi sám? Že teď, když jsi čaroděj, budeš někomu stát za druhý pohled? Ty můj nebohý chlapečku…“
Teď už stála blízko. Děsivě blízko. Déšť ji na rozdíl od tebe netrápil. Uhýbal do stran, nedovolil se jí ani dotknout. Byla dokonale suchá, zatímco ty jsi před ní stál roztřesený, bosý, se slzami v očích a oblečení se ti mokře tisklo na vychladnou kůži.
„Ššš,“ udělala konejšivě. Pokud ji necháš, pohladí tě po tváři, setře ti slzy a možná se na tebe i pousměje. Nepochybně na kůži ucítíš i ty odporně dlouhé nehty, které se do ní umí tak bolestivě zarýt, ale teď… teď to možná neudělá, teď jenom přejede po kůži. „To bude dobré, už jsem drahý, můj Eliáši.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Je dost těžké posbírat nějaké sebevědomí, když tu před ní stojím v tak zuboželém stavu, ale... přeci nebudu sám podléhat tomu, jestli na mě zrovna prší. To je to nejmenší, co by mě teď mělo trápit; protože ona ví. "Jak -" vyrazím ze sebe, další nerozvážnost v řadě. Na okamžik pevně zavřu oči. Ano, chtěl bych vědět, jak to ví. Že já teď vím o svých schopnostech. Ale pravdu, která by mi byla užitečná, mi těžko poví. Jen tak dávám najevo svou nejistotu... jako by ve mně bylo něco víc. Snažím se připravit na to, co přijde, na její ruce, které se mě dotknou, chci se pokusit nepohnout - ne, špatně, prostě se nepohnu - když ji nerozzlobím, třeba to nebude tak zlé. Myšlenky otroka. Ne, správně by mělo být: myšlenky někoho, kdo má rozum, a ví, kdy nemůže zvítězit. Kdo se pokusí zachovat si co nejvíc sil pro chvíli naděje a skutečný boj. "Víš já..." To se prostě nedá. Všechno ve mně se vzpírá odporem. Snad by bylo snadnější se nechat pohladit od tlející mrtvoly. Na jazyku mě pálí zbytečné zaklínadlo a jistota, že proti ní nikdy nebudu dost silný. Ustoupím dozadu - krok a ještě jeden - víc si netroufnu a přitom je to hrozně moc, protože poddat se je cesta do pekel, a potřebuju si dokázat, že ve mně vzdor ještě nezemřel. Děsí mě můj vlastní strach a ochota sklonit hlavu. "... nechápu to," zkouším ji zabavit slovy. "Říkáš mi drahý. Ale to já přeci nejsem..." Myšlenky se mi rozutíkají, když se nedokážu včas rozhodnout, jestli poukázat na vlastní bezvýznamnost, nebo na fakt, ze k drahým se nechováme tak, aby při pomyšlení na nás propadali beznadějné hrůze. Nebo ještě něco docela jiného, už nevím. Ty oči! Probuď se, nutím se silou vůle, prostě se probuď, tam za tebou nemůže... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt, pozdě v noci
„To nejsi,“ přitakala Luna bez většího zájmu. Tvou vlastní bezvýznamnost ti rozmlouvat nehodlala; jenom se pousmála, že víš, jak se to s tebou má. „Máš jenom štěstí, že jsi mi tak přirostl k srdci, drahoušku. To je tvá jediná cena. Že jsi můj nejdražší Eliáš,“ semknula ti obě tváře ve svých dlaních a naklonila se blíž, jako by tě chtěla políbit…
… a možná by to opravdu udělala, kdyby ses nezačal zmítat v síti pavučiny. Házel jsi sebou jako lapená moucha, ale snad jsi měl štěstí, že jedna nitka povolila a pak druhá. Něco nad tebou zapraskalo – asi tak, jako když pomalu praská sklo, a pak se najednou začne tříštit. Střepy se ti zarývaly do kůže, země pod tebou se zničehonic rozplynula a ty jsi se řítil hlavou dolů. Nebyl to klidný, příjemný pád jako předtím, teď na tebe dole čekala smrt.
A probuzení.
Vystřelil jsi z postele s výkřikem na rtech. Pyžamo jsi měl celé propocené, vlasy vlhké, po tvářích ti tekly slzy. Nebyl jsi nijak zraněný, všechny rány zůstaly ve snu, jak to mělo být. Venku za okny byla pořád ještě tma. Mobil ti napověděl, že se za pět minut bude jedna ráno…
Flynn ležel na křesle. Oči měl zavřené a nehýbal se. Dokonce ani tvůj křik ho neprobudil, jenom ouško rozespale zacukalo a pak se zase zklidnil. Kolem se napínala rudá magie, která ho obalovala, jako by byl housenka v kukle čekající jenom na ráno, až se vyklube.
Na chodbě za dveřmi tvého bytu jsi slyšel kroky. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Už není kam utíkat. Je u mě, stojí tak blízko, jak se jí jen zachce - další prohra v řadě - další hrst pokoření většího, než dokážu zvládat. Nejsem věc! Ani hračka... Flynne, ani nevíš, jak moc ti rozumím... a jen doufám, že nikdy nebyla tvoje služba tak niterně osobní. O kolik snadnější by bylo, kdyby mě prostě tloukla, nadávala mi a nebo třeba i toužila po mojí krvi. Ne zrovna tohle - parodie náklonnosti, která zasahuje tak hluboko a nechává mě provinilého, bezmocného, pošpiněného. Touha nebýt sám se bolestně tluče s tak hrozným naplněním. Je čím dál těžší si říkat, že je to jenom sen. Prosím, ne - Ale dokázal jsem to - tentokrát ano - po pádu do propasti a krátké jistotě, že mě to bude stát i to poslední - život a dech - jsem vzhůru... Těžko to v té chvíli chápat jako výhru. Jsi troska. Luna je přesně to, co si zasloužíš. Flynn naštěstí spí, když se tápavě, jen ve světle mobilu, opírám o zdi a potácím se na roztřesených nohou do koupelny. Kroky za dveřmi mě na okamžik zarazí. Vím, že jsem vykřikl, ozvěna vlastního hlasu se mi ještě chvěla v hrdle, když jsem lapal po dechu v okamžiku probuzení. Snad jsem nevzburcoval sousedy... možná jde naše milá blondýnka z práce... nejsem si jistý, jestli bych v téhle chvíli dokázal dostatečně příčetně a s nadhledem vykládat, že to byl jen příliš živý sen. Ale dokázal. Jistěže dokázal. Stáhnu si triko a otřu obličej. Nesnáším, když brečím, upřímně to nesnáším. Světlo v koupelně je jako rána pěstí, oslepí mě a znovu roztřese, jako by mě dokázalo fyzicky zasáhnout. Pohledu na zrcadlo se vyhýbám. Odhodím triko na koš s prádlem, budu se muset převlíct celý, ale napřed si potřebuju opláchnout obličej, smýt pryč její dotek i všechnu sůl. A přestat se třást. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt, pozdě v noci
Dokonce ani když ses potácel bytem do koupelny, jsi Flynna neprobudil. Nehybně ležel a klidně oddechoval. Magická energie kolem něj tancovala tak zvláštně, že jsi se na něm kratičce pozastavil pohledem a jen sledoval, jak kolem něj proudí jako dokonalý štít. Snad to mělo něco společného s tou meditací, o které se předtím zmiňoval…
Omyl sis obličej, možná jsi dokonce stihl zalézt do sprchy a opláchnout se z nejhoršího. Ve skřínce se zrcadlem na tebe dokonce čekalo pár pilulek na uklidnění, které jsi vyfasoval od doktora ještě předtím, než jsi dorazil do Kelliwigu. Rychle jsi přišel na to, že ti proti Luně nepomohly, jenom tě držely v jejich spárech déle.
Po chvíli se na tvoje dveře ozvalo zaklepání. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Opláchnu si obličej, shodím zbytek pyžama, ale nedokážu se přimět obléct si čisté triko na ulepenou kůži. Stejně nehrozí, že by mě sprcha probrala - jsem dost mimo, zpomalený, rozhoduju se zvláštně nesouvisle. I tak prostý sled činností, jako je opláchnout se a znovu obléct, provádím s neobratnou logistikou člověka, který by opravdu, opravdu potřeboval dál spát. Hned. Teď. Dlouho a tvrdě. Flynn, ten to vyhrál. Magická peřina, kterou si hodil přes hlavu, ho spolehlivě chrání před hlučnými spolubydlícimi a možná všemi strastmi světa. Možná by mě dokázal probudit, kdybych ho poprosil. Nevím. Necítím se dost odhodlaný k takovým experimentům; chci a nechci ho do toho zatahovat. Podoba kočky pomáhá v tom, že ho snesu poblíž i když spím, když se oblékám, nebo když mi není dobře. Ale aby mě hlídal, zatímco Luna... to je moc. Klepání mě zaskočí. Je hrozně nepatřičné, v tuhle hodinu, za mými dveřmi, s tím jistým odstupem od křiku, kterým jsem mohl někoho vzburcovat. V rozpacích si zajedu rukama do vlasů. Vypadám příšerně, vím to. Ale co kdo čeká, po půlnoci. Natáhnu ruku ke klice a zase ji svěsím, bezvládně mi sklouzne podél těla. Kůzlátka děťátka, otevřete vrátka... to jsem já, vaše... ne, maminka to nebude. Ale ani vlk. Není mi co ukrást, prachy nikomu nedlužím, holky nepřebírám a pizzu jsem si neobjednal. "Kdo je to?" zeptám se tlumeně, ale dost nahlas, aby ten na druhé straně slyšel. "Je pozdě na návštěvy." Opřu se o zeď vedle dveří a tvář zabořím do dlaní. Ten někdo asi odpoví. Ale já jsem tak unavený... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt, pozdě v noci
„Jake,“ odpověděl mužský hlas. „Bydlím vedle. Potkali jsme se minulý týden a…“ uchechtl se. Znělo to trochu rozpačitě, protože, ano, na návštěvy bylo pozdě, ale… čert to vem! „No, slyšel jsem nějaký rachot. A napadlo mě, jestli by sis nedal něco na uklidnění. Mám zrovna uvařený čaj.“
Jake… Ano, zhruba před týdnem jsi potkal souseda s tímto jménem. Odlišný životní styl vám nezavdával zrovna mnoho příležitostí prohodit pár slov na chodbě nebo na autobusové zastávce, a tak jste se vesele míjeli až… doteď. Byl to muzikant. Nebo se ti tak aspoň představil. Hladovějící umělec na volné noze, dodal tehdy se smíchem. Byl to vysoký muž s tmavými vlasy po ramena a výrazným, expresivním obočím. A sdíleli jste zeď v ložnici.
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ouha... tak to je ovšem trapas hodně těžkého kalibru. Kdyby tam alespoň stál někdo cizí, ale potkáváme se běžně, a teď už napořád uvidím v jeho očích, jak na mně hledá známky uplynulé noci. Ale nemá smysl to odkládat. Odhodlaně stisknu kliku a otevřu dveře. Opřu se o rám a prsty si bezděčně mnu čelo, snad v jakémsi dojmu, že si srovnám myšlenky, a taky že mi tak hůř uvidí do obličeje. Sotva k němu dokážu zvednout oči - nejraději bych se propadl hodně hluboko pod zem. "Jaku, já se strašně omlouvám," vysoukám ze sebe. "Opravdu - je mi to hrozně trapný - nic se tu neděje, jen jsem měl vážně příšerný sny." Představa teplého čaje mě najednou úplně ovládne. Jsem zvláštně prochladlý, jenom z myšlenky na to, jak se mi horká, sladká tekutina rozlévá tělem, mi úplně zatrne. Slabá vůně cigaret z jeho oblečení a možná i kůže je překvapivě uklidňující. Jake mi byl od začátku sympatický a už jsem jeho existenci stačil přivyknout. Snad jenom proto ze sebe dokážu dostat víc než nejapné omluvy. "Čaj bych teď asi dost užil... vážně ti to nevadí?" podívám se na něj konečně pořádně. Kdyby nebyl zrovna muzikant, nejspíš vycouvám a už dávno zavírám dveře, ale nejasný dojem, že ponocování je pro něj přirozenější než pro kohokoli jiného, a také uvolněnější postoj ohledně cizích lidí ve vlastním bytě - kdo ví, kde jsem to nabral, snad obecné předsudky vůči umělcům - dost pomáhají. Neměl jsem se zeptat tak hloupě, co asi může odpovědět, když mi to právě nabídl... měl jsem to podat tak, aby dostal šanci hladce vycouvat, tváří v tvář zombíkovi... jenže srovnat to ještě dodatečně, na to nemám šanci být dost pohotový. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve dveřích, pozdě v noci
„Naprosto v cajku,“ ujistil tě Jake. Na rtech mu visel samozřejmý úsměv, který nepřipouštěl, že by tahle chvíle mohla být trapná… nebo nevhodná… Prostě byla, proč se tím trápit? „Jasně, že mi to nevadí. Vlastně jsem ho udělal trochu moc, takže mi tím vlastně píchneš. Nějaké alergie?“
Byť se dosud opíral dlaní o rám dveří, teď se napřímil – čímž ti umožnil si zase jednou uvědomit, že je o dost vyšší než ty – a ustoupil, abys mohl projít. Dveře jeho bytu byly otevřené. Linula se odtamtud slabá vůně cigaretového – a možná nejen cigaretového – kouře. Nikdy předtím jsi v jeho bytě nebyl, dokonce jsi tam ani nenakoukl škvírou ve dveří. Většinou tam nebýval. Proto jsi byl nucen zaklepat na dveře o patro níž, odkud se vynořila usměvavá blondýnka, s kterou jste si okamžitě padli do oka. Přinejmenším jako sousedé.
„Klíče,“ připomněl ti pobaveným, byť zvláštně něžným, tónem, protože… ano, nevypadal jsi zrovna nejlíp. A možná by neuškodilo sehnout se pro boty. „Co se ti vůbec zdálo? Teda… pokud o tom chceš mluvit, nemusíme. Moje undergroundová čajovna má přísné pravidlo neotravovat hosty přehnanou zvědavostí,“ zasmál se. „Ale trocha zvědavosti se může.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Já dobrák," pousměju se trochu. "K záchranné misi připraven. Alergie..." Na chvíli mě tím dokonale zmate. Co já vím? "Ne... myslím, že ne." Ale zase tak moc připravený nejsem. Málem prostě odkráčím, dveře dokořán a bos. Klíče mi připomene, na boty si dokonce vzpomenu dřív, než zabouchnu. Co si nevzpomenu je zeptat se, jestli je sám. Ale asi je to jedno. protože další pyžamo jsem neměl, skončil jsem v teplácích a tričku. Není to ani tak pohoršlivé, jak by být mohlo. Do nějaké elegance mám ovšem zatraceně daleko... první dobrý dojem není má silná stránka, obávám se. I když tenhle vlastně není úplně první. Jsem mu nemálo vděčný, jak dokáže být uklidňující. Vším! Trpělivostí, s jakou na mě čeká, zatímco se motám kolem těch běžných věcí, co by neměly stát za přemýšlení. Výškou, a co, suďte mě kdo chcete, vysocí chlapi se mi líbí. Doslovností, s jakou mě ujistí, že přeci nemusím nic vysvětlovat... i tou ohleduplností, s jakou mě zahrne do stáda oveček své čajovny. "Jeden z těch snů, kdy vlastně víš, že spíš, ale probudit se nedokážeš - a jsi strašně..." Nadechnu se. Je to příliš čerstvé, nedokázal bych o ní mluvit konkrétněji, ani kdybych chtěl, jak mi váznou slova v hrdle a dusí až k pláči. "...a beznadějně bezmocný. Nesnáším to," dodám náhle s živelnou upřímností, která mě samotného překvapí. Tedy... je jasné, že takové věci člověk nesnáší. Ale tohle jde hodně z hloubky, a je zvláštní to jen tak vyslovit před někým dalším. "Ty běžně sbíráš zoufalce na ulici," zamluvím to raději s lehkovážným pousmáním, "že stálo za to založit si čajovnu?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Jakův byt, pozdě v noci
„Je to takový side hustle,“ odpověděl Jake nevážně. „Nikdy nevíš, kdo zrovna potřebuje silný hrnek čaje.“ Zarazil se, jako by ho něco napadlo.
Zarazil se, jako by ho něco napadlo. Pohledem hnědých očích, které se přelívaly z jedné šedé tečky úplně na kraji až do tmavě hnědé na druhé strany duhovky, tě přelétl od hlavy až k patě. Budiž mu přičteno k dobru, že se nad tvými bosými nohami neuchechtl, jenom přátelsky střihl obočím a usmál se.
„Ale ne moc silný,“ dodal spíše sám pro sebe. „Vlastně bych řekl, že…“ Vykročil. Okamžitě však zastavil a ohlédl se přes rameno, zatímco ses obouval. Až když jsi ho dohnal, se k tobě spiklenecky naklonil a, jako by ti svěřoval své největší tajemství, navázal: „Vlastně bych řekl, že jsem takový Superman, víš. Zachraňuju Kelliwig. Každou prochladlou, zmoklou duši. Jedním hrnkem čaje za druhým. Je to mý poslání.“
Za dveřmi na tebe čajovna nečekala, jenom obyčejný byt, o nic menší než tvůj, i když tak působil. Snad za to mohl jistý nepořádek – nebo možná spíše chaos, protože se ani nedalo říct, že by se Jakovi někde povalovaly odpadky nebo neumyté talíře nebo snad špinavé prádlo, to ne, jenom se zdálo, že věci leží, kdekoliv se jim zamanulo a jeho to netrápilo.
Byl to jeden pokoj s kuchyňkou decentně zastrčenou do výklenku, úplně stejně jako u tebe, jenom nábytek byl jiný. Kuchyňský stůl chyběl úplně, místo něho stála hříšně pohodlná sedačka a nízký stolek s popelníkem a hromadou… notových papírů a zapomenutých časopisů. Samozřejmostí pak byla kytara v pouzdře na čestném místě pod oknem. Úplně vzadu pak ležela matrace bez rámu postele.
„Já si svý sny vlastně nikdy nepamatuju,“ svěřil se ti Jake, zatímco kontroloval konvičku na lince v kuchyni, v které se louhovaly nějaké bylinky a možná i houbičky. „To bude stačit,“ zabručel sám pro sebe a popadl dva hrnky. „Ale… kde jsem to… jo, jasně… tohle mi pomáhá se spaním. Vždycky mi to zklidní myšlenky. Dáš si ještě něco? Mám… no, mám toustovač, něco by se našlo. A taky tam mám, myslím, čínu, hmmm…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Je to lepší poslání než většiny jiných," musím uznat. "Jen se obávám, při tom počasí tady... že si budeš muset nastěhovat na gauč celý město a čaje vařit v takových těch obřích hrncích, co se do nich vejde menší tele." Do Jakeova bytu vejdu skoro váhavě, přistihnu se, že našlapuju opatrně a zlehka, jako bych se místo pozvání pokoutně vetřel na cizí území. První návštěva. Poprvé jsem u někoho doma... škoda, že okolnosti nejsou lepší. "Máš to tu pěkný," musím se pousmát nad tím, jak podobný prostor působí propastně jinak. Ten můj se mi líbí víc - tedy, v tom svém bydlím raději - ale pro Jakea se tenhle víc hodí a je mi rázem sympatický. Stále s tou váhavostí, které se nedokážu snadno zbavit, se posadím na pohovku. Nezdála se, ale vlna nečekaného pohodlí mě uvolní tak, až mi hlava málem spadne dozadu a zavřu oči a - a raději se pootočím tak, abych na něj viděl, a bradu podepřu rukama. "Šťastlivče," řeknu. "Se sny vážně není o co stát. Jsou převážně mizerný a nebo ještě mizernější. Ten čaj, jsou to jenom bylinky?" přeptám se pro jistotu, ale nejsem ve stavu, kdy bych se byl ochotný zajímat do velkých detailů, zato bych odkýval snad cokoli, co jsem ještě nevyzkoušel, i cyankáli nebo pánvičkou mezi uši. Třeba to pomůže... a horší už to nebude. "Nejsem zvyklý na... no, cokoli co není obyčejný čaj," pousměju se. "Tak ať mě to nepoloží. Prášky mi ale nezabírají vůbec... vlastně zabírají. Je to horší," dodám kysele. "Uvidíme, co dary přírody." Decentně zívnu. "Hladový umělec dostal tantiemy?" připomenu nám oběma naše seznámení, když přiletí nabídka jídla. "Děkuju... čaj bude fajn." Kytara neodolatelně přitahuje pohled. Jestlipak by mi zahrál... a jestlipak umím hrát já? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Jakeův byt, pozdě v noci
„Není malých cílů, jenom malých lidí,“ odpověděl Jake s pobaveným úsměvem, když jsi poukázal na velkou potřebu jeho služeb v tomhle městě. „Ale prozatím mi na gauči stačí jenom jeden pěkný kluk, děkuju pěkně.“ He? Vážně to řekl? Ano, řekl.
Přecedil sladce vonící čaj do hrnku s nápisem: „Mám tě rád, když držíš hubu,“ a zamračeným kocourem. Honem shrnul pár notových papírů na neúhlednou hromádku, která skončila vedle stolu na zemi, aby na něj mohl hrnek položit. Pokud se dalo soudit z toho, jak kreslí notičky, měl vlastně až překvapivě úhledný rukopis. Bezděčně se na tebe usmál, načež se do kuchyňky vrátil pro druhý hrnek.
„Taky jsou v tom houbičky. Má tajná směska,“ mrkl na tebe, jako by o nic nešlo. „A neboj. Je tam toho opravdu jenom špetka, jakože ještě míň než špetka. Víš, co je to microdosing? Přesně tak malá dávka, aby to ještě mělo efekt, ale vlastně tě to jenom zklidní a vyvolá příjemný pocit. Nic víc.“
Nad tvojí otázkou se zasmál, načež se sám napil z hrnku. Možná ti chtěl ukázat, že opravdu není otrávený! Ale spíše na něj měl jenom chuť. Opravdu chutnal sladce, trochu zvláštně, ale ne špatně. Hmm… Ne, nic takového jsi určitě v minulém životě neokusil.
„To víš, i hladoví umělci se musí něčím živit. A kdybych zemřel hlady, kdo by zachraňoval město?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nezačnu rudnout, nezačnu rudnout, nezačnu - pozdě. "Máš příšerný vkus," zamumlám a zabořím se do pohovky tak, že se málem promáčknu skrz. A ta příšera ujetá na kruhy pod očima a pleťovou v odstínu jarní trávy, se klidně tváří jakoby nic. Mělo by být zakázaný, aby někdo, kdo vypadá tak... obecně sympaticky... měl podobné narážky! Nemám tucha, jak poznat, jestli je na kluky, a co hůř, nevím, jestli by to bylo dobře, a nebo... to nebylo dobře. Pomoc. "Co je microdosing jsem se dozvěděl právě teď, takže," natáhnu se po hrnku, té berličky zoufalců, co neví, kam s rukama a s pohledem, a tváří se nejspíš pěkně nejapně, "se plně svěřuji do tvých zkušených rukou a máš mě na svědomí." Upiju, a pak znovu. Očekávané blaho je... přesně tak hřejivě blažené, jak jsem si vysnil o jedny dveře dál, když poprvé padlo slovo čaj. Zachumlat se teď do peřiny, dokážu se snad i zahřát a okamžitě odpadnu; ale už tohle, pěkně zevnitř, mi dělá neuvěřitelně dobře. "Chutná mi," řeknu skoro překvapeně. "Zvláštní, ale... dobrý. Snad nikdy jsem nepotřeboval trochu čaje víc," musím se bezděčně zasmát nad tak velkými slovy nad tak banálními věcmi, jako je hrnek čaje a trocha nespavosti. Ale stejně. Ta neočekávaná laskavost je jako balzám na potlučenou duši a zmlácené sebevědomí. Znovu si opřu hlavu a zadívám se na něj. Měl bych něco říct. Pozval mě dál a tak cítím jistou povinnost ho ne snad přímo bavit, ale zvládnout konverzaci a reagovat nějak přiměřeně. Místo toho se... dívám. Přistihnu se, že se trochu usmívám... líbí se mi. Možná se uvnitř sebe ještě trochu třepu, ale je to trochu a ne hodně. Vlastně je mi dobře... a pořád platí, že bych měl něco říct. "Děkuju," hlesnu. Není to za čaj... ale to nemusí vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Jakeův byt, pozdě v noci
„Hmm, myslíš? Já bych řekl, že je ten kluk trochu nevyspalý, ale jinak vypadá fakt mile,“ řekl, jako byste mluvili o úplně někom jiném, ne o tobě na jeho pohovce. „Věř mi, mám dobrý vkus na lidi,“ poklepal se na spánek, jako by chtěl něco naznačit, že na to má hlavu, a pak se zase usmál.
S čajem v rukách se posadil na druhý konec pohovky. Tak akorát, abys měl pořád svůj prostor a cítil se pohodlně. Se spokojeným výdechem se zapřel zády o opěrku a jednu nohy si položil na volný roh stolku. Měl za sebou dlouhý den…
„Za nic. Však mi to určitě někdy oplatíš,“ usmál se upřímně. Přeci jen byli jste sousedé. I když jste se většinu času míjeli, určitě bude dost příležitostí mu tuhle malou laskavost oplatit. A pokud ne, tak se určitě zlobit nebude. „Ty jsi ve městě nový, že jo? Jak se ti tu zatím líbí? Už jsi měl čas zapadnout do baru tady na rohu? U trojhlavýho psa?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Musím na to něco říct - musím! Nějak mu vrátit ten kompliment, nebo alespoň dát najevo, že si ho cením. No tak. Kde je všechna ta slovní zásoba, se kterou si tak rád hraješ, kam zmizela náklonnost k vydařeným výměnám? Nemůže být tak nekonečně těžké odpovědět na něco tak přímočarého! Jenže nepřijdu na nic. Jen tu usmívám jak praštěný do hrnku s čajem. "Uvádíte mne do rozpaků, pane," prohodím hravě. Přitáhnu nohy pod sebe a obejmu se rukama, abych líp udržel teplo. Pohodlně schoulený, znovu si opřu hlavu o pohovku, tak, abych na něj viděl. Je příjemně uvolněný, i v přítomnosti naprostého cizince ve vlastním bytě, pozdě v noci... je vážně možné, abych se mu líbil...? Spíš mě chce povzbudit, ale... stejně je to pěkný. A pozoruhodně účinný. "Bydlím tu teprve pár dní," navážu ochotně. "Myslím, že přesně týden. Nestačil jsem skoro nic, sotva jsem se rozkoukal v práci... dělám v knihkupectví," dodám na vysvětlenou a najednou si připadám vedle jeho kytary jako příšerně nudný patron. Pravidelná pracovní doba, knihomol zalezlý mezi zaprášenými regály - co na tom, že nejsou ani trochu zaprášené - div necítím tlak brýlí na nose, a to jsem je nikdy nepotřeboval. Na okamžik velmi toužím mu o sobě říct i něco oslnivějšího, ale jaksi... nemám co. Nic, co bych mohl říct nahlas. "Je to tam zajímavější, než to zní," řeknu aspoň a nejspíš to tím jenom zhorším. Ách jo. "Ani ten bar jsem ještě nestihl..." Svraštím zamyšleně obočí a zívnu si do rukávu. "Jakeu... byl já někdy v baru?" Trochu se leknu, když mi dojde, že jsem to řekl nahlas. Ospalost je zrádná a uvolnit se v jeho přítomnosti nerozvážné. Jen mě samotného překvapilo, že si s barem nějak nepojím žádnou konkrétnější představu. Jestli jsem mladší, než si namlouvám, doma mě drželi zkrátka, jen jsem zrovna nezachytil správnou paměťovou vlnu... Knihomol! Tomu se říká dát si sám ránu do vazu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Jakeův byt, pozdě v noci
„Počkej,“ zarazil tě Jake, když ses chystal znovu napít – a hodit tak do sebe i zbytek čaje. „Zpomal. Nech to chvíli působit. Není tam toho hodně, ale naráz by ti to mohlo zamotat hlavu…“
Při těch slovech se k tobě naklonil, jako by tě chtěl fyzicky zarazit. Natáhl k tobě ruku – a málem se tě dotkl –, ale pak si to rozmyslel. Znovu se zády zapřel do pohovky a usrkl čaje. Sám nikam nespěchal. Ještě tak pozdě nebylo, jenom jedna ráda, a pár minut v příjemné společnosti nikoho nezabilo.
„Však jsi tu teprve týden. To jsme se potkali, když ses stěhoval? To jsi měl říct. Pomohl bych ti s bednami,“ zatřepal hlavou, ale… popravdě jsi toho neměl tolik, abys pomoc potřeboval, byť mohla být vítaná.
S tvojí další otázkou povytáhl obočí. Koutky rtů mu cukly, když ses lekl. Ano, řekl jsi to nahlas! Na okamžik se odvrátil a ústa si zakryl pěstí. Že mu poskočila ramena, sis všiml i tak.
„Tak to bychom měli určitě někdy napravit,“ nadhodil. Hlas mu stále ještě prosycoval hluboký smích. „Hm, občas tam po večerech hraju. Někde tu mám plakát kdy,“ rozhlédl se, ale pak nad tím mávl rukou, „hodím ti ho do schránky a když budeš chtít, můžeš se nějaký večer zastavit. Okej?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Trochu popleteně kouknu na hrnek. "No jo... zapomněl jsem. Je příjemný se trochu prohřát." Zamotanou hlavu už mám - a jak málo stačilo. Skoro jsem věřil, že se mě dotkne, a dech se mi zatajil, jako kdybych čekal něco... něco... Málem se znovu napiju, jenom abych skryl úsměv, který se mi neodolatelně dere na rty, ale ruka stačí vystoupat jen trochu, než ji stáhnu zpátky - další zásah netřeba. Jasně, že je Jake na kluky. Je, a líbím se mu. A ten pocit se líbí mně. Je příjemné si pohrávat s možnými kdyby, danými příležitostmi téhle chvíle. Je noc, jsme tu sami... co by udělal, kdybych se dotknul já jeho? Smál by se mi, usoudím snadno, zvlášť kdyby se mi dařilo stejně bděle a obratně jako ve všem ostatním. Ale nijak mě ta představa netrápí. Jednak neplánuju skutečný čin, protože Luna by mě přetrhla vejpůl - a náhlost té myšlenky je jako hák v břiše - jednak by to byla dost nešťastná odplata za tenhle azyl. Vždyť o něm nic nevím. Jestli někoho má, namátkou. Jestli se nechce vyspat - já už dneska spát nepůjdu, protože Luna by byla vzteklá, jak jsem utekl, a třeba to do příště zapomene, a nebo konečně zmizí; ale on určitě ano. Stejně se neodvážím... To nepatrné jiskření ve vzduchu, a co na tom, že si ho nejspíš jenom domýšlím, je na mě až dost. Ale KDYBY... kdyby Luniny ruce nebyly jediné, co se mě kdy dotkly... třeba by se to dalo zvládat líp. A nebo přesně obráceně. "Vlastně ano, bylo to tehdy. Ale pomoc netřeba, bylo to pár tašek do zařízeného bytu." Div se nemusím kousnout do rtů, abych na ně nevychrlil celý svůj kratičký životopis. Nic takového - to by bylo příšerně nevhodný - vydržel jsem v práci, vydržím doma. Od čeho už si člověk pořizuje kočku, než aby se měl komu vypovídat! "Ty jsi místní?" zkusím raději převést řeč na něj. "To mi třeba dokážeš vyřešit tu drobnou záhadu - prší v Kelliwigu opravdu úplně pořád?" Usrknu čaj, po troškách se to určitě může, a v duchu si nad sebou hluboce povzdechnu. Tak jsem ho přeci rozesmál, jen něčím úplně jiným, než s čím jsem si v duchu pohrával. "Poslechnout si tě přijdu moc rád," bylo to jeho napravíme pozvání na rande, nebo nebylo? "Zvlášť když je evidentní, že mám tak zásadní mezeru ve všeobecném vzdělání." A neproměnil jsem se nějak záhadně průchodem jeho dveřmi ve vyplašenou středoškolačku? "Máš kapelu?" A máš někoho? A dávám si dost pozor, aby na mě nebylo nic poznat, nebo tu na něj zírám jako vořech na uzenku? Tolik otázek. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Jakeův byt, pozdě v noci
Možná bylo jenom dobře, že jsi s čajem zpomalil. Tělem se ti rozlívalo příjemné teplo, které docela určitě nemělo nic dočinění s Jakem ani s horkou tekutinou, vlastně… ti začínalo být až podezřele dobře. Svaly se ti uvolnily. Hroty vzpomínky na Lunu se pomalu otupovaly, jako by opravdu nebyla nic víc než špatný sen. Možná sis dokonce mohl namlouvat, že se na to dá shodit i tvé nešikovné povídání. Možná.
Jake každopádně nevypadal, že by mu to vadilo. Dál se na tebe usmíval, občas pobaveně střihnul obočím, nebo nechal ramena, ať poskočí s tlumeným hlubokým zasmáním.
„Ne tak úplně,“ odpověděl na otázku, odkud pochází. „Jsem z Olwenu. To je taková malá díra asi dvacet mil za Kelliwigem. Přes les,“ dodal, aby ti aspoň naznačil směr. „Ale… jo, prší tam úplně stejně jako tady. V létě je to trochu lepší.“
Znovu se na tebe usmál. Měl vzácnou schopnost vypadat, jako by nikde nebyl raději – než právě teď a tady. Nebo by opravdu nebyl nikde raději než teď s tebou. Bylo to možné? Ne, samozřejmě, že ne. Ale kdyby…
„Ne. Jsem to jenom já, kytara a někdy klavír,“ zasmál se a bezděčně ukázal na pouzdro kytary opodál. „Vlastně to není nic zas tak extra, jenom něco po práci,“ dodal přeci jenom skromněji. Ovšem ne zase tak skromně, aby nebylo očividné, že je na to hrdý. „Co ty? Co děláš po práci? Nějaké koníčky?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vůbec si tě nedovedu přiřadit k nějakému hudebnímu stylu," řeknu zasněně. Je mi dobře... až podezřele, nezvykle, ten pocit je neznámý a málem nepovědomý - je mi dobře jako už dlouho ne. Vyčerpání se propojí s uvolněním způsobem, který je na pováženou. Pro jistotu přidám další doušek, aby to jen tak nezmizelo. Starosti jsou řešitelné a snad i ta vráska mezi obočím se mi na chvíli vyhladí. Pobořené knihkupectví? Maličkost. Luna? Chtělo by to víc procházek před spaním a možná teplé mléko s medem. Magie...? Dejte mi volné odpoledne a postavím nový - nový - tamten hrad. "Jenom kytara a klavír, to zní ohromně... romanticky," zasměju se, ale protože jsem si přikryl pusu dlaní, určitě si toho nevšiml. "Ale nevypadáš jako ten typ, co by se specializoval na školačky... jo, ten bar taky trochu napověděl." Na pohovce se pomalu, ale nezadržitelně rozkládám. Už víc pololežím než sedím, kompaktní tvar zmrzlíka nahradila uvolněná pohoda někoho, kdo si připadá... hmm. V pohodě. K dokonalosti už chybí jenom - ano, málem to... cítím... jaké by to bylo... kdybych si mu položil hlavu na klín, zavřel oči, a on by se mi hrabal ve vlasech. Vzpomínka? Snad. Touha tak silná, až málem bere dech. Ale možná se tu hloupě usmívám a nejapně ho okukuju a rovně taky moc nedržím, ale soudnost ještě neumřela. Škoda přeškoda! Možná kdybych jí nastavil nohu a shodil ji pod auto, mohl bych pak na něj nějak omylem sklouznout. Trochu se narovnám. Dekorum je důležité, ať už se mi to líbí nebo ne. "Kdybys mi něco zahrál, budu rád, smí se to, takhle v noci? A jestli už toho dneska nemáš dost. Já jsem spíš přes obrázky - a strašně rád fotím," řeknu a zarazím se. "Jenom teď nemám na co," pokračuju trochu zmateně. Fotky, samozřejmě... hra barev, kouzlo krásných míst a detailů, nekonečné čekání na správnou denní dobu a těch pár chvil dokonalého světla. Jak jsem mohl zapomenout...? "První věc, na kterou si ušetřím," pokračuju v řeči, nějak samo bez vlastní vůle mi to povídá. Ale vím, že správně. Tohle byl důležitý kousek mého já... Zatřepu hlavou. "Co přesně bylo v tom čaji?" Mělo to znít hrozně přísně. Nevyznělo... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Jakeův byt, pozdě v noci
„Pan romantik, to jsem já,“ zasmál se. „Ne, na školačky zrovna ne. Spíše… hm, hádám, že je to způsob, jak se vyrovnat se světem… a s tou spoustou myšlenek, co se mi točí v hlavě,“ zatočil si ukazováčkem u spánku a pak se zasmál. „Někdy je život na hlavu.“
Čas ubýval – a tobě bylo stále… tak… dobře. Prostě jenom dobře. Netřeba v tom hledat nic dalšího. I Jake vypadal uvolněněji, pokud to vůbec bylo možné, nebo se přinejmenším víc usmíval. Teď už měl nohy opřené o stolek obě a vůbec mu nevadilo, že si krčí notové papíry. Na okamžik zavřel oči, než mu ramena opět poskočila se smíchem.
„Ne, teď by mě sousedé hnali,“ řekl. „Ale když mě navštívíš v rozumnější hodinu, tak proč ne… Tak víš co? Uděláme obchod. Já ti zahraju a ty mě vyfotíš,“ zachmuřeně se zahleděl do dálky jako model. A vlastně… možná se svou tmavší, pihovatou kůží nebyl úplně model, ale rozhodně k němu daleko neměl.
Na otázku odpověděl přesným latinským názvem, jako by to pro něj bylo naprosto normální a v té první chvíli mu nedošlo, že bys tomu nemusel porozumět… a taky neporozuměl, i když nějakou znalost latiny jsi v sobě již objevil. Tohle jsi jakživ neslyšel.
„Letokořen. Jedna z podivností, co roste ve zdejších lesech. Víš, že nikde jinde v Anglii nic takovýho nenajdeš? Jenom tady. Na škole to do nás pořád hustili, jaká je to vzácnost, a na univerzitě pořád dělají pokusy a zkoumají nové druhy,“ vysvětlil. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Těším se. Snad to vyjde brzy... ale není na hlavu úplně pořád. Vzpomínám si, počkej - jasně, minulý čtvrtek mezi třetí a půl čtvrtou - skoro dával smysl. Koupil jsem si kafe, chvíli nepršelo, hlava lehká jako pírko... v louži se prali dva ptáci, jako by jim to počasí nestačilo," musím se zasmát. "Ale něco ti přiznám - vlastně nevím, jestli to bylo minulý čtvrtek. Možná to bylo předevčírem. Malá chvíle vytržená z času a prostoru, plná barev, takových těch čistých, jak někdy po dešti na sluníčku bývají. Ale pak jsem se vrátil do práce, a bylo po všem," pokračuju. "Je to tam fajn, ale vždycky co je nové, zabere celou hlavu... pak je je fajn ještě tahle chvíle," dodám nesouvisle, "ale nevím, jestli na hlavu není alespoň trochu, rozhodně do hlavy mi to stouplo pěkně... jenže na to písničku určitě nemáš ani ty - v tom světle po dešti by ti to slušelo," zadívám se na něj pozorněji. "Máš výrazné rysy a to by mohlo svádět ke snaze tě postavit před něco, co je vyměkčí, ale," zívnu, "to by byla chyba. Kdepak kytičky... obchod uzavřen," usměju se široce. Takhle uvolněně jsem se nedokázal rozpovídat ani před Jamesem, zarazí mě najednou, ale... vždyť to ničemu nevadí. "O letokořenu jsem nikdy neslyšel," musím uznat, "a latinsky umím jen trochu, tak mi to mezi ušima jenom tak prosvištělo. Ty děláš na univerzitě? Ne, to jsi vlastně neříkal - jenom že hraješ po práci. Kde vlastně děláš, když zrovna neprovozuješ čajovnu?" Najednou jsem neuvěřitelně zvědavý. Jako bych byl na prahu nějakého ohromujícího objevu! Ty máš dost, kamaráde... a je to dobře. A vůbec, vždyť nic hrozného nedělám. Dokonce i, zcela objektivně vzato, pořád ještě se držím sice ve značně neformální, ale přijatelné poloze, ani to zírání není moc hrozné, protože si ho snažím prohlížet, když zrovna nekouká, to si určitě nemůže všimnout. Jenom mu tu neusnout, to by byl trapas... ne dokud je tak daleko... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Jakeův byt, pozdě v noci
Jake ti naslouchal. Co na tom, že mu chvílemi v těch zvláštně barevných očích – se šedí na jednom okraji a tmavě hnědou na druhém – jiskřilo pobavení, nebo že mu po ramenech sklouzl lehký, již neskrývaný smích? Naslouchal. Nesoudil tě, nehledal mezi tvými skuliny, nedobíral si tě, nic z toho, co jsi mu řekl, mu nepřišlo hloupé ani nesmyslné, prostě s tebou jenom sdílel chvíli, která se snad ani nedala popsat jinak než: pěkná. Ano, bylo to prostě pěkné. A podezřelé teplo rozlívající se tělem s tím možná nemělo dočinění tolik, jak by se mohlo zdát.
„Víš, co mi přijde? Že budeš dobrý fotograf,“ podotkl, když jsi mu dal prostor. „Máš oko na… hmm… já vlastně ani nevím,“ zasmál se. „Zníš, že víš, co hledáš. A že si dokážeš všimnout, když je to hned před tebou.“
Shodil nohy ze stolu, zhoupl se dopředu a odložil prázdný hrnek někam do chaosu na stole. Příliš nad tím nepřemýšlel, jako by pro něj bylo naprosto přirozené odkládat věci, kde se mu zamane.
„Ach. No…“ usmál se krapet rozpačitě. „Dělám na policejní stanici. Nelekej se. Nic přehnaně zajímavýho. Pistoli jsem v ruce v životě neviděl. Dělám v laborce. Občas na místech činu,“ mrkl na tebe, protože to lidi zajímalo většinou ze všeho nejvíce. „Chemický rozbor a tyhle srandičky.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Chci být dobrý," zazubím se neskromně, i když oči se mi únavou mhouří. Ale tohle vím docela určitě! Chci být dobrý ve všem, co dělám. "Jen škoda, že... dívat se a mačkat spoušť nestačí. Mám se ještě co učit." Rád bych si v duchu spočítal, kolik výplat potrvá, než se dočkám, ale nemám ani přibližně představu. Hodně? Jednu? Kolik stojí slušné vybavení? Potřebuju ho! Zrovna Jakea bych si vyfotil tak rád, až mě svrbí prsty. Takové rysy jsou skvělý materiál, kdepak něco možná krásnějšího v nějakém standardním měřítku, ale nudného až hrůza. "No páni..." Nepokrytě mě to odhalení překvapí. Asi jsem se právě zamiloval. Někdo, komu to pálí - a on musí být chytrý, jestli dělá něco podobného - a s duší umělce. "Ve dne policista, v noci kytarista. Můžu si tě nechat?" musím se rozesmát, až sotva chytám hrnek s čajem. Dole zbývá už jen maličko, raději to rovnou dopiju, a stejně jako on položím hrnek na stůl. A taky mezi papíry! Jen se musím honem přidržet druhou rukou, abych neztratil rovnováhu. "A to ty můžeš, vařit čajíčky, když jsi ten sice neozbrojený, ale přesto prodloužená pravice?" Něco mi tam chybí. "Zákonu a práva. Hrůza," promnu si oči, ani tak se už moc ochotně neotvírají, a pohovka mě ochotně obejme pořád tak úžasně pohodlně. Dobře slyším, že mluvím pomaleji a musím si dávat pozor na výslovnost. "Vyhoď mě prosím tě dřív, než ti tu usnu." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Jakeův byt, pozdě v noci
Pro jistotu se také naklonil, když ses podezřele zhoupl na sedačce, jako by se tě chystal zachytit… ale pak jsi to vybral úplně sám. Znovu se pohodlně opřel záda a zpytavě se na tebe zahleděl. Možná přeci jenom už bylo pozdě. Ne pro něj, ale pro tebe určitě.
„No, úplně popravdě bych asi neměl, ale za prvé, vím, co dělám, za druhé to není nic nelegálního a za třetí nám testy ani nic takovýho nedělají. A kdyby mi teď, jó, volali, že mě nutně někde potřebují, což by neměli, protože jsem se sotva vyvalil z laborky, tak jsem akce schopný.“
Na něj čaj nepůsobil tolik jako na tvůj spánkem deprivovaný mozek, který něco takového zkoušel poprvé. Vlastně vypadal… ano, v pohodě. Možná trochu uvolněněji než obvykle, ale jinak bys mu uvěřil, že je v pohodě.
„Hm,“ usmál se, „no, kdyby bylo fakt nejhůř, pohovku mám pohodlnou, ale… mám tě doprovodit k tobě? Postel je postel. A já s tebou rád hodím kus řeči, až nebudeš spát s otevřenýma,“ v očích mu pobaveně zajiskřilo, když se ti oči podezřele přivřely, „očima.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Tak jo... tvoje unge-undera-mmmm," přejedu si znovu dlaněmi přes tvář. Usnul bych okamžitě, kdybych mohl. Stačilo by nedržet oči násilím otevřené, opřít si hlavu... jen jistota, jak strašně je to nevhodné, a že se pořád ještě snažím neudělat úplně špatný dojem, mě drží při zbytcích vědomí. Už před tím jsem se v jeho přítomnosti cítil bezpečně, a zjištění, že dělá pro policii, to nepokazilo. Pohovku beru... bral bych... ách jo. "... čajovna," vzdám snahu o moc dlouhá slova, "odvedla skvělou práci. Já snad vážně dokážu spát. To je... skvělý." A co bych nedovedl. Je mi dobře. Je mi... prostě dobře. Jediný důvod vydržet vzhůru je ten, že bych si to dobře docela ochotně užíval dál. Ovšem! Jestli jsou ty bylinky legální - a po pravdě jsem nemálo rád, že jsou - můžu si je sehnat a uvařit sám. Nebo třeba... znovu přijít? Nechal by mě? "Doprovod..." Nepotřebuju. Samozřejmě. Umím chodit! Až na to, že se celý svět zvláštně vlní. Nekonečně příjemněji než před tím, ale zvláštně. "Je asi... dobrý nápad... Zvedneš mě?" natáhnu ruce a když mě vzápětí ty jeho, příjemně teplé a silné, vytáhnou na nohy, hlava se mi pěkně zatočí. Místo abych udělal krok dozadu a nabral tak potřebnou rovnováhu, zachytím se jeho paže a ustálím se tak. Zůstaneme stát těsně u sebe... možná by se stačilo zhluboka nadechnout, abych se ho dotkl hrudí... kdybych teď ve skutečnosti málem nedýchal, poněkud přemožený vlastní odvahou. Jakeova vůně mi stoupá do nosu a musím zaklonit hlavu, abych se mu mohl podívat do očí. Pořád mají tu svou zvláštní měňavou barvu. A on je blízko... nedokážu se přestat usmívat a je to neuvěřitelně příjemné blízko a ani mi nedochází, jak to možná působí, jen vím, že by mohl ledacos, přitáhnout si mě blíž, třeba i jen trochu pohnout hlavou a dát mi pusu, obejmout mě, až bych se o něj mohl opřít, to by bylo obzvlášť pěkný, Jakeu, no tak, udělej to - a ničemu z toho doopravdy nevěřím, jen se mi neskutečně líbí o tom snít a cítit pod dlaní teplo přes látku košile. Měl to být jen nepatrný okamžik, společensky přijatelný... ale to bych nesměl být tak zpomalený a okouzlený a zpitomělý... a vyhladovělý... a rád... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Jakeův byt, pozdě v noci
„K vašim službám, pane,“ zasmál se Jake.
Na nohy ti pomohl bez váhání. Natáhl k tobě ruku, chytil tě za paži a vytáhl tě na nohy, až… ho samotného překvapilo, jak blízko jsi skončil. Vnímal intenzivní teplo, které tebou pulzovalo. Nastalo ticho napjaté a nabité něčím vysloveným. Ty jsi koukal na něj, on na tebe. Kdyby si předtím náhodou nevšiml, jak pěkně máš modré oči, teď už by mu to nemohlo uniknout. A neuniklo…
… jenomže nejsi při smyslech. Víc než na jeden způsob. A to prostě nebylo… správné. Usmál se, ustoupil do strany a položil ti dlaň na záda. Snad aby tě přidržoval i při chůzi, nebo snad protože by uvědomil, že může.
„Tak pojď, než mi tady odpadneš,“ broukl pobaveně. „Hmm, nic sis s tebou nebral, že ne? A, hele, kdybys někdy něco potřeboval… mé dveře jsou otevřené,“ povídal, zatímco vykročil pomalu ke dveřím, „a čajové hrnky vždy k dispozici. A tak dál. Prostě… možná jsi v tomhle městě nový, ale rozhodně nejsi sám. Ach, mohl bych se dát na kariéru motivačních plakátů…“ zatřepal sám nade sebou hlabou. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ne... jen mám někde klíče," rozhlédnu se trochu popleteně, ale stačí se dotknout kapsy, aby útlý svazeček ze dvou kousků kovu slabě cinkl. Dlaň na zádech hřeje a teplo z ní mi stoupá do tváří a dělá mi neuvěřitelně dobře. Nějak na okraji mysli vím, že by mě asi ve skutečnosti pěkně vyděsilo, kdyby udělal cokoli víc - ne že bych to nechtěl - ale naprosto na to nejsem připravený a okolnosti jsou všelijaké a taky jsem opravdu hrozně unavený - ale možná nevyděsilo? - ale vlastně nad tím nepřemýšlím doopravdy. Uvařil mi čaj a popletl hlavu a možná by mi ji popletl kdokoli, kdo by byl dost hodný ve správnou chvíli, jenže to byl Jake, který je navíc... to všechno, co je... trochu se zapotácím a tlak dlaně na chvíli zesílí. Došel bych i sám, nejsem na tom tak špatně, abych padal, a myslím, že to ví, ale jeho podpora je vítaná a příjemná a dává mi možnost se motat o něco míň. "Neměň na tom ani slovo," brouknu a zamrkám pod náporem světla na chodbě, na okamžik skloním hlavu a vlasy mi sklouznou podél tváří. "Slyšet to je jak... živá voda." Na to, jak mrňavé máme byty, jsou moje dveře nesmyslně daleko. Nebo ne, moment - až moc blízko. To už mě asi holt... brzy pustí. Nebo dohlídne, abych neusnul v předsíni na podlaze? Je to scénář, který si dovedu představit. I to dohlížení, i tu podlahu. Sáhnu do kapsy, prsty znecitlivělé únavou, a rovnou mu je strčím do ruky, ať tu nejsme do Vánoc. Opřu se o stěnu a mrknu tak pomalu, že si za tu dobu málem stačím hodit šlofíka. "Asi je hloupý ti pořád děkovat," řeknu a jazyk se mi motá, ať se snažím sebevíc. "Ale stejně díky... i za tohle..." I za to, co neudělal. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Třetí patro, na chodbě, opravdu moc pozdě
Jake tě u dveří opravdu pustil. Na zádech ti zůstal horký obtisk, z nějž se pomalu vytrácelo teplo. Pomalu, tak pomalu, že sis stále ještě dokázal vybavit jeho dotyk, ale zároveň nepříjemně rychle, jako by sis z téhle chvíle neměl udržet ani ťuk. Pobaveně se usmál nad klíči, které jsi mu strčil do ruky, ale nekomentoval to. Bez okolků se otočil ke dveřím a odemkl.
„Vážně není za co. Rád jsem tě konečně trochu poznal, Eliáši. Eli, Eli, Eliáši,“ zasmál se. „Říká ti někdo Eli? No, to nic. To já jenom tak…“ pokrčil rameny a znovu se usmál. „Nezapomeň klíče.“
Teplý kov ti vložil do dlaně málem něžně a s přehnanou opatrností, aby ti klíče nespadly na zem. Dotyk se pozdržel. Znovu ti pohlédl do očí a usmál se. A pak ustoupil.
„Tak se hlavně dobře vyspi. A budu rád, když se zase někdy uvidíme. Třeba i za lepších okolností.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ne... jsi první," řeknu skoro překvapeně, najednou mi to připadá jako úplná jasná a zákonitá varianta mého jména a skoro nedokážu pochopit, že mi tak neříká úplně každý. Ale to bych stejně nerad. Přišel s jím Jake a právě se mi to začalo líbit. Další díky se rozplyne v zívnutí a cinknutí klíčů a taky když si uvědomím, že mi drží ruce o chviličku dýl, než musí... jako by byl každý z těch malých projevů náklonnosti první a jedinečný a svým způsobem významný... další z objevů dnešního dne je, že jsem zaručeně nebyl žádný velký svůdce - ne že by to bylo překvapení - protože mě to vyvádí z míry až moc. Ale když ono je to tak pěkný... I když on možná je to všechno - obratný a se zkušenostmi a schopný snadno vystihnout, na co trosky letí - a já snadný cíl.. a kdyby... on se pobaví, mně to udělá dobře a všichni jsou happy. "Taky ti přeju dobrou noc," řeknu a v rozpacích - kde je můj hrnek, nemám se čeho držet! - zastrčím vlasy za ucho. A dveře, ovšem. Musím za sebou zavřít dveře. "Těším se, až tě uslyším hrát..." Ještě že tu, někdy kolem jedné či druhé ráno, nebo kolik může být, necourají procesí sousedů. To by byl obrázek! Jake ze svého bytu vede motající se mátohu a ještě se pak od sebe nejsou schopní odtrhnout. Ale já to dokážu! Protože teď už mi opravdu nevyhnutelně nezbývá nic jiného, než ty dveře zavřít. ... páni. Jako ve snách položím klíče na poličku a vykročím směrem k posteli. Pořád platí, že neupadnu, ale už si připadám tak nejistý, že se bezděčně přidržuju zdí a židle a křesla a postel láká neuvěřitelně. Padnout a spát, spát, spááát... konečně. Schválně, jestli odpadnu už za letu, nebo se stačím přikrýt. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro A zase dolů
Matrace se pod tebou zhoupla. Sotva sis stihl přikrývku přetáhnout přes nohy, když na tebe padla těžká únava a srazila tě dolů. Propadl ses postelí. Hlavou jsi těsně minul díru v podlaze a praštil ses o tvrdé dřevěné prkno, které tvůj pád nedokázalo zastavit. Křuplo. Zlomilo se. A letělo s tebou. Minul jsi druhé patro, kde na tebe vyjeveně koukala tvá blonďatá sousedka, pak první patro se psem, který vztekle štěkal, a dál. Dál a dál. Jako by ses měl propadnout až do pekla.
Svět nad tebou se zmenšoval. Napřed tě zcela obklopoval, ale čím níže jsi byl, tím se ti okraj propasti vzdaloval. Ještě chvíli jsi viděl strop svého bytečku, pak už jenom světlo zmenšující se s každým úderem srdce, až se nad tebou zavřelo. Zůstal jsi v úplné tmě.
Z temnoty pod tebou se vyvalili netopýři. Vydávali tenoučké, pisklavé zvuky, které drásaly uši, a jejich křídla a drápy a zuby tě sekaly do kůže. Z tenkých, početných škrábanců ti tekla krev, kapka po kapce za tebou zůstávala ve vzduchu jako tenký provázek malých roztomilých červených korálků.
A pak… se pod tebou objevila země ozářená rudým úplňkem. Konečně se ti podařilo rozehnat netopýry – nebo tě jenom milostivě nechali být? –, kteří se okamžitě vydali vstříc krvežíznivé luně. Jestlipak bylo děsivější padat nicotou, nebo pak zjistit, že tě na jejím konci čeká tvrdý náraz? Čas se pomodlit. Poprosit o odpuštění. Možná dokonce zalitovat, že jsi Jakea nepolíbil. Jak na tebe asi bude vzpomínat? A bude vůbec? Stihneš ještě pár posledních slov? A jestlipak víš, že dneska ještě úplněk určitě nebyl? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nečekám nic než milosrdnou temnotu, takovou tu hřejivou, ticho prosycené vůní (přiměřeně) čistého povlečení a deště, a třeba taky teplo, snad ještě teď mi hoří tváře a Jakeův dotek a taky mám tu úžasně příjemnou peřinu - "Jakeu!" vykřiknu neslyšně, čiré leknutí a nevíra, jak se tohle mohlo stát - a tohle - a tohle - já už nechci, prosím! Měl jsem u něj zůstat. Ta jediná myšlenka mi vytane v chaosu a strachu zřetelná a krystalicky čistá, odevzdaná i divoce zoufalá. Měl jsem dobré důvody odejít, ale byly dobré v docela jiném světě a v jiném měřítku věcí. Měl jsem u něj zůstat! Nikdy by nedopustil, abych se propadl až sem. Zběsile se snažím odehnat netopýry, chránit si oči a tvář, zatínám zuby bolestí z množství drobných ran. Ve světle Měsíce rudého mou krví vypadají ranky na kůži černé a lesklé a brzy dopadnu a nezbude ze mě nic, jen prázdné torzo bez duše. Tohle už tu bylo. Pád bez konce... Nebo teprve bude. Je. Napořád bude a Jake se bude divit, kam jsem zmizel, a už napořád mít zvláštní sny, ve kterých ho budu volat a skrz závoj vlasů mi bude svítit rudé světlo a pištět netopýři. Bude se muset dát na metal. Hlavně ať je to Měsíc, skutečný Měsíc, neměl by být takový, myslím... hlavně ať to není Ona. Byl jsem tak strašně unavený... nedokážu uvěřit, že mám dost sil na sny. Je to přeci sen, musí být - ale ošklivá jistota, že není žádné uvnitř a není žádné venku, se mi šíří krví jako jed, tou krví, co mi v drobných krůpějích prší z poraněných paží. Ale asi je to všechno jedno a každá z těch myšlenek byla zbytečná, protože za chvíli budu mrtvý. Jestlipak je ve vesmíru konečné množství myšlenek - a jestlipak by pomohlo dopadnout na nohy - a třeba už jsem přišel o tolik krve, že klesnu lehký jako pírko - nebudu brečet - tolik jsem toho chtěl dokázat... Probuď se. Probuď se, teď! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V lese, pod krvavě rudou lunou, sen
Najednou, jako by někdo prudce zatáhl za provázek přivázaný přímo k tvému srdci, div ti ho silou nevytrhl z hrudi, jsi poskočil těsně nad zemí. Vyrazilo ti to dech. Kapičky krve – a možná i slzy – dopadaly na šedivý kámen pod tebou a barvily ho bolavým neštěstím duše i těla. Byl jsi v pasti. Vznášel ses těsně nad zemí, ale nedosáhl jsi na ni. Nemohl ses postavit, nemohl jsi nic. Jenom se zoufale zmítat ve vzduchu v naději, že tě neviditelná moc propustí, ale nebylo ti to nic platné.
Uši ti naplnil lehký ženský smích, tak příšerně povědomý, až tě z něj mrazilo, rozléhající se po černé mýtince jako zvuk varhan narážející do stěn kostela. Luna, oblečená do černých volných šatů, s jejichž suknicí si pohrával vítr, stála kousek od tebe. Úkosem oka jsi zahlédl její střevíčky.
Nikde kolem vás nic nebylo. Nikdo, kdo by zachránil. Jenom černé špičky stromů se ohýbaly před větrem, který se svým ledovým pohlazení šimral na kůži, zakusoval se hluboko do masa a pronikal do morku kostí. Byl jsi v lese. Rudý měsíc nad tvou hlavou dál svítil. Někde v dálce se ozvalo vlčí zavití. Luna si toho nevšímala. Měla oči jen a jen pro tebe. Bavila se. Pohled na tebe bezmocně visícího ve vzduchu ji bavil.
„Eliáši, Eliáši, Eliáši…“ zatřepala nad tebou shovívavě hlavou. Pár kroky se dostala k tobě. Poklekla tak, abys jí viděl do tváře, aniž bys musel zaklánět hlavu. Už zase byla tak ohavně blízko… ale nemohl jsi s tím nic udělat. „Vždycky zklamání. A to už jsem myslela, že jsi dostal rozum. Copak nevíš, že přede mnou se neschováš, drahoušku?“ Takřka něžně tě pohladila po tváři, prsty druhé ruky ti sjela po páteři a zastavila se na tom samém místě, kde se tě ještě před pár minutami dotýkal Jake. „Zůstal bys sám, víš. Bez přátel. Bez rodiny. To jsi nikdy nepřemýšlel nad tím, proč tě nikdo nehledá? Máš jenom mě. Nikoho jiného. Nevím, proč si to pořád děláš horší, než to musí být. Skoro se zdá, že si mě… vůbec nevážíš, Eliáši.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Prudkostí nárazu ve mně bolestivě hrkne, nepěkné zachroptění, jako by někdo právě rval plíce z těla, asi bylo vážně moje. Zkusím sebou pohnout, napřed jen trochu, ale pak vší silou, abych se vymanil z téhle pasti. Já tak strašně nesnáším bezmoc! Určitě v sobě najdu víc sil - ještě víc, no tak, musí to jít - ale na zem dopadne jen dalších pár krůpějí krve. Možná se mi povede včas vykrvácet, dřív, než - Vždycky může být hůř. Věděl jsem to. Pečlivě si to nepřipouštěl, nebo jen chvílemi a vzápětí zase zapomínal, protože lidská mysl nedokáže unést neustálou přítomnost něčeho takového, ani jí uvěřit; jenom ji vydržet, když nastane. A já vydržím, zvládnu to - ne, nezvládnu. Kdybych se mohl rozletět na deset tisíc kousků, udělám to. Kdybych to mohl nezvládnout... Pomozte mi někdo... prosím! Já už nemám kam utíkat dál. Pokusím se prohnout v zádech, aby se mě její ruka dotýkala míň. Je v černém, bílý obličej v rudém světle Měsíce musí vypadat méně bledý než jindy. Ano, i ona by byla zajímavá na focení. Ale ještě raději bych ji tím kusem železa přetáhl přes hlavu. "To není pravda," vyrazím ze sebe. Není, není, není! Vím, že je, ale... není. Nesmí být. Nesahej na mě, ne tak jako on... ví to? Vždycky všechno ví. Udělal jsem chybu, že jsem šel s ním. Ještě větší, že jsem pak usnul. Největší, že jsem se kdy narodil. Znovu se pokusím uhnout, rty bolestivě zaťaté, aby mi neunikl ani ten nejmenší vzlyk. Prý nevážím... nenávidím tě. Ale tolik odvahy zase nemám, abych to vykřikl nahlas. Nebo se možná konečně ozval pud sebezáchovy. "Nejsem sám," zašeptám přiškrceně. Ale já jsem... zoufale, bolestně. Ale nebudu! Ať se stalo cokoli, ať mělo jakýkoli důvod, že mě nehledali a stalo se kdo ví co, zjevila se Melanie, Jassie a James jsou skvělí, z nebe mi spadl Flynn a jako anděl spásy se v pravou chvíli zjevil Jake - není to ještě zdaleka dost, všechny ty známosti kloužou po povrchu a krvácet bych před nimi nedokázal, ale jsem tu chvíli. Potřebuju jenom čas. Nebudu sám. Nebudu! Najdu si lidi, se kterými si dokážeme něco dát. ... i když vím, že budu, protože kdo by stál o takovou trosku... o někoho, kdo patří JÍ. "Proč tohle děláš! Když - když nechci," vyhrknu zoufale. Napůl skutečná touha pochopit, protože když budu chápat, třeba s tím dokážu něco udělat. Najít vhodná slova, cokoli. Špetka myšlenky na Flynna, který mě nabádal, že musím zjistit víc. A hodně čiré beznaděje. Ptal už jsem se jí? Ani nevím. Možná ne takhle, možná jinak. Nemůžu se přeci jen tak trpně poddat... Další kapka pode mnou dopadne na lhostejné kamení. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen
„Ano, jsi,“ odpověděla Luna zpěvavým hláskem na tvou přiškrcenou námitku, sotva doutnající naději, kterou stačilo přišlápnout podpatkem, aby ji zadusila. Studená dlaň nedbala tvé zoufalé snahy uhnout, zůstala na tom samém místě, kde tě předtím držel Jake, a vysávala z tebe teplo. „Rozhlédni se, Eliáši.“
Les kolem tebe byl tichý, studený a černý. Jenom občas se v dálce zachvěl keř, nebo se ozvalo další vlčí zavití na rudý úplněk. Smečka nemohla být daleko. Každopádně jsi to tady nepoznával, nikdy předtím jsi tu nebyl.
„Rozhlédni se. Neodvracej se od skutečnosti. Není tu nikdo, kdo by tě zachránil. Nikdo, komu na tobě záleží dost, aby se tě byť jen pokusil zachránit. Jsi sám. Máš jenom mě. Nikoho jiného. Proč jinak bychom byli tady? Daleko od civilizace, daleko od všech. V hloubi srdci to víš.“
Chytila tě za bradu. Pevně, neohleduplně. Bolestivě. Přiměla tě zaklonit hlavu a podívat se na ní. Chladné oči ozářené rudým měsícem tě propichovaly jako jehly zabarvené kapičkami krve. Nedala ti příležitosti cokoliv říct, políbila tě. Jenom lehce. Vlastně to mohlo být i hezké, kdyby se ti vzápětí zuby ostré jako, ano, jehly nezabořily do spodního rtu a v ústech jsi neucítil železitou chuť krve.
„Protože k sobě patříme, hlupáčku. Kdy to konečně pochopíš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Kéž by všechno, co říká, nedávalo tak dokonalý, hrozný smysl. Je to tak, co si namlouvám? Není tu nikdo. Nikdo se neobjeví a nikdo mě nenajde; nikomu nestojím za víc než pár zdvořilých úsměvů. A Jake... jaký Jake, propána. Jeden čaj nic neznamená... znechuceně by se odvrátil nad takovým obrázkem a odešel a doma pak důkladně umyl hrnky, aby zahladil poslední stopy mojí přítomnosti. Ale... ale stejně je tam někde cosi důležitého, i když chvíli tápám. "Prosím... nedělej to," hlesnu a znovu se pokusím uhnout. Znovu mi začíná být zima, její dlaň mi bere teplo i život. Nebudu brečet. Co na tom, že už ta slova zní jako vzlyk. Nebudu! Doopravdy zaskučím až když dojde na krev. Slzy, které se před tím jen pokoušely prosadit svou, teď vytrysknou naplno. Není důležité, jestli jsem nebo nejsem sám. I tak mám svou hodnotu! Právo na svobodu. Právo na to políbit si, koho chci. Ne tuhle strašnou ženskou, která mi bere vůli i sebedůvěru k vlastnímu bytí. Kéž bych k ní nepatřil. Rozmluvit... z nějakého důvodu jsem ji měl rozmluvit. Hlavou se mi míhají nezřetelné obrysy otázek, které bych měl položit, faktů, které bych měl zjistit. Jenže je nedokážu zformulovat, nevím jak dál, jenom chci být strašně moc někde jinde. "Co se mnou bude?" zeptám se, i když už v té chvíli vím, že ta otázka nemá smysl. Nemá, ale vytryskla z mého strachu, že ze mě nezbude nic než stín, až se mnou Luna skončí. Zkusím trhnout hlavou, abych se vytrhl z jejích prstů, nechtěl jsem, ale odpor vůči tomu doteku byl příliš silný. "Řekni mi, prosím... co se mou bude," zopakuju chvatně, abych od toho zbytečného gesta odvedl její pozornost. "Co... co znamená patřit k sobě?" Špatné, hrozně špatné otázky... nedokážu teď ze sebe dostat víc, chuť krve je ohavná a její prsty. Chtěl bych myslet na Jaeka, ale nejde to, ztrácí se mi z paměti jako křídový obrázek z deštěm omývaného chodníku. Tak zkusím myslet alespoň na... nevím na co... rozum už nemá ani poradní hlas, jenom potřeby: ať jsem pryč, ať to skončí, ať mě proboha nechá být, ať se stane cokoli...! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen
Luna nespokojeně přimhouřila oči, když ses jí vytrhl. Takřka jsi cítil vlnu jejího vzteku, jak ti chrstla do tváře, napřed figurativně a pak i doslova. Nezaváhala. Vpálila ti facku, div se ti neotočila hlava třikrát dokola.
„Hodnotu? Právo na svobodu?“ zopakovala něco, co jsi vůbec nevyslovil na hlas. „Ty malý, ubohý červe…“
Ladně se napřímila. Vztek znovu nahradila nečitelná, mateřsky shovívavá maska. Otočila se ti zády. Suknice jejího černého šatu se kolébala s každým krokem pryč. Odejde? Nechá tě samotného? Ne, samozřejmě, že ne. Vítr se zvedl. Někde v dálce před sebou jsi zahlédl černý stín s bledě modrýma očima, mrtvýma uvnitř, jehož vlasy kdysi krásné a blonďaté, teď suché jako sláma povlávaly ve větru. Jako bys ty měl právo na cokoliv. Byl jsi její.
„Patříš mi. To znamená, že spolu dožijeme posledních pár dní, týdnů, měsíců tvého ubohého života, Eliáši. Kolik jich v sobě ještě máš? Hm? Byl jsi tak silný, když jsme se potkali, ale pýcha je pád každého čaroděje. Viď? Zahrával sis s ohněm. Měl jsi toho dne zemřít, ale já tě zachránila. A proto mi patříš. A být tebou, snažím se, abych si to nerozmyslela.“
Pohnula prsty – a ty jsi náhle, prudce, nepříjemně rychle prostřelil vzduchem. Nahoru – a pak dolů – rovně – dozadu. Ani ses nestihl otočit daným směrem, bylo to, jako by tě posadila na mučivou horskou dráhu, která zrychlovala a zrychlovala, až se ti zadrhával dech a žaludek se ti zvedal. Doslova jsi skákal, jak pískala. Nebo dirigovala jedním jediným prstem. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tvář mě pálí a na jazyku znovu cítím pachuť krve. Jak křehká vypadá... ne, zrovna s ní bych si nikdy nespojil slovo křehká. Nedokážu z ní spustit oči, číhám na každou nuanci jejího pohybu plný strachu z okamžiku, kdy se znovu otočí. A ona otočí, samozřejmě, až jí sukně zavíří kolem nohou, látka a stín a odlesk střevíčků, ať udělá cokoli, znovu to... nebudu chtít. To mají všechny ty věci společné. Udělal bych cokoli, aby se neděly, až na to, že nemůžu NIC. Pořád ještě tomu nedokážu uvěřit, tomu velkému NIC, přitom to vím a tu jistotu ze mě už nikdo nevytluče: jí se neubráním, protože je o tolik... silnější, dokonalejší než já... Měsíce? To bych nikdy nepřežil. Už při té představě se mi hrůzou svírá břicho. Dny... týdny... ale já přeci nechci - "Ty jsi mě zachránila...?" zkusím, ale věta se ztratí ve slabém výkřiku, když mi začne předvádět, jak dokonale bezmocný jsem. Ano, jsem, vím, vím, vím to! Nebráním se proto, že bych měl šanci. Jenom to jinak nejde. A vůbec říkat tomu obrana... samotnému mi to připadá směšné a velice, velice ubohé. Prudce se ve vzduchu schoulím do jakéhosi klubíčka, to jediné zvládnu, jinak nic. Obejmout si nohy rukama se mi nepodaří, a tak mi při tom poletování sem a tam - takhle nějak se musely cítit knížky dnes v knihkupectví, najednou s nimi zvlášť soucítím - bolestivě trhají záda i končetiny. "Luno!" vykřiknu znovu. Musím víc myslet, dávalo smysl zjistit víc, už nevím proč, ale bylo to důležité, to je alespoň něco, na co se mohu upnout. "Tys mě opravdu zachránila?" Snažím se do těch slov vložit něco jako ohromenou úctu, to by se jí určitě mohlo líbit. Jen se mi to vůbec nedaří. Ale možná to nevadí, protože hlas mi zní tak přerývavě a trhaně, že v něm není ani vůbec nic jiného. Zastav konečně...! Silný čaroděj. Byl jsem silný čaroděj...? Je v tom něco, co nedokážu domyslet do konce. Nepřemohla mě ona... jen vstoupila do něčeho, co už se dělo. Málo na naději... nebo strašně moc? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen
Její jméno ti sklouzlo ze rtů. Zoufalý výkřik. A pak otázka, tak nevinná otázka, uctivě ohromená, nebo vůbec ne ohromená, jen prosáklá bezmocí, ale stačila. Nebo Lunu možná omrzelo si s tebou hrát jako s hadrovou panenkou. Možná. Ještě jednou mávla rukou a pak sevřela prsty v pěst. Neviditelné provázky, které tě držely ve vzduchu, se rázem přetrhly a ty—
Tvrdě jsi dopadl na zem. Tváří ses zabořil do hlíny a prachu a pichlavých kamínků, které se ti zadíraly do kůže. Nebylo to nic příjemného, ale možná, jenom možná, to bylo lepší než viset ve vzduchu proti své vůli.
„Ano, já tě zachránila,“ zopakovala s jistým zadostiučiněním a otočila se. Černé střevíčky se ocitly blízko tvé hlavy. Stála nad tebou, shlížela k tobě jako bys opravdu nebyl víc než malý, nicotný červ. „Na pomezí dvou světů jsem to byla já, kdo tě vyrval z područí smrti. Vzpomeň si na to, drahý Eliáši, až se ode mě příště pokusíš odvrátit. Beze mě nejsi nic.“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Prsty zatnu do hlíny, jako bych se jí mohl chytit... jen mi projede mezi prsty a sedřená bříška prstů pálí. S bolestivým zasténáním se pohnu a tělem se rozlije kaskáda bolesti na protest proti tak divokým plánům. Ale dobře - to zvládnu - bolest je ta lepší možnost. I když se tomu v podobných chvílích těžko věří. Snad bych se mohl vytáhnout alespoň - Ne, hlavně se nepohnout. Znehybním, až málem přestanu dýchat, když se její nohy zastaví tak blízko. Kopne mě, nekopne...? "Budu si to pamatovat," slibuju chvatně, "Luno, já... budu si to pamatovat..." A já budu. Tohle si rozhodně musím zapamatovat. Bylo důležité si pamatovat! Přeci jen se pomaličku a opatrně začnu sbírat. Skoro cokoli jiného je lepší než jí ležet u nohou; dokonce i klečet je lepší. Jak pozoruhodná změna perspektivy... pod koleny mě tlačí kamení, klopím hlavu, aby mi neviděla do tváře, aby se mě znovu nedotkla ledovými prsty, abych vypadal uctivě - a ještě je ve skutečnosti tohle pokoření maličké vítězství. "Věděl jsem, že jsi mocná," pokusím se posbírat, tak strašně nesnáším podtón strachu ve svém hlase... "Ale nevěděl jsem... nevěděl jsem, že tak moc. Že se dokážeš postavit smrti. Co jsem jen, já bloud, mohl provádět... že...?" Že tě bylo potřeba měl znít konec té věty, ale co je moc je moc, ta slova se zarhnou v hrudi. Jsem tak vyčerpaný, že se musím opřít rukama o zem. Už se nesnažím vzpomínat na Jakea, Flynna, Jamese... jsem sám a vždycky budu... ... to ale taky znamená, že mám dvě ruce, dvě nohy a hlavu - aby si měla s čím hrát, co? A uprostřed toho drobnou, skomírající jiskřičku neochotnou připustit, že bych se mohl vzdát. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen
„To bys měl, Eliášku. To bys opravdu měl, protože…“ naklonila hlavu do strany a dopřála ti chvíli, aby ses vydrápal na kolena, „má trpělivost není věčná.“
Zahleděla se na tebe. Líbilo se jí, co vidí. Tebe. Na kolenou. S hlavou sklopenou, jako bys nebyl hoden ani toho na ní pohlédnout. Byl to pohled pro bohy… a pro ni. Na rtech se jí mihl drobný, takřka nepostřehnutelný úsměv. Její dlouhé, ledové prsty ti zajely do vlasů. Tak ty si myslíš, že jsi jí zabránil v tom, aby se tě dotkla? Hlupáčku… Jiskřička odporu v tobě jí neunikla, nemohla uniknout, natolik silně se do tebe zatínaly její drápy, ale… ostatně proto jsi byl tak zábavný. I teď, sražen na kolena, jsi nepřestával… ne, bojovat nebylo to správné slovo. Ale něco tam bylo.
Tvou otázku nechala chvíli viset ve vzduchu. Napínala tě, jestli se uráčí ji zodpovědět. Byl jsi jí vydaný na milost. Na více způsobů než jen jeden.
„Otevřel jsi bránu,“ odpověděla konečně. „To jsi udělal. Bylo to od tebe hloupé, pošetilé… Ti kolem tebe tě měli varovat, ať to neděláš, ale oni tě místo toho postrčili k tomu osudnému omylu. Jenom další důkaz toho, že jsi opravdu sám. Tehdy tě ještě zachránit mohli – a neudělali to.“ Jak milostivou máš paní, uvědomuješ si to vůbec? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Přikrčím hlavu mezi ramena. Chyba, měl jsem to vydržet, ale probůh, jsou tohle vůbec prsty...? Ledová vlna sjede mi po páteři, až navzdory své opoře zakolísám. Oči zavřu tak pevně, až zabolí, a místo špinavé země se v zorném poli rozletí barevná kola. Mám sám sebe. Nikoho nepotřebuju. Nádech, výdech. ... až na to, že... tu klečím a klopím hlavu a ještě si namlouvám, že je to jenom proto, abych ji potěšil a ona víc mluvila... jenže všechno končí tou první větou. Chci ji potěšit. Sám v sobě musím bojovat proti té touze. Znamená, že to bude míň bolet, a na to celé moje já teď hodně slyší. "Opustili mě," vydechnu. A nějak zvláštně vím, že neopustili, protože... protože... zvláštní, jak tu myšlenku nedokážu uchopit ani pojmenovat, a kupodivu ani skousnout. Tápu a nic mi nedává smysl. Před očima mi vytane smuteční průvod plný prázdných tváří a plavovlasá dívka se smutnýma očima. "Ale tys mě neopustila," pokračuju nahlas. Nemohl mě opustit někdo, kdo nikdy nebyl... se mnou? Skoro to zní, jako bych dělal nějaký magický obřad a nezvládl ho. Jenže jak by mě někdo mohl do něčeho takového nutit... pěkný nesmysl. Možná jsem se nechal přemluvit. Nebo byl důležitý a ona prostě lže. Nebo tisíc dalších důvodů a já nevím, jak se zeptat tak, aby to nebylo moc nápadné. Zvlášť když mi tak velkou část celého mého já zabírá touha jí vyhovět - a boj proti té touze. "Zůstala jsi se mnou." Ujišťuju ji - a nebo sebe? "Copak ta brána pro tebe nebyla nebezpečná...?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen
„Opustili,“ přitakala nevzrušeně, jako by o tom nemělo cenu debatovat. A mělo? Kde jsi vůbec bral tu jistotu, že tě opravdu neopustili? „Jenom já s tebou zůstala. Jenom já tě neopustím, drahý Eliáši. Drahý… Budeme mít jeden druhého až do konce tvých dní.“
Zdálo se ti to, nebo se jí v hlavě zachvěla notička potěšeného úsměvu? Do konce tvých dní… Odfrkla si, když jsi sklonil hlavu a konečky jejích dlouhých, ledových, kostnatých prstů ti vyjely z vlasů. Nedotýkala se tě. Malé vítězství, nebo osudný omyl? Odmlčela se. Chvíli tě jen pozorovala. Přemýšlela – a to málokdy končilo dobře.
„Dost,“ zarazila tě. Nespokojeně mávla rukou a odvrátila se od tebe. Naštěstí tě tentokrát gesto neposlalo na vyhlídkový let nad lesem… Pár kroky přešla po mýtince uprostřed temného lesa a vzhlédla k rudému měsíci. Vlčí vití se přibližovalo. Teď už museli být blízko. „Tenhle rozhovor mě začíná unavovat, Eliáši. Být tebou přijdu na způsob, jak mě zabavit, jinak…“ ohlédla se přes rameno a usmála se, „na něj budu muset přijít sama.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ramena se mi zachvějí. Do konce dní. Jak dlouho ještě vydržím alespoň na těch kolenou? Musí to mít řešení! Celá tahle chvíle, její náklonnost... předstírat lásku je snad jediné, co jsem ještě nezkoušel, ale to bych si raději vydlabal srdce lžící. Mělo by to stát za úvahu, ale... uáá. Ne. Stejně bych se neovládl, až by na mě znovu sáhla, tohle předstírání by dlouho nevydrželo. Vzdálí se o pár kroků a hlavu mám rázem o něco málo čistější. O velice málo, a vím samozřejmě dobře, že zpátky u mě může být rychleji, než bych stačil mrknout, ale... je to lepší. "Nemyslím, že bych tě dokázal uspokojit," řeknu s pohledem upřeným na svoje kolena. "Máš příšerný vkus na zábavu." Rty se mi zachvějí pod náporem vědomí, že tohle... mi neprojde. Flynne, kde jsi, když tě člověk potřebuje? Kde je tvoje magie, když ji potřebuju - skutečně potřebuju - i ty bys mi určitě dovolil si v téhle chvíli vzít... Stisknu víčka až do bolesti. Jsem mág. Musí to mít... řešení... A nade vším rudý měsíc a vlci, které možná přiláká pach krve a možná můj strach. Zakloním hlavu a stejně jako oni, hlasitě zavyju. "Vauuuuu!" udělám procítěně, a co tak mohu říct, docela vydařeně. "Vauuuu!" No tak, bráškové... sežerte tu hroznou ženskou... nebo alespoň mě. "Vauuuu!" Úplně mě ta představa nadchne. Takhle jí vypálit rybník! V očích tlačí nové slzy, jako by ve mně ještě zbylo dost vláhy. Strachy je mi skoro zle. Ale možná jsem bezmocný, ale stejně udělám něco svého! I kdyby mě to mělo stát krk o den dřív. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen
Vzhlédl jsi k měsíci. Ještě před chvílí byl rudý, ale před očima zhnědl— ne, teď byl šedý, jenom s malou hnědou tečkou na kraji. Skoro jako oko. S tichým zavrčením se zpoza temné hradby stromu vyjevil hnědý vlk. Přiběhl ti na pomoc? Opatrně našlápl, čímž se přiblížil k vám dvěma. Šedé oči měl jenom pro Lunu, na kterou cenil ostré zuby.
„Eliáši, Eliáši…“ zatřepala nad tebou Luna hlavou. „Nepoučitelný… Zdá se, že se budu muset postarat, aby se ti dobré vychování konečně dostalo pod kůži. Nehýbej se, drahoušku, buď tak hodný.“
Země ti pod koleny podezřele měkla, zavlnila se jako černé moře, na kterém ses teď ještě mohl postavit, ale chodidla by se ti bořila dolů. Pokud se nebudeš hýbat, proboříš se. Ze země vystřelilo chapadlo, černé jako noc a horké jako láva, které se ti pokusilo obmotat kolem kotníku… to by ještě nebylo tak těžké skopnout, kdyby jedno nenásledovalo druhé a pak třetí a čtvrté. Všechny se tě snažily svázat a stáhnout dolů.
Luna se mezitím otočila k vlkovi. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Neumím po vlčím a nevím, co jim vlastně povídám. Možná jsem právě do toho zavytí vložil zoufalství a prosbu, kterou si jinak sotva odvážím alespoň pomyslet a křičím ji leda na nejhlubším pozadí myšlenek. Touhu po smečce, která mě nenechá na pospas... zoufalou potřebu dostat se z beznadějné pasti, kde ani uhryzat si tlapu nepomůže. I Měsíc naslouchá reaguje, zvláštně, nepochopitelně, dívá se - je to dobré znamení, nebo špatné, nevím. Ale mnohem spíš to byl jen instinkt, nepřemýšlel jsem tak daleko, že bych si dovedl představit, že by opravdu přišli. Že by byli víc než jen kulisa na pozadí temného lesa, která má být děsivá a hrozná a jen dalším ostrým hrotem drásajícím moje odhodlání. Jenže objeví se vlk... a nejsem to já, na koho upírá pohled, který je nepřátelský, a mě okamžitě zalije vlna prudké, divoké náklonnosti, až ty zatracené slzy opravdu vytrysknou a já chraplavě, zajíkavě zalapám po dechu. Nejsme tu sami. Ať se stane cokoli, bude to jinak. Otřu si chvatně tvář hřbetem ruky. Chtěl jsem se schoulit a být co nejmenší, nezajímavý, to támhleta paní je tu ta nebezpečná a pozornosti hodná, ale Luna mě varuje a to mi dodá nemalou naději: určitě se mi vyplatí dělat přesně to, co nechce a mě ani nenapadne poslechnout. A jestli jsem snad měl v plánu se jen nějak obezřetně a zvolna vydrápat na nohy, rozhodnout se, jestli potřebuju zbraň, rychlé nohy a nebo se ani nehnout, rozvaha rychle vezme za své. Tohle ne! Ne pouta, ne chapadla, všechna ta naděje a radost z vlka se mění v panický strach a živelnou, nezvladatelnou hrůzu. Pod zem ne, já jsem ještě živý! "Luno... ne! Prosím, ne -" Začnu hrabat vším, rukama, nohama, divoce se snažím dostat pryč. Vyjeknu hlasem plným bolesti a leknutí, zaskočený tou zradou na druhou, když mi pronikne na kůži, jak horké a spalující šlahouny jsou. Chtěl jsem je začít rvát i rukama, teď ale ucuknu, abych si nepopálil dlaně, a jen se snažím dostat pryč... to jsou i vlčí zuby lepší. Klidně Luně vyznám lásku a pozvu ji na romantickou večeři, ale pod zem ne...! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen
Černá chapadla se po tobě sápala, snažila se tě si přitáhnout a pevně tě obejmout. Cítil jsi jejich palčivý dotyk na zádech, na hrudi, kolem zápěstí a pod koleny. Než se kolem tebe však pevně stáhla oprátka, podařilo se ti vydrápat na nohy a uskočit. Právě včas. Malé kamínky se ti zarývaly do bosých, popálených chodidel. Každý krok byl utrpení, ale zastavit jsi nemohl. Chapadla tě pronásledovala…
Za zády se ti ozvalo zasvištění, jako bys zabodl nůž do obzvláště velkého kusu masa a ten hladce projel skrz, pak tupá rána doprovozená šplíchnutím a táhlým zvířecím zakňučením. Něco dopadlo na zem. Odvážil ses vůbec ohlédnout?
V tu nejhorší možnou chvíli se ti pod nohama ochomýtlo další odporné chapadlo. Vystřelilo ze země jako podlý kořen, který tam ještě před chvílí nebyl. A nebyl. Zakopl jsi. Kolena se ti zabořila do hřejivé, měkké, podezřelé živé hlíny. Byla to vůbec ještě hlína? Pokud nebudeš marnit čas, stihneš se znovu postavit. A znovu se rozeběhnout. Jenomže kam? V dálce před sebou jsi tušil řeku, z jejíhož směru k tobě doléhal chladivý vánek. Všude jinde byl jenom černý les, kterým bys mohl bloudit hodiny a hodiny… Neznal jsi to tady. Nevěděl jsi, kde jsi. Věděl jsi jenom, že Luna je za tebou. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Bolí - pálí - ne... dokážu nekřičet, ale v každém dechu, chraplavém a namáhavém, zaznívá přerývavá bolest. Dokážu se vymanit z chapadel, nevěřil jsem tomu, ale dokázal, někde v hloubi duše vím, že to není ani tak mojí zásluhou, jako čirým štěstím a také tím, že má Luna práci jinde - Srdce mi bolestně klopýtne, když se ozve vlčí zakňučení. Jeho ne, ne hnědého vlka! Přišel pro mě, teď už tomu věřím. To není... správné... má zvítězit dobro, princ na bílém koni má zasadit drakovi smrtelnou ránu, ne krvácet na zemi a já abych se tu potácel bezbranný. Ale vlků je přeci víc, celá smečka, teď už přijdou určitě, když zranila - zranila, jasné - jednoho z nich. Snad se chystám znovu zavýt, aby věděli kam, a taky že musí rychle, ale země pod nohama mi povolí a já jen vykřiknu, hlas připravený být slyšet daleko mi samotnému zalehne v uších. Potřebuju zbraň. Oni přijdou - a možná na tom není hnědý vlk tak zle, třeba... ještě může bojovat... když nás bude víc, zvládneme ji. Nepřipouštím si nic jiného, jinou možnost nemáme. Neodvážím se hmatat po kamení, na pevnou zem tu není spolehnutí. Vrhnu se místo toho k nejbližšímu kmeni stromu. Klacek! Nebo raději pořádný kyj. Cokoli, co postavím mezi sebe a Lunu. Když se jí nepodívám do očí, a... když se najednou promění v kámen, třeba, nebo na co spoléháš, ty idiote?... Jenže vzdát se...? To by znamenalo zemřít hned. Sevřu v rukou něco, co snad opravdu je větev, musí být, když to nepálí a nekroutí se - nohy mi nepřestávají vratce kolísat, rozbolavělé tak, že ztrácím rovnováhu - řeko, řeko, proč jen nejsi blíž! Představou chladivé vody mi až trne v zádech. A prudce se otočím k Luně, hlavu napůl odvrácenou, abych viděl, co se děje, ale ty její oči... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen?
S klackem v ruce jsi se prudce otočil k Luně. Stála pořád tam, kde jsi ji nechal. Před hnědým vlkem, který se svíjel bolestí v kaluži krvi. Tenhle boj skončil. Tvůj ochránce nevyhnutelně prohrál. Když bledá žena v černých šatech vycítila tvůj pohled, ohlédla se před rameno a… usmála se. Jenom pro tebe.
„Drahý Eliáši…“ povzdechla si.
Vlk se pokusil postavit. Nohy se mu podlomily a znovu se zhroutil na zem. Bylo to marné. Chapadlo – ano, muselo to být chapadlo, tamto, to zbarvené rudou krví – mu projelo trupem hladce jako nůž. Krvácel. Strašně moc… Něco takového prostě nemohl přežít. Ne bez pomoci.
„… kdy pochopíš, že odpor je marný? Že to neskončí dobře… nejenom pro tebe, ale i pro ty, na kterých ti prý záleží?“ naklonila hlavu pobaveně. Nepohnula se tvým směrem. Nemusela. Další chapadlo se k tobě natáhlo, nepochybně se pokoušející tě chytit a svázat a stáhnout tě k zemi, nebo možná pod ní, ale jediným ladným pohledem jsi to do něj napálil klackem. Možná jsi v minulém životě hrál baseball?
Když jsi pohledem znovu zavadil o krvácející zvíře, leželo tam něco jiného. Dlouhé, svalnaté tělo. Lidské. S dírou přímo uprostřed žaludku, krvácejíc víc, než bys považoval za možné. Poznával jsi ho. Ty jsi ho… znal. Místo hnědého vlka tam totiž ležel Jake. Tvůj soused. Ten, který ti uprostřed noci přispěchal na pomoc. Již podruhé. A teď… umíral. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Odpor není nikdy marný. Když je na konci cesty smrt, ať je alespoň se ctí... nebo s tím, co z ní zbylo... jako by čest hrála roli na místech, jako je úplný konec všeho. Jenže někde v hloubi duše vím, že kdybych se nebránil vůbec, nenáviděl bych se příliš. Víc, než teď. Za to, co jí dovolím. Za to, že mi z té údajné cti zbylo tak strašně málo. Odrazím chapadlo, napůl bez dívání, a snad právě proto tak snadno, mozek se neplete rukám do cesty. Víc mě teď upoutá vlk, první dojem, že si se mnou měsíční světlo zvláštně pohrává, se rychle mění v jistotu: je to skutečně lidské tělo... umírající... někdo, koho znám. "Ne, on ne," zanaříkám v duchu, zoufalství až ze špiček u nohou, kdo ví, proč zazní i nahlas. "Jeho ne..." Musím mu pomoct, a to rychle, hned, už před chvílí bylo možná pozdě. Napůl vím, že je to dávno zbytečné, ale dívat se, jak tu krvácí a nedělat nic? Tak to těžko. Svírám klacek v rukou a vím, že až k ní se nikdy nedostanu. Ne když mi každý krok působí takovou bolest, až se potácím, ne když... je to zrovna Luna. "Udělám cokoli," vyrazím ze sebe a dívám se jí teď přímo do očí, "udělám pro tebe cokoli, když ho zachráníš!" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Noční můra
„To uděláš, Eliášku,“ podotkla s netečným úsměvem.
Rukojmí? Kdepak. Luna nepotřebovala rukojmí, aby tě zcela ovládla. Už teď jsi jí byl vydaný na pospas. Nemohl jsi jí nabídnout nic, co by si sama nemohla vymanit z tvých rtů.
Když jí pohled sklouzl z tvého lahodně zoufalého výrazu na klacek, který jsi křečovitě svíral v rukách, z ramen jí sklouzlo lehké zasmání. Ona se… smála. Chladně, děsivě, až ti z toho běhal mráz po zádech. Vážně si myslíš, že jí ublížíš obyčejným klackem? Ale, drahoušku… Otočila se ke krvácejícímu Jakeovi zády. Nechala ho ležet v bolestech. Byl to jenom obyčejný šváb, který se ti pokusil zasadit do hlavy semínka myšlenek proti ní a snad i naději, že bys jednou… mohl být svobodný. Oba jste se pletli. Zemřeš v její náruči. O to se postará.
„Jen se dobře podívej, co jsi udělal, Eliáši,“ podotkla sladce, „nebýt tebe, mohl tenhle nádherný mladý muž žít šťastný, dlouhý život. Mohl si získat lásku svých fanoušků, mohl se zamilovat, mohl cestovat po světě… a teď… jenom kvůli tomu, že nedokážeš poslouchat, co ti říkám… mrtvý. Jaká škoda.“
Ne, nemrzelo jí to. Dokonce se to ani nesnažila předstírat. Zastavila kousek před tebou – rozhodně na dosah klacku, kterého se zřejmě nebála – a ustoupila do strany, abys měl dobrý výhled na sípavé nádechy Jakea… jeho poslední chvíle… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro No tak, vlci, kde jste? Už před chvílí byla ta správná chvíle rozetnout tuhle situaci, zjevit se jako tiché šedé stíny a strhnout ji přesilou vašich těl - ideální minula, ale pořád ještě by to dávalo smysl. Možná. Snad... Zázraky se stávají. Hlína pod Jakeovým tělem těžkne krví a svaly na zádech mi trnou jejím smíchem. Kdepak prosby a sliby. Ani tentokrát nezabere nic. Jestli by nakonec nebylo nejlepší jí slíbit, že se budu bránit každému jejímu pohledu! Takovou radost jako teď jsem jí neudělal už dávno. Jakeu, znal jsem tě chvíli, ale hlava mi z tebe lítala v oblacích. Takových kdyby z toho mohlo být, užil bych si je všechna, alespoň do dalšího setkání. Ty bys mě dokázal vyrvat Luně z rukou... těch pomyslných, kdy jsem se bál, že nedokážu přijmout ničí dotek. Teď už vím, že od tebe ano - a co je to platné, když si tu klidně umřeš. Pořád ještě se dívám na něj, když svůj klacek chytím pevněji a prudce, jako bych držel spíš meč, seknu po Luně. Smést jí z tváře ten hrozný úsměv, zničit tu samolibost, která z ní sálá. Strašlivá potřeba mu nějak pomoct, jakkoli, i kdyby alespoň nemusel umírat sám, mě ovládá celého; není to věc k rozhodování, jenom ke vší vůli a síle, kterou do toho vložím. "A neříkej mi Eliášku!" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Noční můra
Napřáhl ses – bude skvostné smazat jí ten samolibý výraz z tváře, ublížit jí, jako ona tolikrát ublížila tobě, vyrovnat skóre, povýšit z neškodného mazlíčka na opravdovou hrozbu, pomstít Jakea –, ale… ale nedokázal jsi to. Tělo se ti odmítlo pohnout. Ruka ti zůstala viset v prudkém nápřahu, jako by ji neviditelná ruka popadla a nepustila. Byla to nepohodlná pozice, která tě brzy začne bolet, ale uvolnit ses nemohl.
„Eliášku,“ vyslovila s jistým požitkem to jméno. Znělo to takřka zklamaně, kdyby se jí na rtech neroztáhl pobavený úsměv. Jak jsi hloupoučký… Opravdu? Opravdu sis myslel, že to vyjde? Ano, pohled na tebe byl skvostný. Přímo k pomilování.
Překonala i ten poslední metr mezi vámi a natáhla se. Ledové prsty ti sklouzly po tváři, zamrazily tě na tom obzvláště citlivém místě na krku a doputovaly až na místo, kde se skrývalo rychle bušící srdce. Nádhera. Prostě… nádhera.
„Odpor je marný, drahoušku. Kolikrát ti to mám vysvětlovat?“ Vrazila ti další facku, až se ti otočila hlava do strany. „Kolik lidí ještě zaplatí za tvé omyly, hm? Ty snad chceš, aby kvůli tobě umírali. Podívej se na něj. Kdyby ses mi nepokusil utéct, mohl být naživu. Kdyby tě nikdy nepotkal, mohl být naživu…“
A vlci… nepřicházeli. Měsíc teď svítil docela obyčejným stříbřitým světlem, jako by to byla noc jako každá jiná. Vlčí vití utichlo. Nepřijdou. Nikdo nepřijde. Byl jsi sám.
„Dám ti jednu poslední šanci padnout na kolena a prosit mě o odpuštění, Eliáši,“ řekla chladně. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vší vůle a síle, kterou ze sebe dokážu vykřesat, vynaložená námaha, až se mi tmí před očima a snad i kosti praští - nestačí. Ona se snad ani nemusí snažit! Tohle je vážně k zešílení. U srdce mě bolí, tříští se na kusy a střípky se ztrácejí mezi kamením. Když mi tam sáhne - neskutečně nesnáším, když mě hladí po tváři - jako bych měl místo srdce dávno pustou, chladnou jámu. Hlava se mi div neotočí kolem dokola pod prudkostí další rány. Možná mi právě teď na bílé kůži vyvstává dokonale vykreslený obrys pěti prstů a útlé dlaně a přecitlivělé, opakovaně zraňované rty bolí. "A když to udělám," zachraptím a k bolesti napjaté tělo konečně povolí a klacek mi vypadne z rukou. Teď už bych mohl pokleknout. Kdybych chtěl. Kdybych se k tomu dokázal přimět. "Když před tebou pokleknu... co se vlastně změní?" Nebudu na tom líp ani hůř. Možná dostanu o ránu míň. Hlava se mi zatočí a nohy pode mnou povolí, zbavené vší vůle. Nechtěl jsem si kleknout. Už ne! Jsem si jistý... nemohla mě přece takhle zradit vlastní hlava a strach. Protože přesně to jsem právě udělal, z ryzího vyčerpání a hlubokého žalu, který mě požírá celého jako temnota zhasnutou svíčku. Jednou rukou se opírám o zem a druhou si přitisknu na srdce. Kde čekám kráter, nahmatám jen potem promáčenou látku košile a vlastní svaly. "Odpusť..." vyslovím, ale není to prosba, kterou chtěla. "Jakeu..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Noční můra
Máš pravdu. Když to uděláš, nebudeš na tom líp ani hůř. Možná – ale to opravdu jenom možná – ti odpustí ránu. Jednu, dvě. Záleží na tom? Další nakonec přijde, protože v jejích očích nejsi nic než hračka odsouzená ke každičkému jejímu rozmaru. A co ve vlastních očích? Vidíš v sobě ještě víc než to? Viděl to Jake? Nebohý Jake… „Co se změní?“ zopakovala Luna pobaveně. I teď se usmívala. Pobaveně, povýšeně. Když jsi před ní padl na kolena, znovu ti zajela prsty do vlasů. „Uděláš dobře, když pochopíš jednu věc, Eliášku. Mně je jedno, jestli mě miluješ nebo nenávidíš… Nezmění to nic. Jenom ty si můžeš ušetřit moře utrpení.“
Jenomže pak ti přes rty přešlo jeho jméno… ani ses jí nemusel dívat do tváře, abys věděl, že jsi ho říkat neměl. V očích ji vzplanula všepohlcující zášť. Po kůži ti sklouzlo zamražení, které se zakusovalo do páteře a varovalo tě – příliš pozdě. Bylo jí opravdu jedno, jestli ji miluješ nebo nenávidíš? Možná. Možná jenom nechtěla, abys chtěl někoho nebo něco víc než ji.
Další facka tě srazila na zem. Teď, když tě už nedržela neviditelná síla, ses zhroutil jako látková panenka. Chapadla tě objala kolem pasu a táhla dolů. Země pod tebou pálila. Jako by stačil jen okamžik, aby se proměnila v dravou lávu, která tě pálila na kůži a mrazila v žilách. Horko a zima, obojí nesnesitelné, otřásaly tvým tělem. Země se tě schystala spolknout jako… ano, mrtvolu…
„Radím ti dobře, Eliáši. Rozmysli si, jak mě zítra požádáš o odpuštění… nebo toho budeš litovat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nevím přesně, z jakých hlubin beznaděje jsem doloval ty kousíčky vzdoru a odporu a dokonce, k nevíře - vážně jsem se ji pokusil praštit? Měsíc, lhostejný a chladný, přihlíží degradaci mojí duše se znechuceným odstupem filmového kritika. Kolikrát už tohle viděl... a kéž bych věděl, jestli to opravdu skončí pokaždé stejně. Jestli mám naději na to být romantickou komedií s horrorovými prvky na začátku. Nebo - smůla! Je to studentský experiment, do kterého si omylem objednali pár kbelíků krve navíc, a přeci ji nenechají ladem, a jejich uměleckým zápalem přeplněná já by po dobrém konci nesáhla, ani kdyby jim za to platili zlatem a slíbili Oskara. Přehnal jsem to. Věděl jsem to dřív, než mi ta slova přešla přes rty. Věděl... jen si nedokázal pomoct. A dvojnásob je to jasné ve chvíli, kdy z ní vztek sálá tak silně, až ho mohu skoro nahmatat. Ne že by mě nechala tápat. Další facka... Jako by si něco takového mohla dovolit, ale ona může, ke mně ano, protože... jsem nic. Hračka v jejích rukou, nezasloužím nic víc a možná bych měl být vděčný, že jí stojím alespoň za to utrpení. A občas... za laskavost... co bych jen teď za ni dal. A za to, kdybych si odpustil ty zbytečné provokace. S bolestným, nepokrytě vyděšeným výkřikem se začnu zmítat a zoufale hrabat pryč. Pod zem ne - pálí! - ještě jsem neumřel, jsem živý, živý! Její slova přes vlastní křik skoro nevnímám, nebo snad, neměl bych vnímat, ale nějak mi dokážou proniknout až do hlavy, nedokážu se od nich odvrátit, možná ani kdybych tu nebojoval o život, bych to nedokázal. Mluví o zítra, ale teď a tady... nemůžu neumřít. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Noční můra – probuzení
Neměl jsi šanci. Všechna síla na světě by tě nezachránila před chapadly, které tě nemilosrdně táhly pod zem, až ses konečně ocitl pod černou hladinou lávy. Poslední věc, co jsi viděl, byl Lunin samolibý úsměv. Zasloužíš si to, říkal ti. A hůř. Mnohem hůř. Žilami ti pulzoval led, tělo se ti zmítalo v ohni, až ti slízl kůži a dostal se na maso. Vlasy ti vzplály, oblečení se proměnilo v prach, z očí ti zbyly jenom dva slepé důlky, do nichž se dostaly rozpálené uhlíky.
Žár se postupně prokousával přes maso až ke kostem. V uších ti kromě všepožírajícího bublání zaznělo křupání a lámání. Každý nádech byl utrpení, v každém úderu tvého srdce byla touha po konci. Nebo ne? Dokázal jsi i teď věřit, že máš ještě naději? Trvalo to tak dlouho, tak nesmyslně dlouho… celé hodiny, dny týdny… jenom ty a bolest…
Černotou konečně zabublal tvůj poslední výdech. O něco světlejší kruhy stoupaly nahoru, vzdalovaly se ti jako ta poslední smítka naděje. Srdce sevřela tíha celého těla, až prasklo a rozprsklo se po polámaných kostech tvého hrudního koše. Nezůstalo po tobě nic. Jenom ohořená hmota, která se snad kdysi dala tvarem přirovnat k lidskému tělu. Možná jsi měl Lunu uposlechnout… padnout před ní na kolena a prosit ji o odpuštění… ale to nevadí, zítra dostaneš další příležitost.
S posledním nádechem jsi prudce otevřel oči. Nebyl jsi zraněný, popálený, dokonce ani končetiny jsi neměl zlomené. Jenom jsi byl beznadějně propocený… a vedle postele ti nevybíravě křičel budík. Vstávej! Vstávej! Další krásný den přišel.
Flynn spal přesně tak, jak jsi ho viděl v noci. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ruka se mi pěkně klepe, napůl bez citu, když hmatám po mobilu a snažím se umlčet ten nervy drásající zvuk. Je to samozřejmě obojí úmysl - i složité vypínání, i to protivné drnčení - a obojí přichází vhod. Venku je ještě tma a světlo lampy je jako hrst lávy přímo pod oční víčka. Nějak se mi podaří vstát, nějak se dopotácím ke kuchyňské lince. Z nějakých důvodů mám hrdlo jen vyprahlé žízní, ne rozdrásané křikem. Zemřel jsem, právě jsem zemřel, právě jsem zemřel tak strašnou smrtí, že bych ji ani Luně nepřál. Právě jsem - prudce vydechnu a to bezmocné zakňourání, které se ozve z hlubin hrudi, mě samotného vyděsí. Nesmím tomu podléhat! Jsou to jen sny. Nebo možná nakonec budou, jednou, až zapomenu dost. Právě teď je to vzpomínka tak čerstvá, že na ní ještě neoschla rosa. Žíznivě do sebe naklopím sklenici s vodou, a pak rovnou druhou. Není to ani trochu úleva, žaludek se otřese nechutí a tváří se, jak kdybych do něj sypal kamení. Oči mi padnou na lístek u telefonu. Musím si ho potom strčit do peněženky, volat budu až z práce. Teď si chci ale připomenout jméno muže, který mi ho dal. Bylo to příliš zvláštní, příliš... všechno... vzpomínku na umírání se mysl usilovně snaží uhladit a šoupnout stranou všeho ostatního, ale zároveň mi vytane na mysli něco, co přehluší všechno ostatní. Jake. Proboha. Jake. Upustím skleničku do dřezu, až to hlasitě třeskne, a vedle křesla na kolena spíš upadnu. Na chvíli mi dokonce stačí dojít absurdita toho celého... Luno, tohle byl vážně dobrý pokus, ale nemyslíš si vážně, že to vzdám? I jako myšlenky mi to připadá nezdravě odvážné. Musím to zarazit včas - brzy, dnes - protože podléhám neodvratně, to vím. Nemá cenu si nic namlouvat o boji do posledního dechu. Boji možná, jak jen to musí být krásně snadné a přehledné, když je možnost bojovat; ale ta mi pro tuhle příležitost nebyla dána. "Flynne," řeknu naléhavě. Zním příšerně. Nejspíš vypadám ještě hůř. Mokré triko se mi lepí na kůži, oči pálí, ruce mám skoro bílé. Můžu být zatraceně rád, že si nevidím do tváře. "Flynne!" zkusím naléhavěji, když se ten zatracený kocour ani nehne. Všechna ta magie kolem něj... do té sahat nechci, ale prostě s ním zatřepat, to přece musí zabrat na každého. "Flynne, potřebuju tě." Hlas se mi zlomí, až na okamžik musím zavřít oči. Pozor na křídla, jasně. "FLYNNE, prosím!" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V tvém bytě
Flynn ležel klidně. Až podezřele klidně. Nehýbal se. Dokonce ani ouško mu nezacukalo. Zhluboka, takřka namáhavě, oddechoval. Narudlá energie ho obklopovala jako kukla. V noci sis matného světla nevšiml, ale teď magie poblikávala jako vybitá žárovka. Slabě. Kocour na tvé volání každopádně nereagoval. Když ses k němu natáhl – bylo to, jako bys prsty šáhl do elektrického proudu: dostal jsi pořádný kopanec. Magie kolem drobného černého tělíčka se rozplynula.
Rudé oči se konečně otevřely. Kocour se pomalu posadil. Nevypadal… zrovna nejlépe, vlastně se při tom kratičkém pohybu slušně zamotal. Zatřepal hlavou a přinutil se napřímit. Celé to bylo zvláštní, ale chvilička slabosti skončila ve chvíli, kdy na tebe zaostřil.
„Co se stalo?“ zeptal se, jako by se nechumelilo. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "... au!" vyjeknu a ucuknu tak prudce, že se ze zdánlivě stabilizované polohy málem překulím. Nakonec jen dost nepříjemně dopadnu na ruku, druhou ještě zatřepu ve vzduchu - nemohl bych si tohle skvělé brnění pořídit na Lunu? Příště na něj vyleju kbelík vody. "Sakra Flynne..." Letmým pohledem se ujistím, že ruka v pořádku. Polknu. Dobré ráno všem. "Luna se stala. Potřebuju od tebe, a je to opravdu hrozně důležitý, aby ses šel podívat vedle," ukážu na správnou zeď. "Bydlí tam Jake, je to... soused." Vzpomínka na to mrtvé tělo je až příliš barvitá, včetně odlesků měsíčního světla v kalužích krve... já šťastlivec, takové skvělé počasí chytit... úplněk je ale špatně - ten přeci nebyl. Nějak mi to nepřijde důležité. Brečet znovu nezačnu, ale najednou vidím nějak zvláštně zamlženě. "Potřebuju, abys mi řekl, jestli je v pořádku. Hned. Teď. Prosím, Flynne." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt
Vizitka muže, který tě odvezl z nádraží ke tvému bytu, byla vytištěná na pěkném, drahém papíře. Font byl pečlivě zvolený. Nad telefonním číslem stálo: E. Carrol bez jakéhokoliv popisku či jména pozice, kterou zastával. Na druhé straně kartičky byl symbol slunce se paprsky zahnutými do oblouku. Ten ti povědomý nepřipadal.
Kdyby Flynn mohl povytáhnout obočí a zahledět se na tebe jako na blázna, udělal by to. Buďto jsi po něm chtěl, ať proleze zdí – a jenom ta představa, že ho považuješ za tento typ ducha byla krajně urážlivá –, nebo se teď má vydat na ranní let. V očích se mu zablesklo. Zkusmo se pohnul do strany. Netopýří křídla neklidně uhodila do vzduchu, aby neztratil rovnováhu.
„Uklidni se, Eliáši. Byl to jenom sen,“ odpověděl mírně podrážděně. Hlas mu ochotou – a vlastně ani útěchou – zrovna nepřekypoval. „Pokud chceš vědět, jestli je tvůj soused v pořádku, běž a zaklepej mu na dveře. To bude nejjednodušší pro nás pro všechny. Já se od tebe vzdálit nemůžu.“
Neříkal tak docela pravdu. V knihkupectví se mohl postavit až na druhou stranu místnosti, aniž by ho to nějak omezovalo. Místnost, která v sobě obsáhla jak antikvariát tak sekci s novými knihami, byla podstatně větší než vzdálenost mezi vašimi byty. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Já vím, že to byl sen," řeknu. Všechno ve mně ještě vibruje prožitým utrpením a dozvuky té neskutečné bolesti. Neuvažuju úplně racionálně a vím o tom. Nějaká malá část jen přihlíží a žasne - zatímco většina mého já si zoufá na pokraji zhroucení. "Kdybych si nemyslel, že je to sen, už mu kopu do dveří." Na okamžik zavřu oči a nadechnu se, vzduch mi drhne v plicích. Probůh, já se tu snad vážně rozbrečím. Jestli to nebyl sen dost, stejně je na všechno pozdě... dávno a beznadějně. I tak mě ale představa, že... nevím co čekám. Že leží v posteli a krvácí? Vím, že to nedává smysl. Ale nedovedu si představit, jak přežiju den, jestli tu jistotu nezískám. Jsem schopný myslet jenom na to, jestli si Luna nenašla způsob, jak mu ublížit. "Ale potřebuju to vědět..." Co by dala za ten zoufalý podtón! A taky bych vážně nerad, aby mě viděl takhle. Nedělám si o sobě žádné iluze. Jak pomalu schne provlhlé triko, a z pootevřeného okna vane ranní chlad, otřásám se chvílemi zimou. Jsem vyčerpaný, tak strašně vyčerpaný... víc než včera, víc než předevčírem. Kruhy pod očima musím mít černé až k bradě. Napůl si uvědomuju, že jindy bych nebyl taková... troska... a dokázal bych se lépe ovládat... vlastně se dost bojím, že se při pohledu na něj sesypu definitivně. "Půjdu s tebou ke dveřím, nebo k oknu, řekni si," tohle už je prakticky škemrání, ale všechna důstojnost umřela v noci, teď už to nezachráním. "Jsi duch, neumíš projít zdí? Je to blízko..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt, ráno
„Ne, neumím projít zdí,“ odpověděl Flynn bez tónu. Kdyby se mu nemotala hlava, možná přitom švihne podrážděně ocasem… nebo také ne, včera se neprojevoval jako kočka až na vzácné škubnutí uší. „Jsem uvězněný v téhle slabé otravné fyzické schránce. I kdybych nebyl,“ teď mu v hlase zazněl slaboučký osten rozčílení, „nejsem typ ducha, který prochází zdmi.“
Na okamžik zavřel oči. Nemělo cenu se na tebe vztekat – a popravdě věděl, že sis to ani nezasloužil –, ale tvé naléhání mu nepřidávalo. Nepříliš ladně seskočil z křesla. Nezamířil ke dveřím ani k oknu, prostě si jenom uzmul zpátky osobní prostor.
„A letět tam je pitomý nápad. Víš, co uvidí kdokoliv pod námi? Co uvidí Jake? Kočku ve vzduchu. Uprostřed vzduchoprázdna. Nejsem neviditelný. Takže mě dobře poslouchej: Byl to jenom sen. Včera jsi říkal, že chceš s touhle Lunou bojovat, tak bojuj. Nenech se jí ovládat i ve dne.“
Možná ti neporadil špatně – i když jemu se to říká –, ale nedělal to tak úplně nezištně. Za vším, co říkal, se skrýval ještě jeden důvod. Něco osobnějšího, co nemělo společného nic s Jakem ani lidmi pod okny a dokonce ani tebou. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Sesypu se do křesla, hlava mi padne na ruce... "Umíral jsem tak strašně dlouho," zašeptám a v tichém přítmí složených paží zavřu oči tak pevně, až se pod víčky rozlétají barevná kola. Flynnova odtažitost je dobrým lékem na nepříčetnost. Byl to jen sen - prostě jenom sen - Jake přeci není vlkodlak. Dnes nebyl úplněk. Luniny činy se nikdy před tím do reálného světa nepromítly... tedy až na to, jak jsem den ode dne zničenější. Nejsem mrtvý, dokonce ani spálený ne, nemám rozkousané rty a tváře mě silou jejích facek nebolí. Flynn má pravdu, samozřejmě... nesmím se nechat ovládat i ve dne. To jsem se mu teda předvedl. Jen je čím dál těžší zůstat příčetný, když tělo začíná selhávat a mysl se propadá do mlhy únavy. A tohle taky dramatizuješ. Teď vstaneš, dáš si horkou sprchu, a pak půjdeš do práce, protože tam máš spoustu věcí k řešení, rozmyslíš si co dál a budeš bojovat. Samozřejmě, že budeš. Když je na seznamu věcí k udělání jediná položka bez dalších variant, tak stejně nic jiného nezbývá. V té uvolněné poloze mi tělo rychle začíná vláčnět... začnu se pomalu hrabat na nohy dřív, než usnu. Na Flynna se teď nedokážu ani podívat. "Omlouvám se," zamumlám, napůl odvrácený, už mám nakročeno do koupelny, nesmím pak zapomenout nastavit pračku, než odejdu, kůže pokrytá vychladlým potem nepříjemně svědí. Neumřel jsem. Jake taky ne. Ještě tomu uvěřit. Ale... moment. Otočím se k Flynnovi a opřu se o stěnu do předsíňky. Hlava se mi trochu motá a sama se opře o zeď. Nejistě se na něj zadívám. "Ty... nevypadáš úplně v pořádku," zkusím a náhlém návalu obav se kousnu do rtů.. Neublížil jsem mu nechtě...? Strašně jsem si přál dosáhnout na jeho magii... nemohl jsem po ní nějak sáhnout ve spaní? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt, ráno
Flynn to naštěstí dál nekomentoval. Byl rád, že jsi se vzpamatoval… a že to máte za sebou, a možná taky trochu, že teď bude mít ještě chvíli sám pro sebe, aby se srovnal. Pravda byla prostá: létat tři patra nad zemí se mu v jeho zbídačeném stavu nechtělo. Odvrátil od tebe kočičí hlavu a položil se na koberec jako kocour chystající se ke kratičkému šlofíku. Kdepak mocný duch, teď na to nevypadal. Položil jsi svou otázku – tak samozřejmou a zákonitou – a on se napnul. Teď jsi prstem šťouchal do vosího hnízda…
„Jsem v pořádku,“ odbil tě automaticky, ale ani ses nestačil odvrátit, než mu došlo, že by se neměl snažit ochránit svou hrdost a skrývat to před tebou. „Mám málo magie. Za pár dní se to srovná… Už je to dlouho, co jsem byl naposledy v regenerativním transu – tak se říká té meditaci, o které jsem ti včera říkal – a úplně se mi to nepovedlo. Jak vidíš,“ dodal nenaloženě.
Flynnova magie… ano, pořád jsi ji cítil a mohl ses po ní natáhnout, kdykoliv budeš chtít. Bylo by to až směšně jednoduché. Nemožné to neudělat, pokud bys nesmělou touhou převedl v pevnou vůli. Šlo by to ve snu? Možná. Jeho každopádně nenapadlo, že by něco takového mohl být důvod jeho neúspěchu. Nebyl při vědomí. Nevnímal. Teď se jenom vyrovnával s následky nepovedené noci.
Narudlé magie v okolí nebylo málo, přinejmenším ti to tak nepřišlo, ale možná ti jenom chyběla představa na porovnání… nebo Flynn jako duch potřeboval mnohem více magie. Koneckonců ti včera říkal, že smlouva, která by tebe jenom připravila o magii, by ho zabila. Magie pro něj byla život. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "My... jsme nějakým způsobem spojení," zkusím, nevím ještě, kam přesně tou myšlenkou mířím, ale odvíjí se přede mnou jako barevná nit v šeru. "Tebe a sebe myslím." Odlepím se ode zdi, stáhnu si triko a skoro silou si protřu obličej. "Není možné, že by na tebe skrze mě dosáhla? Nějak?" Nezmínila ho... celou dobu ho nezmínila. Věděla o Jakeovi, věděla, že jsem o sobě zjistil něco nového. "Nemluvila o tobě," řeknu i nahlas. Chtěl přeci, abych zjišťoval... věci. Teď ale nevypadá, že by byl celý žhavý do úvah o Luně, tak začnu a dokončím jen tenhle jediný postřeh. "Což je zvláštní, protože jinak mi omlátí o hlavu všechno možné." Nevadí, nechám to na později. Alespoň si srovnám myšlenky... Jak se pomalu vytrácí nejhorší ostří vzpomínek a proniká mnou realita zničeného knihkupectví, začíná mi docházet, že ty skutečně důležité věci se odehrály ještě před Lunou. Vidina Jakeova těla a vjem pohřbívání zaživa na chvíli přehlušily všechno ostatní, ještě teď víc předstírám, jak skvěle jsem se vzpamatoval, než že by to byla pravda - nepřestal jsem se uvnitř sebe klepat a pořád mám sakra blízko se tu schoulit na podlaze a s tichým skučením si umřít - úplně se vidím, a co hůř, nejspíš i to je vzpomínka na sen - nějak zvláštně mi dochází, že zkušenost té naprosté bezmoci už se mnou zůstane navždy a že mi obrovsky záleží, aby do toho nepadl někdo další. Flynn. Jake. Kdokoli. Musím Lunu ne zahnat, ale zničit... prostě musím, musím... Jinak bude to navždy strašně krátké. "Nejsem si jistý, že máme pár dnů," řeknu tak tiše, že to s trochou štěstí nezaslechl, protože... máme, ještě ano. Ale tohle přeci nemůžu zvládnout... ne že bych nechtěl, neplánuju se vzdávat, natož třeba skákat z mostu, ale dochází mi najednou plně, že to zkrátka nevydržím - nejen že to vím, ale pronikne mnou to naprosté pochopení - že i kdybych si udržel duši z jednoho kusu, tělo nevyhnutelně selže. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt, ráno, ráno, raníčko
„Nejsme spojení,“ odpověděl Flynn bez zaváhání. Zatímco ses pohyboval po bytě sem a tam, on zůstal ležet na koberci a odpočíval. „Jsou čarodějové, kteří k sobě dokážou připoutat ducha, ale ti jsou vzácní. Není to Merlinova škola. Jsem připoutaný k té knize, chápeš? Nesloužím tobě, sloužím majiteli té knihy,“ dodal zjednodušeně. „A přes naši smlouvu na mě dosáhnout nemůže. Ne, to už je pravděpodobnější, že ses ty pokoušel uchopit moji magii – ať už vědomě, nebo nevědomě – a dopadlo to takhle. Nevím…“
Nezněl nadšeně. Přivedl jsi ho na myšlenku, které by se raději vyhnul. Mohl jsi na jeho magii dosáhnout, když jsi spal? Očividně ti to moc platné nebylo, ale jemu to nepřidávalo. Bránilo mu to v regeneraci – a popravdě se obával i to, že to démonku posiluje.
„Zjistil jsi o ní něco?“ zeptal se, aniž by zodpověděl poslední poznámku. Možná ji neslyšel. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Jo, na smlouvu jsem myslel," odkývu mu. "Neřekl jsem to dost přesně. Ale dobře, tím líp." Uleví se mi nemálo, když to odmítne. Ale stejně... vždyť sám neví, co je Luna zač. "Možná bude lepší," dodám zamyšleně, "abychom nespali oba naráz. Můžeš se před den natáhnout někde v knihkupectví, to s tebou stejně nebudu moct mluvit. Ani zkoušet magii." Jestli ovšem ještě za dvě hodiny pořád budu zaměstnaný. Ach jo. Ach jo - ach jo - ach jo. Podívám se na ten hrozný hadr ve svých rukou. Po tvářích mi sjedou slepené prameny vlasů. "Napřed potřebuju sprchu," řeknu a ne bez námahy se odlepím ode zdi. Horkou, důkladnou - a poměrně rychlou, protože rezervu jsem si dal, ale jen takovou na běžné motání, ne dlouhé stesky. Ale odbýt ji nemohu. Musím si umýt vlasy, dostat z nich všechnu tu špínu a krev a hlínu a doteky jejích prstů. Alespoň trochu se prohřát. Rozhodnout se, jestli si nechci pobrečet - nechci, děkuji mockrát - a celkově se vzpamatovat. Což se mi... samozřejmě podaří. Oblečení naházím do pračky k pyžamu z noci, holení nechám plavat, stačí jednou za pár dní, zuby, čisté oblečení, ruce se mi nepatrně chvějí a před očima mám plavovlasou dívku. Nevím, jestli bych ji měl znát. Zkouším sám sebe zaskočit tím, že bych na ni náhle jakoby zavolal, ale... nic. A kdybych jí přinesl kytku, tak - a zase nic. Musí být hluboko, a nebo jenom sen. Zato Essek! Že jsem ho viděl ve snu jako mága mě plní opatrnou nadějí. Bylo by to příliš krásné, než aby to byla pravda, řešilo by to příliš mnoho problémů a zachraňovalo situaci na mnoho způsobů, a tak to bylo spíš přání otcem myšlenky, ale... kdyby! Jak se sakra něco takového dá řešit po telefonu? Z koupelny vylezu mnohem podobnější sám sobě. Dokonce se na Jakea jsem schopný zase těšit, místo abych ho před sebou viděl jako torzo bez života - ne že by mě to pořád ještě maličko nehlodalo v břiše. Ale milosrdná paměť dobře ví, že s některými věcmi se žít nedá - namátkou se vzpomínkou na vlastní smrt - a všechno halí jemným hávem snové mlhy. Z vlasů mi ještě trochu kape, když zavírám okno a pouštím se do přípravy rychlé snídaně. Kafe si dám až v práci, teď potřebuju uklidnit žaludek a nabrat trochu sil. Kakao je lék, až na to, že mám poslední deci mlíka... ach jo. Nevadí, čaj s mlékem je taky lék. Toust se stejnou pomazánkou jako včera večer mě nepohoršuje, protože ráno chutná jinak, a stejně bych do sebe nic moc jiného nedostal. "Věděla, že jsem se dozvěděl o své magii," vykládám zatím Flynnovi. "Mluvila o tom, že prý jsem otevřel nějakou bránu a ona mě zachránila z pomezí dvou světů. Taky povídala, že mě k tomu postrčili lidé kolem mě a nezachránili mě včas - takže mi to zní, jako bych se pokoušel o nějaký rituál a nevyšlo to." Jak se mohlo stát, že mě měli za mrtvého, pořád nechápu. Nedokážu uvěřit, připustit si, že bych pro ně bez paměti a poničený byl tak zbytečný, že by mě prostě odklopli... až na to, že přesně tomu všechno napovídá. "Dává ti to smysl...?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt, ráno, zamračeno
„To ničemu nepomůže,“ zamítl tvůj nápad, ještě než jsi ho dořekl. „Potřebuji sílu. Ty pravděpodobně potřebuješ moji sílu. Pokud se okolnosti nezmění, jinou šanci proti Luně nemáme. Včera jsem ti říkal, že ten proces může trvat i desetiletí – a on může. Moje potřeba spánku,“ zopakoval neochotně, protože to nebyl vhodný termín pro regenerativní trans, „je jiná než tvoje. A zabránit ti v tom, abys ze mě čerpal magii ve spánku,každopádně nemůžu. A probudit tě pravděpodobně také ne. Pokud nebudu spát, je možné, že zabiješ dřív ty mě než Luna tebe.“
Když jsi vcházel do koupelny, byl krapet podrážděný. Jak by také ne… Přemýšlet o vlastní smrtelnosti kocoura nepovzbudí. Po pár minutách v horké sprše Flynn ležel pořád na tom samém místě jako předtím. Buďto měl s kočkami společnou okázalou lenost, nebo mu opravdu nebylo dobře…
„Měl bys jíst zdravěji,“ podotkl při pohledu na tvé stravovací návyky.
To bys měl, ale s prázdnou ledničkou se to dělá špatně. Možná byl čas konečně nakoupit. Po cestě z práce? Pokud ještě budeš mít práci a střechu nad hlavou… Zářné vyhlídky. Aspoň neprší. Pohled z okna sice naznačoval, že na tebe čekala šedivá obloha s těžkými, nepříliš optimisticky vyhlížející mraky, ale… teď nepršelo.
„Z pomezí dvou světů?“ zopakoval Flynn. Něco v něm se pohnulo. To, co jsi řekl, změnilo jeho názor na tebe. K lepšímu? Těžko říct. Pořád promlouval klidným, nezaujatým tónem jako doposud, neodvracel pohled, jenom… koukal trochu jinak. Pozorněji. Možná dokonce opatrněji. „O jakých dvou světech mluvila, nevíš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dobře, dobře, dobře... naše spaní asi žádné skvělé vyhlídky nemá. Potřebujeme to oba, oba moc, ale schází nám čas a svatej klid. Vyzobu z talíře poslední drobečky a než dopiju čaj, podám si hřeben, abych rozčesal ještě vlhké vlasy. I držet ruce ve vzduchu dá nesmyslně moc práce, a možná dokonce cítím únavu v ramenou ze včerejšího úklidu - a to většinu udělal Flynn. Tělo zjevně nepřijalo dnešní noc jako dostatečný odpočinek. Kupodivu. Ale už jsem klidnější, sprcha a časový odstup udělaly své. Bez elánu a sebevědomí, ale schopný pokračovat. "Koupím si k obědu něco rozumného," souhlasím bez odporu. "Mám to tu teď trochu vyjedený." Má pravdu a navíc bych před ním měl asi zábrany se odbývat. Ale nezačnu ho brát jako dozor, že ne! Starší a rozumný, bla bla bla. Ne, pokračuje ta myšlenka snadno. Jen vidět věci cizíma očima znamená získat další perspektivu. A většinou je dělat pečlivěji. Víc dávají smysl... Flynne, jsem rád, že jsi tu se mnou. Podepřu si bradu dlaní a na chvíli si odložím i ruku s hřebenem. Spát, prosím, chci spát. Chci znovu sedět u Jakea na pohovce a připadat si v pohodě a... ne nevítaný. "To už nechtěla říct," zavrtím hlavou. "Jen že bych bez ní umřel. Taky říkala, že jsem býval silný," dodám hořce. "Nějak nevím, jak si s ní poradím teď, bez magie a utahaný, když jsem ji nezvládl v plné síle. ... což vlastně tak vůbec nemuselo být." To je peklo, čiré peklo, jak pomalu mi věci docházejí - a jak zřetelně to na sobě cítím a vnímám. "Možná ta posloupnost byla taková, že nezpůsobila problém během toho něčeho, jen ho využila... já vážně nevím. Zdálo se mi toho víc," dodám a zvednu se na nohy. Nádobí strčím do dřezu, to neuteče, a natáhnu si mikinu. Venku možná právě teď neprší, ale na to zdejšímu počasí už dávno neskočím. Trochu se oklepu, když mi vychladlá látka přejede po pažích, ale je měkká a příjemná a rychle se začne prohřívat. Je neuvěřitelné, že mi byla Melanie schopná nakoupit oblečení tak, že vůči němu nemám vlastně žádné výhrady a sedí ke mně... možná bych se na ni opravdu měl obrátit, co můžu ztratit? Očividně má také svůj vlastní druh magie. "O vlastním pohřbu. Byl poměrně... honosný," ušklíbnu se trochu, nad věcí nejsem vůbec, ale hodlám to předstírat do posledního dechu. "Dost to vysvětluje, proč mě nikdo nehledá." Ne nevysvětluje. Ale přece nedám Luně za pravdu. Knihu znovu zabalím do igelitu, strčím ji do batohu, na autobus je to akorát volnou chůzí. Sáhnu i pro bundu, poslední dobou je mi pořád zima... ještě něco? Vizitku, tu by byl problém zapomenout. Tak znovu batoh ze zad a vizitku do peněženky. Essek. Žaludek se mi trochu stáhne. Pozná mě...? "Půjdeš po svých, nebo chceš vzít?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt, ráno
„Něco si řeknu,“ začal Flynn, zatímco se už také začal neochotně zvedat. Rozhodně by mu nevadilo, kdybys se snídani tak nepospíchal… „Otevřít bránu mezi dvěma světy nedokáže žádný čaroděj bez pomoci. Potřeboval bys pomoc ducha – a stejně byste oba skončili na dně sil. Pokud se k tobě dostala v té chvíli, nemohl ses jí ubránit. Obzvláště pokud se ten rituál nepovedl…“
Kniha byla klidná. Ani teď jsi necítil tiché vibrování magie pod konečky prstů, jako když jsi ji držel v rukách poprvé. Necítil jsi silné nutkání ji otevřít, prolistovat si jí, nebo si ji přitisknout na hruď a už nikdy nepustit. Nebo možná cítil, ale tentokrát v tom nebylo nic magického… Tvářila se jako docela obyčejná kniha, ne magický artifakt a už vůbec ne potvora, která ti nedovolovala otevřít si další kapitolu, kdykoliv jsi chtěl.
Mlčky tě pozoroval, jak balíš knihu do batohu, a pak mimochodem podotkl: „Kdybys nechal knihu tady, můžu tu zůstat přes den. Sám s ní pohnout nemůžu, pokud zrovna nejsi na dosah,“ dodal, aby sis nemyslel, že něco plánuje. Ve skutečnosti proti tvému rozhodnutí je oba tahat s sebou nic nenamítal, byl to jenom návrh… na který pravděpodobně přitlačí zítra, pokud vás čeká další taková noc… „Půjdu po svých.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ducha...?" přeptám se slabě a ruka s hřebenem mi znehybní v půlce pohybu. Je to jako slovo na špičce jazyka. Znám význam, slyším jeho rytmus v hlavě - ale vzpomenout si nedokážu. "Kam... kam zmizel?" Ve skutečnosti se tím ptám: Proč mě opustil? Jenže jestli já skončil bez paměti a ztracený, není těžké si představit, že mohl skončit naprosto jakkoli, a patrně špatně. "Ducha jako jsi ty...?" přeptám se trochu nedůěřivě, ale tři otázky beze smyslu za sebou jsou až moc a konečně sklapnu. Jenže tohle bylo příliš nečekané a přirovnání k blesku z čistého nebe případné. Připadalo mi samozřejmé, že je třeba Flynna osvobodit, a teď se se dozvídám, že jsem možná sám u sebe někoho držel... co jsem byl sakra zač? Ten zubaný kousek plastu položím na stůl tak nešikovně, že se převáží na kraji a spadne na zem. Skloním se pro něj a hlava se mi zatočí. Měl bych si to kafe dát hned. "Dobře, když chceš, tak vás nechám tady... je dneska nějaká... hluchá," vytáhnu knihu znovu z obalu a položím na stůl a pak po malé úvaze na noční stolek, jako by tam byla nějakým způsobem patřičnější a přirozenější a nenápadná. "Budeš mít klid - a já se s tebou stejně před lidmi vybavovat nemůžu." Trochu mě to mrzí, vlastně docela dost, ale dává to smysl. A nemít tu knihu s sebou by mohlo být dokonce výhodné. Mohu Blackwoodovi s klidným svědomím říct, že mu ji bohužel opravdu nemohu předat. ... no to jsem dopadl, výmluvy na úrovni mladších jeslí. Mimoděk jsem si sedl na postel a jen takhle málo schází, abych se skácel do peřin a zavřel oči. Ještě že nepracuju v obchodě s nábytkem. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt, ráno, zamračeno
„Mohl to být jiný druh ducha, ale ano, ducha jako jsem já,“ přitakal Flynn. Ať už si o tom myslel cokoliv, neříkal to nahlas… nic víc než ta holá fakta toho, že sám jsi to dokázat prostě nemohl.
Nespouštěl z tebe oči ani ve chvíli, kdy jsi z batohu vytáhl knihu a vydal se ji položit na vhodné místo. Matrace se pod tebou zhoupla a malinko zaskřípala, ne snad kvůli stáří, byť nová úplně nebyla, ale kvůli tvé náhlému dopadu na ni. Nastalo ticho. Hleděl jsi před sebe a přemýšlel. Co jsi byl zač? Opravdu jsi… někoho svázal proti jeho vůli? Možná.
„Možná s tebou byl dobrovolně,“ Flynn dodal smířlivě a pomalu se postavil. Teď už se mu hlava nezamotala, i když našlapoval zvláštně opatrně a uvážlivě. „Teď je to vzácné, ale… nebývalo. Merlinovo učení duchy popisuje jako pokorné služebníky bez vůle – v té knize to tak je, viď? –, ale… Merlin nebyl jediný velmistr magie. Jenom ten nejvlivnější a nejmocnější,“ ušklíbl se zahořkle. Kdyby mohl, ušklíbne se. „Následníci Morgany však duchy nikdy nepoutali. Měli jiné způsoby, jak využít naši moc. Možná jsi byl jeden z nich.“
Možná… Možná byla pramalá útěcha, ale snad ses dokázal natáhnout po stéblech naděje jako tonoucí v řece. Flynn si vyskočil na postel vedle tebe. Jeho malá váha matrací nepohnula.
„Můžu jít s tebou... jestli chceš,“ dodal vzápětí, aniž by se na tebe znovu podíval. Změnil názor? Proč? Těžko říct. Nic na tom, jak se tvářil – či v jeho případě spíše netvářil –, se nezměnilo, prostě… bylo těžké se v něm vyznat. „Kniha tady může zůstat každopádně. Jak jsem říkal, můžu zůstat buďto s tebou nebo s ní.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zdvihnu oči k Flynnovi a nemůžu se nepousmát. "Ty mě utěšuješ," spíš konstatuju, než se ptám. Vlastně to ve mně cinkne pobaveným smíchem, i když si připadám moc utrápený, než aby se na povrch dostal víc než pohyb rtů. Málem zdvihnu ruku a pohladím ho po hřbetě, ale ještě včas se zarazím a nechám ji sklouznout zpátky na peřinu. "Děkuju, žes mi to řekl. Raději si budu představovat, že to bylo takhle - nerad bych se o sobě dozvěděl..." Neurčitě mávnu rukou ve vzduchu. "Nevím. Možné je asi všechno, co?" Ale stejně se mi uleví. Hoď kamenem, kdo by se na mém místě nechytal každého stébla, které by mu dávalo naději, že nebyl všivák těžkýho kalibru. "Myslíš," začnu váhavě, "že jsme mezi sebou taky měli nějakou smlouvu? Nešel by skrze to přivolat...?" Nejspíš mu tím jenom dokážu, že pořád ještě pořádně nepobírám, jak to mezi námi funguje, ale magických svazků je určitě celá řada, hleďme na Lunu. Ta si posloužila rovnou ekvivalentem ocelových lan. "Budu rád, když budeš se mnou, ale zařiď se tak, jak to pro tebe bude praktické," řeknu nakonec, ale v hlase mi zazní trochu víc naděje, než mělo - vážně se špatně ovládám, a hrozně mi to vadí, jenže zrovna tohle vší tou únavou funguje nějak se zpožděním. "Nejlepší ze všeho bys to měl totiž v batohu." Tak by se mě nedotýkal, protože to se klidně vsadím, že ho netěší, a dobře by se s ním mluvilo... ale hned se zase zarazím. Jasně řekl, že chce zůstat tady. Ne, řekl, že půjde se mnou. Promnu si oči a znovu zatoužím po kafi. A po snídani. Ne, tu už jsem měl, jen... čerstvý vzduch, to je to, co potřebuju. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt, ráno, zamračeno
„Konstatuji fakta,“ opáčil kocour. Neutěšoval tě, jasné? Možná trochu, ale to si nemusel přiznávat. Ani to tady poslouchat. „Popravdě nevím. Spíše ne. Slib, který jsi mi dal,“ významně se na tebe podíval, jako by tím chtěl říct: to je jediná smlouva mezi námi, „tohle neumožňuje. Kdybys ho chtěl přivolat, musel bys držet předmět, ke kterému je přivázaný… jako třeba tu knihu.“
Když ji zmínil, otočil hlavu k nočnímu stolku a zahleděl se na tu potvoru, která mu zkazila život. Už včera večer jsi ji necítil a přestal sis být vědom toho, kde přesně leží. Všechno to odeznělo… jako by teď, když dosáhla svého, již nepotřebovala dávat najevo, jak úžasně magická je. Možná?
„Svazek mezi námi,“ začal pomalu, „je čistě takový, že já sloužím majiteli knihy a ty jsi majitel knihy. Je to svazek přes prostředníka. Určený podmínkami, které zvolil někdo jiný než ty a které nemůžeš změnit. Rozumíš mi? Nicméně… jestli bys dovedl uzavřít takovou smlouvu s duchem, jakou si teď představuješ… nevím. Většina čarodějů by jí schopna nebyla. Ne bez prostředníka. Takže, pokud nemáš něco ze svého minulého života…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Sleduji Flynnův pohled směrem ke knize a pohne se ve mně drobný neklid, který je čím dál těžší ignorovat. Nevím, na jaké všechny způsoby mě Luna vyčerpává. Jestli náhodou nedokáže zhltnout i tu trošku magie, co jsem ze sebe dokázal vykřesat. Kniha teď působí tichá a to je prostě... Mrknu na hodiny a natáhnu ruku, abych ji přeci jen zběžně prolistoval. Třeba se s novým dnem otevřelo další kouzlo? Jenže jestli prve reagovala na moje síly, bude to leda blikající neonový nápis s tlustou šipkou směrem k polštáři. Usnul bych i na kamení. Nebo na hřbetě zdivočelého koně. Nebo Jakeovi v náručí. Hm hmm! Fantazie dostala pořádný kbelík představ na hraní. Jakkoli vím, že nemá smysl si jeho vstřícnost brát osobně, ani trochu se mi nechce ji osobně nebrat. Na Flynnova slova mohu jen zavrtět hlavou. "Jestli to byl tenhle druh svazku, tak mám smůlu. Neměl jsem u sebe vůbec nic, jenom pár kousků oblečení, a něco mi říká, že ponožky se jako magické artefakty běžně nevyužívají. Jestli myslíš, že by to stálo za úvahu, všechno to tu mám - kromě bot teda, jedna mi uplavala, druhou asi vyhodili..." Rezignovaně mávnu rukou. Kdepak magické prsteny a nebo třeba spony do vlasů - na okamžik se zarazím, ale tu mi vlastně dala sestřička až v nemocnici a byl to jen sice užitečný, ale docela obyčejný kousek z kovových pružinek a dřeva. "Nahý jsem přišel na svět, a odejdu nahý," zacituju. Ale on tu knihu určitě nezná a mně se neblaze připomene strach, jak moc osobní by Luna ještě dokázala být. "Tudy asi cesta nepovede." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt, ráno před osmou, zamračeno
Magická kniha byla ve tvých rukách klidná a nečinná stejně jako včera v noci. Jenom když jsi ji otevřel a zalistoval, se projevilo její kouzlo. Pokus dostat se na novou kapitolu dopadl tak, že se stránka přímo před tvýma očima přeměnila na jednu z těch, které už jsi četl…
„Ještě něco mě napadlo,“ promluvil Flynn, „ta tvoje Luna nezní jako snový démon. Snoví démoni jsou nižší démoni, kteří ovládají sny a dokáží je i vytvářet, ale ti by neovlivnili tvoji magii – a už vůbec by nedosáhli na moji. Totiž,“ odmlčel si maličko, protože mu došlo, že si teď protiřečí, a potřeboval si přeskládat myšlenky, „nedosáhne na mě skrze naši smlouvu, to jsem ti říkal, ale pokud jsi po moji magii šáhl ty, byť nevědomě, tak pak by ji mohla ovlivnit skrze tebe.“
Byť jsi mu to předtím nepotvrdil ani nevyvrátil, promlouval tak samozřejmým a nezaujatým tónem, až se zdálo, že to přijal za nejpravděpodobnější variantu. A popravdě také nejnebezpečnější.
„Nicméně… kde jsem to skončil… pokud Luna není snový démon, a to ona určitě není, nesedí to, neměla by být schopna ovlivnit, co se ti zdá. Ne přímo. Nepochybně je schopna sny pokřivit, změnit je a využít je, to ano, ale není schopna je vytvářet. V základu jsou to pořád tvoje sny. Ne její. Zdálo se ti ještě něco? Říkal jsi něco o svém pohřbu. A?“
Pořád ještě jsi měl čas v klidu vyrazit a třeba ke knihkupectví dorazit i oklikou, aniž bys přišel pozdě – přinejmenším, pokud ti opravdu stačilo dorazit až v 8:15, jak tě naváděl James –, ale za chvíli už budeš muset pospíšit… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Záhadná kniho, ty vážně nepřeješ spoilerům... ale pořád jsou docela dobře možná i obyčejná a neškodná vysvětlení. Třeba to prosté: už se nemusí snažit, jsem spolehlivě ulovený a do dalších kouzel nažhavený, alespoň tak nějak přiměřeně tomu, že sotva lezu. Vrátím ji na stolek, odolám touze se na posteli v leže alespoň protáhnout, a zadívám se na Flynna. "Nejsem si úplně jistý, ale mám pocit, že jsem se tě v nějaké chvíli pokoušel najít. Ale nepovedlo se mi to, nevnímal jsem tě, alespoň myslím, nebyl klid na soustředění. Vědomě bych to neudělal," zvednu dva prsty jako skutík k přísaze. "Nevědomě..." Ruka se neochotně stáhne. "Co ti budu povídat," pousměju se chabě. "Umí to se mnou." Nevím dost dobře, jak mluvit o takových věcech. Možná jsem se prve neovládal dobře, ale opakovat to nechci a brečet mu rameni taky ne; teda chci, ale nebudu. Přiznat se k utrpení je zvláštně těžké a možná nemožné. Zadívám se na svoje ruce a trochu se zamračím. Umíral jsem. Bolestivě, dlouho, naprosto příšernou smrtí. Našla další způsob, jak mě mučit, loupe mou duši jako cibuli. Nezbude nic, jen noční můry na tlející hromadě. "Jestli je to jak říkáš, s tím vytvářením snů a tak," podívám se znovu na hodiny, "tam byly dva aspekty k úvaze. Jednak během snu, ve kterém se objevila, neovládala úplně všechno. Ukázal se tam vlk, ze smečky, co vyla při úplňku, má rudý měsíc nějaký okultní význam? A šel po ní - šanci nedostal," hlas mi trochu zakolísá, "ale musela se mu postavit. Jeho tělo se potom proměnilo..." Jenom - sen. Jasné? Jen sen. "V Jakeovo - to je ten soused..." Víme který. "Nechala ho prostě umřít... Ale ty sny před tím, ty byly jakoby úplně jiné - musím jít," zvednu se. "Jdeš tedy se mnou? Dopověděl bych ti to cestou." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt, ráno před osmou, zamračeno
„Dávalo by to smysl,“ podotkl Flynn – zcela odhodlán tě tím netrápit víc, než bylo nutné. Pokud jsi to udělal ve spaní a navíc v takové situaci, tak… tě možná ani nevinil.
Když ses zvedl, Flynn seskočil – napůl sletěl, protože v té chvíli udeřil křídly do vzduchu – z postele. Jeho pohyby již byly sebevědomější… Zvykl si, co všechno může a co už ne.
„Půjdu s tebou. Sám,“ dodal, aby ses ho náhodou nezkoušel zvedat a cpát do toho, co nazýváš batohem. Důvěryhodně to nevypadalo. A popravdě by mu to jeho hrdost neodpustila. „Rudý měsíc… no, některé magické rituály jdou provést jenom za určitým astrologických podmínek. Někdy má také svůj význam ve věštbách a tak, ale… nikdy to není jedna věc, spíše několik a jejich součet…“
„Půjdu s tebou. Sám,“ dodal, aby ses ho náhodou nezkoušel zvedat – opovaž se! – a cpát ho do toho, co nazýváš batohem. Důvěryhodně to nevypadalo. A popravdě by mu to jeho hrdost neodpustila. „Rudý měsíc… Některé magické rituály jdou provést jenom za určitých astrologických podmínek, ale zároveň se dá magicky vyvolat. Těžko říct. Svůj význam má také ve věštbách, ale… nikdy to není jenom jedna věc, spíše několik a jejich součet… Ten tvůj Jake, není on vlkodlak?“ zeptal se, jako by se tě ptal, jestli máš raději kafe nebo čaj. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Součet věcí... nevím, přišlo mi to víc jako rekvizity. Zubatí netopýři, temný les, propadající se zem plná lávy, nějaká ta chapadla," snažím se poctivě vzpomenout na všechno, s čím jsem se tam setkal. Moc mi to do podoby obřadu nesedí, ale já jsem ten poslední, kdo by měl něco říkat. Protože já a moje skvělá paměť, co neudržela základní podobu světa. "Ech. Že existují vlkodlaci jsem se dozvěděl právě teď. Předpokládám, že znovu dozvěděl," dodám kysele. Počkám, až Flynn skočí z postele a rozhodím peřiny, aby do večera vyvětraly. "A není to žádný můj Jake," zabrblám a určitě je to přesně ta poznámka, která ho přesvědčí. "Vlastně jsme se teprve včera seznámili. Jak bych vůbec poznal, že je vlkodlak? Po mokrý srsti cítit nebyl," ne, Flynne, nerozebírej to! "zuby mu z pusy netrčely, ani neměl licousy až po bradu. Jen mi uvařil čaj." A poslal mě spát, což je zřejmě koníček, který mají s Flynnem společný. A taky kýmkoli dalším, kdo mě dneska zahlédne. Hodím na záda batoh, který tentokrát neobsahuje knihu, ale obsahuje vizitku. "Ty jo... oni vážně existují vlkodlaci?" musím se zasmát. Na obálkách knížek pro dívky je vídám často. Buď jsou to nádherní vlci a ještě parádnější chlapi, tedy v tom holčičím smyslu, nad který jsem patřičně povznesen, co jsem to proboha včera u Jakea vykládal! Muselo to vyznít, že jsem utekl z domova s náhradními ponožkami v kapse. ... a nebo olysalé obludy, a pak tam vypadal hodně skvěle někdo s mečem... a oči měl hodně pěkný. Myslím, že si vážně potrpím na hezký oči. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt, ráno před osmou, zamračeno
„Někdy je sen jenom sen,“ zhodnotil Flynn to, co jsi mu říkal. S tímhle zkušenosti neměl, duchové nespali – a tedy zákonitě nemohli ani snít. Ne v tomhle smyslu slova. „A ne každý čaroděj je věštec… Bujná představivost je také vhodný viník. Čaroděj jsi každopádně byl, to už víme, takže jsi něco umět musel. Řekl bych, že kouzla ze včerejška už jsi musel umět, jenom si to nepamatuješ. Začínající čaroděje jsem už viděl a ty ses nepředvedl jako úplný začátečník.“
Flynn se ještě jednou ohlédl ke knize. Nebylo lepší ji vzít s sebou? I když to byl jeho návrh, teď zaváhal. Koneckonců kdykoliv mohla odemknout další kapitolu – a právě teď, k jeho nelibosti – byla vaše nejlepší cesta dál.
„Kámen tady necháš?“ zeptal se nakonec jenom, ale pak pokračoval o něčem úplně jiném: „Samozřejmě, že existují vlkodlaci. Upíři. Víly. Démoni. Obři. Trollové. Elfové. Chiméry. A tak dále,“ ukončil po chvíli svůj výčet. „Akorát teď – aspoň předpokládám, že se to nezměnilo – teď žijí skrytí před očima obyčejných. Nic víc.“
Kocour se zastavil u dveří a posadil se vedle nich. Snadno by je mohl otevřít telekineticky, ale proč se namáhat, když jsi ho mohl snadno obsloužit ty?
„Hmmm,“ zamručel nad tvou otázkou. „Hádám, že bys to prostě… musel cítit. Duchové to vidí, ale ty… bylo by to podobné jako s těmi chrliči, tam jsi to taky poznal, nebo s tím mužem, o kterém jsi mluvil předtím…“ Pravda, s dobrou vůlí se možná dalo říct, že jsi něco poznal… hra se světly, zvláštní pocit, nebo třeba jenom fascinace kamennými sochami. Počítalo se to? Určitě. Nepochybně. Ano. Snad? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Na tohle, co tam předváděla, fantazii nemám," ušklíbnu se trochu. "Vážně nejsem masochista. Myslíš, že ho mám brát s sebou...? Vždyť vůbec nevím, co s ním," pohodím se v dlani kamenem a přejedu po něm palcem, jak mě znovu potěší to něco v něm a jeho tíha a struktura. Flynnova otázka mi dodá jakési alibi, proč ho vlastně strkat do kapsy, i když si zároveň připadám trochu jako kluk, co si bere autíčko na hraní. Ale tohle přece mágové dělají, že? Nosí u sebe artefakty. A já jsem mág. Co mi Flynn říká o mém začátečnictví, je hodně povzbuzující. Znovu mi to připomíná naději - a že teď je každé takové připomenutí víc než vhod - že možná něco dokážu dřív, než mě Luna samou láskou sežere. "Upíři... svítí alespoň na sluníčku?" nedokážu si odpustit, pořád ještě v zajetí knižních obálek. Není pravda, že bych jich pár tajně přelouskal, jen tak před obědem... "Ale bohužel, iluze si nedělej - ten muž poznal mě, ne já jeho. A ty chrliče mám vlastně od něj, hrozně podezřívavě je okukoval, začaly mi divné až potom. Ale kdyby byl Jake vlkodlak, tak asi pozná, že jsem čaroděj...? I když v současném stavu," rozhodím rukama, "možná ani na to v sobě magie nemám dost." To by byl gól... a možná příčina jeho vstřícnosti. Chtěl mě okouknout, zjistit, jestli jsem nebezpečný... ne, nezdá se mi to. To byl zájem docela jiného druhu - tedy myslím - nepadla žádná návodná otázka, narážka, ani jinotaj... protože jsem přesně byl ve stavu, kdy bych to poznal... Být čaroděj je nejlepší věc na světě, to vím s jistotou, ale rozhodně se nezdá, že by mi to jakkoli ulehčovalo život. Zavázat si tkaničky není velký úkol, jen mě znovu překvapí, jak nešikovné a ztuhlé mám prsty. Pořád nejsem vzhůru dost, abych ze sebe tu mizernou noc oklepal. "Můžeme se zastavit před jeho dveřmi," řeknu tlumeně, jako by něco nevhodného mohlo skrze moje vlastní dveře proniknout na chodbu. "Třeba to poznáš ty." Protože já ve skutečnosti mohl zjistit, že je Jake vlkodlak. A moje podvědomí, ve kterém to všechno je někde ukryté, mi ten fakt předložilo na stříbrném podnose. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tvůj byt, před dveřmi, ráno před osmou, zamračeno
„Čarodějové, které jsem znal, s sebou vždycky nosili artefakty na ochranu,“ podotkl Flynn rozhodným tónem, teprve pak se zamyslel a dodal: „Ale možná by bylo dobré zastavit se v přístavu nebo u řeky, aby sis to mohl vyzkoušet… Díky tomu kameni bys měl být schopný řeku i vytvořit, ale bude pro tebe snazší ji napřed zkusit ovládat. Má to podobný princip jako kouzla, které znáš. Možná k tomu bude mít Kniha, co říct, když se dostaneš do vhodných podmínek?“
Přemýšlel nahlas. Nic víc. Bral tě za někoho, před kým může přemýšlet nahlas, což byl obrovský pokrok od včerejška. Jestli jsi v jeho očích stoupl, nebo jestli tě jenom přijal za svého… no, možná je to trochu od obojího. Měl čas se rozmyslet, zvážit možnosti a také se dozvěděl nové okolnosti. Pořád jsi byl jeho nejlepší šance, o tom nepochyboval. Přinejmenším zatím ne.
„Hm,“ zamručel, „možná ti jenom chybí porovnání… Kdybys vlkodlaka opravdu potkal a věděl, že je to vlkodlak, příště bys ho poznal.“
… nebo jsi vlkodlaka nepotkal a nebylo co poznat, to byla samozřejmě druhá varianta. Flynn tě sledoval bedlivým pohledem, ale nedal na sobě znát, co si myslí o tvých neúspěšných pokusech zavázat si tkaničky. Naštěstí.
„Musel bych ho vidět,“ odpověděl. „Zastavit se před jeho dveřmi nestačí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Nemyslím, že bych měl dneska na nějaké pokusy u řeky čas," poznamenám k jeho úvaze, ale kámen si nechám. "Musím to vyžehlit v práci a potom..." potom buď půjdu balit, a nebo nepůjdu. "Nějaké společenské povinnosti." Sám si zním najednou zvláštně tvrdě. "A vzhledem k tomu, že mě nejspíš čeká vysvětlit čaroději silnějšímu než jsem já sám, že tu knihu pro něj nemám, bude lepší ji nemít po ruce. Kdyby ho to... nepotěšilo." Nebojím se skutečné agrese, v mém světě se takové věci stávají jenom na stránkách novin a knih - a ve snu. Ale kdyby se rozhodl odnést si ji násilím a vnímal ji tak, jako já včera... už jsem se rozhodl, že tohle nechci riskovat. "Není to sem daleko. Když na to přijde, prostě si pro ni zaběhnu." Porovnání mi chybí docela určitě, na to můžu jen přikývnout. Chybí mi obrovská spousta porovnání. Chtěl mě včera Jake svést, nebo všechno byla jen a čistě moje projekce? Nevím. Mohla by snadno, vždyť jsem vděčný i za odtažitého kocoura, kterého si nemůžu ani pohladit. Ale nevím a není snadné podobné věci okoukat. James sice udělal ve věci mé běžné socializace velký kus práce, ale to je James. Srší dobrou náladou, otevřený jako kniha. Nemůžu dost dobře opisovat, protože mi to není vlastní. "Škoda škoda... vlkodlaci si teda asi dveře neznačkují," uchechtnu se. "Třeba bude příležitost večer. Teď nejspíš ještě spí a vědět to nutně nepotřebuju." Ale chci chci chci! Čaj mi sice na spaní nepomohl, ale ta chvíle na pohovce hodně stála za to, na tu budu s láskou vzpomínat ještě na smrtelné posteli. Něco tako hřejivého a plného výhradně příjemných nejistot... mmm. Přistihnu se, že bezděčně plánuju večer tak, abych mohl zaklepat u jeho dveří. Protože on nemá co jiného na práci. "Tak vzhůru do světa..." Ani nevíš, Flynne, jak moc se mi nechce čelit dnešku. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na chodbě třetího patra, krátce před osmou, zamračeno
„Dobře, to bude nejlepší,“ přitakal Flynn na tvoji úvahu. „A nepošle sluhu? Silní čarodějové podobné záležitosti málokdy řeší sami…“
Byť si bez ní připadal zvláštně nahý – jak by také ne, když v ní strávil čtyři sta let –, tvoje úvaha dávala víc než malý smysl. Když jsi otevřel dveře, proklouzl ti kolem nohy a vykročil na chodbu první. Zastavil uprostřed chodby a počkal, až zamkneš. Těžko říct, jestli se chová víc jako kocour nebo dobře vycvičený pes, ale ženskou bys na něj pravděpodobně uhnal každopádně.
„Možná by bylo dobré to ověřit,“ souhlasil, čímž si bezděčně dal důvod k Jakeovým dveřím opravdu dojít. „Jaké společenské povinnosti?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Sluha mě nenapadl," připustím. "Oni už se dneska sluhové moc nevedou..." Sakra má ještě dneska sluhu? A jak jinak asi - sakra - nazvat Esseka? Možná komorník a nebo ještě laskavěji sekretář. "Ale máš pravdu. Jen nevím, jestli by to bylo dobře, nebo špatně." Mluvím teď už jen tiše, slova se po chodbách snadno rozlehnou. I tak se šepot vrací v tichounké jiskřivé ozvěně sykavek. Zamknu dveře, upravím si bundu... udělám dva tři nerozhodné kroky k Jakeovým dveřím. Sny jsou někdy jenom sny. Potřeboval jsem pomoc a ona si vytáhla z mojí hlavy někoho, kdo ke mně natáhl ruku jen chvíli před tím - zcela zákonité. "Bylo by to dobré, to jo.... a pořád bych byl mnohem raději, kdybych věděl, že je v pohodě... za jak dlouho je úplněk?" vzpomenu si, že přesnou představu vlastně nemám. Měsíc je k zahlédnutí mezi věčnými mraky jen zřídka a jsem si dost jistý, že já vlkodlak nejsem. To by bylo překvápko, běhat tu najenou po čtyřech! Ne že by ta představa neměla své kouzlo. Kdyby to bylo cokoli jiného než zrovna vlkodlak. "Jenže ono mě vážně nenapadá, jak tuhle návštěvu brzo ráno zdůvodnit," zašeptám. Zrovna já musím mít ducha, co se nedostane ani přes dveře! A kocoura s nejhorším nosem na světě. Ať mi nikdo neříká, že vlkouši nemají svůj vlastní čmuch. Přistihnu se, že se usmívám jak měsíček na hnoji při vzpomínce na to, jak jsme si s Jakem byli na chvíli tak blízko... a na jeho vůni... "Jakeu, chtěl jsem se zeptat - nejsi náhodou vlkodlak?" Upřímnost nade vše. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro
Na chodbě třetího patra, krátce před osmou, zamračeno
„Těžko říct,“ připustil kocour. „Sluhové čarodějů jsou většinou čarodějíčci,“ řekl, jako bys měl znát rozdíl mezi čarodějem a čarodějíčkem, „nebo nadpřirozené bytosti. Každopádně by ti teď dokázali zadělat na problém i oni…“
Když ses rozešel, pokračoval ke schodům a Jakeovy dveře minul bez povšimnutí. Buďto zapomněl, kde bydlí, nebo už s tím nepočítal. Zastavil tedy až po tobě – znovu se ohlédl a usedl doprostřed chodby. Krátce se pohledem otřel o byt, který v sobě možná skrýval a možná neskrýval vlkodlaka. Shrodinger by měl radost.
„Jak já to mám vědět?“ odbyl tvoji otázku. „Strávil jsem posledních čtyři sta let v knize. Nevím ani, který je měsíc.“
Za dveřmi bylo ticho. Neslyšel jsi tiché rachocení někoho, kdo se chystal do práce, nebo dokonce ani chrápání tak velkého chlapa… Neslyšel jsi nic, co by tě uklidnilo.
„Něco si vymysli. Potřebuješ si něco půjčit, nebo se na něco zeptat. Pozvi na svůj příští čajový dýchánek…“ Ano, i ten poslední návrh myslel kocour vážně. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jen protočím panenky - a to ještě jen v duchu, aby to neviděl. Pořád nějak podvědomě předpokládám, že Flynn má speciální nadpřirozené schopnosti, smysly úchvatnější než lidské, že Měsíc vnímá s instinktem divokého zvířete, nebo co já vím - tedy ne že by nebyl nadpřirozený, ale víc nadpřirozené - ale buď neočekávám správné věci, nebo je prostě... přiměřeně kouzelný kocour. Asi díky za to. Řeknu mu alespoň to datum. "... a kdo jsou čarodějíčci?" přeptám se nesoustředěně. Promnu si prsty, jako bych si chtěl zabránit zaklepat. Přišel z práce pozdě, takže dlouho spí. Logické. Budit ho je hloupost nejtěžšího kalibru, z hlediska nějakých budoucích vztahů určitě. Sousedských, samozřejmě myšleno. "Je moc brzy, Flynne," zavrtím nešťastně hlavou. Čajový dýchánek... to by koukal. Jestli tu budu ještě chvíli přešlapovat, dával jsem si budíka zbytečně. Stejně nakonec neodolám a s hluboce provinilým pocitem - ani to hrozně podezřelé, kradmé rozhlédnutí na všechny strany nechybí - přitisknu ucho na dveře. Samozřejmě nic neuslyším, takže se seberu, poběžím dolů, kouknu do schránky, kdyby náhodou, a šupem na autobus. Tak. To je pevný a neoblomný plán. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Venku, osm ráno, zamračeno, mlha
Za dveřmi bylo ticho. Nic než ticho. Budiž ti útěchou, že Jake určitě nechrápe. Pokud dojde na zlepšení vztahů, je to vlastnost více než vhodná a oceňovaná. Zlepšení sousedských vztahů, samozřejmě. Jakých jiných?
„Tak večer,“ souhlasil kocour.
Flynn počkal, až se rozejdeš, a zařadil se ti vedle nohy. Zamířili jste ze schodů dolů. I tady byl klid. Vycházel jsi o dobrou půlhodinu dřív než obvykle, takže jsi ani nenarazil na svou oblíbenou blonďatou sousedkou. Ze dveří na druhém patře se linula popová hudba. Těžko si představit, že by Jake svým hlubokým, melodickým hlasem zpíval zrovna něco takového. Dole jsi zkontroloval poštovní stránku, ale čekal tam na tebe jen ručně psaný papírek s „HLEDÁME BYT!“ a reklamní leták z nejbližšího supermarketu.
„Čarodějníčci jsou lidé, kterým čarodějové – ať už vlastní mocí, nebo skrze magický artefakt – propůjčili magii a oni jim na oplátku slouží,“ odpověděl Flynn. „Je to běžná praxe.“
Vyšel jsi do sychravého rána. Mlha se snesla na ulice a zastírala výhled do okolí. Po obloze plula bezútěšné šedivé oblaka, které v sobě nesly déšť a nepochybně se chystaly vypustit svou nálož někdy dopoledne. Nebo v poledne. V bílém závoji se mihlo číslo tvého autobusu, který zrovna otevřel dveře na zastávce. Pokud přeběhneš přes udržovanou zahrádku, měl bys ho ještě stihnout… a pokud proskočíš přivírajícími dvířky. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Když u dveří na okamžik přivřu oči, zatímco bedlivě naslouchám, zamotá se mi hlava. Jestli náhlou změnou polohy, nebo představou, že tam jsem s ním, v rozehřátém teple pod peřinou... a jééé. Snad by bylo lepší udržet fantazie na té straně držení za ručičky a okukování, ať se do toho moc nepokládám, nebo se pak budu hrozně divit. Beztak mě teď víc láká představa postele, než společnosti v ní. Jenže neslyším NIC a najít alibi na předčasný budíček se mi nepodaří. Letáky ze schránky hodím rovnou do krabice na papíry a dveře otevřu víc zeširoka než jindy, aby mohl Flynn projít se mnou. Musím si dávat pozor na tahle bezděčná gesta, ať nevypadám jako blázen. "Co říkáš s těmi čarodějíčky vysvětluje mnohé," řeknu, když se letmým pohledem ujistím, že poblíž nikdo není. "Protože asi nejdůležitější sen byl ten, ve kterém jsem potkal - no ale sakra!" Poztrácené vteřiny se naskládaly do minut, rezerva se vypařila, ale pořád ještě ten zatracený autobus mohu dohnat a dokonce v tom smyslu udělám pár dva tři rychlé kroky kupředu a už už se pouštím do běhu, s myšlenkou na to, že musím přijít dřív než Jessie - jenže Flynn. Už prve sotva pletl nohama, o jeho rychlosti nevím nic, a jestli proskočím dveřmi a on ne, vyzkoušíme si nejspíš v praxi něco, o co úplně ani jeden z nás nestojí. Už normálním krokem vyrazím k zastávce zjistit, jestli se mi vyplatí čekat na další autobus, nebo si dáme procházku. Jasně, jasně, jen tam stůj, provokatére... ale jednou jsem Brit a ti tváří v tvář zavírajícím se dveřím autobusu dokáží zachovat klid, jasné? "Když jsem přijel sem, vyzvedával mě jistý Essek," vysvětluju zatím Flynnovi a je dost těžké neprovázet hovor běžnými gesty. Nakonec vytáhnu mobil a prsty se zaháknu za popruh batohu tak, aby to vypadalo, že vlastně telefonuju. "Svého zaměstnavatele jsem ještě nepotkal. Včera ve snu po mně vystartoval dost šeredným kouzlem, nějaké Concide Anima, existuje to vůbec?" ohlédnu se po něm přeci jen tázavě. "Bolelo to děsně. Ale promiň, říkám to páté přes deváté..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Autobusová zastávka, osm ráno, zamračeno, mlha
Když jste s Flynnem dorazili pokojným tempem na zastávku – a ano, nejspíše to ocenil, byť nahlas nic neříkal –, autobus zrovna zahýbal u obuvnictví na výrazně zakulaceném rohu ulice. No nic… Další autobus přijede za deset minut, pešky ti to vycházelo zhruba stejně. Když půjdete rychle, stihnete to dřív než autobus; když pomaleji, dorazíte stejně. V patnáct tam budeš každopádně.
„Odhození duše,“ přetlumočil ti kocour význam toho kouzla. „Concide je jedno z kouzel, které ses už naučil, ne? Takhle se vytvářejí komplexnější kouzla, přidáš jednu nebo více částí. Nebo ho zabarvíš elementem. Pohyb magie je podobný, jenom ji zároveň potřebuješ metamorfovat. Concide aqua bys pravděpodobně mohl použít s tím kamenem.“
Kratičce se odmlčel. Dal ti chvíli, aby ses rozhodl, jestli počkáte na autobus, nebo jestli půjdete pešky. Každopádně se ti držel u nohy – jako dobře vycvičený pejsek!
„Vystartoval po tobě Essek nebo tvůj zaměstnavatel? Nebo je to jeden a ten samý?“ snažil se zorientovat v tom, co mu říkáš. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vykročím ulicí. Svaly mám ztuhlé, ale proberu se aspoň, líp se nám tak bude povídat. Je fajn, že neprší, jen škoda, že kavárna bude ještě zavřená. Chladný vzduch ve tvářích mě trochu probírá a realita úplně a naprosto a zcela obyčejné ulice dává snům uspokojivě vzdálenou perspektivu. "To by mě zajímalo, jestli jsem se tam opravdu nějak přenesl," až když to vyslovím nahlas, dojde mi, že samozřejmost takového předpokladu není moc samozřejmá, "nebo si to kouzlo jenom vydolovalo moje podvědomí... z ještě hlubšího podvědomí." Mám před sebou, co tak mohu odhadnout, půl dne solidní bdělosti a schopnosti dávat pozor, půl dne postupného uvadání a večer... večer. Hmm. Večer je daleko. Různá nová zjištění ohledně Luny jsem ochotný nazývat pokrokem a tentokrát bude všechno jinak. "Totiž, v tom snu... postupně, jasně. Napřed cesta temnotou, na té se asi nic nevymyslí, ale pak jsem přišel ke dveřím, a ty si říkaly Fasáda a byly složené ze dvou tváří, mužské a ženské." Zvláštní, jak ostře a nesnově mi vzpomínka na dveře i události okolo zůstala vykreslená v paměti. "Ptaly se co jsem zač... existuje něco takového? Myslím jako... nevím, co myslím," připustím. "Jen jestli ti to něco neříká." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na cestě, po osmé, zamračeno, mlha
„Myslíš, že umíš astrálně cestovat?“ podivil se Flynn. Poprvé za dlouhou dobu, možná dokonce za celou vaši známost, se jeho hlas změnil v ohromený. Tohle ho nenapadlo. Jistě, magické sny připadaly v úvahu, ale astrální cestování… „Hmm, ne. Nemuselo to být astrální cestování, jenom věštění nebo nazírání. Nebo to vůbec nebyl magický sen. Nevíš, jestli pocházíš z čarodějného rodu? Případně jakého?“ podíval se na tebe, načež si sám odpověděl: „Nevíš.“
Tvé vyprávění si v tichosti vyslechl, zatímco jste kráčeli zamlženou ulicí. Viděl jsi špatně. Obrysy se v dálce objevovaly až se značným zpožděním a, kdybys tuhle cestu už dobře neznal, možná bys maličko tápal. Zdálky sis ani nevšiml, že je tvá oblíbená kavárna otevřená. V osm bylo uvnitř rušno; chodili tam lidé na cestě do práce a studenti do školy. Většina z nich si brala papírové kalíšky, z nichž se valila horká pára a vsakovala se do studené mlhy všude kolem, ale pár jich přeci jenom posedávalo za velkými okny u stolků s otevřenými noťasy nebo na vysokých barových židličkách.
„Nic mi to neříká,“ přiznal. „Mohl to být duch, ale stejně tak to mohl být jenom sen. Nebo mechanismus magie, který jsi kdysi používal. Nebo… Možností je spousta. Tvé vysvětlení jich mnoho nevylučuje. Co bylo dál?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Můžu jen rozhodit rukama a upřímně si v té chvíli přát, abych opravdu uměl astrálně cestovat a bylo to ono, ať už to obnáší cokoli. Flynnovo ohromení mě okamžitě přesvědčí, že něco takového rozhodně umět chci. Kdo by taky nechtěl potěšit svou kočku. Raději znovu zašachuju s mobilem v pozdvižené ruce. Mluvit s někým neviditelným je překvapivě náročné. "Nevím nic, ale nejpozději večer se něco dozvíme," řeknu. "Dnešek je obecně dost nepředvídatelný, ale jestli se to dřív nevyřeší samo, chci se po práci zajet podívat, jestli ta místa ze snu poznám. A možná tam i zabouchat na dveře. Nicméně, Fasáda: propustila mne do ložnice nějakého starého domu. Vypadal správně, abych tak řekl, spousta knížek, dřevěný nábytek, postel s vyřezávanými sloupky, prostě tenhle klasický styl. V posteli ležel nějaký muž, byl.. hmm." Zaváhám. "Jenom jsem ho zahlédl. Každopádně Essek tam proběhl s něčím, co vypadalo jako magický lektvar, protože to bylo zelené a kouřilo se z toho a to v lékárně fakt nekoupíš... a oslovoval toho muže Mistře. A teď pozor, Flynne. Ten muž se ptal po Eliášovi. A ono to není zase tak časté jméno, víme?" Na okamžik se odmlčím a špičkou boty nakopnu malý kamínek do podzimem udolané trávy. "Essek měl na krku kámen a odrazil mě kouzlem, ale když jsme se viděli, nepoznal, že jsem čaroděj já, ani... nic jiného." Ani že mi sedí za krkem Luna a vysává mě jako pijavice. "Takže jsem předpokládal, že jsou to všechno fantazie. Ale jestli je jenom čarodějíček, možná nic poznat nemusel? Každopádně mě neviděl, ale nějak o mně věděl. A když jsem se ozval, prohodil mě tím kouzlem skrz zeď," dodám kysele. "Byl to velký dům, tuším i kde. Poznal bych ho, až budu zase blízko." Zkusím se zamyslet, jestli jsem na něco důležitého nezapomněl. Pohled na tvář nemocného Mistra... to bylo zvláštní. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na cestě, po osmé, zamračeno, mlha
Mlha ti klouzala kolem boků a v nose tě šimrala neodolatelná vůně kávy, která tě přilákala k okénku již ten první den na cestě do práce. Kéž bys měl čas zastavit a odnést si s sebou horký kalíšek toho zázračného životabudiče. Ze dveří vypadla rozesmátá skupinka studentek a jedna z nich se ti omylem otřela o rameno, jak se snažila dohnat ostatní.
„Pardon!“ ohlédla se se smíchem. „Jé, čičičiči!“
Flynn to nijak nekomentoval. Jenom zvedl hlavu a zatvářil se pohrdavě… což v podání nádherné kočičky nemohlo vypadat jinak než roztomile, takže se mu dostalo sborového „óóó,“ než se studentky zase rozeběhly dál.
„Poznal by tě,“ odpověděl Flynn vzápětí, „ale to neznamená, že by to dal najevo. Nebo že by ti měl důvod pomáhat. Popravdě… čarodějové jsou častěji rivalové než spojenci. A pokud slouží nemocnému čaroději, je možné, že jsi pro ně hrozba. Že by se nedokázali ubránit Luně, kdyby se rozhodla vyhledat jiného hostitele. Vycítit by tě každopádně mohl i ve snové podobě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "To je pravda," připustím neochotně. Že by Essek dělal mrtvého brouka... vyloučit to nemohu. "Jenže pak nevím, proč to všechno - proč by mi pomáhali, když by mě snadno mohli prostě poslat do háje a mít jistotu, že nebudu strašit poblíž. Dali mi práci, byt, hromadu věcí, co tak člověk potřebuje, zálohu," že i na to kafe zbývá, když pečlivě počítám, safra, ono už JE otevřeno! Jenže pořád platí, že chci být v práci dřív než Jessie. Pro tentokrát mi bude stačit vůně a instantní pytlík z hrnku v kuchyňce vzadu, a asi tak deset kostek cukru. "Prostě péče jak o vlastního - ale neřeknou mi to nejdůležitější a nechají vykoupat v něčem jako je Luna...?" Zavrtím hlavou. "Jasně, můžou mít nějaké vlastní záměry, mohou tu být okolnosti, do kterých nevidím, jen... si to prostě nedovedu představit." Zároveň je ale možné, že oni si nedovedou představit Lunu a tak nepospíchají. Možná Essek čeká, až se náš společný zaměstnavatel dá do kupy... ale on mě volal... nevěřím, že to byla náhoda. Vůbec to nedává smysl. Usměju se na dívku, se kterou se tak tak vyhneme, hej, bacha, žehlit průšvih v práci a chodit u toho politý kafem by bylo špatný! A vzápětí se mi oči rozšíří překvapením, když se nadchne nad Flynnem. Čarodějka...? Jenže pak zaóchají všechny a fakt se mi nezdá, že bychom trefili coven. "Flynne, ty jsi vidět?" Vrhnu na něj pohled, že si ho za rámeček nedá. "Kdy ses chystal s touhle maličkostí svěřit? - a co vlastně vidí?" dodám vzápětí, protože rozhodně ne tolik co já. Netopýří křídla by se bez poznámek neobešla. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici "Neposloucháš," odpověděl Flynn, aniž by změnil tón. Tlapkal po kočičích hlavách a pečlivě se vyhlížel lesklým kalužím odrážejícím v sobě historické budovy jako zrcadla. "Tvoje přítomnost by mohla nemocného čaroděje zabít. Čarodějové nebývají nemocní. Nehrozí jim španělská chřipka ani dymějový mor, magie v jejich žilách je před těmito *podružnými* nemocemi, ale o to horší a vážnější jsou pak nemoci čarodějů. Pokud je to tak, jak říkáš, měli každý důvod držet si tě co nejdál od těla, jakkoliv důležitý pro ně jsi." "Na tohle ses mě už jednou ptal. Lidé mě vidí jako obyčejnou kočku, pamatuješ? Někteří mě přehlednou úplně, ale neviditelný nejsem v žádném případě. Podobu, co vidíš ty, vidí jenom nadpřirození. Čaroděj si mě s obyčejnou kočkou nesplete." |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Poslouchám! Náhodou. Jen se mi všechno dere hustou mlhou nevyspání, novinek je příliš, a to jsem se v neznámu pohyboval už před tím, a čerstvé vzpomínky na noční události velmi... neodbytné. "Poslouchám," řeknu. "Jen jsi to zformuloval způsobem, ze kterého jsem pochopil, že tě uvidí jen disponovaní jedinci. Ale tím líp." Vrazím mobil zpátky do kapsy a v duchu si povzdechnu. Má pravdu, samozřejmě. Je strašidelný na sobě pozorovat, vnímat to a vědět, jak mi slova a věci prokluzují mezi prsty. Nedomýšlet, neplánovat správně... a vědět to... a nenadělat nic. Potutelně se usměju. "Jestli obyčejnou nevím. Spíš neobyčejně roztomilou," pomstím se, vzdalující se dívčí smích za našimi zády, i když se určitě dávno týká něčeho jiného, tomu jen dodá korunu. "Jestli až takhle, večerní program ještě přehodnotím," povzdechnu si. Klepání na vrata se odkládá na neurčito. Ale podívat se tam stejně chci. Mít důkaz, že se mi ten sen nezdál. "Ale mimochodem, tam to právě celá hapruje - já pro ně nejsem důležitý. Jsem zdaleka a jen mi u svého příbuzného sehnala práci a to všechno paní, se kterou jsem neměl nic společného a z čiré laskavosti mi chtěla dát možnost postavit se na vlastní nohy. Potkali jsme se v nemocnici po té mojí nehodě." A čirou náhodou... náhodně náhodnou náhodou... mi sehnala práci zrovna u čaroděje... I tady mám pocit, že mi něco uchází, prokluzuje mezi prsty, souvislost, kterou jsem nepochopil. "Můžu se zabít?" vyhrknu najednou něco, co se mi už dlouho formovalo v hlavě, ale právě mi díky Flynnově poznámce došlo, že bych si to měl zjistit pečlivě a včas. Jakkoli se ve mně všechno svírá. "Ne se zabít," uvedu to rychle na pravou míru. "Ale kdyby bylo nejhůř a bylo jasný, že mě Luna dostane... je nějaký způsob smrti, kdy bych ji alespoň vzal s sebou?" Ještě si úplně nepřipouštím, že by k tomu muselo dojít, a tak se mi hlas nechvěje a žaludek svírá jen přiměřeně. Nestane se to, samozřejmě. Najdu způsob, i kdybych obcházel celé město od jedněch dveří ke druhým a hledal další čaroděje. Ale připravený bych být měl... sakra. Je mi dvacet! Nebo tak nějak. Nechci přemýšlet, jak se zabít. Chci přemýšlet, jestli balit Jakea a jakou si dát příchuť kafe... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici, po osmé, zamlženo
„To jsi pochopil špatně,“ podotkl Flynn nemilosrdně. „Indisponovaní jedinci mě každopádně uvidí ve stejné podobě jako ty. Přestaň si pod slovem představovat duch představovat kdovíco, očividně tě to svádí na scestí.“
Jenom ty můžeš skončit s duchem, který není neviditelný, neumí procházet zdmi, nechce ti „propůjčit“ svoji magii“ a ještě k tomu všemu tě neváhá praštit přes uši při každé příležitosti… tedy ne doslova, ale nepochybně by po tobě něco hodit dokázal, takže může být i hůř?
„To je jenom za předpokladu, že ten tvůj Essek opravdu není člověk, a že si tě tu vydržuje nemocný čaroděj. Pořád to ještě mohl být jenom sen. Popravdě… je pravděpodobnější, že to byl jenom sen. Věštci, nazírači, i čarodějové, kteří umí astrálně cestovat, jsou vzácní. Tyhle schopnosti se musí zdědit, nedají se naučit. A pokud pocházíš z rodu s tak mocnou krví, co děláš tady? Nicméně… jestli,“ podíval se na tebe zničehonic vážně, „jestli to sen nebyl, nic z toho, co pro tebe udělali, nebylo z čiré laskavosti, Eliáši. To dostaň z hlavy.“
Nad tvojí otázkou se krátce zamyslel.
„Musel bys ji v sobě zapečetit – a na to nemáme síly ani jeden,“ odpověděl. „Popravdě… je dost pravděpodobné, že tohle sami nezvládneme.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Jak pravíš, přestávám si představovat," zakřením se pobaveně. "To je ten neblahý vliv nepoučené literatury." Vědět Flynn včera, jak moc neblahý, možná ty výmluvně pestré obálky omylem upustí do kanálu. Když můj plán s heroickou smrtí takhle snadno zamítne, hrozně se mi uleví. Pak se za to zastydím, ale úleva není o nic menší. Za tu chviličku, než jsem dořekl tečku za větou a Flynn stačil odpovědět, jsem si před očima vykreslil tak barvité způsoby smrti, že by se i Luna... ne, po dnešku je laťka příliš vysoko. Přitáhnu si mikinu víc ke krku a zamračím se na chodník před sebou. Kdybych neměl za sebou tuhle snovou zkušenost, živou až hrůza, možná bych dokázal být statečnější. Nebo možná... jsem jenom pochopil, jaké mám limity. Upálit bych se asi nedokázal. Ale když si představíš, že by ohrožovala lidi, které znáš... Jamese, Melanii... Jessie... Flynna... tu usměvavou holku v kavárně, co umí tak pěkné obrázky skořicí na mléčné pěně... tak... by ti na nějaké nedokázal stejně nebyl nikdo zvědavý. A uleví se mi ještě víc, že nic takového nebudu muset rozhodnout. Leda by mi ten čaroděj nebyl schopný pomoct od ní, ale leda s tím pečetěním - ale pak by mě určitě dokázal i zabít - jenže to bych po něm těžko mohl chtít - takže... a dost, dost, dost. Nic takového není na pořadu dne, nebude nikdy. "Jestli to byl jenom sen se dozvíme večer," řeknu. "Nikdy jsem na té straně města nebyl, takže jestli tam ten dům opravdu stojí, budeme mít jasno." Co dělám tady je jasné, Flynne. Pro vlastní rodinu nebyl magický potenciál dost, aby o mě stála... což zní jako Luniny myšlenky. Ale taky fakta shrnutá na jedné hromádce. A mně to přece nevadí, protože si najdu nové lidi kolem sebe. Jsem se rozhodl už na začátku... přeci... Připadám si, jako když tápu v mlze. Jestli to nebylo z čiré laskavosti... tak je to svým způsobem dobré, protože bych jim to mohl všechno oplatit a taky bych dokázal vysvětlit tu nehodu ráno bez vymlouvání - a po pravdě, před čarodějem bych si za to všechno připadal provinile mnohem míň. Kdyby mi řekli, kdo jsem, nestane se to. Asi. A taky mě tím pádem možná i potřebují a tak by mohli být svolnější mi pomoct. Pokud se jim z nějakého důvodu nehodí mít po ruce prokletého čaroděje, ale... k čemu? Jsem tu týden a připadá mi to neskutečně dlouho. Ale pro někoho nemocného to může být jenom pár dní, ve kterých se k mojí záležitosti zkrátka nedostal... koneckonců žiju, je o mě postaráno, jen špatně spím... Jestli opravdu pocházím z nějakého starého rodu... mohl zkrátka využít příležitosti, skutečné náklady na mě nejsou velké - s tím, že užitečnost se teprve vyhodnotí. Nebo bych mohl být svého druhu rukojmí proti konkurenci. Jsem daleko od domova, náhodná setkání se starými známými jsou prakticky vyloučená. Jen tak tak se stačím vytočit kolem lampy, do které jsem v zamyšlení prakticky vrazil. "Vůbec tomu nerozumím a nedaří se mi dohlídnout, co všechno by to mohlo znamenat," řeknu. "Nic nedává smysl. Ale vzhledem k Luně je určitě lepší po ruce nějaké čaroděje spíš mít než nemít..." Jestli to nebyl jenom sen, ve kterém se mozek zoufale dožadoval magických kulis... uááá! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před knihkupectvím, osm šestnáct, zamlženo
„Dobře,“ přitakal Flynn.
Byl to dobrý plán, to musel uznat i on. Přinejmenším zjistíte, jestli jsi opravdu schopen magicky snít, i když přesný charakter tvých snů zůstane i nadále záhadou. Věštby, nazírání, nebo astrální cestování? A jaký byl mezitím rozdíl?
K tomu, jestli je lepší mít čaroděje po ruce nebo ne, se Flynn raději nevyjadřoval. Mlčky pokračoval ke knihkupectví, která na vás čekalo za rohem. A s ním všechno, co se včera stalo. Na autobusové zastávce zrovna otevřelo dveře číslo třináct, které jezdilo od tvého domu k univerzitě a kterým jsi občas jezdil do práce. Na chodník dopadaly ojedinělé kapky deště.
V osm šestnáct jsi už stál pod bedlivým pohledem chrličů na fasádě knihkupectví. Ve dne nevypadali tak hrůzostrašně, ale nedokázal jsi setřást pocit, že tě hlídají. Flynn k nim letmo zvedl hlavu.
„Dá se nějak dostat na střechu?“ zeptal se, ale… popravdě… i když měla budova zvenku určitě dvě patra, přinejmenším pokud jsi počítal okna, nikdo ti nikdy neukázal schody vedoucí nahoru. A sám jsi je také nenašel. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Hrábnu do batohu pro klíče a srdce mi poklesne dřív, než je zastrčím do zámku. Nějak jsem doufal, že v ranním světle - které se taky úplně nevydařlo, ale nezmokli jsme, to je znamení! Určitě dobré! - budou škody v knihkupectví vypadat menší, zvládnutelnější a napravitelné. Vedle vší té magie a výhledu na brzkou smrt - nedramatizuj to, Eliáši - možná i méně důležité. Teď je mi ale jenom špatně z toho, co jsem provedl, a veliká touha nemuset to na několikrát vysvětlovat Essekovi, Jamesovi, Jessie a kdo ví komu ještě, je veliká tak, že jestli chce Flynn na střechu, může po ní snadno vyhopkat. "Jestli, nevím kudy," řeknu a otočím klíčem. Třeba, když se nebudu dívat na tu hromadu poškozených knížek u dveří, alespoň tak to bude vypadat víceméně v pořádku. Ta police spadla už před tím a omlácená zeď skoro není vidět, dokud se k ní nepřijde ze správné strany. "Chceš si najít kamaráda? Slupnou tě jak malinu." Ani nevím, proč jsem to řekl. Tváří se jako někdo, kdo by si s případným narušitelem rád vyřídil účty. Tak, Jessie... to včerejší rande bych rozebíral mnohem raději. Dobře, nebylo to rande, jen jste šli k autobusu. Já bych tomu klidně říkal rande, být to já, kdybys věděla, jak málo stačilo, abych měl jednoho kluka plnou hlavu, asi by ses smála... spíš se usmívala. James, ten by se smál. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V knihkupectví, ráno
„Pán má smysl pro humor. Jako by toho bylo málo…“ zabručel Flynn sám pro sebe. „Chtěl jsem zjistit, jak přesně jsou očarovaní. A jak staré je to kouzlo.“
Knihkupectví vypadalo ve dne hůř než v noci, kdy se spousta věcí dala přehlédnout. Vedle dveří byly poskládány věžičky s knihami, které měly polámané hřbety, vytrhané stránky a jiné nepřehlédnutelné školy. Bylo jich opravdu tolik? Skleněné vitrínky byly rozbité a staré vzácné knihy vyskládané v nich nedopadly vždycky dobře. Žárovky byly prasklé a potřebovaly vyměnit. Stěna za tvým pultem byla tvá poslední starost.
„Dobré ráno!“
Dveře vedoucí do starožitnictví se otevřely takřka ve stejnou chvíli, kdy jsi vstoupil do budovy. Jessie už tu musela nějakou být, ale naštěstí se sem nepřišla podívat… Teď se zarazila na prahu, rozhlédla se a viditelně zbledla při pohledu na tu tragédii.
„Co… Co se tu stalo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ty jo Flynne... to by asi bylo dobrý vědět. Zvlášť jestli hlídají mě." Protože jsou tady a jsou tam, kde bydlím, a Flynn mě právě dokázal poměrně hladce přesvědčit, že náhody neexistují, a že si mě tu ten jakýsi čaroděj nedrží nevědomky a náhodou. Jsem plně ochotný mu přiznat samé dobré úmysly, vždyť kdyby mě zavřeli někam do sklepa, pes po mně neštěkne a kočka nemňoukne a jsem spolehlivě po ruce kdykoli, ale... Ne, nechápu nic. Potřeboval bych rozsvítit, ale výlohy jsou velké dost, aby mi srdce pokleslo až někam k podrážkám bot. "No potěš," hlesnu. Paměť, pečlivě vycvičená zakrývat to nejhorší milosrdnou mlhou, tentokrát zapracovala kde neměla. Nebo jsem byl večer tak utahaný, a ještě v šeru, že mi plně nedošel rozsah škod. Tohle zrovna nevypadá, že bychom vůbec měli otvírat. "Dobré... ráno," hlesnu a na Jessii se podívám provinile a nešťastně a náhlá inspirace se nedostaví. "Víš, jak byla včera ta bouřka," začnu a dlaní si vjedu do vlasů. Lhaní mi nikdy moc nešlo a tvrzení, že tudy proletěl kulový blesk, mi náhle připadá naprosto ujeté a dokonale absurdní. Těžce namáhaná spona se náhle rozepne a odletí a cinkne po podlaze, až div nenadskočím. Udělám k ní ty dva kroky, zvednu ji, a ruce se vítaným způsobem zaměstnají, když si znovu zkouším sepnout vlasy na temeni. "Zkoušel jsem to trochu dát do kupy, ale... abych šel zavolat šéfovi... co?" V duchu se proklínám za tu bezmoc a nejistotu, ale prostě nevím co s tím. Je to úplně mimo mou zkušenost, nevím, nakolik si mohu dovolit rozhodovat samostatně a kde už mé možnosti končí - prostě nevím! Když na to přijde, pustím se tu do toho a napravovat budu kam to jen půjde, ale... ty vitríny, a tolik žárovek vzadu nejspíš nemáme, škody na historických knížkách se klidně mohly vyšplhat někam, kde ani prodat ledvinu nepomůže... A Jessin bledý obličej mě jen víc přesvědčí, že jsem opravdu v průšvihu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V knihkupectví, ráno, zavřeno
„Bouřka?“ zopakovala po tobě Jessie – a snad v tu první chvíli nechtěla uvěřit, že je něco takového možné, ale na sebemenší námitku se nezmohla. Vypadalo to tady… jako po výbuchu. Ne, ne. Tak hrozné to nebylo. Určitě ne. „Jamesovi,“ odpověděla instinktivně, ale rozmyslela si to: „Ne, ten má zkoušku, tak…“
Tak komu? Sama si nebyla jistá. Podobné věci řešil – a často i rozhodoval – James, nikdo jiný. Jeho momentální nepřítomnost byla více než nešťastná…
„… tak já zavolám panu Carrolovi,“ promnula si prsty čelo. „On… Proboha. Vážně to byla bouřka? Ty jsi tady ještě byl? Jak se to stalo?“
Flynn si zatím vyskočil na křeslo, která včerejší „bouři“ zázrakem přežilo. Mlčel. Jenom vás oba pozoroval. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jen nějakým velmi malým koutkem mysli zaznamenám, že Jessie na Flynna nijak nereaguje. Takže obecné spiknutí nejde tak daleko, aby byla čarodějka i ona... dobře. Teda ne dobře. Těžko jí můžu nějaké vysvětlení nepodat. Pod Flynnovým pohledem si ale připadám snad ještě hůř, než kdybych tu stál jen před ní. Jako by kriticky shlížel na mou nejistotu a obavy. Dělalo mi dobře, když mi vykládal, že jsem musel být docela dobrý a mít talent a znalosti a zkrátka... že jsem byl mág... ale teď nechybí moc, aby ze mě byla jen hromádka nervů, a ruce mám jak led. Nechci tu o to přijít. Nechci mít na svědomí tolik škod a přidělávat lidem okolo práci. A taky nechci, aby na mě James a Jessie začali koukat s kdovíjakým podezřením jako na cvoka. O tom, že jsou knížky, které skoro fyzicky bolí vidět polámané, ani nemluvě. "Neměl bych mu zavolat já...?" řeknu váhavě. Oddálit konfrontaci je neuvěřitelně lákavé. Třeba to nějak vyřeší beze mě... třeba budu vypadat jako snaživá oběť okolností, ne nedovtipný pitomec. "Měl," řeknu s povzdechem. "Už... už jdu na to." Stejně neuniknu - a zmínku o magii zprostředkovaně do konverzace nedostanu. "A měl jsem mu zavolat už včera večer, jen jsem z toho byl tak vykolejený, že mi to nedošlo." Znovu si málem prohrábnu vlasy, ale včas ruku stáhnu. Každá chvíle boje proti zlozvykům dobrá. Seberu odvahu se rozhlédnout kolem sebe a rozhlédnu se. To je pekelný... "Nemám rozumné vysvětlení," vzdám nakonec všechny snahy o výmluvy a popojdu, abych zpod police vytáhl zapomenutou knížku. Musím trochu zapáčit, jak se tam zaklínila. "Ale až budu psát romány," otřu jí obálku, abych se podíval na titul, a pak ji rezignovaně přidám na hromádku poškozených, "tohle si schovám na popis toho, jak se nějaký diletant pustil do kouzla, kterému nerozuměl, a to mu vybuchlo pod rukama." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V knihkupectví, ráno, zavřeno
„Ne… Nemusíš,“ zatřepala hlavou Jessie. „Jsi tu nový. Na brigádě. A za tohle…“ rozhlédla se, jako by se pořád nedokázala rozhodnout, co má tohle vlastně být, „nemůžeš. Nikdo za to nemůže. Bude lepší, když to udělám já. Pan Carol bývá protivný a… já už ho znám aspoň trochu.“
Možná měla v plánu vykročit, ale tváří v tvář katastrofě se tělo odmítlo pohnout. Tohle… snad ani nebylo možné. Docela určitě ne. Tak trochu ztraceným, nejistým pohledem zapátrala po místnosti, sama pro sebe zatřepala hlavou a konečně se otočila k Flynnovi na křesle.
„Ta kočka je tvoje? Tady být nemůže,“ řekla aspoň něco, čím si byla jistá, „ale… to je teď… úplně jedno. Dobře. Mohl bys napsat za dveře, že dneska máme zavřeno? A že se těšíme na návštěvníky, až… ne, to vyladím s Carrolem. Ty knihy, prosím tě,“ mávla k bezútěšné hromádce, „roztřiď ty staré na to, co půjde spravit. Zlomené hřbety, uvolněné stránky… to všechny se většinou dá opravit, nebo vyměnit. A James říkal, že si má dneska někdo něco vyzvednout. Ta kniha to přežila? Něco latinského, to bylo. Zavolám jim a pak tam jeden z nás skočí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Mám sto chutí zalézt někam pod pult s pytlem přes hlavu. Mělo by mi být útěchou, že Jessie vůbec nepředpokládá, že bych to provedl já v nějakém záhadném výbuchu nevyrovnaných emocí. Objektivně vzato... dává smysl, že nepředpokládá, protože tohle by chtělo hodně systematické a soustavné dřiny a velkou spoustu času. "Nemůže," zamumlám souhlasně a střelím pohledem po Flynnovi, je to téma, které ji hladce nechám zamluvit. Jestli bude nějaké příště, budu ho muset začít schovávat. A nebo si lidi zvyknou. Podřimující kocour je docela pěkná dekorace... to je jedno, prostě si někam zaleze. Teď je to ta poslední věc k vymýšlení. "Dobře, napíšu," pohnu se směrem k pultu, tváří v tvář konkrétním úkolům, do kterých je třeba se pustit a které je třeba udělat, si připadám o chlup líp. Nepatrný, ale přeci. Napsat ceduli - to zvládnu. V duchu se mi rovnou promítne několik možností a vhodné fonty, ale v jednoduchosti je krása a musím odolat nějakým vymyšlenostem. I tak budou brát lidi za kliku, protože lidi. Nečtou. Rovnou to otočím zpátky ke dveřím, abych zamknul zevnitř. Úleva, že se do úklidu budu moct pustit bez slalomu mezi zákazníky, je nemalá. Snad bych měl začít zbytky skla ve vitrínách, než se někdo pořeže... Jestli Carrol nerozhodne ještě úplně jinak, to se ví. "Třídit jsem začal už včera, jen jsem dával na jednu hromadu staré a nové, to ale půjde rychle," řeknu, protože i mně je jasné, že nové opravovat smysl nedává a u starých naopak by i ty rozbitější mohly stát za pokus... nepřemýšlel jsem. Opět. Nebo možná ano, tenhle sled úvah si pamatuju, ale nedotáhl to k realizaci. Luno, štveš mě, ani nevíš, jak strašně mě štveš. "Tamta kniha..." zarazím se. "Myslíš, že bych mu ji mohl donést...?" Vůbec mě nenapadlo, že tu na něj máme kontakt. Vlastně to dává smysl, ale nenapadlo. Jestli bych snad pochyboval, jestli jsem dřív pracoval v obchodě a nebo službách, znovu a znovu se přesvědčuju, že nepracoval. Ale to už tuším dávno, že jsem si ještě užíval školy... Jamese jsem včera málem litoval, propadal trémě div ne za něj, a co bych teď dal za nějakou příšernou zkoušku, klidně i z předmětu, o kterém jsem dřív v životě neslyšel. "Upřímně, dát si od tohodle," ukážu okolo, "pauzu v podobě rychlé obchůzky, ani nevíš jak to za pár hodin úklidu ocením." Čaroděj, čaroděj, měl bych kontakt na čaroděje! ASI. Srdce se mi rozbuší, až se mi z toho zamotá hlava. Cokoli kolem knihy řešit jinde než tady, mezi dalšími lidmi a před Jessie, by bylo plus. Ani se nemusí dozvědět, že jsem z knihkupectví, kdybych ho chtěl oslovit... prostě jakési možnosti se přede mnou otevírají a jsou. Každé stéblo dobré. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V knihkupectví, ráno, zavřeno
„Zavolám tam,“ Jessie kývla na tvoji nabídku, že se obětuješ a s knihou tam zaběhneš, „a domluvím se s nimi, kdy tam máš dorazit. Uvidíme. Ale jestli budeš chtít, můžeš tam zaběhnout. Mám ten dojem, že to není daleko…“ Jistá si úplně nebyla. Obzvláště teď.
Znovu se podívala na kocoura, který si vás netečně prohlížel a zřejmě si ani o jednom z vás nemyslel nic pěkného. Takovým tím obyčejným… nadřazeným… kočičím způsobem. Nic zvláštního. Tmavovlasá dívka si povzdechla, nejistě si shrnula vlasy za ucho a už-už se otáčela zpátky do starožitnictví, odkud si mohla v klidu zavolat.
„Tak já jdu na to… Carrol, pak Blackwood… Pak ti pomůžu s těmi knihami. Jo, a byl bys tak zlatý a uvařil kafe? Něco mi říká, že ho budeme potřebovat,“ usmála se. „Jamese zítra klepne…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Děkuju... zní to jako plán a ty jsi poklad," pokusím se na ni usmát. Díky bohům za Jessie! Nějak dokázala dát věcem řád. I když bych asi nedělal nic moc jiného, od ní to nějak dává větší smysl. Jsem tak znejistělý, že bych snad docenil i 'pravidelně dýchej a občas mrkni'. Dokonce i to, že nebudu muset mluvit s Essekem, začínám vidět jako velké plus. Potřebuju ho vidět, až před ním promluvím o magii - jestli vůbec. Jeho bezprostřední reakci, hnutí tváře... moct k němu přiskočit a zatřepat s ním a vykřikovat, že takhle to dál nejde. Jo a taky se velmi pokorně omluvit. Až na to všechno dojde, určitě se to nějak samo smysluplně poskládá, věřím tomu. Mrknu na hodiny. Kafe první, cedule druhá. Vhodný karton se najde snadno a fixy, ten správný druh se širokým a plochým hrotem, se kterým se tak krásně vykreslují písmena - protože když už zklamat zákazníky, tak krasopisně - jsem skoro určitě viděl v šuplíku. "Pro tebe jedno extra z té voňavější škatule," řeknu. "Chceš do něj cukr?" Protože já dneska jo. Extra porci, až bude trnout jazyk. A James... ach jo. To už bude nejspíš po všem. Měl bych si dát záležet, abych tu byl zítra dřív než on. "Doufejme, že ho euforie po zkoušce uchrání nejhoršího..." Láká to velmi, zeptat se na ně dva. Ale raději to odložím na později. Jen hodím očkem po Flynnovi - jdeš? - a vykročím dozadu, postavit vodu na kafe a zjistit stav žárovek. I kdybych vyměnil jen každou druhou, pořád na práci uvidíme líp než teď. To nekonečné zdejší pošmourno je vážně úmorné... a světlejší chvilky nejsou světlé ani dost, ani dost dlouho. Ve dveřích do zázemí se ještě otočím. "Jessie, kudy se vlastně leze na střechu?" zeptám, protože Flynnův nezúčastněný pohled mi připomněl, že i tohle bylo jedno z témat k řešení. "Jen mě napadlo, jestli..." No, co? Nakonec jen rozhodím neurčitě rukama v naději, že jí fantazie doplní vhodné vysvětlení. Nejlépe něco ve smyslu "asi by bylo dobrý zjistit, jestli je tam všechno v pořádku, když se tu včera odestál takovej brajgl a máme tam velké těžké sochy"? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V knihkupectví, půl deváté, zavřeno
Jessie zapadla zpátky do své části obchodu, kde se chvíli probírala zápisníkem s telefonními čísly nejvyšší nouze. Pak se napřímila. Chopila se sluchátka starého telefonu s kulatým ciferníkem, který drnčel při vytáčení, a opřela si ho o rameno. Něco ti říkalo, že s něčím takovým jsi snad v životě netelefonoval…
„Hmm?“ usmála se roztržitě nad pátou číslicí toho samého telefonního čísla, co jsi dostal na vizitce i ty. „Nesladím. Ale měly by tam být takové ty malé smetánky. Jednu mi tam hoď, buď tak hodný.“
Flynn se ani nepohnul. Znovu ti dokazoval, že jednak poslouchat nemusí, jednak se ti opravdu na těch pár metrů vzdálit může, byť v bytě tvrdil něco jiného. Až když přišla řeč na střechu, zpozornil a chvíli to dokonce vypadalo, že se opravdu zvedne…
„Na střechu?“ zopakovala po tobě Jessie zmateně a vůbec ji nenapadlo přemýšlet nad tím, proč se ptáš. Nebo jestli by ti nemohla pomoct víc než takřka okamžitou odpovědí: „Na střechu se vylézt nedá.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Na střechu jen přikývnu jakože tím líp, tak to je ale vážně smůla! Vcelku nepochybuju, že tu někde cesta je, musí být, kvůli údržbě a vsadím se, že i požárním předpisům, ale zřejmě někde mimo obchod, možná z patra. V nejhorším si Flynn bude muset vážně doletět, z nějaké méně frekventované strany domu a s dobrým načasováním. Zatvářím se na něj ještě významněji a hodím hlavou. No tak, pojď! Nechci na něj mluvit před Jessie a chci být pryč dřív, než začne telefonovat. Ta touha slyšet, co si budou povídat, je obrovská, nejspíš bych se nedokázal odtrhnout - a u Jessie si tím vážně nešplhnul. To podstatné se nepochybně brzy dozvím. Zvláštní, jak mě přešly nejhorší obavy. Ačkoli by do toho těžko mohla mluvit, samozřejmost, s jakou nepředpokládala, že jsem viník, jako by mi opravdu z ramen sundala to nejhorší. Teď už mě třeba nevyhodí...? Projdu dveřmi z obchodu dál, mířím do kuchyňky postavit vodu. Ruce se mi pořád ještě klepou. Na střepy pak vezmu kbelík... to jsem zvědavý, jestli bude technicky možné se nepořezat. "Uměl bys vytahat střepy z dvířek těch vitrín?" přeptám se ho, protože při své momentální schopnosti se soustředit je to plán, při kterém mi jde o život. "Ach jo... v noci ta tma byla velmi milosrdná. Té střechy škoda," ztlumím hlas ještě víc, jako by nás snad Jessie mohla slyšet. "Ale poslyš, kromě chrličů tu nic magického není?" Protože si nějak nedovedu představit, že by tahle budova a všechno patřila mágovi... a ten odolal něco magického i v praxi využít. Nevím sice přesně, co by to mělo být, i kdyby jen účinný odpuzovač myší, ale něco určitě jo...? Mám takový dojem, že bych rád věděl, jestli nejsem pod dohledem. Což... nejsem, samozřejmě. Včera to mělo grády. "Nic, zapomeň na to," zamumlám pokořeně. Raději se v duchu přesunu k Blackwoodovi. Ve světle nových teorií, měl bych si pořádně rozmyslet, jestli mu lézt na oči. Přítel, konkurence, zákazník. Jestli tu ale prodávají takové knihy, muselo je napadnout, že bych mohl přijít do styku s dalším čarodějem. Pokud měli možnost domýšlet takové eventuality, jestli byl ten muž opravdu nemocný tak moc... Hrnek mi vyklouzne z prstů a tvdě klepne o pult. Další střepy se nekonají, dobře, ale na horkou vodu bych si vážně měl dát pozor. Lámat si hlavu kouzly je pěkná věc, ale nechat se přitom převálcovat realitou víc než nešťastná. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V knihkupectví, půl deváté, zavřeno
„Můžu to zkusit,“ odpověděl Flynn nepříliš nadšeným tónem. Už zase jsi po něm – mocném telekinetickém duchovi – chtěl, aby uklízel? Tebe snad dostal za trest. „Kromě těch chrličů…“
Zpoza prahu nedovřených dveří se rozhlédl po místnosti plné starého nábytku a krabic, jako by měl něco najít hned tady v zázemí podniku… Zelené sofa teď nelákalo o nic míň než včera v noci. Než ti však Flynn stačil odpovědět – a podle jeho výrazu se opravdu nedalo vyčíst, jestli něco vycítil, nebo jestli ti jenom chtěl udělat radost –, hrnek hlasitě klepl o pult.
„Prosím tě… Přestaň,“ zabručel kocour.
Druhý hrnek neškodně doplul na pult vedle toho prvního, aniž by ses ho dotkl. Sotva jsi je oba naplnil štědrou dávkou instantního kafe, se konvice taktéž sama zvedla do vzduchu a zalila je. Občas má telekinetický duch i výhody.
„Nevím. Celý tento prostor je po včerejšku plný magie,“ podotkl Flynn. „Možná něco za těmi dveřmi?“ Dveřmi…? Jakými dveřmi? Tam, kam se díval, nebylo nic. Zhola nic. Jenom stejně bílá zeď jako všechny ostatní…
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Jééj... pěkný," musím se tiše zasmát. Znovu mě ta ukázka magie prolije vlnou radosti a jakési nesmělé naděje. Tohle budu taky umět... jasné? Pak si to chci v nějaké volné chvíli, kdy nebude hrozit, že Jessie vletí do dveří, znovu vyzkoušet. Cvičit je třeba, i když skoro není s čím. Zlomí se to. Naučil jsem se to jednou, naučím se podruhé, někde uvnitř to všechno je. Bude to chtít hodně neúspěchů v řadě, aby mě přešel elán. Smetánku pro Jessie a dvě kostky cukru pro sebe ale přidám pěkně ručně. Ohlédnu se po Flynnovi, jen mírně zaujatý, které dveře má na mysli, jestli snad od skříňky a nebo z kuchyňky ven, ale na nic takového to nevypadá. "Koukáš se do holé zdi," řeknu mu. "Jestli mi to má něco naznačit, třeba že pokládám pitomé otázky, tak..." Pokrčím rameny. "Zpráva přijata. Ale jestli," nadchnu se okamžitě, "jsou tam neviditelné dveře..." S malým zasmáním se chopím hrnku a s požitkem si přivoním. Čistá vůně kafe mi vystoupá nosem do hlavy. Neprobere mě, spíš se mnou div necukne ke kanapi. Hrnek hřeje a teplo uspává. Jo jo, to tak, tajné neviditelné dveře zrovna v kuchyni... ale vlastně kde jinde. Znovu se zadívám na zeď. Připadá mi náhle velmi nápadně volná, to je na zdejší poměry přímo plýtvání místem. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V knihkupectví, půl deváté, zavřeno
„Ty je nevidíš?“
Neviděl jsi nic. Ani když ses zadíval na to samé místo na bílé zdi jako Flynn, ani když ses díval tak pozorně, že se ti z toho dělaly mžitky před očima a zamotala se ti hlava, až najednou… ne… ne, to se ti jenom zdálo. Nebo nezdálo? Ne. Určitě to bylo jenom tím, jak upřeně zíráš na zeď a zapomněl jsi přitom mrkat. Nic tam není!
Kocour tě chvíli pozoroval. Snad čekal, až vykřikneš, že je vidíš taky, ale po chvíli ho čekání omrzelo. Přešel přes práh dveří až ke zvláštní zdi, posadil se tam a zvedl hlavu.
„Hmm, zamčeno,“ poznamenal Flynn přemýšlivě. „Mám je vyrazit?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ne." Navzdory té jednoznačné odpovědi to ještě chvíli zkouším. Podívat se utkvěle a taky se nachytat na letmý pohled... ne, pořád nic. Udělám ten krok dva blíž a přejedu prsty po omítce. "Definitivně ne, promiň." Těžko uvěřit, že tam opravdu něco je. Jenže Flynn zatím neprojevil sklony mě zkoušet napálit, rozměry odpovídají... a očekávání mám rázem veliká, protože jestli to stojí za schovávání, musí jít o něco opravdu zajímavého. "Myslím, že už jsme nadělali dost škod - vyrážet je by nebyl zrovna... přátelský akt," řeknu a hlas mě nejspíš usvědčuje, že sebemenší důvod by mi ke štěstí stačil. "Nicméně... zámek je mechanická záležitost, i když dost jemná práce. A ty jsi šikovný. Nechtěl bys to přeci jen zkusit?" pokusím se ho navnadit. Maličko upiju horkého kafe, hlavně už je třeba dojít za Jessii, musela dávno dotelefonovat... Ale žárovky jsem ještě chtěl, jasně. Hrnek s kafem odložím, tentokrát opatrně, na pult, a pošoupnu židli k vysoké skříni s přiměřeně úhlednou změtí všeho možného, co se může v obchodě hodit. Dám si pozor, abych neshodil dva šroubky hned na okraji police, které tam někdo vystavil v naději, že se brzy ukáže, kam patří, a zalovím po krabici, kde bylo skoro určitě napsáno "Taky žárovky", ať už to znamená cokoli. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Zázemí knihkupectví, devět čtyřicet, zavřeno
„Zadávat úkoly by ti šlo,“ poznamenal Flynn nepříliš přátelsky. Uklidit, vytáhnout sklo, otevřít dveře, dokonce i to kafe ti udělal. Nechtělo by Jeho Veličenstvo být noseno na rukou? Nahlas to nevyslovil, jenom protože ani na chvíli nezapochyboval, že by odpověď zněla: Ano! A nos mě něžně, abych si přitom mohl zdřímnout. Na jazyk se mu toho možná rvalo víc – mají duchové vůbec jazyky? –, ale to sis naštěstí mohl jen domýšlet… „No, pokud to nechceš vědět ty, co je za těmi dveřmi,“ prohodil vzápětí a zamířil zpátky do velké místnosti plné knih, „já to vědět nepotřebuji.“ Ach, on se tě rozhodl mučit.
Krabice se žárovkami byla naštěstí zastrčená v jedné ze skříní, kterou už jsi měl naštěstí příležitost prozkoumat. Zázemí jich bylo plné. Krabic, skříní, šuplíků, všeho možného. Většinou to byly zásoby do obchodu, nevystavené zboží, či jiné každodenní záležitosti, ale tu a tam se našla zvláštnůstka, která se tu vzala kdovíjak. Například vzadu police se žárovkami sis všiml pečlivě zapečetěné skleněné nádoby s… lišejníkem, který… svítil? Určitě svítil. Ve sklenici se mihotala nažloutlá světýlka jako světlušky, jenomže pak jsi mrkl – a už zase nesvítil – a nádoba byla prázdná. Svět byl dneska divný. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Promiň že dejchám," zamumlám jen pro sebe a opatrně si přitáhnu správnou krabici. Rozbít ještě tuhle... by sice v konečném součtu neznamenalo moc, ale já opravdu, opravdu nechci další střepy. Ty obrazně ani doslova. Po sklenici už natahuju ruku, že ji ukážu Flynnovi, protože všechno, z čeho mám mžitky před očima, začínám automaticky považovat za magické, ale milostpán si... odkráčí? No tak nic. Ještě zkusím zamžourat na zeď, zvědavostí málem zelený i zevnitř, jenže smůla. Nakonec hrnky s kafem položím na krabici a vyrazím zpátky do obchodu. Jessiným schopnostem důvěřuju natolik, že ani toho vyhazovu se teď tolik neděsím. Poněkud neopodstatněné, a možná víc založené na sílící jistotě, že mezi námi mágy se to vysvětlí jinak a líp, ale klidnější jsem. Dveře...! Pomohlo by vůbec, kdyby je Flynn vyrazil? Nevidím dveře, neuvidím ani díru... asi záleží, jestli je začarovaný prostor, nebo konkrétní věc... hmm. Flynn vidí všechno náramně jednodušše. My, co potřebujeme jíst a bydlet a alespoň nějakou společnost, a už vážně končím s úvahami nad Jakem nejmíň na půl dne, zvlášť tím... velmi osobním způsobem... protože jestli budu řešit magii, jen bych si blízkostí někoho tak nepoučeného přidělal spustu problémů... ale hej, žádný blízkostí. Uvařil čaj! Luno, měla bys ses od Jakea co učit. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V knihkupectví, osm čtyřicet, zavřeno
Flynn ti neodpověděl. Nezlobil se, protože jsi mu dveře otevřít nedovolil. Ty byly nepodstatné – a z jeho úhlu nezajímavé, jen trp, pokud jsi zvědavý. Kdyby opravdu chtěl, vyrazil by je bez ohledu na to, co si myslíš, jasné?! Seznam úkoly se však kupil a on je plnil. Víceméně. Ochotně, úslužně. Zvykal sis na svou roli čaroděje až podezřele rychle – nemluvě o tom, že on si zvykal na roli pomocníčka. Uvařil ti kafe?! Jen tak?! Nesnášel se za to. Také za to nesnášel tebe. Ten ti jen tak neodpustí, že dýcháš…
V knihkupectví jsi ho koutkem oka zahlédl zpátky na vyhlídnutém křesle. Vytáhnout střepy ze skřínky ho, zdá se, ani nenapadlo. Nebo se rozhodl, že stačí a nebude dál skákat, jak pískáš. Oči měl zavřené, ale nespal. Přinejmenším ne tím způsobem, jakým spal u tebe v bytě. Odpočíval. Asi?
„Děkuji. Jsi zlatý,“ Jessie se jemně usmála. Aspoň někdo tě tady rád vidí! Bez ohledu na okolnosti. Pospíšila k tobě a popadla svůj velký duhový hrnek do dlaní, aby ti nespadl. „Ach. Nezvedá to,“ dodala málem omluvně v odpovědi na tvůj zvědavý pohled. „Zkusím to ještě jednou za chvíli. Signál v tomhle městě, však to znáš. Tu ceduli jsi napsal? Blackwoodovi… nebo spíše rezidenci ctěného pana Blackwooda,“ opravila se pobaveně a zatřepala nad tím hlavou, „jsem volala. Můžeš tam skočit kdykoliv dopoledne, komorník si knihu převezme. Adresu ti dám.“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Flynna zahlédnu znovu v křesle. Jestli se skutečně urazil, nebo jenom moudře usoudil, že před Jessie těžko může něco podnikat, netuším. Možná byl na ty dveře skutečně zvědavý, nebo měl dojem, že jsem naznačil něco o jeho neschopnosti, když on chtěl vyrážet a já zmínil hrátky se zámkem...? Kdo ví, jestli mi bude ochotný dál pomáhat; jenže, koneckonců, nemusí. Své sliby získal, neděláme nic, co by vedlo k jeho uvolnění, tak proč by měl. Příliš snadno a předčasně jsem ho začal brát jako parťáka. Ale hej, tohle jsou následky kouzla, které pomohlo i tobě, jasné...? Mohl by ses angažovat aspoň trochu. Jen pro sebe jsem od tebe chtěl jednu jedinou věc... a stejně dostal košem... a to ani v té chvíli nebylo pro mě, jako strach o někoho. "Počkej, jak nedovolala?" řeknu zhrzeně a sám se musím zasmát vlastnímu údivu. "Čekám tu na to jak na rozsudek před popravčí četou, nemůže si to jen tak nezvedat!" S tím jsem jaksi vážně nepočítal. Takže prostě... budu pokračovat ve všem, co je třeba. "Na ceduli jdu teď," položím krabici tak, aby mi nepřekážela, kafe k ruce a fixy vylovit ze šuplíku, "kafe pro tebe mělo přednost. Vrhnu se na úklid a až začnu mít mžitky před očima, skočím za Blackwoodem... komorník, vážně?" zavrtím hlavou bezděčně ve stejném gestu jako ona. Na vybraný kousek kartonu se stačí podívat, aby se rozvržení nápisu div nepromítlo v živých barvách, stačí ho obkreslit. Z technických důvodů dnes zavřeno, začnu ta památná slova. Malým písmem pod to pak přidám něco o tom, jak se těšíme, až znovu otevřeme, jednoduchý rámeček okolo... jo jo, kreslit si, to by mi šlo, hračičkování. Mnohem lepší, než přehazovat knížky z jedné strany na druhou. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V knihkupectví, třičtvrtě na devět, zavřeno
„Zkoušela jsem pevnou linku i mobil, ale…“ přiznala s jemným úsměvem na rtech, načež pomalu upila horké kávy. Není nic lepšího po ránu! Teda, opravdová káva by možná byla lepší, ale… tohle taky ujde. „On to časem zvedne. Bývá zaneprázdněný. Spravuje pro pana Kytelera, to je majitel obchodu, více nemovitostí. Nicméně… bát se toho nemusíš. Za počasí nemůžeš,“ dodala bez sebemenší pochybnosti. Jenomže… za tohle počasí… jsi tak trochu mohl.
S tichým klapnutím odložila duhový hrnek na pult a zalistovala svým notýskem. Na okraji stránek zakrytých úhledně vypsanými telefonními čísly se tu a tam našla namalovaná kytička. Většinou to byly karafiáty. A ten pitomec James se shání po zavázané kytice kamélií… Přemýšlivě zamručela. Znělo to zpěvavě. Jako melodie, kterou jsi mohl někdy slyšet v rádiu a třeba taky ne.
„Chtělo by to zkontrolovat potrubí. Ničeho sis nevšiml, že ne? A… elektřina? Zkus rozsvítit, buď tak hodný,“ mávla k vypínači vedle dveří do knihkupectví. „Ještě zavolám na knižní SOS, takže ty staré knihy by to chtělo zabalit do krabic a připravit k odvozu… Auto k dispozici asi nemáš, co? Hm, zkusím se zeptat Carolla. Hezké,“ dodala k tvojí cedulce. V jednoduchosti je kouzlo! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Bez auta, bohužel," vyhrábnu ze šuplíku průhledné lepíky a vyrazím ke dveřím pověsit ceduli do nějaké obecně průměrné výše očí. A jestlipak umím řídit? Je pech, že si to nevyzkouším, a rovnou budu muset říct, že ne. "V nejhorším seženu nějaké stěhováky..." změřím si pohledem hromadu. Tohle na zádech vážně neodtahám. Nebo ještě spíš je sežene Jessie pomocí svého kouzelného karafiátového notýsku. "Ale elektriku zkus spíš u sebe," ohlédnu se po ní a přeci jen zkusmo klepnu do vypínačů, jestli někde něco přežilo. "Tady vylítaly žárovky do poslední. Hned se do nich pustím - mám pocit, že jsem zahlídnul vzadu schůdky." Kolik čarodějů je potřeba k výměně žárovky? Jeden, ale žárovka si musí počkat, než nalistuje příslušné kouzlo. "Co je vůbec Kyteler zač?" přeptám se, když se cestou dozadu zastavím u pultu a znovu se napiju kafe. Flynna nechávám být. Jestli mu ta vzdálenost bude dlouhá, ať se zařídí. "Nepotkal jsem se s ním vůbec, přijímal mě Carrol." Obraz jeho tváře, kdy jsme si na chvíli byli tak neuvěřitelně podobní, mi živě probleskne pamětí. Možná to byla magie, co jsem v té chvíli vnímal, spíš než fyzická podoba. Že by mág nebyl mě nenapadne ani na okamžik. Oslovení a Carrolova vlastní magie mi jako odpověď na tuhle otázku stačí. Asi tu nemá někde fotku? mám skoro na jazyku, ale pak to spolknu. To už by bylo moc. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V knihkupectví, za deset devět, zavřeno
„Hmm. Jo, zkus to vedle,“ kývla na tvůj návrh. Zapínač byl hned za dveřmi, takže to od tebe nevyžadovalo ani krok navíc. Včera jsi tam neměl odvahu nahlédnout, ale starožitnictví se včerejší „bouře“ opravdu vyhnula… Naštěstí. Na rozdíl od knihkupectví se tam dokonce dalo rozsvítit! „Super. To je o starost míň.“
Jessie ještě chvíli listovala zápisníčkem, uvažovala nad tím, koho všechno obvolat a co všechno řešit, než ho odložila na tvůj pult a zadívala se na místo naproti, kde obvykle stál James. Znovu se napila horké kávy.
„Kyteler? Nevím, taky jsem ho nikdy nepotkala. Myslím, že James ho zná. Prý tu brigádničil už na střední, ale co jsem tu já… to už jsou asi dva roky… se tu nikdy ani neukázal,“ pokrčila rameny. „Vím jen, že je hrozně bohatý a že všechno k němu jde přes Carrolla.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Dva roky?!" Upřímně mě to překvapí. "A já čekal, že se poběžím ukázat každým dnem." Předpokládal jsem, že je Kyteler jenom zaneprázdněný, ne že se o zaměstnance nestará vůbec. Nestará, ale postaral se. Když má někdo přímou linku na strýčka Nicka, zjevně je ochotný vyslechout a zařídit... stará dobrá protekce. "No... ale to je asi dobré?" zauvažuju nahlas. "Jestli si může někdo dovolit se tak moc nestarat o zaměstnance... tak... si to může dovolit?" zakřením se. "Když bohatý, tak bohatý. Carroll musí být zajímavý týpek." Takže nejen komorník, ale pravá ruka na všechny způsoby. A možná, možná... čaroděj. Co si rád kopne do nezvaných návštěv. Je příjemné být s Jessie v jednu chvíli na jednom místě. Ani trochu se Jamesovi nedivím, na jeho místě bych zaručeně tak dlouho nečekal. Holek sice znám asi tak... žádnou... ale stejně tuším, že moc takových nepotkám; na to, jak je uzavřená, jako bychom se znali už dávno. Ta nečekaně klidná chvíle, kdy je jasné, co dělat dál, už v klidu a systematicky, a pod nos voní kafe a hřeje po těle, jako by mě přinutila brát věci s nadhledem a ještě mi urovnala límec: takovou má její jemný úsměv magickou moc. Mrknu na hodiny. Ona musí otvírat a já se pustit do práce. "Budiž světlo," povzdechnu si trochu a přišoupnu si blíž krabici se žárovkami. Boj s otvíráním je lítý, a když už začínám mít dojem, že tenhle test inteligence nesložím, tak i úspěšný. No to jsou systémy... "Dáš vědět, kdyby ses dovololala, viď?" A rovnou vykročím pro ty schůdky. To bude parádní rozcvička. Teď by se mi sem Jake, na kterého nebudu myslet, se svou výškou hodil. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V knihkupectví, za deset devět, zavřeno
„Jestli zajímavý…“ zopakovala po tobě Jessie. „Ale ano, zajímavý asi je. Literární zajímavosti o Alence v Říši divů ho sice nezajímají a Carrollova fotografická kariéra také ne, ale…“ pokrčila rameny, jako by se zastyděla, že to vůbec zkoušela. Koneckonců… ne, tohle nebylo něco, co by zajímalo obyčejného člověka na ulici.
Chvíli tě pozorovala, jak zápasíš s krabicí se žárovkami a, když už se na to nedalo koukat, ti letmo ukázala, jak ji otevřít rychle a snadno. Možná… Jenom možná byla taky kouzelná. Jiným způsobem než ty.
„Nechám otevřené dveře. Do starožitnictví teď stejně moc lidí nechodí. Jak mám vchod na druhé straně ulice, je tam menší frmol…“ usmála se. Ostatně sis i ty mohl všimnout, že to nebylo starožitnictví ve smyslu slova: „prodáváme staré věci, které nikdo nechce,“ ale „prodáváme opravdu drahé, vzácné věci, které kupují jenom vážní zájemci a sběratelé.“ Tržeb bylo málo, ale když už na ně došlo, stály za to. „Otevřu a pak… se pustím to třízení,“ mávla k hromádce starých knih. „Vedle určitě budou prázdné krabice… Volat zkusím zase za chvíli.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Představa, jak se Jessie s Carrolem pokouší konverzovat na téma jeho jmenovce, mě málem rozesměje. "Možná ho to nezajímalo raději a zcela cíleně," řeknu pobaveně. "Jestli je pravda, co všechno se o něm povídá. O tom starším, myslím. Ooo - co říkáš, mohli by být příbuzní?" Zase jedna z těch chvil, kdy sám sebe lehce zaskočím, příjemně i nepříjemně zároveň. Protože jen napůl vím, o čem mluvím... a rád bych to rychle zamluvil, než dojde na detaily. "Foťák je můj první cíl, až dojde pár výplat," řeknu proto první, co mě napadne a jakž takž souvisí s tématem. "Já bych fotografickou kariéru docela rád... ty přeci taky děláš grafiku," zdvihnu k ní hlavu na okamžik. "Musí ti to být blízké." Nakouknu do krabice, ale jak jsem tušil, žárovek pro celý obchod naráz tu nebude dost. "Jestli máme povolené nějaké běžné výdaje, cestou od Blackwooda bych dokoupil," řeknu a vykročím pro ty schůdky. Vysoké stropy jsou krásná věc ze všech myslitelných hledisek, ale židle na výměnu žárovky a přímotop na vytopení místnosti nestačí. "Krabice jsem tam zahlídnul, ale... možná jich taky nebude dost, ale jestli si pro ty knížky budou ochotní přijet, mohli by nějaké vzít s sebou." Rozděl a panuj! Úkoly na nejbližší chvíle jsou jasné. Nedá mi to a ještě letmo kouknu na tu jistou zeď, kde nejsou dveře. Nakonec uvěřím, že si ze mě Flynn přeci jen vystřelil, aby mi dal najevo svou kočičí nelibost. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví, zavřeno
„Kdyby byl, nejmenuje se Carroll, ale Dodgson,“ podotkla Jessie s jemným pousmáním. „Ale pokud vím, potomky měl. Je klidně možné, že někde někdo běhá,“ dodala.
Do jedné ruky vzala duhový hrnek, do druhé volný list papíru a šikmé pero, které jsi pracně hledal. Později jsi ji zahlédl, jak v starožitnictví kreslí podobnou cedulku jako ty až na to, že ji nechala postavenou na pultíku vedle kasy. Asi něco v duchu: „Hned jsem tu,“ kdyby náhodou nestihla vyběhnout okamžitě po cinknutí zvonku na dveří.
Schůdky na tebe čekaly vzorně složené hned vedle dveří, které tam vlastně nejsou. Takhle blízko jim ti po zádech sklouzlo povědomé zamražení, ale oči si stále nechtěly přivyknout představě, že tam něco je. Možná nebylo. Možná si z tebe Flynn opravdu jenom střílel, a přece… ses k nim musel ještě jednou ohlédnout, když ses vracel do knihkupectví se schůdky na výměnu žárovek…
„Že si pro ně je Ted schopný dojet, si nejsem jistá,“ Jessie pochmurně zatřepala hlavou nad tvou spásnou myšlenkou, když dorazila do knihkupectví s další várkou prázdných krabic. „Pak si v obchodě nezapomeň vzít účtenku, James ti to proplatí. Hele, tak mě napadá… mám doma starou zrcadlovku. Neměl bys zájem?“ pousmála se. „Mám vyhlídnutou jinou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vida vida, tak ani na tu paměť, co nemám, není spolehnutí... A zatímco Jessie chodí sem a tam, já balancuju na schůdkách a vymýšlím, že žárovky je třeba vyměnit hlavně tam, kde budeme světlo potřebovat nejvíc. Po chvíi mi dojde, že až pojedu druhé kolo, nepoznám, které byly prasklé, v dalším veletoči úvah usoudím, že ty funkční vydrží teplé dost dlouho na to, abych měl pohodlnou jistotu, navíc ze spousty z nich zůstaly jen objímky a dostává se to ven všelijak... no to je ale protivně úmorná práce... "Jéj," nechám na chvíli upadnout ruce podél těla a Jessie se podívám tak nadšeně, až mě to rozesměje. "Za foťák bych byl moc rád. Jestli ho vážně nevyužiješ," dodám honem. "Čestně vrátím bez jediného škrábanečku." Nebo odkoupím, nebo cokoli. Protože co by se mu se mnou mohlo stát! V nejhorším si ho vyzvedne z mojí pozůstalosti. ... je, ještě je moc brzy ráno, než aby mi to připadalo vtipné. Dokonce tak získám zcela legitimní důvod znovu zajít za Jakem. Kdybych náhodou nějaký potřeboval. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Knihkupectví, zavřeno, před jedenáctou
„Spíše jsem doufala, jestli bys ji nechtěl odkoupit. S podstatnou slevou, samozřejmě,“ odpověděla Jessie rozpačitě. „Dokud nekoupím novou, tu starou potřebuji.“
Zatímco jsi měnil žárovky, Jessie si donesla pár papírových krabic a pustila se do třízení. Každou knihu, kterou vložila do krabice – a později krabic označených OPRAVA –, úhledně poznačila na papír a ty ostatní pokládala do dalších krabic. Později ti vysvětlila, že ty nejvíc rozpadlé půjdou do sběru a ty, které na tom nejsou tak hrozně, strčíte do skladu, aby se později daly do kouta s vysokými slevami, kde si je lidi prostě rozeberou. Nebyla to zábavná práce, to ostatně ani měnění žárovek, ale aspoň jste měli společnost… a ty ses mohl těšit na slíbenou zrcadlovku. Těch fotek, co uděláš! Těch fotek Jakea!
V jednu chvíli se Jessie zvedla a odběhla do vedlejší místnosti, kde cinknutí zvonku nad dveřmi oznámil příchod zákazníků. Postarší pár se nezdržel dlouho, jenom proplul starožitnictvím a zjistil, že ceny jsou vysoko nad jejich možnostmi. Ideální příležitost zkusit se dovolat Carrollovi…
Ty ses na střídačku pustil do třízení knih – většinou doprovozen Jessie, někdy i sám – a zápasení se střepy uvězněnými ve dvířkách vitrín. Moc ti to nešlo; střepům se ven opravdu nechtělo, ale byla to spíše piplačka než těžký úkon. Seděl jsi u toho pět minut, než se zničehonic než se střepy rozetřásly a ven dopadly jako prach malinkatých třpytivých střípků. Pokud ses v tu chvíli ohlédl k Flynnovi, okázale si tě nevšímal. Podezřelé! Že by se pán přeci jen uráčil pomoct?
„Pořád nic,“ oznámila Jessie s povzdechem, když se vrátila ze starožitnictví. Nemusela odbíhat často, vlastně se to stalo o hodinu později ještě jednou a jinak vedle nikdo ani nenakoukl. Zvláštní. V knihkupectví jste mívali docela frmol. Většinou se kolem potloukalo aspoň pár zákazníků, ale vedle, zdá se, nikdo moc nechodilo… až bylo s podivem, že se obchod vyplatilo držet nad vodou…
Po hodině a půl práce začínalo knihkupectví zase vypadat k světu. Přinejmenším do chvíle, než zjistíte, kolik knih na poličkách je špatně roztřízených… Oprýsknutá omítka za pokladnou zůstala neobjevená a společnými silami vám šla práce od ruky. James zítra možná nezešediví hrůzou. A Carroll, pokud se někdy uráčí zvednout telefon, také ne.
„Hele, je skoro jedenáct, co kdybys zaběhl k tomu Blackwoodovi?“ ozvala se Jessie, když jsi zalepil další krabici na opravu. Dokončili jste zhruba půlku, ani jeden jste nebyl na pochybách, že do zavíračky to doděláte. Včetně skříní, žárovek a všeho. Jenom věci, které musel udělat někdo jiný, potrvají… ale s tím se nedalo nic dělat… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Odkoupit by bylo ještě lepší," souhlasím snadno, u Jessie vůbec nemám obavy, že by mi zkusila podstrčit něco napůl rozbitého, nebo nepřiměřeného. "Jen mi musíš počkat do výplaty." Jestli tu kdy jakou dostanu, dořeknu jen v duchu. Jessie si to sice nemyslí, ale já viník jsem a Essek to bude vědět. Nebo možná nejsem... jistota v téhle věci se mi střídá co pět minut. Nebo co dvě, občas jsem si naprosto jistý o obou těch věcech naráz. Flynn - a nebo hlubiny mého čarodějného podvědomí, ale sázel bych spíš na Flynna - mi včas zachrání prsty, zametat ten stříbřitý prach je sice taky pěkná otrava, ale aspoň nejde o zdraví. Jen k magii jako takové se nedostanu, jako naschvál je u Jessie pěkně mrtvo a sedí mi tu na dohled... ale že nám to půjde tak dobře od ruky jsem ani nedoufal. "... tak jo, vyrazím za ním," souhlasím ochotně s vycházkou, zaběhnu si pro batoh, kde do něj ještě vzadu a mimo Jessin dohled strčím knížku přiměřené velikosti, aby vypadal správně těžký, a na oplátku vytáhnu mapu města, kterou všude tahám oddaně s sebou. Procházky jsou fajn, ale dávám přednost těm plánovaným, a něco mi říká, že se zdejším signálem nejsem jediný, kdo znovu objevil kouzlo papíru. Je to sice jen taková sranda mapička z místního turistického centra, ale svému účelu poslouží. Takže: procházka, nebo autobus? "Cestou pak vezmu ty žárovky... chceš přinést něco k obědu?" přeptám se, zatímco se s roztaženou mapou jako největší lama šteluju do správných světových stran. "Zasloužíš," zazubím se na ni. "Ani jsem nedoufal, že s tím tak pohneme. Bez tebe bych tu asi už dávno tloukl hlavou do zdi." Což samozřejmě přeháním, ale ne moc. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před knihkupectvím, jedenáct
„K obědu, to bys byl…“ začala Jessie, než si tě všimla, jak šteluješ mapu. Musel to být vskutku kouzelný pohled, protože i jí se zachvěla ramena s tlumeným smíchem, kterému opravdu – OPRAVDU – nechtěla dát průchod. „… opravdu moc hodný, Eliáši. Pojď, ukážu ti cestu.“
Mírně pobavený úsměv se okamžitě přetavil do omluvného. Nechtěla se ti smát, především protože ti měla rovnou říct, kam půjdeš, pak bys nemusel zmatkovat. Gestem tě přivolala k sobě, abyste mohli společně prostoupit dveřmi na ulici.
Bylo hezky. Vzduch voněl deštěm. Obloha se na chvíli projasnila, takže jsi na nebi mohl zahlédnout vzácné záblesky modře a na chodníku ještě vzácnější paprsky slunce. Nad starými domy v dálce se třpytila duha ve vší své křehké kráse. Na procházku sis vlastně nemohl vybrat lepší chvíli…
„Je to hned za rohem,“ vysvětlila Jessie a rukou ti ukázala, kudy půjdeš. Vzápětí se mírně otřásla a dlaněmi si přejela po holých pažích. To jsou taky nápady: vybíhat do podzimního dopoledne jenom v tričku. „Před zastávkou zahneš doprava, pak hned zase doprava a najdeš budovu číslo třináct. Tedy…“ kratičce se odmlčela, „asi bude na levé straně ulice.“
Flynn mezitím seskočil z křesla, z kterého se za celé dvě hodiny ani nepohnul, a přeběhl ke skleněným dveřím. Zvonek nad nimi zničehonic zacinkal, jako by hlásil neviditelného zákazníka, a dveře se otevřely… jen tak… jako by kouzlem. Samozřejmě, že kouzlem. Mohlo ti být naprosto jasné, že si je Flynn otevřel telekineticky. Před Jessie!
„Jejda!“
Jessie se bleskurychle sklonila pro kocoura na útěku, který se jí pokusil prosmyknout kolem levé nohy, a popadla ho do náruče. Úlevně vydechla. Nejspíše už před očima viděla tvůj nešťastný výraz, kdyby ti milovaný domácí mazlík utekl do neznáma…
„Mám tě, kulihrášku. Kam sis— sis—“ Podezřele zaklonila hlavu, pevně zavřela zarudlé oči a— a— pšíkla Flynnovi přímo do černé srsti. Flynnův pohled v tu chvíli byl k nezaplacení. Tvářil se sice úplně stejně jako vždycky, ale vztek z něj přímo sálal. On tu holku zabije. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro No co co co. Já se v mapách vyznám, jasné? Jen je to ve správném směru o hodně jednodušší. Mapu zase složím, na to, že ji nosím necelý týden, už začíná vypadat zasloužile, a pečlivě ji zastrčím do kapsy na notebook, ať z ní nemám úplný salát moc brzy. Počasí venku mě překvapí, byl jsem tak zabraný do práce, že jsem nevnímal nic. Ještě se snažím dopnout batoh, když můj pohled neodvratně přitáhne duha. Proč nemám svůj foťák už teď? Tohle světlo jindy než těsně po dešti být neumí! "Teda, vystrčila jsi mě za Blackwoodem v nejlepší možnou chvíli," řeknu, nemálo rád, že tu nemusím moknout úplně pořád. Jsem plně ochotný to brát jako dobré znamení a pobídku k nerozvážným záměrům. "Málem začínám litovat, že je to tak blízko." Nadhodím batoh na zádech, tak už jen popadnout Flynna - a ten se zatím popadne zcela samostatně - a ve skutečnosti je popadnut a ano, chtělo by to foťák. "Jessie!" vykřiknu napůl, když vidím, jak chudák rudne. "Dobrý, pusť ho, dokud trochu koukáš - on neuteče." Rovnou k ní natáhnu ruce, abych ho osvobodil a postavil na zem. To je gól! Vůbec mě nenapadlo, že je kočkou tak moc, aby na něj byl někdo alergický. Abych začal dávat pozor na psy a pořídil mu myšku na hraní. Třeba, když se nebudu dívat... Ale jasně, Flynne, chápu. Od srsti k duši cesta dlouhá a najde se tam přeci jen pár podstatných rozdílů. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před knihkupectvím, jedenáct
Jessie ti kocoura ochotně předala. Napůl se odvrátila, zvedla si hřbet ruky k obličeji, ale zarazila se včas, aby si neotřela oči hned. To by teď rozhodně nebyl dobrý nápad. Divoce zamrkala, zhluboka se nadechla a pokusila se ti věnovat další jemný úsměv. Snad má někde vevnitř léky proti alergii… i když zrovna u Jessie se nedalo pochybovat o tom, že je na podobné případy připravená.
„Máš ji dobře vycvičenou,“ podotkla překvapeně. „Je to krasavice. Už ji máš dlouho? Nikdy ses nezmínil…“ To se vlastně dalo odůvodnit snadno: s Jessie jsi netrávil zdaleka tolik času jako s Jamesem. I kdybys kočku náhodou měl, snadno na ni nikdy nemusela přijít řeč.
Prsty se ti zabořily do Flynnovy NEUVĚŘITELNĚ HEBKÉ a PŘEKVAPIVĚ HUŇATÉ srsti, kterou je hřích nehladit každou minutu každé hodiny každého dne v roce. Má takový každá kočka, nebo ho jen jeho předchozí čaroděj tolik nenáviděl? Těžko si pro Flynna představit děsivější potrestání než pár hodin – nebo klidně minut či vteřin – jako mazel.
„A kdyby ses po cestě zpátky zastavil v tom veganském bistru – Čtyřlístek se to tam jmenuje. Už jsi tam byl? Mají dobré úplně všechno, takže když mi vezmeš nějaký obložený bagel nebo tak něco… Pak ti to vrátím.“
Pokud jsi Flynna skutečně položil na zem, ten se otřepal – a vypadal v tu chvíli nejvíc jako kočka za celou dobu. Heboučká, roztomilá čičinka. Po Jessie střelil rozzlobeně žhnoucím pohledem rudých očích. Jo, kdyby pohledy uměly zabíjet… Možná lepší, že od ní teď budete mít chvíli odstup, jinak by jí načůral do bot. Což duchové samozřejmě nedělají.
„Zítra zůstanu doma s knihou,“ oznámil kocour podrážděně. „Podobné… smrtelnice nemám za potřebí. A vůbec bys měl trávit svůj čas efektivněji než zrovna tady.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Bohužel, zásluhy na tom nemám žádné... je takový od přírody," řeknu vlastně jenom v naději, že bude Flynn o nějaký nepatrný kousek méně naštvaný, když si nebudu nárokovat jeho vycvičenost. Ani nevím, proč v něco takového doufám. Jsou to jen takové řeči, co mu proletí jedním uchem dovnitř a druhým ven. Ale dotknout se ho... pořídím si kočku, rozhodnu se okamžitě. Tohle potřebuju. I kdybych měl napořád jíst jenom tousty s pomazánkou, nutně potřebuju kočku. Neprotahuju to ale, i když je mi skoro smutno, že nemůžu jít ulicí s Flynnem v náručí a z čistě sobeckých důvodů se mu hrabat v kožiše. Jsem unavený, znejistělý a mám strach - a dobře si uvědomuju, jak mi kombinace toho všeho zhoršuje vyhlídky na úspěch - každá berlička a maličkost, která uhladí nejostřejší hrany, by byla dobrá. Postavím ho na zem a nedotýkám se ho ani lemem nohavice. "Čtyřlístek, jasně - uvnitř jsem nebyl, ale vím. Provedu," usměju se na Jesii a mávnu na pozdrav. Že se Flynn bude čertit, jsem koneckonců čekal. "Dle libosti," odpovím. "A nejspíš máš pravdu, vlastně určitě, že bych měl čas trávit líp. Když teď vím, kdo jsem." Vykročím ulicí směrem, který mi Jessie popsala. Mluvit teď na Flynna zábrany už nemám, i když si dávám pozor, aby mě nikdo neslyšel. "Jenže já ze vzduchu žít nemůžu, magií se neuživím a navíc když něco provedu, těžko od toho můžu odejít s tím, že mám lepší věci na práci. Ale jasně, že jo. Musím přitvrdit ve věcech kolem Luny - brzy a rychle. První kolo za chvíli." Najednou nechápu, o co se pokouším. Nemůžu přeci jen tak zazvonit u cizích dveří a říct Dobrý den, já jsem asi čaroděj, ukradl jsem vám knihu, odekleli byste mě, prosím? Absurdnost takové představy na mě dolehne tak prudce, že se prakticky zastavím. Podívám se na sebe. Ani nemám oblek, mám prostě... mikinu... stěží vhodnou i do práce, a tolerovanou jen proto, že vypadám tak mladě, a mezi zákazníky máme spoustu studentů. V oboru mikin je bezva, pohodlná, zdůrazní barvu očí a naprosto miluju tyhle límce, ale je to mikina. Nemůžu jít na takovou návštěvu v mikině! "Právě jsem si začal připadat jako blázen," zadívám se na Flynna. "Ani mě nenechají domluvit a vykopnou mě ze dveří. O co se vlastně... pokouším...?" Vždyť jsem nikdo, nemám čím zaplatit, oplatit takovou službu, nic o mně neví, ani já o sobě nic nevím... je taková hloupost to vůbec zkoušet... budu stát u dveří jako žebrák nakažený leprou. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ulice, po jedenácté
„Na správném místě by ses mohl magií i živit,“ podotkl Flynn nevzrušeně. „Pokud si správně vzpomínám, tohle město má Trolí trh, tam bys práci jako čaroděj našel… no, možná ne hned, ještě se máš co učit, ale časem určitě…“
Kéž by z něj informace tohoto charakteru nepadaly jen tak mimochodem jako perličky pro zajímavost, kterých se možná dočkáš a možná taky nedočkáš… Vlastně ti nic netajil, ne schválně, prostě mu stále nedocházelo, co všechno nevíš a že to opravdu bylo všechno… a také měl problém rozlišit mezi tím, co bylo opravdu důležité a co byla jenom perlička pro zajímavost.
I když s tebou snadno srovnal tempo, zastavit okamžitě nezvládl a urazil ještě pár malých kočičích krůčků, než se otočil. Stáli jste na křižovatce, kde jsi měl podle Jessie poprvé zahnout doprava. Opravdu to nebylo daleko, takže ti cesta nemohla poskytnout dost času na rozmyšlení.
„Byl to tvůj nápad,“ připomněl ti nepříliš nápomocně, než se posadil doprostřed ulice a pozorně se na tebe zahleděl. Jeho první reakce možná nebyla zrovna povzbudivá, ale aspoň projevil ochotu se nad tím zamyslet. „Pokud myslíš, že je to beznadějné, tak se na Blackwooda vykašli. Stejně je… problematický. Nejspíše by chtěl tu knihu chtěl zpátky. Nemluvě o tom, že máš i jiné možnosti. Když tak přemýšlím nad vším, co jsi mi říkal o tom druhém čaroději, opravdu pro něj musíš být… nějakým způsobem důležitý. Z dobroty srdce se o tebe nestará.“ Jenomže, pokud nic neudělal dosud… Flynn ti pro to dal dobré opodstatnění, ale nebyly to zrovna povzbudivé okolnosti. Byl nemocný. Pokud se nedokázal ani on sám ochránit před Lunou, mohl opravdu ochránit tebe? A byl opravdu čaroděj, nebo jenom výplod představivosti zoufalé po někom, kdo ti pomůže? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Skoro nedobrovolně sebou pohnu kupředu. Ne moc rychle. "Trolí trh," zopakuju, protože tohle si chci vychutnat. Tu skvělou představu, že je to jméno od toho, že ho vede párek věčně nevrlých trolů. "Hele, když tam přijdu takhle, s Lunou a tak... myslíš, že mi budou platit, abych tam už nikdy nevlezl?" Ovšem... moment. "Moment. Proč se mu říká zrovna trolí?" Je nějaká naděje, že mě Flynn jen trolí? V duchu si nějak bezděčně představuju, že i tentokrát mě čeká spíš než úhledný domek skutečná rezidence, a nad splínem začíná nabývat na vrchu zvědavost. Nic horšího, než že mě vyhodí, se přeci stát nemůže. Takže nezkusit to by byla vážně hloupost. Takže... dobře, tréma, ta ještě chyběla. "Beznadějné to není, to máš pravdu. Takže zkusit to musím." Polknu. Kdyby mi náhodou chyběla motivace, stačí si vzpomenout, jak se Luna sklání pro jeden ze svých něžných polibků. "Co... co zatím s tebou? Mám tě brát dovnitř, počkáš venku, budeš se tvářit, že jsi vycpaný?" Nakonec nevyhnutelně dojdu ke dveřím a tam bude nějaký zvonek... a tak si upravím tu svou zcela nedostatečnou mikinu a prostě zazvoním... co taky jiného. Vědomí ne-smyslu, nedostatek obleků a tréma bohužel nejsou dobrými důvody k útěku. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na Kopečku 21
„Vchází se do nich branami pod mosty, kde kdysi bydleli trolové,“ odpověděl Flynn. „Jsou to… trhliny mezi tímhle světy a jinými, dalo by se říct. Už ne přímo na Zemi, ale ještě také ne jinde.“
Ačkoliv jste ani jeden nespěchali, hned na prvním rohu budovy tě čekala i druhá zatáčka doprava a byl jsi na správné ulici. Na Kopečku. Na první budově po tvé levici jsi zahlédl číslo 27 a, zatímco kocour pokračoval ve svém výkladu, čísla ubíhala bezútěšně rychle…
„Obávám se, že většině bytostí tam by byla Luna ukradená. A oni jí. Většina z nich má magii natolik vetkanou do esence jejich bytí, že pro ně démon zdaleka není tak velká hrozba jako pro smrtelníky. Jak bych to vysvětlil…“ Flynn přemýšlivě zabručel.
Procházeli jste zrovna kolem čísla 23 a ty jsi začínal tušit, že ta vysoká stará budova na konci ulice bude kouzelná třináctka. Rozhodně to vypadalo na městský dům spíše než rezidenci s prostornými zahradami.
„Čarodějové jsou lidé, kteří dokážou vytvářet magii,“ zopakoval to, co už ti vysvětloval včera, „ale pořád jsou to jenom lidé. Chápeš? Díky magii budeš stárnout pomaleji, nehrozí ti stejné nemoci. Nepochybně budeš silnější a rychlejší než tví lidští bratři a sestry, ale, i když máš magické jádro, schránka tvá existence je lidská. Znamená to, že jsi zranitelný vůči nemocem a parazitům magického charakteru. Magická rasa je biologicky těžší posednout. Naše magie je zároveň životní energií, což zároveň znamená, že… kdyby Luna posedla plně magickou bytost a vysála ji až na dno, zabila by ji. Nevyplatilo by se jí to tak jako u tebe, kde ty aktivně regeneruješ magii, kterou ti bere, ale zabít tě to nemůže. Ne přímo.“
Budova na konci ulice se blížila. Věžička se tyčila nad zbytkem ulice jako královna, i když ve skutečnosti nebyla tak velká ani majestátní. Byla hezká, to ano, ale k hradním věžím nebo vilám, které jsi zahlédl včera ve snu, měla daleko. Nevypadalo to, že by na dveřích opravdu byl zvonek, jak sis představoval, ale staré klepadlo s děsivou kozlí hlavou se tam najde, až se odvážíš přistoupit blíž. Pár budov ti ještě zbývalo, ale už jenom pár…
„Nejraději bych šel s tebou,“ přiznal Flynn nakonec. „Tomu čarodějovi bych nevěřil ani nos mezi očima, ale… pokud půjdu s tebou, poznají mě. Budou vědět, že tu knihu máš ty a že jsi ji použil.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Flynnova ochota si znovu začít povídat - asi už jsem znovu vzat na milost - mě příjemně překvapí a přemýšlet o trolích trzích je o hodně příjemnější, než o trapasu, který mě čeká. Zvlášť když bych se tam vážně mohl zajít podívat! Chtělo by to tedy dopilovat pár kouzel, sehnat si plášť a hůl a nejlépe nechat narůst plnovous, a možná se trochu zajímat o místní měnu, ať si mohu koupit alespoň pírko z ptáka ohniváka na památku, ale... půjdeme. Jestli mě má Luna vycucnout jak krabičku džusu, hodlám být krabička džusu, co si stačila užít pár nezapomenutelných zážitků. "Chápu," odpovím. Trocha té magické síly by mi ty poslední dva dny dost přišla vhod. Ještě teď mám pocit, že mi z hromad knížek mravenčí ramena... snad se dočkám, až budu mít magii zpátky. Hej, moment. Proto vypadám tak mladě? Pít pivo, ani mi ho neprodají - a v kavárně se na "bez kofeinu?" ptají úplně pokaždé. Pche, pravím dospěle, a ještě třikrát pche. "Alespoň se mi to zase kousek srovnalo," dodám ještě, protože bych rád nějak ocenil ten řečnický výkon, jenže se blížíme a nějak ztrácím i ten poslední, ze samého dna vyškrabaný elán. Stačilo by mi snad i to nejmenší stéblo přes cestu, abych se prostě obrátil a šel pryč. Mohl bych tomu říkat intuice! Jenže Luna... já už nechci znovu umřít. "Taky bych raději, kdyby o tobě nevěděli. Dokážeš se ale zvenčí domu udržet dost blízko?" Na klepadlo se dívám s nemalým podezřením. Vypadá jako něco, co mi s chutí ukousne prsty. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na Kopečku 13
„V nejhorším se můžu zkusit dostat na ten balkón,“ podotkl Flynn, přičemž zaklonil hlavu ke věži a úplně nejvyšším dveřím domu… Věžička v sobě musela skrývat malou místnůstku, zdaleka ne dost velkou, aby pojmula knihovnu jako opravdová čarodějova věž, ale možná se tam skrýval nejužší výběr artefaktů nebo něco úplně jiného. „Nechoď hluboko do domu. A Eliáši, myslím to vážně: nevěř jim. Čarodějové jsou všichni stejní… a tvoje nouze by pro ně mohla být příležitost.“
Kocour zastavil před domem, ke kterému vedlo kamenné schodiště. Kozlí hlava klepadla se na tebe vábivě ušklíbala. Pojď blíž! Zaklepej! Neukousnu tě, jenom tě ochutnám! Ať ses koukal sebevíc, zvonek jsi však nikde nezahlédl. Dole v prvním patře – v oknech nejblíže ulice – se svítilo. Mohlo ti být útěchou, že jsi sem nešel zbytečně… a že ti určitě někdo otevře.
„A… není to naše poslední možnost,“ dodal po krátké odmlce. „Pokud tě odmítnou, nebo jejich cena bude příliš vysoká, zvládneme to i jinak.“ My. Byl Flynn někdy předtím ochoten zařadit se pod souhrnné označení „my“? Ať už se tě snažil utěšit, nebo tě jen vhodně naladit, než vejdeš do jámy lvové, byla to významná chvíle. Byli jste dva – a spolu to zvládnete. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Že by to mohlo něco stát, s tím počítám," řeknu nejistě. Tohle je velká slabina celého plánu. Nemám co nabídnout - peníze, znalosti, schopnosti, nic. Nejsem hezká holka, aby to vyřešilo pár nocí plných divokých vášní, těžko můžu počítat s tím, že padnu na hodného troubu, co řekne ale fuj, s tímhle přeci nemůžeš běhat po světě a něco s tím provede... ale já bych to tak udělal! Třeba jsem jen zbytečně skeptický a nechal jsem se příliš unést Flynnovými představami o čarodějích. "Musím... musím spoléhat na to, že v současném stavu jsem pro ně stejně k ničemu." A že odeklínají na dluh, nebo aspoň dávají levné rady. Ach jo! Ale nemá cenu spekulovat, ani tu dlouze přešlapovat. Zdvihnu oči k balkonu a kývnu. Dobře, plán by byl. "Drž mi tlapu," řeknu a narovnám se. Nadechnout, vydechnout, shodit ze sebe všechnu nejistotu a sázet na slušnost. Natáhnu se ke klepadlu a nechám zaznít čtyři pravidelné, odhodlané údery. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na Kopečku 13
„Hodně štěstí,“ zaznělo ti za zády – nebo spíše v hlavě bez ohledu na polohu, kde se Flynn právě ocital. Ještě chvíli tě sledoval, než se přesunul za roh budovy, aby na něj ze dveří nebylo vidět.
Čtyřikrát jsi odhodlaně zaklepal na dveře a trvalo přesně čtyři údery srdce – napadlo tě někdy, jak strašlivě dlouhá doba to je? –, než se otevřely. Ocitl ses tváří v tvář přísně vyhlížejícímu černovlasému muži ve slušivém obleku na míru. Hluboko uvnitř tebe se ozvala zvláštní jistota, že to je komorník, že to musí být komorník a nikdo jiný. Snad jsi to odvodil ze střihu obleku, nebo možná ze zkušenosti, o které jsi ani nevěděl, že ji máš.
Byl vyšší než ty. Ne tak jako Jake, zdaleka ne tak příjemně jako Jake… Přimhouřenýma očima na tebe hleděl jako na zatoulané štěně, které se mu kdovíproč připletlo pod nohy. Něco na něm – a ruku do ohně bys za to nedal – bylo zvláštní.
„Přejete si…?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Odvahu a sebevědomí. To bych teď potřeboval ze všeho nejvíc, jedno víc než druhé a druhé víc než první. Vyjednávací pozice z hluboké nuly je mi z duše nepříjemná, je strašně nesprávná, a nic než krajní nouze ji neomlouvá. Ale možná svírám popruh batohu trochu silněji, než je žádoucí, ale aspoň zním klidně, když k tomu muži zdvihnu oči a promluvím. Nejdu škemrat, jasné? Jdu žádat a jsem ochotný nabídnout cokoli je v mé moci. "Dobrý den," řeknu. "Jmenuji se Eliáš Brooks a rád bych pohovořil s panem Blackwoodem v neodkladné záležitosti." Komorník, musí to být ten komorník, o kterém Jessie mluvila. A jestli ne, tak se mi právě povedlo fantastické faux pas a ani ten kanál nebude dost. Jenže on to má snad napsané na čele! A hlavně v postoji a výrazu očí. Je jen překážka a prostředník, ne mozek. "Ohlásil byste mě, prosím?" Správně, špatně...? Nevím. Nemám oblek, natož šitý na míru, nemám vizitku, nemám kocoura a nemám nic, čím bych ho přesvědčil, že nejsem skautík, co po domech prodává sušenky. A přesto nejhorší tréma, když konečně došlo na věc, opadla. Možná se tváří, že by mě nejraději polil splaškama, ale pořád je to jen zaměstnanec a jako takový... má pokyny, jaké má. Snad pro dnešní ráno nezní "Jeane, nerušit." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na Kopečku 13
Když jsi spustil, komorník povytáhl obočí. Navzdory mírně skeptickému výrazu sis získal jeho pozornost a rázem jsi povýšil ze zatoulaného štěněte na očekávaný balíček, který pošťák doručil, zrovna když si myješ hlavu. Mohlo to samozřejmě být i lepší, ale názor tohohle člověka tě trápit nemusel…
Názor tohohle člověka. Znovu jsi ucítil to něco zvláštního. Byl to snad nepřirozený lesk v jeho očích? Ne. Podivné jiskření ve vzduchu? Taky ne. Na první pohled to byl zcela obyčejný chlap; nevšiml sis na něj ničeho nepřirozeného, jenom… úplně vzadu v tvé hlavě se ozývalo tiché cinkání.
„Eliáš Brooks z knihkupectví Morgana?“ ujistil se. Telefonát Jessie zaručil, že tě očekával – a že dokonce očekával jmenovitě tebe. Dobře. Nebo to bylo naopak špatně? Těžko říct. Přinejmenším nějakou oporu jsi ovšem měl. „Pan Blackwood není v současné době přítomný. Balíček od vás převezmu já. Potřebujete něco podepsat?“
Zatímco jste mluvili, nejbližší okno – v přízemí, hned napravo od tebe – se otevřelo. Úkosem oka sis mohl všimnout, že tam někdo stojí a… poslouchá. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Je těžké nepohlédnout směrem k oknu, kde se kdosi hýbe. Možná další zaměsnanec... kuchařka, uklízečka... ale možná nepřítomný Blackwood osobně. Žádost o knihu mě nepřekvapí, ale že Blackwood nejspíš vážně není doma, to je zrada. Přehrával jsem si v hlavě různé scénáře, ale tenhle prostý a zákonitý mě jaksi nějak... nenapadl. Zdrada zradovitá! "S knihou se situace zkomplikovala," řeknu. "I to je jedna z věcí, kterou bych s ním rád probral." Zaváhám. Když už jsem došel tak daleko - celou jednu ulici, ale k tomu je nutné připočíst tu hroznou hromadu odhodlání - nechce se mi jen tak se vzdávat. Jenže jestli tu vážně není... "Bylo by možné si s ním vaším prostřednictvím dojednat schůzku, nebo počkat, pokud očekáváte jeho brzký návrat?" Připadám si zvláštně s těmi neobratně šroubovanými slovy na rtech. Jako by mě něco v komorníkově zjevu, a nejspíš celá starosvětskost jeho zaměstnání, pudila k určité formálnosti. Ale nemám ze sebe úplně zlý pocit. Jasně, není moc z čeho mít, ale trému jsem měl strašnou a napůl jsem se obával, že se touhle dobou už budu klepat jako ratlík. Ale dobré je to! Jsem takový hrdina, že si možná zvládnu domluvit jednání bez ztráty kytičky. Jen kdybych věděl, co je na tom chlapovi tak zvláštního. Flynne, hej, dáváš pozor? Ty to zaručeně budeš vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na Kopečku 13
„S knihou se situace zkomplikovala?“ zopakoval po tobě komorník.
Jako na houpačce jsi v jeho očích znovu poklesl: z očekávaného balíčku ses proměnil na problém, který je třeba vyřešit ku spokojenosti jeho ctěného zaměstnavatele. Zničehonic se usmál. Byl to pečlivě nacvičený úsměv, žádná šklebící se grimasa kozlí hlavy na klepadle, ale k upřímnému pohnutku měl neskutečně daleko.
„Co tím přesně myslíte, pane Brooksi?“ zeptal se odměřeně. A chladně. Byl to pravý opak Flynna, v kterém se sice dalo číst stejně špatně jako v komorníkovi, ale Flynn byl spíše netečný plamen, nikoliv ledová bouře, která se nad tebou teď stahovala. „Bohužel jsem vám nucen zopakovat to samé, co jsem již říkal panu Carrollovi: pan Blackwood trvá na osobním setkáním s panem Kytelerem. Jednání s prostředníkem,“ mírně pohrdavým pohledem tě přelétl od hlavy až k patě, „je pro hlavu rodu, odpusťte mi ten výraz, nedůstojné. Vyřiďte to svému mistrovi.“
Ten někdo zůstal stát za pootevřeným oknem. Zvědavý pohled muže – ano, musel to být muž, to jsi poznal i bez toho, aby ses tam musel podívat – tě šimral v zátylku. Němý svědek téhle chvíli, skrytý pohledu komorníka, se očividně nikam nechystal. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Mohu se pokusit váš vzkaz vyřídit, ale k panu Kytelerovi přístup nemám a po pravdě, nikdy jsem se s ním nesetkal." Srdce se mi rozbuší rychle a zběsile, jako vyplašené ptáče sebou třepe pod klíční kostí a svírá se nejasnou úzkostí. Začínám tušit, za koho mě považuje, jako pro definitivní stvrzení všech těch magických nejistot dobré, ale tahle upřímnost může být neuvěřitelně problematická a nadělat spoustu problémů - a to ani přibližně netuším jakých, jen že to má pořádný průšvihový potenciál. Jenže on se mě snaží vyhodit! Přeci se nenechám zastavit komorníkem...? Nejraději bych se obrátil přímo k oknu, ale pokud by to nebyl Blackwood... ... ale pokud byl... Nadechnu se. Poslední pokus, než stáhnu ocas mezi nohy a potupně to vzdám. "Jak jsem už naznačil, kniha není jediný důvod, proč chci s panem Blackwoodem mluvit. Netýká se to nijak pana Kytelera a jen zprostředkovaně té knihy... a té snad jen ve smyslu, že mi umožnila najít čaroděje." Nádech. "Nejsou to věci, které bych chtěl rozebírat na ulici a s prostředníkem," řeknu a docela určitě pořád ještě zním klidně a nad věcí. Určitě. Naprosto. "Jestli tu možnost máte, domluvte mi, prosím, schůzku. Pokud to pokyny od pana Blackwooda neumožňují, půjdu." Na panáka, nejspíš. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na Kopečku 13
Muž při tvé promluvě nepohnul brvou. Dál na tebe hleděl těma chladnýma, odměřenýma očima, jako bys byl kotě, které by nejraději vykoupal v hlubokém vědru vody. Nedělal by to rád, chápej, ale někdo to udělat musí. Tak proč ne on?
„Pan Blackwood je zaneprázdněný muž, pane Brooksi. Nemá ve zvyku přijímat neohlášené návštěvy z ulice a nové učedníky nehledá,“ odpověděl. „Pokud knihu máte ve svém držení, důrazně vám doporučuji, abyste mi ji předal, a pokud ne… V případě, že ji pan Blackwood neobdrží, budu muset kontaktovat vašeho zaměstnavatele.“
„Leopolde,“ ozvalo se zničehonic z okna, z nějž se vyklonil mladý muž. O něco málo starší než ty bude, ale na ctihodného pana Blackwooda to nevypadalo. „Já ho přijmu.“
Komorník zmlkl tak rychle, až mu klapla čelist.
„Zaneprázdněný vůbec nejsem,“ prohodil mladík rozverně, „a pokud tady… Eliáš, viďte? Alexandr, těší mě! … pokud prostě jenom hledá čaroděje, tak ho přeci nepošleme pryč. Pojďte dál,“ usmál se na tebe.
„Račte dál,“ kývl komorník.
Ustoupil ti z cesty, abys mohl překročit práh a vstoupit do vkusně vyzdobené haly. Kamenná podlaha se táhla až někam daleko, kam jsi ani nedohlédl. Kouzlo! Ten dům byl… kouzelný. Zevnitř byl podstatně větší než zvenku, způsobem, který se rozhodně nedal vysvětlit racionálně. Ze stěn na tebe shlížely portréty žen a mužů s bezedně tmavýma očima, které tě zde rozhodně nevítaly tak ochotně jako úsměv toho mladého muže. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Oči se mi bezděčně rozšíří úžasem. Tohle je Blackwood? TOHLE? Vždyť - "I mě těší," oplatím mu úsměv, i když tak rozverný se mi těžko před porci rozpaků podaří. Ty oči! Ten úsměv. Je dost těžké se ubránit tomu, aby nezapůsobil... magií docela obyčejnou a ryze přírodní. "Ano... Eliáš." - vždyť to vůbec není starý dědek jak se sluší a patří a jak to nemůže nebýt! Jako ve snách projdu kolem Leopolda do haly, která je... úchvatná. A já jsem malý, maličký, nejmenší na celém světě; a taky velmi odhodlaný i tahle kouzla jednou umět. Navíc je vážně sympatické, že u kouzel to nekončí... někdo tu má vážně vkus a cit pro barvy a to se cení. Ne že by interiér zabíral nějak přehnaně velkou část pozornosti. Hlavně přemýšlím, jestli někdo tak mladý vůbec může mít dost zkušeností, aby mi dokázal pomoct. Napů v duchu jásám, protože se snad domluvíme líp, když jsme zhruba stejně staří - určitě se najde něco, co máme společného. A napůl jsem rád za těch pár vteřin, co mi umožní se aklimatizovat. Leopold se za mnou tyčí hrozivý spíše výrazem tváře a obecnou dokonalostí svého postoje, než výškou jako takovou, ale nějak podvědomě působí jako mohutná hráz mezi světem venku a magickým prostorem uvnitř. Připadám si najednou zvláštně jinak, jako bych překročil zcela novou hranici. Což se samozřejmě stalo... Ehm, kudy teď? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
„Pane Brooksi, následujte mě, prosím.“
Komorník tě provedl dlouhou chodbou. Nezahnuli jste hned u prvních dveřích nalevo, kde by logicky měla být místnost s oknem. Když po pár dlouhých krocích zastavil, otevřel a dokonce ti i podržel dveře. Ať už se předtím tvářil jakkoliv, teď přirozeně zapadl do své role služebníka a neopovážil se na tebe ani křivě podívat. Byl jsi host.
Místnost, kde na tebe čekal Alexandr Blackwood pohodlně usazený v jednom ze dvou křesel, byla proložená tmavým dřevem. Tmavším než na chodbě. Bílý krb se tak vyjímal uprostřed místnosti a poutal pozornost. Nejdůležitější však byly knihy. Police byly skryté různě po místnosti a černé točité schodiště vedlo nahoru do vyššího patra, kde se skrývaly celé knihovničky pokladů. Přes celou jednu zeď se rozpínala velká moderní okna, která… neodpovídala tomu, co jsi viděl venku. Jenom výhled na deštivou ulici Kelliwigu tě mohla ujistit, že jsi stále v tom samém domě a městě.
„Prosím,“ pokynul ti usměvavý Alexandr k volnému křeslu. Dveře za tebou se zavřely a komorník pro tuto chvíli zmizel. „Takže… pokud to správně chápu,“ navázal plynule, jako by byl součástí rozhovoru na ulici, „vy jste Eliáš Brooks. Žádnou magickou rodinu toho jména neznám?“ To byla otázka jen částečně. „A jste tady, protože jste měl doručit knihu, o které můj otec básní už… přinejmenším tři měsíce,“ mávl rukou napůl pobaveně, napůl otráveně. „Nepletu-li se, měl by to být De Artibus Magicis? Poslední Merlinovo dílo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Pokývnu Leopoldovi na znamení díků, ale většinu pozornosti k sobě dávno strhává Alexandr a tohle místo. Páni! "Tak tohle je ovšem krása," musím se široce usmát a s upřímným potěšeným někoho, kdo je kdykoli ochotný docenit péči a zručnost vloženou do kvalitních věcí z dobrých materiálů, rozhlédnu se po téhle místnosti. Přejedu očima po knihovně, nechám je sklouznout po tepaném zábradlí a konečně se zadívám na Alexandra. Jeho vstřícnost je podmanivá a nejraději bych na něj vychrlil všechno, třeba namátkou proč nezná moje jméno a co se stalo s knihou, ale poslední zbytky obezřetnosti a Flynnových varování mi ještě zvoní v hlavě a měl bych se přeci jen držet trochu zpátky. "Je to tak," řeknu a usadím se do křesla. "Bohužel se ukázalo, že je to kniha poněkud svéhlavá - tedy obrazně řečeno, ale ne dost obrazně," pousměju se, "a interagovala způsobem, že opravovat škody v knihkupectví budeme ještě hodně dlouho." Dívám se na něj, plný bezděčných sympatií k lehkosti, jaká z něj sálá, bezstarostné a snad dokonce uvnitř rozesmáté, je to prazvláštní kontrast k mým věčným starostem a obavám... a podmanivý. Přemýšlím, co s ním. Očekával jsem starého muže a nebyl připravený na ochotnou zdvořilost mladíka, který mě přijal možná jenom z nudy. Flynn říkal, že by ostatní čarodějové měli poznat, co je se mou špatně a napůl si dělal naděje, že ani nebudu muset nic říkat, ale nezdá se, že by Alexandr Luninu přítomnost nějak registroval. Úsměv se stane omluvným, když dodávám: "Včetně škod na knihách." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
Vyprávění o svéhlavosti knihy si vysloužilo jenom bezstarostné kývnutí, jako by to byla očekávaný a nikterak zajímavý výsledek toho, co říkáš. Spíše začátečnická chyba než něco, co by mu mělo přidělávat starosti. Proto jsi sem přeci nepřišel… Pohodlně zapřený do křesla, jednu nohu přehozenou přes druhou, tě Alexandr sledoval pozorně pobaveným pohledem, jako byste seděli nad šachovnicí nebo rozloženými kartami…
„Pokud je tohle ona komplikace, tak vám poškozené knihy samozřejmě proplatíme,“ zareagoval rychle a snadno. „Spíše by mě zajímalo…“
Než to stačil doříct, dveře za tvými zády se otevřely a komorník se vrátil s tácem s porcelánovou konvičkou, dvěma šálky a úhledně vyskládanou věžičkou malinkatých sendvičů. Jídlo! Prťavé jídlo!
„Postarám se o to,“ odmávl ho Alexandr netrpělivě rukou, když se Leopold chystal zvednout konvičku.
„Jak si přejete, mladý pane.“
Alexandr se na tebe usmál hnědýma očima, jako byste dělali něco tajného. Okamžik strpení, prosím. Nevypadalo to, že by stál o svědky. Dokonce ani o úslužného komorníka, který občerstvení musel vyčarovat, jinak se sem nemohl dostat tak rychle. Nebo mohl? Zatímco muž konečně, konečně, KONEČNĚ zamířil ke dveřím, Alexandr se naklonil se k nízkému dřevěnému stolku mezi vámi a nalil vám zvláštně vonící čaj. Zvláštně povědomě vonící čaj… jako by to bylo vzpomínka z dětství…
„Ochutnal jste někdy čaj z ohňového květu, Eliáši?“ zajímal se Alexandr, než se za komorníkem stačily zaklapnout dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "To ne, nemyslím, že by bylo třeba nahrazovat škody. Jednalo se o jasnou... chybu při manipulaci," řeknu. Snad jsem vzbudil dostatečný dojem, že dotyčná vzácná kniha byla jednou z těch poškozených a jen třeba počkat, než dokončí své kolečko v knihárně a zaschne klíh ve zlomeném hřbetu a nebo kdo ví co dalšího tam s nimi vlastně provádějí... "Zajímalo co...?" hlesnu mimoděk, dost tiše, aby to minulo Leopoldovy uši, a možná i Alexandrovy. Povýšil jsem očividně na skutečného hosta. V žaludku mi naštěstí nezakručí, té potupy jsem ušetřený, ale hromádka sendvičů vypadá vážně pěkně. On už je vlastně skoro čas na oběd - a moc dobře se o sebe poslední dobou nestarám. Stejně jako Alexandr se nakloním ke stolku a zlehka si dlaní přistrčím obláček páry. Po tváři se mi rozlije překvapený úsměv. "Tu vůni přeci znám," řeknu napůl pro sebe. "Ale... nevím, nevzpomínám si," usměju se na něj a tváře mi zahoří, když si uvědomím, jak blízko jsme se ocitli jeden druhému. No tak to je... trapné. Měl bys chodit víc do společnosti, Eliáši, jestli tě vyvede z míry i takový dandy... Jenže okolnosti jsou jaké jsou. Z míry mě dokáže vyvést skoro cokoli - nesmím na to zapomínat a... ehm. Zařídit se podle toho a když už se ti klepou kolena, ať to alespoň nikdo nepozná. Uchopím šálek do dlaní a znovu se opřu do křesla. Jeho lehce plynoucí věty mě zbavují nutnosti převzít iniciativu, získávám tolik potřebný čas k tomu, abych ho zkoušel pochopit. A na něco se přeci chtěl ptát. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
Když se ocitneš tak blízko němu, Alexandrovy bezedně hnědé oči se vpijí do těch tvých a po rtech mu přeběhne vědoucný úsměv. Nekomentuje to. Tvoje červenání ani klepající se kolena, ale očividně ho to… potěšilo. Znovu se pohodlně zapře do křesla a svůj vlastní hrníček nechá ležet.
„Pravděpodobně vám jenom nikdo nesvěřil jméno,“ podotkl pobaveně. „Je to častý nápoj v magických domácnostech. Brooks, jste říkal, ano? Erb, předpokládám, nemáte?“ Tvoje jméno a původ ho zřejmě zajímal. Nejspíše to ve společnosti čarodějů hrálo velkou roli. Koneckonců i Flynn říkal, že Blackwood je staré jméno.
Pokud ochutnáš, zjistíš, že čaj nejenom zvláštně voní, ale i chutná. Zvláštně dobře, jako by tahle nepopsatelná chuť byla tvým dávným oblíbencem, nebo se právě tvým oblíbencem stala. Byla sladká? Nebo snad hořká? Možná ti někdy někdo vysvětlí, že chutnala přesně tak, jak jsi zrovna zatoužil.
„Namalujeme si časovou osu, co vy na to?“ Alexandr takřka mimochodem mávl rukou, jedno jediné elegantní gesto, kterým do vzduchu vepsal zelenou čáru. V jejím prostředku zářil jediný zlatý bod. „Zde interagujete s knihou. A to bylo předtím, nebo potom, co jste získal svého… nazvěme to, nezvaným návštěvníkem, to mi připadá jako vhodné pojmenování. Mimochodem, tu knihu máte s sebou?“ pokynul rukou k tvému batohu. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak trochu se obávám, že nastala ta nejposlednější možná chvíle, kdy rozhodnutí, o kterém jsem doufal, že nebudu muset nikdy udělat - a teď vůbec nechápu, jak jsem si to celé bez toho představoval - zkrátka padnout musí. Upřímnost, a nebo chabě vystavěná hromádka lží, která se v nějaké chvíli nevyhnutelně zhroutí? Dívám se na jeho elegantní gesta, hezký úsměv a podmanivou sebedůvěru, oči, kterým se tak příjemně propadá. Nemám čas čekat, až někoho poznám blíž a ujistím se o tom, jak sj spolehlivý a celkově morálně na výši a nikdy by nezneužil nouze druhého - a lepší příležitost, než posezení nad čajem plné vstřícné pozornosti, si ani nejde představit. Sevřu šálek v dlaních, jako bych chtěl načerpat teplo. Téhle chvíle se zvláštně bojím - vlastně hodně, jak zjišťuju, když se nadechuju k dalším slovům. Jako bych se vysvlékal donaha na bitevním poli, vydával se mu na milost, pokládal hlavu na špalek. Je to míra důvěry tak velká, až se tají dech a tmí před očima - a snad bych to mohl přestat dramatizovat a prostě mu to říct. "Zapomeňte na časovou osu," mávnu k ní rukou. "Knihu tu nemám - vyřídit ji bude muset pan Carroll osobně," dodám skoro překvapeně. Vlastně - ano! Předložím mu fakta jaká jsou, a jestli se mu to nebude líbit, což nebude, tak zdůrazním - třeba třikrát dokola a polopatě - že když mi neřekli, že jsem čaroděj, tak se ale měli postarat, ať se k takové věci nedostanu dost blízko. Ha, plán! "Posloužila vlastně jen k tomu, že mě přivedla k vám." Pohlédnu na křehký šálek ve svých dlaních. "Možná mám jméno a možná mám i erb," řeknu a s novou vlnou odhodlání se mu zadívám do očí. "A kdo ví, možná dokonce obojí budete znát," pousměju se slabě. "Ale ani na jedno si nevzpomínám." Tak. A jak to nakonec šlo snadno. "Můj nezvaný návštěvník," dotknu se lehce hrudi, "se postaral, abych zapomněl." S jakým odhodláním jsem začal, s takovým mi znovu vázne dech. Příval slov ochotný vyvalit se mi z hrudi div nevibruje vzduchem mezi námi. Ale teď... mlčím a dívám se na něj, protože jestli s tímhle zkrátka nebude chtít mít nic společného, byla by další slova zbytečná. Odložím šálek, budu odejit... Alexandře, prosím. Jestli to musí být, ať je to alespoň v rukavičkách. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
„Zapomněl,“ zopakoval nevěřícně, na okamžik odvrátil zamyšlený pohled a pročesal jím police knih umístěné vedle, a pak sám pro sebe přikývl. „Tak zapomněl… Tedy dobrá, to něco málo vysvětluje.“
Ať už to vysvětlovalo cokoliv, Alexandr zvedl šálek čaje a napil se místo toho, aby rozebíral své myšlenkové pochody. Pořád ještě se nerozhodl, co s tebou. Poznal jsi to podle toho, jak tě pozoroval. Soustředěně. Vlastně až… zaujatě. Již jsi pro něj nebyl jenom pěkná tvář, příjemné rozptýlení pro deštivý den, vzbudil jsi jeho zvědavost. Nikoliv lítost, dojetí či snad obavy, zvědavost. Pokud Flynn říkal pravdu, představoval jsi pro čaroděje nebezpečí; tenhle se však nebál. Tebe ani Luny.
„V tom případě byste měl začít tím, že se mnou budete upřímný, Eliáši. Nemyslím si, že knihu má pan Carroll. Kdybyste mu ji předal, bylo by pro vás mnohem jednodušší domluvit si schůzku přímo s panem Kytelerem. Nemluvě o tom, že poškozená není, to víme oba. Kniha téhle moci nemůže být poškozená, není to možné. Evola.“ Teď jsi jeho gesto ruky poznal. Z police před tebe doletěla kniha v ručně dělané kožené vazbě. „Mohl byste na ni vylít čaj, hodit ji do krbu, a nanejvýš byste zašpinil podlahu.“
Magická kniha ti něžně klesla do klína. Pokud ses jí dotkl, nevibrovala magií stejně jako včera tvoje kniha, ale přeci jen… ti vzadu mysli znovu zacinkalo. Slabě a přece důrazně. Při pohledu na Alexandra, mimochodem, zvonily kostelní zvony a nenechávaly tě na pochybách, že před tebou sedí Čaroděj.
„Pokud vám mám být schopen pomoct, na časové ose záleží… nemluvě o tom, že můj otec o tu knihu hodně stojí. Tedy ještě jednou – rituál v knize jste provedl předtím nebo potom, co jste přišel do kontaktu s vaším nezvaným návštěvníkem?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Uchopím do obou rukou knihu, která mi tak náhle přilétla na dosah, položím si ji na klín a přejedu po ní dlaní... a nejde se nepousmát - ano, je to tam. "Pak tu mám zkoušit mlžit, že je napřed třeba poskládat potrhané stránky," řeknu a podívám se na něj poněkud... provinile. "Přiznávám, že jsem měl jisté obavy, že mi kvůli ní utrhnete hlavu už ve dveřích - což se pořád může snadno stát, jestli o ni váš otec tolik stojí..." Trochu si povzdechnu. Bezděčně obrátím knihu v klíně obalem k sobě, abych se podíval na titul. "Nechci ale nic tajit, já... vážím si toho, že jste ochotný mě vyslechnout." Alexandr mluví o pomoci, dokonce sám od sebe. Pochopil, přijal to, nabízí naději. Víc snad ani nepotřebuju. Vždyť i teď - pár hodin vzhůru - už cítím, že nejsem tak soustředěný a že by mi stačilo si tu opřít hlavu a na chvíli zavřít oči. A to ani nemusím začít vzpomínat. Potřebuju spát, tak strašně potřebuju spát... a neumřít znovu... S důvěrou, za kterou by mi hlavu utrhl pro změnu Flynnt, k němu zdvihnu oči. "Nejjednodušší to bude úplně od začátku," řeknu. "Nelekejte se," přelétne mi přes rty pousmání, "bude to velmi krátké povídání. Jsou to zhruba dva týdny, co mě vytáhli z řeky jako napůl utopenou myš. Nevěděl jsem a stále nevím nic - co se stalo, kdo jsem... ani to jméno ne... nic. Stále umím používat věci a vzpomínky někde uvnitř jsou," ťuknu se pro změnu do čela, "ale nedostanu se k nim. Po pár dnech v nemocnici se mě ujala jistá dobrá duše a poslala mě sem s tím, že mi tu zařídí práci a byt. Neměl jsem nic - samozřejmě jsem řekl ano." Položím knihu na stolek, jen počkej, taky budu umět tak úžasnou levitaci! A znovu se chopím šálku. "Návštěvnice je se mnou co pamatuju, od prvních chvil. Noc co noc. Stále neodbytnější. Stále... krutější." Na okamžik se odmlčím. Dá se říct něco, aby to nevyznělo, že se mu tu chci rozbrečet na rameni? Nedá. "Myslel jsem si, že jsou to jenom sny," navážu plynule. "Možná následek traumatu. Až včera, kdy se mi dostala do rukou ta kniha, jsem zjistil, že existuje nějaká magie. Že já sám bych mohl kouzlit - kdybych mohl kouzlit," zamračím se. "Přiškrtila mě pořádně. Rituál navzdory tomu proběhl. Po pravdě nevím, jestli ve mně zbývá dost, abyste mě třeba vy vůbec... vnímal," zkusím, "tak jako já vás..." Nééé, takhle jsem to říct nechtěl! Přece se nezačnu topit ve vlastních zmatcích když se jenom potřebuju dostat od včerejška ke dnešku... Kde jsem to...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
Byť Alexandr zvážněl a pozorně ti naslouchal, pečlivý detailů a změn ve tvém projevu, se zmínkou o trhání hlav mu po rtech znovu přeběhl ten až nepatřičně lehkovážný úsměv.
„Pozor na to, Eliáši,“ naklonil se konspiračně blíž a ztišil přitom hlas. Tvé jméno vyslovil se zvláštní pečlivostí a skoro až hravostí, jako by se mu na jazyku sladce rozplývalo. „Trhání hlas jsem ještě nevyloučil. Nikomu to neříkejte, ale támhle ve skříni,“ hodil hlavou na druhou stranu salonku, „jich mám pár schovaných. Taková pěkná hlava jako ta vaše by se tam přímo vyjímala.“
Teprve pak se znovu pohodlně zapřel do křesla, napil se horkého čaje, přehodil si nohu přes nohu a ležérním gestem ti pokynul, ať tedy začneš. Poslouchá! Vlastně byl překvapivě dobrým posluchačem. Dával pozor. Neváhal ti opětovat úsměv, když jsi potřeboval povzbudit, chápavě kývnout, nebo se tiše optat na pár drobností, které mu přišly důležité a ve tvém vyprávění chyběly.
„Kde přesně vás vytáhli z řeky? V jakém městě? A ta dobrá duše vám zařídila práci u pana Kytelera v knihkupectví? Zajímavé. Nechte mě hádat, bydlíte v budově starého blázince. S panem Kytelerem jste se opravdu nesetkal?“
Ke konci tvého vyprávění se znovu neubránil pobavenému úsměvu. Nikoliv posměšnému, to v žádném případě, spíše s čirým potěšením a až s ozbrojující upřímností. Líbilo se mu, jak jsi to řekl. Jakkoliv nešikovné ti to přišlo. Odložil hrnek na nízký stolek mezi vámi.
„Vnímám vás,“ ujistil tě, „nicméně vaše magie je slabá. Těžko říct, v jakém stavu byla předtím, než jste se setkal se svou návštěvnicí. Rituál jste tedy provedl úspěšně? Pak tedy předpokládám, že se vám podařilo přivolat služebníka té knihy?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Prý sbírka hlav... a já jsem tak napjatý a pozorný, že se tam opravdu ohlédnu. Ale no tak! Jenže těžko se zlobit na někoho, kdo povýší jméno Eliáš na zcela novou úroveň. Na otázky odpovídám poctivě tak, jak si je vyžádá, i když ne všechny zodpovědět dokážu tak přesně, jak by si možná představoval. "S panem Kytelerem jsem se skutečně nesetkal," potvrdím. Připadám si v té chvíli zvláštně nepatřičně. To u něj se mi to stalo, takže v jeho knihovně bych teď měl odpovídat na otázky... "A vlastně až od vás s jistotou vím, že je také čaroděj. Přiznávám, že jsem se nedobral odpovědí na všechny ty otázky, co se nabízejí: jestli o mně ví, jestli jsem u něj náhodou... jestli ví o mém prokletí." Ale neřeknu mu o svém snu a podezření, že je Kyteler nemocný. To už je soukromí jiného člověka a jestli se s ním Blackwood starší marně snaží setkat, a tuhle věc neví, tak je to očividně soukromí zcela soukromé. "Riuál proběhl, služebník... většinu času prospí, je vyčerpaný," zadívám se na konvičku, tohle je oblast, kde nemám velkou touhu ke sdílnosti ani před ním. Je vhodné si dolít...? Týká se to Flynna a ten by o tohle nestál. Vím, že další otázky asi budou nevyhnutelné, kniha možná měla být pro otce, ale Alexandr se k ní neustále vrací. Neuniknu! Ale můj hlavní zájem vede jiným směrem. Čaj běžný v kouzelnických rodinách, trkne mě teprve dodatečně. Přesto tě nehledali. I když věděli, co kouzla dokážou... "Možná moje magie nebyla úplně beznadějná," řeknu, protože mám velikou potřebu se... ne vytahovat, proboha. Ale nevypadat bezcenný. Dát mu důvod mi pomoct. Stojím za to, ano? Něco jsem uměl. Dívám se teď na něj s otázkou v očích možná naléhavější než dřív. Alexandře, dává vám něco z toho smysl...? "Luna mluvila o tom, že si mě vytáhla z pomezí dvou světů." Flynna to zaujalo. Třeba na stejnou myšku zabere i tady pan magii mám v malíčku. Div mi potřebou dělat stejná snadná kouzla jako on netrne v zádech. "Prý mi zachránila život... musel jsem provádět nějaký rituál, ale..." Omluvně se po něm podívám. "Je to jako se vším. Nevzpomínám si vůbec na nic." Musím se zeptat! Ale možná je moc brzy. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
„Pokud jste se setkal s Carrollem…“ navázal Alexandr na tvé nejistoty, přičemž mírně povytáhl obočí. Setkal jste se s Carrollem, Eliáši? „… pak se obávám, Kyteler nejenom ví, že jste čaroděj, ale také že jste prokletý. Je mi to líto.“
Až teď se mu do úsměvu vetkala špetka lítosti. Kyteler o tobě musel vědět, ale nepomohl ti. Možná je opravdu nemocný jako ve tvém snu a možná… se dál už starat nechtěl. Když jsi zakotvil pohledem na konvičce, Alexandr se s tichým „ou“ znovu předklonil a gestem ti nabídl, že ti dolije. Jsi host! Kterému mimo šálku chutného čaje milerád věnuje další úsměv.
„Na pomezí dvou světů,“ skutečně zopakoval s jistým údivem. „Fascinující. Nevypadáte, že byste si zrovna vy pohrával s něčím takovým. Musel jste být hodně sebevědomý… Luna – vaše návštěvnice? – musí být vyšší démon. Jsou vzácní, vykázaní na hranici světů, kde nemohou nikomu ublížit, ale pokud jste se tam dostal vy… Nebude lehké se ji zbavit,“ znovu pohledem zabloudil mezi poličky knih, jako by už teď přemýšlel nad vhodným rituálem, „nicméně nemožné to není. Budu potřebovat o Luně vědět co nejvíce. Všechno, co o ní víte vy. A také je možné, že si na rituál vypuzení budu muset přizvat pár přátel. Avšak napřed vás musím požádat, abyste mi dal De Artibus Magicis. Tu knihu, Eliáši.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Děkuju," řeknu tiše, čaj přijde vhod, útěšně teplý a s tou zvláštní, důvěrně známou chutí. Vlastně se mi z druhé strany dostalo stvrzení, že Kyteler mě prostě... nechal Luně napospas. I kdyby nemohl nic udělat, vážně jsem nestál ani za vysvětlení? Proč mě sem nechal přivézt - jen aby pozoroval, jak den po dni umírám...? Dalším Alexandrovým slovům naslouchám jako uhranutý. Dokázal by si poradit - jsou tu i další čarodějové - dokázal by si s ní poradit. Až poslední slova se mnou skutečně otřesou. Jsou velice jednoznačná, velice nekompromisní. Cítím, jak blednu ještě dřív, než mi plně dojde jejich význam. A co hůř: už v té chvíli vím, že kdyby přišel ve správnou chvíli, třeba se ráno těsně po probuzení sklonil u mé postele, nejspíš mu tu knihu sám vnutím. "Alexandře, prosím," nakloním se k němu. "Žádejte cokoli jiného." Nenechávejte mě v tom. Prosím, znovu už ne. "Tu knihu vám dát nemohu." Najednou si připadám neskutečně vyčerpaný, slabý tak, až se mi svět okolo zahoupá před očima. Bylo těžké mu to všechno říct, byl první a jediný tady, jediný na světě, kromě Flynna, kdo o mně ví všechno. Jeho úsměv a vstřícnost mi daly opravdovou naději. Odmítnutí bude... strašlivé. A nevyhnutelné. "Skutečně nemohu," vypravím ze sebe a slyším, jak se mi slabě chvěje hlas. Snad to nedolehne až k němu, já jsem... zoufalý, ale za každou cenu si chci udržet tvář. "Váže mě přísaha." Mám tak strašně, zoufale prázdné ruce... a věděl jsem to přeci... ale je to o hodně horší, než jsem čekal. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
„Přísaha?“
To ho překvapilo. Možná víc než všechno ostatní, co jsi mu za těch pár minut řekl. Když jsi mluvil o Luně, o své ztracené paměti i o nepovedeně povedeném rituálu, nehnul brvou. Snad jenom způsob, jakým jsi k ní přišel, budil obdiv i obavy, ale… nad tím se Alexandr ještě nestačil pořádně zamyslet. Koneckonců nezkušených čarodějů, kteří se vlastní hloupostí dostali do cesty démonům – i vyšším démonům –, byla spousta. Ne každý z nich však měl tak hezké modré oči…
„Jak přesně zní vaše přísaha?“ zeptal se. „Možná najdeme způsob, který vás neohrozí. Jak se říká: vlk se nažere a koza zůstane celá.“ Znovu se usmál. Přinejmenším tě hned nevyhodil na ulici, to samo o sobě nebylo málo. Nebo bylo? „Popravdě, Eliáši, podceňujete důležitost té knihy. Je to… dárek na usmířenou, dalo by se říct. Těžko bych vám teď mohl vysvětlit politickou situaci v Kelliwigu, ale… věřte mi, když říkám, že je to důležité.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Tak to je... to není dobrá zpráva," zatřepu nešťastně hlavou. Ještě toho trochu! "Pak mi asi nezbude než obejít zúčastněné strany a vysvětlit, co se stalo - vždyť já ani nevěděl, že magie existuje." Flynne, ty... jsi měl neuvěřitelné štěstí, a co bylo mojí největší smůlou, ti nejspíš zachránilo kožich. Alespoň na chvíli, protože trocha naděje možná ještě doutná, ale plamínek je to skomírající a čím dál smutnější. On mi nepomůže. Je víc čarodějem než prostě... a jak měla končit ta myšlenka - než člověkem? Zvoral jsi to, Eliáši. Flynnovi nakonec nepomůžeš, protože zemřeš dřív, než to stačíš, jenom naděláš spoustě lidí vrásky. "Což samozřejmě není omluva," napřímím se znovu a pomalu se opřu. Hlava se mi točí tak, že chtít mě Alexandr vyhodit za dveře, bude mě muset ten jeho Leopold vyhodit doslova. Ale to nic, to rychle přejde... ani to není důležité. Jen ta cesta od naděje do temnot byla moc náhlá. "Jen vysvětlení. Jsem náhodný prvek zvenčí a v pravém smyslo slova nehoda. Nic by nemělo bránit tomu, aby proces usmíření pokračoval v nějaké... aktualizované podobě." Jen stěží pobírám, co v té chvíli říkám. Vím, co chci říct a kdybych stíhal doufat, tak doufám, že se mi to z úst dostane v nějaké použitelné podobě. Vzpamatuj se, hned. Před někým jako je Alexandr musíš! Pak ale jen překvapeně zamrkám. Vlci a kozy...? "Ale já... přísahal jsem," řeknu popleteně, jsem tak upnutý na potíže, které ta přísaha způsobila, že honem nechápu, co říká. "Není správné..." Aha. AHA. Hlavu mám úplně prázdnou. I kdybych chtěl, nejspíš bych z ní přesná slova přísahy nevydoloval. Flynn pro tebe nic udělat nedokázal. Alexandr ti zvládne zachránit život. Jenže sliby by se asi neměly měřit zásluhami... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
Alexandr na tebe upíral pozorný, možná až opatrný – a zlé jazyky by mohly říct: shovívavý, nebo dokonce něžný – pohled. Přemýšlel. Snadno by ti mohl vysvětlit, že zdejší smír je křehká záležitost a že si po pár slovech s tebou nemyslí, že budeš mít tu možnost figurovat jako náhodný prvek zvenčí. Vlastně o tom pochyboval. Možná na podobný rozhovor ještě budete mít příležitost, ale teď si netroufal přiložit další tíhu na ramena někoho, kdo se hroutil pod váhou celého světa.
S tichým povzdechem se k tobě naklonil a položil ti dlaň nad koleno. Stiskl. Zlehka. Konejšivě. Příjemně. Jako by ti chtěl dát něco fyzického, na co by ses mohl soustředit místo smršti myšlenek, které ti jako bouřka visely nad hlavou. Horká dlaň však na stehnu nesetrvala jenom proto, aby tě uklidnila.
„Eliáši,“ oslovil tě důrazně. I tentokrát tvé jméno přehoupl přes jazyk se zvláštní důkladností až potěchou. „Hluboký nádech. Výdech. Udělejte to pro mě, dobře? Nádech. Výdech.“ Mluvil pomalu. Rytmicky. Při vlastních slovech se taktéž zhluboka nadechl a vydechl, aby ti ukázal, co po tobě chce. A že nejsi sám. „Poslouchejte mě. Chci vám pomoct. Ale abych vám mohl pomoct, potřebuji, abyste pomohl vy mně. A pomoct mi můžete jedině, když se uklidníte. Myslíte, že to spolu zvládneme?“
Bezedně hnědé oči se vpíjely do tvé světle modré, která Alexandrovi teď připomínala praskající led na konci února. Tak křehký, a přece schopný toho unést spoustu… Dokonce i teď pro tebe našel úsměv. Jiný před tím. Mírnější, avšak o to důvěrnější. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nádech... výdech. Poslechnu úplně bezděčně, okamžitě, snadno. Jeho dotyk si pro tuhle chvíli nárokuje veškerou pozornost, kterou jsem schopný dát dohromady - nečekal jsem to, naprosto ne. Měl se smát a nebo oznámit, že jsme tímhle skončili... možná mi i vynadat za takovou do nebe volající naivitu... a možná to ještě udělá... ale možná neudělá, a ta laskavost je jako hřejivá deka přes ramena. Pomalu zamrkám. Nepodaří se mi na jeho oči zaostřit úplně hned, ale snad brzy. Je starší jen o pár let, ale najednou mi připadá zkušenější o celé věky. V kouzlech, znalostech světa... schopnostech zvládnout popleteného kluka, co zaklepal na dveře s úplně šílenou historkou na rtech. "Omlouvám se," hlesnu tiše. "Jsem v pořádku." Lehce se hřbetem ruky dotknu jeho prstů, jako bych se potřeboval ujistit, že jsou skutečné. Uvědomím si i jeho úsměv, konečně. Kdyby teď řekl skoč, neptám se, jestli jsou na dně vyskládané matrace a nebo špičaté kůly. Kdyby řekl dej mi knihu, tak bych ji... nedal... a to je ta potíž. Nádech. Výdech. Prosím. Ještě alespoň ten nejmenší okamžik. Ten úsměv patří mně a já jsem... ohromený, že mu za něj stojím. Já. Napůl zhroucená hromádka problémů. Větších, než jsem si do téhle chvíle představoval. Ale přikývnout se mi podaří. Ano, zvládneme. "Alexandře," vydechnu a pohlédnu na něj náhle zcela novým způsobem. Do očí už se mi dokáže dostat i náznak úsměvu a docela nového poznání, když mi dochází všechny možné souvislosti, protože... to by... všemu nasadilo tu pravou korunu. Hlas mi zní ještě trochu nejistě, jako bych se skutečně na chvíli propadl až moc hluboko. "Když jste mluvil o dárku na usmířenou... jsou Blackwood a Kyteler na jedné straně - nebo moje přítomnost tady celou situaci právě... zkomplikovala?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
Horká dlaň ti na stehnu setrvala, dokonce se pohnula blíž zvědavým prstům lačným dotyku a otřela se o ně tak, že jsi… ho cítil. Ne jako čaroděje, i když každičká tvá část si teď už byla jistá tím, co je on – a možná dokonce i tím, co můžeš být ty –, ale jako druhou lidskou bytost. Jako muže, který na tebe upírá uhrančivý pohled a důvěrně se přitom usmívám. Jenom pro tebe. Ano, pro tebe.
„Ne… nejsou,“ zatřepal hlavou lítostivě – a možná i krapet rozpačitě, že ti něco takového musí vysvětlovat zrovna on. Mohl to však udělat kdokoliv jiný? Flynn ne. Flynn posledních čtyři sta let strávil zavřený v knize a těžko mohl mít ponětí o tom, jaké spory se vedou v Kelliwigu. A kdo je na které straně. „Blackwood a Kyteler jsou hlavy opačných táborů. Následovníci Merlina a Morgany, spor starý jako magie sama, ale teď… je to složitější. Už dlouho. Kyteler neplní své povinnosti arcimága Kelliwigu, dokonce ani jeho spojenci nevědí, co se děje a jak na tom je. Což…“ Odmlčel se, načež pohodil hlavou a zvolil neutrální závěr: „… není ideální. Grimoár, ke kterému jste se dostal vy, měl být smírčí gesto. Ujištění, pokud se nepletu, že se situace brzy napraví. Nepochybně účinné. V takhle dobré náladě jsem otce neviděl už celé roky, ale…“ Znovu se na tebe podíval. „Tu knihu teď máte vy. Myslíte, že mi teď dokážete říct, jak ta přísaha zní?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vydechnout. A nebo nechat jen poslední špetky vzduchu utéct z plic. "A jéé..." sklouzne mi tiše ze rtů. "Nevím, jak moc velký talent mám na magii, ale na potíže očividně olbřímí." Nemusím se ptát, na jaké straně jsem já. Na žádné! Samozřejmě, že na žádné, když mě nechali se koupat v hromadě splašků. Ale jako Kytelerův zaměstnanec a jako někdo, koho si nechal přivézt a usadil ho na vlastním území, pro celý svět patřím k němu, a nezmění to nic. To, že mě byl Alexandr ochotný alespoň vyslechnout, je vlastně malý zázrak. "Ale vy jste mi uvěřil," řeknu skoro překvapeně. Navzdory tomu, že to celé mohl být jen manévr jak získat Kytelerovi čas, uvěřil mi. Nebo ještě jinak: právě jsem mu potvrdil, že je Kyteler opravdu velmi mimo dění, když dopustil takový sled událostí přímo pod vlastním nosem. Že byl včerejší sen pravdivý už nepochybuju ani trochu. Je nemocný, možná umírá, vlastně se na něj už nedokážu zlobit. Jsem v tomhle městě, takže něco mi chtěl - a nejspíš to nestihl. Svým způsobem si uvědomuju, co Alexandr dělá. Způsob, jakým mě neoblomně tlačí k tomu, co chce slyšet a co se dozvědět, je dvojnásob účinný teď, když mě podepřel ve chvíli náhlé slabosti - i když bych to samozřejmě zvládnul - násilí a výhružkám bych se ve skutečnosti dokázal postavit mnohem účinněji. Těm bych se především postavil. Tomuhle ne. Víc už uvažuju nad formou sdělení, než jestli vůbec. Jednou jsem se rozhodl a musím to dotáhnout až do hořkého konce. Ale je to všechno najednou o tolik složitější... jestli je ta kniha opravdu tak vzácná a závisí na ní půtky čarodějnických rodin - a nějak podvědomě vím, prostě vím, že je to důležité a nejsou to jen spory o tom, co kdo řekl o pratetě Sophii o minulém Halloweenu - koho v tom zajímá jeden duch... a jeden polomrtvý kouzelníček, co ani nemá svoje jméno...? Zadívám se na Alexandra a napřed jen pohnu rty, než se mi skutečně podaří promluvit. Teď už to zvládnu, ta slabá chvilka se nebude opakovat. Jestli mě nechají odejít, půjdu po svých a nejspíš i trefím do dveří. Ale stejně mi není moc dobře, když znovu promluvím. "Slíbil jsem duchovi té knihy svobodu," řeknu. "Přísahal jsem, že mu pomohu. Není důležité, jak přesně ta přísaha zněla, protože v ní nechci hledat kličky a nechci ho podvést. Je to bytost uvězněná proti své vůli dobu delší, než bude kdokoli z nás žít. Není to... není to správné." Nadechnout. "Mohu tu knihu předat, až ji splním, a to by s vaší pomocí dokonce mohlo být i brzy," pousměju se hořce, "ale něco mi říká, že to nebude úplně to, co je..." Prostě to dořekni. "...žádáno." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
„Neberte to špatně, Eliáši, ale na profesionálního herce nevypadáte,“ Alexandr broukl. „Tedy…“ Zničehonic se natáhl a jemným – na kůži takřka nepatrným – pohybem ti zastrčil zbloudilý vlas za ucho. Znovu se pousmál. „Odpusťte mi,“ dodal, jako by se uvědomil… jako by vnímal nemístnost toho gesta, jako by navracel tuhle chvíli do vážné roviny… jenom jako, nasvědčoval jeho potutelný úsměv.
Zůstal k tobě nakloněný. Kdyby ses mu pokusil zalhat, nepochybně by to poznal, natolik na tebe byl soustředěný, ale zároveň se nezdálo, že by od tebe lež… čekal. Nehledal ji. Pouze tě vnímal s jakousi odzbrojující úplností, jako by v téhle chvíli neexistoval nikdo jiný na světě. Jenom ty. A on. Jenom vy dva. Ve zvláštním pokoji, jehož okna neodpověděla exteriéru doma.
„Vy jste…“ Znovu jsi ho překvapil. „… složil přísahu duchovi?“ Koutky mu cukly. „Eliáši, vy jste neuvěřitelný!“ Ta poslední slova spíše vydechl, když mu skrze rty vybublalo tlumené zasmání. Bezděčně přitom stiskl tvé stehno. Ramena mu poskočily a oči – napadlo tě už předtím, že má na muže dlouhé řasy? – se mu mírně přivřely. Ty… se tolik bál reakce a on… on se prostě zasmál! „Neskutečné. Pak tedy není pochyb, na které straně byste stál vy. Myslíte, že i vaše rodina patřila mezi následovníky Morgany, nebo že jste v tomhle byl… jako bych to tak řekl… originál?“ usmál se. „Takže kdyby…“ Něco ho napadlo, viděl jsi mu to v očích. „… kdybych vám napřed pomohl ducha odvázat od knihy, svěřil byste mi ji do péče?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jestli mám dýchat, tak by neměl dělat... takové věci, protože dech se zatají úplně sám a po páteři přejede mrazivá vlnka... očekávání... něčeho dalšího, zvláštního a hezkého, touha po dotyku je tak silná, že se k němu málem sám pohnu. Ale to je... hrozně nevhodné... Asi se mi znovu točí hlava, ale jinak než před tím. Však už se sám omlouvá - neupřímně tak moc, až se začnu usmívat, ani o tom nevím, celý prozářený nějakou tichou radostí zevnitř sebe. Asi se chvíli jenom dívám, očima široce otevřenýma, do těch jeho. Tmavé a hluboké jako ta nejpokojnější noc. Schoulit se a zavřít oči a být v tomhle malém soukromém vesmíru už napořád a navždycky uvězněný... a jenom se dívat a plout v tom neskutečném oparu křehkého okouzlení. Jako bychom ani nestáli proti sobě, na opačných stranách nějakých neznámých čarodějnických pří. Potkat se jindy a jinde, co všechno by mohlo být? Nic, vím, ale snít můžu. Samozřejmě, že jenom přisuzuju maličkostem přehnané významy, vím! Vím, že to nesmím brát vážně... ale teď je mi všechno co vím úplně jedno. Abych byl pro někoho tak moc důležitý, alespoň na maličkou chvíli, to je jako najít drahokam v trávě... nezáleží proč, jestli se líbím a nebo si se mnou hraje. Je prostě jenom strašně pěkné, jak se na mě dívá... A nějakým zázrakem se to nepokazí. Jak to, proč, pochopil vůbec, co mu říkám? "Cože...?" hlesnu jenom, zmatený snad nejvíc za celou dobu, co se mu tu zpovídám - a to byla laťka nasazená pořádně vysoko. "Ano - ovšem, že ano!" Napůl vykřiknu a napůl mi selže hlas. "A jak rád. Teda nerad," dodám poctivě s malým zasmáním, a už mnohem civilizovaněji. "Ale samozřejmě, že svěřil, patří vám. Vždyť tohle je prakticky," rozhodím bezradně rukama, "prakticky krádež, a to mi vážně nedělá dobře." Možná by mi to dokonce mohlo kazit spaní, kdyby tedy někdy normálně spal. Nad tímhle se dá snad jen zavrtět hlavou. A já se tolik bál... Pořád tomu nedokážu uvěřit. "Vám to doopravdy nevadí...?" Dobře, ta otázka byla navíc, ale ta úleva! Maně si vybavuju, že Flynn něco o následovnících Morgany povídal - a Flynne, objektivně uznávám, že mám víc štěstí než rozumu. Teď už doopravdy věřím, že najdeme způsob, jak dát věci do pořádku. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
V ozvěně tvého kratičkého zasmání znovu zazněl i Alexandrův smích. Úleva prosakující tuto chvíli byla nakažlivá… a tvůj úsměv okouzlující. Jestli mu to doopravdy nevadilo? Sotva jsi dořekl poslední slabiku otázky, muž se k tobě naklonil blíž, tak blízko, že – pokud jsi se neodtáhl, nebo neposbíral zbytky rozumu – se rty otřel o ty tvé. Bylo to náhlé, a přece tak samozřejmé…
Tobě oči div nejiskřily nadšením a znovu nalezenou nadějí. Byl jsi nádherný. Prostě a jednoduše nádherný. A tak jiný od všeho, co Alexandr kdy potkal. Dobře jiný. Zajímavý. Nepopsatelný. Vzrušující! To, že ze sebe měl zatraceně dobrý pocit, jak vyřešil zdánlivě nemožnou situaci, ho nemálo popostrčilo. Nemohl se dočkat, až ti řekne, co ho napadlo.
„Eliáši! Eliáši!“ zakřičel povědomý hlas, který sis takhle narychlo neuměl přiřadit. Vycházelo to zvenku. Zpod okna, z toho samého místa, odkud jsi předtím mluvil s komorníkem ty. „Ne, neuklidním se, Leopolde. Varuji vás. Pokud mě k němu okamžitě nedovedete, bude to mít následky.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dá se to počítat jako... polibek? Teď už se mi nezastaví jenom dech, ale i zbytek všech tělesných pochodů. Jé... jé jé jéé. Jsem v té chvíli - v té maličké chvíli, než se znovu zapne rozum a soudnost a než mi dojde, že ho vlastně vůbec neznám, a kde jsem a kdo jsem a vůbec ty zbytečné věci - v té maličké chvíi jsem bláznivě a nekonečně do Alexandra zamilovaný a je to pocit... nejlepší na světě. Možná je štěstí, že v sobě mám tak málo magie, protože bych se mu tu nejspíš rozsvítil jako vánoční stromeček. Alexandr sám jako by podlehl mé radosti, neuvěřil bych nikdy, že je pro něj tahle vstřícnost stejně vzácná jako pro mě, ale něco v jeho tváři a očích mě dělá jedinečným. Přál bych si - - cože...? K oknu se podívám s nevěřícným úžasem. Znám v tomhle městě lidí, že bych je spočítal na prstech jedné ruky a ještě udržel deštník. A tohle se mi přihodí? Ten hlas patří nějakému muži, ale... kde jsem přeci věděla jen Jessie. "Zdá se, že jste pro mě velice nebezpečný, Alexandře," prohodím, ale říct to vážně se mi nepodaří. To načasování...! Nevím, jestli mám být celý rád, nebo dotyčného pečlivku proklít do desátého kolene. Ještě se na okamžik na Alexandra podívám, na tu nepatrnou chvíli, než se oba narovnáme, vstaneme... jeho horká dlaň zmizí z mého už to ani není koleno a všechno pomine. Jen přestat se usmívat... to jen tak nedokážu. "Myslím, že bych se měl jít ukázat, ať je to kdokoli," řeknu. "Omlouvám se za to pozdvižení." Narovnám se, ale v poslední chvíli zaváhám. Okno, nebo dveře? Okno bude rychlejší - než ten muž vzburcuje i sousedy. Bezděky si projedu rukama vlasy, se zvláštně provinilým pocitem, jako by mě někdo nachytal už rovnou bez kalhot a notně pocuchaného. Ale... vždyť to nebyla ani pusa, propána... a už se vážně musím přestat tvářit - no, takhle. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
„O tom vůbec nepochybuji,“ odpověděl Alexandr s úsměvem. „Vlastně se obávám, že jste nebezpečný i vy pro mě…“
Hrál si s tebou? Nebo pro něj tahle chvíle také něco znamenala? Mohla znamenat něco pro někoho, kdo měl všechno na světě? Přesto… pohled, kterým tě doprovodil k oknu, kterým tě pozoroval ještě chvíli poté, zatímco jsi vyhlédl ven… tě mohl naplnit nadějí, ale možná i obavami. Nevypadal, že by to neznamenalo vůbec nic.
„Nemohu vás nechat vyrušit soukromé jednání, Esseku,“ odpověděl zrovna Leopoldův hlas. Tvářil se na světlovlasého muže v černém obleku úplně stejně jako předtím na tebe. Nepěkně.
„Že by se Blackwood snížil k tomu, aby zprostředkovával důležitá jednání skrze Nicholasova nalezence, se mi nechce uvěřit,“ odsekl Essek. „Nebo to snad mám brát jako situaci s rukojmím? Co mám přesně vyřídit arcimágovi, Leopolde?“
„To je vaše rozhodnutí.“
Essek se zamračil. Na rozdíl od odměřeného Leopolda se ani nesnažil vypadat klidně. Nejraději by toho komorníka kopl do slabin a rozeběhl se tě hledat nekonečnými chodbami tohoto domu. Vlastně se na to možná právě odhodlával, když ses objevil v okně.
„Eliáši,“ probodl tě pohledem, který rozhodně nebyl plný úlevy a vlastně bylo podivem, že jsi ho ustál, protože by mohl skály lámat, „dolů. Okamžitě.“ Dobře, to… znělo, jako by právě houkl na psa. Neposlušného psa. Možná jsi na tom byl s Leopoldem lépe?
Alexandrovi za tvými zády podezřele cukly koutky. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro K oknu se nějak záhadně dovznáším, a jsem skutečně překvapený, když spatřím právě Esseka - i když to vlastně nemohl být nikdo jiný a je úplně jasné, odkud se tu vzal. Nezní, jako by mi přišel dát výpověď za poničené knihkupectví. Zní tak, že mohu odpovědět jediným způsobem - protože jinak se někomu, kdo mě přišel hledat (mě! přišel! hledat!), a kdo na veřejnosti ztrácí svůj klid, odpovědět nedá. "Ano, pane Carrolle," zavolám a na okamžik střelím pohledem po Alexandrovi. Jenom na něj bezhlasně s přehnaným pohybem rtů udělám - nalezence!? "Hned jsem u vás." Že by si ze mě Alexandr náhle začal dělat rukojmí nepředpokládám. Podám si batoh, hodím si ho na záda a popotáhnu mikinu, ať se trochu porovnám. "To je najednou zájmu," řeknu polohlasně, jako bych mohl být slyšet až ven, s bezděčnou kolegialitou k někomu, kdo má taky nad sebou někoho staršího a přesvědčeného o své nezdolné autoritě. "Vědět, že tak zapůsobíte, měl byste mě tady už před týdnem." Jde vůbec říct něco, cokoli, co nevyzní jako narážka? "Nebo si mě přeci jen necháte jako rukojmí?" podívám se na Alexandra a ne, nejde říct nic. Předpokládám, že mě doprovodí, a jsem z toho zvláštně nejistý. Co budeme dělat dál, jak se spojíme, kdy, budeme mít stejné představy o postupu? Já samozřejmě ještě zvládnu noc a nebo dvě a skoro určitě i deset, ale zoufale nechci a bojím se toho. Asi není způsob, jak mu to říct. Kdo ví, jak zřetelné jsou stíny únavy kolem mých očí, do kterých se díval s takovým zájmem. Ani přiblížit se mu nemohu, aby to nevypadalo, že ho uplácím, jenže takový polibek na rozlučenou by byl... ach jo. Nemoudrý. Samozřejmě. Bylo to jen kouzlem okamžiku, ničím víc... a bylo to pěkný a neměl bych se snažit na tom stavět. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
Že by se Carroll přestal mračit, se říct nedalo, ale přinejmenším se uklidnil. Propichování Leopolda kopím se v nejbližší době nekoná! Vzhledem k tomu, že byl komorník o dobrou hlavu a půl vyšší než Kytelerova pravá ruka, by se stejně dalo debatovat o tom, jestli je to dobrý nápad…
Na nalezence Alexandr nic neřekl. Jenom přemýšlivě uhnul pohledem. Už sis všiml, že to dělal pokaždé, když si potřeboval urovnat myšlenky… a tohle byla jedna z těch chvil. Začínalo být nad slunce jasné, že se opravdu chystáš k odchodu, a tak se i on vytáhl na nohy. Zatímco jsi popadl batoh, přešel k policím vedle bílého krbu.
„Věřte, že jsem v pokušení, Eliáši,“ řekl – a kdo ví, jak se ti přitom dostal tak blízko –, přičemž se prsty otřel o hřbet tvé ruky. Chtěl tě za ni chytit? Nechal by ses? Než sis to plně stačil uvědomit, něco ti vtiskl do dlaně. Aha. Tak proto… ale rozhodně tě přitom nemusel hladit tak podezřele… ale chtěl. Znovu se usmál. „Zeptal bych se na vaše telefonní číslo, ale tohle bude efektivnější. Je to prsten šepotu větru.“ Pokud jsi mu to dovolil, přetočil tvoji ruku a prsten ti s potutleným natáhl na prst. „Dokáže komunikovat s tím, kdo má v držení jeho dvojičku. A tu mám já. Stačí si ho nasadit a protkat vaše slova magií.“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Však už běžím, Esseku... ale musím se přeci rozloučit s hostitelem. Který mě nenapichuje na kůl, ani nemáčí v bazénku s kyselinou, ani nepropadá pokušení. Jen se mě pokouší proměnit v hromádku želé. Jen pomalu mi proniká do hlavy, že si Essek skutečně myslel, že má důvod k obavám. Že je poučenější než já a zdejší situaci zná perfektně a v záměrech všech zúčastněných se orientuje jako málokdo další. Že je situace vážná - ale Alexandr je blízko a dotek jeho prstů mi možná dovolí si ty souvislosti začít uvědomovat, ale docela určitě ne brát přehnaně vážně. Zvlášť když... to všechno. Alexandr nemá v plánu mě takhle nahonem propouštět ze svých tenat, kdepak, to ani náhodou, pouta křehká jako dech a lehká jako hedvábí, tohle mi nedělejte, Alexandře, já jsem strašně moc sám... ale možná už teď sám o něco míň, když někdo ví. Nějak omylem zdvihnu hlavu, zrovna když mi nasazuje prsten, a zadívám se mu do očí. Jen se usmívej! Moc dobře víš, co se mnou děláš, bídáku Blackwoode. Essek má naprostou pravdu. Jsem v nebezpečí a možná mě necháš odejít, ale kousek mě se tu stočí ke krbu a bude se vyhřívat ve tvých úsměvech a ani ho nenapadne zkoušet utéct. Ty oči... točí se z nich hlava, ale krásně. "Ano," řeknu nehlasně. Nemám co mu dát na oplátku, a je to nesmyslná myšlenka, ale taky bych najednou chtěl, aby měl něco ode mě. "Ozvu se... jen co to půjde." Opřu se svými prsty do jeho, já mám prsten, musí to být zrovna... prsten...? Nechytím ho za ruku, to si netroufnu, jen další drobné pohlazení a dotek, ze kterého je tak těžké uhnout. "Vaši magii cítím jako..." Zarazím se. "Asi pro tohle nejsou slova," pousměju se omluvně. "Velkou vodní spoustu za přehradou." Na okamžik sklopím oči k našim rukám. Prsten. Zrovna prsten! Je to samozřejmě efektivní a praktický způsob a šikovný na nošení, ale v mém současném rozpoložení hrůza hrůzoucí. Vím to. Nenadělám nic. Prostě se jen koupu v obláčku potěšení z téhle chvíle, jeho přítomnosti, nemalé porce rozpaků, bojím se přemýšlet, jestli mu tu zase nerůžovím jako nevěsta, nabízelo se to příliš, ještě jak jsem menší, alespoň že vlasy mám sepnuté místo "závoje", fantazie je nepřítel příčetnosti! - a snad se poprvé těším i na to, co bude, místo abych se děsil postupujícího dne. "Bude ale na spojení stačit i ta moje? Mám pronést nějaké zaklínadlo, nebo stačí jméno...?" Nezapomeňte, Alexandře... moje magie se narodila včera. Asi to nemá smysl zkoušet, dokud se naše prsty dotýkají, ale chci mít jistotu, že tohle zvládnu, a jako jsem prve zkoušel koncentrovat magii pro kouzlo, zkouším si teď představit, jak se skrze prsten natahuju k Alexandrovi. Vlastně se chci ujistit, že se ty chabé závany sil, jemné jako mlha v záhoncích květin, když se rozplývá v paprscích slunce a stačí to dřív, než projdu kolem, ve mně dokáží zkoncentrovat a zareagují správně. Vůbec nepochybuju, že mi Essek zakáže se sem vracet - ani jsem o tom nezačal přemýšlet, nějak to zřetelně vyplývá ze všech okolností. Jeho obavy o mě jako by mu daly jistý nárok na mou poslušnost, ne že bych ho chtěl a plánoval poslouchat, ale pořád platí, že se postaral a pracuju u něj a bydlím a Nicholas mě včera v noci volal a to všechno - prostě k zbláznění - nechci jít proti němu - a potřebuju jistotu, že se tohle spojení podaří. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
„Ty prsteny jsou magicky propojené,“ vysvětlil Alexandr. Ohlédl se přes rameno k nedaleké polici, kde ležel druhý do páru. Taktéž malý, nenápadný, ručně vyřezávaný prsten se zeleným proužkem. Když ses soustředil na magii a způsob, jak se natáhnout k muži před tebou, jak ho kontaktovat, oba prsteny vzplály matným zeleným světlem. „Stačí jenom záměr a špetka magie, aby se spojení aktivovalo. Zvládnete to.“
Přesvědčovat tě o tom ostatně nemusel. Snadno si všiml tvého magického zkoušení. Cítil ho – a také viděl. Kdyby na druhé straně Alexandr zvedl pomyslné sluchátko, spojení by se nepochybně navázalo, ale teď se nic dalšího nestalo. Jenom jsi na chvíli pocítil tenkou zelenou nitku nataženou do neznáma. K druhému prstenu opodál.
„Nejsem si jistý, jestli zvládnu všechno připravit ještě dnes… ale na tu knihu dejte pozor, budeme ji potřebovat. Něco mě napadlo,“ vyprávěl ti zapáleně. Tolik ti chtěl říct, co přesně ho napadlo, ale pravděpodobně jste měli jen chvíli… a tu raději využil k tomu, aby tě pošimral v dlani a obdařil tě dalším úsměvem. „Všechno vám řeknu, až se znovu spojíme. Ujistím se o pár věcech a… Budu se vás těšit, Eliáši,“ dodal, přičemž se k tobě znovu naklonil. Snad se tě nechystal znovu políbit? Ach. Jeho rty tě zlehka pošimraly na tvář. Tak těsně rtů, že to málem mohl být polibek, ale… i tak to bylo hezké. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Prsten i Alexandrova slova mě ujistí, že tohle bych opravdu zvládnout měl. Bylo by dost smutné pak někdy později koukat na netečný artefakt a marně se snažit, ale tuhle obavu už teď můžu hodit za hlavu. Jak složitá je asi taková magie, jak moc je vzácný...? Že je ochotný mi svěřit něco takového je výraz důvěry, která příjemně zašimrá v břiše. Nevím, jestli ve skutečnosti plánuje začít mnou a nebo Flynnem, obojí je důležité... a já mám spoustu otázek a taky mu musím říct něco o Luně, on má taky na jazyku víc než pár slov, to přeci vidím, ale už vážně musím jít, než Essek znovu vyletí. Řeči se ale mohou vést i potom, jenže tohle... pohnu se jen úplně nepatrně, abych mu vyšel vstříc. Pořád to není polibek, jen lehounké příjemno, co úplně nepřiměřeně hezky šimrá po páteři a ruce... jsou si strašně blízko... jestli nezačnu brzy pořádně dýchat, odpadnu mu tu čistě na nedostatek vzduchu v plicích. Taky se těším. Už teď bych chtěl přeskočit čas, nejlépe někam, kde budeme znovu spolu na jednom místě. "Nevím, kolik nocí ještě vydržím se zdravým rozumem," vyslovím náhle, jen napůl plánovaně, protože... to tak je. A před Alexandrem beztak padají zábrany jedna po druhé, tak nechám upadnout i tuhle. "Rozum ví, že to ještě nějakou dobu půjde zvládnout, ale srdce tomu nevěří." Uhnu pohledem a bezděčně se kousnu do rtů, jako bych si chtěl zabránit pokračovat. "Jsem vyčerpaný každým dnem víc a mám strach..." A taky nedokážu uvěřit, že tohle říkám nahlas. Slabost se ukazovat... přeci nesmí... leda ta přiznaná z křehkých dotyků, to je něco jiného. "Ale dáváte mi naději," pokusím se k němu znovu vzhlédnout, "a za tu děkuju." Nesuďte mě, prosím, ani nezavrhujte, za tu neschopnost to zvládat líp. Třeba teď bude všechno lepší, když začínám věřit, že mám nějakou budoucnost. A už... vážně musím jít... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
„Eliáši…“
Když jsi odvrátil pohled, Alexandrovy prsty ti přejely po tváři a přiměly tě vzhlédnout. Bradu ti nadzvedl jen něžně, lehce, takže bys mohl snadno odmítnout se na něj podívat, odhodlaně hledět do strany a vyhýbat se jeho pohledu, ale… chtěl jsi? Oslovil tě tak zvláštně, důvěrně, jako byste se neznali pár desítek minut, ale věčnost. Věčnost je přeci složená z drobných okamžiků, malých jako kousky skládačky, které do sebe zapadají. Věčnost znamená znovu mu pohlédnout do očí a cítit, jak se kolem vás zastavuje čas…
„Jste silnější než ona. Víte, jak to vím?“ pousmál se. „Zaprvé jste ji odolával doteď. Zadruhé jste si uchoval zbytky magie. Zatřetí jste dokázal zjistit, že jste čaroděj. Začtvrté jste se dostal přes Leopolda a to není vůbec jednoduché. A konečně zapáté… Nejste sám. Protože já si nenechám ujít příležitost vás blíže poznat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Připadám si lehoučký jako pírko... fouknout teď do mě, rozlétám se jako chmýří pampelišky. Potřeboval jsem se o sebe podělit a on to přijal a neodsoudil. Jsem mu v té chvíli tak neskutečně vděčný, až by se tajil dech, kdyby se v jeho blízkosti netajil tak nějak pořád, protože Alexandr je velmi... dechberoucí osobnost. Jestli si nedám pozor... a já si nechci dávat, to je to nejhorší... omotá si mě kolem těch svých elegantních prstů a budu beznadějně ztracený. "Už teď o mě víte víc, než kdokoli jiný na světě," slyším se jak šeptám, a co hůř, nejspíš je to pravda i na nějaké úrovni, kterou ve skutečnosti úplně nechápu, jen nejasně cítím její přítomnost. Věřím mu to v té chvíli, protože mu věřit potřebuju a chci, musím mu uvěřit, protože za tenhle můj pokus najít pomoc bude Lunina pomsta strašlivá. A bude? Laťku nasadila vysoko. A jakkoli je spousta věcí horších než smrt... já ji zvládnu, zvládnu ji, teď už to vím, protože taky stojím o příležitost poznat Alexandra víc a ani za nic bych si ji nenechal ujít jenom kvůli nějakému... démonovi. Co na tom, že jsme tak odlišní! Snad bych měl propadat obavám z toho příliš velkého domu a dokonalého obleku, rozdílu našeho společenského postavení, zoufalého kontrastu jeho elegance a mojí neohrabanosti, z jeho otce, nepřátelství zdejších rodů a Esseka za dveřmi - ouha. Esseka za dveřmi. ... a že ho vůbec neznám a docela určitě neznám ani všechny jeho záměry... Jenže mě zajímá jenom on a nic kolem. "Strašně moc chci věřit, že... to tak všechno je..." A jemu se věří vážně hrozně snadno. Nejsem sám, nejsem na to všechno sám! Tomu chci věřit ze všeho nejvíc, až to na hrudi prudce zabolí touhou. Ví všechno a za dveře mě nevystrčil. Za ty se musím vystrčit sám - a rychle. "Jen už vážně musím jít, nebo se přes Leopolda pokusí dostat i Carroll," pousměju se. Lítám! Někdo o mně ví a přijal to. "A kdo ví, kolik dalších knížek na usmířenou by to stálo..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Rezidence Blackwood
„Tak věřte,“ řekl, jako by to byla ta nejsnazší věc na světě.
Nepotřeboval nad tím přemýšlet. Mluvil upřímně. Možná dokonce od srdce. Úsměv na jeho rtech nepovadl, v očích jsi zahlédl jiskřičky odhodlání. On se nebál. Možná se dokonce těšil na příležitost dokázat, že ti dokáže pomoct – nejenom tobě, ale také sobě a svému okolí. Nepochyboval, že to dokáže. Tak proč bys měl ty? Naposledy tě pohladil po tváři, než kývl a ustoupil, aby ti konečně dovolil odejít.
„Obávám se, že by se to dalo považovat za nepřátelské napadení hranic, takže…“ Žertoval. Samozřejmě, že žertoval, ale přeci jenom ti něco na jeho tónu napovídalo, že to nebude tak daleko od pravdy, jak by sis možná rád představoval. „Kontaktujete mě co nejdřív?“ Znovu se dotkl tvých prstů, jako by ti chtěl připomenout prsten. A ještě jednou se tě dotknout. „Doprovodím vás ke dveřím. Abyste se neztratil,“ dodal pobaveně.
Otevřel dveře a nechal tě projít první. I tentokrát ses ocitl na nekonečné chodbě, jenom… na docela krátkou chvíli jsi neviděl východ ani na jedné straně. Až když se vedle tebe objevil Alexandr, jsi pak při druhém rozhlédnutí zahlédl Leopoldova záda jen pár kroků před tebou. Zvláštní. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Na chodbě se na okamžik zarazím, perspektiva je zvláštní a chvíli skoro propadám dojmu, že jsem se v Alexandrových očích ztratil tak důkladně, až se nemůžu spolehnout na svědectví vlastních smyslů. Ale vzápětí se všechno srovná a já si můžu v duchu jen po tisící postesknout, že bych vážně strašně rád už měl zpátky všechny své znalosti o magii a dokázal si podobné věci vychutnat jako všední záležitost - a nebo naopak velice pozoruhodnou, pokud všední ani trochu není. Co všední není docela určitě a vychutnávám si to s chutí spíš vzrůstající, jsou Alexandrovy lehké doteky. Jako bych se na nich stával přímo závislým. Když jsem konečně dokázal uvěřit, že mi pomůže dát věci do pořádku, rázem jsem měl v hlavě mnohem víc místa, které každé z těch letmých pohlazení a skoro polibků dokázalo obsáhnout. Jen opravdu moc zlé jazyky by mohly tvrdit, že to před tím nebylo o nic lepší. "Ozvu se jen co to půjde," ujistím ho, vlastně je zvláštní, jak jsme si oba jistí tím, že má Carroll nárok si mě odvést, ale asi to nejde jinak; a vybojuju životní bitvu, když mu dokážu neoplatit další pohlazení a opravdu vykročím ke dveřím. Ne že by jeho slova o narušení hranic nebyla výmluvná až dost. Mám jisté podezření, že v tom možná špetka nerozvážnosti bude, ale také se mě možná jen snaží nevyděsit. Nepředvedl jsem se mu tady zrovna jako vzor duševní stability a odvahy. "Leopolde, dovolíte?" oslovím komorníka, ve kterém je pořád to něco, co nedokážu vystihnout, a snad včas si uvědomím, že se trochu moc usmívám a možná dokonce vznáším kousek nad zemí... Ale... tvářit se přijatelně snad zvládnu! Podle toho, jak Essek zněl, to při pohledu na něj ani nedá moc práce. Ovšem je tu ještě ta jistá věc - na jeho vysvětlení celé téhle jeho záchranné akce začínám být doopravdy zvědavý. Co všechno nevím, co se děje, čeho se vyděsil... za koho mě považuje. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na Kopečku 13
„Hodně štěstí,“ ozvalo se za tvými zády pobaveně.
Alexandr zastavil pár kroků před dveřmi. Netoužil po osobním setkání s Carrollem, ale aspoň tě ještě vyprovodil pohledem ven. Komorník ti z cesty samozřejmě uhnul, přičemž ti podržel dveře a, budiž mu přičteno k dobru, nezavřel je za tebou okamžitě.
Venku bylo chladno. Vítr se zvedal. Dešťové mraky se znovu stahovaly nad Kelliwigem, i když na chodník dopadalo jenom pár zbloudilých kapiček. Zdaleka se to ještě nedalo nazývat deštěm. Ještě ne, ale přeci jenom to vypadalo, že se další sprška blíží.
„Konečně,“ Carroll zavrčel při pohledu na tebe. Mohl sis trochu pospíšit, ty nezbedníku! Netvářil se ani trochu, že by se mu ulevilo, spíše že by tě nejraději roztrhal holýma rukama na tisíc malých kusů. „Jdeme.“
„Přeji pěkný den,“ ozval se ještě Leopold s úsměvem, který přese všechnu zdvořilost vypadal maličko podezřele. Jako by ho současná situace pobavila.
Byť už Carroll vykročil k nedalekému autu – černému luxusnímu vozidlu, které jsi mimochodem poznával z toho prvního večera ve městě, kdy tě odvezl domů –, ohlédl se přes rameno a věnoval komorníkovi neupřímný úsměv.
„Vám také… Jdeme, Eliáši.“
Flynna sis všiml opodál. Schovaného mezi dvěma květináči před domovními dveřmi protějšího domu. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Taky přeju dobré poledne," zamumlám prakticky neslyšně při tom láskyplném přivítání, i když mám jisté obavy a neodbytný dojem, že to Leopold zaslechl a dobře se baví. Budiž mu to přáno. Ještě se krátkým pohledem do chodby rozloučím s Alexandrem, nejde se neusmát, a budu tomu v zájmu vlastní sebeúcty říkat jenom úsměv, snad je Leopold vážně profík a nerozchechtá se tu nahlas - jasně, že ne. Ten chlap je strašidelný! Jediný chechot, který má v popisu práce, je ten zlověstný, a k tomu dnešní počasí ještě nedospělo. Zdalipak nepochybně dobře informovaný Essek ví, jestli Alexandr někoho má...? Představa, že se na něco takového Esseka zeptám, mě málem přiměje rozesmát se nahlas. "Nashledanou," vyhrknu ještě k Leopoldovi a pak raději už vážně mizím, než se rozběhnu zpátky a nasadím korunu všemu tím, že se Alexandra zeptám sám. To jsou nápady...! Jenže když on byl tak... všechno... a mně se pořád ještě nedaří jít nohama po zemi. Dojdu k autu, otevřu zadní dveře a začnu si sundavat batoh, abych ho mohl uložit na zadní sedadlo. Leopold už je pryč, jestli se snad Alexandr dívá, tak koneckonců o Flynnovi svým způsobem ví - nenápadně na něj zagestikuluju, no tak poběž, čiči! Předstírat sundavání batohu lze věrohodně jen po omezený čas. Chci si pak sednout k Essekovi dopředu. Do knihkupectví je to sice pár kroků, ale bylo by trochu na hlavu, aby tam na mě čekal, zatímco šlapu pěšky. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Auto na Kopečku 13, zamračeno, pravé poledne
Auto na Kopečku 13, zamračeno, pravé poledne
Světlovlasý Essek z kapsy – jistě pečlivě žehleného, ale teď již maličko pokrčeného – saka vytáhl klíče auta. Zmáčkl jedno ze dvou tlačítek a světla auta oranžově zablikala. Odemknuto! Neznalým očím i tohle mohlo svým způsobem vypadat jako kouzlo, ale něco ti napovídalo, že jsi v podobných autech už jel…
„Dovnitř,“ Essek na tebe houkl jako na psa, když ti otevřel dveře spolujezdce.
Odložil batoh dozadu tě nechal. Když obcházel auto, Flynn toho neváhal využít. Rozeběhl se po mokrém chodníku, prostřelil kolem tebe jako blesk a skočil pod zadní sedadlo. Tohle nahrát na mobil, stali byste se celosvětovou senzací.
„Příště bych dal přednost důstojnějšímu způsobu přepravy,“ podotkl nerudně.
„Je mi jedno, kde kdo bude sedět, ale už nasedněte,“ ozval se Essek zepředu. On… o Flynnovi ví? Jen tak. Neohlédl se, docela určitě ho neviděl, prostě o něm jenom ví. Možná o slyšel? Překvapeně ovšem také nezní, jenom… naštvaně. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak poslyš, Eseku. Ty že jsi naštvaný? To já mám být naštvaný na tebe! Jenže to bych nesměl mít hlavu plnou Alexandrových úsměvů. Nenaštvalo by mě teď na svě- Napřed se zarazím, protože je to jak čekat pohlavek a místo něj schytat ledovou sprchu, ale potom se znovu dokážu pohnout, dobouchnu zadní dveře a vklouznu na přední sedadlo. Příště ti objednám čtyřspřeží, kocoure. Takže o Flynnovi ví. Chvíli zběsile tápu po dalších možnostech, ale tohle se prostě jinak vyložit nedá - ví o něm. Jenom já pořád nevím nic! Možná bych to s tím naštváním mohl aspoň zkusit. Essek koneckonců svého dosáhl. Sáhnu pro bezpečnostní pás a na Esseka se přitom krátce zadívám, i z profilu je naštvaný a já si najednou připadám velice malý a nežádoucí a kdybych si nepamatoval, s jakou vervou se mě snažil dostat z Blackwoodova domu, nejspíš i velmi pevně přesvědčený o tom, že tady jsem skončil. Že mě jen chytí za kotníky, vytřepe knížku a mrskne se mnou někam do škarpy. A co hůř, pořád mám převelikou hroudu másla na hlavě za to zničené knihkupectví. Takže místo abych se halasně dožadoval vysvětlení a přidal pár výčitek, jen se opřu a zadívám na ulici před námi. Ruce složené v klíně se bezděčně chytí prstenu, jako bych chtěl nějak protáhnout čas strávený s Alexandrem, kdy bylo chvíli za chvílí všechno jenom lepší a příjemnější... "Bylo to všechno opravdu nutné?" zeptám se spíš tiše, než abych do toho hodil alespoň kbelík jízlivosti. Nemohu se zbavit dojmu, že jsem se nějak nechtě a omylem ocitl uprostřed něčeho, co je mnohem obsáhlejší a složitější, než si zatím dokážu třebas jen představit. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, Na Kopečku 13
Čtyřspřeží? Ano, to by kocour ocenil spíš, než… tady tohle… zařízení. Teď, když si byl jistý, že o něm muž vepředu ví, si vyskočil na zadní sedadlo a pozorně se na něj zadíval. Nejistými tlapkami vzadu našlapoval, jako by autu – a ničemu v něm – tak úplně nedůvěřoval.
Essek strčil klíč do zapalování, nastartoval motor a už se chystal přeřadit, když v tom… ses zeptal… a jemu z očí div nevyletěly blesky.
„Jestli to bylo nutné?“ zopakoval nevěřícně, prudce trhl páčkou mezi vámi, ale pak ji navrátil do původní pozice, a znovu otočil klíčem. „Pane Brooksi,“ oslovil tě tentokrát s patřičnou úctou, jenom kdyby se přitom přestal koukat jako na nevychované děcko, „jediné, co se po vás kdy chtělo, abyste vydržel sedět na prdeli, než za vás dospělí vyřeší vaše problémy. A co jste místo toho udělal? Vyvolal jste ducha, o kterém nic nevíte, zničil jste vzácné knihy v knihkupectví, kde vám pan Kyteler laskavě zajistil obživu, přerušil jste proces vyjednávání a ještě… ještě jste se spřáhl proti vašemu patronovi s jeho nepřítelem. Jestli to bylo nutné? Ano. Ano, domnívám se, že bylo.“
„Ten si o sobě nějak moc myslí…“ prohodil Flynn bez ohledu na to, jestli ho Essek slyší. Ať si trhne nohou! Ušatec jeden! „Možná, kdyby ti tady pan dospělý řekl, že máš sedět na zadku,“ vida, Flynn nenadává, „stálo by to za zvážení. Pitomec.“
„Na váš názor se nikdo neptal, Duchu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jako bych si přál cokoli víc! V hlase mi najednou zacinkají žiletky, o kterých ani nevím, že v něm dokážu mít. "Pane Carrolle," začnu, a protože za mě Flynn vyslovil to první a méně zdvořilé, co jsem měl na jazyku, snadno sáhnu po tom druhém, "raději budu předpokládat, že došlo k nedorozumění, než že za tím byl zlý úmysl." Nuance jeho vět mi projedou tělem jako ledový blesk. Tak to není. Alexandr by... by ti nepomohl, kdybys mu tu knihu neslíbil... ale patřila přeci jemu, nebo jeho otci, to už je jedno - opravdu doufám, že to nepatrné chvění v tónu hlasu až někde vzadu slyším jenom já. "Teprve včera večer jsem zjistil, že jsem čaroděj - ano, díky tomu rituálu." Samozřejmě, že poznal, co se tam stalo. Samozřejmě. "Na magii jsem ani nevěřil!" Přerušit bych se teď nenechal ani za nic. "Co byste vy dělal na mém místě, kdybyste zjistil, že jste prokletý - a umíráte? Já běžel za prvním a jediným čarodějem, o kterém jsem věděl - a po pravdě, dávalo mi to dokonalý smysl." Vydechnu. Pořád mi to dává smysl. Ale nekřičel jsem, že ne...? Ne - ne, vážně ne. To jen že se mi v hlavě zvláštně třepe náhlým prozřením a ve spáncích buší. Věděli to. Samozřejmě, že věděli, to už přeci vím. Hledali řešení? Proč se nevzteká kvůli té knize, měl by! Tedy, měl by víc. Proč mi nic neřekli...? Už teď mě mrzí, že jsem to nedokázal podat víc v klidu, ale srdce se mi rozběhlo divoce a najednou se mi hůř dýchá. Vzpomínka na Lunu je náhle tak živá, až se oklepu chladem. Neměl jsem použít taková slova. Nechci ho začít nenávidět, až řekne něco... "To knihkupectví mě mrzí," dodám už mnohem schlípleji a být já kocour, právě tu ze sebe vyrábím velmi nepatrnou hromádku chlupů s polehlýma ušima. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, poledne
„Vaše důvody jsou mi upřímně ukradené, pane Brooksi. Už zase si zahráváte se silami, kterým nerozumíte, a už zase to za vás bude muset uklízet někdo jiný. Příště nás budete mít na svědomí všechny. Kdybych tohle dokázal vysvětlit Nicholasovi…“
Zarazil se. Tohle říct nechtěl… a popravdě také neměl… ale hlas se mu chvěl zlostí a – upřímně – také záští. Během svého krátkého života ses s něčím takovým nesetkal. Leopold jenom dělal svoji práci; nebylo to osobní. Dokonce ani když po tobě vyjel Flynn, nebo ti odmítl pomoct, pořád to ještě nebylo osobní. Ten nesnášel čaroděje, ale ty jsi mu v zásadě připadal sympatický. A dokonce byl ochotný se tě zastat, nebo ti to vynahradit dobře mířeným kouzlem, dokud o tom nemusel přemýšlet jako o službě čaroději. Ovšem s Carrollem… to bylo osobní. Nesnášel tebe. Tebe osobně.
„Připoutejte se, pro-…“
Když se na tebe podíval, zjistil, že připoutaný dávno jsi, a tak jenom otočil klíč. Auto se dalo do pohybu – v poslední možnou chvíli, abys z něj nestihl vyskočit, ale… popravdě nejelo nijak rychle, takže…
„Co má za problém?“ vztekal se vzadu Flynn, div nešvihal ocasem a nesyčel.
Essek soustředěně zakormidloval volantem, aby se vyhnul projíždějícímu autu. Nedíval se na tebe, což ti dalo příležitost si ho pořádně prohlédnout. Měl ostré rysy, světlé vlasy oholené na stranách a oči šedé – možná spíše stříbrné se zvláštními stíny. Nevnímal jsi ho jako Alexandra. A dokonce ani ne jako Leopolda, z nějž jsi vycítil jen slabou magii, snadno přehlédnutelnou a nezpochybnitelnou teď, když jsi věděl, co hledáš. I Essek v sobě něco měl. Něco… Něco úplně jiného než neodbytné vyzvánění zvonů na pozadí mysli, které jsi cítil v přítomnosti Blackwoodova syna. Bylo to jako cítit chladnější závan větru, ale neslyšet šum mořských vln a nevidět nikde modř oceánu. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Byla to nemoudrá upřímnost, a přišel za ni zasloužený trest. Snad že jsem se u Alexandra nějak zvláštně upokojil, že nevadí, když o sobě něco prozradím - ale ono je to samozřejmě špatně - musím si pečlivěji hlídat svůj osobní prostor; a dvojnásob se o tom přesvědčím, když Essek vyjede jako vzteklá zmije. Napůl se otočím dozadu, abych Flynna alespoň zahlédl. "Proti tobě jsem se samozřejmě s nikým nespiknul," řeknu. Jak ve mně pomalu doklepává šok z tak ryzího odporu v Essekově hlase, dochází mi teprve, že Flynn v žádné chvíli nic takového ani nenaznačil, ani podle všeho neočekával... brání mě... naděje, že mi věří, v té chvíli skoro zabolí. Tohle mě sebralo nečekaně moc. Alexandře, nesmíte mě zklamat, sevřu spojené ruce tak, až to zabolí, a prsten se mi zaryje do kůstek prstů. Odsud pomoc nepřijde... a já tak strašně nechci umřít... Díky za Alexandra! Vyhodit mě Leopold ode dveří a vzápětí schytat tuhle ledovou sprchu, půjdu se snad Luně omluvit s kytkou. A další věci mi dochází: Essek není čaroděj. Tak to je ovšem skutečně zvláštní... až ho mám skoro chuť s tou skutečností konfrontovat. Včera mě prostřelil zdí a dneska ho ani necítím...? Pomalu vydechnu. Nechal jsem se zaskočit, ale musím to ze sebe smést pryč, rychle. Protože mě má za problém, Flynne. Zcela očividně - mě. Řekl bych statečně, že s tím dokážu žít, ale po pravdě jsem pořád v situaci, kdy hrozí možnost, že kvůli něčí zášti žít nebudu. "Dobrá, nemáte mě rád, pochopil jsem," řeknu. Zadívám se přímo před sebe na ulici a snažím se utišit srdce i dech. Je zvláštně těžké ustát tak přímočaré antipatie, navíc s někým, s kým nejspíš budu muset ještě dál spolupracovat. Zatvrzuje mě to vůči němu způsobem, který mě děsí. Jako bych byl bezmocný a bezbranný, ale tak to přeci není - nejsem dítě - mám možnosti a mohu se bránit. Alexandr měl pravdu, navzdory všemu jsem se dokázal pohnout kupředu a bojovat za sebe. I ztrátu zázemí bych nějak zvládnul, sice nevím jak, ale nějak ano. "Přesto doufám, že mi budete ochotný odpovědět." Otázek mám na jazyku asi tak tisíc, přetlačují se tam a strkají mezi sebou, ale dvě z nich mají přednost největší. "Především... budete mi schopní a ochotní pomoci s mým prokletím?" Ani Alexandr by to nedokázal říct hlasem víc nad věcí. Jsem hvězda první velikosti! Jen kdybych si nepřipadal jako popraskaný hrnek, co sotva drží pohromadě. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě
Essek si nad tvým „nemáte mě rád“ odfrkl. Tomu, co se mu mihlo tváří, jsi však byl ušetřen, protože šedé oči dál soustředěně upíral na silnici. Nejel stejnou cestou, jako jsi sem přišel. Snad musel objet jednosměrnou ulici, nebo to prostě vzal oklikou, nebo… Těžko říct. Domy se za okny pomalu střídaly.
„Pracuji na tom,“ zavrčel, jako by ses ho na to zeptal už po sté. „Nejste prokletý, jenom posednutý. A docela jistě neumíráte. Vyřeším to, jenom potřebuji čas. Tu knihu jste Blackwoodovi— Ne, samozřejmě, že nepředal. Kde je? U vás? V knihkupectví? Dovezu mu ji.“
„Eliáši…“ ozvalo se zezadu, zatímco se Essekovi do zad zabodlo spoustu malých červených blesků. Kdyby Flynn mohl, skočí na něj a zakousne ho! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Essek říká posednutí. Alexandr mluvil o prokletí. Flynn... nemůžu si honem vzpomenout. Ty dvě věci mi splívají a vlastně až teď mi dochází, že to není totéž, a nějak podvědomě ten rozdíl vnímám, i když ho nedokážu pojmenovat. Je mi nějak jasné, že Essekovo posednutí je pro mě tou lepší možností, ale právě teď mu - prostě nevěřím. Jenom posednutí a nedokáže ho vyřešit...? A jak vůbec, bez magie? Ale jistě: má i jiné věci na práci než mě. Věřím mu, že má. Zvlášť když je Kyteler nemocný. A jako sytý hladovému nevěří, tak se někdo, kdo padne večer na polštář a usne, těžko vžije do dlouhých hodin zoufalství za nekonečných nocí a příšerných rán. Říká vyřeším to a já bych si ho neměl znepřátelit, protože Alexandr je pořád jenom příslib. "Proč jste předpokládal, že je pro mě Blackwood nebezpečný?" zeptám se. Nevím, proč vykřikl Flynn, jestli v obavě o knihu, nebo v reakci na něco, co padlo. A musím teprve přijít na to, jak nejlépe odpovědět Essekovi. Ale tohle vědět potřebuju - odvíjí se od toho mnohé. Ale... jedeme nějak dlouho a najednou mám nesmyslný strach, že mě odveze někam, odkud se nedokážu vrátit. "Kam to jedeme...?" vyrazím ze sebe, vím, že je nesmyslný, je to jenom chvíle a vlastně se za to vzápětí zastydím, to jen... samozřejmě, že mi nic neprovede. Nesnáší mě, ale také je jasné, že tady on nerozhoduje... ale nehody se stávají, že. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě
Teď už se na tebe podíval. Ne, že by bylo o co stát… Mírně povytáhl obočí. To sis myslel, že tě odveze někam do temného lesa a usekne ti tam hlavu? Dobrý nápad. Možná by ho z tebe přestala bolet hlava, ale Nicholas by mu to neodpustil… a názor Nicholase pro něj naštěstí znamenal hodně.
„To záleží. Kde je ta kniha?“ zeptal se.
Zřejmě ji měl v úmyslu vyzvednout hned. Nic neodkládat, řešit okamžitě. Alespoň to, co se dá vyřešit. Ty jsi do té kategorie zřejmě nespadal… Šťastlivče. Otočil volantem a vjel na kruhový objezd nedaleko budovy matematiky místní univerzity. Pořád nejel dost rychle, aby tě zabilo vyskočit z auta…
„Poslouchejte mě, Brooksi. Nathaniel Blackwood je nebezpečný,“ odpověděl. „Jako každý, kdo bezhlavě touží po moci. Skoro stejně nebezpečný jako hlupák s dobrými úmysly.“ To skoro znělo, jako… by to bylo mířeno na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jesti mám být ten hlupák s dobrými úmysly já, pak je otázka, jaké moje úmysly Carroll považuje za dobré, a jestli bych je náhodou neměl okamžitě přehodnotit. "Nehovořil jsem s Nathanielem Blackwoodem," řeknu skoro proti své vůli. Essek je na ránu, ale probíhají tu nějaká jednání a jsem ochotný mu přiznat potřebu se orientovat v tom, jestli jsem náhodou do něčeho nešlápl. Tedy víc, než před tím. "Ale s jeho synem." Jestli budu ten prsten tisknout jen o trochu víc, nakonec si ho polámu! Přinutím se uvolnit napjaté svaly. Essekův přístup mě právě dotlačil do míst, kde je na čase naježit srst a vystrčit drápy - nic osobního, Flynne - a není mi to dvakrát vlastní. "Ta kniha je dobře ukrytá," řeknu rozhodně. Neklepe se mi hlas, že ne. Alexandr by se nepochybně usmíval velmi samolibě, kdyby tušil, jak mi myšlenky na něj pomáhají. Dandy. Probůh, co my dva máme společného? Nemám nejmenší důvod z něj být tak nadšený, snad jen že je hezký, sympatický, chytrý, je to mág, dotýká se krásně a dokázal mě obalit do hromady přijetí, jako by přesně věděl, na jakou strunu udeřit, a to on určitě věděl, to mu koukalo z očí... hrozně hezkých očí... co ty na mně vidí... Pohlédnu na Esseka. "Jakkoli mě mrzí, že jsem jejím... převzetím," jak pěkné slovo místo ukradením, "narušil probíhající jednání," a tváří v tvář Essekově nespravedlivé zášti už si nepřipadám za škody v knihkupectví zdaleka tolik odpovědný, vlastně skoro vůbec! Tohle všechno jsme si mohli odpustit, Esseku, kdyby sis se mnou prostě někdy v klidu sedl a chvíli mluvil. Nežádá se nutně vlídnost, i když by ses asi snažil víc, kdybys tušil, jak nešťastně snadno pod ní roztávám. Ale tys mě nechal viset ve vzduchoprázdnu. "Své vlastní zájmy momentálně považuju za poměrně neodkladné. Takže ji nedám z ruky, dokud mě nezbavíte mého posednutí." Vydírám. Kradenou. Knihou. To je peklo! Nebýt Flynna, který po pravdě tu krádež posouvá do docela jiného světla, nejspíš tohle nezvládnu. Jenže on tu je, klouže tlapkami po zadních sedačkách, ochotně prská na Esseka, je to prostě nejlepší duch na světě - ani neuvažuj, Carrolle, že to celé bude jinak, než jsem se rozhodl. Moje vyjednávací pozice se z žebráka s prázdnýma rukama změnila na mizerného zlodějíčka, je mi z té představy skoro zle - Flynn, mysli na Flynna! - nepomáhá, promiň, Flynne, pořád je mi z toho mizerně. Jenže je to jediná cenná věc, kterou mohu nabídnout. Carroll si možná myslí, že neumírám, ale já bohužel dobře vím, že tohle se nedá dlouhodobě zvládnout. Můžu jen brát sázky, jestli to dřív vzdá rozum, nebo tělo. Ale na tom nezáleží, protože Esseka konečně klepne a skončíme ve škarpě. Musím se pak zeptat Flynna, co by s ním bylo, kdyby se se mnou něco stalo. Jestli nejde duch odkázat jako dědictví, nebo tak něco... někomu, kdo by mu byl ochotný pomoct, když už já nemůžu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě
„Nevím, proč si myslíte, že tímhle záležitost urychlíte,“ navázal Carroll a hlas se mu zachvěl jen špatně potlačovaným rozčílením. Roztrhnout tě jako hada, to by chtěl! „Nicméně vás ujišťuji, že si tímhle nepomáháte. Jenom mi přiděláváte práci, protože, pokud odmítáte spolupracovat, budu vás muset obejít. Pojedeme tedy…“
Mobil opřený o palubní desku vedle řadící páky zničehonic začal vyzvánět. Carroll se zarazil, když očima sklouzl na obrazovku se „SKRYTÉ ČÍSLO,“ vydechl nosem a rychlým gestem hovor odklepl.
„Carroll. Kdo volá?“
„Dobrý den, pane Carrolle. Tady Jake Reid. Bydlím ve třetím patře?“
„Ano, ano. Vzpomínám si. Je mi líto, pane Reide, tohle není vhodná chvíle. Mohl byste mi zavo…“
„Volám oficiálně,“ skočil mu Jake do řeči. „Někdo se vloupal do domu na Blázincově. Policie už dorazila na místo činu. Kdybyste se někdy během dneška mohl dostavit na stanici, hodně by nám to pomohlo. Mimochodem, nemáte číslo na, hu, Eliáše z čísla pět? Obvolávám sousedy, do jejichž bytu pachatel vstoupil.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Nedal jste mi na vybranou," řeknu, protože je to možná celé trochu složitější - ale svým způsobem velmi jednoduché. Zrovna jemu se o paktech s Flynnem opravdu svěřovat nechci. Ale možná je to jednoduché: on ji v držení měl a neudělal pro něj nic, Alexandr byl naopak s jeho osvobozením okamžitě srozuměný a kniha mu stačila i bez ducha. Nevím, co na tom vymýšlet víc! Jestli to ovšem uvidí Blackwood starší stejně, projede mnou náhle nepříjemné prozření. "Nechal jste mě v tom lítat takovým způsobem, že se docela určitě nezbavím toho jediného, co držím v ruce." Nebo co právě teď odpočívá v nočním stolku, což mi právě začalo připadat jako úkryt velice nedostatečný. A jako by mě o tom chtěl vesmír obratem přesvědčit... Jéé, Jake! Jak jsem na něj mohl zapomenout? Jen slyším jeho hlas, jako bych znovu cítil jemnou vůni čaje a splívání té příjemné chvíle, kterou mi tak snadno daroval. Já mám na lidi vlastně obrovské štěstí. Jasně, byla to jenom setkání, nebylo kdy budovat a stavět... ale už je to alespoň něco. Jestli mě Essek vykopne na ulici, budu se mít koho ptát, od koho se nechat nasměrovat... jestli to ale náhodou zrovna není můj nejmenší problém... Jenže Essek nezavěsí včas, takže slyším i co jsem nechtěl. Rozhodně nechtěl! Nechtěl jsem slyšet přesně a právě tohle. Jako ve snách se otočím na Flynna. Vždyť u mě nebylo ani co ukrást, probůh. A kdo by kradl knihy... nikdo nekrade knihy. Knihy se nekradou, jsou všude, prodávají se za pár babek. Nikdo - nekrade - knihy. Luna mě zabije, Alexandr mi nepomůže, o Flynna přijdu a Essek si mě namaže na chleba. "Byl byste tak laskav a odvezl mě domů?" Aha, to jsem asi řekl já. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě
„To nebylo mé rozhodnutí,“ stačil ti Essek ještě odpovědět. Na srdci toho měl nepochybně víc, ale mobil již neodbytně vyzváněl a on se musel rozhodnout, jestli ho zvednout.
Flynn se vzadu na sedačce nehýbal. Nic neříkal, nijak se netvářil. Srst se mu neježila, neprskal, uši se mu leknutím neklopily. Prostě jenom hleděl před sebe a… mlčel. Snad přemýšlel, co dál. Pokud ti kniha byla ukradena, kolik času zbývalo, než ho přivolá někdo jiný? Ne dost. Zdaleka ne dost.
„Eli?“ podivil se hlas v telefonu. „Policie s tebou bude chtít mluvit. Už jsem jim řekl, že jsme se po jedenácté minuli na chodbě, takže hlavně chtějí slyšet, jestli jsi neviděl nikoho podezřelého, když ses vracel do práce…“
„Pane Reide, budeme tam za pět minut,“ skočil do toho Essek. „Zatím na shledanou.“
„Jasně. Tak na shledanou…“
Další klepnutí do telefonu ukončilo telefonní hovor. Jakeův hlas, to jediné v autě, co se teď nesmiřovalo s koncem své existence, nebo tě neprobodávalo pohledem, zmizelo. Nebylo těžké odhadnout, na co Essek myslí: způsobil jsi další problém.
„Doufám, že jste nelhal a kniha je opravdu dobře schovaná.“ Co na tom, že ještě před dvěma minutami plánoval vtrhnout do tvého bytu a knihu si odnést třeba násilím. Teď to bylo pasé… nebo možná nebylo, ale zdůrazňovat to by nebylo moudré. „Vracel jste se po jedenácté domů?“ nemohl se nezeptat, zatímco automobil projel kolem knihkupectví.
Na obrazovce nad volantem poblikávala oranžová číselka. Bylo přesně dvanáct dvanáct. Něco si přej! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ne," odpovím hluše. "Nevracel jsem se po jedenácté domů." A protože jsem beznadějný případ nejhorší ze všech, dokonce mě v první chvíli nestačí tolik trápit vykradený byt, a k obludnosti problémů s knihou se v myšlenkách ani neblížím - to je jak když musím sáhnut na horkou plotnu a jen tancuju okolo, neschopný natáhnout ruku - a jen se mi honí hlavou, jak asi proběhlo setkání Jakea s mým dvojníkem. Jestli mi náhodou něco nepokazil. Sám nad sebou bych se nejraději rozchechtal a pak delší chvíli tloukl hlavou do zdi. Že je v tom magie nepochybuju ani dost málo. Že tím pádem bude kniha pryč, protože jakýkoli mág ji okamžitě pozná, vlastně taky. Rád bych měl pro Flynna nějaká slova útěchy, ale nemám žádná. Snad jen, že jestli se nakonec opravdu dostane k Blackwoodovi, tak Alexandr snad... mluvil přeci o Morganě... Snažím se vzpomenout, v kolik hodin jsem dorazil k Alexandrovi a kdy se tak mohl dozvědět, kde bydlím. Představa, že by to stačil tak rychle zorganizovat, mě děsí, a po pravdě, bolí víc, než na kolik má nárok. Jenže nikdo jiný mě prostě nenapadá - ale nemohl to stihnout, i kdyby tak hladce předpokládal, že ji mám doma - nemohl, nemohl, prosím... V hlavě mi tepe. Dívám se na domy ubíhající za okny auta. "Jak složité je vypadat jako někdo jiný?" zeptám se, ani nevím, koho z těch dvou. Je mi jedno, kdo odpoví, asi je mi jedno, jestli vůbec. V tomhle byla magie a kniha je pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě
Essek jenom přikývl. I když přesně nevěděl, jak dlouho jsi byl s Blackwoodem, nepředpokládal, že jsi se s Jakem opravdu setkal ty. Příliš to bilo do očí. Vysvětlovat to policii bude obtížné, ne-li nemožné, ale možná budete mít štěstí.
Bylo čtvrt na jednu. Když tě Jenny odháněla od knih, říkala, že je skoro jedenáct. Chvíli jste se bavili – měl jsi jí donést oběd, pamatuješ? – a nevyrazil jsi hned. Musel jsi dojít k autobusové zastávce, zahnout doprava, znovu doprava a dojít až na konec ulice. Na Blackwoodovic dveře jsi zaklepal nejdřív v jedenáct deset. Možná v jedenáct patnáct.
Svět za okénkem automobilu se míhal, až splýval jenom do barevné změti. Matně sis možná uvědomoval, že jedete po autobusové trati. Stačilo by jenom soustředit se na povědomé domy, abys rozpoznal trafiku, kde jsi včera koupil svíčky pro rituál, nebo třeba kavárnu, kde ses občas zastavil po cestě do práce.
„Na to nejde odpovědět,“ odpověděl Essek. „Pro čaroděje to je obtížné, ale existují magické rasy – měniči, dvojníci a podvrženci – a pro ty…“
„… je to snadné jako nádech,“ dořekl Flynn nepříliš nadšeným tónem.
„Nevíme, s čím máme tu čest,“ Essek pokrčil rameny. „Zjistíme to. Chrliče na domě jsou kouzelné. Dali jsme vás do toho domu, abyste byl pod neustálou ochranou… ale zdá se, že ji někdo prolomil – nebo podvedl. Uvidíme. Každopádně…“ chtěl pokračovat, ale v tu chvíli mu došlo ještě něco další a zarazil se. „Kruci. Každopádně tam teď nemůžete zůstat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Propočítat se hodinami je matematika až nepřiměřeně složitá. Potřeboval bych snad nejlépe ty dětské papírové s ručičkami a pěkně si je šoupat, dokud se nedoberu svého. Nakonec vytáhnu mobil, posunu obrazovku na - ano, obrázek analogových hodin - a chvíli na ně tupě zírám. "Promiň, oběd nestihnu. Ozvu se, El." S trochou štěstí se ta esemeska odešle dřív než večer. Vážně by mě zajímalo, proč to místní trpí a jestli by to třeba nevyřešil jeden nebo dva vysílače na vhodných místech. Kecám, teď zrovna nezajímalo. Ale stejně se postupně uklidním a Alexandr se znovu stává tou spolehlivou jistotou na pozadí ubíhajících věcí. Kdyby tušil... ale třeba by se mu to líbilo? Jestli ovšem bez knihy budu stát alespoň za pozdrav - Jsem v háji, jsem strašně moc v háji, a Flynn, kterému jsem dal naději a necelý den chabé svobody, kvůli mně taky. "Že tu knihu mám nevěděl tou dobou vůbec nikdo," řeknu. "Možná kromě Luny. Nemohla to být... náhoda asi ne, ale kdo tam bydlel přede mnou? V zásuvce zbyly nějaké kameny. Třeba se pro ně jen vrátil." A knihu tam nechal ležet, protože mu přeci nepatří, že. Jenže naděje se neptá, jak je velká a nebo jak moc dává smysl. Jen hledá sebemenší skulinu, kudy se protáhnout. Znovu se krátce ohlédnu na Flynna. Drž se. Něco vymyslíme. A ty chrliče jsme byli blízko, co? "Proč... proč bych měl potřebovat ochranu?" zeptám se, upřímně popletený. Vždyť jestli jsem něco provedl v minulém životě, o tom nemohou nic vědět. Ale možná právě proto, že neví. Ale jestli provedl - a jestli mě něco pronásledovalo, možná až sem - a jestli mi to něco vlezlo do bytu - jenže vydávat se za mě nedává smysl! Celé to strašně moc nedává smysl. Nakonec se dozvím, že na mě byl Jake nasazený. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě
I když Essek ještě před chvílí telefonoval, zpráva se chvíli odesílala, než zčervenala. Neodeslala se. Zatím ne. Časem se tak určitě stane. Ne, že by to teď patřilo mezi tvé hlavní starosti…
„Kdo tam bydlel před tebou?“ Essek se na tebe zvláštně podíval. Chvíli mu trvalo, než si dal dvě a dvě dohromady. „Ne, to není možné. Naposledy to byl Michael a ten se vrátil do Prahy.“
„A co ten chlápek, o kterém jsi mi říkal?“ ozval se Flynn. Ten chlápek… který tě jako první upozornil na existenci čarodějů, který zamračeně hleděl na chrliče na fasádě knihkupectví, který držel knihu v ruce. Ten chlápek?
„To je něco, co vám bude chtít vysvětlit pan Kyteler osobně,“ odbyl tvou poslední otázku Essek. „Jaký chlápek?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Jenže když se s Kytelerem setkat nemůžu, tak jsme tak trochu ve slepé uličce!" vyjedu už - na mé poměry to rozhodně bylo 'vyjedu'. Dokonce jsem promluvil docela ostře. "Už je -" mu alespoň trochu líp? vypadlo ze mě málem. Jenže vůči Essekovi už mě sdílnost přešla. Vydechnu. Až teď mi dochází, že jistota, že se setkat nemůžeme, je nápadná zrovna tak. Ale třeba si to vyloží ještě docela jinak... "Já chápu, že toho máte hodně," zadívám se znovu ven. Neříkám to dvakrát upřímně, ale snad se cení snaha. Jo, tady to znám. Únos a zakopání v lomu se odkládá. "Ale kdybyste si ten čas našel, tohle se dít nemuselo." Je to plnohodnotná a zbytečná výčitka, kterou ho jenom popudím. Jenže tohle začíná být vážně k zbláznění. Na Flynnovou připomínkou se napřed zarazím. Ale ten přeci... to bylo ještě před - ale vlastně ne tak docela. "Objevil se v knihkupectví chvíli před zavíračkou, vypadal, že se jen schovává před deštěm," snažím si vybavit podobu, ale nebyl zase tak výjimečný. Tmavá bunda a hezké oči. "Ta kniha zrovna pobořila nějaké police a odjela kus po podlaze a on mi ji podal..." Nevzpomínám si úplně dobře. Už jsem byl unavený a dalších zážitků bylo příliš. Ale dotkl se jí - chyba! To už je teď jasné. "Nevnímal jsem ho jako čaroděje," řeknu zamyšleně. "A on pak říkal něco, že na ni mám dávat pozor a že s mým druhem má jenom potíže. A koukal po chrličích - ty ho zajímaly velice. Jenže v té chvíli jsem ještě nevěděl vůbec nic, takže..." Pokrčím trochu rameny. "Připadá mi divné, že by z toho usoudil, že si ji vezmu domů, nějak zjistil, kde bydlím, a zkusil to tam," uvažuju nahlas. "Větší smysl by bylo začít v knihkupectví, ne...? A tam se nikdo nevloupal." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro
„Nechápete nic, pane Brooksi. Nechápal jste to, ani když jste paměť měl,“ odpověděl Essek kousavým tónem. „O tom, že nemáte nic vědět, rozhodla již slečna Melanie. Pan Kyteler vám situaci vysvětlí, až bude mít čas. Kdybyste měl špetku rozumu, tohle se dít nemuselo.“
Až bude mít čas… Možná ses přeřekl a dal najevo víc, než sis přál, ale Essek si toho nevšiml. Vlastně si ani nevšiml, že toho sám řekl víc, než by si přál. Na tyhle podružné záležitosti se teď soustředit nedokázal. Hleděl na ulici, zatímco kormidloval volantem. Vyjeli jste z nejužšího historického centra do rušnější ulice, kde předjel auto, aby nemusel zpomalovat. Blížili jste se.
