Drobná laskavost
| autorefresh |
hrálo se Jindy
od: 05. srpna 2019 09:11 do: 14. prosince 2019 18:51
Dobrodružství vedl(a) Persefona
| |
 | "Cesta do Záhrobí je dlážděna drobnými laskavostmi..."
|
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Peklo na zemi
Ten den se vlastně ničím nelišil od ostatních, líné srpnové odpoledne sebou přineslo vedro k zalknutí a ulice proměnilo ve výhně i navzdory snahy města o výsadbu zeleně. Občas se tak stalo, že do krámku s vchodem zastrčeným za rohem vedlejší ulice zahnalo turisty spíše počasí než nějaký skutečný okultní zájem. Vesměs se jednalo o ty stejné lidi, chichotající se hejno mladých dívek, starší manželské páry tvořící zvídavou paní a otráveného pána s přezíravým výrazem… Nadpřirozené bytosti se obchodu vyhýbaly, stejně jako ostatní čarodějové i čarodějky. Proč… To víte nejlépe sami.
* * *
Evie
Paní Buckleyová seděla jako vždy naproti tobě, zatímco tě napjatě pozorovala, jak vykládáš na stůl tarotové karty. Nebyly to ty velké, ručně malované po babičce, ty s kulatými roztřepenými okraji, od rubu po líc nasáklé silovou magií, ale obyčejné, co šlo za pár dolarů sehnat na ebayi. Na takové jako paní Buckleyová nebylo třeba plýtvat skutečnou magií… Ne, ona dáma ve středním věku, co by měla raději své peníze zděděné po manželovi – buď mu Záhrobí milostivé… Anebo taky ne vzhledem k tomu, že jeho jedinou prací jako Radního bylo nahrabat si co nejvíce pro sebe i pod sebe… - věnovat dobrému osobnímu trenérovi, co by jí pomohl shodit ty tři brady a dobrých třicet kilo nadváhy, které neschoval ani ten sebe drahý kostýmek, chtěla od tebe stejně slyšet to samé, co vždy. A stejně jako pokaždé, když to slyšela, ti s úsměvem předala svazek bankovek a rovnou si s tebou domluvila schůzku na příští týden. Až jednoho dne té babizně ty její dortíky uženou infarkt, přijde o jednoho ze svých nejlepších sponzorů.
Dnes se ovšem paní Buckleyová hned nezvedla a nezamířila ven, namísto toho z kabelky nečekaně obratně vylovila malou obálku obsahující už na první pohled tvrdý potištěný papír. „Málem bych zapomněla, slečno Lockwoodová, měla bych na vás jednu takovou… Delikátní prosbu,“ pousmála se a obálku položila přes bankovky, snad abys neměla na výběr jinak než si ji opravdu vzít, „je to sice trochu narychlo, ale… Pozítří bych ráda u sebe uspořádala takovou… Drobnou seanci a byla bych moc ráda, kdybyste přišla. Vyprávěla jsem o Vás svým přítelkyním a jsou přímo dych-ti-vé se s Vámi seznámit…“
* * *
Henry Lambert
Zvonek na dveřmi ti oznámil, že sem zavítala další ztracená duše. V tomhle případě spíše zatracená, o drobné blondýnce s perfektně vytrhaným obočím a rudými rty nešlo přemýšlet jinak. Před sebou držela selfie tyčku s mobilem a sotva vešla dovnitř, otočila se ke krámku zády, aby kamera mobilu krom jejího obličeje zabírala i podstatnou část prostoru za ní. Včetně tebe, ačkoliv se dalo upřímně pochybovat, že tě vůbec zaznamenala. „Nazdárek, tady vaše Diva Vee, lidi! Dneska ráno jste mi dali výzvu, navštívit mí místní okultistický potřeby a něco si tu koupit. No, Wicca shop to sice není, ale třeba tu budou mít něco použitelného,“ zachichotá se dívka a vzápětí pokračuje v brebentění a natáčení vnitřku obchodu jako bys tu ani nebyl. Nakonec se ovšem dopracuje až k tvé bídné existenci, když dojde až k prodejnímu pultu a její rozkošně žluté nehty s puntíky zacvakají o dřevěnou desku starší než ona sama, samozřejmě aniž by přestala natáčet. „Vy jste majitel? Mohl byste nám tady o… Tom něco říct?“ zeptala se rovnou bez pozdravu, úvodu, čehokoliv. Ah, ta dnešní mládež. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Drobná laskavost
Od chvíle, co jsi vyšel z banky jsi měl pocit, že tě někdo sleduje, a ten pocit poslední hodinu sílil a sílil, i když jsi vyzkoušel snad vše možné, abys unikl. Démon ti byl dlužen tuhle fušku, ovšem nešlo ji odmítnout, ne, když došlo na splácení starých dluhů. Laskavost za laskavost, tak to Starý Jim říkal. Vlastně ani nešlo o nic velkého, jen na sebe vzít podobu nějaké ženské, Erna Buckleyová se jmenovala, vdova po Radním Hubertu Backleym, který zemřel asi před půl rokem a vybrat bezpečnostní schránku v Bostonské Privátní bance. V kůži sulcovité Erny to sice bylo dost nic moc, ovšem s bezpečnostním heslem, který Starý Jim… Nějak získal, to šlo hladce a během půl hodiny jsi už odcházel s krabičkou 20x20 cm v kabelce.