„Pokud nás včera neviděl odcházet…“ zabručel Flynn. „Magická bytost by mě poznala – a pokud věděl, co je ta kniha zač…“
„Tak počkat. Ten někdo přišel do knihkupectví bez očividného důvodu, využil první příležitosti, aby se dotkl právě té jedné knihy, zkoumal bezpečnostní systém knihkupectví a… pak vám řekl, že jste čaroděj a že na tu knihu máte dávat pozor?“ zopakoval po tobě zamračený Essek. „To nezní, že cokoliv usuzoval; to zní, že vás navedl. Někdo ho tam poslal.“ Není těch možností už nějak moc? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ta kniha mu doslova spadla pod nohy," opravím mírně Essekovy vývody. Napůl mi připadá nevyhnutelné, že to bylo přesně tak, jak říká, napůl přehnaně vykonstruované. "A byl dost překvapený, když jsem se ho ptal, o jakém druhu mluví. Ani mi to už nechtěl říct a odešel. Čímž se ho nechci zastávat, jen - aby to zbytečně nesvedlo na špatnou stopu." Ale jasně... jinou nemáme. Jenže ten muž mi byl sympatický, nechce se mi kolem něj spřádat teorie. Na druhou stranu musím objektivně uznat, že mi k sympatiím stačí málo - a při té myšlence si připadám zvláštně nešťastný a trochu... ubohý. Jako by to bylo něco špatného, jako bych tím dával najevo slabost, jako bych se tím druhým vydával do rukou... a možná všechno najednou a ještě víc. Někoho potřebovat je na pytel. Jenže zároveň - ale ten pocit je nejasně provinilý - velmi správné. Potřebuju si s někým věřit. Patřit mu! Dočkat se dobré rady a dostat příležitost ho podržet, když to bude potřebovat. Mít se kde ukrýt před světem venku a kde si olízat rány. Obyčejný pocit bezpečí, místo, kde bych mohl být ukotvený a mohl tam utéct, mi najednou chybí tak strašně, až vázne dech. S Essekem se ho nedočkám zaručeně. Přesně naopak: ten chlap se mě velmi důsledně snaží zničit. "Vy jste mě znali." Možná to začalo jako otázka, ale jeho slova jiný výklad nedovolují. Přesto ho v nich stále dokola hledám - tak divoce a usilovně, až jednotlivé věty ztrácí význam a nejsem si jistý, co opravdu řekl. Nic nebyla náhoda. Moje cesta sem nebyla náhoda, Melanie v nemocnici nebyla náhoda. Nepoznám všechno, co jsem kdy potkal dřív - třeba lidi očividně ne - něco jsem provedl - muselo to být něco strašného, když mě uklidili tak daleko - oni ví, kdo jsem byl. Hlídají mě. Alexandře, zavolám v duchu a tak strašně potřebuju jakoukoli přátelskou oporu, že málem tu magii do prstenu opravdu pošlu. Jenže už v duchu předchozích myšlenek - že nesmím tak snadno propadat lidem kolem sebe, když se vlastně neznáme - oni mě neznají - třeba jsem pro ně dokonce nebezpečný... Najednou vím, že nesmím; i kdyby snad byla vhodná chvíle. Essek mě nejspíš nesnáší právem. Ví, co jsem zač, a je plný odporu a upřímného znechucení nad mou maličkostí. Je to chvíle, kdy se v duchu podivně zatvrdím. Nepotřebuju nikoho. A nic. Musím se postarat sám o sebe - důraz na slovo sám - a hlavně nikomu už neuvěřit. Kdo ví, jestli Luna není prostě trest... a té myšlenky se nedokážu zbavit, i když bych ji potřeboval setřást a zahrabat pod kámen. To by přeci neudělali. Ani Essek by to neudělal. Nádech. Výdech. Ještě dýchám. Nedostanou mě. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Blázincova
„Chrliče nás navedou na správnou stopu,“ odpověděl Essek sebevědomě, zatímco zahnul u obuvnictví na kulatém rohu ulice.
„Pokud tomu nedokázaly zabránit…“
Přímo před vámi se objevila budova bývalého blázince, tvého současného domova. Venku bylo rušno, možná až překvapivě a možná také nepřekvapivě. Své sousedy jsi zdaleka ještě nepotkal všechny, ale teď jsi zahlédl pár povědomých tvářích… Jakea i pár dalších sousedů.
Na prostorném trávníku před autobusovou zastávkou jsi zahlédl svou oblíbenou blonďatou sousedku, jak se o čemsi baví s mladou policistkou. Obě se usmívaly. Jenom kousek od nich se postarší muž – též oblečený do uniformy, se zbraní u pasu – skláněl nad… kamennou sochou, polorozpadlým chrličem, který ještě před pár hodinami strážil tvé okno, ale teď ležel zkroucený v trávě. Ostatní chrliče zůstaly na svých místech.
„Neznali jsme se osobně,“ dodal Essek, když parkoval. Jako by na tom záleželo… Vystoupil z auta a dokonce ho začal obcházet – snad s úmyslem ti otevřít dveře. Přesně to udělá, pokud nebudeš rychlejší. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Najednou se mi živě vybaví obrázek ožívajících kamenných chrličů, jak slézají po stěně domu, zachytávají se kamenných výčnělků a ozdob a jako stíny kloužou za okny nic netušících lidí. Pružné v pohybech a divoce se šklebící, odhalené zuby hladově vyceněné... kamenné svaly se jim lesknou deštěm... je to tak konkrétní představa, že jsem to musel před sebou někdy vidět naživo - a nebo, ještě spíš, jako film, protože abych zvládl takovýhle záběr, musel bych létat. Nelíbí se mi ta představa, žádná kniha nestojí za to, aby někoho zakousl kamenný chrlič. To ale koneckonců nikdo nenaznačil, takže se nezačnu stavět na zadní, protestovat, ani se ptát. Chci o tom vědět víc - nejlépe všechno - ale v pořadí důležitosti věcí to zabírá až několikáté místo a není to zase tak naléhavé. Dokonce ani kniha už není tak naléhavá. Možná je to ode mě sobecké - a ono je - ale všechno na světě, co si pamatuju, kým teď jsem, o co se snažím a čeho se bojím, bylo právě postaveno na hlavu. Jen tak, mezi řečí! Někým, kdo mě z duše a upřímně nemá rád a nechce mi vycházet vstříc. Na rozbitý chrlič se zadívám, jako bych snad nevěřil vlastním očím. Takové náhlé stvrzení všeho, o čem tu mluvíme, a snad i těch pohádkových představ - ale také silnější pocit nebezpečí, protože on se asi vážně snažil zasáhnout a byl přemožen a zničen - vážně doufám, že nemají duši! "Flynne, nejsou chrliče skutečně živé?" zeptám se tak tiše, že to možná ani nezaslechne. Essek obchází auto, aby mi otevřel dveře, nepřijde mi to v té chvíli ani zvláštní - jen napůl - lehké zacinkání pochopení, kterému se neblížím. Tak maličký dílek do skládačky, že ho rozum pro tu chvíli ani nezahrne. Zdvihnu k němu hlavu, když otevře dveře dokořán. "Jak jsem se jmenoval?" zeptám se stroze. "Máte své pokyny, budiž. Řekněte mi alespoň křestní jméno." Nehodlám tu trucovat, vzápětí vystoupím, ať odpoví, nebo ne. Ale tu odpověď potřebuju - a zoufale si přeju, ať řekne Eliáš. Příjmení mi vzali, ale snad alespoň tohle... chci znovu slyšet to veselé Eli od Jakea, který stojí kousek dál a mně najednou dochází, jak jsem strašně rád, že ho vidím a že je v pořádku. Sny jsou opravdu někdy jenom sny. Musím se lépe ovládat... musím hroznou spoustu věcí. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Blázincova
„S nejvyšší pravděpodobností jsou do nich zapečetění duchové,“ odpověděl Flynn pesimisticky, „ale musel bych je vidět zblízka, abych si byl jistý. Ty, které pořád stojí. Existují i jiné magické bytosti podobné chrličům, ale to se mi zdá nepravděpodobné… Také by to mohlo být kouzlo. Komplexní kouzlo, pro čaroděje nepochybně obtížné, ale v čarodějné magii se tolik nevyznám. Elfská magie to určitě není.“
Takřka ve stejnou chvíli, jako ti Essek otevřel dveře, se za tebou pohnula kocourova telekinetická moc. Flynn ladně vyskočil z auta. Popoběhl až ke dveřím domu, kde zastavil a zůstal stát. Snad čekal.
„Jmenujete se Eliáš,“ odpověděl Essek bez jakéhokoliv kroucení. V tomhle neviděl nic špatného… „Dobře. Teď poslouchejte. Chcete mluvit s tím starším policistou. S tou mladší nemluvte o chrličích ani o tom, že jste tady kolem jedenácté nebyl. Ideálně s ní nemluvte vůbec. Ze všeho nejdříve však musíme zjistit, jestli tu ta kniha pořád je. A pak zjistit, co viděly chrliče.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Flynne, tohle mi ale vůbec nepomohlo! Jestli jsou v nich duchové, je po nich, nebo si odlítli do všehomíra? Umřel tu někdo...? Jenže Flynn vystřelí ven, snad alespoň využije tu chvíli, aby zjistil, o čem jsme právě mluvili. Jestli se ho znovu nedotkne představa, že ho přehnaně úkoluju - jen aby brzy nezjistil, co to znamená, když ho někdo skutečně úkoluje... uf. On to zvládá dobře, nesmím tomu podléhat sám - jenom řešit. Koneckonců, třeba je ta kniha pořád na svém místě. Nevím tolik věcí, že možná ani nemám z čeho odvodit důvod takové návštěvy - ale to už je naděje tak chabá, že si za ni připadám až trapně. "Dobře... děkuji." Vystoupím z auta. Eliáš, jsem Eliáš! Chtěl jsem, aby mi to jméno patřilo, ale tak silnou vlnu úlevy jsem nečekal. Je mnohem pevnější součástí mé identity, než jsem si kdy myslel. Možná nemám nic jiného, ale jméno ano - jsem to já - patří mi. Najednou dokonale chápu, proč jsem měl Flynna pojmenovat a proč to bylo tak důležité. "Ten starší ví co všechno?" přeptám se nesoustředěně, dívám se ke dveřím za Flynnem, bezděčně zaznamenávám vzdálenost mezi námi, a taky za Jakem. Samozřejmě, že je v pořádku. Už z hlasu v telefonu to bylo jasné. To jen představa, že s ním někdo mluvil v mojí podobě, je vážně na ránu. "Ví o magii?" Jestli mě nikdo nezadrží, prostě projdu do svého bytu. V tom mi nemohou bránit, musím se přeci podívat, co se stalo a jaké jsou škody. Hned, teď. Na té zatracené knize závisí tolik věcí, až je to... k zbláznění. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Blázincova
„Nevím. Neznám ho,“ odpověděl Essek, když za tebou zavřel dveře auta. Rozešli jste se k domu a světla vozidla za vašimi zády. „Mluvil jsem s ním jenom jednou, když vyšetřoval ty ztracená děcka kolem knihkupectví. O magii každopádně ví. Jak – netuším. Kvůli vašemu drobnému problému jsem neměl čas zjišťovat, jestli neslíbil někomu věrnost. Hmm. Zkusím zjistit víc. Vy se zatím podívejte, co všechno se ztratilo.“
S těmito slovy se od tebe odpojil a zamířil za postarším policistou, vedle nějž se zrovna zastavil i Jake v cuklích bez ponožek. O něčem mluvili. Essek neměl sebemenší problém je vyrušit, aby zjistil všechno potřebné. Považoval za samozřejmé, že ho uposlechneš. Ostatně jsi měl už vykročeno ke dveřím, kde na tebe čekal Flynn. Nešel dovnitř, jenom se ohlédl a čekal, až k němu dojdeš.
„Ta kniha je pryč,“ oznámil prostě. Nezněl smutně ani vyděšeně, prostě jenom... nezněl jinak. Znovu se podíval na dveře, ale tentokrát nepoužil magii, aby je otevřel. Proklouzl dveřmi až s tebou, pokud jsi zamířil nahoru. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jen Essekovi přikývnu. Varování přijato: není jisté, na čí straně je policista, porce upřímnosti je možná jen přiměřená. Ani se nesnažím zachytit Jakeův pohled, nechci se zdržovat a lehká obava z toho, o čem mezi námi nevím, spíš sílí, než abych ji dokázal hodit za hlavu. Otevřu Flynnovi a nechám ho projít dovnitř. Možná je někdo nahoře, ale tady máme chvilku soukromí... jako by existovala vhodná slova, která bych v takové situaci mohl říct. "Je mi to strašně líto," zašeptám. Maličká, směšně nepatrná naděje právě splaskla jako mýdlová bublina. "Flynne, já tě zkusím najít, slibuju... není cokoli - prostě cokoli, co bychom mohli udělat? Nějaké kouzlo, které by tě ke mně připoutalo víc, já nevím..." Kolik času máme, minuty, hodiny? Možná i dny, když budeme mít štěstí, ale tomu nevěřím. Taková akce není maličkost, je to přímý útok na něčí dům, který nemohl projít bez povšimnutí. Ať se bude dít cokoli, bude to rychle. Třetí patro je nic, ale nahoře čekají jenom špatné zprávy a schody mi najednou přijdou hrozně dlouhé a těžké na překonání. V nohou jako bych měl olovo a na ramenou sedí tíha tak nemožná, jako by mi Essek do batohu podstrčil snad tunu kamení. Potřeboval bych přemýšlet nad Kytelerem, Melanií - jak jsem si mohl ničeho nevšimnout - jak mi to všechno mohlo nebýt nápadné!, sebou, nad hromadou dalších věcí; ale myslet dokážu jen na Flynna... a vlastně také Alexandra. Essek se tomu, aby mi pomohl, ani neblíží. Alexandr už nebude mít důvod. Flynne... jsme v háji oba. Luna mě po dnešku rozcupuje na kousky. Jestli získá dojem, že pomoc je blízko, přitvrdí. Je mi zle jen při té představě. A Flynn... strašně jsem to všechno podcenil. Připadal jsem si bezvýznamný, ale věci kolem mě bezvýznamné nebyly; a možná ani já nakonec nebudu. A ta představa mě taky děsí. Klade nároky, kterým nedokážu dostát - bez magie, plný únavy a neznalý souvislostí - ale pro tuhle chvíli nezbývá než vystoupat k vlastním dveřím a rozhlédnout se vlastníma očima. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve tvém bytě
„My k sobě připoutání nejsme,“ zopakoval ti Flynn již potřetí. „Existuje mezi námi jen magická smlouva, jejíž podmínky… jsou teď nesplnitelné. Není nic, co můžeš udělat. Bez té knihy mě ani nemůžeš propustit.“
Na zbytek tvých slov neodpovídal. Možná ani nevěděl jak. Bylo to to líto, to jemu taky, ale teď mu to nijak nepomáhalo. Jenom se zahleděl na vrcholek schodů, jako by se po nich nechtěl vydat ani on, a pomalým krokem tě následoval vzhůru.
„Vy jste… Eliáš Brooks?“ ptala se mladá žena v třetím patře, která tam postávala se seznamem jmen nájemců a hlídala. „Detektiv Creed s vámi chtěl mluvit, ale, prosím, podívejte se dovnitř. Dejte si pozor na střepy a… až se rozhlédnete, přijďte mi nahlásit, co všechno chybí. Nemusíte spěchat.“
Vevnitř byla zima. Po podlaze tvé bytu se třpytily střepy oken, které někdo – nebo něco, třeba chrlič, který na tebe celé ty dny dohlížel – rozbil. Nohy krásného dřevěného kuchyňského stolu se podlomily a deska teď ležela nešťastně na zemi. Spoušť… Čekala tady na tebe spoušť. Zvláštní však bylo, že nechybělo nic, vůbec nic kromě té jedné jediné knihy, kterou jsi nechal nočním stolku vedle postele. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro „Promiň,“ zamumlám jen. „Měl jsem na mysli tu magickou smlouvu. Pro mě to pouto je – jen jako magický termín je to špatně.“ Rozhlédnu se po střepech. Co jsem tu vlastně chtěl dělat – přepočítat ponožky? „Ale kdyby šla třeba nějak rozšířit, prohloubit… vlastně ani nevím, nad čím přesně uvažuju. Těžko se smiřuje, že nemůžu nic.“ Smetu střepy ze židle a ztěžka se na ni posadím. Lokty opřu o kolena a hlavu složím do dlaní. Stačí zavřít oči a zatočí se tak, až se musím zapřít, abych se nezakymácel – usnout by bylo tak strašně snadné, navzdory okolnostem, až mě to děsí. Tohle je špatně na tolik způsobů, že ani nevím, čím začít. Kde budu bydlet – mě teď vlastně ani nezajímá. Essek zněl, jako že na ulici nepoletím. Nejspíš už jenom proto, aby mi za tohle mohl nadávat příštích tisíc let. A po pravdě i kdyby... Možná bych měl zavolat Alexandrovi. Říct mu, co se děje, zeptat se, jestli ho nenapadá cokoli, jak by se dalo pomoci Flynnovi – i kdyby už mně pomoci nechtěl. Jenže nechce se mi. Bojím se, že o něj přijdu, jsem si tím prakticky jistý. Ta myšlenka nedává smysl – především ho nemám, a pokud by to byla náklonnost podmíněná něčím, co neovlivním, ani bych o ni ani nestál – ale logika do toho strachu nemá co mluvit a nemá pořádně ani poradní hlas. „Flynne,“ otočím po něm hlavu a musím párkrát zamrkat, než na něj dokážu zaostřit. „Blackwood nám byl ochotný pomoct – oběma. Byl nadšený, když slyšel, na čem jsme se dohodli, a byl ochotný tu knížku za pomoc pro mě přijmout i bez tebe. Jestli se nakonec dostaneš k němu, a to vůbec není nepravděpodobný…“ Pokusím se pousmát. „Tak tě snad pustí tak jako tak. Říkal, že jsem příznivcem Morgany…“ A jsem? Jsem z takového rodu? Už dřív jsem s duchem možná spolupracoval. Bylo hrozné a smutné a zvláštní nic nevědět, ale je naprostá hrůza zjistit, že okolo jsou lidi, kteří ví. „Musel jsem provést něco příšernýho,“ zašeptám spíš pro sebe. „Nějak se s tím nedokážu smířit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve tvém bytě
„Nadšený?“ zopakoval po tobě Flynn pochybovačně.
Střepy si z cesty odhrnul magii, načež vyskočil a jediným úderem křídel do větru doplul na kuchyňskou linku před tebe. Zpříma se na tebe podíval. Zdálo se ti to, nebo mu rudé oči žhnuly slaběji než včera? Pokud byly oči okny do duše, za těmi jeho někdo zhasl světla a zadusal naději do země. Teď už nic neuděláte…
„Říkal, že je sám příznivcem Morgany, nebo to říkal o tobě?“ přeptal se. Alexandr o svých vlastních názorech popravdě nemluvil, jenom zběžně ti namaloval současnou politickou situaci v Kelliwigu. Snad jediné, co by ti kromě jeho chování mohlo být vodítkem, bylo to, že Kyteler a Blackwood stáli na opačných stranách… „Protože… nechci ti brát iluze, Eliáši, ale příznivci Morgany jsou vzácní. Nejde to vycítit magicky. Jestli jsi byl příznivcem Morgany, nebo ne, nemohl vědět. A popravdě… to, jak ten elf mluvil o jeho otci… někdo, kdo udělá cokoliv pro moc… to znělo jako Merlin.“
Na okamžik se odmlčel, zatímco zvažoval tvá poslední slova. Kdyby si mohl otráveně povzdechnout nad sebou samým, udělá to, ale místo toho jenom odvrátil pohled k šedivé obloze za okny bez skel.
„A záleží na tom? Nepamatuješ si to. Pravděpodobně ani nejsi stejný člověk, jaký jsi byl předtím. Lidé se mění. To, že nemáš své vzpomínky, může být vlastně požehnání. Můžeš být kýmkoliv, aniž by tě dávné kotvy táhly pod hladinu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Snažím se vzpomenout, jaký obrat Alexandr použil. Neřekl náhodou také? Čekal jsem v té chvíli ránu do vazu, ne vlídná slova. Bylo to něco takového... ne, on řekl "i vaše rodina". Mohlo se to stejně snadno vztahovat na tu jeho, jako na tu mou. Neprůkazné. Nešťastně zavrtím hlavou. "Já mu řekl, že tě za odekletí nevyměním, a jeho to rozesmálo, víš... ale v dobrém, přísahal bych. Opravdu to znělo, jako když to slyší rád. Neměli jsme moc času, na detaily vůbec nedošlo..." A že ses tam klepal jak ratlík obavou z odmítnutí, to už nahlas nepřiznáš, co? "A pak mě označil za příznivce Morgany a ptal se, jestli je to rodinná tradice, nebo jenom já." Zdvihnu ruku s prstenem, aby na něj Flynn viděl. "Dal mi tohle... Můžu se s ním spojit." Nechám ruku zase upadnout. Flynn řekl něco - "Elf," zopakuju. "Essek je elf. Proto z něj necítím magii." Nejsem doopravdy překvapený, už v autě jsem si umiňoval, že se Flynna zeptám, a něco takového čekal. Jsem ohromený, to ano. Elf! Skutečný a živý elf. Nečlověk. Ale že v něm bude jakýsi háček, to bylo jasné už hezkou chvíli. "Leopold je taky elf?" vzpomenu si, že i tam mi drnkalo cosi, co nebylo úplně v pořádku. "Neměli by mít špičatý uši...?" Mělo to být uchechtnutí, maximálně ponuré, ale bylo to jenom ponuré. "Kdo jsem byl záleží, když nás právě dohánějí následky," řeknu. Narovnám se. "Děkuju. Budu si pamatovat, jak jsi to řekl." Je teprve poledne. Pár hodin bdění, než nakonec prostě padnu únavou, před sebou ještě mám. Musím vymyslet cokoli. I kdyby se Flynn najednou rozplynul, není všem dnům konec. Budu muset investovat trochu času do policie a do Esseka, zkusit být u toho, když bude vyslýchat chrliče. Jestli se tam žádná nitka, po které bych se mohl pustit neobjeví, tak stejně nemám jinou možnost než Alexandra. Essekovi ani trochu nevěřím, že Kyteler nemá čas, nemá smysl zkoušet se k němu probojovat. Rozzlobený na něj jsem, ale ne tak moc, abych ho sejmul Lunou. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve tvém bytě
„Jestli tě jenom nepovažoval za blázna…“ Flynn podotkl nerudně. O tom tvém Alexandrovi si nemyslel nic dobrého. V očích toho kocoura neexistovala presumpce neviny, právě naopak: každý čaroděj byl vinen, dokud neprokázal svou nevinu. Obzvláště teď. Seděl zvláštně strnule, jako by očekával, že ho každou chvílí přivolá jeho nový pán, ale do hlasu ani výrazu se to nijak nepromítnulo.
„Hm. Já z něj magii cítil,“ odpověděl Flynn. Mírně naklonil hlavu, jak si snažil vzpomenout na něco, co málem ani nestálo za pozornost… Elf. Elfové byli častí asi jako pampelišky. Příliš. Na Leopolda nic neříkal. Toho nepotkal, nemohl o něm tedy více diskutovat, ale Essekem si byl, zdá se, jistý. „Elfové mají silnou magii, ale esence jejich magie je jiná než čarodějná. Je do nich… více…“ Krátce se odmlčel. „Protkaná, tak bych to řekl. Je v nich hlouběji. Možná tě to zmátlo. Z toho tvého čaroděje jeho čarodějná esence určitě přímo sálala.“ Kdyby mohl, ušklíbne se. Ne, Alexandra nezačal mít zázračně rád… a čaroděje také ne. „Essekova magie byla… temná, jak jinak, visela nad ním jako temný oblak přinášející bouři a voněla jako popel čarovného háje. Ale je pravda, že na elfa byl slabý,“ dodal.
Pokud Flynn mluvil doslova, snad ti poprvé poskytl ukázku toho, jak vidí svět. Už předtím mluvil o tom, že většina lidí nedokáže vnímat svět v jeho pravé podstatě a že ani čarodějové se neblíží tomu, co vidí on.
„Myslíš, že tu knihu ukradl někdo, kdo tě znal předtím?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Za blázna ne, za naivku určitě - obávám se. Už tam na místě mi bylo zřejmé, jak je Alexandrova reakce - řekněme zkušená. Obratná a vědoucí. Možná ho to ani tak nepotěšilo, jako pobavilo. Au. Jenže o něm teď pochybovat nesmím, protože si možná říkám, jak se nemohu na nikoho spoléhat, zatvrzuji se proti všem těm zradám a neochotě, odhodlávám překonat všechno, co přede mě osud postaví, bez pomoci a sám - ale v hloubi duše se stejně tetelí něco nepříjemně křehkého, co se ze všeho nejvíc touží o někoho opřít. Budu to muset postupně prostě nějak... zahlušit... "Asi začínám chápat, co máš na mysli," řeknu zamyšleně, když se mi Flynnova slova před očima formují jako barevné obrazy do konkrétních tvarů a dojmů. "Leopold - to byl komorník u Blackwoodů," dodám, když mi dojde, že Flynn asi neměl vchod v přímém výhledu a doslechu, "byl totiž asi taky čaroděj, jenom slabší, proto mi to přišlo jiné. Přesně jak říkáš, Alexandr se rozhodně nespletl," pousměju se při vzpomínce na to, jak opojný pocit to byl, "a Essek... jasně. Tohle je prostě elfí magie. Když už mám srovnání, nesplete se." Zadívám se znovu na něj. "Z mojí minulosti -" začnu, ale najednou mě praští přes uši něco docela jiného. Jestli jsem měl do téhle chvíle pocit, že je mi na umření, není to nic proti tomu, jak se mi právě zastavila krev v těle a srdce jako by mi stiskla obří pěst. "Flynne," řeknu zvolna. "Jestli si tě někdo přivolá a rozkáže ti tlumočit všechno, o čem jsme tu mluvili - budeš mu to muset říct?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve tvém bytě
„Špičaté uši mimochodem měl, ale…“ Teď se Flynn znovu pozastavil. „Asi na sobě musí mít maskovací kouzlo, pokud jsi ho neviděl. Podobně jako mě lidi nevidí s křídly, i když to je spíše jejich slepost vůči čemukoliv nadpřirozenému než kouzlo jako takové.“
Znovu se se odmlčel. Částečně čekal, že zodpovíš jeho otázku; částečně si to potřeboval utřepat v hlavě. Přimět se k dalšímu pomyslnému nádechu. Dýchali duchové? Kdybys mu pod nos přiložil zrcátko, objevila by se na něm pára? Pokud dýchají, svou otázkou jsi mu dech vyrazil. Podíval se na tebe. Ne, tuhle připomínku věcí budoucích neocenil.
„Pokud mi to můj nový pán přikáže,“ v očích se mu vztekle zablesklo, „pak nebudu mít na výběr. Ale popravdě si nemyslím, že pro ně budeš tak zajímavý…“ S těmito slovy seskočil z kuchyňské linky. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro To jsem si myslel ještě ráno - že nejsem zajímavý. Od té doby se perspektiva a úhly pohledu změnily na spoustu způsobů. Flynn ví příliš mnoho, o mých snech, o nemocném Kytelerovi, o mně a Alexandrovi; že jsem někomu stál za ochranu a někomu dalšímu za to, aby se za mě vydával. Prováděl jsem kdo ví co a najednou mám pocit, že jsem jako ostře nasvícený bod na temném jevišti. Ukázat si na mě může kdokoli, nejspíš si i kopnout; pojmenovat mě cizím jménem. Sám ale, s očima oslněnýma, nevidím nic než stíny. "Flynne," začnu zvolna. "Jestli existuje nějaký šetrný způsob, jak ti pomocí tvého jména přikázat, abys to říci nemohl, a nebo zapomněl, řekni mi jaký a já ho provedu. Moc tomu ale nevěřím," zato si nutně potřebuju dokázat, že jsem naprostý hlupák, protože důkazů jsem dosud posbíral tak málo, "a tak věz, že... si uvědomuju, že jsem tě do téhle hrozné situace dostal já. Nebudu tě do toho nutit, ani tě přesvědčovat. Jen tě prosím a žádám, aby, až ta chvíle přijde, jsi využil všechnu svou chytrost a obratnost a řekl co nejméně toho půjde." Naprostý. Idiot. Jsem. "A snad alespoň o jednom čaroději tak budeš smýšlet líp," dodám tiše a vstanu. Musím... zajít za tím policistou, ať se vyřídí alespoň tohle. Najít elfa Esseka. Možná se sbalit, to bude rychlé - na další večerní čaj to nevypadá. Využít těch pár hodin do večera co nejlíp... Už napůl vykročím ke dveřím, ale pohled mi padne na postel a nohy se bezděčně zastaví. I plná střepů mi připadá lákavá; jak výmluvný symbol mého života. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
„Obávám se, že takhle to nefunguje, Eliáši. Pokud se mě zeptá, budu muset odpovědět. Ať chci, nebo ne. Skulinky tam nejsou,“ Flynn odpověděl. „Pokud mi čaroděj něco rozkáže, cena za sebemenší odpor je vysoká – ať už vědomý, nebo nevědomý. Merlin to zařídil tak, abych nemohl neuposlechnout.“
Venku se zahřmělo. Dolů na zem začaly dopadat dešťové kapky… Bez prosklených oken se voda nepochybně dostane i sem do bytu, až začne foukat vítr, ale tou dobou už tu ostatně nemusíš byt. Tenhle byt utvářel velkou kapitolu tvého života, jediného života, který sis pamatoval; jak na něj budeš vzpomínat? Jako na celu, v níž jsi musel čelit trýznění Luny, nebo jako na místo, kde jsi potkal svou blonďatou sousedku, Jakea a strávil jeden nepříliš povedený večer s Flynnem? A jak budeš vzpomínat na něj?
„Ach,“ udělala žena na chodbě, sotva jsi vystoupil z bytu. „Můžete mi říct, co všechno chybí?“ zeptala se, přičemž cvakla propiskou, aby si to mohla sepsat. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Flynovi jen přikývnu. Dobře, chápu. Napůl si myslím, že dobře formulovaný rozkaz by se o jeho paměť postaral, ale hlavně doufám, že na otázky, které nebudou dost cílené, bude odpovídat chytře. Jestli nějaké budou, to se ví. Vědomí mojí hodnoty se změnilo, ale možná se nezměnilo dost, abych skutečně někoho musel zajímat. Když si odmyslím věci ryze osobní, které jsou... no, osobní, tak mám obavu vlastně jen o to, aby nenarazil Alexandr se svou ochotou - ale vlastně, proč by měl? - jenže jestli nějak stojíme proti sobě... a také co vlastně všechno Flynn zachytil o Kytelerovi. A tam se ve mně sváří jakési ohledy k nemocnému muži, který vyslovil moje jméno, s poněkud dětinským, ale velmi zarputilým můžeš si za to sám, neměls mě v tom nechat lítat. Když se mi konečně podaří odpoutat od postele, dojdu si alespoň k nočmímu stolku pro kameny; čert vem policii, ty nastrkám do batohu rovnou. Kdybych totéž udělal s knihou... tak mi ji sebere Leopold a nebo Alexandr a nebo Essek a nebo na mě skočí někdo na ulici. Vlastně právě teď úplně nevěřím, že by pomohlo nosit ji s sebou. Nejchytřejší by bylo bývalo ji znovu ukrýt v knihkupectví, ale možná bych jenom přitáhl problémy k Jessie... Nemám vůči ní dvakrát dobré svědomí, nechal jsem ji tam s hromadou nepořádku, bez slibovaného oběda a se špinavými hrnky od kafe... sakra, měl jsem to tam vážně rád. A nic mi teď nepřipadá méně důležité, než kdy se znovu otevře. "Neztratilo se nic," řeknu policistce. "Jenom je to tam rozmlácené. Řeknete mi, až si budu moct odnést svoje věci?" Docela by mě zajímalo, jestli mají dvojníci i stejné otisky prstů a nechávají shodné stopy DNA. Možná by to Alexandr věděl. Znovu lehce sevřu ruku, až ucítím prsten. Budu mu ho muset zajít vrátit... ale to až potom. Letmo se ohlédnu po Flynnovi. Pořád jsi tady? Je to jak čekat na rozsudek. Byl naprosto nemožný, ale zvykl jsem si na něj okamžitě, i na hovory s ním, nešlo si ho neoblíbit, brzy bych ho měl doopravdy rád. Už teď mi chybí. Naděje, že klidně může zůstat, vždyť ani před tím tu knihu nikdo nevyužíval, si valně nedělám. Ale třeba aspoň... dny? Může dostat duch ze stresu žaludeční vředy? Ale třeba si oddychne, že už se nemusí tahat zrovna se mnou, po všech stránkách tak nepovedeným případem. Na policistku se pokusím společensky usmát, je to jen chabá náhražka toho, jak měl ten úsměv vypadat, ale s rozbitým bytem za zády jí to nejspíš smysl dá. Mně dává. Pořád nevím, co bude dál, a přese všechno to na mě začíná doléhat. Měl jsem to tu rád. Jakeu, neměl bys místo na kanapi...? Ale možná to u něj vypadá stejně... A teď, Flynne, ještě jsi tu...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na chodbě
„Hmm,“ udělala žena, zatímco si něco vepsala do kolonky s tvým jménem, „váš byt je ještě označený jako aktivní místo činu, ale za hodinu, možná dvě bychom tady měli být hotovi. Dám vás vědět. Pokud si chce odskočit, telefonní číslo na vás mám…“
Dveře do Jakeova bytu byly otevřené, ale místo povědomé postavy jsi tam zahlédl nahrbeného muže v laboratorním plášti, jak prochází kolem dokola a něco si zapisuje. Okna rozbité nebyla, nábytek také, vlastně všechno bylo na svém místě, jenom zámek na dveřích byl rozbitý.
„Promiňte?“ žena se překvapeně otočila k Essekovi, který se zničehonic objevil na schodech s žebříkem v ruce. „A vy jste…?“
„Essek Carroll. Zastupuji majitele budovy,“ řekl. „A vy jste… Catherine, viďte? Detektiv Creed se po vás sháněl.“
„Och. Děkuji. Omluvte mě na okamžik,“ Catherine se na tebe usmála, proklouzla kolem Jakeových dveřích a jenom do nich zavolala: „Petře, běžím za Creedem. Jsem hned zpátky.“
„Co ta kniha?“ optal se Essek, sotva se žena dost vzdálila a už si stavěl schůdky pod zamknutý poklop vedoucí na střechu.
Flynn pořád ještě seděl ve dveřích tvého bytu a mlčky přihlížel. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Policistce jen přikývnu. Co dodat - jí jsem právě ušetřil práci a určitě mám být celý rád, jak dobře jsem z toho vyšel. Škody se opraví, okna zasklí, do dveří dají nové zámky. I tak si nedovedu představit, jak bych si tu znovu zvykal. Vědomí, že někdo cizí vstoupil dovnitř, bez klíčů, ale s mou tváří, pohyboval se tam, všechno zničil... tedy, asi chrlič ničil, když bylo sklo vyražené zvenčí... jsem málem zvědavý, jak si to policie vysvětlí. Jen dva malé kroky stačí, abych se ujistil, že Jake z toho vyšel mnohem lépe. Jsem za něj nemálo rád, ale zároveň je to zvláštní. Ať to byl kdokoli, neznal úplně přesné místo, jenom adresu. "Kniha je pryč," odpovím Carrollovi jen krátce. Nečekám, že bude překvapený. Muselo mu už cestou dojít, že jsem jak přešlý mrazem. Při představě, s jakou péčí byla vyrobena a co všechno jsem se zní mohl naučit, cítím jen bezmocný vztek. A Flyn... sedí ve dveřích a dívá se. Nedokážu a snad opravdu nechci představovat, jak se teď musí cítit. A tak jen spolknu knedlík v krku a zkusím si představit, že s Carrollem spolu přeci chceme vycházet. Tedy nechceme, ani jeden, ale snaha se počítá. Flynn sice říkal, že o ničem neví, ale uběhla čtyři staletí, kdy byl úplně mimo. I magie prochází nějakým vývojem, třeba jsou nějaké nové možnosti, znalosti... cokoli... "Pokud byste věděl o jakékoli možnosti nebo šanci, jak bych mohl Flynna udržet u sebe, byl bych vám skutečně vděčný," vysoukám ze sebe, zatímco si šteluje schůdky a chystá se vzhůru. Ťafka za uši za tři, dva - Ale zkusit jsem to musel. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na chodbě
Carroll se překvapeně opravdu netvářil. Tenhle vývoj událostí očekával už v autě, ale zeptat se musel. Prošel kolem tebe, schůdky si postavil pod poklop vedoucí na střechu a nijak to nekomentoval. Práce teď měl víc než dost. Starosti nad ztracenou knihou a zmařeným vyjednáváním se odkládá na později! Až teď, když jste stáli těsně vedle sebe, sis mohl uvědomit, že byl menší než ty. Ne o moc, jenom trochu. Kdyby vás však někdo postavil zády k sobě, pár centimetrů bys měl k dobru.
„Inu,“ Carroll začal bez přemýšlení zatímco mu mezi prsty zarachotil svazek klíčů a vystoupal po schůdcích nahoru, „mohl byste…“ Nedořekl to. Něco si uvědomil. Bezděčně se ohlédl k duchovi, jako by se potřeboval o něčem přesvědčit, a pak zatřepal hlavou. „Vlastně nemohl. Ne, dokud je připoutaný k tomu grimoáru. Je mi líto. Nemůžete pro toho ducha nic udělat. Nemluvě o tom, že Blackwood o něj stojí, takže by to bylo nemoudré.“
Odemkl poklop a strčil do něj dlaní. Kovový kryt tlumeně bouchl na střeše… Carroll se snadno vyhoupl nahoru a pak se k tobě sklonil, přičemž k tobě s nevyřčenou nabídkou natáhl ruku. Stále bys musel po schůdcích, ale přinejmenším by ses nemusel vytáhnout pažemi nahoru. Pokud tě Carrol nepustí.
„Pojďte.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Já nepřekvapím jeho, on nepřekvapí mě. Snad jen tím, jak klidně odpoví. Možná naopak teď skřípe zuby Flynn, že se ptám i někoho dalšího, ale nechci si nechat ujít žádnou šanci na skulinku, kterou tuhle beznaděj obejít. Jen to bezděčné varování, a ne první, že bych rozhodně neměl uvažovat o Blackwoodech jako celku... přijato, Esseku. Určitě bys byl celý rád, jak jsem si to s Alexandrem přebral. Pořád ještě to, že vím, že tohle moje usilovné hrabání po naději dopadne špatně, nepřebije její potřebu. Vzhůru se vyhoupne tak snadno, až je to na pováženou, sám bych tohle nezvládl ani náhodou, i kdyby mě zrovna Luna neoblažovala svou vřelou přízní a já ráno vyskakoval z postele vyspaný do růžova - ale! Hmm. To budu taky umět, až budu zase mág? Pro tuhle chvíli musím vzít zavděk jeho paží a doufat, že ví, co dělá. Nejsem zase tak beznadějný, jasné? A tohle je málem jako podání ruky na usmířenou. Máme koneckonců společný cíl, a Essek mě možná štve, vlastně určitě a hodně, ale počítá se výsledek a on má své pokyny. ... si říká rozum. Na něj je to snadné, je po ruce a jsem pro něj jen obtěžující hmyz. "Jak je to tedy s nimi - jsou živí, nebo ne?" zeptám se tlumeným hlasem, jako bychom tu mohli něco vyrušit, a rozhlédnu se kolem. Flynna nechám, ať si dělá co chce, vyletí snadno, když bude chtít. Jen se nemůžu zbavit dost nevhodného dojmu, že toho dole bychom měli možná... pohřbít? Co jsi dělal odpoledne? Ále, byl jsem na pohřbu jednomu chrliči... Co padl při plnění svých povinností. Docela doufám, že to Essek smete jednoznačným NE. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na střeše
Flynn zůstal dole. Nenamáhal se vás následovat. I nadále seděl zvláštně strnule, hleděl před sebe a prostě jenom čekal, až udeří nepřízeň osudu. Jistě to bude každou chvílí…
Essek se na něj každopádně nijak neohlížel. Nebyl jeho starost. Popadl tě za ruku a až překvapivě snadno tě vytáhl nahoru – i když ses musel kolenem zapřít o střechu, abys mu jednak pomohl a jednak se pak vytáhl na nohy. Do vlasů se ti zaplétaly třpytivé deštivé kapky, které ti občas sklouzly po čele dolů, nebo zbarvily šedou mikinu malými tmavými tečkami.
„Hm?“ Krátce se na tebe podíval. Pod povrchem už mu nebublalo rozčílení, jako by se tváří v tvář katastrofě – přinejmenším teď, když nastal čas řešit – přepnul do neosobního módu. A pokud mohl, přesně to musel udělat. „Jsou to duchové. Stejný druh jako ten kocour, ale jiné plemeno, dalo by se říct.“
Pak popošel k chrliči strategicky nakloněnému nade dveřmi, kterýma musel projít každý – pokud zrovna nepoužil okno. Zamyšleně přejel po kameni prsty a pak sám pro sebe kývl.
„Kouzlo je pořád aktivní. Položte na něj ruku, prosím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Na střechu div nevyletím a cestou si stačím zapsat za uši: nepouštět se s Essekem do křížku. Nebyl jsem v dojmu, že by mi knihu snadno sebral - mít ji u sebe - zase tak daleko. Nejspíš vůbec. Vážně by mě zajímalo, čím dál víc a vlastně velice, jaké pokyny ohledně mé maličkosti má. Ta chvíle u Blackwoodových dveří byla strašně zvláštní a vůbec ne v souladu se vším ostatním; ale jak si najednou uvědomuju, také mě s ním zvláštně smířila. Nebyl bych zdaleka tak ochotný ho následovat a naslouchat mu, kdyby jí nebylo. A třeba, jestli mezi sebou nastolíme nějaký normálnější postoj, bude mi ochotný říct víc i o mně. "Dobře, snad tím jakousi představu mám," řeknu váhavě. Střecha napůl klouže a napůl ne a je to velice nepříjemné na dojem, že se z ní dá nějak spadnout i takhle daleko od kraje. "A když se rozbije, stane se s ním co?" Ano. Jsem masochista. Jenže pořád doufám v nějaké mírumilovné vysvětlení a ve skutečnosti bych potřeboval dostat z hlavy myšlenku, jak se tu napřed sto let nudí na střeše, pak se proletí a umřou. Popojdu za ním, ale sáhnout na chrlič se musím odhodlávat - i když si zároveň připadám směšně, vždyť je to socha. Nerad bych přišel o ruku, až po ní chňapne, nerad bych, aby se mi stala nehoda, protože Essek mě nemá rád ještě o trochu víc, než jsem odhadoval, a nerad bych zjistil, že se nestane vůbec nic, protože jsem tak slabý mág. Zrovna Essekovi bych stašně rád dokázal, že za něco stojím! A přitom je to tak nesmyslně malicherné přání, až jsem za něj sám na sebe naštvaný. Nepotřebuju mu nic dokazovat. "Co přesně by to mělo...?" Kámen pod rukama je drsný a je to prostě kámen. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na střeše
„Rozplynu se zase do všehomíra,“ Essek pokrčil rameny nezúčastněně. Tvou lítost nad chrličem, který čekal sto let nad tvým oknem, jenom aby se proletěl a zemřel, očividně nesdílel. „Jsou to strážci tohoto místa, ale na přednášku o neutrálních duších nemáme teď čas. Není to zdaleka tak hrozné, jak si představujete.“
Kámen pod rukama skutečně byl drsný a byl to prostě jenom kámen. Nestalo se vůbec nic… jestli si Essek z tebe maličko nestřílel…
„Až aktivuji jeho paměť,“ navázal elf, „ukáže vám, co dneska viděl. Může to být zmatečné a nejednoznačné, proto se musíte soustředit na svou tvář a na to, co chceme vědět. Rozumíte?“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jen přikývnu. Velmi ochotně se smířím s představou, že to není tak zlé, protože jsem teď možná v trochu vachrlatějším stavu a ochotnější se dojímat i nad rozplesklými kapkami deště, ale jestli se do toho budu pokládat moc, nakonec se z toho zblázním. Ale stejně se v té chvíli rozhodnu, že tyhle věci chci dělat... jinak. Tak, abych žádné pochybnosti nikdy neměl. Jen kdybych si zároveň při té myšlence nepřipadal zvláštně trapně. Jako by byla neobhajitelná, jako bych se o ni snažil jenom proto, abych vypadal lepší než ostatní... ale to přece není představa, to mi někdo řekl... způsobem, který zalezl pod kůži a pálil jako oheň. Zaženu to pryč, kdo ví, odkud tohle přilítlo. Teď se musím soustředit na Esseka a chrliče. "Proč," začnu a obrátím se celým tělem k soše, abych zaujal na soustředění pozici co možná pohodlnou, "by reagovali zrovna na mě?" A ne na vás? zní chvostík té otázky, protože mi připadá zvláštní, že on, správce, obecně obeznámenější a chytrý jak rádio, se chce spoléhat na moje svědectví. Rovnou si v duchu sám odpovím, zavřu oči, trochu se zapotácím, když se na okamžik propadnu do temnot a srdce se mi rozbuší leknutím z možnosti náhlého pádu. Sakra, tohle skoro-usínání vážně hrozně moc nemám rád. Ale to nic, znovu a lépe, jen se tolik nepokládat do temnoty za víčky. "Můžete," zamumlám. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na střeše
Essek se odmlčel. Neodpověděl ti hned, vlastně přemýšlel, jestli ti může a jestli by ti dokonce měl odpovědět. Nechtěl po tobě nic nebezpečného, to by si nedovolil, ale přeci jen po tobě něco chtěl… a možná to dokonce potřeboval.
„Reagovat budou na kohokoliv,“ odpověděl po chvíli, „ale je zde šance, že jste nazírač. A pokud jste nazírač, bude pro vás snazší se v tom vyznat. Každopádně je k tomu potřeba čaroděj.“
Zareagovat na toto odhalení ti čas každopádně nedal, protože dlaň položil do tvé rameny. Světlo ti vytrysklo z očí a oslepilo tě… Socha pod tebou zmizela. Najednou jsi padal; byl to zvláštně povědomý pocit až nato, že ses nepropadal temnotou jako ve svých snech, ale řítil ses dolů světlem. Bylo to o něco lepší? Zarazilo tě zábradlí. Dlaně ti dopadly na kámen, nohy se napnuly, jako bys místo nich měl jenom ocas. Hleděl jsi dolů. Na dveře. V uších ti znělo zvláštní praskání, jako by ti po kůži přeběhl led. Nemohl ses pohnout. Tvé dlaně zešedivěly jako kámen, tvé rty se nedokázaly pohnout. Nemohl jsi mrknout ani odvrátit pohled od svého padlého bracha dole v trávě. Stal ses chrličem.
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Flynne, potřebuju tě! Co je to sakra nazírač? ... a jsi tam ještě? Tohle je vážně děs. Stejně není fér, že nám ta přísaha nepomůže zůstat pohromadě... Jenže najednou mě napadá, jestli by mu naopak nemohla ublížit. Sice za nemožnost ji dál plnit nemůže, ale berou přísahy na takové věci ohledy? Neznalost zákona neomlouvá. Omlouvají objektivní důvody neplnění přísah? Měl bych ho z ní ještě rychle vyvázat... Na chvíli málem hodím celého chrliče Essekovi na hlavu a rozběhnu se zpátky dolů, ale tohle už je v běhu a Essek se složitými úvahami nezdržuje, natož aby počkal, až si všechno kolem sešrotuju já. "Potřeboval bych výkladový slovník," pohnu ještě pusou, ale možná už mě ani neslyší. Let a pád, ale neusnul jsem doufám doopravdy - a pak hodně ošklivá chvilka, kdy si nejsem úplně jistý, jestli mě právě nezaklel do kamene. Něco mi říká, že na polibek z čisté lásky bych tu mohl čekat do soudného dne. Zírám před sebe, kamennými tlapami pevně zapřený do zábradlí. Trosky pode mnou jsou výmluvným dokladem závažnosti celé chvíle. Proběhl tu útok. Možná jenom proti domovu, ale ty následky... "Ukaž mi mě," pokusím se soustředit na představu dnešního dopoledne, na vnitřních ručičkách jedenáctá, ta chvíle, kdy snad na chvíli vyšlo slunce. "Ukaž mi všechno, co jsi viděl!" Trhni si, Esseku, prostě dělám co můžu. Řeklo se soustředit! A tak zírám před sebe, nehnu ani vláskem a soustředím se. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Někdy
Všechno.
Bylo to právě tohle nebezpečné slůvko, které tě svedlo na scestí. Než jsi ho však stačil zalitovat, se ti pod rukama probořil kámen. Propadl ses několika patry, až tě neviditelná síla zarazila pár centimetrů nad dveřmi. Hýbat ses mohl, snad bys i dokázal několika šikovnými pohyby paží doplavat na kamenný chodník pod tebou.
Dny ubíhaly. Z týdnů se stávaly měsíce, z měsíců roky, z roků desetiletí a století. Každá jedenáctá hodina ozářená paprsky slunce za posledních několik set let se ti odehrávala před očima naráz. Letmo jsi zahlédl Jakea, jak se loučí s nějakým mužem. Carrolla, jak vynáší zavazadla. Vojáky. Ženy v drahých šatech s prázdnými výrazy. Jejich manžele, kteří je s úlevou v srdcích zanechávali v péči doktora. A pak… najednou zase obytný dům, nově postavený a ozdobený chrliči, kteří na svět hleděli očima novorozenců… čas se zase zpomalil.
V dálce se ozývaly kostelní zvony. O zapadlém kostelíčku o pár ulic jsi věděl, možná ses tam i vydal na procházku, ale byla to ruina, jejíž věžičku se po válce nikdo neobtěžoval spravit. To však nebylo důležité. Přímo pod tebou prošel blonďatý muž s dlouhými vlnitými vlasy, oblečený do modrého kabátce. V ruce si nesl černý tříhranný klobouk se zlatým okraj… Vypadal povědomě. Mladá tvář. Světle modré oči s odlesky do stříbřita. Jenom fialkové kruhy pod očima mu chyběly. Vypadalo jako… Zamrkal jsi. Ne. Podobnosti mezi vámi si nedalo nevšimnout. Vypadali jste jako bratři, možná dokonce jako dvojčata, ale při bližším pohledu jsi začal nacházet i rozdílnosti. Znaménko na tváři, jinak tvarované obočí a o něco větší nos. Docela určitě byl také vyšší.
„Pane Kytelere!“ zavolal na něj někdo z dálky. „Arture, počkejte. Poslouchejte přeci. Ten rituál… Počkejme, až se vás otec vrátí. Najdeme lepší cestu.“
„Nemůžeme čekat,“ otočil se Artur zprudka. „Copak to nechápete? Pokud budeme čekat, všichni zemřeme.“
„Ale cena toho kouzla…“
„… je cena, kterou musím zaplatit. Pro dobro všech.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Aaaa... safra. Snaha soustředit se na konkrétní čas mi proklouzla mezi prsty a chrlič ochotně přehrává záznam své paměti zhuštěný způsobem, že si rázem začínám připadat jako přetékající džbán. Tolik - všeho! A pak skutečně já a s reálností viděného se v první chvíli s jistým despektem a zhrzeností rozloučím. Docela určitě jsem se tu nikdy neprocházel v historickém kostýmu. Ani jsem se nejmenoval Artur. ... aha. AHA. Alexandře, my asi vážně stojíme proti sobě! Pohled na tu tvář vysvětluje asi tak - všechno? Stop, zavelím, jako bych byl jen v jednom velkém videopřehrávači s myšlenkovým ovládáním. Tady pokračuj. Potřebuju vidět víc! Bezděčně si v duchu prolétám všechny chvíle s Melanií. S Essekem. Všechno co vím, náznaky, maličkosti... a nic není v rozporu s tím, co mám právě teď před očima. Naopak, teprve to dává smysl, všechna ta jejich ochota a vstřícnost, Melaniina jasnozřivost a jistota, s jakou mi vybírala jméno, zařizovala život i barvu triček. Jen důvody k utajování schází, ale už přece tuším, že jsem musel něco provést. Eliáš Kyteler...? Nezní mi to správně. K Eliášovi jsem se znal ochotně, Kyteler mi k tomu nesedí. Ale kdo ví, Eliášem jsem si také nebyl jistý. Unesli mě...? Ale to přece nedává smysl... páni. Právě se svým způsobem plní spousta mých přání a místo abych skákal nadšením - i kdybych mohl - připadám si jako kdyby do mě narazila lokomotiva a pak mě přejel parní válec. Ten mladý muž pode mnou vypadá docela dobře, mimochodem, škoda, že jsem víc nevyrostl. Je nepochybně mág a nepochybně trpí stejnými sklony dělat pitomosti jako já. Sláva, můžu se vymlouvat na geny! Jenže on se vymlouvat nemusí, dolétne vzápětí o dost méně veselá myšlenka. Myslí si, že dělá dobrou věc. Ty jsi vyváděl kdo ví co a jestli jsi pro svět mrtvý... uklizený stranou, udržovaný v nevědomosti... ale Nicholas vyslovil tvoje jméno... Pokračuj. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Někdy
„Přijdete o magii,“ pokračoval druhý muž.
Artur se jenom zamračil. Něco na něm – snad výraz, nebo napřímená záda – budilo dojem, že mu měli lidé naslouchat. Mluvil sebevědomě. Odvážně. Jako hrdina z filmu. S odhodláním zachránit svět.
„Podívejte se na oblohu, Briane,“ řekl. „Opravdu si myslíte, že magie jednoho čaroděje nestojí za to zabránit démonské dimenzi, aby se přelila do našeho světa?“
„Ne, to…“ zakoktal se Brian. „Možná přijdeme na něco jiného.“
„Možná. Nebo mezitím přijdeme o šanci uzavřít bránu mezi světy.“
Podívat se na oblohu nebylo jednoduché. Mohl ses samozřejmě ohlédnout přes rameno, ale to jsi jenom úkosem oka zahlédl nepřirozenou zelenou záři, zvláštně tvarovaná oblaka a něco… co jiskřilo ve vzduchu a páchlo jako síra. Abys získal lepší výhled, musel by ses přetočit na záda nebo doplout na zem. Pohnout se vzduchem bylo nečekaně obtížné a, i když bys to nakonec zvládl, bez neplánované piruetky nebo kotrmelce by se to neobešlo. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nedokážu spustit z Artura oči. Nemyslí si, že dělá dobrou věc. Ví to. Dělá co musí a nemá strach. Málem bych si přál být na jeho místě. Netrápit se - zato mít nezpochybnitelný cíl, za kterým vykročil. Bolestný, tragický, jistě - ale správný. Vybojovaný úspěšně, to je celkem znát, když jsem teď tady já, o kdo ví kolik let později, a žádní démoni se kolem neprohánějí. Stejně jako bych byl napnutý, jak to dopadlo. Přišel o magii, nepřišel, dokáže mi o něm Essek něco říct...? Pokračuj. Pokusím se podívat vzhůru, ale je to skoro nemožné. Zatracený kámen... proč se jen chrličům nedělají oči i vzadu... kéž bych jen věděl, o jaké bráně mezi světy mluví. Jestli o té samé, kde jsem uvíznul i já, kde jsem nabral Lunu... možná byla celá nadšená, že mohla chňapnout potomka někoho, kdo jí zabránil projít až sem. Potomka, CHA! Pořád to nedokážu brát úplně vážně. Artur vypadá o pár let starší než já a nemohu nepřemýšlet, jestli bych dokázal to samé co on. Touha po magii se ve mně vzedme tak silná, až se málem nemůžu nadechnout. Tohle dokázat! Podívat se k nebi na trhlinu mezi světy a prostě vědět, co je třeba udělat. Já se k tomu nebi ani nepodívám... A zůstal jsem bez magie a bez vzpomínek a o hrdinských činech si můžu leda nechat zdát. Stejně se o nich spíš hezky přemýšlí, než se zažívají... Artur vypadá pozoruhodně statečně, to bych si taky přál umět, ale pak ta heroická chvíle přijde a odejde, a zůstane jen čaroděj, co si neohřeje ani vodu na čaj... brr. Pokračuj! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Kdysi – Teď
Byl jsi chrlič. Připoutaný ke střeše a nakloněný přes kamenné zábradlí jsi hleděl dolů. Přímo před tebou se na nebi rozprostírala zelená trhlina mezi světy. Stačilo k ní jenom zvednout oči. Její magie se zakusovala do tvého kamenného těla a zanechávala za sebou pomalu se rozrůstající prasklinky. Bylo to děsivé a ohromující zároveň. Všechna ta moc na dosah…
„Arture, neblázněte. Ten rituál by mohl mít mnohem větší cenu, než se domníváte… Myslete na svou ženu!“ Brian se ho snažil dál přesvědčit. „Myslete na vaše nenarozené dítě.“
„Briane,“ Artur se na něj vážně podíval. Viděl jsi každičký detail jeho tváře, včetně mírného nakrčení obočí a smutku v očích, dokonce i prošívání jeho kabátce sis dokázal prohlédnout i takhle zdálky. Mít tak oči jako chrlič… „Přesně na ně myslím. Teď mě omluvte. Musím se připravit.“
Artur šáhl po klice a zmizel ve dveřích. Jeho přítel, nebo možná jen známý, Brian ještě chvíli postával přede dveřmi. Váhal, jestli vejde nebo odejde. Váhal, jestli Arturovi v tomhle pomůže… a pak se s frustrovaným výdechem otočil k nedalekému kočáru, do nějž nasedl, a za vzdáleného dusotu koní odjel.
Svět znovu utichl. Život pod tvým kamenným tělem dál ubíhal, ale ty jsi nebyl jeho součástí, pouze němým svědkem tisíce jedenáctých úderů kostelního zvonu.
Stisk na tvém rameni – na tvém opravdovém rameni, ne na rameni chrliče – zesílil. Essek stál pořád za tebou, i když jsi ho neviděl a většinu času ani necítil, přesto teď sis byl jistý jeho přítomností. Zatáhl. Byl to zvláštní pocit, jako by tvá duše vletěla zpátky do těla, kam patří, a zapadla dokonale jako kousek skládačky. Poprvé za dvě let ses mohl zase nadechnout.
„Tak co?“ Essek se zeptal, zatímco na tebe shlížel přísnýma očima. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Narovnám se, opatrně ochutnám vzduch - ramena bezděčně napjatá a ruce trochu roztažené, jako bych čekal, že budu muset pracně lovit rovnováhu. Na tváři zastudí pár kapek vody. Otřu si obočí hřbetem ruky a zadívám se zpytavě na Esseka. Má svého Mistra rád a tak nemá rád mě, tak moc prosté to je. Po důvodech si teď můžu hlavu ulámat, ale už nepochybuju, že se je dozvím. Jediné, co musím, je ujistit se, že mě nezlomí nic, absolutně nic, co bych mohl slyšet. Flynn měl pravdu, jsem někým jiným - chci být někým jiným - a to se počítá. Být následovníkem Artura, ne starých chyb... alespoň jak to půjde, když jsem to pořád jenom já. Ať už mě rodina zavrhla, má mě za mrtvého, či se stalo ještě něco docela dalšího, svým způsobem jsem se právě vrátil domů - jak jsem si alespoň naprosto jist v tom doznívajícím vjemu Arturovy odvahy a odhodlání. Jsem na něj nějakým zvláštním způsobem hrdý, strašně moc, až mi to samotnému přijde k smíchu. Tak hrozně jsem někoho potřeboval? I pár generací dávný předek, a ta podoba byla nezpochybnitelná, mi stačí ke štěstí. Že Essekovi neřeknu nic, to je snadné rozhodnutí. Nesdílnost za nesdílnost, nic nového by se stejně nedozvěděl. "Obraz a zvuk dobrý, ale špatné načasování," řeknu, a je mi úplně jedno, jestli bude prskat, jak jsem neschopný. Pokyny jsem dostal vágní a co jsem viděl bylo příliš ohromující, než abych si to dokázal vyčítat. A vida, i kámen může mluvit! Celý se otřepu a zajedu si rukama do vlasů. Špatný nápad, jen se tím víc promáčí. Ale ten pevný dotyk konečky prstů na kůži je zatraceně příjemný. "Zkusme to ještě jednou. Jak zemřel Artur Kyteler?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na střeše: Já jsem něco říkal?
Essek tě krátce prohlédl, jako by se ujišťoval, že jsi tenhle zážitek přežil ve zdraví. Dlaní ti bezděčně oprášil bok, kterým ses ještě před chvílí opíral o chrliče, dokonce z kapsy pomuchlaného saka vytáhl bílý kapesníček a podal ti ho, aby sis mohl usušit tvář. Choval se zvláštně. V jednu chvíli by tě nejraději shodil z útesu, v druhé se takhle staral.
S tvou otázkou se zarazil. Slyšel tě správně? To přece… Podíval se ti do očí. Měl elektricky modré oči. Nebezpečné, pichlavé, obzvláště když se zamračil. Touha shodit tě z útesu opět zesílila.
„Zkusíme to ještě jednou,“ oznámil, jako by tvá poslední slova ani neslyšel. „Zkuste se tentokrát držet přítomnosti, Brooksi, buďte tak laskav. Celý den na vás opravdu nemám. A ten kocour taky nemá celý den, tak to nezdržujte.“
Ani tentokrát nečekal na odpověď. Nevybíravě do tebe strčil, až jsi ztratil rovnováhu. Zády tě opět opřel o nakloněný chrlič a oběma rukama ti přidržel ramena, abys mu neupadl. Kdybys nevěděl, jakou má sílu, nejspíše by ses bál ještě o kus víc. Kámen pod tebou znovu zapraskal, ochotně tě přijal do sebe a znovu ti nabídl bezútěšný výhled na svět tam dole. Jake zrovna přecházel k tvé blonďaté sousedce… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ten chlap je tak strašně, strašně nemožný! Ne že bych si dělal velké naděje, že mi odpoví. Nechtěl jsem se doopravdy zeptat, ta otázka mi vylítla z pusy s nejasnou představou, že odpověď je přeci snadná a třeba se k té jedné větě uvolí. Zvlášť když mě tu... oprašuje. Jenže to bych po něm chtěl moc. Jestli jsem příbuzný, možná bych mu ten třináctý plat mohl vážně sebrat? Doufám, že nějaký dostává. A jestli ne, tak si ho pro něj napřed vyžádám a pak ho pošlu na kočičí útulek. A budu se taky tvářit... takhle... má úplně jinak modré oči než já. Že se dozvím, jak jsem nemožný, to je půda naopak důvěrně známá. Až moc. Nemám rád ten pocit, že jsem pro něj jen dítě, možná něčeho jakž takž schopné, ale naprosto nepostačující jeho nárokům. Napřed jako bych se potřeboval ujistit sám v sobě, že je v pořádku, když se mi něco nepovede hned napoprvé, že tím nejsem zatracený na věky věků a měl bych magii rovnou pověsit na hřebík. Vím, že nemáme čas! Nedělám to schválně. Jenže on má sílu a když do mě strčí, na okamžik jsem si naprosto jistý, že poletím ze střechy dolů. Vjem pádu je tak intenzivní, že se ještě stačím nadechnout k výkřiku a rozhodit rukama, že si mě vzápětí jenom opře je jen o málo lepší, protože to je poloha tak příšerně bezbranná, až se mi srdce sevře strachy - propadnout se do kamene je vlastně pořádná úleva. Jakeu, prosím tě, nemáš třeba postavenou vodu a ještě ty zbytky od večeře? Naposledy jsem snídal - mizerně - a Essekova náklonnost ve mně vyvolává intenzivní potřebu smotat se na tvém gauči kolem polštáře a - A dost. Jedenáctá, DNES. Jedině dnes. Ručička pomyslných hodin se pohne o pár minut dál. Ukaž mi mě, dnes, po jedenácté. Jak kráčím po chodníku směrem k domu. ... jestli změnil podobu až uvnitř, budu nahraný, dochází mi, ale už jsem tak upnutý na svou podobu, a je to zvláštně jednodušší, když jsem si mohl dobře prohlédnout Artura, že se hned přeorientovat nedokážu - ale nevadí, to nevadí. V nejhorším to zkusím do třetice. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na střeše
Dnes. Po jedenácté…
Svět se ti před očima pohnul pozpátku. Napřed pomalu, zřetelně. Policisté zacouvali, znovu nasedli do auta a zadkem napřed se rozjeli ulicí směrem k policejní stanici. Blonďatá sousedka se vrátila dovnitř, jenom Jake zůstal venku s telefonem v ruce. Svět zrychloval. Úkosem oka jsi zaznamenal, že chrlič rozlámaný na zemi prudce prolétl vzduchem a vrátil se pod tvé okno. Zastavit jsi to nedokázal. Žádné „stop“ ani „pokračuj“ ani „vrať se“ nemělo efekt na to, co se dělo tam dole. Čas nezastavíš. Rozmazané čmouhy tam dole se pohybovaly stále rychleji a rychle, až tě pestré barvy pálily do očí, zadíraly se ti do spánků a hlava ti bolestí div nepraskla.
Dělo se toho tolik. Tak rychle! Neustále! Bez přestávky na tvé vědomí útočily další a další vjemy. Viděl jsi toho příliš. Počasí nad Kelliwigem se měnilo, tam dole utíkaly takřka nezřetelné postavičky a kámen v tvých uších praskal. Možná jsi vykřikl, nebo se pokusil vydrápat z kamenného vězení chrličova těla, ale nakonec to byly zase ty dlaně, které tě vytáhly ven.
„Soustřeďte se,“ zavrčel na tebe Essek – jistě nápomocně. Kdyby tě teď pustil, nohy by tě nepochybně neudržely a zhroutil by ses na zem. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak tohle se mi nepovedlo - přes veškerou snahu se z toho leknutí z Essekova nevybíravého zacházení vzpamatovat a přepnout se zpátky do soustředění, rozhodit jsem se nechal víc, než jsem chtěl a měl a mohl si dovolit. Chvíli se ještě snažím zběsile lovit střípky obrazů kolem sebe, ale je to jako nastavit hrníček ve vodopádu - mokré je všechno, divoký proud mi podtrhává nohy a odletující tříšť oslepuje oči, ale voda je příliš prudká a místo aby nádobku naplnila, jen se divoce odráží ode dna... stačí málo, abych uklouzl a rozbil se o kamení. Bolí! Ale to je špatně, to nemá bolet - Nevím, jestli to dokážu sám, uběhlo sto let, nebo Essek nějak vycítil, že je všechno špatně. Visím v jeho rukou jako kus hadru, jen se napůl pokusím odvrátit, abych před ním nemusel dát najevo, že si napřed potřebuju poradit s náporem bolesti a zmatenými smysly. Snažím se nezasténat nahlas, když se mozek pokouší obrátit naruby a vecpat do palců u nohou. Jako zkušenost rozhodně zajímavé - tohle jsem nečekal a znovu to zažít nechci, a rozhodně to byla výchovná ťafka za uši - ale snad to ani nemuselo být! A už vůbec ne teď. No tak... ...jen se musím posbírat... au. V uších mi ještě nepříjemně praská, ale ten mizerný elf stejně neříká nic užitečného. "Docela by pomohlo..." Kdyby ses nechoval jak pitomec, Esseku. Odkašlu si, abych si trochu pročistil hlas. Přece se mu nesesypu k nohám, to bych nepřežil. "...dvě minuty... potřebuju..." Úžasně dlouhá doba, kterou snad proboha počkat vydrží. Dvě minuty jsou nic! Ale neskutečně dlouhé, když se jenom stojí a kouká. A já to honem rozdýchám a zkusím znovu, protože vím, že musím, a protože... ... jsem neprozíravě zavřel oči a všechno se zhouplo a svět zahalila tmavá mlha a jako bych sám sebe pozoroval, jak svaly vláční a přesně co jsem nechtěl, aby se stalo... pořád ještě trochu vnímám a dokonce stačím být trochu zvědavý, jestli mě upustí na mokrou střechu a nebo rovnou postrčí přes zábradlí. Možná místo dvou minut dvě a půl, prosím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Nad světem
Svět se zhoupl. Před očima se ti zatmělo a z těla se vytratily i poslední zbytky sil, kterých ti po noci s Lunou moc nezbylo. Matně sis možná uvědomoval, že tě Essek opravdu nenechal spadnout na mokrou střechu. Zachytil tě do náruče, podepřel ti bezmocně se kácející hlavu a přidržel si ji na svém rameni. Držel tě. Pořád ještě tě držel… Opravdu voněl jako popel čarovného hvozdu. Předtím, když to Flynn říkal, sis pod označením té vůně nedokázal nic představit, ale teď sis byl najednou jistý, že přesně tak voní.
Neztratil jsi vědomí v pravém slova smyslu, i když už jsi nevnímal svět kolem. Essek, střecha a všechno pod bedlivým pohledem chrliče se ti teď vzdálilo. Místo toho, aby ses však propadl temnotou, ses vznášel ve studeném, vlhkém větru jako ve slaném oceánu. Letěl jsi. Nebyl jsi uvězněný v kamenném těle chrliče ani zamotaný do moci Luny, mohl ses pohnout, jakkoliv sis jenom uráčil. Možná jenom zjistíš, že hýbat se ve stavu beztíže je těžší, než to vypadá.
Tam někde pod tebou jsi zahlédl Esseka, jak tě opatrně pokládá na zem. Dlaň ti položil na tvář, snad vyslovil tvoje jméno – „Eliáši,“ ne to jeho podmračené „Brooksi“ – a pečlivě se na tebe zadíval. Skoro to vypadalo, že si dělá starosti. Ale copak bys to tomu protivnému elfovi uvěřil? Za jeho zády pořád stál onen chrlič, z nějž jste se společnými silami pokoušeli vytáhnout vzpomínky, a pod ním blikající policejní auto. Dokonce i Jake tam někde byl…
Vysoko nad tebou – ale doplavat bys tam nepochybně zvládl – se pak vznášely dveře. Obyčejné dřevěné dveře se zlatou klikou. Zdálo se ti to, nebo jsi místo kukátka zahlédl rozpůlenou tvář Fasády? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak náhodný pád ze střechy se nekoná, a stejně jsem to nemyslel vážně. A za to nevážně se teď málem zastydím, když vidím, jak opatrně mě Essek pokládá. Ten má ale sílu... znovu a znovu mě to překvapí, vždyť byl snad menší než já. Ale hej, můžeš si za to sám. Kdybys mě tam prve tak nezazdil, nemusíš mě teď křísit. Mysl zbavená slabosti těla jako by se ještě okamžik nějak zvláštně, snad ze setrvačnosti malátně vznášela, možná se jenom neumím obratem chopit nových smyslů. To je tak strašně zvláštní! Nespím přeci - vím, že ne - možná jsem doopravdy omdlel, jak už se to v románech křehulkám stává. Ach jo, ten si mě vychutná, až si zase bude jistý, že ho vnímám... A kdo ví, jestli se tohle všechno děje a jen si mysl sama nemaluje předpokládaný děj. Jsem a nejsem v tom správném světě, vlastně nevím, všechno jsou to myšlenky jen napůl, jak se teprve vzpamatovávám z toho nepovedeného vidění. Možná bych se mohl i teď zkusit ponořit do chrliče... nebo popoletět dolů a profouknout Jakeovi vlasy... a nebo se pro začátek alespoň pohnout a ujistit se, že mám nějakou vládu nad sebou samým. Kdo říká, že nemůžu své dvě minuty strávit tady, místo vydýcháváním tam někde dole na dešti, hmm? Ale skutečné rozhodnutí co dál padne, když zahlédnu dveře. Obrázky, které mi Fasáda zprostředkovala, pro mě znamenaly obrovsky moc. Hodně mě postrčily k odpovědím a ujištění o věcech, co se tu na mě právě sypou. Asi bych nikdy nedokázal odmítnout možnost vyzkoušet je znovu. Pravda, nakonec si mě tam Luna našla - ale - ale teď přeci nespím. Znovu se pokusím pohnout. Když nad tím moc nepřemýšlím, jde to líp. Trochu plavání, trochu létání, trochu prolínání a trochu něco, co je úplně nepodobné všemu ostatnímu. Dejte mi pevný bod a pohnu zeměkoulí! Jestli to náhodou ještě nikdo neřekl, dám si to aspoň jako nápis na tričko. Před očima mám jenom dveře... po Essekovi a vyčerpaném těle - však já to vydýchám, jen momentík, prosím, dva prstíčky ohřejeme, hned zase půjdeme - se najednou nepotřebuju ani ohlédnout. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Nad světem
Essek se i nadále skláněl nad tvým vysíleným tělem. Téměř to vypadalo, že jsi v dobrých rukách a že tě neshodí ze střechy dolů, aby se tě zbavil. Nemusel ses tedy ostýchat vyrazit k dřevěným dveřím, které se vznášely vysoko nad střechou domu, a ještě výše nad policejním autem.
Letěl jsi. Modro oblohy kolem tebe černalo a šedivá mračná nahradila záře stříbrných hvězd, vlastně ses ocitl v podobném prostoru jako předtím. Svět tam dole se ti vzdaloval, až konečně zmizel. Už nebylo cesty zpátky. Mohl jsi pokračovat jenom vpřed – a vzhůru – ke dveřím plovoucím hvězdnou černotou vedoucím kdovíkam.
Do dřevěných dveřích byla vsazená železná tvář rozdělená vejpůl. Žena a muž na tebe čekali. Když ses konečně ocitl na dosah dveří, které neměly kliku a nešly otevřít, promluvili.
„Znovu se setkáváme…“ začal muž.
„… mé ztracené dítě,“ dořekla za něj žena.
„Čekali jsme na tebe,“ řekli oba naráz.
„Minule jsi hledal,“ připomněl ti muž.
„Už jsi našel?“ zajímala se žena. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Prostor už málem důvěrně známý, nebo dobrá, alespoň příjemně povědomý - pro jednou je úleva, že skoro vím, co se děje. Prostě letím! Neztrácím se, nemám strach. Mířím ke dveřím, které už znám, a temnota je jako pohlazení pro rozjitřené nitro. Když před nimi konečně stojím - a moje duše poměrně neoblomně trvá na tom, že hlava patří nahoru a nohy dolů a že jen pro pohodlí očí vytvoří nějakou perspektivu - připadám si jako u starých známých. "Fasádo," řeknu a dobře vím, že se může stát cokoli a že ta síla vůbec nemusí být přátelská, dokonce ani neutrální ne, že je to možná jen moje projekce a nebo past, ale touha po přijetí je silnější. "Děkuju za to, cos mi ukázala minule. Bylo to cenné." Copak je asi zač? Jediná duše, a nebo možná dvě v dokonalém souladu...? "Pořád hledám," přiznám se. "Získal jsem střípky, ale potřebuju víc. A taky právě ztratil něco hrozně cenného, pro co i ty střípky musí počkat..." Zpovídám se dveřím. To jsem to dopracoval... "Ukážete mi...?" Snad ani nemám konkrétní očekávání. Minulost, budoucnost, současnost, všechno je pro mě obrovsky důležité, ve všem něco potřebuju najít. Kéž bych někdy slyšel ta slova o ztraceném dítěti ze skutečných úst... jenže... to se nestane... a já už dávno nejsem dítě, možná nikdy jsem nebyl. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Černota
Obě tváře Fasády na tebe hleděly. Když zrovna mlčely, vypadaly jako obyčejný kus černého kovu přikovaný na dřevěné dveře, nehybné a neživé poloviny jednoho uměleckého díla. To jenom zvláštní lesk v jejich očích prozrazoval, že je zajímáš nejenom ty, ale také to, co říkáš… jako by tady celou dobu čekaly, až přijdeš a povíš jim, co potřebuješ.
„Hledáš to, co jsi ztratil,“ zopakoval muž.
„Ztratil jsi mnohé,“ podotkla žena.
„Co si přeješ vidět, ztracený Eliáši?“ zeptali se oba.
Stál jsi přímo před nimi. Bylo to, jako by se k tobě natáhla hvězdná temnota a neviditelnou dlaň ti podstrčila přímo pod nohy, aby ses na ni mohl postavit. Nehrozilo, že uletíš, pokud si to nebudeš přát… ne, že bys měl kam jít. Široko daleko byly jenom dveře – a ty. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Říkají mi Eliáši a já už vím, že Eliáš jsem, a plní mě to zvláštní hrdostí. Jsem tady správně, žádný omyl, žádná chyba... jsem Eliáš a stojím přede dveřmi, které mě vítají. Hrozně bych si přál vědět, jestli jsou tady jen pro mě, nebo je to nějaký snový artefakt pro každého čaroděje, který se rozhodne k toulkám mezi hvězdami - nebo se mu to tak nějak přihodí, jako mně. Jestli to ovšem není nadání, které je vlastní jen nemnohým - a ochotně a rád bych si připadal výjimečný alespoň tím, když ve všem ostatním jsem výjimečně neschopný, alespoň si pohrávat s myšlenkou, že dokážu něco úžasného - protože něco takového naznačovali Flynn i Essek; a pak tu tlačenice na prahu nehrozí. Ztratil jsem mnohé, říká žena, a snad ještě ze zbytků vyčerpání a přemíry emocí mě ta slova prolijí málem ochromujícím smutkem. Ale nemohu tomu přeci propadat! A už vůbec ne nějaké sebelítosti. Dozvěděl jsem se dneska tak strašně moc věcí, že už teď na tom mohu stavět a vím, že budoucnost bude všechno možné, jenom ne nudná a prázdná - všechna, která mi zbývá. Nadechnu se. Přál bych si vidět tisíc věcí, myšlenky se mi stále obracejí k rodičům - ale o těch už se dozvím, to je přeci jasné - ale bojím se hlavně o Flynna. Čas se nám krátí a možná už dávno uběhl, jenom já to ještě nevím. "Jedna z věcí, o kterou jsem přišel, byla cenná kniha," řeknu. "Hodně pro mě znamenala. Dokážete mě k ní dovést?" Skoro cítím v rukou ten zvláštní dotek čisté, hladké kůže, ne nepodobný tomu, kdy mi jinou magickou knihu do rukou vložil Alexandr. Možná existují kouzla, určená speciálně na desky magických knih, tak jsou potom tak zvláštně cítit v dlaních... nebo si ji magie sama vypreparuje... tisící a první otázka v řadě, pro kterou nebyl prostor a čas. I dveří bych se chtěl ptát, ale neodvážím se uhnout z přímého směru odpovědi na otázku. Ale vrátím se, jasné? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Černota
„Můžeme tě navést na místo, kde je teď…“ uvolil se Muž.
„… ale najít ji v bdícím světě budeš muset sám,“ dodala Žena.
„Tam naše doména nesahá,“ vysvětlili oba.
„Vejdi, ztracené dítě,“ vyzvala tě Žena.
„Kráčej beze strachu, ztracený synu,“ nabádal tě Muž.
Skulinkou pode dveřmi se prohnalo světlo, kterého by sis ani nevšiml, kdybys nebyl obalen dokonalou temnotou. Světlo sílilo. Přibývalo ho. Teď už nepronikalo jenom pode dveřmi, tlačilo se ven každičkou škvírkou a ty jsi musel zavřít oči, nebo si je aspoň zakrýt, aby tě světlo neoslepilo. Stačilo mrknout. Na dveřích se pak objevila stříbrná klika obalená světlem a tvé okolí opět zčernalo.
„Můžeme ti ukázat, cokoliv si budeš přát…“ pokračovala žena.
„… ale každá cesta potřebuje směr,“ vysvětloval muž.
„A směr si musíš zvolit sám,“ řekli oba. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Už to pro mě znamená strašně moc," řeknu, protože si nemůžu nezačít dělat naděje, že se ocitnu někde, kam potom trefím - stejně jako ke Kytelerovi domů. Zareagovali rychle a tak jsem přesvědčený, že se s knihou ani nehnali nijak daleko a stále budou ve městě. Stačí mi jakýkoli záchytný bod - budova, věžička kostela, cokoli - a najdu je, i kdybych se měl prokousat devaterem zdí. "Děkuju..." Pohlédnu zpytavě do obou tváří. "Fasádo," odvážím se přeci jenom, protože kolem dveří se začíná objevovat světlo a teď už si to snad nepokazím. "Kdo jsi... co jsi zač?" A zdvihnu paži, abych si mohl chránit oči před sílícím světlem. Jsem napjatý a netrpělivý, ale také mám strach a všechno ve mně volá na poplach: jsou schopní a tebe dokázal objevit i Essek, jak přešlapuješ v ložnici. Pozor a tiše a opatrně a to všechno - - ale stejně neváhám. Možná právě dělám obrovskou chybu, ale je to proto, abych napravil sérii dalších chyb, takže jistá míra rizika je v pořádku a vlastně očekávatelná. Ve skutečnosti vůbec nemám na výběr. A tak natáhnu ruku a stisknu tu výmluvně svítící kliku, protože jít tou snadnější cestou - třeba dát na dobré rady zkušenějších než já, co teď přešlapují nad mým tělem někde daleko... mě nějak nenapadlo. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Někde
„My jsme Fasáda,“ odpověděli oba naráz.
Uchopil jsi kliku, otevřel dveře a prošel jimi do světla. Kráčel jsi bílou nicotou, zatímco se kolem tebe jenom pomalu vykresloval nábytek tmavé místnůstky. Dřevěný stůl s nedojezenou pizzou, v jejíž krabici spokojeně pískal hlodavec s dlouhým růžovým ocasem. Byl docela velký. Dobře krmený. Pak jsi zahlédl skříň plnou harampádí, děravý gauč s pružinami vykukujícími ven a nezapálený gauč. Na druhé patro vedl žebřík; nahoře jsi letmo zahlédl matraci bez rámu a také okno, z kterého dovnitř nepronikalo světlo. Venku byla tma. Chvíli trvalo, než si oči zvyklé na světlo smířily se šerem.
Jediné dveře byly za tvými zády. Zpoza nich se ozývaly dohadující se hlasy v jazyce, který jsi nepoznával, dusot kopyt, cinkání nádobí, snad i zvonkohry, jakési zvláštní lupání a snad i zurčení říčky.
Nebyl jsi sám. Muž se v místnosti objevil až poslední, jako by se Fasáda tolik soustředila na místo, že zapomněla na možné obyvatele. Byl… zvláštní, jako bys na něj nedokázal pořádně zaostřit. Stál ti zády skloněný nad… ano, knihou… Zakrýval ji tělem, takže sis nemohl být jistý, že je to tvá kniha, ale musela být. Proč jinak bys tu byl? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Čekal jsem ledacos. Byl jsem si jistý, že čekám cokoli, ale nejvíc ze všeho jsem čekal - ani ne vědomě, ale někde uvnitř to být muselo - podobnou místnost, do jaké mě uvedl Alexandr. K tomu čaroděje, spíš staršího než mladšího, knihu na dřevěném podstavci s nohama vyřezávanýma do tvaru zvířecích tlap, nějaké ty svíce v kruhu, nebo rovnou vznášející se ve vzduchu... a možná už probíhající obřad, ve kterém se budu muset dívat na to, jak se Flynn dostává do područí někoho, kdo možná bude, ale spíš nebude brát jakékoli ohledy vůči jeho přáním. Bílá nicota byla zvláštní, ale než stačím plašit, tvary začínají dávat smysl. Pizza... oukej, každý někdy máme takový den... co by někteří z nás teď dali za pár kousků, zvlášť kdyby byla se slaninou a paprikou a aááá - myš! Tak to je nechutný. Jenže myš, jakkoli velká, je to nejmenší. Tohle je celé špatně! Především venku nemá být tma. A nemá to tu být v tak hrozném stavu. Hlavou se mi míhá představa chudinské čtvrti bez elektřiny, barabizny, kam si kdosi natahal starý nábytek bez ladu a skladu. V hlavě se mi třepe jedno ALE vedle druhého, především se mi moc nezdá, že by tu taková čtvrť, ani čtvrtička, vůbec byla. A ta tma! Nemá být tma. Možná to Fasáda nějak popletla...? A nebo stačí chvíli počkat. ... Jenže tma nezmizí, jen přibyde kdosi. Takže klid - to se vysvětlí. Možná půjde o jeden z těch mimoběžných světů, o kterých mluvil Flynn, ale to bych byl tak strašně nahraný, že si to nechci ani představovat. Potichoučku polehoučku a co nejvíc opatrně vykročím směrem k tomu muži. Chci mu vidět do tváře a chci se ujistit, že skutečně mou knihu má, a čert vem všechny teorie o zlodějině, dokud není Flynn volný, je to moje kniha a nehodlám se o tom bavit. Možná bych mu ji dokonce mohl vzít, napadá mě, ale je to dost nejasná a rozpačitá představa. Essek mě dokázal praštit, ale to bylo kouzlem. Odnést něco hmotného těžko bude možné... Letmo střelím očima po myšákovi. Ale nevidíš mě, že ne. Tak buď tak hodnej a koukej jinam. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Někde
Dobře napasená krysa zrovna držela ve svých hlodavčích ručičkách kůrku. Pomalu přežvykovala. Aspoň někdo tady měl očividně dobrý den. A oběd. Nebo už možná večeře vzhledem k venkovní tmě. Fousky jí srandovně poskakovaly, když v tom… jsi na ni koukl a ona koukla na tebe. Zarazila se. Pak zničehonic hlasitě zapískala, vyskočila do vzduchu a s významným pofrkáváním se rozeběhla po stole k muži s knihou.
Ten se letmo ohlédl. I když se vaše pohledy setkaly, ani teď jsi mu neviděl do tváře. Bylo to, jako by ji vůbec neměl, nebo mu jenom černý stín zakrýval jakékoliv rozpoznatelné rysy kromě oči. Ty oči… Ve zvláštně povědomých očích se bíle zalesklo.
„A kurva!“
Viděl tě. A neváhal. Stejně jako krysa neváhala skočit, drápky se mu zaháknout do látky mikiny a snadno se schovat do klokaní kapsy. Knihu sis prohlédnout nestačil, jak ji honem popadl do náruče, a hbitě jako opice vyskákal po žebříku k oknu, ale byla zhruba stejně veliká a kožené desky měla také hnědé. Mohla patřit někomu jinému než tobě? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ty zrádcovská kryso! "Počkej!" vykřiknu a vrhnu se za ním, trochu dezorientovaný, že vlastně vůbec nevím, jak na mě bude prostor reagovat. Jestli budu průsvitný jako duch a stejně tak prostupný, jestli musím nábytek obcházet... tohle je ale vážně strašně špatná chvíle na experimenty. Nesnáším krysy! "Prosím tě počkej," vykřiknu znovu, nemálo zoufalý, "já nejsem nepřítel!" Pokusím se mu hmátnout po mikině, ale buď nedosáhnu, nebo ruka projde skrz, ani nevím. Utíká někam vzhůru a mám ošklivé tušení, že mu nestačím. Snažím se připadnout na nějaká lepší slova - tahle rozmyšlená sice nebyla, ale stejně nenacházím lepší. Na výhružky těžko uslyší, slíbit nemám co. Mohu ho leda zaujmout nebo zaskočit, ale prostě nemám čím! Leda upřímnou upřímností nejupřímnější, protože to vlastně myslím vážně - a skutečnost, že ho mám chuť přetrhnout jak hada, s tím vůbec není v rozporu. Tohle místo nemůže patřit skutečnému strůjci té krádeže, nějak podvědomě tuším a nebo jen naivně předpokládám, že byl jen prostředníkem a nebo nástrojem, který svůj lup dosud nepředal. Kdybych mu vysvětlil, jak se věci mají, třeba by se nechal přesvědčit... Jestli se ty předpoklady, ušité jediným pohledem na krabici s pizzou, nemýlí. Jestli mě vůbec slyší. Jestli dokáže uvěřit vlastním uším - a proč by měl. "Prosííím, to jsem přeci já!" Už teď udýchaný, a můžu být, nebo pracují nervy? - aneb jak vsadit všechno na jednu kartu... Flynne, tohle mám u tebe! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni
Byl rychlejší než ty, to jsi poznal snadno. A obratnější. Zatímco tobě nepřipevněný žebřík, opřený jenom o hranu horního patra, dělal potíže, on už otevíral okno. V uších ti zaznělo cvaknutí. Neměl jsi moc času…
S nábytkem to nebylo jednoznačné. Předtím tě Essek vykázal z domu pana Kytelera, aniž by mu rozbil okna, ale teď jsi zjišťoval, že ses o nábytek mohl normálně opřít, nebo se třeba vyškrábat po žebříku. Někdy později zjistíš, že nábytkem nemůžeš pohnout ani nic změnit. Byl jsi tu – a zároveň nebyl –, ale zkoušet proběhnout zdí asi nebyl zrovna dobrý nápad… ale třeba to zdálo za pokus? Třeba?
Vystrčil jsi hlavu na horní patro – kde opravdu byla položená matrace, vedle místa na spaní ležela obyčejná baterka a tam v rohu pomuchlaná peřina –, zrovna když muž prostrčil oknem obě nohy. Na kůži tě pošimral chladivý závan větru. Tvá poslední slova ho však přeci jen přiměla se ohlédnout, zatímco mu v kapse naléhavě pískala krysa.
„S tvým druhem obchody nedělám, čaroději,“ odpověděl, načež skočil dolů s knihou v náruči. Na kamennou podlahu v jeskyni dopadl snadno, byť se mu podlomily kolena a klopýtl. Znovu se ohlédl. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Pískání krysy, ani když vím, že je to ochočená krysa, na které jejímu majiteli zjevně záleží, mi dobře nedělá. Je to takový podivný zvuk, ze kterého se mám napůl chuť se oklepat a napůl začít gruntovat ten nepořádek okolo. Ale pro tuhle chvíli je to asi tak to nejmenší - ale vím o něm pořád a je to jako když mi něco jezdí ostrým drápkem po kůži. Namátkou krysí tlapa... meh. Narazím do stolu, nešikovně se přirazím k žebříku, kdyby mi to šlo z poloviny tak dobře, jako té veverce přede mnou, mohl bych si pískat. Jenže jde o všechno a duchové si snad zlomit nohu nemůžou. A díky, příteli. Tušil jsem, žes to byl ty... Essek měl pravdu - a už teď mě netěší představa, jak mu to vykládám, a jak samolibě se u toho bude tvářit. Vyběhnu po žebříku, zlé jazyky by mohly říct, že se sotva vyškrábu, čas se mi krátí, víc než větu dvě už nemám šanci stihnout. Já si ho snad vážně nechám utéct?! Hlavu ven vystrčím prudce a velmi neopatrně, ale čert to vem. "To ne pro mě - pro někoho tvého druhu!" vychrlím poněkud zkratkovitě a značně nepřesně - aha, podzemí - dobře, lepší podzemí než jiný svět, ale nahraný jsem stejně. A co teprve jestli je to podzemí jiného světa. "Nech mě to vysvětlit!" Moment. Moment! On utíká. To znamená, že tu něco udělat můžu. Nejsem bezmocný - tedy jsem, ale to on neví - jenže představa, že se teď otočí a bude uhánět pryč a já ho střelím do zad svým jediným kouzlem, je stěží přijatelná. Možná můžu něco jiného, třeba se zbytečně nechávám spoutávat zvykem těla - já bych tu vážně mohl kouzlit?! Proč by jinak utíkal - ví vůbec, že tu nejsem - jak já bych potřeboval, aby vážně zastavil! Vždyť nevypadal zle... Jenom mluvit, no tak! Kdybych měl tolik magie, co usilovných přání, nemám na světě jedinou starost. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni
Kromě kamenném domku, z jehož okna ses vykláněl ty, jsi zahlédl ještě pár podobných staveb. Nevypadalo jako město, ale počtem obyvatel se to určitě dostalo aspoň na vesničku… Nalevo od vás jsi viděl se rýsovat další stavby, ale muž neomylně zamířil směrem, kde – zdá se – čekala jenom tma.
Muž pod oknem zastavil. Nevypadalo to, že se chystáš skočit, a kdyby náhodou… byl rychlejší, na to se mohl spolehnout. Krysa vykoukla z kapsy, nespokojeně na tebe zafrkala a pak muže zoubky popadla za rukáv mikiny. Zatáhla mu za rukáv, jako by se ho snažila popohnat. Neloudej se. Jdeme! Honem!
„No jo, furt,“ odpověděl kryse, jako by jejímu pískotu rozuměl. Vyškubl se z jejího sevření s takovou razancí, že milý hlodavec div neskončil rozplácnutý na chodníku – a za tuhle zradu se vám oběma odměnil uši drásajícím zapištěním. „Je mi líto. Problémů mám dost svých, ale hodně štěstí.“
Otočil se. Odcházel. Prostě odcházel! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jestli tu mohu kouzlit... tak co tím vlatně získám - nic, snažím se vsugerovat si. Knihu odsud neodnesu, zranit ho ve skutečnosti nechci. Mohl bych si přitáhnout tu mizernou krysu, protože tu má v kapse na volno, kdybych to kouzlo před tím zkoušel víc než jednou v životě, a pak zkusil vymámit... co, nějaké sliby, předvést trochu vydírání? Já bych si na jeho místě něčím takovým zavázaný nepřipadal. Ale kdybych ho omráčil, knihu někde ukryl a pak se pro ni vrátil... pokud tu kouzla opravdu fungují... ale on si myslí, že ano - že nebezpečný jsem - jen přijít na to jak. Sjedu z okna, zjistím, že dolů po žebříku se leze ještě hůř než nahoru, a pokusím se mezi olezlým nábytkem probojovat ke dveřím. Možná musím rychle, Essek nakonec najde způsob, jak mě probrat - dochází mi náhle. Ale už je jasné, že jsme byli jsme u špatného chrliče. Musím k těm na knihkupectví a podívat se, do jakého autobusu ten muž nasedl. Říká, že má svých starostí dost, a někomu, kdo bydlí na takovém místě, to věřím. Jenže Flynn! Proč jen je ten chlap tak strašně neochotný si promluvit... jak kdybych byl stižený leprou. Což svého druhu jsem, dochází mi s jistou ironií. Vážně klika, že nespím. Zkusím ho pronásledovat, nějak opatrně z povzdálí, nebo alespoň zjistit, kde jsme. Silně pochybuju, že jsou podobné jeskyně přístupné z parčíku za městem, najít vchod nebude snadné... to je k zbláznění, mít tu knihu na dosah a nemoct udělat nic... Nedokážu otevřít, zarazím se u vchodových dveří. Essek mě prohodil zdí, takže jít to musí, ale... dobře, vhodný okamžik vyzkoušet, jestli tady magii ovládám nebo ne. Skočit nahoře z okna se neodvážím, když nevím, jak funguje tahleta nahlížecí psychosomatika, a probudit se se zlomenou nohou by byl trapas na všechny způsoby. Ale teď - vybavím si před očima správný znak, pastelové barvy vykrouží úhledný obrazec tak snadno, jako bych ho použil už tisíckrát. Prsty jsou méně ochotné obkreslit ho jak náleží, ale snad... a už "jen" pohnout magií. "Concide." Sezame sezame, otevři se! Ve snu má člověk dokázat cokoli, natož vyrazit jedny blbý dveře! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V domě
Slezl jsi po rozviklaném žebříku, proběhl domkem a… zastavil jsi přede dveřmi, které vedly na opačnou stranu než okno. Otevřít opravdu nešly, ale pohnout magií jsi dokázal. I tentokrát byl její proud přiškrcený, zvláštně nedostatečný, jako bys byl zvyklý na mnohem větší množství, ale kapku po kapce jsi nasbíral síly, až—
„Concide!“
Udělal jsi to správně. Věděl jsi, že jsi to udělal správně. Pohybem ruky jsi ze sebe vypudil magii, správně ji nasměřoval, dokonce ji i podrobil své vůli, ale nestalo se zhola nic… až na to, že se stalo všechno naráz. Ven jsi neviděl, ale změnu ve vzduchu jsi cítil v každém nádechu. Halasení hlasů v cizím jazyce utichlo, stejně jako podivný štěkot, který vlastně štěkot ani nebyl, cinkání zvonkohry i mincí. Nastalo ticho.
Za zády se ti ozval povědomý pískot. Drápy ohavných krysích hnát skřípaly na podlaze, jak jedna po druhé vybíhaly zpod gauče. Dívaly se na tebe. Poskakovaly všude okolo. Na stole, pod ním, na gauče, před dveřmi, kolem žebříku, po tvé levici, stejně jako po tvé pravici. Byly všude. Za chvíli nebude kam šlápnout, aby ses jim dokázal vyhnout. Pár se jich ti ochomýtlo kolem kotníku, cítil jsi jejich slizkou srst na své kůži a zuby na svých patách, jak se ti jedna zakousla do boty.
Klika na dveřích se pohnula... |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ha, tak přeci se tu dá kouzlit! Kapičky magie jsou ochotné asi jako když sedím přes plátno med, ale drobná jiskra radosti z nově nacházených schopností přeci jen poskočí, když mi vyklouznou z dlaní tím docela správným způsobem. Flynne, co tomu říkáš, stálo by to za nikoli nespokojené loupnutí očkem? Nebo si to alespoň můžu v nějaké první vteřince namlouvat. Hodně krátké vteřince, dlouhé přesně tak na tu zmiňovanou jiskřičku - co byla dost předčasná, jak se vzápětí ukazuje. Protože vlastně pořád nevím, co přesně se stalo, jen že se mi následky ani trochu nezamlouvají. Mezi ty jisté můžu zařadit, že ticho je špatně a pískání je taky špatně, a když se prudce otočím, ta strašidelná myší záplava vyžene z hlavy skoro všechno. "Pomoc!" vykřiknu a kopnu nohou, abych setřásl nejodvážnější potvoru, co má zuby sadu ocelových hřebíků. Aha, klika! Skoro k ní otočím hlavu, ale neodvážím se z myší spustit oči. Jedna vymydlená, úhledná myška, nejlépe namalovaná, umí být roztomilá. Jedna přerostlá mrcha v krabizi s pizzou jen mírně nechutná. V tomhle množství to začíná být čirá hrůza. Jsem si dost jistý, že se myší nebojím - ne doopravdy - ale ten zvuk mi drásá po nervech jako drápy po tabuli a doteky jejich těl jsou vážně nechutné. Když jich bude dost, prostě mě zavalí a sežerou zaživa. Udělám rychlý krok dozadu, abych se mohl opřít o stěnu vedle dveří a mít tak alespoň chráněná záda. A jestli klika vážně cvakla - ale fuj, fuj, FUJ, slez ty mrcho! - a otevřou se, třeba budu moct vyběhnout ven... no tak, včera bylo pozdě! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V domě
Dveře se otevřou.
Když se však odlepíš zády od stěny, abys proklouzl ven, ocitneš se tváří v tvář Luně. Zastavíš? Pokusíš se dostat ven, nebo naopak zacouváš? Na útěk je každopádně pozdě. Nenechá tě. Víš, že tě nenechá. Její mrtvolně studená dlaň ti přistane na rameni, načež do tebe žena strčí a ty— padáš. Dopadneš na zem, až se kolem vznese oblak prachu, dusivý a dráždivý v plicích. Slizká tělíčka krys se prosmekávají kolem tebe, teď se ti jedna otřela o tvář a druhá se ti dostala pod oblečení. Její ostré drápky ti kloužou po kůži, nervy drásající pískání a cvakání ti zní ušima. Je jich stále víc a víc…
„Eliášku,“ povzdechla si Luna s posměšnou starostlivostí, když se ocitla nad tebou. Krysy se jí vyhýbaly: kroužily jí kolem noh, ale dotknout se jí neodvažovaly. „Můj drahý… Okradený, hloupý, bezmocný Eliášku. Copak nevidíš, že všechno zhoršuješ?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nevykřiknu, alespoň nahlas ne. To jen uvnitř jako by naráz všechno umřelo. Jako když cvakne vypínačem: odhodlání, elán, plány a dychtivost, touha probojovat se za knihou, objevovat a zkoumat, všechno se v jediné chvíli rozpadne v prach. Ještě nějakou nepatrnou vteřinku si to udrží tvar, abych si mohl připomínat, čeho želím, a pak jen... nepatrné zachvění vzduchu stačí, aby nezbylo nic, jen zoufalství a strach a ta jedna kapka vzdoru, co se tak sveřepě drží, a co ji ze sebe určitě vykřešu... někde tam být musí, určitě je, musí. Najdu ji. Ale pocit zrady mě málem ochromí. Vždyť nespím! Tohle je špatně - nespal jsem - jen jsem... asi omdlel... "Luno, nedělej to -" vyjeknu, zběsile mlátím rukama po krysách, už podle jejích slov vím, že ví všechno a že teď přišla ta chvíle, které jsem se děsil a v duchu ji odmítal a divoce ji odsouval někam stranou... kdy mi to spočítá za všechny moje snahy a naděje a za všechno, co jsem o ní komu řekl... zabije mě. Najednou jsem si tím jistý. Tváří se sebevědomě, ale kolem mě přibývá čarodějů a ona určitě tuší, že někdo z nich se nakonec slituje a její ctěné přítomnosti mě zbaví... ... jenže proč by měl... už ani tu knihu nemám, nikým nejsem, nic neumím. Nemám co nabídnout a proto můj život vypadá, jak vypadá. Je jediná, kdo o mě stojí. Snad kdybych se jí omotal kolem nohou, krysy by na mě nemohly a ještě bych jí dokázal dát najevo, že chápu všechny svoje viny. Jenže slova prosby nějak nedokážu dostat přes pusu. Vlastně chci, pokleknout před ní a rozbrečet se a omlouvat horem dolem. Slíbit poslušnost. Pak už bych měl možná konečně klid! A nebo alespoň umřel snadněji. Tohle mi neprojde, zabije mě... Jenže ta zlořečená jiskra, která nejspíš ani není moje a patří tomu zatracenému Arturovi, mi natáhne ruku směrem k ní. Nenávidím, prostě nenávidím, krysí tlapy ve vlasech. Nechci se utopit v té hlodavčí spoustě. Nechci umřít. A nejde se vzdát, protože to už bych se nikdy nikomu nemohl podívat do očí. "Conside!" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V domě: … a ani o krok dál
Magická síla se v tobě vzepjala, ale takhle narychlo jsi ji neměl šanci posbírat dost (2), abys Lunu skutečně odpálil do jiného vesmíru. Ideálně ještě dál. Kouzlo bylo slabší než před chvílí, ale i tentokrát se jenom maně rozplynulo, sotva opustilo konečky tvých prstů. Luně to neudělalo nic.
Na jazyku ti ještě ležela poslední slabika zaříkávadla concide, když ti krysa vykoukla z výstřihu a bez sebemenší zaváhání se ti vrhla do úst. Její odporné hnáty ti klouzaly hrdlem a drásaly ti dásně. Vrtěla se. Navzdory tomu, že byla moc velká, se nějakým zázrakem prokousala dovnitř. Bylo to, jako by ti v krku uvízl obrovský, slizký, chlupatý, pískající knedlík, z nějž se ti zvedal žaludek a zadrhával dech.
Luna ti dosedla na hruď. Ledovou rukou tě popadla za tvář a silou ti zacpala ústa, aby ses krysy bojovnice, co se ti vší silou snažila prorvat až do plic, nemohl zbavit. Udusíš se!
„Jak to říkají smrtelné matky svým nezbedným dětem? Vymyju ti ústa mýdlem?“ zasmála se. „Tohle je, Eliášku, mnohem účinnější. Tady nemůžeš čarovat, hlupáčku. Kdybys to jen věděl, mohl sis tenhle pozdní oběd odpustit… Buď tak hodný a všechno to sněz.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Kouzlím. Vím to! Jenže je to úplně a zcela k ničemu a jestli jsem si měl šanci pohoršit - představa málem srandovní, jen kdybych v sobě ještě dokázal vykřesat nějakou nadsázku a ironii - tak jsem to právě dokázal. Jak jsem mohl...?! Já, proti ní! To nemělo s odvahou nic společného, přeci, to byla jen esence nerozumu. Jenže zvednout se mi nepodaří a když mě Luna popadne, jenom sebou začnu divoce zmítat. Všechno kolem je rozmazané, oči mám možná vytřeštěné, ale tečou mi z nich slzy a svědivě stékají po tváři. Tohle ne, proboha, tohle ne. Jestli mě mají sežrat, ne zevnitř! Nějak ze sebe dokážu vydat jakýsi hrozný zvuk, přidušený skřek hrozné bolesti a děsu. Tohle - ne! Znovu se pokusím vzepnout, už víc křeč než cílená snaha. Nemůžu dýchat, nemohu mluvit, nemohu nic. Žaludek se zvedá, ale i kdybych měl jak zvracet, nemám co. Můžu jen zešílet a jestli by to mělo pomoct, a kdyby mi někdo ukázal stavidla k oceánu šílenství, ochotně se k nim vrhnu a vypustím ho naráz. Možná vím, že je to sen, ale ten fakt je beze smyslu a obsahu. Tohle je ryzí skutečnost, kterou prožívám, děje se právě teď a mně. Není úniku. Musím to zvládnout, ale není úniku. Pokusím se jí odervat ruce, jenže má neskutečnou sílu a ledové paže jsou jako z ocele. Hlava se mi točí, ale milosrdné bezvědomí nikde. Asi proto, že už v něm jaksi jsem... Znovu sebou pokusím zazmítat, vyčerpaný až k beznaději. Udusím se, umřu, rozkouše mi hrdlo. Věděl jsem to - ale tak strašně nechci - |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ne, nešlo.
Krysa se ti kroutila v hrdle, zatímco tě její lysý ocásek šimral na patře. Najednou se pohnula, proletěla tvým krkem a dostala se ti až do hrudi. Cítil jsi ji. Srdce se ti sevřelo, plíce se odmítaly nadechnout a Luna tě stále držela ledovým stiskem těch nenáviděných dlouhých prstů. Neutečeš. Krysa kousala, škrábala a snažila se všemožně vykroutit z hrozivé pasti tvých útrob, až-…
Zničehonic se ti protočila hlava do strany, jako by ti někdo vrazil takovou facku, až tě síla té rány poslala k zemi. A pak ještě jednou. Hlava se ti otočila na druhou stranu a pak znovu na tu druhou.
Poslední, co jsi viděl, byl Lunin zamračený výraz.
„Tady jsme neskončili, Eliášku,“ řekla.
A pak jsi otevřel oči. Seděl jsi zády opřený o chrlič na střeše; tělo i duši jsi měl ztěžklé beznadějí. Essek se nad tebou pořád skláněl, ale ruku měl zvláštně napřaženou k úderu. Tváře tě pálily hrozně, nepochybně jsi je měl celé zarudlé od nespočtu facek, které ti – jistě se zálibou – nasázel. Počkat, počkat! On se ti chystal dát další! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Uběhne nějaké šílené nekonečno času, ve kterém už nemohu dál - protahované, nemožné - Luna odhodlaná mě mučit, krysa v hrudi a marný boj o dech, boj o cokoli. Zamrkám a nevěřícně zírám na Esseka. Esseka. Co není Luna. Esseka, u kterého bych se snad neodvažoval hádat, jak se tváří, i kdybych na něco takového měl myšlenky. "Stačilo," vyrazím ze sebe s námahou a hlas mi selže. Nedívej se na mě, nebuď tady, nech mě být... jen dvě minuty prosím... něco ve ve mně se hořce uchechtne. Prudce si přitisknu dlaně na obličej a předkloním se, napůl v obavě, že začnu zvracet, napůl abych se mohl schoulit do sebe, sklonit hlavu a zmizet mu tak z očí. Tváře mi hoří a z očí vytrysknou horké slzy beznaděje. Dýchám, ale dýchám, bohové, já tak strašně potřebuju dýchat. Ramena se mi otřásají pod náporem zoufalství a odporu a v uších ještě doznívá krysí pískot a nespokojený Lunin hlas. Vím, že se musím dát dohromady, v duchu už nad sebou úpím, že zrovna před Essekem předvádím takové divadýlko, ale to byla taková hrůza - nemůžu se tam vrátit - nikdo po mně nemůže chtít, abych šel ještě někdy spát. Nadechnout. Můžu dýchat. Ještě nadechnout. Je to pryč, musím tomu uvěřit. Hned, teď. Stát na nohou, klepou se únavou a neschopností pořádně se probrat. Neskončila se mnou. Mám co dělat, abych nahlas nezaskučel. Vědomí, jak opravdový ten slib byl - všechno vedle něj bledne. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na střeše
Těmi pár namáhavých slov jsi stačil Esseka zarazit včas, než ti vlepil další facku. Zarazí se, na okamžik se ti zadívá do tváře – ne, že by bylo o co stát – a pak s hlubokým výdechem dosedne na mokrou střechu. Sako je pomuchlané už dávno, tak proč by měly slušivé černé kalhoty dopadnout dneska líp?
Chvíli ti překvapivě dá. Pokud jsi však čekal útěchu, nebo třeba jenom pokus o ní, nic takového neudělal. Prostě jenom zvedl tvář k plačícímu nebi, přivřel oči a nechal chladivé kapky sklouznout po zpoceném čele. Nedíval se na tebe. Nesnažil se o nic… jenom čekal…
Trpělivost, zdá se, jeho předností nebyla, protože v půl druhé minuty, kdy jsi potřeboval jenom DÝCHAT, se znovu napřímil a pichlavým pohledem elektrizujících očí se na tebe podíval.
„Co jste viděl, Brooksi?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dýchat. Prostě jenom dýchat. Nějakým kouskem mysli jsem Essekovi upřímně vděčný, že se o nic nepokouší. Nepochybně by se našly ruce, do kterých bych se byl ochotný složit - možná, představit si to nedovedu - ale od něj nechci nic, o útěchu nestojím, nadávky by byly jak plivnout do moře, jízlivost jen vyčerpávající. Jen ať je blízko, za to jsem i u něj rád, kdyby... žádné kdyby, já přece nechci skákat ze střechy ani nic podobného... to jen vědomí, že bych mohl; a že bych se sám sobě nedivil, kdybych chtěl. Ale nechci! Zvládnu to, vydržím. Nenechám ji vyhrát. Jen ze sebe dostat tu jistotu, že vítězí na celé čáře a já za sebou nemám jedinou vítěznou bitvu. Alexandře, řekněte mi to znovu... že to dokážu a proč. Zase jednou překonala sama sebe a ve mně se všechno svírá, až kosti praští, odporem k dalšímu setkání, které... prostě přijde. Neuteču, nenadělám nic. Promnu si tvář. Ruce se mi klepou. "Přál jsem si vidět, kde je teď ta kniha," zkusím vyslovit, jen abych se dozvěděl, jestli už dokážu mluvit souvisle. Podívat se na Esseka zatím nedokážu, ani zvednout hlavu. Prsty zapřené o čelo, potřebuju soukromí, abych v sobě dokázal zpracovat doznívající hrůzu. Poradím si. Vždycky si nakonec poradím. Připadám si sám až k bolesti, odkopnutý, i když je to nesmysl, vždyť ani nebylo kým - snad jen pocit, že kdyby byl vesmír tím nejlepším možným místem, někdo by po mém boku byl, to celé působí. A to ani nevím, čemu by měl pomoct. Snad bych si přál, aby na mě záleželo i někomu jinému než Luně. Zrovna... Luně. Abych byl pro někoho důležitý. Ach, ono je to vlastně jednoduché - chci, aby tenhle boj o vlastní já měl smysl. Odkašlu si. "Skutečně to byl ten muž... co byl včera v knihkupectví. Knihu má ještě u sebe." Sakra, točí se mi hlava. Chci si lehnout a spát, jen obyčejně spát. Za chvíli to přejde, ale... ne, musí to přejít hned, nemáme čas. "Našel jsem ho v nějakém domku... v jeskyních..." Nesouvislé a zmatečné. Musím začít znovu a pořádně - třeba Essek ví, co jsou ti lidé zač, možná tam dokonce trefí. Při vzpomínce na krysu v krabici s pizzou se mi prudce zvedne žaludek, až zalapám po dechu. V životě už nechci jíst pizzu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na střeše, prší, jedna hodina odpoledne
Essek nezpochybňoval, co říkáš, jenom tě přejel přemýšlivým pohledem. Vypadal jsi líp, takže se pomalu začal zvedat. Pršelo. Už ne jenom trochu, s každým úderem srdce orchestr deštivých kapek na střeše zrychloval. Tobě mokro po té studené sprše v další noční můře možná nevadilo, ale Essekovi pomalu začínalo…
„V podzemí?“ zeptal se, i když na to jsi odpovědět nedokázal. Byla to jeskyně. Tmavá, studená jeskyně. „Hmm… To je těžké. Podzemí je velké a ne vždycky propojené. Dokázal byste to místo popsat? Bylo to město? Vesnice? Trh? Nebo nějaká zátoka? A toho muže… Toho byste popsat dokázal?“
Natáhl k tobě ruku, aby ti pomohl vstát. Přinejmenším to pro tebe udělat mohl, i když stále ještě sis nebyl jistý, jestli tě nohy udrží… Měly by. Rozhodně by měly, ale… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dobře, alespoň že se nehádá, díky za to. Já bych si to asi nevěřil, vidět se v tomhle stavu. "Z okna se mi povedlo jenom krátce vyhlédnout. Vesnička, snad. Bez elektřiny, bez přístupu denního světla, jesti podzemí nebo jeskyně nedokážu říct. Bylo tam chladno." Jestli to něco znamená. Pořád je mi chladno, jak jsem unavený. Pokouším se vybavit si zvuky za dveřmi, ale soustředil jsem se na knížku a na chlapa... "Lidí tam bylo určitě víc, klidně mohlo být něco jako trh z druhé strany domu. Bohužel měl..." No tak, řekni to. Luna tě nenaučí nenávidět krysy, jasné? Nebudeš tomu propadat. Nebyly skutečné. "Krysu," vyrazím ze sebe a žaludek se prudce zhoupne. "Viděla mě..." povzdechnu si a promnu oči. "Práskačka nenažraná," zamumlám. Přijmu jeho ruku a nechám se vytáhnout na nohy. Opravdu doufám, že mi na tvářích nenadělal modřiny, protože nevím, jak bych to vysvětloval. Přidržím se chrliče vedle sebe, nechci náš vzájemný kontakt protahovat ani o vteřinu déle, ale... zvládnu to, jistě. Byl to jen sen - dýchám přeci - ale jestli to Essek zkusí říct nahlas, proletí se z té střechy on. "Měl bych se převlíct," pokusím se být praktický a k věci, protože kalhoty se mi nepříjemně lepí na kůži. Podívat se mu do tváře se pořád ještě neodvážím. Tohle je tak... pokořující... a zrovna před tím. "Popsat... možná. Neviděl jsem mu teď do tváře. V nejhorším můžeme zkusit chrliče na knihkupectví, ale myslím, že to dohromady dám. Mohl bych ho zkusit nakreslit." Jen co se mi tak přestanou třást ruce. Dýchám! Přestanou brzy. Jen bych si rád přestal připadat... takhle. Už jedna Luna za den byla stěží zvládnutelná - dvě jsou moc. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na střeše
„Trolí trh by byl větší,“ Essek poznamenal. „Pokud trh, tak… možná něco jako černý trh, ale o těch nemám přehled. Tedy… Kdybych o nich věděl já, už tam nejsou,“ teď se maličko ušklíbl, jako by ho něco pobavilo.
I když pršelo čím dál víc, muž setrval na místě, jako by ti chtěl dát chvíli, aby ses ujistil – abyste se oba ujistili –, že tě nohy udrží. Vida! Ony drží! To na tom nebudeš tak špatně… Otočil se a zamířil k poklopu.
„Neviděl jste mu do tváře?“ zopakoval. „Co tím přesně myslíte? Nezajímá mě, jak vypadal v knihkupectví. Jak jste ho viděl ve snu?“
Aniž by na tebe bral sebemenší ohledy, Essek došel k poklopu, kde zastavil. S přemýšlivým zamručením se na tebe podíval, jako by se snažil odhadnout tvůj fyzický stav… Zvládneš to? Samozřejmě, že to zvládneš. Jsi čaroděj. Jenomže jsi trochu porouchaný čaroděj – a kromě toho, že jsi čaroděj, jsi to také ty, takže by neměl mít tak vysoká očekávání obecně.
„Zvládnete to sám?“ kývl k žebříku. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak to bylo zvláštní prohlášení. Esseka si jako svého druhu policistu při vší vůli představit nedokážu. Ale možná to nějak souvisí s jeho zaměstnáním u arcimága, protože to zní koneckonců velmi oficiálně a velmi na výši. Výši přímo nejvyšší... a možná, vlastně určitě, jsme příbuzní... Na to se vážně nedá jen tak zvyknout. "Ve snu," a pořád mi připadá praštěné, že to vůbec nezpochybňuje, "měl k vidění jen tmavý ovál tváře se stříbřitýma očima. Stejně se mu leskly, když jsme se potkali naživo, jenom ne tak výrazně. Myslel jsem si, že je to nějaké maskování...?" Teď zpětně už mi to tak přesvědčivé nepřipadá. Nečekal mě přeci. V té chvíli jsem to přijal jako něco, co byl schopný aktivovat v případě potřeby na počkání, ale Essekova otázka rozběhne fantazii i dalšími směry - a rozutíkané myšlenky se definitivně zmatou a nevymyslí nic. Na poněkud nejistých nohou za ním kráčím k poklopu. Je fajn, že jde první, alespoň nemám zábrany se přidržovat ničeho, co je při ruce. Není to doopravdy potřeba, ale nepřipadám si jistý a je to neuvěřitelně nepříjemné. "Utíkal přede mnou. Jako bych snad něco opravdu mohl ovlivnit. Můžu v těch snech čarovat?" zkusím potrénovat Essekův všeobecný přehled o věcech, které patrně neovládá - když i do chrliče poslal mě. Na poklop se zpytavě zahledíme oba. Nezvládnu. Za chvíli snad, ne teď. Říct to nahlas před ním jsem velice neochotný. Nutnost se spustit ke schůdkům, které nebyly zrovna vzor stability, dělá z této drobné překážky akrobatický výkon. Rozhodně pro někoho, kdo zrovna - ne, ještě ne. Ani letmá vzpomínka ještě ne. "Samozřejmě," zamumlám. "Běžte první." Než sleze, to bude ta chvilka, která mi musí stačit. A taky se můžu podívat, kam dává ruce... a pak prostě slezu. Dostal jsem své dvě minuty. Půjde to. Jenom kdyby se díra přede mnou tak zrádně nehoupala, ale... tak se prostě nebudu dívat. Strašně nesnáším Lunu za to, jakou trosku ze mě dělá. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na chodbě
„Spíše jeho pravá podoba,“ odpověděl Essek s pokrčením ramen. „Skrýt se před nazíračem je těžké. Dokonce i pro měniče… Zajímavé. Ti jsou vzácní. Říká se, že, když někomu ukradnou tvář, daný člověk do roka a do dne zemře.“ Bezděčně se ohlédl. Tak tohle si rozhodně mohl nechat pro sebe! „Samozřejmě, to jsou jenom pomluvy…“
Ten parchant přitom zněl… pobaveně! Přinejmenším do okamžiku, než se zastavil před poklopem. Jenom povytáhl obočí nad tvými slovy, ale rozmlouvat ti to nehodlal. Co nejhoršího se mohlo stát? Už tak jsi vypadal, že tě někde někdo přepadl, že jsi vyplakal celou přehradu a že bys potřeboval praštit pánvičkou do hlavy, aby ses konečně vyspal. Na tom posledním se pracuje.
„V tomhle druhu snů čarovat nemůžete, ale to on vědět nemusel. Existují různé druhy astrálního cestování, snění, neviditelnosti, nebo třeba teleportace. Magickou bytost nezaskočíte, uvidí vás, ale nemusí vždycky rozpoznat, co jste zač,“ vysvětlil nezaujatě. „Čarodějnická magie je hodně jiná než magie jiných druhů. A… vrozená magie měniče k ní má tak daleko, jak jenom může mít.“
Essek pomalu slezl dolů. Krátce se na tebe podíval, div u toho neprotočil očima, a znovu přistoupil k žebříku, aby ti ho aspoň přidržel. Nepadej… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Takže až potkám toho chlápka na ulici, nevrhat se po něm, jasné," řeknu s malým povzdechem. Takže opravdu musím najít ty jeskyně. Nebo to zkusit znovu a - ruka mi vyletí k hrudi, nádech - a co se asi stane nejhoršího, když se tam ocitneš znovu, obořím se na sebe. Srovná tě na hromadu kdekoli. Jenže o to právě jde... už nikdy nepůjdu spát. Nikdy. Každodenní odhodlání, které se s večerem, kdy sotva pletu nohama a příčetnosti nemám ani za nehet, prostě zlomí. Ale že mi bere i tohle, schopnost, ve které bych mohl ledacos dokázat, dokonce i prakticky bez magie, to je zrada na druhou. Jestli mě Essek nebo Alexandr nebo kdokoli nedokáží odeklít, vážně udělám cokoli, abych ji vzal s sebou. "Rozumím, díky..." zamyslím se nad tím, co mi tu Essek povídá. Jednotlivé pojmy mi trochu splývají, nesoustředím se tak dobře, jak bych potřeboval, ale to zásadní - uvidí mě, nemusí rozpoznat, nekouzlit - se pokusím vstřebat beze zbytku. Melanie mě musela znát opravdu dobře. Dívám se, jak Essek leze dolů, jáma je to jak do otevřeného hrobu, na hlavu mi prší a jako další ledová ťafka navíc je uvědomění, že i moji podobu si ten zatracený měnič vypůjčil - díííky, Esseku, ještě toho trochu. Pověrčivý nejsem, alespoň doufám, ale momentálně podobné věci nabývají na významu a pomrkávají potutelně přes okraj novin: "Víme své, Eliášku." Přehoupnu se přes okraj střechy, ne moc šikovně, rukávy mi nasáknou vodou a špínou - můžu být rád, že mám dveře od bytu prakticky u nosu. Že se tam chtěla policie ještě rozhlížet, z toho mě hlava nebolí. Musím se dát dohromady, než někoho potkám, to je teď první bod programu. A stejně si nakonec zlomím vaz na tomhle vratkém žebříku a bude to... třeba začnu dostávat na vlastní pohřby hromadnou slevu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na chodbě
„V zásadě se dá říct…“ pokračoval Essek, zatímco ti přidržoval žebřík. Nedíval se na tebe. Soustředil se na to, co říká, jako by dával pozor, co přesně ti říká a co ti ještě říct může. „… že čarodějové jsou zdrojem magie a magické bytosti jsou tvořeny magií. Například ten měnič dokáže změnit svou podobu, magie mu pulzuje žilami a nejspíše bude rychlejší, silnější než obyčejný smrtelník, ale čarovat se nikdy nenaučí. Hmm… možná jste si i uvědomil, že čaroděje vnímáte jinak než jiné bytosti. Čarodějové jsou jako žárovka.“
Toho zloděje jsi nevnímal jako čaroděje, stejně jako tak nevnímáš Esseka. Ani jeden však čaroděj nebyl – a čarování byl jen jeden z mnoha projevů magie v tomhle světě. Snad jsi dospěl k chybnému závěru, že vnímáš magii. Nevnímal jsi jenom tu, vnímal jsi toho mnohem víc. Ano, Flynn byl utvářen čistě jenom z magické energie a v jeho přítomnosti jsi se těžko mohl soustředit na cokoliv jiného, ale Alexandr na tebe nepůsobil stejně. Na pozadí své mysli jsi slyšel vyzvánět zvony, které nekřičely: „Tohle je silný čaroděj,“ ale: „Tohle je čaroděj!“ Byl silný? Jistě. Dokázal bys mezi dvěma čaroději vybrat toho silnějšího? Nepochybně. Leopold byl například tak moc člověk, až málem ani nebyl čaroděj. A možná nebyl, když jsi nad tím tak přemýšlel. Essekova vůně spáleného čarovného hvozdu a pohyblivé stíny v okolí toho zloděje však nebyly testamenty jejich síly, byly to spíše projevy jejich vnitřní podstaty. Neříkaly ti, jak silní jsou, ale kdo jsou.
„Je rozdíl mezi externí a interní magií,“ pokračoval Essek zamyšleně. „Většina čarodějů dokáže pracovat jenom s tou externí, ovlivňují moc, kterou vlívají do světa. Vy… máte i interní magii, protože jste nazírač. Je to něco, co vám nemůže vzít ani démon, který si živí magií.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Cením si té Essekovy sdílné chvilky víc, než si možná dokáže představit. A rozhodně víc, než jsem v té chvíli, kdy se pokouším nepřizabít na žebříku, schopný dát najevo. Skoro nedokážu uvěřit, že mě ruce udrží, ale zároveň jsem si docela dost jistý, že hodně velký díl rozklepaných svalů musí být psychické vyčerpání - i když přiznat sám sobě, že se tak hrozně nedokážu ovládat, taky není snadné - a jsem ochotný to zkrátka risknout a důvěřovat si. Ne malý díl toho odhodlání pramení z faktu, že nezbývá nic jiného. ... pravda, mohl jsem ještě zavolat na Flynna, ať mě odlevituje. Docela by mě i zajímalo, jaké to je, ale víc si právě teď potřebuju dokázat, že je na světě alespoň nějaká překážka, kterou zvládnu zdolat. ... i když skončím na zadku, protože žebřík jsem trefil jen napůl a místo slézání byl donucený dost neobratně seskočit. Laťka klesá, za chvíli oslavím, že projdu dveřmi a nepraštím se o futra. "Dobrý," heknu dřív, než se Essek zeptá - jestli by se vůbec ptal. A jen pro sebe se nenadšeně zašklebím nad zjistěním, jak citlivá umí být taková kostrč, když se potká s kvalitní dlažbou. Ať už Essek soudí, že bych se měl orientovat, nebo jsou v něm nějaké nevybouřené pedagogické sklony, rozhodně mi to pomáhá se srovnat v dojmech. "Až budu mít víc vzorků na srovnání, pomůže to," řeknu, "ale zase takhle chápu víc. Je to zvláštní," dodám v náhlém dojmu, že to opravdu je zvláštní. "Většinou, když potkám něco, co jsem znal, poznám to, nebo je mi to alespoň povědomé. S magií... jako bych dřív žil na pustém ostrově." Jen nad tím zavrtím hlavou. Možná to má něco do sebe, učit se věci znovu s čistou hlavou, než podléhat dojmům vzešlým kdo ví odkud. Skoro bych si přál mu říct, že jsem to byl já, po kom tuhle v noci vystřelil. "Vzít mi to nemůže, ale využít ke svým záměrům ano," poznamenám k Luně, a určitě se mi nezachvěl hlas. Zaručeně ne. Vážně jsem se snažil a navíc se právě hrabu na nohy a tak je jasné, že se nemůžu dívat na Esseka. Musím z chodby pryč, než někdo půjde... a ještě dřív než suchá mikina je na řadě Flynn. "Hodně by mi pomohlo, kdybyste mi řekl, co s tou interní nazíračskou magií ještě dokážu - chápu, že stěží konkrétně," Melanie, kolik jsi toho věděla, a jak moc přesně jsi je informovala? "Ale stačilo by obecně... co bych mohl vyzkoušet." Jestli vůbec něco, nebo jsou to jenom tyhle výlety. JENOM, cha. Tomuhle bych říct jenom nedokázal, ani kdybych v sobě neměl ani o zrnko magie víc. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Blázinec
„Ano. V tom máte pravdu. Podle toho, co jsem zatím dokázal zjistit,“ mávl rukou, jako by na tom nezáleželo, „to využít dokáže. Nazírači jsou vzácní a vyšší démoni také, což z vašeho posednutí dělá vzácný případ. Nebere vám jenom magii, ale používá vaše vrozené schopnosti proti vám. To bohužel znamenáte, že vaše vize nebudou vždycky přesné, a spoléhat se na ně bychom měli minimálně.“
Dveřmi do tvého bytu prošel první, načež houkl na pracujícího analistu:
„Promiňte, dal byste nám chvíli? Můj klient se potřebuje převléknout.“
„Ach…“ Analista se zatvářil značně neochotně, ale tváří v tvář Essekově suverénní samozřejmosti – nemluvě o jeho rozhovoru s hlavním detektivem, nakonec přikývl. „Ničím nehýbejte.“
Sotva analista vyšel na chodbu, Essek se k tobě ohlédl a pokrčil rameny: „Myslím, že o všem už víte. Nazírání je něco mezi věštěním a astrálním cestováním. Dokážete vidět minulost, přítomnost, někdy i budoucnost, ale nemůžete je změnit. Na rozdíl od věštění nepracujete s eventualitami, vidíte pevné body v čase, které se s nejvyšší pravděpodobností stanou. Budoucnost je vždycky vratká,“ vysvětlil po krátké odmlce, během níž zvážil svá slova a dobral se ke konkrétnějším obrazům, „ale věštění by vám dokázalo ukázat různá východiska, jak by se změnil osud, kdybyste udělal tohle místo tohoto; to nazírání nedovede. A na rozdíl od astrálního cestování jsou to sny, nejste tam doopravdy, nemůžete ničím pohnout nebo tam třeba čarovat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Zatím nebyl problém rozeznat okamžik, kdy tu vizi převzala," poznamenám jenom, a hodlám sám sebe ujišťovat, že to tak opravdu je, protože s úplně prázdnýma rukama zůstat nechci. Zlé jazyky by mohly namítnout, že jsem se tu ráno div neprokousal dveřmi k Jakeovi, ale... to bylo něco jiného. Nechal jsem se smést okolnostmi nových obzorů s magií a strachem o někoho, ale na to si prostě musím dát pozor, teda nebudu muset, protože už nikdy nebudu spát, ale... prostě... ach jo. Essekovy informace jsou pozoruhodné na mnoho způsobů. Studoval, zjišťoval si - a to znamená, že zbavit se Luny musí být vážně těžké, když se toho nedokázal dobrat - ale tenhle bezděčný důkaz jeho zájmu jako by mě dokázal o nějaký nepatrný kousek smířit s tím, že mě v tom nechali lítat. Napůl se za ním schovávám, když mluví s policistou, s jistou obavou, že vypadám, jako bych tu v té době byl a schytal to taky. Je to zvláštní pocit, že za mě takhle něco vyřizuje - ne úplně nepříjemný - a taky si připadám trochu hloupě. Jsem rád i za dodatky. Nemusel jsem začít vysvětlovat, že nejde o pouhou akademickou zvědavost, ale snažím se hledat způsoby, jakými mohu pátrat po té knize. Jestli se ještě odvážím - tedy až se odvážím. "Flynne," pokleknu u postele a zadívám se na něj, jestli v tom svém spánku nespánku alespoň trochu kouká. Mokré kalhoty pěkně protivně studí a začíná mi být vážně zima, z rozbitých oken profukuje. "Flynne, prober se." Neodvažuju se na něj znovu sáhnout holou rukou, ale půjčím si cíp peřiny a pohladím ho alespoň tak. Budíček! "No tak." Víc šeptám, než mluvím, tohle Essek slyšet nemusí. "Nebudeš moct dodržet tu přísahu, musím tě z ní vyvázat... řekni mi jak." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
„Nespoléhal bych na to,“ odpověděl Essek, zatímco vstoupil do kuchyně, a s nespokojeným zamručením otevřel ledničku. Pak skříň. Pak další skříň. Copak tady nic nemáš?
Cíp peřiny se zastavil ve vzduchu přímo uprostřed rudé aury. Zastavila ho. To, co jsi kolem Flynna viděl, nebyla barva na ozdobu, byla to ochrana. Nepochybně proto sis minule vysloužil ránu. Kocour otevřel rudé oči. Magie kolem něj se rázem rozplynula. Koukal, jako bys ho budil o půlnoci kvůli naprosté pitomosti… což bylo značně nefér, protože jsi mu právě zachraňoval život. Sám to říkal: pokud nesplní svou část dohody, zemře.
„Přísaha zrušit nejde. Prostě mi řekni, že mě už nepotřebuješ,“ odpověděl Flynn. „To ty musíš rozhodnout o okamžiku, kdy mě nebudeš potřebovat. Rozhodni to teď. Ta tvá tě nijak nesvazuje… Její podmínky prostě nikdy nenastanou, nemůže ti ublížit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Essek říká, že jsem nazírač," promluvím teď tiše a rychle. "Šel jsem ve snu po té knize a viděl i toho chlapa, co ji ukradl. Měňavec, zalezlý někde v jeskyni. Ještě ji nepředal... byl to ten včerejší z knihkupectví - víš který." Takže... prostě ještě chvíli máme, Flynne, jestli to pro tebe něco znamená. Nejspíš ne. Odklady jsou teď jen jako protahované trápení... věř mi, že pro oba. A ne že bych nechtěl, aby to věděl, ale víc si tím teď dávám čas na utřepání myšlenek. Protože jeho vysvětlení dává smysl, což o to, jenže mi to v hlavě okamžitě vybuchne námitkami. Bude platit, když to vyslovím, i když to není pravda? Musím o té případné pravdě být přesvěčený já, nebo on, nebo na tom vůbec nezáleží a počítají se jenom slova...? Jenže já ho opravdu nepotřebuju, začnu se okamžitě přesvědčovat. Napůl pro jistotu, napůl... vlastně proto, aby nezvítězila lítost a pocit ztráty. S Lunou mi pomoct nedokáže, Essek je taky obstojná chodící encyklopedie, ani pohladit si ho nemůžu, abych si měl jak pofoukat aktuální bolístky, z Lunina područí mě neprobudil a zalít horkou vodu si zvládnu i sám. Prostě... nepotřebuju. Tak. "Duchu, který se nazývá Flynn, vezmi na vědomí, že už tě dál nepotřebuji a tvá přísaha tím končí." Po nepatrné odmlce, ve které jako bych čekal, co se stane, vydechnu zbytek vzduchu. Připadá mi to hrozně nedostatečné a celkově chabé, ale vůbec mě nenapadá, co dodat víc, nebo čím to alespoň vyšperkovat. Nejraději bych si vedle něj složil hlavu a zavřel oči. Promnu si je klouby prstů a jak sedím na patách, odtáhnu se a narovnám. Mám pocit, jako bych ho ztratil už teď. "Stačí...?" hlesnu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
„Brooksi! Zůstaňte tu,“ zavrčel Essek z kuchyně. Na jedinou židli, která přežila tu apokalypsu tady, si pověsil sako, aby mu uschnulo. „… nebo, přísahám bohu, si vás příště označkuju. A to nechcete.“
„Značkování bolí,“ podotkl Flynn v ozvěně jeho slov.
„O té vaší přísaze si promluvíme, až se vrátím,“ dodal, přičemž po tobě šlehl dosti výmluvným pohledem. Ten chlap tě fakt neměl rád.
Ty jsi možná šeptal, ale zapomněl jsi na jednu věc: Essek slyšel Flynna. Naneštěstí pro vás oba to neznělo jako něco, co by mohl ignorovat… Aniž by čekal na tvou odpověď, vypochodoval ven na chodbu, ošklivě se podíval na vyčkávajícího analistu a zavřel za sebou dveře.
„Ano, to stačí,“ Flynn se vrátil k otázce, kterou jsi mu předtím položil. Znovu si položil hlavu. „Nazírač je druh věštce, viď? To dává smysl. Luna není snový démon, to jsme věděli, ale věštecké sny otevírají jiné možnosti. Nejspíše se prostě živí tvou magií – včetně magie, kterou protkáváš své sny. Inu, přinejmenším jednu dobrou zprávu to má: čarodějům ve tvém okolí nic nehrozí, leda by byli také nazírači. Což je nepravděpodobné vzhledem k tomu, že je to dědičná schopnost.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Cože...? "Já přece nikam nejdu... ... A kdybych chtěl, tak půjdu," zabrblám jenom pro Flynna, abych nám oběma dokázal, že jsem dospělý. A hej, cizí hovory se neposlouchají! Essek je starší jen o pár let, ale občas mám pocit, že to ve skutečnosti musí být snad celá desetiletí. A co hůř, mám jisté sklony tomu podléhat. Jeho přehled a znalosti a ta prapodivná neochotná vstřícnost jako by mu přidávaly důvěryhodnosti, která ale byla zároveň zavazující... k zbláznění. Jako bychom oba přijali, že mě má na starosti, a že je k tomu kompetentní. Ale já asi nechci? Jenže když on se stará... podivně, ale stará, a něco ve mně to přijímá se zcela nevhodnou úlevou. Ne, naštvaný jsem víc. Ale kdyby se mnou měl nějaké špatné záměry, určitě se chová líp, abych neutekl...? Vážně k zbláznění! "Tím značkováním asi nemyslel šátek jasných barev kolem rukávu, co?" pokusím se pousmát. Vstanu, pak stačí jen chvilka, než se rozeženou mžitky před očima, a můžu si dojít pro čisté oblečení. Střepy mi křupou pod botami a je to pěkně protivný zvuk, místo nadějného doma z téhle místnosti dělá ruinu. Něčím malým k jídlu bych začal raději, ale kde nic není, ani čaroděj nebere. Oblečení taky moc nemám, takže ať dneska skončím kdekoli, měla by tam být kromě obchodu s potravinami i pračka, nebo mě brzy nepustí do autobusu pro nadměrnou olezlost - jestli se k němu vůbec doplazím. "Něco takového, prý mezi věštěním a astrálním cestováním. Podle všeho vidím věci pravdivě, nebo alespoň ty nejpravděpodobnější, pokud jde o budoucnost - připadá mi to úžasný. Jen kdyby mi tam vždycky nakonec nevlezla - no, ona." Nadechnout. Jéj, přeci jen tu ještě jednu mikinu mám. V šedomodré, a tu barvu mám moc rád. Je jako mraky, nebo jako voda. Je v ní něco útěšného a poklidného, i když bych teoreticky řekl, že musí být nudná a o ničem. A navíc mi v ní vážně pěkně vyniknou oči... Poslední Flynnova slova mě zarazí. Zrovna mám triko napůl přes hlavu, dotáhnu ho jen pomalu a nejistě. Strašně mu chci říct všechno, ale brzy zmizí a jestli jsem slabý článek Kytelerova rodu a jsou tu nějaké půtky... a já jsem sakra hodně slabý článek... "Chrlič mi ukázal jistou scénu z minulosti," řeknu, jako by všechno, co o mně Flynn ví, bylo součástí nějakého pouta. A protože to pouto máme, nemůže zmizet! "Byl v ní muž jménem Kyteler, mág, který se chystal zastavit démony..." Urovnám si triko a podívám se na Flynna. "Vypadal málem jak moje kopie, jen pár čísel na výšku a pár let navíc. Něco mi říká, že Kyteler měl nakonec docela dobrý důvod se o mě zajímat." Snad se mi to daří říkat přesně tak klidně, jak bych rád. "Takže nebezpečný, obávám se, opravdu jsem." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
Flynn tě nechal posadit, zatímco jsi se prohraboval skříní a hledal něco na sebe. Dokonce ani na to poslední nezareagoval hned, jenom se na tebe podíval. Protáhl si tlapky a posadil se na posteli, kterou obklopovaly roztříštěné střepy, ale na peřině nebyl jeden jediný.
„V tom případě mě vážně nepotřebuješ,“ podotkl. „Našel jsi, co jsi chtěl. Rodinu. Někoho, kdo se o tebe postará.“ A taky někoho, kdo byl ochotný – a pravděpodobně pořád je – vydat Flynna do rukou Blackwooda.
Dveře se znovu otevřely. Essek se vrátil a nesl dary. Náruč plnou jídla! Nijak to nevysvětloval, prostě jenom postavil vodu na čaj – na lince také klapla krabička s heřmánkovým čaje – a začal krájet zeleninu. On se… snad hodlal ujistit, že se pořádně najíš.
„Tak nevím, jestli bys neměl dát tomu svému Jakeovi košem a nabrknout si toho elfa, když se tak stará,“ navázal Flynn, jako by se snažil svou poslední neveselou poznámku zamluvit. „Někoho, kdo ti bude aspoň jednou denně strkat pod nos teplé jídlo, potřebuješ.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Tím bych si nebyl tak..." jistý. Zarazím se. Přísahu nejspíš nelze obnovit nějakým lkaním, že potřebovat je slovo plné všelijakých významů a že nevím, co bude, a taky že vůbec nemám pocit, že by o mě tahle rodina zvlášť stála, natož aby se starala o to opravdu důležité, a že ve skutečnosti pořád ještě nemám nic, ani sliby ne; jen náznaky. S Flynnem jsme byli chvíli, byl ochotný mě tolerovat pro nějakou vlastní budoucí naději, ale nic víc. Že bych někoho jako je on poblíž sebe chtěl je jaksi... vážně málo na cokoli. Ani nárok na přání mi to nedává. Až mě samotného překvapí, jak mě tohle jeho odmítnutí sebere. "Stejně tě zkusím najít," skloním se pro tašku, abych se na něj nemusel dívat. "Pro mě se nic nezměnilo." Ale... jsem jenom rozhozený, nic víc, tradičně přecitlivělý po špatném probuzení. Stačí tomu nepropadat. Poradím si sám a nepotřebuju vůbec nikoho. Jako by chtěl Essek obratem dokázat, že možná přeci jen nastávají nové časy, objeví se s jídlem, od kterého v první chvíli skoro nedokážu odtrhnout oči, jak procházím opatrnými stádii předpokladů 'těžko si donesl z auta svačinu, asi je to vážně pro mě, ale proč a jak a kde k tomu tak najednou přišel a proč si myslí, že...' a Flynn tomu dodá korunu. Skoro zděšeně se na něj podívám. "Flynne!" vyprsknu nevěřícně. Střelím napůl omluvným pohledem po Essekovi a jako bych si najednou zřetelněji uvědomil, jak vypadá - skvěle, díky, kocoure, teď to z hlavy nedostanu - otevřu pusu, abych něco řekl, zavřu, jediným pohybem posbírám zbytek oblečení a pravím jen důstojně: "Jdu do koupelny." A prostě uteču. Tedy neuteču, do koupelny jsem se stejně chystal, žádný útěk - musím se učesat a převlíct si kalhoty a opláchnout obličej a ujistit se, že nemám na obličeji modřiny, ale po pravdě, za probuzení od Luny by za to stály. Pořád ještě mě děsí, kolik mu dalo práce mě vytáhnout nahoru. A teď mi tam chystá jídlo. Já se přece o sebe umím postarat sám! Jen mi to samotnému zrovna teď nezní ani moc bojovně, ani moc upřímně, protože po tom všem asi nic nepotřebuju víc, než přesně tohle. Aby mi někdo strčil pod nos talíř. Ale nepotřebuju to doopravdy, jasné? Obešel bych se bez něj. Grr. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
Zatímco jsi hleděl na odraz svých zarudlých tvářích v zrcadle, zpoza dveří se ozval Essekův tlumený hlas. Na něco se ptal, to jsi poznal ze stoupající intonace, ale jednotlivá slova ti nerozpoznal. Snad říkal tvé jméno.
„Neohrožuje ho,“ odpověděl Flynnův hlas, který jsi slyšel pořád stejně. Cizí rozhovory se neposlouchají, mladý muži, ale jen těžko bys dokázal ignorovat hlas ozývající se ti v hlavě. „Slíbil, že mě propustí, ale smlouva byla vyřčena tak, že ji nemůže splnit, dokud mu nevysvětlím rituál jak mě propustit ze služeb té knihy. Zatím jsem mu to neřekl – a taky neřeknu.“
Konvice začala pískat. Voda na čaj byla hotova! Pokud vylezeš hneš, bude na tebe už čekat hrníček se sáčkem heřmánku. Vedle už začínala vařit také voda v hrnci, který jsi úkosem oka zahlédl Esseka chystat. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Na okamžik strnu, když zaslechnu Flynnův hlas, pak ale dokončím pohyb a opláchnu si tvář vlažnou vodou. Stíny pod očima to nesmyje a tváře taky nevypadají dvakrát zdravě - ale snad ani ne nápadně začervenalé, alespoň doufám, těžko říct, v tomhle umělém světle. Rozhodně by to chtělo zapracovat na metodě, Esseku, i když nepochybuju, že sis to... Těžko se mi na něj dští oheň a síra, když pořád ještě neodešel a teď tam vedle vaří. Asi vážně pro mě, i když se mi tomu těžko věří. Jestli si jen dělá svačinu, aby měl dost elánu na další jeho "Brooksi!", přetáhnu ho židlí a prostě mu to sežeru. Jen tak dál, pobízím je v duchu. Jsem zvědavý, co Esseka zajímá. Že ta přísaha bylo asi zákonité - a vůbec nepochybuju, že si to ještě slíznu - ale zrovna v tomhle se provinile necítím ani za nehet. Pěkný pech, že musím být příbuzný zrovna s následovníky Merlina. Sáhnu pro hřeben, zdvihnout ztěžklé paže nad úroveň ramen dá jistou nemalou práci, ale trochu polidštit se musím a rozhýbat ztuhlé svaly taky. A už se vážně nechám ostříhat! Jenže zrovna teď, když nechám vlasy rozpuštěné, přijde vhod, že skryjí to nejhorší. ... nevím, co si namlouvám. Možná vypadám líp než před pěti minutami, ale vypadám příšerně. Takhle přece nemůžu Alexandrovi na oči. Co ten na mně viděl... jestli má jen trochu vkusu, tak nic, prostě si hrál, shrnu si ponuře. Jinak se to vysvětlit nedá. Ale stejně v zrcadle zjistím, že se připitoměle usmívám, a stačí k tomu vzpomínka na ten polibek - nepolibek. Měl jsem si těch mrňavých sendvičů nacpat plné kapsy. A je vážně směšné mít takový hlad, když jsem přece snídal... jenže tady mám sám pro sebe jakési rezignované pochopení: kombinace chronické únavy, snahy o magii a další střet s Lunou prostě jednoho vyšťaví. Essek. Vaří. Taková hloupost a pořád se s tím nedovedu srovnat. Ale možná právě proto, že je to hloupost, láme se nad tím hlava jedna báseň. Není mi z toho bídně jako z Flynna, ani tak zoufale zle jako z Lunny. Čaj už musí být hotový... potřebuju ho jako málokdy. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
Pokud Essek řekl ještě něco dalšího, neslyšel jsi ho. Možná ani nic neřekl, možná jen přemýšlivě zamručel a pokračoval v krájení slaniny, kterou pak s uspokojeným zaprskáním hodil na rozpálenou pánev s cibulkou a česnekem. Začínalo to v bytě vonět – a možná i na chodbě. Co si myslí ubohý analista, který vám důrazně říkal, ať na nic nešaháte? A Essek teď vařil oběd…
„Parmažán jsem nenašel,“ postěžoval si Essek, když jsi se konečně vyrojil z koupelny, „ale nahradit ho jiným sýrem by nemělo ubrat na chuti příliš. Hmm… Víte, měl byste více dbát na svou životosprávu, Brooksi.“
„Ano, Brooksi,“ přizvukoval mu očividně pobavený kocour. Oni se spikli!
„Posaďte se. A dejte si čaj, potřebujete ho,“ pokynul ti, ať se zatím posadíš. Křeslo dnešní tragédii naštěstí přežilo – na rozdíl od většiny židlí, jejichž přeživší sestřička teď sloužila jako věšák na pomuchlané, promoklé sako. „Něco důstojnějšího na sebe nemáte?“ přejel tě kritickým pohledem, i když sám vypadal jako zmoklá slípka. „Hm, zítra vám budu muset nakoupit… Svá čísla znáte?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Loupnu po Flynnovi pohledem, že si ho za rámeček nedá. Ještě ty začínej! Vždyť se neodbývám, byl jsi u toho. A vůbec, co má tohle být, nemáš být na mojí straně? "Děkuju," hlesnu jenom, protože už jenom ta vůně mě dostává do kolen a čaj mi připadá málem jako mana nebeská, a to heřmánek ani moc nemusím. Teď stačí hrnek vzít do dlaní a nadechnout se jeho vůně a ano, potřeboval jsem ho. Vlastně voní krásně. "Já o ní přeci dbám," řeknu nepřesvědčivě. "Jen... zrovna nemám nakoupeno." Neměl jsem se začít bránit, neměl! Vůbec jsem se do téhle debaty neměl pouštět. Do starosti o kuchyni jsem se zatím zkrátka nedostal. Měl jsem v každé chvíli deset lepších věcí na práci, rozmýšlení nebo poznávání, a něco k jídlu se vždycky nakonec poskládalo... složím si hlavu do dlaní a dívám se, jak šikovně pokračuje v práci. Je to zvláštní protiváha k Luně, která si mě nárokuje a potom ničí. On by mě nejraději viděl za horami, a přitom... nevím. Nemusí tu přeci být. "Kde jste to vůbec všechno vzal, takhle narychlo?" nejde se nezeptat, přeci nevykradl sousedům spíž? Čaj mi prohřívá ruce a prohřívá mě zevnitř a svět je najednou o tolik lepším místem. Ani nevím, proč jsem si kdy o Essekovi myslel, že je příšera nemožná. Což je. Panovačná k tomu. Nejsem moc ochotný k sobě být úplně upřímný, ale kdybych byl, musel bych si přiznat, že jsem byl po podobné domácké chvíli pěkně vyhladovělý, a s jídlem ten hlad zase tolik společného neměl; i když je to zrovna Essek. Jenže je to zvláštní, ošemetný pocit, který zasahuje podivně hluboko, a za který se nejvíc ze všeho asi... stydím? Není správné ho nechat, aby se choval... takhle. Ne ke mně. Až si to uvědomí a práskne za sebou dveřmi, bude to horší než před tím. A hej, tohle je moje oblíbená mikina! "Totiž... nejen nic vhodnějšího, dokonce nic dalšího, teď už," musím připustit. S čím mě Melanie poslala do světa, to mám. "Čísla... asi ne?" Vůbec nevím, jak si s touhle jeho rozhodností poradit, s každou jeho větou bezradnější. Napůl mám pocit, že bych se mu snad měl za svůj nedostatek obleků omluvit, napůl mám chuť stavět se na zadní a vykládat, jak jsem si ještě včera večer nemyslel, že budu nějaký potřebovat. A budu...? A uvědomuje si vůbec, že přeci nevím, že jsme příbuzní? A to ještě ne s ním? A i kdybychom byli, tak... to přeci neznamená tohle...? A jak moc je nezdvořilé si na ten stůl položit hlavu a zavřít oči...? "Přeci mi nebudete nakupovat," řeknu, už definitivně ztracený. Měl bych brát, když dává, vždyť nemám prakticky nic. Jenže necítím se rád dlužníkem, celá ta situace je hrozně divná a úplně nečitelná. Trochu se ošiju, div se na té židli nezačnu kroutit jako užovka. "To se... nehodí? Vždyť víte, že - tedy, chci říct díky, že..." Vám to prostě nemám jak splatit, Esseku! "Tohle všechno... ale... to přeci nemohu přijmout," vzchopím se konečně trochu, ale do očí se mu teď podívat neodvážím. Podléhám té jeho rozhodnosti, až mě to děsí. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
„Vedle,“ odpověděl Essek, jako by se nechumelilo. Nebydleli jste s Jakem na patře sami, stejně tak snadno mohl přejít do protějších dveří, ale… smiřovat se s tím, že tvůj oběd je kradený, možná nebude tak jednoduché. Ale hlad máš pořádný, to jo. Už je dávno čas oběda a ráno jsi sotva snídal.
Zatímco ses kroutil, Essek se činil v kuchyni. Nakoukl do bublající hrnec s těstovinami, prohrábl bělající cibuli a obrátil kousky slaniny. Pak rozklepl vejce do hrnku a rozmíchal ho s pečlivě nakrájeným sýrem.
„Flynne, mohl byste zvednout ten stůl?“ otázal se, přičemž kritickým pohledem přejel nešťastně se válející desku stolu na zemi, zatímco jedna z noh ležela… přímo pod tvým křeslem.
„A držel ho, než se pán nají?“ Kousavost té otázky nešla přehlédnout.
„Jste schopný telekineze, nepletu-li se…“
„Jsem,“ odpověděl jen.
Essek nad tím povytáhl obočí, ale místo toho, aby to komentoval, se konečně otočil k tobě. Určitě máš radost, že už jsi taky na řadě.
„Můžete a přijmete,“ řekl prostě. Škoda, že ti zloděj v zápasu s chrličem rozbil stůl, jinak by ses za něj teď mohl schovat. „Berte to jako dárek od pana Kytelera. Udělalo by mu radost, že vám může nějak pomoci. A váš šatník,“ znovu se podíval na mikinu, „je smutný…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Taky se podívám na mikinu. Pořád má ten podmanivě pokojný šedomodrý odstín dálek a mraků. Líbí se mi! Melanie zvolila možná styl trochu moc studentský, ale ztotožnil jsem se s ním tak přirozeně, že to nemohlo být tak moc od věci. Kupodivu. Pořád jsem jí svým způsobem vděčný, ale potkat ji teď, na díky by hned nedošlo. Uvolním se konečně a prostě odpočívám. Je to to nejlepší, co teď můžu dělat - jsem vyřízený a odpoledne bude dlouhé. Možná se teď vedou řeči o jídle a správné barvě triček, ale je to jen přestávka a víme to oba. Leda by můj výkon přiměl Esseka mě znovu někam uklidit, jen důkladněji... a teď jen pracuje na tom, abych byl uklizený úhledně a bezpečně a mohl mě pustit z hlavy... což moc nesedí... Nic k ničemu nesedí. Asi bych potřeboval přehledný graf postojů a motivací, abych konečně věděl, na čem jsem. Že alespoň ti dva spolu vycházejí, mnohem lépe, než bych se odvažoval doufat, je při vší té bídě - strašně fajn. Nečekal bych to. Napřed se rozhodne nechat ho Blackwoodovi a pak si tu málem dobírá jeden druhého... Honem zamrkám, když se mi začnou zavírat oči. "Po pravdě, můj aktuální šatník má na svědomí slečna Melanie," pomstím se jí s gustem - vidíš, prásknul jsem tě! "Zdá se, že se vám netrefila do vkusu, ale já mám ty své mikiny náhodou docela rád. Jen jsem ještě nějak nestačil rozšířit jejich řady ještě o něco dalšího." Jsme příbuzní. Nemusím si dělat hlavu, když mě chce zabezpečit - je to v mojí situaci docela přirozené. Je. Vím to. Čistě teoreticky to vím, navíc už to vlastně nějakou dobu dělá, jen ne tak demonstrativně. Jenže bylo by to snadné být na jeho místě, a je to hrozně těžké na mém. Kdyby šlo o kohokoli jiného, poklepal bych ho na rameni a řekl mu neblbni a ber věci jak jsou, však mu to jednou vrátíš. Jenže jsem to já a nedokážu se zbavit pocitu, že si to nezasloužím. "Děkuju," řeknu nakonec jenom. Snad by to neříkal, kdyby to tak nebylo. "Vám rovnou a jemu snad někdy brzy." Hrozně by se nabízelo zeptat, v jakém jsme vztahu, ale Essek o tom mluvit nechtěl a já pro změnu nechci narušovat tohle příměří, rozhodně ne dřív, než ten oběd opravdu dostanu. Trochu si odkašlu a honem se znovu napiju čaje, abych spláchl tu vlezlou nejistotu. "Pan Kyteler... jaký je?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
„Jakmile vyřešíme váš malý problém…“ Znovu označil tvé posednutí za malý problém, něco vyřešitelného, možná ne snadno, ale nepochyboval, že je to jenom malá překážka na cestě k něčemu většímu. „… budete mu to moct říct osobně,“ odpověděl. Poprvé za celou dobu k tobě promluvil bez té ostré hrany v hlase.
Essek se odvrátil. Špagety byly hotové, takže je se zaprskáním přesunul do rozpálené pánve, přilil vaječnou směs a dřevěnou vařečkou je zamíchal. Carbonara nebyla nic zvláštního, ale byla rychlá, sytá a vzhledem k dostupným ingrediencím ideální řešení zmeškaného oběda. Voněla hezky…
„Pan Kyteler je laskavý muž,“ odpověděl po chvíli. „A neobyčejně schopný. Je to vůbec první čaroděj v Kelliwigu, který si dokázal získal zastání jak mezi Morganovci, tak mezi Merlinovci. Díky němu máme mír.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Když je to tak malý problém," neudržím se, a ve skutečnosti ani nevyletím moc, ale ještě ve mně nedozněla ta vibrující struna její přítomnosti a čerstvé várky hrůzy, a taková slova jsou jako když přejede šmirglovým papírem po čerstvé spálenině - a stejně tak zraňující. Jsem zcela schopný tvářit se, jak jsem nad věcí. Pořád ještě ano, věřím tomu. Ale ne tak brzy. Snad mi to ale dává naději, že jsem se před ním opravdu nesypal moc... Nadechnu se a násilím zmírním tón. "Je nemožné se neptat, proč je tak těžké ho vyřešit." Protože, Esseku, je to trochu víc na pořadu dne než slušnější kalhoty! Povol, nakážu si a s námahou uvolním jako struny napjaté svaly na ramenou. Jsi idiot, Eliáši. Zrovna když... byl málem laskavý. Jenže omluvit se nedokážu. Jen zírám před sebe a snažím se dostat přes tenhle neblahý výkyv. Nechci ztrácet nervy. Není mi to vlastní, vadí mi to, je to k ničemu, a ještě jsem to nakonec já, kdo si připadá provinile. Skvělý, fakt. Přiměju se zadívat na prskající pánev. Tohle bych si asi uvařit uměl, vypadalo to jednodušše, a samé dobré věci. Třeba to někdy zkusím. Slova o Kytelerovi se dobře poslouchají, a nic, co vím, s nimi není v rozporu - vlastně i k Arturovi to náramně dobře pasuje - je to přesně něco, co slyšet chci, a tak jim ochotně propadám. Kdyby nebyl nemocný... Kéž by to přede mnou netajili. A nebo kdybych teď netajil já, že to vím. "To jsem..." Co se na to dá říct? "Moc rád," dokončím neobratně, ale prostě to tak je. Jsem rád. Jestli chce člověk slyšet něco o svém nově nalezeném příbuzném, tak právě tohle. Možná bych neměl Essekovi věřit, je mu oddaný; jenže Essekovi se vlastně věří docela snadno. Není mi jedno, že je protivný, za hlavu to snadno hodit nedokážu, ale počítají se činy. A on se stará, ať už se nad tou představou v sobě kroutím sebevíc. "Mír je ale pořádně silné slovo," dodám zamyšleně. "Jako by to, co bylo před tím, bylo regulérní válkou." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
„Protože, jak už jsem vám vysvětloval, vaše okolnosti jsou ojedinělé,“ zavrčel Essek. „Možná, kdybyste si nezahrával se silami, kterým nerozumíte, bychom za vás nemuseli řešit vaše problémy my. Nemluvě o tom, že to mohlo dopadnout mnohem hůř… Máte více štěstí než rozumu, Eliáši.“
Nebylo ono lepší, když ti říkal Brooksi? Na otázku u o míru už ti neodpověděl. Tím chvilka laskavosti skončila. Měl jsi štěstí, že ses dozvěděl vůbec něco… Do jídla ti neplivl, jenom ho důkladně zamíchal a odvrátil se od prskající pánve. Aby dosáhl na nejvyšší polici, kde se skrývaly talíře, musel se vytáhnout na špičky. Naložil ti štědrou porci, nezapomněl ji posypat bazalkou a, aniž by ti popřál dobrou chuť, ti talíř podal. Najíst se budeš muset v klíně… nebo u kuchyňské linky, pokud si troufneš přiblížit. „Zajdu zjistit, jak vypadá vyšetřování…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Když jsou tak ojedinělé, tak asi nebudou zase tak malé! A hromady dalších tajuplných náznaků ničemu nepomůžou. Já vážně potřebuju vědět, co jsem provedl! Máte pocit, že všechno to utajování vedlo k něčemu dobrému? Akorát jsem nadělal další potíže. Jak si mám dávat pozor, když nevím na co...?! Pohádat se zvládnu tentokrát jenom v duchu. Sám sebe jsem nepotěšil, jak jsem na něj vyjel, a ta maličkost stačila, abych upustil páru a toužil se propadnout někam do horoucích pekel. Jenže ta hromada ALE...! Za tu provinilost se na sebe taky zlobím. Mohli a měli mi říct víc. "Děkuju," natáhnu obě ruce pro talíř, abych ho na sebe nevyklopil. Stůl vážně nepotřebuju. Potřebuju tohle. Talíř plný zatracených špaget, co voní tak, až se mi dělá slabo v kolenou. "Vážně díky," zamumlám ještě. Ať si to přebere jak chce. V nějakém krajním případě i tak, jak to bylo myšleno. "Ale vyšetřování přeci víme, že nic," dovedu přeci jen odtrhnout pohled od jídla. "Tohle policie těžko vypátrá. Je něco, co můžeme ještě dělat my - nedalo se v tom, co jsem viděl, něčeho chytit...?" Třeba existují nějaké seznamy měňavců, jsou známi lidé, kteří nimi spolupracují, cokoli... třeba těch jeskyň není zase tolik. Jenže kdyby se dalo, nejspíš tu spolu nejsme a čas se mnou neztrácí. Opravdu se snažím, abych si nenacpal pusu plnou špaget, ale nabral jen nějaké přiměřeně velké sousto. Určitě se mi to skoro povede. "-he ho hupeh," podělím se ochotně o dojmy. Flynn měl pravdu. Měl bych hned teď pořádat Esseka o ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě, po jedné hodině
„Nic nevíme, Brooksi. Přestaňte předpokládat, že víte všechno nejlíp. Ani ten nejlepší nazírač se nemůže spolehnout jenom na své sny. Brzy přijde okamžik, kdy se budete muset naučit důvěřovat lidem kolem sebe – a také tomu, že svoji práci zvládnou odvést i bez vás. Ten detektiv je vlkodlak a mohl by nám pomoct,“ odpověděl Essek. Znělo to… jako pokárání učitele, který tě pozval k tabuli a měl jsi mu zrekapitulovat to, co jste brali minulý týden. Kéž by sis to pamatoval! „Najezte se…“
Přeci jenom nezněl tak naštvaně jako před chvílí, snad jenom zvláštně. Ještě jednou se na tebe podíval – na toho kluka ve studentské mikině s pusou plnou špaget – a útrpně si povzdechl. Otevřel dveře a…
„Počkám na vás dole. Pokud si chcete vzít něco s sebou, prostě si to zabalte. S policií to vyřídím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vh-" Polknu sousto. "Vlkodlak...!? Toho potřebuju!" Zarazím se. "Vidět zblízka, myslím," řeknu omluvně. "Chci vědět, jestli poznám, že není člověk." Trochu v rozpacích zamíchám špagety. To vážně není, že bych si myslel, že vím všechno nejlíp... zvlášť když vím, že nevím nic. "Jen si za to připadám odpovědný," zadívám se na špagety a natočím si úhledné hnízdečko. "Je těžké se smířit s tím, že nenadělám nic." Ta jeho pozvánka o důvěře mi přijde hrozně nefér a vlastně popíchne dost bolestivě. Vždyť já bych rád. Hrozně rád, ochotně a nic nechci víc. Jen kdyby mi jaksi někdo dal šanci. Sice přesně nevím, jak by taková šance měla vypadat, možná ji vážně nepoznám, ale určitě není její součástí hromada utajování a nejistot. A opravdu nenadělám...? Už v klidu a sám, tedy relativně, protože Flynn je tu stále, do sebe systematicky sázím špagety. Jako kdybych nebyl složitější než kuchyňská kamna, začínám se příjemně prohřívat a svět se stává o něco lepším místem. Křeslo je pohodlné a musím si začít opravdu dávat pozor, abych nenechal talíř klesnout do klína a nezavřel oči. Ale možná bys zjistil, kde je knížka teď, popíchnu se, ale... jestli to někdo navrhne... tak to budu řešit pak, ujistím se v návalu krátké paniky. Sám bych to měl navrhnout - jenže tu představu smetu tak rychle, až to hvízdne. Raději dojím špagety. Vyluxuju i všechno, co zbylo na pánvi. Nezdržuju se zbytečně - s posledními sousty už začnu tahat tašky. S čím jsem přišel, s tím taky odejdu, sbohem a dík za ryby. Jen místo úhledně srovnaných nažehlených hromádek bych je potřeboval vyklopit rovnou do pračky. "Co si o tom všem myslíš, Flynne?" prohodím a pokusím se vytřepat střepy z trička, které jsem našel napůl pod postelí. To snad ani nebudu brát s sebou, nebo se mi sklo dostane do všeho. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
„Někdy to nejmoudřejší, co můžete udělat, je nedělat nic,“ podotkl Essek… a opět se zdálo, že mluví o něčem specifickém…
… ale pak už opravdu prošel dveřmi a zamířil dolů promluvit si s detektivem. Tvoje přání ho vidět a mluvit s ním nekomentoval, jenom ti zase věnoval pohled. Nebyl zrovna celý žhavý zařizovat osobní setkání, vlastně pravděpodobně zařídil, aby ses s detektivem setkat nemusel, ale… předtím, než s detektivem mluvil on, chtěl detektiv mluvit s tebou… hmm…
„Já myslím, že je ten elf trouba,“ odpověděl Flynn. „Chceš ještě vidět toho svého souseda? Ujistit se, že ten není vlkodlak? Potřebuji ho vidět zblízka.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Trouba, hmm... Ne, trouba ne. Výhrad mám spoustu k jeho způsobům a metodám, ale vším se vleče zřetelná stříbrná nit působivé Essekovitosti. Skutečný důvod, proč mu jsem ochotný důvěřovat - alespoň doufám, že mám důvod lepší, než touhu zbavit se na chvíli odpovědnosti pod přívalem cizí rozhodnosti - a proč si na něj svým způsobem musím dávat pozor, protože každá mince má dvě strany. Jak rád opakuje, prý si zahrávám se silami, kterými nerozumím. Od něj, který mě bez jakékoli přípravy prostě hodil do chrliče, to teda sedí! Co mi asi v takových chvílích zbývá? Ani teď ve skutečnosti nerozumím, na to o něm vím příliš málo. Ale z jeho strany padlo ledacos a já možná stojím o to, abych se mohl o někoho opřít, ale zároveň jsem naprosto neochotný jen tak plavat s cizím proudem. Nebo měl pravdu a tu důvěru jsem se zkrátka nenaučil. "Já ti řeknu, co je Essek," podívám se zpytavě na Flynna. "On je především hluboce loajální." Postavím sbalenou tašku vedle dveří a dojdu si pro těch pár věcí do koupelny. Sbaleno mám vlastně tak rychle, až je to skoro... nepřípadné. Sám jsem si do domácnosti nedokoupil skoro nic, nevěděl jsem, jak budu vycházet s penězi a stejně většinu času trávil v práci. Teď se to hodí. A vida, přestala se mi tak motat hlava! Essek vážně ví, co dělá; a ví to. Což mu body přidává a ubírá zároveň. Protože není loajální ke mně. "To si piš že chci ještě vidět Jakea. Když pominu, že jsem mu podle všeho právě snědl večeři, tak ho... chci vidět." A kouknu na Flynna málem vzdorně, jako bych čekal, že si to budu muset kdo ví proč obhajovat. Není na tom nic špatného, jasné? Jake je fajn. Chci s ním jít do baru a na jeho koncert a dozvědět se o něm víc a taky o jeho práci a jen tak si posedět nad dalším čajem. Je fajn jinak než Alexandr - ou. Představit si ty dva vedle sebe mi kdo ví proč vyvolává potřebu se oběma omluvit. Co tohle má být... Jenže ono je to asi jednoduché. Trochu si odkašlu a pokusím se přestat nejapně usmívat. Opatrně otevřu dveře a vystrčím hlavu na chodbu, abych se ujistil, že se Essek nevrací. Mluvit ve skutečnosti chci s oběma lamači srdcí, ale ani s jedním pod jeho dohledem. Běhám tu s tím prstenem na ruce jako úplný hlupák - snad jsem měl štěstí, že si ho Essek nevšiml. Zajedu zpátky do křesla, na vteřinku se zarazím, ale mávnu rukou nad Flynnovou přítomností, a stejně jako v sídle rodu Blackwoodů, soustředím se na prsten, na Alexandra - a na potřebný střípek magie, který ze sebe pracně vyloudím. Oběd mě sice na nohy postavil, ale pořád stojím na zatraceně vratké kladině. "Alexandře," zkusím a bezděčně tlumím hlas, snad v dojmu, že se to oslovení rozlehne tichým pokojem jako zvonění mobilu pro všechny uši okolo. "Alexandře, slyšíte mě?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
„Že mě to nepřekvapuje…“ podotkl Flynn. Když jsi přeběhl ke dveřím, seskočil na zem, jako by se chystal na odchod, ale… Aha. „Neodkládej to. Jestli ti mám říct, co vidím já…“ Ani to nedořekl. Jenom si znovu vyskočil na postel a pohodlně si lehnul. Záleželo na tom? Ne, nezáleželo. Pokud je vlkodlak, vycítíš to nepochybně sám.
Zelené kameny zazářily. Nitka magie poutající dva prsteny k sobě vystřelila z okna ven, chvíli letěla světem, než našla svou sestřičku. V prstech jsi cítil pomyslné zvednutí sluchátka na druhé straně, jako by prsten na okamžik zazářil jasněji nebo změnil teplotu. Bylo to zvláštně neosobní… Asi bys nedokázal určit, kdo přesně slyšel tvůj hlas, kdyby ti vzápětí neodpověděl Alexandr.
„Slyším vás, Eliáši,“ odpověděl ti usměvavý hlas, přičemž zelené kamínky jeden po druhém zazářily jasněji, jako by po nich přejel prstem. Nebylo to tak docela pohlazení, necítil jsi jeho dotyk, ale bylo zatraceně snadné si ho představit… „Věděl jsem, že neodoláte příležitosti opět slyšet můj hlas.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Já vím, Flynne, že se nám čas krátí - vím! Oceňuju, jak to zvládáš, nechci tě prohánět sem a tam, ani mít nesmyslná přání. Oceňuju taky, že mi nic nevyčítáš. Jenže Jake je záležitost ryze osobní a ve skutečnosti ani ne důležitá. Sice mi dokáže myšlenky zaujmout způsobem, že je dost těžké si to připomínat, ale Jake nikam neuteče ani nezmizí... vím, kde ho najdu, a je to myšlenka převelice útěšná. Navíc pobíhal dole a jestli se ještě nevrátil a musel bych tam za ním, špatně bych si hledal klidné místo. Essek se mě očividně chystá posadit do auta a odvézt. Něco mi říká, že do práce, kde bych pokračoval v třídění knížek a sepisování nekonečných seznamů, to asi nebude - a víc ze zvyku mi z toho vědomí, jak to tam teď vypadá, zatrne. Jen tak se tam nevrátím, jestli vůbec... sakra, bavilo mě to tam. Alexandrův hlas mě ale z plánů a úvah kolem něj rázem posune někam, kde už mi nepřipadají tak naléhavé. Výstižnost jeho slov jen umocňuje vzpomínku na okouzlení, na tu jiskřivou chvilku, kdy stál blízko, kdy bylo skoro nejdůležitější dotknout se špičky prstů jeho ruky... a kdy mi nasadil prsten, který jsem tak neochotný sundat. "Je tak moc znát, že jsem využil první příležitosti?" musím se usmát v odpověď, najednou lehoučký jako pírko. Vím, že... už to nebude trvat dlouho, že mu musím všechno říct a pak se úsměv z jeho hlasu vytratí, ale... teď tam je. "I za tu chvíli mám ale spoustu novinek," řeknu a na okamžik zdvihnu hlavu ke dveřím. Už jde...? Ne, dobré. "Bylo by lepší je probrat osobně," odhodlám se přeci, protože... bylo. Už kvůli tomu, abych mu mohl vrátit prsten; a omluva takhle na dálku mi připadá hrozně nedůstojná. Může se mi nechtít sebevíc, jenže jde o hodně a vysvětlit všechno osobně je to nejmenší, co pro věc mohu udělat. "Jen nevím... jak máte čas a taky se mě Essek chystá unést kdo ví kam," a řeknu to jako nadsázku, jenže takhle nahlas mi dojde, jak výstižný je to fakt. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
„To jsem rád, že jsem na vás udělal takový dojem,“ odpověděl Alexandr škádlivě. Ten si rozhodně nenechá ujít žádnou příležitost… „Vskutku?“
Essek říkal, že na tebe počká dole, tak snad máš ještě pár chvil k dobru. Už sis možná stačil všimnout, že trpělivost není jeho předností, ale… Snad ho rozhovor s detektivem ještě na chvíli zaměstná, nebo snad ho zaměstnají jiné povinnosti coby zástupce majitele budovy. Tak či tak, z chodby se ozývaly jenom tlumené hlasy dvou pracovníků policie. Žena se, zdá se, vrátila a analista si teď stěžoval, že nemůže pokračovat v práci, protože si tam někdo v klidu obědvá. Ta tragédie!
„Teď zrovna mám společnost,“ Alexandr podotkl, div si v jeho tónu nezaslechl to hravé protočení očí. „Povinnosti. Však to znáte… Pokud se vás Essek pokouší utéct, nepředpokládám, že bychom se mohli sejít večer. Tady každopádně ne. Otci byste se prozatím měl určitě vyhnout. Hmm, budu se muset podívat. Každopádně,“ přetnul vnitřní zápas s diářem plným pochůzek a nejrůznějších povinností, „jestli vaše novinky počkají, možná mi dovolíte zpravit vás, co jsem zatím zjistil o vaší situaci. Hmm?“ Usmíval se, o tom se snad ani pochybovat nedalo. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Milý Alexandře. Dojem byste udělal i na kamennou sochu a dobře to víte. Snad i na tu dálku znovu cítím vůni jeho kolínské, intenzitu magie, tak pozoruhodnou na nadechnutí, a to chvějivé cosi, co jiskří pod kůží, kdykoli se dotkne... stisk jeho prstů, když mi položil dlaň na koleno... A to ho ani nevidím před sebou! Milý Eliáši. Tohle zaraz, než bude pozdě. Zaraz to hned. "Neplánuju se nechat unést," řeknu, protože - neplánuju. Jestli jsem snad byl do téhle chvíle na vážkách, teď už nejsem. Mám pro to sto a jeden důvod a s devadesáti devíti z nich teď mluvím. "Počkám, až mi dáte vědět." Jen v zájmu nás obou - ať to není moc pozdě. Schopnost reagovat příčetně se s přibývajícími hodinami vytrácí, únava stoupá a byl bych pramálo zábavný společník. Navíc jestli uteču Essekovi, musím si pořešit nocleh - ale možná jsem se na jeho entuziasmus upřel moc přehnaně a dělám z toho zbytečné drama. Strčí mě do nějakého penzionu, dostanu kázání a půjde si po svých, to je nejpravděpodobnější a prakticky jisté. Neměl bych se stavět na zadní moc... o Kytelera totiž vážně stojím. "Tak tedy povídejte," pobídnu ho, bezděčně se v křesle nakloním, jako bychom opravdu seděli naproti sobě. Usmívá se a vím, že slyší, jak mu oplácím stejnou. Špatné zprávy počkají. "Skoro se zdá, že to bude opravdu stát za to." Pustil se do zkoumání hned a bez prodlení a to mi připadá jako dobré znamení a ještě to přihazuje polínka do radosti, která se ve mně tak ochotně rozhořívá. Jen škoda toho definitivního potvrzení, že od starého Blackwooda se musím držet dál, jeho zkušenosti by mohly být cenné. Essek měl pravdu, mám víc štěstí než rozumu. Za tou záclonou mohl stát klidně někdo docela jiný a kdo ví, co všechno by bylo jinak... ale byl tam Alexandr a pozval mě dál a já si strašně moc přeju, aby toho nezačal litovat. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
„Tak tedy, milý Eliáši,“ Alexandr začal pobaveně. On… slyšel tvoje myšlenky, Nepochybně ne všechno, to ne, ale tohle zrovna rezonovalo prstem tak důkladně, že to považoval za součást zprávy. „Musel jsem se kvůli vám dotřepat k tetě Heleně, vdově Hichksové,“ dodal, jako by to pro tebe mělo něco znamenat, „ale teď jsem držen jako rukojmí na čajovém dýchánku s její neteří a… Okamžik. Musím se přesunout.“
Představa Alexandra, jak teď proklouzl mezi z jednoho salonku do druhého, aby se vyhnul tmavovlasé slečně s výraznýma zelenýma očima, není daleko od věci. Možná se dokonce schoval za vysokou knihovnici a pár vteřin setrval v tichosti, než k tobě zase promluvil.
„Každopádně,“ v hlase mu zabublal tlumený smích, „Helena podědila Merlinův spis, v kterém mimo jiné pojednává o svazujícím rituálu. Nebude to úplně identický rituál, kterým svázal vašeho ducha, ale daleko od věci taky nebude. Možná se mi podaří najít ještě něco bližšího, každopádně to zkusím, ale ne každý je tak ochotný… Nicméně myslím, že jsem měl pravdu,“ teď se pousmál zvláštně hrdě, jak se blížil k velkému odhalení, „měli bychom být schopni použít tu knihu, abychom vás Luny zbavili rychle a snadno. Přesný rituál ještě budu muset vyřešit, ale stejně budu potřebovat vidět knihu osobně, abych si byl jistý, jak přesně to pojmout.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Hej, myšlenky se nečtou! Teď pro změnu štěstí, že mě nevidí. Už jsem kvůli němu dneska zrudnul víckrát, než je vhodné ve slušné společnosti. Ale stejně se nedokážu od prstenu odtrhnout, jako by bylo nezbytné dotýkat se ho prsty a pohrávat si s ním. Musel ho mít u sebe, stejně jako já. Celou dobu čekal, kdy se ozvu, i když to mohlo přijít takhle moc nevhod... což... nic neznamená, domluvili jsme se tak přeci... "Jste tak působivě obětavý," zasměju se tiše. Čím výš jsem si poletoval, tím je pád zpátky na zem je drsnější. A nemilosrdný a zatraceně bolí. Všechno potřebné jsem držel v ruce - to snad ani není pravda, tomu nevěřím, chybělo tak strašně málo - když už jsem se konečně rozběhl správným směrem - ona snad vážně vyhraje - "Luna je vyšší démon a já podle všeho nazírač," slyším se, jak říkám. Svět je pro tuhle chvíli za tlustým sklem a musím se tou náhlou ztrátou nadějí na rychle a snadno teprve bolestivě prokousat. "Ne že bych chápal význam těch pojmů do detailů, ale..." Představoval jsem si tuhle scénu jinak. Jak se na něj ještě budu moct podívat a možná získám i ten úsměv; pak mu sdělím, že je kniha pryč, omluvím se, poděkuji za vynaloženou snahu, dám najevo ochotu posypat si hlavu popelem i před jeho otcem, vložím mu prsten do ruky a odkráčím, sice s prázdnýma rukama a bez naděje, ale hrdě a žádné škemrání o přízeň - slzičky až pak, sbohem a šáteček. "... mění to něco? Hrálo by to roli, nebo jen přidělalo spoustu problémů?" Jenže teď už se to odkládat nedá. Nějaký malý pud sebezáchovy mi velí alespoň sesbírat potřebné informace, a snad je to ještě kousek té doznívající chvíle z dopoledne, kdy mi bylo takovou úlevou podělit se o to, kým jsem... Nevím přesně, jaký dílek skládačky se snažím vylovit, snad náznak toho, po jakém druhu obřadu bych měl pátrat a třeba nakopnout Esseka... Přeci ji nenechám vyhrát! Alexandře, já ve vás nedokážu nevěřit... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
„Vy jste… nazírač?“ zopakoval zaskočeně.
To, že je Luna vyšší démon, ho tolik nepřekvapilo. Nebo možná spíše nezaujalo, ale druhou část toho sdělení potřeboval strávit. Na rozdíl od tebe si význam pojmu dokázal rozkreslit až do podivuhodných detailů, nad nimiž zůstával rozum stát.
„Ne. Nic to nemění. Pravděpodobně tomu budu muset rituál přizpůsobit; už tak to vyžaduje hodně improvizace, ale nebojte, na tu já jsem expert,“ usmál se sebevědomě. Teď je to teprve ta pravá výzva! Zněl maličko jinak, jako by pořád přemýšlel nad tím, co jsi mu řekl. „Merlinovy magické artefakty patří mezi nejsilnější vůbec – a jsou dělané na to, aby v sobě dokázaly udržet i ty nejsilnější duchy –, takže si nepochybně poradí i s vyšším démonem. Koneckonců Merlin žil ještě v době, kdy byli častí. A popravdě si myslím, že jsem přišel na jedno z mála řešení, které bude fungovat i na nazírače… Jaký druh vyššího démona to je, nevíte?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vypadá to tak..." pokusím se pousmát, jako by snad ten náznak mohl nějak proklouznout prstenem až k němu. Je zaskočený, to se nedá splést - ale ten pojem je mu na první dobrou známý a to není drobnost bez významu - a teď ještě vědět, co přesně na něm ho tak zaujalo. Možností mi v hlavě naskáče spousta, převážně hodně překombinovaných. Třeba by mi půjčil nějakou knihu, kde bych se o nazírání dozvěděl víc... no nic. Při jeho poslední otázce se bezděčně otočím na Flynna. Co mu mám říct? Nedokážu si vybavit, že by padlo cokoli přesnějšího. Leda snad co Luna není. Ach, moment. On by ji chtěl spoutat do knihy...? FLYNNE?! Ale tenhle směr úvah je fantaskní až příliš. Flynn jasně řekl, že démonem není, a on to koneckonců musí vědět nejlíp - ne že bych se mohl spolehnout na své smysly, ale už bych tomu těžko dokázal uvěřit. Vždyť se ke mně choval dobře, od démona bych vstřícnosti nečekal. "Nevím. Dokáže mi vstoupit do snů, i těch nazíračských," snad se ten pojem takhle nějak používá, "a převzít si je po svém," a hodně opatrný nádech, ať na druhé straně není slyšet, "což se prý vylučuje s něčím, čemu se říká snový démon, ale dál jsem se nedostal. Alexandře..." Je na odpoledním čaji, schovaný někde v knihovně, oba nás mohou každou chvíli přerušit - nemám právo to protahovat. "Nedovedete si představit, jak si cením všeho, co kvůli mě podnikáte," řeknu, "ale nemohu po vás dál nic takového chtít. Naši dohodu..." Je to mnohem těžší, než jsem čekal. A to jsem si myslel, že mu to odříkám do očí a nehnu brvou. "Nemám možnost dodržet. Tu knihu mi ukradli - byt roztřískaný, nic dalšího nezmizelo, nebyla to náhoda - prostě... je pryč. Omlouvám se, vím, co na ní závisí, je mi to... mrzí mě to." Blekotám, nic víc. Ale ta pěkná výhoda dálkových hovorů: ničemu nevadí, když tu v křesle sedím jak hromádka neštěstí. Nemusím se snažit nic předstírat, jen bojovat o tón hlasu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
Flynn ani nezvedl hlavu. Neposlouchal. Nebo spíše poslouchat ani nemohl, protože Alexandrův hlas jsi slyšel jenom ty. Z těch nešťastných kníknutí, které ti sem tam utekly, nemohl moc odvozovat. A ani nechtěl.
„Na to se ještě podívám, ale ano, obyčejný snový démon by nazírače ani posednout nemohl, takže…“ odmlčel se, zatímco popošel k oknu. Možná sis všiml, že venku prší, ale dešťové kapky se dovnitř nedostaly, jako by rozbitá okna nahradila jakási telekinetická síla. To asi Flynn. „Ano, musí to být vyšší démon. Ještě se… Ano? Mluvte vy.“
Poctivě zabrzdil. Předal ti pomyslnou konverzační štafetu a vyslechl tě. Kdybys tenhle rozhovor vedl tváří v tvář, aspoň bys viděl, jak se tváří. Zlobí se? Zlomil nad tebou hůl? Nebo mu ani za tek vztek nestojíš? Držel jsi v rukou všechno, co jsi potřeboval, dokonce na tebe naléhal, ať na knihu dáváš pozor, a ty jsi tu zatracenou knihu ztratil.
„Aha,“ řekl Alexandr jenom v tu první chvíli, jak si to snažil urovnat. Tohle nečekal. Tohle… měnilo spoustu věcí, ne-li úplně všechno, ale… „Dobře, dobře. Eliáši... Eliáši, dýchejte. Pamatujete, jak to bylo předtím? Teď nádech, teď výdech. A ještě. Teď mi řekněte, jestli toho ducha máte ještě u sebe.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zdvihnu hlavu k oknu, nějak podivně si jistý, že se s Alexandrem díváme na ten samý déšť. Myslel jsem si, že mě před vlhkostí od rozbitých oken chrání široké opěradlo křesla, ale teď vidím, že za tím bude spíš Flynnova laskavost. Vítaná, po pravdě. Potřebuju každou špetku tepla, kterou mohu dostat... ve všech významech toho slova. "Dýchám," hlesnu a pohladím prsten špičkami prstů. Tak neskutečně bych si přál být u něj... pro tu malou špetku naděje, že se teď netváří, jak by mě nejraději vyráchal v jezírku s kyselinou. Na okamžik pevně zavřu oči. A dýchám - jako prve s ním. Není to stejná slabost, na tohle jsem přeci byl připravený. Dobře, ne dost. Byl jsem tak blízko! Možná už mě nemusela čekat další noc v jejím područí. A zatím... Nadechnout. A vydechnout. Mám před sebou ještě pořádný kus dne, spát přece už nikdy nepůjdu, a Alexandr mě pořád ještě neposlal do háje. Nebudu tomu propadat, nenechám ji vyhrát, nenechám se sejmout ani Alexandrem, až na to přijde. Dokud dýchám, doufám! A jestli to náhodou ještě nikdo nepoužil, jako název něčeho by to vyznělo docela dobře. "Je se mnou pořád," potvrdím, když k Flynnovi na okamžik zdvihnu oči. "Možná tu knihu dosud nepředali. Ve snu jsem viděl, že ji má v držení nějaký měňavec - pohyboval se tu v mojí podobě, musel to být on. Ale než jsem stačil zjistit dost, všiml si mě a utekl." A co bylo dál, na to se - velmi opatrný nádech, protože špagety hodlám udržet přesně tam kde jsou - nemyslí. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
Zněl Alexandr, že by tě nejraději strčil do vany plné kyseliny? Ne, nezněl. Možná to uměl jenom dobře zamaskovat, ale jeho hlas byl klidný a sebevědomý. Odmlčel se, až ti srdce možná probodla obava, že zavěsil. Byla by to hloupost, protože prsten i nadále zářil zeleně a ty jsi cítil nitku magie spojující prsteny. Pořád ještě tam byl, jenom přemýšlel.
„Dobře. V tom případě se musíme okamžitě sejít,“ řekl rozhodně. „Musím se aspoň rozloučit, ale… zvládnete se dostat na Knížeckou? Pokud je to příliš daleko, pošlu pro vás auto. Budeme potřebovat čtyři svíce, kyvadlo – to mám – a mapu.“
„Co říká?“ zeptal se Flynn. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Že mě nehodí do bazénku s kyselinou," odpovím Flynnovi trochu omámeně. Doufal jsem, jistě. Protože naděje je něco jako vzduch. Ale nečekal to... ani trochu. Vyskočím na nohy a popadnu svůj batoh, plný nového elánu. Alexandr to nevzdal - nevzdal to se mnou - možná pořád je nějaká šance tu knihu najít a on ví, co je potřeba. Víc ke štěstí teď vážně nepotřebuju. "Jsem pořád na Blázincově, Knížecí nevím - je daleko? Mapu mám. Takovou tu základní pro turisty, jestli stačí." Rovnou si ověřím, že je zastrčená na svém místě v zádech batohu. Rozhlédnu se ještě rychle po pokoji, jako bych se sem neměl nikdy vrátit, a možná to tak je. Sbalené tašky nechám na místě, bezděčně předpokládám, že se o ně Essek postará. Minimálně by je mohl slavnostně spálit na hranici a zabít tak dvě mouchy jednou ranou: zneškodit všechno to nevhodné oblečení a ještě si zchladit žáhu nad mým úprkem. Protože přesně to chystám. Není to moc důstojné, jenže na dlouhé dohady, které by nevyhnutelně skončily špatně, nemám čas ani chuť. Nevím ani, jak to Flynn s Essekem mysleli s tím sledovacím kouzlem, a jak snadné nebo těžké je ho na někoho uvrhnout, ale Alexandr zaručeně není společnost, kterou by mi schvaloval... ech. Nejvyšší čas přetrhnout tuhle chůvičkovskou vlnu. Ne že bych ještě teď nebyl za ty zatracené špagety z hloubi duše upřímně vděčný. "Chce se sejít," řeknu Flynnovi, zatímco si natahuju bundu. "S mapou a kyvadlem." Mám takovou velmi nejasnou ezo představu, co by se mohlo dít, a už teď jsem neskutečně zvědavý, jak moc jsem mimo. "...Flynn se ptá, co se děje," tlumočím rovnou Alexandrovi, na koho tu mluvím. "To je ten můj duch." Aaa pozdě. Promiň, Flynne, já vím, že nejsi můj, je to prostě zkratka. Pospícháme! Ani trochu se totiž neztotožňuji s tím Essekovým krédem, že někdy je nejlepší nedělat nic. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
„Tak to nám zbývají jenom svíčky,“ odpověděl Alexandr, zatímco se odvrátil od okna směrem ke dveřím salonku. „Myslíte, že je zvládnete sehnat, Eliáši? Já bych asi… nějaké tady budou, ale raději bych se vyhnul rozhovoru, k čemu je potřebuji.“
Flynn tvou euforii nesdílel. Podíval se na tebe, jako by tě do bazénku s kyselinou hodil. A rád! Nebo sis to jenom představoval? Musel sis to představovat, protože Flynn se přeci netváří nijak, nebo už sis začínal zvykat na magii pohybující se na dosah ruky. Pohybující se, ano, to muselo být ono. Rudá energie byla jako náladová powerbanka. Kdybys porovnával to, co cítíš z Alexandra a co cítíš z Flynna, musel by ses přiklonit, že čistou magii cítíš jenom z Flynna… Z Alexandra to byl dojem moci, záře žárovky, spíše než tato uchopitelná síla, kterou jsi cítil každým coulem svého těla.
„Kyvadlo si vytvoříš snadno,“ Flynn podotkl. „Magických kamenů máš víc než dost. Chce to jen krátký rituál… jen pár ingrediencí. Sůl, síra by se dala nahradit pepřem. Květiny tu nemáš? Opravdu tomu čarodějovi důvěřuješ, Eliáši? Pamatuješ, co jsem ti říkal?“
„Že pozdravuji,“ zasmál se Alexandr.
Byť byl Alexandr míle daleko a Flynn hned tady na posteli, jejich hlasy přicházely jakoby ze stejného místa a překrývaly se. Mluvit s oběma naráz by bylo těžké.
„Knížecí je na druhé straně jasného kamene… ech,“ zarazil se, protože čarodějnickými názvy ti dvakrát nemůže, ale teď musel rychle najít jiný orientační bod… „Na druhé straně univerzity, než jste teď vy. Dobře, tu to budete tak… za dvacet minut, řekl bych.“
Univerzita byla směrem na zastávku, vlastně by ses klidně mohl svézt autobusem, kdyby… na tebe přímo před předními dveřmi někde nečekal Essek. Pokud se mu chceš vyhnout, budeš nejspíše muset zastávku obejít obloukem… a najít jiný východ z domu. V chodbě přízemí bylo v nejhorším okno. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Jestli stačí čajové, tak snadno, jestli ne... tak asi taky vím, kde je cestou nabrat." Jestli je to přes univerzitu, plán je jednoduchý: sednout do autobusu, i když možná budu muset popoběhnout o zastávku dál, cestou si v mapě najít Knížecí, ať vím, kde vystoupit, a snad to není jedna z těch ulic přes půl města, a podle druhu požadovaných svíček proložit jízdu autobusem návštěvou obchodu... dvacet minut je optimistických, ale jestli dobře navážou autobusy a nikde se nebudou vypovídávat mám všechen čas na světě důchodkyně, tak snad. A to mám auto před domem, krucinál! Flynnovi vrátím bazénkový pohled. Jo, mám kameny. Vybité! Ani nevím co s nimi. Díky za dobré rady, kocoure, jen přišly trochu pozdě a stejně se obávám, že bychom narazili na tu jistou drobnost - možná si ji vybavíš - že jaksi nemám s čím pracovat. "Moment," vyslovím zaskočeně, když se mi spojí pár kousků konverzace. To nejsou jenom reklikty myšlenek. "Já na vás nemusím mluvit nahlas!?" zkusím v duchu. Hle, nový světadíl na obzoru. Který to asi bude? Uááá... "Pak se omlouvám za případný doprovodný šum," a snad bude stačit trochu disciplíny a nemyslet na to, co k němu kromě "milého Alexandra" ještě všechno proniklo. Ještě jednou uáá. Svíčky bych teď mohl klidně zapalovat o sebe. Batoh hodím na záda, pak ho zase sundám a z jedné z tašek u dveří vytáhnu snad poslední čisté triko, co tam mám. Kameny o sebe klepou, když se pohnu rychleji, a ten zvuk je moc hlasitý a ještě bych nerad, aby se o sebe otřískaly. "Někomu věřit musím, Flynne - a ty věci, o kterých mluvíš, vůbec neznám. Ani se neblížím představě, co se má dít, pochop. Nevzpomínám si." A jemu věřit chci... ehm, s tebou taky můžu jenom v myšlenkách? "Nebo se ti Essek tak zalíbil? Tos měl být na té střeše s námi." Neomalenost je slovo, kterým by jeho chování popsal gentleman. Alexandr jaksi vítězí na body na celé čáře: nedal z ruky knihu, která by mi mohla pomoct, pořád ještě ho napadá, co dělat dál, a taky to všechno ostatní. "Tak mi přejte štěstí, Alexandře," musím se ještě zasmát, když odhodlaně beru za kliku. Tomu policistovi snad bude stačit jen pár zdvořilostí, jestli ho na chodbě ještě potkám. "Jistě by vás pobavilo, že mě čeká vzít to oknem." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
„Ne, nemusíte mluvit nahlas,“ odpověděl ti Alexandrův rozesmátý hlas. „Časem byste měl být schopen rozlišit i to, co chcete poslat na druhou stranu a co nechcete, ale… popravdě se na to sám zapomínám soustředit.“ Málem jsi vidět, jak zatřepal hlavou, až mu tmavé vlnky poskočily na spáncích. „Hodně štěstí, milý Eliáši. Budu se na vás těšit. Hlavně na sebe dejte pozor.“
Eliáši, milý Eliáši. Slyšet ho vyslovit tvoje jméno… Nikdo jiný to neuměla podat tak, jako by to byl jeho oblíbený zvuk na světě. Slastná píseň na rtech. Jenom Alexandr. Ve chvíli, kdy ti duši polaskal hřejivý hlas, ti na nervech zadrnkal i Flynnův hlas. Zase tomu zatracenému kocourovi něco přelétlo přes nos, možná bys mu ten ocas měl opravdu zamotat do mašle…
„Eliáši,“ oslovil tě zamračeně – a s Alexandrovým milým Eliášem se to porovnávat opravdu nedalo, nebo dalo, ale Flynn by z toho nevyšel dobře. „Pokud si ta tvoje děravá hlava odnese z našeho spojenectví aspoň něco, tak mě laskavě poslouchej. Nesmíš věřit nikomu. A už vůbec ne prvnímu čaroději, co se na tebe usměje. Zamysli se na chvíli. Proč ti pomáhá? Co z toho ten parchant má? Protože, ano, děláš teď chybu. Blackwood je staré jméno. Mocné jméno. A jestli si myslíš, že ten tvůj Alexandr je jiný než všichni ostatní, pleteš se. Pojďme s tím pitomým elfem. Slouží Kytelerovi, to on je tvůj nejjistější spojenec. Jediný, kterému na tobě opravdu má šanci záležet.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro S rukou na klice se ještě otočím po Flynnovi. Má dobré důvody tohle všechno říkat a neměl bych to brát na lehkou váhu. Ale že jsem uvěřil tobě, to ti nevadilo, že? "Flynne... máš samozřejmě pravdu, že to příbuzenství s Kytelerem - nepotvrzené, zdůrazňuji - vypadá jako jistota. Jenže on je nemocný - a je nemocný tak moc, že dal z ruky knihu, která mi mohla pomoct. Což je věc, na kterou přišel Alexandr hodinu po té, co jsme se seznámili. Essek se řešení mého malého problému ani neblíží a já bych snad upsal duši ďáblu, kdyby mi proti Luně slíbil pomoc. Je každou noc horší - už se ani nezdržuje předstíráním, jak jí na mně záleží. Já si pamatuju, Flynne, rozumíš - pamatuju, jak jsem umíral. Pořád dokola a dlouho a hnusně. Už napořád s tím budu muset žít a připadám si někdy tak starý a prolezlý špínou, až se mi chce řvát. Jenže Alexandr mi alespoň dává naději na to žít! Essek mi dal špagety." Mlčeti zlato. Vážně tohle říkám nahlas...? "Špagety jsou dobré," uznám, "a klidně připouštím, že..." Že hrozně chci, aby mě někdy někdo obskakoval prostě proto, že je mi pak mizerně o něco míň? "No, to je jedno... že má Alexandr nějaké záměry - nepochybuju. Těžko si můžu namlouvat, že se do toho s takovou vervou pustil jen pro mý modrý oči. Je... v pořádku, že je má. Ta kniha jim stejně patří. Jestli bude na konci všeho já bez Luny, ty volný a on s knihou... v pořádku. Jestli bude chtít něco dalšího, po Kytelerovi nebo po mně, pak taky říkám v pořádku, protože to můžu řešit až pak. Nechci znovu umřít a už vůbec ne doopravdy. A že je Blackwood mocné jméno - výborně! Alespoň Lunu zvládne." Vydechnu. "Vím, že máš pravdu, vím že mám sklony... nebýt vůči druhým dost opatrný. Zkusím si dát pozor - opravdu. Jen... si teď nemůžu dovolit pustit takovou šanci z rukou. I kvůli tobě... protože mi vůbec nepřišlo, že by Essek věděl, kudy dál." Sám jsem překvapený, jak jsem to tak vychrlil. Nevím, jestli jsem chtěl, aby pochopil, jak to vidím, nebo přesvědčuju sám sebe. Nebo si jen potřeboval utřepat myšlenky, protože v tom, co Flynn říká, je pravdy víc než malý díl - asi. Namlouvám si, že na mě jaksi není nic, co by mohlo posloužit jakýmkoli temným záměrům, ale kdo ví, co všechno nevím. Jenže stačí si vybavit způsob, jakým vyslovuje moje jméno, smích a zaujetí, s jakým se mým směrem obrací... promiň, Flynne. Jestlipak jde poslat kromě myšlenek a skoro-obrazů i skoro-dotek? Protože jestli ano, dost možná ho Alexandr ucítil. Jen letmé pohlazení špičkami prstů, co se tak rádo tváří, jak se stalo úplně omylem, protože víc bych si netroufnul a protože jsme přeci tak moc úhlavní nepřátelé, že mě před svou rodinou varuje i on sám. Taky se těším... to dávání pozor mi moc nejde, ale pracuju na tom. A jestlipak jsme ještě ve spojení, i když to bylo takové vlastně rozloučení? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
Flynn tě vyslechl. Vyslechl slova, která jsi říkal, ale snažil se je pochopit? Byl rozhodnutý už předtím, než jsi vůbec otevřel ústa, a co bylo nejhorší, byl přesvědčený, že to všechno dělá pro tebe.
„Mně není pomoci, Eliáši,“ odpověděl tónem, který nepochyboval o tom, co říká. Považoval se za ztracený případ – ba co hůř, začínal přemýšlet nad jinými způsoby, jak se vyvléknout ze služby čaroděje. Nad způsoby, které by nepřežil. „Za tvůj slib jsem ti vděčný. Upřímně. A proto tě nemohu nechat udělat chybu, ke které se teď chystáš. Pokud nejsi ochoten z téhle cesty uhnout sám, přinutím tě. Neumíráš. Ne doopravdy. Nakonec se Luny zbavíš, ale tenhle obchod by tě mohl připravit o život, který na tebe čeká. A to není rovný obchod.“
Stál pár kroků od tebe, nedaleko zborceného stolu pod okny, a hleděl na tebe zářivě rudým pohledem. Mohl tě přinutit, abys za Alexandrem nedošel? Mohl… jsi ty jeho přinutit, aby to nedělal? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Nevzdávej se, Flynne. Já tu knihu najdu, přivolám tě znovu a dotáhneme to..." Hlas se mi vytratí do ztracena. Flynn teď vypadá jinak a navzdory tomu, jak je malý, jde z něj svým způsobem strach. Samozřejmě vím, že jeho aktuální podoba neodpovídá tomu, jaký skutečně je, i když je těžké té představě nepodléhat a nepřemýšlet o něm jako o hezkém (promiň: roztomilém) kocourovi; a jeho esence zabírá spoustu místa, takže ne, Flynn rozhodně není malý. Naopak, obklopuje mě ze všech stran. Co dokáže jsem viděl v knihkupectví a nepochybuju, že zadržet mě by pro něj bylo snadné. 'Alexandře, problém. Moje kočka mě nechce pustit z domu!' Hlavou se mi mihnou obrázky koček, které lidi tak rádi sdílejí: spících na klávesnici, nebo v dokonale nemožných polohách na klíně, na klíčích od bytu a nebo v botách - ale spojení s Alexandrem se znovu navázat nesnažím. Tohle dokážu vyřešit sám, i když opravdu z hloubi duše doufám, že tak daleko mě Flynn nezatlačí. "Ty čaroděje opravdu nenávidíš," řeknu zvolna. Flynne, ale na tohle já už teď nemám čas. "A proto já jsem pro změnu zrovna tak vděčný tobě, že jsi mi uvěřil, nevidíš mě jako ostatní a jsi pro mě ochotný přistoupit k takovému činu. Znamená to pro mě hodně... děkuju." Nadechnout. Nechybí moc, abych k Alexandrovi natáhl pomyslnou dlaň. Flynn je silný a já mám jen jméno, které jsem nikdy nechtěl použít. Nespouštím z něj oči. Modrá umí být pěkně chladná, když na to přijde. "Nespoléhej ale, že nebudu ochotný zajít do krajnosti. Nevidím teď jinou cestu a Alexandrovi věřím." Dokonce i když důvtipně vymyslel zrovna takový způsob odeklínání, kdy bych mu musel vložit knihu do rukou bez jakýchkoli záruk... Děsí mě, jak velkou moc by nade mnou měla Alexandrova zrada. Nic neslíbil! - a navíc nic neslíbil. Jenže táhne mě to k němu způsobem, kterému se nedokážu vzepřít. Stejně jako princové v pohádce nedokázali zlomit tři proutky místo jednoho silnějšího, tak se důvody proč Alexandr nastřádaly způsobem, proti kterému jsem takřka bezmocný. Nutnost obhajovat ho navíc tu důvěru a touhu rozběhnout se za ním spíš posiluje, než tlumí. Chci se pousmát, ale ten rudý pohled je hodně ďábelský. "Ber to tak, že mu těžko můžu být k něčemu dobrý," pokusím se o lehčí tón. Vzato kolem a kolem si vlastně nedovedu moc představit, co tak hrozného by mi měl provádět, ani povahu té údajné chyby. "Na oltář mě místo černé kozy nepoloží a mág je silný dost, než aby mě potřeboval třeba k tomu. Jen jdeme společně po té knize. Ano?" A se srdcem divoce bušícím až krku - udělá něco, neudělá...? - stisknu kliku. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V bytě
„Jsi naivní, pokud si opravdu myslíš, že mu nebudeš k ničemu dobrý. Ve skutečnosti je spousta způsobů, jakým by tě mohl použít – a zničit,“ odpověděl Flynn. „Dobrá…“
V očích se mu rudě zablesklo. Snad ti po páteři stačil přejet záchvěv strachu, ale přeci jen jsi stiskl kliku. Zámek tiše cvakl. Studený vítr nesoucí vůni deště se zničehonic zvedl a pohladil tě po tvářích, až ti vlasy zavlály jako ve fantasy filmu. Flynn mávl křídly a—
Vzlétl. Jediným úderem křídel se dostal nad prolomený rám okna a… otočil se směrem dolů. Dolů. Ten zrádce ti nechtěl ublížit, chtěl tě prásknout! Byt jsi měl ve třetím patře otočený směrem k zahradě a autobusové zastávce kousek za ní. Přímo pod vámi se právě procházela policie. Takhle narychlo sis nedokázal vybavit, jestli se od tebe může vzdálit až na zem. Možná? Knihkupectví zvládl spolehlivě přejít celé a do Blackwooda domu jsi bez problémů vešel tři celé dveře hluboko. Nakonec se ani nemusel dostat až na zem, stačilo se jenom přiblížit Essekovi tak, aby mu mohl říct, co se děje a kam se chystáš. A vůbec! Nad tímhle nemáš čas přemýšlet, pokud mu v tom chceš zabránit.
Snad jediné štěstí, které jste teď oba měli, je, že naprostá většina lidí dole se schovávala pod deštníky před deštěm – a nehleděla tedy k nebi. Snad. Protože kocour skákající z třetího patra by mohl vzbudit jisté… obavy… a snad i teorie o jeho vlastníkovi. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Kdepak mocná kouzla a telekineze; klika, za kterou nebudu moct zabrat, nohy, které se nebudou moct pohnout, nebo třeba mé velmi nedostatečně kouzelnickou silou vybavené já pohřbené pod hromadou nábytku. Stačila mě napadnout spousta věcí, konkrétnějších i v letmých náznacích, ale ani ten nejletmější se neblížil tomu, že by se rozhodl prostě práskat. Sakra Flynne... jasně, že by mě mohl Alexandr zničit. Ale proč by měl?! Nebyl jsem si úplně jistý, jestli by se mě Essek pokusil zastavit násilím. Přišlo mi to přehnané a celkově přemrštěné, vždycky přesně do chvíle, než jsem si vybavil divokost, s jakou se mě snažil dostat z Blackwoodova domu. Jenže Flynn si to myslí! Vlastně si je tím dost jistý - jinak by k něčemu takovému nepřikročil. Jsou tam ti policisté, kdyby mě chtěl Essek nějak zajistit, snadnější už to být nemůže, ani si nemusí špinit ruce. Koneckonců - byl jsem tu viděn, svědci jsou. Šup k výslechu. Tam pěkně vychladneš, ještě rád se chytíš Esseka za šos. Přeháníš, zbytečné drama, maximálně se pohádáte... pořád je to zaměstnanec... velice loajální zaměstnanec... jenže ne tobě... s vlastní hlavou a velmi sebejistý. To už přeci víš. Jenže Alexandr pospíchal. Pokud je ke spěchu důvod, prodlení snižuje možné šance. Nechci se hádat s Essekem, už vůbec ne s policií. A tak strašně, strašně moc nechci zakřičet na Flynna jeho pravým jménem! Je mi z té představy úplně zle. Nebyl bych o nic lepší než Luna. Ani když je to pro jeho dobro, tak nechci, protože sám tu vyšiluju, jak to se mnou všichni myslí dobře, ale ve finále to nějak nefunguje. "Díky za důkaz, že věřit tobě byla chyba," řeknu, plný dost bodavého zklamání. Protože tohle je pěkná zrada, a můžu si za to sám. Nepřipoutal jsem ho k sobě dost, neujistil se, že bude na mojí straně - má svůj mozek, co jsem si představoval, že být na mojí straně znamená se vším souhlasit? To snad ani nebylo žádáno... ale tohle je jasný krok proti mému pevnému rozhodnutí a něco takového bych od ducha prostě nečekal. A kdo ví, v kolika dalších věcech se zoufale mýlím... Vzato kolem a kolem, Alexandr je naopak jediný, od koho jsem ten kopanec ještě neschytal. Nebylo by fér neposkytnout mu příležitost. Prudce stisknu kliku. O okně v přízemí Flynn neví. Essek nemá důvod chodit mi naproti, jiný vchod tu není. Těch pár schodů jde seskákat velice rychle. Když budu dost rychlý, pořád ještě se můžu prosmyknout ven. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Blázincova
Proč by měl? Protože to čarodějové dělají! Tvou krev by například mohl použít k nespočtu magických rituálu, nebo ji také využít pro artefakt, díky nimž by získal podobné schopnosti. Mohl by tě zavřít do sklepa a nutit snít, dokud bys mu neřekl všechno, co chce vědět. V nějakém krajním případě by ti samozřejmě mohl i pomoct, ale to Flynna nějak nenapadlo. Čarodějové byli, jsou a budou parchanti. To, že ty jsi nějaký rozbitý, se určitě dá shodit na chybějící paměť a přemíru naivity…
„No, konečně!“ zajásal policejní analista na chodbě. Ze dveří tě pustil ochotně, to jenom, když už jsi byl na schodišti, jsi zaslechl: „Hej! Říkal jsem, ať tady na nic nešaháte! Ježišimarja!“
Schodiště bylo delší, než sis pamatoval. V mezipatře prvního patra jsi letmo zahlédl, že okno vede na nízkou stříšku, z které by se dalo snadno seskočit. Ušetřilo by ti to jedno schodiště a pak otočku směrem vzad, protože schody vedly směrem k hlavnímu vchodu… Času jsi každopádně neměl nazbyt. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Omlouvám se, děkuju," vyhrknu na policistu poněkud zhuštěnou zkratku připraveného proslovu, když se ocitneme tváří v tvář. Nikoli nečekaně, ale pod dojmem všeho ostatního jsem ho prostě pustil z hlavy. Na pravou míru už to neuvádím - že se omlouvám za čekání a nepříjemnosti a všechny tyhle věci, zato vřelé díky za trpělivost a pochopení - a všechny tyhle věci - a prostě uháním po schodech dolů. Jestli to Flynna dostane moc daleko ode mě, jestlipak se rozmázne o zeď, když ho příliš napjatá gumička kouzla přidrnkne blíž? Ne že bych mu to vyloženě přál, ale ohledy mě momentálně přešly. Nemoct se spolehnout na vlastního ducha... jenže to je to - nebyl můj. Sám jsem si tuhle židli pod sebou podtrhnul, když jsem mu pořád tak zdůrazňoval, jak mi na jeho svobodě záleží. Jako by to v té knize nepsali dost jasně... zrada je nevyhnutelná. Z jeho hlediska možná pochopitelná, Alexandra nepotkal, držet se Essekových sukní vypadá bezpečněji, ALE! Po hlase nahoře se rozhodně neotáčím. No tak jsem po sobě neumyl nádobí, pardon! A propo, těch špaget jsem možná opravdu nemusel jíst tolik... ale dobré, chovají se mravně. Alespoň nemusí koukat na zbytky, nejsem já dobrák? Pohled na stříšku modifikuje plán s oknem v přízemí během tak nepatrné chvíle, že šmátrám po kličce okna snad dřív, než mi dojde, na co se dívám. V dešti asi bude kluzká, na to pozor, ale tohle doskočím docela snadno, tentokrát nejlépe na nohy a ne na zadek. Pak jen krátký sprint pryč z očí a dělat si naděje, že Flynn nestačí Essekovi ukázat směr. Nebo raději delší sprint. Jestli se mi tahle únikovka podaří, on mě doběhne a pak na sebe budeme koukat jako dvě nasupené sůvy, měl bych se zamyslet nad tím, jak mu v dalších sabotážích zabráním. Možná byla hloupost nepoužít jeho jméno rovnou. Stačilo by něco jednoduchého, třeba mu zakázat mluvit s kýmkoli jiným... co jinak budu vymýšlet vážně nevím... ale... to se vymyslí až pak. Teď se musím nepřizabít na parapetu a neuklouznout na stříšce a nerozmáznout na trávníku. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Deštivou ulicí
Okno jsi otevřel snadno. Musel jsi přes něj přelézt, zhoupnout se nohama napřed, nedívat se dolů, ale na stříšku jsi doskočil také snadno. A s jakou lehkostí a grácií! Možná jsi byl v minulém životě čaroděj akrobat, cirkusácký iluzionista, nebo jsi jako dítě přinejmenším pobíhal po hřišti a radostně ručkoval na prolézačce. Nebo… se možná projevila čarodějná síla a obratnost teď, když sis uvědomoval svoji magii. Možná. Byla škoda, že pod oknem nestál nikdo s mobilem v ruce a nenahrával to. Takovýmto videjkem bys udělal dojet na Alexandra – nebo Kylea? Určitě na oba!
Pršelo. Dlouhé vlasy ti těžkly pod vytrvalou krůpějí dešťových kapek. Rozeběhl ses do vedlejší uličky, která tě zavedla k tramvajové zastávce. Měl jsi štěstí. Sotva jsi se dostal ke kolejím, dveře jednoho vzoru se ti otevřely před nosem. Budeš muset přestoupit, vypočítal sis v hlavě rychle, ale jela správným směrem a dostaneš se přinejmenším o kus dál.
„Brooksi!“ ozvalo se z dálky.
Kdyby ses ohlédl, viděl bys Esseka, jak se žene na tramvajovou zastávku. Ten zrádce Flynn běžel po jeho boku… ale nastoupit rozhodně nestihnou. Nad dveřmi varovně cinkalo a— |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jestli tohle s člověkem udělá teplý oběd, možná si Esseka přeci jen nechám. A nebo dobrá motivace. A nebo jsem přeci jenom mág... A nebo stačilo, že jsem nad tím nepřemýšlel a nechal tělo dělat, co umí. To se ochotně proměnilo v kresleného ninju, z parapetu na trávník mě přemístilo tak snadno, jako bych sestoupil po dvou schůdcích před vchodem, a rovnou jsem se mohl rozběhnout na tramvaj. Vzal bych zavděk jakoukoli, hlavně ať jsem odsud pryč - nějak se už potom správným směrem protluču. Že jede zhruba kam má, je příjemný bonus. Stejně bych musel vystupovat kvůli svíčkám. Svaly na zádech se mi napnou, když uslyším svoje-nesvoje jméno. Ani mě nenapadne se otáčet. Flynn si musí si se vzdáleností mezi námi poradit jak umí - pořád si ještě připadám až moc zrazeně, než abych byl ochotný brát přehnané ohledy. Naskočím do tramvaje a trochu udýchaný, napůl během a napůl zjitřenými nervy, zapadnu na sedačku. Teď už se k nim ohlédnout mohu: k Essekovi a Flynnovi, proti kterým mám snad dostatečný náskok, jestli se řidiči v poslední chvíli nezželí mokrého plyšáka a nezkusí na ně počkat. To by byl slušný trapas, dohadovat se tu v tramvaji. První ale zahlédnu svůj odraz ve skle. Mokrý jako myš ondatra, na eleganci to s Alexandrem vážně neuhraju. Ale tohle už víme oba, co? Nedokážu si vybavit, jestli Flynn říkal něco bližšího o tom, co ho drží poblíž mě. Jenom že mu to magie nedovolí - a tak mi fantazie vykreslí obrázek kocoura povlávajícího za tramvají jako plechovka na špagátě, neschopného se odtrhnout. No to bylo něco... ale prostě by si příští stanici nastoupil, to problém není. Horší bude, jestli s Essekem naskočí do auta a Flynn bude sloužit místo radaru. To by zavdalo příležitost k situacím po všech stránkách nemožným, ať už by mě dohnali kdekoli. Jeď jeď jeď! Pobízím v duchu tramvajáka. Ruku už mám napůl v batohu, abych svůj směr a cíl zkonzultoval s mapou, ale napřed potřebuju jistotu, že to Essek opravdu nestačí. Dal bych hodně za to, kdybych věděl, co mu Flynn přesně řekl. Jenže nemá smysl si lámat hlavu - dozvěděl se samozřejmě všechno. Fakt skvělý, kocoure. Někdo, kdo tě nechá v knize, vydá tě do cizích rukou... je pro tebe důvěryhodnější než moje maličkost - to povzbudí ego! - ale vybral sis sám. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V tramvaji
Dveře tramvaje se zavřely, než Essek doběhl na zastávku. V dálce jsi je viděl. Opona deště ti výhled na ně nezlepšovala, i když nebylo těžké si odvodit, že se Essek netvářil nadšeně. A Flynn vypadal stejně jako vždycky. Vzdaloval ses. Čím dál víc, až kocour konečně vzlétl a Essek se rozeběhl pryč.
Na mapě jsi snadno našel odpovídající tramvajové zastávky. Měl jsi štěstí. Knížecí byla zhruba mezi dvěma zastávkami – mezi třetí a čtvrtou, takže bys mohl vystoupit na jedné z nich a ten kousek dojít. Ze třetí zastávky bys musel přejít přes most a pokračovat po hlavní ulici, ze čtvrté by tě čekala spletitá síť uliček, ale čistě na vzdálenost to vypadalo blíž. Hned na další stanici můžeš přestoupit na autobus, který tě odveze až na Knížecí. Pokud zrovna pojede. Teď, zrovna teď, by se fakt hodilo mít internet…
„Eliáši, milý Eliáši,“ zazářil zničehonic zelený kámen na prstenu, zrovna když se tramvaj blížila na první zastávku, „úplně jsem se zapomněl zeptat, ale… víte, kde ten měňavec byl? Aspoň orientačně?“
Alexandrův hlas zněl jako vždycky. Hřejivě, pobaveně, bezstarostně. Zlé jazyky, které teď už přítomny nebyly, by možná řekly, že zněl jako pohlazení na pochroumané duši. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Pohled na vzdalující se Essekovu postavu mi úplně dobře nedělá. Není mi příjemný ten nejasný pocit provinilosti, nepochybný fakt, že jsem ho zklamal, skoro určitě naštval, nedostál očekáváním a ještě se projevil jako pěkný nevděčník; spolu s naježenou jistotou, že jsem v právu, že mám nárok rozhodovat sám za sebe, že se sám musím o něco snažit a využívat příležitosti, je to směs dosti třaskavá a pěkně chaotická. Jenže spoléhat na ostatní je... a je to myšlenka hrozně nespravedlivá a kdo ví odkud vzešlá... ale je to k ničemu. Kdo ví, jestli právě proto není tak snadné věřit Alexandrovi - nějaké skryté úmysly tam budou. Je to tak nějak věrohodnější a srozumitelnější než celý Essek. Možná...? Flynnova sveřepost nezůstala bez odezvy. Měl dobré důvody předpokládat to nejhorší a já mohu se svým nedostatkem informací jediné: vyvozovat závažnost věcí z toho, o co se ostatní skutečně snaží. Jenže můžu si namlouvat co chci o vzájemných obchodech, třebas pro mě zatím nečitelných - když slyším jeho hlas, mám prostě jenom radost. "Alexandře...!" vyletí ze mě tiché zasmání. Naštěstí opravdu jen v duchu, ale vážně budu muset na té disciplíně zapracovat. Zdvihnu hlavu od mapy a zadívám se ven. Prší, pořád prší. Nejlepší bude popojet až na čtvrtou zastávku, vypadá to jako jedno z těch míst, kde budou malé obchůdky se vším možným. Svíčky bych tam měl dokoupit bez potíží. "Opravdu jen orientačně," pokouším se představit si pohled na vesničku co nejplastičtěji. Prve jsem měl dojem, že vnímám prostředí, ve kterém se pohybuje. Třeba, když se budu soustředit... "Podzemí nebo jeskyně, byla tam tma. Jenom pár domů v ne moc dobrém stavu, bez elektřiny. Zvuky..." Pokusím se vybavit kulisu za dveřmi - kterými pak vešla Luna a - nadechnout. A hlavně nepředávat dál i tohle. Stejně by mě zajímalo, jestli je ta omamná lehkost tak hluboko v něm, že si starosti ani nepřipouští, nebo je to jako úsměv na tváři a maska na všem divokém, co se děje uvnitř, nebo jestli je to kvůli mně, laskavé povzbuzení pro někoho, kdo asi v jeho očích nestojí moc pevně na nohou - snad ho ještě dokážu přesvědčit o opaku - a sebe - ale to hřejivé něco, kterým se mi tak ošidně snadno dostává pod kůži, to se přeci předstírat nedá... "Essek představu neměl, nebo to zdařile skrýval. Napadá vás...?" Docela zvědavě se ohlédnu po zadních dveřích. Možná je Flynn na střeše tramvaje, jestli letěl dost rychle, ale možná ještě využije příležitosti mi zaběhnout zopakovat, do jakého průšvihu se právě řítím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V tramvaji
„Zníte, že mě rád slyšíte,“ neodpustil si Alexandr poškádlení. Sám nezněl, že by mu to neudělalo radost, takže nemá co říkat.
Nepřerušoval tě. V tichosti si vyslechl, co jsi mu mohl říct. Nebylo toho moc, to nejspíše musel uznat i on, protože vzápětí jsi v jeho hlase zaslechl poslech.
„Ne. Dává nám to směr. Asi bychom mohli začít na Trolím trhu, to bude nejjistější. Vlastně… Omlouvám se, že měním plány na poslední chvíli, ale dokázal byste se dostat sám k mostu vedoucímu na Whitecrown? Z naší strany.“ Jestli by ses tam dokázal dostat? Seděl jsi ve správné tramvaji! Štěstěna vážně zapracovala. „Ducha pořád máte? Nemáme moc času, pokud se máme zorientovat v Podzemí. Jestli je to jedna ze skrytých komunit, bude těžké ji najít i za použití lokátoru.“
Muž v mikině, který ti seděl naproti, na tebe zvláštně hleděl. Nehybně. Soustředěně. Jako bys na celé světě existoval jenom ty. A ne tím příjemným způsobem, jaký v tobě budil Alexandr. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ruku s prstenem postrčím ještě víc pod mapu, abych se mohl spolehnout na to, že ten chlap naproti nic nezahlédne. Není to příjemná pozornost. Možná vypadám zmláceněji, než jsem si myslel, v chladu modřiny snadno vyniknou. Věc trapná, ale o nic nejde... ale stejně je to blízkost každým okamžikem rušivější. Ovšem na onu kýženou disciplínu dělá něco takového zázraky. Najednou je velice snadné nepropouštět úsměvy na povrch. A s napůl nedobrovolným a napůl škádlivým: "... váš hlas pokaždé, milý Alexandře..." se usmát jen v duchu. "K mostu se dostanu snadno, jsem pár stanic odtamtud. Ale svíčky pořád nemám... naše strana je která?" přeptám se trochu popleteně, protože se mi povede se vztáhnout k několika možnostem zároveň. Trolí trh! Úžasný, to potřebuju vidět. Jen mám pořád takový pocit, že jsem na něco takového hrozně nevhodně vybavený. Jako by to chtělo... ehm, fantasy kostým a meč u pasu, vážně? Neblahý vliv laciné fantasy se právě projevuje v celé kráse. "S Flynnem si nejsem jistý, právě teď ho nevidím. Vzal si do hlavy, že se mě snažíte jen vlákat do pasti," řeknu skoro omluvně, tohle je prostě... úplně na pytel, nechci mezi nás vnést nějaké podezírání, oba asi víme, že ta možnost existuje, ale... "a pokusil se mi zabránit v odchodu - každou chvíli by měl doběhnout." Snad. "Trochu mi to zpestřil... v Podzemí se sice nevyznám, ale jak dojde na skákání z oken, jsem váš člověk," dodám v tom lehkém tónu, co je tak snadné se od něj nakazit. Jenže, ouha - ono to tak vlastně jaksi není. Skutečnému čaroději nebudu stačit ani náhodou. Sáfra! Pořád zírá? Pořád. A už to začíná být divné. Jako by v životě neviděl zmoklou slepici. Mapu začnu zvolna skládat, abych ji mohl vrátit do batohu, teď už mám představu o směru jasnou dost. ...ale nelesknou se ti oči stříbrně, chlape...? Už vážně blázním. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V tramvaji
„Ta, z které jedete. Vysupte před mostem,“ odpověděl Alexandr. „Hmm. No, dobře. Svíčky zkusím pořešit já. Někde jsem tu viděl svícen, tak snad…“
Muž na opačné straně na tebe pořád hleděl. Oči se mu neleskly stříbrně, ale skoro to… ten určitě nebyl obyčejný člověk. Čaroděj také určitě ne. A místo toho, aby voněl jako popel čarovného háje, páchl po alkoholu. V ruce držel flašku jakéhosi alkoholu zabalenou do hnědé papírové tašky a z kapsy mu koukal velký lovecký nůž.
Narychlo poskládaná turistická mapa ti nepříjemně sklouzla po prstu, až se ti na prstu vytvořila tenoulinká červená čára. To jsi potřeboval! V batohu na tebe však čekalo překvapení – zbytek balíčku čajových svíček, které jsi včera kupoval na rituál pro přivolání Flynna. Vida! Úkol splněn.
„Hmm. Nevím přesně, jaké má limitace, ale předpokládám, že se od vás nemůže vzdálit víc jak na míli,“ podotkl. Víc jak na míli určitě ne… jediná nápověda toho, jak daleko od tebe mohl Flynn jít, však byla poznámka u Alexandrově dobu, že nemáš chodit hluboko. Vzhledem k tomu, že na tebe ale čekal na druhé straně ulice… „Každopádně musíme lokalizující rituál provést, než o něj přijdete. Jeho spojení s knihou nám dokáže ukázat, kam máme jít. V nějakém krajním případě bychom asi mohli použít i vaše spojení s knihou. Pamatujete si rituál, kterým jste ho vyvolával? Předpokládám, že v něm kniha figurovala? Nepoužíval jste třeba svou krev nebo něco na ten způsob?“
Alexandr ti znovu a zase dokazoval, že jako čaroděj se vyzná. Mnohem víc než Essek a Flynn, kteří jenom bezmocně krčili rameny – a přece ti chtěli zabránit v tom, aby ses s ním setkal. Chápeš to? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Flynnovu podezřívavost Alexandr přejde bez komentáře a snad je to tak lepší. Věřím, že to drobné varování v těch slovech obsažené vstřebal a zahrnul beze zbytku, a nic dalšího není potřeba. Trochu sebou cuknu nečekanou podpásovkou od oblíbené mapy a strčím prst do pusy. Krucinál... a hele! "Aaaa svícen tety Heleny nechť zůstane kde náleží!" I když představa Alexandra, jak kráčí ulicí s mohutným pětiramenným svícnem v ruce a ještě se tváří, že je to tak naprosto v pořádku, je neodolatelná. "Právě jsem našel paklík svíček v batohu." Nemá někdo z přítomných prosím doutnák, model pakobylky královské a stříbrnou minci z občanské války? - Ale jistě, prosím, dvě tři s sebou nosívám. Pach alkoholu v nose začíná být dost neodbytný. Nejraději bych si přesedl, ale nejsem si jistý, jestli by ho to naopak nepopudilo a nepřimělo k akci. Nějaké, jakékoli. Nestojím o řeči, natož konflikty, a už vůbec ne tehdy, když on má nůž a já jedno velké nic. Ale určitě vypadám neškodně a nezajímavě... a proto tak zírá... kdo ví, jestli člověk. Uf. Ale i kdyby nebyl člověk, přeci to neznamená, že se mi hned musí vrhat kolem krku. Ani mi skákat po krku. Prostě jedeme oba v jedné tramvaji, nic víc. Flynn mě tou paranoiou nakazil opravdu důkladně. "Rituál si... pamatuju," prolítnu si v hlavě patřičná slova. "A ano, krev byla součástí. Bylo třeba ji kápnout přímo na tu knihu." Odolám potřebě se poškrabat na předloktí, když se tak připomene ranka, kterou jsem si musel způsobit. Ani pohyb navíc před tím chlapem, vůbec tu nejsem! Rozhodně když má v kapse tu kudlu. Představa, že jsem se byl ochotný jen tak pořezat bez povědomí o tom, že nějaká magie existuje, mi náhle přijde podivně surreálná. Je jasné, že někde ve mně to zarezonovat muselo, ale pořád je to zvláštní. "Spojení tam být musí," dodám v náhlé inspiraci. "Regovala velice konkrétním způsobem na úroveň mojí magie." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V tramvaji
„Nebudu lhát,“ ztlumil Alexandr pobaveně hlas. Pohledem přitom spočinul na starodávném zlatém svícnu s třemi rameny, až ti plamínky svíček zajiskřily před očima. „Tady tenhle svícen už měl na mále…“
Člověk-nečlověk tě dál propaloval pohledem. Nastoupil jsi do vozu, který měl podél stěn sedadla obrácené dovnitř. Vznikly tedy dvě řady lidí rozpačitě zírajících kamkoliv jinam než na toho naproti. Až na něj. Lidi se začínali zvedat a přecházeli ke dveřím tramvaje, jak se blížila zastávka. Tobě jich ještě pár zbývalo. Zrovna jste míjeli univerzitu. Sedadlo vedle tebe se na okamžik uvolnilo a… ten muž si přesedl vedle tebe. Zapřel se lokty o svá kolena, předklonil se a z nepříjemné blízky na tebe dál zíral.
„Dobře. To bude ještě užitečné, až budeme toho ducha odvazovat,“ pokračoval mezitím Alexandr, „ale prozatím mi stačí tohle. Aha? Zajímavé. O ničem takovém jsem nikdy neslyšel, ale Merlinova díla jsou známy… jistou originalitou,“ maličko se zasmál a zakýval hlavou. „Každopádně – svou krví jste tu knihu k sobě přivázal, takže můžeme použít vaši krev, abychom ji našli. Přinejmenším dokud to spojení někdo nepřepíše dalším rituálem, proto musíme jednat rychle. Blížíte se? Zrovna vycházím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Tak to rád -" Na chvíli dokonale ztratím soustředění. Co tohle sakra má být... smrad, především je to hodně odporný smrad. Rázem kombinaci alkoholu a potu cítím až někde vzadu v krku. A k tomu pocit neurčitého nebezpečí, i když ve skutečnosti nepředpokládám, že by k něčemu došlo. Je to jen otrapa, snad bych mu měl dát pár drobných, byl by klid - jenže promiň, kamaráde, nemám zrovna na rozdávání. Kdo ví, jestli po dnešku taky nejsem na ulici. A hej, Flynne... počítá se s tebou, víš? Flynna doopravdy neoslovím, a vlastně až teď mi dojde, že bych možná mohl. Jen co... cokoli. Mám najednou pocit, že bych se potřeboval důkladně umýt, jako by ten pach na mě mohl nějakým způsobem přelézt. Ostatně hutný je tak, že by to možná zvládl. "... slyším," dokončím kostrbatě, vytáhnu se na nohy a zamířím ke dveřím, jako bych byl jedním z těch, co se chytají vystoupit. Jen se ale protáhnu kolem nich dál. Sednout si už asi úplně nepotřebuju. Ten pocit ohrožení, nepříjemný, a ještě si za něj připadám směšně, přeci jen jistou váhu má. Alespoň si hodím batoh na záda, ať mám volné ruce - kdyby něco. "Právě projíždíme kolem univerzity," zorientuju se snadno, alespoň pro tentokrát. Procházky mám sice rád, ale ne v ledovém dešti a vyřízený z práce - a první dny byly pořádně únavné - a moc město nachozené nemám. Vlastně vůbec ne. "Gratuluji, že se vám podařilo uniknout tak hladce," pousměju se, protože tetičky a čaje mi zní jako něco velmi nedobytného. Že by se mi chtělo cedit další krev, to se mi sice nechce, ale dal bych jí klidně litr. Nebo dva. Klidně tři, jestli je to množství, co se dá rozchodit. Je působivé, jak zjevně ví, o čem mluví, jak hladce a přesvědčivě dokáže spřádat plány, ví, na co se zeptat... a nejsem si moc jistý, jestli jsem právě tuhle vlnku okouzlení před ním dokázal skrýt. Umět ji vtělit do nevážných slov, klidně se o ně podělím, vždyť je to... úžasný.... Jenže slova se mi najít nepodaří a myšlenky zastavit nedokážu. Zlaté mobily, fakt že jo. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V tramvaji
„Tak to na vás počkám na zastávce,“ odpověděl Alexandr s úsměvem. „Víte, že se na vás docela těším? A kdo ví, třeba, až chytíme toho měňavce necháte se pozvat na skleničku.“
Jo, jo. Alexandr ti pěkně vrněl do ucha. Vlastně se nedalo pochybovat, že tě uvidí rád. Něco v jeho hlase – snad úsměv – napovídalo, že to myslí vážně. Zaujal jsi ho. Možná ses mu opravdu líbil, něco takového se hrát nedalo. Rozhodně ne tak přesvědčivě. Sympatie mezi vámi klíčily jako růžové kvítky…
… jenom kdybys zrovna neměl větší starosti než zmiňovanou skleničku – a možná i toho měňavce se stříbrnýma očima. Ten chlap si prostě nedá pokoj. Taktéž se zvedl, popošel ke dveřím a, aniž by z tebe spustil pohled, zastavil kousek od tebe. To si snad dělal… Třeba opravdu vystupoval, ale když tramvaj zastavila, dál na tebe jenom hleděl.
K mostu zbývaly tři zastávky. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro S Alexandrem na skleničku... ten chlap mi to prostě dělá schválně, to není jinak možné. A možná dělá! Od toho, abych si lámal hlavou přemírou věcí, se kterými právě teď nic nenadělám, mě to odvádí s pozoruhodnou účinností. Dal si za životní cíl mě nechat poletovat s hlavou v oblacích a realitou ať se zabývá jen nějaký zbytný kousek mozku, když to holt zrovna nejde jinak - my dva spolu někde, to by byl obrázek! Alexandr ve svém bezvadném obleku, já v oblíbené mikině, on upravený do posledního vlásku a vedle něj mé pořád ještě neostříhané rozevláté já - ale kupodivu mě víc baví ten kontrast, než že bych propadal pocitům méněcennosti. Jeho znalosti a um, to ano. Ty tnou hluboko, protože to je něco, k čemu si nedovedu představit, že bych se přiblížil - i když jsem odhodlaný pro to udělat, co jen půjde, i kdybych měl nad moudrými knihami vypustit duši. Ale dojem už byl nastolen, přes Leopolda jsem se probojoval, oblek dál nepotřebuju. Nebo alespoň dokud se Alexandr nevytasí s podnikem, kam mě bez něj nepustí. "Alespoň v tom těšení nejsem sám," odpovím spontánně a připadám si znovu tak lehce a rozesmátě, jako by už všechno to špatné bylo za mnou. "Věříte, že se mi nad tou představou málem tají dech? Úplně jsem zapomněl, že bude nějaké potom, které nezbytně nastane..." Je si tak jistý, že uspějeme, až to ani v sobě nechci zpochybňovat. Ta představa je špatná na tolik způsobů, že uspět prostě musíme. "Ale zní to hrozně moc správně. I to potom, i ta sklenička." To už jsem mu na to asi právě kývl? Nebo jsem mu kývl na představu, že se zeptá? Byl jsem někdy v baru, nebo nebyl...? Dát si skleničku něčeho asi úplně zvyklý nejsem, protože mě to do téhle chvíle ani nenapadlo, že bych někdy měl. Co jsem vlastně právě... aaa toho chlapa začínám vážně nemít rád. Snažím se na něj nezírat, nebo jen tak napůl, abych si byl jistý, co dělá. Na příští zastávce přestoupím do druhého vozu, nebo třeba konečně vypadne on. Flynn se neobjevil... Ale když stojím, nepřipadám si tolik zranitelně. A on jenom zírá! Přeci zvládnu ignorovat jednoho chlapa. "Flynne?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V tramvaji „Zvládneme to,“ ujistil tě Alexandr se sebevědomým úsměvem. „Neztrácejte naději... milý Eliáši, čeká vás dlouhé a krásné potom.“
Jenomže Alexandr mi dává naději žít, snažil jsi se vysvětlit Flynnovi, který neposlouchal… a nedokázal pochopit tu spalující potřebu mít někoho na své straně. A to Alexandr byl. Essek tě mezi peskováním a vyčítáním něčeho, co sis ani nepamatoval, nabádal, ať se spolehneš na ostatní. Ať se spolehneš na něj. Ani jeden z nich se tě však nesnažil udržet nad vodou jako Alexandr. Snažil se? Možná. I když procházel chodbou a loučil se s tetou Helenou, zůstal na druhé straně. Tušil jsi, možná jsi to svým způsobem i cítil, že teď není sám, že ti nemůže věnovat svou plnou pozornost, ale nezaslechl jsi ani slovo, které by nebylo určené tobě. Nepřerušil hovor.
„Pořád jsem to já,“ odpověděl na tvé volání.
Flynn… tě neslyšel. Nebyl jsi s ním spojený stejným způsobem jako s Alexandrem, jehož přítomnost jsi cítil, i když náhodou nemluvil. Pokud ses snad soustředil na toho zatraceného kocoura, cítil bys, že je někde za tramvají… dál než jen pár metrů…
„Děje se něco?“ zeptal se Alexandr. „Zdá se mi, že… něco cítím.“
Tramvaj zastavila a dveře se otevřely. Muž stál těsně vedle tebe, ale ani se nepohnul. Skupinka středoškolaček se pohnula na ulici a rovnou se rozeběhla přes zelenou na přechodu. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ten zvláštní rozpor mezi tím, jaký by měl Alexandr být, a přirozeností a snadností, s jakou balí to rozechvělé ve mně do měkké deky vlastní sebedůvěry a vnímavosti, mě nepřestává ohromovat. Vždyť by nemusel. A nemusel, jasné? Fungoval bych, i kdyby bylo odkázané na rohožku u dveří. Ale u něj jako by mi přestávalo vadit, že jsem právě teď v roli toho slabšího, odkázaného na jeho vedení a um. Jako by mě dokázal přesvědčit, že ta dílčí záležitost, ve které se na něj potřebuju spolehnout, nejsem JÁ; a to je i pro mě něco nového. Jako by se díval někam hlouběji a dál - a místo aby se taktně odvrátil, zve mě na skleničku. Možná důvěra vůbec není rozumové zhodnocení možností a faktů, ale čistě o schopnosti někomu svěřit svou slabost. Přiznat si, kam až sahá, vložit ji do cízích rukou a nemít strach. Protože teď to zkrátka zvládneme a přijde chvíle, kdy mu to všechno dokážu vrátit, protože nejsem jen hromada neschopnosti a problémů - jasné, Esseku, nejsem - a prosté kupecké počty s tím mají pramálo společného. Rozumem vím, že bych neměl. Neznáme se, je to Blackwood... a kdyby řekl skoč... Hledal jsem pomoc, přál si laskavost a hrozně moc se potřeboval někomu svěřit - slovy i do rukou. Jenže ne za každou cenu, protože přiznat ji navenek není bezpečné. Ale zrovna s Alexandrem je to snadné! Promiň, Flynne - možná máš pravdu, jen jsem si nechal poplést hlavu a teď kolem stavím hezky znějící důvody. Jenže tohle by Alexandr taky nemusel. Udržovat spojení mezi námi prostě jen tak, i když se zrovna potřebuje soustředit na vlastní společenské povinnosti... Nemyslím, že bych přítomnost toho muže dokázal dál ignorovat. "Trochu moc se o mě zajímá nějaký asi-ne-člověk," odpovím Alexandrovi. Vlastně mě vůbec nenapadlo, že by mohl zachytit nějaký můj fyzický vjem, stejně jako já zachytávám náznaky od něj. Puch toho muže je koneckonců tak vlezlý, že bych se snad ani nedivil. Jenže první a jediné, co mě napadne, je ten dojem, jakým se postupně učím rozeznávat jednotlivé druhy bytostí s magií. Že je Alexandr něco takového schopný vnímat i na tu dálku mě ani tak neohromí, za schopného ho považuju už nějakou tu chvíli, jako probere k aktivitě. Nezdálo se mi to - a tohle je špatně - je opilý, má nůž a já bohužel vypadám až moc neškodně, v tom si iluze nedělám. Rovnou se kolem něj pokusím prosmyknout ke dveřím. Měl bych podle všeho přiměřeně hladce stihnout nastoupit do druhého vozu: zdržení žádné, přiměřená opatrnost na místě. Hodně se snažím se ho nedotknout, protože bych si asi pak musel dát sprchu, a taky nevěřím, že by mi to prošlo. Prostě jen přestoupím, o nic nejde... jen klid. V poledne všedního dne se dramata v tramvajích nestávají. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V tramvaji…?
„Řekněte mi o něm,“ vybídl tě Alexandr.
Muž byl neoholený a páchl alkoholem. Fialové kruhy pod očima nasvědčovaly, že za sebou měl stejně jako ty pár náročných nocí. Na sobě měl károvanou košili napůl zastrčenou do kalhot, v kapse velký lovecký nůž, kterým by tě rozsekl vejpůl, ani by se nezapotil. Vypadal… hrozně, ale na tohle se tě Alexandr neptal.
Ptal se na to, co ti už pěkných pár minut leželo v žaludku, jenom jsi to nedokázal pojmenovat. Snad protože jsi stál v jeho bezprostřední blízkosti už tak dlouho, neustále se k němu obracel se strachem v očích a vnímal ho, rozmazaná jistota, že ten člověk nemůže být člověk, pomalu nabírala specifických tvarů. Nebylo to tak snadné, jak to popisoval Flynn, ale jeho očima jsi svět nikdy neviděl a nikdy neuvidíš. Jednotlivé střípky dojmů dotírajících na všech šest smyslů a stíny myšlenek postupně zapadaly jako dílky skládačky. Jeho oči, hnědé až nazlátlé, mírně poodhrnutý ret, kdykoliv se na tebe podíval, chlupaté paže a cinkání něčeho, co znělo jako světlo měsíce…
To už se dveře otevřely, chichotající středoškolačky se rozběhly po přechodu a ty jsi vykročil. A ten muž vykročil za tebou. Hýbal rychle, snad až příliš, jako by se ti zničehonic objevil za zády zrovna ve chvíli, kdy už ses chystal vyběhnout po schůdcích tramvaje do druhého vozu. Mohutná dlaň ti dopadla na rameno a pevně ho stiskla. V tu chvíli tebou prostřelila vlna uvědomění. Měsíc. Slyšel jsi měsíc a nejen tak ledajaký měsíc: slyšel jsi píseň úplňku.
Ten muž byl vlkodlak.
„Eliáši?“ ozval se znovu Alexandr, ale muž tě pevně držel za rameno a nechtěl tě pustit. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vlkodlak. Je to uvědomění jako když se ozve lusknutí prstů, se všemi doprovodnými efekty: jiskřivá mlha dumání o Alexandrovi je odsunuta nekompromisně stranou, někde v hrudi zatrne leknutím, projede mnou vzpomínka na rudý měsíc a vyjící vlky a Lunu, které dalo tak málo práce jednoho z nich zabít; a to klidné a odhadující se probere k životu, prosmykne kolem bušícího srdce, nasadí si brýle a začne odškrtávat položky k vyřízení. "Vlkodlak," sdělím Alexandrovi prostě. "... drží. Moment." A vlkodalkovi neuteču. Vím to, jsem si tím jistý. Nepřipadá mi tak moc opilý, aby to mohlo pomoct, a mohl jsem si odskotačit v dál, zatímco on bude narážet do kandelábrů. Jestli je to jistota posbíraná z neodborné young adults literatury, nebo ze vzpomínky, netuším, ale pro tuhle chvíli ji beru jako fakt. Neuteču a nepřeperu. Tramvaj je uzavřený prostor, neměl bych riskovat tam lézt - jestli bych se mu vůbec vytrhnul, ta pracka je jak svěrák. Zrovna teď...! V duchu prokleju tu smůlu. Pomalu se začínám skutečně bát, ne jen propadat neurčité nejistotě, znepokojení a odporu; ale ještě ne dost, obava, že se zdržím a kniha mi zatím proklouzne mezi prsty, k sobě nic moc dalšího nepustí a převálcovala by i invazi mimozemšťanů. A zároveň se nebojím vůbec a jen bleskově střádám všechna pro a proti. "Mohu pro vás něco udělat, pane?" pohlédnu přímo na něj a pokusím se o krok ustoupit, abych se z té ruky vymanil. Už ne do tramvaje, však pojede příští, riziko, že uvíznu v malém prostoru s vlkodlakem, je neadekvátní několika minutám zdržení. Ale z téhle chvíle musím především vyklouznout bez konfliktu, nějak, jakkoli... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici
„Drží?“ zopakoval Alexandr, ale přeci jen proti svému lepšímu úsudku zmlkl. Prsten na tvém prstě zazářil o něco jasněji, jako by se něco dělo… nebo se Alexandr o něco pokoušel. O co jsi neměl čas zjišťovat.
Pokusil ses vymanit z té obrovské hnáty, ale vlkodlak tě jenom stiskl pevněji, až se ti špičky jeho drápů (!!!) zabořily skrze měkkou látku mikiny do kůže. Zdá se, že kapička krve způsobená líznutím mapy nebude tvá největší starost. Vlastně možná ani Luna nebude tvá největší strana podle toho, jak ten kouká. Mračil se na tebe. Naklonil se blíž, až se ti žaludek znovu otočil pod tíhou toho odporného zápachu alkoholu, potu a kdovíčehodalšího.
„Ty jsi jeden z nich,“ zavrčel. „Zasranej čaroděj na týhle straně města. Neztratil ses, chlapečku? Já jim ukážu, co se stane, když čarodějové strkaj ty svý křivý nosy, kam nepatří… Já ti ukážu.“
„Eliáši. Opakujte po mě: concide fortis,“ řekl – a zároveň s těmito slovy se ti před očima objevila povědomá spirála s hrotem na konci, jenom prudší a klikatější, nějakým způsobem upravená. Podobné kouzlo jsi už jednou zvládl. „A pak se dostaňte do té tramvaje.“
Tramvaj za tvými zády divoce cinkala. Pokud jsi to měl stihnout, neměl jsi mnoho času, ale… taky jsi ho tím mohl jenom naštvat… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ten má sílu...! Jako bych se pokusil napřít proti betonovému kvádru. A pak ta nepěkná věc na bolesti: nedá se na ni doopravdy zvyknout. Zadrhne mi dech - a srdce, divoce bušící až v krku, zaškobrtne s ním. Otřesu se celý pod náporem drápů v rameni, ano, děkuji, pochopil jsem, skutečně vlkodlak. Tvář se mi možná na okamžik zkřiví bolestí, ale povede se mi zůstat zticha. Nechci ho vyprovokovat, ani dát najevo příliš mnoho strachu. Co chci a musím, tam je to složitější. Na domluvu to vážně nevypadá - vydtrhnout se mi nedaří - ale přeci nemohu kouzlit na ulici - - a jak se teď hodí, že jsem se tak pěkně usnesl, že Alexandrovi věřím. Nepřemýšlím nad jeho pokyny, nezpochybňuju je, neztrácím čas přemýšlením jak ví, že už nejsem v tramvaji, a co se děje. Nesnažím se je ani vylepšit, a Alexandra by jistě pobavilo, jak vysoká meta tohle je. "Concide fortis," zopakuju polohlasně, aby to slyšel i on, cinkání tramvaje je výmluvné, ale i nadějné, musím jen zvládnout správné načasování, posloupnost správných pohybů jako korálky na niti. Hlas se mi trochu zachvěje, ono to rameno přeci jenom - ale to nic, to budu řešit pak. I pochybnosti, jestli můžu zvládnout neznámé kouzlo napoprvé. I všechno ostatní. Teď se jen soustředit. Znak před očima nechám prokreslit způsobem, jaký se mi už osvědčil před tím - jako by se ze všech stran seběhly prameny jemně pastelových světel v efektu přímo filmovém, a naplnily ho silou - pozdvihnu ruku dlaní proti němu - Známé slovo mi dává naději, že ho to ode mě odpoutá. Fortis na konci, že to bude mít dotatečné grády. Rozjasněný prsten chybějící sebedůvěru. Stačilo by, ať povolí, do tramvaje nepotřebuju nastoupit s elegancí baletky, stačí mi jakkoli propadnout dveřmi na tu správnou stranu. - a pohnu magií. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V tramvaji
Pohneš magií. Reflektory se jeden po druhém sklánějí a jejich světlo se vlívá do klikatícího se hrotu kouzla, až celý symbol zazáří pastelově modrou a z dlaně ti vyprskne ničím nepošpiněná energie. Bum! Vlkodlakův stisk na rameni zesílí, div ti ho neutrhne, když vám magická síla odpálí od sebe. Oba. Neustojíš to. Snad se pokusíš zacouvat, nebo aspoň nohama zavadit o zem, abys neztratil rovnováhu, ale do tramvaje spíše vletíš, než že bys do ní cíleně skočil.
Vlkodlak neodletí daleko. Na rozdíl od tebe ho kouzlo jenom odstrčí. Snad že je těžší a silnější a že jsi kouzlo zkoušel poprvé, se mu podaří udržet na nohou, i když ty tvrdě dopadneš na zadek a— Vrhne se ke dveřím, které se mu s uspokojivým cinknutím zavřou přímo před nosem.
„Mladý muži,“ podívá se na tebe postarší dáma přísně, „ta země je špinavá.“
Nikdo jiný se po tobě ani neohlédne, jako by se vůbec nic nestalo. Jako by sis tady jenom hrál – a venku se tě nepokusil roztrhat vlkodlak na kusy.
„Cítil jsem to,“ ozval se Alexandr. „To kouzlo se vám povedlo, jenom příště by to chtělo udělat tu spirálu na konci menší. Už jste v pořádku? Nejsem si jistý.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Na zpětném rázu budu muset ještě zapracovat - co to sakra je, magická obdoba minometu?! Skoro se divím, že si moji paži nevzal s sebou. Kameny v batohu se pečlivě zaryjí podél páteře, až mi zajiskří před očima ve všech jejich barvách, ale to důležité - dveře se zavřou v ten dokonale správný okamžik - to se zadařilo. Dokázal jsem provést skutečné a pořádné a vydařené kouzlo! A klidně tomu budu říkat poprvé, protože poprvé to bylo doopravdy - kdy to bylo potřeba a účinné, a zdaleka ne za optimálních podmínek. Dobře s nápovědou, ale stejně je to pocit k nezaplacení - i když si připadám krapet polámaně. Pokusím se na tu starostlivou paní omluvně usmát, a určitě se mi to povede alespoň přibližně správným směrem, a pak už se konečně začnu hrabat na nohy. Tak to bylo... úžasný! Alexandrova pevná důvěra, že už jsem někdy kouzlil - ne že by měl moc jiných možností, jak mi přispět - au? Sakra že au. Sundavat si batoh není úplně příjemné, mírně řečeno. Zajedu na volnou sedačku a snažím se vypadat zcela nenápadně, protože to ohromně pomůže, když si mě i s tou aktuální pidi hladinkou magie vyhmátne první ochlasta. A jsem vážně rád, že sedím. Hlava se mi točí, jak hladina adrenalinu klesá a srdce se ještě není úplně ochotné vrátit kam patří a k přiměřenému tempu. Dýchat! Už je to dobré. "Už dobré," řeknu i Alexandrovi, "já v tramvaji, on venku." Nenápadně se pokusím pohnout ramenem. Au-au au auvajs. Jestli krev prosákne skrz, alespoň na téhle barvě nebude poznat, co to je. "Jsem v pořádku," dodám a pokusím se nakouknout pod mikinu výstřihem u krku, jak to tam vypadá. Krev protivně svědí, ale třeba je to jen odřená kůže - doufám. "Díky, to kouzlo přišlo vhod. Nečekal jsem, že opravdu zaútočí," přiznám bez mučení a s trochu zvláštním pocitem, že jsem asi měl. Možná. Nemám ani trochu představu, jak může být něco takového běžné. "Dokázal jste mi předat konkrétní obraz - dovedu to samé i já k vám? Prve jsem se vám pokoušel ukázat to podzemí, ale nějak se nestačil přeptat, jestli to -" Ale nedá se z vlkodlačích drápů chytit vlkodlakýda, že ne, úplněk není, zuby to nejsou... "- jestli to prošlo." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V tramvaji
„Výborně. Popravdě… taky bych to nečekal,“ odpověděl Alexandr. Teď už byl venku. Musel kráčet ulicí, ale stejně jako tobě s Flynnem se mu dešťové kapky vyhýbaly. „Rozhodně tak blízko Kytelerova území, ale… jak už jsem říkal… arcimág už je nějakou dobu nepřítomný. Možná měl ten vlkouš úplňkovou horečku.“
Pod mikinou tě čekalo nepříjemné překvapení: pětkrát díra v kůži, z které tekl svědivý pramínek krve. Paráda! Nejenom, že k Alexandrovi dojedeš jako zmoklá myš, ještě budeš mít oblečení celé zakrvácené… Aby se neotočil a neutekl.
„Něco jsem viděl, ale nemyslím, že se vám podařilo předat celý obraz. Komplexní obrazy jsou těžké, musíte prosytit magií každičký detail, na nic nezapomenout, ale zároveň nechat magii volně plynout,“ odpověděl. „Zkuste to napřed na něčem jednodušším.“
Tramvaj jela dál deštěm. Za chvíli už tam budeš. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro No potěš... tak teď ještě aby se mi hlava točila opravdu jen z přemíry zážitků a ne počínajícího šoku. V prstech zraněné paže mi slabě mravenčí, ale to bude jen odezva na bolest, na zraněné nervy to není dost hluboké... doufám... jen se to au začíná stávat dost neodbytným, a ještě tam nepříjemně tepe. Ale na tohle teď vážně nemám čas! Sednu si tak, abych si mohl opřít hlavu o sklo, a prsty držím tričko kolem ramene roztažené, aby se nepřilepilo. Snad to stačí nějak přestat téct a zaschnout z nejhoršího dřív, než budu muset vystupovat - teď poprvé lituju, že jsem tak blízko. K tomu patero dírek do látky, skvělé, vážně. Poslední mikina a zrovna tahle. Au. "Nosím sebou špatnou mapu," pousměju se. "Jsou v ní jenom názvy ulic. Byl opilý, tak možná proto." Oči se zavřít neodvážím, abych neusnul, protože to by teď bylo hodně rychlé. Pomalu zamrkám. Vím přesně, jaký obrázek Alexandrovi neukazovat. Taky už se tam nechci koukat. "Jak to tak popisujete, možná bych zvládl základní geometrické tvary," rýpnu si hřebíčkem do vlastní rány, tedy jen té pomyslné, protože se mi moc nezamlouvá ani ta drobnost, že si za chvíli budu muset pustit na rameno i jen pouhé oblečení. Ale zkusím to, samozřejmě. Je řeč o úplňku, tak rovnou ten, tmavé nebe s jiskrami hvězd, zubatý obzor lesů a měsíc velký a jasný. "Hmm?" Znovu pomalu zamrkám. Neusnout. Kdyby to hrozilo moc, vím přesně, kam sáhnout. Ale... myšlenka nejistá a opatrná, ale docela příjemně nadějná. Ta rána nebyla úplně marná. Jestli jsem tohle zvládl i s tím nula nula nic, co v sobě mám, tak je to přece skvělé na druhou! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V tramvaji
„Hmm. Vidím kruh, trojúhelníky… Ach. Už to vidím,“ Alexandr se pousmál, přičemž trochu zpomalil na ulici. „Tohle vám jde. Možná jste se v minulosti věnoval mentální magii? Telepatie, ovládání myslí a iluze se k nazíračství hodí. Mé odvětví to určitě není, ale k vám… hmm, nevím, jestli se k vám hodí.“
Dokázal by ses sám sebe představit jako čaroděje, kdo ovládá ostatní jako loutky pouhým pohybu prstů, kdo jim bere vlastní vůli a nahlíží do jejich nejtajnějších myšlenek? Lákalo by tě něco takového? Alexandr o tom pochyboval, ale talent si člověk koneckonců nevybere. Stejně jako rodinu.
„Vlastně mě napadá… Ten démon si říká Luna, viďte? Trochu se bojím, jestli zítra při úplňku nebude mocnější než kdy jindy. Jména démonů jsou málokdy bezvýznamná. Všiml jste si, že by ji ovlivňovaly měsíční cykly? Nebyla v poslední době třeba tvrdší než obvykle?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ještě toho trochu - opravdu doufám, že ne. K ovládání kohokoli kýmkoli mám dost... řekl bych upřímnou nechuť, ale je to možná až živelný odpor. Prosil bych nějakou mírumilovnější položku na seznamu talentů." To by bylo něco, mít zrovna takové nadání! Vtip kosmických rozměrů. Pronáším ta slova zlehka, ale jsou vlastně naprosto upřímná. Třeba jednoho dne zjistím, že mě takhle vycvičila až Luna a že byla jen odvetou za hříchy mého minulého já. Ale... raději se snad budu držet předsevzetí na to tolik nemyslet. Ať jsem býval kýmkoli, už to nejsem já, tou cestou nekráčím. Nový život, nové volby: žádné ovládání kohokoli. "Ale vizuální představivost mám obecně dobrou, možná to s magií tolik nesouvisí..." Tramvaj přibrzí a namáčkne mě do sedačky způsobem, který se rameni vůbec nelíbí. No tak, šup, regeneruj! Jsem velký mág, ti určitě srůstají na počkání. Pro začátek aspoň o sobě přestaň tak dávat vědět. Vykládat Alexandrovi, jak mám hledání obrazů kolem sebe rád a jak se těším na foťák, by mi ale připadalo hrozně hloupé. Jako dětinská zábava, která se k současným potížím a magii ani trochu nehodí. Jeho poslední slova mají moc přímo magickou: uzel na žaludku, mrazík v zádech a vžžžum - pomyslná přehrada do našeho spojení, přes které se dostanou zaručeně jenom slova. Doufám. Jen tu představu musím napřed rozdýchat, moment, hned, to bude dobré... "Nemám dostatečný vzorek," dokážu nakonec říct. Je to jen akademická debata, tu knihu najdeme. "Ale ano... ano, přitvrzuje. Připisoval jsem to jejím obavám z toho, že jsem se dostal mezi další čaroděje." Dobře, jen klid, co se může stát nejhoršího: jestli je zítra úplněk, pozítří bude po něm. Musím to zvládnout jednu drsnější noc, a už vím, že to dokážu. Rozhodně a určitě a musím to brát jako fakt. Přežiju to. Navzdory všemu, jak se mnou cvičí, pokračuju pořád kupředu a dokonce dokážu pracovat s magií. Zvládnu to. ... ne, nepřežiju. Ale stejně musím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V tramvaji
„Eliáši, není důvod ke skromnosti,“ Alexandr se na druhé straně upřímně zasmál – tak nějak hezky, jako by mu tvá skromnost přišla roztomilá, ale též jaksi nemístná. Dokázal jsi něco obdivuhodného, proč bys to měl zmenšovat a tvrdit, že to s magií nesouvisí? Samozřejmě, že souvisí! „Představivost jako taková jistě pomoct může, ale předat komplexní obraz znamená, že musíte být schopen vložit do každé té části magii. Jinak byste mi ho nepředal. Jak bych vám to…“ přemýšlel nahlas.
Tramvaj mezitím zastavila. Úkosem oka jsi venku zahlédl lidi schované pod deštníky. Na další zastávce budeš vystupovat…
„Dobře. Možná jste si všiml, že concide má jenom jeden znak,“ a kdyby sis náhodou nevšiml, nakreslil ti spirálu vystřelující hrotem před oči, „a concide fortis na něj navazuje a rozvíjí ho,“ do spirály s hrotem teď přibyla zvláštní klikatice prodlužující znak a dodávajícímu zvláštní intenzitu, „no, a kdybyste z toho chtěl udělat ohnivé kouzlo… musel byste přidat tenhle znak,“ oheň byl trojúhelník, „concide fortis ignis. Chápete? Jakkoliv malé a nepodstatné se předávání obrazů může zdát, znamená to, že jste schopen komplexních pohybů magie.“
Za okny se míhal deštivý Kelliwig. Tentokrát si tě nikdo nevšímal… Mohl jsi se v klidu a míru soustředil na Alexandrovo trpělivé vysvětlování, zatímco se celý svět smrsknul jenom na tuhle bublinu tepla. To méně příjemné téma mezi vámi však i nadále viselo.
„Eliáši… Tu knihu najdeme,“ řekl Alexandr po chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Myslím, že začínám rozumět," řeknu. "V tom případě s dovolením odkládám nemístnou skromnost - a jsem za to doopravdy rád. Vlastně za každou připomínku, že bude na co navázat." A jsem! Kouzlit mě těší, je to radost odněkud z nejhlubších hlubin duše, potěšení z nových objevů, souvislostí - a vlastních schopností. "Vlastně mám velkou spoustu neskromných plánů," musím se zasmát, a už se nejspíš znovu usmívám i navenek. Ospalá nálada v tramvaji, nebo jsem možná ospalý jen já a déšť mě v tom jen utvrzuje, mě zbavuje ostražitosti. "I když to podle všeho znamená, že se budu muset hromadu věcí učit podruhé... conside fortis ignis bylo takhle?" chci se ujistit, že si ho dobře vybavuju. Být čaroděj bez ohnivých koulí, to by vůbec nebylo to pravé. Pro Alexandra sice těžko může být záživné probírat s někým úplné základy, ale dokud je ochoten, má ve mně toho nejvděčnějšího posluchače. Jen ta Luna... "Já vím, že najdeme. Promiňte, nechtěl jsem být neomalený." Jen jsem neměl dneska kdy nabrat odstup, v tom je ta potíž. Ten polední přídavek byl moc. "Schopnost zalézat pod kůži má koneckonců v popisu práce," dodám a už to zase jde s tou usměvavou nadsázkou. "A po pravdě... pomáhá myslet na to, co jste mi řekl." Všechno to o tom, proč jsem neprohrál, víme? Chtěl bych mu to umět nějakým způsobem vysvětlit, ať to nevyznívá tak... moc... všechno... jenže ono je to opravdu tak jednoduché a dodat nejde vlastně nic. Našel správná slova. Pomáhají. A ona nevyhraje. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V tramvaji
„Concide fortis ignis,“ potvrdil Alexandr – a maličko ti opravil výslovnost. „Nejjednodušší je přitom mít ohnivý artefakt, který umí měnit magiku v oheň, ale jde to i bez něj… To byste asi musel zkusit, jestli umíte. Nejjednodušší to bývá s elementem, který je vám nějakým způsobem blízký. Mě zkoušeli učit led, ale naučil jsem se to až s elektřinou.“
Ne, led se k vřelému Alexandrovi opravdu nehodil. Typoval bys ho na elektřinu? Je pravda, že jeho úsměv tě udeřil jako blesk… a pak už nebylo cesty zpátky. Podvědomě sis uvědomoval, že se ti přibližoval. Nemohli jste být od sebe daleko, ale to vlastně nebyl ani Flynn, jako byste nevyhnutelně směřovali na stejný bod.
„Nebyl jste neomalený,“ ujistil tě dalším pomyslným úsměvem. „Pokud vám pomáhá to, co jsem říkal…“ Co konkrétně jsi tím myslel? Všechno? „… milerád s vámi budu mluvit dál. Jste blízko, cítím vás.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "O elementech mi Flynn něco málo říkal," řeknu a zkouším si Alexandra představit jako led. Nejde to. Právě to hřejivé v něm mě k němu přitahuje nejvíc; a nikdo s takovýma očima nemůže být led. Budu si muset vážně dávat velký pozor, abych se do nich nezakoukal moc. "Ale svůj neznám... Ne, led s vámi spojit nedokážu," musím se zasmát, až si nechtě pohnu ramenem. Vážně vystupovat? No, to ses tedy má magická podstato moc nevytáhla. Srůstání přímo před očima se nějak nevykonalo. "I když vlastně nevím, jak moc souzní s osobností a povahou - nebo jestli se takový předpoklad jenom výmluvně nabízí." S jakým elementem to půjde nejlépe mně, na to jsem ohromně zvědavý. Vzhledem k tomu, kolik se prodávalo knížek s různými osobnostními testy, je to asi zvědavost velmi lidská a přirozená. Vím, že mám sklony být rezervovaný, jsem spíše introvertní a oči mám opravdu velmi modré. Kvalifikuje mě to na led? Jenže s Alexandrem poblíž jako bych se už už rozbíhal kupředu. Vítr? Také elektřina? Kameny v batohu na klíně se pohnou. Třeba bude příležitost mu je ukázat, a třeba mi dokáže říct, co s nimi. Škoda, že je taková blbost zkoušet kouzla v tramvaji. A ona samozřejmě je. Je, jasné? I mrňavá! "Také vás cítím," potvrdím. Flynne, kdepak se asi touláš? To bude tedy shledání... sice už jsem vychladl, ale jistý osten nespolehlivosti milého ducha zůstal zabodnutý jako šestý drápek pod kůží. "Když jste mi ten prsten dával..." Jéj. Kdepak led. "Nečekal jsem zdaleka nic tak komplexního." To abych pustil látku zpátky na kůži a do zdaleka ne zaschlé krve. No... super. Tak nádech, výdech... stejně musím vstát. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V tramvaji
„Otcův první element byl led,“ prozradil ti Alexandr, zatímco mířil k zastávce. Už jen chvíli a uvidíte se, vlastně ho každou chvílí nejspíše zahlédneš z okénka. Už? A co teď? Nebo teď? „Vlastně bych řekl, že je to do jisté míry dědičné… vliv na to bude mít i přirozené nadání magie a možná i trochu charakter. Nikdo vlastně neví, ale máte naprostou pravdu: led mi od ruky nešel a dlouho jsem si myslel, že mi proměny energie nejsou souzeny.“
Teď už se nad tím dokázal zasmát. Samozřejmě, že se dokázal zasmát, byl to Alexandr, ale představa malého kloučka, jak se dokola a dokola snaží přeměnit magiku v led, veselá nebyla. Kolikrát asi musel narazit hlavou do zdi, než se mu podařilo dosáhnout čarodějnické úrovně, kterou má dnes? Kolikrát budeš muset narazit ty?
„Líbí se vám? Ten prsten, myslím.“ Kdyby se k tobě Alexandr mohl naklonit, udělal by to a vlastně to svým způsobem udělal. Teď – teď jsi ho zahlédl z okna, jak obalený magií kráčel ulicí v na míru ušitém povlávajícím černém kabátě. Tentokrát to nevypadalo na oblek… Hlavu zvedl přesně v tu správnou chvíli a věnoval ti jeden ze svých okouzlujících úsměvů, než jsi kolem něj prosvištěl směrem na zastávku. „Rád vás zase vidím, milý Eliáši.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Představa, že by Alexandr něco nedokázal, je mi teď dost vzdálená. "Vida! Co vaše matka, také preferovala led?" Možná ano, jestli ho s ním tak potrápili. A nebo to vypovídá ledacos o jeho otci. "Mám málo srovnání, tedy... nemám srovnání," zasměju se, a přesunu ke dveřím, abych ho mohl vyhlížet - tedy, abych se jenom ujistil, že vystoupím včas. "Ale připadáte mi jako skutečně silný čaroděj." A když k tomu připočtu všechny přidružené klady, jako třeba schopnost improvizace a pohotové reakce - ale jasně, to mu možná kouká z očí, ale vycítit to nejde. "Mýlím se snad?" A potom zase jedna z těch, co by nahlas nikdy vysloveny nebyly: "Těžko si přestavit, že byste něčeho nedosáhl..." Opravdu jsme blízko jeden druhému. A protože jsem idiot, co se nechal drapnout vlkodlakem, možná bych se měl přestat tvářit, že to rameno dokážu ignorovat, a prostě se zeptat, jestli existuje i nějaká léčivá magie. Byla chyba nenechat to tričko rovnou zaschnout, však by se pak ve sprše odlepilo. Možná by to bolelo míň, kdyby se na těch drápancích látka s každým pohybem těla neposouvala a znovu je nedráždila. Jenže jestli taková magie není, odmítám se tím jakkoli zdržovat a přidělávat Alexandrovi starosti. ... a to můžu jen doufat, že krve nešlo víc, než jsem stačil zahlédnout, a nemám mikinu na zádech prosáklou kdo ví kam. Proti Luně je to úplné nic, ale můžu si to opakovat pořád dokola jak chci, stejně je mi to houby platné. Uá! Copak je to za zvláštně formulovanou otázku? Jestli se mi ten prsten líbí... Jako by znovu posouvala význam tohoto komunikačního zařízení někam, kde je Alexandr velice blízko a dobře se baví tím, jak mě připravuje o slova i dech. "Líbí se mi moc," odpovím a jak jsem si myslel, že už jsem se rozpaků před ním zbavil, tak s jistou pobavenou hrůzou zjišťuju, že ani náhodou. Ale moment, na co přesně odpovídám...? A tohle se mi taky líbí, seznám snadno, když konečně zahlédnu Alexandra. Povlávající látka černého kabátu na vysoké, štíhlé postavě, vypadá velice působivě. Gesto, jakým zvedá hlavu, aby mi mohl pohlédnout do očí. "Také vás rád znovu vidím, milý Alexandře," musím se usmát, když se nakláním k oknu. Odvážil bych se ho takhle oslovit naživo...? Těžko. Bezprostřednost a čitelnost našeho spojení, spolu s těmi drobnými zradami nechtě pronášených komplimentů, jako by vytvořila úplně přirozenou možnost mu ze schůdků tramvaje rovnou skočit do náručí. Což je samozřejmě naprostý nesmysl - neudělal bych to, ani o o tom neuvažuju, ani kdybych si s tím ramenem troufnul na tak náročnou choreografii - jen mi najednou dochází ta nemístná důvěrnost, s jakou nás k sobě prsteny přiblížily. Ale... možná si to jen namlouvám. Nejspíš je na čase si připomenout, že prožívám podobné věci až moc intenzivně, ať už jsou důvody zjevné nebo ne. Ale stejně bude hrozně zvláštní se znovu vidět tváří v tvář a hledat způsob, jak spolu komunikovat. Vždyť když jsme se viděli naposledy, prakticky mě políbil. A co hůř, on určitě žádnými pochybnostmi netrpí! To není fér. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na Můstku
„Cesta žádného,“ pousmál se, „skutečně silného čaroděje není vystlaná jenom růžemi. A ta má ještě zdaleka není u konce.“ To není, že by se považoval za cokoliv menšího než skutečně silného čaroděje, on spíše věřil, že může být ještě mnohem silnější. „Moje matka… Myslím, že její první element byl oheň. Jako každého správného umělce. Líbila by se vám. A kdybyste objevil vášeň pro divadlo, milerád nám někdy zařídím lístky.“
Tramvaj zastavila kousek od dlouhého starodávného mostu pokrytého kamennými chrliči. Na druhé straně jsi byl jenom ve snu, ale na mlhou a deštěm rozmazaném ostrově jsi rozpoznával tmavé kontury zbohatlických panství s velkými pozemky. Našel bys tam dům pana Kytelera? Stál tam, kde sis myslel? Šumění zdivočelé řeky se ozývaly zpoza okraje, ale teď jsi ji neviděl. Za okamžik zjistíš, že koryto je nižší – a že se dá sejít až dolů k vodě.
Alexandr už nebyl daleko. Na rozdíl od tebe nemokl. Dešťové kapky mu poslušně uhýbaly z cesty, zatímco kráčel pochmurným městem, které… najednou nebylo tak pochmurné. Jeho úsměv dokázal zahřát i z dálky.
Z vedlejší ulice se za jeho zády vynořilo povědomé černé luxusní auto se zatemněnými okny. Stejně jako se ti blížil Alexandr, se ti nekompromisně blížil i Flynn… Auto s rozzlobeným zavrčením motoru projelo kolem Blackwoodova dědice a mířilo rovnou k tobě. Mohlo tohle dopadnout dobře? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro To má cesta taky není, Alexandře! Jen počkejte - až bude tohle za námi, postavím se třeba na hlavu, abych se vám vyrovnal. Taky jsem se přeci musel dřív učit, i když se s představou otce, který mi předvádí zaklínadla, a pak mě pohání opakovat je do zemdlení, nějak nedokážu ztotožnit. Ale na tom nezáleží. Cílevědomost, která tak mámivě prokmitává pod zdánlivou lehkomyslností, mě pobízí sáhnout pro notes a rovnou začít sestavovat denní plány tak, abych se jí vyrovnal. A co teprve když den začne položkou: po dlouhém a vydatném spánku se probudit s čistou hlavou... Chci se rozhlédnout jen krátce, nikdy jsem tu nebyl a tak se beztak nemám čeho chytit. Jen na chrličích pohled zaškobrtne, už tyhle kamenné bestie nikdy neuvidím jako dřív. Ještě by chtělo, aby měly na čele vytesáno, komu slouží. Alexandr mluvil o Kytelerově území, tak možná...? "Vaše matka je umělkyně! Přímo herečka, nebo píše hry?" To mi k němu naopak pasuje velice. Úplně bezvadně! Jako chybějící dílek puzzle, který konečně prozradí, jestli to chlupaté na obrázku je kočka nebo kaktus. A nadchne mě to až nesmyslně. Vlastně nevím, proč by mělo být umění neslučitelné s kouzelnictvím, ani proč si připadám tak provinile za to, že o to své focení opravdu stojím. Ale tím spíš mám z takového objevu radost. "Jestli dovolíte, připíšu si divadlo na seznam 'zjistit víc'." Já ten oblek vážně budu potřebovat. "A snad se vám ani nebudu stydět přiznat, že -" Sotva ale vykročím k němu - a nerozběhnu se, jasné, a vlastně ani nechci, Alexandr kráčející po chodníku na pozadí šedivého světa je působivý obrázek - myšlenky mi zaškobrtnou a rozutíkají se všemi směry naráz. Jeden by řekl, že únik oknem a trysk pryč ode všech bude dostatečně výmluvný. Co jsi na tom, sakra Esseku, nepochopil? "Essek, Flynn a skutečně nepříjemná scéna na obzoru," řeknu. "Máte asi tak pět kroků se rozhodnout, jestli se jí chcete účastnit, Alexandře." Sám nevím, co je horší. Jestli by měl z povzdálí přihlížet, jak tu schytávám kázání jak malý kluk, nebo mi dal příležitost schovat se mu za záda - a ono by se nic jiného nedělo, obávám se, protože by těžko zůstal nezúčastněný. Ale to nesmím dopustit, prostě je potřeba... to nějak rychle utnout... a to pitomé rameno bolí a místo abych přemýšlel, jak se přivítat s Alexandrem, nejraději bych se tu sesypal na mokrou lavičku a složil hlavu do dlaní. Rovnou se při té nezdravě poraženecké myšlence napřímím, a zadívám se autu vstříc. A po pravdě... i když si opravdu nemyslím, že je to téma... postavím se u té lavičky tak, abych se netahal do auta úplně snadno... už vážně blázním. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na zastávce
„Herečka,“ stačil ti ještě odpovědět Alexandr, než na obousměrné silnici prosvištělo černé luxusní auto. Napůl překvapeně se ohlédl, ale tvá slova mu vzápětí osvětlila situaci. „Tak se zdá, že Carroll je neodbytnější než Leopold. Milý Eliáši, jsem tu s vámi.“
Je tu s tebou. Dokázala tě ta slova povzbudit, zatímco jsi plný nemilého očekávání pozoroval rozzlobeného Esseka, jak leze z auta a drží dveře zadýchanému duchovi, který se sotva držel na nohou. Nevypadal dobře. Flynn se okamžitě rozeběhl k tobě, někde uprostřed cesty se zaškobrtl a zakopl o vlastní nešikovné tlapky, div nespadl rovnou do kaluže. Beze slova se ti prosmykl kolem nohy. Ten si příště rozmyslí vzdalovat se svému pánovi.
„Brooksi! Na co jste proboha myslel? Opravdu trváte na tom, že se budete chovat jako pitomý puberťák?“ Sotva se dostal až k tobě na zastávku, rozzlobeným pohledem zavadil o rudou barvu prosakující mikinou a tvé zvláštní držení těla. „Předpokládám, že jste se zase dostal do maléru. Pojďte. V autě mám lékárničku.“
Alexandr pomalým krokem mířil k vám. Nespěchal, ale směr ho ani nenapadlo změnit. Zastavil necelý krok za tebou, vedle tebe, jako by se přirozeně postavil na tvou stranu. Essek se při pohledu na něj zamračil – a Flynn se jenom snažil dýchat. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ach jo, Flynne... to je obrázek, až je mi z toho nedobře. Provinile si nepřipadám, ale mizerně jo. Kdyby k tomu byl kdy sebemíň ochotný, zvednu ho do náručí a přitisknu k sobě, ať je co nejblíž, ale příliš to zavání, že mi vynadá i on. Ale... jen co se odsud budu moct pohnout, nejspíš to tak udělám. Představa, že Alexandr má za zadkem svého Esseka, mě svým způsobem docela pobaví - hlavně ten krásný obrázek, jak u krajnice zastaví druhé černé auto a vzduch přítomností dalšího vím všechno nejlíp komorníka zhoustne do konzistence mazutu, hlavně až nám budou oba naráz vykládat, jak je přítomnost toho druhého nežádoucí. Romeo a Julie hadr, fakt že jo. Ale tady jde o něco důležitějšího, než nějaké... jako by mohlo by být něco důležitějšího... ale teď zrovna je. Pospícháme, a já na to nezapomínám. "Pane Carrolle, jestli mám či nemám nárok chovat se jako puberťák, jste mi ve své laskavosti nesdělil, ale docela určitě nejste moje chůva. Díky, že jste přivezl Flynna," řeknu a znovu shlédnu na kocoura. Všechna slova o tom, že příště ho určitě ani nenapadne provádět podobné věci, se mi na jazyku rozplynou. Vypadá přesně tak mizerně, jak já se cítím. Založíme klub olezlých trosek a půjdeme se spolu zahrabat, jo? "Alexandře, s tím ramenem asi něco udělat musím," vychrlím, provinilý tak, jako kdybych si to udělal sám. "Prosím vás, řekněte mi, že se bez Esseka obejdeme, a jde to vyřešit magií. Jen drápy." Omlouvám se. A opravdu velice bych si přál nebýt středem pozornosti tohoto malého kroužku. Ale Alexandr stojí blízko, stačilo by jen natáhnout ruku - a i když se nedotýkáme, právě teď se o něj opírám. A je to špatně, Essek je přeci na mojí straně, a já nechci, aby nebyl... Ruka už mi málem vyletí v tom zrádném gestu nejistoty, když si chci promnout čelo, ale rameno mě zastaví dřív a druhou jenom chytím pevněji popruh batohu, abych se vydržel bolestivě nezašklebit. Neměl bych je představit...? Asi se znají - ze společenského hlediska je tohle pro mě situace hodně nečitelná. Dlažbo dlažbo, rozestup se prosím pode mnou! Nemůžu přeci nechat Esseka, ať se ke mně chová takhle! Možná jsem jen trpěná přítěž na Kytelerově prahu, ale snad mám taky svou důstojnost. "... ale ještě mám své povinnosti," a vaše přehnaná vlezlost není žádoucí! zahulákal bych nejraději. "A..." Tahle věta měla skočit už před chvílí. Navíc nezním zdaleka tak sebejistě, jak bych rád. "Později vám zavolám." Což byla asi právě příšerná drzost a kdyby mi to líp myslelo, z pusy to nevypustím, jenže on je sakra komorník! Nemůžu se nechat tahat jak štěně na špagátě. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na zastávce
Essek se zamračil více, div přitom nevypadal jako zkrabatělý kořen celeru. I když při troše představivosti…
„Ano, máte své povinnosti,“ přitakal, „ale ty se docela určitě netýkají…“ Pohledem zavadil o Alexandra, jako by se mu na jazyk drala pořádná porce nelichotivých výrazů. „… tady pana Blackwooda. Přijel jsem pro vás. Důrazně vám doporučuji, abyste šel se mnou.“
„Já bych zase řekl…“ ozval se Alexandr tím svým lehkovážným, napůl stále rozesmátým hlasem a z Essekova kyselého pohledu si nic nedělal. Šťastlivec. „… že si je Eliáš vědom svých povinností lépe než vy, pane Carrolle.“
Essek se na něj podíval.
„S tím ramenem něco zvládneme sami,“ Alexandr plynule pokračoval, přičemž se zadíval na krví zamazanou mikinu. „Léčitelství není úplně má parketa, ale vsadil bych boty, že bude vaše, Eliáši.“
„Vzhledem k jeho stavu by se neměl vyčerpávat magií,“ zavrčel Carroll. „Pane Blackwoode, cením si vašeho… zapálení, ale zasahuje do interních záležitostí pana Kytelera. Vaše přítomnost zde není vítána.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Uf uf, díky za Alexandra! Jako by mě pouhá přítomnost dopovala chybějícím sebevědomím, a co teprve když slyším jeho hlas. Až budu velký, taky chci umět být tak nad věcí. Nebo spíš: jako bych vedle něj byl víc sám sebou a vystačil si bohatě s tím, co mám. Což zní rozhodně lépe, alespoň dokud se v tom moc nešťourá, což rozhodně v plánu nemám. Jen zrovna Essek je zkrátka pozoruhodně schopný dokázat, abych si připadal přesně jak ten puberťák, za jakého mě má. Možná proto, že když se na to podívám z jeho úhlu pohledu, asi nemůže vidět nic jiného. Že si s ramenem poradíme mi uleví nemálo, nechci Essekovu společnost protahovat ani o minutu déle, než je nezbytně nutné. Alexandr mě ale zase jednou nemálo zaskočí. Zdvihnu k němu trochu překvapený pohled, vlastně poprvé, co jsme se teď setkali, se na něj pořádně podívám. "Cože, já?" Jak na tohle přišel je mi naprostou záhadou, vždyť na nic ani vzdáleně podobného nepřišla řeč. Ale nezpochybňuju to, natož nahlas. Ať to poznal jakkoli, je to přesně to, co potřebujeme. "Není žádné v mém stavu," řeknu. "Je to jen povrchové." A jestli náhodou není, tak od teď je, protože způsob, jakým tu z napětí a neklidu napínám záda, mi vážně nepřidává a bolí to jak čert, jenže na nic nepovrchového prostě nemáme čas. Na nic nemáme čas! "A já děkuji za vaši... ochotu, pane Carrolle, ale nepojedu s vámi, a už opravdu musíme -" Moment. Něco v těch posledních slovech... to zavání souvislostmi a narážkami, ve kterých se nechytám, ale zní problematicky. Zato se mi teď náramně hodí, že přeci nevím, že jsme příbuzní. "Zbytečně silná slova," řeknu. "Ve kterých je místní politiky víc, než v čem se vyznám. Ale určitě nikdo ve skutečnosti nechceme ten zdejší konflikt prohlubovat nebo komplikovat." Měl jsem raději nechat mluvit Alexandra. Ten alespoň ví, co se děje. "S panem Kytelerem nesouvisí a nechme to tak." Což úplně pravda není, vzato kolem a kolem, ale tak trochu ano, protože tu knihu potřebuju já a patří Blackwoodům, a právě jsem si ze své nevědomosti vyrobil štít, kterým hodlám odrážet všechny narážky, ale... "Na dohady není čas," zavrtím trochu hlavou. Au. Ale kdo se potřebuje hýbat, já ne. Jestlipak jsou kouzla, co vyperou mikinu od krve? Znovu zdvihnu oči k Alexandrovi. Je blízko. Ušetřit si tuhle scénu mohl, ale stojí blízko. "Půjdeme?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na zastávce
„V tom se pletete, Eliáši. Pan Kyteler je arcimág. Všechny magické bytosti, čarodějové včetně, spadají pod jeho autoritu, a…“ Teď se Essek zarazil. Opravdu to chtěl udělat? Musel. Nepochybně to považoval za poslední tah, kterým tě odsud ještě mohl odvést. Klidně proti tvé vůli. „Pokud se mnou nepůjdete dobrovolně, budu vás muset odvést na základně jeho autority. Naposledy vás žádám, abyste měl rozum.“
Kdyby Alexandr nestál hned vedle tebe, nejspíše by sis ani nevšiml, že se pohnul. Přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Možná dokonce zvážněl, i když mu na rtech setrval onen lehkovážný úsměv. Něco na tom, co Essek vyslovil, v něm vyvolávalo obavy, nebo mu to přinejmenším zavdalo důvod zpozornit. Nelíbilo se mu to…
Prstem bezděčně přejel po dřevěném prstenu, což vyslalo hřejivou vlnku tvým směrem. Zelené kameny opět zazářily.
„Eliáši, věříte mi?“ zeptal se Alexandr. „Rozkažte mu, ať odejde.“
Flynn se mezitím položil na zem. Hned vedle tvé nohy. Už to začínalo vypadat, že je na tom lépe – nebo se přinejmenším může zase volně nadechnout. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro
|
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na zastávce
Essek se zarazil. Samozřejmě, že se zarazil; tohle nečekal. A pořádně ho to naštvalo. Tak ty mu budeš rozkazovat? TY? Nejhorší bylo, že sám nevěděl, jestli by náhodou neměl uposlechnout. Ne. Určitě ne. Zastupoval arcimága v době jeho nepřítomnosti, jeho autorita vysoce převyšovala tu tvoji, ale… bylo tam to plíživé ale, která to celé komplikovala a dodávala tvému rozkazu to pravé grády.
„Nezahrávejte si se mnou, Brooksi,“ zavrčel vztekle. „Jestli vás odsud musím odtáhnout jako zločince v poutech, udělám to. Chcete, aby znal míru vašich provinění on?“
Myslel to vážně. Propaloval tě vzteklým pohledem, div se po tobě hned nevrhl, aby tě svázal a odtáhl na sílu. Kytelerovi se to líbit nebude, s tím se musí počítat, ale jednal by zcela ve svých pravomocích… Opravdu by tě za tvé zločiny mohl zatknout? Než jsi stačil strávit tohle prohlášení, Alexandrovi zničehonic poskočila ramena a skrze rty mu vybublal smích.
„To je dobrá otázka!“ prohlásil. „Milý Eliáši, chcete, abych znal míru vašich provinění? To by mě opravdu zajímalo – a co víc,“ otočil se přímo k Essekovi, „věřím, že by míra provinění tady pana Kytelera zajímala mého otce.“
Essek zrudl. Na okamžik to vypadalo, že mu z uší začne prskat láva a hlava mu každou chvílí vybouchne vztekem jako v animovaném filmu. Podíval se napřed na tebe, pak na Alexandra, pak znovu na tebe.
„Šach a mat,“ řekl Alexandr – ale naštěstí ne nahlas.
„Nejmenuje se Kyteler,“ zmohl se Essek, ale takřka viditelně ustoupil. Docházelo mu, že tohle nemůže vyhrát. Nejenom, že si začínáš uvědomovat svou pozici v Kytelerově domácnosti, přítomnost Blackwoodova dědice mu svazovala ruce. „Počkám na vás v autě, Brooksi. Předpokládám, že nechcete strávit noc pod mostem… i když tenhle by se nabízel.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro
|
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na zastávce
„To by mě zajímalo, co jsi provedl,“ zabručel Flynn ze země.
„Víte co?“ Alexandr se na Flynna spiklenecky usmál. „Mě taky! Těší mě, že vás konečně poznávám, Flynne.“
„Chm,“ udělal Flynn jenom.
Ubrat Alexandrovi na sebevědomí – a té nepřetržité lehkovážnosti – však duch nedokázal. Mladý muž přenesl váhu z jedné nohy na druhou, významně se na tebe podíval, načež ti položil dlaň na zdravé rameno a věnoval ti povzbudivý úsměv. Předtím sis to neuvědomil, ale postavil se ti zatraceně blízko.
„Kdyby si Essek myslel, že jste veřejnosti nebezpečný, pobíhat vás tady nenechá,“ řekl přesvědčeně. „Možná jste někde přešel na červenou… Och, bído! Větší zločin si nedokážu představit. První to rameno?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dívám se na Essekova záda a dumám, jak to sakra myslel s tím počkám v autě. To si myslí, že tu budeme s Alexandrem chvíli postávat na nábřeží a rozebírat nesmrtelnost chrousta, pak si zamáváme a já se půjdu pokorně posadit do auta...? Co si vlatně myslí, že se tu děje...? "Flynne, jestli pro tebe můžu něco udělat, prostě si řekni." Jenže co se bude dít netuším především já sám a Esseka budu řešit, až budu muset. Na Flynna bych měl být naštvanější, jenže mu příliš rozumím, než abych to doopravdy dokázal. Svým způsobem je skvělé, že si i v takovém područí udržel vůli rozhodovat sám za sebe; jen by bylo mnohem skvělejší, kdyby to nevedlo k podobným scénám. "Kéž by mi fantazie nenabízela tolik možností..." ... ve kterých možná nejsem nebezpečný veřejnosti, ale jedno velké ALE... Disciplína! A nevykřikovat v duchu nahlas všechno, co sice říct chci, ale řečeno by to být nemělo. Jenže, hlavně: svá stará provinění taky budu řešit, až budu muset. Nemůže po mně přeci Essek chtít, abych bral ohledy na něco, co mi nechce říct! "Přecházení na červenou, to je moje," řeknu, bezděčně se natočím víc k Alexandrovi a stačí jen malý pohyb hlavou, abych se na okamžik dotknul čelem jeho ramene. Neopírám se, jasné? Ani... nic jiného. Nebo možná ano, jsem jen obyčejný upír, co se tu láduje Alexandrovou sebe-důvěrou hladověji než talířem špaget. "Takže jasné, co by to bylo jiného." Jenže rameno bolí - a ten strach, že mě nehledali prostě proto, že nezůstal nikdo, kdo by mohl, neodbytně hlodá - kniha každou chvílí uniká dál - Alexandrovi nevyhnutelně dojde, co jsem zač - Essekovi přeskočí a zamkne mě ve sklepě... to už je nějak moc příkoří naráz, vím. Potřeboval bych se vyspat, ať nehrabou tak do živého. "Rameno první," uznám neochotně nezbytnost vyřešit tuhle nepříjemnost a zdvihnu k němu oči. Potřeboval bych se zeptat na tisíc věcí, sednout si a jenom mluvit, ale nějak není kdy. Jen povolit napjatá záda a pousmát se, protože to při pohledu do těch očí jinak nejde, a alespoň na chvíli nechat vyhladit tu starostlivou vrásku mezi obočím. "Proto jste si myslel, že budu umět léčit - Kyteler je léčitel?" Stojíme moc blízko u sebe, dochází mi, to je na ulici vážně nevhodné. "Z čeho jste to odvodil? Já do téhle chvíle jen hádal." Vlastně i jinde by to bylo nevhodné. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na nábřeží
Alexandr se lítostivě usmál, ale dále se k tématu tvého prohřešení nevyjadřoval. I jeho představivost mu nabízela pár možností, ale… věřil tomu, co řekl: kdybys byl veřejnosti nebezpečný, Essek by tě nenechal pobíhat na volno.
„Abych řekl pravdu, ulevilo se mi, že nechce jít s námi,“ podotkl zničehonic, zatímco ti dlaní letmo sklouzl po zádech a nasměřoval tě k zábradlí na nábřeží. „Doprovod zástupce šerifa by nám to dokázal zkomplikovat…“
Flynn neodpověděl. Jenom se vytáhl znovu na nohy a mlčky vás následoval. Nemohl ti zabránit v paktování se s nepřítelem, ale odejít také nemohl… a obzvláště teď se držel tvé nohy věrně jako stín.
„Taky jsem hádal,“ odpověděl Alexandr. „Nicméně z toho, co jste říkal… Náhodou jste se objevil ve městě, náhodou se o vás stará zrovna arcimág. Takové věci se nedějí náhodou. Nazíračství je dědičná schopnost, víte,“ pousmál se – zvláštně omluvně, „a jediný nazírač ve městě je Kyteler. Mimo jiné, ano, Kyteler je léčitel. Myslím, že to byla specializace jeho rodu, ale… vůbec nepochybuji o tom, že budete vzdálený příbuzný. Arcimág jiné nemá. Jestli opravdu umíte léčit,“ teď už se na tebe usmál pořádně a pěkně zeširoka, „musíme vyzkoušet. Posaďte se. A ukažte mi tu ránu,“ pokynul ti na lavičku s výhledem na řeku a druhou stranu města. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Jestli je Kyteler místní šerif a stojí s vaším otcem proti sobě, tak vy jste něco jako pravá ruka zdejšího temného bosse?" zeptám se, nevinnost sama. Mám vkus na dobrou společnost! A hned je jasné, proč mu nevadí, že jsem zločinec - jenže ta nevážná srandička tne tak blízko jistým dost živým obavám, že tenhle směr úvah okamžitě zarazím. Pryč s ním. Jenže hlavně to nedokážu brát dost vážně. Já nejsem Kyteler, dokonce ani jménem ne, Alexandr není jeho otec. Ať si to ti dva vyřídí mezi sebou. A my si to taky vyřídíme mezi sebou. Možná. Možná jsou rodinné vazby příliš silné a nebude to možné. Ale jestli je Alexandr ochotný tolerovat tu mou aktuální rozkolísanost, jestli mi pomůže protáhnout se tím vším na druhou stranu... je trpělivější rozhodně víc, než mám jakýkoli nárok doufat a chtít... tohle se nedá domýšlet do důsledků. Vážně si musím dát pozor, ať mi na něm nezačne záležet moc, protože už teď svým způsobem záleží. Ale já vám to vrátím, Alexandře... mohli jsme se seznámit i líp, přál bych si stát pevněji na nohou... ale vydržte to se mnou, prosím, já to zvládnu ustát a otřepu se a to všechno - a pak přijde nějaké potom, ve kterém snad dokážu být oporou i já pro vás, až to bude potřeba... což je... poněkud moc osobní a naprosto nesmyslný směr úvah a Alexandra by určitě rozesmálo, jak účinně na mě ty jeho hrátky zabírají. Tedy nezabírají. Když to všechno vím, tak zabrat nemohou. Kyteler je nazírač...! A on mě nevolal, dojde mi náhle. Kyteler. Té noci v posteli. On věděl, že tam jsem; protože věci nejsou náhoda a nikdo nepronáší jména vzdálených příbuzných jen tak do vzduchu. "Zajímavé věci - a svádící k takové hromadě spekulací, že bych ani nevěděl, kde začít. Každopádně Essekova zarputilost rázem dává smysl," dodám zamyšleně. "To se ho jen tak nezbavím. Možná vzdálenější, ale jestli navzdory tomu z nejbližších... to vysvětluje, proč tak stojí o to mít mě pod dohledem." Melanie. Já jsem příbuzný s Melanií! K Vánocům dostane tchoře v krabici s tou největší mašlí, jakou seženu. "Budu doufat, že jsem zdědil kompletní balíček." Posadím se na lavičku a na okamžik se zadívám přes vodu. Pět šest kroků doleva, aby se ty věžičky naproti nepřekrývaly, podvečerní světlo, a pohlednice půjdou na dračku. "Jestli jsem byl léčitel, možná... se mi něco nepovedlo," vyslovím mimoděk, navzdory všem předsevzetím, že si tím dál lámat hlavu nebudu. To by bylo něco, co bych si i uvěřil. Přehnaná snaha, přehnaná sebedůvěra, nebo prostě nešikovnost... čert ví. Pokusy na lidech jsem snad proboha neprováděl. Jenže to vlastně nesedí dohromady s Lunou a tou cestou mezi světy... ale mohlo by. "No, to vážně nevyřešíme... ale Alexandře," vzhlédnu k němu a v očích mi zajiskří zvědavostí. "Jaká je vaše specializace?" Kromě nejhezčího úsměvu ve městě? Ale to už se vzorně snažím poodtáhnout mikinu od krku tak, aby mohl nakouknout - na to, abych ji sundaval, je tu přeci jen trochu moc živo. "Skuhry skuhry," pronesu, protože rameno pěkně tuhne a ruku zvednu čím dál hůř. Vážně nevím, co jsem si myslel, když jsem doufal, že to budu prostě ignorovat. Ne že by se s tím nedalo fungovat, ale... "Odkládání věcí na potom má tu nevýhodu, že když to potom nastane," Au, do háje! "Chm. Člověk najednou zjistí, že nejsou lepší než na začátku." Možná spíš horší, protože krusta napůl zaschlé krve určitě nic nevylepšila. Ale nesahat, prosím. To už by mi možná ten úsměv krapet ztuhnul. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Nábřeží, tři hodiny odpoledne
„Hmm,“ Alexandr se nad tvou nevážnou úvahou zamyslel, a pak se usmál: „Spíše by bylo trefnější přirovnání: Kyteler je král a můj otec nejsilnější vévoda s nárokem na trůn. Role arcimága je složitá… Je to nejvyšší čarodějná autorita ve městě, ale stát se jím může jenom hlava rodiny, tedy někdo jako můj otec.“
Alexandr se postavil vedle tebe. Nebýt poněkud pochmurných souvislostí, krvácejícího ramene a bedlivého pohledu Esseka, který vás sledoval z auta poctivě zaparkovaného pod stromy vedle promenády, to mohlo být třeba i romantické. Slunce cestovalo na západ. Hodina nemilosrdně pokročila, za pár hodin bude večer… a pak čas spát.
„Moje specializace?“ Alexandr se usmál. „Popravdě žádnou nemá. Zajímá mě všechno – a chci všechno vyzkoušet. Otec mi často vyčítá, že se takhle nic nenaučím pořádně, ale… Kdo by si uměl vybrat jenom jednu věc?“ Zatvářil se, načež ti shrnul dlouhé vlasy do strany a horkými prsty tě bezděčně pošimral na krku. Omylem, samozřejmě. Potřeboval se podívat na tvé zranění přeci. „Na druhou stranu život čaroděje – obzvláště čaroděje s mou hladinou magie – je dlouhý, tak co bych si musel vybírat teď? Co vy, Eliáši? Něco málo z magie už jste stihl vyzkoušet, chytilo už vás něco za srdce?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Rozhodně je to přirovnání mnohem přátelštější a zavánějící pouhou rivalitou, místo aby přehnaně řinčelo zbraněmi," řeknu a koutky mi zacukají v potutelném úsměvu, když horká vlnka z jeho doteku sklouzne po zádech. Dnešek je plný objevů. Že mám citlivý krk stěží patří k těm nejvíce překvapujícím, ale rozhodně k těm nejpříjemnějším. "Essek se tvářil, jako byste mě měli sníst na posezení i s botama - ugh," pohnu se trochu, "doufám, že si ten vlkouš v posledním století myl ruce. Hmm... nevypadal na to." Tak jen doufám, že otrava krve spadá mezi ty věci, co jako čaroděj chytit nemůžu. "Na takové úvahy jsem toho vyzkoušel moc málo - a po pravdě, ani mě nenapadlo, že bych nevyzkoušel a nenaučil se všechno, co dokážu," musím se zasmát. "Tedy ne úplně všechno, asi nepotřebuju vědět, jak se vyrábí zombie nebo poutají duchové do knížek - vlastně potřebuju to vědět - ale rozumíme si, myslím," div nad sebou neprotočím očima, ale připadám si málem jak u doktora - ten jistý neklid, kam až sáhne a jestli to tam bude bolet, mi plete jazykem. "Specializace je nejspíš nevyhnutelná, ale váš postoj mi dává dokonalý smysl. Ale stejně jako Kyteler rovná se nazírač a léčitel a kdo ví co dalšího, nejspíš i rod Blackwoodů bude mít talenty, co si nese s sebou?" otočím hlavu napůl, ale pak zase začnu koukat před sebe, ať se mi vlasy nedostanou kam nemají. O růžový přeliv nestojím. "Nebo není obvyklé mít takový výraznější talent na něco..." hádám, "nebo je to... neveřejné, neřknu-li tajné...? Pak to z vás - hmm, nebudu nic předstírat. Stejně jsem zvědavý." A klidný, uvědomím si náhle. Člověk si zvykne na všechno, i když na nevědomost je to obzvlášť těžké. Ale jak klesá míra mojí bezmoci a mám pocit, že věci skutečně někam směřují, je to najednou o hodně snadnější skousnout. Způsob, jakým mě Alexandr obrací k budoucnosti... zkrátka zabírá. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na lavičce
Alexandr se usmál. Jestli přátelštější…
… ale pak se s nezvyklým soustředěním zahleděl na tvé rány, jako by z nich opravdu dokázal vyčíst víc než jen: „Ano, teče z toho krev. A bolí to. Zavolejte na chirurgii! Musíme pacientovi zraněnou ruku okamžitě amputovat.“ Léčitelství mu nebylo vyloženě cizí, to je pravda, ale zároveň to nebyla jeden z magických směrů, kterými by se mohl vyloženě chlubit.
„Naopak. Je to obvyklé,“ odpověděl po krátké chvíli, kdy tvou zvědavou otázku nechal viset ve vzduchu. „Většina čarodějů je specializovaných jedním směrem, čistě protože pro zbytek nadání nemají. Jenom opravdu mocní čarodějové jsou schopni naučit se více směrů. Koneckonců i duchům je vlastní jedno nadání.“ Zpytavě sklouzl pohledem k Flynnovi, který seděl pod lavičkou. Co uměl asi ten? Telekineze nejspíše patřila mezi praktičtější možnost. „Je to přirozené. A ano… Rody mívají specializace obzvláště silné a pečlivě udržované. A není to tajné, ani neveřejné, jenom…“ Povzdechl si, přičemž se ti uhrančivě zelenýma očima zahleděl přímo do těch tvých. Opravdu jsi klidný? I když sedí nakloněný k tobě, takže cítíš jeho vůni a vnímáš jeho teplo na kůži. „… to není má cesta, Eliáši. Raději bych, kdybyste mě soudil na základě mých činů a schopností, ne na základě mé rodiny.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak co, Alexandře, zvládnete ty rány, nebo budeme experimentovat s mými asi-možná-snad vrozenými talenty? Moc nadějně to zadumané ticho nevypadá. Buď je to mnohem horší, než jsem si myslel, nebo právě přemýšlí, proč tolik nadělám s odřenou kůží. Jenže když si vzpomenu, jak se ta tlapa na mém rameni sevřela ve snaze udržet nás u sebe, dělá se mi slabo v kolenou ještě teď. Nebo spíš: až teď. Mohlo to dopadnout příšerně špatně, nebýt Alexandrovy pohotovosti a notné porce štěstí. Je ale zajímavé, co říká... snít umím, a co teprve až se to naučím lépe ovládat; zvládnul jsem předat obraz uspokojivým způsobem, nějaké to conside mi rukou taky proletělo, pokus o telekinezi nebyl neúspěšný - patří to k sobě, nepatří, nejsou to jen nějaká obecná kouzla, podle kterých se zaměření ani nepozná? Možná mám moc velké oči a budu rád, jestli si budu umět podat knížku a spokojím se se sněním. "No tak ven s tím," pobídnu ho s malým zasmáním. Alexandře! Opravdu? A že jsem tady s vámi nic neznamená? "Chci vědět, na co se mám připravit," nechám se chytit do pohledu těch hřejivých očí, co je tak snadné jim propadnout a zapomínat na svět. "Ne kvůli vám. Ale Essek mi to velmi ochotně otluče o hlavu - a možná jste si všiml, že v tom se docela vyžívá - a on to udělá, to mi věřte. Je to..." Úsměv se na okamžik změní v omluvný, jako bych byl za výběr zaměstnanců osobně odpovědný. "Nepochybuji o jeho loajalitě, ale mě rád nemá. Podivných náznaků už kolem mě prolétlo dost, abych věděl, že se musím rozhodnout, jestli o vás přemýšlet jako o jednotlivci, nebo součásti vaší rodiny." Flynne, pípni a nadělám z tebe karbanátky. Najednou mi tahle chvíle přijde podivně... důležitá. Jako by skutečně záleželo na tom, co řeknu. Ale už jsem se přeci usnesl, že podobné věci zbytečné prožívám... a že bych si měl dát pozor na silná slova. Jenže Alexandr se dívá a já jsem znovu lehký jako pírko a prozářený tím světlem, co ve mně rozžíná, a raději bych si ukousl jazyk, než bych mu řekl, jako moc je mi v plamíncích jeho pozornosti dobře. "To rozhodnutí už padlo," dodám jen tiše, protože... je blízko a tak to docela stačí. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na lavičce
„Jste neodbytný, Eliáši.“
S hlubokým výdechem se zády zapřel o lavičku, čímž mezi vámi vznikl prostor. Ne, že by se nestačilo jenom naklonit do strany, by ses ho dotkl ramenem. Alexandr chvíli hleděl před sebe. Pravdou bylo, že o tom mluvit zkrátka nechtěl, ale to jsi odmítal pochopit a on to nechtěl přiznávat, což ho dovedlo… sem. Šach a mat, tak to říkal předtím, nebo ne?
„Evokace a nekromancie,“ promluvil po notné chvíli nabytého ticha. „To jsou Blackwoodovic specializace.“
Z kapsy kabátu vylovil A4kový zápisníček. Poslední stránka byla popsaná něčím, co strukturou téměř připomínalo báseň, ale až na prvních pár slov o dešti jsi ji přečíst nestihl. Alexandr na prázdnou stránku rychle nakreslil magický symbol.
„Tohle představuje regeneraci,“ poklepal na ležatou osmičku, „a tohle,“ přejel znovu po rovné čáře, „ji usměrňuje a ty dvě kolmé čáry představují spojení dvou bodů, díky kterým ty ranky dokážeme nechat srůst. Nevypadá to jako nic hrozného, mělo byste toho být schopen i sám. Auxilio zní jako… nejpříhodnější zaříkávadlo,“ usmál se. „Zkuste to. Hmm. Mně pomáhá přiřadit si k různým druhům magie barvy.“
Něco podobného koneckonců naznačovala i kniha: levitace i odstrčení byly pastelově modré, ale jakou barvu by asi mělo léčení… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dobře, tohle jsem nečekal. Taky jsem si to mohl s těmi zombíky prve odpustit... Co je evokace tuším jen částečně a nejspíš špatně, ale nekromancie... no. "Aj, rozumím," řeknu a trochu si přikývnu. Věděl tohle Flynn? Já se mu snad ještě omluvím. "Slušný balvan na krku. O to je kouzelnější, že zločinec jsem tu já s tou mírumilovnou predikcí k léčitelství. Vážně to lepší slyšet od vás, Alexandře..." Dotknu se ho tak zlehka, že to přes kabát nejspíš neucítil. "Neberte to jako neodbytnost, prosím. Už tak proti mě má Essek příliš dobře nabito." Zápisník vytáhne dřív, než mu stačím říct, že jsem připravený začít. Symbol vypadá sympaticky nekomplikovaně, barvu - no, po té musím zapátrat. "Aluxio, ne," opravím se sám, "Auxilio...?" Tázavě se na něj podívám. Zabral jsem se do symbolu a slovo mi kolem uší jen prosvištělo. Spát! Ale ne teď. "Auxilio," zopakuju snad už správně. Jestli mám talent, tak dovedně skrytý. A barva - ano, ta je potřeba. "Červená ne," zamumlám nespokojeně, když je představa toho symbolu krvavá až příliš. Žlutá také ne, ale jsem blízko... světle zelená. Ale ne jako tráva, kupodivu. Spíš akvamarín... trochu se pro sebe pousměju, když mi před očima defiluje paleta odstínů, dokud na jeden z nich symbol nezareaguje tím správným způsobem. Dobře, tak takhle. Jen trochu pastelovější, možná? Pěkný kýč, ještě že mi do hlavy nikdo nevidí. Ale je příjemný a měkce září. Jen nevím, jestli to stejně jako předchozí kouzla usměrňovat vlastní dlaní, nebo jaké je vlastně v takovém případě praktické provádění; nakonec si ruku zlehka položím na hruď. A soustředím se. V Alexandrově přítomnosti mi nevadí pustit z hlavy všechno okolo; dá na mě pozor. "Auxilio," nechám splynout spolu s jemnými odstíny zelené do symbolu načrtnutého v notýsku, kde jen o stránku dál... kdo ví, co je tam ukrytého. A pohnu magií. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na lavičce
„Auxilio,“ přitakal Alexandr, upřímně rád, že jste se přesunuli od méně příjemných témat.
Nespěchal na tebe. Dal ti čas, aby sis v hlavě mohl projít klidně všechny odstíny duhy, zatímco na tebe dohlížel hřejivě hnědým pohledem. Ne, teď ti opravdu nic nehrozilo. Ani se zavřenýma očima bys nedokázal pochybovat o tom, že se zrovna teď… dívá. A že se dívá moc hezky.
Magií se ti pohnout podařilo, dokonce zcela správně opsala ležatou osmičku, ale pak se to někde u přetínajících se čar pokazilo, jako… by tiskárně došla barva, nebo se zasekl papír. Nebylo to vyloženě tak, že bys ze sebe nevykřesal dost energie, byť ti útlum způsobený Lunou nepomáhal a i teď jsi ze sebe pracně dostával každou kapku, ale… teď jsi spíše narazil na neviditelnou zeď.
„Techniku nemáte špatnou,“ okomentoval to Alexandr, zatímco se ti znovu zadíval na holou kůži na rameni. „Pohnout magií dokážete krásně čistě, ale… hm, možná jste se léčitelství před tím nevěnoval. Vypadalo to, že máte problém přeměnit záměr magické energie. Kinetická magie vám šla snadno, tak…“ Na okamžik odvrátil pohled, zatímco přemýšlel. „Chcete to zkusit ještě jednou? Auxilio znamená léčit, nebo pomáhat. Zhluboka dýchejte a pak to slovo prosyťte magií. Soustřeďte se na jeho význam. A jestli jste to zkoušel přes barvy, zkuste i tu barvu nabít léčitelským záměrem… Soustřeďte se na to, co jí dělá vhodnou barvou pro toto kouzlo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zvolil jsem správná slova...? Doufám. Dosud jsme nenarazili na nic, co by trápilo jeho; nebyl jsem připravený, že zrovna tohle je oblast, kde se ten věčný úsměv rozplyne. Maně tuším, že stejně jako mám nepříjemnosti s Essekem já, on by je mohl mít se svým otcem. Ale měl by vyváznout snadno, vždyť si zavazuje člena Kytelerova domu, pátrá po knize... věřím, že takový střet by mu za vážnou tvář nestál a hladce z něj vyklouzne. Tohle je ale hodně něco jiného a tne to hluboko. A když si zkouším představit, že bych místo snah o léčení měl předepsané procházky po hřbitově, vlastně můžu jen obdivovat, že to zvládá tak dobře... jestli zvládá. Vidím jen úsměv a laskavost a podle toho soudím, že se nenechal strhnout nikam, kde nechtěl být, ale o jeho poměrech doma nevím nic. Ani skutečných ambicích. Navíc pořád je tu možnost, že měl Flynn pravdu. Představit si to nedovedu, ale vím o ní. Jenže stejně jako při chůzi po chodníku věřím, že se pode mnou najednou nepropadne zem... Od Flynna je vlastně laskavé, že tu demonstrativně nebuší hlavou o jednu z tepaných noh lavičky. Jenže na dlouhé debaty o osudu a předurčení prostě nemáme čas. Hřejivý pohled, pozorný a neodsuzující, jakým mě sleduje, je mi ujištěním, že jestli ta slova nebyla správná, snad alespoň nenadělala moc škody. S kouzlem jsem se sice zrovna nepředvedl... ale než se stačím pustit do boje s pocitem vlastní nedostatečnosti, i to podá tak, že si připadám málem jako vítěz. Alespoň do okamžiku, než pohnu ramenem, abych se přesvědčil, jak je na tom. Zbytečně razantně. Jen prudce vydechnu a pak velmi opatrně povolím v leknutí napjaté svaly. Au, sakra! "Už jsem chtěl začít vykřikovat, že vážně musíme jít, ale... ano. Ještě jeden pokus." Je nesmysl někde pobíhat zraněný! Zvlášť když ten chlap byl pružný jako opice a chytit ho za šos vůbec nebude snadné. Reálně celý ten rozhovor mezi nebyl vůbec dlouhý, i když mi jde ještě teď hlava kolem. "Barva je tam pro mě hodně důležitá," zauvažuju nahlas. "Dokonce si dovedu představit, že když s nějakými zkušenostmi zredukuji celý postup, konkrétní odstín jednotlivého kouzla zůstane zásadní. Ale máte pravdu, víc jsem se soustředil na to, proč není nevhodná, než proč je vhodná." Fakt, že na zelené není krev tak nepříjemně krvavá, je stěží dobrý základ pro kouzlo. Ale zelená mě přeci přilákala něčím jiným. Tou vidinou pokojného plynutí. Čistoty. Odpočinku. Nového začátku... protože každé uzdravení je nový začátek. Ale pořád platí, že musíme jít. Snažím se nelámat si hlavu zbytečně dlouho - známe své lidi, začnu to překombinovávat a někdy pozítří touhle dobou zjistím, že jsem zpátky na první variantě a začínám zvažovat druhou. Zavřu oči a zhluboka se nadechnu. A znovu. Je těžké se oprostit od bolesti a únavy a neklidu, konat s rozmyslem je svým způsobem náročnější než impulzivní spěch, kde se myšlenky nestačí rozběhnout. Ale teď: křehce zelenkavé prameny větru, jiskřící ve slunci zrnky pylu, mnou pronikají stejně snadno jako světlo okenním sklem. To dobré zůstává, to špatné je odfouknuté pryč. Rány se zacelují a bolest rozplývá. A dobré slovo jako průvodce tím vším. "Auxilio." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na lavičce
„Hmm, tím byste si mohl zadělat na problém,“ odpověděl Alexandr zamyšleně. „Barva je dobrý prostředek na proměnu magické energie, ale to je jen první krok z několika. Barvou léčení, kterou použijete teď, si pak můžete usnadnit komplexnější léčitelská kouzla. Hádám, že byste mohl měnit intenzitu odstínů a usměrňovat tím míru vložené magie, ale potřebujete zachovat tu proměnu. Ten krok musí zůstat. Energie pak už zůstává stejná, jenom bude vyžadovat komplexnější a delší pohyb magie.“ Znovu přetočil stránku a nakreslil na ni léčitelský symbol: jenom delší, složitější a klikatější. Vyšší forma concide měla podobný vývoj. „Čím silnější kouzlo, tím delší potřebujete trajektorii magie, abyste použil správné množství a abyste ji usměrnil. To je důležité, Eliáši. Základní kouzla jistě zredukujete a zkrátíte do těch nejzákladnějších pohybů, ale magie vyžaduje čas. Proměna a pohyb: to jsou nejdůležitější kroky.“
I tentokrát ti dal všechen čas na světě. Natočený k tobě se bokem zapřel do lavičky a s úsměvem sledoval tvé pokusy. Že se akvamarínová magie poslušně roztočila, nechala se navést správným směrem a nezapomněla obarvit dvě vodorovné čáry ho nepřekvapilo, spíše… zaujalo.
„Působivé,“ hlesl. „Možná jste se v minulosti léčitelskou magii neučil, ale… Nepochybně na ni máte talent, Eliáši.“
Opět se k tobě naklonil tak nebezpečně blízko, až tě v nose šimrala jeho kolínská. Horkými prsty se zlehka dotkl tvé kůže, když ti nadzvedával výstřih zamazané košile, aby se přesvědčil o tom, co cítil. Rány se zhojily. Nezbyla po nich ani jizvička. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Myslím, že rozumím," zadívám se na symbol v zápisníku. Potřeboval by k sobě trochu zlaté. "Musím přestat vnímat jednotlivá kouzla tak izolovaně - tedy, vím, že navazují, jen se mi to nedařilo úplně podchytit - takhle mi dávají smysl." Proto ty zmínky o různých možnostech kouzlení v Merlinově knize: důležitý je přesně ten princip, jaký Alexandr právě nastínil. To znamená, že bych mohl - To neznamená nic, utnu tenhle směr myšlenek v zárodku. Budeš se to učit přesně jak máš. Jsi ve stádiu 'myslím, že možná chápu' - žádné přehnané snahy dělat si to rovnou po svém nebo měnit cokoli z nastíněného postupu nejsou žádoucí. Někdy později snad. Až si zažiješ magii jako přirozenou součást sebe sama a nebudeš každou špetku dolovat z paty, neochotnou až hrůza. Teď si jen v duchu předem projít celý postup, ujistit se o každém kroku a návaznostech: a pak to zopakovat naostro. "Páni," hlesnu jen, když ze mě bolest náhle sklouzne stejně hladce, jako když mořská vlna smyje písek z dlaní. "Páni!" zopakuju ještě překvapeněji a musím se zasmát, když to všechno - Alexandrovo uznání i význam těch slov - a nebolí! - umím něco nového a je to naprosto úžasná a skvělá věc - jsem čaroděj, hurá, pořád se to neomrzelo - nejraději bych se rovnou vrhnul na složitější variantu toho kouzla, nebolí tu třeba někoho zuby? - a taky mám hroznou radost - ještě větší radost - největší - a Alexandr ani netuší, v jakém je teď nebezpečí, protože když mi zavoní pod nos, nejraději bych ho objal, protože co bych ve všem tom nadšení byl sám, že jo. "Jste skvělý učitel, Alexandře!" zvládnu zredukovat všechny nepřístojnosti na velmi upřímný kompliment, protože schopnost něco přehledně vysvětlit, a ještě s takovým výsledkem, mi přijde jako olbřímí talent sám o sobě. Trochu nakloním hlavu, aby dobře viděl na rameno, ale sám tuším, že jediné, co tam ještě drhne, je zasychající krev. Což sice nic moc a možná trochu nechutný, ale když si hodím batoh na záda, a něco udělají vlasy, snad nebude vidět moc. Jaj, ty jeho doteky... možná bych měl tramvají jezdit častěji. Vyskočím na nohy, plný nové energie. "Co bych dal za to, kdyby byl čas z vás tahat další rozumy. Tak kudy teď?" zeptám se, protože jsem sice celý žhavý se rozběhnout, jen jaksi nevím kam. Natáhnu ruce, abych mu naznačil, že ho vytáhnu na nohy, a s radostí to udělám, když se nechá, i když to stejně snadno může zůstat na tom hravém náznaku. Pojďte, honem, musíme jít! Už jsem nás svou nešikovností zdržel až dost. Jsem upřímně zvědavý: přenese nás na Trolí trh kouzlem, nebo je třeba tam dojít fyzicky? Most po ruce máme, pravda. Jen by mě nikdy nenapadlo, že to může být velký most uprostřed města a ne nějaká zarostlá archaická ruina kdesi v lesíku stranou. Mám vytáhnout mapu, nebo popadnout Flynna, zavřít oči a myslet na Anglii? Nebo...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Nábřeží
„A vy skvělý student,“ Alexandr ti kompliment oplatil bez zaváhání.
„Bylo to jen základní léčitelské kouzlo,“ ozval se Flynn zpod lavičky. Zjevně na něj těch růžových kytiček poletujících ve vzduchu bylo příliš… Nemohli byste se aspoň tvářit, že si nechcete okamžitě skočit kolem krku a líbat se do bezvědomí? Smrtelníci jsou nechutní.
Alexandr se pobaveně usmál nad poznámkou tvého nezbedného ducha. Nabízenou ruku bez dalších komentářů přijal. Jenom ji… zapomněl pustit, když už se postavil, a letmým pohybem palcem tě pohladil po hřbetu ruky. Hřejivě hnědýma očima se vsál do těch svých, jako byste se už nikdy neměli pohnout… a jako by vás zdálky nepozoroval Essek, který si teď o smrtelnících nepochybně myslel něco podobného jako Flynn.
„Vchod je dole,“ řekl konečně Alexandr.
Ani když se konečně pohnul a vedl tě ke kamennému zábradlí, ruku ze svého držení nepropustil. Pokud neposbíráš odvahu se z něj vysvobodit, nejspíše se budeš muset smířit s myšlenkou, že mu ta ruka teď už patří… Napořád. Určitě potřebuješ DVĚ ruce? Nestačila by jenom jedna?
„Zapomněl jsem se zeptat, jestli se bojíte výšek,“ broukl najednou, přičemž se naklonil nad zábradlí a…
… kolem řeky vedla tenká vyšlapaná pěšinka, napůl zastrčená pod promenádou a tedy dokonale skrytý před těmi, kdo se jenom dívají na druhou stranu řeky. Bylo to dva, tři metry dolů. Způsob, jakým si Flynn samozřejmě vyskočil na zábradlí, napovídal, že ti dva… prostě… plánují skočit.
Alexandr na tebe hleděl vyčkávavě, docela určitě pobaveně, jako by čekal na tvou reakci, než vysvětlí zbytek plánu. Opravdu se chystal skočit? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "To bylo," přitakám Flynnovi vesele. "A mám z něj radost, úplně jak kdyby se mi povedlo." Což, dochází mi, právě musí být jasné i Essekovi, když tady hopsám jako stepní koza. Ochotně jsem pustil z hlavy, pod jakým jsem dozorem, ale právě teď mám pocit, že jeho pohled málem cítím. Ten má určitě taky moooc velikou radost... ouha. Rozezní se ve mně zvony tak varovné, až mi zalehne v uších. To je špatně, Alexandře - chyba - nikdo nesmí vědět, že vlastně vůbec nestojím o to, abych stejným způsobem stiskl dlaň dívčí. Tohle si ještě odnesu... Jenže ruce se neptají a prsty se kolem jeho sevřou dřív, než si k tomu můžu cokoli říct. Ale ať si všichni trhnou nohou - Alexandr ví líp než já, co si můžeme dovolit, a když k němu zakláním hlavu, nejvíc ze všeho stojím o další z těch jeho letmých doteků. Možná to celé brzy skončí - ať už z kteréhokoli z tisíce důvodů - beru cokoli, co můžu dostat. Tedy, obrazně... ale... jedna ruka je stejně k životu akorát a ta druhá na tom úplně nejsprávnějším místě. Jé jé jé... snad na mně nepozná, jak moc to se mnou mává... proč jsme museli jít jenom tak blízko? Podívám se dolů přes zábradlí a pak kouknu z jednoho na druhého. Vážně? "Výšek se nebojím," podívám se znovu dolů. Začínám tušit, že něco nevidím, ale co? Možná obří králičí noru. Snad počítá s tím, že fyzicky jsem na tom zcela nekouzelnicky, protože po pravdě, výšek se sice nebojím, ale tohle už by nějaký ten vyvrknutý kotník či rovnou zlomenou nohu stát mohlo. Přece vážně neskočím... Jenže úplně bych si zkazil svou skvělou pověst důvěřivého cvoka, takže mi stejně nic jiného nezbývá. A on se ještě dobře baví! V očích mi jiskří smíchem, když se snažím zcela vážně říct: "Když jsem si v duchu říkal, jak by vám stačilo říct skoč a už poletím vzduchem, opravdu jsem to nečekal tak doslova, milý Alexandře." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Nahoře nad pěšinkou
Alexandrovi při pohledu na tebe poskočila ramena s tichým smíchem. Ano, bavil se. Ta lehkovážnost z něj – na okamžik skrytá vážnější chvilkou – teď všechna vyvstávala napovrch, jako by vám ani jednomu nehrozilo nic víc… než natlučená zadnice.
„Vaše důvěra mi lichotí, milý Eliáši,“ oslovil tě znovu tím způsobem, z kterého se ti motala hlava a rozplývala se ti země pod nohama. Nepotřeboval tě přesvědčit, abys skákal z mostu, aby ses vznesl, kdepak; bohatě mu stačilo se na tebe jen podívat a vyslovit tvé jméno. „Budu se ji snažit nezklamat…“
„Eliáši,“ zavrčel Flynn – zdaleka ne tak příjemným tónem.
V tu samou chvíli si však zvedl hřbet tvé ruky ke rtům a krátce ji políbil. Jestli Essek v autě nemlátil hlavou o volant před chvílí, teď už si zadělal na čele na spoustu modřin… ale Alexandr se zase jenom usmál.
„Evola persona,“ špitl ti takřka neslyšně do prstů. Namodralá magie tě obklopila jako hřejivý závan větru. Něco udělal… „Až po vás, Eliáši.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro To je tak zvláštní chvíle! Měla by být vážná, měli bychom spěchat víc... ale stejně Alexandr neodolá neprotkávat ji drobnými důvěrnostmi a v nastoleném cíli: udělat ze mě ten naprosto spokojený želé balónek - pokračuje neochvějně. Dokonce není ani o důvěře, oba víme, že je to jenom hra na ni. Tady mi zaručeně nic nehrozí, protože i kdyby byl padouch sebevětší, pod Essekovým dohledem by se do svých temných plánů nepouštěl a házet mě zrovna přes zábradlí smysl nedává. Ale je neodolatelná a maně mě napadá, jestli to náhodou není to, co nějak dokážu dávat já jemu. Něco ve mně jako by cítilo potřebu mu vyjadřovat důvěru způsobem zvláštně okázalým - opravdu mám skočit? Ideál! A prve jako by měl skutečně strach, že mě odradí. Možná, možná... jako já se vyhřívám v jeho sebedůvěře a lehkosti... je třeba za tu bezvýhradnost, s jakou jsem ho přijal, alespoň trochu rád? Nejspíš jsem úplně mimo - vlastně určitě, a kdo ví, do jakých jeho známostí a svazků jsem takhle po hlavě vletěl, pohrává si se mnou příliš zkušeně - ale stejně je příjemné si představovat, že mu také dokážu něco dát. Přitom já ve skutečnosti neměl na výběr. Všechno ve mně čekalo přesně na takový úsměv a podanou ruku. ... a Flynn možná trpí, ale já se jen, poněkud bezmocný vůči takovým pozornostem, usmívám, když mě políbí na hřbet ruky a v životě bych neřekl, jak takové obyčejné místo umí být citlivé. Jen se nadechnu - a rychle přelétnu pohledem, když mě obklopí to namodralé cosi. Jen to zábradlí by mohlo být nižší! Připravuje mě o dramatický efekt. Opřu se do Alexandrových prstů, abych se mohl vyhoupnout vzhůru s alespoň nějakou elegancí. Vítr mi s patřičným smyslem pro efekt profoukne vlasy - na okamžik mě napadá, jestli se něco podobného už jednou nestalo, jestli jsem třeba nestál na podobném zábradlí a do té řeky nakonec sám neskočil, třeba hrůzou ze zločinu, který jsem provedl... ale pryč s tím. Teď je na světě důležitá jenom tahle malá hra s Alexandrem. A tak se ani nerozhlížím ze svého vyvýšeného stanoviště, snad už někdo nevolá policii na mladistvého sebevraha, jen se potutelně usměju do těch hnědých očí pode mnou - a udělám krok dozadu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve vzduchu
Couvl jsi – a místo toho, aby ses propadl vzduchem, jsi zůstal jako pírko viset ve vzduchu. Tohle už tady párkrát bylo… ale tentokrát to nebyl snový stav beztíže ani zlověstné provázky tahající tě za plíce, nýbrž hřejivá moc, která tě zabalila do deky a držela tě v náruči, abys nespadl.
Alexandr se usmál. Dlaněmi se zapřel o kamenné zábradlí a přehoupl se přes něj nohama napřed způsobem ne zcela ladným, ale zato efektivním. I on byl rychlejší než obyčejný člověk, mohlo tě napadnout, ale proč by ses zamýšlel zrovna nad tím, když k tobě znovu natáhl ruku…
„Poletíte vzduchem se mnou?“ zeptal se s potutelným úsměvem.
Flynn pohoršeně zavrčel, načež seskočil ze zábradlí a několika máchnutími křídly doletěl na vyšlapanou cestu schovanou ve vysoké trávě na břehu řeky. Pokud jsi Alexandrovu ruku přijal, společně jste se začali snášet k zemi… něžně jako chmýří pampelišky.
„Abych řekl pravdu,“ zasmál se Alexandr tlumeně, „šlo to vzít pěšky. Tamhle je brána. Otevře se každému, kdo ví, co hledá, ale… Byl jsem zvědavý, co uděláte.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Jste příšerný pokušitel," odpovím se smíchem a natáhnu k němu ruku. Po první vteřince bezdechého ticha, kdy jsem jen s očima navrch hlavy čekal, co se stane, si to vlastně užívám. Je hrozně zvláštní pocit se jen tak vznášet, neuvěřitelně, fantasticky skutečný a reálný - ale úplně sebejistý se bez představy, jak ovládat svůj pohyb, po pravdě necítím. Jsem rád, když můžu znovu sevřít jeho prsty ve svých - pocit, na který se snadno zvyká. Kabát kolem něj zavlaje velmi působivě a myslím, že bych byl ochoten se zamýšlet nad změnou šatníku jenom pro podobné umělecké efekty. Na okamžik se podívám dolů, Flynn podle všeho přesně ví, kam jít, a skoro mě překvapí, když ho zahlédnu v trávě a on nešvihá podrážděně ocasem ze strany na stranu jako skutečná naštvaná kočka. Na to, že se mu tu pokoušíme zachránit krk - no dobře, teď zrovna to tak možná nevypadá... "Po pravdě - poslat Esseka do háje bylo mnohem horší. Neříkejte mu to, prosím, hrozně by zpychl." Snadno si v jeho přítomnosti připadám lehký jako pírko, a ta chvilková doslovnost je zábavná. Po bráně se jen ohlédnu - "Je tu něco, co nevidím?" a mám ohledně použité cesty úplně jasno. "Takové pěkné zábradlí - byl by hřích nevyužít příležitosti." Jen trochu pohodím hlavou, abych dostal vlasy z obličeje, lítání se jim nějak zalíbilo, a podívám se na něj, docela zvědavý, co asi tak čekal. "Ale něco mi říká, že jsem nepřekvapil. Obávám se, že nejsem dost rafinovaný, když..." dojde na věc, dořeknu jsem málem, ale množství dvojsmyslů v takové větě mě samotného vyděsí. Naštěstí, ehm... letíme! Právě se musím velice soustředit na přistání. Miluju magii. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro U řeky
„Je o kus dál,“ Alexandr se jenom usmál. „Časem byste ji našel. Pokud vím, není nijak skrytá; teoreticky by šla i přelézt…“
Asi by se ti nelíbilo, kdybys věděl, že mu tvoje ohlédnutí přišlo roztomilé. Bylo okouzlující sledovat svět očima někoho, kdo ho teprve objevoval… Tvýma očima, Eliáši. Čekal jsi magii na každém kroku – a přece tě dokázala překvapit, nadchnout, rozveselit.
Vzápětí jsi ho rozesmál. Naštěstí jsi byl ušetřen toho, aby slyšel konec té věty, ale to, jak ses zatvářil, mu neuniklo. Dlaní si zakryl ústa, zatímco jste lehce jako pírka přistáli na zemi. Kdyby na to přišlo, smích měl pěkný…
„Eliáši,“ oslovil tě něžně, načež se k tobě naklonil a políbil tě na tvář. „Jste roztomilý,“ dodal – a možná sis neuvědomil hned, že nepohnul rty. „Půjdeme tudy. A pokušitel je mé druhé jméno,“ mrkl na tebe.
Ukázal směrem k mostu. Pěšinka podél řeky musela vést odněkud nahoře až přímo pod most, takže vám stačilo ji následovat. Ztratit ses nemohl! Stisk na tvé dlani povolil, jako by se tě Alexandr chystal pustit… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Hej, ale já to opravdu chtěl vědět! "Být roztomilý se docela určitě neslučuje s lidskou důstojností," zabrblám na protest, bezděčně stejným způsobem jako on ke mně. Jenže omotán bezpečně sítí jeho smíchu, polibku - dobře, jsou na světě lepší věci než magie - alespoň pro tuhle chvíli - jsem i s tím srozuměný a co hůř, ta představa mě svým způsobem baví. Roztomilý Eliáš. Hrůza hrůzoucí; jenže od něj prostě... je mi i z toho dobře. V jeho očích možná nemůžu nebýt, na tisíc způsobů je o celé míle přede mnou a ještě k němu musím zaklánět hlavu - a jemu to nevadí... Nevím, jestli se na to dá zvyknout. Na ten pocit, že se nakloní blíž; mně se to docela určitě nedaří, ale možná mám nárok, ono těch doteků zase nebylo tolik, víme? A tohle byl polibek. Rozhodně byl - asi u něj tak nějak postupem času nezůstane - ale tohle je půda tak nejistá, že se po ní nějak nejsem ochotný pouštět dál. Zvlášť když si zatím skromně vystačím s málem. Třeba s okamžikem, kdy mě málem pustí, já s úplnou samozřejmostí maličko dohmátnu a sevřu jeho dlaň pevněji, a až o další krok později mi dojde, že se možná pustit chtěl a nebo dokonce musel, ale teď už by možná bylo divné se začít najednou pouštět, a nebo nebylo...? A tak se... když tak pustí zas? Je pěkný se takhle vést - nikdy by mě nenapadlo, jak moc. Jestli jsem to kdysi věděl, tak úspěšně zapomněl. Eliáši, vážně? Kolik procent duševní kapacity má nárok zabrat držení za ruku? Div nad sebou nahlas nezaúpím. Jenže ono to tak trochu bude tím, že teď si to zrovna můžu dovolit - propadat takovým nesmyslům - a je to o tolik lepší než všechno ostatní... a vždyť je to jen na chvíli, most se blíží. Jestli náhodou bude moje budoucnost velmi ospalá a krátká, mám alespoň tyhle okamžiky s Alexandrem. "O Trolím," odkašlu si trochu, "o Trolím trhu vím jenom to, že existuje - ani přibližně ne, co čekat. Je něco, na co si tam dát pozor?" A pak že nejsem příčetnost sama. Málem mě víc zajímá odpověď, než že se na mě podívá. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro U řeky
Vysoká tráva kolem vyšlapané cestičky zašuměla a vítr ti znovu pocuchal vlasy. Možná je nechat rozpuštěné, nebyl nejlepší nápad… Už nepršelo tak vytrvale, přesto dešťové kapky rozechvívaly vodní hladinu a dodávaly divoké písni řeky prazvláštní rytmus. Kdyby svítilo slunci, bylo by to ideální místo na piknik a možná dokonce opravdové dostaveníčko.
Když jsi stiskl jeho dlaň pevněji, Alexandr ti věnoval vědoucí úsměv. Zkoušel tě? Zpomalil, aby ses mohl zařadit vedle něj, a ruku v ruce jste pokračovali k mostu. Nebylo to daleko. Protože jste to vzali zkratkou, stačilo vám obejít útes a před očima se vám objevil kamenný most. Obyčejný kamenný most bez schodiště dolů, nebo jakéhokoliv jiného znamení, kam půjdete dál.
„Na Trolím trhu?“ zopakoval. Skutečně se na tebe podíval a kdovíproč se usmál obzvláště pobaveně. „Na všechny a na všechno. Především na svou peněženku. A také své srdce,“ mrkl na tebe škádlivě.
„Na nic nešahej,“ navázal Flynn navrčeně, „s nikým nemluv a rozhodně se na nikoho nedívej. Možná se odtamtud dostaneš v celku.“
„Inu, uvidíme, jestli tomuhle zvládneme dostát,“ prohodil Alexandr. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Nějak se mi nezdá, že by tam brali kreditky," řeknu a zmateně se na Alexandra podívám. Na srdce, cože? Obrazně nebo doslova, a vůbec, co to má být za podivné náznaky? Odhrnu si vlasy z tváře a strčím si je za ucho a koutky mi zacukají, když se Flynn vytasí se sadou instrukcí. Toho kocoura vážně nejde nemilovat. "Nebo berou?" zarazím se. "Já totiž uvíznul na hodně archaické představě středověkých stánků, cinkajících zlaťáků a podezřelých babizen v šátku prodávajících obzvlášť krásně vyleštěná jablka." Pohladím palcem Alexandrovy prsty. Nikdy dřív jsem se s nikým za ruku nevodil: tak jednoduché to je. Ať to mělo důvod jakýkoli, nevodil. Nevím, jak to vím, ale jistý si jsem. Jen se zároveň s tím probere k životu další myšlenka - jestli jsem za sebou někoho nechal. Bylo by dost drsný se sotva dva týdny "po smrti" vodit za ruku po břehu řeky, zatímco on tam... a co hůř, už nejsem ztracený. Své jméno se dozvím brzy, je to nevyhnutelné. Budu se moct vrátit odkud jsem přišel a navázat staré známosti. Abych se ještě nedivil. Jenže uvěřit tomu... to osamělé uvnitř bylo tak hluboko... těžko si představit, že bych nebyl sám. Poctivé by bylo vycouvat dřív, než tohle s Alexandrem bude moc doopravdy. Namlouvat si, že si jen hraje, mi jde čím dál hůř. Možná to nemyslí vážně, ale... ne nevážně... možná? Najednou si nejsem jistý vůbec ničím. Jenom tím, že pouštět se jeho ruky nechci. "Ale to je jedno... nakupování je tak to poslední, co by nás mohlo zajímat. Leda v knihkupectví," dodám trochu ironicky v náhlé fantaskní představě, že potkáme ten nešťastný spisek ve výloze místního antikvariátu. Pokud mají výlohy a antikvariáty a - ne, přes ty stánky se prostě nepřenesu. "No dobře, pokud tam bude po ruce cokoli místo tohoto," zatahám za potrhanou a zakrvácenou mikinu, "a zabere to pod pět minut, výjimka možná." Nechci vypadat úplně paranoidně, a tak si obavu, že budu cítit krví nechám jen pro sebe. Nejspíš je to beztak nesmysl, ale... jestli tam bude hromada nelidí... já tu fantasy neměl číst. Ode dneška už jen literatura faktu, vážně. A něco ve mně vítězně poskočí. Ode dneška jenom učebnice magie, Eliáši. Jedno kde je získáš, jestli vymámíš z Alexandra, vytlučeš z Esseka a nebo vyžebráš na náměstí. Program pro všechny volné chvíle je daný. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pod mostem
„Kreditky tam neberou,“ Alexandr připustil. „A co se týče těch stánků… No, vždycky tam nějaké jsou, ale především je to město. Nadpřirozená komunita pod tou lidskou. Technicky to tam pořád spadá pod arcimága, ale zároveň mají vlastní zastupitelství a jistou suverenitu.“
„Co si pamatuji,“ dodal Flynn, „ceny se lišily. Někdy to bylo výměnou za něco, jindy za protislužbu…“
„To se nezměnilo,“ Alexandr kývl, aniž by z tebe spustil oči, „ale ta kreditka by jim mohla taky přijít zajímavá. Jsou tu… nadšenci lidské rasy…“
„… a taky opravdoví nadšence čarodějské pečeně,“ neodpustil si Flynn.
„Chm, to taky,“ Alexandr ti věnoval jemně omluvný úsměv, jako by čekal, že si Flynnova slova vezmeš k srdci, „ale pokud je ta kniha pod zemí, musíme ji hledat pod zemí. To jinak nejde.“
Zastavili jste pod mostem. Neviděl jsi nic zvláštního. Zvedající se kamennou stavbu, po které s hlasitým troubením přejížděly auta, a klidný proud řeky. Teď šlo vidět, že z druhé strany vedla na kamennou plochu také vyšlapaná cestička, ale kudy se lidé (a nelidé) dostávali na druhou stranu, jsi nepoznal. Možná prostě přešli po vodě?
„Tudy,“ Alexandr se otočil ke kamenné zdi. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Dobře, varování přijata," podívám se z jednoho na druhého s jistým podezřením. Spikli se a dobírají si mě, to je jasné. Skoro jasné? Vlastně to beru dost vážně. Kdyby mě před chvílí nedrapnul vlkodlak, který byl nadšený do lidské rasy až moc, možná bych nebral. "Ale něco je se mnou asi špatně. Těším se víc než před chvílí." Což není vysoko nasazená laťka, protože nejistá očekávání a určitá špetka nevíry, že se to skutečně děje a takové místo opravdu existuje, se do skutečných obav a převeliké zvědavosti teprve přelévají. Alexandr byl ve své snaze odvést mi myšlenky od starostí úspěšný až příliš... vlastně se těším moc. Škoda těch okolností. "Každá správná pohádka před takovými obchody varuje," poznamenám jen k Flynnovi, aby věděl, že si chci dát pozor - a tuším, že vážně musím, protože svou hodnotu pořád ještě neznám a různými sliby bych mohl Kytelerovi pěkně zavařit. Jestli k nějaké komunikaci s místními vůbec dojde. Nevím, co Alexandr chystá, ale na poznávací výlet čas vážně nemáme. Jenže, ohledně strachu: Essek musel vědět, kam míříme, a zrovna kvůli cíli tolik nevyváděl. Nebo se k tomu jen nestačil dostat, pravda. Alexandr strach nemá, ale jestli se mnou má nějaké temné plány nejtemnější, právě jsem s ním, pěkně za ruku a poslušně, došel někam, kde mě prostě předá. Najednou mi plně dolehne vědomí, že se známe v pravém smyslu slova pár hodin. Možná, kdybych se tak nebál o život a nežil s vědomím, že mi zbývají jen týdny - protože Luna mi ve skutečnosti nikdy nelhala - že je mou obrovskou nadějí, že je ochotný mě podepřít a nemít mi to za zlé... nepropadl bych jeho kouzlu tak snadno a rychle. A nebo možná ano, co já vím. Ve skutečnoti se neznám a jistoty ohledně toho, co se mezi námi děje, lítají jak míček na gumičce od extrému k extrému. "Tváříte se velmi podezřele, Alexandře," vzdám snahu rozluštit ten jeho upřený výraz. "Což mi napovídá, že nás tam čeká něco, co mi pěkně zamotá hlavu. A já vás nejspíš znovu rozesměju, jak se v tom budu plácat -" ale vás smích mám rád... Moc mi ta myšlenková disciplína nejde. Alespoň Flynn že zůstává ušetřený, už by si taky mohl vykroutit oči z důlků. Jestli ale čeká, že konečně zapnu zdravou nedůvěru, tak marně. Šlo by to - jistěže. Jenže nechci a tak ta stavidla prostě nespustím. Právě teď se potřebujeme vzájemně a dokud to tak bude... leda by měl čaroděj z rodu Kytelerů pro mlsné jazýčky větší hodnotu, než taková kniha... nechci. Je to ode mě nefér, protože nemám na starosti jenom sebe, ale i Flynna, ale tak strašně potřebuju, aby byl Alexandr opravdový, až mi z toho trne v zádech. Jenže je to bída: jsem si naprosto jistý, že jeho náklonnost je upřímná, a stejně naprosto jistý si jsem, že se jen dobře baví s nějakým konrétním účelem. Rozdíl je jen v tom, že v tom prvním jsem ochotný se vyhřívat a to druhé stěží toleruju... Ale vážně bych se potřeboval soustředit víc na všechno ostatní - a už teď opravdu. Dovolená končí, zpátky do reality drsného kamení a ukradených knih. "Hlavou zeď neprorazíš, praví moudré úsloví. Doufám, že ho nebudeme testovat v praxi." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pod mostem
Alexandr se usmál. Podíval se na tebe tím hřejivým hnědým pohledem, jako by tě jím měl zabalit do huňatého deky – a jako by říkal: Já to slyšel! Copak bys o něm mohl pochybovat, i kdybys chtěl? Když takhle kouká? Neodpověděl, jenom položil dlaň na studený kámen.
„Sezame, otevři se!“ zavelel. Možná tě napadlo, že to nemohlo být opravdové zaklínadlo, ale…
… zabralo to. Ve vzduchu voněla magie jako mech rozrůstající se starými, kamennými ruinami a zvláštní koření, z kterého se ti sbíhaly sliny na jazyku. Most se nebezpečně zachvěl, až ti zadrkotaly zuby, div jsi nezačal poskakoval jako keramická nádoba se sušenkami na poličce, do níž z druhé strany vrtají sbíječkou.
Stisk na tvé dlani zesílil, když Alexandr ustoupil o dva kroky dozadu a potáhl tě s sebou, abyste nestáli v cestě otevírajícím se dveřím.
Ano, dveřím. Náhlý záblesk světla rozpůlil kámen vejpůl přesně tam, kde se ho Alexandr dotkl a teď se pomalu, s táhlým uši drásajícím skřípáním otevíraly. Objevil se před vámi portál. Ze zvláštní hmoty připomínající duhový benzín rozlitý na chodníků až na to, že tomuhle ses nemohl vyhnout, ale musel jsi jím projít. Portálem. Nikdy jsi nic takového neviděl, možná dokonce ani v minulém životě.
„Počkejte, až uvidíte vnitřek,“ prohodil Alexandr. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Hej, já chci to zaklínadlo taky umět! Prý Sezame, otevři se, to určitě. Je těžké si připomínat, že na to opravdu není čas. Léčitelská chvilka dávala dokonalý smysl, ale jinak musí jít všechno stranou... ale tak strašně nerado... mít po ruce něco jako ten jeho zápisníček, už popisuju otázkami pět a dvacátou stranu jenom cestou od tramvaje sem. Rozhodně bych si ho měl pořídit. Nějak se mi ten život zkomplikoval a z 'do práce, z práce a nezapomenout koupit mléko' se stalo, že bych si potřeboval načrtnout pár obrázků a sepsat hromadu otázek a - Jen se nadechnu pod tím zvláštním vjemem, co mi dělá z kostí morkovou polívku, snažím se vyhnat z hlavy všechno o strukturální integritě mostu, který je pravidelně vystavován takovému náporu, protože není, a nechám se odtáhnout kousek dál. Tak to je... úžasný! Konečně něco s patřičnými efekty - magická krása. Fasáda vedle toho působí vyloženě krotce. "Portál?" hlesnu, jestli to slovo, co mi vytanulo na mysli, je skutečně to pravé. Kdepak králičí nora, kamenné točité schodiště do hlubin a nebo další levitace - ne že bych proti ní v takové společnosti něco měl. Alexandrův hlas mě trochu zcivilizuje, i když k němu asi ještě pronikne nějaká ozvěna nadšeného souhlasu. Povolím příliš pevný stisk prstů a obličej pečlivě přeskládám z "páni, to je skvělý!" na "docela zajímavé". V očekávání věcí příštích se narovnám tak, až mám záda rovná jako pravítko. "Žádné výpalné trolům?" prohodím, protože je to přeci most a tak dál. Jsem docela napnutý, jestli půjdeme všichni pohromadě, nebo každý zvlášť. Já musím minimálně s Flynnem, to je jasné... ale po pravdě... ne že bych měl vyloženě strach - to jen jak hrozně moc nevím, co čekat - snad mi tu ruku ještě chvíli nechá - což vyznívá naprosto tragicky, protože vážně nepotřebuju vodit za ruku - jen je prostě pěkný být u všeho s ním, tak. To je o hodně lepší. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pod mostem
„To už je zaplacené,“ mrkl na tebe Alexandr, přičemž prstem volné ruky zakroužil ve vzduchu. „Vstoupit můžete, jenom když jste pozván. Jinými slovy: pokud nejste místní, musíte ti to umět zařídit.“
„Za mých časů byli na Trolím trhu vítáni všichni,“ poznamenal Flynn.
„Málem bych zapomněl, že jste Merlinův duch,“ podotkl Alexandr. Zaujatým pohledem sklouzl k okřídlenému kocourovi. „Přímo odsud?“
„Přímo odsud.“
„Myslím, že to se změnilo během války. Trolí trh byla neutrální zóna. S pozváním se skládala přísaha neutrality a nepřenášení konfliktů do podzemí. Dnes už to, samozřejmě, nefunguje a je to spíše…“
Nerozhodně zakýval hlavou, jako by nechtěl říkat nic vyloženě zlého, ale nic pěkného ho nenapadlo. Raději se otočil zpátky k tobě – a pohled těch úchvatně hnědých očích znovu patřil jenom tobě.
„Půjdeme spolu, Eliáši? Portál čeká. Nemůžu se dočkat, až to uvidíte. Ale asi vás nebudu jen tak pouštět,“ stiskl tvou ruku, „jinak byste se mi samým úžasem mohl zatoulat…“
„Sladká nicoto!“ zavrčel Flynn, který by už raději skákal z mostu, než tohle poslouchal a popoběhl k portálu. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nezáviď! střelím málem za Flynnem nevážné popíchnutí, a ano, bylo by to dětinské, jenže hlavně by to nebylo fér. Jestli já mám sklony si myslet, že mě obavy z Luny dělají vůči Alexandrovým úsměvům citlivějším, tak Flynn má k případnému konci ještě o hodně řádů blíž a koneckonců... já jenom umřu. Což nic moc, ale dokud se mi to vědomí daří držet na uzdě, Alexandra na dohled a mám před sebou nějaké možnosti, nemám si vskutku na co stěžovat. Navíc vím, že dokud jsem vzhůru, jsem v bezpečí. Flynn jenom čeká, jeho utrpení může trvat věky... a parťák nikde v dohledu. Drží se skvěle a občasné nespokojené prsknutí nad okolnostmi je sebeovládání, kterému bych se od něj měl učit. Ale snad nejsme zase tak hrozní...? Trochu zatřepu hlavou na znamení, že se nechytám. Zaplaceno - jak? Obrazně, doslova, má trvalou propustku s poznámkou "plus jedna na osobní zodpovědnost"? Nefunguje... co? "Jaké války?" chytím se toho, co mi zarezonuje nejvíc, i když jsem se odhodlával vydržet se neptat a jenom popsal další dvě stránky pomyslného notýsku. Protože jestli tak nazývá konflikt, který Kyteler porovnal, a který právě doznívá a kde měla být předána ta zatracená kniha, vrátím ukazatel dojmu zpátky na "vážné" a... tak nepřehodnotím nic, protože víc než jít po té knize teď stejně nemohu, a že je Alexandr Blackwood mě zase tak moc nezajímá, i když zároveň tuším, že to bude sladká nevědomost o skutečných poměrech. "Jdeme," oplatím mu to pousmání a rovnou vykročím. Moje ruka! Dokud nemusím, vracet mu ji nehodlám. "Schovám si toulání, až si ho budu moct dovolit," přislíbím. "I další žasnutí, bohužel," musím se zasmát, protože pocit údivu je dar a nechci o tu schopnost nikdy přijít; ale rychle mě to přejde. "Pořád především musíme najít tu knihu..." Snad bych ho měl ujistit, že vážně nejsem tak nezodpovědný, ale z toho co viděl, obávám se, dosavadní důkazy dost jasně mluví proti mně. Ehm. Ale nejsem, jasné? Doufám. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Trolí trh
Jaké to bylo? Kouzelné. Nepopsatelné. Jako by ses ponořil do obří želatiny, která tě ve své něžné, ač chladivé náruči, zhoupla na samý okraj našeho vesmíru. Vzduch byl ztěžklý vůní mechu. Hlava se ti točila, nedokázal jsi pořádně na nic zaostřil a žaludek se ti nebezpečně houpal. Ne, nic takového jsi předtím nezažil. Určitě. Tohle bylo poprvé.
„Eliáši…“ zazněl ti v uších Alexandrův smích.
Jeho pevné, horké dlaně ti dopadly na ramena, aby tě zastavil a přidržel na místě, dokud nenajdeš zase rovnováhu. Bylo by tak snadné – a lákavé – ho obejmout. Přímo tady. Před portálem do Trolího trhu.
„Hej, vy tam, pohyb!“ zakřičel na vás pisklavý hlásek malého, vousatého panáčka s dlouhou černou čepičkou. Poskakoval na věži přímo před portálem, odkud hlídal příchozí a odchozí a… vypadal jako keramický trpaslík na zahrádce obzvláště pečlivé důchodkyně.
Jen krok za tebou stál obrovský lomený oblouk, z nějž jsi ruku v ruce s Alexandr vyšel, a před tebou… Byli jste v podzemí. V dálce jsi viděl obrovský vodopád, na jehož vrcholku stál chrám nebo něco podobného. Rozpínala se před vámi široká ulice ohraničená kamennými domy plná možným i nemožných bytostí. Zahlédl jsi elfa – který, mimochodem, nepřipomínal Esseka ani trochu – s dlouhými blonďatými vlasy a náručí plnou knih, jak někam pospíchal, a také trolla o tři hlavy vyšší než ty se šedou kůží a zády porostlým mechem.
„Pera ptáka ohniváka!“ pokřikovala na okraji ulice dívka se zlatýma očima, černými rohy a špičatými uši. Oblečená byla do kožené bundy a na stolku před ní kromě všemožných magických memorabilií – jako například červená pera, prazvláštní potvůrky v klecích a hromadu starých knih – ležela i krabička obyčejných lidských cigaret. „Magické knihy! Věštecké koule! Přijďte blíž. Najdete tu vše, co hledáte. Vy, mladá paní, ochutnala jste někdy omeletu z dračího vejce? Neváhejte, dnes může být váš den!“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Sliby chyby. Nejde nežasnout, nedivit se, nepropadat úžasu - prostě nejde. Co jsem od něj bral jako škádlení, je asi nezbytnost. Držíš? Drž. ... a přesně jak jsem věděl, dobře se baví na můj účet, mizera. "Alexandře... to je fantazie!" Zdvihnu k němu rozesmátou tvář. A protože objímat by ho bylo vážně nevhodné... a vážně bylo? Hlava se mi točí, žaludek naznačuje, že chce opatrné zacházení, a všeho je moc - od portálu je velmi vstřícné, že se neomezuje na vizuální efekty, ale zahltí všechny smysly komplet - rozhodně to stálo za to. Absolutně. Nemusím se složitě natahovat, moji ruku nepouští a je blízko. Neodolám a dám mu alespoň rychlou pusu na tvář, z ryzí radosti nad tím vším. Neumím jako on ty kolenapodlamující pohledy, spíš se málem podlomí mně, když mi dojde, co dělám - naštěstí se musím honem ohlédnout po trpaslíkově hlase a ten je dost daleko, než aby poznal, jestli pořád ještě dokážu kvůli Alexandrovi měnit barvy. A já to snad ani raději nechci vědět. Flynne, měls pravdu, je to naprostá hrůza! A já šťastný, že jsem tu právě s ním. "Flynne!" zavolám ale vzápětí, Alexandra se držím, jako bych se opravdu bál, že se ztratím, pokouším se rozhlédnout po tom zatraceném kocourovi... Pohled ale neodvratně přitáhne rohatá dívka. A elf! Takhle vypadá správný elf. Essek vedle něj vyhlíží jak plané jablko na ovocnářské výstavě. "Nutně potřebuju bestiář," poskočí mi ramena smíchy, když mě nějak nenapadá, k jakému živočišnému druhu rohatici zařadit. "Pták ohnivák vážně existuje? To pírko chci od první chvíle, co o tomhle místě vím! Znamení!" Ani mě nenapadne vážně uvažovat o nějakém nakupování, a poctivě se snažím odtrhnout pohled ode všech lákadel. Předpokládám, že potřebujeme jen najít klidnější místo a pustit se do hledání, a teď pracně bojuju s naprostou nemožností pochopit, na co všechno se vlastně dívám. "Království za to, že tu nejsme naposledy!" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Trolí trh
„Jsem tady,“ odpověděl Flynn kousek za tebou, div u toho neprotočil očima. Vážně musíš ještě ke všemu vyvádět? Tomu se nezavděčíš.
„Hej vy! Jo!“ rohatice dál energeticky pokřikovala po kolemjdoucích. „Zázračný elixír, po kterém vám vyroste vaše první bradavice! Všichni čarodějové nadzemí přísahají, že takhle získali svou moc! Přijďte si— Ale no tak! Ani za polovinu? Ach, tak běžte do háje! Jo, slyšel jsi dobře!“
Alexandr se letmo podíval na její stánek, když jsi zmínil ptáka ohniváka. Nezastavoval. Popravdě by se nejraději dostal z ulice plné nelidí, abyste se mohli pustit do práce – nebo aspoň měli soukromí –, ale prosmyknout se davem nebylo tak snadné.
„Existuje,“ připustil, „ale tyhle nebudou pravé,“ dodal na vysvětlenou, proč se na rudá pera pověšená na provázku netváří zrovna ohromeně.
„Poslední Merlinův spis!“ zakřičela rohatice.
„Určitě se sem ještě někdy podíváte,“ ujistil tě Alexandr s úsměvem.
Čaroděj využil příležitosti, když se kolem stánku začal shromažďovat dav lačný se podívat na Merlinův spis – nebo co bylo to poslední, co rohatice nabízela. Flynn na okamžik zvedl hlavu, jako by se tam chtěl sám podívat, ale Alexandr vás oba nekompromisně vedl dál. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro ... opravdově modrá kůže... paráda. A už teď lituju, že jsem se taky nenarodil s ocasem. Někdy si každopádně potřebuju promluvit s někým, kdo vypadá, že měl mezi předky javorový strom, zato se mi žaludek ošidně zakroutí, když se v davu mihne něco, co mezi těmi předky mělo krysu. Ale snad se mi to jenom zdálo - a navíc jsem se přeci jasně rozhodl, že tomu propadat nebudu. Nechám Alexandra hledat cestu, srdce zdivočelé vzrušením a stále intenzivnějším pocitem spěchu. Měl jsem s tím ramenem raději vydržet - a Esseka poslat do háje rychleji - jenže zároveň vím, že Esseka urychlit nešlo, a kdyby do mě ten chlap v kožené bundě vrazil tak jako teď, a já ty kousance ještě měl, půjdu do kolen. Takhle jen zavrávorám a stačí dva kroky, aby nás oddělila další těla. Uf! Kontrast s poklidným poloprázdným knihkupectvím, ve kterém jsem dosud trávil většinu svého času, nemůže být větší. Jak tohle všechno Jessie vysvětlím... A pták ohnivák existuje, pomyslím si s hlubokým uspokojením. Nevím, proč mě zaujal právě on. Nějak omylem se mi stal symbolem celého toho jinozemského guláše - a pírko si stejně jednou pořídím! Že ta, která jsme spatřili první, Alexandr označí za falešná, mě napřed trochu zklame, ale vlastně nepřekvapí, a možná je to dobře. Peníze nemám a zdržovat se nehodlám. Ale někde budou, chm. Znovu se ohlédnu po Flynnovi, moc se mi nepozdává, aby se někdo velikosti kocoura motal pod nohama tolika lidí. Dívčin výkřik nám směrem ke stánku cuknul hlavou oběma, protože náhody neexistují, Alexandra ale za rukáv tahat nezačnu. Sice je těžké se přemluvit, že to nestojí za pokus, protože už se staly i šílenější věci proti vší pravděpodobnosti, s jednou takovou se právě držím za ruku, a třeba si to ten zloděj rozmyslel a z jeho kontraktu sešlo, třeba mu ho ukradl někdo další a pustil knihu do oběhu, třeba ji ztratil... Nesmysl. A kdyby náhodou, alespoň to nebudeme mít daleko, až ji kouzlo skutečně lokalizuje. "Merlin stále populární," utrousím jenom. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Trolí trh
„Náš přítel je tu nový,“ zastane se tě Flynnův hlas.
„Chm,“ udělá krysák, ještě jednou do tebe sekne podezřívavým pohledem, jako by ses chystal udělat kdovíco, a pak zapadne do vedlejší uličky.
Široká ulice se začínala štěpit do menších, kde se dav rozcházel a zase scházel. Prošli jste kolem dalšího stánku, tentokrát pod dohledem skřeta s propíchnutýma ušima a páskou přes jedno ucho, který na rozdíl od rohatice u vchodu prodával především elixíry a lektvary. Ten zelený, co ho držel v ruce, prý dokázal vyléčit jakoukoliv magickou chorobu!
„Co jsem říkal o tom koukání, Eliáší?“ peskoval tě mezitím Flynn.
Alexandr ti nezabránil v tichém zasmání. „Váš duch je na vás přísný, Eliáši,“ prohodil, jako by to byl ten nejlepší vtip na světě. Nedokázal si představit, že by takhle duch – jakýkoliv duch – jednal s kterýmkoliv jiným čarodějem… Palcem tě bezděčně pohladil na hřbetě ruky.
Blížili jste se do klidnější části města, kde se kolem náměstíčka napínaly koruny stromu až k jeskynnímu stropu a zastíraly tak výhled na okolní domy. Nedostatek slunce jim, zdá se, nevadil – nebo si vystačily s hřejivou září zlatého stromu uprostřed, jehož ovoce připomínalo magická jablka. Alexandr o něj zavadil úsměvným pohledem, než ti pokývl k nedaleké lavičce.
„Posadíme se. Pojďte.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Flynn má jediné štěstí, že mám spoustu práce s tím, abych udržel žaludek na místě, párkrát velmi opatrně zapolykal, vynadal si - na vymýšlení trefných poznámek mi schází elán. Uvědomím si, že svírám Alexandrovu ruku až moc křečovitě, a s jistou námahou povolím. Takhle zblízka jsem to vážně nepotřeboval! V téhle velikosti je to něco šílenýho, i když svým způsobem... bezpečnějšího. Tenhle mě leda pokouše. "Nebojím se 'myší'," odpovím Alexandrově pohledu. "Je to jen... relikt. V nejhorším si to zaběhnu poléčit někam do obchodu se zvířátky..." Ta představa, jak se snažím vydýchat pár kroků od klece s bílými myškami pod shovívavým pohledem mladé prodavačky, mě samotného pobaví. Jestli to jinak nepůjde, tu pitomou myš si i pořídím domů, ale tohle fakt ne... ale to bude dobré, jen potřebuju delší odstup a dostat to z hlavy. Jestli by k tomu neměl pomoct Trolí trh, tak už nic. "Už si dám pozor, ó moudrý duchu," odpovím Flynnovi s naprosto nevěrohodnou pokorou. Na Alexandra jen mrknu, aby to přísný duch neviděl. Flynn možná prská, ale zastal se mě okamžitě, ať už to bylo potřeba, nebo ne, a to je to, co se počítá... ti se s Essekem vážně hledali! Ale Flynnovi snad v žaludku tolik neležím - a vlastně si myslím, že bychom... ale na tom už nezáleží. "Budiž mu to přáno... Já jsem docela rád, že se tak drží," odpovím mu zase jen tak mezi námi, je vlastně neuvěřitelné, jak snadné je přivykat téhle průběžné telepatii. Je výhodná, je... pěkná... je zvláštně přirozená, i když mi stále utíká víc, než bych řekl nahlas. Nad skřetovým elixírem si v duchu jen povzdechnu. Kéž by! Kytelerova nemoc ve světle toho, že je léčitel - a když i moje úplně začátečnické, nejprimitivnější kouzlo dokázalo vyléčit regulérní zranění - vypadá podezřele a vlastně hodně ošklivě. Jestli má podobné problémy jako já a sedlo si mu za krk něco, s čím si nedokáže poradit, jen to asi v jeho případě bude trochu jiný kalibr... nebo... Jenže tím končím. Vůbec si nedovedu představit, co by mohlo sejmout někoho jako je on. Ale možná je hodně starý...? Odtrhnu pohled od zlatého stromu, na ten se snad může, a přikývnu, docela rád se posadím. Tady alespoň neprší, i když v Alexandrově přítomnosti vlastně... i vlasy mi docela slušně proschly. Zkusím zalovit v kapsách po sponě, ale nemůžu si vzpomenout, kde skončila. Všechno se ve mně šponuje očekáváním nad dalším postupem. Možná byla tahle cesta už zbytečná. Možná jsme blízko... ale Flynn je tu stále a to je důležité. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Posezení v parku
Zlatý strom zazářil – a zlatá jablka se na větvím zahoupala, jako by k tobě chtěla doskočit, sama se nakrájet na roztomilé půlměsíčky a naservírovat se ti. Alexandr si toho nevšímal, jenom tě ta ruku dovedl k lavičce a posadil se. Pustil tě a odsunul se, čímž mezi vámi vytvořil skromný prostor na mapu. Neměli jste dost místa na manévrování, ale při troše šikovnosti se na lavičku všechno vleze, byť svíčky nejspíše budete muset vyskládat na papír.
„Mapu a svíčku,“ připomněl ti s laskavým úsměvem. „A, samozřejmě, kyvadlo nemůže chybět.“
Z kapsy kabátu vytáhl modrý křišťál připevněný na stříbrném řetízku, ne nepodobný těm, které sis nesl v batohu, a stejně jako kámen s vloženou esencí vodního elementu opalizující slabou magií.
„Flynne, tohle je vaše hmotná podoba?“
„Bohužel,“ odpověděl mu duch.
„Dobře, to by šlo. Budeme ještě potřebovat krev jednoho z vás, tak se mezi sebou domluvte koho,“ vysvětlil Alexandr narychlo, zatímco položil svíčky na odpovídající místa. „Tu mapu už potřebovat nebudete, že ne?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Stáhnu batoh ze zad a budu doufat, že svíčky přežily ten pád v tramvaji ve zdraví. Teď se pro změnu hodí, že jsou to ty mrňavé čajové, obal je snad trochu ochránil... a dobré, trochu vosku se ze sáčku vysype, ale jen symbolicky. "Čtyři?" ujistím se, že si pamatuju správně. A hele, spona! Musel jsem ji prve prostě jen ve spěchu hodit do batohu. "Mapa tady..." strčím zatím vlasy za uši a pokusím se papírovou plachtu rozložit mezi nás, jen vědět, jak ji správně orientovat, "ne, nebudu ji potřebovat," či spíše, snadno ji nahradím - jestli mě Essek ještě někdy pustí z vodítka. "Rozumím tomu správně, že jsme opravdu pod městem?" podívám se po těch dvou. "Chci říct - prostor nahoře kopíruje ten dole - tedy obráceně..." Ech. Zmatená včelka by si napřed měla rozmyslet otázku. Omluvně se zakřením a podám Alexandrovi poslední svíčku. Kyvadlo je krásný kousek a neodolám, abych se ho nedotkl hřbetem prstů. Nezdálo se mi to... "Vodní...?" ujistím se nechtě, i když vážně nechci zdržovat, ale nejde dost dobře nebýt zvědavý na všechno, co se tu děje. "Cedit krev je můj oblíbený koníček," povzdechnu si snad jen v duchu, a rovnou začnu vyhrnovat rukáv. Koneckonců, mám jí o dost víc než Flynn. Schválně, jestli to včerejší říznutí taky zmizelo, nebo se léčitelské kouzlo lokalizovalo jenom na ránu, na kterou jsem se soustředil. "Ale nemám nic ostrého." Tak, Flynne, vytas drápky! Fuj, tohle nesnáším. Nějak bylo snadnější popasovat se s krví, když mě zranil někdo jiný, ale tohle dobrovolné dárcovství, které musím připravovat, a ještě vybírat odkud to půjde, z toho se mi žaludek trochu kroutí. Ale ano, je to o hodně lepší než včera, kdy mi řezat do sebe stěží dávalo smysl. Teď bych byl ochotný tu namalovat na chodník vlastní krví i nadšeného smajlíka. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na lavičce
„Co vodní?“ zopakoval Alexandr mírně zmateně.
„Na těch barvách nezáleží,“ zopakoval Flynn to, co ti vysvětloval včera, div si u toho nepovzdechl – ale kdyby mohl, udělá to. „Jak už jsem ti říkal, ty hlavo děravá, používají se různé systémy. Žádný z těch kamenů nemá předem předurčený účel jenom podle toho, jakou má barvu. Proto jsem se ti snažil vysvětlit, že kyvadlo vytvoříš snadno.“
„Velice snadno,“ Alexandr přitakal. V porovnání s Flynnovým věčně nabručeným hlasem zněl ten jeho jako laskavé a možná i hravé pohlazení. Bylo těžké si představit, že by se na tebe zlobil, kdybys něco špatně pochopil, nebo kdyby ti něco zapomněl dovysvětlit… Viď, Flynne? „Nejtěžší na tom je sehnat křišťál schopný udržet v sobě magii. Vkládání elementárních esencí je složité, ale na vytvoření lokátoru potřebujete jenom čtyři předměty symbolizující světové strany. Nejsnazší je vyrýt do svíček odpovídající značení.“
Na tvou druhou otázku neodpověděl. Místo toho prstem poťukal na svíčky, které se okamžitě rozhořely modrým plamenem, a zakroužil nad mapou dlaní. Tentokrát jsi zaklínadlo neslyšel. Papír však okamžitě zčernal. Značení ulic, vidění hodných památek a všeho dalšího zmizelo. Zbyla jen zvláštní černota, která vypadala, jako by se jí dalo propadnout do jiného světa.
„Jsme pod městem,“ navázal plynule, přičemž už ti podával kapesní nožík, „ale zároveň jsme na samé hranici tohoto světa. Je to tu hodně jiné… Nicméně mapa světa nahoře by vám tady nebyla nic platná,“ usmál se. „Krev doprostřed. Stačí kapka.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Flynne," kouknu na něj skepticky, ale v koutcích mi zrádně zacuká, "jak bych to řekl. Pedagogický talent se mezi vás dva rozprostřel dost nerovnoměrně." Což je trochu nespravedlivé, Flynn měl své světlé chvilky, ale jako by mu něco scházelo... a nemusím složitě přemýšlet co - prostá lidská zkušenost. Pro Alexandra bylo zjevně snadnější si představit, v čem přesně tápu. Že nevím opravdu nic. A že - zatím, jasné - není na čem stavět a teprve spojuju provázky pochopení jednotlivé detaily, které pro ostatní do sebe zapadají docela přirozeně. Vezmu nožík, vůbec mi nestačí prolítnout hlavou úhledný balíček potěšených myšlenek, jestli bylo náhodou a nebo nebylo, že jsme se o sebe otřeli prsty, protože teď máme práci, a otevřu ho. "Jasné. Takže nezáleží na konkrétní mapě, ale její mapovitosti." A jestli jsem mimo, ani trochu mě z toho hlava nebolí. Sleduju Alexandrovo kouzlo, snažím se vysledovat a pochopit co dělá, ani jedno z toho se mi nedaří, ale o to není méně úžasné a po pravdě dost působivé. Třeba zapálit svíčky je určitě jednoduché, ale umělecký dojem... mmm. Dočkám se. Tu knihu najdeme. Prve jsem se o ni řízl, uvědomím si najednou, možná tam nějaká stopa krve zůstala. Ale to už je místo mapy jen černota, které bych se hrozně rád zkusil dotknout, a stejně si nedokážu představit, čemu by tam ta kapka mohla vadit, když beztak přidám další. A opravdu neváhám, protože před Alexandrem bych si netroufl na nějaké tanečky. Jen si v duchu, a velmi pečlivě mimo jeho doslech, se nešťastně zakroutím, natáhnu paži nad mapu - a říznu. Dobře, asi jsem mohl míň, ale lepší, než to složitě dolovat. A jo, pořád je to pěkné meh. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na lavičce
„Ano, mapovitost je,“ Alexandr si nezabránil s tlumeném zasmání, „řekl bych, dobré slovo. Jsou rituály, které potřebují specifické nářadíčko, ale ty jednodušší častěji potřebují předměty, které něco představují nebo mají vazbu s něčím specifickým. Jako… čtyři svíčky pro čtyři světové strany,“ dodal na vysvětlenou. „Rovnou si můžete pocvičit auxilio.“
Rána ze včerejška na paži mimochodem zůstala. Kouzlo se, zdá se, soustředilo na jedno konkrétní místo – nebo se ti ho přinejmenším podařilo soustředit jenom na jedno konkrétní místo. Možná na léčení větší plochy potřebuješ jiné zaříkávadlo…
„Chm. Možná bys měl dát na Esseka a nepokoušet to,“ ozval se Flynn. „Zase tolik toho o kletbách nevím, ale jestli on říká, že bys ve svém stavu neměl moc kouzlit…“
„Kletbách?“ přeptal se Alexandr, jestli mu něco neuniklo.
„Posednutí,“ opravil se Flynn, div u toho neprotočil očima. A chtěl! Jako by nestačilo, že se musí zahazovat se dvěma čaroději, ještě ho nenecháte ani chvíli v klidu… Padouši.
„Já to vidím tak,“ pokrčil rameny Alexandr, který se už věnoval rituálu a z ruky spustil kyvadlo nad mapu, „Luna z vás magii stejně vysává, nepletu-li se? Co použijete vy, nedostane ona. Ale je to na vás, Eliáši.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jen Alexandrovi přikývnu - nebyl jsem si jistý, jestli ho moje kouzlení nebude rušit, když jsem tak blízko, ale ani se už nemusím ptát. Až Flynn mě přeci jen na okamžik zarazí. Essekovu žádost jsem si přebral jako obavu z toho, že jsem celkově zesláblý, že se obává nějaké větší ztráty krve, že se nesoustředím - zkrátka odkaz na svou celkovou troskovitost. Nenapadlo mě, že by to mohlo mít nějaké konkrétnější důvody. "Možná na tom nějakou Essekovskou logikou něco je," odpovím vlastně oběma naráz, "jenže on mi důvody nekouzlit nedal vůbec žádné. Takže - ano. Raději vyplýtvám magii na malá říznutí než na ni." A docela ochotně, po pravdě. Je to maličkost, ale proč se jí zabývat, když může nebýt vůbec. Pousměju se na Flynna. "Navíc co jsem začal zkoušet kouzlit, cítím magii líp. Vnímám líp, přesněji. I když jí mám pořád takové nic, zároveň... jako by se znovu stávala mojí součástí." Pohlédnu na ruku. Bude pěkně trapné, až se mi po takových silných slovech nepodaří zcelit ani tohle; a kdo ví, jestli ten dojem nevzniká jen Alexandrovou intenzivně magickou přítomností. Opřu se zády do lavičky a zadívám se bezděčně na zlatý strom. Je to tu krása a nikdo se mě nesnaží sežrat. Vybavím si obrázek ze zápisníku a rychle projdu patřičný postup - trochu znejistělý, jako by bylo nevyhnutelné, že po takovém úspěchu musí přijít naprosté fiasko, aby byla rovnováha zachována. O nic nejde, napomenu se. I kdyby se nezadařilo vůbec, tohle je taková drobnost... Přivřu oči, vykreslím znak co nejpečlivěji a nechám ho prostoupit barvou čistoty a obnovy. "Auxilio." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na lavičce
Možná jsi ze sebe vykřesal jenom pár magických kapek, cítil jsi to otravné drhnutí a musel sis na výsledek počkat dobrých pár úderů srdce, ale povedlo se to. Akvamarínově tyrkysová magie ti znovu přeběhla po otevřené ráně, ale ani tentokrát se nepřelila do dalších zranění. Červený škrábanec na ukazováčku zůstal – stejně jako včerejší říznutí se nezahojilo. Nejnovější rána se však okamžitě zacelila, jako by tam nikdy nebyla.
„Sequitur,“ slyšel jsi Alexandra vedle tebe.
Do černé mapy se rudou barvou zakreslilo pár domků, složitý jeskynní komplex plný tunelů, potůčků a zvláštních černých míst, kde podle všeho nebylo nic. Postupně se však začaly objevovat i domky kolem vás – a zlatý strom jsi poznal snadno i ty –, přesto… to bylo zvláštní. Jak jste se přes všechna ta prázdná místa měli dostat až k cíli?
„Jsou v jiné bublině. Vypadá tohle jako ta vesnička, co jste viděl ve snu?“ Alexandr se na tebe krátce podíval. Tvářil se neobvykle vážně, jako byste právě obdrželi špatné zprávy. Mohlo to být to samé místo, které jsi viděl; rozhodně jsi slyšel vodu a přímo kolem ní se táhla říčka. „Budeme si muset sehnat odvoz… nebo další portál, ale odvoz je asi snazší. A…“ až teď si všiml tvé vyléčené paže a přeci jenom se usmál, „dobrá práce, Eliáši.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro 'Následuj', přeloží se mi v hlavě Alexandrovo zaklínadlo, zatímco si přejíždím prsty po uzdravené kůži. Na své latině budu muset pořádně zapracovat. Ale... dokážu být léčitel. Ať jsem provedl cokoli, jak už bych to měl napravit líp, než jako léčitel... ... a možná ti Essek neřekl, že jsi čaroděj právě proto - abys nečaroval, napadá mě maně, ale proti takové možnosti jsem už příliš zatvrzelý. Vždyť jsou to jen malá základní kouzla. Ani Alexandra nenapadá, proč bych neměl. A Luna ať si trhne nohou. Zvládnu ji. A třeba nebudu muset - "Děkuju," přikývnu Alexandrovi s pousmáním a shrnu rukáv zpátky k zápěstí. Připadám si trochu nešikovně, přijímat chválu za něco, co je pro něj tak snadné; nevím moc dobře, co se na to dá říct. Asi raději nic víc. "Tohle je dobrá práce," kývnu hlavou k mapě. "Úplně jistý si nejsem, ale nevidím nic, co by to vylučovalo. Velikost odpovídá, ta voda tam - ale ano, musí to být ono." Možnosti odvoz nebo portál zní podezřele a zavání dalším kouzlem. Nevybavuju si, že bychom zahlédli jakýkoli dopravní prostředek, i když nějaké vozy tu mít musí. Nebo možná nemusí, trolové vypadali, že si stánek plný zboží snadno naloží na záda a prostě odkráčí. Doufám, že nebudu zjišťovat, jestli umím jezdit na koni... ba ne, nehrozí. Tomu jiná bublina rozumím na první dobrou i já. Že bychom měli tak úžasné štěstí a měňavec byl stále na tom samém místě, jsem ani nedoufal. Nepředpokládám, že by se ten, kdo mu tuhle zakázku zadal, za ním chystal domů, snad jsou domluvení na později. Musíme rychle, večer je zákonitá doba na podobné schůzky - a následná noc na obřady. Sáhnu pro ztracenou a znovu nalezenou sponu a pokusím se alespoň prsty pročísnout vlasy z nejhoršího, než ji hned na druhý pokus zapnu vzadu na krku. Zdvihnu hlavu od mapy, kde se snažím najít jakoukoli souvislost s tím, co jsem viděl, a jen se ujistím, že to skutečně musí být ono, a zadívám se na Alexandra plný očekávání, připravený vyskočit na nohy a pokračovat dál. Co teď? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na lavičce
„Hm,“ Alexandr nespokojeně pohodil hlavou, přičemž znovu prstem poklepal na čajové svíčky a nechal zhasnout modré plameny. Kyvadlo zakotvilo na bodě nedaleko domků s říčkou, ale ukazovalo na jedné z černých kaněk na mapě. Vypadalo to, že tam nic není, ale nejspíše tam něco být muselo. Ale co? „Doufal jsem, že se nám podaří zjistit něco… povzbudivějšího. Nerad to říkám, ale Essek by se nám teď hodil.“
„Neříkejte,“ neodpustil si Flynn, který posedával na zemi před lavičkou.
Tentokrát po něm Alexandr přejel nespokojeným pohledem, jako by mu napřed chtěl něco říct, ale pak se s ním rozhodl neztrácet čas. Tomu se jeden nezavděčí…
„Jako zástupce arcimága je pro něj jednodušší dostat se do nezmapovaných bublin, ale…“ Teď se Alexandr zarazil a podíval se na tebe, jako by ho něco napadlo. Něco, co se ti zaručeně nebude líbit. Na rtech se mu znovu roztáhl ten jeho lehkovážný úsměv přesvědčený o vlastní chytrosti. „Možná byste mohl jednat jménem arcimága vy. Příbuzní jste… Ve zkratce jde o to, že sehnat oficiální odvaz je problematické. Civilisty vozí jenom na vyhraněná místa, což…“ Poklepal prstem na černou kaňku, „tohle není. A nelegální odvoz je… no, věděl bych jak na to, řekněme, ale má to svá úskalí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nelíbí se mi, jak vážně Alexandr vypadá. Věstí to problémy větší, než s jakými si dokáže poradit, ale zatím vždycky na něco přišel a tak skutečným obavám propadám jen pomalu - ale neodvratně, když místo dalšího úsměvu svraští obočí. "Essek vzato kolem a kolem není daleko," řeknu tak nenadšeně, jak jen možno. Ale nějaký časový náklad tam je, není úplně malý, Essek možná nebude souhlasit... mně by přišlo smysluplné, kdyby po té knize chtěl jít, ale byl odhodlaný mi v tom zabránit hodně drsnými způsoby... moment, věděl on opravdu, o co se pokoušíme? Jestli si jenom představoval, že se peru o romantickou procházku, tak to mnohé vysvětluje. Až na to, že... tak to je vážně trapas - vlastně najednou nevím, která z těch možností je horší. "Flynne," kouknu na kocoura, "ví Essek, proč jsme tady?" Jenže to už je Alexandrův úsměv zpátky a tentokrát nadělá vrásky mně. Znovu se opřu o lavičku a nechám si hlavou prolétnout všechna pro a proti. Dvakrát, protože napoprvé prosviští tak rychle, že je nestačím domyslet do důsledků. Jenže v tom je ta potíž - nemám šanci je domyslet do důsledků. "Reprezentativně nevypadám," eufemismus roku! "a doklady nemám žádné, ale předpokládám, že tohle se asi řeší jinak. Musel byste mi napovídat, co vlastně mám říkat a chtít..." Nechci dělat nic nelegálního. Hodně nechci. Nechci svůj trestní rejstřík popisovat dalšími položkami. Skoro určitě by stačilo počkat a ta kniha se dostane někam, kam se za ní budeme moct rozběhnout. Jenže: měňavce zvládneme. Jiného čaroděje nebo silnější magickou bytost možná ne. Takové čekání by mohlo trvat klidně celé dny - a noci - a možná je to ve skutečnosti skrýš někoho, kdo je tam doma. Na jedné straně je fakt, že jsem posedlý, Flynnovi jde o život a ta kniha je koneckonců velice cenná a kradená. Na druhé misce vah neleží pomalé umírání, otroctví ani loupež, ale nelegální taxík. Nebo využívání Kytelerova jména, aniž bych tušil, co všechno to obnáší. "Do háje," zamumlám a zajedu si prsty do vlasů. "Alexandře," zadívám se na něj, "pořád musíme rychle, takže Esseka navrhuji nechat být... a zkusme ten nelegální odvoz." Nejsem z té představy šťastný, ani trochu ne. Od pohledu to vypadá jako klukovina, ale ony bývají věci legální a nelegální z nějakého důvodu - ne, jít tam mě netrápí. Důvod je adekvátní. "Nelíbí se mi do toho tahat Kytelera," dodám na objasněnou. Za tohle hodlám zůstat odpovědný sám. A Alexandr, samozřejmě, ale ten je tady a rozhoduje za sebe a ví, co se děje; Kytelera se ptát nemůžu. "Pokud vám z něj nehrozí problémy, samozřejmě," dodám. "V čem přesně spočívají ta úskalí?" Bezděčně sklouznu očima k Flynnovi. Nějak tuším, že tohle si za rámeček nedám. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V parku
„Co myslíš, Eliáši?“ podíval se na tebe Flynn otráveně. Tohle považoval za opravdu hloupou otázku, ale… v jeho očích pravděpodobně nic jako chytrá otázka neexistovalo. „Že tě sem pustil na romantickou procházku tady s Blackwoodem? Vypadá to tak. Ne. Essek dobře ví, že je ta kniha v jiné bublině – a že se tam bez něj nedostaneš.“ V očích se mu zablesklo, ale dál nepokračoval. Takřka násilím spolkl dalších pár slov, zavrtěl hlavou a popošel stranou, aby vám dal prostor… nebo aby nějaký získal pro sebe.
„Ví ten duch, že to děláte pro něj?“ ozval se Alexandr skrze prsten.
Na tohle se nemohl koukat. Nechtěl se mezi vás stavěl, to by nedopadlo dobře, ale… vlastně nechápal, proč se tomuhle duchovi cítíš zavázán. Zradil tě. Neustále se do tebe navážel, dokonce se ani nezdálo, že by se snažil pomoct. Pokud věděl, že je kniha v jiné bublině, měl to říct! Ušetřilo by vám to čas. Snad jenom díky zmíněné smlouvě dávalo smysl, že se ho držíš zuby nehty. Alexandr od tebe pracně odtrhl pohled, pečlivě poskládal černou mapu a spolu se svíčkami ti ji podal, ať to můžeš schovat.
„Dobře,“ kývl, když ses rozhodl netahat do toho Kytelera. Zdálo se ti to, nebo… se mu v očích mihlo něco, co nebezpečně připomínalo… nervozitu? Ne, ne. To se ti muselo zdát. Alexandr a NERVÓZNÍ? Vyhoupl se na nohy, natáhl k tobě ruku a, pokud jsi ho nechal, pomohl ti se postavit. „No… Nebude to úplně levné, ale o to se samozřejmě postarám,“ usmál se, „spíše… to není úplně bezpečné. Co jsem slyšel, nelegální přeprava nebývá vždycky spolehlivá. Experimentální magie má své mouchy. Nicméně vyhneme se tak shánění povolení a jiným formalitám, s kterými bychom jenom ztráceli čas.“ Ať už to bylo cokoliv, rychle to setřásl a teď už se mu v očích zase pobaveně zalesklo. „Aspoň to budeme mít… dobrodružné. Svým způsobem jsem to chtěl vždycky vyzkoušet.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Za Flynnem se ohlédnu s nepokrytě nevěřícným pohledem. Co má tohle sakra být...? Proč to neřekl - dobře, u Esseka to chápu, ten nejspíš spoléhal, že se právě tady a teď zasekneme a pokorně vrátíme zpátky na povrch - ale proč Flynn...? Jestli to považoval za zbytečné a prostě nechal věci plynout... stejně tomu nerozumím. Nemohl vědět, jestli Alexandr o jiných možnostech ví a nebo neví! Jestli je tohle nějaká forma rezignace, nebo je mnohem hloupější, než jsem si o něm myslel, nebo jsou na pozadí důvody, které neznám a nedokážu podchytit... "Ví," odpovím. Asi chápu, proč se to Alexandrovi nelíbí a svým způsobem má pravdu. Jenže chápu i Flynna - možná - a tak se na něj nedokážu doopravdy naštvat, i když bych vlastně chtěl. "Myslím, že to prostě odnáším za všechny čaroděje na světě," řeknu. Začnu skládat věci do batohu, takže k nim nezbytně musím sklopit pohled a vyhnout se tak tomu Alexandrovu. Připadám si teď vážně... hodně hloupě. Že já se všech výhod přísahy už zbavil mu snad ani povídat nebudu. "Jenže vzhledem k tomu, co má za sebou a dost možná před sebou... tak..." Trochu pokrčím rameny. Já se teď taky chytám za břicho při pohledu na krysí čumáky, i když ty jsou v tom nevinně ještě víc. "Tak je trocha prskání vlastně nic. Není tak hrozný, opravdu." Něco nevím. Řekli si něco s Essekem a já to nevím! Ale spíš už to zase moc překombinovávám. Nechám se vytáhnout na nohy a způsob, jakým v sobě Alexandr cosi zpracovává, ve mně moc jistoty nebudí. "Alexandře," dotknu se lehce jeho tváře špičkami prstů, abych přilákal jeho pohled. "Nechci, abyste se nechal strhnout k nepřiměřenému riziku. Já ho posoudit nedokážu a prostě vás budu následovat, ale prosím - v žádné chvíli vám nebudu mít za zlé, když řeknete dost, protože budu vědět, že to nešlo jinak..." Tohle je dost hrozná situace - já za sebe bych byl ochotný riskovat opravdu hodně, o Flynnovi nepochybuju, že je na tom stejně. Jenže Alexandr je v pravém smyslu slova nezúčastněný, může jenom tratit - a to prostě dopustit nemohu. Ale pořád platí, že on je tu ten, kdo by si měl uvědomovat nejvíc souvislostí - jenže jestli jsem ho opravdu zaujal, zvítězí lehkomyslnost a nebo neochota couvnout, aby se náhodou neřeklo, budu ho mít na svědomí. I když mě asi nebude trápit dlouho. "Já to musím říct," nejde se najednou tiše nezasmát. "Od čeho už jsou klišé, než aby nebyla vyslovena. Alexandře, dobrodružství beru. Ale nikdy bych si neodpustil, kdyby se vám kvůli mně něco stalo." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V parku
Když ses dotkl konečky prstů jeho tváře. Alexandr se bezděčně sklonil. Stáli jste od sebe jenom pár centimetrů – tak blízko, jak jste jenom mohli, aniž byste se už dotýkali. Usmíval se. Ne pobaveně, hravě ani lehkovážně. Naslouchal ti. Kladl na tvá slova patřičnou váhu, ale zároveň ho… potěšila. Ty jsi ho potěšil. Ve chvíli, kdy ses nemohl zasmát, vybublalo i jemu ze rtů zvláštně důvěrné zasmání. Tak ty o něj máš starost? A neodpustil by sis, kdyby se mu něco stalo?
„Tak to se musím postarat, aby se mi nic nestalo,“ odpověděl šeptem, přičemž ti vtiskl letmou pusu na tvář – a pak ještě jednu a – teď se sklonil ke tvým rtům a snad si to uvědomil včas, aby tě nepolíbil. Neodtáhl se. Dlaní tě pohladil po tváři a zůstal k tobě skloněný tak, že bys to snadno mohl dotáhnout… „Zvládneme to. Musíme. Kvůli tomu potom.“ Pošimral tě palci na horké kůži. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Blízko, tak blízko... A příliš mnoho na pouhou hru. Je ochotný kvůli mně udělat něco, z čeho má obavy, s představou čeho si dosud sotva pohrával - a snad opravdu přesvědčený o úspěchu - hlava se mi podivně točí a zároveň jako bych stál nohama na zemi pevněji než kdy jindy. "Alexandře..." Propadám se do těch očí hluboko. Vím, že nesmím, nebo jsem to možná věděl ještě před chvílí. Možná už před tou chvílí bylo pozdě. Zlomí mi srdce... vždyť já na nějakou lásku na první pohled ani nevěřím! Natož aby se stala oběma naráz. Ale stejně tu teď stojíme tak blízko, že by nepropadl vlas, a způsob, jakým se usmívá... pro ten úsměv bych byl ochotný i mnohem víc než jen vykročit do prázdna. Pořád ještě můžu doufat, že je to jen okouzlení a vděk a že mi zbyly zbytky rozumu a nepropadl jsem mu úplně - rozhodně si to zkusím opakovat - ale nějak mě to okouzlení právě teď dost nekompromisně omotalo kolem těch jeho štíhlých prstů a vlnky potěšeného blaha z každého z těch dotyků si z mých obav nedělají vůbec nic a nadšeně jiskří pod kůží a chtějí víc. Cítím jeho rty, ale najednou... ale já vím, co děláte, Alexandře... a co na to říci... je to skutečně účinný způsob, jak mi pomoct překonat tu podivnou ostýchavost, nebo snad nevíru, že mohu, smím... že chci... vždyť stačí tak málo, jen docela malý pohyb, abych přitiskl svoje rty na vaše. Chce to nesmyslně hodně odvahy, navzdory tomu, že tahle jemná pobídka není první, a navzdory všemu, jak mi vychází vstříc - jako bych tomu stále nedokázal uvěřit - že to chce i o on - že v té radosti ze vzájemné blízkosti nejsem sám. Tak strašně bych si přál... Vtisknu mu na rty lehký polibek. Kdo ví, jestli se umím líbat. Na kůži mi šimrá zvláštní nevěřícná jistota, že se to asi brzy dozvím. Netrápí mě to; vůbec nepochybuju, že by se Alexandrův pedagogický talent osvědčil zas. Kvůli tomu potom. Dlaň na tváři hřeje krásně. Přál bych se mu přitisknout do náručí a obejmout pevně, poslouchat tlukot srdce, dýchat jeho vůni a třeba konečně zavřít oči, a vědět, že je po všem. Ta jeho vůně je vůbec úžasná. Alexandr už vážně není kluk, je příjemně mužná, přitažlivá - a nedokážu si vůbec představit, jak vidí on mě. Co na mně vidí, vždyť se v tom tak strašně plácám... Mít tak na sebe čas. "Dobře," hlesnu, možná neslyšně. Nechtěl jsem zůstat jenom u pusy. Jenže čas, čas... zatracený krátící se čas. Jsem tak plný touhy políbit ho víc, až z ní mám strach, to přece... je moc. Nemělo by to být tak moc, vždyť... jestli... Zvládneme to, řekl; MY. "Tak pojďme... a děkuju..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V parku
Alexandr se usmál. Prsty na tvé tváři se pohnuly, jako by si chtěl přitáhnout blíž a políbit tě doopravdy, ale pak mu nosem uteklo ostřejší pobavené vydechnutí. Přikývl. Pojďme, říkáš. Tak dobře, půjdeme. Na bližší poznávání bude dost času potom. Potom blížící se mílovým krokem, protože dříve či později nastat musí. Ať už se stane cokoliv.
„Tak pojďme,“ přitakal s úsměvem a stiskl tvoji ruku. Nějak ji zapomněl pustit. Vlastně ne, nezapomněl, prostě ji ponechal jejímu právoplatnému vlastníkovi. Sobě. „Mám… no, ne úplně známou,“ připustil s tlumeným smíchem. „Řekněme, že je to spíše známá známého… známého. Měla by nám být schopná sehnat vortex, pokud jí zvládneme dobře zaplatit. Je to upírka, takže… bychom se měli být schopni domluvit. Pak mě napadá ještě jedna možnost, ale… k té bych se uchýlil nerad.“
Co může být horšího než upír?!
Flynn na vás mimochodem koukal a… ne, netvářil se zrovna nadšeně. Kdyby se mohl tvářit, samozřejmě. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Taky by chtěl blíž. Kdo ví, kolik z té touhy je mojí, kolik jeho a kolik tak nějak... společné. Co je jí najednou víc, než pouhý součet částí... Eliáši, jsi v háji. Toho všeho se přeci nedokážeš vzdát - vší té radosti a lehkosti a potěšení ze všeho, co by mohlo být - a naděje v Alexandra je dávno silnější než všechen strach z jeho neupřímnosti. Jako by se mi tou myšlenkou skoro ulevilo. Tenhle boj jsem prohrál - a dobře mi tak - a sice nevím, jak dlouho mi to vydrží, ale pro tuhle chvíli dokážu přijmout, že uspěl bez výhrad... a být mu za to upřímně vděčný. Teď ještě abych si dokázal srovnat, co to uspěl vlastně znamená, protože... zmatek. Beznadějný. Všechna ta nejistota se z "a myslí to opravdu?" přesunula o židli dál k "proč já?!"; asi jsem vážně beznadějný případ, navíc ne příliš pohotový, zato ale cokoli překombinovat ochotný a... a vůbec. Flynne, od čeho máš telekinezi, když mi včas nehodíš cihlu na hlavu? Jeho ruku si na okamžik přitisknu k hrudi, ještě než vykročíme dál. Potřeboval bych víc času na všechno, co se děje, ale možná - možná je to dobře, napadá mě náhle. Možná by ty síly, co nás táhnou od sebe, hladce zvítězily, kdyby tu nebyla nutnost, kvůli které on neváhal a já bych ochotný dělat psí kusy, abych se znovu dostal k němu. Kdybych nedostal prsten a nepřivykl tak hladce jeho blízkosti. I když si nedovedu představit, jak by mohl nezaujmout naprosto kdykoli. Krátce na něj pohlédnu a znovu se musím pousmát. Líbí se mi. Až nezdravě moc se mi ty jeho hnědé oči, elegantní pohyby a lehkost líbí. My dva spolu, to musí být obrázek! Připadám si vedle něj hrozně neohrabaný. "Tu finanční stránku snad budu schopný časem srovnat," zapřemýšlím nahlas, "nebo alespoň doufám, že ve skutečnosti nedojde na dobrovolné dárcovství krve," oklepu se trochu a bezděčně chytím trochu pevněji. Představa, jak se mi upírka zahryzává do krku, se před očima vykreslila příliš živá. Způsob, jakým mi vlasy odhrnoval stranou Alexandr, se mi zamlouval velice. O cizí pracky nestojím, děkuju mockrát. Natož zuby. A když tak nad tím uvažuju, z představy upíra mám docela vítr. "Vortex," zkusím to slovo, ale musím zavrtět hlavou. "Ne, to mi nic neříká. A nabízí se tedy otázka," zdvihnu k němu na okamžik hlavu, "co může být horšího než upír? Slyším to slovo na "u" a krve by se ve mně nedořezal. Což zní vlastně jako docela praktický obranný mechanismus," uchechtnu se trochu. Poradil jsem si s vlkodlakem, poradím si s upírem! Alespoň když se to "poradil jsem si" vezme v nějakém hodně širokém významu slova a nebude se pátrat po detailech. Na Flynna se jen podívám, nesouhlas z něj málem hmatatelně sálá. Možná by pomohlo s ním promluvit v soukromí - jenže to by vyžadovalo docela dost věcí, do kterých se mi ani trochu nechce. Především se pustit, a to... dokud nebudu muset... Tenhle úžasný objev, jakým je držení za ruku, ještě nemám dost dobře osahaný a je mi tak příliš dobře. Jako bychom k sobě patřili. Nebo dokonce: patříme k sobě. "Alexandře, to je tak hrozně zvláštní!" cinkne to ve mně smíchy. A jen se po něm omluvně podívám. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Trolí trh
„Ve skutečnosti by to byla lepší varianta,“ zasmál se Alexandr, zatímco tě vedl dál parkem. Pokud se to vůbec dalo „parkem“ nazývat. Ve skutečnosti to bylo jen pár stromů a hned za nimi se skrývaly domy. Opravdu skrývaly, protože z lavičky je přes košaté větre vidět nebylo. „Jakmile tam vejdu já, Blackwood, a vlastně i Kyteler, budou chtít na oplátku něco magického. Ideálně artefakt. Škoda, že jsem se neměl čas zastavit doma. Něco bych vzal…“
Za parkem se otevřely složitě propojené ulice takřka nekonečného města. Bylo to neuvěřitelné. Všude, kam oko dohlédlo, včetně vyšších pater jeskyně, stály domy a domy a domy naskládané na domy a domy a domy. Ve skutečnosti Trolí trh nemohl být tak velký jako Kelliwig, město nahoře, ale obyvatel na metr čtvereční měl nepochybně mnohem víc.
Alexandr se k tobě ohlédl a věnoval ti jeden ze svých okouzlujících úsměvů. Tvoje ohromení se mu neomrzelo – obzvláště, když mohl být ten, kdo tě ohromoval. Opravdu jsi pochyboval, že se mu líbíš? Zrovna teď to nevypadalo, že k tomu máš důvod.
„A upíři nepijí krev,“ dodal, jako by mu teprve teď došlo, co jsi přesně říkal. „Je to složitější. Upíři se dělí na urozené a neurozené. Rozdíl je v tom, že urození se upíry narodili a neurození jsou v zásadě prokletí smrtelníci. Víte, že nekromancie není vždycky zločinem v očích magického zákona, ale vytváření neurozených upírů je?“ V očích mu pobaveně zajiskřilo. Samozřejmě, že jsi to vědět nemohl, ale chtěl ti to říct. „Každopádně, urození upíři již celá století krev nepijí, místo toho se živí silou emocí. Fara, ta známá, je urozená,“ dodal, i když pak téměř neslyšně dodal: „Aspoň myslím…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Sem se nutně potřebuju vrátit s foťákem. Naprosto nutně a nezbytně. To jsou záběry - a fascinující zákoutí - chvíli mi trvá uvědomit si, že nemalé kouzlo těch výhledů spočívá v absenci drátů elektrického vedení, té zhouby všeho fotografování. Ale tady žádné tanečky kolem sloupů... Jen lampy tam, kde nedosahují světla stromu. "Oni mě poznají...? A jak moc je v tom případě ohromí," zakřením se, "když tam Blackwood a Kyteler přijdou spolu?" I když bych vlastně neočekával, že se zdejší upíři orientují ve přích kouzelnických rodů na povrchu. Pohodím na zádech batohem. "Mám nějaké kameny," poznamenám, "ale nevím, jakou mají hodnotu. A nejsou nabité... nebo jak se tomu přesně," loupnu okem po Flynnovi, "říká." A jednoho kocoura, co bych jim ho tam nejraději nechal na lovení myší. Ani by se nemusel moc namáhat, stačilo by se natáhnout před díru a umořit je kousavými poznámkami. Dál se spokojeně vyhřívám v teple Alexandrových dlaní a pohledů a... páni, vážně jsem upír! Až na to, že mi to nějak přestává připadat jen jako takové nevážné přirovnání; jsem docela rád, že jsem to v nějaké chvíli neplácnul nahlas. "Upíři bez krve, to je pěkný podvod," řeknu, a jen se trochu pousměju té poznámce o nekromancii. Jedna z prvních věcí, o které musím zjistit víc, vážně ho to trápí. Ale já přece taky umím někoho praštit židlí přes hlavu a neznamená to, že to udělám. "Ale jestli je třeba zajímají takové ty pěkné emoce a chodí si sednout do kina na komedie, tak - dobře, to asi ne." Samozřejmě že ne. Negativní emoce je obecně snadnější vyvolat a jsou zaručeně sytější. Na to ani nepotřebuju číst ty tlusté knihy z poliček "Psychologie a psychiatrie - naučná lit.". "V čem jsou ti neurození horší? A jak," nejde se nezeptat, protože si vůbec nedovedu představit takový mechanismus, a teď přeci nezdržuju, když jenom jdeme po ulici, "se vlastně sytí? Jenom pasivně, nebo tu emoci z člověka dostanou pryč?" Obojí má své pro i proti, ale jisté je, že cítím velkou potřebu se trochu klidnit. Představa, že budou patrně velmi empatičtí, mě ani trochu netěší. Mám v sobě teď pořádný přetlak a docela dost slabých míst, na která by bylo snadné zatlačit. Ale snad to bude dobré... je to koneckonců skoro určitě urozená kamarádka kamarádky jedné známé. Vážně je ta druhá možnost horší? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici
„Poznali,“ přitakal Alexandr, „ale museli by to zjišťovat vědomě. Při troše štěstí to tady nikoho ani nenapadne, jinak se obávám, že plán netahat do toho Kytelera zemře rychle. Jestli by vůbec věřili vlastním očím, že jsme tam spolu…“
Jestli se ve přích kouzelnických rodů na povrchu orientovali zdejší upíři? Ve přích čarodějnických rodů se orientovali všichni místní obyvatelé. Možná později zjistíš, že to byl jeden z důvodů, proč se na vás většina kouká mezi prsty. Válka čarodějů měla dalekosáhlé následky… i tady.
„Nabité? Myslíte, že jsou prázdné? Ty jsou bezcenné,“ pokrčil rameny. „Prodávají je tady po tuctech na každém rohu. Jejich hodnota spočívá v tom, co přechovávají, ale ani tak by to neproplatilo cestu do jiné bubliny. To je… hm… jiná cenová kategorie, řekl bych,“ dodal Alexandr omluvně. „Ty kameny si každopádně nechte, umí být užitečné. Můžete z nich vytvořit lokátor, nebo je naplnit elementární esencí a snadno používat jiný druh magické energie. Nebo byste je mohl naplnit léčivou energie a použít ji později. Mimo jiné, samozřejmě. Jsou univerzální.“
„Neurození upíři se živí krví,“ odpověděl ti pro změnu Flynn. „Jsou to bestie. Po jejich lidskosti nezbyde nic než věčný hlad a nemilosrdná touha ho ukojit.“
„Jak říká,“ kývl Alexandr. „Neurození krví, urození emocemi. Emoce vám zůstane, ale po důkladném krmení jste unavený a… chvíli nic necítíte, abych to tak řekl. Nastane taková otupělost.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vida, to nezní tak špatně," poznamenám lehce, "měl bych se zeptat, jestli nepronajímají pokoje na přespání." Jako nápad mi to přijde svým způsobem okouzlující - a úžasně praktické pro všechny zúčastněné. Upír pořádně posnídá, já se zbavím toho náporu po Luně, prostě krása. Až vzápětí mi dojde, že jsem si takovou poznámku vážně mohl odpustit. Střelím po Alexandrovi omluvným pohledem, ale svým způsobem geniální mi to přijde pořád. Chci svého upíra domů! Jenže ono to tak růžové nebude, to tuším i bez podrobnějšího výkladu. A taky bych se rád zbavil představy, jak si upíři chovají ve sklepě pár lidí a tu a tam si je zajdou vysosnout. Vzato kolem a kolem, ty emoce mi začínají připadat mnohem děsivější než všechna krev. Kameny mi, jak jsem tušil až přímo věděl předem, zůstanou, a bylo by pokrytecké se tvářit, že mě to mrzí. Bezděčný pozdrav toho neznámého Michaela mě pořád ještě těší. Je to jedna z těch věcí na potom, co se musím naučit, a bude to užitečné, a ty kameny jsou skutečně pěkné, s pěknými věcmi se vždycky líp pracuje... A zatím s nimi mohu toho upíra alespoň utlouct. "Takže jsme se všichni tři shodli, že je žádoucí, aby byla Fara urozená, a silou našeho společného přesvědčení ji v tom určitě utvrdíme... já snad výjimečně přestávám být zvědavý." Což přeháním, zvědavý jsem neuvěřitelně. Ale jako jednoznačný adept na případné dárcovství - protože z nás dvou je to Alexandr, koho je třeba udržet při maximální síle - jsem zvědavý netradičně teoretickým způsobem. Asi by mi klidně stačil druhý břeh řeky. Ale moment, Alexandr to popisoval tak zvláštně... "Vlastní zkušenost?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ulicemi Trolího trhu
„Pořád je to nebezpečné, Eliáši,“ Alexandr stiskl tvou dlaň starostlivě. Sám měl sklony k lehkovážnosti, ano, ale ty jeho byly podpořené roky zkušeností a pečlivým mapováním všeho, co si ještě může dovolit. Nikoliv sladkou neznalostí. „Vezměte si, že Luna z vás vysává magii, ale čistě tímhle procesem vás zabít nemůže. Madžika a životní energie není u čarodějů totéž. U Flynna je, u mnohých magických bytostí je, proto se čarodějové řadí mezi smrtelníky. Upír sytící se vašimi emoci vás zabít může. Sytí se životní energií smrtelníků, jenom na rozdíl od svých neurozených bratří našli přijatelnější a méně smrtelný způsob jak ji zpracovávat. Skrze emoce. Odpusťte,“ dodal.
Z hlavní ulice obklopené magickými lampami jste zahnuli do šera menší, zapadlejší ulice. Nikdo tu nebyl. Až na tvé oblíbené krysy povalující se líně na poklopu kanalizace. Byly nepřirozeně velké, jako by i na ně magie tohoto místa působila. Mimochodem, magii jsi cítil. Všude kolem sebe. Jako by celé tohle místo bylo prosycené magickou vůní mechu a kamení. Bylo to tak obyčejné a neobyčejné naráz, až z toho mrazilo.
„Což je, mimochodem, důvod, proč kořist démonů je většinou čaroděj,“ ozval se Flynn s něčím, co už se ti jednou pokusil vysvětlit. „Magickou bytost by Luna zabila rychle, čaroděj magickou energii regeneruje a je díky tomu nekonečná hostina.“
„Tak by se to také dalo říct,“ kývl Alexandr, přičemž se na tebe podíval. Jsi v pořádku? „Ech,“ udělal nad tvou otázkou, „ano. Nebylo to nic… přehnaně dramatického. Každý čaroděj má takových historek spoustu. To, že jsme smrtelníci, ale dokážeme regenerovat a používat magii, z nás zároveň dělá lovnou kořist, uzurpátory moci, původce všeho zla, udržovatele pořádku a majitele oblíbeného obchodu na rohu ulice. Když jsem byl mladší, neuvědomoval jsem si naši pozici tak dobře a… řekněme, že jsem se chtěl s jedním upírem spřátelit,“ pohodil hlavou pobaveně a dokonce se usmál, „nedopadlo to zrovna dobře.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Možná je druhá strana řeky pořád ještě zbytečně moc blízko. Je čím dál těžší Alexandra nezastavit a neříct mu, že umluvit Esseka ke spolupráci bude přeci jen méně vražedné. Jenže Essek byl zatrvzelý a Alexandr přeci ví, s čím tady zachází. Je to nebepezpečné, ale... poradíme si. Tedy on si poradí a já se budu snažit nic omylem nepokazit. Flynn sice prská, ale věřím, že by přeci jen přiložil tlapu ku pomoci, kdyby došlo k nějakému incidentu - sabotovat akci je jedna věc, ale nechat někomu ublížit hodně jiná. "To už nezní tak mírumilovně," uznám, že plán s přespáváním nevypadá moc perspektivně. "Je to vážně pozoruhodný mechanismus." Shlédnu na kocoura. "Vím, vzpomínám si, jak jsi o tom mluvil. Jen s tím nekonečná narážíme na čistě fyzické limity těla a udržitelnost kognitivních funkcí." A schopnost uchovat si zdravý rozum, ale tam už si teď věřím mnohem víc. Alexandr, Flynn, koneckonců i Essek, to jsou svým způsobem pevné opory v magickém světě, už svou pouhou existencí - i jako vzpomínka by byli. Ví, co se děje, můžu s nimi mluvit... nebo si je alespoň představovat a vědět, že takové věci a lidé spolehlivě existují... Jo jo, kouzlo chvil, kdy od probuzení daleko a ke spánku taky. Div nesrším sebevědomím - nebo se alespoň nemám sklony tak sypat. "Luna není zvlášť chytrý parazit," zauvažuju nahlas. "Kdyby mě nechala vyspat alespoň občas, ve finále by získala mnohem víc." A to peklo by neskončilo nikdy? Ne, děkuju mockrát. Ještě že tu knihu najdeme. Nechci jim začít vykládat, že už teď, navzdory tomu, že mi místo krve teče v žilách adrenalin, připadám si přeplněný nadějí a jsem odhodlaný pokračovat kam to jenom půjde, a Alexandrova blízkost je neuvěřitelně povzbuzující, na sobě cítím tu ošidnou ztěžklost svalů a zpomalující myšlenky, prodírající se pozvolna houstnoucí mlhou. Setrvalé vyčerpání pomalu pohlcuje zbytky energie. Věřím, že na mně ještě není nic doopravdy znát - a za pár hodin už knihu mít budeme a nebo ne a bude dost jedno, jak zřetelně dokážu vyslovovat složitá souvětí. Sice oba mluví o tom, jak životní a síla a magie není totéž a ona není, cítím to, ale ta magie tady všude kolem... pomáhá to. Je to fascinující, pořád dokola neuvěřitelné. Schopnost být mág bych nevyměnil za naprosto nic na světě. Pohnu trochu Alexandrem, ať krysy obejdeme trochu širším obloukem, a vůbec si nepřipadám hloupě, že se pečlivě držím na té správné straně svého průvodce. "Jen relikt," zopakuju na jeho starostlivý pohled a přemlouvám žaludek, ať se přestane tak nemožně kroutit. "Jo, po Luně. To nic, vyprchá to. Jen teď zrovna na ně vážně koukat nemusím." A dá neskutečně práce neohlížet se, jestli třeba necupitají za námi. Dobře, tak jednou, ale vážně jen jednou, se ohlédnout musím. "Zdá se, že sklony hledat si nevhodné známé vám zůstaly," nejde se nezasmát a když už ho nemůžu obejmout, alespoň mu jemně stisknu prsty. Snad mu tenhle koníček ještě chvíli vydrží. "Ale zní to jako vážně zajímavá historka," pokouším ho, "však víte, abych získal představu, jak věci chodí..." A dozvěděl se víc o něm. Stejně to není fér, on o mně ví všechno a sám je velmi tajemný. Dobrá, moje všechno by se vešlo na jeden papír A4, ale stejně. "Byl příliš přátelský," zkouším hádat, "nebo si prostě nedokázal pomoct...?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Vedle popelnice plné magického odpadu
„Luna je především démon,“ podotkl Alexandr. „Duch, jehož podstatou je škodit a ubližovat. Někteří se tak zrodí, někteří se jimi stanou…“ Pohledem krátce zapátral k Flynnovi, „ale připoutaným duchům to nehrozí.“
„Já ti dám, připoutaným duchům to nehrozí,“ zaprskal vztekle kocour. „Jestli si myslíš, že musím být démon, abych tě prohnal několika zdmi.“
„Eliáši!“ vykřikl Alexandr se smíchem a – již pár kroků za krysami – se pro změnu schoval za záda on tobě. „Zachraňte mě před jeho nelibostí!“
Dlaní ti přitom spočinul na rameni, čímž si tě nasměřoval zády k sobě a použil tě jako lidský štít… nebo si tě prostě jenom držel u sebe, tak, že jsi za zády cítil jeho teplo. Na tvou otázku nezapomněl, vlastně se jí ani nevyhýbal, ale teď mu šlo o život! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "To bylo první, o čem mě Flynn ujišťoval - že on démon docela určitě není - a on to přeci musí vědět nejlíp," zakřením se na Flynna, protože není tu jediný, kdo tu může těm okolo drnkat na nervy, jasné, kocoure? Jak se rodí démoni, jak se jimi může někdo stát, jak se to může stát spoutaným duchům - jak jak jak? Nemohl byste mě prosím někdo zamknout do věže plné knížek a rok nepustit ven? I když možná by mi tam ke štěstí pár věcí přeci jen chybělo. Třeba - Na okamžik strnu, ale rychle se nechám strhnout Alexandrovým smíchem. Jestli není pro Flynna zdaleka největším trestem, jak ochotně se mu opírám o hruď a nějak omylem se mu otřu tváří o prsty na rameni - no tak, kocoure, přej mi to! Vždyť nemám skoro nic. A nikdy bych nevěřil, že je někdo ochotný dát mi šanci i když jsem jen taková prázdná skořápka bez paměti a jména, bez znalostí, se zločinem na krku, démonem v hlavě, a ještě nevrlým duchem u nohy. Ale pánové - uá. Co teď můžu říct? Buď se to dotkne Flynna - nebo budu zbytečně vážný - a na pohotové odpovědi už ty zmíněné ochabující kognitivní funkce vážně nedostačují. "Přese mě neprojde," odpovím Alexandrovi hravě a rukama ho chytím tak, až ho nechtě - a nebo možná ne tak nechtě - k sobě přitistknu ještě víc. "Vím, že bys mohl," odpovím Flynnovi, "viděl jsem, co umíš! Ale víš, jak jsem rád, že vás dva mám na své straně?" usměju se na něj, nevinnost sama. "Dokážeme toho tak hrozně moc." Říkejte mi vyděrač! A přitom je to slovo od slova pravda... a možná větší, než jsem si sám v první chvíli uvědomoval. A možná, možná... možná bych se přeci jen měl ujistit, že by Flynn Alexandrovi nejen neublížil, ale v případě potřeby i pomohl. Alexandr je silný čaroděj, ale má na krku hodně slabý článek, tedy mě, a dít se může ledacos. Jen kdybych věděl, jak ho o to požádat; jako rozkaz je to k ničemu, ale jestli odmítne... tak alespoň budu vědět, na čem jsem... a prostě se spolehnout na Flynnovo lepší já už se teď úplně neodvážím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Potemnělou uličkou
„Nedokážeme nic,“ zabručel Flynn pesimisticky, „protože se odsud v prvé řadě nedostaneme. Což by byl ten lepší případ, protože až vám nelegální vortex vybouchne pod zadky, oba zemřete.“
Alexandr se na něj podíval, ale nikterak mu to nerozporoval. Rád by. Nikdo však nemohl říct, že se nehoda stát nemůže. I to nejmodernější letadlo se občas zřítilo z oblohy. Takhle však malovat čerty na zeď… Propustil tě ze svého držení a dál tě za ruku vedl potemnělou uličkou.
„Spíše si uměl vybrat správnou oběť,“ navázal na předchozí téma. „Bylo mi… šestnáct, myslím. Byl jsem mladý, naivní a trochu…“ pohodil hlavou, jako by to nechtěl přiznávat, „osamělý, řekněme. Úskalí vysoce postavených rodů, soukromí učitelé, pečlivě udržované politické vazby, asi to znáte. Nebo jste znal,“ usmál se omluvně. „Mezi čarodějnickými rody nebývá… moc prostoru pro přátelství. Přinejmenším ne taková, které by s sebou nenesla politickou vazbu. Přátelé jsou pro vás vybráni – a když si s nimi nesednete, no…“ Pokrčil rameny. „A Gérard byl... francouz,“ zasmál se maličko, jako by to všechno vysvětloval. „Francouz, co si vybral špatnou oběť. Otec ho pak odtáhl před arcimága… Nutno podotknout, že jsem měl štěstí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Dobře," nechci rozporovat Flynnovu životní filosofii. "Ale než se tak stane, tak si zkus občas připomenout, že my oba máme hodně dobré důvody riskovat - zatímco Alexandra pohání jen dobrá vůle - a dokud se mě nepokusí prošpikovat slaninou a strčit na gril, buď i ty na jeho straně, šlo by to?" Záleží mi na tom! zatřásl bych s ním nejraději, ale tímhle směrem mi telepatie občas dost zoufale schází. Je čím dál těžší si připomínat, že Flynn má důvod Alexandra nesnášet. Pokaždé si musím málem přeříkat, že nevraživost mezi rody je opravdová a vážná a reálná a že on se je ochotný přenést neznamená, že je to samozřejmost. A že možná jednou ve své paměti najdu stejnou nenávist... ne, představit si to nedovedu. Sklony očekávat spíš to dobré spíš naznačují, že se mi zdaleka tak kvalitní výchovy jako Alexandrovi nedostalo. Šestnáct, hmm! To byl starší, než jsem čekal. Jak moc... kamarád? Ta historka víc otázek dává, než zodpovídá! Ale všechny jsou velice osobní a před Flynnem se mi do nich nechce. "Co se s ním stalo?" nestačím zadržet otázku, i když si nejsem úplně jistý, jestli chci znát odpověď. "To musel být zvláštní život," zkouším si to představit a napůl je to snadné a napůl prakticky nemožné. Pořád je... osamělý? Tak ochotně se ke mně přiblížil... nedovedu si představit, že by někoho měl, ale zároveň si nedokážu představit, že by někdo jako on neměl vůbec nikoho. Že někdo jako on vůbec z takové osamělosti, ve které byl ochotný dát šanci i upírovi, dokázal vyrůst do takové... hřejivé laskavosti. "To je něco, z čeho mám strach," vyletí ze mě zase jednou s pramalým rozmyslem. "Do jakých závazků jsem vám vpadl." Jen se držíte za ruce, chce se mi začít sám sebe okamžitě přesvědčovat. Tohle byla chyba - nemělo to vyznít tak... navážno... ještě si bude myslet, že se ho k sobě snažím nějak připoutat, že v té troše laskavosti vidím kdo ví co... Jenže co s tím, když vidím - a ten strach mám. Což ovšem neznamená, že jsem si na ta slova neměl dát pozor. Možná bych do toho kanálu měl skočit dobrovolně. Jak je ten chodník přede mnou zajímavý! V životě už se mu neodvážím podívat do očí. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před zelenými dveřmi
„Jestli si myslíš, že tenhle,“ Flynn se významně podíval na Alexandra, jako by ho nejraději hodil do kanálu, „jedná jenom z dobroty duše, tak jsi ještě větší hlupák, než jsem si myslel, Eliáši. Na tohle doplatíš…“
Alexandr jenom přelétl pohledem z jednoho na druhého. Že jste vedli tenhle rozhovor přímo před ním, ho stavělo do docela trapné situace a snad by se k tomu měl vyjádřit, ale… Stiskl tvou dlaň pevněji.
„Vaše důvěra, milý Eliáši,“ usmál se slabě, „mi docela stačí.“
„Nechat si takhle motat hlavu,“ zabručel Flynn nenaloženě.
„Co si pamatuji,“ navázal Alexandr na tvou předchozí otázkou ve snaze změnit téma, „poslali ho zpátky do Francie. Do magického vězení. Soud rozhodl, že to byl pokus o vraždu a…“
Zničehonic zastavil. Přímo před zelenými dveřmi jednoho z domů otočených do téhle malé, potemnělé, zapadlé uličky, kterou jste procházeli jenom vy tři. Podle cedulky skřípající ve větru to vypadalo jako hospoda. Tady?
„Jsme tady,“ Alexandr řekl. „A… nemějte strach. Jeden krok za druhým. Víc po vás nechci,“ usmál se pobaveně, „a, samozřejmě, to potom.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Můj drahý Flynne. Počet tvých zrad: nejméně dvě. Počet těch Alexandrových: nula. A ano, jakkoli vím, že tohle je hodně pomýlená matematika, chápu tvé důvody a pořád si myslím, že jsi v zásadě na mojí straně, jen se neshodneme na prostředcích... faktem zůstává, že na tebe se spolehnout obávám, zatímco Alexandr dokáže být přesvědčivý způsobem, pro který vstoupím i do upířího doupěte. Hádat se v duchu s vlastní kočkou, co navíc ani není kočka... Ani nevím, o co jsem se vlastně pokoušel. Ale dobře, beru na vědomí: na Flynna nespoléhat raději vůbec. Místo pomocné tlapy očekávat spíš, že Alexandra ještě postrčí přes okraj. Alexandra, který... neodpoví. Srdce mi poklesne a v duchu se prokleju za to, že jsem tohle téma naťuknul. Vždyť mi to mělo být jasné. Někdo tu je a tohle mezi námi opravdové buď není vůbec, a nebo třeba i je, jenže s bonusem nemalých problémů, a já jsem vážně nechtěl nikomu přebrat... Zlatý oči nechtěl. Kohokoli bych byl ochotný zastřelit za úsvitu, aby ta dlaň, co svírá moji, patřila mě. Jenže já bych se bojovat především nikdy neodvážil... a ne ze strachu; ale z čiré jistoty, že kdokoli jiný by pro něj byl lepší než já; už jen proto, že s sebou nevleče množství potíží. Jo, jsem idiot. Za tolik věcí naráz, že je to nezpochybnitelný fakt. Je samozřejmě pravda, že ani on neví, jak to mám já, ale to jaksi nevíme oba a není moc co řešit: tento konkrétní Eliáš docela určitě s nikým nechodí, nežije a nikdo na něj nečeká. Jenže Alexandr - A nebo odpověděl...? Jak je vůbec možné získat odpověď a být zmatenější než před tím - to není fér, to je proti přírodě! Na druhou stranu, ta otázka byla vlastně dost obecná a možná ji obecně pochopil - a jestli říká, ať se toho nebojím, můžu to přinejmenším zkusit. Nadechnout. A vydechnout. Jeden krok za druhým. Upír se ho pokusil zabít a přesto je kvůli mně za jedním z nich ochotný zajít a vyjednávat... Je to jenom další věc k důvěře: že právě teď nikoho nezrazuje, když je tady se mnou. A já tomu vlastně i věřím - jenže zatím jsme byli jenom my dva a tu pokojnou bublinu proťal leda Essek, příznačně naznačující, jak to možná bude vypadat. Ale pozadí všeho bude mnohem složitější. A to navíc pořád ještě nevím, co všechno se mezi námi vlastně děje. Zoufale narážím na absenci jakékoli zkušenosti. Jediný pár kolem mě byla Jessie s Jamesem a tam těžko cokoli vztáhnout na nás. Je to jako když pluju ve vzduchoprázdnu; nemám měřítko, nepoznám, jestli jsou věci malé nebo velké. Nevím, co chtít a co dávat: co je přiměřené. Jestli nereaguju či necítím příliš málo a nebo moc a jestli ho tím neodradím. Jestli tu nejsou aspekty, které si vůbec neuvědomuju... asi jsou... A tak mi znovu nezbývá než se jen spolehnout na to, co říká, setřást ze sebe nejistotu a nadechnout se tepla z jeho dlaní. Zvlášť když to vlastně dává dokonalý smysl. "'Potom' jako měřítko věcí," nejde se nepousmát. Mám rád způsob, jakým to dokážete říct... Zdvihnu hlavu k ceduli. "Nevím, proč se emoce považují za pokrok," řeknu, "kdybych si měl vybrat, raději bych si nechal pustit žilou. Představa, jak se mi někdo vrtá v hlavě a ovlivňuje myšlení, je mi bytostně nepříjemná. Ale snad budou zrovna po obědě..." A snad budou stát jenom o peníze. "Nějaké dobré rady, než tam vlezeme?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před zelenými dveřmi, kolem čtvrté
Zastavili jste před zelenými dveřmi. Nad nimi povrzávala cedulka s nápisem: Leprikónčina zahrádka, ale obrázek pod nimi… ne, to nebyla úplně kytička. Na tváři tě šimral chladivý vánek, jako by vzduch tady v podzemí měl odkud a kam vanout. Vlastně to bylo zvláštní… Žádné otvory na kamenném stropu jeskyně jsi neviděl, dokonce ani v dálce nebylo nic byť jen podobného. Možná tu měli něco na styl magické ventilace?
„Potom,“ zopakoval Alexandr pobaveně. Až teď mu docházelo, že jsi otázku možná zamýšlel jinak, než ji pochopil. Jemu přirozeně navazovala na Flynnovy obavy, na povídání o jeho dětství a životě čaroděje jménem Blackwooda, ale… Tobě možná došlo, že Gérard nebyl jenom kamarád. Což on ostatně nebyl. „Možná bychom si o tom mohli promluvit důkladněji potom, ale prozatím… právě teď v tuhle chvíli nejsem vázán žádnými závazky,“ pobaveně se zasmál, „pokud nepočítáme neteř tety Heleny, což… prosím vás, nepočítejte, na nějaké dohazování opravdu nejsem.“
Ach.
Pokud ti snad zrudly tváře, nepochybně za to mohl studený vzduch. Byla tu větší zima než nahoře…
„A že se neblíží čas večeře,“ dodal Alexandr s pobaveným úsměvem. Což on… se už plíživým krokem blížit začínal. Dovnitř do Trolího trhu jste se dostali až někdy potřetí, od té doby uběhla nejméně půlhodina. Možná dokonce trochu víc. „Dobré rady? Hm. Zůstaňte klidný. Jakoukoliv silnější emoci ucítí a mohl byste na sebe tak připoutat nežádanou pozornost.“
„Tak to jsi v háji,“ podotkl Flynn nápomocně. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak přeci jen to prve pobral jinak - a nejspíš zcela pochopitelně, protože u sledu asociací, který mi prosvištěl hlavou, jaksi přítomný nebyl. A já jsem... opravdu v háji. Což už vím, ale kdybych si náhodou nebyl jistý, ta vlna radosti, která mnou projede, je výmluvná až hrůza. "Uáá," udělám takřka neslyšně ke špičkám svých bot. Poklop nejbližšího kanálu není dost po ruce a nemám v úmyslu si hledat stěnu, abych do ní mohl bušit hlavou. Zvlášť když stačí se jen trochu natočit k Alexandrovi a opřít se mu čelem o rameno. Skrýš a malé gesto v jednom. "Omlouvám se," vyhrknu, ani pořádně nevím za co, snad jen za nejasný dojem, že je to ode mě hrozně hloupá zvědavost, a nejspíš dost nemístná. Ale... bezděčně se do přítmí jeho kabátu musím široce usmát. "... ale dobré vědět," zdvihnu k němu hlavu. Právě mi spadl nemalý kámen ze srdce, větší, než bych čekal. Sice podle toho, co říkal o způsobu života čarodějů, dohazování bude víc než malé téma, ale tím si teď lámat hlavu nehodlám; kdo ví, co bude zítra - ale teď alespoň vím, že to můžeme zjišťovat bez balvanu nad hlavou. Tedy... kromě těch, co už tam visí. Stačí se natáhnout jen docela málo, abych mu vtiskl polibek na tvář. Nebo spíš do koutku úst, jak jsem nemířil s přílišnou rozvahou. Ale jasně. Musíme jít. "Flynne, tohle nepomáhá!" musím se zasmát. Prsty si zajedu do vlasů v gestu velmi bezradném. "Já jsem ve skutečnosti hrozný kliďas," řeknu oběma. "Ono to... jenom tak vypadá. Že nejsem." Sám si nezním moc přesvědčivě, protože mám jisté obavy, že to bude přesně naopak. Jenže to je tím, že... to je jedno, čím to je. Dokážu se zklidnit. To jen že s Alexandrem si připadám tak moc naživu - a děje se toho tolik - a taky všechno ostatní. Zhluboka se nadechnu. Klid. Nech nad sebou zavřít tu šedomodrou hladinu pokojného splývání. Na nějaké velké soustředění jsem unavený, ale to ani není potřeba. Jen ztlumit plamínky radosti - těžká věc, když nejsem ochotný pustit Alexandrovu ruku. Jenže začínám být docela prochladlý a on hřeje. Alibi! A kopnout strachy pod koberec. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
„Jste ztělesnění klidného kamene,“ poznamenal Alexandr podezřelým tónem. Nenechal tě se odtáhnout a z polibku do koutku úst udělal polibek opravdový. Stále to bylo jenom lehké pohlazení rtů, na vášnivější zkoumání si musíte počkat. „Tedy ztělesnění růžence,“ zasmál se.
„Hlavně klid,“ ozval se Flynn.
Jelikož vy dva jste se k tomu neměli a Flynn tady nechtěl zkejsnout, otevřel dveře. Telekineticky, samozřejmě. Rudou magii jsi mimochodem stále a neustále cítil. Byla na dosah, mohl ses po ní kdykoliv natáhnout a uchopit ji. Alexandra jsi vnímal jinak: vnímal jsi jeho podstatu a moc, kterou v něm bublala; něco v tvém mozku tě varovalo, že tam ta moc je, ale… nedosáhl bys na ni. Pokud byl čaroděj žárovka, Flynn byl svíčka, kterou stačilo uchopit a podržet pod stohem novin. Tvá svíčka.
Vstoupili jste.
Leprikónčina zahrádka páchla jako kterákoliv jiná levná hospoda na povrchu. Smrad alkoholu neumytým mužům goblinům, skřetům a jiným potvorám zrovna nepřidával. Teď si hospoda zpívala o holce modrooké, která seděla u potoka a vyváděla dost nemravné věci místnímu vodníkovi, a goblin jen kousek od tebe se začal smát tak moc, že spadl ze židle. Nikdo se k vám neotočil, jenom barman – trpaslík, ale ne trpaslík ze zahrádky, jakého jsi viděl u vchodu do Trolího trhu, ale trpaslík jako vystřižený z Pána prstenů, kdyby v Pánu prstenů nosili hipsterské brýle a flanelové košile – vám pokývl na pozdrav.
„Nevidím ji,“ Alexandr zamumlal, když přelétl podnik pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Tohle byla přímo sabotáž," musím konstatovat, když mě Alexandr nenechá vyklouznout tak snadno. Co bych dal za to, kdybych se k němu mohl pořádně přitisknout a polibek kdyby... mohl trvat tak příštího půl roku... pak bych měl možná na chvíli dost. Nebo se byl ochotný alespoň nadechnout. A on se mi ještě směje! Jenže přitáhl si mě blíž s přílišnou bezprostředností někoho, kdo netouží o nic míň. Možná to s ním tak nemává, ví co dělá a docela určitě teprve neobjevuje, jak moc umí být rty citlivé... a to ony jsou až nevěrohodně, přeci zrovna ve rtech nemůže být nějaká zkratka přímo do mozku, co spolehlivě vypne všechno myšlení... ale... hodil by zbytek světa za hlavu s náramnou ochotou stejně jako já. Měl bych vlastně poděkovat Jakeovi, napadá mě maně a s jistým ohromením, napůl pobaveným, napůl provinilým. Na snění o něm jsem dokázal přijmout představu, že navzdory Luně a tomu šílenému vědomí, že to byla ona, jejíž polibky si pamatuju jako tu nejohavnější skutečnost, se dokážu a chci někomu přiblížit - že to od sebe dokážu oddělit a odstřihnout se. Jenže představy o Jakeovi byly velice abstraktní a hodně... romantizující. S Alexandrem už jsem takhle přemýšlet nepotřeboval. Jen místo pohádky je fascinujícím způsobem skutečný. Jeho velice reálné teplo a stisk prstů a neuvěřitelně mámivé doteky rtů mě omotaly do pevné sítě touhy dostat ještě a víc... A je mi úplně jedno, že stojíme před špinavou hospodou v zapadlé uličce. Pro tentokrát je asi dobré, že Flynn přikročí rovnou k věci. "Tady asi kafe nevymámím," zamumlám a snažím se rozhlížet jen tak přiměřeně, a nekoukat nikomu do očí, abych vypadal co nejvíc nudně a neškodně. 'Jedno latté a špunty do nosu, prosím!' Všudypřítomná magie, která venku ještě dokázala být převážně okouzlující, je ve společnosti tolika bytostí už jenom nebezpečná a nekompromisně všudypřítomná. Moment... ten vodník... cože? To musí být anatomicky nemožné! A jestli ne, nechtěl jsem se to nikdy dozvědět. Oplatím barmanovi malé pokývnutí. "On nám to určitě řekne," poznamenám, ale netuším, jestli jsou nějaké speciální postupy při jednání s trpaslíky a vážně by bylo lepší nechat mluvit Alexandra. Jen se honem snažím najít pohledem Flynna. Tady ho leda něco sežere i s chlupama, duch neduch. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
Alexandr kývl a klidně vykročil k baru.
Rozesmátý goblin, který nedaleko vás spadl ze židle, se otočil na břicho, a zvedl se na všechny čtyři. Při pohledu na kriticky se tvářícího kocoura mu srandovně zacukal nos. Ohrnul rty, čímž odhalil úsměv zubatý jako jehelníček a hladový jako lví tlama. Překvapivě hbitě se přiblížil.
„Čiči!“ udělal, když už stačilo jenom natáhnout tlapu s dlouhými drápy—
„Hledám Faru,“ spustil Alexandr u baru.
„Kdo hledá?“ povytáhl obočí trpaslík. Za barem musel mít stoličku, jinak by se o něj nemohl zapřít lokty – a pravděpodobně by na něj ani nedohlédl. Možná byl podstatně vyšší než kolega u brány, ale žádná sláva to nebyla. „S cizinci se tady nevybavujeme.“
„Cizinci?“ pousmál se Alexandr. „Kdepak. Věrnými zákazníky. Dvě růžovína, prosím.“
„Růžovína?“ zopakoval po něm trpaslík, v kterém to zabublalo smíchem. „Tady čarodějík z povrchu si myslí, že sem nakráčí a objedná si růžovína. Vrať se na povrch, mladej, dobře vám radím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak tady nebudeme populární - ne že bych čekal cokoli jiného už při letmém pohledu na zdejší osazenstvo. Alexandr vypadá příliš elegantně, já bych měl vlasy strčit pod kapuci, ale nejspíš by to nepomohlo, a fakt, že jsme lidi a čarodějové, by se stejně nezakryl ničím. Když zaslechnu cosi o růžovíně, navzdory napjaté situaci - velmi pečlivě jen uvnitř sebe, ať pazgřivce kolem neprovokuju - mě to celé nemálo pobaví. Zvlášť když se přistihnu, že první letmá myšlenka se točí kolem toho, jestli mám začít tahat doklady, abych doložil dostatečný věk na konzumaci alkoholu - jo jo, na to přesně čekají. Možná bych je alespoň pobavil, třeba by to prolomilo ledy. A vzápětí druhá, o hodně osobnější - to skoro vypadá jako to slibované pozvání! Ve skutečnosti vůbec ne, ale jestli opravdu skončíme u stolu se skleničkou, nebudu váhat se o kouzlo nechtěného podělit. Jen tedy bych asi vážně neměl pít. Netuším, co se mnou alkohol dělá, a už se pomalu překlápím do té části dne, kdy začínám být zpomalený a myšlenky propadávají mezi prsty, neschopné se zachytávat širších souvislostí. Ale to nic - to zvládnu - není to ideální, ale pořád je to dobré, jedu na rezervy, které se střádaly právě pro podobnou příležitost... prostě musím. Až na to, že v té nepozornosti nějak nejsem sám. Flynn se zrovna dívá jinam, či co...? Nejvíc ze všeho před sebou vnímám tu zubatou tlamu. Možná si ho chce ten šerednej prcek jen pohladit, ale myšlenky na jídlo, která se mě zmocnila před chvílí, se teď snadno zbavit nedovedu. "Hej hej hej," vyrazím napůl s úsměvem, protože všichni se tu přeci dobře bavíme, ale hbitě, k těm dvěma. "Tohle není moc čiči, víte -" Chci Flynna zvednout do náručí, ať si prská jak chce. Asi by se uměl ubránit, vlastně určitě, kdyby nekoukal kde co lítá, ale určitě tu nikdo nestojí o nějaké strkanice. Dokonce ho klidně smrtelně urazím nabídkou, že si ho ten skřeček může pohladit, cha. Potřebuju Faru, ne ztrácet čas strkanicema se štamgastama. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
„Eliáši!“ Flynn zaprskal vztekle, když jsi ho zvedl do náruče, div kolem sebe nezačal sekat drápy. Co si zatraceně myslíš, že vyvádíš? To si opravdu myslíš, že by si s tou hladovou bestií neuměl poradit, kdyby na to došlo?
„Héj!“ vyskočil goblin – nebo podle vlasů možná goblinka, těžko říct, hlas měl hluboký, nebo přinejmenším hlubší než většina žen, které jsi potkal a… „To je moje svačina! Kdo dřív přijde, ty pako špičočepicaté! Najdi si vlastní!“
Magii jsi z něj – nebo z ní? – cítil ještě slaběji než z Esseka, vlastně… kdybys neviděl její zelenou kůži, špičaté uši poseté zlatými kroužky a zuby jako jehelníček, ani bys nepochyboval, že žádnou magii nemá. Určitě to byla magická bytost, o tom se diskutovat nedalo, ale… možná neuměla čarovat, přinejmenším ne jako čaroděj, pokud vůbec. Jak se magie projevovala u nelidí?
„Poslyšte,“ slyšel jsi za svými zády Alexandra, „jestli nemáte růžovíno, prostě nám nalijte do nejdražší, co máte, a…“
Goblinka na odpověď nečekala, rovnou se po tobě – nebo, buďme upřímní, spíše po kocourovi ve tvém náručí – vrhla s hladovým zařinčením. Flynn se pohnul takřka ve stejnou chvíli. Byť se tvému sevření nebránil, a možná tě právě proto dokázal zastihnout nepřipraveného, ti kluzce jako klubko hadů vyklouzl. Vyskočil do vzduchu. K tomuhle úhybnému manévru musel použít špetku magie, protože by jinak nemohl proletět vzduchem tak snadno.
Možná jsi ještě koutkem oka zahlédl, že za pomocí křídel přistál v bezpečí vyvýšené skřínky se starými fotkami a jinými pamětihodnosti tohoto místa, ale to už do tebe vrazila přiopilá goblinka a oba jste šli k zemi. Jo, rozhodně to byla ženská. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Je definitivně jasné, že si potřebuju pořídit kočku. Jen popadnout Flynna do náručí znamená kaskádu příjemných vjemů - ať mu tuhle podobu dal kdokoli, vkus na kočičí srst měl skvělý, úplně mě znovu zaskočí jak moc. Hele zubatko, rozdělíme se. Já si vezmu kožich a se zbytkem si dělej co chceš, ani do výběru koření ti mluvit nebudu. "Flynn je kámoš, ne jíd-" začnu, ale ta zelená dělová koule má nečekanou razanci. "-lo," dokončím s poněkud bolestným heknutím, když už ležím na zádech, goblinka na mně a zblízka si zíráme do očí. Možná to s mou zdejší popularitou nebude tak zlé, sotva vlezu do dveří, už se mi vrhají ženské do náručí! Promiňte, madam, jsem zadán. A tohle není úplně typ podlahy, po které bych se chtěl válet, i když mikina už na tom hůř být nemůže. Znovu si ověřuju, že kameny v batohu nejsou dobrý nápad, tentokrát se zaryly někam k ledvinám. Au, sakra! "Nechceš moje víno?" vyhrknu ve snaze jí vykolejit myšlenky stranou od Flynna. Asi to není to nejlepší, co se dalo říct, jen následek myšlenek na to, že asi stejně nebudu moct pít a z ní to naopak táhne dost výmluvně, a jen si bleskově strčím paži přes krk, aby mě nemohla snadno pokousat; ale úplně prudce skopnout nebo odrazit ji nechci, je to holka, propána, a ještě mrňavá. Snad půjde nějak něžně setřást, nebo i méně něžně, ale civilizovaně, to je hrůza ty zuby, to jim takhle roste od přírody, brousí si je pilníčkem a nebo je fasujou...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
„Tady prodávají víno?“ podiví se Zubatka.
Nevrhá se po tobě jako pes vzteklinou, nesnaží se tě kousnout do krku, vlastně… se pádem – a možná i maličkou zmínkou o vínu – uklidnila. Od stolu, kde nejspíše seděla, do vybouchne veselím a smíchem… nemluvě o těch nevyzrálých, takřka až pubertálních poznámek.
„Dej si bacha, čáryfuku, ať ti ho nesežere,“ chechtal se skřet o dvě hlavy vyšší než ty. O kocourovi v tu chvíli rozhodně nemluvil.
„Dyž je tak hladová, že skáče i po čáryfukovi, bych se ani nedivil,“ přizvukoval mu humanoidní žabák na vedlejší stoličce. „Dvě mouchy jednou ranou! Kuňk kuňk.“
„Ááá!“ udělala goblinka, přičemž hbitě vyskočila na nohu a podala ti ruku, aby ti pomohla na nohy. Ne, ta se tě sežrat nechystá. I když jeden hladový pohled směrem ke skříni, na které přistál Flynn… „Sklapněte ty vaše nevymáchaný huby. Tady špičatá čepka mi koupí víno a vy dál hltejte ty svoje sračky…“
„Tady prodávají víno?“ podivili se svorně.
„Neprodáváme!“ vztekal se barman, kterému Alexandr očividně lezl na nervy a hospoda vyptávající se po místním vínu mu zrovna nepřidala.
Goblinka po tobě loupla pohledem. No, ale, mladej, tak jsme se nedomluvili... |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Nemám šajna," odpovím jí upřímně na víno a pokouším se netvářit moc nejapně nad jistými anatomickými poznámkami, které jako by vypadly z Holky modrooké. Ale oni snad moc velká očekávání od čaroděje nemají, takže nevadí, když tu měním barvy jak semafor? A taky zjišťuju, že už mi není taková zima jako před chvílí. Ne že by měla zubatice takovou výhřevnost, i když to trochu taky, ale je tu tepleji a napůl jsem byl připravený na pravou hospodskou rvačku a bezděčně se začal zahřívat na provozní teplotu. No... a taky ty poznámky. Nějak se nedají nebrat je osobně, když jsou mířené jaksi bezprostředně. Asi není naděje, že by Alexandr neposlouchal...? A oni... se tlemí. No super! Jsem celému světu pro smích. Od Alexandra po žabáky. Nechám se vytáhnou na nohy a snažím se moc nehekat, jak se kameny v batohu pohnou. Mrsknu je někam do řeky, fakt že jo. "Neprodávají?" podivím se taky, stržený tou vlnou úžasu. A je tedy pravda, že hospodu bez vína bych nečekal. A to jsem si ty nepatrný naděje na kafe vážně dělal! Já naivka. Přátelsky se na ni zakřením a rozhodím rukama. "Co naděláš!" zvolám lehce dramaticky. "Tak co bys řekla, že tu stojí za to? Třeba si to u tebe ještě vyžehlím!" Moment, proč já tu safra něco mám žehlit? Ona sejmula mě! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
Zubatka se na tebe zakřenila, načež tě přátelsky poplácala po zádech… až na to, že do toho vložila trochu moc síly a div ti nevyrazila dech. Rozhodně ses nemusel ostýchat ji ze sebe prostě shodit, to prťavé zelené stvoření by ti v zápase jeden na jednoho dokázalo dát co proto. Pokud by ses neuchýlil k magii, samozřejmě.
„Já věděla, že je v tobě něco… no, šak víš… Si mi padl do oka hned, jak jsi vstoupil. Na špičatou čapku vypadáš úplně shnile.“ Zlatými kukadly se podezřele zadívala na kocoura na vysoké skříni, ale pak zřejmě usoudila, že lepší korbel v hrsti než kocour na střeše. „Černýho psa. Barmane, černýho psa pro všechny tady na tuhle špičatou čapku,“ strčila do tebe Zubatka hravě loktem.
„Čepka! Čepka! Čepka!“ začali skandovat ti dva u stolu nadšeně. Přinejmenším je to přinutilo utnout nejapné poznámky o velikosti tvého… přirození…
Alexandr se k tobě poněkud zmateně ohlédl. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ugh..." div mi nevypadnou oči z důlků, když mi dvě žebra zlomí a další dvě narazí. Málem doslova. "Ty máš páru! A co teprve ty pozoruhodný komplimenty," zakřením se. Původní plán ji taky poplácat po zádech jsem pro jistotu až k realizaci nedotáhl, ještě by si stěžovala, že ji lechtám. A to jsem si dělal starosti, abych ji nechtě nepraštil; tahle holka je z pořádně tuhýho materiálu. "Alexandře, já se opravdu velice omlouvám..." To se mi to dělá ramena z cizího účtu. Au. "Ale mohl byste prosím zařídit... Pětkrát Černýho psa?" předvedu mu ne tak zcela příčetný úsměv a rozverným gestem rozpřáhnu ruce, abych zahrnul všechny naše nové přátele. Ale někoho hledáme, ne...? Vsadím se, že jen co se korbele ocitnou na stole, budeme to moct vybalit. Docela by mě zajímalo, co mají s tou špičatou čapkou. Dost bezprostředně mě to navádí k nejtradičnějšímu klišé o čarodějích, té velice pohádkové představě širokého hábitu a špičaté čepice s hvězdami - musím se pak Alexandra zeptat, jestli je to něčím podložené. Teď ale asi... asi by mi dost pomohlo, kdybych před tím byl i v jakémkoli jiném podniku než v kavárně a nebo bistru. Ale nejspíš bude v pořádku jít si sednout se Zubatkou k těm jejím kámošům. A hlavně se pečlivě nedívat na Flynna, protože na to, jak se netváří, se netváří velmi výmluvně. Ale dělám co můžu, jasné? A navzdory jeho varování, nejsem já, koho tu chtějí sežrat. Cha! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
„Vidím, že si děláte přátele rychle,“ podotkl Alexandr.
Že nešetříš jeho peněženku, nahlas neřekl, jenom se otočil zpátky k barmanovi a nepříliš úspěšně se ho pokusil okouzlit dalším sebevědomým úsměvem. Začínalo to vypadat, že Alexandr není tak neodolatelný, jak se prve tvářil…
„Pětkrát Černýho psa,“ zopakoval po tobě.
Trpaslík se napřed podíval na tebe, pak na něj, pak na své oblíbené štamgasty a cosi neslušného si zamumlal pod nosem. Ty jsi to neslyšel, ale Alexandrovými rameny prostřelilo zvláštní napětí. Co si mohli říct a jestli za nevraživost mezi nimi opravdu mohl jenom pokus koupit růžovíno, jsi nevěděl, ale trpaslík se zjevně propracoval k mottu: byznys je byznys… obzvláště, když jde o nejdražší láhev v podniku…
„Zlatý a deset stříbrných,“ broukl – a nad Alexandrovým výrazem se ušklíbl.
„Čepky! Čepky! Čepky!“ hulákali mezitím skřet a žabák. Když to žabákovi nechtě kuňklo v hrdle, skřet se vítězoslavně rozesmál a udeřil oběma pěstma do stolu, div to ten těžce pokoušený nábytek ustál.
„Zlatý a deset stříbrných?“
„Nebo můžete jít někam, kde vám nalijí růžovíno, mladej.“
„Ne, to… Tady máte,“ Alexandr na pult položil jednu zlatou minci a pečlivě odpočítal deset stříbrných. Vypadalo to velmi… fantazácky…
„Ten je taky v cajku?“ zeptala se tě mezitím Zubatka, když podezřívavým pohledem přelétla Alexandra a jeho elegantní kabát. „Takovůhle smetánku tu často nevídáme. Si po cestě sem stěžoval, že si zašpiní střevíčky, ne?“ zakřenila se na tebe. „A hej, čepko,“ rýpla do tebe znovu loktem, „páchneš jako krev. S tím bys měl něco udělat.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "... když ona má 'takhle' ostrý zuby a je místní..." odpovím Alexandrovi na vysvětlenou, jak tohle celé vzniklo, ale vést paralelně víc hovorů naráz se mi nedaří, pozornost se nevyhnutelně tříští. Jen napůl vnímám, že hostinskému opravdu platí a že je to asi hodně, což je ovšem... trapas na druhou... snad mu nezpůsobím problémy ještě v tomhle směru. Nějak mě nenapadlo, že by v tak zapadlém podniku, kde nemají ani víno, mohlo být něco doopravdy drahého. "Nejvíc v cajku," ujistím Zubatku a spol upřímně. "Za ty hadry nemůže, však to znáte," mrknu jeho směrem, vypadá tu jako růže mezi trním a promiňte, příšerky, ale vypadá především pořád naprosto skvěle, a ten kabát mu sluší i když zrovna nevlaje ve větru a já... bych se jeho směrem neměl dívat moc, protože pak mám sklony se začít přihlouple usmívat. Už bych vážně potřeboval, aby byl zase blízko... a nejen proto, abych neplácnul něco, čeho bych pak litoval. "A vlastně je tu kvůli mně, vyleštěným botkám navzdory, takže..." Pokrčím trochu rameny se širokým úsměvem na rtech. Co ho znám, je vůbec usmívání strašně snadný. "Úplně nejvíc v cajku." Po její málem starostlivé poznámce na sebe kouknu, jako by mi bylo novinkou, že vypadám jako bych se - namátkou - pošťuchoval s vlkodlakem, a trochu se ošiju. "No jo, to máš pravdu - ani nevíš, jak bych chtěl! Jenže někoho hledáme a trochu spěcháme..." Ale má pravdu. Do mojí obavy, že být cítit krví by se mi tu mohlo nevyplatit, drnkla spolehlivě. "Kdyby tě něco napadlo, byl bych moc rád," přiznám se bez mučení, i když v jistých rozpacích, protože je to téma poněkud moc osobní, až přímo bych řekl niterné, protože máloco je niternější než vlastní krev. "Ale nedal jsem se, jasný?" pohodím hlavou s úmyslně přeháněným fanfarónstvím, abych ji znovu pobavil, protože jak si stojíme už víme oba, a já tu rozhodně nejsem ten, co by odešel po svých. Alexandře, pomoc! Nevím, jak s nimi mluvit a co říkat. Dochází mi pomalu, jak pěkně sem na rozdíl od něj zapadám, tak to děkuju mockrát, zapadat do trpasličí knajpy čtvrtý cenový, to byl můj sen, ale... přepnout slovník bylo vlastně snadné a udělalo se to samo. Možná dokonce pomohlo, že nevypadají úplně jako lidi, ten trochu pohádkový dojem posiluje to hravé ve mně, co sice tuhle situaci bere vážně, ale přeci jen s jistým odstupem, jako by nemohla být úplně reálná; i když na tom se nemenší měrou podepisuje i únava. Stejně se mi nezdá, že bych na podobná místa chodil... škola, dochází mi najednou. Alexandr měl své soukromé učitele a na jeho kultivovaném projevu je to znát a jeho elegance je neuvěřitelně působivá. Já si byl podivně jistý, že jsem chodil na univerzitu a okruh lidí musel být pestřejší... a tak jsme ztracení oba, protože on sem nezapadá a já společenský být neumím. Ale tohle se snad zvládne! Zubatka je skvělá a ti její kámoši vlastně docela fajn. Ne že bych se to chystal tvrdit nahlas před Flynnem. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
„By mě ani ve snu…!“ zasmála se Zubatka, přičemž poskočila na místě a pěstí uhodila vzduch. Byla malá, silná a ještě rychlá! Snad to tvá magie někdy později dorovná, protože jinak… budeš za krasotinku celý svůj život. „Pravý hák a – bum ho.“
Alexandr povědomým mávnutím uvedl pět sklenic podivného černého nápoje a nechal je doletět na stůl tvých nových přátel. Znovu se na tebe podíval, jako by se ujišťoval, že to opravdu myslíš vážně, ale nakonec… barman nebyl zrovna ochotný se s vámi bavit o čemkoliv, třeba tihle tři budou.
Jenom to vypadalo, že je tahle přímá ukázka magie, znervóznila. Žabák začal kuňkat o sto šest a skřet pod nosem zadrmolil něco o tom, že nechat si kazit večer špičatýma čapkama nemá za potřebí.
„Sú v cajku,“ ozvala se Zubatka, která vzala motto nekoukej darovanému koni na zuby na své „a platí, vážení!“
„Abychom, kuňk, ještě nezaplatily, kuňk, my, kuňk, a draze! Vsadím se, že kuňk v Opilým koni maj, kuňk, veselo.“
„Sralbotka,“ prohodila k tobě tvá zelená přítelkyně vesele. „Něco ti řeknu, čepičáku, bydlím nedaleko a můj bejvalej, zatracenej půl-ork a pěknej hajzl, tam něco málo nechal… Normálně bych to spálila, ale, když se s náma pěkně napiješ,“ podala ti černou skleničku, „možná bych ti to mohla dát. Trochu velký ti to asi bude, ale ne moc – a furt lepší než krev. Ještě po tobě někde skočí vlkouš!“
„Vlkouš? Kde? Kuňk!“ roztřásl se žabák na stoličce a skřet mu jenom přistrčil skleničku toho něčeho černého. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Alexandře, bez kou- kouzel," dořeknu už zvolna, když žabák málem dostane psotník jenom kvůli troše levitace. Připadá mi fascinující, že je všude tolik magie, až brní v kostech, ale že kouzla jsou zřejmě vyhrazená jen nemnohým. Flynn by jim tu mohl předvést pořádné divadlo, nejspíš mnohem efektnější, než jsem si myslel. Dobře, asi mu vážně nic nehrozilo. Na druhou stranu - krásně jsem tak přišel k pěkný holce! "Nejvíc v cajku, pamatuješ?" zanotuju si se Zubatkou. Až na to, že nejvíc-v-cajku-Alexandr moc důvěřivě nevypadá. Posunu se, aby se mohl posadit vedle mě, a na okamžik k němu zdvihnu oči. "Snad budou vědět, kde je Fara," řeknu mu, abych ho ujistil, že se tu opravdu nechystám začít opíjet s náhodnými štamgasty. "Na cestu do jiné bubliny se jich asi nemá smysl ptát." Je to otázka jen napůl, spíš předpoklad a konstatování. Jestli je to tak náročné, stěží budou mít přehled tři náhodné podroušené příšerky. Ale když ta nejpříšerkovatější je opravdu poklad mezi všemi. "Ty jsi vážně největší poklad mezi všemi," nehodlám si ten objev nechávat pro sebe. "To by mi hodně píchlo." Zvlášť jestli se chystáme za upírkou, o které nevíme, jak moc je urozená. "Něco ať mi to ladí k očím, jo?" zazubím se nevážně. Skleničku vezmu do ruky trochu nejistě, jako bych napůl čekal, že mě nápoj uvnitř poleptá i skrz její stěny. Pít to vážně nehodlám - ale ochutnat se musí, to je jasné. "Klídek, ten vlkouš už je daleko a zametl jsem s ním jak náleží - teda on se mnou taky trochu," připustím, nijak neochotný pokračovat v roli někoho, komu byste dali korunu a kolem ramen teplou deku - zvlášť když vzhledem k okolnostem nic hrát ani nemusím. Umřela důstojnost, do hrobu dána! Ale víc se bavím, a kdo říká, že to nemůže být na vlastní účet. Nebojím se, že by nepřišel den, kdy takové historky vyzní docela jinak. ... ale také je pravda, že nemít Alexandra po boku, nikdy bych takhle v klidu být nedokázal. "Vlastně by se dalo říct, že to bylo nerozhodně," zatvářím se velmi nevinně a skromně a co na tom, že ona vlastně nemohla vědět, co po mně skočilo, a že jsem se toho chytil víceméně omylem. Nicméně... ani tady to zjevně není hladké soužití všech se všemi a čarodějové nejsou jediní, kdo by si měl dávat pozor, do jakého podniku leze. Měl bych chodit do hospod častěji. Jenže hlavně odsud potřebujeme zase rychle pryč, takže je třeba nezabředat do historek, ale zcela přirozeně tu chvíli posunout dál. "Tak na co si připijem?" pozdvihnu skleničku. Tady bych mohl narazit tak snadno, že si netroufnu nic navrhovat, jen se s úsměvem rozhlédnu kolem stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
Ve skutečnosti bylo všude tolik magie, až brní v kostech, především protože jste byli skupinka dvou čarodějů a mocného ducha. Pravda. Podzemí vonělo magií, ale byla to spíše vůně čerstvě upečeného chleba linoucí se z okna než lahodně vyhlížející bochník na římse nebo snad skvostně křupající kůra v rukách. Magie nebyla všude kolem. Byla vsazená do těl magických bytostí, tak hluboko, že jsi ji v jejich podstatě ani necítil; protkávala svaly i tkáně, dávala jim rychlost a sílu, někdy jim dokonce umožnila nadpřirozené schopnosti. Čarodějným kouzlům se to podobalo. Našli by se magické bytosti, které dokáží ovládat oheň nebo lámat mysli, které dokáží urychlit úrodu nebo přeměnit své nepřátele v prach, ale zatímco čarodějové museli kouzla usměrňovat přesnými pohyby, zaříkadly a rituály, pro magické bytosti byly jejich schopnosti přirozené. A většinou neměnné. Někdo, kdo ovládá oheň, se nenaučí ovládat vodu. Pravá síla čarodějů spočívala v tom, že jejich magie nebyla ukotvená v jejich tělech, nebyla součástí jejich podstaty jako takové a díky tomu ji mohli nejenom přelít do externího světa, ti lepší ji mohli dokonce proměnit a použít dle momentálního rozmaru.
„Až na dno,“ povzbuzovala tě Zubatka, když ses uráčil ochutnat. „ČEPKA! ČEPKA! ČEPKA!“ Ti druzí dva se ochotně přidali, byť se mezi skandování ozývalo i nějaké to ustrašené kuňkání.
„Dobrý večer přeji,“ broukl Alexandr a usadil se na vedle tebe. Na sklenici toho něčeho černého se koukal dosti podezřívavě… a milerád ti přenechal roli královského ochutnavače. Žiješ ještě?
Nápoj byl hořký, ne vyloženě nechutný, ale rozhodně zvláštní. Teplo ti proklouzlo tělem, rozehřálo jindy prochladlé končetiny a ožehlo tě až v žaludku. Pálilo to! Jako na povel se ti zamotala hlava, ale nebylo to jenom špatné… vlastně to vůbec nebylo špatné, jako by ti někdo do žil vpravil kapičku odvahy smíchanou s dobrou náladou a… Vážně to nedopiješ do dna?
„Nikdy sem, kuňk, neviděl člověka pít, kuňk, Černýho psa,“ ozval se Žabák, nervózně poťukávající do vlastní skleničky. Nějak se nerozhoupal napít. „M-m-myslíte, že to byl ten samý vlkouš jako n-n-a – KUŇK!“ udělal tentokrát hlasitěji a— Změnil barvu. Z jasně zelené se mu kůže najednou přeměnila do dokonalé mimikry s pečlivě vyskládanými lahvemi v pozadí.
„Dyť říká, že je daleko, vole,“ snažil se ho uklidnit skřet, ale náhlá proměna žabáka ho rozchechtala. Rovnou do sebe hodil sklenku Černého psa a pak se zaujatě zahleděl na Žabáka. „Cha! Ty, nepřemýšlel si někdy o kariéře profesráckýho zloděje?“
„Já? Kuňk! ZLODĚJ?!“ zděsil se Žabák.
Zubatka mu s tlumeným smíchem posunula židli o kus stranou, takže mimikry tentokrát zabralo potemnělou ulici za oknem. Chodníkově šedá se špetkou černé moči Žabákovi slušela.
„Si drsňák, Čepka,“ zakřenila se na tebe, když si sedla vedle tebe. „Tak co? Co dělá s lidmi Černý pes? Něco dobrýho? Nebudeš zvracet, že neee?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Trochu se na stoličce pohnu, abych se opíral kolenem o Alexandrovo. Ne moc, jen... vlastně omylem, sedíme přeci vedle sebe... jeho přítomnost mě zbavuje neklidu ze všeho kolem tak účinně, až sám sebe nepoznávám. Na okamžik k němu zdvihnu oči - jste tu se mnou, ano? - a div si nad sebou nepovzdechnu. Takhle nějak by mohlo pobíhat batole po hřišti, odvážné přesně do chvíle, než ztratí to své jisté z dohledu. Ani trochu se mi nelíbí, jak je to přirovnání trefné, ale že tu zatracenou paměť nemám, to je běh na dlouhou trať - a už jsem rezignoval si vyčítat to průběžné tápání plné obav z následků nešikovnosti ze samozřejmých věcí. Jestli na téhle situaci může být něco samozřejmého. A žabák je naprosto úžasnej! "Nádhera," ocením Zubatčin vkus, s jakým ho naaranžuje do vhodné polohy. "A tohle je doopravdy dobré," zašilhám do skleničky. "Alexandře, jestli na tom budou trvat, musíte mi to nějak odzmizet! Tohle by mě položilo..." Ale vlastně doufám, že zbytek strčím Zubatce, měla to přeci slíbené! Když ono to bylo vážně dobré... loknul jsem si pod dojmem všeho toho skandování trochu víc, než jsem chtěl, ale je mi teplo, je mi dobře, všechno půjde jak má. Jen žabákova slova a odhodlání tlačit naši záležitost dál mě trochu vzpamatují. Už tak se mi hlava točí. Složit hlavu na ruce, usnu tu na stole do tří vteřin. "Počkej, zamyslím se," položím si významně dlaň na břicho, "hmm... tak hlásím, že přede blahem. Nevím jak to cvičí s kým, mně to chutná." Asi by mi nemohli zabalit zbytek s sebou...? "To asi nebude jen tak nějaká pálenka z brambor, co...?" pokusím se na ni kouknout podezřívavě, do čeho jsem se to nechal navézt. Jenže... hlavně tu nejsem na ochutnávkové párty. "Poslyš," nakloním se k ní blíž, ať to nevykřikuju na celý stůl, skleničku pořád v ruce, protože nejsem úplně ochotný se jí vzdát. Třeba by nevadilo ji dorazit. Je mi teplo! "Takhle fajn spolek jsem tu potkat ani nedoufal, ale dneska to na velký veselení nevidím. Prosím tě, hledáme jistou Faru..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
Alexandr zvedl zkoumavý pohled od skleničky toho něčeho černého, čeho se mimochodem ještě ani nedotkl, a pousmál se. Nad tím, jak hezky oddaně koukáš a co mu vlastně povídáš. V hrdle mu zabublal tlumený smích. Říkal ti už, že jsi roztomilý? Protože jsi. A protože by tě teď opravdu potřeboval políbit…
„Hej ty!“ poskočil Žabák na židli rozparáděně a znovu změnil barvu – tentokrát do červené šály pověšené u dveří, „ty se mi jako směješ ty… kuňk… šeredo!“
Zubatka se zakuckala, jak jí smíchem zaskočil lok Černého psa. Prej šeredo! To je naprosto dokonalé! Jenom kdyby se teď maličko nedusila…
„Ne, to jsem…“ začal Alexandr jakýsi diplomatický manévr, ale doříct mu to nebylo dáno, protože mu do řeči skočit skřet.
„Jo, se mu nesměj, škarohlíde,“ broukl – a žabákovi mezitím vyfoukl pití a rovnou do sebe hodil i druhou skleničku Černého psa. Mňam! Čaroděje možná rád neměl, ale lepší rozptýlení si přát nemohl.
„Nechcete další, pane…?“ zkusil to Alexandr jinak a rovnou ke skřetovi popostrčil skleničku toho něčeho, na co se stejně neodvažoval šáhnout.
„Prej pane!“ zachechtal se skřet, ale skleničku si vzal bez rozmýšlení, jenom přitom významným pohledem střelil po Zubatici. „Esther, sem velký vážený pán.“
„To si piš, že seš,“ zakřenila se na něj Esther aka Zubatka, které se mezitím podařilo popadnout dech, a otočila se k tobě. „Faru? Jako tu zubatici, co tu občas dělá kšefty? Hele, Čepko, s tou neceš nic mít.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nesměje se tobě, ale na mě, oznámil bych nejraději žabákovi, a ještě přidal něco o tom, jak je to tak naprosto v pořádku a nejlepší na světě a pracky, ploutve, tlapy, ruce i cokoli dalšího pryč - moje, jasné - jenže ten věčný strach kde smím a jestli se smím k Alexandrovi hlásit, je zaťatý opravdu hluboko. On zábrany neměl ani před Essekem, a dodatečně mě z toho trochu mrazí - a taky se mi to líbí - a taky to postupně plní tu hlubokou jámu obav novými jistotami, ale... je opravdu hluboká a protože nevím, odkud vzešla, špatně se obchází. A tak se chudák žabák pravdu nikdy nedozví. Naopak Alexandrovi asi musí být z toho, jak mu ten úsměv vrátím, jasné víc než dost... že o polibek bych stál zrovna tak. Jenže místo hledání slov, kterými bych nám chtěl vynahradit akutní nedostatek doteků, nechtě vyprsknu smíchy - vážně to nesmím dopíjet, za žádnou cenu - a zmateně zamrkám nad tím, jak tu pobíhají skleničky po stole. Aha! Skřet má prima den. A zdá se, že mu to do hlavy zvlášť nestoupá, takže bych možná mohl... ne, žádný. Posunu zbytek své skleničky nenápadně k Ester Zubatkové, však je tam víc než poctivá polovina, a jen souhlasně přikývnu. "Nechci, to si piš, mám z ní pěkný vítr. Ale musím! A nemůžu to odkládat. Prosím?" Prosím prosím? dodám ještě pohledem, nechci dělat opičky, vlastně je v tom náhle vážné naléhavé potřeby víc než málo - mám teď pramalé zábrany se držet zpátky, smích i potřeba pokračovat dál mají k povrchu stejně blízko. Baví mě tahle chvíle, byla stejně nečekaná jako zvláštní, a po pravdě na mnoho způsobů poučná - a Alexandr je blízko a hrozně moc to vím - ale večer se nezadržitelně blíží a s ním spousta věcí, ze kterých mám skutečný strach - a ten udržet hluboko uvnitř je čím dál těžší. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
„A co s ní vůbec ceš?“ nemohla se zeptat Ester Zubatková. „Vítr bych na tvým místě měla spíš z těch jejích krámů… Minulý týden jí jeden vortex bouchl přímo uprostřed cesty.“
Alexandr se po vás krátce podíval. Byl dost blízko, aby vás slyšel oba; skřet a žabák naproti stolu si vás nevšímali, alespoň do té chvíle, než je na vás upozornil čarodějův kradmý – a nepříliš potěšený – pohled.
„Kuňk! Já bych tou její mašinou nikdy nejel!“
„Přehání,“ mávl nad nima skřet. „Fara ví, co dělá.“
„Kuňk! Proč ji – kuňk – hledáte? Neste od arcimága, že ne?“
Otázka byla směřovaná spíše na podezřele dobře oblečeného Alexandra, který sem ani za mák nezapadal a ještě se před chvílí předváděl magií. Jasný špeh! Skřet se zamračil, jako by měl zpod stolu vytáhnout kyj a pořádně Alexandra majznout. Tomu podezřele cukly prsty pod stolem.
V tu chvíli se však Ester Zubatková rozesmála.
„Vy ste volové!“ zvolala vesele, přičemž tě šťouchla loktem. „Tenhle? Od arcimága? Si ještě víc natvrdlej, než sem si myslela, Froberťáku! Chachacha,“ div si neotírala slzy smíchu. „Hele, velikáne, ty máš. Schlaď se,“ broukla a rovnou mu po stole poslala tvoji skleničku, až špetka té podezřele černé tekutiny skončila rozlitá na stole. „Tak? Co do ní chceš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Přelétnu Alexandra významným pohledem. Vůbec to není tak, že bych využíval příležitosti. Je až srandovní, co dá práce se k němu prostě... nepřitisknout... protože co vidím, se mi líbí. Hodně a moc. "To aby se šel arcimág zahrabat, za tak příšerný převleky," řeknu vesele, "to jsou nápady... ne, jde opravdu jen o soukromý obchod." Jenže... jenže. Co je vortex sice netuším, ale bouchnul uprostřed cesty zní výmluvně. K tomu nemám právo, to nesmím... nechci ho ohrožovat. Ale venku se šeří a já vím, že navzdory předsevzetí 'už nikdy nejít spát', to prostě nevydržím. Že zbývá jen pár hodin do chvíle, kdy se budu klepat vyčerpáním a zoufat si nad nevyhnutelným. Jenomže já tu noc přežiju. Vortex bychom nemuseli. A pak je tu, samozřejmě... Flynn. "Alexandře, co všechno jim mohu říct - nebo vy...?" vyslovím rychle, abych mohl odpovědět Ester s minimální prodlevou. Nedokážu se rozhodnout, co dělat. Trochu se obávám, jestli roli nehraje i neochota vrátit se na povrch přesně tak, jak Essek předpokládal - neúspěšný a pokořený okolnostmi - vážně tam ještě čeká...? Alexandr ale přeci ví, co dělá... neví, nezkoušel to, a sám od sebe by do toho nešel. Jenže jedna z věcí, co s postupujícím dnem silí, je nerozhodnost. Vím a cítím zřetelně, že zdaleka všechny souvislosti už nepodchytím. Možná to není tak zlé, jak mi připadá, ale možná ještě horší. Tíha vědomí, že možná dělám největší chybu v životě, mi začíná tlačit do ramenou způsobem, že se bezděčně ošiju a promnu si napjaté svaly na krku. Jenže ta kdo ví odkud vzešlá odvaha - odkud asi, z jedné malé skleničky - se mi třepetá v žilách a má na věc vlastní názor. Riskovat je v pořádku, stát se může cokoli, nemá cenu se mořit všemi zlými možnostmi, klidně mě může zítra přejet auto nebo zašlápnout troll - Jenže! Riskovat sebe, ani bych nemrknul. Půjdu tam jenom s Flynnem, dochází mi najednou. To je cesta, která dává smysl ze všeho nejvíc. Nesmí dojít k žádnému střetu, prostě tu knihu musíme tajně odnést. K tomu se Flynnova telekineze hodí výtečně... ano, tak to uděláme. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
„Přesně tak. Byl by to příšerný převlek,“ přitakal Alexandr v ozvěně tvých slov. Tady a teď si připadal ojediněle nesvůj, takže… mu nezbylo než ti důvěřovat. „Vedete si dobře,“ dodal skrze prstem.
Skřet nezaváhal. Okamžitě do sebe hodil tvoji skleničku Černého psa a spokojeně se zakřenil. Až na Esteřinu skleničku, s kterou si goblinka i nadále pohrávala mezi prsty a jen sem tam upila, to v něm skončilo všechno. Žabák se podíval na skřeta a skřet se podíval na žabáka, až žabákovo mimikry znovu zapracovalo a splynulo ho se zdí.
„Kuňk!“
„Cha, soukromý. To si neměl padnout do rány zrovna Ester,“ zachechtal se přiopilý skřet. Gestikuloval divočeji než před chvílí, až mu žabák musel v jednu chvíli uhnout – a v tu další si raději odsunul židli stranou.
„Nejsem si jistý,“ odpověděl Alexandr, přičemž pod stolem pohladil zelený prsten prstem. „Věříte jim? Když budou vědět, že hledáme vortex, neměl by to být velký problém… i kdyby se snad rozhodli nás nahlásit. Což pochybuji.“
„Hezké třpytítko,“ ozvala se Ester, když si všimla prstenu na tvé ruce. Vůbec se neostýchala dotknout tvých prstů, aby je zvedla a mohla si ho lépe prohlédnout. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Že si vedu dobře...? Tak to asi není poznat, jak hrozně improvizuju a že se u toho celou dobu schovávám Alexandrovi za záda...? Tím líp. A nemá cenu si předstírat, že by mě to nepotěšilo. Stejně už se nedá nezasmát nad chudákem žabákem, tak snadno schovám, jak se taky nejde neuculit nad ním. Lehce a s pro změnu omluvným úsměvem vymaním prsty Ester z dlaně. "Byl to dárek od někoho, kdo je pro mě důležitý," řeknu, i když vlastně to není tak docela pravda. Byl mi pouze propůjčen - to jen okolnosti a Alexandrovo gesto, kterým mě chtěl nepochybně uvést do rozpaků, mi utkvěly a snadno ta slova přinesly na jazyk. "Nelekejte se," dodám k němu pro jistotu, opravdu bych nerad, aby si myslel, že ho chci připravit o rodinné artefakty. "Vím, že ne. Nechci, aby si o něj řekla." Ale uspěl v té chvíli dokonale. Ještě teď si ten okamžik vybavuju s pozoruhodnou intenzitou a Alexandrovu blízkost vnímám jako by kolem nebylo nic ani z tisíciny tak důležitého - a představa, že bych měl prsten vrátit, se mi ani trochu nelíbí. Můj. Jenže soustředit se musím! A jestli jim věřím... no jistě, že ano. O vystrašeném žabákovi jsou si jistí, že ani nekrade, a ten je naopak v jejich přítomnosti přiměřeně v klidu. Ester vypadá, že je schopná mít i o člověka upřímnou starost a možná bych se měl nad sebou vážně zamyslet. Jsou mi sympatičtí. Flynn mě zakousne. "Věřím... ehm... nahlásili by nás aspoň Essekovi...?" Neodolatelná představa. Úžasná, famózní. Já je snad přemluvím, ať to udělají. Jak se opírám o stůl o lokty, schovám ruku s prstenem za druhou paži. "Máš pravdu, jde nám o vortex, neb jsou věci, co bez něj prostě... nejdou. Ideálně nějaký nevybuchující model," snažím se nepřestat vypadat nad věcí. "Asi tu bydlí někde poblíž, jestli tu bývá často...?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
„Ne, Essekovi by nás nehlásili,“ odpověděl Alexandr bez zaváhání. „Podzemí má vlastní bezpečnostní složky, které zodpovídají arcimágovi jenom nepřímo. Vlastně by si vás dost možná musel vyzvednout z cely… a já bych musel volat Leopoldovi.“
„Někoho, kdo je pro tebe důležitý?“ zopakovala Ester s úsměvem. Kdovíproč jí pohled padl na Alexandra. „Aaach, romantika. A vy, pidižvíci, ste mysleli, že je tady pacholíček na ženský… a ti dva sú přitom zasnúbení. Si to měl říct hned, čepko!“
V Alexandrovi zabublal tlumený smích, přičemž se pod stolem natáhl a zlehka tě uchopil za ruku, jako by chtěl celému světu říct: můj. Usmál se. Proč by tě zrovna teď neměl uvádět do rozpaků, že jo?
„To nic, je jenom stydlivý,“ prohodil k Ester, byť od tebe zapomněl odtrhnout pohled. „Ten prsten si můžete nechat. Není nijak vzácný. A… co bych to byl za snoubence, kdybych ho po vás chtěl zpátky.“
„To nevim, kde bydlí,“ zatřepala Eser Zubatková hlavou a hodila do sebe zbytek skleničky, „ale vím, kde má krám. Mužu vám ukázat cestu, jesi chcete. Berte to jako svatební bar,“ zakřenila se. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dobře, Essek vyzvedávající si mě z cely je skoro tak kouzelný jako Essek, který by mě měl zatknout - byť ta mezifáze s výslechy a nějakou tou nelibostí místních by mohla být trochu nepříjemná. "Moment... to tady mají čarodějové vážně takové postavení, že si nás přijdou prostě... vyzvednout...?" Ale odpovím si vlastně sám: když se jeden jmenuje Blackwood a druhý se málem jmenuje Kyteler, tak ano. Tohle je něco, co pořád dokola zapomínám, nebo snad nedoceňuju. Že jméno něco znamená! A příbuzenské vztahy taky. I Flynnovi koneckonců hráblo až když se dozvěděl, že jsme s Kytelerem příbuzní, a dříve nepopulární sekretář, komorník, šerif a kdo ví co v jednom, se z 'co si o sobě myslí' elfa stal hlavním oblíbencem. "Cože...?" hlesnu se a zadívám na Ester trochu vyděšeně, jako bych nevěřil vlastním uším. Nevěřím jim. Tohle jsem přece neřekl...? Všiml bych si, kdyby ano! Alexandr mě za- ne, Alexandr mě nezabije, on mě jen dorazí. Sevřu dlaň kolem jeho, to je snadné, tam patří; ale jinak opravdu nevím, jak tuhle situaci přežít ve zdraví. Nejsem přece stydlivý, jen... a co si ti tři mysleli, že Ester balím...? Pomoc. Zadívám se na Alexandra a leknutím napjatá ramena povolí. Dívá se a usmívá a já jsem rázem obalený v měkké dece hřejivého pohledu, spokojený až k zbláznění a zakoukaný až po uši. A kdyby zakoukaný... jako bych se těch pravých slov bál tím víc, čím víc jsou pravda. "To... to jsem rád... připadá mi totiž, jako by ke mně patřil odjakživa," odpovím a je mi úplně jedno, že navzdory všem předsevzetím a průběžnému tréninku teď nejspíš vypadám jako žabákův bratránek z druhého kolene; ale třeba už to není tak zlé... A můžu si stokrát opakovat, že si Alexandr jen hraje a nemyslí to vážně a jen využil Esteřina slova... stejně se něco ve mně pohne způsobem, který skoro děsí. Zamrkám, když Ester znovu promluví, s námahou odtrhnu pohled od Alexandra, zadívám se na ni a opravdu se poctivě snažím si vzpomenout, o čem to mluví. "Ale být na ženský, už za tebou běhám s kytkou, nejúžasnější Ester mezi všemi," řeknu té... potvoře bídné zlořečené zubaté zelené, skvělé a úžasné. "Ještě řekni, že cesta k němu vede kolem toho čistého trika, a na tu svatbu tě pozvu." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
„Si to představte, pánové,“ mrkla pobaveně na skřeta, který se spokojeně zakřenil, „sem pozvaná na čarodějnú svatbu na Povrchu. To abych si kúpila nový šaty! Tak… ještě jednoho panáka na cestu, Čepko?“ zakřenila se, přičemž mezi prsty zhoupla již prázdnou skleničku.
„Opravdu doufám, že cestu vážně zná,“ poznamenal Alexandr nepříliš nadšeně, zatímco se pustil tvé ruky a znovu vytáhl peněženku. Tenhle výlet se nějak prodražil…
„A mně jako nepozveš? Jsem vážený pán!“ domáhal se skřet a rozjařeně přitom rozmáchl rukama tak, že vrazil tvému bratránkovi z druhého kolena, siru Žabákovi, přímo do nosu. „Tak to mě— Aj. Žiješ, kuňkale?“
„Aúúú,“ zasténala nahlas nešťastně kuňkající postavička, zatímco si na krvácející nos připlácla obě dlaně naráz. Mezi prsty mu zcela nepřekvapivě rostly blány. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Natáhnu ruku, abych zastavil Alexandrův pohyb, a na Ester se omluvně pousměju. "Jestli má k té svatbě někdy dojít, musíme dotáhnout dnešek přes Faru ještě o kousek dál," řeknu. "Pojďme, prosím. Ještě bude spousta příležitostí... au," trhnu sebou trochu, když žabák zaskučí. Zdá se, že dnes nejsem jediný, kdo se chystá zavonět vlkodlakům pod nos. Já z toho ale s trochou snahy vytluču mnohem lepší historku; i když jestli to se dvěma Čepkama u stolu podá dost dramaticky, možná to bude ve finále ještě lepší než vlkodlak a dramatický skok zavírajícími se dveřmi tramvaje. A kdyby skok - musím se ten zpětný ráz nějak naučit ustát. Nebo ještě lépe, využívat. Málem to se mnou při pohledu na krev cukne rovnou vyslovit zaklínadlo, ale... opravdu začínám být unavený, nebo spíš - už zase. Ani špagety a průběžné dopování se Alexandrovou energií nemají šanci vydržet věčně. Věřím si míň než před tím a hlavně si nejsem moc jistý, jestli by bylo správné experimentovat na druhých, jestli vůbec můžu léčit jeho živočišný druh - promiň žabáku, s dovolením počkám, co se ti tam vyvrbí. Trocha pokusů by byla možná lepší než zlomený nos... Alexandr snad bude vědět. A vlastně... "Ne že bych se do toho úplně hrnul," řeknu a připadám si jako největší padouch na světě, "ale čistě teoreticky... mohl bych léčit někoho jako je on?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
„Mohl. Léčit magické bytosti, nebo lidi s magií, je lehčí než obyčejné lidi,“ odpověděl ti Alexandr a – protože si vysvětlil tvou poznámku, že se léčit nechystáš, nebo nechceš – sám se naklonil k žabákovi. „Auxilio proxima.“
Přes dlaně protkané blánami sis výhled z první řady na léčení někoho jiného, užít nemohl. To, že na žabáka však nemělo nejlepší efekt, nešlo přehlédnout. Postavička jako vystřižená z dětského animovaného filmu zezelenala – do odstínu jarní travičky, jako by se chystal každou chvílí omdlít hrůzou.
„Odpusťte,“ usmál se Alexandr tím svým nejvíce alexandrovitým úsměvem, kterým by snad dostal do kolen i Esseka, „ale už byste měl být v pořádku… Koukneme se?“
„Kuňk?“
Proti Alexandrově šarmu nebyl, zdá se, nikdo imunní. Žabáka rázem polil nachový odstín od špiček uší po prsty na nohou. Vyjukaně zamrkal. Pomalu se odvážil odtáhnout ruce od bolavého nosu. Kůži – a vlastně i béžovou mikinu, především rukávy a výstřih – měl zamazanou od krve, ale krom toho nos vypadal naprosto v pořádku. Kouzlo! Doslova.
„Tak pojďme,“ Alexandr – nadmíru spokojený sám se sebou – se vyhoupl na nohy a věnoval ti letmý úsměv, který se dal zhruba přeložit jako: jsem úžasný, nebo jsem úúúúžasný?
„Aby ti ho Frobert nepřebral, Čepko,“ šťouchla do tebe loktem Ester. „A… hele, máš ty nějaké jméno?“ zeptala se, jako by jí až teď napadlo, že i špičočepičatí mají jména. „Ty jo. To je vostuda. Já úpně zapomněla. Ester, jméno mý,“ natáhla k tobě ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Naprosto nejúžasnější, ujistím Alexandra širokým úsměvem. Dumám, co v kouzle znamenalo to proxima, vůbec se v duchu s plným pochopením nechechtám nachovému žabákovi, protože tohle jsou pohledy, že by roztála kamenná socha, a sotva si stačím promnout oči, už Ester zase brebentí a ještě máchá loktama. Madam, trochu ohledů k mým žebrům, zase tolik jich nemám! "A já už si na Čepku docela zvykl," zakřením se, "ale jinak jsem Eliáš," stisknu zelenou ruku s jistou obavou, jak dopadnou moje zcela nezelené, a dosud i nemodré prsty. V nejhorším mi je můj naprosto nejúžasnější Alexandr bude muset poléčit a přeberu si ho od žabáka zase zpátky. A nebo raději... "Já už si ho pohlídám..." Co bych dal za to, kdybychom teď nikam nemuseli v doprovodu sice neuvěřitelně milé, ale jaksi navíc zubatky, a byli prostě jen spolu... je to představa omamnější než ta černá věc, co jsem zapomněl, jak se jmenuje. Černá kočka...? Ne, pes to byl. Kočku bereme s sebou. "Ester, jen pro jistotu - je to vážně kamarád," ukážu ke skříni, kde se usadil Flynn. "Ne že by potřeboval zastání, to já jen v rámci prevence nějakých strkanic." V rámci prevence strkanic bych ho nejraději vzal znovu do náručí, a jestli bude zase zkoušet citovat Esseka, budu tak krutý, že ho podrbu za ušima, tak. Jen... bych mu měl včas říct o svém plánu použít Vortex bez Alexandra. Plán je zatím dosti nejasný, když nemám nejmenší tušení, co je ta věc zač, ale to už snad zjistím brzy. Sklouznu ze stoličky a trochu doufám, že se nás nevypraví celý průvod, už by chyběly jen transparenty. Letmo natáhnu ruku a dotknu se Alexandrových prstů. Když jdeme s někým, asi by bylo divné držet se za ruku, ale... i když jsem zrovna zády, stejně jako by všechno ve mně směřovalo k němu, a potřeba se dotknout je číslo jedna na seznamu, natož když ho vedle sebe i vidím. Takže vlastně je to čistě opatření sloužící k tomu, abych vůbec mohl přemýšlet nad něčím dalším, takže... takže se mu vloudím do dlaně a stisknu jen tak příjemně na pozdrav - ahoj, zase jsem tady, kam patřím. Alespoň chvilku, než vykročíme. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
„To mě těší, Elijaši,“ zatřásla ti Ester rukou a přátelsky se na tebe zakřenila. „Se vůbec neboj, já kočky zbožňuju. Obzvláště na smetaně!“
„Drahá ošklivá goblinko, zkus na mě šáhnout a před očima ti budou tancovat hvězdičky ještě týden,“ odpověděl jí Flynn, kterého představa sežrání či snad dalšího napadení vůbec neznervózňovala. Ona si myslí, že ho sežere? Ale prosím vás, takové prťavé goblinky si dá Flynn ke svačině třeba třikrát denně…
„Hej! Pojď dolů, ty malá prťavá—!“ ale nedosáhla.
Skřet se za jejími zády znovu zachechtal – a tentokrát se k němu přidal i Žabák, očividně rád, že se teď pozornost přesunula na někoho jiného. Pravda, jak Ester poskakovala pod skříní celá žhavá kocoura sežrat, vypadalo to… krapet komicky.
„Se nesmějte, nebo vás taky-…“
„Co, Esterko?“ zakřenil se Skřet. „Protože já si to s tebou rozdám rád. Kdykoliv budeš chtít.“
„Ááách, běžte k čertu!“
Alexandr si povzdechl. Co však bylo důležitější, tvou ruku něžně stiskl. Jakkoliv absurdní tahle chvíle byla, přinejmenším jste měli jeden druhého. A pokud Ester napadne přitáhnout si stoličku ke skříni, dost možná vás bude o jednoho míň. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Goblinka! A hned jsem o jednu položku ve slovníku bohatší. Stejně o ní už nedokážu přemýšlet jinak než jako o Zubatici Zubaté. Zdvihnu si Alexandrovu paži k ústům a políbím ho na špičky prstů. Malý omluvný úsměv - kdo by to byl řekl, že se mi podaří ulovit zrovna takový pytel blech - Ester, ne Alexandra - ale pak musím nechat svůj pracně získaný úlovek být - Alexandra, ne Ester - a vydat se k nešťastné skříni. "Věř mi, nestojí za to, je to jen načechraná hromada chlupů," popadnu ji za paži a něžně, leč přiměřeně nekompromisně se ji pokusím zakormidlovat ke dveřím. "Mysli na hostinu," 'Alexandře, pořádají se na kouzelnických svatbách hostiny?' blýsknu po něm rychlým úsměvem, i když něco mi říká, že naznačit něco takového před Essekem nebo Leopoldem, skončíme každý v jedné cele, kam si nás nikdy nikdo vyzvednout nepřijde. "... tam to teprve bude stát za to, ale víš, jak jsem ti povídal, že napřed je tu pár neodkladných maličkostí k vyřízení..." Pokývnu hostinskému na pozdrav, úplně jako bych si myslel, že nás viděl rád, a pokusím se Esterku prostrkat dveřmi ven. Když jsem si říkal, jak je třeba tlačit věci před sebou, vážně jsem netušil, že to bude tak doslova - a jak moc budou zelené. A to všechno proto, abych se dostal k upírce - u-p-í-r-c-e - to je vážně jak špatný vtip. Lepší začít nepřemýšlet, mám z ní skutečné obavy, snad o to horší, jak nepevný si připadám. Ale to nic, to se zvládne... Alexandr se nebojí a Ester taky říkala, že je v pohodě. Jestli má obchod, musí být víceméně v pohodě. Ale když já tak strašně nemám rád, když mi někdo leze do hlavy! Vlastně až teď mě napadá, že by to klidně mohla neudělat. Dobře, budu myslet na to, jak pro ni vůbec nemůžu být zajímavý - jestli se tam ovšem někdy s Ester dostaneme. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Leprikónčina zahrádka
„A ledové sochy a magické ohňostroje,“ zabulal v Alexandrovi smích, přičemž tě pohladil pobaveným pohledem a následoval vás ke dveřím. „Byl jsem na jedné svatbě,“ navázal nahlas, aby dal Ester něco zajímavějšího na představování než kocoura v tlamě, „kde místo sluhů používali golemy. Děti jim pletly květinové věnečky a za pomocí levitačních kouzel je sázely na hlavy golemů, když se nikdo nekoukal. A jinde měli víly, které rozhazovaly vílí prach na novomanžele…“
„Daj se víly sežrat?“ zajímala se Ester a nechala se vést pryč od Flynna.
„Nebyly součástí hostiny,“ odpověděl Alexandr, aniž by se nad ním byť jen podivil, „ale také si pamatuji svatbu, kde měli zákusky inspirované démonskou říši. Ohnivé ovoce a lávový dort skutečně stal za to.“
„Kuňk! Počkejte!“ vyskočil Žabák na nohy. „Já jdu taky! A-aby… na vás, kuňk, něco neskočilo ze stínů a, kuňk, nesežralo vás to, kuňk…“
„Hej! Ty mi chceš jen sežrat lávový ovoce!“ prokoukla ho Ester.
„Ohnivé ovoce a lávový dort, ty hlupoňa. Kuňk!“
„Abych nesežrala tebe!“
„Kuňk!“
„Tak,“ Alexandr ti střelil omluvný úsměv, přičemž vaší nepravděpodobné skupince otevřel dveře a podržel vám je, „co kdybychom šli?“
Flynn na nic nečekal a jediným máchnutím křídel vyletěl ven na ulici. Přímo do podezřele vyhlížející kaluže. Prší tady vůbec? Řekněte mu někdo, že tady může pršet! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dobrá, takže svatbu bychom měli naplánovanou - jestli to ale přeci jen napřed nechce alespoň jedno rande a pořádnou pusu - ale třeba to tak prostě chodí...? Ne, něco mi říká, že ne. K tomu ani skutečné zkušenosti nepotřebuju, abych vytušil, že takhle rychle se svatby nedomlouvají. Vždyť to ani já neberu vážně. Nevíme kdo jsem, co jsem provedl, je příliš dobrý mág, než abych mu byl důstojným partnerem... otec by ho přetrhnul vejpůl a Kyteler by z postele vyskočil jak srnka, jen aby mohl provést totéž... ještě o tom přesvědčit ten spokojeně se tetelící kousek někde v hrudi, co je celý rád, že patříme k sobě, a svatbu bere jako hotovou věc. Mozek je vtipná záležitost, odsoudím se nemilosrdně. Vždyť si je stejně neochvějně jistý, že všechno musím zvládnout sám, že nikoho nechci a nesmím potřebovat, že tisíc procent energie musí vrhnout na studium - jen co se proboha vyspím - a... a vůbec. Jenže pak se Alexandr usměje a to hřejivé ve mně se rozzáří tak, až všechno ostatní zkrátka přesvítí. Můj. A k tomu ta veliká touha všechny ty věci vidět... Magie tak samozřejmá, že si s ní děti hrají, že se vkládá do jídla a ozdob a je součástí všeho kolem - jsem za Alexandra rád, že tohle všechno ve svém životě má, a k zbláznění moc bych si přál totéž. Protože aby jediná stálá věc z magického světa byl zrovna hladový démon...! Protáhnu Ester dveřmi na chodník a soustrastně syknu při pohledu na Flynna. "Kočky se prý umí umýt jazykem," řeknu mu nápomocně a zubatku postrčím tak, abychom se vodě - hlavně ať je to voda, prosím prosím - vyhnuli. Nevím, jak moc je opilá. Jestli to věci urychlí, klidně s ní půjdu zavěšený i dál a udávat tempo, ale nemá cenu si namlouvat, že vedle Alexandra bych nešel raději. Vlastně mi dochází, že popadnout takhle jeho bych se neodvážil. Čím víc mi na něm záleží, tím těžší je to pojmenovat a tím těžší se mu přiblížit. Zvláštní! Jsem nějaký rozbitý. Ale Ester je prostě Ester, tu si jen tak potáhnout po ulici je docela snadné. Honem si strčím volné prameny vlasů za uši, ať o ně nepřijdu, div do louže nešlápnu taky, když se snažím nesrazit žabáka, co se za námi žene, jak kdyby už přestal Alexandra podezřívat, že na nějaké další svatbě byla hlavní položkou žabí stehýnka, a rozhlédnu se ulicí. "Tak kudy teď?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici
„Víš, Eliáši,“ podíval se na tebe Flynn vztekle. „Třeba se ti jednou bude zdát o tom, že jsi uvězněný v cizím tělem, že nemáš svobodu ani naději, že jsi strávil stovky let zavřený v knize v bolestech a při vědomí a že to je jediný osud, který tě čeká… Třeba pak taky narazíš na jednoho pitomýho čaroděje, co si myslí, že ví všechno nejlíp, a přitom vede všechny kolem sebe k jisté záhubě.“
„Kuňk!“ vykulil na něj oči žabák a kůže mu přitom zbledla do potemnělé černě.
„Eeeech,“ udělala Ester v marné snaze dostat ze sebe něco – COKOLIV! – jiného a ukončit tuhle trapnou chvilku. Že je Flynn duch, věděla, že duchové umí mluvit taky, ale to, co ten zatracený kocour říká…
„To oni dělají pořád,“ ujistil ji Alexandr se soucitným úsměvem. Protože ano, být svědky podobného rozhovoru nechtěl být nikdo na světě. Ani goblinka. Dokonce ani čaroděj. A už vůbec ne žabák. „Nejlepší je toho kocoura ignorovat.“
„Do čeho jsem se to namočil, kuňk,“ posteskl si žabák za vašimi zády.
„Dobře,“ Ester přikývla a pak přikývla ještě jednou. „Dobře. Já bydlím kousek odsud, tak pojďte…“ Místo toho, abys táhl ty ji a udával tak tempo, se té roli teď zhostila sama a nasměřovala tě k nedaleké uličce. „Jsou to ty červené dveře.“ Vida! Stačilo zahnout doprava a zahlédli jste činžovní dům s červenými dveřmi. Ester doslova bydlela dvacet kroků od hospody. Jestlipak těch dvacet kroků zvládnete bez další hádky? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vzpomínka na umírání v horké lávě - na bolest a drásavá chapadla a její radost - mnou projede jako nůž máslem. Ostrá, reálná... prazvláštně odtržená od skutečnosti, vždyť tu stojím a žiju a to všechno - ale skutečná až hrůza, vpálená hluboko. Vážně bych si přál... tohle v hlavě nemít. Snad je v té chvíli dobře, že se s Ester držíme, protože mi umožní nezavrávorat a snad na sobě ani nedat nic znát. Uspokojilo by tě to, Flynne? Není to úplně totéž, ale ujišťuju tě, že se snažila. Jenže zatímco já proti tomu, a vědomí, že přijdou další takové vzpomínky, bojuju hromadou koukání do jinam, upínání se na cokoli dobrého, na budoucnost, na Alexandra, na naprosto cokoli, Flynn tenhle způsob nesdílí, ať už z jakéhokoli důvodu - a na všechny má nárok - a nikdy bych si netroufnul po něm chtít, že by měl. Jeho situace je naprosto šílená... ale... "Byla to jen hloupá poznámka, Flynne," vypravím ze sebe, jen plácnutí z rozvernosti, z dobré nálady, ze snahy... Flynne, takže ty víš, co jsem udělal, proč jsem pro Esseka za zločince - jenže takhle to nefunguje, víš - odmítám se cítit provinile za něco, o čem nevím. Ještě kdyby mi tak to odmítání skutečně pomohlo. Ale možná v tom něco osudového jen slyším, protože to tak spolehlivě drnká o všechen ten strach. "Tohle jsi nemusel." Skoro nevnímám, kudy jdeme. Tohle byla tak ledová sprcha, že chvíli málem nechápu, co tu děláme. Proč Alexandr už neodchází uličkou pryč a proč Ester něco vykládá o červených dveřích. Jsem unavený, strašně unavený... pečlivě odkládané vyčerpání mi prolije tělo olovem a každý krok je jako bych měl projít zdí. Tohle ale ze sebe musím hodně rychle setřepat, vím... vždyť to bylo jen pár slov nešťastného ducha. Jo, dovede se trefit, ale to neznamená - nic to neznamená. Musím se nadechnout a prostě jít dál. Tu knihu najdeme a nic ho se mnou už neváže, zbaví se mě brzy a definitivně. Já se zbavím Luny. Nic z toho, co řekl, už nebude platit... Pokud náhodou neměl pravdu a nezabiju nás všechny tři už cestou. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici
„A pořád neposlouchá,“ neodpustil si Flynn.
Ani ho nenapadlo, že není v právu. Kdybys mu naslouchal, kdybys pochopil, že se ženeš vstříc krvavému neúspěchu… že tě následky tvých dnešních rozhodnutí zadupou do země a naloží ti na bedra váhu větší, než můžeš unést. Stačilo by, kdybys vydržel chvíli počkat. Chvíli. Pár dní, ne celou věčnost, která čeká jeho. Stojí ti těch pár dní na životy ostatních? Měl bych mu naslouchat, když už ten druhý čaroděj nemá rozum.
Alexandrova dlaň se krátce dotkla tvých zad. Chtěl tě pohladit, možná se i povzbudivě usmát, nechat skrze prsten sklouznout pár pěkných slov, ale jediný pohled na tebe mu stačil, aby mu došlo, že zasáhnout měl. A že to měl udělat už dávno. Červené dveře nebyly daleko, dvacet kroků od hospody, ale neurazili jste ani polovinu té vzdálenosti, když Alexandr zastavil. Kdyby pohledy uměly zabíjet, právě teď ti odpráskl kocoura.
„Něco vám řeknu, Flynne. Vyčítáte Eliášovi, že si myslí… jak jste to říkal… že ví všechno nejlíp a vede všechny k jisté záhubě, ano?“ Mírně povytáhl obočí, jako by se o tom potřeboval opravdu přesvědčit. Jako by toho ducha chtěl vykoupat ve vlastních neuvážených slovech, pokud má vůbec něco jako svědomí. „Ale my tu nejsme kvůli Eliášovi. Víte, proč tu jsme, Flynne? Kvůli vám.“
Ester tě znovu potáhla k červeným dveřím. Tohohle se vážně účastnit nemusela. Dejme těm dvěma prostor, ať si to vyříkají, napovídal její výraz a způsob, jakým vedla nejenom tebe, ale i Froberta. Pokud ses samozřejmě nechal…
„Kdyby se vás Eliáš nesnažil ochránit a osvobodit, kdyby nechtěl dostát slovu, které dal Vám, kdyby mi tu knihu svěřil při první příležitosti, mohli jsme dávno pracovat na rituálu odpoutání. A i kdyby o tu knihu přišel, mohli bychom teď hledat jiné řešení a zkoušet různé rituály, dokud bychom nenašli ten pravý. Kdyby nebylo Vás, rozumíte?“ Alexandr nezvyšoval hlas. I když zvláštně studeným pohledem i nadále propichoval kocoura, nijak jinak své rozčílení nedával najevo… a přece jsi neměl důvod pochybovat, že se zlobí. Ne na tebe, ale kvůli tobě. „A proto jsme tady, protože navzdory tomu, jak se hloupě chováte a sekáte kolem sebe, Eliáš vám z nějakých nepochopitelných důvodů chce pomoci. A protože se na rozdíl od vás umí chovat, našel si na cestě pár spojenců, kteří pomohou jemu. Opravdu by mě mrzelo, kdyby se prokázalo, že jste měl pravdu a Eliáš udělal hloupost. Ale pokud ji udělal, udělal ji v okamžiku, kdy se rozhodl pomoct Vám.“
„Nikdo se ho neprosil,“ zaprskal kocour vztekle.
„A proto vám čaroděj bez paměti a sebemenšího povědomí o čarodějném světě složil přísahu, že vám pomůže?“ povytáhl obočí. „Ne, Flynne, v nějakém okamžiku jste to po něm chtěl, tak sklapněte a buďte rád, že jste potkal jediného čaroděje na světě, který vám tohle chování toleruje. Každá přísaha se dá obejít. To, že toho Eliáš dosud nevyužil, je jedna z jeho mnoha obdivuhodných kvalit,“ ohlédl se k tobě – nebo přinejmenším směrem, kde tě viděl naposledy – a usmál se. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jen na okamžik pevně zavřu oči. Flynne, mlč už... Nějak v sobě vím, že když jsem se jednou rozhodl pomoci mu, těžko ho můžu poslat do háje ve chvíli, kdy se mi jeho smutek a bezmoc stanou nepohodlnými. Dokonce ani tehdy ne, když jsou jako těžká závaží. Měl bych se snad dožadovat vděku? Jsou to jenom řeči, nemůžu se přeci nechat sejmout pár slovy! Jenže Flynna jsem holt bral jako svého... a byla to chyba. Kdybych poslechl to ve mně, co se dožaduje odstřihnout ode všech, a dokonce skutečně věří, že bych tak byl silnější, nemusel jsem teď - Alexandrova dlaň mi sklouzne po zádech a já znovu vím, že sám být nechci; ne když je na světě někdo jako on. I s tím rizikem, že se pak mohou stát takovéhle chvíle. Asi bych se na něj měl alespoň pousmát, aby věděl, že to neberu vážně a jsem v pohodě a nad věcí... a jak by to bylo snadné, kdyby to nebyla ťafka tak nečekaná a do rozesmáté chvíle. Jenže pak Alexandr promluví... Esteřin stisk zesílí a já chci a nechci jít, chci slyšet, o čem budou mluvit, ale zároveň si připadám neuvěřitelně - ne, to ani nemá pojmenování, ale přeci mě Alexandr nemůže takhle bránit, ten si už vážně musí myslet, že jsem úplně nemožný, to nejde, to musím zarazit - jenže leda tak zbrzdím Ester a když se po nich ohlížím, stejně nedokážu nic říct. Jenom se z toho leknutí a pokoření a bezmoci najednou propracuju k tomu, že... se mě zastal, to je to, co dělá, je to zastání v té nejryzejší podobě. Že to nejspíš vážně myslí tak, jak to říká, a že ten obrázek není dvakrát lichotivý, ale snad ani na něm není nic vyloženě zlého; neměl bych něco takového potřebovat, neměl bych za to být tak moc rád - jenže asi vážně potřeboval, alespoň podle té úlevy, co se mi rozlévá po těle, a rád... jsem za něj tak obrovsky, nekonečně rád... odpusťte mi to, Alexandře, já vám nechci viset na krku, nechci vypadat neschopný se o sebe postarat, jen... vydržte to se mnou ještě chvíli... každé takovéhle nadechnutí mě učí, jak dýchat sám. Ester už to se mnou dávno vzdala a zmizeli se žabákem někam pryč, jenže tohle chci slyšet do konce. A slyším! Na jeho úsměv už je snadné odpovědět vlastním. Vlastně se obávám, že se na něj dívám jako omámený - tak obdivuhodných kvalit, hmm? Asi jsem se právě zamiloval. Znovu. Děkuju, řeknu jen očima, jestli existují vhodná slova, nejsou nikde poblíž. Tohle byly dvě rány palicí za sebou - a z obou jsem vyšel poněkud zbavený slov. Sklouznu zpytavým pohledem na Flynna, trochu nakloním hlavu do strany... opravdu chceš riskovat, že ten rozum dostanu, kocoure? Jenže o odpověď ve skutečnosti nestojím. Otočit se a jít zpátky by byl neadekvátný trest za pár hloupých slov. Bohužel... pořád ho chápu, nebo si to alespoň myslím. Jen Alexandrův náhled mi najednou pomohl vnímat to celé i v jiném světle. "Alexandře, já -" začnu, ale inspirace se nedostaví. Málem začínám doufat, že Flynn přeci jen ještě něco plácne. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici
Když jsi zpomalil, Ester se ohlédla a rty se jí takřka neznatelně pohnuly. Jdeš? Nejdeš. Ke dveřím tě netáhla, jenom popadla vyděšeně kuňkajícího Žabáka za ruku a vystřelila se s ním schovat za dveře, než se Alexandr poprvé nadechl. Opravdu u toho ani jeden z nich nemusel být!
Alexandr po tobě střelil rychlým pohledem. Říkáš to, co si myslí, že říkáš? Tvé modlitby však byly vyslyšeny, Flynnův rozzlobený hlas vám znovu zaduněl v hlavě. Ne, ti dva ještě hotoví nebyli.
„Že Eliáš neposlouchá je jedna věc. On nemá paměť – a už vůbec ne soudnost. Řídí se momentálními rozmary a ne rozumem, ale vy pro to výmluvu nemáte. Jak může být čaroděj Blackwoodovy krve tak pošetilý? Pokud jste jeho spojenec, měl byste k němu být upřímný a odradit ho od zbytečného nebezpečí. Přísaha ho nenutí jednat nerozvážně, to jenom jeho takzvaná obdivuhodná kvalita,“ navázal Flynn podstatně méně klidným hlasem než Alexandr, div u toho neprotočil očima a pak – se otočil k tobě. „Opravdu nechceš jít tak moc spát, že bys dneska raději zemřel, Eliáši?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zeptej se mě těsně po probuzení a možná ti to odkývu, Flynne. "V žádné chvíli jsem nevolal po smrti, Flynne," řeknu a trochu se pohnu, abych se vrátil dva tři kroky blíž k nim, oči upřené na ducha, kterému bych si tak přál vysvětlit... všechno. "Ne když jsem vzhůru a dokud zbývá nějaká naděje. Podmínky, za jakých jsem se rozhodl zemřít, znáš." Jakkoli máš pravdu, že hodlám dělat psí kusy, abych už nemusel jít spát... právě teď hlavně nejsem ani trochu šťastný z toho, jak to vidíš. Nadechnout. "Říkáš, že se řídím rozmarem," a možná se vytratila všechna ta dobrá nálada, ale jsem znovu klidný a to nejhorší jsem ze sebe smést dokázal. Unavený... ano, strašně. Ale na to bude čas potom. "A možná máš důvod si to myslet, protože se neženu kupředu se sveřepě zaťatými zuby a seznamem úkolů v ruce, ale mám sklony..." Bohové, copak se tohle dá vysvětlit... Vždyť to ani nedělám vědomě, kde mám hledat slova? "... nebo snad ochotu, potřebu, co já vím... pustit si blíž cokoli, co mi pomůže nemyslet na nejhorší. Přesto v každé chvíli... dokonce i když tak možná nevypadám, se snažím jít dopředu a dělat to nejlepší co dokážu a co v dané chvíli dává největší smysl." Kéž bys tomu dokázal uvěřit. Nejraději bych se opřel o Alexandra, nebo mu alespoň tiskl ruku. Je moc daleko - ale to by teď nebylo dobré, nechci v Flynnovi posílit dojem, že stojíme proti němu. Zvlášť když to vzápětí uslyší. "Věř, že si velice dobře uvědomuju, jak málo toho vím." Dokonce ani to ne, kde hledat spojence a jak je rozpoznat. "Jenže Alexandr má ke kvalifikovanému rozhodnutí všechny myslitelné předpoklady, a měl by je i čistě rozumem a bez toho, jestli jsem se do něj stačil nebo nestačil zakoukat. Copak ti nestačí, že je v tom s námi - jakou lepší záruku jeho úmyslů bys chtěl?" A hlavně proč, kocoure pitomá? Vždyť ty pomalu nemáš co ztratit. Konečně pohlédnu na Alexandra a napětí v těle poslušně povolí. Neuvěřitelné, jakou moc nade mnou má. Vědomí, že je ochotný mě kdykoli podepřít, jako by mi zároveň dávalo možnost to tolik nepotřebovat... jestli je něco takového možné a jen si na sebe moc nevymýšlím. "Neberte to, prosím, že na vás házím veškerou odpovědnost," řeknu mu. "Informací už mám dost, abych se nemusel vzdávat svého dílu." A stejně jako nejde nebýt klidnější, nejde se při pohledu na něj nepousmát. Už aby bylo po všem... Znovu se zahledím na kocoura. "Když řekne, že se mu na tom cokoli nepozdává, obrátíme to, ano?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici
„Neposloucháš. Nebo posloucháš a je ti to jedno,“ odvětil Flynn.
Zahleděl se na tebe. V očích se mu nelesklo překvapení, dokonce už ani rozčílení. Vzdal to. Sklouzl zpátky k netečnosti nesmrtelného ducha, který viděl zemřít spoustu lidí a prostě uvidí zemřít jednoho dalšího. Tebe, ty pitomče. Podíval se i na Alexandra. Na čaroděje, který měl dávno uposlechnout zdravý rozum a obrátit se, ale neudělal to. Proč to neudělal? Co si přesně myslel, že takhle získá?
„Doufám, že vám ta kniha stojí za jeho život, Blackwoode,“ zavrčel, „a za váš.“
„Ta kniha je pořád naše nejlepší cesta, jak ho zbavit Luny,“ odpověděl Alexandr. Klid by mu záviděl kdekdo, dokonce i duch, který si marně opakoval, že mu na tobě nezáleží a že udělal všechno, co mohl… „Pořád si myslím, že bychom to měli zkusit,“ otočil se k tobě a – ano, znovu se na tebe usmál. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Kocoure mizerná, ty ses prostě rozhodl, že všechno dělám špatně a jedeš si svou. "Není mi to jedno, Flynne, snažím se brát v úvahu všechno, co řekneš. Jenže důvody pro to, co dělám, mám. Vysvětlit jsem ti je pokusil - a tys mi jiné nedal, kromě narážek a nejasných varování. A máš pravdu, ty už poslouchat nechci." Doopravdy nechápu, o co mu jde. Kdykoli nad tím začnu přemýšlet, jen se vrátím k tomu, že se mu musela moje přítomnost začít doopravdy zajídat. Jenže vůbec jsem prve neměl dojem, že by chtěl k někomu jinému... nejspíš sám dávno neví, co chce. "Vlastně jsem doufal," přejde mě trochu odhodlání při pohledu na Alexanrův úsměv, protože vlastně nechci nikam bez něj, jenom vím, že bych měl, "že bych vás vzhledem k nemalé míře rizika přesvědčil, že vortexem bychom pokračovali jenom já s Flynnem." Zdvihnu ruku, jako bych mu měl šanci zabránit v protestech. "Dává to smysl," řeknu. "Na mnoho způsobů to dává smysl. Třeba už jenom proto, aby někdo věděl, co se stalo... kdyby náhodou... se něco stalo." Tak tohle se mi moc nepovedlo, obávám se. Pustil jsem se do toho dřív, než jsem si srovnal myšlenky a argumenty, stržený Flynnovou skepsí a vlastní nejistotou. Měl jsem se držet plánu zahrnujícího nestřeženou chvíli... Ale... nevadí. Vysvětlím mu to znovu a líp. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici
„To by mě vážně zajímalo, co je nejasného na: pokud nasednete do vortexu, zemřete oba – a Luna to přežije a najde si novou oběť,“ zavrčel Flynn.
Na odpověď nečekal, nebo ti spíše ani nedal šanci odpovědět. Jenom bys řekl, že na jeho varování zvysoka kašleš a že své důvody máš. Dobře, důvody máš, snad ti v hrobu dobře poslouží. Křídly uhodil do vzduchu a vyletěl na lampu. Ne, že by tě tam neslyšel, klidně jsi na něj ještě mohl něco houknout, ale… zřejmě chtěl mít poslední slovo. Kocour jeden zavšivený.
„Smysl to nedává, Eliáši. Lokátor budeme muset seslat ještě jednou,“ Alexandr odpověděl a věnoval ti přitom úsměv, který rozhodně nevypadal, že se chystá vašeho malého výletu vzdávat. „Máme jenom přibližnou lokaci té knihy a, s prominutím, nemyslím, že by dopadlo dobře, kdybyste se prostě ptal na místního měniče. Míříme do černé zátoky. Tedy místa plného kriminálníků, kteří čaroděje nemají rádi, mírně řečeno,“ uchechtl se. „Tak snadno se mě nezbavíte.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Mmm... a přežil by Flynn? Ke zjišťování, co se stane s duchem, když zemře jeho pán, jsem se nějak nedostal. Ani k představě o jeho odolnosti. Ani k představě o vlastní odolnosti - ale doufám, že po tom všem, co mě sem dostalo, mám množství katastrof vybraných na sto let dopředu. Zdvihnu oči k lampě, na jazyku už ostrá slova o tom, jak sýčkuje od první chvíle, co jsem s Alexandrem, i nad úplnými hloupostmi, a... a čert tě vem, kocoure. Stříhej metr a doufej, že můj rozmar - kdo ví proč se mě zrovna tohle dotklo - mířil správným směrem. Vlastně vím, proč se mě to tak dotklo. Pořád se sebou trochu bojuju, abych si nevyčítal, že navzdory všemu ze sebe chci a dokážu vykřesat radost a třeba dobrou náladu a taky ochotu podléhat Alexandrově kouzlu - vážně to pomáhá - a touhle výtkou trefila potvora chlupatá do černého. Protože něco ve mně mi to vyčítá taky. Alexandr je blízko. Dost blízko, abych k němu z čirého rozmaru došel tak moc na dosah, že mu můžu dát jednu malou pusu na tvář. Potřebuju se alespoň trochu vrátit do té vlny energie a schopnosti běžet kupředu, ze které mě Flynn tak účinně vytrhnul. Alexandrova blízkost je univerzální lék na všechno. "Dost možná bych ten domek poznal," zkusím oponovat. "Ale..." Jen nad sebou zavrtím hlavou. "Těžko někoho přesvědčovat o něčem, co vlastně nechci, i když jsem přesvědčený, že by to tak bylo správně... uvažoval jsem totiž i nad tím," nespokojeně svraštím obočí, když nešikovně shledávám slova, vždyť je to něco, o čem nemám pořádnou představu, "aby - kdyby něco - to nějak dramaticky nezhoršilo vztahy mezi rody." Což je věc, o které pořád nevím, jak moc je důležitá a je těžké ji brát vážně, ale chvílemi se mi to daří - třeba zrovna teď - a pak propadám dojmu, že na ničem nezáleží víc než na správném příjmení. "Příliš se nabízí, že by se radostně obviňovaly navzájem, ale... dobře. Asi už se mi Flynn dostal pod kůži, začínám být paranoidní." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici
Alexandr povytáhl obočí. Svou úvahou – zcela správnou úvahou, mimochodem – jsi mu znovu smazal úsměv ze rtů, protože teď tenhle druh scénářů nemohl odstrčit stranou a tvářit se, že se nic takového nemůže stát. Mohlo by.
„Pokud bychom oba zemřeli,“ dal tvému kdyby něco konkrétní tvar a pohledem hnědých očích přitom zapátral ke kocourovi na lampě, „pak ano, pravděpodobně by to znamenalo válku. Smír mezi rody je křehký… což je další důvod, proč musíme dostat tu knihu zpátky.“
„Eliáši!“
Červené vlasy se rozrazily dokořán. Vyběhla z nich usměvavá Ester Zubatková. Přes rameno se pobaveně ohlížela ke kuňkalovi Frobertovi, který se jí schovával za zády a nejistým pohledem kmital z jednoho na druhého. Co bylo důležitější, Ester v náruči nesla čisté tričko – s logem orčí kapely – a černou mikinu – také s logem orčí kapely. Velikostně tričko připomíná spíše šaty po kolena a mikina ti bude klouzat z ramene dolů. Možná ti měl někdo říct, že takový ork je tak o dvě hlavy vyšší než průměrný člověk, o svalech nemluvě.
„To růžový se srdíčkem sem zavrhla,“ zakřenila se Zubatka. Jakkoliv se teď zdála nad věcí, i ona se podívala na Flynna a Alexandra opatrněji než předtím, jako by čekala, že začnou každou chvílí zase soptit. „Sem vzala to nejmenší, ale… no… bude ti to slušet!“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Oj. Hlavou mi ve skutečnosti stačila proběhnout celá spousta obav různého druhu. Tahle konkrétní byla nejmlhavější, ale s největším dopadem, a po pravdě jsem doufal, že to Alexandr smete jedním ze svých úsměvů. Ještě včera jsem si myslel, že jsem na světě sám, a dneska abych si dával pozor na vlastní kůži kvůli možné válce... válce?! Vesmír má slušně vyvinutý smysl pro humor s notnou dávkou ironie. Pořád doufám, že "válka" je jen silné slovo pro příležitost vyměnit si pár ostřejších urážek, ale jak přibývá drobných důkazů a narážek, ta představa se proměňuje způsobem, který se mi nelíbí. A pořád dokola jako bych tomu nedokázal uvěřit. Nemůže být tak nemožné se domluvit! Vždyť my s Alexandrem našli společnou řeč okamžitě. "Mohl byste mi ukázat, jak to lokalizační kouzlo provést," začnu, protože možná bych Alexandra vedle sebe chtěl, ale že by se svět řídil mými přáními se úplně nezdá. Dobře, nemají tam rádi čaroděje, nějak se proplížíme... Ester jsem pro tu chvíli úplně pustil z hlavy a teď div nenadskočím, když na mě najednou zavolá; protože otázky světového míru versus mé osobní zájmy, a k tomu Alexandrovo bezpečí; hoď kamenem, komu by to nezabralo veškeré duševní kapacity. Že to na svatbu moc nevypadá jí raději povídat nebudu, chodit tu v oblečení bez krve má poměrně vysokou prioritu. A stejně ho chtěla spálit, škodu jí nenadělám. "Tak to je ovšem paráda," musím se zasmát při pohledu na něco, co je... ale propána. Neříkala, že je to její bývalý? Okamžitě si zakážu všechny myšlenky na to, jak by drobná goblinka - naprosto zakážu - hned. "Rozhodně lepší než srdíčka, to oceňuju... čtu dobře Orčí nářez? Pecka. Fanoušek, nebo frontman?" Snad ho někde nepotkáme cestou. Alespoňmi v tom bude tepleji. Až skončím pod tím mostem, mikinu budu mít rovnou místo spacáku. Jen jaksi... se už s napůl staženým rukávem vlastní mikiny zarazím. Převléct se je otázka deseti vteřin, nemá smysl kolem toho dělat opičky a dožadovat se soukromí. Navíc jestli budu mít na zádech zbytky krve, potřeboval bych ji někým setřít. A že se toho zakrváceného hadru zbavím je úleva převeliká. Prostě... deset vteřin. Necelých. Před Ester mi to vlastně nevadí, před žabákem už vůbec ne, ale... "Otočit!" řeknu nekompromisně a protože přeci nehodlám dělat ty opičky, a Alexandr určitě poslechne, stáhnu si mikino i triko jedním rázem. Když se budu dívat přímo před sebe tamhle na tu dlažební kostku metr před špičkami bot, je úplně jasné, že tu nikdo není. No to je teda... ale před snoubencem se přece nebudu stydět! - aha, tak nic, ta myšlenka mě jen dorazí. Alespoň že když mám zrovna mikinu přes hlavu, je tam tma - a protočit si tam oči sám nad sebou mohu v útěšném soukromí. A nejlíp ještě zavýt. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici
„Ale to bych se připravil o důvod, proč musím jít nutně s vámi,“ Alexandr broukl lehkovážným tónem. Ve skutečnosti jsi měl pravdu, jakožto Blackwoodův dědic by neměl riskovat svůj život, vlastně bys s sebou nemohl vzít nikoho horšího, ale… o tom ti teď říkat nemusel. Nebo vůbec! Rozhodně by pro tebe raději byl jenom Alexandr.
„Fanúšek. Byl jimi posedlý. Nemluvil vo ničem jiným!“ postěžovala si Ester. Tuhle vášeň s ním zjevně nesdílela, nebo jí postupem času jenom začala lézt na nervy… „To růžový, valentýnský, by ti taky slušelo, ale… jestli máš na Faru udělat dobrý dojem…“
„V tomhle?“ zhrozil se Frobert. „Kuňk!“
„Oblek ve skříni jako nemám,“ opáčila, přičemž loupla pohledem po uhlazeném Alexandrovi. „A vůbec – si mi pomáhal vybírat, si měl něco říct nahoře!“
„Já ti, kuňk, nepomáhal vybírat!“ bránil se Frobert, protože Esteřinu otázku nahoře špatně pochopil a nechtěl za tvoje vzezření přijít odpovědnost. Zase tak hrozné to ale určitě nebylo. „Vypadá jako polštář.“ Ou.
„Echm,“ Alexandr si mírně odkašlal. Byl mimochodem vzorně otočený k těm dvěma a s mírně pobaveným úsměvem sledovat jejich hašteření. „Kde má Ester vůbec obchod?“
„Tam,“ goblinka mávla rukou. „Úplně na kraji města.“
„Tak daleko?“ podivil se Alexandr.
„Ale nééé, jenom musite vědět kudy jít, urozený pane!“ zakřenila se. „To já samozřejmě vím. Ste narazili na tu pravou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Pořád si nejsem jistý, jestli bych neměl na svém trvat víc. Záblesk vážnosti za Alexandrovým úsměvem byl výmluvný. Neměli bychom riskovat tolik! Ne když to není naprosto nezbytné. Což je pro Flynna, jen částečně pro mě, ale vůbec ne pro něj. Jenže když už jsem tu Flynna tak výmluvně přesvědčoval, že je třeba se spolehnout na Alexandrovu soudnost, především bych se tím měl řídit sám... jenže jestli se mu opravdu líbím... kolik z té soudnosti mohlo zbýt? Moje vlastní se při pohledu na něj skoro nedostane ke slovu. Jenže tohle je Alexandr. Není to z každého úsměvu popletený a ze všeho až moc vykolejený Eliáš a neměl bych především předpokládat vůbec nic. Chce jít a já jsem za to upřímně vděčný. To stačí. Mělo by stačit. ... jenže nestačí a všechno ve mně protestuje... a zároveň je celé rádo, o kolik jsou šance vyšší, když ho mám vedle sebe. Jestli je za tím jenom strach z Luny, je to dost smutné, ale pořád doufám, že mi Flynn a kniha jen nedělají alibi. Bleskově si přetáhnu tričko přes hlavu, je tu zima, jasné, to je hlavní důvod! Ochotně mi spadne někam přes zadek a rukávy mám k loktům. Voní zvláštní, ale ne nepříjemnou vůní, kterou nedokážu zařadit. Mikinu už si dokážu obléct s větší rozvahou a ano, zahřeju se. I to valentýnské bych bral, ignorovat zatvrdlý koláč krve na zádech bylo dost těžké a směle už si můžu přiznat, že taky pěkně nechutné. "Na přehlídkové molo to není, ale je čisté a za to jsem vážně rád. Ještě jednou díky, Ester, jsi poklad." Však už to na sobě nějak použitelně porovnám. Možná bych mohl mikinu stáhnout páskem a tvářit se, že je to taková avantgardnější tunika. V kapuci bych mohl nosit Froberta i s týdenním nákupem a vlastně je to parádní kápě. Alespoň dokud se moc zblízka nezačne zkoumat ten obrázek. "Urozený pane, ohrnete mi laskavě rukávy?" natáhnu k Alexandrovi ruce s nevinným úsměvem, protože velmi rychle zjišťuju, že takhle dlouhé si jednoruč leda nešikovně namuchlám. "Můžu to staré oblečení prostě vyhodit?" přeptám se rovnou. "Nevím, jak moc se s krví nadělá." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici, půl páté
„Pamatuj na tu pozvánku,“ zakřenila se na tebe Ester Zubatková. Ani poklady nemohou být živy jenom kocoury, zpestření stravy jí udělá jenom dobře! Při představě na čarodějnickou hostinu se jí už teď sbíhají sliny. Krátce střelila pohledem po Flynnovi na lampě. Pro dnešek máš štěstí, koule jedna chlupatá! „A koukejte si dát záležet na výběru dortu… a nezapomeňte na takové ty malé zákusky. Celý sortiment nadzemských zákusků! Chápejte, jahody z vílího prachu jsou jahody z vílího prachu, ale goblin taky občas chce opravdové jahody se šlehačkou…“
„Jahodové řezy, píšu si,“ Alexandr přitakal s pobaveným úsměvem.
Otočil se k tobě, hřejivým pohledem se ti vpil do světle modrých očích a zcela zkušeně si tě podržel na místě. Pokud sis všiml, že ti rukávy zahnul šikovně a dokonce slušivě, nejspíše tě to ani nepřekvapilo. Mikina přestala vypadat jako hadr, co jsi podědil po starším bratrovi, a najednou působila skoro jako módní volba. Skoro. Dotyk horkých prstů na kůži setrval. Byť to mohlo trvat jenom úder srdce, dva, zdálo se to jako celá věčnost… snad protože Alexandra za celou dobu nenapadlo uhnout pohledem.
„Můžete,“ přitakal, až když od tebe zase ustoupil a na vyhřáté místo na kůži se ti nahrnul nesmyslně studený vzduch. Muselo být těsně nad nulou, nejmíň o deset stupňů míň než na povrchu. Zima! „Tedy,“ pohodil hlavou, jak se i jemu rozsvítila paranoidní světýlka, „dalo by se to použít na jisté rituály. Například by vás mohl někdo vystopovat, nebo vaši krev použít pro navození vizí… a kdyby tu byl vlkodlak, nebo upír…“
„Tak co? Můžeme?“ ozvala se Ester. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Bez tebe už si takovou svatbu vůbec nedovedu představit," ujistím Ester, jahody bych si dal taky, a třeba hned - na talíř špaget jeden nepošlape celý den. Měl bych jí pak poslat alespoň krabici zákusků, nebo rovnou donést, až bude po všem a bude chvíle času a znovu se podívám do Trollího trhu. A šetrně vysvětlit, že takové věci Blackwoodovi a skoro-Kytelerovi neprojdou... vždyť ani nevím, jestli to jde, když jsme oba kluci... ale kdo ví, co bude. Já jsem jen skoro-Kyteler a Alexandr vypadá, že si hodlá vést život po svém. Třeba se tohle mezi námi nikam nevypaří, třeba se poznáme líp a přesto to bude pořád... ... takhle... hezký. Hezký a uhrančivý, jak tomu musím říkat, když najednou zjistím, že se mu dívám do očí a jen se usmívám a tíha mizí z ramenou pryč. "Děkuju," hlesnu, když se dvě housenky na pažích promění v překvapivě úhledné a pevně sbalené a hlavně použitelné rukávy a... on hřeje... jako by si mou snahu setřepat ze sebe ten podivný konflikt s Flynnem vzal za svou a marnotratně mi daroval další kousek sebe, abych se ho mohl nadechnout a pokračovat dál. A já můžu, jistě. Jen zamrkám, když se najednou pohne, copak to se dělá, takhle mě mámit, když to ani nečekám... S tichým zasmáním se znovu otočím k Ester. To věčné šero tady mě zmáhá, všechno ve mně tvrdí, že je večer a čas jít spát. Promnu si oči, už musím vypadat dost hrozně, ale možná se to v šeru snést dá. Stejně mi to malé pohlazení dokázalo zvednout náladu. Je neuvěřitelný v té ochotě využívat příležitostí. "Můžeme," odpovím zubajdě a skloním se pro balíček s oblečením. "Jenom..." Rozhlédnu se uličkou na obě strany. Tady vážně problém nevidím. "Co to prostě spálit?" nadhodím a naznačím, že bych ten paklík mohl hodit vedle obrubníku, kde vypadá dlažba suchá a nic by od toho nechytilo. ... moment, cože, moje krev se dá použít k navození vizí...? Já tak strašně nutně potřebuju tu knihovnu! Alespoň začínám tušit, o čem Flynn mluvil. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici, půl páté
„Pokud chcete,“ Alexandr ti nebránil ve tvých pyromanických sklonem, jenom možná hned nechopil, že to pálit bude muset sám. „Máte na mě špatný vliv, Eliáši,“ zasmál se vzápětí. Popravdě si z toho nic nedělal. Kvůli něčemu tak pitomého se Blackwood do problémů dostat nemůže.
„Tak tedy tudy!“
Ester Zubatková vám čas se dohodnout nedala. Rozeběhla se směrem, kterým předtím ukazovala, vrátila se o pár domů zpátky a zahnula na ulici s hospodou. Tam zastavila přímo před popelnicí – a, mimochodem, nedaleko tvých nejlepších kamarádek. Krys. Ve stínu potemnělé uličky se jejich malá těla prodírala temnota a jejich pískání znělo živěji než před půlhodinou. Copak jsi to říkal o jahodách?
Žabák, neochoten s vámi strávit čas sám, běžel hned za ní a Alexandr… se na tebe krátce podíval, načež sám přidal do kroku, aby vám neutekli. Zdá se, že si kamarády umíš fakt vybírat. Flynn se vás držel snadno. Napůl letem, napůl skokem se přesunoval přes lampy a okenní římsy.
„Tady!“ volala na vás Ester, načež se významně podívala na Froberta.
„Zase já? Kuňk. Proč vždycky já?“ kuňkal žabák nešťastně.
Směšně tenkými, nepříliš silnými pažemi se opřel do popelnice, zaúpěl a— To už se Alexandr obrátil k těm dvěma, protože se na tohle nemohl koukat. Nebo to spíše nemohl poslouchat, protože zvuky Frobert vydával příšerné. Pokud mu nachystáš hromádku oblečení, vrátí se k ní za vteřinku. Určitě.
„Dovolte,“ odmávl ho od popelnice.
Žabák okamžitě změnil barvu a dokonale splynul se stínem plným krys. Jelikož tušil magii, uskočil stranou a schoval se za Ester.
Proč se popelnici snažili odsunout, jsi každopádně mohl tušit, protože Flynn přistál přímo nad vámi. Na čemsi, co podezřele připomínalo žebřík. Že by… sis měl šanci ověřit, jestli bys opravdu měl šanci v Ninja Faktoru? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Cože, špatný vliv, proč? Kvůli tomu pálení? Tady už by to hůř nevypadalo... ale jestli je to hodně nepřípadné, holt to zatím budu tahat s sebou, dokud nepotkáme vhodný krb. "Ale jestli, je to na vás," řeknu omluvně. "Léčivým kouzlem ani considem to - počkej!" zavolám napůl, jen pohlédnu na Alexandra, jenže co už s tím - prostě uháníme za ní a Flynnovi můžu jen závidět. Konečně ho vidím v pořádném pohybu tak, jak mu podoba dovoluje, a je to úžasný. Kombinace kočičího těla a netopýřích křídel je působivá, zvlášť když se míhá střídavě v šeru a kalužích světla nebo odlescích oken. Snad si to alespoň trochu užívá. Vycvičil už mě dokonale, ani by mě nenapadlo to jakkoli komentovat. Naštěstí neběžíme daleko, některé z nás udýchá i vyšší obrubník, ale dobře, takže... popelnice, jasně. Balíček mrsknu na vhodné místo a jen zatahám Alexandra za rukáv - je možno jedno kouzlo coby prevenci průšvihu, prosím pěkně? Sice si znak pro ohnivé conside pamatuju taky, ale jestli jsem to dobře pochopil, bez ohnivého kamene jsem nahraný. Alexandr ale vrhne na pomoc nešťastnému žabákovi, kterého Ester kdo ví proč trénuje zrovna na něčem takovém, a já... nádech. Výdech. A ještě. Je tu dost šero, tak si nemusím lámat hlavu tím, jestli někoho náhodou nevyděsím, jak začínám ztrácet barvu. Nepodstatné. Už prve jsem se rozhodl, že těm věcem kolem krys podléhat nebudu, takže prostě nebudu. Mám ještě pár chvil se připravit na to, že jakmile budu na řadě se žebříkem, prostě... půjdu. O nic nejde. Naprosto o nic. V chůzi mi ta husí kůže, co mám z jejich pištění, nebrání. Možná mám trochu ledovější ruce než před chvílí, ale taky to vypadá, že se brzy zahřeju. Pospícháme, je úplně skvělé, že zná Ester rychlou cestu. Zvracet naštěstí nemám co, takže... prostě půjdu. Však oni mě sežrat nenechají. Ani já se nenechám - teď už vlastně nemusím. Nádech, výdech, zvládnu to... povolit ramena, nestát jako socha... před očima jako by se mi míhaly podivné mžitky. Dobře, dýchat pomaleji. A teď už to půjde. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici, půl páté
Alexandr před sebe natáhl ruku, pohnul magií a vyslovil zaříkávadlo, které pro tebe bylo nové: „Mobili.“ Nepochybně ho doprovodil gestem jako vždycky, ale pro tu chvíli… ti před očima tančily krysí mžitky. Možná ti ho někdy ukáže?
„Kuňk!“
Musel to být pohyb podobný concide, jenom něžnější a opatrnější. Nikoliv agresivní výboj, něžné popostrčení předmětu, kam náleží. Žabáka to vyděsilo každopádně, div se za zády Ester neukuňkal k smrti.
„Klídek, kámo,“ poplácala ho po zádech shovívavě.
„GA,“ vyrazil ze sebe Frobert a rozkašlal se, jak nemohl popadnout dech.
„A, abych nezapomněl,“ přitočil se Alexandr k tobě, přičemž ti horkou dlaní sklouzl konejšivě po zádech, „ignis. Jste v pořádku, Eliáši?“
Magie dopadla jako smítko ohně na hromádku oblečení a okamžitě ji zapálila hravým plamenem. Krysy v okolí vyděšeně zapištěly a malými, cupitavými nožičkami s těmi odpornými dlouhými drápy se zmatečně rozeběhly do všech stran.
„Bylo tohle nutný?“ střelila Ester zamračeným pohledem po Alexandrovi. Kuňkal podezřele zelenal a fialověl – už se to vůbec nedalo nazvat mimikry, spíše boj o život a zoufalé lapání po dechu. „Vždyť víte, že mu magie nedělá dobře. No tak, kuňčo, dýchej,“ poplácala ho znovu.
S žabákem jste se hledali…
… žebřík šikovně schovaný za popelnicí, mimochodem, vedl na střechu. Úplně až nahoru. Domy byly namačkané jeden na druhý, takže si cestu nepochybně urychlíte, když půjdete přímo na místo a nebudete procházet spletitými uličkami. Jenom kdyby se ti netřásly ruce a nemotala se ti hlava.
„Půjdu za vámi,“ nabídl se Alexandr. „Zvládneme to.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Opřu se bokem o Alexandra, když je najednou tak blízko, jeho dlaň nějak dokáže hřát i přes mikinu, a na okamžik zavřu oči. "Nějak jsem propadl dojmu, že to chce vzít kanalizací," řeknu omluvně, protože mám pocit, že mu dlužím vysvětlení. "Zvládl bych to, samozřejmě, ale jsem opravdu rád, že nemusím." Zavírání očí je kratochvíle, kterou už si budu muset odpustit. Začínám se propadat tak rychle, až je to na pováženou. Ani opřít se o Alexandra neprojde bez trestu, protože když se prchající krysy hlasitě rozpiští, nedokážu se ubránit, abych se neotřásl, a to mu těžko mohlo ujít... jako bych se snad jasně nerozhodl, že tomu propadat nebudu. Jak mohou takové věci nebýt otázkou rozhodnutí?! Tu myš si pořídím. Bude bydlet v akvárku vedle postele. "Ukážete mi znak pro mobile?" pokusím se uhnout myšlenkami kamkoli stranou. "Nevypadalo složité." Zdvihnu ztěžklé ruce a promnu si tvář. Střechy jsou v pořádku, především je to místo, které zcela a naprosto nemám spojené s krysami; a na to, v jaké jsem formě, myslet nebudu, však ono se to zvládne. Nejlépe hned. Azyl jsem si našel pěkný, ale čas na něj není. Pořád na nic není dost času... Jen nerad se narovnám. Mělo by se zakázat, aby někdo dokázal tak hřát. "Promiňte," řeknu k těm dvěma antimagickým případům, "bylo to nutný, nemohl jsem tu po sobě nechat něco takového. Ale je to v pořádku, ano? Tobě by přeci nikdo nechtěl ublížit," mrknu na žabáka. Vypadá asi jako já se cítím. "Můžeme...?" pokusím se povzbudivě usmát. "Bude to zábava." A bez krys! Nejsem úplně rád, že Alexandr chce jít za mnou, mám nejasný dojem, že jako nejslabší článek bych měl jít poslední. Kdybych spadl, strhnu nás oba. Nebo možná ne, neměl bych počítat s tím, že má sílu jenom lidskou... a já především nehodlám padat. A něco by stačil začarovat, prostě... půjdeme a zvládneme. Vlastně je to vidina docela okouzlující - několik tichých stínů pružně skákajících z jedné střechy na druhou, jako by nejen Flynn měl svá křídla - jen kdybych si právě teď nepřipadal tak nepoužitelný. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici, pod žebříkem, čtyři čtyřicet
„Mobili,“ opravil tě Alexandr šeptem. „Li.“
Vyhověl ti. Před očima se ti objevil modrý symbol. Měl jsi pravdu, nebyl složitý. Stejně jako evola nebo concide začínal spirálou, ale pak nepokračoval rovnou čarou ani špičkou. Vlnka se znovu zkroutila a na jednu spirálu navazovala druhá, snad proto byl pohyb magie jemnější a opatrnější.
„Dobrý, kuňčo?“ plácala ho Ester dál po zádech, div z něj nevyrazila plíce.
„Dobrý!“ vyrazil ze sebe Frobert bez dechu.
„Možná byste…“ ozval se Alexandr s poněkud omluvným úsměvem, „ho měla nechat nadechnout, slečno Ester.“
„Slečno? Já?“ zarazila se Zubatka a zadívala se na tvého vyvoleného jako na obrázek. Slečno už jí nikdy nikdo neřekl dlouho – a že se jí to teď zatraceně zalíbilo!
„Až po vás,“ usmál se Alexandr. Schopnost okouzlit i tuhle zelenou zubatou ženštinu mu samozřejmě udělala radost.
Frobert – snad protože chtěl utéct další péči své kamarádky – k žebříku přistoupil první. Hýbal se přesně tak, jak bys od žabáka čekal. Nahoru spíše vyskákal, než vylezl, a počkal na vás nahoře, rozhodně rád za chvilku nemagického klidu.
Pak přišla na řadu Ester, která po žebříku lezla rychle, ale na rozdíl od Froberta po něm opravdu musela vylézt a nestačilo ji jenom se párkrát odrazit. Nespěchala. Ani ne dva metry nad zemí zpomalila a podívala se dolů, jestli už lezeš.
„Přidržím vám ho,“ nabídl se Alexandr, který se držel předsevzetí jít až po tobě.
Snad protože tě chtěla popohnat, krysa za tvými zády povzbudivě zapískala. To dáš! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Mobili," zopakuju stejně tiše a přikývnu si. Ano, to bych měl zvládnout. Nezačít zkoušet zrovna na svátečním porcelánu by jistě bylo rozumné, ale půjde to... až bude potřeba. Mám další kousek do sbírky! Na skutečnou radost jsem teď ještě moc otřesený, ale stejně to potěší. Podobné těm ostatním je dost, abych si ho dokázal zapamatovat. Co naopak nemám ani trochu je představa, kolik kouzel můžu zvládnout, než z té trochy magie zbudou jen nepoužitelné kapky. "I když teď bych měl oprášit spíš evola," uchechtnu se a bezděčně sleduju očima žabáka, jak záviděníhodným způsobem vysviští nahoru. Ani o Alexandrovi tu představu nemám, ale u obou platí, že to nejhorší nás teprve čeká. Takže nejlépe žádná kouzla - pěkně po svých vzhůru! Zkusím si vybavit ten pocit, kdy jsem utíkal oknem v domě na Blázincově, tu radost z pohybu a pružnosti svalů, a třeba si to uvěřím. "Však už jdu," řeknu Ester a odhodlaně se chytím prvních příček. Je to jen žebřík. Nahoru neuletím a dole mě najdou! Kde vůle, tam cesta; a tak dále. Ještě není tak pozdě, nesmím se šerem nechat tak mást. Sil mám určitě dost, a trochu nevyspání zvládnout musím. "Jen jsem nechtěl, abys měla pocit, že tě popoháním," zakřením se pobaveně na slečnu zubatku. Alexandr by si zaručeně ochočil i ty zatracené chrliče. Hned na druhé příčce přerostu Alexandra přesně o ten kousek, o který většinou trčí on nade mnou. Svádí to k polibku tak moc, že se málem skutečně nakloním, ale nakonec ho jen pohladím potutelným úsměvem - vidíš, jaké to je? - a pokračuju výš. Trochu moc svědků je tu kolem, od krysího pištění už taky chci být co nejdál, navíc ta lehce zamlžená hlava k tomu... ale to nic, to už přeci znám. Alexandr mě spadnout nenechá a já tomu půjdu příhodně naproti tím, že se budu držet a nepouštět. Jen ruce naznačují, že by raději daly přednost peru a knize a na tohle prý kůže na dlaních není stavěná... neštěstí nelezeme až do nebe - což je představa, která mi vydrží nejmíň celé jedno patro. Svět, ve kterém je možné dotknout se nebe. Úžasný! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na střeše
Budova měla patra tři. Tři nesmyslně vysoká patra, která jsi musel vyšplhat. To tam bydlí obři, nebo co? Když ses dostal na střechu, Ester ti podala ruku a pomohla ti na nohy. Svaly protestovaly, hlava se ti možná zatočila, ale… zvládl jsi to. Teď jenom popadnout dech.
Alexandr byl kousek za tebou, ale pomoc od slečny goblinky si nevysloužil. Na rozdíl od tebe však neměl problém popadnout dech ani nevypadal, že by ho tenhle poněkud nečekaný výstup na střechu byť jen pocuchal.
„Šak říkám, že na čaroděje jsi překvapivě neshnilý,“ Ester tě spokojeně poplácala po zádech, jako by se ti zarudlé dlaně netřásly.
Frobert po tobě loupl soucitným pohledem, ale neříkal nic. Nemyslela to zle, jenom nedokázala odhadnout svoji sílu… nebo spíše křehkost ostatních… Raději dál předstíral, že zkoumá cestu dál. Čekal vás seskok o patro níž na příjemně placatou stříšku a pak, zdá se, vyšplháte přes balkón plný květin, které v přítmí jeskyně svítily matně fialovým světlem…
„Koláč!“ zajásala Ester.
A opravdu… přímo na balkóně stál nádherně vonící koláč, nepochybně slaný koláč, možná dokonce s nějakým dobrým masem, a lákavě se z něj kouřilo. Goblinka na nic nečekala, seskočila dolů, vyhoupla se na balkón a už se po něm natahovala nenechavýma ručičkama. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Myslím, že už nikdy neudržím ani tužku, natož cokoli těžšího. Dlaně mám pěkně rozpálené a prsty do bolesti zcitlivělé. Jenže stejně je všechno lepší - zima mi není ani trochu a po krysách se mi taky nestýská. Dokonce teď zrovna nevidím ani ty lítací, ale něco mi říká, že holubi jako druh ve městě, kde po střechách pobíhají goblini, nemají šanci přežít. "To se pozná podle toho, že sotva funím?" podivím se nad Esteřiným komplimentem a mám co dělat, abych nezaskuhral pod dalším z jejích láskyplných pleskanců. Proč já neposlechl Esseka! Mohl jsem teď někde... vlastně nevím co bych, ale bylo by to v teple a pohodlí. Nejspíš bych poslouchal, jak jsem nemožný, jenže šedivá teorie, zelený strom praxe: není nad to si to rovnou naživo dokázat. Jenže v tom teple a pohodlí by vázly nejen vyhlídky na zítřejší den, ale i společnost. Alexandr samozřejmě vypadá, jako by vystoupal pouhé dva schůdky ke vchodovým dveřím luxusní restaurace, a vlastně mě to potěší. Taky na tom budu takhle, až mě opravíme, jasné? Jenže zatím... velmi lidská bída. Docela dlouhý seskok, kde si naštěstí můžu pomoct výstupky na fasádě, a jen se snažím nemyslet na to, že vykoukne naštvaný nájemník a pokusí se nás srazit koštětem. "Ester, ne!" vyjeknu tlumeným, ale důrazným hlasem, když vidím, co se chystá provést. "Pospícháme," připomenu, i když po pravdě, zakousl bych se ochotně z druhé strany a dal si s ní závod, kdo bude uprostřed dřív. Mít u sebe nějaké peníze, vysypu je tam a klidně jí ten koláč nechám - zejména kdyby mi dala ochutnat - ale krádeže se nevyplácejí, což... zrovna teď není úplně přednáška, kterou bych k ní měl mít. Vždyť vůbec nevím, co je zač, čím se živí, ani jak moc velké přečiny jsou pro ni normální. "Raději mi pomoz nahoru," natáhnu k ní ruku, aby mě povytáhla výš, v chabé naději, že ji odtrhnu od koláče pryč. A taky že překonám ten chybějící metřík na balkón. Snad mi u toho nerozdrtí prsty. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na střeše
„Vezmeme ho s sebou,“ zakřenila se Ester na balkóně, zcela neochotná vzdát se svačiny, když už jsi ji nedovolil sežrat tu chlupatou kouli. „Se podělím.“
Flynn přeletěl na střechu nad vámi, usadil se na samý okraj a teď bez zájmu sledoval, jak se snažíte vydrápat nahoru. Žabák balkón ani nepotřeboval, prostě seskočil dolů a odrazil se od placaté stříšky, jako by měl na nohách pružiny. Umět taky takhle skákat, nikdy bys neměl problém nikam dosáhnout… ale naštěstí měl oproti tobě Alexandr pár centimetrů k dobru, takže nejvyšší police jsou teď ohroženy.
Ester k tobě ruku skutečně natáhla, pevně tě chytila za předloktí s hlasitým „hejrup“ tě vytáhla na balkón. Byli opravdu všichni tak silní, nebo jsi byl lehký jako peříčko? Možná, až budeš mít magii…
„Žabko, chytej!“ zavolala Ester na Froberta nad vámi, načež si vyskočila na zábradlí. Rovnováhu udržela snadno jako akrobatka a už mu nahoru podávala formu s koláčem.
„Eliáši?“ usmál se Alexandr dole a natáhl k tobě ruku. Pomůžeš? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Jenže krást se nemá!" nevydržím přeci jen. Někdo se s tím dělal a my mu to teď prostě... sakra, dal bych si. Nevím, jestli tu vůni opravdu cítím až k sobě, nebo stačí pohled na jemné pramínky páry, ale tělo si žádá dodat jakoukoli možnou formu energie, a když už se odmítám stočit mezi květináče a zavřít oči, rádo by se dobralo alespoň toho jídla. Ale smůla! Nejdřív práce, potom zábava. Stejně je to jenom taková mlsná z příležitosti, docela určitě teď nic nepotřebuju. "A nekřič," dodám, protože ten někdo je nepochybně doma a nezvyklost hlasů za okny ve třetím patře ho těžko nechá chladným. Leda by byl zvyklý - kdo ví, jak často si tudy Ester zkracuje cestu. Na balkón se dostanu stejně hladce, jako když mě Essek tahal na střechu, redukční dieta není na pořadu dne - a než se vůbec narovnám, na okamžik se musím chytit zábradlí oběma rukama, když mi prudkostí pohybu zčerná před očima. Vím, že ten pocit, jak pomalu přepadám, není skutečný, ani vjem nohy smekající se po okraji - ale reálné a zatraceně šeredné je to dost. Zamrkám a podívám se po Alexandrově hlase. Zaháknu se bezpečně za loket a nakloním co nejvíc, aby snadno dosáhl a mohli jsme si obemknout prsty kolem zápěstí; i s tou malou radostí v sobě, že se ho znovu dotknu a ucítím jeho teplo. Vytáhnout ho sice nesvedu, ale jemu to bude stačit, potřebuje jen oporu přes ten hladký kousek zdi... Je pěkně protivné na tom být o tolik bídněji než všichni ostatní, připadá mi, jako bych se měl pořád dokola omlouvat a nebo to vysvětlovat a nebo obojí, a nejlépe si jít sednout někam na lavičku, ať nepřekážím. "Držím, pojďte," usměju se v odpověď. To jsem zvědavý, jak brzy uvízneme na místě, odkud se nedostaneme kupředu ani zpátky. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na balkóně
„Hladovět se taky nemá,“ opáčila Ester Zubatková, zatímco podávala koláč Žabákovi o patro výš. „A vůbec ta obryně je stejně potvora!“
Obryně… Oni kradli koláč obryni. Při těch slovech Frobert vystrašeně kuňkl, skleněná nádoba s koláčem mu vyskočila z rukou, proletěla vzduchem a s hlasitou ranou se roztříštila o patro níž. Jejda!
Alexandra padající předmět naštěstí minut, byť musel rychle uhnout do strany, a s tvojí pomocí se dostal na balkón. Vyměnil si s tebou zaskočený pohled, protože… tohle se snad ani čekat nedalo, navíc podobná řacha prostě musela upoutat pozornost, krátce se podíval dolů a…
… zevnitř z bytu se ozvaly dunivé kroky obryně, která nepochybně mířila zkontrolovat koláč. Balkón se zatřásl, jako by pro cihlovou podlahu byla nemilosrdná váha obryně příliš.
„Rychle!“ zavelela Ester, která ze zábradlí snadno vyskočila na stříšku balkonů a zmizela z dohledu. Ani pro vás to nebude těžký skok, pokud… samozřejmě nechcete obryni vysvětlit, co se stalo s jejím koláčem. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ani se nestačím nadechnout k varování, jen se přitisknu k zábradlí tak, že jsem málem úplně placatý, Alexandr naštěstí uhne hladce - ale rána je to tedy pořádná, a mi div slzu do očí nevžene představa zmařeného jídla - ještě okamžik bez dechu čekám, co z toho bude, oči navrch hlavy, protože se stane určitě něco hrozného - "Vážně obryně," vydechnu jenom, když zaduní ty kroky. Jsem v lepším postavení a blíž, navíc je vážně praktické, aby šel Alexandr až za mnou, takže se první vyšvihnu na zábradlí, zakymácím se jen trochu, když lovím s roztaženýma rukama rovnováhu, žádný koláč už tu bohužel a naštěstí nepřekáží; napíšu si ho do jakéhosi pomyslného seznamu věcí na vyřízení na nějaké neurčité později, a rozběhnu se kupředu. Hlavně se nedívat dolů, za žádnou cenu se nedívat dolů. Závratěmi obvykle netrpím, ale teď není obvykle, teď musím plánovat velmi opatrně a do těch plánů zahrnovat i jak moc se mi začínají chvět ruce, nebo jestli skok nebude trvat tak dlouho, abych cestou neusnul. Krok, druhý, odrazit, nemyslet na to, že navzdory tomu, jak si tu se mnou pohazují, jsem těžší než Ester a Alexandr bude ještě větší váha než já, ta stříška to určitě vydrží! A honem se rozběhnout směrem, kam zmizela zubatice zubatá nenechavá. Sice by mě zajímalo, jak taková obryně vypadá, ale po pravdě, i moje zvědavost má svoje meze. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Po střechách a dál
„Můj koláč!“ ozvalo se vám za zády nešťastně.
Po stříšce jste přeběhli jako stíny, seskočili jste zase o patro níž, pak z jednoho domu na druhý a pořád dál. Alexandr tě snadno dohnal. Ester – teď už vzdálená jen pár metrů – si v jedné chvíli radostně zavýskla, Frobert se k ní s úlevou přidal. Po tvářích vás hladil vítr, tělo se ti zahřálo a poprvé po dlouhé době sis připadal doopravdy vzhůru.
O pár střech později jste se dostali do uličky nedaleko hlavního proudu davu. Stačilo vykouknout znova rohu a mohl bys nahlédnout do všemožných výloh magických i méně magických obchodů. Támhle se prodávaly kouzelné hůlky – nebo spíše hole, i když pár hůleček se tam také našlo. Nedaleko zase slušivé pláštíky pro všechny příležitosti.
Ester se na tebe podívala, zatvářila se málem hrdě a s dalším záchvatem smíchu ti zabušila do zad. Zvládl jsi to skvěle! Fakt na jedničku!
„Jen škoda toho koláče,“ zabručela. „Myslím, že byl vílovej… Ten mám ráda.“
Alexandr se na ni podíval a raději to nekomentoval.
„Kudy teď?“
„Jenom kousek ke hranicím,“ odpověděl Frobert, kterého procházka po střechách zjevně rozveselila, ale když tak koukal na Alexandra… „Kuňk!“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro S provinilým zasmáním se ohlédnu po Alexandrovi, v očích mi zasvítí docela obyčejná radost z téhle šílenosti - když už jsem si jistý, že i on unikl oprávněnému hněvu ubohé obryně. Sluší mu to, když za ním kabát zavlaje ve skoku na balkónovu stříšku, a pramínky vlasů mu sklouznou na skráních. Najednou mi přijde neodolatelné, že se dědic rodu Blackwoodů prohání po střechách s žabákem, kocourem, goblinem a zmatenou včelkou. A koláč, ten se napraví, až půjdu okolo příště! Milá paní obryně, dostanete ten nejhezčí skleněný tác, jaký kde objevím. Rychle zjistím, že to nejhorší jsem měl za sebou hned na začátku. Žádné další úmorné lezení nás nečeká; a jak se přeci jen dokážu prohřát a pomalu objevuju, co si můžu dovolit a co dokážu, i když pořád musím být příšerně opatrný na ta utahaná zakolísání, přesně jak jsem tušil: taková překážková dráha po střechách je skvělá věc! Užívám si té nezvyklé perspektivy velice, a náhodně zaslechnutých útržků vět, zpěvu, zvýšených hlasů i smíchu z oken; i té rychle se učící spolupráce s Alexandrem. Někde mě ještě musí postrčit a pak zase já jeho, v jedné chvíli jde první, aby mě mohl chytat - jestli jsem si kdy připadal skutečně nesoudný, tak při skoku z jedné střechy na druhou v takové výšce - ale připadám si zároveň neuvěřitelně naživu, Alexandr je blízko a v každé chvíli o něm vím, a kdykoli je třeba popadnout ho za ruku, ochotně si to užívám zas. Trollí trh si nejde nezamilovat! Ještě udýchaný projevím pramálo obezřetnosti, když včas neuhnu Esteřině uznání, ale jen se na ni pobaveně zakřením. Skvělý to bylo! Jen jaksi... "Néé, to jsem nechtěl slyšet..." zaúpím slabě nad koláčem. Netuším ani přibližně, jak vypadají víly, ale jsou to víly! VÍLY! Něco, co zní velmi něžně, křehce - a zaručeně nejedle. Raději si okamžitě z hlavy vymažu představu, jak krásně voněl - fuj, do toho kousnout, to by mě teď pěkně přešel humor. Ale třeba se to jenom tak říká - vlastně určitě. Není z víl, je podle vílího receptu, tak. Zaručeně. "Byla to parádní cesta," řeknu, "mohla bys dělat průvodkyni turistů." Ohlédnu se po něčem, co vypadá jako kříženec něčeho s něčím, co bych ani jedno nedokázal pojmenovat. Opřu se na okamžik o zeď vedle Alexandra - nemohli by se ostatní alespoň ze slušnosti tvářit, že se taky potřebují trochu vydýchat? Ale jsem zcela připravený pokračovat dál. Ukazuj, Ester! Já se pokusím nerozhlížet moc a vy se mě prosím pokuste neztratit. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ulicemi, kolem páté
„Chutnaly by ti,“ pokračovala Ester Zubatková nemilosrdně, zatímco jste vyšli na hlavní ulici a přidali se do proudu davu. „Víly… No, jo. Vy je na Povrchu nejíte, že?“
„Ne. Ne, nepatří to mezi naše zvyklosti,“ podotkl Alexandr.
„Je to,“ otočila se zpátky k tobě, „asi jako bys jedl brouky. Ty taky nejíte, co? Ale je to dobré, fakt. Velice výživné a nádherně křupavé. A nejlepší jsou opečená křidélka! Někteří je vyndávají, protože jim nechutnají, ale…“
„Mňam,“ udělal Frobert procítěně.
Hlavní třídu sis ani neprohlédl, než jste z ní znovu uhnuli do menší – avšak již ne tak tmavé ani pusté – uličky, která vás vedla na samý okraj města. V dálce už jsi ani neviděl další vysoké domy, jenom jeskynní zeď, která běžela nahoru a pak se stáčela do oblouku. Opravdu to tady vypadalo jako bublina. Kdybyste museli město obcházet, cesta by vám zabrala až hodinu, ale díky Esteřině zkratce jste si ji zkrátili na deset, patnáct minut. Brzy tam budete…
… vlastně jsi už teď v dálce viděl zvláštní skleněnou stavbu, která zvenku připomínala zelený skleník plný stromů a nejrůznějších rostlin. Neviděl jsi dobře. Snesla se na vás mlha, halila stěny jeskyně i dům do zvláštního závoje a tobě… se špatně dýchalo, jako bys byl tisíce kilometrů nad zemí a vzduch tu byl řidší.
„Jsme na samém kraji bubliny,“ ozval se Alexandr tlumeně, „podzemí mimo bublinu není… nemá ideální podmínky pro život. Některá místa jsou natolik prosycená magií, že tam nepřežijí ani elfové, a jiné… Dýchejte. Vevnitř to bude lepší.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Zní to pozoruhodně," řeknu statečně a snažím se myslet na to, že je Ester jiný živočišný druh, navíc ani ne živočišný, a tak je to v pořádku. Víceméně. Vždyť i lidi to mají různě, není ona Jessie vegetariánka? Tu by tady asi kleplo. Vlastně nemám obecně s jinakostí zase takové problémy, a jestli mi to Flynn nepodepíše, nechám mu natupírovat uši a udělat na ocase tři uzly; to jen že víly jsem měl nějak zafixované jako inteligentní bytosti. Po zralé úvaze to zkoumání ohledně nich raději odložím na později. Však se k tomu bestiáři někde dostanu! Nebo se zeptám Alexandra. Esteřiny průvodcovské služby by každopádně potřebovaly dopilovat. Vyhlídková trasa byla skvělá, ale kulinářské okénko jen pro otrlé a ideálně bez fantazie. Snad jsem tu svou stačil vypnout včas. "Ale kdyby náhodou, varuj mě předem, jo? Rád ti je nechám." Mlha mě napřed trochu vykolejí, v první chvíli propadnu dojmu, že začínám mít problémy s viděním, či kdo ví čím v hlavě, i když to by vedle tradičního černání a obecných mžitek byla zvláštní změna. Zakloním hlavu, abych si mohl lépe prohlédnout oblouk zdi, je to fantastický, úžasný obrázek, teprve tady mi plně dochází, jak je to tu obrovské a jak mrňavý jsem já sám - až když se s námahou nadechnu a Alexandr promluví, dojde mi, s čím se tu vlastně potýkám. Místo přechodových komor a ostré hranice zřejmě jakási oblast změny... skleník začíná vypadat jako velice lákavý cíl. To přeci zvládnu. Stejně bezděčně zvednu ruku a položím ji Alexandrovi na paži, jako by byl pevná zeď, o kterou se cestou odněkud někam průběžně jistím, nepotřebuju se vyloženě držet, jen... nerad bych tu sebou někde říznul a skončil zapečený do koláče... ale jedu dost na doraz a podobné deficity mi vážně nedělají dobře. "Opravdu je tu málo vzduchu," vypravím ze sebe, jak se snažím pochopit, s čím se vlastně potýkám, "nebo to dělá něco jiného? Fara si zákazníky vážně nepředchází." Vědomí, koho brzy potkám, mi dvakrát nepřidává, už z toho by se srdce ochotně rozbušilo rychleji. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před skleníkem
„Nikde jinde by dle mého být nemohla,“ odpověděl Alexandr na tvou úvahu o Faře. „Za hranicemi téhle Bubliny je několik kilometrů dlouhá nicota. Nikdo, kdo hledá nelegální vortex, nečeká… nic jiného. Jsme jenom kousek od místa, kde vzduch není.“ Místa, kam se chystáte. Poslední příležitost si to rozmyslet.
„Támhle je skulina,“ ukázala ti Ester někam do mlhy
Otvor v jeskyni jsi neviděl. Vlastně jsi toho viděl překvapivě málo, jako by tady nic zajímavého k vidění nebylo a vy jste sem táhli zbytečně. Jenom mlha a zase mlha… Rozprostírala se po vašem okolí, přepadávala přes okolní domy a skrývala všechno do tajemného závoje. Byla zbarvená kouřově šedou, prosycená něčím nudně třpytivým a celkově se nedala označit jinak než za tuze nezajímavou. Dokonce ani kulatý skleník ti nestál za pozornost, což, dobře, už možná začínalo být zvláštní… Kam se poděla tvoje zvědavost? A touha po poznání?
„A tady,“ Ester zastavila přímo před skleníkem, „má Ester krámek.“
„Zajímavá iluze,“ Alexandr podotkl zadumaně. „Daří se jí vydávat za generátor?“
„Co já vím,“ pokrčila goblinka rameny. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Hmm," odtuším, a možná se pokouším si představit, jak to kolem takové bubliny vypadá, ale vlastně... proč se snažit. Není tam vzduch, není tam nic. Něco méně zajímavého se snad ani představit nedá. Snad jen to, co je kolem nás právě teď - vážně nechápu, proč jsme se sem tak hnali. Když se zastaví Alexandr, zastavím i já, a ruka mi unaveně sklouzne z jeho rukávu dolů. Bez hnacího motoru motivace a zvědavosti únava rychle nabývá na síle. Snad jen proto, že si vzpomínám, že jsem se sem opravdu potřeboval dostat, a taky jsem si umiňoval, že v divných chvílích si musím pamatovat, co jsem chtěl dřív - a řídit se podle toho, to bylo důležité - mi brání sednout si na místě, kde právě stojím, a zavřít oči. K tomu nádechy, které místo aby byly pokaždé o něco lehčí, stejně pálí v hrudi a pořád nejsou dost... a srdce bušící rychle a tence, nepříjemně. Pořád stojíme...? Asi ano. "Nemohl bych tu prostě... počkat..." vyslovím hluše, sotva ochotný či schopný začít zjišťovat, o čem ti dva vlastně mluví. "Ta mlha je..." Přeci jen se posadím. Lepší? Ani nevím. Nejvíc ze všeho je mi to asi jedno. "... úmorná." Rozhodně dá méně práce sedět než stát a to je nějakým velmi vzdáleným způsobem uspokojivé. Možná, kdyby mě tu opravdu nechali, bych mohl dokonce na chvíli zavřít oči. Tady mě Luna nenajde a kdyby... vždyť na tom ne- ne, na tom záleží. Mělo záležet. Spát bych neměl; už nikdy. S povzdechem složím hlavu do dlaní. Je mi divně, ale najednou jako bych se neměl o co opřít. Přes tíhu vyčerpání je těžké vykřesat vůli, ale není po ruce nic, čím bych ji mohl odehnat, nebo alespoň dostat z očí pryč. O Alexandra! Ano, je blízko. To je dobře. Ten se určitě zlobit nebude, když si budu chtít trochu odpočinout. Ale stejně bych se měl zvednout a pokračovat v tom, co bylo v plánu... ale zrovna tady... to je tak moc k ničemu, že to snad nestojí ani za další nadechnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před skleníkem
„Eliáši?“
Zastihl jsi Alexandra nepřipraveného. Popravdě nečekal, že by na tebe mohla iluze působit až tak silně – nebo že by na tebe vůbec mohla působit. Přidřepl si k tobě. Horkou dlaní ti spočinul na tváři, přiměl tě zvednout oči a palcem tě něžně pohladil. Před tím uhrančivě hnědým pohledem bys nedokázal schovat nic, i kdybys na to třeba měl sil dost. Druhou rukou ti přejel po paži a – než jsi stačil shledat, že by bylo úplně nejlepší se mu schoulit do náruče a usnout – tě začal za loket zvedat zpátky na nohy. Žádné takové! Teď není čas odpočívat. Teď je čas bojovat.
„Je to iluze, Eliáši,“ lehce tě políbil na rty, jako by stačil polibek pravé lásky a probral by tě jako šípkovou Růženku. „Musíte s ní bojovat. Podívejte se na mě. Podívejte se pořádně. Zvládnete to. Jste čaroděj. Vaše smysly jsou schopné nahlédnout pod závoj magie.“
„Je v pořádku?“ ozvala se za jeho zády Ester starostlivě.
„Bude,“ odpověděl Alexandr sebevědomě.
Že se Flynn posadil na okenní římsu nedaleko vás, jsi v té chvíli nemohl plně zaznamenat. I on sledoval, co se děje – a možná, jenom možná, uvažoval, jestli by přeci jen neměl zasáhnout… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Horká dlaň na tváři je jako z jiného světa. Jako by dokázala proniknout nějakým podivným polem otupělosti a marnosti všeho, a probudit ve mně něco, co mě přinutí zamrkat a pokusit se zadívat do Alexandrových očí. Nebo snad někam skrz, daleko za ně... je příliš těžké soustředit se, ale je blízko... takže můžu - Už už mu začínám přepadat do rukou v přímé cestě do spaní, ze kterého se vzápětí proberu s obvyklým leknutím nechtěného a nepříjemnou vlnou nevolnosti, jak se srdce pokusí rozbušit víc, ale v řídkém vzduchu to nedokáže; jenže Alexandr, jaká zrada, mě tahá na nohy a mluví; a naslouchat mu chci. I teď mu chci naslouchat. Podívejte se na mě. Dívám se - hledám ho v té mlze a na rtech se mi ještě chvěje polibek, který byl důležitější než 'nikdy neusnout' a mlha nad ním nemá zdaleka takovou moc, jako nad těmi obyčejnými věcmi, třeba dýcháním a schopností mluvit. Dívám se - hledám ho tak dlouho, dokud nejsem obrácený pouze směrem k těm očím, ale skutečně do nich. Řekl iluze, takže... ach, je to těžké. Nevím co hledám, ani o co se snažím. Alexandr je tou nejopravdovější věcí na světě a tak se soustředím na něj. S každým namáhavým výdechem jako bych se znovu propadal do nějaké temné jámy únavy a samoty, ze které se už nikdy nedokážu vyhrabat ven, a vzápětí znovu jako bych ho nacházel. "Jsem čaroděj," zamumlám nezřetelně. Bylo nezbytné dostat se až sem, měl bych to chtít. Nebo se alespoň snažit dojít o kus dál - bylo to přeci dů-le-ži-té. U důležitých věcí přeci nějaké chtít nebo nechtít nehraje roli. Možná kdybych si zkusil představit, že je to důležité stejně jako ty pozorné, starostlivé oči... "Nemůžu se najít," vypravím ze sebe sotva slyšitelně. "Strašně... unavený." Ale... další pracný nádech. Kopule za Alexandrem je vážně zvláštní a on sám jako by se prokreslil v nových barvách, jako když správně zaostřím a nastavím optimální clonu. Nějak tuším, že se napůl dívám jeho očima. Ne magicky, žádné tajemno. Jen chci vědět, co vidí on, na to se soustředit dokážu. Jen místo na výstavě obrazů... stojíme blízko Fařina působiště. "No to je ohavnost," vydechnu. "Jak to dělá...? Nechci se tam propadnout zpátky!" projede mnou slabá vlna paniky. Připadám si jako na samé hranici toho, jestli uvidím co mám a nebo nedokážu udržet oči otevřené. Nejsem si moc jistý, jak si s tím poradit - ale Alexandr je tu pořád. A já dýchám, ano? Možná už to stačí, třeba je tohle realita. Pohnu rukama, ztuhlýma a ztěžklýma k zbláznění, a položím mu je na ramena. Nejraději bych vzal jeho tvář do dlaní a políbil ho, překlopil se tak spolehlivě na tu správnou stranu a řekl mu, co pro mě ten dotek rtů před chvílí znamenal, ale na to jsou těžké moc. Ale dobré, teď už to zvládnu... nějak, jakkoli... určitě zvládnu, když vím, co se děje a že bych měl. Opravdu jsou v té kopuli stromy? Budu moct znovu dýchat, to... pomůže. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před Fařiným královstvím
„Zvládnete to,“ trval si Alexandr na svém. „Eliáši…“
I nadále tě propaloval tím zvláštním pohledem až do samých hlubin tvé duše. Co tam asi viděl? Snad jsi dokázal vyčíst aspoň to, že ti věří. Věří ti, i když jsi unavený, i když se málem ani neudržíš na nohou. Věří ti – a ty věříš jemu, to mu přeci dokážeš dát. A pak to jméno. Vyslovené tak, jak to dovede jenom on.
„Dívejte se,“ hlesl, přičemž tě pohybem hlavy navedl ke kopuli.
Opravdu jsou v té kopuli stromy? Zaostřil jsi, nastavil správnou clonu a díval se, dokud se ti zeleň stromů doslova nerozplynula před očima. Nebylo to skutečné. Dokonce ani mlha všude kolem nebyla skutečná. Nadechl ses, ale plíce tě i tentokrát popíchly nedostatkem vzduchu. Přesto to nebylo ani tak hrozné, když mysl opět prozřela a dokázala zabojovat proti dotírajícímu nezájmu. Kouzlo na tebe již nepůsobilo. Zase jednou jsi mohl pohlédnout na svět vlastníma očima…
„Co vidíte?“ zeptal se Alexandr starostlivě, aniž by tě pustil. Pevně tě držel za lokty, jako by se bál, že se jinak zhroutíš na zem. Teď už by ses na nohou možná i udržel… pokud by nebylo lepší využít příležitosti a přeci jenom se přivinout…
Budova, v které se nacházelo Fařino malé království, skleněná nebyla. Stěny měla stejně šedé jako ona nepříjemná mlha, která tak dosedala na mysl a nemilosrdně ji rdousila. A přímo před vámi se v kamenné zdi nacházela malá prasklina. Malá však byla jenom z dálky. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tohle bych si chtěl umět pamatovat - způsob, jakým dokáže vyslovit moje jméno. Ovinul bych se kolem té vzpomínky jako vychladné dlaně kolem hrnku s horkým čajem, zavřel oči a nechal zbytek světa někde daleko. A pak je tu ta jistota, mnohem větší, než jakou cítím já sám. Je to vlastně zvláštní rovnice - sobě nevěřím vůbec, ale o něm nepochybuju - ale co s tím, když mi říká, že to dokážu? Ale vlastně je to prosté, protože víra v něj má mnohem větší váhu než nevíra v sebe. Přesto je neskutečně těžké vzdát se opory jeho pohledu a zadívat se směrem, kterým ukáže. Upínám se na stisk jeho dlaní, napůl vyděšený, že začnu znovu upadat do jiskřivé mlhy odevzdaného nezájmu, ale už se začíná ozývat i to odhodlání vyrovnat se mu - a potřeba překonat tuhle nečekanou zradu - jsem přeci čaroděj - a když Alexandr říká, že tu schopnost mám, tak ji v sobě najít a vykřesat k životu prostě musím. Nadechnout. A nesnažit se dýchat moc rychle, to stejně nepomůže. Pohnu se jen málo, jen o nepatrný kousek blíž k němu. Ne dost na objetí, nemůžu po něm chtít ještě víc než teď, ale... je blízko, už se o něj napůl opírám, potřeba přivinout se blíž je neskutečně silná. Nevím, co mohl vidět v mých očích ve chvíli, kdy já sám nevnímal snad nic kromě něj... ale pořád je tady. "Ten skleník... je pryč," vypravím ze sebe tiše a skoro překvapeně, byl pozoruhodný! Škoda ho. Jestli náhodou nebyl pravý a mimo nejsem teď, ale mám takové tušení, že ta jiskřivá mlha, co tu byla a není jí víc, byla výmluvnou indicií. "Jen šedivá budova... a puklina ve zdi přímo před námi." Nadechnout. Řekni, že je to správně, prosím. "Jak..." Trochu si odkašlu. Musím se vzpamatovat, tahle přeci ne... "Jak poznám iluze?" A kde jsou ostatní? Flynna vidím, Ester jsem snad před chvílí zaslechl... Napůl se bojím, že mě Alexandr pustí, napůl, že si bude myslet, že pořád ještě potřebuju podepřít. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před Fařiným království, pět večer
„Zvládl jste to,“ Alexandr se usmál v odpovědi na popis toho, co vidíš. I jemu se hruď zvedala namáhavěji než předtím, tváře měl mírně zarudlé, ale dokázal se tvářit, že mu řídký vzduch nevadí. Snad kvůli tobě. Potřeboval jsi ho – a proto to musel zvládnout. „S iluzemi to je těžké. Částečně jde o sílu vůle, částečně o míru magické energie. Musíte si všimnout, že vás ovlivňují, nebo že je v okolí něco špatně. Dá se tomu naučit, přivyknout si jejich vlivu, ale není to stoprocentní…“
„Musíš se prostě jenom koukat na svět, jaký je,“ podotkl Flynn podrážděně. Pro duchy to samozřejmě bylo jednodušší. Ti vždycky vnímali svět takový, jaký je. Dokonce i pod závojem iluze.
„Si v pořádku, Eliáši?“ Ester odstrčila Alexandra stranou a rovnou tě objala. „Sem myslela, že sebou švihneš! Ne na mý hlídce, jasný? A tý zubatici ukaž, jaký mají čarodějové lokty!“ zvedla lokty a zakřenila se. „Už dobrý?“
Alexandr si mírně odkašlal, ale pak nechal ten drzý šťouchanec plavat. Očividně si vážně umíš dělat přátelé. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Děkuju," že jste to pro mě udělal, proklouzne k němu úlevné, protože mi pomalu dochází, že taky třeba nemusel, klidně mě mohl jenom protáhnout skrz, nebo to se mnou vzdát; nebo se alespoň rozzlobit, že zdržuju a nechápu dost rychle... místo toho věří, že to všechno se mnou má smysl, že co mi předvede, to dokážu... a znovu se mi místo odsouzení za neschopnost dostalo něčeho, čemu pořád nerozumím hned dvojím způsobem - že mi vůbec věří - a jak snadno jsem uvěřil já jemu, že mi to snad vážně nemá za zlé. Jako by místo slabosti, ze které mám takový strach, opravdu viděl sílu někde za ní... Nejspíš jsem neměl šanci už od první chvíle, kdy ke mě natáhl ruku. Naslouchám pozorně, potřeba tohle umět nějak podchytit a zvládat sám je velice silná, nebo alespoň tak silná, jak přes to poněkud otřesené a unavené ve mně dokáže být. Rozum možná ví, že jsem nemohl neuklouznout, vždyť jsem o takových iluzích ani nevěděl... Jenže neznalost neomlouvá. Flynn má štěstí, že se ozval zrovna ve chvíli, kdy jsem teprve nabíral dech. A než ho bylo na odpověď dost, stačil jsem v duchu všechny odpovědi zavrhnout - opět, ale už bez toho, aby se mi ten osten skutečně dostal pod kůži. Pořád mám na paměti, jak moc byl na mojí straně. Na hrdost v jeho hlase, když jsem mluvil o spolupráci. A na to, že se změnila spousta věcí ve mně a kolem mě - a Alexandrova řeč možná nezapůsobila na kocoura, ale na mě nemálo - ale Flynn je na tom prostě bídně a tohle zdržení, i když objektivně nebylo dlouhé, ho nejspíš frustruje. "Jej," vyjeknu jen nedůstojně, když mi najednou dilema obejmout či neobejmout Alexandra vyřeší Ester tím, že mě popadne do náručí ona a já jí to úplně bezděčně - a po pravdě rád - jen s trochu rozpačitým nejistým úsměvem, jak honem nevím, co se děje - oplatím. U ní je to prostě snadné! Já jsem vážně cvok. Drobné zakolísání rovnováhy hladce vychytá za oba a a ze mě vyloudí: "Pro-promiň, to jsem nechtěl, už je to dobré..." Přece jí tu nezačnu povídat, jak jsem jako čaroděj beznadějný případ. Tedy nadějný! Doufám. Jen momentálně jaksi nepoužitelný. Malé leknutí, že když přijdu o fyzický kontakt s Alexandrem - i když jsem od začátku věděl, že jeho očima hledím jen pomyslně - tak se iluze vrátí, se naštěstí nekoná, a taky jsem se jakž takž vzpamatoval z nejhoršího - můžeme, ano? Než si Flynn uskřípá tesáky a chudák žabák ukouše neexistující nehty, musel jsem je vážně vyděsit - mám poslední chvíle dost v mlze, jen si vzpomínám, jak mě odněkud z temnot vytáhla Alexandrova vůle. "Zubatice si na nás nepřijde," ujistím tuhle zubatici zubatou, ale no tohle, ona snad vážně stačila skousnout, co jsme zač! Jenže nevděk světem vládne a sotva mě pustí, stejně natáhnu ruku po Alexandrovi, protože předsevzetí je sice pěkná věc... ale právě teď mám jednu ze svých já jsem za vás Alexandře tak neskutečně rád chvilek, že se mi na momentální úkoly soustředí dost těžko - i bez iluzí okolo. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před Fařiným království, pět večer
„Přesně to sem chtěla slyšet!“ zakřenila se na tebe Ester spokojeně, když tě propustila ze svého objetí a nevybíravě ti dlaní oprášila zadek. Na černou mikinu se tam přichytil šedý prach. „S vampýry musíš,“ ukázala si prsty na oči, „taky dávat bacha. Jasný? Ti urození ti dokážou pořádně zamotat hlavu. Potvoři potvorní.“
„Což je nepochybně důvod, proč je tahle iluze tak účinná,“ podotkl Alexandr s lehkým povzdechem. Zatímco sis povídal s Ester, obrátil se čelem k budově a přemýšlel. Nebo se možná i odhodlával. Měli jste zaklepat, nebo rovnou vstoupit? Na tohle ho lekce etikety zapomněly připravit a, jakkoliv se možná tvářil jako bad boy, nic takového ve skutečnosti nikdy neudělal.
„Ester,“ kuňkl Frobert pár kroků za goblinkou, jako by se neodvážil ani přiblížit k Fařinu malému království za hranici bubliny. Kůži měl zbarvenou našedlým odstínem mlhy, která tady už nebyla. I on po tobě střelil starostlivým – nebo možná jenom bojácným – pohledem. „Dovnitř s nimi nepůjdeme, že ne? Kuňk. A pozvánku… Pozvánku dostaneme i tak? A budou tam jahody? Kuňk, kuňk.“
„Jahody tam stopro budou. Viď, Eliáši?“ mrkla na tebe Ester povzbudivě. „Ale víš, Kuňčo, si myslím… že svatbu teprve plánují. Si ještě počkáme. Tak jo, čepko. Nechceš, abychom šli s vámi?“ Tahle otázka si vysloužila žabákovo zděšené kuňknutí a vykulené oči. „Bych té zubatici jednu ubalila a by si už netroufla ani kúsnout!“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro No ovšem, na to bych taky neměl zapomínat. Že tohle možná byl teprve jen takový slabý odvar toho, co nás uvnitř čeká. Vždyť se nedokážu ubránit ani Esteřině - au - něžné péči - ale tohle snad vážně není potřeba - ještě že nemám kravatu, právě by mi dotahovala uzel s takovou razancí, že už bych neudýchal nic. "Dám si pozor," neodvážím se neslibovat, a po Alexandrovi jen zvědavě střelím očima. Jakkoli neochvějně povzbudivý byl, na plané utěšování si nepotrpěl. Jestli tohle byla účinná iluze a já ji nakonec zvládnul prohlédnout - na druhou stranu, on s ní neměl problém vůbec - uf, chybí mi jakékoli měřítko věcí. Ani trochu nemám představu, jestli jsem jenom napravil fiasko, které se mi vůbec nemělo stát, nebo dělám pokroky. Na tom prvním nezáleží, zatvrdím se vzápětí. Takhle přemýšlet nesmím, to už přeci vím. Prohlédl jsem ji, možná dokonce přišel na to, jakým způsobem se dívat; určitě by neměla takovou sílu, kdybych nebyl tak utahaný. Naučit se to dá, takže do seznamu k naučení připíšu položku více praxe s iluzemi, a... naučím se to. Jistě, že naučím, dochází mi najednou překvapeně v nové vlně uvědomění. Teď už vím, že mohu, jsem o level dál, nebudou to jen experimenty s nejistým výsledkem. Už není každá věc pokus z naprosté nuly. Obrázek čaroděje přestává být nepopsaný list a začínají se prokreslovat první obrysy. Ale kouzla působící na mysl nesnáším ještě o řád víc než před tím. A propo, když jsme u toho... "Co vidíš ty, Froberte?" zeptám se, protože ta mlha na něm mi přijde zvláštní. A kdo ví, jestli on celý není iluze; jenže to by asi tak parádně po střechách neskákal a správně po žabím neměnil barvy. Stejně se bezděčně pokusím na něj podívat bez mlhy. "Ale bez obav," pousměju se, kdy se z jedné goblinky stalo goblin +1 sice přesně nevím, ale asi to bylo nevyhnutelné. "Jahod tam bude tolik, že si v nich budeš moct zaplavat." Úsměv mi bezděčně posmutní, když naše milá zubatka tak hladce uhodí hřebíček na hlavičku. Ester, kdybys věděla... jak dlouho se známe, jak moc ho mám -... za tu chvíli pod kůží, a na jak nemožnou věc se těšíš. Nebo to přeci vidím černě... nevím, kamarádko, vážně nevím. Není to na pořadu dne, týdne ani měsíce; především musíme dokázat, abychom se udrželi blízko sebe, a vůbec dostali šanci poznat se blíž. Ale ty jahody u mě máš, to se neboj... "Jestli to vyloženě není tvoje dobrá známá, tak chodit dál nedává smysl," zavrtím hlavou. "Už jsi pro nás udělala dost." I když s takovouhle vyřídilkou tuším, že ji vzduch dvakrát netrápí. "Jednu jí ubalit není zrovna na pořadu dne," musím se zasmát, až z toho zalapu po dechu. "Drž mi palce, jo?" špitnu jen pro ni a mrknu. Co na tom, že si to těžko vztáhne na to, na co myslím já. Jahody máme rádi oba. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před Fařiným královstvím, pět večer
Pokud byl žabák iluze, byl silná iluze, kterou jsi prohlédnout nedokázal. Jak vlastně poznáš, že něco není iluze? Co všechno je iluze? Co Alexandr? Ne, počkat. Sotva jsi k němu natáhl ruku a on ji stiskl, už jsi neměl prostor k pochybám, že takhle krásně by iluze hřát nedokázala.
„Kuňk,“ udělal Frobert přistiženě a schoval hlavu mezi ramena. „N-nic. M-mlhu. A-a…“
„Frobert není dobrý na iluze,“ Ester se soucitně pousmála a přešla blíž, aby ho mohla soucitně poplácat— Překvapeně zamrkala, když žabák hbitě uskočil do strany. Jeho mlátit nebude! „Hej, si v pohodě?“
„Dobrý! Kuňk.“
„Budu! I ty na nohou!“ Zvedla jednu nohu, jako by ji chtěla popadnout. Usmívala se na tebe s upřímnou vřelostí. Té ses zalíbil od prvního okamžiku! Nebo možná od druhého, protože v tom prvním jsi ji připravil o kočičí sváču, ale hned od toho druhého jsi byl strašně fajn. A zábavný. A vůbec všechno. Takže na sebe koukej dávat pozor, jo? „A dybys někdy něco potřeboval, tak víš, de nás najdeš. A de bydlím. A vůbec se neostýchej, dybys šel kolem. Neshnilých čapek v tomhle městě moc není… a… není nic, co bych neudělala pro jahody. Nebo kámoše v nouzi, jo?“
Flynnovi nejspíše už došla trpělivost, protože se z okenní římsy ladně snesl na chodník a okázale zamířil ke dveřím. Ester se na něj podezřele zadívala. Vypadal tak… lahodně. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Tak to byste opravdu měli vyrazit co nejrychleji zpátky," řeknu a omluvně kouknu na chudáka žabáka. "Být v té mlze byla pěkná ohavnost. Měl ses ozvat, Froberte." Takže i magické bytosti to mají různě... což dává smysl, nedomyslel jsem to. Jenom kvůli lidem by se takové iluze nevyplatily... Ale bystrý je pořád dost, mně se před Esteřinou přízní povedlo uskočit - jednou? Bída, budu to muset teprve vypilovat. Ale teď se musíme rozloučit a - pomoc, co mám říkat, jak se tvářit, kam s rukama - při takovéhle spršce sympatií? Takže nevyhnutelně se usmívám jako úplné trdlo a div nešoupu nožkou. Alexandře, zrovna teď vynecháte příležitost k záchranné misi? "Určitě se ukážu," slibuju naprosto upřímně, "jsi vážně fajn, Ester, hrozně moc skvělá holka. Bylo ohromný vás poznat. Na tu prolejzačku po střechách jen tak nezapomenu." Nezapomenu nikdy, po pravdě. To byl úžasný zážitek! Jak jsem si kdy mohl myslet, že mi bude stačit ke štěstí poklidná práce v knihkupectví? Snad to všechno nevyznívá moc osudově, ale v duchu jsem už napůl obrácený k puklině a vědomí, co nás tam čeká - a co nás čeká ještě o chvíli později - a co potom... Málem se přistihnu při myšlence, že kdyby nás Alexandr přeci jen otočil zpátky, možná se mi dokonce uleví. Luna je známé zlo a přežít se dá... až na to, že tíseň při pomyšlení na ni se sílící únavou a šerem vůkol hryže obzvlášť neodbytně. Přestávám věřit, že vydržím neusnout, a to vědomí nedokážu přijmout. "Kámoš, ne jídlo!" připomenu Ester s úsměvem, když se zapomene roztouženým pohledem na Flynnovi, a ještě jim oběma zamávám. Musíme jít... snad tam bude lepší vzduch a snad to půjde vyřídit snadno. "Alexandře..." Hřeje krásně, ani tohle místo ho o teplo nepřipravilo. Zdvihnu k němu oči, jako bych se potřeboval ujistit, že si je jistý dost. Ale jestli... tak pojďme, ať to máme za sebou. Ať bude Fara fanynkou Orčího nářezu, nebo na míru šitých obleků, máme co nabídnout. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království
Ten zrádce Alexandr tě nejenom nezachránil před sprškou sympatií, dokonce to sledoval s jemným, zamyšleným a snad i tesklivým úsměvem. Hledal sis přátele snadno i na těch nejnepravděpodobnějších místech. Dokázal by ti to i závidět, kdyby mu to z nějakého podivného důvodu nedělalo prostě… radost. Byť by sám dal přednost uhlazenější společnosti.
„Pojďme,“ ozval se Frobert. Zřejmě pochopil, že odsud bude muset Ester odtáhnout, jinak… by se z té mlhy nemusel nikdy dostat!
„Ukaž se brzy,“ nezapomněla dodat Ester a ještě na tebe stačila zamávat, než se žabákem nechala vést – hezky za ruku, mimochodem – zpátky na hlavní ulici. „A ty, čepoure, koukej na něj dát pozor!“
„Provedu, slečno Ester. Na shledanou,“ rozloučil se s nimi i Alexandr. Oči mu zaplály pobavením. Dá na tebe dobrý pozor. Pochyboval jsi o něm? „Odvahu,“ dodal, když jsi k němu vzhlédl, „a hlavně klid. Zvládnete to.“
Dveře se otevřely – a byť to v tu první chvíli mohlo působit všelijak, dokonce i Alexandr zpozorněl, vzápětí vám došlo, že to udělal netrpělivý Flynn a ne upírka připravená povečeřet. Tak pohyb, miloušové!
Zdi – až na jednu jedinou, která připomínala zvedací dveře garáže – byly obestavěné zvláštními přístroji. Ničím, co by vypadalo jako výtvor tohoto století; spíše jako výtvor doby páry, jenom kdyby tehdy bylo lidstvo schopné tak komplexních a precizních vynálezů. Nepřišlo ti to ani zdaleka povědomé. Přímo uprostřed místnosti stálo velké kolo; připomínalo kolo motorky, jenom kdyby na té motorce jezdil obr a kdyby tohle kolo vytrousil někde na silnici. Opíralo se o zvláštní železný konstrukt, díky němuž stálo rovně. Doprostřed byla zasazená bublina se… sedadly? Že by i tady měli rádi kolotoče? Nebo že by to… byl vortex?
„PANÍÍÍÍÍ!“ zapištěl zničehonic vysoký hlásek – a zpod možná-vortexu vyskočilo malé stvoření, které sis teď už dokázal označit za goblina. Tenhle nebyl zdaleka tak přátelský jako Ester… |
Stačilo překročit práh, aby ses mohl zhluboka nadechnout. Vzduch tu byl chladný, železitý, ale příjemný jako doušek studené vody po procházce pouští. Stromy tu nikdy zasazené nebyly, pokud jsi nepočítal jednu smutnou seschlou květinu v rohu. Nad hlavou se ti místo kamenného stropu rozprostírala noční obloha, z níž se na vás usmívaly mihotající se hvězdy. Měsíc byl takřka dokonale kulatý – ale jenom téměř; do úplňku přeci jenom zbýval celý den – a protkával místnost plnou strojů něžným svitem. Byla by to nádhera, kdyby to zároveň nebylo tak dezorientující.
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Milý Alexandře, o sebe se nebojím! To jen ten ošklivý pocit, že riskujete víc, než byste měl; a že je možná poslední příležitost otočit to zpátky. Že Flynn dělá všechno proto, aby každému okolo znechutil jakoukoli touhu myslet na to, co je pro něj v sázce; a je čím dál těžší žádat po vás, abyste byl ochotný pomoci i jemu. Že bych měl být vděčný za sérii pokusů a obřadů, kterými byste se snažil Lunu přemoct, a trpělivě ji zvládat den za dnem, dokud by se nezadařilo - nebo dokud by se kniha nedostala kamkoli na dosah. Ale jestli jde stále kupředu, nemám dost silnou vůli ani odhodlání otáčet ho zpět. Ví, co dělá... ví to přeci. Ani si to nemusím pro sebe opakovat, abych tomu věřil. Vlastně... asi není technicky možné, aby byl Alexandr tak pozoruhodný, zkušený a schopný, jakého ho v duchu vidím, napadá mě náhle, a nebýt té deky únavy, nejspíš mi to přijde k smíchu. I tak mě to zvláštně rozveselí, a prolije vlnou hřejivé náklonosti. Opřít si tak o něj hlavu a... Potom. Napřed knihu, jakmile ji budeme držet v rukou, můžu si odpadnout jak budu chtít a klidně uprostřed ulice. Nebo na něčím prahu. Vzduchu se nadechnu s takovou potřebou a prudce, až se mi zatočí hlava, se vším tím černáním před očima a pískáním v uších včetně - vážně si musím dávat pozor - dva tři kroky se musím spolehnout na Alexandrovo vedení, než to rozdýchám už mnohem opatrněji, a můžu se rozhlédnout kolem. A že je to... "Úžasné," vydechnu. Vzápětí udělám tu chybu, že se podívám vzhůru a pokusím se zjistit, co vlastně vidím, a tentokrát se o Alexandra musím opřít doopravdy. Ale no tak! Dýchej pomalu, vrať se k těm chvílím u řeky, bylo ti dobře a sil ještě spousta - nebo rozhodně víc než teď - opři se do vzpomínky na to odhodlání a vykřesej ho zas. Zamrkám a zadívám se na goblina. Nemalé sympatie k Ester mě naladily pozitivně k celému jeho druhu, ale něco mi říká, že když někdo dokáže pracovat pro upírku - leda by tohle byla Fara, to by byl gól, kdepak je konec představě o vysoké bledé ženě, zametající dlouhou sukní podlahu! - nebude to ani zdaleka taková duše milá, k cizincům vstřícná a jahodami úplatná. "Jestli to bylo oslovení, tak spíš pánové," řeknu přátelsky. Se vzduchem v plicích se mluví vážně mnohem líp! Ještě abych se přestal tak motat. "Dobrý večer! Hledáme -" eeee... madam, slečnu? "paní Faru." Že já nenechal promluvit Alexandra. Na cokoli, co má v pojmenování urozený, má zaručeně spolehlivější protokol. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království
Alexandr tě i tentokrát podržel. Sám potřeboval pár pomalejších kroků, aby to tady vstřebal. Byť z popisu svého přítele čekal něco podobného, na podobná místa se dědic Blackwoodova rodu opravdu nedostane… nemluvě o tom, že nemagická řešení na magické problémy nemívají zrovna dobrou reputaci mezi čaroději. I proto se pohledem pozastavil na tom prazvláštním kole, v kterém se goblin zrovna vrtal s nářadím v ruce.
Po tvých slovech nastalo ticho. Zelené stvoření na tebe zíralo vypoulenýma, opuchlýma očima, na nose mu seděly brejličky a v ruce držel šroubovák. Bylo o pár centimetrů – možná dokonce o půlku hlavy – menší než Ester. Kromě zelené kůže a špičatých zubů toho moc společného zřejmě neměli.
„PANÍÍÍ!“ goblin znovu zavřeštěl. „VETŘELCÍÍÍÍ.“
„Tak to počkat,“ skočil do toho Alexandr. „S dovolením, pane…?“ Goblin se představit očividně nechtěl, ale v určitém bodě musel přestat vřeštět a nadechnout se. „Jsme tu na doporučení Spellmana. Edwarda Spellmana. Zhruba před měsícem jste s ním obchodovali? Máme zájem o-…“
Nejspíše ani jeden jste nezapochyboval o tom, co stvořeníčko udělá teď, když se znovu zhluboka nadechlo a do třetice všeho dobrého se chystalo zapištět tím svým uši drásajícím falsettem: „PANÍÍÍ! VETŘELCÍÍÍ!“
„Zacpěte už mu pusu,“ zaprskal Flynn nedaleko tvé nohy. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tentokrát dokonce nežasnu sám, i když to Alexandr nepochybně zvládá uměřeněji a s elegantnější mírou údivu. Ale tohle je prostě... něco neuvěřitelného. Začínám doufat, že Fara bude v zásadě plně domestikovaná a přátelská upírka, protože sem bych se chtěl někdy vrátit a dozvědět se o tom všem víc a nejlíp všechno. Navíc Alexandr se sice tvářil statečně, ale jak se o něj napůl opírám, cítím, v jak hlubokých nádeších se mu zdvihá hruď; taky musel dostat zabrat... A vzduch tu chutná prazvláštně. Nějak tuším, že z něj bude žízeň, ale to je poslední, co bych mu vyčítal. "Au," zašklebím se trochu, když mi ušima, z nízkého tlaku zvenčí ještě zcitlivělýma, proletí ten goblinův ječák. Docela účinně mi brání udělat ještě pár kroků blíž, abych si ten zvláštní mechanismus mohl prohlédnout. A všechno to už známé svrbění prstů a bezděčné hledání úhlů a vhodného světla... odsud by byly pozoruhodné obrázky. I když nevím, za co bych je musel vydávat. Goblin svými proporcemi docela určitě nevypadá ani jako trpaslík, ani převlečené dítě - vypadá prostě jako potvora, co by měla konečně sklapnout. "Alexandře, uši!" varuju ho letmo, než se sám zhluboka - to se jen tak neomrzí - nadechnu. A třeba to stihnu dřív než on! Motivaci mám nemalou, jen nevím, jestli mi stejně vděčné budou ušní bubínky mých dvou společníků. Budiž jim útěchou, že já křičím jen docela normálně a hlas mám podstatně hlubší. "Paní Faro!" zahulákám s gustem. "Zákazníci!" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království
Goblin, který se už-už chystal znovu zaječet, se zarazil a vykulil oči. Ty křičíš! Proč křičíš? Nemáš důvod křičet. Vtrhl jsi sem bez pozvání! Chvíli se neodvážil ani pípnout a nejistě v rukách žmoulal šroubovák. Již po pár úderech Alexandrova srdce – byl tak blízko, že jsi v nose cítil jeho kolínskou – to goblinovi přeci jenom nedalo.
„PANÍÍÍ!“
„Milostivé hvězdy.“ Tmavovlasá žena otevřela dveře, za nimiž se skrývalo schodiště a vedlo někam do… horního patra? „Jsi horší než hyena, Tarroku. Koukám, že sis našel kamarády…“
Kdepak bledá vysoká žena zametající dlouhou sukní podlahu, nemohl jsi být dál od pravdy. Tahle kráska měla tmavou kůží, bez podpatků by byla o kus menší než ty a lehký zlatavý šat, který připomínal spíše pečlivě naaranžované šátky než róbu, jí sahal sotva do poloviny stehen. Oči měla výrazně zlaté, jako by se v něm odrážely paprsky nepřítomného slunce.
„Panííí!“ zaskučel Tarrok znovu a doběhl se jí schovat za záda. „Vetřelci. Jsou to vetřelci! Říkal jsem jim, že zákazníky nepřijímáte bez pozvánky. Neposlouchali. Křičeli. Křičeli!“
„Nic takového neříkal,“ zaprskal kocour vztekle.
„Duch a dva čarodějové, zajímavé,“ přelétla vás Fara nevzrušeným pohledem, přičemž prsty pohladila plešatého goblina po hlavě. To… bylo opravdu zvláštní domácí zvířátko. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Koutky mi zacukají při pohledu na dokonale zmateného goblina. Ale dobré, aspoň znovu ne- Tak nic. Ale Faru jsme silami svornými přivolali, jestli si mohu tedy počítat nějaké malé zásluhy, první meta dosažena. Nečekal jsem právě takovou osůbku a v duchu se mi nejasně uleví, že je tak naprosto a zcela nepodobná Luně. A to jsem ani nevěděl, že takovou obavu v sobě mám. Jenže měl, Luna má k obecné představě upíra vlastně dost blízko - a pokousat už mě taky stačila. "Dobré odpoledne," řeknu. Snad ten dojem, že když stojím o nepatrný kousek blíž k ní, je na mně pustit se do hovoru - a ve skutečnosti už se o Alexandra ani neopírám, jen jsem nějak omylem zůstal tak moc blízko a... asi to není moc vhodné, když se s někým jedná, jenže tlukot jeho srdce a vůně a teplo jsou taková moje klokaní kapsa a připadám si u něj strašně moc správně, že mi to ani nedošlo včas; napřed si přivlastnil moji dlaň a teď mě má celého... Jenže Fara působí hezky a vlastně sympaticky. To zvláštní gesto, jakým se obrátí ke goblinovi, mě sice udržuje v jisté ostražitosti, a nepřestávám si uvědomovat, že její výška ve skutečnosti žádnou výhodu neznamená, ale prostě je hezká, vypadá klidná, a vědomí, že všechno tohle kolem patří jí a možná je to přímo její práce, jí na sympatiích notně přidává. Snažím se připomínat si, že do očí bych se jí zadívat neměl, jestli to vůbec může hrát roli - ale jsou hezké, šero mě zmáhá a tomu něčemu ve mně, co se obrací ke světlu jako můra k rozsvíceným oknům, se její oči líbí. "Na pozvání tu nejsme, ale na doporučení ano," pousměju se na ni, protože jenom proto, že je to upírka, snad není důvod nejednat zcela korektně... doufám. Navíc tak blízko Alexandra se bát nedovedu... a mluvit by měl ale hlavně on, safra. Krátce na něj pohlédnu, abych mu naznačil, že jména a požadavky a vlastně to celé od začátku to mělo být na něm. Vždyť já pořád nevím, co vlastně chceme, i když začínám tušit, že chci-li se přepravit od někud někam a stojí tu věc se sedadly, netřeba hledat po koutech létající koberec. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království
„Edward Spellman mi tohle zařízení doporučil,“ Alexandr se plynule chopil slova, sotva ses odmlčel. Stisk na tvé dlani přirozeně povolil a pak se ti muž prosmykl kolem boku, aby mohl mluvit s Farou přímo. Že se tím dostal mimo tvou gravitační dráhu, bylo… „Říkal, že v Trolím trhu není nikdo lepší.“
„Spellman je jenom lichotník. Samozřejmě přehání,“ zasmála se Fara potěšeně. Pomalým, takřka líným krokem vykročila ke kolu uprostřed místnosti – a goblin se držel za jejími zády. Pohybovala se jako šelma v kleci. Pozorně, opatrně. Jako by byla připravená se kdykoliv vrhnout po kořisti. „Nicméně vás měl napřed oznámit. Obávám se, že s cizinci neobchoduji.“
„To je samozřejmě pochopitelné,“ pokračoval Alexandr, přičemž jí věnoval jeden ze svých oslnivých úsměvů. „Avšak doufal jsem, že bychom se mohli seznámit…“
„Možná jednou, až se vrátíte s doporučením,“ odvětila.
Alexandr se už nadechoval pro odpověď, když v tom si uvědomil, kde žena zastavila. Zarazil se. Přímo za jejími zády byla situovaná kamenná socha bez tváře, bez jakýchkoliv charakterních rysů. Rozhodně by se to nedalo nazývat uměleckým dílem, snad jen… strážcem, ano. Čím déle jsi na ni hleděl, tím živější ti připadala. Socha se samozřejmě nepohnula ani o píď, stačilo zamrkat nebo se na ni podívat znovu úkosem oka, a přece… jsi ten pocit nedokázal setřást tak snadno jako před tím iluzi se skleníkem. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Přeloženo do Eliášštiny: Když pochopí, jak je to hrozně důležité, určitě neřekne ne! "Někdy nejde jinak než přijít bez pozvání, když padne rychlé rozhodnutí v časové tísni," řeknu, když se Alexandr tak nečekaně zarazí. Jestli jsem se za těch pár dní v knihkupectví něco naučil, tak že obchodům i práci se zákazníky prospívá, když se nebráním dávat najevo sympatie, které k nim cítím. Nevyznám se v sobě dost, abych věděl, jestli je mi přirozenější ta odtažitá rezervovanost, kterou v sobě mám, nebo naopak to vstřícné, které možná neumím dát najevo bez jistého ostychu, ale vlastně... docela rád... Neumím a nechci to předstírat a už vůbec bych takové předstírání nechtěl zkoušet na upírku. Ale přes veškerou obezřetnost a trochu obav a sílící nejistotu z podivné sochy za jejími zády, ty počáteční sympatie jsou ve mně přítomné stále a jsou to právě ony, které bych si přál, aby vnímala za mými slovy. "Je pro mě skutečně důležité dostat se na to místo včas." Dívám se na ni s důvěrou, že se přeci dokážeme domluvit, vždyť pro obě strany je to výhodné; a taky s tím nepěkným, ale odevzdaným vědomím, že když dám najevo nouzi, cena bude vyšší. Jenže já v nouzi jsem - a můžu jen doufat, že s cenou si Alexandr poradí - a jak mu to vrátit budu řešit pak. 'Těší mě, že tě poznávám, strýci Nicku, to jsem já, tvůj zločinný synovec z třetího kolene. Je mi moc a moc sympatické, že jsi zastánce práva a pořádku, to jsem si vždycky přál! A prosím tě, mohl bys tady svému oblíbenci Blackwoodovi za mě splatit jistý nelegální taxík, když jsme si spolu udělali výlet do zločineckého doupěte...?' To bude skvělé seznámení. "Paní Faro..." Promiňte, Alexandře. V oblasti zdravého rozumu mám ještě co dohánět. Skutečně se začínám bát, že řekne ne... Faro, nezklamte mě. Prosím. "Opravdu není nic, co by dokázalo to chybějící doporučení vynahradit?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království
„S cizinci neobchoduji,“ zopakovala upírka nemilosrdně.
„Ani výměnou za Morozovo oko?“ ozval se Alexandr, když pracně odlepil oči od kamenné sochy za jejími zády. Přítomnost golema mu příjemná nebyla, ale pokusil se to strčit hodně hluboko dovnitř. „Artefakt s mocí zmrazit celý oceán. To by jistě pokrylo vaši službu i bez doporučení…“
Fara se zarazila. Důkladně se zadívala na Alexandra… jako by ho považovala buďto za blázna nebo za lháře. V očích se jí přitom zlatě zalesklo. Tvé zoufalství, znejistělá potřeba přesvědčit ji a obavy, že odmítne, se dosud chvělo ve vzduchu jako mihotající se prach. Očividně nad tím přemýšlela, zvažovala pro a proti, postavená přímo před svého kamenného ochránce. Snadno by si s vámi dokázala poradit…
„Ukažte,“ natáhla před sebe ruku.
„Nechám ho doručit během zítřka,“ ujistil ji honem, přičemž mu po rtech přeběhl další sebevědomý úsměv. Nepochybně musela cítit, že to myslí vážně, ale…
„Tak se vraťte zítra. S platbou.“
Goblin se mezitím odvážil vykouknout z jejích zad, nenápadně popojít směrem ke kocourovi – a zaváhat, když se do něj zabodly dvě rozzlobené oči. Opovaž se, trosko jedna zelená, tyhle drápy nejsou na ozdobu! Budeš děkovat bohu, když využiju jenom ty! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Nezdá se moc jistá vlastním zařízením," přejedu palcem po prstenu. "Možná bychom opravdu měli odejít... musí přece vědět, že to myslíme vážně." A musí? Vlastně nevím. Jenom mě nějak nenapadlo, že by upírka, která z emocí žije, je zároveň nedokázala snadno číst. Oči mi sklouznou po Flynnovi. Goblini a kočky, to je mocná síla, zdá se. Dokonce se ještě dokážu slabě pousmát při pohledu na dychtivost silnější než všechen strach. Moc dobrý odhad na lidi nemáš, goblíně... a nebo jsou to zkušenosti. Možná i u Fary jsou to zkušenosti. Že něco se vší upřímností nabízíme dnes, neznamená, že se postoje do zítra nezmění. Na mou narážku prve nereagovala a co hůř, nejsem si úplně jistý, jak moc jsem myslel vážně to, co v ní na pozadí bylo. Nevrhá se na nás mezi dveřmi, dobře; jenže zároveň tím hůř, pokud to mám být já sám, kdo nastaví krk. Informace mám hrozně kusé, ale vedle mě stojí někdo, kdo přežil upíří útok tak silný, že byl klasifikován jako pokus o vraždu, a přesto jeho duše... se mi líbí s každým odhaleným kouskem víc - je v pořádku. Zase jednou se musím spolehnout na hromadu odvozených dojmů, ale tenhle konkrétní důkaz je asi nejpřesvědčivější. Až na to, že z toho mám skutečně strach. Takový ten hluboko, opravdový; ne nepodobný strachu z Luny. Možná dokonce větší, a nebo zkrátka jiného druhu a těžko je porovnávat. Jenže tohle je jednotlivá, izolovaná záležitost. Luna se může vléct dobu delší, než jsem schopný přijmout. A pak je tu - samozřejmě - Flynn. Nechat kvůli troše svého nepohodlí někoho napospas takovému utrpení, stěží bych se dokázal sám sobě podívat do očí, a navěky se musel česat poslepu. Udělám bezděčně krok dopředu, napůl abych zdůraznil, že je řeč o mojí maličkosti, napůl abych neviděl Alexandra ani periferním pohledem. Odhodlaný jsem, ale jak moc... jenže jinou možnost nevidím, že to musím být já je nad slunce jasné, i kdyby za sebou neměl zážitky, jaké má, a jenom to musím všechno říct dřív, než začnu přemýšlet moc. "Opravdu není nic, co by vás dokázalo přesvědčit?" zopakuju svou otázku prakticky stejným způsobem jako prve. Ale už mi plně došlo, co jsem v té chvíli zvažoval, a co jsem teď ochotný nabídnout. Jen mě nějak nenapadá korektní způsob, jak to pojmenovat. Možná zkrátka na plná ústa... "Ani kdybych vám nabídnul - sebe?" Dokonce i ten úsměv vyloudím, když se jí zadívám do očí, i když srdce se mi rozběhne tak, že ji před sebou mám napůl v mlze. "Pak už docela určitě nebudeme cizí..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království
„Nedivím se jí,“ odpověděl Alexandr jenom. „Kdybychom tolik nepospíchali, vzal jsem zálohu s sebou, ale takhle…“
Znovu pohledem přelétl stroj. O úvahu, kolikrát do měsíce ho musí vyrábět, protože cestu odněkud někam nezvládl, si raději nechal pro sebe. Zaváhal. Nebyla tohle chvíle, kdy měl zavelet zpátečku? Ochotně – byť nevědomky – ustoupil stranou, abys mohl vykročit k upírce a nabídnout ji… sebe sama? Hruď se mu pohnula hlubším nádechem, přičemž si neklidným pohybem rukou narovnal lem slušivého kabátu.
„Sebe?“ zopakovala Fara. Na okamžik přivřela oči a ramena se jí zachvěla, jako bys jí právě oslnil vtipem, ale coby dáma se nechtěla rozesmát nahlas. „Máte vůbec ponětí, kolik tohle stojí?“
Goblin se pokusil pohnout ke kocourovi a ten se zatvářil nebezpečněji. Byla to taková hra na kočku a na myš, jenom obrácená, myšička si dovolovala a kocour ji plácal drápy přes čumák. Když se do tebe opět zabodly Fařiny zlaté oči a usmála se na tebe jako hladová šelma, možná tě napadlo, že Flynn tady není jediný kocour a Tarrok jediná myš…
„Ale dobrá tedy. V jednom máte pravdu, nebudete tak cizí,“ připustila. Přemýšlivým pohledem přejela napřed tebe a pak Alexandra. „Nicméně… nechci vás, chci jeho. A šest nádobek madžiky.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "... ponětí o ceně nemám," připustím bez odporu. Kdybys jen tušila, Faro, jak moc nemám. Jsem někde u zjišťování, jestli si můžu koupit kafe cestou do práce každé ráno, nebo jen ob den, když koupím levnější chleba. Jak cenná je tvá večeře proti cestě odněkud někam... netuším ani řádově. Ten artefakt zněl dost děsivě, snad byl popis jeho schopností jen obrazný. Takže... záloha? "Jen nabízím co mám a ponechám mezi vámi dvěma, za kolik to stojí." Na chvíli se snad dokážu skutečně zklidnit - jestli je to právě teď žádoucí - mele se toho ve mně spousta, ale teď jednám, konám, skládám dojmy z jejích zlatých pohledů a pokouším se z nich vytlouct nějaká fakta - o něco jde a tak nemůžu propadat strachu... zvládnu to. Z té mlhy venku jsem se taky otřepal. Musím si jenom uchovat vědomí, že musím pokračovat dál, i když se mi možná nebude chtít ani dýchat... ale kdo ví, jak se může něco takového projevovat, nemá cenu předjímat. Horší než Luna nebude, protože horšího než naprostá bezmoc není nic. Jenže v kondici docela určitě nebudu tak jako tak a z nás dvou musí být schopný akce především Alexandr, jinak nemá smysl vůbec někam jezdit - a tím je to dané, i kdyby bylo kolem tisíc jiných důvodů. Jenže věci vždycky umí být horší. Na okamžik jako by se mi znovu nedostávalo vzduchu v plicích. "Ne," slyším sám sebe, jak odmítám, zcela jednoznačně a bez prostoru pro vyjednávání. Chápu možné důvody - hluboká voda je lepší než mělká, proti Alexandrovi musím být jako dětská kresba. Ale ne - prostě ne. "Jeho ne." Madžika se dá stáčet do skleniček...?! "O madžice rozhodněte vy, Alexandře," řeknu, snad je mu jasné, že nemám ponětí, která bije, ale pořád se dívám na upírku, protože podívat na něj bych se teď neodvážil. Beztak další slova patří jí; míra důvodů odejít se tímhle jejím přáním završila a přetekla. "Ale v nabídce jsem bohužel pouze já. Berte nebo nechte být..." Napřímím hlavu a možná se mi teď povede úsměv docela Alexandrovský; potřeba nějak zmírnit pocit osudovosti, který se mi chvěje v hrudi, je veliká. "Takový zážitek bych si přeci nemohl nechat ujít." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Království Fary
„Za moc to nestojí,“ odpověděla Fara. „Spíše než vážná nabídka to působí jako urážka a špatný vtip. Tak, Alexandře? Šest nádobek madžiky a menší exkurze vaším srdcem?“
Na čaroděje jsi byl podivuhodně naivní. Sveřepě jsi jí nabízel něco, co z tebe vytryskávalo a rozlívalo se do okolí jako sladký nektar života. Lákal jsi ji? Jistě. Kapku po kapce z tebe ochutnávkou dostala strach, zoufalství, rozčílení, ale i odhodlání chránit; zakousnout se ti do žíly, dostat z tebe všechno, co ti bouřilo v srdci, by ji vystačilo na pár dní, ale… vortex byl mnohem dražší a cennější než pár večeří.
O ampulkách madžiky se dalo uvažovat. I kdybyste se vybourali, vzali roha, nebo prostě zemřeli, dostala by z toho… docela dost. Ztráty by jí to proplatilo. Obzvláště pokud je ten tvůj Alexandr tak silný, jak se zdá. A to, co mu bublá pod povrchem – zalíbení, zaujatost, ambice a odhodlání, ale také strach… strach z vortexu, strach z ní, strach o tebe, strach z něčeho, co ani nedokázala pojmenovat –, to bylo také nadmíru lákavé. Pravda byla taková, že úžasný, schopný a silný Alexandr se bál.
„Šest dát nemůžu,“ odpověděl pevným hlasem, který vůbec neodpovídal tomu zmatku uvnitř. Kdyby ze sebe teď dostal šest ampulek, nezmohl by se na nic dalšího. „Nabízím čtyři.“
„Pět,“ nenechala se Fara srazit o moc níž.
„Pět…“ zopakoval Alexandr zamyšleně – a už se chystal říct ještě něco dalšího, když v tom jste oba ucítili prudký výboj rudé magie. Stalo se to všechno naráz.Goblin skočil po kocourovi, popadl ho do náruče a otevřel pusu s ostrými zuby, jako by si ho tam chtěl narvat celého naráz a— v tu chvíli do něj vrazila telekinetická rudá síla, která ho poslala Faře k nohám. Flynn udeřil křídly do vzduchu. Chvíli se vznášel. Rudá magie i nadále jiskřila – zvláštně. Jinak, než jsi ji dosud cítil, jako by byla nestabilní a jako by se schylovalo k bouři, jako by přeci jenom…
„Eliáši,“ Flynn se na tebe naléhavě podíval, když mu konečně došlo, co se děje, „nedělej hloupo-…“
Ani doříct to nestačil, než se rozplynul jako rudá smítka písku. Flynn zmizel. Tady a teď. V tu nejhorší možnou chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nech ho být...! zakřičel bych nejraději, popadl Faru za ramena a pořádně s ní zatřásl, abych jí konečně vtloukl do hlavy, že jsem každé slovo myslel vážně. Tohle zašlo moc daleko. Nechci se obracet po tom všem zpátky, strašně moc nechci - jenže Alexandr začne licitovat a já si najednou vůbec nejsem jistý, co má v plánu. Pokračovat, jistě, ale... tohle po něm přeci nemohu chtít... můžu si stokrát říkat, že sám o tu knihu stál - ale pro něj není tak naléhavé ji získat jako pro nás. Počká to den a nebo čtyři; můžeme zkusit najít někoho, kdo v té zátoce bydlí, vypátrat způsoby, jakými se tam dostávají místní, vyčíhat si chvíli, kdy se kniha pohne... Její odmítnutí je podivně pokořující. Drsná ťafka té věčné vnitřní nejistotě, jestli vůbec za něco stojím; inu, z rukou odborníka potvrzeno, že opravdu ne. Tak... díky, Faro, to rozjasní den. Připadám si rozbitější než kdy dřív, ubezpečený ve strachu, že bez paměti možná není žádné plnohodnotné já, že správně ani necítím. Vím, jistě že vím, že bych neměl reagovat tolik, že by to mělo být snad... méně naivně... že mi chybí zkušenosti, abych si byl jistý, co je vhodné říkat a co si nechávat pro sebe, co je věc běžná a co veliká... všechno je nové a ta věčná únava ve mně mi brání prokreslovat si věci alespoň v těch souvislostech, jaké znám. A přesto někde pod tím je myšlenka podivně pevná: Alexandr to ví líp. Chci věřit, že vidí dál, že se mu doopravdy líbím, že mu stojím za to všechno... a ty si, Faro, trhni tesákem. "Ty ampule maximálně dvě, váš zaměstnanec napadl mého!" mihne se mi ještě hlavou, zatímco pištící goblin klouže po podlaze - ale nestačím říct nic, jenom přihlížet, bezmocný a bez šance zasáhnout. "Flynne...!" napřáhnu k němu ruku, jako by snad mohlo pomoct ho popadnout a obejmout a sevřít v náručí. Tohle ne - ne tak brzy, ne tak náhle... vůbec se to nemělo stát. Srdce se mi sevře prudkou lítostí nad tím, jak náhle umřela jeho naděje. Všechno to brblání je pro teď zapomenuté. I v té poslední chvíli se mě snažil varovat... Tahle dvojí hořkost jako by mě naplnila odhodláním. Jako by mě to všechno spíš zklidnilo; jako bych se začal uzavírat do sebe. Teď musím přemýšlet. Kéž bych věděl víc. Kéž bych mohl víc, než si promnout pálící oči. "Alexandře, už prve toho bylo příliš, ale teď definitivně... pojďte pryč. Najdeme jiný způsob." Já to s Lunou prostě přežiju. Stejně jsem rozbitý, co na tom, jestli budu zase o kus víc. Vortex důvěru nebudí a vystavovat Alexandra Faře nemám právo. "Minimálně bychom se měli ujistit, jestli je kniha stále na tom samém místě. Jestli ji předal, možná je dávno nahoře ve městě..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království
Fara se znechuceně podívala na goblina u svých nohách a místo toho, aby mu pomohla na nohy, nebo se zachovala jako člověk, ho nakopla. Zelené stvoření zaskučelo, začalo se zvedat na nohy a pod dechem drmolilo omluvy. Upírka mu více pozornosti nevěnovala.
„Vždycky…“ Alexandr se zarazil, dokonce i v myšlenkách potřeboval zpomalit, zhluboka se nadechnout a teprve pak se nějak rozhodnout. „Vždycky jsme věděli, že to bude drahá záležitost, Eliáši. A pokud s tou knihou naváže spokojení někdo jiný, už ji nemáme jak najít. Nevím, jestli tu knihu dokážeme najít pak. Je to teď nebo nikdy. Pamatujete si ten rituál? Svíčky máte, mapu taky. Zkuste ho sám a já zatím…“ podíval se na upírku, přičemž v kapse kabátu nahmatal kyvadlo. Modrý kámen se pod svitem měsíce matně zaleskl. „Postarám se o to tady. Dobře?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Alexandře," začnu, nedošlo mi plně, že knihu ztratíme z dohledu definitivně a na okamžik mě to slušně rozhodí. "Rituál si pamatuju, ale neznám symbol pro Sequitur... stejně ty svíčky ani nezapálím." Otočím se prudce k němu, Faru, ke které veškeré sympatie stačily vyvanout už dávno před ubohým goblinem, kdesi za zády, a dívám se na něj s naléhavostí, kterou nedokážu vložit do slov. Jako tolikrát... jsem prázdný, zoufale a beznadějně, nemám právo ani na naději... jak dlouho mu potrvá uvědomit si, co Fara vycítila okamžitě - že nemám co nabídnout? "Zkuste jí říct, že za to napadení Flynna se cena snižuje "jenom" na mažiku," řeknu. "Opravdu vás nepřesvědčím, že bychom měli odejít?" Ale to bych už Flynna nemusel nikdy najít... "Všechno ve mně křičí, že tohle celé je hrozně špatně a daleko za vším rozumným." Nadechnu se. Jako bych i pro myšlenky potřeboval něco podobného. "Nedělejte to. Nechte ji vzít si mě, jestli to musí být, to zvládneme snadněji, však ona to přijme. Alexandře, prosím..." Nevím, proč jsem si tak jistý, že by to neměl zažít znovu - na všechny ty praktické důvody už ani nemyslím. A možná je to ryzí sobectví a raději se vystavím jí, než vedle sebe mít Alexandra, ve kterém nebude plát to hřejivé a laskavé. I když mi to asi bude jedno... Natáhnu ruku a položím mu dlaň na hruď. Moje. Nedám! "Raději Lunu než vědomí, že byste kvůli mě..." Pomyslná ústa se pohnou naprázdno. Z Luny mám šílený strach, ale zvládnu ji. Jenže Alexandr... tam je všechno tolik křehké. A nejspíš zase jednou přeháním a vidím věci moc velké, ale... ať se mu to nestane znovu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království
„Neplánuji nechat vzít ani jednoho z nás,“ ujistil tě Alexandr, přičemž zvedl ruku a sevřel tvoji dlaň. Na Faru jeho úsměvy možná nefungovaly, ale teď dostal šanci ti předvést, že na kouzlu neztratily nic. „Nabídnu jí jako zálohu pět ampulek, spolu s tím artefaktem by to měla být uspokojivá cena… Myslet si, že bude stačit dobré slovo, byla moje hloupost.“
S mělkým povzdechem přivřel oči, přičemž tě hladil po hřbetu ruky. Kdybyste nestáli pod bdělým pohledem upírky, která z vás s každým nádechem dostávala kapky zamilovanosti a strachu, obejmul by tě. Nebo by tě políbil. Nebo oboje. Marně uvažoval, kdy se to pokazilo. Jestli ve chvíli, kdy se zapomněl představit – ale tahat do toho otcovo jméno nechtěl o nic víc než ty Kytelerovo –, nebo dlouho předtím…
„Kolikrát vám musím opakovat, že to zvládneme, milý Eliáši?“ Znovu se na tebe podíval. Ta chvíle stačila, aby se mu podařilo načerpat sílu z tvé blízkosti a posbírat odvahu. A možná, jenom možná si utřepat, co je teď důležité. „Ale pokud myslíte, že to za to nestojí… že se opravdu chcete otočit, uděláme to. Řekněte.“
Fara za vašimi zády povytáhla obočí a překřížila si paže na hrudi. Měli jste zatracené štěstí, že jste vypouštěli do vzduchu něco omamně sladkého, jinak by vás dávno vykopla na ulici… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Stačí ten okouzlující Alexandrův úsměv a gesto a z ramenou mi padá tíha nastřádaná z posledních chvil - a nejspíš sám dobře vidí, jak se dokážu líp nadechnout a usmát na oplátku. Uleví se mi nemálo, že se nechystá jí kývnout. Hřeje krásně... Pro mě by ten obchod byl v pořádku - lepší necítit nic než to všechno, co Luna přináší a tak pečlivě vystaví v mé mysli - i když nejspíš by to nebylo tak snadné a přímočaré, jak se zdá, zato v tom bylo mnohem víc vyčerpání - a vlastně je víc než pravděpodobné, že bych téhle zoufalé myšlenky pěkně litoval. Ale... tohle přeci nemůže nechat na mně! Ještě snad dávalo smysl vydat se dál s Flynnem, ale docela určitě nemám šanci sám. Jenže jestli se ptá takhle jednoznačně, možná už všechno potřebné vím. "Vlastně strašně moc to nechci otočit," odpovím plný náhlé nejistoty, jestli jenom necouvám před něčím, co mi připadá jako balvan, ale je to jen kamínek. Říká zvládneme a jestli něco chci, tak uvěřit tomu. "Ale ze špatných důvodů. Zato rozum a intuice říkají, ať jdeme zpátky, ať najdeme jiný způsob... Není důvěryhodná, a riziko příliš vysoké." Flynn, Luna, válka mezi rody. Nebo možná hůř: válka, Flynn, Luna. Nebo časem, a nejspíš dost brzy: Luna, Luna, Luna. Kéž bych věděl, jaké je skutečné pořadí závažnosti těch věcí. Hlavně ať se neptá znovu, protože při pomyšlení na blížící se noc rychle ztrácím soudnost, a nesnáším se za to už teď. Potřeboval bych ho obejmout, v klidu se zamyslet, probrat celou situaci horem dolem a položit asi tak tisíc otázek. Jenže na Faru se možná nedívám, ale jsem si velice vědomý její přítomnosti. Toleruje nám tuhle chvilku, ale nevěřím, že dlouho. Co by musel Alexandr říct, aby změnil můj názor? Když už chci položit všechny ty otázky - co by skutečně změnilo můj názor...? Ta válka, usoudím obratem. Kdyby byla skutečně závažná tak moc, aby stálo za to riskovat život. Jenže společnými silami snad dokážeme Alexandrovu otci vysvětlit, co se stalo, a najít jiné gesto dobré vůle - obě strany k němu byly ochotné, a to je to důležité. Určitě pro něj ta kniha není důležitější než vlastní syn. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království
Alexandr se na tebe zahleděl. Neodpověděl jsi zrovna nejjasněji, ale záměr byl jasný. Chceš odejít. Nebo nechceš, ale… Zhluboka vydechl. Volil jsi nejbezpečnější směr, který se vám nabízel. Otočit se a odejít. Že to takhle bude rozumnější, věděl i on. Přehmátl na tvé ruce a uchopil ji pořádně, takže zapadla jedna do druhé a opravdu jste se teď drželi za ruce.
„Máte pravdu,“ přiznal tiše. „Je to nebezpečné. A dražší, než jsem čekal. Budete se mi smát, když to přiznám, ale… také se bojím. A část mě by to nejraději zabalila, ale ta druhá…“ Znovu se pousmál – maličko posmutněle. Snadno by tě dokázal zmanipulovat, abys nevěděl, kde je nahoře a kde dole. Snadno by tě dokázal dotlačit, kam potřeboval, ale… nechtěl. „Ta druhá část ví, že vortex byl vždycky nebezpečná volba a na tom se nic nezměnilo. Jednu věc musíte pochopit. Žádná jiná cesta jak získat tu knihu není. Luny vás zbavím každopádně.“ Až teď se definitivně rozhodl ti pomoct, i když z toho nebude mít nic. „Ale kniha a Flynn nám zmizí z dosahu. Možná napořád. Teď máme poslední šanci. Možná ještě dokážeme seslat lokátor, získat posledních pár indicií, kde ji najít, ale… jiná cesta není. Máme posledních pár hodin ho najít na základě té mapy. Jak zněl váš slib Flynnovi? Protože, Eliáši, pokud se opravdu máme otočit, musíte si být jistý, že ho neporušíte. Dovoluje vám se teď otočit, nebo musíte udělat všechno, abyste mu pomohl? Protože,“ znovu ten úsměv, s nímž něžně stiskl tvou dlaň, „já to pro vás udělám. Chci to pro vás udělat. Ať už se rozhodnete jakkoliv. A ať už se rozhodnete jakkoliv, spolu to zvládneme.“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tolik věří, že se dokážu rozhodnout správně...? Dívám se mu do očí a malé stavební kostky mého já se přeskupují v nových obrazcích poznání sebe sama - a jeho. To nečekané stvrzení, že od Luny mě osvobodí tak jako tak, pro mě znamená strašně moc. Vlastně už nějakou dobu bych nedokázal uvěřit, že by mě jí nechal napospas, ale občas si ještě dokážu připomínat, jak málo o něm vím. Uvědomoval jsem si, jak opatrný byl se sliby a jistotami a teď, vyslovené to mimoděk a mezi řečí... Uvěřit bych nedokázal, ale vědět to znamená strašně moc. "Děkuju," zašeptám. Za přiznání, díky kterému je najednou o tolik opravdovější - a že se přede mnou nebrání ho vyslovit - za důvěru, která se za ním skrývá... ale já se přeci umím rozhodovat, napadá mě najednou. Nebo snad: kdysi jsem to uměl. Bez paměti a vědomostí se možná brodím bažinou, ale stačí mi hodně málo pevného, abych se odrazil a zvládnul jednat; alespoň doufám, že si to jen nenamlouvám. Alexandr si musí dobře uvědomovat, že by mě snadno dostal, kam by chtěl, víme to oba... rozhodl se to neudělat. Nejspíš jsem se právě po sté zamiloval jenom za dnešní den. "A za Lunu taky..." Stisknu jemně jeho prsty, intenzivně vnímám způsob, jakým mě drží, jako pokaždé hladový po tom doteku. Nevím, jak mu to dokážu vrátit, ale nějak ano, ať se stane cokoli. Mám to brát jako svatební dar? mihne se mi hlavou, ale mluví vážně a má ještě hodně co říct a já nechci, aby si myslel, že chci cokoli z toho zlehčovat. "Slova toho slibu mi umožňují nedělat vůbec nic," vyslovím skoro překvapeně. Neuvažoval jsem nad tím takhle, Alexandr ale musel - a zcela správně, jak mi dochází, nikdy jsem nešel do podrobností. Ale jak strašně snadné by bylo, kdybych ten slib pronesl jinak! Přes všechnu svou chytrost nebyl Flynn chytrý dost. "Nehrozí mi z něj nebezpečí. Ale jeho podstata - přiznávám, že pro mě není bez významu a nedokážu se smířit s tím, že ho nechám takovému utrpení..." Ještě řekni 'v rukou zloděje', ať je ironie okamžiku dokonalá. "To vaše 'zvládneme to' je totiž nebezpečné," vydechnu. Proč je tu vlastně se mnou...? Aha, kvůli knize, která mu přesto patří. To je šílené... já k němu přišel s prázdnýma rukama a on nakonec přistoupí na to, že se žádný obchod... nekoná. Něco pro něj znamenám a o knihu stál hodně, ale tohle... Bohové, co s tím? "Protože stačí, abyste ta slova vyslovil a já vím, že jsou pravdivá," pousměju se. Něco ve mně se napřímí. Nemám mu co nabídnout, leda sebe a to není dost ani jako... záloha... Přesto je tady a vrátit se je svým způsobem znevážení všeho vloženého úsilí. "Pojďme to tedy zvládnout. Osvobodíme Flynna i mě, budete mít svou knihu a ještě vyplením Kytelerův sklad s artefakty, abych vám alespoň tuhle cenu vrátil. A potom -" zasvítí mi v očích, když chci prohodit něco velmi osobního, ale Fara promluví, až sebou bezděčně trhnu; věděl jsem o ní, ale zároveň dokonale pominul její existenci. Znovu jsem si jistý a přál bych si mu ještě tohle říct: že když se věci dějí z dobrých důvodů, a jeden ze druhého dokážeme čerpat odvahu, osud musí stát při nás... milý, milý Alexandře. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království
„Zvláštní. Nevěřil jsem, že by ten duch říkal pravdu,“ poznamenal.
Že by slib duchovi mohl být položený, aby ti nehrozilo nebezpečí… Flynn si dal záležet. Dokonce i úplně na začátku, jakmile zjistil, že nemáš vzpomínky a že chceš přítele, nikoliv služebníka, se rozhodl urvat si jenom tolik jistoty, aby tě to neohrozilo. Byli jste přátelé? Dalo se tak nazvat křehké a vysoce nestabilní pouto mezi vámi?
„A potom…“
Alexandr ta slova nedokončil, jenom jejich význam nechal jiskřivě zaznít mezi vámi, jako by se v nich skrývalo tajemství. Které znáte jenom vy dva. Pravda, tahle intimní chvilka trvala déle, než by se dalo považovat za vhodné… a tak mu nezbylo než konečně zvednout oči k netrpělivé upírce. Než tvoji ruku opět propustil ze své, lehce ji stiskl. Zvládnete to.
„Čtyři ampulky madžiky,“ oznámil Alexandr upírce a, i když se nadechovala k námitce, pokračoval: „Čtyři, protože vás nás zaměstnanec napadl… a protože Morozovo oko je dobrá cena sama o sobě, což sama dobře víte. Artefakt zítra.“
Ticho, které se rozhostilo mechanickou dílnou, nebylo vůbec příjemné.
„Dobrá,“ svolila přeci jen. „Čtyři ampulky a Morozovo oko. Ukažte mému zaměstnanci, kam pojedete, ať vám vortex nastaví a mezitím…“ pokynula Alexandrovi nahoru.
„Zvládnete to tady mezitím?“ podíval se na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nad Flynnem teď nedokážu doopravdy přemýšlet, ani nad tím, co jsem pro něj znamenal; už proto, že mě bolí představa, co právě zažívá. Víc než napůl mě dokázal přesvědčit, že jsem pro něj jen obtížný hmyz, ale vlastně jsem tomu v žádné chvíli neuvěřil úplně. Zrada s Essekem zabolela hodně, ale ani tu jsem mu za zlé mít nedokázal. Něco ve mně ho bere jako přítele a přebralo si jeho výlevy v dobrém. Ani teď ty myšlenky nedokážu dotáhnout do konce; a jakkoli vím, že mi nic nedává právo riskovat Alexandra kvůli Flynnovi, něco v Alexandrovi jako by chtělo navzdory všemu pokračovat dál a jako takové se to snažím brát. Snad mi chce ulehčit od Luny co nejdřív, možná o tu knihu stojí opravdu hodně... jestli Flynnovi takhle moc nevěřil - a já bych neměl považovat za samozřejmé, že se podpásovka s přísahou nestala - docela určitě to není kvůli němu. Spousta dohadů a hlava příliš utahaná, než aby zvládala víc než bezprostřední dění. Zvlášť když se mi ani trochu nelíbí, že by měli Alexandr s Farou odejít pryč. "Potřebuji ten symbol pro Sequitur," připomenu se. Na svíčky snad budou stačit zápalky. Tohle není úplně optimální postup, jestli zjistíme, že je kniha pryč a Alexandr se mezitím vydá z magie, bude ho možné nazvat přímo pitomým, ale vlastně nepředpokládám, že se hnula. Čekal bych v takovém případě větší časový odstup k obřadu: než by se dotyčný čaroděj dostal domů, přivítal se s rodinou, umyl si ruce a uvařil čaj, nachystal vhodný kus podlahy, chvíli se opájel novou hračkou... přetrhnul bych nejraději toho chlapa jako hada. Ženskou taky. "Já budu v pořádku... hlavně vy buďte opatrný," řeknu a Faře se jen mírně ukloním hlavou na znamení, že slyším, poslouchám a konám, jak se jen dohodnou... Neměli bychom se rozdělovat. "Nevěřím jí." Nevím přesně, odkud ta nedůvěra vzešla, pořád je drobná a hezká a oči jí svítí zlatě; možná ta neochota ke vzájemnému pochopení a nebo úplně zbytečný kopanec do malého goblina. Nebo prostá ješitnost? Zadívám se s jistou obezřetností na zaměstnance, co asi plat v životě neviděl. Nejspíš bude stejně jako Ester daleko silnější než já, a rychlý byl potvora jak blesk. Tak co, bude s tebou řeč...? Už si napůl stáhnu batoh z ramenou, připravený vytáhnout mapu sotva Fara s Alexandrem zmizí za dveřmi. Netuším přesně, co se bude dít, jaký může být celkový objem Alexandrovy magie, ale jestli se dohady vedly v tak malých řádech, zacloumá to s ním pořádně. Ale zvládneme to. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království, půl šesté
„Já symbol pro sequitur nepoužívám, ale…“ Alexandr se i v myšlenkách odmlčel, jak si snažil rozvzpomenout – nebo sám nakreslit odpovídající znak. „Pokud si správně vzpomínám, vypadal takhle.“
Byť se různé varianty concide a evola podobaly a sdílely stejný základ, sequitur vypadalo úplně jinak. Na pozadí připomínalo velké písmeno P protkané křivkami, které směřovaly různých stran a pak se stáčely k sobě.
„Nebojte. Už mi není šestnáct, umím se o sebe postarat,“ nezapomněl se na tebe přes rameno usmát, než zamířil po schodech nahoru. Noční obloha ti nad hlavou pořád svítila září hvězd a měsíce…
Goblin se dávno sesbíral ze země, zvedl šroubovák a poněkud ztraceně se motal kolem vortexu. Snažil se vypadal zaneprázdněně. Pod kapotou vypadal stroj… komplexně a nemagicky, i když nádrž pro benzín, nabíječku, nebo jiný očividný zdroj energie bys hledal marně. Jak to asi fungovalo? Vortex byl relativně úspěšný pokus propojit techniku s magií. Možná ti jednou někdo vysvětlí, že podobné experimenty bývají vysoce nestabilní… což je mimo jiné důvod, proč se tohle čítá mezi nelegální způsoby cestování.
„Kam si přejete jet, milostivý pane?“ podíval se na tebe nervózně. Úplně jinak než předtím. Hnědé oči se mu bojácně chvěly a celé jeho tělo ti dávalo najevo poddajnost a poslušnost. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro S Alexandrem se rozloučím jen malým úsměvem. Šestnáct mu není, ale za chvíli bude magicky vyčerpaný a s tou obranou to nebude žádná sláva. Sice už cestou sem jsem dospěl k názoru, že Fara musí být v tomhle směru v pohodě, a vlastně nic, co udělala či řekla, není s tou představou v rozporu, ale stále ji napůl vnímám jako dravce a nás jako kořist. A stejně jako jeden malý goblin dobře věděl, že skákat po Flynnovi se mu nevyplatí, ale odolat nedokázal... Ale možná bych neměl předpokládat, že je Alexandr neodolatelný pro každého bez rozdílu tak jako pro mě? Bezděčně se nad tou představou musím pousmát. Rozumem to vím, ale představit si to vlastně nedovedu. Všechno ve mně se k němu obrací... a teď víc než cokoli jiného hlavně čekám, až bude zpátky. "Říkejte mi prosím Eliáši," řeknu a snažím se mluvit mírně a nedělat moc prudké pohyby, abych ho nevyplašil ještě víc. "A vy jste Tarrok, že? Hned vám ukážu ma- aha... mapu. Nemáte... nemáte provázek?" sestavím si okamžitě v hlavě improvizovanější verzi kouzla, když mi dojde, že jsme si nepředali kyvadlo, a roztáhnu ruce: "Asi takhle dlouhý stačí. Také nožík prosím, nebo něco podobně ostrého. Všechno vrátím," pousměju se na něj. Svým způsobem jsem teď klidnější než na začátku. Rozhodnutí padlo, to nejhorší možné s Flynnem se odestálo, věci se posouvají kupředu. Únava z dlouhé noci, kterou jsem proložil - opravdu to bylo dnes?! - návštěvou u Jakea je neúprosná, ale jednou jsme uzavřeli dohodu, že se odsouvá na později, tak ať mi teď dá pokoj. Mapu roztáhnu na kousku podlahy před vortexem, svíčky postavím tak, jak je měl rozložené Alexandr. Zápalky chvíli musím lovit, vypadly ze sáčku se svíčkami a část se jich vysypala po dně batohu, ach jo jo - a vida já tu mám vlastní čisté tričko! Úplně jsem zapomněl, že jsem do něj zabalil kameny, ať mi v batohu nechřestí. Ale nechť svému účelu slouží dál, i když představa vrstvy navíc je docela lákavá. Občas mám pocit, že mi už nikdy nebude doopravdy teplo. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království, půl šesté Goblin vyděšený k smrti
„Ano, milostivý pane Eliáši,“ vyložil si tvou žádost goblin po svém – nebo se jenom obával Fařina hněvu natolik, že ustoupit ze zavedených norem nechtěl. „Provázek? Nebo byste raději řetízek? Jutový, kožený, z látky, nebo řezavou nit?“
V dílně se naštěstí našly všechny druhy. Tarrok ti všechno přinesl, dokonce i ten nožík ti přinesl. Od rozdělaného rituálu honem vyskočil, schovat se za kolo vortexu a koukal na tebe dost nešťastně, že mu v dílně provádíš něco takového. Magii! Opravdovou čarodějnou magii!
„P-paní Faře by se určitě nelíbilo, že tu něco takového děláte…“ zkusil nepříliš sebevědomým hláskem. „Tyhle věci jsou citlivé na magii…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vyberu si vhodný provázek, hlavně ať neklouže, až ho budu vázat, a z jednoho z kamenů vyrobím kyvadélko. Do toho elegantního Alexandrova kousku má daleko, ale nenapadá mě, proč by to mělo hrát roli. Délka snad dobrá... A snažím se moc nepřemýšlet nad Tarrokem a strachem, který z něj přímo prýští, až bych nejraději šel počkat ven - kdyby se tam dalo dýchat. Jenže když jsme přišli, schovával se své paní za zády. Ať se tu děje cokoli, není to zase tak jednoduché a nic mi do toho není... možná se opravdu tak hrozně bojí čaroděje... Hlavně mám teď práci tady. "Aha...?" zvednu k němu k hlavu. "Děkuju za upozornění." A na dvakrát odnosím kyvadlo, všechny čtyři svíčky, mapu a batoh co nejdál od vortexu. Skončím před vchodovými dveřmi, opřený o ně tak, že jestli někdo přijde, vrazí mi rovnou do zad. Nepředpokládám, že by tu byl velký provoz, takže se jen usadím do tureckého sedu u mapy, povyhrnu rukávy, které drží stále tak vzorně založené, jak jim Alexandr přisoudil, a konečně svíčky zapálím. Tak. V nějaké chvíli se nad mapou stalo něco, co jsem nepochopil, ale budu doufat, že už se to odestálo a stačí provést vyhledávání jako takové. Řezat do sebe každou chvíli nemůže být zdravé, ale... málem už prohodím nějakou poznámku k Flynnovi, jenže Flynn-je-pryč. Při představě, že bych teď odcházel od Fařina domu pryč, je mi hodně mizerně. Při představě, co se právě teď děje nahoře, je mi taky mizerně. Při představě, že neexistují dobré možnosti, jak tohle celé vyřešit, by mi bylo úplně nejhůř - kdybych si na to dovolil myslet. "Sequitur," zkusím vyslovit polohlasně, jestli mi to zní správným způsobem. "Sequitur." To by šlo. Tak... do toho. Rychlé říznutí, už se mi z toho dokonce ani tak nezhoupne žaludek, jen v ramenou zatrne a znovu mě překvapí, jak taková maličkost nepříjemně zabolí. Natáhnu paži nad mapu a kapka krve se na okamžik zachvěje na okraji ranky a pak, lesklá měsíčním světlem, skápne dolů. Skoro ji slyším dopadnout. Popadnu připravené kyvadlo a opatrně, abych si nezamotal provázek, ho spustím nad mapu. Symbol byl překvapivě složitý, barvu mu bez velkého přemýšlení přiřknu stříbřitě šedou, protože dálky a hledání, ale způsob, jakým ho naplnit magií... asi stejně jako conside. Prostě ho nechám vyvstat. "Sequitur." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království, půl šesté Magický kámen s esencí vody
Alexandrovo kyvadlo bylo modré a krásně se leskl stříbrem. Tvůj modrý kámen – byť měl sytější odstín a připomínal hluboký oceán spíše než zamrzlou říčku – se také krásně leskl. Že to byly odlesky jiné, barvitější, v různých odstínech modři vadit určitě nebude… ani to, že používáš kámen s vodní esencí.
Mapa. Krev. Kyvadlo. Symbol. Zaříkávadlo. A pohnul jsi magií. Šedě stříbrný tok proklouzl sytě modrým kamenem a zrovna, když se měl rozvětvit do všech stran, narazil. Magie bublala a chrčela, jako by se zasekla ve vodním potrubí a nevěděla co dál. Co přesně po ní chceš. Ať ses snažil sebevíc, už jsi ji nedokázal přimět, aby se vlila do té původní formy písmena P s obloučky. Místo toho ti přirozeně přepisovala symbol jiným, plným vlnek a výstřiků, jako by teď, když byla ve světě, měla vlastní vůli…
Cítil jsi ji. Shromažďovala se v kyvadle, které začínalo svítit přesně tím šedým odstínem, který sis představoval. Protékala ti prsty, prskala do všech stran, až najednou… opravdu začala prskat. Jako bys udělal díru ve sprchové hadici, z kyvadla začaly do všech stran prskat pichlavé paprsky ledové vody. Mapu (7) se ti podařilo zachránit dřív, než bylo moc pozdě, ale…
„Íííí!“ zapištěl goblin, jako bys ho řezal dřevorubeckou pilkou. Hbitě a hrdinsky se jal zachraňovat věci nejblíž dveří. Ležely tam nějaká zařízení, zubatá kolečka a sem tam i něco zajímavého… Spíše než cokoliv funkčního to však byla výstavka. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Rušit právě teď Alexandra jenom kvůli nejistotě, jestli se kyvadlo vyrábí, nebo pouze aktivuje, je přeci nesmysl; beztak o tom uvažuju jen pro ujištění, že je v pořádku; a pepř stejně nemám a kytky také ne, ani bych nevěděl, co s tím a kdo ví, co všechno by se kolem něj mělo dít. Ale nechávám skrz kámen sklouznout to vyhledávací kouzlo, tak určitě pochopí, co se po něm chce. Svíčky jako symbol světových stran, i když nehoří tím příjemně magickým světlem jako minule, tu mám, mapu taky, co víc si přát! Možná kompas, protože světové strany naprosto nemám podle čeho odhadnout. Ale... případné nedostatky musím nějak přetlouct jistotou svého záměru... Protože jistota je věc, co mi tak dobře jde! Vlastně obecně mám pocit, že mi v celém tomhle obřadu drhne hned několik jednotlivostí, a kdyby nešlo o něco tak neškodného, vůbec se do něj nepouštím. Jenže nějak mě nenapadá, co by se mohlo stát horšího, než že se prostě nepovede - "Kruci!" vyjeknu nevěřícně, když z kamene začne tryskat voda. Kámen letí na jednu stranu, mapu strhnu na druhou, jedna ze svíček zasyčí pod sprškou ledových kapek a zhasne rovnou, ostatní o chviličku později, když se překotí a malé loužičky vosku se rozcáknou na podlaze. Skvělé, fakt. Jen co na to budu mít pomyšlení, začnu tomu říkat zkušenost k nezaplacení, teď se jen snažím nevyletět leknutím z kůže - goblinovo zaječení bylo snad horší než ta menší sprcha - a pochopit, co se vlastně stalo. A nestalo. "Už jsem skončil, neboj!" zvednu ruce, jako bych chtěl Tarrokovi ukázat prázdné dlaně. Ten má ječák! Hroznější zbraň než ty jeho zuby. O ty jeho hračky, kolem kterých poskakuje, moc strach nemám, vždyť to byla jen voda, ale ze srdce mi spadne pořádný kámen, zatímco si otírám obličej rukávem a rovnou opatrně zjišťuju, že mapa opravdu dobré. Vážně bych potřeboval ten poznámkový blok. Zajímalo by mě, jestli ten symbol, do kterého se pokoušelo přetransformovat sequitur, byl reálný. Jenže to je teď taková dost neužitečná zvědavost. Víc se musím soustředit, co s tímhle nadělením. "Všechno v pohodě, Tarroku?" snažím se zeptat povzbudivě, zatímco nenápadně začínám sklízet stopy po nepovedeném obřadu. Stejně jsem nečekal, že by se kniha přemístila. Jestli to bude chtít Alexandr přesto zkusit, budu mít všechno připravené během minutky, ale teď raději... ehm... neprovokovat Faru magickým nepořádkem. "Ukážu ti na mapě, kam potřebujeme, co ty na to," lákám ho na úkol, co by mu mohl být vlastní. "Ať můžeš zatím pěkně nastavit vortex." A já mohl odletět sám... To je vážně k vzteku, to příšerné načasování. Mohlo to vyjít krásně, bez dohadů. Naskočili bychom s Flynnem, dokud je Alexandr pryč, a tradá. Jenže sám šanci nemám - a vím to, i kdybych nebyl tak zkrotlý čerstvým neúspěchem. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království, pět čtyřicet Umíš řídit?
Tarrok pečlivě odložil cingrlátka a zvláštní strojky na stolek vedle vortexu. Jeden připomínal myšku s navíjecím klíčem, další pistoli a pak se tam našel i náramek s řetízky, kterou se napojily na prsten a podivuhodným seskupením připomínaly magický symbol. Vypadalo to jako… mechanická verze kouzla pro ty, co neuměli obrazy malovat myslí, nebo možná mechanický artefakt.
Podezřívavě se na tebe podíval. Jestli se tě bál předtím kvůli hněvu své paní, teď už se tě bál jako čaroděje… a tvá snaha zamést nepovedený rituál pod koberec ho zrovna neuklidňovala.
„Ukažte, milostivý pane Eliáši,“ Tarrok přeci jen svolil a natáhl ruku, abys mu mohl mapu podat. „Umíte vortex řídit? Nebo vás společník? Ukážu vám to, pokud ne. Základní směr nastavím, ale překážkám je třeba se vyhnout a čím dále budete od Trolího trhu, tím pozornější musíte být.“
Dosud jsi cítil zelenkavý paprsek magie, který tě propojoval s Alexandr, ale teď – s útěšným pohlazením, jako by tě muž nabádal ke klidu – se spojení přetnulo. Nebylo to náhlé ani prudké, prostě se to jenom… stalo. Rozhodnutím z druhé strany. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Srdce se mi ještě pěkně třepe, zatímco chvějícíma se rukama vylévám vodu z kalíšků svíček a sklízím vypálené sirky. Na kámen se skoro bráním sáhnout, aby znovu nezačal stříkat vodu kolem sebe, i když rozumem vím, že je to nesmysl; mám co dělat, abych ze sebe nějakou magii vyloudil. Že bych ji kolem sebe vypouštěl omylem a bezděčně, to je utopie. Tarroka jsem nechtě začal oslovovat stejně neformálně jako Ester, dojde mi najednou při dalším milostivém pánovi, ale nejspíš na tom nezáleží. Klepe se tak jako tak... můžeme se klepat spolu, goblíně! Třeba společně ušejkrujem pár koktejlů. Jenže nejde mít strach úplně pořád, i když se tu snažíš předvádět opak. Ruce si div nevykloubím z ramenou, abych mu mapu mohl podat a přibližovat se k němu co nejmíň, nebo ji v rukou samou hrůzou snad ani neudrží. "Chceme sem," zabodnu prst na patřičné místo a ujistím se ještě, že se dívá. "Je to..." Alexandře. "... problém..." Nádech. Výdech. Věděl jsem přeci, že tohle nastane. Tedy nevěděl, ale kdyby mě to napadlo, tak bych to věděl. Pracuje s magií, nemůže se rozptylovat okolo. Je to v pořádku, nic se neděje, všechno jde jak má... dýchej, Eliáši, Alexandr je v pořádku. Faře se nevyplatí mu ublížit - kdyby neplatilo nic jiného, na tohle se snad spolehnout dá. Jenže pak taky existují věci jako nehody, zlá vůle, nedostatek sebeovládání... dýchej. A klid. "Cože...?" Zadívám se na Tarroka a pokusím si přehrát posledních pár vět. Něco řídit, já...? Vždyť sotva chodím rovně a pochvalně se plácám po ramenou, kdykoli bez nehody projdu dveřmi. Kdybys tušila, Jessie, jak banální mi teď přijdou úvahy nad řidičákem kvůli knížkám. "Neumím, vůbec. Vezmi to prosím od naprostých základů. Tuším, kam se mám posadit," pokusím se odlehčit mu od toho věčného strachu nevážným pousmáním, ale nejspíš nedokážu nadzvednout ani koutky rtů, "ale nic víc." Klid, klid, klid. Alexandr je v pořádku, důvody sis přeříkal stokrát dokola. Ale stejně je zvláštní pocit, přijít o to křehké pouto. Zvykl jsem si na něj strašně snadno, pomohlo mi překlenout obrovský kus cesty k Alexandrovi, bylo prostě... správné, mít ho tak blízko... jako něco, co vždycky mělo být právě takhle a jen se to konečně ustanovilo do patřičného stavu. Neblázni, znáte se chvíli... nemůžeš po nikom chtít, aby s tebou byl dnem i nocí. Nemůžu, vím... Ale chci. Je to pouto s realitou, se skutečností, s vědomím sebe sama. Stále dokola narážím na nevědomost, nejistotu, rozhodovat musím na základě dojmů, i když bych si tak zoufale přál zkušenosti a fakta; a k jednomu složitému světu najednou přibyl další, ještě komplikovanější a pramálo intuitivní. Alexandrova blízkost je nejen nit pro povídání, ale i podivná, průběžně stvrzovaná jistota, že někomu za to stojím... že mám proč bojovat, proč se snažit... že bude nějaké potom... je taková úleva nebýt sám... Slušná porce neskromnosti, zchladím se nemilosrdně. Jako by ti stačil jen tak někdo. To ani náhodou - tak tu přestaň hrabat prstíčkem po nonstop servisu a KLID. "Dobře, dávám pozor," zkusím namluvit nám oběma. "Povídej, Tarroku." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království, pět čtyřicet Pilotem za pět minut
Mapa – až neúhlednou kapku krve přímo uprostřed a poněkud navlhlé okraje – byla naprosto v pořádku. Naštěstí. Stejně jako předtím byla ohraničená černí, náznaky tunelů a cest, které mohly a nemusely vést z Trolího trhu; ve středu všeho byl jeskynní komplex namalovaný do detailů nedaleko řeky a vesnička podél jejího toku.
Goblin se na tebe podezřívavě zadíval. Pak si mapu vzal, otočil ji vzhůru nohama, pak kolem dokola a zase vzhůru nohama, jako by se mu z ní tak četlo nejlépe. Hledal cokoliv podobného. Cokoliv, co by byť jen připomínalo tunely vedoucí z Trolího marketu do bubliny, kam se chcete dostat. Pokud to z ní dokázal vyčíst… Záleželo na tom, jak se k tomu dostal?
„Ááá! Tudy! Nastavím vortex na severozápad. Cesta bude trvat zhruba dvě hodiny. První hodina cesty bude klidná, druhá… může mít překážky.“ Goblin ti pokynul, abys nasedl do sedadel v kole a začal ti ukazovat ovládání, které připomínalo knipl v letadle. „Nahoru, když potřebujete poskočit. Doprava, doleva. Dolů je brzda, to až na místě. Cestu zpátky si vortex zapamatuje, takže vám ho stačí zapnout tímhle tlačítkem… Snadný jako facka! Nezahýbejte mockrát za sebou, jinak se převrátíte. Tohle nemačkejte, to motor nezvládne. Žádné kouzlení, seďte na zadku a nenaklánějte se. Paliva máte dost na cestu tam i zpátky, nejnáročnější je start, takže ideálně nezastavujte uprostřed cesty. Jak na Zeměžrouty a Mlhu víte?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Chvíli už to vypadá, že nakonec neodletíme proto, že se Tarrok zkrátka nechytí v mapě - otáčí s ní tak dlouho, až začnu zcela vážně uvažovat, jestli se nad právě takovým zmařením všech nadějí rozbrečím, nebo rozchechtám - ale než dojdu k uspokojivému závěru, někdy v době, kdy soudím, že zvládnu obojí naráz, mu konečně v očku jeho gobliním zaplane poznání. Kolem vortexu je z něj navíc rázem mnohem příjemnější společník než dřív, možná mi dokonce odpustil to nepovedené kouzlo. Když zrovna člověk nechodí do společnosti s kočkou, jsou goblini vážně fajn. "Dopředu, nenaklánět, zpátky," odříkávám po něm všechno poctivě, polopatě a nahlas, abych si to skutečně zapamatoval a plně uvědomil. "Tohle nemačkat vůbec, jasné." Dvě hodiny jsou zatraceně dlouho. Touhle denní dobou jsem schopný věnovat se leda lehké beletrii a mazání toustů oříškovou pomazánkou, ne se soustředit v neznámém stroji. Je dost těžké se neděsit těch náhlých polospánkových propadů a výpadků pozornosti, co je tak strašně nesnáším, nedokážu si na ně zvyknout, ještě víc je nesnáším - snad bude Alexandr v dostatečné kondici, abych skončil na sedadle spolujezdce a leda okukoval krápníky. Nechápu ani přibližně princip toho stroje, ale je fascinující a všechno ve mně plesá ryzím potěšením z takového řemesla. Podezřívám se, že mám obecně rád kompetence; schopní lidé, kvalitní řemeslo, chytrost, pozoruhodná řešení... přitahuje mě neodolatelně, když je někdo v něčem dobrý. A tohle tady, to je fantastická ukázka boje se zákony magie a techniky zároveň... mít tak víc času! "Nevím co jsou Zeměžrouti a nevím, co je Mlha," řeknu. "Jak na ně tedy taky nevím." Opřu se do sedadla a nechám hlavu padnout dozadu. Oči se okamžitě zavřou. Nenechám je, samozřejmě, ale bude to... "Nemáte tu něco jako kafe...?" povzdechnu si a promnu si je klouby prstů. Nebylo by mi po něm dobře, ale nebylo by mi po něm dobře až za pár hodin a to už bude všechno vyřízené. Jenže kafe, tady... byl to spíš povzdech než skutečná naděje. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království, pět čtyřicet Hlavně nepanikařte a nezapomeňte na ručník
Seděli jste vedle sebe nasáčkováni na řadu tří nepohodlných sedadel ve vortexu. Tři lidi by se sem vešli, dva lidi a kocour v pohodě, a jeden člověk s goblinem… bez problémů! Jenom teď seděl posunutý až k tobě a ukazoval ti ovládání stroje, takže jste se málem dotýkali. Pach potu, oleje a zvláštního kouře tě dráždil v nose. Ester se rozhodně koupala častěji.
„Kafe?“ zopakoval Tarrok tónem, z kterého ti bylo jasné, že kafe nejenom nemá, ale ani nezná. „Máme runšin, vílí nektar a měsíční šťávu. Přejete si něco, milostivý pane Eliáši? Jo, a v případě nouze zmáčkněte tohle,“ klepl zlehka na modrý čudlík uprostřed ovládací desky. „Klidně se obslužte sám támhle u pultu.“
Teď zmáčkl tlačítko, které se ti ani neobtěžoval vysvětlit. Na ovládacím panelu se otevřel čtvereček, pod nímž se skrývala blikající obrazovka – spíše magická nebo snad holografická než dnešní obrazovky počítačů a mobilů – a velká spousta drátů. Ty teď Tarrok začal rozebírat a vytvářet mezi nimi spojení.
„Zeměžrouti jsou takoví obrovští masožraví červi. Jedna z mála věcí, které přežije i pustinu. Všemu ostatnímu ujedete, ale pokud se pod vámi začne třást zem, chcete zastavit a dostat se co nejdál od stroje. Ideálně někam na vyvýšené místo. Stroj je zajímat nebude, vy ano. A Mlha… nic z toho, co se v ní děje, není skutečné. Prostě nezastavujte a pokračujte dál.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Poraď mi cokoli, co je neškodné pro lidi a udrží mě to pár hodin vzhůru, milostivý pane Tarroku," sklouznu ze sedadla a přejdu k pultu, abych si v neurčité naději ke zmíněným nápojům alespoň přivoněl - třeba mi to bude známé stejně jako Alexandrův čaj. Jestli po goblinově průplachu nosních dírek mám vůbec šanci něco ucítit. "Nebo alespoň neškodné pro lidi bez dalších dodatků," povzdechnu si, když si uvědomím, že naposledy jsem se napil někdy v poledne heřmánkového čaje a v krku mám docela slušné struhadlo. "Co dělá ten modrý knoflík?" vyberu si kelímek, který vypadá, že ho dokonce někdy někdo myl, a otočím se po Tarrokovi, abych se ujistil, jestli se dívá způsobem "vybuchne to a všechno nepřátelské vezmete s sebou, hurá", nebo "hodíte prudkou zpátečku a obratem vás to vrátí odkud jste vyjeli". Je mimochodem od Tarroka moc pěkné, že se mi snaží dodat jistotu ve stroj průběžnými dodělávkami. Nebo proč tomu říkat dodělávky - bonusová vylepšení, to zní mnohem líp. Pokusím se odolat pohledu ke dveřím, za kterými zmizeli Fara s Alexandrem, začíná mi to připadat už hrozně dlouhé, a raději se soustředím na instrukce. "Mlha předpokládám má jméno od toho, že vypadá jako mlha," uvažuju nahlas. V nevíře ve viděné začínám mít docela praxi, jestli jsou to jenom obrazy, musíme to zvládnout. "Ti červi ovšem... hmm. Kromě toho, že neumí šplhat, dá se s nimi nějak bojovat...?" Třeba je umlátit botou, když z magie budeme z Alexandrem vyšťavení oba...? Na skutečný strach jsem naštěstí už neustálým přívalem protivenství dost otupělý, nejvíc se beztak bojím o Alexandra, tohle už jen přijímám s jakýmsi fascinovaným úžasem a zvědavostí. To se nám po tom všem přeci nemůže stát. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království, pět padesát To, co se určitě nemůže stát… a občerstvení!
„Spustí to signál, podle kterého se pak hledají náhradní součástky,“ odpověděl Tarrok nevzrušeně. Všimni si, že neříká, podle kterého vás pak najde záchranná služba, ne… na tohle se tady nehraje… „Funguje jenom na krátkou vzdálenost. Jednou do měsíce vyjíždí úklidová četa.“
Chtěl jsi tohle vědět? Nechtěl. Možná by bylo lepší se tolik nevyptávat. Goblin skloněný nad palubní deskou – kde mimochodem nastavoval váš směr, délku cesty a jistá opatření týkající se blížícího se výjezdu, naštěstí se neuchýlil k bonusovým vylepšením na poslední chvíli – ti jenom mávl a zamumlal něco ve smyslu, že bezpečné pro lidi je tam všechno.
„Bojovat?“ To ho zarazilo. Ohlédl se k tobě ve chvíli, zrovna když jsi zkoumal sladce vonící fialovou šťávu. „Já teda nevím jak čarodějové, ale každý, kdo má rozum, se tý patnáctimetrový bestii klidí z cesty. Přitahuje ji hluk. Dokud se schováte a budete zticha, budete v klidu. Runšin je životabudič.“
Myslel tím to fialové, co vonělo jako borůvky, nebo oranžovou hmotu, co měla konzistenci nepovedené želatiny, nebo… tady tuhle nahnědlou tekutinu, co vůní připomínala zelený čaj?
„Ale v těchto končinách moc nejsou,“ navázal na monolog o červech, přičemž se dál vrtal v palubní ploše, „to jenom dál od Trolího marketu vám hrozí. A mlha… Vy nejste místní, co? Chcete se dostat až do tý bubliny na mapě nebo k tomu jeskynnímu komplexu?“
Alexandr už byl pryč nejmíň čtvrt hodiny. Zdálo se to jako celá věčnost, nebo to byla celá věčnost? Jak dlouho asi trvá vydolovat z čaroděje čtyři ampulky madžiky? Měl by ses o něj bát? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Čím dál lepší. Začínám si víc a víc připadat jako součást sponzorského týmu Podpořte výzkum alternativních způsobů cestování a tuším, že většina poznámek pod čarou začíná slovy Neručíme za. "Skvěle zařízeno," zamumlám a přivoním s malou porcí odhodlání k té oranžové věci. "Nezapomenu do toho včas klepnout, slibuji." Jestli ono by nebylo lepší jít pěšky. Minimálně zpátky. "Jen Tarroku, omlouvám se, ale opravdu nejsem místní - řeknete mi co je co?" Nerad bych podruhé v jednom dni slyšel větu začínající 'ještě jsem neviděl člověka pít to a to', ale když už mi jednou došlo, že bych se měl napít, najednou mám žízeň pořádnou, a něco bych měl vybrat i pro Alexandra. Po běhu po střechách a procházce bez vzduchu do sebe něco potřebuje dostat každý, on nejspíš bude unavený také po Faře. Já po Luně také bývám, i když tam se důvody střádají po celých hromadách. "A jo, potřebujeme se dostat přímo do té bubliny, kterou jsem vám ukazoval. Jak se to vlastně řeší se vzduchem?" napadá mě, protože tam už vlastně asi žádný není...? Ale to by nám těžko mohl radit utéct od stroje. Nebo tu jsou nějaké použitelné koridory... nebo...? Znovu se letmo ohlédnu ke dveřím. Alexandr si poradí. Měl bych si zkusit pamatovat jistotu v tom letmém rozloučení; jen je čím dál těžší udržet fantazii na uzdě. Bezděčně napínám uši, jestli shora něco nezaslechnu, ale to je v vašem průběžném hovoru skoro nemožné. Možná kdybych alespoň nahlédl - ale Tarrok je teď v nebývalém klidu a nechce se mi narušit tohle křehké příměří. Navíc informace od něj by mohly být k neza- "Patnáct metrů...?" Div mi nepřeskočí hlas a přelétnu pohledem celou tuhle místnost, abych si v duchu naměřil odkud kam. K tomu, abych něco takového utloukl botou, by mi nestačila ani všechna bagančata Orčího nářezu. "To bojovat beru zpět. Po špičkách do úkrytu, rozumím." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království, pět padesát Ready steady…
„Runšin je to hnědé, vílí nektar připomíná borůvky a to oranžový,“ zamžoural Tarrok tvým směrem, aby zjistil, co to držíš v ruce, „to je měsíční šťáva. Sladká, moc dobrá. Paní Fara si ji schovává pro vážené hosty.“
Znovu se otočil k palubní desce. Když to v ní podezřele zaprskalo, zaklel a honem si podal jeden z nástrojů na nízkém stolku obloženého přístroji, kterým neprospívala tvá přítomnost a experimenty s vodním kamenem. Kdybys mu do toho nekecal… něco dělá, nevidíš? Naštěstí se zdálo, že ví, co dělá, protože se stroj vzápětí zase utišil.
„Vzduch tam někdy je a někde ne,“ pokrčil rameny nad prostou odpovědí. Pokud se k vám zeměžrout dostane ve špatnou chvíli, zřejmě si můžeš vybrat, jestli se udusíš nebo tě něco sežere. „Prostě se držte ve stroji a máte to. Hned za Trolím marketem pár kilometrů není nic, ale možná se dostanete do koridoru, kde zrovna je. Těžko říct. Tak daleko jsem nebyl. Nemají čarodějové nějaký čáry, aby si přikouzlili vzduch? Dobrý. Nastaveno. Trolí market má tahle kráska zmapovaný dobře, to až později jí budete muset řídit manuálně. Nastavil jsem vám časovač.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dobrá, dobrá... nebudu Faru provokovat tím, že bych jí tu upíjel něco, co má pro vážené hosty, mezi které se má maličkost docela určitě nezařadila. Zvlášť když na pouhou žízeň je dobrých věcí škoda. Naliju si plný kalíšek vílího nektaru a úlevu cítím skoro už ve chvíli, kdy ho zdvihám k ústům. Jen ta představa, jak mi klouže do krku... "Ehm," zarazím se těšně před tím, než se dotkne rtů, a ruku zase napůl svěsím. "Tarroku, prosím tě... z čeho přesně se vyrábí vílí nektar?" A správná odpověď zní z ovoce, jasné...? Jinak se připrav na další porci žadonění, pro změnu o čistou vodu. Napít se vážně potřebuju, ale vocuď pocuď. "Čarodějové možná taková kouzla mají, ale jestli vortexu neprospívá kouzlení, stejně bychom se jich měli zdržet. Navíc nebudeme mít magie zrovna nazbyt," dodám neradostně, nedívej se tam, "jestli mi rozumíš. A já jsem docela určitě o hodně horší čaroděj než ty mechanik," pousměju se trochu. Opřu se o zády o pultík a přihlížím, jak pracuje. Připadá mi fascinující, že se někdo v tom všem prostě vyzná. Já si ráno připadal jako hrdina, když jsem přišel na to, že se všechny žárovky šroubují na jednu stranu. "Máš to úžasně propracované," musím uznat, i když se mi po tom nádherně pohodlném autě s Essekem za volatem skutečně zasteskne. "Proč tady vlastně nepoužíváte lidskou techniku shora?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království, krátce před šestou Víly jsou místní delikatesa
„Z víl, samozřejmě. A ne, nefunguje,“ pokrčil rameny a střelil po tobě podezřívavým pohledem, protože tvoje otázky nezněly ani tak „nejsem odsud“ jako „nevím nic.“ „Z toho, co jsem slyšel, tak nahoře lidská technika taky nefunguje bez různých fíků. A tuhle krásku pohání magické jádro,“ usmál se a hrdě poplácal vortex po kapotě jako své oblíbené dítko, „ale cizí magie by ho mohla destabilizovat… Takže aspoň desetimetrový odstup, pokud budete kouzlit. Jasný?“
„… nepředpokládala jsem, že by mi sem nakráčel někdo s tak kvalitní madžikou,“ pochvalovala si Fara po cestě dolů ze schodů.
Když k vám dolehl její hlas, Tarrok honem sklopil hlavu k vortexu, zaklapl destičku na ovládacím panelu a odhodil šroubovák. Hotovo! Alexandr se jí neobtěžoval odpovědět. Těžko říct, jestli by se zmohl na něco zdvořilého… Vzápětí se oba vynořili ze stínů horního patra nad hvězdnou oblohou. Že se tam něco skrývá, bylo pořád zvláštní.
Alexandr si mírně povzdechl, ale sotva tě našel pohledem, pousmál se. Všechno v pořádku, snažily se tě uklidnit jeho hnědé oči. Nevypadal zraněný ani nějak mimo, byl jenom bledý… a rozhodně se potřeboval něčeho napít!
„Všechno hotovo, Tarroku?“
„Ano, paní. Připraveni ke startu!“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Oukej..." Postavím kalíšek nenápadně zpátky na pultík a ještě nenápadněji ho odsunu stranou. "A co takhle čistá voda, nebyla by? Prosím?" V nejhorším strčím ten svůj báječný modrý kámen do džbánku a pustím do něj trochu magie. Rázem budeme mít po starostech. A možná i po džbánku, když to provedu dost razantně. Naliju si jiný kalíšek pro změnu runšinem a rychle ho vypiju dřív, než se omylem zeptám, z čeho se vyrábí ten. A na Tarrokův podezřívavý pohled odpovím jen neurčitým pousmáním. Ať si všiml, jak tu šachuju s občerstvením, nebo se mu nezdály moje otázky... pravda, tohle musela být hodně základní neznalost... ale mysli si co chceš. Když se nezeptáš, nemusím hledat odpovědi. Já se ptát chci. I když to prosté 'nefunguje' vysvětluje pramálo - neodpálil jsem si náhodou pobytem tady, nebo kouzlením, mobil? - o tohle potvrzení jsem docela stál; důvodů ohledně absence techniky mě napadalo víc a nechtěl jsem se propadat do spekulací. Ne že by pro ně stále nebylo prostoru víc než dost. "Jasný..." Deset metrů, zapsáno za uši. Snad jsem byl prve dost daleko. Zrovna si dolévám další porcí runšinu, když konečně, konečně zaslechnu Fařin hlas. Jen mi nepříjemně zatrne, když rozeznám slova, vzedme se ve mně vlna bezmocného vzteku... skoro s námahou ji nechám opadnout. Byl to dobrovolný obchod, nemám na něj právo. Ale kdyby aspoň... to nekomentovala takhle. Oči mám beztak jenom pro Alexandra, až když se pousměje, dochází mi, že jsem zapomněl dýchat, plný obav a očekávání. Nedokážu od něj odtrhnout pohled, jako bych se potřeboval ujistit, že je to opravdu tak, je v pořádku, celý, nerozbitý, pořád on. Možná všem přítomným zadunělo v uších, jak mi spadl kámen ze srdce. Rovnou k němu vykročím. "Říkají tomu runšin," řeknu tiše a nabídnu mu kalíšek, trochu si nejistý, jestli třeba ví, a nebo neví, o co jde, a jestli se třeba nevyděsí, co se mu snažím podstrčit. Ale je v pořádku... Postavil jsem se hodně blízko a bezděčně mu volnou ruku položím na paži, jako bych se o tom v pořádku potřeboval ujistit všemi smysly. Napadá mě, jestli třeba poznám, že přišel o část svých sil, ale nejvíc ze všeho bych ho potřeboval docela obyčejně obejmout. Možná i on by potřeboval. Hrůza se mnou... Ale to není, že bych nemohl být sám... ve skutečnosti bych pořád fungoval a šel kupředu a hledal a snažil se, i když si to chvílemi nemyslím, a nebo si dost nevěřím. Ale vlastně vím, že by to tak bylo. Nemohlo by nebýt. Jenže s ním je to neuvěřitelným způsobem jiné. Víc já, víc snadné, víc opravdové, víc všechno. Jako by realita bez něj byla jen dalším druhem snu - a teprve když je blízko, jsem skutečně vzhůru. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království, šest večer Hovor nad kalíškem runšinu
Runšin opravdu chutnal jako zelený čaj. Hořce, trochu více zemsky. Spíše než lístečky to byl kořen, ale pokud jsi nečekal nic sladkého, tak to vlastně nebylo špatné… a jenom ta chuť dokázala nakopnout. Co až se opravdu dostaví slibované života budící následky!
„Ten se hodí,“ podotkl Alexandr nepříliš nadšeným tónem. „Jsem v pořádku, Eliáši. Jenom unavený. Někteří čarodějové tohle dělají denně. Mít schovanou skleničku vlastní madžiky umí být nadmíru praktické.“ Jednu skleničku, ne čtyři naráz.
Vypadal unaveně – jako po dlouhém dni, spíše než několika probdělých nocí. Magii… Ale ano. Pokud ses na to soustředil, všiml sis takřka nepatrné změny v intenzitě. Působil na tebe. Pořád jsi v hlavě slyšel varovné zvony, ale místo toho, abys stál přímo na kostelní věži, jsi teď stál pod ní. Zvony byly stejně hlasité, nic se nezměnilo, jen dojem z nich nebyl tak intenzivní.
„Je to… kořen z jedné rostliny, která roste tady v podzemí,“ uvolil se ti to vysvětlit, přičemž si promnul špičku nosu, a pořádně se napil. „Životabudič. Něco jako kafe… ale zdravější. Zapomněl jsem vám dát to kyvadlo. Uvědomil jsem si to až nahoře a… Nechtělo se mi to oddalovat,“ pohodil hlavou. „Zjistil jste mezitím, jak to funguje? Jestli se máme nějak podívat na provozu, nebo nás to odveze přímo na místo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "To rád slyším..." A jak rád. Kořen zní sympaticky neškodně, teplo po těle je blaho samo o sobě, nemuset vytěsňovat z hlavy původ toho blaha pak příjemný bonus. "Další v nabídce byl vílí nektar a tak moc žízní jsem ještě nepadal." I když svlažené hrdlo ještě teď div nepřede blahem. "Kyvadlo mi taky došlo pozdě," povzdechnu si. Možnost mít po kapsách zásobu madžiky pro dni jako je tenhle mi připadá fantastické. Jednou...! Jednou budu mít takové věci v malíčku a dobře ošetřené. Vím to. A bude to brzy, protože tu knihu najdeme. "Jenže vyrobit ho jsem nevěděl jak a jenom kámen nefungoval." Že jsem použil vodní a jak přesně jsem dopadl si nechám jako rozvernou historku, až se cestou budeme snažit jeden druhého udržet vzhůru. "Věřím, že kniha je stále na místě, ale... chcete to ještě zkusit?" Rozumné by to bylo, což o to. Jak moc by se na to Fara tvářila, to je jiná. Tuším ostatně, že nás dlouho jen tak postávat nenechá, každou větu se snažím zhustit do minima slov, ale ověřovat naživo, jak moc pěkně či nepěkně na nás kouká, si teď nechci. Ať Alexandr dostane alespoň těch pár chvil, než runšin nakopne i jeho. Vyhnu se jí pohledem a zadívám se na vortex. V hlavě si nechám prolétnout seznam Tarrokových pokynů. Jestli na něco nezapomněl on, myslím, že si pamatuju všechno; zase tak složité to nebylo. "Podílet se budeme, a než to bude potřeba, bude dost času vám ukázat jak. Důležité je nekouzlit v okruhu deseti metrů... a nepotkat Zeměžrouty." Vůbec by mi nevadilo se dozvědět, že si ze mě Tarrok vystřelil a že jsou tyhle bestie jenom v pohádkách pro malá goblíňata, co nechtějí večer spát. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království, šest večer Jenom chvilku, Eliáši. Zemřu a můžeme vyrazit.
„Nejsem si jistý, jestli to má cenu. Flynn zmizel, protože ho někdo přivolal. Touhle dobou už bude vaše spojení s knihou přetnuté,“ Alexandr podotkl. Pokud bys byl stále pánem té knihy, Flynn by se nevypařil. Od té doby uběhla možná půlhodina; nepředpokládal, že by rituál svázání déle. „Vy to víte lépe. Jak dlouho trval rituál, kterým jste přivolal Flynna?“
Dopil kalíšek genšinu, odložil ho na pultík vedle lahví, které sis prohlížel. Koutky úst mu cukly v pobaveném úsměvy, když si všiml odložené sklenky s fialovou tekutinou… Když se i tentokrát pustil do vysvětlování, už nebyl tak ochotným a nadšeným učitelem. Snažil se, pořád ti odpovídal dle svého nejlepšího vědomí a záleželo mu na tom, ale domýšlet všech jednotlivostí pro něj bylo obtížné. Ve skutečnosti by si potřeboval sednout a zavřít oči. Aspoň na chvíli.
„Kyvadlo byste musil vytvořit rituálem. Bez rituálu jsou kameny zbytečné. Jenom nádobky čekající na to, až jim dáte účel. Stejně jako byste musel sehnat esenci ohně na ohnivá kouzla, na lokalizující magii si musíte vytvořit kyvadlo. Lokátor. Ale je to snadné, pak vám to ukážu.“
Alexandr si po krátkém zaváhání dolil skleničku a tobě nabídl také. Přeci jenom ti muselo být hůř než jemu, i když jsi možná byl zvyklý a jemu právě někdo ukradl víc než polovinu sil. Fara vás nerušila. Prozatím se pustila do tichého hovoru s globinem u vortexu.
„Zeměžrouty blízko Trolího trhu nepotkáme. Jsou kolem něj rozestavené obranné věže, které je odpuzují. Znal tu bublinu? Je daleko?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Rád si z jeho rukou vezmu další skleničku, a dotek prstů je jako připomínka všech těch drobných provokací - i když bych se vsadil, že tentokrát je to úplně bezděčné a na využívání příležitostí je trochu moc utahaný. Ale za další napití jsem rád. Je mi z runšinu příjemně po těle a žízeň jsem taky ještě neuhasil. "Ten rituál byl krátký," zavrtím hlavou. "Vlastně nevím, na co jsem spoléhal. Možná na nějakou setrvačnost... nebo mi jen přišlo lepší něco zkusit než nedělat nic." Do vysvětlování se pustí statečně, a vlastně to vím, jen se mi to celé neposkládalo a kyvadlo jsem mezi aktivní složky nezahrnul; a hlavně a především jsem v hlavě neměl správně poskládanou podobu obřadu... Nevadí, zkušenost to byla dobrá. Škody jsem nenadělal a pro příště vím, že improvizace opravdu ne. Nebo ne dřív než o tisíc zkušeností později. Mohl bych si za ně do svého pomysleného zápisníku dělat čárky. "Jestli se dá na ty věže spolehnout, začátek cesty bude opravdu klidný po všech stránkách... odpočinete si," usměju se na něj povzbudivě a protože je blízko a Fara daleko, ruka mi nějak sama vyletí vzhůru a pohladím ho po tváři. Jen zlehka, mám sklony se podobných gest vzápětí leknout a pak už jen následuje kaskáda toho, jak si za to leknutí vynadám a začnu složitě přemýšlet, jestli to nějak zachraňovat... ale... pohlazení to bylo. Pak prý že jsem stydlivý. "Jestli Zeměžrouti spolehlivě nehrozí a kus trasy je známý, budete moct i usnout - řídit je třeba až ke konci. Nepřišlo mi sice, že zná tu konkrétní bublinu, ale zřejmě i tak dokáže jízdu dostatečně naprogramovat podle mapy." Tak nevím, jestli Alexandr úplně počítá s tím, co mu řeknu vzápětí. Skoro to zní, že předpokládal jen krátkou vyjížďku v oblasti Trhu. Bohužel jsou věci, co se nedají říct šetrně... ale hlavu vzhůru, Alexandře! Mohl by to být tím pádem skutečně užitečný odpočinek. "Pojedeme zhruba dvě hodiny." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království, šest večer Řekněte mi, že je to dobrý nápad.
Alexandr se pousmál. Bez ohledu na to, že Fara stála opodál a že zrovna rozmlouvala s goblinem o vaší cestě, se naklonil a políbil tě na tvář. Jestli on taky nebyl upírek, protože tohle ho spolehlivě rozveselilo…
„Dvě hodiny?“ zopakoval. Pohledem přitom střelil k vortexu. Dvě hodiny v tamtom? Pokud někdy chtěl nahodit zpátečku, bylo to teď. Flynn je pryč, kniha pravděpodobně taky a dvě hodiny vám spolehlivě znepříjemní vyšetřování. „Doufal jsem, že to bude jedna z bublin v okruhu ochran. Spousta pirátských zátok vznikla kolem věží, jen dvacet minut cesty odsud...“
Mohl by pokračovat. Mohl by na tebe vychrlit své pochybnosti, ale s povzdechem se chopil kalíšku runšinu a znovu se napil. Přemýšlel. Věděl, že se občas musí zastavit a zvážit pro a proti. Noční obloha se nad vámi leskla jako opravdová, snad proto k ní Alexandr zvedl oči a chvíli nic neříkal. Sledovat s ním hvězdy… Možná to jednou zvládnete doopravdy, někde daleko od města, zády povalení do trávy a nejbližší drama bude jenom to, jestli poznáte velký vůz.
„Pořád je to nejlepší cesta,“ hlesl po chvíli. Přesvědčoval tebe, nebo sebe? „Kniha je pravděpodobně stále pod zemí. Jak se tam dostávají místní, netuším, ale je nepravděpodobné, že by měli teleport nebo vlastní východ na povrch. Budou tam stopy, svědci…“ Za předpokladu, že s vámi bude někdo z pirátské zátoky ochoten mluvit. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Co já přijal jako prostý fakt, to Alexandra nemálo zarazí. Nelze popřít, že dvě hodiny jsou dlouho na jakoukoli cestu... zatím mi dělaly starosti jen kvůli tomu, jak špatně vydržím vzhůru a jestli dokážu pohotově jednat, ale těch aspektů je samozřejmě celá hromada. "Myslíte, že byste mohl mít potíže doma...?" je první, co mě napadne. "Ne že bych očekával, že máte předepsanou večerku," nemůžu se nezasmát nad dojmem, jaký musel vzniknout. "Jen... jste zmiňoval nějaké společenské povinnosti." O kterých nemám představu, jak mohou být závažné. Stěží víc, než právě tahle kniha - ale tak to jeho otec, který mi v představách zatím vyrostl do dost temné a přísné postavy, samozřejmě vůbec vidět nemusí. Zvlášť když o ničem neví. Ale to nebude ono, ten výmluvný pohled k vortexu... "Na možnosti místních jsem na cestu zpátky dost spoléhal," poznamenám. "Vortex se může vrátit i sám." To modré tlačítko snad raději nezmiňovat. "Myslíte, že tam mají stálý portál na Trolí trh?" zkusím odhadnout možnosti. Teleport je asi prostě teleport, vortex trochu moc náročný na běžný provoz, kdo ví, co dalšího existuje. "Pořád platí, že když řeknete, otočíme to," hlesnu tiše, protože takhle plného pochyb jsem ho snad v žádné chvíli neviděl. ...ale došli jsme tak daleko! dodal bych nejraději, jenomže jak bych začal přidávat nějaká ale, jen bych popřel podstatu toho všeho. Právě teď, vyšťavený od Fary, si je vynaložených nákladů nepochybně dobře vědom sám; víc než by rád. Dopiju poslední kapku runšinu a sklenička lehce klepne o pult. Ruka se mi skoro nechvěje, když pohladím palcem drsné sklo. Nemyslím, že dokáže v téhle fázi couvnout, a znovu to ve mně probudí dojem, že bych měl já. Jenže... vlastně nechci. Nikdy bych mu to nevyčetl, ale sám bych pokračoval dál - nějak mi to vracení nejde. Jestli náhodou to přesně není důvod, proč se tu plácám bez paměti... fajn, ještě nějaká povzbudivá myšlenka na cestu? Zadívám se mu do očí, plný odhodlání k další cestě. Jedno jaké! Pojďme. Zvládneme to spolu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království, po šesté Jsi důležitější
„To nepochybně také,“ povzdechl si nad společenským povinnosti. Touhle dobou měl být dávno učesaný, oblečený a připravený se družit s politicky významnými čaroději a jejich dědici. „Tohle je důležitější… Nemluvě o tom, že plesy na utužování politických vztahů se pořádají čtyři týdně. Možná se tam brzy potkáme,“ pousmál se.
Alexandr se znovu zahleděl na vortex. Věděl, že by mu stačilo něco říct, ale nejspíše jsi ho měl prokouknutého – nebo měl prokouknutého on tebe. Samotného tě to podstoupit nenechá, v tom měl jasno.
„Těžko říct. Vytvořit stálý portál je těžké a náročné na zdroje,“ hlesl. „Mezi oficiálními bublinami samozřejmě jsou, ale vytvářejí se celé roky. Možná využívají koridory mezi bublinami, o něčem takovém jsem četl, ale… neodvažuji si hádat, co používají. Něco určitě.“
Pod tvým odhodlaným pohledem přikývl. Ano, pojďme. Zvládneme to.
„Připraveni vyrazit?“ ohlédla se k vám Fara. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Oči se mi vyplašeně rozšíří. Cože, ples? Já přeci nemůžu jít na ples! "Ale já nemám oblek," vyhrknu, jako bychom už stáli za dveřmi sálu a Alexandr se mě snažil prostrčit dovnitř. Smích ze mě vylétne tak náhle, až si musím připlácnout ruku na pusu. Jo, oblek! To bude přesně ta správná starost. Vůbec ne to všechno ostatní - možná neznalost etikety, tance, stolování; a především ta spousta lidí, které nebudu znát, a budu teprve pracně hledat míru formálnosti pro takové příležitosti vhodnou... ne, mě nikdo soudný na ples nepustí. Jestli má Essek jen trochu rozum, utrhne mi hlavu, potlapká po rameni a vrátí za knihkupecký pult. Jsem vzdálený příbuzný, ne ztracený a znovu nalezený syn. "Něco tak strašného, že by se mě týkaly takové věci, mi ani nepřišlo na mysl - a snad ani nebudou." Na chvíli mi představa plesu - nebo jen odpoledního čaje s vdovou Hicksovou - přijde o mnoho řádů děsivější než celý vortex. Úsměv se mi bezděčně rozšíří. "Hmm! Co by s politickými vztahy udělalo tohle?" Ten polibek před chvilkou se mi zamlouval velice a tohle je ideální příležitost, jak mu ho vrátit, jen malý dotyk rtů na ty jeho. Nedokážu si představit, že bych se někdy těch drobných gest, co je vlastně vůbec nemám za drobná, dokázal nasytit. Ale Faro, no tak! Zrovna když vortex dostal tak skvělou konkurenci. "Něco tam budou mít určitě," souhlasím zcela. "Když nám to nebudou chtít říct, zjistím to přes snění. Tedy nazírání. Nebo jak tomu říkat." Když nebudu sám, Alexandr mě vzbudí včas. Nepřipouštím si jinou možnost. "Poradíme si." Já bych vlastně mohl přes sny kontaktovat Esseka...? Představa strašidelná asi jako nutnost vybrat vhodnou kravatu. Umím si zavázat kravatu...? Pochybuju. S Alexandrem po boku bych takové záležitosti jistě zvládl, ale něco mi říká, že tuhle možnost mít nebudu - a on tam taky nepochybně bude mít lepší věci na práci, než se starat o neobratné... štěně. Najednou si připadám, jako bych ani neměl nárok na dlouhé kalhoty. Zlatí piráti. "Připravení," zavolám k Faře. Na Tarroka se pousměju s otázkou v očích - všechno v pořádku, mistře? Pro začátek cesty jsem připravený posadit se do sedadla řidiče, Alexandr ať si na chvíli zavře oči a prohodíme se, až mu předvedu všechno, co jsem se dozvěděl. A protože jsme se jasně domluvili, že to zvládneme, tak to zvládneme. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Fařino království, po šesté Škádlení
„Chaos. Naprostý a dokonalý chaos,“ zašeptal ti Alexandr do rtů. Dlaň ti dlaň položil na bedra a políbil tě hlouběji. Poškádlil tě jazykem jenom na krajíčku. Nehodlal ti teď z nohou dělat želé, ale spolehlivě předvedl, že by mohl… a že vás čekají lepší věci než dětské pusy.
Ustoupil od tebe, jako by se nic nestalo. V očích mu potměšile jiskřilo a na rtech visel podezřelý úsměv. Bavil se. Těžko říct, jestli na tvůj účet nebo s tebou, možná trochu od obojího, ale rozhodně… vypadal lépe. Odhodlaněji, pokud ne vyloženě silněji a energičtěji. Ještě chvíli potrvá, než se tělo srovná se současnou mírou madžiky, ale času máte dost.
„Směr je zadaný,“ odpověděl Tarrok na tvoji otázku, „zhruba po hodině budete muset přejít na manuální řízení, časovač vám oznámí přesnou chvíli. Neuhýbejte ze zadaného směru, jinak budete mít problém najít bublinu. Pokud vás cesta svede jinam, musíte se vrátit.“
„Ukazuje něco směr?“ zeptal se Alexandr již usazený na sedadle spolujezdce.
„Tady,“ Fara se přes něj naklonila, prstem šťouchla do jedné z obrazovek a… nezapomněla ti věnovat sladký úsměv, když se ocitla v Alexandrově bezprostřední blízkosti. Nepochybně cítila jeho kolínskou. Tu lehce štiplavou exotickou vůni jakéhosi koření.
„Hodně štěstí!“ ozval se Tarrok, načež zmáčkl čudlík od dveří garáže… které se s tichým vrzáním začaly zvedat a odhalovat tak výhled na puklinu v jeskynní zdí. Zřejmě vyjedete touhle. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Naprostý a dokonalý chaos je shodou okolností výstižný popis toho, co mi dokáže Alexandr způsobit jedinou důkladnější pusou. Nečekal jsem to, k tomu dlaň na zádech, jako by mě už už k sobě tisknul blíž - a ještě mizera vypadá, že mu tahle nehoráznost projasnila den - asi pro tuhle chvíli štěstí, že prsteny utichly, protože za tak nadšenou odezvu smíchanou rovnými díly z okouzleného "jééé..." a hladového "ještě" a na rozpaky umírajícího "pomoc" a pár dalších bych se musel propadnout až k protinožcům. Na druhou stranu... opravdu vypadá líp. Ať už mu prospěl runšin, ta malá pauza, myšlenky na chvíli odvedené stranou - a nebo ho odhodláním a silou plním alespoň trochu, jako on mě - dobře že tak. Naprostý a dokonalý chaos, hmmm... Jsem doopravdy zvědavý, kam tohle mezi námi povede dál, zvědavý tím příjemným, okouzleným způsobem někoho, kdo si ještě nezvykl, že vůbec může mít nějakou budoucnost. Nepřipadám si jako moc dobrý materiál na tajný vztah, ale okolnosti neznám a budu brát, co mohu dostat; jestli to dokážu. Zrovna teď mi moc nejde děsit se, že tohle mezi námi Alexandr nebere tak vážně jako já, a přijímám tu možnost jen jako nezbytnou, ale čím dál méně důležitou položku v seznamu možných protivenství. Nechci se trápit, i když tuším, že tohle bude ještě pěkná houpačka. Prostě se těším na všechno, co přijde... na další pusu, třeba... strašně moc se těším a pro strach zbývá jen málo místa. Dobře, vortex, přes všechnu tu fascinující úžasnost, bych měl docela rád za sebou. Před Farou v rozpacích uhnu pohledem, viděla nás...? Asi ano. Ale já se teď nutně musím dívat na obrazovku před sebou a... je můj, abys věděla. Tobě tu po sobě možná něco zanechal, a já snad ani nechci vědět, jak to probíhalo, protože ten úsměv mi dobře nedělá, ale... bylo to kvůli mně. A dalším věcem, jasně, zase bych neměl propadnout dojmu, že tu Alexandr nemá vlastní zájmy. Ale sám by kvůli knize až sem nikdy nedošel. "Zatím na shledanou, Tarroku!" zamávám mu, Faře, když konečně odleze pryč, věnuji společenskou úklonu: "Paní..." jak jen pozice v sedadle dovolí - a teď už opravdu nemůžeme zpátky. Tedy obrazně, jak zastavit si samozřejmě pamatuju, ale... nemůžeme. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pustinou, po šesté večer
Tři, dva, jedna…
START.
Motor vortexu zařval jako sto sekaček na trávu, které odmítají naskočit. Byl to příšerný zvuk, hlasitý tak, že vás zaručeně slyšel celý Trolí trh… ale možná se místní iluze postarala i o tohle. Musela, jinak by tu byla dávno nastoupená policie – nebo jiný oddíl pořádku a práva.
V puklině jste zmizeli dřív, než jste stačili pořádně zalitovat rozhodnutí nasednout do téhle rachotiny. Vortex obklopila modrá, nepochybně magická, koule, díky níž jste se mohli nadechnout i za hranicemi bubliny, ale bohužel vás nechránila tak dobře jako přední sklo. To by měl Tarrok přidělat! Pohnout jste se mohli, i když to nebylo bez námahy, jak se z vás pleskající vítr snažil udělat nehybné placky.
Alexandr sebou trhl, pokusil se vzepřít nemilosrdnému tlaku a rychle pochopil, že se před ním nemá jak schovat – a že vyskočit z vortexu by byla jistá smrt. Honem se natáhl po tvé ruce. Dobře, přizná se bez mučení! Tohle ho vyděsilo… a ne málo. Sedadla se vám chvěla pod zadky, že vás div nevyhodily do vzduchu. Vortex se s každým pohybem nebezpečně nakláněl, sténal, vrčel i funěl. Všemožně ve vás vzbuzoval dojem velmi starého auta, které se s další zatáčkou určitě rozpadne, ale pořád běželo dál a dál, až svět kolem vás splýval a měnil se v rozmazané barevné čáry.
„Na té úkloně budeme muset zapracovat,“ poznamenal Alexandr tvým směrem, snad aby se rozptýlil myšlenkami na cokoliv jiného. Že jsi ho přes rachot motoru neměl šanci slyšet, mu došlo takřka okamžitě a zvýšil hlas. „… té… úk… ně… covat,“ zaslechl jsi pár nesrozumitelných slabik. „NEJDE TO ZPOMALIT?“ zařval na tebe Alexandr. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Než se stačím rozmyslet, jestli zajásat nad takovou parádní jízdnou, nebo zaječet hrůzou, a po pravdě se začínám rychle přiklánět k tomu druhému... popadne mě Alexandrova ruka tak pevně, až je rázem jasné, že na mě zbylo to jásání. Tak tohle jsem nečekal - vůbec! Dělal jsem si opatrné naděje, že si Alexandr cestou dokáže odpočinout, že v mezičase i ledacos probereme... třikrát cha cha. Bude to boj o přežití. A to doslova, protože začínám vychládat takovým tempem, že do cíle bych dojel jako rampouch. Ťuknout tam do mě a rozpadnu se pirátům pod nohy v hromadě střepů. Přejedu palcem po prstenu a málem vyšlu zelenkavou nitku magie, ať se alespoň můžeme domluvit co a jak... když mi dojde, že nekouzlit znamená nekouzlit - tak to bylo vážně s chlupem. Dobrá, takže detaily spolu neprobereme. "Za chvíli zkusím," zakřičím a cítím, jak mi vichr bere slova od úst. Zpomalit znamená, že pojedeme delší dobu, ale v téhle rychlosti naprosto nemám šanci řídit, takže v nějaké chvíli stejně budeme muset. Smysl by dávalo vydržet maximální rychlost celou tu první hodinu, ale to nezvládnu kvůli zimě; a kdyby se místo zpomalení povedlo omylem zastavit, trápit se tím nehodlám, protože na cestu zpět s vortexem stejně nepočítám - paliva budeme mít dost. Jak mám sakra poznat, že se něco kolem klepe kvůi červům? Klepe se všechno! Dobře, takže... je něco, co jsem nevzal v úvahu? Asi leda to, že až mi promrznou ruce, nesevřu knipl s dostatečnou citlivostí, takže řídit se musím především tím - ale zdá se, že minimálně jedna na tom nebude zase tak špatně. "... co nejmíň zdržení," zkusím vysvětlit. Omluvný pohled si musí domyslet. ... ale teď už opravdu... Už mě snad bolí i oči z toho vichru, kdyby zuby měly šanci, dávno drkotají jako o žávod. Tak ještě počítat do desíti a pak konečně - ještě jednou do desíti - aaa stačilo. Vymaním dlaň z Alexandrovy a přiměju se chytit knipl oběma rukama, abych měl co nejlepší cit. Chci ho k sobě sunout po velmi nepatrných kouscích. Opravdu bych nerad, abychom skončili jako dvě úhledné placky na protější stěně. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pustinou, po šesté večer Alexandr právě lituje svých rozhodnutí
Že páčka má jenom jednu polohu, jsi zrychlil okamžitě, a že to opravdu je čistě jenom brzda, také. Kolo se okamžitě přestalo otáčet a brzdilo o život, až to Alexandrem škublo dopředu. Díky bohu za bezpečnostní pásy, jinak bys měl o amanta míň! Jenom kdyby se vzápětí přidušeně nerozkašlal, jak nemohl popadnout dech.
„… asi budu zvracet,“ dolehlo k tobě něco s podobnou intonací hlasu, ale… to se ti určitě zdálo. Někdo jako Alexandr by nikdy nezvracel!
I když jsi brzdu pustil rychle, kolu se podařilo smýknout zvláštně do boku, jako bys brzdil formuli jedna na křehkém ledě a nebyl jsi schopný udržet divoce se točící volant. Autopilot naskočil na poslední chvíli a sám se elegantně vyhnul země dotýkajícího se krápníku. Rychleji jste jeli přesně tři údery srdce, během nichž se Alexandrovi podařilo popadnout dech a tobě setřásl nejhorší šok z toho, že jste málem zemřeli, načež vortex znovu nabral rychlost, z které vám pískalo v uších a která vás připlácla zády na sedadlo. Zpomalit by se tak dalo, kdyby ta mašina neměla vlastní hlavu!
Kromě tlačítek zvaných URČITĚ NEMAČKAT a ZMÁČKNOUT V PŘÍPADĚ NOUZE, které ti Tarrok ukazoval, jich na řídícím panelu bylo víc. Jedno svítilo krásně žlutě, druhé červeně. Byla to prostě nádhera – a těch možností! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Už to skoro - skoro - skoro vypadá, že opravdu jedeme pomaleji, jenže... smůla. Kromě poměrně velmi intenzivní jistoty, že ten smyk nevytočíme, a menšího ohromení vzápětí - ta mašina je vážně dobrá! - jsme zase na svém. Zavřu oči a schoulím se do sebe, abych udržel co nejvíc tepla. Na nádech a výdech se tu nehraje, to bych v tom vichru neudýchal, a jen se nad sebou v duchu uchechtnu, když zjistím, že to dělám alespoň pomyslně. Hlavně klid a vzít v úvahu všechny možnosti. Tolik jich zase není. Možnost jedna... zastavit definitivně a hodit tam zpátečku. Tarrok tvrdil, že se vortex umí vrátit, a tady to ještě zná, neměl by to být problém. Možnost číslo dva... spolehnout se, že ten zatracený goblin ví, co dělá, že o své vozidlo nechce přijít a že není úplně pitomý, což budil docela věrohodný dojem, že není. Tohle přeci není stroj na jedno použití... žlutému tlačítku navzdory. Vyhodnotím vzdálenost mezi sebou a Alexandrem, vlastní pružnost, směr větru, životní priority a pravděpodobnost, že vážně bude zvracet, a začnu se štelovat tak, abych se mu mohl alespoň trochu poskládat do náručí. Představoval jsem si to sice jinak, ale za nějakých čtyřicet minut, jestli dojem neklame, musím být schopný řídit - a to s omrzlinami nepůjde. "Musíme počkat, až doběhne autopilot," zakřičím. "A je mi strašná zima!" Což zní sice velmi nedůstojně, a já se strašně omlouvám, že přidělávám problémy, ale obejmout bych se byl momentálně ochotný i s dikobrazem. Nebo Essekem. Nebo Farou. No dobře, s tou ne, ale když se mi dělá už vážně nedobře... Však on mě Alexandr neodstrčí, a na teple získá zrovna tak. Zabořit se mu tváří do košile budiž momentálně můj životní cíl! Aby vůbec bylo nějaké potom, kdy se budeme moc obejmout doopravdy. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pustinou, po šesté večer
Bezpečnostní pás ti dovolil se naštelovat tak, že ses bokem opřel o Alexandra, když se taky trochu posunul. Což on se samozřejmě posunul. Nadzvedl paži, aby ses k němu mohl přitisknout co nejblíž a dlaní ti spočinul na stehně. Bezpečnostní pás – obepnutý kolem boku a bránící ti nadzvednout zadek víc jak na dva centimetry – se nepříjemně zarýval to pasu, ale… Vadilo to vůbec? Alexandr byl blízko a oběma vám bylo tepleji.
„Vůbec netuším, co říkáte,“ povzdechl si Alexandr tlumeným hlasem, přičemž tě volnou rukou pohladil po vlasech, „ale je mi zima…“
Vortex dál uháněl jeskynním koridorem zbarveným paprsky modrého světla. Postupem času si vaše oči přivykaly rozmazané změti šedomodré a začaly v ní rozpoznávat různá kamenná uskupení. Vypadalo to skoro, jako byste byli pod vodou. Kdyby kolem proplavala zlatá rybka, ani by tě to nepřekvapilo. Někde v dálce jsi zahlédl seschlý strom přímo uprostřed kamenného prázdna, o kus dál fialové fosforující houby.
V dálce, přímo před vámi, v chodbě, kterou vortex neomylně směřoval dál, se začaly rozpínat chomáčky třpytivé mlhy… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Když zjistím, jak neuvěřitelně nepružné a k vzteku jsou bezpečnostní pásy, chvíli zcela vážně uvažuju se od nich odepnout. Moct si přes sedadla lehnout, nastěhovat se Alexandrovi do klína, získat tak nějaké teplo a schovat se před vichrem je neuvěřitelně lákavé. Hodně nerad a vlastně jen s myšlenkou na to, jak prudce jsme poskočili při pokusu zabrzdit, se té představy vzdám... alespoň trochu se obejmout zvládneme a snažím se soustředit právě na ty kousky, které se mě bezprostředně dotýkají. Teplo! A Alexandr. Připomínat si, že ho nesmím oslovit přes prsteny, musím pořád dokola. Svým způsobem mám právě teď ideální chvilku a dost času na to, abych se zamýšlel nad tím, jak tu nemáme být. Kdybychom se v nějaké chvíli oba sešli na vlně zdravého rozumu, dávno se vracíme Trollím trhem a probíráme další možnosti. Nějak jsme se omylem dokázali vzájemně postrkovat kupředu tak dlouho, až jsme se ocitli právě tady... A co hůř, stejně jsem rád. Je to provinilé a hodně pečlivě schované rád, ale je tam; jsme tu z dobrých důvodů a spolu, tak to musíme zvládnout, na to je určitě nějaký přírodní zákon. Hezkou chvíli jsem si jistý, že v tomhle usnout bych nedokázal ani já, ale rychle zjistím, že bude lepší dávat si pozor. Po očku sleduju ukazatel směru, jestli se třeba vortex neodchýlil; a s čím dál větším úžasem i okolí. Z čeho je to světlo, co vlastně vidím okolo? Chtěl bych se sem někdy podívat v klidu... tisící položka na seznamu budoucích objevů. Jak se mi pomyslné řádky přeskupují sem a tam podle priorit, seznávám, že v čelních příčkách se až příliš často objevuje Alexandrovo jméno. Tolik bych si přál... umět ho mít rád. Přiznat si, že jsem do něj asi vážně zamilovaný, vlastně dokážu, alespoň chvílemi. Je úžasný, na tisíc způsobů, pořád dokola jsem ohromený už jen jeho existencí, natož vstřícností, vůní, intenzitou doteků; přijetím. Ale je toho tolik - a mám v sobě tolik zmatku - a propadl jsem mu tak rychle - že mám skoro strach, že si s tím nedokážu poradit. Nevím sice jak přesně by to neporadit mohlo vypadat, ale strach ze sebe mám. Že mě není dost, z vlastní minulosti, z toho, že nebudu rozhodovat správně. Že ho odradím svým nedostatkem odvahy a umořím neznalostí. Že se nechá odradit tím, do jaké rodiny patřím. Zároveň ale tuším, že je hodně z toho následek vyčerpání. Zaujal jsem ho dost, abych tohle všechno mohl necha na potom. Třeba o něm sám zjistím něco tak strašného, že ještě rád uteču a Essekovi se upřímně omluvím. Třeba... eee... třeba... to vážně nepřijdu alespoň na nějakou průměrně hroznou hrůzu, která by mě od něj odradila?! Chomáče mlhy napřed přisoudím fantazii, ale zdá se, že přibývají. Jestli si nevyřvu hlasivky dnes a tady, tak vydrží všechno. A možná ani nemusím, o červech taky slyšel. "Tarrok před Mlhou varoval," pootočím hlavu tak, aby mě co nejlíp slyšel. Obličej mám chladem celý ztuhlý a pracně formuluju každé slovo. "Hrozí vidiny. VIDINY!" zopakuju, když zrovna vortex poskočí a konec věty mi zaskočí v krku. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pustinou, asi před sedmou? Mlha
Alexandr přikývl. Stejně jako znal zeměžrouty, ani Mlha mu nebyla cizí. Svaly pod tebou se napnuly a ruka, která tě dosud tiskla k hřejivé hrudi, tě propustila ze svého sevření.
„… pozor,“ zakřičel ve snaze ti něco sdělit, ale z dlouhé věty se k tobě dostalo jenom to poslední slovo. „JE MAGICKÁ,“ zkusil ti alespoň předat to nejdolejší a doufal, že si to přebereš správně.
Než jste si to však stačili vysvětlit, vortex zahučel do jiskřivého obláčku rychlostí světla a modrá jeskyně, kterou jste projížděli doposud, zmizela. Obklopoval vás šedý závoj, z nějž vyvstávaly jen ty nejbližší krápníky, před kterými stroj spolehlivě uhýbal vždy na poslední chvíli. Kompas na řídícím panelu se roztočil kolem dokola, jako bys k němu přiložil magnet, a světlo tlačítek – to modré v případě nouze, šedé, které se mačkat nesmí, neznámé žluté i nebezpečně se tvářící červené – zvláštně poblikávaly. Kolo se roztočilo rychleji, až kolem něj jiskřila energie a zpod sedadel se vám začalo kouřit. Bylo tohle normální?
„Eliáši,“ dolehl k tobě ženský hlas, který jsi už jednou slyšel ve snu. „Eliáši! Musíš zastavit. Zastav!“
Přímo před vámi se objevila plavovlasá dívka, která tě pronásledovala snovými pláněmi a volala za tebou. Viděl jsi ji ve smutečním na hřbitově. Tehdy ses jí otočil zády a proskočil dveřmi nabízejících ti to, co hledáš. Našel jsi to? Slyšel jsi ji dobře, skoro jako by ani nemusela překřikovat motor vortexu, ale jako bys její hlas slyšel někde blíže. Hluboko v srdci. Stála v cestě kola zuřivě uhánějícího vpřed a dívala se přímo na tebe.
Že by ji viděl Alexandr, se nezdálo. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jen bezradně zatřepu hlavou na znamení, že jsem nezachytil zdaleka tolik, kolik jsem chtěl - a potřeboval, protože jestli jsem z Alexandrových slov něco pochopil, tak že je po nás. Ale... Zoufale si snažím vybavit, co přesně Tarrok o Mlze říkal. Nepřišlo mi to v té chvíli zvlášť dramatické, jenom jako něco, co je třeba přečkat, věc, se kterou počítal a je součástí rutiny a nemusím se jí hlouběji zabývat... I když je magická...? Nemožnost se domluvit je vážně šílenost! Tarroku, jestli se ještě někdy potkáme, čeká nás menší rozhovor. Nebo tě alespoň budu chodit strašit. Třeba mi Alexandr stačí říct, jak se to dělá. Je každá Mlha magická, nebo jenom tahle? Už se chystám s němu obrátit, kouř zpod našich zadků tuhle otázku dělá dosti naléhavou. Ale ta dívka... tebe přeci znám. A skutečně bych si přál, aby tvoje slova nebyla v takovém souladu s tím, co jsem se právě dozvěděl od Alexandra. Pohnu se a narovnám a položím ruce na ovládání, připravený - nevím k čemu. Před očima se mi míhají překážky, které zvládáme a ze kterých se mi dělá trochu špatně, když unavený mozek nestíhá zpracovávat, co vidí, ale nerozhodnost, jestli je neskutečná jenom ta dívka, nebo i stav stroje, sílí. Skoro se víc přikláním k vydržet, z toho obvyklého pevného odhodlání, že ve chvílích, kdy se na sebe nedokážu spolehnout, se musím řídit tím, co jsem měl naplánované a rozhodnuté už před tím. V iluzích před Fařiným domem jsem toho dostát nedokázal, sejmulo mě to dřív, než mi došlo, že se něco děje... Ale jestli jsou i tohle iluze... Ruce na kniplu se zachvějí, dvojí protichůdné rozkazy se ve mně dost neúprosně sváří. Musím... musím se na všechno zkusit dívat, jako by to byla iluze. Tamtím zvláštním způsobem, co dosáhnul až k obrysům reality a nechal kulisy zapadat na správná místa. V chabé naději, že z Alexandra poznám, jestli ten kouř vnímá taky, po něm střelím rychlým pohledem, až mi vichr bolestivě udeří prameny uvolněných vlasů do tváře. No tak! Co vidíš?! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pustinou, kdovíkdy To (ne)skutečné
„… xandře, jaké zklamání…“ dolehl k tobě jiný hlas.
Alexandr byl obrácený ven z vortexu kamsi do neprohlédnutelné mlhy, jako by tam něco – nebo někoho – viděl. Prsty se mu zatínaly v pěsti. Nejspíše si sám dobře uvědomoval, že to není skutečné, ale něco na tom hlasu… mrazilo až v nejniternějších hlubinách tvého bytí…
Nedokázal jsi určit, jestli je ta dívka skutečná, ani jestli je štiplavý kouř a jiskření obklopující stroj skutečné. Všechno se ti to skutečné zdálo, nebo se ti přinejmenším nepodařilo najít správnou clonu, v které bys iluzi prohlédl. Uvrhlo tě to do nepříjemné nejistoty, že prostě nevíš…
„Eliáši!“ zakřičela znovu ta dívka.
Když vortex nemilosrdně projel jejím tělem skrz, na okamžik zmizela. Stroj neposkočil na lidském těle, všude se nerozprskla krev a opodál teď neležela nadrobno rozporcovaná mrtvola, ale… pak se ti znovu objevila přímo před očima, jako byste jí předjeli a ona se teleportovala zase o kus dál, abys ji viděl.
„Eliáši! Musíš to zastavit. Ten tunel se propadl. Musíš zastavit.“
Díval ses. Přesně jak ti to Alexandr předtím říkal, ale ani tentokrát ti dívka nepřipadala o nic méně skutečná než předtím… Sice jsi věděl, že nebyla, nemohla být skutečná. To jenom mlha za ní se zvláštně zavlnila a na okamžik se ti zdálo, že jsi opravdu viděl kamením zasypaný tunel, vstříc kterému se vortex hnal. Blížil ses s každým úderem srdcem, až sis nebyl ani jistý, jestli zastavit stihnete… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Alexandře, nepouštějte ho k sobě. Duše jako ta vaše není zklamáním... Všechno ve mně se zachvěje vlnou lítosti, že je vystavený něčemu takovému, chtěl bych ho alespoň chytit za ruku, čímkoli mu dát najevo, že jsem s ním, tohle jsou jedny z těch slov, co umí zalézt hodně hluboko pod kůži - sám se pod nimi div neschoulím, a to ani nebyla určená mně. Jenže něco uvnitř ví, že by mi patřit měla... a mnohem pravdivěji než jemu; a že se jednou, a možná brzy, dozvím proč. Bez nějakého velkého přemýšlení ten hlas přiřknu jeho otci, protože kdo už by nás měl umět zranit víc než ti nejbližší. Jestli je to skutečně on, právě jsem se ho začal doopravdy bát. Tohle nešlo jen pod kůži, ale zaťalo se do srdce a prolétlo duší jako mrazivý dech. Pro ten hlas jsem byl jen to nejubožejší nic. ... fajn, a co je ještě nového? Dobře, stačím mu odpovědět s tvrdohlavou zarputilostí neochotnou se nechat věčně srážet, a už vůbec ne Alexandra. Tím líp. Když je pro vás takové zklamání, já si ho rád nechám! To všechno je ale jen mžik, soustředit se musím jinam. Dívám se na dívku a její plavé vlasy jako by se vlnily ve slabém větru. Přál bych si vědět, co jsi zač. Tobě přeci věřím! Takovým pokojným, prostým způsobem, jako bychom se znali už dávno; asi jsem tě vždycky nebral úplně vážně, a možná tvoje slova neměla vždycky tu váhu, co mohla či měla mít, ale věřil jsem... věřím ti. Čtyři. Pustím ovládání, opřu se do sedačky a vtáhnu do sebe vzduch, až se ve mně zachvěje jako vzlyk. Ten zával... Tři. ... ten zával už je navíc. Je to nová věc - nesouvisí s kouřem, který možná z vortexu vychází, a který Alexandr zřejmě ani nevidí. Ani s obavami z magické Mlhy, které se ale Tarrok nebál. Je to podle všeho jen další věc v řadě, kterou se nás Mlha snaží zastavit. Když nevíš, drž se jistot, které jsi získal už před tím. Dva. Alexandrovi se jeho vidina snaží ublížit, nejspíš i moje se snaží - jenom po svém. I když je zvláštní novinka, že by se to ublížit odbývalo v tak laskavém hávu. Děsivých možností mám v hlavě na výběr hromadu a víc po ruce. Ale Tarrok jasně řekl, že to není skutečné, a já bych si měl připomínat, že nevím nic. Jed- Prudce vymrštím ruce dopředu a zatáhnu knipl nadoraz. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pustinou, kdovíkdy „Zvládneme to.“
„Eliáši!“
Snad to byl Alexandrův hlas nebo snad nutkání kdesi na pozadí mozku, ale každopádně jsi knipl stáhl dolů. Vortex vydal strašlivé, takřka zvířecí zařvání, z kterého běhal mráz po zádech. Znovu jsi ztratil kontrolu nad vozidlem, které se snažilo zprotivit tvé vůli. Všechno kolem vás jiskřilo. Teď už jsi žár elektřiny zrozené nesourodým spojením magie a technicky cítil i na kůži. Za vámi se táhla černá čára štiplavého kouře a – bylo pozdě. Nestihnete zabrzdit včas.
To pochopil i Alexandr. Rozhodl zmrzlé ruce, divoce jimi gestikuloval a kreslil do vzduchu rychlý sled všemožných i nemožných kružnic, které se různě napojovaly a prolínaly. Varování, že nemáte kouzlit, zřejmě hodil za hlavu. Magie teď bylo v okolí vortexu stejně až příliš. Ještě se vám ani nepodařilo zpomalit natolik, abyste mohli vyskočit z jedoucího vozu, a zátaras bez magické ochrany znamenal smrt…
Že nebyl ani v půlce magického gesta, ti došlo, protože před sebe ruce natáhl na poslední chvíli a přetnul kvůli tomu poslední kružnici vejpůl. Gestikulací si jenom pomáhal, naváděl jí magii a urychloval pohyby, ale nepotřeboval ji. Naštěstí pro vás oba. Že magie potřebovala čas, ti jednou vysvětloval, a proto si vybral každičkou milisekundu.
„Fiat integumentum magicum,“ slyšel jsi ho tentokrát.
Z Alexandrových rukou vystřelila magie a vytvořila kolem vás ochrannou kopuli. Vortex znovu zaúpěl – hlasitěji než kdy před tím. Něco pod vámi poskočilo, snad dokonce vybouchlo, ale teď vás čistá setrvačnost vehnala vstříc závalu kamení. Probořili jste se skrz. Nebýt bariéry, rozplácli byste se jako bramborové placky a stroj by vybouchl. Kamenní všude kolem vás se třáslo, pršelo ze všech stran a zpomalovalo vortex lépe než kterákoliv brzda. Zezadu vás Alexandr ochránit nedokázal, ne úplně, takže kamenné kapky bubnovaly po plechu za vašimi zády a klouzaly po něm jako nehty po tabuli. Byl to strašlivý zvuk. A strašlivý pocit. Vědět, že kouzlo může kdykoliv pominout a lavina kamení vás rozmáčkne.
Namodralá magická bariéra zablikala a pak zhasla. Alexandr se sesunul na sedadlo. Nevypadal, že by se byl schopný byť jen pohnout… a z hrdla se mu vydral dusivý kašel způsobený štiplavým kouřem, který byl v kopuli uvězněný s vámi. Mimochodem: kouř byl skutečný. Zával kamení také. A v kole to teď znovu bouchlo, takže nebezpečí výbuchu bylo bohužel také opravdové. Vortex sebou smýkl ze strany do strany, div sebou nešvihl na zem, ale už jel podstatně pomaleji… Nepůsobil stabilně. Pokud zastaví, nejspíše se okamžitě převrátí. A vybouchne. A pokud nezastaví… taky vybouchne. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ruce mi vystřelí vzhůru v bezděčné snaze chránit si hlavu. Nejvíc ze všeho cítím úžas - velmi ryzí, všeobjímající úžas, že po tom všem zemřeme zrovna pod hromadou kamení... prostě jen tak, velmi neokázale, třeskne to a konec. Možnost bojovat, snažit se... ... přes mou nevíru stále existuje, protože to, co vzápětí předvede Alexandr, je něco úžasného. Prorážíme kamením jak nůž máslem, něco mi říká, že tyhle nekonečné vteřiny mi zůstanou v paměti už napořád, s tím vším, co k nim patří, strašlivým rachotem kamení, jistotou, že vzápětí bude konec, a přesto s dalším a dalším úderem srdce plným naděje; možná dokonce získáme pár chvil, ve kterých můžu radostně zpytovat svou dnešní sérii katastrofálně špatných odhadů a rozhodnutí. Alespoň k tomu je ale vyčerpaný mozek dobrý: nezvládá moc věcí naráz a výčiky se odkládají na později. Protože Alexandr zvadne - ale zůstat tady nemůžeme, a jeho náhlá bezvládnost je jako štafetový kolík, který mi přistane v rukou a vydá signál k pohybu. Jestli je venku vzduch a nebo není, můžeme řešit potom. A třeba proklínat další omyl a dusit se desítky minut s vědomím, jak pěkné by bylo jenom vybuchnout. Takže... postupně. Přesunout ho kouzlem by jistě bylo ohleduplné, ale mohl bych tím uspíšit explozi a zkoušet neznámé kouzlo v takových podmínkách je šílenství, navíc bych s ním nedokázal být dost rychlý. Jak to vůbec bylo... mobili...? To je jedno. Teď se mi skládá sled pohybů jako korálky na niti, navazují jeden na druhý a stačí mi jen být rychlý. Tak tedy... rozepnout si pás. Pohmožděný pas bolí, vlastně docela hodně, jestli to skončilo jenom u podlitin, budu rád. Naštěstí na vnitřní zranění nevěřím, takže... jenom podlitiny, jasné. Udeřit pěstí do modrého tlačítka. Snad úklidovou četu blízkost signálu přiměje zpomalit a závalu si všimnou včas. Rozepnout pás Alexandrovi, ztuhlýma, rozklepanýma rukama to jde takhle do strany příšerně špatně a vortex nadskakuje a protáčí se způsobem, že můžu být dost rád, že jsem jedl naposledy někdy před sto lety. "Alexandře, no tak..." zkusím, ale slyšet mě vlastně v tom rachotu nemůže. Takže prohodit sled pohybů... hodit sebou a posadit se mu obkročmo na klín hned, na pás rázem dosáhnu oběma rukama. "Musíme vyskočit," vyrazím ze sebe chraplavě, i když nemám dojem, že by vnímal, a z hrudi se mi snaží prodrat ven kašel z podrážděného hrdla. Ale kdo potřebuje dýchat! Dýchání se přeceňuje. No tak, no tak... Čarodějové jsou přeci ti odolní. Přes svou stranu bych neměl sílu ho přetáhnout, vykopávat ho nechci, protože zase tak moc odolní by být nemuseli... Ale když ho sevřu v náručí, podržím mu hlavu, abych ji ochránil z nejhoršího, a prostě se s námi odstrčím ven... tak nejspíš skončíme v kotrmelcích... dobře, to zvládneme, jestli se netrefíme do ostrého kamení... zvládneme, jasné, Alexandře? Vortex se šíleně kymácí ze strany na stranu, snadno se dá předpovědět, kdy to k zemi budeme mít - vlastně docela blízko... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pustina, někdy To nejhorší, co se mohlo stát
Odepnout. Zmáčknout modré tlačítko. Vyskočit z hořícího stroje. Měl jsi plán a plnil jsi ho krok za krokem. Odrazil ses šikovně, dokonce i Alexandra jsi udržel v náruči, i když ti moc nepomáhal. Poskočili jste na tvrdém kameni, až ti to vyrazilo dech z plic, ale nic sis přitom nezlomil a odneseš si z toho maximálně modřinu. Alexandr se znovu rozkašlal. Dobrá zpráva: dýchat se tady dá. Špatná zpráva: přítomnost kyslíku dala vortexu šanci podchytit. Jen o úder srdce později ti za zády zahřměl ochromující výbuch. Modrou jeskyní prošlehlo rudé světlo a křišťály se zaleskly nádherným fialovým odstínem. Jindy by to bylo nádherné…
Žhavý plamen ti olízl záda a oba vás odkopl ještě o pár metrů dál. Sám nevíš, kdy přesně jsi pustil bezvládného čaroděje, ale pustil jsi ho a z mírného svahu ses skutálel sám. On zůstal ležet nad tebou. Což o to, byl to sotva metr. Až se ti podaří vstát, dostaneš se za ním. I to se teď zdálo jako nemožný úkol…
Dopadl jsi na břicho. Záda jsi měl ošklivě popálená, ta pěkná šedá mikina s logem Orčího nářezu ti sotva visela na ramenech. Nevypadalo to, že by ji Ester chtěla zpátky, ale byla to škoda. Přesto… přežili jste to. Jakkoliv nepravděpodobně ta myšlenka zněla jenom před pár okamžiky, teď byla nezpochybnitelně pravdivá. Jenom kdyby se ti nemotala hlava a před očima ti netančily hvězdy. Potřeboval jsi udělat tolik věcí: rozhlédnout se, zjistit, jak je na tom Alexandr, postavit se, dostat vás dál od hořícího kola, z nějž se linul ten štiplavý kouř…
„Eliáši,“ dolehl k tobě Alexandrův zesláblý hlas.
Hřejivě hnědé oči tě našly. Pokusil se zvednout ruku, jako by k tobě chtěl dosáhnout, nebo v sobě jenom hledal dost sil znovu zakouzlit… nebo se zvednout, ale pak se znovu rozkašlal a nezmohl se na nic.
… a tobě se zavřely oči. Svět potemněl. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nechat tělo zkrátka konat a nepropadat snaze do detailů rozmýšlet každý z pohybů je nakonec to nejlepší, co se dá dělat. Obavu, jestli na mě nebude Alexandr moc těžký, můžu rychle hodit za hlavu. Z vortexu se stačí napůl odrazit, napůl vypadnout, o zbytek se postará setrvačnost... a země je tvrdá, úplně jako kdyby se jeskyně vyráběly z kamení. První pořádné objetí je ještě víc bechberoucí záležitost, než jsem čekal - alespoň podle té rozbolavělé, drásavé snahy se znovu nadechnout, když mi náraz vyrazí i to málo, čeho jsem se domohl - plíce podrážděné kouřem škrábou tak nějak zevnitř, v krku mám, jako kdybych se zkusil najíst popela; ale soustředím se hlavně na to, abych Alexandra udržel a neodnesla to hlava ani jednoho z nás. Jak moc to bylo potřeba, by mohly vyprávět hřbety mých rukou, ale smůla, priority jsou jinde. Že je kolem vzduch a dýcháme pochopím vlastně až z Alexandrova kašle. Zoufale a v divokém chvatu, jestli se tak dá nazvat dost ubohá, roztřesená snaha někoho, kdo je napůl mimo sebe a otřískaný víc doslova, než zkušenostmi, se snažím sbalit ho v náručí, zahrabat nohama, abych nás dostal dál, musím, protože vortex asi... aha, o to mi vlastně šlo. Vybuchne. Stejně mě to zaskočí. Že se to opravdu stane, intenzita i ta šílená bolest v zádech, prudkost, s jakou nás tlaková vlna odmrští dál, smete po podlaze jeskynního dómu jako příboj hrst dávno zbytečného smetí. Ruce mám najednou prázdné, myšlenky taky. Vím, co bych měl - další korálky navlečené na nit nezbytnosti a potřebné posloupnosti - nebo možná vím, že bych něco měl a že jen co se tu přestanu povalovat a přinutím se k pohybu, začne se to dít - ale pohnout se... spálená záda bolí tak, až dokážu jen zakňučet, nebo ani to ne, vyjde ze mě přidušené zasípání, je to hrozně živá, hluboko do masa se deroucí bolest, kterou je skoro nemožné odstrčit stranou. Auxilio, pomyslím si, ale je to jen ozvěna slova a s kouzlem nemá společného nic. Stejně je to zrada. Proč mi není líp? Hrozně to bolí! A ruce mám prázdné, to je špatně nejvíc ze všeho, měl jsem udržet něco strašně cenného, nejdůležitějšího... Dokážu ještě zvednout oči směrem, odkud zaslechnu své jméno. Žije. Dívám se na něj, snad dokonce zvládnu pohnout špičkami prstů ve snaze dostat se k němu blíž, alespoň natáhnout ruku... Ještě před chvílí jeskyně zářila neuvěřitelnými barvami, ale teď se ze všech stran valí kotouče černé mlhy a ze světa zbývá čím dál míň. Myšlenky zmateně přeskakují z jedné na druhou v podivné logice odplouvající mysli a upínají se k věcem, kterým nerozumím, proč je chtít. Už zbývá jen Alexandr a hořící plameny na pozadí... jenom Alexandr... Alexandře, asi to nezvládnu, omlouvám se, ale to nevadí, nevadí to... byl jsem si nějak jistý, že to nevadí... jeho oči... musíte mě vzbudit včas... ten strašný strach, že se propadnu z jedné noční můry do druhé a nedokážu nás zachránit, mě snad ještě přiměje ke snaze natáhnout se k němu alespoň v myšlenkách. Stěží úspěšné, ale snad alespoň ta maličká nitka zelenkavé magie projde skrz. Alexandře... musíte mě probudit včas. A pak už je temnoty moc. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pustina, někdy Dar nazíračství
Zase ten stav beztíže.
Vznášel ses nad celou tou nešťastnou scénou jako obláček. Nic tě nebolelo. Jedinou připomínkou spálených zad ti byl pohled dolů na tvé bezvládné tělo. Nevypadalo to dobře… Neměl jsi kůži sežehlou dočerna, ale bolet to bude pořádně. A nejspíše ti brzy začne být zima.
Alexandr ležel nedaleko. Hruď se mu přerývavě zvedala. Nahoru, dolů, nahoru dolů. Podařilo se ti ho ochránit před nejhorší, ale hlavu měl nešikovně opřenou o vystouplý kámen. Narazil do něj? Na muže nezvykle dlouhé řasy mu zatřepotaly v marné snaze udržet oči otevřené. I on věděl, že musí vstát. Že tě musí zachránit a ideálně udržet při vědomí, ale nedokázal při vědomí udržet ani sám sebe. Na rozdíl od tebe ho snad čeká jenom krátké zatmění.
Napadlo tě někdy, jak bezmocný jsi ve stavech nazírání? Nemůžeš se probudit, nemůžeš Alexandra odtáhnout dál od doutnajícího vortexu – nebo spíše toho, co z něj zbylo. Kdybys křičel, byla by jen malá šance, že tě někdo uslyší. A ještě menší, že by tě nepovažoval za ducha.
„Ztracený synu…“ ozval se povědomý hlas.
„Ztracené dítě,“ přidala se k němu i žena.
Předtím sis jich nevšiml – a vlastně tam nebyly –, ale teď se přímo před závalem kamení objevily obyčejné dveře. Fasáda. Tak ochotná ti vždycky ukázat cestu. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dobrých věcí v tomhle podivném bdělém bezvědomí není tak málo. Rázem mě nic nebolí, i když při pohledu na spálenou kůži se už teď na probuzení netěším - bezděčně mě napadá, že mám vážně hroznou spotřebu oblečení, na to, jak málo mě zajímá, co vlastně nosím - a vzduch taky řešit nemusím. Jenže tím ty dobré věci asi končí... budu se tu vznášet na věky, dívat se na naše umírající těla, dohořívající vortex a modravé šero. Jak zoufalá je nemožnost v tomhle stavu kouzlit! Kdybych tak mohl Alexandra alespoň dostat dál... "Fasádo," div nevykřiknu úlevou. Je tady - znovu je tady, laskavá jako pokaždé. Plánoval jsem dostat se k ní nejdřív v pirátské zátoce, až budeme hledat cestu domů. Že se uvidíme tak brzy a za tak hrozných okolností... ale pořád je to naděje, ne? Ještě nevím jaká, jsem pořádně otřesený vším, co se stalo, a napůl běsný strachem o Alexandra. Jenže nenadělám nic. Vzbudit se na povel neumím, ronit tu nehmotné slzy nad našimi těly nepomůže ničemu. Mohu jen pracovat s tím, co právě teď mám - a dokud něco dělat můžu, tak také musím. Najednou mi ten dar nazíračství přijde přímo úžasný - moct něco dělat i v bezvědomí...! Jen kdybych zároveň nebyl tak strašně bezbranný, tělo pohozené na kamení... jestli upadne do šoku, nebude to dobré. Přiblížím se Fasádě na dosah, tím zvláštním, snovým způsobem pohybu, co jsem mu pořád ještě nepřišel úplně na kloub, ale jsem tady, tak... co teď? Už prve jsem uvažoval, že bych se mohl s Essekem spojit, ale to jsem to bral jako kombinaci špatného vtipu a noční můry. Teď bych mu ochotně skočil kolem krku. Jestli mě uvidí - v Kytelerově ložnici mě nepoznal. A jestli bude chtít pomoct i Alexandrovi, ale to je myšlenka jen letmá a rychle zavržená. Jedna věc je někoho nesnášet a druhá nechat ho umřít. Nebo se spojit přímo s Kytelerem a doufat, že je na tom tak dobře, abychom se domluvili? Kouzlit tu nemohu, takže obraz mapy mu nepředám. Jestli má koho nechat naběhnout na Faru a vytřepat z ní, kudy jsme jeli... ale možná bude stačit směr a popis chodeb. Určitě jsou způsoby, jak si pro nás přijít! Snad bych se mohl pokusit oslovit Alexandrova otce. Je mocný, bohatý, akčnější než Kyteler, pro syna nepochybně poběží tak rychle, jak jen dokáže. Ale znovu platí: jestli mě uvidí. "Fasádo," řeknu, a pocit bezmoci je jako těžká tíha v nehmotných ramenou. "Pomoz mi, prosím..." Pomoz nám oběma. Třeba nepotřebuje úplně přesné zadání, adresu a jména. Tohle je hrozná chvíle na experimentování, ale jiné jsme zatím snad ani neměli. Ale někdo, tuším Essek, mluvil o tom, že nazíračství není omezené jenom na přítomnost. "Hledám... hledám způsob, jak se odsud dostaneme pryč." Teď ještě vědět kam vlastně. Do nemocnice, domů, zpátky do Trollího trhu - nebo dokonce pokračovat ke knize, v optimistické představě, že vyskočíme na nohy, oprášíme si kolena a budeme pokračovat dál? Při té představě se málem hořce rozesměju. Takové zranění si přece sám nevyléčím. A kdo ví, jak je na tom Alexandr - na to se dost důsledně snažím nemyslet, ale hlodá to bolavě. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pustina, někdy Být nazírač znamená umět se rozhodnout
„Ztracené dítě…“ povzdechla si žena. V hlase se jí chvělo něco takřka starostlivého, jako by nechtěla nic víc než roztáhnou paže a stáhnout si tě do láskyplné náruče.
„… dokážeme ti pomoct,“ odpověděl muž rozhodnějším hlasem. Ten se nad tvým zoufalstvím nedojímal, i když jím taky pohnulo nemálo. Byli tu pro tebe. Existovali pro tebe.
„… ale způsob si budeš muset zvolit sám,“ dodala žena omluvně, jako by tušila, že bys je nejraději nechal rozhodnout, co ti ukázat. Tak to bohužel nefungovalo. Musel jsi jim dát směr… třeba by stačilo i jenom neurčitě pohodit rukou.
„Řekni nám, co potřebuješ,“ pověděli ti oba naráz.
Oba na tebe hleděli trpělivě. Měli všechen čas na světě a netrápili je utíkající vteřiny, to jenom tebe popohánělo praskání ohně spalující vortex a slabounké zasténání uteklé z Alexandrových rtů. Dveře byly i tentokrát zavřené. Ještě nešly otevřít. Ještě ne... Zdá se, že potřebovaly víc. Určitě ne o moc, vždyť jsi jim nikdy nemusel dávat konkrétní adresu ani přesná jména, jenom jsi musel... vložit své přání do slov... |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ve velmi bezradném gestu si zajedu prsty do vlasů. Ani nevím, jestli o ně mé hmotné já náhodou nepřišlo, tomu snovému jsou ale stále k dispozici a k odnaučování zlozvyků není vhodná chvíle. Klid - jen klid. V nejhorším budeš mít víc než jeden pokus. Když náhodou neupadneš do bezvědomí vlivem okolností, usneš snadno kdykoli. Jen by bylo dobré začít něčím, co poslouží jako pojistka, pokud další pokusy nebudou možné... asi opravdu o nás dát někomu vědět. Kdybychom pak v mezidobí našli jiný způsob, nebo Alexandr bude prostě vědět, tím líp. Jestli se probere, jestli se proberu já, jestli se neudusíme, neuhoříme... KLID. Ale já přeci nemůžu za Kytelerem, dochází mi, zavlekl bych mu tam Lunu. "Fasádo," nadechnu se odhodlaně, "může mě vidět člověk, a nebo elf, který není nazírač? Je možnost jim nějak předat zprávu?" V myšlenkách se pořád musím vract k Essekovi. Je to zákonitá volba - jak ten si mě vychutná! - jako zástupce šerifa má určitě možnosti jako málokdo další. Za knihou už bychom se tím pádem nedostali, ale teď jde o životy. Neklidně se ohlédnu k Alexandrovi. Ani nevím, co by bylo horší. Že se mě pokouší probudit už teď, nebo že se nedokáže probrat z bezvědomí - a hlavně pohnout blíž k bezpečí. "Hledám cokoli, nebo kohokoli, kdo nám odsud pomůže pryč," rozhodím rukama, neschopný najít vhodnější slova. "Možná... jde... jde ukázat budoucnost, ve které už jsme to dokázali?" zkusím spekulaci tak divokou, že se každý, kdo by se pokusil rozplést příčiny a následky, rozpláče zoufalstvím a pak se půjde rovnou zahrabat. "Abych se dozvěděl jak jsme to dokázali?" Alespoň tyhle věci si zkusím ujasnit, ale zdržovat se dalšími otázkami už nebudu mít odvahu. Musím na něco přijít hned. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pustina, někdy … na rozdíl od věštění nepracujete s eventualitami…
„Ne každý je schopen vidět,“ odpověděl ti muž.
„… ale nemusí být nazíračem, aby dokázali vidět,“ dodala žena.
„Pokud si uvědomí tvou přítomnost, budeš s nimi schopen mluvit. Ale jenom když se díváš do přítomnosti,“ odříkali ti oba naráz.
Po tvé žádosti se Fasáda odmlčela. Pár kamenů kolem ní popadalo, neschopných se již udržet na zřízeném závalu. Oheň ti za zády dál praskal, ale skoro to vypadalo, jako by… se zmenšoval místo toho, aby rostl výš a výš. K dalšímu výbuchu se vortex zjevně nechystal. Možná. Pokud si to ta temperamentní mašina vzápětí nerozmyslí. Co by to muselo být za zoufalce, aby do toho nasedli dobrovolně…
„Budoucností, ve kterých jste to dokázali, existuje víc…“
„… ale budoucností, ve kterých jste to nedokázali, existuje nespočetněkrát víc,“ odpověděla žena. „Budoucnost je nejistá. Tvá schopnost ti dokáže ukázat jenom tu nejpravděpodobnější variantu…“
„… a tvá momentální nerozhodnost způsobuje, že ta nesplňuje tvé podmínky,“ řekl muž a loupnul po tobě přísným okem.
„Pokud se nerozhodneš, mé ztracené dítě,“ navázala žena.
„… budete ztraceni oba,“ zakončili naráz. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nedokážu se neohlédnout po Alexandrovi, jakkoli si to snažím zakazovat - jen se tím rozptyluju, s námahou se obracím zpátky k Fasádě a znovu si musím opakovat, že když se neumím probudit, jsem mu platnější tady. Jestli tedy konečně rozetnu, co mám dělat. Tentokrát to ale možná nebylo zbytečné ohlédnutí. Oheň pohasíná... úleva. "To není nerozhodnost," řeknu. "To jen..." Nevymlouvej se. Že nic nevíš - no to je novinka! A možná by pomohlo nepokoušet se řešit věci do detailů. Jestli nevíš, jak vysvětlit Essekovi, kde jste, nech to na něm - třeba si poradí. Lepší to probrat přímo s ním, než si dělat naděje, že mu s tím minimem povědomí o magii můžeš předložit hotový plán. Jestli Fasáda stvrzuje, že se můžete dorozumět, nic víc nepotřebuješ - a ztrácet dál čas by teď už byla skutečná nerozhodnost. Jestli si neporadí sám, minimálně bude vědět, na koho se obrátit. Kdo už by měl jiný, v celém městě? Mám sklony ho brát jako někoho, kdo má za hlavní životní cíl mě peskovat, ale pro něj je to chůvičkování jen desátá a nebo stá věc v řadě kompetencí a úkolů... Najednou se mi strašně uleví, že ho znám, a že má důvod nám pomoct. Tedy... bylo by snadné začít si říkat, že by nás tu nejraději nechal a zhluboka si oddychl, ale ještě si pamatuju na bolest a ztěžklý dech a slyším Alexandrovo zasténání. Jsme příliš blízko smrti, než abych se to odvážil zlehčovat právě tímhle způsobem; a nevěřím, že by o tom Essek opravdu uvažoval. "Esseka," řeknu najednou s obrovskou jistotou, že je to vzhledem ke všemu, co jsem schopný dát dohromady, ta nejlepší možnost. A víc po sobě nemůžu chtít ani já sám. Právě mi ta jeho rada, že někdy se musím umět spolehnout na ostatní, dává dokonalý smysl. Ale... jenom pro tentokrát, ano? Zase aby sis nemyslel. "Prosím... doved mě k elfovi jménem Essek Carrol." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Můstek, šest večer
„Dobře, ztracené dítě…“ usmála se žena.
„Dobře, ztracený synu…“ řekl muž ve stejnou chvíli.
„… dovedeme tě k Essekovi Carrolovi.“
V určité chvíli musel přeparkovat. Auto teď stálo vedle kovové brány, která… ano, musela vést dolů pod most a směrem k Trolímu trhu. Čekal. Pohodlně rozvalený na sedadle řidiče právě hleděl do knihy, na jejímž hřbetu jsi zahlédl Vyšší démoni: Komplexní metody vymítání a vykázání. Nevšiml si tě hned, vlastně ani nezvedl oči k přítomnosti, která se mu objevila přímo před autem, natolik byl zabrán do svému bádání. Tohle… mělo jistý potenciál. Zrovna si založil stránku barevným papírkem, promnul si oči a loupl pohledem na blikající hodiny rádia. Trvalo ti to.
Teď, když o tobě nevěděl, však vypadal jinak. Možná dokonce menší. Smutně. Ano, tak se asi dala nazvat aura kolem věčně naštvaného Esseka nejlépe. Něco v tom soustředěném, odhodlaném pohledu fialkových očích bylo tak smutné, až z toho zabolelo na srdci.
„… a natural,“ Essek se přidal k rádiu, „a beating heart of stone… you gotta be so cold… to make it in this world…“
Pokud jsi to snad dokázal ocenit, Essek opravdu nebyl špatný zpěvák. Možná na blonďatého elfa s modrýma očima nevypadal, ale přinejmenším něco z toho vrozeného šarmu teď prokouklo na povrch. Otočil stránku. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro On je tu pořád... A skoro mě překvapí ta záplava denního světla, i když do slunečného poledne má tohle podvečerní pošmourno hodně daleko. Přesto je to o tolik lepší než věčné šero tam dole! Ať skončím kdekoli, pořídím si pořádně silné žárovky a vymaluju nažluto. Napůl ze zvyku, napůl ze zvědavosti, zatímco ještě trochu vratce a nejistě obcházím auto, sklouznu pohledem po titulu knížky; a něco ve mně zatrne. Essek opravdu... hledá... a já jsem tak zoufalý, šťastný, že ho vidím, připravený klopit uši a škemrat třeba na kolenou, ať Alexandra zachrání, že pohled na něj a smutek v jeho očích a snahu je svým způsobem hodně bolavý. Připadám si teď opravdu špatně za to, jak jsem se k němu choval. Nechtěl jsem nikdy jít proti němu... jak se to vůbec stalo? Navzdory všemu si pořád myslím, že bylo správné po té knize jít. Jak do nebe volající hloupost byl právě vortex, to už jaksi... měl bych víc věřit své intuici. Bojím se jí, protože mi připadá hladová po zkušenostech, rozum mi říká, že nemůže být pravdivá, když je mi teprve pár dní, ale zrovna dnes se opakovaně ukázalo, že poslechnout ji, nemusím teď doufat, že ze sebe stačím vychrlit všechno dřív, než... než se probudím, protože nic jiného se nestane. I tak se mi pozvednutá ruka zarazí, když najednou začne zpívat. Vlastně poprvé mi plně dojde, jak velice ošidné nazíračství je. Že se může velice snadno stát, že vpadnu do situací intimních, že budu netaktní, že to má obrovský potenciál k hrubé neslušnosti. Skoro mě to uvědomění ohromí - i když se tak nabízí a je vlastně velice nabíledni. Jen mi to prostě právě... došlo. Dobře, tak... povedu v patrnosti. Budu se opravdu snažit, abych neprovedl nic podobného druhu. Jenže dát mu prostor dozpívat si, když možná máme jen pár chvil, to prostě nejde. "Esseku," pokusím se zaklepat na okénko, skloněný tak, abychom měli hlavu na roveň. Vlasy mi kloužou podél obličeje a jejich konce mám ohořelé... aha. "Pane Carrole," opravím se vzápětí. "Řekněte, prosím, že mě slyšíte..." Až mě samotného nemile zaskočí, jak naléhavě zní můj hlas a jak se na pozadí všeho toho odhodlání chvěje. Jestli je to ozvěna bolesti fyzického těla, docela obyčejný strach, nebo vědomí, kdo hrozí přerušit tuhle chvíli, nevím. Jen na něj potřebuju hrozně moc vysypat všechno, co se stalo. Rychle, hned! Dokud Alexandr dýchá. "To jsem já, Eliáš," dodám pro jistotu. "Pane Carrole...!" No tak, Esseku, moc dalších nadějí nemám! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Můstek, šest večer Duch
Pohyb na skle opravdu připomínal zaklepání, ale bylo to, jako bys vypadl z němého filmu. Žádný zvuk to nevydalo. Essek nerušeně klouzal očima po stránce a prostě si četl. Neslyšel tě. Dokonce ani když jsi ho zkoušel přímo oslovit, k tobě nezvedl pohled a skrze rty mu nehlasně přecházely sloky zřejmě oblíbené písničky.
Trvalo celou věčnost, než najednou s povzdechem zvedl hlavu. Byla to spíše náhoda než úspěch čehokoliv, čímž ses snažil upoutat elfovu pozornost. Zadíval se skrze tebe na železnou bránu za tebou a nejspíše tě v duchu proklel. Kde proboha jsi? Předtím v Kytelerově domě tě poprvé také prohlédl – a měnič si tě všiml až poté, co ho na tvoji přítomnost upozornila krysa. Magické bytosti jsou zjevně schopné tě vidět, ale nebylo to podmínkou ani pravidlem, spíše jenom rizikem toho, co děláš.