A pak se ozval ten pocit velící, že hnát se hned k Jimovi by byla hloupost.
Z cestovní tašky, kterou jsi vyměnil za kabelku stejně jako Ernu za někoho normálnějšího, s tichým zapískáním vyhlédla hnědá hlava drobné lasičky. Těžko říci, jestli jsi ji před rokem našel ty či si ona našla tebe, ovšem od té doby se jí nedalo zbavit, vždy si k tobě našla cestu a sveřepě se tě držela i ve chvílích, kdy se ti to příliš nehodilo. Minnie, to jméno měla vyryto do drobného obojku kolem krku, ovšem pokaždé, když jsi ji tak oslovil, tak ti dávala okatě najevo, že ještě jednou a jsi synem smrti.
Minnie znovu tiše zapískala a pokud se v tu chvíli podíval stejným směrem jakým hleděla ta černá korálkovitá očka, mohl jsi spatřit… Stín. Stín, co uprostřed slunečné ulice letního Bostonu neměl, co dělat a šly z něj akorát zima a strach stavící chloupky na pažích do pozoru. Stín, co v další chvíli zmizel jako by tam nikdy nebyl. A v další chvíli zmizela i Minnie, která s nezvykle bojovným vypísknutím vyskočila hbitě z tašky a rozeběhla se ulicí. |
| |
 | soukromá zpráva od Evelyne "Evie" Lockwood pro Silnými závěsy pronikal do místnosti jen úzký paprsek slunečního svitu. O to jasněji však byl vidět kouř, který se vznášel ve vzduchu. Na nábytku, po obvodu místnosti, hořel bezpočet svící a přímo na stole byla ještě miska se směsí bylin a kadidla. Cítila jsem, jak mi po zádech sjela krůpěj potu. Horko k zalknutí. Už nyní jsem se nemohla dočkat toho, až otevřu okno, a pustím sem čistý vzduch. Jenže tohle bylo přesně to, co zákaznice, jako paní Buckleyová, očekávaly. Chtěly laciný okultismus, a to byla přesně moje specializace. Nijak mě netrápilo, že se mi, všichni magičtí, kvůli mě pověsti, vyhýbali obloukem. Já byla ve svém malém obchůdku, a se svým malým podnikáním, spokojená. A tak jsem vykládala jednu kartu za druhou a říkala přesně to, co chtěla tahle stará slepice slyšet. Jen abych viděla, jak její tvář září štěstím. Lehce tázavě jsem nadzvedla obočí, když přede mnou přistála obálka. Pozvání? Pro mě? "Jste velice laskavá. Děkuji za pozvání." Široce se na ženu usměju. Rychle mi ale dochází, že ona bez kladné odpovědi neodejde. Nakonec, proč ne? Třeba bych mohla najít nějaké další zlaté kvočny, které by rozšířily řady mých zákaznic. "Přijdu, a velmi ráda poznám Vaše přítelkyně." Přitáhnu si k sobě obálku, abych dodala svým slovům váhu a rozhodnost. |
| |
 | soukromá zpráva od Morfeus pro Nic tak složitýho to nebylo. Překvapivě. Dovnitř a zase ven, celý to zabralo asi půl hodinu. Stačilo mít tu správnou tvář, což mi samozřejmě nedělalo problém. Až na to, že tvář to byla šeredná a nepohodlná, to jo. S pocitem dobře odvedený práce a taky, že mi teď ten Staroch snad dá konečně pokoj, jsem vykročil z banky do krásného letního dne. Radost mi dlouho nevydržela. Vlastně se to asi pěkně posralo. Marně jsem přemýšlel, odkdy přesně jsem začal mít tenhle neúprosný pocit. Věřit svýmu šestýmu smyslu šlo tak nějak ruku v ruce s touhle „profesí“ a ten mi říkal, že mě někdo sledoval. Už pěknou chvíli. Ale proč? Kvůli tý krabičce? Ale ať jsem se ho snažil setřást jakkoliv, nic nepomáhalo. Držel se mě jak klíště. Věděl jsem, že hnát se hned za Starochem teď nemělo cenu. Akorát bych tam toho všetečku zavedl taky. A tak jsem vkročil do prázdný ulice a vyměnil tvář. Někoho nenápadnějšího, a hlavně obratnějšího než tu starou tlustou ženskou. Když Minnie začala vyvádět, sykl jsem na ni: „Buď potichu.“ Nepotřeboval jsem, aby na sebe zrovna teď poutala pozornost. O pár vteřin se ale ozvala znovu, přičemž jsem otráveně zvedl oči tam, kam hleděla ona. Zamrazilo mě. Něco bylo hodně špatně. „Zatraceně,“ přešlo mi přes rty a otřásl jsem se. Minnie seskočila a rozeběhla se pryč. Skvělý nápad! Neváhal jsem ani se neohlížel. Raději jsem co nejrychleji následoval to pískle. Nechtěl jsem zjišťovat, co ten Stín byl zač a co přesně znamenal. Ne, měl jsem mnohem lepší otázku: jak se ho zbavit? Nic jinýho jsem ani vědět nepotřeboval. Kdo se moc ptá, a tak dále. Teď bylo nejlepší se tomu všetečkovi vzdálit a pak se někam zašít, chvíli počkat, a pak teprve vyrazit za Starochem. |
| |
 | soukromá zpráva od Xag`droxaal pro Když se ozve zvonek, zvednu pohled od svazku kterým znuděně listuji. Zdá se, že je to další turista tak se o ní přestanu zajímat a dál se věnuji knize. Rituály voodoo. Jak pokleslé. Zaujme mě popis usmrcování zvířat, ale ani si ho nemohu pořádně přečíst protože pořád někdo vyrušuje. "Drahoušku, vypadám snad jako někdo kdo by vlastnil takové cetky? Já jsem tu omylem," narovnám se a posunu si tmavé brýle výš na nose, aby nebyly vidět mé oči. "Ovšem když už jste tu, můžeme si pohovořit o tom co vás zajímá," věnuji dívce zářivý úsměv a zcela ignoruji tu tyčku. Již mi došlo, že není kouzelná, ale mává s ní jako kdyby byla a ta věc na konci určitě bude telefon. Stále si nemohu zvyknout na tu změnu, která se s tím udála. Ty velké krabice s kostěnými sluchátky a zatočenou šňůrou měly aspoň ducha. tenhle mrňavý kousíček čehosi je opravdu odporný. Zajímalo by co na to říká chudák Bell když tohle vidí. Až se někdy dostanu zpátky do Záhrobí musím se ho na to zeptat. Však ho to stálo skoro duši když ho vymýšlel. Nemá však smysl vzpomínat jak bylo tenkrát vše lepší. Je třeba hledět vstříc novým příležitostem. Takže zatím co čekám až se na něco zeptá pokusím se přijít na to čeho se tak může bát. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro I paní Buckleyová se potila, bylo jasné že odsud odejde se zarudlou tváří nejen díky vzrušení ze zpráv, které od tebe obdržela, ale... Zkrátka to k tomu patřilo. Pousmála se, když jsi přesně dle jejího očekávání - dalo se na tohle vůbec říci "ne, díky, nemůžu"? - pozvání tak ochotně a nadšeně přijala. "Vý-bor-ně, to ráda slyším," téměř zvolala, ovšem jen téměř, paní Buckleyová měla tak trochu teatrální způsob vyjadřování se, ovšem někdo s jejím kontem si mohl dovolit i větší výstřednosti. "Přítelkyně budou nadšené... V tom případě vás budu očekávat pozítří v sedm hodin v podvečer, adresu najdete na pozvánce v obálce," snad pro jistotu ti to zopakovala a upřesnila, než na krátkou chvíli... Zaváhala. Poznala jsi jí to na tváři, to jak se najednou zatvářila a nadechla se ke slovům, která nahlas ovšem nevyslovila. "Neoficiální dresscode jsou černé šaty, slečno Lockwoodová," řekla nakonec, ale něco ti říkalo, že tohle původně nechtěla říci. "A klidně sebou vezměte i toho vašeho pomocníka," dodala po dalším krátkém zaváhání, "ráda bych jej poznala," tohle už znělo mnohem sebejistěji. |
| |
| soukromá zpráva od Evelyne "Evie" Lockwood pro Všimla jsem si toho krátkého zaváhání. Žena chtěla ještě něco dodat, ale nakonec si to rozmyslela. Stydí se? Kdepak, to mi k němu, jako je paní Bluckleyová nesedí. Zdvořile se tvářím, že jsem si toho krátkého okamžiku ticha nevšimla. Lehce přikývnu, i když sama moc dobře vím, kde moje zákaznice bydlí. Mám ráda přehled, ale jsou věci, které tahle postarší žena vědět nepotřebuje. "Henry bude bezpochyby nadšením bez sebe." Pousměju se, a je v tom okamžiku těžké nezačít se smát. Henry bude mít skutečně radost. Její poznámku ohledně černých šatů přejdu mlčením. Rozhodně nehodlám udělat ostudu ani jí, ani sama sobě. Vím, co se sluší a patří a jak by, podle těhle slepic, měla správná čarodějka vypadat. "Ještě něco bych měla vědět?" Zeptám se a nenápadně tak ženě naznačuji, že pokud je ještě nějaká věc, kterou mi chce říct, teď je ta správná doba. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Ona online Diva překvapeně zamrkala, když jsi ji tak familiérně oslovil, ovšem nenechala se tak zase snadno vyhodit z rytmu. Nebo na čem to vlastně jela. "Omylem?" téměř se zachichotala a pohodila vlasy - neopomněla si sama sebe zkontrolovat na obrazu videa, které mobilní telefon nahrával, "jakože tu jen prodáváte?" V jejích očích jsi nepochybně klesl hlouběji, pokud teda ještě vůbec šlo. "No nevadí, ale vyznáte se v tom, že? Když tu tedy pracujete. Omylem. Stejně, to mi musíte vyprávět, jak se dá na takovém místě ocitnout omylem?" pustila se rovnou do frontálního útoku, soukromí je přeci jen přeceňovaná věc, no ne? "No... Chtěla bych tu něco koupit, ale nejsem si zatím jistá, co by se hodilo nejvíce. Víte... Ráda bych něco, co... Doopravdy funguje. Chápete, žádné cetky pro turisty, ale něco... Opravdovýho," spiklenecky ztišila hlas a mrkla. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Minnie na tebe příliš ohledů nebrala, pelášila si to ulicí tak rychle, jak to jen šlo, a že byla zatraceně rychlá. Ovšem i tak jsi stačil zachytit, že na konci ulice prudce zabočila za roh ulice, z hlavní do jedné z těch méně frekventovaných. V další chvíli se ozvalo její pronikavé zapištění, těsně předtím, než jsi sám stihl zabočit a lasička se bez varování vyřítila přímo naproti tobě. Hbitě - a poměrně bolestivě - na tebe skočila, zadrápla se ti do stehna a během chvíle vyšplhala až na tvé rameno, ačkoliv jen proto, aby tě do něj kousla a zase skočila dolů, jen proto, aby pokračovala po hlavní ulici dál. Proč, to jsi pochopil záhy, když se na rohu - jen kousek od tebe - objevila ta přízračná postava a hmátla po tobě. Celá ta bytost působila zvláštně, pokřiveně jako neurčitá temná šmouha, co vystoupila z plátna a náhodou se zformovala do tvaru vzdáleně připomínajícího člověka. Až opožděně ti došlo, že jejím cílem nejsi ty, ale taška, co jsi měl přes své rameno, což byl asi jediný důvod, proč jsi zvládl uskočit. A v další chvíli postava opět... Zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Celé by to působilo jako sen, výplod unavené mysli, kdyby se za tebou neozvala znovu ta potřeštěná zpovykaná lasice, co na tebe čekala na druhé straně ulice - jak přeběhla ten provoz na hlavní bez úhony bylo tak trochu záhadou. Počkala si, až se k ní dostaneš, než přeběhla - tentokrát s onou paranoidní opatrností - za roh bloku a zastavila se u dveří něčeho, co se dle výlohy tvářilo jako něco mezi krámkem se suvenýry pro turisty a magickým vetešnictvím. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro „Ty jedna-!“ škubl jsem s sebou, když se mi ta potvora zakousla do kůže a zase hbitě seskočila. A dobře udělala, jinak bych jí dolů pomohl. Rozhodně jsem toho měl na jazyku víc a nijak jsem se neostýchal to po ní všechno houknout, ale pak… Pak se vedle mě objevil ten Stín. Jak ve špatným horroru. V kterým jsem asi hrál hlavní roli. Jen čistý instinkt se mnou pohnul natolik, že jsem mu stačil uskočit z dosahu. Ne, že bych byl tak rychlý… ale chtěl tu zatracenou krabičku, ne mě. V dalším okamžiku se zase rozplynul. Stejně rychle jako objevil. A asi ne na dlouho. „Sakra práce,“ vydechl jsem napůl vyděšeně, napůl naštvaně. „Ta svině.“ O tomhle se mi Jim nějak zapomněl zmínit. Už s démony nikdy nekšeftuji. Nikdy. Nedá se jim věřit. Tohle mi za to fakt nestálo. Prej laskavost za laskavost. Přetrhnu ho jako hada. Srdce mi bušilo jak o závod. Na okamžik jsem se zapřel do kolen, potřeboval jsem to rozdýchat. Pochopit, co se vlastně dělo. Co to bylo kurva zač. Do čeho jsem se to zase dostal. To už se ale zase ozvala Minnie. Překvapeně jsem k ní natočil hlavu – tak nějak jsem předpokládal, že touhle dobou bude už někde v tahu. Možná v Číně. Ale ona ne. Ona zůstala. A teď se na mě ještě koukala vyčítavě, že mi to tak trvá. Zatracená ženská. Taky už jsi mohla být dávno pryč. Rozběhl jsem se na druhou stranu ulice, aby na mě dál nevřeštěla, a pak ji následoval za roh bloku, ke dveřím jakéhosi krámku. Vypadal asi tak stejně důvěryhodně jako já. „Dovnitř?“ koukl jsem na Minnie dost pochybovačně, ale pokud na tom ta lasička vážně trvala, tak jsem ji zase zvedl a zapřel se do dveří toho vetešnictví. Nic lepšího mě stejně nenapadlo. |
| |
| soukromá zpráva od Xag`droxaal pro Úsměv zůstane na místě, ale zbytek obličeje se k němu již nezná když se začne vyptávat jak jsem se dostal. Tohle rozhodně není věc na kterou bych rád vzpomínal a to i pře sto, že se mi tu každou zpropadenou noc připomíná. Rozhodnu se to raději přeskočit a zaměřím se na druhou část jejího dotazu kde skutečně mám co nabídnout. "Ale jistě to nebude problém. Po čem pak vaše duše touží? Bohatství? Láska? Věčné mládí? Tajné vědomosti? Moc?" začnu se vyptávat. "Všechno tohle a ještě víc pokud si to budete přát a na ceně se jistě dohodneme," pokouším se jí vlichotit a prsty si uhladím již tak bezchybnou vázanku u svého obleku. Miluji lidi, kteří po něčem prahnou a nejlepší na tom je, že všichni něco chtějí a často tolik, že jsou ochotni za to dát naprosto cokoli. Stačí to jenom najít a vytáhnout ven. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Z deště pod okap