Naštěstí pro tebe však Essek nebyl elf bez magického vzdělání. Pracoval pro čaroděje – nazírače – a každý den se s čaroději setkával. Teď, když se díval přímo na tebe, si uvědomil zvláštní mihotání ve vzduchu, které napovídalo přítomnost něčeho dalšího. Že to nemusel být jenom nazírač, ale spousta dalších a nebezpečných věcí, ti možná někdy někdo vysvětlí. Zamrkal. Chvíli váhal a pak…
„… Brooksi?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro No tááák, Esseku! Bouchám, křičím, mávám, div neskáču po hlavě - musí přeci být způsob, jak na sebe upozornit! Prioritní seznam otázek se hbitě přeskládá, když se právě tahle vyšvihne do první desítky a s každým frustrujícím úderem srdce poskočí o jednu příčku. Skoro fyzicky cítím, jak mi propadají kousky času bez užitku mezi prsty a rozplývají se v promarněné nic. "Ano - ano!" vykřiknu skoro, když konečně vysloví moje jméno, s netajenou úlevou. "Jsem to já - Eliáš. Brooks, ano." Teď už se neznít zoufale málem ani nesnažím. Ale jen málem. Že se tu pěkně třepu mu asi musí být jasné, ale špetku důstojnosti bych si uchovat chtěl. Je hrůza nevědět, co se zatím děje s Alexandrem, s vortexem... poznal bych vůbec, kdych umíral, nebo bych se najednou - rozplynul? Připadá mi, že se mi Essek nedívá úplně přímo do tváře, nejspíš mě dobře nevidí, nebo dokonce vůbec. "Už mě slyšíte?" ujišťuju se chvatně. "Jsem v bezvědomí, Alexandr taky, nevím, jak dlouho tu vydržím," sypu ze sebe chvatně. Připravené věty se mi nějak vykouřily z hlavy, ale chci mu alespoň v kostce a zhuštěně předat, co se stalo, kdybych víc nestihl. V dalším kole klidně přidám podrobnosti, ale... že jsme v hrozném průšvihu a potřebujeme pomoct, to už je asi jasné teď... "Jsme někde v tunelech, necelou hodinu cesty od Trollího trhu na severozápad," chrlím ze sebe, tím severozápadem si moc jistý nejsem, ale všechno ostatní mi připadá pravděpodobné míň, "vortex vybuchl, když jsme padli na zával a nevím, jak dlouho nám vydrží vzduch -" Možná jsem ho na to měl přeci jen připravit trochu šetrněji? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Můstek, šest večer Jen počkej, až se mi dostaneš do rukou…
Essek nehnul brvou. Jenom na tebe hleděl-… no, jako na ducha. Již po pár slovech se mu na tebe podařilo zaostřit a pohlédnout přímo na tebe. Ano, byl si jistý. Nikdo tak pitomý kromě tebe na tomhle světě nebyl, takže jsi to musel být jedině ty. Šťastlivče. Nepřerušoval tě. Ve službách arcimága už za svůj dlouhý – víc jak stoletý – život zažil spoustu katastrof a vyslechnout si informace, než bude reagovat, byl vždycky dobrý tah. Ach. Ty jsi už skončil? Potřeboval ses nadechnout, nebo ti došlo, že bys ho měl nechat promluvit, dokud máte šanci si promluvit, nebo ti snad jenom došlo, jak v strašlivém maléru jsi?
„Prosím, řekněte mi, že ani vy nejste tak pitomý, abyste nasedl do nelegálního stroje a pokusil se jím projet pustinou,“ vydechl Essek, přičemž si promnul kořen nosu a zatvářil se, že tě zabije, jenom co tě zachrání před jistou smrtí. „A Blackwood, co? Radostně přikývl a řekl, že je to skvělý nápad?“
Dobře, dobře. Tohle by si měl odpustit, to mu došlo už po prvních pár slovech, ale… upustit páru potřeboval. Zhluboka se nadechl, vydechl. Otevřel dveře auto a vystoupil, aby neklidnou energii rodící se z tvého dalšího průšvihu vybil jakkoliv jinak.
„Na severozápad kde? Máte sebemenší ponětí, kde jste? Viděl jste lávu, nebo… stromy s černou kůrou? Zahlédl jste jakoukoliv faunu nebo floru? Jakou barvu má kamení? Cokoliv, Brooksi.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vlastně já jsem radostně přikývl, že je to dobrý nápad - copak bych měl šanci mít tam dole jakýkoli nápad? jen si zarej hřebíčkem v otevřené ráně! - ale jinak je Essekův popis až smutně výstižný. Teď, zpětně viděno, jaksi... jsme se opravdu podpořili navzájem tím nejhorším možným způsobem. Že jsem ani nevěděl, co to vortex je, dokud mě do něj neposadili, mu vysvětlovat nezačnu. Ani se nechci vymlouvat, ani do toho ráchat Alexandra víc, než je zdrávo, ani tím ztrácet čas... a především v hloubi duše vím velice dobře, že jsem to vůbec neměl připustit. Stejně mám sto chutí Essekovi skočit kolem krku, i když se tváří, že by mě nejraději nakrájel do guláše - Esseku, nevzal bys s sebou třeba něco k jídlu...? Dobře, tak ne. Jen jsem to zkusil. Jak jsem doufal, kromě nezbytného úvodu a pár vražedných pohledů je zřejmě připravený řešit. Narovnám se, když vyleze z auta, soustředěný plně na něj, jen si neklidným gestem strčím vlasy za uši. Takže... teď je hlavní poznávací znamení především hromada doutnajících trosek a dva čarodějové, co se pokouší nevykašlat si plíce. "Vůbec žádná láva, strom... výjimečně, kůru si nevybavuju. Zvláštní bylo výrazně modré světlo, celý prostor vypadal jako pod vodou, mihly se fialové fosforeskující houby, možná tmavý mech. Kamení... světle šedá s modravým nádechem a horizontální kresbou - a krápníky, těch tam byla spousta. Projížděli jsme pásmem Mlhy, ale že je ten zával skutečný mi došlo pozdě... Alexandr ještě stačil zakouzlit nějakou bariéru, takže jsme prorazili skrz, ale..." Vydechnu. Tohle jsou zbytečné podrobnosti, které k cíli nepovedou, to jenom že jsem jich plný a hrozně se bojím, co se tam zatím děje. Promnu si čelo špičkami prstů, je možné, aby měl duch ledové ruce? Slabě se mi třesou. "Byla tam hrozná zima..." Taky k ničemu. Celé podzemí bylo ledové. Nešťastně zatřepu hlavou. "Víc mě nenapadá." Esseku, co mám dělat? Nemůžu ho tam nechat umřít! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Můstek, šest večer Snad ti ten klid vydrží…
„Dobře. Myslím, že ten biom poznávám,“ Essek přikývl, přičemž si upravil pomuchlané sako. Popis zbytečných drobností nebyl vůbec zbytečný. Napověděl, kudy jste jeli. A někomu, kdo se v podzemních cestách vyzná, napoví víc. „Vzduch máte, jste říkal? Dobře. To znamená, že jste v koridoru, kde je. Podzemí tak funguje – buďto tam je, nebo není. Nedojde vám.“
Zatímco mluvil, chodil tam a zpátky. Od auta se nevzdaloval; až teď mu došlo, že by měl zavřít dveře, a tak to udělal… Přemýšlel. Snažil se najít nejrychlejší řešení pro tvůj poněkud větší problém – a nejlepší řešení, které ho napadlo, bylo pořád umlátit tě pánvičkou.
„Brooksi, to znamená, že v té kapse nebudete sami. Slyšíte? Nedostanu se tam hned. Musím sehnat specialistu. A odvoz. Navigace podzemními stezkami je těžší, než si zřejmě myslíte. Takže… až se proberete, stáhnete se od vortexu. Najdete si přístřeší. Ideálně puklinu a Blackwood vás tam zapečetí. Jasné? Pokud v okolí té pukliny budou kosti nebo zbytky, nepolezete tam.“
Země se zachvěla. Najednou ti poskočila pod nohama, div tě neshodila na zem, a silnice ti pod nohama začala pukat… Jakkoliv by zemětřesení mělo vyvolat obavy uprostřed města, nikdo na něj nereagoval. Dokonce ani projíždějící auta sebou nesmykly, nebo prudce nezabrzdily, aby předešly nehodám. Slunce se přehouplo za závoj řeky a zmizelo podezřele rychle. Na obloze se objevil měsíc. (3) |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Se vzduchem si tak jistý nejsem. Vortex hořel, a oheň je pro nás v oblasti spotřeby kyslíku dost neúprosná konkurence. Jestli jsme v nějakém dolíku, kapse, uzavřené prostoře, jak jsem propadl dojmu na začátku, ale logicky by to vlastně tak být nemělo... jenom kývnu. Pochybnostmi se nic neurychlí, ani kdyby měly pravdu moje nejhorší obavy. Věřím mu, že bude konat hned. "Dobře... ano..." Provedu, udělám, cokoli, hlavně nás tam nenechávej. "... nebudeme sami?" rozšíří se mi oči při představě, že nás tam už možná právě teď něco okusuje. Nazíračství je skvělá věc, ale už nikdy proboha jinak než doma z postele za zamčenými dveřmi. Protože mívám přece tak často na výběr! "Stačil jsem vyslat signál, podle kterého se hledají - Fara!" vykřiknu málem a trochu rozhodím rukama, abych zachytil rovnováhu, když se mi náhle zachvěje země pod nohama. "Cestu programoval ten její goblin Tarrok - tou dobou jsme ještě jeli na... autopilota... Ne." Ne - ne - ne - NE. Prosím, ne. "Esseku..." Kousnu se do rtů, tohle vyplašené vyjeknutí jsem si měl odpustit. Probuďte mě, vykřikl bych nejraději, ale tak všemocný, obávám se, není ani on, a já se opravdu snažím před ním nevypadat jako úplný zoufalec - pokud náhodou taková šance ještě existuje. Alexandře, snad už jste vzhůru. Jo a zkuste to prosím bez facek... nebo vlastně jakkoli... Probuď se, probuď se hned...! Nešikovně uskočím, když mi začne země pukat přímo pod nohama. Fařino jméno Essek už nejspíš nezaslechl, a snad jsem vůči ní měl brát jisté ohledy, přišli jsme za ní dobrovolně, ale... to bych nesměl naposledy vidět Alexandra jako bezvědomé tělo zhroucené na kamení, s hlavou ošklivě na stranu. Jestli jsem ho při skoku z vortexu neuhlídal dost, potřebuje doktora hned. Nebo léčitele. Cokoli! Já toho s těmi zády taky moc nezvládnu... Ale i tak to znělo nadějně, Essek nás najde. Vím to. Nepřipouštím si jinou možnost. Zdvihnu oči k Měsíci. Zbývá tak málo do úplňku, že musím ten ukousnutý kousek chvíli hledat. Proboha Luno, copak nemáš nikdy dost? To ti nestačila ta extra polední porce - mně teda jo - už nechci - strachy je mi skoro zle. Nemůžu. Nejde to, potřebuju nějaký čas na to, aby se roztřepená mysl zase srovnala a našla si pevnou oporu ve skutečném světě. Země se znovu otřese a na okamžik se mi podlomí nohy, až se musím rukama zapřít o zem, než se mi podaří vstát. Jenže jít to musí a už přeci vím, že svět neskončí jenom proto, že jsem přesvědčený, že další vteřinu nezvládnu - zvládnu, i tu další a taky tu potom, někdy bohužel a nakonec většinou bohudík. Nenechám ji vyhrát. Nenechám se rozbít, nenechám se sežrat, nenechám se nic. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen, určitě sen, stoprocentně je to jenom sen! Kterak rychle přijít o hlavu
„Brooksi?“
Essek se na tebe ještě stačil podívat, povytáhnout tázavě obočí, možná se chtěl na něco zeptat, nebo se ujistit, že jsi v pořádku… ale pak se přímo za ním objevila Luna. Stihl jsi vůbec vykřiknout, varovat ho, nebo se byť jen zaštítit, než ho popadla za krk… stiskla… a drápy mu prohnala kůží, masem i kostmi, až mu… hlava prostě… upadla…
Essekova hlava se skutálela po chodníku přímo k tvým nohám a zakoulela na tebe očima s vyplazeným jazykem. Bylo by to… groteskní, kdyby to zároveň nebylo tak skutečné. Luna znuděně strčila do bezhlavého těla a shodila ho na silnici vedle auta.
„Slabý,“ podotkla nezaujatě. „Tenhle tě měl zachránit? Eliášku, můj drahý Eliášku, do čeho ses to dostal? A proč? Aby ses mě zbavil? Stálo ti to za smrt tohohle… chudáčka? A za smrt toho tvého Alexandra? Dostal, co si zasloužil, víš. Nebyl k tobě upřímný.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Je to sen. Vím to, mám opakovanou zkušenost, že je to sen. Kdyby jen... to nebylo tak strašně opravdové. Moje tělo to tak přijímá, protože to vidí, cítí, vnímá - slyší ten šeredný zvuk, když se Essekova hlava skutálí po chodníku a tělo žuchne před auto do silnice - všechno ve mně si je jisté, že je to realita, a nějaké usilovné musím si pamatovat, co vím, hraje čím dál menší roli. "Lu-Luno," pozdvihnu paži, jako bych klidnil divoké zvíře, pomaličku couvám, nechci se dívat na mrtvého Esseka, nechci tomu uvěřit, "prosím tě... nech mě se probudit. Jsem v hrozném průšvihu, hoří tam, já... když umřu, nebudeš mít nic," zkusím. "Oni... oni stejně neví, jak mi od tebe pomoct," a teď už se mi hlas klepe doopravdy, Alexandr nemůže být mrtvý, není... nemohlo to skončit takhle - ne dřív, než společně zjistíme, jestli se nám třeba přeci jen nechce způsobit ten naprostý a dokonalý chaos... Ramena skoro bolí, jak se svaly napínají, připravené k obraně. A co až se probudím, to teprve bude něco... stejně chci. Chci, potřebuju, musím. "Není mrtvý a byl upřímný, víš," vyrazím ze sebe. Chci s ní mluvit, protože dokud mluvíme, možná nikoho nezabije, ani mě nezabije. A taky se potřebuju vzepřít, snad abych si dokázal, že přes to všechno ve mně nějaká vůle k odporu zbývá - i když si tím spíš dokazuju vlastní hloupost. A taky... nezvikláš mě. Věřím mu. Neumřel by mi. Ani nelhal... Je mi zle z toho, co provedla s Essekem. Tak ryzí, zbytečné, přímočaré násilí, bez nejmenšího zájmu o něj, pach krve a rudé cákance na chodníku - příčí se to všemu ve mně - jsem běsný a nešťastný z toho, jak slabý proti ní jsem. Že nikdy nikoho nedokážu ubránit. Flynna jsem si nechal sebrat, až teď náhle vidím, jak velkým symbolem boje proti bezmoci se mi stal... jenže podlehl jsem tomu příliš, vydal se do nebezpečí většího, než jsem měl... a tak ztratil i Alexandra, Esseka.... Všechno se to děje kvůli mojí neschopnosti a já se jen... dívám. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Je to celé jenom sen Já pro tebe mám taky pár logických argumentů… proč jsi odpad.
„Byl upřímný? Opravdu si to myslíš, ty můj naivní hlupáčku?“ Luna si nad tebou povzdechla jako nad nezbedným dítkem, které znovu ztratilo taštičku na oběd, a překročila Essekovo bezhlavé tělo. „Podívej se na tebe, Eliášku. Copak by někdo jako on, silný, dokonalý Blackwood, viděl něco na takové trosce, jako jsi ty? Jenom zneužil tvé touhy mít někoho po svém boku…“
Udělala k tobě další krok. A pak další. I když jsi před ní pomalu couval, vzdálenost mezi vámi se zmenšovala, jako by na každý tvůj krok vzad udělala dva dopředu. V uších ti zničehonic zadunělo zoufalé troubení auta, kterému se jen tak-tak podařilo zabrzdit, aby tě nesrazilo…
… přesto tě čumák červené kapoty zlehka ťuknul do boku a srazil. Dopadl jsi do kaluži – najednou nahý, záda ohořelé do černa, vlasy sežehlé dohola a všechno tě bolelo. Po holé hlavě ti tekla krev, klouzala ti do tváře a lepila ti oči k sobě. Všechno tě bolelo…
„… ale dostal přesně to, co si zasloužil. Jako každý, kdo se mi pokusí sebrat to, co je mé. Zemře. V bolestech. A jenom kvůli tobě. Možná máš pravdu, možná mu na tobě opravdu záleželo,“ přejela tě kritickým pohledem, který jasně napovídal, že teď opravdu nestojíš ani za zlomený nehet… „Ale copak by viděl on zrovna na tobě? Silný, dokonalý Blackwood. S takovou troskou jako jsi ty. Flynn to ke konci taky viděl, víš. A jak dopadl… Kdyby ses do toho nemontoval, mohl skončit v Alexandrových laskavých rukách a žilo by se mu dobře. Všechno se to děje kvůli tobě, víš, Eliášku. Úplně všechno. Za všechno můžeš ty.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Probuď se, probuď se... takhle to přeci není. "Nikdy neměl důvod nic předstírat," vyrazím ze sebe, sám nepřesvědčený. Alexandr ale přeci viděl dál - muselo to tak být, nikdo by nedokázal lhát - takhle! Vzpomeň si na ten polibek. Vzpomeň si, jak potom sám stál vzpřímenější a plný odhodlání. Něco jsi pro něj znamenal. V každé chvíli ti věřil, umožnil ti objevovat a učit se, opřít se, když bylo třeba... až... ho to přestalo bavit, jistě. Kdo by chtěl vedle sebe někoho, kdo je tak tragicky, beznadějně, hluboko pod ním, kdo se mu nikdy nevyrovná... neměl jsem co nabídnout a jemu nakonec došlo, co to doopravdy znamená. Snad jsem se mu líbil, bavilo ho, jak moc jsem okouzlený jeho obratností... chvíli. Všechno bylo jen chvíli a kdybych ho nezabil, skončilo by to vzápětí. Hnědá už by nehřála, ale proměnila se v propast. V jemném úsměvu se chvělo pohrdání a kde byla radost, tam by se objevil despekt a znechucení. Jenže teď je mrtvý - a já - Náraz mě smete a najednou jsem zpátky v jeskyni. Nebo nejsem? Ten šok je strašný. Možná už jsem vzhůru, jen jsem zapomněl, jak moc spáleniny bolí, špinavá, olejnatá voda se mísí s krví, nedokážu nevykřiknout, napůl nepříčetný z té děsivé, tělem prostupující bolesti ze spálenin. Nějak vím, že jsem přišel i o vlasy, asi nemohl nepřijít, co jsem si vlastně myslel...? Přál bych si ztratit vědomí, ale to mi Luna nedovolí. Snažím se nekřičet, ale nevím, jestli se mi to daří; asi ne. Z rozbolavělého hrdla něco vychází - nevím - vnímám její hlas, a ona bohužel ví všechno, teď slyším, jak vidí věci přesně takové, jaké jsou. Tohle, co se právě teď děje, je zasloužený trest. Probuďte mě, Alexandře, musíte mě probudit! Jenže to on neudělá... proč by měl. Je přeci mrtvý. Nejspíš stejně jako Luna přesvědčený, že se neděje nic, co by se dít nemělo - protože po tom všem si nic než mizernou smrt nezasloužím. Zničilj sem Flynna, zabil Alexandra, kvůli mně zemřel Essek. "To není pravda," řekne můj hlas, zní strašně, prosycený bolestí, zoufalstvím, slzami; ochraptělý řevem, stěží srozumitelný. Vzpomínám si, že jsem chtěl bojovat - tohle je ono? Ta ubohá snaha alespoň... nesouhlasit, když nedokážu nic víc? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Zpátky v Pustině To skutečné
Luna došla až k tobě. Pohrdavým pohledem přelétla tu nebohou hromádku neštěstí – tvé nahaté, ohněm sežehlé tělo, které už stěží mohlo vydržet víc. Opravdu jsi neměl víc co nabídnout? Sklonila se, s potěchou vdechla tvé zoufalství a prsty tě pohladila po tváři. Přiměla tě zvednout hlavu tak, aby ses jí podíval do očí.
„Ale ano, je,“ usmála se sladce, „a ty to víš.“
Svět se znovu otřásl. Luna zvedla pohled ke klidnému, hvězdnému nebi, které zničehonic proťal košatý blesk. Mířil přímo do tebe – a zasáhl. Nebolelo to. Moc. Spíše než jako bys strčil ruku do proudu, ti statická elektřina přejela po holé kůži a přiměla tě otevřít oči.
Doopravdy otevřít oči.
Alexandr – šíleně bledý, po tváři mu stékal tenký pramínek krve, který mu lepil vlasy – se nad tebou skláněl a dlaň měl položenou na tvou hruď. Něco udělal. Přinutil se znovu kouzlit, i když se celý chvěl vyčerpáním a ty nádherné hnědé oči, jindy plné odhodlání a života, byly matné. Vypadal hrozně… ale ty jsi taky nevypadal zrovna k pomilování.
„Díky bohu,“ vydechl – a místo toho, aby udělal cokoliv dalšího, se znovu svezl na kamennou zem a lehnul si. „Budeme se… muset… přesunout. Jen co se mi znovu podaří vstát,“ uchechtl se nevesele. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nesahej na mě! Nenávidím představu, že by mi vetkla jeden ze svých polibků. Hodně zarputile jsem si umanul, že na tom nezáleží, že to není skutečné a že se za to Alexandrovi nebudu omlouvat ani v duchu, natož ve skutečnosti - ale stejně si z ní připadám pošpiněný, jako bych už nikdy neměl nárok se mu přiblížit. Ale teď snad ne... nebude přeci líbat takovou zoufalou, zakrvácenou troskou. Zůstane jenom u toho pohrdavého gesta nekonečné a tak pravdivé převahy. Nechci znovu umřít. Ale nad skutečnou smrtí bych teď vážně neplakal. Představa věčného klidu je lákavá, až se musím kousnout do rtů, abych o ni nezačal prosit. Neudělal bych to! Nikdy. Ale představa, že by to šlo, je mi takovou útěchou... A jenom ta myšlenka, špatná ve své podstatě, špatná už proto, že pohrávat sis s ní o chvíli déle, začnu ji brát vážně - už ta myšlenka je hříchem tak velkým, že mě sežehne blesk. Alexandře. Hruď se mi zvedá divokými, přerývavými nádechy. Třesu se snad celý - zimou, šokem, vyčerpáním, bolestí - oči mě pálí a třeštím je na Alexandra plné divoké nevíry a zoufalé naděje. Není to další hra, nezabije ho vzápětí... ale už vím, že jsem vzhůru. "Živý," vypravím ze sebe. Hrábnu po něm dlaní a zády prolétne bolest, když se svaly napnou. S té nešikovné polohy na boku, snad jak mi potřeboval dosáhnout na hruď, skončím v jakémsi nešikovně sbaleném, rozbolavělém klubku. V břiše mě zabolí, ty pásy asi, ale... to nevadí. Žije. Žije. Rukou se mi podařilo nahmátnout jeho paži a pro tuhle chvíli mi stačí, když ho cítím; jeho dlaň najdu, až se znovu odvážím pohnout. Skloním tvář do ohbí paže, opravdu nepotřebuju, aby mě viděl takhle. Sám vypadá strašně. Vlastně... příšerně. Ale žije, a to je to důležité. "Děkuju... A-Alexandře, já... jen... chvíli..." vypravím ze sebe přerývavě do toho pramálo dostačujícího soukromí. Dvě minuty. Dejte mi dvě minuty... vzpamatuju se, zmátořím, přestanu ronit slzy za lidi, kteří přece žijí. Opravdová bolest mi dá zapomenout na tu snovou. Musím si teprve uvědomit, co je skutečnost. Že mě neprobudil navzdory tomu, že mě nenávidí - ale že to byla lež. Možná časem nebude, ale teď ano. Musím se konečně přestat tak třást, dát se dohromady, no tak, bylo i hůř, nestačila to pořádně rozjet - vida, dokonce mám pořád vlasy - jen kdybych nebyl tak strašně vyčerpaný, prochladlý a rozbolavělý... tohle probuzení není taková výhra jako jindy. Co bych potřeboval, je... ech, to je pořádný seznam. Škrtnu z něj pobrečet si, protože ta potřeba naštěstí pomíjí docela rychle, i když slzy ještě tečou - nesnáším to... Ale stačí otřít obličej do zbytků rukávu a nikdo nic nepozná... že. Dobře, tak z věcí, co můžu... kdybych znovu odpadl, musí se Alexandr dozvědět, co se děje. Jen kdybych dokázal alespoň trochu věřit svému hlasu. "Alexandře," zkusím. Každé slovo dá spoustu práce, ale to jméno není navíc. Potřebuju ho slyšet. Potřebuju vědět, že jím mám koho oslovit. Že je Alexandr živý. "Mlu-mluvil jsem..." Oči se mi zavřou a bdělost zhoupne do něčeho, co je možná tentokrát víc bezvědomí než spánek. Proboha, ne! proberu se s prudkým leknutím a pomalu se klidnící srdce se znovu roztluče jak šílené. "Mluvil jsem... s Essekem," dostanu ze sebe. Dvě minuty, prosím. Možná tři. Vzpamatuju se, slibuju. Vždycky se vzpamatuju. "Při-přijde pro nás." Co už nedodám, a co odmítám připomínat i sobě je varování, jak moc jsou vidiny s přítomností Luny nespolehlivé. Ale... stále věřím, že to dokážu odlišit. Neuměl bych přesně říct, které moje slovo mohl slyšet Essek jako poslední, ale mluvili jsme spolu! Tak ryze essekovského Esseka by předstírat nedokázala. Až teď mě napadá, že by s tím Alexandr třeba nemusel souhlasit, třeba měl vlastní představu a způsoby spojení, a vzájemný odpor je větší, než jsem dokázal odhadnout, ale... s tím už teď nic nenadělám... prostě jsem dělal, co vypadalo nejsprávnější. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pustina Lépe Esseka než nikoho
„Dobře,“ vydechl Alexandr na odpověď tvých roztřesených slov.
Ležel na zádech. Nedíval se na tebe. Sám potřeboval chvíli… na všechno. Hruď se mu hýbala nahoru a dolů – ještě pořád v hlubších, naléhavějších a rychlejších nádeších, než bylo zdrávo, ale hýbala se. To je nejdůležitější. Nějakým zázrakem jste to přežili. Neodvažoval se hádat na jak dlouho, nebo co vás čeká za další zatáčkou, ale podobné úvahy teď nepomáhaly. Zvedl ruku a setřel si krev z tváře. Nahmatal podlouhlou ránu ve vlasech, kterou tam zanechal ostřejší kámen. Chvíli uvažoval, jestli za rozmazaný svět může poranění hlavy nebo magického vyčerpání. Možná obojí?
„Nešlo vás probudit. Nevěděl jsem, jestli… jste zrovna ve snu, nebo…“
Ani to nedořekl. Proklínal se, že nepřišel na lepší způsob, jak tě probudit. Čaroděj nemohl zemřít na magické vyčerpání, ale mohl zemřít kvůli němu. Možná sis všiml, že jsi pomalejší a zdaleka ne tak ve formě jako magické bytosti kolem tebe. To magie vám pomáhala hýbat se rychleji než obyčejní lidé, to magie vás chránila před nemocí a umožňovala vám dosáhnout nelidských výkonů. To magie… která vám teď zoufale chyběla oběma.
„Musíte se zkusit vyléčit, Eliáši. Auxilio. Bude to… teď těžší, protože… Léčit vlastní rány je vždycky nejtěžší, ale musíte to aspoň zkusit. Já… zvládnu jít,“ jen co se postavím, tak to zvládnu, „ale vaše záda…“
Kdepak malá chodba, nebo snad kapsa uprostřed nicoty. Byl to velký prostor rozdělený na několik úrovní. Vy jste leželi na prostřední patře, jenom dva metry pod provizorní cestou, kam jsi sklouzl po mírném kopečku a Alexandr se k tobě musel doplazit. Puklina, kterou měl vortex uhánět dál, byla příliš daleko, abys ji zahlédl byť jen koutka oka, ale někde tam byla – možná za zatáčkou. Leželi jste na mechu. Černém měkkém mechu příjemném pod neohořelou kůží. Vzduch byl studený a zvláštně vlhký, jako by tady někde protékala voda… Daleko od vás, možná dokonce celých deset metrů ze svahu dolů, stál strom. Na jeho větvích se chvěly stříbrné, svítící lístečky. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Za to probuzení jsem vám neskutečně vděčný," vypravím ze sebe s jistou námahou, fyzickou i duševní, a nejspíš to odpovídá na všechno. Ano, Alexandře, bylo to to nebo. Div znovu nezakňučím, když se mi před očima mihne umírající Essek, vidina prolnutá do vzpomínky na to, jak jsem se před ní třásl nahý a na pokraji smrti, spálený... pořád cítím spáleninu, v nose a taky jí mám plná ústa, svědí v očích, těžko se z toho úplně vymanit. Zamžourám na Alexandra, ve výhledu toho mám pramálo, vlastní chvějící se prsty na jeho rukávu, příšerně bledou tvář, u které doufám, že tu barvu má na svědomí zdejší světlo... prostora kolem nás je nečekaně rozlehlá, očím chvíli trvá, než ji dokáží skutečně pojmout - a to ani nevidím moc. O vzduch se opravdu bát nemusím. Je viditelně vyčerpaný. Čím víc moci na počátku, vím víc musí bolet o ni přijít. Nejspíš není zvyklý být s magií na dně, je zraněný... jak moc je zraněný? "Zkusím to auxilio," protože musím. Ve skutečnosti bych potřeboval ještě chvíli, pořád to ve mně vibruje prožitou hrůzou a zdaleka jsem se neodpoutal dost, ale záda bolí šíleně a jestli to budu oddalovat, zabloudím pro změnu v téhle mlze. "Jak... jak jste na tom? Jsou ta záda opravdu to nejhorší, co nám je?" ujistím se. Ale on... dostal se ke mně, hýbe se. Já budu asi taky rozbitý na víc způsobů, jenže sebemenší pohyb znamená kaskádu bolesti a mám podezření, že mi kůže praská a krvácí... ano, těmi zády budu muset začít. Symbol... vím, vzpomínám si. Nadechnout. Nejlépe... méně roztřeseně nadechnout. Projdu si v duchu celý postup kouzla, protože vůbec nemám pocit, že bych si vzpomínal, jak to bylo správně. Ale já... nemusím se přeci doléčit do hladké kůže! Stačí mi z nejhoršího, abych tu nemusel zápolit s tím bolestným sténáním, co se snaží probojovat se z hrudi ven, a nepřicházel o další krev. Ta myšlenka mi trochu uleví. Stačí přežít pár hodin, Essek je na cestě. Najít úkryt. Najít... ostrý kámen, protože magií se před čímkoli, co tu žije, neubráníme. Po zádech zkusím poléčit Alexandra, začne regenerovat líp a jeho magie se bude kapku po kapce vracet zpátky... Nadechnout. "Auxilio," zkusím říct nanečisto, protože hlas se mi láme a chci mít jistotu, že budu znít správně. Pokusit se po Luně ze sebe vykřesat nějakou magii... ale musím. Teď už nejsem bezmocný, na mojí vůli záleží, počítá se odhodlání, snaha... nejsem v područí té slepé, po zmaru toužící moci. "Auxilio." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Někde v pustině, někdy O tom nejhorším raději nebudeme mluvit
„Nevím,“ odpověděl Alexandr popravdě. Posledních pár kapek energie vyplýtval, aby se k tobě dostal a probudil. Teď nedokázal ani pohnout prstem, natož… přemýšlet nad tím, co ho bolí. Kromě všeho. „Ale ta záda… budete muset…“
Na okamžik zavřel oči. Nespěchal. Matně si uvědomoval, že by měl, protože výbuch vortexu a zápach krve mohly přilákat nežádanou společnost, ale… dal ti čas si tu uspořádat v hlavě, připomenout si postup kouzla a pokusit se posbírat vlnu zlatavé magie.
„Kruci,“ rozkašlal se, když si prsty zajel pod kabát a našel na boku lepivé místo prosáklé krví. Dobře, těch zranění bylo víc, než myslel. „To nic, to nic. Jenom…“ zakryl to místo kabátem. „Jenom… Soustřeďte se. Musíte se soustředit na ta záda, navést magii tam.“
I když se ti dařilo provést magii léčivými smyčkami, nesvezla se pak po popálených zádech a místo toho vybublala do prázdna, jako bys jí nedal správný – nebo snad dost očividný – cíl. Po zážitku s Lunou, spalován bolestí a zoufale zápasící s unavenou myslí pro tebe bylo těžké se soustředit. Druhý pokus byl lepší. (7) Na zádech jsi ucítil závan chladivé energie. Chvíli to ani nebolelo, ale stačil jediný pohyb, aby se zranění připomnělo. Bolelo to míň, ale pořád to pekelně bolelo. Rozhodně by ses s tím měl pořád problém zvednout.
„Zkuste to ještě,“ Alexandr se pomalu přiměl posadit. Dlaní se držel pořád toho samého místa, ale kovový střep z vortexu naštěstí zůstal zaražený do zranění a bránil v podstatnějším krvácení. Essek tu bude brzy, stačilo jenom… počkat. Někde v bezpečí. „Je to… Je to vážnější zranění než předtím, ale opakovaným auxiliem byste to měl být schopen… zvládnout.“
S třetím pokusem o vyléčení sis už všímal, že magii ovládáš lépe. Snadněji, jako by si tělo začínalo pamatovat, co má dělat a nemusel ses na to tolik soustředit. Možná se jednoho dne opravdu budeš moct nazývat léčitelem… Ještě jednou bys to zvládl, (4) kdyby ses hodně snažil, ale začínalo být těžké ze sebe vytřepat další kapičku energie. Už předtím to drhlo, vlastně ti tehdy někdo zabodl jehly do spánků, jako by ses ze sebe místo madžiky snažil dostat šťávu mozku. Rozhodně ses ocitl někde na hranici vlastních možností, kdy už ze sebe tahat magii nebylo jenom nepříjemné, ale vyloženě bolestivé. (2) Zdálo se ti to, nebo se ti svět motal víc než před chvílí? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Soustředit se. Už to slovo samotné jako by pro mě teď postrádalo význam. V hlavě z něj hučí a tepe způsobem, který mi není úplně povědomý, a zacinká v mysli varovně. Zvedá se z něj žaludek a tmí před očima, to nebude jen únava... možná šok, nebo jsem se nadýchal spalin, praštil se víc, než bylo zdrávo... Zaklínadlo se bez užitku vsákne do kamení a jsem tak přecitlivělý, že mi to málem vžene slzy do očí. Tak málo mám sil a ještě plýtvám. Nadechnout. Jen klid. "Rozumím," hlesnu, Alexandr s obvyklou jasnozřivostí - a nebo praxí někoho, kdo musel pokazit velikou spoustu kouzel - odhadl přesně, kde mi to uteklo. Bolest mě tak pohlcuje, že mi přišlo nevyhnutelné, aby se kouzlo napřelo právě tam. Jenže rozum nemá a samo to neudělá. Položím si dlaň na čelo. Vážně s tou hlavou něco mám, tohle není normální. Soustředit se můžu jen tak na povrchu, jako bych musel přebírat jednotlivé vjemy a velmi pečlivě si vybírat, které k sobě pustím. Ale... dobře, to kouzlo zvládnu. Je pro mě přirozené, možná to znamená mít talent - jen ho musím správně navést - i teď se vlastně povedlo, a jestli mě něco účinně odvedlo od Luny, tak právě to. Kouzlím. Všemu navzdory... Luně, vortexu, vyčerpání tak hroznému, že ani dobře nevidím - kouzlím. "Auxilio." Vydechnu úlevou tak sladkou, že další motání hlavy bych klidně připsal tomu. Alexandrova slova vnímám jen napůl, co říká vlastně nevím, ale význam je jasný. Ještě jednou. Neuspěchat to, protože teď už vybírám ze samého dna a další chyby jsou nežádoucí. "Auxilio," vyslovím pečlivě a další vlna úlevy sjede po rozbolavělé kůži a vsákne se do ní jako vlahý déšť. Tedy neprší, napadá mě maně. Měl jsem toho věčného deště už dost a tady... neprší. V spáncích bolestně popíchne a nějak tuším, že tuhle drobnou životní radost teď s Alexandrem sdílíme. Semlelo nás to svorně a nerozdílně a je to spravedlnost opravdu příšerně špatně načasovaná. Tuším, že ještě jedno kouzlo bych zvládl, i když by to bylo trochu vybrat si bolest za bolest, ale teď už se na nohy vyhrabu, myslím, a vydržet se to dá. Raději si chvíli na oddech dám - a nebo konečně zjistím, jestli Alexandr přeci jen něco nepotřebuje. Zadívám se na něj, oči se mi mhouří, jak je na ně každé světlo až moc, zoufalé po skutečném odpočinku, ne jen bezvědomí, ve kterém jsem... nemyslet na to... ve kterém jsem dokázal najít Esseka. Ještě teď dodatečně jsem tím celý ohromený. Právě teď si nedovedu představit, že bychom tu bez pomoci zvenčí mohli cokoli jiného než prostě umřít. Možná bychom to zvládli, vlastně nemám představu, jak rychle se může v Alexandrovi obnovovat magie. Navíc jestli tu žije něco, co nás může sežrat, musí tu žít i něco dalšího, protože na vybuchujících vortexech určitě ničí jídelníček závislý být nemůže. Možná dokonce i nějací obyvatelé - ale představit si to moc nedovedu a že bychom měli takové štěstí, abychom se vybourali vedle domku zdejšího laskavého poustevníka, na to v sobě nevykřešu dost životního optimismu ani já. Alexandr se snaží vstát... tak to bych asi taky měl. Drží se za bok, což mi napovídá, že bych alespoň to jedno kouzlo ze sebe měl vykřesat brzy. A já... sklopím hlavu, abych se podíval na vlastní břicho, vlasy mi sjedou po ramenou a stejně jako když jsem mluvil s Essekem, na koncích jsou ohořelé. Krev ale nevidím, ta bolest uvnitř je zkrátka... uvnitř... ale už jsem se přeci rozhodl, že jsou to jen podlitiny z pásů. Přiměju se vyhrabat na všechny čtyři a chvíli odpočívám, než se jeden malý pohyb za druhým pokusím vstát. Chce to hodně opatrně dýchat, nesoustředit se tak moc, aby se žaludek nezačal bouřit, a pokud možno nekňučet, děkuju mockrát. Ale moment, Alexandře, hned budu u vás, pomohu vám... "Moc daleko se nedostanu," řeknu, protože, obávám se... nedostanu. Pokusím se stát rovně, ale všechno se točí, až nechtě zavrávorám a zatápu po rovnováze. Ale no tak! Chce se to jen soustředit na správné věci. Tedy nesoustředit se, zvracení by teď bolelo a tupá bolest v hlavě taky nic moc. "Omlouvám se, zkusím co to dá..." Natáhnu k němu ruku, jako bych mu skutečně mohl pomoct vstát. Jestli mu bude stačit jen opora na udržení rovnováhy, možná i jo. Je hrůza slyšet vlastní hlas, jak vázne a jak chraplavě a unaveně zní... "Další Auxilio za malou chvíli," pokusím se pousmát, dodat cokoli lehkého do té tíhy, s jakou tu bojujeme sami se sebou. "A to bude jenom pro vás, Alexandře." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Někde v pustině, někdy Co teď…
„Zvládnu to sám,“ zarazil tě Alexandr odmítavým gestem, když jsi k němu natáhl ruku. „Musíte… šetřit síly. Za oba. Na concide spíše než auxilio.“
Teď jste hlavně museli vydržet, dokud se k vám nedostane Essek. To mohlo znamenat deset minut nebo deset hodin na tomhle místě. Jak dlouho vás bude hledat, jak rychle se mu podaří sehnat odvoz, kdo všechno se bude na operaci „Blackwoodův dědic“ podílet. Dostali jste se do pořádného maléru… Alexandrovi teď bylo jasné, že jeho otec využije tuhle nehodu ve svůj prospěch. Arcimág si nedokáže srovnat pořádek ani ve vlastním domě, natož ve městě. Nemluvě o tom, jak jste se sem dostali. Tou nelegální cestou. Pokud jsi tak důležitý, jak se Alexandr domnívá, nebude záležet, že tady byl Blackwood taky – od něj se to bez tak očekává –, ale od tebe… se očekává víc ve spojitosti s Kytelerovým jménem.
„Omlouvám se,“ vydechl. Přetočil se na kolena, zatnul zuby a… konečně se mu podařilo vydrápat na nohy, i když se nestabilně zatočil a dlaň si okamžitě přiložil na bolavé místo. Pokud se ten střep pohne, bude v háji. „Měl jsem to zarazit, dokud… dokud jsem mohl,“ hlesl. „Musíme… Musíme se odsud dostat, Eliáši. Najít přístřeší. Prostě musíme. Musíte to vydržet.“
Pochybovačným pohledem přelétl mírný kopec nedaleko. Kdybyste se vydrápali nahoru, dostali byste se zpátky na úroveň s vortexem, ale v tomhle ohledu vám moc nevěřil. Budete muset najít… útočiště tady. Pomalým, těžkým krokem zamířil směrem k zatáčce, částečně aby se mohl opřít o kamennou stěnu, částečně protože… lepší směr neviděl. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Trochu mi trne při představě, že jsem na tom s magií líp než Alexandr. A to, pozor, o celé jedno kouzlo - když se od něj nebude chtít moc a když nebude vadit, že se mi pak rozskočí hlava. Což nebude... nelíbí se mi, jak se hýbe, nelíbí se mi, jak je bledý. Musel se tou bariérou vydat do naprostého dna. "Do-dobře... spoléhám, že si řeknete, když bude třeba." Jenže sám mám tep podivně rychlý a slabý, hlava se točí a všechno zvláštně vlní... možná jsme skutečně pod vodou... nevěřím, že dokážu jeho stav odhadnout nějak smysluplně. Záda bolí při každém kroku, ale ano... dá se to zvládnout. Hlavně dýchat a moc se do toho nepokládat. "Předběhl jste mě," vykročím opatrně za ním a jazyk se mi plete, jako bych byl přiopilý, musím dávat pozor na každé slovo. "Stejnou omluvu dlužím já vám. Větší, protože... kdybych věřil, že v té Mlze vidím skutečnost... možná jsem zastavil včas." Tak, a teď to trumfněte, Alexandře. Kolena mám tak vratká, že každý krok je jako bych kráčel bažinou. Všechno ve mně se chce schoulit zpátky do černého mechu. Z mikiny asi moc nezbylo, do zdravé kůže kolem spálenin se mi pomalu, ale vlastně rychle zakusuje zima... jestli z nich nedostanu horečku, bude to zázrak. "Důvody ale nejsou horší nebo menší jenom proto... že se stala tahle nehoda. Neměli jsme se vzájemně..." Na okamžik ztratím myšlenku. Co jsem vlastně chtěl říct? Ty zmíněné důvody už mi zdaleka nepřijdou přiměřené a dostatečné, Alexandra jsem nikdy neměl právo riskovat... proboha, málem zemřel. Jak mi to znovu dochází, div se k zemi nesesypu rovnou. "... ale stalo se... a žijeme a zvládneme to," řeknu a asi by to vyznělo věrohodněji, kdybych lépe ovládal svůj hlas. Na úder nebo dva srdce se zastavím, abych mohl vydechnout. Strom se stříbrnými lístky... zdá se mi, nebo je tu skutečně? Něčím mi připomíná tu jabloň z města, při představě ovoce mi úplně trne v puse touhou. Za něco k pití bych teď dal opravdu hodně. Krok nebo dva zkusím jít se zavřenýma očima, ale na motání hlavy to ani trochu nepomůže, spíš je to daleko horší. Tupé hryzání v břiše napovídá, že na ta vnitřní zranění nakonec uvěřit budu muset, ale hodlám to odkládat, dokud to půjde. Nadechnout. Opatrně, protože ani nádechy nejsou nic moc. "Essek mluvil o puklinách... co by tu snad měly být," řeknu. Že předpokládal, že nás tam Alexandr dokáže zapečetit - to je zbytečné i říkat. "Jako... vhodný úkryt." Potřeboval bych se Alexandra alespoň přidržet, ale těžko mu to navrhovat, když sotva stojí. Ale to nevadí... jen si musím dát pozor a kdybych začal padat, sednout si dřív, než sletím úplně neovladatelně. Otřesem mozku si začínám být neblaze jistý. "Alexandře," napadá mě ještě něco, co jsem odmítal brát v úvahu, ale... asi bych měl... možná totiž vůbec nebudu ve stavu, kdy bych mohl do něčeho mluvit, až se Essek objeví. "Ta vzájemná rodová antipatie... není tak silná, aby se vás tu Essek pokusil nechat... že ne?" Padlo slovo válka, ale Essek přeci není zlý, a já pořád tak beznadějně tápu, jak si to celé představit... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Tak směle kupředu!
„Na něco podobného spoléhám,“ Alexandr přikývl na myšlenku, že byste měli hledat puklinu. Nevěděl, co přesně najdete, ale… Něco tu musí být. Prostě musí. „Musíme se dostat z tohohle otevřeného prostoru… Co jste viděl? V té mlze? Ten zával? Prohlédl jste iluzí rychleji než já.“
Krok za krokem jste pokračovali potemnělým kamenným světem. Prostor pořád protínalo takřka nepatrné světlo, díky kterému tady nebyla úplná tma; dohlédli jste však jenom pár kroků před sebe. Pokud se vám tak daleko vůbec dařilo zaostřit. Když tě na noze zašimralo stéblo černé trávy, uvědomil sis, že tahle bublina opravdu byla schopná udržet život – a že máš ohořelé i kalhoty, protože se ten nepříjemný šimravý dotyk dostal až na citlivou kůži.
„Pochybuji. O Essekovi se dá říct spousta věcí, ale hloupý není. Dříve či později by se přišlo na to, že jsme tady byl – a s vámi. Teď ještě se to dá označit za nehodu,“ kratičce se odmlčel, jako by to aspoň doufám nechtěl dodávat nahlas, „ale kdyby neudělal první i poslední, aby mi zachránil život… Začal by tím válku. Eliáši, až se odsud dostaneme… musí to být nehoda, rozumíte? V tom musíme mít jasno. Nehoda. Hloupost dvou mladých čarodějů, nic víc. “ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vlastně mi o něm řekla dívka - iluze z té Mlhy," řeknu, sám trochu zmatený tím, co vykládám - vždyť to nedává smysl. Buď jsem ten zával podvědomě vnímal, a pak byla mou projekcí, ale na tu dálku? A že jsem ji nepotkal poprvé je matoucí dvojnásob. Jestli je snad něco jako... Fasáda... "Vy... prve jste o Mlze něco povídal, ale neslyšel jsem nic..." Mluvit je namáhavé, ale přesto lepší si povídat alespoň takhle, jednu pracnou větu za druhou, než myslet na bolest. A na motající se hlavu. A na všechno... "Říkala, že musíme zastavit... nenapadlo mě, že ji dokážu prohlédnout... omlouvám se, já..." Nadechnout. Alexandře... tolik mě to mrzí! Ale pokračovat v omluvách mi připadá jako bych se chtěl zbavit odpovědnosti, už tu první jsem měl spolknout. Většinou se mi mé neznalosti daří překrýt odhodláním, že se všechno naučím, a pečlivě se snažím nepropadat frustraci. Teď už si ale připadám pro svoje okolí skutečně nebezpečný; tohle bylo hrozné selhání. Kdybych věděl o nazíračství víc, o Mlze, o magii... o čemkoli z toho kdybych věděl víc... To nešťastné 'nenapadlo mě' je snad prokletím. Nedokážu odvozovat věci dost rychle... a tak jsme tady, polomrtví. A co hůř, něco mi nedochází i dál. "Vždyť to byla... nehoda," řeknu, zmatený až po špičku kostelní věže města někde vysoko nad námi. "Vlastně bych neuvěřil, že by Essek... jen jsem chtěl mít jistotu, ale... co by to bylo jiného?" Málem zavrtím hlavou, ale stačí náznak toho pohybu, aby mi zčernalo před očima a mezi ušima prolétla ostrá bolest. Jasné, rozumím, jen dopředu a nesnažit se moc ostřit. "Vůbec mě nenapadá, jak to brát jinak..." Kde je v tom prostor pro jakýkoli jiný výklad, to mě nenapadá. Nebo se Alexandr obává, že by to mohlo vypadat, jako když zneužil mojí nevědomosti a vylákal mě sem? Vždyť jsme to odnesli oba! "Jestli by pomohlo říct, že jsem vás naléhavě žádal o doprovod...?" Někde mám mezery, že by si tam mohl vortex udělat taneční sál. "To je zoufalý," zamumlám. "Měl bych zalézt pod kámen a hlavně už nic... nepředpokládat." A jakou bych tím udělal Essekovi radost, panečku. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Někde v pustině, někdy Špatná chvilka na vysvětlování zdejších poměrů
„Já jsem něco říkal?“ zeptal se Alexandr unaveně, přičemž o tebe zavadil přemýšlivým pohledem. Nebyl tak povzbudivý ani hřejivý jako předtím, všechny své síly si teď sobecky nechával pro sebe. Pro další krok – a ten další – a další. „Promiňte, nevzpomínám si. Mlha je… magický fenomén, něco jako počasí tady v podzemí. Někdy je to jenom sprška, jindy bouře, která všechno smete.“
Mluvil ztěžka. Mezi jednotlivými slovy mu přibývaly odmlky, nejspíše se mu docházel dech a měl problém posouvat slova jako korálky po provázky, ale… dávalo to smysl. Dokonce i teď se mu dařilo vydávat Alexandrovský dojem, kdo nejenom ví, o čem mluví, ale také to dokáže smysluplně vysvětlit. Snad.
„Ne. Proboha, to ne,“ vydechl Alexandr. Potřeboval by zastavit, vysvětlit ti to pořádně, ale pokud zastaví… Nemohli jste zastavit. Ještě ne. Ne, dokud nenajdete bezpečné místo. „Poslouchejte. Všechno se dá předělat na politický incident. Na důvod, proč… by druhá strana měla zaplatit… Chápete? Byla to nehoda. Cokoliv dalšího řeknete, může a bude využito pro vám.“
V dálce se zachvělo světélko. Napřed ti mohlo připadat jenom jako hra rozdováděných stínů, nebo za to mohla jenom bolavá zmatená hlava, ale… Zamrkal jsi a pořád tam bylo. Zvětšovalo se, až začalo připomínat otvor dostatečně velký, aby se dal nazývat vchodem. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Každý další krok jako by byl pomalejší a těžší než ten předešlý. Docela dlouho mi trvá přijít na to, že to není technicky možné. Ale stejně zpomalujeme. Nejspíš je tahle snaha úplně zbytečná, vyčerpáme se do samého dna dřív, než se dostaneme alespoň na dohled od místa, kam nás výbuch odhodil... velmi bych si přál, aby nás Essek nenašel v tomhle zuboželém stavu, ale vyřízený jsem byl už před tím, než mě smetl výbuch a další Luna... Alexandře, asi byste mě tu nemohl prostě nechat...? Bude mi tu v mechu docela dobře... Jenže to by asi nechtěl... takže... Snažit se myslet na něco jiného jde čím dál hůř. Alexandr je pořád Alexandr, takže o Mlze získám trochu lepší představu než dřív, ale hlava už nedokáže z těch faktů nic odvodit - kromě tušení, že by měla. Potřeboval bych se zamyslet nad plavovlasou dívkou, ale i tam se myšlenky rozutíkávají jako voda z dlaní... A Alexandr má tak unavené oči... až se mi na rtech málem znovu zachvěje otázka, jestli opravdu nepotřebuje pomoct. Ale možná to bude lepší až v tom úkrytu, protože sám bych se pak na nohou udržet nemusel. Ale jdeme! Pořád jdeme. Kdykoli mám pocit, že jsem na dně, zase znovu vykřešu něco, co mi umožní další snahu. Třebas ubohou. Možná není žádné dno, jen nekonečná hlubina. Nevím, jestli mě ten pocit víc fascinuje a nabíjí odvahou, nebo děsí. Nerozumím, řek bych nejraději, protože... nerozumím. Představa o tom, jak funguje politika, mě obchází tak širokým obloukem, že na obzoru vidím sotva špičku klobouku. Ale podstata sdělení je asi jasná. Snad. Potřeboval bych se ptát, ale je těžké vystihnout to důležité - a Alexandrovi se začíná plést jazyk způsobem, který napovídá, že jsem v tom byl velmi inspirativní. "Dám si pozor," přislíbím, ono to v zásadě zní, že mi bude stačit tvrdit přesně co si myslím a hlavně nenabalovat žádné další interpretace. "Snad to utichne dřív, než si mě s ním někdo spojí," řeknu nejistě. "Vždyť... nikdo mě nezná... Kyteler se ani nejmenuju. Že jsem nazírač víte jenom vy a Essek." A Alexandr tak viditelně o žádný incident nestojí, že to určitě nikde povídat nebude. "A možná to naše příbuzenství bude dost vzdálené... ale... když bude dost zlé vůle, tak to nepomůže, co?" To se mi opravdu povedlo - způsobit problémy dřív, než se seznámíme. Jenže především nevím, kdo by se mě vlastně na takové věci mohl ptát. "Mám vůbec někde zmiňovat tu knihu, nebo raději ani to ne?" Krok a další. Zajímalo by mě, co mě ještě drží na nohou. "Hle, světlo na konci tunelu," řeknu, ale sám těm nevážným slovům podlehnu a skutečně se zamyslím, jestli jsme přeci jen neumřeli. Jenže jestli by mělo být něco jistota nejjistější, tak že po smrti už nic bolet nebude. Záda, třeba. Břicho. Hlava. Ani srdce. A ohlodaná duše, chvějící se dosud Luninou laskavostí. "Vidíte ho taky?" přeptám se pro jistotu. Nevím, jestli by bylo lepší jít k němu, nebo od něj. Jen následuju Alexandra. Následovat Alexandra vypadá obecně jako dobrý životní cíl... zvlášť jestli trochu zapracuju na občasném laskavém "tudy ne". |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Někde v pustině, někdy
„Eliáši…“
Teď už to znělo jako povzdech. Jindy by mu tvá naivita a bezelstnost přišla roztomilá, ale krvácel a pesimistické myšlenky toho, co se může stát a pravděpodobně stane, kroužily kolem jako bouřkové mraky. Essek tě neměl pustit bez vodítka na půl kroku, vlastně to bylo celé Carrolova vina.
„O knize ví Leopold. A to, že jste spjat s Kytelerem, je v tuhle chvíli veřejné tajemství. Mně to napadlo, už když si vás Carroll přišel vyzvednout,“ odpovídal unaveným hlasem. „Nicméně ono dokonale stačí, že jste čaroděj a že jste tady na Kytelerovo pozvání. Navíc pro něj pracujete. Už jenom proto je za vaše činy zodpovědný on. Tak to funguje. Všechno ostatní jsou… přihoršující okolnosti,“ vydechl tak ztěžka, až klopýtl a musel se dlaní přidržet o kamennou stěnu, aby nespadl. „Pokud… Pokud dáte půl slovem najevo, že se za tohle cítíte zodpovědný, může se to dostat před soud. V tom lepším případě.“
Když jsi ho upozornil na světlo na konci tunelu, s námahou zvedl hlavu a podíval se stejným jako ty. Slepě hledal v dálce, ale… „Ne, nic nevidím,“ vyrazil ze sebe. „Počkejte…“ Na okamžik zavřel oči. Zhluboka se nadechl, vydechl, načež se přeci jenom přinutil podívat pozorněji a… zakotvil na jeskynním otvoru, z nějž se linulo měkké namodralé světlo. Tak lákavé, jako když jsi poprvé spočinul očima na knize. Budete tam v bezpečí. „To musela být…“ Alexandr zaváhal, „iluze. Chráněné místo. To… nevím, co je to zač.“ Ale ty jsi věděl: budete tam v bezpečí. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Tak to je... skutečně mnohem těsnější a provázanější, než jsem si představoval," řeknu a pokročím rychleji kupředu, když Alexandr zavrávorá. "A vážnější." Před očima se mi zhoupne černo, ale nestojím tak nepevně, jen kdyby se všechno tolik nehoupalo... sice v první chvíli nevím, kdo koho podpírá, ale já trochu můžu a jeho paže - ta na té zdravější straně - je na uvědomování si prostoru skvělá věc. Držím, ano? Pojďte. Když znovu vykročíme, zase to půjde. "Vůbec se mi nezamlouvá, že by za mě měl být odpovědný někdo, koho ani neznám..." Ale stavět se zrovna teď na zadní, jak za sebe chceš být odpovědný sám... když jsi Esseka div neprosil na kolenou, aby si pospíšil vás zachránit... Luno, já tě tak strašně, strašně nesnáším! S tolika věcmi bych si dokázal poradit, nebýt tvojí žravosti, až je to k zbláznění. "... ale snad už chápu, kam tím míříte. Omlouvám se, já... jste první, kdo mi o takových věcech něco řekl." Soud, on existuje nějaký magický soud...? Za co bych před něj vůbec měl jít - použití nelegálního prostředku, že jsem ohrozil Alexandra...? Je mu mizerně, špatná chvíle na doptávání, chápu teď špatně a on je sice trpělivý způsobem, za který bych ho nejraději pozlatil, ale už mu jí nejspíš moc nezbývá. Což... se mu nedivím... a znovu ten strach, že tohle přeci nebude ochotný zvládat den za dnem, ve velkých věcech a detailech a taky těch docela všedních... že možná něco v nás do sebe zapadá způsobem, pro který si nedovedu představit, že bych se dokázal jeho vstřícnosti vzdát, ale... že pro něj to takové vůbec být nemusí... a nebude. Že před sebou možná nemáme ani to poznávání, protože mu to dojde a uteče včas. Jenže chvíli před Lunou jsem si věřil víc a tak třeba zase budu. "Zkusíme k tomu světlu dojít," řeknu s jakousi odhodlanou vnitřní jistotou. Smysl to nedává - Essek by dokonce mohl mít problém nás za nějakou iluzí najít - ale teď musíme najít jakékoli bezpečí a cokoli dalšího se bude řešit až pak. Alexandr už se dlouho na nohou neudrží a já kráčím jen nějakou podivnou setrvačností, být tu sám, nejspíš se dávno nesnažím... a nebo možná ano, protože není žádné dno... snad to není jen touha po světlu, které by mě udrželo vzhůru. "Pojďte. Mám z toho..." Dobrý pocit - vážně, dobrý pocit je argument? Jenže kdybych poslouchal intuici víc, nejsme tady. Nebo ne tak rozsekaní. Škoda, že si nedokážu uvědomit, co mi říká o Alexandrovi... příliš smíchaná se strachem a zmatkem. "Budeme tam v bezpečí." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro „Jsem v pořádku,“ vydechl Alexandr, když na zádech ucítil tvoji dlaň. „Vážně… Děkuji. Zvládnu to. Zvládnu to…“
Podíval se na tebe. Chvíli ve tvých očích hledal něco, o čem byl přesvědčený, že tam najde, ale… nenacházel. Byla to zvláštní chvilka. Zvláštně bezbranná, jako by ho opravdu překvapilo, že se mu snažíš pomoct, aniž bys tu chvilku slabosti zneužil proti němu. Byl jsi vážně neuvěřitelný. Vděčně se pousmál, na okamžik uhnul pohledem a pak vykročil směrem k jeskyni. Neodháněl tě. Něco v něm to však potřebovalo zvládnout, udržet se na vlastních nohách, nenechat se podepřít víc, než bylo absolutně nutné, a dokázat si, že těch pár kroků zvládne ujít sám.
„Tak to funguje,“ pokračoval Alexandr ve vysvětlování, zatímco kladl jednu nohu před druhou a držel se zpříma snad jenom silou vůle. Levou rukou si stále tiskl bok, odkud mu tělem vystřelovala bolest a chvílemi se mu vepisovala na tvář. Pokud jsi mu dokázal věnovat pozornost, nejspíše ti začínalo být jasné, že zase tak v pořádku není. „Vyšší čaroděj je vždycky zodpovědný za nižšího. Buďto se vaše činy podepisuji na vašem rodu nebo na vašem mistrovi. Když se někde objeví nový čaroděj bez obojího, potřebuje… patrona – někoho, kdo se za něj zaručí v komunitě a kdo ho naučí všemu potřebnému –, jinak není vítán. Kyteler je váš patron, ať jste nebo nejste příbuzní. A byla jeho zodpovědnost vám pomoci se zorientovat v této společnosti. Protože je to arcimág, tím spíše na to bude kladena větší váha… Jak dlouho už jste vlastně v Kelliwigu?“ Dva týdny. Uběhly dva týdny, aniž by se tě Kyteler, čaroděj zodpovědný za tvůj pobyt zde, pokusil kontaktovat… „Jak dlouho… jste se s tím vším musel potýkat sám?“ Znovu se na tebe podíval. Tentokrát soucitně. Kdyby se nebál, že ztratí rovnováhu, natáhl by teď ruku a pohladil tě, ale očima to zvládl zrovna tak.
Na vidinu bezpečí přikývl a přidal – nebo se spíše pokusil přidat – do kroku, odhodlaný se tam dostat. Jenom kdyby vám těch pár kroků netrvalo celou věčnost, ale už tak skoro jste… skoro ano… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Alexandře... proč se tak díváte? Jako byste čekal, že vám za tohle drobné, samozřejmé gesto vystavím účet. Jako by pro vás bylo snadné mě podepřít, ale nemožné něco takového přijmout... což... docela dobře může být pravda. Začínám chápat obrysy toho, co znamená být Blackwood. Přibližné a neostré - ale nápadně podobné ocelovým mřížím a obetkané stíny. Stejně zůstanu vedle něj, i když ruku zase odtáhnu. Neudržím ho, kdyby se začal hroutit, ale můžu ten pád alespoň zmírnit. Oba mluvíme s jistou námahou a takhle se koneckonců líp slyšíme... a že jednou či dvakrát přeci jen natáhnu ruku, abych se mohl zlehka dotknout jeho ramene, než se rozežene černá mlha před očima a já se pro tu chvíli mohu ujistit, kde je nahoře a kde dole... je určitě to nejlepší alibi. Pečlivě naslouchám jeho hlasu a zneužívám své neschopnosti soustředit se na víc věcí zároveň k tomu, abych sílící hryzavou bolest v břiše prostě ignoroval. A záda taky. Bolest sice kdo ví proč tvrdí, že má výjimku a plete se do všeho, ale... Držíme se na nohou a jdeme. Mám trochu podezření, že nás na nich drží hlavně patetická potřeba před tím druhým neukázat slabost. Alexandr se bez svého lehkého úsměvu na tváři nejspíš cítí jako nahý a já před ním vrším svou neschopnost v takových hromadách, že bych se k jakékoli, kterou ovlivnit mohu, nepřiznal ani za nic. "To je zvláštní systém," a potřeboval bych ho trochu domyslet do důsledků, "a všechno ve mně sice... kope a vykřikuje po svobodě," povede se mi málem pousmát, "ale zároveň klopí uši a asi... to vážně dává smysl." S magií to velice dává smysl. Je to moc, se kterou se snad ani nedá nepopálit... a možnosti takové, že i s Alexandrovými znalostmi a schopnostmi jsme skončili tady. "Jsem tu necelé dva týdny," a snad bych to teď ani nedokázal spočítat, co je vlastně za den...? Tímhle šerem se potácíme už celé věky v bezčasí mrákotných snah. "Myslím, že spoléhali, že..." Zamrkám, když se svět zhoupne. No tak, pokračuj. "... že když stejně nemám magii, ani o ní nevím... tak nic nepospíchá." Už si nevzpomínám, co všechno jsem mu povídal při našem úplně prvním setkání. Ani on v téhle chvíli nejspíš ne. To nevadí... Nebýt Luny, ani jim to nemám za zlé. Ale představa, že bych se s jejími sílícími útoky před úplňkem musel potýkat bez pochopení toho, co se děje, z té je mi dost zle. Takhle se trochu vzepřít dokážu, líp ji zvládnout, mám důvod a hlavně naději, že to skončí. Soucit v Alexandrových očích zabolí. Nezasloužím si ho. Nejsem oběť - jsem zločinec. Zlobím se i za to v sobě, co je ochotné se do něj schoulit a ujišťovat se - nejsem tak hrozný, smím poprosit o pomoc, mám na ni... ne snad nárok... ale prosím, ať si Lunu nezasloužím. "Nevyčítám mu to," přiměju se říct a uhnu pohledem. "Způsobil jsem si to přeci sám. Určitě to šlo řešit líp, ale věřím, že kdyby mohl... až bude... mít čas..." Polknu. Pořád ještě tomu věřím. Potřebuju tomu věřit. A potřebuju Alexandrovi říct, co se s ním děje. "Alexandře, vy... mu nechcete působit potíže," zeptám se jen napůl, spíš oznamuju, že tohle jsem nepřehlédnul ani já. "Nějakým způsobem jste na jeho straně... že? Nebo alespoň... ne proti němu." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Alexandr, půl kroku před tebou, zavřel oči a vydechl. Neodpověděl hned. Před vchodem do jeskyně zpomalil.
„Fascinující…“
Z jeskyně se linulo modré hřejivé světlo, nepochybně podbarvené magií. Že se v podzemí nachází místa síla, kde magie vyvěrala na tento svět, samozřejmě věděl, ale… nečekal… že byste mohli jedno najít tady a teď.
Cítil jsi to. Prošel jsi dnes spoustou čarovných míst, ale teď to bylo jiné. Blackwoodův dům byl očarovaný, prostor v něm byl pokroucený, nebo možná jenom zakrytý iluzí, díky níž ses nedokázal zorientovat na cestě tam ani zpátky. V Trolím trhu zase žily magické bytosti jedna vedle druhé, až celou bublinu prosycovala vůně magie jako čerstvě upečeného chleba. Obě ta místa byla magická, ale žádné z nich nebylo zdroj magie samotné. Tohle bylo jiné. Už když Alexandr vstoupil do zužujícího tunelu, který vedl dovnitř, jsi cítil stejné šimrání na kůži, jako když ses dotkl té knihy. V uších ti zněla vábivá píseň magie a něčeho, co volalo tebe. Jenom tebe.
„Ne,“ odpověděl Alexandr po pár krocích a se dlaní přidržoval zdi. Teď už jste nemohli kráčet vedle sebe, ale nebránil by ti, kdybys chtěl jít první… byť to měl nejspíše v úmyslu sám. „Kdyby na to došlo… Nejsem na Kytelerově straně. Ani si nemyslím, že existuje něco jako Kytelerova strana. Ten člověk nestojí na žádné straně. Klouže po povrchu, nestojí proti ničemu a za nic nebojuje. Udržuje mír. A já… nestojím o válku, ale nejsem na stejné straně jako on.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro V duchu si povzdechnu. Ne nad Alexandrem - nad sebou. Moje otázka byla nevhodná a neomalená, ale měla svůj důvod a smysl - a má ho stále - ale odpověď byla ještě o několik řádů složitější, než jakou jsem čekal, a s bolavou hlavou ji zkrátka nedokážu rozplést. Odvahy říct mu o Kytelerově stavu mi ale zbylo pramálo. Je to Blackwood... že chce před vlivem svého otce nějakým způsobem chránit mě - ale kam až? - nemusí znamenat, že bude brát ohledy vůči arcimágovi, který neplní své povinnosti - a to ani nemám na mysli sebe. Kdyby na to došlo... na co, Alexandře? "Udržovat mír zní... správně," řeknu a jsem z toho víc nejistý, než taková bohulibá činnost zaslouží. V Essekově podání to nějak znělo víc správně. "Jako celek už to nezní tak správně." Teď jako by mi v tom něco nesedělo... ani nevím co vlastně... Snad že si nedokážu představit, že někdo na místě arcimága proti špatným věcem nebojuje. Jenže ono to především celé bude o hodně složitější. Nejlepší by bylo, kdyby byl mým patronem Alexandr. Vyřešeno! Rázem by nehrozily žádné potíže z téhle nehody, už teď supluje Kytelerovy povinnosti, hledáním způsobu odekletí počínaje, učením pokračuje a uváděním do světa konče - jenže jednak by to neprošlo, to už je mi jasné, jednak a hlavně - tedy pro mě hlavně... asi by to nebylo správné, když bych rád, aby pro mě byl Alexandr někým víc. Nebo ano, stávají se takové věci...? Nevím. Ten aspekt odpovědnosti mi tam nesedí. Ale tohle jsou především myšlenky, na které potřebuju hlavu velice, velice čistou, a teď sice vnímám, že mi utíkají souvislosti, ale podchytit je nedokážu. "Moment! Takže kdyby se Kytelerovi něco stalo, bude mým patronem automaticky váš otec, Alexandře? Jestli je na řadě s arcimágováním?" Měl bych se urychleně nechat adoptovat v první přátelské rodině, na kterou se dobouchám. V duchu nad sebou zaúpím. Takhle nesouvislý výkřik mu může těžko dávat smysl. "Totiž..." omluvně se na něj podívám. Au. Omluvně taky nekoukat, jasné. Prostě nekoukat. A to světlo je taky au. "Kyteler... on..." začnu, ale pak se opřu dlaní o stěnu a na chvíli musím zavřít oči, protože světlo už je tak silné, že mi buší v hlavě jako kladiva. A konečně mi dojde, co cítím. "Páni," zašeptám. Zavřené oči mě začnou ukládat na stěnu, jako by to byla pohodlná postel. Rameno, pak si opřít hlavu... div nezačnu klouzat k zemi, když se spálenina na zádech dotkne kamene a jsem rázem vzhůru tak, že nad poryvem bolesti musím zatnout zuby. A nadechnout. A jen velmi opatrně zamžourat před sebe. "To je... " Odkašlu si. Záda... mizerný. "Co je to za místo?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro „Můj otec?“
Alexandr se takřka nepatrně ohlédl přes rameno, ale do tváře ti teď neviděl – a ty jemu také ne. Světlo vás oslepovalo oba. Stejně tak jste ale oba cítili, že se k něčemu blížíte.
„Ne,“ pokračoval, zatímco jste postupovali úzkým tunelem, „Kyteler není váš patron, protože je arcimág. Je váš patron, protože vás sem pozval. Zaručil se za vás. Pokud se mu něco stane,“ krátce se odmlčel; oba jste věděli víc, než ten druhý tušil, „je možné, že budete muset odejít. Arcimág vám může udělit výjimku, dovolit vám se tady usídlit, ale tady záleží na tom, kdo se stane dalším arcimágem. Hlavy čarodějných rodin volí arcimága mezi sebou, můj otec je jenom jedna z možností… ale nikdo z nich se za vás nezaručí jenom z dobré vůle.“
Představoval sis patrona jako učitele a ochránce, ale to byla jenom jedna strana mince. Patron tě nepřijímal pod svá křídla jako zatoulané štěně, ale jako pěšáka na šachovnici…
„Nejsem si jistý,“ odpověděl na tvoji další otázku, „ale bude to mocné místo… Buďte na pozoru. Místa síly bývají chráněná. Je dost možné, že jste měl pravdu. Budeme tam v bezpečí.“ Tunel pokračoval dál. Přes světlo jste neviděli, co je na konci. „Mimochodem… vy víte, co je s arcimágem?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Hmm, takhle patron," řeknu zamyšleně. To jsem to zase jednou viděl moc ideálně. Možná i tohle dává smysl... vlastně ano, svým způsobem ano. Jen je to praktičnost zcela jiného druhu. Také to ale zároveň znamená, že patrona vlastně nepotřebuju, že to není limitované nějakou mírou znalostí a schopností. Jen potřebuju být členem rodiny. A to já vlastně jsem...? "Jestli mám kam odejít netuším," řeknu. "Možná je nějaké zpátky domů. Ti by asi koukali... viděl jsem ve snu svůj pohřeb." Jenže, milý Eliáši, to mohl být pohřeb, který se odestane za pár dní, protože Essek vás nenajde včas. Tohle tě zatím nenapadlo? A jak se ti ta myšlenka zamlouvá, hmm? Milý Eliáši, především ji hodlám pečlivě ignorovat. "Ale po pravdě, z mnoha důvodů nechci." Nejen proto, že před svatbou se přeci neutíká... ale teď, semletý Lunou a obavami, ze kterých se nedokážu vyhrabat, bych se do takového pousmání neodvážil. Jestli se mi paměť nevrátí - tu myšlenku zatím neberu moc vážně, i když to samozřejmě byli doktoři, ne mágové - lepší se poznávat s novým místem, než neustále narážet na neznalosti starého. Tohle město se mi líbí, je tu velká spousta věcí k objevování, pomalu si nacházím přátele... chci tu zůstat. Nevím, co si namlouvám. Především je tu Alexandr. Potřebuju tu zůstat. "Já vlastně pořád věřím, že mě sem Kyteler vzal z dobrých důvodů a z dobré vůle." Ať už bych měl být pod dohledem kvůli něčemu, co jsem provedl, nebo měl možnost se postavit na vlastní nohy, jak tomu říkala Melanie. "Někde v sobě jsem... hrozně naštvaný," přiznám skoro překvapeně, když si uvědomím, jak hluboko ten bezmocný vztek sahá, že ho v sobě opravdu mám, a že je možná lepší před ním nezavírat oči, protože pak by mohl vyletět způsobem velmi nečekaným a nežádoucím, "že mě v tom nechali... i když věřím, že vlastně... nebylo zbytí a za vinu mu to nedávám." Možná jsem přeci jen dostal tu horečku. "Máte na mě špatný vliv, Alexandře," pousměju se do modrého světla před sebou, "je až moc snadné se před vámi rozpovídat. Odpusťte... vím, že to nedává smysl." Nemám nárok ani na jedno - na vztek ani velkorysost. Jsem zločinec. Mám být zkrátka vděčný... a to není, že bych nebyl... "Takže to zůstat," od kterého jsem tak nezdravě odběhl, "se asi bude odvíjet od toho, jak moc blízcí příbuzní jsme. A kdo by byl novou hlavou Kytelerovy rodiny - KDYBY se mu něco stalo." Povzdechnu si. Alexandr musí tušit, že je s Kytelerem něco hodně špatně. Nejspíš mu jenom potvrdím podezření. "Alexandře, prosím vás, nechte si to pro sebe..." Essek mě zabije. A bude naprosto v právu. Zvlášť když Alexandr na plná ústa řekl, že na jeho straně není. "Jestli... jestli jen trochu můžete. Ale podle toho, co jsem zahlédl ve snu, je Kyteler vážně nemocný." To naštvané ve mně doufá, že je nemocný opravdu těžce, protože pak by to znamenalo, že za tím opravdu nebyla zlá vůle, ale provinilost za tu nechtěnou naději je tak strašná, až z toho bolí břicho. ... další věc, na kterou prostě nebudu myslet. Stačí, že břicho bolí z věcí, na které přestat myslet nepomůže. "Nevím jak moc, je zřejmě upoutaný na lůžko. Kvůli Luně jsem se k němu nesnažil znovu dostat." Srdce se mi nějak zvláštně znovu rozbuší z toho všeho. Jenže Alexandr... když to všechno slyším, musel být blízko, nebo mu to už bylo jasné. Situace totiž moc dalších možností nedává. Je ale zvláštní, že jako by pochyboval o tomhle místě. "Zajímalo by mě, co vnímáte vy," poznamenám. Je pro něj modré světlo také modré, magie stejně laskavá? Třeba se nám tu rychleji obnoví síly. "Dvojnásob... až najdeme tu knihu." Hm, tohle nemohlo dávat smysl. Výpadek tisící první, popletené věty do sebe. "Totiž... cítím odsud to samé, co z té knihy," zkusím to znovu. "Hodně velký kus toho je pozvání. Jsem si tím bezpečím... hrozně moc jistý." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Alexandr kráčel kousek před tebou. Neviděl jsi mu do tváře, takže jsi ani neviděl, jak reaguje. Že naslouchal, jsi však cítil. Čas od času pohnul hlavou, zpomalil, nebo udělal soucitné „hmm,“ ale nepřerušoval tě. Snad také cítil, že to musí ven. A tak jsi mluvil o všem možném i nemožném, zatímco jste pokračovali zdánlivě nekonečným úzkým tunelem.
„Upřímně?“ ozval se po chvíli, kdy ses odmlčel. „Každý ví, že je Kyteler nepřítomný. A že musí mít vážný důvod. Aby zmizel arcimág na dva roky z veřejného dění, musí to být vážné. Nemoc odpovídá. U tak silného čaroděje si ani nedovedu představit, co by ho dokázalo skolit,“ podotkl. Byť ti ještě před chvílí svěřil, že nestojí na jeho straně, teď… zněl smutně, málem až truchlivě. „Ale vážné je to určitě. Možná byste se měl zamyslet nad tím, co uděláte, pokud na jmenování nového arcimága a nové hlavy rodu Kyteler dojde dříve než později. Sobecky doufám, že zůstanete. Pokud si správně vzpomínám,“ teď mu v hlase poskočil zcela Alexandrovský úsměv, „slíbil jste mi potom skleničku.“
A pak najednou zastavil. Přímo před zdrojem modrého světla. Vypadalo to jako závoj rozlité modré třpytivé olejové barvy. Tvá poslední slova – o tom, co v tomhle místě cítíš a co ti to připomíná – díky tomu zůstala opomenuta. Alexandr natáhl ruku před sebe a jenom konečky prstů přejel po modré hladině.
„Jako pozvání?“ zopakoval po chvíli. „To já… necítím. Vnímám, že je to místo síly a že je chráněné, ale… možná byste měl jít první.“ Zády se opřel o zeď, aby ti vytvořil co nejvíce prostoru, aby ses kolem něj mohl protáhnout. „Snad mi jenom řekněte, co přesně jste cítil z té knihy.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Dva roky..." vydechnu překvapeně. Dva roky! To je ale přeci strašně dlouho? Pořádně mě to rozhodí. Možná i to byl důvod, proč jsme se neznali osobně? Nebyl jsem pro něj tou dobou ještě dost zajímavý. Nebo je to příliš vzdálené příbuzenství. Nebo spolu jednotlivé větve rodiny nevycházely a až ten můj incident ho přiměl zakročit... Ale tohle nevymyslím, to už přeci vím. Smutek v Alexandrově hlase jako by mi byl ujištěním, že jsem neudělal chybu, když jsem se odhodlal mu o tom říct. Jen mi zároveň dochází, že jsem od něj čekal rovnou nějakou představu o možných příčinách - a že ani on neví, je skutečně zvláštní, a v nové vlně pochopení mi dochází, jak moc je to vážné. Víc vážné. Ale... jestli to trvá dva roky, nějaký čas před sebou snad ještě má. Až se zbavím Luny, budu se za ním moct rozběhnout, něco vymyslíme... nebo s Alexandrem nad skleničkou, ten má představu o tom, jak tyhle věci fungují, bezvadnou. "Milý Alexandře, to potom si nenechám ujít ani za nic," au au au, nesmát! Opřu se dlaní o stěnu a na okamžik zavřu oči. Už se zase usmívám tím nesmyslně nepříčetným úsměvem, i když teď nevím, jestli jen uvnitř, nebo se přeci jen dokázaly pohnout i chladem a vyčerpáním strnulé svaly ve tváři. Pro tuhle chvíli štěstí, že prsteny jsou tiše, jinak by to "udělám cokoli!" měl pěkně z první ruky. "Na něco přijdu, i kdybych..." Už mi málem vylítne z pusy 'i kdybych ho měl povolat z hrobu', ale to by byl obrat velice nešťastný, vzhledem k... ehm. "Prostě přijdu. Jestli je nazíračství vzácné, třeba by někomu taková záruka stála za to... i když ještě úplně nevím, co všechno umím." A v takovém případě bych vlastně i to potřeboval probrat právě s Alexandrem - místní rody zná, třeba by o někom vhodném věděl... Ale kdo ví, co bude. Právě teď se musím především zbavit Luny. Možná ani potom cizí rady nebudu potřebovat - dělám si totiž malé naděje, že až přestanu usínat za chůze a dokážu spojit dvě myšlenky k sobě, na něco přijdu sám. "Už jdu," řeknu a snažím se kolem něj opatrně protáhnout tak, abych se nedotknul jeho a zároveň se nedotknul svými zády zdi a snaha narovnat se a bezděčně zatáhnout břicho, jako by to snad hrálo roli, mě málem dostane do kolen. Ale sakra už... Nadechnout. Ustálit rovnováhu o Alexandrovu paži, protože proč se chytat zdí, když je blízko a já jsem přeci ten upír. A najít vhodná slova. "Tak kniha byla neuvěřitelně neodbytná," ach jo, Flynne, snad se k tobě chovají aspoň trochu slušně... Ale stejně se musím pousmát při vzpomínce, jak zvláštní chvíle to byly. "Lákala, působila intenzivním dojmem, že je tam jen pro mě, že ji musím vzít do ruky... když jsem ji nechal na polici, fyzicky se posouvala... hřála, když jsem ji držel, popoháněla mě, když jsem dělal něco jiného - bylo skoro fyzicky nemožné pustit ji. A přitom to byl pocit něčeho důvěrně známého a správného. Tady tohle není tak... vnucující se," kývnu ke světlu, "ale je to... stejná magie. Bezpečná. Správná. Jako by mi patřila." To řeknu skoro omluvně - nejsem si moc jistý, jestli jen přehnaně nereaguju na naději. Stejně jako on natáhnu ruku a dotknu se modrého závoje. Mám projít skrz? Rád. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před závojem, někdy
Patron by tě přijal jako oddaného posluhovače, dobrý zdroj informací o nepřátelích a o věcích budoucích, ne jako člena rodiny. Nicméně – snad jsi měl pravdu – ty už jsi členem rodiny byl.
Teď, když jste stáli naproti sobě, jsi na Alexandra viděl lépe. Modré světlo mu oslňovalo jednu půlku tváře a tu druhou zastíralo stínem. Vypadalo to, jako by měl nasazenou masku. Hnědé oči pořád hřály. Teď už byly zase živější, přítomnější; vpíjely se do tebe a dávaly pozor, jako by mu ta krátká procházka dodala sil. Pořád vypadal hrozně. Bledá tvář, pokroucený postoj těla, namáhavě se zvedající hruď a roztřesená ruka přitisknutá na bok však nepovídaly, že o tom nebyl o moc líp…
… ale ty jsi byl. Z nějakého nepochopitelného důvodu sis připadal silnější. Břicho tě pořád bolelo, spálená záda táhla. Fyzicky jsi na tom byl pořád stejně, ale někde uvnitř zaplála vnitřní síla, o které jsi nevěděl, že ji máš.
„Počkejte,“ Alexandr ti položil dlaň na rameno, když už ses chystal projít modrým závojem. „Jako by vám patřila…? Ta magie tady? Myslíte, že už jste tady někdy byl?“
Modrý závoj se pod tvou rukou zachvěl. Cítil jsi ji. Magii. Přes konečky prstů ti přeběhla po natažené paži, sklouzla ti po kůži a chladivým pohlazením ti přeběhla přes bolavá záda. Nevyléčila je, to ne, ale rozhodně ti ulehčovala. Pojď. Pojď dovnitř, snažila se ti říct. Nebyla ti zima ani horko. Bylo… ti dobře. Pamatuješ si ještě vůbec, jaké to je? Cítit se dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Pozor si určitě dám..." Já a někomu bezhlavě důvěřovat, to se mi ani trochu nestává. Ale když vím předem, že takové sklony mám, tak si přeci mohu dát pozor. "Vlastně jsem doufal, že mi umožníte s vámi podobné kroky napřed... konzultovat?" zkusím najít vhodné slovo. "Nějak nepochybuji, že tu znáte úplně všechny. Tedy... pokud by vám to připadalo nevhodné, tak bych po vás samozřejmě..." Moment, do čeho se to začínám zaplétat? Asi bych mu rád řekl, že mu tak nad mým rozhodnutím nevzniká žádná odpovědnost, a že si uvědomuju, že by se možná ocitl ve střetu zájmů, protože rodina vhodná pro skoro-Kytelera by patrně nebyla přátelsky nakloněná Blackwoodům. Jen nad sebou zavrtím hlavou. Pomyslně, nejsem sebevrah. "Stejně musím začít tím, že vytřepu z Esseka, jak to se mnou opravdu je." Zadívám se Alexandrovi do očí. Jde to znovu nějak líp, ani světlo už tolik nebolí. Vypadá strašně, ta rána musí být zlá, ale zvládá to úžasně a ještě hodně vydrží a jsem mu za tu jeho vnitřní sílu vděčný. Sám netuším, co mě drží na nohou, ta neustálá bolest je ubíjející a úmorná a nutnost pohybovat se a dokonce reagovat na terén ji pobízí k novým a novým poryvům, pod kterými se většina mého já dávno zoufale choulí a rádo by zalezlo někam do houští a jen tiše oddechovalo a třeba si i pokňučelo. Ale ten kus mysli, který jsem si vyhradil na tuhle cestu a pro Alexandra a který jsem proti bolesti ohradil těmi nejpevnějšími hradbami, se pořád ještě drží. Je to všechno opravdovější a horší než Luna, zvlášť když vím, že z téhle noční můry se neprobudím. Ale zároveň lepší, nekonečně lepší, protože na mojí vůli záleží. Ale tohle ovšem... "To je úleva," zašeptám, když přejedu po modrém závoji dlaní. Skoro mě zaskočí, když se břicho ozve prudčeji, když zvednu ruku ve špatném úhlu a napínající se svaly zaprotestují. Jenže dech se možná na okamžik zadrhne a něco ve mně zatíná zuby, ale... tohle... "Ne moje tímhle způsobem, pochybuju, že bych tu někdy byl... a s tou knihou jsem se taky před tím nesetkal," řeknu. Asi lítám... znovu se na něj podívám. Je mi dobře a je to tak zvláštní, okouzlující a omamný pocit, že mu málem hned teď na místě začnu povídat, jak moc ho mám rád, protože to je něco, čeho jsem plný po okraj a co jako by jen čekalo na svou příležitost. Přečte si to v mém úsměvu, ve světle očí? Nevím. "Jen jako by tu na mě čekala. Známá... ach, to je zvláštní..." Vlastně nevím, jaké to je, mít magii. Je možné, že by...? Že bych byl s tímhle místem natolik kompatibilní, aby mi dokázalo doplnit síly? Jenže jestli se mýlím, pokusím se poléčit Alexandra a hlava se mi rozskočí, to také není úplně žádoucí. "Možná bych s ní dokázal kouzlit," řeknu nejistě a sklouznu pohledem na jeho bok. Ale Alexandr to nevnímá... jestli by i tohle dokázala být iluze... tak intenzivní a laskavá, že mě nenapadlo se jí začít bránit... připravila by mě o poslední síly zdáním toho, že nějaké mám... Jenže tomu nevěřím. Je mi dobře. "Zakouzlím na vás auxilio dřív, než půjdu dál," řeknu. "Každý ji vnímáme jinak a kdyby nás nějakým způsobem oddělila, trocha sil navíc vám přijde vhod." Nedořeknu až mě budete zachraňovat, i když se to tak nabítí. Nic nehrozí, vím to, ale i tady bych měl být opatrný. Páni! Tenhle pocit bych si měl zapamatovat. Strašně moc chci. A měl bych se s svým životem vážně něco udělat, jestli je laťka tak nízko, že měřítko k dobře nabírám ve chvíli, kdy bych potřeboval sanitku a celou sadu laskavých doktorů... "Jen mi řekněte, jestli to má nějaká specifika. Zatím jsem léčil jen sebe." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před závojem, někdy … tak blízko a tak daleko… „Rád vám pomůžu. Až se odsud dostaneme...“
Dokázal bys s ní kouzlit? Možná. Nic z toho, co jsi cítil, ti tu myšlenku nevyvracelo. Svým způsobem byla síla tohohle místa podobná Flynnově – všudypřítomná, ano, ale ne úplně na dosah; blízko, ale o ten krůček vzdálenější, než bys potřeboval. Flynnova magie byla ochotnější, pletla se ti pod ruce a stačilo se jenom natáhnout; tahle namodralá energie ti klouzala po prstech, pokoušela tě, ale uhýbala před tvou vůlí, jako bys byl příliš daleko, abys jí dokázal rozkázat. Pojď, pojď blíž.
„Možná,“ nevyvracel ti to ani Alexandr. „Čarodějové podobná místa využívali k rituálům, ale přetvořit cizí energie je těžší než dávat formu vlastní magii. To, co cítíte… už může mít účel. Buďte opatrný. Že jsme našli tohle místo, je štěstí, ale není to bez svých nástrah.“
Když jsi vyslovil svou nabídku, vložil odhodlání mu pomoci do slov, něžně zavrtěl hlavou a nechal dlaň sklouznout z tvého ramena. Zády se znovu zapřel o stěnu. Zhluboka vydechl. Bylo by hezké zbavit se té bolesti, ale…
„Odpusťte, Eliáši. Tohle zranění je nad vaše síly. Obyčejné auxilio nedokáže jít do hloubky. I kdybych vás dokázal naučit jiné zaklínadlo, v té ráně něco je… Museli bychom to vytáhnout,“ přiznal s lehkým úšklebkem, „a riziko je… příliš velké. Těch pár hodin, než se sem dostane Essek vydržím.“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Uleví se mi jeho slovy víc, než bych čekal. Nebrání se té představě, jakkoli může být problematická; říká 'pomůžu' a to je strašně moc, protože jemu věřím, že mě nenechá přehlédnout žádnou možnost a především mě nenechá udělat hloupost, které by se dalo předejít trochou zdravého rozumu toho správného druhu. Koneckonců... oba chceme totéž. Abych zůstal. Oba chceme, abych zůstal... Hrůza, jsem vážně jako omámený. Jako by všechno ve mně, co do téhle chvíle zabírala bolest a nepohodlí, okamžitě zaplnila Alexandrova přítomnost. Jenže pořád si musím dávat pozor na každý pohyb, možná dvojnásob, abych si v dojmu, jak jsem na tom líp, neopatrným gestem nepřitížil. Ta podivná náplast příjemna všechno jen zakryla, nevyléčila. Opatrně, Eliáši. "Máte tam střepinu z vortexu..." spíš konstatuju, než se ptám. Vrátím mu jemný úsměv, i když v něm asi nemohou nebýt znát obavy o něj, a jen trochu pohnu rukou, aby se naše prsty potkaly, malé pohlazení jako na rozloučenou, protože přeci potřebuju udělat celý jeden krok od něj - taková dálka! "Vím, že vydržíte," řeknu; o něm pochybnosti nemám. "Jen bych si přál, abyste nemusel. Snad..." pohlédnu na modrý závoj, "snad odtamtud dokážu něco získat." Protože pokud stále krvácí, pár hodin rozhodně nevydrží, ale... to teď nevymyslím. Jestli říká, že to kouzlo neznám, a pokus mám přesně jeden, je to opravdu nejhorší možná chvíli na experimenty. Ale mně je líp o hodně a jemu se zřejmě také ulevilo, takže - každá trocha dobrá. Už jenom že mi není chladno je něco úžasného a nepřestávám si to s nemalou radostí uvědomovat; zima vysává síly hodně neúprosně. Takže... krok dopředu. Dýchám jen mělce, břichu se nelíbí, že by se mělo na něčem takovém podílet, ale teď by mi, probraného ke bdění vzrušením a okouzlením ze vší té magie kolem, trocha kyslíku navíc přišla vhod. Ani doopravdy nevím, co čekám, jsem tak plný starostí o nás dva, že na očekávání se nějak nedostává. Jestli, tak mám obavy, abych dokázal rozpoznat a využít možnosti tohoto místa. Protože Alexandr... opravdu nevypadá dobře. Ale tohle je tak zvláštní...! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ostrov, někdy Hup tam s ním!
Byl to jenom krok. Modrá magie ti sklouzla po kůži, jako bys prošel pod tenkým závojem vodopádu. Poznával jsi to tady, možná jsi spíše poznával tu magii. Možná to nebyla náhoda, že si kniha zvolila tebe. Místo toho, abys pohodlně došlápl na kamennou podlahu na druhou stranu, jsi však nohou tápal v prázdnu a… ztratil jsi rovnováhu. (4)
Spadl jsi. Naštěstí to nebylo vysoko. Za závojem čekal podlý schůdek. Kdybyste o něm věděli, problém by neudělal ani jednomu. Bylo to asi patnáct centimetrů dolů, než kámen zase pokračoval rovně…
Rozplácl ses na hladkém kamenném povrchu. V uších ti šuměla voda, po kůži přeběhl studený vánek a v dálce vítr pročechral větve stromu. Pak jsi zvedl hlavu a konečně jsi spatřil, co se skrývalo za závojem. Podzemní jezírko ohraničené kamennými ostrůvky a jeskyní stěnou, v jehož středu rostl nádherně zelené strom. Nahoře nad ním byl otvor. Pronikala jí jasná polední záře, ale pronikala nahoru, jako by strom ozařoval cosi nahoře.
Kdykoliv jindy by tě nádhera tohoto místa jistě uhranula, ale teď… zhruba tři centimetry před tebou… ležela lidská lebka a zírala ti do očí. Snad dopadnete lépe než váš nový kamarád.  |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak tak potlačím vyplašené vyjeknutí, když náhle ztratím půdu pod nohama - kdo ví, co všechno Alexandr ještě slyší - a sletím na zem tak hloupě, že mi to rázem připadá jako velmi příznačné pro celý dnešní den, ve kterém se na střídačku děje to nejlepší a nejhorší, co jen může, ale jisto je, že kdyby hloupost kvetla, zelenám se jak letní louka. Zůstanu tiše ležet, velmi opatrně dýchám a zjišťuju škody. Copak záda. Jestli si mé kouzelné já poradí se zánětem a jestli půjdou vyléčit jizvy - a zatím si nepřipouštím možnost, že by si magie neporadila - tak sice bolí pekelně, ale v zásadě by se měly zvládnout. Hlava taky nic moc, ale vydržet se dá, když si dávám pozor. Ale břicho... z toho mám ve skutečnosti docela strach. Něco mi říká, že stačí hodně málo, abych tam dotrhnul něco, co by znamenalo opravdový problém - a pak by to byl hodně ošklivý konec; a rychlý, když budu mít štěstí. Což o štěstí, to asi mám... protože sotva si přestanu přát umřít a vlna bolístek začne opadat, zjišťuju pomalu, že skutečné škody jsou minimální. S pohledem upřeným na lebku se začnu velmi opatrně sbírat na nohy. Au... au. Sakra už! Přeci se nenechám ovládat něčím tak k ničemu, jako je bolest. Jenže bohužel - nebýt zdejší prostředí tak zvláštně povzbudivé, možná už to nerozchodím. Takhle se ale zadaří, jak jinak, copak mám na výběr... i když na to, abych lebku sebral ze země, položil si ji na dlaň a zadeklamoval: "Být či nebýt!" dost elánu neposbírám a zůstanu jen u vidiny, jak pěkný by to byl obrázek na pozadí toho všeho. Bohové, to je nádhera... tu chvíli na oddech bych možná stejně potřeboval, jenom abych se mohl dívat. Ale můžu přeci jít? Takže kupředu - a opatrně, protože lebka tu mohla stejně snadno jako po otravě zůstat po něčí svačině. Jenže někde tu bude střed, srdce toho všeho, zdroj magie. Možná další kniha, jenom mocnější a nebo lépe chráněná, ovšem stejně... neodbytná. Třeba knihy prostě vědí, že je mám rád? Při pohledu na vodu mám žízeň, že bych brečel. Nebýt té lebky, padnu na břeh a vezmu to po celých hrstech. Jenže vzato kolem a kolem, žízeň dalších pár hodin vydržím, s tím břichem bych stejně nic pít neměl - ale moc na sebe nesázím, že si ten strach za chvíli nevymluvím. Je to voda... a olíznout si rty znamená, že mi jen suchý špalík jazyka přejede po okoralé puse. Dotknu se prstenu. Nevím, zda se spojení může podařit, ale zkusit to musím. Zvlášť jestli se Alexandr rozhodne jít dál dřív, než se vrátím. "Alexandře... těsně za závojem je schod. Vidím jezírko a strom, jdu se podívat blíž." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ostrov, někdy Vábení
Prsten se matně rozsvítil. Cítil jsi, že se magie rozeběhla zelenou nitkou za Alexandrem za závojem a… přeťala se. Omlouváme se, volaný účastník není dostupný.
Pokud jsi to tady chtěl i nadále prozkoumat, nezbývalo ti než se vydat do středu tohoto místa. K ostrůvku plovoucímu uprostřed jezírka vedla úzká kamenná cestička, která – jak jsi rychle zjistil – klouzala. Rovnováhu se ti udržet podařilo; nespadl jsi, byť to nebylo bez námahy a pár nešikovných pohybů zraněnému břichu zrovna neulehčilo. Krucinál!
Ostrůvek byl malý, prorostlý mechem a trávou, ohraničený oblázky, po nichž klouzala kaskáda. Když jsi na něj přeskočil z posledního kamene, musel sis oči zastínit před náhlým světlem. Oči si přivykly rychle. Zbytek jeskyně byl oproti tvému okolí potemnělý a zahalený. Voda kolem ostrova se třpytila modrými odstíny magie; ani teď ti nepřišlo, že by na lesklou hladinu dopadalo světlo seshora, spíše že vycházelo přímo z ní. A stromu. Strom… opravdu svítil nahoru jako stolní lampa nakloněná jedním jediným směrem. I kdybys však zaklonil hlavu, viděl bys jenom kotouč bílého světla, ať už mířilo na cokoliv.
Bylo to zvláštní…
… nemohl ses zbavit pocitu, jako bys tady už někdy byl. Všechno v tobě vědělo, že to přeci nebylo možné, že ti nic jiného ve městě nepřipadalo byť vzdáleně povědomé, dokonce ani Trolí trh a stezky podzemí, ale… přesto… Cosi hluboko v tobě tohle místo poznávalo. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Prsten zasvítí jen kratičce a já se okamžitě rozhodnu, že je to kvůli závoji magie a ne že by na tom Alexandr byl tak špatně; s trochou štěstí mě alespoň zaslechl a ví, že se mi nic zlého neděje. Zamrzí to, bylo by lákavé si s ním povídat o tom, co vidím, být si zase tak blízko... ale když poprvé uklouznu na vlhkém kamení, rázem vidím výhody. Nejspíš by se dočkal mnohem větší porce různých variací na téma bolí to, bolí to víc, bolí to špatně, než o co bychom jeden či druhý stáli. Nadechnout. A další krok a nerozbrečí mě nic, ani když vidím, že musím poposkočit. Nejde nejít kupředu jenom proto, že mě někde píchá. A kolega lebkoun - ten okamžik, kdy otevřu oči a zírám do lebky, si vskutku nepotřebuju jen tak zopakovat... je možné spadnou ze schůdku a zlomit si vaz? - zůstal někde vzadu a div se mi po něm nezasteskne, protože jemu bych si mohl na život a úplně špatně poskládané lidské tělo postěžovat zdaleka nejlíp; určitě by měl spoustu pochopení a zaručeně by neutrousil jedinou kousavou poznámku. Jenže, hlavně... lebka... někde ve mně je dostatečný kus zálesáka, abych si uvědomoval, že kde neleží kompletní kostra, muselo být něco, co ty kosti odtahalo; a možná je pořád. Ostrůvek je skvělá meta, jenže jaksi... co dál? Vjem důvěrně známého je na jedné straně přátelský a velmi povzbuzující, ujištění, že jsem čaroděj, se jen tak nedosytím, ale zároveň jako bych měl vědět, co dělat dál - a je velmi nepovzbuzující, že nevím. Nemělo by jít ten strom nějak... zhasnout? Přeci nesvítí jen tak zbytečně do stropu - nejspíš se tam něco skrývá. Hledat na něm vypínač mi ovšem přijde trochu nepatřičné. Podobnost s knihou jako by nabádala k doteku a jestli bude chtít trochu krve, není problém, spíš by dalo práci tu po sobě krev nenechat... ale ty se mi, strome, pod mikinu zaručeně nevejdeš. Stejně bys propadl na bocích, moje oblečení připomíná rafinované večerní šaty na maškarní ples přátel katastrof. S pocitem, že se určitě něco stane, položím dlaně na drsnou kůru dřeva... a zadívám se vzhůru, jako bych měl skrze větve naději získat docela novou perspektivu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ostrov, někdy Strom
V uších ti zašumělo listí chvějící se v košaté koruně stromu. Vítr se snesl z otvoru v kruzích a rozechvíval hladinu jezera. Obíhal tě kolem dokola, stále rychleji a rychleji, až ti vlasy poletovaly do všech stran. Pod dlaní tě hřála kůra stromu. Vibrovala magií stejně jako ta kniha. Vítala tě. Poznávala tě, ale… Něco na téhle chvíli bylo špatně, jako bys ten zvláštní vítr slyšel šeptat cizí jméno. Jako by si tě všechna ta magie prostě spletla. Nevolala tebe, ale někoho, kdo by je ti podobný.
A přesto ten pocit, ten neodbytný pocit, že jsi tady už byl. Poznával jsi nejenom tohle místo, tenhle strom, tuhle chvíli. Vlastně bys ani neřekl, že jsi tady už někdy stál. Ne, to ne. Ne tak úplně. Spíše… Spíše to bylo, jako by se ti dlouhé noci zdálo o černém kocourkovi s nádherně zlatýma očima a pak jsi ho po týdnech, měsících, rocích najednou potkal na ulici. Byl to ten druh snové povědomosti – až na to, že sis ke své smůle nepamatoval sen, který se ti o tomhle místě zdál.
Vítr kolem tebe dál kroužil. Zrychloval. Hučel ti v uších. Čekal jsi, že se něco stane, a to něco teď čekalo na tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Přes vlasy málem nevidím, ale moc na tom nezáleží. Zbytek světa zmizel v propasti prostoru a času a zůstal jsem jen já, ukrytý hluboko v jeho útrobách, na jediném ostrůvku pevniny a světla, opřený o strom a obklopený nicotou; poničený a přesto vzpřímený a hledající... stále hledající. A když jsem konečně našel, vyšlo mi vstříc jiné hledání, a teď jako bychom tu na sebe koukali - a nic. Ani jeden neví, jak udělat další krok. Ne že bych tomuto místu přisuzoval vědomé záměry. Stejně jako kniha reagovalo na něco ve mně a něčeho se dožaduje, ale v knize byl návod a přesná slova, zato teď... něco jsem přehlédl, nedomyslel... a možná šanci pochopit ani nemám. Vítr se kolem točí, až podvědomě čekám rány z hromad padajících knížek a cinkání rozbitého skla. Snad jsem nevědomky spustil nějaký proces, možná dokonce obřad... ale něco je špatně a já nevím co. Tedy kromě mě samého, ta magie o mě nestojí, to přeci cítím - a přesto jako by byla ochotná... Snad bych měl něco zakouzlit. Možná levitační kouzlo, kterým bych se nechal větrem vynést vzhůru ke světlu. To je ale šílené na tolik způsobů, že ten nápad nechám zase rychle vyšumět. Navíc kouzlit ani nechci, zvládnu tak málo, že to musím šetřit pro Alexandra. Nebo něco říct. Udělat vhodné gesto. Neudělat nic a nechat pokračovat to, co se děje. Začít bušit hlavou do kmene stromu v naději, že se mi rozsvítí. Kdybych si to mohl dovolit, prostě usnu a zkusím to tu prozkoumat na jiný způsob, ale k tomu jsem ještě méně ochotný než ke kouzlení. To je k zbláznění, jak strašně moc nevím! Ale ochotný odejít nejsem, a kdo ví, jestli by to vůbec šlo. Za každou cenu chci přijít na to, jak tomu volání odpovědět, je to nutkání silnější, než čemu jsem schopný odolat - a nebo si to jenom namlouvám, protože obracení zpátky mi obecně moc nejde, ale alibi se vždycky hodí... Vždyť něco zvláštního tu najít a nebo alespoň pochopit by znamenalo, že celá ta katastrofa s vortexem měla alespoň nějaký smysl. Alexandře, kéž byste tu byl se mnou! ... promiň, ty podivné cosi kolem, ale nedokážu dostát tvým očekáváním. Ale možná ti ve skutečnosti stačí se jen seznámit blíž, abys definitivně vědělo, jestli se chceš přátelit? Kniha koneckonců také stála o krev. Nůž nemám, ale ani ho nepotřebuju, stačí jen pohlédnout na své paže a vybrat vhodnou ranku. Strhnout pomocí zubů jeden z ledva zaschlých strupů je tak snadné, až se mi z toho ani nestihne zvednout žaludek. Pak už stačí jen natáhnout ruku do větru a nechat krůpěje krve, ať zavíří se vším ostatním okolo, dopadnou do koruny stomu či kamkoli dál... Snad jsem teď neudělal přesně to nejhorší - a nespadne mi nebe na hlavu. Ale to... nesmí... mám slíbené všechno to potom. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ostrov, někdy Kapka povědomé krve
Kapky se zvedly s větrem a obletěly strom kolem dokola. Jedna ti dopadla na dlaň, druhá se trefila těsně vedle na hrubou kůru a třetí se také vsákla do stromu.
Něco se stalo. Teď už nesvítila jenom koruna stromu namířená někam nahoru, z kůry stromu se začala linout modrá záře ne nepodobná závoji, před kterým jsi nechal Alexandra. Obklopila tě, popadla tě za ruku a držela tě. Nemohl jsi odtrhnout dlaň, měl jsi ji ke stromu přilepenou.
Magii ve stromu jsi cítil bezprostředněji, jako by se stačilo natáhnout a chytit ji za pačesy. Kdybys zatáhl, vzal by sis ji. Byla… povědomý. A bylo jí hodně. To ale stromu nestačilo. Nestál tady bezdůvodně, měl záměr, ale jaký přesně záměr to byl, jsi mohl jenom hádat. Lačně jako nenasytné semínko, nebo miminko u prsa matky, ti teď z prstů odsával energii přímo z žil, jako by mu tvá magie připadala natolik povědomá, že ji přirozeně přijal za tvou. Do studnice magie v kmenu stromu dopadala tvoje magie jako kapky zlatavé mízy do džberu javorového syrupu a s každou kapkou magie ti to všechno připadalo… více tvé. Více přístupné.
Mohl bys zatáhnout, obrátit proud energie tak, abys dostával energii ze stromu ty a ne naopak, ale… musel jsi jednat rychle. Byť sis ještě před chvílí připadal silněji, jako by ti tohle místo dodávalo sil, teď ti je rychle kradlo. Kapku po kapce sis připadal slabší, magie ti doslova klouzala mezi prsty a před očima ti tancovaly černé čmouhy. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nenapadlo mě vůbec nic jiného, co by mohl strom chtít, a přesto jsem upřímně překvapený, když to vyjde. Reakce se skutečně dočkám - a přijetí! - jen jaksi trochu jiného, než jsem čekal. Alexandr to nazval místem síly a tak jsem doufal, že se dostanu k magii, kterou bych pro nás mohl využít. Ne že ji naopak odevzdám a vydám se do poslední kapky! Další lebka hlupáka, co se nechal nachytat, do sbírky. Tělem mi projede panika tak divoká, až se mi zatmí před očima. V živých barvách si dovedu představit obrázek, jak se za pár chvil zhroutím slabostí a na modrém stromě budu viset za ulovenou dlaň, dokud ze mě nezbude jen trocha do pergamenova vysušené kůže a kosti se nerozpadnou... A dost. Nemusí to tak být. Cítím přeci, jak jsme si blízko, teď už by vítr šeptal moje jméno! S přerývavým nádechem se pokusím ne přerušit to spojení, ale překlopit, otočit, zhoupnout proud magie na správnou stranu - nedávat, ale brát. Možná neznám správná kouzla, abych mohl Alexandrovi pomoct přímo, ale mohl bych nás alespoň bránit. Podepřít ho tak, aby neupadl. Možná dokonce bude vědět o způsobu, jakým bych mu magii předal, i když lahvičky po kapsách nenosíme asi ani jeden... Co na to Luna - není čas se ptát. Můžu řešit jenom tady a teď a to ještě se všemi výhradami danými tím, že vlastně nevím, co se děje. Budoucnost má zásadní milník zvaný příchod Esseka a do té doby musím brát cokoli bez ohledu na následky... protože ten milník se bohužel může zdržet na tolik způsobů... a Alexandr... Nadechnout. A brát. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Strom, někdy Povědomé jméno
Magická energie udělala zvláštní kličku. Proud se otočil. Místo toho, aby z tebe strom magii vysával kapku po kapce, ji do tebe vléval. Bylo jí hodně. Omamně hodně. Bolest přecházela. V žilách ti tepala nevybitá energie. S každou kapkou z tebe padalo závaží, konečně ses dokázal zase zhluboka nadechnout. Nikdy sis takhle dobře nepřipadal. Teď ani v minulém životě.
Dlaň položená na kůru stromu pořád nešla odtrhnout, jako by tě k ní proud magie plynoucí ze stromu poutal. Záře pomalu, až zhasínala. I ona se přelívala do tebe. Zpod kůže ti začínalo prosvítat modré, šimravé světlo. Byla to nádhera, taková nádhera… Zvládnete to. Vydržíte tady počkat na Esseka, proč byste to nedokázali, když tě naplňovala všechna tahle síla?
Strom na změnu proudu reagoval překvapeně. Ve větru se chvěla otázka. Na něco se ptal. Ptal se, jestli… Ne, nerozuměl jsi. (1) Rozuměl jsi jenom jméno, které zaznělo na samém konci šepotavého hlasu.
… Arthure?
Magie se do tebe vlévala kapku po kapce, až z proudu energie byl hotový vodopád. Bylo to příjemné, ano, ale neovládal jsi to o nic víc než předtím. Před očima ti proletěl nahnědlý lístek. Jeden, pak druhý. Vítr za tvými zády se utišoval, zpomaloval, za chvíli umlkne. Možná napořád. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Bohové, to je úleva... víc než to - čirá krása a všechno. Jestli tohle znamená mít magii...! S úžasem a okouzlením se dívám na kůži prosvítající modrým světlem. Zvládneme cokoli... naučím se kouzlo, po kterém se Alex- Hnědavý list, který mi sklouzne s tesklivým dotekem po kůži, a hlavně srozumitelné jméno, jsou jako rána palicí. Že bylo zrovna Arturovo mě doopravdy nepřekvapí, už před tím jsem na něj pomyslel - nemohl nepomyslet - další jména ani neznám a on musel být velice mocný a byli jsme si podobní a všechno se zdálo napovídat, že by tohle mohla být rodinná záležitost. Nechci tohle místo zničit. V hlavě mám na okamžik vyděšené prázdno. A pak se myšlenka zaostří a zpřesní. Nechci nikoho zabít. Ono je to... živé? Stejně prudce, jako jsem zarval, abych magii začal přitahovat k sobě, se teď snažím vrátit ji zpátky, obrátit ten proud. Něco ve mně se proti tomu vzpírá a protestuje a brání, ten kus mého já, co divoce a zoufale a hladově touží po tom, abych alespoň na chvíli byl ten silný a schopný, možná dokonce užitečný - a ne jenom závaží. Aby mi alespoň na chvíli bylo dobře úplně bez výhrad a nemusel bych bojovat s únavou duše, mysli i těla. Je to opravdu tak velké přání? Vím, že to není Flynn - a ta myšlenka je rychlejší než jiné a chvíli se jen osamoceně třepotá bez pořádného pochopení, než seznám, že jsem začal ten strom, nebo to živé v něm, považovat za ducha. Snad jsem měl opravdu říct slova z té knihy... ale hlavně ho nechci zabít - jenže je tady Alexandr - ale já nemám právo vzít jeden život za druhý, ani to ne, my zatím neumíráme - vlastně nejvíc ze všeho doufám, že až vliju do stromu zpátky nějakou podstatnou část sil, podaří se mi naše spojení konečně přerušit a zbyde mi alespoň něco. Jestli není pozdě. Snad je čas říct ta slova alespoň teď... tolik možností, pro něj i pro nás, ale hlavně možnost se domluvit... nevím, to bude až o celé nekonečno několika úderů srdce později, napřed ho musím nezabít. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Strom, někdy
Když jsi otevřel oči, stál jsi na místě stromu ty. Košaté větve zmizely, kořeny neprotínaly mělkou hlínu na ostrově. Strážce jeskyně zmizel. Jenom šum tichých vln naplňoval tichou, temnou jeskyni.
Mrknul jsi. Sám jsi nevěděl, jestli uplynula věčnost, nebo jenom chvíle. Už sis nepřipadal tak silný jako před chvílí, magie ti s každým nádechem mizela z těla i z žil. Strom se i nadále činil, i když jsi ho neviděl. Necítil. Neslyšel. Bylo to, jako by nebyl. Byl jsi tady jenom ty a… Dva muži. Objevili se tak náhle, že sis ani nevšiml, kdy přišli.
Jednoho jsi poznával. Artura Kytelera. Vlasy měl tentokrát rozpuštěné, oblečený byl do ceremoniální bílé a na ramenech mu visel slušivý plášť. Vypadal jako čaroděj. A co víc, byl to stejně jako Alexandr čaroděj, který ví, co dělá. Cosi držel v dlaních. Sazeničku se zeleným lístečkem. Zastavil před tebou a pohlédl ti přímo do očí, jako by věděl, že tam jsi. Mohl… to vědět? Na rozdíl od předchozích snů ses pohnout nemohl, abys tu teorii ověřil, ale ano, hleděl přímo na tebe.
„Arture, pospěš,“ ozval se muž za ním, který v jedné ruce držel lebku.
„Klid,“ odpověděl Artur, přičemž se sklonil a přímo před špičky bot vyhloubil jamku, aby do ní mohl sazeničku vložit. „Tenhle je poslední.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Počkej - ublížíš mi - zastav - ne... A kyvadlo nad mým světem se znovu zhoupne blíž k šeru a nebytí. Vyčerpání je důvěrně známé, mnohem víc, než ta omamná sebedůvěra plných sil před chvílí. Tentokrát si ani nestačím pořádně pomyslet, jak příšerně tu vrším jeden omyl za druhým, jak pořád zoufale nevím, s čím mám co do činění - a jestli jsem se právě zabil kvůli pouhému dojmu... Alexandře, já vám napřed potřebuju něco říct... Jenže umírání se nekoná. Alespoň myslím, navzdory vší praxi se to občas špatně pozná. Vlastně mám chvíli dojem, že jako jsem se propadl do chrliče, skončil jsem teď uvnitř stromu. Jen mě jaksi tentokrát nebude mít kdo vytáhnout... až na to, že není odkud... strom je pryč a já prostě jenom jsem. "Arture!" vydechnu úžasem. Znovu mě ta podoba - nepodoba nás dvou zaskočí. A bílá nám sluší, víme? I když si před ním připadám poněkud... nejen jako nepovedené štěně, ale navíc jako štěně, které sedí uprostřed louže a pořádně neví, co všechno provedlo. Ale ten pocit není nijak zdrcující... vždyť je starší než já - a nežijeme stejné životy - a vidět ho takhle je více motivující a povzbudivé, než zahanbující. Hluboko v sobě jsem velmi pevně odhodlaný jemu i sobě dokázat, že potenciál, který v sobě mám, dokážu využít. "Arture, co je tohle za místo? ... vidíte mě?" Jen co se přestanu přizabíjet na rovném chodníku... a pár dalších met. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Strom, někdy Ti, kteří vidí
„Poslední sentinel,“ dodal Artur jakoby v odpovědi na tvou otázkou. Takřka nepatrně přikývl. Bylo to jen malé, skromné gesto, které jeho společník u vchodu so jeskyně – kde mimochodem nepovlával závoj – nemohl zaznamenat. „Jeden z pěti pilířů pod městem, které zapečetí prasklinu na nebi. Až rituál dokončím, vytvoří hranici mezi dvěma světy. Tím naším a démonským. Jinými slovy,“ usmál se pobaveně, „zachráníme svět.“
„Já vím,“ zasténal jeho společník, „ale tvůj otec mě zabije.“
„Lépe můj otec než démonská armáda,“ Artur broukl s úsměvem, zvláštně tesklivým a skoro až zasněným, když k tobě znovu zvedl tvář. Bylo… neskutečné tě vidět.
Pokud ses pokusil pohnout, zjistil jsi, že nemůžeš opustit své stanoviště, ale můžeš klesnout na kolena a sednout si před Artura. Ten se nezvedal. Něžným pohybem prstů zasadil sazeničku a pohladil zelený lísteček. Mohl… to být strom, který se tě právě snažil vysát?
„Jméno,“ pohnul Artur rty bezhlasně. Chtěl vědět… jak se jmenuješ.
„A pak zabije tebe…“ pokračoval jeho společník.
„Vlastně se bojím spíše opaku,“ ohlédl se Artur a natáhl k němu ruku. „Tu lebku, Tome.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro On mě vidí. Vidí, vidí mě! A buď se mé duchovité já moudře zjevuje v čisté košili a umyté od krve, nebo má Artur dobré nervy a pevnou důvěru v řešitelnost přechodných problémků. Což obojí určitě má... takže tady a tehdy jsme se potkali: před obřadem. Který se mu povedl, ale nepokazím něco, když mu to povím? Poskládám se před něj k zemi a nejraději bych zkusil natáhnout ruku a dotknul se ho. Přesněji: nejraději bych mu skočil kolem krku, protože on je součástí něčeho, co mi hrozně schází a po čem se mi stýská takovým zvláštně ztraceným způsobem, nad kterým nechci moc přemýšlet. Teď ani nemusím - jsem v nebezpečí na hodně způsobů a on je za mě rád. To rozechvělé ve mně, které by si přálo mít ve svém životě něco pevného a jistého, se tak k němu obrací zcela přirozeně. Nemusím mu nic říkat, dochází mi. Vidí mě, poznal mě, i když jsem celou tou chvílí tak popletený, že jsem vážně schopný uvažovat, jak mě poznal... to nevadí. Přijde den a vyspím se a tohle bude jen k smíchu. "Jsem Eliáš," řeknu tlumeným hlasem, jako by mě mohl jeho společník slyšet, jeho úsměvu odpovídám vlastním, protože radost v něm je nakažlivá... vím, že nepatří mě konkrétně, ale stejně jsem se zcela ochotný v ní zahřát. "Z živého a skvělého Kelliwigu za dvě stě let." Protože nevidím důvod, proč mu nedodat trochu elánu k tomu, k čemu se chystá. Teď mě dvojnásob mrzí, že jsem si nezjistil, jak to s ním dopadlo... ale možná je to naopak dobře. Právě teď je živý a působivý a odhodlaný a já si ho chci raději pamatovat takhle. Kamarád lebka tedy nakonec není ani oběť schůdku za mlhou, ani dravých zvířat, ale - myšlenku nedokončím, když mi dojde... ech... Esseka, jen co se objeví, poprosím, ať mě někam zamkne a nepouští ven. Já málem odpálil jeden z pilířů...?! Ehm, Arture, nezakopal jste někde návod na údržbu? "Doufám, že jsem ten pilíř nechtě nepoškodil," svraštím obočí a podívám se na sazeničku málem obviňujícím pohledem. Kdo by to byl řekl, jaká hladová potvora z toho nevinného kvítku vyroste. "Sáhnul jsem do něj... neinformovaný." Ještě jsi tak rád, že mě vidíš, dědo? Jenže tohle setkání je možná jediná příležitost, jak svou chybu napravit. Tolik bych se chtěl ptát... ale nevím co dřív a on tu bude jen chvíli a jestli chce mou přítomnost utajit, na velké povídání to nebude. Stejně jsem za něj neskutečně rád. To jeho krev, jeho magie ve mně koluje. Jestli i tak silná, to ukáže čas, jenže Alexandře, třeba nebudu tak beznadějný! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Strom, někdy Ty jsi naděleníčko
„Že tě nezabije?“ podivil se Tom, přičemž hodil lebku do vzduchu.
„Že to…“ Artur se na tebe podíval, když ses mu svěřil s tím, co jsi provedl. Pořád tě viděl rád. Byl jsi (skoro) hmatatelný důkaz toho, že se mu to povede. Že se jeho syn – nebo dcera, ale dokázal si přiznat, že doufal spíše v syna – dobře ožení, bude mít děti a jeho děti budou mít děti a… „bude špatně snášet.“
„Samozřejmě, že to bude špatně snášet,“ Tom div neprotočil očima. „Vzdáváš se síly magie ve své krvi. Ty víš, co to znamená. Poslouchej… Nikdo by tě nevinil, kdyby sis to prostě… rozmyslel.“
„Co jsi udělal, Eliáši? Přesně,“ zašeptal Artur. „Slyšel jsi už o spojení duší? Vzhledem k tomu, že spolu mluvíme, tvá magie bude podobná mé. Je možné, že na tebe bude strom reagovat jako na mě… Je důležité, aby se mu nic nestalo. Pokud se mi podaří zavřít bránu, ony ji budou držet zavřenou i nadále.“
Z pochvy připnuté k opasku pod pláštěm vytáhl ceremoniální dýku, pozlacenou a posázenou polodrahokamy v barvě vašich očích, položil si ji vedle lebky a prstem začal pečlivě malovat složité obrazce do hlíny kolem sazeničky. A tebe. Ne, tento muž si to rozhodně neplánoval rozmyslet. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Musím se pousmát, když slyším, že stejně jako Alexandr, i Artur měl svůj díl potíží s vlastním otcem - jestlipak jsem je měl já? Nejspíš ano, když jsem skončil v Kelliwigu. Možná se mě dokonce zřekl. Najednou mi to zdaleka nepřipadá jako takové drama, když sedím před mužem, který se chystá obětovat sám sebe a systematicky na tom pracuje... právě tady a teď. Věci velké a malé... je těžké je odlišovat, ale teď, postavené vedle sebe, ukazují moje starosti svou malost. Není to vlastně... tak špatné. Kéž bych zároveň neměl moc působit tak velké škody. Na spojení duší mohu jen zavrtět hlavou. "Neslyšel," hlesnu omluvně. Mám problém podchytit nějaké vhodné měřítko téhle debaty. On tu zachraňuje svět, probůh, nemůžu na něj vychrlit svoje problémy! Víte, Arture, zatímco vy tady... tohle všechno, já stačil spáchat zločin, ztratil paměť a taky nemám prakticky žádnou magii, nechal se posednout vyšším démonem, ukradli mi vzácnou knihu, havaroval jsem s vortexem, můj přítel tady kousek od nás je těžce raněný a já, léčitel, mu nedokážu pomoct, při tom všem jsem jen tak mimochodem zničil vaše úsilí... "Vlivem... přechodných okolností," a ty ohořelé svršky jsou jen současná móda rebelující mládeže, jasné, "nevím o magii skoro nic," protože jestli na mě vychrlíte požadované rituály, nechytám se. "Ale nejsem na to sám," pousměju se. "A zvládnu to." Chci, aby to věděl - že bojuju, ano? Že - to - zvládnu. Nedokážu přenést přes srdce, že bychom se rozešli a on si myslel, že všechno, co udělal, bylo zbytečné. "Ten strom jsem považoval jenom za zdroj síly a pokusil se ji přijmout," spustím rychle a dívám se, jak zkušeně a sebejistě kreslí potřebné symboly. "Když jsem zjistil, že ho to ničí, vrátil jsem mu ji, sebral si i mou... Nevím, jestli se to podařilo a co s ním dělat dál. Najednou jsem byl tady." Hrozně bych se ho chtěl ptát, jak to, že spolu mluvíme, nevěděl jsem, že nazíračství tohle umí! Nebo to spojení duší? Přes velikou propast času... Že to není nic běžného tuším i bez paměti. Leda snad... tu svou sílu magie vložil právě do té pečeti. Proto strom cítím tak důvěrně známý... ale to nesedí, kniha mi byla známá taky a ta byla Merlinova. "Udělám cokoli bude třeba," ujistím ho jedním dechem. Jako bych snad něco mohl. Ale možná budu moct v řádu dní a možná to bude stačit. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Strom, někdy Magie tvé krve
„Arture?“ ozval se Tom.
Snad se zalekl Arturova náhlého ticha. Nevěděl, že muž zrovna naslouchal tobě. Chvílemi tě sledoval, zatímco jsi mluvil, chvílemi se věnoval složitým obrazcům. Soustředil se, ale teď všeho zanechal a ohlédl se ke svému společníkovi.
„Co?“
„Stojím s tebou, ať už se rozhodneš jakkoliv,“ řekl Tom mírnějším hlasem.
Artur se pobaveně usmál. „Já vím. A spoléhám na to, jinak se nedostanu domů… V tomhle historickém okamžiku hrajete důležitou roli, pane Weire.“
„Bůh mi pomáhej, jestli zmeškáš večeři,“ Tom Weir se zasmál. „Tak pospěš.“
„Pracuje se na tom,“ broukl Artur.
Už byl skoro hotový. Na jedné straně měl velkou kružnici, na druhé čtverec. Nedotýkaly se, ale různými čáry a vlnkami je propojoval a překrýval na přesně určených místech, které odměřoval mezi prsty. Pak zhluboka vydechl, napřímil se, protáhl se v zádech a znovu se zadíval na tebe.
„Zvládneš to, Eliáši. Věřím ti,“ hlesl tiše. Znovu se při pohledu na tebe musel usmát. Magie mu nemohla dát lepší dárek na rozloučenou… „Tvé okolnosti si mohu jenom domýšlet, ale… prosím tě, nebraň se tomu stromu. Neublíží ti. Naše magie jsou si podobné, spletl si tě se mnou. Svým způsobem si jenom bere to, co jsem mu slíbil… magii mé krve. Neublíží ti. A neovlivní tvoji schopnost regenerovat magii. A pokud,“ něžně pohladil lísteček sazeničky, než se natáhl pro rituální nožík, „se přeci jenom stalo… je to v pořádku. S tím, že o jeden přijdeme, se počítá. Postavil jsem jich pět, kouzlo potřebuje tři.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Tak to rád slyším," dokážu se pousmát na oplátku a konečně se trochu uvolním. "To by snad mělo být všechno v pořádku..." Nemá smysl mu vykládat, co mě čeká, když mi strom sebere tolik magie, až upadnu do bezvědomí - což se vlastně asi právě stalo - Lunu vydržím... hlavně na ni teď nesmím myslet... a už vůbec ne na to, že mě nemá kdo a jak probudit. To ale bude až potom. Teď chci žít jenom touhle chvílí, sledovat obřad a Artura a zapamatovat si z něj co nejvíc. Líbí se mi - ne snad že bych se sebestředně kochal svým lepším já, ale jeho klid a sebejistota a vnitřní síla na mě silně působí. Rozeznívají něco hluboko v mojí duši, tu touhu dělat věci správně a chránit... dokázat být jako on. "Tohle místo jsem našel jenom náhodou," řeknu zamyšleně. "Myslím ale, že bude na mně se postarat, aby hranice dál plnila svůj úkol." Protože... asi bude, že? Kyteler je nemocný, možná umírá. Nikdo další tu není. Jestli některý z těch stromů padne, musím přijít na to, jak ho obnovit. Tři z pěti zní jako obstojná rezerva, potřebuji se koneckonců napřed stát skutečným čarodějem, ale... tahle příležitost se nemusí nikdy opakovat a pobíhat po podzemí a hledat další stromy mi nepřipadá moc perspektivní. "Řeknete mi, co pro to musím udělat?" Nenechal třeba nějakou mapu, nebo spis...? "Ach," dojde mi vzápětí a musím se tiše zasmát. "Zapomínám, že jsem nazírač." Jenže Arture... já budu hodně pracně zjišťovat, co je důležité. Každé směřování nebo dobrou radu od vás budu vyvažovat zlatem. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Strom, někdy V něčem jste si možná podobní…
„Popravdě? Netuším,“ Artur se nevesele pousmál.
Uchopil ceremoniální nůž a sám pro sebe zašeptal: „Tuhle část nesnáším,“ než se šikmo řízl do dlaně. Natáhl dlaň, sevřel dlaň v pěst a nechal pár kapek dopadnout na sazeničku, než si k sobě přisunul lebku, odkryl horní část a další kapky nalil do ní. Byla to opravdu tu samá lebka?
„Tahle hranice musí vydržet, protože… jinou možnost jsem nenašel. Je to starý, složitý rituál. To, na co se ptáš, Eliáši, tam ani nebylo. Pokud stromu padnou, jediná možnost je provést rituál znovu…“ Rty se mu pohnuly nehlasným zaříkávadlem a lebce, která se pomalu plnila krví, zaplály oči rudě. Znovu ji zakryl a položil vedle sazeničky. „Ze srdce doufám, že na to nedojde, ale… Já nemám čas to zkoumat, hledat možnosti. Nahoře je to… špatné. Ty ten čas máš. Není všem dním konec, teda… doufám.“ Přes rty mu přešel neveselý smích. „Nikdy jsem nemluvil s jiným nazíračem skrze závoj času; nejsem si jistý, jestli to znamená, že jsem uspěl, nebo… Dvě stě let, jsi říkal? Tom by mohl být ještě naživu. Možná dokonce hlava rodu… Hrůza.“
Znovu to uvědomění, čeho všeho se vzdává. Čeho všeho se vzdává jeho syn a jeho rodová linie. Vidět tě byl balzám na duši, ale… přesto to čas od času zabolelo. Nedával si však příležitost pochybovat, prostě znovu sklopil pohled k rituálu a pokračoval. Musel. Neměl čas si to rozmýšlet. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Myslím, že úspěch je nezpochybnitelný. Žádní démoni z nebes neprší a prasklinu jsem viděl jenom ve snění o vašich časech," pousměju se - snad povzbudivě, asi ne dvakrát vesele, protože... nejsou vhodná slova pro někoho, kdo kráčí do temnot. Jen pomalu mi dochází, že na sebe právě kladu úkol, na který možná ani nebudu mít schopnosti a síly a... jenže já ho na sebe nekladu; on tu zkrátka je, a také jsem tu já a nikdo jiný. Je to něco, co musí být uděláno a tak bude. Stejně jsem chtěl v Kelliwigu zůstat. Nemusím si nad tím složitě lámat hlavu... a minimálně mám čas. Třeba bude stačit jenom dohlížet a někdy v dalekém budoucnu ho svěřit někomu dalšímu. A nebo zjistím, že to má někdo jiný dávno zvládnuté a vyřešené - klidně může jít o obecně známou záležitost, jen to ani já, ani Artur jaksi... nemůžeme vědět. "Dohlédnu na to, slibuji," řeknu. "Všechno co děláte není a nebude zbytečné." Arture, kam si chodíte pro odvahu? Nakloním zpytavě hlavu na stranu a svraštím obočí. Moment... moment. "Kolika let se mohou dožít čarodějové?" vydechnu. Přesně ten typ otázky, pro kterou je tady zbytečné plýtvat dechem. Zatřepu hlavou a letmo se ohlédnu za neklidným Arturovým průvodcem. Tom Weir, dobrá... "Zkusím ho najít..." To by nemělo být těžké. Ehm, Arture, mám pozdravovat? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Strom, někdy Priority
Artur se pousmál. Tvá slova pro něj znamenala více, než by dokázal přiznat. Vidět tě. Vědět, že o mnoho generací později ve vašich žilách znovu poteče magie, že to nebylo zbytečné a že všechno dobře dopadne…
„Eliáši,“ zvedl oči od rituálu, „no tak, tykejme si. Jsme rodina. Možná bych měl prohodit něco dědečkovského. Ta mládež! Ale vážně… jsem hrdý, že někdo jako ty vzešel z mé linie. Okolnosti se mění a,“ pokývl hlavou k rozechvěné sazeničce, „pokud já zvládnu tohle, ty to na svojí straně zvládneš taky. Moct tě vidět, mluvit s tebou… je neskutečné.“
Teď by se měl především soustředit, napomenul se a podíval se na symbol nakreslený do hlíny. Prolil svou krev, připravil lebku, z kapsy vyskládal oblázky na patřičná místa a… byl skoro hotov. Zbývalo už jenom provést rituál.
„U čarodějů záleží, kolik mají magie. Někteří se dožijí sotva stovky, jiní žijí celá staletí. Merlin prý žil celé tisíciletí, ale… to už se nestává. Ještě nějaké otázky? Můžu ti také jednu položit? Řekni mi něco o sobě. Co máš rád?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Otázek, těch bych měl spoustu! Nevíte, jak nazírače zbavit vyššího démona...? Je hned první, co mám na jazyku. Ke knize se nejspíš jen tak nedostaneme, třeba by věděl bez hledání, celý jeho život se teď točí kolem démonů... a nebo, jestli se nějak dostanu ke své paměti. Co všechno dokáže nazíračství. Co mám dělat teď a tady, aby mě strom propustil a já odplížil alespoň po čtyřech. Jestli by mi ještě honem nedokázal ukázat zvládnutelné léčitelské kouzlo... Pak taky všechno o Trhlinách a démonských dimenzích - jenže, to je ta bída. Vím tak málo, že ani nevím, co nevím, a k jakým informacím se dostanu snadno a k jakým vůbec. A ty osobní věci... on je tak hrdý, že mě vidí, tak moc rád - už tak stačí, že tu před ním sedím v ohořelých šatech a pomlácený, nemám to srdce na něj hrnout další svoje problémy... ať už Lunu, nebo že ani nevím, jak se jmenuju. Ach jo, Arture! Teď zasloužíte vy všechno dobré, povzbuzení a jistotu. Alespoň se narovnám, ať tu nesedím jak napůl zhroucená troska - a ryzí potěšení z jeho přítomnosti předstírat vskutku nemusím. "To vy mě - ty mně," opravím se trochu nejistě, Arture, jste jediný příbuzný, kterého znám... "Dáváš důvod k hrdosti," usměju se. "Já si ji teprve musím vysloužit. A chci," pohodím hlavou. "Jen jsi, milý děde, nasadil laťku pořádně vysoko! Zachraňování světa jen tak něco nepřekoná." Najednou mi přijde strašně líto, že jsme se nikdy nemohli potkat. Patřit k někomu takovému... Snad nepůjde poznat, jak se mi lesknou oči. "Co mám rád?" zasměju se překvapeně. Jako... kromě Alexandra? To je tak... mile příbuzenská otázka, že teď si s tím opravdu připadám... najednou hrozně domácky a zvláštně, rozpačitě mladě, což je dvojnásob k zbláznění, když vypadá starší jen o tak málo. Co na tom, že tu cedí krev a maluje obrazce a chystá se... k čemu se chystá. Patříme k sobě způsobem, který není věcí volby; tím nejpevnějším. Jen kdybych věděl, co odpovědět, vždyť... se neznám. "Asi nic, co bys nečekal. Magii! Objevovat ji je plné radosti. Přátele, na kterých mi záleží. Fo-obrazy, které tvořím. Rád se učím nové věci. A miluju knihy." K smrti rád bych spal, Arture. Chci kouzlit a nebýt sám a spát, tak. Pramálo k chlubení. "Co bys ty odpověděl na takovou otázku, hmm? Tohle je skutečně něco, co se jinde nedozvím," usmívám se na něj teď už docela klidný. Čas se nám krátí, vím to. Moje vnitřní hodiny říkají, že Luna mi zpravidla o moc víc času nedávala. Ale třeba zrovna tady je místo, kam se nedostane... třeba ještě chvíli mám. A vidět se jeho očima... to je dar. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Strom, někdy Čas se krátí
„Magii, samozřejmě,“ pousmál se Artur, „nejde ji nemilovat. Připadá mi, že bych měl říct něco ve smyslu, ať jsi opatrný, ale…“
„Tvůj otec?“ ozval se jeho společník, když se chvíli nic nedělo.
„Ne. Pak ti to vysvětlím,“ hlesl Artur, aniž by se k němu ohlédl.
„Ale pospěš. Musíme se vrátit na povrch.“
„Já vím,“ přikývl, zhluboka se nadechl a protáhl se v zádech. Tohle všechno byl teprve začátek rituálu, který bude muset provést pod noční oblohou… a odkládal to. Věděl, že to odkládá. Mnohem raději by si s tebou ještě chvíli povídal. A vinil bys ho? „Obávám se, že nemám zábavnou odpověď. Naši rodinu, samozřejmě. Emily, moji ženu. Je těhotná. Věříš, že jsem se nepodíval, co to bude? Chtěl jsem překvapení a teď…“ Odmlčel se. „Jindy bych řekl překvapení, ale co já bych teď dal za chvilku klidu…“
Zněl pobaveně. Udělá to, protože musí. Chtěl to udělat. Nic lepšího ani horšího pro svého syna – ano, určitě syna, na tohle nepotřeboval být nazírač, to otec prostě ví – udělat nemohl. Postarat se, aby se narodil do světa bez démonů… nebo prostě jenom světa…
„Píšu knihu. Už ji asi nedokončím, ale… Každý správný čaroděj napíše knihu. Zkus ji najít. Mohla by ti pomoct s tvými… přechodnými okolnostmi,“ pousmál se. „A koně. Mám rád koně a malovat neumím, ale těší mě, že ty ano.“
„Arture…“
„A obávám se, že se teď budu muset soustředit na tohle. Pokud ti strom chtěl ukázat tohle, tak je možné, že bychom se měli rozloučit. Myslím… že tuhle sazeničku napadlo, že by nám to mohlo oběma prospět,“ pohladil ji po lístečku a zlehka nad tím zavrtěl hlavou. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nezačnu brečet. Nezačnu, jasné? Je to jeden z mých předků, a kdo ví, jestli přímých, možná s ním jenom mám společného někoho před ním; mrtvý už nejmíň dvě stě let - a je to věc, co se nakonec tak nějak každému přihodí. Věděl jsem, že je mrtvý. A je to v pořádku, vždyť... zachránil svět. Šťastný konec pro všechny okolo... nemůžu, nesmím zničit tuhle chvíli tím, že mi začnou téct slzy. Můžu jen věřit a doufat, že i takovou odvahu jsem zdědil, a dokázal bych teď stát na jeho místě. Tak ať si mě pro tu chvíli, která mu zbývá, pamatuje raději silného. Odvahu, Eliáši... on jí potřebuje mnohem víc - ty jenom zvládnout se ctí tuhle chvíli. Je to tak zvláštní! Samozřejmě jsem přemýšlel o svých rodičích, ale vlastně poprvé si podivně intenzivně uvědomuju, že pro někoho mohu být důležitý i já, já jako součást rodu, jako... dítě...; ne jen oni pro mě. Nejde se neusmívat, když mluví o sobě, nedávat mu najevo, jak rád to všechno slyším. Asi budeš mít dceru, Arture, já se jmenuju jinak... ale kdo ví, kolik generací vlastně proběhlo - teď se z hlavy určitě možností nedopočítám. Oči se mi překvapením rozšíří, když promluví o knize. Jen přikývnu, s trochou zahanbené úlevy. Asi si všiml - možná nemohl nevšimnout - co se tu tak snažím halit do odhodlaného hávu - najednou jsem si zvláštně jistý, že tu knihu najdu a zbavím se Luny... tak takové je to, když má člověk příbuzné? Prostě... pomůžou? A třeba naráží na něco docela jiného. Nevadí. Věřím, že nemluví nadarmo. Stejně jako on skloním hlavu k sazeničce. "Přebývá v něm duch?" přeptám se. "Mluvili jsme spolu a přeci ne... Arture," podívám se na něj ještě, "děkuju za tohle setkání, znamená pro mě - strašně moc. Slibuju," uculím se, "že budu - přiměřeně opatrný?" Prostě se rozloučit je rozhodně lepší, než být odvlečený Lunou, nebo zmizet v půlce slova. I když hrozí trapná chvilka, když nebudu vědět, jak odsud zmizet. "A děkuju vám - opravdu děkuju - za nás všechny. Za vaši odvahu..." Nejsem si jistý, jestli ho pobízet, ať na můj příchod Toma Weira připraví. Je to jen letmý nápad, nedotažený a nezformulovaný. Ani nevím, jestli by to bylo rozumné... ne, tuhle myšlenku teď do důsledků nedovedu. Asi bych měl jít... oba musíme. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Strom, někdy
„Zajímavá otázka,“ poznamenal Artur. Kdyby na tom nebyl mladý, krom hrdého pousmání by ti pocuchal vlasy a poplácal po zádech. No, a taky kdybys byl hmotný… „Technicky by se tak klasifikovat dal, ale… je to strom, živá bytost sama o sobě, magická sazenice. Magie ovlivňuje život, co všechno s ní provede za dvě stě let… Možná se v ní duch dokonce usadil, to bych také nevyvracel,“ zakončil své nepříliš jasné vysvětlení čaroděje, který si dokázal představit spoustu možností a žádnou z nich nebyl ochotný vyvrátit na základě pravděpodobnosti. „Také děkuji. Rád jsem tě potkal.“
S těmi posledními slovy se znovu natáhl k lebce naplněné krví, posunul ji o půl milimetru na přesně to správné místo, zkontroloval kameny a všechny tahy v hlíně, než… se konečně zhluboka nadechl a recitoval slova v jazyce, který jsi nepoznával. Latina to nebyla. Zaříkávadlo bylo dlouhé, složené z celých vět a nejenom slov jako většina kouzel, které ses dosud naučil.
Nakresleným obrazcem projela horká ruka krve, sazenička se rozzářil povědomě modrým světlem a lebka – položená těsně vedle ní – pomalu mizela pod rozrůstajícím se dřevem jako srdce schované pod kořeny. Strom rostl doslova před očima. Po kůži se ti rozrostla kůra, stačilo jenom jednou mrknout, aby čas znovu poskočil a Artur byl už zpátky na pevnině se svým přítelem.
„Počkej, ještě…“ Arturovi stačilo jenom mávnout rukou, aby se před ním vytvořil tenký namodralý závoj magie chránící tohle místo.
„A heslo?“ optal se Tom Weir.
„Být či nebýt, to je oč tu běží,“ broukl Artur. „Škoda, že ta lebka skončila ve stromu…“
„Jo, jo. Něco tomu chybělo,“ odpověděl Tom, zatímco udeřil dřevěnou holí do země a otevřel – portál. Vzduchem zaplál zelený plamen, kterým…
… ale to už jsi otevřel oči. Nepříliš šikovně opřený zády o strom, zkroucený u jeho kořenů a vyčerpaný, ale ne mrtvý. Snad ti budiž útěchou aspoň to, že popálená záda bolela míň… mnohem míň… Pořád jsi je cítil, ale už to byla spíše spáleninka po sluníčku než sežehnutí magickým plamenem. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro S námahou se pohnu a trochu se překulím, ne že by to bylo velké vylepšení, ale nerad bych si potrhal - aha, záda o tolik lepší? Sláva a díky magii. Šťouchat se do břicha si neodvážím, ale ono se nepochybně projeví samo - vstát totiž musím, bez toho to nepůjde... ale možná bych mohl zavřít oči a spát, až teď mi dochází, že Luna se neobjevila a úleva je to taková, až mi dlouho potlačované slzy konečně hrknou do očí. Byl jsem si tak jistý... a teď jsem neskutečně vděčný, že ta chvíle s Arturem neskončila s ní. Takže možná... možná bych tu opravdu mohl usnout, alespoň na chvíli... touha tak silná, až je mi málem zle. Jenže Alexandr... a já jsem tak příšerný, příšerný... pro to ani pojmenování není. Místo abych řekl Arturovi, ať zanechá pro budoucí generaci vzkaz kde a kdy a v kolik si nás tu mají vyzvednout, a že mají vzít nosítka, láhev vody - raději dvě - a deku, ať už by šlo o Weira nebo Esseka, neudělám nic. Jestli nás Essek nenajde, zasloužím si přesně tu pitomou smrt, co mě za tohle opomenutí čeká. Sám sebe budu chodit strašit dalších tisíc let! Pokusím se otřít si slzy, jako bych se snad nedokázal probouzet bez nich, ale je to jiná bolest než jindy, ne zoufalství z bezmoci, jen smutek... obrovský pocit ztráty. Je úplně jedno, že od Arturovy smrti uběhlo tolik času. Já s ním mluvil právě teď, právě teď jsem ho našel - a on by mě nenechal dopadnout... takhle, vím to - a všechno je čerstvé a jsem plný smutku a lítosti nad ztracenými příležitostmi a jeho životem. Ale víc než to... Vědomí, že je Kyteler arcimág a zřejmě dobrý muž, byl jen takový teoretický, neprožitý fakt. Artura jsem potkal a všechno, co z něj sálalo, jaký byl a co dokázal, mi dodalo... co vlastně...? Něco pevného. Snad skutečně hrdost na to, odkud pocházím; snad jakousi hřejivou jistotu, že nemám na výběr, než se snažit být také takový. Jako bych něco, co jsem zatím jen bral od Alexandra a vnímal skrze něj, konečně našel i v sobě. Asi to nevydrží tak planoucí jako teď... ale to nevadí. Našel jsem, držím a nepustím. Alexandr. Musím jít... kdo ví, kolik času jsem tu strávil. Na obřad jsem se snažil dávat pozor, ať ho později poznám, kdyby to bylo potřeba, ale byl pěkně komplikovaný a ve skutečnosti mi - kromě mojí hlouposti - nejvíc leží v hlavě ta lebka. To ji strom... vyplivl? Nebo je to nějaká jiná, byl tu Tom ještě později, proběhlo tu něco dalšího? A to heslo... čeho se mohlo týkat? Ale postupně. Lebka je daleko, až na druhé straně vody. Teď se musím zvednout, zjistit, jak jsem na tom já, a jak jen na tom strom. Dostat se přes vodu. Podívat se na tu lebku blíž, jestli ji třeba poznám. Cestou se rozmyslet, jestli zkoušet vyslovit to heslo, protože ten modrý závoj tohle místo nepochybně chrání - ale třeba by i Alexandrovi udělalo dobře tu pobýt, už prve vypadal o maličko líp - potřeboval bych ze sebe snad vykřičet všechen smutek, ale jen na okamžik pevně zavřu oči. Postupně. Zbavit se Luny a potom - P-o-s-t-u-p-n-ě. Vstát. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Jeskyně, někdy Naprosto bezpečná jeskyně
Když ses začal zvedat, v břiše se ozvala strašlivá bolest, jako by se vlákénka svalů a vší té křehké tkáně měla každou chvíli přetrhnout. Před očima ti znovu zatančily temné skvrny. Magicky jsi byl na dně. Dokážeš se vůbec zvednout? Možná by ses měl raději ptát sám sebe, jestli by ses měl zvedat, protože… ano, bolelo to. Bolelo to hodně. (2) Na poprvé se ti zvednout ani nepodařilo, málem jsi omdlel, ale… Když ses rozdýchal, přetočil se do vhodnějšího úhlu a možná dokonce získal podporu u pevného stromu, nakonec se ti zvednout podařilo. Ne, že by to netrvalo potupně dlouho…
Ve vodě nedaleko tebe se něco pohnulo, podeplulo to cestičku kamení jako velký temný stín a vypustilo to z tlamy moře bublinek. To se ti… určitě zdálo. Nepochybně! Byla to jen přehnaná představivost, nic víc. I když tě znovu naplnil ten pocit jako v knihkupectví před tou podivně prázdnou stěnou, pod magickými chrliči, jako bys něco viděl a zároveň neviděl, tentokrát se vnitřní kompas přikláněl spíše k viděl.
Závoj na druhé straně jeskyně i nadále plál namodralým plamenem. Za celou dobu se nic nezměnilo, jenom uplynul čas… byť jsi nevěděl, zda jsi prospal deset minut nebo hodinu. Lebka na tebe věrně čekala na břehu jezírka. Tak co? Jdeš? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Kdyby každý druh slz měl jinou barvu, právě tu potupně brečím ve všech odstínech duhy. K úlevě a stesku se přidala bolest, jen zalapám po dechu a strnu leknutím v naprosto nemožné poloze, před očima černo a srdce zběsile rozbušené, tohle ovšem... není dobré na žádný způsob. Musel jsem se prve zhroutit ke kořenům hodně nešťastně, strnulá poloha po kdo ví jak dlouhou dobu tomu nepřidala - takže znovu... a lépe. Úplně zapomínám, že jsem se nechtěl znovu dotknout stromu, teď se jen snažím vyhrabat na nohy a opírám se o cokoli, co je k mání. Dýchat... hodně opatrně dýchat. Hlavně neomdlít. A přestat myslet na to, že by snad bylo v pořádku uložit se nějak pohodlněji a odpočinout si. Nevím ani přibližně, kolik času mohlo uběhnout, a na okamžik se mě zmocní ještě docela jiná hrůza - že jsem tu byl celé hodiny a někde tam daleko za modrým závojem už je Alexandr dávno pryč, v lepším případě zachráněný, v horším... Žádné v horším. Zvládneme to. Stojím, přeci! A kdybych nebyl nebetyčný hlupák, nějaký neznámý Tom Weir, který nejspíš také nebude mít rád Blackwoody, už tam mohl prskat, do čeho že se to kvůli dávnému příteli připletl... Au, sakra. Proč já si vlastně nezaskučím? Tady můžu! Strom si spokojeně září, vyžírka jeden, s tím toho teď moc nenadělám, ani si netroufnu na další pokusy... a bariéra vydržela desítky let, určitě ji nebudu muset řešit zítra, jestli kdy vůbec. V duchu si přislíbím, že pro vlastní klid projdu těch pět pilířů ve snění co nejdřív, ale nejsou právě na špici zájmů. Teď musím dobelhat těch pár kroků k vodě. Ptát se Artura, jestli je pitná, bylo zbytečné, ale skoro lituju, že jsem to neudělal. Šance na jednoznačnou odpověď nebyla zase tak malá. Ale jestli nevěděl ani, co se mohlo stát se stromem... Na břehu se zastavím, abych se mohl vydýchat a rozmyslet si cestu dál. Skákání bych se měl vyhnout, jenže, smůla... musím prostě opatrně, nevím, co vymýšlím. Ale stejně zůstanu zírat do vody. Pomalu zamrkám. Něco skrytého tu číhá, jenže magie mám teď tak málo, že bych se možná nedokázal spojit ani přes prsteny. Jenže ráno v knihkupectví - moment... ráno?! Dnes ráno? - jsem ještě nevěděl tolik, kolik vím teď. Což byla svým způsobem krása a nevinnost, protože se přede mnou ještě neotevřely ty širé lány všeho, co nevím. Pomalu zamrkám. Unavený, strašně unavený... jen myšlenka na Alexandra mě pohání dál. Ať jsem tu ležel deset minut nebo hodiny, nemohu ho tam nechat ve strachu. Ale napřed se do vody pokusím podívat stejně zvláštním způsobem, jakým se mi podařilo prohlédnout iluze na Fařině dvorku. Posunout škálu vnímání, kdy jako by se prokreslily jiné barvy a kontury reálna vynikly ostré jako nůž. Možná, kdybych vyslovil to heslo, závoj spadne a na Alexandra budu moct alespoň zavolat. A dál...? Je to nesmyslný nápad, pouze pro vlastní pohodlí. Bezpečí tohoto místa je zcela prioritní - a ani jeden z nás by teď tu ochranu na místo vrátit nedokázal. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Jeskyně, někdy Před pikolou, za pikolou…
Strom na další dotyk nereagoval, dokonce ani vítr se nepohnul. Nastalo ticho až na šum vln dříve klidného jezera…
Podíval ses na vodu, jako bys nasadil správnou clonu na foťák. Voda zhruba metr kolem ostrovu byla osvícená zvláštním světlem, které stejně jako strom svítilo nahoru do otvoru; teď jsi ve sloupu světla zahlédl takřka nepatrná smítka magie mrňavá jako prach.
A tam dál… ve tmě, kam málem ani nestačilo nasadit clonu… se stín znovu pohnul ve tmavé vodě. Potřeboval bys ji podsvítit, nebo prostě počkat, až se tvor dostane blíž. Že tam něco bylo, jsi ovšem poznal i obyčejným pohledem. Podle pohybu vln, bublání na hladině, jinak zbarveného fleku v jezeře. Byl velký; rozhodně větší než ty naležato, což mohlo budit obavy.
Teď ti zmizel z dohledu, když zahnul za ostrov nejspíše s úmyslem ho obeplout. Přes tlustý kmen stromu a košaté větve jsi ho neviděl. Ostrov nebyl nikterak velký, sám ses tam vešel jen tak-tak položený. Když jste tady klečeli s Arturem oba, zabrali jste ho skoro celý. Pokud ho tvor opravdu obeplouval, neměl jsi mnoho času… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak tohle ovšem... snad voda jen klame - prve jsem měl víc štěstí než rozumu. Nebo byl ten strom tak dychtivý, abych přišel blíž, že si tohoto svého strážce - a nejde ho považovat za nic jiného, mozek odmítá vůbec brát v úvahu jiné možnosti - držel stranou o vlastní vůli. Ale nechci riskovat, že si mě všimne, a místo dalšího kolečka bude radostně klapat zubama kolem kamenů. S magií jsem tak na dně, že by ve mně toho pravého příbuzného vůbec poznat nemusel. Cítím to jasně, ve spáncích mi nepříjemně tepe a boj s touhou schoulit se na místě, kde právě stojím, je s každým opatrným nádechem těžší. A nejhorší je, že mi to patří. Zrovna po dnešku bych řekl, že budu mít jisté zábrany pouštět se bezhlavě do věcí, o kterých nemám dost informací. A ono... ne. Naděje, že nám s Alexandrem dokážu prospět, hlupák s dobrými úmysly, jak už to jednou Essek pojmenoval, byla silnější než rozum. Jenže... potkal jsem se s Arturem. Odešel jsem z toho setkání možná vyčerpaný a v srdci vážnější, ale o tolik bohatší...! Litovat nedokážu. Jen abych nelitoval až do smrti. Kámen a další. Pořád kloužou. Břicho bolí tak, až je mi vlastní trhané nádechy nepříjemné slyšet. Po té vodní bestii se teď neohlížím - jenom se snažím dostat na druhou stranu. Podívám se potom... snad to nebude moc zblízka. Hlavou se mi honí, zda Kytelerova nemoc nesouvisí s tímhle vším. Samozřejmě je mi jasné, že tu musí probíhat spousta věcí, o kterých nic nevím, ale o téhle teď vím a tak se bezděčně vztahuji právě k ní. Jestli přichází o síly kvůli některému z dalších stromů... ale... to nedává smysl. Já musel až sem dolů a dotknout se, a pak mě prostě propustil a Artur jasně řekl, že to není trvalé. Nesmím té potřebě dávat věci do souvislostí tolik podléhat, jakkoli je přirozená; mám jen pár dílků z puzzle tak velkého, že by mi nestačilo ani náměstí... A právě teď hlavně - neuklouznout. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Jeskyně, někdy Hlavně neuklouznout!
Opatrně, hlavně opatrně, jsi přešlapoval z jednoho kamene na druhý. Naštěstí jsi musel poskočit jenom na první ostrůvek, pak už to šlo. Břicho se ošklivě ozývalo, sténalo s každým krokem. Jeden kámen, druhý, třetí… Byl jsi v půlce, když voda za tvým levým ramenem zabublala. Tvor obeplul ostrov rychleji, než se ti podařilo dostat na druhou stranu. Ohlédl ses? Nebo jsi vážně odolal?
Bestie to byla pořádná. Pod jasným světlem se zableskly močálově zelené šupiny, žluté oči se ti zabodly do zad a voda se zhoupla vlnou, když tvora udeřil ploutvemi do vody. Byl rychlý. Na tak obrovského netvora až překvapivě rychlý. Opravdu vypadal jako ochránce?
Noha ti podklouzla na mokrém kameni, nepříjemně se zvrtla a— padal jsi. Ztratil jsi rovnováhu a, aniž bys mohl cokoliv udělat, snad jenom vykřiknout pro pomoc, ses zřítil do ledové vody. Hlava se ti ponořila, ale zadek dopadl na dno. Nebyla hluboká. Tady už ne. Těch pár zásadních kamenů se ti podařilo přeskákat včas, teď se jenom dostat na břeh dřív, než tě ten tvor sežere…
Teď už jsi ho zahlédl. Měl mohutné nohy, ostnatý ocas a ostré zuby. A především se blížil přímo k tobě, ve vodě za ním zůstala stopa bublinek… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nezrychluj, drž se plánu, krok a další, každý z nich pečlivě naplánovaný tak, aby mohl být co nejkratší, nadechnout, nemyslet na bolest, ta se vyléčí, není to krása, že jsi čaroděj, a místo pár týdnů v nemocnici nad tebou někdo zamává kouzelnou hůlkou? Snad to tak bude... doufám. Essek mě bude chtít určitě rozcupovat na spoustu malých kousků a k tomu mě bude potřebovat při síle, aby si to všechny ty kousky užily. Jestlipak bude vědět, kde Arturovu knihu najít... vím, že bude. Ale dát mi ji chtít nebude... nevadí, poradím si. Další krok. A pak se nade mnou zavře voda. Už ve chvíli, kdy padám, nějak zvláštně vím, že tu první chvíli nezvládnu dobře. Ještě nejsem ani ve vodě celý a už se připravuju na to, že se z toho leknutí musím dostat rychle, že se musím obrnit proti bolesti a dokonce stačím být zvědavý, co na to spálená záda - ta jediná si asi povzdechnou blahem. Nikoli nepodstatný zbytek mého já vykřikne leknutím. Hlavu mám v té chvíli prakticky pod vodou a tak se mi okamžitě dostane všude, do nosu, do pusy, nechtě si pořádně loknu, kdepak útěcha, že už nemusím mít žízeň - jen hrůza, že se zase topím, a voda je příšerně ledová a špatně kontrolovaný pohyb bolí. Vzpomínka na řeku, ve které jsem se nedokázal udržet nad hladinou, k smrti vyčerpaný a bez vůle... a teď už vím i proč, musel jsem se vydat ze vší magie do samého dna... vzpomínka tak silná a intenzivní, až málem znovu slyším křik lidí na břehu a houkání sanitky, zatímco ležím v trávě, třepou ze mě vodu a já se propadám do temnot, neschopný vydržet při vědomí. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo mě zachránil, jenom pár detailů okolo... nezorientoval jsem se dost rychle, abych se domohl šance mu poděkovat. Možná bych to měl napravit... Nadechnout. Voda nebyla hluboká - ale zjištění, že ta bestie má nohy, mě vyděsí ještě nad rámec prvotního leknutí při pohledu na zuby. Jestli za mnou vyleze, naprosto se nemám jak bránit... ale... no tak, ležel jsi tam dost dlouho a nechala tě být... pryč, pryč! Zatni zuby, snaž se vyvarovat těch nejhorších poloh s břichem, což jsou asi tak... všechny... zmrznu, teď už definitivně. Oblečení nasáklé vodou je nesmyslně těžké a táhne mě dolů. Už tak jsem se sotva držel na nohou, teď už mě příliš tíží i tohle. Jak se rázem hodí, že z mikiny zbyla půlka... Arture, co je to za příšerný nápad nasadit sem takovou potvoru...?! Ale možná je ten modrý závoj jenom proti rozumným bytostem. Nebo je to jen hodně dobrá iluze. Nebo... No tak, bojuj. Po čtyřech je to taky v pořádku, hlavně pryč... spadnout máš nárok nejdřív tři kroky od břehu, jasné? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Břeh, někdy … jestlipak je čarodějský koláč tak dobrý jako vílí…
Voda byla studená. Strašlivě studená, až ti z ní drkotaly zuby. Podařilo se ti vydrápat na nohy, vzepřít se té nesmyslné tíze mokrého oblečení a dostat se až na břeh. Těžké kroky se ti bořily do měkkého bahna, až se ti motaly nohy a roztřesená kolena se podlomila kousek od závoje. Byl jsi tak blízko…
Pár kroků před tebou se modrá magie zachvěla, jako by do ní někdo udeřil a rozčeřil jindy klidnou vodní hladinu. Pořád na tebe působila bezvýhradně dobře, jako… ano, jako by tě tady vítala. Ostré zuby té bestie tě bezpochyby taky uvítají v jejím chřtánu, až si na tobě pochutná.
Závoj před sebe místo stínu vrhal výseč namodralého světla. Dopadl jsi jen těsně vedle něj, vlastně by ti stačilo se překulit, aby ti na kůži místo chladivého stínu dopadlo hřejivé světlo. Předtím – na cestě sem – oslepovalo, teď bylo slabší.
Na břeh z vody vylezla napřed močálově zelená tlama, pak mohutné tělo, a nakonec i ostnatý ocas. Vypadal trochu jako přerostlý krokodýl, trochu jako odnož malého draka… Především ale vypadal hladově. Vrčel. Strašlivý zvuk ti klouzal po kůži, zatínal se ti do srdce a drásal nervy. Ať už tady byl jako strážce, nebo jako hladová obluda, nezdálo se, že by tě poznával nebo magii protékající v tvých žilách. Držel se v stínu. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Bylo pěkné propadat myšlenkám, že se určitě Arturovi vyrovnám, když už ne - zatím! - v magickém umu, tak alespoň v odvaze a odhodlání a také rozvaze a klidu. Bylo to pěkné ve chvíli, kdy jsem seděl před ním, v teple, nehryzalo mi urputně v břiše, věřil jsem celému vesmíru i sobě a díval se do jeho tváře. Teď se mi bolestí tmí před očima, jsem promočený, klepu se zimou i náporem potlačovaných, ale teď neblaze vyvstalých vzpomínek na řeku a tu zcela neúspěšnou snahu v ní neumřít... a jestli v něco věřím, tak že zuby téhle velikosti jsou mnohem mocnější než kůže, i když náhodou patří čaroději. Modrá hladina závoje se zachvěje... Alexandře...? Snad se snaží dostat ke mně... a já se alespoň pokouším vedle sebe nahmatat nějaký kámen, jako bych ho snad ještě dokázal sevřít v zesláblých prstech. Je zrada, jak moc břišní svaly potřebuju snad na všechno, co dělám, od těla je pěkně hloupé být tak komplexně propojené - nemyslet na bolest a odsouvat ji stranou... dál nedokážu. Prostě to bolí, chci se jen zkroutit do klubíčka a zakousnout se do rukávu, ať nekňučím moc nahlas. Kde se tu vzala další lebka už tak nějak tuším... Ale stále podvědomě předpokládám, že Arturovo heslo by shodilo ten modrý závoj dolů. Nenapadá mě, k čemu jinému by bylo dobré; a stačí několikero zacvakání zubů a další zavrčení, neodbytné jako láva v kostech a štěrk v žilách, aby mi přišlo jako dobrý nápad ho zkusit. ... takže nebudeš v nebezpečí jenom ty, ale i Alexandr. ... a otevřeš tohle místo komukoli zvenčí. Essek jasně mluvil o tom, že nepřijde sám. ... ale možná Alexandr přeci něco zvládne, alespoň mi pomoct dál, nebo ta bestie nepůjde proti přesile, a jestli máš něco dokázat, musíš především zůstat naživu... třeba to půjde zase nějak... nahodit... alespoň dodatečně... Dělám takových chyb, že bych se měl rozhodnout - a pak provést přesný opak. Mlaskavý zvuk bahna a chrastění tlap po kamení, další zavrčení a něco hladového v něm, ten hrozný, znovu prožitý strach ze smrti ve vodě, která mi svědivě stéká po skráních a za krk - už nechci - nechci tu umřít sám - nechci, aby po mně zbyla jen další lebka pro kohokoli, kdo sem za pár desítek a nebo stovek let přijde a bude si lámat hlavu, kde se vzala. "Být či nebýt, to je oč tu běží," vyrazím ze sebe. Nevím, co se stane. Nevím co udělám, když se nestane nic. Začne mě žrát od nohou? Ten kámen je proti němu úplně zbytečný. Ale ve skutečnosti to není strach o život, co mě přimělo vyslovit ta slova. Jen náhlá a nezvladatelná potřeba Alexandra ještě vidět. Jestli tu mám umřít takhle hloupě, tak co už zbývá, byly to následky mých vlastních činů - ale potřebuju ho vidět... ani nevím, co si představuju, že pozdraví, usměje se... a uteče, protože na to přeci bude mít spoustu času, zatímco se ještěr pustí do mě? Nevím. Nepřemýšlím. Hledám způsob, jak se nevzdat ve chvíli, kdy už se to tak nějak stalo. Nevím, proč zrovna teď, není to nejhorší moje chvíle, snad jestli už bylo všeho prostě moc... Ty zvířecí zvuky působí na něco hluboko ve mně, co neovládám. Mám strach a nechci být sám, tak strašně nechci být - znovu už ne - ne teď - ale... odpočiň si na jediný úder srdce a pohni se znovu - protože i když se nestane NIC, musíš to dokázat... o vzdávání si tiše sni, ale na to se tu nehraje. Ani bych si nedokázal vybavit, jestli jsem ta slova opravdu řekl... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Strom, někdy Máš na něj, Eliáši, špatný vliv.
„Být či nebýt, to je oč tu běží.“
Nepletl ses. Jakmile jsi vyslovil Arturovo heslo, modrý závoj poskočil jako plamen svíce ve větru a rázem se rozplynul. Alexandr za ním seděl opřený o jeskynní stěnu, jednu nohu nataženou a pěst položenou na— ach, ta mu teď spadla, jak přišla o podporu modrého závoje.
„Eliáši…?“
Napřed se podíval na tebe, pak na netvora a pak ještě jednou na tebe. Zněl překvapeně. Vlastně už se napůl vzdal naděje, že by ses vrátil. Ať už se za závojem skrývalo cokoliv, nebylo to zdaleka tak laskavé a bezpečné, jak jste doufali. Zemřel jsi, nebo ti došly síly a umíráš… Představivost v podobných chvílích, kdy byla smrt na dosah ruky, opravdu nevázla, ale ani jeho nenapadlo, že by za závojem čekal hladový draconis a že se to dozví ve chvíli, kdy padne vaše ochrana. To oslepující světlo možná mělo dobrý důvod!
Netvor se mezitím vydrápal na břeh. Když zmizela světelná výseč, nebránilo už mu nic, aby se s hrdelním vrčením vydal přímo k tobě – beznadějně rozplácnutému na zemi. Co jsi proboha vyváděl?!
Alexandr na nic nečekal. Nemohl, neodvažoval se a popravdě o tom po Eliášovsku ani nepřemýšlel. Popadl první, co mu přišlo pod ruku – byl to kámen; není romantické, jak podobně uvažujete? – a hodil ho po netvorovi. Zasáhl ho kamsi do torsa. Ne, že by mu rána ublížila, spíše ho jenom popudila a přiměla ho zabodnout žluté oči do něj.
„Běžte k tomu světlu!“ rozkázal ti, zatímco se s bolestivým výdechem vydrápal na nohy, ramenem pořád opřený o stěnu a… uvědomil si, že netvora rozptýlil až příliš efektivně, protože teď bude muset zjistit, jak zachránil ještě sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak přeci jsem ta slova vyslovil. Modrá zástěna mizí, takže to tak muselo být - v nešťastném zatmění mysli z vyčerpání a ze strachu - a věci jsou teď o hodně horší a naděje menší a jestli si Alexandr myslí, že jsem právě vyměnil svůj život za jeho, tak ne, to opravdu nebylo v plánu. Ale on asi nemyslí, protože proč ochrany padly netuší... jenže tím to není lepší. Cože, ke světlu? Pochybuju, že bych se tam zvládl dostat. Představa, že bych šel ještě jednou přes ty kameny, musel - už jen ta myšlenka fyzicky bolí - poskočit, třeba znovu uklouzl... a taková dálka... bez šance. Moment, ke svě- "Být či nebýt, to je oč tu běží," dostanu ze sebe dřív, než stačím to malé pochopení dotáhnout do konce. Třeba se ta modrá bariéra znovu objeví...! Nejsem doopravdy překvapený, když se tak nestane. Věci nebývají pohodlně přímočaré... a už vůbec nejdou tak snadno napravit. Jako by vůbec přicházelo v úvahu, že bych ho byl ochotný opustit. Neuteče, v jeskyni světlo není, kouzlit nemá čím. Jestli já bych ze sebe něco vyloudit dokázal, si moc jistý nejsem. Hlavně váhám co vlastně. Conside není dost silné. S ohněm ani světlem nic neumím. Evola... aby nemohl jít blíž... to ale neudržím dlouho, jestli vůbec. Ale dalším kamenem by ho mohl Alexandr postrčit pryč a třeba to ještěráka vyděsí dost. Conside fortis se mi minule nepovedlo úplně, ale snad jsem pochopil proč... Břicho už tě trápit nebude, oznámím si jízlivě. Protože ti praskne hlava. Ale magie přeci regeneruje průběžně. Pár kapek v sobě mít musím - prostě je vyškrábu ze dna. Možná by mi mohl Alexandr ukázat, jak vyčarovat světlo... neukáže, není čas. Neschopný a neochotný otočit se k příšeře zády, posunu se napůl po zadku a napůl kdo ví jak, vydechnu prudce bolestí... hodit jí písek do očí, k tomu by evola stačila... kdybych věděl jak na to. Musím ji vyděsit a přesvědčit, že nestojíme za to. Pokus mám možná jeden, nejspíš ani to. Ale neudělat nic... Útěk a Alexandr v roli návnady v úvahu nepřichází. "Concide fortis," vydechnu, obrazec nechám naplnit odstíny modré, záměr a vůli a velikou touhu jako bonus zdarma - a pohnu trochou kalu na dně sklenice svojí magie. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Strom, někdy Concide fortis. Pohnul jsi magií. Slyšel jsi ji ve svém hlase, cítil na konečcích prstů. Něco málo jsi v sobě ještě posbíral, nechal jsi to proletět spirálou, pak jsi to zkroutil a – vystřelil. Zasáhl jsi netvora zrovna ve chvíli, kdy se chystal vrhnout na Alexandra. Magická síla ho převálcovala. Ještě jsi viděl, jak močálově zelená příšera proletěla vzduchem, zády vrazila do kůry stromu a pak zavřeštěla bolestí, když se jí světlo propálilo kůží. Škvírkami mezi šupinami se kouřilo. Muselo to bolet. Že se jí podařilo dostat do vody a odplavat zpátky do stínu, jsi už neviděl, protože jsi omdlel. V jednom ses totiž přepočítal: magii jsi sice regeneroval průběžně, ale strom ti jí opravdu moc nenechal. Dostal ses na dno. Úplné dno. Tam, kam tě nedokázala srazit ani Luna, byť se z tebe již dlouhé týdny snažila dostat i tu nejposlednější kapičku magie, co ti zbyla. „To se ti nepovedlo, můj drahý,“ podotkla Luna pobaveně.
Seděla vedle tebe v nočních šatech, bosé nohy pokrčené stranou tak, jak to dělávaly dámy v obrazech parků a jiných travnatých posezení. Hlavu jsi měl položenou v jejím klíně. Byli jste pořád v té jeskyni, ale nějak ses dostal zpátky pod strom – a k ní. Hlavně tu byla ona. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Musí to jít - prostě musí, bez ohledu na následky - i kdybych tím jenom nenapravoval vlastní chybu, stejně bych se neváhal vydat do samého dna. Vím, že to dělám, cítím to, chce to jistou... vůli... nemusím přemýšlet, abych věděl, že to bude bolet. Ale udělal bych to i pro zatraceného Esseka. Natož pro Alexandra, tak bláhově ochotného - k čemu vlastně, obětovat se za mě? Tak to ne. Mám slíbenou velkou spoustu věcí a na to ho potřebuju vcelku a neokousaného. A ještěr se vrhá kupředu, zřetelně slyším pleskání jeho tlap, snad i cítím puch z rozevřené tlamy, dychtivost a hlad málem hmatatelné, oči upřené na Alexandra - Všechno jde tak rychle a já jsem tak vyčerpaný, že o něj nestačím ani mít opravdový strach. Jenom to ve mně vykřikne - jakési nezřetelné, ale velmi rozhodné a přes celý vesmír hlasité - Ten patří mně! A jsem skutečně rád, že ještě stačím zahlédnout, že jsem to kouzlo zvládnul; a jak moc se té bestii nelíbí světlo stromu. V bezpečí. Alexandr je... v bezpečí. Nedokázal bych žít s vědomím, že zemřel kvůli mně... vlastně si nejsem v téhle chvíli jistý, že bych dokázal žít bez něj. Pohled jeho očí, když závoj padl - všechno ve mně bolí potřebou být mu blízko. Kéž je by to nebolelo i na tolik dalších způsobů... Je mi teď líto všech chvil, kdy jsem nedokázal uvěřit a nedoufal, že - "Luno," vydechnu. "Vlastně povedlo... nešlo to jinak." Omdlel jsem, dochází mi. Možná víc než to - možná jsem se vydal ze všech sil tak moc, že je to regulérní kóma a Luně se z drápů nedostanu celé... celé.... Je možné, aby se mi i v bezvědomí točila hlava? Dívám se na ni, ještě mi úplně nedochází, co se bude dít, že se to bude dít znovu, že ten podivný ustrnulý klid, víc šok než rozvaha, který mi dosud doznívá tělem, zmizí v nenávratnu, ať se ho budu držet jakkoli sveřepě. Že využije téhle skvělé příležitosti, kdy jsem se jí vlastní hloupostí naservíroval jako na stříbrném tácu, aby mě srazila tak hluboko, až možná nedokážu vstát, tentokrát už ne... ale... já se nenechám. Vím, že nenechám; nesmím. Artur mi věřil. Alexandr mi také věří. Jestli to náhodou nedokážu kvůli sobě, tak je zklamat nechci. Je mi odporná tahle naše blízkost a důvěrnost, napíná se to ve mně nechutí, ale třeba bude ochotná mluvit... kéž bych se dokázal snadněji přenést přes ty poslední chvíle a soustředit se na ni. Jsem vyčerpaný tak hluboce, že bych byl schopný jí usnout na klíně. Budu mít nepochybně spoustu času litovat, že jsem se Artura nezeptal na pár věcí kolem nazírání. Třeba hned tu základní - jak se probudit - i když teď zrovna by mi asi platná moc nebyla. Nechtěl jsem klást tyhle základní otázky, na které mi dokáže odpovědět i Kyteler, aby nebylo zřejmé, jak tragicky špatně na tom jsem. I tak jsem asi prozradil víc, než jsem chtěl... ale to nevadí, to nic... odešel s vědomím toho, že jeho rod žije a má vůli pokračovat v jeho odkazu, a míň jsem mu nemohl dát. Zvládnu to. Nedovolím svým smyslům, aby uvěřily. "Luno..." Lichotky zkoušet nedokážu, nabídnout nemám co, zaujmout neumím. Ale pořád jsou věci, co mě zajímají. Třeba... okolnosti. Důkazy, jak malý je svět. "Znala jsi Artura?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Strom, sen Luna ti vždycky řekne pravdu, obzvláště když zabolí.
Byla to pokojná chvíle. V koruně svítícího stromu šuměl vítr, vlny jezera něžně dotíraly na druhý břeh, na kterém nikdo nebyl. Žádný Alexandr, ale ani žádný netvor. Vládlo tu jenom ticho… Takhle to tady vypadalo, než ses dotkl stromu. Možná tě napadlo, že by sis netvora všiml, kdyby kolem ostrova plaval už předtím. Obrovský bublající stín čeřící vodu nebyl zrovna nenápadný. Probudil jsi ho, nebo odněkud přilákal? Byla to náhoda?
„Kytelera, nebo Pendragona?“ zeptala se Luna nevzrušeně. Zněla pobaveně, dobírala si tě, připomínala ti tvou maličkost. Prsty se ti mezitím probírala vlasy v něžném, konejšivém gestu. Kdybys teď ležel v Alexandrově klíně, bylo by to tak krásné… „Artura Kytelera zná v našem světě každý,“ pousmála se, „nebýt tebe nedostala bych se odtamtud… Víš, mám pocit, že jsme se zachránili navzájem. Hmm? Můj drahý Eliáši. Essek měl pravdu, jsi zločinec. Nejhorší svého druhu. Zradil jsi nejenom Artura Kytelera, zradil jsi svůj svět. Eliášku, můj drahý, milovaný Eliášku... Opravdu si myslíš, že bude Alexandr stát o někoho takového? Hmm?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Bolest znám příliš důvěrně, než abych byl ochotný vykřikovat, že raději další ránu, než ta její - pohlazení. I když se z nich v břiše svírá a je mi ze sebe zle za to, že by stačilo zavřít oči a dokázal bych si - možná nedokázal, ale v teď má ruce jemné - dokázal bych si představovat, že je tahle chvíle vlastně docela v pořádku. Správné by bylo kopat a bránit se, ne se chvět strachy, kdy skončí... jako bych Alexandra zrazoval tím, že si to nechám líbit. Zasteskne se mi po něm tak prudce, až se zadrhne dech. Tomuhle propadat nesmím, nebo se zblázním - to přeci vím. Nikdy to, co se mi tady stane, nesmím spojovat s bdělým světem. Dávno bych se ze sebe musel zbláznit odporem, ponížením a taky hrůzou z desítek smrtí. Možná si to pamatuju, ale... zvládnu to. Uzavřu to do skrytých, tichých komnat někde daleko od běhu dní. Uvěřím Alexandrovi všechna ta potom... Nebudu bezcenná věc pro démona na hraní. Tak přeci... nemýlil jsem se, když jsem uvažoval, jestli je Luna jednou z Arturových obětí. Ta se tedy dočkala satisfakce... musel jsem být skvělý úlovek. Dvojnásob, když si teď může užívat, jak teprve zjišťuju všechny okolnosti. "Ne-nemyslím, že bych měl dost moci, abych mohl zradit svůj svět," řeknu, ale sám slyším nejistotu ve svém hlase. Ještě ráno bych řekl, že pravděpodobnost je samozřejmě na straně nějakého magického průměru. Jenže teď vím něco o svých předcích. A srovnání nemám vůbec žádné... ale taky jsem právě odrazil obrovského ještěra, i když jsem byl úplně na dně... jenže řada concide bude z nejjednodušších... nevím. Prostě nevím! Ale je mi tak strašně málo - i kdybych měl moc, těžko budu mít schopnosti nebo znalosti. Ano...? Nemohl jsem zradit Artura. Proč bych to dělal... a jak? Jsem schopný si nevěřit v mnoha věcech, ale nedovedu si představit, že by jakékoli moje já chtělo do světa vypustit démony. "Nezradil. Přivedl jsem tebe a to Alexandr ví." Bohové, proč s ní debatuju. Tohle nemůžu vyhrát! A sebe přeci přesvědčovat nemusím... nemusím... "Neva-nevadíš mu," vzchopím se k argumentu největšímu ze všech. Jak moc by odsoudil tuhle chvíli, tohle... oddalování odporu... které možná odsouvá další bolest, ale utvrzuje moje srdce v tom, že pro něj nikdy nemohu být dost dobrý... jsem tak vyčerpaný, že i moje duše, moje snové já je vyřízené. Možná takhle vypadá - smrt? Když osamocená duše upadne do spánku. ... kéž by osamocená. A umírat se taky ve skutečnosti ještě nechystám. Nesmím, ledacos jsem na mnoha místech nasliboval. Ani Essekovi to nemůžu udělat, ta čest rozcupovat mě na kousíčky patří jemu. Zadívám se jí do očí, odhodlaný ujistit nás oba, že Alexandr přeci... ale jen pohnu rty... a vyslovit to nedokážu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Strom, sen Přijdeš o všechno. I o to, co nemáš.
„Měl jsi dost moci, aby ses o to pokusil,“ odpověděla Luna s úsměvem, „bohužel,“ – nebo bohudík? – „se ti podařilo propustit jen pár z nás. Nebýt mě, roztrhali by tě na kusy. Na hranici dvou světů jsem tě zachránila já, pamatuj si to.“
Tvé zoufalé přesvědčování sebe sama, že ti lže, že ti musí lhát, ji bavilo. Neříkala nic, co by se nestalo. Nemusela lhát, aby ti ublížila, hlupáčku… Hleděla na tebe z výšky. Posměch a touha tě trýznit se jí leskly v očích, stříbrných jako svit úplňku. Kolik času uběhlo od chvíle, co jste nasedli do vortexu? Co vám vortex vybouchl pod zadky? Co ses dotkl stromu? Za bledou hlavou ohraničenou černým prameny vlasů Luně svítila koruna magického stromu jako svatozář. Vypadalo to tak nádherně… špatně na mnoho způsobů, snad dokonce nemístně, ale nádherně.
„Světů je více, hlupáčku, a ne všichni vyšší démoni,“ pousmála se nad tím urážlivým pojmenováním, „byli uvězněni v našem světě. Nemůže vědět, co jsi provedl, ale jednoho dne se to dozví…“ Znovu tě pohladila po vlasech tou trýznivou něžností. „A toho dne… přijdeš nejenom o něj, ale také o všechny ostatní. Copak by Artur asi řekl, kdyby to věděl? Hmm?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Kéž by to všechno nedávalo tak hrozný smysl. Nezapadalo do sebe... Essekův odpor... že jsem se nikdy neučil léčitelská kouzla... že byl důvod, proč mě moji blízcí měli zastavit - ale neudělali to - a ochotně se mě vzdali... možná jsem v té řece neskončil nějakou podivnou náhodou ani omylem... a ta hluboká jistota, že jsem vždycky byl a budu sám... nepovedený obřad... že si Lunu zasloužím. Pohled do její tváře a kruh světla, ten úchvatný obraz plný kontrastů, se mi najednou zvláštně rozmlží. Po spáncích sklouznou dvě malé, snad neviditelné, slzy. Jsem hrozně unavený. Sám sebou... tíhou minulosti, kterou neznám, svých provinění... neschopnosti a neznalostí... a všeho, co mě čeká - jestli vůbec něco. Ani ta malá útěcha, že jsem zemřel pro dobrou věc a někoho, koho jsem začínal mít skutečně rád, mě nečeká - vždyť jsem tak tak napravil vlastní omyl. "Budu si to pamatovat," zašeptám. Nevím, co by Artur řekl. Před očima však živě vidím jeho tvář, ze které se ztrácí všechno to dobré - radost z mojí přítomnosti, hrdost a přijetí, prostá radost z toho, že dokázal, co musel; pro tuhle chvíli jsem skutečně rád a osudu vděčný, že se to nikdy dozvědět nemůže. Tolik mi věřil... třeba by věřil i dál - že to dokážu napravit - ale nedovedu si představit, jak bych mohl. Zločinec. Nenajdu pomoc ani zastání; a právem. Budu sám, protože Alexandr konečně pochopí, že jsem jenom... nepřecházel na červenou... a já se zlomím pod tíhou tolika - Nezlomím. Jestli mě místo života čeká jen přežívání - a to je přesně ten rozdíl být s někým a nebo být sám - tak budu přežívat, hledat a bojovat, dokud se nebudu moct Arturovi znovu podívat do očí. Na nějaké lámání bude dost času pak... ... a že si to teď zrovna představit nedovedu... nehraje vůbec žádnou roli. Nezáleží na tom. Nezáleží na mně. Nechápu, kým jsem byl a jak se to všechno mohlo stát... ale když vidím, co jsem málem provedl omylem a z neznalosti, vlastně dává dokonalý smysl, abych cílenou snahou způsobil neskutečné škody. Nadechnout. Rty se mi chvějí a do srdce zakusuje chlad. Tíha, taková tíha... v každém kousku tohoto pomyslného těla. Alexandře, tolik mi scházíte... a budete už napořád. "Nedozví," vypravím ze sebe. Prosím, přestaň se mě dotýkat. "Jak... jak by mohl. Nedozví se to. Ne-neopustí mě. Nikdo neví, co... co jsem opravdu udělal." Sám tomu nevěřím; už proto, že před ním nic tajit nebudu a nechci a nejlepší bude odejít od něj dřív, než to udělá on. Dřív, než nastanou všechna ta potom a odejít nedokážu a den za dnem si budu hledat důvody, proč to neudělat... ale... i v téhle hrozné bažině zničujícího smutku doufám, že udeřím na struny její sdílnosti. Musím vědět co nejvíc... abych věděl co dál a na kolik způsobů budu umírat... i v tom opravdovém světě nejopravdovějším. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen Parodie na lásku
„Můj drahý…“
Luna ta odporná slova vydechla s jakousi zvrácenou něhou, z které se básníci píšící o lásce převraceli v hrobě všichni naráz. Znovu tě pohladila po vlasech, jako bys byl jen nezbedné dítko, které uteklo z domova a způsobilo jí tolik starostí. Uměla i tohle. Tvářit se, že jsi milován, že jí na tobě záleží… že nejsi sám.
„Ne, nedozví se to,“ zatřepala hlavou. „Nesmí se to dozvědět. Protože potom by odešel, máš naprostou pravdu. Drahý… Máš v sobě tolik bolesti. Víš, že tě nikdy nebude chtít tak, jako chceš ty jeho. A kdyby věděl pravdu…“
Nechala tu větu zaznít do prázdna. Jen naklonila hlavu do strany a pousmála se. Ty dobře víš, co by se stalo, kdyby znal pravdu. Všechen ten strach v tobě…
„Ale neboj,“ pohladila tě znovu po tváři, než se k tobě sklonila a vtiskla ti polibek na rty, „já tě nikdy neopustím.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro To asi... opravdu mám. Příliš mnoho bolesti, příliš málo všeho ostatního. Snad stojím alespoň za to, abych ho nechal jít... Ale ty na mě nesahej. Svaly na zádech se zatínají odporem a chvějící se prsty do hlíny pod sebou. Nesahej - na - mě. Sám být nechci, ale že bych stál o společnost za každou cenu... ani kdyby byla milejší než ty. Možná ledacos vidíš a umíš pojmenovat a věci, co mi ukazuješ, jsem nikdy nechtěl poznat, i když asi... musím... - ale bohové... z těch něžných pohlazení ve vlasech mi v páteři mrazí, a do omamných, okouzlujících vln potěšení z Alexandrových dotyků nemohou mít dál. "Vždyť ani já neznám pravdu," vypravím ze sebe. "Když mě někdo obviní, nebudu vědět, jestli právem. Neuvěřím mu." Polknu. "Tobě... tobě bych uvěřil," pokusím se na ni zadívat. Nejsem schopný ani příliš ochotný předstírat náklonnost. Ale patříme k sobě, že? Ty předstíráš něhu a já... ani nevím co já. Možná nic. V předstírání jsem obecně tragicky špatný... a možná je to dobře. Pravda o mém charakteru se vyjevila včas. "Ty to všechno přeci znáš..." Co by ji mohlo pobídnout spíš... tvrdit, že pravdu unesu - nebo ji ujišťovat, že ne? "Pověz mi..." Pověz mi to konečně! Řekni mi co jsem provedl - a jak to bylo s těmi démony - kolik jich bylo a nejlépe kde v knihovně najdu návod na jejich zapuzení... tohle přeci nemůžu zvládnout, vždyť nic neumím, nevím čím začít, neznám souvislosti... jestli ona by ta láva nebyla lepší... tohle není bezmoc, ze které bych se mohl probudit. Skloní se k polibku a ve mně se všechno vzedme nad takovým hnusem. Vím, že teď pokazím tohle příměří, jestli se tak dá nazvat chvíle, kdy mi otáčí v hrudi rezavým kopím, ale stejně se pokusím uhnout, odvrátit hlavu, tvář zkřivenou odporem. Špinavý. Jako bych ještě mohl být víc...! Nechci... Prober se, probuď se... uteč zpátky do života, kde jsi... někým, o koho nestojíš. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen Neměl bys být rád?
Odvrátil ses.
Luna vyletěla na nohy, aniž by ti věnovala sebemenší ohled. Tak ty se od ní budeš odvracet s odporem? Ubožák jako ty? Skutálel ses z jejího klína jako hnijící jablko po kopečku. Skončil jsi zády na pichlavém kamení na zabláceném břehu. Až teď ti mohlo dojít, že jsi byl předtím suchý, čistý, možná by dokonce ani břicho nebolelo, kdyby ses pokusil pohnout. Možná. Teď to na tebe dolehlo všechno naráz.
„Prober se, probuď se,“ zopakovala Luna tvé myšlenky posměšným hláskem, zatímco ti podpatek – neměla předtím bosé nohy? – zaryla do hrudi. „Kam si myslíš, že utečeš? Nikdo… Nikdo tě nebude chtít. Copak to nechápeš? Kdybys nebyl tak neschopný,“ přitlačila podpatkem, „zabil bys spoustu lidí… To jsi. Vrah. Sobec. Hlupák. Jak málo chybělo, abys zničil ten strom? To si vážně myslíš, že to byla náhoda? Něco v tobě si to pamatuje. Dobře víš, co jsi zač. Eliáši, když se tolik toužíš probudit… dovolím ti to, pokud mě hezky poprosíš. Vrať se do světa, který jsi málem zničil. Možná bys mi měl být vděčný, že ti už nikdy nedovolím nikomu ublížit…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak tohle se mi... nepovedlo. Špatně, Eliáši! Nějakou velmi malou chvíli, zatímco napůl letím vzduchem a narážím do kamení, smetený z jejího klína stejně snadno jako kus špinavého hadru, lituju obojího najednou: že jsem dopustil tu chvíli, i že jsem ji nedokázal vydržet dál; ale pak dopadnu tvrdě a jako by se nade mnou zavřela voda, je zpátky všechno, od čeho jsem si mohl na chvíli odpočinout o jeden kotel vroucího oleje dál. Prudce vydechnu leknutím a bolestí, když v hrudi zabolí tak ostře, jako by na to rezavé kopí opravdu došlo. Zkušenost říká, že vzpírat se, bránit a zkoušet uniknout k ničemu nebude, ale stejně to všechno dělám, snažím se uhnout, nějak, kamkoli, shodit ji ze sebe... Zcitlivělá záda drhnou po kamení, ve spáncích tepe neodbytností ocelových jehlic a břicho... to hrozné vědomí, jak moc je ta bolest pravdivá, probouzí vlny vyplašené paniky a strachu. Nemůžu tu umřít! Ještě musím... co vlastně... zapomněl jsem. Měl bych umřít. Bylo by to lepší... někdy to nejmoudřejší je nedělat nic, řekl mi kdosi, a měl pravdu tak velikou, až někde uvnitř všechno křičí zoufalstvím, jak moc velká byla. Bylo by lepší umřít, ať už nic nezničím, i tlukoucí srdce a dech jsou moc. "Pusť mě! Já nechci..." vyrážím ze sebe, sám nevím, na co vlastně odpovídám, a její slova sypou do všech těch živých ran do běla rozžhavenou sůl. Kdybych dokázal přestat dýchat, nejspíš to v té chvíli udělám. Kdyby byla po ruce propast, odrazím se a skočím. Kdyby... 'Nejste sám,' promluví z hlubin paměti Alexandrův hlas i s tou zvlášní něhou, která v něm v té chvíli zněla. A taky připomenu sám sobě, že... v podobných chvílích, kdy všechno bolí příliš... až nejde nekřičet a tělo se třese pod nápory utrpení... se musím opřít o to, co jsem chtěl dřív a o co jsem usiloval s čistou hlavou. Nepodlehnout jí. Jenže to jsem ještě nevěděl, co vím teď... Nebudu prosit. Upnu se na tu nesmyslnou hloupost jako na něco srozumitelného a přímočarého. Od vidiny smrti se odvracím, protože si nevěřím; do bolesti se ponořit nesmím, ta ukusuje ze soudnosti stejně spolehlivě jako Lunina něžná péče. Představa Alexandra mi láme srdce a vlastní vina tříští duši na kusy. A nic dalšího v téhle chvíli můj svět neobsahuje. Takže: Nebudu. Prosit. Probuď se. Probuď se sám. Už se ti to dřív povedlo! Nemysli na to, že tentokrát to není spánek. Nebyl prve, teď už to určitě půjde, prostě se... probuď. "Ničím... všechno," vyrazím ze sebe a bolest ze mě vyrazí další chraplavý sten. Nejsem si pořádně jistý, co jí vykládám. Ale prosit nebudu. "Zničím... i tebe." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen To, co si zasloužíš…
„Zničíš jenom sám sebe, Eliáši. A všechny, na kterých ti záleží. Už jsi to udělal jednou, uděláš to znovu,“ odpověděla ti Luna.
Že bys byl schopen zničit ty ji? Tlak podpatku na tvé hrudi polevil. Nezvedla ho, to ne, jenom se k tobě sklonila. Před ramena jí padaly tmavé prameny vlasů – a dokonce i teď fotografa v tobě mohlo napadnout, co za zvláštní snímek by se mu teď podařilo zachytit. Pousmála se. Teď už se nesnažila předstírat něhu, místo ní jí po rtech přeběhla pobavená krutost. Ale, drahoušku…
„Užij si to. Nic lepšího si nezasloužíš.“
Teď podpatek znovu přitlačil, ba se ti dokonce zabodl do hrudi. Do srdce. Do vší té bolesti, kterou jsi již cítil, se přimíchala další. Rezavé kopí tě skutečně proťalo skrz naskrz, před očima ti groteskně prskala a umíral jsi… tak rychle. Ty, že ji zničíš? Nedokázal jsi ani pohnout konečky prstů, zabojovat o poslední dech, nakonec jsi nedokázal nic. Jenom umřít. Jakkoliv směšná, až neskutečná ta poslední chvíle, bolest byla velice opravdová.
Když jsi znovu otevřel oči, seděl jsi zpocený ve vlastní posteli. Byť byla všude kolem tma, poznával jsi kontury nábytku v bytě, který jsi pronajímal od Nicholase Kytelera. Okna byla rozbitá. Studený vzduch se ti zabodával do kůže, až se ti klepaly zuby. Pod peřinou jsi byl nahý a nikdo nikde… byl jsi sám, vždycky budeš sám… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro rád, jen nemuset tu tebe zanechat. (Už to asi někdo napsal, co? A pod tohle bych se stejně nepodepsal...) Umírám. Znovu. A znovu vím, že na smrt se... nedá zvyknout. Bojuju o poslední doušek vzduchu jako by to snad mohlo něčemu pomoct, poničený tak, až nechápu, proč vlastně - pro všechny okolo bude lepší, když nebudu, a on ten život stejně za moc nestál, pomalé odplouvání do temnot, dny plné únavy a strachu, tápání, snahy, která nikam nevedla... samoty... Měl bych se konečně naučit vzdávat. Umět se vrátit, když se ukáže, že cesta nebyla správná. A že náhodou nebyla správná od začátku - Zírám Luně do očí, i když už vykašlávám krev a cítím, jak mi horce stéká po bradě, a jak ztěžka se mi přes ní dýchá. Zničím tě. Možná umřu, teď a pak ještě stokrát, ale zničím tě, rozumíš? Ani trochu mi v té chvíli nepřijdou obě mé já v rozporu. Co na tom, že se jedno choulí v koutě, hlavu si zakrývá rukama a brečí bolestí a zoufalstvím, unavené a otřískané tak, že si nedokáže představit, jak by ještě někdy dokázalo vstát. Co na tom, že to druhé - teď zrovna, pravda, ne moc zřetelné - kope, brání se a drtí mezi zuby nadávky a myšlenku na nějaké padání na kolena si odmítá připustit. Plné touhy vyrvat se ke svobodě jsou obě. Jen jim to jaksi... ... není nic platné. Tma. Dokázal jsem to... vzbudil jsem se. Jen pocit vítězství se nekoná. Musím se... musím se vzpamatovat, zakotvit, uvědomit si, od kdy to byl sen. Prý démon, to jsou nápady... měl bych si říct o nové prášky na spaní... To byla - A já jsem čaroděj. Sjedu k prstenu na své ruce. Nevím, jestli jsem vyděšený, když ho skutečně objevím, nebo je to úleva. Alexandře! vykřikne všechno ve mně, ale prsten je tichý, netečný... nezasvítí, neodpoví. Už nikdy, vím to přeci. Sám jsem to tak chtěl... myslím. Nebo on, nevzpomínám si. Jen že to bylo nevyhnutelné, protože jsem... málem zničil svět. Není skvělé být neschopný? Spustím nohy z postele, peřinu si pevně ovinu kolem ramenou. Zplihlé prameny vlasů spadají mi do tváře. Máloco vyčerpá tak jako smrt; musím chvíli sbírat odvahu, než zvednu dlaň k hrudi. Kůže je hladká, jak jinak... byl to jen sen... ale ne všechno v něm a ne dost. Nejsem si jistý ničím. Kdo jsem. Kdy jsem. Dokonce ani magií ne, kdo ví, kde jsem k tomu prstenu přišel. Jen ta temná propast v hrudi je opravdová, skutečná a nezpochybnitelná. Jsem sám. Mohl jsem si stokrát opakovat, jak to zvládnu, že nikoho nepotřebuju a že si vystačím - a já samozřejmě zvládnu - jenže tím ta bolest není menší. Vstanu. Musím... musím si dát sprchu, obléknout se, zkusit zakrýt okna. Dýchat. 'Dýchejte, Eliáši.' Při vzpomínce na ten hlas se jen přerývavě nadechnu a zabořím tvář do dlaní. Stejně byste nemohli být spolu. Existoval vůbec, nebo už jsem byl tak zoufalý? Mohl vůbec existovat, někdo tak... přesně pro tebe... vždyť takový by o tebe především vůbec nestál. Stejně jako o tebe nestáli vlastní rodiče, ani ti podivní příbuzní, co tě vytáhli z vody a štítivě pohodili do věčných dešťů Kelliwigu, ať... kdo ví co. Jsi na očích a neškodíš? Tak to podcenili, jak moc vynalézaví dokáží hlupáci být. Nadechnout. Vstaň. Konej. Nepodléhej tomu. Nebreč. Už jsi dneska jednou umřel, přestaň se zabíjet sám... Ale kolem je prázdno, zima a tma. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen ve snu
Dobelhal ses do koupelny. Dřevěný prsten sis položil na umyvadlo. Opláchnout se, obléct, zakrýt studená okna. Byl to dobrý plán… Tohle bys zvládnout mohl, když už nic jiného. Skočil jsi do sprchy. Voda byla teplá, příjemná, na bolavém těle málem konejšivá. Bylo ti, jako by pod tebou vybouchl vortex, taková hloupost.
S kapkami horké vody stékající ti po nahém těle a ručníkem v ruce ses nějakým omylem podíval do zrcadla. Měl bys ho zakrýt… Copak ses Alexandrovi divil, že utekl při první příležitosti? Vypadal jsi naprosto příšerně. Ze zrcadla na tebe koukal bledý, pomlácený mladík s blonďatými vlasy, fialovýma kruhy pod očima. Tam, kde byla síla bojovat s osudem, s Lunou, napravit své omyly, nezbylo nic… Možná ses dokázal probudit, ale nic z tebe nezbylo. Jenom stín čaroděje, který málem zničil svět.
„Za všechno můžeš ty,“ pověděl ti odraz se slzami v očích. „Proč… Proč jsi to dělal? Jak jsi mohl? Artur ti věřil. Alexandr ti věřil a ty… co za zrůdu udělá něco takového?“
Dřevěný prsten na umyvadlu už nebyl. Zmizel. Možná tam nikdy ani nebyl, copak by ti Alexandr svěřil něco tak důležitého? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "To jsem nebyl já," zašeptám. "Já tomu nevěřím." Rychle odvrátím pohled od zrcadla. Nevím, co je horší - jestli ubohost celého zjevu - tak výmluvná... nebo mrtvé prázdno za vším tím zoufalstvím a slzami. Vím, že jsem to byl já, protože to tak nějak odpovídá: pořád jsem zoufalý. A uvnitř beznadějně mrtvý. "Jen... jen se mi to zdálo. Nevěřím tomu." Vím, že to tak bylo; a co má být. Stejně nevěřím. Letmo zaznamenám, bez nějakého hlubšího uvědomění či záchvěju zájmu, divné rudofialové pruhy prosvítající pod kůží na břiše. Jsou to jen následky, tak nějak obecné... následky. I od těch odvrátím pohled. Od všeho chci odvrátit pohled, ale sám se přimkne k umyvadlu, kam jsem položil prsten. Přikývnu, když zjistím, že je pryč. V pořádku, rozumím. Nemohlo to dopadnout jinak. Nevyhnutelné. Zády k zrcadlu si pomalu přes hlavu přetáhnu čisté triko. Přestaň se litovat. Není všechno zlé. Teplá voda byla příjemná, přeci. Suché oblečení... nespálené... je... Zavřu oči a nadechnu se, víc zalapám po dechu, než abych ho do sebe jen vtáhnul. Ta podivná, rezignovaná otupělost, řezavé zoufalství a pod tím vším podtón naléhavosti a potřeby bránit se a bojovat, dohromady tvoří úmornou, nepoužitelnou, deprimující směs, která mi na čelo píše: ubohost. Bojovat...? Je tu snad někdo, něco... s čím by se dalo bojovat...? Jsem tu jenom já. Jenom já sám už napořád. Zmuchlám z ručníku mokrou kouli a posadím ji na umyvadlo. Stačí mu jen trochu pomoct, aby budil dojem obličeje, pokrouceného a trochu potměšilého. "Vidíš?" řeknu mu. "Vždycky je ještě nějaké hlubší dno, kam lze klesnout. Dám ti jméno a třeba se do tebe časem nastěhuje nějaký... duch..." Prudce po něm hmátnu, rychle ho roztřepnu a pověsím na tyč u topení. Duchové, další nesmysl. Už přestávám rozeznávat, co je skutečnost. Kdepak prázdno a zoufalství: především stesk. Po magii. Po Alexandrovi. Zklamal jsem všechny a teď tu stojím s prázdnýma rukama a nevím co s tím. Co se sebou, zbytkem noci, zbytkem života. Nadechnout. Nepropadej tomu. Nežiješ ve vzduchoprázdnu. Zavrhli tě, dobře. Naučíš se s tím žít. Nebo nenaučíš; koho to zajímá, vždyť jsi to jenom... ty. Vzpomeň si, co jsi chtěl, a běž za tím dál, i když to teď nedává smysl. Zničit Lunu? Dobře. Najdi si dost silného čaroděje, padni před ním na kolena a škemrej, ať ji v tobě zapečetí. Kdyby ovšem byli nějací čarodějové... Zdvihnu podivně ztěžklé dlaně a otřu si tváře. Sám nevím, jestli je to jen voda z vlasů, nebo mi znovu tečou slzy. Přijít o všechno jednou, dvakrát... jsem zvládl. Ale je to stejné jako se smrtí - nedá se na to zvyknout, ne když jediný zisk je jistota o sobě samém, vědomí toho, co jsem zač. Teď jsi hlavně v hlubokém bezvědomí. Jsi zmatený a vyčerpaný. Rozumíš...? No tak! Jake. Jake je blízko. Jenom za vedlejší zdí. Ve skutečnosti i Alexandr je blízko, nebylo by těžké dojít k jeho dveřím. A dál? Prsten se vrátil kam patří. Co jsi na tom, Eliáši, nepochopil? Nejlíp bys udělal, kdybys znovu skočil do řeky. Znovu zapomenout, kým jsi, na všechno, o co jsi přišel. Třeba i oni zapomenou... Pohnu sebou. Bez nějakého jasného plánu vyjdu z koupelny a pak na chodbu. Bos a vlasy ještě mokré, je snadné se znovu začít klepat zimou. Sbírám odvahu, ale nevím přesně k čemu. Vždycky ji hned spotřebuju na další nadechnutí. Nejasně si uvědomuju, že se nesmím vzdát, ale nedokážu pochopit, co to vlastně znamená, upřímně znechucený svou... nesamostatností. Já že jsem málem zničil svět? Ubohost. Zaklepat se u nikoho neodvážím, nevím, kolik je hodin, zato si bohužel vybavuju, jak vypadám. Posadím se... posadím se na horní schod. Nakonec někdo půjde, brzy, určitě. Potom uvěřím, že na světě nejsem poslední a sám... a... Nadechnout. A zkusím na něj promluvit. Bojuj. I kdyby po tak... absurdních krůčcích. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen ve snu PROČ
Byť byla na chodbě nainstalovaná automatická světla, nerozsvítila se. Dokonce ani zmáčknout vypínač šikovně umístěný hned vedle dveří nepomohlo. Ani u tebe v bytě nešlo rozsvítit; zdálo se, že jsi odsouzen k životě v temnotě…
S každým krokem potemnělou chodbou se po tobě natahovaly stíny. Jejich nenechané prsty ti oblizovaly bosé kotníky, ledovým dotykem ti klouzaly po páteři a obklopovaly tě jako mračna schylující se k bouři. Posadil ses na schod. Nad tebou bylo okno – dvě patra nad stříškou, přes kterou jsi utekl Essekovi. Bylo to jenom pár hodin, nebo věčnost? Stalo se to vůbec? Venku pršelo.
„Byl jsi to ty,“ odpověděl ti odraz, když ses zahleděl ven z okna déle, než bylo zdrávo. Ani tady jsi neměl chvíli klidu… Zpoza stínů se ozvalo zhrozené zašepotání, obviňující hlasy a zraněná nevíra kolemjdoucích, kteří tady nebyli. Všichni tě obviňovali. „Víš to. Jenom protože si to odmítneš přiznat, neznamená, že kvůli tobě nepřišli lidé o životy. Můžeš za to ty. Proč jsi to udělal? Proč, Eliáši? PROČ?“
To poslední slovo zakřičel. Vyletěl z odrazu jako rozzuřený vořech, srazil tě k zemi a posadil se na tebe obkročmo, aby ses nemohl zvednout. Stíny se zachvěly. Celý svět se zachvěl – dokonce i kapky deště za oknem teď letěla nahoru místo toho, aby padaly dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Šero a chlad, stíny... ale stejně se nedokážu vzdát svého záměru, už proto, že bych se musel vrátit zpátky mezi střepy; a taky mi vracení zpátky nikdy moc... nešlo. Ne, musím alespoň sem, na chodbu. Nepodléhat té hrůze ze samoty, i když se mi srdce svírá a možná dávno puklo a kdybych se rozhlédnul po střepech na podlaze ložnice víc, najdu je tam promíchané a jejich ostří zabarvená krví. Možná nedává úplně smysl posadit se na schody, ale nic lepšího vymyslet nedokážu, namlouvám si, že je to jako zajít s knížkou do kavárny, jen zdaleka ne tak sofistikované... a hlavně - teď a tady zvládnutelné... i tak se celý třesu a není to jenom zimou. Musím vidět někoho živého, promluvit s ním, vyměnit si alespoň pozdrav. Dostat důkaz, že existuju a že jsem živý a že někomu stojím za pohled, ve kterém nebude jen ryzí odpor. Zadívám se do kapek deště. Nechci v jejich šepotu hledat slova, ale jsou stále zřetelnější. "Já nevím," odpovím těm hlasům, v první chvíli nejvíc ze všeho užaslý. Protože - ano, proč jsem to udělal? Proč bych proboha něco takového dělal...?! To přece nedává smysl! "Ale... já nezabil jsem," vypravím ze sebe. Hlas se mi chvěje a sotva ho ze sebe dokážu vypravit, nemusel bych se bát, že ho někdo za dveřmi svého bytu uslyší, i kdyby mě taková možnost napadla. Už přeci nejsem sám - jen to není tak docela společnost, o kterou jsem stál. "Nezabil... nenechali by mě..." Essek by mě nenechal jen tak pobíhat venku, přeci... nebo možná ano, když jsem konečně neškodný... stačilo mě svěřit Luně, věčně tak ochotné postarat se o mou magii... Jen se oklepu leknutím a hrůzou, když se z okenních tabulí vyloupne můj odraz a vrhne se po mně. "Ne...!" Dopadnu bolestivě na záda a snažím se zachytit jeho ruce, shodit ho ze sebe, odehnat pryč. "Ne," vrtím divoce hlavou, "nezabil jsem - prosím - já jsem..." Kdo mi to říkal, někdo mi to říkal, někdo o tom mluvil - že jsem nezabil - nedokážu si teď vybavit přesná slova a s jistotou ani hlas. Jak může mít můj obraz takovou sílu, když já ji nemám? Vypadá strašně - s tímhle svým já nechci mít nic společného - "Nezabil jsem, rozumíš, nezabil!" Krev mi divoce tepe ve spáncích a před sebou mám jen stíny, slepence plavých vlasů a divoké modré oči... nepoznávám je... A hlavně si nedokážu připustit něco takového. Nechci. Nemůžu. Alexandře... pomozte mi, tohle nechci být já... Celý svět se zachvívá a já najednou vím, že se znovu propadnu jinam a dál, do ještě hlubšího snu, tak daleko, že už nikdy nenajdu cestu zpátky. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen Boj o život
„Zabil. Zabiješ. Bude to tvoje chyba, ale já tě— nenechám tě, slyšíš? Za všechno můžeš ty. To ty jsi to udělal.“
Podařilo se ti ho shodit, ale než ses vydrápal na nohy, skočil po tobě znovu. Povalil tě na záda, přetočili jste se po podlaze, až tě zakotvil vlastní vahou. Když se nad tebou sklonil, dech se mu trhaně zatřásl, jako by plakal. Vypadal jako ty. Byla to přesná kopie, přesná do posledního vlásku, až na… Ve světle modrých očích se mu lesklo tolik nenávisti, až tě zamrazilo. Tohohle jsi byl schopen? Tolika nenávisti k sobě samému? Ke komukoliv? Snad jsi zaváhal, nebo jsi jenom neměl šanci; klon tě vzápětí popadl za hlavu a udeřil ti jí o studenou podlahu. A pak další úder… a další, další, další…
… až jsi zůstal bezvládně ležet, neschopný pohnout ani svalem v těle; oči zaslepené pramínky krve. Klon tě konečně pustil. Roztřeseně dopadl na podlahu, zděšeně se na tebe zahleděl a… doopravdy se rozbrečel. Zakrvácenými dlaněmi si zakryl tvář a, než jsi zavřel oči a svět ztmavl, v uších ti zněl jeho zoufalý štkavý pláč.
„Co jsem to udělal…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ne... nech - nedělej -" Je těžké, zvláštně těžké se mu bránit. Kdo by měl lépe vědět než já, co jsem provedl - co jsem zač - co zasloužím... a tahle hrozná, nemožná logika jako by mě nějak podivně držela zpátky, příliš dlouho, než abych se dokázal vzchopit, dokud není pozdě. Nebo nenávist mu dává tu hroznou sílu, stejně účinně jako mně ji bere... vysává ze mě odhodlání i poslední zbytky naděje. Už vím, že se nikdo neobjeví, že jsem sám tak strašně moc, že i trest může přijít jen z mých vlastních rukou; a že sám sobě nedaruju nic, natož život. Můžu tohle být já...? Nějaká má část, pečlivě před světem skrývaná a tajená... Protože jestli ano... jestli jsem to skutečně já... tahle planoucí nenávist a zuřivost... nechápu to, nevěřím tomu, strašně moc bych si přál, aby to nebyla pravda - ale vidím ji před sebou, poznávám se, tu tvář vídám v zrcadle každý den - pak bych si asi dovedl představit, jak se mohlo stát, že... že... nevěřím, nechci tomu věřit... Úder hlavou do dlažby bolí strašně moc, páteří projede ozvěna ošklivého zvuku praskající kosti, není mi nic platné, že do něj tluču a kopu úplně bezhlavě, plný hrůzy, jak slabý proti němu jsem... slabší každým úderem... Jestli stačím v něco doufat, tak že na jeho straně je nenávist, ale ne právo. "Nikdy ti to neodpustím," vydechnu. Někdy dávno mě opustili ti, kteří mě měli chránit. Opustili, odpadli... a já se tomu podvolil, protože jiné cesty nebylo. Snad jsem si na tu myšlenku i začínal zvykat a přijal ji jako danou. Jak strašně moc se ten pocit mění, čím víc se poznávám a začínám chápat, co jsem býval zač. Možná pořád jsem. Doufal jsem, že tou cestou už nekráčím. Napravím chyby. Naučím se žít. A přesto jsem se vrátil jenom abych tu chybu jménem Eliáš definitivně smazal ze světa. Další smrt v louži krve, na prahu místa, které jsem s opatrnou nadějí nazýval svým domovem. Ale já tak strašně nechci! Všechno ve mně se té snaze o přijetí nevyhnutelného vzpírá. Nechci žít s nenávistí, nechci znovu umřít... slíbil jsem, že... ne, to mně někdo slíbil... že přijde nějaké potom... škoda, že si nevzpomínám, co přesně to mělo být... a možná jsem to nikdy nevěděl, bylo to jen čekání na okamžik, kdy všichni kolem pochopí, co jsem zač. Jako to pochopili ti před nimi. Jak to nakonec pochopí každý... Jsem obklopený takovou spoustou krve, že najednou vím - že se mi ten kruh povedlo definitivně přerušit. Mrtvý. Já, který jsem provedl tolik zlého a přinesl tolik zklamání, ale nestačil mít rád... jako bych si zasloužil cokoli jiného... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen ve snu ve snu
„Země volá Eliáše,“ zatrylkovala Jessie, ale to bylo… špatně; tohle přeci říkával James a ne ona, musela mít dobrou náladu. „Co ty tady děláš?“
Když jsi otevřel oči, stál jsi v knihkupectví za otevřenou kasou. Usnul jsi uprostřed pohybu, ve stoje, v práci. Světla nesvítila. Žárovky byly pořád popraskané, za okny se blýskala bouře. Vlasy jsi měl zpocené, po spáncích ti tekla, jako by ses probral z jedné ze svých nočních můr. Usnul jsi uprostřed pohybu, snad jsi zrovna někomu podával nově zakoupenou knihu a… Opravdu by sis měl říct o jiné léky, třeba zaberou; třeba se ti konečně podaří vyspat déle než pár hodin a přestaneš propadat těmhle otravným mikrospánkům.
* * *
Hluboko pod knihkupectvím, v zapadlých tunelech Podzemí, se Alexandr skláněl nad tvým bezvládným tělem. Magický strom svítil za jeho zády a prosvětloval jeho tvář způsobem, který by ti jistě přišel čarovný. Mračil se. Viděl jsi ho vůbec někdy předtím se mračit? Tím posledním kouzlem ses dostal na samé dno svých magických sil. Jelikož se magie regeneruje neustále a samovolně, byl to vzácný stav; čaroděj musel být zraněn, blízko dnu a potom znovu zakouzlit.
Tím posledním kouzlem ses dostal na samé dno magických sil. Byl to stav pro čaroděje vzácný, protože madžiku regenerovali neustále a samovolně; teď – protože jsi byl zraněný, protože tě vysávala Luna a protože jsi snil – jsi spotřebovával víc energie, než jsi měl šanci vytvářet. Nedostatek magie čaroděje nezabije, ale tělo obdrželo šok a teď se samo nedokázalo vzpamatovat. Nedokázal ses probudit…
Alexandr se dotkl tvé hrudi, zašeptal zaklínadlo: „Fulmen,“ a tvé poskočilo, jako by ti na hruď přihodil defibrilátor. Madžiku ti předat nemohl – ne za těchto podmínek, ne teď, když byl sám na dně, ne bez patřičného vybavení –, ale snad tě mohl aspoň… popostrčit na okraj snu…
„Probuďte se, Eliáši. No tak.“
* * *
„Co tady děláš?“ ptala se tě Jessie – a otázka zněla zle. Jako bys tady v knihkupectví neměl co pohledávat, jako bys zde nebyl vítán, jako by tě už dávno prohlédla věděla, co jsi zač. Až teď sis uvědomil, že v ruce drží ostré nůžky, a pomalu se k tobě přibližuje. „To si myslíš, že po všem, co jsi udělal, sem můžeš jen tak nakráčet? Zradil jsi nás! Viděla jsem to v televizi, to kvůli tobě zemřeli všichni ti lidé… Eliáši, proč bys něco takového dělal?“
„Eliáši,“ zachvěl se v pozadí jejich slov, takřka neslyšně, ještě jiný hlas. Hlas, který patřil někomu, koho jsi poznával. Komu jsi důvěřoval. Komu na tobě záleželo. „Probuďte se. No tak, probuď se. Zvládneš to.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Promiň," vyhrknu a nechám ruku sklesnout na pult. Nechodí spolu ani den a už přebírají svoje hlášky, no potěš! "Jen jsem..." špatně spal, chci dodat, nejlépe s nějakým znevažujícím, lehkým dodatkem, kterým to celé obrátím ve vtip, a zatím nenápadně zjistím škody. Nespadlo mi něco, nepřeslechl jsem pokyn...? Už jsem tu nešťastnou věc před Jamesem zmínil, opatrně a omluvně - když jsem chvíli před zavíračkou vždycky tak nešikovně a na dvakrát dopočítával peníze na vrácení a občas reagoval zpomaleně - i když kdo ví, jestli to bylo opravdu tak nápadné, jak jsem se bál. Dozvěděl jsem se, že ani on toho před zkouškou moc nenaspí a že víkend se blíží... no jistě. Přejedu si paží po čele, zpoceném... jakou já mám žízeň... a nepříjemně chladném. Řekla to zvláštně a připravená slova mi odumřou na rtech. Jak jako... co tu dělám? Pracuju, přeci... Ale stejně je něco špatně a jinak. Třesu se celý, šedomodrá mikina je na ramenou podivně těžká a na temeni jako by ještě doznívala ozvěna bolesti. Zemřel jsem a zemřu znovu. Nadechnout. Přinutím se pohnout, aby mezi mnou a Jessie byl neustále pult, snad ho tu nebudeme obíhat dokola jako při dětské hře, probůh... "Nezlob se," hlesnu. "Hned se pustím... do práce..." Měl bych, vím. Ta spoušť tady, to je jako noční můra. Demonstrativní a dokonale výstižný obraz mého života a činů. Střepy a trosky. Napravitelné? Na první pohled snad. Dokud se nepřijde blíž ke skříňce se vzácnými knihami. Dokud neobjevím praskliny v dřevěných regálech. Dokud zpod jedné hromad a převrácenou policí nevyklouzne bezvládná bledá ruka... Oči se mi nad jejími slovy leknutím a šokem rozšíří. Všichni to vědí. Nepomůže utéct ze světa čarodějů - ani na chvíli - ani pro to přátelské slovo a pozdrav a zdvořilý nepřítomný poloúsměv náhodného kolemjdoucího. "Jessie, prosím..." Znovu se pohnu. Za okny proletí blesk a v hrudi zabolí způsobem tak bezprostředním, až se na okamžik celé knihkupectví zvláštně zavlní. "Nevěř tomu, já... znáš mě přeci..." Žadoním. Docela obyčejně škemrám o špetku důvěry... Nadechnout. To uvědomění zabolí, ale místo pokoření mi přidá hrstku - velmi malou, ale v té naprosté nicotě zřetelnou - odhodlání nikoho nepotřebovat. Věc k pláči, ale nezbytná. "Nebudu prosit," zašeptám. Buď jsem to všechno udělal a pak je hněv oprávněný. Nebo ne a pak... nebudu prosit. Budu se svou nadějí klidně stát sám. Nebo bláhovostí, jestli v ní není nic víc, než strach, že svou vinu neunesu. Už teď se pod její tíhou hroutím. Připadám si náhle vyčerpaný tak strašně, nekonečně moc... Probudit se, ano, to by... to by pomohlo... ale já... Eliáši... jste silnější než ona. Ten samý hlas. Tehdy ještě méně chraplavý a hravější. Záleží mu na mně, někomu pořád ještě ano. Ještě neví dost a tak... záleží. Nikdy se mu to neodvážím říct - a přesto budu muset - vypovědět mu všechno, oči přitom zavřené, abych neviděl, jak se výraz jeho tváře mění a oči chladnou - byly hnědé - a pak si zakrýt uši, abych si alespoň jeho pamatoval - Nohy se pode mnou skoro podlamují, když se pokouším udělat další krok, aby se ke mně Jessie se svými nůžkami nedostala dost blízko. Zahlédnu své ruce, bílé tak, že i list papíru vedle nich vypadá šedý. "Nevěř tomu, co jsi viděla," dostanu ze sebe. "Já taky nesmím. Tohle... tohle není doopravdy..." Nevím přesně, proč to říkám, to už je vážně ubohost, neměl bych si jít vytáhnout učebnici filosofie a zalistovat, jestli nenajdu oporu v nějakém vhodném směru odsuzujících smysly jako zcela neobjektivní a zavádějící...? Možná bych měl. Ta kniha byla tlustá a s ostřím nůžek by si poradila. "Já jsem jenom..." Nadechnout. Málem zničil svět. Všude kolem leží střepy a potrhané knihy, jaký větší důkaz potřebuju... nenávidím se i já sám, zabil jsem se přeci... Probuď se. Něco ve mně se za tím tichým, vzdáleným hlasem obrací s obrovskou touhou, bezhlavou a nesmyslně důvěřivou. Vím, že o to hlubší pád mě za to čeká. Nepoučitelný, jsem... nepoučitelný. Neochotný se té naděje vzdát. Alexandře, vyslovím a znovu najít to jméno znamená... hrozně moc. Musím ho poslechnout, vždycky jsem věděl, že mám. Vždycky to bylo... dobře, když jsem udělal, co říká. Dovedl jsem bojovat a nebo se léčit a nebo o sobě něco najít a nebo na chvíli zapomenout na starosti a prostě se smát. Musím za ním. Jestli to znamená, že spím, tak... se musím probudit. Probuď se. Uhni před Jessie a jejím divokým pohledem a probuď se. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sen?
„Neznám tě,“ zatřepala hlavou běsnivá Jessie. „Myslela jsem si, že tě znám, ale pletla jsem se… ty jsi zrůda!“
Nenechala se přemluvit. Jenom vrtěla hlavou, opakovala se, nevěřila ti. Byl jsi pro ni jenom zrádce, zločinec a vrah… Stačilo mrknout, aby zničehonic proletěla vzduchem a zabodla ti nůžky do ramene. Pod tíhou té drobné slečny ses zhroutil jako hromádka karet, oblečení už ti zase těžklo krví a ty ses nedokázal ubránit dalším očím, v nichž se leskla nenávist. Nenáviděla tě. Všichni tě nenáviděli. Znovu tě bodla nůžkami, překvapivě ostrými, a pak znovu a znovu a znovu, až se ti hruď svírala bolestí a z žil ti unikala cenná krev.
„Za všechno můžeš ty,“ šeptala nepřítomně, „ty za to můžeš, Eliáši. Jak jsi mohl? Jak si to mohlo udělat? Zradil jsi nás. Všechny jsi nás zradil…“
Tentokrát jsi ležel v bahně na břehu v jeskyni. Útěchou ti budiž, že lepivé bahno bylo příjemné na popálené záda a chladilo je. Hruď tě bolela. Tam, kde tě bodla napřed Luna a pak Jessie, jsi cítil… zvláštní, tak trochu bolavou tíhu, Alexandrovy dlaně. Srdce ti divoce tlouklo, všechno tě bolelo a byl jsi celý zpocený. V hnědých očích, které na tebe shlížely, se však neleskla nenávist, snad jenom únava, že ses opravdu probudil…
„Eliáši,“ vydechl Alexandr. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nevíra, že by Jessie, zrovna Jessie, skutečně zaútočila a já bych se musel bránit - ji přeci nemohu praštit - vydrží přesně do okamžiku, než mi ostří nůžek poprvé zajede do masa. Bolest je ostrá a znovu mě zaskočí, jak moc skutečná. Pode mnou chřestí skleněné střepy a krev je lepkavá a horká... zavržený v dalším ze svých světů, jistý si tím, že už nemám kam jinam jít - ale to už mě trápit nemusí - nenávist a jistota, že je v právu, jí dodává strašlivou sílu. Neubráním se. Ke své nezměrné hrůze zjišťuju, že se neubráním, nevysvětlím, nenapravím... Já už nepůjdu nikdy nikam... protože tu zemřu, tentokrát doopravdy. Marně ze sebe vyrážím nešikovná slova. Pak už jen bolest vtělenou do křiku, to je mnohem snadnější, je zalitá v krvi, napořád uvězněná ve škvírách prken na podlaze knihkupectví. Probuď se. Možná to dokážeš. Možná neumíráš doopravdy... Nadechnout. Jeskyně, kterou znám... je to málem matoucí - tady už jsem přeci zemřel. Ale teď je tu Alexandr, osvětlený září stromu zvláštním, snovým způsobem, s tváří možná strhanou bolestí a vyčerpáním, ale v té chvíli neskutečně a podivně krásnou. Musím mu to říct, on pak odejde a tak zemřu znovu a doopravdy a... Nadechnout. "Já už nechci," zašeptám chraplavě. Je mi tak hrozně, a tak moc jsem vyčerpaný, že jsem asi vážně vzhůru. S námahou pohnu napřed špičkami prstů, potom i celou rukou, a podaří se mi položit mu dlaň na tu jeho. "Je mi to líto," a ta slova jsou zbytečná, co si asi vezme na mé lítosti... co si na ní vezmou ti, které jsem zabil? A přesto doufám, že pochopí, že dokáže uvěřit tomu, že je ta lítost opravdová - že jsem to takhle nechtěl - přál jsem si ho milovat, ne naučit nenávisti. "Nevěděl jsem to, A-alexandře... věřte mi..." Nechtěl jsem vás podvést. "Já..." slova mi váznou. Zkoušet se omlouvat mi připadá strašně ubohé, copak jde říct promiňte, že jsem chtěl zničit svět, jen mi to tak trochu vypadlo z hlavy? Ať už se probůh zvedne a odejde, nebo mě zabije jako všichni ostatní. Jsem neskutečně vděčný, že on napřed naslouchá - nebo alespoň neudeřil hned - že alespoň v téhle první chvíli jeho oči netemní odporem. Ale zároveň mi dochází, jaká hrůza bude, až to udělá. Oči se mi zavírají. Vyprahlý jsem tak, že zafoukat vítr, rozlétám se kolem v kouscích prachu. "Já tomu nevěřím..." a strašně to bolí, "běžte už..." Hromádka nesmyslných, přerývaných slov, jen stěží spojitých, jak se zmatená mysl pokouší zachytit alespoň něčeho, hledá jistoty, pokouší se vyznat v tom, co byla skutečnost a co sen, co si musí ponechat a co zavrhnout - sebe zavrhnout - jako to udělali všichni, jen to zapomněli Alexandrovi říct. Dojde mi, že se mu pokouším tisknout prsty - a jak strašný na mě musí být pohled - s námahou odtrhnu ruku od jeho a nechám paži padnout přes tvář. Břichu se to vůbec nelíbí, ano, rozhodně jsem vzhůru, tohle hryzání už znám. Nebo možná nejsem a zemřu znovu - křičel bych, mít ještě sílu, na protest i proti téhle smrti. Ale nechci, aby mě viděl. A já se nechci dívat, jak odchází. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni Dýchejte
„Jste vzhůru…“
Pro člověka s kovovým střepem v boku nebylo zrovna snadné mluvit, přesto mu v hlase zazněl soucit a pochopení. Z ničeho tě neobviňoval. Místo toho, aby tvou ruku propustil ze své a nechal tě zakrýt si tvář paží, ji stiskl pevněji. Jeho, pamatuješ? Ukradl si ji čestně – a ty si ji nemáš co krást zpátky, milý Eliáši.
I kdyby se chtěl zvednout a odejít, nejspíše by to nedokázal. Seděl vedle tebe nešikovně, bez pomoci se odsud už nedostane. Rána pekelně bolela, jenom síla vůle mu bránila v tom položit se vedle tebe do bláta. Vypadalo pohodlně… a přesně tak, dámy a pánové, vypadalo dno, jak si ho představoval Alexandr Blackwood: položit se dobrovolně do bahna. Ne, ne. On to vydrží… minimálně ještě pět minut ano.
„Eliáši, poslouchejte… Poslouchej,“ opravil se se slabým úsměvem. Už předtím ti zatykal a teď byl nucen přiznat, že nemáte sebemenší důvod si nadále vykat. Prošli jste si spolu peklem, už jste se líbali… Copak jste se dali nazvat cizinci? „Jsi vzhůru. Byl to jenom sen. Věřím vám, ale byl to jenom sen… Zhluboka dýchejte. Pamatujete? Zvládneme to spolu. Nádech,“ pokusil se zhluboka nadechnout, usykl a nevesele se uchechtl. „Možná dýchejte sám… Nádech, výdech. Je to dobré.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vzhůru... snad... nenechte mě znovu usnout." Držím se jeho ruky jako pevné jistoty a kotvy se skutečností a ze všech stran se sbíhají drobné pramínky pravd a reálných nadějí. Měl bych mu to říct, všechny ty věci o sobě... ale co vlastně? Dýchám. Opatrně, ale dýchám. Jsem mu neskutečně vděčný, že mě probudil. Dívám se na něj s nově nalezenou jiskřičkou světla v sobě a s každým úderem srdce víc rozumím tomu, proč jsem tak propadl jeho očím a úsměvu; i když je teď obojí tak vyčerpané. Drží mě; té ruce patřím a divoce bušící srdce v hrudi už tak nebolí. Nechci mu lhát a nebudu, jen... najednou nevím, co říct... a pomalu mi dochází, jak neurčitá a ryze zlovolná byla slova těch, kteří mě - možná ne neprávem - nenáviděli, ale nikdy neřekli dost. Ale... ne všechna byla neurčitá, že? Trochu bolestně vydechnu a snad se mi povede pousmát. "Zvládneme... byl jste se mnou... váš hlas mi... pomáhal tomu uvěřit." Nejde tak úplně vyslovit pomáhal při umírání, ale stejně bych si přál mu nějak říct, co to pro mě znamenalo. Jen kdyby se mi myšlenky tak nerozbíhaly. "Dýchat jen... opatrně. Něco v břiše," podívám se omluvně, že komplikuju situaci, ale možná už je to jedno. Vstát nedokážu tak jako tak a něco mi při pohledu na něj říká, že ani on. Váš ne... tvůj. Je to zvláštní posun. Z hravé obřadnosti k útěšné blízkosti. Ale možná by vypadalo divně vykat si na vlastní svatbě... ale... ta byla vlastně taky jen sen, jen jiný. Kdybych si troufl potřást hlavou, vytřepal bych z ní všechno, co mi tam Luna nahrnula. Nechci to, nechci si ji pamatovat, nechci si pamatovat, jak jsem - Nadechnout. "Nikoho jsem nezabil," uvědomím si najednou s úlevou tak velkou, až se mi zachvěje hlas. "Essek... Essek mi to řekl. Nesnáší mě, nelhal by mi." Alexandr mě drží, nepouští, to vím ze všeho nejvíc, to je ta hlavní věc, pevná skála v mlhách. Můj. I tomu ještěrovi... jestli byl skutečný... jsem jasně řekl, že patří mně, a on se pak... už přesně nevím, jen že mi to probodlo spánky kovovou jehlicí. Podívám se na Alexandra s nově nalezenou nadějí. "Nezabil jsem nikoho," ujišťuju nás oba. "Ani jsem..." lehce svraštím obočí. "Nezničil svět..." Zní mi to zvláštně. Ale jsme tady dole v jeskyních, jako bychom se skryli před zkázou na povrchu - ale tohle už je hodně popletený proud asociací. Vortex přeci. A kousek z něj, co si Alexandr odnáší jako suvenýr. "Omlouvám se, já... chvíli trvá pochopit... srovnat si skutečnost..." Že žiju. Že dýchám. Že je Alexandr blízko... Alexandr, který mě za všechno co jsem provedl, stejně opustí, i když nejsem vrah. Ale teď je tady. Prosím, ještě chvíli... tenhle sen ať ještě trvá. Je to zbabělé? Ano. Po Luně mi většinou moc odvahy na obyčejné věci nezbývá. Najednou mě prolije strach, že přeci jen ještě spím. Jako bych si už nemohl nikdy být jistý... ale... to už by mě asi praštil. Nedal by mi tuhle chvíli... Nadechnout. A klid. "Jsem vzhůru...?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni
Alexandrovi v tichém uchechtnutí poskočila ramena a— zalitoval toho. Nebyl ve stavu, kdy by se mohl stát. Bolestně usykl, unaveně tě poplácal po rameni a pak tě přeci jenom propustil, aby se mohl usadit pohodlněji. Možná když se podepře rukama takhle… nebo takhle… určitě časem přijde na polohu, která mu trochu uleví. Nebo se jenom upevní v tom, že vrtět se se střepem v boku by opravdu neměl. A to byl prý génius…
„Jsi vzhůru,“ zopakoval Alexandr. Bolest v boku mu nezabránila, aby ti věnoval slabý úsměv, a kdovíproč se mu v hlavě zachvěla lehká notička pobavení. „Nikoho jsi nezabil a jsem si naprosto jistý, že sil na to, abys zničil svět, jsi dost neměl, milý Eliáši… Černokněžníkem bych tě zrovna nenazval,“ potřásl hlavou – a podezřele poklesl níž, jako by si už lehal. „Chceš o tom mluvit?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Potřeboval bych o tom mluvit, ano. Strašně moc. Ale ne když to nebere vážně - na to jsem ještě příliš na tisíc způsobů rozbolavělý a rozdrásané nitro teprve pracně látá pochroumanou duši a snaží se čerstvé vzpomínky na bolest a umírání zahnat pryč. Napůl pomáhá vidět, za jak absurdní tu představu má... napůl mi tak znemožňuje o tom mluvit dál. Možná je to dobře, stěží je zvědavý na moje... dojmy... vlastně určitě je to dobře. Zabrání mi to mluvit o strachu a zoufalství a všech těch věcech, co do slušné konverzace nepatří. Zvlášť když je mu zle a sám je na pokraji sil. Nevím, kde bere tu jistotu, že jsem nezabil, snad že něco takového by se ani u příbuzného arcimága nedalo zamést pod koberec, alespoň doufám - jen mi dá dost práce nemyslet na to, proč mě přesunuli tak příhodně daleko - a na Essekovu nenávist, nenávist toho nejinformovanějšího - a strom je blízko, připomínka plná světla na to, jak málo někdy stačí. Jediné nadechnutí, třeba. Kdybych nebyl dost rychlý, kdybych se o nás bál víc, kdybych nezaslechl ten vzdech... Vážně bych se měl nechat zavřít někam do sklepa a už nevylézt. On ale opravdu poklesá. Doufám, že neomdlí, nemám představu, jak snadné nebo lákavé by pro Lunu mohlo být změnit působiště, ale jsem tak vyprahlý, že lepší kořistí by byla snad i egyptská mumie. "Doufal jsem, že stačíme odejít pryč," řeknu a od věci tak uhnu jen napůl. "Ale to už asi... snad Essek tu iluzi prohlédne." Ukrýt se tak dobře, aby chvíli pobíhal kolem a pak odešel domů - to by vskutku... nasadilo korunu všemu. Ale kvůli tomu jsem vlastně o odchodu neuvažoval. "Ví-š, kde jsme? Co je tohle za místo? Pozná to... poznají ho jiní?" Raději bych se ho ptal stejně jako Artur mě. Co má rád. Co rád dělá, když je doma sám, jestli to myslel s těmi lístky do divadla vážně a jestli se mnou půjde na koncert Orčího nářezu pro novou mikinu. A především bych od něj měl odejít, ale jak takovou věc udělat, když vlastně nejsme spolu, netuším. Nebo jsme? Všechno v něm se ke mně obrací. A všechno ve mně k němu... co mám dělat...? Zadívám se na strom. "Málem jsem ho zničil," řeknu napůl proti své vůli. "Jen... jen tak, z nevědomosti. Z hlouposti. Abych nám dokázal pomoct. Hlupák s dobrými úmysly," zopakuju bezděčně Essekova slova, ne bez hořkosti. "Ani se nemusím... namáhat se zlou vůlí." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni Alexandr
„Nejsem si jistý,“ připustil Alexandr, který se jen tak-tak podepřel lokty, aby si nelehl do bahna. Hlavou mu proběhla – vzhledem k okolnostem – směšná myšlenka, že se mu to nechce později večer vymývat z vlasů… „Nebyla to obyčejná iluze. Bariéra… Řekl bych, že byly propojené. Když se ti ji podařilo vypnout, vchod skrytý nebude.“
Závoj oddělující jeskyni od zbytku podzemí už znovu nenaskočil. Kouzlo už tady viselo dlouho a magie, která ho držela při životě, nebyla nekonečná… Možná byla jenom otázka času, než se brána ke stromu otevře. Možná.
„Kde jsme?“ zopakoval Alexandr a stejně jako ty se ohlédl ke stromu…
Doteď neměl prostor se nad tím zamyslet. Napřed se nemohl dostat závojem, i když už tehdy střádal teorie, a pak šlo o život. Teď se mohl rozhlédnout, zhluboka se nadechnout a věnovat jeskyni pozornost, kterou si zaslouží. Zatímco jsi promlouval a bezděčně mu podával další a další kousky skládačky, přemýšlel. Máloco je nebezpečnější než čaroděj, který přemýšlí.
„Je to místo síly,“ broukl. „Říkal… Mám dojem, že o tom jsem ti říkal. Je snazší tady kouzlit, magie se nabaluje na magii, proto se většinou používají ke komplexním rituálům. Tady tohle… někdo použil jako těžiště kouzla. Jedno z vícera. Musel bych se podívat blíž, abych věděl přesně jakého kouzla, ale… Kouzlo téhle velikosti bude ovlivňovat celé město. A pokud jsi ho dokázal tak snadno ovlivnit, bude to kouzlo vázané krví. Kytelera. Hmm… Fascinující.“ Dech se mu pobaveně zatřásl. „Už teď vím, že se tady budu chtít podívat důkladněji, ale příště si zařídím teleport, i kdybych musel tři hodiny předtím čekat na úřadě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Jsi neuvěřitelný," musím se pousmát a pohlédnu na něj s nemalým obdivem. Vážně mu stačilo jenom se - rozhlédnout? Zcela neuvěřitelný. "A když ti řeknu, co je to za kouzlo, vezmeš mě s sebou?" Závoj je nejspíš definitivně pryč a nakonec nám možná to, co jsem považoval za chybný úsudek a selhání, zachrání život. Nebo si to můžu alespoň namlouvat - kdo ví, co má Essek za možnosti - Flynn sice zmiňoval, že mu jako elf nepřipadá silný, ale schopný být musí, jestli dělá šerifa... ale to světlo neviděl ani Alexandr... nevím. Ale šance máme každopádně vyšší. "Uměl bys pak ten závoj obnovit...?" zamyslím se nahlas, ale vzápětí mi dochází něco jiného - "Ale to bych asi měl já... po Luně to určitě půjde." I když teď si skoro nedovedu představit, že se mi ještě někdy nějaká magie vrátí. I za tu svoji trošku bych byl vděčný... unavený, strašně unavený jsem, a nebude to lepší, protože jen tak se jí nezbavím - a to je myšlenka, o kterou se ve skutečnosti nedokážu ani otřít. Ani nepoznám, jestli se mi svaly chvějí vyčerpáním a nebo chladem. Skončit v bahně je takové výmluvné... ale na záda je to úleva... Essek se zjančí, jestli se mu takhle posadím do auta... A Alexandr už prakticky leží a já se ho ani neodvážím zeptat, jak je na tom, protože nevím jak. Nechci se dotknout té jeho snahy vypadat že se vlastně nic neděje, ale zároveň bych si přál, aby věděl, že si to všechno uvědomuju... těžká věc. "Totiž - to kouzlo skutečně vytvořil Kyteler," řeknu na vysvětlenou. "Artur Kyteler. Máme hodně podobnou magii. Znáš to jméno?" Trochu se té otázky bojím. Možná je to hlavně obava z blackwoodovské interpretace tehdejších událostí - ano, to je ono. Uběhla řada let a kdo ví, co všechno kolem se dělo. "Je něco... obecně známého o jeho činu, nebo se dávno ztratil v čase...?" Ať vím, kde začít? Ať vím, jak ti říct, že je skutečně důležité tohle místo udržet co nejvíc tajné a v bezpečí...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni Čarodějové ve městě budou nadšení!
„Jestli tě Essek nepřiváže za nohu k topení,“ Alexandr se pousmál.
Do hřbetu ruky, kterou ti ještě před chvílí zahřívala Alexandrova dlaň, se zabodávaly jehličky zimy. Nepokusil se k tobě znovu natáhnout… Pohladil tě aspoň pohledem hnědých očích. Byť tě tak nemohl zahřát, možná tě tím povzbudil. Už jenom chvíli. Musíte vydržet ještě chvíli.
„Obnovit? Nemyslím si. To kouzlo zemřelo,“ pokoušel se vysvětlit, zatímco se znovu ohlédl ke stromu. Tolik by si přál posbírat dost sil, aby se mohl podívat pěkně zblízka… „Kdyby byl Kyteler naživu, kouzlo by se obnovilo samo. Tahle stará kouzla časem vyprchají. Muselo by se to tady zapečetit znovu a popravdě si nemyslím, že to bude třeba… Tohle budou chtít lidi vidět. Můj otec obzvláště.“
Udělali jste velký objev. Pokud svět smrtelníků žil objevy pyramid, ten kouzelnický se mohl zbláznit nad dějišti dávných rituálů… Přinejmenším něco dobrého z vašeho nepovedeného výletu vortexem vzejde – a možná, jenom možná, ho otec nesedře z kůže.
„Artur Kyteler byl syn arcimága,“ Alexandr odpověděl. Zněl zaujatě, možná dokonce nadšeně – alespoň do té míry, kterou mu bolest umožňovala. „Myslíte, že je tohle jeho sentinel? To, co udělal, je předmětem debat. Někteří říkají, že jsme měli bojovat. Kdybychom válku s démony vyhráli, získali bychom neomezený zdroj duchů pro čarodějné rituály. A někteří říkají, že zachránil svět,“ pokrčil rameny, jako by mu tahle teorie nepřišla zdaleka tak zajímavá. Víc to pro něj nebylo, jenom teorie. Historie natolik vzdálená, že bylo zábavné o ní debatovat a představovat si různé možnosti. „Mně by se rozhodně líbilo vyrůstat ve světě plném duchů a víl jako za dob Merlina.“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zapečetit tedy, to je to, co potřebuju... dobře. Nějak si zjistím, co to obná - cože...? Vytřeštím na Alexandra oči, naprosto a dokonale zmatený. Ale to přeci - pokusím se posadit, chci k němu natáhnout ruce a zatřást s ním, ať se vzpamatuje, ať poslouchá, co říká, tohle je přeci bláznovství - ale povede se mi nadzvednout hlavu sotva po ramena, než se zaťatými zuby a barevnými koly před očima víc než ochotně padnu zpátky na záda. Au - sakra - tak tohle si podruhé vážně rozmyslím. "Máš pravdu, je to jeden z jeho sentinelů," řeknu. Kéž bych věděl z kolika dosud funkčních. A kéž bych věděl, jestli je možné podle jednoho najít další. Navíc s představou takového světa bych se dokázal snadno ztotožnit, vždyť když o něm mluvil Flynn, znělo to tak strašně správně... Břicho mizerný. Nadechnout. Alexandr těžko může cítit stejnou naléhavost, jakou do mě vlilo osobní setkání s Arturem. Nemám šanci odhadnout, co o celé té záležitosti skutečně ví a co vím já. Docela určitě bych ho nepotěšil sdělením, že jsem znovu sliboval postarat se o věci, o kterých nic nevím - dobře, to alespoň nebyla přísaha. Až na to, že se tak necítím zavázaný o nic míň. Poslední, koho bych tu chtěl vidět, je Blackwood starší, Essek byl výmluvný a pár dalších narážek k tomu - ale jestli by se toho Alexandr nebál, možná jsem si udělal zbytečně temnou představu. Jenže především bych neměl předpokládat, že Alexandrova laskavost vůči mně znamená, že zastáváme stejný světonázor obecně. Zvlášť když vlastní pořádně neznám, spíš postupně objevuju... a narážkám na svůj se tak důsledně vyhýbá. A zvlášť když Blackwood starší do něj musel vlít pořádnou porci osobních postojů, to je asi nevyhnutelné. Jenže tolik mu záleželo, abych ho bral jenom jako Alexandra... a já bych chtěl. "Setkal jsem se s Arturem ve snu, na chvíli," řeknu a dívám se na Alexandra a znovu mi dochází, jak moc jsem ho začal mít rád a jak moc se bojím, aby nás tyhle věci neodtrhly od sebe. "Byl si velice jistý, že dělá věc... zcela nezbytnou. Síla jeho osobnosti a velikost oběti - vždyť dal víc než svůj život - mě dokázaly přesvědčit, že... je třeba pokračovat v jeho stopách." Nadechnout. "Jeho kouzlo nás stále chrání. Doufal jsem proto, že to tady dokážeme utajit..." Protože touha po moci mi zní jako přesně něco, co rádo využívá válek - a připadá mi skoro nevyhnutelné, že u vidět by nezůstalo, ať už by problémy způsobila zvědavost, nesoudnost a nebo světonázor. "Ale vlastně nevím... co si myslíš ty, Alexandře. Víš o těch událostech jiné věci než já. O rozsahu možné války, kdyby sentinely padly, máš jasnější představy. Já viděl jen puklinu na nebi a..." Trochu zavrtím hlavou. "Nechci ji vidět i ve svých časech." Dívám se na něj a nedovedu si představit, že by si přál válku s démony. Dá mi hodně sebezapření na něj nevychrlit celou spoustu věcí, ale... "Ke kterému z těch názorů se přikláníš?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni Ale? Žádná ale!
„Utajit?“ zopakoval Alexandr nevěřícně. Uvědomuješ si vůbec, co jste našli? Kolik lidí – a především čarodějů – se z toho posadí na zadek a zblázní se touhou tohle místo navštívit? Jak moc by znalost tohoto rituálu mohla posunout čarodějnou vědu? Ne. Ne, samozřejmě, že si to neuvědomuješ. Jak bys mohl?
Na otázku, ke kterému z těch názorů se sám přiklání, jenom pokrčil rameny. Záleželo na tom? Byla to historie, dávná historie, která se nebude opakovat. Pokud si osobně myslel, že vaši předci měli bojovat, tok dějin to nezmění.
„Eliáši, ujišťuji tě, že žádná válka se nechystá. Ne tohohle druhu,“ pohodil mírně hlavou, jak se pokoušel dostat zbloudilý pramen z očí. „Jakkoliv se mohou vést debaty o tom, zda bylo lepší bojovat nebo ne, nikdo neplánuje bránu otevřít. A získat z tohohle místa můžeme nespočetně víc, když ho odevzdáme lidu. Když ho budeme studovat. Jenom jsi pořád rozrušený z Luny.“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Rozrušený... ano, jsem," řeknu. Musím si tak dávat pozor, abych mluvil zřetelně, že spíš než rozrušeně si zním jako někdo, kdo se sotva drží při vědomí. "Na umírání se nedá zvyknout a pořád ještě si je pamatuju. Naštěstí je..." Nadechnout. "...hlava dost chytrá, aby věci, které jsou nespojité a nepravděpodobné," za chvíli budu muset delší slova slabikovat, "odsunula stranou." Alespoň doufám, že i tentokrát to zvládne, protože tohle bylo... zapomeň na to. Alexandr je naštěstí naprosto skvělá věc na soustředění - a vyčerpání je taky skvělá věc na soustředění, protože mi nedává šanci myslet na víc věcí naráz. Zvládnu to. Otřepu se a neskončím jako rozklepaná troska v koutě. I když teď zrovna... dejte mi kout a dost sil se klepat... Alexandr. Dívám se na něj. Pamatuju si, jaké to bylo držet ho za ruku. I teď neodolám a posunu trochu paži, abych ho zvládl pohladit hřbety prstů po zápěstí. Měl by si pořídit víc rukou, jestli se potřebuje zároveň opírat... "Velice silně proto vím, jak nechci riskovat další démony v našem světě..." A on je tak strašně důsledný v tom, jak ani nenaznačit, jaké životní postoje jsou mu blízké... je to dobrá zpráva, nebo špatná? Nedůvěra, nebo zvyk...? Ale mluví s takovou jistotou...! "Říkáš, že... ji nikdo neplánuje otevřít, ale - opravdu můžeš mluvit za všechny? Dáš za každého, kdo sem přijde, ruku do ohně, že nepropadne pokušení, že neprovede něco nevratného ze zvědavosti nebo neschopnosti, že skutečně nechce...? Já - rozumím ti," pohlédnu krátce na strom. "Strašně moc o něm chci zjistit víc. Ale ta válka se nechystá právě proto, že tady to místo je nenarušené... Alexandře," pohlédnu na něj naléhavě a s prosbou v očích, hlas mi selhává po tolika slovech, "byl bys ochotný počkat alespoň pár dní, než dokážu zjistit víc? Jenom pár dní." Jestli se ovšem zbavím Luny, ale - nepřichází v úvahu, že by ne. Alexandr nebo Essek na něco přijdou, taky mám nápad, i když k němu budu potřebovat asistenci... zbavím se jí. Najednou mi připadá skoro nepatřičné, že ho tak žádám, jako by tohle místo bylo můj odkaz, to já jsem k němu připoutaný magií, která mě zná... moje. Moje právo a moje povinnost. Ale okolnosti jsou jaké jsou... a já sám se sem chci vrátit a na jeho místě bych se od toho taky nenechal odradit... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni Nemilosrdný
„Zkoušel jsi lektvar z dobrůvek?“ optal se Alexandr konverzačním tónem, jako byste nemluvili o ničem důležitém bylo tedy přirozené zajímat se o tvoje zdraví. „Samozřejmě, že ne. Jak bys mohl. Řekněte si Essekovi o lektvar z dobrůvek po probuzení, měl by ti pomoct se uklidnit. A možná vývar z Lyakani před spaním? Za zkoušku by to stálo, ale je to jedna z těch věcí, které nemůžeš brát denně, jakkoliv dobře by mohla fungovat.“
Znovu pohodil hlavou, načež se na tebe důkladně zahleděl. Rukou nepohnul. Teď už ti věnoval pozornost – důkladnou a obezřetnou, jako bys ho překvapil. A tentokrát ne příjemně. Tak ty takhle… Zhluboka vydechl.
„Obávám se, že to udělat nemůžu,“ odpověděl klidně. Díval se teď na tebe… jinak. V očích se mu nelesklo hřejivé pohlazení, ale ani pichlavé napomenutí, nebo třeba nenávist plná hněvu. Nedíval se na tebe ve skutečnosti zle nebo chladně, jenom v porovnání s tím, co ti jeho pohled dokázal dát předtím, se to tak mohlo zdát. Díval se teď na tebe jako na čaroděje. „Za prvé, to není možné. Za druhé, tohle místo bude nejvíc v bezpečí, pokud se dostane pod ochranu arcimága a Trolího trhu. Nejsme první ani poslední, co učinili velký objev tohoto ražení. Chápu, že jsi vyplašený, že ti politika tohoto místa přijde složitá, ale tohle místo není tvá zodpovědnost. A popravdě nejsi… někdo, kdo by za něj měl být zodpovědný. Nemáš paměť, nemáš magii. Neznáš zdejší zvyky. Protože jsme sem přišli, ochrany tohoto místa dneska padly a já si nejsem jistý, že půjdou znovu nastolit. Opravdu to tady chceš nechat jen tak, bez ochrany, potom, co sem dojde kdovíkolik záchranářů?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Bezmoc v reálném světě umí být stejně hryzavá jako ta snová, zjišťuju právě. Každý mluvíme o něčem jiném a já nevím, jak ho dovést k tomu, co potřebuju sdělit. Možná je to tím, jak jsem napůl mimo sebe... možná prostě... se hluboce mýlím a přikládám význam něčemu, co žádný nemá - ale jak by mohlo nemít? Možná Alexandr jen nedoceňuje míru nebezpečí. Vlastně jsem nejvíc ze všeho zmatený tím, jak malou váhu přikládá působení toho kouzla... "Oba víme, že arcimág se teď o nic nepostará," řeknu. Ale má pravdu, kdo ví, kdo všechno sem přijde... stále se vracím k naději, že Essek dorazí jenom se svými lidmi, ať to znamená cokoli, a nějak předpokládám, že tohle místo bude chtít uchránit stejně jako já - ale i to je jen domněnka založená na jeho loajalitě ke Kytelerovi... který už dávno nemusí mít stejné cíle a naléhavost. Co musím udělat je... co nejdřív tohle místo znovu zapečetit. Klidně sám, nebo mi pomůže ten Arturův Tom, musí být dost silný, jestli Alexandr předpokládal, že se může stát hlavou rodu. "To moje magie tady proudí kořeny stromu," řeknu. "Netěší mě představa, že se v ní bude kdekdo... hrabat... ale to je - to ani není námitka. To je věc jenom osobní." Alespoň doufám. Mám z toho pocit, jako bych se někde vystavoval nahý. "Máš pravdu ve všech bodech... a přesto to nemůže nebýt moje odpovědnost. Je to jako dědictví - jako dluh. Jestli nezvládnu nové ochrany hodně brzy vytvořit sám, musím najít spojence." Kéž by se právě teď Alexandr netvářil tak, že se skoro neodvážím pokračovat dál. "Doufal jsem, že bys to byl ty, protože oba chceme o tomhle místě zjistit víc a tobě... věřím..." I když se možná právě teď ukazuje, že bych neměl. "Ale jestli ani tobě nedokážu předat, že to není jen... kus historie a zajímavost, ale nezbytná a nutná součást aktivního ochranného kouzla..." Nedívej se takhle. Ale možná právě tuhle sprchu jsem potřeboval. Nesmím spoléhat na nikoho... vím to přeci. Vím to, vždycky jsem to věděl. A jestli neumím nespoléhat na lidi, které mám rád, tak se tomu rád prostě musím dokázat vyhnout. "Tak nevím, co budu dělat," řeknu skoro překvapeně. Role se obrátily. Já najednou lidem zdaleka tak bezvýhradně nevěřím... a Alexandr je ochotný předat ho všem. Někdy je nejlepší nedělat nic. Musím doufat, že sentinelů ještě stojí dost, aby tenhle konkrétní neznamenal skutečný problém. Zdaleka nejsem připravený řešit katastrofu takového rozsahu! Lektvar z dobrůvek by teď přišel vhod. Ve skutečnosti jsem zvláštně klidný. Stále rozechvělý z Luny, to ano. Všechno, co se stalo, bolí a vědomí hluboké viny, přiživované padlými ochranami, soudnosti nepomáhá. Ale část mě skládá prostá fakta oproštěná ode všech dojmů. Artur si byl jistý, že je to nutné. A nevím o nikom dalším kromě sebe, kdo by o tom věděl, staral se, považoval za důležité. Tím je to prostě dané... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni Být zodpovědný někdy znamená dělat přesně to, co nechcete, Eliáši.
Alexandr tě vyslechl. Oči měl obezřetné a opatrné, jako by kráčel po tenkém ledu. To jste ostatně kráčeli oba. On si uvědomoval, že by tě měl vnímat jako čaroděje, sobě rovného a možného rivala z nepřátelského rodu; a ty sis možná začínal uvědomovat, že ho nepřesvědčíš o něčem, co ti připadá bezvýhradně důležité.
„Tím stromem proudí magie Artura Kytelera, ne tvoje,“ odvětil Alexandr. Ve skutečnosti chápal, nemohl nechápat, že si za tohle místo můžeš připadat zodpovědný už jenom krvi, která ti protéká v žilách, ale nemohl teď ustoupit. A popravdě nechtěl. „Ale budiž. Připadáš si za ten strom zodpovědný. V tom případě mi věř, že je to pro něj lepší. Ty ho nejsi schopný chránit. Teď rozhodně ne. A musíme se rozhodnout teď, ne za pár dnů, ne týdnů. Teď. Pamatuješ, co jsi říkal, když ses probudil? Málem jsi ho zničil. Neznalostí. A ta bariéra? Nevím, jak jsi ji vypnul, ale vypnul jsi ji ty. Nikdo, komu by sem byl dovolen přístup, by s tímhle místem nenakládal tak neopatrně jako ty dneska. Existují postupy, osvědčené praktiky. Vlastně je vcelku možné, že jsi ten strom opravdu poškodil. Že by se na něj měl podívat odborník. Právě protože to není jenom kus historie a zajímavost. Víš toho teď strašně málo, Eliáši. Není to tvoje chyba, ale je to tak, tak mi zkus věřit. A pokud ne mně, zkus věřit Carrollovi, protože nepochybuji, že řekne to samé.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Víc bílý už být nemůžu, ale stejně ve mně všechno napůl umře. Vím to všechno, velice dobře si uvědomuju, co jsem provedl, ale slyšet to z cizích úst... Nedívej se takhle. Neodháněj mě od sebe... vždyť se nic nezměnilo. Nebo ti vadí připomínka toho mého příbuzenství, a že se k němu hlásím? Chyby, které z neznalosti a nešikovnosti dělám...? No... tak to mám asi prostě smůlu. S tím prvním nenadělám nic a to druhé... to je ve fázi opatrných nadějí a času. Snažím se pochopit, co vlastně říká. Dobře, když pominu, že jsem chodící katastrofa, tak to zní vlastně o hodně líp než to jeho 'předání lidu', které mě tak vyděsilo. Představa jeho otce tady mi pořád nedělá dobře , ale je to Alexandr, kdo ho zná, já ho ani nepotkal. A jestli kromě arcimága nějakou starost projeví i Trollí trh jako takový... "Pořád si myslím, že nejbezpečnější by bylo, kdyby se sem nedostal nikdo," řeknu. "Ale rozumím, ta možnost asi vůbec není..." Ale kdyby dorazil Essek sám, dal bys mi těch pár dní? Jenže to je tak málo pravděpodobné, že to nemá smysl ani vyslovit nahlas. "A hlavně jak to říkáš, to nezní, že by se sem pak dostal každý a mohl... cokoli. Je to tak...?" snažím se ujistit, že jsem si to přebral správně. Jestli by se měli shodnout s Carrollem - ooo hrůzo, ti dva proti mně - to abych se šel zahrabat. Ale vlastně nepochybuju, že to tak v mnoha věcech bude, vždyť... ani nevím, proč si to myslím. Je to spíš tušení toho, že je spousta věcí daná, oba to budou brát za samozřejmé - a já je prostě neznám. Na chvíli je mi z té představy opravdu zle. Co si namlouvám, to nemůžu nikdy zvládnout, dohnat tolik ztraceného času a paměti... jenže zároveň vím, že nemůžu nezvládnout. A kde není jiná možnost, tím se nemá smysl trápit - jenom se snažit víc. Dívám se na Alexandra a opatrnost a odtažitost v jeho očích jako by mi brala sílu. V nějaké chvíli jsem musel říct něco... nenaděláš nic. Věděl jsi, že to přijde; tady je bohužel možností spousta a k trápení prostor přímo nekonečný. Vzpomeň si na to, žes to věděl... proč by o tebe někdo jako on stál... Luna mi ve skutečnosti nikdy nepotřebovala lhát. 'Zlobíš se?' mám na jazyku, ale podaří se mi to nevyslovit nahlas. 'Došlo ti, ke komu patřím...?' je hned další, ale to možná věděl dřív než já... jsem už příliš unavený, než abych se doopravdy dokázal soustředit na věci kolem tohoto místa. Jen naprostá nezbytnost, vědomí povinnosti a krátící se (snad!) čas mě nutí snažit se dál naslouchat, hledat možnosti, pochopit... a jen zbytky soudnosti, ostych a trocha hrdosti vyškrabaná na dně Lunou odrbané duše mi brání přiznat si, že... znáte se chvíli, prostě mu jenom konečně došlo, co jsi zač... a vypadat teď musíš tak příšerně, že je div, že ještě neutekl, střep nestřep. Nic si nepřiznávej a prostě to přijmi. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni
„Každý, kdo vyplní žádost a dostane se přes komisi,“ upřesnil Alexandr. „Nikdo není diskriminován na základy rasy, původu ani prostředků, ale je to složitý proces. Jestli by to šlo přes kancelář arcimága nebo přes místní zastupitelství, tím si popravdě nejsem jistý, ale každopádně by tohle místo bylo pod ochranou.“
Teď, když tohle téma považoval za uzavřené, pohledem znovu zapátral ke stromu a na okamžik se odmlčel. Přemýšlel. Nad tím, co jsi říkal… Možná to měl vysvětlit lépe, ale oči se mu samy od sebe přivřely a on cítil, jak mu tělo pokleslo opět hlouběji do bahna. Byl unavený. Pravděpodobně si měl odpustit kouzlo, kterým tě probudil, ale přece tě nemohl nechat napospas nočním můrám. Nebo mohl. A možná měl. Blackwoodi se starají jen sami o sebe, to snad pochopil už jako malý.
„Zničit ten strom není tak jednoduché, jak si myslíš,“ Alexandr řekl. „Je možné, že se na kouzle podepsal čas. Tyhle stará kouzla nejsou spolehlivá, protože zdroj jejich magie již neexistuje, ale… Pokud vazba magie již nepraská pod vlastní váhou, vyžadovalo by to rituál. Pro tebe by to bylo mnohem jednodušší než pro kohokoliv jiného. Tohle místo bude pod dozorem a takový rituál potřebuje přípravy,“ vysvětlil, přičemž k tobě zapátral zkoumavým pohledem. „Jak jsi na tom?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Přes komisi..." zopakuju skoro omámeně. Viděl jsem Trollí trh. Byl obrovský, bez nějaké vnitřní organizace a zákonů by to samozřejmě nešlo, o jakési policii nebo pořádkové službě se Alexandr dokonce zmiňoval. Čarodějů asi bude taky o hodně víc, než si maluju - kdepak pár mocných mágů ve věži shlížejících na sebe přes město výhružnými pohledy. Musím přestat přemýšlet tak... osobně... a víc uvažovat o společenství. A byrokracii. Vzdálenější než přestava nějakého papírování je mi asi už jen vedlejší planeta, ale... Trochu se pro sebe pousměju. "Čas..." hlesnu spíš pro sebe. "To zní vlastně... dobře." Myšlenky se mi prodírají dost pracně kupředu hustou mlhou, když je tlačím moc, bodavá bolest mi dává najevo, že ne, že otřes mozku se magickým vyčerpáním nevylepší. Ale třeba jsem se jen trochu klepnul a stačí to tak neprožívat, ale... stejně jako bych musel vědomě nepřemýšlet. Přesto se mi srovná to důležité: musím přesvědčit Esseka, ať si to vezme na starosti kancelář arcimága, ať je tím myšleno cokoli. Nejspíš mu tak přidělám práci a už teď je mi do breku, co si vyslechnu, což se nepočítá, protože jsem ve stavu, kdy mě hrozí rozbrečet i prasklá mýdlová bublina, ale... jestli sem dokáže nikoho nepustit, než to zapečetím... tak by se vlastně nic lepšího nemohlo stát...? Snad jsem nic nepřehlédl. Komisi moc vážně neberu. Samozřejmá součást komisí a usilovné snahy o zákony, které nediskriminují, je korupce, protekce, známosti a nátlak - možná Blackwoodovi strašně křivdím, a marně si připomínám, že ho neznám... pozdě, už je v mojí mysli velmi temnou postavou, ze které mám strach. Už před tím jsem s ním měl problém, ale od chvíle, kdy jsem zaslechl hlas v Mlze, o kterém ani nevím, jestli byl opravdu jeho, jsem přijal Essekova varování zcela za svá. Buď jak buď jsem si jistý, že by se sem samozřejmě dostal a možnosti by měl přesně takové, po jakých by zatoužil. Škoda, že mi Alexandr nepomůže... ale možná ho ještě přesvědčím později. Navíc bych strašně nerad takovou věc dělal za jeho zády. ... jestli na tom ještě bude záležet. Měl bych se snažit nepřikládat téhle chvíli takový význam, je vyřízený stejně jako já... a myslet raději na všechno před tím - jenže teď je teď a nic ve mně nebylo připravené na tak náhlý chlad. Svým způsobem je to horší, vlastně JE to horší, než se probudit s Essekem. Tam jsem nepadl do pasti očekávání, že by mi dokázal tenhle návrat do reality ulehčit. Jen jsem si představoval, jaké by to bylo neprobudit se sám... až se mi to povedlo... a teď jako by se zbytky sil vsakovaly do bahna a zůstalo jen vyprahlé smutno. Ale probudil tě... i když ho to muselo stát hodně. Probudil, to je to, co se počítá. Nemůžeš čekat, že na tebe bude v každé chvíli zaměřený... vážně se nesnáším za to, jak je mi teď mizerně, a jak chabý hlas má rozum. Třeba mu začala být Luna odporná, to by mi nepřišlo nijak zvláštní. Mně se zvedá žaludek ještě teď, když si vzpomenu, jak jsme spolu leželi pod stromem. A nebo se mi zvedá z představy, že jsem na tenhle svět přivedl další démony. Artur se zvedne z hrobu a přetrhne mě jako hada. "Artur předpokládal, že by touhle dobou mělo být kouzlo stále stabilní," řeknu váhavě, protože úplně jistý si nejsem. Řekl to tak skutečně, nebo jsem to tak jenom slyšet chtěl... nevím. "Ty stromy zřejmě nepůjdou opravit, i když pořád doufám, že by na nějakou dobu pomohlo se zase nechat... vyšťavit," řeknu neradostně, protože to si opakovat vážně netoužím. I když nezraněný, v plné síle a kdyby mě pak někdo prostě odvezl, zvládnout by se to samozřejmě dalo. Upřímně doufám, že to nebude potřeba. "Alexandře... ta chvíle, kdy jsem v sobě měl všechnu tu jeho magii - to bylo neuvěřitelné. Všechno bylo jenom dobré a dokázal bych cokoli na světě lusknutím prstů." Trochu se uchechtnu a přimhouřím oči nad bodnutím ve spáncích. Jasné, rozumím, nehýbat se. Trochu provinile se na něj podívám. Ale zvládl jsem to zastavit, ano...? "Když se nehýbu, tak dobře," řeknu ne příliš pravdivě a těžko říct, jestli přesvědčivě. "Alexandře... vydržíš při vědomí?" přeptám se, jako bych snad s tím měl šanci něco udělat. "Tu střepinu by sis měl schovat na památku," zkusím odlehčit tu nevhodnou otázku. Ale on upadá stále níž... možná budu muset něco udělat, a už přeci vím, že když musím, tak se nějaké síly zpravidla vydolují. Představa, jak tu jenom ležím vedle jeho umírajícího těla je tak strašná, že spolu s Lunou je držím za tou nejpevnější clonou odmítnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni Hmm… jsem v pořádku, naprosto v pořádku…
„Z toho, co vím,“ Alexandr vydechl, hlavu položenou na polštáři z bahna a oči zabodnuté někam do tmou zastřeného kamenného stropu jeskyně. „Kytelerův syn o rituálu nevěděl zhola nic – kromě toho, že existuje. Byla to střela do tmy. Nemohl vědět, jak se na něm podepíše čas. Nemůžeš to vědět ani se známějšími, lépe zdokumentovanými rituály. Magie není stabilní. Od nějakého okamžiku si začne dělat, co chce… pak musíš doufat, že dojede na setrvačnost toho, co jsi do ní vložil, ale nikdo a nic ti to nezaručí. Žádné kouzlo netrvá věčně.“
S dalším hlubokým výdechem se mu zavřely oči. Jenom tak, samy od sebe. Připadal si zvláštně unavený. Všiml sis toho, nebo tvá otázka přišla náhodou v takřka stejný okamžik? Nesměl usnout, to přeci vědět, i když se mu chlad zakusoval do končetin a celý svět se kolébal, i když zrovna ležel na zádech. To nechtěl… Bude příšerné snažit se dostat suché bahno z vlasů, vůbec nemluvě o tom kabátu.
„Hmm?“ zamručel slabě. „Jsem vzhůru. Z toho střepu… hmm… využiji ho v nějakém rituálu,“ plánoval nesoustředěně a nesouvisle, „bude… ne přímo nabitý magií, ale touhle chvílí. Možná to půjde… využít k něčemu zajímavému. Ta chvíle, o které jste… jsi mluvil,“ opravil se, když se mu zamotala hlava a s ní i jazyk, „jde navodit i jinak. Někteří čarodějové si každý den schovávají lahvičku madžiky… Lahvička je hodně, pro mnohé je to všechna madžika, kterou za den mají, ale ti, kteří ji mají víc… ti si lahvičky někdy schovávají, aby se pak mohli nabít magií pro rituály a těžší kouzla…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Věčně trvat nemusí," brouknu v odpověď. "Stačí když mi dá dost času..." Čas, čas... pořád dokola mě tlačí čas. Většinou kvůli Luně, i teď svým způsobem kvůli Luně, jak dobře mi mohlo být v bezvědomí! Namátkou bych si nemusel dávat pozor na každé nadechnutí. Na břicho se teď neodvážím podívat, ani kdybych mohl, něco mi říká, že ty rudofialové pruhy sen převzal tak jak jsou. Ale stejně je nejhorší vyčerpání... tak hluboká propast je ve mně... prázdno, které bolí, a které jako by se už nikdy nemělo zaplnit. Co bych dal za to, kdybych mohl zavřít oči a spát. A závod o Flynna jsem prohrál definitivně... budu muset začít od začátku. Ohledně stromů pořád doufám, že mám klidně roky - snažím si připomínat, že pocit naléhavosti pramení hlavně z toho, jak čerstvé je setkání s Arturem. Ze všeho, co Alexandr říká, sice jako by vyplývalo, že se o tu trhlinu na obloze nikdo nestará, ale na to potřebuju především Weira... asi... na to teď nepotřebuju nikoho a nic, protože celá spousta úkolů stojí v řadě před tím. Trhaně a prudce se nadechnu, když mi pozornost sklouzne někam pryč a málem usnu. Nesmíš. O čem jsem mluvil...? Pootočím hlavu k Alexandrovi. Páni. Jestli je jedna lahvička všechno, co čarodějové mívají, on dal té... jak se jmenovala... Faře! pět... a pořád zvládl tak fantastické kouzlo... asi ode mě bylo příšerně troufalé doufat, že se mu vyrovnám... Jestli už jsem se málem odhodlal se ho znovu dotknout, stačí mi i takhle málo, aby odvaha přešla. Zopakovat odmítnuté gesto - s tou dost ubohou nadějí, že si ho třeba nevšiml - vlastně ani nechci. Ale on opravdu odpadá... "Tak na to se těším," vypravím ze sebe. "Bude příjemné nemuset ji vracet... nespi, Alexandře," řeknu. Jestli by mohla Luna využít bezvědomí nás obou se zeptat netroufám, protože je čím dál jasnější, že s tím nic nenaděláme. Jestli se Essek neobjeví brzy, pár hodin možná přežijeme, ale ne při vědomí. "Čím vlastně myslíš, že bude nabitý ten střep?" snažím se ho udržet na něčem, co je - prostě zajímavé - ale potřeboval bych se ještě zeptat na pár věcí - ale tohle by ho mohlo zaujmout ze všeho nejvíc a udržet vzhůru. Bude v něm už odhodlání, s jakým nás Alexandr zachránil? Náš skok z vortexu... nejistota a smutek tohoto okamžiku... pomalé odplouvání, a nebo vybičovaná odvaha...? Nebo nasaje ducha prostoru, ve kterém kouzlil Artur... nevím. "Možná mě napadlo, jak se zbavit Luny," nadhodím opatrně a sám si zním nejistě. Nevím, jestli mi bude chtít po tom všem ještě pomoct. Ale potřeboval bych se s ním poradit... Alexandře, jste tu ještě se mnou...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni Čaroděj, kterému dochází čas
„Čas, abys udělal co…?“ nemohl se nezeptat Alexandr, aniž by otevřel oči. Co přesně jsi plánoval udělat, abys zachránil umírající stromy? A co jsi vůbec udělat mohl? A umíraly vůbec? Tolik otázek…
Těžko říct, jestli ti je teď Alexandr dokáže zodpovědět… nebo jestli nenastala pravá chvíle se ho vyptávat na všechno možné, protože si teď nezvládne dávat tolik pozor na slova. Oddechoval. Už se nepodpíral, ležel v bahně na zádech. Dlaní opět přidržoval ránu na boku. Nekrvácel. Ne ven. Spíše měl jenom pocit, že by měl dávat pozor, aby se střep nepohnul, nebo… ne, vlastně nepřemýšlel.
„Nespím,“ odpověděl tiše.
Opravdu nespal. Svět se jenom sám od sebe kolébal, chlad se mu šířil tělem a oči se přivíraly, jako by vítaly útěchu v podobě hřejivého bezvědomí. Věděl, že nesmí usnout. Věděl to, ale někdy vědět nepomáhá, protože člověk dosáhl svého limitu. Marně si teď připomínal, že je Alexandr Blackwood. Blackwoodi zvládnou všechno na světě! Jenom možná ne tohle…
„Ten střep je prosycený… životní energií. Silnými emocemi a krev. To jsou… silné ingredience. Není lehké je získat. Na některé rituály… se hodí,“ odpověděl s jistými obtížemi. „Ta kniha… mě mrzí, ale… Přijdeme na něco jiného. Možná najdeme jiný artefakt schopný udržet vyššího démona… nebo rituál… Na co jsi přišel?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Cože, čas na co...? Aha... "Abych našel nové kouzlo... než to staré..." něco tam chybí. "Vyvane." Vyslovovat zřetelně je čím dál těžší, ale jako bych se najednou musel snažit víc, když Alexandr... ale my to zvládneme. Oba, to je na tom důležité. Musíme - a vzpomínám si, že těch důvodů byla celá spousta, a nezačít válku nebyl nejmenší z nich. Jak mi v představách všechno splývá dohromady, na chvíli propadnu dojmu, že by se do sebe Blackwood a Kyteler pustili pomocí démonů posbíraných kdo ví odkud... ale Essek už přeci ví, co se stalo, vysvětlí jim to... "Už abych o těch rituálech věděl víc," řeknu a představuju si Alexandra, znovu takového, jako byl... třeba ráno, okouzlující a úplně v pořádku... jak drží v šátku zabalený střep pokrytý zaschlou krví a vzpomíná na tuhle chvíli. "Netuším, k čemu... ale možnosti..." Přál bych si u něj v té chvíli být a všechno vidět, učit se, chápat - což asi... se nepočítá, protože bych si prostě přál být s ním tak nějak obecně pořád. Na naději i beznaděj už jsem unavený moc. Chvílemi zapomínám pár minut stará rozhodnutí a jistoty a pak se vrátí a já se zabořím hlouběji do bahna... dávno by se nade mnou mělo zavírat. Ale je jistá věc, kterou ještě rozhodnout musím. Zvlášť když je v jeho slovech stále to my, po kterém se mohu nadechnout líp. "Asi už brzy... odpadnu," a nemysli na ni, nemysli, zvládneš to, "ale než přijde... většinou stačím chvíli snít. Musím se zaměřit... na přesné zadání." No tak. Snaž se. Ty vydržet vzhůru prostě musíš, jeden z vás musí. Ve skutečnosti bych se strašně potřeboval dozvědět, co jsem provedl. Jestli je Luna skutečně bezpečnostní opatření nebo trest... tak... bych možná neměl... ne, s tím odmítám mít cokoli společného. Prostě ne; Luna se musí vyřešit první a rychle a takhle šílenou věc by snad nikdo neudělal. "Uvažoval jsem... jestli si přát vidět toho, kdo je schopný a ochotný mi pomoct za cenu, kterou dokážu dát... a brzy. Nebo jít přímo po... rituálu." Nadechnout. Nechci usnout, tak strašně, strašně nechci usnout... doufal jsem, že vydržím do Essekova příchodu; že tohle hledání bude probíhat v kontrolovaných podmínkách s někým po boku, kdo mě včas probudí. Jenže já asi prostě... omdlím. Znovu. Klid, hlavně klid. Buď vděčný za ten čas navíc, který ti Alexandr daroval... a třeba vydržíš. "Nevím, co má větší... naději. Jestli jsou čarodějové, co se... specializují..." V nějaké chvíli zmínil, že by možná potřeboval sezvat pár přátel, a i když si stěží dokážu představit cokoli více ponižujícího, než že se budu v tomhle stavu seznamovat se zdejší kouzelnickou smetánkou a nejspíš svými vrstevníky, zároveň jsem si jistý, že bych se jim tam klidně vystavil v pentagramu nahý a natřený na modro, jen kdyby konečně... Nespi. A dýchej. Přemýšlej tak moc, jak můžeš. Essek už je blízko... Snad je chyba uvažovat nad Lunou a důvěřovat Essekovi, že nás najde. Jestli ono by nebylo lepší kontaktovat ještě někoho dalšího, pro jistotu... třeba právě Blackwooda, ten se určitě bude snažit jak se dá... ne, já ho tu nechci... Essek to zvládne včas. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni Uvadající čaroděj
„Hmm, kouzlo…“
Nijak se k tomu nevyjádřil. Možná zapochyboval, že takového kouzla budeš schopen. Pokud se přitom nevzdáš vlastní magie, ale popravdě na podobné hovory nebyl dost při smyslech. Ne, lepší bude to probrat někdy jinde. Někde jinde. Se sklenkou vína. Až se svět konečně přestane točit.
Už se ani nenamáhal držet oči otevřené, jako by ho pohyb očních víček vyčerpával. A on vyčerpával, rozlepit je začínalo být fyzicky nemožné a tak se po chvíli přestal namáhat. Pořád je vzhůru, pořád ještě ano. Hruď se mu zvedala jenom s obtížemi. Uvadal rychleji, než by považoval za možné. On, Blackwood.
„Nejsem si jistý, jestli…“ Odmlčel se na tak dlouho, až se začínalo zdát, že už se znovu nevzchopí a nepromluví. „… jestli nazíraní funguje takhle. Z toho, co jsem četl, musíte být… konkrétní. Co nejkonkrétnější. Konkrétní místa, chvíle, lidi. Ně někdo, kdo splňuje jisté požadavky, ne neznámý rituál. Konkrétní chvíle. Musíte magii vést, ne nechat se vést. Kdybyste byl věštec… bylo by to jiné, kdybys byl věštec, ale ty vidíš… konkrétní… vlákna… Omlouvám se. Necítím se… zrovna nejlépe. Vysvětlím ti to později lépe.“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro ... tak to mě nepotěšil... ale asi má pravdu... jenže ani za nic si nedokážu vybavit, jak jsem kdy před Fasádou svá přání formuloval. Dost jsem spoléhal, že se domluvíme, vždyť i nazírání může vidět budoucnost - ale ani tam si teď nedokážu vybavit, jak to Essek povídal. Stejně tu naději potřebuju, držet se jí, cokoli... a pro jistotu mít náhradní cíl, až konečně - - ale já nechci spát. Nechci, nebudu, nesmím. "Alexandře," vydechnu. Zůstaň tu se mnou. Alexandře... nesmíš spát. Ani to si ve skutečnosti nevybavuju - proč by měl zůstat vzhůru. Ve skutečnosti možná já nesmím, s tou hlavou... a on klidně ať spí... ale děsí mě jeho namáhavý dech a nezřetelná slova. "To nic, to nevadí," řeknu už jen tiše. "Odpočineš si a bude to dobré. Jsem... jsem u tebe." Rád bych řekl, že na nás dám pozor, ale tolik lhát nechci ani někomu, kdo mě už nejspíš neslyší. Dívám se na jeho vyčerpanou, měkkým světlem stromu ozářenou tvář a jeden úder srdce za druhým se snažím sám neusnout. Nesmím. Esseku, no tak... pospěš si a doufám, že máš po kapsách pár doktorů. Jestli ne, mohl by to být dost nešťastný návrat, ale... říkal jsem mu přeci, že jsme v bezvědomí... bohové, jak můžu vyslovit takovou větu a myslet ji vážně...?! Ale jestli usnu - já neusnu, ale kdyby - musím se rozmyslet, co chtít; a já musím, protože už jsem si stačil ověřit, že když je tělo vyčerpané příliš, mysl se veze s ním. Alexandr mě zviklal a znejistil. Možná bych se měl podívat po Flynnovi, a jestli je kniha stále tady dole v tunelech, poslat tam Esseka... to asi nepůjde, nevydržíme tady... nemyslí mi to, zoufale mi to nemyslí, takřka fyzicky cítím, jak mi myšlenky drhnou a hlavu jako bych měl plnou hlíny. To nic, to nevadí... pro tuhle chvíli stačí nepřestat žít. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni Záchrana
„Hmm,“ udělal Alexandr nesoustředěně.
Na nic dalšího ses nezeptal, takže se dál pokojně soustředil na dýchání. Věeděl jsi, že se s tebou svět může točit, i když máš oči zavřené? Fascinující! Obzvláště když tělo zaplaví chlad a síla bojovat schází…
… a tobě se konečně také zavřely oči. Kdo tenhle závod asi vyhrál? Omdlel jsi dřív než on, nebo to bylo naopak? (4) Upadl jsi do milosrdné tmy protkané jenom občasnými záblesky minulými snů. Znovu jsi viděl svůj odraz v zrcadle, znovu jsi se směšný zoufalý posadil na schody. Opravdu jsi čekal, že se někdo objeví? Že někomu budeš stát za pohled? Tentokrát jsi na to všechno pohlížel z jiného úhlu. Ne vlastníma očima… ale očima svého odrazu, kterým jako by někdo nasadil clonu nenávisti. Neovládal jsi se. Všechno se to stalo jako předtím, jenom jsi tentokrát stál na opačné straně historie.
„Tady jsou,“ dolehl k tobě povědomý hlas.
Musel to být Essek… a pár dalších. Slyšel jsi kroky, nesrozumitelné ozvěny hlasů bytostí, které pochodovaly kolem a hleděly ohromeně na tohle místo. Poznali, co je to tady zač?
„Ta nosítka,“ okřikl je Essek podrážděně. „A Miko, buďte tak laskavá, podívejte se na ně.“
„Tenhle je při vědomí,“ odpověděl mu tenoulinký hlásek ve chvíli, kdy tě na hřbetu ruky pošimrala heboučká srst, a kousek od hlasy zaznělo… vrknutí? „Podívám se první na Blackwooda.“
„Eliáši,“ přiklekl Essek k tobě, položil ti hřbet na čelo, „jste při vědomí? Podívejte se na mě.“
Essek se nad tebou skláněl, ale… vypadal jinak. Kdybys ho nepoznal podle hlasu, nejspíše bys ho vůbec nepoznal, i když… rysy měl stejné, nebo aspoň podobné – jenom méně lidské. Vlasy změnily barvu ze světle blonďaté do popelavě bílé a kůži měl tmavší, pořád nahnědlou, jenom více došeda. Uši měl samozřejmě dlouhé a špičaté, vždyť už jsi věděl, že je to elf. Jasně, byl to elf. Proto vypadal jinak. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Essek... přišel, přišel pro nás. Vlastně jsem nepochyboval, že se tak stane, leda by to nebylo v jeho moci. Je zvláštní jistotou v té bezútěšné prázdnotě, jsem za něj tak vděčný, až to bolí... a najednou je mi strašně, nekonečně líto, že mě tak moc nemá rád. Jako by se všechna ta bezbřehá nenávist mého snového já potřebovala někam přelít, spláchne se v téhle podivné, bolestné vlně smutku, ze které mi puká srdce. Ale v téhle chvíli pro mě není důležité, jak moc mě nesnáší - protože přišel - a činy jsou to, na čem záleží. To kvůli nim se k němu obracím s důvěrou a z ryzí vděčnosti vyvstalou náklonností, a marně si to obojí zakazuju, protože nevyhnutelně znovu dostanu přes uši... a on vypadá teď správněji než dřív - tohle je skutečně on... všechno se točí... o kolik lepší by věci mohly být pro nás oba, kdyby mě nejvíc ze všeho nechtěl prostě... přetrhnout na několik kusů... ale přišel. Naslouchal mi a přišel... Pohnu rty. Dere se mi na jazyk víc než jedna věc, nějak si nejasně uvědomuju, že asi... nepůjdou říct naráz... a poskládat je nějak srozumitelně za sebou je skoro nad mé síly. Esseku, já nechci nenávidět... prosím, udělejte něco, ať nikdy nezačnu... nechci se to učit, nechci to znovu zažít, nechci být tím, kdo je nenáviděn... bojím se té síly v sobě, co cítí příliš, že když se nenávisti naučí, propadne jí do temných hlubin až na samé dno. A Luna je v tom tak strašně... dobrá... to byla taková hrůza vnímat všechnu tu intenzivní zášť... prožívat ji... k sobě, svým činům a rozhodnutím... zabil jsem sám sebe... a to jsem se dokázal vyhnout nenávisti i k ní samé, vždyť je to démon, nelidská síla... ale tohle bylo... prosím, Esseku, buď blízko, zůstaň tu chvíli... je mi jedno, že mě nesnášíš, potřebuju nebýt sám a dávno je mi jedno jak, protože... beru, co můžu dostat... a ty jsi přišel a jsi tady u mě. Nadechnout. Pokusím se zadívat do jeho očí, když mi to říká, ruka na čele je jako pohlazení, kdybych k tomu měl sílu, chytím ji tak, aby nemohl uhnout a zůstala kde je. Zoufalec. Naprostý... a ubohý, beznadějně a napořád. Jak bych mohl doufat... "E-esseku..." vydechnu. "Musíte... uzavřít... jménem arcimága... nikdo sem... přístup," snažím se pracně dolovat sotva slyšitelná slova. "Pro-prosím... vysvětlím..." Udržet oči otevřené je neskutečně pracné. Potřeboval bych otočit hlavu po Alexandrovi, ale to by Essek mohl najednou zase zmizet a tak si netroufám, jestli bych to vůbec dokázal... strašně unavený. "Nenechte mě usnout," prosím prosím prosím, udělejte cokoli, ať znovu neusnu. Nechci nenávidět. Děsím se toho, že mě to Luna naučí, už teď to, co k ní cítím, začíná mít k nenávisti blízko. Ale nechci se do té řeky nikdy znovu ponořit, prostě nechci... nechci znovu umřít... Je tu kolem víc lidí, vnímám vzdáleně hlasy a kroky a ohromení v nich. Esseku, prosím, je to důležité. Vědomí se mi ošidně zahoupá, až zalapám po dechu, když na chvíli ztratím půdu pod nohama a svět se ošklivě prokmitne v nekonečném prázdnu. "... žije?" Oddaloval jsem tu otázku, chtěla hodně odvahy... ale potřebuju to vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni Essekovy těžce zkoušené pravomoce
Essek při tvých slovech zvedl oči – předtím obyčejně šedé, teď blýskající se oslnivou modrou – ke stromu způsobem, který ti okamžitě napověděl, že… ví. Ví všechno, co se mu snažíš říct, a možná dokonce ví, co je to tady zač.
„To nemůžu,“ odpověděl šeptem. „Tohle místo teď nespadá pod autoritu arcimága. Bude o něj jednat vyšší rada. Je to z mých rukou. Co tady… Nevadí. Na tom teď nezáleží. Nehýbejte se.“
„Je naživu,“ ozval se znovu ten zvláštní vysoké hlásek, „ale musím ho uzavřít v magické stázi. Má vnitřní zranění a přišel o hodně krve.“
Essek přikývl.
„Weirová, zvládnete přenést Blackwooda domů a pak se pro nás vrátit?“
Kus za ním stála zrzavá dívka, která od Weira před mnoha lety tady v jeskyni podědila snad jenom zrzavé vlasy. Stála s rukama překříženýma na hrudi, zaujatě se rozhlížela a rozhodně v ní nepulzovala nervozita vsazená do srdce. Místo drahého uhlazeného oblečení, na které sis ve společnosti čarodějů zvykal, na sobě měla černé tričko s logem Orčího nářezu.
„Vydrží stáze portál?“ optala se, přičemž přenesla váhu z jedné nohy na druhou.
„Měla by,“ Essek přikývl. „Ať ho neprobouzejí, dokud nedorazí léčitel.“
„Můžu ho rovnou přenést taky…“
„Ne, vy se vraťte sem.“
„Bylo by to rychlejší, než kdyby…“ nenechala se odradit neúspěchem. V Essekovi viděla jenom úřednického patolízala, který využil staré rodinné vazby, aby se sem dostal. Pravda, aspoň se záchranou nečekal, až dostane povolení… ale aby ho musela poslouchat, to nestačilo.
„Máme tady ještě jednoho zraněného, nevidíte?“ skočil ji Essek do řeči vztekle. Kdyby pohledy mohly zabíjet, bylo po mladé zrzečce, ještě než odehrála svou roli v našem příběhu.
„Můžu ho taky vložit do stáze,“ nabídl se znovu ten tenoulinký hlásek.
Essek se zhluboka nadechl, napočítal od jedné do desíti, zaskřípal vztekle zuby a pak se otočil ještě k někomu dalšímu. Dohromady jich tady bylo sedm. Essek, Weirová a pět dalších. Jedna z nich byla Miko, kterou jsi neviděl, ale chvílemi tě na kůži pošimral huňatý ocásek, jak si prohlížela Alexandra hned vedle tebe. Ten zvláštní pohyb ve vzduchu musela být magie…
„Pomozte tady slečně Weirové doručit pana Blackwooda domů, kde si ho převezmou, a okamžitě se vraťte,“ houkl Essek na někoho v dálce.
„Ano, pane.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nehýbat se je pokyn, který se plní mimořádně snadno. Ruce, nohy, všechno... mám tak k nesnesení těžké, jako by mě někdo naplnil olovem. Znovu stačím být osudu vděčný, že neležím na kamení. Nejspíš mu budu vděčný jen do chvíle, než díky troše pohodlí navíc chytím do spálených zad něco hodně ošklivého, ale třeba i čaroděj bez magie nějakou tu odolnost navíc má... propadám se, v každé chvíli se propadám. Bahnem i vědomím. Nekonečný let... Jenže to hlavní vím - Alexandr žije - všechno ostatní se může vyřešit v nějakém neurčitém později. Z úlevy se taky dá odpadnout, jak cítím vzápětí, když se znovu deru vzhůru z černé jámy. Deru...? Spíš plahočím. "Stázi ne..." vypravím ze sebe. "Nenechte mě... usnout..." Nejsem moc schopný myslet na nic dalšího. Jenom na Lunu, která mě dnes zadupala tak hluboko, až si nedovedu představit, že se ještě někdy dokážu narovnat; vím, že budu muset, ale představa obludnosti té námahy mi málem vhání slzy do očí. A Essek hlavně ať neodchází, a stačím se toho bát, i když jen zvedne hlavu za někým dalším. Maně mě napadá, že je to špatný druh přání, ale zároveň to není tak, že bych měl na výběr. Protože Alexandr je naživu a Essekova slova o tom, že nemůže nic dělat, luštím jen s námahou a budu se nad nimi potřebovat zamyslet později. Teď jenom zaznamenám, že tím asi získám potřebný čas... jako by to něco znamenalo... protože ze mě nezbylo nic, co by se mohlo o něco snažit nebo bojovat. Sklouznu očima po zrzavé dívce. Nedívej se na mě. Weirová, takže... ovšem, Weirová a portály, rozumím... spojenec. Zvláštní, jak mi nedošlo, že Weir nezůstal neměnný ve vzduchoprázdnu, že po dvou stech letech můžu potkat kdo ví jak dávného jeho potomka... že spojenectví se nedědí... ani názory a postoje... ale stejně vím, že právě ji potřebuju. Což po takovém seznámení... kdy ze mě nezůstalo nic... bude asi strašně těžké a třeba nemožné. Ale líbí se mi... třeba bude vědět, kde se tu prodávají slušný mikiny... Jenže Eliáši... v té ubohé snaze utéct vší té nenávisti, ve které tě Luna vykoupala... bys teď skočil plný nadějných sympatií kolem krku i starému Blackwoodovi. Marně se snažím pochopit celou situaci. Essek to tu zřejmě nemá na povel, ale kdo tedy...? Je tu zvláštní spousta lidí, kdepak mé naděje, že přijde sám, ve dvou, ve třech... jistě, dobře že tak; a uspořádal celou tu výpravu ve fantastickém čase. Což... dokážu určit vlastně jenom podle toho, že ještě dýcháme, protože nekonečno s Lunou postrádá jakýkoli měřitelný rozměr. "Nenechte mě usnout," spíš jen pohnu rty, než bych to znovu řekl nahlas. "Stázi ne..." Essek ví, že je to potřeba, odmítl to... doufám, že to chápu správně... nenechal by mě, i když se zlobí...? A bolest vydržím, jakkoli mi trne při představě, že s tím břichem budu muset pohnout. Ale to nic - hlavně nezačít křičet a neomdlít. Je to jen bolest, jen... přechodná věc. Na tu se ve skutečném světě neumírá. S námahou od něj odtrhnu pohled a pootočím hlavu k Alexandrovi. Tuším, že je vedle mě někdo, kdo není člověk, ten jemný dotyk jako by byla srst, ale na nějaká očekávání jsem příliš vyčerpaný. Jen se s Alexandrem chci rozloučit alespoň takhle. Tajemná Miko bude asi léčitelka... dobře... dej mu všechno co máš, buď tak hodná, já to vydržím... "Esseku... zůstaňte u mě..." Skoro doufám, že mě neslyšel. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni Odpočinout
„Nikam nejdu. Zůstanu s vámi, dokud nebudete v bezpečí,“ elf odpověděl překvapivě konejšivým hlasem. Někdy později ti to dá sežrat, ale teď ti položil dlaň na hruď a nechal ji tam, zatímco očima a gesty organizoval ostatní.
Weirová ti moc pozornosti nevěnovala, vlastně o tebe sotva zavadila pohledem. Navzdory vlastnímu přesvědčení, že by bylo nejlepší Alexandrovi sehnat rovnou léčitele, se nechala Essekem zahnat stranou a začala se věnovat otevírání portálu. Její předek (?) měl hůl, ona, zdá se, používala křídy. Těžko představit, proč by si jinak začala kreslit na zem.
Jakýsi muž – aspoň myslíš, že muž – zvedl Alexandra a odlevitoval ho stranou. V tvém okolí teď zůstal jenom Essek, jehož dlaň ti pořád ležela na hrudníku, a Miko. Otočila se k tobě zhruba ve stejnou chvíli, jako ty jsi dokázal pohnout hlavou, a zadívala se ti do očí. Byla to… červená panda. Dokonale huňatá, roztomilá červená panda. A taky duch. Jenom úplně jiný než Flynn.
„Jsi v bolestech,“ konstatovala takřka překvapeně, jako by to bylo něco… Proč by ses nechtěl nechat uložit do stáže, hlupáčku? Tlapkami si vyskočila na tvoje rameno, aby si tě mohla prohlédnout lépe. Nebyla těžká, vlastně… Jenom dotyk těch tlapek léčil. Pořád ses nedokázal pohnout, byl jsi k smrti unavený a vyděšený, docela určitě jsi byl stále vnitřně zraněný a otřes mozku to také nezahnalo, ale připadal sis lépe. O tu takřka nepatrnou kapku lépe. „Opravdu si přeješ zůstat při vědomí?“
„Ve stázi nebudete snít, Eliáši. Mohl byste si odpočinout…“ ozval se Essek, který tě opravdu nechtěl nutit do spánku, ale už teď zvažoval, jestli by to náhodou nebylo lepší. „Mohl byste si jenom odpočinout.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Aha... tak slyšel. A zůstává... a celé moje beznadějné já se pod vlídností těch slov schoulí do klubíčka kolem jeho dlaně a snaží se najít sebe sama. Tak strašně se bojím, že od sebe už Lunu nerozeznám... že se jednou ráno probudím a budu tomu věřit ne jen napůl, ne tím způsobem, který jde setřepat, omýt, vytřídit a přemluvit se, ale skutečně vezmu za své všechno, co mi cpe do hlavy. A právě mi došlo, jak Esseka oslovuju. No potěš... ale stejně je tady. Neodejde. Slíbil to... Vynadat mi pak může za všechno naráz. Cokoli, Esseku... právě teď jsem ti vděčný k zbláznění za to, že jsi, že na mně někomu záleží... jedno proč a jestli doopravdy... to gesto byla čirá laskavost a ona nevyhraje. Skutečné, fyzické já je rádo, že hýbe očima. Alexandra mi berou - ne, to je vlastně dobře, konečně ho odnášejí kamsi do bezpečí, a vůbec si nepřipouštím jinou možnost, než že když se k léčiteli dostane živý, tak přežije a zvládne všechno, co je třeba. Když si vzpomenu, co jsem dokázal já s jediným kouzlem... a ještě si stačím připadat provinile, že jich neumím víc a pořádně. A znovu ta připomínka, že nechápu, proč jsem se jim nevěnoval... všechno je se mnou špatně, kam se podívám... na to Lunu ani nepotřebuju... Nadechnout. A dost. Takhle přeci normálně nepřemýšlíš! "Ty jsi Miko," hlesnu, hladový i po těch pár kapkách úlevy z jejích tlapek. Nejraději bych ji objal a přitiskl k sobě - promiň, Esseku, jsi nejlepší na světě, ale hromada hebké srsti je přesně to, v čem bych nejraději ze všeho schoval všechny ty neprolité slzy - i když to by asi šlo těžko, když v sobě má i rozum... ale je tak příjemné, když je blízko... "Já jsem... Eliáš... to nevadí, že bolí... neusnout... znovu." Nebo jestli přeci... naděje v Essekových slovech je neskutečná. Nevím přesně, co je stáze, mám představu spánku velice hlubokého, ze kterého se v žádném případě sám neproberu - a co dalšího obnáší je v téhle chvíli vlastně vedlejší. Ale já... nemůžu odpadnout. Je to jako vzdát se kontroly nad celou situací, nemoct už nic, být ještě víc bezmocný než teď - což si uvědomuju, jak je nesmyslný sled myšlenek, ale vymanit se z něho snadno nedokážu. Jako bych pořád měl dávat pozor na to, co se děje s tímhle místem. Odejít poslední a vědět, že je v pořádku. Ale Essekovi přeci věřím...? Udělá, co je třeba. Nebo snad přesněji: udělá, co je v jeho moci. Což je víc, než dokážu já, tedy pokud to tu nechceme srovnat se zemí. "Jste... jste si... jistý?" zadívám se na něj. Snažím se necítit naději, ale přes všechen ten absurdní pocit odpovědnosti nechci nic víc, než prostě zavřít oči. "Úplně jistý? Byla by... to..." Nadechnout. "Byla by to... strašná past." Srdce se mi při představě, že jsem v její moci celé hodiny bez naděje se probudit, pokouší rozběhnout rychleji, ale spíš jen klopýtavě a nepravidelně zabuší, až se mi znovu zatmí před očima a Essekova modrá zmatní. No tak, vydrž! Nebo si budou myslet, že už jsi mimo a žádná stáze nebude. Nadechnout. Co bych dal za spánek beze snů... Miko, nemohla bys mě tam nechat přes celý úplněk...? Já za ní nemůžu zpátky... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni Svolení
Miko se na tebe zahleděla. Opravdu se v těch zelených očích – ale kruci, odkdy mají pandy zelené oči? – zaleskly pochyby o tom, co říkáš? Samozřejmě, že bolest vadí, hlupáčku, ale nahlas to neřekla. Smrtelníci…
„Jsem si jistý,“ přikývl Essek, pro tuto chvíli plně soustředěný na tebe. Že chvílemi kontroloval Weirovou, nebo vzhlédl ke stromu a letmo se tak přesvědčil, že žádného zvědavce nenapadlo chodit příliš blízko, jsi možná ani nepostřehl. Měl toho teď hodně na práci, ale ještě chvíli mohl setrvat u tebe. Ještě chvíli ano. „Naprosto a úplně jistý. Nebudete snít. Eliáši, zůstaňte se mnou ještě chvíli. Co říkáte? Dáváte mi svolení vás uložit do stáze? Bude to v pořádku. Dostaneme vás do bezpečí.“
Mohl to snadno rozetnout za tebe. Koneckonců pro něj bude jednodušší mít tě plně pod kontrolou a nemuset poslouchat tvé nepříčetné kecy, ale… dával ti na výběr a v tuto chvíli byl přesvědčený, že dostojí jakémukoliv tvému rozhodnutí. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Mít na výběr je zvláštní úleva. I když jsou to dvě možnosti, ze kterých z obou mám strach, tak je to úleva, protože nic není vzdálenějšího té beznaději s Lunou, než mít na výběr. Jako bych tak za něco stál... alespoň dost na to, aby se Essek opravdu ptal a myslel svou otázku vážně. I když si tak asi jen přidělává práci... ale teplo a jemná tíha jeho dlaně na hrudi a trpělivost, s jakou naslouchá mým nezřetelným slovům... a jako by věděl, co potřebuju... Asi nemůže nevědět. Právě teď nejsem komplikovaná hádanka. Měl bych umět snadno odpovědět, ale najednou z toho mám strach, protože přesně takhle jsme se sem dostali: že jsem rozhodoval o věcech, o kterých nic nevím, povzbuzoval nás k další cestě z úplně špatných důvodů - Alexandr strašně podcenil, jak málo se orientuju, a já mu to měl říct... Tohle je sice o hodně, nekonečně jednodušší, a Essek snad bere v úvahu i to, jak jsou moje okolnosti - jak to říkal - ojedinělé... asi bych mu teď odkýval cokoli. Prosím, buďte si opravdu strašně moc jistý... Jestli se vůbec dá mluvit o rozhodování - vždyť já už dlouho ani vydržet nemůžu. Ale ptá se a to je důležité. "Dobře," vydechnu. Zůstanete u mě? ujistil bych se nejraději, ale svou porci ubohosti už jsem dneska překročil tolikrát, že je možná štěstí, jak špatně se mi mluví, a zastavím se včas. Nenechá mě tady, to přeci vím... nemusel by se takhle starat, nemusel by se ani ptát, ale stará a ptá, nepřišel jen kvůli Alexandrovi... sedí u mě. Nechci se obracet k někomu dalšímu s takovou potřebou, samozřejmě bych si poradil a zvládnul to a... všechno bych zvládnul, jestli mě udrží naživu, to stačí... jenže rozbolavělé tělo a stěží příčetná duše a hlava, co bolí kdykoli se myšlenky rozběhnou příliš, všechna ta mlha a vina a tíha všeho, co mě možná čeká... možná si to "zvládnul" už jenom namlouvám. Essek samozřejmě není léčitel, ale nějak jasnozřivě najednou vidím, jak moc je ta prostá účast a pozornost léčivá sama o sobě. Jestli budu někdy léčitel já... neměl bych tuhle chvíli nikdy zapomenout... i když po pravdě, abych si ji pamatoval, o to taky dvakrát nestojím. Kdyby se tak daly vzpomínky skládat jako knížky v policích! Každou mizernou a plnou bolesti a Luny bych vyměnil za nějakou dobrou z mojí ztracené minulosti. "Dobře... tak stáze. Dě-děkuju," zašeptám a dívám se na něj s odhodlanou důvěrou. Jste si jistý, ano? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jeskyni Zeleň
„Dobře,“ Essek přikývl – a popravdě se mu ulevilo. Bude pro něj jednodušší věnovat se svým povinnostem, když se nebudete muset starat ještě o sebe… Navíc to pro tebe je ojedinělá příležitost si odpočinout, čímž jenom získáš. Tvůj malý problém se táhl. Ve městě jsi už byl dva týdny, ale sem ses dostal až po nějaké době s Mel a s doktory. Byl to už měsíc? Nebo něco přes měsíc? Těžko říct, musel by se podívat, kdy tě vytáhli z Temže. „Dobře, Miko… Vložte ho do stáze.“
Essek zvedl dlaň z tvé hrudi, aby nepřekážel kouzlu, ale zůstal vedle tebe. Neodejde, dokud neztratíš vědomí. Očima však znovu přelétl okolí… možná i ty jsi ucítil zaván větru, který prošlehl právě otevřeným portálem. Alexandr pod vlivem levitačního kouzla proletěl modrou trhlinou prostoru spolu v doprovodu se slečnou Weirovou a čarodějem, který šel s ní.
„Nebudete snít,“ zopakoval Essek, když zaznamenal tvůj pohled. „Odpočinete si. A až se probudíte, budete v pořádku.“
Miko ti vylezla na hruď. Červenou pandu by sis určitě představil těžší, zase tak malé zvířátko to nebylo, ale… od toho byla Miko duch. Naštěstí pro tebe, protože cokoliv těžšího by tě taky mohlo zabít. Když ses na ni podíval – a možná ses nadechoval k námitce, ať sleze –, zelené oči jí zaplály magií úplně jako Flynnovi a ty – ses propadl dolů. Tentokrát jsi nepadal děsivou tmou, ale plul jsi lehce jako obláček zelenou energií, která ti sklouzla po těle a pevně tě objímala na kůži. Opravdu to nebylo jako sen, ale zároveň jsi už ani nebyl vzhůru…
„Nebraňte se tomu,“ nabádal tě pisklavý hlásek Miko.
Svět zezelenal. Už jsi nemohl sledovat situaci u stromu ani Esseka, jenom lehká váha na hrudi – která už nepatřila Essekově dlani, ale drobnému tělíčku červené pandy – ti připomínala, že nespíš. Nespíš. Ne doopravdy. Prostě pluješ zelení, která tlumila bolest i únavu. Bylo to zvláštní, jako by k tobě doléhaly ozvěny okolního světa. Miko. Další problesknutí světla a zvláštně magický pocit na kůži. A velká spousta zeleně.
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Dobře," zašeptám na jeho slova a pokusím se pousmát. "To bude... příjemná změna." Nevím, co všechno spadá do v pořádku, jestli mě ve stázi rovnou vyléčí, nebo myslel jenom to, že nebudu vyřízený z Luny. Jsem teď taková troska, že jakkoli rozum ví, že to vnitřní zranění a otřes mozku a po pravdě i ta záda jsou důležitější, víc než fyzické bolesti - vždyť na tu se stačí nehýbat - a moc nedýchat - a nepřemýšlet - se teď hlavně urputně brání Luně. Ještě před pár hodinami jsem si myslel, že mi bude dělat problémy zvládnout ji podruhé za den. To jsem ale ještě zdaleka netušil, kolik skvělých chvil nás spolu čeká... už teď si připadám jako zbytečná hromada střepů a musím bojovat s pocitem hrozné provinilosti, že se mnou Essek a Miko vůbec ztrácejí čas. Ale já... nejsem věc... ani hračka pro démona. Jsem Eliáš... a strašně moc chci žít. "Miko," pohnu rty, ale nic říct už nestačím. Propadám se, znovu a přeci jinak než dřív. Snažím se nebránit, ale nevím, jestli to dokážu. Nevím, co se po mně chce. Mám se soustředit, nemám... nesmím úplně usnout... a nebo mohu... a nebo by to víc ani nešlo? Bojím se podvolit, abych nesklouzl hlouběji do nevědomí, zároveň jsem ale příliš mimo, než aby ty myšlenky dávaly skutečný smysl. Slabé vjemy z okolí mi dávají znát, že nespím úplně, takže to nezabralo... jsem rozbitý na tolik způsobů, že ani do stáze neupadnu správně... Ale nic mě nebolí. A ona drží pevně, cítím všechnu tu zelenou... malá panda proti Luně... dobře, tak hlavně neusnout... vydržet... musím se víc ptát... třeba je to takhle správně a nemusím se bát plout... Myšlenky se mi malátně převalují jedna přes druhou na okraji nevědomí. Nedokážu rozluštit tuhle hádanku, ani pochopit, co se se mnou vlastně děje. Jen... víc a víc chápu... že je mi dobře. Nic mě nebolí, to je taková úleva, že chvíli nebolí... mohla by se snadno stát euforickou, dokázat to v tomhle stavu - a nečekat, kdy konečně povolí soustředění a propadnu se níž. Nebránit se. Kéž by cena za důvěru nehrozila být tak strašně vysoká. N-e-b-r-á-n-i-t - s-e. Ona tě tu udrží. Jen buď... jen pluj... poddej se tomu. Znovu vezmi Alexandra za ruku. Vykročit do prázdna jsi dokázal, tak to udělej zas. Jenom být... jenom... být... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro ??? Probuzení
Nebránit se. Ano, nesměl ses tomu bránit. Když se ti konečně, konečně podařilo uvolnit, náruč zeleně tě opravdu udržela. Plaval jsi slastným nevědomím prosvětleným chvilkovými záblesky světla a ozvěnami hlasů, které už jsi ani nepoznával. Bylo čím dál těžší je vnímat. Děly se, ano, ale bylo ti dobře… tak dobře, že to byla jenom hra stínů a světel, které zkrátka už nehrály roli.
Když jsi otevřel oči, ležel jsi ve velké posteli ohraničené ručně vyřezávaným dřevěným rámem. Matrace nebyla tvrdá, ale zjevně jsi byl zvyklý na měkčí. Kdo by to byl řekl… Velkýma povědomýma okny do pokoje pronikaly jasné paprsky poledního slunce. Poledního. Ano, prospal jsi celou noc a nejspíše ses pokusil nahnat deficit, nebo tě ze stáze propustili teprve nedávno. Nebylo to příjemné probuzení. Dlouho jsi se pořádně nevyspal a teď na tebe tíha probdělých nocích dopadala snad dvojnásobně, svaly tě bolely a hlava třeštila, i když bys jenom těžko hledal jakékoliv zranění. Vyléčený jsi byl, tak proč tě všechno bolelo? Magie, zdá se, nebyla všehoschopná – nebo jenom urychlovala regeneraci.
Na nočním stolku vedle tebe ležely dvě zazátkované lahvičky. Jedna v sobě měla růžovou tekutinu, druhá brčálově zelenou. A vedle tebe… přitisknutá na bok… ti ležela červená panda a očividně ještě dřímala. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Úplně příjemné probuzení jsem nečekal, vlastně jsem pořádně nečekal nic, a teď se musím probrat opravdu velkou hromadou věcí naráz. Žádná Luna. To je první a nejhlavnější, všechno ostatní jsou jen slabé vjemy na pozadí: a zatímco tu myšlenku opatrně osahávám a prozkoumávám a ujišťuju se, že tentokrát opravdu žádná Luna, a že je to vlastně poprvé co pamatuju, mé nevděčné já hned v praxi předvádí, jak nevděk světem vládne. Protože, po pravdě - mohlo by to být lepší. Proč mě tak hrozně bolí hlava...? Protože jsi měl otřes mozku a dělal při něm přesně ty věci, cos neměl, sdělím si suše. Magie asi nebude tak úplně všemocná. Buď rád, že nemáš další amnézii. Místo, čas... místo neznámé, i když kde jsem viděl ta okna, si určitě za chvíli vybavím. Čas nevěrohodně pozdní, já asi měl jít... do práce... je teprve pátek... Někdo mě musel umýt a převléct a nad tím pro jistotu odmítám přemýšlet, protože to je pěkný trapas, ale určitě jsou nějaká odbahňovací kouzla, doufám? Kdyby jen hlava... záda dobrý, zjišťuju postupně a zatímco nespokojeně mhouřím oči do stropu, napřed velice opatrně, ale pak odvážněji zkusím prsty zatlačit na břicho. Páni. Páni...! Díky za to, z toho jsem měl vážně strach. Ale jinak mě bolí snad všechno, i svaly, o kterých jsem nevěděl, že je mám. Zatnu zuby a opatrně se překulím na bok. Miko. A dva lektvary. Úplně bezhlavě se na ně vrhat nechci, i když tuším, že by mohly pomoct - na ozdobu by je sem snad nikdo nestavěl. Ale jestli je brát hned, jsou na večer, smí se kombinovat... Jenže Miko budit nechci, alespoň dokud se mi hlava nerozjede k nesnesení - a po včerejšku je laťka pořádně vysoko. Obejmu ji oběma rukama a přeci ne, pořád se o mě opírá, schoulím se kolem ní a ruce nechám tak, abych se jí vlastně nedotýkal. Flynn mě naštěstí vycvičil dostatečně, jinak bych měl zábrany o dost menší, obávám se. Ale když ona je prostě... plyšák. A já upíří troska. Alexandře... přejedu palcem po prstenu, ale spojení se navázat nepokouším, nejen proto, že mi to ještě moc nemyslí. Prudký stesk a neurčitý smutek mi problesknou v hrudi. Navzdory okolnostem byly chvíle s ním to nejlepší, na co dokážu vzpomínat. Jeho hravost, intenzita osobnosti, vnímavost... ale tím spíš úplně nedokážu uvěřit, že ten podivný chlad, kterého byl náhle plný dole v jeskyni, způsobilo jen zranění. Ale to nic... to nic. To jsi přeci věděl od začátku, že pro něj nemůžeš být dost dobrý... prostě mu to došlo. Miko, nechceš už se probudit...? Ta hlava vážně bolí pekelně a nejspíš mi brzy někdo přijde vynadat, tak ať z toho něco mám... ou, Essek... Na okamžik jen pevně zavřu oči a nejraději bych nad sebou hlasitě zaúpěl. Propadl bych se za to, jak jsem se mu včera věšel na krk. Nešlo by mě třeba vrátit do stáze, nejlépe napořád? Tam bylo dobře a šlo tak krásně nemyslet. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji Miko
Palcem sis přejel po prsteníčku a chvíli ti trvalo uvědomit si, že… dřevěný prsten se zeleným značením tam nebyl. Na nočním stolku ani jinde v místnosti, která mimochodem má soukromou koupelnu s vanou a plně vybavenou skřínkou s nejrůznějšími čistícími a kosmetickými prostředky, bys prsten nenašel. Mezi věci, které bys tady nenašel, se dále řadí: svoje oblečení, byť v šatní skříni možná najdeš něco, co by ti padlo, mobil, doklady a jakékoliv další osobní předměty. Na sobě jsi měl jenom dlouhou hedvábnou noční košili.
Netrvalo to dlouho, než Miko otevřela oči a bezděčně se o tebe otřela heboučkou srstí, když se rozespale protáhla. Působila… trochu více jako zvířátko než Flynn. Oči však měla jasně zelené, zcela nepandí, přesně v barvě magické stáze. Zahleděla se na tebe.
„Jsi vzhůru,“ poznamenala, přičemž jsi z ní znovu ucítil tu takřka nepatrnou vlnku úlevy. „Jak se cítíš, Eliáši? Tvá zranění by měla být vyléčená. Pan Carroll si musel odskočit, ale vzkazuje ti, ať nikam nechodíš.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tentokrát si přejedu po prsteníčku prsty druhé ruky, když mi vjem dřeva a struktury řezby nějak nejasně proklouzne a necítím prsten tak zřetelně, jak bych čekal. A bodejď byl ano - je pryč, nemám ho, i když chvíli hledám po prstech úplně nesmyslně a ještě v chabé naději nadzvednu hlavu, abych mohl kouknout na stolek. Do tváře mi spadne pár pramenů vlasů s ohořelými konečky, hmatatelný důkaz, že to včera nebyl jenom sen. Netrpělivě je odhrnu stranou, potřebuju vidět... Ale prsten je pryč. Nadechnout. Projede mnou pořádná vlna paniky. Alexandře! Na chvíli jsem si jistý, že se s ním jinak spojit nedokážu a už ho nikdy neuvidím - a i když mi rozum vzápětí dá ťafku za uši, že je to přeci nesmysl, stejně se toho leknutí nedokážu snadno zbavit. Kdepak smíření - kdepak nějaké "to nic, že tě nechce, to překousneš" - nechápu, jak jsem si mohl něco takového namlouvat. Můj, huláká to ve mně a ani trochu se nejsem ochotný smířit s představou, že to jeho milý Eliáši neuslyším - prostě brzy. Nebo jenom Eliáši. Nebo alespoň mít jistotu, že je v pořádku! Klid, jen ti ho sundali, nesebrali... klid, klid, klid. Au. Ani dnešní hlavě se nelíbí, když jí dělám takové věci. Přimhouřím oči a div nezaskřípu zuby. Nechci od života zase tolik. Jen svoji mysl a tělo ve stavu, abych si s ním dokázal nějak obstojně poradit... je to moc? "Miko," kouknu na ni a pohnu rukou, jako bych ji chtěl pohladit po zádech. Srst cítím na kůži tak bezprostředně, že mi vlastně až teď dochází, co mám na sobě. Prosím, ať to nebyl Essek. "Zranění... asi dobré, myslím... to ty? Jen mě hrozně bolí hlava," přiznám bez mučení. "A vlastně všechno..." Měl bych vstát a dát se dohromady dřív, než se Essek vrátí, vím. Zkusit to tu prohledat, jestli moje věci nejsou jen nějak mimo dohled na úhledné hromádce, třeba plaším úplně zbytečně, Tak... dvě minuty... a znovu je tak zvláštně příjemné, když je blízko. "Prosím tě..." Promiň, ale máloco je hezčího než červená panda, zvlášť když má srst jak hedvábí. Nevím jak se zeptat, možná nejsem připravený na odmítnutí, tak jí jen projedu špičkami prstů v srsti na zádech. Jej. Ta je léčivá už jenom tím... prostě se buď odtáhne nebo ne a jestli mi to umožní, rád se budu tvářit, že se nic nestalo. "Nevíš, jak je na tom Alexandr... a kde jsem?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji Host?
S každým dotykem se ti po kůži znovu rozeběhla zelená vlnka úlevy, jako by opravdu červená panda byla léčivá už jenom hebkou srstí. Spíše než léčitelské kouzlo to však byla hrstka prášků proti bolesti, omamná a uvolňující; dokonce i ta hlava tě začínala bolet míň a míň, když jsi ji hladil po zádech. A odtáhnout se nechystala.
„To je mi líto,“ odpověděl hlásek soucitně. V tomhle byla podobná Flynnovi, stejně jako on nepromlouvala nahlas a nehýbala ústy; jenom jakýmsi záhadným způsobem vkládala slova do okolí… Možná už jsi začínal tušit, že to nebyla úplně telepatie jako spíše jiný druh komunikace. Možná to mělo dočinění s různými druhy vnímání světa? „Magie urychluje regeneraci, ale únava po ní zůstává. Zítra už by tě nic bolest nemělo.“
A do zítřka… co kdybys ji ještě pohladil? Bez sebemenších zábran ti vlezla do klína, čímž tě zelená vlnka úlevy zasáhla bezprostředněji. Dokud bude u tebe, bude to lepší… aspoň trochu…
„O panu Blackwoodovi žádné zprávy nemáme. Snad jenom že stáze byla ukončena,“ dodala po chvilce zamyšlení. „A teď jsi v domě pana Kytelera, současného arcimága Kelliwigu.“
Svoje věci nikde nenajdeš, ale ve skříni na tebe čeká oblečení – povětšinou košile, sáčka a vesty – zhruba ve tvé velikosti. Někdy později s tebou má Essek v plánu dojít do krejčovství, ale teď si budeš muset vystačit s tím, co tady je. Pokud nechceš zůstat v noční košili.
„Ty lahvičky pro tebe připadl pan Carroll,“ dodala Miko. „Jedna by měla být na uklidnění a druhá proti bolesti.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Opřu se zády o pelest - slušný tělocvik, posadit se - a chvíli jen dumám nad smyslem života a plány na nejbližších pět minut. Nebo se jenom snažím nějak líp posbírat. A nejvíc ze všeho je pravda to, že Miko, která se mi uvelebila na klíně, má prostě... hrozně jemnou... a příjemnou... a léčivou... srst. Sama ke mně přijde blíž, ale stejně hlesnu sotva slyšitelně a nemálo provinile: "Opravdu nevadí...?" Je mi s ní líp, tak jednoduché to je, a prvotní nejistota, že jenom zneužívám, jak je hodná, se vytrácí hodně pomalu. Marně si opakuju, že kdyby tu nechtěla být, tak tu snad není... A já přeci nemusím rychle vyskakovat na nohy a znovu se o něco snažit, zvlášť když nevím proč a o co vlastně. Konečně jsem se jakž takž vyspal a stejně jsem plný únavy a rozbolavělý, jak se s tím tělo nejspíš nedovede snadno vypořádat - o dojezdu zranění nemluvě. Probírat se tou hebkou srstí mi dělá až k breku dobře. Už nechci kočku. Chci pandu. Nikdy už ji nedám z ruky. Asi je hrozně smutný, jak moc pro mě znamená, že zůstává a jenom je, ale hlava třeští a mám strach o Alexandra a o Flynna a možná i z toho, s čím se vrátí Essek... musím se vzchopit... znovu se rozběhnout... opravdu je mi líp, když je blízko... a jestli jenom ze soucitu, tak i to je mi v téhle chvíli jedno. Ber co je. "Nevíš, který je který?" pootočím hlavu k lektvarům. Na uklidnění nepotřebuju, ten si schovám na Lunu, a jen jsem neurčitě, unaveně zvědavý, jestli jsou to ty dobrůvky, o kterých Alexandr mluvil. Ale na bolest bych ho vypil víc než ochotně. "Ale víš co..." přidržím si ji na klíně a natáhnu se pro ten, který je blíž, "ono je to možná jedno." Není, neměl bych riskovat, že další nedostanu. Po Luně ho budu potřebovat stokrát víc. Ale je mi podivně, vyprahle smutno, stýská se mi, připadám si, jako bych strašně prohrál a mám v sobě i nějaký další strach, o kterém ani nevím, z čeho pramení; snad by se stačilo zbavit bolesti a hlavně se najíst, ale najednou ze sebe chci dostat všechno co můžu... prostě to vypiju, bude mi líp... Ne, nesmím. S lahvičkou v ruce si povzdechnu a přeci jen si počkám, co mi o nich poví. Na bolest musí stačit. "Dokážeš to pro mě udělat znovu?" zadívám se na ni, neochotný se té malé tíhy na klíně vzdát. "Nechat mě spát beze snů...?" Řekni ano, prosím, nebo mi nech alespoň naději. Jen pomalu mi dochází, že vážně jsem v Kytelerově domě. A jak moc pěkný je tenhle pokoj - že je skutečně pěkný - páni... a on je... a za těmi dveřmi je nejspíš koupelna... A že se vstáváním možná opravdu nemusím pospíchat, protože Essek bude jenom rád, když se nehnu z místa, nebudu nic vymýšlet, chtít, dělat, potřebovat... Ale to asi úplně nepůjde. Chci zpátky svůj prsten, nutně se musím najíst, potřebuju se trochu dát dohromady... taková tíha... jako by mě najednou dohnal všechen ten pečlivě odkládaný stres. Jako by mi znovu a znovu ve vlnách docházelo, co se stalo a děje. Pevně zavřu oči a přitisknu Miko k sobě blíž oběma rukama, tvář jí zabořím do srsti, nechci a nebudu brečet, už proto, že by mi hlava definitivně praskla, a proč bych měl, přece z toho nebudu dělat zvyk, když mám konečně pro jednou pokoj... proč to není pryč, všechno to s Lunou, když je to tak dávno... nechci si to pamatovat... Dýchejte, Eliáši... U Kytelera doma. Kdybych se vydal chodbami do hlubin domu, za nějakými dveřmi, někde blízko, ho najdu. Pokud ovšem... vůbec půjdou dveře otevřít. Nedivil bych se Essekovi, kdyby na moji soudnost spoléhal tak málo, aby se pojistil všemi způsoby. Ale já přece vím, že k Nicholasovi nemůžu... Co mám dělat...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji Útěcha, nebo jen prázdná slova?
„Samozřejmě, že nevadí,“ ujistila tě Miko. I když se usmát doopravdy nemohla, v hlase jsi zaslechl kapičku pobavení a snad i konejšení, jako bys byl menší ty. Přinejmenším mladší jsi byl určitě. „Růžový na uklidnění, zelený proti bolesti.“
Mezi prsty jsi držel ten růžový. Když jsi ho naklonil do strany a hladina lektvaru se zhoupla, sytě růžový odstín se takřka nepatrně změnil do fialkové a zatřpytil se. Vlastně to tak trochu připomínalo lahvičku flitrů značky Barbie, pokud ho otevřeš a přičichneš, zjistíš, že voní sladce. Trochu jako jahody. Hodně jako jahody… Vlastně bys dal ruku do ohně za to, že to má jahodovou příchuť.
Zelená lahvička zdaleka tak vábně nevoněla a rozhodně neměnila vábivě barvy, vlastně to vypadalo jako něco zdravého a zákonitě nechutného. Co si budeme, přesně tak to bude i chutnat.
„Dneska ne,“ pohnula panda hlavičkou omluvně. „a ne nějak často, ale… čas od času ano. Nazíračova mysl potřebuje snít, ale pan Carroll již jistě brzy přijde na způsob, jak se tvého démona zbavit… Možná ne hned, ale brzy už to bude dobré.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dneska ne, dobře... ale dneska je úplněk, Miko. "Nazíračova mysl se především potřebuje nezbláznit," řeknu a protože cítím, jak mi srdce najednou buší prudčeji a vlastně dost nepříjemně, vykašlu se na všechna předsevzetí a vypiju i ten růžový - když už ho držím... Prve mi neodpověděla, jestli to byla ona, kdo mě vyléčil. Možná není léčitelka, možná je přesně tohle: plyšák, se kterým je člověku líp, a který ho umí dostat do stáze. Ne že by to bylo tak málo. Úleva z ní doslova prýští a moje hlava je za to upřímně vděčná. Jestli je tohle to Essekovo "v pořádku", počíhám si na něj s polenem v ruce. "Nesmíš mi pomoct, nebo nemůžeš?" zkusím přesto, jestli je nějaký prostor ji přesvědčit. Vážně bych se potřeboval dát dohromady, pak to zase nějak vydržím... ale při představě, že mě sejme v tomhle stavu... že se zase nevyspím, nedoléčím, nezbavím všech těch bolístek... zase to bude zítra o kus horší... "Dneska je úplněk, víš, a ona... nebylo by to... nebylo by to pěkný. Jestli by někdy bylo skutečně potřeba strávit noc mimo snění, tak dneska." A já se rozhodně nedal do pořádku dost, abych tuhle noc dokázal probdít, i když beru zelený lektvar do ruky s nemalou nadějí, že skutečně zabere. No fuj, to je chuť... příště obráceně, jasné. "Nebo jestli opravdu potřebuju snít," zkouším, "dovedla bys mě včas probudit?" To její čas od času dělá to následné brzy hodně nevěrohodné. Musí přeci existovat nějaká možnost, postup, cokoli, jak nestrávit noc v Lunině područí! I kdyby u mě měl sedět někdo, kdo se mnou zatřepe, kdykoli se mi zrychlí tep. Jenže to bych napřed musel mít přátele... A jakkoli doufám, že zárodky přátelství už si v tomhle novém životě buduju, koho požádat o něco takového, vážně nevím. Už jenom představa, že je někdo svědkem... šílený. Pobavení v jejím hlase mě přeci jen trochu vzpamatuje, a nebo je to úleva, s jakou její vnitřní síla zabírá na rozbolavělou hlavu a úlevou chabě posílená soudnost. Nemám v sobě dost elánu bojovat o svou sebeúctu tak divoce, abych ji rovnou sundal a vstal, napřed počkám, až zaberou lektvary - stejně už to nezachráním - ale aspoň se narovnám a přinutím se ji hladit trochu... no... bez šance. "Co jsi vlastně zač, Miko?" přeptám se tiše. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, arcimágův dům … a zatracení
„Nemůžu ti pomoct, protože je dneska úplněk,“ povzdechla si Miko. „Nedokázala bych udržet vyššího démona v plné moci stranou… Omlouvám se. Není to v mých silách.“
Lektvary nezabraly okamžitě. Potrvá to ještě pár chvil, než si začneš uvědomovat účinky: bolest v hlavě pomine, myšlenky se uklidní… přestanou gravitovat k Luně, místo toho tě obejme cukrová vata ze všech stran a zahladí hrany bolesti. Bude to příjemné, opravdu příjemné; teď ještě ne, ale již za chvíli… za malinkatou chvíli…
„Až pomine vrchol její síly, můžeme tě ukládat do stáze každou druhou nebo ideálně třetí noc, ale častěji to ohrozí tvou mysl… Sny a opravdový spánek je důležitou součástí tvého zdraví.“
Dokonce ani když ses napřímil, Miko nepospíchala pryč z tvého klína. Zůstala tam. Zůstane tam, dokud ji budeš potřebovat. Neotírala se o tebe jako potěšená kočka, vlastně se příliš nehýbala, jenom čas od času pozvedla hlavu a zadívala se na tebe. Ne, také nebyla opravdové zvíře. Na druhou stranu – opravdovou pandu by sis nepohladil.
„Jsem duch,“ odpověděla, aniž by cítila potřebu to dál rozebírat… Nezněla přitom smutně ani rozzlobeně, vlastně zněla jako doteď. Maličko omluvně a s notnou dávkou takřka mateřské konejšivosti. Viděla tě jako mládě, bylo třeba s tebou zacházet něžně… „Sloužím panu Kytelerovi, arcimágovi.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ne, to já se omlouvám," zavrtím honem hlavou. Z jejích slov to zní strašně - ještě víc než strašně - samozřejmě vím, že nesmím ke Kytelerovi a uvažoval jsem o nebezpečí pro Alexandra, vím, že je Luna démon, ale pořád jsem ji bral do značné míry jako svůj vnitřní osobní problém, který si možná dokonce sám vlastní přecitlivělostí a neschopností dotvářím a přimýšlím, problém, u kterého stačí projevit víc odhodlání a sebekázně a určitě všechno bude lepší - až do včera jsem byl přesvědčený, že je Luna výtvorem mého vlastního podvědomí a nejsem čaroděj dost dlouho na to, abych se té představy úplně zbavil. Takhle to slyšet je, jako by mi zase jednou plně došlo, co Luna skutečně znamená. Démon. Který bude o úplňku v plné síle. Na kterého budu sám a kterého nemůžu porazit, jedinou metou je přežít a postavit se znovu na nohy. Asi štěstí, že lektvar pomalu začíná působit, jinak bych ho možná ještě stačil vyzvracet. Jen na okamžik pevně zavřu oči. Dýchejte, Eliáši... Luny vás zbavím každopádně... spolu to zvládneme. "Všechny tyhle věci - duchové, démoni... magie jako taková... je to pro mě úplně nové. Odpusť, jestli moje otázky nebo přání někdy vyzní... nevhodně nebo hloupě. Nechtěl bych tě nikdy ohrozit." Dýchej. Máš v sobě vyššího démona už několik týdnů a přesto ses dokázal někam posunout. Jsi silnější než ona... a není důležité, jestli jsi na to sám a nebo ne; nepřemýšlej takhle, zbytečně se tím srážíš. Někde na okraji jsme stejně vždycky každý sám. Kéž by jen Miko tak snadno neuvažovala v řádu spousty dní, když já jsem schopný odpočítávat do osvobození maximálně hodiny, abych tu představu dokázal unést. "Dobře, rozumím..." A třeba se nad tím později dokážu zamyslet. Až ve mně myšlenka plánování typu každý třetí den nebude probouzet paniku. "Ale dokázala bys mě včas probudit?" nejsem ochotný se té myšlenky snadno vzdát. Je přeci duch. Pozná, kdy je démon na scéně...? Určitě nemyslí vážně, že by pro mě bylo zdravé spát pod jejím vlivem. Jediné, v co trochu doufám, že po úplňku mě Luna znovu nechá trochu prospat, místo aby útočila při každé příležitosti a okamžitě. Že ta její vzrůstající síla je opravdu "jenom" fází měsíce a ne tím, jak nade mnou získává vládu. Zatímco čekám, až zaberou lektvary, a ony skutečně zabírají... postupně olamují ostří bolesti a hlava netřeští tak urputně a skutečně jsem klidnější, i když je to trochu zvláštní klid - ale konečně jsem víc sám sebou - nedokážu se přestat probírat hebkou srstí a připadám si čím dál víc zvláštně. Jak mi pomalu dochází, že je víc shovívavá než přátelská, budí to ve mně sílící pocit provinilosti a potřeby z téhle situace nějak vyklouznout. Přeci jen potřebuju... ehm, kočku, vážně? Eliáši, jsi zoufalec. Jenže Mičina netečnost a náhlé uvědomění, co jsem u ní opravdu hledal, co jaksi z principu na takovém místě najít nemohu, co to o mně vypovídá a že přijatelnější by bylo objímat polštář, kdybych se tedy za každou cenu potřeboval něčeho držet... ale i v tom je sílící vliv lektvaru dobrý. Posiluje jistý fatalismus, který se mi teď náramně hodí. Protože vzdát se vší té úlevy ještě nedokážu. Za chvíli... vždyť kdyby tu nechtěla být... A možná nechce. Jenže odvážím se zeptat...? Essek mi zachránil život, mně i Alexandrovi. Nemůžu se pár minut po probuzení začít dohadovat s přiděleným duchem, jestli náhodou netouží po svobodě. "Jedna z věcí, o které skoro nic nevím," pustím se přeci jen na ten tenký led, "je váha toho, jestli je někdo merlinovec a nebo příznivec Morgany," řeknu. "A vlastně ani pořádně co všechno to obnáší." Vlastně doufám, že to moc zásadní není, protože kromě velmi nejasné dedukce, že Kyteler bude spíš merlinovec a Blackwood asi určitě, zatímco Alexandr možná ne, v téhle oblasti beznadějně tápu. Ale potřebuju se od Miko odpoutat, přestat myslet na Lunu... vstát... svým způsobem ideální chvíle na malou akademickou debatu. Hlava mě z ní bolí už předem, takže máš Miko zaručeno, že tě s ní moc trápit nebudu. Asi. Jsem v Kytelerově domě a strašně si přeju tu najít nějaké své doma, ale jestli to tady být nemůže, ať to vím raději dřív, než mi na tom začne záležet. "Sám nevím, co přesně jsem, ale je pro mě důležité, jestli s ním jsi dobrovolně, ano? Jestli tě... netrápí..." Flynne... srdce se mi svírá při vzpomínce na to, jak jsi mluvil o svém utrpení. Vůbec uvažovat, že bych se Miko nezeptal hned...? Jdi se zahrabat, Eliáši. Zase tolik tě ta hlava nebolí, aby ses měl na co vymlouvat. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, arcimágův Takové pianko mučeníčko duchů
„Nejsem si jistá, že půjdeš probudit,“ odpověděla Miko neochotně. Mnohem raději by se otázce vyhnula, ale tu možnost jsi ji nedal… „Vyšší démoni jsou jedny z nejsilnějších bytostí na tomhle světě. Není snadné uniknout jejich područí…“
Když jsi se začal zvedat, Miko si ladně přeskočila na křeslo u krbu a opřela se o zelený polštář. Škoda, že se nemohla zatvářit, nejspíše bys od podobných otázek upustil okamžitě. Není snadné být duch. Radost z tebe každopádně neměla, na tyhle věci by ses měl ptát čarodějů, ne ducha, který může zaúpět leda v duchu.
„Čarodějné rody, které přislíbily věrnost Morganě nebo Merlinovi, spolu válčily po celá staletí,“ odpověděla – bez pobavení či shovívavosti; prostě odpovídala, protože jsi čaroděj Kytelerova rodu a protože se ptáš. „Spojenectví mezi rody trvají dodnes a přikládá se jim velká váha. Označuje se tak politické přesvědčení a pozice čarodějného rodu, stejně jako magické praktiky předávané z generace na generaci již od dob velkých učitelů. Podle pověsti někdejší hlavy rodu přísahaly věrnost Morganě nebo Merlinovi, velkým učitelům, kteří se jim odměnily darem magie. To díky nim, díky slibu věrnosti, teď v žilách potomků jejich potomků protéká magie. Mnozí velké učitele považují za původ magie v tomhle světě.“
To je všechno jistě zajímavé, ale… nezapomněla zodpovědět ještě něco? Neježila s jí srst jako naštvané kočce, ani se nezatvářila smutně, i když těžko říct, jestli se duch mohl tvářit jakkoliv. Flynn rozhodně svoje rozčílení uměl dávat najevo, ale ostatní emoce mu unikaly skrze prsty.
„A ne, pan Kyteler mě netrápí. Sloužím jeho rodu již celá staletí.“ Jestli mu slouží dobrovolně nebo ne, to je těžké, když si pomalu nic jiného nepamatuje, ale netrápí ji, tím přinejmenším si byla jistá. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Alexandr mě probudit dokázal, namítnul bych nejraději, ale jsem z ní čím dál nejistější a ona tím hlavně říká já to nedokážu a to je to, z čeho musím vycházet. Alexandře, netoužím po ničem víc, než s vámi strávit divokou noc! Mám pro vás báječný program: kdykoli začnu kopat, dáte mi ránu do srdce, ano? Jedny z nejsilnějších bytostí...? Já se snad Essekovi půjdu omluvit, že ten obřad ještě nenašel. Alexandře, pomoc... alespoň dnes, prosím, alespoň o úplňku... Nebudu přeci jenom čekat, dokud nevydržím vzhůru! Nejde se nebránit - jakkoli, kýmkoli. Nejde o hloupost z rozmaru. Přeci jí svou duši nepředložím na stříbrném podnosu... Jenže... jestli to s ním myslím vážně... jestli opravdu stojím o všechno to objevování mezi námi, jestli bychom k sobě mohli patřit... a to je něco, co chci strašně moc... jestli je ještě taková šance... tak nemůžu... neměl bych... navíc zraněný byl víc než já, taky mu teď nebude nejlíp... Tohle je něco, co se dokáže prodrat i přes lektvar, obávám se. Ale stejně je všechno mnohem lepší. Nedrásavé, nenaléhavé. Nemusím bojovat s bolestí na hrudi ani mě za čelem netlačí slzy. Vím, že něco vymyslet musím, ale místo svírajícího se srdce a tísně je to jen... přiměřená obava. Naslouchám velice pozorně jejím slovům a i když tuším, že nedohlédnu do všech konců, alespoň trochu se mi celý obrázek skládá. Takže já také podléhám té přísaze...? Všechno se ve mně při takové představě staví na zadní. Vždyť ji ani neznám! Alexandr říkal, že naše rody stojí proti sobě, ale teď přeci žádná válka není, tak to třeba nevadí... tolik... Jsem zcela srozuměný se sliby Arturovi, jakkoli jsem nemohl vědět, co slibuju. Ale tyhle rodinné věci... jedna rodina se mě vzdala, druhá se mě přijmout zdráhá... ale já už ji přijal, dochází mi najednou. Právě přes Artura jsem ji přijal. Stejně mi nezbude nic jiného než být svého-druhu-Kyteler. "Děkuju ti," řeknu. "Snad už chápu víc." Otázek mám hromadu, odvahu se ptát dál mizivou. Způsob, jakým je nečitelná, ta zvláštní ambivalence, s jakou ke mně přistupuje, odezva té mé nešťastné potřeby považovat duchy za přátele... nevyznám se v ní, nerozumím tomu, nechápu nic. Ale jedno vím jistě: měl bych přijmout jako fakt, co říká, dokud se v tom celém nevyznám líp. Flynn očividně nebyl úplně typickým představitelem svého druhu, nebo naopak ona není, těžko říct. Další jistá věc je, že je najednou hrozně těžké přijmout od ní úlevu, kterou mi dává. Jenže zároveň vědomí, jak jsem za ni byl vděčný, když mi bylo hůř, a že budu špendlíčkem hrabat po stázi jakmile bude možná, jako by mi vkládalo na ramena podivnou tíhu. Podivné, nečitelné, nerozumím... ale tohle přeci nejde, to nemůžu chtít... Jenže když se začnu zvedat a přijdu o její působení - sotva mi stačí hedvábí košile sklouznout přes kolena, nepříjemně zaskočený se znovu posadím na postel. Nebyla to zase taková hrůza, jen to bylo nečekané a výraznější, než bych čekal. Trochu popleteně zatřepu hlavou. Au. Bez lektvarů bych asi rychle zapomněl na ty velkohubé myšlenky a honem se k ní běžel přitisknout. Jen zatnu zuby a vstanu zas, opatrněji. "Cítil jsem, že mi pomáháš, ale teď teprve doceňuju jak moc," řeknu. "Děkuju... opravdu. Netrávíš náhodou většinu času u pana Kytelera?" napadá mě najednou, jestli mi náhodou nebyla zapůjčena od někoho, kdo ji dost možná potřebuje víc. Bez ní je svět najednou mnohem drsnější a méně prosluněné místo. A víc v něm bolí hlava. A bez hebké srsti v prstech... i když už teď zdaleka ne tak lákavé... mám ruce podivně prázdné. Jenže to už jsou ta měřítka, co se v průběhu času mění. Včera večer, když mi bylo na umření, mi byly důvody k Essekově a pandině laskavosti ukradené. Teď je mi líp - a pořád jsem mu nemálo vděčný za to, jak se zachoval, znamenalo to a vlastně pořád znamená strašně moc - ale už nejsem dost zoufalý, abych bral cokoli. Rozhlédnu se po pokoji v naději, že ze své nové perspektivy zahlédnu hromádku svých věcí, nejlépe s mobilem a prstenem hned na vrchu. Aha, tak nic. Snad v koupelně... Nohy se mi chvějí víc nejistotou než slabostí. Snažím se pochopit, co mi vlastně o sobě řekla, nemyslet na to, jak rád bych ji teď držel v náručí... Vzpamatuj se. Když už nic jiného, nechceš s Essekem mluvit v noční košili! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji
„Tělo se doléčí samo, jenom potřebuje čas,“ odpověděla ti Miko soucitně. „Mrzí mě, že ti nemůžu pomoct víc, ale… to je další věc, která potřebuje čas. Již brzy bude tvá Luna pouhou vzpomínkou.“
Brzy, brzy… V jednom jsi měl pravdu: duchové staří stovky až tisíce let vnímali koncept brzy jinak než tvá uzoufaná, teprve pár týdnů stará mysl. Pro ni brzy mohlo znamenat týdny, měsíce, klidně roky a pořád by to bylo v jejích prastarých zelených očích jenom smítko času, zatímco ty jsi trval na tom, že potřebuješ pomoc TEĎ HNED. Možná bys Lunu dokázal přežít celé roky, ale co by z tebe zbylo? Proč si to nikdo neuvědomuje?
„Většinu ano,“ připustila Miko neochotně – a právě v tu chvíli jsi v jejím hlase zaslechl něco povědomého: tu samou, hluboko zarytou loajalitu, s kterou o Nikolasovi Kytelerovi mluvil Essek. „Tobě jsem však schopná pomoct více než jemu, proto jsem zde. Pan Carroll tě nechtěl nechávat samotného…“
Až teď sis na stolku strategicky umístěném mezi dvě křesla před krbem, mohl všimnout kožené knížky s názvem „MAGIE PRO ZAČÁTEČNÍKY.“ Byla tam položená až příliš výmluvně a příliš osamoceně, než aby tě nenapadlo, že ji tam Essek nechal pro tebe. Zjevně tě chtěl nějak zabavit.
Pokud jsi už nahlédl do koupelny, zjistil jsi, že ne, ani tam jsi své věci neviděl. Zjevně také předpokládal, že v hedvábné noční košili nevystrčíš nos… nebo tvoje oblečení opravdu spálil. Vzhledem k tomu, s jakým odporem se na něj koukal, by tě to možná ani nepřekvapilo. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nelituj mě, prosím tě, ani neutěšuj. Nechci soucit... nevím co na něj říct, a už vůbec ne co si s ním počít. Bojím se, abych nezačal propadat sebelítosti, protože to by byla pořádně bezedná bažina... buď se mnou a budu vděčný za pomoc, a nemá cenu si nalhávat, že ne i za prostou účast, ale prosím tě, nelituj mě, připadám si pak hrozně provinilý a neschopný... jako by to znamenalo, že něco nezvládám... ano, vím, nezvládám tisíc věcí... S některými samozřejmostmi zkrátka zacházet neumím a okoukat je, když člověk žije sám, je hrozně těžké a snad nemožné. "Já vím," odpovím a uhnu pohledem - tedy neuhnu, samozřejmě, jen si prohlížím pokoj. Ale ona nenadělá nic. Nemá smysl jí vykládat, co se mnou Luna dělá a čeho se bojím, co mě nakonec zničí dřív, než povolí tělo. "Jenom jsem ti chtěl poděkovat." Možná se taková věc ani nedělá - třeba si lidi nedávají tolik najevo, když pro ně něco hodně znamená, a jen ve skutečnosti matu já ji. A nebo prostě říká co si myslí a hledám v tom úplně nesmyslně kdo ví jaké skryté významy. Přesto k ní znovu přelétnu očima, když promluví o Kytelerovi. Možná až trochu překvapeně - něco v jejím hlase jako by konečně projevilo ten tolik postrádaný cit. "Běž za ním, jestli chceš," řeknu tiše. "Jsem za tebe rád, to ano, ale už je mi dobře. Jak jsi sama řekla, chce to hlavně čas." Otevřu skříň. Pár okamžiků trvá, než jsem schopný vnímat, na co se vlastně dívám; pandina přítomnost je najednou zvláštně výrazná. Nevím vůbec, co si o ní myslet, a co o sobě. Mysl jako by byla pouťový balónek na gumičce. Jsem rád, že je tady, opravdu pomáhá, nesabotuje moje nejisté otázky, postrádá Flynnovu kousavost. Hlava mě pořád bolí a už teď doufám, že až se znovu posadím, a bude to brzy, protože ani lektvary nedokážou zázraky, sama mi znovu vyskočí do klína. Ale zároveň si připadám strašně nepatřičně na tolik způsobů...! Něco ve mně se staví na zadní proti takové pomoci. A že ji mám propůjčenou od nemocného Kytelera, je další nejistotou v řadě, jak mám dělat věci správně. Dobře, takže... kalhoty... nejlépe jen nějaké jednoduché tmavé. Mikiny vypadají jako nedostatkové zboží, ale jednoduchá tmavá košile se snad najde. A něco přes to, protože chladno je mi pořád. Nejde nepřemýšlet, komu všechno to oblečení patřilo. Přímo Essekovi? Jsme skoro stejně velcí. Ale spíš to bude výběr z nějaké erární hromady průběžně střádaného oblečení z různých příležitostí, jak už to velké domy se spoustou úložného prostoru umějí. Kdy tohle stihl... Při pohledu na knížku na stolku se napřed zarazím, ale pak bezděčně usměju. Essek nechtěl, abych kouzlil, ale asi mu došlo, že nejsem ochotný být bez toho. Toho chlapa vážně nejde nemít rád - má talent vyhmátnout, co potřebuju nejvíc a o co nejvíc stojím. Nejraději bych se začetl hned, nějaký systematičtější začátek než pár náhodných kouzel od Alexandra potřebuju jako sůl, ale v košili si připadám hodně divně - převléct se potřebuju první ze všeho. "Miko, já..." Naděje: nula. Ale zeptat se musím. "Měl jsem u sebe prsten," pozvednu ruku a roztáhnu prsty, jako bych chtěl zdůraznit kde přesně se nacházel. "Nevíš, co se s ním stalo?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji Vězeň?
„Nemáš zač,“ odpověděla Miko. Chvíli přemýšlela, co bys rád slyšel, ale nakonec dospěla k závěru, že asi tohle? „Já za Kytelerem nemůžu. I kdybych si dokázala otevřít dveře, pan Carroll předělal bludiště. Myslím, že se bál, že se začneš toulat.“ Znovu to pobavení.
Ve skříni opravdu nečekal výběr mikin, ale černé látkové kalhoty pečlivě vyžehlené a připravené k nošení se tam našly. Stejně tak tam byla i tmavá košile hned v několika provedení. Je libo tyhle rukávy, nebo raději tamty? A co knoflíčky? Zlaté, nebo ty průhledné? Byla tam také různě barevná saka, vesty a samozřejmě i svetry. Někdo se na tomhle šatníku vyřádil. Materiály byly kvalitní, střihy moderní a módní a všechno to vlastně… bylo výběr z toho nejlepšího, co se dá ve městě sehnat. Pokud jsi zrovna nechtěl mikinu s logem Orčího nářezu, v tom případě máš smůlu.
„Nejsem si jistá, ale pan Caroll měl nějaké vaše osobní předměty u sebe,“ Miko se nezdráhala ti odpovědět ani tentokrát, „nějaké magické kameny… mobil. Doklady prý shořely, ale říkal, že vám zařídí nové, až bude moct. Nevím, kde to skončilo.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Bludiště...?" V hlase mi zazní něco mezi AHA! objevem a pobaveným úžasem. To muselo být to matoucí v Blackwoodově domě! Ani na okamžik o tom nepochybuju. A ačkoli jsem neměl útěkářské sklony, právě teď jsem je dostal. Kdybych si nebyl tak strašně jistý - jakkoli vím, že je to absurdní - že kdybych otevřel dveře v noční košili, zrovna přesně v ten okamžik tam stojí Essek a přísně kouká, už beru za kliku. Sice si teď připadám velmi pokorný, uši sklopené, vůči Essekovi provinile vděčný a připravený spolupracovat jak to jen půjde a dokud to bude dávat alespoň trochu smysl, protože Essek prostě... ohromil mě, musím si velmi neochotně přiznat. Vážně škoda, že mě tak nemá rád... Ale do včerejší ochromující lítosti má ta myšlenka daleko. Lektvar mě naplnil klidem, který není úplně opravdový a nejasně tuším, že si musím dávat pozor, abych mu nepodléhal, některé emoce divně kloužou po povrchu a nechybí určitá otupělost, ale pořád je to nekonečně lepší, než ten kolotoč bolesti, strachu a nejistot. Asi by mě teď nedokázalo nic doopravdy rozesmát, ale v zásadě jsem to já... úleva. A stejně jako když jsem byl s Alexandrem, jakmile propadnu tomu ošidnému pocitu, že mám poblíž někoho nebo něco, na co se mohu spolehnout, jsem najednou ochotný zkoušet i věci, do kterých bych se jinak nepouštěl. Kamarádit s goblinkami... zabloudit v sídle Kytelerů... vždyť tady se mi nemůže nic stát - je to jen hloupé pokušitelství. A zvědavost. 'Můžeš se pověsit za kliku,' řeknu jí málem, ale ona je vlastně jako pírko. "Mám hlad jako vlčák," řeknu a s náručí oblečení se vydám ke koupelně. "To si piš, že se začnu toulat. Jedl jsem naposledy... hmm. Musel bych se podívat do kalendáře." Vím přesně, kdy jsem jedl naposledy. Za talíř špaget bych teď požádal Esseka o ruku přesně jak Flynn navrhoval. Součástí mého nového pro-Essekovského přístupu je ve skutečnosti i to oblečení. Možná, ale jen možná, bych tam tu mikinu nechal ležet - kdyby tam byla. Nejde nepřemýšlet, jestli tohle všechno náhodou nepřipravoval pro mě už dřív... Každopádně objev roláku z látky tak příjemné, jako by byla vyrobená z pandí srsti, a saka zcela vhodného na všední den odpoledne, udělá za váháním tečku; v téhle kombinaci bych se mohl směle postavit i vedle Alexandra. Skoro. A budu v tom vypadat starší, cha. Zatímco ve skříni jsem tak nějak tušil, co zvolit, v koupelně si připadám poněkud ztracený. Tohle jsou krucinál oční stíny! Proč jsou tady oční stíny? Nevyžadují doufám některé rituály vypadat jako emo šílenec! Při hledání nůžek, abych alespoň nejohořelejší prameny odstřihl, než se dostanu do ruky někomu, kdo to umí, otevřu i zásuvku s věcmi do vlasů. Novou sponu bych potřeboval, to je fakt... ruka mi ale bezděčně sáhne pro jehlici. Měla by mít ozdobný kámen, pak by to bylo správně... Je možné, že jsem nosil jehlici s aktivním kamenem...? Ruce si někdy pamatují, to už vím. Zkusím si nechat vyhnat z hlavy všechna očekávání. Zamotej si vlasy. Prostě si je spleť... nějak líp než tou mizernou sponou, co ti pořád padá. Ruce se pohnou a několika sebejistými, dobře naučenými pohyby smotají vlasy do uzlu na temeni. Jehlice do nich zajede jako po másle... a prostě drží. Trochu zaskočeně na sebe v zrcadle zírám. Páni? No tak dobře. Pomalu jehlici zase vytáhnu a uvolněné vlasy se mi rozlijí po zádech. Napřed ty nůžky... Páni. A kdybych ještě spletl prameny podél obličeje... ne, nevzpomenu si. Ale drželo by to hodně fest. Zatímco se postupně propracovávám koupelnou, poněkud v rozpacích nad úmorným množstvím kosmetiky, kdo se v tomhle má vyznat... dumám nad možnostmi. Nemám doklady, tím pádem ani peníze, bylo to všechno u sebe - utíkalo by se špatně. Mobil fajn, za kameny jsem rád, ale nejvíc a hlavně chci svůj prsten. Není mi moc dobře z představy nějakého dohadování, ale snad na nic takového ani nedojde... Znovu si smotám vlasy, opravdu bych s těmi nůžkami někoho potřeboval, navíc mě celá tahle akce umýt a obléct unavila; nemám moc zdravou barvu, přiznávám si nerad. S knížkou bych si sedl ze všeho nejraději, ale hlad mám a po pravdě, jistou otázku je třeba rozetnout; napřed dveře a potom okna. Kliko kliko, když za tebe zaberu, co se stane? A třeba jsou v bludišti šipky přímo do kuchyně. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji a na chodbě Bludiště
„Ne úplně bludiště,“ Miko dodala, ale jestli by ti měla vysvětlovat, jak tohle funguje… vlastně asi neměla.
Pod skříní jsi našel decentní pantofle. Alespoň tak decentní, jak mohou být heboučké šedé polobotky na nošení po doma. Ve skříni pak byly taky dole zastrčené kožené boty, které… no, co si budeme říkat, vypadaly, jako bys k nim potřeboval nahodit oblek a kravatu. A taky francouzský přízvuk.
„Pan Carroll vzkazoval, ať nikam nechodíš,“ připomněla se Miko, která seskočila z křesla a popošla blíž k tobě… snad abys jí neutekl.
Okna od pohledu otevřít nešla, neměla kliku ani nic podobného, snad by se jimi leda dalo prohodit okno, ale… nějak to jít muselo. V ložnicích se přece muselo větrat? Les za okny nevypadal jako zahrady kolem Kytelerova domu, natož Kelliwig. Kde jsi byl…? Dveře zamčené nebyly. Když jsi je otevřel, objevila se před tebou dlouhá chodba potažená zelenohnědou tapetou a ozdobená obrazy. Na obou stranách stálo vystavené středověké brnění s mečem v rukách, které to tady snad mělo hlídat. A nejspíše i hlídalo. Směry vypadaly oba stejně. Na jedné straně se z obrazu usmívala zrzavá žena s dlouhými vlasy, na druhé to byl zase blonďatý muž. Nebyl nepodobný Arturovi – a vlastně ani tobě. Kudy teď? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vždyť já nikam nejdu," řeknu. "Asi... zatím." S malým povzdechem se opřu ve dveřích a zadívám do chodby. Les za okny je zvláštní, buď jsme na nějakém letním sídle - nejsme, Miko přeci naznačovala, že by mohla za Kytelerem, nebýt překážek v domě - nebo je to jenom obraz. Jestli je i tenhle dům větší uvnitř, možná se architekt snažil, aby celá hromada oken neměla stejný výhled... "Miko, povíš mi prosím, čemu říkáš bludiště?" Velice by mě zajímalo, jestli bych tu iluzi dokázal prohlédnout. Jestli je to jenom iluze, samozřejmě. Možná je to bludiště víc doslova, než předpokládám, a vážně bych potřeboval mapu s instrukcemi, kde správně zabočit a kolik kroků v jaké chodbě ujít, ale... "Protože já pana Carrolla opravdu nechci zbytečně rozčilovat," řeknu napůl pro ni, napůl abych to připomněl sobě. Ano, rád bych přišel na jiné myšlenky, protože od Luny a neodvratně postupujícího dne mě dělí jenom pár loků lektvaru - vím to, vnímám bohužel, že ten klid je umělý. I kdyby lektvar zabíral i ve snění, pořád je schopná mi připravit tak bolestnou jízdu, že se budu klepat ještě za týden, moment, nezmiňoval Flynn, že existuje možnost mazat paměť? ... ne, díky, už ne. A taky bych rád dělal něco fyzicky. Nerozhodně přešlápnu. Ty boty mi vážně pasují. Jak to, že tu má moji velikost bot...? "Jsem jen zvědavý... Který z těch mechanismů ke zmatení, které mě napadají, se opravdu používá." S povzdechem dveře zase zavřu. Kdybych neměl tolik másla na hlavě, na malou procházku se vydám - jestli by to vůbec šlo a chodba mě pořád dokola nevracela k vlastním dveřím. Jsem zvědavý na další obrazy mužů, kteří mi nejsou nepodobní, chci tak nějak obecně vědět, kde jsem... a potřebuju se sakra najíst, přece mě tu nechce vyhladovět... kdo ví, jestli se mi nohy už víc neklepou kvůli tomu, než únavou. Ne že by od posledního jídla uběhlo zase tolik času, abych věřil, že to se mnou kdo ví jak zamává, pořád je to jenom jídlo, ale moc jsem mu nedal už před tím a výdej včera byl pořádný a to zranění k tomu - dobře, dám Essekovi hodinu a vyrazím hledat kuchyni, i kdybych se k ní měl prokousat zdí. Stejně pořád cítím hlavu. A trochu mě zlobí, jak i taková malá bolest na sebe strhává pozornost. Hlavo, vzpomeň si na včerejšek - teda ne moc, jen tak řečnicky, žádné moc živé a sugestivní vzpomínky - kdy každý pohyb znamenal bolestí málem omdlít. A řekni si, jestli ti stojí za to předvádět takové otravnosti. Opravdu nechci rozčilovat Carrolla, hodně nechci. Asi nás nečeká moc příjemný rozhovor, žaludek se mi při té představě nepříjemně kroutí a už bych to chtěl mít za sebou... Nemá smysl si přihoršovat tím, že se ztratím někde v domě jenom proto, že jsem chtěl zjistit víc o věci, kterou můžu prozkoumat kdykoli. Mám na to celou noc, kupříkladu! Jen klid... a ty vlastně klidný jsi. I když víš, že nejsi... svým způsobem docela srandovní pocit. Ne, teď se vrátím do křesla, svedu lítý boj s nejistotou, jestli je a nebo není správné mít Miko u sebe, protože po pravdě, o tu úlevu dost stojím... ale... ale ona v sobě má něco pečovatelského, možná ve mně vidí dokonce dítě, to je přece... trochu trapas, ale v pořádku, to jen něco ve mně se k tomu staví ostražitě a s nedůvěrou, a možná dokonce nechutí... což vůči ní není vůbec spravedlivé... neměl bych to tak prožívat... a... už vůbec ne to míchat dohromady s těmi nejistotami kolem duchů... a aby tohle odpoledne nebylo úplně ztracené, co číst koneckonců mám. Snad to nebude kniha tištěná velkými písmeny a se spoustou barevných obrázků... ... a kdyby, zatvrdím se, když se konečně pohnu směrem ke křeslu u krbu. Nadávat můžu leda sobě a čím dřív se tím prokousám, tím dřív si budu moct vyžádat něco s titulem o hodně důstojnějším. Protože Alexandře, jestli je to jen trochu v mé moci... vyrovnám se vám. I kdybych musel začít leporelem. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji Klidná chvilka
Miko se na tebe zahleděla. Opravdu ti o tom povídat nechtěla, Essek ji o to žádal, ale ptal ses a byl jsi čaroděj Kytelerovy krve, takže neměla na výběr. Vlastně si díky tomu ve tvé přítomnosti začínala připadat zvláštně nesvá… přesto ti skočila do klína, sotva ses usadil před hřejivě plápolajícím krve. Bolest pominula. Ne hned. Vliv zelenkavé úlevy se jenom pomalu stupňoval, ale po chvíli ti začalo být zase dobře.
„Není to mechanismus ke zmatení,“ odpověděla trpělivě. V duchu se jenom modlila, že se na ni Essek nebude zlobit… „Jsou to prostorové kapsy, které se dají vyměňovat… Kouzelnické domy je využívají, aby měly více prostoru. Dá se tak měnit, co najdeš za kterými dveřmi.“
Kniha byla opravdu jednoduchá – a plná barevných obrázků –, přesně jak jsi čekal. Vysvětlovala jenom to nejzákladnější, výjimkám se zpravidla vyhýbala a chvílemi ses nemohl zbavit dojmu, že to všechno zjednodušuje,
„Klasifikace bytostí schopných používat magii je následovná:
Magické bytosti jsou ty bytosti, které pocházejí z cizích světů a magická energie je u nich to samé jako energie životní. Magie tvoří jádro jejich bytí a plně prosakuje jejich těla, proto jsou magické bytosti silnější než lidé, dožívají se déle než lidé a často vypadají jinak než lidé. Magické schopnosti se u nich projevují různě v závislosti na druhové a rodinné historii magické bytosti, např. měnič dokáže měnit svou podobu, zpěv mořské víly má hypnotické účinky, upíři dokáží vysávat životní energii svých objetí. Některé magické bytosti dokáží kromě těchto vnitřních projevů magie také kouzlit, ale jejich kouzlení funguje na jiném principu než to čarodějů.
Čarodějové jsou přirozené zdroje magie. Na rozdíl od magických bytostí nevytvářejí magii uvnitř svých těl, ale vyzařují ji do svého okolí a naučili se s ní pracovat coby s vnější silou. Jelikož je magie živá a nepředvídatelná energie, čarodějové ji musí vést pomocí osvědčených pohybů a praktik, z nichž některé jsou uvedeny v následujících kapitolách této knihy. Pro čaroděje není magická a životní energie totéž. Případná ztráta magické energie je tedy nemůže ohrozit na životě, ale může je oslabit a zprostředkovat jiné (často i zdravotní) problémy. V minulém století se často vedly debaty o původu čarodějného druhu, ale dnes se již obecně uznává teorie, že čarodějové jsou a byli lidé, jejichž genetický vývoj byl pozměněn vlivem vnější magie.
Posledním základním druhem bytostí schopných používat magii jsou duchové: duchové jsou magické bytosti a zároveň zdroji magie. Jejich životní energie je tedy to samé jako jejich magické energie, naprostá ztráta magie je zabije. Čarodějové je často využívají jako služebníky a magické zdroje při rituálech. Duchy rozzařujeme do tří kategorií 1) Hodní duchové, též larové nebo „duchové bez vůle,“ jsou bytosti tvořené čistou magií. Jsou tvární. Snadno přijímají roli udělenou čaroději a chovají se jako ochránci různých míst. Na rozdíl od dalších druhů duchů nemají plně vyvinuté vědomí ani mysl. 2) Neutrální duchové, tedy duchové s vůlí, je různorodá kategorie duchů, u nichž se vyvinulo samostatné vědomí a v některých případech i charakter. Je jim vlastní jeden druh magie, který dokážou používat dokonale, např. ohnivý duch je schopen ovládat a vytvářet oheň. Pokud chce čaroděj používat neutrální ducha jako zdroj síly, musí napřed přeměnit duchovu magii v čarodějnou magii a až poté s ní manipulovat. 3) Zlí duchové, tedy démoni nebo daemoni, jsou podobní neutrálním duchům, ale většinou se jedná o parazity a škoditele. Živí se na cizí magii, jejich charaktery jsou zkažené a jejich jediným záměrem je ubližovat. Začínající čarodějové by se těmto entitám měli vyhnout.“
Pod tímto vysvětlením se nacházela kresbička třech panáčků. Ten, nad kterým se psala „MAGICKÁ BYTOST,“ byl vybarvený modře. Čaroděj měl kolem sebe modrý obrys a duch byl modře vybarvený s obrysem. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Škoda, že krb nehoří. Díval bych se teď do jeho plamenů, nasával teplo a nechal myšlenky volně plynout. Což dělám vlastně stejně, krb přitahuje pohled zcela přirozeně, a teplo bych sice uvítal, ale ani mi teď vyloženě neschází. Úplně nejúžasnější program na odpoledne by ve skutečnosti byl schoulit se do postele s Miko v náručí a povídat si s Alexandrem, dokud bych se nepropadl do docela obyčejného spánku... mmm. A pak že na snění potřebuju spát. Přistihnu se, že se znovu zlehka probírám její srstí. Ruka se mi na chvíli zarazí, ale pak se pohne zas. Nějak se mi k celé té duchovité záležitosti nedaří najít cestu, ale možná si potřebuju hlavně zvyknout, zjistit víc... Dumám i nad bludištěm. Neznělo to jako něco, co bych mohl snadno překonat, ale po pravdě říkat tomu neslouží ke zmatení, pokud se ani Miko snadno nedostane kam chce... hmm. Kam mi asi Essek umožnil dojít? Možná se tu trápím hlady zbytečně. Ale dobře, napřed knížku. Do leporela jí moc nezbývá, ale základní pojmy podává pěkně. A naštěstí i jednoduše, protože navzdory vší péči si nepřipadám zrovna na vrcholu intelektuálních sil. S Miko je všechno o tolik lepší... mám co dělat, abych ji tu jako plyšáka neobjímal zas, úleva od bolesti je neuvěřitelně příjemná, mámivá, sladká, je těžké jí nepodléhat. Je zvláštní, jak bylo všechno jednodušší s Flynnem. Možná jsem nějaký rozbitý a dokážu chápat jenom bytosti, co jsou na mě naštvané? S jistou výjimkou, která si to kompenzuje faktem, že pochází z rodiny největšího nepřítele. Kapitola o duších mi ale zdravě připomene, co jsme právě s Flynnem řešili už dřív. "Mi-" začnu - a zarazím se. On Flynn taky původně nebyl tak docela Flynn. "Přemýšlím... totiž... asi neexistuje způsob, jak se tě zeptat nějak rozumně," jinak řečeno, jak ji neurazit, ale můžu přemýšlet dalších sto let a nevymyslet nic a tak možná bude nejlepší se prostě zeptat. "Než jsem potkal tebe, znal jsem jen jediného ducha a ten si velmi jednoznačně říkal co chce a co nechce a čím bych mu mohl uškodit," řeknu celý nesvůj. "A stejně jsem si pokaždé nebyl úplně jistý co s ním. A u tebe, totiž..." Skvělý řečnický výkon, Eliáši. Potřesu hlavou. "Dvě věci jsou to," zkusím a začnu tou bezbolestnější. Pro mě tedy, ona to možná bude mít přesně obráceně. "Pomáháš mi, ale jsi se mnou už od včerejška a nebyl jsem na tom moc dobře. Nevyčerpávám tě? Řekla bys mi, kdyby ano...? Flynn - to byl ten duch, o kterém jsem mluvil - popisoval využívání své energie jako hodně nepříjemnou záležitost a já si nejsem úplně jistý, jestli ti právě to nedělám." Ve skutečnosti doufám, že v souladu s obrázkem na mě působí jenom tou vyzařovanou energií, ale jestli bych to poznal, jestli si z ní neberu úplně bezděčně, jestli ona kvůli tomuhle teď cíleně nekouzlí... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji Otázky a odpovědi
A už se zase ptáš na nepříjemné věci… Miko si někde uvnitř povzdechla. Tentokrát k tobě nezvedla pohled, jenom zavřela oči a nechala tě se dál probírat její nádherně hebkou srstí. Nemohli byste se bavit o počasí? Ne? Podívej, venku prší! Fascinující, viď? Možná se před večerem vyjasní, ale teď se větve mladých stromů chvěly pod tíhou deštivých kapek a vítr výmluvně zaúpěl.
„Flynn pravděpodobně mluvil o tom, když jeho magii využívá čaroděj. Duch svoje limity pozná a nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by se jimi neuměl řídit. Čarodějové je neznají a necítí. To se snadno může stát nepříjemnou záležitostí, ale já nejsem tvůj duch. Nejsi v téhle chvíli schopen šáhnout do mojí magie a použít ji způsobem, který by mi ublížil. Pokud bys měl předmět, ke kterému je duch přivázán, nebo ho přivázal k sobě, mohl bys jeho magii použít jakkoliv si uráčíš. Což by pro ducha mohlo být nebezpečné. Co je tvá druhá otázka?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nejsem si moc jistý, jestli jsem se dozvěděl, o co mi vlastně šlo. Ale snad ano...? "Nemůžu z tebe brát - takže když najednou usnu, měla bys přede mnou být v bezpečí..." zamumlám už jen pro sebe, jako bych si potřeboval srovnat myšlenky. To vlastně vím. Nebo nevím...? Jestli může Luna přelézat, možná by si dokázala sáhnout i do blízkého zdroje magie. Ale jsem i za tuhle jistotu hodně rád, protože svojí schopnosti vydržet vzhůru nevěřím a s Flynnem jsme to nerozetnuli; ale Luna není všemocná a já koneckonců nemám lepru, jsem jenom... démoní hračka. A Miko svoje limity pozná. Což sice neodpovídá na otázku, jestli ji právě teď neždímu jako citrón, a hlavně jestli by si řekla, ale... nemůžu přeci přemýšlet za všechny okolo... až na to, že se tak úplně neosvědčilo za ně nepřemýšlet. A jestli ona sama má nějakým příkazem určité věci zapovězené, možná dokonce musím. Ale co mám dělat víc, než se prostě zeptat, taky nevím. Nemohla nepochopit, že opravdu nestojím o to, abych ji trápil kvůli vlastnímu pohodlí... já ji tu především vůbec nechci, dochází mi, protože se hlava vůči tak přímočarému přiznání brání. Ani když jí neškodím, tak ji tu nechci, pokud to není minimálně dobrovolně. Jenže sám být taky nechci. A zpátky bolehlav už vůbec ne... Takže když se ti to hodí, jdou zásady stranou? šklebí se ve mně zlomyslný hlásek, jenže zároveň jaksi... je mi dobře. Jak lektvar nabývá na intenzitě, je mi čím dál víc dobře a podobná dilemata naprosto postrádají jakoukoli dramatickou naléhavost, jsou z nich jen líné chomáče dojmů a úvah. Zcela nezaujatě vnímám, že ji začínám mít rád, a že za to ze sebe nebudu mít moc dobrý pocit, protože je to tak strašně... zištné... a taky si stejnou jistotou uvědomuju, že do ní vidím tak strašně málo, že vůbec netuším, jestli by raději netrávila čas v jezírku s kyselinou... a taky vím, že mi to jindy bude připadat důležitější než teď, ale ani tak se nedokážu přimět k nějaké větší akci. Třeba projevit své odhodlání a sebekázeň tím, že ji pošlu pryč. "Vlastně jsi mi na ni napůl odpověděla," řeknu a zadívám se na knihu. Flynne, nenapadlo by mě, o kolik je lepší nechat se možná vší tou neomaleností tnout až někam hluboko do srdce, ale mít jistotu, že ty lepší chvíle s tebou jsou opravdové. "Nepatřím ti, takže mě nemusíš poslouchat? Nechtěl bych, abys musela," řeknu a trochu zatřepu hlavou. Páni. Je mi dobře... Musím číst dál, ale na chvíli si jen opřu hlavu dozadu a zadívám se na strop. "Kdyby bylo lepší říkat ti nějakým jiným jménem, nebo se stačilo nějak... domluvit..." Úleva od starostí je skvělá věc. Nevím, jestli zpětně budu rád za něco tak... umělého... ale napětí v těle povoluje i v hlubinách, kam jindy klid nedosáhne. Opravdu odpočívám, konečně. Je mi dobře... všechno se zvládne a vyřeší a třeba z toho všeho vyjdu i moudřejší... nebo alespoň poučený. "Nepřipadám si právě teď moc soudně," přiměju se posadit pořádně a znovu se na ni zadívám. "Vím, že si musím dávat pozor na jazyk a přitom mi to nepřipadá důležité. Srandovní pocit... ale vlastně chci říct... jednak by bylo úplně špatně, abys musela poslouchat někoho, kdo často nedohlédne všech souvislostí... nemám paměť víš," dodám, protože vlastně netuším, jak moc je informovaná. "Jednak by to nebylo správné, ani kdybych... ji měl. Tak mi prostě řekni, co je pro tebe nejlepší a já se podle toho pokusím zařídit... jo?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji Další otázky a odpovědi
S Flynnem jste možnost, že by z něj Luna dokázala čerpat magii, nerozetnuli. Spojení mezi vámi dvěma ostře odmítal, ale teď, když jsi cítil zelenou magii Miky, začínal sis uvědomovat rozdíly mezi nimi dvěma. Když jsi byl s Flynnem, cítil jsi kolem sebe oblak rudé magie, všudypřítomný a zvláštně přístupný, jako by se stačilo jenom natáhnout a mohl by sis vzít, kolik jsi jenom potřeboval. Věděl jsi to. Neměl jsi důvod pochybovat, že to dokážeš… ale neudělal jsi to. Teď s Miko… to bylo jiné, uzavřené a nekonečně vzdálené. Zelená úleva se ti po kapkách vstřebávala do kůže, ale jinak jsi na ni dosáhnout nemohl. Nevěděl bys jak, její magie se ti nepletla pod prsty sama od sebe jako ta Flynnova.