Dívka s mobilem na selfie tyčce, který nemilosrdně vše natáčel, na muže za pultem pohlédla a ve tváři se jí objevil pobavený úšklebek, který vzápětí doplnila i slova. "To myslíte vážně?" podivila se, než si vzápětí odpověděla sama, "páni, vy tu práce fakt žerete, že?" zachichotala se a pohodila svou platinovou hřívou, zatímco do kamery mobilu v tu chvíli hodila onen nenápadný výraz "magor". V další chvíli se stalo se stalo hned několik věcí zároveň. Zvonek nade dveřmi obchůdku cinkl na znamení, že je někdo otevřel. U země se v ten okamžik mihl hnědý stín lasice a Diva Vee vzápětí zavřískla a uskočila dobrý metr od pultu. Její výjek až podezřele zněl jako "krysáááá" a její úlek už vůbec nevylepšilo, když v další chvíli srovnala své vlasy, poprsí i mobil a její pohled se v displeji aparátu střetl s blyštivým pohledem Morphea. Děvče v tu chvíli značně pobledlo a záhy hystericky zaječelo znovu a začalo z ničeho nic poskakovat po jedné noze, držíce se za kotník. Pachatele toho ohavného zločinu v tu chvíli mohl zahlédnout jen Xag, jak mizí pod jedním z regálů. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Jasně cítíš, že vešel někdo, kdo na sobě má démonské značky, a to hned tři. Od koho není příliš jasné, v noci bys to poznal lépe, takhle je to jen ten... Pocit. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Matróna naproti tobě se pousmála a přikývla, ačkoliv z nějakých záhadných důvodů se stále neměla k tomu, aby se jako obvykle sebrala a nechala se doprovodit až ke dveřím krámku. A snad to byla právě tvá pobídka, kterou potřebovala slyšet. Polkla, do výrazu jí opět problesklo to krátké zaváhání, než znovu přikývla a nadechla se. "Víte, je tu jedna... Věc, co by mě... Co by nás zajímala. Doufám, že to zůstane jen mezi náma dvěma, bych ještě ráda dodala," začala opatrně, ale věděla jsi, že jak to jednou nakousla, tak už to dopoví. "Co víte o vyvolávání démonů, slečno Lockwoodová?" Vzápětí div nenadskočila, když se z přízemí krámku najednou ozvalo dívčí zaječení, které až nápadně znělo jako "krysááááá". A o chvíli později ještě jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Evelyne "Evie" Lockwood pro Tak přeci jen tam něco bylo, nebyl to jen pocit. Snažím se příliš nedat najevo své překvapení, když z ní konečně vypadne její otázka. Že by se paní Buckleyová zajímala právě o démony, to by mě v životě nenapadlo. Vždycky jí stačila jen iluze magie. Kdopak jí asi podstrčil tuhle myšlenku. "Jako každá čarodějka znám teorii." Začnu opatrně a myšlenky mi přitom ubíhají k Henrymu. Sice jsem to nebyla já, kdo ho vyvolal, ale nemyslím, že by v tom postarší žena viděla rozdíl. "Mám nějaké knihy, pokud by Vás to skutečně zajímalo, ale měla bych Vás varovat, že jde o hodně černou magii." Představa, že by právě tahle žena měla přivolávat démona, ať už jakéhokoliv, mi zavání problémem. Budu si muset hodně rozmyslet, co jí dám případně přečíst, abych náhodou nezpůsobila Armageddon. "Smím vědět, odkud se vzal ten náhlý zájem?" Zeptám se opatrně. Snažím se, aby na mě nebyla patrná nejistota, ale moje ruce, které si pohrávají s balíčkem karet na stole, mě zrazují. |
| |
| soukromá zpráva od Xag`droxaal pro Znovu se rozezní zvonek a po tváři mi přeběhne rozmrzelost nad neustálým vyrušováním. Velmi rychle ale tento pocit zmizí, protože nyní to bude velmi zajímavé. Otravná ženština je rázem zapomenuta. Jen ať si tu vřeští pro mě je to jako balzám pro uši ten její strach a panika. Evelyne by jistě nějak zakročila, ale ta tu není a já neudělám nic abych té dívce nějak pomohl. Právě naopak. "Jestli vás kousla musíte co nejdříve k lékaři. I krysy dokáží přenášet vzteklinu a musím se vám přiznat, tahle vypadala velmi zvláštně, skoro až nemocně. Úplné semeniště nákazy to vám povídám," oznámím naprosto vážným hlasem i když v duchu se tomu chechtám až se za břicho popadám. Je krásné být znovu na světě. "A čím mohu posloužit vám?" otočím se k novému zákazníkovi a pečlivě si ho prohlédnu. Někdo takový by měl již být na druhé straně silových čar, ale to není má věc. Zatím. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Když jsem otevřel dveře, zvonek cinkl a ta zpropadená lasička se okamžitě vrhla vpřed. Zaklel jsem a nejprve jsem se jí rychle snažil najít pohledem. Co to sakra dělá? Pak už jsem ale slyšel výjek dívky a pohlédl na blondýnku. Hysterka. S tím, jakou ztropila scénu, by jeden řekl, že se na ní Minnie vrhla s úmyslem ji zakousnout. Zacukaly mi koutky, ale když promluvil prodavač, rychle jsem zase zvážněl. "Jo, já bych to rozhodně neriskoval. Když se taková vzteklina nepodchytí hned, tak už je pozdě. Takhle zemřela tetička Irma," zakýval jsem hlavou a rádoby smutně sklopil oči. "Chybí mi..." Ve skutečnosti jsem ale dál hledal tu potvoru. Úplně se mi ztratila. Někam zalezla. Jen ne tam, kam měla. V tom je dobrá. Zatraceně. Bezděky jsem se ohlédl, přitiskl si sportovní tašku blíž k tělu a rychlejším krokem popošel hlouběji do obchodu, abych se zašil k jednomu z regálů. "Křišťály," vypadlo ze mě, když se prodavač začal zajímat. Střelil jsem mu výmluvný pohled a pečlivě vstřebal jeho podobu. Bylo na něm něco… co se na ulici jen tak nevidělo, jen jsem nedokázal přesně určit co. "Došly mi křišťály. Jen si to představte, taková tragédie. Úplně mi to pomotalo mojo. Nemůžu bez nich žít," povzdechl jsem si dramaticky se zcela vážným výrazem na tváři, a dál pokračoval do zákrytu regálů. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Tvůj klid očividně uklidnil i ji, ačkoliv ještě párkrát se ohlédla přes rameno směrem ke dveřím jako by snad co chvíli očekávala, že se rozrazí a dovnitř vběhne ona řečená krysa. Nic takového se samozřejmě nestalo a za dveřmi zase nastal ten obvyklý klid. "O hodně černou magii?" zopakovala po tobě slovo od slova a zamračila se, byť jen na chvíli. "Já myslela... No, tím myslíte přesně co? Je snad třeba udělat něco... Zlého?" zaváhala, ačkoliv kdesi pod povrchem jsi na ní viděla, že tohle není jen opatrné vyptávání. Paní Buckleyová byla již rozhodnutá, teď už se jen dohadovala cena toho rozhodnutí. "Slyšela jsem, že dokáží... Neuvěřitelné věci. Plní přání, slečno Lockwoodová," tak trochu nervózně se pousmála. "Vy byste to dokázala? Nebo aspoň... Dokázala poradit? Samozřejmě... Ne zadarmo, to rozhodně ne." |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro "C-cože?" blonďaté youtuberce poskočil hlas i falešné řasy, když na Xaga pohlédla, jestli to myslí vážně. No, když se k tomu přidal i Morpheus, tak o tom snad už ani nepochybovala. Anebo se jí hluboce dotklo, že si z ní dva neznámí muži tak bezostyšně utahují, to už se asi nikdy nedozvíme. "Na yelpu a google recenzích si už ani neškrnete!" hlas dramaticky zvýšila, ačkoliv oči jí stále rejdily kolem sebe ve snaze vypátrat toho odporného hlodavce, kdyby se znovu chystal zaútočit. Možná to tak bylo dobře, protože každý záběr Morphea v jejímu mobilu ukazoval jeho tvář se zářivými body namísto očí. "... a hygienu, hygienu na vás pošlu! A pokud z toho něco bude...!" za stálého prskání a spílání bloncka vypadla z obchodu stejně náhle jako sem vpadla. No, Diva Vee se sem asi už nikdy nevrátí. Lasička mezitím tiše šramotila pod regály, jen v jednu chvíli zpod regálu vykoukl její čumák. Minnie tiše vypískla - byl to ten teninký zvuk oznamující nebezpečí a zase se schovala. |
| |
| soukromá zpráva od Evelyne "Evie" Lockwood pro Vůbec se mi nelíbí, kam tento rozhovor směřuje. Tohle bych do paní Buckleyové nikdy neřekla. Tím spíš, že podle toho, co můžu soudit, je už rozhodnutá. "Jste ochotná zaprodat, za takové přání, vlastní duši?" Lehce tázavě nadzvednu obočí. "Démon vám nikdy nic nedá zadarmo. Pokud s ním uzavřete dohodu, získáte značku...znamení dluhu. Za takové značky vás může démon vtáhnout do Záhrobí." Snažím se ženu postrašit, i když si nejsem jistá, že to bude mít nějaký efekt. "A i kdyby Vám démon přání skutečně splnil, nemusíte nutně dostat to, co si budete přát. jsou to mistři pokrouceného myšlení a pokud jim dáte sebemenší záminku, tak jí využijí." "Co je tak důležité, že jste kvůli tomu ochotná takhle riskovat?" Nedá mi to, prostě jsem se musela zeptat. |
| |
| soukromá zpráva od Xag`droxaal pro "Jistě, hygienu, to budeme moc rádi a nezapomeňte ani na kontrolu z finančního úřadu, děkuji," zavolá ještě na dívku, která je na odchodu. Nechci vypadat, že nejsem nevděčný za tu práci, kterou si dá aby tento obchod poslala ke dnu. Nic víc by mi neudělalo větší radost. Aspoň bych tu nemusel otročit. "Barevná sklíčka jsou támhle," ukáži na malou prosklenou vitrínu s kameny. "Ovšem mám takový pocit, že kvůli něčemu takovému tady nejste," poznamenám a přejdu obchodem až ke dveřím, které zamknu a otočím ceduli, že je momentálně zavřeno a někdo se vrátí za patnáct minut. Možná z toho nic nebude, ale pokud ano, tak rozhodně nestojím o zbytečné vyrušování. Zatím si prohlížím jak muže, tak i jeho zvířátko. Na čaroděje nevypadá, ale takhle ve dne se na to příliš spolehnout nemohu. Uvidíme co bude chtít doopravdy. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Schovám se za regály a při prodavačově nepěkném obvinění, že tu snad nejsem kvůli křišťálům, se zatvářím ublíženě. Tak ublíženě jako štěně, do kterého právě někdo kopl. „Cože? Ale já je vážně-…“ to už můj pohled padne na ty bezcenná barevná sklíčka a v tom momentě se ani já nemůžu brát vážně. Ušklíbnu se. „Jo, ty nepotřebuje nikdo.“ To už se mi ale otočí zády a zamíří ke dveřím. A když zloděj vidí příležitost… no, tak ji popadne za pačesy. Rychlým, tichým pohybem se snížím a zasunu ruku do prostorů, kde běhá Minnie. Však ona už bude vědět. Zámek cvakne, pohledem proletím poličku přede mnou a než se napřímím, popadnu ještě dekorativní lebku. Když na mě opět spočine pohled prodavače, usměji se na něj a přehodím si ji z ruky do ruky. Pak už jen přejdu k pultu, na nějž ji položím a stisknu pouto své cestovní tašky. „No…“ oplatím mu ten otravně zkoumavý pohled, ale dál držím na rtech lehký úsměv. Co doufá, že zjistí? Co chce slyšet? To kdybych věděl. Ale… něco na něm bylo. Něco povědomého. „Máte pravdu,“ poklepu prsty na pult a rozhlédnu se kriticky po místnosti. „Rozhodně jsem si sem nepřišel… nic koupit. Možná bych doporučil obměnit sortiment. A u těch dveří bych teď úplně nestál,“ brouknu téměř mimochodem a teď už se v mém úsměvu bleskne náznak pobavení. „Možná se tu každou chvílí objeví takový protivný stínový človíček. A možná si bude chtít trochu hrát,“ zamrkám na něj tím nevinným způsobem, který jasně říká, že já přece za nic nemůžu. |
| |
| soukromá zpráva od Xag`droxaal pro "Ach, takže problémy. Znamenité," řeknu potichu víc pro sebe než pro ostatní. Vrátím se zpátky k pultu na kterém je lebka a odsunu jí stranou. "Takže si to shrneme. Vás dva někdo pronásleduje a vás nenapadlo nic lepšího než zajít sem a doufat, že co?" otáži se chlapíka a upřu na něj pohled skrze své tmavé brýle s kulatými obroučkami. Možná, že tohle nakonec nebude tak ztracený den jak to vypadalo. Jedna vyděšená holka, jeden chlapík se svým důvěrníkem, který možná bude ochotný smlouvat. Uvidíme co se přižene za ním a pokud se při tom zdemoluje část obchodu, tak to přeci není má vina. Tolik štěstí najednou a to ještě není noc. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro "Co já vím," pokrčím rameny se stále stejně pobaveným úsměv jako by se vlastně vůbec nic nedělo. Jen mé oči občas těknou od jednoho rohu místnosti k druhému v nervózním očekávání toho, co se bude dít dál. Třeba to vyjde a aspoň na chvíli se ho zbavím. Nebo to nevyjde a no... nečeká mě nic pěkného. "To ta krysa je mozek operace, ona tu chtěla," hlesnu a tentokrát dokonce říkám pravdu. Minnie je rozhodně chytřejší než já. Taky bych nejraději někam zalezl místo toho, abych se tu pokoušel, o kdo ví co. Ale risk je zisk? "Musím přiznat, že lidi většinou reagujou trošku jinak na celý to: objeví se tu nebezpečný mostrum a všechny tu povraždí... Třeba jen doufám, že se vrhne první na vás a já mezitím vezmu nohy na ramena," podívám se na něj výmluvně. Žertuji. Nejspíše. I když... raději on než já, to rozhodně. Teď, když stojí jen kousek ode mě, ale netrvá dlouho, než mě do nosu udeří ten nezaměnitelný pach spálené pryskyřice a úsměv na mých rtech zamrzne. Tak proto... "Ale ty nebudeš člověk, co?" |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro "Duši..." zopakovala po tobě až nečekaně zahořkle, snad až cynicky a pohlédla na tebe s obavami smíchanými s jistou zvědavostí. "Co to vůbec je duše, slečno Lockwoodová? pokrčila rameny. Jistě, lidé si se svojí aurou, se svojí duší příliš starostí nedělali, k ničemu ji vlastně nepotřebovali, tak proč také. Slovo duše bylo jen prázdným slovem, nic víc, nic míň. Nicméně ti paní Buckleyová pozorně