„Jmenuji se Miko,“ odpověděla Miko na tvoje otázky. Tu předchozí pominula. Jestli tě musela poslouchat… byl jsi čaroděj Kytelerovy krve, ona sloužila rodu; samozřejmě, že tě má poslouchat! „Sloužím panu Kytelerovi a jeho rodu,“ vrátila se k tomu, až když jsi ji ani tentokrát nedal možnost neodpovědět. Opravdu se nechceš bavit o počasí? Ono tak nádherně prší, prostě krása! „Tedy v současné době sloužím i tobě, Eliáši. Netoužím po ničem jiném než ti pomoct se plně uzdravit. Pan Kyteler bude jenom rád, když se mu dostane dobrých zpráv o tvém zdraví…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Růžová mlha chutnající po jahodách - za jahody se šlehačkou bych teď upsal duši - přijímá pandina slova s pokojnou odevzdaností, plně ochotná je přijmout jako prostá fakta. Nejsem si schopný a po pravdě ani úplně ochotný dávat dohromady na co odpověděla a čemu se vyhnula a kde jsme se možná nepochopili. Možná po ní chci moc - třeba je tím, co v knize nazývali "lar", nebo nějaký mezistupeň mezi skutečným vědomím a pouhou rolí - ale těch pár záblesků skutečné duše si pamatuju dobře a s klidným svědomím si to namlouvat nedokážu. A možná se jen pokouším najít lidské myšlení a měřítka někde, kde žádná nejsou. Ne, nerozumím ničemu, ale je mi dobře a je velice pohodlné nezačít ječet hrůzou, ale upokojit se tím, co zaznělo jednoznačně... nevadí jí, když ji k sobě tisknu. Neublížím jí. Chce mi pomoct se uzdravit. Chce potěšit Kytelera... mělo by mi to sakra stačit. Měl bych sedět na zadku, snažit se studovat a kašlat na to, že Miko... že... Co mi uniká...? Proč si myslím, že bych bez lektvaru začal ječet hrůzou... a neměl bych se raději snažit nepropadat tak dramatickým dojmům...? Ji bych potěšil a sebe nejspíš taky. Pokusím se pousmát. Nemám odvahu snažit se dál, ani vůli. "Pomáháš mi moc," řeknu tiše, protože jestli je to něco, na co je zaměřená, moje vyptávání by mohla snadno pochopit jako nespokojenost; a já jí opravdu nechci ublížit. "Jsem rád, že jsi tu se mnou. Jen..." A dost - žádné jen. Složitější myšlenky mi všelijak kloužou mezi prsty a ty opravdu důležité jsou úplně vzadu a jen letmo nadhozené, nedosáhnu na ně. "Jen bych si přál dělat věci správně... a... nevím jak," dořekne se samo a velice tiše něco, co mi i přes lektvar zní hlavně hrozně... uboze... opravdu doufám, že jen tak nevyprchá... kdo by taky chtěl s tímhle mým já mít něco společného... já docela určitě ne. Nalistuju v knížce, kde jsem skončil. Není úplně snadné soustředit se na písmena. Růžová mlha, která si je tak jistá tím, jak je všechno v pořádku, je zároveň pramálo motivační dělat cokoli, co vyžaduje námahu. Esseku, no tak, kde jsi... potřebuju už to s tebou mít za sebou. Najíst se. Zavolat Alexandrovi, i když mi právě dochází, že stejně jako nemám kvůli léčení prsten já, možná ho nebude mít ani on. To by bylo něco, kdyby se ozval někdo jiný... stejně vím, že to zkusím v první možné chvíli. Srovnat si, nebo raději nesrovnat, co mě tak straší kolem Miko - vždyť od Esseka mi přijmout to útěšné gesto nevadilo, i když mě rád nemá. Že bych se za to dneska nejraději propadl je docela o něčem jiném, než ta podivná hrůza z ní. Jakeu, království za tvůj gauč a trochu čaje... a celou tu nekomplikovanost společné chvíle. Ale to je to kouzlo růžových lektvarů... ani z toho mi bídně není, jak prázdné mám ruce... a upínám se na představu malého náhodného setkání. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji
Kapitola popisující klasifikaci bytostí schopných používat magii pokračovala zdůrazněním, že se jedná o zjednodušené rozřazení, které bylo v minulém století doplněno o genetický výzkum vlivu magie na člověka a experimenty, mezi něž spadaly především pitvy čarodějů a magických bytostí.
„Náš genetický vývoj,“ navázala kniha, „je natolik pozměněn vlivem vnější magie, že se u čarodějů projevují podobné fyzické vlastnosti jako u řady magických bytostí – jmenovitě délka života, nadlidská síla a obratnost. V minulém století byla provedena řada experimentů a pitev, které hledaly zdroj magie v lidském těle a, byť se našla řada biologických rozdílů od obyčejných lidí, jeden definitivní zdroj čarodějné magie prokázán nebyl. Našly se však podobnosti při porovnání pitev elfů a čarodějů, jmenovitě pak u orgánů magické soustavy. (viz obrázek)“
Klika na dveřích zničehonic klapla a dveře se otevřely. Essek – mimochodem pořád v tom samém oblečení jako včera – se na tebe podíval dost překvapeně, jako by tě tady nečekal… nebo jako by čekal, že budeš ještě spát. Ano, to spíš. Především vypadal unaveně, jako by celou noc nespal, což on ostatně nespal. Nejdříve musel zařizovat věci kolem tebe, pak ho kontaktoval Blackwood, vzápětí měl problém Kyteler a od rána se věnoval zařizování vyšší rady. Zastupovat arcimága v době jeho nepřítomnosti opravdu nebylo nic moc.
„Tak dobré ráno,“ pozdravil tě. „Jak se cítíte? Nějaké přetrvávající bolesti?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Sotva klapnou dveře, vyskočím na nohy - v jedné ruce Miko, ve druhé knihu - ještě pod dojmem obrázků, ve kterých dalo dost práce se vyznat, a jisté nevíry, jak moc jinak vypadá takový elf, když se přeřízne napůl, koukám na Esseka nemálo zmateně. Zvlášť když se musím propracovat pochopením, že to "ráno" pravděpodobněji myslel jenom obrazně, a ne že les za okny je nejen jinde, ale i jindy. "Pane Carrolle... nevypadáte jako vy," spletu pozdrav dohromady s údivem při tom návratu do reality, ale pak jen nechám sklouznout knížku na stolek - a jakkoli je to pokořující, Miko si nechám opřenou o rameno. Pokouším se srovnat s tím, jak unaveně Essek vypadá. Množství otázek se tak zredukuje na nezbytné minimum - zvlášť když si před ním najednou připadám velice nejistě. Nebo snad - ještě víc nejistě, než jsem čekal. Je to neostrá otupělá nejistota vonící po jahodách, ale zakousnutá tak hluboko, že je na ní i lektvar krátký. Nebýt jeho, nejspíš tu před ním vážně šoupu nožkou a koktám. "Je mi dobře," řeknu, naprosto neochotný přiznat, jak na hraně to "dobře" je, a jak velký rozdíl je s Miko být a nebo nebýt. Nebýt. "Za Miko díky, už se může... vrátit za panem Kytelerem," řeknu a v duchu nad sebou zaúpím. Zvládnu to, jistěže... "Jen bych se potřeboval najíst," eufemismus roku, navíc kdo ví, jak to žaludek zvládne, "a taky bych vás chtěl požádat o svoje věci... Prosím vás, jak je na tom Alexandr?" Nechtěl já původně začít tím, že mu poděkuju...? Nějak jsem to redukování témat přehnal. Kdybych alespoň věděl, čím jsem ho překvapil. Jestli že jsem se byl ochotný slušně obléct - ne že bych tu měl jinou možnost - nebo že nebloudím po chodbách... nebo ho tak zaujala má zdravá jarní barva? Nevím, kdo další je v tomhle domě, ale vypadá to na pěknou sbírku trosek. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji Já věděl, že jsem na něco zapomněl! Nakrmit mládě.
„Dobře, tak popořadě… Miko, jak je na tom?“ Essek se podíval na tvou ošetřovatelku.
Opravdu byla lehoučká. Teď, když jsi ji držel na hrudi a nevypouštěl jsi přitom duši, jsi to teprve mohl ocenit. Vážila asi tolik co cukrová vata – nebo plyšák bez vaty. Rozhodně by nepřevážila ani kliku dveří.
„Ještě má bolesti, pane,“ práskla tě na panda prašivá.
„V tom případě zůstane. Ostatně mám dojem, že vám dozor jenom prospěje,“ Essek si promnul kořen nosu. Že tě obskakoval a zacházel s tebou jako s nesvéprávným, mu dvakrát příjemné nebylo, obzvláště když přemýšlel nad budoucností, ale… neprokázal jsi, že by se s tebou dalo zacházet jako s dospělým. „Snídaně –“ zarazil se, podíval se na staré hodinky s koženým páskem. „Omlouvám se. Oběd je připravený. Následujte mě, prosím,“ ustoupil na chodbu a pokynul ti paží. „O Blackwoodovi nemám žádné zprávy, což je ve skrze pozitivní. Pokud by zemřel, měli bychom už na stole oznámení a vyhlášení války. Vaše věci dostanete v jídelně. Řeknete mi, jak jste se dostal k Blackwoodovic komunikačnímu prstenu?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ale..." Taktně pominu tu poznámku o dozoru. Bylo by třeba víc než to, aby se předsevzetí klopit uši a přiměřeně poslouchat rozprsklo v nic jako mýdlová bublina - vzpomínky na včerejšek jsou velice živé. Jen nevěřícně pohlédnu na tu chlupatou práskačku, jako bych nedokázal uvěřit, že mi tak elegantní a promyšlený manévr nevyšel, a znovu na něj. "Ale to nejde, ona je..." Sklapnu. Tohle je přesně věc, o kterou teď v téhle chvíli nedává smysl bojovat. A přeci to všechno, co mám v hlavě, nemůžu vykládat před ní! Ani nemám dost srovnaná slova a myšlenky, a hlavně zcela postrádám skutečné odhodlání. Lektvar rychle dobývá pozice, o které dočasně přišel Essekovým vpádem; kdepak rozhořčené nadechnutí a odhodlaný hlas, rozpaky a neústupnost v jednom nešťastném chumlu - hrůza, úplně se vidím. Je zvláštní vnímat jak je mi dobře... a ono je... a přitom vědět o všech těch věcech, proč by mi být dobře nemělo. Dokonce nějak vím, že se mi do něj znovu už nebude chtít. Můj největší problém - tedy jeden z těch větších - že nedokážu dobře posuzovat význam věcí, ještě zhoršuje, a to tak že o dost... ale po dalším probuzení si ho vezmu zase, zejména po dalším probuzení. Samozřejmě. Jsem zbabělec, nic víc. Vykročím ke dveřím, nohy ještě trochu nejisté. Oběd je pořádný důvod si ho nerozzlobit, i když samozřejmě nevěřím ani na okamžik, že by mě nechal bez něj. "Dal mi ho Alexandr," odpovím prostě. "Nemyslel jste si určitě, že bych ho někde viděl ležet a jen po něm sáhnul." Vrátíte mi ho? Je nejdůležitější otázka ze všeho, ale jsem ochotný vydržet až do té jídelny. Třeba tam bude ležet na hromádce a obejde se to bez úpěnlivého ujišťování i bez boje. "Jak jste ho... odkud ho znáte?" neodolám ale otázce. Pokoušel se Alexandr spojit, je ten prsten nějak podepsaný - vždyť zevnitř jsem ho vůbec neviděl -, jde o vzácnější artefakt, než Alexandr byl ochotný připustit? Víte, zasnoubili jsme se, řekl bych nejraději, ale než se mi konečně podaří přivést Esseka k infarktu, rád bych okoukal, jak to bludiště funguje. Okamžik, kdy jsme tam stáli tak blízko sebe a on mi ho nasazoval na prst... nejde se nepousmát, i když ten trochu moc zasněný výraz stačím snad skrýt dřív, než ho Essek zaznamená. Žije. Dobře. Důkaz mírem není moc uspokojivý, ale Blackwooda přeci jedna střepina nepoloží. Zvlášť když ledacos nasliboval na různá potom. Co už by mělo člověka jiného udržet na nohou, než právě povinnost... Zajímalo by mě, jak by vypadalo to vyhlášení války. Vzhledem k tomu, že Kyteler je podle všeho opravdu upoutaný na lůžko, šel bych bojovat já...? Postavili bychom se s Alexandrem proti sobě s pistolemi v rukou za svítání... naprostý a dokonalý chaos bych si užil spíš, milý Alexandře... ale možná nebyla náhoda, že si Essek přivedl Weirovou. Esseku, mám tolik otázek! Ale čím začít, netuším. Vlastně tuším: že klidně na přeskáčku, ať už tě to rozladí nebo ne. Jen co budu mít prsten v ruce. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Chodbami Cestou necestou
„Myslím, že jsem se u vás již naučil nic nepředpokládat,“ odtušil Essek. Ne, ve skutečnosti nepředpokládal, že bys prsten ukradl… ale možná doufal, že to popřeš a že jsi ho našel na ulici. Uvěřil by tomu? Pravděpodobně ne. „Ty čáry na něm vypadají jako zjednodušený erb pokrevní linie Nathaniela Blackwooda. Donesu vám knihu rodových erbů, ty se budete muset naučit, ale jednotlivé rodiny mají ještě vlastní erby. Blackwood tedy má erb rodu – v tomhle případě stříbrného hada se stříbrnou hvězdou na zeleném pozadí –, ale také erb rodiny, který je vyřezán do toho prstenu. Ty byste se měl také naučit, ale začněte rody.“
Pokud zasněný výraz postřehl, nekomentoval ho. Naštěstí pro oba zúčastněné. Gestem ruky tě vyhnal na chodbu první, pohledem se zastavil u protějších dveří, ale vzápětí se se rozešel chodbou doprava. Prošli jste kolem usmívající se zrzavé paní, která – mohla ti nepřipomenout zrzavého Tomase Weira? Zahnuli jste doprava, pak doleva. Chodba vás vedla neměnnými chodbami, jenom obrazy na stranách se měnily a středověká brnění držela jiné zbraně. Tady tenhle blonďák měl pásku přes oko, že bys měl mezi předky piráta?
„Omlouvám se, Eliáši. Můj úkol zde je ti pomoci,“ ozvala se Miko. „Doufám, že ti má přítomnost pomáhá…“
Essek se neohlížel, i když ji bezesporu slyšel. Stejně jako předtím Flynna. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Nic za něj nechtěl, jestli vám dělá starosti tohle," řeknu a sklouznu pohledem po dalším blonďatém čaroději s modrýma očima. Až mi zmizí ty děsné modřiny kolem očí, budou vypadat přesně takhle... to je tak zvláštní... "Jen jsme se chtěli snadno spojit..." Napřed nemám rodinu žádnou a pak najednou hromadu bezejmenných předků, kteří by se mě nemohli zřeknout ani kdyby chtěli. A já si místo vytouženého doma jen naložil povinnosti... ale co už. Osobní není totéž co důležité; jestli osud neměl nikoho lepšího, koho nahnat do Kelliwigu a strčit mu nos do Arturových záležitostí, stejně mi nezbývá, než udělat to nejlepší, co dokážu. Teskně výt na Měsíc můžu ve volném - vydechnu. Nemyslet na Lunu se mi daří snadno, ale rozhodně je lepší si ji nepřipomínat. "Naučím," přikývnu bez odporu. Byla to první věc, na kterou se Alexandr ptal; vůbec nepochybuju, že důležitá. A na obrazy mám paměť dobrou, to by nemusel být problém. "Kolik jich vlastně je? Rodů myslím," zadívám se pro změnu na usměvavou zrzku, co měla nejspíš v oblibě karafiáty. Jestli já náhodou nemám plné město vzdálených příbuzných. Ještě že mi hodný lektvar nenechá na ramena klesnout tíhu všeho očekávání, které budou mít... Potřebuju se najíst. Že je svět o hodně lepším místem, když se žaludek nemele naprázdno, už přece vyzkoušené mám. "Pomáháš," ujistím Miko a protože je Essek zády, přejedu jí tváří v srsti. Dobře, pozdě, nejde ji nemít rád. Každý jen chceme plnit své povinnosti. Ale já se do nich narodil; vůči ní to spravedlivé není ani trochu. "Ty se neomlouvej. To jen já mám trochu problém se spoutanými duchy." Vůbec se nesnažím, aby to Essek neslyšel. Dětinské - ano. Nefér - velice. Příprava na budoucí duel - v plném proudu. "Jestli půjdeme další kilometr, budu v té jídelně potřebovat víc postel než židli," poznamenám. "Řeknete mi, jak se tu vyznat, nebo kromě dozoru mám i domácí vězení?" Tolik k předsevzetí. Zatím mám dojem, že si cestu pamatuju, ale že by mi to kdovíjak myslelo... Zvláštní, jak silný vliv má Essek na moje vnitřní rozpoložení. Připadám si mladší a odpovědnější zároveň. Jako bych se víc potřeboval stavět na zadní, jako bych mohl a přitom neměl, a přitom si byl ochotnější naplnit diář úkoly. Jestli je to podvědomá reakce na to, jak mě vidí, nebo na jeho chování, netuším. Teď zrovna je to jen taková perlička... měl jsem toho lektvaru vypít jen půlku. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Chodbami Rychlá lekce historie pro místní všeználky
„Rodů? Ve městě, nebo celkově?“ přeptal se Essek. Nebyla to snadná otázka, vlastně to především nebyla dobře položená otázka… „Ve městě jich v současné době přebývá kolem čtyř set, ale pevné jádro tvoří zhruba padesát rodin. Ostatní se mění během sezóny a každý rok je to jiné. V Anglii je zhruba čtyři tisíce čarodějných rodů, pod Kelliwigského arcimága jich spadá osm set. Něco z toho jsou i samostatné rodiny – někdy se stane, že se část rodiny nepohodne s hlavou a oddělí se. Celkově… to bych musel hádat, ale možná padesát tisíc rodů? Ne, pravděpodobně víc.“
Tvou další poznámku – a bojovnou otázku také – Essek přešel a pokračoval dál. Byl unavený. Měl za sebou dlouhý den a ještě delší noc, od včerejška se nezastavil, nesnídal a včera ani neobědval, a poslední hodinu strávil obskakováním umírajícího arcimága. Neměl náladu se dohadovat s čarodějnickým teenagerem, který věděl všechno nejlíp na světě a přitom ho málem zničil – už podruhé. Pravděpodobně. Ani se neohlédnul, prostě pokračoval dál chodbou.
„Udělala jsem něco špatně?“ přeptala se Miko zmateně. Ty s ní máš problém? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Tak v tom případě..." Trochu mi ta čísla prokluzují mezi prsty. Nedokážu jim ani uvěřit. "Ty erby asi do svačiny nestačím," konstatuju. "Páni. Musím si v hlavě úplně přeskládat měřítko." Jen doufám, že se nepředpokládá, že bych se je naučil všechny. Po tisící prvé prokleju svoje ztracené vzpomínky. Že se budu muset znovu učit kouzlit, s tím jsem se tak nějak smířil. I s tím, že to asi bude úmorná dřina plná neúspěchů. Jenže to je zároveň skutečná magie, vede to někam, kde budu umět věci fascinující a užitečné a úžasné a pozoruhodné a všechno - zatímco učit se erby je svým způsobem hrozná ptákovina vhodná leda pro... někoho, kdo je součástí arcimágovy rodiny... kdybych si tak dovedl představit, co to vůbec obnáší! Raději bych se popral s dalším vlkodlakem, než se ocitnout na tom Alexandrově slibovaném plese. Ale snad je to i dobré... vlastně... určitě je to dobré. Dojem, že budu nevyhnutelně pod palbou reflektorů a událost, se tím příjemně a s úlevou vytrácí. Čarodějů je spousta - veliká spousta - snadno se mezi nimi ztratím a snadněji najdu nějakou niku, kam zapadnu. Je větší naděje najít kompatibilní přátele. Ale... je to tak strašně moc! Jak to, že dávno neovládali svět? Protože jsou jednolahvičkáři, odpovím si rovnou a vážně by mě zajímalo, jestli má magie nějakou standartizovanou jednotku na měření sil. A ty ve skutečnosti žádného obyčejného čaroděje neznáš. "Cože, ty?" podivím se a pohladím Miko po zádech. Uměla bys to vůbec? probleskne mi hlavou myšlenka, za kterou se vzápětí zastydím. "Vůbec ne. To se všechno týká čarodějů... opravdu pomáháš. A myslím," pousměju se trochu, "že to cítíš sama. S tebou mě hlava nebolí." Práskačko. Bez tebe už bych tu někde seděl v koutku s hlavou v dlaních a rozklepanýma nohama. Jenže čím víc vidím, jak jí na tom záleží, tím méně přijatelná je představa, že ji někde cestou nenápadně odložím a nebo zapomenu. "Ale spíš než o heraldice bych potřeboval něco o nazírání," nadhodím k Essekovým zádům. "To je věc velice aktuální, protože do snění upadám i teď, když magii prakticky nemám. Existuje taková kniha?" A jak daleko za ním musím jít, abych se ztratil? Ve skutečnosti úplně nejvíc bych chtěl něco o démonech, ale tam je mi jasné, že bych se nechytal. Zatímco v nazírání možná najdu pár tipů, jak ty svoje nešikovné pokusy zefektivnit. A třeba zjistit, jestli je šance se probudit... upozornit na sebe začtené elfy... namátkou... Každé zbrojení je přípravou na minulou válku, vytane mi citát, který už zaručeně někdo řekl. Jenže kéž by minulou: jsem přímo uprostřed takové války, a co na tom, že se celá odehrává jenom v mojí hlavě a srdci. Ohledně odeklínání těžko něco zvládnu, tak to musím vzít oklikou. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Chodbou do jídelny Jídelna voní čím? KVĚTINAMI.
„To byste měl,“ konstatoval Essek – a, pokud mu hlavou proletěla kousavá poznámka, nenamáhal se ji vyslovit.
Sám teď popravdě přemýšlel nad obědem. Kyteler usnul teprve před chvílí, budit ho kvůli jídlu bohužel nedávalo smysl a tak tím bude muset pověřit léčitele – nebo kuchařku? Samozřejmě, ušetřil by si práci, kdyby tě zamknul do sklepa a nechal tě přemýšlet nad tím, co jsi provedl. Zasloužil by sis to. Jak ty bys to zasloužil… Pak naštěstí začal uvažovat nad tím, co vás dobrého čeká v jídelně a že umírá hlady. Opravdu by si na tobě neměl vybíjet zlost.
„Takové knihy naše knihovna v současné době nenabízí,“ odpověděl. „Tohle vás bude muset naučit přímo pan Kyteller, až na tom budete lépe. Případně bych mohl být schopen zodpovědět některé vaše otázky i já. Sloužím tady už dlouho. Tudy,“ zastavil zničehonic a otevřel jedny dveře, které…
… vedly do jídelny. Dál jsi to k jídelně do ložnice mít ani nemohl. Udělal to Essek schválně? Pokud chtěl zamezit toulání, nebylo by lepší, kdyby ti jídelnu dal před nos? A jak tohle kouzlo vůbec fungovalo? Kdo ví. Ani teď se neuráčil nic vysvětlit.
„Posaďte se, prosím,“ pokynul ti k židli v čele stolu a odsunul ti ji s elegancí viktoriánského komorníka. Byl to zvláštní pohyb – takřka taneční, nacvičený do posledního detailu, aby byl nejenom úsporný, ale také se na něj dobře koukalo. „Informuji kuchyni. Máte nějaké zvláštní přání?“
Byla to prostorná místnost s dřevěnou podlahou a nádherně dělaným stropem, který někdy někdo vymaloval noční oblohou. Vypadalo to jako salónek z Versailles spíše jenom domov někoho až na to, že tohle nebyl domov jen tak někoho. Byl to domov hlavy Kytellerů a také arcimága. Bílé prosklené dveře byly otevřené do pečlivě udržované zahrady plná žlutých růží, kde svítilo polední slunce – a nepršelo. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Essekova záporná odpověď mě... překvapí. Vlastně docela dost. To si mám o knihu o nazírání říct Blackwoodovi...? Ten očividně nějakou mít k dispozici musel! To už by přišlo trapné skoro i mně. Na druhou stranu, vysvětlovat uměl skvěle. A bez poznámek. Jenže neměl bych zapomínat, že pro Esseka jsem velmi vynucená povinnost a vidí ve mně především zločince... Což jsem si přesně nepotřeboval připomínat; a na vyptávání to ani trochu nepomůže. 'Klidný' jsem pořád, jen mě to posune zase kousek dál od světa. Soustředit se není vůbec snadné a snad jen průběžný trénink z Luny zvaný 'když nedokážeš rozpoznat, co je třeba, dělej to, co jsi považoval za správné chvíli před tím', mě udržuje na vlně zájmu o věci okolo. Letmo mě napadá, jestli proti tomu lektvaru vlastně nebojuju, ale... Essek pak zase někam uteče. Musím využít příležitosti, dokud ji mám. A ještě ta jeho poznámka, vždyť vypadá jen o málo starší... ne že by celé moje já za své už dávno nebralo, že tomu tak není - takže - takže se pak raději zeptám Miko. Ale ještě pár podobných - alespoň že se zdržel té pasáže o malém problému - a o moc vyššího se nedožije, protože budu bloudit po domě třeba celou noc, jenom abych ho našel a zardousil polštářem. "Je tohle vůbec Kelliwig?" poznamenám při pohledu do zahrady. "Vlastně nemůže být... vážně bych se potřeboval vyspat." Na velké zkoumání elán zrovna nemám. Slunce venku a snad i vůně zahrady, ať už si ji namlouvám pod dojmem ostatních smyslů, nebo je pravá, jsou příjemné, jen trochu dezorientující. Úplně přirozeně se nechám usadit ke stolu, Miko stále na klíně; jen místo přiměřeně vzpřímených zad si unaveně opřu loket o stůl a hlavu do dlaně a nejraději bych zavřel oči. Alespoň na chvíli, jenom je nechat odpočinout... A je mi úplně jedno, jak se to na tohle místo nehodí. Znovu mi zvláštně vynikne ten kontrast Esseka - komorníka a Esseka - šerifa, jak to nazval Alexandr. Srovnat se snadno nedovedu ani s jedním. "Ať prosím pošlou co mají... něco lehkého," pokrčím odevzdaně rameny. A ideálně ať se to dá jíst jednou rukou. Nemám nejmenší tušení, jak fungují kuchyně v kouzelnických domácnostech, nechci čekat déle, než je nezbytně nutné, snědl bych teď i pavouka, kdyby skrčil nohy, jen se prostě potřebuju najíst. Hned, děkuju mockrát. Hlavně nemuset alespoň něco rozhodovat. "Dát dohromady otázky je těžké, když pořádně nevím, na co se ptát," přemůžu se a navážu plynule na to, co padlo před chvílí. "Od chvíle kdy vím, co se děje, jsem neměl jedinou příležitost něco zkoumat, pokaždé to muselo být na jistotu a rychle." Třeba jako běžet za ním, že? Občas si to připomeň. Není důležité, jak se k tobě chová, nejsi malé dítě; a vážně se jdi zahrabat, jestli z toho máš v plánu nějak tesknit. Stará se. Má výsledky. Je ochotný odpovídat. Je dobrý v tom co dělá... "Je samozřejmě pár věcí, o kterých vím, že bych potřeboval zjistit hned... dáte mi teď prosím moje věci?" zadívám se znovu na něj, předem trochu bezradný z obavy, že odmítne. Jak už víc než jednou dokázal, přestane si být komorníkem, vždycky když se mu to hodí. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Změna plánů
„Některé části tohoto domu nejsou položeny v Kelliwigu,“ odpověděl Essek. Zřejmě usoudil, že aspoň tohle by ti povědět mohl… „Čarodějové domy dokážou propojit. Například vás pokoj je v letním sídle, tahle jídelna je v domě v Kelliwigu.“
Byla to ta samá zahrada, kterou ses proletěl jedné krásné noci? Vlastně bys v snadno zahlédl povědomé keře a žluté květiny, byť sis dům prohlédl jenom zepředu a jenom v noci. Protože byla kuchyně natočená k prostornému pozemku za domem, vysvětlovalo to, proč ti zahrady napřed nepřišly povědomé…
Essek tě zběžně přelétl pohledem a usoudil, že máš nejspíše pravdu: něco lehkého k jídlu pro tebe bude nejlepší. Snad polévku, nebo… Napůl už měl nakročeno do kuchyně, když ho zarazil tvůj povzdech – nebo jak jinak by měl nazvat to, co ses přinutil teď vyslovit…
„Brooksi…“ vydechl jméno, které vlastně nebylo tvoje jméno, a vzápětí se opravil: „Eliáši, kdybyste si dovolil zastavit, měl byste příležitost zkoumat, cokoliv si budete přát. Teď zrovna ji máte. Zařídím vám snídani a zajdu pro vaše věci.“ Dobře, tak snídaně se odkládá… na neurčito, nejspíše to měl čekat, takový už je jeho život. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Alespoň že mě už vážně oslovuje Eliáši. A co říká je vlastně laskavé, zní to, jako bych si mohl a měl odpočinout a jen nad tím slovem bych se dokázal dojímat celé hodiny v kuse, jen jsme si zřejmě nerozuměli. Já uvažoval o chvílích, kdy jsem usnul - nebo omdlel - nebo byl usnut - ovšem, další věc, na kterou se potřebuju zeptat - zkrátka praktické chvíle s nazíráním, kdy jsem se místo oťukávání možností hnal co nejméně komplikovaným způsobem přímo k cíli. Svým způsobem mě čeká totéž znovu, jen se budu muset víc zamyslet, kterým směrem se vydat. A možná se konečně pozastavit nad tím, že jednou z prvních věcí, které jsem viděl, byla ta plavovlasá dívka. "Nemám tu možnost," odpovím a je příjemné nemuset se snažit vypadat klidný, protože lektvar se tak tváří sám od sebe. "Ona mi nechá vždycky jen chvíli, a někdy ani to ne. A jak špatně se teď učím nazpaměť," pousměju se dokonce, "nechcete zažít. Erby se odkládají," rozveselím se trochu. "Ale moment - pochopil jsem, že ty věci máte tady," vlastně jsem čekal, že je vysype z kapsy, vždyť nemohlo přežít prakticky nic, "a vy jste taky ještě nejedl," spíš konstatuju, než se ptám, protože vypadá asi jako já se cítím. Altruistická je ta poznámka jen napůl. Nechci, aby se zase někam vypařil. Místo, kam mě usadil, a ta působivě elegantní gesta komorníka, mě znovu stačily uklidnit. Ať jsem kdokoli, svou váhu má přání mají a o prsten se prát nebudeme... a jestli přeci, tak najedení, což si v duchu optimisticky přeložím jako já plný sil a on klidnější. A hlavně mám pár otázek, kterým jsem se zatím vyhýbal, abychom je mohli probrat tváří v tvář. "Tu chvíli ještě vydržím," pokynu mu ke stolu. Smí se to...? Nebo bych ho měl opravdu brát jako komorníka? To mi nějak nejde, ani moc takovému zařazení nevěřím. Ale jestli by s tím měl mít problém on... tak jsem asi bez šance říct něco, co nevyzní blahosklonně, už jaksi z pozice své židle v čele stolu. Hodím to za hlavu a vysypu ze sebe slova tak, jak je mám na mysli. Buď bude mít vůli přebrat si v to v dobrém, nebo ani nejlépe formulované věty nepomohou; ba ne, nejvíc ze všeho to bude brát, že ho ani najíst v klidu nenechám. Jsem bez šance. "Prosím..." hlesnu. "Sice neznám zdejší zvyky, ale vy jste tu doma a já jen host... je to prostě příležitost probrat pár věcí. A konečně se najíst," pokusím se pousmát. Rozhodně to taky potřebuje. A jestli náhodou ne, alespoň bude moct mluvit bez přerušování. Podlaho podlaho, ani tady nejsi ochotná se pode mnou propadnout...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Nevymlouvejte se, mladej.
Essek povytáhl obočí. Pochopil jsi ho špatně hned několikrát – samozřejmě, že tě nechystal erby učit ještě před snídaní, vlastně to nepřipadalo v úvahu, dokud se nepostará o tvůj malý problém. Knihu ti donese někdy během dne, až bude mít chvíli zastavit se v knihovně a zvážit, zda by ti neměl přihodit na hromádku ještě něco dalšího. Nebylo by nejlepší zaměstnat tě knihovnou? Předměty… Ne, nemá je u sebe. Kdyby je měl u sebe, dávno ti je dal. Vzhledem k tomu, jak celý den skáče, je poslal do prádelny se vším ostatním. Všechno hezky naráz. Co ho však překvapilo ze všeho nejvíc, byla nabídka – možná žádost, nebo rozkaz? –, ať se s tebou usadí. Co s tím…
„Dokud máte Lunu u sebe, nemá pro vás cenu zkoumat nazíračství,“ prohlásil Essek, když konečně pochopil, co a proč jsi říkal… ne, tady se nedočká sypání popele na hlavu ani poděkování za to, co pro tebe udělal. Nakopnul by se za ten optimistický předpoklad, že s tebou bude rozumná řeč. Nebude. Samozřejmě, že nebude. „Magické sny ji vábí jako můru k ohni. Lépe uděláte, když se své schopnosti budete snažit nepoužívat. Čím více na ně budete spoléhat, tím ve větším nebezpečí jste vy a vaše okolí. Ovlivňuje vás skrze nazíračskou magii – a dokáže tak ovlivnit i ostatní. Kde přesně začíná a kde končí její vliv, jste možná schopen určit a možná nejste. Nevěřím, že to poznáte vždycky. A nevěřím, že nemáte tu možnost, Eliáši. Za mnou jste se také vydal vědomě. Teď, když dovolíte, vám půjdu zařídit oběd.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ono to jde... nepoužívat?" řeknu - vlastně upřímně překvapený. Ani ne tak z toho, že ta možnost existuje. Vlastně je zákonitá a kdybych to nejpozději u Fasády nějak utnul, asi docela obyčejně usnu. Nejspíš. Jen mě to jaksi... nenapadlo. Možná ve skutečnosti nemělo kdy, každý z těch snů jsem potřeboval, ale překvapený jsem stejně. Jak to sakra myslí s tím ovlivňováním ostatních...? Že se pak spoléhají na moje informace? Zatřepu popleteně hlavou. Otázek mám víc, některé dokonce s tím nepoužíváním úzce souvisí, nemá smysl, aby tu při nich stál mezi dveřmi. Jídlo! "Jistě, že jsem za vámi šel vědomě - a kdybych to neudělal, jsme teď mrtví," řeknu. "Doufal jsem najít lepší příležitost, jak vám poděkovat, ale... takové asi samy od sebe nenastávají," protože ani teď mi podlaha nevyjde vstříc, chytím se alespoň Miko. I když tak zlé jazyky, aby někdo tvrdil, že ji k sobě tisknu jako polštář, se tu určitě nenajdou. "Tak díky alespoň teď... a takhle," zkusím se pousmát, "za všechno, co jste tam pro nás... a pro mě... udělal." Jestli já se neměl včas tvářit, že si nic nepamatuju. Jenže ta chvíle, kdy zůstal se mnou, i když to z žádných objektivních důvodů nebylo třeba, mi znovu snadno uhladí naježenou srst. Celou tu hrůzu udělala snesitelnou... dokonce i takhle zpětně v paměti - zvláštní. Jsem za to pořádně vděčný, protože vzpomínek na beznaděj mám díky Luně v hlavě až dost. "Snad vám to někdy dokážu vrátit." No tak, nechtěl jsi jít pro oběd? Někteří z nás tu nevědí, kam s rukama a nohama a očima, ani čímkoli dalším. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Škoda, že…
Když se Essek zarazil, měl už napůl vykročeno ke dveřím vedoucím do kuchyně. Byly to ty bílé – takřka splývající s bílou tapetou – strategicky umístěné za záda stolujících, kteří seděli čelem k oknu. Ty jsi měl před sebou krb, takže jsi na oboje úkosem oka viděl.
„Jenom plním svou povinnost,“ odpověděl Essek. Nemohl by říct, že ho tvá slova… nepotěšila. Nebo možná mohl, opravdu nečekal díky, ale přeci jenom to uhladilo osten skrývající se v šedých očích. Možná jsi nebyl tak nemožný… „Vraťte mi to tím, že už nic takového nebudete vyvádět. A že mi dáte čas vám pomoci.“
S těmito slovy zmáčkl kliku a zmizel za dveřmi, čímž ti jednak sebral prostor dále reagovat – a třeba se proti jeho slovům ohradit –, ale zároveň ti dal prostor se nadechnout. A uklidnit? Miko chvíli hleděla na zavřené bílé dveře; nad něčím přemýšlela, než se k tobě otočila a pošimrala tě na uchu studeným čumákem. Ne schválně. Nechtěla tě oňuchávat, spíše se na tebe chtěla podívat a špatně odhadla, jak blízko sebe si ji vlastně držíš. Jako plyšáka! Ne, že by to vadilo…
„Pana Esseka trápí stav pana Kytelera,“ hlesla zdánlivě nesouvisle, „ale pokud říká, že vám pomůže, tak vám pomůže. Jenom… se bojím, aby si na vás nevybíjel věci, o kterých by si měl promluvit přímo s panem Kytelerem,“ povzdechla si. „Škoda, že tě sem tvá rodina nepustila dříve, mohl jsi je oba poznat za lepších okolností.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vydechnu. Snad jsem to trochu zachránil - nebo přinejmenším víc nepokazil - tohle opravdu měla být první věc, kterou jsem měl začít... a nenechat se hloupě zaskočit, když pro mě přišel... alespoň že teď jsem tu narážku už nenechal proklouznout. I když po pravdě, v tom co říkal toho bylo k zamyšlení víc. Že se už v životě neposadím do vortexu, bych mohl slíbit snadno. (Ano, Esseku, vím, že jsi nemyslel takhle.) I když, nebýt toho závalu, třeba jsem touhle dobou mohl někde skládat hlavu na polštář bez Luny... hmm, asi by to tak rychle nešlo... měl bych se podívat po té knize... jenže jít dobrovolně spát, o tom nejsem ochotný ani přemýšlet. Ani pod lektvarem, který už tak má co dělat, aby uhlazoval moje drobná vzplanutí. Lehnout si a jenom se mu poddat, jsem v nebi. Ani bych nemusel dřímat, stačilo by vejít do zahrady a vnímat všechen ten pokoj. I jídelna je úžasná, přímo balzám pro oči. A jestli mě Essek nebude chtít pustit ven, stačí najít jakýkoli pokoj se správným výhledem a třikrát si ověřit, že je to opravdu ten správný. Konečně neprší a já to prospím? Studený čumák mi připomene, že ji k sobě tisknu možná až moc silně. Ta její drobná váha mate - snad jsem ji nezmáčkl moc - nechtěl já Miko náhodou dávno odložit na vedlejší židli? Tohle není správné... a čím víc to budu odkládat, tím víc výmluv, proč to neudělat, budu mít. Jenže ono je to jednoduché. Nestojím o další bolest. Vydržel bych ji, nebyla nijak hrozná, ale prostě nechci, jsem z ní unavený a umořený. A Miko je... není nepřátelská. Slabě se na ni pousměju. Je od ní hezké, že to říká, vlastně se mi uleví, když tak potvrdí moje dojmy - že Essekova nevrlost možná nemá původ ve mně - nebo jenom ve mně - a já přeci věřím, že mi chce pomoct, navíc chápu, že toho má moc a netěší mě, jak jsem na něm závislý, a - Jaké věci...? "Nepustila?" zopakuju tupě. "Moje rodina mě sem nepustila?" Mechanicky ji hladím po zádech a v hlavě nemám jedinou souvislou myšlenku. Ze všeho, co vím, nedokážu poskládat žádnou rozumnou teorii. Někde daleko za lektvarem a Miko mě nejspíš znovu rozbolela hlava, ale je to jen velmi vzdálený tupý tlak a až ke mně nepronikne. Moje rodina mě... nepustila. Až když jsem provedl něco dost hrozného, zřejmě seznali, že na mě nestačí... Ale jestli mě k sobě chtěl Kyteler už dřív... snad kvůli talentům, které máme společné, minimálně o jednom z nich už vím, že jsem ho nerozvíjel... nebo... jestli jsem měl sklony k... šíleným akcím už před tím a chtěl mě mít pod dohledem... věděl jsem to, chtěl jsem to? Tak málo toho v sobě mám. Ten hluboce zakořeněný pocit samoty... zvláštní odmítavost k představě rodičů... ale za tím klidně mohly být obyčejné domácí neshody... věčná touha po svobodě... a hledání, komu se pověsit na krk, připomenu si jízlivě. Ne, z toho nic nevyčtu. Možná se snažím posuzovat věci podle postojů druhých, ale z vlastních to není tak snadné. Pohřeb jsem měl ale pěkný, nemohl jsem být zavrhovaný syn - a ta plavovláska - "Miko... proč?" Zavrtím nad sebou hlavou. Není to nejlepší otázka, ale v hlavě mi tepe a jako bych získal možnost úplně nových perspektiv. "Jak se jmenuju?" zadívám se na ni naléhavě. Všechno mohlo být jinak... možná bych nemusel mít Lunu. Znal bych Kytelera zdravého... a Esseka, který se nemračí... všechno mohlo být jinak na tolik způsobů... nepustili? Proč jsem neutekl...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Ti, kteří zapomínají
„Nevím?“ odpověděla Miko překvapeně, jako bys odpověděl na otázku měl znát ty. Říkal jsi ji, že jsi přišel o paměť. Mělo jí dojít, že to nemůžeš vědět o nic víc než ona, ale… z nějakého důvodu ji to prostě nedocházelo. „Vždycky jsem předpokládala, že tě rodiče chtěli mít u sebe. Pan Kyteler se je snažil kontaktovat vícekrát, jednou za tebou do Londýna dokonce poslal pana Carrolla, ale… nikdy jim ani nedovolili se s tebou setkat. Snad se k tobě dostaly aspoň ty knihy.“
Byla to napůl otázka. Chtěla vědět, jestli jsi knihy obdržel; panu Kytelerovi na nich tolik záleželo a svým způsobem mu zlomilo srdce je dát z ruky, ale… nepochyboval, že to dělá pro dobrou věc a že ti mohou – a že se mu jednou všechno vrátí.
„Jak se jmenuješ?“ Dobře, tohle byla zvláštní otázka, která ji částečně vytrhla z téhle nesmyslné vstřícnosti. Ona si opravdu nepamatovala, že si nic nepamatuješ… „Eliáš Van Watteren, tak se jmenuješ. Přece si nemyslíš, že jsem zapomněla!“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Londýn... nedovolili setkat... knihy, které... asi zapřeli, protože tady nejsou a se mnou je neposlali... samozřejmě, že neposlali, nikoho nikam neposlali, já si plaval v řece... chtěli se mě zbavit...? Jaký smysl v tom pak dává ten pohřeb... a Melanie...? Hodná teta, třeba další Kytelerova vyslankyně, co mě... co mě co? Znovu si zapřu paži loktem o stůl a horké čelo opřu do ledové dlaně. Zkouším si představit Londýn - a nic. Jen pár obrázků, co jsem klidně mohl zahlédnout někde v televizi. Nadechnout. Je mi znovu trochu špatně od žaludku. Uvolnění, ve kterém mě lektvar udržuje, není příliš slučitelné s usilovností, s jakou se snažím přimět své myšlenky k pohybu. Měl bych se mu poddat... odvahu se teď zbavovat Miko nemám už vůbec žádnou. Ale když počkám úder srdce nebo dva a soustředím se jen na uvolnění... tak je to lepší. Určitě. "O knížkách nic nevím," přinutím se říct. "Eliáš Van Watteren, jo... to zní... správně." Nejsem z toho jména ani zdaleka tak nadšený, jak bych čekal. Zní to správně. Vím, že mi patří. Jen... jestli nebyl nakonec lepší i ten Brooks. "My se znali?" podívám se na ni popleteně. "Víš, ty jsi možná nezapomněla, ale já úplně všechno - dokonce i to jméno... pamatuju si ze svého života necelé dva týdny zpátky. O svojí rodině nic nevím. Teprve včera jsem přišel na to, že jsme příbuzní s panem Kytelerem. Nevím dokonce ani jak..." Nadechnout. Je to přesně ta chvíle, kdy bych si měl říct - dýchejte, Eliáši... co říkáte, Alexandře, na tenhle objev? Řekne vám to jméno něco, nebo jen pokrčíte rameny? Tolik rodů nazpaměť nemůžete znát ani vy - a Londýn je daleko. Navíc tohle zní hodně belgicky nebo možná holandsky... nesmysl, můj rodný jazyk je určitě angličtina. "Já tomu vůbec nerozumím," řeknu spíš pro sebe než pro ni. Vždyť ona očividně neví, co se stalo. "Nevíš, proč se mě snažil kontaktovat...?" To by mohlo napovědět alespoň něco - třeba mě nechtěli nechat kouzlit - nebo věděl, že před nimi nejsem v bezpečí - nebo... ale na každou z těch letmo nahozených teorií mě okamžitě napadají důvody proti. A jak na mě vůbec přišel...? Nejistá naděje, že o mě stál - neznali jste se, připomínám si marně - je... příjemná. Útěšná. Ale to jsi ještě nebyl zločinec, milý Eliáši... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Duch s Alzheimerem
„Ne. Dneska jsme se potkali poprvé,“ odpověděla pisklavým hláskem. Proč by ses na tohle ptal? A proč se na ni tak koukáš? Leda… Ale ne! „Potkali jsme se už někdy předtím? To se omlouvám. Samozřejmě. Arture, už si vzpomínám,“ pokývla hlavou v náznaku úklony.
Rázem se k tobě přitiskla mnoho ochotněji – skoro jako kočka, které domů po dlouhém pracovním dni došel oblíbený člověk. Opravdu tě viděla ráda… Jakkoliv jí náruč smrtelníků nikdy nepřipadala lákavá, protože v ní viděla něco ryze praktického a léčitelského, pro syna pana Kytelera měla slabost. Byl tak roztomilé mládě… a teď vypadal trochu mladší, než si pamatovala, ale její paměť už není, co bývala. Musela si ho s někým poplést.
„Proč se tě snažil kontaktovat?“ zopakovala zmateně. Okolnosti jí unikaly, ale byla si naprosto jistá, že jsi mluvil o panu Kytelerovi. „Je to tvůj otec… Jenom se o tebe bojí. Chce vědět, že jsi v pořádku. Měl bys doma trávit více času místo běhání za děvčaty,“ pokárala tě zvláštně něžným hlasem. Ano, Artura musela mít opravdu ráda. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ramena mi poklesnou v náhlé vlně únavy. Naděje, která nebyla ani trochu tak malá a opatrná, o jakou jsem se snažil, splaskne jako mýdlová bublina. Asi bych z Miko mohl dostat ledacos, kdybych sám byl soustředěnější a dokázal podchytit správný směr otázek, ale... začít bych musel tím, že nejsem Artur... což jí samozřejmě říct musím... za chvíli. Řeknu jí to za chvíli. Ona je teď očividně konečně spokojená a i když mi vlastně to za chvíli připadá horší, stejně se k tomu nedokážu přimět. Jestli bych si raději neměl obarvit vlasy a třeba použít ten make-up v koupelně, abych Kytelerovi tolik nepřipomínal jeho ztraceného syna... Další neostrá vlna pochopení mi šplouchne kolem kotníků. Artur byl Kytelerův syn. Vlastně jsem to věděl - jen se mi to nespojilo - ten už musí být starý! - a můj podvědomý předpoklad, nebo snad naděje, že jsem Arturův přímý potomek, se mi v hlavě převaluje úplně bez užitku. Nedokážu si vzpomenout, co mě k tomu vedlo, možná nic na to téma ani řečeno nebylo a byla to jen naděje z obdivu k němu a ta neuvěřitelná podoba. Pořád je tu možnost, že jsme měli jen společného předka. Ale jestli jsem arcimágův pra-pra-pra - a ono těch pra- zase tolik být nemusí při délce života čarodějů - tak co vlastně...? Tak se vzdej naděje, že by o tvou maličkost nebyl mezi dalšími čaroději zájem, oznámím si suše. Kdepak se nenápadně snažit dohnat co se dá a oťukávat možnosti. Ale... zase tím spíš najdeš spojence kolem záležitostí Trhliny... možná. Kyteler je rozhodně někdo, kdo si umí získat loajalitu, vždyť z něj byl nešťastný i Alexandr Blackwood - ale ty jsi jenom... ty. "Je mi líto, Miko," přinutím se říct, i když ze mě vyleze jen chraplavý šepot. Takhle náklonnost mi nepatří a najednou si připadám hrozně, že ji v tom bludu nechávám. Co na tom, že bych dal levou nohu - nejlépe Luninu - aby takhle Miko vítala mě. Jestli jsem se bál, že ji zneužívám, tak pro tohle už naprosto není omluvy. "Jsme si hrozně moc podobní, ale já jsem jen takové nepovedené vnouče." A jestli ne přímo Kytelera, tak vnouče někoho jiného. Eliáš Van Watteren. Zvláštně se na to bude zvykat. Teď už bych je mohl najít, dochází mi. Ale... nemusím? Nikdo neví, že svoje jméno znám. Nemusím je hledat...? Nechci - jsem unavený, do hloubi duše vyčerpaný. Možná se jen bojím zklamání, ani honem nevím, jestli víc svého nebo toho jejich. Nejasně si uvědomuju, že bych se měl rychle vyhrabat z téhle bažiny věcí příliš osobních, neřešitelných, nepříjemně a nezdravě rozjitřených, a hlavně... zbytečných a k ničemu, jsem Eliáš a nikoho dalšího k životu ve skutečnosti nepotřebuju - a jestli snad, prostě budu hledat, dokud nenajdu - ale tolik bych si přál... Vzchop se. Prakticky se tu na té židli hroutíš - Essek tu bude brzy - tohle není obrázek, který mu chceš předvádět. Jsi nespravedlivý vůči němu i vůči Miko, hledáš u nich něco, co těžko mohou naprostému cizinci dát. Máš zázemí i pomoc, tak se prostě... vzchop... možná si připadáš jako ve vzduchoprázdnu, ale má to k němu pořádně daleko. To jen pocit, že ti dochází čas - ale máš ho - ještě ano - Luna nevyhraje. Jenže ten smutek je hluboko a těžký jako jíl, neochotný se rozpustit pod objektivně dobrými důvody. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Miko se pomalu odtáhla, aby se ti mohla podívat do tváře. To, co jsi říkal, ji zarazilo a očividně nad tím přemýšlela, jenomže… jí to zkrátka nedávalo smysl. Asi se přeslechla. Nebo tě jenom špatně pochopila, to se také stávalo. Nepřála si nic víc než ti být schopna pomoct, nasměrovat tě správným směrem a uhladit praskliny mezi tebou a tvým otcem, které vznikly po smrti tvé matky. Proč jsi odsud odhodlaně utíkal? Nemohl bys trávit více času s rodinou? Nikolas tě potřeboval, opravdu moc tě teď potřeboval… „To ani neříkej, Arture! Tvůj otec dostane infarkt,“ Miko se nenechala odradit z omylu a dál promlouvala podobně soucitným hlasem jako předtím – jenom jaksi hřejivějším. Až na to, že tě neznala tak důvěrně, nechovala se k tobě zase tak odlišně. Kdybys ji znal celé roky, kdyby tě sem rodiče pustili, nepochybně by si tě zamilovala stejně jako Artura. „Blackwood sem svoji dceru může posílat, jak jenom chce, na vnoučata jsi opravdu ještě mladý. Nebo se ti líbí?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Můžu se stokrát v duchu proklít za svoji slabost, stejně jí znovu prohrábnu srst na hlavičce špičkami prstů a dlaní sklouznu po zádech. Působení lektvaru pro tuhle chvíli není jako těžká deka tlumící veškeré vjemy, obracející mě do nijakých šedivých prázdnot otupělého splývání - a blaženě pokojného, kdybych se konečně nechal - ale obyčejné alibi. Jestli jsme s Alexandrem příbuzní, dostanu ten infarkt já! Jenže nejsem schopný si v hlavě poskládat, jestli je to vůbec možné. Víc musím myslet na to, že Blackwood o takový svazek stál, nebo pro něj byl alespoň přijatelný. Třeba nejsem úplně bez šance - a dá strašnou práci si připomínat, že se nemůžu vztahovat k událostem starým stovky let, kde figurovali docela jiní lidé, jiné okolnosti, jiná politická situace, jiné naprosto všechno - a navzdory Alexandrově bezprostřednosti a nedostatku zábran pochybuju, že by starý Blackwood toleroval svazek bez naděje na děti. Navíc prokazatelně silný mág Artur byla hodně jiná partie než troska bez paměti a magie jménem Eliáš... Ale ze vší historie mezi Arturem a současností nevím nic a tak jsou to spojené nádoby a jakási slaboučká naděje není ochotná nechat se snadno sfouknout... ale hlavně, hlavně... jsme si dali zatím přesně jednu trochu důkladnější pusu a rande skončilo poněkud výbušně. Jsem zamilovaný, napadá mě, protože otupělé hrany emocí mi zároveň dovolují vidět je v jiném světle než dřív a nemám z nich takový strach; ani je pojmenovat se tolik nebojím. Stát se to nemělo, protože já teď nejsem tak docela já, a možná to odezní samo a tiše, možná to ze mě vytluče Luna, možná Alexandrův chlad... možná to v sobě raději udusím sám... možná to nepůjde a zlomí mi srdce navěky... možná ani nevím, co znamená milovat, a jen si něco namlouvám v usilovné snaze najít protiváhu k Luně... nic nechci víc než být znovu s Alexandrem, ale jestli je pro mě jen nějakou... náhražkou... snad bych se mu měl naopak začít velmi usilovně vyhýbat. "Je tu někdo, kdo se mi líbí," řeknu tiše, skoro proti svojí vůli; nechci se jí svěřovat, protože tohle Essek opravdu vědět nemusí, ale zároveň jako bych tím, že to pronesu nahlas, ten fakt stvrdil a upevnil. "Připomeň mi jméno té dívky, prosím tě." Jestli řekne Emily...! Tak nic. Mezi námi by to roli nehrálo, nebyli bychom si nijak blízcí. Ve své vyplašené touze po jistotách svým způsobem nedokážu přemýšlet nad ničím menším než ...a žili spolu šťastně až do smrti, a třeba se nad tím někdy později dokážu pousmát. S ním bylo všechno o tolik snadnější! Vydechnu. Potom. Možná pořád stojím na místě, ale dokázal mě ze tmy pootočit za světlem. Svět po Luně skutečně existuje, není to jen nejasná teorie, o které možná mluvím a plánuju ji, ale jenom slovy a bez pochopení. Kdyby nic víc, vědomí toho pevného potom bych si měl udržet... Blackwoodi, věčný problém! Ať už jsou nasáčkovaní v odpoledním čajovém salónku, nebo v srdci. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Tak zlé jazyky, aby tvrdily, že má PJ hlad, se jistě nenajdou.
„Emily?“ Miko to obávané jméno vyslovila takřka ve stejnou chvíli, jako jsi položil svou otázku. Zněla přitom zvláštně něžně, mateřsky. „Tobě se líbí malá Emily Weirová?“
Odpovědět jsi nestihl. Bílé dveře vedoucí do kuchyně se otevřely, přičemž z nich vyšel Essek obložený několika talíři a také košíkem. Krom jednoho jediného talíře to před tebe položil všechno. Postupně se před tebou objevila pestrá nabídka příloh a jídel, přičemž se mezi nimi našel i jeden dřevěný košík, v kterém jsi našel čtyři kameny (modrý, šedý, žlutý a zelený), prsten a také telefon, na kterém poblikávala nepřečtená zpráva nebo zameškaný hovor.
„Grilované kuře s humusem, mandlemi, semeny z granátového jablka a nakrájeným avokádem,“ Essek přestavil lákavý talíř, na kterém bylo artisticky vyskládané všechno možné. „Rajčatová polévka s pálivými papričkami a koriandrem, pak… Losos s olivami,zelenými fazolkami, vařeným vejcem, bramborami a dnešním hlávkovým zelím. A nakonec sendvič s opečenými kuřecími plátky, rajčaty, sýry a pestem. Kuchyň vzkazuje, že si máte dát, cokoliv budete chtít – a pokud jí v průběhu dne napíšete seznam oblíbených jídel, zapojí ho do jídelníčku.“
Se svým talířem – který ze všeho nejvíce připomínal právě kuře s humusem a jakousi zeleninou, kterou ty jsi nedostal – se pak usadil na opačnou stranu stolu, tedy přímo naproti tobě. Jídlo!
„Bon apetite.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Emily Weirová! Ale říct už nestačím nic, protože se zjeví spása a opět má podobu Esseka Carrolla a já si na chvíli připadám poněkud bezradný vůči té nesmyslné hromadě jídla. "Někdo v kuchyni má svou práci doopravdy rád," řeknu; víc než ochotně se upínám na úhledné barevné hromádky, chvíli si nechci lámat hlavu s minulostí. Ale tolik jsem toho nesnědl snad za týden zpátky. Kde je moje rozumná miska vývaru a hrstka suché rýže? Voní to úžasně. Vypadá to fantasticky. Abych si dal pořádný pozor, kolik toho opravdu sním. "Děkuju," dodám a natáhnu se pro prsten. Na prstě skončí velice rychle a neokázale, a možná dokonce trochu pokoutně, protože si ho stačím nasadit snad dřív, než se Essek usadí na svém místě; s převelikou úlevou. "Opravdu mi s něčím z toho nepomůžete? Ať kuchařku nezklamu nedostatkem nadšení." Už teď se těším, až se s ní seznámím. Nebo s ním. "Oblíbená jídla... časem," pokrčím rameny a nenamáhám se znovu zdůrazňovat fakt, že je zkrátka neznám. Moje kuchařské pokusy se většinou sestávaly z "namaž něco něčím" a nebo "dej si to samé co James" a nic oblíbeného se z nich rekrutovat nestačilo. Kromě oříškových pomazánek. Ty jsem ochotný jíst kdykoli v jakémkoli množství. Opatrně ochutnám polévku, trochu nešikovně zapřený o stůl tak, abych zvládl pandu na klíně, opírat se ne úplně nevkusně, a ještě mi nepadalo jídlo všude kolem. Veškeré rodinné trable jsou rázem zapomenuté, vítězí primitivní pudy: jídlo! "Dobrou chuť..." Hlubiny už nevypadají tak temné a svět je od prvního sousta mnohem lepším místem pro život, nebo alespoň zvládnutelnějším. Ani to Van Wetteren už mi nepřipadá tak nepotěšující. Abych se přinutil jíst trochu pomaleji, natáhnu se ještě jednou po košíku. "Že přežije zrovna mobil jsem vážně nečekal," poznamenám. "Výbuch musel odhodit batoh stranou. Škoda těch dokladů..." Nejsem si úplně jistý, jestli si pamatuju ty chvíle v podzemí správně. Řekl jsem mu, kde jsme, nebo to jenom plánoval udělat - nebo to poznal a věděl...? "Pane Carrolle, ohledně místa, kde jste nás včera našel - je zajištěné?" Rozkliknu blikající zprávu. "Měl jsem... připadalo mi, že víte, kde jsme," pohlédnu na něj krátce, tohle je téma, kterého se trochu bojím a snad jsem ho měl nechat na později, ale plánovat jsem teď schopný leda další sousta. Té polévky bych vážně neměl moc, ale když ona je tak dobrá! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Provázek na hraní
„Dá se to tak říct,“ odtušil Essek, zatímco se usadil naproti tobě. „Batoh z větší části shořel, ale kameny zaštítily mobil. Hmm… Kdybyste chtěl, mohl bych vám je pomoct nabít.“
Nenabízel se jenom tak – a vlastně se neplánoval přímo zúčastnit, jenom tě navést správným směrem. Dělal bys něco magického, užitečného a v zásadě neškodného, dokonce by ses naučil něco, k čemu ses v Londýně neměl šanci dostat. Kelliwig měl Trolí trh, takže byly podobné artefakty běžně dostupné a především levné, možná sis je možná přinesl odtamtud; ale v hlavním městě se k nim čarodějové dostávali jenom těžce.
„Prozatím bylo rituální místo umístěno pod ochranu arcimága a Trolí trh, dnes večer o něm rozhodne vyšší rada. Většina již potvrdila účast. Co se s ním stane pak… to jde mimo nás oba. Bylo by lepší, kdybyste tam nikdy nechodil, Brooksi,“ podotkl nevesele. Kdybys věděl, kolik jsi tím způsobil problémů… ale to nevíš, protože ničit světy omylem je tvůj koníček. Povzdechl si. „Je to má chyba, měl jsem vás lépe hlídat. Nepředpokládal jsem, že byste znovu porušil zákon. A že přitom přizabijete nejenom sebe sama, ale také dědice Blackwooda. A že se dostanete k jednomu ze sentinelů. Řeknu vám, Brooksi, štěstěna vám opravdu nepřeje.“
Ano, mohl si to všechno odpustit… a pravděpodobně měl, ale… nezněl zle ani kousavě. Snad jenom unaveně. Naložil si toho na talíř tolik, že položka „seřvat Eliáše za to, že existuje“ dokonale zapadla a on ji neměl sílu hledat. Nebo to vzdal. Očividně ho neposloucháš. Vlastně v tuto chvíli nepochyboval, že bys vyskočil z okna, kdyby ti řekl, ať to neděláš.
„Doufám, že to máme za sebou. Byť si to možná nemyslíte, stojím na vaší straně,“ natáhl se po konvičce čaje a nalil si, ty jsi měl hrníček meduňkového čaje položený před sebou. „Máte představu, k čemu chcete ty kameny použít? Většinou se používají k elementární magii, dá se skrze ně prolít magie a změní náboj. Můžou se třeba nabít i léčitelskou jiskrou, pak se jimi dá léčit, nebo se z nich dá udělat lokátor, pokud je nabijete lokalizační magií. V jednom máte vodu, tři zbývají.“ Tři? To jsi jeden ztratil. Když ses podíval do košíku, zjistil jsi, že ti chybí červený. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "To by bylo skvělé," potěší mě ta nabídka nemálo - skoro to vyznívá, že bychom na těch kamenech pracovali spolu a to je představa nesmírně zvláštní; ještě nevím, na kolik způsobů, ale ne nutně špatná. "Jen hrozí, že vás zahrnu asi tisícem otázek... víte, že mi už zase říkáte Brooksi?" pousměju se trochu. "Za Eliáše bych byl raději. Nebo klidně přejděte k Van Watterenovi, jestli by to pro vás bylo přijatelnější." Docela zvědavě se na něj v té chvíli zadívám. Dočkám se nějaké zajímavé reakce, hmm? Jak jsem k tomu přišel mu asi dojde rychle - a já si to možná měl odpustit... vlastně určitě... třeba zakáže Miko se mnou mluvit úplně, nebo mi ji vezme... Pozdě. Dívám se na Esseka a zjišťuju, že jakkoli jsem podobná slova čekal, stejně nejsem rozhodnutý, jak moc na ně reagovat. S lektvarem, co mi koluje v žilách, je jednoduché nezačít se bránit - a spolknout hořkost z vin, které neznám. Navíc nejsem tak pevně přesvědčený, že to bylo nutně neštěstí. Setkat se s Arturem pro mě znamenalo strašně moc a kdo ví, jestli vůbec a za jak dlouho bych se o jeho činu a existenci sentinelů dozvěděl; a jestli bych tak snadno přijal za své nutnost chopit se toho dědictví. Možná bude cena tak vysoká, že se stane nepřiměřenou, ale Essek nezní, že bych tam něco poničil. Kdyby tušil... "... ale po pravdě, nemůžu to dost dobře nechat jít mimo sebe - to není tak, že bych měl na výběr," navážu plynule. "Ví se, kde jsou ostatní sentinely a v jakém jsou stavu? Neptám se na souřadnice," ujistím ho pro jistotu. "Jen jestli je známo, jak jsou na tom. Jestli je někdo, kdo si udržuje přehled. Ať už pan Kyteler nebo pan Weir." Nenechám se od toho odradit, Esseku... a jen proto jsem ti ochotný říct všechno. Byl bys ten nejlepší spojenec. A budeš...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Zavalit tě balvanem, to bych se hned mohl nasnídat v klidu…
„S dovolením vám budu i nadále říkat Brooksi,“ odpověděl, přičemž přísným pohledem šedomodrých očích sklouzl na Miko vykukující zpod stolu. „Van Watterenem už nejste. K tomu jménu se neupínejte.“
Miko se ohlédla přes rameno, div nesklopila uši. Ano, rozhodně mu došlo, co se tady stalo. Nechávat tě o samotě se opravdu nevyplácelo, možná by si tě měl přeci jenom připoutat? Červená panda ve tvém klíně se zavrtěla, jako by se chystala přeskočit na druhou židli. Konečně si uvědomila i ona, že ti neměla nic říkat, že ti to chtěl pan Kyteler vysvětlit sám.
Na popraskané obrazovce mobilu se ti ukázal čas. Bylo 13:20. Prospal jsi větší část dne. Když jsi pohybem ruky odehnal všetečná oznámení a hlášení, že mobilu zbývá 13%, dostal ses ke třem nezvednutým hovorům od Jessie. Bylo to poprvé, co ti volala; předtím tě v případě potřeby vždycky kontaktoval James. Jeden hovor zvonil v devět, druhý v deset a třetí teprve před půlhodinou. Sháněla tě vytrvale.
Essek už se nadechoval, aby pokračoval, snad se dostal i přes: „Otázky naopak vítám,“ když v tom nakrčil obočí a ostře se nadechl. Vážně? Hrnek čaje klepl hlasitěji o podšálek, až elf na okamžik přivřel oči. Klid, Esseku. Jedno nevycválané pískle zvládneš! Otázky možná vítá, ale tohohle druhu opravdu ne…
„Brooksi, tohle se vás netýká,“ odpověděl tak klidným tónem, že překvapil i sám sebe. Odložil vidličku i nůž. Při tomhle opravdu nemohl – a neplánoval jíst. Hrozné s tebou. Kdybys ho po dvou dnech běhání nechal konečně najíst, měl by tě hned raději. Na chvíli. „Ale ano, samozřejmě, že sentinely někdo hlídá. Artur Kyteler svěřil lokaci každého z nich jednomu ze svých přátel. Na základě svých vizí se domníval, že bude lepší, když nikdo nebude znát lokaci všech. Díky vám se tím teď bude zabývat vyšší rada a jistě usoudí, že bude lepší je všechny najít, ale… Ne, nestarejte se o to. Překonal jste se i na svoje poměry. Bude lepší, když se od sentinelů budete držet co nejdál.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zřekli se mě...? Čekal jsem ledacos - ale že jsem o své jméno přišel, to ne. Uhnu pohledem a jen neurčitě trhnu rameny. Jak je libo... stejně jsem se s tím nějak nedokázal ztotožnit. A že si mě teď přehazují jako horký brambor... nezáleží na tom. Bezděčně se nadechnu a zadržím dech v očekávání přívalu bolesti, až Miko skočí stranou; tu bych si s dovolením rád nechal pro sebe, právě teď dvojnásob. Soustřeď se na to důležité. Jméno to není, už víš, že se bez něj dá žít. A Essek ať ti říká jak chce, jestli mu to dělá radost. Nedá se bojovat na všech frontách naráz... že tě nemá rád přeci víš od první chvíle. Zopakuj si občas, že nezáleží na formě, ale na obsahu... Kéž by to bylo tak snadné. Luna by se od tebe mohla učit, napadá mě, když po jeho vzoru odložím vidličku a zadívám se přes stůl do šedých očí. Trochu se mi rozplývají. Mohla by se od tebe učit, protože s její přímočarostí se dá bojovat. Ty mě za chvíli opravdu dokážeš přesvědčit, že se mám jít zahrabat. Nadechnout. Jakkoli jím pomalu a snažím se z bohaté nabídky vyzobávat ta lehčí sousta, už prve mi nebylo dobře a teď je to jenom horší. Copak nemůžeme prostě... mluvit... už tak se špatně soustředím a oddělit z jeho vět ty nesmyslné invektivy je namáhavé a po pravdě docela bolestné, protože všechno ve mně na ně reaguje bezprostředněji než na fakta, na která se soutředit potřebuju. Jak můžu být otupělý navrchu a rozhozený uvnitř, to nepochopím. "Já opravdu věřím, že stojíte na mé straně," zopakuju slova, která řekl před chvílí. "Kdybych si to nemyslel, tak se vás neptám a nemluvím o tom s vámi. A omlouvám se - budu teď chvíli mluvit a pokusím se vám shrnout své důvody." Obemknu prsty kolem hrnku s čajem. "Tak především - rád bych ten prostor znovu zapečetil, jakmile to bude v mé moci. Jestli mi s tím pomůžete, budu rád, a je vysoce pravděpodobné, že to celé tak proběhne snadněji a s menším rizikem. Jestli ne, poradím si jinak. Bariéra se upapírovat, podplatit ani obejít nedá." Pro tuhle chvíli beru lektvar na milost. Sice zírám někam skrz Esseka do dálky, ale je snadné mluvit klidně a nezaujatě... alespoň navenek. "Nevylučuju, že padnu na nové informace, díky kterým ten plán ještě přehodnotím, ale zatím mě všechno slyšené ujišťuje, že to tak bude nejlepší." Mít dvě srdce musí být praktické, ale jestli ho mám přivést k infarktu, chce to dvojnásob snahy. "Jestliže sentinely někdo hlídá, pak předpokládám, že existuje mechanismus, který se... spustí, když kouzlo začne selhávat. Dobře! Nemusím o něm nic vědět." Zatím. "Pane Carrolle - já se o to velice rád nebudu starat. Říkám vám to teď a právě teď pro případ, že lze udělat opatření, jak ovlivnit názor rady nějakým rozumným směrem, třeba nikoho tam nepouštějte, nebo si ještě v téhle chvíli nějak zajistit přístup pro nás. Já... neznám vaše možnosti. Možná nemůžete nic z toho." Maně zdvihnu ztěžklou ruku a promnu si čelo špičkami prstů. Myšlenky se mi rozutíkávají a je těžké udržet záměr. "Vlastně doufám, že nás nutnost dožene až za celé roky... nechci skončit jako Artur," řeknu nesoustředěně a mám nejasný dojem, že jsem kousek toho, co mělo být řečeno, vynechal. Nebo ne? Nevím, jak mu vysvětlit, že... možná doslova. "Jenom se ujistit, že je všechno v pořádku, a pak se v klidu na příštích padesát let ponořit do knížek..." Bylo by nekonečně namyšlené prohlašovat se za Arturova následovníka. Dole v jeskyni mi to připadalo samozřejmé, zjevné a zákonité, ale pod Essekovým pohledem ta jistota taje jako sníh na slunci. V nějakém smyslu slova to tak je bez sebemenších pochyb, ve velmi volném a obecném smyslu, zejména v tom, že nám dědičnost nadělila tak neuvěřitelně shodnou magii a podobu, ale po pravdě by mi přišlo nesmyslně namyšlené svěřit se i s tím slibem, který jsem mu dal. Vždyť jsem vážně chodící katastrofa... a možná je to jedno. Essek už si o mně stejně myslí jenom to nejhorší. "Slíbil jsem, že na tu záležitost dohlédnu," sklopím oči ke svým rukám. Zdá se, že jsem chronicky neschopný neskládat sliby. "Někde začít musím." Unaveně ztichnu, beztak poslední věty nebyly už vzor souvislosti. Naprosto teď nechápu, proč jsem si dělal nějaké naděje. Samozřejmě, že to smete... nic nevím, nic neumím, ničemu nerozumím, všichni ostatní to vyřeší líp. Dobře, do toho, vyřešte, prosím! Uleví se mi. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Když jinak nedáš…
Essek se párkrát nadechl, jako by chtěl něco říct, ale nikdy se mu nepodařilo vklínit do tvých vášnivých slov ani půl slabiky. Nedal jsi mu příležitost. Nakonec si s hlubokým povzdechem jenom promnul spánky a zavřel oči, dokud ses neodmlčel dost na dlouho, aby pochopil, že jsi konečně domluvil.
„Brooksi, takhle to nefunguje,“ povzdechl si, přičemž se znovu napřímil. „O tomhle rozhodne vyšší rada. Ten prostor teď patří jim – a vy do toho nemůžete mluvit. Nemáte tu autoritu. Nemám ji ani já, dokonce by ji teď neměl ani arcimág osobně. Pokud budete kráčet touhle cestou, postavíte se proti celé téhle komunitě a pravděpodobně z ní budete vyloučen. Zapečetit ten prostor tak, aby ho rada neprolomila, je nemožné. Nejde to. I kdybyste na to byl dost silný, žádné takové kouzlo není. Rozumíte? Jednal byste proti všem, proti nejsilnějším čarodějům v Anglii, byl byste za to potrestán a výsledek by byl nulový. Chápu, že je to pro vás těžké přijmout, ale opravdu není způsob, jak ten strom znovu schovat.“
Popravdě neočekával, že to pochopíš, že si nebudeš i nadále otloukat hlavu o zeď, ale měl v úmyslu se postarat o tvoje vzdělání každopádně. Byla to jeho povinnost, takže ji musel plnit, i když by se ze všeho nejvíce potřeboval najít a zavřít oči aspoň na deset minut, než bude muset řešit další katastrofu. Bezděčným pohybem natočil ouško šálku čaje do estetičtějšího úhlu, než se na tebe znovu podíval.
„Omlouvám se. Právě teď není nic, co můžete udělat vy. A není ani nic, co bych mohl udělat já. Vyšší rady se zúčastnit nemůžeme ani jeden. Jejich rozhodnutí je teď jediné, na kterém záleží. Pokud vás to utěší, předpokládám, že bariéru obnoví každopádně, ale stejně jako Arturova bariéra ochrání sentinel spíše před zvířaty než čaroději. I tu jeho by probořili během několika dní, možná dokonce hodin,“ pokrčil rameny. „Znovu ten strom schovat není technicky možné. A udržet ty ostatní v tajnosti je to jediné, co můžeme dělat. Nejdou obnovit, nejde je znovu nabít, nejde ani vytvořit náhradní sentinel. Nemůžeme udělat nic jiného. S jedním ze strážců jsem už mluvil a stromy, o kterých ví on, jsou v bezpečí. Spolu s tímhle to znamená, že i kouzlo je prozatím v bezpečí. Víc vám k tomu říct nemůžu.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro ... a Essek snad skutečně naslouchá, protože jakkoli je pro mě těžké si přebrat úplně všechno, a nad řadou těch věcí se budu muset ještě zamyslet důkladněji... vyznívá dost jednoznačně... že opravdu nemůžu dělat nic? Dost silné kouzlo prostě neexistuje - a ostatní stromy jsou v pořádku - nemusím dělat nic. To je úleva! Jako by ze mě spadl těžký balvan. Pomalu vydechnu a napjatá ramena povolí. Nejraději bych odsunul talíř stranou, složil hlavu na ruce a zavřel oči. Možná bych se měl zamyslet i nad tím, jak málo pro mě znamená, že bych se postavil proti ostatním - vždyť já nechci - ta představa se mi příčí na mnoho způsobů - ale zároveň nemá zdaleka takovou váhu jako všechno ostatní. Udělal bych to, kdyby bylo třeba, samozřejmě. Ale nemusím! Protože dost silné kouzlo není. Nezvládnu ho já, ani nemá smysl hledat dost silného čaroděje. Takže... odloženo za padesát let? Více méně. Přestat se zajímat o celou věc dost dobře nemohu, ale útěšně se odsouvá někam do zvládnutelných dálek, kde už se trochu vyznám ve světě kolem sebe a zvládnu si magií alespoň přitáhnout hrnek. "Děkuju... za ten výklad," řeknu skoro překvapeně. Byl jsem připravený vyslechnout hromadu výčitek, spolknout je - a také jsem byl velmi odhodlaný se nehádat a zjišťovat dál jinde. Že mi to celé prostě vysvětlil... uf, díky za to. Nemusím nic. Že by mi lhal mě prakticky nenapadne a pro zkreslení nechal tak málo prostoru, že se skutečně mám o co opřít. "Máte pravdu, smířit se s tím, že chybu nenapravím, není příjemné," pokusím se pousmát. "Ale opravdu se nechci o něco pokoušet hlava nehlava. Vlastně mě v tom všem napadá jediná věc - vzhledem k Luně ne vyloženě aktuální, ale... nemám je možnost znovu nabít, nebo alespoň posílit, i když je moje magie s Arturovou prakticky zaměnitelná? Ten strom mě oslovil jeho jménem," zkusím vysvětlit, proč uvažuju tímhle směrem. "A pak si ze mě ochotně vzal co se dalo i bez nějakého obřadu..." Což se dá relativně snadno zopakovat - a třeba by mu stačilo posílat průběžně nastřádané lahvičky? Nic moc představa, ale přijatelnější než mnohé jiné. Ale přeprat draka jsem zvládnul i tak! Magie se obnovuje průběžně, to už přeci vím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Wilsonová a Kyteler
„Tak proto… Magie ve stromu se prý změnila,“ podotkl Essek napůl překvapeně, napůl už přemýšlel, jestli by to neměl řešit. Svým způsobem to bylo problematické, ale nejspíše jsi měl více štěstí než rozumu. Možná ti štěstěna přeci jenom přála? Možná. „Není to o zaměnitelnosti magie. Nikdy nebudete schopen dát dost, aby to hrálo roli, ale byl byste schopen kouzlo poškodit. Je to magie stará už víc jak dvě stě let. To znamená, že je nestabilní. Neřídí se Arturovou vůlí, ale vnitřními zákony energie, které ji udrží v setrvačném stavu a uchovávají sentinely v provozu. Tuhle starou magii už nejde ovládat, měnit, dávat ji správný pohyb a směr; musí si ho udržet sama. Kdybyste neopatrně narušil rovnováhu magických sil, mohlo by se stát, že se pohne část kouzla, která drží magii pohromadě a celé kouzlo by se zhroutilo jako domeček z karet.“
Z talířů se vznášela lahodná vůně pečlivě připravovaného a aranžovaného jídla, na němž si někdo dal záležet, sotva slyšel tvé jméno. Ponořen do rozhovoru se však ani jeden z vás nedotýkal vidličky a nejedl, i když jste oba jedli naposledy včera a těch pár soust, co jste stihli, vás nezasytilo ani náhodou.
„Brooksi, poslouchejte,“ zvedl šálek meduňkového čaje, ale nenapil se, jenom se na tebe důležitě a přísně zadíval, „vaše matka pochází z dlouhé linie sahající až k rodu Kyteler. Melanie Wilson je její teta, vaše prateta. O tom, co se přesně stalo a co se bude dít dál, s vámi chce promluvit pan Kyteler osobně, ale doufám, že vám zatím postačí vědět, že jste doma. S rodinou. A v bezpečí. Vaše vazba k arcimágovi není dosud veřejně známá a byl bych rád, když to tak zůstane, dokud nevyřešíme Lunu, nicméně… to, co děláte, se bude reflektovat na pana Kytelera. Spadáte pod jeho ochranu. V čarodějné terminologii by se řeklo, že je arcimág váš patron, tedy čaroděj, který je přímo zodpovědný za vaše činy na tomhle území. Rozumíte? Zaručil se, že se nezprotivíte zákonům místní komunity a pokud by se tak stalo, může za to být potrestán i on. V případě arcimága by to bylo velké pochybení.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Magie stromu se změnila...? Ale vždyť... aha, ovšem. Co říká Essek se mi propojí s tím, o čem mluvil Alexandr, a snad konečně chápu celou tu záležitost kolem Arturova kouzla jako celek, ozubená kolečka zapadají do sebe a protočí se bez většího zadrhávání. Něco mi tam sice stále uniká... snad... jak mohl Artur zakouzlit tak mocné kouzlo...? Ale tam musí být takových aspektů, které neznám! Třeba stačilo právě to, že našel pro stromy vhodná místa. "Rozumím," řeknu zamyšleně. Další setkání s ním se asi nepodaří... ale potkali jsme se. "Ano, opravdu rozumím. Děkuji, pane Carrolle." Je schopný překvapivě názorného výkladu, když zrovna neprská... jsem teď skutečně z hloubi duše rád, že jsem se odhodlal na tohle všechno zavést řeč. Provinění tím není menší, spíš naopak, za úlevu, že v téhle chvíli do běhu věcí nezasáhnu, bych si ve skutečnosti měl dát za uši, ale mám výrazně jasněji a obraz všeho se mi skládá a získává jasnější kontury. Vezmu do ruky vidličku a trochu překvapeně zaznamenám, že se mi slabě chvěje ruka. Tuším, že spousta věcí mi nedochází a souvislosti unikají, možná je to v téhle chvíli svým způsobem dobře. Musím se napřed dát do pořádku. Trochu překvapeně k němu zdvihnu oči, když znovu promluví. V nejasných rozpacích se na židli málem zmenším, nevím přesně, co na to říct, tak alespoň šťouchnu vidličkou do kousku brokolice. Zločinec, doma, s rodinou... co má zapomenout na svoje jméno... pořád nerozumím ničemu, ale říká přesně co bych si přál a tak je snadné se na to upnout. Někde mám stále uložené číslo na Melanii Wilson. Ale chci se jí ptát? To ona tohle celé zorganizovala. Musela tou dobou v Londýně žít, nebo alespoň situaci znát dost důvěrně, protože zpětně viděno, reagovala velice rychle a obratně. Jestli měla mojí rodině za zlé, že mě včas nezastavila, nebo jak to Luna přesně říkala... Skoro to zní, jako bych byl za celou tu katastrofu odpovědný jen částečně - možná nás v tom obřadu bylo zapojených víc - a nebo si samozřejmě jen hledám alibi... "Děkuju," hlesnu tiše. Tak... pár dní tomu přeci dát můžu, to není velký rozdíl, i když bych už byl z toho bludného kruhu nejistot venku. Ale... doma, v bezpečí... to jsem si přeci přál ze všeho nejvíc. Být někde doma. A tohle je naprosto fantastické a úžasné doma... jen co najdeme s Essekem nějakou rovnováhu a celé mi to skutečně dojde. A zbavím se Luny, samozřejmě. "Něco o těch věcech kolem hierarchie a patronství už mi vysvětloval Alexandr," řeknu. Že to byl důvod použít vortex mu snad raději povídat nebudu. "Jakkoli se mi ani trochu nelíbí, že by za moje činy měl odpovídat někdo jiný," pohlédnu teď přímo na Esseka, "beru to za dané a věřte mi, že... mu nechci dělat potíže. Ani vám," pousměju se slabě. "Alexandr ví, že jsme příbuzní, došlo mu to dřív než mě a těžko říct, co se mohl domyslet kolem sentinelu. Nemyslím ale, že o tom bude mluvit," svraštím lehce obočí. Na důvody se soustředit nedokážu, jenom o nich vím. Nebude, protože... protože nechce válku... a protože mi slíbil nějaké ty věci, co budou potom. A odeklít od Luny, ovšem... kdyby ti dva spojili síly, nepřišli by na to snadněji? "Jen otázka, kolik toho mohlo dojít Leopoldovi." Jinak řečeno, jak brzy to bude veřejně známo zřejmě závisí na tom, jak rychle se detaily o mé maličkosti dostanou k Blackwoodovi staršímu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně To obyčejné
„Hmm,“ Essek udělal nespokojeně, přičemž konečně zase vzal vidličku do ruky a jal se krájet kuřecí maso, „v tom případě můžeme předpokládat, že se to Blackwood dozví brzy. Ať už skrze syna,“ řekl tónem, který o loajalitě Alexandra nikterak nepochyboval, „nebo Leopolda,“ dodal. „Popravdě si nemyslím, že by to zrovna on měl nutkání prozradit široké veřejnosti, místo toho si tím pokusí zajistit výhodu oproti nám. Nicméně možnost, že by vaše posednutí použil proti arcimágovi…“ Naložil si sousto štědrou dávkou fialové zeleniny, která vypadala jako z jiného světa – a popravdě také byla. „… není zrovna malá. Dobře.“
„Dostaví se slečna Blackwoodová brzy?“ Miko vystrčila hlavu zpod stolu. Stále se držela tvého klína, i když posledních pár chvil byla podezřele potichu.
„Ne, Miko. Slečna Blackwooda je dávno vdaná,“ Essek se na ni podíval… zvláštně, soucitně – nebo možná dokonce s jistou obavou. Teď už se nezlobil, protože ti řekla víc, než měla, spíše si začínal uvědomovat, že na tom byla hůř. „Měla by sis jít brzy odpočinout, vypadáš unaveně.“
„Musím se postarat o Artura,“ přitiskla se k tobě odhodlaně.
„Zajisté,“ Essek uctivě kývl hlavou, „ale Artur je na tom už mnohem lépe… Co kdybys zkusila zavřít oči?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro O Alexandrovi vlastně nepochybuju, ale Leopold, hmm... nedokážu si vzpomenout, co přesně padlo přede dveřmi, než si mě došel Alexandr vyzvednout, zpětně viděno tam bylo podezřelé úplně všechno; ale stejně nejvíc škody musel nadělat elán, s jakým si pro mě přišel Essek... Ani trochu se netěším na den, kdy se osobně seznáním s Blackwoodem starším. Ale třeba je Leopold loajální víc právě Alexandrovi... to kdybych věděl! Tu jistotu mít, nejspíš dávno kroužím kolem dveří Na Kopečku a házím kamínky do oken. "Dobře, nepřijdu na to," vzdám se po krátkém a po pravdě nijak lítém boji s vlastní představivostí. "Jak se dá moje posednutí zneužít proti arcimágovi...?" Jestli snad samotný fakt, že se někdo pod jeho patronátem nechal posednout... ale to jsem přeci ještě spadal pod někoho jiného. Stejně je to zvláštní, a pořád se s tím nedokážu srovnat: jestli jsem vyhnanec, a nebo jsem konečně přišel domů. Skloním hlavu k Miko a lehce ji pohladím. Kdepak přímé příbuzenství s Arturem... Essek mluvil o dlouhé řadě generací, takže jsme někdy dávno museli mít společného pradědu, nebo tak něco. Dědičnost umí být vtipná - možná jsme podobní právě jemu, blonďákovi číslo jedna. A Miko přeci jen vyčerpávám a měl jsem se na to umět zeptat líp. "Odpočineš si tady s námi, ano?" navrhnu a pošoupnu vedlejší židli, abych ji tam mohl opatrně odložit. Ani trochu se na ten okamžik netěším a v duchu si odpočítávám, kdy zatnout zuby, abych zvládnul první nápor bolehlavu. V jídle mi koneckonců bránit nebude... a ještě něco do sebe dostat musím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Patron
Essek se na okamžik zahleděl na talíř, z které jídlo neubývalo. Kdykoliv se odhodlal dotknout vidličky, téma rozhovoru se stočilo směrem, které mu žaludek sevřelo a zardousilo jakoukoliv chuť k jídlu. Inu, k čertu s chutí k jídlu… Po téměř dvou dnech bez jídla se elf musí najíst, ať chce nebo nechce, odhodlal se.
„Oboje by bylo vážné obvinění, které by mohlo vést k odvolání arcimága z funkce. Vůbec nemluvě o tom, že byl kvůli vám ohrožen Blackwoodův dědic,“ podotkl Essek, přičemž si shrnul světlý – již ne bílý, jenom světlý – pramen vlasů za ucho. „Patron je čaroděj, který se zaručuje za váš pobyt v komunitě. Zaručuje se, že nejste hrozba komunitě. A pokud jste, ponese za to následky, protože je místní a protože zde můžete zůstat jenom díky němu. Je zodpovědný za všechno, co děláte.“
Miko se na vedlejší židli nechala přeložit bez námitek, jenom se na ní schoulila do klubíčka jako ospalé kotě a usnula. Prostě... usnula. Takřka okamžitě. Jakmile ses jí pustil. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro S malým povzdechem odtrhnu pohled od Miko. Tolik k tomu, že se duch zbytečně nevyčerpá... musím ji odchytit v nějaké lepší chvíli a tu debatu o svobodě si projít znovu a pečlivěji. Takhle to přeci nejde... Opřu si hlavu do dlaně a na okamžik zavřu oči. Nebolí, to je fajn. Víceméně nebolí. Vlastně vím, že bolí, jen to necítím... no to je divný pocit... ale je to pouhé nepohodlí, na to přece musím dokázat nemyslet. Zkusím pokračovat kouskem brambory, chutná, jako bych měl vnitřek pusy pokrytý plastem, a žaludek se tváří kdo ví jakou mi nedělá milost, že ji po mně nehodí zpátky. Pořád mi připadá fascinující, jak rychle mě magie po včerejšku dokázala postavit na nohy, a určitě neuškodí si to připomenout kdykoli začnu propadat pocitu, že je mi špatně - ale tohle rozbolavěle tupé mezidobí bych vážně měl rád za sebou. "Ovšem, tohle... všechno o odpovědnosti." Zdvihnu k němu oči. Myslím, že je tu zbytečně moc světla. "Zaručit se za posedlého zločince chce hodně velkou porci... těžko říct čeho vlastně." Kousek masa taky zvládnu. Ve skutečnosti už jsem klidnější, stačí nepřemýšlet moc a lektvar mě ochotně balí do růžové deky. Jak moc je Kyteler nemocný, je vůbec soudný? "... odhodlání," uhnu od toho. Že je hodně mimo přeci už vím... chtěl mě sem už dávno... a je tak strašně starý, že mě možná pořád vidí jako dítě, i když už jsem se stačil tak moc nepovést. Alexandr mluvil o tom, že bych se měl zamyslet, co budu dělat, kdyby o tyhle záruky přišel - ale o tom bez něj přemýšlet nemá moc cenu, a Essekovi bych takový směr úvah nesvěřil ani náhodou; už tak je z Kytelera špatný. "Je to jako bych byl nesvéprávný... jak dlouho ještě? To přeci nemůže být trvalý stav." Oči mi padnou na mobil a natáhnu ruku, abych ho konečně strčil do kapsy, a nestrašil na stole mezi talíři. "Od rána mě nahání Jessie - ta z knihkupectví," dodám pro jistotu, protože nemagická realita je mi teď tak vzdálená, jako by nikdy ani neexistovala. "Musím jim tam dost chybět do počtu." Zvláštní, že volala Jessie a ne James - ale skoro slyším, jak se sama nabízí a pak to trpělivě zkouší. Musím jí po obědě zavolat... omluvit se, že jsem je v tom takhle nechal, z toho nemám ani trochu radost. Zároveň si nedovedu představit, že bych se tam vracel. I učit se ty zatracené erby mi teď připadá důležitější. Ale na druhou stranu - jsou to Jessie a James. Nechci jen tak zmizet bez vysvětlení a nechci o ně ve svém životě přijít. A možná bych se mohl v knihkupectví odpoledne stavit, na nohou se přeci udržím, a vůbec není první věc, co mě přitom napadá, jak blízko je to Alexandrovi. Na to, že jsem se mu ještě ani neozval, dost divoké plány; a na to, že by si stačilo vyměnit pár slov ve smyslu "hej, jen chci vědět, jestli žiješ, mluvit teď nemůžu"... snad z toho mám i trochu strach. Vlastně ano, dochází mi, mám. Jen nevím, z čeho víc: že se neozve vůbec, nebo že v něm bude ta zvláštní odtažitost jako včera. Kterou bych vůbec neměl brát vážně... jen kdyby nebyla tak nešťastně načasovaná. Ale především, on spát může, tak nejspíš spí - taky bych spal! Ani ho nečekají duchamorné hovory s Essekem. Nejspíš u něj sedí matka nebo otec, vyměňují mu obklady na čele a snaží se pochopit, jak se mohlo něco takového stát. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Rozhovor s Essekem
„Obávám se, že takhle to v čarodějných komunitách funguje,“ vysvětlil Essek, zatímco se odhodlal nasytit aspoň tou zvláštní zeleninou z jiného světa. „Dokud jste cizinec nebo návštěvník, je za vás zodpovědný váš patron. Pokud se stanete členem komunity, musíte se zároveň stát členem rodu, v tom případě je za vás zodpovědná hlava rodu. Až budete označen za člena rodu arcimága, bude za vás i nadále zodpovědný – a za všechno, co uděláte. Nikdy nebudete jednat jen sám za sebe. Vždycky za vás bude někdo zodpovědný, nebo vy budete zodpovědný za někoho. Čarodějné společnosti jsou provázané. Nikdo nestojí sám, pokud se neplánujete přestěhovat někam do hor a už nikdy neprohodit slovo s dalším čarodějem ani magickou bytostí.“
Kolik věcí by se vyřešilo, kdyby ses přestěhoval někam do hor, Essek raději přemýšlet nezačínal. Byla by to cesta do pekel… Především by to zlomilo arcimágovi srdce, což popravdě nechtěl. Bezděčným pohledem zabloudil k židli, na kterou jsi uložil Miko. Nebýt jí, možná se už dávno přestěhoval do hor sám. Měl by tam zasloužený klid! „Klidně jste si ji mohl nechat u sebe,“ poznamenal Essek. „Dokázala by vám pomoct o bolesti, i když zrovna spí. Nevyčerpává ji to, pokud se bojíte toho. Dávala vám jenom to, co ze sebe vyzařuje každopádně. Aspoň by si díky tomu připadala… užitečně,“ zatřepal hlavou, přičemž konečně nabral sousto a chvíli přežvykoval. „Hmm? Z knihkupectví? To je zvláštní. Včera jsem jí dával vědět, že se už nedostavíte. Asi s vámi chce jenom mluvit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Aha...?" řeknu ne příliš duchaplně a znovu se zadívám na Miko. "Dobré vědět. Začala se rychle horšit, myslel jsem... ano, přesně to. Že ji vyčerpávám." Chňapnout po ní a vrátit ji na klín znamená připustit před Essekem, že mi není moc dobře, což přesně nechci a je mi ta představa dost nepříjemná. Ale zase... ano, řekni si to: a proč jen v duchu, ještě to můžeš jakoby nic utrousit polohlasem, ať se Essek alespoň pobaví: že to vlastně děláš jenom kvůli ní, aby si tedy mohla připadat užitečně! Vůbec ne proto, že je ti prostě líp. Raději se na něj ani nedívám, když ji zlehka, abych ji neprobudil, podeberu oběma rukama a vrátím kde byla. Je lehoučká, jde to snadno... a ano, skoro hned je mi líp. Dobře že tak, potřebuju se prokousat ještě pořádným kusem oběda. Ale stejně si připadám hrozně... trapně, to je asi nejlepší slovo. A ještě dvojnásob za to, že to tak řeším. Včera mě viděl ve stavu, kdy jsem se nedokázal ani sám zvednout. Stejně je mu to jasné! Zvlášť když i ruce mám bledé, ve tváři na tom nebudu líp. A protože myslet na trapasy znamená si tak nějak přehrát v hlavě všechny naráz, bohužel si znovu připomenu, že mě musel někdo umýt a převléct - a chci rovnou umřít. Ale třeba to byl léčitel. Musel přeci u mě být nějaký léčitel? A já to zaspal...! "Co mi vlastně bylo?" podívám se na Esseka s jistým akademickým zájmem. "Ne, zpět, k obědu snad raději ne. Jen mě zajímalo, jak dobrý jsem měl odhad." Podívat se na svá záda jsem v koupelně úplně zapomněl, ale možná bych neměl zdaleka brát za samozřejmé, že mi jizvy nezůstanou. To by bylo... nic, neděs se zbytečně. Koukneš se za chvíli. Stejně je zvláštní, že mě Jessie nahání tak urputně, pokud už věděla, že nepřijdu. Možná doufala, že jim přesto přijdu pomoct; nebo se bála, jestli jsem neskončil pod mostem? "Ten systém... mi připadá fascinující," dloubnu odhodlaně do avokáda. S lososem je dokonalé. Miluju kuchařku. "Napůl zákonitý a napůl hluboce nesprávný." Být odpovědný mi připadá přijatelnější než nechat za sebe odpovídat, ale v současné situaci si tohle teoretizování zrovna před ním raději odpustím. "Na první pohled jako by dokázal zabránit excesům, ale hlavy rodin si tak snadno mohou vybudovat málem vlastní armádu, ne?" podívám se na něj zvědavě. "Jen uvažuju nahlas," dodám pro jistotu. "Protože už párkrát padlo slovo válka a já pořád vlastně nemám představu, jestli by to znamenalo diplomatickou roztržku, bitevní pole, a nebo na sebe po ulicích metat blesky a dávat si pozor, jestli mi někdo nehodil jed do kafe." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Jo, jo… lehká konverzace…
„Otřes mozku a vnitřní zranění, nemluvě o spáleninách a pohmožděninách,“ Essek odpověděl a pokrčil nad tím rameny. „Podrobněji byste se musel zeptat léčitele, tou dobou už jsem se musel vrátit.“
K Miko se nevracel, vlastně to téma docela rád nechal sklouznout stranou. Jakkoliv byl ochoten přejít tvoje čepýření na chodbě, teď ti nechtěl vysvětlovat, že zase něčemu nerozumíš a zbytečně si hraješ na jediného spravedlivého. Rozčilovalo ho nad tím jenom přemýšlet. Jsi velmi rozčilující osoba, víš to?
„Vida, pitomý nejste,“ poznamenal na tvou úvahu. I to si mohl odpustit, ale… Pozdě. Možná to dokážeš brát jako kompliment? „Máte pravdu. Částečně. Nicméně vám uniká skutečnost, že každá výše postavená hlava rodu má armádu z podstaty jejího postavení. Je to podobné lidskému středověkému systému, čarodějové jsou šlechta a spadá pod ně vymezené území. O toto území se starají, jsou zodpovědní za magické komunity na něm a udržují právo a pořádek. V případě války pak z tohoto území svolávají armádu. Čím význačnější rod, tím větší území a tím větší armáda magických bytostí. Pod Wattereny spadá území Východních Flander v Belgii, Blackwoodové pod sebou mají vévodství Lancashire, Kytelerové York. Přímo pod nimi jsou další rody, které jim jsou věrné a které se starají o menší celky – většinou distrikty –, a pod nimi jsou rody, které jsou věrné jim a ty se starají o města. Kelliwig je výjimka, protože je to-…“ zarazil se, podíval se na hodinky s koženým páskem, načež sám nad sebou nespokojeně zatřepal hlavou. Tak takhle by to nešlo… „Vysvětlím vám to, až budu mít čas zacházet do detailů. Stejně jako zbytek. Počítám s tím, ale s blížící se radou a úplňkem nemůžu ztrácet čas. Každopádně čarodějů beze jména není tolik, aby počty v armádách vytrhli. Všichni čarodějové se rodí do čarodějných rodin a pokud z nich nejsou vyloučeni, jejich loajalita je daná více méně od narození. Čarodějů bez příslušnosti bude ve Spojeném království všehovšudy dvacet, možná ani to ne. A k tomu, jaký charakter by měla případná válka… Řekl bych, že něco mezi bitevním polem a bitvami přímo mezi ulicemi, ano.“
Essek s klapnutím odložil šálek meduňkového čaje, teď již prázdný, a vyčkávavě se na tebe podíval. Byl hotový – a očividně se chystal k odchodu, ale snad bych ochoten zodpovědět ti ještě pár otázek, než se vrhne do víru dalších povinností.
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vida, stoupl jsem v Essekových očích o celé míle - až k "nejste pitomý"! Nemohl by mi to dát písemně? Určitě se to bude hodit, až mi zase něco nedojde. Poslouchám ale velice pozorně, průběžně si snažím připomínat, jak nemožně velké množství rodů a rodin zmiňoval, a skoro násilím se snažím přetavit svou zarputile pohádkovou představu hrstky čarodějů do pestré palety politických vztahů protkaných spletí zákonů, zvyků... loajality... ani já nejsem v pravém smyslu slova čaroděj bez příslušnosti - po matce patřím ke Kytelerovi tak jako tak. Válka mě ale znepokojí ze všeho nejvíc. To je něco, co si představit dovedu, i když to budou spíš převzaté obrázky z televizních zpráv o válkách gangů. Jenže jestli jde opravdu o životy... skutečně by se mělo bojovat... to přeci nemůže nikdo soudný chtít. Nevěřím ani tomu, že by o to skutečně stál Blackwood. Nejspíš by se jen snažil vydobýt si nějaké nové výhody pro sebe. Snad...? Možná nevěřím na války - ale ony se dějí. "Když to slyším, tak mě dvojnásob mrzí, že jsme se k De Artibus Magicus nedostali," zamračím se nešťastně. "Mohlo to vyřešit tolik problémů naráz..." Esseka by jistě potěšilo, že už mi došlo, že osobní omluva a vysvětlení starému Blackwoodovi by byly veskrze k ničemu. Tedy, jen co by vydýchal, že jsem o tom vůbec uvažoval. Už je prakticky na odchodu, já mám na srdci ještě pěknou hromadu otázek, ale začínat teď některé z těch závažnějších témat už zjevně nemá smysl. Skoro mě ta představa pobaví, kdyby zároveň nebyla tak frustrující: to pořád nebudu vědět, jak je to s těmi merlinovci? A záleží na tom? Přítomnost Miko je výmluvná až dost. Že byl ochotný darovat Flynna, jako by byl pouhá věc... je výmluvné ještě mnohem víc, protože v Miko je spousta náklonnosti a možná odejít nechce, ale to není Flynnův případ a... dobře, jestli se tím snažil uhladit příměří, ale... s životy se nekšeftuje... protože to je cesta do pekel a vede ke kompromisům větším, než by to zdánlivé dobro na začátku bylo ochotné připustit i jako nejzazší možnost... Nevíš NIC, Eliáši. Ale je vůbec potřeba k tomuhle něco vědět...? Prostě to strašně moc není správné! Stihl by mi alespoň říct něco o těch kamenech...? Příčí se mi ho dál zdržovat. Věnoval mi víc času, než jsem doufal, byl i sdílnější než jsem doufal, teď ještě najít kompromis pro dobu, než si nějaký ten čas najde znovu. Trochu se obávám, že to hned tak nebude. "Za ten výklad díky," řeknu. "Tolik otázek...! Ale získat obecnou představu jsem už potřeboval moc." Nemám peníze ani na lístek na tramvaj. Nedovedu si představit, jak si o nějaké říkám. Vlastně si nedovedu představit, že se doplazím alespoň na zastávku, ale spát jít nechci a možná to bude lepší možnost než se snažit vydržet vzhůru mezi čtyřmi stěnami. Tváří v tvář tomu vyčkávavému pohledu ale rovnou kousnu do docela jiného kyselého jablka; vždyť já ho nechci zdržovat. "Předpokládám, že byste byl nejraději, kdybych se zdržoval ve svém pokoji," zadívám se na něj a nevím, jestli se víc cítím jako poškolák nebo vězněná princezna na hradě. "Za ten taky díky, mimochodem, je - no, úžasný. Ale asi nepůjde tam být úplně pořád, zvlášť když Luna není na pořadu dne, ani úplně..." Jen klid. "Na dohled. Rád bych získal představu, co mi umožníte bez boje," zacukají mi koutky. "Knihovnu a kuchyni?" navrhnu nejmenší kompromis, ke kterému jsem ochotný. Knihovnu potřebuju a v kuchyni je další živý člověk! A jídlo, ovšem. "Nebo jsem se do představy domácího vězení jen zbytečně vemluvil pod dojmem bludiště za dveřmi, a nepřiletí hromy a blesky ani když se vydám do města?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Tak vstávat – ale cvičit nemusíš.
„Bylo to jenom gesto,“ Essek podotkl nespokojeně. „Doufal jsem, že to arcimágovi koupí čas a umožní další vyjednávání, ale… Pravděpodobně by to neudělalo víc. Jenom by nám to koupilo čas přemýšlet nad dalšími kroky, pokud vůbec.“
Pokud tu naději měl předtím, teď o ní pochyboval, možná se tím i distancoval od možného úspěchu, aby nad tím nadále nepřemýšlel a nemusel vzdychat nad promarněnou příležitostí. Co se dá dělat… Bude muset přijít na něco jiného, to je ostatně jeho práce.
„Každopádně tu knihu jsem dal na seznam hledaných,“ dodal. „Až někde vyplave, najdeme ji. Kam jste vůbec mířili? Uměl byste mi to ukázat na mapě?“
Teď už se začal zvedat. Potřeboval ještě pár věcí zařídit a posedávat v jídelně se mu příčilo, mnohem raději s tebou ten zbytek záležitostí bude řešit za pochodu. Tak knihovnu a kuchyni. Lhal by, kdyby řekl, že to představa domácího vězení nenapadla a že by pro něj nebylo nejlepší udržet tě na místě… ale popravdě to asi ani udělat nemohl. Ne, že by ti to hodlal přiznávat. To rozhodně ne!
„Ukážu vám, jak bludiště používat, ale slíbíte mi, že neopustíte prostory letního sídla. S výjimkou jídelny, samozřejmě,“ dodal, čistě protože si uvědomil, že v letním sídle není momentálně zřízená kuchyně, natož její obsluha. „Jestli chcete, můžu vám donést i knihy o vymýtání démonů, aspoň to urychlíte. Připojím se k vám, až budu moct, ale musím vyřešit to setkání rady… a taky se ještě musím setkat s nižší radou a vysvětlit jim, že o stromu bude jednat vyšší rada… no, tragédie,“ povzdechl si unaveně. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "No jo," povzdechnu si, "ale teď je to horší než prve, protože ji očekával a bude zklamaný - i když v tomhle zrovna doufám, že Alexandrova účast na honbě za ní věci spíš prospěje. Navíc Alexandr věděl o způsobu, jak do ní spoutat Lunu..." Zaváhám. "Do knihy, nebo do jiného dost silného artefaktu - ale vzhledem k tomu, co je ta démonka zač... i já tuším, že takové věci budou dost nedostatkové zboží." Rozhlédnu se maně po jídelně, jako bych napůl očekával, že tu budou vystavené a stačí ukázat prstem na ten nejsilnější. A hlavně tam byl Flynn, Esseku, ksakru. Já jiné možnosti mám, ale... ale třeba i on má... zatím čeho jsem se obával se ukázalo, že se řeší i spoustou dalších způsobů... stejně si nedovedu představit, že bych ho přestal hledat. "Na mapě bych to možná ukázat uměl - moje asi shořela, že? Ta kniha by tam vlastně pořád mohla být," podívám se na Esseka dost překvapeně, "vždyť jsme nebyli ani v půlce cesty, poplach ta havárie vyvolat nemohla." Kde se vlastně berou artefakty, ty musí přeci někdo cíleně vyrábět...? Úplně snadné to nebude, levné už vůbec ne, ale Kyteler zjevně nouzi o peníze nemá... jenže s představami o hodnotách věcí už jsem narazil víckrát, ať šlo o kafe nebo magii. Je hrozná bída mít tak prázdné ruce... nesnáším ten pocit. S jídlem jsem ještě skončit neplánoval, ale stejně vyskočím na nohy. Tedy... "vyskočím". Navíc se snažím Miko držet tak, aby se neprobudila. "Já jsem ani nebyl v Kelliwigu?" podivím se. Obrazy za okny budiž, ale nevšimnout si, že přecházím z jednoho prostoru do druhého?! Svedu to na bolehlav a zkusím dávat větší pozor. Koneckonců ušli jsme dálku, jako bychom z toho letního sídla šli pěšky. "Nikam odcházet neplánuju - a za knihy budu samozřejmě rád. Jestli je šance, že poznám, co může být užitečné," snad přes nějaká klíčová slova, třeba nazírač, že... "Tak si lepší program na příštích dvacet čtyři hodin ani nedovedu představit. Nemáte nějaký lektvar, co mě udrží vzhůru?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V jídelně Krok za krokem
„O tom nic nevím,“ připustil Essek po chvíli, „ale dává to smysl. Jiný Merlinovský artefakt v držení ale nemáme, určitě ne dost silný, takže se obávám, že tahle možnost padla. Nespoléhal bych, že knihu najdeme brzy. Ten dvojník byl pravděpodobně prostředník. Vzhledem k tomu, že s vámi Flynn už není, musela se dostat do rukou čaroděje… nebo někoho podobného,“ dodal neurčitě.
Na to, že nejste v Kelliwigu, neříkal. Měl pocit, že to už jednou říkal, takže si mohl leda povzdechnout, že ho neposloucháš… A říkal to? Možná, možná ne. Sám si v tom kvantu věcí, které padly, nebyl jistý. Rozhodně mu to však nebránilo se odvrátit a zamířit k těm dveřím, kterými jste do jídelny vešli.
„Mohu vám nabídnout leda kávu,“ odpověděl. „Bude stačit, když ty knihy projdete a založíte kapitoly, kde se zabývají vyššími démony. Pokud najdete něco konkrétnějšího jako vyšší démony přímo ovlivňující sny, tím lépe. S tím opatrně, nižší démoni sny ovlivňují běžně, vyšší se živí přímo magií. A pro tu knihu pošlu pár lidí, třeba budeme mít štěstí a bude tam.“ Nepočítal s tím, ale nezavrhoval to. Aspoň to… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Alespoň že se zdrží výpadů ohledně Alexandra - stále dokola na své předsevzetí o něm nemluvit zapomínám. Jenže to je těžké, je na pozadí myšlenek neustále přítomný, bezděčně se k němu obracím s komentáři a otázkami, které bych před ním ve skutečnosti ani nepronesl, nebo některé možná ano; kromě doby v práci jsem s nikým tolik času nestrávil, uvědomím si najednou s překvapením. Stýská se mi... docela obyčejně se mi stýská. Ale Essekovi by se také nepochybně ulevilo, kdyby se hledání odekletí zbavil. Třeba i za cenu, že to vyřídí Blackwood. "Copak všechna ta úžasná a skvělá magie nevymyslela nic lepšího než kafe?" povzdechnu si. Ve skutečnosti jsem si moc nadějí nedělal, tak ani nejsem zklamaný - dobře, možná trochu dělal. Řeknu si pak v kuchyni o plnou termosku. "A když jsme u těch lektvarů," uložím si Miko opatrně tak, aby si mohla opřít hlavičku o moje rameno, "k čemu slouží vývar z lyakani? Máte před sebou těch rad trochu moc," podívám se po něm omluvně, "a tohle by možná bylo aktuální ještě dnes. Nečekám, že vás uvidím moc brzy." Na chodbu jsem zvědavý. Po čem se mám asi dívat...? Jsem hodně rád, že Essek nebyl proti. Už vím, nebo možná jen tuším, protože jsem od té doby věci nevylepšil, že bych si vyhádal ledacos, ale nechci. Nechci se s ním hádat, nechci být proti němu. Naše vzájemné postavení je dost podivné, nevím přesně jaké, ale nechci mu dělat věci těžší... a je příjemné s ním více méně vycházet. Prohrabávat se knížkami právě tímhle způsobem mi přijde trochu moc obecné, ale samozřejmě, že se do toho pustím; jestli by mohlo pomoct přebírat čočku od hrachu, protože nic jiného to není, tak budu. Zrovna teď je mi sice dobře, ale je to mnoha pomíjivými faktory zapříčeněné dobře a to ve mně, co dobře ví, že myšlenky na Lunu jsou odsunuté stranou jen násilím a dočasně, chce dělat cokoli, aby se bylo o co opřít, až se vrátí. "To by bylo doopravdy štěstí, ještě ji tam najít... no, trochu doufat budu," pokusím se o úsměv. "Ze spousty malých nadějí se nakonec nějaká pořádná zjeví. Proč vlastně..." ani doma nevypadáte jako vy? vyletí mi málem z pusy otázka, nad kterou se naštěstí sám včas zarazím. Nechtěl jsem s tím začínat, jdeme pro mapu, máme jiné starosti, ale... no, proč...? Ale důvod asi má a já chci to příměří, přeci! Naštve ho kde co, tohle určitě taky. Jen zatřepu hlavou - ne, nic, já se vydržím chvíli neptat! Výklad o bludištích sem, prosím. Nechci si připadat jako v kleci. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pořád ještě v jídelně S klikou na ruce
„Nic lepšího než kávu ne,“ odpověděl Essek, „ale pár podobných věcí ano. Většinou nesmyslně drahých a poněkud toxických pro smrtelníky, takže bych vám doporučoval držet se kávy.“
Něco na tom ho pobavilo. Možná si představil, jak ti naservíroval vysoce toxický lektvar a zbavil se tě během pár hodin… nebo byl škodolibý! Nebo mu prostě tvá otázka přišla vtipná, což – nezblázněme, byl to Essek. Ten nejspíše ani nevěděl, co je to smích.
„Vývar z lyakani se používá na potlačení snů. Pro nazírače nefunguje. Co bychom pro vás mohli udělat, je potlačit vaši magii úplně, abyste… abyste nesnil,“ podíval se na tebe, přičemž se s rukou na klice zastavil a podíval se na tebe. „To by vás před Lunou nejspíše zachránilo, ale nepovažoval jsem to za něco, s čím byste souhlasil.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro V duchu si povzdechnu. Připomněl byste mi prosím někdo, v čem je nazírání vlastně tak skvělé? Když pominu, že asi tak ve všem, a jen tak mimochodem nám včera zachránilo život? Ale kolik problémů řeší, tolik jich přináší. Hlavně v oboru výjimek. Dobře, lyakani škrtám, Jakeovy houbičky škrtám, Miko Lunu nepřepere, kouzelné lektvary vzhůru neudrží... nepomohlo by mě uvést do normální narkózy...? "Samozřejmě, že bych souhlasil," řeknu obezřetně, vždyť jsem právě strávil půl dne ve stázi, to je člověk taky prostě mimo. "V čem je háček? Když pominu, že z magického vyčerpání pekelně bolí hlava," promnu si maně spánek, kam se zabodly jehlice možná jen pomyslné, ale zatraceně dobře si je pamatuju ještě teď. "Nebo je myšleno natrvalo?" dojde mi, co nezaznělo. "Tak zlé to ještě není," zavrtím hlavou, ale ta představa mě... ohromí. Jestli se nepřijde na žádný způsob, jak se Luny zbavit, nemusím to zažívat až do konce, prostě bych... přišel o magii? A rodinu a Alexandra a... a byl bych na tom jako před pár dny, jen doopravdy - a co má být, zvládl bych to přeci. Tisíckrát hůř s vědomím všech ztrát, ale... živý. Bez Luny. "...ale až se mě budete chtít zbavit, zeptejte se mě těsně po probuzení," ušklíbnu se trochu, s nadhledem někoho, komu právě jahodová mlha laskavě drží všechny moc přehnané reakce na pevném řetězu, taktně maskovaném hrstí suché trávy. A ten hlásek, co vykřikuje raději smrt než přijít o magii poslouchat netřeba, však ten by se taky smířil. Jsou nepochybně věci, za které stojí položit život, ale nejsou to pouhé ztráty. Nebo to myslel ještě jinak...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve studovně, před druhou Podraz
„Natrvalo ne,“ zatřepal hlavou Essek, „ale nebyla by to otázka jedné noci. Nemohl byste pak čarovat pár dní. Zbavit vás magie úplně by samozřejmě řešení bylo. Trvalé. Luna by neměla na výběr, musela by se vás pustit,“ podíval se na tebe. Opravdu bys to byl ochoten zvážit?
Na chodbě přešel jenom k protějším dveřím a zmáčkl kliku. Otevřel ti tak výhled na maličko studovnu. Několik vysokých knihovniček se tu našlo, vlastně celkem čtyři, v kterých se nepochybně schovávaly i magické knihy. Před krbem, okolo dřevěného stolku, stály čtyři modrá křesla přímo tě vyzývající k tomu, aby ses na nich uvelebil. Bylo to útulná místnůstka, o hodně útulnější než elegantní bílá jídelna.
„Stačí, když si v duchu vybavíte obraz místnosti, do které chcete jít,“ vysvětloval Essek klidným hlasem, jako by tě zcela zbytečně nenaháněl nekonečnou chodbou. Padouch! „Nechám vám sem donést knihy o démonologii. Tohle jsou romány; tímhle se netrapte, tomu nebudete rozumět, tyhle dvě…“ ukázal na dvě knihovničky vedle krbu, „by vás mohly zajímat. Slovník bude,“ zapátral pohled mezi policemi, přičemž ti na kulatý stolek mezi křesly vyskládal hromádku třídílného latinského slovníku, pak staroanglický a… v neposlední řadě staročeský? Tak o tom jsi jakživ neslyšel. „Kdybyste potřeboval, jsou tu i další, ale tyhle by vám mohly stačit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Pár dní..." Všechno ve mně vykřikne nadšené ANO! a listuje kalendářem a před očima mi proběhnou obrázky ubívajícího Měsíce v živých barvách a tak plasticky, že málem neprojdu dveřmi. Mohl bych se vyspat, uzdravit, vyspat se, jenom bych si četl a spal a nic víc... Odbyl bych si tak těch pár nejhorších dní a nabral bych síly do dalšího měsíce. Nebál bych se usnout a probuzení by byla... prostě probuzení. Přestal bych vypadat jako zombie. Večer už bych si nemusel dávat pozor na prudší pohyby a možná by mi to dokonce i myslelo. To Flynn jistě ocení, že si užíváš volno... a nemohl by ses spojit s Alexandrem... Rychleji než touhle myšlenkou nadšení pro tak přímočaré řešení ani pohasnout nemohlo. Objektivně tuším, že by to pochopil, a že pár dní je jenom pár dní - ale mám jich za sebou tak málo - je to pro mě obrovský kus života, představa nedozírných plání času a možností, a nejsem ochotný se jich jenom tak vzdát. Protože si je přeci tak skvěle užiju, když se tu budu potácet podél zdí a usínat za chůze, že? "S tím musela by se pustit - tam záleží," řeknu a rozhlédnu se po studovně. "Vrátit ji odkud přišla, uzavřít do nějakého artefaktu, nebo zničit - pak by to v krajním případě stálo za úvahu. Ale vypustit ji volně do přírody, to ne." Jednou jsem ji sem přivedl... a i kdyby ne - přece ji nenechám škodit dál. Možná je pro ni nazírač kořist nejlákavější, ale určitě ne jediná. Kdepak, Luno, tuhle laskavost ti nedopřeju. Jestli tě ze mě nedokáží dostat, půjdeme do pekla spolu, má drahá. A nějak zvláštně odtažitě jsem zvědavý, jestli mi to odhodlání vydrží i po lektvaru. "A to dočasné..." Tady se mi vážně moc líbí. Jídelna už byla všechno moc - tohle je... prostě příjemné. Déšť za okny výmluvně napovídá, že jsme zpátky v letním sídle, a s takovým domácím vězením se smířím víc než ochotně. "Jsem rád, že o tom vím. Není to ale..." Odvahu. "Na pořadu dne." Kdy už, když ne o úplňku...! Zbytečně se necháš zhuntovat, jenom abys to pak stejně udělal...? Ale já jsem opravdu rád, že o té možnosti vím, dochází mi. Stačí mi ji mít, aby se to celé zvládalo zase o nějaký nepatrný kousek líp. Řešitelné. Sice na úkor mnohého dalšího, ale když toho bude moc, půjde na chvíli zalézt do nory a jenom spát... Útěcha, která zároveň znamená, že bych s Lunou mohl přežívat opravdu... NE. Řeší to Essek, přemýšlí nad tím Alexandr. Nebude to v žádném případě trvat dlouho. "Aaa, latina, díky... trochu umím, ale ne dost. Mapy podzemí máte taky tady?" Tohle bych prosím opravdu nerad, aby se zamluvilo. Šup, Esseku, nakrm mi představivost pohledem na kuchyni a uháněj organizovat. Z domu se dostanu v nejhorším zahradou, teď nechci pokoušet příměří mezi námi žádostí o vchodové dveře. Tolik by se nalezením té knihy vyřešilo... Snad bych si opravdu měl říct, že... ale bez magie... Mít tu možnost je pořád velká úleva, ale pokušení málem nepříjemné. Už teď vím, že někdy nad ránem budu tlouct hlavou do zdi, že jsem mu nepodlehl. Nevyhraješ, zatvrdím se v duchu. Nepřipravíš mě o všechno, co je pro mě důležité. Jsem silnější než ty, mám to z dobrých zdrojů! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve studovně, před druhou Zůstaň?
„Vyššího démona nejde zničit,“ odpověděl Essek. „Energie by se přeměnila a vytvořila jiného, možná ještě silnějšího. Půjde ji polapit. Snad. Stoprocentní to není, ale jinou možnost nemáme. Vrátit ji tam, odkud přišla, nemůžeme. Poškodilo by to sentinely.“
Považoval to pořád za malý problém? Ano, v porovnání s tím, jak na tom byl arcimág, nepochybně ano; zabít tě to nemohlo, nezabránilo ti to ani v čarování, jenom to působilo problémy na mnoha frontách… Ty jsi ze zoufalství působil problémy na mnoha frontách, bude se o to muset postarat už jenom proto, aby ses uklidnil.
„Hmm,“ Essek udělal, zatímco přešel k oknu a roztáhl závěsy dokořán, aby sem propustil světlo pochmurného, deštivého dne. „Ne, tady mapy nejsou. Budu muset do hlavního domu. Vydržíte to tady chvíli sám?“
Sám nebudeš. Miko ve tvé náruči pokojně spala a knihy byly věrnými společníky. Nebylo jich tu tolik jako v knihovně hlavního domu, to ne, ale stejně bys měl na pár týdnů co říct. V zakázaných regálech seděly jakési cizojazyčné kožené svazky. Mezi romány najdeš nejrůznější žánry včetně Beowulfa, Robinsona Crusoa, Pamely, kompletního vydání Shakespearových her a spousty francouzských básníků z konce sedmnáctého století a začátku osmnáctého. Nic novějšího tam nenajdeš, ale možná narazíš na romány z cizího světa o trollech a vortexech.
Poslední dvě knihovničky v sobě pak držely police s magickými knihami, opravdu zvláštním výběrem všeho možného od nekromancie po magii živlů. Titul s démonologií najdeš všechno všudy jeden – a to O původu démonů –, na nazíračství, věštění a snění si budeš muset nechat zajít chuť. Něco o léčení bys našel, ale možná se nabízela otázka, jaká magie by tě při dalším studiu zajímala – a možná jsi měl dokonce čas se nad tím zamyslet, dokud se Essek nevrátí s povinnou četbou.
Essek se na tebe zahleděl, jako by čekal na potvrzení. Ještě před chvílí ses tvářil, jako bys čekal ještě na něco… Aniž bys to věděl, kuchyni ti ukázat neplánoval. Nepochopil, proč o ni stojíš, když si můžeš zajít do jídelny. Myslel si, že ti jistě bude stačit – a asi ses jenom ptal o povolení se tam vrátit, v čemž ti samozřejmě bránit nehodlal. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vydržím..." odpovím, jako by ta otázka nebyla jen řečnická. Spíš mi to jen tak bezděčně splyne ze rtů, protože myšlenky mi zahrabou jako popletené psisko, když najednou zjistí, že uhání špatným směrem, a teď lítá tráva, hlína i drobné kamínky, když se honem snaží obrátit jinam. Takže Lunu polapit, dobrá. A jsme zpátky kde jsme byli - ta zatracená ukradená kniha... měl bych se po ní podívat, Essek mě nějak probudit zvládne... a nebo taky ne, a já mu zjištěná fakta stejně nedokážu předat, i kdybych uspěl. Tohle je opravdu hrozně mizerně načasovaný úplněk! "Nepoškodil jsem je, už když jsem tam byl... prve?" přeptám se váhavě. "Při té příležitosti, kdy se Luna dostala sem?" A nejen ona, že... no tak, řekni mu to. Že nejen ona, že jich je tu víc. Od kdy ti schází zrovna k takovým věcem odvaha... za zločince tě považoval už prve, nic se tím nezmění. Nevyhodí tě. Jenom... Tenhle boj vzdám. Teď to roli nehraje, proč mu to vůbec říkat... nejsem ochotný se vrátit k tomu nepřátelství prve. Tedy... ne že by to teď bylo kdo ví co, ale mluvíme, je vstřícný, dokonce ani těch poznámek už není tolik. Oba se snažíme, tak to bude fungovat - nějak - a tohle mu klidně můžu říct někdy potom. Víc bych se měl zamyslet nad sentinely jako takovými. Možná nemám zase tolik času - kdepak padesát let - nejen ty, připomenu si - ale je mi líto, čaroděje znám přesně dva, další dva jsem zahlédl z dálky, a z těch dvou to pro jednoho byla akademická zajímavost a druhému jsem slíbil, že na ně dohlédnu. Nejde brát, že to nejde za mnou... zbytek všeho co znám jsou jenom teorie o fungování společnosti a nějací abstraktní neznámí lidé, které si teprve potřebuju pospojovat s realitou. Jedno vím jistě - Alexandra zavolám ve vteřině, kdy za Essekem zaklapnou dveře. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve studovně, před druhou Essekova slabá chvilka, na kterou opravdu není hrdý
Když jsi přitakal, že vydržíš, Essek se otočil ke dveřím a už vykročil. Vzápětí se zarazil. To zase něco řekl…
„Ano,“ odpověděl, přičemž si promnul nos a znovu se na tebe podíval. Kyteler ti to chtěl vysvětlit osobně, ale nebyl zvyklý neustále chodit kolem horké kaše a teď pečlivě zvažoval, zda by přeci jenom neměl tenhle rozkaz přehodnotit. Poslední dobou překračoval meze své pozice čím dál častěji, takže… „Cíleně jste se pokusil zrušit Arturovo kouzlo, čímž jste vytvořil prasklinu v bariéře mezi tímhle a druhým světem. Sentinelům se po pár dnech podařilo prasklinu zhojit, ale jestli je to poznamenalo a jestli to nebude mít trvalé následky, nejsme schopni vyhodnotit. Nepochybně je to oslabilo. Jsou stavěné na útok z vnější, ne zevnitř.“
Sám nevěděl, proč ti to říká. Zalitoval toho takřka okamžitě. Možná je to pro něj takhle jednodušší, ale to ho neomlouvá, možná se ti prostě chtěl pomstít za všechno, co nevíš, že děláš, možná tě jenom nechtěl nechávat v nejistotě o svých zločinech. Pravdou bylo, že přesně tohle jsi udělal. Cíleně. Že jsi měl pochopitelné důvody, že jsi toho spoustu nevěděl… Ani tebe to neomlouvalo, zatvrdil se.
„O Arturově oběti a důvodech pro ni jste tehdy nic nevěděl,“ dodal, snad aby umírnil svá slova. „Možná jste ani nevěděl, co provádíte za rituál, i když to osobně považuji za nepravděpodobné. Arcimág vám k tomu pak řekne více.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Neupustit Miko. Nedat na sobě nic znát. "Dobře," slyším se jak říkám. "Běžte." Stačí krok nebo dva, možná tři, abych se k němu otočil zády, stanul u okna a zadíval se do deštivého dne; nebo alespoň tím směrem, protože na co se dívám, nevnímám ani náhodou. "Alexandře," vyletí zelenkavá nitka magie, nerozvážná, jenom zoufalá. "Alexandře...!" Víc se k němu v té chvíli utíkám skrýt, hledám tu jeho útěšnou jistotu, že jsem nic takového provést nemohl, neměl dost možností, ani schopností a sil - a vlastně neměl, bariéru jsem jenom... poškodil... v hlavě mi podivně hučí, ale... nechystám se odpadnout, doufám? Ne, k tomu se to vážně neblíží. Jen... teď, když se potvrdilo tak přímočaře všechno, čeho jsem se bál, jsem v nějakém podivném ustrnutí. Neznalost neomlouvá. Vážně nevím, co by mi k tomu měl arcimág říkat víc... co tu dělám... proč jsou tak ochotní se o mě postarat, proč by měl být Kyteler mým patronem... jestli tak touží po následovníkovi - za každou cenu, úplně bezhlavě, i za takovou, že je třeba... zakrýt zločin... Opravdový zločin. Nic, co by se dalo omluvit, předvést ve správném světle, ani... prý hlupák s dobrými úmysly... tak to ani náhodou. Už jsem se takhle sám sebe ptal dřív, ale stále jsem doufal v nějakou nerozvážnost, kde jsem jen z hlouposti nedocenil následky, možná se nechal strhnout, nebo jenom - "jenom" - provedl hromadu chyb... taky nic moc, ale bylo by to celé trochu srozumitelnější. Vůbec nepochybuju, že každé Essekovo slovo je pravdivé. Jenom se doskládaly náznaky, pospojovalo tušené... rozpory mezi tím, co chci, co si myslím, že chci, a výsledky mého konání, jsou tristní. Jak najednou dává smysl všechno, co říkala Luna... možná mě dokonce opravdu zachránila... urvala pro sebe, to je přesnější. Byl jsem tam...! dochází mi plně, co znamenala ta její hranice dvou světů. Žádná abstrakce či básnický obrat, nic snově éterického. Já se opravdu pokusil to kouzlo cíleně... zrušit...? Cíleně jsem se pokusil zrušit Arturovo kouzlo. Maně si přitisknu dlaň na srdce. Skoro mě překvapí, že nenahmatám jen temnou propast. Dýchej. Musel jsi mít důvod - vždyť i Essek připouští možnost, že jsi ledacos nevěděl - jsem teď doopravdy rád, že jsem Artura potkal dřív, než jsem tohle slyšel, protože jenom představa zklamání v jeho očích mě drtí tíhou těžší, než málem dokážu ustát. Jestli bych neudělal nejlíp, kdybych si tu magii vážně nechal sebrat... Dýchej. Pomalu, pravidelně. Tolik se toho nemění, všichni kolem ví všechno, Essek má zatraceně dobrý důvod tě nesnášet a vlastně je zázrak, že je ochotný chovat se tak slušně. A že uvěřil, že jsem na ten strom nezaútočil cíleně... Lektvar mě drží na nohou a jako by mi nedovoloval se rozpadnout na tisíc kousků, drží formu a tvar a nějaké části mého já dovoluje jen přihlížet s pohrdavým úsměškem. Ty zoufalče... To nejzásadnější, k čemu jsem se jako mág přirozeně upnul a co mi připadalo důležité, kde je návaznost rodová i mé podobnosti s Arturem, věc, ke které jsem se připletl obyčejnou náhodou, a snad nelze nevěřit na osud... jsem se pokusil úmyslně zničit. Proboha... proč? Já přece válku nechci! Jaké důvody by dávaly smysl tak velký, abych ji začal...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve studovně, po druhé Chvilka o samotě a pak rovnou do práce
Zelená nitka z prstenu možná vyletí, ale už za oknem se přetne a bezradně dopadne na zem. Bylo to, jako by nevěděla, kam jít. Nebo co po ní chceš. Na druhé straně nikdo nečeká. Jsi sám…
… to jenom Miko se k tobě bezděčně přitiskla dříve, přičemž bys přísahal, že jsi ji zase zaslechl zašeptat: „Arture,“ a vzdychnout, „to bude dobré…“ Kéž by to řekla přímo tobě, kéž by dokázala vnímat, kdo ji drží v náruči, nebo se aspoň probudila dost na to, abys sis s ní mohl promluvit.
Dokonce ani svět za okny s tebou nesoucítil. Rytmus dešťových kapek zpomaloval, až nakonec zpomalil a skrze oblaka prokoukly první sluneční paprsky. Zdá se, že hezké počasí konečně dorazilo i na tuhle stranu Anglie… Našel bys alespoň útěchu aspoň na dně lahve se zlatavou whisky na parapetu? Vedle ní dokonce čekaly připravené nízké sklenky s tlustým dnem.
Essek se vrátil za chvíli. V podpaží nesl mapu, v ruce talíř malých sendvičů se smetanovou pomazánkou a okurkami a tvářil se, jako by za sebou zanechal dalšího tebe. To mu opravdu nikdo nedá chuť?
„Rin vzkazuje,“ zabručel nenadšeně, zatímco položil talíř s okurkovými sendviči na kulatý stůl mezi modrá křesla, „že se máte stavit v jídelně, pokud budete potřebovat cokoliv dalšího. Kuchařka. Potom by se tady měl zastavit ještě Petr s knihami. To je sluha,“ vysvětloval zběžně. „Ukažte mi, kde byla ta kniha. Tady je Trolí trh,“ ukázal na mapě jediné místo zakreslené domy a stromy, pak už to byla jenom změť tunelů a za určitým bodem dokonce prázdno, jenom občasná známá jeskyňka a tunel, „někde tady,“ ukázal na změť tunelů těsně před bílým okrajem mapy, „jsme našli vás. Předpokládám, že jste měli pokračovat tímhle směrem? Do nezmapovaných jeskyní? Pamatujete si, jak dlouho jste měli jet? Jak dlouho jste jeli?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro ... jenže Alexandr neodpoví. Pro tu chvíi je to štěstí - vím to vzápětí - ale stejně bych měl rád skutečnou jistotu, že je v pořádku, alespoň jak se dá. Co ten na to všechno poví... vlastně si to vůbec nedokážu představit. Spí, nebo se k prstenu ještě nedostal, nic víc v tom není... Alexandře, chybíte mi... abych nakonec nebyl rád, že je Blackwood, až se ukáže, že si opravdu myslí, jak jsou ty propojené světy dobrý nápad. Místo aby mě za ten pokus odsoudil, zalituje, že jsem ho nedotáhl. Myšlenka svým způsobem zábavná, kdybych byl schopný nějakých emocí; asi. Podivně na mě ta možnost doléhá. Jak mi víc dochází, co znamená být součástí nějakého rodu, víc se o něj bojím; a také víc sebe. Třeba i mě to dřív přišlo jako dobrý nápad, z důvodů, které jsem zapomněl... a trne mi při představě, že jsem se k něčemu takovému nechal přesvědčit. Já ti nevěřím, odpovím víc Luně než Essekovi, i když pořádně nevím na co. Tohle já být nechci... nebyl jsem, nebudu, nevěřím tomu. Každou chvíli se vzbudím a ukáže se, že to byl jen další mizerný sen. Dívám se, jak přestává pršet, mám v sobě obrovské prázdno a přemýšlím, že jestli skutečně vysvitne slunce, zůstanu přeci jenom tady, místo abych si odešel číst do prosluněné jídelny. Hodlám využít naprosto cokoli, abych se udržel vzhůru, a šumění deště mezi pomocné metody nepatří. Hladím Miko, která je pozoruhodným způsobem dojemná i frustrující zároveň, a dívám se na stromy. Nikdy jsem nebyl v lese; nevím, jaké je chodit mezi stromy a překračovat spadané větve. Nikdy jsem neviděl... potok, třeba. Opravdový, nespoutaný pečlivě vyskládanými kameny podle záměru parkových architektů. Od okna se pohnu, až když znovu klapnou dveře. Posadím se do jednoho z modrých křesílek, stále tak podivně strnulý, ale navenek snad stejný jako dřív - hýbu se přeci a mluvím a dělám všechna ta drobná gesta, co lidé dělávají - jen pohlédnout Essekovi do tváře znovu nedokážu a pohledu na něj se vyhýbám s nevědomou důsledností. "Děkuji... dobře." Pootočím si mapu tak, aby mi dávala směrově smysl, a ukážu prstem kus za okraj, těsně vedle talířku se sendviči. "Odhadl bych náš cíl někde tady," řeknu. "Měli jsme jet zhruba dvě hodiny, polovinu cesty na automat, potom na manuální řízení, ale nemám odhad o poměru rychlostí, protože na manuál vůbec nedošlo. Cesta byla víceméně rovná a řekl bych, že jsme jeli zhruba tři čtvrtě hodiny. Jestli si vybavíte, v kolik jsem vás kontaktoval, možná bych to odpočítal přesněji." Zabloudím pohledem na polici vedle knihovny, kde jsem snad zahlédl nějaké psací náčiní. Vizuální paměť mám obstojnou a do mapy jsem koukal dost usilovně hned několikrát. "Mohl bych vám zkusit tvary těch jeskyní načrtnout, jestli by to k něčemu bylo." Zním si hluše a musím dávat pozor, abych nezačal zpomalovat. Připadám si ze svého těla, z téhle místnosti i času vzdálený celé míle. Musím se snažit o stejné věci jako před tím, vím to, ale... najednou mi to připadá zbytečné a k ničemu a možná dokonce zvláštně... nesprávné? To je přeci absurdní. Věci nevylepším, když je vzdám, a já nechci nic vzdávat. Jen ta prázdnota... a vědomí všeho, co bylo. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve studovně, po druhé Práce, pořád jenom práce
„Spíše ne,“ usoudil Essek. „Prostory za majáky nemáme dobře zmapované, takže není na co navázat, ale…“ Na okamžik se zarazil. Zvažoval různí scénáře. Opravdu by se tam nenašel jeden, v kterém by kresba jeskyní nebyla užitečná? Možná. Možná by byla ochotna pomoct nižší rada, která se v jeskyních vyzná lépe, i když své zdroje a materiály s kanceláří šerifa sdílela jen nerada. Možná, možná… „Zkuste to nakreslit každopádně. Průzkumné jednotce to může zjednodušit život – a možná bude někdo něco vědět,“ mávl nad tím rukou. Jak to říkali lidé? Nehodlal koukat darovanému koni na zuby…
Rovnou ti podal srolovaný papír, který zasunutý za knihovnu čekal na svou chvíli. Najít něco na psaní bylo už horší, dlouho tady nikdo nebyl a nepoužíval studovnu ke práci. Asi bys něco našel, kdybys pohledal v šuplících, ale Essek snadno a rychle vykouzlil z kapsy pomuchlaného saka pěkné stříbrné pero. Nespokojeně si přitom pokusil urovnat oblečení, ale byl to předem prohraný boj. Prostě se musel převléct. Doteď měl boty zamazané od bláta v jeskyni a kolena kalhot na tom nebyly lépe.
„Takže pokud jste jeli tímhle směrem,“ broukl, když se znovu sklonil nad mapou, „vyjeli jste odsud?“ poklepal prstem na nezřetelnou bublinu města. Nebyly tam vyznačené ulice, snad jenom stromy byly zaznačené na správných místech, ale… Ano, ukazoval zhruba na místo, kde stálo Fařino království. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ano, zhruba tam," dotknu se prstem mapy o nepatrný kousek blíž k okraji, kde mi připadá linie stěny povědomá. "Bylo tam už málo vzduchu a její dům byl pod iluzí maskovaný jako... generátor?" řeknu trochu nejistě, protože když to slovo padlo, ničím mě v té chvíli nezarazilo, ale teď zpětně mi není jasné - "Nevím čeho, to byl Alexandrův výraz." Já byl trochu mimo, omlouvám se, a soustředil se hlavně na to, abych vůbec dokázal pokračovat... a kéž by se mi to nebylo podařilo. Jeden roh papíru zatížím slovníkem staročeštiny, ať už je ten obskurní jazyk čímkoli, váhu má pořádnou, druhý talířem se sendviči, na které se můj žaludek začíná docela těšit, a napřed nejistými, ale postupně klidnějšími a sebevědomějšími tahy stříbrného pera obkresluju mapu, kterou je snadné promítnout si na papír před sebou. Faro, čekají tě potíže... neměl bych ji - nevím, varovat? Prozradil jsem ji ve chvíli, kdy nám Tarrok svou znalostí trasy mohl zachránit krk, ale šerif Essek nezapomíná... hrdý na to nejsem, ale ta záležitost byla špatně na tolik způsobů... ne, žádná varování. Jednou za měsíc posbírat trosky? Jak mě to mohlo nevarovat...?! Luna mě možná nezabije přímo, ale ta roztržitost a nedotahování úvah je vražedné samo o sobě víc než dost. Zarazím se v půlce tahu a pár okamžiků na rozkreslenou mapu jenom zírám, jak si snažím vzpomenout - "Kdo další kromě čarodějů by na té knize mohl mít zájem?" zeptám se papíru před sebou. "Ten měňavec totiž," Essek má vážně dobrý vkus na pera, možná mu ho zapomenu vrátit, má tu úplně optimální tloušťku čáry a sytost inkoustu, "dost trval na tom, že s mým druhem neobchoduje. Pochybuju, že by myslel lidi jako takové." Kdokoli, odpovím si sám v duchu. Kdokoli a kdekdo; tedy kdokoli, kdo měl dost odvahy a motivace jít proti arcimágovi - a pokud byl dost informovaný, tak proti arcimágovi a také proti Blackwoodovi. Ta kniha má cenu nejen pro ty, kteří mohou kouzlit, ale i jako historický artefakt. Musí o ni stát magické bytosti i sběratelé... sám nevím, kam tou otázkou mířím, jen se mi hlavou honí neurčité možnosti, jak by bylo možno takový fakt ukotvit a využít... nevím. Že jsem si ji nechal ukrást mi teď připadá skoro nevyhnutelné. Jsem chodící katastrofa a měl bych dát na Essekovu důraznou žádost a především se odsud vůbec nevzdalovat. Nejlépe už nikdy. "Jestli se o ni třeba někdo poslední dobou nezajímal... třeba z okruhu těch, kdo mohli vědět, kde je." Sám nad sebou zavrtím hlavou, a raději pokračuju. To je mlhavé příliš... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve studovně, po druhé
„Jak vypadal?“
Čeho to byl generátor, mohl jenom hádat. Na kraji města jich stálo hned několik. Odněkud musela jít voda a kyslík, magické kotvy potřebovaly prostor. Všechno to mělo místo na kraji města, protože to tam nikomu nepřekáželo, a magie se neproplétala s jinou.
„Spousta stvoření,“ zodpověděl Essek otázku, kdo by knihu mohl chtít. „Kdokoliv ochotný obchodovat s čaroději. Nebo vydírat čaroděje. Nebo si chtít získat přízeň čaroděje, splatit dluh, nebo ho naopak vytvořit. Nebo to vůbec nemusí být o čarodějích, můžou ho chtít použít jako zdroj moci, použít k něčemu esenci toho ducha, nebo si tu knihu prostě vystavit na poličce a kochat se něčím, co patřilo Merlinovi. Obávám se, že by bylo snazší vyhodnotit, kdo by o knihu zájem neměl. Nicméně zkusím se zaměřit na nelidské překupníky a obchodníky s nelegálním zbožím, přinejmenším nám to prozatím zúží hledání.“
Mapu opět sroloval, načež se na tebe trpělivě zahleděl a trpělivě čekal, až budeš hotový se svým uměleckým dílem. Bezděčně přenesl váhu z jedné nohy na druhou. Měl by pomalu vyrazit… Hlavou se mu už honilo všechno, co je třeba vykonat a kde se všude musí ukázat. A v duchu si počítal, jak rychle se zvládne obléct – a jestli by tam zvládl propašovat jednu rychlou sprchu. Dobře, to bylo asi jen zbožné přání, ale…
„Hmm,“ udělal vzápětí. „Nejsem si jistý. Ta kniha seděla dlouho ve skladišti, věděli by o ní jenom lidé v domě… a lidé Blackwooda, samozřejmě. Nicméně už to je velké číslo, na které se snadno nabalí další,“ povzdechl si. „Uvidíme, co nás řekne Fara a jestli se průzkumné jednotce podaří najít to místo. Mluvil jste o vesnici… I kdyby je někdo varoval, nestačili by ji vyklidit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Fařin dům... si přes veškerou mlhu vlastně pamatuju docela dobře - naděje, že nás tam čeká vzduch, stromy a světlo mě zpočátku poháněla vpřed nemalou silou a pořád v sobě napůl touhu takové místo najít mám, snad se mi ten obraz stal symbolem toho, že se stačí ještě chvíli udržet na nohou a projdu šerem, kde je tak těžké se nadechnout, do míst plných jasu a lehkosti... "S iluzí jako velká prosklená budova, jakýsi skleník s kulatým půdorysem plný stromů a rostlin." Drahokam na pozadí kamenných zdí. "Bez iluze byla jenom fádně šedivá, s kopulí jakoby naplněnou kouřem. Byla odtamud vidět velká puklina na stěně jeskyně," vysvětlím zároveň, proč jsem prve umístil domnělé Fařino útočiště na mapě právě tam, kam jsem ukazoval - k samému okraji skalního dómu. Kreslím rychle, s ohledem na nějaký poměr pečlivosti a času, je to činnost příjemná už v tom, že se na Esseka nedívá mimořádně snadno. Vlastně je mi teď z jeho přítomnosti slabě nevolno... nechceš se třeba jít převlést do obleku, než to dokončím? Mně by se pracovalo líp, měl bych na to víc času... dobře, tak nic. "Rozumím," povzdechnu si trochu. "Doufal jsem, že odvaha ukrást něco arcimágovi by mohla zúžit hledání... už to bude," dodám, když periferním pohledem zaznamenám jeho přešlápnutí. "Vím, že spěcháte, tak otázky ohledně nazíračství nechám na jindy, jen mi povězte jednu věc... vlastně dvě," natočím se na židli, abych několika rychlými tahy vyšrafoval puklinu na okraji. "Jestli je nějaký způsob, jak se z toho snu probudit - a jestli na sebe dokážu někoho cíleně upozornit, nebo se naopak učinit nenápadným." Áááno, Esseku, přesně na tu chvilku u tvého auta narážím. To první je naléhavější, ale to druhé - jakkoli zároveň nepředpokládám, že by taková příležitost jen tak nastala znovu - mi leží v hlavě nemálo. Měl bych otázek spoustu, a mnohé z nich nadějnější pro někoho, kdo zná leda teorii a odposlechnuté detaily, ale... snad tu přeci zbyla nějaká kniha... měli bychom co nejdřív zaslat žádost o navrácení těch, které zůstaly v mém bývalém bydlišti. A potřebuju tu Arturovu! Na to, kolik nadějí do ní vkládám ohledně Luny, mi žádost o ni nějak nejde přes pusu. Zábrany před Essekem vyslovit Arturovo jméno jsou momentálně velice silné. Jako by existovala nějaká podivná naděje, že když ho nevyslovím dost dlouho, nějak se vzdálí v čase i prostoru, na všechno se pozapomene... i na můj čin s ním související se pozapomene... nebude viset tak ostře vykreslený všude kolem ve vzduchu a ležet mi tak těžce na ramenou. Co na tom, jaký je to nesmysl... možná dokonce v té chvíli propadám dojmu, že nejsem hoden ji vůbec vzít do ruky, natož ji využít; že si Lunu zasloužím... a i to vím, že si takové nesmysly potřebuju z hlavy vyhnat rychle a důkladně... špatně se mi rozeznává, co z balastu vin je její práce a co skutečnost. Tak... snad hotovo. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve studovně, po druhé Být nazíračem je na draka…
„Obávám se, že to na seznam přidává kandidátů spíše přibývá, než ubývá,“ Essek se ušklíbl – a nelichotivé komentáře na téma čarodějné společnosti si raději nechal pro sebe, ještě bys je ochotně vzal za své… a co by si s tebou počal pak? Už tak tě nedokáže ovládat. „Tak se ptejte,“ zabránil si v povzdechu.
Na tvoje narážky nikterak nereagoval, jenom znovu netrpělivě přenesl váhu z jedné nohy na druhé a překřížil si paže na hrudi. Raději by už byl někde jinde… nicméně měl dojem, že ti odpovědi na podobné otázky slíbil, tak tě vyslechl přinejmenším pozorně, když už ne trpělivě.
„Probudit by se neměl být problém. Obávám se, že vám v tom však může bránit Luna. V tom případě nemůžete nic dělat,“ odpověděl optimisticky. Přesně to jsi chtěl určitě slyšet! „Za normálních okolností je to jenom otázka vůle, ale pokud vám něco nebo někdo brání se probudit, potřebujete pomoc z vnější. Jednu věc musíte pochopit: jako nazírač jste extrémně zranitelný. Nemůžete na sebe ani nijak upozornit, nebo se naopak učinit nenápadným,“ ušklíbl se nad tvou volbou slov, „tohle všechno záleží na té druhé straně. Pokud jsou schopni vás vidět, mělo by stačit jim skočit do výhledu, a pokud ne, nemáte na sebe jak upozornit. Pokud jsou vás však schopni vidět, mohou být zároveň schopni vám zabránit se i probudit. Vy tam čarovat nemůžete, oni ano.“
To už se natáhl pro obrázek, uchopil ho do ruky a s jistým uspokojením přikývl. Tohle by opravdu mohlo pomoct při hledání… Jenom ta řeka. Není dost široká, aby tekla daleko, takže pokud se průzkumné jednotce podaří najít vodu ve správném okruhu, snadno se dostalo až k vesnici. Výborně. Cože? Ty bys chtěl pochválit nahlas? Tak to ani nápad. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jestli to kandidáty spíš přidává... tak to nebude se vší tou hierarchií a vyššími a nižšími radami a vším okolo tak žhavé - a už ten náznak stačí, aby se kyvadlo nejistoty přehouplo zpátky na stranu 'nesmím se spoléhat na nikoho a na nic a věci si ověřit a obstarat sám' - jakkoli si zároveň připomínám, že za tím může být i Kytelerova dlouhodobá nepřítomnost... je únavné tenhle labyrint světa stavět jen z náznaků a dojmů a stále dokola ho opravovat a překreslovat novými barvami. Něco ve mně podvědomě touží po úhledném a funkčním řádu, kde všichni dělají to nejlepší, co dokáží, a jako bych neuměl přijmout, že i čarodějové jsou především lidé - se vším, co to obnáší. Jestli on by Kyteler neudělal nejlíp, kdyby se úřadu už dávno vzdal... ale možná si dělá naděje na zlepšení... no, to jsme dva. "Zvláštní... dobře, beru na vědomí," řeknu zamyšleně. Zvládnu ji. Dokázal jsem se z jejího snu už víc než jednou probudit i sám. Ano, je silnější než já, dokáže mě slušně zadupat a nepochybně zničit, jestli dostane dost času - ale stejně jsou tohle pevné kotvy jistoty, že nejsem úplně bezbranný zoufalec, co za ní jenom vlaje. Navíc když omylem usnu, zřejmě mi stačí dát si pokyn k vlastnímu probuzení včas. Beru na vědomí i všechna varování v jeho slovech obsažená. Pocit zranitelnosti nemá rád nikdo, ale to je jen otázka přiměřeného rizika. Důležité je neudělat ten krok od zranitelnosti k bezmoci... nemysli na to. Prostě nepůjdeš spát, tak jednoduché to je. Nemálo nejistý čekám na verdikt ohledně mapy. Bude to vůbec k něčemu, stačí takhle? Třeba si jen namlouvám, že jsem schopný ji z hlavy nakreslit správně, vždyť jsem nic takového ještě nezkoušel. Dívám se na štos knížek před sebou a písmena se mi před očima rozplývají. Až Essek odejde, zkusím zajít do svého pokoje pro knížku, kterou jsem tam nechal, a vyzkoušet, jak tohle bludiště zvládnu. No tak, neprotahuj to... chci být sám. Nebo snad: nechci být s tebou. Ale mapa mi znovu na stole zřejmě nepřistane. "Děkuji za všechno, pane Carrolle. S radou hodně štěstí," nepokouším se ptát na další z tisíci otázek, které mám na jazyku. Běž už. Doufám, že to byl pokyn k odchodu dostatečně jasný i taktní zároveň. Jestli na ty knížky budu zírat ještě chvíli, vzplanou, a to přeci jen není žádoucí. Potřebuju čas, abych se smířil s vlastní existencí a našel si patřičnou porci výmluv, která mi dovolí vydržet sám se sebou. A pak, samozřejmě... pokračovat dál. Obludný, nemožný úkol. Až k němu přijdu blíž, nepochybně zvládnutelný, už pouhou setrvačností se ten balvan pohne a rozkutálí, ale teď mi představa, že něco musím, málem vhání slzy do očí. Je to ve mně neustále přítomné a těch pár chvil nestačilo, abych si dokázal zvyknout: cíleně jsem se pokusil zrušit Arturovo kouzlo... duní mi to v hlavě jako kostelní zvon. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve studovně, čtvrt na tři Konečně sám, možná až příliš
Aniž bys to vůbec tušil, měl jsi pravdu. Kyteler se měl úřadu dávno vzdát. Našli by se mnozí, kteří by ho obvinili, že je to jen starý sobecký dědek neochotný předat pomyslný trůn někomu jinému, a také by se našli mnozí, kteří se báli, že to udělá. Teď už to byla jenom otázka času… K moci se teď dostávala generace Arturových dětí a v některých menších rodech i vnoučat, které už nepamatovaly jeho oběť. V nějakém okamžiku se mistička vah přehoupne a Kytelerova vláda skončí. Přesně toho se všichni ve městě báli, protože na světě nebyl nikdo další, kdo by zabránil válce.
„Dobře,“ přikývl Essek, najednou zvláštně neochotný nechávat tě samotného. Kdo ví, co tady provedeš! Jsi všehoschopný! Nechávat tě bez dozoru je špatný nápad – a ne, Miko se nepočítá, vždyť ta se ani neudrží vzhůru… Bohové! Moct se rozkrájet nikdy by tě nepustil z očí. „Kdybyste něco potřeboval, Petr vám bude k dispozici. Brzy by vám donese knihy,“ pokud se někde nefláká. „Promluvíme si večer. Do té doby tady prosím zůstaňte. Přeji pěkný den.“
Ještě jednou se na tebe podíval. Opravdu tě musel nechávat samotného? Musel, věděl to, ale… krucinál, jestli zase něco provedeš, sedře tě z kůře. Zasloužil bys! Snížil hlavu v náznaku úklony a zmizel za zavřenými dveřmi. Vstříc povinnostem a všemu ostatnímu.
Venku pršelo. Prsten byl tichý a zvláštně chladný, jako by jím včera pulzovala magická energie, ale teď to byl jenom mrtvý kus dřeva. Nepředstavoval sis to? Na telefonu na tebe čekaly nezvednuté hovory od Jessie a Miko, schoulená do klubíčka na modrém křesle vedle tebe, tiše oddechovala. Byl jsi sám. Zase. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Běž už, běž... Pár slov na rozloučenou, klapnou dveře - vydechnu a ramena mi poklesnou. Venku se znovu rozprší, přeci zkusím tu jídelnu... potom. Tichý prsten, prakticky vybitý mobil a nepřítomný Petr jsou mi teď vším spojením se světem venku. Chci a nechci tady zůstávat; vím, že bych měl, ale možná hledám důvody, proč se někam rozběhnout a nezůstávat se svými myšlenkami sám. Přál jsem si čas pro sebe, jen najednou vidím, že ho nedokážu využít. Lektvar nepříjemně umrtvuje část mého já, myšlenky se bez užitku převalují a nic nového z nich povstat snad ani nemůže. Nevím, jestli je to vhodná chvíle pro nějaké smiřování se. Jako by to hrálo roli... ze svojí kůže nevystoupím a nic jiného než se snést mi stejně nezbývá. Stáze mi nepochybně pomohla, minimálně na tom nejsem hůř, ale jsem přesycený informacemi, dojmy, místy, lidmi, bolestí a únavou; i všechno to jídlo bylo nové; a příliš mnoho emocí, dvojnásob úmorných, když jim tak snadno podléhám. Možná to tak má každý a zbytečně se tím nechávám znepokojovat, vždyť ani já zdaleka všechno ven nepouštím. Nejspíš je to jenom tím, jak je všechno nové a obracím to ze všech stran, snažím se usilovně zaplnit slepá místa drobnými střípky, i když bych potřeboval na každé z nich tisíc. A na klíně Miko, blahosklonnou, shovívavou Miko, která mě oslovuje cizím jménem. Opravdu bych ji měl odložit. Ničemu tím nepomůžu, sobě uškodím, jenže nevím, jak bych to vysvětloval - a marně si připomínám, že se především nikdo nebude ptát - ale jakási naprostá neochota k téhle debatě zavdat příčinu mi přesto zabrání uložit ji na jednu ze židlí a odplížit se pryč. Připadám si pod psa a nejraději bych si šel znovu kreslit. Nebo něco podobného, nenáročného, něco, při čem mohou myšlenky jenom plout, ty obyčejné, nebolavé. Chtěl bych myslet na Alexandra, jeho úsměv, radost, hlas - teplo jeho ruky - přijetí, jakým mě obklopil... "Alexandře..." S povzdechem se vytáhnu na nohy, které mě doopravdy nebolí, ale někde pod lektvary ano a je to divný a protivný pocit. Chtěl jsem, ať už je Essek pryč, ale zároveň mi chybí možnost být na něj zaměřený. Jak ten mě musí nesnášet... jeho oddanost Kytelerovi je veliká, když je přesto tak ochotný se o mně postarat. Rozhlédnu se po místnosti. Je příjemná. Když si tu pořádně rozsvítím, zvládne se to i s deštěm za okny. Chtěl jsem chvíli pro sebe, ale sám cítím, že si teď jenom škodím, a snadno bych se začal propadat někam, kde nechci být. "Evola," natáhnu ruku k židli u stolu, v hlavě správný obraz i barvy a snad i celou posloupnost kouzla. Jsem čaroděj, ano? Určitě tu židli dovedu nadzvednout a zasunout ji na místo. Jen si potřebuju tuhle drobnou věc dokázat... že jsem čaroděj, i dneska, i po tom všem. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve studovně, čtvrt na tři Magické experimenty
Deštivé kapky dopadaly na okno. Napřed na skle zabubnovaly jen zlehka, jako by po něm přeběhlo hejno myší, ale pak začaly zrychlovat, až se za okny letního sídla schovaného někde v lese znovu rozezněl orchestr deště. Byť nad korunami stromů stačila vykouknout duha, teď se obloha znovu balila do šedivého pláště.
Místnost znovu potemněla. Ano, půjde tady rozsvítit. Přímo nad kulatým stolem visel křišťálový lustr, který se jistě rozzáří jemně lámaným světlem mnoha odstínů. Správná clona by jistě uměla vyfotit i duhu za oknem, dohromady by to tvořilo dechberoucí obraz, ale… to by ti napřed nesmělo být tak mizerně, nebo bys přinejmenším musel najít foťák. Nenašel by se v tomhle obrovském sídle nějaký?
Růžový lektvar ti bránil se soustředit. Dokonce ani zakouzlit nebylo tak lehké, jak sis pamatoval. Myšlenky se líně pohnuly, zvláštně zemdlená modř naplnila symbol v tvé mysli a magie se následovala opožděně, jako by jí napřed nedošlo, co po ní chceš. Rychle ti docházelo, že pod vlivem lektvaru si moc nezakouzlíš. Křeslo se divoce zachvělo a pak neochotně vzlétlo pár centimetrů do vzduchu. Hýbat s ním nebylo těžké. Pohybem ruky bys ho dokázal zvednout o kus výš, nebo ho posunout kousek doprava nebo doleva; klidně by ses s ním mohl zatočit kolem dokola a ono by věrně zůstalo viset ve vzduchu… aspoň chvíli. Nedostatek sil jsi teď cítil konkrétněji než předtím: magie se zadrhávala, narážela do stěn úzké cestičky a vůbec mělo problém vydrat se napovrch. Magie nestabilně poblikávala, připravená přetnout již tak tenké vlákno kouzla, sotva povolíš to nepříjemné soustředění, které tlakem na spáncích připomínalo začínající migrénu. Nebolelo to, spíše ti vlastní tělo vyhrožovalo, ať se zklidníš.
Křeslo po místnosti rozhodně nelétalo tak snadno nebo daleko jako ve Flynnově podání, vlastně ani k Alexandrově ses neblížil; drželo se jenom tak daleko, jak jsi natáhnul ruku – a na druhou stranu studovny bys s ním musel těch pár korků popojít, abys ho tam položil. Nedosáhl jsi daleko. Jestli za to mohl růžový lektvar, nedostatek magie nebo mechanismus kouzla, jsi mohl jenom hádat. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak to je... kouzlo. Je to kouzlo. A něco ve mně, připraveného v lepších časech vytrysknout v radosti, zdvihne hlavu a unaveně, slabě se usměje. S plnou silou se mi připomene to příšerné vyčerpání včera - a lektvary, ovšem. Nejspíš je zázrak, že jsem to zaklínadlo vůbec zvládnul, a možná je pěkná hloupost se o něco pokoušet; musím odpočívat, skutečně odpočívat. Nečekám, kdy jehlice v hlavě, zatím jen výhružně šimrající ve vlasech na spáncích, protrhne kůži a zabodne se do hlavy. Bez odporu nechám křeslo klesnout na zem; praktická část výuky se odkládá na neurčito. Jediné, o co se dneska budu dál pokoušet, je spojení s Alexandrem, protože draci asi zpoza rohu v sídle Kytelerů neskáčí, abych znovu něco musel... Na okamžik propadnu fantazii o zdivočelém Arturově domácím zvířátku, ale... ne, tak to docela určitě nebylo. O něco klidnější se znovu obrátím ke dveřím. Schopnost kouzlit - možná bylo zbytečné dokazovat si to, ale můj svět je nejistý a včerejší vzpomínky vzdálené a málo hmatatelné - jako by mě konečně dokázala z Esseka trochu posbírat. Zpevnit. Řídká mlha rozkolísaného já, příliš závislého na odezvách okolí, se rázem snadněji formuje do podoby Eliáše, který ustojí cokoli bude potřeba - i když porovnat se s vlastními činy mi ještě potrvá. Snad mi schází... trest, napadá mě náhle s úžasem a na vlastní ruku na klice se podívám, jako by mě překvapilo, že smím vyjít ze dveří a dávno nejsem bezpečně uzavřený v cele. Cítím k té myšlence odpor - nechte mě být, musel jsem mít důvod, nevěděl jsem možná pořádně, co dělám - a zároveň jakousi nejasnou úlevu při představě, že by se mi takového rozhřešení dostalo. Jako by bylo možné postihnout pokus o zničení světa... - ale bych byl znovu volný, nepoháněný divokou potřebou něco napravovat. Tu v sobě budeš mít stejně, připomene se ten rozumnější hlásek shovívavě. Budu, ale není to stejné... V hlavě mi podivně hučí. To je to, co mi schází...? A je snad autorita, které bych dokázal uvěřit, že odezva na ten čin je dostatečná...? Kdepak, milý Eliáši - účelem není společensky přijatelná odplata, ty chceš, aby z tebe, z tvojí duše někdo dokázal sejmout vinu... i za cenu nějakého odsouzení, nepohodlí... ale tak svět nefunguje. Teda vlastně obráceně, takhle svět funguje - ale pro tebe ne, protože nejsi ochotný přijmout jeho měřítka plně za svá. Chceš ctít zákon, uznáváš ho a oceňuješ, ale zároveň neustále posuzuješ jeho smysl, neochotný ho přijmout za svůj bez pochopení, natož bez výhrad. Možná to bude lepší, až si budeš připadat součástí toho všeho, hmm? A budeš někdy...? S mocí, jakou jsi měl... čaroděj ve věži. Ta představa nebyla skutečnosti zase tak vzdálená, ale ne proto, že by bylo čarodějů málo. Spíš pro tu odtažitost, možnosti - a obludnost snů, které se mohou stát skutečností. Nadechnu se a vykročím na chodbu. Chci se zkusit vrátit do svého pokoje pro knížku a podívat se po kabelu na mobil, jen si nejsem jistý, jak moc je lhostejné, jakou kliku stisknu - musím si dát pozor, abych omylem nevletěl ke Kytelerovi. Takže představa a dveře naproti, a uvidíme! Nebyl bys třeba ochotný ztrátu paměti, rodiny, celé minulosti, svého jména - a Lunu k tomu - brát jako dostatečný trest... alespoň do chvíle, než budeš vědět víc...? Pak si třeba nakráčej do lví tlamy, když ti bude všechno málo... teď a tady je čas právě pro tohle. Najít správné dveře. Dýchat. Nepropadej tomu. Prostě ne. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Chodba, dva dvacet
Nedokázal ses soustředit. Myšlenky se ti neustále vracely k Essekovým slovům. Cíleně jsi se pokusil zrušit Arturovo kouzlo. Každý zločin má být po právu potrestán, ale před následky tvých činů tě nepochybně chránila arcimágova ruka. Bylo to fér? Nebo snad správné? Podobným myšlenkám ses bránil, ale nenechaly tě na pokoji. Právě ve chvíli, kdy jsi stiskl kliku dveří na chodbě, se ti přímo doprostřed mozku vecpala skutečnost, že si Lunu nepochybně zasloužíš – a hůř, mnohem hůř.
Otevřel jsi dveře a nahlédl do chodby. Vypadala úplně stejně jako ta, na které jsi stál. Dokonce i obraz blonďaté ženy ve žlutých šatech, která se zřejmě jmenovala Marie, byl stejný. Natočená od malíře seděla s otevřenou růžovou knížkou a klidně si četla. Napadlo tě někdy, jak vypadala tvoje matka? Nenašel bys tady v těch nekonečných chodbách obraz někoho, kdo by ji aspoň připomínal? Jaká asi byla? A co by ti řekla, kdyby ses jí přiznal se svými zločiny? Podle kontrastu Mariiných světlých šatů a tmavého pozadí, energetických tahů štětce v záhybech zlaté látky a proměnlivosti malířské technicky bys obraz zařadil zhruba do doby, z které pocházel Artur. Vlastně o něco dřív. Dokonce o několik desítek let. Čím déle ses na obraz díval, tím spíše bys ho zařadil k jednomu z rokokových francouzských malířů z poloviny 18. století.
Miko v tvém náručí se takřka nepatrně zavrtěla, přičemž rozespalým zeleným očkem loupla po obrazu a v dojmu, že potřebuješ obejmout, se k tobě přitiskla pevněji, než lehoučké tělíčko červené pandy zase zvláčnělo. Byla vážně jako plyšák… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nepropadej tomu. Nedělej si věci těžší, než jsou. Dočkáš se - už brzy - jestli ne tady, tak jinde, teď už znáš i jméno a směr, Alexandr ti pomůže... a nebo tě začne taky nesnášet... potřeboval bych se nějak zbavit té hrozné jistoty, Lunou a vlastním citem pro spravedlnost pečlivě k srdci přitlučené celými hrstmi hřebíků, co šly bez umrtvení kůží rovnou do masa: že to takhle bude s každým, kdo se dozví, co jsem udělal. Třeba i Kyteler mě ve skutečnosti vidět nechce... oddaluje naše setkání jak se dá, zahrnuje Esseka úkoly, aby neměl čas věnovat se Luně... sám neví, co si se mnou počít - pověst si zkazit nechce, ale mít se mnou něco společného... ...ale já přeci... Nadechnout. A dál ani krok - jen znejistělým pohledem přejedu z jednoho obrazu na druhý, jako bych měl za úkol najít pět malých rozdílů a ujistit se tak, že chodba není táž, a že když přejdu přes práh, neroztrhne mě to vejpůl. Nemyslím si to ve skutečnosti, nevěřím, že to není pojištěné proti... nesoustředěným, unaveným jedincům, co v sobě mají přesně dva náprstky magie... ale pocit je to mizerný a dezorientující a jak mám plnou hlavu Luny, na chvíli se vážně vyděsím, že jsem tam v křesle v nestřežené chvíli usnul. A dost. Nemůže to být těžké, když je to běžně používaný způsob pohybu po domě, musím jen podchytit načasování a míru záměru a detailnost představy. Essek moc do podrobností nešel a navzdory všemu splínu nevěřím, že by mi úmyslně něco neřekl - ale stát se to samozřejmě mohlo, jak už to tak u rozčilených a unavených lidí bývá. Znovu zdvihnu hlavu k obrazu. Rád bych věděl, co dívka čte, ale tuhle věc autor obrazu nesvěřil. Nejde nepřemýšlet, jestli to není Arturova matka, a jestli mě má moje vlastní matka stále za mrtvého. Jestli samozřejmě... byl ten pohřeb minulost... třeba o mně moc dobře ví, jenom jsou rádi, že můžou dát ruce pryč. Možná si dokonce připadají v bezpečí, když si nepamatuju ani svoje jméno, a nemůžu zaklepat u dveří! Ech... Nezdá se, že by se moje myšlenky chystaly rozeběhnout nějakým použitelnějším směrem. Snažím se najít cokoli, co by mě obrátilo zpátky ke světlu. Třeba jedny hnědé oči, hřejivé a neochvějně povzbudivé. Eliáši, milý Eliáši... Hlas, kterému na mě záleželo... věřil mi... že jsem ve skutečnosti nic zlého neprovedl. Nemám daleko k tomu, abych se tu podél stěny svezl na zem a konečně se přestal o cokoli snažit. Nedokážu projít ani zatracenými dveřmi! Pohladím Miko, když se zamele, spolknu tu hořkou pilulku její popletené náklonosti, vždyť na tom nezáleží, na ničem nezáleží - prostě pokračuj. Je to jako s Lunou, vzdát se dost dobře nejde, takže prostě pokračuj, ať ti to dává smysl nebo ne, nikdo se neptá, jestli tě to baví, jestli se ti vůbec chce a kolik ti zbývá sil - však ono se žádné drama nekoná. Všiml sis, že jen potřebuješ projít dveřmi...? Zbav se nějak té tíhy osudovosti. Takže: soustředit se... a znovu stisknout kliku. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro
Od oběda baterka mobilu spadla na srdceryvných 7% a teď se na obrazovce objevila žádost o zapnutí módu snížené spotřeby, však už se o to brzy postaráš! Zrovna, když jsi bral zásuvku z košíku, mobil začal vibrovat. Volala ti Jessie. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Seznam věcí, na které se snažím nemyslet, které mě drtí a na které se nabalují nemožné spousty oprávněných obav, narůstá až k nemožnosti. Jako bych kráčel po střepech; nemám se do čeho opřít a vůbec žádnou útěchu. Nejistota ohledně rodičů je tíživá v každém možném aspektu a nenapadá mě žádná možnost, která by pro mě vycházela dobře a dávala mi naději, že před ně předstoupím a bude to v pořádku. A nejhorší je, že to samé platí i pro Kytelera... a snad jen Alexandr je malá jiskřička ve tmě. Věřil mi... navzdory Essekovi a všem narážkám, navzdory mně samému. Třeba bude i dál. Jeho odtažitost a akademický zájem, s jakými nechápal nezbytnost Arturova kouzla, a které mě děsily, jsou mi teď největší nadějí - což je... vlastně pěkně šílený... ale není dost dobře možné nechat se zavrhout úplně všemi, alespoň dokud mě okolnosti nedonutí. Zvlášť když stesk po něm je jako vytrvalá hlodavá bolístka někde hluboko ve mně a ještě sype sůl do otevřené rány obav. A co hůř, i za to si můžu sám. Věděl jsem, že si mám dávat pozor - věděl jsem to! Každý člověk, kterého znám a se kterým jsem kdy důvěrněji promluvil, je pro mě významný a stává se důležitým. Zakoukat se bylo... nevyhnutelně problematické. Dostat se konečně do vlastního pokoje je pořádná úleva, někdo stačil zatopit v krbu a z hrstky svého oblečení mám opravdu radost - každá kontinuita je dobrá - a ne vždycky chci chodit ven oblečený o tolik líp, než se na prodavače z knihkupectví sluší a patří. A propo, když jsme tu toho... "Jessie!" zdvihnu mobil okamžitě k uchu. "Prosím tě, vydrž na příjmu a dej mi půl minuty, musím do nabíječky." Neodvažuju se popojít až do koupelny, abych neztratil signál, tak jenom přiskočím ke stolku a sjedu prsty po šňůře lampy, až nahmatám zástrčku. Rychle si ještě pohledem ověřím, že všechno zapadlo a na místě baterky výmluvně poblikává ikonka blesku. "Jsem tady - promiň, že jsem se neozval dřív, byl jsem úplně mimo." Co jí mám říct...? "Teda hlavně promiň, že jsem nedorazil do práce, je to... složitější," něco si pak budu muset vymyslet, teď jsem na to moc mimo. "Jak to tam zvládáte?" Až k židli mi kabel dobře nedosáhne, tak se posadím na podlahu vedle stolu a opřu se o stěnu, Miko stále na klíně. Když jsem viděl Jessie naposledy, zabíjela mě. Teď v sobě musím s tím obrazem trochu bojovat, ale zároveň její hlas slyším neskutečně rád. Jí jsem jenom přidělal spoustu práce. Vždycky byla hrozně fajn. I kdyby mě teď sepsula na tři doby... je to zlatý, zlatý proti všemu, co jsem opravdu provedl - a co schytávám od Esseka. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, něco před půl třetí Přítel na telefonu
„Eliáši,“ Jessie tě oslovila se zvláštní úlevou v hlase, načež se takřka násilím musela zarazit a dát ti chvíli dojít k nabíječce. „Jo, jo. Počkám…“
Odpojil jsi lampu. Jelikož ti nabíječka nedosáhla až k židli posadil ses na zem. Zády ses zapřel o volný kus zdi mezi rozpáleným krbem a pracovním stolem. Pohodlné to nebylo. Jedním ramenem ses nedobrovolně opíral o krbovou římsu, do druhého tě bodala hrana stěny, která uhýbala dozadu a vytvářela tak prostor pro pracovní stůl vedle tebe. I když jsi nebyl nijak velký, vecpal ses do skulinky vytvořenou spíše pro drobnou éterickou vílu, ne pro dospělého chlapa.
Miko se v tvém klíně takřka nepatrně zavrtěla, aby si našla pohodlnější pozici. Nosánek jí takřka nepatrně zacukal, načež zase spokojeně vydechla.
„Eliáši,“ zkusila to Jessie znovu, ale ve skutečnosti neměla dost sil ani vůle skočit ti do řeči a přerušit tak zcela nesmyslný proud slov. „Proto nevolám. Pan Carroll včera volal. Vím, že jsi dal výpověď. Doufám… uh…“ Zněla nervózně a zvláštně nesvá. Jakkoliv si celé ty dva týdny držela odstup, nikdy nebyla v tvé přítomnosti rozpačitá nebo nepřátelská. Prostě jenom působila jako typ člověka, který si cení soukromí – a který se na rozdíl od Jamese neotevírá lidem snadno. „Doufala jsem, že víš něco o Jamesovi. Taky nedorazil. Nezvedá mi telefon a… volala jsem k němu domů. Pepa, jeho spolubydlící, mi říkal, že ho naposledy viděl včera ráno, takže… jsem doufala, že je s tebou. Nebo že u tebe přespal, nebo… Vypadalo to, že jste si blízcí.“ To byla pravda, ale zároveň bylo těžké si představit, že by si James nebyl blízký s každým, koho v životě potkal. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Z krbu sálá teplo a je neskutečně příjemné začít se prohřívat, konečně důkladněji, až pod kůži a do morku kostí. Miko na klíně mi poněkud překáží v tom, abych se mohl natočit nějak šikovněji a opékat se symetricky, schází mi ruka až tři, ale zato se mi sedí tak nepohodlně, že usínání nehrozí - což nehrozí každopádně, když slyším, co Jessie povídá. Jsem tak zpomalený a zpitomělý, že první, nad čím začnu přemýšlet, je obchod. Jestli vůbec mohla otevřít a jak to tam zvládá, když James nepřišel do práce. James - nepřišel - do práce. Vydechnu, když se mi rozbuší srdce; stačím vzduch v plicích zbrzdit natolik, aby nic nezaslechla, ale vyděsí mě nemálo. Dlaní si podepřu čelo a zavřu oči. Přemýšlej... ano, vím, nejde to, mizerný lektvary, únava, stres, všechno. Stejně to zkus. Moment - Carroll řekl, že jsem dal výpověď? Snad si Jessie nemyslí, že bych je v tom nechal? Skoro násilím ty myšlenky vyženu z hlavy. Moje obhajoba není na pořadu dne. Je trochu pracné uvědomit si, kolik času uplynulo od chvíle, kdy jsem Jamese viděl naposledy. Vlastně to vím, jen se stalo tolik věcí, až bych klidně přísahal, že uběhl celý týden. Všechno je jinak, celé mé já, celý můj život se obrátil naruby na všechny myslitelné způsoby. "Naposledy jsem ho viděl předevčírem večer, když jste odcházeli," řeknu, snažím se, ať se mi neklepe hlas, když to dokáže ona, zvládnu to přece taky. To, že z univerzity už zmizelo pár kluků, přece nic neznamená. Nic to neznamená! A ona si tu souvislost nemůže neuvědomovat - na rozdíl ode mě byla skoro určitě v práci v době, kdy probíhalo vyšetřování. "Potom už ne, ani se neozval." Ani se nenamáhám vysvětlovat, že tak blízcí, aby u mě přespával, jsme si docela určitě nebyli. Zvlášť když... všechno. "Nevíš, jestli došel do školy? Nedal ti vědět, jak dopadla ta zkouška? Třeba - třeba ji chtěli oslavit a přehnali to..." Sám si nezním moc věrohodně. Jamese sice neznám dlouho, ale nesedí mi, že by se tak rozjel, zrovna když se dali s Jessie dohromady. A nebo ne - právě proto! Dvojitá oslava, kolem spousta lidí, rozjel se moc, nezastavil včas, možná ještě teď někde vyspává... No tak, mysli. Ta vyhledávací kouzla... musela to být krev, nestačilo by - zkrátka něco, co patřilo Jamesovi? Kameny mám, mapu Kelliwigu tu Carroll někde mít musí, jestli je to kouzlo jednoduché, v knihovně ho najdu. Jenže to je jen kyvadlo. Co s ním jaksi netuším... A ve snění se za ním podívat nemůžu, rozhodně ne teď, Luna by mě z drápů nepustila. "Hlásilas to policii?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, něco kolem půl třetí Přítel na telefonu
„Vůbec nic nevím. Nikdo nic neví. Zkoušela jsem volat všem, kdo mě napadl, ale…“
Roztřeseně vydechla. Opravdu doufala, že budeš něco vědět. Cokoliv! Třeba ti volal, třeba jste se včera večer rozešli po oslavě té jeho zkoušce, třeba… Vedla tenhle rozhovor již nejmíň pětkrát a vždycky končil stejně. Nikdo nic nevěděl. Někdo jí vynadal, že zbytečně přehání. Však on vyplave! Někdo jiný slíbil, že dá vědět, až se něco dozví, ale pak už se neozval. Jakkoliv věděla, že rozplakat se teď nikomu a ničemu nepomůže, nevěděla, co jiného dělat. Stála sama uprostřed spouště v knihkupectví, pokoušela se udržet starožitnou sekci nad vodou, neustále se omlouvala zákazníkům prahnoucím po nové knížce a mezitím obvolávaly Jamesovy známé. A nikdo nic nevěděl. Ani ty.
„… dal by vědět, kdyby nemohl dorazit,“ dořekla hluše – a sama si nebyla jistá, jestli v první chvíli chtěla říct právě tohle. Dal by vědět. Tím si byla jistá. Kdyby nezavolal hned ráno, ozval by se během dne. Vždyť se blížila třetí! „Ne. Myslela… Myslela jsem, že je s tebou. Nebo že se ještě ozve, nebo…“ Měla to nahlásit policii? Měla. Samozřejmě. Samotnou ji to napadlo nejmíň stokrát, ale vždyť se zatím nedal ani označit za pohřešovaného… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Dobře, tak... poslyš, Jessie," snažím se nějak posbírat si, co je potřeba. "Nahlaš to, hned. Jestli vám tam ten vyšetřující policajt nenechával vizitky, skoč si pro jednu do trafiky naproti, jo? Je tam kontakt přímo na chlapa, který..." Nějak se to nedokážu přimět říct. Který vyšetřoval ta další zmizení. Protože James nezmizel, jasné? Někde se zapomněl, přehnali to s oslavováním, nefunguje mu mobil, tady věčně nefungují, víme to přece všichni... "Který to bude brát vážně," dokončím nešikovně. Zvlášť když mu řekneš pro koho pracoval. Je nevyhnutelné, aby tahle věc policii došla, a Kytelerovi to zaručeně neprospěje. Další problém v jeho rajónu, na jeho půdě, opět - a to ještě kdo ví, jestli se James nestane podezřelým, když zmizí zrovna po krádeži v domě svého zaměstnavatele. "Taky se zkusím porozhlédnout," řeknu spíš abych jí dodal vědomí, že se nestará sama, než že by mě napadaly nějaké vlastní možnosti. "Ale však víš... má strašných známých, mobily tu věčně nefungují... zkoušela jsi nemocnici...?" Tolik k optimismu. Nejraději bych se za ní rovnou rozběhl. Po tolika hodinách sama v práci, kdy je na ní všeho moc, už musí být pěkně zoufalá. Jen mě nenapadá, jak jí skutečně pomoct, kromě jakési hodně chabé opory. Kterou bych teď navíc asi ani moc nezvládal - kdo ví, jak dlouho bych se udržel na nohou, kdybych tu nešel z jednoho křesla do druhého... připadám si jako do průsvitna prodřený hadřík, stačí málo, abych se rozpadl... S Essekem už proboha hlavně žádné debaty, o ničem, nikdy. Už prve mě ta myšlenka napadla, ale teprve teď mi dochází, že byla dokonale pravdivá: on mě ničí mnohem účinněji než Luna. Tne do živého, do míst, která neumím opravit, zahladit, odvrátit se, předstírat; nepomůže počkat, najíst se, nepomohlo by se vyspat a nepomohlo by neusnout. Je mi ze mě zle, stále živá rána, kterou je ztracená paměť, se znovu šklebí rozevřená dokořán a mokvající. Snaha obracet se k budoucnosti a budovat se bortí... Potřeboval bych se posbírat a rozběhnout a přitom jako bych bál se i zajímat, abych neudělal věci horší, nedorazil je; jo a taky nejsi hoden, nezapomeň, ještě tady se dá zatnout hřebíček! Essek by nepochybně řekl, že se o ty zmizelé starají povolanější, znalejší, zkušení, místní... až na to, že zatím nenašli nikoho. Ale ani těla, připomenu si. Nejde dost dobře v takovém případě... nedělat nic. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, něco kolem půl třetí Přítel na telefonu
„Dobře, dobře,“ přikyvovala Jessie nervózně, zcela ochotná se řídit tím, co jí povídáš. Možná se jí dokonce ulevilo, že už na to není sama. Že jsi ochotný jim pomoct, i když… i když už v knihkupectví nepracuješ. Měl jsi samozřejmě pravdu. Policie by to tam neobcházela a nerozdávala vizitky, kdyby se nechtěli vrhnout se po sebemenší stopě. „Zavolám tam. Pamatuji si… Mluvila jsem s tou policajtkou. Asi jeho kolegyně. Ne, nemocnici jsem… Proboha. Ne. Myslíš, že by mohl být…“
Ani to nedořekla. Dech se jí podezřele zatřásl. Jakkoliv si připomínala a napomínala se, že rozplakat se nikomu nepomůže, neudržela se. Nejspíše si honem zakryla ústa dlaní, aby jí z nich neuteklo vzlyknutí nebo jakýkoliv hlasitější projev zoufalství, ale… byl sis tím jistý. Jessie plakal.
Zrovna v tu chvíli se na dveře ozvalo tiché zaklepání. Ať už za nimi stál kdokoliv, nehrnul se dovnitř. Snad tušil, že tam jsi – nebo byl jenom ochotný dát ti pár vteřin, abys ho buďto vyzval ke vstupu nebo mu ho zakázal. Škoda, že tam nestál telepat, jinak by se otočil na podpatku a nechal tě vypořádat se s krizí v centru Kelliwigu. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Jessie... najdeme ho," řeknu, bezmocný vůči jejímu smutku, plný lítosti, jak málo s ním mohu dokázat. Tak hrozné, hrozné načasování... sotva k sobě dokázali najít cestu, stihli si aspoň dát pusu...? A můžu nemyslet na to, v jak podobné situaci jsem, že Alexandr možná - Nesmysl. Žije, spí, uzdravuje se, bude v pořádku. Je v bezpečí. Jen nevím, jak Jessie říct, že nemocnice je vlastně ta dobrá možnost - že bych úlevou skákal do stropu, kdyby byl James jenom v nemocnici. Takže znovu, Eliáši: nenašla se těla, naděje trvá. Kdyby jen s vědomím, co všechno se pod Kelliwigem skrývá, nebyl zrovna tenhle argument tak chabý. Ale i to si musím připomínat: že jeho zmizení nemusí nutně s těmi ostatními kluky souviset. Kéž by jen tak dokonale nezapadal do obrazu... "Je dost hrozný, že jsi tam na všechno sama, zkusím odchytit Carrolla a -" Zaklepání mě přenese z pracovní reality zpátky do arcimágova domu a vlastního pokoje a trochu zmateně se podívám ke dveřím, jako by mi přišlo zvláštní, že k nim někdo trefil. Zakryju sluchátko dlaní, aby to neschytala rovnou do uší, a zavolám: "Vstupte, prosím!" Protože to bude zaručeně ten slibovaný Petr. Vůbec netuším, jak ho jinak nahánět, zato na něj nechci kdo ví jak dlouho čekat zas. Znovu si přitisknu mobil k uchu. "Prosím tě, pošli mi Jamesovu adresu, a nejlépe taky číslo na toho jeho spolubydlícího, šlo by? Pepa jsi říkala, viď," pokračuju a narovnám se v zádech, ať alespoň nejsem před nově příchozím zkroucený jak paragraf, když už sedím na zemi. "Zkusím něco vymyslet, slibuju. Hlavně mi dej vědět, kdyby bylo něco nového." Neumím utěšovat, je hrůza, jak neumím. Děsí mě představa, jak jsem tam s ní a můžu jí leda podat kapesník, obejmout kolem ramen a párkrát zopakovat, že to bude dobrý... ale... na mě to fungovalo. Upínám se na to pořád dokola, propána. Jessie asi těžko bude takový zoufalec, a taky mi chybí všechno to Alexandrovo charisma a úsměv, co umí být jako hřejivá deka, ale aspoň to zkusím. "Nejsi na to sama, Jessie," řeknu. "Na něco přijdeme, ano?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, něco po půl třetí Dva naráz
Zatímco Jessie tiše plakala na druhé strana telefonu, dovnitř vstoupil mladý muž. Věkově vypadal něco mezi tebou a Essekem, takže mu mohlo být kolem třiadvaceti. Vlasy měl tyrkysové, zhruba po ramena, a oči jenom o fous víc zelené. Pousmál se. Při pohledu na tebe, jak sedíš opřený o zeď s mobilem v ruce, si položil ukazováček na rty. Budu jako myška, nenechte se rušit. Rukou si vedle sebe přidržoval knihy, které plachtily ve vzduchu krok od něj. Když popošel dovnitř, mohl je nechat přistát na pracovní stůl vedle tebe. Vytvořily tam dvě úhledné hromádky. Jednu vysokou a jednu skládající se ze dvou knížek.
„Já jeho adresu…“ začala Jessie, než se zarazila. Takřka násilím se přinutila nadechnout a uklidnit. Aspoň trochu. Aspoň aby se později nemusela propadnout do městských stok, protože ti nedokázala ani zodpovědět jednoduchou otázku. Nebo žádost. „Najdu ji v systému. Dobře, pošlu ti to. Ano… Pepa. Je to… říkal, že zavolá, pokud něco zjistí. Nebo pokud se James objeví. Určitě… Ano. Přijdeme na něco. Tak já… zavolám na policii.“
Petr – pokud to byl opravdu Petr, ale kdo jiný by to tak mohl být? – mávnutím upoutal tvou pozornost. Napřed prstem ukázal na dveře a pak pod sebe. Chcete soukromí? Byť si připadal trochu hloupě, jak tady gestikuloval a snažil se s tebou domluvit beze slov, na rtech mu pořád visel upřímný úsměv. Přinejmenším někomu v tomhle domě nekazíš náladu jenom tím, že dýcháš… Snad. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Petr je překvapivě mladý, to je příjemné zjištění, po jeho tyrkysových vlasech sklouznu pohledem napřed se sympatickým ocáskem pocitu, jak velmi neesekovské to je, ale ty oči...! Takže následované nezbytnou otázkou - jsi opravdu člověk? - a napůl se jeho přítomnosti děsím a napůl jsem za ni rád. 'Zůstaňte tu,' ukážu mu, s Jessie už si stejně vyměníme jen větu či dvě... vida, slibované knížky. Jen kdybych zatím nezjistil, že potřebuju něco dost specifického. "Děkuju... ano, dobře. Drž se, Jessie," rozloučím se s ní, plný nových obav, co najednou přilétly z tak nečekaného směru. James byl... prostě strašně fajn. Jistota někoho, kdo je stranou všech mých potíží, kdykoli připravený mě znovu přivítat s dobrou náladou a úsměvem na rtech. Představu, že se mu možná právě děje něco nepěknýho, a že to může být ještě ta lepší možnost, si beru dost osobně. Navíc ten policista bude mít zrovna dnes jiné starosti než vyšetřování - nejspíš. S představou, co se děje s vlkodlaky o úplňku, se snažím být opatrný. Zatím jsem moc dobrý odhad nepředvedl a z existence něčeho, čemu se říká vlkodlačí horečka, můžu odhadnout jen tolik, že to stojí za pytel. Mobil opatrně položím vedle sebe na stolek, aby nevypadnul kabel, a při představě, jak krkolomně se budu snažit zvedat - břicho z toho moc nadšené není, i když doopravdy nebolí, k Petrovi natáhnu ruku v jednoznačném gestu - vytáhneš mě na nohy, prosím? Naštěstí lze veškerou neobratnost snadno svést na to, že přidržuju i Miko. Určitě. Co o mně ví? Alfa a omega všeho. Úsměv napovídá, že toho moc nebude. Je mi trochu nedobře, že v nějaké chvíli nezbytně zmizí, rozplyne se, nahradí ho stejný odpor, jaký už znám... chtěl bych umět šlápnout na hrdlo všem svým strachům a zakopat hluboko pod zem svoji minulost. "Vy budete ten slibovaný Petr," řeknu a Miko v náručí je vítaná berlička k tomu, abych se zdržel nejistých gest. Teď je snad všechno ještě dobré, a kdyby nebylo... nezáleží na tom. Teď je. Snad. "Rád vás poznávám," řeknu upřímně, protože rád jsem, a už teď se za tu naději, že bude přesně tak fajn, jak vypadá, v duchu proklínám. Neumět se nerozbíhat hlavou proti zdi, to musí být nějaký hrozně pitomý druh duševní poruchy. "Já jsem..." zacukají mi koutky, "no - Eliáš..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji po půl třetí Kdo je nejlepší na světě? Petr je nejlepší na světě.
Petr tě ochotně chytil za ruku a vytáhl tě na nohy. Nebyl tak silný jako Essek, ale rozhodně se přitom nezapotil. Cítil jsi z něj… Těžko říct, jestli za to může růžový lektvar nebo tvá dosavadní nezkušenost s magickými tvory, ale cítil jsi z něj zvláštní směs dojmů. Jako by byl čaroděj – a zároveň nemohl být čaroděj. Čaroval. Před okamžikem naváděl knihy způsobem, který nemohl nebýt evola, a přece… přece ti něco na něm nesedělo, až se ti z toho málem zamotala hlava.
„Petr,“ přitakal s nenuceným – a zcela nepochybně upřímným – úsměvem, jako by byl opravdu rád, že tě poznává. Což o to, tenhle pocit v tobě dokázal vzbudit i Alexandr, ale tady s tímhle tyrkysovým mladíkem to bylo jiné. Díval se… bezelstně. Jako bys byl Eliáš a jako by to dokonale stačilo.
Alexandr se choval přátelsky, ano, ale možná ti teď začínalo docházet, že… ten zvláštní chlad, akademické zaujetí a odhodlání tě nasměrovat přesně tam, kam potřeboval, se neobjevily až v těch posledních okamžicích. Někde pod hřejivým úsměvem a podmanivým pohledem hnědých očí od začátku to tam bylo od samého začátku. Neustále přehodnocoval, co říkáš. Neustále se snažil vytřískat co nejvíc z příležitosti, která se mu připletla před nohy. Manipuloval tebou? Nepochybně. V zásadě nejspíš nemohl jinak, ale nepředstíral zájem. Doopravdy ses mu líbil, to jenom… oproti Petrově bezelstnému úsměvu se ten jeho zdál zvláštně neupřímný.
„Taky vás rád poznávám,“ odpověděl. Kývnutím hlavy přitom naznačil úklonu stejně jako Essek předtím. No, dobře… ne tak elegantně jako Essek, nedokázal to vpracovat do řeči svého těla tak snadno a samozřejmě jako on. Rozhodně byl mladší. „Pan Carroll vám posílá knihy o démonologii, takže… to je ta větší kupka. Ty další dvě jsem vám vybral sám,“ usmál se maličko rozpačitě, jako by si nebyl jistý, jestli to oceníš, „slyšel jsem, že… hledáte něco o nazíračství. Většina těch knih je pryč, ale Čarodějný úvod má celou kapitolu na věštění a nazíraní. A napadlo mě, že by se vám mohly hodit i Základy elementární magie, když u sebe máte magické kameny.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "To je dobrá volba, děkuju moc - přijdou vhod velice," řeknu a snažím se v duchu zabrzdit divokou potřebu začít hledat Jamese hned, teď, za vteřinu, bezhlavě a s rozběhem - a zrovna u zmizení jsou prodlevy nežádoucí, to si uvědomuju velice dobře - ale nedokážu nic, když na to půjdu špatně, takže... pomalu. Tohle tady s Petrem má taky hodně vysokou prioritu a jestli je čaroděj a jestli mu Essek nestačil zatrhnout jakoukoli spolupráci se mnou, možná díky němu vyřeším víc než jen dobrou knihu na zbytek noci. "Já..." Špatně se o tom mluví a zvyknout se nedá. Ale třeba nic říkat nemusím... Zase jednou bych se nejraději ze všeho propadl někam hluboko. "Nevím, co vám o mně řekli. Ani jaké ohledně mě máte pokyny... a jaké jsou vaše... kompetence?" Ten úsměv! Pohled, jiskřičky v očích zelených tak zvláštně, že mi připadá neomalené do nich tak moc zírat, ale zároveň si je nejde neprohlížet. Ochotně bych se mu svěřil do rukou, kdybych dokázal uvěřit, že je opravdový. Jen... ho úplně nechápu. Alexandr vedle Petra najednou vypadá jako esence zištnosti, s tou svou zkoumavostí a rozvahou, ale to bylo alespoň srozumitelné, pochopitelné... já za ním přišel s hromadou problémů a on by si za ně nejspíš dokázal něco vzít, v pořádku, jen by mi to ulevilo, že mám co nabídnout, ale - co s touhle vstřícností...? Je v ní něco, co nevidím nebo nechápu, nebo může být prostě - opravdová... jen tak...? Věřím v tyhle věci - v laskavost a vstřícnost a vlastně i v nezištnost, vsadil bych cokoli na to lepší v lidech - ale nedokážu uvěřit, že by to všechno být namířené ke mně. Nebo leda omylem... vždyť jsem to... pořád já. Mám svou cenu, ale zároveň jako bych byl hlavně a především prostředek k dosažení cíle, někdo, kdo má znát svoje místo a konat. Vím tak s jistotou, že každou chvíli se ten úsměv zatáhne mraky a jen si nejsem jistý, odkud ta ťafka přilítne, až nebudu takový, jakého mě očekává. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, po půl třetí Pokyny a kompetence
Petr se pod tvým zkoumavým pohledem usmál zvláštně rozpačitě. Měl něco mezi zuby? Nebo snad řekl něco špatně? Možná jsi o ty knihy ve skutečnosti nestál, možná jenom strkal nos, kam neměl. Nezabránil si na okamžik uhnout pohledem, přičemž si pramen nepřirozeně tyrkysových vlasů zastrčil za ucho. Měl je lidské, pokud tě napadlo se zajímat. Ve skutečnosti neměl vlasy dost dlouhé, aby mu během chvíle zase nesklouzly do obličeje, ale… slušelo mu to. Tvořil tak vtipný kontrast k upravenému Essekovi, který měl vlasy podobně dlouhé, ale uměl se o ně lépe postarat. Těžko si ho představit, že by si ve společnosti rozpačitě šahal na vlasy, vlastně kvůli tomu Petra nepochybně napomínal a káral.
„Inu…“ Když vycítil tvou vlastní nejistotu, maličko se pousmál. Nikterak pobaveně, snad jenom… protože jste na tom oba stejně. Zvláštně nesví v situaci, která by měla proběhnout bez zádrhelů. Znovu se na tebe podíval krásně zelenýma očima. Tohle přece musíme zvládnout, ano? „Po dobu vašeho pobytu v rezidenci pana Kytelera jsem vám plně k dispozici. Cokoliv budete potřebovat, zařídím, pokud to bude v mých silách. Vím o vás…“ Podíval se na tebe maličko omluvně. Neusuzoval o tobě kvůli tomu nic špatného, ale snad předpokládal, že bys mu to raději řekl sám – nebo sám rozhodl, zda mu o tom povíš. „Omlouvám se, pan Carroll mi řekl o vašem démonovi a také o tom, že kromě jídelny nemáte dovolený vstup do hlavního sídla. Pokud odtamtud něco budete potřebovat, rád vám to přinesu. A mám vás také za úkol chránit, i když…“ Jeho hlas nabral takřka nepatrnou notičku přátelského pobavení. „… věřím, že v tomhle případě pan Carroll přeháněl. Chtěl byste o mě vědět ještě něco dalšího? Myslím, že je to více než fér.“
Zase ten úsměv. A nabídka, kterou by Alexandr nevyslovil za žádných okolností. I kdyby ti dovolil se ho ptát, nejspíše by našel způsob, jak se z odpovědi na nepříjemnou otázku vykroutit a říct ti jenom to, co sám uzná za vhodné… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Slabě přikývnu, ano, dobře, rozumím, v pořádku... a pak se bezděčně pousměju s ním. "Chránit..." Jak zvláštní, zvláštní slovo. Jako bych se mohl na Petra opravdu spolehnout. Nebo snad přesněji: jako by mě mu to odevzdávalo do rukou. "Neznělo to náhodou v Essekově podání "dej na něj pozor"?" Pobaveně zatřepu hlavou - ne, snad raději ani neodpovídej. "A taky mám paměť necelý měsíc dlouhou a o magii vím přesně od čtvrtečního večera," vysypu ze sebe dřív, než o tom začnu moc přemýšlet a nabalovat překombinovaná vysvětlení a šoupat nožkou. "Takže se předem omlouvám, jestli se budu ptát mimořádně hloupě, nedovtipně, nebo na věci, které jsou pro všechny okolo samozřejmé." Což něco z toho vědět musel, když mi donesl úplné základy, ale... shrnuto, vyjasněno, ty povol ramena, Eliáši, a klid. Vždyť on je... vážně v pohodě. Nebo se nějak záhadně umí usmívat a dívat způsobem, jako by tak tomu bylo... A líp než to: není jenom bezduše poslušný, přemýšlí. A to se zatraceně cení. "Takže o vás... ano chtěl, totiž..." Najednou si připadám velice... rozpačitě. Všechno, Petře! Moc bych si přál, abychom tu nestáli proti sobě v tak podivném vzájemném postavení, které pro mě není moc čitelné, ale prostě si povídali jeden o druhém a všem okolo, třeba u čaje a nebo nad knížkou. Ale nevím jak na to a taky mě tak trochu tlačí čas... A to jsem si namlouval, že už se mi tohle stávat nebude. A znovu do té pasti spadnu, a znovu stačí jen potkat někoho, kdo mi zamotá hlavu. Tedy ne že by mi zamotal hlavu. Jen se zase jednou chytám do sítě vlastních nadějí, že jsem potkal někoho, kdo bude - prostě takový, jaký se na první pohled jeví. Možná i na druhý. Co na tom, že je především Essekova prodloužená ruka. Rozum a přání se nedokáží sejít v rozumném souladu a tak... nevím, co všechno mu smím říct, než otočí klíčem v zámku a bude tomu říkat chránit. "Totiž - vy přeci nejste tak docela člověk?" pousměju se trochu omluvně. "A rovnou mi řekněte," nakloním hlavu na stranu, on má ale vážně úžasný oči! Docela jsem zapomněl, že jsem nechtěl s tou omluvou skončit jen u tónu hlasu a výrazu tváře. "Jak moc je tohle v kouzelnické společnosti netaktní otázka?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, po půl třetí Petr Koldings
Petr se nad přímostí tvé otázky usmál. Ramena mu podezřele poskočila s obtížně dušeným smíchem. Tomuhle by se docela určitě smát neměl… Nahlas ti neodpověděl, ale něco v jeho výrazu ti snadno napovídalo, že… ano, tak nějak to Essek řekl. Ne, že by si to Petr nebyl víc než ochotný vysvětlit po svém. Tedy chránit.
„Že démon ovlivnil vaši paměť, mi vlastně řekl taky,“ připustil omluvně. Snad to měl také zmínit… a nesnažil se ti to zatajit, opravdu ne. Maličko se mu ulevilo, protože jsi o tom zřejmě byl ochotný mluvil. Možná by ses mu svěřil i sám, což nesmazalo nepříjemné okolnosti toho, jak se o tobě tyhle věci dozvěděl, ale… nevyčítal si to tolik. „Prosím vás, za otázky se omlouvat nemusíte. Je samozřejmé, že jich budeme mít spoustu. Kelliwig je matoucí i pro čaroděje, co mají za sebou celý život… ne jen… opravdu měsíc? Předtím si nepamatujete vůbec nic?“
Ptal ses toho pravého. Tvá otázka ho neurazila ani si ji nebral osobně. Jenom si tentokrát nestačil zabránit v tichém smíchu. Slušelo mu to. Smích měl lehký, nikterak škodolibý a dokonce ani rozpačitý, jenom… dokonale upřímný. A vřelý.
„Velmi!“ odpověděl vstřícně. „Na oficiálních událostech byste se podobným otázkám měl spíše vyhnout, ale… Mně to nevadí,“ ujistil tě honem, abyste znovu nepropadli rozpakům. Protože jak začneš ty – „Moje babička je mořská víla,“ vysvětlil, „a dědeček pocházel z dánského čarodějného rodu Koldings, což… vám nic neříká,“ usmál se krapet omluvně, „ale v porovnání s rody v Kelliwigu nejsme důležití.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Každý je důležitý, odpověděl bych nejraději, protože takové prohlášení mi ježí srst, možná ta samozřejmost v něm - protože je - ale jsme v domě arcimága, který zvládne držet mír jako nikdo jiný, můj děda/strýc/bratranec dokázal zachránit svět - a já ho málem zničit - minimálně dvakrát - takže rozum je pro jednou rychlejší a raději se rychle z odbojných prohlášení upne na to nejvíc fascinující. Petr je mořská víla...? Tak to je úžasný. "Ne, nevzpomínám si na nic - vůbec na nic, neznal jsem ani svoje jméno. Většinou umím pojmenovat věci, často vím, jak se používají, poznám zpravidla, co jsem uměl dřív. Někdy mi ale souvislosti unikají a třeba zrovna v oblasti magie," přejedu špičkami prstů knížky, které mi donesl, "mám hodně prázdno. Snažím se taky podchytit správné mezilidské interakce, odposlouchat, jakým způsobem se lidé baví, naučit se vztahy... Luna mě dost zaměstnává, jde to pomalu." Sám jsem překvapený, jak to na něj sypu. "Omlouvám se, asi to není moc výstižné, a možná nevhodně důvěrné, já... nejsem zvyklý o tom mluvit. Jen myslím, že zrovna vy byste představu mít měl." Napůl abych od něj dokázal odvrátit pohled a zabránil si přešlapovat na místě, popojdu k posteli a usadím se na jejím okraji se zkříženýma nohama, Miko na klíně. Neurčitě mávnu rukou, ať se usadí, jestli chce, a je mi dost jedno, jestli skončí na židli nebo na druhém konci postele. O formálnost se nesnažíme ani jeden, on je sice starší, ale já ve "svém" pokoji... vždyť je to jedno. "A občas," pousměju se, když k němu znovu zvedám hlavu, snad v neobratné snaze zamluvit všechno, co jsem řekl, "se mi v hlavě vynoří útržky zcela nezařaditelné. Takže třeba teď dumám, proč by měly být malé mořské víly němé a proč se mi zrovna k Dánsku tak dobře hodí - ale kde jsem k tomu přišel..." Pokrčím omluvně rameny. "Otázek mám, že bych vás tu mohl umořit do ochraptění," a sebe taky, a měl bych si dát pozor na to, jak před ním přestávám být ostražitý. Poslal ho sem Essek. Takže ho považuje za spolehlivého. Informoval ho hodně, ale zjevně ne zcela, protože nevěřím, že by Petr byl typ na nějaké velké předstírání. Jenže jeho laskavost, vstřícnost... jestli je opravdová... nemůžu to nezkusit. "Ale stalo se něco..." Z tváře mi zmizí i ta trocha úsměvu, kterou mi tam dokázal svou bezprostředností vykouzlit, i když se mi žaludek svírá a marně se snažím dostat z hlavy Jessiiny tiché slzy. Bylo by snadné se s ním cítit dobře. Skutečně dobře. Jak blízko má k Essekovi se asi ukáže brzy... a já bych se měl konečně umět poučit... ale... "Petře - existují kouzla, kterými se dá vyhledat konkrétní člověk? Ať už pomocí lokátoru, nebo jinak?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, tři čtvrtě na tři Pohledného mladého muže? Beru!
„Dobře,“ Petr přikývl.
Přál by si tě povzbudit a dát ti najevo, že je v pořádku o tom mluvit, ale… neznali jste se. Nenapadalo ho žádné prastaré moudro, které by ti pomohlo; možná takové ani neexistovalo. Nakonec ti věnoval další vstřícný úsměv plný upřímné touhy pomoct, načež prsty kmitl k deštivému světu za okny a prsty si znovu prohrábl tyrkysové vlasy. Hrozný zlozvyk, opravdu by se ho měl zbavit.
„Děkuji, že jste mi to řekl,“ hlesl. „Budu na to myslet. A kdyby bylo něco, jak bych vám to mohl usnadnit… neváhejte si říct. A tohle náhodou vím,“ zasmál se vzápětí. „Hans Christian Andersen. Napsal Malou mořskou vílu. To vám něco říká? Je to pohádka… ale ujišťuji vás, má babička rozhodně není němá.“
Když o ní mluvil, v hlase se mu zachvěla nevyslovená náklonnost k staré ženě. Jestlipak měl Petr taky rybí ocas? Možná ho jen skrýval stejně jako Essek uši? Ne, neměl jsi z něj dojem, že by něco skrýval. Ať už magicky, nebo obyčejně. Jak se asi krev mořské víly projevovala v čaroději?
„No, já nikam nespěchám, vy ano?“ nadhodil pobaveně. Ani jsi mu nemusel odpovídat, stačil mu jeden pohled, aby také zvážněl. Drobným kývnutím tě vyzval, ať pokračuješ. „Inu… Jako nazírač byste ve snu měl být schopen najít kohokoliv, kdo není magicky chráněn. K některým vyhledávacím kouzlům se dá využít krev nazírače, ale… mají stejné omezení jako samo nazírání. Nejspolehlivější je lokátor, ale k tomu potřebujete něco toho člověka… většinou krev, nebo třeba pár vlasů. Koho hledáte?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jestli by mi to mohl nějak usnadnit... už teď se mu to daří. Vedle něj nemám pocit, že jsem si to zasloužil. Až na to, milý Eliáši... že on o věcech kolem tebe zkrátka nic neví... takže se opravdu snaž, a snaž se víc, se moc nepoddávat tomu příjemně neodsuzujícímu v něm. Užij si to, nadechni se té přátelské chvíle, jestli musíš... a zapomeň, že by měla šanci vydržet. "Vlastně mohl," dívám se na něj. Je mi tepleji díky ohni v krbu a on jako by celou místnost svou přítomností ještě nějak dokázal prosvítit, a není to jen barevnými vlasy - i když ten odstín je opravdu úžasný a těžko se mi omrzí. Voda je sice momentálně tak trochu v nemilosti, ale ve skutečnosti mám tyhle její uklidňující barvy velice rád. "Jestli to pro vás bude přijatelné, vůbec mě neváhejte upozornit, když něco dělám špatně." Ta jeho gesta jsou nakažlivá, zvlášť když sdílím podobné sklony. Ovšem já mám výhodu - Miko. Něčeho se tak už držím... uměl by mi sestřihnout ty připálené vlasy...? Nejspíš ano... může to být jedna z těch otázek na později. Nad Malou mořskou vílou jen rezignovaně pozdvihnu prázdné dlaně. U dojmu a statického obrázku křehké dívky to začíná i končí. Ale stejně - mořská víla. Pořád ještě mi to připadá úžasný. Jsou i víláci? Potom. A už teď mám strach, že se něco stane, že se Petr najednou rozplyne a zmizí, a stejně jako jsem příliš mnoho věcí z nezbytnosti odkládal u Alexandra, až na ně nedošlo, nestačím je ani s ním. I když nás dva by snad jen tak něco oddělit nemělo... zvláštní pocit. Jestli se promění v dalšího Esseka, odstěhuju se pod most. Hmm. Ale kuchařku beru s sebou. "Zmizel James, jeden z mých kolegů z knihkupectví pana Kytelera - do včerejšího dne jsem tam pracoval," vysvětlím raději rovnou v celkových souvislostech. "Zrovna když jste přišel, volala Jessie, další naše kolegyně a jeho..." Sakra, mrzí mě to. "Dívka. James není první, kdo se v té oblasti ztratil, a odpovídá dokonale profilu ostatních: věk, muž, student zdejší univerzity. Vzhledem k tomu a protože on vážně není typ, co se někde zapomene a neozve, tak..." Jo. Tak o něj máme strach. Větší, když o tom mluvím i nahlas. "On... je jeden z těch lidí, které nejde nemít rád," pousměju se slabě do plamenů krbu, když si představím, jak něco vypráví a připomenou se mi jeho charakteristická gesta. Vlastně nikoho neznám víc... vždyť jsem většinu času trávil v práci právě s Jamesem na dosah. Zaučil mě trpělivě, i když jsem byl evidentně naprosto bez jakýchkoli zkušeností a zmatený v té době pořádně ze všeho... věčně plný elánu a chytrý způsobem, jaký jsem oceňoval. Nenechám se odradit, jasné? "Nazíračství teď nepomůže, protože je úplněk a jestli by mě Luna vůbec k takovému snu pustila, tak..." Jen klid. Prostě nepůjdeš spát. Vstával jsi po poledni, to vydržíš. "Tak mě pak nenechá se vzbudit." Petře, co asi ovládáš za magii...? Nedokázal bys totéž co Alexandr? Možná mám přeci nějakou naději. "Ale k vlasům bychom se dostat měli," zabloudím pohledem k mobilu, snad Jessie tu adresu vážně našla; a snad není James přehnaně uklízivý a hřeben a nebo třeba holicí strojek by něco vydat mohly. "Tedy jestli - jestli mi budete ochotný pomoct," podívám se na něj opatrně a snažím se, opravdu se snažím, abych dokázal nedat najevo, jak mi na jeho odpovědi záleží, a jaké obavy z ní mám. "Vím příliš málo, než abych to mohl dokázat sám. Potřebuju alespoň knížky se správnými zaklínadly," pokusím se honem zamluvit naději, že by mohl jít se mnou. Ale... možná mohl? Sám honem nevím, co chci a co by bylo nejlepší a jak postupovat - s ním možná méně než bez něj, protože si nedokážu představit, k jaké míře spolupráce by mohl být ochotný. Přednáška o nedělat nic za tři, dva - |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, tři čtvrtě na tři Je pravda, že to bereš poněkud zhurta…
„O těch zmizeních jsem slyšel,“ Petr odpověděl pomalu.
Překvapil jsi ho. Nebo možná ani nepřekvapil, dávalo to smysl, jenom nečekal… Teď už nabídky si sednout využil. Bezděčně sjel na křeslo a zadíval se na tebe. Nikdy by ho nenapadlo, že na něj vyvalíš něco takového. Nevyčítal ti to, to ne, jenom od vybírání vhodných knih pro studium začínajícího čaroděje to je dlouhá cesta ke zmizení zaměstnance, navíc zaměstnance pana Kytelera.
„Možná bychom měli kontaktovat pana Carrolla,“ poznamenal, protože… ano, tohle byla přesně ta věc, o které by ho měl informovat. Říkal jsi mu o tom? „Samozřejmě, že pomůžu. Půjdu s vámi, potřebujeme jenom lokátor. Myslíte, že bychom mohli použít jeden z vašich kamenů? Bude to chvilka. Můžu vám, samozřejmě… Vlastně si nejsem jistý, že to v těchto knihách je. V Čarodějném úvodu by to možná být mohlo, ale ruku do ohně bych za to nedal.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Možná jsem to přeci jen měl předložit šetrněji... známe se pět minut a místo, abych po něm chtěl - vlastně nevím, co od dnešního odpoledne čekal. Tohle určitě ne. Ale uleví se mi tak moc... už jenom ta praktická maličkost, že nebudu nikde venku pobíhat sám, je mi velkou vzpruhou. Protože si vůbec nepřipadám jako někdo, kdo se má šanci udržet na nohou až do večera. Jenže pro mě je to pouhé nepohodlí, pro Jamese možná otázka života a smrti. A pro Petra... "Zkusit pana Carrolla můžeme," souhlasím samozřejmě. Měli bychom. Už proto, aby měl Petr alibi. "Jenže skloňoval slovo rada na tolik způsobů, že jestli ho vůbec doženeme, nemyslím, že má šanci něco podniknout. Řekne, abychom informovali policii - o to jsem Jessie už požádal - nakáže mi sedět na místě a nic nepodnikat... Jenže čas je teď pro Jamese zcela zásadní a ten policista ani není čaroděj, nemá stejné možnosti - jestli vůbec nějaké má." Potřeboval bych pobíhat sem a tam, už být na cestě, cokoli. Uvědomuju si velice dobře, že zároveň se takhle pokouším odvést sám sebe od svých potíží, strachu o Alexandra, od čekání na okamžik, kdy už nevydržím vzhůru. "Něco mi totiž říká, že vlkodlaci o úplňku mají svých starostí dost..." Napůl otázka, ale spíš jedna z těch věcí, ke které se můžu vrátit později - třeba cestou. Na kameny snadno kývnu - ovšem že ano, že jeden z kamenů by měl padnout na lokátor, i jsem to měl v plánu. "Alespoň uvidím, jak se to dělá," konečně! Když si uvědomím, jak tu na něj samým ulehčením div nesvítím jako lucernička, sklopím oči k Miko a hlavně si snažím srovnat, co to pro Petra znamená. Snad by nemělo nic špatného. Nemá zřejmě pokyn nepouštět mě ven, jenom ne do hlavního sídla. Nebo stejně jako já soudí, že k tomu Essek oprávněný ve skutečnosti není... Ale nemůže to ode mě brát jako rozkaz...? A nebyl by náhodou na místě, vzhledem k situaci - i kdyby bral, i kdybych ho vydat musel - jestli ovšem mohu? Tohle je k zbláznění. "A děkuju, opravdu," odhodlám se k němu zdvihnout oči. "Dovedu si představit, že jste měl poklidnější plány na odpoledne, to já..." Klid, najdete ho... jo. Skvělý. Tahle věta včera skončila parádním fiaskem a doslova výbuchem a měl bych se snažit nevybavovat si to moc živě, protože z toho je mi zle ještě dneska. "Ještě před chvílí taky," přinutím se říct. Mám mu začít vykládat, že nic z toho nemusí, když ho ve skutečnosti nutně potřebuju... a chci i kvůli sobě, nejen z praktických důvodů? Nesvědčí mi, když jsem sám, propadám se někam, kde být nechci. Promnu si čelo zvláštně z pandí srsti zcitlivělými bříšky prstů, ten tupý tlak za očima je úmorný. Ale netřeba si dělat hlavu, jen co lektvary přestanou účinkovat, pomine - a bude mi bídně zcela novými způsoby. Hurá. "Jen chci, abyste věděl," protože nějaká inspirace, jak to celé říct, se určitě dostaví, vždyť on ani neváhal, aby prostě kývnul, celou dobu vstřícný tak, jako by se zhmotnil nějaký neuvědomělý sen o skutečném spojenci, ano, můžu na něj vychrlit, že jsem zločinec a že za tohle se na něj Essek rozzlobí a zkusit ho odradit, aby se se mnou do ulic Kelliwigu vydal poučenější a rozhodnutý skutečně správně po svém a já si už dál nemusel dělat hlavu, jak to skousne - ale - Ať ten úsměv ještě chvíli zůstane takový, jaký je... A ještě mám přeci tu skvělou výmluvu: že jde především o Jamese. "... že... nemusíte... ano?" Cenu za motivačního řečníka roku mám předem v kapse. Navíc jsem to řekl špatně, měl jsem ho ujistit, že odpovědnost jde samozřejmě za mnou... i když, s tím asi Essek mít problémy nebude, viděl mě jasně odpovědného, i když jsem byl s Alexandrem... měl bych se v tom přestat zamotávat a prostě se rozběhnout kupředu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, tři čtvrtě na tři Spojenec
„Aha. Takže vy jste se setkal s detektivem Creedem. Jaký byl?“ Petr zareagoval na poznámku o vlkodlacích, načež se pousmál a vysvětlit: „Neznám ho, ale Carroll chtěl vědět, pro koho pracuje… Je pravděpodobné, že má čarodějného patrona. Úplněk je pro vlkodlaky nelehká doba. Ti zkušenější a silnější jsou schopni se s úplňkovou horečkou vypořádat, ale přesto je pro ně těžké… se ovládat.“
Nejistě se na tebe podíval. Chtěl ti zodpovědět všechno, co by tě mohlo zajímat… a co by ti mohlo pomoct se rozhodnout, co uděláte dál, ale zároveň ho napadlo, jestli tě všechno tohle vysvětlování neobtěžovalo. Možná jsi to dávno věděl!
„Jednu věc mi řekněte,“ lokty se zapřel na kolenech a naklonil se blíž, „kdybych vám řekl, že nepůjdu, zůstal byste tady?“ Znovu se pousmál. Vlastně nečekal, že přikývneš. Možná dokonce ani nečekal, že to budeš předstírat. Proč bys měl? Byl zcela odhodlaný ti pomoct bez ohledu na to, co odpovíš. Nejenom protože to byla jeho práce, ale protože teď mohlo jít o život… „Zavolám panu Carrollovi. A při té příležitosti skočím pro všechno, co budeme potřebovat pro lokátor. Mám vám přinést ještě něco dalšího? Další lektvar proti bolesti? Obávám se, že Miko vzít nemůžeme. Nebyla by venku v bezpečí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vlastně jsem ho zahlédl jenom z dálky - asi kvůli té nejasné loajalitě mě od něj Essek držel dál," a pak jsem si to pojistil tím, že jsem to vzal oknem místo dveřmi, ale tím snad Petra strašit ani nemusím, "ale že vyšetřuje i tohle, to vím - musí se vlkodlaci -" Sám sebe zarazím pozdviženou rukou. "Potom. Nic o nich nevím," dodám na vysvětlenou. "Jen jsem jednoho potkal v tramvaji, když mi šel po krku," ušklíbnu se trochu. Vida, jaká výhoda z toho teď plyne. Už je alespoň poznám! A mořské víly taky. A elfy. Doptávat se je možná nezdvořilé, ale ona nakonec bude sbírka zkušeností dostatečně obsáhlá, abych především nemusel. Skoro překvapeně se na Petra po té zdánlivě zákonité otázce zadívám. Jestli bych zůstal... je to zvláštní, ale ano - prostě proto, že bych se bez jeho pomoci nedokázal hnout z místa. Nebo možná nezůstal, v hlavě mám ještě jednu možnost. Jen bych byl velmi brzy zpátky... pokorně usazený v křesle a velice bezmocný. Jenže to mu vykládat nebudu, aby ho ta ochota pouštět se po hlavě do potíží ještě nepřešla. Jen zavrtím hlavou, skoro provinile... ale on asi nečekal nic jiného. Prosím, můžu si ho nechat? "Lektvar... ano, raději ano." Ten racionální přístup je uklidňující. Méně holý fakt, že ho vážně budu potřebovat. "A jestli tu vedete runšin, tak celou láhev, prosím. Jestli ne, tak termosku s kafem," zacukají mi koutky. "Miko rovnou můžete vrátit panu Kytelerovi," vstanu, abych mu ji mohl vložit do náručí, vida, jak se to pěkně vyřeší samo, "jen upozorňuju, že já to vyhledávací kouzlo neumím," řeknu pro jistotu, protože nemám představu, jak je na tom s magií on, a jak je složité. "Jen vím, že byla potřeba mapa a svíčky, to se tady určitě najde... tak případně i návod." Můj batoh shořel a nevybavuju si, jestli ve skříni něco bylo... stejně asi nenajdu kalhoty kompatibilní k mikině a budu muset poskládat něco v dost jiném stylu. Nevadí, něco se vyhrabe. Tak teď nadechnout... zadržet dech... předat Miko. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, třičtvrtě na tři, pátek. … třeba se nedovolá…
„Kde?“ nemohl se nezeptat Petr. „Někde u obchodu?“
Krátce se na tebe podíval. To by se nemělo dít… Když se vaše oči setkaly, rozpačitě se usmál a znovu si zastrčil nezvedné tyrkysové vlasy za ucho. Jakkoliv mohl působit na venek, uvažoval už nad tím, co jsi mu sdělil. Možná si to teď nepamatuješ, ale čarodějové zodpovídají za svá území. Problémy smrtelníků se dají přehlédnout, pár ztracených studentů nikoho nezajímá, ale vlkodlak utržený ze řetězu by mohl arcimágovi způsobit nemalé problémy. Mohly ty dvě události být spojené?
„Obávám se, že vývar z runšinu připravený nemáme,“ odpověděl. „Ten tady nikdo nepije, ale… připíšu ho na seznam pro příští týden. Dneska by nám měli dovést nákup. Možná Rin ještě něco přikoupí v průběhu týdne. Kdybyste potřeboval ještě něco, neváhejte si říct. Nebo to sepsat,“ dodal s úsměvem. Takhle by to mohl být jednodušší. „Vyhledávací kouzlo není těžké. Napřed potřebujeme ale lokátor, obojí jsem schopen vám ukázat.“
Pomalu se začal zvedat na nohy, aby si od tebe převzal spící pandu. Když jsi mu ji podával, zničehonic se zavrtěla a se znepokojeným vypísknutím se otočila k tobě. Znovu se k tobě přitiskla. Nevypadala, že by byla vzhůru… přinejmenším ne zcela… jenom se jí zřejmě nezamlouvala představa, že bys jí měl propustit z náruče.
„Vypadá to, že se jí líbíte,“ poznamenal Petr s pobaveným úsměvem. Teď stál jenom kousek od tebe, nakloněný tak, aby pandu opatrně převzal do náruče. Nějak se zapomněl napřímit… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Hmm... vlastně to bylo poblíž univerzity..." Zajedu si prsty do vlasů a snažím si vybavit, jestli zaznělo, kdy zmizeli ti ostatní kluci. Jestli i oni těsně před úplňkem. Ale to by si snad probůh zrovna vlkodlak spojil hladce... jenže kdo ví, kolik bytostí reaguje na fáze Měsíce... i pro lidi to docela dost znamená. Já ho ale především neměl nechat jenom tak být, když byl ochotný na ulici napadnout člověka, dochází mi najednou. Čaroděje, opravím se v duchu. Nešťastně se zamračím. Ani teď zpětně nevím, co jsem v té chvíli měl dělat lepšího. Byl jsem zraněný, těžko bych ho přepral v nějaké větší strkanici, volat na něj normální policii by bylo přinejmenším nešťastné... Připíšu otázku na seznam a jen nad sebou zavrtím hlavou. Víc v duchu než navenek, není to vůbec příjemný pohyb. Jsem blázen, jestli si myslím, že pro Jamese něco dokážu udělat. Seznam, jasně... nejspíš tu někde bude košík na podobné vzkazy obyvatel domu... ale já už runšin příští týden nebudu potřebovat... To mu ale povídat docela určitě nezačnu. Nechci o tom mluvit - teda chci - ale nebudu - nechci na to ani myslet - i když na Lunu zároveň nejde nemyslet v každém okamžiku bdění. Čím zřetelněji vyvstává, že si za její přítomnost mohu sám, tím je mi její přítomnost odpornější. Být oběť bylo... mnohem snadnější... že? Eliáši? Mohl sis namlouvat, že je někde v tobě, ale oddělená a sveřepě odstrkovaná. Teď najednou jako by tebou prolézala skrz naskrz, hladová dravá ryba v moři špíny. Světlo pohaslo... zbyla spousta kalu. "Jenom si mě s někým plete," řeknu, v první chvíli skoro bezradný, jako by snad mohl být problém lehoučkou, spící pandu předat do dalších rukou. A on se na mě dívá... a já, se svým nešťastným sklonem podléhat hezkým úsměvům a blízkosti na okamžik zůstanu chycený v pasti toho pohledu očí průzračných tak, až se tají dech. Nejde nepomyslet na Alexandra a kontrast mezi nimi je tak zvláštní a propastný, že snad ani nemůže být větší. "To se mi stává často," vyslovím a sám si zním zvláštně, chraplavě a cize, bylo to... varování... ano, Petře, byl jsi varován... nedělej tohle, nedívej se na mě takhle... hezky... já nechci začít být v tvojí blízkosti rád... Rychle uhnu pohledem k Miko. Nechci tu zůstat s prázdnýma rukama, ale on pak odejde, já tak dostanu příležitost se srovnat s jeho existencí, a... bude to dobré, zatím ještě ano. Tak běž, Miko, a děkuju... stejně mi nepatříš na žádný způsob. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, před třetí. Ano, ano. To je problém!
Petr přikývl. Očividně nad něčím přemýšlel… Poblíž univerzity bylo poblíž obchodu, vždyť to od jednoho k druhému nebylo ani deset minut chůze. Studenti kolem knihkupectví chodili do školy. Pravděpodobně tedy místo napadení spadalo pod území arcimága, což… ano, s tímhle se bude muset někdo vypořádat.
„Budu muset pana Carrolla informovat i o tomhle,“ hlesl. Nepředpokládal, že by za zmizelé studenty skutečně mohli vlkodlaci, vlastně ho to ani nenapadlo, ale podobné věci bylo třeba řešit. Znovu k tobě zvedl oči s jemným úsměvem na rtech. Nevadí? Nevěděl, jestli jsi mu o tom již řekl sám a jestli jsi mu o tom vůbec chtěl říkat, ale… vědět to musel.
Vypadal jsi tak ztracený, že najednou nechtěl ustoupit a nechat tě tu samotného. Co ho k tomu vedlo, mu samotnému nebylo jasné. Snad se ti v očích lesklo tolik smutku, že jsi ho nemohl sám unést. Natáhl se a pohladil Miko po hlavičce. Jenom klid, maličká, však ono to bude v pořádku. Za chvíli budeš u Kytelera. Ještě ti ji nebral, ještě ne. Natahoval tuhle chvíli, protože ji nechtěl způsobit šok a protože chtěl přijít na něco, čím by ti mohl ulevit. Aspoň trochu.
„Musí to být těžké… nevědět, kdo jste,“ řekl po chvíli, aniž by uhnul pohledem. Potřeboval jsi někoho, aby ti stál po boku, a on tady nezůstával, jenom protože to byla jeho práce. Snadno by teď mohl utéct za povinnostmi jako Essek, neřešit tě. „Potřebujete jenom čas, abyste na to přišel. Ona je Miko na lidi velice vybírává. Nefixovala by se na vás, kdyby necítila, že za to stojíte. A pokud si vás plete s tím, s kým si myslím, je to kompliment.“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "O tom vlkodlakovi pan Carroll ví," pohnu trochu ramenem, jako by mě tam zasvědil dávno zhojený kousanec. "Setkali jsme se těsně - ne, moment," zarazím se a zarazím i ruku, která už už chce vyletět k čelu, "stačili jsme se pohádat tak rychle, že na něj vůbec nedošlo. Takže jak považujete za vhodné, Petře... a jestli to s takovým prodlením ještě dává smysl. Ten vlkodlak si každopádně nemyslel, že není v právu," zatvářím se nad tou představou. I když se později staly mnohem horší věci, více nebezpečné a bolestivější, zůstal mi v paměti vykreslený zvláštně ostře a zřetelně, on i ta chvíle. Někdo zvenčí, kdo mě oslovil jako čaroděje, to bylo zvláštní a působivé - a k tomu klidný Alexandrův hlas, který mě vedl s jistotou, o kterou bylo tak uklidňující se opřít a spoléhat na ni. Teď tu před sebou mám místo Alexandra Petra. I on ví, co má dělat; i on mi chce pomoct. A já k němu neumím nepřistupovat osobně, i když si snažím opakovat, že je to zkrátka Kytelerův zaměstnanec, který je ke své smůle vybavený příliš velkou ochotou účastnit se pokusu o záchranu někoho, koho ani nezná. A ještě mi tu sype sůl do ran slovy, která... Mlč. Mlč, jen se potřebuješ zklidnit, odpoutat se. Essek je pořádně čerstvá rána, jsi rozhozený z Jamese. Není nejmenší důvod na Petra hrnout, co jsi zač! Není - zopakuj si to ještě - není. Nesnaž se přemýšlet a rozhodovat za něj, neupínej se na něj, jenom konej. Neřešíš tu sebe, nehledáš přátelství. Potřebuješ se pokusit najít Jamese a jestli to jen trochu půjde, rozběhnout se pro něj... "Spíš hříčka dědičnosti," řeknu. Promiň, Jamesi, nezvládnu to, ta nejistota mě ubíjí, hlodá někde hluboko, kam nedosahuje rozum. Z podobných poznámek se ve mně všechno svírá, nejsem schopný Petra nechat v takovém... dojmu. "Essek vám neřekl, proč jsem tady?" zdvihnu k němu oči, tohle musím zvládnout; teď ano, později bych už se ctí nemusel. "Že jsem - zločinec?" A našla by se i spousta dalších slov, co jsem, ale lichotivé žádné. Proč sis Miko prostě nevzal a neodešel? Rozdýchal bych to. I nějaké nesmyslné dojmy o tom, co si zasloužím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, před třetí … a on zřejmě ví. Aspoň něco.
Petr se ostře nadechl pro slova, která se mu bezmocně skutálela z ramen. Nevyslovil je. Odvážil ses na něj vůbec podívat, nebo jsi stále pohledem propaloval zrzavou pandu ve své náruči? Měl by si ji vzít, nechat tě o samotě s proviněním těžším, než ho dokážeš unést. Měl by odejít jako všichni ostatní. Místo toho ti však položil dlaň na rameno. Opravdu se na něj nepodíváš? Nenašel bys v jeho očích nic než upřímnou účast a lítost, že jsi na to přišel… takhle. Essek se zřejmě neudržel, to si Petr zvládl odvodit snadno.
„Eliáši, posaďte se se mnou,“ řekl hřejivým, avšak pevným hlasem.
Miko ti z náruče nebral, jenom tě nasměroval k zeleným křesílkům u krbu. Počkal, až a pokud se posadíš, než se k tobě připojil. Byla to nešťastná chvíle. Ve skutečnosti si byl dobře vědom toho, že byste měli co nejrychleji vyřešit to nejnutnější a okamžitě vyrazit, ale… v tomhle tě přece nemohl nechat! Essek porušil Kytelerův rozkaz první, takže mu teď a nic jiného nezbylo. Někdy později se o tom dozvíš víš, Petrovi jisté okolnosti a detaily unikaly, avšak věděl toho dost, aby věděl, že nechávat tě ve vlastních dojmech o svých zločinech by bylo přinejmenším kruté.
„Co vám Essek přesně řekl?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ramena se mi napnou pod ostrým zvukem jeho dechu, v hrudi se sevře, jako by měla přijít slova, která... nevím jaká, vždyť to nemohlo být tak, že bych mu jen připomněl něco, na co nemyslel... buď ví, na čem se mnou je a nebo neví ani trochu; a já si najednou nejsem jistý vůbec ničím, protože jenom tím, že jsem to připomněl sobě, představa, že to vyslovím nahlas, je jako olověné závaží. Chtěl jsem se vydržet dívat Petrovi do očí, ale je to taková tíha... Nechám se pohnout ke křeslu; před krbem je tepleji, ale nemyslím, že by ten chlad ve mně mohl rozehřát jakýkoli oheň. Nevím, co přesně má v plánu, proč usedá vedle mě, co chce říct... zaskočil jsem sám sebe uvědoměním, jak strašně moc s tím vším nejsem smířený. Ta rána je nečekaně živá, krvácí, bolí a s každým nádechem se zakusuje hlouběji do duše. Co na tom, že mi lektvar dovolí se od ní odvrátit; hýbat se, mluvit, dýchat - předstírat, že si vydržím počkat na odpovědi a taky předstírat, že věřím v nějaké polehčující okolnosti. Jsem z vlastních vin tak strašně, strašně vyčerpaný... Tohle je až moc vysoká cena. "Řekl mi, že jsem se cíleně pokusil zrušit Arturovo kouzlo," odpovím prostě proto, že se ptá, smysl v tom nevidím, ani nad ním nepřemýšlím. Na okamžik pevně zavřu oči. Nevím, proč jsem si myslel, že něco dokážu napravit... vždyť bez pomoci ani nevyjdu z domu. "O Arturovi jsem v té době prý snad ani nevěděl," dodám a pohrdání k sobě samému za tak chabou omluvu cítím v té chvíli tak strašné, že bych se sám se sebou nejraději okamžitě rozešel. Od stolu i od lože, od dechu i od rozumu. Usnout, nemyslet. Luna už se postará, abych nemyslel vůbec na nic. Je jen hříčkou osudu, že to kouzlo vytvářel právě Artur - i kdyby ho dělal kdokoli jiný, i kdyby ho ustanovil nepřítel - "Jako by to hrálo roli." Nadechnout. Zadržet dech. A pomalu ho vypustit z plic. Až se zachvějí konečky pandiny srsti. Vzpamatuj se. Nepropadej tomu... Musíš být víc než to, vždyť... žiješ už docela dlouho... Jenže kromě těch poněkud nešťastných sklonů ničit svět... nic víc o sobě nevím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, před třetí … duše jako střepy slepené minutovým lepidlem…
Miko se ti bezděčně zavrtěla v klíně a stočila se do roztomilého klubíčka. Byla spíše plyšáka než živé zvířátko… obzvláště teď, když nehybně ležela. Možná ani hruď se jí nezvedala v dokonale pravidelných nádeších, byť se chvílemi zdálo, že dýchá. A pak zase, že ne.
Petr se posadil do druhého křesla. Kousek za ním zapraskal hřejivý oheň. Teplo ti pomalu prosakovalo ztuhlými končetinami a marně se tě snažilo rozehřát, rudozlaté baletky se dokonce pokoušely upoutat tvou pozornost. Marně. Dokonce i muž s tyrkysovými vlasy měl oči jenom pro tebe. Neodcházel. Nechystal se zvednout a křičet na tebe kvůli tvým zločinům. Vyčítat ti je. Soucitně na tvá slova přikývl a zlehka ti položil dlaň na dlaň. No tak, opravdu se na něj můžeš podívat… Nejsi sám.
„Nevěděl,“ přikývl trpělivě. Teď ani nepřemýšlel nad tím, zda je ono soucitné gesto vhodné – a ono pravděpodobně nebylo, takže lepší to zastrčit do úvah někdy na dlouhé minuty, kdy člověk nemůže usnout. „Nevěděl jste nic z toho. Snažil jste se napravit kletbu, která stihla vaši rodinu. Oni… Neřekli vám, co po vás chtějí. Manipulovali vámi od narození, aby dosáhli toho, co chtějí. Pan Kyteler si nemyslel, že jsou ochotni zajít takhle daleko. Že by je něco takového vůbec napadlo.“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Sevřu zlehka prsty kolem jeho. Věčně hladový po doteku, po sounáležitosti; Alexandr je daleko, ale tohle není stejné - Petr nabízí oporu a já o ni strašně moc stojím, nic víc v tom není. Rázem je skutečnější, i všechno co říká je takové: reálné. Slovo za slovem do mě padá jako kapky deště do vyprahlé půdy. Nějak mě nenapadá pochybovat o ničem z toho, co vyslovil, protože to dává tak dokonalý smysl. Hrozný - jistě. Dost příšerný na mnoho způsobů. Jenže všechno do sebe tak moc zapadá... Konečně k němu dokážu zdvihnout oči, šokem nejspíš rozšířené a zmatnělé. Dívám se na něj plný nepochopení, hledám smysl, hledám jak to celé uchopit - užaslý a možná ohromený - a zároveň s jakousi nadějí, co se ještě nechala vzkřísit z úplného nic. Nepřemýšlím zatím nad detaily - jakou kletbu a proč by jim mělo prospět zborcení bariéry. Nevědomky první hledám nesrovnalosti, s nemalým strachem, že nějaké objevím. Stále dokola, protože je to strašně špatně uchopitelné, se snažím přehlédnout celý ten obraz naráz. "Tak teď vážně nevím," vypravím ze sebe, "jestli je na místě zrovna úleva... to je šílený." Jsem teď doopravdy rád, že sedím. A ulevilo se mi, po pravdě... neskutečně. Dřív a víc, než to došlo rozumu, cítím úlevu a zvláštní, trochu snovou lehkost. Pořád to není nic, na co bych mohl být hrdý. Jak mi to mohlo nedojít! Jak jsem se mohl nechat... jak oni mohli... Řekl mi strašně málo, pár tahů tužkou na prázdném plátně. Ale obraz minulosti vyvstává velice zřetelně. Ledacos se ve mně bortí a znovu skládá v nové podobě. Jako bych najednou chápal strašně moc, i když vlastně nechápu nic. Proč já? chtěl bych se zeptat. Jakou kletbu, proč nepožádali Kytelera? Vzduch v hrudi zabolí. Jak mi to mohli udělat? "Dejte mi... chvíli," chci říct. Dvě minuty na vzpamatování, prosím. Až ke slovům to ale nedotáhnu. Jak mi to mohli udělat...? Na té otázce ustrnu v jakémsi pokořeném úžasu. Souvislosti se hrnou stále nové - docenit, co všechno to znamená, mi bude ve skutečnosti trvat pěkně dlouho. Zavrtím hlavou a znovu se na něj zadívám - tentokrát tak, abych ho i vnímal. Ty oči... dívám se na něj a přemýšlím, nebo jenom vím, že bych měl. Možná si jenom opakuju dokola, co řekl. Připadám si najednou velice... mladý. Malý. Schoulit se tak kolem Miko a přetáhnout si deku přes hlavu... jenže tak to není a nebylo ani před tím. Pořád si zločinec, připomenu si. Essekův postoj je pochopitelný. To ty jsi to udělal. Odpovědnosti se nezbavíš, a před světem už vůbec ne. Ale... Tomuhle už uvěřit dokážu. Být zločincem by ve skutečnosti bylo v mnoha aspektech přijatelnější, napadá mě najednou s malou jiskřičkou pobavení, než loutkou, která se nechala vmanipulovat do obřadu, na který ani neměla dost sil... naštěstí. Snad nedocenili, co obnáší, pospíchali, možná jsem byl příliš sebevědomý, možná se jenom něco nepovedlo. "Mají mě za mrtvého... že?" zeptám se skoro s jakousi nadějí. Z představy takové konfrontace mám v sobě podivný strach a odpor a neskutečnou nechuť a ani tu nejmenší špetku sil. Nemusím se s nimi potkat... že ne? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, před třetí … hřejivý stisk na dlani…
„Je to pravda,“ Petr se omluvně pousmál, přičemž stiskl tvou dlaň pevněji. Neudělal jsi to schválně… Byl jsi dítě – a nevzdělaný čaroděj, kterému se dostávalo jenom omezených informací. Odmalička tebou manipulovali, odmalička vyhlíželi právě chvíli, až tě budou moct použít ke svým cílům. „Omlouvám se. Totiž… Vím, že je to šílené. A mrzí mě, že to musíte zjistit zrovna takhle. A že se to vůbec stalo.“
Těžko ho mohlo nenapadnout, jak jinak mohl tvůj život vypadat, kdyby se Kyteler nenechal odradit tvými rodiči. Kdyby si tě dávno vzal do péče… Z pozice arcimága to mohl hnát tak daleko, že by tví rodiče neměli na výběr, než mu tě svěřit. Mohl z tebe vychovat mocného čaroděje – a nikdy se nemuselo stát nic z toho, co se stalo před několika týdny. Petr v Kytelerově domácnosti nesloužil tak dlouho, aby znal všechny důvody a okolnosti, ale instinktivně se přikláněl k těm nejdůležitějším. Kyteler o syna přišel. Nechtěl se vůči tvým rodičům provinit tak, jako se osud provinil vůči němu. Nechtěl je připravit o milované dítě.
„Prozatím,“ přikývl vzápětí. „Pokud zůstanete v Kelliwigu, je pravděpodobné, že se dříve či později dozvědí o vaší přítomnosti zde, ale prozatím se tím nemusíte trápit. Tou dobou už bude všechno jinak.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jen přikývnu, důvěřivý, a po pravdě uklidněný. Nemusím je potkat, dobře. Někdy za dlouho, až bude všechno jinak... ani nad tím teď nedokážu přemýšlet, co může mít na mysli... kdo ví co bude... teď bych to nezvládl. Tak proto... už ne Van Watteren. S tím jsem rázem velice srozuměný. V hlavě mi tepe a nadechnout se není úplně snadné, ale... je to lepší. Horší a lepší... a také mi pomalu dochází, jak velice dobře Petr volil slova. Je to záležitost, která se dá podat mnoha způsoby, pořád by ještě mohla a nejspíš se s nimi setkám; v Essekově podání by i tohle vyznělo hodně jinak. Možná si je sám někdy vmetu. Jenže napravit kletbu... jak jen takové slovo dokáže divy. Od narození... není to, že by se mnou bylo něco špatně. Kyteler mě sem chtěl, to už přeci vím. Nebyl jsem bezcenný, naopak, umím, nebo snad uměl jsem něco, co bylo dost speciální, aby jim to stálo za takovou... Nadechnout. Nezačnu je nenávidět. Takové emoce bych teď nezvládl, ani kdybych chtěl, unavený na tolik způsobů, až mi váznou i nejjednodušší úvahy. Držím se Petra a v uších mi vlastní krev hučí nesmyslně hlasitě. Já musel být takový... co vlastně, hlupák s dobrými úmysly? Essek má rozhodně jistý dar výstižnosti. "Děkuju," řeknu. "Opravdu... moc. Vím, že... mě s těmi skutečnostmi chtěl pan Kyteler seznámit sám a nebudu se ptát dál, i když," pousměju se slabě, "je to dost těžké..." Asi nemusím ve skutečnosti nic říkat. Nejspíš jsem právě teď průhledný jako sklo. A nezáleží mi na tom. "A taky už musíme jít," napřímím se trochu, jsem pěkně rozhozený, ale to nevadí, než se vrátí s věcmi, dám se dohromady. Ruce se mi slabě chvějí a soustředit bych se teď nedokázal ani na sklenici vody. Byl jsem nástroj. Cíleně... připravovaný nástroj. Nedává to úplně smysl, něco zásadního mi tam uniká, ale teď se snažit podchytit úplně všechno stejně nezvládám. Ale neudělal bych to... nikdy bych to úmyslně neudělal. Nemůžu sice vzhledem ke včerejšku vykřikovat 'ani omylem', ale neudělal, Esseku. Trhni si, někde v sobě to víš taky. Vlastní problémy, tak to říkala Miko? Dobře, tak mě nesnášej. Prostě si půjdeme z cesty, tenhle dům je dost velký. Horší než vlastní rodiče nejsi... A Petr jako by se každým slovem snažil uhladit a smést mou provinilost. Kterou v sobě nechci, rozumem vím, že jsem jako dítě nemohl mít šanci - ale měl jsem to zvládnout - nepřipadám si moc dobře, že se mi něco takového dělo. Luna vlastně jen... pokračuje v tradici. Nadechnout. Drž se ho, ještě neodchází. A až odejde, vrátí se. Teda... ehm, vážně se ho tu držíš? "Neudělal bych to," řeknu. Je to... věta navíc, jedna z těch, co už neměla být řečena. Ale potřebuju, aby to slyšel. Aby přikývnul, že ví - i když vlastně mě celou dobu neujišťuje o ničem jiném. Tohle si nezasloužím, zatnu bezděčně prsty do látky na hrudi. Nebo možná ano - právě tohle - ale mám právo za sebe bojovat... smím, musím, měl bych, je to v pořádku. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, před třetí … ještě tě nepouštím, ještě chvíli ne…
„Pan Kyteler si s vámi bude chtít promluvit, ano,“ Petr odpověděl. Výmluvně jsi mu tiskl ruku a on neměl to srdce – Ani ho nenapadlo, že by tě měl pustit. Někdy později toho zalituje, ale teď se ti prochladlé prsty postupně zahřívalo Petrovo tělo a také žár krbu, takže jsi i ty sám začínal hřát. „Zdaleka o tom nevím všechno, ale… tohle vím. Měl byste to také vědět. Otázky by vám však měl zodpovědět spíše on. Nebo pan Carroll, ale…“
Pousmál se. Nechtěl říkat nic ošklivého, ale dostal se tomu tak blízko, jak jsi mohl tušit jenom ty. Bude to vaše malé tajemství. Pohledem pak sklouzl k Miko ve tvém klíně. Nesebral ti ji, takže ti její přítomnost ještě pořád pomáhala od bolesti pulzující tvými svaly. Již brzy nastane okamžik, kdy se jí budeš muset postavit sám.
„Já vím,“ přikývl na tu zoufalou větičku navíc. Znovu se na tebe podíval. Zelenýma očima se vpil do těch tvých a rty se mu bezhlasně pohnuly, jako by ta dvě nejdůležitější slova na světě opakoval. Já vím. „Měl bych jít. Jestli se mám zastavit ještě u pana Kytelera s Miko, zabere mi nějaký čas se vrátit. Takže suroviny na rituály, lektvar proti bolesti a termosku kávy. Můžu pro vás udělat ještě něco, Eliáši? A kávu chcete černou? S cukrem, bez?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Odpovím na ta slova, vyřčená i nevyřčená, malým úsměvem a jen sotva znatelným přikývnutím, a sám si nějak provinile uvědomuju, jak mi asi září oči. Víš, ano? Víš to, věříš mi, nevím proč, ale věříš - neudělal bych to nikdy. Jistota v něm je důležitá. Ví to na světě kromě mě ještě někdo další - to prozatím stačí. Nenamlouvám si to jenom, nestavím kolem sebe les iluzí. Petr je na mojí straně... to je tak strašně dobře... A skoro nepochopitelné štěstí, vždyť Essek ho měl spoustu času a příležitostí přesvědčit o opaku. Copak asi mělo následovat za tím 'ale', hmm? Málem spiklenecké, a úsměv se jen rozšíří. Víme své o panu Carrollovi. Na mnoho způsobů skvělém panu Carrollovi; a na mnoho neskvělém. Jeho postoj je ale pro mě užitečným varováním... Těžko říct, jak rozšířené je povědomí o událostech kolem mé maličkosti, ale nepochybuju ani trochu, že se setkám i s horší interpretací, než jakou mi předložil on. Jenže ono se to prostě stalo a tak to musím zvládnout. Neznalost neomlouvá, Eliáši... Ale pro tuhle chvíli alespoň vysvětluje. Můžu dokonce najít výhodu ve ztracené paměti a namlouvat si, že jsem během obřadu přišel na to, co se děje, a přerušil ho sám - to by se ti líbilo, co... ze zločince málem hrdina. Pořád hlupák, ale čestný. Dýchá se mi o tolik líp... nemělo by, ale hlava si vede svou - ano, udělal jsi to, před tím oči nezavírej, nikdy nesmíš. Ale celé to bylo o hodně větší než ty, už neplaveš ve vzduchoprázdnu, jsi součástí událostí a plánů přesahujících celý tvůj život. A hlavně, a najednou mi dochází, jak důležité to je: ty jsi nikdy nebyl někdo propastně jiný, cizí sám sobě, neznámý a nepochopitelný. Nejspíš jsi byl pořád prostě - ty... "Kávu..." vydechnu, pokouším se vrátit myšlenky do obvyklých kolejí. Teď bych spíš potřeboval sklenici vody, ale tu si obstarám snadno sám. "Cukr... ano, a raději černou." Nechutná mi, ale poslouží líp. "Jinak už mě nic nenapadá, díky," zabloudím k němu znovu pohledem a v náhlých rozpacích uhnu - musím nějak pustit jeho ruku a nenapadá mě jak. Mám říct ještě něco...? Sundal mi z ramen tak neskutečně těžké závaží, že bych možná něco říct měl... na tohle díky nestačí. Vyskočím na nohy málem zbrkle, svět kolem se zhoupne, joj, to bude výprava - ale dobré, nekymácím se, jen si musím dát pozor. Abych mohl chytit Miko, pustit se je náhle zcela samozřejmé. "Vyjdu s vámi, stavím se ještě v pracovně - jsou okurkové, víte," uculím se, "a pak počkám tady," zastrčím si zbloudilý pramen vlasů za ucho. Na jídlo sice nemám ani pomyšlení, ale něco do sebe před odchodem nasoukat zkusím. Rozběhnout se - ano! Musíme. Nemám právo zdržovat se tu vlastními bolístkami, které tu budou i zítra nezměněné. Ale když ono je mi... o tolik líp... Líp není to pravé slovo: snad by se dalo říct zdravěji. Na nějaké 'líp' mě čeká příliš mnoho věcí zahodit a zapomenout na naději, a jiné ještě hodně domyslet, taky mi teprve právě dochází, že Petr věděl od první chvíle všechno a přesto neváhal... to je... skvělý... Nejraději bych mu skočil kolem krku a už jen za tu myšlenku mám chuť se propadnout do horoucích pekel. A přeci mi úsměv pohasne, když si uvědomím, za kým teď půjde Miko. "Je na tom... je na tom pan Kyteler hodně zle...?" zkusím se opatrně přeptat. Můžu přeci? Je to můj příbuzný, ta otázka není nepřípadná. "Nevím vůbec nic... vlastně ani že je nemocný ne," kouknu omluvně. Dobře, to asi vyznělo divně. "Omylem jsem se k němu dostal ve snění - když jsem ještě nevěděl, kdo jsem," dodám proto. "Nevypadal zaneprázdněně. Vypadal prostě nemocně." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, před třetí Nepochopitelná důvěra: Že by Petr věřil v presumpci neviny?
„No, pokud jsou okurkové…“ Teď, když vypadáš o něco veseleji, se Petr znovu pousmál. Zelenýma očima ještě chvíli setrval u tebe, než se uvědomil a taktéž se vytáhl na nohy. „Jestli vám to bude příjemnější, můžete klidně počkat ve studovně. Potrvá to. Řekl bych, že vás vyzvednu zhruba za patnáct minut?“
Znovu k tobě přikročil. Jenom gestem ti naznačil, ať mu Miko podáš. Byť se nepokojně zavrtěla, tentokrát nezaváhal a přitiskl si ji k hrudi. Uklidnila se rychle. Bylo snadné si představit, že je jeho náruč teplá jako moře na konci léta.
Přímost tvé otázky ho překvapila. Tohle by ti zodpovědět neměl, ale… Když ses k tomuhle propracoval sám – a dokonce jsi ho viděl –, připadalo mu zbytečné teď mlžit.
„Zdravotní stav pana Kytelera nemám dovoleno rozebírat, ale…“ podíval se na tebe podobně omluvně jako ty na něj. „Ano, je nemocný. Docela vážně. Ve vašem současném stavu vás k němu nemůžeme pustit, proto jste se s ním dosud nesetkal. Nicméně, Eliáši, je důležité, aby se tohle k nikomu nedostalo. Věřím vám.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Prázdné ruce mi spadnou podél těla a na okamžik musím sklonit hlavu, když se svaly samy napnou v bolestivé grimase. Tak tohle se mi... ani trochu nelíbí. Nic hrozného, to ne... jen nepříjemné... špičkami prstů se opřu o opěradlo křesla, abych se ujistil, že stojím skutečně nehybně, to jen zbytek světa se trochu zatočil. Na další lektvar to není ani zdaleka, ale jsem skutečně rád, že s ním Petr počítá; hodit se bude. Jsem zralý na postel a nehýbat se, ne na procházky. Aaa, já měl vlastně něco v břiše, a co je ještě nového? Možná si ten sendvič ještě rozmyslím. Zato Miko... té protesty dlouho nevydržely. Nedivím se jí... mně ta dlaň chybí už teď. A co je ještě nového...? Eliáši neblázni... pořád je blízko. "Že k němu nemůžu vím," odpovím, když konečně můžu věřit svému hlasu. "Nebudu to zkoušet na žádný způsob. Ale jsem přeci nejbližší příbuzný," nakloním trochu hlavu na stranu, "kdo už jiný by se měl ptát... Jen bych měl rád představu, jestli - já nevím, je to přechodný špatný výkyv, nebo..." Neurčitě pokrčím rameny. Umírá? To ne, to neberu. Napřed se musíme poznat a já se stát čarodějem a tyhle věci. "Zeptejte se ho, prosím, co mi můžete říct. A vyřiďte mu..." Bezradně si zajedu prsty do vlasů. "Že děkuju za azyl a za důvěru a... přeju, ať je mu líp. A taky mu řekněte, že se těším, až se uvidíme... jestli..." Znejistím pod náhlým dojmem, že něco takového je přeci zcela nevhodné a možná dětinské. "Jestli se to hodí?" dokončím nešikovně. Petře, jedna z těch chvil, kdy opravdu nevím a docením usměrnění. Potřeboval bych knihu rozhovorů mezi lidmi, to bych potřeboval! Abych věděl, kam až mluvit a kdy už ne. Jak se to asi na chodbě dělá, když jdeme dva - a každý jinam? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na chodbě, kolem třetí Otázky, které Petr nemůže odpovědět, a odpovědi, za které se stydí
Petr se na tebe zadíval, ale pak něžně zatřepal hlavou. Už tak ti řekl víc, než měl. Chápal, proč se s tím nechceš spokojit a proč se ho snažíš přesvědčit, ale… Nemohl. Nesměl. Chtěl jsi po něm příliš.
„Omlouvám se, Eliáši. V současné chvíli nejste ani členem stejného rodu,“ vysvětlil opatrně, zatímco otevřel dveře na chodbu a nechal tě projít první. „Práv nejbližšího příbuzného se za těchto podmínek domáhat nemůžete. Popravdě si ale ani nemyslím, že jím opravdu jste. Je mi to opravdu líto. Tohle by mě mohlo dostat do problémů. Pokud byste chtěl vědět víc, budete se muset zeptat pana Carrolla.“
Kytelerů opravdu bylo více, to jenom linie Nikolase Kytelera prý vymřela. Jeho sestra dala život několika silných chlapců, u kterých však byl stejný problém jako u tebe: měli jiné příjmení. Linie jeho bratrance si taktéž nevedla špatně, ale ti měli sídlo v Irsku. Jednoho dne se svými příbuznými seznámíš, ale prozatím o tvé existenci povětšinou ani nevěděli.
„Opravdu se omlouvám.“ Stejně jako Essek sklonil hlavu v náznaku úklony. Ani tentokrát to nebylo tak samozřejmé a elegantní gesto, ale přeci jenom… Hýbat se uměl. Nabíralo to takřka taneční grácie, kterou se upjatý Essek opravdu pyšnit nemohl. „Pokud bych s panem Kytelerem mluvil, pokusím se mu vzkaz vyřídit, ale… já s ním pravděpodobně mluvit nebudu,“ a úsměv se mu znovu probarvil upřímnou omluvou. Ano, opravdu chápal, proč bys toho chtěl vědět víc. I kdybys nebyl nejbližší příbuzný Nikolase Kytelera, on byl právě teď tvým. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Já se nechci ničeho domáhat," zavrtím hlavou. "Bylo to jen vysvětlení, ne... další žádost." Hmm... vida, tak já nejsem nejbližší příbuzný. Ale ovšem - moje matka ještě žije. A kdo ví kdo další, vždyť pořád ještě nevím, kde a jak se naši předci protínají. Bezděčně jsem uvažoval v kategorii "fyzicky přítomných a obeznámených se situací" a po pravdě i obyčejné lidské účasti s někým, kdo pro mě je důležitý, a kdo pro mě chtěl být důležitý už v dobách, kdy jsem o jeho existenci ani nevěděl; vůbec mi nedošlo, že to musím brát doopravdy z hlediska pokrevních linií a hlavně nějakých dědických řádů, o které... se teď opravdu nemám ani trochu touhu a sílu zajímat. Jediné, co potřebuju, je získat možnost zůstat v Kelliwigu. A pokud z rodu Kytelerů pochází moje matka, beztak mě to odsouvá někam stranou k neznámým a vzdáleným Van Watterenům... Brooks vlastně není tak špatné jméno... s Eliášem zní dohromady docela dobře. Pouhé přání brzkého uzdravení mi najednou vyznívá nejvíc ze všeho nešťastně zištně. Už se raději neptám, proč s ním nejspíš nebude mluvit, když se uvidí prakticky vzápětí. Jestli předpokládá, že bude Kyteler spát, nebo dokonce v bezvědomí - nebo jestli zkrátka spolu komunikují jenom formálně... Ty omluvy jsou skutečně nepříjemné, nechci v něm posilovat potřebu přidávat další. Jenže ptát se Esseka... on mě skutečně nemá rád, Petře. Způsobem, jaký nechápu, protože ta směs nechuti a ochoty mi zachraňovat krk je pro mě hrozně nečitelná. Za tohle ve skutečnosti dlužím omluvu já vám - ale co jen půjde, se budu snažit vést přes vás. Možná bych měl Petrovi říct, že Alexandr o Kytelerově nemoci ví - a že ji předpokládal už dřív. Jako by bylo moc jiných možností, proč někdo v pozici arcimága najednou zmizí z veškerého veřejného života na tak strašně dlouhou dobu - vlastně mě ani nenapadá vůbec žádná jiná. Jenže Alexandrovi věřím, že mé žádosti vyhoví, Petr mu bude nejspíš věřit přesně tak málo jako Essek... a roli už to stejně nehraje. "Tak," vyslovím i nahlas, co se mi prve jen mihlo hlavou. Nejraději bych si znovu pohladil Miko, ale nechci si rozhodit to nešikovné přivykání na nepohodlí plynoucí z její nepřítomnosti, a ve skutečnosti se podezřívám, že jsou to jen sklony být Petrovi blíž. Sálá z něj... vlastně nevím co. Snad je prostě jedním z těch lidí, v jejichž přítomnosti je člověku dobře. "... jak se to dělá, když jsme dva a každý jdeme jinam?" Musíme volit cíle postupně, nebo můžeme oba naráz...? Tentokrát snad už nezabloudím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na chodbě, kolem třetí Jsi zvláštní čaroděj, víš…
„Já vím,“ Petr přikývl, přičemž mu z ramen sklouzl lehký povzdech. „Kdyby to bylo na mě, netajil bych vám nic, ale… Všechno je to složitější, jak jistě sám brzy poznáte. V čarodějné společnosti má jméno bohužel větší váhu než cokoliv jiného. Záleží na něm hodně. To podle něj se čarodějové budou rozhodovat, jak se k vám budou chovat,“ dodal omluvně, „a jestli jste spojenec nebo nepřítel.“
Petr se zastavil na chodbě s Miko v náruči. Znovu se na tebe zadíval. Přemýšlel. Jakkoliv byl ochotný mluvit o věcech, které by si jiní odpustili, uvažoval, jestli jsi o tuhle kulturní vložku stál. Jestli nebylo některé věci lepší nevědět. Kdyby tě s těmihle základními zákonitostmi neseznámil, možná bych na ně nikdy nepřišel. Možná nechtěl, abys na ně přišel. Čarodějná společnost fungovala stejně již celá staletí. Ze setrvačnosti, dlouhověkosti a izolace od moderního světa. Změnit se mohla jenom s nastávajícími generacemi, ale ani ty neprojevovaly tendenci opouštět středověké koncepce rodů a čistoty krve.
Tvá otázka ho překvapila. Znovu se mu na rtech rozlil omluvný úsměv, protože se zřejmě propadl vlastním myšlenkám. Neříkal jsi něco dalšího? Nezapomněl na nic odpovědět?
„Nehraje to roli. Stačí, když oba použijeme jiné dveře,“ vysvětlil. „Víte, jak se odsud dostat do studovny? Mám vás doprovodit?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dívá se na mě zvláštním, zamyšleným způsobem, a dal bych hodně za to vidět mu v té chvíli do hlavy. Věčně omluvný podtón jeho hlasu mi napovídá, že možná vyslechl, ale nepřijal to varování zpočátku: že si skutečně nevzpomínám na samozřejmosti vlastní kouzelnickému společenství. Stává se tak stěží přijatelným vyptávat se na detaily věcí, které bych si přál pochopit... které možná potřebuju pochopit a budou nezbytné; snad bude příležitost je probrat alespoň s Alexandrem. A nebo, ještě spíš, měl bych zatnout zuby, zapomenout na ohledy a prostě se... ptát, dokud je Petr ochotný odpovídat. "Těžko si představit, že byste byl laskavější než jste, i kdyby mě zdobilo význačnější příjmení," pousměju se. "Ale i tak - díky za varování! Pokusím se ho brát v potaz - a když na to přijde, moc se nedivit." Pokusím, ale moc si nefandím. Artur by nebyl méně úžasný, ať by se jmenoval jakkoli. A jak do toho zapadá včerejší setkání s Alexandrem? Ano, příjmení se ze mě snažil dostat velice urputně. Ale vstřícný byl od první chvíle i k úplnému cizinci... nudil se, Eliáši, ty první chvíle pro něj byly jenom rozptýlení... ty první možná; ale pak už ne. Pak už jsem pro něj byl prostě Eliáš... sám si přál, abych ho nesoudil podle příjmení... nebude to zase tak neochvějným pravidlem. Uhnu pohledem od zelených očí, najednou zvláštně zmatený. Přemýšlet o Alexandrovi v Petrově přítomnosti znamená zároveň představovat si je vedle sebe a bezděčně je porovnávat, ne snad nutně v nějaké soutěži, spíš hledat podobnosti. Čarodějů znám tak málo, že ani nejde nehledat, stejně jako samovolně zkoumám rozdíly mezi nimi a lidmi z knihkupectví. Ale oni jsou tak strašně, propastně jiní... Alexandr mi tak připomíná pečlivě tepaný, složitě proplétaný ornament z drahých kovů a Petr je vedle něj jako džbán čisté vody. "Jestli budu potřebovat doprovod zjistíme snadno," řeknu a pokročím k nejbližším dveřím, abych je otevřel dokořán. Před očima si přitom snažím představit studovnu takovou, jaká byla. Jenže kdyby kouzlo opravdu odpovídalo přáním, rovnou by tam v křesle někdo seděl a zdvihnul by ke mně tvář protkanou hřejivým úsměvem. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na chodbě, kolem třetí Teď už se neztratíš…
„Nemluvil jsem o sobě,“ Petr zatřepal hlavou. Hlas mu podbarvovalo mírné, polichocené pobavení. „Ale těší mě, že si to myslíte, Eliáši. Sám nepocházím z významného rodu, ale Kelliwig je jich plný. Někteří s vámi budou zacházet čistě podle vašeho jména…“
Gestem ruky ti pokynul k nejbližším dveřím a postavil se vedle tebe, aby dobře viděl. Soustředěný na studovnu sis nemohl všimnout jeho drobného úsměvu. Tentokrát už jsi netápal. Kouzlo vyslyšelo tvé přání. Když jsi otevřel dveře, čekala tam na tebe dřevěná studovna protkaná modrými látkami a ozdobami. Na nízkém kulatém stole strategicky postaveném mezi čtyři křesla na tebe čekaly vyskládané talíře s okurkovými sendviči, konvička s čajem a hrníček. Ani slovníky se nikam nezatoulaly. Pokud jsi pohledem aspoň zavadil o jména knih toho vyššího komínku, teď už bys chápal, že bys mi studiu démonologie potřeboval ty nachystané bible. Dokonce i staročeštinu!
„Výborně,“ Petr se na tebe usmál. „Teď už se neztratíte. Počkáte tedy u sebe nebo ve studovně? Pokusím se všechno zařídit co nejrychleji, ale asi mi to patnáct, dvacet minut zabere. Klidně zatím zůstaňte, kde vám to bude nejpříjemnější.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zvědavě se na něj podívám. Ano, Kelliwig je podle všeho plný zvučných jmen. Proč...? Ale odolám té otázce, jenom se nadechnu měkkosti jeho pohledu, a jak si s nešikovnou obezřetností začínám připouštět, že mi skutečně patří, že to nebyla jen přechodná laskavost, jsem v jeho přítomnosti čím dál klidnější. Vytáhnul mě z pěkně hluboké jámy kalu a jak se z něj každou chvílí víc otřepávám, i jeho dokážu vnímat zřetelněji. A on je... voda. Jako teplá voda, co hladí po kůži. Nedělej si to. Je to zaměstnanec. Nemáš právo na něj nakládat víc, než kam sahá jeho povinnost! Což James není docela určitě, ale ani on neváhal, když o něm slyšel. Nejde dost dobře nedělat nic, když možnosti jsou a zavelí nutnost. Co bych dal za příležitost rozbolavělé tělo usadit někde v klidu, o tom lepší ani nepřemýšlet. "Počkám u sebe," řeknu, protože koupelna a šatní skříň, a to skvělé místo u krbu - a mobil, ovšem. A možná to bude chtít včas použít knihovnu ještě kvůli jedné záležitosti. "Petře," zastavím ho ještě, "jestli bude vyhledávací kouzlo neúspěšné, napadla mě ještě další možnost, jak přijít Jamesovi na stopu. Jeden z předchozích zmizelých byl naposledy viděný poblíž knihkupectví. Mohl bych se podívat skrze chrliče a zjistit víc. Budete umět," udělám nespokojené gesto, když mi schází slova, "mě s ním propojit? Promiňte, neznám správný termín," kouknu omluvně, "ale využil jsem téhle možnosti s Essekem kvůli té záležitosti včera," řeknu čistě proto, aby neměl obavy, že by nebyl již patřičný precedent nastolen, "a -" a nebudu myslet na Lunu. Nebudu. Nebudu! "Ale jak na to sám zatím nevím." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na chodbě, deset minut po třetí Plány
Petr přikývl. Místo toho, aby si otevřel dveře hned vedle, se zřejmě chystal popojít chodbou. Už byl napůl otočený k tomu, aby vyrazil, když jsi ho znovu oslovil. Ohlédl se.
„Nevím, jestli bych vás dokázal s chrličem propojit, ale umím ho použít. Případně bych vám to mohl ukázat. Není to těžké,“ řekl. Vida! Essek už předtím vysvětloval, že chrliče reagují na čaroděje. Sám je použít nemohl, protože čarodějem nebyl, ale… Petr ano.
Miko se mu bezděčně zavrtěla v náruči. Kromě těch vzácných chvílích, když se pohnula, se podobala plyšákovi. Bylo snadné na ni zapomenout… ale byla tam, pořád ještě tam někde byla. Flynn ti jednou říkal, že duchové nespí, jenom regenerují energii. Stejně jako Miko ho bylo těžké se probudit. I když jsi teď kolem pandy neviděl lehký povlak zelené energie, možná tě napadlo, že nespí. Ne tak docela.
„Každopádně je to dobrý nápad,“ navázal zamyšleným tónem. „Možná bychom se měli podívat, i když se nám vyhledávací kouzlo podaří. Aspoň budeme vědět, s čím se vlastně potýkáme.“ Jestli se smrtelníkem, nebo ne. To by bylo každopádně dobré vědět. Na druhou stranu – pokud budete vědět, kde je James, měli byste opravdu ztrácet čas? Třeba jeho zmizení nesouviselo s ostatními? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Dobře... tak uvidíme." Je jistou útěchou, že mám možnost se o něco pokoušet, že je dokonce těch možností víc, že nemusím jen čekat s rukama v klíně na zprávy a nechávat plynoucí čas odtikávat hrstky zbytečných minut - jak je asi Jessie, bezmocné a ještě osamocené ve starožitnictví, si raději nepředstavovat. Projdu do pracovny, naliju si čaj a žíznivě ho vypiju. Ruce se mi stále nepatrně chvějí. Vidět očima to snad není, ale na hladině čaje v šálku zřetelně. Dneska už bych si běh po střechách nezopakoval... "Alexandře...?" Úspěch velmi pečlivě nepředpokládám, ale... od toho jsem přeborník v nemyšlení na něco, abych se zvládl nesypat nad představou, proč se tak dlouho neozývá. Jen kdyby seznam věcí, na které myslet nesmím nebo nechci, nebyl pomalu delší než zbytek světa, co mi zůstal k dispozici. Nejsi zločinec, připomenu si. Alespoň tohle už je jasné. Tedy jsi... ale nejsi. Trhni si, Esseku. Nechali jste mě v tom. Jasně, nevěděli jste, co se děje - ale to ani já. Odpovědný jsem pořád, ale... taky jsem to pořád já. Ne někdo cizí, kdo chtěl zničit svět... Ta plavovláska bude nejspíš nějaká moje příbuzná, nebo rodinná přítelkyně, její přítomnost na pohřbu byla výmluvný až dost. Musela pro mě být důležitá... Doliju si zbytek čaje a vypiju i ten. Pořád jsou na mě ty novinky o vlastní minulosti příliš velké, ale teď už je unesu. Ze ztráty rodičů - jinak to brát nelze - jsem zatím víc rozpačitý než nešťastný, ta představa je příliš abstraktní, vždyť je neznám; bez paměti bych si na každý druh domova musel zvykat od začátku. Tak si zvyknu tady... stejně jsem sem patřil víc. Vím, že přijdou i horší chvíle, ale teď zrovna všechny ty skutečnosti teprve pomalu vstřebávám. Popadnu talíř se sendviči a projdu zpátky do svého pokoje. Do jednoho se rovnou pustím, chci jíst hodně pomalu, takže kdepak sezení u stolu... začnu koupelnou, protože u toho opravdu nechci, aby mě Petr vyrušil: ale potřebuju vědět, jak jsou na tom záda. Jestli se mám začít děsit, že už si košili v životě před nikým nestáhnu, nebo začít uvažovat nad vhodnými formulacemi v děkovném dopise pro léčitele, který mě tak fantasticky postavil na nohy. Miko, dost rozumu na to nemáš, tak si to užiju za tebe: jak moc se bráním tě využívat, strpět Arturovo jméno a mořit se tvým zajetím, tak moc mi zároveň chybíš. I stáhnout si košili dá práci, jako by to byl kdovíjak složitý pohyb. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na chodbě, čtvrt na čtyři Přípravy v koupelně
V pokoji tě přivítal příjemně vyhřátý vzduch. Na posteli ležel košík s tvým oblečením. Rozhodně jsi se mohl převlíknout. Tvá oblíbená modrá mikina na tebe radostně čekala, jenom kdybys k ní našel vhodné kalhoty. Hebký svetr, který jsi našel ve skříni, měl však také něco do sebe a padl ti dokonale. Určitě ti slušel.
Mobil byl už skoro na sedmdesáti procentech, však od hovoru s Jessie uběhla již téměř třičtvrtě hodina. To bylo k nevíře… Čas neúprosně plynul. Možná rychleji, než bys čekal. Nemusel jsi mít však výčitky svědomí, že ztrácíš čas. Zpráva s Jamesovou adresou, telefonním číslem a pesimistickým „pořád nic“ dorazila teprve před deseti minutami. Všimneš si jí na cestě z koupelny.
Před velkým zrcadlem v koupelně – v kterém by ses, mimochodem, mohl prohlédnout úplně celý – tě čekalo příjemné překvapení. Kůže na zádech byla nepříjemná zarudlá, zvláštně citlivá a maličko bolavá na dotyk, ale magie po sobě nezanechala ani jizvičku. Zbytek těla jsi měl zvláštně flekatý. Modřiny se neprobarvily do typicky fialové barvy a vlastně se ani neroztáhly po těle, jak pravděpodobně měly. Každá menší ranka však vypadalo, jako… by se ti tam něco otlačilo. Nebylo to úplně hezké, ale bez jasného světla v koupelně nebyly moc vidět. Naštěstí. Když ses naklonil blíž a odhrnul si vlasy do strany, našel jsi za uchem oválnou rudou čmouhu o několik odstínů tmavší než kdekoliv jinde. Nebolelo to… přinejmenším, dokud jsi do toho nezačal šťourat.
I když jsi byl na první pohled čistý, magie ti na kůži zanechala zvláštní pocit. Asi zhruba takový, jako by se ti do kůže vsákl opalovací krém a zanechal za sebou mastný filtr. Pod prsty ti klouzaly a odtrhávaly se šupinky staré kůže. Možná by to chtělo sprchu? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Panejo... zkroucený jak se dá, ve snaze prohlédnout se ze všech stran, jen na sucho polknu, když si vybavím, jak na tom záda včera byla. Neuvěřitelné... a úžasné. Chození nadosmrti ve skafandru se nekoná, a ne, nezačnu myslet na Alexandrovy doteky, ani... na nic. Nezačnu. Myslet. Že se najednou přistihnu při naprosto praštěném usmívání, se nepočítá. Kůže je na dotek všelijaká, pocit že pelichám dost nepříjemný, přeci jen se rozhodnu do Petrovy dvacetiminutovky vecpat i rychlou sprchu. Oblečení pro jistotu vezmu s sebou do koupelny, ať se mu nepředvádím, kdyby si moc pospíšil - a najednou mě napadá, že jsou i horší možnosti než Essek, když přijde na to, kdo ze mě dostával bláto a oblíkal do noční košile - a jen v duchu zaúpím. Fantazie je hrozná věc, nechci s ní mít nic společného. Raději to krušné dilema, jestli teplou vodu a nebo ne. Dost předvídatelně zvítězí přiměřeně. To by mě zajímalo, kdy jsem stihl tu ránu do hlavy, dumám o chvíli později, když si znovu motám vlasy do uzlu na temeni a zkoumám ovládání holicího strojku. Při výbuchu, jak jinak. Ještě teď musím prudké otočky plánovat předem. Ta záda by bylo dobré něčím namazat, ale chobotnice nejsem a Petrovi docela určitě říkat nebudu. Nevadí, však ona to zvládnou, a jako úlitbu nějaké péči o sebe, protože je skoro trapné nic nevyužít, při té zdejší nabídce, si máznu alespoň obličej... hotovo? Hotovo. Vzhůru do světa. Neptal jsem se, jestli má k dispozici auto, nebo pojedeme tramvají, ale jestli to bude to druhé, brzy mě bude nosit na zádech. Vůči mikině jsem nakonec rezignoval - ale neskončili jsme, Esseku, jasné - a našel si kombinaci svetru a saka, které nevypadají moc formálně, mohlo by mi být jakž takž teplo - a po pravdě, materiál je toho druhu, že bych ho s sebou klidně mohl nosit místo Miko. Kdyby mi šlo o plyšáka a ne analgetika. Jen kabát mi schází ke štěstí. Zmrznu! Umřu tam. Zvlášť večer, za chvíli se začne stmívat... Buď věci na ven schází úmyslně, nebo jsou uložené jinde. Nakonec skončím v křesle. Před krbem, ať na poslední chvíli nasaju tepla kolik se jen dá. S okurkovým sendvičem a Magií pro začátečníky v ruce. Přečíst už asi nic nestihnu, ale chci se ještě v rychlosti podívat, co se tam vůbec probírá a jestli tam nejsou nějaká základní zaklínadla. Možná bych si nějaké dokázal zapamatovat, i když na pokusy si teď netroufám; ale chci se podívat, co se vůbec považuje za základy. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, půl čtvrté Čekání u knížky
Magie pro začátečníky byla teoreticky úvod do principů magie, základní terminologie a technik. Při podrobnějším čtením bys možná našel zaklínadla uvedená jako příklady, ale nebylo jich tam mnoho. Kniha se praktickému čarování důsledně vyhýbala. Essek si jistě pochvaloval, jak neškodnou knihu pro tebe vybral. Padouch!
Skončil jsi u klasifikace bytostí schopných používat magii. Kniha pro porovnání zobrazovala lidskou a elfskou biologii. Při té příležitosti zmiňovala magickou soustavu. Na rozdíl od smrtelníků – tedy lidí i čarodějů – měly všechny magické bytosti mozkové centrum navíc: na obrázku byl blíže mozku oválný abrakadabrák, který namodralou hmotou obepínal kulatý duševak. Tyhle dvě mozková centra tvořily a ovládaly magii, ale čarodějové neměli ani jeden z nich.
„… při pitvě nazíračů,“ pokračovala kniha nevinně, „se zjistilo, že mají na konci páteře, těsně pod mozkem, zhruba na stejném místě jako elfové zárodek podobného orgánu. Díky pokusům čarodějů z Bostonu jsme prokázali, že tenhle orgán magii netvoří ani neovládá. Prozatím se jedná o zbytečnou hmotu podobnou spíše nezhoubnému tumoru. Do jaké míry magie ovlivňuje naše těla, tak zůstává záhadou, ale je možné, že se čarodějové jednoho dne začnou řadit mezi magické bytosti.“
Následující kapitola se zabývala rozdílem mezi čarodějem a čarodějíčkem. Rozebírala způsob, jaké lidé mohou získat magii a stát se služebníky čarodějů – nebo například magických bytostí, jako je například fae, démon, nebo entita.
Další kapitoly se v tomto pořadí zabývaly základními magickými principy, pak magickými náboji a nakonec magickými kameny. Následovala kapitola o čarodějných rodech a přísahách. Zaklínadlo jsi letem světem nezahlédl ani jedno, možná bys měl lepší štěstí v jedné z knih od Petra, i když Čarodějný úvod vypadal od pohledu dost podobně jako Magie pro začátečníky. Obě to byly vcelku tenké knížečky, jenom Základy elementární magie byly tlustší.
Dvacet minut už určitě uběhlo a Petr pořád nikde. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Bezděčně zvednu ruku a promnu si zátylek, jako bych mohl zárodek orgánu, tu zbytečnou a záhadnou hmotu, nahmatat. Očividně pánové anatomové něco přehlídli, nebo způsob, jakým čarodějové tvoří magii, nemá oporu ve fyzickém těle. Stejně mě fakt, že takové exaktní zkoumání probíhá, těší nemálo. Vůči ezoterice nejsem jaksi vnímavý tím správným způsobem, i když to postarší dámy v šátcích rády předpokládaly. Nebo to možná předpokládají u každého, kdo se nepřestane včas vstřícně usmívat? Ale proč bych měl: regál máte tady, je plný pastelových barev a vymyšlených slov... někdo tu skutečnou literaturu sponzorovat musí... a možná taky mají v hlavě nějaký zárodek něčeho, jenže o magii neví, kam upřít touhu a potřebu netuší... Přeskočím kapitolu o čarodějíčcích, na kterou jsem sice neskutečně zvědavý, ale je z těch méně akutních, donutím se dojíst nakousnutý toust a otočím na stránky se základními magickými principy; možná je stačím, než se Petr objeví. Přijde mi, že snažit se na tu chvilku zorientovat v knihách o démonech smysl nedává a tohle si stejně musím přečíst co nejdřív... trvá mu to... možná přeci zastihl pana Kytelera vzhůru... Ale nevadí mi úplně, že si můžu chvíli odpočinout. Bez Miko mi dobře není a soustředím se bídně. Zalétnu pohledem k oknu. Jestlipak budu vedle Petra moknout... Nebe je šedivé a kalné a démoni z něj neprší. Cíleně ses pokusil zničit Arturovo kouzlo. Víc než nad příčinami ale teď přemýšlím, co na mně bylo tak zvláštního, aby to stálo rodičům (vlastním rodičům...?) za takové přípravy. Jestli v sobě objevím nějaký další talent, o kterém ještě nevím... a který souvisí s - no, s čím? S cestováním mezi světy? Možná šlo právě o nazíračství a nějakou jeho další aplikaci. Možná jsem všechny ty knihy od Kytelera dokonce do rukou dostal a jen mi pomohly dostat se dál. Znovu se zadívám do knížky, písmena se mi před očima všelijak rozplývají a čekání mi nedělá dobře. Nepochybuju, že Petr zkrátka dělá co musí, a James koneckonců taky nezmizel teď, ale jsou to hodiny - jenže nějak se mi spojí s tím, jak jsme včera čekali na Esseka, v bolestech a obav ze smrti, postupném odplouvání - a podvědomě jako bych předpokládal, že stejně tak on někde odpočítává minuty, zatímco já si tu čtu knížku. Ano, čtu. Přečtu. Hned. Každá kapitola ze základů mě posouvá dál. Někam, kde nebudu závislý na pomoci druhých a nebudu muset každou druhou větu končit slovy 'neznám a neumím'. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, tři čtvrtě na čtyři Základní principy magie
Druhá polovina knihy začínala popisem magie coby pátým stavem hmoty, který lze za určitých podmínek přeměnit na jiný stav hmoty s magickými prvky. Magie má vlastní objem, tj. je obtížné ji stlačit, ale nemá vlastní tvar. Má tendenci přejímat formu a vůli stanovenou nábojem energie, magickým kontejnerem, nebo magickými pohyby.
Forma magické energie, kterou čarodějové přirozeně vyzařují, se nazývá madžika. Je to první a základní forma magické energie, kterou se musí každý čaroděj naučit ovládat. Na rozdíl od jiných forem magie je madžika neviditelná, pro zjednodušení se však na barevné škále značí světle modrou. Má vlastní objem, nikoliv však tvar.
V klidu je madžika tak řídce rozprostřená kolem čaroděje, že je pro lidi nepostřehnutelná. Její objem se odvíjí od vnitřní síly čaroděje a jeho schopnosti regenerovat magii. Čaroděj je schopný touto formou magické energie manipulovat. Specifickými magickými pohyby ji lze dát tvar, rychlost a směr. Bez přidaného náboje je tato síla ryze fyzická, někdy se proto nazývá jako třetí ruka čaroděje. V klidu je tak řídce rozprostřená kolem čaroděje, že je pro lidi nepostřehnutelná.
Je nutno poznamenat, že většina magických bytostí má za vrozenou formu magie jiný druh než právě madžiku. Jejich magie má často již náboj, ať už ohnivý, léčitelský nebo například manipulačně volní. Protože čarodějové ovládají přímo madžiku, jsou jako jedni z mála schopni tuto energie proměňovat.
Za pomocí přidaného náboje a specifického magického pohybu lze madžiku přeměnit v jiný druh energie, který se taktéž řídí principy magické energie. Čaroděj je tak schopný například ovládat vítr, i když se jich technicky nejedná o pátý stav hmoty.
Mezi nejdůležitější principy magické energie se řadí:
1) Princip setrvačnosti Setrvačností se magie brání proti změně svého pohybového stavu. Jestliže je magie v klidu nebo se pohybuje rovnoměrně přímočaře, pak na ni nepůsobí žádná externí síla nebo je výslednice působících sil nulová. V magické praxi to znamená, že je velice těžké přeměnit volnou magii nebo změnit princip existujícího kouzla. Jakmile magie získá formu a vůli, má tendenci si ji držet. Proto je možné najít rituály a kouzla, které působí na své okolí již desítky, ne-li stovky a tisíce let. Je však možné, že se interním vlivem magických pohybů kouzlo pozměnilo a nesplňuje již čarodějův původní záměr. Je velice těžké předpovědět, jak magický pohyb ovlivní magii v dlouhodobém měřítku.
2) Princip skládání pohybů magie Pokud magická energie koná více pohybů, jedná se o komplexní pohyb magie. Mezi tyto pohyby se řadí obarvení magickým nábojem, změna tvaru a směru magického proudu a v neposlední změna objemu použité magie. Jelikož není možné hýbat magií bez soustavného přidávání této energie, výsledná síla magického pohybu je taková, jako by magie konala pohyby po sobě, a to v libovolném pořadí. Proto je zaklínadlo concide fortis silnější než jednoduché concide. Pro začínajícího čaroděje však přikládáme varování, že se skládání pohybů magie nemusí odrazit v síle magického zaklínadla jako ve spotřebě magické energie. Některé magické pohyby spalují energii rychleji než jiné.
3) Princip permutace magie Při komplexních pohybech magické energie je třeba dodržet pořadí složených magických pohybů, aniž by se prvky potřebné k proměně energie opakovaly. První je tak třeba nabít magii specifickým nábojem, pak ji dát směr či tvar a pak teprve objem. V zaklínadle aqua sursus fortis tak aqua zadává náboj vodního kouzla, sursus jeho směr a tvar, fortis dodává intenzitu. Toto pořadí je nutné při kouzlení zachovat. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Bude krásný, až si jednou sednu ke knížce a každé větě porozumím hned napoprvé... a nebo aspoň na popáté. Prokousávám se definicemi, snažím se je srovnat s tím, co už znám, a být je schopný chápat v zájemných souvislostech. Ale je to těžké, hlavu mám přeplněnou vlastními záležitostmi, reálnějšími, než pouhé obecné zákonitosti, a dumat nad tím, co jsem vlastně vnímal z Petra, jestli to bylo jenom to vílovaté a nebo i madžika, a pokud ano, jak silná, je o dost poutavější. Jenže... Petr má především krásný oči, že? Chm. Ty už se běž Eliáši vážně zahrabat. Stačí se na tebe usmát a už si spřádáš... áno, ještě začni přemýšlet, jak se má Jake. Nic, zpět k vážné práci. Než se stanu krmením pro krkavce, nazíračů asi bývávalo víc než dneska, že se jich tolik dostalo na pitevnu, ono to asi dřív nebylo právě populární... já bych tělo nabídl vědě ochotně - tedy až ho nebudu potřebovat - ale něco mi říká, že v minulosti mívali lidé spíš zábrany... Dost. Prostě čti! Klidně nahlas, když ti to nepůjde jinak. A nakonec přesně to dělám: když nějaký odstavec nechápu, nebo mi myšlenky ujíždějí moc, přečtu si ho nahlas. Užitečné je to koneckonců velice. A když se prokoušu ke konci kapitoly, tak i to drobné, potěšené šimrání někde v hrudi, že zase chápu o kousek víc, se spokojeně zatetelí. Stavba je to ohromná, dohnat Alexandra práce na roky, ale dal jsem se do kopání základů s - dobře, říkat tomu verva dneska raději nebudu, ale důležité je směřování a nezastavovat se. Zdvihnu hlavu, jako bych se chtěl ujistit, jestli v šumění deště a praskání ohně nezní konečně Petrovy kroky. Prsty samy znovu sklouznou ke stránkám a protože se nemůžu zbavit dojmu, že jestli budu přeskakovat, něco zásadního mi uteče, s čím už se počítá v dalších kapitolách jako se samozřejmostí, nalistuju tu část o čarodějíčcích. Že by Essek...? Ba ne, píšou lidi. Petře, pospěšte si... Měl jsem si přát notýsek na poznámky. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, tři padesát … a pořád ještě jste nevyšli…
Poslední kapitola první poloviny knihy rozebírala způsob, jak lidé – tedy nemagické bytosti – mohou získat magii. Podle všeho jsou schopni za pomocí rituálu propůjčení moci vytvořit čarodějíčky. Kniha popisovala čarodějíčky jako zvláštní druh smrtelníka, který uzavřel smlouvu s nadpřirozenou bytostí. Výměnou za splnění určitých podmínek, většinou přislíbení služby čaroději, jim je propůjčena nepatrná část čarodějovi moci. Bez využití magických kontejnerů to znamená, že čaroděj je efektivně nucen generovat magii pro dva lidi, ale tahle nemilá záležitost se dá obejít artefaktem, který poslouží jako zdroj magie pro čarodějíčka.
Kniha dále rozebírala magické bytosti, které jsou schopno taktéž propůjčit magii smrtelníkům – jako například duchové s určitými schopnostmi, fae, nebo Entity s velkým E. Co jsou proboha Entity s velkým E?
Byl jsi skoro na konci kapitoly, když někdo bez klepání zmáčkl kliku. Dveře se otevřely jenom na škvírku, než se ten někdo za nimi zarazil, jako by si teprve potom uvědomil, že by měl zaklepat, nebo ještě spíše na něj promluvil někdo jiný.
„Heinsi!“ ozvalo se a Petrův jindy jemný hlas nabral na přátelské, mírně pobavené káravosti, „Pan Watteren je vzhůru.“
„Petře, Petříčku,“ zatřepal nad ním Heins hlavu, načež otevřel dveře, a bez sebemenších rozpaků otevřel dveře dokořán, „pana Watterena jsem již viděl v Adamově rouše, nemáme před sebou co tajit.“
„Ehm!“ odkašlal si Petr důrazně, když mu sklouzl pohled na tebe uvelebeného v křesle s knihou v ruce. „Omlouvám se, Eliáši. Tady pan Heins, léčitel naší domácnosti, trval na tom, že vás přes odchodem ještě prohlédne.“
„Prej pan Heins. Říkej mi Alister, Eliáši,“ zakřenil se na tebe jeho společník. „Bude to jen chvilka.“
Dalo by se říct, že zrzavý muž stojící ve dveřích vypadal zvláštně, ale to by ho nevystihovalo. Alister Heins byl totiž Fir Bolg. Dlouhou tvář nesoucí si již pár vrásek od smutku i od smutku měl zarostlou pečlivě udržovanými vousy, na čele si nesl malé rohy a ušima vzdáleně připomínal jelena. Nemluvě o tom, že mu za zády vesele pošvihával lví ocas!
„Omlouvám se,“ ozval se Petr, který v náruči nesl termosku s kávou, malou srolovanou mapu a neotevřený balíček svíček. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro  |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nejde nepřemýšlet, jestli mohou čarodějové spojit své síly pomocí podobných rituálů, jakými mohou vytvořit čarodějíčky. Nejspíš jo, jestli mohou brát i od duchů... Ale co by to mohlo obnášet do konce domyslet nestačím. Okamžik trvá, než mi dojde, že 'pan Watteren' jsem já. Mnohem menší poznání, že jsem tu snad jediný normální člověk široko daleko. Heinse se vskutku ptát nemusím, jak moc je člověk - má to doslova napsané na čele a živě se pohybující ocas za zády stvrdí zřetelně, že nejde jen o avantgardní módní doplněk. A díky, to jsem přesně potřeboval připomenout, že mě tu někdo - ehm, u léčitele to nevadí, že jo. Nevadí, jasný? A ještě před Petrem, s jeho věčnými omluvami na rtech... Můžu prosím umřít? "Pane Alistere," odložím knížku a vstanu a snažím se vypadat úplně zdravě a taky aby můj úsměv nevypadal tak rozpačitý, jaký mi připadá. "Rád vás poznávám," pokročím k němu, abych mu mohl stisknout ruku. "A taky jsem rád za příležitost poděkovat vám za včerejšek. Je úžasný, co jste se mnou dokázal," roztáhnu trochu ruce, jako bych se mu chtěl předvést. Možná to byla léčitelská normálka, netuším - ale pro mě to úžasný bylo a pochybuju, že by kohokoli urazilo, když se ocení jeho práce. Jen by mě vážně sakra zajímalo, co mi bylo... ale to před Petrem rozebírat nechci. Nic ohledně svého zdraví rozebírat nechci! S nikým. "Už je mi dobře," snad Petr nezapomněl na ten lektvar, "a taky máme trochu napilno, tak se omlouvám, že prohlídku odložíme na později, nebo klidně zítřek - sám vidíte," určitě mi nad hlavou svítí svatozář, "že je všechno v pořádku..." Výmluvným pohledem zabloudím k Petrovi - prcháme, honem, rychle, ano? Doufám, že jsi na mojí straně! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, tři padesát Doktor má poslední slovo
Petr – věrný Petr! – zachytil tvůj pohled a okamžitě rozhodil ruce, div mu z náruče nepopadala nálož předmětů. Moc tomu nechybělo, ale uvědomil se včas. (9) Lektvar jsi opravdu neviděl, ale na rozdíl od litrové termosky to mohla být jenom malá lahvička, která se snadno vejde do kapsy béžového saka. Snad.
„To je pravda,“ přikývl honem. „Měli jsme už dávno vyrazit. Obávám se, že naše záležitosti nepočkají. Opravdu bude lepší se tady nezdržovat, pane Heinsi… Co kdybyste se zastavil—“
„Nesmysl,“ skočil mu Alister do řeči. „Zabere to jenom chvíli. A s těmi pány táhněte do háje oba. Připadám si tak starej. Kde jsem to… Jo, jasně,“ pustil se dveří a sklonil se, aby mohl vejít do pokoje. „Rád slyším, že se už cítíš líp, ale stejně se raději podívám…“
Z bezpečné vzdálenosti to tak nevypadalo, ale teď, když se Alister zastavil přímo před tebou, sis uvědomil, že je minimálně tak vysoký jako Jake. Možná ještě o kus vyšší! Jestli jeden z jeho příbuzných nebyl obr, tak to snad ani nebylo možné… Natáhl k tobě ruku. Z výšky spustil svou dlaň na tvé rameno a, pokud se ti nepodaří uhnout, nejspíše se prohlídce nevyhneš. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ale před Petrem se svlíkat nebudu! proletí mi hlavou, zatímco musím zabojovat sám se sebou, abych nezačal před Alisterem couvat. Vyklubal jsem se z vajíčka na špatném místě, napadá mě najednou úplně nesmyslně. Probral jsem se v nemocnici, mezi obyčejnými lidmi, všechny to nabírání norem a první zkušenosti se světem proběhlo mezi lidmi bez magie. Jsem jako to ptáče, co považuje za rodiče první věc, kterou uvidí. Škoda, že to nebylo cokoli kouzelného! Zvyknu si, jistě. Nakonec ano, až se mi všechno nové přestanu jen míhat před očima jako stroboskop a srovná se do smysluplných celků. Ale teď zdvihnu oči k Alisterovi nemálo znejistělý. Je vysoký. Má ty svoje růžky a ocas - a vypadá dost sympaticky a kdybych přesto náhodou měl pochybnosti, stačí si vzpomenout, jak jsem se teprve před pár hodinami snažil udržet při vědomí a bojoval s bolestí. Není to, že bych z něj měl strach, ani skutečné obavy to nejsou. Jen... je to tak strašně zvláštní! Ruka na rameni jako by byla definitivním stvrzením, že bránit se nemá cenu. Hádaní s doktorem stejně nemůžu nikdy vyhrát. Pobyt v nemocnici mě ujistil, že šanci má pouze postarší agilní dáma s plánem a průrazností obrněného vozidla. "Dobře... tak... co mám dělat?" hlesnu. Nejraději bych i na něj, tedy hlavně na něj, vychrlil pár otázek o panu Kytelerovi. Jenže to by chtělo vymyslet něco dost obecného a neškodného, co by mi neměl zábrany říct; jsem ale rozhozený a nevím, co mám dělat, ta pozornost není ani trochu příjemná a vymýšlet diplomatické větičky teď nemám šanci. Petře, ten pokus o záchranu byl dobrý, ale to vážně nevíte jak na něj ani vy? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, tři padesát Ne, ale možná ho dostane Alister
„Prostě buď v klidu. Jenom se podívám…“
Nechtěl po tobě, ať se svlékneš. Vlastně po tobě nechtěl nic. Sotva dlaň dopadla na tvé rameno, oči mu zazářily jasně zeleně a ty – připadal sis vůbec někdy tak nahý? Bylo to, jako by nejen viděl podlitiny ze včerejška, ale také všechno ostatní. Bolest, která ti navzdory zelenému lektvaru pulzovala tělem, únavu, všechno to udusané rozčílení a strach, možná dokonce i tu chvíli, kdy tě spolkl ledový proud řeky a kůži jsi měl zarudlou. A viděl také ten temný pohyb hluboko, hluboko v útrobách tvého bytí, jak se Luna zničehonic natáhla a těmi dlouhými ledovými prsty se sápala po hrudi léčitele?
Nikdy jsi necítil nic podobného. I když jsi mnohokrát slyšel, že by to Luna mohla udělat, ve skutečnosti se nikdy nepokusila dosáhnout na nikoho ve tvém okolí. Až doteď. Přímo na léčitele, který pořád svíral tvé rameno. (9) |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Páteří a pohledem zelených očí prosvíceným nitrem kostí mi projede zvláštně provinilý - a docela šeredný - pocit, že Alister vidí opravdu všechno; že mi nezůstalo žádné soukromí, že je úplně jedno o co se snažím a jak rovně se pokouším stát - na chvíli se mi mihne hlavou obava, že mě nikam nepustí, rychle udusaná jistotou, že především se nemám v úmyslu jeho doporučením řídit. Tedy ne tímhle, ale třeba se obávám zbytečně, vždyť je mi vážně dobře - opravdu - určitě nepotřebujete vidět tolik, léčiteli... Probudí ale víc než vzpomínku na bolest. Luna...a je hrůza a odpornost ji cítit i za bdění tak ochotnou a hladovou... na něj reaguje způsobem, který mě vyděsí. Ale nejen to; první je jakási divoká, zběsilá naděje, všepohlcující a spalující, že si právě našla lepší kořist, že hladce proklouzne tou pevnou, sebejistou dlaní Alistera Heinse, a já budu svobodný, jen tak, najednou a snadno, svobodný a volný a večer půjdu spát... "Ne!" vyletí ze mě napůl strachem o něj a napůl odporem ze sebe. Uskočím prudce dozadu, zatápám volnou rukou po křesle, do kterého jsem bokem vrazil, ještě sebou pohnu, abych se zastavil až ve chvíli, kdy bude mezi námi dvěma. Srdce se mi rozbuší tak prudce a divoce, až se mi zatmívá před očima. "Počkejte," pozvednu ruku ve snaze zabránit mu, ať jde za mnou, a získat trochu času. Uklidni se, div na sebe v duchu nezakřičím. Přestaň bláznit! V noci ho nenapadla - dobře, asi kvůi stázi - ale klid. Možná nemůže. Možná kdo ví co dalšího, třeba ji sám nějak vyprovokoval. Nevím! Riskovat se neodvážím. A nic si nepřeju víc, než abych ho nemusel už nikdy potkat. Jestli tu naději ve mně pocítil, a nejspíš nemohl nepocítit, tak pevně ke mně v té chvíli přimknutý, už nikdy se neodvážím ani podívat jeho směrem, natož do očí. "Ona - Luna - snažila se po vás sáhnout," zkusím vysvětlit, proč tady tak trojčím. Vnímal ji...? Nejspíš ne. Takový blázen, aby riskoval zájem vyššího démona, být snad nemůže. Klid. "Zůstaňme raději u toho," pokusím se usmát a ruce se mi klepou, "že..." Klid! "Na sebe dám pozor a budu jíst vitamíny?" Co když to udělá znovu, co když vyjede po Petrovi... dotýkám se lidí tak lehkomyslně... to musí přestat. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, tři padesát Pořádně silný démon
Byla tak blízko. Kdybys tomu jenom dal volný průběh… Už se o Alistera otírala dlouhými nehty, připravena ho popadnout a konečně tě osvobodit z živoucí noční můry, když jsi prudce uskočil dozadu. Chybělo tak málo. Léčitel tě nenásledovat, vlastně by toho v této chvíli ani nebyl schopen. Usykl bolestí, pevně zavřel oči a na chvíli se odvrátil od šedivého světla deštivého dne za okny.
„Heinsi?“
Petr dosud stál ve dveřích. Nebyl si zcela jistý, jestli by vám neměl dát prostor a přeci jenom počkat na chodbě, ale… Váhal příliš dlouho, než aby mu podobný manévr mohl projít bez povšimnutí. Rychlým krokem teď přistoupil k léčiteli, dlaní se dotkl jeho zad a starostlivě se na něj podíval. Nevypadal zrovna nejlépe. Vlastně byl v obličeji bledý. Neměl by si třeba sehnout?
„Tak to bylo o fous,“ Alister zabručel nespokojeně. „Zatraceně. Cítil jsem ji… Tomu říkám démon. Něco tak silného jsem necítil celé roky. Jo, jo. Jsem v pohodě, Peťo. A vy, Eliáši? Chm,“ udělal, když pohledem spočinul na tvých rozechvěných rukách, „přidám vám k tomu lektvaru ještě něco na uklidnění. Zase jahodovou příchuť?“
Teď Petrův pohled spočinul i na tobě. Opravdu v pořádku? Nemám pro vás něco udělat, Eliáši? Navzdory okolnostem se nezdálo, že by se jeho postoj k tobě jakkoliv změnil. Pořád ti chtěl hlavně pomáhat. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro O fous... jo, to bylo. Snažím se sebrat, tohle byla velmi nečekaná ťafka. Měl bych se hodně snažit, abych Alistara znovu nepotřeboval. Pěkně zbledl... musel to schytat víc, než se mi prve zdálo. Nebo zapracovala fantazie... nebo ještě jinak: došlo mu, jak málo chybělo, aby... klid. "Ne," zavrtím hlavou jednoznačně, pohled upřený někam, kde nikdo není. Seber se. "Nechci nic na uklidnění. Jen... nečekal jsem to. Tohle byla novinka." Kdo ví, co je na něm tak - "Proč vy?" převedu tu otázku do slov. "Proč šla zrovna po vás?" Věděl bych to skutečně rád, protože pak by byla větší naděje podobné události předpovídat. Petrův pohled nějak omylem zachytím, ale velmi nestatečně uhnu i před ním. Chtěl bych mu odpovědět, že pomáhá už tím, že je se mnou, ale právě teď, nejen AŽ teď, ale právě teď víc než jindy, se za tu touhu po něčí blízkosti na sebe zlobím. Nepotřebuju nikoho. Nesmím potřebovat! Pak to takhle dopadá. Snažím se odvést vlastní pozornost na zcela akademickou úvahu o Alisterových kvalitách, a pokouším se dýchat pomaleji a pravidelně. Prý nečekal... eufemismus roku. Vyděsilo mě to - a dvojnásob vlastní nadšení, které pořád ještě nedokážu skousnout. Málem jsem ji nechal... chybělo strašně málo - a ještě teď je někde ve mně neurčitá lítost, že jsem byl dost rychlý. Sakra Eliáši... můžeš si za ni sám, tak si ji taky pěkně sám vyžer až do dna. Nadechnout. A klid. Touha se jí zbavit je přirozená, nemá smysl si to vyčítat. Důležité je, že jsem tomu zabránil včas... Ne, nepomáhá. Ten prapodivný zásah do soukromí způsobený jeho léčitelským náhledem a připomínka toho skutečně hlubokého ve mně, je nepříjemná kombinace útoků proti mému já. Vážně bych si přál se mít jen sám pro sebe. Připadám si jako děravý panák z proutí, ze všech stran průsvitný a pohledům kohokoli přístupný. Včetně těch velmi soukromých hnutí, o kterých nechci vědět ani já sám. Málem jsem se jí zbavil! Nemohl by si jí nechat... alespoň na chvíli? Co když příště uhnout nedokážu? Přinutím nechat ruce sklouznout z opěradla křesla a narovnat se. Země je pevná dost a musí stačit. Potřebujeme jít... Vážně je v pořádku? Asi ano, co by nebyl. Jdeme, hned. Prosím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, před čtvrtou A zase ve dveřích
Myšlenky se nemilosrdně otíraly jedna přes druhou. Uběhlo teprve pár hodin, ale cítil jsi, že účinky růžového lektvaru pomalu pomíjely. Hrany Luniny přítomnosti ve bdělém světě zdaleka otupené dost, abys necítil její odporně dlouhé nehty na páteři a necítil její mírně posměšný pohled.
„Možná to bylo, protože jsem se díval,“ odpověděl Alister prostě, „ale… Pochybuji, že to bylo o mně. Dneska bude úplněk. Kdo ví, čeho všechno je schopná. Pokud jsou naše teorie správné, vidí všechno, co vidíte vy.“ S těmito slovy se výmluvně podíval na Petra, který jen přikývl. „Každopádně byste měl být připravený na to, že tohle dokáže a může se o to pokusit. Pravděpodobně má vlastní plány, jak strávit dnešní večer.“
„Měl byste jít, Alistere,“ hlesl Petr překvapivě vážným tónem.
„Co? Už nejsem Heins?“ zakřenil se na něj Fir Bolg.
„Běžte…“
„Dobře, dobře. Už jdu. Nicméně… nic mi do toho není a všechny tyhle žvásty, ale… možná byste měli ten výlet přehodnotit,“ prohodil spíše směrem k Petrovi než k tobě. „Za těchto podmínek s tím Essek přece nemůže souhlasit.“
„S panem Carrollem jsem mluvil,“ řekl Petr, i když přitom napnul krk a zatvářil se… ne úplně přesvědčivě. Nelhal; těžko si představit, že by někdo jako on lhal, ale nejspíše Carroll nezakýval radostně hlavou a nepropustil vás vstříc pátrání. „Nezakázal to.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Jestli vidí úplně všechno, těžko říct. Byly věci, na které nereagovala..." Konec věty se rozplyne v nic, když mi dojde, že možná bude Petr jedním z těch, kteří... nebude to Petr. Nebude to s ním mít nic společného... ani já to nejsem. Nikdo s tím nemáme nic společného, hlavně můj život s tím nemá nic společného. Měl bych mu říct, ať mi ten uklidňující lektvar nechá v pokoji, protože zítra mi bude nejspíš úplně jedno, že jsem po něm divně otupělý, pokud budu otupělý dost. Ale říct si o něj znovu nedokážu. A kdo ví, jestli skutečně chci... Co chci, je být sám sebou. A to nejsem ani po Luně, ani s lektvarem, takže je to možná úplně jedno - tenhle boj nemůžu vyhrát. Měl bych si už teď rozmyslet, co bude, až se probudím, protože troska budu zaručeně. Musím si včas vtlouct do hlavy, že pěkně krok za krokem udělám obvyklé věci a hlavně nic víc. Sám až k zbláznění... tedy, kéž by sám! Zatřepu hlavou, nějak se mi nedaří se sebrat. Ale až vykročíme, bude to dobré. Nové vjemy, místa, budeme mluvit. Přesně co potřebuju. Ne knedlík v krku a nejasný tlak na hrudi, kdykoli si připomenu, co se mnou dokáže. "Jenom sedět a čekat, až se neudržím vzhůru, není moc přitažlivý program pro změnu pro mě," sdělím Alisterově košili. "Ale na tom nezáleží, nechystáme se za zábavou, pane Alistere... každopádně díky za všechno." A už běžte, prosím, běžte. Taky půjdeme. Jsem Petrovi až nesmyslně vděčný, že přitlačil na jeho odchod. Nebo ho zarazil, aby nemohl říct víc - třeba i něco, co nemám slyšet...? Jako by to mohlo být horší. Nesnáším, když se mi klepe hlas, takže jestli se mám udržet, musí tahle konverzace přestat včas. Pak mi ale málem doslova spadne brada. Nečekal jsem, že se Petr Essekovi dovolal, a zcela nepokrytě mě to překvapí. Nezakázal...? Tak moc nezakázal, že je Petr ochotný jít...? Možná Essekem zmizení Jamese, se kterým se koneckonců znali, pohnulo dostatečně - pokusit se o vyhledávací kouzlo je navíc v zásadě neškodné, jen drobnost - a já budu pod dozorem... Dojde mi, jak užasle na něj zírám, a trochu si odkašlu. K nevíře. Ten jejich hovor by mě skutečně zajímal. Že by vypadlo spojení dřív, než stačil Essek od skřípání zubů přejít k rozkazům? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, čtyři
„Eliáši,“ podíval se na tebe léčitel zvláštně přísně, jako by čekal, že ti došlo… ale ono ti to vlastně dojít nemohlo, „při vysoce infekčních chorobách také nezáleží na tom, jestli se ven chystáte za zábavou nebo povinnostmi. Zkuste na to myslet. Neohrožujete jenom sebe.“
„Budeme v kontaktu jenom s lidmi,“ Petr se chopil slova, než jsi stačil léčitelova slova strávit a byť se nadechnout k odpovědi. „Dám na něj pozor.“
„Dej hlavně pozor na sebe,“ Alister nabádal muže s tyrkysovými vlasy. „Pokud opravdu šla po mě, protože… mohla by jít také po tobě.“
„Příležitost měla,“ odpověděl Petr, přičemž ho pokývnutím hlavy znovu nekompromisně nasměroval ke dveřím.
„To neznamená, že jí příště nevyužije,“ bručel Alister nenaloženě. Dobrá nálada se z jeho postoje zcela vytratila. Nedržel nad vámi sebemenší autoritu a, pokud Petr říkal, že to Essek všechno schválil… nebo aspoň nezakázal, nezbývalo mu než tomu věřit.
„Na shledanou, Heinsi.“
„Jo, jo. Mějte se hezky, chlapci. Zkuste se navzájem nezabít.“
Dveře se zavřely. Petr po tobě střelil omluvný pohled, než přešel ke stolu a položil na něj hromadu věci. Rozložil docela mapou mapu Kelliwigu, tak akorát velkou na pracovní plochu, kam by se sotva k notebooku nevlezla ani externí myš, a tak trochu bezradně se rozhlédl po okolí, jestli nenajde nožík nebo nůžky. Balíček svíček byl zapečetěný napjatým igelitem, který se špatně rozdělával prsty…
„Jak jste na tom?“ zeptal se přes rameno. „Doopravdy. Kdybyste si to s lektvarem na uklidnění rozmyslel, můžeme se pro něj nastavit po cestě k autu. Nutit vás nechci, jenom… sám víte, jak na tom jste.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vydechnu, když se za ocasatým konečně zavřou dveře. "Děkuju," hlesnu tak tiše, že to Petr nejspíš nemohl slyšet. Alister má mnohé klady a po pravdě doufám, že se časem seznámíme víc, ale teď se s dovolením budu pokoušet držet v blízkosti někoho, s kým si připadám prostě dobře; klidný a v bezpečí bez vnitřních bojů a snah, a kdo mě nevyvádí z míry. Vyčerpává mě všechno, natož... hmm. Nesouhlas? To snad ne, bylo by hodně špatné nesnést jiný názor. Spíš je to tím, že je Petr tak... asi mírný. Tyrkysový... V duchu si povzdechnu. Prý že budu nebezpečný jenom nazíračům - zlaté oči. Ale to jsem stejně nikdy nebral skutečně vážně, tak úzká specializace by pro démona nedávala smysl; bál jsem se o Miko právem. Proč by si Luna nesáhla pro přídavek, když se tak nabízí... když vnímám magii v druhých já, musí i ona. "V koupelně byly nůžky," pohnu se ke dveřím. Bylo by pěkné mít za lokátor modrý kámen - ano, stejně jako Alexandr, suďte mě kdo chcete - ale ten už je zrovna zabraný vodou; tak šedý, rozhodnu se snadno, když o chviličku později obojí pokládám na mapu. A dávám si až nesmyslný pozor, abych se Petra nedotknul. Nejspíš zbytečně, je přirozené se lidí nedotýkat, ale Alisterova slova mi nejdou z hlavy. "Jsem zpomalený a lektvar proti bolesti budu později potřebovat," řeknu po pravdě, zatímco couvám a sedám si do křesla. A k večeru mívám tak dlouhé vedení, že byste ho mohl třikrát obtočit kolem zahrady, Petře, ale možná bude lepší neodrazovat vás příliš účinně. ... moment, k autu? Uf, právě mi spadl pořádný kámen ze srdce. Vyčerpávající anabáze bude možná jen krátký výlet. "Ten lektvar na uklidnění není dvakrát příjemný zážitek. Ale, řekněte mi... jak moc doslova to Alister myslel s těmi infekčními chorobami? Nemohu vám být nebezpečný i," neurčitě naznačím vzdálenost mezi námi, "takhle na dálku?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, čtyři O vyšších démonech
„Děkuji,“ Petr hlesl bezděčně, když jsi mu donesl nůžky a kámen.
S tichým, takřka nehlasným, a přece dobře slyšitelném zaříkávadlem tenebro tenues Petr klepl prstem přímo doprostřed šedého kamene. V uších ti zapraskalo. Příště, až se podíváš na kámen, bude v něm dírka tak akorát na kožený provázek, který… ano, Petr vzápětí vytáhl z kapsy.
„Dobře,“ přitakal na tvé rozhodnutí vyvarovat se dalším lektvarům na uklidnění. Bylo to tvé rozhodnutí.
I když ses posadil do křesla za jeho zády a on se soustředil na přípravu rituálu, z řeči těla jsi snadno odečetl, že nad tvou otázkou zaváhal. Pak zvedl jednu ze svíček a nůžkami do ní vyryl elegantní S jako sever. Světové strany přidal na každou z nich a pak je položil na odpovídající místo na mapě. Možná bys s sebou měl začít nosit kompas…
„Popravdě,“ Petr si povzdechl, přičemž poposunul svíčku trochu doleva a tu další zase trochu doprava, aby je protínala dokonale rovná pomyslná čára, „to nikdo nemůže vědět. Je to možné, ale schopnosti vyšších démonů jsou individuální. Některým vyšším démonům stačí pohled do očí, jiným dotyk, další potřebují krev, aby se mohli přesunout do těla nového hostitele. Všichni teď hádají. Zjistit, za jakých podmínek, se přesouvá, by bylo… dobré. Bylo by pak snazší najít rituál, kterým ji z vás dostat, ale v zásadě to nemáme jak vědět. Chcete si lokátor vytvořit sám?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Chci," odpovím okamžitě a narovnám se v křesle v očekávání věcí příštích, protože náročné by to kouzlo být nemělo a do bolehlavu snad nepůjde. Čert vem vyčerpání, jsem ochotný na něj brát ohledy jen v míře zcela nezbytné - a lokátor je očividně užitečná věc každodenní potřeby, i když bych se nad takovým životním stylem měl vážně zamyslet. Uvažuju nad tím, co Petr řekl. Zdaleka si nejsem jistý, že přímý přesun je to, z čeho mám největší obavy. Bral jsem to v té chvíli s Alisterem za jisté, ale... hmm. Z druhé strany: v čem by pro ni měli být ti dva lepší než já? Použitelní by být mohli, usoudím snadno. Petr spíš než Alister. Petr má v sobě kus mořské víly a tak má nejspíš nějakou vnitřní magii, i když asi... jinou? Na tohle mě žádný Úvod do magie nepřipraví. Ale především, Luna pracuje se sny, nazírač je pořád to nejlepší, co může mít. Takhle v klidu se nejvíc přikláním k tomu, že by se natáhla do něj, ale zůstala kde je. Zážitek by to byl nepochybně šeredný, ale zvládnutelný; možná přiměřené riziko, pokud je malé. "A přesto jste tady," vyslovím s jistou námahou. "I když v tomhle světle bych řekl, že by mě bylo rozumné izolovat za dobře zamčené dveře - alespoň po dobu úplňku. Petře, já nic nevím. A nespal jsem tak dlouho, že mi občas unikají souvislosti i u věcí, které bych vědět měl, a vůbec nedokážu odhadnout pravděpodobnost jednotlivých scénářů. Spoléhám na vaši soudnost a pud sebezáchovy," protože se to včera s Alexandrem tak osvědčilo, co! Ke své škodě působíš příčetněji, než je žádoucí. "Protože jestli jsem pro vás nebezpečný..." Zdvihnu k němu oči, ale dávám si pozor, abych se do těch jeho nezadíval. I když tak lákají. A on je... on je možná hodný až moc. "Nenechte mě ublížit vám," řeknu tišeji, protože věřím, že právě pro tu laskavost v něm pochopí, co chci říct. Že ano, že být s ním a rozběhnout se ven kvůli Jamesovi a připadat si užitečný a to všechno pro mě hodně znamená; ale velice dobře si uvědomuju, že on mě u toho hledání v zásadě ani nepotřebuje. Zato jsou věci, co znamenají ještě mnohem víc než moje přání, a zraněný by nebyl jenom on. Prve to byl Petr, kdo ke mně natáhl ruku... A tak mám v sobě nejvíc ze všeho pěkný zmatek a strašně moc nevím, jak udělat věci správně. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, čtyři odpoledne Petrovy úsměvy
Petr ti pokynul, ať přijdeš blíž. Všechno bylo přichystané a mohli jste začít. Snad už považoval předchozí rozhovor za ukončený, když ti podával připravené kyvadlo, ale ty jsi plynule navázal. Starostlivě nad tvými slovy nakrčil obočí a zahleděl se na tebe… jako by sám nevěděl, co odpoví. Neskákal ti do řeči. Nechal tě to dopovědět až to konce, aspoň mu to dalo příležitost si urovnat myšlenky a zapátrat ve vlastním srdci, co by ti měl říct. Tušil, co bys slyšel nejraději a co bys naopak slyšel nerad, ale přijal bys to se svěšenou hlavou, ale nedokázal se rozhodnout.
Ve skutečnosti nebyl vždycky tak upřímný, jak se zdálo. Mohl uhnout. Pracoval v domě arcimága, pohyboval se v čarodějné společnosti Kelliwigu a za posledních pár let se musel naučit mlžit nebo odmítnout odpovědět. Nebyl by tam, kde je, kdyby neprokázal jistý um při jednání s lidmi. Při jednání s tebou však nastolil jakousi bezbrannou upřímnost, s kterou si teď neuměl poradit. Zahnal sám sebe do kouta. O kolik by bylo snazší, kdyby se při každé příležitosti nesnažil překonat tvé hradby a poskytnout ti podporu, kterou jsi očividně potřeboval. Potřeboval jsi někoho, kdo bude stát na tvé strany, a Petr se zcela přirozeně rozhodl, že tím někým bude on sám.
„Kdyby to bylo na panu Carrollovi, jistě by vás izoloval v tomhle pokoji, ale…“ Petr se pousmál znovu tak zvláštně, jako by teď neříkal všechno, „Pan Carroll tu teď není. A já jsem s vaší situací dostatečně obeznámen. Jsem si vědom možných rizik a jsem připraven je podstoupit. Nakolik pravděpodobné jsou jednotlivé scénáře… Myslím, že je pravděpodobnější, že mě zabije vy-víte-kdo než váš démon,“ věnoval ti další úsměv.
Usmíval se naprosto jinak než Alexandr. Lehce, maličko nervózně, ale tím spíš ti to mohlo připadat jako vzácnost. Tenhle úsměv patřil jen mezi vás. Alexandr tě na druhou stranu dokázal jediným úsměvem přesvědčit, že jsi teď v jeho světě jediný člověk naživu. Soustředil se na tebe se zvláštní intenzitou někoho, kdo dobře věděl, co dělá, zatímco Petr s lehkou, nekomplikovanou náklonností se postavil vedle tebe a sám to nezpochybňoval. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ou... a já byl skutečně zvědavý, co vám Carroll řekl. Proč mám teď pocit, že bych se neměl ptát?" Nejde se nezasmát při představě pestré palety možností. Co asi byl Petr ochotný obejít - nějaké 'já na vašem místě', 'nejlepší by bylo', 'jestli máte jen trochu rozum', nebo bez berliček ne dost jednoznačný rozkaz, který by bylo potřeba tváří v tvář Carrollovi podrobit zkoumání party právníků...? Setrvám na něm úsměvem, který snadno klíčí někde u srdce a jen vystoupá vzhůru Petrovi vstříc. Rozhodl se být na mojí straně - a něco upřímného v něm mi říká, že to bylo skutečně jeho rozhodnutí, ne něčí rozkaz nebo doporučení. Ale zároveň je v něm něco neklidného, co mě varuje - možná je to osobní, jen nejistota před cizincem, vůči kterému se sice rozhodl být vstřícný, ale najednou se po něm chce víc, než čekal. Možná přeci respekt z Luny. Ale možná mu schází to sebejisté, do čeho se bylo tak úlevně snadné opřít v Alexandrovi, a měl bych víc přemýšlet i za něj... Jenže slova jsou... asi dost jednoznačná. Ví co hrozí nejspíš líp než já. Smrt ve skutečnosti není to nejhorší, co se může stát, ale - Ale je tu James a dva zmůžou víc než jeden. Kdyby to bylo na panu Carrollovi, tak teď někde ve svém pokoji pobíhám jako lev v kleci a snažím se sám sebe přesvědčit, že nejsem blázen. Představu tak šílenou, že bych pořád ještě nevěděl, že je Luna démon, že to nejsem já, si vůbec nepřipouštím. "Tak dobře," přikývnu prostě. "Jste poklad, Petře... děkuju, opravdu." Že jste se rozhodl být se mnou... i když z nedostatku pochopitelných důvodů a jeho motivací jsem pro změnu znejistělý já. "Jen velmi prosím - kdyby se cokoli změnilo, kdybyste měl dojem, že se situace s Lunou vyvíjí s postupujícím večerem..." Jsou to jen slova. Nemysli na to, nic si nepředstavuj. "... neblaze... Zařídím se, jakkoli uznáte, že je třeba...ano?" A dokáže to...? Snad ano. "Co mám dělat?" navážu málem jedním dechem, s výmluvným pohledem pod jeho ruce, protože se skoro bojím odpovědi. Nějak tuším, že by mohl mít sklony brát ohledy větší, než je žádoucí, možná už teď je má... ale také je zaměstnancem v Kytelerově domě a nepochybně zkušený čaroděj. Měl bych mu víc věřit... už teď věřím... je příjemné schovat se mu pod křídla a důvěřovat jeho laskavosti. Ale dokáže být i... nelaskavý, kdyby bylo třeba? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, čtyři odpoledne … až na to, že nesedíte na lavičce.
„Neptejte se,“ Petr přitakal s úsměvem. „Kdyby se to s postupujícím večerem změnilo, řeknu vám to, ale prozatím doufám, že se nám Jamese podaří najít ještě před setměním.“
S tvou další otázkou se znovu sehnul nad stolkem s rozloženou mapou, posunul svíčky o další milimetr doprava, než s nimi byl spokojen. Ano… Teď vytvářely dokonalý kosočtverec. Už předtím si s tím hrál docela dlouho a rozhodně se to nedalo přirovnávat k tomu, jak sebevědomě je rozmístil Alexandr.
„Není to těžké,“ uvedl Petr znovu, aby tě nezastrašil. „Magickým ohněm musíte zapálit svíčky v tomhle pořadí: sever,“ dotkl se zlehka té úplně nahoře jako všech ostatních, když vyslovil danou světovou stranu, „jih, východ, západ. Pak magií vytvoříte kruh procházející těmi body a naplníte zaklínadlo: secretum curaro. Je vám všechno jasné Nebo…“ mám ještě něco vysvětlit, usmál se. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Samozřejmě, že ho najdeme brzy - možná dokonce obratem. Vyhledávací kouzlo je rychlé, autem jsme kdekoli po Kelliwigu za chvíli. Zjistíme, že celé to zmizení byla jen obskurní řada nešťastných příhod, kvůli kterým se nezvládl ozvat a kvůli kterým uvízl na nějakém nesmyslném místě, vezmeme ho domů... RSA nebo-li rychlá snadná akce. Co by se mohlo pokazit? ... pokazí se všechno, a stejně to musíme zkusit. Mám kompas v mobilu, nabídnu Petrovi málem, ale na tak precizní došťouchávání by mu nejspíš beztak nestačil. A tak se jen dívám, v jakých přesně bodech jsou svíčky umístěné. Jestlipak si místnosti, přesouvané v rámci domu do nových podob bludiště, zachovávají svou orientaci? "Jak se dělá magický oheň?" zeptám se bez známek netrpělivosti. Nedá se na to doopravdy zvyknout, na to neustálé doptávání okolo věcí, krok zpět nebo několik, i když si ten druhý myslí, jak pomalu vysvětluje. Zvyknout ne, ale předstírat to, i před sebou, to vcelku ano. Je to jen přechodné... přežiju to. Snad i všichni okolo. Dumám, co přesně znamená vytvořit magií kruh, a jak moc to bude intuitivní. Těžké to kouzlo možná není, ale kroků je víc - možná jsem to měl nechat rovnou udělat Petra... ne, potřebuju se něco učit, je to nutnost silná jako dýchat. Průběžné malé důkazy toho, že jsem čaroděj... "Secretum curaro," zopakuju. "Symbol k němu je jaký - a moment, není oheň už náhodou magie ohnivého elementu?" přeptám se. K takovým věcem jsem se ještě ani nepřiblížil a nemá cenu ty dvě kávové lžičky magie, co v sobě teď mám, propálit na něčem, co se možná budu učit celé týdny. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, čtyři odpoledne Napřed rituál o čtvrté, pak čaj o páté!
„Incende,“ vyslovil Petr další zaříkávadlo místo zdlouhavějšího popisu kouzla magického ohně a nakreslil do vzduchu jednoduchý symbol. „Začnete spirálou,“ zopakoval ho pomaleji, „nahoru šipku a pak dolů. Není to ohnivé kouzlo… Magický oheň je opravdu čistě tvořen magií. Nepálí. Ani by vás nezahřál. Nešíří se stejně jako normální oheň a může vyhasnout jenom tím, že utnete přístup magie. Zkuste to napřed. Musíte se té svíčky dotknout.“
Trochu ustoupil do strany tak, aby pro tebe vytvořil prostor před stolem s rozdělaným rituálem. Vešli byste se, ale museli byste stát těsně vedle sebe. Jelikož bys na stůl položil leda notebook – a to by to ještě nesměla být velká herní mašina –, dva lidi před ním museli být velice skromní na osobní prostor. Pokud bys nevyslovené nabídky opravdu využil, nechybělo by mnoho, abyste se dotýkali rameny. Vlastně by bylo takřka nemožné se tomu vyvarovat při bezděčných pohybech a mávání rukama nad svíčkami. Nicméně ke zkoušení incende to bylo nejspíše jedno, ale to, jak a kde stojíš, by mohlo hrát roli, až se budeš pokoušet o rituál a budeš mít špatně položené světové strany.
„Váš první rituál?“ přeptal se Petr. „Rituály fungují trochu jinak než kouzla. Nepotřebujete symbol. Má specifické kroky, které musíte dodržet ve správném pořadí. Tedy sever, jih, východ, západ,“ zopakoval opět pohyb ruky, „a pak z těchto bodů vytvořit kruh,“ doprovodil tentokrát ten zdánlivě jednoduchý pokyn kruhem nad svíčkami po směru hodinových ručiček, „a zaklínadlo secretum curaro. Nebo jestli vám to pomůže, klidně to berte jako symbol. Symboly reprezentují pohyby magie jako takové. Jenom místo toho, abyste si ho představil už hotový, ho musíte namalovat postupně. Dává vám to smysl?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Víceméně první," řeknu a přistoupím ke stolu. Jste moc blízko, Petře! Nebavili jsme se jen před chvílí o tom, že je třeba být opatrný...? Jestli ne doslova, tohle snad nahlas ani padnout nemuselo. "Rozhodně první, kde vědomě používám magii." Ale neřeknu mu nic. Možná je v tom i jakési pokušitelství - zjistit, že Luna reaguje i na podobnou blízkost ještě teď a tady, probraná k aktivitě blížícím se večerem, by bylo rozhodně bezpečnější než venku na ulici. "Takže jestli tomu dobře rozumím," ale opravdu chci věřit, že to bylo jen tím Alisterovým vhledem... dáma přistižená v nedbalkách reagovala nevrle. "... při zaklínadle vyplňuji magií obraz, zatímco při rituálech posloupnost konání." Jak reaguju já, bohužel vnímám velmi intenzivně. Po páteři mi ťapkají lehounké mravenčí nožky a nejraději bych natáhl ruku a vrátil mu zbloudilý pramen tyrkysových vlasů za ucho, než to udělá sám. Natáhnu ruku k severní svíčce. "Incende," vyslovím napřed nanečisto. Symbol je prostý a úhledný a snadno si ho zapamatuju, to mě těší... vlastně i teď ve mně narůstá opatrné, protože nejvíc ze všeho vnímám Petrovu znepokojující blízkost, Luninu přítomnost, potřebu spěchu... potěšení z rituálu jako takového. Flynn by měl určitě pěkně kousavé řeči, jak jednoduchá ta kouzla jsou - a co má být? JSOU. Je to začátek. "Incende," dotknu se lehce prvního knotu. Sever - jih - východ - západ. Jako pokřižovat se na prahu kostela. A potom plynule dál. Opsat magií kruh, symbol pro změnu pohanský - no to jsou asociace! - a vyslovit i zbytek: "Secretum curaro." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, čtyři odpoledne Rituál
„Tenhle rituál je založený na posloupnosti konání,“ opravil tě Petr. Když si zastrčil zbloudilý pramen tyrkysových vlasů za ucho, rozpačitě uhnul pohledem někam stranou. Byl jsi opravdu blízko… „Rituály nejsou vyloženě kouzla, víte, ale mohou se z nich skládat a zaklínadla jsou součástí jak kouzel, tak rituálů. Patří mezi základní techniky: pohyb, symbol a slovo neboli zaklínadlo. Většina čarodějů si vybere jednu techniku a používá ji celý život. Jiní kombinují dvě nebo i všechny tři naráz. Většina kouzel to dovoluje, ale rituály je třeba dodržovat do písmene. Některé lze dokonce provést bez špetky magické krve, pokud máte správné pomůcky a splníte všechny kroky, ale… tenhle mezi ně nepatří. Tenhle využívá řadu čtyř drobných kouzel a pak jedno větší. Musíte udržet magii v kruhu co nejdéle, ale nesmíte bránit jejímu proudu. Pořád to dává smysl?“ znovu se pousmál.
Pohledem těch zvláštně zelených očí se krátce pozastavil u těch tvých. Takhle blízko bylo snadné se zapomenout a prohlédnout si tě důkladněji. Snad si dokázal představit, že kdyby ses důkladněji vyspal a kdyby ti ostříhal ohořené konečky vlasů… slušelo by ti to ještě víc. Byla to zvláštní myšlenka, zcela nepatřičná a nevhodná, kterou si naštěstí plně neuvědomil, ale byla tam. To už přenesl pozornost zpátky k mapě a sledoval, co děláš.
Když ses dotkl prvního knotu a pronesl zaklínadlo „incende,“ proud tvé magie tenký jako nejtenčí nitka neochotně poskočil a zapálil svíčku modrým plamenem. Povedlo se ti to i podruhé, ale magie se převracela jako pomalu tuhnoucí asfalt. Potřetí to bylo, jako by ti v ucpaném potrubí zachrchlala voda, a počtvrté už magie protékala smyčkou symbolu jako opravdu tuhá marmeláda. Pokaždé jsi to dokázal, ale s každým kouzlem to bylo o něco náročnější. Pokud jsi doufal, že se ti včera podařilo prorazit cestičky magie a teď již budeš moct kouzlit doopravdy, pletl ses, nebo se přinejmenším ozývala bolavá hlava.
Pomalu, jenom pomaloučku, se ti podařilo propojit světové strany kruhem magie. Problém nebyl ani tak uskutečnit jednotlivé pohyby, to už jsi zjistil včera, že ti jde, ale udržet magii ve všech čtyřech bodech, a ještě jí vytvořit kruh a pohybovat jím, bylo… těžké. Opravdu těžké. Někde uvnitř jsi cítil, že by to těžké být nemělo, ale neustále sis byl vědom toho podivného, nepřirozeného drhnutí magie, jako by ses snažil protlačit želé škvírou pod dveřmi a ruce se ti lepily a ta odporná hmota se rozutíkala do všech stran. Magie tak hrozně moc nespolupracovala.
V jedné ruce jsi držel houpající se kyvadlo, druhou jsi udržoval kruh. Dařilo se ti. Navzdory varovnému tlaku v hlavě a neochotnému proudu magie se ti dařilo dělat přesně to, co jsi měl, jenom… jsi to teď musel vydržet. Ještě chvíli, určitě jen chvíli. Zdála se ti někdy chvíle tak nekonečná? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jestli rozumím... snad rozumím. To se asi ukáže časem; v téhle chvíli mám pocit že ano, ale nebylo by to poprvé, co jsem si vystavěl teorie na základě dílčích představ, a pak se nestačil divit. Ale nevadí! Zrovna u rituálů to skutečně nevadí. Jestli něco mohu mít za jisté, tak že musím dodržet postup - nic víc, nic míň. Skutečné pochopení tu není nezbytné, jenom přesnost. ... ale stejně mu to stvrdím gestem i úsměvem. Ano, dává to smysl, děkuji, Petře! Petře, který jsi... blízko... a který bys dávno utekl, kdybys tušil, jak je pro mě taková blízkost... významná... Ale ono to určitě časem přejde. Doufám. Všechno teď prožívám silně, to nic. Je hezký, přátelský, pozorný... ehm... áááno, tak málo stačí, aby se z něj motala hlava... tak se koukej vzpamatovat, Eliáši. Naštěstí se už magie postará, aby mi vyhnala z hlavy jakékoli zárodky nevhodných myšlenek. Ten nešťastný požadavek udržet ji v kruhu co nejdéle, ten v tom hapruje. Navzdory všemu se mi daří to kouzlo jakž takž udržet, snažím se od sebe oddělit sílící nepohodlí, nejistotu z drhnoucích provázků magie, i nutnost je využít, nenechat přetrhnout, potáhnout každou neochotnou krůpěj ještě kousek dál - to je ale vážně bída - přimhouřím oči a snažím se soustředit na kyvadlo. Nepochybně potřebuje svou porci magie, aby bylo dostatečně citlivé. Jestli se mi to nepodaří, v dalším kole budu pouhým divákem... a to je vidina krajně nežádoucí. Musím si přeci zvládnout vyrobit alespoň lokátor! Grrr. A do toho ta jistota, jak to má vypadat, jak mám cítit správně - jistota, do které se nějak nedokážu realitou vpravit, rozpadá se a vázne. Rozumem vím, že se na to drobné kouzlo upínám zbytečně, měl bych to nechat být, Petr by ho zvládl obratem, naprosto o nic nejde, nedává smysl se při takové příležitosti vyčerpávat, cítím přeci, jak mi tepe ve spáncích a vázne dech - jenže to nejde, když... to ještě trochu jde! To bych se mohl rovnou nechat připravit o magii, kdybych se ji bál používat jenom proto, že z ní bude trochu bolet hlava... Chci to dotáhnout, nebo alespoň vědět, že to opravdu nešlo. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, čtyři odpoledne Rituál
Jako bys měl prsty zamazané modrou barvou a opsal jsi jimi kružnici na plátnu, jsi pohybem ruky vedl namodralou energii skrze svíčky. Byl to kouzelný pohled. Důkaz toho, že se ti rituál dařil. Kyvadlo již neviselo na provázku ve tvé levé ruce, ale začalo mírně levitovat na místě. Nevzneslo se úplně, nezačalo létat prostorem, spíše jsi jenom cítil, že bylo takřka nepatrně lehčí než před chvílí.
I když se ti prsty začínaly třást, bylo stále těžší a těžší soustředit se na držení kyvadla. Abys totiž udržel proud magie v kruhu, musel jsi ji neustále hlídat a s každým úderem srdce do ní přilívat modrou energii; čím déle kouzlo trvalo, tím více energie spotřebovalo. Předtím, když jsi mohl magii prostě vystřelit nebo okamžitě použít, to bylo mnohem jednodušší. Tahle precizní práce s magií ti byla cizí. Neuměl jsi ji. Ruce se ti třásly. Hlava protestovala. Bylo to, jako by ses poprvé v životě snažil vyšívat tenkou jehlou a ještě tenčí nití, když jsi byl zvyklý prostě vyklopit kývl barvy na plátno a pracovat s tím, co na něm samovolně vzniklo. Možná o sobě díky tomu zjistíš něco nového, někdy později, až budeš mít v hlavě prostor na podobné úvahy. Teď jsi dával pekelný pozor, abys v žádném případě nepřetrhl magické nitky poutající tě s modrými plameny svíček. Nebýt toho, že ses musel o každou kapku magie přetahovat s Lunou a že jsi do toho rituálu musel neustále přidávat, by to nejspíše nebylo těžké, avšak zvládal jsi to. Soustředil ses. Soustředil ses na ty správné věci a to stačilo. (9)
A pak – když už sis myslel, že to déle nevydržíš – se ti proud magie začal hýbat sám od sebe pod rukama. Už jsi ji nemusel nutit, aby kroužila kolem kyvadla, sama teď pohyb převzala za svůj a už od tebe nic nechtěla. Magický kámen napůl se houpající na provázku, napůl se vznášející ve vzduchu obalilo matné šedé světlo a namodralá magie – se prostě vtáhla dovnitř, jako bys jí řekl „a teď hop, dovnitř,“ až na to, že jsi neřekl nic a rozhodně jí to nerozkázal. Udělala to sama. Svíčky zhasly, kámen znovu ztěžkl a zhoupl se na provázku.
„Dobrá práce,“ kývl Petr s mírným úsměvem. „Myslím, že…“ dotkl se zlehka kamen. „Ano, podařilo se vám to. Promiňte, že se ptám, ale… proud vaší magie… jak jste svou magii cítil?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Záleží..." Odkašlu si. Bylo to úžasný, rozhodně, já vedl magii kupředu stejně jako ona vedla mě, vážně se nesplete, jestli se věci dějí správně. "Záleží, na co přesně se ptáte," zkusím znovu, už pevnějším hlasem. Nenápadně se opírám špičkami prstů o desku stolu a přesvědčuju hlavu, že nemusí nic rozjíždět, už jsme skončili. Ano, pochopil jsem, byla to hloupost. Pod kůží na spáncích se mi přelévá těžké bahno únavy a dožaduje se postele a obkládku na čelo. To tak! "Jestli na modrá, nebo na demonstrativně neochotná nebo dokonce na absurdně málo." Lehce se dotknu vosku na jedné ze svíček, jako bych chtěl na vlastní kůži cítit, že se nezahřál a nezměkl. To kouzlo je drobné, ale mám z něj zvláštní, snad jakousi hravou radost. Světlo je obzvlášť viditelnou manifestací magie, příjemnou... a velmi symbolickou. Odsunu kalíšky svíček stranou a začnu mapu skládat do úhledného obdélníku. Snad nebudeme muset znovu na Trolí trh... Ne že by nebyl úžasný - ale jen při té představě se mi únavou málem podlamují nohy. "Je vážně k vzteku zkoušet kouzlit s Lunou - udělám krok dopředu a ona mě strhne dva zpátky." Dobře, tohle jsem si zrovna klidně mohl nechat pro sebe... hmm... co kdybych zakouzlil Secretum curaro fortis - místo kyvadla schopného vyhledávat bych získal rovnou stopovacího psa? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V pokoji, po čtvrté Poslední přípravy
„Přišlo mi…“ zastrčil si za ucho neposlušný tyrkysový pramen a rozpačitě se pousmál, zatímco se v něm svářela potřeba dokončit to, co nakousl, a obava, že by tě tím mohl urazit. Který čaroděj chce slyšet, že proud jeho magie není úplně v pořádku? „… že je proud vaší magie nerovnoměrný,“ odhodlal se přeci jen. „Na začátku jste ze sebe dostal přiměřené množství, ale místo toho, abyste ho udržoval, to vypadalo, jako by se vám magie… zasekávala,“ jo, tohle nebyl nejlepší výraz, „a vy jste ji ze sebe dostával po troškách.“
Mapa byla malá – tak akorát na prostor pracovního stolu, ale moc toho z ní nevyčteš. Kromě základních částí města měla pojmenované jenom hlavní ulice a okrsky, které by tvá milovaná turistická mapa doprovodila ještě nedalekou věžičkou nebo archeologickými pozůstatky středověkých hradeb. Těžko říct, jestli se to vůbec dalo nazývat mapou, protože najít podle ní cestu z bodu A do bodu B by bylo nemožné. Možná je to spíše… plánek?
„Na druhou stranu, pokud zvládnete kouzlit s Lunou, představte si, co zvládnete bez ní,“ podíval se tebe Petr krátce. „Zapomněl jsem tašku… Nevadí, můžeme to nechat v autě,“ podotkl nahlas, zatímco skládal kalíšky svíček a pokoušel se je dostat zpátky do nešikovně rozstřihnutého pytlíku, „a, abych nezapomněl i na tohle… Tady,“ šáhl zničehonic do kapsy a podal ti ampulku zeleného lektvaru. Aleluja! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Máte dobré oči," podívám se na něj zvědavě, budu to pak u ostatních také tak cítit, nebo je to schopnost, které je třeba se naučit - nebo ji dokonce mít vrozenou? Spíš budu, usoudím obratem. Alexandr také vnímal způsob, jakým kouzlím, do pozoruhodných detailů. "Přesně tak to bylo." No tak, oba víme, čím je to způsobené. Proč věci nepojmenovat takové, jaké jsou. "V zásadě jsem na dně... a ona ochotná pustit pár drobků asi jako..." ehm, asi jako Essek přátelských pousmání, ale neměl bych Petrovu loajalitu podrobovat dalším zkouškám. Jenže jiný příměr mě honem nenapadne, tak jen s neurčitým úsměvem pobaveně pokrčím rameny. A využiju příležitosti, abych popadl lekvar. "Výborně, děkuju," zmizí pro změnu v mojí kapse. Bolesti hlavy chci dát ještě šanci uklidnit se trochou klidu a čerstvého vzduchu. Bude hůř a večer ještě nekončí. "Řeknete mi rovnou, jaké je doporučené denní dávkování?" Odpojím mobil od nabíječky a ujistím se ještě jednou, že je tam adresa od Jessie. Přečtu ji Petrovi nahlas - "Víte, kde to je?" a sáhnu pro připravené sako. V autě jde zatopit a venku snad moc pobíhat nebudeme. Doufám. Obřad možná nebyl těžký, ale jestli jsem si připadal jako vyždímaný hadr už před tím, teď jsem vyždímaný hadr, kterým se prokousalo hejno myší. Byla to vážně hloupost... trhni si, Luno. Stejně to budu zkoušet. Dokázal jsem si vyrobit lokátor a nejraději bych ho nedal z ruky, jakou z něj mám radost. "Vlastně si to moc představit nedovedu," musím se zasmát. "Jak budu kouzlit bez ní. Budu silný čaroděj? Netuším. Podle toho, co jste naznačoval," podívám se na něj, "možná ano. Alespoň ne slabý. Ale co to obnáší... Úplně mi schází měřítko věcí. Včera se mi povedlo léčitelské kouzlo až na druhý pokus. Bylo to dobré znamení a nebo špatné?" rozhodím trochu rukama. "Mně to přišlo dobré, zbavil jsem se pár děr v kůži," zazubím se, "ale bylo to základní kouzlo. Třeba by mělo být k zopakování stejně snadné jako ho pojmenovat." Jsou to všechno úsměvy tak trochu silou tlačené přes únavu, ale teď už můžeme jít, Essek je daleko a - a Jamese najdeme. Jen už bych si vážně potřeboval sednout... hlava se mi trochu točí a nejsem si úplně jistý, jestli nemám únavou i podbarvený hlas. Snad ne... nechci Petra vystavovat ani tomuhle. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na chodbě, po čtvrté Cestou k autu
„Řekl bych, že… podle potřeby?“ Nezněl přitom zrovna sebejistě. „Prostě jsem to popadl v kuchyni. Příbalový letáček k tomu nebyl, odborník přes lektvary je tady spíše Essek – nebo Alister, ten by vám to taky dokázal říct, ale… podle potřeby,“ kývl rozhodněji, zatímco posbíral čajové svíčky do kapsy a zamířil ke dveřím.
Nad otázkou, kde se nachází Petrovo bydliště, jenom zavrtěl hlavou. Přibližně tušil, ale byl zcela ochotný spolehnout se na navigaci… Stejně jako předtím ti otevřel dveře a nechal tě na chodbu projít první.
„Eliáši,“ oslovil tě zvláštně něžně, „musíte z hlavy dostat představu, že magie je jednoduchá. Není. To, co označujete za základní, je už komplexní pohyb magie. Stejně jako ohnivá magie. Abyste mohl léčit, musíte napřed madžiku přeměnit na léčivou energii a pak ji ještě provést patřičnými pohyby. Není to lehké,“ usmál se na tebe. „Možná vám to tak připadá, protože jste se hýbat s magií naučil už předtím, v minulém životě,“ dodal málem hravě, „tělo si něco z toho jistě pamatuje, ale ujišťuji vás, že se nejedná o jednoduché věci. Ani když považujete kouzlo za základní. Naprostá většina čarodějů, co nepochází z rodiny s léčitelskou specializací, by nikdy nedokázala ani tohle základní kouzlo. A než se zeptáte – ne, omlouvám se, nevím, jaké specializace mají Van Wattereni.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zdvihnu k němu hlavu s malým úsměvem, zaujatý tím zvláštním tónem svého jména - znovu je až moc blízko. Nějak obecně... je moc blízko. To se potom význam slov o tom, co všechno si tělo pamatuje, snadno svádí zcela špatnými cestami. Po Alexandrovi se mi při té myšlence zasteskne tak, až mi zatrne v zádech... a je zvláštní, jak mi vzápětí dochází, o co víc mě to tak k Petrovi táhne. Jako bych potřeboval jakékoli teplo, aby to... nebolelo tolik. Hrůza se mnou, vážně... ale na to zkušenosti nepotřebuju: abych věděl, že tohle opravdu ne. Jakkoli je to blízkost příjemná... Ale stejně na chodbě neustoupím dost - jak se vzápětí ukazuje - ale honem nevím, jestli ustupovat ještě dál a nebude to už působit nevhodně, nebo... pomoc? "Ale já přeci..." začnu, nepovažuju magii za snadnou! Vždyť jsem mu právě zkusil vysvětlit, že jenom nepobírám měřítko, v jakém to všechno brát. A taky jeden kocour povídal, že... Jenže brát vážně Flynna bylo obecně dost k ničemu. "Vlastně máte pravdu," řeknu skoro překvapně. "Nějak si nedokážu uvěřit, že bych dokázal cokoli složitějšího, než věci úplně triviální, a zmatek mám o to větší. Asi si budu muset zavést nějaké ohodnocení náročnosti - ani ne tak abych věděl, čím se vytahovat," pousměju se napůl provinile, napůl vesele, ááále když je to vrozené, tak to přece není na vytahování! To je prostě vrozené. "Jedničku pro základy, nad dvojkou ať počítám, že se zapotím, trojku s Lunou na krku už nemá smysl zkoušet..." A pětkou nám Alexandr zachrání život před nárazem do závalu. Essek nepochybně bude vědět, jaké vrozené vlohy mají Van Wattereni. Nějaká příležitost se prostě zeptat asi přijde, ale dokud se jí budu moct vyhnout, raději dám přednost metodě pokus - omyl. Co by se mi asi tak líbilo...? Nevím, to je ta bída... všechno. A pak je tu ještě jedna věc. Možná zrovna teď ne ta nejdemonstrativněji zřetelná, ale když ono je to vážně k zbláznění. "Petře, myslíte - myslíte, že byste se mi dokázal přestat pořád tak omlouvat?" zeptám se napřímo a hlas se mi někde hluboko zatřepe zrádnou nejistotou. "Nešikovným otázkám se asi nevyhnu, odpovědi na ně nejsou vždycky snadné, tomu rozumím." Vaše omluvy mi berou odvahu je pokládat, víte? A jestli se bude divit moc, odhodlám se to říct i nahlas. "Ale je to se mnou opravdu tak zlé, aby to bylo pořád tak potřeba?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Venku, po čtvrté Omlouvám se, že se omlouvám, a taky se omlouvám za to, že se omlouvám, že se omlouvám…
„V prvé řadě byste měl brát na vědomí, že i základy jsou těžké,“ vysvětloval dál Petr, zatímco místo dveřím hned naproti těm tvým zvolil ty napravo. „Většina čarodějů se přes ně nedostane… Opravdová magie je ve skutečnosti spíše výjimkou než pravidlem, proto se tolik dbá na původ a jméno. I kdyby se vám podařilo jenom základní léčitelské kouzlo, jste lepší než osmdesát procent. Čarodějové, kteří nepocházejí z význačných čarodějných rodů, se většinou naučí jenom jednoduché,“ zarazil se a znovu si zastrčil pramen za ucho, „tedy nekomplexní či nesložené, pohyby madžiky. A madžika v principu funguje jako třetí ruka čaroděje. Je to forma magie, kterou čarodějové přirozeně utvářejí, a tu… byste si nejspíše mohl označit jedničkou, ale pro naprostou většinu čarodějů už by to bylo trojka.“
Byť to ke dveřím bylo jenom pár kroků, Petr při vysvětlování nikam nespěchal. Chvílemi se mu dokonce dařilo nějakým omylem zastavit, když zrovna lovil správné pojmy. Snažil se vysvětlit všechno, co by ti mohlo vést k pochopení toho, že… jsi výjimka výjimky. Opravdový čaroděj – i s Lunou na krku.
„Och,“ přešlo mu přes rty, když jsi změnil téma, „omlouvám se, nechtěl jsem— a za to se taky omlouvám,“ zavřel honem pusu, až mu čelisti klaply o sebe. Nádech, Petře, a zase výdech. Zvládneš se teď neomluvit, určitě to zvládneš… „Je to zlozvyk. Pokusím se-… Budu na to myslet. Opravdu se omlouvám, že jsem vám způsobil nepohodlí. Prosím,“ rozhodl se raději soustředit na dveře, přičemž ti otevřel dveře na příjezdovou cestu, kde již čekalo hezké zelené auto. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ale já přeci... chtěl bych začít namítat a před očima se mi promítají kouzla, která jsem včera dokázal. Ne bez námahy, jistě... ale že se mi pak klepou ruce je očividně naprosté NIC proti tomu, jak by to mělo být. Tedy že především nemělo. Alexandr si musel být brzy jistý tím, co jsem zač... a ta zatracená přerostlá ještěrka - dobře, odpálil jsem i sebe, ale dokázal jsem to - asi se tím dokonale vysvětluje, čím jsem byl pro své rodiče tak cenný. Nic víc, nic míň, než že jsem byl dostatečně silný mág. Silný - mág. Já, Eliáš Van Watteren. Hříčka magie a dědičnosti, ve které se, navzdory kdo ví jaké vedlejší linii, narodila spřízněná duše Artura Kytelera s patřičnou sadou talentů. Dívám se na Petra zmatený, nedůvěřivý, s nadějí i zamyšlený - je to jako ve všech správných příbězích o ztracených duších, které náhle procitnou z obyčejného života a zjistí, že mají nějakou skvělou moc - jen to šťastné shledání se ztracenou rodinou se nekoná. Petrovo ujištění, že se s nimi setkat nemusím, pro mě znamená mnoho. Být silný čaroděj je přeci - je přeci úžasný, strašně moc, mohl jsem tolik dokázat! - a oni zatím - Pořád můžu, ujistím se. Jenom se to musím naučit znovu a tentokrát pořádně. Už žádné omyly. Času budu mít dost... Vyrovnám se vám, Alexandře, přesně jak po tom toužím od první chvíle, kdy jsem vás spatřil ve vaší rezidenci. Jak skvělé je, že vy moji magii nepotřebujete... třeba budete stát o Eliáše takového, jaký je. "Snažím se to pochopit, tedy... uvěřit tomu," musím se zasmát. "Jen je to... tak strašně zvláštní...!" Pocit údivu je silnější než cokoli - než únava a strach - všeobjímající a plný tiché vnitřní radosti, která se už nemůže dočkat, až vytryskne na povrch. Vlastně jsem to věděl, trochu, nějak, nebo snad tušil, náznaků bylo dost, ale dochází mi to postupně v podivných nejistých vlnách, a když opadnou, hledám to uvědomění znovu. Nejraději bych si zabořil ruce pod hrudní kost a Lunu vyrval ven třeba takhle, nejhrubším násilím a klidně v potocích krve. S ní to nejsem já na tolik způsobů, až se mi chce křičet. Chci čarovat! Pořádně, naplno. Objevovat a zkoušet. Ne plazit se blátem po čtyřech plný jistoty, že zasloužím jen opovržení a nenávist... Jenže křičet nezačnu, jen se nadechnu čerstvého venkovního vzduchu, chladného, jak jinak, jestlipak má to auto vyhřívané sedačky, a s úsměvem se podívám na Petra, jeho nejistota spolehlivě zahladila tu moji a teď tuším velice dobře, jak se cítí. "Za tohle dlužím omluvu já vám," řeknu, "ale jsem za vás hrozně rád, víte..." Ta věta měla pokračovat dál, ale najednou mi to připadá hrozně mělké a o ničem. Ano, jsem za něj rád. Drobný trapas neomalené žádosti je investice do budoucna, kdy se nám oběma snad bude spolu mluvit snadněji. Ano, musím brát ohledy na to, že je zaměstnanec, ale jestli to jen trochu půjde, a on nepřehodnotí svou vstřícnost, raději bych mezi námi nastolil trochu smysluplnější vztah... Jak jste asi silný mág, Petře? Podle toho, co říkáte, je Luně tam, kde je, náramně dobře - ještě líp, než jsem si myslel. Možná obavy z toho, že by se hnula dál, nejsou vůbec na místě... Trochu mi ta představa uleví - pořád jsem časovaná puma, ale teď nemám pocit, že exploduju sotva někdo projde kolem pouhým chvěním jeho kroků. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Venku, po čtvrté Nasedat a odjíždíme!
„Jste silnější, než si myslíte,“ neodpustil si Petr ještě.
Nebyla to prázdná slova, jimiž by tě utěšoval tváří v tvář blížícímu se úplňku, byla to prostá a nezpochybnitelná skutečnost. Jsi silný – možná dokonce silnější, než si myslíš. Nad omluvou a poděkováním se pozastavil, pro cosi se nadechl; nakonec ti však věnoval jenom další úsměv. Taky jsem za vás rád, neřekl nahlas, ale… skoro to tak vypadalo.
„Chcete sedět vepředu nebo vzadu?“ zeptal se. „Vzadu si spíše odpočinete. A je to bezpečnější…“
Jak jsi viděl už z okna jídelny, nad Kelliwigem vykouklo hřejivé slunce. Po pár krocích prosluněnou, pečlivě udržovanou zahradou s bílými růžemi ti dokonce začalo být teplo. Ve stínu budeš nepochybně rád za svetr i sako, ale i tak to bylo nejlepší počasí, které jsi v tomhle promoklém městě zažil. Bylo pěkně! I když se blížil listopad, letní počasí si zřejmě chtělo dopřát poslední hurá před zimou. Jestlipak tady bude pršet i v létě?
Petr ti otevřel dveře do auta, než ho obešel a naťukal do navigace adresu. Bylo to samozřejmě na druhé straně města, za mostem oddělujícím smetánku, přímo na okraji univerzitního srdce. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Copak jste asi chtěl říct...? Usmíváme se tu na sebe skoro bezmocní tváří v tvář nedostatku slov, naštěstí je tu nevyhnutelnost pohybu vpřed a všech těch činností kolem auta, a přijde mi skoro zákonité, že světlo, v Petrovi neustále přítomné a spolehlivé i když ho trápím, se přeneslo ven a snad doopravdy svítí slunce. Jestli to není jen nějaké velmi místní kouzlo, protože aby touhle roční dobou dokázaly kvést růže... hmm... o botanice vím přesně tolik co o politice: nic. Možná jim ten věčný déšť naopak dělá dobře. "Vepředu," jsem si jistý. "Děkuji..." Nesmím usnout a lépe se tak uslyšíme, tím je to dané. A já hlavně mám nad čím přemýšlet. Vlastně je tu celá velká hromada věcí, nad kterou potřebuju přemýšlet, probrat si je ze všech stran a hledat možné souvislosti. Essek mě ohromil číslem ohledně počtu mágů v Británii, a teď abych svůj náhled revidoval zas, jenom trochu jiným způsobem. Rozhodně už je jasné, proč se magický svět drží v ústranní a tajně; většina je zkrátka skutečné a opravdové magie neschopná. Jestli jsem i s Lunou a polomrtvý vyčerpáním schopný kouzel, která jsou pro většinu nedosažitelná, tak - tak v té chvíli se mozek zastaví a neví jak dál. Jen se znovu s údivem ptá: já, Eliáš? Přijal jsem představu, že jsem sám proto, že jsem v dřívějším životě nikomu nestál za to - nehledali mě, nenašli, nechali být. Byl jsem odhodlaný si vystavět nový svět, kde tohle už nikdy pravda nebude. Teď se ukazuje, že tomu bylo svým způsobem přesně naopak, stáli o mě až moc, a ta změna perspektivy je tak náhlá a podivná, nepravděpodobná, vždyť pořád nikoho z nich neznám a nedokážu si na tu skutečnou sáhnout - prostě se s tím nedokážu porovnat a změnit náhled na sebe. Lunino působení tomu taky nepřidává... na tu si stačí vzpomenout a nepřipadám si dost dobrý ani jako hnojivo pro kytky. Ano, napřed Luna. Ta první a především, jinak zůstane u nadějí a ze mě troska. Přitom ten zřejmý potenciál znamená taky, že bych se měl zamyslet, jestli se nechat tak snadno odradit od starosti o Arturovy sentinely. Ta podivná jistota, že je to moje starost, je najednou zpátky. Ale... napřed... Luna. Že mi hned dva lidé tvrdí a slibují, že se s ní pokusí něco udělat, neznamená, že se jim to také podaří... "Petře," otočím k němu hlavu, sotva dosedne do auta. Já sám div nevydechl úlevou, když jsem dopadl na sedačku, svaly se ochotně uvolnily a chvíli teď snad ani nezvednu hlavu z opěrky. Zapnout si ztěžklýma rukama pás byla meta nejvyšší, dosáhl jsem jí a teď jen odpočívám. Vyprahlým nitrem s nepatrnými loužičkami magie sviští vítr a hlava bolí nějak zváštně zevnitř... ale nevadí, lektvar mám, jestli ten tlak nepovolí, vezmu si ho, až tam dojedeme. Nehodlám se podřizovat takovým bolístkám, ale ani se v nich nevyžívám. Jsem za něj hodně rád - jen bych zároveň nechtěl zůstat bez něj, kdyby se tohle protáhlo. Miko, jsi tam, kde být máš? Řekla jsi mu něco o mně... nebo oba spíte? "Artur mluvil o tom, že píše nějakou knihu," řeknu, měl jsem se zeptat dřív, nedošlo mi to - Petr přeci není Essek - možná jsem jí mohl už cestou listovat a najít odpovědi... "Existuje opravdu, nebo spíš pořád ještě, je tady v knihovně?" I když James má samozřejmě přednost, tam je to zcela akutní. Já jenom... "No jo vlastně, já nevím, jak dlouho trvá," vypadne ze mě trochu popleteně, když se v rychlém sledu asociací dopracuju od Artura k překvapující nejistotě. "Ne knihovna - tedy, pro démoní účely, od kdy do kdy trvá úplněk?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, po čtvrté Nikdo nic neví
Petr naťukal adresu do navigace, napřímil se a položil ruce na volant. Pohnuli jste se plynulým pohybem vpřed, zabočili kolem majetku a pak vyjeli branou na ulici zasypanou křehkou přikrývkou do oranžova zbarvených listí. Poznával jsi to tady. Tohle místo jsi navštívil ve snu – tehdy, kdy tě Essek tak drze vyrazil z domu.
„Artur?“ podivil se Petr. „Omlou-… Uh,“ přistihl se tentokrát včas, rozpačitě se usmál a potřeboval hlavou, „o ničem takovém nevím. Podívám se, až se vrátíme. Pokud myslíte Artura Kytelera, hm… To bych se musel zeptat pana Carrolla. A úplněk… nejsem si jistý. Jak už jsem říkal, spousta věcí u démonů je ryze individuální. Některé démony úplněk neovlivňuje vůbec, jiné velmi. Může to trvat pár hodin, ale třeba i několik dní.“
Krátce se na tebe podíval. Chtěl se znovu omluvit, viděl jsi mu to na očích, ale raději přehodil páku a vyjel na dlouhý most, který tenhle ostrůvek propojoval se zbytkem města. Za chvíli se obě strany ztratily v mlze, viděl jsi jenom pár aut, co jelo sem nebo tam.
„Jak vám vůbec je? Cítíte už na sobě účinky úplňku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ano, Kytelera, promiňte," pousměju se, "mám ho tak plnou hlavu, až chvílemi zapomínám, že to tak nemá každý. Zeptejte, prosím... dělám si určité naděje, že by mohla pomoct s Lunou." Představa, že by Petr mohl dělat prostředníka mezi mnou a Essekem, je příjemná. Trochu provinile příjemná, přeci nemůžu po nikom chtít, aby se stavěl mezi mě a zbytek a světa... ale stejně se v tom svým způsobem vyhřívám: že vyprovodil Alistera. Že je ochotný místo mě pohovořit s Essekem. Že byl natolik vnímavý, aby ze mě sejmul tu tíhu zločineckých pout... alespoň jak je to vzhledem k okolnostem možné. Hm hm hmm. Copak se asi pokazilo, že se mi ten obřad nepodařil? Ne že bych si stěžoval. Ale zvědavý jsem. Musel jsem být na vrcholu sil... Asi bylo štěstí, že mě to kouzlo nerozpoznalo jako Artura a nerozpadlo se na povel. Jen těch několik dní jsem opravdu nechtěl slyšet, ani si představovat, co ze mě zbude po takové době její důkladnější láskyplné péče. Co když mě nenechá se vůbec probudit... čeká mě nekonečné peklo, po kterém zůstane jen duše roztrhaná na cáry, kdo ví jestli schopná se znovu vzchopit. Dívám se ven, na lidi a domy a město, které ještě vůbec neznám, a doopravdy nad tím nepřemýšlím; nejde to. Rád bych se od ní dokázal nějak odpoutat, distancovat, nepustit ji k sobě, dokázat zavřít oči a nereagovat. Asi by se těžko komukoli vysvětlovalo, že se stejným úspěchem bych mohl vzdorovat gravitaci při volném pádu... dobře, špatný příměr, po té chvilce u řeky - Alexandře, no tak... "Je důraznější a ostřejší už poslední dva nebo tři dny," řeknu. "Využívá teď každé příležitosti." Mmm, ten vyrovnaný hlas. Hned bych se pochvalně poplácal po ramenou, kdyby na nich neležely těžké balvany únavy a místo krve tělem neprotékalo olovo; rukám je nejlépe kde jsou, hlavně když se nehýbou. Až dojedeme na místo, prostě vyskočím z auta, to je jasné... ale teď odpočívám. "Takže... co dodat. Žádný způsob, jakým byste se mě pokoušel probudit, nepovažujte za přehnaný." Ptal se, nemusím si připadat provinile, že něco takového říkám. Ale stejně si připadám zvláštně neobratný a potřeba zamluvit to je veliká. Snad že je k těm opravdu nepříjemným a bolavým otázkám takhle strašně blízko. "Čím je právě Kelliwig tak zvláštní?" vyletí ze mě proto vzápětí. Ta záležitost mi už dlouho leží v hlavě a právě teď jsme se ztratili v mlze celému světu. Ale Kelliwig je tu pořád... proč právě on? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, po čtvrté Kelliwig
„Dobře. Zeptám se ho zítra,“ slíbil Petr. „Dneska bude mít dost starostí s radou… takže je nejrozumnější dát mu prostor.“
Jestlipak bylo tohle nevyřčené – a teď omylem naznačené – pravidlo mezi služebnictvem? Kliďte se z cesty Essekovi, když zrovna něco řeší, neb vás stihne jeho hněv! Petrovi to teď nepřišlo zvláštní. Zařizování ohledně sentinelu v podzemí – a pak také bezmoc v rámci jednáních takových – by se podepsala i na silnějších charakterech. Možná však bylo lehké představit si nelidi v domě, jak kolem něj chodí po špičkách, nebo se ho pokouší uklidnit. Takový Alister by mu nejspíše zvládl domluvit s tím svým klidným, nepříliš vážným úsměvem, který se ve tvé přítomnosti tak rychle rozplynul.
„Hmm, možná na tom bude podobně jako vlkodlaci… Ty měsíc ovlivňuje už několik dní přes úplňkem. Jsou agresivnější, teritoriálněji. Hůře se jim přemýšlí,“ vysvětlil. „Asi se dá očekávat, že s úplňkem jako takovým bude Luna nejsilnější, ale bude pak chvíli trvat, než tenhle stav odezní. Pokud na něj reaguje už teď… Beru na vědomí. Pokud půjdete probudit, probudím vás.“
A pokud ne…
„Kelliwig?“ optal se, když sjel z mostu. „Na co se ptáte konkrétně? Z historického hlediska to bylo jedno ze sídel krále Artuše, od čehož se odvíjí spousta věcí… například i to, že tady sídlí jeden z pěti britských arcimágů. Vlastně je to jedno z hlavních měst čarodějného světa, nejenom Británie, protože se tady koncentrují mocní čarodějové. Ti opravdu mocní jako vy. Vrchních dvacet procent. No… popravdě možná spíše vrchních pět procent čarodějů v Anglii,“ pokývl hlavou a zahnul na vedlejší ulici, aby se vyhnul odpolední špičce na hlavní, takže na něj navigace začala výhružně poblikávat, než přehodnotila trasu. „Londýn má taky arcimága… nicméně nemá historii Kelliwigu. A taky nemá pod městem Trolí trh, to je další zvláštnost, díky čemuž máme ojedinělý přístup k materiálům potřebným k vyrábění magických předmětů a tak podobně.“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nemoř se věcmi, které neovlivníš. Upři pozornost směrem, kterým něco dělat můžeš... Využívej příležitostí a vyškrábej každou kapku radosti nad vším dobrým a nebo aspoň pozoruhodným. Nic víc, nic míň - prostě jako vždycky. Jsi silnější než ona... Někdo tu cestu najde. Alexandr, Essek, ty sám, někdo úplně jiný, v tuhle chvíli neznámý. Stačilo se toho stát tolik - naděje jsou na místě. Jo a - nezapomeň si tohle opakovat pořád dokola. Slova dávkovaná dle potřeby... Nadechnout. "Ano, vlastně se ptám asi právě na tohle," řeknu. "Podle různých náznaků jsem pochopil, že většinu oblastí má pod správou konkrétní rod, což tady neplatí, a že to má své dobré důvody." Dobře, Eliáši, tvůj příbuzný je arcimágem v jednom z hlavních kouzelnických měst na světě. Což je vhodná chvilka přehodnotit nejen míru Essekových starostí, ale i... ne, povědomí o tom, co to skutečně znamená, mi prokluzuje mezi prsty. Představa příjemně anonymního Eliáše v hromadě dalších čarodějů všeho druhu se vrací do vidiny ostře nasvíceného solitéra, do kterého se bude s radostí píchat špendlíčkem. No jen si to zkuste... "Takže ta Trhlina, kterou jsem znovu málem otevřel, nebyla náhoda, a těžko pokus ze strany démonů - leda by měli sklony se sebevražedně vrhat někam, kde je koncentrace potenciálních nepřátel nejvyšší," konstatuju. "Musel to být následek něčí snahy a nebo obzvlášť nešťastného omylu. Petře," musím se pousmát, "proto jste tu i vy?" Na poslední chvíli mi dojde, že nejen vlastní moc může být důvodem, proč někoho láká síla jiných. Třeba ho vyslala rodina, třeba jenom chce být u toho, nebo se v něm probudil nějaký unikátní talent, který by doma neměl šanci vyrůst... alespoň nějaké trapné otázky se tak snad dokážu zdržet. "Pro zdejší možnosti?" dodám proto značně neobratně v radostné naději, že tak svůj nedostatek taktu úspěšně zahladím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, po čtvrté Čas znovu přehodnotit realitu
„Hmm,“ udělal Petr neurčitě, zatímco projížděl malými nepřehlednými uličkami, „arcimág je volená pozice, a právě on má nejvyšší autoritu nad Kelliwigem, nicméně zároveň tady figuruje nižší a vyšší rada. Jsou to správní orgány; nižší rada rozhoduje o záležitostech podzemí, vyšší rada rozhoduje o městě a přilehlém území. Arcimág je představitel obou těchto orgánů, ale zároveň jim podléhá. Jsou schopni ho přehlasovat… odvolat, zvrátit jakékoliv jeho rozhodnutí, pokud při něm nebyli řádně konzultováni. “
Při další zatáčce sis v dálce nad dvoupatrovými historickými domy zahlédl našedlé oblaka nesoucí se směrem k městu. Prosluněný den se chýlil ke konci, možná si ani nebudeš moct vychutnat západ slunce…
„Já?“ podíval se na tebe krátce. „Asi by se to tak dalo říct… V městě, odkud pocházím, je jenom jedna čarodějná rodina. Ta naše. Chtěl jsem… do většího města. U nás kromě malé populace elfů nic nebylo… lesních elfů, ne jako pan Carroll,“ dodal pro jistotu. „Titul bych nepodědil, takže… jsem se vydal do světa a skončil tady.“
Z protisměru jelo auto a Petr zpomalil, přičemž už auto štelovat co nejblíže chodníku, aby mohli projet oba. Za chvíli už jste pokračovali na cestě.
„Vlastně vám unikají dvě skutečnosti,“ podotkl Petr, když si nechal tvé úvahy projít hlavou. „Za prvé tu trhlinu jste nemohl otevřít. Technicky to není možné. Ne z Londýna. Za druhé – i když jsou démoni v tomhle světě oslabeni, dokáží dělat problémy i těm nejsilnějším čarodějům na světě a jen málokdo se jim může postavit jeden na jednoho. Ve chvíli, kdy by se Trhlina otevřela, by nepotřebovali hostitele a byli by dvakrát až čtyřikrát tak silní jako teď. Útok na Kelliwig by nebyla sebevražda, byl by to strategický tah, jak se zbavit jedné z největších překážek. V současné chvíli je sezóna, jsou tady mocní čarodějové nejenom z Kelliwigu, ale i z Londýna nebo Edinburgu. Kdyby se jim podařilo zastihnout čaroděje nepřipravené – a zorganizovat rody v Kelliwigu by nějakou dobu trvalo –, vyhladili by celé město a Anglii by dobyli v rámci několika týdnů. Nezbyl by nikdo, kdo by jim v tom mohl zabránit. A za třetí,“ dodal, ačkoliv se plánoval zastavit u druhého bodu, „démoni se na dobytí tohohle světa připravují již celá tisíciletí. Těžko říct, co se v jejich světě dělo posledních dvě stě let, ale nepochybně jsou na válku připraveni mnohem lépe než my.“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Petr ochotně povídá a nejraději bych s ním jel někam hodně daleko - třeba až do Londýna - zbavený nejistot má příjemný hlas a já jsem velice rád za to, jak mi upřesňuje náhled na čarodějnické uspořádání. Dívám se střídavě na něj i na město kolem. Většinou nic nepoznávám, ale to nevadí. Až to půjde, prochodím si tohle město skrz naskrz. Suchý. Při pohledu na mračna, po kterých se nepochybně zešeří, si pod neodbytným proudem asociací podám termosku s kafem. Průběžné upíjení bude nejúčinnější, to už vím. Že ji nebudu mít nutkání vypít celou naráz, vlastně taky. Nešťastně se do šálku zadívám. Nalil jsem si jen pár loků, ale když ono to vážně není ani trochu dobré! Zlatý runšin. 'To by nám mohla říct Luna,' vypálím ze sebe málem při představě aktuálních nálad a postojů v démoním společenstvu, ale na poslední chvíli to spolknu. Jestli mám zkusit vyzvídat - a je bída, jak moc mi to nešlo - ať ji alespoň nevaruju předem. "To rád slyším, ale rozhodně jsem ji poškodil dost, aby se sem někteří z nich dostali," řeknu. "Takže vzhledem ke všem skutečnostem, které tu padly..." Hlavně těch o mé moci a jak málo je skutečně silných čarodějů... "Asi tuším, co mě čeká jako první věc, až se Luny zbavím. Prázdniny to nebudou," dodám nenadšeně. Ovšem klidně je možné, že se při tom dost nacestuju. Můžu tomu říkat prázdniny, jestli bude po ruce prima hotel se snídaní. Třeba i zpátky do Londýna se podívám... trochu mi při té myšlence zatrne a div se sám nad sebou nerozchechtám. Eliáši, ty zoufalče nemožná! Plánuješ lov démonů, démonů, proboha, a z toho všeho, co tě možná čeká, se vyděsíš právě a jedině představy vlastních rodičů?! Ty už se běž vážně zahrabat... Naklopím do sebe zbytek té nemožné hořkosladké tekutiny a jako pokaždé mě překvapí, jak moc velký rozdíl v chuti dělá napěněné mléko a v nějakém krajním případě i trocha mátového sirupu. Ale ať si to chutná třeba jako klih, hlavně když to zabere. "Takže máte sourozence," dojde mi ta poznámka s titulem. "Minimálně staršího bratra. Nezávidí on vám nakonec?" nejde se nezasmát. "Učit se od těch nejlepších v Kelliwigu mi připadá mnohem lepší než zůstat někde v ústranní - třebas s titulem. I když," opravím se honem, a asi se mi to nepovede říct provinile, "by mi to nemělo připadat lepší... vzhledem ke všemu tomu důrazu na rody a jména." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, po čtvrté Dál a dál
„Je možné, že jste vytvořil prasklinu,“ připustil Petr a krátce se na tebe podíval. Tohle nevěděl, uvědomil sis vzápětí. Ani ho nenapadlo, že bys bariéru mezi světy mohl opravdu poškodit. „Plánujete je odchytat? Doufám, že to nemáte v plánu dělat sám… opravdu jsem myslel i ty nejsilnější čaroděje…“
Šel by s tebou? Šel by s tebou Alexandr? Vyrazil bys sám, kdyby to jinak nešlo? Opravdu sis tolik troufal – TY, Eliáš – poháněn myšlenkou, že to někdo udělat musí a že tím někým můžeš být ty? Že tím někým musíš být? Petr znovu odvrátil tvář a zahleděl se na klidnou vozovku.
„Bratra,“ přikývl, „a sestru. V nižších rodech je to častější… Sourozenci,“ dodal, jako by si teprve opožděně uvědomil, že tohle je další věc, kterou nevíš. „Vysoce postavené čarodějné rody mají většinou jenom jedno, maximálně dvě děti. Se světlou výjimkou Weirů. Nechtějí dělit moc,“ dodal, „a popravdě se debatuje o jistých korelacích magie s neplodností, což je… mírně problematické. Po všech stránkách.“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ouha... tohle nevěděl. Odkašlu si. "Sentinely to během pár dnů opravily," sdělím silnici před námi. Dá mi v té chvíli hodně práce si připomenout, že se pro něj tímhle faktem těžko něco změní, a na způsob, jakým ke mně prve mluvil. Ani mi vlastně nevadí, že se to dozvěděl. Tajit něco takového zrovna před ním mi smysl nedává na žádný způsob... nebo změní? "Jsem už konečně zločinec i pro vás?" střelím po něm krátkým neklidným úsměvem. "Takže, zkrátka... nepřijde mi, že bych měl na výběr," řeknu a po zádech mi přejede mrazivá vlnka zvláštní neochoty. Pochytejte si je sami, přál bych si říct svým drahým zploditelům, jestli jste mě do toho navezli. Já už si užil démonů dost, děkuju mockrát. Jenže oni toho schopní nebudou a já zkrátka jaksi... pořád jsem to byl já, kdo ten obřad provedl. Nic menšího než napravit škody udělat nemůžu. "Ale ani nemám chuť se stát svačinou dalšího démona." Nadechnout. A klid. Jasně, že to musím udělat... představa, že zatím někde poletují, mi dobře nedělá. Já tu odpočítávám div ne minuty Lunina posednutí. Kdo ví, co svým obětem provádějí ti ostatní. "Opravdu doufám, že nebudu sám. Budu se hodně snažit nebýt sám." Kdo ví proč pomyslím na mladou Weirovou - snad kvůli Arturovi. Vlastně určitě. Ideálním společníkem by byl samozřejmě Alexandr... nebo klidně oba, co by ne? Kdybych dal dohromady celý spolek, ze smrtelného nebezpečí se stane málem dobrodružství, a věřím, že na to bych pár vhodných kandidátů nalákat mohl. Od toho jsme koneckonců právě v Kelliwigu. Na druhou stranu protahovat to, než se seznámím se zdejší smetánkou horem dolem, taky nemůžu. Neplánuj, jenom veď v patrnosti, napomenu se. Napřed Luna. Na koho naopak pomyslím málem jako na posledního, je právě Petr. Ten pohled... chtěl by jít? Tohle ale docela určitě nezapadá do jeho náplně práce; žádat bych ho nemohl. "Hmm, zajímavé," řeknu, takže Alexandr bude možná dokonce jedináček? Uvažovat nad vlastními dětmi mi přijde tak vzdálené a odtažité, že mě zmínka o neplodnosti nijak nevyděsí, zato se mi připomene něco docela jiného. Nebo spíš, někdo jiný. "Já mám asi sestru," řeknu ne zrovna jistě. "Protože blondýnka ve správném věku, co byla na mém pohřbu a oslovila mě jménem... kdo jiný by to mohl být." A já na blondýnky docela určitě nejsem. "Nechybí vám rodina?" nadhodím. Jsem na něj zvědavý, ale vlastně nevím, jak se ptát, abych nepřekročil hranice. Vlastně už teď mám dojem, že je překračuju. Ale... on si s tím věděním začal, a pořád ví o mně víc, než já o něm. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, po čtvrté
„Aha,“ přikývl Petr. „Ne… Omlouvám se. Jenom mě to překvapilo. Nevěděl jsem, že… Dokud sentinely stojí, není technicky možné zničit bariéru, ale zřejmě… to neznamená, že to nejde rozbít, jenom že ji sentinely opraví relativně rychle,“ hlesl spíše sám pro sebe.
Konečně vyjel z malých uliček zpátky na hlavní, ale jenom jí kolmo projel na druhou stranu. Pátečnímu ruchu lidí na cestě z práce a na prodloužený víkend jste se dokonale vyhnuli. Navigace hlásila, že už jste skoro u cíle. Už jenom tři sta metrů!
„Tady by to někde…“ zamumlal tvůj společník nesrozumitelně, zatímco vyhlížel z okna. „Uděláte dobře, když nepůjdete sám. To by byla sebevražda. Ale pokud…“ přeřadil, když si všiml vhodného parkovacího místa, a podíval se na tebe, než začal couvat, „pokud byste stál o mou společnost, doprovodil bych vás.“
Auto začalo couvat. Pomalu, hlavně opatrně. Stáli jste na sídlišti několika činžovních domů. Přímo před domem bylo hřiště pro děti, kde pobíhala skupinka tří holčiček a jednoho chlapce. Hráli si… Vypadalo to, že hráli na svatbu a nedokázali se domluvit, kdo bude nevěsta.
„A koho bys chtěl za nevěstu ty?“ vypísklo pihovaté děvčátko s tmavými culíky tak hlasitě, že jsi ji zaslechl přes otevřené okýnko.
Chlapec jenom pokrčil rameny.
„Měl jste i bratra,“ řekl Petr. „Sestry možná dvě, ale… úplně jistý si nejsem, om-… chm. Já vím. A jestli mi chybí rodina,“ zopakoval otázku přemýšlivě, zatímco znovu zatočil volantem ve snaze se do díry mezi dvě auta naštelovat o kus líp, „ale ano, chybí… už jsem je dlouho neviděl, takže si člověk zvykne, ale… ano, chybí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tím, že by se nedala bariéra zničit, si moc jistý nejsem. Kde se dá udělat malá trhlina, dá se i větší - nebo tnout opakovaně dřív, než sentinely stačí odvést svou práci - ve chvíli, kdy se dostane z jedné strany na druhou dostatečné množství démonů, je jen otázkou sémantiky, jestli bariéra drží, a nebo ne, a zkáza je nevyhnutelná... A Petr nabízí pomoc, hned, bez okázalosti a bez váhání. Dívám se na něj napřed nevěřícně, ale potom se sílícím úsměvem, který mi hrozí rozpůlit vršek hlavy. Prostě jen tak... by šel se mnou? Nerozvážná nabídka, jistě. Ale spolehlivě poučenější než moje rozhodnutí, a jak se to říká o těch darovaných koních? "Budu velice moc rád za vaši společnost," řeknu prostě. Někdy později, a nejpozději až dojde na věc, mu šetrně sdělím, že tahle slova, nerozmyšlená a bez znalosti okolností, neberu jako slib. Ale... stejně jsem rád. Vlastně to asi vyznělo dost šťastně. Takže už jsme dva! Dokážeme to. Dovedl bych si sice představit i lepší životní program, než se zbavit jednoho démona a uhánět hledat jiného, ale protože už je to takhle domluvené, znamená to, že se Luny zbavím... brzy... Ani trochu nemám rád tohle smlouvání s budoucností, kterému mám sklony propadat, ale - musí to tak být! Jedno z dalších pozoruhodných potom. Letmo se ohlédnu po dětech. Jak exotický živočišný druh... a Petr má bod za spolknutou omluvu. Chtěl bych - moment. Tak moment. Já jsem ze čtyř sourozenců? Buď jsou Weirové tak inspirující, nebo Van Wattereni jen taková lokální knížátka z venkovské chalupy. Natáhnu ruku a málem se letmo dotknu jeho paže. Vhodná slova mě stejně nenapadají - jen musím myslet na to, jak bych rád, kdyby mi chyběli ti moji. Stýská se mi jen po jakési neurčité představě rodičů, po rodině takové, jaká by měla být... jakou bych si přál... to všechno kolem nich jen tak skousnout nedokážu. Jsem za Petra rád, že - "Jsou v bezpečí?" vyletí ze mě najednou. "Tedy, omlouvám se - nemyslím vaši - ti předpokládám že ano," usměju se rozpačitě. "Pokud tedy lesní elfové nejsou krvelačné bestie. Myslím vlastní sourozenci. Jsou před rodiči v bezpečí?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, čtyři patnáct Na pokemony
„Samozřejmě, že chce za nevěstu mě,“ vykřikla blonďatá holčička.
„Tohle je nuda,“ prohlásil chlapeček zničehonic. „Já si chci hrát na pokemony.“
„Ne, to nejde! Potřebujeme ženicha,“ namítla pihatá s culíky.
Auto zastavilo. Petr otočil klíčem, vypnul motor a teprve pak se na tebe podíval. Zbloudilý tyrkysový vlas si zastrčil za ucho. Zřejmě váhal. Nechtěl tě rozrušit… a přesně to se mu zřejmě podařilo. Tvé rodiče neznal. Něco málo se doslechl, nejspíše na základě toho usoudil mnohé, co nebylo tak docela pravda, a nerad by tě sváděl na scestí. Těžko si představit, že nebyli TAK špatní, ale oni možná… nebyli, nebo možná byli, opravdu si tím nemohl být jistý.
„Pokud vím, žijí s vašimi rodiči v rodinném domě na okraji Londýna,“ odhodlal se promluvit. Řekne ti všechno, co ví… Tajit by ti to nebylo správné. „Ze sourozenců jste jediný schopný magie. Jedna vaše sestra prokazovala stopy nadání, ale nikdy se nerozvinulo dostatečně, aby se dala nazvat čarodějkou. Ostatní se neprojevovali vůbec. Realisticky řečeno nemáte titul, který byste mohl podědit. Loajalitou jste vázán k Watterenům z Východních Flander, kterým vládne váš dědeček a dědit po něm bude váš strýc nebo váš bratranec. To je… asi všechno, co vím, nebo co mě teď napadá, že vím,“ usmál se na tebe Petr omluvně, aniž by se odpoutal.
„Můžu si hrát na pokemony s tebou?“ zajímala se teď nejvyšší dívka.
„Tak jo,“ přikývl chlapec, „ale charizarda mám já.“
„Já chci pikachu,“ souhlasila okamžitě. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nenapadlo mě ani ve snu, že magii lze v tak velké míře nezdědit. Titul mě netrápí - možná by měl - vlastně určitě by měl - ale jediné dítě ze čtyř?! To přeci nemůže být norma, pak by si silné rody netroufaly mít tak málo dětí, i kdyby měly zkoušet psí kusy - něco mi uniká, něco nevím nebo jsem nepochopil... Ale jedna věc, ta neodkladná, z toho vyplývá jednoznačně: jestli z nich nikdo další magii nemá, nehrozí, že by to zkusili znovu. Tím se celá záležitost odsouvá v seznamu položek k vyřízení ne vyložně na konec řady, ale hodně daleko... a znovu ta nejasná úleva, že za nimi nemusím... Ale už proto budu muset - tenhle neklid v sobě mít nechci, musím tu záležitost s nimi nějak dotáhnou a uzavřít. A co se loajality týká... docela určitě se k nim vázán necítím. "Tak to jsem rád, že nehrozí další excesy," řeknu, natočený k Petrovi celým tělem - a velice pozorný na každé slovo. "Díky, že jste mi to řekl," dodám, protože nejspíš ani tohle neměl, vidím na něm, jak moc si to uvědomuje - ale věci postoupily tak daleko, že zkrátka nejde jenom čekat, až se Luny zbavím, a zatím jen tápat... už tak toho na později a potom odkládám moc. Petr je takový princ na bílém koni. Kdykoli poblíž začne narůstat hlava nějaké příšery, pár slovy ji setne dřív, než mě stačí pokousat. Nebýt Esseka, zdaleka jeho ochotu nedocením dost, přišla by mi přirozená... teď se v ní doslova s potěšením vyhřívám. Detaily nezná, zní to jako něco, co ví z doslechu. Probírali to...? "Vážně jediné dítě s magií...?" vyslovím spíš pro sebe. Nechápavě zavrtím hlavou. Co po mně mohli chtít, ulovit démona a využít jeho moc pro ostatní? Dobrá ironie, že mi jí teď dotyčný démon nechává tak tak na přežívání ze dne na den. "Za tím bude hodně zvláštní příběh," zdvihnu k němu oči. Sjedu rukou k pásu, musíme jít, než neodolám otázkám, a já jeho vlastní loajalitu nechci zkoušet příliš. Křiklouni venku mě napřed zaujmou neuzvyklými pojmy, ale pak si vybavím komix s příšerkami a nejde nepomyslet na to, že by měly vidět Trolí trh. Pikachu by se šel zahrabat. Podívám se na činžák a zaváhám. Nejsem si jistý, jak se chodí k někomu na návštěvu. U Blackwooda stačilo zaklepat a všechno ostatní šlo samospádem. Ale tady asi komorník nebude... "Jak se dá někomu říct o několik vlasů jeho spolubydlícího?" vyslovím něco, co mě už chvíli lehce znepokojuje. "Nebo existuje nějaký rozumný důvod i pro nečaroděje?" podívám se na Petra s nadějí, že je dostatečně vševědoucí i na tohle. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před domem, čtyři patnáct Okamžik pravdy
„Tím si nejsem jistý,“ připustil Petr. „Jste si jistý, že je doma?“
Tentokrát na odpověď ani nečekal. Důvěřoval ti, proto se sem s tebou vydal. A proto ti řekl všechno, co ti řekl. Nelitoval a nepotřeboval se rozmýšlet. Prostě to teď musíte zkusit… a pak se to Esseskovi nějak vysvětlí. Snad. Vystoupil, otevřel auto jako předtím Essek a naučeným gestem ti otevřel dveře. Ochladilo se. Vjeli jste přímo pod šedivé mraky, kde foukal studený vítr. Sako tě před nejhorším bezpochyby ochrání… a neparkovali jste daleko od domu, takže se obejdete i bez deštníku.
„Mám jít s vámi?“
„Héj!“ volaly dvě opuštěné nevěsty. „Počkejte! My si chceme taky hrát!“
„Si nás první musíte chytit!“ zakřenil se chlapec a rozeběhl se se svou vyvolenou pryč od těch pitomých nán, které se ho snažily přinutit k nějaké hloupé hře na svatbu. Pokemoni byli mnohem lepší!
Vysoká dívenka ho se smíchem následovala, ale na rozdíl od něj nedávala pozor na cestu a tak do tebe vrazila plnou parou, sotva jsi vystoupil z auta. Hlasitě vypískla, zavrávorala a už-už ztrácela rovnováhu.
„Omlouvám se,“ vykulila na tebe vyplašeně oči. Takhle formálně oblečený jsi vypadal opravdu strašidelně… a navíc cize, opravdu cize! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jestli je doma, hmm... to se těžko zjistí - aha, měl jsem asi zavolat. Petře, co takhle nějaké šikovné kouzlo na otvírání zámků? Že má jít se mnou kývnu dřív, než si to stačím rozmyslet, třeba než mi začne docházet, že Pepu by mohla taková přesila vyvést z míry. Jenže jít sám nechci, protože... a určitě by to chtělo lepší důvod než že nechci být sám, a taky lepší než úplně nesmyslnou jistotu, že se zatím někam rozplyne a ztratí. Na druhou stranu - Petr vypadá s těmi modrými vlasy a usměvavou tváří sympaticky a já si přece nepotřebuju věčně něco dokazovat. Jistě že bych nahoru mohl jít sám. Ale nemusím! Nic víc, nic míň. Když narazím na hradby nějaké svojí neznalosti, lepší než to složitě kamuflovat bude prostě přehrát břímě konverzace na něj. Nebo mě sejme bolehlav. Nebo cokoli... není mi dobře, musím se neustále na všechno soustředit, zapomínám... a všechno je lepší, když je blízko. Esseku, určitě by tě potěšilo, že za ten fakt, že jsem pod dozorem, jsem vlastně raději. "Možná bychom mohli -" začnu s představou určitého scénáře oné obskurní žádosti, když do mě narazí ta mrňavá příšera. Jen na okamžik zatnu zuby a div nesklapnu jak zavírací nůž. Ano, tam, děkuju za připomenutí, trefa spolehlivá a neomylná. Chňapnu po holce, ať nespadne z výšky na zadek, dlaň přitisknutou na břicho. Au, sakra! Nakonec mě sejme pokémon. Už zbývá jenom nebe na hlavu, fakt že jo... au. "No ty máš ránu," ulevím si a při pohledu do vyplašených očí se automaticky usměju a honem se narovnám a pokusím se přestat myslet na čerstvě utrženou slezinu. "Houby Pikachu, tohle byl spíš rozjetej Onix," plácnu první a poslední pokémoní jméno, co si vybavím. Pustím ji a prsty protřepnu vlásky na vršku hlavy. "Nekoušu, slibuju. Patříme k Jamesovi, víš," řeknu v náhlé inspiraci, že někdo jako on docela určitě nemíjí zdejší mláďata bez povšimnutí. "Snad na něj budeme mít štěstí." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před domem, čtyři patnáct Smečka dětí
I když na tebe dívenka koukala všelijak, zmínka o onixovi jí rozesmála. Vida, to nebudeš kravaťák, když znáš pokémony. Maličko ustoupila, ale nikam neutíkala, jenom se plaše ohlédla ke kamarádkám, které zastavily dva kroky za ní a už se ani nesnažily chytit ženicha na útěku.
„Znáš taky Jessie?“ zeptala se zničehonic pihovatá.
„Dal jí opravdu kamélie?“ zajímala se blonďatá. „Máma říkala, že se kamélie nevážou a že James je pěkné trdlo.“
„To on je,“ zachichotala se pihovatá, „ale na ženicha by si s námi hrál.“
„Hrát si na ženicha je pěkná nuda,“ postěžoval si chlapec, který mezitím došel zpátky s rukama v kapsách. „Hej, Májo, jsi v poho?“
„Jooo,“ odpověděla Mája a znovu se na tebe omluvně usmála. „Nechceš si s námi taky hrát? Můžeš mít onixe.“
„Na trenéra pokémonů je starý,“ podotkl chlapec nemilosrdně, „ale může být doktor. Doktoři jsou vždycky staří týpci.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "To si piš, že znám Jessie," přikývnu důležitě. "Jak to dopadlo s kaméliemi sice nevím," tedy vlastně vím... Ještě vůbec nijak. "Ale Jessie je strašně moc fajn. Takže to má James dobrý," mrknu na malé torpédo, "že je trdlo mu odpustí a bude si užívat, jak je děsně chytrej." Protože my ho najdeme. Najednou mi úvaha, že se jich budu ptát, kdy ho viděli naposledy, přijde nesmyslná. Ta informace mi bude k ničemu, policista nejsem, hledat ho tímhle způsobem nebudu. Jediná stopa, kterou potřebuju, je to současné tady a teď. "Hrál bych s vámi rád," rozhodím omluvně rukama, a už se pomalu šteluju ke vchodovým dveřím. "Jenže - však víte. To je pořád něco. Ale doktor bych byl skvělej, jasný?" Trochu rozpačitě se pousměju na Petra. On by pokémona určitě hrát směl, nějaké modré vodní potvory tam budou zaručeně... uf, nejraději bych se naskládal zpátky do auta. Petře, nechcete tam skočit? Jmenuje se Pepa a tak nějak doufám, že už o mně slyšel. Já si zatím v autě sklopím sedačku, přikryju se sakem a budu tiše koukat do stropu a meditovat si nad vším, co jste mi svěřil. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před domem, čtyři patnáct
„Máš super vlasy,“ špitla nejvyšší dívka směrem k Petrovi.
Ten si zastrčil neposlušný pramen za ucho a usmál se. „Děkuji. Ty taky.“
„Ne-ne,“ zatvářila se teroristka, která tě málem složila na zem, „vypadají jako sláma.“
„Mně se líbí,“ pokrčil chlapec rameny zničehonic.
Mája se na něj usmála.
„Ale nedávají se, že ne?“ trvala si na svém blondýnka.
„Nedávají,“ přikyvovala pihovatá. „Moje máma to říkala taky.“
„A nechceš si s námi hrát potom?“
„Měli bychom jít,“ ozval se Petr, když si všiml tvého rozpačitého úsměvu. Rovněž vykročil ke vchodovým dveřím činžovního domu s popisnými čísly 73/18. Pod nejbližším oknem sis všiml nasprejovaného nápisu ALFA. „Rádi jsme vás poznali. Na doktory si můžeme hrát příště. Na shledanou.“
„Na shledanou,“ odpověděl chlapec s nesmělou Májou naráz, zatímco se další dvě dívky zachichotaly nad tím zbytečně formálním projevem.
„S dětmi to umíte,“ prohodil Petr, když jste je pár kroky nechali za sebou. Zvonky, kde najdeš příjmení jenom Jamesova spolubydlícího, nebyly daleko, vlastně se nemilosrdně blížily a ty se budeš muset brzy rozhodnout, co řekneš. „V nejhorším bychom si mohli zkusit vyžádat návštěvu koupelny… pokud by to nebylo příliš nepatřičné. U čarodějné domácnosti bych to nenavrhoval, ale nemagické bývají v těchto ohledech… laxnější… co jsem slyšel.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ahoj ahoj," zamávám s úsměvem oběma rukama naráz, abych náhodou někoho nevynechal, a po Petrově boku vykročím k domu. Že bych to s dětmi uměl si sice nepřipadám, ale jestli to tak vypadalo... tak asi tím líp? James určitě pochybnosti o tom, jak si hrát s dětmi, neměl. Otevřený jako kniha, nepochybně vděčný předmět laskavých drbů... dovedu si představit, že ho tu mají opravdu rádi. Přijít sem Jessie, nejspíš se nestačí divit, že jí kterákoli ze sousedek uvaří kafe přesně jak má ráda. "... vyžádat si návštěvu koupelny jsem taky uvažoval, ale jestli má ten jeho spolubydlící podobnou barvu vlasů, nemuseli bychom rozeznat, komu co patří," navážu na Petrovu úvahu a pokusím se uložit do paměti, že v čarodějnické domácnosti si o podobnou věc říkat nemám. "Jestli vůbec uspějeme - možná bude potřeba zalovit v ložnici. Vlastně jsem si říkal, jestli si o ně neříct úplně napřímo. Totiž: pochybuju, že by o mně James nemluvil, nebudu pro Pepu neznámý. Kdybych mu zkusil říct, že pan Kyteler najal na jeho hledání soukromou agenturu a že nás požádali o vzorek DNA kvůli srovnání důkazů - zní to realisticky?" To se ptám toho pravého! dojde mi obratem. Jenže do detektivek jsem sotva nakouknul, chybí mi ten správný vzor pro podobná jednání, a vymýšlet úskoky je strašně pracné, když nemám srovnané normy. Pravdu mu říct nemůžu, tohle je jí sympaticky blízko... Vlastně i pro obyčejnější mi chybí vzory. Zazvonit na zvonek u vchodových dveří - ano. A dál? Je vůbec vhodné se nechat pozvat dovnitř, nebo je to u lidí, kteří spolu nebyli seznámeni, věc nevhodná a možná dokonce nemyslitelná? Nepřemýšlej, napomenu se. Prostě jednej. Nic horšího než společenské faux pas nehrozí, a to je ve světle všeho ostatního opravdu jen drobnost. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve vchodu, čtyři dvacet Pochybnosti
„Nejsem si jistý,“ odpověděl Petr popravdě, přičemž pohledem zběžně přelétl po jménech na zvoncích. Popravdě ani nevěděl, koho hledáš. Neznal tady nikoho, zato ty sis rychle všiml řeckého jména Pepy. Josefa. Jeho rodiče museli být fakt něco…
Zmáčkl jsi zvonek a – nastalo ticho. Tvůj společník rozpačitě přešlápl. Jako by čekal okamžitou odpověď, chvíli se neodvážil ani nadechnout, ale nic se nestalo. Prostě bylo jenom ticho.
„Není na to moc brzy, pokud zmizel teprve dneska ráno,“ navázal Petr tlumenějším hlasem, zatímco rozpačitě pokukoval po tichých zvoncích, „a… co když se zeptá jakých důkazů?“ podíval se na tebe nejistě. Nejspíše nebylo divu, že se ke lhaní nestavěl zrovna pozitivně, ale i on věděl, že mu pravdu říct nemůžete. Co mu ale řeknete? A je tam vůbec? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Kdy zmizel se přesně neví," řeknu a vylovím mobil z kapsy, "a nebýt několikátý v řadě, tolik se to hnát nesnažím, ale..." Klepnu na Jamesovo číslo a dám mu šanci se ozvat rozespalým hlasem, náramně překvapeným, kolik už je hodin, a jestli přidá stížnost, že mu někdo zvoní u dveří a on se asi bude muset zvednout, nic lepšího bych si nedokázal představit... "Co já vím, jakých důkazů?" pokrčím rameny nevinně. "To mi neřekli! Jen poslali mě v naději, že to bude pro Pepu přijatelnější, než někdo úplně cizí." Jako tolikrát v tomhle zatraceném městě, mobil odmítne spojením několika nepříjemnými tóny plnými hlubokého despektu. Tak tobě se zachtělo si s někým promluvit...? Třeba někdy příště. Zkusím Jamese vytočit znovu a s mobilem u ucha se od zvonků otočím k dětem. "Hej, pokémoňata," zavolám a zamávám rukou. "Nemáte někdo klíče od domu?" Mám v sobě zvláštní, ne úplně příjemný pocit, že bych se měl dostat do bytu. Nějak, jakkoli. Že James leží ve vaně se zlomenou nohou a není schopný si zavolat pomoc. Že... nevím co. Určitě bych vymyslel pár dalších možností, kdybych musel, ale teď chci hlavně projít dovnitř. Nějak se ujistit, že nenajdu dveře od bytu s vypáčeným zámkem... možnosti se mi přelévají v hlavě dost neurčitě jedna přes druhou, splývají dost nerealistickými způsoby, hned se vyděsím, jak to budu vysvětlovat policii, kdyby zareagovali na Jessino hlášení a objevili se tu vzápětí, hned se utěšuju, že vlkodlak přeci o čarodějích ví a tak bych prostě řekl pravdu... Jenže komu je kapitán - nebo co může mít za hodnost - loajální nevím, ale zřejmě je to důležité - a tak si vysvětlování nechám až pro chvíle zcela nezbytné a představu, že bych rovnou zavolal jemu, ať nás pustí dovnitř, nechávám v záloze až jako možnost úplně poslední. Zvlášť když on už asi hlavně nebude ve službě, tak těsně před úplňkem... safra, až teď mi dochází, jak jsem na něj spoléhal. Ale nevadí, nějak si poradíme. Hlavně jsem měl zavolat přímo Pepovi, jenže ještě si nějak dovedu představit vykládat nesmysly tváří v tvář, ale chtít po něm, ať nám přijede ze školy a nebo z práce otevřít se zárodky podobných výmluv, na to mi přijdou moc chabé... No tak, charizarde, ulehčíš mi to o jedny dveře, pěkně prosím? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve vchodu, čtyři dvacet Osud na vaší straně (9)
„A nezní to zbytečně, že našli něco…“ Petr rozpačitě uhnul pohledem a zmáčkl znovu zvonek v naději, že je Pepa třeba ve sprše a neslyší vás. „Jestli to považujete za nutné… nic lepšího mě stejně nenapadá.“ Možná se mu to nelíbilo – a popravdě ne, nelíbilo –, ale ono to stejně začínalo vypadat, že lhát ani nebudete muset. Jenom se vloupat dovnitř. Asi by mu to nemělo připadat jako menší zlo…
„Já klíče mám,“ ozvala se blonďatá dívka, „ale cizím odemykat nesmím.“
„Jo,“ přizvukovala pihovatá. „James klíče má, proč ti nepřijde otevřít?“
„Možná mu chce ukrást Jessie,“ nadchla se zase ta první, „a teď hledá důkazy, proč by s ním neměla jít. To by bylo romantické!“
Ať už by to bylo romantické nebo ne, dveře se vzápětí otevřely a ven vyšla babička s ratlíkem na vodítku. Pes se na vás podíval, začenichal a při pohledu na Petra se zničehonic rozštěkal, jako by mu před očima zasyčela kočka. Tvůj společník úlekem ustoupil a dostal se tak krok za tebe. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Hmm, to mě nenapadlo..." dojde mi konečně, na co Petr naráží, a ostrá ledová ťafka se mnou málem viditelně oklepe. Klid. "Jen jsem na nic lepšího nepřišel. Ale máte pravdu, asi bude lepší nějak - ale já přeci nejsem cizí!" zesílím hlas, abych se mohl ohradit proti tak hluboce nespravedlivému osočení. "Víte, kdo já jsem? Někdo," poklepu se na hrudi, "kdo řekl Jamesovi: přestaň to odkládat a pozvi ji na rande ještě dneska!" Jestli ony mě ty potvory malé nakonec nebudou znát i jménem, jestli tu s nimi James probírá svůj život do takových detailů! I když něco mi říká, že vedle Jessie jsem na stupni zajímavosti tak někde v oblasti jejích kotníků. "Mám zásluhy - a možná vám někdy za odměnu povím, jak to bylo." Mobil - nepřekvapivě, ale zkusit jsem to musel - nikdo nezvedá, tak jen nespokojeně kouknu na obrazovku - a honem ukročím, abych nepřekážel té paní v cestě. "Dobrý den," řeknu a natáhnu ruku, abych jí mohl dveře podržet otevřené. Do toho ratlík, Petr, který se rozumně řídí mottem moudřejší ustoupí... tohle poslouchat ještě deset vteřin v kuse a praskne mi hlava. Prosím, já chci zpátky do auta. A nemuset mít otevřené oči. Jestlipak takhle psi reagují na každého ne-člověka? Magií to nebude... a nebo jsem pod jeho rozlišovací schopnosti. Trolí důl musí být krásné místo, kde si v parku může člověk lehnout do trávy a znovu vstát beze škod. A možná, možná... se nepečou koláče jenom vílí. "Jen aby sis takhle troufal i na opravdového lumpa," řeknu hafanovi a na paní se usměju. Je zcela přirozené kolem ní projít dál, na drába si snad hrát nebude... neštěkej, bestie, nebo tě vystřelím až na Měsíc! Dneska se do něj bude dobře trefovat. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve vchodu, čtyři dvacet Babizna a děti
Dokonce ani teď, když jste s Petrem strávili už nějaký ten čas spolu, ti nebylo jasnější, co z něj vlastně cítíš. Že čaroděj je, jsi tušil, ale něco v tobě se s tím nedokázalo smířit. Necítil jsi z něj magii stejně jako z Alexandra, možná by se dal přirovnat k Essekovi, ale oproti elfovi byl o kus výraznější. Teď už jsi možná začínal chápat, že z Alexandra jsi cítil magii vnější a že elf měl pravděpodobně magii vnitřní. Projevovaly se jinak?
Na Essekovi sis všímal zvláštních věcí jako proměnlivé barvy očích, pohyblivých stínů v jeho očích a také té zvláštní vůně spálených čarovných hájů, snad se daly považovat za projev magie v něm. Uměl kouzlit? Nebo to dokázal skrze náhrdelník? Tolik jsi toho ještě nevěděl. Snad protože Londýn neměl vlastní Trolí trh, ses v něm nesetkával s tolika magickými bytostmi jako teď v Kelliwigu a – nesetkával? Teď to bylo jenom matné podezření, ale někdy později se možná dozvíš, že tomu tak bylo. Zkušenosti s magickými bytostmi jsi neměl ani v jednom životě.
Petr zvedl pohled rozpačitých očích k staré paní s nepřátelským hafanem. Podíval ses na něj teď důkladněji, nebo za to mohlo světlo křehkých slunečních paprsků lámajících se na hraně se šedivými mraky? Oči měl bezesporu zvláštní. Už ta zelenomodrá barva mořských řas, ale především… stejně jako Essekovy stříbrné oči předtím působila zvláštně pohyblivě. Živě. Jako by jí magie prozařovala i ve chvílích, kdy se snažila skrýt.
„Dobrý den,“ kývla ti důchodkyně na pozdrav a oba si vás prohlédla. Nepoznávala vás. Odsuzující štěkání psa jí důvěry nedodalo, ale zároveň si na drába opravdu hrát nehodlala. „Měl by si vás vyzvednout dole. Ten, koho navštěvujete. Aby se nám po domě potloukali cizinci… Kam ten svět dospěl!“
„Honem pryč!“ křičely na sebe děti a utíkaly si hrát k houpačkách o kus dál, aby babizně nelezly na oči. Určitě by jim taky vynadala…
Ve skutečnosti si vás nadále nevšímala. Potáhla rozzlobeného hafana za vodítko, pak potáhla víc, až ho nakonec div neodtáhla za krk, ať už se nebohé zvíře bránilo sebevíc. Nebyl to zrovna pěkný pohled. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Udržím na tváři zdvořilý úsměv dost dlouho, abych se ujistil, že to její brblání nevyžaduje odpověď - naštěstí, nic moc jiného než neurčitá omluva a ještě neurčitější výmluva mě stejně nenapadá. Dveře mi z rukou nebere a svou sonickou zbraň vleče pryč s takovou sveřepostí, až je mi toho psa docela líto. Sice jsem s jeho hlasivkami měl dost nemilosrdné plány, ale osud ho trestá až moc... Ne že bych nebyl rád, když se ten ostrý zvuk, co se mi odráží v hlavě jako ostnatá koule, konečně vzdálí. Ohlédnu se k Petrovi a na okamžik se mu bezděčně a vlastně nechtě zadívám do očí. Což... nesmím, ale stejně není úplně snadné se odtrhnout. Tak zvláštní... a podmanivé. Živoucí a lákavé. Jak pomalu přivykám jeho blízkosti, nezvykle snadno, jako bychom se znali už dávno, vlastně si musím dávat pozor, abych neměl sklony mu být blízko až moc... ale ty oči mě stejně pokaždé znovu překvapí, zvlášť v takové chvíli a novém světle. Nejspíš se jen nechávám ukolébat vědomím, že je z jedné domácnosti, či jak to říci - snad tou bezvýhradnou vstřícností, s jakou se ke mně od první chvíle stavěl. A jeho barvy mám rád... Rychle uhnu pohledem a sám sobě dám v duchu za uši, když si uvědomím, že přemýšlím nad svými bratrem. Byl starší než já...? Byl stejně tak ochotný vzít mě pod křídla, nebo je to jen pocit, jaký bych si přál z někoho takového mít? A neměl bych si náhodou znovu připomenout, že Petr je zaměstnanec - který je ale ochotný jít se mnou na lov démonů - ááále po kterém opravdu nemám právo nic takového chtít? "Můžeme," hlesnu zbytečně a podržím mu dveře, aby mohl projít dovnitř. Znovu se mě dotkne vůně, kterou s ním už začínám mít spojenou, i když ji nedokážu pojmenovat. Ale je... o tolik jiná než Alexandrova... Lehkým dotekem se ujistím, že mám prsten stále na svém místě a nechám si hlavou proběhnout už pečlivě zaběhnutou mantru o tom, že je v pořádku - je - musí být... nenadělám nic. Projdu za Petrem a s jistou nadějí vzhlédnu ke schodům. Patra jsem zvenčí nepočítal, ale udýchá mě i obrubník. Vyjet nahoru a potom hledat správné dveře cestou dolů mi připadá mnohem lepší, než... aha, tak nic. Jamesi, radil bych ti bydlet maximálně v prvním patře! "Vhodná chvíle se zeptat... jak je to s kouzly, co si poradí se zámkem u dveří?" Otázka napůl vážná a napůl nevážná. Spíš začínám uvažovat, co budeme dělat, až nevyhnutelně nastane okamžik, že budeme prostě... stát za dveřmi. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve vchodu, čtyři dvacet Pochybnosti
„Žádná taková neznám,“ přiznal Petr s omluvným úsměvem, když jste zamířili po schodech nahoru. „Jsem si jistý, že existují, ale…“ nikdy se je učit nesnažil – dokonce ani z akademického zájmu, „Neznám nic, co by zámek nepoškodilo. Něco jako concide nebo terebro by dveře každopádně otevřely.“
Už se mu to zase přestávalo líbit. I když se mu ulevilo, že nebudete muset lhát, docházely mu teď jednotlivosti – a tedy to, že se chceš vloupat k někomu domů. A opravdu jsi chtěl? Nakolik účel světí prostředky? Nebyla přesně ta chvíle, kdy by se měl ozvat a říct, že to přeháníš? Možná to bude dobré, možná prostě vyjdete po schodech nahoru a Pepa vám otevře dveře… ale pak mu budete lhát. Petr se na tebe letmo podíval, než se raději začal rozhlížet po prvním patře. Hned pod velkým oknem stála velká pěkná palma ve žlutém květináči.
„Které jsou jeho dveře?“
To jsi pro změnu nevěděl ty. Jessie ti to nenapsala – a bylo nepravděpodobné, že by to sama věděla, když i adresu tahala ze systému zaměstnanců. Nejspíše vám nezbývalo nic jiného než si prohlédnout zvonky na každém patře… nebo se někoho zeptat. V prvním patře každopádně nebydlel.
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vážně existují?" Jen s pousmáním zavrtím hlavou. Ani nevím, jestli se tomu divím. "Vyrážet dveře každopádně nehodlám..." Alespoň myslím. Petr vypadá nad těmi úvahami hodně nešťastně. Jako by nevěděl, že je tu s kriminálníkem... recidivistou... co si ještě nedávno dával velmi odhodlaná předsevzetí nedělat nic, protože zatím všechny dobré úmysly vedly do pekel. Jestli se vyrážet něčí dveře ze zákona smí nebo nesmí, nad tím přemýšlet ani pracně vzpomínat nemusím. Essek mě zabije. Zatím se samozřejmě nic nestalo a o nic nejde - přijeli jsme k Jamesově domu, jdeme po schodech. Trapně pomalu, protož v hlavě mi tepe a zbytek těla snahu ani moc nepředstírá. Přesto dojdeme ke správným dveřím, nakonec... A já bych měl dát na Petra, za každou cenu bych měl, přes všechna nutkání se neobracet pryč. Poslechnout tu jeho nejistotu, co mě tak nepříjemně, ale možná rozumně zbavuje odhodlání. "Patro nevím, podíváme se. Co je terebro?" využiju příležitosti, jak přijít na jiné myšlenky na dalším rameni schodů. Mluvím teď jen polohlasně, hlasy se rozléhají chodbou šeplavou ozvěnou. Přemýšlím, jak se s co nejmenšími škodami na majetku a svědomí dostat k čemu potřebujeme. Kdyby bylo víc času... ale nemáme ho ani já, ani James. Velmi mrzuté je, že čím přijatelnější způsob, tím menší šance nám dává, zato hrozí velkým zdržením. Ale pořád ještě mohu doufat, že tohle dilema řešit nebudu... jako by zrovna tenhle druh naděje někdy vyšel. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Ve vchodu, čtyři dvacet Po schodech nahoru
„Znamená to něco jako vír,“ odpověděl – a kdovíodkud se v hlavě vzala myšlenka, že se plete. Byl to první pád jednotného čísla od slovesa terebrāre – probořit se skrz, nebo probodnout. „Roztočí to madžiku tak, aby měla největší možný ráz. Je to jeden z mála magických pohybů, který umožňuje precizní práci s madžikou, jinak bývá vcelku těžkopádná… Tímhle zaklínadlem jsem v kyvadle udělal tu dírku na provázek,“ usmál se rozpačitě.
Na prvním patře jste zkontrolovali jména na zvoncích – a pak jste pokračovali po schodech. Kolik pater tahle budova mohla mít… a kolik jsi jich mohl zvládnout? Zadýchával ses snadno. Před očima ti tancovaly mžitky a s každým krokem jsi měl stále větší problém odhadnout vzdálenost mezi podlahou a nohou, až ses chvílemi mohl leknout, že zajisté ztrácíš rovnováhu. Petr nic neříkal. Samotnému mu to problémy nedělalo, vlastně nakračoval zlehka jako rusalka a ne jako mořská víla. Padouch. Čas od času se zastavil na mezipatře, otočil se k tobě s laskavým úsměvem na rtech a čekal. Klidně by ti dal i čas se vydýchat, kdyby sis ho odvážil uzmout.
„Terebro tenues,“ zopakoval zaříkávadlo, které jsi ho už jednou slyšet vyslovit. „Tenues ztenčuje proud magie. Nicméně spotřebovává zhruba stejné množství energie jako fortis, protože oboje je to práce s magickým proudem,“ vysvětloval tiše, zatímco jste se konečně dostali na druhé patro… a ani tam mezi zvonky nenašli jméno Jamese nebo jeho spolubydlícího. Stojí ti ten chlap za to? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nestojí. V žádném případě mi ten chlap nestojí za to. Když pokládám dlaň na zábradlí, ani nemám skutečně pocit, že ho v té ruce cítím, jak mi začínají vjemy prokluzovat. Měl jsem si místo víláka Petra najít urostlého trola. Mohl mě všude pěkně nosit na zádech a dveře by vskutku nebyly téma... "Vida," řeknu a na okamžik zastavím, abych dal černým mžitkám před očima šanci rozběhnout se někam jinam. "Tak to se těším, až si ho vyzkouším." Latinu mu opravovat nepokouším. Nehraje to roli, sám bych za svou verzi ruku do ohně nedal - a zkrátka to vypadá, že bychom pár lekcí navíc potřebovali oba. Můžeme se pak vzájemně testovat ze slovíček. Je to rozhodně lákavější než rodové erby... jen počkej, až se vyspím, třeba to neprojedu na celé čáře... Hmm... mmm. Copak latina, to je jen otázka trochy píle. Ale jak kouzlí, toť otázka... asi bych nečekal, že je v Kytelerově domě náhodou. Zřejmě byl Kyteler ochotný se stát jeho Patronem - a co tedy bude s Petrem, kdyby se naplnil nejhorší scénář? Pobíhali bychom s prosíkem po Kelliwigu spolu? Přinutím se k dalšímu kroku. "Takže concide tenues," neodolám pokušitelství, "bude mít efekt jako vystřelená kulka?" Brzy si jednu zatoužím prohnat hlavou. Zastavím a dám si další malou chvilku - nepatrnou, opravdu - pokouším se utěšovat tím, že teprve včera večer jsem byl málem na umření, takže vyjít schody je vlastně skvělý výkon, ale moc to nepomáhá. Tak na to raději nemyslím vůbec. Jamesi, sakra... když už se necháváš unést, co za sebou alespoň sypat bílé křemínky? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Druhé a třetí patro, čtyři třicet Konečně… Konečně!
„Spíše jako pěst,“ odpověděl Petr po odmlce a zpytavě se na tebe zahleděl. Mělo by ho těšit, že začínáš chápat principy magie, ale zároveň ho děsilo, jak jsi je chtěl uvést do praxe. „Madžika v žádném případě nedosáhne tak daleko jako vystřelená kulka – a popravdě by postrádala rychlost. Možná i sílu. Abyste dosáhl kýženého efektu, musel byste kouzlo dál modifikovat. Velox přidává rychlost, fortis sílu, a tenues udává tvar.“
Když jsi zachytil jeho pohled, znovu se pousmál. Ve skutečnosti se nebál, že bys opravdu udělal něco špatného… To jenom bujná představivost ho teď proháněla napříč různými scénáři, z nichž se mu nelíbil jeden jediný. Co vlastně uděláte, až se zastavíte před zavřenými dveřmi? Petr se šel podívat na zvonky na druhém patře a už z toho, jak se k tobě ohlédl přes rameno, jsi pochopil, že tady James taky nebydlí. Tak znovu po schodech.
„To už byste měl lepší výsledek s terebro fortis,“ navázal přemýšlivě. „Terebro má z definice užší proud magie, takže kdybyste ho zesílil… Dokážu si představit, že by terebro fortis udělalo díru v lidském těle. Nikdy jsem to nezkoušel. Samozřejmě,“ zasmál se rozpačitě.
A na třetím patře… konečně najdete správnou jmenovku na zvonku. Před dveřmi ležel kobereček s usmívajícím se žlutým smajlíkem. Račte dál! Nikdo není doma. A zrovna v tu chvíli ti na mobilu cinkla další SMSka od Jessie: Neozval se? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Neděste se, prosím," podívám se na něj s jistým podezřením, jestli jsem ho svou poznámkou náhodou nesvedl špatným směrem - protože ano, přesně tak kouká. Ale co já vím... možná jeho vstřícnost víc pramení z potřeby ochránit zbytek světa přede mnou, než ze sympatií ke mně nebo ochoty pomoct Jamesovi... tomu bych po telefonátu s Essekem dokázal uvěřit snadno. "Šlo mi opravdu jen o principy, ne konkrétní použití." Ale i tak nasávám jeho slova jako vyprahlá houba. Jen k tomu mít rovnou také symboly! Hodil by se mi další prsten. I když taková míra důvěrnosti mi s Petrem připadá vlastně nepředstavitelná. Upřímně vděčný, že alespoň posledního patra jsem ušetřený, se na pár vteřin opřu do zvonku. Nic, jak jinak - i když opravdu bedlivě naslouchám, jestli se zevnitř něco neozve. Nelením nakouknout v nějakém záchvatu optimismu pod ten naprosto příšerný kobereček, s jistou lítostí se zasním nad snadností concide, ale nakonec jen vytáhnu mobil a posadím se na horní schod, s trochu omluvným poloúsměvem na trpělivého Petra. Složit tak hlavu na kolena, zavřít oči... třeba by se všechno vyřešilo nějak samo. Nepatrná naděje, že se ozývá James, nebo Jessie s dobrými zprávami - dobře, vyšla třetina, ta nejméně žádoucí. S odpovědí nepospíchám. Vytočím Pepu, opřu si lokty o kolena a na chvíli ty oči přeci jen zavřu. Třeba svět využije příležitosti a zpomalí rotaci do běžných líných otáček. Netelefonuju vůbec rád, chybí mi pohled do tváře toho druhého, gesta a jistota, že v té chvíli skutečně komunikujeme spolu a ne každý na deset dalších míst, ale měl bych tu možnost vést víc v patrnosti - nemuseli jsme tu ztrácet čas. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Druhé a třetí patro, čtyři třicet Pepa (10)
A v tu chvíli se otevřely dveře. Objevil se v nich mladý muž s tmavou pletí a delšími černými vlasy. Díval se na vás dost překvapeně – asi tak, jako když člověk chce vyběhnout pro mléko do obchodu, ale před dveřmi bytu mu postávají dva cizinci. Co proboha chcete?
„No ty, vole, tady! Tady, vole! Někdo volá, vole. Tak mě zvedni, vole. Co když je to máma, vole?“ vykřikoval telefon někde hlouběji v chodbě bytu 2+1. „Hééééj, vole!“
„Okamžik.“
Pepa – protože kdo jiný by to tak mohl být – zakoulel očima, neurčitě přitom zagestikuloval a otočil se zpátky do bytu, aby našel vyřvávající telefon. Hej, vole, tady! Byla to nejpodivnější hra na schovávanou, jakou jsi kdy viděl, a to bylo co říct, pokud jsi měl opravdu několik mladších sourozenců. Samozřejmě, mohl bys hovor prostě típnout, ale zhruba dva kroky za dveřmi stálo dlouhé zrcadlo a vedle něj na stolku byl odložený hřeben. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dost překvapeně zdvihnu hlavu a ohlédnu se ke dveřím. V mém vesmíru se dosud možnost neotevřít je, když na ně někdo zvoní, neobjevila ani teoreticky. Nebo mají dole rozbité zvonky...? Nebo... To je jedno. Zapřu se o zábradlí, na nohy se vyhoupnu tak rychle, že se černé mžitky kolem černého Pepy slijí do jednolité temnoty, a když znovu vidím, Pepa je pryč. Buď tam někoho má, nebo... ne, to je hodně kratičký vjem. Ale stejně. Prosím. Řekněte mi někdo, že nikdo dospělý nemá takovéhle vyzvánění na mobilu. "Jistě," hlesnu už k prázdné předsíni a pohled mi utkví na hřebenu na zrcadle. Ty dva kroky udělám úplně samovolně, popadnu ho a jen se snažím rychlým pohledem ujistit, jestli na něm pár vlasů zůstalo - a jakých. Máme vážně štěstí, že se ti dva nespletou! Ta neurčitě hnědá, kterou příroda dopřála většině lidí, by se přebírala dost špatně. Že se nás tady sešla tak pestrá paleta, je vlastně docela unikát... Petře, počítá se to jako krádež? A opravdu byste se vrátil do auta, kdybych vás požádal, ať tam na mě počkáte...? Jsem hodně rád, že tenhle nešťastný experiment nebudeme provádět právě teď a tady. Projedu zuby hřebenu, aby mi případné vlasy zůstaly v dlani s mobilem, proti vlastní kůži odstín rozeznám nejsnadněji - zvlášť teď, s tou zdravou barvou čerstvě natřené zdi - a nechtě přitom ukončím volání. V duchu se div nemodlím, ať je tenhle lov úspěšný. Nechci lhát, vymýšlet si nejapné historky, vyrážet dveře, používat nelegální dopravní prostředky, ani ničit svět... kdyby jen byly věci tak jednoduché. Jak si poradit se zjištěním, že jsem ochotný vážit prostředky proti účelu, že není žádné jednoznačné správně, že i když nechci dělat nic nepatřičného, tak dělám a ještě mi to ani doopravdy nevadí, pokud je důvod dostatečně závažný - zkrátka strašně moc nevím, jen je to zvláštní prvek nejistoty a obav ze sebe samého. Jsem rozbitý, nebo to nejde jinak? Stačilo by omezit svůj život na postávání za knihkupeckým pultem a dilema by se vyřešilo samo - a to je možná i odpověď. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Třetí patro, čtyři třicet Ale, Pepo…
„Samozřejmě. Počkáme,“ odpověděl Petr pevně.
Ačkoliv tvé počínání sledoval, nezněl přitom rozpačitě nebo jakkoliv provinile. Jestlipak bys také dokázal znít klidně? Jako by tvůj společník během dvou vteřin změnil pohled na svět, přehodnotil stanoviska, nebo se jenom smířil s realitou, nebyly z něj znát výčitky svědomí ani pochybnosti. Prostě jste to udělat museli. Kol a kolem to bylo lepší kterákoliv jiná varianta…
Pepova černá a Jamesova neurčitě hnědá se ve správném světle dala odlišit snadno. Tady a teď tě mohly zevnitř sžírat pochybnost, že jsi loupež genetického materiálu podložil jenom domněnkou, že vlasy na hřebenu nevypadají tak tmavě, aby byly opravdu Pepovy, nicméně… šero v chodbě a časová tíseň ti bližší rozbor nedovolily.
„Hmm,“ udělal Pepa s mobilem v ruce a otočil se k vám, „promiňte, a vy jste…?“
„Jamesovi přátelé,“ usmál se Petr. „Jessie nám volala, jestli nevíme, kde je. Napadlo nás se tady zastavit, jestli něco nevíte.“
„Jessie zbytečně vyšiluje,“ Pepa popošel na chodbu a opřel se o rám dveří bytu. Těžko říct, jestli by vám byl ochotný pomoct, ale moc se na to netvářil… „Jamie tady není, ale pravděpodobně se jenom někde zapomněl. Možná se opil tak, že skončil v posteli s jinou a teď se jí bojí na oči,“ uchechtl se.
Ne, to by James neudělal. Rozhodně ne James, kterého jsi znal.
„Ach,“ udělal Petr maličko nejistě, až jsi v něm zahlédl ozvěnu mladíka, který tě dosud doprovázel, „tak to rádi slyšíme. Docela nás vyděsila.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jen zamrkám. Na chvíli skutečně nevím, jak se k něčemu takovému postavit a jsem hodně rád, jak obratně se Petr chopí slova - tohle přeci není Jamesovi ani trochu podobné a Pepa to musí vědět stejně dobře jako já. Nebo spíš - líp než já. Takže možná... jsem přeci jenom mimo a všechny ty možnosti, které jsem se snažil brát v úvahu čistě pro útěchu, jsou stále ve hře. Ne, nevěřím tomu. Možná jsme se neznali dlouho, ale takový není. "Tohle ale na něj vůbec nesedí," navážu plynule a zdvihnu k Pepovi oči s velmi neprozíravým, jak mi dochází vzápětí, odhodláním Jamese bránit. Na chvíli docela vážně pochybuju, jestli jsme u správných dveří. Rychle se ale pokusím to lehkým úsměvem převést jen do nevážného konverzačního nesouhlasu. Nemusí vědět, jak moc mě tím vytáčí. "Navíc ta zkouška včera - šel na ni?" nadhodím. "Prý byla důležitá, učil se i v práci jak to jen šlo... Spal vůbec doma poslední dva dny?" Hřeben jsem stačil vrátit na místo a teď, vzorně zpátky na chodbě, mám jisté pochybnosti, jestli by nás Pepa pustil dovnitř, ať už s jakoukoli historkou. Možná ano. Že k němu pojímám nechuť za takový postoj k Jamesovi, který ho nepochybně bral jako kamaráda, vždyť jak by s ním jinak mohl bydlet... je asi nevyhnutelné, ale zároveň bych se tím neměl nechávat unést. Navíc by to byla pořád ta lepší varianta. Taky bych si přál jí uvěřit. Jenže je dost k vzteku, že jestli tohle bude Pepa vykládat i policii, ta tomu uvěří velice ochotně - a leda ztratí další čas. Vlasy opatrně svírám v hrsti a tiše doufám, že opravdu byly tak světlé, jak se mi zdálo. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Třetí patro, čtyři třicet Vrazit mu do zubů by nebyl špatný nápad
„Tak to ho asi moc neznáš,“ pokrčil rameny Pepa, jako by nebylo nic jasnějšího. „Jamie se možná nezdá, ale na mejdanu to umí rozjet… a po zkoušce si každý trochu rád zašpásuje. Jen škoda, že mě nepozval. To si s ním ještě vyřídím…“
Petr se na tebe podíval, ale tentokrát nic neříkal. Ať už to s Jamesem bylo jakkoliv, on ho neznal a nemohl ho teď bránit. Samotnému se mu to moc nezdálo, ale…
„Sím tě,“ mávl Pepa rukou. „To tě jenom ta slepice v knihkupectví vyděsila… Přehání. Samozřejmě, že přehání. Včera tady normálně byl a na zkoušku vyrazil dopo, prostě to večer někde přehnal. Hodně bych se divil, kdyby dneska nedošel domů.“
„Možná bychom měli jít…?“ nadhodil Petr zlehka, přičemž kmitl pohledem zelenomodrých očích mezi vámi dvěma. Zdálo se ti, nebo mu se v nich zaleskl sytější odstín než předtím? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Slepice... Petrův hlas ke mně dolehne jako jemný stisk dlaně na rameni. Tiše vydechnu. "Měli," řeknu suše. Jo, měli. Rozhodně. Pepa shazuje celou tu věc ze stolu tak bezstarostně, až se nabízí otázka, jestli s tím nemůže mít něco společného... ale... ba ne, je to prostě pitomec. Nad tím, že by si takhle bral do pusy jemnou, a teď velmi nešťastnou Jessie, se mi ježí srst a div nezatínají pěsti. Něco ve mně, co má odstup a nadhled, s jistou zvědavostí sleduje tenhle malý experiment. Tak co, Eliáši, jsi někdo, kdo se tak snadno popere? - Ne, samozřejmě, že ne... A především jsem někdo, kdo by se přes takového zbytečného hulváta měl dokázat snadno přenést. A raději přemýšlet nad Jamesem, ale tam je to vlastně jednoduché. Prostě je pryč už od včera; a to je strašně dlouho a špatně a pocit z toho mám hodně mizerný. Ale pořád to nutně neznamená... nic to neznamená. Najdeme ho. Lepší od včera než třetí den - naděje je na světě od toho, aby se jí člověk držel jako klíště a postrkoval ji tak dlouho kupředu, až se obalí fakty a stane se z ní realita. "Je od Jamese charita, že s tebou bydlí, nebo mu něco pravidelně sypeš do kafe?" přeptám se tónem, jakým se běžně hovoří o počasí - hloupě a dětinsky, ano, vím, neměl jsem - a litoval bych, kdybych nereagoval, a i to je hloupé - usmívat se už opravdu nepokouším. Ten chlap mě ale opravdu neskutečně irituje! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Třetí patro, čtyři čtyřicet Slovní pěsti
„A ty jsi jako kdo?“ podíval se na tebe Pepa.
I on se snažil působit nad věcí, ale postoj jeho těla už nepůsobil bezstarostně. To divoké zvíře v nitru každého člověka se připravovalo na obranu nebo útok. Bylo vlastně jedno na co z toho, vrazil by ti rád. Zasloužil bys, ty parchante. Tak ty ho budeš urážet na prahu vlastního bytu? Aby tě nepřekvapilo, že se on popere fakt rád. Obzvláště s takovou slečinkou.
„Vyvádíš jak ženská, ani se nepředstavíš a ještě si k tomu dovoluješ, jo? Fakt machr. Sis myslel, že si budeš hrát na hrdinu, co? Tak sorry, kámo. Někde se zapomněl, asi pro něj prostě nejsi tak důležitej, aby se ozval. Ale ty vlastně chceš, aby byl James pryč, co? Někde zapíchnutej pod mostem. Udělalo by ti to náramně dobře. Protože bys ho našel. Ty. Přesně ty, pán důležitej. Rytíř na bílém koni. Možná bys na tom trhl kariéru soukromýho detektiva. Splněnej sen, viď?“ ušklíbl se. „Sorry, že ti to kazím, ale James je v poho. A být tebou, nevotravuju slušný lidi podobnými pohádkami. Že si potřebuješ něco dokázat, fakt není můj problém.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Já jsem Eliáš," odpovím prostě. "Jestli jsi o mně slyšel, víš, že Jamese znám. Tyhle řeči o něm prostě neberu." Chtěl už jsem vykročit ke schodům, ale teď bych se od něj neodvrátil ani za nic; ona totiž otázka nezní, jestli se rád peru já. Otázka zní, jak blízko k tomu má on. Co by na mém místě dělal Alexandr...? Především by se do té situace vůbec nedostal - samozřejmě. Zaručeně by neměl potřebu hloupě provokovat - protože nic jiného to nebylo a budiž mi to poučením pro věky budoucí. Teď mám vedle sebe ale jinou oporu a nejspíš není moc fér spoléhat, že mě v tom Petr nenechá, ale vím, že nenechá, a tak potřeba držet se zpátky není dost intenzivní. Jako vážně, Eliáši? Kdykoli se máš komu schovat za záda, začneš si vyskakovat? Ale vlastně ano, přesně tak to je; znovu. Upokojený přátelskou přítomností jako bych nemusel cokoli provádět jen na jistotu. Což... asi není úplně dobře, vzhledem k tomu, k jakým věcem jsem se připletl a co všechno je ve hře. Jenže stále znovu platí: je to nové, všechno kolem je nové. Potřebuju si věci a situace osahat, prozkoumat, prožít, pospojovat s jinými. Zkalibrovat se. A jestli se na to právě teď možná maličko vymlouvám, protože mě opravdu vytočil... tak i to budiž svého druhu zkušenost. Bezděčně lehce nakloním hlavu na stranu a prosévám Pepova slova jako hromádku prachu, do které možná upadla ztracená náušnice. Ty si myslíš, že se mě tímhle dotkneš? Na to jsou tu jiní experti s těžším kalibrem... a navíc trefovat se do mě není zdaleka tak rozčilující, jako když zmínil Jessie. Ne že by se mě určité věci nedotkly, protože bych skutečně nerad, aby byly pravdivé - srdce mi divoce tluče a sotva se dokážu nadechnout - ale snažím se to ze sebe smést pryč a namlouvat si, že Jamesovi mohou být moje důvody ukradené, ten především potřebuje... možná potřebuje... být nalezen dřív, než se z něj stane číslo ve statistice. "Takže takhle to bylo?" vylovím z jeho zlosti to, co mi připadalo skutečně důležité. V afektu vychrlená slova mohla být jen náhodný příklad, ale taky čirá pravda, pokušitelství vraha, který má svůj čin stále před očima. "Pod kterým mostem ho mám hledat, Josefe?" Hlavně neupustit ty vlasy - to si bezděčně připomínám. Jestli po mně skočí, musím si vystačit s jednou rukou. A Petrem, ehm. O kterém si možná jen namlouvám, že by vůbec reagoval, ale jisté napětí v něm... Nenechá mě v tom. Ale především doufám a nejvíc se soustředím právě na to, jestli z Pepy vyletí něco víc, jestli mě něco v jeho tváři navede k odpovědím na tu nejzásadnější otázku: má s tím něco společného. Protože scénář si dovedu představit snadno. Že by James nechal jenom tak být takové řeči o Jessie, tomu nevěřím. Mohli se pohádat... pak už je sled událostí zřejmý, neměl bych se bezhlavě upínat na jistotu, že jeho zmizení souvisí se všemi ostatními. Protože Pepa, s tmavýma očima plnýma odporu a zlosti. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Třetí patro, čtyři čtyřicet Tak tohle mohlo dopadnout líp…
„Ty malej…“
Jakkoliv se Petr na tuhle chvíli připravoval, nechal si ji proklouznout mezi prsty. Ve skutečnosti to nečekal. Josef vystartoval tak rychle, že jsi ani nestačil uhnout. Pěst tě zasáhla do obličeje tak silně, až se ti zatmělo před očima a měl jsi co dělat, aby ses nerozplácl na špinavé podlaze, natož abys udržel chomáček vlasů. (3)
Napřáhl se i na druhou ránu. V boji jeden na jednoho bys byl naprosto bez šance, ale to už vzduchem projelo něco zvláštně studeného. Později si možná uvědomíš, že to byla Petrova magie, ale teď se ti z nosu začala hrnout krev a hlava ti třeštila stejně jako včera. Dostat to do hlavy těsně po nedoléčeném otřesu mozku opravdu není to, co si léčitel představoval pod klidovým režimem.
Bylo to jako ve filmu. Josefova pěst blížící se k tvému zakrvácenému obličeji zpomalila a pak ji najednou zachytil Petr s modře se blýskajícíma očima. (10) Opravdu nebyl o nic vyšší než tenhle neandrtálec, ale snadno ho od tebe odtrhl a hodil ho zpátky do vchodu bytu. Josef klopýtl a dopadl zadkem na zem. Tohle opravdu ustát nemohl.
„Eliáši?“ otočil se k tobě Petr, aby zjistil, jak na tom jsi.
… a Pepa se vrhl ke dveřím, aby je co nejrychleji zavřel. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nějak jsem věděl, že se tohle stane, ale nevěřil tomu. Snad jsem si představoval, že se to v Pepovi pere stejně jako ve mně, možná jen na primitivnější úrovni, ale kdepak - byl o celé míle dál - a já to věděl - a stejně v okamžiku, kdy mi vybouchne před očima bolestí a mám co dělat, abych nešel do kolen, cítím jen zvláštní úžas, že se takové věci opravdu dějí... že jsem nestačil nic - a že nejspíš ani nemohl stačit - a jen stopu neurčité lítosti, že jsem mu ji nevrazil první. S jakýmsi pobaveným nádechem mi bleskne hlavou, že já bych mu asi místo pěstí střelil facku. Možná? Pozdě na teorie. Petře? Moje dobrá víla opravdu neváhá, díky, díky za to - jako něco vzdáleného vnímám, co se děje, jak Pepa letí na zem a Petrovi svítí oči... asi... zavrávorám a ztěžka se opřu o zeď a permoníci v hlavě předávají otěže trollům a ti mi tam buší těžkými kladivy, jako by se chtěli probourat ven. Ale... držím? Pěst mám pořád sevřenou, tak snad ano, snad nepovolila v žádné chvíli... uf. "Je mi divně," zamumlám. Nespadni, neupusť, vzpamatuj se, v kapse máš ten lektvar... jo, ten hodně přijde vhod. "Omlouvám se..." Zakrvácej si jen to oblečení, které můžeš snadno sundat... aha, ona je to vážně krev, co přede mnou kape na podlahu... navíc moje... ještě něco? Jo, ještě něco jo. To nejdůležitější pro nejbližší chvíle. "Co mám dělat?" vypravím ze sebe a vlastně se ptám, jaké mám na sebe zakouzlit zaklínadlo; až vzápětí mi dochází, že to z toho Petr asi nerozluští. Takže musím... au... je mi vážně, vážně divně. Právě jsem mu něco říkal, ale nemůžu si honem vzpomenout, co z toho bylo nahlas. Bolest nosu by nebyla tak hrozná, ale ta hlava... nemohl bych si přeci alespoň sednout? Ne, zavrhnu to okamžitě. Musíme jít. Jen okamžik, prosím, jen se... poněkud otřesený... poskládám... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Třetí patro, čtyři čtyřicet Co máte dělat? Co mám dělat já?!
„Volám policii,“ ozvalo se ještě z bytu, než se dveře prudce zabouchly.
Petr se k němu neohlížel. Výhružka o volání policie s ním nikterak nepohnula, spíše si ji jenom pečlivě zapsal na seznam věcí, které teď musí brát v potaz. První a nejdůležitější položkou jsi pro něj ty. Teď se musel postarat o tebe. Nejspíše ani nevěřil, že by Pepa policii opravdu zavolal, vždyť napadl on tebe, ale snažit se toho chlapa předvídat se mu už jednou nevyplatilo a…
„Jste v pořádku,“ vyslovil pevně. Snad si myslel, že to potřebuješ slyšet, ale vzápětí mu došlo, že tomu tak vůbec nemusí být. „Jste v pořádku?“ zeptal se již nejistějším, možná až krapet zpanikařeným hlasem. „Eliáši? Slyšíte mě? Podívejte se na mě. Zvládnete se na mě podívat? Kolik ukazuji prstů? Prosím vás…“ Aniž by nad tím jakkoliv přemýšlel, svezl se s tebou na podlahu a opatrně tě chytil za ramena, abys sis náhodou nelehl. „… mluvte se mnou, Eliáši.“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Pepu ještě zaslechnu a v první chvíli propadnu nesmyslnému dojmu, že chce volat policii kvůli té zakrvácené podlaze, a pak ji tady budu muset pod přísným dohledem příslušníka drbat štětinatým kartáčem od červených kapek v hromadě napěněného mýdla - ale pustím ho z hlavy obratem - nezavolá - a moudře za sebou zabouchl dveře, takže... čert ho vem. Nějak záhadně jsem se podél zdi svezl na paty, ale padat nechci, opravdu... ale pouštět mě nemusíte, Petře - je to příjemná kotva ve světě plném nejistot. Tak například: opravdu je nahoře tímhle směrem a dole pode mnou? Vážně by se všechno mělo tak zvláštně vlnit, a neměl bych mít náhodou líp zaostřeno? Tolik otázek. "Vždyť mluvím," zamumlám trochu popleteně. Odkašlu si. Nejistota v jeho hlase mě přiměje k pokusu o úsměv. Krev svědivě stéká po bradě, tam se na chvíli zastaví a pak ve velké kapce sjede k zemi. Dobře, sako můžu odepsat. Jen si dát pozor, ať to nejde i jinam, ale třeba... dostanu od Ester další mikinu... vážně, vážně vážně je mi divně. "V pořádku... jsem, opravdu. Jenom hlava..." Nemyslet zbytečně moc, to už jsem měl přeci včera skvěle nacvičené! Alister si může s Essekem střihnout, kdo mě ugriluje dřív. Připadám si skutečně trapně, že si dává se mnou takovou práci, abych pak úplně hloupě... ne, zpět. Chtěl jsem něco důležitého. Aha, už vím - být co nejrychleji odsud pryč. Potřebuju to kouzlo. "Petře, nemůžu si vzpomenout," vyslovím pečlivě, aby mi rozuměl, a mhouřím oči, jak mi každé slovo nepříjemně vibruje hlavou. Nemůžu, omlouvám se. Vím, že Alexandr na žabáka použil něco složitějšího než auxilio, ale prostě si nevzpomínám. Ale třeba bude stačit? "Tak mi řekněte správné kouzlo- Ne. Napřed lektvar." Protože hlava ti takhle praskne po prvním zaklínadle, Eliáši... Pracně si vzpomenu, kterou ruku mám udržet sevřenou, a druhou vklouznu do kapsy saka, chladné sklo nahmatám rychle, je přesně tam, kde měla být. Okamžik na lahvičku tupě zírám. Znecitlivělé prsty si s uzávěrem zaručeně neporadí. Nebo možná poradí, kdybych měl obě ruce. Nebo mě napadlo použít zuby. Nebo kdybych neměl strach, že ji okamžitě vyleju, protože otázka nahoře / dole nebyla uspokojivě zodpovězena. A co přebalit, přebalit bys nepotřeboval? Jen trp. To tě naučí příště zmlknout včas. "Otevřete mi ji... prosím?" Divně mi je. Jako bych nedokázal rozeznat, jestli mě nohy udrží. Nejspíš ano - většinou to tak bylo, tak co nevěřit statistice - Petře, pořád jste tady? Dobře. - ale jako bych zároveň nevěděl, jak to udělat. Ale to nic, to nevadí... to hned přejde, to jen ten prvotní otřes. Ve skutečnosti mi už teď začíná být líp, jako bych se vracel zpátky do svého těla a začínalo mi docházet, jaké místo v prostoru zaujímám. Pomalu zamrkám. Moct tak zavřít oči... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Třetí patro, čtyři čtyřicet Starost, která přišla ve špatnou chvíli
„Dobře,“ Petr přikývl spíše sám pro sebe, „dobře…“
Sledoval tě starostlivýma očima. Bylo to zvláštní… Předtím, když jsi ležel v blátě, se o tebe nikdo nebál. Nikdo si nedělal starosti, jak na tom jsi a co s tebou bude. Alexandr měl svých starostí dost – a vzdaloval se ti. Pamatoval jsi, jak tehdy zněl. Prožil sis tu strašlivou chvíli již nejmíň tisíckrát. Zněl tak chladně. Ne nepřátelsky, to ne, to pravdu ne, ale kam se poděl hřejivý pohled hnědých očích, pro které jsi byl na světě jediný? Místo toho, aby tě ujistil, že všechno bude v pořádku, se odtáhl. Ani Essek se nebál. Přispěchal ti na pomoc a zůstal s tebou, dokud jsi byl vzhůru, ale nebyl jsi pro něj důležitý ty jako Eliáš, nýbrž ty jako přidělená povinnost.
Teď by možná bylo lepší, kdyby s tebou byl kdokoliv jiný. Essek by si poradil. Petrova starost o tvé zdraví mu zastiňovala rozum. Beznadějně se utápěl v tom, že neví, co má dělat. V těchto chvílích by v Kytelerově domě volal Alistera! Neměl by zavolat sanitku? Nebo tě aspoň vzít k doktorovi?
„Omlouvám se,“ přešlo mu přes rty úplně automaticky, „nejsem léčitel… Nevím, o které kouzle mluvíte. Lektvar. Dobře. Ano, podejte mi to.“ Lahvičku s tou odporně zelenou tekutinou ti vzal z rukou a otevřel ji… Nebude to chutnat dobře – a nepomůže ti to tak rychle, jak bys potřeboval; předtím ti pomáhala Miko a zaháněla bolest, teď si bude muset lektvar poradit sám… a chvíli to potrvá. Petr naklonil nádobku, jako by ti ji chtěl přiložil ke rtům a pomoct ji vypít, pokud mu to samozřejmě dovolíš. Alespoň tohle by mohl zvládnout. „Měli bychom se vrátit do auta. Můžu… Můžu vám to aspoň schladit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "To já se omlouvám," nenechám tenhle dluh nesplacený, "a děkuju," pohlédnu mu krátce do očí. Díky, ano? Že jste opravdu zasáhl - rychle a účinně. Jsem rád, že ani teď neplaší. Není sice dvakrát důstojné nalít do sebe lektvar s jeho asistencí, ale je to přesně ta věc, kde nehodlám riskovat, že ve snaze demonstrativně předvádět samostatnost přijdu o něco, co vážně potřebuju. Teď ještě aby zabral pokud možno rychle - ale můžu si to alespoň namlouvat - a opravdu je mi líp, ten prvotní otřes už odeznívá. Navíc Petr je blízko, letmý bezděčný dotek jeho prstů na rtech si uvědomím s takovou intenzitou, jako by to bylo cílené pohlazení - áno ano, zoufalec Eliáš zpět v plné formě. Potřebuju, aby byl někdo blízko. Upevňuje mě to v realitě a dává mi možnost soustředit se. Věci jsou nestálé, ale lidi jsou... opravdoví. Petr je opravdový. Jen mi chvíli trvá pochopit, jak souvisí to, že není léčitel, s kouzlem, které potřebuju... ach, chci moc. Alexandr nasadil vysokou laťku svou schopností odpovědět mi na cokoli - i když ani on nevěděl všechno, samozřejmě - a není ode mě spravedlivé chtít po Petrovi tolik... zvlášť když asi nemohl vědět, o čem mluvím. Uf, hlavo. Srovnej se. "Už jdu," souhlasím, protože ano, musíme - tedy, vážně bych nechtěl, aby mě takhle viděly děti - ale postupně. "Je to lepší, jen... ta hlava." Polknu. Bolí. Ale začít musím nosem, ať se zbavím krve a té protivně tupé bolesti v obličeji. Trochu se předkloním, necítím úplně, jestli krev ještě teče, a stáhnu si umazané sako. Zmrznu! Ale takhle venku běhat beztak nemůžu. Mám vážně příšernou spotřebu oblečení... opatrně se namuchlanou látkou dotknu obličeje, jestli snad půjde krev nějak setřít. Au? Trochu bezradně nechám ruce upadnout na kolena. Jde vykouzlit voda jako voda? Nějak nepochybuju, že jako mořská víla tohle Petr umět bude... nepředpokládej, Eliáši... Ale navlhčit trochu tu látku, upravím se z nejhoršího. "Jen okamžik. Hned půjdeme." Neříkal jse to už? Nevadí. Pomalu vydechnu ve snaze vyčistit si hlavu a zklidnit se tak moc, aby kouzlo udělalo, co je třeba. Prostě musím bolest odsunout stranou, ne se ji snažit ignorovat, to nepůjde, ale vyčistit si prostor, ve kterém mohu fungovat. "Auxilio," zašeptám a nechám vyplnit obraz, který mi hladce vytane v mysli, měkce opalizujícím zlatem. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Třetí patro, třičtvrtě na pět Snad máš aspoň ty vlasy…
Už ses nemusel tolik soustředit na magický pohyb auxilio. Světle modrá madžika se snadno přeměnila do měkkého léčivého světla a naplnila obrazec, který sis načrtnul v mysli. Poprvé jsi na vlastní kůži cítil, co to znamená doopravdy umět kouzlit. (10) Začínalo ti to opravdu jít, ale…
… až skoro na konci kouzla ti znovu zadunělo v hlavě a zatmělo se ti před očima. (2) Když ses dotkl svého obličeje, měkká linka zlata se rozdvojila a proklouzla ti mezi prsty. Nemusel sis šahat na zlomený nos, ani horká opuchající tvář nebyla nic příjemného. Bolelo to příšerně a nechutně zelený lektvar ještě nestačil zabrat – nebo možná už ano, trochu ano, hrany bolesti se pomalu, příšerně pomalu, otupovaly a ty sis s každým úderem připadal lépe. Teď už by ses třeba udržel na nohou a, až se posadíš v autě, třeba přestaneš mít pocit, že se ti hlava rozskočí na kusy.
„Zkusíme to v autě,“ rozhodl Petr, když tě tak sledoval. „Počkejte. Podejte mi to sako. Aqua frigus,“ zašeptal. Ještě než ti ji podal zpátky, poskládal látku promoklou krví a teď i nádherně studenou vodou, ať si ji můžeš přiložit na nos pokud možno… důstojně. Nezáleželo na to, absolutně to teď v tuto chvíli nebylo důležité, ale udělal to stejně. „To… snad by to mělo pomoct. Zvládnete vstát? Pomůžu vám,“ schoval si prázdnou lahvičku do kapsy a už se tě jal podepřít z jedné strany. Teď by se výtah fakt hodil… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Prudce, trhaně se nadechnu a do očí mi vhrknou slzy - jako bych už tak neměl problém zaostřit! - vedle hlavy mi zlomený nos přišel jako nic, ale stačil ten letmý dotyk, aby se nic změnilo v bodnutí rozžhavené jehlice. Kterou obličejem prohnalo Thorovo kladivo. Kouzlo, tak nádherně, útěšně snadno formované a už už sklouzávající ze špiček prstů, se rozpadne v nic... Na okamžik dech zadržím, znehybním, zavřu oči. Mizerná pachuť lektvaru na jazyku, otřes mozku, který už tak dráždí žaludek způsobem, že musím dýchat opatrně, ještě tohle - lituju teď každého kousku toustu, který jsem do sebe v dobré víře, že jíst se musí, nasoukal. "Jo, zkusím," vypravím ze sebe. "To půjde. Jen..." Ta hlava. Ano. Opakuju se. Omlouvám se. "Za chvíli. Díky..." Nechám se vytáhnout na nohy, krásně chladivý obklad z kdysi tak pěkného saka - sakra, slušelo mi! - velmi opatrně přitisknutý na obličeji. Opřu se ještě o zeď, než si tělo zvykne na změnu polohy a kouknu na Petra. "Jak to... vypadá?" přeptám se. Zním si zvláštně zastřeně, asi vší tou krví v dutinách. "Ať ty děti nevyděsím. Půjde to svést na krev z nosu?" Snad jo, takhle pěkně schované. Při pohledu na schody se mi dělá málem zle, jako by bylo nevyhnutelné propadnout závrati. Ale to nic, zábradlí z jedné strany, Petr ze druhé, horší než cesta nahoru to nebude určitě. Lektvar pomalu zabírá, cítím to, olamují se ta nejhorší ostří ostnů jitřících rozechvělé nervy. Stačí relativně malé zlepšení, abych byl o hodně použitelnější - budiž mi to útěchou. Budeme moct pokračovat, vím to. Otázka ovšem zní kam... Sklouznu pohledem k dlani a konečně povolím pevně sevřené prsty, abych se podíval, co vlastně jsem ulovil... jestli vůbec něco. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Zpátky do auta, pět večer Věčnost ztracená v mlze otřesu mozku
V dlani jsi pořád držel chomáček vlasů lehce zvlněných, útěšně hnědých a pod hřejivými paprsky zapadajícího slunce za oknem mírně narezlých. Rozhodně to byly Jamesovy vlasy. Rozhodně.
„Vypadáte dobře,“ zalhal ti Petr poprvé za vaší krátkou známost. Dokonce se povzbudivě usmál. „Není to tak hrozné…“
Pomalu jste sestoupali po schodech. Petr tě nijak nehnal, dopřál ti čas, aby ses rozdýchal a znovu našel ztracenou rovnováhu, kdykoliv se ti zamotala hlava. Nedokázal jsi pospíchat, i když jsi věděl, že bys měl. V patře pod vámi se v jednu chvíli otevřely dveře. Ozvalo se ťapkání malého psa, ale starou ženu jste naštěstí znovu nepotkali. Zmizela za zamknutými dveřmi bytu dřív, než jste se dostali do přízemí.
„Už tam skoro jsme,“ utěšoval tě Petr tichým, konejšivým hlasem. „V autě to kouzlo můžeme zkusit znovu. Co ten lektvar? Zabral? Určitě se vám udělá líp, až se posadíte…“
Děti si teď hrály opodál na hřišti. Z okna se zrovna vykláněla žena, která hulákala na svého potomka cosi o dešti. Ale ono ještě neprší! Na chodníku sis všimnul rozmazaných teček. Teprve pokapávalo… V dálce jsi pořád viděl naoranžovělé slunce pomalu se sklánějící nad starým městem, ale ze všech stran se k němu natahovala šedá oblaka předpovídající déšť.
Petr ti otevřel dveře auta. Až když ti pomohl se usadit a připoutal tě, obešel vozidlo a zamířil k sedadlu řidiče. Byl jsi zadýchaný. Hlava ti třeštila, ale teď v klidu sis konečně uvědomoval účinky lektvaru. Nebolelo to tolik. Rozhodně to neuklidnilo jako tenkrát, spíše tě to uvrhlo do bolestí znavené mlhy, ale už ti nebylo do pláče a pomalu jsi začínal věřit, že to přeci jenom… nebolí tolik… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Určitě těch pater bylo tolik...? Ani jsme myslím neparkovali tak daleko od vchodových dveří... Ale neřeším nic, ani nad ničím doopravdy nepřemýšlím. Zjistit, že vlasy patří Pepovi, asi se tam na místě sesypu, nebo, ještě lépe, vyžádám si Stručný úvod do výroby voodoo panenek a sadu ocelových špendlíků. Jenže na každém z nich je zřetelně napsáno patřím Jamesovi a tak... jdeme do auta. Já vlastně ani to ne, snažím se jen udržet na nohou, řeším ten krok, který je právě na řadě, dýchám jen opatrně a nechávám se vést jemným tlakem Petrovi dlaně a podepírat slovy, která naštěstí nevyžadují zvláštní odpověď. Díky za něj, že mi tohle dovolí... nevyčítá a nároky má přiměřené: ještě kousek opravdu zvládnout můžu; jsem tak poničený, a on tak nedemonstrativně trpělivý, že se pod jeho slovy, která přeci... nejsou nezbytná... ani nezačnu cítit nesvůj. Aniž to tuší, napovídáme toho cestou spoustu. Na každou jeho povzbudivou větičku odpovím mnoha svými, nepatřičně upřímnými, nesouvislými a stěží navazujícími; jsem k němu obrácený vším v sobě a tak mu povídám, postěžuju si, chvíli žadoním, ať udělá cokoli, ať to tolik nebolí, vykládám mu, jak zvláštně se vlní schody kolem nás a že vedou nahoru i dolů zároveň, představuju si, že se mu prostě složím do náručí a s úlevou vypustím duši - spoustu věcí, které bych nikdy nepřiznal, neudělal, neřekl a nejraději si ani nepomyslel, ale které teď prosakují hranicemi neochoty a neschopnosti myslet, pulsují v rytmu krve a hledají způsob, jak přečkat další nadechnutí, ve kterém se budu navenek opírat jen trochu, i když se tak divně motám a být tu sám, po schodech se nejspíš šoupu po zadku - ale Petr má svůj směr a cíl a tak prostě... jdeme. "Petře..." Ne, takhle ne. Odmítám znít, jako když jsem v posledním tažení, a musím pečlivěji artikulovat. Pootočím trochu hlavu, abych na něj viděl, v sedačce auta s velkou úlevou konečně uvolněný. Měl bych se připoutat, ale když pohnu rukou, dojde mi, že to Petr už udělal. Lektvar opravdu zabírá, jen potřebuju další chvíli, ale tu teď přeci mám. Víceméně. "Co potřebujete, abyste provedl to vyhledávací kouzlo? Můžete hned, nebo musíme popojet?" Nemám moc představu, jestli si může rozložit mapu na zadní sedačce a svíčky opřít o sponu pásů, nebo potřebuje vhodnější podmínky dál od čehokoli, co je technika. Že bych teď to kouzlo zkoušel já sám, mi připadá jako ryzí utopie. Naučíš se ho, ujistím se honem. Při nejbližší příležitosti. Teď si jenom dej chviličku, ať se zklidní dech, tep klesne pod hodnoty, s jakými se dobíhá finále stovky, permoníci v hlavě si dají nějakou klidnější pasáž bez tympánů... Zkusil bych si vynadat, mít na to sílu, ale filtrem 'co teď' věcí dokáží projít jen naprosté nezbytnosti. Za chviličku to bude auxilio. Teď to musí být James. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, pět večer Jinak sestavené priority
Petr se posadil na sedadlo řidiče, položil si ruce na volant, ale nevytáhl klíče a nenahodil motor. Nevěděl, kam by jel. Domů? Nebo do knihkupectví? Možnosti byly. Teď si je procházel v hlavě. Říkal jsi, že tě má zarazit, pokud bys to hnal moc daleko a – nenastala tahle chvíle před pár okamžiky? Tváří v tvář tomu chlapovi jsi neprokázal zrovna zdravý rozum, ale ani Petr vlastně nečekal, že by tě opravdu praštil. S hlubokým výdechem si promnul obočí, než se znovu napřímil a zadíval se na tebe.
„Nepotřebuji nic zvláštního,“ odpověděl automaticky na tvou otázku, „snad jenom prostor, ale…“ Bezděčně se rozhlédl po autu, jako by sám uvažoval, jestli by stačilo mapu rozložit na zadním sedadle a svíčky opřít… ale počkat, počkat. Tohle teď není důležité, nebo je, ale právě to sklouzlo na žebříčku priorit o několik příček níž. Nejdůležitější jsi byl ty. A tvůj stav. „… napřed se musíme postarat o vás. Co ten lektvar? Zabral? Pokud mi řeknete, jak na auxilio, mohl bych vás zkusit vyléčit já.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Zabral," odpovím okamžitě. "A za chvíli zabere ještě víc." Doufám, protože tohle je opravdu... tohle je prostě otřes mozku, shrnu si rezignovaně. To přežiješ. Na bolehlav se neumírá, i když chvílemi ta možnost může být docela lákavá. "Já ale nevím, jak někomu vysvětlit přeměnu magie..." Na chvíli mě vyděsí, že tím pádem tu budu s polámaným nosem pobíhat až do noci, než mi znovu dojde, že na to Petra vlastně nepotřebuju. Prve jsem se nechal rozhodit bolestí, ta už se teď zvládnout dá. Rád bych mu umožnil se naučit něco nového, stejně jako věčně z někoho třepu kouzla já sám, ale... a třeba bych si dokázal vzpomenout, jak přesně mi to Alexandr povídal... ale on mi vlastně popisoval ten symbol a pak to šlo nějak samo? "Ne, počkat." Na okamžik zavřu oči. Nadechnout. "Já už teď auxilio zvládnu," řeknu. Zdá se, že je potřeba Petra přesvědčit, že udělal, co je třeba, a ještě teď jsem mu za tu neochvějnou vlídnost až trapně vděčný a jestli nad tím začnu přemýšlet víc, umřu na předávkování studem, ale že nesvéprávný nejsem - a teď ještě o tom přesvědčit sebe. "...a později ho zkusíme naučit i vás," přislíbím. "Jenže... já na tom líp nebo hůř nebudu, pro Jamese... by to rozdíl být mohl." Poněkud zkratkovité, snad to dává smysl - udržet myšlenky v souvislém proudu je těžké. Nejlepší je nechávat je v zásadě být a jen se dívat na ty správné. Hlavně zlehka, mírný krok, zapomenout na obvyklá gesta. Nikdy bych do sebe neřekl, jak často při konverzaci hýbu hlavou! "Ale dobře, tak tím začneme," zamumlám, protože vypadám asi vážně strašně a na jeho místě bych taky měl jisté obavy; a vyčistím si v mysli ten pomyslný volný prostor pro symbol a patřičnou porci soustředění. Ve spáncích výhružně bodne, ale lektvar dělá své, a dělá to zatraceně dobře. Alistere, já vám pak poděkuju ještě třikrát dokola ano? Špičky rozechvělých prstů přiložím na pohmožděnou kůži tak zlehka, jako by dosedl motýl. Jak Petr pravil, není léčitel. Neví, kam až to kouzlo dosáhne - tedy vlastně ani já nevím, ale že na otřes mozku nepomůže, to bohužel ano. Ale jestli se mi podaří, a docela si věřím, že teď už by mohlo, budu vypadat líp a zbytek bude jen trocha předstírání. Symbol a zlatý déšť... je omamně skvělé být čaroděj, cítit v sobě pohnout se sílu, tak přirozenou jako dech. A jednou, jednou... snad i stejně snadnou. "Auxilio." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, pět večer Ano, to byste měl.
Pořád to ještě nebylo bezchybné. Stejně jako předtím, když ses pokoušel čarovat, se ti magie zadrhla, jako bys ji táhnul škvírou pod zavřenými dveřmi. Bylo jí málo. Hluboko uvnitř jsi asi věděl, že dveře měly být otevřené dokořán a magická vlákna se ovíjet kolem tvého těla, ale místo toho jsi ji horko těžko tahal ven a snažil se jí zároveň dát tvar. Něco na tom bylo hrozně špatně, ale teď už jsi dokázal dát magii tvar a účel vcelku snadno. Auxilio ti zlatě přeběhlo po konečcích prstů a zbavilo tě zarudlého otoku na tváři. Nos tě pořád trápil. Nebolel, jenom jsi ho cítil, jako by na něm bylo něco špatně… jako by byl trochu nakřivo, nebo na něm něco sedělo, nebo něco na ten způsob. Rozhodně to nebylo příjemné a neustále se to připomínalo.
„Dobře. Už vypadáte líp,“ přikývl Petr, ale přesvědčeně příliš nezněl. Díval se na tebe pozorně a přemýšlel. Slíbil ti pomoc. Pořád ti pomoct chtěl, chtěl dokonce i pomoct Jamesovi, částečně protože to byla správná věc, částečně protože pracoval pro pana Kytelera. „Já vím, že chcete pomoct. Asi vám to nemusím říkat, ale…“ zavřel oči a konečně nahodil motor, „musíte být opatrnější, Eliáši. Když ne kvůli sobě, tak kvůli Kytelerovi. Každé vaše slovo, každé vaše rozhodnutí se vrací k němu. Jenom… byste to měl vzít na vědomí. Omlouvám se,“ povzdechl si, přičemž zakormidloval volantem a vyjel z parkovacího místa. „Potřebuji prostor. Na to kouzlo… lavička postačí. Nebo klidně někde na zemi.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jako když utichne vítr, bolest pomine... vydechnu. To je úleva! Jen nos se mi nepovedlo úplně dotáhnout, asi, buď už na něj moje magie nestačila, nebo je to mimo působnost kouzla - zkusím ho ještě jednou, rozhodnu se snadno. Za chvíli. Jen co se mi povede na Luně napaběrkovat další potřebnou hrstku magie a lektvar zabere naplno. Napřed jen opatrně, ale ono je to vážně už dobré... si snažím setřít těmi čistějšími kousky saka krev z obličeje. Chtělo by to zrcátko, ale zpětné k sobě otáčet za jízdy těžko můžu. "Jasně, tak si prostě..." neurčitě pokrčím rameny. "Zajeďte, kam potřebujete." Pepa mě zdaleka nepřesvědčil, že s tím nic společného nemá. Ta reakce byla ostrá, ale nedokázal jsem rozlišit, kolik v tom bylo provinilého vzteklého strachu a kolik zlosti tak nějak z prudkosti vyprovokované povahy. Dalo by se říci, že mi to doslova vyrazil z hlavy... stejně, co jsem si myslel, že to na něm vážně poznám? Že zapne intuice na místě, kde nemám srovnání? Asi ano - přesně na to jsem si dělal naděje. Jenže policista nejsem, oko na to nemám... Každopádně víme, kde hledat, když nás vyhledávací kouzlo přivede k řece. "Budu opatrnější," řeknu bez odporu. Nevím přesně, na co teď Petr myslí, jestli snad že je pro Kytelera ostuda, když dostanu nakládačku, jestli mě varuje, abych se Pepovi nemstil, nebo že jsem se nechal hloupě vytočit - což jsem se přesně nechal... 'Vyměním to za absenci omluv,' řekl bych nejraději, ale přijde mi to nevhodné tak brzy po té první žádosti. Ale možná bych ho s nimi brzdit neměl. Zřejmě připomínku, že jsem za něj odpovědný, potřebuju průběžně. To je ale vážně hrůza... vůbec nevím co s ním. Co všechno po něm můžu chtít. Mám sklony se k němu obracet příliš důvěrně a to je asi přesně špatně... S Alexandrem to bylo snadné, ten byl v postavení, kdy jsem se mohl spolehnout, že si bude dělat co chce. I s Essekem je to snadné, protože ten si hranice svých povinností ohlídá spolehlivě sám a nic mi nedaruje. Ale Petr... tam si nejsem vůbec jistý, jestli by se snadno nenechal svést. Na scestí tedy. Já z neznalosti a on loajality nakráčíme rovnou do potíží... Cestou jen odpočívám, alespoň jak se dá. Každá nerovnost na vozovce se v hlavě odrazí, můžu si hodit půlpencí, jestli je horší rozjíždění a nebo brždění, ale teď alespoň nepojedeme daleko. Ve skutečnosti bych se vůbec nemohl podepsat pod vlastní přesvědčení jen pár chvil staré, že je mi jedno kde a jak budu; potřeboval bych si lehnout někde v šeru a zavřít oči, hlavně proboha - au, on to snad bere přes obrubníky... - ať nemusím přemýšlet. Promiň, Jamesi, já vím, že tu mizí mladí kluci, ale bolela mě zrovna hlava, víš... To určitě. "Dobrý?" natočím se k Petrovi, když konečně zastaví. "Krev myslím," ukážu si na obličej. "Povedlo se mi to sundat dolů?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, po páté hodině Vedlejší kolej
Petr neodpověděl. Možná si uvědomil, že se uchýlil zpátky k starému zlozvyku, možná ne. Každopádně teď měl hlavu plnou starostí. Měl by se co nejdříve rozhodnout co s tebou. Věděl, že to nemá cenu dokládat. Lokátor mu nepomůže ujasnit si priority, i když… přinejmenším to nemusí rozhodovat teď.
Z deštivých mraků se na svět snášely ledové kapky vody. Kap, kap, kap. Ještě nepršelo. Nebo respektive pršelo, ale rozhodně to nebylo ani na deštník. Naštěstí jste nejeli dlouho. Auto vykličkovalo z malých spletitých uliček sídliště a zabořilo k nedalekému parku. Zaparkovali jste pod košatým stromem, jehož naoranžovělé listy ještě nestačil odnést vítr. Za jiných okolností by tady bylo pěkně…
„Ještě máte něco tady…“ ukázal ti Petr na svém obličeji. „Počkejte. Udělám to sám.“ Nevzal si od tebe sako, místo toho se naklonil k přihrádce spolujezdce a vylovil z něj balíček kapesníku. Jenom zlehka ti otřel lícní kost a pousmál se. „Lepší. Ale Alister by se vám měl ještě podívat na ten nos. Obávám se, že jste se s tím kouzlem unáhlil… Mapu a kyvadlo. Máte je vy,“ připomněl ti něžně. „Klidně počkejte v autě, budu hned zpátky.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Opatrně se dotknu nosu. Protivné, a ještě mám divný pocit, jako bych měl rýmu, ale už to alespoň nestrhává pozornosti víc, než je zdrávo. Jinak řečeno, nemám pocit, že začnu výt bolestí, kdykoli se pohnu. "Jenže Alister tu není a jiné kouzlo neumím," řeknu. Pořád mi dává smysl to poléčit, jinak bych se snad ukrvácel, a hlavně že mě do něj sám pobízel! "Vracet se kvůli tomu by teď zabralo zbytečně moc času." Vlastně už nepochybuju, že ten nos půjde spravit i dodatečně - i když si takhle připadám hrozně... nevhodně. Nepatřičně. Nejsem správný typ na rvačky a mít napsané na obličeji, že jsem se jí nedokázal vyhnout, se mi nezamlouvá. A taky se hodně důsledně snažím nemyslet na to, jak se takový zlomený nos rovná. Jenže... kdyby bylo všechno tak snadné jako zlomený nos... Na který hned teď přestanu myslet. Nevadí, že... při tom, jak vypadám, už to nos vážně nevytrhne. Takže na to nebudu myslet... Sakra, nemohl mi natrhnout ucho? Stačilo by rozpustit vlasy. Strnu na okamžik, když se ke mně Petr natáhne, ale - už blázním, vždyť mi prve pomáhal do auta a Luna nic. Těžko vystartuje právě teď jenom proto, že jsem si znovu vzpomněl, že bychom se neměli jeden druhého dotýkat. "Děkuju," hlesnu. "Hned to bude..." začnu lovit všechno potřebné v až nesmyslném chvatu, jak se chci zbavit náhlých rozpaků, mapa naštěstí krvavou lázeň neschytala, kyvadlu by to bylo nejspíš jedno a na vlasy jsem se skutečně snažil dávat pozor... a ano, chci počkat v autě. Nehýbat se, nedýchat, nejlíp ani nemrkat. "Kouzlo s dovolením nechám na vás, ale musím se alespoň podívat," blesknu po něm úsměvem a s jistými obavami kouknu k nebi. Bude pršet, jak jinak. Jsme v Kelliwigu, tady sázkové kanceláře na počasí sázky neuzavírají. Buď byl Artuš skutečný milovník dlouhých večerů u roztopeného krbu, nebo se muselo podnebí v posledních staletích dost změnit. "V nejhorším otevřeme kufr, ale tohle bychom mohli stihnout." Tak nádech, výdech, obojí dost nenápadně, aby Petr nezačal mít nezdravé nápady, a vyhoupnout se na nohy. A jen se nonšalantně opřít o dveře auta, než si hlava zvykne. Ten lektvar je vážně úžasná věc... jen kdyby... ano, ta hlava. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, po páté hodině Jste si jistý?
Věci po kapsách to přežily. Mapa byla trochu navlhlá, ale nic horšího se jí nestalo. Názvy hlavních ulic se vlivem živlů ani nerozmazaly a žádné jiné tam raději nebyly. Petr si od tebe vzal všechno potřebné, odpoutal se a chystal se vystoupit z auta sám, když v tom ses přeci jenom přihlásil o to, že půjdeš s ním. To se zarazil.
„Jste si jistý?“ zadíval se na tebe s rukou na dveřích. On by byl rozhodně raději, kdybys počkal v autě. Snad ho tvůj úsměv nepřesvědčil, snad si všiml hlubších nádechů zvedajících tvou hruď, snad k tomu měl i jiný důvod než jen tvoje zdraví. „Slibuji, že o nic nepřijdete. Jenom omotám kyvadlo vlasem, zapálím svíčky a párkrát ho zhoupnu nad mapou. Klidně seďte. Potřebujete si odpočinout.“
Až teď pomalu zmáčkl kliku, ale ještě nevystupoval. Starostlivě tě pozoroval a čekal, jestli s ním budeš opravdu chtít jít. Nejspíše bylo jasné, za co by byl raději… ale nevypadal jako někdo, kdo by si na tom kdovíjak trval. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Má pravdu a já vlastně nikam nechci. Potřebuju si odpočinout. Ale stejně tak si potřebuju dokázat, a jemu ještě víc, že to se mnou není tak hrozné, že jsem zdravý a v použitelné kondici. Rozum mi sice říká, že ty dva kroky od auta nedokážou vůbec nic, že jsem si jen umanul nějaký nesmysl a nejvíc ze všeho bych si teď měl dokázat, že si nepotřebuju nic dokazovat, ale... ale... Co si nevydupu, to nebudu mít. Nemůžu si dovolit jenom čekat v autě - o tom to ve skutečnosti je. Nějak toho zneužije - nebude se mu to místo líbit a tak mi ho neřekne, nebo usoudí, že jsem na tom tak špatně, že bychom se měli vrátit domů. Nepochybuju o tom - ale nelíbí se mi to - nechci v sobě mít takovou nevyhnutelnou jistotu, že se Petr obrátí proti mně. Líbí se mi, jaký je, líbí se mi on sám, je mi v jeho přítomnosti dobře, přál bych si, abychom k sobě našli cestu. Co najednou blázním? "Ten lektvar opravdu zabral docela dobře," řeknu, jako bych ho alespoň slovy o tomhle potřeboval ujistit. "Ale... jistě, máte pravdu." Určitě to dokážu říct jakoby nic. Protože: nic. Opravdu o NIC nejde. "Počkám na vás." Jen začínám mít pocit, že mi to dá víc práce, než kdybych se vyhrabal za ním; jsem najednou nesmyslně napjatý. Ta nejasná obava, skoro úzkost... protože ani nevím, kde jsem, nevím, co bych dělal dál; kdyby pokračovat nechtěl, sám to místo nenajdu... A dost. Už to vážně přeháním a nesmyslně dramatizuju - měl bych zůstat v autě už proto, abych si dokázal, že taky umím uvěřit někomu dalšímu, že prostě udělá, co má. Vždyť na tom vážně nezáleží! Kdyby pokračovat nechtěl, ani nepotřebuje předstírat, že se o nějaký obřad pokouší. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, po páté hodině Důvěra
„Budu hned zpátky.“
Petr ti věnoval poslední vřelý úsměv, než se zvedl ze sedačky a zamířil k lahvičce. Nechodil daleko, vlastně na rituál určitě uvidíš aspoň zdálky. Rozložil si mapu, zapálil svíčky magickým plamenem, omotal jeden z hnědých vlasů kolem kyvadla a pronesl pár latinských slov. Kámen se zhoupl nad mapou, roztočil se a pak se zlehka otřel místo, které už jsi neviděl. Pokud bys měl hádat, zdálo se, že je to někde… poblíž?
„Zkusím to ještě jednou,“ zavolal Petr k autu.
I když to celé zopakoval, výsledek byl stejný. Kyvadlo ukázalo někam k univerzitě. Petr se podíval na mobil, než mapu zase rychle poskládat; do kapsy si vložil svíčky i kyvadlo a zamířil zpátky do auta. Zatím ti to nevracel.
„Ukázalo to někam ke knihkupectví. Jste si jistý, že tam není? Není to přesné, mohl by být jenom poblíž… třeba Na kopečku,“ podotkl, jako by to něco mělo znamenat a… ono možná znamenalo, viď? „nebo někde…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Podám si termosku a využiju tu malou chvíli pro dalších pár loků pořád ještě příjemně horkého kafe. Venku to s postupujícím dnem nepříjemně chládne a tenký svetr vhodný pod sako, které skončilo v neúhledném chumlu někde pod zadní sedačkou, chrání jen symbolicky. Jenže nechci Petrovi zavdat příčinu k dalším starostlivým pohledům. Je to dobrá ironie: svým způsobem je mi příjemné, že si dělá starosti. Připadám si trochu trapně za to zjištění, ale nemá cenu si zastírat, že tomu tak není; můžu si tak namlouvat, že mu na mně záleží, jenom na mně, Eliášovi... Jenže zároveň mi dochází, jaké by taková starost mohla nadělat potíže. Uložím se co nejpohodlněji, navzdory chladnému vzduchu nechám otevřené dveře, dokud se nevrátí, ať vidím alespoň něco... a ano, odpočívám. "Alexandře..." To se tak někdo má, prospat celý den... nic jiného v tom není. Ke knihkupectví... hmm. "Pomohla by podrobnější mapa?" zeptám se a termosku znovu pečlivě uzavřu. "Tu bychom přímo v knihkupectví najít měli." Kafe mi takhle sice nechutná a žaludek z něj dvakrát odvázaný není, ale spláchlo tu protivnou pachuť lektvaru a krve a snad se mi teď dokonce trochu líp dýchá - i když za to si může zásluhy připsat spíš lektvar a chvíle klidu. "Na Kopečku vím, že žijí Blackwoodové," uvažuju nahlas, "ještě někdo z čarodějů? Nedovedu si moc představit, k čemu by komukoli z nich byl někdo jako James. Zvlášť když má k panu Kytelerovi relativně blízko." Hmm... "Takže přeci jen chrliče," dodám. "Jen musíme zjistit, jak se k nim dostat, ale v knihkupectví jsou nějaké skryté dveře - možná k nim povedou ty." Snažím se nelámat si příliš hlavu možnými souvislostmi, protože pro permoníky je každá taková snaha jako uhlí pod kotel. Ale jestli třeba starý Blackwood nevěděl nic o tom, co se dělo kolem knihy, a nechal si Jamese přivést... nesmysl, Leopold ho musel informovat, i kdyby se k tomu Alexandr nedostal. Nehoda někde na ulici nedává smysl, tohle nejsou opuštěná místa, dávno by byl v nemocnici. Jednoho toho kluka taky naposledy viděli poblíž knihkupectví, ale - i kdyby někdo z čarodějů usoudil, že potřebuje lidské oběti - no fuj, existuje to vůbec? Přeci si nebude lovit přímo kolem domu... Nic, dost, nech myšlenky jen tak plout. Jestli tu souvislost někde v hlavě máš, vyplave. Jestli ne, zbytečně se trápit bolehlavem. Snad se Jessie nevyděsí, až mě uvidí... a nebude mě chtít zapíchnout nůžkami... nemysli na to... jen pokračuj. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, po páté hodině Odpovědi, které vyvolávají více otázek
„Pochybuji,“ odpověděl Petr. „Na velké mapě by nám také ukázal jenom okruh. Paradoxně je na menší mapě přesnější, protože nezabírá takovou plochu… nicméně to skoro vypadalo, že ho lokátor nedokáže zaměřit.“
Petr rozložil mapu na palubní desce a letmým pohybem prstů naznačil pohyb kyvadla. Nebylo to jednoznačné ťuknutí někam do prostoru, nýbrž okruh zabírající podstatnou část univerzitní čtvrti. Knihkupectví nebylo vyloženě uprostřed, ale nemělo k tomu daleko. Do okruhu pak spadaly ulice poblíž, projít to napříč by trvalo zhruba dvacet, možná až třicet minut chůze.
„Normálně by to mělo být schopné ukázat aspoň takhle,“ naznačil kruh o polovinu menší, „nebo u nechráněných nemagických bytostí ještě spíše takhle,“ zmenšil ho ještě jednou, „což nemusí nutně nic znamenat, ale… vypadá to, že se James ocitl v chráněné oblasti. Taková může být přírodní i vytvořená uměle. Vlastně to může znamenat jenom to, že se v okolí zrovna ocitá jedna z mnoha magických bytostí schopná zmást magii lokátoru. Ano. Ano, máte pravdu. Podívat se skrze chrliče bude nejlepší. Kromě Blackwoodů má Na kopečku sídlo ještě pár dalších rodů, ale… nevím, nejsem si jistý. Napřed bychom měli zjistit, co nám řeknou chrliče. Jste připoutaný?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Natáhnu se pro pás. Jsem pořádně zklamaný - čekal jsem o dost víc, a zatím by nám kyvadlo nebylo moc co platné ani v ideálních podmínkách. Je to město. Nejde projít všechny domy a byty a nakouknout do každé skříně! "Když budeme poblíž a ve správné oblasti, dokáže potom kyvadlo upřesnit polohu, nebo alespoň směr?" zkusím, jestli se přeci jen šedavý kámen na kožené šňůrce neprokáže být trochu užitečnějším. Vylovím z kapsy mobil a pokusím se zapnout internet, ale číst za jízdy, tomu se moje těžce zkoušená hlava leda posupně zasměje a kafe v žaludku výhružně pohne. Kdy zmizeli ostatní kluci se zkrátka nedozvím. Stejně by to nepomohlo; i kdyby ty události souvisely s úplňkem, nic z nich nevykoukám. Kyvadlo samo je dostatečnou nápovědou, že nějaká souvislost s magickým světem tu je. Možná... vlastně pořád nevíme vůbec nic. Je těžké nepropadat frustraci a obavám. Nebe se barví překrásnými odstíny zapadajícího slunce a já se bojím, že se mi čas krátí způsobem, vůči kterému budu bezmocný. Jestli jsou za tím opravdu čarodějové... ale proč...? Alexandře, snad nepracujete na své sbírce hlav... Jenže mám o Jamese příliš velký strach, než aby mi ta vzpomínka přišla úsměvná. Budu Alexandrovi strašně, až bolestně blízko - ale úplně, naprosto všechno, co jsem se o sobě a všech okolo dozvěděl, mě od návštěvy odrazuje. Ruka mi znovu bezděčně vyletí k nosu. Tlačí a obtěžuje, neodbytný jak díra po vypadlém zubu. Dokonce mám pocit, že ho najednou v každé chvíli vidím, jak trčí v nezvyklém úhlu. Ale to už bude asi jen nějaká demonstrace nepohody, protože ten pocit mám pokaždé z jiné strany. Ignorovat se sice dá, ale za zkoušku to možná stojí; chvíli teď jenom pojedeme. "Auxilio," zašeptám znovu, symbol planoucí zlatem zvláštně čirým. Kdepak kov. Já do něj povolávám paprsky slunce odrážející se v čisté vodě, živoucí a léčivé. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, po páté hodině Něco bychom si měli ujasnit
„Pokud si vzpomenu, jak se to dělá,“ odpověděl Petr omluvným tónem. Jak někoho najít za pomocí kyvadla, se naučil už jako malý kluk, ale… není to něco, co by používal každý den. Nebo třeba i několikrát do roka. Ztratilo se to v hromadě nepotřebných zaříkávadel a magických postupů, které člověk – nebo mořská víla – pustí z hlavy, čistě protože to v životě nikdy nepotřeboval. „Nemělo by to být těžké… jenom to zaklínadlo…“
Petr znovu poskládal mapu, podal ti ji a zapnul motor auta. Směr knihkupectví. Vývoj událostí ho začínal znervózňovat. Marně přemýšlel, jestli mu někdy někdo neříkal o přírodním chráněném místě v okolí knihkupectví… Napadlo ho jedině, že by mohlo být ve stokách, ale proč a jak by se tam dostal James, byla otázka, kterou raději nahlas ani nezmiňoval. Možná za to může počasí, nebo úplněk… nebo kolem opravdu prochází magické stvoření, které lokátoru brání.
„Neplýtvejte silami,“ ozval se Petr, když ti magie sklouzla po kůži a nezanechala za sebou ani kapičku úlevy. Kouzlo se ti docela určitě povedlo, jenom nemělo sebemenší efekt. „Nos vám srostl trochu nakřivo, musel byste ho napřed narovnat, abyste ho spravil, což… bych doporučoval přenechat Alisterovi. Nicméně,“ zakormidloval volantem, čímž vás dostal na cestu vedoucí ke knihkupectví, „poslyšte… je možné, že… je Jamesovo zmizení opravdu způsobené něčím magickým a, pokud tomu tak je, potřebuji, abyste mě poslouchal. Říkal jste, že budete věřit mému úsudku. Platí to? Když vám řeknu, ať na mě počkáte v autě, počkáte tam? Nebo, když řeknu, abyste se do něj vrátil?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Rozumím... v nejhorším můžeme zkusit někomu o správné zaklínadlo zavolat," řeknu zamyšleně. Jestli se dovoláme, jestli má vůbec Petr někoho, za kým by s tímhle mohl přijít... Chtělo to lepší přípravu. Věděl, co jdeme dělat, ale takhle daleko to nedomyslel. Ale to už snad nějak půjde, i kdybych měl Na Kopečku někomu zabušit na dveře, ať se laskavě skočí podívat do knihovny. Hlavní je, že možnosti jsou - a v duchu se div kyvadlu neomluvím, že jsem ho tak podceňoval. Kouzlo sklouzne kůží bez užitku, tohle bude asi ta hranice, se kterou mohu počítat: vyléčí kousek pod povrchem, ale inteligentní samozřejmě není, a s kostmi nebo chrupavkami, nebo z čeho je nos poskládaný, to dobře neumí. Dobře... pocit úžasu je zatím jen málo otupený zvykem. Pořád ještě mi to připadá ohromující a skvělé - a co teprve když si vzpomenu na ta záda včera - jestli tohle je základní kouzlo, co tepve se dokážu naučit, až se zbavím Luny? "Platí to," řeknu zvolna. Tohle jsem vážně někdy slíbil? Opravdu to znělo takhle? Všechno se ve mně proti tomu vzpírá. Snad že použil zrovna samé nešťastné příklady, které mě úplně vyšachují. "Jen mi prosím slibte na oplátku, že toho nezneužijete. Že mě pošlete pryč opravdu jen v případě, kdy budu přítěží - ne z nezřetelných obav. A vůbec," uchechtnu se, trochu bezmocný vůči takové situaci, "nemáte tam třeba i nějaký lepší příklad, kdy bych měl vzorně poslechnout?" Ale nemám právo to žádat... možná ani nemůže nenastat situace, kdy bych nebyl přítěží - a to je myšlenka velmi pokořující. Zároveň ale musím myslet na okamžik, kdy jsem včera odrazil tu přerostlou ještěrku. V té chvíli jsem měl být na všechny myslitelné způsoby už zcela mimo hru. Ale to jedno kouzlo, které jsem ještě dokázal zvládnout, bylo přesně to důležité... Ale tady jsem od začátku věděl, že jsem navíc, že? Kdyby se Petr rozběhl za Jamesem s kýmkoli jiným, nejspíš by uspěli líp. Zavrtím - tedy nezavrtím nad sebou hlavou. Podobné pohyby pořád nejsou něco, čemu se chci vystavovat. Vytáhnu jehlici z vlasů, které se mi díky té strkanici už všelijak rozvolnily, a na okamžik se na ni zadívám. Rozhodně by se tam hodilo dát kámen... modrý. Několika pohyby smotám vlasy jak náleží a znovu je sepnu. I to dá určitou práci - ale nevadí, už přeci vím, že až budu potřebovat vstát, tak vstanu, teď jen tělo ochotně využívá času k uvolnění. Uvažuju, proč bylo tak snadné věřit Alexandrovi, a proč nedokážu být stejně důvěřivý vůči Petrovi, který má všechny předpoklady to se mnou myslet dobře. Vážně to bylo jen... okouzlením z něj? Tou demonstrativní sebedůvěrou, ve které bylo tak příjemné se vyhřívat? Nebo mě Petr přijal příliš snadno - a mám obavy, že moje domnělé bezpečí pro něj bude důležitější než dosažení cíle? Ano, to by mohlo být ono - obávám se, že nebude ochotný riskovat, a že nebude dost rozhodný. Což vážně není fér, protože zatím nic nenapovídá tomu, že by v těch důležitých věcech neměl jasno rychle. A možná si jen připadám až moc bezmocný a odkázaný na jeho libovůli - na rozdíl od Alexandra mě nepotřebuje - a jestli si postaví hlavu, nenadělám s tím nic a Jamesovi nepomůžu. Tak si alespoň sednu o něco úhledněji a dám si záležet, ať vypadám bděleji. Lektvar zabral a jsem v pořádku, jasné? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, po páté hodině Essekův hněv je rozhodně děsivější než pár zmizení ve městě
„Upřímně,“ Petr znovu otočil volantem a teď věnoval pozornost spíše silničnímu provozu než tobě, „pokud je ten únos spojený s něčím magickým, nesmím vás tomu vystavit. Klidně se tam půjdu podívat sám, ale vy musíte počkat v autě. Pokud už teď víte, že to nepřipadá v úvahu, mohu vás hodit zpátky do domu a podívat se po Jamesovi sám. Mám vás na starost, Eliáši,“ kmitl k tobě pohledem, „a vy na tom nejste zrovna nejlépe.“
Měl jsi pravdu. Tvoje domnělé bezpečí pro něj bude důležitější než dosažení cíle, byť Jamese v žádném případě nechtěl nechávat na pospas osudu. A proto potřeboval vědět, že ho poslechneš. Že v tom autě počkáš. Nebo se do něj vrátíš. Bez řečí, bez vysvětlování.
Navzdory tomu, o čem mluvil, jsi v dálce už zahlédl věžičku univerzitní budovy. Kdysi to byl hrad tyčící se nad městem, teď sloužila ke vzdělávání místních dětí. Kdyby se turisté Kelliwigu nevyhýbali jako čert kříži, nepochybně by tady chtěli filmoví scénáristi zasadit Harryho Pottera nebo třeba i jiné fantasy filmy. James ti ostatně nabízel, že tě provede. Jeden z mnoha plánů, na které nikdy nedošlo… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Proč se vůbec ptá, když nemám na výběr? Nebo bych měl být ještě vděčný, že alespoň předstírá, že mám šanci do něčeho mluvit...? Dívám se na silnici před sebou a připadám si velice bezmocný a k ničemu. Nesnáším ten pocit, že jsem v pasti. Vůbec to nebylo tak, že by Petr šel se mnou - prostě mě má na starosti. Ne že bych mu to měl za zlé, ve skutečnosti rozumím, že ze svého hlediska nemůže jinak. Jen kdyby... Ale já bych hlavně a především měl umět dost, abych si poradil i sám, nikdy se nemělo stát, abych se v tak beznadějné situaci vůbec ocitl... následky minulosti, o které pořád vím jen málo, mě nepřestávají ničit průběžně i ve stále nových vlnách, a teď jsem znovu z dobrých důvodů tlačený někam, kde nechci být. "Pak tedy souhlasím," odpovím jen, s pohledem upřeným kupředu, protože na delší větu si netroufám udržet hlas v dostatečně neutrální rovině. A hlavně klid... tady jde o Jamese. Věřím přeci, že Petr mu chce pomoct. Věřím, že si poradí... Jenže zároveň dobře vím, že nikdo by na taková místa neměl chodit sám; a bojím se uvěřit, že se neobrátí zpátky moc brzy. Nechat Petra vystavit možnému nebezpečí, do kterého by se nikdy nedostal, kdybych ho k tomu nepohnul, se mi taky nemálo příčí. Celá tahle situace je prostě... strašně špatně na tolik způsobů! Nadechnout. A nelámat si hlavu předčasně. Kdo ví, co se vůbec bude dít - ještě mě nikdo zpátky neposílá. Na jazyku mám, že bych rád, aby nechal posouzení toho, jak mi je, na mně, ale tuším, že bych to nedokázal říct žádným přiměřeně neútočným způsobem, jak mě tíha na hrudi a tlak v hlavě nutí se nějak vzepřít. Takže znovu: především jde o Jamese. Jde - o - Jamese. Petr je ochotný pomoct, tak to neber tak, že tě posílá pryč, ale že mu budeš pomáhat hledat stopy, dokud to jen bude v tvé moci. Lepší? Ne. Ani ne. Pořád si připadám jak děcko na hlídání. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, čtvrt na šest A proč by po jedné komplikaci nenastala další?
„Omlouvám se,“ nezabránil si Petr, když se na tebe znovu podíval. Ani tentokrát si neodvážil odtrhnout pozornost od vozovky na dlouho. „Udělám pro vašeho přítele všechno, co budu moct, ale… musím si být jistý tím, že jste v bezpečí. Nedokázal bych vás chránit oba.“
Když znovu otočil hlavu vpřed, zahnul doprava a ty jsi už začínal rozpoznávat povědomé budovy. Jeli jste ke knihkupectví z jiné strany, než jsi byl zvyklý, ale tady z téhle asijské restaurace vám James jednou přinesl oběd. Trval na tom, že to prostě musíš zkusit a že mu nemusíš nic vracet, prostě ho příště pozveš na oběd ty. Jenom aby to příště ještě někdy nastalo…
„Nevíte, jestli je tady někde parkoviště?“ zeptal se Petr zničehonic. Zákaz stání přímo před knihkupectvím nevypadal povzbudivě, ale… nejspíše byste se dali označit za dodávku zboží nebo něčeho podobného, čas jste ztrácet tak či tak nechtěli.
Za tu krátkou cestu se venku stačilo definitivně rozpršet. Dešťové kapky bubnovaly na střeše auta a klouzaly po oknech dolů. Foukal studený vítr. V knihkupectví byla tma. Vypadalo to, že už je zavřelo; muselo být po páté. Že by šla Jessie domů? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Já tomu rozumím," řeknu. "Jen po mně nechtějte předstírat, že se mi líbí pozice, do jaké mě to staví." Nebo možná přesně tohle žádané je - přiměřená porce předstírání, že to nejen chápu, ale jsem z toho celý nadšený, nejlépe abych dodal i správně vděčný tón hlasu - no, pozdě. A vůbec se to nevylučuje s tím, jak jsem byl ještě nedávno celý rád, že mu na mně záleží. Protože tohle je hodně něco jiného... Navíc byla hloupost si něco namlouvat. Prostě mě má na starosti; už se ani nemusím ptát, co mu Essek řekl. Zvláštně ze mě ta představa vysává sílu. Jako by mě zbavovala iniciativy, nejraději bych si někam zalezl a přetáhl si deku přes hlavu. Ale tohle vůbec není o něm a začínám tušit, že ani o mně ne - tohle je něco hlubšího a staršího, co někde udeřilo na nezdravou strunu. Snad mám pocit, že mě tak jen připravuje na neúspěch, už jistý, jen ještě kdo ví proč tajený... ale to je přece nesmysl. Dělá co musí, vlastně o dost víc, co dalšího bych po něm měl chtít...? "Petře," pozvednu ruku a lehce se dotknu jeho paže, jako bych se potřeboval ujistit, že mě vnímá. "Já na vás dám - opravdu. Jen se mi špatně smiřuje s vlastní neschopností." Konečně zase jednou místa, která poznávám. A když už jsme u té neschopnosti... kdo měl včas zavolat Jessie, ať počká, a nezavolal? "Zaparkovat se možná dá před restaurací tamhle doleva, jistý si nejsem," ukážu mu. "Ale zastavte mi před obchodem, vyskočím rovnou." Letmo se ujistím, že mobil mám pořád v kapse. "Snad tam Jessie ještě bude. Počkám když tak u dveří." Kde mi nebude pršet na hlavu tolik... a Petr si zatím bude moct polámat hlavu nad tím, jestli je snadnější vloupat se do obchodu, nebo si vzpomenout, jak přimět kyvadlo k pohybu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, čtvrt na šest Upřímnost, nebo vychytralost?
„Nejste neschopný,“ Petr se na tebe podíval, když auto zastavilo před knihkupectvím. Pokud by ses snad hnal ven, teď to byl on, kdo se zlehka dotkl tvého ramene a spočinul na něm dlaní i poté, co upoutal tvou pozornost. „Pamatujete, co jsem říkal předtím? Osmdesát procent čarodějů se nenaučí druhý element, pracují jenom s madžikou. Jste schopnější než osmdesát procent čarodějů – a, pokud nejste, budete brzy. Budete schopnější než já, o tom vůbec nepochybuji. Ale právě teď jste nemocný. Svým způsobem je i tohle posednutí testamentem toho, jak silný jste.“
Až teď si uvědomil, že tě pořád drží. Rozpačitě se pousmál a stáhl ruku zpátky na volant. Zbloudilý vlas tyrkysových vlasů mu znovu přepadl přes ucho. Neodtrhl od tebe pohled. Možná ti chtěl dokázat, že i on se na tebe dokáže dívat se zvláštní intenzitou, které… které by se nejspíše dala říkat víra v tebe samého. Petr o tvé síle nemluvil jen tak, opravdu jí věřil.
„A jsem si vědom,“ v hlase mu zazněl náznak pobavení, které starost a jistá snaha tě povzbudit nezakryly úplně, „že je to pěkně pitomý důkaz toho, že jste silný… a… úžasný a vůbec,“ uchechtl se, „ale je to pravda. Jednoho dne mi všechno tohle oplatíte, co vy na to? Od toho jsou přátelé.“
// Pokud už půjdeš z auta, sekni to při vystupování nebo těsně po vystoupení. Dostaneš ještě info. :) |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ruka mi strne na rozepínání pásů. Cože...? Ale Jamesovi nepomůže, že možná někdy v budoucnu budu silnější než ostatní - on potřebuje na své straně někoho schopného teď! Prve mi to úplně nedošlo, ale pokud ho kouzlo bylo schopné lokalizovat, znamená to, že je stále naživu. Tak pečlivě jsem si nepřipouštěl, že by nebyl, až jsem i tohle zjištění, zdaleka ne samozřejmé, zkrátka přijal a bez většího přemýšlení vstřebal jako fakt. A já jestli jsem nemocný a nebo neschopný, jako by to nevyšlo nastejno... Petr se chytil jiného významu, než o jakém bych se byl ochotný do krve pohádat, že jsem měl na mysli já: "někdo, kdo momentálně není schopný pomoci". Ale sobě bych asi přiznat měl, že ten obecný význam v tom byl... mnohem víc. Petrova dlaň hřeje, k tomu ten odhodlaný pohled a hlas a v očích jiskra někoho, kdo je přesvědčený o každém svém slovu a jas někoho, kdo je strašně moc naživu - je to trochu jako probudit se z unaveného polospánku, do kterého postupně upadám, a ve kterém nejsem nic, ve kterém nikdy svých schopností nedokážu využít, ve kterém si jenom něco namlouvám a navěky doufám... Otevřu pusu, ale nedokážu vydat ani hlásku, a tak zase sklapnu. Ale musím něco říct! Přeci ho nemůžu nechat v tom, že bych o sobě tak strašně pochyboval. I kdyby to byla náhodou pravda, což skoro není, tak... Eliáši, ty zoufalče... ono se totiž nic nezměnilo: pořád někoho na své straně strašně moc potřebuješ; a jestli snad už náhodou někoho máš, s tím někým to bude hodně složité. A jestli je Petr přitahovaný právě tím, co jednou budeš, je to přeci... skvělé? Dokážeš mu to všechno vrátit. Dává to smysl, dovedeš si to představit, je to něco, co ochotně dáš. I když jsem v té první chvíli tak popletený, že dokážu uvažovat jenom: i já jeho nechám sedět v autě, až o něco důležitého půjde? "Petře, já..." špatně jste mě pochopil, ale děkuju mockrát za takovou důvěru, pomáhá slyšet to všechno... Ale on ruku stáhne a já konečně povolím prsty, takže mi pás jen sklouzne po rameni a s tichým zasvištěním zajede na místo. Pusa se mi bezděčně roztáhne do úsměvu. "Umíte tak najít vhodná slova, až nevím, jestli se propadnout pod zem, nebo se začít vznášet," řeknu, hravě a s nevážnou lehkostí, i když každé slovo myslím naprosto přesně tak, jak ho vyslovím. Lehce nakloním hlavu na stranu. Vážně jsem - úžasný, hmm? Zvláštní slovo. Nikdy bych ho se sebou nespojil. Líbí se mi, jak snadno ho umí vyslovit. Asi to neumím brát úplně vážně, ale... stejně pošimrá příjemně, jemnou vlnkou někde v páteři. "Děkuju - opravdu. Máte to u mně, všechno, já... vážím si toho... tak přátelé?" vyklouzne ze mě malé zasmání a dovětek upřímný jako máloco jiného: "To bych si přál..." Trochu mě vyděsí, co mu tu povídám. Není mi dost dobře, abych dokázal balit myšlenky do vhodnějších slov, a tohle přece... rázem nevím co s očima a rukama a nejraději bych si k nejbližší zdi zaběhl zatlouct hlavou. Jenže přál! Od první chvíle. Od prvního pohlazení té laskavosti, co má k sobě - nebo alespoň od chvíle, kdy mi došlo, že je opravdová. Naježená srst mi pod jeho pohledem polehá tak snadno, až je to na pováženou. Co bych se nikdy neodvážil nabídnout, mohu snad alespoň... přijmout? A on tohle všechno přeci dělat nemusí... Eliáši, vážně ti stačí pár slov, aby se klec proměnila zpátky v ochranná křídla? Naprostý a beznadějný... ty víš co. Jsi. Jenže on se dívá, jako když mi věří... a tak je nemožné si dál připadat jenom jako hračka, list ve větru a zbytečná přítěž; a neoplatit stejně. Ech ech... v rozpacích sáhnu po klice u dveří. Kdo uteče, ten... Do tváře mi foukne ledový vítr. Je tam strašná zima! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před knihkupectvím, čtvrt na šest A zase sám
„Přátelé,“ zopakoval Petr upřímně. „Mimochodem, umbracula. Zaklínadlo proti dešti. Ať nezmoknete.“ Pokud ses zeptal, nakreslil do vzduchu symbol, který zhruba připomínal deštník; a pokud ne, dokonale na to zapomněl.
Sotva jsi zavřel dveře, auto popojelo směrem k restauraci, kterou jsi Petrovi ukázal. Nejspíše to opravdu zkusí napřed tam, tak snad se tam opravdu dá někde zaparkovat. Vysadil tě přímo před knihkupectvím. Byl to dvoupatrový dům, teď sis tím byl jistý. Zvenku jsi ho vždycky viděl jako dvoupatrový, ale vevnitř bylo snadné podlehnout představě nebo snad nutkání, že tam bylo jenom jedno patro. Možná to byla iluze.
Část domu, která spadala pod knihkupectví, byla zavřená. Nesvítilo se tam. Jessie klidně mohla být na druhé straně. Chvíli po zavíračce jste uklízeli, většinou to trvalo tak půlhodinu, než jste opravdu mohli vyrazit, ale… Skrze skleněné dveře jsi nedohlédl, jestli tam byla. Možná šla domů. Nejspíše by ses jí nedivili, kdyby tady nechtěla zůstávat sama, nebo kdyby si chtěla jít už odpočinout. Aby ses dostal ke starožitnictví, musel bys obejít ulici z druhé strany. Bylo to jenom pár domů, určitě bys to stihl. Nebo jsi mohl napřed zkusit zaklepat, nebo zavolat na pevnou linku obchodu… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro A najednou stojím na chodníku, pořád ještě trochu překvapený, pokořený, pobavený, zaskočený, hloupě rozradostněný... a nic z toho nejsem moc, protože na nějaké velké emoce teď zkrátka nedosáhnu. Ale stejně: jak málo Petrovi stačilo mě pošťouchnout, aby mě z toho vyčerpaného splínu dostal pryč, učinil mnohem ochotnějším spolupráce... a připomenul sám sebe i zbytek světa v jasnějších barvách! Až směšně málo. Možná by na mě stačilo zamávat praporkem s motivačním heslem, a oběhnu celý Kelliwig. Nebo příliš snadno podléháním hezkým očím a úsměvům, které jsou jenom moje. Nebo... co já vím... možná opravdu stačí to postrčení - a ono nebylo zase tak malé - já především chci to všechno, k čemu mě obrací... a nezapomínám... jenom jsem unavený a všeho je moc. Na mé tázavé: "Ten symbol neznám...?" mi předvedl něco, co okamžitě zkusím, i když ani trochu nevěřím, že uspěju. Už se ukázalo, že nic, co vyžaduje soustavný výdej energie, z Luny nevyloudím. Leda by to bylo něco opravdu slaboučkého, na úrovni spojení komunikačních prstenů... pak budu možná stejně drkotat zuby, ale nemusím k tomu být ještě promočený na kůži. Dost neprozíravě jsem se nechal vysadit na špatné straně domu a teď vteřinku váhám, jestli ho začít obcházet a riskovat, že se budeme s Petrem kdo ví jak nahánět, jestli knihkupectví nezná a o druhém vchodu neví; nebo mám zkusit zaklepat. Nakonec přesně to udělám: silně zabuším na sklo klouby prstů a rovnou lovím mobil, abych zkusil Jessie prozvonit. Co jí řeknu, netuším. Došlo mi už, že nad obchodem nejsou byty, jak jsem při pohledu zvenčí bral za samozřejmé bez velkého přemýšlení - není tu žádný další vchod, kterým bychom mohli proklouznout dovnitř a dostat se na střechu odtamtud. Ale jak jí vysvětlím, proč s Petrem mizíme v kuchyňce... Že ty skryté dveře budou vchod nahoru nepochybuju ani trochu, ale možná bych měl. Už jsem si mnohokrát ověřil, že na předpoklady si musím dávat pozor. Jenže tenhle svůj důvod má. Ty chrliče hlídají! A moc nevěřím, že by se k nim chtělo Essekovi levitovat. Možná bych to měl nechat být a raději se dostat na střechu domu přes vedlejší vchod, nejspíš tam budou podobné schůdky a průlez jako v mém bývalém bydlišti. Přiložím si mobil k uchu, trochu couvnu a zakloním hlavu, abych se podíval vzhůru. Dešťové kapky ve světle pouliční lampy jako by se zjevovaly odnikud, zbarvené jantarově. Jestlipak sfouknu i tuhle... Ale já teď nechci dumat o dešti a barvách svítilen, jenom chci vědět, jestli se dostanu z jedné střechy na druhou. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Před knihkupectví, čtvrt na šest Ticho.
Před očima ti prošlehl namodralý symbol. Tohle kouzlo jsi znal…! Byť se ti proud magie zadrhl přesně tak, jak už jsi byl zvyklý, kouzlo ti sklouzlo pro prstech s nečekanou lehkostí. Samovolně jsi pohnul rukou, jako bys chtěl symbol namalovat do vzduchu nebo uchopit deštník do ruky. Bylo to zvláštní, i když v tom nebylo víc, než že to k tomu neochotnému magickému pohybu prostě patřilo. Někdy kdysi dávno tě tohle kouzlo zřejmě někdo naučil za pomocí gesta, ne slova, a zůstalo ti to i teď, kdy se vzpomínka vytratila. (4) Měl jsi však pravdu. Podobné kouzlo vyžadovalo soustředění, nemohl jsi na „deštník“ přestat myslet. Nebolela tě z toho hlava, ani nezmokneš na kost, ale co chvíli nad tebou magická energie praskala a pouštěla ti za krk ledové kapky vody.
V telefonu zapraskalo. Tentokrát se neozval ani dlouhý tón operátora oznamující špatné spojení nebo nedostupného volaného účastníka, prostě nastalo ticho. Až na neustále se zrychlující orchestr dešťových kapek bubnujících na střechy, okna, okapy i chodník hned vedle tebe, až ti promokaly boty a voda se sápala aspoň po nohavicích, když už se nemohla dostat na hlavu.
Světlo pouliční lampy i dneska poblikávalo. Na klepání nikdo neodpovídal. Všechno nasvědčovalo tomu, že to Jessie dneska zabalila o čtvrt hodiny dřív. Kdyby ti neblbl telefon, možná by ses dovolal, ale teď ti dokonce zamrzla obrazovka, sotva ses na ni podíval. Štěstěna si s tebou pohrává, lepší načasování si dopřát snad ani nemohla. Dům byl vtěsnaný mezi dva další, jeden byl stejně vysoký a druhý o patro vyšší. Napravo od knihkupectví bylo pekařství, odkud právě vyrazil mladý muž asi s deseti koblížky v sáčku, nalevo pak byl dům se zvonky a cedulkami hned několika kanceláří. Kdybys někdy potřeboval právníka, tady jeden sídlil. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vida vida... deštník umím! To mě těší, líbila se mi ta možnost od první chvíle, kdy Alexandr dorazil na místo srazu suchý a elegantní; a ta drobná připomínka, že jsem se učil kouzla už někdy dřív, je příjemná. Tedy: ne že by jich nebyla už spousta, věřím zcela, že bych se tak snadno neučil, kdyby mi už někdy dřív magie neklouzala rukama. Ale tahle je zvlášť zřetelná a vlastně taková, jakou jsem doufal, že magii budu mít: stačilo by jen naťuknout, připomenout... jako když pouštím vodu v koupelně a nebo vařím čaj... Ale to už zkrátka vím, že mám paměť okousanou všelijak, ne příliš konzistentně, a - ale vrátí se mi přeci - nevím, jestli tomu ještě věřit, normální doktoři nemohli mít tušení, co mám za sebou. Nechci o tom přemýšlet. Smířený s tou ztrátou jsem jenom chvílemi a občas a ne bez jisté porce vynaložené vůle. Zjištění, že jsem přišel o mnohem víc, než jsem si kdy dovedl představit, mu taky nepomohlo. Setřu si obří kapku z tváře a ohlédnu se směrem, odkud doufám, že se vynoří Petr, abych na něj mohl zamávat. Nefunkční mobil mě nepotěší, ale ani zvlášť nepřekvapí. Na tomhle místě musí být docela dost aktivní magie, něco se skrývá v patře, k tomu ty chrliče - vážně doufám, že nakoukneme i do domu, jsem neskutečně zvědavý a fantazie mi pracuje na plné obrátky. Tajný byt, knihovna, skladiště, laboratoř...? Možnostem se meze nekladou. Že by tam nebylo nic, tomu nevěřím ani na okamžik. Pekařství, můj obvyklý zdroj snídaní a večeří, lákavě svítí do tmy. Bylo by pokrytecké předstírat, že mě netěší, že mi bude někdo vařit - byl jsem ochotný tuto životní potřebu v zásadě ignorovat, ale když je najednou k mání, hodlám si ji užít a opatrně si připustit, že rozdíl mezi dobře se najíst a mávnout nad tím rukou, je vlastně veliký. Vykročím ke dveřím, které jen chabě brání všem těm lákavým vůním vyklouznout na ulici, a docela i sázím, že mě prodavači poznají - až se vytasím se svou otázkou, věci by to mohlo ulehčit. A když ne... no co, taky se chci zahřát, suďte mě kdo chcete. Škodný touhle návštěvou nebudu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pekařství Půlměsíček, někdy před půl šestou večer Ruby
Kouzlo se nad tebou ochotně rozplynulo, sotva nad tebou zacinkal zvonek dveří a polevil jsi na soustředění. Za pultem stála vcelku pěkná dívka s narezlým melírem ve tmavých vlasech. Jmenovala se Ruby. Už jste se potkali a prohodili pár slov. Jestlipak sis někdy všiml, že se na tebe usmívala obzvláště mile – a možná, jenom možná, dokonce hladově? Propána! Kde se ti v hlavě vzalo něco takového?
„Ahoj, Eliáši,“ pozdravila tě, sotva zacvakla kasu a rozloučila se se zákazníkem, který se šel posadit ke stolu u okna s tartaletkou naplněnou vanilkovým krémem. Vonělo to přímo nádherně – a chutnalo to ještě lépe. Kdybys neztratil peněženku… „Dneska ti to sekne. Hej,“ sklouzla najednou očima na rukáv tvého svetru, „jsi v pohodě? Vypadáš bledě. Jsi zraněný? Nechceš se posadit?“
Pekařství bylo jenom malé. Na rozdíl od knihkupectví se netáhlo až na druhou stranu ulice, ale končilo někde v půlce. Pod okny se rozkládalo několik plastových stolků, kam se mohli hosté usadit. Většinou to tu bylo plné, ale teď těsně před večerem a v dešti tu kromě tebe byl jenom jeden člověk. A, samozřejmě, Ruby. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ruby..." usměju se na dívku za pultem - skvělé, že zrovna ona, možná ještě uspějeme i docela civilizovaným způsobem. Jestli to bude v její moci. Dobrou historku pro Jessie jsem stejně neměl - a najednou mě letmo napadá, že moje přání dál se přátelit s Jamesem a Jessie možná narazí na mé neochotě a vlastně i neschopnosti věčně něco vymýšlet a spřádat historky o tom, co dělám a jak žiju a... ale já o ně nechci přijít... Ale nechám to teď jen proplout a raději se soustředím na Ruby, která byla vždycky přátelská a milá a právě mě tak napadá, jestli náhodou nebyla až moc milá - ale teď by to bylo opravdu špatně načasované, začít se tu rozpačitě usmívat a hledat slova! Prostě je hrozně sympatická, dobře? Ale oko teda má... "Jsem v popořádku, děkuju - jen to byl vážně příšerný den," přiznám bez mučení a že by mě těšilo, že vypadám na umření sotva se objevím na jasnějším světle - jen počkej, až se párkrát vyspím a proliju krkem dalších pár lektvarů - přijdu si nakoupit jenom abych se mohl předvést. Ale svetr dobrý, viď? Dobrý střih a barva akorát - škoda toho saka, možná bych dostal i něco dobrého na cestu. Není přece možné, abych měl zase hlad...! "Poseděl bych rád, ale napřed musíme vyřídit..." Mávnu rukou. Pakárnu, co si budem. Vždyť to znáš, s lidmi je to věčně něco. "Prý nám někdo chodil po střeše, moc se mi to sice nezdá, ale stejně bych se tam potřeboval podívat, jestli je všechno v pořádku. Od nás se tam ale nedostaneme - nevíš prosím tě, jestli projdeme tady přes dům - a kudy?" Stejně mi pod jejím úsměvem začne můj vlastní rozpačitět - a - a - ehm, ano? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pekařství Půlměsíček, někdy před půl šestou večer Lvíčku, lvíčku, pojď ke mně blíž.
„Tak v popořádku…“ zopakovala po tobě Ruby a v hlase jí zacinkal melodický smích. Nedělala si z tebe legraci – a pokud, tak jenom trochu –, spíše jsi ji opravdu pobavil. Lokty se zapřela o pult a předklonila se k tobě, čímž ti úplnou náhodou poskytla pěkný výhled na dvě malá kůzlátka v těsném černém tričku. Rozhodně se neostýchala zneužít svých předností… Voněla vanilkou, ať už za to mohla její práce, nebo složka parfému. „Tak dobře. To ráda slyším. Byla by tě škoda, Eliáši,“ laškovně na tebe mrkla. „Doufám, že jsi se dneska nezapomněl nasnídat. Ráno jsem na tebe myslela… Někdo vám chodil po střeše? O tom jsem nic neslyšela. Momentík. Podívám se, jestli tady mám klíče.“
Souhlasila snadno a bez řečí, ale nějak zapomněla slova doprovodit i činem. Ani se nepohnula. Dál se na tebe usmívala v tom úhlu, o kterém dobře věděla, že zdůrazňuje pěkné ženské křivky. Víš, občas je třeba ocukrovat si život…
„Cože máte v knihkupectví zavřeno?“ zajímala se přátelsky. „Myslela jsem, že se konečně stavím… a že si od tebe nechám doporučit něco na čtení. Vypadáš, že se vyznáš. Opravdu si nedáš aspoň něco? Na mě. Cukr ti na tu krev udělá dobře. Stejně za chvíli zavíráme…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Neprozíravě jsem se opřel dlaní o pult, abych si nad sebou pojistil lepší kontrolu, a teď jsme si až příliš blízko, a odtahovat se by bylo divné - a jaké popořádku, cože...? Aha... uáá... já jsem takový... pomoc? Na tohle jsem si nějak neměl kdy zvyknout. Svým způsobem je její přímočarost osvěžující a vlastně vtipná, ale stejně mám dost příšerný pocit, že jediné, co zvládám, je nejapný úsměv - a ono se nejde neusmívat, když se tak culí - bylo by asi snadný ji obejmout a svým způsobem pěkný. Jenže jaksi... promiň, krásko, nějak jsem se nepovedl. Ovšem nedá se jí upřít snaha přimět mě zalitovat. O kolik by byl můj život snadnější, kdybych zval na rande takovéhle kočky... hmm, dobrá otázka. O kolik...? "Tak já na sebe dám pozor," slíbím, kdo ví po kolikáté v řadě za dnešek, ale ještě nikdy tak snadno. "Ach, snídaně..." vzdychnu málem nostalgicky, "ale prý je zítra taky den. Snad jsi tu nebyla od otvíračky? Jsi v tréninku na jediného zaměstnance nonstopu?" Klíče, skvěle, hurá, má klíče! Tak... a nic? "Knížka by se pro tebe určitě našla," zamyslím se poctivě, nad čím se dívkám jejího typu zasníval pohled. "Pěkné recenze měla Toužím po tobě nebo Království hříšných -" Skoro se leknu, když to vyslovním nahlas. Ne, nekomentuj to. Já to tak nemyslel! "Jen co zase otevřeme - chci říct - totiž - snad brzy..." Nejde se nerozesmát, když se slyším, jak div nekoktám. Sakra Eliáši! Je to jen pobavená holka. A navíc au. Au au. Moc jasného světla a ještě se smát, to jsem si dovolil hodně. Na okamžik zavřu oči a přitisknu si studené prsty na rozpálené čelo. Ještě s úsměvem na ni zamžourám. "Mně by dneska nepomohla ani svěcená voda," řeknu pobaveně a omluvně. "A navíc jsem švorc. Připravím tě opravdu jen o ty klíče, bohužel..." Je vůbec něco, co v její přítomnosti nezní jako dvojsmysl?! Ještě jednou uáá. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pekařství Půlměsíček, někdy před půl šestou večer Úspěšný lov
„A ještě tu,“ podívala se na hodiny nad kávovarem, „hodinu budu.“
Nad odpovědí toužím po tobě se jí úsměv rozšířil jako kocourovi nad miskou smetany. Od začátku jí bylo jasné, že si dáš říct. Dokonce i úsměv měla hezký, trochu zvláštní; zdálo se ti to, nebo měla opravdu ostré tesáky?
„Prr, kovboji,“ zacinkal znovu její smích, předtím příjemně melodický, teď pichlavý jako jehelníček, „jsem slušná holka. Napřed mě budeš muset pozvat na večeři…“ Natáhla se přes a prsty ti zlehka přejela po paži. Zarazila se, až když jsi sebou cukl. Pokud byla vnímavá k tvému stavu už předtím, teď ho nemohla přehlédnout. Odmlčela se jenom na okamžik, než se znovu usmála. „Ale ty opravdu nevypadáš dobře, Eliáši. Dobře, podívám se na ty klíče. Sedni si. Vážně. Trvám na to. Chvilka tě nezabije. Za chvíli budu zpátky.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Moment, stop, zpátky. Tolik jsem toho neřekl. Nebo řekl? Je vůbec nějaká šance nepozvat ji teď na večeři, aniž bych nebyl beznadějně hrubý...? Nebo už je pozvaná? Co přesně se tu právě... a nemohl by mi třeba spadnout na hlavu meteorit, rozevřít se země, vběhnout zájezdový autobus plný hladových eskymáků? "Něco mi říká, že na sladká jídla po celém dni tady nebudeš," podaří se mi říct něco snad neškodného, i když momentálně na neškodné věty nevěřím. Neexistují. A navíc už blázním. Vážně bych na okamžik přísahal, že ty její zuby... blázním. Kdyby byla upírka, něco bych snad cítil... ale vlastně nevím, a už vůbec bych na sebe nesázel teď. Proměnit se přede mnou ten chlápek u výlohy ve vlka, dám si čas na rozmyšlenou, než z toho něco zásadního odvodím. "Jsi poklad, děkuju. Jen vykouknu, kde pobíhá kolega," pokynu hlavou ke dveřím. Neprozíravé Bude se ti líbit! rychle spolknu. Petr by sice zaručeně takové faux pas nepáchal, ale... aha, já mám rukáv od krve... Ruby, dneska mám opravdu mizerný den - a co teprve zítra. Jenže ono je to asi nic proti tomu, jaký ho má James... najdi ty klíče, ano? Rukáv se pokusím nenápadně ohrnout a jen v duchu zalituju, že jsem si přeci jen nenechal něco naložit. Měla pravdu. Udělalo by mi to dobře... Alespoň se na ni usměju. Díky, Ruby, vážně! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pekařství Půlměsíček, někdy před půl šestou večer Sedej.
„Pokud tě James nenajde, klíče od knihkupectví má,“ odpověděla Ruby. „Však on se neztratí. A teď vážně – sedni si.“
Pro změnu pokynula hlavou ona tobě – a to k plastovému stolku pod oknem. Byly tam dohromady čtyři a jenom u jednoho seděl mladý muž s tartaletkou. Momentálně ustrkával z malého bílého hrnku a zaujatě vás pozoroval.
„Opravdu tě mám dalších pět minut přesvědčovat?“ usmála se Ruby. Dobře jsi věděl, že je toho dokonale schopná. „Protože já si pokoj nedám. Bude mnohem rychlejší, když si sedneš a necháš si nalít něco k pití. Mám vzadu termosku runšinu, naliju ti aspoň ten. Spí se po něm mnohem líp než po šálku kafe, otestováno za vás. No tak. Šup. To nejmenší, co můžeš udělat, je nehádat se s dámou, když ti má prokázat laskavost. Hmm?“
Neunikneš jí, Eliáši. Možná bys měl honem vyslat nouzový kód… nebo doufat, že tě Petr najde, než tě Ruby vykrmí cukrátky, strčí do pece a pak s láskou sní. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Cože, James? Aha, ona přeci nemůže vědět... to je hrůza, jak dlouhé mám vedení... COŽE?! Připadám si, jako když jen vlaju ve větru, třepotám se na chvostě její rozhodnosti, a chytám sotva náznaky. Takže ona ví, kdo jsem - krucinál, každý na světě to věděl dřív než já - a přesto se na mě usmívá - nebo možná právě proto - ví o Luně, ví kdo opravdu jsem, co vlastně ví; co je zač...? "Nedáš, viď?" vrátím jí úsměv. "Pak se tedy vzdávám," roztáhnu trochu ruce a sklopím hlavu v odevzdání, "nehádám se a nepřu, sedám a vděčně vyhlížím trochu runšinu - za ten díky ještě extra speciálně a dvojnásob." Vlastně docela spoléhám, že přes výlohu mě Petr uvidí, vždyť jsme těsně vedle knihkupectví - a kdyby náhodou ne, kde se sejdeme, jsme si řekli. Ale spíš ano... jestli tu nebude při hledání parkování kroužit navěky. Až teď se pokouším trochu víc přemýšlet, jestli z Ruby něco vnímám. Tohle bylo opravdu překvápko. Možná být nemělo - duch Kelliwigu je duch magický, a to znamená magii na každém kroku. Ale Ruby...! Proto jsem ji zajímal víc než James. To opravdu nebylo pravidlem, vždyť to byl... JE... J-a-m-e-s. Mocná přitažlivá síla přátelské vstřícnosti a životního elánu. Po chlápkovi u stolu přejedu očima jen velmi letmo, než uhnu pohledem, už jsem opravdu zralý se propadnout tři metry pod zem a před ním si připadám hrozně hloupě, a pokusím se usadit tak, abych byl zvenčí vidět co nejlíp. Na runšin mám doopravdy chuť, i když ta zmínka o spaní mě trochu zmátla. Snad jich není víc druhů. Ale moment, když je Ruby... ať je cokoli... tak bych se jí mohl na Jamese zeptat víc - třeba něco ví - jenže když se tak moc řeší kdo je na čí straně... smím vůbec? Pokusím se vyhlédnout na ulici, ale sotva otočím hlavu k výloze, znovu si potvrdím, že kontrast světel je neúprosný. Petře...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pekařství Půlměsíček, někdy před půl šestou večer Ruby
„Hodnej kluk,“ usmála se Ruby.
Konečně se napřímila. Pod bílou zástěrou měla černé triko a červenou sukni, která ji šahala až po kolena. Obojím zdůrazňovala pěkné ženské křivky. Rozhodně uměla vytěžit to, co dostala od přírody, na maximum. Navenek možná vypadala jako malá křehká dívka, ale… inu, řeknu sám, působila tak?
Cítil jsi z ní… Těžko říct, co jsi z ní cítil. V hlavě jsi měl pořádný zmatek. Nedokázal ses soustředit. Nechutně zelený lektvar ti zpomaloval myšlení, ale nedokázal zcela zabránit výhružným ostnům bolavě tepající hlavy. Čarodějka nebyla, v tom jsi měl jasno hned. Magie v ní byla skryta někde hluboko uvnitř – tam, kde jsi už měl problémy dohlédnout. Neoznačil bys ji za elfku, mořskou vílu, upírku, goblinku, žabku ani skřetici. Byla zase něco nového, a přece… a přece… jsi měl pocit, jako bych to měl na jazyku. Něco jsi cítil. Něco ano. Byl to jenom stín, chvění měsíčního světla ve vzduchu a zašimrání v nosu, nic víc.
„Tady máš,“ přitočila se k tobě Ruby. Podívala se ti přímo do očí a usmála se. Oči měla hnědé s odlesky do zlata; ve správném světle by byly jantarovými. Rozhodně byly zvláštní, stejně zvláštní jako ty Petrovy a Essekovi. Na stole před tebou klapl hrníček s runšinem a talířek se skořicovou rolkou zalitou pravou filadelfskou sýrovocukrovou polevou. „Řekla jsem si, že bys měl přeci jenom něco zakousnout… Na mě. Udělá ti to dobře. Proti odhodlané ženské,“ usmála se a ostré dlouhé zoubky se jí zaleskly, „jsi bez šance. Jdu se kouknout po těch klíčích.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Děkuju," usměju se na ni a pohled do očí je asi trochu delší, než by být měl, a zaručeně zaujatější, než by být měl, ale je v nich přesně to něco zvláštního, co se pomalu učím znát, a odtrhnout se věc málem nemožná - Ruby, no tak... nešlo by toho chlapa vykopnout za dveře, abych se mohl prostě zeptat?! A čert vem, jestli se to nesluší a nepatří a není to zvykem. Jenže to bych asi na sebe musel říct i věci, které ve skutečnosti povídat jen tak někomu na ulici nechci. "Jsi opravdu poklad..." Nenápadité, ale upřímné. A trochu mě děsí, jak moc pravdivá jsou její slova - jsem naprosto bez šance, ani nevím, kam bych měl svůj případný nesouhlas napřít. Tebe bych vážně potřeboval doma! Ale jen občas. Třeba až se budu chtít stát ředitelem zeměkoule. Teď jsem pro změnu málem rád, že jsme tak nekompatibilní, protože je taková celá žensky příjemná, pozorností umí zahrnout, že pomalu nevím čí jsem, a něco mi říká, že vystartovat po mně a udeřit na správné strunky, chodíme spolu a nevím ani, jak se to stalo. A nejspíš jí to budu muset nějak taktně naznačit, protože je opravdu moc milá a už i mně dochází, že se mi to nezdá - a dost. Zase se tolik nestalo. Přineseš jí něco na čtení a budete si kvit - aha, o knížku jí asi taky úplně nešlo... pomoc? Copak jsi zač, Ruby? Ochotně upiju runšin, i tu lžičku do rolky zabořím a stihnu pořádné sousto, než Ruby zmizí vzadu - blaho. Tedy to napití a jídlo. Teprve potom se podloudnicky - a jestli se ten chlap u vedlejšího stolu začne chechtat, nechám mu zarůst uši chlupama - a jestli takové kouzlo neexistuje, tak ho vymyslím! - zvednu ze židle, abych mohl polehoučku otevřít dveře a vykouknout ven na ulici. Petře, sem, je moc hezká a voní tak, že by ji člověk s chutí zakousnul, a taky ví nejlíp, co je pro mě dobré, třeba si budete rozumět! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pekařství Půlměsíček, někdy před půl šestou večer Petr
„Já vím,“ mrkla na tebe Ruby ještě přes rameno, než zapadla do zázemí podniku. Někde tam měla pověšené klíče, tak snad bude na jednom napsané „střecha…“
Kouzlo na chlupy v uších budeš zřejmě opravdu potřebovat, protože si ten chlápek u vedlejšího stolu nedal pokoj. Když ses zvedl a přeci jenom zamířil ke dveřím, rozchechtal se tak hlasitě, až mu slzy vhrkly do očí. A ta ženská se tolik snažila!
Pořádně pršelo. Přes clonu dešťových kapek jsi dohlédl sotva ke knihkupectví, kde se už Petr zmateně rozhlížel. Kam jsi zmizel? Nemohl tam stát dlouho. Určitě by ho napadlo podívat se vedle do pekařství, ale i tak se na tebe usmál. Kdo ví, jestli se mu jenom tak mocně ulevilo, nebo jestli tě viděl opravdu rád. Nemokl. Kapky mu uhýbaly z cesty trochu jiným způsobem než Alexandrovi, jako by se proměnily baletní tanečnice a padaly kamkoliv jinam, spíše než že by klouzaly po neviditelné skluzavce.
„Dá se tudy dostat na střechu?“ zeptal se, sotva se pár dlouhými kroky přenesl až k tobě a ochotně se hnal do tepla. „Ach, tady to krásně voní. Dobrý den,“ pokývl rozesmátému chlápkovi, když si všiml jeho pohledu. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nešlo by ho třeba zabít pohledem? A jestli ne, ptám se, proč ne? A co takhle trochu taktu, chlape? Dělám co můžu! Chtěl bych vidět tebe pod takovou palbou Rubyna odhodlání. Je otřes mozku alespoň malé alibi...? A taky není pravda, že se tu plížím po špičkách. Jenom skoro. A přes rameno se po ní taky neohlížím. Asi na něj vrhnu ve finále pohled spíš pobaveně dotčený, než úplně vražedný, ale protože chci být co nejdřív zpátky na židli - no co, skořicová rolka je skořicová rolka - a venku hrozně fouká - a lije - a ještě by mi Ruby mohla sebrat talíř - na Petra zamávám a jen mu přidržím dveře, než vklouzne dovnitř. "Ruby šla najít klíče," vysvětlím stručně, až když už nemusím zvyšovat hlas, a hbitě vklouznu zpátky na svoje místo. Pod Petrovým pohledem jen provinile rozhodím rukama - já si tu opravdu nerozjíždím opulentní svačinky, zatímco běháte v dešti! "Nedala si říct... bez komentáře, prosím," kouknu na chlápka, jeho upřímné pobavení je nakažlivé, takže se mi ten vražedný pohled zase nepovede... A popadnu znovu lžičku. Nikdo na nic nepřijde, já tu sedím celou dobu, ani se nehnu, tahle rolka do mě skočí jako nic, je hrozně dobrá, žaludek se k ní sice staví obezřetně, ale neprotestuje - a runšin má proti kafi tu výhodu, že je navíc i dobrý. A teď jak se Petra nenápadně zeptat, co je Ruby zač. Třeba to pozná hned sám od sebe a upozorňovat ho ani nemusím a stačilo by se zeptat potom, ale... ale... Ne, nepřijdu na to. Jestli si sedne vedle mě, alespoň mu to pošpitám do ouška, ale nechci toho chlapa vedle pokoušet moc. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pekařství Půlměsíček, někdy před půl šestou večer Nenápadnost sama
Petr se v odpovědi na tvé poněkud provinilé rozhození paží jenom pousmál. Nevyčítal ti to. Ani ho nenapadlo, že by sis sem zaběhl pro opulentní svačinku, a kdyby to tak přeci jenom bylo, považoval chuť k jídlu za dobré znamení. Přinejmenším po další ráně do hlavy… ale možná i všeobecně.
„Dobrý,“ odpověděl chlapík Petrovi a upřímně pobaveně se na něj zazubil.
„Ruby?“ přeptal se Petr.
„Ta černovlasá žanšina, co ho calú dobú nabaluja,“ pokračoval vesele chlapík.
Petr vykročil tak, až se na chvíli zdálo, že ti chce odsunout židli, ale zarazil se včas. Posadil se ti naproti a zkoumavě se na tebe zahleděl. V tomhle světle jsi byl bledý… Zrovna zdravě jsi nevypadal za žádných okolností, ale tady v pekařství to vyniklo. Když se vaše oči nevyhnutelně setkaly, honem si zastrčil zbloudilý tyrkysový pramen za ucho a přistiženě odvrátil pozornost kamkoliv jinam – k hrníčku runšinu. Počkat, runšinu?
„Je to—“ chtěl se zeptat Petr, přičemž jemným gestem ukázal na runšin.
„Tak takhlááá,“ rozesmál se chlápek u vedlejšího stolu. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ona mě..." Rozhořčeně se po chlápkovi podívám. Co to jako má být? V první chvíli skoro nevím, jakým mluví jazykem, ale význam slov je nad slunce jasný. Asi nějaké nářečí. Doufám, že ne místní. "Je to... prostě se známe." Kouknu na Petra a ano, neměl jsem se vůbec začít bránit, ani na něj reagovat, tohle se stejně nevysvětlí, a já to hlavně vysvětlovat nemusím a nemám a on to taky slyšet nepotřebuje a - Rozhodným gestem zabořím lžičku do šneka. "Pracuje tady. Chodil jsem si sem nakupovat z práce," dodám skoro vzdorně. Jako bych to měl zapotřebí. A to jsem si myslel, že mě Petrova přítomnost zachrání! Ale svým způsobem to tak je. Rozhodně jsem radši, když je tady, ulevilo se mi, že se nebudeme nahánět kolem bloku - a co teprve až se zbavím té potřeby uvádět věci na pravou míru. Jenže se dívá... trochu zmateně mu opětuji pohled. Ano...? Opravdu je to jen známá! Ale možná se vám bude líbit, a jí by taky mohl zaujmout přeci jen znatelně silnější čaroděj, a pak to bude ona, komu budu závidět - ale zato budu v bezpečí před sice ne nepříhodnou, ale přeci jen nadměrnou péčí. Nebo mám ještě někde šmouhu od krve? To by vysvětlovalo, proč byla tak starostlivá. Jeho oblíbené gesto málem zopakuju sám, protože si díky tomu uvědomím pár uvolněných vlasů, které mi splývají podél tváří. Tak tak ruku udržím dole. Hrůza vidět vlastní zlozvyky na někom druhém! I když moje vlastní nejistá gesta jsou maličko jiná, je to totéž v bledě modrém. Tedy tyrkysovém. A pak oči stejně jako on sklopím k hrníčku. "Je," přikývnu, opřu se lokty o stolek, trochu se předkloním a dodám tak tiše, aby to opravdu, promiňte, zvědavý pane, zůstalo jen mezi námi. "Nevím, co je zač. Došlo mi to až..." a vlastně znovu ukážu na hrníček. Jo, až když mi tím nejvýmluvnějším způsobem cvrnkla o klobouk. Po chlapovi vedle střelím nespokojeným pohledem. Tak hele. Co tak strčit poslední sousto do pusy a jít si po svém? Venku zrovna krásně prší, určitě si to užijete. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pekařství Půlměsíček, půl šesté večer Obdivovatelka
„Aha,“ přikývl Petr.
Teď se rozhlédl po pekárničce přeci jenom bedlivěji, jako by hledal známky nebezpečí. Třeba se mezi voňavými bochníky skrývá nějaká levárna, nebo támhle čokoládová náplň není, co se zdá. Jakkoliv srandovně to mohlo vypadat, nadpřirozená bytost přímo vedle Kytelerova krámu budila přinejmenším otázky. Věděl o ní Essek? Určitě ano, ale…
„Tak jsem zpátky,“ zatrylkovala Ruby.
„Slačna,“ zavolal na ní chlapík od vedlejšího stolu, „mohla bysta mi přinást jašťa jadna tahlactá dobronka?“
„Samozřejmě,“ usmála se na něj Ruby, i když její pohled patřil jenom tobě, „momentík. Hned jsem u vás!“
„Dobrý večer,“ kývl na ní Petr zdvořile.
„Vám také,“ odpověděla maličko zaskočeně, ale nevěnovala mu příliš pozornosti. Opravdu sis myslel, že by ji od tebe dokázal odlákat silnější čaroděj? Ani nápad. Zastavila se vedle tebe, to vedle tvé paže se zapřela špičkami prstů, to nad tebou se sklonila a to tobě podsunula klíč. „Mám to u tebe, Eliáši. Dveře jsou támhle… Musím se věnovat zákazníkům, ale řekneš mi, pokud tam něco najdete? Hrozivě by mě zajímalo, kdo vám pobíhal po střeše…“
„Co—“ nadechl se Petr poněkud neprozíravě a, sotva si uvědomil, plynule přešel ve zcela upřímný, avšak poněkud dusivý, kašel, jako by mu něco zaskočilo. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ano, to jsem si přesně myslel! Že ji Petr zaujme alespoň tak moc, aby... co asi znamenalo to jeho 'Aha', to bych rád věděl... a už jsem zase v zajetí rozpačitých úsměvů v odpověď na ty její, které rozpačité nejsou ani trochu; možná zvládám přeci jen sebejistější, když je Petr blízko, ale bohužel, ne o moc. Dost mi teď mezi námi chybí pult. A nějak tuším, že nejvíc ze všeho mi chybí docela obyčejná praxe. Musí být přeci nějaký elegantní způsob, jak si s tímhle poradit - nevyhnutelně musí - nejlépe takový, abych se do podobné situace vůbec nedostal... Zvědavci od vedlejšího stolu naopak připíšu v duchu pomyslný bod - ano, Ruby, přeci bych tě nezdržoval od hladových zákazníků! Všímá si Petra tak málo, že se nakonec vzdám i plánu je představit. Nechápu ji, opravdu nechápu. Petr je alespoň zajímavý. A hezký. Vyšší než já a má pěkný úsměv. Já jsem jen... no, troska. Co ani rolku nezvládne, protože po prvních pár hladových soustech se mi každé další začalo všelijak příčit v krku. Pěkný kousek jsem se propracoval, ale pak už žaludek začal protestovat moc, čas na to, aby každé sousto šlo s přiměřeným odstupem, jaksi nemám... ale nevadí. I tak mě pozvedla na těle i na duchu a Ruby, vážně to máš u mně. A za ten klíč taky. "Tak to je skvělý, děkuju - ušetřila jsi nám spoustu starostí. Dostaneš hlášení se všemi podrobnostmi," slíbím a opravdu se snažím se jí dívat do očí, i když ve výši těch svých rozhodně nemám její obličej. Už vstávám, sám, prosím, když se Petr nějak rozkašle, až se na něj starostlivě zadívám - poslední hlt runšinu jsem dopil s posledním přijatelným soustem a teď mu ani nemůžu nabídnout na zapití - hej, jste v pořádku? Nebo ho tak zaskočila její slova - ale něco jsem přeci říct musel... nebo možná nemusel, možná i to je oblast, kde existuje vhodný způsob, jak se vyhnout nevhodným řečem. Jenže omlouvám se, ona by se ptala a nic jiného než výmluva mě prostě nenapadlo. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pekařství Půlměsíček, půl šesté večer Vtipálek
„Už teď se tě nemůžu dočkat,“ odpověděla Ruby se vstřícným úsměvem. Klíč ti podsunula ochotně a bez otázek. „Kdyby něco, budu tady dole. V pořádku?“
„Ano, ano. Omlouvám se. Zcela v pořádku,“ přitakal Petr rozpačitě. „Mockrát děkujeme za vaši pomoc, slečno Ruby.“
„Vy pracujete taky v knihkupectví?“
„Pracuji pro pana Kytelera,“ odpověděl se zdvořilým úsměvem. „Majitele obchodu.“
„O tom jsem slyšela,“ podotkla Ruby, přičemž k tobě sklouzla poněkud zpytavým pohledem. Nic neříkala. Teď ne. Teď na ni čekal zákazník… ale nebyla s tebou ani z poloviny hotová, kamaráde. „Tak… za chvíli. Jo. A kdyby se někdo ptal, ode mě ten klíč nemáte. Už jdu,“ broukla. Rovnou chlapíkovi vedle u stolu střelila úsměv, i když ty opravdu podmanivé si schovávala jenom pro tebe. „Ještě jednou tartaletku?“
„Áááno, prosím,“ zakřenil se chlapík spokojeně.
„A čaj?“
Petr se mezitím vytáhl na nohy. Letmo tě přelétl pohledem, jako by se znovu ujišťoval, že jsi v pořádku. Možná by ses měl ptát spíše ty jeho. V očích se mu znovu zalesklo to něco omluvného, ale nutkání se omluvit přeci jenom odolal. Naštěstí.
„Mám špatné zprávy,“ ozval se zničehonic Petr, když zmáčkl kliku a jako první nakoukl do úzké chodbičky. Kdyby dveře na druhé straně nebyly zamknuté, dalo by se tudy projít i do krámku vedle starožitnictví. Jinak tu však nic nebylo… Jenom schody? Kdo ví proč se na tebe usmál, jako by řekl něco vtipného, ale rychle a snadno popojel zase dál. „Ta Ruby je teda charakter. Jste si…“ zaváhal, „blízcí?“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jak, nemůže dočkat... Začínám vážně uvažovat, že poslat zpátky s klíčem Petra nebude zbabělost, ale projev rozumu a zdravého pudu sebezáchovy. Sice jsem teď nastavený na hodně oddanou notu, protože jídlo a runšin, dokonce její vlastní, o který se byla ochotná podělit, a nádherná, nekomplikovaná ochota... ale... "Za chvíli jsme zpátky a nikdo se nic nedozví," potvrzuju ochotně těm jantarovým očím a ke dveřím neprchám jenom proto, že se v omezeném prostoru a několika stojících lidí a židlí a stolků tak úplně prchat nedá. Ale stejně se mi uleví, když projdeme do bezpečí chodby. Ženské. Napůl by mě zajímalo, jestli bych si její projevy náklonnosti užil víc, kdyby se věci se mnou měly jinak, nebo bych proti takové palbě byl bezmocný úplně stejně. Možná jsem to měl utnout už někdy ve chvíli, kdy se z "Brookse" stal "Eliáš". Schody... ach jo, zase schody. Alespoň jich tentokrát nebude tolik - zato vyšších. Začnu vážně uvažovat, jestli je legitimní zdolávat je po čtyřech. Jenže dobře si pamatuju, že jako nazírač bych mohl mít šanci vidět víc než běžný čaroděj, a tak mi stejně nic jiného než šplhat vzhůru nezbývá. Zvlášť když opravdu potřebuju před Petrem vypadat, že jsem v pohodě. Což jsem. Odpočinul jsem si v autě, odpočinul jsem si v nad talířkem se svačinou. Pomalu nedělám nic jiného, než že odpočívám. Schody jsou hračka. A Petr není Essek, i na té střeše to zvládneme... "Nejsme...!" vyprsknu, vždyť jsem mu říkal, že nejsme, nebylo to dost jasné? Nebylo. Uáá. Děsí mě, že jsem u někoho mohl takový dojem vyvolat. Poprvé jsem skutečně rád, že už v knihkupectví nepracuju. "Nejsme si blízcí," řeknu už klidněji. "Vůbec. Ona je prostě hrozně... přátelská," řeknu bezradně a nejraději bych přidal i to nešťastné 'vždyť já ani nejsem na ženský!', jenže to si přeci jen netroufám... hodně, hodně to mám na jazyku. "Ale vážně není můj typ. Co je zač?" přeptám se už přemožený čistě zvědavostí. "Protože to je asi ta špatná zpráva...?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Schodiště za pekařstvím, půl šesté večer Vtipálek
„Ne, ne. Kdepak!“ Petr odpověděl rozpačitě. „To byl jenom… Omlouvám se, špatný vtip.“ Na okamžik zavřel oči a v duchu se proklel. Měl si to odpustit, ale… ne. Měl si to odpustit, na ničem jiném nezáleží. „Myslím, že vlkodlak?“ soustředil se raději na tvou otázku. „Pokud to není iluze.“
Zastrčil si zbloudilý tyrkysový vlas za ucho. Snažil se nepřemýšlet nad tím, co by řekl Essek, kdyby se stal svědkem podobné scénky. Ostatně to věděl. „Podobné chování je nepřijatelné, Petře,“ pokáral by ho, „reprezentujete dům pana Kytelera a musíte se podle toho chovat.“ Slízne to každopádně, to bylo Petrovi jasné od chvíle, kdy tě vzal z domu vyšetřovat zmizení těch kluků. Aspoň jsi mu slíbil, že zůstaneš v autě, pokud to bude nutné…
„Tak pojďme,“ hlesl raději.
Čím dřív zjistíte, co chrliče viděly, tím dřív se můžete rozhodnout co dál. Popravdě by to chtěl vidět, i kdyby si mezitím rozvzpomněl, jak někoho najít za pomocí kyvadla… Jedině tak totiž máte šanci zjistit, čemu čelíte. Pokud vůbec něčemu čelíte. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vlkodlak...?" Upřímně mě to překvapí. Doufal bych, že vlkodlaka už poznám! Ale ono to tam vlastně bylo, ten jemný odlesk Měsíce v její vůni, v té druhé vůni až daleko za vanilkou, co není cítit nosem ale někde v hluboko uvnitř v hlavě. Vážně nejsem v kondici. A nebo je vlkodlak jen trochu, jako je Petr jen trochu vodní víla. Musím víc věřit tomu, co vnímám, o tom to celé je. "Tak to se držela vlastně docela dobře," pousměju se zadumaně. "Vzhledem k datu. Po krku mi šla, ale zvládla to bez zubů... Jestli tedy nejsem úplně mimo... což, když se ptáte, asi nejsem." A dost, konec zamotávání. Vlkodlačice. A lákal ji čaroděj...? Možná mě vnímala jen tak málo, jako já ji, a ve skutečnosti taky nevěděla, jenom cítila závan z vlastního světa. Páni... Ne že bych si připadal jako kořist - možná trochu - dobře, jak ta umí zavelet! - je skvělá, usoudím, protože teď, v bezpečné vzdálenosti, mi taková opravdu připadá. A přes pult a nejlépe s hromadou dalších zákazníků okolo nejskvělejší. Podívám se na Petra. "Neřekl jste nic na omlouvání," řeknu. "Omlouvám se, pokud jsem vzbudil takový dojem." Tak, to máte za to. Ale rozumím, ťafka přijata, musím být zdrženlivější. Nemám správnou představu o tom, co znamená být přátelé, promiňte opravdu... zkusím se držet víc zpátky. Ale možná ani on ji nemá, nebo jenom nejsou naše představy kompatibilní. Nebo stejně jako já se chvílemi ztrácím v obavách, že jsem za něj odpovědný, když pracuje pro pana Kytelera, on se propadá v těch vlastních, ve kterých mě má na starosti. Nebo se prostě neznáme dost, takové věci se nedají rozhodnout a ustanovit, potřebují čas... Na každém schodu zvládnu vymyslet jednu teorii. A určitě bych jich zvládl dost i za každý schod budoucí. "Že zmizel James nevěděla," převedu řeč raději bezpečnějším směrem. "Byla přesvědčená, že čekám na něj... vlkodlaci se o úplňku přeměnit musí, nebo jak to vlastně mají? Jdou si zaběhat po lese?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Schodiště za pekařství, půl šesté večer Trapná cesta po schodech
„Omlouvám se, to jsem…“ podíval se na tebe překvapeně. „Omlouvám se. Je to zlozvyk.“
Ne dost. Nebo nebylo tak snadné zbavit se něčeho, co ho pronásledovalo už jako malé dítě. I když jsi tomu nechtěl uvěřit, nemělo to nic společného s tebou nebo celkovou situací; opravdu to bylo jenom něco, s čím zápasil dennodenně, a připadal si provinileji s každou připomínkou, že to nedokáže setřást tak snadno jako kapky deště. Měl by, žádal jsi ho o to. Znovu zavřel oči, zhluboka vydechl a pokračoval po schodech nahoru. Nesmí se tím trápit. Když se tím bude trápit, bude se omlouvat častěji.
„Možná bych měl na zápěstí nosit gumičku,“ prohodil napůl žertem, „a za každou omluvu si jednu střelit. Pan Carroll by to považoval za efektivní řešení. Myslím na to. Omlouvám se, asi nebudu schopný vaši žádost splnit hned, ale… budu se snažit.“
V druhém patře byly bytové jednotky a schody pokračovaly nahoru. A nahoru, a nahoru. Petr tě ani tentokrát nehnal. Bez řečí se byl ochotný zastavit v mezipatře a nechat tě rozdýchat, nebo pokračovat, když jsi chtěl pokračovat. To ty jsi určoval tempo. Úplně nahoře na tebe čekaly dveře, ke kterým držíš klíč. Hlavně ho neupusť.
„Pokud vím, přemění se všichni. Nebo aspoň naprostá většina. A záleží. Někteří se zamknou, jiní jdou do lesa… Během úplňku se ovládají nejméně. Spousta jich podlehne volání lovu. Ti zkušenější se zvládnou nasměřovat dál od lidí, ti méně zkušení…“ poupravil si vlasy, „je to problém. V poslední době se zvýšilo číslo nelegálně proměněných a úplněk k tomu jenom přidá. Co se týče Ruby… možná je vlkem od narození, pro ty je úplněk a všechno snazší. Lépe se ovládají, jsou schopni fungovat ve společnosti a měsíc je tolik neovlivňuje. Žádnou magickou rasu nejde hodit do jednoho pytle, všechna má variace.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro ... a nebo je to zlozvyk a neměl bych si to brát osobně... což prostě není technicky možné, omlou- ehm. Je to reakce na podnět, který neumím nedat: takže se snaž víc, Eliáši, protože pak to nedělá dobře ani jednomu. Prostě to musíš zkoušet... gumičku, vážně? Sladit ji s barvou očí a může se tvářit jako módní doplněk. "Efektivní řešení," nejde se nepousmát. "Ano, to zní velmi Essekovsky. Třeba si ji taky pořídím - kdo nemá svou sadu nešťastných zlozvyků, hoď kamenem." A bezděky si strčím pramínek vlasů za ucho, protože mluvit o zlozvycích je něco jako zívání. Jsou příšerně nakažlivé. Snažím se stoupat vzhůru stálým, neuspěchaným tempem. Srdce se brzy rozbuší tak divoce, jako bych se účastnil závodu do schodů v mrakodrapu, ale nutím se dýchat pravidelně a dávat pozor, kam došlapuju. Jsou to schody, probůh. Ne rozeklaná skaliska na okraji propasti... nemohl jsem si pořídit cokoli jiného, než zrovna otřes mozku? Chci svou hlavu zpátky! "Hmm, zajímavé... jsou i jiní dlaci než vlko-dlaci?" Vidíš, že to jde, Eliáši. Krátkou jednoduchou větu dokážeš říct tak krásně, že ani není poznat, jak bys docenil kyslíkovou láhev. Jen ta poznámka o zvyšujícím se čísle nelegálně přeměněných se mi nelíbí. Situace je zřejmě hodně mizerná: Kyteler nedělá nic, v Essekově moci všechno zvládnout není, ale jestli hrozí válka... jenže stejně ta chvíle nadejít musí... na co Kyteler čeká...? Měl by lepší to rozetnout sám, než si nechat bortit pod rukama všechno, co dokázal, až někdo zatne silou... ale kdo ví, co všechno nevím. "Prosím," natáhnu k Petrovi ruku s klíčem. "Bodyguardi první," uculím se, i když je za tím čistě zištná potřeba nepředvádět mu, jak těžké je trefit se do zámku. Možná by nebylo. Nechci riskovat, věci kolem mi připadají tak trochu jako když plavu pod vodou, napřed se potřebuju trochu vydýchat, ať zmizí ono tlusté sklo mezi mnou a zbytkem světa. Runšin je skvělá věc a měl jsem udělat oči, ať mi Ruby tu termosku nechá celou... ba ne, nejsem na tom tak špatně, neměl bych tomu tolik propadat, abych se nakonec nevemluvil do kdo ví jaké bezmoci. Každého někdy bolí hlava, stačí ji důsledněji ignorovat. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha pekařství, půl šesté večer Opičí dráha
„Jistě,“ odpověděl Petr a vzal si od tebe klíč, „v Británii je ještě malá populace medvědů a ve Skotsku lišek. Lišky jsou asi nejmenší dlaci, ale jinak spousta větších šelem má zastoupení i ve světě magie. V Kelliwigu nemají medvědi ani lišky větší zastoupení, ale určitě se jich pár najde.“
Pršelo. Tentokrát jsi však nemusel vynaložit vlastní magickou energii, abys nad sebou vytvořil deštník. Teď už sis ostatně mohl být jistý tím, že Petr používal jiné kouzlo než ty a Alexandr. Bylo to, jako by lehkým záchvěvem studené magie ponoukal dešťové kapky ke změně směru. Uhýbaly vám, nenarážely na neviditelný plášť madžiky. Cítil jsi v něm vnitřní magii, stejně jako předtím u Esseka a Ruby, byť to byl jenom slabý závan slaného vzduchu a proměnlivá modř v nazelenalých očích, takže možná ani nemusel přeměňovat madžiku v aqua, možná to v sobě prostě měl obojí.
Střecha byla rovná. Naštěstí. Aby ses dostal nad knihkupectví, stačilo přelézt přes nevysokou zídku připomínající hradní hradbu. Byla ti asi do poloviny kolen a vážně by to nebylo nic tak strašného, kdyby se skořicová rolka zrovna nerozhodovala, jestli je lepší nechat se strávit nebo vyskočit krkem zpátky na svobodu.
„Zvládnete to?“ podíval se na tebe Petr, přičemž ti ochotně podával ruku, aby ses měl aspoň o co zapřít. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Držím se blízko Petra, ať zbytečně nepromoknu, a tou malou připomínkou včerejšího odpoledne mi slabě píchne u srdce. Nikdo neprospí celý den... Možná prostě neviděl důvod se mi ozvat. Krušná věc, že tohle je vlastně ta lepší možnost... nemysli na to. Nadechnu se studeného, sychravého vzduchu, až mi chladem zatrne v páteři, obrátím hlavu vzhůru a z kapek padajících z nekonečné výšky temného nebe a tančících ve vzduchu zvláštním, nepovědomým způsobem, se snadno zatočí hlava. Rychle se zadívám před sebe a jen naprázdno polknu. Jen pěkně zůstaň, kde jsi, skořicová rolko plná dívčích úsměvů. Musím teď myslet na to, jestli Ruby není ve skutečnosti spíš liška než vlk. Snad že působila drobná; snad pro všechnu tu červenou, do které se oblékla. "Máte v sobě vodní element, že?" přeptám se. "Nebo snad - vnitřní vodní magii - jak se tomu říká u lidí?" podívám se po něm, zvědavý stejně jako potřebný zahnat nežádoucí myšlenky. Alexandr je v pořádku, není mi zima, nebolí mě hlava, úplněk se mě netýká... a James je taky v pořádku a najdeme ho. "Předpokládám, že to bude jedna z těch otázek, co se nepokládají..." pousměju se omluvně, ale zatímco úsměv upřímný je, omluva ani trochu. Potřebuju se ptát. Nejspíš jedu druhé kolo, tohle si patrně děti odbudou někdy v době, kdy začnou magii rozeznávat... Ruku k němu natáhnu bez rozmýšlení, ještě dřív, než mi dojde, jak moc se to nehodí. "Jistě," odpovím, ale když už se držím, oporu využiju víc než ochotně. Alespoň se zbytečně neumáčím... a on je blízko a jeho ruka hřeje a jen nerad se jí znovu pustím. "Chrliče..." Odkašlu si. Chtít zamluvit něco, o čem on nemá ani tušení - skvěle, Eliáši. Mateš stopy na druhou, až jsi nejvíc zmatený sám. Ano, rád se držíš za ruku, to už víš. Ne, nemůžeš se držet s Petrem jenom proto, že Alexandr není poblíž, ani když je to příjemné a útěcha a on hřeje a ty málem drkotáš zubama; takhle věci nefungují. Vyřízeno. "Díval jsem se skrz ně, ale na vysvětlení Essek dechem neplýtval. Takže ať pro to musím udělat cokoli, prosím polopatě." Hlavně omylem neprozradit, že jsem pak omdlel. Něco mi říká, že by fáze "vraťte se do auta" nastala dřív, než jsme kdokoli z nás čekal. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha pekařství, půl šesté večer Starostlivost
Na to, jestli má v sobě vodní element, Petr přikývl. Dál to nerozebíral. Byl už napůl soustředěný na chrliče a navíc nevěděl, co bys rád slyšel. Jenom ti opětoval úsměv, zlehka stiskl tvou dlaň a pomohl ti překonat hradbu mezi střechami.
„Opravdu se chcete podívat sám?“ podíval se na tebe starostlivě. Tohle by levou zadní zvládl sám a nejspíše by tě ušetřil bolehlavu. Nepotřeboval tě. Ve skutečnosti nevěřil, že by jsi toho jako nazírač mohl vidět víc a, pokud opravdu ano, nebylo by to bez rizika Luny. Vlastně sis možná už všímal toho, že ho tvá vytrvalá snaha působit v pohodě nikterak nepřesvědčila. Nehodlal tě poslat do auta, dokud to opravdu nebude považovat za nezbytné, ale… „Není to těžké. Potřebujete prostě jenom heslo, abyste odemknul vzpomínky chrliče, jinak se o zbytek postará kouzlo zasazené do nich. Možná bude lepší, když ho pro vás aktivuji já, jinak byste se musel soustředit ještě na udržení spojení. Jak je na tom hlava? Dokážu vám to ulehčit, ale… jak dopadl váš první pokus? Pokud se vám nepodaří ukormidlovat vzpomínky chrliče, mohlo by to být nepříjemné. Viděli toho už hodně, víte.“
Bezděčně popošel pár kroků mezi chrliči, zatímco se po nich rozhlížel a… vypadalo to, jako by něco hledat, nebo se snažil něco rozpoznat. Hledal těžiště kouzla – toho chrliče, který je napojený i na ostatní. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Střelím po Petrovi nespokojeným pohledem, kterého si vůbec neužije, protože nekouká. Nevhodné, nevhodné otázky! Tak alespoň nechám rozhostit vteřinku nespokojeného ticha. Je to velkorysá nabídka a jsem mu za ten praktický přístup vděčný. Ale... Ale já se potřebuju podívat...! "To už se mi povedlo - zjistit, jak to vypadá, když se je nepovede ukočírovat." To se pak jednomu dějí věci, že po nich na ulici vidí krysu, a musí si dát dechové cvičení. "Hlava to zvládne, o to nic, ale..." Sám na sebe jsem naštvaný za to, co se chystám říct. "Udělejme to takhle," vyslovím k jeho zádům pečlivě ovládaným hlasem. "Podívejte se po něm," snad stačí jen jméno, když ho nikdy před tím neviděl, nebo kdo ví, jakými všemi způsoby jdou vzpomínky zaměřit... "A když to nevyjde, zkusím s vaší dopomocí já, jestli jako nazírač neuvidím víc. Dává to takhle smysl?" Dává, nepochybně dává. Je to rozumné. Grr. Ale ani mě nenapadne mu odpovídat na otázku, jak dopadl ten první pokus. Navíc ten se nepočítá, protože Essek mě tam hodil vážně hloupě a nejedl jsem, zatímco teď... zatímco teď jsem na tom přece o tolik líp. Nejraději bych zaskřípal zuby a něco nakopnul. Neudělám samozřejmě jedno ani druhé, jen si zkouším opakovat: rozumné je to! A ono jistě je. ... Přesně do chvíle, než se Petr rozhodne, že se mu nelíbilo, co viděl, podrobnosti mi říct odmítne a pojedeme domů oba. Esseku, měl bys ze mě radost... opravdu zkouším nechat dělat lidi okolo, co umí. Nepochybně by tě taky potěšilo, jak moc se kvůli tomu v sobě kroutím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha pekařství, půl šesté večer In omnia paratus
„Dobře, to zní rozumně,“ přikývl Petr. „Tak já to zkusím…“
Ano, rozum je svině. Obzvláště když ti za zadkem stojí ochotný společník, který to za tebe milerád převezme. Petr se na tebe krátce podíval a usmál se. Ulevilo se mu, že se zbytečně neženeš do akce a myslíš na svoje zdraví. Možná ti to teď nepřidá, ale v Petrových očích jsi nepochybně stoupl. Setkání s Pepou v něm vzbudilo pochybnosti, i když to byl nemožný člověk. S odstupem a chladnou hlavou zalitoval, že ho aspoň trochu nenakopl…
Dobře. Kde to skončil? Nejistými kroky popošel přímo doprostřed střechy, přelétl zkoumavým pohledem všech šest chrličů a konečně si vyhlídl ten, který hleděl na vstup do knihkupectví. Zdálo se to jako vhodná pozice pro ten hlavní – a pokud ne, musel to být ten na druhé straně nad starožitnictvím. Popošel blíž, dlaní se zlehka dotkl mokrého kamene a zhluboka se nadechl.
„Kdybyste to někdy potřeboval,“ spustil Petr, zatímco si prohlížel chrlič, „stačí vám znát heslo… v tomhle případě je to in omnia paratus. Dotknete se chrliče, zavřete oči, nahlas si pomyslíte heslo a… jo, doporučoval bych si k tomu sednout, nebo se opřít, ať nespadnete. Pokud chcete někomu něco ukázat, musí se dotýkat on chrliče a vy jeho. Heslo vyslovujete vy. Pozor, chrliče poslouchají jenom čaroděje. Musíte být co nejkonkrétnější. Data, jména. Často i popis. Čím více chrliči poskytnete detailů, tím je větší šance, že vám ukáže to, co potřebujete vidět. Takže… znáte Jamesovo přijmení? A kdy myslíte, že tady mohl být naposledy? Po zkoušce?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Útěcha alespoň v teorii... a kdo ví, jestli je to ode mě opravdu zdravý rozum - nebo obyčejný strach z možných následků. Ale Petr vypadá docela rád, alespoň někdo, budiž mu to přáno. Možná si netouží zopakovat cestu k autu s rozklepanou troskou. Lektvary došly a kdybych měl brát vážně 'podle potřeby', napustím si tím zeleným dryákem plnou vanu. "Děkuju moc za výklad," usměju se na něj vděčně, se mnou je to snadné, Petře, povídejte mi o věcech kolem a já pro vás na oplátku udělám, co vám na očích uvidím - a všechno ve mně se třepe si to alespoň vyzkoušet. Jenže ona by to byla vážně hloupost. Hlava se urputně snaží, abych ji úplně ignorovat nemohl, a krátké spojení mezi otřesem mozku a rozhoupaným žaludkem je taky dost učebnicová záležitost. "James se jmenuje příjmením Potter, takhle vysoký," ukážu rukou, "hnědé vlasy, takový ten usměvavý, pohodový typ, co se hrozně špatně popisuje, protože i když naživo se nesplete, popis sedí na dvanáct do tuctu. Na Pepu zapomeňte," zatřepu málem hlavou, ale včas se zarazím, "ve společnosti je s Jamesem určitě sranda, ale není to ten typ - no, co popisoval. Jestli nebyl doma přes noc, musíme hledat ve včerejšku." Přeci jen mně malá pochybnost zahlodá. Neznám ho dlouho. Co já vím, co všechno se nestačilo projevit... a zároveň mám na sebe vztek, že nad tím vůbec přemýšlím, že má Pepovo poštívání takovou sílu. Ale to je těžké, když je to zároveň ta lepší možnost a skrývá se v ní naděje. Bojím se o něj, v noční tmě a skleslý chladem a únavou víc než dřív. O jednom z těch domů tady poblíž Flynn říkal, že tam nedávno někdo zemřel. Jistě, jsme ve městě. Neustále tu někde poblíž někdo umírá, to je nevyhnutelné. Jen mi ta připomínka právě teď vážně nedělá dobře. "Já odcházel těsně před jedenáctou, takže... ne, to nic neznamená," složím ruce na prsou, abych si trochu zahřál prsty, záda nahrbená ve snaze udržet víc tepla. "Nemuselo se to stát cestou do práce, možná jen procházel na autobus. Zkoušku měl dopoledne a od zkoušky dál - takže určitě ne před desátou, spíš po obědě." Možná na mě přeci dojde, minimálně pro tu výhodu, že znám podobu. Třeba Petr uvidí, jak odcházím s Flynnem... Nešťastně se na chrlič zamračím. Nedaří se mi. Kniha pryč, Flynn pryč, ohledně Luny jen neurčité přísliby, které nikam nevedou. Jen se mi povedlo málem zabít sebe i Alexandra a teď, když vidím Petrovu nejistotu... Není to ve skutečnosti tak zlé. Vím to. Prodírám se překážkami jako hlubokým bahnem, chytám se všeho, co je po ruce, a ne vždycky ta madla povolí - pořád se nějak sunu kupředu - stejně nemám na výběr. Na Petra se teď dívám s důvěrou a pokusím se o jeden z těch povzbudivých úsměvů, co tak dobře působí na mě. Zvládnete to, Petře. Vidím dobře, že k té údajně jednoduché věci zase tak sebejistě nepřistupuje. Asi to není něco, co by dělal běžně. Ale... zvládnete, ano? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha pekařství, půl šesté večer Příprava
„Studenti tudy chodí do školy, že?“ přeptal se Petr, přičemž otočil hlavu směrem k univerzitě, z které v tomhle deštivém počasí nebyla vidět ani věžička. Byla to jedna z nejstarších budov v Kelliwigu, od knihkupectví vzdálená ani ne pět minut chůze. Včera pršelo, ani kdyby měl James sebelepší náladu, nechtělo by se mu šlapat dvacet minut domů. „Hmm… podívám se. Pokud tudy šel v poledne, můžeme vyloučit spojitost s těmi zmizelými. Ti kluci zmizeli po setmění, takže…“ se Pepova varianta nabízela spíš.
Zatím to byla jenom teorie, nikoliv slepá ulička. Všem by se vám ulevilo, kdybyste mohli s jistotou říct, že James nezmizel jako jeho spolužáci, ale… to bylo jenom za předpokladu, že tudy opravdu prošel naposledy v poledne. Petr se posadil na zem, zády se opřel o chrlič a teď už odhodlaněji na něj položil dlaň.
„Podívám se, jestli ho tedy neuvidím přes den. A pak můžu zkusit i noc. Vlastně…“ zavřel na okamžik oči. „bych se pak mohl zkusit podívat, jestli chrliče neviděly ostatní zmizelé, pokud vám to nevadí. Budu chvíli mimo. To znamená, že…“ volnou rukou mávl nad vás, „asi trochu zmokneme. Zvládnete ještě jednou umbracula?“
Trochu. Jistě. Pokud tady strávíte víc jak půl minuty, budete oba mokří na kost. Přinejmenším Petrovy kalhoty to ve zdraví určitě nepřežijí… ještě, že je mořská víla a na vodu určitě zvyklý. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vida, tak o těch klucích Petr přeci něco zaslechl, nebo stačil zjistit. "A měla jejich zmizení souvislost s úplňkem?" přeptám se se, protože ta myšlenka je jak svědící rána, na kterou se snažím nesahat, ale musím se snažit pořád, a stejně se k ní ruka natahuje. O moc klidnější atypickou dobou zmizení právě kvůli fázi Měsíce nejsem. Možná někdo spěchal a tak riskoval světlo, třeba právě vlkodlaci, kteří si vybírali vhodnou kořist pro následný lov. Není vůbec nepravděpodobné, že do Jamese projektuju jen vlastní vjem ubíhajícího času a s ním to nic společného nemá, ale říkat si to můžu - a strach mám stejně. "To zní úplně ideálně. Tak hlavně opatrně," pousměju se trochu. "Ať neskončíme s bolehlavem dva." Ta jeho nejistota ve mně pořádně zvedá hladinu mé vlastní, i když na něj se snažím koukat hlavně povzbudivě. Snad je to opravdu jen nedostatek zkušeností a nic mu ve skutečnosti nehrozí. Vždyť to bylo v pohodě, zvládnul bych i ty chyby, kdybych nebyl vyřízený už před tím a trochu věděl, co mám dělat a co čekat. Jenže já jsem nazírač, jistě. Možná to má Petr hodně jinak a zdaleka ne tak snadné. "Zkusím... budiž mi dobrou motivací," uchechtnu se, abych trochu odlehčil tuhle chvíli, "že vidět nás Ruby promočené na kost, hrozila by snaha o sušení a napájení horkým nápojem." Znát ho víc, skloním se teď k němu a s očima zabodnutýma do těch jeho pronesu něco jako: "A v tom případě mi prosím odpusťte, pokud přistoupím ke krajnímu řešení situace a udělám tohle," a něžným gestem bych mu zastrčil vlasy za uši, "a případně i tohle..." a dal mu pusu na čelo. ... ne, neřekl bych to. Ani neudělal. Ani náhodou, u nikoho. Ale stejně musím na okamžik sklonit hlavu a odkašlat si, aby nebylo znát, že je mi bezdůvodně do smíchu. Těžko říct, kdo by v té chvíli koukal užasleji - a ten malý pokušitel ve mně, co jen hledá způsoby, jak nemyslet na nejhorší, by zasloužil za uši. Raději, ehm... "Umbracula." Další na seznamu jsou pokusy o redukci zaklínadel. Knížka jasně tvrdila, že nemusím kombinovat všechny způsoby kouzlení, jenže magie i času je stále příliš málo, než abych byl ochotný zvyšovat riziko neúspěchu. Takže i teď poctivě provedu všechno: symbol, slovo i gesto, pohnu magií; jak přesně to udělat, aby nás zabíral oba, sice netuším, snad stačí záměr a být blízko - stejně bude mokrý - jenže to už se prostě nedá nic dělat... ve hře jsou důležitější věci než trocha nepohodlí. Alister nám, pak může vařit lektvar na rýmu ve velkém. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha pekařství, půl šesté večer Chvíle ticha
„Pokud vím, s úplňkem to nemá nic společného. Poslední zmizel před dvěma týdny, další chvíli před tím,“ odpověděl Petr a krátce se na tebe podíval. „To neznamená, že by Jamesovo zmizení souviset nemohlo…“
Umbracula byla i tentokrát snadná. Dokonce se ti podařilo vyladit proud magie tak, aby ti přestalo kapat za krk, ale… plášť madžiky byl jenom nad tebou. Záměr nestačil. Petr měl teď oči zavřené a kouzlo, které ho chránilo před studenou sprchou, ustalo. Dešťové kapky deště mu rychle máčely oblečení, vlasy, klouzaly mu po bledé tváři. Nejspíše, abys ho zachránil aspoň před tím nejhorším, se k němu budeš muset sklonit, možná si k němu i sednout nebo přijít na jiný způsob, jak ho schovat pod kouzlem, které tě štítilo před deštěm.
Zvenku to vypadalo, jako by se Petr prostě jenom uvelebil k menšímu šlofíku… uprostřed deště, posazený v kaluži a zvláštně pobledlý. V jednu chvíli otevřel oči a pak je hned zase zavřel. Necítil jsi nic zvláštního, dokonce se ani chrlič nijak nezměnil. Prostě bylo jenom ticho – až na divoký orchestr dešťových kapek, které Petra rychle máčely a vytvářely na ploché střeše lesklé kaluže. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Před dvěma týdny muselo být novoluní... a já už vážně blázním. V každém okamžiku je Měsíc v nějaké fázi! Ale jestli to má na svědomí jeden z těch mých uprchlých démonů - To je myšlenka tak hrozná, až se nad ní ani nedokážu pozastavit, uchopit ji, natož se zamyslet. Svým způsobem to vím: že někde něco páchají. Těžko si představit, že užívají svobody na pláži ve stínu palem, s pomyslnýma nohama nataženýma do horkého písku a drinkem v ruce. Jen... by bylo vážně krušný narazit na některého z nich tak brzy, právě takovým způsobem, nepřipravený a na mnoho způsobů bezmocný - a přesto to dává smysl - co mi ta představa přišla na mysl, beru ji za danou a nevyhnutelnou. Přidřepnu vedle Petra tak, abych zvládnul vychytat polohu, ve které bude v suchu, a po tisící se v duchu prokleju, že se neptám včas. Nejspíš stačilo do obrazce přidat správnou kličku... on ale vážně nevypadá dobře. Možná je třeba vydat magie víc, než je pro něj žádoucí - něco, co pro mě u chrličů nad mým bytem musel udělat Essek. Možná vidí věci, po kterých tuhne krev v žilách nejen obrazně. A možná... bych se měl rozmyslet, kolik mu dám času, než s ním začnu třepat a snažit se ho od chrliče odtáhnout a ze soustředění vytrhnout násilím. Dojde mi náhle, že se ženu do ošemetné pasti. Jistotu, že za zmizením těch kluků je démon, musím rychle pustit z hlavy. Ne úplně, to by ani nešlo, ale snadno bych takhle mohl být slepý ke stopám, které vedou jinými směry... Petře, vážně jste v pořádku? Jeden z nás musí zůstat silný a připravený na všechno, a já to nebudu! Přemýšlím nad démony a nad tím, jak velký podíl viny nesu na škodách, které způsobí. Petr mě zřejmě má za nevinnou oběť okolností. Essek přesně obráceně. Pravda bude někde uprostřed a měl bych se s ní vypořádat dřív, v sobě vypořádat, než se jim postavím. Jenže to je těžké, když nevím dost... Něco ve mně je ochotné nechat si setnout hlavu a něco jiného si je stejně neochvějně jisté, že jsem neměl šanci se ubránit. Nechci za to být odpovědný... a ani tomu nesmím podléhat, nebo budu mít sklony si hledat alibi a poddávat se útěše, ať přijde odkudkoli a bude jakkoli falešná. Stalo se to, musím se dívat do budoucnosti, napravit, co půjde... nic víc, nic míň. Nebyl jsem dost silný jako dítě, musím být teď - kdyby mi jen nebyla taková zima, neměl jsem mokro v botách, neskláněl se nad Petrem, který mi připadá bílý jako stěna, nebál se o Jamese, neměl rozbolavělou, nakřaplou hlavu a nepřipadal si celkově velmi... nebojovně. S malým povzdechem se natočím do použitelnější polohy a jedním kolenem skončím v louži. A znovu si připomenu, že víc záleží na tom, že i tahle chvíle nás posouvá o kousek dál. Že umím další kouzlo, řešíme věci, jak přicházejí. Čert vem mokro v botách... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha pekařství, půl šesté večer Pastička klapla
Petr nahlížel do vzpomínek chrliče s překvapivou lehkostí a metodičností; dařilo se mu ukočírovat proud obrazů a navést je tam, kam potřeboval. (7) Dokonce i Jamese zahlédl, už se nemohl dočkat, až ti to všechno řekne. Slyšel jiného mladíka, jak vyslovil jeho jméno a jak se domlouvali, že půjdou zkoušku zapít. Co na tom, že je poledne, mladí jsou jenom jednou. Minuli jste se těsně – takřka o vlásek. Vraceli se k univerzitě, a tak se Petr rozhodl ujistit, že se tudy nevraceli později večer.
Chvíli potom, co oči zavřel podruhé, se kámen chrliče zvláštně rozechvěl. Cítil jsi to jenom napůl, ale když jsi k soše otočil hlavu, po hladkém kameni se rozeběhla černá prasklina. Něco se dělo a nemusel jsi být mistr čaroděj, abys věděl, že se neděje nic dobrého. Petr náhle vykřikl, ale oči neotevřel. Pořád byl ponořen do vzpomínek chrliče, který se začal rozpadat na kusy. První mu upadly prsty, které se roztříštily o chodník o dvě patra níž. Pak jedna ruka, druhá, rohy, ocas – a Petr pořád křičel. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro V první chvíli skoro nevěřím tomu, co vidím, nebo snad - nedokážu to pochopit. Vždyť se Petr jenom opírá, to masivní socha na takovém místě ani nemůže zaznamenat. My jsme ho rozbili...? Začínám mít spotřebu chrličů málem jak oblečení...! - a stačí mi ještě hlavou proletět dost neurčitá, zmatená jistota, že musím udělat něco, aby nespadl na ulici, kde pořád ještě chodí lidé. Jenže než si stačím srovnat, že použitelné kouzlo nejspíš neznám, že ho stejně nestačím, že nemám dost magie, že teď už jsou ulice naštěstí dost prázdné - - stejně se dávno tříští první kusy o chodník. Petr je o dost bezprostřednější záležitost. Skloněný už jsem, takže popadnout ho je rychlé. Kouzlo abychom nepromokli neudržím, vlastně je to první věc, kterou pouštím z hlavy. Je to jenom voda... to těm dole prší na hlavu kamení... ale Petr určitě nekřičí bez důvodu. Stačím si ještě v další zmatené myšlence usilovně přát, ať se mu sled vzpomínek jenom vymknul z ruky. Jenže to by těžko praskalo kamení... Trochu nešikovně ho obejmu oběma rukama, chci mu paží podepřít hlavu, maně mě napadá, že na lidi pod proudem se nesahá, smůla, pozdě - a zaberu, abych ho dokázal zatáhnout stranou, hlavně ať se žádným kouskem těla nedotýká chrliče. Nesnažím se ho zvednout do náručí, to by nedopadlo dobře a bylo to zdlouhavé. On stačí krok, dva... a do spánkové kosti mě praští vzteklý permoník. Tahat něco těžkého se ti zachtělo, Eliáši...? Zapomeň. Výkřik napůl udušený ve svetru, až skrz něj na kůži ucítím horký dech... Jenže permoník musí do fronty, a promiň, kamaráde, dost se v ní předbíhá a pořadí určuje nutnost. Chrliče jsou nejspíš nějak propojené, jsem napůl připravený Petra táhnout klidně na vedlejší střechu, jestli to bude třeba. "Petře, no tak...!" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha pekařství, půl šesté večer Krušný život nazírače
Na lidi pod proudem se nešahá, ale na podobné úvahy nebyl čas ani prostor. Petr křičel. Pevně jsi ho objal a povalil jsi ho na zem tak, abyste se ani jeden nedotýkali chrliče. Svět najednou utichl. Napřed sis možná ani neuvědomil, že to nebyl jenom mladý muž ve tvém náručí, ale také šum dešťových kapek a rány rozpadajícího se kamení o dvě patra níž. Před očima se ti zatmělo.
Zase jednou ses objevil přímo v těle chrliče a shlížel na svět pod sebou. Nebyl jsi tam sám. Cítil jsi nejenom Petra, ale také mihotající se dušičku ducha, která již celá staletí strážil tuto budovu. Lidé, prťaví jako mravenci, se pod vámi míhali. Ve stínu noci jsi zničehonic spatřil povědomou tvář. James se zrovna loučil s kamarády, než zamířil na autobusovou zastávku. Usmíval se. Nebyl opilý, ale pivo v dobré společnosti by nikdy neodmítl. Neměl však zapotřebí vylepšovat si náladu; zkouška se povedla a Jessie mu den předtím kývla na rande. Jo, život je fajn. Zastavil se přímo před knihkupectvím, zvedl hlavu a zpytavě se zahleděl do výlohy. Uvažoval, jestli tam náhodou ještě nejste…
Ulicí se mihl černočerný stín, jakýsi netvor tvořený z kouřovité hmoty. Nevěděl jsi, co je to zač, ale… roztomilé zvířátko k pomilování to rozhodně nebylo. Probleskl pod chrličem rychle jako šíp a skočil Jamesovi přímo do boku. Tělo muže bezvládně dopadlo na zem. Nekrvácel; nevypadal zraněný. Prostě se jenom sesypal jako maňásek, kterému někdo přetrhl provázky. Zrovna v tu chvíli zvedl netvor hlavu, zlovolně černýma očima se podíval přímo na chrlič a – kámen zapraskal.
A zase tma. Na kůži se ti rozrůstaly černé praskliny, žilami ti koloval žár a led zároveň, trhalo tě to na kusy. Napřed ti upadly prsty, pak ruce, pak nohy a… teď ti začala praskat i hruď, až chrliči konečně upadla hlava.
„A to jsem si myslela, že jsem originální,“ prohodila Luna k tvé hlavě, která se jí dokutálela k nohám. Zlehka tě dlouhými nehty na noze pošimrala ve vlasech a pobaveně se usmála. „Takhle ti to sluší, drahý.“
Omdlel jsi. (3)
Paráda. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jamesi, uteč... uteč, uteč, uteč hned - naléhavost nevtělená do slov, ale něco se stane, musí se stát, když se chrlič začal rozpadat. Petr ztichl a všechno ve mně trne obavou: ať je to ticho z dobrých důvodů. Ani ta se do slov nevtělí, snad ani do souvislejší myšlenky ne. Temný stín, který se vrhne na Jamese, je odpovědí na ledacos. Možná dokonce i na můj strach, protože ano, takhle nějak bych si démona představit dokázal. Dívám se na něj se zuřivým odporem, jako bych mohl silou vůle ovlivnit následující chvíle, skoro zapomínám, že tohle už se stalo, dokonce i to druhé 'tohle', protože poslední kusy chrliče už musely podlehnout gravitaci. Nech - ho - být! ... jestlipak teď křičím já? Hlasy ztracené v kapkách deště... předzvěst noci, která teprve přichází, noci lovu. Jsem první úspěšná kořist, hned nadvakrát. Cítím, jak se bortím, zvláštní vjem padajícího ocasu, který přeci nemám, hladová bolest, na kterou bude každý lektvar krátký. Ještě si v nějaké nešťastné chvíli stačím pomyslet, že až mě budou skládat dohromady, možná nenajdou kus levé tlapy, co skončil v okapu - kaleidoskop vjemů utopených v oceánu bolesti z těla trhaného na kusy moc smysl nedává, možná naštěstí. Ale asi i to jsem přežil... na další chvíli. "To sis vážně myslela?" vyrazím ze sebe málem, protože jak zranit umělce, to mám na jazyku snadno. Kdybych jí mohl alespoň... uhryznout prsty... teď ne, Luno, to je příšerně špatně načasované, já vážně nepotřebuju, aby tam Petr skákal kolem mě! Jestli bude moct. Nakonec se tam utopíme oba v louži a to bude tak příšerně pitomá smrt, že nemá obdoby. Útěcha, že nás díky spadlému chrliči alespoň brzy najdou, je z kategorie těch velmi, velmi chabých. Musel jsem omdlít - alespoň myslím - připadá mi to pravděpodobnější, než že se na mě Luna dostane zase tak snadno. Pokusím se pohnout, abych se od ní mohl nějak odkutálet... ani nevím, co mi chybí víc, jestli nemožnost dělat gesta, nebo vjemy, které skrze tělo přicházejí. Až teď, bez nich, si uvědomuju, kolik jich jindy bývá. Potřeboval bych se zhluboka - moment - jak můžu dýchat, když nemám plíce... ech, dýchám!? Jako už tolikrát rozum sice křičí, jak je tohle všechno sen, ale zbytek mého já to odmítá akceptovat a přijímá všechno kolem jako holou skutečnost. Nesmyslnou. Hlava už málem třeští i ve snu a doznívající vzpomínka na bolest tříštícího se těla něčím ve mě podivně cloumá. Možná mi někde přeci jen buší srdce. "Aspoň mi už není špatně od žaludku," vypravím ztuhlými rty a znovu se pokusím pohnout. Strachy je mi skoro zle. Nesnáším ty její pracky. Nenávidím bezmoc. Nenávidím představu, že kvůli mojí slabosti možná James - "Co to bylo? Ten černý - kolega odjinud?" Hlas se mi s posledními slovy už nedokáže nezachvět. Bojím se té odpovědi... bojím se okamžiku, kdy Luna zatne pomyslný drápek. Nechci. Už znovu ne. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha pekařství, půl šesté večer Jednou jsi řekl, že nebudeš prosit…
Petr ležel jenom kousek od tebe. Nehýbal se. Pane bože, on se nehýbal. Byl vždycky tak bledý? Zdvihala se mu hruď nádechy? Mohl jsi za to ty. Vždycky jsi za to mohl ty, vždyť jsi věděl, že jsi za něj zodpovědný. Kdybys jenom nebyl tak slabý a bezmocný, možná bys ho zachránil. Možná bys dokonce našel Jamese, možná bys ho našel včas…
Své tělo jsi na střeše nikde neviděl, jenom rozbořené kusy kamene. Ostatní chrliče se zdály netknuté, nebo přinejmenším držely po kupě. Pršelo. Pořád tak příšerně pršelo. Dešťové kapky ti klouzaly po tváři, zatékaly ti do nosních dírek a dostávaly se do každičkého otvoru. Život hlavy je opravdu těžký, obzvláště když jí nikdo nepodá pomocnou ruku a neotře jí obočí. A nesvědí tě náhodou nos?
„Hmm,“ udělala Luna přemýšlivě, přičemž s sehnula pro tvou hlavu a doslova ji popadla za pačesy. Napadlo tě někdy, jak příšerně bolí, když zavěsíš celou svou váhu na ty citlivé nervy na hlavě? Lunu ano. A zabránit jsi jí v tom nemohl, byl jsi bezmocný – víc než kdy jindy. „To bys rád věděl, viď? A chtěl bys slyšet pravdu, můj drahý? Řeknu ti, co vím. Když mě pěkně poprosíš.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Petře... vydrž, prosím tě, já vím, že tohle není skutečnost, tak vydrž... prosím, buď v pořádku, dýchej... buď jenom sen - ať je tohle celé jenom sen - vždyť nemám oči, kterými bych mohl něco zahlédnout ve skutečném světě, jenom tyhle jediné a ty jsou tu se mnou. Neměl jsem... ani nevím, čím celá tahle série katastrof začala. Neměl jsem se nikdy narodit. Lákavá představa. Neublížil bych hromadě lidí a neskončil bych jako hlava, zmučená i kapkami deště, ano, tak málo stačí, aby se ve mně všechno kroutilo nepohodlím hraničícím s utrpením, v rukou démonky, pro kterou jsem jen... hračka. Jestli mi snad tečou slzy, přes déšť se to nepozná. Ani já nevím, jestli je trocha té vody také slaná. Chtěl bych bojovat a nevím jak, nemám čím, vlastně vím, že potřebuju jenom vydržet a přežít, ale všechno ve mně se tak pasivní roli vzpírá. Splnit něco takového je stejně nemožné, jako bych měl na celou noc zatajit dech. Je to jako se vzdát, ustoupit, nechat ji, ať si se mnou dělá co chce - a to prostě nejde. Na okamžik přivřu oči, když se mě pokusí skalpovat - ne, ještě ne, zdá se. Jen to zatraceně bolí, až se kousnu do rtů, a pak se na ni zadívám se zoufalým odporem. Prosit... jí? Tolik k důstojnosti. Mám tu ze sebe loudit pokorná slova jenom proto, aby se mi pak vysmála, nebo řekla, že neví nic? Petr bude vědět, co je to stvoření zač! Jestli ovšem... tu neleží bez dechu na střeše o pár kroků dál. "Pro-prosím," vypravím ze sebe. Nesnáším se za to, jak zoufale zním. Jak div nekňučím. Nemám záda, která bych mohl napřímit, plíce, do kterých bych vtáhl vzduch, ani žádnou další použitelnou část těla, kterou bych si mohl dodat odvahu. Nemám nic. Jsem hlava... a snad naštěstí... nemám ani kolena, na která bych musel kleknout. "Moc tě prosím... pověz mi, co je to stvoření zač." No tak, Eliáši, přidej něco, ať vidí, že se snažíš. Co na tom, jak každé slovo vázne odporem... "Vím, že toho znáš... spoustu. Povíš mi prosím o něm?" Nedokážu se dívat na ni. Zírám někam skrz, rty rozechvělé a hrdlo stažené nechutí a zoufalstvím. Nenechá mi nic, vyždímá mě to poslední kapky... Nevyhraješ. Udělám všechno na světě, abys nevyhrála. Nepoddám se ti, i když musím zvládnout zaplatit tuhle cenu pro tu maličkou naději, že mi povíš něco užitečného. Kvůli Jamesovi. Nepromarním tuhle šanci, protože to bych si pak vyčítal stokrát víc. A nějaká moje... sebeúcta... taková zbytečnost, koho by zajímala... stejně nevyhraješ. Nevím jak, a jestli ze mě zbude dost, abych za to dokázal být rád, ale nevyhraješ... i když jsem všechny bitvy prohrál... Jak pěkně by se vykřikovalo, že mi může vzít všechno, ale ne moje srdce - jenže když už žádné nemám? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha pekařství, půl šesté večer Vyrušení
Někde v dálce – nad univerzitou – se zahřmělo. Dokonce i přes těžká bouřková mračna byl na obloze vidět měsíc, dokonale kulatá luna, jejíž záře něžně dopadala na vás oba. Dnes v noci byla tvá osobní démonka na vrcholu sil.
„Vidíš, že to jde,“ usmála se Luna krutě a dlouhými studenými prsty tě pohladila po tváři. Jakkoliv nepříjemné byly dešťové kapky, které ti klouzaly po tvářích, tohle bylo horší… „Hmm… V tom případě, můj drahý Eliášku, bych měla dodržet svou stranu dohodu, ať si o mě nemyslíš nic ošklivého. Démon to není. Dokonce ani není z našeho světa. Nebo vašeho. Nazývá se konstrukt; je to umělá bytost. To se ti ulevilo, viď, Eliášku?“ šťouchla ti do spánku prstem, až se ti hlava začala houpat jako kyvadla. „Už ses bál, že budeš zodpovědný i za tohle… ale neboj, jsi zodpovědný za spoustu věcí. A životů.“
„Eliáši, probuďte se,“ ozval se zničehonic hlas lehký jako šum dešťových kapek. „Probuďte se, zvládnete to…“
„Pro všechno na nebesích,“ protočila Luna otráveně oči, načež se pousmála. „Nevadí. Budeme mít pro sebe celou noc, Eliášku. A něco ti řeknu,“ políbila tě na čelo, „pokud nás někdo vyruší, zaškrtím ho osobně. A budeš to mít na svědomí také ty.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Byla to jen slova, rozumíš? Jen zvuky bez významu. Nesmím se přeci upínat na něco takového... Jenže na něco musím - a pád k Luně byl tak nečekaný, nebo snad odmítaný, jako bych opravdu mohl dokázat, aby se už nikdy nestal, že se teď nedokážu vymanit z té hrozné houpačky obav a snad i šoku. Ještě se do mě skutečně nepustila, bolest se drží ve snesitelných mezích, a tak se stačím nejvíc ze všeho trápit tím, že Petr uvidí, jak jsem odpadl, a nebude mi už důvěřovat vůbec nijak - a tak buď půjde dál sám a nebo vůbec, obojí je špatně, jenže já jsem opora tak dokonale k ničemu, až je to k pláči... musí to mít řešení... Zároveň vím, že je to jedno, protože je úplněk a ona mě nepustí. Do toho všeho se někde uprostřed jedna zarputilá jiskra s rukama složenýma na hrudi a zlostně staženým obočím domáhá sveřepé bitvy do poslední kapky krve; a rozum ví, že se musím uklidnit a nechávat všechno jen proplout kolem sebe... A rty pálí pronášenými prosbami, které jsem nikdy nechtěl vyslovit nahlas. Že jsem ji nechtěl nenávidět? Pozdě. Neříkej mi Eli-... Pevně stisknu rty. Nesnáším tahle její pohlazení, ale byla by hloupost před sebou předstírat, že se nebojím bolesti, která přijde po nich. Bojím - docela dost. Už jsem z ní umořený a vyčerpaný, pokaždé znovu věřím, že už i otupělý, ale na to je ona příliš schopná a já nemožný. A poddat se jí... třeba by to pak bylo opravdu snesitelnější... nemohl bych jí alespoň uhryznout prsty? "Konstrukt...?" vypravím ze sebe, nečekal jsem, že mi opravdu něco poví a teď jsem ohromený ze všeho naráz: že Luna odpovídá, že existuje taková bytost, že je někdo schopný a ochotný ji využívat, že - ano, že se mi opravdu ulevilo... Luno, já to nechtěl udělat, víš to stejně dobře jako já... neudělal bych to... "Kdo-" začnu, ale zajíknu se nečekanou bolestí, když se hlava rozhoupe - bude pak mých vlasů mít plnou hrst - jenže Petrův hlas je jako pohlazení a celým svým já se mu vrhnu vstříc. Já se můžu probudit? Můžu - ovšem, že můžu - ještě není úplně noc a já jsem silnější než ona. Probuď se. "Vyřídím," hlesnu úplně nesmyslně, protože myšlenky mi klopýtnou přes několik kořenů zároveň a nedokážu je rozplést. Probuď se. Ale vyřídím, ano. Nikdo se mě nesmí dotknout, až, jestli... se tohle znovu stane. Probuď se. Probuď se, běž za tím hlasem, chyť se ho... najdi svoje ruce, někde tam budou... pohni rukama, Eliáši, pohni rukama! Zavřu oči dřív, než mě políbí, jesti mám někde páteř, právě po ní přeběhl ošklivý mráz. Vyhladovělý po něčí náklonnosti, běsný z té, které se mi dostává. Probuď se. Nezáleží na tom, není to skutečné. Sám si vybereš, co je doopravdy. A teď se probuď! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha pekařství, půl šesté večer (Vodo)pád
„Ale hlupáčku,“ pohladila tě Luna po tváři, „samozřejmě, že jsem silnější než ty… ty, čaroděj, co zradil svůj svět, a ještě si to nedokáže ani přiznat. Opravdu si myslíš, že záleží na tom, že jsi nechtěl? To řekni lidem, kteří kvůli tobě zemřeli.“
Ne, můžeš se probudit. Naivko. (2) Petr tomu možná věří. Pořád ještě ti věří, není to k smíchu? Plaveš proti proudu. Gravitace tě strhává přímo do její náruče a ty se tomu nedokážeš bránit. Prostě nedokážeš, nejsi dost silný. Nikdy nebudeš dost silný. Nedokážeš se ani pohnout… Nenajdeš své ruce v bdělém světě, nepohneš jimi, neprobereš se. Ne, dokud ti to nedovolí ona. Jsi jí vydaný na milost, jenom hlava bez těla, která se bezmocně kolébá ve větru. Nic víc.
„Ale máš štěstí. Jsem zvědavá… takže tě prozatím nechám jít. Máme pro sebe celou noc. Postarám se, abys na ni nikdy nezapomněl,“ pousmála se, načež ti vtiskla polibek na rty. Studila. Bylo to jako líbat mrtvolu. „A teď plav.“
Napřáhla se – a prostě hodila tvou hlavu, jako by to byl basketbalový míč. Proletěl jsi vzduchem tak prudce, až ti to vyrazilo dechem, a nemilosrdně rychle ses blížil k zemi. Teď zemřel… Konečně zemřeš. Dešťové kapky se zničehonic zatočily ve vzduchu, něžně ti šplouchly do obličeje a znovu zněly jako Petrův hlas. Zvládneš se teď probudit? Ano, mohl bys. Možná dokonce předtím, než se ti mozek rozpleskne na chodníku hned vedle kamenných trosek. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Nezemřeli," vyrazím ze sebe, protože tohle je past, na kterou se nedokážu nechytit. "Nezabil jsem..." Někdo mi to říkal - někdo si tím byl jistý - nevzpomínám si... Chtěl bych zavrtět hlavou, vytřepat z ní všechno, co povídá, všechnu svou nejistotu, ale jsem jenom hlava a třepat sám se sebou je věc zhola nemožná - Essek! On to byl. A to je někdo, kdo by mi všechny moje mrtvé omlátil o hlavu z duše rád. Že ani on není vševědoucí, zatímco Luna je se mnou stále, na to myslet nebudu. Essek o těch událostech ví dost, tohle by mu neuteklo... dávno bych seděl zavřený někde v kobce a vyhlížel leda tak k okénku pod stropem. Nezabil jsem. Divoce napřu všechny své síly k probuzení. Tělo, musím najít to - pohnout se. To pomůže, dovede mě to zpátky ke světu. Že by mě chtěla propustit sama od sebe, tomu nevěřím ani na okamžik. Musí za tím být nějaký záměr, snad vážně stojí o Alistera, nebo předstírání, třeba Petr skutečně dokáže udělat něco, čím mě vytáhne ven, vždyť Alexandr to dokázal - a tak to půjde, stačí jen, když se budu snažit víc. "Ne-" Ani odvrátit se nemám jak. Už dávno mě dokonale vyléčila z představy, že ženu bych nikdy neudeřil. Že jsem vzápětí volný jako pták - jen ta křídla mi schází - je pramalou útěchou. Panika mnou projede ostrá jako bodnutí kordem. Kdybych měl čas přemýšlet, snad mi dojde, že mě ten pád samozřejmě nemůže zabít - jsem hlava, probůh - ale teď vidím jen blížící se zemi a ostré hrany kamenných trosek. Už teď jako bych cítil nový poryv rozbolavělé hlavy, až narazím. Ne! Petr je někde blízko, musím, musím hned, chytit se a nepustit - hledá mě, i když jsem zrádce všech a možná vrah - měl jsem se zeptat koho jsem zabil - no tak asi příště, Luno... za celou noc se snad zeptat stačím. Jestli tu teď neumřu rozbitý na kusy na kamení. Smetou mě na hromádku, vyhodí... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha pekařství, tři čtvrtě na šest Probuzení
Tak chytit a nepustit? Tedy dobrá. Jako by do tebe uhodil blesk, vyletěl jsi do sedu a vrhnul se Petrovi kolem krku. Překvapil jsi ho. Znovu jste oba dopadli do kaluže. Ne, že byste na tom mohli být hůř… Na kůži se ti lepila mokrá studená látka košile. Zmokli jste pořádně, ale to teď nebylo důležité. Jakkoliv to mohlo být nevhodné vzhledem k vašemu postavení, tě Petr chytil kolem pasu a pevně stiskl. Co v tvém podání mohlo být jenom tonoucího se chytání stébla, bylo v jeho opravdové objetí. Už jsi v pořádku…
„Jste vzhůru, Eliáši,“ zašeptal tak tiše, že jsi ho přes šum deště málem neslyšel. „Zvládl jste to…“
A opravdu jsi to zvládl? Probudil ses vlastní vůlí, nebo byla Luna opravdu zvědavá a propustila tě ze svých spárů dobrovolně? Těžko říct. Teď už na tom nezáleželo. Konečně jsi byl zase vzhůru. A jen tak mimochodem jsi skončil v ochotné náruči, která tě držela a nechystala se tě pustit, dokud se neuklidníš.
Scéna na střeše pekařství se nezměnila. Až na něžné světlo měsíce v úplňku vypadala stejně jako ve tvém snu, jenom bylo všechno o několik stupňů hlasitější. Už se celý tvůj svět netočil kolem Luny, teď jsi konečně začínal vnímat i zbytek. Petr žil. Chrlič byl rozpadlý, mrtvý, ale ostatní chrliče se zdály netknuté, byť při bližším pohledu na nich najdeš podobné černé pavučiny jako předtím na své kůži. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Na zem nedopadnu - ale stejně je to přistání hodně nečekané. Pro mě určitě. Ano, chtěl jsem za Petrem... chtěl jsem se pohnout... možná jsem chtěl i tohle. Vlastně určitě, ale mezi chtít a udělat by měla být sakra širší hranice. Nadechnout. Pokouším se přestat třást, snad se mi to z nejhoršího daří. Hřeje...? Nevím. Pro tuhle chvíli mi stačí, že mu tluče srdce. "Vzhůru," hlesnu. "Živí. Oba..." Základní fakta reality: jsme živí. To je to důležité, nejdůležitější... nevěřil jsem tomu obrazu, věděl jsem, že není pravdivý... Ale Petrovo mrtvé tělo bylo příliš skutečné a já se rozpadl na kusy. Dýchám. Jsem vzhůru. Úplněk nad hlavou svítí jasný jako rybí oko, ale nějak jsem dokázal tohle kolo vyhrát, dokonce bez větších škod na těle i na duši - takže bych se vážně měl přestat třást - a pustit se - vzpamatuj se konečně, no tak jsi byl hlava... šok z propadu a stejně nečekaný návrat, hlava, kterou jako by vážně někdo mrštil o kamení... právě teď chci od života přesně jenom tohle. Vědět, že mám tělo, že dýchám, že jsme živí. "Mám ruce. Jsou moje." Asi mě neslyší, vlastně doufám, že ne. Mám i hlas... Je to ostatně pozoruhodné dilema. Když se pustím, uvidí mi do tváře. Nechci, aby se na mě díval; tedy především nechci, aby mě takhle kdokoli viděl. Jenže držet se ho, to je prostě hrůza a nemožnost. Jenže pouštět se nechci. Třeba nemusím, když mě drží...? Asi neexistuje způsob, jak v jeho očích dojem o sobě jakkoli vylepšit, nasadil jsem tomu právě korunu - pořád tomu napůl nevěřím. "Omlouvám se," vyslovím už zřetelněji. Skoro násilím povolím napjaté svaly a pohnu se, aby se mohl posadit. Nějak mi to pouštění moc dobře nejde. Je docela možné, že se posadíme a budeme se držet dál. Vždycky jsem si zoufal, když jsem se probudil v něčí přítomnosti, a zároveň si neskutečně přál nebýt sám. Někde uvnitř mi zacinkají rolničky trochu bezradného zasmání. Vyřešeno! Rozhodně nejsi sám, Eliáši - přes tenkou, promočenou látku svetru cítíš i to tlukoucí srdce. A hlavu máš tak příhodně schovanou na jeho rameni... "Jak... jak jste to dokázal? Probudit mě? Slyšel jsem váš hlas..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha pekařství, tři čtvrtě na šest Nějak vám to trvalo
„Promluvil jsem skrze vodu,“ odpověděl Petr. Nenapadlo ho nic lepšího než doufat, že se k tobě dostane ozvěna magie… a podařilo se to, jenom těžko říct, jestli se proti tomu Luna příště nepojistí. Parazita máš bezpochyby chytrého – a schopného se učit. „Ale nemyslím, že jsem vás probudil já. Neudělal jsem nic… Zvládl jste to sám,“ ale ty jsi to nebyl, to jsi asi tušil. Luna byla tentokrát silnější.
Posadili jste se. Petr seděl jenom pár centimetrů od tebe a pozorně si tě prohlížel. Pršelo. Ani jeden z vás se ještě nezmohl na kouzlo, které by vás zaštítilo před deštěm. Teď už to stejně bylo jedno. Mokré oblečení deštník nezachrání.
„Ty chrliče byly…“ začal Petr, přičemž k nim zapátral pohledem a snad hledal slova. Úvahu však nestačil ani doříct, když na protější střeše bouchly dveře a…
… za zídkou se objevila žena s červeným deštníkem. „Co tu děláte?“ ptala se Ruby. Byl na vás opravdu pěkný pohled – mokří jako myši, na zemi, tak blízko, že byste se mohli políbit. „Jste v pořádku?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Skrze vodu... "Pod tím vážně nevím, co si představit," svraštím lehce obočí, protože fantazie mi nenabídne žádnou možnost, na které bych se dokázal ukotvit. Skrze vodu, kterou mám v těle, nebo...? "Ale obávám se, že ani já... pustila mě sama. Možná je přejedená ještě od včera," uchechtnu se beze stopy veselí. Měl jsem se zeptat Alexandra, jak to dokázal on. Třeba to kouzlo není těžké... Nebo by ho mohl Petr poznat podle popisu - ale tu myšlenku zavrhnu dřív, než se pořádně zformuje. Vždyť já pořádně nevím, co dělal, ty projevy jsem vnímal jenom spící. Teď už jsem se každopádně probral dost na to, aby mi došlo, co opravdu dělám, jak moc blízko sebe ho cítím, že tohle prostě nemůžu, protože on něco, co je pro mě přátelské gesto, potřeba z bezradnosti a slabost, může brát na tisíc způsobů jinak - naštěstí se při zvedání pustíme docela přirozeně a já si přitisknu dlaně na tvář, abych... nedívej se... mohl promnout vychladlou kůži a setřít vodu a nadechnout se... pořád je blízko. "Co jste -" začnu ve stejnou chvíli, ukážu mu drobným gestem, ať mluví on, a spolu s ním se ohlédnu k chrličům. Essek mě zabije. Ne, Ruby mě zabije dřív. "Ruby!" podívám se po ní. "Nestalo se tam dole nikomu nic?" Dojde mi najednou, že musíme pryč - rychle. Protože vysvětlování by zabralo víc času, než kolik máme na cokoli z toho, co by se mělo dnešní noc odestát. Jenže stejně se bude volat majiteli - a Essek je mimo, takže... nevím. Nejsem schopný ty myšlenky dotáhnout do konce. "Brzy tu bude policie," hlesnu k Petrovi tiše. Možná nebude chtít odejít. Ale James... Dívám se na něj s naléhavou obavou v očích, je tak blízko, až v těch jeho zelených vidím ta drobounká zrníčka na okraji duhovek. Mají opravdu překrásnou barvu, i teď, ztemnělé nocí. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha pekařství, tři čtvrtě na šest Jménem arcimága
„Pochybuji,“ Petr zachmuřeně odpověděl.
Víc jste toho nestihli. O dvě nedořečené větičky později se na scéně objevila Ruby. V ruce držela červený deštník a dívala se na vás dost vyjeveně, snad jí i něco začalo docházet, ale pak si vzpomněla, proč sem vůbec přišla. To kamení před obchodem! Za to můžete vy? Podívala se na padlého chrliče, snad si pozorným vlkodlačím pohledem všimla i černých prasklin na jeho bratřích, ale…
„Eliáši…?“
Petr ti opětoval pohled. Snad tušil, co chceš říct. A všechno se to v něm svářilo. Samozřejmě, nejlepší by bylo počkat na policii a všechno vysvětlit, postarat se, aby nikdo neotravoval Esseka ani pana Kytelera.
„Slečno Ruby,“ začal se Petr zvedat na nohy, bezděčně se oprášil, ale z mokrého oblečení to zázračně neudělalo suché a tak před ní i nadále stál jako mokrý vandrák, „jsme tu na oficiální záležitosti pro arcimága. Na vysvětlování teď není čas. Bohužel nevím, jestli sem policie pošle specialisty nebo mudly, ale prosím vás, abyste s nimi promluvila…“
„… a vynechala vás z toho?“ povytáhla Ruby obočí. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Někde tady musí být průchod do domu. S podstatně menší elegancí než Petr se začnu hrabat na nohy. Jestli jsem ještě před okamžikem cítil neurčitou provinilou lítost, že jsem tak brzy přišel o jeho blízkost - a můžu si stokrát říkat, že to musím pustit z hlavy, vůbec si taková přání nepřipouštět, zadusit podobné tendence v zárodku a důsledně nepotřebovat nikoho - teď jsem rád, že jsme se zvedli včas a Ruby nás nepřichytila v situaci, která by se vysvětlit prostě nedala. Jenže moc mi to říkání, nepřipouštění, dušení a nepotřebování nejde. Ten úžasný objev, o kolik je svět lepším místem, když mi kotvu s realitou a se sebou samým tvoří Alexandrova dlaň, se teď taví v setrvalém stesku. Ne že bych si přál od Petra to samé. Je to někdo jiný, mezi námi je to jiné, Petr je víc chladivá voda, zatímco Alexandrovy oči uměly úžasně hřát; neumím a nechci je vnímat podobným způsobem, a za žádnou cenu nechci hledat útěchu... vlastně chci... potřebuju... ale nechci víc. Co na tom, o kolik jsou věci snadnější, když mě obejme a já se vnímám, cítím, vím, že jsem, že už nejsem jenom hlava, že jsem naživu a nejsem na světě sám, i když je to podivné místo kdesi pod mraky, plné deště a kamenných soch - a ještě jsem moc blízko Luně, než aby mi taková jistota přišla absurdní - ale k tomu ten ošklivý, dusivý pocit, že Petra jenom zneužívám... Nárok na útěchu mám, až když to zvládnu sám. "Ruby - dokázala bys to?" Pro nás... pro mě? Potřeboval bych najít lepší slova, víc se na ni soustředit, usmát se, nějak jí vyjít vstříc v té hře na flirtování, protože nechceme málo a jestli nemám teď nic víc, tak jí alespoň vykouzlit úsměv na tváři - jenže zvyknout si na svět po Luně vždycky chvíli trvá a nic mi není vzdálenější, než dívka s červeným - jak jinak, má milá Ruby! - deštníkem... i když je skvělá, a dvojnásob skvělá, že vyběhla po schodech za námi až sem. Tak, Eliáši... vydoluj to pousmání. Omluvné a vlastně dost neveselé... ech. Mám co dělat, aby mi na hlase nebylo znát, jak se třepu zimou, promočený až na kůži. "Je to opravdu důležité... za příčinou toho kolem," ukážu neurčitým gestem, "se musíme rozběhnout co nejrychleji." Trochu zamrkám, když mi dojde, že černé praskliny na tělech chrličů se mi nezdály. Snad vydrží, než dorazí policie, bude třeba chodník uzavřít, nějak je tu zajistit... Essek mě zabije! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha knihkupectví, čtvrt na šest Dluh
Průchod do domu jistě byl, ale přes vytrvalý déšť jsi ho nikde neviděl. Nebyla to budka se schody jako na střeše pekařství, nýbrž jenom decentně zaklapnutý – a, když budete mít velkou smůlu, zamknutý – poklop.
Ruby se na tebe podívala. Trochu života do toho umírání, mladej! Takhle ji nepřesvědčíš. Nevypadala nadšeně; nechtěla lhát policii, řešit vaše problémy také ne. Byl úplněk, pro všechno na nebesích, měla vlastních starostí dost a zkejsnout někde na policejní stanici byla noční můra. Možná spíše pro policisty než pro ni, ale…
„Prostě běžte,“ vydechla – a už, když jí pohled padl na něžné světlo měsíce skryté za těžkými deštivými oblaky, toho litovala. „Ještě si rozmyslím, co jim řeknu. Ale radila bych vám, ať se modlíte, že to bude někdo ze specialistů…“
„Ta budova patří arcimágovi,“ odpověděl Petr omluvně, „jistě sem pošlou někoho obeznámeného se základními skutečnostmi.“
„Mám to u vás,“ zabručela tak, že to znělo skoro jako zavrčení. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Máš," řeknu s ulehčením. "To opravdu máš... díky, Ruby." Přijde i Jake...? Nebo si jen zívne, že hledat stopy na střeše v hustém dešti je práce zhola nemožná, tak ať mu laskavě dají svatý klid, uvaří si nový šálek čaje a zůstane v teple... něco mi říká, že takhle to asi u policie nechodí. Vzato kolem a kolem i ona by se mohla vytratit nenápadně a tiše, nemít s touhle záležitostí nic společného, stačí jí seběhnout pár schodů a vrátit se do krámu, vydat pak s překvapeným pohledem policistům klíče od střechy, protože ne, nevím, kde touhle dobou najít někoho z knihkupectví, jistě že je znám, ale oni končí dřív... Vždyť tu sama ničemu nepomůže. Rozhlédnu se ještě kolem. "Petře, vy víte, co je pod námi?" promluvím k němu chvatně, opravdu nemáme času nazbyt. "Jestli bychom se tam mohli dát rychle do pořádku, možná by to stálo za to." Jsme promočení a v dobrém světle zaručeně i špinaví. Na jednu stranu nemám zábrany pokračovat i v tomhle stavu, na druhou se ale snadno může stát, že budeme budit nežádoucí pozornost, a jestli snad Ruby je ochotná pomoct, protože mě zná, nikde jinde se totéž nestane. Jestli je pod námi byt, nebo vůbec cokoli s minimem zázemí, kde bychom se během pár minut mohli dát do pořádku alespoň z nejhoršího... Musí tu ten průchod být, vím to. Docela určitě si Essek nechodil půjčovat klíče do pekařství, ani k notáři. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Střecha knihkupectví, čtvrt na šest Siréna
Ruby ti věnovala jenom slabý, nepříliš přesvědčivý úsměv. Ano, i ji napadlo, že se na možné otázky odpoví překvapeným pohledem a nebude se dál starat; radost jí to však nedělalo.
„Nikdy jsem tady nebyl,“ odpověděl ti Petr.
Petr se stejně jako ty rozhlédl po střeše, i když mu plně nedošlo, co hledáš. Střechu by nepochybně stačilo obejít, abyste našli poklop za chrličem. Pokud přejdeš na druhou stranu, kde mělo dveře starožitnictví, nebude to ani trvat dlouho, než nohou zavadíš o vyvýšený bod kovového poklopu. Otevřít nepůjde, ale to by se nepochybně dalo vyřešit menším concidem.
V dálce už se ozývalo houkání sirény, teď ještě vzdálené, ale blížící se rychle a nemilosrdně. Ať půjdete kudykoliv, musíte se rozhodnout rychle.
Ruby se na vás trpělivě zahleděla; snad čekala, že půjdete dolů s ní… nebo že jí přinejmenším vrátíte klíče, které skončily v troskách chrliče. Tam na tom místě, kde ještě před chvílí sedět Petr. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zajedu rukou do kapsy, abych Ruby vrátil klíče, a nic - "Petře, klíče," kývnu k ní hlavou na připomenutí, že jsem je předal jemu. Rovnou vykročím, abych našel průchod dolů, nejspíš poklop, protože nic vyvýšeného nevidím... jestli je skrytý pod iluzí, mám smůlu, neklid a pocit spěchu mě pohánějí kupředu a soustředění nepřejí. Ale je tu, tmavší obdélník o kus střechy dál... zatímco Petr prohledává zbytky chrliče, a tuším proč, skloním se ke kovovému madlu. Zahoukání, které se vrací ozvěnou kamenných zdí starých domů centra Kelliwigu, mě pobídne k trhnutí prudšímu, než bych zkusil jinak. Ale nic - jak se asi dalo tušit, NIC. Zřejmě by šel zámek snadno vyrazit, ale jak dlouho by asi trvalo policajtům, než by se s chutí rozběhli po stopě v podobě vyražených dveří... třicet vteřin? Stejně bychom se snadno ocitli v pasti, pokud moje klíče neskončily v zásuvce u kasy, kam sice možná patřily, ale "jako obvykle" se poslední dny nedělo nic. Jestli se mi vůbec kdy stačilo něco dít jako obvykle... S poklopem se dál nezdržuju. Vracím se za Petrem tím malým slalomem mezi loužemi, dávám si pozor, abych ani teď nezakopnul o dráty bleskosvodů, snažím se nemyslet na to, jak bych si tu lehnul, klidně i do té louže, a prostě zavřel oči... Jsem vyděšený, dochází mi. Byl jsem hrozně pevně přesvědčený, že udělám cokoli, abych dnes neusnul, ale pak jsem prostě omdlel ve chvíli, kdy jsem nic takového nečekal. Jestli se to stane znovu... nebude už tak laskavá. Musím Petra varovat včas - a hlavně na ni nesmím myslet, protože to ze mě vyssává sílu nejspolehlivěji, snadno rozbuší srdce a tísní dech... moc brzy, je to moc brzy... nechte mi chvíli, já to rozdýchám... ne, špatně - už rozdýcháno. Pryč s tím! Sirény se blíží a fantazie a vzpomínka na chvíle u řeky mi vykresluje světla majáků a ostrý zvuk - ale to byla sanitka, Eliáši - ledacos bylo stejné, zvuk ostrý tak, až bolel v uších, modré světlo a divoká jízda ulicemi, ale teď tě na konci pohodlná postel nečeká. I když... "Můžeme?" ujistím se, že klíče se našly a můžeme jít - snad stačíme vyklouznout včas a v nejhorším vypadat jako náhodní kolemjdoucí. Dvě patra směrem dolů přece zvládnu jako nic. Jen bych se už opravdu rád přestal třást... ani nevím, co je horší: jestli zima, Luna, obojí. Rychlé pohyby hlavě nesvědčí, ale rafinovaně jsem se naučil přivírat oči, když se otáčím. A pak že se na otřes mozku nedá vyzrát. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici, pět padesát O pár minut později
„Děkuji,“ kývla Ruby poněkud nesoustředěně, když konečně stiskla klíče v dlani.
Petrův mírně tázavý pohled jsi zachytil jenom ty sám, protože se žena otočila a zamířila po schodech dolů. Našel jste, co jste hledal? I tentokrát ti podal ruku, aby ti pomohl překonat nízkou zídku, a rychle tě následoval. Nevypadal špatně. Jakkoliv na něj působil chrlič a černé praskliny na kameni, rychle to setřásl, nebo to přinejmenším dokázal zamaskovat. Čas rozebírat to každopádně nemáte. Sirény auta se nemilosrdně blížily a ty jsi měl co dělat, abys ze schodů nespadl. Petr byl i tentokrát trpělivý, i když bylo vidět, že by byl už dávno pryč.
„Tak hodně štěstí,“ ozvala se Ruby, když jste vyšli dveřmi do pekařství. Zatímco jsi zápasil se schody dolů, ona otočila cedulku na dveřích a zavřela. Teď se na tebe podívala způsobem, který jsi už důvěrně poznával. Chtěla se zeptat, jestli jsi v pořádku. A byl jsi? Rozhodně ti už bylo i líp.
„Ještě jednou děkujeme,“ nedal ji Petr příležitost. „Na shledanou.“
Muž s vanilkovou tartaletkou byl už pryč. Možná ho potom zahlédneš venku; možná to byl dokonce on, kdo zavolal policie, když se kusy kameny začaly řítit na chodník před knihkupectvím.
Po pár krocích vyhřátým pekařstvím se ti vnější vzduch a vytrvalý déšť zdál studenější než předtím, pokud to vůbec bylo možné. Kdyby Petr znal kouzlo, kterým by vás oba usušil, nepochybně by ho dávno použil, ale on ho neznal. Umrzneš. Venku se mezitím shromáždilo pár zvědavců a kolemjdoucích, kteří si tlumenými hlasy vyměňovali teorie o tom, co se stalo. Trefil chrlič blesk, nebo to byl vandalismus? Policejní auto už stálo opodál a někde tu jistě pobíhali muži v uniformách. Skrze deštníky a záda zvědavců jste je neviděli. A neviděli ani oni vás.
„Eliáši,“ oslovil tě zničehonic Petr a místo toho, aby se podíval směrem k autu – aneb směrem, odkud jsi ho předtím viděl přejít –, se otočil k ulici, odkud jsi viděl vynořit se tmavý stín, „umíte řídit? Stojím támhle před restaurací. Dám vám klíče a… zapněte si aspoň topení.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro S Ruby je to snadné: tam stačí úsměv až tři, a nebo možná nestačí, ale pro tuhle chvíli musí. Třeba ji světlo na chodbě, dost nemilosrdné, ode mě konečně odradí. Musí na nás být smutný pohled... alespoň že Petr vypadá v pořádku, i když na něm chvíli bezděčně hledám stopy stejných černých prasklin jako na chrličích. Musela ho sebrat ta vidina, vždyť vím sám, jaká šerednost je nechat tříštit se na kusy; to zvládne - a snad to nebylo nic víc. A venku prší, prší, prší... s jistou námahou uvolním svaly napínající se pod náporem chladu. Přejedu si hřbetem ruky po čele, promočené vlasy jsou v týle nečekaně těžké a mohl bych je nejspíš dávno ždímat v hrsti jako když vylezu ze sprchy. Už se obracím směrem, odkud se vynořilo to stvoření, i Petr se tam obrací - Ne, ještě ne, teď ne! Jen na okamžik pevně zavřu oči. Omdlel jsi i při letmém nazírání do chrliče. Víš to. Ví to on. Nemůžeš mu být užitečný vůbec nijak a buď rád, že ti to alespoň neomlátí o hlavu. "Nevím," řeknu. "Nevím, jestli umím řídit. Petře, jen okamžik - slibuji, že se nechci přít, jen dvě rychlé věci." Chci se přít. Všechno ve mně chce. Ale víc s okolnostmi, Lunou, osudem - s Petrem ve skutečnosti ani ne. Nejednal bych jinak. "Něco málo jsem viděl skrze vás, když jsem vás odtrhával od chrliče, myslím že i tu věc, která popadla Jamese. Víte, co je zač?" Jestli se vrátím do auta a pustím si topení, zahřeju se někde v klidu, kde navíc nemám co dělat - jsem naprosto bez šance vydržet vzhůru. Ruby, ehm, nejsi ještě poblíž? Co si spolu dát další hrnek runšinu a popovídat o životě? Ale to budu vymýšlet, až to přijde. I když to asi bude brzy. ... nemůžu tam přeci pustit Petra samotného, to stvoření bylo příšerně rychlé! Jenže viděl to co já a troufá si, snad ví, co dělá... není nezkušený, nevzdělaný čaroděj... jako někdo... Skoro zoufale hledám v jeho tváři známky obav, odhodlání, sebedůvěry či nejistot - cokoli, z čeho bych dokázal odhadnout, jak sám vnímá svoje šance. Včerejšek a dnešek prolínají do sebe ve strachu, že znovu neřeknu včas, že nastala vhodná chvíle obrátit se zpátky. Dokonce i ta dost ubohá potřeba nezůstat sám se ve mně tluče se vším racionálnem. Navzdory tomu, co ukázal lokátor, maloval jsem si s jistou nadějí ryze lidského psychopata, co drží kluky ve sklepě z nějakých vlastních ujetých důvodů. Bylo by to krásně, útěšně snadno řešitelné. Teď množství proměnných, které neznám, o jejichž existenci ani nevím, které nemám šanci obsáhnout, narůstá k nesnesení. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici, pět padesát Odhodlání
„To doufám, že zjistím,“ pousmál se Petr. „Bude to nějaký druh magické bytosti. Pravděpodobné rozumné, protože to, co udělala s chrličem, nebyla náhoda… Cíleně se pokusila zametat stopy.“ Bezděčně přešlápl, když si vybavil tu strašlivou černou magii, která mu pulzovala pod kůží a zaryla se do jeho jádra. Proto křičel. Neschytal jsi to plnou silou, odstrčil jsi vás od prokletého kamene. I ta chvíle však stačila, abys v žilách pocítil černotu žhavou jako lávu a mrazivou jako led, která tě doručila přímo do Luniny náruče. „Z toho, co jsem viděl, jsem schopný odhadnout, čeho je schopný. A jakou magii používá, kdyby na to došlo. Nebude to se mnou mít tak snadné jako s lidmi.“
Zatímco se vám dešťové kapky vyhýbaly elegantně jako baletní tanečnice, Petr si zastrčil tyrkysový pramen za ucho a s odhodláním hlubokým jako moře v jeho očích se zadíval na potemnělou ulici. Nevypadal nejistý – nebo přinejmenším nevypadal více nejistý než obvykle. Na rozdíl od tebe mu bylo od začátku jasné, kam tohle povede, a proto na to zavedl řeč ještě předtím, než jste spatřili stínového netvora. Nepochyboval, nebál se. Bral to jako přirozený další krok, který musel udělat, a byl zcela připravený ho udělat.
„A co je ta druhá věc?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ta druhá věc je," pousměju se slabě, vždyť hovořím zlehka a s nadsázkou, i když svět se se mnou maličko zhoupne a dívám se v té chvíli víc skrz něj než na něj; ale opravdu na sobě nechci dát nic znát, ani si připustit, jak dlouho mi trvá se od Luny oprostit. Nechci o ní mluvit, nechci na ni myslet. Chci vzpomínky na sny uklidit někam, kde zapadají prachem... Ale začít právě s ní dává smysl. Je to jenom vzkaz. "Že Luna se vyjádřila dost jednoznačně k tomu, že se mě pokoušíte probudit." Co mě proboha mohlo pohnout k tomu, že jsem se mu vrhnul do náručí... když vím, že nesmím! Dlaně ukryté v záhybech svetru se bezděčně sevřou v pěst a prsten se zadrhne o kůži. Potřebuju... "A protože už víme, že schopná sáhnout ven zvládne - jestli nevydržím vzhůru, nedotýkejte se mě, prosím." Sám pro sebe pokývnu hlavou. Jasné? Nepochybně. Nevím ani pořádně, jak se na to Petr tváří. Zpátky na zem, Eliáši... jsou tady důležitější věci na práci. Probudit tě stejně nedokázal. Prostě nesmíš usnout, odpadnout, vyčerpat se. Není to tak složitý úkol! "Nicméně..." odkašlu si, "ještě k té první věci. Podle všeho to není bytost jako taková, z našeho světa, ani toho démonského. Je to umělý konstrukt." Asi. Třeba se Luna právě královsky baví, že mi nasadila do hlavy něco, co ani neexistuje, abych tu teď mátl nás oba. Ale ona mi obecně... lže. Samozřejmě, že mi lže. Nikoho jsem nezabil. "Dává to smysl - a hlavně, mění to něco?" svraštím lehce obočí. "Nechte mě jí s vámi ještě pár kroků," dodám v náhlém impulzu a zadívám se teď na něj s odhodláním a navzdory pár desítek vteřin starému varování, lehce se dotknu jeho ramene. "Až budeme hledat i vás," i tohle mělo vyznít lehce, jako nadsázka a přehánění! Tak příště. "Ať vím, jakým směrem ukázat." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici, pět padesát Konstrukt
Ta druhá věc Petra zaskočila. Nemá na tebe šahat? To přece nepřipadá v úvahu, vepsalo se mu do obličeje a málem to řekl i nahlas, než se zabrzdil. Zvedl prsty, aby si znovu zastrčil zbloudilý tyrkysový pramen za ucho a získal tím pár vteřin na rozmyšlenou, ale vlasy mu pro jednou poslušně seděly na hlavě a on rukou jenom maně prohrábl vzduch.
„Beru její varování na vědomí,“ odpověděl vzápětí, „ale bohužel nemohu slíbit, že se jím budu řídit. Doufám, že to chápete, Eliáši. Mám vás na starosti,“ pousmál se povzbudivě, „a, vlastně, i kdybych neměl…“
Nad slovem konstrukt se maličko zamračil. Byl to zvláštní, takřka nepatřičný výraz pro někoho s jeho tváří. Měnilo to všechno, samozřejmě, dokonce víc, než ti byl schopen vysvětlit během těch pár vteřin, které jste na sebe měli, ale teď se nesměl nechat odradit. Hrálo se o čas – a především o životy…
„To znamená, že ho někdo vytvořil a dal mu rozkaz napadat lidi v téhle oblasti,“ hlesl, „což znamená, že to opravdu je oficiální záležitost pro arcimága… Ne. Vraťte se do auta, Eliáši,“ vylovil z kapsy klíče a rovnou ti je podával, „nepůjdu daleko, jenom se porozhlédnu po okolí a zjistím, jestli nemá konstrukt zázemí někde poblíž. Kdybych se nevrátil do dvaceti minut, volejte panu Carollovi.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Pokud bude potřeba moje tělo někam přemístit, určitě existují vhodná kouzla," řeknu odmítavě. Neopouštěj mě. Nenech mě Luně na pospas, prosím, cokoli, udělej úplně cokoli... nenech mě spát... Nešlo by třeba utéct někam daleko, kam se za mnou nedostane? Luna, ne Petr. Za toho jsem, jak přivykám jeho přítomnosti, čím dál raději. Nepotkali jsme se náhodou, ale stejně jsem osudu vděčný, aby mi ho přivedl do cesty. Trochu předčasné, jistě, známe se chvíli. Ale komu se času nedostává, musí soudit rychle. "Petře..." Kdyby jen tušil, jak hloupě jsem za ta slova vděčný. A jak velký z nich mám strach. "Dejte mi šanci nepřipsat vás na seznam svých vin." Snad se mi to podařilo říct správně. S tou jistou porcí neochvějné jistoty, že přesně takhle to bude, jestli si nechá ublížit jenom pro nějakou domnělou starostlivost. Vydírání? Jistě. Upřímné a pravdivé? Naprosto. Nadechnout. Vzduch v plicích, i když na hlavu nám pro tuhle chvíli neprší, je vlhce chladný a sychravě nepříjemný. Klíče si z jeho ruky vezmu napůl jako ve snách. Že se jenom porozhlédne mu nevěřím ani na okamžik, možná proto, že bych na jeho místě řekl přesně něco takového. Všechno ve mně se vzpírá odloučení. Není to, že bych nebyl co platný! Na střechu by se beze mě tak rychle nedostal, chrlič by s ním zamával o dost víc, a škemrání k Luně, jakkoli ještě teď mě z toho hlodá v břiše palčivým studem, nelituju ani za nehet. Jestli ta informace mohla Petrovi alespoň trochu pomoct a připravit se, stálo to za to. "Dobře. Dvacet minut." To vzhůru vydržím, i kdybych si měl nahlas zpívat. Ale dáte na sebe pozor? chtěl bych říct - a proč bych vlastně nemohl. "Buďte na sebe opatrný," hlesnu, a co už nedodám, protože to už by vážně vhodné nebylo: Kvůli mně, ano? Nechci, aby se mu něco stalo, nechci o něj přijít, nechci ho mít na svědomí - samé sobecké důvody. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro
Na ulici, za pět šest První minuty
„Nejste za ni zodpovědný, Eliáši,“ odpověděl Petr, který to POŘÁD nepochopil. „A dohromady jsme silnější než ona. Odvahu.“
Jakkoliv nejistě mohl působit jindy, teď Petrovi odvaha opravdu nechyběla. Věnoval ti další povzbudivý úsměv, přičemž ti do dlaně vtiskl klíče od auta a prsty setrval na tvé kůži jenom o chviličku déle, než musel. Odvahu… Kromě klíče k zapalování jsi dostal tlačítko k otevírání dveří; při troše štěstí se zapnou i světla a nebudeš bloudit.
„Budu opatrný. A uvidíme se za dvacet minut,“ přikývl. „Umbracula. Nezapomeňte, i když mokřejší už být asi nemůžeme… Vzadu by měla být suchá mikina.“
Až doteď jste stáli tak blízko sebe, že by ti stačilo sklopit hlavu a položil bys ji na jeho rameno. Nebylo by to lákavé? Teď ustoupil – zatím jenom trošičku, abys měl čas zakouzlit umbraculu. Pak ti věnoval poslední povzbudivý úsměv a rychlým krokem zamířil do tmavé uličky, kde ho za chvíli uvidíš zahnout směrem k tomu domu, kde nedávno někdo zemřel.
„Klid. Klid!“ dolehl k tobě křik rozzlobené policajtky. „Uklidněte se. Všechno je pod kontrolou. Viděl někdo něco?“
„Málem mi to sletělo na hlavu,“ hořekovala paní se psem přehnaně hlasitě, „zrovna jsem vycházela z domu a…“
„Vedle je otevřeno,“ ozval se další hlas – zřejmě druhý policajt. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Čas na debaty není a stejně bych dal přednost tomu, aby se takový dialog odehrával raději někde u krbu a byl jenom teoretický, než aby se týkal mě konkrétně - takové téma bych si užil. Ale stejně nejde v duchu Petrovi neodporovat. To já provedl ten obřad; přivedl ji sem, to moje hlava a hruď je Luny plná, to já doufám, že menší zlo je pobíhat po ulici ve snaze najít Jamese, než se zavřít ve sklepě s klíčem uvnitř a přečkat do zítra. Samozřejmě, že jsem za ni zodpovědný. Ne bezvýhradně, takový šílenec nejsem. Ale cokoli ohledně jí ovlivnit mohu - tak za to ano. Čemu nerozumí? I ten chrlič byla hloupost, neměl jsem se dotýkat pro změnu já jeho. Asociace s elektrickým proudem byla správná, provedení mizerné... i když tam to vedlo alespoň trochu k dobrému... Myslím, že úsloví všechno zlé je k něčemu dobré skutečně nemám rád. Proč to celé Petr nechápe...? Nebo možná chápe a jen se mě snaží upokojit... a nejsem dost odhodlaný, abych se odvážil tvrdit, že upřímnost by možná nenadělala víc škody než užitku. Ale to důležité je, že neutíká... že se nebojí, že se mě po essekovsku nesnaží dorazit, že snad opravdu bude se mnou... že mi v nehraném, přirozeném gestu stiskne prsty... hrdost se snaží stavět na zadní a sveřepě tvrdit, jak je to zbytečné, a stejně jsem rád. Jestli ho za chvíli nesežere příšera. Nadechnu se zlehka jeho vůně, i v dešti takhle zblízka je maličko znát, nebo už si ji tak pamatuju. "Dobře," kývnu proto jenom, protože - opravdu není čas. "Umbracula. Tak..." Jenom úsměv a gesto. "Za chvíli." Mikina přijde vhod, že tam najdu nějaký zapomenutý kousek oděvu jsem si naděje dělal, jestli mám jeho zapůjčení posvěcené, tím líp. Třeba se dozvím, jakou kapelu poslouchá pro změnu Petr. Sleduji ho ještě okamžik pohledem, než zmizí v šeru, a jako by kromě zábrany proti vodě jeho přítomnost poskytovala i tlusté zdi proti okolnímu světu, teď teprve mi vzdálené hlasy policistů dolehnou do uší plnou silou. Jsem moc rád, že se vám nic nestalo, řekl bych nejraději té paní, a neuspěchaným krokem vyrazím směrem, kde by mělo stát auto. Ani nevíte, jak moc rád. Mám zvláštní, trochu nejapný pocit, že bych měl věnovat nějakou myšlenku i duchovi, který... dobře, tak nezemřel, ale rozplynul se, už ho víc není... Jestli jsou policisté jen průměrně všímaví, na schodech zaznamenají naše mokré stopy. Ostatně ani chrlič prostě nespadl, ale rozpadl se už nahoře - a to jim taky nebude moc dávat smysl. Těm neobeznámeným se základními skutečnosti opravdu nezávidím. Nejspíš to bude vypadat, že ho tam někdo přišel prostě rozmlátit? Těžko říct. Já jsem jen náhodný kolemjdoucí. Nehodlám na sebe přitahovat pozornost přehnaným chvatem, ale na druhou stranu, přidat v tomhle dešti přiměřeně do kroku určitě dává smysl. Za pár kroků zkusím bliknout klíči, jestli se auto ozve... hmm... stejně by mě zajímalo, jestli umím řídit. Mohl bych se zkusit posadit za volant, jestli si ruce vzpomenou. Ne že bych měl v tomhle stavu odvahu projíždět městem - těžko říct, nakolik je to reálné, ale mám dojem, že mám reakční dobu spícího lenochoda. Petře, dejte na sebe pozor, prosím... nemůžu vás za jeden den ztratit oba, všechny tři, zašeptá to odněkud z hloubky, tolik lidí zase jménem neznám, jasné? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Na ulici, za pět šest Ano, jenom déšť
„Hned budu u vás, paní,“ odpovídala policajtka. „Položím vám pak pár otázek, jenom okamžik—“
Letmo jsi zahlédl modrou policejní čepičku, jak se prodírá k druhé policejní čepičce. Měl jsi štěstí. Zrovna teď – v davu lidí, ve všem tom ruchu a přes závoj vytrvalého deště – si tě opravdu nikdo neměl šanci všimnout.
Rychlými kroky ses dostal na druhou stranu ulice a pokračoval k čínské restauraci. James se dušoval, že je to nejlepší čína ve městě – a že musíš ochutnat, zve tě! Rozhazovat jsi tehdy nemohl, první výplata ti měla na účet přijít až po dvou týdnech v knihkupectví, ale James si trval na svém. Příště ho pozveš ty, tím se netrap. Bylo to s ním snadné. Nikdy jsi mu nemusel nic vysvětlovat, přirozeně chápal spoustu věcí, dokonce ti každé ráno přinesl hrnek kávy – a pak s druhým kalíškem něčeho dobrého zamířil rovnou do starožitnictví v jedné z jeho mnoha snah o dvoření se Jessie. Že to té holce nedošlo dřív, byl vlastně zázrak.
Petr zaparkoval přímo před restaurací; docela určitě vlastně stál na zákazu stání, ale zřejmě se tím rozhodl netrápit. Auto v dešti zablikalo a dveře se odemkly. Kromě tyrkysové mikiny na zadním sedadle najdeš i knížku od Kazua Ishigura. Cestou k autu uběhly sotva dvě minuty, teď osmnáct dalších… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro V různých chvílích si zoufale přeju zastavit a mít čas se zamyslet, probrat věci ze všech stran a nadechnout se dřív, než se budou dít dál. A jak už to tak zákonitě bývá, teď zrovna bych ten čas s chutí přeskočil, popohnal kupředu a škrtnul, nebo alespoň vypnul mozek. Takže znovu: Petr ví, co dělá. Nepochybně zná patřičná kouzla, pro arcimága nepracuje první den, možná je taková činnost dokonce součástí jeho běžných povinností. Nenechá se zabít, protože mě přeci má na starosti a tak by mě nenechal úplňkovému Kelliwigu napospas. Je to poněkud překombinovaná logika, ale přijde vhod. V autě vklouznu napřed na sedadlo řidiče a s úlevou nechám rozpustit deštník nad svou hlavou. Okamžiku pravdy, vyjev se! Ale rychle začínám tušit, že jestli jsem řídit uměl, je to jedna z těch věcí, co mi nezůstala. Nastartovat se mi sice povede, ale není to snadné ani samozřejmé a nad každým pohybem tápu a nebo přímo hledám. Jak na to jsem vědět zhruba musel, ale rozjet kupředu bych si netroufl. Pustit topení naštěstí zvládnu i já, hodiny chvíli podezřívám, že stojí, ale pak se minuta přeci překlopí do další. Přestěhuju se dvěma rychlými kroky v dešti na zadní sedačky, kde mám přeci jen víc místa, a svetr lepící se mi na kůži s úlevou stáhnu. Suchá mikina je na prochladlé tělo jako skutečný balzám. Podle barvy vůbec nemusím pochybovat, komu patří. Obvykle by mi taky slušela, v něčem takovém by mi svítily oči, teď asi jen zdůrazní, jak jsem bledý - ale to mě opravdu netrápí. Tu barvu mám rád a hlavně, hlavně je suchá. Neopouštěj mě, je napsáno na obalu knížky a žaludek se mi stáhne nepříjemnou předtuchou. Jméno autora mi nic neříká, že není o magii tuším hned, ale... jak jsem ho tam mohl nechat samotného... Snadno, Eliáši. Jsi troska. Chvíli jsem odhodlaný si číst, ale velmi rychle zjistím, že hlava bere malá písmenka úkorně, a že mít rozsvíceno v autě znamená, že venku nic neuvidím, a to mi nedělá dobře. Neopouštěj mě skončí opuštěné na sedadle a ruce natáhnu k průduchům topení. Motor tiše vrčí a minuty zoufale neubíhají. Kafe! Po runšinu smutná náhražka dobrého pití, ale je to příjemně nenáročná činnost, která zabije další trochu času. Za dvacet minut bych se odsud stačil dostat k Alexandrovi a zpátky. Klid, Eliáši. Odpočívej. Alexandr na tom nebude hůř nebo líp, ať budeš z Leopolda loudit zprávy nebo ne. Minout se s Petrem nebo propásnout nezbytnost někam vyjet, nebo ještě spíš pro někoho, jestli bude potřebovat pomoc, rozdíl je. Drž se kalíšku s kávou. Dívej se ven. Uvažuj, jestli ti stojí za to natahovat se dopředu a pouštět rádio. Odpočívej. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, pět minut po šesté Opuštěný
Minuty ubíhaly pomalu – a nemilosrdně, protože jsi každou z nich mohl strávit přehodnocováním rozhodnutí pustit tam Petra samotného, ujistit se, že jsi největší troska pod měsícem, a ještě si to třikrát rozmyslet. Snad jediná pozitivní věc, která by se teď dala říct, byla, že minuty ubíhaly. Pomalu, ano. Příšerně pomalu. Čas se ovšem hnal vpřed, i když jsi měl chvílemi pocit, že stojí.
Navzdory otravnému, vytrvalému, studenému dešti si auto dalo záležet. Během chvíle ses přestal třást a možná by se dalo mluvit o příjemné teplotě, kdyby tě nestudily kalhoty. To kouzlo na sušení oblečení by se opravdu hodilo, měl by sis ho napsat na vrch seznamu.
Zhruba deset minut od chvíle, kdy jste se s Petrem rozloučili, se na ulici znovu objevila policejní čepička neomylně mířící tvým směrem. Že by si někdo všiml auta zapomenutého pod značkou se zákazem stání? A bylo opravdu nutné to řešit teď, když kromě vás na ulici nikdo nestál? Vážně? Nebyl jsi zase tak daleko od „místa činu,“ aby se sem policajtka nepřišla podívat a – ano, vypadalo to, že se opravdu jde podívat k tobě. Na zadním sedadle jsi zepředu nemohl být vidět. Zatím. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Odpočívám. Opravdu. Snažím se vnímat hlavně teplo, nasávám ho do sebe jako vyžízněná houba letní spršku, a docela úspěšně se mi tak daří nemyslet na nic dalšího. On i otřes mozku má nějaký klad... třebas jen ten symbolický, že mou superschopnost nepřemýšlet povyšuje na novou úroveň. Kapky kloužou po skle a střádají se do pramínků a potůčků. Sotva se přistihnu, že uvažuju o možnostech vodní magie proti konstruktům, upiju vychládající kafe a dám si záležet, abych ohrnul rukávy mikiny pečlivě a symetricky, což je snadné, protože Petr zase o tolik vyšší není a stačí jediný ohyb v pružném lemu na zápěstí. Alexandr mi dokázal ohrnout rukávy tak, že jsem... kafe. A kapky deště. A policajtka. Chvíli zcela vážně uvažuju si na sedačky lehnout a tvářit se, že spím. Protože to určitě pomůže, že! Ohleduplně ztiší krok a půjde dál. Jenže motor běží a zase taková tma není, abych si mohl dělat velké naděje, že bude k přehlídnutí. Takže... takže co. Buď z ní zasálá něco magického a zkusím to s arcimágovými záležitostmi, nebo v každém případě neurčitá výmluva? Ta značka tady kousek byla skoro určitě zákaz stání, ale co já vím, kam až platí. Za úvahu by taky stálo, pokud by byl mezi policisty čaroděj, jestli ho neposlat za Petrem. Ale tohle muselo Petra napadnout taky a setkat se s nimi viditelně nechtěl. Ech... Bezděčně sjedu trochu níž, abych nebyl vidět na první dobrou, ale ještě to nevypadalo, že se schovávám. To by mě zajímalo, jestli existuje nějaké kouzlo neviditelnosti. A jestli by se nehodilo ještě o chlup víc než to jak mi vysuší boty. Vzato kolem a kolem samá kouzla, která bych vůbec nepotřeboval, kdybych neřešil magické záležitosti. Kruh se uzavřel! Had zahryznul do vlastního ocasu a x rovná se y. Tady nikdo není! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, 18:06 Ne dost malý
Žena s lehkou nepromokavou bundou došla až k auto, zastavila se a teprve po chvíli si tě všimla nakrčeného vevnitř. Pousmála se. Až když přešla k okýnku a zaklepala na něj, sis mohl uvědomit první zvláštní věc o ní: byla sucha. Navzdory policejní uniformě byla dokonalý barbínkovský typ – úzký pas, světlé vlasy, modré oči. Úsměvem by dostala kdejakého chlapa do kolen. Na rozdíl od Ruby to však nebylo něco, na čem by si zakládala – nebo aspoň ne moc. Co přesně jsi z ní cítil… nebylo to snadné rozluštit. Déšť smýval jakoukoliv vůni magii a pokřivoval to, co bys jindy viděl jasněji. Snad jenom oči ti mohly napovědět: měla je modré s odlesky dozelena, stejně zvláštně pohyblivé jako Essek a Petr. Vlastně byla podobnější spíše Essekovi.
„Tady stát nemůžete,“ hlesla, přičemž rukou mávla k značce. „Stojíte na zákazu. Jste tu už dlouho? Chtěla jsem se jen zeptat,“ pohov, žádné pokuty se nekonají, „jestli jste neviděl něco zvláštního. Ke kterému rodu patříte?“ A rovnou k věci. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Pomoc... pomoc! Jak se odpovídá na takové věci? Zoufale lovím v paměti zaběhnuté fráze, žel nacházím jen temnou propast lemovanou olámanými keříky potřeby nelhat, pokud to není nezbytně nutné. Okénko jsem stáhnul až dolů a natočil se k ní se vší možnou vstřícností v bezděčné potřebě se domluvit bez nějakého nepochopení. Na policii nemám nejlepší vzpomínky, i když se nedá říct, že by ke mně v nemocnici přistupovali špatně. Bylo mi zkrátka mizerně a ne všichni se dokázali chovat, a... a jen těžko to můžu srovnávat, situace nemůže být odlišnější a pořád jsou to prostě lidi. Jestlipak je tohle něžné stvoření elfka, a jestlipak bych tu iluzi na ní dokázal prohlédnout? "Za to auto se omlouvám," začnu tím jednodušším, jako bych čekal na inspiraci shůry, co říct na to všechno ostatní. "Kolega by měl být zpátky už brzy, jestli... jestli je nezbytné popojet, musíte za volant vy," usměju se omluvně a jak sedačky dovolí, rozhodím bezradně ruce. Já za volant nepatřím, promiňte! Je jako panenka, to je úžasný. Vsadím se, že za ní běhají maníci z celé čtvrti a snášejí jí k nohám pokuty s očima zastřenýma jiskřivou mlhou. "Jinak, já... jsem součástí domácnosti pana Kytelera," zvolím nakonec formulaci, kterou snad nic nezkazím, protože k jakému rodu patřím, v tom mám v téhle chvíli dokonalý zmatek. Plavu přesně v tom neurčitém vzduchoprázdnu, které tak špatně snáším od prvního dne. Běžné věci, které znají všichni, od dětství zažité obraty a fráze... nevím, co od ní čekat a nevím, co si mohu dovolit, kam až sahají její kompetence, jestli by vůbec k něčemu bylo jí cokoli povídat. Času připravit se na ni jsem neměl zdaleka dost, aby byla moje promluva dostatečně souvislá - abych se vůbec rozmyslel, co chci říct. V duchu se teď proklínám, že jsem nebyl u toho, když Essek mluvil s detektivem před mým domem. Věděl bych alespoň, na jaké úrovni důvěrnosti a všeho... ale já jí přece nechci lhát. "Jen jste mě teď trochu zaskočila," řeknu a snažím se nevypadat jako bezmocné kuřátko ztracené v temném lese, i když přesně tak naprosto nemožně a neschopně si připadám. Essek mě zabije. "Jsem tu krátce a nevím přesně, jakým způsobem je zvykem předávat si informace." Vím přesně, jak bych měl předat informaci. Měla znít zhruba 'nic jsem neviděl, jen jsme se stavili pro jídlo' a neriskovat zdržování, nedůvěru, ani popotahovačky. Nejistým gestem si strčím vlasy za uši, stručně si za to vynadám a prásknu Petra pomyslnou gumičkou. Hrůza, jak jsem na tyhle věci chytlavý. Jenže oni ty kluky taky hledají, motají se v kritické oblasti... možná bych to naopak měl využít jako čas pro to, aby dostali svou porci informací. "Vyřizujeme tu... je to oficiální záležitost arcimága." Eliáši, snaž se víc, už ani tu výmluvu na nedostatek odpočinku nemáš. Stačit jí to nebude, ale napůl doufám, že vlastně bude, nebo že mě alespoň zasype otázkami, které mi dají možnost si trochu srovnat co a jak je potřeba jí předat. Essek mě zabije, oživí a zase zabije, opakujte stokrát dokola. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, 18:08 Neříkejte! Tu jste nám měli nahlásit formulářem AMG-15.
Iluze, která zakrývala nelidské prvky na těle ženy – a vlastně i Esseka –, byla jiná než ta na Fařině domě. Snad by se dalo říct, že byla pevnější… nebo neosobnější, protože neútočila na tvé smysly, nekřivila tvé vnímání reality, nedusila tě, prostě jenom měnila její tvář jako maska.
„Pana Kytelera?“ podivila se žena.
I nadále se usmívala vcelku příjemně, ale po té zdánlivě neškodné odpovědi její oči zpozorněly. Světle modrou oblohu bez mráčků zakryly vysoké větve zelených stromů, které se kymácely ve větru. V tu chvíli ti došlo, že jsi řekl něco, čímž ses z neškodného kolemjdoucího dostal na seznam podezřelých. Neskákala ti do řeči; nechala tě zodpovědět všechny její otázka, než se sama chopila slova – pořád s tím samým úsměvem. Který se nezměnil, dokonce ani když jsi zmínil oficiální záležitost arcimága.
„Jak dlouho tady stojíte?“ zopakovala otázku, které ses příhodně vyhnul. Opravdu jsi jí nepochopil, nebo ses jí jenom vyhýbal? „O žádné oficiální záležitosti arcimága jsme v téhle oblasti nebyli notifikováni. Budu potřebovat vidět pečeť příslušnosti a doklady.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Velice rychle mi dochází, že jsem se pustil do něčeho, do čeho jsem se pouštět neměl. Chtěl jsem je varovat - a nejlépe způsobem, který nenadělá škody směrem ke Kytelerovi. Jenže právě mi dochází, že vím tak málo, že se asi není technicky možné nezamotat způsobem, který nadělá výhradně škody. Pomoc. Jenže měli by přeci vědět, proti čemu stojí... "Asi... dvacet minut?" Čas je jen iluze, zvlášť když jednoho bolí hlava. "O doklady jsem přišel při nehodě a pevně doufám, že už se vyrábějí nové," řeknu a dumám, co je to pečeť a jestli je součástí dokladů a nebo něco speciálního zvlášť. V duchu si spílám tak nevybíravými slovy, že jsem ani nevěděl, že je znám. Marně přemýšlím, jak ji dovést směrem zcela praktickým, tedy 'prosím vás, dejte si pozor na krk, běhá vám tu příšera', místo aby se starala o papírování. Ale možná jsem prostě úplně mimo, ona je jen někde na samém dně policejní hierarchie a papírování je pro ni alfou a omegou všeho. "Spraveni o té záležitosti jste ještě být nemohli," zkusím zformulovat nějak přehledně, "protože vyvstala před chvílí - když jsme zjistili, že se tu pohybuje lidem nepřátelská entita. Myslíme si, že by mohla mít na svědomí i ten chrlič," pokynu letmým gestem patřičným směrem. "Jen zatím prostě nevíme dost a jakkoli bych vám rád odpověděl užitečněji a přesněji, abyste věděli, na co si dát pozor," tak tohle je ovšem velice pokořující, "na čekanou do auta jsem byl odvelen právě pro ten jistý nedostatek povědomí o podobných věcech." Néé, neznělo to vůbec kysele a nenadšeně. Omluvně se po ní podívám, s pocitem, že zapadám do bažiny a nikde po ruce nenahmatám nic, čeho by se dalo zachytit. Chci spolupracovat, jasné? Jen kdybych věděl, co po mně vlastně chcete. Nebo se nebál, že to Kytelerovi, tedy přesněji Essekovi, přidělá potíže. Což už asi... že já se do toho... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro V autě, 18:10 Chybějící pečeť
Uběhlo zhruba patnáct minut od okamžiku, kdy ses rozloučil s Petrem na úpatí tmavé uličky. Do pěti minut se měl vrátit. Místo toho, abys ho netrpělivě vyhlížel, jsi se však marně snažil vysvětlit policajtce… a co ses jí vůbec snažil vysvětlit? Každý neuvěřitelný detail, o kterém jsi jí chtěl informovat spořádaně a přehledně, jenom převažoval misky vah v tvůj neprospěch.
Žena se teď už neusmívala, ale vyslechla si tě až do konce, tolik se jí dalo připsat k dobru. Něco v těch zelenomodrých očích ti však nevěřilo. Ničemu z toho, co jsi říkal, nevěřila. Prošetřit by to měla – a také to udělá, až se vypořádat s tebou, i když nahánět vymyšlenou lidem nepřátelskou entitu v dešti se jí nechtělo ani za mák –, ale právě teď v blízkosti místa činu narazila na čaroděje bez rodové příslušnosti, který prý spadá pod arcimága, ohání se jeho jménem, ale pečeť jí neukáže. Proč přesně bys chtěl vandalizovat majetek arcimága, nevěděla, ale momentálně to znělo jako dobré vysvětlení všeho, co se tady dělo. A historky lidí přistižených prakticky při činu už slyšela i bláznivější…
„Pokud se nemůžete prokázat pečetí příslušnosti,“ vyslovila pečlivě neutrální hlasem, „budu vás muset požádat, abyste vystoupil z auta s rukama nad hlavou. Jistě jste si vědom toho, že čarodějové bez rodové příslušnosti si musí vyžádat povolení k pobytu nebo odpřisáhnout věrnost místnímu rodu. Byla bych ráda, kdybyste mě na stanici doprovodil dobrovolně. Pokud je všechno, co říkáte pravda, jistě vám nebude vadit nám o tom říct víc.“
Sledovala tě pozorně, vlastně to vypadalo, že byla v případě potřeby připravena jednat… ať už to v jejím podání vypadalo jakkoliv. Teď by se ti Petr sakra hodil. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ona mi nevěří... něco říkám strašně špatně, něco mi uteklo. Nebo se prostě dokonale míjíme. "Něco víc už máte nahlášeného z odpoledne," řeknu, pošoupnu se na sedačce a položím ruku na kliku, abych jí dal možnost ustoupit a nevrazil jí dveřmi do nohou. "Zmizení dalšího studenta - James Potter se jmenuje. Pracoval právě v tom knihkupectví, před kterým teď leží hromada trosek. Příčina se zjistila nadpřirozená... A byl to můj kamarád. Mělo to vyšší prioritu než sedět doma a čekat na doklady." Ne že bych po nějakých dokladech jenom vzdechl. Co je sakra pečeť? Na okamžik zavřu oči, když zapomenu na svoje předsevzetí ohledně zacházení s hlavou - tedy že je to něco mezi křehkým porcelánem a odjištěným granátem - a spíš než abych zvedl ruce vzhůru, opřu se o střechu auta. Do háje. Umbracula. Do háje už, na tohle potřebuju čistou hlavu! Kdybych si alespoň vzpomněl na jméno toho detektiva. Jestli přede mnou vůbec padlo. Třeba by si vybavil, že mě viděl s Essekem. Který mě zabije. "Vypnu motor, ano? Těžko tu můžeme nechat stát nastartované auto," naznačím gestem, že bych rád dopředu. "Můžete na mě třeba mířit pistolí, nebo tak něco, jestli jsem zatčený, nebezpečný a tak... ale už jsem vám říkal, že řídit neumím." A jak toho teď lituju. Šlápnul bych na plyn, se zahvízdáním gum vyrazil kupředu, zběsilou rychlostí dojel o celou ulici dál - a tam fantazie končí a selhává. Kam šel Petr nevím, lokátor měl u sebe on a já to kouzlo stejně neznám. Třeba by mohla jít se mnou... jestli se Petr nevrátí, šla by se mnou se po něm podívat? Představa, která mě v prvních vteřinách nadchne, v zápětí pukne jak mýdlová bublina. To ona neudělá, samozřejmě. O policistech mám málo konkrétních představ, ale jedna ční nade všemi: jsou jako mravenci, po jednom k mání nebývají. Ale třeba... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro 18:15 Vystupte.
„To je opravdu zajímavé,“ odpověděla policistka, kterou doma učili, že na med nalákáš více much, „tak to řeknete detektivovi přidělenému k případu zmizení. Určitě to ocení. Teď vystupte.“
Když jsi naznačil pohyb směrem vpřed, ruka jí popojela ke zbrani. Ne, ani nápad, kamaráde! Ty se ani nehni. Důvěru téhle ženské jsi ztratil už někde na začátku… Co jsi vlastně řekl, že se z přátelského úsměvu stalo podezřívavé a pak netrpělivé zamračení? Určitě ses pokoušel o nějakou levárnu. To, co jsi jí tady vykládal, nedávalo smysl ani za mák… ne, když k tomu započetla všechny lži, z kterých tě podezřívala.
„Ruce na auto. Nehýbejte se,“ rozkázala ti, div přitom nezaskřípala zuby. Med. A mouchy. A hlavně med. „Bez magické pečetě jste tady nelegálně, tedy vás musím vzít na stanici, dokud se za vás někdo nezaručí, nebo vás vzápětí vyprovodit z města…“ nemluvě o tom, že jsi podezřívaný ze zločinu. Něco se jí na tom nezdálo; neměla dost důkazů a nic z toho, co jsi říkal, nedávalo smysl. Pomátl ses? Možné to je, ne všichni čarodějové jsou schopni odolávat vlivu magie. „Nehýbejte se,“ zopakovala, přičemž otevřela dveře od auta a sklonila se k zapalování, aby auto vypnula sama.
Přes okno auta jsi zahlédl, jak se na rádiu přehoupla číselka na 18:15. Dvacet minut od chvíle, kdy jste se rozešli s Petrem, uběhlo… a nevidíš ho. Ani když se rozhlédneš po ulici a pokusíš se dohlédnout skrze závoj deště, ho neuvidíš. Je v pořádku? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tohle je vážně úplně a beznadějně špatně. Ať už ji podezřením naplnily chybějící doklady, nebo jsou příšery v městských ulicích tak vzácná událost, že jsou pro ni zcela neuvěřitelné - ale to by svým způsobem byla dobrá zpráva... - nevěří mi. Při zmínce o detektivovi se po ní jen podívám. Slova o tom, že ten teď někde loví králíky a James je mu zaručeně ukradený, se mi povede na poslední chvíli spolknout, div se mi nevzpříčí v krku. Že ho znám by mi zaručeně ještě přitížilo. Delikvent! A to já zase ano, prosím, to jsem přesně já, to Essek ocení... jedinečné stvrzení všeho špatného, co si o mně myslí... celu bych prosil jen pro sebe, v noci bych mohl trochu kopat... Napůl doufám, že se Petr každým okamžikem vynoří z temnot, s tím svým mírným úsměvem a skvělou schopností nacházet vhodná slova, uvede věci na pravou míru, sám nepochybně s doklady v bezvadném pořádku; a v nějakém krajním případě se vytasí s dobrými zprávami. Jenže nic - nic, nic, nic. "Už jsem vám říkal, že jsem o doklady přišel... nechcete zkusit možnost, že říkám pravdu?" málem zatřepu hlavou. Au. "Kdybych byl cvok, co hází sochy ze střech, postavil bych se na zákaz stání a měl nachystanou tak pitomou historku? Já vás vážně chtěl varovat..." A byla to chyba. Ona to brát vážně nebude a Petr je pryč stejně jako James. A můžu si stokrát říkat, že označil to pátrání za svou povinnost ve jménu arcimága, stejně si připadám odpovědný. Neměl bych dělat nic... na stanici bude sucho, teplo, kafe a spousta světla, jestli mě někdo nenechá usnout, tak podezřívaví policajti; všechno se nakonec vysvětlí, Essek si mě cestou z Rady vyzvedne, Petr má jen zpoždění a dávno bude doma. Sleduji tu štíhlounkou plavovlásku, jak se naklání do auta a nahýbá se dovnitř. Strčit do ní, nejspíš proletí až na sedadlo spolujezdce a vidím ten obrázek před sebou tak zřetelně, že skoro fyzicky cítím řadící páku v břiše. Petr se nevrátil a ona mi nepomůže. Jenže napadnout policistku... to bude průšvih na tolik způsobů! Navíc... plavé vlasy, blankytná mikina... ale snad si to představuju moc divoce, nejsme v lese - v proměnlivých stínech pouličních lamp se barvy stejně ztrácí; a lije, konečně by to bylo k něčemu dobré. Drobný zvuk, který si možná namlouvám a kterým možná nespokojeně supí nad klíčkem zastrčeným pro její ruce v úplně špatném úhlu, mě donutí k pohybu. Nejsem rozmyšlený, co udělám, ani jestli opravdu chci utíkat. Jak asi ve svém stavu zmizím trénované ženské... jsi čaroděj, Eliáši... prostě budeš tak dlouho dávat jednu nohu před druhou, tak rychle jak dokážeš, až budeš daleko. Jenže něco odhodlaného ve mně, co odmítá pomoc Petrovi odkládat na kdo ví jak později, je najednou nebývale akční. Ještě si můžete připsat na seznam obtěžování, mihne se mi hlavou, když udělám rychlý, tichý krok stranou, oběma rukama se jí opřu za zadek a prostě ji silou strčím dovnitř. "Omlouvám se!" vyletí ze mě, ale škody už nezjišťuju. S trochou štěstí budu mít času víc než dost - a se smůlou žádný, jestli vyjede ven jak lasička - ale teď se hlavně obracím k nejbližší temné uličce, která vede přibližně správným směrem... a běžím jako o život, s neurčitou představou, že tomu tak možná je; jenom ne o svůj. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, chvíli po šesté, nedaleko knihkupectví Utíííííííkej!
„V tom případě se nemáte čeho bát. Nehýbejte se,“ zavrčela policajtka z auta.
Zrovna otočila klíčem v zapalování a přední světla auta pohasla, když jsi do ní strčil. Buďto jsi měl větší sílu, než jsi tušil, nebo byla blondýnka lehčí, než sis myslel, protože opravdu proletěla až na sedadlo spolujezdce a praštila se přitom do protějších dveří. Tou dobou už jsi uháněl plnou rychlostí vpřed.
Vlastní kroky ti duněly v uších, div se ti hlava nerozskočila při každém z nich. Zpoza zad jsi zaslechl vysoký výkřik – možná něco ve smyslu: „Chyťte to!“ –, ale ve svém stavu to zrovna tak mohly být další jehly do citlivých spánků. Pokud neutečeš, aspoň nebudeš trpět dlouho, protože tě zaručeně trefí.
Ulička, kterou ses vydal, vedla k autobusové zastávce. Běžel jsi rovně. Nemohl to být ani sto metrů, ale připadal sis, jako bys uběhl maraton. Běh s otřesem mozku fakt není nic příjemného… Zastavil jsi na úpatí ulice, budeš muset přeběhnout hlavní jenom dvacet, možná třicet metrů od knihkupectví. Většina lidí už se stačila rozejít, konspirační teorie je omrzela, takže jsi měl krásný výhled na to, abys viděl policajtku doběhnout k troskám chrliče a hledat tě. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zastavím na samém rozhraní světla a stínu kousek od jedné z tepaných lamp - a dýchám. Velmi opatrně, protože žaludek hrozí vzpourou, vyčítá mi všechno, co jsem snědl za poslední rok, na chvíli se musím opřít dlaní o zeď, drsnou a pokrytou zrníčky písku, co zůstávají na kůži, jak omítka pomalu povoluje pod nekonečnými dešti... bože, mně je zle. V hlavě mi tepe, jako by z ní někdo udělal jehelníček na pletací jehlice. Začínám si říkat, že mě Luna vypustila zpátky do přírody jenom proto, aby se teď dobře bavila na můj účet. Navíc ta drobnost v tom všem - vždyť já nevím kam jít. Musím zavolat Essekovi, připomenu si maně. Třeba to mobil ještě rozdýchal. Taky bych věděl přesně kudy se vydat za Alexandrem, a je to blízko až to bolí. Maně pohnu prsty, když si představím sevření jeho dlaně. Chtěl jsem si zapamatovat ten pocit, že ji držím. Vhodná chvíle ho přivolat a vdechnout. Otevřu oči a ne dvakrát zaostřeně se zadívám ke knihkupectví. Doufám, že mi to fantazie jenom nenamlouvá, ale barbie tam zřejmě pobíhá živá a zdravá a jestli je to vážně ona, podle těch gest jsem jí náladu nezvedl... měl jsem ji zkusit přemlouvat víc, místo abych vážil každé slovo v obavách, co tomu řekne Essek. Mám z toho vážně hodně mizerný pocit, ale prosím tě, zůstaň tam. A vůbec všichni zůstaňte pěkně pohromadě. Strašidlo pod postelí už se krapet nudilo a nechytá jen nohy, co čouhají přes pelest... A jakkoli by omluva byla na místě, nestojím úplně o příležitost. Samozřejmě přijde - na moje jméno nedošlo, ale až mě před Carrollem popíšou, vyrazí mu pára z uší - a nějak se potřebujeme dostat ke klíčkům od auta... au. Ale to všechno počká do nějakého jiného světa daleko za úplňkem. Z místa činu se rozešla většina lidí, ale naštěstí ne všichni, tak si jen vyčíhám vhodnou chvíli, kdy mezi námi někdo půjde, a přiměřeným tempem se pokusím přejít na druhou stranu. Snažím se netrnout strachy o Petra, ale je to dost těžké a skoro nemožné. Samozřejmě se mohlo snadno stát, že se někde zdržel. Jenže já tu věc taky viděl... nikde není psáno, že si s chutí nepochutná na svačince z čaroděje. S neurčitou představou, že v současné době se umírá spíš v nemocnicích, neochotný opustit tu jedinou drobnou stopu, kterou mi Flynn nechtě poskytl, a která teď v mých očích narůstá k ničím neopodstatněné jistotě, mířím k domu, kde nedávno někdo zemřel. Nevím kam jinam, náhoda to vypadá až moc velká... neutíkej, běh je nápadný, prostě jdi... nad hlavou si pobrečíš později, na to ti není nikdo zvědavý... Alespoň se tam schovat do stínu vchodových dveří a zkusit si zavolat. Všichni kolem cítí magii, třeba budu i já. Luno, stála jsi o zábavu, ne? Jestli tě to potěší, jsem teď bezradný způsobem, kterého nikdy nedosáhnout nemůžeš, protože místo výčitek svědomí se tu kroutím bezmocí z věcí, co se dějí právě teď - tobě nic namlouvat nemusím, někde hluboko uvnitř je mi doopravdy zle obavou, že z neznalosti, neschopnosti, nedostatku zkušeností, nedostatku vhodných známých, které bych mohl přivolat, minu všechno, co by mohlo pomoct. Tak mě nech s něčím pracovat. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, chvíli po šesté, nedaleko knihkupectví, před domem, kde někdo zemřel Čas, tvůj nejhorší nepřítel
Pokud se ti umbracula povedla předtím, vysilující běh nepřežila. Už zase jsi mokl. I proto se ti přes ulici podařilo přejít bez povšimnutí, ale místo toho, abys následoval Petra do potemnělé uličky, jsi vyšel po schodech ke zvonkům starého domu na hlavní ulici a schoval se ve vchodu. Strategicky postavená zídka tě chránila před sílícím větrem, v němž jsi cítil něco zvláštního, z domu však nic.
Byť bys roztřeseným pohledem těžko přečetl jména na zvoncích, ani jsi nemusel. Dalšího bolehlavu tě ušetřil fakt, že tam žádná nebyla. Navzdory čtyřem kolonkám vedle zvonků byly všechny prázdné. Bydlel tady někdo? Co byl ten dům zač?
S voláním to bylo marné. Ať už jsi zkoušel vytočit číslo kohokoliv, ozval se jenom táhlý tón operátora, který nemohl najít signál. Kavalerie se k výjezdu nechystá… Pokud se odvážíš vyhlédnout zpoza zídky směrem ke knihkupectví, zjistíš, že se policajtka rozešla tvým směrem, když v tom se před ní objevil kolega a něco říkal. Zdrží ji – ale čas se ti neúprosně krátí. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Odhrnu mokré vlasy z tváře a opřený o dveře, znovu se podívám na mobil, jestli jsem se nepřeklepnul. Číslo správné, výsledek k ničemu. Dýchnu si na prsty, zbytky tepla z auta se ještě někde pod kůží drží, ale déšť mi rychle bere sílu. O další umbraculu se nepokouším. Dobrá se mi povedla jen na chvíli, průběžně propouštěné kapky jsou frustrující a rušivé, hlava se soustředí neochotně... to už je lepší prostě moknout - vždyť je to jen voda... Jenže místo aby déšť bolavou hlavu chladil a tišil, prokřehlé nitro je jen hloupě přecitlivělé. "Petr naposledy v ulicce u zastavky. Sel za konstruktem - napadl Jamese. Videno znicenym chrlicem. Jdu za nim." Promiň, Esseku, spěchám, ono se ti to seskládá, až - jestli - se začneš zajímat. Klepnout, odeslat, červená obálka, jako už tolikrát, bude u zprávy svítit možná zase celé hodiny... Mobil puštěný jenom na vibrace vrátím do kapsy kdysi tak pěkných kalhot, co se vůbec nehodily k mikině, ale jak jim to teď pěkně mokře ladí - a rád bych byl přesvědčený, že příští zpráva bude znít "vyřízeno, všechno ok", jen tomu pomalu přestávám věřit... a tohle je ode mě... nevím co. Vlastně si připadám trapně, sotva ji odešlu. Zbytečně ho budu plašit, Petra jenom něco zaujalo, zdržel se... Nechce se mi zpátky na déšť, nejraději bych se skrčil u dveří a schoval hlavu na kolena. Zároveň vím, že tohle jsem si měl rozmyslet dřív, už jsem se mohl vézt na vyhřátou služebnu - jenže vzdát to nemůžu a nechci - to jen ta zatracená, mizerná hlava, únava a nejasný dojem, že kde nic nezvládl Petr, já těžko budu co k čemu. Stejně ale opatrně vykouknu směrem ke knihkupectví a pokouším se odhadnout chvíli, kdy budou zabraní do řeči s dostatečným soustředěním, abych se mohl protáhnout nenápadně jako dým do temné uličky. Protože není nic lepšího na pátrání po komkoli než "temné uličky". Pak ještě "opuštěné domy s tajemstvím", jenže odhodlání vlamovat se někam, kde jaksi není nic, co by mi zavdalo sebemenší příčinu, v sobě nemám. To už by bylo zkrátka moc... zvlášť po tom všem, co už mám za sebou. Přidat za jediný večer k vandalismu a napadení policistky ještě vloupání... Mluví. Gestikuluje. Běž. Teď. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, po šesté, potemnělá ulička vedle domu, kde někdo zemřel nedávno. Cestou, necestou
Přeběhnout ze schodů a do uličky vedle domu, kde někdo nedávno zemřel, se ti opět podařilo bez povšimnutí. Paráda! Možná by ses hodil spíše na ninju než na čaroděje, přinejmenším by ses tam vyhnul rodové politice…
Lampy, které byly připevněné na zdi vedlejšího domu – toho blíže zastávky –, musely popraskat nejméně před dvěma týdny; svítit jsi je nikdy neviděl, přesto ti pod botami zapraskalo sklo. Někdo z místních by se nepochybně chytil příležitosti a povyprávěl by ti o místním zastupitelství, přičemž by nešetřil sprostými slovy na jméno starostky. To poctivý pracující lid ji zvolil, měla by si jich vážit a přestat lézt do prdele těm grázlům na druhém břehu.
Snad jsi mohl být rád, že prší, alespoň jsi byl ušetřen čpavého zápachu moči. Poblíž poklopu kanálu sis všiml cigaretových nedopalků, rozmočených novin, na jejichž titulní straně byla fotka posledního zmizelého, a dětské náplasti. Byť ulička nemohla být delší než několik desítek metrů, zdála se nekonečná. Byl jsi zhruba v polovině, když se na druhé straně objevila deštěm rozostřená kontura někoho kráčejícího k tobě. Že by Petr? Za zády mu poblikávalo světlo skomírající pouliční lampy, které… konečně zhaslo.
Ve vzduchu se mihlo něco zvláštního, z čehož tě mrazilo v zátylku a hlava bolela ještě o kus víc. Buďto to byl muž před tebou nebo něco za ním. Byl to Petr, nebo ne? Stejně jako předtím s policajtkou jsi to však přes vytrvalý déšť měl problém uchopit, ale… zdálo se ti to povědomé… jako bys něco takového už teď cítil – a ne tak dávno. Možná to opravdu byl Petr a možná to nebyl jenom Petr, každopádně něco v tobě právě zakřičelo, že by ses možná, jenom možná měl dát na ústup. Nebo připravit k boji. Cokoliv. Hlavně něco! Teď nebo nikdy. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nadechnout, vydechnout... kráčet jen zlehka a tiše. Těžká práce, když pod podrážkou křupe sklo a předrážděné smysly, burcované pocitem nebezpečí z obou stran - těžko srovnatelného, ovšem v obou případech s ošklivými následky - loví znamení v kapkách deště, dechu, otřesech vlastního srdce... když někde o ulici dál projede auto, je to jako by se mi svezlo nárazníkem po páteři. Je to prostě ulička. Nemůže být nebezpečná... lidi tu chodí běžně; bohužel, vážně není příjemná, příliš se nabízí jako místo činu, je až demonstrativně temná a sychravá a jako by za mnou zaklapla pomyslná vrata, která ven nepropustí ani hlásku, natož mě celého, zapomeň na volání o pomoc a nebo útěk zpátky do skutečného světa. Krok a další. Dech tajím tak, až se mi začne motat hlava. Pak teprve se vzpamatuju, narovnám záda, přinutím se dýchat normálně - a dál se snažím našlapovat jen zlehka - jako by to ve skutečnosti mohlo hrát nějakou roli. Přesto se ukáže, že jsem v hloubi duše nevěřil, že něco potkám. Každou chvílí se měl přede mnou otevřít opačný konec uličky, svět plný funkčních lamp, aut, lidí a výloh s hromadami věcí, měsíc prosvítající mezi mraky a posměšně pomrkávající za prožitý strach. Možná by tam ani tolik nepršelo... se slabým zasyknutím si přitisknu hřbet ruky na čelo, když je najednou bolest horší. A já to nedokážu uchopit, vzpomenout si, zařadit... To je k zešílení! Znám to přeci - poznávám - možná to nemůže být konstrukt, ten byl skutečně rychlý, ale jestli něco, někoho vleče, jestli se pase na mojí bezmoci a schválně se blíží pomalu, jestli ho třeba Petr zranil... ale Petr, jestli se nechal dostat, nemohlo to být tak snadno. Musím přemýšlet, co udělal, a co tedy naprosto jinak musím udělat já. K smíchu, když mám na výběr asi tak ze dvou kouzel. Leda bych zkusil na kdysi dávno zaslechnutém concide anima jak je to s tím vytvářením symbolů, ale po pravdě, za jakoukoli jinou příležitost k experimentování bych byl raději. Jednu ruku maně natáhnu ke zdi a zlehka, jen špičkami prstů, se opřu o stěnu. Jenom abych ji cítil, věděl o ní. Nejsem si sám sebou jistý a tahle opora mi pomáhá víc než udržet rovnováhu. Je to starý kámen, jistota... přečkal už spoustu věcí a stejně tak je chci přečkat já. Musím to udělat jinak než Petr. Jenže už začátek se jaksi nepovedl, naběhl jsem mu do chřtánu úplně stejně hloupě. Co jsem si vlastně myslel? Patrně bych ho zaskočil auxiliem, to Petr nezkusil zaručeně. Možná je to on a jen mi pracují nervy... zahnal jsem draka polomrtvý vyčerpáním, musím to zvládnout i teď... kdybych ho zdvihl evolou, nemohl by mě napadnout, jenže co dál, když to kouzlo neudržím! Concide fortis, jistě. Vykroužím si ho v mysli, všechno ve mně se začne střádat na pořádnou šlupku. Ukaž se. Ten bolehlav je zatraceně špatné znamení, ale nemůžu přece útočit na něco, o čem si nejsem jistý. Třeba Petra drží, nesmím ho trefit... třeba jen cítím vodní magii... nevím. Ale kouzlo mi div nevibruje na špičkách prstů, připravené vystřelit kupředu, dlaň dotýkající se starého kamene připravená udržet mě na nohou. Ukaž se! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, po šesté, potemnělá ulička vedle domu, kde někdo zemřel nedávno. Před pikolou, za pikolou nikdo nesmí stát.
Stín nepozorován přeskočil ze střechy nižší budovy na tu vyšší. Dostal se tak nad první čmouhu s jiskřivým nitrem. Stín cítil, že to byl čaroděj se smíšenou krví ve správném věku, silný a zdravý, ale nebyl to on, koho Stín lovil. Jeho kořistí měli být jenom lidé, křehcí a křupaví, přesto se od něj Stín nedokázal odtrhnout. Od chvíle, kdy mu čaroděj tak drze vtrhl do jeho teritoria a hledal— Co? Co vlastně hledal?! Stín se naklonil přes okraj střechy a hladově zavrčel. Možná hledal Stín. Pošetilec! To nevěděl, že byl Stín rychlejší, chytřejší, a především se uměl pohybovat způsobem, o kterém si mohli smrtelníci nechat leda zdát? Nenechat se chytit byl první úkol a ten druhý – ano, ano, vždyť to Stín dobře ví: lidi, ne čaroděje. Zelenomodré chvění magie ve vzduchu ho však vábilo jako můru k ohni. Chtěl ho ochutnat, vysát ho až na dno, dokud nepopraská jako ty lampy a nezbydou z něj jenom střepy, které lahodně praskají pod botami kořisti. Stvořitel přece nemůže čekat, že se bude celý život živit jenom těmi nechutnými slabými červy. Kdepak, tahle čmouha byla lepší! Lahodnější! Jestlipak by chutnala jako mladá krev rozplývající se na jazyku, zlomený duch, nebo snad proud čiré energie? Stín to chtěl zjistit. A pán tu nebyl…
„Eliáši?“ řekla první čmouha s jiskřivým nitrem, když v dálce zahlédla druhou.
Stín se zarazil. Drápy vztekle zatnul do kamenného okraje střechy, až to pod ním nebezpečně zakřupalo, a trupem těla se prudce zhoupl dopředu a dozadu, aby se uklidnil. Teď už byli dva. Dva čarodějové! Nitro toho druhého také zářilo, ne tak výrazně jako ten první, a přece se Stínu zdálo, jako by v matném světle slyšel takřka nepostřehnutelnou notičku něčeho… lákavého. Nevěděl, co to je. Dosud čaroděje vídával jenom zdálky; jejich vnitřní světla se chvěla jako svíčky za pootevřeným oknem, kterým se neodvažoval proklouznout dovnitř a dostat se až k ohni, ale teď… teď byli oni tady…
První čmouha obezřetně zpomalila, ale vší pozorností se teď soustředila na toho druhého. Přes vytrvalý déšť a závoj noci si nebyla jistá, co vlastně vidí. Ani ji nenapadlo, že nebezpečí ji celou dobu visí nad hlavou! Jak dojemně pošetilá jeho kořist byla – a jak lahodná bude… Stín dál neváhal. Vrhnul se střemhlav dolů přímo na čmouhu s tyrkysovými odlesky, natáhl se před sebe drápy a hladově zařval. Jsi má! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Víc si věř, Eliáši... svým očím, dojmům, intuici... stokrát si to zopakuj, jestli potřebuješ - smysly jsou pomalé, to analytické hluboko v sobě musíš v podobných chvílích vynechat, věř si zatraceně - chladem do bolava zcitlivělé špičky prstů se pohnou po zdi až zadrhnou o drobnou nerovnost, pod chodidly cítím prošlapanou dlažbu, každá kapka je jiná a po skráních mi stéká vlastními cestami, a tma jen iluze - a to cosi neurčitého mezi poryvy deště, utopeného v šeru a tajemného, se náhle smrskne do velikosti a tvarů obyčejného smrtelníka, nebo snad neobyčejného smrtelníka, snad i pohyby poznávám, nebo alespoň obrysy štíhlého těla v povědomém saku. Ale není to lepší! Ani úleva ještě není opravdová. Něco je strašně blízko, nebo se dívám na iluzi. Nadechnout. Hlava bolí. Věřit si nedokážu, ale kouzlo, kterým bych mohl zabít, div nevibruje na špičkách prstů a všechno ve mně nabádá k útoku. A přesto je to nakonec až ta chvíle, kdy Petr promluví. Nevěřím, že by iluze dokázala říct moje jméno stejným způsobem. Je to on, zdravý a vcelku, alespoň zatím, protože když konečně vypustím vzduch z plic já, ta slova zaniknou v řevu příšery, která se mi ani trochu nezdála. Kdepak paranoia a strach... byla blízko a jen mi příliš splývaly vjemy. "Concide fortis," vyrazím ze sebe, zápěstím patřičným směrem trhnu přímo předpisově, snad by tě to potěšilo, milá kniho, že tvoje slova nebyla psána zbytečně, symbol v hlavě, dosud jen pečlivě načrtnutý, zaplane tisícem odstínů modré - a pohnu magií. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, po šesté, potemnělá ulička vedle domu, Nezranitelný nepřítel.
„Agua sagitta,“ vykřikl Petr takřka ve stejnou chvíli jako ty.
Kapky deště – a možná také něco navíc – se pohnuly zvláštním kouzelným způsobem a vytvořily dlouhá špičatá kopí, které Petr švihnutím ruky hodil po stínu. Zasáhly ho jen zlomek vteřiny poté, co do něj vrazilo concide fortis. Lépe by to nedopadlo, ani kdybyste si to nacvičili. (9, 8)
Kouzlo se ti podařilo. Byť jsi i tentokrát cítil povědomé zadrhnutí magie a mohl se bát, že nestihneš posbírat dost energie včas, na kůži tě zašimrala povědomá vlna energie, nashromáždila se ti před dlaní a vyšlehla přímo po Stínu. Bylo to dost, aby ho to odklonilo z trajektorie, a také dost, aby ho vzápětí zasáhly Petrovy vodní kopí, která se mu zaťala do černého těla jako opravdová. Stín s hlasitou ránou vrazil do domu. Kámen zapraskal a možná si všimneš, že se jeho těžké tělo probořilo několik centimetrů do zdi.
Netvor skončil necelé tři metry od Petra. Ten bezděčně couvl blíže k tobě a pohnul rukou, jako by se připravoval k dalšímu úderu. Nastalo ticho dlouhé jako necelý úder srdce, pak černé jiskření ve vzduchu zesílilo a krev v žilách ti zamrzla a okamžitě se přetavila v lávu. Tohle není možné, stačilo se snad mihnout hlavou tvému společníkovi, než se stín zvedl překvapivě rychle a vystřelil po něm znovu. Rány, jimiž projely vodní oštěpy, byly pryč. Nekrvácel, nevypadal nijak zpomalený. Dokonce ani concide fortis na něm nezanechalo sebemenší následky, jako bys do něj jenom zlehka strčit.
„Eliáši!“ křikl po tobě Petr způsobem, po kterém nemohl následovat nic jiného než „utíkejte,“ ale vyslovit už to nestihl.
Ani ty jsi v sobě nestačil nasbírat dost energie na další ránu včas. Proud magie se ti zadrhl zrovna v tu nejhorší chvíli a ty jsi nemohl vystřelit hned, jak jsi viděl Stín se pohnout. Nestihli jste to ani jeden. Petr uskočil do strany nelidsky rychle, ale Stín byl ještě rychlejší. A chytřejší, jak si sám o sobě myslel. Přinejmenším teď nebojuje s nepřítelem, kterého by neuměl zranit. S další hlasitou ranou srazil Petra na zem, až to útlému muži vyrazilo dech. Nezvadl hned jako James, ale přesto – přesto se jeho další pohyb zdál zvláštně pomalý. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Alexandře...!" Nesmyslný, zoufalý výkřik směrem, odkud se mi už pomoci dostalo - bezděčný a jen na okraji myšlenek - i kdyby se hned teď ozval, stejně bych mu nedokázal včas vysvětlit, co se děje, aby mi mohl správné kouzlo předat. Jestli vůbec takové existuje - na okamžik mě doopravdy zmate, jak zbytečný byl náš tak skvěle sehraný part. Jiná podstata, usoudím okamžitě. Není dost hmotný - ale musí být, když vrazil do zdi tak neuvěřitelnou silou - ale nejspíš není - ne, tuhle myšlenku nedotáhnu. Jenom to ve mně zůstane: jiná podstata. A Petr je možná v dešti jako ryba ve vodě - někdy později, a ona bude příležitost, protože my tu neumřeme - ale možná bychom mohli, a přes strach, který jsem v sobě měl, mi až teď dochází, jak příšerně je tahle chvíle nebezpečná. Zatím na to nějak nebyl čas, nebo jsem si ten fakt nepřipouštěl, jenom o něm vzdáleně věděl. Petr je vedle něj tak bolestně drobný... v dešti jako ryba ve vodě a někdy později se ho zeptám, jestli se mu za deště opravdu kouzlí líp. Že bych mohl utíkat mi nedojde. Nechat ho tady a obrátit se zády, to je absurdní a nesmyslná představa, která by se nestačila ani vyklubat, kdyby ji Petr nepřiživil svým výkřikem. Jiná podstata... na jinou podstatu vím o jediném kouzlu, symbol k němu neznám, ale taky přeci vím, že ho nepotřebuju. Boj je špatná chvíle na experimenty, ale když nic jiného nezbývá, je to jedno, nemám co ztratit. Luno, nějaký nápad? Dlažbo, měsíci, stěno, o kterou se už teď naprudko opírám? Zkrátka musím magií pohnout skrze slovo, ne obraz, mělo by to být stejné, pamatuju si ho přeci, byl to sakra silný zážitek - "Concide anima," vložím slova do pohybu a třeba mu aspoň vyrazím duši z těla. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, po šesté, potemnělá ulička vedle domu, kde někdo zemřel nedávno. Lovec a kořist
První čmouha chutnala jako studený mořský vánek protkaný tyrkysovými odlesky. Chutnala jako na ohni pečená ryba, jako teplo u krbu na norském zimním pobřeží, jako záblesk magie na nebi a jako sladká, osvěžující madžika. Byla to nádhera. Stín nechápal, proč si čaroděje neulovil už dávno. Proč mu to Stvořitel nedovolil. Snad se bál, že jim Stín nebude stačit, že se budou bránit, ale ten první pod ním vadl stejně jako všichni předtím.
Kdyby Stín nezvedl hlavu, ani by si nevšiml, že se ta druhá čmouha o něco pokouší. Ve tmě se zableskla jenom nepovedená jiskra magie a slova k němu doléhala zdálky. Stínu nebylo úplně jasné, o co se druhá čmouha snažila, ale pochopil, že se mu chtěla ublížit. Tak to ne! Stín chtěl být laskavý. Spokojil by se jenom s první čmouhou, mladší by nechal jít. Teď se však rozzlobil. Zařval. Vezme si je oba. Pozře světlo v nich a už nikdy nebude hladovět!
Stín nechal první čmouhu ležet na zemi. Už mu neuteče; nedokázala se ani pohnout, vlastně už nemohla být ani při vědomí, tolik toho jiskřivého z ní bezohledně vysál. (2) Otočil se k druhé čmouze čelem. Až teď si všiml, že neměla světlo jen slabé a matné, poletovaly v něm jakási tmavá smítka podbarvenou rudou září měsíce. Stín nevěděl, co to je, ale byl zvědavý, jak to bude chutnat. Napnul se jako šelma na lovu a vystřelil. Měl jsi utéct, dokud jsi mohl, ptáčátko, teď tě sním! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ve spáncích mi tepe a vyprahlé nitro bolí prázdnotou. Už první kouzlo drhlo, pokus o druhé tak krátce po něm byl asi vážně předurčený k neúspěchu... ale nezkusit to? Nejde jenom stát a koukat! Musí být nějaký způsob, nevěřím v nezničitelnost, nesmrtelnost a tyhle věci, jen vědět jak, znát správný postup... a je k smrti k vzteku, že o něm nevím a už nebudu mít kdy na něj přijít. Mohl bych si alespoň namlouvat, jak hrozně moc užitečné je odlákat pozornost od Petra, který tak zaručeně získá čas na zjišťování, co dělat dál - ale Petr je tak tichý a bezvládný, až mi srdce trne hrůzou. Cítím to ticho z něj, vnímám ho kůží i kapkách deště. Dávno do něj buší déšť stejně jako do mě. Ten získaný čas je mu k ničemu. Řev konstruktu se mi bolestně odrazí v uších, zesílený úzkým prostorem uličky. Esseku, víš, teď, TEĎ je ta chvíle, kdy se objevíš na bílém jednorožci s celou kavalérií, vrhneš na mě jeden z těch svých odsuzujících pohledů... dělej laskavě, začíná být skoro pozdě. Nebo klidně někdo jiný. Kdokoli? Ne? Umřít zrovna takhle, na tak mizerné místě...? Nestihnu se snad ani nadechnout. Už v okamžiku, kdy příšera zvedala tu svou hnusnou hlavu mi bylo jasné, že u mě bude dřív, než stačím něco - cokoli - ani rozloučit se se životem ne. Nemám další kouzla, leda bych udělal laskavost, že by mu pár chvil nepršelo na hlavu. Jsme na ulici a okolí trapně postrádá volně se povalující kamení a klacky. Ale ruka se sevře v pěst a paže napřáhne ve výmluvném gestu. Možná nemůžu nic, a vážně doufám, ty šmejde, že budeš mít ode dneška hodně špatné spaní, vida, toť otázka, bude pro Lunu lákavé sousto někdo takový, nebo se vydá na toulky městem? Ale napřed mu chci jednu vrazit, i kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám. Strach o Petra, úžas ze smrti a nejasná lítost z promarněných příležitostí se ve mně taví do divoké potřeby bojovat - a k tomu třešnička na dortu pobavené jistoty, že je dávno úplně jedno, co bych chtěl; a možná na tom nezáleželo nikdy a tohle bude konec. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, po šesté, potemnělá ulička vedle domu, kde někdo zemřel nedávno. Smrt
Jednu věc ti nikdo nesebere: byla to rána jako skála a nemusel ses za ni stydět, jenomže… jaksi… jsi netvora ani nepolechtal. Pěstí jsi ho zasáhl do pevného, svalnatého, chlupatého – ramene? Těžko říct, kde mu končila hlava a začínalo tělo; neměl v pravém smyslu krk, tělo se mu kroutilo a končetiny byly nelidsky dlouhé. Nevypadal jako nic, co bys znal. Dokonce ani nevypadal, že by byl z tohohle světa.
V ramenech jsi ucítil ostrou bolest, než tě srazil prudce na zem. Mohl ses kroutit, křičet, kopat, stejně by mu neutekl, na to tě držel příliš silně a trpělivě snášel všechno, co bys mu mohl udělat. Neublížilo mu nic – magie, pěsti, ani křik. Byl nezranitelný. Nikdo ti nepřispěchal na pomoc. Alexandrův prsten nezaplál zelenou magií… Dokonce ani on tě neslyšel a ty už nikdy neuslyšíš jeho.
Zvláštní bylo, že netvor neudělal nic dalšího. Nezakousl tě, netrhal tě na kusy, prostě tě držel na zemi a netečně na tebe hleděl. Brzy jsi to začal cítit… Madžika, tvá madžika, se dala do pohybu. Stejně jako vždycky se zadrhávala, ale tentokrát jsi jí neporoučel ty – a ani jsi jí nedokázal přimět, aby přestala. Netvorovým rozkazem se z ní stala cizí energie, která ti skřípala po duši. Bolelo to, jako by ti někdo tahal provaz z krku. Před očima ti tančily černé mžitky, srdce ti tlouklo na poplach a spánky ti vzplály horkým plamenem. Dech se ti zadrhl v plicích. Krev ti několikrát zamrzla, okamžitě roztáhla a přeměnila se v lávu, jenom aby ti zase zamrzla. Žíly na krku ti zčernaly.
Jednou ti někdo řekl, že čaroděj nemůže zemřít na ztrátu magie. Do jisté míry to sice byla pravda, ale netvor z tebe nevysával jenom magii. Vysával z tebe všechno, co jsi měl. Všechno, co v tobě zbylo. Magii, život, vůli. Zabije tě, mohlo ti dojít. On tě tady prostě zabije – a neuděláš s tím nic.
Stejně jako už jednou předtím – tehdy s Alisterem Heinzem, který se tak nemoudře podíval hluboko do tvého – jsi ucítil temný pohyb hluboko uvnitř tebe samého. Luna otevřela oči a natáhla se dlouhými ledovými prsty. Kdyby ti nebylo příšerně, možná bys ocenil ironii toho, že se o tebe teď perou dvě příšery. Netvor se nezalekl. Neucukl jako Alister tehdy. Přijímal i proud její nepřátelské, nechutně tmavé, studené magii. Nebránil se. Nemusel. Rychle jsi pochopil takřka neuvěřitelnou věc. I Luna byla v nebezpečí. Najednou tebou však prošlehla nepopsatelná bolest, jako by tě zasáhl blesk nebo tě někdo hodil přímo do ohně. Tvá nejmilejší démonka byla ochotna potopit loď, pokud to znamenalo, že nad netvorem zvítězí. Byť se tě pokoušel i nadále udržet, magie, kterou se sytil, byla příliš dravá. Neudržel se. Konečně tě pustil. V očích se mu zalesklo něco podobného překvapení, ale bolest nemilosrdně lomcující tvým tělem neustála. Právě naopak. Pokračovala až do chvíle, kdy jsi omdlel.
Zemřel jsi? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Křičet jsem zapomněl, nebo mi snad přišlo k ničemu plýtvat silami na něco tak zbytečného. Praštit ho byla hloupost - věděl jsem to předem, ale přeci nebudu na poslední chvíli měnit zvyky - všechno je zbytečné - žil jsem příliš krátce, než aby stálo za to pouštět film, kde by mi celý život proběhl před očima, tak to s dovolením strávím raději tím marným kopáním a trapnými snahami se vzepřít - já jsem na umírání zvyklý, víš, umírám třikrát denně, nedojmeš mě tím, ani se najednou nenaučím vzdávat. A přesto je to jiné. Teď mám v sobě někde uvnitř dost vyplašenou jistotu, že z téhle smrti se znovu neprobudím. Protože přežít to nemůžu... ne jestli nezastaví brzy, jestli najednou sám od sebe neusoudí, že stačilo a drobky z talíře slízne později. V duchu volám Petra, Alexandra, Esseka, vlastně nikoho konkrétního a všechny naráz, kohokoli, kdo kdy prokázal schopnost a ochotu popadnout mě a postrčit mizernou chvílí o kus dál. V okamžiku smrti jsme ale každý sám - díky, netvore, za tak pregnantní demonstraci. Jenže není umírání jako umírání. Nesnášel jsem, jaké nic jsem byl pro Lunu, ale zdaleka se to nedá srovnávat s tím, jak absolutní NIC jsem pro něj. Ona si alespoň dávala záležet! Snažila se, ať si to užiju. Užívala si se mnou. Dbala na osobní přístup a pečlivé personalizované kulisy a pevně doufám, že je někde nějaké peklo, ve kterém se za to bude smažit na věky. Jenže teď jsem jenom... jednohubka, hrnek na vypití, brčko na jedno použití, protřepat, nemíchat... Asi bych potřeboval víc času, abych dokázal rozhodnout, co bylo horší. Jenže to by muselo záležet na tom, co chci. Zapomeň, Eliáši... kdepak smrt, která by měla smysl, alespoň trochu hrdinská a nebo alespoň v posteli obklopený vnoučaty; místo toho zaplivaná ulička a následky vlastní nerozvážnosti. Skvělý, vážně... skvělý... Je k ničemu se soustředit, přemlouvat, předat zprávu, přetrhnout ten proud vlastních sil, ani přehrady nestavím, ta snaha je jako házet kamínky do široké řeky. Luno, to vážně nic neuděláš - Teď už nevydržím nevykřiknout. Nebo spíš nezařvat, nezavýt neskutečnou bolestí - kdybych ještě mohl přemýšlet, asi bych se upřímně rozchechtal nad iluzí, že když se Luna skutečně zapojí, bude to pro mě lepší. Netuším, co dělá, ale teď vážně překonává sama sebe. Zabiješ mě, dost... dost! Někde za bolestí prokmitne panika ostrá jako šlehnutí biče v nočním tichu. Přestaň, on už mě nedrží. Dost. A nebo už mě doraž, ksakru, přeci s tímhle nebudu žít navěky - ani nevím, jestli se ještě o něco pokouším, jestli vůbec ještě dýchám, nedokázal bych říct, kdo jsem - bojovat není s kým ani jak a možná už dávno ne ani proč - aha, tak přeci bude konec? Nebo byl...? Bude? I to mi netvor bere, vůli po smyslu bytí, ta jiskra ve mně už je nepatrná a sotva problikává. Není to tma, kam se propadám, špinavou kaluží pořád dolů a pryč, ale ještě něco za ní, temnějšího, hlubšího a nepojmenovatelného. Tolik jsem si přál najít teplo něčích dlaní - Srdce v hrudi tluče nepravidelně, stěží schopné takový nápor zvládnout, deficit životní energie asi v pár kapkách vitamínu po ránu nedodám... stěží ještě křičím nahlas, možná nikdy tomu tak nebylo. Příšerně to bolí, to jediné vím a strašně chci, aby to skončilo. Odplouvání. Konečně. Díky bo- |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno a někdo možná brzy zemře.
„Co jsi to provedl, ty trotle?“ zlobil se hlas v temnotách tvého bezvědomí. „No, to mi pověz, na co jsi myslel? Co s nimi mám podle tebe dělat, no?“
Jedinou odpovědí mu bylo povědomé zabrblání ne nepodobné zařvání netvora tehdy v uličce. Mohl to být opravdu on? Zněl… klidně, odevzdaně, poslušně. Ty sám jsi ležel na studené podlaze, snad kamenné. I když nebyla vyloženě mokrá, prosakovala jí zvláštně lepkavá nepříjemná tekutina. Tělo se ti třáslo. Byla ti zima, neměl jsi sílu se pohnout a, pokud se ti vůbec něco chtělo, rozhodně se mezi to neřadilo otevírání oči a snažení se o cokoliv, ale nejspíše ti nebude zbývat nic míň. Jakkoliv nepravděpodobné se ti to mohlo zdát, nebyl jsi dost na dně, aby ses smířil s myšlenkou, že tady zemřeš.
„No, to je mi jasné, že jsi nemyslel,“ hlas neznámého dál peskoval Stín, který vás napadl a přivlekl sem… ať už to bylo kdekoliv… Zněl mladě. Ať už jsi čekal cokoliv, určitě to nebyl hlas malého kluka, který nemohl mít ani dvanáct. „Co já povím Přítelíčkovi? Co když si už nebude chtít hrát? No, to já vím, že mu nemusím nic vysvětlovat, ale znáš ho! Promyšlený plán přináší vítězství, bla bla bla, musíme být trpělivý. Řekni – no, řekni mi, co on ví o vítězství? Já nechci být trpělivý!“
Stín znovu zavrčel na odpověď.
„Měl jsem ti vytvořit pořádné hlasivky,“ posteskl si neznámý hlas. „Co tenhle?“ přesunul se zvláštně rychle na druhou stranu místnosti. „Už mu toho moc nezbývá, hm…“
Až se ti konečně podaří rozlepit oči – a že to dá práce! –, zjistíš, že ležíš na podlaze jakéhosi polorozpadlého sklepa. Stěny byly zanesené plísní, podlaha zaprášená a pokrytá tlustou vrstvou – ach, pane bože… modlit se, ať to není krev, ti teď nepomůže. Nemůže to být nic jiného, ale ve tmě je snazší předstírat, že tomu tak není. Možná bude lepší aspoň předstírat? Rozhodně neležíš v zaschlé kaluži krve, ne, to by se ti nemohlo stát. Nebyl jsi svázaný, ale s každým pohybem jsi musel zápasit s těžkostí vlastního těla a bylo těžké si představit, že by ses vůbec udržet na nohou. Petr ležel pár metrů od tebe a nehýbal se.
Na židli uprostřed místnosti seděl bezvládný muž. I když ti byl otočený zády a v šeru místnosti se bylo těžké zorientovat, poznával jsi tvar jeho těla, účes a dokonce i styl oblékání, byť byl špinavý a potrhaný. Byl to James. Neměl sebemenší sílu ani vůli udržet se vzpřímeně, rozhodně nevypadal, že je při vědomí. Na zápěstí měl připevněnou nemocniční tubičku, z které… ne, ne, ne, to nebyl krev, která odkapávala do kbelíku vedle něj. A rozhodně ten kbelík nebyl skoro plný.
Přímo nad tím se skláněl drobný kluk s modrou kůží, špičatýma ušima a rohy posazenými mezi tmavé vlasy. Vznášel se. On se… prostě vznášel. A taky se usmíval. Navzdory tomu, že tady vydýchaný vzduch páchl krví a plísní, že mu James umíral před očima, se usmíval. Vlastně ho Jamesův stav ani tak netěšil, jako se ho nijak nedotýkal. Život tohohle smrtelníka mu byl ukradený, pokud poslouží dobré věci. Dobrou náladu mu nezkazil ani ten trotl, co sem přitáhl vás dva… a přece se v zářivě stříbrných očích leskla jakási obava nebo snad jenom obláček na jinak modré obloze.
A na druhé straně prostorné místnosti, vedle schodů, plápolala jediná svíčka na podstavci vedle zlatého zrcadla. Jindy bys ses možná pozastavil nad tím, jak se sem asi dostala dobře zachovalá starožitnost a jestli bys byl schopný odhadnout století její původu, ale teď zdaleka nejpalčivější otázka byla ta, jestli to byl magický artefakt – a mohl nebýt? Necítil jsi nic, dokonce ani černotu Stínu, kterou by sis dokázal živě představit. Byl jsi moc unavený… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Mít na to sílu, snad se rozbrečím nad zjištěním, že jsem pořád - ještě - naživu. Proboha, jsem tak unavený... opravdu dál nechci, to nemůže být tak těžké pochopit... to mě nemůžete konečně někdo zabít... pořádně? Pokusím se pohnout, jen špičkami prstů, očními víčky, snad i polknout, jen skromné zjišťování, jestli vůbec můžu, a jestli si to "naživu" jen nenamlouvám. Na hlavu mi neprší, ale jako výhoda to nevypadá ani trochu. Tomu místu tady by prospěla povodeň. Jestli jsme, kde si myslím, je to... vážně vtip kosmických rozměrů. Snažím si vzpomenout, jestli jsem do zprávy Essekovi zahrnul i něco o tomhle domě, ale nevím - a kdo ví, jestli ji dostal - nejspíš ne - stejně pochybuju, že jsem to udělal, to podezření bylo příšerně chabé a ze špatných důvodů. Víc si věřit, Eliáši, pampadam... Petra... vidím. Žije, podle toho modrého - bestiář, nutně potřebuju svůj bestiář! - kluka žije. Věřím tomu vším, co je ve mně schopné věřit, protože kdybych se k němu měl doplazit a sáhnout na mrtvé tělo, zblázním se. A támhleto musí být James. Taky žije, s výhradami. Kbelík vedle něj sice vidím, ale pořád dokola nedokážu uvěřit, že se to opravdu děje. Čas žádný, rovnice je příliš složitá, než abych ji dokázal snadno rozluštit. Proměnné jsou... většina je neznámých, jistě... někdo mi nalil místo krve olovo. Možná tu někde u stěny stojí i můj kbelík, dávno plný po okraj. Vážně mě zachránila Luna? Promiň, plusové body žádné. Proměnné jsou ty, že kluk tuší, že na čaroděje sáhnout nesmí, neměl by, ale ohledy vůči životu nulové. Takže... za x dosadíme... S bolestným zasténáním, které sotva stačím utišit mezi zuby, se převalím na záda. Možná je tohle skutečné peklo. Musel bych hodně přemýšlet, čím ho vylepšit. Nechybí nic! Vyčerpání, bezmoc, lidi, pro které bych skočil do ohně, umírají, protože se nedokážu zvednout na nohy a bojovat. Podlaha lepkavá krví a ve vzduchu pach, který by udělal vegetariána i z hyeny čabrakové. A ve mně prázdno, ve kterém dost bolestně schází vůle třeba jen dýchat. Takže... takže jsem si pěkně zapřeháněl, politoval se, Eliáši, zapomeň, že bys po tom všem utekl, i kdyby jen do bezvědomí. Když nemůžeš nic, pořád ještě jsou tu priority. Nejblíž smrti je James... "Hej, mládě," vyrazím ze sebe, sám si zním jako něco hodně uleželého, co má většinu slovní zásoby složenou ze slova 'mozky'. "Co dělat vymyslíme, na žehlení průšvihů jsem..." Ten nejhorší na světě. "... docela dobrej, mám jich totiž mraky... ale poslyš, začni tím, že to stopneš s tímhle," pokusím se vyhrabat na lokty a nějak výmluvně, alespoň směrem pohledu, ukázat na Jamese. "Šáhli jste vedle... je důležitej, budeme ho potřebovat živýho." Něco ve mně se choulí do klubíčka, kňučí bezmocí a chce alespoň hrstku bezpečí. Něco dalšího se staví na zadní, natahuje ruce a vyhlíží přes tuhle zeď nebývalé odevzdanosti, nenápadně okopává základy a koutkem úst trousí moudra o tom, že mám domov a velké plány, že i ti přátelé se rýsují, takže jako vážně, co bys ještě chtěl? Abys z boje s netvory vyšel bez poskvrnky, s vlajícím pláštěm a vkusným šrámem na spánku? Chvíli se teď klaň k zemi v dících za to, že tě Luna tentokrát nedrapla, a vytluč z toho, co můžeš. Nic víc se nežádá! Ale ani nic míň. I když každé slovo dá tak neskutečně práce... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno Přítelíček?
„No, ne! Ty jsi vzhůru!“
Kluk nadšeně přeletěl přes místnost až k tobě. Jednu výhodu to mělo; klidně ses mohl položit na záda a sledoval ho, jak se nad tebou vznáší. Ve vzduchu si podepřel hlavu oběma rukama, kopal nohama do vzduchu a díval se na tebe – asi jako na exotického plaza za sklem.
„Je to strááášně dlouho, co jsem naposled potkal nazírače,“ vyhrkl. „Vyložíš mi budoucnost? Ne, počkej. Echm! Zrcadlo, zrcadlo, řekni, kdo je v zemi zdejší ze všech nejmocnější!“ vybublal mu skrze dětský, takřka nevinný úsměv pobavený smích, zatímco se bezstarostně zatočil ve vzduchu. „Hej, hej! Nespi. Jak se jmenuješ? Neříkej mi, mládě, jó? Jsem starší než ty, mládě. No tak, máš jméno? Tak támhleten je důležitý, jo? Jakto?“
Bylo mu vidět na očích, že ti to nevěříš. Těžko říct, jestli jsi ho mohl opravdu přesvědčil, že byl James důležitý. Ramena se mu chvěla stěžím potlačovaným smíchem, za jak absurdní myšlenku to pokládal. Ale budiž, chtěl společnost. Tedy společnost, která dokáže mluvit. A přemýšlet. A vůbec vššchno! No tak, řekni něco. No tak, no tak! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Prej zrcadlo... dívám se na toho prcka, co je starší než já - a vůbec nepochybuju, že ví, co říká - a něco ve mně mu chce zakroutit krkem a něco dalšího ho popadnout a odvést z toho šílenýho místa, kde dítě žádného druhu opravdu nemá co dělat. Vědomí, že zabil několik lidí, jen tak... ale jsem unavený i na opravdový strach, rozhodně příliš na porovnání souvislostí. Nebo byl strach jednou z těch věcí, co ze mě netvor spolehlivě vysál. Nebo se něčeho tak nadšeného prostě nejde dost dobře bát... i když bych měl. "Nejmocnější mezi všemi, kam až sahají ty čtyři stěny, je jedno malé stáře," co od krve má- "co má modré tváře," dokončím civilizovaněji a hlas se mi zachvěje jen trochu. Chce si povídat a nic lepšího se mi nemohlo stát. Možná. Touha si povídat a touha mít posluchače jsou dost rozlišné věci. "Když teda víš, že jsem nazírač, co vidí do budoucnosti," zkusím, a určitě to zní velmi sebevědomě, "tak mi věř, když ti říkám, že ho potřebujeme. Zastav to, hned. VÍM, chápeš, že to pro tebe bude o hodně lepší. Vysvětlovat si to můžeme potom jak-" Dlouho budeš chtít? Něco znuděného, co je starší než já? "Klidně do rána." Já totiž stejně nebudu spát. Že by ten prckův konstrukt utahal i Lunu...? Dobře, beru. Hej, obludo, chceš se mnou kamarádit? Nechat se skoro zabít mi přijde o trochu lepší než si nechat okousat zbytky duše. I když teď zrovna... "Tak šup, do toho... hned, prosím, tě - jo a já jsem Eliáš... co ty, poletucho, co není mládě, jak ti mám říkat?" Snažím se pochopit, co vlastně vidím, ale soustředit se na slova a strach o Jamese mi berou tolik sil, že je těžké se probírat čímkoli dalším. Že by prostě... duch? Ta modrá barva mi kdo ví proč evokuje představu orentální lampy, turbanů a přání... AHA... možná je dítě asi jako byl Flynn kocour, ale to úplně nesedí, protože Flynn svojí podobě nepodléhal, a tenhle tak i mluví - ale kdo ví, co je zač... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno No? Nad tvou odpovědí se klučina spokojeně zakřenil. Ano, přesně tak! To on je tady ze všech nejmocnější. Měl bys trochu zapracovat na tom místním určení, ale teprve jste se potkali a on se nepředstavil. Nevíš, s kým máš tu čest, budiž ti mírná nepřesnost odpuštěna.
„Lžeš. Nelži!“ napomenul tě kluk, překřížil si ruce na hrudi a znovu se ve vzduchu zatočil kolem dokola. „Já se s lháři nekamarádím. Kdybys opravdu viděl jeho budoucnost, viděl bys ho káááput! Víš, víš, víš! S lidmi je ta potíž, že bez krve dlouho nepřežijí. Otrava. Potřebuji jejich krev, dokud jsou živí, ale oni umřou už— a víš, kolik krve může člověk ztratit, než umře? No? Víš?“
Konstrukt za jeho zády se zničehonic pohnul a sehnul se nad Jamesem. Zvláštně si ho prohlížel, jako by něco hledal, a po chvíli zase ustoupil. Zřejmě to našel… co jsi sám nemohl vidět, jenom tušit, že světélko jeho života podezřele poblikávalo… Ať už mohl ztratit krve sebevíc, blížil se limitu. Hruď se mu namáhavě zvedala, ale rychlé roztřesené nádechy byly děsivě mělké a nedostatečné.
„Já jsem Princ,“ postavil se kluk ve vzduchu a předvedl úklonu jako vystřiženou z historického filmu. „Syn titánů, vládce všehomíra! Teď se ještě klanět nemusíš, ale jednoho dne budeš,“ zasmál se. „To jsi ve svých snech viděl?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Já nemluvil o jeho budoucnosti," zamrkám pomalu. "Já mluvil o tvojí. Ale, víš..." Nadechnout. Prober se, už jsi spal dost dlouho. A ano, bohužel víš, kolik krve lidi můžou ztratit. Do nemocnice ho jen tak nedostaneme... takže by měl zůstat na té straně kolik můžou ztratit bez nutnosti transfuze. Rozhodně ne zdaleka tak moc - už teď je možná za hranou - hej, ty přerostlá mrcho, běž od něj! "Nejde..." Vědomí se mi podivně zhoupne, jako bych znovu na chvíli odpadl, ale srdce se divočeji rozbuší a ozvěnu posledního slova mám ještě na jazyku - takže nespal jsem, jenom... nespi. Nespi, krucinál. "Nejde jenom... co potřebujeme," ztrácím se trochu v tom, co jsem říkal. Otloukl jsem mu o hlavu arcimága, nebo ne? Nejsem si jistý. Asi ne, určitě ne, nechtěl jsem to udělat. Netroufám si, i když honem nevím proč, jen mám dojem, že těch důvodů bylo víc a všechny dobré. "Ale je to můj dobrý kamarád, přítel... záleží mi na něm. Prosím tě, Princi," zadívám se tu poletující příšerku, a právě jsem udělal z Jamese rukojmího, promiň, Jamesi, nic lepšího už mě nenapadlo, "nenech ho umřít. On už dlouho nevydrží. O mých snech si můžeme povídat pak. Nebo raději o tobě," pokusím se pousmát. "Vždyť vládce všehomíra, to už je... to už je něco. Ale napřed ho zachraň." Petře, prober se, já to s dětmi neumím, vždyť tohle je snad první, se kteým mluvím! U tebe si to dovedu představit spíš. Nebo si možná nedovedu představit, že by Petr na kohokoli nepůsobil mile a příjemně. To by se teď hodilo... Víc by se toho hodilo. Třeba nadechnout se zhluboka, neležet v cizí krvi, trochu se zmátořit. Udělat malému titánovi přednášku o hodnotě lidského života a odevzdat ho sociálce. Doopravdy usnout a pak prostě jen spát, bez Luny a beze snů. Já tak strašně potřebuju spát... a slyšet leda déšť bušící do parapetu, ne tu parodii na dech, příliš slabou na ozvěnu, příliš mělkou pro přežití. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno Takové menší nedorozumění
„Hmm,“ zadíval se na tebe Princ přísně a mhouřil přitom oči. Nelži! Jeho budoucnost nemohla být ovlivněná životem jednoho člověka. Prostě nemohla, nebylo to možné. Ty pořád nevíš, co je zač, že jo? „Tak dobře, dobře. Když tak prosíš. On toho už stejně moc nevydrží a, kdyby mi zemřel na kapačce,“ podotkl, jako by to byla slušná otrava, že se opovážil zemřít moc brzy, „museli bychom vyhodit celý ten kbelík! No jo! Máš naprostou pravdu! Hej, ty! Trohle! Haló do práce. Hned.“
Netvor vytáhl z Jamese jehlu a nemocniční tubičku až překvapivě ohleduplně, snad nechtěl poškodit vybavení, ale pak ho shodil na zem jako pytel brambor. Dopadl kus od tebe… a pořád krvácel. Hruď se mu chvěla tak, že málem ani nestíhala pojmout vzduch. Byl bledý, málem bílý, a na dotek bude studený. Možná bylo lepší ho nevidět takhle zblízka, protože opravdu nevypadal jako někdo, kdo by se v tomhle stavu měl šanci dožít rána… nebo třeba půlnoci.
„Nezapomeň je vyměnit,“ peskoval Princ svého netvora, zatímco přeletěl po místnosti až ke stolu u schodů a na okamžik se zpytavě zahleděl do zrcadla. „Ne!“ otočil se prudce, „Ne, použij támhleten kyblík, ať se nesplete. Kdyby náááhodou magická krev vadila… ale víš, co si myslím já, víš, on je Přítelíček jenom zbytečná srágora. To si myslím.“
Netvor popadl červený plastový kyblík z rohu a postavil ho k židli, než se zase napřímil a – vydal se přímo k bezvládnému Petrovi, kterého zvedl do náruče. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Prosím tě... na co tu krev vůbec potřebuješ?" zeptám se a pak předvedu heroický výkon, po kterém se mi taky chce umřít, když se převalím na bok a povede se mi skoro sednout. Nic ti není, prostě se pohni... Ale na čtyřech je mi taky dobře, alespoň dokud se mi daří zapomínat, na co sahám. Jestli James neumře na vykrvácení, tak na sepsi určitě. To musí být skvělý obrázek, jak se mátožím po kolenou... zajímavé, mohl bych ukázat na spoustu kousků těla, které doopravdy nebolí, vlastně je ani necítím, ale ať udělal netvor cokoli, jsou to kousky velmi nešťastné a vyčerpané. Nebo to bylo to Lunino finále. Jak já bych se chtěl ptát... Na Jamese se málem svalím. Skoro mě překvapí, že je to skutečně on, jako by vůbec byla nějaká pochybnost - ale možná mě víc překvapí, že jsem ho dokázal poznat, i když má tak hroznou barvu, strhané rysy a na dotek je jak leklá ryba. Nic pro slabé žaludky a ten můj není právě z nejstabilnějších. Stisknu mu ránu na paži a přišla chvíle uvažovat, jestli bude jednodušší auxilio, nebo utrhnout pruh z mikiny - nevím, co si namlouvám, nepřetrhnul bych ji teď ani náhodou. Nejjednodušší by bylo usnout, ale... asi pořád ještě nemůžu. "Protože já - ne, moment. Pusť ho!" vyjedu na netvora, ale hned se otočím na Prince. "Pusť ho," řeknu důrazně. "Patří ke mně. Nechceš mu ublížit, protože je to přítel a taky protože... i on má mocné přátele a zbytečně by tě zdržovali od ovládnutí světa. Princi, no tak už sakra - přestaň se chvíli pokoušet všechny vypustit. Co si chvíli jen povídat?" Nejsem náhodou taky na řadě...? A jestli ne, ptám se - proč ne? Jen co zase popadnu dech. Ale nejspíš jsem a kluk se tu nudí, tak je rád za kohokoli bdělého - já šťastlivec, získal jsem čas navíc. Přítelíček, to zní hodně zvláštně... ale je to něco, kam bych mohl zkusit zatnout drápek a využít Princovy ješitnosti. Možná. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno Na tenkém ledě
Převalil ses na bok a zamrzl jsi. Zničehonic tě do smyslů udeřila děsivá moc něčeho poblíž. Nebylo to Princ, nebyl to dokonce ani Netvor a— James, soustřeď se na něj! Prozatím se ti podařilo zastavit krvácení, ale skoro jsi neslyšel jeho tep. Byť mu srdce bušilo o sto šest, div mu nevyletělo z hrudníku zoufalou snahou nahnat do žil více krve, nic jsi neslyšel.
Netvor tě neposlechl, jenom varovně zavrčel. Vážně chceš zkusit měřit síly? Posadil Petra na židli, přivázal ho na ni, aby nepřepadl, a už se jal hledat žílu na zápěstí… opatrně, hlavně opatrně. Krev z nich museli dostat pomaličku, aby jim neumřeli moc rychle.
„Nechci mu ublížit?“ Princ naklonil hlavu do strany, načež mu skrze rty vybulal ten nemístně dětský smích. „A proč si myslíš, že by mi nějaký jeho mocný přítel mohl ublížit, no? No? Eliáši, víš ty, co je to titán? Ani kdyby za ním stál… jak vy jim říkáte… těm vousatým… a jo, arcimág. Ani kdyby za ním stál arcimág, sfoukl bych ho jako sfíčku!“
Princ si fouknul do dlaně. Když ji roztáhl, vyletěl mu z ní obláček černého kouře, který se na okamžik přeměnil ve vousatou figuru muže. Stačilo mu strčit prst do krku, aby čaroději upadla hlava směšně snadno. Poletoval zrovna na druhé straně nad starožitným zrcadlem. Zrovna, když ti na něj padl pohled, jsi to znovu ucítil – magii tak silnou, až jsi hrůzou strnul a nedokázal se ani nadechnout. Kam se podělo unešení z Alexandrovy magie, tohle byla moc, která by vás oba zašlápla jako mravence a ani by si toho nevšimla. I kdybys byl schopen vycítit cokoliv jiného, stejně by to všechno přehlušilo.
„A ty,“ zhoupl se Princ blíže k tobě, „mi neříkej, co mám dělat. Nevíš, o čem mluvíš! Jací mocní přátelé, jaké ovládnutí světa? Já svět ovládnout nemusím,“ překřížil si ruce na hrudi, „dojdu sem a všichni se mi budou klanět.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Nevím, kdo je titán," hlesnu. Hlava se mi nepěkně zamotá. Trochu doufám, že Jamesův tep necítím z vlastní nešikovnosti a necitlivosti prochladlých prstů, ale víc se bojím, že je opravdu tak slabý. Dělá se v takové chvíli něco? Kromě tepla a sanitky a panáku na uklidněnou, když blikající auto s divoce hvízdajícími pneumatikami zmizí někde za zatáčkou? A tohle ovšem... nevím, co to bylo, ale bylo to jako led pod kůží. Zrcadlo, nepochybně. Možná bych ho měl zkusit rozbít... Ale jestli bylo těžké poškodit knihu, kterou jsem cítil jen málo, zaručeně na sobě bude mít ochranu věc s tak silnou mocí. Navíc si pořád nejsem úplně jistý, kdo je tady mozek. Kluk mi připadá zmanipulovaný, ale to může být tím dětským vzhledem - klidně si jen mohl pořídit nějakou věc, která mu má pomoct v tom jeho vládcování všehomíru, a teď mu diktuje recept... A jo, modrásku, máš pravdu, přesně takhle by nejspíš arcimág dopadl. Na okamžik pevně zavřu oči. Něčeho se bál, nějaký strach v něm na začátku byl. Ale ani trochu netuším, odkud mohl plynout. Doufal jsem, že nesmí zabít čaroděje, no tak smůla, Eliáši... ale máš nárok na vlastní kbelíček. Pusť ho, sakra, pusť ho! "Ach pardon, to jsem prve špatně pochopil," nakloním lehce hlavu. "Ale rozumím, lepší se ti chodit klanět... sem, do toho naprosto odpornýho sklepa... uvěřil bych, že tě tu někdo drží násilím, dává ti rozkazy a nutí tě prolívat krev - ale audienční síň bych v tom vážně nepoznal. Obávám se, že ti někdo ošklivě lhal, mládě. Tohle není cesta k moci. Neubližuj mu. Štěstí ti to nepřinese." James vydržel možná od včerejška, takže i Petr má před sebou klidně celé hodiny. Dobře, ale James ne - a začít hrabat v kapse a zjišťovat, jestli se odeslala esemeska, nebo by dokonce šlo zavolat, si netroufám; možná v nějaké lepší chvíli, až bude Princ zaměstnaný jinde. Představa, že omdlím a znovu půjdu Esseka nahánět, že potřebuju zachránit, i když tentokrát by jistě mohl ocenit společnost i výrazně komfortnější místo, své kouzlo má, ale pochybuju, že budu mít tolik štěstí dvakrát za sebou... musí být nějaký způsob, jak ho přesvědčit... ale příliš mnoho nevím, něco mi utíká, nedomýšlím... Au. Jo, rozhodně to bylo to zrcadlo. "Jak to myslíš dojdu sem...?" vypravím ze sebe a snažím se neoklepat celý nad tím děsem. Jestli jsem pod tou sprchou nezachytil všechno, co Princ říká, nebo byl ten otřes mozku horší, než jsem si myslel... teď by se ve mně krve nedořezal, smůla, netvore... vidět takovou obludu s jehlami v pařátech je neuvěřitelná odpornost, nepatřičná, hrozně špatná. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno Kamarád na prd
Na tvou promluvu Princ reagoval stejně jako malé dítě na pokárání – ublíženým pohledem přesvědčeným, že se ho nic z toho netýká, a tvrdohlavou odmlkou. Ignoroval tě. Neudělal nic, aby Petra zachránil. Prostě to jenom sledoval…
Netvor nerušeně pokračoval v činnosti. Na to, jak groteskně dlouhé měl prsty a jak nešikovně drápy vypadaly, postupoval rychle a metodicky. Rozhodně to nedělal poprvé. Petr zasténal bolestí, když jehla protnula kůži na jeho zápěstí a na dnu kbelíku zabubnovaly první kapky, jako by ho někdo napouštěl vodou… Dokázal sis i tentokrát namlouval, že to je voda a ne krev? Chtěl jsi vůbec?
„Kdo se moc ptá, moc se dozví. Varuji tě, Eliáši,“ trucoval Princ, zatímco se s rukama překříženýma na hrudi houpal ve vzduchu. „Přestáváš mě bavit. Jediný, kdo mi tady lhal, jsi ty. A už jsem říkal, že se s lháři nekamarádím.“
Jak ty jsi mu jenom zkazil náladu… místo toho, abys byl vděčný, že neposadil na židli první tebe. Touhle dobou mohl mít už kbelík plný nazíračské krve! To by Přítelíčka rozhodně smířilo s jakýmikoliv komplikacemi kvůli dvěma zmizelým čarodějům. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Já jsem ti v žádné chvíli nelhal," opáčím. "S čím vůbec bych měl?" I když mluvím, zvuk kapek bušících do dna kbelíku jako by mi drnkal o nervy. Maně mě napadá, o kolik by bylo všechno snadnější, kdybych byl třeba svázaný. Takle je doopravdy směšné a úplně pitomé, že nedělám nic - všechno se ve mně vzpírá pouhému povídání - vždyť ani není na co čekat, tady nás Essek včas nenajde... nebudu na tom líp o půl hodiny a nebo půl noci později - musím vymýšlet hned. Dobře, líp na tom svým způsobem budu, minimálně pár čajových lžiček magie se zregeneruje, ale nestačili jsme na konstrukt s Petrem, nestačím na něj sám a teď. "Myslíš s Jamesem?" zkusím si vybavit přesnou formulaci. Že jsem ho označil za důležitého? "On pracuje pro čaroděje, víš? Stejně jako my. Proto to není stejné jako s těma klukama, co jste zabili před tím." Nadechnout. Ale ne moc. Ten pach už v životě z pusy nedostanu. "Všechny - jeho, nás - budou ostatní čarodějové hledat. Ne jeden čaroděj, nebo dva..." A tím jsem si velice, velice jistý. Nemám představu, jak velkou akci je Essek schopný zorganizovat, ale teď už si mizení lidí s námi někdo spojí. Třeba i někdo, kdo si vzpomene, jak používat lokátor... teď mě myšlenka na zakrvácené sako pod sedačkou auta málem potěší. Možná najde. "Proto Přítelíček chtěl, abyste vybírali jenom lidi... aby se přesně tohle nestalo." Snad jsem mu rozumněl dobře, tu chvíli, kdy jsem se snažil vrátit zpátky k vědomí. Dívám se na něj, na jazyku mám celý proslov, ale teď chci, aby do něj plně pronikla moje poslední slova, v chabé naději, že rozdmýchám ten plamínek nejistoty, který jsem snad před chvílí spatřil v jeho očích. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno Jo, možná by ti pomohlo vědět, s kým máš tu čest…
„Řekl jsem ti,“ zabublala v Princi zlost, „ať PŘESTANEŠ.“
To poslední slovo zakřičel. Ze zrcadla se v tu samou chvíli vyvalila vlna magie. Teď už tě neudeřila jenom do smyslů, byť všechno v tobě zařvalo, asi tak jako by tě zvedlo tsunami, ponořilo ti hlavu pod hladinu a pak tebou třísklo o mrakodrap. Naštěstí jsi však zády vrazil jenom do zdi sklepa o pár metrů dál, stejně to bolelo. James poskočil a skončil natisknutý na místě; bez tlaku na zápěstí zase krvácel; Petrova židle se převrátila a s hlasitou ranou dopadla na zem. Stín se nahrbil a drápy zaťal do podlahy, aby také neodletěl. Když to přestalo, prostě zvedl Petra i se židlí a jal se zkontrolovat hadičku.
„Neříkal jsem to snad, no? Říkal jsem – varuji tě, Eliáši,“ napodobil vlastní hlas, zatímco divoce pokyvoval hlavou ze strany na stranu. „Nevaroval jsem tě snad, no? Proč si prostě nedáš pokoj, no? Pokud sem přijdou čarodějové, zabiju je všechny! Hej, trotle, co bys řekl sourozencům? Vytvořím celou armádu! Nezabrání mi v tom, abych sem přišel. NEZABRÁNÍ, slyšíš?“ Ze zrcadla vyletěla další vlna. Znovu jsi sebou třískl o zeď, ale Petra naštěstí zachytil Netvor dřív, než židle spadla. „Víš, co by se přede mnou měli? Klanět. KLANĚT, říkám. A ty a Přítelíček a všichni to brzy zjistíte na vlastní kůži,“ přeletěl blíž k tobě, než jsi znovu spadl na zem nedaleko Jamese, „a pak si budeme hrát,“ zakončil zase radostně a zatočil se ve vzduchu. „Nekaž mi náladu, jo? Na to už mám Přítelíčka… a ten stejně řekne, že vás máme zabít, takže vás prostě zabijeme a bude po problému…“ povídal, jako by se tě to snad ani netýkalo. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Směr dobrý, je to zřetelně citlivá záležitost, provedení tragicky špatné. Teď by se mi tu Alexandr hodil velice... ten by spíš rozuměl někomu, kdo má přestřelené ambice - mně to smysl nedává, vždyť si to trdlo odporuje... ale možná... možná to opravdu nemá hlavu ani patu, je to kluk zavřený ve sklepě, proboha... S napůl vyraženým dechem jen přidušeně heknu bolestí. Jehlice v hlavě, připravené využít každé příležitosti, proletí mezi spánky a před očima mi vybuchne černo. Takhle nějak si musí připadat podzimní listí. "Po problému nebude, stejně se budou zajímat, proč jsme umřeli," dodal bych nejraději. Jenže na logiku neslyší, povídat si nechce, na otázky neodpovídá... Vydám se od stěny, rozbolavělý a otřesený, na tu šílenou, několik kroků dlouhou pouť zpátky k Jamesovi, a začínám si dělat naděje, že tohle základy domu neustojí, zavalí nás to všechny a nebude mě už trápit nic. Z Princových řečí začínám mít představu nějaké vzdálené entity, která sem proniká teprve postupně odněkud z jiného světa, a tohle je teprve nějaká malá část jejího já, proto ještě dětsky působící, živící se krví, aby dokázala proniknout celá... v podobě mladého muže... no... předpokládat bez důkazů se nikdy moc nevyplatilo. Opravdu sentinely uzavřely tu prasklinu celou?! "Něco ti povím, co se mi stalo," hodím jednu promluvu za hlavu a pokusím se poskládat jinou. Na okamžik se opřu rukama o zem a jenom se snažím nabrat trochu elánu. "Taky mě zavřeli na jednom místě a chtěli po mně dělat různý věci. Málem jsem zničil svět a tak," řeknu jakoby nic. "Jenže kdybych všechny zabil, tak by se neměl kdo klanět, ani kdo si hrát, tak jsem dost rád, že se mi to nepovedlo." Au. Začínám si vybavovat, kde všude mě bolelo to zatracené břicho. Ještě že to už není doopravdy, ale jen takový hojící se relikt... rozhodně je... omlouvám se, Alistere, to opravdu není, že bych si nepovažoval vaší práce. "Klanění je stejně otrava," dodám. "Zábava jen na chvíli. Hraní je lepší. Tamhle ten čaroděj," podívám se k Petrovi, "je moc fajn, kamarádí se mnou i když to všechno dobře ví. Vsadím se, že s tebou by si taky hrál - ve třech už by to docela stálo za to. Co by tě bavilo za hry?" Tak znovu, stisknout ránu, to auxilio musím zkusit, jestli nás znovu odtrhne, mohla by to být konečná. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno Že by? Že by?
„Já svět přeci zničit nechci,“ překřížil si Princ paže na hrudi.
Že by toho možná byl schopen, byla další věc… Vyvěrající moc ze zrcadla tě plnila hrůzou, snad se i teď část tebe dokázala kochat tou nezměrnou, nepopsatelnou magií, která zdaleka přesahovala nejenom tebe, ale také všechno ostatní, co jsi kdy cítil. Dokonce ani Alexandr by jí nešahal po kotníky.
„Ale klanět by se měli! Jsem Princ. Poslední titán, nejmocnější ze všech,“ vysvětlil důležitě, přičemž se ve vzduchu otočil vzhůru nohama. Jak se tak houpal s vlasy dolů, vypadal víc jako malý kluk na prolézačce než budoucí vládce všehomíra, ale to mu možná neříkej. „Víš, víš ty… to určitě víš! Jednou jsem tenhle svět zachránil. Před jistou zkázou! Měli by mi tady být všichni vděční, ne mě držet na druhé straně. Přítelíček to chápe! Pomůže mi se sem dostat a pak si budeme hrát. Vážně si myslíš, že by si s námi hrál? Hmm… ale víš, já vás nemůžu pustit, Přítelíček by se zlobil,“ přejel si dlaní po paži. „Furt vykládá něco o trpělivosti, je to strašná nuda! Dospěláci, však víš.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tuhle jeho superschopnost - ignorovat pečlivě hromadu věcí, co říkám - bych se od něj taky potřeboval naučit. Můj život by byl o tolik jednodušší! Essek by se rázem stal sympatickým a přijatelným společníkem. I já sám pro sebe bych byl rázem přijatelnějším společníkem. A co teprve Luna... "Auxilio," zašeptám nad Jamesovou rukou, dlaň kolem jeho zápěstí, kolem prstů prosakuje krev a umýt se toužím tak neskutečně moc, až i po tom slejváku venku se mi stýská. Není to velká rána a možná by stačilo symbol před očima vykreslit tenčí tužkou, aby magie nespotřeboval tolik...? Ale to je jen velmi letmá myšlenka, které duševní kapacitu nevěnuju. Jednou, jednou čas na experimentování bude... vím, že bude, i když mi čas bez účelu protéká mezi prsty stejně jako Petrova krev hadičkou. Ale něco se stane. Probudím se a pak znovu a ještě stokrát a nakonec to bude do opravdového světa, kde mě nebude bolet hlava, nebudu klečet v krvi, nikdo přede mnou nebude na umření a budu se moc rozběhnout za... možná někdy za někým. "Opravdu?" zdvihnu hlavu k Princi. "Tak prosím tě všechny nezabíjej - když nezbyde nikdo, kdo by po něm mohl šlapat, jako by nebyl." Nevím proč mi tane na mysli přirovnání se zvukem stromu padajícího v lese, ale je to jen neukotvený střípek. "To by mě opravdu zajímalo, jak jsi zachránil svět. Mě to hrozně štve, co jsem málem provedl," setřu opatrně krev z Jamesova zápěstí, jestli se ranka zacelila. Musím vypadat jako řezník. "Takže mi připadá dvojnásob úžasný, že jsi něco takového dokázal. To vážně není fér, abys někde byl sám..." Posadím se na patách a zadívám se na něj. "Zlobit se bude tak jako tak, dospěláky známe," pokrčím rameny. Taky mám takového přítelíčka, co mě rád nechává čekat, Princi, zřejmě se vyskytují ve všech vesmírech bez rozdílu. "Ale hraní by aspoň byla zábava." Ta síla ze zrcadla je neskutečná. Nutí mě přemýšlet, jestli je to přímá brána do jednoho z těch cizích světů, jestli bych si ji třeba nedokázal vypůjčit a použít - ne že by mě napadalo k čemu - a hlavně co je to sakra zač - ale že Princ sem nepatří je nabíledni. I kdyby byl příčetný a sympaťák, s přiměřenou mírou empatie a morálním kodexem mocným jako moje touha se vyspat a hlavně kompatibilním s tím lidským, už pouhý nepoměr sil by nadělal strašnou paseku. Jestli je to ozvěna jeho sil, co sem zasahuje. Takže další krok... nabídnout mu pomoc? Nechci ho zkoušet obelhat. Ať zachránil svět nebo ne, jestli je svého druhu poslední, společnost potřebuje. Jenže promiň, titáně, bližší košile než kabát, víc chci zachránit nás tři a všechny, které bys lovil po nás... ale třeba je nějaká cesta... kdo ví, jak je skutečně starý, neuvažuju přece vážně, že sem přitáhnu nějakou šíleně mocnou entitu a pak budu doufat, že ji nějak vychováme! To by opravdu nefungovalo. Navíc ti mrtví... Hlavně zatím lepší netlačit. Třeba se rozpovídá a dá mi důvod nabízet řešení trochu věrohodněji, než jen tak je lovit ze vzduchu. Nebo přijdu na to, jak ho ohromit coby nazírač, když se mu to tak líbilo. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno Tak jo, kamaráde, budeme si hrát!
„Pokud si nebudou koledovat,“ odpověděl Princ. Ve vzduchu se znovu otočil. Tentokrát se posadil tak, že si přehodil jednu nohu přes druhou a jednou rukou si znuděně podepřel hlavu. „Víš, někdy je třeba srovnat pořádek! No. Je zbytečné ho léčit, víš. Už jsem ti to říkal, s lidmi je to hrozná otrava… Si to představ, ztratí trochu krve a už jsou kaput. Vzal jsem si jenom půlku, hamoun jeden,“ zamumlal spíše pro sebe.
Teď, když nehrozila další vlna magie, netvor pomalu ustoupil od Petra. Krev už vydávala sytější zvuk, jak odkapávala na zaplněné dno kyblíku. Kap, kap, kap. Jak si tělo čarodějů asi poradí se ztrátou magie a krve?
Rána na Jamesově zápěstí zacelila snadno. Začínal jsi na to přicházet. Magický tok se tradičně zadrhával – teď více než kdy jindy, protože ses pořád ještě nevzchopil poté, co z tebe netvor vysál všechno, co jsi měl. Tahal ses po dně jako usoužený slimák, ale povedlo se ti to a to bylo nejdůležitější. Kéž bys jenom Jamesovi uměl přičarovat trochu krve…
„A co budeme hrát?“ zajímal se Princ. „Hmm, nauč mě nějakou pozemskou hru a, když vyhraješ, řeknu ti, jak jsem zachránil svět. Domluveno?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "A já myslel, že se rád pochlubíš a předvedeš," řeknu. Zůstat sedět a udržet oči otevřené je výkon, který se začíná stávat lehce abstraktním - okolí působí poněkud dadaisticky. Ale to nic, to nic... bylo to jen malé kouzlo, za chvíli se vzpamatuju. "Vždyť to musela být úžasná věc - zachránit svět, to se nepovede každý den." Vložím do hlasu jen nepatrnou špetku pochybnosti, v naději, že ho pobídnu, ale nepopudím - hele, a nekecáš trochu? Z něčeho, co mám jen velmi abstraktně uloženo pod představou dětských her - a nic moc konkrétně - stejně musím vyloučit všechno, k čemu je potřeba pohnout třebas jen malíčkem. Nemám papír a tužku, nemyslí mi to a hlavně a především - já sakra žádnou hru neznám. Prostě neznám! Hlavou se mi míhají jen obrazy, které daleko spíš budou výplodem fantazie, jak si asi takové dětské hraní představuju. "Vážně bychom ho potřebovali," kývnu k Petrovi. "A nejen proto, že jsou ve třech hry lepší. On hry zná, se mnou je to těžký..." A najednou ho skoro vidím před očima, malého modrovlasého kluka, jak uhání po břehu severního moře, oči barevné přesně jako ty vlny narážející na břeh... Je mi zle ze zvuků jeho krve, je mi zle z té magie ze zrcadla, je mi zle slabostí a je mi zle ze sebe, že nedokážu ukecat jednoho malého kluka, ať mi sakra nevyvraždí polovinu blízkých. Jenže já bych se asi neměl především ukázat jako někdo, kdo je úplně k ničemu. "Ale víš co, něco z hlavy vydoluju," zadívám se znovu na něj a pokouším se ze střípků vydolovat úplně cokoli. Dost možná si je právě vymýšlím. "Třeba naštěstí - bohužel je sranda. Vlastně počkej, v tom se vyhrát nedá. Kámen nůžky papír má taky svoje kouzlo. Nebo množiny, ty by byly vtipný, protože tenhle svět pořádně neznáme ani jeden. Ale! Princi. Jsi o hodně starší než já, mocnější a chytřejší. Nedal bys mi za vítězství jeho?" kývnu k Petrovi. "Zabijem tím dvě mouchy jednou ranou, jak se říká mezi pozemšťany. Budeš mít víc posluchačů a taky tutově zná víc her." Co na tom, že je to celkově logika dost pochybná? On si začal. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno Ten, kdo stanovuje a mění pravidla
Netvor zvedl hlavu a cosi zavrčel.
„Ne, ty hrát nemůžeš, trotle.“
Další zavrčení znělo smutně, skoro až zklamaně. Nebo se ti to zdálo? Stín si možná hrát nechtěl, ale trocha pozornosti od jeho Stvořitele by ho neurazila. Teď, když jsi tu ty… Vrhnul po tobě nenávistný pohled.
„Mám lepší nápad,“ otočil se ve vzduchu a spokojeně se zakřenil. Ano, byl nejchytřejší na světě! Vymyslel to přímo geniálně – ať už vyhraje, nebo ne, získá z toho přesně to, co chce. „Co vyhraješ ty, jsem ti už řekl. Příběh o světě, co málem skončil, a nazíračovi, který mě zradil. A když vyhraji já, necháš těch keců o tomhle…“ podíval se na Petra způsobem, který napovídal, že by ho nejraději viděl už mrtvého. Akorát překážel. „… ubožákovi. Hru můžeš vybrat ty. Tak co? No? Co budeme hrát?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nevypadal ten nazírač náhodou jako já? mám skoro na jazyku, ale svět není zase tak malý. Nebo je...? Opravdu se Princ ocitl v Kelliwigu, zrovna v Kelliwigu, náhodou? Maně si přejedu po čele špičkami prstů a příliš pozdě si vzpomenu, že mám ruce od krve. A ledové k tomu. Za chvíli se budu zahřívat já od Jamese, a za další chvíli už nám bude oběma všechno jedno. Tohle je k zbláznění, on je prostě... nenechá se pohnout nikam. K tomu, co je zač ten jeho přítelíček, se ani neblížím. Snaha vypadat přátelsky skončila na něčem, co je nejspíš naprostá ztráta času. Vždyť já ani nevím, jestli ty hry fungují, nebo je to jen takový vzdálený dojem... "Tvůj sklep, tvoje pravidla," řeknu. Vážně ho ten zaklínač zradil...? Prve to tak neznělo. Jenže tenhle kluk má stabilitu aprílového počasí. Které nejspíš v Kelliwigu bude vypadat jako přehlídka různých druhů deště. A kterého, začínám mít ten dojem, se přeci jen nedožiju. Jenže kromě mluvení mám možností přesně nula. Fyzicky jsem na dně, kouzlo zvládnu asi tak jedno, než se složím. Měl bych se vrátit k myšlence, že zrcadla jsou přímo pověstná tím, že se rozbíjejí. Přerušit tohle spojení by mohlo pomoct... rozhodně to bude poslední věc, co zkusím, naději v tom ve skutečnosti nevidím, jen mě možná zabije rychle. Hurá. "Tak..." pokusím se pousmát, když se kromě nejasných názvů pokouším rozmyslet v konkrétních pravidlech. Jenže je to jako narazit do zdi - ne poprvé, ani po desáté, znám ten pocit důvěrně a nesnáším ho. Tak strašně chci svou paměť zpátky... na světě není moc věcí, které bych si přál víc. Alespoň z těch, co jsou jenom pro mě. Nadechnout. No tak, řekni něco, než se začne nudit... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno Vyrušení
„Tak?“ naklonil se Princ blíž nedočkavě.
Měl jsi ještě celé dva údery srdce, aby sis rozmyslel svá následující slova, když v tom zrcadlo zaplálo jasným plamenem. Princ se zatvářil zvláštně – napůl natěšeně, napůl vystrašeně, jako by sám nevěděl, co má teď čekat. Kdyby tě náhlé světlo neoslepilo, možná bys v jeho odraze zahlédl tvář rozostřenou magií a možná také ne, protože se před něj modrý kluk nacpal stejně rychle jako malé dítě ženoucí se k rodiči, který se vrazí po služební cestě do Belgie a slíbil mu celý kufřík čokoládových figurek.
„Příteli!“ vykřikl Princ, přičemž se k tobě teplo ohlédl, vykulil na tebe stříbrné oči a důrazně si přiložil prsteníček na rty. Ty buď potichu, nebo uvidíš! „Stýskalo se mi po tobě. Ti lidé umírají strašně pomalu… Jak se máš? No? Jak sis užil dnešní den? Viděl jsi duhu? O duhách ve vašem světě jsem slyšel od –…“
„Princi, na tohle nemám čas,“ odpověděl mu hlas, který… zněl zvláštně. Možná nepatřil člověku, možná ho jenom magie měnila stejně jako tvář. Bylo to, jako by naráz mluvilo třináct různých hlasů v dokonalém unisono. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Polknu. Nevzpomínám si. Nevzpomínám si ani na jedinou zatracenou hru. A takhle honem na místě nejsem schopný vymyslet nic složitějšího, než hrátky se slovy vhodné leda tak pro předškoláka. Asi mu to budu muset prostě říct - přiznat se ke ztracené paměti, možná se zeptat na Lunu - jenže už tuším, že to nepřijme dobře. Nezabral na nic; nezajímalo ho, kdo je James a proč je důležitý, nechytil se na žádnou z větiček o Petrovi, a cože by na něm mohlo být tak dobrého, nezeptal se na mě. Jako by si ani nepřipouštěl, že by pro něj kdokoli konkrétní mohl něco udělat. Ale nějakého nazírače znal, museli komunikovat... že by si některý z nich vypomohl jeho silou? Že by si Artur pomohl jeho silou...? Jestli nikdo nevěděl, kde přišel na kouzlo se sentinely, zato v něm hrála roli spousta krve, původ obřadu z jiné dimenze se docela nabízí... Je mi Prince příliš líto, než aby mi mohl být navzdory všemu doopravdy odporný; sám nesnáším samotu moc dobře a to jsem obklopený lidmi průběžně a vlastně skoro pořád, většinou i přátelskými. Jestli je poslední... pozabíjeli se někde, ztratil se... Ale to je svým způsobem lhostejné - to podstatné je, že teď vůbec nevím, co s ním. Odhodlaně se na něj podívám. Stejně se nezdá, že by mi ta hra na přátelství pomohla. Tedy Petrovi, přesněji řečeno. Nemám moc odhad na obsah kbelíku, ale ani se neblížím nějakému rozuzlení. Možná to nemá cenu protahovat. Měl bych udeřit ostřeji - a pak praštit do zrcadla, protože to je zřejmě nějaká jeho - - aha, tak není. Ztuhnu, znehybním, ani by mě nenapadlo se začít ozývat. Ta moc byla opravdu hrozně silná... možná tím spíš mě překvapí, že Přítel pochází z našeho světa. Navíc Princova náhlá příchylnost... sakra, kluku, to mi nedělej. Nemůžu začít přemýšlet, jak tě zachránit před ním, když potřebuju především zachránit nás před tebou! Já už dlouho nevydržím, a to nás musím dostat nejen pryč, ale ještě přivolat pomoc. Ale se soustředím hlavně na něj, lovím v tom hlase jakoukoli stopu poznání. Člověk, muž, jak starý... co je zač?! Že nemá malý titán úctu k lidskému životu, to mi nedělá velký problém přijmout jako fakt - neradostný, ale pochopitelný. Ale jestli za tím vším stojí čaroděj, cítím velmi intenzivní touhu předhodit ho napřed Luně a potom smečce hladových vlkodlaků. Ta neuvěřitelná moc... nerozumím už ničemu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno A vyrušení podruhé
„Ten poslední by měl být touhle dobou už mrtvý,“ navázal Přítel.
Z unisona třinácti různých hlasů jsi toho moc nepoznal, snad jenom, že je to muž… nebo že se přinejmenším prezentuje jako muž. Opatrnosti nikdy není nazbyt. Dokonce i když na druhé straně čekal jenom Prince a hrstku umírajících duší, dával si záležet, aby svou identitu pečlivě zakryl.
„Jooo, něco na ten způsob,“ zhoupl se Princ ve vzduchu, ale výhled na zrcadlo ti neodkryl. Viděl bys vůbec něco, nebo by se i tady projevila paranoia muže na druhé straně?
„Něco na ten způsob?“
„No… Jo, no,“ zasmál se Princ. „Odpojil jsem ho, ať neznečistí krev, co už máme, ale… to se ti bude líbit, už tady máme dalšího! Za chvíli ji už budeme mít dost, co myslíš? No? Myslíš, že bychom už brzy…“
„Princi, o tomhle jsme se už bavili,“ odpovědělo všech třináct hlasů, „musíš být trpělivý. Otevření brány do cizí dimenze není jen tak.“
Zrovna v tu chvíli, kdy ti byl Princ otočený zády a hovořil s cizincem, vzduchem probleskla zelená nitka magie a obmotala se ti kolem prstem. Alexandr ti volal. Snad jsi i na okamžik uslyšel jeho hlas, způsob, jakým vyslovuje tvé jméno, ale než jsi stačil odpovědět, Stín zvedl hlavu a podíval se přímo na tebe. Magie v prstenu znovu pohasla. V jeden okamžik ti byl Alexandr blízko, v druhém… byl zase pryč. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Začínám si říkat, jestli Princ není jen nějaká projekce či demonstrace astrálního cestování, nebo o jakých všech způsobech to tenkrát Flynn mluvil, něco jako to moje nazírání, jen o pár levelů výš - možná víc než pár, jestli to zvládl přes několik dimenzí, dokonce je tu schopný tvořit a dotahovat dlouhodobější cíle - ale stejně si nedokážu to málo, co mám, pořádně poskládat. Zatím jsem nějak předpokládal, že ho přes zrcadlo někdo ovládá - ano, přesně tenhle chlap - jenže zároveň si nedovedu představit, proč by Princ zůstával na tak příšerném místě, kdyby nemusel. Nezdá se, že by autorita Přítele byla tak silná, aby se v rámci dětinské revolty nerozběhl ven. Jestli je to zrcadlo ale prostředníkem jeho přítomnosti tady, umístil ho sem Přítel - určitě půjde zjistit majitel domu - a Princ se vzdálit nemůže... tak ta hrozná moc na druhé straně zrcadla není Přítel, ale přichází přeci jen z té druhé dimenze. Což by mohlo znamenat, že stejně chci rozbít zrcadlo, jen z mnohem lepších důvodů než před chvílí... ne chabá naděje, že když nebude mít spojení, nebude mít touhy pokračovat ve střádání krve, ale skutečná šance, že zmizí. Jenže já tu umřu! Netvor mě zabije. Teď ale jsem tiše a každé slovo luštím jako kdovíjak složitou hádanku v naději, že padne něco, do čeho se budu moct opřít, využít to, nějak Prince přesvědčit, že by si měl hledat lepší kamarády - třeba mě, protože moji kamarádi mají skvělý život, hlavně ta noční povyražení jsou v mojí přítomnosti vyloženě bezpečná... Alexandr? "Alexandře!" Jestli se dá jediným slovem vrhnout někomu do náručí, právě jsem to předvedl. Neskutečná úleva, že opravdu žije, divoká radost, že ho snad znovu uslyším, smete na chvíli všechno ostatní. I opatrnost - po netvorovi jen střelím pohledem a ruku s prstenem posunu tak, aby ji neviděl - jako by to snad v přítomnosti vší té magie tady mohlo pomoct. Ale nepřemýšlím v té chvíli doopravdy, nějak přesvědčený, že to Alexandr určitě zkusí znovu, a že když si půjdeme naproti, hned teď vzápětí, zatímco ozvěna zelenavé magie ještě dohasíná v prstenu, spojení se navázat podaří. Možná mu dokonce dokážu předat, kde jsme, nebo alespoň že žiju, že se s ním chci spojit - cokoli z toho a všechno naráz. Na okamžik jako bych místo vydýchaného vzduchu a zatuchlého pachu krve cítil jeho vůni, málem ho uviděl před sebou... už blázním. Stejně je ta jediná ozvěna mého jméno jako živá voda. Znovu je snadnější uvěřit, že se dožiju zítřka - i když všechno je tak moc jiné, než když jsme byli spolu, a nebezpečí bezprostřední a vlastně dost beznadějné. Potom, vzpomínáte, Alexandře...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno Nemohl. V domě není signál.
„Ale já nechci být trpělivý! Nelíbí se mi tu. Je tu tma a… nikdo tu není… a ty jsi sliboval, že si budeme hrát! No? Kdy si budeme hrát?“
Stín, aniž by od tebe odtrhl pohled, cosi zavrčel. Už jsi dokázal rozeznat, kdy něco říká a kdy se tě jenom pokouší zastrašit, a teď zrovna něco říkal. Škoda, že jsi nevěděl co. Možná něco ve smyslu: „Ten čaroděj něco dělá. Hur dur, můžu ho sežrat? Hur dur.“
„Cože?“ otočil Princ hlavu nesoustředěně, krátce kmitl pohledem k tobě a pak zase k netvorovi. „Teď ne. Zmlkni, Stíne. Příteli! Jak dlouho ještě? No tak… tenhle svět…“
„Osud tvého světa mě mrzí, Princi,“ odpovědělo všech třináct hlasů bez sebemenší kapky soucitu – a vlastně začínalo znít maličko otráveně. Opravdu ho ten modrý zmetek musel otravovat zrovna teď? „Musíš být…“
„Ne!“ vykřikl Princ rozzlobeně, přičemž ze zrcadla vyletěla silná magie. Mohl jsi být jenom rád, že jsi ležel na zemi napůl opřený o zeď za tebou, jinak by ses nepochybně zase proletěl. „Já nechci.“
Z druhé strany se ozvalo odkašlání. Přítel zněl… pocuchaně, jako by vlna magie dosáhla i na druhou stranu zrcadla. Nebo ji přinejmenším pocítil.
„Promluvíme si, až se trochu uklidníš,“ rozhodlo třináct hlasů. „Pokračuj v plánu.“
„Příteli!“ vykřikl Princ.
I když zrcadlo pohaslo a Přítelův odraz z něj zmizel, vyletěla z něj další zoufalá vlna magie. Vrať se, zbabělče! Ještě jsme spolu neskončili… Magie tě znovu zasáhla a přitiskla tě na zeď za tebou, až ti vyrazila dech. Že sebou Petr znovu třískl na zem a zasténal bolestí, bylo nevyhnutelné. Druhý konec hadičky vyletěl z kyblíku a krev teď vytvořila kaluž vedle. Takové plýtvání… Zdálo se ti to, nebo mu víčka zatřepotaly? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nepatrná zelená nitka se rozpadne snad dřív, než ji dokážu pořádně zformovat. Jsem bez šance, magie kolem je zkrátka příliš silná. Nebo nekompatibilní. Nějaké nepatrné naděje, že mě Alexandr zaslechl, alespoň tak málo jako já jeho, si sice dělám, ale ne doopravdy; a naštěstí na tom nezáleží. Žije. Nic dalšího mezi námi v téhle chvíli není důležité. Možná už nikdy nebude, když nenajdu cestu ven, ale žije, a to je strašně moc. Jako bych potřeboval připomenout, jak si tady stojím, další poryv mě přišpendlí ke zdi s divokou, bolavou intenzitou Princova zklamání. Vybírej si líp, mládě, s kým se kamarádíš, já takhle zklamaný nebyl! Ale jen zatnu zuby a odvrátím hlavu. Neskutečný... Nezdržím se zasténání při další šlupce, Petře, proboha - "Princi," vyrazím ze sebe. "Takhle se přece přátelé nechovají! Ani takhle nemluví, ani nezapomínají na hraní. Proč mu vůbec říkáš Příteli? Hrát si přece můžete i když běží plán." Ještě jsi naštvaný? Buď na něj, laskavě - ale stejně se raději zapřu o stěnu, aby se mnou další poryv nepraštil. Záda jsou po včerejšku ještě trochu citlivá a hrubá sklepní omítka jim nedělá dobře. Nic tady mi nedělá dobře! On mě zabije, krouží mi hlavou jako hladový sup nad dávno mrtvým tělem. Jedno jestli Princ a nebo Stín. Jsem mrtvý. I kdyby se spojení s jeho dimenzí přerušilo, spojení, ve které navíc jen bez důkazů doufám, protože odmítám přijmout, že bych nemohl udělat nic. "Vymyslíme spolu něco rozumnýho, kde nebudeš muset čekat, nebudeš muset čekat tady... tohle si přece nemusíš nechat líbit! Jsi poslední z titánů a tenhle svět ti dluží..." Naléhavý, ale přesto na okrajích tónu selhávající hlas, mě děsí, sám slyším, že už jsem na okraji všeho. Ale stejně jako tolikrát, sám sobě se za tu poraženeckou myšlenku vysměju. To už sis myslel tolikrát... a dobře, ne vždycky se dalo pokračovat. Stejně ještě ledacos zvládnu, vím to. Ještě chvíli ano. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno Zoufalství
„Protože je to můj Přítel!“
Ze zrcadla vyšlehl další záchvat zlostí, ale tentokrát jenom výhružně proťala vzduch jako jiskření ve vzduchu před bouří. Smysly se ti opět zaťaly jako předtím neschopny to snášet. Těžko říct, jestli bylo horší nechat se otloukat o zeď nebo to prostě jenom snášet… Ne, tahle moc do vašeho světa rozhodně nepatřila.
Dokonce i Stín se tentokrát nahrbil. Cítil to – nebo dokonce viděl, jako vzduch najednou začal svítit tou nebezpečnou všepohlcující energií o tolik silnější než jste vy oba – a bál se. Nezranitelný netvor, kterému neublížilo nejsilnější kouzlo, které jsi znal, ani vodní oštěp, začínal být ve společnosti svého stvořitele nervózní.
„Protože mi slíbil, že mě odsud dostane. Že mě dostane z téhle zatracené pouště do vašeho – do vašeho…“
Princ vydechl. Chvíli bylo ticho, ale pak vztekle vykřikl a – ano, bylo dobře, že ses natiskl úplně ke zdi, i když ti další vlna magie vyrazila vzduch z plic a v uších ti zahvízdalo to odporné skřípání drápů na podlaze.
„Já už tady být nechci,“ zašeptal už jenom docela tiše, zatímco se ve vzduchu schoulil do klubíčka jako docela malý kluk… prostě jenom malý kluk s mocí vás tady zabít všechno, jenom pokud se mistička vah znovu přehoupne ve váš neprospěch. „Chci pryč. Slíbil mi, že mě odtamdud dostane.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Au - sakra - AU. Jediná naděje, kterou si dělám, se točí kolem představy, že tak silné poryvy magie snad dosáhnou i ven a Essek nás najde. Možná dokonce policie, ale kdo ví, jak dlouho jsem byl mimo, možná jsou dávno pryč... Co si namlouvám? Essek mou zprávu nedostal a policie spokojeně patroluje kolem pár kousků kamení. "Princi dost," vypravím ze sebe. "Já ti chci pomoct, takhle nemá žít nikdo. Ale jestli ze mě uděláš placku, budu ti k ničemu." Přemýšlej. Přemýšlej, co se dá slíbit klukovi, který je zjevně s tímhle světem nekompatibilní. Magie tak silná, že tam nemohou žít ani elfové - padlo tohle někde, nebo jsem si jen poskládal kdo ví co? Když už si umanul, že chce žít zrovna v tomhle světě, místo v podzemí by se snad našlo, možná i společnost. Možná dokonce existují metody, jak jeho moc omezit - tedy jiné než Luna - aby nepozabíjel děti na hřišti jediným kotrmelcem. Jestli ovšem existuje způsob, jak zapomenout, že zabil kdo ví kolik lidí... Jsem skoro rád, že se nenabízí dilema, jestli ho poplácat po zádech, nebo dokonce obejmout. Je kluk, je to vrah, je to... titán... je to oputěšný dítě, které tu chce zjevně někdo ošklivě využít. "Potřebuju..." Bolí mě snad všechno. Může bolet vzduch v plicích? Bolí mě snad i vlasy. Bolí mě i ta krev, o kterou už jsem přišel. "Potřebuju o tobě vědět víc, abych to vyřešil. Jenže jestli chceš žít v tomhle světě, je dobrý pochopit jednu věc: když se kvůli lidem snažíš, oni se pak kvůli tobě taky snaží, tak to funguje - a to potřebujeme, protože pomoct ti je velká a těžká věc. Odpoutej Petra. Je chytrý, sedneme si nad tím všichni tři a vymyslíme, jak tě odsud dostat. Můžu zkusit nazírání," zkusím, tom se mu přece prve líbilo. "Nemusíš být na všechno sám." Snad netlačím na pilu moc, ale čas, ten největší nepřítel ze všech, znuděně potikává kolem a okusuje ze všech tří kousky sil. Jak ty poslední nápory zvládnul James, ani nemám sílu zjišťovat. Petr... skoro mě překvapí, že má docela obyčejně červenou krev. Další, další, která se rozlévá po zemi, marnotratně ztrácená. Luna se musí bavit přímo královsky. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávno Nedůvěryhodní nazírači
Princi, dost. Překvapilo tě, že opravdu přestal? Snad to byl tón tvého hlasu nebo následný slib pomoci, ale vlny magie přeci jen ustaly. Zhoupl se, na okamžik se na tebe podíval a pak sebou zase plácl do vzduchu, jako by ležel na neviditelné pohovce.
„Ty mi pomoct nemůžeš,“ obrátil se Princ dramaticky ve vzduchu a na čelo si položil hřbet stejně dramaticky jako herečka v černobílém filmu. Kde to odkoukal, by byla dobrá otázka. Mají v nicotě televizi? „Od prvního slova dokazuješ, že mi pomoct nemůžeš. A nechceš! Furt mluvíš jenom o nich… nezabíjej je, odpoutej je… a co já? Bez jejich krve se z téhle díry nikdy nedostanu. Jsi jako ten předchozí nazírač, akorát bys ze mě tahal rozumy, jak zachránit svět… nebo se chtěl naučit jiné rituály. Na to ti tak skočím!“
Netvor se znovu odhodlal zvednout Petra a vrátil hadičku na své místo. Byla to nevděčná nekonečná práce… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Krev se dá získat i jinými způsoby, jestli je tak nezbytná," řeknu. "Bez zabíjení. Ty už jsi někomu na lep skočil, mládě, a hodně ošklivě - vážně není v pořádku, aby se před tebou schovával, nechával tě tu samotného a jen nejasně sliboval. Jo, ta špatná zkušenost s nazíračem mě mrzí, ale nic jsi mi říct nechtěl, tak se tím neoháněj." Trochu se narovnám. Hlava se mi točí, opakované poryvy té obludné síly mi na životním elánu nepřidaly. Myšlenky se točí v kruzích a jen pracně shledávají souvislosti. Už tu byl dřív, je tu znovu, jestli ho přerušením toku síly odeženu, možná nezmizí navždy. Měl bych se pokusit, ať se za těch pár stovek let nepustí hned do dalšího zabíjení... omlouvám se, milá vnoučata, nevím jak. Stejně to bude k ničemu a já tu umřu. I tak bych se mu měl pokusit říct něco, cokoli, co ho posune dál od Přítele... Možná mě od pokusu se zrcadlem zdržuje jenom obyčejný strach, protože až se od něj moje kouzlo odrazí, další šanci k čemukoli nedostanu, i kdybych kolem sebe nějakou viděl. "Jasně, že mluvím o nich, skuteční přátelé se totiž o sebe starají... jak bys věděl, kdyby ti ten mizera jen nelhal." No, tak, udělej to. Stín si teď hledí vlastní práce a Princ se dívá jinam. Nezměníš pár slovy náhled někoho, kdo je stovky let starý. Přestaň si dělat naděje, že mu vážně pomůžeš. Přestaň se bát... raději do toho skoč dokud ještě můžeš. Tyhle řeči ho přimějí k zamyšlení stejně snadno jako by ho mohly naštvat. Připusť si konečně, že nejde zachránit všechny... a možná nikoho, ale nezkusit to? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo zemřel nedávnol Lháři! Lháři!
„Tak já ti o něm povím, když tolik chceš. Prý neoháněj si tím, ty… ty… Nesnáším tě! Nesnáším jeho. Oba jste mi lhali. Vlastně jste si podobní,“ přelétl tě Princ podezřívavým pohledem.
Jediným pohybem ruky zaplnil sklep černým štiplavým kouřem, jako by na pódium padla opona. Přímo před tebou se objevilo docela malé světlo stínové postavičky s rohy na hlavě a korunkou, která měla znázorňovat Prince jen o několik století mladšího než teď. Druhá osoba – vysoký muž, čaroděj s dlouhými vlnitými vlasy a pláštěm – k němu přišla z dálky. Takhle na malém modelu bez tolik potřebných detailů jsi ani o jednom nevyčetl nic bližšího, pokud ses vůbec dokázal soustředit přes křik toho opravdového Prince.
„Jednoho krásného dne v Nicotě mého světa se zjevil nazírač hledající posledního titána. Mluvil o přátelství mezi světy a vzájemné pomoci. Říkal, že se prolínala hranice mezi vaším světem a tím démonským. Ptal se, jestli mu můžu pomoci. Řekl jsem,“ Princova postavička nadšeně vyskočila do vzduchu a zamávala nohama i rukama najednou, „ano, drahý nazírači, znám rituál, kterým zachráníte svůj svět, byť na oplátku od vás žádám jedinou věc – vypustíte mě z mého vězení zde. Když nazírač procitl ve svém svět, věděl, co má dělat a hned činil se. Vztyčil mocné sentinely a vytvořil bariéru mezi dvěma světy, avšak,“ opravdový Princ výhružně princ do vzduchu, „svou část dohody nesplnil. No? Co si o tom myslíš, no? Skuteční přátelé se starají? Přítelíček na rozdíl od všech dělá, co slíbil. Připravuje se na rituál, jak mě propustit. Záleží mu na mě! To ty – ty mi tady od začátku lžeš! Stejně jako ten nazírač předtím! LHÁŘI! LHÁŘI!“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Přimhouřím oči pod náporem bolesti z jeho křiku a honem si zakryju ústa a nos předloktím, abych v dýmu alespoň trochu dýchal přes látku. Ale no tak, prcku, někteří z nás tu mají za sebou hodně dlouhý den! Příšerně dlouhý. Ale třeba už je zítra... příliš krásná možnost, než aby mohla být pravdivá. Jenže pojem o čase jsem ztratil už dávno a teď bych bez odporu odkýval, cokoli by mi kdo řekl. Tohle nové dědictví mě doopravdy nepřekvapí. Napadlo mě to už, možná nemohlo nenapadnout, jestli něco, tak jsem ohromený Arturovým záběrem - a možná je v tom všem jakási jiskra úžasu nad vlastní dedukcí - musím si víc věřit - takže i s tím zrcadlovým artefaktem musím - ale jestli už prve jsem měl zábrany vůči takovému řešení, teď je mám dvojnásob. Krev těch kluků padá rázem i na moji hlavu, a to je obrat velmi nečekaný. Ne že bych si za to připadal odpovědný. Ale i to je... dědictví. Stejně jako nezbytnost dohlédnout na sentinely. Jen poněkud bezprostřednější a bolí z něj hlava. "Já ti nikdy nelhal," odpovím. "A on... víš, on přitom zemřel, proto za tebou nepřišel. Opravdu jste spolu zachránili svět," zvednu k němu oči, najednou plný nekonečného smutku. "Jen jsem do téhle chvíle nevěděl, že toho obětoval tolik. Že obětoval tebe." A třeba taky dané slovo, o kterém musel vědět, že nesplní. Leda by někde stačil nechat návod, vysvětlení... nebo to pro něj byla přijatelná cena za celý svět - a v zádech mě mrazí, co rozhodování to muselo stát. Obětovat sebe, budiž, to je fér. Ale... Vydechnu. Snad bych dokázal jednat stejně. Připadám si teď velmi malý vedle všech těch věcí, co mi přistávají na ramenou. Vždyť ani nedokážu přežít do zítra. Jak to mám všechno dotáhnout? "Dobře, Princi, v tom případě... nějak to s tebou vyřešit je teď můj úkol. Možná mě ho zbavíš brzy," pomoci jehly, hadičky a kbelíku, skvělý, fakt... "Možná existuje způsob, jak tě přesvědčit, že to s tebou myslím dobře. Řekni mi - je něco, co bych mohl dokázat a nebo udělat, abys mi uvěřil?" Už když se slyším to vyslovit, odpověď je zřejmá. Mám dokonale prázdné ruce, jsem vedle něj bezmocný, Stín, ohavný, příšerně silný a možná nezranitelný, mi div nedýchá na záda. Je to situace hrozná na tolik způsobů... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Způsob
Princ posmutněle přikývl. Konečně jsi chápal obrovský dluh ležící na bedrech všech lidí v tomhle světě – ležící na tvých bedrech, protože to byl tvůj předek. Věděl o tom? Ne, nenapadlo ho to; lidé mu splývali a všichni vypadali stejně. Soustředil se jenom na to důležité. Chtěl se dostat z nekonečné temnoty mrtvého vesmíru, chtěl se dostat někam, kde by už nemusel být sám, a kde by si mohl hrát dle libosti klidně s celým světem. Pokud přitom pár lidí zemře, rmoutit ho to nebude, vždyť co je pár životů oproti osudu světa?
Možná tě překvapilo, že na tvou otázku neodpověděl hned. Neplivl ti do tváře. Prostě se na tebe jenom zahleděl, zatímco se černý kouř pomalu vytrácel z místnosti a tobě se dýchalo zase o něco líp. Uklidnil se? Tolik ses ho snažil přesvědčit o tom, že ti chce pomoct… ale lhář jsi pořád, jasné?
„Jedna věc tu je,“ kývl Princ po chvíli, když už jsi znovu dohlédl na zrcadlo. „Uvěřím, že to se mnou myslíš dobře, pokud mi dáš svou krev…“ pokynul ti hlavou k Petrovi. Když zaujmeš jeho místo, myslel tím. Když se posadíš na to křeslo, necháš si zapíchnout jehlu do žíly a tvá krev poteče do kyblíku kdovíjak dlouho. „Uděláš to? Nebo ne? No?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Na chvíli si opravdu začnu dělat naděje, že se začínáme někam dostávat. Něco v jeho tváři... jako by mu bylo Artura snad i líto, jako by začal chápat, o co se snažím a proč, třeba skutečně i důvěřovat. Třeba se vážně dokážeme alespoň domluvit, když ne pochopit. Musí být způsob, dokázal spolupracovat s Arturem, s Přítelem... jenže já jaksi nemám celou noc na hledání hezkých slov, ani týden na budování důvěry. Pro mě všechno začíná a končí tím, že ty dva nechci nechat umřít. Opravdu si začnu dělat naděje s těmi prvními slovy... a velmi rychle a bolestně ta bublina zase splaskne. "No tomu říkám skvělý důkaz dobrých úmyslů," řeknu. "Nechat se zabít... to pomůže úplně všemu." S hořkým uchechtnutím se začnu pomalu zvedat na nohy, pomocí zdi, nešikovně. Jestli bych dal svou krev místo Petrovy, kdyby to dávalo smysl? Nevím. Asi bych neuměl nedat, i když by to byla hloupost a vážně o tenhle druh demonstrativního mučednictví nestojím. Ale krvácet do kbelíku a zatím pozorovat, jak James umírá a Petr taky, jen pomaleji - neuvěřím ani na okamžik, že je Stín odnese zpátky na ulici a položí někam, kde se jim včas dostane pomoci... nejspíš by ho tam vrátil hned po mně... nebo vlastně co má tohle být... "Posmíváš se mi... proč?" zavrtím hlavou. Je jasné proč - protože může, protože jeho moc je příliš velká a nemůže mě ani brát vážně. Nejspíš právem. "Já jsem opravdu chtěl zkusit hledat řešení..." Jenže možná žádné není a on to ví a tak se míjíme o celé světelné roky. Jenže položit hlavu na popravčí špalek úplně zbytečně neumím. Už nevěřím, že dokážu říct cokoli, co by s ním pohnulo. Artur nejspíš dobře věděl, proč tenhle slib nesplnil. Snad má Princ pravdu a za víc než posměch nestojím. Myš tu přemlouvá kočku, že jsou i lepší věci k jídlu, a ještě si tím svým myším mozečkem dělá naděje, že by to mohlo vyjít. Nevěřím si, že ještě zvlášť dlouho vydržím při vědomí. Jestli mě dorazí hned ten nejbližší poryv jeho síly, nebo odpadnu po dvou dalších, těžko říct. Ale teď už tuším, že není na co čekat. Buď a nebo. Opřený o zeď přejedu maně palcem po prstenu. Škoda... "Concide fortis." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Oh the misery, everybody wants to be my enemy
„Říkal jsi, že mě chceš přesvědčit,“ překřížil Princ paže na hrudi jako trucující dítě, které si usmyslelo hračku na nejdražší polici hračkářství a nechtělo snížit ze svých nároků, „tak mi dokaž, že…“
… to myslíš vážně, Princ už nedořekl.
Neměl jsi dost času, aby pro tebe bylo snadné kouzlit. Magie se ti zadrhla, vodovodní potrubí výmluvně zachrlalo a tebou projela známá nejistota, jestli se ti má kouzlo vůbec šanci podařit. Chvíle dlouhá jako úder srdce, možná dvou, tebou zavibrovala poté, co jsi vyřkl zaklínadlo a Princi došlo, co se snažíš. Co hrozí. Že by ti v tom měl zabránit. Jakkoliv! Hlavně hned! Někdy později se prodleva mezi úmyslem a uskutečněním magického pohybu zmenší, ale právě teď jsi cítil magii, jak se prodírá spirálou nechutně pomalu a teprve pak se vrhá před jako osten šípu. Jeden úder, druhý…
Z dlaně ti vystřelila útěšně povědomá vlna energie a tentokrát jsi to byl ty, kdo svou silou shodil Petrovu židli. Jestli ten zítra také nebude ležet s otřesem mozku, má neskutečné štěstí… ale štěstí by se dalo počítat už jenom v tom, že zítřek přežije. Ani tentokrát se mu nepodařilo otevřít oči, i když mu víčka zoufale třepotala ve snaze se probrat z bezvědomí.
Stín se ti pokusil vrhnout do rány. Ve filmu by byla přesně tahle pasáž zpomalená, než ho srazí samotný okraj tlakové vlny tvého kouzla. Dokonce i Princ se postavil před zrcadlo, aby ho zaštítil vlastním tělem, ale magie jím projela, jako by tam ani nestál. A on opravdu nestál… Důkaz jsi pro to neměl žádný, nikdy ses ho nepokusil dotknout ani jsi ho neviděl pokoušet se o nic fyzického. Celé to pro něj bylo jenom vzdálený sen ne nepodobným těm, které jsi míval i ty. Budíček!
Opravdu ošklivý budíček a vhodná chvíle pro srdeční příhodu bylo to, že kouzlo nedosáhlo až na zrcadlo, nevrazilo do něj plnou silou, jak jsi plánoval, jenom ho oválo zbytečkem, který mu zůstal. Stůl se zachvěl, křehká starožitnost se zakymácela a poskočila na samém krajíčku. Princ se ohlédl přes rameno, maně natáhl ruku, jako by zrcadlo snad mohl zachytit, a pak —
„Ne, ne, ne…“ zaškemral vyděšeně.
— zrovna ve chvíli, kdy se ti zatmělo před očima a celý svět se zhoupl způsobem, který už jsi důvěrně znal — |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Je mi to líto," řeknu, nebo si možná jenom pomyslím. Je to chvíle, na které je špatně úplně všechno. Je složená z jednotlivých okamžiků a některé z nich jsou šíleně, nesmyslně, absurdně dlouhé, třeba ten, kdy se moje magie s tak velmi doslovně bolavou neochotou, pracně, pozvolna a s mnoha protesty rozbolavělého nitra formuje do potřebného kouzla - sakra Luno, neměla by ses trochu snažit, ať mě nezabije konkurence? nech mi alespoň trochu... - a pak ještě delší nejistota, jako bych místo prudké vlny vyslal třepotajícího se motýla, co cestou třikrát zabloudí. I když jsem se přinutil vstát, abych byl ke stolu se zrcadlem v lepším úhlu, snad jsem špatně mířil, ten náraz pohltil už Petr a nebo Princovo tělo není zase tak nehmotné - je mi to vážně líto, mládě, jenže i když nemůžeš za to, jaký jsi, nedává ti to nárok ubližovat ostatním... ani mně povinnost brát přehnané ohledy. Princův strach mi ale dává naději, že jsem důležitost zrcadla odhadl správně. Musí to tak být? Nemyslí mi to... A Stín... půjde mi po krku, nepůjde... půjde, jistě; možná nás tu roztrhá všechny. Nevnímám ho příliš. Silou vůle se snažím přimět ten banální kousek nábytku, aby opravdu spadl. Před očima mi černá, silou se opřu zcitlivělými zády do hrubé omítky, abych se přinutil udržet při vědomí, jako by mě snad málo bolela hlava, ale tohle je zase jiné, jinde, ostřejší a naléhavé novotou - nesmíš omdlít - za Lunou ne... i když by se vyřešila ta stará otázka: poznal bych okamžik, kdy je smrt opravdová? Zůstaň, vydrž, stiskni Alexandrovu dlaň, mysli na Petra, kterému musíš pomoct, nebo tu vykrvácí, na Jamese, který potřebuje do nemocnice, prostě ne, ne-ne - Princ nahlas a já v duchu škemráme nad osudem a okolnostmi a vlastními limity. "Je mi to líto." Neříkal jsem to už? Proč jsi neposlouchal, co ti povídám... Vydechnout. Divně se mi ten zvuk zhoupne v uších. Nevím přesně, jestli jsem měl důvod vydržet na nohou, ale nějak ze setrvačnosti to zkouším dál. Ještě něco musím... Aha. Nadechnout. Jsem tak příšerně unavený, že mi začíná být dost jedno, jak to všechno skončí, jenom ať je po všem. Spadni. No tak. Odmítám umřít zbytečně. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Oh the misery, everybody wants to be my enemy II
A konečně – konečně – se zrcadlo převážilo přes okraj a roztříštilo se o podlahu. Princ se nevěřícně podíval na své ruce, které se měnily v černé kouř a rozpadaly se stejně jako postavička s korunkou v jeho stínovém divadle o zlém nazírači. Šlehl po tobě pohledem tak vzteklý, že by mohl zabíjet… kdybys samozřejmě nepřetnul spojení s jeho světem a nezastavil proud jeho magie.
„Nesnáším tě! Slyšíš? Nesnáším. Jsi lhář. Lhář! Stejně jako Artur. Nesnáším vás oba,“ Princ využil svých posledních pár vteřin moudře a křičel na tebe z plných plic. Po tvářích mu tekly zoufalé slzy. Kdepak posměch, návratu do svého světa se opravdu bál. Nechtěl se probouzet, nechtěl —
— a pak zmizel. Prostě zmizel. Puf! Rozplynul se jako pára nad hrncem. Nohy se ti podlomily vyčerpáním, zády jsi se zapřel o zeď a sjel dolů stejně nepříjemně, jako když ses pokoušel postavit. Konečně to na tebe všechno dopadlo. Bylo ti špatně… přesně tak slabo, jak jsi nejspíše tušil, že ti bude. Tělo se ti třáslo, byla ti zima. Zase jednou se ti podařilo dostat na samé dno svých magických sil. Příště už Essekovi možná uvěříš, že tě magické vyčerpání nezabije, pokud tě samozřejmě nezabije ten netvor…
Jistě, netvor.
Stín, jak si netvor v duchu říkal, sebou zvláštně škubnul v rozmazaném světě plném skomírajících světel umírajících čarodějů – nebo vás za ně aspoň považoval –, klopýtnul do středu místnosti, div nezakopl o Petra, a pak vrazil bokem do zdi jako vzteklý pes. Dům se otřásl a jeho zoufalý řev se ti zabořil do tepajících spánků stejně bolestivě jako drápy. Nastala přesně ta chvíle, které ses obával… ale místo strachu tě naplnila zvláštní, zrádná jistota… těžko říct, kde jsi k ní vlastně přišel… že ti Stín bez Prince ublížit nemůže. Měl by zmizet. Samozřejmě, že by měl zmizet! Náhlá myšlenka se zachvěla na samém okraji bdění tak, jak se geniální nápady už vkrádají do mysli těsně před usnutím.
Až na to, že Stín nezmizel. Na tom bylo něco špatně. Věděl jsi, že je to špatně. Měl zmizet. Všechno v tobě teď křičelo na poplach, že měl zmizet. Princ byl zdrojem jeho sil, ale… s netvorem sytícím se magií to přeci jenom bylo komplikovanější – až na to, že odtrhnutí od jeho stvořitelé pro ně pořád bylo nepříjemné. A on řval bolestí. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zvuk tříštěného skla někdy může být ten nejkrásnější na světě. Právě teď, třeba. Objev, že ani magické artefakty nemusí být automaticky kdo ví jak chráněné, a stačí do nich zkrátka praštit... a Princ opravdu mizí, ztrácí se a rozplývá... i když chvíli tomu nevěřím a jen unaveně přivírám oči, abych se zbavil černých mžitek v tom neurčitém prostoru přede mnou. Je mi líto, mládě... a opravdu je. Ale, víš - říkal jsem ti to. Varoval jsem tě, že tvoje budoucnost nebude dobrá, jestli... už dávno nevím, co všechno jsem mu povídal, jen ta drobná ironie nazírače věštícího i bez nazírání, ta mi tam prokmitne. 'Přijdu za tebou,' řeknu málem, ale než k tomu stačím posbírat sílu, dojde mi, jak hloupé by to bylo. Nevím, jestli bych mohl; nevím, jestli by to bylo bezpečné. Ale třeba vážně na něco přijdu. I kdybych mu měl jen občas dělat společnost; už teď se mi srdce svírá nad zoufalstvím v jeho tváři. Ta jeho modrá kůže hodně pomáhá nevnímat ho jako člověka a rozdílná měřítka věcí tak brát jako nepříjemnou danost. Nějak mu nedokážu mít za zlé, že nechápe, co provedl - i když zároveň tuším, jak moc mě ovlivňuje vzhled dítěte, jak vlastní minulost (ano, Eliáši, k nevíře, jsou i horší oběti nedostatečné výchovy - a co víc, možná těch pár kbelíků krve je jen zlomek toho, co jsi prolil ty sám...). Jen... jen ta návštěva nebude úplně hned, promiň. Musím napřed vyřešit pár jiných věcí, vlastně celou hromadu. Bod číslo jedna: dožít se rána. Sjedu po zádech, až to ve mně bolestí zatrne, a trochu poupravím tu nejistou myšlenku: přežít příštích pět minut. Je mi tak strašně, že bych se nejraději schoulil do klubíčka a kňučel zoufalstvím - v duchu, nahlas by to dalo moc práce. Jenže Petrovi je třeba zastavit krvácení, zavolat pomoc... Představa, že se tu někde plazím po schodech ze sklepa, ve mně leda probouzí touhu uhryzat si ruce. Já už se nechci hýbat... Ale třeba mě Stín konečně - nedorazí. Vím, že ne. Mlátí sebou, až se stihnu začít bát, že pošlape Petra, musím se k němu dostat... k Petrovi, ne Stínovi... proč nemizí? Měl by! Jestli snad musím roztlouct střepy zrcadla na prach, udělám to, i kdybych měl jen vlastní ruce - jen ať už nikdy nikomu neudělá to, co nám provedl v uličce. Trpí, ale jestli je to utrpení, na které se umírá... musel být svým způsobem rozumný... jistě že musel, vybíral oběti, rozhodoval, uměl zacházet s jehlami... proboha Petře... "Stíne, dost!" zakřičím, jako bych snad dloufal, že když přišel o jednoho pána, radostně přijde druhého. Hlas se mi zrádně láme vyčerpáním. Třeba... třeba je to jen setrvačnost a zmizí za chvíli. Nějaké malé zásoby magie do něj vložené - cha, malé - zmiz už, žadoním v duchu, ať můžu znovu zkusit takové ty věci jako mobil a prsten... Alexandr. A Leopold. Smí se komorníci půjčovat? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Přežil jsi to… Neuvěřitelné!
Hlas se ti zlomí už po první slabice a z výkřiku se stane zesláblý šepot. Možná je to tak lepší, možná by Stín ve svém bolavém vzteku vyletěl po komkoliv, kdo by mu padnul do rány. Narážel do stěn jako pomatený čmelák, až se dům otřásal v základech. Snažil se vzpamatovat, snažil se přimět vnímat svou novou realitu bez pána, ale nedařilo se mu to…
Ve tmě jsi viděl jenom obrovský stín, jak sebou smýkal z jedné strany místnosti na druhou a pak se nějakým zázrakem dostal až ke schodům, po nichž zadusaly těžké kroky. Nahoře se ozvala ještě jedna rána, jak něco shodil nebo do něčeho vrazil, ale pak zmizel. Ne jako Princ. Nerozplynul se, prostě vyběhl do ulic Kelliwigu a ztratil se v nich. Co se s ním stane, zjistíš možná brzy, možná ne.
Studený vítr zvenku dovál až k tobě. Někde tam nahoře, nekonečně daleko od místa, kde jsi seděl a bojoval se zoufalou touhou zavřít oči, byl východ… Přežil jsi to, došlo ti možná konečně. Jak málo chybělo, aby ses s tímhle světem rozloučil tentokrát doopravdy.
„Eliáši…?“ zachraptil Petr slabě, tak nechutně slabě, že tě to nejspíše srazilo z nebes bezmezné úlevy zpátky ke pozemským starostem a svému krvácejícímu společníkovi. „Co… kde…“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Vzduch. Bohové, díky za to, za tu malou připomínku, že celý svět nepáchne zasychající krví. Co na tom, že je ledový, stejně už jsem se nezvladatelně třásl, tak budu ještě o trochu víc... aha, přežil jsem... to je... nečekané. Plán pro případ přežití jsem neměl. Chvíli tu představu opatrně zkoumám. Náhlá absence bezprostředního nebezpečí jako by mi připadala nevěrohodná a taky ošidná, třeba můžu konečně odpadnout... Ale ještě není konec. Přinutím se pohnout a vydolovat z kapsy mobil, svítí moc silně a do očí bolí, chvíli mžourám na malou obrazovku a marně se snažím pochopit, co vidím. 23:23, tvrdí hodiny. Nedokážu si srovnat, jestli je to moc a nebo málo, ale je to něco. To nám ta noc pěkně utíká, Luno, co? Jaké to bylo, když si na tobě někdo pochutnává...? Třeba můžu odpadnout - alespoň na chvíli - na tu nejmenší, sladkou chvíli spánku beze snů... Jenže je to pořádné zklamání: signál na nule, zpráva pro Esseka stále svítí červeně. Ztuhlými prsty začnu vyťukávat další zprávu, zestručněnou málem k nemožnosti: "Sklep u zastavky." Nevyzpytatelné jsou cesty Kelliwigského signálu... představa, že mu někdy zítra a nebo klidně pozítří dorazí do mobilu celý román dnešní noci, mě málem přiměje k hořkému pousmání. Jenže i to dá moc práce. Všechno dá moc práce. Ruka s mobilem mi sklouzne podél těla, nikdo další se komfortu průběžného zpravodajství nedočká. Musím k Petrovi. Musím - ale možná nemusím - a on žije. "Petře..." Aha, takhle to nepůjde. Zkusím se soustředit na každé slovo a pečlivě vyslovovat. "Petře, v paži máte jehlu. Musíte ji vyndat a zastavit krvácení." Musím znít jako něco, co právě vylezlo z hrobu. "Dokážete... dokážete to?" Já se už taky pohnu, opravdu... Ale vážně potřebujeme pomoc: s Petrem bychom se asi nakonec nějak zmátořili, i když mi ta představa připadá nevěrohodná a říkám si, jestli jen sám na sebe nedělám přehnaná ramena. Ale James... "Alexandře...?" Kdepak nadšené vrhnutí do náručí jako prve, teď už je to spíš zhroucení se do - snad - nastavených rukou. Plné naděje. Prosím, ozvi se. Jsme si tak blízko... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Na dně
„Uhm,“ Petr na okamžik zavřel oči, jako by si snažil uspořádat myšlenky. S hlubokým výdechem se pokusil pohnout, ale provazy bez vůle se mu jenom zatnuly do těla. „Budu… Budete mě muset rozvázat. Můžu… potom zavázat… zastavit krvácení,“ vydoloval ze sebe namáhavě.
Ne, nebyl na tom dobře. Byl slabší čaroděj než ty, neregeneroval magii zdaleka tak rychle a teď se snažil odrazit od dna. Zvládne to, bude muset. Zvládl už horší věci, řekl by rád, ale najednou si tím nebyl vůbec jistý.
„Co… se stalo?“
Světlo komunikačního prstenu protnulo tmu. Ve dne se dalo snadno přehlédnout, nebylo nijak jasné ani výrazné, ale teď takřka v úplné tmě podzemí se dík němu zaleskla kaluž krve, a dokonce jsi zahlédl i Petrovu bledou tvář. Záhy jste se zase propadli tmě. Nitka magie byla příliš slabá, než aby se dostala až k Alexandrovi. Byl tam… Skoro jsi ho cítil, ale neměl jsi v sobě ani kapičku sil navíc… teď ne. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Na okamžik pevně zavřu oči. Jsem zklamaný až... nesmyslně, hloupě, k pláči z ryzí únavy a stesku; ale jen klid, zkusíš to za chvíli... jsi jen vyčerpaný, ale už dávno ses rozhodl, že na to se neumírá. Magie regeneruje pořád, i teď, co na tom, že to necítíš. Je to stejné jako s hodinovými ručičkami, od pohledu nehybné, ale nezastavitelné, a čas letí, prší všude kolem, některým z přítomných neblaze odtikává... a možná je to tak lepší, vždyť co bys mu takhle povídal. Jak chceš slyšet jeho hlas, trochu povzbuzení, že chceš být s ním na nějakém úplně jiném místě, než jsou tahle šílená jatka? To by teda opravdu bylo ubohý... ne, nejen hlas, to nebylo to nejdůležitější: především pomoc pro Jamese. A pro Petra, protože ten taky nezní vůbec dobře. "Už jdu," řeknu. "Prosím... vydrž vzhůru." Svázaný, pravda. Zapomněl jsem, nebo mi jen nedošlo, že změnou okolností se těžko změní kulisy. Ještě si vybavit, kudy vedly provazy. Mobil strčím do kapsy a zatímco mobilizuju tělo k pohybu a přemlouvám hlavu, ať ještě vydrží, chvíli dumám, jakým způsobem se vydat na cestu. Znovu po čtyřech, jak jinak. Padá se tak z menší výšky a stejně musím hmatat před sebou, abych Petra po tom všem navíc nepřišlápnul. Jen tedy překlopit se od zdi na ruce... a kupředu... no tak je to kousek. Je třeba přejít sklep, ne fotbalové hřiště. Stejně mě skoro překvapí, že cestou nezabloudím. Musí to být jeho tvář, čeho jsem se letmo dotknul, ale s vědomím, jak strašně špinavé mám ruce, se zdržím útěšných gest. Mohli bychom si dát soutěž, kdo má studenější kůži... Sklouznu mu rukama po ramenou a začnu hledat provazy. Sedět bez opory zdi je taky práce. Vím, že musí vnímat můj dech, tak se snažím, opravdu se snažím, ať nezní tak namáhavě a nedrhne. Prý co se stalo... jedno děcko jsem přinutil vrátit se někam, kde bude samo, na místo, ze kterého mělo strach. Neprožívám ten fakt zdaleka tak sebemrskačsky, jak vyznívá. Ani teď nevím, co jiného bych mohl dělat. Nemám pochybnosti, že to bylo třeba, a jakkoli je mi ho líto, jeho vlastní nedostatek empatie tu lítost zároveň účinně smývá. Jenže pořád je to mládě. A mláďata by se prostě měla chránit... i ta zubatá. "Jsme ve sklepě domu u té uličky," zkusím to vzít stručně, protože hlas mi vázne a hledat uzly a zároveň mluvit, to je trochu moc velký úkol. Chvílemi znehybním prostě proto, že se musím neochotnou vůlí přinutit k dalšímu pohybu. "Byl tu... asi projekce... malého kluka. Poslední titán, říkal. Střádal krev, aby se mohl přenést ze svého vesmíru. Ugh, omlouvám se." Vážně, nechtěl jsem vás dorazit, Petře... dobrý? Tak pokračujeme. "Ten netvor, Stín, byl jeho služebník. Jeho rukama." Nedokážu si honem srovnat, co je důležité, co bych mu měl říct a co je naopak navíc. Omluvit se, že jsem tak dlouho váhal... by nepochybně bylo na místě, nemusel být tak vyčerpaný. Ale to by chtělo vysvětlování víc, než na kolik se cítím. Navíc si náhle nejsem úplně jistý, co už jsem říkal, ruce se mi třesou. Strašně unavený... ale to nic, to bude lepší, jen chvíli, malou chvíli... "Princ, to... to byl ten kluk, měl artefakt, zrcadlo..." Přítel! O něm jsem mu zapomněl říct. Málem Petrovi v té chvíli závidím, že si jen tak leží a spokojeně krvácí a vzato kolem a kolem, klidně může zavřít oči. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Na dně
„Titán…“ vydechl Petr nevesele, přičemž si znovu položil hlavu a zavřel oči. „To si z vás dělal legraci. Titáni jsou bytosti z pohádek a starých příběhů, neexistuje nic jako svět titánů. Nejsou… opravdoví.“
Neviděl jsi Petrův výraz, když ses ho dotkl. Pohnul hlavou blíže k tobě… možná se na tebe dokonce pokusil dohlédnout, ale ve tmě byl stejně slepý jako ty, ne-li víc, protože dosud neměl šanci se rozkoukat. Rozvázat ho nebylo těžké. Kdyby byl v lepší kondici, nejspíše by dosáhnul na neúhledně zavázanou smyčku sám, ale teď se rád odevzdal do tvých rukou. Zvládneš to… a on se na oplátku zvládne zvednout alespoň do polosedu. Vydechl. A nadechl se a – ne, to byla chyba. Dusivě se rozkašlal, jak se mu obrátil žaludek vzhůru nohama. Ještěže nejedl.
„Jste studený…“ poznamenal opožděně, zatímco prsty nahmatal provaz a zadíval se na něj jako na něco cizího. Pořád mu nechtělo dojít, co se stalo. „Jak jste na tom? Budete muset… tady,“ natáhl k tobě ruku s jehlou, „budete to muset zavázat. Zhruba… tady. Pevně. Potom vyndáte jehlu. Jste v pořádku? Zvládnete… vstát? Kam zmizel? Ten titán a netvor?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ruce se mi zastaví, překvapení a pohyb nejsou v téhle chvíli plně kompatibilní. "Opravdu...?" Bezděky nakloním hlavu do strany, jako bych se potřeboval zaposlouchat do toho, co bylo. Jestli se o titáněti dalo něco říct s naprostou jistotou, tak že nepředstíralo. Jestli bych to u dítěte staršího než já poznal - samozřejmě. "On si to o sobě každopádně myslel," poznamenám a konečně najdu to správné místo, abych Petra rozvázal. Dokonce se o něj symbolicky opřu rukama, jako bych mu pomáhal se posadit. Ještě něco... aha, ta jehla. "Ale možná mu to někdo namluvil..." Musím mluvit souvisleji. Tak tak se zastavím, abych si nepromnul dlaněmi tvář. "Z toho zrcadla sálala moc tak neuvěřitelně silná... silnější, než bych si dokázal představit." Moje otlučené já by mohlo povídat. "Ale byl tu ještě jeden v příběhu. Princ chvíli přes zrcadlo mluvil s čarodějem, kterému říkal Příteli. Někdo... někdo mu sem pomáhá. Možná ho vyvolal, nebo se pokouší využít jeho sílu. Tady?" ujistím se, kde přesně mám vyrobit provizorní obvaz z provazu. Moc zdravě to nezní, ale asi lepší než nic. "Těžko říct, jaký mezi nimi byl vztah. Přítel nabádal k trpělivosti a kluk," pousměju se hořce, "se rozčiloval, jak ho to nebaví. Koneckonců... někdo sem to zrcadlo donést musel." Sevřu pevně jeho ruku, teď teprve si užijete, Petře, jak studený jsem, ale pro tahání jehly potřebuju oporu, ruce se mi třesou a nerad bych ji vyrval ve špatném úhlu. I tak je to spíš odhad... "Vstát... ještě chvíli, omlouvám se..." Po čtyřech už to mám sice docela dobře nacvičené, ale... ještě chvíli, prostě ještě chvíli... měl jsem tam raději hodit kámen. Když pominu, že nemám kámen a že bych nedohodil... uf, vážně mi není dobře. Konečně můžu nechat ruce spadnout do klína. Výhoda černočerné tmy... nemusím se starat, jestli náhodou nesedím jako zhroucená hromádka únavy a vyčerpaní. "Nerozumím tomu. Ten kluk - byl modrý a měl rohy, odpovídá to pohádkám?" pousměju se chabě. Prsty pohladím prsten. Ještě chvíli. Jamesi promiň, lovím teď síly po kapkách. "Rozplynul se, když jsem rozbil zrcadlo. Stín vyběhl ven. Nerozumím - proč nezmizel i on. To kluk ho vytvořil... měl přece zmizet." Držet násilím oči otevřené v hluboké tmě je neuvěřitelně namáhavé. Můžu titáněti jen závidět - já ve snu kouzla nezvládám. Ale on tu nebyl jen duší, pravda... to zrcadlo... musíme si dát pozor na střepy... najít Stína, než někoho zabije... trhnu sebou. Nespi. Měl bych se podívat na Jamese, jestli vůbec žije, ale bojím se, co bych mohl zjistit, a stejně nic nenadělám. Odpočívej, ještě pár úderů srdce tomu dej. Zkusíš prsten, zkusíš mobil, zkusíš se postavit na nohy. Spousta práce pro příští chvíle. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Dva naráz
„Nejsem si jistý,“ připustil Petr, zatímco po hmatu zkoumal stažený provaz. Tohle splní účel, ano, nejspíše tady sebou nešvihne… a to byla dobrá meta. „Titáni jsou v řecké mytologii bohové, kteří předcházeli Olympijským. Byli svrhnuti a uvězněni. Rohy na sochách určitě neměli,“ pousmál se hořce, „a to je… ne, myslím… myslím, že existuje jenom animovaný film, který je o titánech. Nebo mimozemšťanech, nejsem si jistý. Titáni prostě… nejsou. V žádném bestiáři, v žádné čarodějné knize, co jsem kdy držel v ruce, je ani nezmiňují.“
Teď o tom zrovna nedokázal přemýšlet, domýšlet to všechno do souvislostí. Stačilo mu vědět, že se arcimág bude muset postarat čaroděje zodpovědného za všechno tohle, ale jestli to, co jsi říkalo, mělo vůbec šanci být pravdivé… a co přesně by to znamenalo, kdyby to pravdivé skutečně bylo. Studené prsty si položil na horké čelo a znovu odolal pokušení se položit na podlahu. Smrad ve vzduchu byl dobré varování, aby to nedělal.
„Ano. Pokud to ten kluk opravdu vytvořit, měl zmizet,“ rád tentokrát zodpověděl něco, na co měl snadnou a jednoznačnou odpověď. „Možná ho vytvořil ten Přítel – nebo má Stín vlastní zdroj energie, která ho drží při životě. To byla ta… příšera,“ vzpomněl si, „ano, jistě… dokáže čerpat energii z čarodějů, to díky nám nezmizela.“
A pak jsi ho ucítil. Nitka zelené magie znovu proletěla prostorem a ovázala se ti kolem krku, až prsten zaplál slabým – a ve tmě velmi viditelným – světlem. Dokonce i Petr k němu sjel pohledem, ale vadilo to, když jsi konečně uslyšel Alexandrův úsměv?
„Ach,“ ozvalo se skrze prsten pobaveně, „země volá Eliáše. Konečně! Začínal jsem si myslel, že ti prsten zabavili… To by bylo Essekovi vlastní. To bys nevěřil, jak nudný jsem měl den. Příšerně! Bylo by skoro až fascinující, na kolika lékařských prohlídkách můj otec trval, kdybych je opravdu nemusel podstoupit všechny. Člověk by řekl, že čarodějové tolik nenadělají. Léčíme se totiž rychleji než lidé, mnohem rychleji,“ dodal s maličkým pousmáním jenom pro tebe, „ale toho sis určitě všiml, milý Eliáši.“
Ano, pořád tě uměl oslovit tak krásně, jako by na jazyku převaloval drahou čokoládu nebo ochutnával staré víno. Jako by to byl ten nejkrásnější zvuk na světě. Usmíval se, to jsi z jeho hlasu vyčetl. Myslel na tebe ve své posteli a usmíval se, došlo ti možná. Byl rád, že se ti dovolal, tím se také netajil.
„Tak jak se máš? Co hlava? Doufám, že přežila ve zdraví,“ zasmál se lehce. Skoro jsi viděl, jak pobaveně pohodil hlavou a v hnědých očích mu potměšile zajiskřilo, než dodal: „Docela se mi líbila. Vlastně hodně. Obzvláště rty. A oči. Hmm, víš, že mi chybí tvoje oči, Eliáši?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Tak... snad mu naše energie dojde dřív, než padne na dalšího." Snažím se odhadnout, jestli je pro něj úplněk dobrý nebo špatný čas na podobné hledání. Podle toho, co jsem slyšel, je lepší držet se doma a neriskovat vlkodlačí chutě. Ale jestli by mu chutnal i vlkodlak... moc otázek na jakoukoli jednoduchou odpověď. "Budeme ho muset najít - jestli vás napadá, jak na něj." Protože to fiasko před tím bych si nerad zopakoval. Už nikdy, prosím. "Málem si poradil i s Lunou..." Nezeptat se Prince jak na ni mi přijde málem jako promarněná příležitost. Mohl si ji odvést jako ochočené zvířátko, při té moci, co v sobě měl! Jenže priority byly jiné a vývoj situace mizerný. Jestli existují knihy, jak mluvit s psychopatickými dětmi, měl bych si nějakou pročíst. "A znal Artura... nelehejte si, jestli to půjde, nebo pozor kam. Všude je krev." Navzdory vlastnímu varování se opřu rukama o zem. Horší už to nebude. "Životy pro něj neznamenaly nic," promluvím spíš pro sebe, jako bych se potřeboval donutit pochopit ten protimluv. "Ale byl..." osamělý, dodal bych málem pateticky, ale v té chvíli zasvítí prsten a přenese mě do jiného světa, někam daleko, kde je světlo, hoří oheň v krbu, Alexandr se usmívá a ze mě padá spousta hrozné tíhy, až mi najednou dochází, že se taky usmívám, trochu praštěně a plný úlevy. Žije, je v pořádku... opravdu to nebylo tak, že by se nechtěl ozvat... "Alexandře..." Povídej, povídej třeba celou noc. Balím se do toho hlasu jako do teplé deky, jako do jistoty, že z dost nešťastné a špatně řešitelné situace jsme se přiblížili k tomu všemu, co je potřeba: Jamese do nemocnice, Petra taky, jestli existují nějaké kouzelnické ekvivalenty, mě posadit pod horkou sprchu... zatím stačí. "Milý Alexandře," chyběl jsi mi celý a vážně jsem se o tebe bál, "jsem tak rád, že jsi v pořádku, nikdo mi nebyl schopný nic říct..." hlava bolí strašně, nechci nic víc než si tvojí dlaň položit na čelo a zavřít oči. "Ale... stalo se pár věcí..." Tuším, že k němu přes mou rozbolavělou, vyčerpanou nesoustředěnost proniká víc, než bych chtěl, ale nezáleží mi na tom. Ano, stýskalo se mi, nestydím se za to. Ano, je mi zle, to si zkusím s dovolením nechat pro sebe. Ano, vážně jsme v šeredných potížích. "Teď bych tvým estetickým standardům těžko odpovídal," dokážu se někde uvnitř zasmát, "jsem pokrytý krví a omlácený jako dětská káča. Alexandře, opravdu doufám, že budeš mít chuť si zpestřit večer záchranou několika životů, protože... dlouhé povídání, ale jsme v pořádném průšvihu..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Až podezřele snadno
„Eliáši, to je komunikační prsten?“ zeptal se Petr překvapeným, avšak decentně ztlumeným hlasem. Na to, že si nic nepamatuješ… Kde jsi tohle vzal? K příšeře už se nevyjadřoval, vlastně pochyboval, že se budeš mezi budeme ho muset najít počítat i ty – nebo on. „Řekněte jim, ať zavolají panu Carollovi.“
Neříkal to rád. Vlastně mu hlavou prostřelilo všechno, co se dnes večer ještě nepochybně odehraje. Za tohle si to od Carolla vypije, možná dokonce přijde o práci. Možná dokonce přijde o práci… Kruci. Nemělo by ho to tak děsit, vždyť mohl přijít o i život, ale měl jediný úkol: udržet tě v bezpečí. A selhal. Na plné čáře. Nejenom, že tě vzal z domu ven, ještě tě tím málem zabil. Zhluboka vydechl a zavřel oči. Potřeboval si lehnout. Strašně moc si potřeboval lehnout, ale neudělal to.
„Tebe chvíli nechat o samotě,“ podotkl Alexandr lehkovážně. „Začínám mít pocit, že pokud přežiješ svůj jedinečný talent dostávat se do malérů, dorazí tě Essek.“ Nerýpal do tebe. Přinejmenším ne moc. Zkrátka ho pobavilo, že zatímco on se snaží vykurýrovat ze včerejška, ty se už staráš o další zážitky. Jak se to říká? Zážitky nemusí být pozitivní, hlavně že jsou silné. „Dobře. Kde jste? A kdo? Měl bych být schopen pro vás aspoň poslat auto. Takže kam?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Petrův hlas mě málem překvapí. Ne že bych na něj zapomněl - naopak, vím o něm neustále, jako bych dával pozor, jestli neomdlévá, jestli dýchá, jestli nemizí; neustále se pokouším odhadnout, v jakém časovém horizontu znovu dokáže vstát, jak moc potřebuje lékaře... nebo léčitele... toho máme doma, jestli Petr sedí a kouká, prostě je ho třeba jen dostat k Alisterovi... Ale je to hodně vzdálený kousek pozornosti, na chvíli přilákaný zpět. "Ano," odpovím mu. "Dřív jsem se spojit nedokázal, ale konečně... Pomůže nám." Essek, jistě, to by bylo řešení... ale nešlo by to nějak i bez toho? Vynadat nám může pak. Ale nešlo, samozřejmě. Je třeba rozběhnout pátrání na několika frontách, ohledně Stínu, domu, všeho... jsem unavený i za něj, sotva si zkouším představit, co ho kvůli těmhle událostem čeká. Jenže - asi si za to nechci nechat vynadat. Protože jestli to James přežije, je to... a ta myšlenka je dost ohromená a teprve opatrně vystrkuje růžky, protože kontrast s mírou vyčerpání je nemalý... ale je to fantastický úspěch na mnoho způsobů. Vidíš, Alexandře? Nemáš mě nechávat o samotě. "Ne že by k tomu měl Essek daleko už dřív," uchechtnu se v duchu. A ne že by se nesnažil. Díky, díky bohu za Petra... "Auto by možná stačilo, nejlépe vystlané igelitem," neodpustím si, "nebo zavolat... no, Esseka." Ach, to znělo tak nadšeně! Úplně jak od Petra, a tuším, že i z podobných důvodů. Jsem vážně nespravedlivý... Navíc mi to pořád úplně nemyslí. Nemůžeme sem přeci zavolat opravdovou sanitku... nebo ano? To nevadí, Alexandr bude vědět... A jestli se Esseka dovolá, samozřejmě. Signál v tomhle městě je tragédie. Cokoli, hlavně nás tu nenechávej - ta úleva, že jsou věci konečně v pohybu tím lepším směrem... "Jsme si blízko, Alexandře," pousměju se, "ve sklepě třípatrového domu na rohu u zastávky poblíž našeho knihkupectví," možná bych mu mohl zkusit předat obraz, ale do podobných experimentů se nechci pouštět dřív, než domluvíme všechno potřebné, kdyby to bylo namáhavé moc a spojení se přerušilo. "Jsme tři... jeden člověk bez magie, v bezvědomí, ten... musí co nejdřív do nemocnice. Třetí je Petr Koldings, patří ke Kytelerovi," řeknu vzorně, protože tuším, že Alexandra bude příjmení zajímat, hmm, copak asi řekne na Van Watterena... který už tak docela nejsem, nebo možná nechci být... "Ten... taky potřebuje léčitele, ale toho doma máme... ještě nějakou dobu potrvá, než se dokážeme zvednout," dodám omluvně. Léčíme se sice mnohem rychleji, jak příhodně podotkl, ale jaksi ne dost. Nebo ano? Petr se drží hodně dobře, a já koneckonců taky líp, než bych doufal, i když teď mě asi dopuje Alexandrův hlas a jedu na nějaké hodně rezervní rezervy. Možná za chvíli jeden či druhý dokážeme vyšplhat po schodech a mávat od vchodu jako že tady, ano, tady prosím, nadechněte se venku do zásoby a pak ponořit se do temnot pro zbylé vysosané zdechliny z hlubin. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, někdy v noci, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel … jako by se svět nezastavil…
„Dobře,“ Petr popleteně přikývl a pak se optal málem dodatečně, jako by mu teprve teď došlo, že měl: „a kdo?“
Konečně odpoutal pohled od prstenu a podíval se místo toho na Jamese. Vida, tak jste ho přeci jenom našli… asi… ale kdo jiný by to mohl být? Zjišťoval, že se nedokáže soustředit. Bylo mu příšerně. Bylo mu vůbec někdy takhle příšerně? Asi ne. Možná. Po kolenech si přelezl k muži, který ležel opřený o zeď, a dotkl se jeho krku. Prohlížel ho metodicky, jako by věděl, co dělá. Nebo to aspoň věděl někdy jindy, teď zrovna ne, ale mysl si pamatovala, co má udělat a zjistit.
„Trochu se obávám, že to bez Esseka nepůjde,“ ušklíbl se Alexandr. „Nedokážu si představit, že to nebude první věc, co Leopold udělá, až otevřu pusu. Mohl bych mu to zkusit zakázat, ale… otec je zpátky z rady. Obávám se, že to nepůjde. Už tak se bude, odkud tohle vím. Vydržíte chvíli, než ho zavolám?“
„Řekněte mu, ať pospíší,“ zvedl k tobě Petr hlavu. „Dlouho nevydrží. A ať zavolají sanitku, ale pana Carrola prvního.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Taky se obávám," povzdechnu si, trochu z nechuti z Esseka, víc proto, že se s ním nedokáží hned zkontaktovat a nějaké štafetové nahánění bude trvat neúměrně dlouho. "Žije?" zeptám se omylem obou naráz, když Petr přetaví moje neochotně sílící odhodlání v čin a vydá se k Jamesovi. "...ale je na tom špatně, dlouho nevydrží," přetlumočím rovnou Alexandrovi, když už byl svědkem okolního děje. "Petr tu taky vzkazuje, že napřed Esseka, potom sanitku..." To jsou teda priority... všichni jsou stejní, chodí aspoň s Leopoldem na pivo? Ale svým způsobem to dává smysl, kdo ví, jestli se sem normální lidi vůbec dostanou. A taky bychom se asi neměli nechat znovu zatknout. Vlastně určitě. Možná by bylo nejlepší, kdyby se sem policie nedostala vůbec, ale... rodiny těch zmizelých kluků... co jim řeknou, něco o psychopatickém šílenci? Musí se přeci dozvědět, že jsou mrtví, nechávat je v nejistotě nejde... Myšlenky se mi rozutečou a když si promnu čelo, z vlastních rukou mě znovu rozklepe zima. "Vydržím," pousměju se chabě, "hlavně ať si pospíší..." Tak tak spolknu otázku, jestli hrozí nějaké následky z našeho spojení. Jestli mu otec ten prsten sebere, můj bude chtít zpátky... nenaděláš nic, Eliáši, to je poslední, čím se teď trápit. Víš že Alexandr žije a že jsi mu chyběl; a snad takhle zachráníte Jamesův život. Co chceš víc? Znovu vhodná chvíle zalitovat, že z Petra nevidím víc než obrys ve tmě. Něco ve mně staví obranu, když mu... asi nemohu neodpovědět. Jen je v tom zvláštní neochota, a rivalita Kytelerů a Blackwoodů v ní hraje roli jen částečně. Jako bych ve chvíli, kdy si ty dva představím vedle sebe, kdy si představím Alexandra Petrovýma očima, zachytil zvláštní nesoulad, disharmonii, nějak si nedovedu představit, že by byl Alexandr Petrovi sympatický, a i když je to nesmyslná spekulace, stejně ji nedokážu opustit. Snad že v Petrovi je něco velmi ryzího, je jako čirá voda... Alexandr mi proti němu přijde jako mnohem temnější hlubina a ještě si rád hraje - minimálně se mnou - a na Petrově názoru mi záleží - ale... ale... "Pracuje se na tom," řeknu k Petrovi. "Jen doufám, že se dokáží spojit, já jsem bez signálu. Mluvil jsem..." chtěl jsem to říct jako by nic, ale stejně mi hlas klopýtne. Jen málo, ale radost ze sebe nemám. Přežil jsem totéž s Essekem, s Petrem to může být jedině snadnější! Nejspíš neřekne vůbec nic. "... s Alexandrem Blackwoodem." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, 23:30, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Pomoc je na cestě.
„Mhmm,“ Alexandr udělal pobaveně nad tvým tónem. Opravdu jsi roztomilý… „Tak to prostě chodí. Carroll musí zajistit okolí a postarat se, ať se váš případ dostane do správných rukou, jinak by to ještě mohlo dopadnout ošklivě. Vydržte. Za chvíli budu zpátky. Teda – možná ne, ale pomoc je na cestě.“
Vidět teď Alexandra překvapilo by tě, jak bledý je. Po léčitelských prohlídkách se teď vzorně držel v posteli s knížkou, prsten odložený na nočním stolku a jen občas do něj znuděně šťouchl. Touhle denní dobou byl málokdy zalezený pod peřinou a doufal v brzkou noc. Nemocný už nebyl celé roky… a teď vlastně nebyl, nebo by si to přinejmenším nepřiznal, ale zranění bylo svého druhu nemoc a únava nemilosrdná. Řešení bylo jednoduché: pořádně se vyspat. Kdykoliv jindy by se tě k sobě pokusil nahnat nenápadně, zkusmo, jestli by ses vůbec nechal. Nepovažoval to za pravděpodobné – nebo spíše rozumné, otec byl doma a matka by se na to rovněž netvářila, i když by to rozhodně nebylo poprvé, co si někoho propašoval domů –, spíše ho zajímalo, jak moc by ses kroutil a jak moc by tě musel pošťouchnout, aby ses za ním radostně rozeběhl. Určitě ne moc. Hmm… Podobné myšlenky ho pozdržely, nebo mu alespoň daly vhodné alibi pro rozdýchání toho těžkého aktu – zvednout se z postele. Pořád ještě jsi ho cítil na druhé straně.
„Nevidím se. Ať už byli Princ s netvorem cokoliv…“ odpověděl Petr. V hlavě mu zazněl zesláblý pokus o pousmání, který jsi nemohl vidět, ale slyšel jsi ho. Takřka jako by se tě i teď snažil utišit. „… signálu tady určitě nepomohli. Blackwoodem?“ zopakoval.
Zrovna teď by se Blackwoodovi radostně vrhnul kolem krku, pokud tady opravdu přijde. A on přijde, ano? Možná někdy později zjistíš, že pro Petra rivalita mezi rody není tak důležitá. Pocházel z malého městečka, kde byl magický rod jediný. Byť spor mezi Morganovci a Merlinovci teoreticky znal – a žádný čaroděj téhle části výchovy ušetřen nebyl –, reálně se s ním setkal až v dospělosti. Chápal to jako součást své práce, na kterou musel dbát a dávat na ni pozor z důvodu diplomatických vztahů a politických jednání. Jak se to dotýkalo jeho vlastního života, však neviděl dostatečně výrazně, aby ho to trápilo.
„Odkud ho znáte?“ zeptal se, přičemž se vedle Jamese posadil pohodlněji. Nad tím lepkavým pod dlaní raději přemýšlet nechtěl. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Pomoc je na cestě. To znamená, že se té po všech stránkách nepříjemné akci zvané plazit se po schodech nejspíš vyhnu - asi - snad - měl bych se rozhodnout, jak dlouho má smysl čekat. Jenže Alexandr naše spojení nechává aktivní... nikdy bych se mu neodvážil přiznat, jak moc to pro mě znamená. Dozvím se tak, kdyby neuspěl - nebo kdyby cokoli dalšího. Je blízko, je se mnou... Musím mu pak povědět, že tohle není jen průšvih, vlastně vůbec není, narozdíl od včerejšího fiaska, které nadělalo hromadu vedlejších problémů větších, než nad čím mám teď sílu přemýšlet, uspěli jsme, připomínej si to pořád dokola, Eliáši... James žije, zvládne to, byl v kondici, je to James, zvládne všechno, co si umane... musím napsat Jessie... Trhnu sebou. Nespi, nesmíš. Jsem tak příšerně unavený... Tma ubíjí, vydýchaný vzduch nepomůže ničemu, světlo prstenu je sice dobrá berlička, ale potřeboval bych teď zírat do stowattového reflektoru. Zauvažuju, jestli se nepřesunout zpátky ke zdi, mohl bych se opřít. Jenže je daleko a záda z představy, že by je čekalo další odírání, nejsou ani trochu nadšená. Spíš se poskládám, kde zrovna sedím, pomalu a nenápadně, schoulený tak, abych se vyhnul louži vedle sebe. Příval dusivých pachů je jen horší, ale potřebuju si odpočinout a když zabořím nos do předloktí, zbytky čisté vůně Petrovy mikiny pomohou - trochu. Takže Petr vůbec neví, co jsem prováděl včera. Což asi... dává smysl, Essek by mu to nejspíš neměl kdy povědět, ani kdyby chtěl. V tom případě by bylo určitě vtipné vědět, co si myslel o mých zraněních, že jsem nespadl ze schodů bylo dost evidentní. Nebo ví, jen ho zajímá, jak jsme k sobě přišli. Teď, zpětně viděno - to byla opravdu šílená akce, jít prostě zaklepat Blackwoodovi na dveře. Mluvit je namáhavé, ale v tichu usnu tím spíš. A to odmítám. Nechci ztratit spojení s Alexandrem a začnu se snad tou jehlou, co tu ještě někde leží, bodat do rukou, jenom abych se nepropadl k Luně. "Bylo to seznámení, za které mi Essek málem utrhl hlavu," řeknu ne bez jistého vnitřního uspokojení, trochu provinilého, ale spíš z povinnosti a neupřímného. Dávalo to smysl, jasné? A seznámil jsem se s Alexandrem. Který mi vlil do žil život jenom tím, jak hřejivě se umí dívat. No a taky vším ostatním. "Když jsem zjistil, že jsem čaroděj a že mám v sobě démona, Blackwood byl jediný další mág, o kterém jsem věděl. Tak jsem mu šel prostě zaklepat na dveře... a měl podle všeho velké štěstí, že byl doma Alexandr a ne jeho otec." Nejde se nad tou vzpomínkou nepousmát. Alexandře, nelituješ náhodou ty? Nezněl jsi, že by ti bylo úplně dobře po těle. "Ale já vlastně vůbec nevím, co o včerejšku víte..." Mluvili jsme o něčem z toho v mém pokoji, nemluvili? Nedokážu si vzpomenout. Vybavuju si útěšné teplo Petrovi dlaně, když mi povídal o mé minulosti. Neochvějnou laskavost v jeho očích. Váhání a následnou vstřícnost, když pominulo. Gesto, jakým si strká vlasy za uši... Neusínej. Alexandr je blízko. Žije. Třeba se mu taky nebude chtít spát, jestli spal celý den - jestli spal. Třeba mu ten prsten nechají... Je vlastně krása a nádhera, že mi teď leží v hlavě tak banální věci, protože to opravdu důležité a nejdůležitější jsme dokázali. Žádní další zmizelí a James žije. A pomoc je na cestě... Nespi. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, 23:30, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Světlo, tma, světlo… a tma.
Byť ti matné světlo prstenu bylo útěchou, vzápětí zhaslo. Alexandr se zvedl, odložil prsten a zamířil ven ze svého pokoje. Jestli litoval? Nikdy nelitoval, považoval to za jednu ze svých předností, vždyť rozhodnutí jít s tebou učinil na základě svého nejlepšího svědomí a vědomí. Pravda, při výběru literatury na čtení mu ruka samovolně padla na řeckou mytologii. Že ji otevřel přímo na ilustraci Ikarova pádu, ho však pobavilo. Osud má smysl pro humor.
„Z Esseka si nic nedělejte,“ Petr hlesl. V jeho úsměvu teď zazněl upřímný obdiv a jistá opatrná náklonnost určená právě Essekovi. Taky se ho bál… vlastně by byl první, kdo by se nad představou trhání hlas zasmál, ale… zrovna teď si ho ze srdce vážil a nepochyboval, že vám přispěchá na pomoc. „On je prostě… napnutý k prasknutí,“ dopověděl nešikovně. Nahlas to nevyslovil, ale ve vzduchu mezi vámi a ve tmě, přes níž jste neviděli toho druhého, zazněla otázka: „Dává to smysl?“
Zhluboka se nadechl, natáhl před sebe ruku a zaklínadlo jenom zašeptal, aby nezašustělo ozvěnou. Ještěže nemohl vědět, jak krásně se tady rozléhal Princův křik… měl jsi opravdu štěstí, že ti tady nepraskla hlava. Ve dlani se mu objevila kulička vznášejícího se světla, která prozářila místnost… alespoň na chvíli, než Petr nespokojeně usykl a magie se opět rozplynula. Ne, pokoušet se teď kouzlit bylo opravdu marné…
„Moc ne,“ připustil Petr tiše, „jenom něco málo, co se dostalo do kuchyně. Že jste našel sentinel nějakého obranného kouzla, že o něm bude jednat rada… a že jste se někam pokusil dostat vortexem. Kvůli knize?“ pousmál se nejistě, jako by si ten detail vyjasňoval, ale smysl mu nedával. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Oj, a zelenkavá chvilka optimismu je pryč. Ale říkal přeci, že se vrátí... doufal jsem v moc... snad jde opravdu za otcem, a pak by svítící prsten na ruce nemuselo být přesně to pravé. Jenže stejně ho bude muset prozradit... nedovedu si představit, jak si s tím poradí, ale dělám si nějaké nepatrné naděje, že uhrát to na 'mám vliv na někoho od Kytelera' by... co si namlouvám? Pro starého Blackwooda musím být 'ten, co mu ukradl knihu a málem zabil syna'. Vlastně můžu být rád, jestli nám opravdu pomohou - ale nedovedu si představit, že ne. Je mi až trapně za to, jak rychle se strach o naše životy přetavil v obavu o tohle spojení a Alexandrovu blízkost. Napůl tomu rozumím, ono je úleva bát se jenom o něco takového, ani ten nejhorší konec není žádná tragédie - i když mě zároveň můj mozek přesvědčuje, že to rozhodně JE tragédie, a pořádná - Eliáši, tohle vážně směšné! A navíc pořád není konec. Jenže bát se o Jamese je hrůza docela jiných rozměrů. Promiň, Jessie, umíral mi před očima a já neudělal dost. Kdepak... lepší hrát si s prstenem a nechat si lámat srdce Alexandrovou nepřítomností a názory jeho otce. "Já si z něj nic nedělám," odpovím a všechno to dobré o Essekovi, co z Petrova hlasu slyším, mi zabrání být upřímný a nebo to vůbec rozmazávat. "Tedy... ne že bych ho nechtěl respektovat a dbát dobrých rad," pousměju se omluvně, nemělo to vyznít, že pro mě nic neznamená... "Věřím mu..." A ano, dává to smysl, Petře, dokonalý. "Nechtěl bych teď být na jeho místě. Jen... bych si občas přál, abych pro něj byl méně nepříjemná povinnost." Ou, tak to přesně nemělo být řečeno. I když jsem to myslel zcela upřímně, protože by pro něj všechno bylo o hodně jednodušší, kdyby se musel starat o někoho, kdo mu není tak protivný, nahlas mi to náhle vyznělo jako podivná sebelítost. Já ho tak strašně nechci vídat, mluvit s ním... snad opravdu půjde brát věci víc přes Petra... jestli po dnešku nepochopil, že je moje pověst zločince oprávněná, a nenápadně se po anglicku nevytratí k povinnostem někde hodně daleko ode mě. Ostatně jestli nepochopil, s radostí mu to vysvětlím sám. "V kostce zhruba tak," pousměju se nad tím popisem, ve kterém toho tak strašně moc schází. "Nechal jsem se připravit o knihu, která měla být důležitý dárek pro Blackwooda - a on o ni hodně stál - ve které bych duch, kterému jsem slíbil svobodu, a která mi mohla pomoct od Luny. Jeden důvod lepší než druhý, proč se ji snažit najít... Jenže jsme se za ní potřebovali dostat z Trolího dolu do jedné z bublin daleko od něj a vortex vypadal jako... možnost." Hodně zoufalá, jak teď vidím zřetelně. "Přiznávám, kdybych věděl předem, co je ta věc zač, byl bych patrně o zkušenost chudší," dodám s pousmáním. Skončilo to špatně, ale jízda to byla neuvěřitelná a té zkušenosti jako takové vyloženě nelituju. Ovšem teda... nikdy víc! Zabírá zcela samostatnou kategorii zážitků. Asi jako Alexandrův mizející dech. Jamesova ledová kůže. Ten okamžik, kdy Petr klesl pod Stínovým úderem. Nic z toho už nechci znovu zažít a není to souměřitelné s ničím. Vlastně nevím, co všechno Petrovi smím říct. Jsem příliš unavený, než abych dokázal rozplést, co z toho není moje tajemství a zasahuje to příliš do soukromí Blackwoodů; jestli vůbec něco. "Jenže jsme narazili na zával, vortex vybuchl a ano, navíc jsem málem zničil Arturův sentinel, protože jsem... na tom byl asi jako teď," uchechtnu se, "a vážně jsem se snažil, abychom přežili, o nějakých sentinelech jsem samozřejmě neslyšel, jen jsem šel po zdroji magie, jen náhodou to zastavil včas... Myslím, že Essek pro nás pak přišel na poslední chvíli... " Na tu snad tentokrát čekat nebude. "Povedlo se mi ho kontaktovat přes nazírání... jsem skutečně rád," pronesu procítěně, "že ta možnost tentokrát nehrozí." Protože já přeci už nikdy nebudu spát a vůbec to není tak, že bych čím dál nezřetelněji mumlal něco schoulený na podlaze a věty neskládal zdaleka tak srozumitelně přes sebe, jak bych rád. Pokus o světlo raději nekomentuju. Pěkný, ale zbytečný, a šetřit síly by měl na něco zcela nezbytného. Nemám moc dobrý pocit, že je na tom hůř než já, i když to samozřejmě dává smysl - já o krev nepřišel. Děsí mě pocit odpovědnosti ve chvíli, kdy se sotva dokážu hnout, ale zároveň mi pomáhá vydržet vzhůru, protože to budu nejspíš já, koho čeká cesta vzhůru po schodech - jaká čest! Zatím se klidně ptejte, Petře. Včerejšek byl košatý, jen nevím, co povídat dřív. Ale mluvit chci. O čemkoli. Hlavně... neusnout. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, 23:32, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Petrovy pomotané myšlenky
„Jste statečný,“ řekl Petr po chvíli.
Cítil, že by se měl něco zeptat, ale netušil na co. Na okamžik zavřel oči, pak je takřka násilím znovu otevřel a znovu se sklonil nad Jamesem. Přiložil mu prsty na krční tepnu, znovu se zaposlouchal do tlukotu jeho srdce, tak zoufale tichému, že budil největší obavy. Neměl moc času…
„Co jsem slyšel, pan Carroll,“ zvolil opět uctivější pojmenování, „knihu hledá. Poslal lidi… do nějakého obchodu na kraji útočiště, prý se to knihy týkalo,“ dodal, jako by se lekl, že mluví poněkud z cesty, „a pak taky přímo do tunelů za pomocí Weirské magie přenášení. Jestli se jim podařilo dostat až do bubliny, nevím. V podzemí se magie občas chová zvláštně… Omlouvám se. Nemyslí mi to,“ zasmál se nevesele. „Odkud se…“
Ne. Na tohle už se ptal, ale aspoň odolal nutkání se omluvit podruhé. Hlasitě vydechl. Zády se zapřel o zeď a zahleděl se někam do tmy… tam ke schodům, ke kterým by se měl jeden z vás vydat. Nebo počkáte?
„Nějaké zprávy?“ natočil hlavu k tobě a podíval se na zhasnutý prsten. „Je to… zvláštní dárek. Obzvláště od Blackwooda. On byl… s vámi, viďte?“ Uvědomění, na co se vlastně chtěl Petr zeptat, přišlo náhle. Možná, kdyby se nad tím zvládl pečlivě zamyslet, odvodil by z toho i něco dalšího, ale teď jenom zavřel oči. „Je dobře, že jste našel přítele. Nebylo správné vám nic neříct.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Svými slovy mě Petr vyvede z konceptu a vytrhne z proudu vzpomínek na včerejšek. Zvláštní, které okamžiky mi utkvěly nejvíce. Radost z nového světa a objevů a okouzlení z Alexandra má stále svou sílu. V době, kdy jsme bojovali o život, už jsem byl tak strašně vyčerpaný, že jsou sice stále intenzivní, ale postrádají to nejdrásavější a bolavé. Čekal bych, že mě Luna vůči bolesti otupí... hodilo by se to. "Kéž by," hlesnu. Být statečný, tolik bych se nebál. Třeba teď... zvlášť když další "radost" na obzoru: do těch schodů vylézt musím. Zabere mi to příliš mnoho času, než abych čekal, až vyprší nějaká rozumná doba na čekání. Jestli Essek přijde, tak tím líp, sebere mě cestou. A jestli ne, samotné dosažení vchodových dveří ještě není vítězství. Taky musím na té zatracené ulici někoho ulovit a přesvědčit ho, ať zavolá sanitku. Kolik vůbec mohlo uběhnout času od chvíle, kdy se Alexandr odmlčel... minuta, pět, dvacet? Čemukoli z toho bych snadno uvěřil. Jenže na mobil se dívat nechci, rozeznávat alespoň obrysy je úleva, oslnil bych se znovu na kdo ví jak dlouho. "To jsem hrozně rád... s tou knihou, myslím." Nějaké obrysy sice rozeznávám, ale najednou si vůbec nejsem jistý zbytkem světa. Kde přesně bylo to zrcadlo, ať nenarazím na střepy. Kde schody, sloup, kde louže krve. Kudy mám jít?! Žaludek se mi stáhne chvilkovým zmatkem, než znovu posbírám trochu rozumu. Za vzduchem. Neblázni, Eliáši, zabloudit se tu opravdu nedá... "Flynn... ten duch z ní... byl..." Spletl ses, Flynne, víš? Alexandr není vůbec špatný. A mimochodem nám právě zachraňuje život, vylepšilo by ho to trochu ve tvých očích? Myšlenky se mi rozutečou. Tobě že to nemyslí, Petře? Dáme si soutěž. Mně ani nedošlo, že jsem ti neřekl, že jsme to celé podnikali s Alexandrem spolu. Nebo možná jsem zůstal o všeobjímajícího MY a jméno bral za samozřejmé... jako by mohlo nebýt, když to byl Alexandr, ta gravitační jáma tolika mých myšlenek. "Zkusil už hodně a svobodu by zasloužil," vzchopím se. "Vážně doufám, že ji získá dřív než za dalších pár stovek let. Měl všechny důvody nenávidět čaroděje a stejně ke mně byl laskavý. Je to nanic představa, že ho někdo prostě ukradl." Začnu se ze svého pohodlného - co si namlouvám, pohodlné nebylo ani náhodou, jen snadné - klubka rozmotávat zpátky ke světu. Posadit se je rozhodně náročnější výkon než bylo si lehnout. Měl bych se nějak šoupnout ke zdi, tam vstát... ano, to zní jako plán. Jen... okamžik, prosím. Vydýchám to. "Ano, byli jsme tam spolu. Alexandr, on..." Strašně moc bych o něm chtěl povídat. Asi by to bylo hloupé a sám si připadám trapně, ale nejvíc ze všeho mě znovu brzdí ta zvláštní neochota a vlastně nechuť říkat to právě před Petrem. Jako bych tam už už slyšel nebo jen podvědomě vnímal výhrady, které by vůči němu mohl Petr mít, i když nevěřím, že by něco řekl, a už vůbec ne teď. Tušení zvláštního nesouladu, nejistoty... podivný protiklad... "Slíbil, že mi pomůže s Lunou," vyslovím nakonec něco, co nejde zpochybnit jako věc bezvýhradně skvělou. "Snad alespoň on na něco přijde... Děkuju za pochopení," musím se pousmát. "Vlastně mám na lidi strašné štěstí... jen kdyby se mi je," začnu se hrabat na nohy a je to jako špatný vtip, jak jsem rozklepaný, "pořád něco nepokoušelo zabít..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, 23:32, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Petrovy pomotané myšlenky
„Wattereni… jsou taky Morganovci?“ zeptal se Petr, než mu došlo, že mu na tohle odpovědět nemůžeš. „Omlouvám se. Můžu se na to pak podívat, někdy v knihovně bychom měli mít soupis všech rodů. Pokud chcete,“ dodal – a bylo snadné si ho představit, že si právě teď zastrčil vlasy za ucho, ale ve skutečnosti měl končetiny příliš ztěžklé.
Jenom slepým pohledem sledoval, jak se pomalu – a naštěstí nemohl vidět jak nešikovně – zvedáš napřed do sedu a pak dokonce na nohy. Třásl ses. Když se budeš přidržovat zdi, cestu ke schodům možná zvládneš… i když jít přímo by bylo nepočitatelně kratší a… Chvíli ti potrvá, než rozeženeš mžitky před očima a temnota hrozící omdlením se rozplyne do docela obyčejné tmy ve sklepě.
„Opatrně,“ řekl Petr něžně. Strašně rád by vystřelil na nohy a podržel tě, ale stačil mu pokus o zvednutí, aby pochopil, že to nevypadá zrovna pravděpodobně. „Nespěchejte.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Další věc, ve které si konečně musím udělat jasno," vyslovím, když jsem si zrovna skoro jistý, že nebudu lapat po vzduchu moc nahlas. Tma je praktická, protože nemusím hlídat tvář, teď dokonce ani pracně rovnat ramena a zvedat hlavu... ale dech mě zrazuje a hlas dvojnásob. "Všechno to kolem Morganovců a..." Těch druhých. "Merlinovců." Stojím. Je pozoruhodný a svým způsobem zábavný fakt, že když se mi zatmívá před očima, díky všem těm barevným mžitkám a kruhům mám světleji než před chvílí. Jen stůj... a buď připravený se rychle posadit, místo aby ses sesypal jak pytel kamení... jasné? "Je mi jedno, kdo je kdo," vydechnu. "Vím, že nesmí být, ale... je. Stejně Flynn zaslouží svobodu." Asi už jen nesouvisle skládám věty bez většího významu - alespoň doufám, už teď přesně nevím, co jsem vyslovil. Zeď je hrubá a nepravidelná, a jak po ni jedu rukou a chvílemi se opírám, cítím jak se drolí a slyším drobná zrnka chrastit na zemi. Nemalá část mi jich musí ulpět na oblečení, deštěm a krví beznadějně promáčeném. Dlužím Petrovi mikinu... Na chvíli se zastavím a opřu čelem o ledovou stěnu, zavřu oči a jen tiše dýchám. Špatný nápad. Marně lovím ve tmě Jamesův dech a chybí mi berlička zrnek omítky a písku. Opatrně, vážně? Ksakru, Petře... Ale něco v jeho hlase uhladí ostny dřív, než se stačí naježit. Nemůže nic víc než hledat slova, k tomuhle celému přišel jak slepý k houslím, nepochybně si vyčítá mě stejně jako já jeho. "Naštěstí mám z dobrých zdrojů," přiměju se vydolovat ze sebe pousmání, "že se jako čarodějové léčíme mimořádně rychle." Alexandrovi vůbec není dobře, dojde mi najednou. On mi to neříkal jen jako vysvětlení toho, proč se ozval tak pozdě. Všechna ta péče určitě nebyla nadbytečná... a léčímé se možná rychle, ale ani my ne v řádu minut, obávám se. Navíc s démonem v těle a vysosaní jako houba Stínem... který jestli se vrátí... jestli číhá někde venku, třeba přímo za dveřmi... Budiž ti to přáno, ty všiváku. Protože než se tam doplazím, zdechneš hlady. "Koldingsové..." napadá mě najednou, že to možná není tak nepodstatná otázka - řekl prve "taky" a nebo ne? Nevím. Stejně bych musel začít přemýšlet, jestli to vztahoval ke mně, k Watterenům, ke Kytelerovi... "Jsou morganovci?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, 23:34, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel O původech magie
„Je vám jedno, kdo… je Merlinovec a Morganovec?“ zeptal se Petr po chvíli, kdy se marně snažil rozluštit, co tím myslíš. Vlastně by se ti ani nedivil, kdyby ses politikou netrápil. Nebo jestli tím myslíš, kdo je duch a kdo ne… „Je to staré označení dvou různých zdrojů magie v Anglii. Teď se používají spíše pro politická stanoviska a strany, ke kterým se rody většinou připojí během čarodějných válek.“
Když ses zvedl a vydal se podél zdi na druhou stranu, utichl. Nechal tě se soustředit. Slyšel, jak namáhavě oddechuješ. Viděl, jak se tvůj stín vyčerpaně opírá o zeď… Pomohl by ti rád. Kdyby se aspoň zmohl na jednoduché levitační kouzlo, mohl by ti dovolit si odpočinout, než se zase vydáš na cestu. Zastavil jsi těsně před – ve tmě sis vlastně ani nebyl jistý čím, ale něco před tebou bylo. Z paměti jsi vylovil představu popadaných dřevěných trámů, už ztrouchnivělých a polorozpadlých. To nejhorší tě teprve čeká, budeš je muset překročit nebo obejít.
„Ani jedno,“ odpověděl Petr. „Koldingsové nepocházejí z Anglie, ale z Dánska. V severních zemí se za první čarodějnice považují Völvy, které získaly magii skrze bohyni Freyu, a všichni čarodějové z Dánska jsou jejich potomky…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Aha... no ovšem," jenže i zasmát se dá moc práce, "není celý svět jenom Británie... To je taky věc, ve které mám slušný zmatek." Zastavím se a nejraději bych se rovnou sesul podél zdi k zemi. Ani by to nebylo po zádech, rukáv kdysi modré mikiny to určitě vydrží, jsem tak strašně... unavený... A co je ještě nového! Přeci nestrávíš každý krok kupředu touhou podvolit se rozklepaným svalům. Jasně se řeklo, že se posadíš až na schodech - na chvíli. A jestli neřeklo, tak říká teď. Bude se z nich mnohem lépe vstávat. "Miko mi něco povídala... o původu magie a přísahách... takže původ magie je úplně doslova z jiného světa. Od bytostí, které tu snadno... nelekněte se, posvítím si," šťouchnu napřed jen velmi zlehka nohou do toho něčeho před sebou, ale nechci se pouštět zdi a nechci riskovat, že zapadnu mezi dva trámy a v pasti tu pak budu čekat na Esseka s vyvrknutým kotníkem jako bonusovou lahůdkou, "mohly vystupovat jako bohové." Alespoň se rovnou podívám, kolik je hodin. Alexandře, jde to tak strašně špatně, otec se zlobí, nemůžete se dovolat, Essek je daleko, něco se děje... nebo zjistím, že uběhlo jenom pár minut? "Zařídili jste si to jednoznačně líp," vylovím mobil z kapsy velmi opatrně chladem znecitlivělými prsty. Pět minut?! Beru zpět, že uvěřím čemukoli. Tahle šílená doba - po kterou jsem se zvedal na nohy a ušel asi tři metry, ehm - najednou nevím, co jsem čekal. V duchu prokleju ten nekonečně pomalu běžící čas. "Žádné rozbroje..." Nevím proč mám Freyu spojenou se zlatými vlasy, snad jsem někde zahlédl obrázek, nebo je to nějaký starší relikt. Docela mě pobaví, že JÁ, s dovolením, vypadám jako její potomek mnohem spíš než Petr. A zatím ani nevím, do jakého rodu... ach. Knihkupectví Morgana. Jestli ti to, Eliáši, nestačí napsat obřími písmeny přímo před oči, stejně jsi marný. Jenže zda to znamená, že jsou morganovci i Wattereni, a jestli to vůbec dává smysl s Miko a Flynnem, najednou nevím zas. "Kyteler je na straně Merlina a nebo Morgany?" zeptám se konečně. Trochu se té odpovědi bojím - i když už vím, že nikdo vlastně nemá na výběr, a taky že se podle toho docela určitě nebudu řídit při výběru přátel. Možná Wattereni nejsou ani jedno z toho, jestli nepochází z Británie. Nešikovně obrátím mobil světlem dolů a připustím si ten neradostný fakt, že bych především velice nerad šlápl na něčí mrtvé tělo zahrnuté trochou smetí. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, 23:35, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel ... a on opravdu zemřel.
„Rozboje byly stejně,“ odpověděl Petr potichu – a tak unaveně, že v tu chvíli musel nutně zavřít oči, „jenom jiné… na větší škále… a ve větších městech jistě přetrvávají dodnes, ale na venkov se nedostanou. V Anglii se střet Morganovců a Merlinovci projevuje skoro v každém městě, ale u nás většina menších měst vypadá jako to naše. Je tam jenom jeden čarodějný rod.“
Po tvé další otázce se rozhostilo ticho. Petr se zhluboka nadechl a zase vydechl… Možná to ani nemělo nic společného s tím, o čem jste mluvili, jenom s jakousi potřebou udržet se vzhůru a při vědomí. Již tak nesnadný úkol se stával s každou minutou těžší. Když jsi rozsvítil, využil toho, prohlédl si provaz převázaný přes rukáv šedého saka a pak se ještě sklonil nad Jamesem.
„Vlastně je to složitější,“ řekl ti Petr. „Kytelerové se tradičně řadí mezi Merlinovce, odpřisáhli mu věrnost, ale pan Kyteler, současná hlava rodu a arcimág, by se politicky řadil spíše mezi Morganovce… Našel jste něco?“
Ano, našel. Bohužel ano. Těžko říct, jak tohle Luna překoná, protože na tebe zpod dřevěných trámů hleděly mrtvé oči mladého muže – Jeffreyho, jak sis matně vybavoval z novinových článků. Nemohl být mrtvý déle než několik dní, možná dokonce hodin. Možná tady dokonce ještě byl s Jamesem. Kůži měl bílou, takřka namodralou, ústa pootevřená a ruku, v které musela být zapíchnutá jehla, očividně zlomenou. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Petře, vy přece můžete spát," snažím se říct zlehka, sám před sebou odhodlaný předstírat, že by mi nevadilo tu zůstat sám a vůbec bych si nepřipadal jako poslední sušenka v krabici. Chci se zeptat na Jamese, ale nejde mi to přes pusu; stejně nemůžu - nic - dělat. "Nebraňte tomu, odpočiňte si..." Snad by mi řekl, kdyby zemřel... a já bych se pak mohl posadit, kde právě stojím, a nehnout se, dokud mě na nohy nevytáhne Essekův vztek. Vlastně nevím, proč si myslím, že bude naštvaný. Tohle je přeci... naše práce, ne? Kytelera a jeho lidí. Co na tom, že pověření se nějak nestihlo vyřídit a pořád nevím, co je to ta zatracená pečeť... Čert tě vem, Esseku, na takovou věc nepotřebuju žádné alibi. Napůl přemýšlím, k čemu je dobré být ve městě jediná kouzelnická rodina, to musí být příšerně osamělá existence - nebo jestli jsou averze tak značné, že je lepší vyrůstat jako kůl v plotě - možná je to nezbytnost kvůli péči o nějakou konkrétní oblast. A zatím odsouvám z hromádky horní trámek, abych si vytvořil prostor pro došlap - a strnu. Proboha ne... tohle ne, ne. Ruka s mobilem se prudce otřese, málem ho upustím. Tohle ne. Je mrtvý, přesvědčuju se okamžitě. Je zaručeně a spolehlivě mrtvý, nikdo nevypadá - nevypadá takhle, kdyby nebyl. Musíš se přesvědčit, konstatuju bohužel zároveň neoblomně. Na světlo mobilu se spolehnout nedá. Neplaš a jen se dotkni, nejspíš je dávno tuhý a jistota bude rychlá a snadná. Petrova slova o Kytelerovi vnímám, ještě si stačím pomyslet, že vlastně vůbec nerozumím tomu, s kým jsem na druhé straně, jestli v takovém případě s Merlinovci nebo Morganovci, a co je tedy formálně Alexandr, ale naprostá většina duševní kapacity se teď soustředí na to, abych neudělal nějakou hloupost. Třeba nepřestal úplně dýchat, protože poblíž toho těla jako bych měl zábrany se nadechnout pořádně - nebo alespoň tak pořádně, jak se tady dá, a začíná se mi točit hlava. No tak, vypadá strašně, ale James je na tom teď možná stejně. Natáhni ruku, dotkni se ho, zjistíš, že je mrtvý, obejdeš to a půjdeš dál. Jen klid. Věděl jsi, že James nebyl první... ... a co teprve ta hrůza, kdyby mrtvý nebyl. Přistihnu se při dost hrozné naději, že ho nebudu muset vzápětí začít hrabat ven a zkoušet oživovat, to by bylo slušný peklo... nejraději bych si za tu myšlenku jednu vrazil. Promiň, Jeffrey, já... vážně bych rád, kdybys... pomoc je na cestě, víš... "Je tu tělo," řeknu a hlas mi zní podivně matně. Myslím, že jsem nikdy před tím neviděl nikoho mrtvého. S Lunou, ano. Sebe, mockrát. Ale tohle... Opatrně natáhnu ruku a hřbet prstů lehce přitisknu ze strany krku. V očích pálí neprolité slzy a v krku dusivá nevolnost. Že já raději dávno nešel spát... na sny se zapomenout dá, nakonec. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, 23:35, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel a ten někdo na tebe zrovna kouká
„Zůstanu s vámi,“ Petr na tvé pobídnutí, že může spát, něžně zavrtěl hlavou, „nemůžu toho udělat moc, ale tohle ano…“
Byl mrtvý. Jeffreyho tělo bylo na dotyk studené jako led a takhle zblízka opravdu začínalo páchnout tou specifickou vůní rozkládající se mrtvoly. Těžko říct, jestli tady někde čekají i ti ostatní, nebo jestli Stín jenom odkládal jarní úklid. Kol a kolem mu zápach nejspíše nevadil a Princ tu vlastně nebyl, takže to ani cítit nemohl. Nabízela se tedy otázka – páchlo to tady dost, aby tady někde ležely čtyři mrtvoly? Spíše ne, ale… zabrání to představivosti hledající v každém stínu hrozbu?
„Aha,“ hlesl Petr. Na víc se nezmohl. Dech se mu zatřásl, ale vlastně toho nestačil říct dost, abys z něj vyčetl… co vlastně? Tu hluboko sahající hrůzu. Uvědomí, že nedaleko Kytelerova knihkupectví opravdu umírali lidi magicky. „Zvládnete…“ Znovu zavřel oči, jako by snad mrtvolu viděl a chtěl se před ní schovat, „zvládnete ho obejít?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Rukou ucuknu už po velmi letmém doteku. Tentokrát mizerné světlo mobilu opravdu neklamalo - bohužel - nejspíš vypadá ještě hůř a kdybych zapnul i baterku, mohl jsem si tuhle chvíli odpustit. Jenže nemohl, vím to, zpětně bych pořád musel přemýšlet, jestli přeci jenom... vrátím trámek na místo, promiň, vážně mě to mrzí... zvracet naštěstí nemám co a sotva zmizí z výhledu i ty vytřeštěné oči, rychle se mi daří nabývat ztracenou rovnováhu. Právě jsem se vzbudil, nebylo to skutečné, jen rychlý propad do snu a zase zpátky... Stejně je mi zle. Na okamžik si přitisknu předloktí k nosu, jako bych lovil zbytečky Petrovy vůně. Pro tuhle chvíli jsem pro změnu hodně, hodně rád, že Alexandr není na příjmu. Jeden z těch okamžiků, kdy bych v první chvíli vyletěl přemrštěně dřív, než bych to v sobě stačil utnout. "Zvládnu," odpovím jen, protože... nedokážu přes stažený krk mluvit a zvládnu, jistě. Petrova jemná pobídka mě pohne k pohybu možná o úder či dva srdce dřív - ono když tu budu jen stát a dusit se lítostí, ničemu nepomůžu. Musím nahoru... dát Essekovi přiměřený díl času a dělat si naděje, že o půlnoci vůbec někdo půjde kolem a jestli půjde, že se nechá přivolat. Možná venku budu mít signál i já. Snažím se nepřemýšlet, kde mohou být ostatní, plete se mi, jestli byl James čtvrtý nebo pátý, vlastně si vzpomenout nechci, chtěl bych se ptát na nějaké nedůležité, a nebo klidně ve světě tam venku důležité kouzelnické formality, ale je mi špatně a navíc obejít bez opory zdi překážku... v nejhorším to zase odšoupu nějak po čtyřech, ale znovu bych se zvedal nerad, lepší bude to zvládnout... a co by ne, včera jsem měl k rozbolavělé hlavě ještě rozkutaný břicho, dneska je to vlastně... Řekněte něco, pobízím Petra v duchu. Mobil stále držím v ruce, abych rozeznal obrysy i na temné podlaze. Obejdu to a půjdu dál, odhodlaný si namlouvat, že jsem na tom chvíli za chvílí, když jsem ten čaroděj, přece líp. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, 23:37, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel a ten někdo na tebe zrovna kouká
Pomalu, hlavně pomaličku, ses pustil stěny. Vyrazil jsi kolem popadaných prken a mrtvého těla jistého Jeffreyho, který i nadále hleděl mrtvýma očima na svět. Možná bude lepší na něj nemyslet? Mohl bys třeba počítat údery svého srdce, Petrovy roztřesené nádechy, nebo třeba i kroky, jimiž ses pomalu blížil k cíli. Nohy se ti třásly, vlastně se ti touhle dobou třáslo už celé tělo, kolena hrozila podlomením a ruce nebyly dost silné, aby se opřely o stěnu, ale pořád se ti nějakým zázrakem dařilo pokračovat. Jestli ses plánoval zhroutil na schodech, teď se blížila tvá chvíle…
Petr mlčel. Nedokázal se přimět k tomu, aby něco řekl. Snad by měl, proto… proto chtěl přeci vydržet vzhůru, ale teď jenom zíral před sebe a snažil se vyrovnat s realitou. Za svými zády jsi zaslechl pohyb, jak se znovu sklonil nad Jamesem a již potřetí ho kontroloval. Těžko říct, jestli se za těch pár minut mohlo něco změnit a jestli s tím šlo něco udělat. Ne, nešlo, věděli jste to oba, ale Petrovi to zavdávalo záminku aspoň něco dělat. Aspoň trochu obalamutit sama sebe, že tady není naprosto zbytečný.
„Nějaké zprávy?“ zkusil se zeptat zrovna ve chvíli, kdy ti pod botama zapraskaly střepy zrcadla.
Alexandr se pořád nevrátil. Po sedmi minutách ticha se neblížil vysvobození. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vůbec žádné... ale... není to ani deset minut." Kdyby šlo všechno úplně nejlíp, touhle dobou vyráží Essek na cestu. V noci jsou silnice prázdné; před očima mám Petrovu malou mapu a jak nedokážu dotahovat myšlenky do konce, natož ty abstraktnější, nesvedu si ani vzdálenosti z ní představit ve skutečnosti, natož vypočítat čas. Tak jinak: tohle není velké město, nebude to dlouho... Ech. Střepy pod nohama mě přimějí k obezřetnosti. Průběžný plán jak nejlépe spadnout se tu inovuje o jistotu, že nesmím dopadnout na dlaně, ale na předloktí. Připomínka Prince je najednou velice živá a lítost je to úplně poslední, co mi při myšlence na něj vytane. Prý Titán... kdo ví, co je zač. Ale klidně mohl být, pohádky mohly mít oporu v dávné zkušenosti, být příležitost, už má tu otázku Alexandr na talíři. Jenže já taky přece sakra netrhám mouchám křidýlka jen proto, že můžu! Nějak se nedokážu smířit s tím kontrastem touhy po přátelství a absencí soucitu, jako by to z nějakého důvodu nešlo dohromady. Jenže moje představa přátelství a ta jeho asi taky nebudou zrovna kompatibilní. Jestli se za ním kdy vydám, rozhodně to nesmí být dřív, než v sobě dokážu přetavit vztek za mrtvé v něco jiného. Pořád ho za to nemám chuť soudit. To ani Lunu svým způsobem ne. Jsou tím, čím jsou, jednají podle své přirozenosti. Ale k odpuštění má takové přijetí skutečnosti daleko, a v mojí přirozenosti je zase snaha vtisknout světu vlastní měřítka... o kterých si namlouvám, že i těm zatraceným prokletým bestiím by se s nimi žilo líp. "Jak daleko je sem autem od domu?" napadne mě se zeptat, to přeci Petr vědět bude. Auto má blízko, jenže ne pro nás, klíčky v něm nejspíš nezůstaly... ještě tohle se bude vyřizovat... ale jestli jsem si něčím jistý, že nespěchá, tak je to nějaká administrativa kolem policie. Co jim o mně Essek napovídá, to by mě skutečně upřímně zajímalo. Konečně schody... omotám prsty kolem zábradlí a opatrně se poskládám. Jsou ledové, všechno je tu ledové, ale nic tak hrozně jako mrtvá tvář; je uspokojivě praktické sedět právě na schodech, můžu si dokonce namlouvat, že je ještě někdy zvednu. Nezavírej oči, hlavně nezavírej oči... Mobil vrátím do kapsy, na schodech ho nebudu potřebovat, leda mi konečně upadne... zkouším si představit, co bych si teď přál ze všeho na světě nejvíc - světový mír a tak se nepočítá - a vidina je to rychlá a značně nehrdinská a banální tak, že bych se ji neodvážil říct nahlas ani před Miko: ale být čistý, v teple, beze strachu usínat Alexandrovi v náručí... jen nevím, jestli je to tak skromné, nebo tak nekonečně neskromné, ale každopádně dost smutné. Schoulím se do sebe, abych nastřádal trochu tepla na další postup, ale nějak není kde brát. Tak ještě... pět úderů srdce a půjdu. Nebo šest. Ne víc než sedm... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, 23:38, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel a někdo tam teď povídá
„Patnáct minut,“ odpověděl Petr a poněkud pošetile dodal: „Dvacet s parkováním,“ jako by se měl Essek opravdu zdržovat s parkováním a nenapálit to přímo před dům.
Opět se mezi vámi rozlehla tma a nastalo ticho. Petrovi nějak nepřipadalo vhodné pokračovat ve vysvětlování rozdílů mezi Morganovci a Merlinovci, ostatně pro to ani nebyl nejvhodnější člověk. Nepocházel z Anglie, sám v tom měl mezery… Kdyby to přiznal nahlas, Carroll by si ho nepochybně podal, ale některé věci zkrátka cizinci ani nemohly dávat smysl a popravdě by to teď bylo lepší než tohle drtivé ticho. Znovu se zhluboka nadechl a roztřeseně vydechl.
„Když jsem byl malý,“ hlesl zničehonic a zavřel přitom oči, „mohlo mi být tak… jedenáct, nebo možná deset… magii jsem se nemohl učit o moc dýl než rok, dva… usmyslel jsem si, že se mi podaří pohnout vodou ve studně… že ji přinutím dělat přesně to, co po ní budu chtít… už ani nevím, o co jsem se přesně pokoušel… myslím, že jsem ji chtěl zvednout… a nedařilo se mi to, ne tak, jak jsem chtěl… zkoušel jsem to snad celou hodinu a v jednom okamžiku mi podjela noha, přepadl jsem i s vědrem před okraj a sletěl úplně dolů… vědro to nepřežilo,“ podotkl málem pobaveně, „a hrozně jsem se bál, že se rodiče budou zlobit kvůli tomu vědru… a byl už večer, rychle se stmívalo a byla zima a… nemůžu na to teď přestat myslet,“ uchechtl se nevesele, „na tu tmu a mokro ve studně.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro To je moc dlouho! Patnáct minut... ve dne, přeložím si to okamžitě. Určitě uvažoval ve dne. V noci to bude rychlejší... Neodvážím se zeptat, jak dlouho James vydrží, jen začínám vážně uvažovat, jestli to nahoru nevzít hlava nehlava a nezačít ječet na celou ulici, ať sakra někdo zavolá sanitku... Jenže v tomhle se Alexandr s Petrem tak bezvýhradně shodli, a James přeci bude v pořádku... je tu chladno, to je dobře... myslím... Složím ruce na kolena a opřu si hlavu. Mám patnáct minut na to, abych se dostal nahoru - spousta času, aby se do toho vešel i odpočinek. Nechci moc brzy mizet Petrovi z doslechu, i když by třeba konečně mohl zavřít oči. Je to možná sobecké, ale prostě nechci zůstat sám... Takže za patnáct minut. Za dvacet, budiž - začít na ulici pokřikovat přesně o půlnoci má alespoň styl a dám tak Essekovi malou rezervu. Jestli se Alexandr neozve a Essek nedorazí... to bude dost hrůza vysvětlovat... historka o šíleném psychopatovi... ale třeba to uhrajeme na neschopnost vypovídat a Essek začne žehlit dodatečně. Těžko jde nechat Jamese umřít jenom kvůli řešitelným potížím s policií. Bezděčně se zadívám směrem k Petrovi, když znovu promluví, i když přes tmu a vzdálenost nerozeznám už ani ty obrysy. Představa modrovlasého prcka je... milá... bylo by hloupý říct, že i takovou vzpomínku mu závidím, že bych si k zbláznění moc přál vědět, jestli jsem míval taky takové... Sám si teď připadám víc jako to vědro. Napřed vylité ze všeho, co v něm mohlo být, teď už možná beznadějně rozbité a k ničemu. "Tady se alespoň neutopíme," řeknu a fantazie mi vykreslí dost šílenou chvíli, kdy tam Petr musel jen šlapat vodu a hladké a mokré stěny mu podkluzovaly pod rukama. Sled asociací je krásně zřetelný a ano, asi jsme na tom vážně mohli být hůř... vlastně určitě. "Našli vás?" zeptám se a po vteřince ticha div nevyprsknu smíchy, i když to zní víc jako sípavé zalapání po dechu. "Omlouvám se, jasně, že našli, jen... jak to bylo dál?" Jsem zvláštně vyhladovělý po podobných historkách, dochází mi najednou. Chci vědět, jak to chodí doma s dětmi. Potrestali ho opravdu? Nebo byli šťastní, hlavně že je v pořádku? Co by udělali moji rodiče v takovou chvíli...? Brr, ta myšlenka je zvláštně nepříjemná, hlavou se mihne, ale všechno ve mně se od ní odtahuje. Petr řekl, že za nimi nemusím. A já nechci, strašně moc, nechci tu konfrontaci, nechci jim odpustit a nechci je začít nenávidět... musím se napřed srovnat sám, než je dokážu zvládnout v každém z možných scénářů - o tom to asi celé bude. A myšlenky se ochotně zakousnou do nabízených obrazů. Byla ta studna jen nějaký relikt starých časů, nebo žili na tak zaostalém místě...? Jsem tak unavený, dochází mi, že i fantazii dochází barvy a všechno je zmatnělé a rozostřené. Nespi! Škubnu sebou a znovu se zadívám k Petrovi. Povídej ještě. Potřebuju zapomenout na jedno mrtvé tělo a na to, jak se budu škrábat po těch ledových schodech nahoru, a jak beznadějné to bude. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, 23:38, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Povídání
„Našli,“ přitakal Petr. Byl to tvůj tón, co mu málem dovolil se usmát.
Bylo by špatné, kdyby navzdory všemu byl rád, že je tady s tebou, nebo že jsi tady s ním ty? Ani nevěděl, dokud se ta myšlenka brala, natolik sobecká a pošetilá byla, nahlas by si ji vyslovit netroufal… přinejmenším ne, dokud se nad ní nezamyslí, ale na pravdivosti jí to neubíralo. Přinejmenším se vám dneska podařilo zachránit jeden život. Znovu se podíval na Jamese a znovu kontroloval, jestli ještě dýchá. Zachránili jste jeden život, zatvrdil se uvnitř neochoten připustit si cokoliv jiného, protože jinak…
„Nakonec mě našli, ale… trvalo to. A byl jsem strašně unavený… Věděl jsem, že se na hladině neudržím dlouho. Ještě chvíli jsem se snažil čarovat. Kdyby se mi podařilo zvednout vodu dost vysoko, dokázal bych se vyškrábat nahoru. Byl jsem si tím skoro jistý… a párkrát se mi to skoro podařilo. Tedy pohnout vodou, ne dostat se až nahoru,“ pousmál se nad vlastní pošetilosti, „to bylo trochu moc ambiciózní. Vlastně to bylo tehdy, kdy se zjistilo, že jsem podědil některé fyzické prvky po prababičce. Tedy… utopil bych se, neumím v pravém smyslu dýchat pod vodou, ale… vydržím mnohem déle než obyčejní lidé,“ pokusil se vysvětlit nemotorně, „a… no, asi mi to tenkrát zachránilo život. Rodiče říkali, že jsem přišel o vědomí, ale že jsem nad vodou dýchal normálně. A já… si vlastně pamatuji jenom to, jak mě z vody vytáhli. Přesně tak, jak jsem si představoval. Za pomocí vody.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Konec té historky je pro naši situaci snad ještě výmluvnější než její začátek. Ano, takhle nějak to možná bude i s námi. Petr nakonec zavře oči, sklouzne po zdi k zemi, nebo možná jen sklopí hlavu... prochladlý si počká, až někdo přijde a odvede ho někam, kde bude teplo a bezpečí, jen místo rozbitého vědra za sebou bude mít vítězství zachráněného života. V duchu před sebou vidím stoupající gejzír vynášející drobné hubené tělo vzhůru, kde se ho rychle chápou lidské ruce... Musím ho pak s Jamesem seznámit, bude se mu líbit. "To jste měl doopravdy štěstí," řeknu zamyšleně a dodám s pousmáním: "A my taky," protože kdo ví, jestli bych s někým jiným došel až sem. "Už před tím jsem si říkal, že jste snad jediný v Kelliwigu, komu ten věčný déšť nevadí. Co dalšího obnáší takové dědictví?" Jsem doopravdy zvědavý - a taky potřebuju přestat myslet na topení. Aniž to Petr tuší, zasáhnul dost citlivou strunu. Vzpomínka, jak jsem se sám topil v řece, je dosud živá a události posledních dvou dní ji zdaleka nestačily zadupat dost hluboko. Nevlezl bych ochotně ani do vany, i když voda jako taková mi naštěstí nevadí. Někdy dřív jsem si umanul, že až se časem vzpomínky na tu noc otupí z nejhoršího, pořídím si plavky a zajdu si zaplavat do bazénu, jen tak, abych si dokázal, že můžu. Teď se jen tenhle malý boj rozšířil o pár myší, co by zatím mohly přešlapovat po břehu a posměšně po mně pískat... zoufalec. Jsem. Odolám potřebě znovu se podívat na mobil a schválně se nedotknu prstenu. Vyměnili jsme si s Petrem sotva pár vět, mohla uběhnout možná minuta nebo tři, rozhodně ne deset. Odpočívej, nespi. Možná ještě něco budeš muset... jak obskurní představa. Mám chuť se při ní schoulit do velikosti vlašského ořechu a tiše kňučet zoufalstvím. Kdyby nedalo i kňučení moc práce. "Na element vody jsem zvědavý, jak mi půjde," dodám. "Ta kopí prve, co jste vytvořil, byla působivá. Proč nešel... proč jsme nemohli toho netvora zranit?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, 23:42, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Kapity kap
Sedět na schodech mělo jednu výhodu. Za zády – na úrovní přízemí – jsi slyšel rachot deštivých kapek. Kdyby se dveře za Stínem nezavřely, nejspíše bys znovu ucítil čerstvý venkovní vzduch, ale takhle sis ho aspoň mohl představovat. Kap, kap, kap, ozývalo se ze světa venku.
„Vlastně méně, než byste možná čekal,“ odpověděl Petr něžně. Měl zvláštně měkký hlas. Když se melodie jeho slov proplétala s dešťovými kapkami, znělo to zvláštně… správně, jako by to byla jenom slova dávno zapomenuté písně. „Zředěná krev magické bytosti nebývá silná… vlastně kromě toho, že dobře plavu a vydržím dlouho pod vodou, nám z dědictví zbyla už jenom vodní magie. Je to něco jako rodová magie, jenom… bych řekl, že je zakořeněná hlouběji. Nemusím vůbec přeměňovat madžiku, abych kouzlil s vodou. Specializace bývají snazší, ale většinou vyžadují jisté pochopení principů proměny, pokud to dobře chápu.“
Kohokoliv jiného by se možná zeptal, ale teď jenom pokrčil rameny. Sám pocházel z tak malého, nevýznamného rodu z vesnice, že rodovou magii v pravém smyslu slova ani neměli. Měli jenom krev víly…
„Kdybyste chtěl, mohu vám s tím pomoci,“ nabídl se s úsměvem. Plánovat teď něco pěkného a ryze příjemného mu pomohl odtrhnout se myšlenkami od současnosti. Aspoň na chvíli si tak mohl představit, jak spolu sedíte v knihovně nebo třeba v salonku a pokouší se čarovat. „Nejsem si jistý,“ odpověděl vzápětí opět vážnějším a pochmurnějším tónem, „měli jsme ho tím zranit. Nedává smysl, že ne… nikdy jsem o tak silném konstruktu neslyšel. Buďto se regeneroval tak rychle, že jsme mu nic nestihli udělat nebo… Nevím. Opravdu nevím. Nemělo by to být možné.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nespi. Nespi! Jenže Petrův hlas, jemně se proplétající v souladu s kapkami deště, jakkoli se poslouchá krásně... navzdory všemu vyčerpání se snaží zůstat se mnou a jsem mu za to vděčný... jenže podkopává mou snahu zůstat vzhůru dost úspěšně. Narovnám se a ne poprvé na poslední chvíli zabráním rukám, aby se zdvihly k obličeji, v dost sílící potřebě promnout ztuhlé tváře a protřít oči. Ale po tom všem, na co jsem tady sahal, opravdu ne. Raději se snažím soustředit na to všechno, co říká. "To mi nepřipadá tak málo," míním. "Navíc ty modrý vlasy jsou úžasný," musím se znovu usmát. "Na ty se musí skvěle balit holky." Kdybychom na sebe viděli, docela určitě se to takhle napřímo říct neodvážím. Jenže úžasný jsou a zábrany... jsou jedna z těch věcí, co taky dají moc práce. Proč my si vlastně vykáme... nejraději bych se zeptal jeho, ale nevím, jestli je to vhodné, jestli by uměl a nebo mohl odmítnout méně formální oslovování, jestli by ho směl přijmout, jestli... lepší to nechat být. "Ale jak je to s přeměnami taky ještě nevím," přiznám. "Zatím jsem zkoušel jen léčitelskou přeměnu a to šlo nějak samo..." Asi se budu hodně divit, až to 'samo' nepůjde. Jenže i na to se vlastně těším. Především to bude znamenat, že můžu kouzlit. A to bude úžasný, i kdyby byl každý úspěch vykoupený hromadou hledání... "Za pomoc budu moc rád - domluveno!" souhlasím s radostí, kdykoli ochotný chňapnout po připomínce toho, že přijdou i lepší chvíle než tahle, a s Petrem se spolupracuje dobře. "Uvaříme si k tomu čaj a bude tam teplo," dodám málem zasněně. Měl bych se nějak naučit myslet na to i sám. A vlastně myslím! Ale stejně jsou ty připomínky opravdové až s někým... A kdybychom na to nedokázali přijít, Alexandr se ukázal jako vyložený pedagogický talent. Minimálně jsem s ním dokázal být dost v pohodě, abych prostě v klidu - a nebo největším spěchu - dělal, co mi říká. To si třeba s Essekem moc představit nedovedu. I ta touha předvést se před ním se ztrácí... chci mu jenom nelézt na oči. Už aby tu byl... a já se mohl vzápětí vytratit někam stranou. "Možná je to nesmysl," zkusím váhavě, "ale Stín se nás pokusil připravit o energii - ne jen magickou, ale i životní, dosáhl až na Lunu, bral všechno, co mohl dostat. Není možné, že se byl schopný přiživit i..." Jak to říct... "Energií těch kouzel?" Klidně bych dokázal uvěřit, že ho Princ stvořil tak strašně silného, ale nevím jak Petrovi zprostředkovat vjem té neuvěřitelné moci. Sám tomu teď, s odstupem, málem přestávám věřit a podezřívám fantazii, že si dramatizuje vzpomínky a přikrašluje dění. Ale pamatuju si to přeci všechno! Jak snadno s námi pohazovala pouhá nelibost, ani se nemusel o nic pokoušet. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, 23:44, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Dva týmy
„Holky,“ usmál se Petr maličko rozpačitě. Nemusel by nic říkat, snadno by to mohl prostě přejít a věděl to, ale… sám nevěděl, proč mu vadila představa, že bys o něm přemýšlel zrovna takhle. „Víte, já… kopu za náš tým, dalo by se říct.“
Nad plánem příjemného večera – nebo rána, nebo odpoledne, na tom vlastně tolik nezáleželo – s úsměvem přikývl a teprve, když mu došlo, že jsi to gesto neviděl, dodal tichým hlasem: „To bych rád…“ Bylo zvláštní mluvit o něčem takovém tady, představovat si nadcházející hodiny a dny, a přece si to nedokázal vyčítat. Byli jste naživu. Sakra, byli jste naživu a to v žádném případě nebylo málo. Pokud mu tahle chvíle něco dala, pak právě tohle uvědomění… Život je krátký. Až moc.
„Nemyslím, že je to možné,“ odpověděl po chvíli rozhodněji. „Zbavit magii jejího záměru je těžké. Zastavit kouzlo, které bylo jednou sesláno, je takřka nemožné. Něco takového… ne. Nemluvě o tom, že jsem viděl, že ho ta magie zasáhla. Kdyby se na ní byl schopný přiživit… udělal by to ještě předtím, než jsme ho vůbec zranili. Možná je schopný živit se relikty magie, ale… kouzla jako taková určitě vysát nemůže.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Aha," hlesnu v odpověď dosti nejapně, celý překvapený. 'A to se smí?' mám na jazyku, i když na místě není ani ta otázka, ani údiv. Vždyť už vím, jak málo se držel zpátky Alexandr... jak v pohodě se mnou byl James... sám jsem si předsevzal, že už se tím nebudu trápit a lámat si hlavu - vážně nechápu, proč mě to najednou tak zaskočilo. Snad že některé maličkosti, nad kterými mě zatím ani nenapadlo začít přemýšlet, nabyly na významu. Teda... nechci, aby nabývaly! Ale samy od sebe nabudou a já zůstanu na svém schodě sedět najednou velmi bdělý a s hlavou dokonale prázdnou. Je mnohem snadnější říkat líbí se mi, když je to jen tak, někdo prostě hezký... a když... nic když. Vždyť je to Petr... Ví, že já...? Je to dobře, nebo špatně, mění to něco? No a co, že jsme málem umřeli, jsme ve sklepě, jen pár kroků ode mě je... co je... celé moje já si našlo ideální způsob, jak se přenést do jiného světa. Petr, který je tak laskavý... Petr? Páni. "Ro-rozumím," pokusím se rozstřelené myšlenky vrátit do hlavy a zaujmout nějaký rozumný postoj k tomu, co povídá. Aha, vážně rozumím! Tím líp. Něco 'jenom' silného by mělo jít porazit líp než něco, proti čemu by se pracně a kdo ví jak hledala zbraň - jestli by byla vůbec jaká. "Takže... je asi zkrátka strašně silný. Mrzí mě teď dvojnásob, že jste Prince - a hlavně to zrcadlo - neviděl. Síla v něm byla neuvěřitelná, nelidská, mimo... mimo nějaké rozumné měřítko, já vím, že žádné moc nemám, ale stejně. Jenom drobné poryvy ze zrcadla když se trochu rozčiloval - směle na ně sveďte většinu svých podlitin, i se židlí jste sletěl víc než jednou." A já ho dokázal vrátit kam patří a ještě to přežít. Zvláštní... Jestlipak existuje nějaký rozumný, nebo i nerozumný, ale jakýkoli způsob, jak se zeptat... nebo říct... pobavit se... ne. Ne, v žádném případě neexistuje. To jsou ale pitomé nápady... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, 23:46, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Teen Titans
Petr se podíval tvým směrem. Dal by teď druhou ruku za to, aby věděl, jak se tváříš, nebo nad čím přemýšlíš… Sám nevěděl, co chtěl slyšet. A že vůbec něco chtěl slyšet, ale teď mu ta odpověď přišla zoufale nedostatečná, jako by potřeboval vědět – Zarazil se. Znovu se zhluboka nadechl a vydechl. Nemělo to cenu řešit. Teď ne.
„Nebo se umí tak rychle regenerovat,“ zopakoval Petr svou předchozí teorii, spíše aby si upomněl, o čem jste vlastně mluvili, „možná je magie v něm tak silná, že dokáže zacelit jakékoliv zranění, nebo ho Princ vytvořil z materiálu, kterému dobře nerozumíme… Musíme zjistit, čím a jak ho zranit, než po něm pan Carroll zase někoho pošle. A musíme to zjisti brzy,“ pokusil se pohnout. Možná se i zvednout, ale bolestivé usyknutí ho zarazilo. Kolikrát z té židle spadl? „Zajímalo by mě, co byl vlastně zač… Vážně si nevybavuji žádnou zmínku o titánech kromě řeckých pověstí a dnešních animovaných seriálů. Sestra je měla ráda. Byly to takové… zelené a fialové potvůrky… spíše mimozemšťané než titáni,“ podotkl s notnou dávkou nepochopení, co jí na tom tolik zajímalo, ale nemalou náklonností, „co zachraňovali svět. Jak jinak.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Regenerace, materiál... měl bych k tomu něco říct, vždyť jsem ho pozoroval dost dlouho - vlastně jsem se soustředil spíš na Prince - a pravda je taková, že z obavy, aby mě strach neparalyzoval, jsem před sebou dost usilovně předstíral, že tu Stín vůbec není. Chyba, Eliáši... a pěkně hloupá. Zavírat oči se občas hodí, a snad by sis dokázal i teď pěkně vysvětlit, jak to bylo "potřeba", ale ty následky... Vjem mrtvého těla pod hromadou suti se mi připomene tak intenzivně, až dech zabolí v hrudi. Ale - ale no tak! Tím se mořit opravdu ničemu nepomůže. Přednost mají živí - jestli se chceš sypat, odlož to na později. Petr se na nohy nepostaví, James se ani nedokáže probrat z bezvědomí. Vrať se laskavě myšlenkami k tomu, jak se na tebe díval, jestli to mělo nějaké skryté významy a jestli se ho teď ještě někdy odvážíš chytit za ruku - jenže pozdě, obláček splaskl a teď si připadám jako ten nejhorší člověk na světě, že na takovém místě a takové chvíli dokážu přemýšlet nad osobními banalitami, a pozor, přitěžující okolnost - ještě se o to cíleně snažím. Jistěže za ním Essek někoho pošle. Musí - vlastně doufám, že to udělá - snad nám uvěří, jak moc byl silný. Petrovi by mohl... "Princ měl velmi... přímočarý postoj ke jménům," řeknu váhavě. "Tomu čaroději říkal Příteli, sobě Princi - a přesně za toho se považoval - a netvorovi Stíne. Dá se z toho něco vyvozovat?" Těžko, ale každý drobek dobrý. Možná. Nelíbí se mi ani trochu, že by se někomu dalšímu mohlo stát to co nám, ale ani nevidím způsob, jak s tím něco udělat. Velmi jednoznačně jsme na něj nestačili. Alexandře, poradil by sis? Tím si jistý nejsem, ale že by se dostal dál než my, to zase ano. Je to Alexandr. "Tenhle Titán taky pomohl zachránit svět," řeknu tišeji. "Pomohl Arturovi se... s tím ochranným kouzlem." A já ho poslal do osamění... třeba by těch pár životů byla přiměřená cena... - ale to je úvaha jen letmá a teoretická. Se životy se nekšeftuje a Titáně, v jehož stopách teče krev a leží mrtví a moc má tak obrovskou, do zdejšího vesmíru nepatří. Čím dál víc mě děsí představa, že bych se dostal do situace, kdy bych neměl na výběr a volil jen menší zlo - ne že by se nestávaly - ale žadoněním před Lunou se připravím leda o vlastní sebeúctu, to je něco hodně jiného. Sebe mohu sázet po libosti, ale ne lidi, kteří ani nevědí, proč zemřeli. Ten kluk má někde rodinu, čekají a doufají a kdykoli zazní na chodbě kroky, prožívají každý z nich, dokud neklapnou docela jiné dveře. Snad jim řeknou, že zemřel snadno... měl jsem mu možná zatlačit oči - ne, jen při té myšlence, že bych se ho dotýkal tak moc, je mi zle, a špičky prstů znovu maně otřu o kalhoty. Ale Jamese jsme zachránili. Jamese, na kterého čeká Jessie, věčně rozesmátého a s další úspěšnou zkouškou v indexu. Nadechnout. Ještě chvíli a budu muset nahoru. Podle všech mých výpočtů měl být Alexandr už zpátky a to věstí potíže. Ale zrovna tohle bych si tak brát neměl, třeba jen mluví s rodiči, je u hovoru s Essekem, možná dokonce vypravuje Leopolda, jestli se nedovolali... nenechal by nás tady... nepochybuji o tom, ale už prosím, už někdo přijeďte, kdokoli, hlavně brzy... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, 23:48, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Čas
„Nevím. Asi bych si od toho nic nesliboval,“ zavrtěl Petr omluvně hlavou. „Jména… mohou mít magickou moc. Merlinovci poutají duchy jmény, často do nich vplétají magické smlouvy a používají je jako zaklínadla. Fae je také využívají ke svým kouzlům, možná byl nějakým druhem fae? Už jsem viděl fae s jelením parožím…“
Dešťové kapky i nadále vyťukávaly svou melodii na chodník plný kaluží, stěny domů a dokonce i zavřená okna v patře nad vámi. Kap, kap, kap… Čas se nezastavil. Ubíhal nemilosrdně pomalu, ale Alexandr splnil své slovo a pokusil se vám zavolat pomoc. Nevrátil se, dokonce se už ani neozval. Najednou – ani sis nebyl jistý, jestli se to opravdu stalo a nezdálo se ti to – jsi zaslechl zvuk neuvěřitelně podobný lidskému hlasu. Dveře zaskřípaly. Čerstvý chladivý vzduch vonící deštěm dosáhl až k tobě na schodech a po chodbě se rozlehla ozvěna kroků. Někdo tam byl! Někdo tam určitě byl!
„Říkali, kde přesně…“ začal mužský hlas, který jsi odněkud poznával... ale odkud?
„Neříkali vůbec nic. Kromě toho, že jsou v tomhle domě,“ zavrčel Essek nenaloženě. Podle jeho hlasu si mohl bezpečně usoudil, že toho přeci jenom řekli něco málo víc, ale rozebírat to teď nechtěl. „Petře? Eliáši?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Fae... asi nebudou něžné víly," zkusím se pousmát. "Zní to, že by mohli mít k třpytivým křehulkám asi tak stejně daleko jako Titáni k potvůrkám z animáků..." Najednou nevím, jestli jsem to řekl nahlas a nebo jenom chtěl. Nespi. Nevím, co jsem si namlouval, už nikdy se nedokážu zvednout. Neskutečná tíha dopadá mi na ramena, až musím zavřít oči. Strašně, strašně unavený... Ruce mi sklouznou z kolen a to nečekané, nepříjemné zhoupnutí, mě s prudkým leknutím a trhavým nádechem probere, zatápu po rovnováze, jako bych padal někam do hlubin. Říkal jste něco, Petře...? Ale já se hlavně chtěl zvednout a jít - už se ani nedívám na mobil, nevěřím si, že bych ho udržel, je mi zima a vlastní prsty mi dávno nepatří. Ale zvednout se půjde - prostě musí - hned - žádný sval v těle se ani nehne, ale stejně vím, že ten pokyn uposlechnout musím a jen je třeba nastřádat chybějící odhodlání; a konečně natáhnu ruku k zábradlí. Musím, potrvá to, už teď mi představa prudkých schodů nade mnou málem vhání slzy do očí. Nebo ještě víc než schody je to všechno. Existuje jen omezený čas, po který si můžu namlouvat, že všechno nakonec zvládnu, a není úplně krátký, ale je zcela a naprosto neslučitelný s čekáním. Tady jsme, pomyslím si, když mě ovane náhlý sychravý chlad. Nejsem překvapený, ani nemám radost - to až vzápětí, když mi dojde, že jsem nepromluvil nahlas, se vyděsím, že by odešli pryč, a naděje je jako pořádná ťafka za uši. Nespi! "Tady jsme!" zkusím, ale pochybuju, že to mohli zaslechnout. "Dole ve sklepě," zavolám konečně hlasitěji a sotva poznávám vlastní hlas. "Pane Carrolle - jsme tady...!" Alexandře díky, kdokoli od vás to zařídil, taky díky, Esseku, tebe si člověk opravdu nesplete... Skočil bych mu teď s chutí kolem krku, kdybych mohl. A nebudu muset do schodů... odvezou si Jamese... na chvíli se mi zatočí hlava už jenom vším tím dobrým, co ty hlasy znamenají. Že do schodů budu muset, mi sice dojde vzápětí, ale to už je jedno, nějak se vyhrabu. Ale nemusím hned - a když nejde o život... Dokonce dokážu být zvědavý, kdo je ten druhý. Jestli někdo ze včerejší noci, byla by to dobrá ironie... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, před půlnocí, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Záchrana
„Lumen,“ vyslovil neznámý.
Se světlem na dlani zamířil ze schodů první. Krátce se k tobě sklonil, položil ti dlaň na rameno a podíval se ti do tváře. Byl ti povědomý… jako bys ho už někde zahlédl, možná někde v davu nebo – ano, tehdy u sentinelu. Byl to on, kdo čekal na břehu, i když bylo těžké najít mu ve tváři známky po onom nejistém mladíkovi. Kdepak, do tváře se ti zpytavě zahleděl starší muž s vráskami kolem laskavých očí, hranatými obroučky brýlí a stříbrnými nitkami protínající zrzavé vlasy.
„Vy budete Eliáš,“ hlesl spíše sám pro sebe.
„James už dlouho nevydrží,“ ozval se Petr takřka ve stejnou chvíli.
„Přenesu ho,“ odpověděl starý Tomas Weir, přičemž se znovu napřímil a pustil se.
Na tom samém místě na rameni se okamžitě objevila Essekova ruka. Nebylo to zdaleka tak povzbudivé a hřejivé gesto jako ve Weirově podání, spíše tím chtěl upoutat tvou pozornost a důkladněji si tě prohlédnout, než magické světlo zmizí s čarodějem.
„Jak jste na tom?“ zeptal se. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zdvihnu k muži tvář, málem neschopný zaostřit pohled, uboze vděčný za to přátelské gesto - a naprosto nepřipravený, koho skutečně uvidím. "Tomas," vydechnu užasle, když mnou náhle projede poznání. Velmi nevhodné, jistě... jestli to vůbec zaslechl... a nejspíš vypadám tak zničeně, že mu dávného přítele stěží připomenu, navíc je to tak strašně dávno... omluvím se někdy potom, jestli to bude třeba; něco laskavého v něm mi napovídá, že možná nebude. "James... těžká ztráta krve, řekněte jim to..." vypravím ze sebe ještě, když se vydá za Petrovým hlasem. Protože viditelné zranění James nemá, a bylo by dost nešťastné, kdyby v nemocnici tak dlouho zkoumali, co mu schází, až by na to přišli pozdě. Tom Weir... teď, tady. Stále musí být dobří spojenci, pokud si někoho od nich Essek - znovu - přivede. Zrzka dost možná ještě dospává včerejšek... to bych si taky dal líbit. A Alexandr... nejspíš přišel o prsten, ale James žije a tak nemám nárok litovat. Nespi. Polknu. Essekovi šedé oči se v příliš jasném světle Tomasova kouzla lesknou způsobem, který už znám. "Nejlíp ze všech tady," odpovím mu. Postarejte se o Petra, ano? Nelíbilo se mi vůbec, jak pevně tu ruku chtěl ovázat. "Petr je zraněný a je tam i mrtvý, minimálně..." Sakra, Eliáši. "Minimálně jeden. Pane Carrolle," vzchopím se, "detaily později, ale vyběhl odsud konstrukt, vypadá jako..." ech... "tvořený ze stínů, netvor s velkou hlavou, dobře šplhá - vysává z lidí energii i magii... naše kouzla ho ani nepřibrzdila - to on na rozkaz sbíral oběti a teď... má hlad, obávám se." Vyčerpaně ztichnu. Nevím, co teď bude dál, a jsem vděčný i za to, že to nebudu rozhodovat já. Asi po mně bude chtít, abych šel do auta - dobře. Nebo tu počkal. Taky dobře. Další možnost mě nějak nenapadá; hlavně že jsou všichni v bezpečí a má to tu na povel někdo, komu zatracená příšera z jiného světa nevypustila hromadu krve a většinu životního elánu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, před půlnocí, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Dohoda
„Konstrukt? A o čaroději za něj zodpovědném nic nevíte?“ zeptal se a bezděčně se s otázkou ohlédl i k Petrovi.
Ten pochopil rychle. „Nevíme, ale zřejmě se byl schopný živit magií. Mohl by být schopný přežít i samostatně…“
„Dobře. Postarám se o to,“ Essek přikývl, i když hned nevěděl jak. Většinu vlastních lidí měl teď v podzemí nebo na jiných pochůzkách, takže bude muset někoho stáhnout zpátky a to…
„Jestli dovolíte,“ zvedl hlavu Tomas Weir od bezvládného Jamese, „můžu se po něm pak podívat já. Bude to rychlejší… a pokud je netvor opravdu schopný přežít i bez magie svého stvořitele, čas opravdu není na naší straně.“
„Pane Weire, cením si vaší nabídky, ale po hlavě rodu něco takového nemůžu…“
„Nechcete,“ usmál se Weir, „hlava rodu na tom trvá. Je mi ctí sloužit arcimágovi. Vy se postarejte o vlastní lidi.“
„Dobře. Jménem arcimága vám děkuji,“ Essek sklonil hlavu v náznaku úklony, i když by do toho Weiry raději nezatahoval. Jejich ochota pomoct je dojemná, jistě, ale… projev síly ze strany arcimága to rozhodně nebyl, nemluvě o tom, že to ví Blackwood. Ze všech lidí zrovna Blackwood. „Dovedete vstát, Eliáši?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro O čaroději že nic nevíme...? No dobře, když Petr říká že ne, tak ne. Možná mu to připadalo moc fantaskní, nebo příliš málo k věci pro současnou situaci a potíže, nebo bych měl nechat na Essekovi, co chce poslat dál... Všechno důležité koneckonců padlo a oba muži jsou připravení dělat co je třeba. Ne že bych čekal cokoli jiného. Ale stejně je úleva to slyšet. S pousmáním otočím k Weirovi hlavu. Rád bych si představoval, že moje jméno prve vyslovil nějak zvláštně, že mu o mně třeba Artur řekl a on se teď rozpomněl na tu starou historii, že možná navzdory ne příliš dobrému dojmu, jaký jsem musel udělat - ech, jaký jsem musel udělat už včera na jeho dceru - bude přátelský a třeba k sobě najdeme cestu... to bych moc rád. Je mi každým okamžikem sympatičtější a moc nerozumím tomu, proč se jeho nabídce Essek brání; jestli je Weir hlava rodu, moc tak silných mágů mít Essek po ruce nebude. Jestli se snad počítá s tím, že podobné věci vyřizuje arcimág osobně... Zase jednou tápu ve vzduchoprázdnu věcí pro všechny ostatní samozřejmých. A jestli už ho byl ochotný přizvat sem... Nemusel být, dochází mi náhle. Možná se teprve vraceli z Rady. Essek tu byl doopravdy brzy, i když ještě pár vteřin před jeho příchodem bych tomu brzy neříkal ani náhodou. Dozvím se, nepochybně se všechno dozvím. Důležité je, že je ochotný do toho jít, a i když se musím málem kousat do rtů, abych ještě nezačal s nějakým 'buďte prosím opatrný' a 'ten netvor byl opravdu příšerně silný a rychlý' a nebo dokonce 'prosím, nechoďte na něj sám'... opravdu všechno podstatné padlo a tohle se teď vážně nehodí. Bohužel asi ani nic takového jako 'já taky děkuju' se nehodí, a tak se na něj jen dívám a je mi hrozně líto, že Artur už není. Cože, vstát...? Už, hned? Světlo je mi rázem největším nepřítelem. Stačí na sebe shlédnout, abych si uvědomil, že jsem promáčený krví přesně tak, jak jsem se obával, příšerně špinavý a uválený a promočený ještě z deště venku; ale to je ten nejmenší problém. Opravdu nestojím o svědky svých truchlivých snah o pohyb vpřed, protože to bude namáhavé a bolí mě úplně všechno a tak zkrátka... "Postarejte se o Petra," hlesnu. "Já se zatím vyhrabu nahoru." Dostal jsem se sem, dostanu se i dál. Zvlášť jestli si budu představovat na konci všeho sprchu. Horkou, nekonečně dlouhou sprchu, ve které budu sedět až do rána. Možná i schválně a ne proto, že nakonec ta chvíle, kdy nebudu moct dál, prostě přijde. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, před půlnocí, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Věci se dějí
„Kolik krve jste ztratil, Petře?“ optal se Weir s pohledem na Petra. „Nemám vás taky přenést do nemocnice?“
„Ne,“ odpověděl Petr tiše. Opravdu nevypadal dobře. Byl bledý, možná až nebezpečně bledý, a už teď mu bylo jasné, že se bez opory na nohách neudrží. „Ne… Tolik krve to nebylo. Potřebuji jenom léčitele, aby zacelil tu ránu.“
„Ukažte,“ sklonil se Weir a dotkl se jeho zápěstí. „Auxilio.“
„Děkuji,“ usmál se slabě.
„Není zač. Dobře, takže…“ napřímil se znovu, rozhlédl se po sklepě a zamířil ke kusu volné zdi, na který si křídou nakreslil kruh.
Zaklínadlo, kterým v kruhu vytvořil vír modré magie, jsi neslyšel, nejspíše ho ani nevyslovil nahlas.
„Dokážete vstát?“ sklonil se mezitím Essek k Petrovi.
„Já… ano,“ zalhal Petr statečně.
Zaklínadlo Weirova kouzla jsi neslyšel, možná ho ani nevyslovil nahlas. Kruh křídy vzplál magií a vpustil do místnosti zvláštně čerstvý vzduch. Na druhé straně, pravděpodobně poblíž nemocnice, také pršelo… Neustálý pohyb magického víru byl nepopsatelně nádherný, správný, jako by každičká kapka magie následovala předem určenou trajektorii se zvláštní grácií a půvabem, a také trochu znepokojivé. Pokud ses do víru zahleděl na moc dlouho, zamotala se ti hlava a musel ses něčeho chytit.
Essek mezitím zvedl Jamese do náruče, jako by nevážil víc než pytel peří, a přistoupil s ním k portálu, aby ho Weirovi podal.
„Bezpečnou cestu.“
„Vám také,“ usmál se Weir. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zato já se nějak moc neděju... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, před půlnocí, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Essek
„To samé platí pro vás, Brooksi,“ podíval se na tebe Essek. Ačkoliv jsi pro něj ještě před chvílí byl Eliáš, zase ses čarovně proměnil v Brookse. Možná to bylo pořád lepší než Watteren? Pro Esseka rozhodně.
Na nohách ses udržel, což o to (6) To zvednout nohu a dostat ji na další schod bude opravdová zkouška tvých sil a schopnosti udržet rovnováhu. Třásl ses jako javorový lísteček ve větru. Všechno v tobě zaprotestovalo a každý sval se vzepřel tvé vůli. Přesvědčit tělo, že nespadne, a přesvědčit o tom i sebe sama bylo rozhodně těžké, ale třeba to zvládneš a vážně se o ten krok pokusíš? Možná ho dokonce zvládneš? Vždyť je to jeden schod. Jenom jeden schod, to bys měl zvládnout!
„Ne, nezvedejte se,“ zarazil Petrovu snahu se vytáhnout na nohy. Provizorní obvaz mu někdo přeci jenom odvázal, pravděpodobně Essek, když se k němu skláněl poprvé.
Petr se nehádal. Pravděpodobně by neměl ani dost sil k tomu. Nechal Esseka, ať se k němu znovu skloní, chytí ho kolem pasu a podepře ho tak, aby se mohl alespoň pokusit vstát.
Elf ho nechtěl nést jako princeznu. Připadalo mu to jako nedůstojné a neudržel by přitom oheň v ruce, ale popravdě to bylo praktičtější a rychlejší. Vypadnout odsud jste každopádně museli, než dorazí policie. Někdy později se bude muset zabývat následky tohoto fiaska, teď ho však mohl odložit na zítřek – a jelikož se zítřek blížil mílovým krokem, ani si to nevyčítal. Jenom by se už opravdu potřeboval vyspat… Když se Petrovi nepodařilo zapřít nohama a najít rovnováhu, Essek ho bez řečí vyzvedl do náručí a zamířil ke dveřím. Bude to rychlejší, a to bylo ze všeho nejdůležitější. A světlo znovu zhaslo.
„Jestli se neudržíte na nohách, raději se posaďte,“ hlesl Essek k tobě, když kolem tebe procházel, „a já se pro vás za chvíli vrátím. Auto je hned před domem.“
S parkováním na vyznačených místech se Essek opravdu netrápil. Hlavně že se sem dostal rychle… a ano, to bylo vše, na čem záleží. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Chm, Weir je pryč a rázem jsem zase Brooks... můžu si lámat hlavu, jestli jsem Eliáš jenom když si myslí, že jsem na umření, nebo jestli chce před Weirem předstírat, jak jsme jedna velká šťastná rodina. A lámat si ji budu víc než ochotně - tímhle ano, děkuju mockrát. Můžu to dokonce brát jako dobré znamení. Daří se mi mnohem líp než Petrovi předstírat, že jsem - aha, tak nedaří. Jenže nemít si v hlavě co přemílat, mohl bych začít přemýšlet, že udržet se vzhůru do rána, když už teď, před půlnocí, jsem taková troska, bych třeba nemusel zvládnout... jenže to neberu. Už mám po krk umírání všeho druhu, nechci mít na krku Esseka a Lunu vzápětí, potřebuju, aby ze mě něco zbylo... Alexandr je daleko a Petr bude spát; nevím, jak to zvládnu, nechci na to myslet... Koneckonců, stojím. Hej, Esseku, nech si to, dostal jsem se až sem! Essekovo světlo budí příjemný dojem tepla, zato následná tma je podivně zdrcující. Přitisknu se k zábradlí blíž, aby mohl snadno projít kolem i s Petrem na rukou, a málem brouknu se vzpomínkou na tu chvíli v mém pokoji a povídání o mořských vílách: "Andersen by měl radost!" Nesmál bych se ti, Petře, vážně! Zadrží mě jenom obava, že je stěží v rozpoložení, kdy by to vzal v dobrém. I tak tomu stěží dokážu odolat - té snaze hodit jiskřičku pousmání do tmy, ve které se vzdálenosti náhle prudce změní, celý prostor se deformuje a podivně svírá kolem mě, Jeffrey je najednou strašně blízko a schody dlouhé, dlouhé k nezvládnutí... "Ano pane Carrolle," řeknu bez odporu, odhodlaný udržet s ním krok... nebo alespoň se dostat co nejvýš, ať nedopadnu stejně. Co mi u Petra přijde jako praktické řešení, to mi v mém vlastním případě připadá... ani nevím co. Petr má Esseka docela rád, on jeho skoro určitě taky. Já nechci být tak blízko někomu, koho jenom štvu! Je to trochu moc podobné objetí... což je představa, kterou bych měl rychle vyhnat z hlavy, protože jestli mě za chvíli popadne stejně, leda začnu zase truchlit po Alexandrovi. Na okamžik se opřu čelem o ledovou zeď. Ve tmě je náročnější udržet rovnováhu, ale zbavuje mě nutnosti předstírat, to vítám velice, svaly na tváři mi náhle zvláštně ochabnou do vyčerpání. Tak běž... Odpočinul sis za tu chvíli dost. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, před půlnocí, ve sklepě domu, kde někdo nedávno zemřel Jdeš. (6)
Byť se první schod zdál jako nepřekonatelná hráze, s vypětím všech sil ses na něj vyškrábal. Vítězství to však bylo hořkosladké, protože za vrcholkem hory na tebe čekala další, ještě vyšší hora – schod druhý! A po něm třetí a čtvrtý a pak dalších jedenáct. Jestlipak si na tebe zvládne Luna vymyslet něco horšího než patnáct schodů? PATNÁCT. To nikdy nemůžeš stihnout… (6)
Essek mezitím vyšel s Petrem v náruči po schodech, zmizel za zavřenými dveřmi, až tě ovanul čerstvý vzduch, a vrátil sekdyž jsi se chystal na schod číslo sedm. (7) Ve tmě jsi naštěstí nemohl vidět, jak se na to zatvářil, ale aspoň nic neříkal. Postavil se vedle tebe, chytil tě kolem pasu a podepřel tě přesně tak, jak plánoval s Petrem až na to, že ty ses na nohou udržel.
„Tak pojďme,“ hlesl a vykročil rychleji, než by bylo vlídné a laskavé.
Držel tě pevně, což o to, nejspíše by tě zvládl odtáhnout, i kdybys nestíhal hýbat nohama, byť by to nebylo příjemné ani pro jednoho. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ten kdosi v lidských dějinách, co vynalezl schody a nepochybně si za to připadal hrozně chytře... jestli ten se nesmaží v ohni pekelném, tak už nikdo. Mám spoustu důvodů se škrabat výš, světlo, vzduch, auto, ve kterém bude teplo... už si skoro nevzpomínám, jaké to je, když mi není zima... tohle vítězství dost bolí a já si najednou nějak víc potřebuju dokazovat, že si poradím; i když zrovna kvůli Luně bych přesně tohle dělat neměl - jsou to síly, které by mohly později chybět. Stejně nejde nedělat nic. V tiché sklepní tmě lovím neexistující zvuky a představuju si Jeffreyo sinalou ruku, jak mi už už dopadá na rameno - NE. Vrať se k odpoledni a mysli na to, že chvíli dokonce svítilo slunce. Události ze dneška se mi ale obecně dost motají dohromady, vzpomínka na plavou policistku mě najednou překvapí a zaskočí, jako by se to stalo kdo ví jak dávno. Až se tohle Essekovi donese... Zpátky je až moc brzy, už za jedno či dvě nekonečna, snažím se myslet na tu jeho sílu, netřeba brát ohledy, můžu se do něj opřít a soustředit se jen na pohyb nohama, jenže Esseku, vážně by stačilo to brát jen o trochu pomaleji a nemusím tak nešikovně klopýtat - jenže je možná ještě menší než já a tak je to myšlenka neuvěřitelně neintuitivní. No tak, Eliáši... Petra nesl jako nic. Opři se a šlapej, ať nedopadneš stejně. Mám na něj pěknou hromadu otázek a hodně mu toho musím říct, ale dveře a déšť za nimi jsou blízko. Nadechnout se vzduchu, který nebude páchnout krví... na chvíli, ano. V teple v autě nás nečeká v tomto směru nic dobrého. "Kde se tu vzal zrovna Weir...?" neodolám nakonec jedné z těch, které by mohly mít odpověď snadnou a rychlou - a po pravdě, pořád mi tahle 'hlava rodu' - dobrý odhad, Arture - leží v myšlenkách. Jen začínám víc a víc propadat pochybnostem. Od první chvíle jsem z něj měl radost a nějak předpokládal, že pro něj nebudu obtížný hmyz, protože - ani nevím. Protože je na arcimágově straně, protože měl rád Artura a já mohu dost lacině týt z naší podobnosti, a protože se stavěl k věcem prakticky a bez zbytečných řečí a tak mi byl sympatický. Jenže předpokládat automaticky, že bude vstřícný on ke mně... najednou nechápu, jak jsem na to přišel. Vždyť pro něj budu ten, který málem zničil, ale každopádně prozradil sentinel. Nezajímavá a otravná nicka. Ale na Radu se zeptám až v autě... ani nevím, z čeho mám strach, je jedno, co se dozvím, nenadělám nic. Tomasi, asi bys nevěděl, jak na Lunu...? Asi těžko... stal se dalším kdo ví, že ji u sebe mám. Je to stejně krušná věc - já se za to vlastně stydím, je mi bytostně nepříjemné, že je pro ostatní čaroděje viditelná, že tohle své příšerné, neodpustitelné selhání nemohu taktně skrýt; ale zároveň bych se nejraději postavil na náměstí a začal vykřikovat, jestli vážně někdo neví, co s ní provést... Na okamžik zadržím dech, když mi zábradlí najednou uhne a hřbet ruky se otře o hrubou zeď. Chci už pryč... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, před půlnocí, cesta do auta Tak jedeme…
„Když mi zavolal Leopold,“ vyslovil Essek tónem, který se snad ani nedal vyložit jinak než proč to byl proboha Leopold, „zrovna jsem s ním mluvil. Chtěl jsem vědět, jak dopadlo setkání rady… Špatně,“ odpověděl, než ses stačil zeptat. „Záležitosti ohledně sentinelu byly vloženy do rukou dočasného neutrálního správce. Mladého Hickse, který je neutrální asi tak jako osina v zadku. Jeden z Blackwoodových Merlinovců.“
Byla zima. Essekovi se s každým slovem vytvářel přes ústy obláček páry. Do látky mikiny ti narážely velké dešťové kapky, které za sebou div nezanechávaly modřiny. Aspoň to smylo to nejhorší… i když i po těch pár krocích k autu, které opravdu stálo hned před domem, spíše na chodníku než na vozovce, ses klepal zimou. Petr seděl vzadu, připoutaný a hlavou opřený o okno. Tebe Essek popostrčil na vedlejší sedadlo, taktéž tě připoutal a teprve pak zamířil na sedadlo řidiče. Tichá vibrace mobilu v jeho kapse nebyla málem ani slyšet přes blížící se sirény policejního auta.
„Petře, jste vzhůru…?“ Essek si k vám natočil zrcátko, než přeřadil a auto poskočilo z mírně vyvýšeného chodníku zpátky na silnici. „Informoval jsem Heinze, že jsme na cestě… Opravdu…“ zarazil se, když se mu místo odpovědi dostalo jenom nepříliš příčetné zabručení. „Kolik ztratil krve?“
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Snažím se představit si, co může znamenat zvolení neutrálního správce z řad Blackwoodových lidí - a kromě toho, že je to špatné znamení pro volbu arcimága, protože Blackwood má zjevně v radě momentální většinu, to nejsem schopný domyslet a myšlenky nedotáhnu ani za nejbližší roh. Rád bych se na to Esseka zeptal, ale ta věčná nechuť v jeho hlase... velmi živá vzpomínka, jak se mnou mluvil, když jsem se setkal s Leopoldem poprvé - ten odpor a nenávist a skutečná touha mě odsoudit za všechno, co jsem provedl - mě drží zpátky a v břiše leží jako kámen. Ale moment, on mě přeci nevede od Blackwoodů, jenom spolu mluvili... lepší než přímo s Blackwoodem, hm? Dovedu si představit, že si ho Leopold vychutnal. Mám už v hlavě vážně všechno pomotané. Odpovědět stejně nestačím, zima mě znovu roztřese tak, že sotva dokážu jít, ten první hrozný nápor chladu, po kterém se svaly svírají málem jako v křeči. Ani mě nenapadne protestovat, když mě Essek sám poutá v autě, bojoval bych s pásem jako Jiří s drakem. Opřu se do sedačky a pokouším se vzpamatovat. Houkání sirén, opět... řekl jsem mu vůbec o chrliči? A není to teď stejně jedno... uf, probrat se musím. Zapřu se do sedadla skoro silou a rozbolavělé svaly zaprotestují a záda se ozvou neochotnou, rozjitřenou bolestí. Jsem troska. Essek se na něco ptá... prober se! "Mohla to být tak čtvrtina kyblíku," odpovím, ale i mě dochází, jak nedostatečná je to odpověď. "Toho modrého..." Zamrkám a pokusím se obejmout pažemi, abych se trochu zahřál. Do mozku mi dorazí proč se ptá a pokusím se na Petra ohlédnout. Au. "Něco přes litr, odhaduju. Neviděl jsem dobře." Nedokážu odhadnout, do jakého množství stačí zabalit do peřiny, napojit hovězím vývarem a nechat pořádně vyspat a kdy už je nezbytná transfuze. Heinz těžko bude schovávat pár pytlíků nuly negativní v ledničce... "Mají čarodějové vlastní nemocnici...?" vypadne ze mě otázka, která mi už hezkou chvíli leží v hlavě. Weir mu sice zacelil tu ránu, ale vnitřní zranění vyloučit nelze, Stín s námi dost házel... nevím. Ale zároveň věřím, že teď už to zvládne - a jen doufám, že mu není zle moc. "Ten Hicks," zkusím přeci jenom, protože jestli jsem definitivně odříznutý od Alexandra, stejně jiný zdroj informací nemám. "Co je zač? Co se dá očekávat... že plánuje udělat?" Sirény mě zmatou, vrátí mě do chvíle, kdy jsme se s Petrem teprve loučili, než mě poslal do auta - aha, to bych měl možná Essekovi říct, protože... nějaký důvod jsem měl. Vlastně jsem mu neřekl ještě vůbec nic a třeba bude o Princovi vědět něco víc... vážně se musím vzpamatovat. A zapnout si vyhřívání sedačky. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, před půlnocí, cesta do auta Upovídaný Essek
„Čtvrtina kyblíku,“ zopakoval Essek nespokojeně, ohlédl se přes rameno na zadní sedadlo a pak se raději očima vrátil zpátky na prázdnou vozovku. „Něco přes litr… Dobře.“
Nekonečné problémy, které působíš, měli přinejmenším jednu výhodu. Nemusel přemýšlet nad vlastním selháním. Měl obejít více členů rady. Měl jim důrazněji vysvětlit, nakolik je důležité, aby sentinel zůstal pod kontrolou Morganovců, ale… to bylo těžké. Blackwood dělal to samé. Pokud už si arcimág nedokáže udržet spojence a pokud Weirovo slovo neznamená to, co dříve… povzdechl si. Dnešek byl jedno velké fiasko.
„Hm?“ udělal maličko nepřítomně, protože se mu nepřemýšlení nad radou zrovna nedařilo. Na co ses ptal? „Někde mají i celou nemocnici. V Kelliwigu pan Kyteler zavedl síť nezávislých klinik, které jsou obeznámené s existencí nadpřirozených bytostí. Jsou to oficiální šedé zóny. Léčí všechny bez rozdílu. Většinou v nich pracuje jak léčitel tak doktor. Málokterý léčitel totiž vystudoval medicínu a na některé problémy – například tady na ztrátu krve – magie nestačí.“
Essek se letmo podíval do zrcátka, jenom aby se upomněl, že teď s tím nic neudělá a poslední, co potřebujete, je, aby naboural. Takže se znovu přinutil soustředit na prázdnou silnici, kde po půlnoci nejel ani skútr.
„Jak jste–…“ nadechl se ve stejnou chvíli, kdy ses odhodlal zeptat na Hickse. Zatřepal hlavou. Ne, nebylo to důležité. Pokračujte. „Hicks? Jeho otec byl věrný panu Kytelerovi. Byl to jeden z Merlinovců, kteří ho zvolili, ale David Hicks mladší podporuje všechno, co dělá Blackwood. Je jeho stín. Udělá cokoliv, co po něm bude Blackwood chtít. Hádat se, jestli je nebo není neutrální… je zbytečné,“ zatřepal hlavou. „Jakožto dočasný správce má nad sentinelem plnou autoritu, tedy bude vyjednávat i s nižší radou a je zodpovědný za jeho ochranu. Jak ta ochrana bude vypadat, kdo bude mít přístup, kdo ho naopak nebude mít, je zcela v jeho rukách.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jen stěží odolám potřebě nějak kontrolovat Petra. Není mi příjemná představa, že by třeba omdlel a... a jestli, tak stejně je lepší být co nejdřív doma a Heinz ať dělá, co umí. Jestli dokázal spravit mě včera, Petra zvládne levou zadní. Doufám... Nějak nabývám dojmu, že Essek má představy o ztrátách krve asi jako já. S klinikami to ovšem zní hodně zajímavě. A připomíná mi to, že musím napsat Jessie... raději z domova, až si trochu prohřeju prsty, jinak budu spadlý mobil lovit mezi sedačkami. Muselo to být právě jedno z těch míst, kam Weir odnesl Jamese. Kdepak nechávání za dveřmi nebo dodatečné působení ran, aby nebylo nápadné, že málem vykrvácí někdo, kdo má na sobě leda pár modřin. Prostě jen... správná adresa a možná dokonce heslo. "U jaké že je pojišťovny? Ach, První Merlinova? Vždycky mi ten název přišel úsměvný..." Hick... jen si slabě povzdechnu. To naopak dobře nezní vůbec. Ovšem Alexandr bude rád; jeho přání se splní a zřejmě ho velká příkoří při vyjednávání přístupu nečekají. Naopak. A já... se musím spoléhat na to, že nebudou rýpat moc hluboko. A že jestli budou, stále těch ostatních stojí dost. Princi, ty bys věděl, jak to kouzlo posílit...? S tou šílenou mocí... však bylo tvoje. Ano, beru vážně varování, že magie se po letech modifikuje a žije vlastním životem. Ale jako lze pečlivostí a umem restaurovat staré obrazy... hmm... to nedává smysl, tudy cesta nevede. "Snad má odpovědnost za jeho ochranu svou váhu," řeknu a dá nesmyslně moc práce snažit se mluvit dost nahlas, aby mě slyšel až dopředu. "Když jsem viděl, jak je Alexandr nadšený z možných objevů a jak málo doceňuje, že sentinely jsou stále živá a potřebná záležitost... a jemu alespoň věřím, že by byl opatrný..." Jen zavrtím hlavou. Obavami i nad sebou - zmiňovat Alexandra jsem neměl. "Jak jsem co...?" přeptám se a v duchu si už skládám, co je pro Esseka důležité vědět o dnešním odpoledni. Hodně, hodně stručně. Hulákat zezadu je otravné i když zrovna každé slovo nedoluju z paty... Nemohl bych podat raději písemný report? Ten sálající nesouhlas s každým mým činem a celkovou existencí je ubíjející. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, po půlnoci, cesta autem Tmou noci
„Pokud se sentinelu něco stane, ponese za to následky on,“ odpověděl Essek nespokojeně. Pokud se sentinelu něco stane, dost možná za to ponesete následky všichni. Nahlas to neřekl, ale pomyslel si to tak hlasitě, že klidně mohl. Možná bylo dobře, že měl pro změnu někoho jiného, koho nesnášel. Do tváře jsi mu neviděl, ale bylo snadné si jeho výraz představit… „Jenom to dokazuje, co o tom vědí. Pitomci.“
Nebo bylo přinejmenším dobře, že se soustředil na někoho jiného, protože začít na tebe křičet, proč jsi tam proboha lezl a proč jednou, aspoň jednou nemůžeš udělat to, co ti řekl, by mu nepochybně vylepšilo den. A že jsi dneska někomu zachránit život? A co? Nepochybně by ti stejně vyčetl, že jsi to celé udělal špatně. Nebo ne? Nic neříkal. Mlčel. Pravdou však bylo, že ti Essek nechtěl nic říkat ani minule. Možná se toho tentokrát udrží.
„Co je vám?“ zeptal se místo všeho, co sis už chystal v hlavě. Teď od tebe hlášení nechtěl. Později na něj dojde, to ano, ale teď… teď bylo potřeba uzavřít kapitolu a postarat se o Petra. A možná i o tebe. „Vy jste o krev nepřišel, že? Co hlava? A magicky jste na tom jak?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Co o tom vědí je dobrá otázka. Jestli to, co provedl Essek se mnou, je v oblasti sdílnosti běžný standard, tak se ani ničemu nedivím. Kdo ví, co já sám všechno nevím - a nepotkat Artura osobně, jak velkou váhu starému kouzlu dávám. "Hmm..." Něco jsem k tomu chtěl říct, ale auto nadskočí, až bolestí přivřu oči. Stejně to nebylo důležité. Hickse neznám, jenom tuším, že asi nebude zase o tolik starší než já - možná - ale zhruba tak, jestli má sestru na vdávání. Možná to s ním nebude tak zlé. Vždyť Alexandr taky není kopie svého otce... ale jestli se Hick v jeho otci shlédnul... možná ve snaze najít si novou autoritu, někoho následovat... arcimág nebyl po ruce, tak se přimknul k tomu, kdo byl. "Já... dobře, na krev nedošlo," řeknu, ale po schodech mě Essek prakticky táhnul a tak bych k tomu měl asi něco dodat. "Jenom vyčerpaný. Ten netvor nás oba vysál do bezvědomí, bral všechno, madžiku, životní sílu, vůli... Petra asi hůř než mě..." Protože já se alespoň dokázal probrat. Pohnu rukou a letmo se dotknu té Petrovy. Jenže prsty mám tak prochladlé, že stejně nepoznám, jak je na tom. "Dosáhl až na Lunu, to bylo..." Asi nepotřebuju dělat Essekovi zase takovou radost. Jo, bolelo to. Neskutečně. Tak se s dovolením omezím jen na to, co zaznít musí. "Stejně jsem pak musel kouzlit, takže... s magií jsem na dně a hlava bolí jako střep," přiznám, protože alespoň v lektvar proti bolesti si docela naděje dělám, tak aby se Essek nevypařil dřív, než si o něj stačím říct. Bloudit po domě a prohledávat skříně, to moc nadějně nevidím. Na druhou stranu, jak pěkně by u toho ubíhala noc! Je to hodně velký dům. Nespi. Ale jak do mě proniká přeci jen konečně nějaké teplo, nedokážu si najednou představit, jak to dokážu. Ale třeba Heinz... ke kterému bych se neměl přibližovat... to nic, to nevadí. Lektvar proti bolesti a dobrá kniha... nakonec stejně usnu, ale ať to alespoň není v úplňkovou noc. Jestli bych vůbec poznal rozdíl. Paměť je moudrá, postupně dokáže odsunout to nepravdivé pryč, ale pamatovat si vlastní smrt, to bych nepřál ani nepříteli. Nechci si přidávat další takové vzpomínky, prostě nechci... Přitvrzovala, ale už si ani nedokážu představit, kam by to mohla gradovat dál - nebo vlastně bohužel dovedu - a nechci zjišťovat, o kolik má bujnější fantazii než já. Pár hodin kvalitního mučení ze mě udělá hroznou trosku... třeba vydržím vzhůru dost dlouho, aby mě mohla znovu uspat Miko. Hle, cíl! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Co o tom vědí je dobrá otázka. Jestli to, co provedl Essek se mnou, je v oblasti sdílnosti běžný standard, tak se ani ničemu nedivím. Kdo ví, co já sám všechno nevím - a nepotkat Artura osobně, jak velkou váhu starému kouzlu dávám. "Hmm..." Něco jsem k tomu chtěl říct, ale auto nadskočí, až bolestí přivřu oči. Stejně to nebylo důležité. Hickse neznám, jenom tuším, že asi nebude zase o tolik starší než já - možná - ale zhruba tak, jestli má sestru na vdávání. Možná to s ním nebude tak zlé. Vždyť Alexandr taky není kopie svého otce... ale jestli se Hick v jeho otci shlédnul... možná ve snaze najít si novou autoritu, někoho následovat... arcimág nebyl po ruce, tak se přimknul k tomu, kdo byl. "Já... dobře, na krev nedošlo," řeknu, ale po schodech mě Essek prakticky táhnul a tak bych k tomu měl asi něco dodat. "Jenom vyčerpaný. Ten netvor nás oba vysál do bezvědomí, bral všechno, madžiku, životní sílu, vůli... Petra asi hůř než mě..." Protože já se alespoň dokázal probrat. Pohnu rukou a letmo se dotknu té Petrovy. Jenže prsty mám tak prochladlé, že stejně nepoznám, jak je na tom. "Dosáhl až na Lunu, to bylo..." Asi nepotřebuju dělat Essekovi zase takovou radost. Jo, bolelo to. Neskutečně. Tak se s dovolením omezím jen na to, co zaznít musí. "Stejně jsem pak musel kouzlit, takže... s magií jsem na dně a hlava bolí jako střep," přiznám, protože alespoň v lektvar proti bolesti si docela naděje dělám, tak aby se Essek nevypařil dřív, než si o něj stačím říct. Bloudit po domě a prohledávat skříně, to moc nadějně nevidím. Na druhou stranu, jak pěkně by u toho ubíhala noc! Je to hodně velký dům. Nespi. Ale jak do mě proniká přeci jen konečně nějaké teplo, nedokážu si najednou představit, jak to dokážu. Ale třeba Heinz... ke kterému bych se neměl přibližovat... to nic, to nevadí. Lektvar proti bolesti a dobrá kniha... nakonec stejně usnu, ale ať to alespoň není v úplňkovou noc. Jestli bych vůbec poznal rozdíl. Paměť je moudrá, postupně dokáže odsunout to nepravdivé pryč, ale pamatovat si vlastní smrt, to bych nepřál ani nepříteli. Nechci si přidávat další takové vzpomínky, prostě nechci... Přitvrzovala, ale už si ani nedokážu představit, kam by to mohla gradovat dál - nebo vlastně bohužel dovedu - a nechci zjišťovat, o kolik má bujnější fantazii než já. Pár hodin kvalitního mučení ze mě udělá hroznou trosku... třeba vydržím vzhůru dost dlouho, aby mě mohla znovu uspat Miko. Hle, cíl! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Pátek, po půlnoci, cesta autem Tmou noci
„Dobře. Stejně pro vás už mám něco přichystaného,“ zabručel Essek. Ale co – a proč! – to ti samozřejmě neřekl, protože proč by to dělal.
Pod světly lamp jsi začal rozpoznávat známé budovy. Tady byla Knížecí, kde na tebe čekal Essek v autě, tady tě Alexandr chytil za ruku a seskočili jste jemně kolébáni větrem a tady pod mostem se skrýval vchod do Trolího trhu. Zrovna ve chvíli, kdy jste najeli na most, který pojil pevninu s ostrovem zbohatlíků, Petr bezděčně pohnul prsty a chytil tě za ruku. Jenom tak. Bez ničeho. Čistě protože jsi byl blízko a protože ho studené prsty pošimrali na hřbetě ruky. Nehřál. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ramena mi poklesnou. Čemu jsi na slovech "jsem na dně" sakra nerozumněl... Ale asi je to jedno. Ať pro mě má další knihu tištěnou velkými písmeny - a že by musela být pořádně velká, abych je rozluštil - přehled rodových erbů nebo třeba přebírat hrách od fazolí... ne, vůbec mě nenapadá, co by to mohlo být... nejsem ani doopravdy zvědavý. Nebude to nic příjemného, jenže potřebu se mu zavděčit stejně dávno necítím, takže ve finále... je mi to napůl jedno a napůl si z toho snažím nepřipadat ještě o další nemožné závaží unavenější. Leda by to nemyslel jako úkol, ale právě něco na hlavu - jenže to by neměl kdy vymýšlet, natož chystat, a neměl bych se pokoušet být optimista. Nesnáší mě a já už dál tenhle popel polykat nechci. Vypovím podrobně, co se dneska stalo, jistě - a nepochybně si vyslechnu své, i když tam jsem hodně odhodlaný ho zarazit u první věty - a pak si můžeme jít radostně z očí do další nezbytné spolupráce. Ale třeba opravdu má něco, co mě postaví na nohy... zlatý oči. Nespi. Dívej se třeba ven, tady to dokonce znáš... Polknu. Po Alexandrovi se mi zasteskne tak prudce, až se mi žaludek stáhne tupou bolestí. Kdo ví, jestli se nám v dohledné době podaří spojit... žije a je v pořádku. Ještě nedávno bys jenom za tuhle jistotu dal vlastní nohu, tak neblázni. Můžeš hodit dopis do schránky s telefonním číslem, hmm? Poštu mu snad neotvírají. Není všem dnům konec, vzpomeň si, jak snadno tě dokázal přesvědčit, že existuje nekonečně dlouhé potom... Dýchejte, Eliáši... Ale rozdýchat ten balvan na hrudi je strašně těžké. To jsem se musel zakoukat zrovna do něj... nešikovněji jsem si vybrat nemohl. Ale třeba to bude léčitelné! On si mě stejně jenom... líbím se, vím to, líbím se mu... ach jo. Dotek chladných prstů mě překvapí. Je zvláštní odpovědí na moje myšlenky, bezděčnou a v první chvíli, té nepatrné, kratičké chvíli, než mi dojde, že to samozřejmě není Alexandr, i bolestně vítanou. Sevřu jemně jeho ruku, i když moc tepla předat nedokážu. Musí mu být pěkně zle - že si úplně neuvědomuje, co dělá, o tom nepochybuju ani trochu - ale třeba něco v něm tu útěchu přijmout dokáže a já jsem takový zoufalec, že i za tohle jsem vděčný. Jakékoli pouto s realitou, se životem, s... jakoukoli náklonností... Eliáši, běž se zahrabat... Jenže je přede mnou obrovský kus noci, jsem vyčerpaný, čeká mě vypovídat Essekovi, budu muset vstát a hýbat se, přemýšlet... zatraceně moc to za to stálo - musím se do té jistoty opřít víc, protože nemám moc daleko k tomu, abych se konečně začal sypat. Nevím moc, jak to přesně vypadá, možná se to už děje, je to právě tahle šílená tíha a neprolité slzy únavy a beznaděj... to nic, to přejde... ještě dvě ulice a stačilo a pak se znovu pohnout... Pohladím palcem Petrovi hřbet ruky a posunu ji maličko, abych ho držel důkladněji. Každá špetka tepla dobrá, to přeci vím sám. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půlnoci, cesta autem Tichá noc
Petr otočil hlavu. Pokud se na tebe snad podíval, byť jenom krátce, nevšiml sis toho. S hlubokým výdechem se opřel ramenem o okno a dál odpočíval. I on měl studenou ruku, ale dlaň ti stiskl něžně… skoro jako malý poklad, který je třeba držet jenom opatrně.
Po dvoukilometrovém mostu auto poskočilo a sjelo na silnici, která vedla k vilám s prostornými zahrady. Těžko si představit, že bys v Londýně bydlel s rodinou v něčem tak velkém, snad se tvůj domov podoval spíše tomu Alexandrovi – relativně malý dům zvenku s nekonečnou chodbou a vloženými kapsami –, nebo… spíše ne, těžko si představit i to.
„Petře, jste vzhůru?“ zeptal se Essek po pár minut, kdy se před vámi otevřela brána a pustila vás na majetek pana Kytelera.
I tentokrát jste vjeli zadní branou – na druhou stranu od jídelny, odkud jsi viděl kvetoucí růžové sady. Takhle na podzim to rozhodně vzbuzovalo otázky… Co byl zač asi místní zahradník? Gnom? Troll? Víla z koláče?
„Mhmm,“ odpověděl Petr nesrozumitelně, vydechl pusou a pak se přiměl trochu napřímit, aniž by tě pustil. „Ano…“
„Dobře. Heinz by nás měl čekat. Napřed se podívá na vás…“
… a, pokud jsi vyhlédl z okénka, opravdu sis venku mohl všimnout vysoké figury fir bolga s nepřiměřeně malým deštníkem v ruce. Oblečený byl do lehké košile a kalhoty s barevnými kšandami stejně jako předtím. Zima mu rozhodně nevadila, i když lví ocas netrpělivě pošvihával ze strany na stranu. Chvíli na vás už čekal. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro … dívám se za nekonečný most ubíhající za oknem auta a sám nerozumím tomu, proč se tak bojím, že Alexandr z mého života zmizí stejně rychle, jako se v něm objevil. Snad že ničemu kolem sebe doopravdy nevěřím, nerozumím, všechno se mění a je nejisté, nepevné a utkané z mlhy; a teď je i Alexandr pryč a špatně dosažitelný - zrovna on, který mě dokázal skrze svoji usměvavou, neochvějnou sebedůvěru, skrze sebe sama zakotvit v realitě jako nikdo jiný. Vnímal mě, mě, Eliáše, dokázal mi věnovat svou plnou pozornost a lehce mě tak odvést od starostí. S klidným srdcem jsem díky němu vstoupil do úplně nového světa, snadnost, s jakou mě držel za ruku a nohama na zemi, byla tak samozřejmá, že mi ani nedošlo, jak neskutečný nápor na rozkolísané vědomí kontinuity vlastního já to byl… v něm bylo dost jistoty pro oba... A ještě to je zvláštní: nevadí mi před ním být sám sebou, nebo snad přesněji: nebojím se před ním vlastní slabosti. Je to zvláštní ironie, kterou si sám uvědomuju - vždyť on sám se hodně skrývá a dozvědět se, co si o čem myslí, je pěkný oříšek. Ale to něco, něco… jako by přesně věděl, co potřebuju – možná jsem opravdu tak průhledný a snadný k odhadnutí, a nebo je on vnímavý velice okouzlujícím způsobem. Přál bych si mu umět oplatit stejnou… pochopit co potřebuje, něčím pro něj být… Děje se mi spousta dobrých věcí, ale ty silné jsou většinou špatné, spojené s Lunou a nebo strachem, ale jeho přítomnost je nesmírně intenzivní a přitom skvělá… ať se stane cokoli, na ten první dotek ruky v jeho pokoji bych nikdy zapomenout nechtěl. Ani na polibek. Na žádný. Na jeho ‚spolu to zvládneme'… hřejivý pohled ani smích. Skrývá se přede mnou, a přesto mi připadá odhalený ve své vnímavosti, trpělivosti a ochotě se nadchnout… Ano, to je ono, Eliáši? Jen ti to připadá k uzoufání dlouhé, chceš si nabrat trochu jistoty - a nic víc…? Žiješ krátce a moc počítáš každou vteřinu; a kdokoli promluví, nahrne na tebe hromadu nových věcí a ty musíš znovu přehodnocovat, co jsi věděl. Jen klid… naučíš se co je třeba, a on se nerozplyne… a zavolal ti hned jak mohl. Slíbil, že na tebe dá pozor… neber to tak vážně a tolik se k němu neobracej; v jeho běhu dní jsi jen drobná epizoda. Nedívej se na něj perspektivou svých pár týdnů, vždyť víš, že nesmíš prožívat tolik… časem to bude lepší, víš to… Petr ti pomůže a Essek se dá přežít… jen kdyby tu teď byl. Je mi hrozně mizerně, Luna jako by mi zatínala drápy pod kůži a dožadovala se svého, jsem tak strašně vyčerpaný… ale doopravdy hroutit bych se nechtěl ani před ním – a to je koneckonců ta nejlepší obrana proti ostudným úletům. Můžu dokonce hrát hru před kým by mi nevadilo se rozbrečet a velmi rychle nepochybně zvítězí pocit trapnosti tak silný, že… Nespi. Teď je to pro změnu Petrova dlaň, která mi pomáhá zůstat vzhůru. Jen to teplo nám nějak nejde… "Cože...?" zamumlám, ale patřilo to Petrovi a on se skutečně ozve. Zahlédnu sám sebe v odrazu skla a nepoznám se v první chvíli, je to jenom... bezbřehý smutek... Nadechnout. Nepodléhej tomu! Je to pouhé vyčerpání, co nemá nic společného s realitou. Všechno bude vypadat líp, až tě přestane bolet hlava, kolem bude světlo, nebudeš mít pusu i nos plné pachu krve - všechno, naprosto všechno bude lepší. "Už brzy bude líp," pootočím hlavu k Petrovi, který teď už docela určitě ví, co dělá, a přesto jeho ruka... možná má stejný problém jako já - jak se asi pustit, aby to nějak přirozeně vyplynulo samo ze sebe - neboli přílišné přemýšlení nad nesmysly - a nebo i to máme společné, že ve zdrcující únavě je kotva v někom druhém takovou úlevou, že nějaké běžné ohledy jdou stranou... a nebo jsou si přátelé víc ochotní být si blízko a jenom je to další z aspektů, které jsem zatím nepodchytil... a už zase si dokážu držením za ruku zaplnit celou hlavu. Neuvěřitelné! Ale právě teď taky to nejlepší možné. Lepší než se trápit, jestli nás Heinz na místě neotočí k nemocnici. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota po půlnoci, před domem Nicholase Kytelera (Ne tak) tichá noc
„Bude líp…“ zopakoval Petr něžným hlasem a věnoval ti přitom slabý úsměv, zvláštně povzbudivý, jako bys to potřeboval slyšet víc ty než on.
Essek vepředu nic neříkal. Možná chápal potřebu si to opakovat, možná ne, možná mu to bylo ukradené a možná měl starostí tolik, aby vaše křehké dušičky skončily zoufale nízko na seznamu věcí, které potřeboval zařídit. Přeřadil, zaparkoval hned u dveří a vyskočil z auta do deště, aniž by vypnul motor, snad aby na vás i nadále foukal teplý vzduch. Na někoho své velikosti se k Heinzovi dostal překvapivě dlouhými kroky, vychrlil pár panovačných slov, divoce na vás přitom ukazoval a pak spolu s ním obešel auto k Petrovi.
„Kolik ztratil krve?“ Alisterův starostlivý hlas k tobě dolehl přes hlasité bubnování deště, když Essek otevřel auto a sklonil se k němu, aby ho odpoutal.
„Prý něco přes litr,“ odpovídal Essek. „Petře, kolik jste ztratil krve?“
„Ne… nejsem si jistý, omlouvám se.“
Když cvakl pásek, tlak na tvé ruce povolil a po chvíli tě pustil. I když nehřál, na dlani tě pošimral studený vzduch. Snad tě ještě stačilo napadnout, že měl Petr menší ruce než Alexandr, rozhodně měl kratší prsty, ale i tak tě dokázal držet hezky – a tak zvláštně něžně. Znovu k tobě natočil hlavu, aby ti věnoval povzbudivý úsměv. Bude líp…
„Chm,“ udělal Essek nespokojeně.
„Přijdu pak za vámi,“ hlesl Petr tišeji – jenom k tobě. „Nebudete sám.“
„Vy půjdete leda do postele,“ domlouval mu Alister zvenku a nenaklonil deštník tak, aby zaštítil nakloněného Esseka před studeným deštěm. „Něco přes litr byste zvládnout měl, ale musíte odpočívat. Určitě to nebyly dva?“
„Nemyslím,“ zabručel Essek a krátce k tobě zvedl pohled, jestli k tomu nemáš co dodat. „Chyťte se mě, Petře.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vy běžte už jenom spát, Petře," musím se pousmát. Vidím to před očima velmi jasně: i kdyby se dokázal díky Heinzově péči zvednout a dojít do mého pokoje - a vlastně není úplně příjemná představa, že já bych nedokázal najít jeho - nejspíš by mi velmi rychle a velmi počestně skončil v posteli, hluboce spící. Ne že by to byla představa nepříjemná, i za spící společnost bych byl rád, ale docela určitě je naprosto a zcela nevhodná. Navíc po noci přijde ráno... a já opravdu nechci, aby byl někdo blízko, až se probudím. Rozhodně ne někdo, kdo se dívá... takhle... vlastně ano, přesně někoho takového bych si přál, k zbláznění, bolavě moc, ať je to někdo jenom hodný, ať to pro jednou nedrásá tolik... a v hlavě mám najednou dokonalý zmatek a jen velmi neurčitá pro a proti, která nedokážu úplně rozluštit. Vždyť já nechci, aby mě znovu viděl jako naprostou trosku... kdokoli aby mě tak viděl... ale nebýt sám... Jen výsledek je jasný: musím se za každou cenu vyhnout tomu, aby to byl právě Petr. On se dívá a snaží se mě povzbuzovat, on mě, i když se neudrží na nohou; a já budu velice zranitelný a Petr se mi líbí a přestávám se před ním hlídat; to by mohlo příliš snadno sklouznout někam, kam se ani jeden nechceme dostat. Kdepak, pravý opak je pravdou: ať se mnou přijde zatřepat Essek. To by mě donutilo se srovnat jako nic jiného... nemysli na to. Neusneš, zvládneš to. Nemysli na to! Kéž bych se stačil zeptat Alexandra, jak mě probouzel. "Mohly to být dva," řeknu omluvně. "Nebylo tam dobře vidět." Snažím se najít nějaké přirovnání, nejlíp snad k láhvi mléka, to mám v oku nejlíp - a nerozhodně pokývnu hlavou. "Ale spíš míň. Mezi litrem a litrem a půl bych odhadoval nejspíš..." Ještě se dotknu lehce jeho prstů - tak, běžte. Uvidíme se zítra, ano? Můžu doufat...? A já... asi bych měl vstát a jít do domu, myslím. Rovnou čarou do sprchy. Jeli jsme nějakou dobu a schodů mě snad moc nečeká, měl bych to zvládnout... Ale úplně jistý si nejsem a venku je zima a tady málem začalo být teplo, pod poryvy z otvíraných dveří jsem se už teď znovu začal třást, nechci se zrovna před Essekem sesypat do louže, ale nechat si znovu pomáhat už vůbec ne, takže... dobře. Ještě okamžik, nabrat teplo, rozmyslet si pár pohybů předem... neuvěřitelné, jak velkým úkolem se může stát vylézání z auta. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota po půlnoci, před domem Nicholase Kytelera Brooksi
„Vy se nezvedejte,“ houkl na tebe Essek, když viděl, že se pokoušíš zvednout. „Za chvíli jsem u vás, Brooksi.“
„Eliáš…“ hlesl Petr tiše, zatímco se ho chytil a nechal si pomoct na nohy. „Jmenuje se Eliáš.“
To přišlo náhle… a ze zcela nečekaného směru. Essek – ještě napůl nakloněný k sedadlu – se zarazil, sekl po něm pohledem a nepochybně se už nadechoval k něčemu kousavému. Opravdu na tom teď záleží? Nemůže prostě sklapnout krovky a dělat, co se po vás chce? Aspoň chvíli? Deset zatracených minut?
„Vskutku,“ vložil se do toho Alister, než se stačili rafnout. I když rafnout… Jeden je na umření a druhý zoufale zamindrákovaný, to je společnost. „Pokud se nepletu, jmenuje se Eliáš. Hej, ty tam, na zadním sedadle,“ zakřenil se na tebe, „jmenuješ se Eliáš, viďte?“
„Hlavně, že máte pořád dobrou náladu, Alistere…“ zavrčel Essek. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Esseku, možná bys někdy mohl jít se mnou, až se zase utrhnu k nějaké šílenosti - sice se říká třikrát a dost, ale máme teprve pátek a noc je ještě mladá. Zdá se, že strávit čas společným pokusem neumřít pozoruhodně zvyšuje pocit sounáležitosti zúčastněných; jen budeme muset najít někoho dalšího, kdo nás po tom všem zvedne z bláta. Kdybych si to občas nezopakoval, nevěřil bych, že se s Petrem známe teprve půl dne. Jenže opakovat si to musím - a vlastně ze stejného důvodu jako u Alexandra. Perspektiva. Neodvozovat příliš, nepokládat se tolik, nebrat podobné chvíle jako zásadní pro běh světa a stavební kámen budoucnosti. A přesto mě Petrovo zastání zahřeje a když k němu zvednu oči od pásu - dokonce i mě došlo, že to zvedání půjde líp, když se napřed odpoutám - nejspíš průhledný jako sklo v té tiché, provinilé, oddané radosti, na okamžik zatajím dech a jen jsem rád, že... jsem pro někoho Eliáš a že možná není hloupé si přát, aby mi tak říkali i jiní... a že je Petr na mojí straně způsobem, který je takový... jaký je. "Vskutku, Alistere," řeknu a teď už se nejde neusmívat, i když svaly mám únavou tak ztuhlé, že kdo ví, jak se mi to daří, "z dobrého zdroje vím, že jsem opravdu Eliáš." To byla chvíle! Taky jsem seděl v autě a Essek zrovna jako teď přetékal úžasným nedostatkem nadšení - a ta úleva, že jsem Eliáš, byla úžasná. I teď mnou projede vlnka radosti, že alespoň něco mi zůstává navzdory tomu, jak si v mém životě země a moře mění svoje místo a na hlavu věčně prší. Dobrá nálada je na místě! Trochu násilím se do ní pokouším vpravit, moc to nejde, ale aspoň otupit smutek. Uspěli jsme. Zachránili jsme Jamese, přežili to způsobem, za který si v zásadě můžeme gratulovat, Weir je nepochybně velice způsobilý zvládnout, co je třeba... jsme teplu a horkému čaji nadosah. Nějak omylem jsem Esseka poslechl, sotva jsem stačil pootevřít dveře, snad že odhodlání se zvedat bylo tak málo, že bylo snadné ho sfouknout. Jenže jestli mě bude tahat z auta, leda naštvanější po téhle malé výměně, stejně nebude o co stát. Tak sotva naproti klapnou dveře, zkusím to zas. Těch pár kroků musím zvládnout... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půlnoci, před domem Nicholase Kytelera Dobrodruh
Nejenom, že se ti podařilo odpoutat a vylézt ze dveří auta do studeného deště, (10) dokonce se ti podařilo urazit pár roztřesených kroků ke dveřím domu. (7) Jak se na to tvářil Essek, jsi naštěstí neviděl, ale nejspíše jsi někde uvnitř tušil, že ne nadšeně. Opravdu by tě zabilo, kdybys ho jednou jedinkrát ve svém životě poslechl?
„Zvládnete to?“ zaslechl jsi Essekův hlas. „Doprovodím našeho dobrodruha do pokoje.“
Když Petra podpíral z obou stran jeden muž, Petrovi se dařilo udržet na nohou. Pravda, technicky ho spíše nesli, ale přinejmenším to vypadalo důstojněji… Pokud se chtěl vláčet do pokoje půlhodinu, klidně mohl, a, až mu dojdou síly, Alister ho hravě zvedne do náruče, vždyť to byl pomalu obr.
„Klid,“ Alister řekl a přísně se na Esseka podíval. „Nerad bych hlídal ještě vás kvůli infarktu… Práce už mám tak dost.“
„Aspoň bych si mohl dopřát pár dní dovolení,“ opáčil elf.
„Možná vám to tady nikdo nikdy neřekl, Esseku,“ odpověděl Alister laskavě, „ale jsou lepší způsob jak strávit dovolenou než na jipce…“
Než jsi rozdýchal těch prvních pár kroků – jako by to byl olympijský výkon! –, všiml sis, že v prvním patře nad vámi se svítilo. Že by byl v domě vzhůru ještě někdo další? A kdo by to tak mohl být? Essek tě hravě předehnal, otevřel dveře a pak se k tobě s tichým vrčením vrátil, aby tě přeci jenom podepřel.
„Tímhle tempem chytíte leda zápal plic…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Postavit se mi povedlo tak snadno - tedy relativně, ale snadno - že jsem velice neprozíravě usoudil, že jsem si opravdu stačil odpočinout přesně tak uspokojivě, jak jsem se v autě rozhodl. Když mi proto o dva kroky dál dojdou síly, je to prostě... zrada. Čirá zrada zradovatá. Nejraději bych se posadil kde právě stojím, hlava se mi točí a jsem tak popletený, že i ten nekonečný déšť mi dokáže mást smysly; myslím na to, jestli Kyteler v oknech nad námi slyší naše hlasy a třeba se i baví Alisterovým pošťuchováním, a pokouším se dojít ke dveřím. Nebo tam bydlí Rin - ach, ona už je půlnoc... to už asi nic k jídlu nevyloudím... Ruby, kdybys tušila, jak mi ten zákusek od tebe přišel vhod! A možná to byla právě ta trocha runšinu, co mě v pravé chvíli udržela na nohou o tu potřebnou chvilku dýl. Musím se pak někoho zeptat, co by byla vhodná pozornost za tu tvojí úžasnou prozíravost... Hele, Alistere, dostávají elfové infarkt do obou srdcí zároveň, nebo je to pro ně jen drobná nepříjemnost...? Zvládnout to zformulovat v přijatelném čase, docela by mě to i zajímalo. Já bych dovolenou na jipce bral. Kdekoli, kde bych mohl ležet a nehýbat se. To byl ale pitomý nápad vyrazit k těm dveřím sám... Petr plete nohama ještě hůř, jenže vyhrát v téhle soutěži mi dvakrát nepomůže. Trochu dezorientovaný sevřu Essekův rukáv a nechám sebou znovu pohnout kupředu. "Obrazně," hlesnu, "nebo mají čarodějové nějaký vlastní...?" Jestli je mi rozumět, na to úplně nesázím, to jen promluví ta neustálá potřeba dokreslovat obraz světa a ideálně něčím, co mi umožní odklonit se od aktuálních bolístek; a že dveře, které jsou tak strašně daleko, jsou pořádná křivda. Zato vědomí, že nebudu muset chodit přes celý dům, je příjemné velice. Jen pár kroků a jako kouzlem budu ve svém pokoji... který mi najednou připadá nesmyslně velký - ale pořád to bude mnohem blíž koupelně, než jsem teď. I když mi připadá absurdní se těšit, až mi bude zase padat voda na hlavu, pomalu už nejsem schopný myslet na nic jiného. Teplo. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půlnoci, v domě Nicholase Kytelera Chodbou
„I když jsou čarodějové imunní vůči lidským nemocem,“ odpověděl Essek, „nemají vypěstovanou imunitu vůči nemocem z cizích světů. Jsou vůči nim dokonce zranitelnější než většina jiných bytostí.“
Zjednodušeně to znamenalo, že, pokud na čaroděje kýchne člověk, nic mu nehrozí. Pokud na něj však skočí démon nebo zakašle – namátkou – elf, je naprosto nahraný. Další důvod se Essekovi vyhýbat obloukem!
„Například vlkodlačí mor,“ ozval se Alister, který Petra dostal do chodby snad až překvapivě rychle, „je pro čaroděje smrtelně nebezpečný.“
„Chm,“ udělal Essek. „Tvrdí se, že to čarodějové vytvořili, aby měli populaci vlkodlaků pod kontrolou… Mnoho z nich tomu věří.“
Na tohle Alister nic neřekl.
Essek na tebe ani tentokrát nebral ohledy. Byl netrpělivý. Už tě chtěl dostat do sprchy a věnovat se jiným věcem – které se tě samozřejmě bezprostředně týkaly, ale… Překvapivě tě však nenechal zahnout k prvním dveřím na chodbě, ani k těm druhým a už vůbec ne těm třetím, místo toho tě sadisticky táhl dál.
„Zastavím se u vás ještě dnes,“ ozval se Alister, který se zastavil u třetích dveří. „Opřete se, Petře… Jenom otevřu dveře.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jestli já to včera nevyhrál, když jsem tyhle úmorné věci - jako transport z bodu á do bodu bé, Essekův odpor a Alisterovu bujarost - šťastně prospal. Zůstávat při vědomí se přeceňuje... tohle je tak mizerně načasovaný úplněk, že to snad hůř ani nešlo. Vlastně šlo: mohl být včera. Já šťastlivec. "Pozoruhodné," zamumlám a dokonce mám dojem, že jsem trefil správné pořadí slabik. "Tak proto?" Takže Kyteler má dost možná nějakou nemoc z docela jiného světa. Než mi dojde, že jsem pronesl zcela nesrozumitelnou otázku, jsme o pár dveří a kus chodby dál a stačí mi dojít i to, že na tohle mi Essek ochotně neodpoví - a protože už teď má jeho postup vpřed k nějakým ohledům dost daleko, ano, díky, takhle nějak si musí připadat kus hadru v psí tlamě, a pak se div, že to raději zkouším sám... To ho to baví, nebo je to s dveřmi celkově mnohem složitější, než jsem zatím pochytil...? Ani na Alisterova slova nestačím reagovat včas. Jestli myslí dnes jako ještě v průběhu noci, nebo dnes jako kalendářní dnes - svým způsobem je mi to jedno. Tedy nebude mi to jedno, jestli mi Essek nedá lektvar na hlavu, ale záda to vydrží, možná to kůže zvládla a jen jsem schytal pár podlitin, a vlastně budu mnohem raději, když se bude Alister od Luny držet dál. Bojím se čím dál víc, že když naznačí touhu jít o dům dál, nedokážu říct ne. Esseku, rozdíl mezi budu tu střídavě klopýtat a povlávat a dojdeme kam je třeba je ve finále asi tak deset vteřin. Vážně je to nutné? Jenže vím přesně jakou odpověď bych dostal a tak neřeknu nic. Je vcelku jasné, že mě chce mít co nejrychleji z krku a možná pokračovat ve vlastních záležitostech - ale měl bych mu říct o Princi a hlavně Příteli - jenže taky už chci, aby mě měl hlavně z krku, a tak prostě jen hýbu nohama a snažím se myslet na to, že důležité je, že dorazil včas... přestává to zabírat. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půlnoci, v domě Nicholase Kytelera Ne, nešlo…
Essek tvou otázku zaregistroval, dokonce se na tebe podíval a zvážil ji. Došlo mu, na co se ptáš? Pokud ano, neodpověděl, jenom přidal do kroku. Když jsi schopný jít sám, jsi schopný nezdržovat. Teprve když jste zahnuli a už jsi přes rameno nedohlédl na zadní dveře, tě odložil vedle prvních dveří napravo, zmáčkl kliku a znovu tě podepřel na cestě do koupelny přidružené k tvému zelenému pokoji. Zřejmě tě doprovodí až ke sprše…? Asi nechtěl, aby ses vybulil napůl cesty a zašpinil koberec.
Teď už tě určitě odloží a odejde? Dobře, tak ne, a co teď? Ne, jenom si tě opřel o studenou okachlíkovanou stěnu, podal si škopek a bez sebemenšího komentáře, vysvětlení nebo snad myšlenky ohledně tvé důstojnosti ti přes hlavu přetáhl mikinu jako malému děcku. To ani nebylo to nejhorší, protože ti vzápětí začal rozepínat knoflíčky od košile. On tě svlékal. Prostě tě svlékal. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Pomalu, velmi pomalu mi dochází, že mi není zima. Do vytouženého tepla to má daleko, ale už se zvládnu s trochou snahy přestat třást... nebo se alespoň neklepat tak hrozně... asi za mnou musí zůstávat mokré šlápoty... mhouřím oči před světlem, na které jsem za večer odvykl, bolí v očích a do hlavy proniká jako bodavé jehličky bodlákového trní; a taky nechci zahlédnout, čím vším jsem pokrytý. Nejlepší je vypnout mozek úplně a nechat Esseka, ať si dělá co chce. Odmění se mi záhy: tohle je asi vážně můj pokoj... pořád si připadám napůl jako v hotelu, ale je to nejvíc doma, jaké právě mám. Když mi mikina přeletí přes hlavu, vezme s sebou i jehlici a ta vzápětí cinkne o podlahu, překulí se, příliš ostrý je ten zvuk jako všechno, co se kolem děje... nešlápnout na ni by to chtělo... Vlasy mi spadnou do obličeje, ale výhledu na ten kdysi světlý kousek oblečení ušetřený nejsem. "Ta patří Petrovi," hlesnu úplně nesmyslně. Co na tom, že jsem se tomu do téhle chvíle vyhýbal: ano, je opravdu tak špinavá, jak jsem se obával. Opravdu je to krev, Jamesova, Petrova, kdo ví čí. Špína ze střechy, ulice a hlavně sklepa. Ta nejasná obava, že sám tyhle úkony jen tak nezvládnu, je Essekovou praktičností rázem pasé... už nehrozí, že budu sedět pod proudem horké vody oblečený a složitě se odhodlávající tohle zvládnout, zatímco kolem bude kroužit špinavě rudá voda. Ten obrázek rád ponechám pouhé fantazii, žaludek a dobrý vkus to jistě ocení... na druhou stranu, žaludek i dobrý vkus by ocenily, kdyby byl Essek někde daleko. "Teď už to zvládnu," vypravím ze sebe ztuhlými rty. "Času na to mám dost," dodám. I když to byl takový pokus předvést nadhled a sebeironii, je to taky trapně holý fakt. Tvrdá stěna tlačí do lopatek a možná by mi mělo přijít divné, že dlaždičky umí hřát. Nebo možná jen nestudí... A vůbec, kdo potřebuje knoflíčky, košile se taky dá přetáhnout přes hlavu... Jsem tak unavený, že je mi svým způsobem jedno, co se mnou dělá. Důstojnost umřela už dávno, co se děje chytám s notným zpožděním. Nechat se strčit do sprchy zrovna Essekem je asi snadnější než kýmkoli jiným, protože je jenom praktický a třeba bych to s trochou snahy dokázal brát stejně... co si namlouvám, s košilí bych si neporadil snad do rána... představa, že tu všechny ty věci tím pádem nezůstanou, je vlastně strašně úlevná. Potřebuju se zbavit pachu... všeho... mrtvých... Na okamžik pevně zavřu oči. Začíná mě to dohánět. Potřeboval bych být chvíli sám, abych to mohl zvládnout, prokousat se touhou se rozbrečet, na chvíli zabořit tvář do dlaní a vydechnout - nemyslím, že by se mi opravdu chtělo do nějakých demonstrativních projevů smutku, ona z nich taky bolí hlava, a už by mi nejspíš praskla, ale... stejně mě tlačí oči a v krku jako by uvíznul kámen. Běž pryč. Nebo nechoď, ale otoč se zády, to by bylo ještě lepší... nechci být sám... potřebuju to... "Zvládnu to," zopakuju, nebo možná řeknu poprvé. "Doneste mi, prosím, něco na tu hlavu..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půlnoci, v koupelně, dům Nicholase Kytelera (Na) starost
Essek ti rozepnul košili šikovnými, rychlými, nacvičenými pohyby prstů, dokonce ti ji stáhl ze zad, poslepu ji hodil do škopíku a znovu se přesvědčil, že se udržíš na nohách – a že se opíráš o studenou zeď. Zvláštní pozornost pak věnoval místu na břiše, odkud se včera ozývala bolest a dnes se celý den nemilosrdně připomínala v těch nejhorších možných chvílích, prohmatal ho. Pozorně se ti zadíval do obličeje, odtrhnul ti vlasy a podíval se ti na hlavu. Jednal s účelností a praktičností mu vlastní, skutečně to nebyly dotyky něžné ani přehnaně starostlivé, avšak byly dostatečně ohleduplné, aby ti neublížily.
„Máte nos nakřivo,“ poznamenal věcně. „Mám se ptát?“ Nepochyboval, že sis ho odnesl z dalšího ze svých malérů. Nebo ti ten netvor jednu vrazil? Nepravděpodobné. Znovu si tě prohlédl, jako by nad něčím přemýšlel. Opravdu to zvládneš? Nevypadáš na to. „Podejte mi ještě ty kalhoty…“
Ustoupil, aby ti dal prostor. Že se ti i nadále i držel poblíž a dával na tebe pozor, aby tě mohl v případě potřeby zachytit a svléknout, netřeba dodávat. Šťastlivče. Měl tě teď na starost. Hodlal se ujistit, že se do sprchy dostaneš v pořádku… Svléknout se ti podaří, i když se ti bude třást celé tělo. (9) Dostat kalhoty ke kotníkům ostatně zdaleka není ta nejtěžší část, teď je ještě budeš muset zvednout a Essekovi opravdu podal, pokud si nechceš nechat pomoct…?
Essek mezitím usoudil, že se držíš na nohou uspokojivě, přistoupil ke sprše, spustil něžný proud a hrál si s teplotou, aby byla teplá tak akorát a neopařila tě. Jestli si to pak přenastavíš nebo ne, ho netrápilo, aspoň ze začátku to bude lepší. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nespokojeně vydechnu, když mi sáhne na břicho, a pokusím se uhnout - víc pudový, než promyšlený odpor, odpovídám na jeho doteky jen nějak mimoděk, záleží jen na bolí - nebolí. Má nějaký zvláštní talent hmátnout přesně kam nemá... Pohledem uhne dřív, než se mi na něj podaří zaostřit, prsty ve vlasech zabolí, ale jsou brzy pryč... účelnost je něco, co se dá snést, vrací mě to do těch chvil v nemocnici, kdy jsem ještě o sobě nevěděl nic a skoro nedokázal promluvit, kdy bylo nové úplně všechno a oči se teprve znovu učily dívat... vlastně jsem na tom teď přímo skvěle... au, sem nesahat... A já jsem! Neměl bych na to zapomínat. Jen únava. A hlava. A zbytky toho, že jsem byl včera na umření. Maličkosti. Dneska na umření už docela určitě nejsem, i když si to právě teď tak úplně nevěřím. Když jsem si představoval, kam by vyčerpání působené Lunou mohlo gradovat, něčeho podobného jsem se bál. A najednou to nastalo i bez jejího přičinění... ale z dobrých zdrojů mám, že se na to neumírá... Nos... aha. "Zlomený," zamumlám, protože to přece vysvětluje všechno. Ale vyléčil jsem si ho přeci... ne, už si vzpomínám - vyléčil, ale ne správně. Jenže ten teď nebolí a tak je někde velmi, velmi hluboko na žebříčku priorit. Podaří se mi setřepat boty, dokonce i zbytek oblečení, i když ho jen taktně odsunu stranou a o takovou šílenost jako sklánět se se nepokouším. Kůži mám bílou a znecitlivělou, musím se dívat, co dělám, aby se prsty hýbaly správně. Alkohol jsem ještě nezkoušel, ale takhle nějak si představuju, že by to mohlo vypadat; jen doufám, že s ním bude větší zábava a bolehlav až pak. Voda! Skvělý. Nebudu muset luštit tu úžasnou hádanku, na kterou stranu se otáčejí kohoutky. Kdybych byl ochotný přemýšlet nad tím, jak mě tu Essek obskakuje, snad jsem mu za to i vděčný; jenže to moc nejsem, vlastně vůbec, protože kdo ví kdy a kdo ví jak jsem si stačil vypěstovat dost silnou neochotu předvádět se nahý. Jenže čert to teď vem. Když se chytím umyvadla, dvířek, věšáku na ručníky, dokonce se tam i dohrabu. Konečně došlo na tu vysněnou chvíli, kdy se můžu posadit a voda je teplá... provlhlé vlasy znovu těžknou novým náporem vody a kolem chodidel je tmavší a narůžovělá. Ale jen chvíli... oblečení je nejspíš rovnou na vyhození, opět... bohové, teplo, snáší se mi na záda - au - to nic, to se smyje, bylo to jen pár ran o zeď... Ono mi snad vážně nakonec bude teplo... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půlnoci, v koupelně, dům Nicholase Kytelera Závod?
Když ses zády odlepil od stěny, Essek se ti najednou ocitl tak blízko, že jsi na boku ucítil jeho teplo, a podepřel tě na cestě do sprchy. Voda ho netrápila, stejně byl z deště promoklý, ani krve se neštítil. Prostě dělal to, co považoval za nutné. A možná dokonce něco navíc. Počkal, až se něčeho chytíš a pak ještě chvíli, aby se ujistil, že… Stojíš? Stojíš. Výborně, konečně tě pustil.
Někdy později si možná všimneš, že věci ze země zmizely. Jehlice skončila na tácku vedle doporučené kolínské a hřebenu, škopek s oblečením – a botami – si Essek odnese s sebou. Podlaha v koupelně bude potřebovat ještě umýt, to ano, ale to Essek s čistým svědomí odložil na později. Teď si vyhrnul rukávy košile výš, nespokojeně se zahleděl na poličky ve skříni a pak ti na poličku ve sprše položil růžovou lahvičku 3v1.
„Umýt se zvládnete sám?“ zeptal se, ale odpověď nepotřeboval. Každopádně to dostaneš příležitost zkusit sám. „Tohle můžete použít i na vlasy, pak vám přinesu nějaký olejíček… Hmm. Argonový bude nejlepší. Župan máte tady. Za deset minut se vrátím a, pokud nechcete, abych vám znovu pomáhal, doporučuji, abyste tou dobou byl už venku.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Mobil... v kapse. Nechte ho prosím na stole," poskládám ještě větu se zbytky nějakých starých plánů ohledně Jessie. Zůstat stát mě ani nenapadne. Sotva se zavřou dvířka sprchy, posadím se a jen se natáhnu pro růžovou lahvičku. Na dlouhé vlasy jsou tyhle dreky špatná možnost, to už jsem si ověřil, ale v téhle chvíli ta nejlepší možná. Otvírání... zvládnu. Motivaci mám velikou a naštěstí se nemusí šroubovat. Zatímco se na mě snáší další a další teplá voda, začnu si mýt ruce. A znovu. Ještě jednou. Z téhle lahvičky toho moc nezbude. Světlá pěna mi padá v chomáčích na kolena, dokud nedokážu uvěřit, že si můžu sáhnout na obličej a do vlasů. Essek říkal něco o deseti minutách, je to nějaká abstraktní doba, kterou nedokážu odhadnout, a tak se o to ani nesnažím. Ven mě nedostaneš dřív, než se stačím prohřát do morku kostí, promiň... vlastně už nemusíš - cíle dnešního dne bylo dosaženo, nepotřebuju nic víc od života. Do bolesti zatuhlé svaly začínají povolovat a snad i příliš zpomalené myšlenky z nejhoršího otřepávat. S vytouženým teplem jako by se mi vracelo přeci jen víc schopnosti přemýšlet, hýbat se... bohové, to je taková úleva... úžasná, skvělá, nádherná úleva... Další porci gelu se mi povede dostat do vlasů, hlava se nemůže rozhodnout, jestli bolet víc a nebo míň anebo jinak, ale já teď hlavně s požitkem vdechuju teplou santalovou vůni, co ani trochu nepřipomíná krev v zatuchlém sklepě... polknu. Nemysli na to. Nebo mysli, jestli máš vážně dojem, že si potřebuješ pobrečet, tohle je fajn chvíle. Jen to umět naplánovat, co? Trochu narovnám záda, abych spláchl pěnu z tváře, a ztěžka vydechnu. Tíha prožitých chvil se vrací ve vlnách, se kterými úplně nevím, jak si poradit. Asi je prostě... rozdýchat... co už s nimi lepšího... jen kdyby nebyly jako písek, co mi pak pluje v žilách s krví, těžknou jím pohyby a vázne dech... Ale snad to bude jako se sny - prostě se časem otupí. Další porce gelu a vůní. Zatápu rukou nad sebou a o maličko přidám na teplotě vody. Byl bych schopný se tu schoulit i v tom nevelkém prostoru a zavřít oči; vlastně k tomu nemám daleko. Ale odolám, s nejasnou myšlenkou, že by se to Essekovi nemuselo líbit. A já ho tu nechci, takže... takže musím vypadat, jako že vím, co dělám. Ano, to by mělo pomoct... Kůži se vrací cit a myšlenky se od kusých slov začínají přemílat ve větách a jednodušších souvětích. Moment, neříkal něco o deseti minutách? To je přece obrovská spousta času. Chtěl bych se rozbrečet, v nejasné naději, že to pak nebude bolet tolik, ale nejde to. Tak jen dýchám. Hledám si cestu zpátky do života. Jsem doma, to je dobré... jedna noční můra skončila a druhou přebdím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půlnoci, v koupelně, dům Nicholase Kytelera Péče
Minuty ubíhaly jako teplé kapky vody klouzající ti po kůži. Bylo to příjemné, tak příjemné, že jsi snadno ztratil přehled o čase. Svaly se konečně uvolnily, mysl se začal vzpamatovávat a ani ta hlava nebolela tolik. Přežil jsi to… Nějakým zázrakem jsi to přežil – a dokonce se ti podařilo zachránit Jamese. Kol a kolem se dnešek dal nazvat úspěšným, jenom kdybys nebyl tak unavený. Stačilo by málo, abys usnul. Stačilo by zavřít oči. To bys Essekovi nepochybně udělal radost, v tom lepším případě by ti jednu vrazil a v tom horším by tě nechal Luně na hraní.
Nedokázal bys říct, jestli opravdu uběhlo deset minut, když se Essek objevil ve dveřích sprchy a vypnul vodu. Tvářil se zvláštně. Při pohledu na tebe se mračil, což by nebylo nic nového, jenom kdyby… a co vlastně? Opravdu sis chtěl nalhávat, že by o tebe projevil starost? Vzpamatuj se, Eliáši, a přestaň se upínat na maličkosti. Je to Essek. Nic víc, nic míň.
„Pomůžu vám vstát,“ instruoval tě bez řečí. V hlase se mu chvělo něco zvláštního, ani ne tak starostlivost jako naučená trpělivost někoho, kdo je zvyklý se takhle starat. „Opřete se. Vydržte chvíli.“
Aniž by dbal jakýchkoliv námitek, ti pomohl zvednout se na nohy a vykročit ze sprchy na ručník položený na zašpiněnou podlahu. Pohyboval se rychle a ladně, jak bys od elfa nejspíše očekával. Zatímco ty ses měl problém udržet na nohou, on se stačil třikrát otočil v koupelně. Něžně ti otřel vlasy a usušil zbytek těla. Zdálo se ti to, nebo byly ručníky nahřáté? A opravdu se zrovna teď musel tvářit, jakože tvou existenci nejenom toleruje, ale dokonce mu na ní záleží? Padouch. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Hej, nesahat, to je moje voda! Těšil jsem se na tyhle chvíle celé hodiny... Essek se objeví až moc brzy, tohle nekonečno bylo o moc kratší, než bych ochotně zvládnul. Je mi teplo. Skoro nic dalšího vnímat nedokážu, jen se houpat na vlnách zvláčnělých svalů. Dokonce ani když mě cizí ruce vytáhnou zpátky do světa, nepokazí se to. Není mi zima. To znamená... že je mi teplo. Někdy bych na počest tak úžasného stavu věcí chtěl dokázat něco velikého. "To není potřeba," zkusím něco namítnout vůči tomu valícímu se kolesu jeho rozhodnosti, ale jenom než se ta myšlenka přetransformuje ve slova, Essek je o celé míle dál. Už ani doopravdy neprotestuju. Zdá se, že když jsem dost polomrtvý, jsem pro něj zdaleka nejvíc snesitelný. Dost ošklivá kousavá poznámka, kterou jsem měl na jazyku cestou od auta, když mě s sebou táhl jako kus hadru - tedy jestli se ke Kytelerovi chová stejně - se zodpověděla sama. Ne, kdepak... a věděl jsem to přeci už prve. Essek ví dobře, co dělá, a pod vší tou nesnášenlivostí je... vlastně nevím jaký. Ušetřil mě hodně lítého boje s vyčerpáním a hromádkou bolístek, jedná s takovou samozřejmostí, že je málem snadné vypnout všechno osobní a jen se nechat posunout o kus dál. A vlastně vůbec není špatné, že už kolem není voda... nemít to našlápnuto k takovému trapasu, ve kterém se neráchám až po krk jen díky tomu, že na to prostě nemyslím, jsem celému vesmíru vděčný, co všechno nemusím. Bez něj bych se možná zdaleka nedostal přes fázi sedím ve sprše a stahuju si mikinu a jen marně dumal, jaký by měl být další krok. Vlastně asi určitě nedostal. "Jak je na tom Petr? ... a Weir?" spojím dohromady dvě nesouvisející otázky, jako bych si sám potřeboval dokázat, že možná si připadám celkově víc naživu a v pořádku, ale je to hodně křehký dojem. Víc než zůstat vzhůru a rovně se nežádá a najednou je mi zase tak strašně líto, že mě tak hrozně nesnáší... a zároveň je to myšlenka zcela absurdní, takhle se přece nechová někdo, kdo by... a on nemusel tuhle nemožnou chvíli zvládnout zdaleka tak snesitelně. Nerozumím tomu. Bylo by snadné ho nesnášet a kdyby se choval nějak srozumitelně, asi je to ve finále mhohem snadnější než teď, kdy se ze zbytečků polomrtvých sympatií zase klube něco jako "je pro mě důležitý". Ale já nechci, aby byl, tím to pak zase bude celé horší... Zamrkám. Oči už mám zarudlé vodou, tak nevadí, když znovu pálí. Uf, jsem přecitlivělá troska... ale umytá a v teple a možná bych měl kašlat na to, co bude, a užívat si, že se mě nepokouší zdeptat právě teď. Ano, to je dokonalá symbióza: já na umření a on rozdávající zvládnutelné pokyny. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půlnoci, v koupelně, dům Nicholase Kytelera Krok za krokem
„Petr je v pořádku,“ odpověděl Essek, zatímco ti z ramen sundal vyhřátý – a už poněkud vlhký – ručník a oblékl tě do nádherně hebkého županu, který by na škále jistého kocourka dostal 11 z 10. „Heinz s vámi souhlasí, že se netvorovi podařilo dosáhnout až na životní sílu a vnitřní zásoby magie, ale z toho se vyspí. Neodnese si nic horšího než pár modřin… Posadíte se do křesla.“
S dalším zvládnutelným pokynem tě Essek podepřel. Tentokrát již beze spěchu jste společně zamířili ke křeslu postavenému přímo před plápolající oheň v krbu. Když jste tudy procházeli do koupelny, v pokoji byla už dávno tma a chladno. To nebylo všechno. Na malém kulatém stolku vedle křesla na tebe čekal podnes s jakousi polévkou, teplým vývarem z runšinu a hned třemi lahvičkami lektvarů. Jeden byl jahodově růžový, druhý analgeticky zelený a třetí perleťově modrý.
„A pan Weir,“ opravil tě mírně, „odevzdal pana Pottera do péče doktorů. Podle posledních zpráv na tom není dobře, ale doktoři dělají, co můžou. Weirovi jsem poslal pár mužů pro případ, že by ho netvor napadl… Napijte se,“ hlesl, když ti pomohl se posadit a rovnou ti podal teplý runšin. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "To jsem rád..." A jsem. Na Petrovi se Stín pěkně popásl, vlastně jsem věřil, že to bude takhle, ale slyšet to stvrzené léčitelem je úleva ještě nového druhu - nebyl jsem si úplně jistý, co všechno nevím a jak hluboko může takové poškození jít. Také z toho můžu snadno odvodit, že to se mnou bude stejné, stačí si odpočinout. Kapku po kapce se síly obnovují, a vím že ano, zvládl jsem zakouzlit... jen o tom lepší nepřemýšlet, protože i z té představy se točí hlava. Jsem připravený bojovat jako lev za to, že nepůjdu do postele... a nemusím. Jen vydechnu, když se poskládám - jsem poskládán - do křesla a teplo z krbu se ochotně vztáhne ke zcitlivělé kůži. Už jenom výstavka lektvarů mi málem vžene slzy dojetí do očí. Stýská se mi po chvílích, kdy mě nebolela hlava - maně si vybavuju, že svět byl tak o moc lepší. "To je... úžasný. Nebe existuje?" Pokusím se na něj pousmát. "Děkuju, vážně. Za všechno." Snažím se vyslovovat pečlivě a pro hrníček natáhnu pro jistotu obě ruce, abych ho udržel. Pod nos mi zavoní runšin a to je hodně příjemné překvapení. Kde ho vzali, tak narychlo...? Tak za ten jsem hodně rád. Káva je dobrá ráno, převlečená za latté, tenhle vývar mi ale dělá skutečně dobře a narozdíl od kávy si vážně připadám bdělejší. Už jeho vůně, když mi vystoupá do nosu, jako by přinášela kýženou úlevu. Opatrně upiju a ruce mi poklesnou. To je fuška, udržet je nahoře... Ale to nevadí. Uvažoval jsem, jestli si neříct o nějakou kaši, polévka je dokonce možná lepší možnost. Jo. Definitivně jsem v nebi. Jako by mi teprve docházelo, že je opravdu po všem, projede mnou nová vlna zmateného úžasu. Jsi doma, v teple, v bezpečí, povol, zastav se - přestaň si připadat, že se ta věc kolem Prince stále děje - ne, je konec. Do toho sklepa už se nikdy vrátit nemusíš. James i Petr dávno spí. Ten kluk tam... toho odveze policie - a na něj nemysli, důležité je, že se to nikomu dalšímu už nestane. Skončilo to. Všechny související věci se odsouvají do nějaké neurčité budoucnosti a nic teď nemusíš. "Řeknete mi, až budou nové zprávy?" zkusím, protože v tomhle jsem na něm bohužel zcela závislý - ohledně pana Weira i Jamese. Možná to podvědomé napětí po těle nebude kvůli těm událostem venku. Prostě čekám, kdy Essek znovu začne být... Essek. Už to asi nebude trvat dlouho. Doušky runšinu mi kloužou do krku a úplně cítím, jak se mi teplá tekutina rozlévá po těle. Úžasný. Blaho a krása. Probírá mě to z toho podivného polospánku uplynulých chvil, i když je to bdělost dost všelijaká; ale díky všem těm věcem naráz, které pro mě udělal, je mi vážně líp a doba hájení končí. Jenže copak runšin... je tu ještě jiná věc, které mám teď plnou hlavu a sotva od ní dokážu odtrhnout pohled. "Můžu?" hlesnu a poukážu na růžový lektvar. Ne že bych čekal, že by mi chtěl odpírat úlevu. Ptám se jen kvůli časovému odstupu, kombinacím, jestli snad Alister nedává přednost pacientům, kteří poctivě úpí, když někde zmáčkne... neusnout bude těžké i s runšinem. Ono je mi snad vážně dobře... ještě ne úplně, ale bude, až se za Essekem zavřou dveře. Je úplně na hlavu, jak mi začíná být nedobře z jistoty, že se vrátí ke starým zvykům. Nebo možná z naděje, že to všechno tentokrát nechá být. Třeba se mi povede ho ničím nevyprovokovat... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půlnoci, v koupelně, dům Nicholase Kytelera Žádný umírání
Essek na tvé poděkování neodpověděl. Zastavil se uprostřed pohybu a podíval se na tebe. Tohle nečekal. Pravda, ani on se teď nechoval tak, jak bys od něj nejspíše čekal, ale… Měl toho na jazyku spoustu od „dělám jenom svoji práci“ po „měl byste mi být vděčný, nepracuji pro vás,“ nakonec však dal přednost decentnímu kývnutí. Ano, beru na vědomí. Napřímil se, přitáhl si druhé křeslo blíže k tomu tvému, jako by se tam chtěl posadit, a pak si vzpomněl, co chtěl udělat předtím, než jsi ho vyrušil.
„Pokud to budou dobré zprávy,“ odpověděl upřímně. Motat ti hlavu nepovedenou akcí opravdu neměl v plánu, ještě by ses vydal někoho zachraňovat – a pak by tě musel jít zachraňovat a Kyteler se už tak nedoplatí přesčasů. „Na uklidnění,“ ukázal na růžový lektvar, který v tobě vyvolával vzpomínky na jahodovou příchuť, „ten nedoporučuji. Zelený je proti bolesti a tenhle je tekutá madžika. Neradujte se, na nohy vás to nepostaví, ale mohlo by vám to dodat síly přečkat noc.“ Nebo dodat Luně další zdroj energie, těžko říct, ale byl to ochotný zkusit. „Funguje to tak, že madžika napřed prostoupí vaším tělem a až pak se vypouští do okolí, tedy by vám mohla nějakou dobu vydržet. Někdy se podobnými lektvary polívají otevřené rány, aby se urychlilo léčení, ale…“ to teď není důležité. „Napřed se ale najezte.“
Nemilosrdně ti sebral nedopitý hrnek runšinu, postavil ho zpátky na tácek a místo něj ti podal hlubokou misku zeleninové polévky. I ona tě hřála v dlaních, takže to snad nebylo takové příkoří… i když runšin… Místo toho, aby se Essek posadil vedle tebe, zamířil zpátky do kuchyně a během chvíle se vrátil s hřebenem a jakousi lahvičkou. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ano prosím. "Už je mi líp," řeknu pro jistotu a koneckonců zcela pravdivě. Bezpečně usazený v teple, zbavený nutnosti něco vymýšlet, s něčím teplým v žaludku... i hlava se dá rázem zvládnout bez bodavých náporů. "Další lektvar...?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půlnoci, v koupelně, dům Nicholase Kytelera Essek a… „Elixír,“ odpověděl Essek – a kdovíproč zněl, jako by řekl něco zábavného. Lahvička byla malá, tak akorát do ruky, z pěkně tvarovaného skla a houpala se v ní jakási tekutina. „S jídlem pomalu. Nespěchejte.“ Essek se ti postavil za záda, shrnul ti vlasy, tak aby na něj dosáhl přes opěradlo zeleného křesla, a postříkal ti vlasy sprejem. Voněl… hezky. Nejvýraznější z bylinek byla peprná máta, která rozhodně nepřipomínala zatuchlý sklep. Dokonce ani ty nebudeš. Až s tebou Essek skončí, možná by si tě někdo dokonce mohl splést se spořádaným členem společnosti, byť krapet bledým. Tvé nejhorší obavy se vyplnily. Začal tě česat. Nepozastavoval se nad tím. Byla to pro něj otázka praktičnosti, kdy bylo lepší opatrně rozčesat zacuchané vlasy teď, než je nechat uschnout. A navíc mu nebude drhnout oko, kdykoliv se na tebe podívá. Byl překvapivě opatrný. Dával si záležet, aby to netahalo. Postupoval metodicky od konečků a napomáhal si elixírem, kdykoliv hřeben začal drhnout. „Jak to dopadlo?“ ozval se zničehonic Alexandrův hlas, který jako zelená nitka protkal místnost a opletl se ti kolem prsteníčku. Vrátil se… Možná už jsi ani nedoufal, rozhodně by pro něj bylo rozumnější rovnou odpadnout, ale… nedalo mu to. Chtěl vědět, že jsi v pořádku. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zachraň mě, kdo můžeš
Vždyť nespěchám... ona ta miska ostatně váží snad tunu. Ve skutečnosti bych spěchal rád, naklopil ji do sebe jen by to zasyčelo a ještě oblíznul dno a vyžádal si přídavek, ale všechno je proti: ruce i žaludek a taky zbytky soudnosti. Poslední, co chci, je riskovat nějaké nehody. Elixír ale zní úžasně podezřele, zvlášť když se u toho Essek dobře baví. Aha... AHA. Elixír. Chci umřít. Kdyby to aspoň nebylo tak... příjemné. Znovu mám kvůli Essekovi knedlík v krku, je skoro těžké polknout další doušek polévky. Vůbec to nedokážu brát neosobně, na to jsou ty doteky příliš... ach jo. Pomoc! Mám něco říct...? Trochu trnu, že něco řek ne on, že začne připomínat včerejšek. Ohořelé, všelijak sestříhané chrouny vlasů jsou něco, co je nejlepší smotat do uzlu a moc neukazovat, natož... pomoc.
Lehce pohnu rukou, aby Essek nemohl zahlédnout zelenkavou barvu prstenu, a bez rozmyslu žalostně zalkám: "Hrůza je to. Essek mě češe!" Když mi dojde, jak to asi muselo vyznít... Trochu vydechnu a ten vyplašený zmatek cinkne smíchem, něco ve mně povolí a uvolní se a věci naberou trochu rozumnější perspektivu. Neblázni, Eliáši... přiznej si konečně, že něco v tobě je celé rádo, že jsi tuhle bitvu o nejobyčejnější věci nemusel bojovat sám... a že když to není trapas pro Esseka, nemusí být ani pro tebe. Dobře, pořád trochu je. Vlastně hodně. Ale ta úleva...!
"Alexandře! Ani jsem nedoufal..." Jsi v pořádku? "Byl jsem si jistý, že ti ten prsten sebrali. Pomoc přišla včas - díky za to, dopadlo by to špatně..." Slova mi trochu klopýtají, sám si uvědomuju, že zním matněji než jindy, ale zbavené nutnosti hlasitějšího projevu, jsou pro mě nekonečně snadnější. Alexandře... co se dělo, proč tak dlouho...? Jak je ti, budeš se hodně smát, když ti povím, jak mi schází tvoje dlaně? Je mi vážně bídně, ale o tom povídat nechci a nebudu, zvlášť když je to o tolik lepší... Upiju z misky a dojde mi, jak zlehka najednou dýchám. A dost, takhle mě leda znovu rozbolí hlava. Touha skočit Alexandrovi kolem krku a rozpačité, nešťastné jiskřičky příjemna z Essekových prstů, to je teda kombinace...! Právě teď bych usnout nedokázal snad ani kdybych směl. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jé jé jéé... |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Měl bych i důležitější, ale... na tuhle mají všichni zachránci nárok. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půlnoci, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera „Vy se…?“ neodpustil si Alexandr pobaveně. Jenom škoda, že tě teď neviděl… Muselo to stát za to. „Ještě to chvíli vydržte,“ ozval se Essek takřka ve stejnou chvíli. Už se pomalu propracovával k další vrstvě vlasů. Dlouhými prsty tě šimral na temeni, když si potřeboval přebrat prameny a teprve chvíli poté je znovu pročísl hřebenem. Bylo takřka k nevíře, že jím už mohl projet od vrchu dolů, aniž by se uprostřed zadrhl. Opravdu věděl, co dělá. Zničehonic se ti naklonil přes rameno, odložil hřeben na stůl a vzal ti z prstů dojedenou misku polévky, aby ji navrátil na své místo na tácu. „Titáni?“ podivil se mezitím Alexandr. „Ne, o žádné magické bytosti jménem… Okamžik. Pokud vím, kromě antických pověstí o titánech žádné spisy neexistují. Můžu se zítra podívat, ale pochybuji… Opravdu se představil zrovna takhle? Možná bych se mohl podívat na soupis vymřelých druhů. Jak vypadal?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Je to modré a skáče to po stromech. Co je to? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půlnoci, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera „Vydržte,“ zopakoval Essek, načež tě obešel a sklonil se, aby si tě mohl prohlédnout hezky zepředu. Nebral to na lehkou váhu… jako by opravdu záleželo na tom, jak budeš po tom všem vypadat. Zdálo se ti to, nebo pohledem zadrhl o dřevěný prsten na tvé ruce? Nevyjadřoval se k tomu, jenom ti poupravil rychle usychající vlasy, aby ti sedly na ramenech a soustředil se na tebe zpytavým pohledem. Jestli ten ti neviděl až hluboko do duše… a co by tam asi našel? Vypadáš… vlastně docela dobře, takhle by tě dokonce mohl vypustit do společnosti, kdyby věřil, že si neuděláš ostudu. „Tohle,“ ukázal ti lahvičku elixíru, „si stříkejte na vlhké vlasy po každém umytí. Rozčesat, nechat uschnout. A donesu vám ještě krém na obličej… Budete to mít na umyvadle.“ „Možná to mohl být nějaký druh fae,“ Alexandr došel nevědomky ke stejnému závěru jako Petr. Ani jeden s tím však nebyl spokojený. „Než došlo k převratu, královna víl se jmenovala Titania, takže… možná k titánům došel takhle. Nejsem si jistý, Eliáši. Budu se muset podívat, jestli něco nenajdu…“ „Mimochodem,“ ozval se Essek, když už byl napůl cesty do koupelny, „pozdravujte prosím pana Blackwooda.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Já nespím!
Narovnám záda a zdvihnu hlavu, aby na mě Essek dobře viděl - ano...? Je to tak dobré? Vlastně věřím, že jestli mi to odsouhlasí, tak v pořádku. Chodí rozhodně upravenější než já, tak asi bude vědět... je to vlastně trochu trapné; základní věci jsem si stačil zaběhnout už v nemocnici, ale k takovým detailům starání o sebe, jaké mi tu předkládá, jsem se zdaleka nepropracoval. Samostatnost byla pěkná... a vážně byla... jenže nechat se postavit před hotovou věc, takhle obyčejnou a složitých objevování nehodnou... jako je nějaký elixír do vlasů a krém na obličej... má rozhodně něco do sebe.
"Dobře, provedu... děkuju moc," pousměju se trochu v rozpacích pod tím zvláštním pohledem, nejasně zmatený. Nestačil jsem přeci nic provést...? Souhlasím rád, poslední dobou mi nějak víc začalo záležet na tom, jak vypadám. A taky se zdá, že když se omezím na díky, fungujeme vlastně pěkně. Navíc jsou velmi upřímné... jsem rád, že nebudu vypadat jako strašidlo. "... a vyřídím," dodám a skoro se mi podaří nezaznít provinile. Ale zachránil nás přeci. Po těch zatracených schodech bych jinak možná lezl ještě teď.
"Essek tě pozdravuje," řeknu vzorně, ne dvakrát nadšeně, ale... třeba je to tím už odbyté? Jestli dokázal přijmout jako fakt, že zkrátka... věci jsou právě takové... "To jsem zvědavý, jestli dostanu další přednášku. Fae by byly dobrá zpráva a nebo ne...? Nevěřím, že to nebude chtít zkusit znovu. Ten převrat, to je něco čerstvého? Vypadal jako děcko, ale muselo mu být možná pár stovek let." Pode přu si hlavu dlaní a oči se mi okamžitě zavřou. Tělem se začne šířit malátnost tak rychlá a neodvratná, jako by mě hodili do hluboké vody. "Byl schopný si vytvořit konstrukt..." Trhnu sebou, když mi hlava spadne, a srdce se prudce rozbuší. Nadechnu se. Nespi. Neopírej se. Dávej si větší pozor! Leknutí to bylo pořádné, to mě chvíli vzhůru udrží. "Co jsem říkal posledního...?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půlnoci, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera „Vlastně…“ ozvalo se z druhé strany malátně. Alexandr se odmlčel. Myslí ti procvakl zvláštní pocit, jako by se svět ponořil do temnoty. Možná jsi jenom zavřel oči, nebo si možná Alexandr zhasl v ložnici. Ponocovat se nechystal. Samozřejmě věděl – nemohl si toho nevšimnout –, kolik pro tebe znamená jeho přítomnost, ale teď už nebylo v jeho moci ti pomoct a popravdě se potřeboval po včerejšku vyspat. Rozhodně tak zněl. „Vlastně si sám nejsem jistý,“ zasmál se. „Myslím, že jsi mluvil o modré kůži a rozích. Jakých rozích vlastně? Měl je jako skot? Nebo spíše paroží jako jelen? Ne, mluvili jsme o královně Titanie. Ta vládla… v jejich světě plyne čas jinak, ale… u nás to bylo sedmnácté století, tím jsem si jistý.“ Zato Essek se nikam nechystal. Z koupelny k tobě dolehl zvuk sprchy, snad nevydržel pohled na zakrvácenou podlahu – nebo se tady chystal umýt? Copak na tebe bude odsuzovačně hledět celou noc? Když se vrátil a vtiskl ti do dlaně nádobku voňavého krému, byl naštěstí suchý. Jenom uklízel. Asi. Významně povytáhl obočí. Namazat se jistě zvládnete sám, nebo ti s tím má také pomoci? „Skočím si pro věci na úklid,“ zabručel, přičemž se ohlédl ke dveřím koupelny. Ne, opravdu neměl to srdce nechat to tam takhle zašpiněné… Možná tě měl napřed opláchnout hadicí venku – nebo venku aspoň svléknout a, jakmile bys ze sebe smysl krev a bláto, odnést tě do sprchy jako malé děcko. „S těmi lektvary počkejte na Heinze.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Alexandře, milý Alexandře... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, před jednou ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Rozhovor „ve dveřích“
„Někde tady je,“ zvedl Alexandr hlavu a pak nad tím mávl rukou –obrazně, samozřejmě, protože dneska už nechtěl pohnout ani prstem, maximálně pár myšlenkami určených pro tebe, „ale ještě jsem se nerozhodl, co s ní udělám. Každopádně budeš první, kdo se to dozví, až na to přijdu.“
Nebral to jako příslib věcí budoucích. Kdyby si uvědomil, že to tak mohlo vyznít, zarazilo by ho to – a možná by se to pokusil vzít zpátky. Teď, pozdě v noci, už skoro v jednu ráno, mu to proplynulo hlavou bez sebemenšího zadrhnutí. Kdo ví; mohlo by být příjemné sdílet s někým podobné objevy a možná se o ně i podělit. „Řekl bych, že si nechám zdát o tobě,“ navázal se škádlivým úsměvem, „ale to bys pak mohl začít žárlit na své snové já… Holt se budu muset spokojit s bezesnou nocí, dokud se znovu nepotkáme. Každopádně se zítra podívat na pár svazků o démonologii. Bez Merlinovy knihy bude obtížnější se jí zbavit, ale nic není nemožné. Možná bych se dokonce mohl podívat do skladiště, jestli nenajdu něco použitelného. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Alexandr usíná a já tu upíjím malé doušky runšinu, abych zůstal bdělý. Líbí se mi, jak přirozeně mě vztahuje k vlastní budoucnosti, i když tenhle konkrétní slib beru spíš řečnicky a obecně bych se to neodvažoval brát úplně vážně. Vlastně je to zvláštní, dochází mi náhle - a trochu na hlavu, Eliáši - pokud si tu tiše sníš o tom, jak by bylo pěkný mít Alexandra jako součást své budoucnosti... i když jsou to představy zcela nekonkrétní, mlhavé a abstraktní... jaksi to nepůjde bez toho, aby tys byl součástí té jeho. ... a v té chvíli se všechna odvaha vypaří a naděje vypadají směšně a já si připadám hrozně hloupě... a sám už nevím, jestli si jenom tak moc nevěřím, je to obyčejný strach z odmítnutí, nebo zmatená nejistota neschopná rozpoznat, co neberu vážně jenom já kvůli tomu všemu, co jsem... a co je opravdové. Znáte se den. Prostě... nesmíš tomu uvěřit. Snaž se víc. Jenže to v přítomnosti jeho hlasu není možné. Všechno ve mně se k němu obrací... a jako korálky na niti si skládám ty příjemné chvíle, kdy se obracel on ke mně. "Jak laskavý a ohleduplný jsi vůči mým citům," nelze nevyzdvihnout takovou velkodušnost, au, safra, nejde se doopravdy smát, Alistere, kde jsi! Já chci svůj ohavně zelený lektvar. "To oceňuji a s návštěvou vážně nesmím otálet, ať nestrádáš dlouhou samotou..." Tak mě napadá - opravdu je Leopold tak taktní, nebo za Alexandrem polezu oknem? Představa k nezaplacení. Opravdu nestojím o to, aby měl kvůli mně doma nějaké nepříjemnosti. A všechno ve mně pookřeje a div se potěšeně nezatetelí, když slyším o dalších plánech na zítřek; těch, abych tak sobecky řekl, skutečně důležitých. Protože toho chci hrozně moc, ale kamkoli se otočím, Luna stojí vyzývavě opřená ve dveřích, s chladným úsměvem na rtech a ještě ledovějšíma očima. "Nebudu předstírat, že to všechno nevítám," řeknu v marné snaze znít decentně. "Přesněji řečeno - je skvělé to slyšet," vzdám to a prostě jsem rád. "Byl bych co platný? A to skladiště... je to místo, kam bych směl s tebou? - ale ty už vážně musíš spát, Alexandře," zasměju se, au, ale sakra už. "Nebo ti budou zítra tancovat písmena před očima. Věř zkušenému!" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, před jednou ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Čarodějné poklady
„Mohl bys mi dělat společnost,“ odpověděl bez větších očekávání, že bys mu skutečně mohl být co platný. „A s tím skladištěm… pokud tě propašujeme do domu, aniž by si toho kdokoliv všiml, proč ne. Samozřejmě za předpokladu, že se ničeho ani nedotkneš a nikdy o tom neřekneš živé duši. Ani mrtvé. A ani umírající. A že mi při první příležitosti ukážeš Kytelerův sklad.“
Tak ty bys rád do síně plné pokladů, kterou čaroděj z každého rodu střeží jako oko v hlavě? To nejdůležitější a nejcennější, co má? Zařídit se to dá, ale levné to nebude. Alexandra by Kytelerův sklad artefaktů zajímal a rozhodně by se neostýchal vytvořit příležitost, abys mu ho mohl – čti: musel – ukázat. Co by pro to musel udělat?
„Vlastně… je pravděpodobně, že Kyteler má použitelný artefakt na skladě,“ navázal, aniž by tvé hravé popohání bral na vědomí. „Kyteleři byli jedni z Merlinových nejvěrnějších. Měli tu knihu, určitě toho mají víc… a přiznejme si, vám Essek nemůže nic udělat, mě by otec zabil.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro No potěš. "Myslím, že to byla příliš nerozvážná zvědavost bez představy o skutečné závažnosti takového přání," řeknu zamyšleně. Ale pořád jsem zvědavý! Neskutečně. Ani bych nepotřeboval kdo ví jak vzácný sklad, jen se alespoň trochu seznámit s tím, jak takové artefakty vypadají, jak je poznat - a tak dál. Nebo bych to alespoň ještě před minutou odhodlaně tvrdil. Představa sbírky staré rodiny, která má ve vínku nekromancii, je ale jaksi nevyhnutelně ještě o řád lákavější. A podnikat naprosto cokoli s Alexandrem... chci moc. Vlastně by mi vůbec nevadilo to riskovat. Jenže teď zrovna jsem ve velmi pokorném módu velmi unaveného Eliáše, co má svá předsevzetí... ne, stejně by mi to nevadilo. Kdybych neslyšel ten hlas v Mlze, přikývnu mu hned. Nebo ne úplně hned, napřed bych se zadrhnul na tom, že já nárok předvádět cizí majetek nemám, a možná by i tahle námitka stačila k tomu, aby mě zarazila, a sice si nemyslím, že by to s otcem myslel doslova, ale těch varování už bylo víc... beru to vážně. "Jen bych ti vážně nerad způsobil nepříjemnosti, když..." zatím, jasné? "ani nedocením, co uvidím... a slíbit ti na oplátku totéž těžko můžu," uchechtnu se. "Essek se kroutil jak užovka už když mi ukazoval cestu do jídelny. Jestli je tu nějaké podobné místo - ale asi bude, co? - vůbec bych nevěděl kde hledat. Ale přivedls mě na myšlenku..." Zamyšleně poklepu prsty na hrníček. "Essek řekl, že další takový artefakt nemáme, ale... poznal by ho vůbec? Vždyť ta knížka reagovala jenom na mě..." Nespokojeně se zamračím ve snaze dohnat tu myšlenku a obrátit ji správným směrem. V té knize to byl nejspíš Flynn, na to bych neměl zapomínat. Projít se po Blackwoodovic skladu a čekat, kde spadne police, by nebylo moc přátelské gesto... a vzít s sebou Alexandra do Kytelerova, aby se podíval, jestli najde něco použitelného - to Essek v životě nedovolí. Nebo možná dovolí. Ne, nedovolí. Hmm... nedovolí. Nedovedu si představit, že by bylo jakkoli přijatelné pozvat Alexandra sem, kde leží nemocný arcimág, natož do skladu artefaktů. Jenže jestli je to způsob, jak se zbavit Luny - rychle tuhle myšlenku zarazím. Soudnost mi v té chvíli vypíná a přijatelné mi připadá úplně všechno, takhle uvažovat nesmím. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, před jednou ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Náladovost
„Jaké zklamání,“ povzdechl si Alexandr.
Skrze prsten prokmitlo něco zvláštního, jako by se ti kolem srdce utáhl palčivý provázek a stáhl tě. Opravdu to bylo zklamání, ty jsi ho zklamal. Část Alexandra chtěla hovor ukončit a dát ti prostor se nad Kytelerovým skladem důkladně zamyslet, ale tvé následné úvahy ho přiměly se přeci jenom pozdržet. Dveře téhle příležitosti se ještě nezaklaply.
„Na tvém místě bych nepředpokládal, že na tebe bude reagovat každý Merlinův artefakt. Ta kniha tak musela být v prvé řadě vyrobená.“ Dokonce ti ani nemusel lhát! Že každý Merlinův artefakt je originál, každý jiný a každý nezměrné moci, věděl snad úplně každý čaroděj. Kromě tebe, pravda. „Jeho artefakty jsou úžasná mozaika technik, každý z nich je jiný a schopný něčeho jiného. Proto jsou tak cenné. Nemluvě o tom, že v tom musela hrát roli i magie toho ducha… Nevěřím, že by se nám podařilo najít další artefakt s duchem uvnitř, ale to naštěstí ani nepotřebujeme. Potřebujeme artefakt, který by byl schopen udržet vyššího démona, a… proto to chce oči znalce. Essek se v těchto věcech očividně nevyzná a ty, s dovolením, také ne. Cedulka o tom, z jakého století artefakt pochází a že je to možná Merlinovo dílo, nestačí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Řekl jsem něco špatně...? Alexandrovo zklamání ve mě vyvolá jen zmatek a nejasné leknutí. Něco mi uteklo, nepochopil jsem, nedošlo mi? Nemůžu přeci slibovat něco, co nevím jak splnit. Vždyť ani nevím, jestli z tohoto domu dokážu odejít, natož abych hledal místa, která jen hypoteticky předpokládám. Záleželo mu na tom... vážně to nebude maličkost. A jestli nás přistihnou, jeho otec ve skutečnosti nezabije jeho, ale mě - a klidně doslova, protože budu vetřelcem v místech, kde nemám co dělat. Unaveně si promnu oči. Ty věčné neznalosti mě ničí, a není v mojí moci zabránit, aby vstupovaly do vztahů s ostatními lidmi. Essek mě za ně nenávidí, Petr lituje a Alexandrovi ne poprvé dochází, že nejsou jen zábavnou hříčkou ke snadnému překonání. S jeho otcem bych to neměl tak dramatizovat... a víc myslet na Lunu. Až se jí konečně zbavím, nebude pro dělání pitomostí prostor. A ty takového znalce znáš? vyletí ze mě málem, než mi dojde, že samozřejmě myslí sebe. Byl, nebo možná stále je, ochotný za tím účelem vybrat věc z fondu vlastní rodiny, i když mu musí být jasné, jak problematické by pro mě bylo mu ji nějakým způsobem splatit; a to je tak úžasný samo o sobě... že neumožnit mu zjistit, jestli v první řadě nelze použít něco od nás, je skoro hloupé. Dochází mi, že se začínám zamotávat. Ve všem - především v nepodložených předpokladech. Ani vlastně nevím, kam jsme se dostali; fakta ovšem jsou, jaká jsou. "To dává smysl," přiměju se říct. Nechci se loučit takhle - znovu v nepochopení - ale zároveň najednou vůbec nevím co s tím... ale on přeci neřekl, že chce vidět Kytelerův sklad vzápětí. První příležitost mě nestaví před nemožný úkol najít ho v hlubinách domu ještě před snídaní. "A já si rozhodně raději poslechnu něco o zdejších pokladech od tebe, než nevrlého elfa - i kdyby už to nebylo potřeba a našel jsi dostatečně šikovnou hračku na vlastní půdě," pousměju se. "Vážně už musím přijít na to, jak ta magie funguje... v prostorách domu, myslím." Znovu prchat oknem bych nerad. "Hmm... zapracuju na tom. Teď myslím sklad," dodám s malým zasmáním, "ale zdejší kouzla taky." Než si stačím připadat zvláštně, že se tu neumím pohybovat, dojde mi najednou, jak strašně málo času jsem tu strávil. Prakticky žádný - ta chvíle bdění se nesla v přípravách na odchod. Snad neplánuju moc odvážně... třeba to vůbec není tak triviální. A já bych především měl požádat Esseka, ať mě tam pustí, jestli nějaká reakce přeci jen nebude. Ta šance je hodně malá, ale zatím všichni hledají úplně naslepo, tak proč nezkusit i to. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, před jednou ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Jako na houpačce
Najednou jsi Alexandra ucítil blíž, jako byste opět seděli v místnosti s bílým krbem a on se předklonil ve svém křesle. Přejel ti dlaní po paži. V nose tě zašimrala povědomá vůně. Zdálo se ti to, nebo… Možná tě hřejivé pohlazení nepřekvapilo, vždyť k tobě celou dobu doléhaly ozvěny jeho okolí, jenom je umět správně použít. Například formou dotyku, který jsi možná necítil doopravdy, ale pošimral tě hluboko v mozku a stačilo by ti zavřít oči, aby ti opravdový připadal. Cítil jsi ho. Blízko.
„Opravdu by to hodně pomohlo,“ pousmál se ti Alexandr do ucha. „Dostatečně silný artefakt je naše nejlepší šance. A musím přiznat,“ teď ztišil hlas, jako by ti chtěl svěřit tajemství, „že jsem zvědavý. Převlékačů plášťů tolik není… Většina čarodějných rodin se soustředí jenom na určitý typ artefaktů a zbytek daruje nebo vymění. Myslím, že by se u vás daly najít jak Merlinovy tak Morganiny artefakty. Morgana propagovala jiné zacházení s duchy než Merlin, možná by se našla cesta i v jejím učení, jak tě osvobodit od vlivu démona. Hmm, budu se na to muset podívat, ale…“ zarazil se takřka násilím, jako by si něco uvědomil až dodatečně, „nic to nemění, Eliáši. Cestu najdeme. Zvládneme to. Zavři oči.“
Pokud jsi tak učinil, tentokrát jsi ucítil jeho dotyk na dlani a pak – na rtech. Málem jsi ho viděl: znovu ve křesle, nakloněného k tobě, na tváři mírně pobavený úsměv. Bylo to jenom lehké políbení, možná až dětské, ale zároveň to byla připomínka vašeho potom. Všeho, co se mohlo stát a nepochybně stane, pokud budete chtít.
„Cítíš mě?“ uculil se. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nadechnout. Nic se neděje, vím to, ani bych nedokázal říct, odkud ten zvláštní pocit nejistoty zavál - snad že najednou nevím, co vlastně bude, jestli to byla Alexandrova cena a nebo ne a jak moc na ní trvá, a hlavně o artefaktech hrozně moc nic nevím, jeden jsem si nechal ukrást a druhý zničil a tím to začíná i končí... vždyť v tomhle domě ani pořádně nežiju... ale já mu chci něco dát na oplátku, je to v pořádku, nějak to přeci vymyslím, je to tak správně a tohle je maličkost... to jen... sám na sebe se zlobím, jak mě kdo ví co vyvedlo z míry. Jenže než se ten osten nejistoty stačí uhnízdit a hlodat do živého, vytrhne mě z té mlhy... dotyk? Alexandře...? Nakazit se zvědavostí dokážu snadno. Jen slyším, jak povídá, a už nechci nic víc, než být u toho a objevovat s ním. Je snadné zapomenout na obavy - protože nic to nemění - nejraději bych vstal a rozběhl se do chodeb sídla hned. Nebo si začal koncipovat vhodně formulovaný návrh pro Esseka. Vždyť je i v jeho zájmu mít tenhle malý problém z krku. Převlékač plášťů... znovu narážka na téma, kterým jsem pořád ještě neproniknul. Jestli byl Kyteler Merlinovec a teď je Morganovec, zní mi to sympaticky, ale taky to znamená, že něčemu hrozně moc nerozumím. Byla řeč o těch přísahách a tak, ale... jestli se jenom politicky pokusil ze sebe udělat opravdový a skutečný střed, přijatelný pro všechny... Ale já nesmím zavírat oči... Úvaha o politice se mi v hlavě hladce rozplyne. ... a stejně to udělám. A taky mám prý dýchat, ale dech se zatají sám od sebe. Jééé. "Cítím," hlesnu. "Jak to děláš...?" Všechno ve mně se rozsvítí bezděčným úsměvem, kdybych oči otevřel, možná zjistím, že svítím jako lucernička. Spolu s otázkou už natahuju ruku, pomyslnou i tu skutečnou, abych ho pohladil po tváři, přejel mu bříšky prstů od spánků až po bradu, to pohlazení, co mi tolik schází. "Tedy... chtěl jsem říct..." pokusím se trochu navázat na ty vážné věci, "s těmi artefakty - rozhodně to zkusím..." Ještě že se nepostavím na nohy, jinak by se jeho proroctví o potížích před úsvitem stačilo naplnit v plné šíři. "Jen to možná nepůjde úplně hned," Jinak řečeno, jsem v dost pitomé situaci na podobné akce, "protože celkové okolnosti..." jé jé jéé. Cítíš i ty...? Něco jsem chtěl doříct. "Jsou takové, že tu bydlím sotva den a Essek je náladovější než jarní počasí... ale ta tvoje zvědavost," musím se zasmát, a znovu zapomenu, že jen v duchu, hlava je vážně hrozně mstivá! "Je příšerně nakažlivá." Chci tam být s tebou, víš? A vidět to nadšení z nových objevů, co z tebe umí tak lákavě vytrysknout. I kdyby už bylo po všem a žádný artefakt nebyl potřeba... dobře, to je až v kdo ví jakém plánu... jestli je to moje nejlepší šance, stejně to musím nějak vymyslet... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, před jednou ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Magický sexting
„Soustřeď se,“ pobídl tě Alexandr – a najednou už sis nepřipadal, že sedí v křesle před tebou, ale že leží na posteli a usmívá se. „Neboj se. Na něco přijdeme… Okolnosti jsou především takové, že je Essekova práce ti pomáhat. A že tě musíme zbavit Luny.“
Bylo to zvláštní, jako by ses teleportoval z Kytelerova letního sídla a objevil se v Alexandrově ložnici. Jednotlivé detaily ti unikaly… Nevěděl jsi, jak to tam vypadalo, jenom to, že manželská postel stála hned pod oknem, že byla měkká a hebká jako hedvábí, k tobě pronikalo jasno. A pak samozřejmě také to, že v ní leží usmívající se Alexandr a sleduje tě hřejícím pohledem očí, z nějž ti hoří tváře a srdce ti tluče rychleji. Hlavně neotevírej oči, jinak se to kouzlo rozplyne a tobě nezbyde nic než nejasná vzpomínka toho všeho.
„A teď se soustřeď,“ přitáhl si tě blíž a vtiskl ti na rty polibek, „stejně jako jsi mi minule předal ten obraz, soustřeď se na mě – na to, co bys mi rád předal. Jaké to je, když se tě někdo dotýká… když jsme se drželi za ruce, co to s tím druhým dělá, kde všude ucítím tvoje teplo, šimrání prstů, tlak tvých dlaních. Hmmm? Zvládneš to? Můžeš začít vůní. Na tu nemusíš hledět z pohledu toho druhého, stačí, když mi ji předáš takovou, jaká je.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro S Essekem má vlastně pravdu...? Možná bych měl úplně změnit perspektivu a přístup. Jednu z pravd, připomenu si vzápětí. Essek toho má hodně a já jsem jen zlomek jeho povinností a neberu je na lehkou váhu - i když o nich prakticky nic nevím. A taky strašně moc nechci jít proti němu a vrátit se k tomu, co bylo. Jestli si mám v něčem postavit hlavu proti jeho vůli, abych vybíral hodně, hodně pečlivě, aby to za to stálo. Což by Luna stála... ale mít tak jistotu, že to k něčemu bude... jenže možná by vůbec nebyl proti a já tu uvažuju, jak se vlámat do otevřených dveří. Bude proti, jestli je to tak citlivá záležitost, aby mě Alexandr div nezapřísahal doživotní mlčenlivostí... Na něco přijdu. Vnímám jeho usmívající se tvář, jako by skutečně byl blízko. Schoulit se blíž a zavřít oči a usnout na sto let... kdepak; tohle je docela jiná pohádka. Jiskřivější a s mnohem barvitějším dějem. Už to, že leží, všemu dodává neuvěřitelný náboj, ve kterém se předsevzetí nečervenat stává málem nemožným. Jen to neblahé soustředit se mi tam vázne. Nevím, jestli bude stačit jen to mimoděčné, opatrné, při kterém hlava nerozbolí moc... nevadí, zkusím to jen trochu. Tak vůni? To je těžké - vybavuju si dobře tu jeho, ale nevím nic o své. Potutelně se pousměju. Já mám vůni jeho kůže rád. Třeba to má stejně? Stačí si zabořit nos do vlastní paže a předat mu tu nebývale čistou - pořád ještě jsem si nepřestal užívat, že jsem umytý a v teple a v bezpečí - a jemnou člověčí vůni s nádechem santalového dřeva ještě ze sprchy. Vnímáš mě? Chtěl bych za tebou. Sevřít tvou dlaň ve své, tu hřejivou jistotu a bezpečí a radost ze sebedůvěry, kterou mi dává... a zlehka políbit špičky prstů. Líbíš se mi, Alexandře... líbíš se moc. A ten pocit, když - Hlavou mi projede bodnutí tak ostré, že jen zasyknu. Sakra, že já si ten lektvar nedal už dávno! Než dojdu v Alisterově seznamu pacientů na řadu, stačil by mezitím třikrát vyprchat. Jen doufám, že tohle jsem Alexandrovi předat nestačil. "Soustředit se není dobré," vypravím ze sebe omluvně a možná i dostatečně zlehka. Au... au, to byl taky nápad, Eliáši... jo, skvělý, ale když se neuhlídáš... au. Nechceš mi třeba položit dlaň na čelo? Třeba by si dalo říct. Já se teď s dovolením chvíli budu hlavně nehýbat a nemyslet a... dobře, být u tebe se nepočítá, to se může... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, jedna ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Dveře
V hlavě ti zadunělo, jako by ti někdo přiložil hřebík na spánek a udeřil do něj třikrát kladivem. Alexandrova blízkost a představa, jak leží hned vedle tebe na posteli, se rázem rozplynula. Cítil tě. A ano, vzdálenou ozvěnou ucítil i bolest, která tebou probleskla. Nezabolela ho, to ne, ale věděl o ní.
„Jsi v pořádku, Eliáši? Někdo je za dveřmi,“ hlesl.
Že někdo klepal na dveře, sis uvědomil až chvíli poté, co to Alexandr zopakoval a zaklepání se zopakovalo. Nejspíše ses na řadu v Alisterově seznamu dostal dřív, než jsi čekal. Vlastně určitě. Copak by Essek klepal?
„Je to konečně léčitel? Alister, jsi říkal?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "To nic, to bude za chvíli dobrý... cože?" Chabý pokus přemluvit především sám sebe asi nebyl přesvědčivý ani pro jednoho, a pro hlavu už vůbec ne. Ale bude to dobrý! Vím, že ano, vždycky je, když si vydržím dávat pozor. Jen vrátit se z dálav, kde je skutečný jenom Alexandr, do reality vlastního pokoje, je najednou strašně zvláštní. Zamrkám a skoro mě překvapí, že sedím před hořícím krbem a v jedné ruce pořád ještě držím hrníček se zbytkem runšinu na dně. Ne že bych se stačil tak moc přenést k Alexandrovi, i když i to hraje roli. Spíš jsem pro tu chvíli na zbytek světa dokonale zapomněl. Ani otlučená hlava ve mně nedokáže zhasnout radost z jeho přítomnosti a příslibů, toho i onoho druhu, je doufám technicky možné se přestat usmívat - měl bych si dát pozor, ať nekoukám na Alistera moc... ehm... tak různě. Nebo na Esseka. Nebo kdo by to mohl být. "Aha... on se tu naučil někdo klepat? Zázrak," stačím ještě zabrblat zcela nespravedlivě k Petrovi a celkovým okolnostem, než zavolám: "Dál, prosím," a pokusím se v křesle trochu narovnat. "Alister, ano... snad," dodám k Alexandrovi, ještě dost rozhozený. "Tvoje příležitost konečně jít spát," musím se pousmát - využij jí, Alexandře, vzdávat se tvojí přítomnosti je neskutečně těžké... ať máš zítra čistou hlavu... tu moji jsi stačil zase pořádně zamotat, tohle jsem opravdu... nečekal. Nějak si nedovedu představit, že bychom se dokázali přes tohle všechno zítra dostat k nějaké práci, ale zároveň si nedovedu představit... a nejen proto, že v hlavě musela nastoupit nová četa permoníků... kam tohle povede; a že se ho naživo odvážím zase tak snadno dotknout. Vždyť se skoro neznáme! Ale přiblížit se zrovna jemu je tak snadný... a pěkný... a věděl jsem přeci, že mu nebude stačit jen... držet se za ruku... ani já nechci skončit u držení za ruku... au, nemysli, au. Já bych se potřeboval především trochu srovnat, přestat lítat mezi extrémy, a získat alespoň minimální představu o tom, jak takové věci chodí. Teď tedy nemyslím už úplně ty věci, spíš ty... a dost. Ať se bude dít cokoli, bude to v pořádku. Opravdu doufám, že je to Alister, i když Essek by měl tu výhodu, že bych se Alexandra ještě vzdávat nemusel. I když bych měl. Jenže odlesky zeleného lektvaru ve světle ohně jsou mámivé a lákavé a bolavá hlava se mi omrzela už dávno. A jé, on asi pozná, že to nejsou jen relikty ze včerejška... ale... to už se tak stává, když je svět kolem plný příšer. Neodolám předat Alexandrovi do zvuku otvírajících se dveří ještě malé pohlazení. Víš o něm? Já myslím, že ano, i když třeba není to opravdové, ale jen takové to lehké, povídací... Eliáši, jsi v háji. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, jedna ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Léčitel
„S dovolením toho využiji, nebo nad těmi knihami budeme zítra spát oba. Tak tedy dobrou noc, můj milý Eliáši,“ zazněla ti v hlavě slova prosycená unaveným úsměvem.
Nitka zelené magie, nepostřehnutelná jinak než v jemné záři kolem prstenu, se rozplynula. Jestli Alexander ucítil tvé pohlazení… těžko říct; možná cítil, že se o něj pokoušíš, ale ještě se ti to nepodařilo. Možná příště. Možná už to nebudete ani potřebovat, protože ti bude stačit se natáhnout a pohladit ho po tváři doopravdy.
Dveře se otevřely takřka ve stejnou chvíli. Aby se do nich Alister vešel, musel se skrčit a ještě se musel správně natočit. Vypadalo to komicky. Asi jako by se obr pokoušel vecpat do domu pro panenky. Stačilo by mu zvednout ruku, aby se dotknul stropu a ani se nemusel stavět na špičky. Hlavou byl jenom kousek pod ním.
„Ťuk, ťuk,“ zasmál se. „Jak se má můj oblíbený pacient? Ty lektvary jste si mohl dát… Kdybych věděl, že čekáte, hejbnul jsem sebou víc. No, nic. Za chvíli to máme oba z krku a vy můžete vesele odpadnout,“ zakřenil se na tebe dobromyslně. „Tak jak se vede? Něco zlomenýho? Vám žilou nepouštěli, pokud vím?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Dobrou noc... Můj milý, Alexandře." Tolik bych si přál rozumět tomu, co vlastně cítím... nějak zvládnout ty výkyvy mezi naprostou nevírou, obezřetností, zamilovanou radostí, odtažitostí, ohromením z malé pusy a bezhlavou touhou ho svést. Možná je to normální a připadám si rozbitý úplně zbytečně; a možná je Alexandr obětí mé snahy naučit se znovu vnímat a číst v druhých... ale... nevypadá, že by zvlášť trpěl... dost, přestaň se tu usmívat, Alister už se dere do dveří... a rozhodně mi nepřipadá jako někdo, kdo by si nechal líbit něco, co nechce; vlastně je velká úleva vědět, že mě pošle do háje, jakmile ho budu štvát. A přesto slíbil pomoc s Lunou bez čehokoli na oplátku. Možná to teprve přijde... doufám... ale domyslet to celé v možných souvislostech nestačím a stejně se unavené hlavě sypou jako písek mezi prsty. "To nevadí, stejně nejdu spát. Tak oblíbený pacient, hmm..." Tomu docela určitě nevisí doma ze stropu křišťálové lustry. "Čím jsem si to zasloužil? Dostatečně různorodou paletou zranění, abyste to měl pestré?" Dost nepříjemně mě překvapí, jak velký rozdíl je mluvit znovu normálně. Jako by bylo najednou těžší skládat věty a musím si dávat pozor, abych vyslovoval zřetelně a mluvil dost nahlas. Ale stejně ho vidím rád, vážně doufám, že si s hlavou poradí. "Jak je na tom Petr? A nemáte zprávy o Jamesovi?" nejde se nezeptat. Velmi opatrně odložím hrnek a natáhnu se pro zelený lektvar. "Na mě s krví nedošlo, takže..." Je absurdní dělat u léků zjevně určených pro lidi, co nejsou v dobré kondici, tak nesmyslné zavírání. "Jsem v pořádku... teda - až na tu hlavu," přiznám poctivě, protože tohle není dobrá chvíle na předstírání. "A trochu vysosaný, ale... už je to lepší." Je to lepší, je to vlastně skvělé, a zítra uvidím Alexandra. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, kolem jedné ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Zrada!
„Teď už to vydržte,“ Alister ti vzal lektvar z ruky a znovu ho položil na tác. Při pohledu na modrou lahvičku povytáhl překvapeně obočí. Rty mu cukly, jako by si jen tak tak zabránil v uchechtnutí. „Essek vám sehnal madžiku? Kdy tohle stihl…“
Pobaveně zatřepal hlavou. Tak nějak věděl, že by to neměl rozebírat nahlas, a přece nedokázal setřást pobavenou nevíru. Jedno musel Essekovi nechat: možná vrčel, ale své povinnosti plnil na jedničku – dokonce i když nechtěl. Ne, že by proti němu něco měl… dobře, nedali se nazvat zrovna přáteli, ale… v rámci přiměřených mezí potřebných pro výkon povolání jich obou spolu vycházeli dostatečně dobře. A nic mu do toho není.
„James je ten… člověk?“ přeptal se Alister, čímž zodpověděl tvou otázku. Ten se o Jamese ani nezajímal. „Nic jsem neslyšel. A Petr bude v pohodě. Trochu polámanej, nic víc. Hmm, ta hlava měla být dneska už v pořádku. Podívám se na to.“
Aby ti dobře viděl do tváře, klesl před křeslem na koleno a natáhl se k tvému předloktí, aby se tě dotkl. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zhrzeně vyprovázím pohledem svou zelenou lahvičku... ale no tak...! Alisterova poznámka ale zaujme nemálo. "Totéž jsem si říkal u runšinu," neubráním se pousmání. "Ještě odpoledne Petr zmiňoval, že tu není ani lísteček. Zřejmě má Essek dobré kontakty... madžika asi nebude běžně k mání?" nadhodím. Ono i kdyby byla - tak v pátek o půlnoci? Ani tak to nedává smysl. Pokud nebyla v domě... jak ji sem stačil tak rychle dostat, je zajímavá otázka. Leda by tohle ponocování plánoval už předem. Nebo má s Weiry opravdu nadstandardní vztahy. Nebo... ne, nic dalšího mě nenapadá. Essek je prostě obecně až strašidelně dobrý v tom, co dělá. Vždyť mě jen před chvílí postavil na nohy - tedy posadil do křesla - s takovou elegancí, že ani netoužím umřít studem. Moc. Mezi kouzelnickou komunitou a zbytkem světa je - občas mám ten dojem - pořádná propast. Na druhou stranu, s Jamesem neměl Alister naprosto co do činění - a ujištění o Petrovi neuškodí. Teď už určitě spí... stejně jako Alexandr. Stejně jako Alister za chvíli a každý, kdo má rozum a není vlkodlak. "Možná dostala malý přídavek," zamumlám neochotně. "Počkejte," ucuknu rukou a zdvihnu ji dlaní k němu v jasném stop. "Nedošlo mi, že... nekouzlíte," dořeknu nešikovně. "Bez doteku myslím. Je úplněk a ona touhle dobou už bude..." Vzteklá. Jen klid. Neusneš. "Stačí mi lektvar. Berte to takhle," předvedu zcela alexandrovský bezstarostný úsměv a dám si obzvlášť záležet, aby nebylo poznat, jak špatně se mi mluví, "jestli jsem nás všechny s tím udržel naživu, určitě vydržím pár hodin navíc." Až dodatečně mi dochází, jak zvláštně to vyznělo. Vůbec jsem si nepřipadal, že bych měl nějaké zásluhy, víc mě trápí dohra s policií, strach o Jamese a Essek a Luna... hřejivá deka Alexandrovy hravosti a vážných slibů... ale tam dole ve sklepě a vlastně tak celkově při tom všem jsem vážně nebyl navíc. To je děsivý... měl bych tu teď zírat do učebnic... aaaa jak já Lunu strašně, strašně nesnáším! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, kolem jedné ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Návrat vašeho oblíbence!
„Nevím, kde to sehnal,“ odpověděl Alister.
Neměl s tím začínat… Pokud to Essekovi dělá radost, ať se klidně tváří, že tě nesnáší, a obskakuje tě přitom jako malého prince. Zdravé to není, to ne, a rozhodně vám to situaci nezlehčuje, ale jeho to zajímat nemusí. Důkladně se na tebe zahleděl. Svým „zcela alexandrovským“ úsměvem jsi ho nepřesvědčil. Ještě před chvílí ses třepal na lektvar proti bolesti a před hodinou ses málem ani neudržel na nohou. Ne, takhle to nefunguje, mladej. Nestačí se usmát – nepříliš povedeně, mimochodem –, aby se doktor se smířeným pokýváním hlavou vytáhl na nohy a odešel.
„To je sice pěkné,“ začal Alister – a možná i jemu došlo, že tím nedoceňuje všechno, co jsi dnes dokázal, protože rovnou dodal: „a ono vážně je… Dobrá práce, ale tohle je moje práce, kapiš? Pokud vás neprohlédnu, nemůžu vám dát ten lektvar.“ Další zrada! Ještě před chvílí ti ho byl ochotný dát i bez prohlídky. „Takže buď tak hodnej a dej mi pac. S tou tvojí onou si poradím, když to bude třeba.“
Dveře se znovu otevřely. Tentokrát bez zaklepání! Essek s mopem v jedné ruce a kyblíkem v druhé se na vás překvapeně podíval, zabručel něco nebezpečně připomínajícího „no, konečně,“ a bez dalších řečí zamířil rovnou do koupelny.
„Jak je na tom ten člověk?“ zavolal za ním Alister.
„Na klinice dělají, co můžou. Ztratil hodně krve.“
„S tím magie nic nenadělá,“ dodal Alister, přičemž k tobě znovu natáhl ruku. Tak pac. „Transfuze může trvat až několik hodin. Do rána budeme vědět…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro To je mi jasné, že nevíš, ale jak je asi taková madžika vzácná...? Jen tak čistě pro zajímavost. Ne že bych se potřeboval ujišťovat o Essekově schopnostech, před těmi mám respekt už dávno. Tajně ho podezřívám, že se dokáže rozčtvrtit. "Chm," udělám nad Alisterem proslovem nepřesvědčeně. Nemyslím, že by mi ten lektvar nedal, kdybych si postavil hlavu. Minimálně z Esseka bych ho pak vyloudil určitě - ale je zbytečné takhle uvažovat, dal by mi ho. Určitě... chm. Ne že bych cítil potřebu mu demonstrativně začít předvádět, jak ho nepotřebuju, to ani náhodou, ale trochu mě to vydírání zlobí. I když to myslí dobře - promiňte, Alistere, o ohavně zelených lektvarech se nežertuje. Jenže s tou hlavou bych hnul k lepšímu vážně rád. Je hrozně otravné muset plánovat každý pohyb a ohlédnutí, a trochu doufám, že se budu líp soustředit a vlastně si dělám opravdové naděje, že potom bude všechno lepší a zvládnu přemýšlet i ve složitějších větách a nebudu se sypat vyčerpáním, když se podrbu na nose. Ví přece, co dělá... tak ho nech pokračovat v jeho práci. Varování dostal důrazné jako málokdo. A kdybys ho náhodou od sebe potřeboval rychle odpoutat, tak je třeba kopnout trochu ze strany, ať nespadne na krb. Váhavě vrátím ruku kde byla, Alisterovi na dosah. Na Esseka jen mírně pokývnu, ono co taky říct k tomu, že pokračuje pořád pryč se vším, co je třeba; vlastně si dovedu představit, že je snadnější sehnat v pátek v noci skleničku madžiky než uklízečku. Hlavně když nebude nikde žádná krev... ani koupelna jí nebude cítit, to je... úleva... Trochu se zamračím. Nemysli na to. Jestli James žije, tak už to zvládne - to je asi jasné, že mu do žil nemůžou prostě chrstnout všechno naráz. Ráno Jessie napíšeš zprávu o tom, co jedna paní povídala, protože ona se asi těžko jinak dostane k nějakým informacím, příbuzná není a koho nahánět netuší; a třeba se za ním stavím na návštěvu. Co jsem tak pochopil, čisté ponožky a hroznové víno jsou takový ideál nemocničního navštěvování. Konečně něco, kde vím, co a jak chodí! Hurá. "Tak do toho," hlesnu, nesmyslně napjatý. "Ňaf." Povol, nakážu si a násilím uvolním ramena. Povol! A taky všechno ostatní. Nic se neděje, Luna už ví, že neuspěje, takže mi Alister třeba nějak dokáže pomoct s tím otřesem mozku a možná s těmi nejhoršími podlitinami, kdybych už měl být hodně neskromný, s obvyklou veselostí zase vyskočí na nohy... "Jen vážně opatrně, prosím vás. Jestli myslíte, že byste si s ní poradil... no, to byste byl první." Ten chlap je mi vážně sympatický a čím dál víc by mě zajímalo, jak vychází s Essekem - něco v jeho hlase jako by naznačovalo, že to není tak jednoduché. U Petra nepochybuju, že v pohodě. Ale Essek a Alister? Dovedu si představit, že tam by třecí plochy vzniknout mohly. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, kolem jedné ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Kuk
„Vím, co dělám,“ Alister na tebe mrknul, jako byste spolu plánovali lumpárnu a měl jsi čekat v autě se zapnutým motorem před bankou.
Ve skutečnosti Lunu nebral na lehkou váhu. Po minulém pokusu se zamyslel, co by se s ní dalo dělat… a došel k závěru, že prostě bude muset být rychlejší. S tím se ti naštěstí svěřit nehodlal. Akorát bys vyšiloval! Zhluboka se nadechl, chytil tě za předloktí a oči mu znovu vzplály jasně zeleně. Znovu sis připadal tak nechutně nahý. Viděl všechno. Bodající bolest na spáncích, zbytky tetelivé radosti všude tam, kde se tě dotýkal Alexandr, vyprahlé zásoby magie přiléhající ti na bolavou kůži, únavu zakusující do každičkého svalu tvého těla, mysl zoufale bojující s potřebou se konečně vyspat, záda rozdrásaná ohněm i několikrát omlácená o zeď, strach, hrůzu, nevolnost, prudkou bolest na nose – a konečně Lunu. Tentokrát tě pustil dřív, než se po něm stačila natáhnout.
„Zlepšuju se,“ zakřenil se.
Cítil jsi ji ještě chvíli poté, jako by se ti ledovými drápy zaryla přímo do srdce. Pamatuješ, co jsem ti říkala? Neber má slova na lehkou váhu, můj drahý Eliáši. Byla to jenom chvíle. Možná to ani nebyla ona, jenom jedna z mnoha vzpomínek, na které ses snažil nemyslet.
„Abych nezapomněl,“ vykoukl Essek ještě z koupelny, kde už si odložil kbelík, „vypadalo to, že má špatně léčený nos. Spravte mu ho, buďte tak laskav.“ „Něco takového jsem cítil,“ kývl a kdovíproč se na tebe podíval soucitně. „Tvoje práce, Eliáši?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nadechnout... a pak začít znovu dýchat, když se Alister pustí. Teď si teprve začínám připadat pořádně na umření. Má radostná ignorace, kde jsi? Ale s trochou snahy bych určitě dokázal po těle najít místo, které nebolí. "Gra-gratuluju," zachraptím. "Cvičení dělá mistra." Na okamžik pevně zavřu oči. Asi to nevyznělo tak hravě, jak jsem chtěl, ale Luna je najednou tak šeredně blízko... Ano, pamatuju, co jsi mi říkala. Vím, že za tuhle vzpouru zaplatím vysokou cenu - vůbec nepochybuju, že právě teď máš velikou touhu dostat své. Jenže jestli nemůžu nic víc... alespoň ten svůj úplněk nedostaneš. Kéž bych dokázal vydržet ještě pár dní... vždyť kolem novoluní jsem spal každou noc dokonce pár hodin v kuse. Pomalu vydechnu. Cože, nos? Maně zdvihnu ruku a lehce se ho dotknu. No nic moc, to je pravda, ale právě teď mě nebolí, jestli je snad křivý mě trápit nezačalo, protože si na něj nevidím, ale úplná katastrofa to asi nebude, jestli Alistera nezaskočil už ode dveří, dýchat se s ním jakž takž dá - upřímně, všechno to nenaléhavé ho posouvá až na nejnižší příčku seznamu. "No... ano." Nelíbí se mi, jak se na mě dívá. Oprava zřejmě bude bolet - no co už, ale tím spíš - vážně by to nepočkalo do rána? "Omlouvám se," a připadám si vážně hloupě, že má řešit něco, co jsem podle všeho měl umět vyřešit sám, "neumím... neumím moc kouzel." Možná jsem se měl zamyslet, než jsem se tak bezhlavě pustil do léčení, a narovnat si ho. Nebo kdo ví co... jenže byl jsem celý od krve - aha, tak přeci, a nebylo jí zrovna málo... spíš bylo, vždyť to sako snadno zvládlo... ale to se nepočítá, to bylo už odpoledne. A taky to dost bolelo, dotáhnu tu myšlenku do konce. A hlavně mi třeštila hlava. Prostě fiasko. "Ten neuteče, ani o něm nevím," řeknu, i když mě zároveň nepříjemně bodne myšlenka, jak by se asi Alexandr tvářil, kdybych před něj předstoupil s vizáží boxera po dramatickém zápase. Asi nijak, stejně vypadám jak strašidlo celý. Alexandr má nečekaně příšerný vkus na... ech. Kamarády? To zní hodně divně. "Hlavně tu hlavu..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, kolem jedné ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Správná pozice
„Hmm, vypadá to, že kouzlo jsi použil správné,“ řekl Alister, jenom kdyby přitom přestal znít tak lítostivě, „ale měl sis ten nos napřed narovnat… Dát ho do správné polohy, než ho vyléčíš. Kapiš? Tohle za tebe léčitelská magie neudělá, teď ho budeme…“
Chápal, že se ti do toho nechtělo. Ani jemu se do toho nechtělo! Vyléčit zranění byla jedna věc, ale tohle… Ramena mu poklesla s tichým povzdechem, přičemž povzbudivě stiskl tvé předloktí.
„Bude ho muset dostat do správné pozice a znovu vyléčit,“ ozval se Essek ze dveří koupelny, když mu přišlo, že Alister chodí dlouho kolem horké kaše. „Udělejte to hned, Alistere. Když si hned dá lektvar proti bolesti, trápit ho do nebude… A budete to mít za sebou,“ promluvil přeci jenom k tobě.
„Tohle záleží na pacientovi,“ zavrčel Alister překvapivě nerudně. Ne, ten tě fakt nebude nutit, abys tohle podstoupil…
… ale Essek na tobě zakotvil tázavým pohledem. Tak co bude? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ale mně je to přece jasné," řeknu a snažím se pečlivě nemyslet na to, jak to bude probíhat. "Správný postup si budu jistě pamatovat pro příště..." Takové věci bych možná před Essekem říkat neměl. Zvlášť když mi ta sebeironie dneska tak nejde. Odkašlu si. Alister kolem toho zbytečně nadělá - vždyť s možnostmi magie to bude opravdu jen velmi přechodná nepříjemnost. Možná to vidím moc růžově, nebo jsem pořád ještě ohromený jejími možnostmi a rychlostí regenerace, ale v čem vidí problém...? "Já se toho nebojím," zalžu, "udělat se to... holt musí... jde mi jenom o pořadí." Sakra už, je tak nepochopitelný, že jestli mi znovu rozbijou nos, hlava nejspíš definitivně praskne... "I kvůli Luně. Jestli vystartuje..." Pokrčím rameny. Jestli vystartuje a Alistera sejme, odrovná, vysosá nebo prostě nějak zneschopní, estetická vylepšení mě trápit nebudou. Tak přímočará bolest jako z rozbitého nosu mi... no je blbost říkat, že mi nevadí... ale proti všemu, co mám za poslední dva dny za sebou, upřímně... je to už jen taková třešnička na dortu. Zvlášť když lektvar leží na dosah nejen obrazně, ale úplně a zcela doslova. Jen bych vážně přivítal, kdyby u toho nebylo tak živo. Nemohl by ses Esseku v té koupelně třeba zavřít? Nebo si zaběhnout pro zapomenutou prachovku. Znovu povolím příliš napjatá ramena. Na tu chvíli, kdy mě Pepa praštil, si moc nepamatuju; ale ono to především nebude takové drama. Rád bych zvládnul být zticha a o nic dalšího se vlastně starat nemusím. Pohoda. Ksakru... Luno, doufám, že je ti aspoň tohle drobnou satisfakcí... Alistere... až z tebe bude slézat kůže v jámě plné žhavé lávy, a ty neumřeš, i když bys, věř mi, chtěl neskutečně moc, tak nějaký nos... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, kolem jedné ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Nezajímalo tě náhodou, jak spolu tihle dva vycházejí?
„Když se toho nebojíte—“ nadechoval se už Essek.
„Tak to necháme na jindy,“ přitakal Alister a očividně si přitom myslel, že se ti snaží vyhovět. Musel tě někde špatně pochopit, ale… vadilo by ti odložit zlomený nos, až tě nebude trápit Luna? „O Lunu se nebojte. To nejhorší máme za sebou. Nemusím se koukat tak hluboko, abych vás vyléčil. Vlastně se nemusím koukat vůbec. Takže prostě – jak to sám považujete za nejlepší.“
„Bohové,“ vydechl Essek a zapřel se o rám dveří, neochoten se vrátit k uklízení, dokud se to tady nedořeší. „Jestli mu ten nos nechcete lámat, Heinzi, udělám to sám. Zabere to vteřinu a budete to mít všichni z krku.“
„Esseku, při vší úctě,“ zaskřípal Alister zuby a znělo to všelijak, jen ne uctivě, „hleďte si svýho, jo? To, že vám Nicholas svěřil právo rozhodovat o svých lékařských procedurách, neznamená, že je budete rozhodovat za všechny. Eliáš říkal, že to teď podstoupit nechce – a já ho to toho nutit nebudu.“
Essek sebou trhl, jako by mu Alister jednu vrazil. Střelil pohledem po tobě, zvláštně varovně, načež ostře vydechl. Kdyby po vás obou něco hodil – ne, nevyřešilo by to nic, ale jak by se mu jenom ulevilo… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Pane Alistere, děkuju, že mě do ničeho netlačíte, toho si cením," vložím se do toho, sotva zvládnu pochopit, co se tu děje. Nemohli byste... mluvit tišeji, prosím? Ideálně taky pomaleji a v jednodušších větách. Jste oba úžasní a skvělí - a oba na mé straně, což je... což je zvláštní a asi ne úplně v pořádku, jak hluboko to vědomí tne - příliš jsem se za ty dlouhé dny a večery v Kelliwigu vžil do jistoty, že jsem sám, a teď je zvláštně těžké si zvykat na to, že nade mnou někdo opravdu přemýšlí... a že se snaží rozhodovat v mém zájmu a dokonce bere v úvahu moje názory. Je to... nezvyk, možná starší než mé současné já. Kdo ví proč si za to připadám provinile, snad že se hádají kvůli mně. A ta sladká ironie k tomu: zrovna teď bych byl upřímně vděčný, kdyby se věci jenom děly a já nemusel rozhodovat vůbec nic. "Ale špatně jsme se pochopili." Esseku, za co jsem ten pohled schytal já...? Vždyť chci od začátku to samé. "Lunu jsem zmiňoval kvůli vám, ne kvůli sobě. Jestli při léčení útok nehrozí, rád bych to měl vyřízené. Tedy," dodám pro jistotu, abych zase nepadl do pasti příliš stručných vět a špatných předpokladů, ať už dá mluvení práce kolik chce, "včetně toho nosu." A jestli mi náhodou praskne hlava, jsi první na ráně a zbytky mého já ze sebe budeš drbat do rána. Snad Essek tu koupelnu ještě nestačil umýt... v žaludku mi lehce zatrne. Na krvavá jatka ve sklepě se mi nedaří zapomenout zdaleka tak hladce, jak bych rád. Kupodivu. Vždyť jsem si teprve někdy před hodinou ještě myslel, že tam všichni umřeme. V duchu stisknu Alexandrovu dlaň. Opravdu bych potřeboval dostat do hlavy i nějaké dobré vzpomínky stejně těžkého kalibru. Zrovna Alexandr mi jich pár dát dokázal. Jenže za chvíli mi po obličeji poteče krev znovu a při té myšlence, i když to bude maličkost, je mi málem do breku. Kdyby tak konečně chvíli nebolelo nic... navíc ty obří Alisterovy pracky, i když nějak podvědomě předpokládám, že by doktor měl být šikovný a s praxí a celkově vědět co dělá, jsou děsivé... jestli on by Essek nebyl nakonec lepší. Očividně nestojí o to, aby se koukal na polámanou trosku, určitě se bude snažit. Nemohlo by už třeba být zítřejší odpoledne, prosím? Nebo ještě lépe příští týden. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, kolem jedné ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Bolestivé otázky
„Aspoň někdo tady má rozum,“ zabručel Essek. Ironie toho, že tím myslel tebe, mu samotnému nedošla…
Spokojený s výsledkem tohoto rozhovoru se otočil do koupelny a zmizel za dveřmi. Nedovřel je. Kdyby se zadíval tím směrem, možná bys i zahlédl, jak se vyhrnuje rukávy a pouští se do úklidu. Až příště vejdeš do koupelny, ucítíš lehkou citrónovou vůni a podlaha už nebude od bláta ani od krve.
„Dobře. A říkej mi Alister,“ zopakoval, „ještě nejsem tak starej, abych byl pan. V tom případě…“ Bezděčně pohledem zapátral ke dveřím koupelny a zamručel. „Bude lepší, když s tím lektvarem vydržíš. Bude účinnější, když si ho vezmeš po léčení, ne před ním. Jestli na něm trváš… no, bránit ti nebudu. Bez něj to bude bolet pekelně, ale bude to trvat jen chvíli a pak budeš mít po zbytek noci klid. S ním to bude bolet podstatně míň, ale je dost pravděpodobný, že by tě hlava bolela i potom.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ach, kompliment. Rád bych ho prosím dostal písemně a s notářským ověřením. Jen... zmiz laskavě někam hodně daleko, Esseku. O diváky opravdu, opravdu, opravdu nestojím. I když jsi mě viděl i hůř... což je něco, co nesnáším dobře, mám v sobě palčivě bolavé místo plné zahanbení, že jsem ty situace nezvládl tak dobře, abych nás oba něčemu takovému vystavovat nemusel. Vzpomínka na Essekovu dlaň na mé hrudi včera v noci je stejnou měrou naplněná důvěrou a úlevou, jako k zbláznění nemožná a hrozná a pokořující. Přesně co jsem nechtěl, kyvadlo se zhouplo přes pevné jistoty a odhodlání brát Esseka zcela odtažitě docela jinam: pořád mi záleží, co si myslí a jaký na něj dělám dojem. Přesněji: už zase. Až budu mít dost elánu se za to nesnášet, budu se za to nesnášet. Teď jen polknu a snažím se pochopit, co mi Alister říká. "Dobře, Alistere... zkusím nezapomínat." Vážně bych rád! Jenže je o tolik starší, zkušenější, obrovský a doktor. Nic, vůbec nic mi nepomáhá, abych se k němu dokázal chovat víc neformálně. I když, pravda, mluví se s ním hrozně snadno a nemám strach, že by si bral osobně, když mu odpovím nešikovně a nebo mu vrátím vtípek - ale spoléhat bych na to neměl, neznám ho přeci... Je tu moc lidí. Je tu moc lidí, i když člověk tu vlastně není jediný. Nedokážu už vnímat oba naráz plně, chci spát, chci Alexandra, chci aby mě přestala bolet hlava a já znovu myslel jasněji. "Cože...?" hlesnu. To vysvětlení na mě bylo už moc složité. Ale začátek jsem pochytil - že lektvar bude účinnější po léčení. Dobře, tím je to asi dané. Zaznělo tam taky něco jako po zbytek noci klid, a to přesně bych rád. "Tak tedy potom," řeknu nejistě, protože moc jistý pointou si nejsem. Ale nějak se mi podaří si ta slova přebrat ještě jednou a pomaleji a snad už se chytám. Alistere, já se bolesti vážně nebojím... ne v tom smyslu, jak si asi myslíš. Jen jsem z ní unavený, nechci další, nejsem už úplně schopný jí jít naproti; jenže tohle je něco jiného, nehodlám ji brát jako argument pro nebo proti. Prostě to udělej, vyvádět nebudu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po čtvrt na dvě, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Zavři oči
„Hodnej kluk,“ zakřenil se na tebe dobromyslný obr, „a teď zavři oči. Zhluboka se nadechni a za chvíli to máš za sebou.“
Nádech, výdech a – křup! Alister tě popadl za nos, vcelku elegantně za něj zabral a nemilosrdně jím pohnul. Zvuk kostí neochotně se přechylujících do správné polohy ti projel lebkou. Bolelo to víc, než jsi čekal. Pokud jsi měl pocit předtím, že zlomený nos bolí, podruhé za den bolel ještě hůř.
„Ještě chvíli.“
Ještě chvíli. Ještě chvíli! No, řekni, neurazil bys mu za to nejraději hlavu? Pak by třeba pochopil, jak nevhod teď přijde ten nezúčastněně klidný hlas. Na rtech jsi znovu ucítil pachuť vlastní krve. Alister se tím vůbec netrápil. Obrovskou dlaň ti položil na čelist a konečně tebou projela zelenkavá magie voňavá jako čerstvě posečená tráva a vítr prohánějící se hlubinami lesů. Nedalo by se vyloženě říct, že to bolet přestalo, ale… ano, přestalo to bolet. Bolavá hlava se zdaleka neutišila úplně, na nose jsi cítil zvláštní tlak, jako by tě tam Alister pořád držel; bylo to, asi jako by ti položil studený obklad na třeštící hlavu a na chvíli to pomohlo.
„Hlava si bude potřebovat odpočinout,“ hlesl Alister tlumeným hlasem, zakrvácenou dlaň si otřel do kalhot a do roztřesených rukou ti konečně vtiskl nechutně zelený lektvar. „Zranění, která jdou pod kůži, potřebují čas. Nos by měl být v pořádku, ale ta hlava – říká se tomu stínové zranění. Jsou to zbytky toho, co magie nedokáže vyléčit hned. Tkáň na tom místě je citlivější, bolavá a, dalo by se říct, křehká. Když nedostane čas, aby se doléčila, hrozí vám další otřes mozku, nebo tam může třeba vzniknout chronický problém. Prostě – zkuste se zítra nenechat praštit do hlavy, jo? Pak to bude v pohodě…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Cože, hned?! Potřebuju trochu času - ale asi je to lepší - vlastně určitě - můžu si zkoušet namlouvat, co všechno bylo horší, co mám za sebou a jak je to nepodstatná cesta k žádoucímu cíli, ale jen tak sedět a čekat, až mi někdo zlomí nos, je jenom bezvýhradně děsný. Na to se stejně nedá připravit... jen poslechnout. Opřít hlavu, chladnoucími prsty obemknout područky křesla, uvolnit všechny svaly a hlavně hlasivky - a zavřít oči. Alespoň že se s tím nemaže... V temnotě za zavřenými víčky vybuchne ohňostroj a přesně jak jsem se bál, ostrá bolest proletí jako spalující tsunami hlavou a zarazí se snad až o protější zeď. Ksakru... přísahal bych, že zlatej Pepa... je to takový šok, že nevykřiknu ani v duchu, odbýt se mi to podaří jen prudkým nádechem a slzy vytrysknou prakticky okamžitě, s příkořími v oblasti nosu zřejmě pevně spojené. Do háje... Dýchej. Je to jenom bolest, o nic nejde. A vlna magie, léčivá a tak příjemná, přijde vzápětí. Alister něco povídá, konečně se přiměju otevřít oči a jen zamrkám, když mi světlo v pokoji najednou přijde moc ostré. Doznívající šok vibruje tělem, i když bolest už poslušně doznívá, srdce tluče divoce a pachuť krve v puse je něco, co mě příliš vrací do sklepa plného... mrtvých... Nespi. Nezavírej oči, ta touha u toho všeho tady nebýt je až příliš silná. Aha, lektvar... vypít. "Rozumím," vypravím ze sebe. Každá věta, kterou vyslovil, dávala smysl a chápal jsem ji, takže rozumím. O čem mluvil netuším ani přibližně. Ale je to přeci lepší... a bude víc, až vypiju ten zatracený lektvar. Zkamenělé ruce se kupodivu na povel pohnou, dlaní otřu těch pár slz a pak ho do sebe naklopím, chutná skvěle, protože všechno na světě chutná líp než krev v puse, a já se potřebuju nějak otřepat. Měl bych něco říct... "Děkuji vám, Alistere," řeknu s pohledem upřeným někam do jeho hrudi. Uf... je mi vážně divně... tak to byl hnus. Ale mám to za sebou. Teď jenom až zabere lektvar a bude to dobrý. Buď někdo říkal, nebo to vím už od dřív, že by takhle po zákroku měl zabrat líp... no tak, už jsi za limitem, máš mít dávno vydýcháno... snaž se víc. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po čtvrt na dvě, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Nejhorší léčitel na světě?
„Esseku!“ zavolal Alister, až ti zadunělo v hlavě. Nejenom, že to byl chlap jako hora, dokonce tak i zněl… kdyby se předtím aspoň zvedl a nevolal do koupelny přes tebe. „Mohli bychom dostat něco na utření? Ach, pardon,“ ztišil hlas a podíval se na tebe, „v poho? Žiješ?“
Pomalu se vytáhl na nohy. Protáhl si těžce zmáhaná záda, dlaněmi se dotkl stropu a s požitkem zamručel jako kočka protahující se na stromě. Jo, to je… dokonalost. Nádhera, prostě nádhera. Už nebyl nejmladší, co ho to napadlo dřepět sklopený nad pacientem? Místo toho, aby rovnou zamířil ze dveří, se posadil do křesla vedle tebe, natáhl si nohy k ohni a na okamžik zavřel oči. Dnešek byl náročný… Tolik pacientů v jednom domě neviděl už dlouho.
„Teď ten růžový,“ broukl. „Ty jo. Tohle křeslo… Musím říct, že si ten bídák Nicholas schovává nejlepší pokoje pro příbuzenstvo. Ach, ach. Za tohle bych vraždil. Co lektvar? Už zabral?“
Možná by zabral rychleji, kdyby ti tady doktor – který vlastně nebyl doktor, jenom léčil – dal aspoň chvíli klidu. Lektvar rozhodně nezabíral tak rychle, jako když u tebe ležela Miko a chránila tě před bolestí, vlastně jsi jeho účinky mohl sotva pocítit… ale pořád jsi na hlavě cítil rezidua léčitelské magie. Dokud ses nepokoušel přemýšlet, nikdo na tebe nemluvil a seděl jsi se zavřenýma očima, mohl bys dokonce říct, že tě skoro nic nebolelo.
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Hmmm," udělám a bolestná grimasa zase povolí, když ten zatracený chlap konečně přestane hulákat. "Nekřičet..." Alister je něco jako přírodní živel, bezpečný jen v přiměřeném množství. Nemělo by to všechno už zabrat? Nevděk světem vládne a čekal jsem od léčitelství víc, omlouvám se všem přítomným. Dobře, asi tomu chce alespoň pár hodin dát, chronické nevyspání a opakované zranění věci taky nepomůžou... naivně jsem si představoval, že rány uvnitř se hojí stejně snadno jako navenek, stačí vhodně modifikované kouzlo a přidat hrst magie navíc - a zlaté oči, nic takového. Mohlo by se tomu říkat třeba stínové zranění... zbytky toho, co magie nevyléčila hned... tak strašně chci spát... promiň, Alistere, vážně mi není do řeči. "Růžový..." Já růžovou nosit nebudu, cítím se líp v modré... aha, lektvar. "Nechci." Ani náhodou, a jestli nevíš proč, dej si na mé zdraví a pak mi přijď říct, co to s tebou dělá. S přivřenýma očima se dívám do plamenů, nasávám teplo a připouštím si neochotně, že to se mnou solidně otřáslo a asi potřebuju vážně trochu delší chvíli na to, abych se srovnal. Asi ti chybí adrenalin, usoudím jízlivě. Když o něco šlo, podobné nesmysly jsi na sebe nezkoušel. Jenže to je ta bída - můžu na sebe být kousavý jak chci, stejně se to ve mně třepe a nechci nic víc, než aby ten pitomý lektvar už zabral. Kéž by tu tak byla... ne, Miko ne, jen bych se celou dobu bál, aby Luna nenatáhla pařát... Alisterovi by měl někdo říct, že by měl pacientům s otřesem mozku pokládat méně náročné otázky. "Souhlasím," brouknu, aby si nemyslel, že ho ignoruju, pak mi dojde, že pravdy o křesle jenom konstatoval, a povede se mi dostat o kousek dál. Lektvar, na ten se opravdu ptal. Stejně s tím nic nenadělá, tak proč mi nedá pokoj... "Nevím, asi," zamumlám. Dýchej. Vezmi Alexandra za ruce, stiskni jeho dlaně, naber si z něj všechnu tu jistotu a dýchej. Dneska odpoledne to bylo přeci docela dobré. Za pár hodin zaberou kouzla i lektvary a vůbec všechno a bude - to - dobré... tohle je přeci to ono - úleva. Jen ti to ještě úplně nedochází. V hlavě netepe, ostré jehlice se neochotně stáhly někam do pryč a už nešimrají mezi vlasy připravené zabodnout se při každé příležitosti. Dobře, dělal sis větší naděje, ale tohle je mozek a ne odřený záda. Dýchej, nespi, nezavírej oči. Dobré je to... jsi v bezpečí... nová bolest už nepřijde, jsi v bezpečí, doma... přál sis mít doma... a vážně jim nejsi lhostejný... to je tak... zvláštní... Nespi! Sakra. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po čtvrt na dvě, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Kdo je nejlepší Essek na světě?
„Jste si jistý?“ předklonil se Alister překvapeně. „Pomůže vám to se uklidnit. Zapomenout na dnešní noc…“
Pomalu, jenom kapku po kapce, bolest ubývala. Minule jsi toho byl ušetřen, většinu toho jsi prospal a pak tě všude doprovázela Miko. Možná si vzpomeneš, že i dnes ráno tě tělo bolelo, že ses probudil se strašlivou bolestí hlavy a že na tebe dopadala tíha probdělých nocí dvojnásobně. Že pustit červenou pandu z náruče byla zkouška tvé vůle. Ano, říkalo se tomu stínové zranění.
Zrovna, když se otevřela koupelna a Essek k tobě zamířil s ručníkem v ruce, tě zalila další – zcela nedostatečná – vlna úlevy. Bylo to lepší, vlastně to bylo lepší o dost, ale že by sis teď mohl otevřít knihu a číst si, o tom sis mohl nechat zdát… možná za dalších šedesát vteřin to nebude znít jako mučení, ale možná bys na to neměl spoléhat.
„Otřete se,“ poručil ti Essek překvapivě ohleduplným hlasem.
Do ruky ti vtiskl navlhčený, příjemně chladivý ručník. Smutná věc o magii a lektvarech bylo to, že tak okamžitý účinek jako obyčejný obklad zkrátka neměl ani jeden z nich… Možná by ses místo léčitele měl stát doktorem? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Nepotřebuju uklidnit," řeknu. Potřebuju probrat, chlape, probrat. "Možná kdybych potřeboval, zabírá líp?" Nebo potřebuju a jsem na tom s vnímáním sebe sama tak mizerně, že to nepoznám. Ale po pravdě... strach z Luny mi připadá adekvátní. Je dobrá v tom, co dělá. Nejspíš v tom má praxi delší, než si dovedu představit. Že já se teprve učím alespoň nějaké mechanismy, jak se jí ubránit... ne moc úspěšně, pravda... nebo naopak. Alexandr si nemyslel, že neúspěšně... to bych teď stejně ze všeho nejraději: myslel na něj. Na to, jak všechno v něm říkalo, že mu na mě záleží. Na ty poslední hravé chvíle, než jsme se rozloučili dnes večer, do kterých i na tu dálku dokázal propašovat pár doteků. A taky když čerpal sílu on ze mě... A že je mi bídně ze vzpomínek na dnešní večer, i to mi připadá dost přiměřené. Byla to hrůza zcela objektivně, promiňte, Alistere. To v sobě prostě musím zpracovat sám. Sice se na to pokouším nemyslet, ale ono se to někde na pozadí mysli přemílá a převrací, dokud se hrany neotupí a nedokážu to konečně zvládnout. Možná jsem úplně mimo a lektvar by to všechno dokázal uhladit bez trápení, ale... nepřipadá mi to zdravé. "Ořezával myšlení způsobem, který byl... dost hrozný," pokusím se vysvětlit, že nejsem masochista, co by se zvlášť vyžíval v bolestných reminiscencích. Proti Luně taky nepomůže, protože jestli budu náhodou imunní proti jejím výpadům slovním, zkrátka mě mrskne do bazénku s kyselinou - a s dovolením, ani u toho nechci být. Otevřu pořádně oči. Je to lepší. Mysli na to, že je to lepší. Chvíle za chvílí, stačí počkat. "Děkuju," hlesnu s ručníkem v ruce, trochu bezradný, co přesně se žádá. Aha, já jsem asi znovu od krve... Nosu se dost zdráhám dotknout. Zvuk křupající kosti, který jsem slyšel zevnitř hlavy, a ta děsná bolest vzápětí - navzdory brzké úlevě si nějak nedovedu představit, co teď na jeho místě mám. Uvěřil bych snadno oteklé bakuli i úplné placce. Ale pak si prostě přitisknu ručník na obličej a všechno ve mně div nezasténá úlevou. Alexandře, máte konkurenci. Ano, v mokrém ručníku. Nos kupodivu stále mám, moc se ho zkoumat neodvážím, ale zřejmě dopadl dobře... určitě, Essek by se ozval. Cípy ručníky přitisknu na okamžik i na spánky. Krása. "To je úleva..." vydechnu do mokré látky, protože pouhé 'děkuju' mi najednou připadá hrozně nedostatečné. Jenže úkolem bylo se otřít a tak se jen nerad přiměju opravdu zjistit, jak jsem na tom, a nějak si poutírat spodní část obličeje. Dobrý? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po čtvrt na dvě, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Essek je ve vedení, současné skóre je 1 – 0. Podaří se Alisterovi vyrovnat?
„Aha,“ Alister zabručel, přičemž se předklonil v křesle a znovu se na tebe zadíval. Přemýšlel. Samozřejmě, že jsi nebyl první ani poslední, kdo na růžový lektvar reagoval takhle, ale… „Mohli bychom zkusit něco jiného? Vývar z dobrůvek. Ten se tak používá na uklidnění a není tak silný…“
„Vývar z dobrůvek by vás uspal, Brooksi.“
„Proboha, Esseku. Ten kluk se vyspat potřebuje,“ zavrčel léčitel unaveně. Copak mu ten zatracenej elf musí při každém kroku házet klacky pod nohy? To mu to fakt stojí za to? Vážně?
Essek jenom pokrčil rameny. „Dodělám tu koupelnu a pak si promluvíme. Pokud jste tady hotový, Heinzi, běžte se ještě podívat na pana Kytelera a pak si můžete jít lehnout. Vám by vážně mohlo pomoct se vyspat…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Neříkal mi náhodou někdo, že dobrůvky nejsou pro nazírače vhodné... nebo to bylo právě naopak... nevzpomínám si. To je jedno - i kdyby zabíraly sebelíp - jo, to jsem si přesně myslel. Usnul bych. A vůbec, Alistere, posloucháš? Nepotřebuju uklidnit, vážně ne. I když jestli si myslíš, že dávno neležím v posteli jen z nějakého rozmaru - nebo nervů na pochodu - smysl ty nabídky asi dávají. Jak málo Alister rozumí mojí situaci, mě dost překvapí. Jistě, proč by měl - opravuje těla, démoni těžko budou jeho parketa. Essek mu docela určitě nic nevykládal, když je tak vedle sebe vidím, a nikdy před tím jsme spolu nemluvili. Zároveň si ale začínám říkat, že od Kytelera byl dobrý tah nechat Esseka na Alistera dohlížet. Essek nad věcmi přemýšlí v souvislostech, lahvička s madžikou toho budiž důkazem. Alister mi klidně zahuláká do uší. Pořád je mi sympatický, ono snad ani nejde, ani nebyl, navíc vážně dělá, co považuje za nejlepší... a možná mu křivdím... ale stejně mi přijde, že celkový obraz mu trochu uniká. "Potřebuju se vyspat a s usnutím bych potíže opravdu neměl," řeknu. "Ale kdybych to dopustil, se spánkem by to nemělo společného vůbec nic. Je úplněk. Už dva tři dny mi Luna nedává vůbec žádný čas, a potkat se s ní přímo dnes opravdu nechci." Ani nevím, proč mu to vykládám. Zatímco si systematicky snažím očistit obličej - a občas nějaký čistý kousek protřepnu a přitisknu na čelo, pousměju se na něj. Je to čím dál snadnější... vážně to přestává bolet. Někde hodně hluboko se probere k životu prvních pár jiskřiček euforie. Nebolí! "Není to nic, co by stálo za řeč," dodám pro jistotu. "Jen abyste věděl, že nechci sabotovat všechno to léčení - a poslouchám, co mi říkáte. Jen okolnosti jsou, jaké jsou." Na Esseka se jen podívám a maličko kývnu. Vím, díky... dám si pozor. Jsem rád, že je v tomhle na mojí straně, i když jsem už zase Brooks - ale možná tím líp, pomůže mi to nezapomenout, jak velice křehká je jeho vstřícnost. A taky vlastně pořád neví, co se večer dělo... a jé. To vydrží na pěknou chvíli - zato zůstat vzhůru nad ránem, až budu zase sám, bude pořádný oříšek. On ten nos bude asi vážně v pořádku... jak já bych spal. Jsem tak utahaný, že už mi chvílemi prolétají myslí představy, které s logikou skutečného světa mají jen málo společného. Zapátrám pohledem po stole. Taková konvička s runšinem, panečku... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po čtvrt na dvě, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Gól! Skóre je 2 – 0. Vítěz jde umýt koupelnu!
„No, dobře…“ povolil přeci jenom Alister.
Vlastně jsi měl pravdu. Byl to skvělý léčitel, možná by se dokonce dalo říct jeden z nejlepších v Kelliwigu, ale spoléhal se příliš na schopnosti své vrozené magie. Dokázal se podívat hluboko do tebe a hned věděl, co s tebou bylo v nepořádku. Nediagnostikoval, nepřemýšlel nad tím, prostě se řídil touto magickou intuicí. Dosahoval díky tomu výsledků, o kterých si i čarodějové mohli nechat jenom zdát, ale zároveň ho to oslepovalo – jako třeba teď.
„A vy byste se měl také vyspat, Esseku,“ odhodlal se splnit svou povinnost alespoň k vašemu společníkovi. „Pokud vím, postel jsi včera ani neviděl…“
„Pracuji.“
Aniž by projevil sebemenší zájem v Alisterových slovech, se Essek sklonil ke stolku, dolil ti hrníček runšinem a rovnou ti ho podal. Jestli ten ti nečetl myšlenky… nebo jsi byl opravdu tak průhledný? Teprve pak se napřímil a zamířil zpátky do koupelny.
„Pro všechny hvězdy na nebesích,“ vydechl Alister, zatřepal nad ním hlavou a podíval se na tebe. „Z něj si příklad neber… nikdy a v ničem… Chceš společnost, než se vrátí?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Neměl byste poslechnout vlastních dobrých rad a vyspat se?" uchechtnu se. Hlava se mi trochu točí ryzím okouzlením z toho, že nebolí. Něco ve mně by se chtělo zvednout na nohy a pobíhat po pokoji sem a tam a hlasitě se rozesmát, a to rozumnější nastaví ruce pro hrnek, pípne poděkování a je rádo, že se nebude muset řešit promáčený koberec. Zvědavě se na Alistera zadívám. Zřejmě mu připadá nevhodné, jak mě Essek obskakuje. Možná by považoval za výchovnější, kdybych ještě seděl v koupelně na zemi v louži špíny, plánoval cestu k ručníku a zpytoval svědomí. A možná by bylo? Kdo ví, co mě tahle Essekova ochota bude stát. Docela se mi dařilo se od něj odpoutat a teď už k němu zase vzhlížím a uvnitř se třepu, co bude. "Rozhodně bych chtěl umět být tak dobrý ve svém povolání jako on v tom svém," odpovím. Trochu doufám, že elfové mají sluch zhruba jako lidi a tohle zůstalo jen mezi mnou a Alisterem; jestli ta věta vůbec dávala smysl, protože říkat jsem ji musel po kouscích. Jazyk se mi srandovně plete. Opravdu bych se... potřeboval vyspat. Jasně, a co je ještě nového? Opatrně zvednu hrnek. Málem jsem o něj požádal Alistera a teď jsem napůl zvědavý, jestli by to taky považoval za tak nevhodné. Jenže nevěřím si a plýtvat touhle živou vodou nehodlám... ale zároveň doufám, že se tak nějak z přirozenosti zásoby sil budou obnovovat rychleji, než sílit únava, a třeba za nějakou chvíli vstanu sám. Nebo si alespoň sám naliju runšin. S magií to tak bylo! A líp se mi mluví, to je dobré znamení - leda by za to mohla trochu lepší hlava. Bylo by dost žádoucí se nad ránem moct projít a nebo alespoň číst. A nebo alespoň srozumitelná samomluva budiž mi přána - a pak že nejsem skromný. Ne, nevadí mi, že mi Essek pomáhá, rozhodnu se nakonec. Samotnému by mi přišlo jako samozřejmost takhle někoho obstarat. Jen bych v tom zaručeně nebyl tak dobrý a předvídavý. Možná po dnešku o trochu víc... Je to trapas, není to nejšťastnější na mnoho způsobů, ale nějak mi fantazie nenabízí, k čemu by bylo dobré mě v tom nechat plavat. Už vidím Alistera, jak by se tvářil, kdyby mě měl ošetřovat někde na podlaze, kde bych se zrovna uhnízdil cestou odněkud někam. On vážně nedomýšlí... A nebo měl na mysli úplně něco jiného, napadá mě dodatečně s jistým zahanbením. Netočí se celý svět jenom kolem tebe, Eliáši. Na hrníček s runšinem se taky usměju. Zítra to bude dobré, všechno bude dobré. Celý den věnuju jen výpravou za Alexandrem a odpočinkem. A hledáním způsobu, jak se zbavit Luny. A Jamesem. Možná artefakty. A... ha, to je asi vážně všechno. Musím tu hlavu doléčit za každou cenu, tohle je peklo... "Jsem rád, že jste tady," řeknu Alisterovi upřímně. "I když si myslím, že kdo spát může, by taky měl..." Hlavně že na Esseka se tváří, jak mi dělá pomyšlení - a pak kvůli mně ponocuje zrovna tak. Asi je všechny mám vážně rád! I když tuším, že ta hřejivá vlna všeobjímající náklonnosti bude mít původ právě v těch poněkud unaveně sršících jiskřičkách euforie, stejně mě pobaví. Měl bych na něj tolik otázek... co je zač, proč je tady, jak je na tom Kyteler - v tom mi zabrání vlastně jen Essekova blízkost - jaké má názory na život a na Blackwoody a taky všechny ostatní čaroděje; ale ještě pod dojmem vlastních slov a taky hlavy, která nebolí, vyletí ze mě otázka docela jiná. "Svedu být tak dobrý léčitel jako vy?" Tolik ke skromnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, půl druhé, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Takový večerní pokec
„To říkejte Essekovi,“ povzdechl si nad ním Alister a zadíval se na dveře koupelny. Ne, jeho předchozí slova se netýkala tebe, nýbrž neschopnosti toho chlapa odhadnout vlastní limity a postarat se také někdy sám o sebe… hlavně, že tady už kdovíjak dlouho běhá s mopem v ruce, jako by se kvůli špinavé podlaze měl zhroutit celý svět. „Já se aspoň vyspal včera. A dneska už jsem pár hodin stihl, ale… dejte na mě, ten pitomej elf sebou jednou švihne – a pak se bude vztekat na všechny strany, že bude pomoc potřebovat pro změnu on.“
Když jsi svolil ke společnosti, věnoval ti přátelský úsměv a bez sebemenších ohledů pro ten nebohý kus nábytku se znovu zapřel do křesla, až pod ním pružiny nešťastně zaskřípaly. Vlastně pro něj bylo až komicky malé… ale, když si podepřel záda polštářem, napůl se položil a ještě si natáhl nohy k ohni, sedělo se mu obzvlášť pohodlně. Křeslo to bylo každopádně fajnové.
„Upřímně?“ podíval se na tebe Alister, ale vlastně se nad tím ani nezamyslela a pokračoval dál od srdce. „Promiň, mladej. I kdybys podědil talent po Nicholasovi… a ten byl sakra dobrej léčitel… pravděpodobně se nevyrovnáš ani nejhoršímu fir bolgovi. Čarodějové jsou zkrátka… jak se to… míň specializovaní. My odmalička umíme jenom léčit a koukat do lidí, co je s nimi v nepořádku…“ poklepal si prstem na spánek a zakřenil se, „a vy zase umíte fůru jiných věcí. Dokonce i Petr bude ovládat vodu líp než většina těch sralbotků na týhle straně řeky a to je prd čaroděj a krev mořské víly má jen z jedný čtvrtiny.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Essek je příliš blízko, než abych si troufnul mluvit stejně volně jako Alister, ale nejde se neusmívat, když to slyším; vlastně mám co dělat, abych se nezačal uchechtávat při představě nepříčetného Esseka, který potřebuje cizí ruce, aby mu podaly misku polévky. Jen odevzdaně pokrčím rameny. "A taky tu pomoc dostane," odpovím se širokým úsměvem, ze kterého mě nebolí hlava, a ne moc nahlas. "Jestli se to musí naučit právě takhle." Mně taky stačilo se jednou sesypat a pak ho málem požádat o ruku za talíř špaget, aby mi došlo, že o jídle musím přemýšlet víc. A nebo se postavit vedle Alexandra, aby se mi zalíbila možnost obléct se docela novým způsobem. Koneckonců za dnešek jsem snědl... ehm... skoro celou jednu porci normálního jídla a zničená várka oblečení byla dosti slušivá; ale to se nepočítá, protože okolnosti. Esseka patrně chrání před nejhorším ochotná kuchařka a tuhý kořínek... a večerní story zkusím vzít přiměřeně stručně, aby mohl zapadnout co nejdřív. Za Stínem jde Weir a policii v noci nepořeší. Jen se teda vážně musím hlídat... Hlava mi nadšeně lítá v oblacích a začít vykládat nesmysly bych mohl až moc snadno. Ale stejně je to bída... kdo ví, kolik věcí ještě neznám a nevím... koho by napadlo, že existují elixíry na vlasy, které si pak můžu sepnout jehlicí... že tak obrovský, strašně obrovský rozdíl v náhledu na sebe sama udělá, když jsem pro někoho důležitý. Že... Myšlenky se mi rozutečou a zůstane jen dojem, že zkušenost nade vše, a že nejen Miko zmiňovala, že to má Essek hodně těžké; a vůbec o tom nepochybuju. Okolnosti. Rád bych si představoval, že mu ulehčím, ale obávám se, že se svými pohádkovými představami o čarodějích budu ještě hodně dlouho slušná koule na noze. "Fir bolg," zopakuju polohlasně a sám pro sebe si přikývnu nad novou položkou ve slovníku. "Alexandr říkal, že talent mám," vyletí ze mě, i když je to přesně ta věc, kterou bych si jen o třetinku vteřiny později nechal pro sebe. "Ale kdo ví jaký," hodím po něm omluvně očkem. "Rozhodně skvělý slyšet, že je moje hlava v dobrých rukou. Má vůbec smysl pro čaroděje zabývat se léčitelstvím?" zauvažuju nahlas. Jestli jsme dobří v jiných věcech, skoro to zní, že dává smysl se zabývat - no, jinými věcmi. A hej, o Petrovi laskavě... dobře, takové grády jako z Alexandra z něj necítím, ale stejně. Beztak si nedovedu sám sebe představit jako doktora. Nebo možná ano... umět bych to chtěl... a možná nebudu mít na výběr, jestli mi nic dalšího nepůjde. Mezi lidma by bylo stejně dost komplikovaný takového Fir bolga nechat pobíhat - no ovšem! "Je vás hodně?" přeptám se, zaujatý tou představou. "Jak to vlastně děláte venku, umí být iluze dost silná, abyste taky vypadal jako člověk?" Jsem dost rád, že si ji - jako Essek - neobléká i na doma. Nebo je to s ní samozřejmě o hodně komplikovanější. Není ve skutečnosti z jiného vesmíru? Je, odpoví pobavený hlásek. Ten přízvuk se nesplete! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, půl druhé, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Magie a artefakty
„Když budeš přemýšlet takhle, nebude mít smysl, aby ses zabýval ničím. Vždycky najdeš magickou bytost, která má zrovna tuhle magii vrozenou a která v tom bude lepší, vždycky, ale to neznamená, že ta magická bytost bude vždycky přítomna na místě a ochotna pomoct,“ pokrčil rameny. „Tolik Fir Bolgů po světě zase neběhá… Rozhodně ne po tomhle. Poslyš. Udělej si laskavost a, pokud musíš porovnávat své schopnosti s jinými, porovnávej je s těmi, kdo pocházejí ze stejného světa jako ty.“
Když ses zeptal na iluze, položil si dlaň na hruď, zamračil se, prohmatal si všechny kapsy a pak z jedné vytáhl obyčejný kožený řemínek, na němž se houpal zavěšený prsten. Modrý kámen se magicky zaleskl a na prstenu samotném bylo něco napsané cizím jazykem.
„Většinou se používají artefakty, jako je tenhle,“ vysvětlil. „Je to… celkem zbytečné. Tam venku si většina lidí nevšimne, že vypadáme jinak. Prostě to nejsou schopni vnímat, jejich mozek funguje jinak, ale… najdou se výjimky. Většinou jsou to dost cvoci, konspirativci a tak, ale… takhle se třeba rozšířily historky o nebohé Nessie. Loch Ness,“ dodal. „Beztak si myslela, že ji lidi uvidí jako obyčejnou rybku nebo tak něco – a ejhle, nějaký pitomec ji viděl. A lidstvo se toho nepostilo dodnes. Všechny magické bytosti se v tomhle světě musí buďto zahalit iluzí, nebo nosit takovýto artefakt, je to daný ze zákona.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Upiju z hrníčku a ruce jako by ho udržely snadněji než před chvílí. To proto, že mě nebolí hlava, podělím se s ním, protože ta rozmařilá radost ve mně spíš sílí, jak mi v opakovaných vlnách dochází, že jsem se opravdu dočkal, a že jen tak znovu nezačne, ani když se dějí úplné divočiny: třeba otočím hlavu k Alisterovi docela obyčejným, a tedy značně neopatrným gestem, nebo když on znovu zapomíná tlumit hlas. Zajedu si prsty do vlasů, jsou nezvykle příjemné na dotek a ani to místo omlácené ze sklepa není cítit. Krása... krása nesmírná. "To je pravda," řeknu, beztak jsem to nemyslel doslova vážně - ta úvaha vedla směrem, který teď, unavený a bez souvislostí, pořádně nepodchytím a nemá smysl se o to snažit. "Stejně chci umět všechno." Porovnávání, hmm... užitečná věc. Inspiruje mě k tomu, o co všechno bych se mohl snažit, a obecně lidských možnostech. Teď už i nelidských. Ale kdybych měl být upřímný... vlastně jsem potkal někoho, kde prostá inspirace mění svou povahu do zcela konkrétní touhy vyrovnat se. "Smím...?" zavrtí se dychtivě pomyslný ocásek, abych se mohl na artefakt podívat zblízka. Ucítím z něj něco, jak dobrá je to práce, vidím dobře, že je tam něco napsáno? "Tak to je něco. Sotva jsem to skousnul u Flynna - to byl kocour s netopýřími křídly - tak budiž, základ je důvěrně známý, křídla se pominou. Ale že by byli slepí i na vás... tím líp," musím se zasmát. Že přehlédli jedno malé kouzlo na zastávce tramvaje, se už nedivím vůbec. Tedy divím. Ale nedivím. "Takže opravdu jste z jiného světa?" nadhodím, protože to co říkal prve jako by ten směr naznačovalo. Na ulici vypadá asi jenom jako nemožně vysoký chlap... Pokoj se zhoupne, až musím honem narovnat hlavu a ujistit se, že hrnek stále držím rovně, prudší nádech mi zadrhne v hrudi. V nějaké chvíli se ta šílená touha spát překlopí do vyčerpané, nepříjemně senzitivní bdělosti, to už přece znám - už aby to bylo. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, půl druhé, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Trocha zeměpisu neuškodí
„Jasně.“
Alister ti bez sebemenších zábran prsten podal. Kromě toho prvotního záblesku – který se ti možná jenom zdál – jsi z artefaktu necítil nic dalšího. To jsi ovšem necítil ani z Alexandrova prstenu šepotu větru, dokud jsi do něj nevložil magii, nebo se tě nepokoušel kontaktovat on. Kdybys nevěděl, že jsou to magické artefakty, nejspíše bys je považoval za obyčejné prsteny. Něco napsaného na něm bylo, ale přečíst jsi to neuměl a nevěděl jsi ani, v kterém to bylo jazyce.
„Ono je to vlastně složitější,“ pokračoval Alister mezitím, „není to selektivní slepota, kdy by odmítali nadpřirozeno a nechtěli ho vnímat, jejich mozek ho prostě nedokáže vnímat. Čarodějové jsou v tomhle ohledu vlastně taky dost omezení… jako by vám chyběl… jeden ze smyslů, dalo by se říct, i když vy už jste na tom přeci jenom líp. Ještě za mého dědy byste nepoznali ani vlkodlaka, dokud by se před vámi neproměnil.“
„A teď se ptáte přímo na mě? Jo, já jsem z Ostorie. To je… chm, svět obrů, tak by se to dalo asi nejlíp popsat. Spousta lesů, hor a to všechno obklíčené zmrzlou zemí a ledovci a všema těmahle srandičkama,“ pokračoval s úsměvem. „Ale moje dcera se tady už narodila. Teď je v Irsku. Fir bolgové tam mají docela velkou kolonii, která je součástí území tamní větve Kytelerů.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Mám hezčí, usoudím spokojeně, když si mohu prsten podržet v prstech a nechat plameny ohně odrazit se v modrém kameni. Písmena mi sice skáčou před očima všelijak, ale že bych je stejně nepřečetl, to vidím jasně. "Opravdu?" podivím se a s děkovným gestem ho podám Alisterovi zpátky. "Vždyť vlkodlaka poznám i já." Se svou nula nula nic magickou hladinkou... ale vlastně... jestli je to smysl, možná na množství magie nezáleží, jenom na jeho citlivosti. "Chcete tím říct, že se v tomhle směru čarodějové pod vlivem magie... hmm, postupně vyvíjejí?" Získat nové smysly, to zní pozoruhodně. Flynn by nemusel vztekle prskat, že stačí koukat na svět takový, jaký je. A jestli to jde tak rychle, že už za pár stovek let jsme se stali vnímavějšími... ha, o tom si musím určitě něco přečíst. Za vší tou Merlinem a Morganou propůjčenou magií musí být víc, než se zdá. Že má Alister dceru mě kdo ví proč překvapí. Není nejmladší, už musí být velká - páni. A popis té země je jako ze severských pověstí, musí to tam být hrozně zvláštní. Já o sněhu zatím jen četl a led znám jen z limonády. "Titány jste tam neměli?" musím se zasmát. Zní to úžasně! Ten asi na rozdíl ode mě věčně chladem netrpí. "Dcera taky dělá léčitelku? Alespoň hádám, že už je dospělá, když jste tady. Jak se jmenuje... jaká je?" Jen trochu se otázkami na téma, o kterém nepochybně mluví rád - co jsem tak stačil v obchodě zjistit, tak každý na světě mluví rád o svých dětech - snažím zavděčit. Jsem doopravdy zvědavý, fascinuje mě ten načrtnutý obrys obyčejného života takového, jaký má být, je pro mě zvláštní dotýkat se rodičů a dětí a trochu takhle nakouknout z dálky, jako bych pomalu zjišťoval, co to vlastně obnáší a obnášet má. Sám mám dojem, že s rodiči nic společného mít nechci, ale třeba... třeba je to normální a správné a na místě, třeba měli nárok něco takového požadovat a já jen nedokázal dostát jejich očekáváním. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, půl druhé, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Možná i historie?
„Naši nejstarší to říkají,“ odpověděl Alister. „Nakolik je to pravda… No, možná je. Za tu dobu lidé třeba vynalezli kompas,“ uchechtl se, „a knihtisk, ale popravdě tu nejsem dost dlouho, abych to posoudil. Teprve něco málo přes sto let.“
Znovu se natáhl, vzal si prsten zpátky a tentokrát ho strčil do jiné kapsy. Kdyby ho tady zapomněl, ještě by ho Essek zatkl za porušování zákona – no, možná mu křivdil, ale moc ne.
„Titány?“ podivil se Alister, ale pak s úsměvem zavrtěl hlavou. Že o nich nikdy neslyšel, ho netrápilo ani v nejmenším, vesmír byl dost velký, aby v něm bylo všechno možné i nemožné… „Co jsou zač? Dospělá, no… Letos jí bude padesát tři a myslí si, že ví všechno nejlíp. Totiž, fir bolgové se dožívají přes pět set let, tak chápej, v tomhle světě by jí mohlo být tak deset, ale ta byla dospělá, už když se učila chodit. Občas jsem měl pocit, že vychovává ona nás. Léčitelka není. Talent má, to jo, však je taky po mně,“ zakřenil se, „ale dala přednost studiu… ech, to bych akorát proplet, věnuje se v zásadě magický archeologii. Především období, kdy se v tomhle světě objevili první fir bolgové a jejich stykům s prvními čaroději. Artuš proti nim – nám – vedl dost vošklivou válku a… no, jedno ti řeknu, tohle má určitě po svý mámě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Jo, a taky byli na Měsíci," div neprotočím očima. "Technologie se nepočítá! Ta je jak kamínek z vysoké hory, jak se jednou rozjede, strhne lavinu. Ale počkejte, počítat věk takhle... tak jsme stejně staří," rozšíří se mi úsměv skoro potměšile. Doktoři se asi stejně musí poslouchat, více méně, i když jsou to léčitelé - ale třeba musí míň, když jsou to teprve lvíčata. "Nejsme, čarodějové se vlastně dožívají víc. Tak nic," pokrčím rameny nevinně. Já a uvažovat nad tím z důvodů chabé pacientské kázně? Nééé. Znovu upiju runšin, už vychládá, škoda... ale je mi teplo. Nestýskat se mi tak po Alexandrovi, nikdo už mě z toho křesla nedostane pryč. Alister má pravdu, pohodlné je báječně, a já se vznáším na obláčku lásky ke všehomíru, nadnášeném tím naprostým blahem z nebolavé hlavy. Ani o břichu vlastně nevím. A župan je měkký tak, že drobné pohyby neznamenají, že to zadrhne a zabolí, i když se zrovna opírám. Dnes večer jsme uspěli, teď zrovna o Jamesovi nepochybuju ani trochu, a všechno na světě je v pořádku. Rád bych se ho zeptal, jestli se mu nestýská po manželce, ale nerad bych rýpnul někam, kde to možná zabolí, a taky... jestli se dožívá tak vysokého věku, strávit nějaký čas u Kytelera, který ho dost možná potřebuje denně, pro něj nemusí znamenat mnoho. Esseku, no tak, běž pro... něco... Alister je tak otevřený, že by určitě na moje otázky odpověděl. Alespoň nějaké. "To zní jako velice zajímavý obor zájmu," uznám. "Musí být hodně chytrá. Tak to je fajn, že jste to navzdory všemu nakonec dali s čaroději dohromady. Tohle je oblast, kde vynikám obzvláštní tupostí," přiznám v té pokračující radostné neschopnosti včas zmlknout. "Nějak nepobírám, proč se lidi prostě nedomluví. I nelidi." A tak budu patrně Esseka a Alexandra uvádět v zoufalství svým nedostatkem paranoi a chápavostí ještě hodně dlouho... a nebo spadnu z obláčku zase na zem, vystřízlivím a dozvím se víc, a všechno bude dávat mnohem větší smysl. Musím se to prostě naučit... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, půl druhé, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera A nálada právě klesla do bodu mrazu…
„Vždyť to říkám! Nejsem zase tak starý,“ Alister se energeticky předklonil, div křeslo při tom neopatrném pohybu nevypustilo duši – obrazně řečeno. „Ale… Asi bych to měl uvést na pravou míru. Podle tý logiky by mi bylo spíše dvakrát tolik co tobě. Do tohohle světa jsem přišel, když mi bylo… skoro sto. Devadesát osm. Přišel jsem požádat o právo k pobytu na povrchu a – tady Essekovi byly tak tři, čtyři roky,“ ztišil trochu hlas a pokynul hlavou ke dveřím koupelny, které se zrovna v tu chvíli otevřely. „Pochybuji, že si to vůbec pamatuje…“
„… ale pamatuji,“ ozval se Essek nespokojeně ze dveří a opřel se o trám.
„Býval jsi milejší,“ odpověděl mu Alister s nostalgicky. Nemyslel to zle, jenom… nedomýšlel. „Těžko si představit, že byl ještě menší než dnes, viď?“
Essek jenom povytáhl obočí, načež se mu konečně podařilo upravit si rukávy a pohledem zakotvil na tobě. „To je prosté… protože všichni obhajují své zájmy, zajímají se jenom o vlastní dvoreček, vlastní postavení, vlastní moc a nějaké vyšší dobro je nezajímá,“ zavrčel zatrpkle.
„Špatný večer?“ zeptal se Alister málem soucitně.
„Něco na ten způsob…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Áha..." div se neklepnu do čela, když mi dojde, kde mi utekla souvislost. Do dalšího počítání už se určitě pouštět nebudu, zvlášť když nemám šanci odhadnout, jak dlouhý život mě čeká. Ale copak Alister... Essekovi je sto let?! Essekovi? Je sto? Tak to je něco. Dokonale mě to vyvede z konceptu. Měl jsem sklony se k němu chovat, jako by byl výrazně starší, navzdory té vizáži. Ale přičítal jsem to vlastní nejistotě a jeho zřetelné zkušenosti a schopnostem a taky tomu, že se jako výrazně starší prostě chová. Nějak podvědomě jsem tušil, že to bude víc, kdybych se zamyslel důkladněji, došlo by mi, že takové postavení by zase tak mladý nezískal, ale... sto? Páni. A v tomhle domě žije od malička, to je zvláštní... až se to ve mně pohne touhou, že ano, tohle bych si hrozně přál... být tu od malička. I když Kytelera ještě ani neznám... a kdo ví, jestli by mě Essek omylem neupustil do studny. Jen nevěřícně zavrtím hlavou. A někdo, kdo se o něj staral, a koho zná celý život, je těžce nemocný; a on nemůže zvládnout ho zastoupit, i kdyby se rozkrájel, ať je schopný sebevíc... vážně bych se měl snažit mu nepřidělávat práci. "Chm. Alespoň se vejdeme do dveří a nenaděláme škody na žárovkách," zabrblám kolegiálně jménem všech, kterým ke štěstí chybí pár centimetrů. Nemůže z každého vyrůst taková obluda, víme? Na Essekova slova jen neradostně pokývnu, ale řeč i rozvernost mě před ním rychle přechází. Nemám šanci nic říct správně, a na tohle téma už vůbec ne. Jo, Alistere, špatný večer - bohatě by stačilo, co si tu užil se mnou, ale nejspíš jsem byl jen třešnička na dortu. Do toho poklidného, málem už podřimujícího uvolnění, se právě vloudil drobný kaz nejistých obav z dalších chvil. Essek už nejspíš s koupelnou skončil; Alister odejde a já bych měl začít přemýšlet nad tím, jak shrnout průběh večera. Na umření už zdaleka nejsem, alespoň dokud se nechce víc, než právě teď bezvadně zvládám: sedět v křesle, usrkávat příjemně hořký runšin a zbytky sil se držet vzhůru. Na madžiku se těším velice, vkládám do ní dost nadějí, ale pro jistotu čekám na pokyn, kdyby s tím bylo spojené víc, než ji prostě vypít. A taky, hmm... ale třeba už bych uzávěr zvládnul. Nejistým gestem strčím vlasy za uši a ruka se zarazí jen na okamžik - ale už můžu, umyl jsem se opravdu hodně důkladně. Unavená tím malým gestem sklouzne mi do klína. Sklopím oči a zadívám se na vyčerpáním nešikovné prsty. I ten hrnek držím jako bramboru... vážně bych si přál se od mety nebolí mě hlava posunout zase o kus dál. Přinutím se uchopit hrnek tak, aby to nevypadalo tak demonstrativně asi ho už už neudržím a v duchu si nad sebou povzdechnu. Ano, upínej se na hrnek, to pomůže. Co se takhle raději přestat před Essekem tak třepat, hmm? Vždyť byl skvělý. Tohle ti mohl dát sežrat na tolik způsobů... a možná i chtěl, jestli on náhodou nezačal být milejší od chvíle, kdy mu Alister potvrdil, jak hluboko do nás Stín sáhl... ale to je jedno; prostě byl v pohodě a určitě bude i dál... i když si dál nevystačím s pouhými "děkuju". |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, skoro tři čtvrtě na dvě, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera ... takový ten rozhovor mezi dospěláky...
„Takže rada nedopadla, co?“ pokračoval Alister. Šťouchat do vosího hnízda by mu šlo, ale vlastně na tom ani neviděl nic špatného… dokonce si ani nevšiml tvého náhlého ticha.
„Blackwood navrhl neutrálního správce a nominoval Hickse, kterého celá rada radostně odhlasovala. Weir říkal, že doporučení arcimága nekladli sebemenší váhu, dokonce ani jeho vlastním komentářům,“ pokrčil rameny.
„Neutrálního strážce…“ zatřepal hlavou Alister – a stejně jako Esseka předtím ho ta slova kdovíproč pobavila. Ne, nikdo si nedělal iluze, že by strážce byl opravdu neutrální. Tenhle opravdu ne. „Jak to dokázal?“
„Protože ctihodný pan Pannel a drahocenná paní Clarková změnili hlas na poslední chvíli,“ odpověděl Essek podrážděně. Ti, kdyby se mu teď dostali do ruky, by se nejspíše přeměnili v popel… Zrádci.
„To Nicholase nepotěší… A záležitost dalších sentinelů?“
„Chtějí je najít,“ pokrčil rameny. „Prý spadají pod ochranu rady. Blackwood se podle všeho rovnou začal ohánět tím, že zatajit informace o sentilenech se rovná zradě vůči vyšší radě a čarodějné společnosti,“ podíval se na tebe, jako bys něco provedl, nebo tě z toho aspoň podezříval – ale možná stačilo jenom to, že jsi byl svědkem tohoto rozhovoru. Žádné další pitomosti, Brooksi! „To by ovšem museli uvést v platnost hlasováním. O čem jednali pak, vlastně nevím. Neměli jsme s Weirem čas probrat úplně všechno… Zítra se za ním zastavím.“
„Ty jo… Hmm, tak to mi něco říká, že je pravá chvíle na něco silnějšího než runšin. Mám… to říct Nicholasovi?“ zeptal se Alister málem soucitně. Ne, že by čekal špatnou reakci, spíše… tušil, jak těžké to bude právě pro Esseka.
„Řeknu mu to sám,“ Essek zatřepal hlavou s povzdechem. „Zítra.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Upadající moc arcimága v přímém přenosu... to je to, čeho jsem svědkem, nic jiného. Mohl bych si možná dělat naděje, že hlasování proběhlo právě takhle z důvodů, které předvedl Alexandr: zvídavosti a nadšení, badatelského zájmu a žádostivosti po osobní zkušenosti s takovým místem a starými kouzly, ale Essekova skepse mě pro tuhle chvíli převálcovala dostatečně. Opravdu se upřímně obávám, že je skutečným odrazem momentálního rozložení sil - a že nejsem na straně, která by tahala za delší kus provazu. Ale taky nejsem někdo, kdo by to mohl jakkoli ovlivnit, takže... ... ech. Zpět. Už jsem ovlivnil. A mohl bych dál, jenže Esseku, nekoukej takhle, i kdybych zjistil, kde jsou další sentinely, živá duše se to ode mě nedozví, nejsem úplně nepoučitelný! A to i kdyby se to odhlasovalo, protože... stejně už mám tu zločineckou dráhu slušně nastartovanou a projevuji pro ni obstojný talent... jenže co když promluví ostatní strážci... Nejsem právě teď zvlášť naplněný vírou v lidstvo. Znovu mě to vrací k myšlence, co se stane, když Kyteler zemře. Nejistá lítost - neznám ho a tak je zatím víc ze zmařených příležitostí se poznat než čehokoli jiného - se proplétá se zcela konkrétní obavou, jestli tu budu moct zůstat. Rád bych se Esseka zeptal, jestli o mně Weirovi řekl, protože jsem málem nemocný zvědavostí, jestli mě nepoznal díky Arturovi. Byli přátelé, třeba by mě přijali... ale to je tak strašně nesmyslný sled myšlenek, když nevím vůbec nic o tom, kdo zdědí tohle všechno a kdo bude nový arcimág... nejspíš nebudu nikomu stát za pozornost, natož aby se mě namáhal vyhnat... Alexandr mi poradí, možná i Essekovi budu ještě stát alespoň za to... Znovu upiju runšin. Po tak malých doušcích, aby mi déle vydržel, že sotva smáčím rty. Essek vážně není v dobré náladě - a co bych čekal. Ale to nevadí, prostě si musím dát pozor, co říkám... Plameny ohně se mi před očima rozostří, je to zvláštním způsobem hezké, obrazy v nich jako bych měl znát a stačilo by spojit si je s odlesky vlastních vzpomínek a najednou bych zase znal a věděl všechno co dřív... a uklidňující praskání dřeva k tomu... pozdě mi dojde, že znovu odplouvám někam pryč. Se slabým trhnutím se proberu a srdce se divoce rozbuší leknutím, až se mi zatmí před očima. Nesnáším to, vážně to nesnáším... Rychle si přehraju posledních pár vteřin rozhovoru, ale dobré, nikdo na mě nemluvil, jen se domlouvají, kdo Kytelerovi ty neradostné zprávy předloží. Hodně bych se chtěl ptát, ale nerozházet si to chci víc, takže... ech, vážně jsem mimo. Neškodné otázky napřed musím vymyslet. Promnu si čelo špičkami prstů, je to jako by mi úplně nepatřilo. Napij se, narovnej, nespi. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, skoro tři čtvrtě na dvě, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera ... bla bla bla, až najednou… ticho…
„Teď už je s ním stejně Miko,“ odpověděl Alister s měkkým pousmáním. „Chtěl vydržet, dokud se za ním nezastavíš, ale…“
„V pořádku,“ přikývl Essek. „Nic jiného jsem nepředpokládal.“
Jakkoliv se byli ochotni pohádat do krve kvůli tobě, tady najednou byli schopni stavět základy opatrné kolegiálnosti. Zase jim jednou docházelo, že nestáli na opačných stranách… Oběma jim záleželo na Nicholasovi, ostatně jim oběma záleželo také na tobě, ale ve tvém případě se rozhodně dalo debatovat o tom, co je pro tebe nejlepší.
„O dnešním večeru jsem mu ještě nic neříkal,“ dodal Alister opatrně.
„Udělám to,“ zopakoval Essek – a zabránil si v dalším povzdechu. Netěšil si, až mu bude vysvětlovat, že ses opět připletl, kam jsi neměl. Pokud ho to vůbec bude zajímat po tom fiasku na setkání rady…
„… což mě vlastně přivádí k otázce,“ Alister se najednou podíval na tebe, „co se vlastně stalo? Z Petra jsem toho moc nedostal. Byl zralý odpadnout. Ten konstrukt – Stín, viď? – musel být neuvěřitelný… Ani jsem nevěděl, že něco takového jde vytvořit.“
„Co tím myslíte?“ zeptal se Essek, než ses stačil vzpamatovat a rozmyslet si, čím začneš a jak. Vlastně byl zcela schopný ignorovat to, že ses nadechoval ke slovům a pokračovat ve svém. Tvá chvíle se nepochybně blížila, jenom… ti musí dát prostor.
„Nevysával z nich jenom magii,“ vysvětlil Alister a rozhodil přitom ruce, „musel vysávat energii jako takovou… Napřed jsem tomu nevěřil,“ dodal snad pro případ, aby se Essek nevztekal, že to nezmínil dřív, „protože Petr to má přeci jenom víc provázané než normální čaroděj, ale tenhle,“ usmál se na tebe, „je na tom podobně.“
„Dá se životní energie nahradit?“ pokračoval, zatímco z kapsy kalhot vylovil mobilní telefon a zamračil se na obrazovku. Žádné zprávy…
„No, kdyby to byl akutní případ, doporučil bych tekutou madžiku,“ nadhodil Alister přemýšlivě, přičemž mu pohled padl na tvoji modrou lahvičku. „V Petrově případě by to fungovalo a… v Eliášově, no… neuškodilo by to. Přinejmenším by to urychlilo regeneraci, takže… ale ve skutečnosti se vám oběma stačí vyspat,“ dodal povzbudivě.
„Mhmm,“ zabručel Essek, jako by chtěl něco dodat, něco kousavého, ale pak se raději jenom sehnul a podal ti lahvičku. „Zvládnete ji otevřít?“
Napřed to vypadalo, že si ti dva bohatě vystačí, ale teď se oba odmlčeli. Alister se pro nic dalšího nenadechoval, jenom si znovu natáhl nohy k ohni a Essek se na tebe zahleděl s očekáváním, že něco řekneš, nebo uděláš. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Odložím opatrně hrnek na stůl, sevřu v prstech lahvičku a trochu zmateně se na Esseka podívám. To je nějaký test...? Ale ano, teď už ji zvládnu otevřít. Myslím. Dokonce stačím uvažovat nad tím, jestli je to test inteligence a nebo obratnosti. Až na to, že už vážně blázním - samozřejmě že nic takového. Prostě mě vybízí, abych ji vypil. "Nedávalo by v tom případě smysl se s Petrem alespoň rozdělit?" nemám se dvakrát k tomu ten velice lákavý pokyn splnit. "Byl... byl na tom hůř než já. Já se dokázal probrat sám." Nedávalo by smysl se rozdělit. Dávalo by smysl dát mu ji celou. Jenže já tak strašně potřebuju zůstat vzhůru... Jo, Esseku, čeká tě pár překvapení. Asi opravdových a nefalšovaných, jestli je konstrukt taková rarita. Ale dopadlo to přece skvěle. Je to arcimágovo území, ne? A jeho lidé nastoupili a problém vyřešili, přesně jak to má být. Dobře, s malou následnou dopomocí Weira, ale ten je na té správné straně. NENÍ to fiasko jako včera a nikomu to nedává proti arcimágovi do rukou další klacek. Jen bych si to asi potřeboval napsat a pověsit před oči, ať na to pořád nezapomínám. "Stalo se toho docela dost," řeknu a nejsem si jistý, jestli mám začít vyprávět už před Alisterem - a taky je dost na nic, že Essek stojí, a že ho tu nejspíš nechce. Ale pro mě by to bylo možná lepší. Vykládat něco pro Alistera by bylo jednodušší než Essekovi, i když hrozí dvojnásob otázek, a taky přiznávat se k některým věcem je těžké komukoli, natož dvěma naráz. Ale zato bych se skoro určitě líp dokázal zdržet nějakých emočních kotrmelců a to taky není marné. Alister vůbec nevypadá, že by se chystal odejít... a když tak nad tím přemýšlím, jsou tam poměrně dlouhé pasáže, které vyprávět nemusím. Alister je navíc úžasný v tom, že ho mám chuť občas nakopnout takovým zcela neessekovským způsobem. Ano, stačí se vyspat. Díky, to vážně rád slyším! Člověk neví, jestli se smát a nebo brečet. "Takže se rozmyslete, jestli to nenechat na ráno a kdo u toho potřebuje být," řeknu napřímo. Jenže, ráno... zaváhám. Neměl bych v sobě živit naděje, které pak možná nevyjdou. "Mám otázku," nadechnu se odhodlaně. "Vím, že teď to nejde, ale bude mě moct Miko uvést do stáze alespoň na zítřejší dopoledne?" Skoro mě zaskočí, že jsem se opravdu zeptal. Jenže tohle je zoufalý, potřebuju výhled na to, že teď ta snaha není zbytečná. Se sílícím vyčerpáním mi začíná být jedno, jestli usnu hned a nebo za pár hodin. Jestli mi teď řeknou ne... ale možná řeknou ano a já se budu moct za Alexandrem rozběhnout alespoň v trochu použitelném stavu. To byl taky nápad plánovat nějaká setkání... vždyť jinou naději než Miko pro to, abych byl zítra použitelný, snad ani nemám. Jestli usnu sám, Luna se nepochybně postará, abych litoval každé hodiny, kterou jsem jí dnes v noci sebral. Znovu ten zvláštní vjem drápů pod kůží... neklidně se pohnu. Já vlastně vůbec nevím, co mám dělat... Protočím lahvičku v prstech, jako bych hledal jméno čaroděje, kterému ta madžika patřila. Připadám si vedle těch dvou najednou strašně zvláštně. Mají větší starosti než jsem já, neměli by tu být... ale jsou... a věci jsou s nimi o tolik lepší... ale nejsou dobré dost - ta hrůza největší a strach a bezmoc jsou se mnou stále. Ale už přece vím, že ji zvládnu... dokonce i po Stínovi ji zvládnu... vím to, jenom... už tak strašně nechci... Polknu a odhodlaně zdvihnu oči k Alisterovi. No tak, řekni to. Že je to pro Miko ještě moc brzy a mám smůlu. Dva tři údery srdce si budu jistý, že to nepřežiju, pak to skousnu a věci půjdou dál. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, skoro tři čtvrtě na dvě, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Špatné zprávy
„To nepřipadá v úvahu,“ ozval se Essek, i když jsi své naděje vkládal do Alistera. „Takhle blízko po úplňku by nemusela být schopna uspat vás i vašeho démona. Ohrozil byste jí na životě.“
Alister se na něj podíval. To jsi to nemohl říct ohleduplněji, ty zatracený elfe? Pro cosi se nadechl a pak skrze zatnuté zuby zase vydechl. Nechtěl rozbíjet dočasné příměří, které mezi nimi vzniklo…
„Také to nemohu doporučit,“ dodal zase tím měkkým, lítostivým hlasem. „Madžiku klidně vypijte vy. Petr se z toho vyspí, možná si zítra ještě pobyde v posteli, ale nic horšího mu nehrozí…“
„Petr zítra nebude moct pracovat?“ projevil Essek mimořádnou schopnost soustředit se jenom na to důležité, tedy ne na to, jestli to Petr vůbec přežije, ale jestli se zítra bude moct věnovat svým povinnostem.
„Obávám se, že to nemůžu doporučit. Vlastně to zakazuji.“
„Skvělé,“ vydechl velice nenadšeným tónem. Potřeboval toho udělat tolik. I kdyby měl poslat Petra jenom na pochůzky, nebo ho nechat hlídat tebe – protože to se tak osvědčilo, nakopl sám sebe v duchu –, pomohlo by mu to hodně… ale takhle… vlastně nevěděl, jak to zítra všechno zvládne sám. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Omlouvám se... Nechtěl bych ji ohrozit," řeknu tiše. "Jen jsem se ptal..." Jenže je to Essek, a tak není žádné jenom jsem se ptal. Ale dávalo to přeci smysl! odvážím se oponovat alespoň v duchu. Udržela mě ve stázi den před úplňkem, nebylo tak nelogické zeptat se, jestli totéž zvládne těsně po něm. Musíš vážně být tak moc... sám sebou... Oči sklopím k lahvičce a pokouším se spolknout to hořké sousto. Sbohem, Alexandře, zítra už nedám dohromady souvislou větu, natož trefit ke tvým dveřím. I tak věřím, že bude pracovat na Luně, slíbil to přeci - jakkoli už nedoufám, že zvlášť aktivně. Také on se teprve dává dohromady po ztrátě krve. To jen až teď vím, že s tou si léčitelství neporadí, a teprve si dovedu představit, jak na tom dnes musel být. Mizerně. Na madžikou ještě zaváhám, ale Petr dávno spí a mně právě srdce pokleslo hluboko. Alisterova lítost taky dvakrát nepomáhá, už tak mám co dělat, abych jí nepropadal sám - a jak by to teď šlo krásně. Snažím se soustředit na uzávěr lahvičky a ti dva si vymění role a tentokrát je to Essek, kdo nedomýšlí. Ne, Esseku. Sáhl do nás opravdu hluboko a už jsem ti říkal, že Petr je na tom hůř než já - a tahal jsi mě ze sprchy, pamatuješ? Tohle nebude tak snadný rozdýchat. Leda bys někde po kapsách ještě pár lahviček s madžikou schovával - a nebo mi na poslední chvíli sebral tu mou a ještě s ní honem uháněl do Petrova pokoje. Slibuju, že honit tě nebudu. Uzávěr jsem neudržel, mrňavý a lehký jak pírko sklouzl mi po noze a skončil před krbem. Dobře, vím o tobě, odtamtud neutečeš. Takže prostě - vypít? Tak jo. Jsem na tom tak bídně, že málem usnu i během chvíle, po kterou zvedám lahvičku k ústům. Madžiko, jsi má poslední naděje, tak mě nezklam. Vlastně jsem vážně zvědavý, jak bude chutnat... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři čtvrtě na dvě, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Špatné zprávy
„A já vám odpověděl,“ podíval se na tebe Essek přísně, jako by nechápal, proč se tváříš jako přišlápnuté štěně. Vždyť ti jenom řekl pravdu…
Madžika voněla jako elektrizující vzduch před bouří a chutnala jako píseň. Jako ty okamžiky, kdy jsi poklesal na duchu, protože se ti Alexandr náhle vzdálil nebo zněl zvláštně chladně. Jako bolestná tíha na srdci, která tě dusila a nedovolovala ti být sám sebou, ale také jako chvíle, kdy tě poprvé uchopil za ruku. Byla to tak krátká melodie, tak proměnlivá a výbušná, že bys ji těžko dokázal uchopit, a přesto ti připadala povědomá, jako bys ji odněkud znal. Jako by ti zašeptala do ucha, že život s Alexandrem nebude jednoduchý, možná nebude ani příjemný, ale možná, jenom možná, bude stát za to.
Jako by ses po dlouhém dni na slunci dobelhal k chladivé říčce, ti hrdlem sklouzla chladivá úleva a prostoupila celým tvým tělem. Bylo to zvláštní… Napřed tě zamrazila zevnitř a pak jsi najednou ucítil zvláštní, šimravý chlad na kůži, až ses celý otřásl. Byla ti zima, přímo nesnesitelná zima, ale… najednou sis nepřipadal tak těžký ani nemotorný. Únava nezmizela, ta ne, dokonce ani ten zvláštní pocit v hlavě, který hrozil bolestí při každém hlasitějším zvuku, ale všechno ostatní bylo lepší. Zvednout se by tě bolelo, ale naplnila tě zvláštní jistota, že bys to zvládl. Jako by tě madžika v lahvičce dokázala udržet na nohou navzdory sebehorší únavě… pokud bys to zkusil. Co teprve, kdyby ses pokusil kouzlit!
„Tak co?“ podíval se na tebe Essek.
„Měl byste být opatrný,“ spustil takřka ve stejnou chvíli i Alister. „Madžika vám dodá sílu, ale není to vaše síla… Pořád jste unavený.“
To ti ostatně ani nemusel říkat. Byl to vlastně strašně zvláštní pocit… Cítit v každém pohybu přímo nesnesitelnou lehkost a hned poté poklesat tíhou vlastní únavy. Prožít si tohle někdy po dobré noci a vydatném jídle nepochybně by ses dokázal vydrápat na nejvyšší komín Kelliwigu, aniž by ses zapotil, ale ve svém stavu bys z něj pak akorát spadl. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Otřepu se, jako bych opravdu nebyl nic než to zmoklé štěně, jen to ne, další zimu neberu! To je tak strašně zvláštní - snad že mám intenzivní vjem magie spojený právě s Alexandrem, najednou jako bych ho měl víc než plnou hlavu. Nepokouším se vstát, jenom zapnu svaly, do té chvíle důsledně uvolněné, narovnám se a protáhnu. Páni. Že myslím na Alexandra se samozřejmě nepočítá, tak nějak průběžně pořád na něj myslím, ale... tohle je tak blízké... a bolavé a plné touhy, až se krátce nadechnu a v očích na okamžik ucítím zapálit slzy, až je musím pevně zavřít a svět se zvláštně zatočí. Tohle nezvládneš, Eliáši... ani nemusíš, prostě to v sobě zabij, kolik ještě chceš varování... až to přebolí, třeba budete moct být přátelé... jsi vyhladovělý po věcech, které on dát... umí, skočím tomu varovnému hlásku do slov. Umí to dát. Je moje chyba, že chci moc. Na kohokoli by to bylo moc... Zvolna se opřu a bezděčně si přejedu rukama po pažích. Nemohl by prosím někdo přiložit v krbu a přehodit přese mě peřinu? Ne? Dobře, ono to stejně snad rychle přejde. A jestli ne, o tu peřinu si řeknu. Nebo si pro ni dokonce dojdu. "To je úleva..." Podezření, které už hezkou chvíli nabývá na konkrétních obrysech, konečně získá jednoznačnější tvar. Podívám se na Esseka, zdaleka nejbdělejší za celý večer. "Odkud byla ta madžika?" zeptám se a budu skutečně hodně překvapený, jestli nezazní Fařino jméno - zabavená při razii na nelegální výrobnu, cha. Možná si to vážně namlouvám a jen ta vlna úlevy vybudila emoce, které čekaly těsně pod povrchem na svou chvíli. Ale... bylo to tak intenzivní... a srdce se mi bolavě svírá láskou a steskem. Strašně jsem se tam o něj bál. A on byl... tak moc obrácený ke mně... proč vlastně pochybuju, to je taková hloupost... jen chvíli před tím mě stavěl na nohy pod závojem iluzí... můžeme se naučit jeden druhého a pak budu chápat i ty nejisté chvíle a poznat, kdy on potřebuje mě... Asi vážně blázním, ale... Esseku? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, před druhou ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera A do třetice špatných zpráv
Byl to strašně zvláštní pocit – připadat si dobře a zároveň příšerně. Tvé tělo i nadále trvalo na tom, že je polámané, bolavé, a přitom tak lehké, že by ses mohl rozběhnout a přeskočit plot Kytelerova domu. Nebo vlastně letního sídla… Ráno jsi z okna neviděl žádný plot, jenom pozemek volně přecházející do lesa nebo možná malého parku; těžko říct, jak by to vypadalo z jiného okna a kdy stromy končily.
„To vás nemusí trápit,“ odpověděl Essek nápomocně jako vždy. Přešel k věžičkám knih, které pro tebe připravil Petr, a vybral si jednu z těch, které měly pomoct při hledání způsobu jak se zbavit Luny. Trocha démonologie je přeci ideální četba před spaním! Natočil si k vám židli, která jindy seděla zády zbytku prostoru, a posadil se. „Nepředpokládám, že jste měl příležitost se na to podívat?“
„Pokud vím, odcházeli chvíli po…“ zamyslel se Alister, „čtvrté.“
„Ano, vím. Petr mi volal… O tom si s ním ještě promluvím.“
„Buď něžný,“ podíval se na něj Alister starostlivě. „Opravdu na tom teď není dobře.“
„A proto to počká do zítřka,“ přikývl Essek. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Hej, Esseku... vážně jsem byl zvědavý, jestli z madžiky mohu poznat, komu patřila. Po zralé úvaze to sice nechám být, potenciálně otravné otázky si schovám pro zásadnější věci, ale zvědavý jsem pořád. Alexandr bude vědět... a Essekovi naopak není třeba vykládat, že to byla cena, kterou Alexandr za tu nešťastnou cestu zaplatil. To je tak zvláštní! Nejde nepřemýšlet, jestli se madžika neužívá třeba jako droga. Nebo jestli to bude pořád takové, až budu znovu skutečný čaroděj a ne ohlodaná troska. Stočím pohled na knihy a nepřipadám si ani trochu provinile, když odpovídám: "Nebylo kdy." Protože nebylo. James měl přednost, hrálo se o čas a jak se ukázalo, byl zásadní... dobře, tak připadám. Trochu se v křesle zavrtím a tělem projede vlnka únavy propletená do potřeby si alespoň zapochodovat po místnosti, když už rovnou nerozbít okna a nevyskočit do zahrady. Proběhnout se se zdejšími vlkodlaky by byl skvělý program na zbytek noci. Vážně chce začít těmi knihami? Docela mě to překvapí. Ne nepříjemně - Luny se zbavit chci, probírat večer nechci. Neuniknu, vím, ale... "Petrovi jsem musel slíbit, že když mě pošle do auta, půjdu," řeknu. Co tohle vůbec má být... nejsem sakra dítě, Esseku. Jasně, asi dostal své pokyny, a já bohužel ani nevím jaké, jenom že se zaručeně nesmím do ničeho připlést... "Že jsem tam nevydržel sedět není jeho vina." Grrr... místo pevně zavřených očí tentokrát stisknu zuby, abych vydržel nepokračovat. Tohle se mi příčí na tolik způsobů! Kdybych tam vydržel sedět, je po nich, já strávím neplodnou noc na policejní stanici a kdo ví, kdo by byl na řadě další. "Nikdo by na jeho místě nejednal jinak," nevydržím to. "Nešlo dost dobře nedělat nic, když byla naděje, že James ještě žije." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, před druhou ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera A do třetice špatných zpráv
Lektvar ti nevnukával touhu se rozeběhnout, to ne, i když jsi to možná zkusit chtěl. Udržel by ses na nohou, našeptával ti hlásek v tvé hlavě, avšak nepulzovala tebou energie, jenom tě objímala ze všech stran. Pořád jsi byl unavený… a přece ti bylo dobře. Omamně dobře. Lektvar proti bolesti působil – a, dokud po tobě nezačne nikdo křičet nebo se nepokusíš vyřešit matematickou rovnici, tak se to nezmění –, dokázal by ses zvednout… a možná si i podat deku, která by se popravdě hodila.
Magický chlad tě šimral pod kůží jako zimnice. Možná jsi očekával, že vnější magie bude vždycky stejná, ale tahle ti připadala jiná. Dokázal bys s ní snadno kouzlit, z praktického hlediska na ní bylo všechno správně, ale jako by byla jinak zabarvená. Byla to jenom příchuť. Možná sis vzpomněl na Flynnovu magii, po které ses mohl kdykoliv natáhnout a použít ji, také to byla madžika, pátá ruka čaroděje – nebo kocoura –, nicméně byla červená a horká, ne průhledná a namodralá.
„Měl vás na starosti,“ odpověděl Essek, přičemž zalistoval knihou a zadíval se na název kapitoly. „V prvé řadě vás tam neměl brát a v druhé vás neměl nechávat samotného. Že to shodou okolností dopadlo dobře,“ pozastavil se nad tím slovem, jako by o něm opravdu potřeboval přemýšlet, „beru na vědomí, ovšem Petr věděl, co dělá a že to bude mít následky. Jasně jsem ho varoval, že potřebujete neustálý dozor. Jeho neopatrnost a důvěra ve vaše slovo vás oba ohrozila na životě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Přitáhnu si kolena k tělu, obejmu se rukama ve snaze se nějak zahřát a schoulím se v křesle způsobem možná ne dvakrát elegantním, ale co už, Alister je pro změnu pohodlně rozvalený a s Essekem na tom hůř nebudu. Zadívám se na oheň málem obviňujícím pohledem. Sedím přímo před ním, ještě před chvílí mě dokázal nádherně prohřívat, užíval jsem si to. Tohle prostě není fér! Já snad mám regulérní zimnici... ale... když si jí nebudu všímat, určitě jí dojde, jak nevítaný je host, a odleze. Ne že by Essek nestačil zaměstnat veškerou mou myšlenkovou kapacitu. Moment, jaké následky? Petr si to už odnesl dost. Neudělal nic špatně! V první chvíli se o něj skutečně bojím, jako by mu Essek mohl provést něco opravdu hrozného, až s dalším nádechem se mi srovnají měřítka věcí. Malá nejistota přeci zůstane - ale nevyhodí ho...? Nemůže přeci... ne za něco takového. I on si musí uvědomovat, že to nedává smysl. Sám mě nedokázal zadržet, když jsem se rozhodl jít... Jenže jsou to jeho poslední slova, co mě dokonale uzemní. Ale to přece... Přivedls ho tam. To na tvůj popud se to celé dělo, kvůli tobě vstoupil Stínovi do cesty. V hrudi se mi uhnízdí hlodavý, tíživý pocit nespravedlnosti. Jako bych si až teď - přemýšlel jsem už o tom, to ano, ale jako bych si až s tímhle obviněním plně uvědomil a prožil fakt, že beze mě by tam oba zemřeli. Jenže vykládat mu to... vždyť jsme přesně tam, kde jsme byli. Bod nula, první setkání, to jeho pevné přesvědčení, že jsem chodící zkáza. Věděl jsem, že se nic nezmění. Stará se, protože to vnímá jako svou povinnost; a já jsem idiot vyhladovělý po laskavosti, kterou ani nepoznám. "Jak jinak," vydechnu, neschopný a neochotný se bránit. Opět. Všechno ve mě trne a klopí hlavu a chce couvnout pryč. Moc jsem si fandil, když jsem věřil, že mě Flynnovy výpady a Alexandrovo zastání naučily se bránit. Ani náhodou - i když snad je pokrok, že ze sebe vypravím alespoň něco. "Úplně jako kdybyste tam s námi byl." Nebyl. Vůbec neví, co se stalo, ale v odsouzení nás obou mu to nebrání. Šlo něco udělat jinak, líp...? Nevím. Je mi zima, hlava možná nebolí doopravdy, ale je to křehké příměří. Náhle příliš napjatá ramena nepomáhají - povol. A já chci pryč... Řekni mu to. Řekni to - že jim tvoje přítomnost zachránila život. Nemusel jsi to být zrovna ty, jistě, bylo potřeba kohokoli navíc, kdo by se včas probudil a ještě na něj nedošla řada s hadičkou a kbelíkem... jenže nikdo jiný to nebyl. "Necháte mi teď prosím soukromí?" Zcela logická žádost pronesená zcela vyrovnaným hlasem, i když podívat se na jednoho či druhého bych teď nedokázal. Stejně se neptá, všechno je mu přeci jasné, a knížku před spaním si může prolistovat i ve vlastní posteli. A Alister... netěší mě, že si bude myslet totéž, ale je to nevyhnutelné. Tohle je Essekovo bojiště a já tuhle bitvu prohrál už... v dobách, které nepamatuju. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, před druhou ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Snaha… o něco.
„Tak dobrou-…“ začal se Alister zvedat na nohy.
„Možná, kdybyste netrval na tom, že bojujete sám proti celému světu a všechno musíte zvládnout vy, mohl jsem být,“ odpověděl, aniž by ten zatracený elf projevil byť jen ochotu k odchodu.
Alister se na něj podíval, pro cosi se nadechl, ale pak se jenom dlaní opřel o křeslo a zůstal stát na místě. Nechat vás dva teď o samotě… popravdě si nemyslel, že je to dobrý nápad.
„Faktem zůstává,“ pokračoval Essek a natočil se k tobě ze židle, která byla tak pitomě postavená do prostoru, že jsi k ní seděl bokem, „že jste měli štěstí… Dopadlo to dobře. Výborně, jsem rád… nicméně jste bezhlavě nakráčeli do pasti a nechali se zajmout bytostí, která byl nad vaše síly. V devadesáti procentech možných případů tam dnes zemřeli tři lidé místo jednoho. Rozumíte? Právě protože byla naděje, že je James naživu, jste tam neměli chodit sami a Petr to neměl vyšetřovat ať už s vámi nebo bez vás. Předpokládám, že ten rozbitý chrlič máte na starosti vy? V tu chvíli měl jeden z vás zvednout telefon, najít signál a zavolat mi. Ne. Není to nespravedlivé. Ne, neodeslaná SMSka nestačí. Jste součástí arcimágovy domácnosti a nemůžete bezhlavě riskovat váš život ani životy kolem vás. Není to poprvé, Eliáši, dobře to víte. Včera jste to štěstí mít nemusel a nemusel jste ho mít ani dneska. Rozumíte tomu?“
Lokty se zapřel o kolena a zadíval se na tebe zvláštně… naléhavě. Bylo mu jasné, že si o něm nemyslíš nic dobrého, že to považuješ za krutost a že, když to dopadlo dobře, mělo by být všechno ostatní zapomenuto, ale věděl jsi o magii dva dny a za ty dva dny ses dvakrát pokusil o sebevražednou operaci, které šlo snadno předejít. Nechtěl čekat, co ti přelétla přes nos dneska. To, že jsi měl štěstí dvakrát, neznamenalo, že ho budeš mít i potřetí. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ale vždyť jste s Petrem mluvili, chtěl bych namítnout. Věděl jsi, že se něco děje, že je potřeba to řešit... a že při takových zmizeních jde o čas vím dokonce i já. Taky jsi den před tím věděl, že jdeme hledat tu knihu. Slyší vůbec, jak si odporuje? Uvědomuje si, že tím, že na mě klade odpovědnost za všechno, co se stalo, že ji ve mně stvrzuje... že jenom nahrává mojí jistotě, že spolehnout se nemohu a řešit musím? Zdvihnu k němu hlavu a nedokážu úplně zaostřit, jako bych měl trému promluvit větší, než na co mi stačí dech. Asi to tak, obávám se, i bude. Ruce už mám zase úplně studené, jako tak často v podobných chvílích; s cizí magií na kůži se mi to sešlo dost neblaze. Ale... musím se bránit. Chci. Neměl bych, přesně tohle jsem nechtěl, a stejně mě převálcuje, ale tohle musím zvládat sám... nepolykat jenom nesouhlas, i když jde jenom o mě. "Nemůžete být úplně všude," řeknu a znovu si musím dávat pozor na hlas. "Není technicky možné starat se o všechno a všechno stíhat. Někdy se musíte spolehnout na to, že ostatní prostě jen dělají, co dovedou nejlepšího." Protože vrátit mu jeho vlastní slova v jiném kabátě, to věcem pomůže. "Právě proto, že jsou členy arcimágovy domácnosti." Čtyři zmizení před Jamesem a všechno tak blízko... a nikoho nenapadlo ty zatracené chrliče použít. Vůbec se mi nechce přemýšlet nad tím, jestli obyčejní lidé tak málo znamenají, nebo je to součást Kytelerovy nemohoucnosti a Essekovy nemožnosti zvládat všechno. "Okolnosti byly takové, že i kdybych měl příležitost hledat signál..." Jenže bych prostě tak daleko nedošel, jak skvělý důvod... to snad raději nezmiňovat. "Prodleva by byla příliš velká. A pokus požádat o pomoc policii dopadl špatně." Věřte, že já tam nechtěl jít sám. "Ano, měli jsme štěstí... na několik způsobů." Že jsem slyšel Alexandra za ten den poprvé snad raději taky nezmiňovat. "Ale kdybychom neriskovali, nesnažili se... tak to štěstí nikdy mít nebudeme." Netřepat hlavou! "Je to součástí toho, že... to všechno nebylo bezhlavé. Tak silného nepřítele v centru města by nečekal nejspíš nikdo... něco obyčejného bychom zvládli bez problémů." Mlčet, měl jsem mlčet... zakývat hlavou, jak rozumím a že si vezmu poučení... jenom mu na stříbrném podnose nabízím bednu s municí. Může mě příliš snadno utlouct tím, jak nic nevím a neznám - a bude mít naprostou pravdu - ale právě proto tam byl Petr, hlas zdravého rozumu, který jednal... nemůžu si pomoct, prostě správně... ano vím, i nemít štěstí je součástí běhu věcí, ale já se poučil, ptal jsem se víc, spoléhal na druhé... Jediná skutečná šílenost byla rozbít to zrcadlo. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, před druhou ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Tomu, že nechávat tě o samotě se ukázalo jako špatný nápad?
Essek zhluboka vydechl. Na okamžik zavřel oči a odolal pokušení prohodit tě oknem. Ono vlastně nezáleželo na tom, co ti řekne… Vždycky budeš přesvědčený, že jsi udělal správnou věc, že bylo správné riskovat životy vás všech, že jsi to nemohl udělat jinak, čistě protože jsi to neudělal jinak…
„Něco obyčejného byste zvládli bez problémů,“ zopakoval. „Jak? Jak dlouho jste nespal, Eliáši? Jak je na tom vaše magie? Co víte o Petrových schopnostech? O jeho slabinách? A co přesně jste věděli o vašem nepříteli, když jste mu tak hloupě nakráčeli do náruče? Dobře, tak bych nedošel osobně, ale mohl jsem tam někoho poslat. Prodleva by byla dvacet minut – místo pěti hodin, které dost možná budou Jamese stát život—“
„Esseku,“ pokusil se do toho skočit Alister.
„Které mohly stát život vás a Petra!“ Essek pokračoval bez sebemenšího ohledu na léčitele, který se bezděčně napřímil a pravděpodobně vás chtěl zarazit. „Příště, až budete takhle riskovat, někoho zabijete, to to vážně nechápete? V okamžiku, kdy víte něco konkrétního, se musíte zarazit a zvážit situaci, nenechat se jí jenom stáhnout.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Věděl jsem, že je James v průšvihu a spoléhal, že Petr ví sám nejlíp, co zvládne a dokáže. Byla to chyba? Zjevně ano. Nevěřit druhým je zřejmě jedna z podmínek rozumného přístupu - když tedy pominu, že jen před minutkou vykládal, že se nemám všechno pokoušet zvládat sám. Zřejmě pouze tehdy, pokud se to filtruje přes jeho maličkost. Kdyby alespoň tak nekřičel... asi mluví normálně, do Alistera to má daleko, možná za to ve skutečnosti může podrážděnost v jeho hlase, ale kdyby tak šlo trochu ztlumit... "Nebyla by to vlastně krása, kdyby James zemřel?" Dívám se někam skrze něj a vlastnímu hlasu naslouchám skoro s hrůzou. "Konečně byste měl tu vytouženou munici... skvělý argument, jak se mě zbavit - když jsem se prokázal tak neschopným a nestačil pozabíjet alespoň pár lidí už před měsícem." Nechtěl jsem to říct. Jen toho už bylo moc a touha mu taky nějak ublížit - jak dospělé a rozumné, Eliáši - sílila a poznámku za poznámkou jsem musel polykat pracně a se sílící hořkostí. Jistě, že má pravdu... nějakým způsobem ano, vím to, cítím to, ale přesto ta slova nedokážu vnímat jinak než jako hroznou nespravedlnost. Vždyť je mi teprve pár dní, vleču se s Lunou, prostě... opravdu se snažím, já vím, že to nestačí, že si za to můžu sám a že se nesnažím dost, ale víc už nezvládám... A tak nakonec ze mě vylítne něco, čím mu ve skutečnosti zase jenom nahraju proti sobě... skvělý. Má pravdu, nepřemýšlím a všechno dělám špatně a jen zázrakem nepozabíjím všechny kolem sebe - zcela beznadějný případ - Probuď se. A jestli náhodou nespíš, rychle se probuď z takových... představ. Jenže nejde to... všechno ve mně je bolavě zaťaté v nějaké podivné křeči, já už nechci, nemůžu poslouchat úplně pořád jenom o tom, co dělám špatně a co neznám... jenom ho štvát, tak jdi pryč, já přece přežiju i bez tebe... tohle je příliš vysoká cena za roztopený krb. Nadechnout. Ani mě nenapadne se omluvit. Nenávidím ten způsob, jakým se mnou mluví, to něco v něm, co mě nesnáší, svou neschopnost k němu najít cestu, když přece stále dokola chci - a mohl jsem, jen jsem to zase zkazil - jsem strašně unavený - a příšerně pitomý - nechci tu být, dochází mi. Tohle nechci. Už nikdy nechci být někde, kde nejsem vítán takový, jaký jsem, jako Eliáš... něco se mnou musí být strašně špatně. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, před druhou ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Essek
Že tohle dobře nedopadne, došlo Alisterovi hned. Udělal ten maličký krůček od jednoho křesla k druhému, otevřel pusu a zase ji zavřel, když ho Essek zarazil gestem. Ne, tohle zvládnu. Pokud jsi otočil hlavu na druhou stranu, viděl jsi tam Alistera stát se zaťatými rameny a přísným pohledem upřeným na toho zatraceného elfa. Seděl jsi přímo mezi nimi – jako rajče v sendviči!
Essek se po tvých slovech ostře nadechl. V očích se mu stahovala šedivá mračna schylující se k bouři. Něco v něm po tobě chtělo začít řvát, poslat tě do háje – a možná tě dokonce vykopnout na ulici. Byl to jeho domov, ne tvůj. Že by to bylo dětinské a unáhlené, samozřejmě věděl a byl to jeden z mnoha důvodů, proč to neudělal. Ten první – a nejdůležitější – spal s Miko na hrudi, ptal se na tebe každou noc a nezajímalo ho nic jiného než to, kdy tě uvidí. Nikdy by ti nesvěřil, jak malý a nedůležitý si v těch chvílích připadal.
Byl dost starý, aby věděl, že tě z toho nemůže vinit. A že nemůže očekávat víc, než mu jsou ostatní ochotni dát, ale… nedokázal se přenést přes nespravedlnost toho všeho. To on pomáhal arcimágovi vybudovat jeho vizi pro Kelliwig, to on zastával jeho povinnosti, když už je nedokázal plnit, to on žil pod jeho střechou a staral se o něj celou tu dobu, a přece… ho nezajímal. Chtěl se tě zbavit? Možná. Možná se nedokázal přenést před bolest posledních chvil s někým, koho miloval z celého srdce a on mu tu lásku neopětoval. Možná k tobě byl nefér, pokud sis opravdu myslel, že by raději viděl lidi zemřít než tě strpět.
Místo všeho, co po tobě chtěl zařvat, jenom vydechl a ramena mu poklesla. Hádka s tebou mu nikdy nemohla dát to, co chtěl. Dokonce se mu ani nedařilo vysvětlit tom, co jsi potřeboval pochopit… ale třeba, až si s tebou konečně promluví Kyteler a všechno vysvětlí…
„Nechci se vás zbavit,“ řekl už klidnějším hlasem. A pokud byl Essek schopný říct něco ve smyslu, že mu na tobě záleží alespoň tak, aby tě nechtěl vidět zemřít nebo živořit někde pod mostem, právě to udělal. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jak tohle vůbec začalo... jak jsme se mohli dostat až sem? Aha - mou obavou, že si to Petr odnese. Jemu jsem samozřejmě nepomohl, jen spustil úplně přesně tu... asi to byla hádka... ke které nemělo dojít. Po prvotní touze sbalit si svých pět švestek a zkusit se zamyslet, komu bych mohl zaklepat u dveří, to nejdivočejší pnutí rychle opadá. Není tu jen Essek, ale taky Petr a Alister. A Kyteler, samozřejmě... který mě tu chtěl už dávno... stejně chci pryč... ale taky strašně moc nechci. Do těch dní v knihkupectví se už stejně nedá vrátit. Jsem čaroděj, musím se učit... patřím sem. Ještě ten pocit nemám, ani mu nevěřím, ale je to tak přeci... Jsem unavený, seznám rezignovaně. Ze všeho. Z těch neustálých kvant nových vjemů a informací. Jak mu jen vysvětlit, že... sotva zvládám obyčejné věci... že pořád ještě občas tápu po významech slov, zarazím se na podání ruky, způsobů lidských interakcí; správném postupu mnohem obyčejnějších věcí, než je boj s netvory. Jistě, tím spíš mám sedět doma a nehnout se; děkujeme za příspěvek k diskusi. Jenže kdybych seděl, James je mrtvý. On o takové vysvětlení samozřejmě nestojí - a proč by měl. To je moje věc, nemám nárok žádat ohledy ani pomoc. Nezakřičí, jen promluví... dobře. Dobře, možná se mě opravdu nechce zbavit; raději si nepředstavovat, jak by to vypadalo, kdyby chtěl. Stejně nemám sílu se omluvit, nechci zvedat hlavu a nejlépe ani dýchat. Poslední, co potřebuju je, aby ze mě dělal... ach. Sebe. To jsou přesně ty proslovy: Essekův způsob, jak rozdávat moudré rady. Popsal mi dokonale, jak se stát jím. Věřím si - nebo snad ještě před chvílí si věřil - že všechno zvládnu, naučím se, zjistím, co jsem zač... a Essek... napůl jedná, jako by si to dobře uvědomoval, vzápětí mě zahrne znechucením a výčitkami, na které stejně nemůžu odpovědět líp než - prostě jsem dělal to nejlepší, na co jsem přišel. Nebylo to ideální, nebylo to holt ani dost dobré, dobře, bylo to úplně pitomé... a co je ještě nového... Já především neměl odpovídat vůbec. Nemusel jsem tu teď bojovat se zlostí, které tak úplně nerozumím, protože já věřím, že jsem bral v úvahu všechno okolo - možná jen vyhodnocuju věci jinak než on - ale ano, určitě mi hrozně moc nedojde - vlastně už ani nevím, je mi zima a jsem unavený a taky se mi stýská... "Už mě prosím necháte samotného?" vypravím ze sebe. Nechci vést žádnou další debatu na téma vlastní neschopnosti; jak s tím si poradit se mi nějak naučit nedaří, jen mi to bere sílu... už tak mám málo. Alespoň že se mi Essekovi podařilo neříct, že chtít se mě zbavit, líp už na to jít nemůže. Dělá pro mě hodně - a já se od toho nedokážu oprostit a jsem tak zoufale zranitelný... ale už dál ne. Žádné další debaty, tentokrát se udržím. Dokud jsme byli oba zticha, fungovali jsme nejlíp. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dvě ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Ne.
Essek si s povzdechem položil knihu na koleno a zvedl pohled k Alisterovi. Jak se zatvářil on, jsi neviděl. Nad hlavou ti proběhl celý rozhovor beze slov, než ti uších zaduněly těžké kroky fir bolga a zaskřípaly otevírající se dveře.
„Tak dobrou noc,“ hlesl, než se vytratil.
Odešel jenom on. Ten zatracený elf, jak by ho Alister nepochybně označil a na chodbě by se nebránil silnějším slovům, se ani nepohnul, natož aby dal najevo, že se chystá. I když se křeslo vedle tebe uvolnilo, zůstal sedět na té nesmyslné židli, která svou polohou v místnosti rozhodně nebyla zamýšlená pro rozhovor. On se k tobě natočil snadno, zato ty jsi k němu musel otáčet hlavu, až tě začínalo bolet za krkem.
„Ještě mi musíte říct, co se přesně stalo. Se všemi detaily,“ řekl.
Nemělo to předcházet tomu, než ti řekl, co všechno jsi udělal špatně? Možná. Příště se pokusí změnit pořadít – jenom by rád slyšel, že jsi ochotný udělat to příště jinak i ty. Z všeho, co jsi říkal a dělal, mu vyplívalo, že jsi své omyly odhodlán opakovat, dokud to někoho nebude stát život. Lišil se snad dnešek od včerejška něčím jiným, že se ti dneska poštěstilo zachránit někomu život? Kdybys ho byl ochoten poslouchat jenom na půl vteřiny, určitě by ti dokázal vysvětlit, co bys měl příště dělat, ale… nestojíš o jeho rady, přesto potřebuje hlášení. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dívám se do ohně a snažím se ho přesvědčit, že každý správný oheň co svět světem stojí, hřeje. Je to taková základní vlastnost ohně, ze které není slušné dělat výjimky. Té zimy uvnitř, z dost nemožného pocitu, že se s Essekem o celé míle míjíme, by mě asi stejně nezbavil, ale... za cokoli dobrého vždycky přijde trest. Madžika, se kterou je mi vážně líp, je holt vykoupená tím, že tu budu klepat kosu. Alespoň že mi neprší na hlavu. Zatím, třeba si to Essek ještě rozmyslí. Zvlášť když poslední k čemu mám chuť, je cokoli mu vykládat. Je mi skoro špatně jistotou, že se to bez komentáře neobejde, a že já svoje je mi to jedno předsevzetí nedodržím. Přitom by mě zajímalo o tom mluvit, probrat možnosti... ale proboha ne s Essekem. Víte přeci nejlíp sám, co se dělo, musím napřed spolknout. Pokusil jsem se všechny zabít a v poslední chvíli si to rozmyslel. Ta jeho jistota, že bylo všechno špatně, je... ano, ubíjející. Snad tohle mě na tom tak ničí - neví nic, NIC, ale že jsem právě já udělal tisíc chyb a všechno mělo být jinak, to ano. Měl jsem urputněji shánět pomoc? Možná. Ale třeba bychom po Stínovi už nenašli ani stopu. Princ Jamese odpojil od hadičky až na můj popud, těch dvacet minut, Esseku, roli hrát mohlo... ale to už je tak kouzlo věcí, že zpětně a od krbu je hrozně snadné dělat chytrýho. "Nechcete... nechcete raději počkat, až budu moct psát?" Ruce se mi už zase klepou... zimou, samozřejmě. A taky se mi vůbec nelíbí, jak nehlasně zním. "Bude to bezpečnější pro oba." Rozbalím se ze svého zcela neužitečného klubka, abych si dokázal, že se neschovávám... a abych prozkoumal hladinu runšinu v konvičce. Pořád se na Esseka nejsem schopný dívat, hlodá z toho v břiše. Ooo statečný Eliáši... co si zkusit dát podmínky: Řeknu všechno, ale zdržíte se komentáře. Můžeš si namlouvat, že ti to připadá dětinské, ale zkusil bys to, kdyby to mělo šanci projít, co? Těžko neupravovat skutečnost, když tak zoufale nechci slyšet, jaká byl každý krok chyba. Možná byla, ano. Vlastně nevím, proč to tak špatně od něj snáším, jestli slova, tón... obojí naráz a ta upřímná nechuť pod tím... nebo jenom vzpomínka na ni, když mě s takovou nenávistí zahrnul výčitkami při našem prvním setkání... Ve skutečnosti, napadá mě, byl mnohem méně nespravedlivý než dřív. Teď se to alespoň týkalo věcí, které si pamatuju. Skvělý, fakt... Ještě bych mohl usnout. Tam za mnou nemůže nikdo. Ksakru už... musím přeci být schopný si to tak nebrat. Jsou to jenom slova... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dvě ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Chm! Jak dospělé! Essek si položil druhou ruku na dřevěnou desku stolu zasunutého vedle krbu. Zpytavě se na tebe zadíval. Že jsi citlivý, věděl. Nebo se k tomu pomalým, neochotným, šouravým krokem aspoň blížil. Vážně? Bude to bezpečnější? Vážně máš pocit, že se ti teď děje něco hrozného? Činy mají následky; dopadlo to dobře, ano, výborně, byl za to rád, ale zkrátka se na to byla třeba podívat kriticky a zhodnotit, kde se to dalo udělat líp.
„Nepřehánějte,“ odpověděl. „Chcete, abych vás bral jako dospělého a schopného se o tyhle věci postarat bez dozoru? Začněte se tak chovat. Potřebuji, abyste mi to řekl teď, protože pozítří si to už budete pamatovat jinak. Paměť není spolehlivá – a už vůbec ne, když máte otřes mozku a jste v šoku. Nepotřebuji, abyste se kdovíjak obhajoval… Nezajímá mě to. Stalo se? Stalo. Proč jste se rozhodl tak, jak jste se rozhodl, je vaše věc. Proč Petr jednal proti platným nařízením, je zase jeho věc. Teď už mě zajímá jenom to, co se stane teď. A co uděláte příště – ne, že byste to byl ochoten poslouchat,“ ušklíbl se sám pro sebe.
Proč se namáhá? Stejně to uděláš po svém a pak se budeš tvářit ublíženě. Nepochybně bys chtěl, aby tě někdo poplácal po zádech a pochválil… Povzdechl si. To se k tobě vážně má chovat jako k malému děcku, abys byl spokojený? V přesvědčení, že je v pořádku jednat na vlastní pěst, se jednoho dne – při troše štěstí, až tady nebude – zarazíš a překvapeně se podíváš na vlastní zkrvavené ruce. Žádné „já vám to říkal“ pak nesmaže jeho vlastní zodpovědnost, že tě nebyl schopný přimět přemýšlet nad tím, co děláš. Čeho všeho jsi schopný. A proč by bylo dobré řídit se pravidly, předpisy a spolehnout se na druhé, čímž samozřejmě nebyl myšlen jeden Petr nebo Alexandr, nýbrž zbytek čarodějné společnosti. Hrát si na hrdinu ve dvou je stejně pošetilé jako hrát si na hrdinu sám.
„Možná vás to překvapí, ale vím, že to dneska dopadlo dobře. Neviním vás. Neviním ani Petra, ale… Existuje správný způsob, jak tyhle věci udělat. Petr ho zná, vy ne. Pokud teď nejste schopen přemýšlet nad tím, co se dalo udělat lépe a proč, budiž, ale jednou se tyhle věci budete muset naučit. Možná máte pocit, že se vás to netýká, ale brzy bude,“ podotkl.
Na okamžik se odmlčel – ne dost, abys měl dojet, že svůj monolog zakončil, ale dost, aby se místností rozezněla notička ticha. Přes rameno se ohlédl k černému studenému světu za oknem, vytáhl se na nohy a pokusil se okno otevřít. Naštěstí se mu to nepodařilo – stejně jako tobě, pokud ses sem někdy pokoušet vpustit čerstvý vzduch.
„To, co se dneska stalo,“ pokračoval otočený ti zády, „neskončilo. Bude to mít následky pro arcimága, pro čarodějnou komunitu jako takovou, ten konstrukt je pořád na svobodě, stejně jako ten, kdo ho vytvořil. Budou se muset kontaktovat rodiny obětí, jednat s policí, s radou, a musíme zahájit vyšetřování. Chápete? Můžete teď trucovat, nebo mi může pomoci najít toho hajzla, co je za tohle zodpovědný. Mám se na vás naučit spolehnout? Ukažte mi, že můžu,“ podíval se na tebe znovu. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Kéž by byl schopný zdržet se těch ostrých ťafek, které ničemu nepomůžou - a na které reaguju takovou potřebou se stáhnout a utéct od nich pryč. Které v sobě vnímám tak intenzivně, i když je to jen trocha jedovatého balastu mezi spoustou věcí, které v zásadě dávají smysl... nemůžou nedávat... jenže moje duše je na tom asi jako spálená záda - stačí hodně málo, aby se poničená kůže rozbolavěle odtahovala od čehokoli, co se jí může dotknout. Nemůže být každý jako Alexandr, jasně, ale... bylo tak snadné se učit, když byl prostě jenom laskavý... no, Eliáši, ne každý k tobě bude přistupovat v rukavičkách - zvykej si. Připomínej si pořád a pořád dokola, že záleží na činech, a jestli stojíš Essekovi za ty, je jedno, že se nesnaží o laskavost i ve slovech. JE TO JEDNO. Nezáleží na tom! Dostáváš přesně to, za co mu stojíš - a není to vůbec málo. Jenže něco ve mně stejně reaguje poplašeně a rozum aby to stále jenom dodatečně uhlazoval. Brát mě jako dospělého? Možná to je přesně ten problém - ono to asi úplně nefunguje - nejsem dítě, ale nejsem dospělý. Jsem rozbitý, to vystihl Flynn správně. Potřebuju šanci se napřed poskládat... předstírání, že to tak není, se jaksi neosvědčilo, a shazovat mě, když sotva stojím, je k ničemu zrovna tak. S hrníčkem v ruce se znovu stočím v křesle, tentokrát trochu bokem tak, abych na něj líp viděl. Nebo ho měl alespoň ve směru výhledu. Nenapadá mě nic, co bych mohl říct, a nebylo to příliš osobní. Ale odpovědět bych na to všechno asi měl... činy. Posuzuj činy. Mysli na něj jako na toho, kdo vedle tebe sedí, zatímco sotva dýcháš v blátě. Stejně je naprosto nemožné najít slova... Nadechnout. Essek je chytrý a schopný a ty můžeš být taky - tam, kde on to neumí. Dobře, přiletí další ťafka, co už. Překvapit může už jenom příjemně. "Omlouvám se za to, co jsem řekl prve," řeknu vlnkám na hladině runšinu. "Měl jsem si to odpustit. Něco v tom, co jste říkal, mě zasahuje způsobem, který je velmi osobní... a já jsem příliš unavený, než abych ta slova dostal za naježenou srst. Vím, že to myslíte dobře. Alespoň..." alespoň většinou - ne. Tohle přesně vynech. A taky to pokaždé dobře nemyslel, ale... to není důležité. "Chci dělat věci správně. Jestli existují pravidla a jsou rozumná, pak se je naučím a budu dodržovat." Slabě si povzdechnu. "Víte, že mě nenapadlo, že existuje krém na obličej, dokud jste mi ho nepoložil na umyvadlo?" zdvihnu k němu oči. "Ano, je to dobrý argument pro to vaše 'sedět doma na zadku' - ale občas se věci prostě dějí a tak se učím za pochodu, co mám vlastně brát v úvahu. Nebo taky o těch následcích... zkuste... zkuste chvíli předpokládat, že nechci provádět šílené akce..." Jak mu jen říct, že bych rád slyšel, co mi k tomu chce říct, jen kdyby... jen kdyby nemířil tak dobře. Kdyby tak automaticky nepředpokládal, že to dělám schválně. Ach jo... když se tak poslouchám, je to bez šance. Nedokážu vyslovit to opravdu důležité - prosím, ať to nebolí, mozek mi pak vypíná - a tak jen frustrovaně potřesu hlavou. Třeba to pochopil už z těch prvních slov. Asi to nedokážu říct jinak. "Na tom nezáleží..." zamumlám nesouvisle. "A taky to bude lepší, až bude Luna pryč a nebudu si-" zarazím se. Zrovna před ním opravdu nehodlám vykládat, jak účinně mě ničí. "Prostě..." narovnám se trochu, "chci poslouchat, co říkáte," odvahu, Eliáši, a taky přestaň znít tak nejistě, "a budu... opravdu. Jen..." Slova se mi rozutečou a myšlenky zamrznou. Nejraději bych to úplně všechno vzal zpátky a poskládal jinak a líp. Měl jsem to shrnout pod jedno rozvinutější "ano pane Carrolle" a nepokoušet se o nic... stejně si to přebere jako výmluvy... nebo kdo ví co... sklesle se znovu zadívám na hrníček. Možná se opravdu nejde pochopit, jsme jiný živočišný druh obrazně i doslova. Já nejsem schopný nahlížet jeho životní zkušeností, která je proti mé ohromující, dlouhá, komplexní - a on těžko může pobrat mou. Jako by známá slova najednou měla jiný význam. Jako bychom mluvili každý trochu o něčem jiném... měl bych se snažit víc, skoro určitě by to stálo za to, ale... nevím, jestli to opravdu můžu svádět jen na otřes mozku a všechnu tu únavu. Pro tuhle chvíli snad raději jo, jestli nemá umřít i poslední špetka sebeúcty, co mi ještě zbývá... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dvě ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Povinnost volají
„Eliáši,“ odložil knihu stranou a položil si lokty na kolena, aby ti byl blíž, „nikdy jsem si nemyslel, že se do těch šílených akcí vrháte schválně. Občas se chováte jako pitomec, příliš snadno důvěřujete a necháváte se strhnout nejenom situací, ale i lidmi, ale vědomě byste nikdy nikomu… neublížil,“ dořekl zrovna ve chvíli, kdy mu v kapse začal vibrovat mobil.
Letmo se podíval na jméno volajícího. Ramena mu poskočila s nádechem. Skoro jsi viděl, jak se mu v hlavě otáčela kolečka, jestli ten hovor může přijmout ve tvé společnost. Nakonec se vyhoupl na nohy a otočil se k oknu. On snad… neodejde. Co když nikdy neodejde?
„Ano? Mluvte,“ promluvil do telefonu a z druhé strany spustil ženský hlas přehlušený šumem deště. „Aha? Aha. Nedokážete ho zničit? Hmm… A jste si jistí, že se přes bariéru nedostane? Počkejte.“ Zničehonic se přes rameno ohlédl k tobě. „Ten konstrukt – když jste říkal, že na něj vaše kouzla neúčinkovala, co přesně se stalo s vaší magií? Byl ji schopný vstřebat i v téhle podobě, dokázal ji vysát i z kouzel jako takových?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Buď se zapomíná, stejně jako já občas s Essekem... nebo bych měl jít do sebe a přestat vypadat tak mizerně, abych znovu byl na chvíli 'Eliáš'. Nesnáším se, jak vděčný jsem za to jméno. Ani za to, jak vždycky pokaždé doufám, že se k tomu svému 'Brooksi' nevrátí. Musí být přeci způsob, jak se obrnit proti cizím řečem... nemůžu se sypat, sotva se na mě někdo křivě podívá. Jenže to je ta bída - Essek není někdo. Jak mi na někom začne záležet, jsem v háji - a můžu si stokrát říkat, že mi na nikom záležet nemá, nesmí, opravdu k sobě nikoho pouštět nepotřebuju... tohle je něco, v čem jsem příšerně, tragicky, frustrujícím způsobem špatný - dvojnásob tím, že to sakra tak dobře vím, pozoruju, bráním se - a nenadělám nic. Občas by mě vážně zajímalo, jestli je to relikt nějakých zvláštních poměrů z mé minulosti, nebo naopak nedostatek zkušeností a pilířů současného života. Možná obojí - a taky je pravda, že každý projev sympatií - ale je ti jasný, jak zníš uboze, Eliáši, jo? - mi pomáhá zvládat chvíle, jako jsou tyhle. Petr byl... JE... strašně důležitý proto, abych přežil Esseka ve zdraví. Uvědomuju si díky němu víc, že Essek je někdo, kdo umí být v pohodě, jen... okolnosti... ale pomáhá to... a taky se za Petrovu vstřícnost docela obyčejně schovávám. Opírám se o něj, aby mě tady ten zatracený elf nesrazil na kolena - jak poetický příměr - - ale pak k Essekovi zdvihnu oči, upřímně překvapený. Jo, v tomhle nelichotivém obrázku se skutečně poznávám. Hrůza to vidět cizíma očima takhle přímočaře, tiše doufám, že tam pár věcí schází, ale... on si hlavně nemyslí, že - Nemůžu přece začít vykřikovat "já se polepším"! Ale než najdu jakákoli slova, zazvoní mu mobil - naštěstí. Ale dělám pokroky, ano? Už snadno nedůvěřuju úhlavnímu nepříteli, ale zcela neúmyslně se vrhám do akcí s členem Kytelerovy domácnosti. Další na řadě už snad bude nějaká šílenost s Essekem osobně. Ani na okamžik nepochybuju, o čem je řeč. Ale - bariéra? "Nebylo to, že by neúčinkovala vůbec," upřesňuju pro jistotu rychle, až si musím dávat pozor na výslovnost, jak mi jazyk klopýtá. "Moje concide fortis a Petrova vodní kopí ho odstrčily, ale zůstal bez následků. Já hádal vstřebání energie, podle Petra to nebylo možné a typoval rychlou regeneraci. Ale ten konstrukt nebyl stvořený člověkem," dodám, protože to Essek vlastně neví. "Možná proto." Hlava varovně zatlačí, když si snažím usilovně vzpomenout, co o něm padlo. Maně si přejedu prsty po čele. "Měl zmizet, tvůrce už je pryč... možná... až vypotřebuje naši madžiku." Moment, nebyla tohle Essekova úvaha...? Už nevím... a jestli mezitím nestačil vysosnout někoho dalšího samozřejmě. Ale třeba by ho stačilo jen unavit... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dvě ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera A proto…
Essekův netrpělivý pohled provázel tvoje slova. Na úvahy neodpovídal, nevyptával se na nic dalšího, prostě se jenom potřeboval dobrat k výsledku co nejrychleji – protože netvor na druhé straně těžko počká, až se rozmyslíte a všechno důkladně proberete. No tak, mluv rychleji… a soustřeď se na to důležité, neodbíhej k očividnému.
„Postavte fyzickou bariéru,“ promluvil zase do telefonu, když se otočil zpátky k oknu a prstem bezděčně klepl do temné kapky na okenní skle. Ta se poslušně rozutekla dolů. „Ano. Jsem si toho vědom. Mhmm… Pokud to bude jenom trochu možné, vyhněte se konfliktu, ale mělo by být možné s ním manipulovat magií. Rozumím. Dávejte pozor. Další hlášení,“ podíval se na hodinky, „ve dva třicet.“
Hovor skončil. Essek se ještě na okamžik zahleděl do deštivé tmy za okny, než popadl knihu do ruky, přešel k druhému křeslu vedle tebe a posadil se. Rozhodně z toho neměl takový požitek jako Alister, vlastně navenek nedal nikterak najevo, zda mu tohle místo vyhovuje lépe než židle u stolu.
„Začněte od toho chrliče.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Fyzickou bariéru, hmm... to si užijete, vážení, při tom, jak silný byl. Vůbec bych se nedivil, kdyby dokázal na pár ran prorazit nosnou zeď. Jenže zní to, že všechno mají pod kontrolou... Co bych dal za to tam teď být a vidět všechno na vlastní oči... Dá mi dost práce odvést myšlenky od úvah, jestli se dají pomocí magie tvořit hmotné stěny nebo manipulovat hmotou tak moc ve velkém, aby se zkrátka obestavěl... a jak ho asi drží teď... někdo by tě měl taky vysosnout, Stíne. Karma. Jen krátce na Essekův pokyn přikývnu a bezděčně si přejedu špičkami prstů po opraveném nose. Je příjemné znovu líp dýchat; a do detailů ohledně Pepy jsem se stejně pouštět neplánoval. Vlastně takhle ideální: i já chtěl začít chrličem. A pak že se nedomluvíme. Ještě okamžik si rovnám myšlenky a upiju doušek runšinu. Nevysvětlovat, neobhajovat se. Nebo jen to nejnutnější, ať dávají věci smysl. Jsem po těch jeho posledních slovech k sobě o dost zkrotlejší, s tím už se žít dá... alespoň dokud se nad tím moc nepřemýšlí. "Lokátor nás přivedl k téhle oblasti," řeknu, "a slyšel jsem, že poblíž naposledy viděli jednoho z těch zmizelých kluků - proto právě tyhle chrliče. Petr se skrze něj pokoušel podívat, ale po chvíli začal kámen praskat a rozpadat se a Petr křičet. Vypadalo to, že se nemůže pustit." Nevím, co z toho je důležité a co balast, omlouvám se. Prostě se snažím popsat co se dělo, protože těžko říct, který detail může přivést na mechanismus toho všeho. Já třeba vůbec nechápu, jak se to mohlo stát, a to jsem u toho byl celou dobu. "Odtrhnul jsem ho a viděl skrze něj část vize: Jamese před knihkupectvím a netvora, kterému se ho stačilo dotknout, aby odpadl. Pak se jen podíval vzhůru na chrlič a v té chvíli jsme se začali rozpadat. Jako by to byla past připravená sklapnout... To Luna mi řekla, že jde o konstrukt," dodám nesouvisle. "Mohl něco takového způsobit...?" Až teď k němu zdvihnu oči, líp se mi v téhle únavě povídá, když se dívám na něco, co se nespokojeně nemračí, když zabrousím kam nemám. Měl jsem si tu deku prve podat. Vzpomínka na déšť a chlad zakusující se hluboko pod kůži, tu chvíli, kdy ze mě zbyla jen hlava... meh. A je mi zima zas a zvláštně klouže po kůže, netečná ke snahám ohně a županu. Ale chvíli mi teplo bylo! Mám na co vzpomínat. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dvě ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Pokračujte
Cítil jsi na sobě Essekův neměnný hodnotící pohled. Neskákal ti do řeči. Pokud mu obočí poskočilo v náznaku zamračení, bylo to jenom tehdy, když jsi řekl něco zbytečného a navíc, ale poznámek se prozatím zdržel. Opravdu chtěl a potřeboval slyšet, co mu můžeš říct. Bylo to důležité.
„Zřejmě musel,“ odpověděl Essek. Proč se koukáš na něj? Jestli mohl, proč se ptáš zrovna na tohle, když žádná jiná rozumná odpověď není. Ne, tohle chrliče většinou nedělají. „Za normálních okolností,“ pokusil se odhadnout, co bys vlastně rád slyšel, „by toho konstrukt schopný být neměl. Možná je za to zodpovědný jeho stvořitel… nicméně už jsme ustanovili, že je tento konstrukt schopný věcí, kterých by být neměl, takže klidně můžeme operovat s předpokladem, že by mohl být schopný i tohohle. Pokračujte.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro V duchu si povzdechnu. Formuluj lépe, Eliáši. "Jasně. Vlastně jsem se chtěl ujistit, že to opravdu není normální." Trochu neklidně sebou v křesle pohnu. Dostáváme se k pasáži, na kterou se těším úplně ze všeho nejmíň. Alespoň co se vykládání o těch věcech Essekovi týká. Vedle všeho, co nastalo později, je to v zásadě humorná historka, jenže historka, která mu přidělá spoustu nepříjemné práce... předpokládám. Ach jo. Nemyslím, že by pomohlo, že v žádné chvíli nepadlo moje jméno, když jsem se oháněl Kytelerem a seděl v Petrově autě. Stejně je zvláštní, co silných chvil, které mi hluboce utkvěly a v té chvíli znamenaly hodně, vůbec není k vyprávění - nikdy, pro nikoho. Třeba Petrova vlídnost... dotek ruky a deštěm tak zvláštně se proplétající hlas. "Ten chrlič naštěstí nikoho nezranil," zkusím Esseka navnadit dobrou zprávou. "Petr mě pak poslal čekat do auta. Pokud by se do určité doby nevrátil, měl jsem vám zavolat." Nemyslím, že by ho ty záchvěvy snah o vhodný postup potěšily, ale byla to příležitost říct alespoň něco pozitivního, tak budiž řečeno. A hlavně bych z toho Petra rád dostal co nejvíc... taky bez šance. Potřebuju přece ten neustálý dozor. "Jenže to tam obcházela policistka, elfka myslím, asi jsme stáli ještě moc blízko... Totiž, co se policie týká - řekl jsem Jessie, ať Jamesovo zmizení nahlásí tomu - tomu vlkodlakovi, měl ten případ na starosti. Předpokládám, že to udělala." Protože je to pečlivá Jessie... tolik k tomu, jakými všemi směry bude třeba Jamese pořešit. A k tomu, že ta zatracená policie nedělala NIC. Opatrně střelím očima po Essekovi s nevyslovenou otázkou - bylo to tak dobře? Vlastně nevím, v té chvíli mi to smysl dávalo, teď zpětně si jistý nejsem. Třeba by správný postup vypadal ještě úplně jinak. "A ta policistka po mně chtěla doklady s nějakou pečetí... snažil jsem se ji varovat, že se tam Stín pohybuje a požádat ji, ať se mnou jde za Petrem, ale chtěla jenom ty svoje doklady a koukala jak kdybych... chm." Jo, dořekni to! Jak kdybys ten chrlič rozbil ty sám. Moc vtipný. Ještě teď mám sto chutí zaskřípat zuby nad svou i její zabedněností. Já to měl celé podat líp a ona poslouchat. "Tak jsem ji strčil do auta a utekl," řeknu a zní to opravdu přesně tak ujetě, jako když se to dělo. "Takže Petrovo auto teď budou mít asi oni... omlouvám se." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dvě ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Otázka pečetě
Petr se to především neměl pokoušet vyšetřovat sám, řekl ti Essek málem. Místo toho však pohledem sklouzl k hřejivým plamenům ohně. Už to říkal, nerad se opakoval a popravdě to hodlal nechat na zítřejší rozhovor s Petrem. Možná už dokonce věděl, co s ním udělá…
„Takže jste viděli, odkud ten konstrukt přišel?“ přeptal se nezaujatě. Vlastně ti nedával ničím najevo, zda to říkáš správně – nebo špatně…
Vyslovené otázky v tvých očích si buďto nevšiml, nebo se prostě nenamáhal ji zodpovědět. Nepředpokládal, že by to situaci ovlivnilo… Byl úplněk. Creed nebyl rozený vlkodlak, nejspíše dneska neměl službu – a pokud ano, možná by neuškodilo zjistit o něm víc.
„Nechtěla doklady s nějakou pečetí,“ podíval se na tebe – a překvapivě nekomentoval celou záležitost jménem „strčil jsem ji do auta a utekl,“ jenom nad tím povytáhl obočí. Vážně? Uvědomujete si, že to bylo špatně, nebo vám mám udělat přednášku i na tohle téma? „Chtěla vidět pečeť dokazující příslušnost k čarodějnému rodu. Kytelerova vypadá takhle.“
Znovu si vyhrnul rukáv, natáhl k tobě levou ruku otočenou dlaní vzhůru a zničehonic mu na světlé kůži zaplálo zlaté… tetování? Vypadalo to tak – až na to, že se tetování neobjevují a zase nemizí dle potřeby.
„Čaroděj bez rodové příslušnosti a bez pečeti prokazující jinou příslušnost,“ pokračoval Essek, „je v Kelliwigu – a jakémkoliv větším britském městě – nelegálně. První věc, co má v novém městě udělat, je požádat o povolení k pobytu. Popravdě vás měla v tomhle případě vzít rovnou do vazby. Sankce by za to velká nebyla, většinou se to řeší tak, že se za vás dočasně zaručí arcimág a někdo z jeho lidí vám pomůže najít uplatnění ve městě.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Já viděl jenom směr, jestli Petr něco víc, vlastně nevím. Já se pak řídil jenom tím, kam Petr odcházel..." A logikou a intuicí, dodám málem, ale na to přesně není zvědavý. 'Jedna kočka povídala' docela určitě není - a nebo možná je. "Flynn mi řekl, že v tom domě někdo nedávno zemřel. Přišlo mi, že se dneska už doma moc neumírá, takže hledat poblíž... dávalo smysl." Ne, vážně jsem to neměl říkat. V duchu to smysl dávalo, nahlas ne. Omluvně pokrčím rameny a zamračím se na krb. Hodně usilovně jsem se přesvědčoval, že musím víc věřit vlastní intuici - a ne poprvé. Právě jsem si asi v praxi předvedl, že je nesdělitelná. A tušil jsem to předem. Jeho by stejně důvody nezajímaly, jen výsledek... je strašně těžké odhadnout, co mám říkat nahlas a co už ne. U každého je to těžké, ale u Esseka obzvlášť. A s tou policistkou tahle moje nešikovnost dopadla obzvlášť nešťastně. Mám se ptát, nemám se ptát... chtěl, abych dělal věci správně, ale jak dojde na konkrétní záležitost... ale rozdýchal to vlastně líp, než jsem doufal. Alespoň zatím. Pro jistotu odložím otázky na jednotlivé body, které mě zajímají, na později - i když zrovna s tou policií mi to připadá důležité. Mám s ní vůbec něco řešit, nebo jde všechno... přes šerifa? Přinutím se povolit napjaté svaly a s nemalým zaujetím se k němu nakloním blíž. Bezděčně si promnu vlastní předloktí. "Vypadá krásně," vypadne ze mě lehce ohromené. "Chci říct... ano, to přesně chtěla ta policistka udělat. Nebyl jsem si jistý, jestli by mě nechali vám zavolat, tak jsem... to všechno. Takže já ji ve skutečnosti mám taky?" Podívám se na vlastní ruku a šťouchnu prstem do míst, kde by měla být. "Nebo... VanWatterenů... nebo vůbec, když jsem Brooks bez vlastního erbu?" Možná to ale nebude věc, která se děje 'sama' jenom na základě nějakého rozhodnutí, spíš to bude kouzlo a nebo dokonce obřad... a to bych si pamatoval. Možná. Připadám si tou ztrátou paměti tak restartovaný, že bych se nedivil, kdyby se mi kromě vzpomínek smazala i podobná znamení. A jestli bych nakonec nebyl raději... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po druhé ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Staré sliby
„Hmm,“ udělal Essek jenom na tvé vysvětlení.
Nechtěl opakovat to, že v tu chvíli jsi mu měl zavolat. Tedy chtěl, ale… akorát by ses mu zase složit před očima, a to by teď k ničemu nebylo. Bezděčně se podíval na obrazovku mobilu, zkontroloval, kolik je hodin, a pak ti zase kývl na znamení, že poslouchá.
„Pravděpodobně by první volala mně,“ přikývl, byť na okamžik uhnul pohledem a pokusil se odhadnout, jestli by v té chvíli byl dostupný. Popravdě bylo nad jeho síly dopočítat se toho. Taky by se mu hodil šálek runšinu, měl si poručit dva hrníčky. Nebo tři, kdyby započítal Alistera. Nikdo není neomylný – dokonce ani Essek. „Hmm, pokud si správně pamatuji, měl byste mít pečeť rodu Blanche. Van Wattereni v Londýně nejsou dost významná ani silná odnož, aby měli povolení k pobytu na základě vlastního jméno, takže se za ně zaštítil… ano, rod Blanche. Ukažte.“
Naklonil se k tobě, dlaní ti přejel po předloktí a – ano, opravdu se i tobě objevila na předloktí malůvka, jako by tam byla odjakživa. Ta tvoje byla – na rozdíl od té Essekovy – byla třpytivě bílá, utvářená z vláštních vlnek a tvarů, které nešlo rozebrat na pochopitelné symboly. Byla… umělečtější, dalo by se snad říct.
„Jinými slovy jste přislíbil tomuhle rodu svou loajalitu,“ vysvětlil. „Předpokládám, že vám pan Kyteler dá svou pečeť, až se setkáte. Tady vám tahle pečeť k ničemu není, leda byste se vrátil do Londýna…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Blanche, hmm..." Jen zavrtím hlavou - nic, ani ozvěna dojmu. Symbol se mi líbí moc, má v sobě něco orientálního a trochu budí dojem, že jen nechává vytrysknout na povrch světlo, které v sobě mám - to je tak zvláštní! Moje kůže vypadá s tím stříbřitým symbolem snad ještě bledší, ale stejně se mi zamlouvá, nějakým neurčitým způsobem mě spojuje se společenstvím čarodějů takovým, jaké má být; nespadl jsem z nebe. Hlavou mi ale bleskne pár nejasných obav a váhavě ze sebe vypravím: "Budou mít nějaké nepříjemnosti, když... jsem..." Zmlknu. Sourozenců se snad potíže nedotknou, když magii nemají. A rodičů... vůbec o nich nejsem schopný pořádně přemýšlet. Omluvy, obvinění... nejde to, ani jedno z toho, všechno ve mně se od toho odvrací, a jenom doufám, že se Petr nepletl, když mě ujišťoval, že se s nimi nemusím sejít. Omlouvám se, Petře, mýlil jste se. Nejsem ani trochu statečný. A co hůř - nejsem prakticky způsobilý chodit tu po ulici. Skvělý. "Pak už chápu, proč ze mě byla ta policistka tak vyvedená z míry," povzdechnu si trochu. Musel jsem působit ještě podezřeleji, než jsem si myslel. Jak jim tohle Essek vysvětlí... "Ale volat stejně nešlo, byli jsme už dlouho bez signálu. Doufal jsem, že alespoň ta esemeska se v nějaké lepší chvíli odešle. Vím, že byste považoval za správné najít místo, odkud to půjde," podívám se na něj zpříma, "nebo možná se nechat zatknout..." Ale proč to bych si netroufal jsem mu už přece řekl. Neznalost procesů samozřejmě neomlouvá... no ovšem. Neznalost neomlouvá. A on je první, kdo mi to s chutí znovu a znovu tluče o hlavu. Jenže... to beru od cizích a vůči světu - následky jsou nevyhnutelné - ale doma nějak podvědomě doufám a snad potřebuju dopadat do měkkého, uvažovat v reálných mantinelech svých možností a důvodů. Nejde bojovat proti sobě i celému světu zároveň... ale zvládnu to, samozřejmě. A když budu muset, najdu si ta místa k odpočinku někde jinde než tady... Myšlenky se mi rozpadnou několika směry zároveň; tohle teď nedomyslím, jen se mi stýská... po Alexandrovi a po Petrovi a po nějakém neurčitém prostoru, který by byl jenom můj. "Ale pobíhat kdo ví kde už jsem schopný nebyl." Stop, stop - dost. Přesně tohle není pro něj. Ano, mohli bychom si popovídat o tom, že v takovém stavu člověk nechodí po stopách netvorů, jenže po pravdě nevěřím, že by na mém místě kdokoli jednal jinak. Včetně něj. "Jenže ani někde sedět na schodech, když Petr mohl ležet za nejbližším rohem." Zima, je mi zima, jen si na ty bezútěšné chvíle vzpomenu. Přeci jen se začnu zvedat, abych si pro tu deku došel. Úplně nevěřím, že pomůže, když je mi oheň málo, ale nečekám moc příjemnou reakci a něco při ní dělat, nedívat se na něj... možná jsem měl tohle celé přeskočit. Stín je přeci o tolik zajímavější. Jo, to je ono, Esseku. Ukaž, že máš víc rozumu než já, zapomeňme, popojedem. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po druhé ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera To důležité?
„Je to možné,“ Essek připustil tónem, který prozradil, že se nad touto záležitostí již pěkných pár týdnů nezamysle. Proč by také měl? Tady toho měl na práci dost. „Jménem pana Kytelera jsem Londýnského arcimága samozřejmě kontaktoval a vysvětlil mu, že se o tuhle záležitost postará sám coby Kelliwigský arcimág a váš strýc, nicméně rod Blanche za vás byl zodpovědný. Jaké sankce za to obdrží, si nejsem jistý, ale pravděpodobně se to bez nich neobejde.“
Stejně jako mnohokrát předtím Essek projevil schopnost rozebírat podobné věci tím nejhorším možným tónem – chladným, jako by právě pitval žábu a zapíchával špendlíky přímo do jejího srdce. Nejspíše by měl celé záležitosti věnovat více pozornosti, ale mezi tebou, sentinelem a Kytelerovou vratkou pozicí arcimága mu mnoho času nezbývalo. Zničehonic se zamračil, znovu zkontroloval mobil, jako by od poslední kontroly mohly uběhnout víc než dvě minuty, a teprve pak se na tebe znovu podíval.
Nad tím, do čeho ses pustil, jenom povytáhl obočí. Budiž mu řečeno k dobru, že ti neskočil do řeči už na začátku a že nehnul bradou nad další várkou tvého vymlouvání, byť měl chuť si položit hlavu do dlaně a proklínat osud.
„Že nestojíte o nic, co bych mohl říct – Probohy, Eliáši, seďte,“ střelil po tobě varovným pohledem, když ses začal zvedat, rovnou odložil knihu na malý kulatý stolek vedle křesel a sám se vyhoupnul na nohy. „Co potřebujete?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Určitě bych si z toho, co říká, měl vzít cokoli jiného než zrovna - Kyteler je můj strýc...?! Ale to přeci nesedí... nebo možná ano... nevím. Jsou to moc složité počty na druhou ráno a zrovna na tenhle vztah jsem do jisté míry rezignoval. Tedy na pokusy zjistit jeho povahu. Věci budou stejné, ať jsem synovec a nebo prateta, od Kytelera se to brzy dozvím, dojmy a realita se srovnají - doba po Luně mi připadá nekomplikovaná a prozářená sluncem, i když vlastně... aha, trochu jsem si naděje dělal, že se mi i ta paměť vrátí. To je asi nesmysl, a vím to, ale... Jen přikývnu a do pomyslného notesu úkolů a sloupce "Ani trochu nespěchá" si připíšu další položku. Není to moc velkým písmem, po pravdě, a na zvýrazňovač nemá nárok. Neurčité bolavé a nepříjemně dětinské 'nechali mě v tom, nezakročili, nepřišli včas' se ochotně z Kytelera a Esseka vztáhne i na ty neznámé Blanche. Není to fér a nehodlám tu myšlenku v sobě živit - ale je tam. "Já jen..." Bez odporu zajedu zpátky do křesla. Ale došel bych tam! Myslím. Připadám si jako dokonalý zombík, co šlape jen na externí pohon. "Deku... peřinu, prosím. Je mi zima." Mám se té narážky chytit, nemám... možná bych měl využít příležitosti, kterou jsem si sám omylem vytvořil, a opravdu se posunout dál. "Stojím o to, co mi můžete říct," zkusím, pevně odhodlaný prostě skousnout, jestli to zase sklouzne... někam. "Třeba by mě vážně zajímalo, jak správně spolupracovat s policií. Řešíte věci paralelně, dohromady, nebo jim jen dáte vědět, když jde o něco magického? Měl jsem Jamese vůbec nahlašovat? Mají oni mezi sebou čaroděje...? Týká se jich to, co se teď děje kolem Stínu...? Jsou nebezpeční, užiteční a nebo neškodní?" Asi to nebude úplně co měl na mysli, ale mě by opravdu zajímalo, nakolik se na ně mohu spolehnout - a jak moc důvěřovat. Kam je vůbec zařadit. Moje osobní zkušenosti jsou zatím veskrze takové, že jsou k ničemu, což asi... nebude v běžném světě tak zlé. Doufám. A v úplně dalším plánu mě napadá - jak rychle by naše cesta s Alexandrem skončila, kdybychom se pokusili to vzít v Trolím trhu přes úřady. Bez pečeti bych toho jménem arcimága moc nevyřídil... hmm... jak moc zdvořilé či nezdvořilé bude říct si mu o předvedení té jeho? Už teď vím, že to stejně udělám. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po druhé ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Mně ty věci přijdou konkrétní až dost, brumly brumly
„V tom případě jste mi měli oba zavolat, protože jste v té chvíli věděli dost, abychom prohledali ten dům,“ neudržel se už Essek a zabrumlal sám pro sebe, zatímco zamířil ke tvé posteli. Nebyl jsi to ochotný poslouchat, to už věděl… kdyby ses jenom přestal obhajovat a trvat na tom, že ses zachoval správně. Poslouchat to, když věděl, že to mohlo být vyřešené za hodinu, bylo těžké, zatímco ty ses tady oháněl kdovíčím. „Je to jediný opuštěný dům široko daleko. I kdybyste k němu neřekl nic dalšího, bylo by to první místo, kde bychom předpokládali doupě netvora – a to, co jste v té chvíli už věděl…“
Petr se neprovinil jenom tím, že tě nechal o samotě. Ano, měl tě na starosti. Ano, nikdy ti neměl dovolit vydat se na stopu zmizelému, ale to mu nemohl opravdu vyčítat ani Essek, ne teď, ne, když viděl výsledky vašich snah, ale… to zdaleka nejhorší bylo, že nedodržel vyšetřovací postupy, i když je znal. Věděl, že mu má zavolat – a neudělal to. Neměl pro to žádný dobrý důvod, snad si připadal natolik sebevědomý, že se příšery nebál a že to zvládne sám, snad se chtěl jenom podívat, ale na ničem z toho nezáleželo. Postup byl jasný.
„Nebyl důvod Jamese nenahlásit,“ pokrčil Essek rameny. „S policií je to složitější. Technicky se v té době jednalo o zmizení smrtelníka, tedy spadalo pod jurisdikci městské policie. Jakmile jste viděli toho netvora, spadlo to do jurisdikce arcimága. Prakticky záleží na jednotlivcích. Co jsou zač, co vědí, komu přislíbili věrnost. Někdy jsou nebezpečí, ať už protože nevědí o magickém světě nic, nebo protože u nich převažuje věrnost k čarodějnému rodu nad ochranou zákona a pořádku. Dokáží být i užiteční, pokud víte, s kým a jak jednat. Na tohle neexistuje jeden správný postup, budete se to muset naučit časem.“
S zelenou peřinou v náručí k tobě přešel a pečlivě tě přikryl. Nehodil ti ji bez zájmu na hlavu, nešklebil se u toho, dokonce mu ani očí nežhnuly nenávistí, vlastně ti ji málem hezky přitáhl pod krk a postaral se, aby ti seděla pěkně na ramenech.
„Mám vám podat ještě něco?“ už při těch slovech se sklonil, aby ti ho hrnečku dolil poslední dávku chladnoucího runšinu. „Pokud někdy budete jednat s policií, Sylva Evergreen má Kytelerovu pečeť a je ochotná s námi spolupracovat na řadě problematických situací. Vlastně… jak ta elfka vypadala?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nebyl - tam - signál! Ale přece mu to nebudu říkat potřetí. Nebo po páté. Navíc... pravda, Petr mohl popojet. Ono by to vážně stačilo...? Pravda, s tím vším okolo asi ano. Vlastně určitě - takhle zpětně viděno, v suchu a teple před roztopeným krbem, bez tíhy ubíhajícího času, rozbolavělé hlavy, nervů vibrujících po Luniných laskavostech a upřímné nevíry v cokoli, co přichází ode mě. "Nejsem si jistý, jestli jsem to Petrovi řekl," ozvu se nejistě, protože... ano, protože chci ubrat každou unci jeho provinění, jakou můžu. "Nedošlo mi to hned..." A taky mě nenapadlo to, nevěděl jsem ono, nedošlo mi tamto. Skvělý, skvělý, skvělý. "Ale na tom nezáleží," opravím se rychle. "I bez toho jsme měli najít způsob, jak se vám ozvat, rozumím." Pořád nevěřím, že bychom uspěli, protože na Radu bychom se přeci nedovolali, ale i to je asi pasé, Petr má určitě čísel víc. Musím se naučit přemýšlet v trochu jiném měřítku než těch pár lidí, co podvědomě očekávám. Essek má zjevně k dispozici slušný aparát, ne jen pár jednotlivců - představa pro mě dosti abstraktní a špatně uchopitelná, sám znám lidí jen pár a o žádnou větší organizaci jsem se ani neotřel, ale nějak vtlouct do hlavy bych si to konečně měl. Už se nadechuju, že se o tenhle objev podělím, ale pak to spolknu. Jeho to stejně nezajímá - jen by to nejspíš viděl jako další výmluvu. Trochu smutné je, že bych nejspíš nejednal jinak. Na Petrově místě možná, na svém asi ne. Protože okolnosti. Beznadějný... "Vašima očima je všechno... pozoruhodně jiné," nezdržím se pousmání, když mi najednou tohle uvědomění proklouzne hrudí a cinkne pochopením. "Děkuju..." Peřina asi nepomůže, a možná nebude ideální se do ní pokládat, pokud chci vydržet vzhůru, ale pocit je to hodně příjemný a rychle mi dochází, že si tak připadám líp - mám svoji noru, teď mě nemůžeš kousnout! V tom zvláštním rozpoložení náhlého prozření, kdy je mi všecho tak hrozně jasné - doufám jen, že mi to stejně jasné i vydrží - vidím všechno dokonale zřetelně. "Pořád se nedokážu oprostit od přemýšlení za Eliáše - nedůležitého jednotlivce. Místo abych uvažoval v rámci... uhm, organizace." Vystrčím opatrně jednu ruku po okraji peřiny, abych si nerozbil to šikovné balení, co na mně Essek vyrobil, a chytím se hrníčku s runšinem. "Díky, mám všechno," řeknu, protože tím se nikdy nic nezkazilo. "Zapracuju na tom," slíbím. A jestli to náhodou nebylo to, co chtěl slyšet... smůla, mně to dává smysl. Protože ten oblouček od 'Essek má na povel hromadu lidí' k 'já od toho nestojím stranou, týká se mě to a je to soukolí, do kterého teď už nějakým způsobem zapadám' nebyl vůbec samozřejmý. Pořád není. Trochu se podezřívám, že ten 'objev' si ještě párkrát zopakuju. "Takže s policií je to takový tanec mezi vejci," shrnu si. "A v případě nutnosti se mám pokoušet domoct konkrétních lidí." Sylva Evergreen je sympatické jméno, to bych si mohl zapamatovat. "Ta policistka byla taková... jemná. Jako panenka, hodně štíhlá, plavovlasá, hezká. Pod pláštěnkou jsem na jméno neviděl... Modré oči," připomenu si, "trochu dozelena." Au. "Existuje nějaký... společensky přijatelný způsob..." Že já to nenechal na Alexandra. Ten by věděl, jestli je lepší poslat kytku, zavolat a nebo... nevím jaké nebo. "Jak se jí omluvit?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po druhé ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Zvláštní chvilka
„Ano,“ přikývl Essek.
Možná bylo zvláštní, že toho neřekl víc. Jenom ano. Ano, měli jste se mu ozvat. Ano, doufám, že to tak příště uděláte. Ano… Hrneček runšinu ti podal opatrně, nespěchal a dal ti dostatek času, abys vytáhl ruku zpod peřiny a pevně ho chytil. Bylo by pošetilé doufat, že se zatváří spokojeně, nebo že se mu v očích zaleskne vlídnost povzbuzená těma několika málo slovy. Pokud se v jeho výrazu něco změnilo, nebylo to okem postřehnutelné… přinejmenším ne teď, možná až se pořádně vyspíš a poznáš ho blíže, budeš v něm schopný lépe číst, přesto… neřekl nic víc. Konečně to nechal být. Koneckonců věděl, že na tom nezáleželo, že se stalo a že to dopadlo dobře. Nechtěl tě v tom koupat, nebyl to jeho záměr, byť to tak mohlo chvílemi vypadat, jenom potřeboval vědět, že to chápeš.
Peřina… pomohla, nebo jenom vrstva magie na tvé kůži pomalu začala ubývat. Ten pozoruhodný efekt energie všude kolem tebe, která tě nadnášela a pomáhala se ti pohnout, nemohl trvat věčně a teď na tebe únava dopadala podezřele rychle, jako by Luna celou dobu čekala jenom na vhodnou chvíli, než ji z tebe vysosá. Napadlo tě někdy, jak úžasné to je, když se člověku teplo?
„Já vím,“ řekl zničehonic. „Že vám spousta věcí ani nemohla dojít. Nicméně, Eliáši, nejste nedůležitý. Nikdy jste nebyl. A pro pana Kytelera jste právě teď nejdůležitější člověk na světě,“ podíval se při těch slovech na obrazovku mobilu, na níž nesmyslně pomalu odkapávala minuta za minutou. „Pořád trvá, že by vám tohle všechno pan Kyteler raději pověděl osobně, ale… tady v Kelliwigu máte své místo. Ať chcete, nebo ne, stal jsem se součástí této,“ poušklíbl se, nejspíše by sám zvolil jiné slovo, „organizace dřív, než jste na to byl připravený a… to mě mrzí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Hrníček s runšinem si vezmu hodně, hodně opatrně... peřina odvádí svou práci až moc dobře, v teple rychle začínám malátnět a ruce mám nešikovné. Upiju a znovu stačím být vděčný, že ho Essek sehnal. Chutná mi, neomrzel se. Pocit, jaký po něm zůstává v puse, je příjemný, není to sladký tlamolep jako moc tučné mléko, ani ta ne úplně dobrá trpkost kafe. Jsem teď za Essekovu přítomnost málem rád. Ano, měl bych dopovídat všechno kolem Netvora a Prince, ať už může jít spát, ale... nechci být sám... a když si dám pozor, co říkám... ta hrozná nechuť držet se od něj dál znovu stačila pominout, dochází mi najednou - se mnou je to snadný, stačí mě chvíli nedeptat... Eliáši, sakra už... nedělej si to, sejme tě... Dobře, skutečně mě překvapí tím, co říká. Jak to říká, že to říká. Jsem v tomhle ospalém, rozjitřeném rozpoložení plném pochopení vůči všehomíru tak neskutečně vděčný, že... rozumí... uvědomuju si najednou, že právě po takových slovech jsem byl vyhladovělý, že jsem potřeboval slyšet právě tohle - že to ví, že si to uvědomuje, že chápe stav věcí. Oba víme, že mě to neomlouvá, jen... chci dělat věci správně, ano? A pak taky, mimochodem jsem... nejdůležitější člověk na světě. Vím přesně, pro koho bych si přál být nejdůležitějším člověkem na světě, a není to neznámý Kyteler - hloupá, nerozvážná touha, kdy místo k bezpečnému přístavu, který bych tak neskutečně potřeboval, vyhlížím k někomu, kdo mě možná srazí hlouběji, než odkud se dokážu vyhrabat. A přesto na mě ta slova hluboce zapůsobí. Nejsem tady trpěná přítěž... a trochu to vím, jen tomu neumím věřit... a mám strach z toho, co ode mě Kyteler očekává. Vždyť... ani na tohle nejsem připravený. Napůl tuším, že je v té nevíře a strachu hodně z Lunina působení, chci to dostat z hlavy pryč, ale stejně pokaždé, když se natahuju po něčem důležitém, musím napřed odhrnout těžký závěs jistoty, že jsem bezcenná, zbytečná a nedůležitá věc. Ale to nejsem já... nechci být. Uzdravím se z toho skrze ostatní: Alexandrův zájem, Petrovu důvěru, Essekovo odhodlání, i přes Kytelera, který má své důvody, proč stát o tenhle trochu pomuchlaný výhonek rodu. Musím si věřit... a konečně uvěřit tomu, že... jsem důležitý. "Děkuju," hlesnu. "Taky mě to mrzí... kvůli vám." To načasování je vážně hrozné... jsem si v té chvíli upřímně a neochvějně jistý, že budu dělat co Essekovi na očích uvidím a nikdy jinak. Chtěl bych mu umět pomoct s tím vším co dělá, je mi úplně jasné, že to teď znamená hlavně nepřidělávat práci, tak dobře, nebudu! Slibuju. Chtěl bych něco dodat, nějaký slib, ujištění... dívám se na něj plný odhodlání, pohnu rty - ale slova se nedostaví. Jistota mě znovu rychle opouští - s ním je to tak strašně těžké... chtěl bych, aby nebylo, spousta věcí na něm je pozoruhodných a přál bych si... ani nevím... ale ono je to vlastně pořád to samé. Něco pro něj znamenat. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po druhé ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera A taky zvláštní
Essek se zatvářil zvláštně, načež pohledem uhnul k deštivé tmě za oknem a zvážil tvá slova. Pomalu mu docházelo, co jsi tím chtěl říct – a že to nebylo, nemohlo být to, co si v prvé chvíli představoval. Nevěděl jsi, co ho tvá přítomnost stála. V žádném okamžiku jsi za to nemohl, nechtěl tě z toho vinit, ale… bylo to chvílemi těžké. Nešikovně přikývl, jako by ho bolelo promluvit. Bude si muset najít způsob, jak tě brát jako… tebe.
„Dalo by se to tak říct,“ přikývl – a popravdě se mu trochu ulevilo, když jsi shrnul celou záležitost s policií a mohli jste se věnovat něčemu jinému než pochroumaným citečkům. „No… Trochu to zní, že dostanete příležitost to časem udělat osobně. Evergreenová není jediná elfka v policejních složkách a popravdě si nejsem jistý, jestli tam včera byla opravdu ona,“ pousmál se málem pobaveně, „popis sedí. Stejně bych si s ní měl promluvit. Uvedu celou záležitost na pravou míru.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro A jé... řekl jsem něco špatně...? Dívám se na toho zvláštního elfa s nevyslovenou prosbou v hrudi. Trochu tlačí a mele se a snaží se proklubat do slov. Sám pořádně nevím, jak by měla znít, a proč - vždyť to ve skutečnosti nedává smysl, on mě prostě rád nemá, ale... Kyteler je pro něj důležitý, oba jsme důležití pro Kytelera, stará se o mě... možná se docela obyčejně bojím, aby i tohle doma nedopadlo špatně, jako další místo, kam bych se nechtěl vracet. A možná je to ode mě jen dětinská hloupost přát si, abychom si všichni dovedli být blízcí, třeba to tak ani nebývá... ale i jeho osobně si vážím, tak taky proto... Eliáši, klid. Jsi mu vděčný a jsi vyčerpaný. To nadělá pořádný guláš v hlavě a rozjitří emoce; jenom za dnešní večer jsi stačil protočit několik odhodlaných a značně protichůdných plánů. Teď to ale šlo přeci docela dobře? Tobě něco došlo a jemu možná taky. Na jeden rozhovor je to víc než dost. Vlastně je dobře, že se k tomu dál nevrací - kdo ví, co bys ještě dokázal plácnout. "A jé," vydechnu tentokrát i nahlas, a nemálo provinile a div se nepřikrčím pod peřinu. Špetka naděje, že mě snad nebudou chtít obviňovat, a že se to s autem vyřídí snadno, se míchá s upřímným děsem z představy, že ji znovu potkám. Nešla by poslat ta kytka a pak chodit kanálama? "Tak jí prosím vyřiďte, že se omlouvám a že mě to mrzí." Poněkud nedostatečné, ale všechny dodatky, co mě napadají, znějí tragicky. "Co jí vlastně o tom všem chcete říct?" Jsem upřímně zvědavý, jaký je oficiální výklad tohoto incidentu. Jestli pravdu pravdoucí - kdo jsem a proč jsem nebyl schopný ukázat pečeť - to přece bude první, co se zeptá. Nebo jenom nějaké zaobalené ve smyslu "nový, nepoučený, nerozvážný"... taky bude pěkně stará, dochází mi najednou. Na tohle se prostě nedá zvyknout. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, čtvrt na tři ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Čarodějná celebrita?
„Hmm,“ udělal Essek. Co přesně jí řekne, vymyšlené popravdě neměl, takže se na okamžik odmlčel a podíval se přitom znovu na mobil… „Možná něco ve smyslu, že jste tady na návštěvě… a že jste plašan. Nebo že jsem vás vzal do vazby a, pokud se za vás někdo nezaručí, doprovodím vás z města osobně.“
Ani jedna z těch možností nebyla dobrá, ale během prvních dvou vteřin vyloučil hned dvě varianty toho, co by říct mohl a opravdu neměl pro případ, že se to dostane ven. Zamračil se. Udržet tvoji přítomnost ve městě v tajnosti bylo den ode dne těžší. Tímhle tempem tě s tvou novou rolí bude muset seznámit sám, protože čekat na Kytelera přestalo dávat smysl včera. Kruci.
„Jednu věc pro mě udělejte,“ řekl zničehonic. „Zkuste na sebe zítra neudělat nic, co by na vás strhlo pozornost celé čarodějné komunity.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Docela klika, že mám peřinu až po bradu, snadno tak skryju nečekané zasmání, které ze mě vylétne při barvité představě, jak Essek mezi zuby drtí slova "je to plašan" tváří v tvář přísně se tvářící policistce s boulí na čele. Ou ou... na opravdové nejapné zahihňání jsem naštěstí moc unavený. "Jasné. Kdyby něco, tak... právě jsem přijel, pan Carroll o mně ví. I když samozřejmě," dva prsty v přísaze zvedat nebudu, protože vyndavat ruku zpod peřiny, když je mi konečně teplo, by bylo barbarství, a riskovat hrnek dvojnásob, "žádné kdyby něco už nebude." Pohodlně si opřu hlavu o opěradlo a ještě na vlně té zvláštně povznesené nálady se nad jeho poznámkou usměju tentokrát doopravdy, a upřímně pobavený. Je mi teplo... a to je takové, takové blaho... pomalu zamrkám a plameny ohně mi najednou připomínají loutky s dokonalou choreografií, proplétají se a mizí... Docela určitě bych nechtěl skončit jako eskymák. I když si honem nedokážu vzpomenout, kdo jsou eskymáci, a tak to vůči nim není moc fér. "To zítra zaručeně nehrozí." Vždyť se sotva zvednu... a fantazie mi momentálně nestačí ani na to, že vůbec někdy to bude lepší. Natož zítra. "Myslím, že to bude den strávený čekáním na zprávy. O Jamesovi..." Tam strašně doufám, že něco přijde hned ráno, už kvůli Jessie. "A Alexandr se chystá prohrabat sklad, jestli nenajde vhodný artefakt na Lunu." Momentálního příměří si příliš považuju, než abych se odvážil naťuknout možnost, že by se Alexandr mohl podívat tady u nás. Udělám to, brzy, jen... ne teď. "Pane Carrolle, jeďte za nimi," nedokážu neříct, když se znovu podívá na hodinky. Nevím, kolik přesně je, jestli mají zpoždění se svým hlášením, nebo se ho jen nemůže dočkat - zkrátka předvádí v praxi úsloví sedět jako na trní a já se mu vůbec nedivím, na jeho místě bych tam chtěl být víc než cokoli jiného. "Já to tu přeci zvládnu." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, čtvrt na tři ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Čarodějná celebrita?
„Raději se tomu vyhněte. Správně bych vás neměl spustit očí, dokud nedostanete potvrzení k pobytu. Že jste tu na návštěvě příbuzných je rozhodně méně napadnutelná odpověď,“ řekl. Jako by mu došlo až později, že by tenhle směr úvah vůbec neměl povzbuzovat, mírně nakrčil obočí a podíval se na tebe přísně. „Běda vám, pokud téhle informace zneužijete.“
Odolal pokušení se znovu podívat na mobil, vždyť měli ještě čtvrt hodinu k dobru, a odložil ho vedle na kulatý stolek, který byl tak akorát velký pro podobné nezbytnosti, ale pro práci zcela nevhodný. Navzdory onomu varování teď Essek působil uvolněněji, ani by ho nenapadlo zanedbávat své povinnosti vůči tobě, ale prozatím měl pocit, že má splněno a že jistá ležérnost ničemu neuškodí.
„Má přítomnost teď ničemu nepomůže,“ zatřepal hlavou rozhodně. „Nemluvě o tom, že s bariérou budou pravděpodobně hotovi, než bych se tam stačil dostat. Tohle je ta nepříjemná část mé práce… Nikdy nemůžete být všude. A někdy prostě musíte čekat.“ Nespokojeně zatřepal hlavou. Ne, rozhodně neměl v úmyslu se zvednout. Ještě jste nejste hotovi! Zničehonic se na tebe zadíval zvláštně pozorně. „Mimochodem, Eliáši, pokud usnete, vyliju na vás kbelík vody. Doporučoval bych vám, abyste se tomu pokusil vyhnout.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nezneužiju! Ani nápad. Takové věci, aby se člověk zapletl s policií, se přece nestávají každý den. I když statisticky vzato... ehm. Jenže to byla náhoda a omyl a shoda okolností. Alespoň jsem zase o něco chytřejší a mám docela dobrý pocit z toho, že případná další debata o pečetích nebude takové dada. Je mi teď zpětně té policistky málem líto. Tvrzení, že jsem pečeť ztratil, jí muselo připadat hodně obskurní. "Nespím," narovnám se prudce, až se mi srdce rozbuší tak, že ho cítím v krku a zatepe ve spáncích. Ty prakticky zavřený oči nebyly moje, jak se začínám zahřívat takovým tím blaženě spacím způsobem přece vidět nemohl, nezačal jsem se tu skládat do křesla - zkrátka ošklivé pomluvy to jsou. A hlavně ne vodu. Ještě teď mám deštěm nasáklé snad i kosti. "To by bylo kruté," řeknu nevážně, protože úplně cokoli je legitimní metoda, pokud zabere, a ujistím se rychlým pohledem, že hrníček to mé malé skoro-odpadnutí přežil bezpečně opřený v důlku peřiny, "konečně mi začalo být teplo." Na Alexandra dost výmluvně neřekl nic a tuším proč - tedy, napadá mě spousta důvodů, a většinou ne moc lichotivých - a nechtěl bych ho obratem jmenovat znovu. "Dokázalo mě probudit kouzlo, které... vypadalo jako blesk," řeknu proto jen zamyšleně a neadresně, a pak se na něj podívám s výrazem ha, objev v oku. "Vy v sobě máte ohnivý element, že?" Že je tu se mnou místo tam je vlastně... skvělý, shrnu si z nedostatku lepších slov, na svou slovní zásobu bych teď moc už nesázel. Na to, že jsem ho tu velmi zarputile nechtěl... teď k němu div nevzhlížím jak na svatý obrázek. Sám nad sebou v duchu jen zaúpím, zlomím pomyslnou hůl, povzdechnu si - a taky povystrčím ruku, abych si mohl promnout oči, protože nějak nechtějí držet otevřené. "A taky vám to musím dopovídat," vzpomenu si. "Než budu mít úplně zamlžíno. U toho nejdůležitějšího byl Petr v bezvědomí, takže nám nepomůže." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dva dvacet ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Tak to bys neměl usínat
„Hmm,“ udělal Essek nespokojeně a neodpustil si: „takovým bleskovým kouzlem vás mohl i zabít. Ano, já mám v sobě oheň…“
Dál to nerozebíral. Nejspíše i ty jsi mohl tušit, že v téhle situaci byl oheň zbytečný, pokud tě neplánoval ožehnout. Probudilo by tě to? A byl bys to ochotný zkusit? Pravda, ve snu jsi ho viděl použít i kouzlo ryze neohnivé, vlastně to docela určitě musel být pohyb madžiky a ne ohnivé magie, což… mohlo znamenat, že by byl schopný udělat aspoň něco – nebo to ten kyblík studené vody holt jistí.
„Přesně tak,“ souhlasil Essek, přičemž se pohodlně zapřel do křesla a pohledem zase jednou sklouzl k telefonu na černé knize. Budiž mu řečeno k dobru, že se po něm tentokrát ani nenatáhl. Ještě mají deset minut, než má právo začít se stresovat. „Takže pokračujte. Skončil jste u toho, když jste slečnu Sylvii Evegreenovou strčil do auta a utekl.“
Jestli jsi snad v jeho hlase zaslechl pobavený úšklebek, nepochybně se ti to zdálo. Vždyť se tvářil jako obvykle, ale… možná teď, když jsi mu slíbil, že se poučíš… se přeci jenom dokázal uvolnit. Bylo pozdě – a on už pořádných pár hodin nespal, rozhodně se teď nehodlal trápit maličkostmi. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Zvláštní... Essek mi vůbec nepřipadá jako ohnivý typ. Možná by mohl sloužit jako důkazní materiál pro teorie, že elementy s povahou nesouvisí - nebo se pod tím zdánlivě nehybným a chladným povrchem dějí věci, že bych se nestačil divit. A že ho nemám provokovat, aby nevyletěl, koneckonců vím. Nebo dokonce - právě to neustálé napětí a neklid pod kůží je ta skutečná energie, která by se potřebovala vybít, jen schází příležitost a nebo je vůči tomu Essek slepý. Nebo možná úplně pomýleně beru oheň jako dynamický a prudký. Umí ho být spousta druhů... ale takhle bych si dokázal potvrdit nebo vyvrátit cokoli o čemkoli... jisté je, že je vytrvalý a elán snad nabírá ze vzduchu, jinak už nevím, kam na něj chodí. Vzato kolem a kolem... on ten oheň není vůbec od věci. "Jestli existuje kouzlo, kterým se mohu zahřát, tak moc prosím ať je první, které se naučím," řeknu málem zasněně. Kelliwigu, já na tebe vyzraju! "Ale teď dobré," dodám pro jistotu, aby si nemyslel, že si pořád ještě stěžuju na chlad. Stejně je to vtipné - Essek s Petrem. Oheň a voda, největší protiklady. Já už tak strašně chci vědět, jestli se je dokážu naučit! Léčitelství je skvělé, to zase ano - ale je tolik dalších možností. Jen krátce přikývnu, ano, tam... musím honem roztřídit, co byl jen silný zážitek a co je vhodné k povídání. "Zkusil jsem se podívat k tomu domu," vzpomenu si. "Ale nic jsem z něj nevnímal," dodám nespokojeně. Kdybych tam vrazil - tak kdo ví, jak by se všechno odehrálo. Musel jsem se trefit do chvíle, kdy byl Princ hodně v klidu. Nebo jsou tam nějaké ochrany...? "Petra jsem potkal o chvíli později v uličce, Stín se ho zrovna pokoušel napadnout. Já ho trefil concide fortis a Petr aqua sagira... sagina... něco takového. Odrazilo ho to částečně, ale následky žádné. Zkusil jsem ještě concide anima, ale taky nic - ale tam si nejsem jistý, jestli se mi to kouzlo povedlo, už jsem byl dost mimo. Ani nevím, co dělá, jen..." přestanu to vykládat stolku a střelím po Essekovi omluvným pohledem, "nic dalšího nebylo na skladě. Kdyby se mi povedlo - vážně by mu vyrazilo duši z těla?" Dobře, to bylo asi zbytečně podrobné, sami už museli zjistit, jak na něj magie působí. A hlavně nepůsobí. "Pak nás... no, vysál." Trochu trapný dojem, že bych k tomu měl říct něco víc, mě přiměje se neklidně pohnout a zamumlat: "Pozoruhodná zkušenost." Uf, jen si na to vzpomenu a je mi zle. To bylo něco neuvěřitelnýho... ten pocit, že mi praskají žíly, že požírá nějaký nehmotný, ale strašně důležitý kus mě samého, byl příšerný. "Málem to vzal i s Lunou," dodám a trochu se ušklíbnu. "Škoda, že se s ním nedá domluvit. Asi jsem tam dole ve sklepě propásnul příležitost." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dva dvacet ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Počkat, počkat. Cože?!
Zrovna, když jsi k němu zvedl pohled, Essek se zamračil. Už předtím měl dojem – samozřejmě ho napadlo, že jsi to tehdy v Kytelerově ložnici byl ty; odpovídalo by to schopnostem nazírače, ale stejně tak se mohl obávat mnohem horších scénářů. Tebe vlastně zavrhl, protože jsi podle Melanie nebyl schopný kouzlit, a od té doby se nad tím neměl čas zamyslet, to až teď kousky skládačky zapadly na své místo a jemu to konečně došlo.
„Tehdy v noci jste to byl vy…?“ zeptal se.
K tomu, co by kouzlo udělalo fyzické bytosti, se prozatím nevyjadřoval. Přemýšlel, jestli se mu podařilo zasáhnout včas, než jsi napáchal škody… kdyby ne, dávno si toho museli všimnout na Kytelerově zdravotním stavu, takže jste nejspíše měli všichni štěstí, ale… Vydechl, přičemž si prochladlými prsty protřel horké oči. Potřeboval by dovolenou. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Eeeeehm... tohle vlastně. Dost pečlivě jsem se snažil se před Essekem nezmiňovat, že jsem Kytelera zahlédl, v obavách, že mu proti sobě dám do rukou další zbraň, i když si maně vybavuju jakousi zmínku před Petrem... a možná před Alexandrem... a nebo jestli vážně něco, asi to zapadlo... ne, to teď dohromady nedám. Ani na tom ve skutečnosti nikdy nezáleželo. "Ano," přikývnu bez odporu, nemá smysl se tvářit, že nevím, o čem mluví. "Za to se omlouvám, bylo to moje první... nazírání, nevěděl jsem nic o ničem, co se děje, ani kde jsem - pak už mi Flynn řekl, že bych mohl být ostatním nebezpečný. Dávám si od té doby pozor, abych se k panu Kytelerovi nedostal ani omylem." V rozpacích honem nevím, kam s očima. Bylo jedno z těch mých neuvěřitelných štěstí v řadě, kdy jsem mohl způsobit svou neznalostí strašné škody, a jen náhodou se nestalo nic. V tomhle případě tedy ne tak úplně náhodou... "Zasáhl jste včas," hlesnu pro jistotu, protože Essek vypadá zralý na panáka. Nechci vykřikovat nic se nestalo, co já vím, jestli jsem nezpůsobil škody pouhou přítomností, vlastně moment, to už přece vím, že nepůsobím na nic - a že Luna nestačila napáchat škody, tím jsem si hodně jistý. Vůbec nepochybuju, že by mi to s chutí naservírovala, otloukla o hlavu a nechala prožít se všemi detaily. A ona zatím čekala tak vzorně venku za plotem... čas... věčně s ní hraju o čas. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dva dvacet ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Eeeee… pokračujte.
Essek přikývl. Na tohle jaksi nebylo co říct – nebo možná bylo, ale krásně jsi to shrnul dřív, než se vůbec zmohl na půlku slova. Věděl jsi všechno podstatné, takže… ti nejspíše musí důvěřovat. Stejně tě měl dnes v úmyslu udržet za všech okolností vzhůru, nemusel se tedy trápit tvým nazíráním a zítra to buďto vyřeší patřičnými ochranami, nebo už snad bude konečně po všem.
„Konstrukty nemají duši,“ vrátil se k tvé předchozí otázce. „Nicméně si nemyslím, že by to fungovalo. Tohle zaklínadlo se používá v případech, kdy už je duše oddělená od těla. Nepochybně by se dalo upravit tak, aby opravdu oddělilo duši od těla, v tom případě by mohlo být i smrtící, ale… nikdy jsem se nepídil po tom, jak to provést. Pokračujte.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak... asi v pořádku. Ani jsem nedoufal, že mi to projde tak hladce. Zřejmě jsem dneska nasadil tak vysokou laťku katastrofálních rozhodnutí, že je Essek příliš udolaný na další ťafku. Začnu znovu normálně dýchat, když mi dojde, jak to zanedbávám, a upiju doušek runšinu. Hodně malý, konvička vypadala na dně a do rána daleko. Jeho malá přednáška mi pak dá možnost uklidnit se úplně. Je to už dávná minulost, a - ech. Vůbec ne. Dávná možná množstvím zážitků, ale rozhodně ne časem. Neuvěřitelný. Můj život se dělí na dvě propastně odlišné části před Flynnem a po něm a jakkoli bylo období před Flynnem náročné a plné objevů, kam se to hrabe na poslední tři dny. Co bylo před tím jako by zmizelo někde v propasti. Teď jsem to já, kdo jen přikývne. Byl to pokus s pramalou šancí na úspěch, a jediná výhoda, která by z něj mohla plynout - jestli teď Stín opravdu šlape na naši magii, získal jí díky tomu o něco míň. "Probudil jsem se v tom sklepě," pokračuju a přichází asi logisticky nejnáročnější část, kde je těžké oddělit balast od konkrétních věcí. Přejedu palcem po hladkém okraji šálku a na svůj oblíbený naslouchací stolek se soustředěně zamračím. "James byl tou dobou připoutaný na židli a pomocí nějakých jehel a hadiček z něj vypouštěli krev do kbelíku." Co chci říct o Stínovi jsem měl relativně poskládané a teď to jenom stačí vysypat nahlas. "Co jsem možná nezdůraznil - všechnu tuhle jemnou práci, nebo vlastně úplně jakoukoli, dělal Stín. Projevoval se zručně, relativně inteligentně, předvídal a..." Jak to jen vyjádřit... "Přišel mi přizpůsobivý. Se svým tvůrcem komunikoval, projevoval emoce. Nečekal bych nic takového od... nástroje." Je to běžné, není...? Bezděčně se nadechnu jen zlehka, jako bych si potřeboval vychutnat vůči tohoto pokoje, takovou, jaká k němu náleží a jaká se mi nepochybně časem přizpůsobí; s příměsí smůly a hořícího dřeva, snad i ta peřina ještě voní čistotou. Ten puch byl neuvěřitelný... takhle nějak si představuju jatka. Byla to jatka. Zvuk kapající krve, tak jiný, než je čirá, cinkající voda... Raději zpátky k tomu, jestli mám ke Stínovi ještě co dalšího říct. Zdvihnu k Essekovi opatrný pohled - zbytečné, nezbytečné? Nevím. Asi mám prostě pokračovat...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dva dvacet ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Možnosti konstruktů
Když jsi spustil – a znovu se oddaně zadíval na kulatý stolek mezi vámi –, Essek se zapřel do křesla a zadíval se na plápolající plameny ohně. Uklidňovalo ho to. Bylo by tak snadné usnout, kdyby si to dovolil… jenomže biologické potřeby neměly sebemenší šanci proti jeho síle vůle. Nebyli jste tady hotoví, takže prostě zůstane vzhůru.
„To by nebylo…“ natáhl se pro mobil a znovu se podíval, kolik je hodin. Zpátky na koženou knihu ho neodložil. Každou chvílí by mu měli zavolat. Už jenom pár minut… „Konstrukty nejsou inteligentní, ale někteří čarodějové do nich dokáží vložit určitý druh chování, projevů emocí, někdy je naučí i mluvit. Je to spíše scénář než opravdová povaha nebo svoboda vůle, ale udělat se to dá a zvenku se to špatně odlišuje. Merlinovci pak mají techniky, skrze nějž dokáží vložit ducha přímo do konstruktu, jako by to byl artefakt, ale nepředpokládám, že to byl tenhle případ.“ Mírně povytáhl obočí. Nebo máte ten dojem…? „Cítil jste… něco v něm, když z vás vysával energii?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Ne... ne, nemyslím, že bych něco takového cítil. Některé... nuance jeho chování byly tak přesvědčivé, že bych se nedivil, ale nevím o tom. Jenže těžko říct, jestli bych měl šanci. Ten... proces byl dost intenzivní a když se do sebe pustili s Lunou..." Zmateně svraštím obočí. "Ona se mě snad vážně pokusila zabít, aby ho odradila?" Peřina mi teď přijde vhod. Už nikdy nevylezu ven, aby mě náhodou nepotkalo znovu něco podobného. Nikdy. Pro jistotu si ji přitáhnu blíž ke krku a nejraději bych se pod ní schoval celý a celé to... zaspal. Moc vtipný. Je divné cítit takový... ani nevím, jestli je to strach - přežil jsem to, teď už vím, že se to přežít dá, tak bych to neměl tak prožívat... a ve skutečnosti ani neprožívám, na to jsem moc unavený... jen bych to asi opravdu, opravdu nechtěl zažít znovu. I pouhá vzpomínka ve mně všechno svírá bolestí. Odvrátím oči od lahvičky s uklidňovacím lektvarem a zabloudím pohledem po nějakém vhodnějším objektu, než je stolek. Třeba krb... krb je fajn. "Nebo možná měly ty šlupky zastrašit jeho... no, to je jedno," povzdechnu si. "Každopádně to je fantastické dílo. Jen škoda," sklouznu pohledem na Essekův mobil, "že se nenechá strčit do muzea kuriozit." Pořád se mi dost těžko věří, že to všechno bylo jen naprogramované. Ale proč vlastně ne - vždyť já sám jsem zcela jednoduchá záležitost. Přímočarý podmět, čitelná reakce. Vhoďte špetku laskavosti... Chtěl bych na to umět zapomenout. "Takže," nadechnu se, "to dlouhodoběji důležitější. Byl tam kluk, ve smyslu dítě, vypadal tak na deset, dvanáct. Modrá kůže, špičaté uši, tmavé vlasy, na hlavě rohy. Tvrdil o sobě, že je posledním potomkem Titánů. Nebyl tam doopravdy, projektoval se přes artefakt - to rozbité zrcadlo u stolku u zdi. Všechnu tu krev střádal kvůli obřadu, který by mu dovolil se přesunout z jeho vesmíru k nám. Prý je tam sám... chtěl si jenom hrát. A trochu vládnout světu, samozřejmě. Říkal si Princ." Odmlčím se, abych si srovnal, jak pokračovat. Narozdíl od Stína vystihnout Prince není zdaleka tak jednoduché a rád bych Essekovi předal celkový obraz správně. Ale možná... zpytavě se na něj zadívám. Říkal, že neví, kde Artur k tomu kouzlu přišel. Ale... třeba mu tohle přeci jen něco říká. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dva dvacet ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera
Na to, jestli se tě Luna pokusila zabít nebo ne, Essek neodpověděl. Nepřekvapilo by ho to. Pokud se Stínem opravdu cítila ohrožena, mohlo to pro ni být menší ze dvou zel… Ztráta hostitele by pro ni byla nanejvýš nepříjemná komplikace, nezabilo by ji to, ale možná něco takového stálo za uvážení.
„Uvidíme, jestli se jim ho podaří chytit,“ podotkl zamyšleně, přičemž pohledem znovu sklouzl k telefonu. „Pokud se nám podaří zjistit o něm víc, možná by nám to mohlo pomoct.“
S tvými dalšími slovy přikývl. Ani tentokrát tě nepřerušoval, prostě jenom naslouchal tomu, co se ti dařilo skládat do slov. Nad titánem povytáhl obočí, zrcadlo ho zaujalo a v duchu zalitoval, že si ho neprohlédl důkladněji, když jste tam byli. Čas by tím samozřejmě neztrácel, tehdy jste potřebovali zmizet co nejrychleji, ale stejně by si na něj rád udělal vlastní názor. Nevadí, zítra je taky den.
„Hmm… O titánech jsem nikdy neslyšel,“ nevědomky řekl to samé co již několik lidí před ním, „zkusím se na ně zeptat. Nicméně… všiml jste si na něm ještě něčeho jiného, co by nám mohlo pomoct zjistit, s tím jste to vlastně měl co do činění?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Netvora, kterému říkal Stín, stvořil podle různých průběžných zmínek skutečně Princ. Byl..." Slova. Je vážně těžké hledat správná slova. Mluvím přiměřeně nahlas, dávám si pozor na výslovnost, vím, že zním klidně - i když víc díky únavě, než vlastní snaze - ale poskládat věty smysluplně není s ubíhajícím časem snadnější. "... neuvěřitelně silný. Byl rád, že si může popovídat, to asi zachránilo Jamese... tu krev potřeboval jenom ze živých." Nadechnout. Snad zachránilo Jamese a málem zabilo Petra. Proboha, tomu říkat "úspěch"... "Jenže lidský život pro něj neznamenal naprosto nic, nedařilo se mi najít způsob, jak..." Trochu se nad sebou zamračím. Tohle Esseka vážně zajímat nebude. "Snadno se začal rozčilovat a potom ze zrcadla lítaly poryvy moci tak silné, že... já vím, že nemám měřítko, ale tohle bylo skutečně silné. I když se o nic nesnažil, vjem ze zrcadla byl v úplně špatném měřítku vůči tomu, co potkávám tady. Nebyl to jeho první pokus dostat se sem, opravdu stojí o společnost... a buď je starý stovky let, nebo v jeho vesmíru běží čas úplně jinak, ale znal Artura Kytelera. To od něj měl Artur kouzlo, kterým stvořil Sentinely." Znovu zdvihnu oči k Essekovi. Tohle je věc, kterou nikomu jinému říkat nechci a nebudu - ale on by to vědět měl. Nevím přesně proč mi to připadá důležité a nebo správné, snad že v zásadě věřím jeho úsudku - možná proto, že o Sentinelech toho ví spoustu, očividně je chce ochránit... tak ať má obrázek co nejkomplexnější. Jakkoli teď nevím, k čemu by to mělo být dobré. "Artur mu podle všeho slíbil, že ho za jeho pomoc vezme sem," řeknu. "Někdy později bych rád zjistil víc o tom, jestli je to technicky možné - musela by se omezit jeho magie, nebo něco podobného... jestli by k tomu ovšem byl ochotný..." Zavrtím sám nad sebou hlavou. "Nevím moc co s tím. Zabil pár lidí, ale... mu vůbec nedocházelo, co dělá. Jenže se mi příčí někde nechat samotné nešťastné děcko, zvlášť jestli... je tam jakýsi dluh." Přijde mi, že vykládám příšerné nesmysly, a zároveň jako bych si nebyl jistý, jestli to náhodou nedává smysl naprosto bezvadný. Na tohle jsem vážně moc unavený a je to příliš čerstvé. Potřebuju odstup - vím to, cítím, že to je přesně věc, kterou nesmím rozhodovat s bolavou hlavou - a jsem upřímně vděčný, že nemusím. "Ten mrtvý kluk, co jsem ho našel pod hromadou dřeva, se jmenoval Jefrey," řeknu kdo ví proč. S překvapením si uvědomím, že mi po tváři tečou slzy - zvláštní, připadám si klidný. Nic hrozného a Essek má naštěstí svůj krb... je snadný je setřít a předstírat, že si jen chci protřít unavené oči. Připomínka toho, jak moc jsem z toho... vyřízený... mě nepotěší, ale zároveň zdravě nakopne. Musíš vykládat souvisleji, a ať to dává smysl. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dva dvacet ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera
„Potřeboval krev živých…“ Essek zopakoval přemýšlivě potom.
Nechtěl ti skákat do řeči. Nechtěl ti skákat do řeči. Přinutil se znovu zapřít do křesla a gestem ruky ti naznačil, ať pokračuješ. S každým slovem se mračil víc a víc. O rituálu, který vytvořil sentinely, nevěděl mnoho, ale to, že k němu byla potřeba krev – a moc Arturovy krve – věděl. Pokud to byl opravdu Princ, kdo mu ten rituál dal, musel věděl, jakou cenu zaplatí… Musel tedy existovat způsob, jak Artur mohl splnit svou část dohody.
„Rituál, ne kouzlo,“ hlesl – a samotnému mu přišlo hloupé zrovna teď lpět na detailech. Možná se tak vyrovnával s tím, co jsi mu právě řekl, možná to jenom potřeboval uvážit. „Rituály mají pevně danou cenu, podmínky, postupy… Artur Kyteler věděl přesně, co dělá, co k tomu potřebuje a co to s ním udělá. Kouzlo můžete seslat kdykoliv a vyžaduje jenom práci s madžikou.“
Když se na tebe podíval, naštěstí už jsi měl otřené slzy a vypadal jsi – co si namlouváš? Essek se náhle naklonil v křesle, natáhl k tobě ruku a podal ti hebký látkový kapesník. Ani tentokrát to nijak nekomentoval, ale… všiml si toho. Samozřejmě, že si toho všiml. Byl to Essek. Ten příšerný elf, který byl chvílemi k vzteku slepý a hluchý ke všemu, co se tě týkalo, a jindy dvojnásob k vzteku všímavý.
„Eliáši, neexistuje realita, v níž by pro náš svět byla podobná bytost bezpečná,“ promluvil pevným rozhodným světem. „Nezabil ty lidi omylem. Věděl, co dělá. Stejně jako to před všemi těmi lety věděl Artur.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Rituál, ano... omlouvám se, dám si pozor." Jsem klidný, ujistím se znovu. Cítím, že jsem. Také velice dobře vím, a nepochybuju o tom, že je po všem, jsem v bezpečí a ještě většina následků bude toho druhu, že mě minou širokým obloukem. Nechápu, co se děje - něco ve mně jako by to odmítalo pochopit. Ale to už jsme si snad vyříkali ve sprše, ne? Je po všem. Kapesník přijmu spíš proto, že nevím, jak ho odmítnout, ale... dobře, hodí se. Sakra, Eliáši. Ne před ním. Že já ho neposlal pro další runšin. Nebo rovnou ke všem čertům... Nadechnout. Pomalu, dlouze, se zakloněnou hlavou a zavřenýma očima. Potřeboval bych to ze sebe nějak setřepat, rozběhnout se, začít křičet - a nebo, zdaleka nejlépe, si nechat vygumovat hlavu Alexandrovým sváděním - jo, to zabíralo pozoruhodně. Pravidelně mi v takových chvílích nezůstávala jediná použitelná mozková buňka. Přejedu palcem po prstenu. Zítra se uvidíme... uvidíme se... zítra. Vlastně dnes. Lepší? Nejde se hroutit pod potížemi několika vesmírů, když se najednou nejzásadnější problémy jistého Eliáše smrsknou na otázku polibku a usměvavých očí. Jen přikývnu - ano, Artur věděl dobře, co dělá. Zvláštní souvislost, v jaké je Essek postaví vedle sebe, je trochu matoucí - jako by měl na mysli něco víc, ale... spíš už hledám jinotaje i kde nejsou. "Rozumím," hlesnu, protože přít se docela určitě nechci... ale ani to pro mě tím nekončí. Nějak se nedokážu vyrovnat s tím, že by Artur lhal opuštěnému dítěti - třeba to jenom nestačil dotáhnout. Jestli skutečně neviděl jinou možnost... ale já čas se zamyslet a hledat mám... jestli mi vůbec vzniká dluh vůči někomu, kdo zabil... smylo se všechno nesplněné tou nevinnou krví - nebo ne? Je mi bídně z toho, jak nevím. Tohle ale nechci probírat s Essekem, ten na podobný typ debat naprosto není vhodný. Spíš s Petrem - a Alexandrem. Jsou odlišní a jejich náhled bude také odlišný, budu se mít od čeho odrazit. Ta představa mě přeci jen uklidní, a co teprve když si velmi pečlivě, a několikrát dokola připomenu, že tohle je věc, která opravdu nespěchá. Tedy... doufám. Rozhodně by měl být Princ jedním z těch dřívějších nazíračských cílů, ať se ujistím, že se jen nepřestěhoval o sklep a dům dál. "Princ mluvil o někom, koho nazýval Přítel," pustím se do předposlední kapitoly. "Jestli vás to utěší," pokusím se pousmát, "nikdo další už se na scéně neobjeví. To od něj měl Princ přesné instrukce. Především že má brát mezi běžnými lidmi, ne čaroději. Princ se hodně zlobil, že nás Stín přitáhl - ne že by mu to bránilo využít příležitosti. Přítel se v jednu chvíli ozval skrze zrcadlo, měl změněný hlas a nejspíš i podobu, byl to patrně muž. Nabádal Prince k trpělivosti, mluvil o tom, že... otevření brány do cizí dimenze je náročné. Padla myslím zmínka o Princově světě..." No tak, tohle jsem si přeci chtěl zapamatovat. "Vlastně ne, jenom ve smyslu, že ho osud jeho světa mrzí. Zvláštní bylo, že v jednu chvíli jsem měl dojem, že Princovo rozčilování zasáhlo i onoho Přítele - po pravdě mi vůbec není jasné, proč ho sem chce přivést, když na něj nestačí. Jestli doufá, že ho nějakým způsobem spoutá - nedovedu si to představit. A Princ má hodně dětské manýry, šel by špatně ovládat." Něco mi říká, že jestli Essekovi moje zprávy nedělaly radost do téhle chvíle, tak teď jsem to vážně nevylepšil. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dva dvacet ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Až se trochu vyspíš, můžeme to zavést do tvého harmonogramu.
„Pokračujte,“ odpověděl na tvé pousmání.
Nepotřeboval útěchu. Potřeboval, abys mu řekl všechno, co o tom víš. Naštěstí nemohl tušit, že ti ani tentokrát nestačilo jeho slovo, jinak by nad tebou nejspíše definitivně zlobil hůl. Opravdu bys byl ochoten vpustit do tohoto světa někoho, pro nějž lidský život neznamenal nic víc než chvilkové pobavení? Opravdu sis myslel, že zrovna ty bys dokázal ovládat někoho, jako je on?
„Možná nechce,“ pokrčil Essek rameny. „Že si to Princ myslí a že to ten jeho Přítel tvrdí, ještě neznamená, že to má v úmyslu udělat. Mluvíme o někom, kdo nemá sebemenší zábrany obětovat hned několik lidských životů… Pokud Princ opravdu dal Arturovi ten rituál, kdo ví, co dalšího je schopen dát Příteli. Nebo co by za pomocí jeho moci dokázal. Chm. Dobře. To je všechno?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nemluvím asi tak souvisle, jak by Essek rád a bylo by optimální, ale snad si to nějak poskládá. Toho něčeho v sobě, co trvá na tom, že se bude dál třepat, jako by se mi dělo kdo ví co, se totiž zbavit nedokážu, a v kombinaci s únavou si musím dávat hrozný pozor, abych nesklouzával do ryze subjektivních obrazů a dojmů. Potupy dalších slz jsem ušetřený, když o nich vím, svedu je zastavit - doufám - ale je to absurdně, nesmyslně živé. Možná by ve skutečnosti pomohlo vyslovit nahlas, jak zlé to bylo, tam ve sklepě, jen noc před tím v jeskyni, jak těžké je chápat všechno kolem mě; jenže před Essekem vážně ne. Vlastně si ani nedovedu představit, před kým bych byl ochotný o tom mluvit... nikoho dost blízkého a přitom s dostatečným odstupem zkrátka nemám. Měl bych být rád, že se z toho klepu až takhle dodatečně a ne když se něco děje, ale právě teď nejsem rád ani trochu. Co to sakra má být... Vlastně celé je to k zbláznění - myslet na Alexandra pomáhá, ale zároveň se někde hluboko v sobě strašně stydím za to, že si takovou berličku, sobeckou, osobní a velmi... ech, přízemní vedle toho všeho... vůbec hledám. Není správné, abych vzpomínku na něčí smrt zaháněl představou stisku sebejistých rukou. Není správné, že to... zabírá... Nadechnout. Nepodléhej tomu. Je po všem... a jestli ti to pomáhá, tak co už, nikomu to neubližuje a nesnažil ses míň. A ne, v žádném případě nezačneš zase brečet. Je po všem! To potřebuješ transparent a hlásné trouby....? Tak jsem klidný, nebo nejsem? Pořád bych přísahal, že jsem. "Myslím, že je to víceméně všechno," přinutím se k řeči. Ani za nic bych Essekovi nepřiznal, že mě, naivku a idiota, ani nenapadlo, že by sem Přítel především vůbec nechtěl Prince vzít. Teď mi to naopak dává smysl dokonalý; jsem vážně beznadějný případ. A nějak nejasně, ale hodně moc mě štve, že Příteli jeho plán tak dobře vycházel. Mizení nekouzelnických kluků opravdu nikoho nezaujalo včas. Copak vážně policie nemá čaroděje, za kterým by mohla přijít s hrstkou vlasů... "Snad jen - Princ mi předváděl něco jako divadlo, když vyprávěl o Arturovi. Také bylo z dýmu a stínů, snad podobně jako Netvor. Možná to odpovídalo jeho druhu magie." Chuchvalcová magie, to má zvuk, panečku, ke kreslenému seriálu o Titánech by se to hodilo náramně. Spíš to bude Stínová, ale kdo ví, z jaké podstaty vyvstává. Tak, a konec. Krása, ne? Essek si vyslechne hlášení a půjde spát, ty si budeš chvíli kňučet s jeho kapesníkem v ruce, a pak konečně usneš taky. Zoufalče nemožná. "Mrzí mě, že jsem to s Petrem nechal dojít tak daleko," kousnu do toho zatraceně kyselého jablka. "Nevěřil jsem dřív ani že to k něčemu bude, ani že jsem zregeneroval dost magie. Rozbil jsem to zrcadlo, a ano... totálně zoufalý Princ zmizel a Stín s bolestivým řevem utekl pryč. Kdo sakra vytvoří konstrukt tak, aby cítil bolest...?" Trochu nad sebou zavrtím hlavou. Ne, není mi jich líto. Doopravdy není. Zabil bych Stína, mít tu možnost, a Prince nejspíš taky, kdyby nebylo zbytí a šlo o životy. Alespoň doufám, že bych to dokázal. Jen je to všechno hrozně nešťastné. "A za... Leopolda se taky omlouvám," povzdechnu si a zadívám se pro změnu do hrnku. Ještě pořád tam pár kapek runšinu zbývá. "Doufám, že nebyl moc... hmm. Svůj. Na nic lepšího jsem nepřišel. Signál mobilu se neobjevil, asi že jsme byli ve sklepě... a dostat se na ulici by zabralo neúměrně moc času." Obávám se, že tím jsem se přes všechna předsevzetí dostal do kategorie skutečně zbytečných řečí. Naštěstí mi to dojde včas, abych spolknul poznámky o Blackwoodovi starším. A taky všem ostatním, co ještě hrozilo vylítnout. Na ty nekonečné minuty čekání přeci myslet nemusím - raději na to, jaká úleva se s tím pojila. Že se probral Petr a chtěl zůstat se mnou. Že Alexandr čekal na moje zavolání... Dopiju runšin a natáhnu se, abych odložil hrnek na stolek, klapne zbytečně hlasitě, až nespokojeně přimhouřím oči. Musím dělat lepší rozhodnutí, i teď něco ve mně jako by mě ponoukalo takové udělat. Potřeboval bych v sobě nějaký přepínač do polohy je po všem. Nebo vážně ten transparent. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dva dvacet ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Tak, uch… dýchejte?
„Stínová magie?“ přeptal se Essek. Netvora neviděl. Jestli to byla ta samá magie, která ho utvářela, mohl soudit jenom na základě tvého vyprávění. „A když skrze zrcadlo prolétávaly poryvy moci, také byly stínové, nebo ty vypadaly jinak?“
Pak pohledem znovu sklouznul k telefonu, rozsvítil obrazovku a nespokojeně se zadíval na číselka měnící se z 2:27 na 2:28. Ubíhalo to tak k vzteku pomalu, že nebyl dalek k tomu vykoukat ti do křesla díru. K tomu, co jsi právě říkal… nic nedodával. Na tohle měl názor jasný, měli jste mu zavolat, ale jestli jsi mohl rozbít zrcadlo o minutu, pět, deset nebo patnáct dřív, posoudit nemohl. Tohle ti žádné předpisy neporadí a on tam nebyl, aby si udělal vlastní názor.
„Nemyslím, že vám to Petr bude vyčítat,“ přiměl se říct aspoň něco. Snaha se počítá? A proč to říkáš zrovna jemu? Nemáš přátele, kterým by ses mohl – Aha, nemáš. Dobře. V tom případě… chm… „Dělal jste, co jste uznal za nejlepší. V danou situaci už vám nic nezbylo. A co se Leopolda týče…“ vydechl ostřeji a znovu se zamračil na krb, „s následky toho telefonátu si budeme muset nějak poradit. To, jak se choval, mě opravdu netrápí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Pojem Stínová magie mě taky napadl..." Asi můžu směle vynechat vítězné 'ha, takže vážně existuje!' "ale skrze to zrcadlo to byla zkrátka taková - hmm. Syrová síla," zkusím popsat, a připadá mi to velmi nedostatečné. A to by jeden řekl, že si všimne, když to s ním práskne o zeď! Opakovaně. Essek ani netuší, jak moc s ním souzním v touze nepodnikat zítra vůbec nic. Neradostně, ale s jakýmsi 'díky' pípnutím kývnu, než mi dojde, že mě Essek... utěšuje? Na okamžik pevně zavřu oči, tohle je k zbláznění, přece nemám napsané na čele, jak se to ve mně svírá. Hej, zvládnu to... je po všem, nic mi není... ale především jde za mnou, abych mu nezavdal příčinu k takovým... ale... Vzdám snahu rozluštit ten nesmyslný zmatek v sobě - on se drží svého rozhodnutí mě v tom dál nekoupat a já jsem za to rád, i za tu vlídnost. Stačí, nemusím kolem toho nic vymýšlet. Neměl bych být tak přehnaně citlivý na každé jeho slovo jenom proto, že si potřebuju dokázat, že... mě třeba nesnáší o něco míň než dřív... po dalším průšvihu, to určitě. Ale je to přece lepší... a co víc, lámat si hlavu jeho maličkostí znamená, že nemůžu myslet na ten sklep. Třeba nejsem zase tak nemožný, jen... si asi ty odkládané strachy právě vybírají svou daň... a hlava znovu hledá, na co jiného se upnout. Essek je vděčný objekt - a taky tu jaksi nikdo jiný není. "Těmi následky myslíte... že nám vyvstává nějaký dluh?" přeptám se váhavě, protože moc nevím, jakým směrem míří. Jen doufám, že ne k arcimágově neschopnosti - vždyť jsme celou záležitost vyřídili, tentokrát ve vhodné sestavě, většina přítomných dokonce se správnou pečetí, zvlášť jestli ta policistka byla Sylvie - jen to finále trochu uvázlo. Skoro mě teď mrzí, že jsem se nezeptal Alexandra. Když se znovu ozval, nebylo to zdaleka tak rozverné jako obvykle, kdo ví, co se tam dělo. Jestli nemá starý Blackwood v plánu zkoušet nějaké 'znovu jste se pokusili mého syna zatáhnout - něco něco něco' - ne, nevím. Možná vědět ani nechci a měl bych zkusit využít společný čas s Essekem k tomu, abych položil otázky, na které mi nikdo jiný odpověď nedá. Ale snad raději až po tom telefonátu, už tak vypadá, že začne ohlodávat rohy... ha, to je ono... prve prostě nedával pozor, byl milý omylem! Docela mě ta představa pobaví, i když taky hned vím - a je to příjemné vědění - že je nespravedlivá. Pořád se to ve mně zvláštně chvěje neklidem, ale když se budu soustředit na něj... přejde to nakonec, jak jinak. Prostě si toho nesmím všímat. Musím správně dýchat, i když je nespíš naprosto nemožné dýchat normálně, zatímco na to člověk myslí; a stačí jen trocha sebekázně. Jestli něco docela určitě nechci prozkoumat, tak jak moc by ještě Essek mohl být milejší, kdybych se hodně rychle nedal do pořádku. Jen kdyby - NE, na sklep nemysli. Všechno je v pořádku, lámej si znovu hlavu Lunou, jestli nutně potřebuješ nějakou noční můru k přemílání - ta je vlastně hrozně fajn, peklo ryze soukromé - už ta představa je úlevná. Připrav si seznam otázek, urážek a nebo komplimentů, to podle toho, jak vyklepaný zrovna budeš... chm, prý že mě to kouzlo mohlo zabít... do toho mělo náhodou daleko, skoro ani nebolelo, moc. A už jsem - a jen nad sebou můžu rezignovaně zavrtět hlavou - znovu u Alexandra. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dva třicet ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Konec v nedohlednu
„Dluh?“ Essek zopakoval maličko překvapeně a podíval se na tebe, jako by chtěl něco říct – nebo se možná na něco zeptat –, ale pak se mu podařilo navázat jinak: „Ne. Spíše to použijí pro arcimágovi… ať už protože to měl vyřešit dřív, nebo protože se jeho lidé dostali do situace, z níž se neuměli sami dostat. A to předpokládám, že vás budou za naše lidi počítat. Co jste vůbec všechno řekl –“
Doříct to však nestačil. Na poslední chvíli tě zachránilo vibrování mobilního telefonu v jeho ruce. Takřka jsi na něm viděl, jak mu ramena úlevou poklesla a jak se okamžitě přepnul na jiné nastavení. Teď už neřešil arcimága, teď řešil své lidi v terénu.
„Ano?“ Tentokrát se zvedat nenamáhal, jenom pohled dál upíral do příjemně praskajícího krbu. „Ano. Dobře, pokračujte. Jak dlouho – Ne, to je v pořádku. Není důvod, aby se tam pan Weir zdržoval. Řekněte mu, že mu jménem arcimága děkuji. Jak dlouho budete pokračovat? Aha. Dobře. O netvorovi – podle všeho je překvapivě zručný, nenechte se jím překvapit, a cítí bolest. Regeneruje se rychle, ale oheň nebo elektřina… mhm, žíravina je dobrý nápad, ale napřed dokončete bariéru. Ano, zase za půl hodinu.“
S hlubokým výdechem nechal telefon znovu poklesnout. Unaveným pohledem se odpoutal od krbu a pro změnu se zahleděl na tebe… Čeká vás dlouhá noc. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak ne dluh...? Essek kouká tak překvapeně, že jsem musel střelit hodně vedle, na tohle se asi nehraje. Ovšem, přeci jen jde o arcimága. Jak jinak - nejsilnější vévoda s právem na trůn rád využije příležitosti se předvést... o kolik by byl můj i Essekův život snadnější, kdyby byl Alexandr příjmením třeba Weir. Namátkou. Až budu znát jménem víc než dvě čarodějné rodiny, určitě mě napadnou i další možnosti. Už se nadechuju k odpovědi... ale konečně zazvoní telefon. Moc se z toho zjistit nedá, ale Stín alespoň nikomu neublížil; je trochu divné si připadat odpovědný za následky, když jsme ho naší akcí leda oslabili, ale připadám, a zbavit se toho nedokážu. Z představy žíraviny mě ovšem poněkud obchází mráz... a připomínat si, co má na svědomí, nepomáhá. Dal bych přednost tomu, aby ho setnuli nějak snadno a rychle. Ano, je mi jasné, že oni taky. To čekání je pekelný... "Alexandrovi jsem nestačil říct nic," odpovím Essekově pohledu. "Jenom kdo a kde jsme a co je potřeba zařídit. Otce tím spojením se mnou nepotěšil, takže..." Neurčitě pokrčím rameny. "Takže jsme to utnuli stejně rychle, jako jsme se spojili." Moment. Moment! Essek si domluvil další telefon za půl hodiny. ... ech. Teď honem nevím, jestli jsem rád, nebo nejsem. Asi jsem. Dokonce už ani doopravdy nečekám další ťafku. Nebo možná čekám, jen zároveň doufám, že ji budu umět brát méně doopravdy. "Jestli existuje Stínová magie," zkusím, "tak by na něj měl zabrat nějaký typ světla, ne?" Ano, třeba atomovka, Eliáši. "Jen se to nabízelo," pozvednu ruku, a trochu se přikrčím, s malým pousmáním, že se předem vzdávám a omlouvám za hloupé plácnutí. "Jak to vypadá?" je nepříjemně snadné zvážnět. "Nedokážu si představit, čím ho udrží na místě." A pak ta nevyhnutelná myšlenka: věděl by to Artur? Nedokážu z hlavy dostat ten jeho slib Princovi. Buď to byla lež, nebo musel mít představu, jak Prince - a jeho magii - zvládnout. Nebo věděl o nějakém místě, které by pro něj bylo vhodné. Nebo... asi chci moc. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dva třicet ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Pár hodin si ještě počkáte…
„Asi vám nemusím říkat, že nic z toho, co jste mi tady říkal, se Alexandr Blackwood nesmí dozvědět,“ pronesl zamračeně.
S povzdechem odvrátil pohled. Ohnivé plameny svůdně poskočily… skoro v té chvíli připomínaly klubko svíjejících se zmijí. Blackwood. To ses opravdu musel zaplést zrovna s Blackwoodem? Zabránil si dodat cokoliv na toto téma, stejně bys ho neposlechl… akorát by ses mu vrhal kolem krku ochotněji, protože zakázané ovoce chutná sladčeji. Essekovi nezbývalo než doufat, že tě od Blackwooda udrží co nejdál a že na své podivné přátelství zapomenete.
„Hmm,“ zvážil tvůj návrh, načež zlehka zavrtěl hlavou, „uvidíme, jak se bude situace vyvíjet, až se jim podaří dokončit bariéru. Třeba bude opravdu slábnout – a to by nám hodně pomohlo. Pokud ne… vyřešíme to až v průběhu noci,“ pokrčil rameny. Natáhl se pro knížku v černých vazbách, kterou si s sebou přinesl ke stolu a znovu ji otevřel. Že by se opravdu chystal číst? „Hmm, hasiči vyklidili část města s vysvětlením, že tam někdo nahlásil únik jakéhosi plynu, a zařídili těm lidem dočasné ubytování. Weirovi se tam podařilo nahnat toho netvora a teď Mel – šaman místního kmene orků – kolem staví kamenný val. Neměl by to být schopný prorazit, ale v případě potřeby tam jsou připraveni i další. Podle posledních zpráv jsou už skoro hotoví.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Rozumím," hlesnu na Alexandra a snažím si vzpomenout, k čemu jsme se vlastně dobrali. Něco o Titánech... nevím už přesně. Počítal s Lunou... a to rozloučení... nic moc dalšího mi z těch chvil v hlavě nezůstalo. Byl bych schopný se tou malou vzpomínkou opájet třeba do rána, velmi účinně mě odvrací od toho zvláštního strachu-nestrachu, co jsem ho za tu chvíli stihl hodně nemít rád, ale cítím zřetelně, že je zároveň velmi usínací. Tak na něj budu myslet jen... trochu? Držet se za ruce a nic víc, hmm? Čas touhle denní dobou ubíhá neskutečně pomalu. Kdo ví, jak by se Alexandr tvářil na moje krotké fantazie - usnout mu tak v náručí, nic víc v téhle chvíli od života nechci, jen ho cítit, vnímat, naslouchat tlukotu srdce, být v teple a v bezpečí... jemu to stačit nebude a vím to, jeho vůně je... lákavě dospělá... a hravost, s jakou mi dokázal rozbušit srdce... dokážu a nedokážu si představit, co se stane, jestli přijde příležitost mít se jenom sami pro sebe. Mám z toho strach... a těším se. Nechci ho zklamat... nevím, co čekat, co si přát, co připustit; a tuším, že si s tím vůbec nemusím lámat hlavu, protože jestli bylo na Alexandrovi něco naprosto skvělé - nenechal mě tápat. ... cože, orčí šaman? Já - tam - chci - být! Letmo si protřu oči. Do rána nevydržím. Propadám se do temnot i v půlce vlastního přání. Zvládneš to, Eliáši. Nemysli na to. No tak je úplněk - dáš jí co nejmíň můžeš a prostě to zvládneš. Stačí přežít, poskládat se přeci dovedeš líp než dřív. Už nejsi sám... Nadechnout. A myslet na magii. "Cokoli by mělo být vyhladovitelné," zauvažuju nahlas. "Jenže u téhle potvory mám dojem, že je schopná živit se snad čímkoli." Kdyby si Petr nebyl tak jistý, i na ta kouzla bych přísahal. Vždyť nějak ovlivnil i... hmm. "Ten chrlič," podívám se na Esseka. "Jak mohl ovlivnit chrlič? Nedokáže podobným způsobem rozpraskat i tu zeď, co kolem něj staví - nebo to už je moc divoká spekulace? Je," odpovím si rovnou. "Tam musel nějak pracovat s magií která v něm byla." A která je asi i v šamanské zdi... nesmysl, překombinovávám. Měl bych to pustit z hlavy a obrátit pozornost k něčemu úplně jinému. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro „V těch chrličích jsou duchové,“ řekl Essek – a dokonce se ani nepozastavoval nad tím, jestli ti tohle už nevysvětloval. Byl unavený, aby v tom šťouchal, takže se jenom zabýval slovy tak, jak jsi je před něj kladl. „Pokud byl opravdu schopný dosáhnout na Lunu, pravděpodobně byl schopný dosáhnout i na ducha v chrliči… Budu se na ně muset pak podívat, abych zjistil, co se tam stalo, nicméně tohle je pravděpodobný scénář.“
I když v ruce držel knihu – a dokonce očima proletěl obsah a nalistoval si kapitolu zhruba uprostřed knihy –, s hlubokým výdechem se zapřel zády do křesla a na okamžik zavřel oči. Možná i jeho doběhla úleva, že jsou všichni v pořádku… a možná právě tohle byla ideální příležitost pobavit se s Essekem o věcech, na které by sis jindy netroufal. Vypadal mírně. Ne, že by nedokázal překvapit.
„S tou studenou vodou jsem to myslel vážně,“ broukl, jako by tě v té chvíli snad mohl vidět protřít si oči a nebezpečně se zhoupnul v peřině. „A pak vám tu peřinu zabavím… Chcete podat něco na čtení?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Pravda... ale na nás musel napřed sáhnout," řeknu váhavě, dvě patra jsou dvě patra - ale slabý duch je na druhou stranu něco jiného než čaroděj - a hlavně kdo ví, možná tentokrát energii nebral, možná k němu něco vyslal - což musel každopádně, ať by chtěl ovlivnit kámen, kouzlo nebo ducha. Já se pod tím pohledem taky orosil málem až na zádech, a to jsem to měl zprostředkovaně přes dva další. "Hmm... třeba mu přijdou na kloub." Nechce se mi moc přemýšlet nad Stínem. Nerozumím tomu, jak funguje, nejasně mě zlobí, že se to nemám jak dozvědět, a že jsem zcela na vedlejší koleji při momentálních snahách s ním cokoli udělat. Samozřejmě vím, že nejde být všude a u všeho, už vůbec ne v mém stavu, Essek se v tomhle smyslu vyjádřil hluboce pravdivě a taky tu koneckonců statečně vysedává se mnou... a jestli se bych se k němu ve skutečnosti odvážil přiblížit alespoň na dohled... a znovu jsem u myšlenek, které jsem si zakázal. "Já nespím," zamumlám a narovnám se. Odhodit peřinu by bylo rozumné, ale zalíbilo se mi, že mám svou noru, a nechce se mi jí vzdávat. "Na písmena mě moc bolí hlava. Leda byste tam měl leporelo... ale vlastně chci," proberu se přeci jen trochu. "Artur napsal knížku. Nebo minimálně rozepsal. Nevíte, kde skončila? Docela si dělám naděje, že by mohla být užitečná. Možná i kvůli Luně." Střídavě si jsem naprosto jistý, že o Luně věděl, a najdu tam návod, jak se jí zbavit, vzápětí mi to přijde úplně nesmyslné... ale třeba tam bude něco o Princi... moc si nedovedu představit, co mohl předpokládat, že by mi mohlo být užitečné, ale jsem v situaci, kdy prakticky stojím na startovní čáře. Je hodně pravděpodobné, že svůj význam bude mít cokoli. Klidně si i přiznám, že držet v ruce něco právě od Artura by bylo... pěkný... Nespi. "Pane Carrolle," podívám se na něj vedený tou náhlou inspirací v navazující logice ospalých myšlenek, "ví pan Kyteler, jak vypadám?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dva čtyřicet ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Abych ti tu hlavu za podobné řeči neurval…
„Přemýšlíte zbytečně doslova,“ odpověděl Essek. Pro nazírače to byla zásadní chyba; ne všechno bude jasné a průhledné, ale… nechtěl ti teď dělat přednášku na tohle téma. „To, co jste viděl, nemuselo nebýt nepošniněné… a vůbec to nemuselo být celé. Spíše mi přišlo, že to byl poslední výkřik umírajícího. A že se vás ten duch posledním dechem pokoušel varovat. Vezměte si, jak vaše sny ovlivňuje Luna.“
Přeci jenom zdvihl knihu tak, aby očima přeletěl aspoň pár řádek, než jsi znovu upoutal jeho pozornost ty. Dávno se smířil, že noc v posteli nestráví, ale příčila se mu představa, že ji aspoň nevyužije užitečně. Těch pár knih, které ti sem nechal přinést, představovaly to nejslibnější, co ve zdejší knihovně našel, a tak doufal, že v nich konečně najde řešení tvého malého problému.
„Ano, pan Kyteler ví, jak vypadáte,“ povzdechl si Essek nad tvou otázkou. „A ne, už jsem říkal, že knihy tohohle charakteru v současné době nemáme v knihovně. Nicméně se v Arturově deníku o démonech nepsalo nic…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ou... Essek má s tím zatraceným duchem samozřejmě pravdu. Další věc, která mi zkrátka nedošla. Jestli já si Lunu nenechám už proto, abych se mohl dál vymlouvat na nevyspání, a nepřipadal si věčně tak zoufale nedovtipný. S tou doslovností to vystihl dobře... příliš doslovné, příliš přímočaré, neschopnost koukat za roh a domýšlet, to jsem já. Můžu jen doufat, že to s přibývající životní zkušeností bude lepší, a ne že mi kus mozku úplně chybí. Když mi doktoři rozverně vykládali, že co by za to jiní dali, vidět znovu svět dětskýma očima, měl jsem je v té chvíli leda chuť kopnout pod koleno, ne to brát takhle... doslova. Moc vtipné, Eliáši. Měl bych se poučit alespoň v tom, že poslouchat Esseka v zásadě dává smysl. Ano? Vzdáš se Alexandra...? Zvláštní představa. Třeba bych měl. Docela určitě je tam celá hromada aspektů, které mi 'nedochází'. Sám jsem věděl, že se nechci zamilovat moc brzy, a ten hrozný chaos v hlavě mi budiž důkazem, že to bylo rozumné odhodlání. "Tohoto charakteru?" svraštím obočí, protože mám v první chvíli dojem, že jsem přeci jen na chvíli usnul a kus konverzace mi uteklo. "Já nevím, o čem ta knížka má být. Jenom říkal, že pro mě bude užitečná - aha!" spojí se mi něco, co padlo už dřív. "Takže psal o nazíračství. Snad je brzy pošlou zpátky." To mi byli ochotní do Londýna půjčit i tohle...!? On o mě Kyteler asi vážně... stál... dost se to teď ve mně mele, probírám si to horem dolem, na pozadí všech myšlenek intenzivněji než dřív, hned se mi daří to přijímat a vzápětí tu myšlenku odmítám. Polknu. Pořád tomu nerozumím, má bližší příbuzné než jsem já... a jenom kvůli podobě s Arturem to být nemůže, jestli se mě snažil k sobě dostat už jako dítě... a vůbec, jak může vědět, jak vypadám?! "Jen... se pokouším brát ohledy," odpovím na jeho povzdech bezvýrazně. Ať si myslel cokoli o tom, kam tou otázkou mířím... jeho věc, teď to není o mně ani o něm. "Jsme si s Arturem podobní opravdu hodně. Nerad bych, aby ho to rozrušilo. Chtěl jsem se poradit, jestli by to nebylo dobré nějak... nevím. Aby to nebylo tak nápadné." Abych si připadal otrávený z toho, že pořád ještě nedoceňuju závažnost jeho stavu, na to plýtvat silami nehodlám. Jen se mi postupně z různých náznaků poskládalo, že opravdu zle. Nejvíc asi z toho, že navzdory tomu všemu, tomu nejdůležitějšímu člověku na světě, se mi od něj nedostalo ani té nejmenší pomoci - ani rady. Protože jsem si zakázal pokládat hlavu na opěradlo, zapřu ji dlaní. Při pohledu na plameny pomalu zamrkám a uvelebím se pohodlněji. Něco jsem chtěl říct... to nevadí, vzpomenu si za chvíli. Oheň rozmazaný závojem řas vypadá zvláštně... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dva čtyřicet ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Protože je to padouch!
„Nespoléhal bych na to,“ odpověděl Essek. „Objednám vás něco nového.“
Že si při těch slovech pomyslel něco ošklivého o tvé rodině, jsi vědět nemohl, ale asi by tě to nepřekvapilo. On snad ani nepředpokládal, že ty knihy vrátí… Kyteler na tom nikdy netrval; prostě chtěl, abys je měl a vracet jsi je nemusel. Teď, když jsi zemřel, byl osud těch knih nejistý. Pronásledovat truchlící rodinu kvůli svazkům, které de facto patřily jejich mrtvému synovi, bylo problematické.
Nad tvými ohledy povytáhl obočí. Už jsi zase řešil pitomosti, ale tentokrát se byl přinejmenším ochotný zamyslet, jestli by to nepomohlo. Koneckonců se jednalo o pana Kytelera, jeho adoptivního otce, a to žádná pitomost nebyla dost pitomá, aby ji prostě shodil ze stolu.
„Mohli bychom vás ostříhat,“ nadhodil, přičemž se na tebe přemýšlivě zadíval. „To by vás od Artura hodně odlišilo… Hmm. Ano, to bude dobrý nápad. Zajdu pro nůžky.“ On se vážně začal zvedat! Co když tě vážně ostříhá? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jak, nespoléhal... já se o knížku od Artura připravit nenechám! Jestli na světě existuje nějaký důvod, proč se seznamovat s rodinou, právě jsem ho našel. I když samozřejmě... předpokládám, že by stačilo si o ně napsat. Případně napsat důrazně. A v nejhorším si je vyžádat osobním dopisem, i když že bych na to spěchal... takhle alespoň nehrozí nečekané návštěvy. Jednou to sice přijít musí, knížky jsou alespoň dobrý důvod... po první vlně emocí ne tak naléhavý... zívnu. Nespěchá. Stejně mě bolí hlava... a chvílemi mám pocit, že už navždycky bude. "To mě taky napadlo," řeknu a když mluvím, můžu alespoň zavřít oči, aby si konečně trochu odpočinuly. Při mluvení se usnout nedá a když si zkouším sám sebe představit nakrátko, neodbytně se mi vkrádá na mysl představa opižlaného kuřete. "Jen... vlastně bych o vlasy přišel nerad," zamumlám. "... nějak jinak..." Ruce mi zvláštně těžknou. Pokusím se pohnout prsty, ale neposlechnou. Zvláštní... "Jestli stejně ví, jak... vypadám..." Díval se na mě někdy nazíračstvím? Podivná představa. Ne úplně příjemná. Dost si považuju svého soukromí, byla to ta nejlepší věc na vlastním bytě; na to jak jsem poklesal na mysli z večerů o samotě najednou nějak zapomínám a zavřené dveře vypadají jako výhoda. Sem pořád někdo chodí... ať už klepe nebo ne, stejně se z tohoto pokoje nějak omylem stalo hrozně veřejné místo. Představa nazírače, který se dívá ani o tom nevím - nelíbí se mi. Budí dojem, že bych v každé chvíli měl být slušně oblečený, s přijatelným výrazem ve tváři a vhodně zaměstnán. Smůla, teď odpočívám. Možná bych mohl znovu zkusit pohnout těmi prsty. Bylo docela vtipný, jak se jim nechtělo, jako by najednou patřily někomu jinému. Možná já celý... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dva čtyřicet ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Vždyť to říkám! Padouch.
„Jak jinak,“ Essek utrousil. Odmítnutí čekal; jenom doufal, že bude výraznější… že sebou trhneš a otevřeš oči dokořán nebo něco na ten způsob.
Zničehonic ses ponořil do hřejivé tmy, něžné a konejšivé jako horká voda ve vaně. Konečně sis mohl odpočinout po dlouhém dni, zapřít se do křesla a vydechnout. Zasloužil sis to. Tělo jsi měl srandovně těžké, tak těžké, že už jsi nepohnul ani prsty. Vědomí se ti podezřele zhouplo. Ještěže se při mluvení usnout nedá… A mluvil jsi? Dořekl jsi vůbec tu poslední větu? A odpověděl ti Essek? Možná se vydal pro nůžky, možná nad tebou protočil očima a vydal se do vlastního pokoje a možná –
– možná popadl polštář a praštil tě jím přímo do obličeje. Nebyl to ten polštář na posteli, který byl k zbláznění měkký a hebký jako hedvábí. Kdepak, kamaráde! Essek tě švihl tím tvrdým, pevným, nepříjemně svědivým polštářem na křesle vhodným leda na podepření. A bolelo to. Samozřejmě, že to bolelo; toho zatraceného elfa ani nenapadlo tě šetřit. Možná si to dokonce užil. No tak, klidně užij, aspoň upustí páru, až tě bude budit!
„Příště to bude kyblík studené vody,“ podotkl nevzrušeně, když ti polštář spadl do klína. Snad tam po něm nezbyla mastná šmouha po tom krému na obličej… „Umíte hrát Prší?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Modrá," vypadne ze mě, když se honem narovnám, dokonale zmatený. "Au," dodám opožděně, když mi dojde, co se děje, a proč znovu tak bolí hlava. Prosííím, do té ne... nebo prásknu Alisterovi, že mu biješ pacienty. Sklouznu pohledem na polštář v klíně. Aha, ovšem. Když dostanu šlupku polštářem, někde skončit musí... mám dost. "Díky..." zamumlám a přeskládám se do nějaké použitelnější polohy, pořád ještě trochu mimo. Ten nepatrný okamžik tíhy, tepla a odplouvání byl neuvěřitelně příjemný, budu na něj s láskou vzpomínat a představovat si, že to je to ono, jak to má správně vypadat. Ne že bych neusínal už mockrát, jen jsem vlastně nikdy nechtěl - teď už jsem byl tak utahaný, že jsem na strach zapomněl. Ale jednou - brzy - ta chvíli přijde a já budu moct spát. Kdykoli budu chtít a bezstrestně. Nedovedu si to ani představit, natož tomu uvěřit. Nějak nejasně tuším, že dojmem 'spánek je zlo' bych si mohl přivodit leda problémy, ale oprostit se od toho... když člověk něco tak strašně chce a touží po tom, ale nechce víc... Au. Jestli ona by ta voda nebyla lepší. Tupá bolest krouží pod lebeční kostí a nutí mě mhouřit oči. Navíc pořád ještě jsem očividně mimo, nebo už plácá nesmysly i Essek. "Ano... prší," otočím se na okamžik k oknu. "Tady pořád prší," předvedu, že jsem splnil nejen test na pozorovací talent, ale ještě zvládnu poskládat větu. Je mi vážně divně. Tyhle propady se mi stávají často, ale tenhle byl hluboko a nedaří se mi z něj vymanit. Promnu si tvář a nedokážu se rozhodnout, jestli je mi víc cizí ta, nebo ruce. Stačilo, prober se. Pamatuješ? Když jsi mimo, drž se plánu. Luna svůj úplněk nedostane. Jestli nemůžeš nic víc... seber jí alespoň tenhle sladký, vytoužený bonus, nejdůležitější noc ze všech. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, dva čtyřicet ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera S radostí
„Tak jinak,“ podíval se Essek přísně, když jsi začal povídat hlouposti. Slyšel jsi ho vůbec? Na tom asi nezáleží, prostě tě musí udržet vzhůru. Příjemným benefitem toho bude, že udrží vzhůru i sám sebe, takže… „Teď vstanete a zajdeme se podívat, jestli v kuchyni zbyl runšin.“
S překříženýma rukama se zastavil před tvým křeslem a zřejmě uvažoval, jestli ti má na nohy pomoct – nebo to zvládneš sám? Možná bys měl. Vlastně určitě. Pokud to totiž nezvládneš, nebude se nikterak ostýchat chytit tě za paži a vytáhnout tě z křesla klidně silou. Vlastně máš štěstí, že si neusmyslel, že by ti pomohla studená sprcha… což by asi pomohla, takže bude pro všechny lepší, když se budeš aspoň tvářit, že jsi vzhůru.
„Tak bude to?“ povytáhl výhružně obočí, a ještě si u toho nepochybně myslel, že ti dělá službu. Padouch.
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Připadám si zmatený jak lesní včelka. Nedokážu rozluštit, co měl s tím deštěm, ani proč se kvůli tomu tváří zase tak naštvaně. Nebo kvůli čemu... jéj, runšin. Ten bych si dal rád, na ten slyším. "Zajdeme," vylovím to zásadní slovo. Nechci nikam chodit. Přesněji: chci chodit, jen si nejsem moc jistý sám sebou. Netroufám si úplně riskovat, že mě bude Essek zase někde chytat a vláčet. Ale runšim! Je to trochu matematická úloha a jsem tak zpomalený, že nečekaně náročná: šance, že vydržím vzhůru, když pro něj Essek odejde sám - kolik sil vyčerpám pokusem tam dojít - a jestli to náhodou nebude víc, než kolik stojí za to - přínos runšinu - a kam padat, jestli se přecením, nebo nějaký pohyb udělám špatně, a na nohou se přeci jen neudržím. "Ano, zajdeme... dobrý nápad," řeknu. "Už jsem vzhůru," dodám a procento pravdy je v tom přiměřené. Mohl bych dodat v rámci možností, ale z toho skoro-spánku se výhledem na výlet jakž takž oklepávám a matematické úlohy jsou rázem o něco řešitelnější. Ano, stojí to za to. Jen dost pomůže se napřed zbavit peřiny. To je tíha... "Už jdu," pípnu poslušně po jeho popohánění a odvážně se šoupnu v křesle až na kraj. No to bude akce... klidně bych teď užil takové to důchodcovské chodítko. Zábrany dotýkat se Esseka jsem v průběhu večera ztratil a teď k němu natáhnu ruce bez obvyklé porce složitého přemýšlení, jak moc je to trapné a nebo nevhodné a nebo kdo ví jaké. Vím, že když se zvednu, hlava se mi zamotá a chvíli budu mít černo... a nevidím důvod riskovat. "Myslím, že zvládnu jít sám," řeknu a přijde mi to hodně optimistické, ale... zvládnu. Všechno, co mi Stín sebral, se postupně vrací zpátky, a chodby se vyznačují velkou spoustou skvělých, pevných zdí, které neuhnou, když se o ně člověk opře dlaní, a nebo klidně celý. Prostě to půjde, těch pár kroků bude fajn. A runšin! Ten bude nejvíc fajn. Doufám, že se na něm nedá vytvořit závislost. "Jen mi naberte rovnováhu." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři čtvrtě na tři ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera To zvládneš – nebo ti pomůžu!
Ani Essek nad tím nepřemýšlel. Tvou nataženou ruku chytil, vytáhl tě na nohy a pak tě ještě podepřel na zádech, abys mu nespadl. Zlé jazyky by mohly tvrdit, že tě napůl objal, ještěže tam žádné nebyly přítomny! Jinak by mohly také dodat něco o tom, že na dotyk nebyl zdaleka tak chladný, jak se uměl tvářit. Vlastně docela obyčejně hřál. Pustil tě pomalu, ohleduplně, až zvláštně něžně. Na podlosti byl buďto unavený, nebo už nebylo kam spěchat. A ono nebylo.
I pro něj to byla zvláštní chvíle. Všechno zařídil, obvolal, domluvil… Město spalo. Dnes už nemohl vykonat nic dalšího, i kdyby chtěl. Posledních pár dní, týdnů, možná dokonce měsíců si nepřál nic jiného než zastavit a vydechnout. Konečně si odpočinout. Teď nevěděl, co s tím. Myšlenky se mu neustále obracely k tématům, kterým se snažil vyhnout. Něco mu napovídalo, že dnes v noci se jim nevyhne… ale snažit se mohl.
Naštěstí to, že jsi nevyhnutelně klopýtl, když ses pokusil vykročit ke dveřím, (3) mu hrálo do karet. Hrůza s tebou opravdu. Člověk z tebe nemůže na půl vteřiny pustit oči, jinak se sesypeš na zem. Chytil se snadno, lehce a nevyhnutelně. Jako by celou dobu jenom čekal na chvíli, až ho budeš zase potřebovat.
„Tak pojďte,“ broukl, přičemž tě chytil kolem pasu a nechal zvolit tempo. Nespěchali jste, teď už ne, klidně jste do jídelny mohli jít celou hodinu… Dobře, to už by tě z vrozené netrpělivosti popadl do náruče a odnesl jako princeznu, ale tak nějak rozumně ti byl ochotný čas dopřát. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ať to řekl kdokoli, asi to nemyslel zrovna takhle... Ano, již dovedu zkušeně předvídat, že se zamotám; ale znovu podcením, jak moc. Zato už se nebojím, že by mě Essek nechytil. Když mám černo před očima, je beztak zdaleka nejpříjemnější... pokud mě zrovna netluče do bolavé hlavy polštářem... a nebo ještě jinak: jeho ruce si žijí vlastním životem nezávislým na náladě a na představách o mně a tomu, co zrovna říká. Snadno bych dokázal uvěřit, že takhle mě drží a podpírá někdo, kdo mě má rád. Ta myšlenka se mi zalíbí. Zatímco mě vede ke dveřím, jako kdyby bylo sto mně a ne jemu, shledávám pro ni nové a nové důkazy. Naslouchat rukám místo slovům zní málem jako nový filosofický směr - alespoň pro mě nový - jako bych už náhodou totéž nedělal u Alexandra. Který ovšem... věděl velice dobře, co dělá... musím se nad tou představou pousmát. Provokatér jeden... ale zabíralo to. Snadno mě pohnul k tomu, že jsem chytil za ruku já jeho, tak nemožná věc... víc jiné než teď to být nemohlo, ale výsledek je stejný: udržím se na nohou. "Proč jsou chodby někdy dlouhé?" zeptám se, sotva se otevřou dveře, s nevysloveným přáním: nešlo by to teď vzít zkratkou...? Jazyk se mi trochu motá, snad že jít dá takové práce, ale opřít se o něj už zábrany nemám. Jen si musím znovu připomenout, jakou má sílu, a že se pod mou vahou potácet opravdu nebude... ... vlastně by mě zajímalo, co ve mně mu dokázalo tak snadno uvěřit, navzdory jeho nepřátelskému projevu. Teď je to zase něco jiného, vím víc, ledacos jsme si vyříkali... ale zajímalo by mě to. Jestli je to nějaká intuice, která mi radí, komu věřit - to by se mi líbilo - nebo jsem zoufalec tak moc velký, že ochotně vzhlížím ke komukoli, kdo mi dá sebemenší příčinu. To by se mi naopak nelíbilo vůbec a... asi bych měl vážně být opatrnější... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři čtvrtě na tři ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Pitomé otázky jsou nakažlivé!
„Někdy dlouhé?“ Essek zopakoval.
Než mu došlo, na co se vlastně ptáš, urazili jste těch pár kroků ke dveřím. Držel tě pevně. Opravdu nehrozilo, že by tě nechal sesypat se na zem. S každým krokem bylo o něco snazší natáhnout nohu znovu a znovu. Možná by ses to teď zvládl už sám, i když by to nebylo nic snadného. Únava ti prosakovala napříč celým tělem, potřeboval ses zoufale vyspat, ale snad by sis v nějakém krajním případě dokázal představit, že se udržíš na nohách i sám. Snad.
„Záleží na tom, kam a odkud jdete. Tím se netrapte.“ Nebo jinými slovy: vůbec nad tím nepřemýšlejte – ani nad tím, že byste vyrazil někam jinam! „Všude, kam se potřebujete dostat vy, se dostanete z téhle chodby.“
Chodba vypadala stejně jako vždycky. Na obou stranách stály brnění pečlivě strážící čarodějovo sídlo před vetřelci, jenom obrazy se lišily. Žena ve žlutých šatech si stále četla, muž se stále usmíval.
„Do kuchyně musíme přes jídelnu,“ dodal maličko omluvně.
Že to bylo, protože se z kuchyně dostaneš do zbytku domu, nedodával. Zkrátka v určitém okamžiku usoudil, že do ní nebudeš potřebovat chodit, i když jsi ho o ni žádal. Jídelna ti bohatě stačila! Otevřel ti dveře do již povědomé místnosti s výhledem na zahradu plnou žlutých růži a, padouch, nenechal tě si sednout ke stolu. Usnul bys tam. Vykročil rovnou k bílým dveřím splývajících s bílou tapetou, kterých by sis možná ani nevšiml, kdybys o nich dávno nevěděl.
„Zvládnete vydržet vzhůru?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Na otázky snadno rezignuju. Vždyť na tom nezáleží... až bude, nějak se to vyřeší. Ke vchodu snad trefím, když si ho už dokážu vybavit, v nejhorším můžu odejít přes zahradu, to mám dokonce nacvičené. Že jsem na tom líp přeci vidím... dovedu si představit, že za pár hodin se na nohou udržím sám. Teoreticky. Ani mě nenapadne přemýšlet, jestli dává smysl, že do kuchyně se lze dostat jenom přes jídelnu, a nebo ne. Mám náročnější starosti: dávat nohu před nohu. Pohled na jídelnu mě potěší, už se vidím, jak sedím na židli, hlavu pohodlně uloženou na rukách na stole... aha, tak nic. "Já nevím," odpovím poctivě. "Dodneška mě nenapadlo, že by se dalo usnout za chůze. Teď už si to dovedu představit... docela dobře." Ale jdeme přeci! A tempo je zřejmě přijatelné, když mě nevláčí jak kočka koťata. Znovu je tu ten poněkud trapný rozpor: je příjemné, jak mě drží. Je fajn se moct opřít a vědět, že mě nepustí. Drží... hezky. Je pěkný tomu propadat - vždycky přesně do chvíle, než mi plně dolehne, že je to Essek, čí ruku mám kolem pasu. Zvládnu si tohle kolečko lehce provinilého opájení se něčí oporou a uvědomování protočit hned několikrát. Co bych dal za to, abych to nepotřeboval... nemyslí mi to dost, abych vymyslel adekvátní cenu, ale malá by nebyla. "Runšin pomůže... je ze stejného zdroje, jako byla ta madžika?" napadá mě náhle a nedá se po něm nehodit očkem, jestli alespoň výrazem ve tváři nenaznačí... ale něco mi říká, že naznačí leda, jak mě to nemá zajímat. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři čtvrtě na tři ráno, ve tvém pokoji, dům Nicholase Kytelera Okamžik O jako Óóó, jak se ti třesou nohy!
„Jestli usnete za chůze,“ podíval se na tebe Essek přísně, „mohlo by se stát, že mi upadnete…“
Myslel to dobře. Samozřejmě, že to myslel dobře, to už jsi věděl. Byla to jeho práce… a, jakkoliv by sis přál, aby v tom bylo víc, nikdy by to nahlas nepřiznal, i kdyby mu na tvém osudu záleželo. A záleželo? Sám nevěděl. Myšlenkami se neustále vracel ke chvíli, kdy jsi mu vytkl, že se tě pokouší zbavit. Nepotřeboval si dokázat, že nechce… vždyť ponocovat s tebou měl v plánu už dnes ráno! Copak by něco takového dělal, kdyby se tě chtěl zbavit? A přesto nemohl popřít, že se tě jedna jeho část zbavit chtěla, strašně moc, ale druhá se jí snažila vší silou zabrzdit a házela jí všemožně klacky pod nohy. Věděl, že to není správné, ale někdy vědět nepomáhalo.
„Hmm? Ne, ten jsem obstaral osobně,“ odpověděl překvapeně, když tvůj hlas rozsekl vlákno jeho myšlenek. „Měl jsem čas… potom, co vyšší rada zahájila jednání. Napadlo mě, že byste to mohl ocenit. Obzvláště pokud máte dneska vydržet vzhůru. Vlastně mě spíše zajímalo, jestli chcete zůstat vzhůru. Zítra to musíte vydržet ještě do večera, než k vám budeme pustit Miko, ale… trochu doufám, že bychom zítra mohli něco vyzkoušet… jak vás Luny zbavit,“ dodal trochu nešikovně, když otevíral dveře a pomalu, jenom opatrně, tě zkusil postavit na vlastní nohy. Zvládneš to? A hele, nestal se právě zázrak? Essek se tě ptal, čemu bys dal přednost ty. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Hmmm hmm hm. A to je na tom to pěkné - ani trochu nevěřím, že bych mu upadl. Opatrně by mě složil na zem a dokonce si dovedu představit, že by mi pod hlavu strčil polštářek. Jestli by před tím nepodnikl marnou snahu pod umyvadlem s vodou, pestrou sadou facek a bazénkem s kyselinou. Ne, moment, tam mě chtěl hodit někdo jiný. Vlastně nakonec nechtěl... "Hlavně ne do hlavy," zamumlám nezřetelně a vysvětlení o tom, že jinak se toho otřesu mozku nikdy nezbavím, si nějak omylem stačím pouze pomyslet. Tvrdá a studená zeď mě na chvíli probere, jen se na chvíli propadnu v představách někam jinam, kde už ležím na podlaze, a neskutečně mě překvapí, že pořád ještě mám pocit stání, a že se vedle mě otvírají nějaké dveře. Kouzlo! "Jsem za něj neskutečně rád," vyznám se Essekovi ochotně. "Bez něj bych to nedával už teď. Vážně díky, že vás to napadlo." Kdybych šel spát, mohl by i on. Jestli ono náhodou není pěkně sobecký zůstávat vzhůru... jenže on může, připomenu si sveřepě. Je to jeho rozhodnutí. Sám si zvolil se mnou zůstat - až na to, že si to ve skutečnosti nemyslíme ani jeden. Jasně mi vysvětlil, že jsem za podobná rozhodnutí odpovědný já. A já to ve skutečnosti cítím stejně. Takže... Takže nic, protože je to na přemýšlení moc složité. "Chci to vydržet," řeknu, protože o tom pochyby nemám. "Ale vy nemusíte... víte to? Ono to za chvíli bude zase lepší, to jsou jen takové vlny..." Jsou a budou a každá další spací bude hůř zvládnutelná. Ale stojím! Dokonce sám, zeď se nepočítá. Konečně uvidím kuchyni, jen bez úžasné Rin, kterou mám už teď rád. Snad se nebude zlobit, že jí tu někdo hrabošil. "Jste něčemu na stopě...?" dojde mi, že to nemuselo být jen teoretické prohlášení. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, před třetí ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Nemohl bys tu bydlet?
„Hmm,“ přikývl Essek na tvé chci. Byl rozhodnutý vydržet s tebou do rána, to ho netrápilo, ale nemohl nezvážit následky – nejenom pro něj, i pro tebe. Jestli by nebylo lepší ulehnout Luně navzdory než ponocovat celou noc… nevěděl. To sis musel vyhodnotit sám. „Něco mě napadlo. Ještě potřebuji zjistit pár věcí – a sehnat čaroděje, který nám s tím pomůže –, ale ano, něčemu jsem na stopě.“
Do kuchyně vedla malá úzká chodbička, do které by se Alister určitě nevešel, ani kdyby se sehnul, ale pro vás dva byla tak akorát. Samozřejmě měla výhodu, že ses měl vždycky o co opřít, kdybys padal. Essek tě zběžně přejel pohledem, načež se gestem otázal, jestli zkusíš jít sám. Samozřejmě by ti zůstal na blízku, připraven tě chytit, kdykoliv bys to potřeboval. Protože ten by tě upadnout opravdu nenechal, ať už tvrdil cokoliv…
I když bys kuchyni už nedosáhl dlaní na strop, byla podobně malá jako chodba. Museli ji postavit už dávno, čemuž nasvědčovaly i kamenné zdi, na jejichž šedohnědé mozaice se podepsal proud času. Nábytek byl starý, ale udržovaný. Vedle moderních spotřebičů bys tady našel i staromódnější nářadíčko, jako byl třeba kotlík zavěšený nad krbem. Teplo v téhle malé, takřka zapadlé, místnosti bylo takřka omamné, jako bys opravdu zapomněl jaké to je – netřepat se zimou. Na lince ležela přikrytá mísa, v níž nepochybně kynulo těsto na ranní chleba. Hmm, zářné výhlídky!
„Kdybych tady být nechtěl, nejsem tady,“ podotkl Essek.
Chtít bylo možná silné slovo a – možná se vůči tobě zavázán cítil –, ale… Přiznávat to nehodlal! Rozhodl se přeci z vlastní vůle a byl odhodlán dohlédnout, abys neusnul. Ostatně bys bez jeho pomoci dávno skončil schoulený pod peřinou na křesle a Luna by si z tebe udělala jehelníček.
„Máte hlad?“ zeptal se, zatímco ti přisunul stoličku na sednutí. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jestli mi něco opravdu pomůže vydržet vzhůru, tak právě tohle jeho "jsem na stopě". Jednomu z těch dvou se to prostě zadařit musí, vím to - kdyby šlo všechno úplně nejlíp, třeba bych Lunu už nikdy nemusel vidět. A to by bylo... prostě úžasný. Říkat Essekovi, že Alexandr předpokládal, že možná i on bude potřebovat od někoho pomoct, raději nezmiňuju. Způsobů bude určitě víc a dotyčný čaroděj se nepochybně zařídí jak potřebuje... prosím, nemohl byste někdo dostat vnuknutí, nebo v případě Alexandra živý sen, a vyřešit to hned? Ne? Dobře, tak ne. "Nevím, jak to půjde, dopoledne už asi nezvládnu, ale to aspoň nebude úplňková noc. Možná mi dokonce nechá chvíli, až..." se mnou skončí... což je věc, na kterou se nemyslí, natož aby se o ní mluvilo. Tak jen neurčitě pokrčím rameny. "Jste teď kolem mě často," řeknu skoro rozverně, jako bych měl potřebu zamluvit to nešťastné "až", a taky mám teď blíž než jindy k 'co na srdci, to na jazyku'. Spolu se zpomalenými, pracně vyslovovanými slovy to zní dohromady nejspíš lehce přiopile. "Schválně jestli tentokrát vymyslí něco rafinovanějšího než useknutou hlavu." Chodbička je zvláštní a budí neodbytný dojem, že tohle je skutečně velice starý dům, který se vyklubal právě z kuchyně a pak už jenom rostl. Teď mi přijde vhod, je taková výtečně opírací - a trestuhodně dlouhou dobu strávím dumáním, jak se tam dostává Alister, než mi dojde, že tohle nemůže být jediný vchod, takže patrně zcela pohodlně. A kuchyň sama! "Tak tohle je ovšem nádhera," musím se zasmát a malý estét ve mně, co má rád dřevo a kámen a tradice, se potěšeně zatetelí, a docela obstojně mě probere k životu. A to teplo! A vůně. A teplo. Jen se na Esseka usměju, když řekne, že chce zůstat se mnou... dost to pro mě znamená. A rozhlížím se zas. To vím i bez říkání, že takhle docela určitě běžné kuchyně nevypadají, ani ve velkých domech. "Vlastně mám hlad," přikývnu. "Asi... tedy... asi určitě," zakřením se omluvně, když se sled úvah nad tím, jestli vůbec něco zvládnu pozřít, promítne do slov. Poskládaný na stoličce, opřený o kamennou zeď, připadám si hrozně zvláštně. Některé z těch věcí tu musely být už za Artura... kdyby nic jiného, určitě ty kamenné zdi. Třeba jako dítě sedával na úplně tom samém místě a s nadějí vyhlížel něco na zub. Hlavně ať se to nemusí moc kousat a moc složitě polykat a na trávení taky ideálně hodně opatrně... připadám si momentálně dost hadrovitý. "Zeptal bych se, jestli můžu nějak pomoct," vzhlížím oddaně k Essekovi, pánovi nad zásobami runšinu a popůlnoční svačinou, "ale seznal jsem, že 'neupadnout na zem' je taky fajn meta. Jak já bych si přál," vyletí ze mě najednou zcela upřímný povzdech, "aby bylo po všem..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, před třetí ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Toho se neboj, Luna právě sleduje televizi!
Essek nad zmínkou o useknutých hlavách jenom povytáhl obočí. Někomu, kdo to nezažil, to skutečně nemohlo připadat děsivé… ale ten pocit, že pod krkem opravdu nic nemáš, opravdu stál za to, obzvláště protože ses neměl, jak bránit, když tě popadla za vlasy. To si Esseka opravdu nemohlo ani napadnout.
„Hmm, cukr by vám asi udělal dobře,“ zauvažoval nahlas. Udržel bys to však? Cukr je mocná věc, možná by tě na chvíli probudit a připadal by sis živěji, ale na bolavý žaludek… „Někde tu určitě bude glukóza. Máte na něco chuť?“
To byl ten problém – někde. Popravdě nepůsobil moc jistý tím, kde má co hledat a jestli tady opravdu jsou věci, které by čekal. Zařizoval kolem domu kdeco, dokonce zvládl i něco málo uvařit, ale nevyznal se tu. Tomuhle království vládla Rin železnou rukou, nepochybně by ho hnala, kdyby ho viděla otevírat jednu skřínku za druhou.
„Brzy bude,“ odpověděl. „Kdyby na tom byl pan Kyteler líp…“ Zarazil se. Raději zavřel skřínku, v které taky nebyla dóza s cukrem. Nechtěl o tom mluvit. Že o tom nechtěl mluvit, ovšem neznamenalo, že by neměl. Něco jiného bylo, když jsi pracoval v knihkupectví a o magii jsi nic nevěděl, ale… „Není na tom dobře,“ dodal opatrně. Odmlčel se, přičemž se k tobě ohlédl o rameno. To víte, ano? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Cukr, ano... omlouvám se, nedokážu říct. Dal bych si třeba kakao, ale víc uspávací věc se snad vymyslet nedá. Jestli padnete na oříškovou pomazánku..." Sám si zním provinile a jen se rozpačitě pousměju. Vím, že je zdravá jen tak přiměřeně a docela určitě ne v množství, v jakém jsem ji byl do sebe schopný ládovat já. Jak sám tuším, zřejmě v podvědomé snaze nahnat chybějící energii z odbývaného jídla. Ale i tak ji mám rád a dovedu si přestavit, že už čistě ze zvyku bych ji v sobě udržel. Navíc po Alisterově léčení se žaludek hodně uklidnil. Kromě občasného bolehlavu se vlastně vytratila většina vedlejších příznaků toho nešťastného otřesu - což je fajn a průběžně si to užívám. Možná se obávám zbytečně a zvládl bych i normální jídlo... kdyby mi ho někdo nakrájel na hodně malé kousky a pro jistotu předžvýkal... ale moc si nefandím. Nevěřil bych, že je to možné, ale i žaludek mám unavený. Dochází mi zvláštní věc - byl jsem schopný prohodit něco nevážného o Luně. Essek to naštěstí taktně přešel, ale... najednou to šlo, jen tak, samo od sebe. I když je tak blízko a pořád z ní mám strach... už není tak svazující a bezmocný. Věřím Essekovi, věřím Alexandrovi, nenechají mě jí napospas... až jsem sám zaskočený, jak obrovský rozdíl je nebýt na ni sám. Přál jsem si to, ano. Ale zdaleka nedokázal docenit, co to bude opravdu znamenat. Stejně si se mnou dokáže poradit, obávám se, i když budu třeba kopat a vzpírat se o kousek dýl. Ale... pomáhá to. Ani teď nejsem sám. Je to asi hrozně nesprávné, venku je dosud nezvládnutý Stín, děje se spousta špatných věcí - neměl bych se cítit líp než dřív - ale v nějakém kousku srdce se mi třepe něco... šťastného? Sedím v teplé, provoněné kuchyni, věčně nabručený elf mi hledá něco dobrého k jídlu, někde daleko a přesto na dosah spí někdo, koho mám asi hrozně moc rád, jsem doma... ano, omlouvám se světe, je to takové tiše provinilé zrníčko docela obyčejného štěstí. Opřu si hlavu a ruce složím tak, aby mi sklouzly, kdybych se moc uvolnil. "Předpokládám, že není," odpovím Essekovu pohledu. "Nevěřím, že by mě v tom nechal, takhle... kdyby měl možnost mi pomoct." A už vůbec tomu nevěřím po dnešku. Essek je sice občas na ránu za to, co je schopný vypustit z pusy, ale i kdybych byl jenom důležitý, neuvěřil bych, že by nepomohl - už ne. Natož nejdůležitější... průběžně se mi ta slova vrací a jsem vůči nim podivně bezmocný. Nedokážu je uchopit, obsáhnout... neznáme se, zklamu ho... nemůžu nezklamat... ale on ví, co jsem udělal, dopustil, nezvládl... a přeci... i za něj jsem rád. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, před třetí ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Vetřelec v kuchyni?
„Kakao ne,“ shrnul si to Essek snadno a rovnou se šel podívat do ledničky, jestli tam vysněnou oříškovou pomazánku nenajde. Aspoň to věděl, kde hledat! „Hmm, vidím tady jenom kokosové máslo, to asi ne, co? Co avokádovou pomazánku? Nebo bych mohl připravit vaječnou?“ vyjmenovával možnosti. „Taky je tu pomerančová marmeláda…“
Když jsi odpověděl na jeho pohled, přikývl. Sám nevěděl, proč čekal víc. Možná jenom doufal, že řekneš něco, od čeho by se dokázal odrazit… Zhluboka se nadechl, vytáhl něco málo z lednice a přesunul se k volnému prostoru na kuchyňské lince. Pečivo by tady mělo někde být. Čerstvé ne, v tolik nedoufal, ale – aspoň něco! To měla Rin ve spížkách pohybující se bubliny, které se schovávaly před nočními vetřelci?
„Pan Kyteler je…“ zcela necharakteristicky zaváhal, přičemž otevřel skřínku.
Ať už chtěl říct cokoliv – a kruci, to si to nemohl lépe načasovat? –, ze skřínky vyskočilo rozmazané stvořeníčko s bojovným výkřikem „WA WAAAAH!“ a skočilo Essekovi přímo doprostřed obličeje. Ten se lekl a trhl sebou, přičemž zcela nemilosrdným pohybem dlaně odpálil trpaslíka tvým směrem. Proletěl ti přímo před očima a dopadl na sklo-keramickou plotýnku, která se pod ním rozsvítila. Píp píp píp! Stvořeníčko, které mimochodem nemohlo být větší než barbína a opravdu mělo srandovně špičatou červenou čepičku, poskočilo na nohách, honem sebralo svůj kus kořene do ručiček a znovu udělalo: „WAAAAA!“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Pomazánky... to zní jako něco, co se namaže na něco jiného, co bych pak musel kousat. Zní to pracně. Nejhorší je, že opravdu nevím. Kombinace velmi chabé, až přímo nulové představy o tom, co se tak nachází běžně v kuchyni, značně snížené schopnosti něco rozhodnout, dojmu, že při zmínce o čemkoli se žaludek vlastně dost nelibě kroutí až přímo zvedá... asi by to všechno naráz nešlo prohnat mixérem a strčit do flašky s dudlíkem? "No... třeba..." zamumlám velmi nenápomocně a s pocitem jisté trapnosti šoupnu nožkou. No tak, něco si vymysli... nebo ještě líp, nemohl by se přestat ptát a něco mi strčit pod nos? Nějak už se s tím popasuju. Rozhodně snadněji, než si lámat hlavu. Jednou mě Jessie vytáhla na smoothie z ovoce a jogurtu, to by mohlo člověka probrat, a měli k tomu prima brčka, ale ti mají zaručeně ve tři ráno zavřeno, a docela určitě nevedou pobočku ve zdejší kuchyni. No, pan Kyteler je co...? To mě zajímá víc než jídlo. Možná dokonce víc než slibovaný runšin, alespoň dokud mě zase jednou vlnka schopnosti bdít nese tím lepším směrem, nahoru k vědomí, jen krapet zpomalenému. A taky je mi teplo - to se neomrzí. Jenže místo odhalení se stane trpaslík, trpaslík, proboha, a čemu se divím, proč by neměli existovat zrovna trpaslíci - jen lapnu po dechu a vlastně nevím, co mě vyděsí víc. Jestli představa, že je tohle Rin, nebo vidina trpasličího koláče. "Těší mě, Eliáš," vyžbleptnu, když se na mě prcek podívá. Probůh, z čeho má kalhoty, jestli na něj reaguje plotna... nebo ještě hůř, zadek? Trochu zvednu ruku, napůl na pozdrav, napůl připravený ho odpálkovat, pokud by náhodou skoky do cizích obličejů byly jeho bojová taktika a ještě neměl dost. Na vteřinku střelím pohledem po Essekovi. Co to sakra je?! Řekněte mi někdo honem, že to byl vážně losos, a že jsme jeho bráchu nesnědli k obědu! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři hodiny ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Útok
„WAAA!“ udělal trpaslík dřív, než se Essek zmohl na jediné slovo.
Místo toho, aby projevil slušné vychování a pěkně se představil, po tobě mrsknul nazelenalý kořen. Vypadal trochu jako zázvor… a stejně jako zázvor byl pořádně tvrdý, takže jsi měl vlastně štěstí, že tě místo obličeje trefil jenom do ramene. Překvapivě rychle se odrazil od elektronické plotny, rozeběhl se a vrhnul se do dlaně. Chramst! Zrovna, když ses ho pokusil odpálit pryč, se ti zakousl do té citlivé blanky mezi palcem a ukazováčkem. Zuby měl ostré, tak pekelně ostré, že by se s těmi svými měla jít Ester Zubatková zahrabat. Asi netřeba dodávat, že to bolelo pořádně…
„Eliáši!“ houkl na tebe Essek, který tou dobou už popadl hrnec do jedné ruky a pokličku do druhé.
Se zcela jasným cílem ti vyrazil na pomoc. Prostě trpaslíka chytí do hrnce a, co s ním, vymyslíte pak. Jenom kdyby to tak nebolelo! A ta potvora se tě neodmítala pustit! Doslova a do písmenech ti na ruce visela jenom za pomocí zubů – a, kdybys rukou pořádně zatřásl, nepochybně by se ještě proletěla. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nad kořenem jen zaskočeně zamrkám, nějaké chytání nebo uhýbání, na to se tu dávno nehraje. Tak hele, ty skrčku... jestli ona to nakonec nebude škodná. Mlsná krysa s červenou čepičkou, co pase po křenu, nebo co to bylo za kytku. A nebo - stačím upříst ještě jednu teorii, než po mně skočí - je Rin trpaslíkodlak a úplněk naprosto není vhodný pro návštěvu kuchyně. "Ale - e - ej," vyjeknu napůl leknutím, napůl bolestí, když se mi zakousne do ruky. Před očima mi zajiskří, žaludek se zkroutí vlnou nevolnosti a rázem jsem dokonale vzhůru. A už teď ho nesnáším. Ty mrňavej pitomče, to máš dojem, že nemám nic lepšího na práci, než si roztřeštit hlavu dalším auxiliem... fakt tě nesnáším! Co chce přesně Essek netuším. Jestli jen upomíná na svou existenci, nebo jestli mám trefit trpaslíkem do hrnce. Omlouvám se, na tu dálku to asi nedám. Jen frustrovaně zavrčím bolestí. Vážně oslavím den - co den, hodinu - kdy mě nebude nic bolet. Málo jsem si vážil knihkupectví... občas minul i celý den, kdy nejen že se mě nic nepokoušelo zabít, dokonce se na mě nikdo ani nezamračil. "Waaa," udělám ponuře beze snahy napodobit to jeho vřísknutí a bleskově ho popadnu druhou rukou, aby zase někam neskočil. No tak, Esseku, dělej, rychle, rychleji, sakra už! Mám opravdu velkou touhu se ho zbavit nejpozději hned, a hlavně si nezakrvácet župan. Ty jedna mrňavá krvesajko... nejraději bych s ním praštil o zeď. ... NEVADILO. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři hodiny ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera A gól!
„WAAAA,“ zavřeštěl trpaslík, až ti z toho zalehlo v uších.
To, že jsi ho chytil do obou rukou, se mu rozhodně nelíbilo. Zavrtěl se. Pokusil se ti vykroutit z dlaní. Udržet tak malé stvořeníčko nebylo těžké, jenom kdyby mu prozřetelnost nevnukla geniální nápad: čím silněji se ti zakousne do ruky, tím pravděpodobněji ho pustíš. A znovu chramst!
„Sem,“ přispěchal k tobě Essek.
Když potvora skončila v hrnci, upřímně si oddechl. Že se z něj ozývaly nasupené rány, až mu ruka pevně přidržující pokličku na místě poskočila, raději nekomentoval. Co s tím? Do ohně? Ani jsi na pohled výmluvně směřující ke krbu, nad kterým dosud visel kotlík, nestihl zareagovat. Snažil by ses mu v tom zabránit, nebo si tě trpaslík znepřátelil natolik, aby ses o jeho osud nestaral? Ať už jsi na tom byl jakkoliv, v tu chvíli se otevřely dveře na protější straně místnosti a objevila se v nich malá zrzavá žena v bledě modré košilce na spaní, která měla ke klasického fantasácké představě o trpaslících podstatně blíže. Někdy později se možná dozvíš, že je ale vlastně hobit.
„Co tady proboha vyvádíte?!“ zeptala se tónem člověka, kterého někdo ve tři ráno probudil pořádnými ránami ozývajících se z její milované, pečlivě uklizené a zorganizované kuchyně. Opravdu seznámení za všechny prachy... |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jen zafuním, když se do těch velice, velice citlivých kousků dlaně zakousnou ostré zuby ještě VÍC. Pustit mě ho ale ani nenapadne, jen si vyslouží, že s ním do hrnce mrsknu značně bezohledně, a přijít za mnou teď ze Spolku přátel trpaslíků s Peticí za rovnoprávnost a lepší životní podmínky, pokousám je taky. Prsty se mi v šoku z té náhlé bolesti klepou, sotva se mi je daří sevřít v nepevnou pěst. Stejně to nepomůže, vzhledem k tomu, kde se zuby zaťaly. Po hřbetě ruky mi stéká krev a tak ji alespoň natáhnu tak, aby kapala na podlahu. Můj župan, nedám... au. Hlava se mi točí, ne že by to bylo tak hrozné, po tom všem odpoledne to není NIC, ale to je vlastně to podivné - najednou jsem zvláštně ochromený neschopností podchytit tu bolest a zranění v nějakém... měřítku. Bolí to! Těžko bych s tou rukou teď mohl něco dělat. Ale JE to přece maličkost, zvládl jsem horší, proč mě to tak bere...? Zvednu zmatený pohled k Essekovi, jako by snad mohl vědět, co se mi honí hlavou a dokázal odpovědět. Ale tomu se teď především něco honí v hrnci. Právě probuzená zrzka je už jen takový bonus. "My nic," vyhrknu provinile jak přistižené děcko, ruku se pokusím schovat z dohledu napůl pod stoličku a hned se za tu odpověď v duchu prokleju. Tohle je Rin! Jsem si tím okamžitě jistý. Vypadá přesně jako někdo, kdo se jmenuje Rin. A kdo sem patří. Možná další Irka, zaručeně ne člověk, a jestli je trpaslík její (ne)ochočený mazlík, ještě si to s tou vřelou náklonností rozmyslím. Poléčit si to musím, dojde mi. Tedy vím to, jen... mi myšlenky nejdou úplně správně za sebou. Asi úplně nechci, aby věděla, že jsem se zranil, napůl jako bych čekal na schválení, že se vyléčit můžu, i když je to naprostý nesmysl a vím, že je - srovnej se už konečně, napomenu se suše, ale srdce mi tluče divoce, trpaslík řádí v hrnci, snad i tu krev slyším odkapávat do rytmu všeho ostatního, a Rin se dívá přísně - dopadnu jak králík v reflektorech auta. A navíc je to určitě její stolička a ví bůh, že ji tu potřebuje. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři hodiny ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Tak to máte, hoši. Jako správní sourozenci jste se společně dostali do maléru!
„WAAAA,“ ozvalo se z hrnce po tvých slovech.
Rin se na Esseka podívala tak výhružným pohledem, jakého je malá ženština v bledě modré košilce na spaní jenom schopná. Vlasů měla snad víc než ty, nesmyslně velké lokýnky jí splývaly přes ramena a budily tak dojem přerostlé panenky. Pleť měla snědou, oči zelené a rty přímo stvořené k usmívání… Vypadala starší než ty i Essek. Podle obličeje jí muselo táhnout k třicítce, možná dokonce už něco málo přes, ať už to na hobití škále znamenalo cokoliv. Každopádně starší vypadala.
„Co to je?“ zeptala se přísně.
„Nic,“ odpověděl Essek – a snad inspirován tvým náhlým geniálním nápadem trpaslíka otloukajícího se o vnitřní stěny hrnce schoval za zády. Neuvěřitelné! On před tou ženskou měl očividně respekt, možná dokonce hrůzu, obzvláště když se tvářila takhle.
Žena se ostře nadechla, zarazila se a podívala se na tebe. „Co – to – je?“
„WAAAA,“ udělal trpaslík, který rozhodně nechápal, že by se měl zjevně chovat tiše a nenápadně. A měl by vůbec? Tohle byl zatracený únos…! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Proč kouká takhle...? Je to přece její mrcha. Essekovo gesto mě vykolejí ještě o jednu vývrtku dál. Tak přece mazlík, nebo dokonce společník - na to jeho 'WAAA' mám neuvěřitelně intenzivní chuť odpovědět stejně. A zřejmě bychom se k němu měli chovat laskavěji a možná dokonce s... ech... ne, s úctou to nepůjde, omlouvám se. Jako dobře, beru. Někomu, kdo vaří tak skvěle jako Rin, budiž odpuštěn i tak příšerný vkus na společnost. Ale ať si ji sakra drží na vodítku! "To nám přece povězte vy," přejdu do velmi chabého protiútoku. Ani se to tak nedá nazvat, rozhodně nezním nijak divoce, je to jen takový jemný návrh podkreslený úsměvem. A dost už, ta ruka fakt bolí, musím mít vedle stoličky menší louži, tohle jsou přesně ta místa, co krvácí úplně nesmyslně moc, i když se člověk řízne o papír... "Pokud je náhodou řeč o mně," pokusím se vzchopit, "tak já jsem prosím Eliáš. A jestli vy jste opravdu Rin, tak jsem strašně rád, že vás poznávám, protože vaříte naprosto úžasně a byl jsem na vás vážně moc zvědavý," usměju se konečně už docela upřímně a zeširoka - a je to snadné, vypadá hrozně sympaticky. A když jsme u těch kuchyňských věcí, nemáte prosím po ruce pár papírových utěrek? "Auxilio," dodám jen tiše. Prosííím, ať to vyjde napoprvé, já už nechci bolehlav. Snad si pamatuju všechno správně, jak pracovat se symbolem a jak nasměrovat magii - a nejhorší leknutí taky přešlo, tak to není tak rozklepané, jak by bylo ještě před chvílí. Prostě... přestat krvácet je dobrý první krok, když se chce člověk seznamovat. Měl bych vážně zapracovat na svém životním stylu. Rád bych se víc obával o uzel na kravatě, než jestli se dokážu narovnat v županu na kuchyňské sesli. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři hodiny ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Vy tam máte živého trpaslíka?!
„Já vám?“ zopakovala Rin.
I ty sis vysloužil rozzlobený pohled, který by slabší povahu zamrazil na místě a zardousil snahu o přátelské představení už v zárodku. Štěstí přeje odvážným! Za tohle odmlouvání tě měla sto chutí srovnat do latě, ale přeci jenom se nechala přesvědčit tvým úsměvem, že to nemyslíš zle. Asi. Jenomže ona opravdu chtěla vědět, co jste jí to přinesli do kuchyně! A proč to sebou mlátí v jejím OBLÍBENÉM hrnci! A jestli víte, kolik je sakra hodin!
„No, to je od vás… hezké,“ pokusila se tě nesmést úplně, ale přeci jenom se pohledem i pozorností navrátila na elfa s trpaslíkem v hrnci. „Esseku, přísahám bohu, jestli v tom hrnci máš něco s osmi nohama…“
„Ne!“ odpověděl honem a pak zopakoval mnohem klidnějším, Essekovějším hlasem: „Ne. Jenom se do nákupní tašky z podzemí asi dostal… trpaslík…“
„Trpaslík…?“ zopakovala po něm docela překvapeně, jako by si sama nebyla jistá, jestli má zavřeštět hrůzou nebo nad vámi nechápavě zavrtět hlavou. Nebyl to mazlík. Trpaslíci dokázali v magických domácnostech nadělat pořádnou neplechu, ale… pořád to bylo lepší než myš nebo třeba pavouk – alespoň v očích místní kuchařky. Brr! Jenom si vzpomněla na ty příšery ze světa smrtelníků a už jí po zádech běhala husí kůže. Že ona se nechala přesvědčit, ať jde pracovat na povrch…
„Postarám se o něj,“ dal si Essek za úkol – jako vždy připravený všechno vyřešit. Dokonce i škodnou v kuchyni.
„Ne, počkej – co to – tak mi ho ukaž,“ rozhodla se konečně Rin, protože slova postarám se o něj se jí ani trochu nezamlouvala. Zabít pavouka tady nosilo smůlu, co byste si počali s trpasličí smůlou! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ona se asi... zlobí? No jistě že se zlobí. I Essek před ní sklapnul podpatky. Bylo by ode mě nepochybně zdvořilé a vhodné klopit uši zrovna tak, jenže to je těžké... jsem na ni až nesmyslně vstřícně naladěný, protože její uvítací gesto bylo právě takové - až nemožně vstřícné - a teď jsem příliš zpitomělý, než aby mi došlo včas a dost hluboko do mozku, že mám možná přehodnotit dojmy. A mám? Vždyť ona vypadá jako někdo, kdo se snadno usmívá. Možná si dokonce i teď vzpomene, jak se to dělá, i když jsou tři ráno a... ale možná ne, třeba to nebylo vstřícné, jen se ráda předvádí, a jinak je třeba si na ni dát pozor... ale když... Moment, ono by se tu mohlo najít něco s osmi nohama, co svede takový rachot...? A chci to vědět? Alespoň že ta mrňavá bestie tu vážně nemá co dělat. "Pozor, kouše," řeknu a znovu se pohodlně opřu v očekávání druhého kola. Essekovo postarám se se mi s ničím konkrétním nespojí, snad jen s neurčitou představou, jak ho háže přes plot a trpaslík nespokojeně vřeští to svoje WAA - takže se ani nestačím děsit nějakých nechuťáren - a taky jsem dost zaujatý opatrným a nenápadným zkoumáním uzdravené ruky. Tělo si ještě pamatuje dozvuk bolesti a skoro neochotně a dost nedůvěřivě připouští, že zmizela. Opatrně sevřu prsty, promnu kousanec... znovu okouzlený tím, jak jsou některé věci úžasně a nádherně řešitelné. Dokonce i v hlavě zatepalo jen krátce a spíš výhružně - dobře, do ideálu to nemá úplně co by trpaslíkem dohodil - ale stačí mi tu chvilku sedět a nehýbat se a jen se dívat, jak tohle skončí, a bude to dobré. Jen doufám, že se ho Rin nechystá zalít vodou a přihodit bobkový list. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři hodiny ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Druhé kolo…?
To, že se pozornost přesunula zpátky k trpaslíkovi, mělo nespornou výhodu. Tvého kouzla si nikdo ani nevšiml – nebo nevšiml… Essek neměl prostor, aby ti vynadal, že plýtváš síly na pitomosti, které by se daly vyřešit jinak, zatímco Rin to zkrátka a jednoduše nepovažovala za nic zvláštního.
„To není dobrý nápad,“ odpověděl Essek a krátce se na tebe podíval, jako by doufal, že jeho slova podpoříš. No tak, viděl jsi, čeho je schopný! Do kotle s ním, než se tady rozmnoží.
Trpaslíkovi nejspíše došlo, jak zbytečné se sebou mlátit do pokličky… nebo jenom číhal na příležitost, v hrnci teď bylo každopádně ticho.
„Esseku…“ začala Rin výhružně.
Jemu nejspíše bylo jasné, že odporovat ženě jejího ražení je přinejmenším marné, pokud by se rovnou neuchýlil k pojmům jako pošetilé a hloupé, protože rezignoval. S odevzdaným povzdechem vytáhl hrnec zpoza svých zad a položil ho na linku. Odpočet zahájen. TŘI, DVA, JEDNA. Rin k hrnci přistoupila a opatrně z něj sejmula pokličku, jako by čekala, že z něj vyletí čertík. Nejspíše jste to čekali všichni tři, ale… nestalo se tak. Hobitka ti krátce zakryla výhled, takže jsi neviděl, co se v hrnci přesně dělo, ale pak…
„Och!“ udělala stejně jako staré báby skloněné nad postýlkou novorozence, přičemž zvedla trpaslíka opatrně do dlaní. Ten na ni všemožně poulil oči, srandovně se natáčel a zkrátka se snažil působit jako to největší neviňátko pod sluncem. „No, ty jsi ale krasavec… Ti zlí pánové tě vyděsili, viď? Jen se neboj. Už jsem tady, ty zlatíčko… Určitě jsi měl jenom hlad. Hmm, copak trpaslíci vlastně jedí? Kostky cukru stejně jako víly?“
Teprve, když se Rin odvrátila ke správné skřínce s cukrem, na se na vás trpaslík zaškaredil a posměšně vyplázl jazyk. Jedna – nula pro něj. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jen mi obočí vyletí překvapeně vzhůru. No ty jsi ale potvora! Od tebe by se tu většina přítomných měla co učit. Jen tak tak mu to neoplatím, ale aspoň na něj udělám pohled. "Prve si držel nějakou zeleninu, tak možná tu," narovnám se přeci jen krajně neochotně, abych se mohl rozhlídnout, kam odletěla. "Támhle leží," ukážu na opuštěný kořen něčeho, co je možná zázvor. Ten má chutě... a já si připadám pěkně trapně, že nepodám něco, co leží dva kroky ode mě. Jenže na takový tělocvik, jako zvedat se a sklánět pro něco a znova se zvedat, si úplně netroufám. Sice výběr mezi hulvát a troska je pěkně na pytel, ale teď má přednost přede vším moje naprostá neochota jakkoli provokovat hlavu, natož riskovat, že někde spadnu a praštím se zas. Nejde se nepousmát, jak Rin rychle taje... kdepak, věděl jsem, že ten její přísný pohled není opravdový. Jestli je to Rin... přitakání to prve úplně nebylo, ale kdyby to nebyla ona, popřela by to, usoudím nakonec. A pak že mi to nemyslí. "Stejně si dejte pozor," řeknu. "My si vážně nezačali, když začal třeštit." Pohlédnu na Esseka a kolem hlavy by mi klidně mohl létat houfek otazníků. "Co je to zač? Je... inteligentní, nebo spíš takové..." Mrcha je to. "Zvířátko?" Znovu se opřu a odolám nutkání si složit ruce do klína. Až se budu muset zvedat, rovnou se umyju, teď ale chci počkat, až krev zaschne, než budu moc mávat rukama. Kromě naprosté neochoty hýbat hlavou jsem taky strašně neochotný být znovu špinavý od krve. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři hodiny ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Plán: nakrmit, poslat do postele a znovu ulehnout.
„Jsou tři ráno,“ odpověděla Rin, aniž by tvé varování brala vážně. „To by začal třeštit každý…“
„WAAA,“ přitakal trpaslík spokojeně. Jo, přesně, nandej jim to!
Essek si jenom povzdechl. „Zůstat tady každopádně nemůže. Je to škodná. Kdovíco tady napáchal za škody…“
„Hmm, chytřejší než víly je určitě,“ ignorovala ho Rin statečně, přičemž potvůrce strčila do ruky kostku cukru a posadila ji na linku. K překvapení všech tam zůstal sedět – spokojen, že má něco k jídlu. Šťastlivec. „Asi by se dal přirovnat k opravdu chytré opici? Ach. Tak ty jsi dostal chuť na runšin, ty malý boubelko,“ zašvitořila při pohledu na ten neboze malý kousek kořínku a zvedla ho ze země.
„Rin,“ Essek se snažil upoutat její pozornost. „Myslím to vážně. Zůstat tady nemůže.“ Přesně tohohle se bál. A taky toho, že začne při pohledu na trpaslíka, vřeštět, ale tohle je jednoznačně ta horší varianta… Přece si tady nebudete pěstovat trpaslíky!
„Ale, prosím tě, Esseku,“ mávla nad ním rukou a otočila se k tobě. Vztekajícího se elfa dokonale zazdila, jako by tam vlastně nestál. „Tak co to bude? Hmmm,“ udělala při pohledu, co si Essek vytáhl, „to vypadá na avokádovou pomazánku. Ta je skvělá s kozím sýrem! Co říkáte, Eliáši?“ zeptala se, ale vlastně už z ledničky vytahovala nádobku se sýrem a pustila se do práce. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jo, jsou tři ráno... takže brzy bude třeštit Essek, proč mu nezvoní telefon. Můžeme si to předávat jako štafetu. Trpaslík si spokojeně kýve nohama a chroupe svou kostku a když se tak na něj dívám, takhle tvrdou palici bych bral. Něco chytrého jako opice už zaručeně nejde praštit přes hlavu polínkem a hodit do smetí jako pitomou mouchu, takže... co? Při příštím nákupu vrátit do míst přirozeného výskytu, řekl bych. Essek bude muset být hodně obratný, aby mu to prošlo. "O runšin jsem ochotný se s ním poprat," kouknu podezřívavě na trpaslíka. Jestli jsi mi sežral zásoby, to poleno si najdu osobně, i kdyby tě Rin bránila vlastním tělem. Jinak mě ale jeho přítomnost nijak netrápí. Tohle je její království, musí sama vědět nejlíp, co... aha, stop. Spoléhat, že lidi sami vědí nejlíp, co dokážou, se zatím moc neosvědčilo. Ale dohadovat se o trpaslíka? Tuhle bitvu Essekovi ochotně přenechám. Já jsem tu koneckonců jen host. Nebo co vlastně... "To zní skvěle," souhlasím ochotně s Rininými plány, protože žaludek se při té představě sice nerozhodně zamele, ale neprotestuje, a hlavně nemusím nic rozhodovat. "Cokoli dost... eee, nenáročného." Což asi vyžaduje dodatek. "Na žaludek," přidám ho tedy. "Na přípravu taky," doplním i zbytek. Jsem génius lehké konverzace. Jo a taky si musím dát pozor na konce vět. Nechci znít jako někdo, kdo napůl spí a právě se snaží vykřesat z otřesu mozku. "Nechtěli jsme vás vzbudit," dodám omluvně, jsem si naprosto jistý, že mluvím za oba, a vrhnu obviňující pohled na trpaslíka. Alespoň se netvař tak samolibě, potvoro. Ještě teď ty zuby cítím! Celý byl v rukou pěkně tuhý, zřejmě bude hodně odolný. Doufám, že si ho pak prohlédnu blíž, ale teď se docela určitě o nic nepokouším. Momentální příměří mi vyhovuje - znamená, že dostanu něco k jídlu o něco dřív. Vůbec mi nedošlo, že mám vážně hlad, dokud se Essek nezeptal, ale teď bych snědl... hmm, i trpaslíka, když to nebude muset být i s čepicí. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři hodiny ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera První dojem na jedničku!
„To nic,“ ohlédla se k tobě Rin, zvláštně zamrzla a pak se honem začala věnovat své práci. Avokádo! Viděl jsi někdy něco zajímavějšího? Právě jí došlo, že pod županem nemáš nic… ale nekomentovala, protože jak by to také měla komentovat, když jí sedí příbuzný jejího pána na stoličce? Proboha, máš holý zadek?
„WAA,“ ozval se trpaslík.
„Ty za to taky nemůžeš,“ zašvitořila na něj. „To víš, že za to nemůžeš. Vyděsili tě, viď? No, viď, že jo… A kdo má nejhezčí čepičku pod sluncem, hmm? Ještě cukřík?“
„WAAAA!“
„Bohové,“ vydechl Essek na tu komedie. Když si prohmatal kapsy, došla mu jedna zásadní věc – a tedy to, že mobil zapomněl ve tvém pokoji. „Budu hned zpátky. Rin, buď tak hodná a uvař mu šálek runšinu. A, Eliáši, pokud usnete, hodím vám toho trpaslíka do kalhot.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ale néé... Esseka vyprovázím pohledem skoro zhrzeným. Vydolovat z něj pak něco, když nebudu slyšet, o čem je řeč, bude nadlidský úkol. Jenže třeba přiběhne zpátky včas...? Nesmím se přece pouštět z očí! "Ještě ji navádějte," zamumlám napůl pro sebe. Župan si bezděčně přitáhnu blíž k tělu, jdidiž, ošklivý elfe, když jsem říkat ne do hlavy, nemyslel jsem tím nic konkrétního! Usnout nesmím už proto, že sklouznout ze stoličky by znamenalo velmi nežádoucí společenské faux pas, až by se látka přeskládala přesně jak nemá. A kdo ví, jestli Rin právě nenapadlo to samé, ten pohled byl dost podezřelý. Nebo jí došlo, že neví, kdo jsem - ale to vlastně nemůže nevědět. Nebo celá absurdita téhle chvíle. Nebo se řízla do prstu a mám po avokádu. Nebo... "Toho runšinu raději celou konev, prosím," řeknu, "vezmeme si ji pak s sebou." Znovu se zadívám na trpaslíka. Rin se vůbec nedivím, taky by se mi zamlouvalo mít u sebe něco ochočeného, co vzhlíží přátelsky... ale ani by mě nenapadlo si o něco takového říkat nebo se snažit to získat. Tolik rozumu mám, abych si uvědomoval, že za to může momentální vyčerpání a rozkolísané emoce, které si hledají cokoli, k čemu se upínat, ale... i ten trpaslík mi najednou přijde vlastně fajn. Nejspíš bych se spokojil i s plyšákem, jak se noc postupně minutu po minutě přelévá dál, s úplňkovým Měsícem někde vysoko nad námi. Teď zrovna jsem vzhůru a dost sebejistý, že vydržím až do rána, i když je to zvláštní bdělost, která by potřebovala své vlastní jméno. Ale je to tam pořád... jsem jak domeček z karet. Jenže na druhou stranu... Dívám se na Rin, její sebejisté, zkušené pohyby, na spokojeného trpaslíka, na mísu s kynoucím těstem a pečlivě vyleštěné pánve; je mi teplo, nic nemusím... krása. Asi bych se chtěl na ledacos ptát, ale pro tuhle chvíli jsem jako přemožený tíhou toho obyčejného okamžiku. Tak jen mlčím a dívám se, zvláštně rád, že to všechno kolem sebe mám... tak zvláštní... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři hodiny ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Pohoda v kuchyni
„Nesmí usnout,“ dodal Essek s pohledem zabodnutým do kuchařky.
„Ano, Esseku. Pokud tady Eliáš byť jen podezřele mrkne, praštím ho pánvičkou,“ souhlasila Rin podezřele snadno. Soudě dle úsměvu, který ti věnovala poté, co se za Essekem zavřely dveře, to nemyslela vážně.
Zatímco trpaslík spokojeně chroupal kostičku cukru, Rin se činila s avokádem a se sýrem. Bezděčně si začala broukat jakousi písničku, kterou jsi nepoznával. Byla trochu zvláštní, nepřipomínala ti ani vzdáleně nic, co jsi pouštěl James vždy ochotný se pochlubit s novými objevy ze světa hudby. Na rozdíl od Esseka rozhodně nebudila dojem, že je tady poprvé. Pohybovala se rychle, ladně, efektivně. Vždycky přesně věděla, co hledá a co potřebuje. V jednu chvíli si vyskočila na linku, aby dosáhla na horní poličku a podala si jakési koření. Chili papričkám se snad tentokrát vyhne…
„Tak tady,“ podsunula ti pod nos misku plnou avokádové pomazánky s kozím sýrem spolu se štědrou porcí nakrájeného chleba a nožem, aby sis ho mohl namazat. „Dejte si, kolik budete chtít. Mimochodem – Essek mi nebyl schopný říct, co máte vlastně rád… i když jsem se ho opakovaně ptala,“ protočila nad elfem očima, jako by za to mohl on, „takže si neváhejte říct! Ráda vaše oblíbená jídla zařadím do rotace. A jestli vám chutná tohle, hned si to připíšu ke snídáním,“ dodala s úsměvem, úsměvem, přičemž znovu popadla do ruky ten nešťastně malý kořínek. „Jo, to by ještě na jednu konvičku mělo stačit…“
„WAAA!“ udělal trpaslík zničehonic. To je jeho kořen, poctivě si ho ukradl a—
„Ty chceš taky?“ zavrkala na něj Rin s odzbrojujícím pousmáním.
„WAAA,“ souhlasil okamžitě. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Lepší dostat pánvičkou než trpaslíkem, v tom mám jasno snadno. Rin - Essek jedna nula. Ale jinak je to oříšek. Vážně jsem si myslel, že se mi nechce spát. Ale když on je tu takový klid... navíc od Rin žádnou zradu nečekám, takže se snadno uvolním a snad už mi ani nevadí, že mě vidí právě takhle. Dobře, vadí. Ale mohlo být hůř. "Děkuju," natáhnu se pro misku opatrně. No to bude tělocvik... ruce mám nešikovné a když si to všechno skládám do klína, nemůžu se zbavit dojmu, že se mi bude stačit jen dívat, abych si připadal unavený - a najedený. Ruce by nejraději sklouzly podél těla, jak jsou těžké, a tady u stěny by se vážně dobře leželo... a nějaká pánvička by mi byla fuk. Ale voní to pěkně. Asi mám vážně rád kozí sýr. "On to pan Carrol vzorně vyřídil," zbavím ho honem toho obvinění. "Bohužel si nevzpomínám, co mám rád. Ale jak na to budu znovu přicházet, budete první, kdo se to dozví," nejde se nezasmát. Přiznat se k tomu jedinému, o čem spolehlivě vím, že mi chutná kdykoli, mám jisté zábrany... ale mluvila přeci o snídaních, tam se to může. "Pomazánky jsou fajn. Oříškové, třeba," nadhodím nenápadně. "A tahle je skvělá..." Chlebu moc nedám. Kousání je přesně taková nesmyslná práce, jak jsem se obával, ale přeci jen se mi síly vrací, takže to jakž takž jde - stejně ji ujídám spíš samotnou a chleba jen tak oždibávám, aby ubyl alespoň ten jeden nejmenší krajíček. Je frustrující, jak si ruce chtějí průběžně odpočívat... ale hluboce uspokojivé, že se vážně najím sám. Dokonce s nožem. Který, když se Rin nedívá, používám místo lžíce. Ale když žaludek přede překvapivě spokojeně... mňam. "Nechceš raději chlebík?" ukážu trpaslíkovi jeden z krajíčků. Předem tuším, že tím si nehynoucí lásku a přízeň docela určitě nezískám, ale třeba ocení dobré úmysly. "O runšin je dneska tahanice, víš." Ještě že jsme ho chytili. Můj kořínek! Že poslední mě ani trochu nepotěší. Vážně jsem doufal, že vydržím až do Miko... Kafe je vedle runšinu hluboce neuspokojivá věc. "Rin, můžu se zeptat?" odvážím se přeci jen, protože to prostě vědět chci. A taky se neváhám jí usmát do očí, kde hledám to zvláštní něco, co v nich má Essek a vlastně i Petr. Můj soukromý bestiář už má listů málem jak dětské leporelo. "Vy jste... vy přeci nejste člověk?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři hodiny ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera WAAA!
„Nevzpomínáte?“ zopakovala po tobě tázavým tónem, který nasvědčoval – Ona o tom nevěděla, došlo ti vzápětí. I když si můžeš být celkem jistý tím, že vyzvídala, Esssek se o tom nezmínil a Alister tě považoval za pacienta. „Takhle na potkání se ptáte každého?“ zasmála se vzápětí.
Chvíli nepostála. Zatímco ty jsi seděl shrbený nad miskou pomazánky, Rin oběhla kuchyni nejmíň dvakrát. Otevírala skřínky, zavírala je, průběžně uklízela, a teď si podala konvičku a postavila ji na plotýnku. V těch vzácných chvílích, kdy se k tobě ohlédla, jsi v jejích očích nezahlédl nic zvláštního. Měla je mechově zelené, pěkně mechově zelené, ale… pak se otočila, aby nakrájela runšin na tenké plátky.
„WAAA,“ udělal trpaslík, když se ti zničehonic objevil přímo před obličejem. Chytat ho znovu po kuchyni by opravdu nedopadlo dobře… Nečekaně hbitě totiž přeskočil z linky u stěny na tvůj kuchyňský ostrov a přeběhl až k tobě. Něco máš! A nabízel jsi to! Tak naval, zaznělo v dalším „WAAA!“
„No, vidíte, že spolu dovedete vycházet,“ pochvalovala si Rin. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vlastně ano, ptám," vyletí mi ruka v náhlých rozpacích k vlasům, no vida, potvoro, jak se najednou pěkně hýbeš... nakonec těch pár pramínků za ucho přeci jen zastrčím a jen se na Rin nejistě a trochu omluvně usměju. Ano, mohl jsem se zeptat Esseka. Ale proč o ní mluvit za jejími zády, když to není potřeba? "Když je to jen v trochu přijatelné situaci. Nevím o tomhle světě nic a zajímá mě úplně všechno... kdo je co zač... co je vůbec možné... omlouvám se, jestli budou moje otázky někdy neomalené nebo hodně hloupé. Ono to s tím jídlem vlastně souvisí..." Nějak se nedá naučit to říkat. Jako by to bylo svým způsobem pokaždé poprvé - i když tak příšerně těžké jako před Alexandrem už to nebylo nikdy, na něm jsem se to tak nějak... hmm. Naučil. Na každém se něco naučím... bude to dobrý, Eliáši... prokoušeš se, jasný? A teď do toho. "Ztratil jsem paměť, mám v hlavě jen posledních pár týdnů. A představte si," zazním lehce dramaticky, "že většinu té doby jsem byl buď na nemocniční stravě, nebo jsem si dělal něco sám. Oblíbená jídla," už se nevydržím nezasmát, "neměla šanci. Byl jsem rád, když jsem přišel na to, jak se vaří vajíčka." Že to bylo až díky objevu, který zapůsobil jako zjevení - že existují kuchařské knihy - a že jsem se dostal ve "Vaříme s dětmi" přesně na stranu šest a s tím si taky radostně vystačil, jí snad povídat raději nebudu. Soustředit se na trpaslíka je vlastně vítaná příležitost, jak nemuset koukat na její výraz; ani jak jí třeba ztuhnou ramena a nesouhlasně pohodí hlavou, když zrovna bude zády. Neschopný čaroděj, co se napřed nechá připravit o paměť a pak se o sebe ani pořádně nepostará, to je radost... "Chceš i pomazánku? Waa?" naznačím, že bych ten kousek chleba mohl namočit i do té světle zelené dobroty, co se o ni ve skutečnosti moc dělit nechci, ale pro mír je třeba něco obětovat - a taky ji při nejlepší vůli asi nezvládnu celou. Tedy jen co rozdýchám ten menší infarkt, když mi to obličeje najednou zírají dvě trpasličí oči. Zkus mě rafnout do nosu a překousnu tě ve vzduchu jako žížalu, potvůrko. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři hodiny ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Waažně?
„Wa,“ souhlasil trpaslík, když jsi ukázal na pomazánku. „Waaa!“
Cesta k srdci tohoto stvořeníčka vedle jednoznačně přes jídlo. Dokonce už se ani netvářil, že by tě nejraději kousl do nosu… mimo jiné. Ručičky natáhl před sebe a několikrát natěšeně chňapl do vzduchu. Dej, dej, dej! Vypadá to dobře. Možná jsem malý, ale bříško mám velká a jedna malá – nakousnutá – kostka cukru mě nemohla zasytit.
„WAAA!“ popohnal tě netrpělivě.
„Aha,“ vypadlo z Rin překvapeně, „to jsem… To mě mrzí. Hlavně že se těch chlapů ptám – co jsi zač a co máš rád, jestli bych měla něco vědět a… Zatraceně,“ hodila pečlivě nakrájené kousky zázvoru do skleněné konvičky. „A víš, co mi řeknou? Nic. Vůbec nic. A já tady pak blábolím a… No, prostě mě to mrzí, Eliáši. Co se stalo? Víš, co se stalo? A teď už jsi v pořádku, drahoušku? Nechceš – Já vím! Zákusek nikdy nic nezkazil,“ otočila se k ledničce, než ses vůbec zmohl na jediné slovo. Tak asi dostaneš zákusek? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Je to dobrůtka," ujistím trpaslíka. "Mňam mňam. Waa." Udělám z kousku chleba a trochy pomazánky malé pěkné sousto a podám mu ho do tlapek. Pak rovnou vytvořím další, ukážu mu ho a naznačím pohlazení, protože pud sebezáchovy je něco, co usíná první a často si odbíhá po vlastních záležitostech. "Můžu pohladit? Chceš další mňam?" Jestli se na to nebude moc tvářit, ten další kousek mu dám tak jako tak, což o to... stejně kdo ví, jak se hladí trpaslíci. Možná jsem se nechal svou představou něčeho přátelského, co je navíc nádherně nenáročné a díky bohům bez vlastního rozumu, trochu unést. Ona i Rin je poklad - hodně taková, jakou jsem si ji představoval už podle toho, jak se na ni Essek tvářil - nemohl bych tu prosím bydlet? A nejen pro všechno to teplo. Na co odpovídat dřív honem nevím, jestli namátkou, chronologicky a nebo výběrově, ale nakonec začnu tím, co nesnese odkladu. "Zákusek vůbec, prosím, nic netahejte," zastavím ji doufám. A pro jistotu nasadím kalibr nejtěžší, totiž pravdu, aby si spolehlivě nemyslela, že se jen upejpám. "Uhnal jsem si menší otřes mozku a žaludek mám jak na vodě. Jsem rád, že do sebe dostanu aspoň něco." A jak rád, panečku. Trochu se najíst je málem jak další lektvar k dobru. Kupodivu. Ještě abys to předsevzetí udržel, Eliáši... ale to by tady mělo jít snadno. "Co se stalo vím jen tak napůl," vrátím se k začátku její otázky, protože mám pocit, že by to v zásadě asi vědět měla. Protože... možná to není vhodné a neměl bych jí nic vykládat, ale bydlí tady v domě a pracuje a hodně se snaží mi vyjít vstříc, tak ji beru za vlastní. Patří pro mě do nějakého vnitřního okruhu osob, ke kterým patřím. A které by měly tím pádem tak nějak vědět, co... ech, pánové, byli jste taktní, ale trocha drbání by mi teď dost ušetřila práci. "Pokazil jsem nějaký obřad, připletl se do cesty démonům..." Ach jak krotce to jde předložit. "Jednoho si pořád ještě tahám s sebou," pousměju se nešikovně a raději z dalšího většího drobku udělám pro trpaslíka novou úhlednou jednohubku. "Ale to bude dobrý... jen jsem teď dost vybíravý strávník - a na denní režim náročný spolubydlící," převedu to v nevážné srandičky. Runšine runšine, vkládám se do tvých nastrouhaných rukou! |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři hodiny ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Mazlík?
„Waaa,“ odpověděl ti trpaslík přezíravě. To si myslím, že nerozumí, co říkáš? Uražený výraz mu však dlouho nevydržel. Sousto si vzal s nemalým nadšením, dokonce si přitom radostně poskočil a pak si ho celé – byť ho musel uchopit do obou rukou – nacpal do pusy naráz. Víš co, máš pravdu. Je to mňam mňam.
Ani dalšímu „waa“ nebylo těžké porozumět. Ano, ještě, natáhl výmluvně ručičky. K pohlazení se nijak nevyjádřil a, pokud náhodou ano, nepochopil jsi to, ale bránit se nechystal. Šťastně se zakousl do dalšího sousta. Jak se vůbec hladí trpaslík? Bílé vousy měl překvapivě hebké asi jako dlouhé chlupy huňatého kočičího ocasu a tvářičky – na které se napřed zatvářil podezřívavě, ale pak ti je s potěšeným „waa“ schválil a dokonce se ti o prsty otřel v málem mazlivém gestu – měl zase hebké jako dětskou prdelku. Vlastně ani nevypadal staře. Navzdory vousům, které mu čouhaly i z velkých uší, neměl na tváři jedinou vrásku a – asi vypadal mladě? Vlastně to bylo zvláštní. Jak mohlo něco tak ošklivého být tak roztomilé?
„Aha,“ vypadlo z Rin zaraženě – a ani tentokrát, když se k tobě starostlivě ohlédla, jsi v jejích očích nezahlédl nic magického. Člověk určitě nebyla, tím sis byl jistý, ale… možná byla jako Ester? Byť měla neobyčejnou barvu očí, byly jinak obyčejné. „No, tak… Na sebe dávejte větší pozor,“ dostala se přes podstatné váhání k něčemu kloudnému a zalila konvici horkou vodou. „Jestli chcete, můžete si ho nechat. Essek měl pravdu v tom, že by v kuchyni zůstávat neměl, ale… Vyhodit ho na zahradu akorát vleze zpátky dovnitř. Dost ho podezřívám, že to jeho postarám se znamenalo hodím ho do prvního zapáleného krbu.“
„Waa!“ udělal trpaslík vyděšeně a vykulil na tebe oči. Jo, rozhodně se uměl tvářit roztomile, když se mu to zrovna hodilo. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Celý okouzlený a nemálo zaujatý pohladím opatrně trpaslíka špičkami prstů. Ten je vážně srandovní! A je zvláštní se přistihnout, že se nad ním nadšeně usmívám, zaměřený jen na to, abych mu udělal další jednohubku. Tak na? Já si taky strčím do pusy další sousto a pak se s dovolením zase na chvíli opřu a odpočinu si. K Rin se podívám skoro provinile - připadám si hloupě, vykládat druhým takové věci, pod tím starostlivým pohledem si připadám nešikovně a nejistě. Ale tak mám to za sebou, byť v hodně stručné verzi, alespoň si nebude brát osobně, když těm jejím obřím porcím v nejbližší době moc nedám. A nebude se divit, když se místo sofistikovaných lahůdek budu dožadovat pudinku. Nebo další pomazánky. Mňam mňam. "Ty jsi chytřejší než se zdá, viď," pohladím trpaslíka znovu. "Náramně dobře rozumíš. Neboj, žádný házení do krbu nebude." Zaváhám. Nechat si ho... chci chci chci! Ale nemám přece čas ani možnost starat se o trpaslíka. Nevím, co potřebuje k životu a co bude provádět, když bude sám. "Neměl by se spíš vrátit kam patří, kde svým?" řeknu nejistě. "Nechal bych si ho rád, ale... pan Carroll bude proti a já mám takové předsevzetí snažit se ho moc neštvat," pousměju se. "A taky budu mít dost práce a co pak s ním... nerad bych, aby mi z nedostatku zábavy zdemoloval pokoj." Říkám to, ale vlastně doufám, že mě Rin bude přesvědčovat, že si dělám starosti zbytečně. Třeba bych si ho mohl nechat alespoň než bude mít někdo cestu do podzemí? Očividně to není nic výjimečného. "Jak ti mám říkat, prcku?" zabroukám na něj poněkud v nesouladu se vším, co tu vykládám, a podám mu další sousto. "Neříkej, že se do tebe ještě něco vejde." Třeba je Rin taky nějaký druh trpaslíka, však jsem jich v podzemí viděl víc. Nebo hobit, kudúk, gnóm...? Goblin? Ester se sice nepodobá, ale co já vím, jak jsou variabilní. "Chtěl bys zůstat se mnou?" Řekni jo a hned bude jasné, že jsi trpaslík s příšerně špatným vkusem. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, tři hodiny ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Trpasličí dilema
Teď, když v konvici plavaly tence nakrájené plátky runšinu, se Rin vyhoupla na kuchyňskou linku a zadívala se na tebe. Ani teď se jí v očích nezalesklo nic magického. Těžko říct, jestli bys to opravdu vycítit, ale kouzlit asi neuměla… v žádném významu toho slova. Byla jedna z těch bytostí, v nichž se přítomnost magie promítala do síly, rychlosti, nebo dlouholetosti. Možná uměla vidět ve tmě nebo něco na ten způsob?
„Není kam ho vrátit,“ zatřepala hlavou zamyšleně. „Vypustit ho zpátky do Trolího trhu ani nemůžeme. Dole v podzemí akorát vleze do domu někomu, kdo ho do toho koláče opravdu zapeče. Tam je to jenom taková chytřejší krysa. Mají jich tam až nad hlavu. Nejsi samička, že ne?“ hodila po trpaslíkovi podezřívavý pohled, když si představila vrh ještě menších čepiček demolující jí kuchyň. To by z něj udělala sekanou!
„Waaa!“ odpověděla vám trpaslík oběma a vzal si od tebe další sousto, které se do něj, ano, vešlo. Jestli on toho chleba nesnědl víc než ty… jenom teď měl bříško podezřele velké. Vejde se do něj ještě něco? Za zkoušku to určitě stojí!
Na tvoji otázku měl jasnou odpověď. Zakýval hlavou. Jídlo se z tebe tahá přímo nádherně, taky máš rád runšin a to hlazení po tvářích – nikomu to neříkej, ale toho by si nechal líbit ještě trochu. Bylo to překvapivě hezké. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro V duchu si povzdechnu a neradostně si promnu čelo bříšky prstů, jako bych chtěl vyhladit vrásku, která se tam nějak sama objevila po Rininých slovech. Dokonce mě stačí napadnout, že po dlouhé době nemám studené ruce... teplo kuchyně a jídlo udělaly své. Jenže ani trochu se netěším, co na to Essek řekne. Zrovna když vycházíme vážně dobře, přijdu s dalším nesmyslem. Dokonce jsem v sobě konečně posbíral odvahu začít se ptát i na něj, jen co nastane první vhodná chvilka, a obezřetně si v duchu formuloval, jak tohle ošemetné téma nadhodit. Jestli ho místo toho znovu vytočím... Ale třeba neřekne nic. Vždyť jde o hloupost - prostě trpaslík, nic světoborného. Málem ani nestojí za řeč - zvlášť jestli se mi ho povede schovat do kapsy županu... dobře, nepovede. Stejně nestojí za řeč. Je to jenom trpaslík a mně je v průměru, když dám dohromady kolik je mi fyzicky a kolik toho pamatuju, asi tak deset. Ideální věk na tahání potvůrek domů, ne...? To asi taky neprojde... ach jo. "Nesmíš kousat," zadívám se na prcka a zdvihnu varovně prst, "a nesmíš ničit věci. Rozumíš? Když to budeš dělat, dám tě - dobře, nedám tě Essekovi. Stejně prosím tě nekousej a nezlob, jo?" Při pohledu na něj se přeci jen zase trochu vzchopím. Zvedá mi náladu se na něj jen podívat, zvlášť když se mi daří zapomínat, jak bolela prokousnutá ruka. Nechceš třeba ještě pohladit? Aha, chceš... dobře, nemá cenu předstírat, že by bylo nějak zvlášť složité si mě ochočit. "Teď má pupek nejmíň na paterčata," uchechtnu se v ozvěně té jisté obavy. Už odhodlaný, že to bude v nejhorším jedna z těch věcí, které mi za střet s Essekem stojí, a nemálo tím rozhodnutím uklidněný, se znovu s úsměvem podívám na Rin. "Co tak potřebuje trpaslík? Pelech v krabici od bot, nezapomenout ho s sebou nosit ke stolu... ještě něco?" Třeba ho bude ochotná pohlídat, když budu pryč delší dobu, vždyť byla první, kdo se nad ním rozplýval! Málem jsem měl kocoura, tak budu mít alespoň trpaslíka. Jeden byl kousavý obrazně, druhý kouše doslova. Jestli tu má někdo špatný vkus na kamarády, jsem to já... jistě by se z toho dalo vytřískat nějaké ponaučení. Třeba že někdy je opravdu lepší si vystačit sám, než se pak pracně látat dohromady. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, čtvrt na čtyři ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Cože? Essekovi? Ta ženská je buď slepá nebo… nebo slepá!
On? A kousat? Co si to o něm myslíš? Nevinný pohled trpaslíka by tě možná i přesvědčil, že by neublížil živé duši… kdyby si ruka samozřejmě nepamatovala bolest na tom citlivém místě mezi prsty. Na tohle mu neskočíš! Přesto… se tvářil tak roztomile a chápavě. Essek ho musel pořádně vystrašit. Jenom si to představ, pokojně si spíš ve skřínce a pak na tebe najednou koukne taková elfí potvora. Už to nikdy neudělá! Copak bys těm korálkovým očím nevěřil?
„Waaa,“ udělal tentokrát takřka něžně.
„A prý, že trpaslíci nejsou chytří,“ uchechtla se Rin, ale vlastně… na vás koukala zvláštně pochvalným, schvalujícím způsobem. Mazlíček ti jenom prospěje! A on se aspoň nedostane do maléru, který by ho mohl stát život. Vymyslela to přímo bravurně. „Lásku. Spoustu jídla a… někde by tu měl být domeček pro panenky. Ten by se mu mohl líbit. Zbytek zvládne sám. Je to nenáročné zvířátko, jenom žravé,“ což jí ani trochu nevadilo, další strávník na obskakování byl splněný sen kuchařky, která se musela spokojit jenom se třemi nevybíravými chlapy, „a Esseka bych se nebála. Už dlouho jsem neviděla, že by mu někdo tak padl do oka.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dobře, dobře! Ochotně ti na ty roztomilé kukuče skočím. A když sám střelím opatrným pohledem po Rin, zdá se, že vážně nemá nic proti, ne že by to jenom tak říkala. Sice si připadám trochu bezradný, co vlastně s ním - těžko si dovedu představit chovat se k němu jako ke zvířátku, když vypadá tak... lidsky... ale zároveň mi to dává smysl velice - ale taky to není zrovna plyšák, kterého bych ve skutečnosti potřeboval ze všeho nejvíc, jak si musím sebekriticky připustit - ale jen hluboko v sobě, protože si u toho připadám hodně, hodně trapně - a možná mu nebude příjemné, že mám sklony ho otlapkávat - ale co, vždyť je to jedno, zbytečně to řeším. Když mu to bude vadit, prostě si odběhne. Zabouchne za sebou dveře ve svém domečku pro panenky - moment, ale já nechci mít v pokoji domek pro panenky, copak jsem holka...? - a na stůl si rozhodně zvládne taky vyskákat sám. Uculím se pod tím něžným tónem. Necháš se vzít do ruky...? Definitivně se rozhodnu, že to zbytečně řeším. Všichni tři si tady myslíme, že je to dobrý nápad, tak nechám věci prostě plynout. Jen jsem utahaný, dokáže mě znejistit úplně cokoli... jéj. Já mám trpaslíka? Pořád tomu nedokážu uvěřit. Neuteče mi raději...? "Mohl bych ti říkat třeba Kili," brouknu a neodolám dalšímu pohlazení. A pod Rininými slovy vyprsknu smíchy, tak tak se mi podaří na klíně udržet zbylé jídlo. Jen nůž se převáží špatným směrem, sáhnout po něm nestačím a cinkne na podlaze... ouha. "Pardon," pokusím se zatvářit omluvně a ukážu trpaslíkovi - podej ho, prosím, tvůj nový pečovatel je právě hrozná troska. "Ale trefila jste to dokonale, Rin. Vletěl mu přímo do obličeje, to oko mu málem vyrazil čepicí..." Jo Essek. Už je mi jasné, že u telefonování nebudu, času minulo moc. Snad z něj něco dostanu pak. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, čtvrt na čtyři ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Princ Kili
„Vlastně jsem měla na mysli vás,“ vysvětlila Rin něžně. Takhle usazená na kuchyňské lince vypadala ještě menší. Nohy jí visely pěkný kus nad zemí – a, ne, ani teď se jí v očích nezalesklo nic magického. Intuice ti napovídala, že přesto člověk nebyla, nemohla být, ale neměl jsi pro to sebemenší důkaz a ona na tvoji otázku, zdá se, zapomněla. „Očividně mu na vás záleží… Tvářit se může, jak chce, já ho vždycky prohlédnu. A kdyby mě moc pitomé řeči, já už mu domluvím, toho se nebojte.“
Trpaslík se nechal zvednout. Možná byl tak přecpaný, že utéct nemohl? Kdepak. Koukal na tebe důvěřivě, možná dokonce se zalíbením. Nebál se. Díky lahodným soustům chleba s pomazánkou jsi v jeho očích stoupl na zdroj dobrého jídla a pěkných pohlazení. Asi to opravdu bylo mládě… byť, proč sis to myslel vzhledem k sametově hebkému vousu až po kolena, ti nejspíše nebylo samotnému jasné. Prostě tak působil.
„Waa,“ udělal přemýšlivě na jméno Kili, načež zakýval hlavičkou. Ano, to zní dobře. Přímo královsky! Na představu, že má seskočit dolů, se moc nadšeně netvářil. Přešlápl ti na dlani, až tě jeho botičkami zašimral na prstech, chvíli přemýšlel jak se dostat dolů, ale pak ti seskočil napřed na koleno a pak až dolů. Zvedl nůž nad hlavu. Skoro by mu to i vyšlo, kdyby ho čepel nepřevážila dozadu a on srandovně nespadl. „WAAAA!“
„Kili jako ten trpaslík z Tolkiena?“ zajímala se Rin. „Malý princ Kili. Snad mu to nestoupne do hlavy…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Aha..." vypadne ze mě zaraženě a hrozně moc nevím, co na to říct. Jestli takhle vypadá padnout do oka, pak nevím, v čem by mě nechal vykoupat, kdyby mě nesnášel. Ale... je to přece hrozně moc lepší. Stará se. Dokonce už málem byl ochotný začít mluvit o Kytelerovi. Měl bych se víc snažit zapomenout na ty chvíle, kdy... jenže to je hrozně těžké... nenávistný výlev působí mnohem opravdověji než vstřícnost podložená pečlivým sebeovládáním. Dělá to pro Kytelera, ne pro mě... jestli si nedám pozor, sejme mě zas, o tom v zásadě nepochybuju. "No nevím... tak vysoké cíle si nedávám," zkusím to obrátit v žert. Měl bych se naučit nepouštět si ho tak k tělu. Věřím mu, uznávám ho, svým způsobem by bylo snadný k němu vzhlížet - jsem strašný zoufalec, že si ty jeho nenálady neumím nebrat osobně a jen si neužívat, že je tak neuvěřitelně efektivní. A úplně největší zoufalec, protože v hloubi duše věřím, že dnešní noc něco změnila doopravdy a napořád. Bude to bolet. Raději se zadívám na trpaslíka ve svých rukou, tohle je mi doopravdy nepříjemné. Souhlasit nedokážu a říkat nic proti němu zrovna jí nechci. Vlastně ani nikomu jinému. Prostě je to další věc na zvládnutí. Nemůže to být tak těžké, musím jen najít správný způsob a naučit se to... Misku se zbytkem pomazánky - malým, postaral jsem se důkladně - opatrně postavím na pult. Nad trpaslíkem, co kope nohama ve vzduchu, se nejde nezasmát. Jen bojuj, alespoň ti slehne. Natáhnu ruku a tázavě pozvednu obočí - mám ti pomoct, nebo to zvládneš sám? Ale ohýbat se jsem ochotný jen velmi opatrně, nerad bych skončil rozpláclý na zemi. "Kili je vážně jméno pro trpaslíka?" překvapí mě Rin tou nenápadnou poznámkou. "Musel jsem to kdysi číst... hlava mi občas dělá tyhle věci. Tak tím líp! Kili, Kili," zkusím, a zní mi to velice správně. "Trpaslík Kili, statečný bojovník s nožem. Proč mám pocit, že je to ještě mládě?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, čtvrt na čtyři ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Doporučení k četbě, malé vítězství a celkově příjemná chvilka v kuchyni
„No, v trpaslících se úplně nevyznám,“ začala Rin přemýšlivě pomalu, zatímco ti trpaslík pod nohama upustil nůž na zem, vyskočil na nohy a tentokrát se ho pokusil zvednout oběma rukama jako kopí. „Ale myslím, že klidně může být. Vous jim roste během prvního roka života… Nevím. Možná jsme oba prťaví, ale hobiti mají k trpaslíkům daleko. Jsou vlastně ze světa fae a my jsme – no, nejsme ze Středozemě,“ zasmála se snadno na tou představou. „Tolkiena by sis měl ale přečíst. Pokud si ho nepamatuješ, aspoň budeš mít o zážitek víc.“
Ještěže nemohla vidět, co za kuchyňským ostrovem tropíte. Kili se ti nůž pokusil podat, ale neudržel ho nad hlavou dost dlouho, abys na něj dosáhl. Ostří mu nešikovně proklouzlo mezi rukama a seklo do nohy stoličky. Ejhle, tahle rýha bude nová.
„Všechno v pořádku?“ zeptala se Rin. Vzhledem k tomu, že se na lince usadila obzvláště pohodlně, nechtělo se jí úplně řešit zbytečnosti. Rána to nebyla tak hlasitá, aby s ní pohnula, ale… chceš riskovat upřímnost? Dokázala se pořádně zamračit – a dokonce i Essek z ní měl vítr.
„Wawawawa,“ udělal trpaslík odhodlaně a znovu se ti nůž pokusil podat. Tentokrát ho nad hlavou dokonce udržel dost dlouho, aby ti jenom stačilo svěsit ruku a – máš ho! Vítězství! „Wa WAAA,“ výskl vítězoslavně, načež se ti po županu začal šplhat na koleno. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Přečtu rád," řeknu, "musela hodně zapůsobit, jestli mi takhle utkvěla jména." Protože že Legolas a Kili patřili k sobě, tím jsem si najednou velice jistý. Dokonce i tím, že Legolas nebyl trpaslík. "Ale musí to počkat, až si upevním realitu. Pletou se mi pak knížní dojmy a skutečnost. Jak je nové úplně všechno... je to chaos." Nebo neutkvěla vůbec a jsou to jen náhodné relikty. Ale... paměť se mi přeci vrátí? Pořád tomu věřím. Nejde si připustit, že je všechno definitivně pryč, to by bylo... prostě nejde. Jednou si vzpomenu, všechno se srovná, posune mě to ohromně dopředu - a jen doufám, že už brzy. Třeba až se zbavím Luny, naskočí paměť jako lusknutím prstů... to by bylo něco. Trochu syknu, když nůž sjede málem dramaticky, ale Kilimu fandím. To dáš! "Nic se neděje, my to zvládneme," ujistím honem Rin. Tak přeci hobit, cha, to jsem si přesně myslel. Sice si poctivě musím přiznat, že jsem si myslel i velkou spoustu dalších věcí, ale hobit byl mezi nimi, takže se to počítá. "To abych tě naučil mluvit, třeba mi povíš něco o titánech," řeknu Kilimu. "Výborně! Dobrá práce. Jsi nejšikovnější," pochválím ho ochotně, nůž položím k pomazánce, Kilimu pomůžu uvelebit se na klíně, když bude chtít, a sám se konečně opřu o stěnu. Trochu moc tělocviku poslední dobou, a taky si připadám málem přejedený. Sympatický pocit. Že mám u sebe něco živého, co se nechá pohladit a možná mě to ani znovu nekousne, je příjemný bonus. "Klidně běžte znovu spát," dojde mi, že už tu dávno nemusí být. Hladové krky nakrmeny, ztracená mláďata udána, kynoucí těsto docela určitě dohled nepotřebuje. "Essek si mě tu brzy vyzvedne." Tohle je ale dlouhý telefonát... sakra. A jestli náhodou usnul v křesle on, tak nevadí, mně je tu dobře. Není to sice tak pohodlné, ale to je možná dokonce dobře. Navíc mám svého trpaslíka a líbí se mi čím dál víc, jak si pomalu připouštím, že je vážně můj. Dělá srandovní kukuče... a tak. Můj trpaslík. Nedám nikomu! Navíc je to velice praktický společník. Ten mě na jídlo zapomínat nenechá, tím jsem si hodně jistý. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, čtvrt na čtyři ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera He?
„Jestli něco takového bude v knihovně,“ zauvažovala nahlas. „Pokud ne, tak ti to klidně – Nevadí, že jsem ti začala tykat?“ Drobná ramena se jí zachvěla smíchem. Rozhodně nečekala, že bys byl proti, vždyť jsi byl mladší a ostatně… „Já si na vykání nepotrpím,“ mávla nad tím rukou. „A kdybys Tolkiena nenašel ve zdejší knihovně, klidně se stav.“
„Waaa,“ připomněl se ti Kili v klíně. Za ten fyzický výkon by snad zasloužil – něco k snědku, nebo pohlazení, nebo – hmm, tak bude něco? Na titány se každopádně moc moudře netvářil.
„Titánech?“ podivila se Rin. „Ne, to je dobrý. Počkám tady. Ještě byste mi tady usnul a Essek by mi klepal -…“
A vy o vlku, vlk za dveřmi! Zrzavá kuchařka už ani nestačila doříct, co měla na srdci, nepochybně se chystala zažertovat na jeho účet, když se otevřely dveře za tvými zády a Essek se konečně vrátil. Nad trpaslíkem, který k tobě zbožně vzhlížel, jenom povytáhl obočí.
„Našel jsem ty karty,“ oznámil. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Vůbec nevadí, naopak, jsem za to rád," ujistím ji s úsměvem. "Vždyť jsem tu s přehledem nejmladší, když nepočítám..." trpaslíka, chtěl jsem doříct, ale to se říká kdo ví jestli. Jsem předem smířen s možností, že dospívají třeba kolem stovky a já jsem tu za doživotní mládě pro všechny. Ale taky si tu rázem připadám víc doma, když ke mně Rin povídá tak neformálně... a je to příjemný. "...Kiliho. Díky za nabídku... knížky mám doopravdy rád." Jen se obávám, že k fantasy se dostanu tak za sto let nejdřív. S poněkud nejapným úsměvem, jak se snažím nekřenit se tu od ucha k uchu, sklopím oči k trpaslíkovi a poctivě se pustím do slibovaného hlazení a mazlení, jako by to bylo spíš takové podivné kotě. Jestlipak je ti příjemné tohle... a nebo tohle? Je vážně srandovní. Jak si na něj zvykám, líbí se mi čím dál víc. Jak může někdo strčit do koláče něco s tak neskutečně roztomilým kukučem, prostě nepochopím. Jen s dalším jídlem to nechci přehánět, dokud zase trochu nesplaskne. Ať by z toho nadbytku vyrostl, a nebo puknul, ani jedno není žádoucí. Už se nadechuju, abych ji ujistil, že vzhůru vydržím, opravdu, vážně a čestné slovo - a když tak řeknu Kilimu, aby mě přiměřeně něžně rafnul - když se zjeví Essek. A zase sklapnu. Jen se po něm opatrně podívám, jestli si odbudeme kauzu trpaslík hned, a nebo až se Kiliho pokusím vzít s sebou. Mrňousa se bezděčně pokusím schovat v dlaních... aha, tak hned to nebude. Ochotně si začnu dělat naděje, že se jako starší a moudřejší Essek stačil už při tom prvním pohledu smířit s nedostatky mládí a projde mi to bez řečí. "Jaké karty...?" zmate mě dokonale, protože první pomyslím na svoje zničené doklady. Ale ty jsou přeci pryč... "Co Stín, nějaké novinky?" nadhodím raději, co mě doopravdy zajímá. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, čtvrt na čtyři ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Prší, prší, jen se leje!
„Až na menší komplikace jde všechno podle plánu,“ odpověděl Essek. Nevypadal, že by to byl jakkoliv ochotný rozebírat, ale možná překvapí… Přešel ke kuchyňskému ostrov a odněkud vytáhl dřevěnou bednu na zeleninu. „Zahraješ si s námi, Rin?“
„Vy vážně máte v plánu ponocovat…?“ podivila se Rin nad balíčkem karet, které Essek vyložil na linku, a seskočila ze svého vyvýšeného bodu opodál. „No, tak dobře… Stejně už jsem vzhůru. Prší?“
„Je to nejsnazší na vysvětlení,“ pokývl hlavou elf.
Zatímco Rin nalila tobě i Essekovi hrnek runšinu, Kili podlehl zvědavosti a pokusil se ti vyšplhat po rukávu županu na rameno, aby zjistil, co se děje. Vy budete něco hrát – a bez něj?! No, tak to jste si, čaroději, nedomluvili!
„Waa,“ udělal zcela připravený skočit na kuchyňskou linku před Esseka.
„Tady máte,“ položila před vás Rin dva hrníčky runšinu. „Kdyby chtěl Kili, tak mu bude stačit tak lžička – ani ne.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Komplikace...?" hlesnu, ale moc naděje si nedělám. Musím se spolehnout, že je tam důležité to "menší" a "podle plánu" a taky že snad budu u příštího telefonátu a půjde z něj taky něco pochopit. Ach jo jo... tam bych byl mnohem raději než tady. Ale to Essek taky... pochybuju, že by vydržel jít spát. A místo toho tu budeme hrát karty. To je tak zoufalý, až bych nejraději tloukl hlavou o stůl. Opřu se lokty o pult a tu hlavu si na ně alespoň na chvíli položím. Nemít se o co opírat je fuška, nejsem si moc jistý, jestli se tu opravdu chci pouštět do podobných akcí, jako hraní karet, kdy navíc budu muset něco držet a manipulovat s tím a dávat pozor - meh. Už z té představy mě bolí hlava. Ale v křesle bych asi vážně vzhůru nevydržel, to je zase pohodlné až moc. "Fandím si tak maximáně na větší bere," řeknu, protože nějaká taková hra určitě existovat bude. Jinak se obávám, že mou inteligenci momentálně čeká zkouška větší, než může zvládnout. "Děkuju..." přitáhnu k sobě hrníček a dovolím si malý doušek. "Ale třeba jsou ta pravidla dostatečně jednoduchá." Hrnku hrnku, musíš vydržet hodně dlouho. Přidržím dlaní Kiliho, aby nespadnul na převisu látky, a bezděčně se o něj lehce otřu tváří, než si hlavu zase položím si odpočinout, dokud Essek nevyloží pravidla. Neochotně si musím připustit, že karty nejsou špatný nápad. Teď stejně nemá smysl si namlouvat, že bych mohl dělat cokoli užitečného, nepobíral bych to, nepamatoval si později. Jenom musím přečkat noc... a den, ovšem. Navíc jsem svým způsobem zvědavý. O hrách vím, ale ještě jsem s k ničemu ani vzdáleně podobnému nedostal. Jsem zvědavý, jak to bude probíhat, jestli si můj mozek na něco rozpomene, jestli má taková věc vůbec potenciál být zábavná. "Kampak?" zadržím Kiliho pohlazením ze správné strany tak, aby nemohl skočit. "Karty se nejí. Neříkej, že bys chtěl hrát taky?" Mám ošklivé podezření, že momentálně je schopný pobrat pravidla líp než já. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, čtvrt na čtyři ráno, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Skvělá Rin, krotitelka Esseků!
„Vy jste tomu dali jméno?“ zeptal se Essek nevěřícně.
„Eliáš souhlasil, že si ho nechá,“ informovala ho Rin vesele, přičemž se vyhoupla na linku. Nic si nedělala z podmračeného pohledu, který po tobě elf střelil, a jala se zamíchat karty. „Pojmenovali jsme ho Kili. Není roztomilý? Asi bude ještě mládě.“
„Bohové,“ vydechl Essek. „Rin, já chápu, že ses minula povoláním a raději než kuchařka bys byla pečovatelka v zoo, ale tenhle dům –“
„Esseku, opravdu se mnou chceš mluvit takhle?“ zvedla k němu překvapivě přísný pohled, jako by se před ní vztekalo malé dítě. Karty jí v rukách lítaly jako profesionální pokerovému hráči, až to samo o sobě vypadalo jako kouzlo.
Essekovi se v očích zaleskla tmavší šeď, načež frustrovaně vydechl a podíval se na tebe. Opravdu? Opravdu si chceš pořídit trpaslíka? Víš vůbec, jak jsou ty potvory destruktivní? Napadalo ho tisíc důvodů nenechávat si ho a tolik ti je chtěl všechny odříkat, ale…
„Staráte se o něj vy dva,“ zavrčel nerudně. „Já mám práce dost.“
Rin se spokojeně usmála. Pokud jsi k ní zapátral pohled, vysloužil sis pobavené mrknutí. Vždyť říkala, že si s Essekem nemusíš dělat hlavu. Ne, když máš na své straně skvělou Rin!
„Waa!“ udělal Kili nadšeně. Nejspíše i on věděl, že se právě a teď rozhodl jeho osud. Nemusel jsi Essekovi říct ani půl slova, Rin na něj musela mít nějakou špínu, jinak… jinak přece není možné, aby tak snadno stáhl krovky. „Waaa!“ zakýval hlavou. Ano, chce hrát taky. A ano, budeš si muset dávat pozor, aby tě neporazil trpaslík. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro A jé... a je to tady. 'Není to TO,' hádám se s Essekem v duchu. Sbírám odvahu nadzvednout hlavu a podívat se mu do tváře. Jen koutkem oka vnímám, jak se Rin v ruce kouzelně míchají karty a nějakou částí mysli uvažuju, proč to dělá. Pořadí, jistě... záleží na tom, aby nebylo zřejmé jejich pořadí. Kdybych vypnul přemýšlení a prostě to ze sebe vysypal, možná dám dohromady jak jdou za sebou. Moment, vážně začínají sedmičkou...? 'Je to... dobře, nevím co je to, pod čepičku jsem mu nekoukal, ale není to TO...' Pracovní deska je ve skutečnosti na zírání úplně nejlepší. Když konečně zvednu oči, je to velmi špatně vypočítaná chvilka. Hodně nechce, to vidím, věděl jsem to koneckonců předem, nemá smysl se tvářit překvapeně. Zlatá, skvělá Rin, bojuje něco, o co bych se měl být schopný ozvat sám... a možná bych byl, kdyby nebyla o tolik rychlejší a obratnější - a jsem z hloubi duše rád, že nemusím. Díky... Zalétnu pohledem i k ní a vrátím jí trochu nešikovné pousmání. Opravdu díky. Pohnu prsty a lehce Kiliho pohladím. Je neuvěřitelný, jak všechno chápe. Prý zvířátko... "Dám na něj pozor," řeknu tiše a moc sebejistě to nezní. Vůbec si nejsem jistý tím, jestli se dokážu postarat o trpaslíka, a ti dva ani trochu nepomáhají. Rin si myslí, že bez problémů, ale Essek má nepochybně dobré důvody být proti. Nemám se tak čeho chytit, od čeho se důkladněji odrazit... A taky je mi to velkým ponaučením, jak se vnímají nelidé mezi sebou. Ve stručnosti: hodně jinak. Jenže, připomenu si vzápětí, bych neměl soudit tak rychle. Nejsou lidi a nelidi. Jsou lidi, elfové, trpaslíci... oni nemají důvod mezi sebou cítit nějakou zvláštní sounáležitost. Nakonec to všechno smetu. Chci si ho nechat. Pro tuhle chvíli to stačí. Pokud okolí vysílá tak protichůdné signály, nejspíš bude pravda obojí, a pak se jen musím snažit víc. Pro tuhle chvíli znovu pohnu prsty a jemně se ho dotknu, protože prostě není možné nepohladit trpaslíka, který mi poskakuje po paži. Nebráním mu už seběhnout na stůl. Jestl je tak moc chytrý, aby mohl hrát hry, tak je to skoro strašidelný, ale nejspíš mu bude stačit jen strčit něco do ruky... asi... hlava složená na rukou jako by se mi lehce točila, i když jsem ji zbavil nutnosti poradit si se zemskou tíží. Dobře, ulevilo se mi. I když jsem si byl jistý, že si s Essekem zase tak moc starosti nedělám, stejně se mi ulevilo. Schváleno! Můj Kili. Trochu zívnu a oči se mi bezděčně zavřou. Lepší... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, skoro půl čtvrté, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Předehra
Okolní svět zase jednou zmizel v milostivé temnoty, v které ti bylo tak dobře. Kdepak nepohodlná stolička, snesl ses na načechraný obláček a zaplavilo tě zvláštní tetelivé teplo, jako by tě někdo přikryl peřinou. Proč ses vlastně snažil udržet vzhůru, když jsi mohl spát?
Než se tvé vědomí stačilo propadnout až na dno a nechat se odvát proudem snu, tě Essek dlaní praštil do ramene a nevybíravě tebou zatřásl. Kdyby tě zároveň pevně nechytil, docela určitě by ses rozplácl na podlaze. Ne, že by ho to trápilo. Aspoň by tě to pořádně probudilo!
„Esseku!“ vyjekla Rin pořádně nahlas, když po tobě elf zničehonic vyjel.
„WAA!“ udělal Kili takřka ve stejnou chvíli a skočil po něm – snad ve snaze tě bránit –, ale tentokrát na něj byl Essek připravený a druhou rukou ho odpálil na druhou stranu kuchyňského stolu, než se pořádně stačil zahryznout. Auvajs.
„Proboha, Esseku,“ podívala se na něj Rin, jako by se tě právě pokusil zabít, a honem zvedla srandovně se motajícího trpaslíka na nohy, aby se ujistila, že je v pořádku. Byl. „Jsi v pořádku, Eliáši? Nevím, co to do něj…“
„Musí zůstat vzhůru,“ zavrčel elf nerudně. „Už jsem to říkal.“
„A to ho tady musíš mlátit?!“ vyjela po něm vyplašená Rin.
„Ukázalo se to být účinné,“ odpověděl nespokojeně, přičemž si obrátil bednu tak, aby se na ni mohl posadit, a střelil po tobě varovným pohledem. Nespat! „Dejte si ještě runšin,“ podsunul ti hrnek. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Prudký nádech mi zasviští v uších a ty krásné a skvělé a blažené asi tak tři vteřiny, na které budu ještě dlouho s láskou vzpomínat, se rozplynou do vratkého zmatku. Au... cože? Honem hmátnu po hraně pultu, abych nespadl na zem... aha, Essek mě drží. Nemohu se zbavit dojmu, že se mi vlastní ruka vzdaluje někam pryč za obzor, když chci pohnout prsty, musím vydat pokyn včas, aby stihl dorazit kam má. Ale už dobré, prosím... sedím, nespadnu. Jen co si srovnám nahoře a dole a časová pásma částí svého těla, bude to dobré úplně. "Omlouvám se... děkuju..." zamumlám nezřetelně, naprosto a zcela dezorientovaný. Chvíli mi trvá pochopit, kde jsem, a ještě déle se zbavit dojmu, že jsem byl mimo kdo ví jak dlouho. Proč je Kili u Rin...? "To nic," řeknu už zřetelněji, protože Rin se zlobí... asi... jo, kvůli mně. Nemálo oceňuju, že jsem tentokrát nedostal šlupku do hlavy, ale nějak nenacházím vhodná slova, jak tento prostý fakt vyjádřit. "Omlouvám se, Rin... kdybych usnul doopravdy, vzbudit nepůjdu, tak... lepší takhle," pokusím se o úsměv. "Děkuju," řeknu znovu, když obemknu hrnek rozechvělými prsty. Uf uf, moc nechybělo... pořád si připadám trochu mimo a pracně hledám vhodná slova. "Dám si pozor," střelím očima po Essekovi omluvně a napiju se runšinu. Teplý odvar mi příjemně sklouzne do krku a v puse spláchne pachuť celého toho leknutí. Nechápu se, vím přeci, že si nesmím lehat, a už vůbec nesmím zavírat oči. Jak mi může nedojít, že to dělám...?"Přišel jsem o něco?" Kili, ty nevěrníku... u kuchařky je vždycky nejlíp, to ti vážně nevyčítám. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, skoro půl čtvrté, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Předehra
„No,“ přelétla Rin pohledem mezi vámi dvěma, „tak dobře…“
Kili – celý rozhozený z toho, jak ho Essek nevybíravě trefil – se pokusil dojít zpátky k tobě, ale někde napůl cestě se zamotal a sedl si doprostřed mezi vás. Nad vyčítavým a možná maličko nepřátelským „waa“ však Essek jenom povytáhl obočí. Rozhodně si z toho trpaslíka nehodlal nic dělat.
„A ty jsi v pořádku, kulíšku?“ zavrkala na něj Rin.
„Waa,“ odpověděl nešťastně, ale pohladit se nenechal. Hladit to můžeš jenom ty! Má přece nějakou důstojnost. Nenechá se hladit jenom někým… ale když tobě to tak pěkně šlo, že se ostýchat rozhodně nehodlal.
„Nic ti neuteklo,“ ujistila tě Rin, povzdechla si nad atmosférou v kuchyni a raději vám všem – včetně trpaslíka, který mezitím přeběhl k tobě a posadil se tak, aby byl co nejdál Essekovi – rozdala po čtyřech kartách. Doprostřed stolu položila srdcovou trojku. „Dobře, tak… Není to těžká hra. Odhodit můžeš vždycky kartu vyložené barvy nebo kartu stejné číselné hodnoty, takže tři… Já trojku nemám,“ zasmála se, „ale za to mám červenou královnu,“ překryla trojku károvou šlechtičnou, která se usmívala na celý svět, „takže ty teď musíš vyhodit libovolnou červenou kartu nebo královnu kterékoliv barvy.“
„Waaa!“ udělal trpaslík nespokojeně, když se ho Rin pokusila přeskočit. S vějířem karet, za kterým se schoval skoro celý, přeci seděl mezi vámi, takže byl na řadě on. S přemýšlivým „wa waaa“ se zadíval na karty. Seděl tak, že ti stačilo jenom sklouznout pohledem, abys viděl, jak se malá ručička už natahuje po černém králi, i když hned vedle ní je srdcová pětka. Není koruna jako koruna! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Opravdu jsem o nic nepřišel...? Jak kdyby tu profouknul průvan, a Kili vypadá jako praštěný traverzou. Snad jsem tolik neprovedl... Kiliho pohladím, narovnám čepičku... a raději popadnu karty. Když si šikovně zapřu zápěstí o stůl, ani není poznat, jak se mi klepou ruce. Tak tohle se mi nepovedlo... vážně špatně načasované odpadnutí. Přeskládám karty do druhé ruky, srovnají se nakonec s přirozeností, podle které není těžké uhádnout, že je nedržím poprvé. Pravidla mi zatím nic neříkají, ale zní to jako něco, co je založené čistě na náhodě bez strategie - výborně, nebudu muset zapínat mozek. Nebo snad jen na to, abych se zorientoval v symbolech. Co tak vidím, jsou minimálně tři, a zaručeně to bude ta zmiňovaná barva. "Rozumím, barva nebo hodnota. Jde to za sebou spodek..." Ne, takhle se nechytím, musím začít dřív, aby se jazyk svezl na automat. "Devět, deset, spodek, svršek, král, eso?" Dokonce to dává smysl, to si zapamatuju. Lehce uklidněný zjištěním, že na přehnané duchomorné intelektuální výkony to nevypadá, kouknu na Kiliho. Buď jsem něco nepochopil já, nebo jsme přeci jen právě narazili na hranice jeho rozpoznávacích schopností. Bylo načase, začínalo mi dát práci vidět ho jako zvířátko... co si namlouvám, už teď je to těžké. "Hej," syknu tiše a maličko do něj šťouchnu. Tedy nešťouchnu, spíš se jen dotknu. "Tu vedle!" Do cizích karet se asi koukat nemá, ale my dva můžem. Snad nám spojené síly na poražení zbytku světa postačí. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, skoro půl čtvrté, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Pokec
„Vlastně ano,“ Rin přikývla, jenom co se ve tvých slovech zorientovala, a věnovala ti povzbudivý úsměv. „Nevrací se ti něco? Třeba jste někdy hráli karty doma… nebo jsi se dal na dráhu karbaníka? Čaroděj ve dne, profesionální pokerový hráč v noci!“
„Waaa,“ vzhlédl k tobě Kili vděčně. Neměl bys ho náhodou pohladit? Určitě měl, tak co se flákáš?
„Pochybuji. Vyjmenoval jste mariášové karty,“ Essekovi to nedalo, aby neuvedl věci na pravou míru. „Žolíkové jsou kluk, královna, král, eso. Na rohu máte značky,“ naklonil se nad stolem, odsunul Kiliho srdcovou pětku na okamžik stranou a prstem ti poklepal na maličké Q.
„To je jedno, že jsou žolíkové,“ pravila Rin. „Na něco si vzpomněl. Viděla jsem to ve filmu. I maličkosti jsou důležité. Tak co? Vzpomněl?“ podívala se na tebe s upřímným zájmem a nadějí.
Essek se pro cosi nadechoval, ale když jsi – ve vší počestnosti – položil na hromádku červených karet srdcovou sedmičku, zarazil se. Vážně? Kuchařka se při pohledu na jeho výraz rozesmála, ale on neřekl nic, jenom se zhluboka nadechl a vzal si z talónu tři karty.
„Takže,“ přinutila se Rin utišit, i když se jí ramena znovu zachvěla, „když zahraješ sedmičku, ten další si bere o dvě karty víc, pokud ji nepřebije jinou sedmičkou, v tom případě bych si já brala pět karet,“ uculila se na Esseka. „To mám štěstí, že sedmičku neměl…“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Lehce se přeskládám a poopírám tak, abych měl volnou ruku blízko Kilimu. Ten si rychle zvykl na mazlící servis, a nepřestává mě ohromovat a okouzlovat - alespoň v míře, jaké je toho mé zdrbané já schopno - jak výmluvný umí i beze slov být. Navíc tak mám alibi, proč ho průběžně otlapkávat. Je přeci třeba ho ochočit, aby nedělal neplechu... ne? "Karty jsem určitě někdy hrál, ale nevrací, bohužel... jsou to jen takové záblesky, útržky, málokdy se spojí do něčeho většího. Mám už trochu vyzkoušené, jak je ze sebe vyloudit ven," pousměju se pobaveně a omluvně, "a docela je spolehnutí na svalovou paměť. Celkem ale dost bída... ale stěžovat si nechci. Funguju, spoustu věcí umím a nebo se alespoň učím snadněji... však ona se vrátí. Možná postupně, klidně se ale může stát, že celá naráz." S dobře nacvičenou bezstarostností pokrčím rameny. Čím víc o tom vím, tím víc se nabízí, že to muselo být pořádné trauma. Nevydařený obřad, celkové okolnosti, střet s démony, posednutí - ale také ideální scénář pro to, aby se paměť vrátila... Vrátí se. Kluk, královna, král, eso. I to dává smysl... dobře. Pohladím Kiliho pochvalně za jeho červenou pětku, vyhodím sedmičku a Essek mě rázem zmate, když dolízává nějak moc karet. Aha, sedmička? Nevinně se na něj usměju. Náhodička! Ale taky... jejda. "Nenavedl jsem Kiliho schválně, aby mi nahrál," řeknu pro jistotu. "Nemohl nic jiného." Nevinný pohled nejnevinnější. "Prostě smůla." Asi mě to začíná bavit. Navíc Rin zmínila filmy, hmm... pár jsem jich v nemocnici viděl, ale to jsem byl ještě dost zmatený a občas mi nedávaly smysl. Možná by byly vhodnější než knížky, když chci nabrat trochu něco víc o interakcích mezi lidmi, budou tam gesta, výrazy tváře... hmm! To s ní ve vhodné chvilce určitě proberu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, skoro půl čtvrté, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Nepříjemné skutečnosti, které by si jistí Essekové mohli zajisté odpustit
„Není to jisté…“ podotkl Essek takřka mimochodem, zatímco se zadíval na své karty a vyložil kárové eso.
„Pomsta je sladká,“ zasmála se Rin znovu. „Když někdo zahraje eso, tak ten druhý stojí. Pokud samozřejmě nemá také eso, v tom případě stojí další, kdo eso nemá…“ Tak trochu omluvně se podívala na Esseka, kterému tímhle výpadem skočila do řeči. Co přesně není jisté?
„No, že se mu paměť vrátí,“ dořekl Essek zaskočeně, jako by se k tomu už ani vracet neplánoval. A možná neplánoval, nebo plánoval… Nevěděl. Nejspíše tě bylo dobré připravit na nejhorší, proto se k tobě otočil s malým povzdechem na rtech a věnoval ti jeden ze svých vážných – avšak ne pichlavých ani vyčítavých – pohledů. Pro jednou byl šedivý oheň jeho očí zvláštně hřejivý a skoro až soucitný. „Eliáši, je možné, že za ztrátou vaší paměti nestojí fyzické ani psychické trauma. Kdyby tomu tak bylo, Heinz by si toho všiml,“ ale on o tom nic neříkal. Nemávalo už to varovně červenou vlaječkou? „Pokud za ztrátou vaší paměti stojí Luna, jsou dvě možnosti. První je, že vám vzpomínky prostě uzamkla, a to si nejsem jistý, jestli sedí do všeho, co o ní vím. Druhá je, že vám je smazala. Natrvalo. Nebo to možná byl jiný démon, když jste se ocitl v mezisvětě, to je také možné, ale…“ natáhl ruku a stiskl ti předloktí položené na desce kuchyňského stolu, skoro jako by se ti snažil naznačit… Co? Že je tady pro tebe? On? Nesmysl. „Každopádně je více než pravděpodobné, že se vám paměť už nevrátí. Ne víc než teď. Mrzí mě to.“
„Waa,“ vyložil Kili na stůl černého krále, který se mu tolik zamlouval.
„Ne, to je…“ podívala se na něj Rin nejistě, jako by teď nechtěl rušit, ale zároveň chtěla utišit trpaslíka. „Červenou kartu. Musíš vyložit červenou kartu nebo eso, rozumíš?“ domlouvala mu tiše. „Jinak si musíš vzít další.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Však já vím, že to není jisté... co na světě je jisté. Ale mně se paměť vrátí, to prostě... je potřeba, aby se stalo, víme? Minimálně je potřeba se o tom ujišťovat. Pohladím Killiho a pak ještě jednou do zásoby, a zapíšu si za uši další pravidlo. "Na sedmičku lízat dvě, na eso se stojí. Zatím dobrý." Aaa pohladit Killiho, co se rád mazlí, jak kdyby byl můj. Co není dobrý je způsob, jakým se Essek dívá. Nedělej to, nedívej se takhle, neříkej to - Ruka s kartami mi poklesne. Mám nejasný, ale ne moc jistý dojem, že jsem na řadě a měl bych některou z nich vybrat... neposlouchej ho, hraj.... Dívám se na těch pár obrázků a Essekova slova mi dopadají do mysli jedno po druhém, větu za větou. Nerozumím tomu, co říká. Nechci rozumět - jsem unavený - věty se mi pletou, občas se ztrácím, to je ono... tohle je vážně krušná rána do vazu v nečekané chvíli. Sice jsem to od Esseka čekal... jenže ve skutečnosti už nečekal... a zase mě dostal. Jsem vážně zoufalec. "Alexandře," vykřikne to ve mně bezděčně, protože potřebuju někam pryč a tohle místo právě přestalo být bezpečné, nechci tu být, chci někam daleko... chci k němu, s ním bylo všechno v pořádku, všechno řešitelné... Ani nevím, jestli jsem v té chvíli nechtě nezavolal doopravdy, přes prsten, nebo jenom v mysli - jako už tolikrát. Stále se k němu obracím, probírám s ním neustále co se právě děje, povídám mu svoje postřehy, vždyť komu už jinému... schovávám se u něj... ale poslední co chci je sypat se před ním celý zoufalý doopravdy, protože... ho mám rád... Nadechnout. Nevím, co je přesvědčivější - a děsivější. Essekův pohled, ve kterém je skutečná lítost, a dodává jeho slovům na neúprosné pravdivosti, protože být na tom tak špatně, že i Essek kouká neradostně, to abych si to šel rovnou hodit; nebo poznámka o Alisterovi. Protože... "Třeba neviděl přes Lunu dost zřetelně," vypravím ze sebe a protože se pramálo v té chvíli snažím, nejspíš mi ani není rozumět. Je mi to jedno a ta slova jsou zbytečná. Zažil jsem, jak se umí dívat, cítil jsem, co vidí. Jistě, že by si všiml... všiml by si. Velice pomalu karty v ruce nechám z vějířku poskládat k sobě a se zvláštním, tichým klapnutím dopadnout hranou na desku pultu. Měl bych... hrát, to bych měl... prostě pokračovat. Neděje se nic zvláštního, nového, nic, co bych nečekal. Vzdáleně slyším Rinin hlas, ale slovům nerozumím. Podepřu si čelo dlaní, aby mi nebylo vidět do tváře, a nechám vlasy sklouznout jako chabou zástěnu, i když jsem tak zkamenělý, že není důvod se skrývat. Ale nedívejte se, nechci to... Alexandře, je mi to tak líto... tohle pro tebe přeci nemůžu zvládnout - budu rozbitý už napořád, nemožný, věčně tápající, zoufale neschopný dohnat svět pádící kolem... odkázaný na druhé, nebezpečný ve svém nekonečném nedomýšlení, nejistotách, špatných odhadech... Bohové... nechci tomu věřit. Hruď se mi svírá a dýchat se dá jen mělce. Jak jsem mohl být tak slepý... vždyť tohle všechno jsem věděl sám, měl jsem si to sám naservírovat pěkně se vším všudy na stříbrném podnosu, aby se přesně tohle nemohlo stát. Nechal jsem se hloupě zaskočit a teď na mě ta tíha dopadá někde, kde nechci, mezi lidmi, kde taky být nechci - potřebuju být sám, strašně, bolestně potřebuju, aby se všichni kolem najednou nějak zázračně rozplynuli, abych mohl začít... nevím co... opravdu bych křičel...? Opravdu bych dělal tolik jiného než teď - strnulý pod neskutečnou tíhou takového prokletí seděl a zíral na pár karet... Esseku, tohle... možná jsi s tím mohl počkat na lepší chvíli, víš. Nějakou, kdy se nebudu potácet na hraně samotné touhy žít. Ale ovšem - řekl to Essek. Zrovna Essek, mistr polopravd a nedořečených detailů. Určitě v tom bude něco víc, něco - ale ten dotyk, jako by to ani nebyl on... a já to přeci věděl dávno sám. Nadechnout. Z nebe prší olověné projektily, jsem plný tíhy jejich úderů a plný děr, kterými ze mě uniká život. Sakra Esseku... jsou čtyři ráno, muselo to být? Já už vážně nemám kde brát... co jsem měl mi sebral Stín, dýchám jen ze setrvačnosti a protože si pamatuju, že jsem chtěl. Alexandře, asi... bych rád pokračoval v našich tichých monolozích, o kterých se nikdy nedozvíš, ale najednou nevím co říct. S čím pracovat, ani proč. Rozbitý jsem a opravit nepůjdu... tak jednoduché to je a není co dodat. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půl čtvrté, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Ano, neměl.
„Tak toho už pro dnešek nechme,“ povzdechla si Rin měkce.
Seskočila z linky, konvičku s runšinem přesunula na tác a doprovodila ji porcelánovou miskou, pod jejímž modrým poklopem možná během noci najdeš nasládlé pšeničné sušenky. Kdybys dostal hlad… Cestou se mihla Essekovi za zády a vlepila mu jeden výchovný pohlavek za uši. Nebyla to opravdová rána, spíše mateřské pokárání. Vidíš, co děláš? Hlavo skopová. Že si mimo tvé zorné pole vyměnili pár více než výmluvných pohledů, jsi vědět nemohl, ale všechny se týkaly tebe.
„Waa?“ udělal Kili zmateně, když všichni odložili karty a začali se zvedat. To jste se tak zalekli jeho černého krále? Nebo – co se tady vůbec stalo? Jako by konečně pochopil, zvedl k tobě soucitný pohled a vytáhl se na nohy. Popošel k tvojí ruce, aby ji objal. „Wa waaa.“ Znělo to jako mám tě rád.
„Eliáši,“ oslovil tě Essek opatrně, když ho Rin přestala peskovat gesty, „začneme se učit co a jak, až vám bude lépe. Znovu tenhle svět poznáte. Mám v úmyslu se na vašem vzdělávání podílet osobně a, co nezvládnu já, na to najmeme učitele…“
Kdo by však poslouchal Essekovy plány, jak tě znovu poskládat dohromady, když se znovu zažehla zelená nitka pojící tě s Alexandrem. Vidět to nebylo. Prsten zaplál slabým světem, ale ty jsi ucítil jeho přítomnost. Probudil jsi ho? Nejspíše. Ještě před tím, než cokoliv řekl, jsi však věděl, že se nezlobí… Vlastně se ještě neprobudil dost, aby se zlobit mohl, ale jenom ho to pobaví. Opravdu ho potřebuješ tolik, že voláš jeho jméno uprostřed noci?
„Hmm,“ zaznělo ti v hlavě zamručení podobné uchechtnutí „Eliáši? Stýská se vám? Co…“ Vydechl. Teď nastala chvíle, kdy se natáhl po závěsech, aby se přesvědčil, jestli venku už dávno nesvítí slunce. Kdepak. Pořád tma a déšť. „Co jste to říkal o Essekovi?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Dýchej, dýchej. Budeš se doopravdy nenávidět, jestli se teď rozbrečíš. O nic nejde. Věděl jsi to! Vážně nechceš, aby tu kolem tebe Rin hopsala s kapesníkem v ruce, komentovala to a ještě se tě pokoušela utěšovat. Jenže jsem tak unavený... to načasování bylo vážně velmi Essekovské. A já se opět neosvědčil. Nějak není kde brát, už toho bylo moc, nemám se o co opřít - proč se vlastně zbavovat Luny, stejně nebudu nikým, je to úplně zbytečná práce - prokousával jsem se dnem za dnem jenom díky té tiché melodii na pozadí nevadí, to zvládneš, však se to všechno vrátí - snad jsem se i nevědomky bavil představou, jak budu porovnávat své staré a současné já. Co si namlouvám? Možnost, že se mi paměť nevrátí, jsem bral jako zcela nepravděpodobnou, vyslovovanou a uvažovanou "jen aby se neřeklo". Nepočítal jsem s ní. A jak zjišťuju právě teď... naprosto na ni nebyl připraven. V hlavě mi tepe, jestli se hodně rychle neuklidním, přivolám si další bolehlav. To je pořádná motivace... prostě to spolkni, na tohle ti vážně není nikdo zvědavý, sám si na to nejsi zvědavý, dost už. Pohnu volnou rukou a dotknu se Kiliho trochu nešikovně, jak na něj dobře nevidím, a svaly mám nesmyslně ztěžklé. "Waa," hlesnu sotva slyšitelně a hlas se mi i v té jediné slabice zachvěje. Nadechnout a vydechnout. Nejsi to ty, Stín ti toho sebral moc, jen teď nemáš kde brát... a už nikdy to ty nebudeš. "Já vím," řeknu tiše na Essekova slova, hlasem pečlivě zbaveným všeho, co v něm nechci mít. Tahle hrůza největší se měla postupně rozplynout v čase, přestat být důležitá sama od sebe, víš... ne mi setnout hlavu... právě takhle, když budu na dně. "Omlouvám se. To bude dobrý..." Moment, nevyhrožuje on mi právě - to tak, osobní podíl na vzdělání. Na Esseka nemám... "Alexandře...!" A jak vzápětí zjišťuju, uvnitř jsem se pohlídat zapomněl, rozechvělý až hrůza. To nic, zapomeňme, to mi jen přeskočil hlas... "Omlouvám se, nechtěl jsem... je moc brzy, spi ještě, já... dám si pozor..." Alexandře, co mám dělat, když je zbytečné i dýchat? Stýská pořád, co na to říct... ale teď chci nejvíc ze všeho nebýt. Jsem tak nesmyslně vděčný, že ho slyším - a zoufalý, že se nemůžu rozbrečet alespoň uvnitř. Nadechnout. Asi bych potřeboval po ruce někoho, kdo se mě snaží zabít, nebo alespoň živelnou pohromu, všechno pak bylo nekonečně snadnější. I odpovědět Alexandrovi jen zlehka. Ani mi nedojde, že bych to spojení mohl - a možná měl - sám přerušit. Karty mi někdo vytáhl z ruky, nebo jsem je sám upustil, ani nevím. Zůstávat tu nedává smysl, měl bych se zvednout a vrátit se do svého pokoje. Mám Kiliho... který Lunu buď nevnímá, nebo je mu lhostejná. Znovu se přinutím pohnout prsty, abych mu přejel po hebkých vláscích. Něco ve mně, co je blízko výbuchu zoufalství a nebo možná pláče a nebo možná jen nesouhlasného křiku, v sobě odsunu o další patro níž. Je to jako chtít hýbat rostoucí horou, ale... na to mám lidi kolem sebe moc rád a nebo moc nerad, než se tu začít hroutit... takže to neudělám. Neudělám. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po půl čtvrté, kuchyně, dům Nicholase Kytelera Ti kolem tebe
Kili se ti opřel o prsty, pohladil tě po nich a zadíval se na tebe korálkovýma očima. Zvykl si na tebe rychle. Buďto tě zkrátka přijal za svého, když už jsi ho pohladil, podělil ses s ním o jídlo, a ještě mu dal jméno, nebo si tě zkrátka popletl s mámou. Ať už si pokládal jakkoliv, měl tě rád. A na tom jediném záleželo. Mimochodem, Esseka si zapsal na seznam nepřátel na život a na smrt, příště ho do toho nosu kousne – a jak! Ten zlý elf nezapomene na den, kdy si znepřátelil trpaslíka.
„Nezníš zrovna…“ Nedořekl. Samozřejmě, že nechceš slyšet, jak příšerně zníš. Jako by ses měl každou chvílí rozbrečet – nebo možná brečíš, to mu jasné nebylo. Doléhaly k němu ozvěny tvého okolí, stejně jako ty jsi věděl, že má postel pod oknem a že venku prší, ale rozlišit mezi tím, co se děje uvnitř tebe a co mimo tebe, bylo nad síly prstenu. Všechno se to proplétalo.
Koneckonců i tobě svět kolem tebe mizel v mlze, jak ses zoufale snažil nebrečet. Hlavně nemrkni, hlavně nedovol útěše druhých, aby podryla tvou snahu se udržet. To zvládneš. Musíš to zvládnout, i když tě Kili drží za ruku a Rin na tebe kouká… Ještěže nevidíš, jak kouká. Stisk Essekových prstů na tvém předloktí povolil. Musel se zvednout, možná dokonce i on přešel po místnosti a převzal tác od Rin.
„Eliáši,“ oslovil tě tím hřejivým způsobem, jak to uměl on, „jsem tady. S tebou. Pro tebe.“ I teď mu hlas prosákl mírně pobaveným úsměvem. Samotného ho překvapilo, jak pěkné bylo tady být – a že tady pro tebe opravdu chtěl být. „Spánek je stejně pro slabé,“ zažertoval, „to abych noc strávil spíše tím, že budu hledat vhodný rituál, kterým Esseka zakleju do ropuchy. Hmm?“
Essek se k tobě sklonil a na něco se zeptal. Znělo to podezřele jako zvládnete jít, ale ponořen do mlhy svého zoufalství a soustředěn na Alexandrovu hřejivou přítomnost, která se k tobě natahovala jako láskyplná náruč, bylo pozoruhodně těžké to rozluštit. Asi bys měl odpovědět? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Laskavost není žádoucí. Všechno dělá o tolik těžší... bortí snahu o sebevládu a já jen pracně polykám to nečekaně nemožné sousto. Drtí mě, sám si nějak nejasně uvědomuju, jak nezdravé je snažit se to všechno udržet uvnitř, je to jako kal, kterým se brodí moje vlastní duše. Sám bych si přál to dostat ven, ale všechno je špatně, místo i čas a příliš mnoho lidí kolem; stejně nevím jak. Narazil jsem: v rozběhu a hlavou napřed jsem narazil do betonové zdi. Moje identita, přátelé, příbuzní, práce, Luna, kniha, James, kouzla, můj zločin, Stín, všechno, všechno... všechno bylo řešitelné. Stačilo se snažit, nebo se snažit víc, nebo mít jen štěstí, počkat a nebo se správně ptát. A zrovna tohle... věc tak strašně důležitá k tomu, abych byl člověkem... Kde nic není ani smrt nebere, a já jsem prázdná nádoba, zbytečný až k uzoufání. Nedokážu ani hned Alexandrovi odpovědět. Nořím se do tónu jeho slov, té omamné lehkosti, které tak rád podléhám, hřejivému doteku hlasu... sakra, to bolí. Vůbec si v téhle chvíli nedokážu uvědomit možnost, že bych to mohl zvládnout i tak; vím o ní, ale neberu ji vážně, natož abych jí uvěřil. Dočasně budiž, ale... Kdepak spánek pro slabé... já si usnout netroufám - je jen pro ty nejsilnější. Měl bych ho nechat spát... Hledám cokoli, naprosto cokoli, co by mi dalo důvod se trochu vzpamatovat. Alexandr tě zná jenom takového, dokážu to kupodivu. Bez jména a bez paměti, a stejně teď kvůli tobě bdí a je ochotný říkat právě taková slova, úžasně banální - a ta nejlepší na světě, nenahraditelná. Nerozumím tomu, ale abych pátral po důvodech, to mě v téhle chvíli nedokáže ani napadnout. Chtěl bych mu odpovědět, nejlépe stejně hezky a nebo alespoň jakkoli, ale ta hranice mezi třemi krajnostmi: nepřijatelným výtryskem emocí, stěží přijatelnou strnulostí, a společensky vhodnou formou projevu, je tenká jako vlas a ne a ne se převážit kam potřebuju. "Alexandře..." Tohle je úplně... nemožné, špatně, příšerně nesprávné, nemůžu po nikom chtít, aby... podvědomě čekám, kdy se mi vysměje a nebo se popuzeně odvrátí, snad i s pohrdáním a nebo přezíravostí... takovou slabost si především nemohu dovolit - a stejně všechny ty jistoty nedokáží dopadnout na dost úrodnou půdu, abych se honem stáhl a nejlépe před tím omluvil. Tak silná touha je uvěřit mu... že jsem ochotný riskovat cokoli... i že mě právě teď skopne ještě hlouběji. "Vlastně je v tom nevině," dokážu přeci jen ze sebe dostat alespoň něco. "Jen je... skutečně excelentní v tom, jak načasovat špatné zprávy." Do obvyklé hravosti to má na míle daleko a mám nepříjemné tušení, že Alexandr velmi dobře ví, jak blízko jsem tomu se začít sypat. A ještě Essek na mě mluví... asi mám vstát, obávám se. S jistou námahou se pokusím uvědomit si svoje tělo. Kili... Kili, mrňousku. Pohladit, ano? Nejspíš se vejdeš do kapsy od županu. Do mého srdce jsi zapadl skoro hned a hrozně snadno. Nebrečím, uvědomím si skoro překvapený. Věděl jsem, že ne, i tak se mi ulevilo. Maně si přejedu dlaní po tváři, abych se ujistil, že tu nebudu Essekovi předvádět... nic. Stejně je zbytek světa jako v mlze, neohlížím se po něm, když vyslovím to velmi matné: "Cože...?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, kdovíkdy, asi v kuchyni, dům Nicholase Kytelera Ti, jak ti nedopřejí chvíli v klidu
„Rin, kdybys byla tak laskavá a vzala ten tác,“ povzdechl si Essek, zcela neochotný čekat, až se vzpamatuješ – obzvláště, když tou dobou může Rin už dávno spát.
„Ach,“ udělala kuchařka, která zničehonic vyvstala z mlhy hned vedle tebe a konejšivě tě pohladil po zádech, než přeběhla na druhou stranu kuchyňského ostrova a pro změnu zvedla tác ona sama, „jasně. Možná bych mu mohla uvařit něco na uklidnění?“
„Nesmí usnout,“ odpověděl, jako bys tam ani nebyl.
A možná jsi tam doopravdy nebyl. Svět tě míjel, jako bys seděl v rychlíku a koukal ven z okna. Vznášel ses nebezpečně vysoko nad zemí, nebo se naopak propadal těmi nejhlubšími děrami podsvětí. Tak či tak tě čekal pád – a tentokrát nebudeš mít sílu vydrápat se na nohy. Proč taky? Všechny brzdy, které tě jakžtakž držely na nohou, které ti pomáhaly udržet se pomyslného zábradlí a nepřepadnout do propasti, zmizely. Nebylo pro tebe záchrany. Jsi nic, absolutní nic, a nikdy se to nezmění. Neříkala ti to už Luna? Možná ten svět opravdu zničíš, protože něco nedomyslíš. Nebudeš vědět, zapomeneš se zeptat, mineš něco naprosto očividného pro ostatní. Potopíš každého, na koho se zavěsíš. Nemyslíš, že by sis zasloužil usnout? Co horšího by ti Luna taky mohla provést? A aspoň bys to měl za sebou.
Všechny brzdy, které ti pomáhaly udržet se toho pomyslného zábradlí, zmizely. Až na jednu. Alexandr tam pořád byl. Čekal, až mu odpovíš. Zajímalo ho každé slovo, které jsi mu svěřil. Zajímal jsi ho ty, i když bys teď asi neuvěřil, že v jeho očích rozbitý nejsi. Cítil jsi jeho zelenkavou přítomnost, možná jsi chvílemi dokonce ucítil i dotyk jeho ruky, jak ti sklouzl po paži a krátce stiskl prsty. S teplem, které tě zaplavilo, když si tě v podzemí popotáhl blíž k sobě, nebo když jsi mu prsty vklouzl do dlaně, ani jsi nevěděl, jak se to stalo, se to porovnávat nedalo, ale – pamatuješ si vůbec, jak krásné to tehdy bylo? On ano.
„Tak mě napadlo…“ začal. Teď už mu úsměv neprosakoval hlasem, vzbudil jsi v něm upřímné obavy, které se s ohledem na tebe snažil nedávat najevo, ale… možná sis jich všiml. „To naše potom. Myslel jsem, že bych tě vzal do své oblíbené restaurace a pak možná do divadla… nebo na film. Na něco romantického a ideálně francouzského. A pak bychom mohli na procházku a já strávil celou cestu k vám v nejistotě, jestli mi na prahu svých dveří dáš pusu nebo ne,“ no, tak teď si z tebe vyloženě utahoval, ale… zabíralo to?
Možná by Alexandr byl ve své snaze úspěšnějšího, kdyby tě Essek zničehonic nepopadl a – On tě zvedl jako princeznu do náruče! Naštěstí ti uhladil župan, jinak z tebe mohlo koukat kdeco, a to by se Rin ještě mohla divit. No, pořád si tě mohl přehodit jako pytel brambor… Nebylo by to přeci jenom důstojnější?
„Waa!“ udělal Kili, který ti málem vypadl z ruky a honem ti vyskočil na hruď. Huf! To bylo blízko! Chytil se tě kolem krku, jednak aby nespal, jednak aby tě pořádně objal. Už lepší? Ne? Tak nevadí, stejně tě drží! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Možná už ve skutečnosti dávno spím a Luna pomalu a zkušeně rozehrává svůj působivý part, obratnou variaci na oblíbené téma, ve kterém si tak pracně, beznadějně nešikovně a nikdy ne dostatečně stavím své chatrné zdi na obranu před nicotou. Skoro už slyším Alexandrovo pohrdavé odfrknutí a cítím Kiliho ostré zoubky a Essekův kopanec, až se laskavá otázka změní v netrpělivost. Když nic z toho nenastane, znamená to pro mě míň, než by mělo. Jen to tak pomine, jako nadechnutí... hledám něco dobrého, ale když se to pokouším popadnout, stejně mi to uniká pryč - snad jsem měl alespoň natáhnout ruku a pak sevřít dlaň. Tak strašně, strašně málo znamenám. Kde zoufale potřebuju zkušenosti, a kde by stěží stačily i ty, které jsem opravdu měl - nemám nic. Nebudu mít nic. Nikdy žádnou... vzpomínku se studní, skutečnou jistotu o své minulosti; jen věčný strach co nevím, bolavou jistotu, že ať udělám kolik chci kroků, jakkoli rychle poběžím, ostatní budou stále o pořádný kus dál. Všechno je prach ve větru... stojím uprostřed písečné bouře a neznám směr... Jenže Alexandrova nepominutelná přítomnost mi nedovolí nechat si puknout srdce, nebo alespoň zalézt pod stůl a tiše si zetlít. Ty doteky si s jistou námahou vybavuju... nechtěl jsem na ně nikdy zapomenout. Znamenaly tolik... pořád znamenají... to je tak zvláštní, tak nekonečně zvláštní osud, který mě nechal potkat se právě s ním. Sled náhod a zcela nepravděpodobných rozhodnutí, které nás posunuly k sobě... a jeho hlas je se mnou i teď, pevné pouto se sebou samým. Nechtěl jsem mu dělat starosti... ani není důvod - nejsem nic, Alexandře, jen malá hrstka dní, která stěží mohla nechat vyrůst skutečnou osobnost, jakou bych pro ostatní potřeboval být. Jedno kým být - někým! Kýmkoli, jen ne prázdná skořápka... všechny strachy se spojily do jednoho velkého oblaku temnoty; nevěřím si absolutně. Dokonce i když cítím, jak mě Essek zvedá, první na co pomyslím je, že mu to taky konečně došlo a teď mě prostě vyhodí do smetí. Absurdnost té představy mě přeci jen trochu vzpamatuje - a ještě víc Kiliho krůčky na holé kůži a objetí, a nebo možná pokus mě uškrtit, a třeba jde jen po teple - asi bych měl protestovat, že mi stačilo dát jen chvíli času - ale proč by mi ji měl dávat - a že můžu jít sám - ale jistý si tím nejsem a k Essekově smůle, ztratil jsem vůči němu už hodně ostychu. Nejsem pro něj těžký, ne v tomhle smyslu slova. Rychle v duchu tuhle chvíli přibalím k těm... předtím, co je na ně taky záhodno zapomenout; neliší se zase tolik. Tu hrstku životní síly, která se mi stačila od Stínova hladu vrátit, jsem spálil právě teď snahou nerozpadnout se na kusy. To všechno je ale jen malá část mé pozornosti. Zřejmě opravdu... velmi malá, protože jinak bych si těžko opřel hlavu Essekovi o rameno a zdržel se protestů. Koneckonců... chtěl jsem zpátky do pokoje. Nevím už proč a k čemu to bude dobré, ale je to můj pokoj. Můžu si dokonce namlouvat, že i pro něj je to lepší, než se tu se mnou plahočit kdo ví jak dlouho. Kdyby to nebylo tak zoufalé, bylo by to dokonce... příjemné? Sobě to snad přiznat můžu - jo, je strašná úleva nemuset se plahočit zpátky po svých. Ale nepřiznal bych to nahlas ani před Kilim. Většina mého já se ale nevyhnutelně obrací k Alexandrovi. Nechápu hned o čem mluví a co povídá, ale rychle mi dojde, že je to přesně to, co jsem hledal - nějaký pevný bod v prostoru. Slibované potom, které dostává své pevné obrysy, možná nevážné a možná opravdové... a jak tuším a vlastně vím, tak přesně takové, jaké bych si strašně moc přál zažít, protože... je to nějakým způsobem hodně moc správně... stavět si svoje já na takových vzpomínkách... to neexistující, zbytečné já... a nějak tuším, že schůzka, jakou mi popsal, je svým způsobem archetypální a já chci vědět, jaké to je, ji právě takovou zažít. Ví to, tuší... nemohl uhádnout, co se tu děje, ale možná pochopil už včera, že jsem opravdu teprve někde u... držení za ruku... a nevadí mu to... opravdu mu to nevadí? "To budou hodně napínavé chvíle," zkusím se toho chytit a navázat, i když to jde jen hodně ztěžka a připadám si vyprahlý a prázdný. Ale chci... tohle chci. Slova se mi pletou a to zoufalé uvnitř se pořád snaží prodrat ven, ale stejně se pokouším soustředit na Alexandra. Protože... se nechci rozpadnout... a ano, zabírá to. Vždycky zabíralo, když si se mnou hrál. Možná právě to, jak mě nebral vážně, mě zbavovalo tíhy odpovědnosti? A přitom vůbec nemám pocit, že by... je tu se mnou... a kdybych to dokázal přijmout, věděl bych i, že CHCE být. "Protože když... když jsi blízko, jsem přeci přímo ideál sebeovládání a okázalé zdrženlivosti. Chybí mi tvoje ruce," pokazím si to spontánní myšlenkou, která plynule navázala na představu, že pokud bychom se na té procházce drželi, dojít bez polibku bychom zvládli tak leda pod nejbližší strom. "To teplo z nich..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, kdovíkdy, na chodbě a v pokoji, dům Nicholase Kytelera Zvládneš to
Prostory kolem tebe se měnily. Prošli jste nízkou chodbou, bílou jídelnou s výhledem na potemnělou zahradu plnou žlutých růží, chodbou s obrazy a konečně jste byli zpátky ve tvém pokoji. Essek tě posadil do křesla před hřejivě se mihotající se plameny v krbu, na malém kulatém stolku vedle tebe klapl jeden tác a druhý rovnou zmizel. Všiml sis vůbec, že si před tebe Essek dřepl, podíval se ti přímo do očí – jako by kontroloval, jestli na něj vůbec zaostříš – a pak se zvedl, aniž by řekl jediné slovo.
„Mluvíš, jako bys chtěl udělat kdovíco,“ zasmál se Alexandr snadno. Ten by se divil, kdyby tě teď viděl… poskládaného do křesla jako loutku bez vůle… a možná viděl, stejně jako ty jsi ho teď málem viděl pohodit hlavou, jak už to měl ve zvyku. Co asi viděl on? „A co by ideál sebeovládání a okázalé zdrženlivosti rád udělal dalšího, hmmm?“
„Neměli bychom zavolat Alistera?“ ptala se zrovna Rin vyplašeně.
Aby mohla otevřít okno a dokázat, že mužské plemeno je v některých ohledech naprosto nemožná cháska, musela se postavit na židli u psacího stolu. Ozvalo se cvaknutí a do pokoje se nahrnul čerstvý, mírně chladivý vzduch podbarvený tou neopakovatelnou vůní lesa.
„Ne,“ odpověděl Essek i tentokrát. „Ne, nech ho spát. On to zvládne.“
„Nevypadá, že to zvládne,“ oponovala mu Rin.
„Musí to zvládnout,“ uzavřel tuhle kapitolu Essek. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro To je stejně ironie... a můj život musel někde zatočit úplně špatně... když právě od Esseka je tak snadné se nechat odnést, odnést, probůh, důvěřivě k němu obrácený... takhle jsem u něj v bezpečí a vím to; i když je to právě on, kdo... třeba, když nějak dokážu, aby už nikdy nepromluvil, bude všechno zdaleka nejlepší. Svým způsobem jsou věci takové, jaké mají být - ohledy jsem si ničím nezasloužil, a měl bych být, a taky doopravdy jsem, vděčný za to, co pro mě dělá. Kili se mi s pohoršeným vypísknutím skutálí do klína a Essek se zdvihne dřív, než se mu stačím zadívat do očí. Slyším ho mluvit, a také Rin, co ta tady dělá... jsem přeci v pořádku, nemusí si dělat starosti, nic mi není - jen se právě teď nedokážu pohnout z místa. Zbývá mi přesně tolik sil, abych se nesesypal, ale ne dost, abych... cokoli jiného. Ale musím to zvládnout. I když Alexandrovi nedokážu odpovědět hned. Nechci říct nevím a potřebuju zadusit deroucí se vzlyk, a nějak potlačit přidružený pálící pocit v hrudi, sílící k nesnesení. Bezděčně odtrhnu pohled od plamenů a natočím hlavu k oknu, za tím svěžím závanem, nadechnu se víc - ano, to je další věc, nesmím dýchat tak mělce. V kuchyni jsem se prohřál a teď je čerstvý vzduch příjemný, a co teprve vůně v něm. Nikdy jsem nebyl v lese... chodí vůbec lidi do lesa, jen tak? Já bych chtěl. Nevím, jestli pořád ještě, ale vzpomínám si na to přání. Někdo dokonce sliboval, že půjde se mnou... Tohle přeci znamená být v pořádku, ne? Prostě... vědět o věcech kolem. Nějakou tenkou vrstvičkou vědomí nade vším. On to dělá schválně, dochází mi najednou. Alexandr. Jistěže to dělá schválně... Nadechnout. Nepodléhej tomu. Ne před nimi... odpověz mu, no tak. Odpověz. Ideálně tu odpověď nech napřed projít alespoň poblíž zdravého rozumu, ale odpověz. "Přál bych si... ať je ten polibek důkladnější," vidím najednou velice zřetelně, jak by ta chvíle vypadala. "Děsil se, že nás někdo... někdo uvidí... ty by ses tomu smál," sklopím oči ke Killimu a přiměju se k životu tak moc, abych ho mohl začít hladit, možná trochu nešikovně, ale on mi to snad odpustí. "Ale nepochybně... bys vyšel tomu přání vstříc..." A já bych za chvíli nevěděl, čí jsem, a kde je nahoře a kde dole, sotva se držel na nohou... "Nepouštěj mě," zašeptám mu. Prosím tě, teď mě nepouštěj. Omlouvám se, vím, že nemám nárok na takovou... žádost... úsměv a obavy, které v jeho hlase slyším, jako by mi dovolily v ni alespoň doufat... odmítnutí je nevyhnutelné, až mu dojde, jak je to se mnou beznadějné; ani tady nemám zásluhy, o jaké bych se mohl opřít, ale jestli... dnes, alespoň chvíli... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, kdovíkdy, na chodbě a v pokoji, dům Nicholase Kytelera Zásadní otázky
„Jsem tady, milý Eliáši,“ odpověděl Alexandr. Tvoje jméno se mu rozplývalo na jazyku. Ano, jsi milý. Dokázal by sis představit, že jsi jeho milý? „Nikam nejdu…“
Kili popletený tak, že na okamžik opravdu nevěděl, kde je nahoru a dole, k tobě zvedl oči. Aha! S odhodlaným „waa“ ti poskočil v klíně, nechal se pohladit a pak se ti přitiskl na bok. Přes župan jsi jeho malé tělíčko sotva cítil, ale přeci jeho váha přeci jenom trochu hřála. Nebyl jsi sám, pořád ještě jsi nebyl sám…
„Eliáši,“ odhodlala se přeci jenom Rin přijít až k tobě a položit ti dlaň na rameno, „drahoušku, jak jsi na tom? Nemám ti přeci jenom připravit ještě něco? Kdybys… Kdybys chtěl něco sladkého, donesla jsem sušenky. Oříškovou pomazánku žádnou nemám, ale hned zítra ti pro ni zaběhnu do krámu. Co říkáš?“
„Nechtěl bys sem přijít?“ zeptal se zničehonic Alexandr, ale jeho slova se propletla s promluvou Rin tak, že sis skoro ani nebyl jistý, že to opravdu řekl. Nezdálo se ti to jen? Nepředstavoval sis to? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Omlouvám se, Alexandře, děkuju, jsem za tebe tak strašně moc rád... Nedokážu teď doopravdy povídat, jen reagovat, ale tohle mi jako vhodná slova nepřijde; jakkoli si ani nejsem jistý tím, že je nezachytí. Probůh, co je to se mnou... jsem tak prázdný... hloupě, nesmyslně vyčerpaný sám ze sebe; neležím v blátě, s každým nádechem nepřijde vlna bolesti do rozjitřených ran, nemusím bojovat se strachem a zoufalstvím, jestli přijde pomoc včas... nemusím, protože nepřijde žádná - tady tu naději na záchranu prostě nemám. A nechápu, proč, když to všechno vím, se nedokážu smířit. Věci jsou jasné, mělo by stačit lusknutí prstů, abych je přijal, je to jen hrstka prostých faktů; ale očividně nejsem sám, komu to nedochází, protože pořád ještě někomu stojím za to, aby neodešel. "Alexandře..." Slova... zoufale mi chybí slova. Možná, kdybych se dočkal kýžené samoty, vzpamatuju se mnohem snáz, každopádně rychleji; ale možná vůbec a nějak zvláštně vím, že především jinak. Teď jsem k uzoufání obklopený lidmi, se kterými neumím promlouvit, a nechci to... Ale jsou se mnou a už tím mi nedovolí se zavrhnout, jako by jejich pouhá ochota být poblíž tvořila bezděčnou hráz mezi mnou a temnou propastí. Pro Rin ale nějaká slova najít musím... je trochu moc složité rozmotat tolik motivů naráz, ale snad se strefím dost blízko. Jemně chvějící se dlaní přikryju Kiliho, čím jsem si tohle zasloužil... mrňous asi taky hodně potřeboval společnost, vyhladovělý nejen po chlebu s pomazánkou. Druhou ruku, tu s prstenem, nechám bezděčně sklouznout podél těla, aby nikdo nemohl zahlédnout zelené odlesky. Nepřemýšlím o tom, vlastně vím, že brát mi ho, k tomu Essek neměl sklony, stejně se bojím, že to udělají, a ještě se dozvím, že pro moje dobro... ale ať se raději o moje dobro chvíli nikdo nestará. "Jsi moc hodná Rin," řeknu a dokonce si včas uvědomím, že si musím hlídat výslovnost; i když jsou to všechno tak obecné věty o ničem a na nic doopravdy neodpovídají. Kdo ví, co všechno Alexandr kolem mě vnímá. Je to hrozná situace, neměl bych dopustit, aby... ale vlastně mi na tom nezáleží. Před ním jsem od začátku měl pramalé zábrany, a teď nemám dost sil, abych si dělal starosti i o tohle. "Nic nepotřebuju. Děkuju..." Řekla toho spoustu, asi bych měl taky vyslovit víc. "Jsem v pořádku." A já jsem v pořádku, samozřejmě - nic se přeci nezměnilo. Au... "Přijít k tobě...?" přeptám se, jestli jsem dobře rozuměl. Být s ním - hned? Ano! odpoví to ve mně okamžitě, bez přemýšlení, nedivil bych se, kdyby mě jen jistota toho přání dokázala teleportovat do jeho pokoje. Ale také vím, že jsem asi trochu mimo - ano, domlouvali jsme se, že dnes přijdu, asi chce doladit nějaké podrobnosti, a není možná špatné mít se na co těšit, soustředit se na budoucnost... nebo přeci...? "Už... už víš, kdy bude otec pryč?" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, kdovíkdy, na chodbě a v pokoji, dům Nicholase Kytelera Starost
„Jsi si jistý?“ naklonila se k tobě Rin, neochotná tě nechávat samotného. Nevypadal jsi v pořádku, ale možná jsi o prostor přemýšlet opravdu stál.
Essek přikývl, když se k němu ohlédla. Sám se nechystal zasahovat. Pokud ses chtěl hroutit, on ti v tom bránit nehodlal. Místo toho se pomalu posadit do křesla vedle tebe, zkontroloval čas na telefonu a vzal si knihu.
„Už jsou čtyři, Rin,“ hlesl překvapivě něžně. „Měla by ses vyspat… Kdybys nám kolem šesté přinesla snídani, byla bys hodná.“
„Dobře,“ přitakala, i když se ti stále snažila vyčíst z tváře, že by tady měla zůstat a postarat se o tebe. S tichým povzdechem se napřímila, pohladila tě po vlasech a znovu uchopila tác s prázdnou konvičkou. „Kdybys chtěl ještě runšin, máš ho tady,“ ukázala na plný hrnek na stolku vedle tebe.
„To by se nějak zařídilo,“ pohodil Alexandr bezstarostně hlavou. „Otec má stejně od rána schůzky, v nejhorším bych se musel dostavit na snídani a ty bys počkal u mě. Už dlouho jsem nikoho nepašoval dovnitř oknem,“ dodal pobaveně. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Rin jen neurčitě přikývnu. Nejsem si úplně jistý, na co se ptala prve, rozumím tomu, co říká, každému slovu rozumím, ale zvláštně mi to uklouzává. Jako bych byl v nějakém podivném šoku, ale to je přece nesmysl, nemám proč... A tak ani teď nevím, na co navazuje a na co se ptá, ale souhlas zní bezpečně. Že bych se přitom měl dívat na ni mi dochází až nějak podivně dodatečně. Čtyři hodiny ráno, říká Essek... je to moc, málo? Napůl si přeju propadnout se k Luně, protože pak už bych nemusel nic, jen vlál ve vleku její hladové touhy... napůl vím, že se jí musím ubránit spolehlivěji než před tím, protože by mě teď dokázala potrhat způsobem, který už bych opravdu nerozdýchal. "Děkuju," hlesnu tiše. Někdy později Rin poděkuju víc. Nebo vší kouzelnickou mocí tuhle noc smažu ze světa, nebo alespoň z paměti lidí. Na runšin ovšem slyším. Pohladím ještě palcem Killiho, který se ke mě tiskne s naprosto neopodstatněnou důvěrou, a natáhnu ruku pro hrnek. Klepe se slušně, ale když si ji zapřu o opěrku křesla, není to tak znát. Alexandr mě chce dostat k sobě... a mluví lehce a usmívá se a něco ve mně na to konečně začíná odpovídat, vzdáleně, nezřetelně.... Ale musí mu být jasné, jak strašně špatná společnost teď budu. Nedokážu si uvědomit, jestli to říká přesto, nebo právě proto, nebo jestli mi chce jen udělat radost a nečeká, že bych kývnul. Nevím, jsou to jen nedotažené zárodky úvah. Asi je nesmysl ho před sebou varovat, má to tu v přímém přenosu, probůh... a přesto...? Bezpečně ukrytý v jeho pokoji... oknem. Je na tom něco neuvěřitelného, okouzlujícího, nebezpečného způsobem, který by uměl příjemně zašimrat pod kůží, protože tohle nebezpečí je tak strašně jiné než Stín v temné uličce a černě vystupující žíly, zatímco se mě snaží pohltit a... a já to všechno trochu vím, matně si uvědomuju, že je tam hromada proti a pár potřeštěných pro, ale všechno ve mně chce za ním. "Opatrně s takovými nabídkami," a tíha na hrudi je... pořád k zbláznění bolavá a dusivá a musím si dávat pozor na hlas, ten uvnitř i navenek, touha křičet a propadnout se pod zem není menší... ale stejně mi Alexandr svým úsměvem dává možnost dívat se jinam, alespoň trochu se do něčeho opřít, zaměřit se na to, jsem přeci tak hrozně dobrý v nemyšlení na věci - chybíš mi - chci za ním strašně moc, je to najednou nějaký směr a cíl a úplně nemožný úkol, protože Esseka docela určitě nepřesvědčím, aby mě naložil do auta a odvezl o kus města dál. "Protože... bych neuměl říct ne," a ne, neuměl. Včera jsem se o něj celý den strašně bál a ještě ani tohle zdaleka nevyprchalo úplně - prostě nemělo kdy - a všechno se to ve mně mele dohromady... "Jenže... obávám se, že je tvá čest v bezpečí... tak daleko nedojdu a do okna nevylezu... ani kdybys měl pokoj v přízemí," dokážu si přeci jen srovnat ty docela praktické věci. Ne úplně, jsem vážně neskutečně zpomalený. "Ne, počkat... k sobě mě dostaneš," dojde mi, že okapu ani okrasným keřům nebezpečí nehrozí, protože Alexandr si narozdíl ode mě další otřes mozku nepřivodil a jednu levitační kouzlo zvládne levou zadní. Ale je tak daleko, tak strašně daleko... Odtrhnu oči od plamenů a sklopím je k hrníčku s runšinem. Jako by pár doušků mohlo pohnout myšlenkami a uspořádat plány. A ono asi pomůže... vždyť stačí, když mi Alexandr řekne, na jaké jsou stanici tramvaje... jezdí tu doufám tramvaje... Proč si myslím, že dokážu dojít na tramvaj, když jsem se nezvládl připlazit ani z kuchyně...? Protože za Alexandrem bych byl ochotný to plazení vzít i doslova... tak možná proto. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, kdovíkdy, na chodbě a v pokoji, dům Nicholase Kytelera Plán
„Tak dobrou noc,“ popřála ti Rin. Na Esseka se jenom podívala, jako by mu chtěla vlepit pohlavek ještě jeden… Zasloužil by!
„Dobrou noc,“ broukl elf na odpověď, aniž by vzhlédl od knihy. Do jaké nelibosti upadl, si uvědomí možná ráno, až k snídani dostane místo avokádové pomazánky jenom suchý toust. Nebo ne. Pravděpodobně by byl schopný přejít i to.
„Koukej na něj dát pozor!“
„Tady mu nic nehrozí,“ odpověděl, i když tě přeci jenom přelétl pohledem, jako by ses za tu vteřinu mohl teleportovat někam jinam.
Kéž by! O kolik by bylo jednodušší, kdybys prostě luskl prsty a ocitl se přímo v Alexandrově ložnici! Ten se jenom zasmál. Nebyl to lehkovážný smích, který jsi znal, nedokázal jen tak setřást tíhu téhle situace, a přece ho tvé úvahy pobavily.
„Mohl bych ti zkusit zavolat taxík… Teď vzhůru nikdo nebude, u telefonu by mě…“ zarazil se, než stačil doříct nenačapali, snad protože mu to přišlo nedůstojné. „Šlo by to. Co říkáš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Dobrou noc," odpovím Rin tiše, i když vlastně nevím, jestli to platilo mně, a jestli to mohla slyšet - zda jsem vůbec pohnul rty. Vůbec mi není příjemné potácet se v tomhle podivném duševním příšeří, ani nevím, jestli bych se z něj dokázal vymanit, kdybych se o to začal nějak usilovněji snažit; jestli bych byl schopný alespoň té snahy, a jestli bych se dokázal propracovat ke zjištění, zda je správná a na místě. Není skutečný důvod, nechci, nepotřebuju, všechno ve mně se odvrací a chce propadnout někam dovnitř, nebo možná nechce... Těžko říct, jestli soustředění na Alexandra víc pomáhá a nebo škodí. Můj soukromý a zcela neobjektivní dojem říká, že bez něj bych se už touhle dobou upřímně nenáviděl... ale třeba ne. Nenávist je namáhavá a všechny myšlenky jen mělké a nedotažené. Až na tu, která se chce rozběhnout za ním. "Taxík..." Moment, ten přeci znám. Jeli jsme jím s Melanií na letiště. Takže nejen pojem jako takový, ale i mechanismus použití je mi jasný. Především ten krásný fakt, že přijede až ke dveřím... a doveze mě až pod patřičné okno. "Dobře... Před vchod se dostanu," řeknu ne příliš jistě, protože když si to zkouším představit... mám chuť se bonusově rozbrečet ještě i představou té námahy. A musím se obléct. To bude taky akce... Shlédnu k hrníčku a pohled mi vrátí rozechvělá hladinka runšinu. Vejdi a pomoz mi vstát! "Ale nemám peníze... platí se rovnou, že?" ujistím se a do staženého hrdla dostanu dalších pár maličkých doušků, co kdybych třeba řidiči slíbil, že mu to donesu později...? Ví kde bydlím, neuteču! "Hmm... Nenapadá mě, jak teď z Esseka dostat nějakou hotovost..." To je taky věc, kterou jsem v sobě nevyřešil. Jak si o něco takového říct. Nejsem si jistý postavením v tomhle domě, samozřejmě mi dochází, že je to víc než host, a nouzí tu očividně nikdo netrpí, ale říct si o peníze je strašně divné. Nebo o cokoli dalšího. A teď beztak nemožné. Je až směšné, o kolik snadnější je představit si, že bych i o tuhle pomoc požádal Alexandra - jemu to prostě vrátím. "Myslím, že jsem ideální host," pokus o úsměv se taky počítá. Hromádka nervů s démonem na krku, prakticky neschopná konverzace, chůze a příčetných reakcí, co se musí do domu propašovat oknem a ještě si musí půjčovat na taxíka. "Přijdeš pro mě?" Asi... asi bych měl nějak říct, že opravdu nepovažuju za samozřejmé, co pro mě dělá. Nevím teď jak, je hrůza potřebovat jenom brát, ale i to je moc těžké na vymýšlení. "Všechno ti to vrátím," hlesnu asi hrozně nedostatečně a nejasně a kdo ví jestli dost zřetelně a znovu se napiju. Runšin jakž takž zabírá, alespoň na nějaké aspekty únavy, a je svým způsobem zvláštní pozorovat, jak se rozdíly mezi nimi zvětšují. Celé to vypadá jako nepřekonatelný plán, ale to už přeci vím, že když si ho rozdělím na hodně malé kousky, stačí pak jen zvládat jeden po druhém. Kéž by... nemysli na to. Jsi na cestě za Alexandrem. Muselo mu být být jasné, že je ti mizerně, a stejně tě chce stáhnout k sobě. Možná dokonce právě proto. Budeš mít hodně co vracet... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, čtyři ráno, na chodbě a v pokoji, dům Nicholase Kytelera Plán má tolik háčků, že i jeho háčky mají háčky!
„Waa,“ vzhlédl k tobě Kili, když jsi ho dlouho nepohladil. Neflákat se! Po županu si vylezl výš a vloudil se ti do kapsy na hrudi, která pro něj byla tak velká tak akorát. Vida, našel si domeček?
Ani ve chvíli, kdy za Rin zacvakly dveře, Essek nevzhlédl od knihy. Byla to jedna z knih o démonologii, které ti sem nechal přinést. Nelhal, když je označil za slibné, proto se i teď probíral latinskými řádky a snažil se najít řešení na tvůj malý problém. Byl blízko… Potřeboval doladit jenom pár háčků.
„Nemůžu,“ odpověděl Alexandr lítostivě. Nerozbíral to. Nechtěl. Jestli pro to měl důvody zdravotní, nebo snad nějaké jiné… Možná, kdybys na tom byl líp, uvědomil by sis, a možná si to uvědomíš stejně, že na tom nemůže být tak špatně, aby se k taxíku na ulici nedobelhal. Muselo v tom být – a také bylo – víc, ale byla to další z věcí, které mu vlastní důstojnost nedovolila rozebírat. „Ale zařídím to jinak. Tak co? Přijedeš?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Skloním hlavu a pohladím Kiliho alespoň tváří. Pak mi dojde, že když si přendám hrnek z jedné ruky do druhé, prsten bude před Essekem ukrytý spolehlivě a budu mít volnou ruku... no to jsou objevy. Pozlobím trpaslíka přes látku kapsy a pohladím hlavičku, sotva na mě vykoukne. Začíná se mi od toho bolavého, zklamaného, zoufale nešťastného jádra oddělovat nějaká tenounká vrstvička vědomí, které zvládá líp reagovat a snad i přemýšlet - když toho není moc naráz. "Přijedu, Alexandře," řeknu a nejspíš mi hlasem proniká úleva... měl bych to zvládnout sám, vím to, zvládnul bych, kdybych musel... asi... ale já sám tak strašně být nechci, tedy vlastně chci, ale... a na Esseka se skoro nedokážu ani podívat. Ale přijedu, ano? Přijedu. Nějak už přijdu na to, jak se dostat ven, a to je zdá se moje jediná starost. Proč mě Alexandr nemůže vyzvednout mě řešit nenapadne, prostě to přijmu jako fakt. Říká zařídím, tak i to přijmu jako fakt. "Beru jakékoli nápady, jak... jak se zbavit Esseka," dodám. "V nejhorším ho požádám o knihu..." V duchu si povzdechnu. "Omlouvám se... nemyslí mi to." Jako by si mohl nevšimnout... vždyť se mi plete jazyk i v myšlenkách. To je šílený, ať už je to pryč, ať se stane něco, abych se toho balvanu zbavil, vyšel z té mlhy ven... jenže to bych musel být schopný o tom všem přemýšlet, mluvit, alespoň si to znovu připustit, ale to nejsem. Kdykoli se dostanu ke slovům "Alister by si všiml", všechno ve mně zamrzá. Dopiju hrníček runšinu. Na tenhle se musím obléct. Potom si odpočinout, vypít druhý, poslat Esseka pryč a dostat se ke dveřím... ani nevím, co mi připadá horší. Ale je to plán. Jiný nemám, čím ho vylepšit mě nenapadá. Musím nechat vzkaz... ve stole určitě budou nějaké papíry. Taky sbalit sušenky pro Kiliho. Zvládnout si uvědomit, co z toho je důležité... Maně si přejedu rukou po tváři. Vnímám se zvláštně, vzdáleně. Potřebuju za Alexandrem. S ním jsem byl opravdový v každé chvíli, udržel mě na zemi jen tak... prostě jen tak, stačilo teplo jeho rukou. Nezasloužené... vítané... jak si jen můžu dovolit vůbec žádat jeho čas, pozornost, já... nemysli, jen konej. Vstaň. Dojdi ke skříni, Když si vybereš všechno černé, nějak se to sejde. Můžeš se tam opřít, hlavně nepadat, a kdyby došlo na nejhorší, včas si sednout. Dá se to zvládnout... musí. "Jenom... jenom se chci obléct," pokusím se říct dost hlasitě, i když je to víc k ohništi přede mnou než k Essekovi. Přání je to jistě pochopitelné, spát stejně nebudu, tohle je oděv velmi nedostatečný, pořádné oblečení mi pomůže si uvědomovat, že není čas na spaní. Promiň Kili, kapsa je fajn, ale mám tam hrozně příjemné svetry, slibuju, že se ti budou líbit. "Zvládnu to..." hlesnu v předtuše nevyhnutelné otázky. Prostě musím... I když je svět za tlustým sklem. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, čtyři ráno, v pokoji, dům Nicholase Kytelera Šup do naha!
„Dobře,“ odpověděl nepříliš pozorně. Vnímal vůbec, co říkáš?
Teprve, když ses začal zvedat, k tobě Essek zvedl pohled. Zvládneš to, říkáš. Chvíli pozoroval, jak kladeš jednu nohu před sebe a jak bojuješ s únavou cestou ke skříni, ale… nezakročil. Opravdu to začínalo vypadat, že to zvládneš. Nesmyslně se u toho zadýcháš, skoro bys potřeboval si po každém kousku oblečení sednout, ale nakonec to zvládneš, jenom to nebude jednoduché…
„Hmm, poslat ho pro knihu není ideální,“ podotkl Alexandr na druhé straně, zatímco se pomalu a opatrně začal zvedat z postele. „Eliáši, nikdo nesmí vědět, že jsi u mě. Rozumíš? Byl by to malér. Dříve či později by Essek hledal tady. Nemáte v koupelně jitřenku snovou? Používá se na pleť. Je to taková fialová lahvička. Pár kapek do nápoje by ho uspalo. A následky nejsou trvalé,“ dodal.
Do koupelny každopádně budeš muset, pokud se nechceš svléknout do naha před Essekem, který tě i nadále bedlivě pozoroval. To nemohl koukat jinam? Ještě před chvíli se zdál ponořen do své četby, teď na tobě mohl oči nechat. Ve skutečnosti hlídal, že se opravdu udržíš na nohou a že nemusí zasáhnout. Byl k tomu připraven, víš, kdykoliv vystartovat a chytit tě do náruče, kdyby se ti najednou zatmělo přes očima a ztratil jsi rovnováhu. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Opřu se čelem o polici a unaveně zírám na... asi svetry... začínám uvažovat, jestli by opravdu vadilo vlézt do taxíku v županu. Jenže zvládnout to potřebuju sám už proto, abych věděl, jestli se vůbec dostanu ven. Alexandrova slova mě dokonale zmatou, nejsem sto si je přebrat. Myslí to... vážně? Jsem připravený ho poslouchat dost bezmyšlenkovitě, ale tady najednou narazím do jednoznačné zdi nereálna. Nedává to smysl na žádný způsob. Nenakapu Essekovi nic do pití prostě proto, že není technicky možné, aby si toho nevšiml. Nenakapu mu tam nic, ani kdyby to možné bylo. Taky se potřebuje vyspat, naznačí mi v hlavě hlásek možný směr úvah, on ti dělal horší věci... Ne, to nejde. "Tak to se mi... ulevilo, že nejsou trvalé," řeknu a vytáhnu jeden ze svetrů. Vypadá přesně tak, jak jsem slíbil Kilimu. Velmi hebce... příjemně... Essek ve skutečnosti ví, co je dobré. Jen na to kašle. "Polibku z pravé lásky... by se nedočkal." Ve skutečnosti mi právě díky Alexandrovým slovům dochází něco, co jsem si plně uvědomil až teď. Essek samozřejmě bude vědět, kde jsem. Samozřejmě. Bude to vědět hned, od první chvíle... prostě proto, že není jiná možnost. Na okamžik strnu s rukou napřaženou před sebe, než měkce klesne do měkkých látek. Budu ten... vzkaz... muset formulovat velmi jednoznačně. "Soukromí, prosím," řeknu, když mi dojde, že se dívá. "Stačím se... posadit... kdyby něco." Tohle je asi nejhorší ze všeho, snad horší, než kdyby mi pomáhal. Když se dívá. Cením si svého soukromí a i když bych před ním zvládl trochu holé kůže, už ne to, jak strašně mi to nejde. Mimochodem domnívám se, že by bylo zcela přijatelné mít kalhoty na běžné nošení na gumu, knoflíky jsou vynález zla. Jenže i to je mi vlastně jedno, na povrch se tyhle myšlenky neproderou - jestli se neodvrátí, já se jen otočím zády, co půjde obléct se županem, obleču se županem, pak už jen vyšťouchat trpaslíka z kapsy a pokračovat dál. Funguju alespoň nějak proto, že jsem dostal cíl - dostat se k Alexandrovi. Ohledně těch věcí, co se snažím v sobě zpracovat, cíle schází, jsou jenom propasti. Takže... k Alexandrovi. Obléct. Nevím proč mám pocit, že Alexandrovi ten pohyb taky nejde, jestli si do něj promítám sebe, nebo se čarodějové přeci jen neléčí zase tak rychle, ani když do ždímačky nevlezou dva dny za sebou... "Jak jsi na tom?" hlesnu a znovu se opřu o polici, pohladím Kiliho, který se pokouší zalézt do rukávu kostkované košile, která je tu určitě jenom jako projev smyslu pro humor. Natáhnout si svetr je zajímavý oříšek... je v něm spousta otvorů různými směry, v některých prosvítá světlo a v jiných propast... ve které je taky nakonec světlo... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, čtyři ráno, v pokoji, dům Nicholase Kytelera Šup, šup. Neflákat se, oblékat!
Vzhledem k tomu, že při oblékání neusneš ani ty a případnou ránu na podlahu uslyší, nedělalo Essekovi problém navrátit se pozorností zpátky ke knize. Bylo pozdě. Nečetlo se mu zrovna nejlépe, vlastně se každé stránce věnoval podezřele dlouho, ale postupoval pomalými krůčky vpřed.
„Zabere to do pár vteřin,“ pokračoval Alexandr, přesvědčený, že tvá poznámka byla jenom dobře zastřený souhlas. „Možná si trochu pospí, ale popravdě… z toho, co jsem slyšel, mu to neuškodí. Vlastně by nám za to měl později poděkovat,“ zasmál se.
Kili na poličce nakouknul do rukávu jedné košile, pak do druhé, pak objevil kouzlo kravat a jeden úhledně složený balíček shodil z poličky, až červená kravata vytvořila na ramínky pod ní velmi podezřele vyhlížející klouzačku. Připravit! Pozor! Tři, dva, jedna! Chystal se opravdu skočit?
„Ach,“ zarazil se Alexandr nad tvou otázkou. Ne, tohle nebylo něco, do čeho by chtěl zacházet. S tebou. Nebo s kýmkoliv. Všechno, co o něm potřebuješ vědět, je, že je zcela nezranitelný a naprosto v pořádku. „Bude to dobré,“ spokojil se nakonec s nicneříkající odpovědí. „Co ta lahvička?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Lahvička..." Na chvíli netuším, na co se ptá. Svetr byl horší, než jsem čekal, a to ještě musím dostat ven vlasy. Ale je na kůži příjemný a hřeje, co víc si přát. Venku stačit nebude, ale se sakem to přežiju a nikde chodit stejně nebudu. Jestli vůbec, protože... lahvička. No jasně, lahvička. "Není mu to kam nalít," zestručním problém číslo jedna. "A kdyby..." Lákavé, tak moc lákavé. Někam ho poslat, hrnek s runšinem, na který z křesla bezvadně vidí, zatím maličko vylepšit. Poplach by vypukl až v šest, ale třeba by nešel hned probudit. Jenže... já za Alexandrem chci. Nemusím, přežiju to, všechno přežiju, jako vždycky. Jenom chci... k zbláznění moc, potřebuju ho, aby to ve mně přestalo křičet... ale to nestačí. Ne na takovou věc, jako uspat někoho pleťovou vodou. "Nemohl bych... nemůžu mu to udělat. Řeší případ..." Nevím, proč hledám důvody, místo abych to shrnul do prostého 'není to správné'. Snad nechci Alexandrovi naznačovat, že dělá něco 'nesprávného' - a já nechci - myslí to dobře, chce mě u sebe, vymýšlí, jak to udělat, a já jsem jenom vděčný a nic víc, až i to ve mně bolí... "Vymyslím to," přislíbím sobě i jemu a natáhnu ruku, abych přidržel kravatu a Kili se po ní mohl sklouznout dolů přímo do mojí dlaně. Alexandr o svém stavu mluví způsobem, že to zřetelně není dobré. Jenže co už s tím... třeba si bude snadnější olízat rány z bitev, když bude poblíž někdo, kdo je na tom podobně. Nebo hůř, to je jasné... nevím, prostě nevím. Vím že mluvím a konám, ale jako by to všechno byl jen instinkt. Kiliho si posadím na rameno. "Vyndáš mi vlasy?" brouknu na něj, abych ho zabavil, a naplánuju si cestu k psacímu stolu. Je tam židle, v šuplíku jsem skoro určitě viděl nějaké papíry. Essek z křesla neuvidí, co píšu - a já ušetřím čas, až ho odlákám z pokoje. Mít elán se ohromovat, pochvalně se poplácám po rameni. Jen kdybych se blížil představě, jak se ho zbavit. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, čtyři ráno, v pokoji, dům Nicholase Kytelera Udělej to pro mě.
„WAAA,“ udělal Kili nadšeně, až Essek zvedl hlavu od četby a ohlédl se k vám. Smích trpaslíka zněl měkce, skoro jako jehly padající na kamennou podlahu vykřikujících pisklavými hlásky wa-wa-wa-wa.
„Případ se mu bude řešit lépe, až se vyspí,“ nenechal se Alexandr odradit. Byl to dobrý nápad! Řešil všechny vaše problémy, prostě si Essek schrupne a… „Bude to tak nejlepší. On se vyspí, budiž mu to přáno, já tě dostanu sem a ty, až se vrátíš, budeš zbaven Luny a všechno bude, jak má být. Proti tomu necekne půl slova ani on. No tak, Eliáši,“ oslovil tě zase tak něžně, „udělej to pro mě, hmm?“ pousmál se maličko, jako by se k tobě naklonil, zrovna když jsi usedl za stůl a v šuplíku našel papíry s inkoustovým perem,
Ve skutečnosti si Essek hrnek runšinu nehlídal. Neměl proč… Seděl otočený ke krbu, bokem k psacímu stolu i k malému kulatému stolku mezi křesly. Kdyby sis zašel pro svůj hrnek nebo si chtěl nalít z konvičky, ani by neotočil hlavu, jak se mu konečně podařilo zabrat o studia tvého malého problému.
„Co děláte?“ prohodil bez většího zájmu, jenom aby na tebe dával pozor. A zkontroloval, že jsi u stolu neusnul. Všechny ty výhružky předtím platily!
„Wa,“ souhlasil Kili ochotně, přičemž ti nešikovně začal tahat vlasy ze svetru. Moc mu to nešlo, ale snažil se hodně… až na to, že mu v jednom okamžiku podklouzla nožka a už ti visel za dlouhý pramen vlasů na zádech. „Waaa!“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Nespím," odpovím Essekovi. "Jen... pár poznámek." Nemusím nic vysvětlovat, asi... nevím. A je to opravdu jenom pár slov, která s pozoruhodnou neobratností, která mě skoro fascinuje, vykreslím na papír. V jednom okamžiku mi pero z nepozornosti sjede ve zrádné klikatici... ale jen to zaznamenám a pokračuju dál. Ve skutečnosti to určitě trvalo jen chvíli, i když mi z jistých obav před Essekem připadala dlouhá. Je to pohyb, na který jsou ruce zvyklé, i ztuhlé vyčerpáním ho zvládají s jistotou dávné zkušenosti. Papír pak na několikrát přeložím a strčím do kapsy... zadívám se na stěnu před sebou s vědomím, že se potřebuju vrátit do křesla, a možná sbírám síly a nebo to jen odkládám. Nebo možná zkouším přijít na to, jak odpovědět Alexandrovi. Ale asi... po pravdě? I když je mi za ni trochu trapně... Je tak blízko, že se stačí jen nadechnout, abych ucítil jeho vůni. "Nemůžu," řeknu unaveně. "Promiň... Kdybych za tebou musel, tak to udělám, ale já jenom chci..." Hlas mi zrádně zakolísá. Chci tak moc, že bych se byl ochotný prokousat horou. Je to momentálně jediná věc, co chci, na nic dalšího mi schopnost soustředit se ani přemýšlet nestačí. "A to není... dost- JAU!" vyjeknu leknutím a nečekaným bodnutím na hlavě. "Kili," vydechnu, "já tě..." - opatrně nahmátnu do ruky, přinutím pustit zbylé vlasy a jemně přitisknu k hrudi, samozřejmě, cos myslel, mrňousku. Mám raději hladit, rozumím. To je jediná bezpečná věc s trpaslíkem. Opřu si loket o stůl a čelo zapřu do dlaně. Zábleskem bolesti z vlasů mi výhružně zatepalo v hlavě, ale byla to jen maličkost a věřím, že se to rychle utiší. Něco jsem... Au. Někde ve mně je taková potřeba se rozbrečet, že mi slzy vyletí málem i z takové nicotnosti. Okamžik trvá, než se ovládnu a dokážu doříct to bezmocné: "Něco vymyslím..." |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, čtyři ráno, v pokoji, dům Nicholase Kytelera
„Hmm,“ udělal Essek. Opravdu jsi to vysvětlovat nemusel. Přišlo mu to jako přijatelné vysvětlení.
Alexandr se odmlčel. Snad chtěl ještě něco říct a přitlačit tak na pilu. To jsi pro něj nemohl udělat aspoň tohle? Zahladil bys tak stopy, koupil bys vám šest, možná i osm hodin spolu, než se Essek probere. Prostě by si pospal. Na to, jak ses dušoval, že se chceš zbavit Luny a že ti na něm záleží, se to do činů nepřelévalo. Komukoliv jinému by to vyčetl, vlastně měl sto chutí tě ještě pošťouchnout, ale… Záleželo mu na to. A chtěl tě vidět. A tak mlčel.
„Waa,“ zašvitořil Kili. Ochotně se ti přitiskl na hruď a pohladil tě na hebkém svetru – velmi hebkém svetru! Tak ten je parádní! Hladky hladky hladk. Měl jsi pravdu, trpaslíkovi se líbí.
„Dobře, dobře,“ vydechl po chvíli, přičemž si navlékl tenký sametový župan a zamířil z pokoje ven. „Vymysli. Věřím ti… Zavolám ti ten taxík.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Trpaslík se nadšeně mazlí se svetrem a já se chystám vrátit k hrnku runšinu. Tomu druhému, co mě má dostat ven, přede dveře. S hlavou v dlani přemýšlím, jestli by mi prošlo prostě... odejít. Neposílat pro knihu jeho, odejít pro ni sám. Moc nevěřím, že by mě nechal, hlídal mě i u šatní skříně, ale třeba...? Vzkaz bych nechal u dveří. Proč jsem vlastně nesouhlasil s něčím tak prostým, jako... uspat ho. Vždyť o nic nejde. Já bych spal až k uzoufání. Kdyby to vydrželo alespoň pár hodin a vletěl k Blackwoodům až pak, kdy bude starý Blackwood pryč... pořád nechápu, proč kvůli němu tak vyváděl. Nemůže to být taková příšera... ale asi bude... nemůže být, jestli je adeptem na arcimága, lidi by mu nevěřili... Zamrkám. Nebýt Kiliho hemžení a mé snahy ho chvílemi zachytávat, už se mé 'nespím' začínalo plynule překlápět v 'jejda, Luno, dlouho jsme se neviděli'. Alexandr mi věří a já nevím, co si počít. Ale budiž: řeklo se krok za krokem a teď mě čeká návrat do mého křesla. Třeba se v doušku runšinu nějaká inspirace objeví. Zatím ta jediná zní jasným hlasem: nech to být. Zůstaň tady. Rozběhneš se za Alexandrem, až u něj bude prázdno, a taky Essek až odejde po svém. Škoda, že čaroděje nepomůže zamknout v koupelně... uměl bych vyčarovat nějakou bariéru...? Zatím se třeba alespoň srovnáš a nebude hrozit, že se sesypeš Alexandrovi v náručí... chce tě tam, chce tě k sobě... Usadím se v křesle a naliju si runšin. Každý zvuk zní zvláštně významně a skoro provinile, jako by se snažil naznačit Essekovi, k čemu se chystám. Jsem vážně příšerně špatný materiál na konspiraci. Ale moment... abych si ještě nenaběhl. "Dokáže říct, za jak dlouho přijede?" zeptám se Alexandra, když mi dojde, že se taxík vzáptětí po zavolání nezhmotní za dveřmi domu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, po čtvrté ráno, v pokoji, dům Nicholase Kytelera Tři kolem tebe
„Řekl bych, že tak do patnácti minut…? Zeptám se,“ odpověděl Alexandr.
Opět se odmlčel. Nějak jsi věděl, že přechází z místnosti do místnosti. Že našlapuje obzvláště opatrně a že sleduje stíny u dveří, jestli z nich náhodou nevystřelí někdo ze služebnictva. Nevěnoval ti teď pozornost, možná se dokonce utápěl ve vlastních úvahách, které se všechny točily – jak jinak – kolem tebe, ale moc sdílný nebyl. Proč vlastně nic neřekl? Bylo to zvláštní. Měl trvat na tom, že to pro něj uděláš. Chtěl jsi! Potřeboval jsi ho, potřeboval ses zbavit Luny a on – potřeboval tebe?
„Okamžik,“ řekl prostě, aby získal chvíli jenom pro sebe – a mohl si zavolat, všechno zjistit a pak se k tobě vrátit.
Po tom jediném slovu nastal okamžik ticha. Kili ti přeskočil z jednoho kolena na druhé, vylezl si na opěrku ruky a z vyvýšené polohy si prohlížel tu pěknou bělomodrou mísu. Nebylo tam pod pokličkou něco dobrého? Mňam mňam? Neříkala ona Rin něco o sušenkách? Kromě maličkých roztomilých „waaa“ ticho přerušoval jenom pravidelný zvuk otáčejících se stránek, než se Essek zavrtěl a zvedl zničehonic hlavu.
„Doufal jsem, že je tahle kniha slibná,“ promluvil zamyšleně „a ona opravdu je… Rozebírá se tu proces, kterým je možné ohrozit démona v čarodějném hostiteli. Někdy mu pak nezbyde než se pustit. Problém, samozřejmě, je ten, že také může hostitele zabít předtím,“ zabručel pochmurnějším tónem, „ale myslím, že jsem přišel na způsob, jak tenhle proces adaptovat tak, abychom Lunu přiměli si myslet, že je v nebezpečí a zároveň vás ochránili. Tohle potvrzuje mé teorie,“ poklepal prstem spokojeně na stránku. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro "Dobře..." Patnáct minut je obrovská spousta času. Taxikář by určitě vydržel chvíli čekat, takže na cestu ven bych si měl vyhradit... pět je až až, musí to vyjít přesně, aby mě nikdo nestačil vrátit. Mám deset minut na vymyšlení čehokoli... ale je to jako bloudit v mlze. To ho vážně požádám o čaj...? Vždyť to nestihnu... já se ho snad nakonec vážně zeptám. Kdybych si dokázal uvěřit, že budu mít dost sil na pořádnou řeč, argumenty a hádku, udělám to. Místo toho jen natáhnu ruku a položím ji na pokličku misky. Šebejzující trpaslík, mít ocas, právě si jím podmete nohy. Abych ho navnadil, trochu poklepu prsty. Tak co... otevřít, neotevřít... já ti nevím, mám? "To zní jako skvělý pokrok," řeknu ke Kilimu. Jen částečně se mi povedlo zachytit, co Essek říká. Zbavovat se Luny mi teď připadá skoro zbytečné, což je v dost ostrém kontrastu vůči snaze za žádnou cenu neusnout. Pomalu zamrkám. "Ale víte, že nás slyší?" Stejně nečekám z téhle strany úspěch. Oceňuji snahu - ne jen formálně, doopravdy. Není to jeho obor a chápu, že se snaží prokousat něčím, co je mu vzdálené. Ale měl na to několik týdnů. Alexandr přišel s jedním řešením okamžitě a mluví málem jako by na druhé hodlal přijít ještě dnes. Vím přesně, na koho potřebuju vsadit. Přestanu mučit Kiliho nejasnými náznaky a pootevřu pokličku. Ano, jsou tam sušenky. Určitě ti voní pod nos. Rin mi přišla jako někdo, kdo je sám peče a pak s láskou skládá do krabice... a jestli já jsem někdy předtím... opatrně, neslyšně, zhluboka se nadechnu. Nebudeš brečet. Všechno se znovu naučíš, dostaneš učitele, budeš se dívat kolem sebe... Posunu pokličku víc, aby si mohl vzít. Alespoň někomu ať vylepším den. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, půl páté, v pokoji, dům Nicholase Kytelera Tři dva jedna!
„Chm,“ udělal Essek, „za zkoušku to stojí… Něco jiného je slyšet a cítit, jak vás tělo hostitele trhá na kusy. Zkusíme to ráno, pak mám ještě pár rituálů, které by mohly zabrat.“
Z toho, jak odhodlaně zabodl pohled do knihy a pokračoval v četbě, jsi usoudil, že bys ho neměl rušit. Nevzdával se. Možná neměl vždy čas věnovat se tvému malému problému naplno, záležitosti arcimága a osud města byl zkrátka důležitější, ale vždycky se k tomu vrátil. Dokonce i teď, kdy by mohl dávno spát, se nevzdával.
„Tak za dvacet minut,“ ozval se Alexandr po chvíli. „Uvidíme se pak. Potřebuji se ještě o něco postarat, než přijdeš… Auto bude čekat před domem, na severní straně.“
Možná by nebylo špatné doplahočit se do koupelny pro mobil, který zůstal položený na umyvadle? Aspoň bys věděl, kolik je přesně hodin? A možná bys dokonce v pootevřené skřínce zahlédl fialovou lahvičku označenou krasopisným jitřenka snová. Byla tam. A čekala na tebe, kdyby ses ji rozhodl použít. Možná při pohledu do zrcadla usoudíš, že by ti menší kosmetická pohotovost neuškodila.
Deset minut před okamžikem O, zrovna když jsi posbíral odvahu si s Essekem promluvit, požádat ho o čaj, nebo si zajít pro knížku, se stal zázrak. Neodpověděl. Místo toho mu kniha sklouzla do klína, hlava si našla místo na opěradle, které nevypadalo pohodlně a zítra ráno se mu nepochybně vymstí tahavou bolestí v krku, a hruď se mu zhoupla hlubokým výdechem. Usnul. Prostě usnul… právě v tu pravou chvíli, abys mohl nenápadně proklouznout skrze dveře a zamířit ven. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Trochu nevěřícně na Esseka po jeho slovech zazírám. Možná bych mu měl říct, že Luna je dost inteligentní, právě teď nepochybně velice bdělá, a taky že už nikdy, nikdy proboha nechci zažít chvíli podobnou té se Stínem, ale - jsem ochotný to zkusit? Jsem. Jsem ochotný zkusit naprosto cokoli. Takže proč mu to vymlouvat. Místo dalších slov nechám Kiliho sušenkovým orgiím a sám se odplížím do koupelny. Alexandr měl dobrý odhad, jitřenka snová tam leží na poličce, jen tak, připravená omylem se při péči o pokožku dotknout rtů. Zaslechl jsem cosi o tom, že pro krásu se musí trpět, ale riskovat pro ni půl dne spánku... Postavím ji na umyvadlo a chvíli na ni zírám. Pak pohlédnu i na sebe, tedy... zkusím to, ale pohled bezděčně utíká stranou a v hrdle se mi svírá. Vidím jen propast. Nesmím nad tím začít přemýšlet, jsem příliš blízko nenávisti k sobě samému. Ale i to jsou další kousky toho, co dál. Opláchnout tvář, i když všechno to tmavé jsou stopy únavy a z té voda nedokáže smýt nic. Zaplnit si kapsy; a o chvíli později, s pocitem nevěřícného úžasu a nezaslouženého štěstí, z nich znovu něco vyndat... a vložit zase cosi jiného, asi proto, že je to teď pro mě tak snadné. Hlavně tiše... 'tiše' ukazuju i Kilimu. Tiše, prosím. Rád bych Essekovi alespoň podepřel hlavu, nebo přes něj hodil župan, ale netroufám si. Připíšu na vzkaz jednu dvě rychlé věty, hodím si přes ramena sako a kolem krku nešikovně omotám šálu. Kiliho do kapsy, tiše, mrňousku, budeš u mě, ano... všechno tak zoufale, zoufale namáhavé, neobratné, k vyčerpání pracné, pomalé. Minuty odtikávají jedna po druhé. Už přeci vím, že když mám dobrý důvod, vykřešu ze sebe víc. Teď ho mám... a tak za každým tím nemožným pohybem následuje další. Krok za krokem ze dveří, a pak si představit vstupní halu. Už jsem to dokázal, dokážu to zas. Prosím. Prostě ven. A za mými zády na malém stolku, vedle prázdné konvičky runšinu, který mi teď pomáhá utéct z místa, kde chci být, leží papír s roztřeseným vzkazem, zatížený lahvičkou jitřenky snové: Nejezděte pro mě. (Potrženo. Dvakrát.) Do večera se vrátím. A pod tím malé PS: Nepoužil bych ji, i když bych tím získal svůj čas. Věřte mojí soudnosti i dál. Prosím, nejezděte (podtrženo) pro mě. Bez podpisu; ale něco mi říká, že Kiliho podezřívat nebude. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, půl páté, před domem Nicholase Kytelera
Když ses soustředil na obraz vstupní haly, dveře ti otevřely výhled jenom na další chodbu. Mohl bys takhle pokračovat dál a dál, navždy bloudit nesmyslně se proplétajícími chodbami, ale to by ses brzy uhnal. Naštěstí ses pak pokusil vystoupit rovnou ven, přesně jak to udělal Petr, a za dveřmi jsi našel příjezdovou cestu vedle garáže. Essekovo auto bylo dávno pryč. Zřejmě ho někdo zaparkoval do garáže, nebo to možná udělal sám, když tě nechal ve sprše.
Mimochodem, když už je řeč o sprše, lilo jako z konve. Snad si Kelliwig musel vynahradit vzácný sluneční den pořádnou noční bouří, protože dešťové kapky divoce čeřily hladinu obrovských černých zrcadel topící kamenitou cestičku kolem domu. Podařilo se ti seslat umbracula, ale kapky na tebe útočily ze všech stran a bylo těžké se jim všem ubránit.
Taxík tady na tebe nečekal. Samozřejmě, že ne, nevyšel jsem z domu na severní stranu. Stačilo si vybavit mapu města, abys věděl, že sever je směrem k řece a dlouhému mostu na druhý břeh. Nezbývalo ti než se vydat deštěm a dům obejít, nebo následovat příjezdovou cestu ven z pozemku, obojí tě dovede správně. Do hlavní brány se naštěstí stačilo jenom pořádně opřít, aby se zaskřípáním otevřela. Essekovi i Petrovi se otevřela sama od sebe – jako by kouzlem? –, ale tebe nepoznávala. To už jsi však za vysokým živým plotem viděl žlutou kapotu rozsvíceného auta.
„Kyteler?“ zahulákal taxikář. Byl to baculatý chlapík ve středním věku, docela od rány, a zakýval hlavou, že ano, čeká na tebe. „Počkejte,“ koukl na tebe podezřívavě, protože bez deštníku jsi musel být mokrý jako pes, a honem ti vzadu vystlal sedadlo dekou, než tě pustil dovnitř. „Jedete na Kopeček, že?“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Opřu se na chvíli ve dveřích a s úlevou se nadechnu čerstvého nočního vzduchu. Další háček otupený, zlomený, rybka se o něj jen otřela a poskočila proti proudu o kousek dál. Vážně budu potřebovat důkladnější přednášku, jak prostor v domě funguje, tohle je hrozný nesmysl. Jestli Essek tak málo věří mojí soudnosti, raději se zatím odstěhuju někam pryč, tohle přeci nemám zapotřebí, utíkat jako zloděj, bludištěm ze zlaté klece... Ale... to nebude potřeba. Zbavím se Luny, vím to. Brzy, dnes. Záleželo mi na tom... a určitě bude zas. Až moc čerstvého vzduchu, jak zjišťuju vzápětí. Chlad a vlhko, které jsem nikdy nesnášel dvakrát ochotně, mě okamžitě rozechvějí kdesi pod kůží. Chvílemi jsem si jistý, že i na tu zimu a třas jsem moc vyčerpaný; žel, bylo to jen zbožné přání. Projít bez opory zdí k bráně... a ven, na ulici... jde to, půjde to, zvládnu to - vidíš, Stíne, nevzal jsi mi úplně všechno, nejen dýchám, taky ještě umím trochu něco chtít - umbracula je vážně málo, musím se naučit účinnější kouzlo - klid, Kili, zůstaň kde jsi. Já vím, pohladit. Stejně kapsu opatrně hlídám, aby najednou nevyskočil a neutekl. Nepřišel mi jako zvířátko, ale jestli má sklony se tak chovat, a kůže na rukou toho budiž důkazem, tak hlavně žádné zbytečné utíkací nehody. "Ano, Kyteler," odpovím tomu chlapovi, co by mě mohl zlomit jako sirku a ani bych si neškrtnul, a zním si zvláštně. Od Alexandra je to podivný popud, nepohoršuje mě to ani v nejmenším, jen je to... zvláštní... k tomu domu a lidem v něm patřím a jsou úžasní, někteří pořád, jiní když mlčí; a jako osten mi pronikne do srdce, jak strašná je škoda, že já... smiř se. Smiř se už konečně... Svou odpověď jsem vyslovil moc potichu a tak promluvím znovu, když, s tak nekonečnou námahou ve snaze klást nohu před nohu, blížím se k němu. "Už jdu... ano, na Kopeček." S úlevou klesnu do auta, zdaleka ne tak pohodlného, v jakém už jsem se dnes večer projel. Hlídám Kiliho, aby nevyskočil ven, nechci zjišťovat, jak by ho taxíkář vnímal, ani jestli je dobrý v tom, jak leknutím nenabourat. Sucho a teplo jsou jako vždy spolehlivým pošťouchnutím směrem ke spánku, ale teď mi pomáhá neklid z přítomnosti cizího muže a jistá obava, aby si nemyslel, že jsem opilý. "Doufám, že jste nečekal dlouho," řeknu, abych nám oběma pomohl překonat předjitřní únavu jakousi snahou o konverzaci, ale snadno mi dochází, že svým unaveným, popleteným jazykem tomu dojmu jenom přidám. Nevadí... vždyť na tom nezáleží. Nespi. Hlavně nespi, tady by to byl problém na druhou, vždyť co by si s tebou počal... znovu zašimrám Kiliho, jeho hemžení přeci jen pomáhá. Tohle město je vážně zbytečně veliké. Jestlipak bych se od Weira dokázal naučit to jeho přemisťovací kouzlo...? |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, před pátou, před domem Nicholase Kytelera Tak blízko!
„Ne,“ odpověděl taxikář sdílně a rukou zašmátral na rádiu pod měřičem ujeté vzdálenosti, aby dal hudbu víc nahlas. Víte, kolik je, chlape? Nevíte, samozřejmě, že nevíte, zrovna jste vypadl z flámu, ale rozhodně není čas si povídat.
Z rádia se linula hudba, kterou by každá slušná dívka označila za ukřičenou a hned by změnila stanici, ale taxikář spokojeně poklepával prsty na volant, zatímco se rozjel deštivou ulicí. Pouliční světla se za mokrým okénkem leskla jako hvězdy natahující se po projíždějících autech. I když byla snaha popovídat si poněkud nerudně utnula, byla to i dobrá zpráva, v tomhle rachotu opravdu neusneš…
Kili ti poslušně seděl v kapse a užíval si tvé pozornosti. Ano, pohladit! Ve tmě a dešti bylo přeci jenom těžké určit, kudy přesně jedete, ale prázdno mostu jsi poznal bezpečně a zastávku nad Trolím trhem také. Pokračovali jste směrem k univerzitě, pak jste zahnuli ke knihkupectví a nakonec jeli nahoru do kopce, kde byl Alexandrův dům. Byl jsi blízko!
„Třicet dva liber,“ oznámil taxikář, když taxík zastavil.
V domě se nesvítilo. Spojení mezi prsteny se utnulo už dávno, nejméně před půlhodinou, a ty… netřeba dodávat, že jsi u sebe neměl ani halíř. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jednou přijde den a tohle město se mi poskládá do sebe, jednotlivé ulice budou navazovat, trefím kam potřebuju... teď jsem rád, že zachytím alespoň něco. Ale je to zase o něco víc než včera a to se počítá. Hudba je bez nadsázky příšerná a něco mi říká, že takhle by to v taxíku rozhodně vypadat nemělo. Budiž, účel světí prostředky: já odpočívám, roztřesený ještě z té výpravy z pokoje až ven, jako bych za sebou měl maraton, v hlavě mlhu a reakce zpomalené tak, že za volant bych se nepustil ani kdyby šlo o život... a on naopak neodpočívá a k mému nemalému úžasu si dokonce bubnuje prsty do volantu, takže se mu to vážně líbí - pozoruhodné. Kili je také podezřele čilý, ale tím líp, usne pak u Alexandra... hmm... nějak mě nenapadlo, že by mohl Alexandrovi vadit, ale možná bych měl brát Essekův postoj za dost typický a výmluvný. Na druhou stranu... jeden trpaslík je v tom všem asi už to nejmenší. Zabočíme k ulici Na Kopečku, kde jsem se teprve nedávno s takovou neochotou nutil do každého kroku a přel se s Leopoldem a nevěděl ještě ani jak se jmenuju - a noc protne vlnka zelenkavé magie. 'Alexandře, jsem tady,' oslovím ho ve chvíli, kdy vůz zastaví a taxikář mě lehce zaskočí svou žádostí. Jedna kapsa prázdná a ve druhé trpaslík. "A taxikář má jisté náročné požadavky na svou odměnu," dodám, zatímco otvírám dveře, abych mohl vystoupit. I tady nesmyslně lije, to zdejší počasí je vážně k zbláznění. Jinde bych ochotu vypršet se v noci ocenil jako snahu, tady je to spíš rozcvička na ráno; a ten chlap vypadá jako někdo, kdo si mě s chutí podá, jestli jen naznačím... no, to s těmi kapsami. "Měl jsem být něco jako zásilka na dobírku," řeknu do staženého okénka, zatímco tahám z kapsy mobil, abych vypadal jako že situaci řeším. "Okamžik prosím." Ehm... "Alexandře...?" Potemnělá okna mě trochu zarazí - vlastně docela dost - nebylo by zase tak překvapivé, kdyby při čekání usnul. Ale prve se mi ho podařilo probudit... a teď už mám ohledy mnohem menší, protože další možnost je jen vrátit se domů, zatřepat Essekem a poslat zaplatit účet jeho, což by bylo tak neskutečně trapné, že... jen to ne, prosím. Elán něco dalšího vysvětlovat dokonale schází, jsem rád, že jsem se dostal z auta bez pomoci. S mobilem u ucha, abych ho ujistil, že na věci se pracuje, je v běhu a nic špatného se neděje, jen nejistě přešlápnu, opřu se dlaní o střechu auta a odolám touze se o ní opřít i čelem, a nebo tak vším ostatním, a přeci jen to ještě zkusím znovu. "Alexandře...!" |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, pět ráno, před domem Nicholase Kytelera Prší!
„Posloucháte stanici Metalwig, což je CO?“ ptal se moderátor rádiové stanice zrovna ve chvíli, kdy jsi vystupoval z taxíku. „Přesně tak, nejlepší metalová stanice v celém Kelliwigu. Slyšel jsi to, Jeremiáši, co dneska v noci zjistila policie?“
„Jo, Luciáši, slyšel jsem to,“ pokyvoval hlavou druhý chraplák. „Máme v Kelliwigu sériovýho vraha, copak je na světě něco metalovějšího? ARR!“
„Ale teď vážně,“ pokračoval Luciáš. „V brzkých ranních hodinách našla policie tělo jednoho ze zmizelých studentů. Pachatel nebyl dopaden a policie záležitost vyšetřuje…“
Taxikář se zamračil. Tohle slyšel nechtěl! Máš naprostou pravdu. Pokud mu někdo nezaplatí, roztrhne tě jako hada – nebo spíše užovku, jak rychle zjistíš, když tě chlap následuje ven z taxíku. Postávat v dešti se mu nechce, ale riskovat, že mu zdrhneš, taky ne.
„Samozřejmě,“ odpoví nabručeně – a vůbec to nezní trpělivě. Alexandře, pomoc!
Zelená nitka se rozpadla už za letu. Volaný účastník hovor nepřijímá! V tom – doslova z čistého nebe – vzduchem prosvištěla poskládaná bankovka a přistála na okýnku. Přímo vedle tvé dlaně. Každá z pěti bankovek měla hodnotu deseti liber, stačit to určitě bude, jenom… Taxikář se zatvářil dost překvapeně. Prší tady peníze! |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Magii nejde nemilovat... i když je dost matoucí, proč se Alexandr neozývá. "Však říkám," pokrčím rameny, jako by bylo naprosto v pořádku házet peníze do větru a doufat, že doletí kam mají; a sáhnu pro ten malý paklík dřív, než taxikář usoudí, že být rychlejší, všechno je jeho. "Zásilka na dobírku." Mokne statečně a tak když mu odpočítám čtyři desetilibrovky, posunkem naznačím, že drobné vracet netřeba. Ne že bych si taková gesta mohl dovolit... a ne že bych neměl v úmyslu beztak Alexandrovi zbytek vrátit. Ještě dodatečně se mi uleví. Ne že bych doopravdy věřil, že by taxikář přistoupil k nějaké fyzické inzultaci, ale je dobré vědět, že už spolehlivě nehrozí. Jeho objem a velikost tlap, oproti mým těžce zpomaleným reakcím a otřesu mozku, nejsou tak nějak příhodné výchozí podmínky na důstojný duel. "Tak ať vám to dneska rychle uteče," popřeju mu ještě a pomalu, velice pomalu, se chystám vykročit k domu. Jednak je třeba dát taxikáři čas odjet, jednak... ne, nezískal jsem nikde zázračný druhý dech. Pořád bych se nejraději zahrabal pod ty zlaté růže na zahradě a neplýtval vzduchem. Zázračné zjevení potřebné hromádky liber sice dává naději, že Alexandr je příhodně po ruce, ale absence světla i spojení mě nutí přemýšlet, jestli to kouzlo nebylo přichystané předem a teď tu nezůstanu stát na dešti u zavřených dveří. Ne že by to dokonale nevystihovalo aktuální rozpoložení. Letmo zkontroluju, že Kili je schovaný kde má - vůbec nepochybuju, že do deště se mu nechce, ale jistota je jistota - a nejde nepřemýšlet nad zprávami v rádiu. Takže už... i normální policie. Jestlipak si plavovláska dokázala spojit všechno, co jsem jí říkal, s těmi neblahými objevy... ale jen jeden, ujistím se rychle. Už tam byl jen jeden, protože James to zvládne; a já mám teď tolik práce sám se sebou, že cokoli dalšího matní a bledne, i to ujištění se proběhne jen ze zvyku. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, pět ráno, před domem Nicholase Kytelera Přihořívá. Metaforicky, protože jinak je pěkná zima. A taky prší.
„Tak pěkně pěknej den,“ zabručel taxikář, ještě jednou si přepočítal bankovky a zmizel ve svém metalovém voze. Dostal zaplaceno? Dostal. Víc ho nezajímalo… nebo možná zajímalo, protože ti přes rameno věnoval dost ošklivý pohled…
… to už jsi byl na cestě za Alexandrem! Déšť ti klouzal po vlasech, šlehal tě po tvářích a zakusoval se do látky kabátu, dokonce se dostával i na ten pěkně hebký svetr. Z kapsy, z které vykukovala akorát trpasličí čepička, se ozvalo velmi útrpné „waaa.“ Teď bys odtamtud Kiliho nedostal, ani kdybys chtěl!
Ani teď se nenavázalo spojení prstenů. V domě byla tma, přinejmenším z tohohle úhlu jsi neviděl jediné rozsvícené okno, ale možná bys ho měl obejít kolem dokola. Možná měl Alexandr ložnici s výhledem na řeku? Které bylo vůbec jeho okno a nebylo by lepší počkat pěkně v suchu u vchodových dveří?
„Eliáši!“ ozvalo se zničehonic zpoza rohu.
Takže ano, dům je třeba obejít! Naskytl se ti zvláštní pohled na Alexandra – pečlivě učesaného, oparfemovaného, a dokonce oblečeného do pěkné, zcela určitě ne spací, košile –, jak se nakláněl z rozsvíceného a zároveň zhasnutého okna v nejvyšším patře. Do písmene a do slova na tebe čekal ve věži. Paprsky lamp se unikaly ven jenom skrze otevřenou čas okna; tam, kde bylo zavřené, bylo ticho a tma, jako by to byl úplně jiný pokoj, než v kterém na tebe čekal Alexandr. A on asi byl. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Bezděčně napjatá ramena povolí, když slyším odjíždět žlutý taxík, ani mi nedocházelo, že z toho chlapa přeci jen mám trochu strach. Nedíval se moc příjemně, snad jsem něco neřekl správně, nebo ho tolik rozhodily ty peníze... ale nepřemýšlím nad ním skutečně; nad ničím, co se netýká bezprostřední chvíle, pohybu vpřed, toho nejbližšího cíle, jaký mám. Alexandr je blízko... po kadeři vlasů k němu nevyšplhám, ale věřím, že si poradí. Jenom... dojít blíž, najít ho. Zaklepat u dveří dost dobře nemohu, i když se zle zírajícím klepadlem jsme již známí, a tak pokračuju dál, krok za krokem v mokrých kalužích lesknoucích se světlem lamp. Neupadnout, neusnout, nerozbrečet se, nezastavit. Nějak se ten seznam rozšiřuje... až když zaslechnu své jméno, zdvihnu tvář vzhůru a musím zamhouřit oči před kapkami deště, dojde mi, že moknu. Že v nějakém letmém dojmu, že když je taxikář tak blízko a bezprostředně se mnou hovoří, nemohl by si nevšimnout, že jsem suchý - a že už by těch podivností na něj bylo moc - a že žádný konflikt bych zvládnout nedokázal - nezakouzlil jsem v té chvíli umbraculu a pak na ni zapomněl. To je tak zvláštní, vidět najednou, jak se projevují kouzla s prostorem! Odpovědět úsměvem chladem tuhnoucími rty nedokážu, jen slabě zdvihnu ruku na pozdrav. Stačil se upravit a já abych se šel zahrabat se svou ubohou snahou, kdy jsem hledal kousky oblečení málem poslepu. Zmoklý, bezmocný a nešťastný... co tu proboha dělám, takhle přeci... i kdybychom se znali sto let, takhle se za nikým nechodí... A přesto to jediné živé ve mně, co zůstalo, chce za ním. Potřebuju důvod pokračovat dál... vlastně potřebuju spoustu věcí, vybrečet se někomu na rameni, deku, protože na teplo se zvykalo snadno a rozechvělé tělo se ho teď dožaduje, a ujištění, že bude všechno v pořádku - zoufalec jsem, naprostý, a pak že není dno - ale nejvíc prostě jenom jeho... tu jeho samozřejmou jistotu, že bude nějaké potom, ke kterému teď přes balvan v sobě nedohlédnu. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, pět ráno, před domem Nathaniela Blackwooda Nespadneš…
„Nemel sebou,“ nakázal ti Alexandr, „a nekřič.“
To bylo jediné varování, které jsi dostal, než přímo pod tebou s hlasitým zapraskáním dřeva vyrašilo prkno ze země, na každé straně se ti napnuly provazy a ty jsi jako akrobat na hrazdě stoupal vzhůru. Bylo to krásné… bylo by to i vzrušující a příjemné, kdyby si nevyspalý mozek neusmyslel, že padá. Sotva ses ocitl nohama nad zemí, hlava zazmatkovala a ty jsi se málem protočil nohama vzhůru, než ti došlo, že je to celé jenom iluze. Alexandr tě vynášel nahoru lehce jako pírko.
„Opatrně,“ hlesl docela tiše, když ses kolenem zapřel o okenní parapet, napůl cesty do jeho ložnice, a tváří v tvář tobě se pousmál, než tě políbil. Byl to opravdový polibek, ten ještě trochu dál, o kterém ses mu nedávno svěřil. Ani trochu mu nevadilo, že jsi mokrý, zkušeně si tě podržel v okně a nenechal by tě spadnout. Samozřejmě, že nenechal. Byl to Alexandr… |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Křičet by mě ani nenapadlo; ale nemel sebou se ukáže být úkolem těžším, než by jeden řekl. Samozřejmě jsem počítal, že se nějakým způsobem vznesu vzhůru, ale zvuk praskajícího dřeva a náhlá změna perspektivy mě v první chvíli stačily přesvědčit, že se pode mnou probořila zem a já padám do hlubin - a následná míra zmatku, ve které jsem naopak začal stoupat vzhůru, už byla na dezorientovaný mozek moc. Nějak v hloubi duše to ocením jako obraz; a ono to vlastně je velice pěkné a kdykoli jindy bych si to asi dokázal užít víc, ať už jako další ukázku možností magie, nebo pro tu čirou radost z levitace, a když si vzpomenu, jak nejistý jsem si byl poprvé, i falešné prkno pod nohama je lepší než nic - ale teď mám všechna ta patra nahoru co dělat, abych se alespoň vzpamatoval z leknutí. A všechno je najednou tak blízko... světlo, teplo, sucho, Alexandr; právě tak opravdový, jakého jsem ho poznal, konečně skutečný, bezděčně na něm hledám stopy po společně prožitém utrpení, ať by to měla být pobledlá tvář a nebo známky bolesti... ale je to prostě on, a když nejistě zatápu po opoře oken, dočkám se i rukou a... rtů. Nevím, co jsem čekal. Kdybych nad tím opravdu přemýšlel, polibek asi ano - ale k takovému přemýšlení jsem se nedostal a tak jsem ustrnul u a troufnu si ho políbit? Jenže Alexandr, skvělý v tom, že mě trápit zpravidla podobnými nesmysly nenechá... líbá krásně a jeho rty hřejí, proti mým prochladlým a chvějícím se jsou jako návrat domů. Všechno ve mně se otřese bolestí pod takovým polibkem. Nebudeš brečet. Prostě nebudeš... A nekaž si tu chvíli, protože je... velmi Alexandrovská... velmi hřejivá... velmi potřebná po dotyku... a já vůbec nepochybuju, že drží pevně a tak se jen poddávám těm rtům, neschopný nic říct, neschopný nejspíš ani souvislé myšlenky. Chtěl jsem přesně tohle - dostat se na tohle místo, k němu - a teď jako bych nevěděl jak dál. Hračka na klíček se zastavila a bezradně se dívá do kouta, kam ji zrovna zavedl její poslední pohyb. Asi nic víc nechci. Alexandr voní a kolínská s přirozenou vůní jeho kůže dělá neuvěřitelné věci, a snadno se z ní dělá slabo v kolenou. Tak jsem tady, Alexandře... a drž pevně, protože jen přivřít oči stačí, abych začal ztrácet rovnováhu. Nepouštěj mě... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, pět ráno, ložnice Alexandra Blackwooda To víš, že nemáš balancovat na parapetu, hlupáčku.
Nepustil tě. Samozřejmě, že tě nepustil. Po rtech mu přeběhlo pobavené pousmání, jak dokonale ses utápěl v jeho očích, než tě náhle popadl a strhl pod sebe na postel. Opravdu stála hned pod oknem… Matraci měl překvapivě tvrdou, kvalitní a poskytující dobrou podporu, avšak oproti tvé vlastní posteli – ať už v bytě, nebo v zelené ložnici pro hosty – byla jednoznačně tvrdá. Skrze rty mu uteklo tiché bolavé usyknutí, než se k tobě sklonil. Ano, nebyl úplně v pořádku. Ne, nechtěl o tom mluvit. Teď vůbec nechtěl mluvit… Pokud by se ti snad na jazyk draly pochybnosti, nedovolil by ti vyslovit ani jedinou. Znovu tě políbil. Pohrával si s tvými rty způsobem, který byl pro tebe nový, dobýval se ti jazykem do úst a nezdráhal se ti ukázat všechno, co může polibek znamenat.
„Jsi úplně mokrý,“ ušklíbl se kdovíproč pobaveně, přičemž ti zajel prsty pod kabát a sundal ti ho z ramen. „Úplně na kost… To musíme sundat.“ V zájmu tvého zdraví, samozřejmě, ti prsty s dalším hlubokým polibkem sklouzl pod svetr a dál tě svlékal.
Těžko říct, kam se poděl Kili. V kapse kabátu už jsi ho neměl. Snad jsi před chvílí – možná zrovna, když jsi dopadl zády na matraci – zaslechl tiché „waa,“ jak vyklouzl z kapsy kabátu a vydal se na výzvědy? A záleželo na tom teď? Zaplavilo tě teplo. Polibek za polibkem ti po těle přebíhalo zvláštní nepopsatelné jiskření. Jestlipak tušíš, co Alexandr udělá dá? A udělá to opravdu? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Nestačím se ani poplašeně nadechnout, když dopadneme na matraci. Ovšem že obraz v mysli byl skutečný - postel pod okny s výhledem na hvězdy v noci, když se náhodou roztrhají mraky - a omluvy mi odumřou v hrudi dřív, než se propracují ke rtům. Nezlob se, prosím... potřeboval jsem za tebou. Potřeboval jsem ze sebe dostat balvan tak těžký, že jsem se přes jeho tíhu málem neudržel na nohou, a o polibcích právě teď zjišťuju věci, které jsem nikdy netušil. Třeba že... jsou úžasný. Že je po nich teplo, i když to může souviset s tím, že mě Alexandr svléká z mokrého oblečení, a možná jsou tak pěkné i proto, že mi přestává být zima. Příčiny a následky, kdo by je řešil... kdo by řešil cokoli. Potřeboval jsem prázdnou hlavu a právě teď se mi dostává dokonalého léku, který chutná sladce, a... tolik jsem si tyhle polibky přál, právě takové... a všechno je ještě mnohem lepší, než jsem si kdy představoval. Co na tom, že odpovídám jako zpomalený, že mám pohyby zmalátnělé a když zvedám ruce, abych mu prohrábnul vlasy a nebo ho pohladil po ramenou, brzy mi zase sklouznou, poslušné gravitaci. Tohle je něco, čím chci strávit zbytek života. Líbáním s Alexandrem, s jeho rukama po těle, v teple... v bezpečí... Jen velmi matně a vzdáleně si uvědomuju, že u polibků to možná neskončí, že možná bude chtít víc - a možná i všechno - a to nechci, protože... ne takhle, ne když jsem jen napůl loutka... že... je to moc brzy, moc rychle... a taky, po pravdě, bych už těžko vydržel vzhůru po dalším vypětí sil, navíc usínáním přímo pověstném; ale taky jsem vždycky věděl, že mu nedokážu říct ne, a ta zvláštně dominantní vůně jeho kůže podtržená kolínskou mi ten fakt jenom stvrzuje. On už vážně není kluk... a je to úžasný a co na tom, jestli mě to bude něco stát. Hodně mu nechci znovu v čemkoli říkat ne - a nejvíc ze všeho věřím, že projeví obvyklou jasnozřivost a že i tentokrát to pro mě bude jenom dobré... jako teď je to jenom dobré... jenom tak neskutečně příjemné a zvláštně nové, jako bych se nikdy dřív podobným způsobem nelíbal; ne tak intenzivně, ne tak... opravdově... Ani nad tím 'možná nikdy' nedokážu přemýšlet jinak než v letmých ozvěnách myšlenek. Srdce se mi svírá sladkobolnou touhou, kůže bolí, jak je potřebná po doteku, v hlavě tepe na hranici bolesti z rozbouřené krve. Ochotně z ní pouštím okolní svět a všechny starosti. Je jenom tahle chvíle a já jsem zamilovaný až k zbláznění, vděčný, vyčerpaný a rád... |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, pět ráno, ložnice Alexandra Blackwooda
Alexandr odhodil kabát stranou, načež ti vypomohl ze svetru, který, ano, také stačil za tu krátkou chvíli v dešti navlhnout. Najednou jsi pod ním byl jenom v nátělníku. Horké dlaně ti sklouzly po kůži tolik lačné dotyku, bolavé vlhkým chladem táhnoucím do ložnice skrze pootevřené okno. Krátce se sklonil a políbil tě na krk. Jazykem našel zázračné místo, z kterého ti přeběhl jiskřivý mráz po zádech, než tě znovu políbil na rty. Jestli to měl v plánu vést dál? Ano, měl. Copak bys sem chodil uprostřed noci, kdybys nehledal hřejivou útěchu v jeho náruči? Odpovídal jsi však tam malátně a třásl ses zimou, že u to bralo vítr z plachet. Položil se vedle tebe pohodlněji a líbal tě dál. Možná by tě vydržel líbat až do rána, vždyť už to byla jenom necelá hodinka; teď bylo stejně moc brzo na snídani a moc pozdě na cokoliv jiného.
„Waa!“ ozvalo se odněkud hlouběji z místnosti a –
– pak se ozvala rána jako z děla a trpaslíkovo zavřeštění, když se mu podařilo shodit věžičku knih a samozřejmě skončit uvězněný pod některou z nich. „Waa!“ zakřičel znovu poplašeně. Pomoc! Eliáši, zachraň mě, jsem v pasti!
„Jak ten se sem dostal,“ zeptal se Alexandr spíše sám pro sebe, přičemž se s tichým usyknutím vyhoupl do sedu. Dlaň si bezděčně přitiskl právě na to místo, kam se mu včera zaryl střep z vortexu. Ne, stejně jako tvoje hlava tohle se ještě doléčit nestačilo… Přinejmenším se dneska už mohl hýbat. „Evola,“ mávl rukou, načež se trpaslík s dalším zavřeštěním zvedl a gestem ho navedl k – oknu?! On ho plánoval prostě vyhodit z okna? „Najdu ti něco suchého na oblečení,“ otočil se k tobě jako by nic, „a sobě taky,“ dodal pobaveně, když si uvědomil, že jeho košile nenesla válení po tobě zrovna nejlépe. „Že bych ti věnoval svoji jedinou mikinu? Bude ti velká,“ dodal se zvláštním uspokojením. Teď, když z tebe svlékl všechny vrstvy, dobře viděl, že byl po všech stránkách větší. Mohl sis všimnout, že sám má ke kdovíjakému svalovci daleko, ale rozhodně si na sobě dával záležet.
„WAAA! WAAA!“ křičel Kili naléhavě. |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Jen se překvapeně, zprudka nadechnu, když sjede rty ke krku - dobře, objev dne, krk dokáže být neuvěřitelně citlivý - ale až tak moc? - a sotva stačím zašeptat jeho jméno, než je zpátky u rtů a jedním polibkem za druhým ve mně utišuje všechno to rozbolavělé a těžké. Lehkost... symbolem Alexandrových doteků je lehkost, vždycky byla, a znovu a snadno mi to dokáže připomenout. Je zvláštně složité se najednou obrátit k něčemu takovému, potěšení z doteků je na světelné roky vzdálené tomu, čeho jsem si ještě před chvílí připadal schopný a co v té chvíli cítil a kam byl obrácený - vždyť tělo bylo výhradně zdroj nepohodlí a odvracel jsem se od něj pryč a propadal se do sebe - a najednou mě Alexandr líbá a já jsem každou chvíli víc z jednoho kusu, jak to asi má být... a jestli snad ne opravdu a už, alespoň teď vím, o co v sobě musím bojovat. Zarazím se už při první slabice Kiliho hlásku, stejně mě následná rána zaskočí a jen se v Alexandrových rukou otřesu leknutím. Kili, sakra, tos mi nemohl dát ještě chvíli...? "Ne, počkej," přinutím se posadit a natáhnu ruku k oknu, abych ho dovřel. Dvě mouchy jednou ranou! Bude tu tepleji a třeba budu dost rychlý, aby Kili nestačil proletět ven. I když teď bych mu tu studenou sprchu málem přál. Rty mám ještě rozcitlivělé a rozechvělé touhou, ruce se chtějí dotýkat; a jsem dalek ochotě se tak moc vzdalovat jeden druhému. "Ten je můj! Jmenuje se Kili," dodám, protože když to má jméno, nehází se to oknem. Opřu se zády o parapet, i když nic si nepřeju víc, než se zachumlat pod peřinu, přitisknout se Alexandrovi do náručí a nechat se uspat trochou polibků. Kéž by, tak strašně bych si přál... ale nechci být neskromný - dívám se, jak se pohybuje po pokoji, a projede mnou úžas, že jsem to nakonec dokázal - jsem tady, s ním. "Mikina by přišla vhod," souhlasím rád i nerad a trochu si odkašlu. Připadám si jako omámený, musím si dávat pozor, jak mluvím... Nerad vidím, jak se chvílemi ještě opatrně hýbe, ale přivést na to řeč si moc netroufám, ať si přede mnou nezačne dávat přehnaně pozor. "Kde ty jsi k ní přišel... bonus k objednané knize?" zkusím uhádnout původ tak skandálního kousku oblečení. Hmm... ne, Alexandr a mikiny, to prostě nejde dohromady, příliš se mi představa o něm propojila s obratnou elegancí. Ale slušela by mu... ovšem... co by jemu neslušelo. "Jen teď nevím," pokusím se o úsměv, "líbím se ti v nich, nebo si mě tu dobíráš, že jsi vyšší než já?" A kdyby jen vyšší! Ale jemu to zřejmě nevadí a mně je to příjemné, tak je asi všechno přesně jak má být. Líbí se mi... Ale zahřát se potřebuju a jenom jeho ruce by mi nestačily... stejně tajně doufám, že... Když si uvědomím, jakým pohledem ho pronásleduju, rychle sklopím oči. Jako jsem byl prve neschopný si hned uvědomit, co se děje a dovolil si to přijmout, teď jsem stejně nemožný ve snaze vrátit se zpátky do reálného světa. K tomu, abych se poprvé zamiloval do Alexandra, stačilo asi dvacet minut v jeho přítomnosti. Zamilovat se do líbání s ním asi tak dvacet vteřin. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, pět patnáct, ložnice Alexandra Blackwooda
„Tvůj?“ zarazil se Alexandr uprostřed pohybu a Kili s dalším vypísknutím udělal ve vzduchu kotrmelec. „Opravdu neuvěřitelný,“ zatřepal nad tebou hlavou pobaveně, úplně stejně jako tehdy, když jsi mu řekl o svém slibu Flynnovi, „no, dobře, ale na volno tady pobíhat nemůže.“
Mávnutím druhé ruky vysypal obsah sklenice na polici, hodil do ní Kiliho a – aniž by nad ním zavřel víko – nechal obojí přistát na posteli před tebou. Význam toho gesta byl jasný: buďto ho tam zavři, nebo si ho lépe hlídej. Tyhle potvory umí nadělat pořádnou paseku.
„Waa!“ drápal se k smrti vyděšený Kili ze sklenice, až se převrhla a on ti skočil do klína. „Waa! Waa,“ stěžoval si.
„Byl to dárek,“ navázal Alexandr. Prsty přitom bezděčně přejel po talismanu, který mu při tom všem líbání musel vypadnout zpod košile. Že je magický, jsi poznal takřka okamžitě. Modrý kámen se totiž na světle zaleskl stejně, jako se občas leskly oči magických bytostí. „Dostal jsem ji, když jsme se s přítelem vydali do Trolího trhu poprvé bez dozoru. Abych lépe zapadl,“ ušklíbl se. „Tehdy mi ještě záleželo na tom, jestli zapadnu… Kde může být?“
Nad otázkou, jestli si tě nedobírá, se jenom pobaveně pousmál a mrkl na tebe. Co myslíš? Zastavil se vedle dveří, které určitě vedly do koupelny, a otevřel prostornou skříň. Oblečení musel mít přinejmenším tolik, kolik ti ho nachystal Essek, nebo… dokonce víc, pravděpodobně mnohem víc. Ložnice byla zelená, zcela nepřekvapivě prostorná s nábytkem vkusně sladěným do tmavších odstínů s výjimkou bílého zrcadla, stropu, rámu oken a křišťálového lustru, který vypadal jako vystřižený z filmu o nechutných zbohatlících. Alexandrovi se nepochybně líbil právě proto. Možná už sis všiml, že se předvádí docela rád.
„Tady,“ hodil ti sytě zelenou mikinu s klokánkou a kapucí, přičemž ze sebe zcela bez sebemenších obav shodil navlhlou košili a přehodil si přes záda jinou. Vypadal dobře – a byl si toho samozřejmě vědom, jak dokázal, když ti přes rameno věnoval vědoucný úsměv. Výhled se ti zamlouvá, hmm? |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Můj, ano... omluvně se na Alexandra pousměju. "Nešlo mu odolat," postrčím si Kiliho do dlaně, abych ho schoval před tím ošklivým světem venku, "když se ti napřed něco pokusí ukousnout ruku a pak to kouká..." Něžně Kiliho hladím, dokud se nezačne trochu klidnit. "Tak to stejně můžeš jedině nakrmit a podrbat za ušima. Musíš být hodný," dodám k mrňouskovi tiše a tentokrát kouknu já, významně. Ano, budeš? Jsme na návštěvě a čarodějové na trpaslíky moc vlídně nekoukají, to už víme, hmm? "Děkuju," natáhnu se pro mikinu, "doufám, že alespoň tahle přežije ve zdraví. To by byla za posledních pár dní první." Využiju toho, že je Alexandr zády, stáhnu si nátělník a začnu se ne bez námahy soukat do mikiny. Oblékání je náročná, pracná věc, zvlášť ta část s přetahováním přes hlavu. Na okamžik jen odpočívám, a dívám se... a nevinně se uculím v odpověď. Ano, dívám. Je to skutečně moc pěkný výhled... nemýlíš se, ty samolibý mizero, a moc dobře to víš. Jen počkej, až budu jen trochu ve formě, podobné provokace ti snadno neprojdou. Nevím sice přesně, v čem by to neprojdou mělo spočívat, ale něco už se vymyslí. Přetáhnu si ji konečně přes hlavu, pohladím Kiliho, který se mým zájmem o oblečení začínal cítit zanedbávaný, a z tílka poskládám něco jako pelíšek. Někde jsem zaslechl, že mláďata jsou klidnější, když jsou obklopená známou vůní. Těžko říct, jestli to platí i pro trpaslíky, ale Rin řekla zvířátko, tak tedy zvířátko. "Určitě jsi unavený," pošimrám ho ve vousech a výmluvně natřepu 'peřinku' na parapetu vedle postele. "Půjdeš spát a já budu blízko, ano?" Znovu zdvihnu pohled k Alexandrovi, přímo volajícímu po tom, aby někdo tu neposlušnou kadeř na skráních pročísl prsty. Zapíná si košili a... sluší mu to. Navíc se vážně nezdá, že by mu vadilo, když se dívám... naštěstí se líbí rád a tak snad nevadí, že na předstírání, jak nejsem zaujatý, vážně nemám sílu. "Prováděli jste alespoň něco zakázaného, když už jste se, maskovaní a nepochybně tajně, takhle utrhli?" pousměju se. "Líbilo se mi tam... už teď se těším, až se tam znovu vrátím." I když dobře vím, že tak intenzivní zážitek už to nebude nikdy. Mocná síla všeho nového, a intenzita Alexandrovy přítomnosti a hřejivé dlaně - bezděčně k němu natáhnu ruku, jako bych se chtěl znovu chytit a všechno to nové do sebe nasávat z bezpečného přístavu jeho blízkosti... v rozpacích se zarazím, co to probůh dělám, vždyť to musí vypadat, jako když ho tahám do postele - i když mu asi samotnému došlo, že na nějaké divočiny jsem trochu moc zombie - a najednou nevím co se sebou, kam s rukama a nohama a očima... prsty si zajedu do vlasů, provlhých, jak jinak - no tak, řekni něco... "A co... tohle?" vyhrknu z čiré bezradnosti a s úsměvem, který dá čím dál míň práce, jak jsem odpočatější a přeci jen klidnější. "Taky dárek?" Modrá mu sluší - nejspíš to bude aktivní kámen s nějakým kouzlem, dochází mi vzápětí. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, pět patnáct, ložnice Alexandra Blackwooda
„Waa,“ odporoval ti Kili, který by místo spánku dal přednost všemožnému lezení po dvé osobě a zkoumání klokánky tvé mikiny. Tam by se vešel přímo nádherně!
„Tohle?“ Alexandr se prsty zlehka dotknul kamene, jehož barva se přelívala z blankytně modré oblohy do načernalých hlubin oceánu. „Asi by se tomu dalo tak říkat. Je to amulet ochrany, otec na něm po našem výletu do podzemí trval,“ podotkl, přičemž ho znovu schoval pod košili. „Rozhodně to byla má nejvíce vzrušující návštěva Trolího trhu. Už se těším, až se tam spolu znovu podíváme,“ věnoval ti maličko škádlivý úsměv. Toho gesta ruky si dobře všiml, ovšem naneštěstí pro oba jste měli v plánu lepší program než se spolu válet v posteli.
Krátce se zastavil před zrcadlem, zastrčil si neposlušnou kadeř za ucho a jinou propustil na svobodu, aby dosáhl přesně toho druhu ležérní elegance, která mu tak slušela. Opravdu si dával záležet.
„Tak pojď,“ pokynul ti rukou a dalším evola zvedl připravenou krabici plnou – snad knih a předmětů, které určitě jenom vypadaly jako všemožné harampádí. „Ať tě dostaneme do knihovny, než na chodbě začne šmejdit Leopold. Co se stalo, mi řekneš pak.“ |
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Tak spát ne? Dobře, ty potvoro mrňavá, tak se alespoň drž u mě. Poslední co bych chtěl, je hledat ztraceného trpaslíka v cizím domě. Zvlášť v tomhle domě... Nechám Kiliho, aby si zalezl do kapsy, a pro jistotu ho v ní ještě párkrát pohladím, aby neměl potřebu vylézat ven. Malá, velmi tajná - tak moc, že jsem si ji ani pořádně neuvědomoval - a velmi provinilá naděje, že ve mně Alexandr svu blízkostí rozpustí ten nemožný balvan v hrudi, se rozpadne velmi rychle. Ale... je to přeci už teď lepší, ujistím se rychle. Rty se ještě chvějí vzpomínkou na ty jeho, na tu nečekanou chvilku, která se teď, se vší tou náhlou praktičností suchého oblečení, řečí a plánů na výpravu do knihovny, zdá málem neskutečná. Ale pořád je Alexandr blízko, usmívá se. Nejde mít všechno, a Luna má přednost přede vším... snaž se trochu, ať ti zase přijde důležitá. "Už jdu," pohnu se, abych se vyhrabal na nohy. Chvilka klidu přišla vhod a teď si znovu věřím, že se dostanu do knihovny bez pomoci zdí. "Nasadila nemožně vysokou laťku," oplatím mu úsměv při zmínce o Trolím trhu a odhodlám se nejen spustit nohy na zem, ale i postavit se. Tak strašně bych před ním rád vypadal... v pohodě, dobře... alespoň že mi Essek ostříhal ty ohořelé vlasy... ne, nemám šanci, eleganci doženu jindy. "Co takový amulet vlastně dělá? Vážně by něčemu pomohl?" přeptám se, abych nějak překlenul ten podivný okamžik nejistoty, kdy konečně stojím a před očima se mi tmí a mžitky se jen neochotně rozbíhají na všechny strany pryč. Tak. Nadechnout se a vykročit. Krabice věcí je buď nějaká forma alibi pro pobyt v knihovně, nebo, jak se nemůže neozvat naděje, pomůcky na... vymítání? Tak tomu říkat nebudu, rozhodnu se okamžitě. Nejsem posedlý, jen... moje duše je možná černější jejím vlivem, ale to ze sebe dostanu... můj život bude mít smysl, i když... ze mě zbylo tak málo... Kili se zahemží, já ho pohladím a vykročím za Alexandrem. Knihovna, to zní jako místo, kde budou skvělá křesla. |
| |
| soukromá zpráva od Našeptávačka pro Sobota, pět dvacet, knihovna v domě Nathaniela Blackwooda
„Nebuď zvědavý,“ sekl po tobě Alexandr nečekaně ostrým pohledem. Zdálo se ti to, nebo se mu v očích zalesklo něco zvláštního? A byl jsi mu vůbec schopný v té chvíli pohlédnout do očí? Ta chvíle opravdu přišla. Pochopil, že ztráta tvé paměti není jenom zábavná kratochvíle…
Ani ti nedal příležitost zareagovat, natož odpovědět, než vykročil na chodbu. Gestem ti naznačil, ať jsi potichu. Tady jste se nesměli nechat načapat, ale… Myšlenkami jsi teď přeci jenom byl někde jinde, možná jsi ho následoval, jenom protože nohy nevěděly co jiného dělat. Že tenhle dům fungoval stejně nebo alespoň podobně jako ten Kytelerův, jsi tušil. Možná tě ani nepřekvapilo, že stačilo jenom přejít chodbu a otevřít dveře do prostorné knihovny.
„Omlouvám se,“ zarazil se Alexandr s rukou na klice, aniž by se na tebe při těch slovech podíval. „Nevím, co to do mě… Fungují různě. Někdy fungují prostě jako silná bariéra, jindy nepřátelské kouzlo odrazí… Případně je celá řada amuletů, které tě v případě potřeby vyléčí.“
Z nádherně zpracovaného stropu viselo hned několik zlatých lustrů. Když Alexandr mávl rukou, všechny svícny v místnosti se okamžitě rozsvítily. Bylo to tu opravdu krásné, jenom těžko říct, jestli jsi teď byl ve stavu, abys to ocenil. Dědic tohohle domu tě vedl dozadu, k oknu, vedle nějž stály dvě pohodlná křesla a jedno kouzlem odsunul za vhodně postavenou knihovnu tak, aby nebylo vidět ode dveří. Kdyby sem někdo přišel, rozhodně by tě neviděl a snad by si tě nevšiml ani nijak jinak. Až teď se na tebe Alexandr znovu odvážil pohledět. Opravdu nevěděl, co to do něj vjelo.
|
| |
| soukromá zpráva od Eliáš Van Watteren pro Ta nečekaná ostrá ťafka mě zarazí... tohle je něco velice nového a nečekaného a moc nevím, jak to chápat, odkud to přilétlo a proč... Jen sklopím oči a vykročím za ním. "To já se omlouvám," řeknu tiše, když znovu promluví, pohled upřený na jeho dlaň na klice. "Občas neodhadnu, na co není vhodné se ptát." Takových amuletů bych potřeboval kolem krku alespoň pět a po kapsách pár náhradních. Proč je vlastně čarodějové běžně nenosí...? Protože jejich denní program zpravidla nevypadá jako ten tvůj, Eliáši, proto. Knihovna je opravdu působivá, i když poněkud rozsáhlejší, než bych rád, když krok za krokem následuju Alexandra dozadu podél řady masivních dřevěných polic. Trochu podvádím, když občas natáhnu nenápadně ruku a lehce se opřu špičkami prstů. Ale... to je jen kvůli rovnováze... to se ani nepočítá. Tohle přeci nepřečtu za celý život, div si v duchu nezoufám, protože podoba zdejší knihovny se mi nevyhnutelně spojí s jistotou, že v Kytelerově sídle bude něco obdobného, a co jsem načteného, objeveného a nastudovaného už měl, sbohem... Takže znovu, Eliáši: nezáleží na tom. Protože především na tobě valně nezáleží, takže je úplně jedno, čeho bys snad mohl dosáhnout. Jediný, kdo to kolem tebe ještě nepochopil, je patrně Kili, chytřejší zvířátko. "Děkuji," hlesnu a s úlevou se složím do křesla. Manévry s ním měly jasný význam a kdyby se náhodou někdo vydal až sem, nejspíš by mi stačilo skrčit se za ním, masivní vypadá dost. Opřu hlavu do dlaně a na okamžik zavřu oči. Unavený. A nejsem v tom sám, protože jinak by přeci... neznáš ho, Eliáši... okouzlení je pryč, zbyl jen slib. Buď za to vděčný, nevyptávej se, nenech utéct Kiliho a doufej, že to zvládnete brzy. Jít se zahrabat můžeš pak. |