naslouchala, nakonec i krátce přikývla hlavou. "Říkáte značky, takže bych jich musela mít více, že? Tím pádem, když mám zájem jen o jednu věc, nemusím se ničeho obývat," zhodnotila to. "Děkuji za varování, slečno Lockwoodová, ale jednala jsem už s mnoham právníky i individui, co se snažili přiživovat na mém manželovi, vím, jak správně formulovat, co chci." Odmlčela se, byť jen krátce a tentokrát se už neusmála. "To bych si... Ráda nechala pro sebe, slečno Lockwoodová... Mohu s Vámi v pozítří tedy počítat?" |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Lasička na následujících pár minut zmizela, dokonce ani nebylo slyšet její šramocení. Jako by se zkrátka někde zašila a dala si malého šlofíka. Kdo ví, možná to tak i udělala, ovšem po pár minutách vyběhla zpoza jednoho štosu knih a hbitě po Morpheově noze vyšplhala až k sportovní tašce přehozené přes rameno a zmizela v jejím vnitřku. Až po chvíli vykoukla její hlavička a pohled dvou černých očí jak dva korálky, se upřel na Xaga. Těžko říci, jestli se i normálně uměly lasičky tvářit tak podezíravě a odsuzovačně, ovšem tahle do toho krátkého pohledu vložila tolik intenzivních pocitů, že o nich snad ani nebylo pochyb. Na ulici navzdory Morpheovým slovům vládl klid, jen na dosud modré obloze se z ničehož nic začala stahovat šedivá mračna. |
| |
| soukromá zpráva od Evelyne "Evie" Lockwood pro Mám sto chutí pokračovat a přesvědčovat paní Buckleyovou, že ani sebeúlisnější právník se nemůže měřit s démonem ze Záhrobí. Nakonec ale všechny své námitky spolknu a pouze se na ní zdvořile usměji. Ráda bych vyzvídala dál. Zjistila, oč staré dámě jde, ale dobře vím, kdy je lepší přestat, a stáhnout se. Paní Buckleyová není hloupá a já jí od sebe nechci zcela zapudit. Vyvolání démona není věc, kterou by člověk mohl udělat jen tak, mezi řečí. Je potřeba se řádně připravit a určitě to člověk neudělá z věcí, které má běžně doma. Dost možná budu mít ještě možnost, třeba na té její seanci, šanci zjistit něco víc. "Přijdu velice ráda" Odvětím přátelsky a sama se zvednu. Dávám tím ženě najevo, že už je skutečně čas jít. Sice jsem mluvila o tom, že bych jí mohla dát nějaké knihy ohledně démonů, ale pokud si o ně sama neřekne, znovu je nenabízím. Přeci jen, podporovat jí v jejím záměru příliš nehodlám. |
| |
| soukromá zpráva od Xag`droxaal pro Jenom silou vůle překonám prastaré reflexy abych se kolem sebe divoce nerozhlédl nebo ho neokřikl ať si dává pozor na jazyk. Celá staletí jsem se musel skrývat a teď je náhle vše jinak. I když ne tak docela podle toho co se mi zatím podařilo zjistit. O démonech se toho zase tak moc neví i když čarodějky a upíři chodí otevřeně mezi lidmi. Bláznivý svět jen co je pravda. Ovšem tihle s námi již nějakou tu zkušenost mají, takže se před ním nemusím nijak mít na pozoru. "Ne nebudu člověk," přiznám se aniž bych odhalil co skutečně jsem zač. "Vzhledem k tomu, že se sem nikdo nedobývá, nelítá tu nábytek vzduchem, žádný jekot a řinčení rozbíjeného skla, máme tedy zatím čas. Takže proč si o tom nepohovořit?" Opřu se loktem o desku pultu a nakloním se trochu blíž a upřu pohled na toho mrňavého tvora vykukujícího z kabely. "Třeba vám nakonec budu schopný a ochotný pomoci. V nabídce toho máme mnohem víc než ty cetky okolo. Povězte tedy před kým nebo čím utíkáte?" |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Na tu krysu se ani nepodívám. Docela stačí, že upoutala pozornost prodavače. Zcela instinktivně zatáhnu poutem tašky tak, aby alespoň částečně skončila v zákrytu za mnou. Taky by se mohla naučit dělat si kamarády. Provokovat jeho druh… nekončilo dobře. Ze všech obchodů v Bostonu musela vybrat zrovna ten, co patří démonovi. Super. Aspoň se zdálo, že se trochu uklidnila. Ne, že bych si s ní mohl být o čemkoliv jistý. Snad jen o tom, že se mi v dalším okamžiku beztak zase vrhne po krku. Si nemysli, že tě nemám prokouknutou, potvoro. „To já… vlastně úplně nevím,“ přiznám nakonec upřímně. No, možná ne zcela. Ale do té míry, jak to umím. „Nějakej magickej stín. Nebo něco na ten způsob. Uměl se materializovat. Najednou se objevil, a pak v dalším okamžiku byl zase fuč. Co já vím, co to bylo zač.“ Pokrčím rameny. Ono je to vlastně jedno. Asi to za zamyšlení stálo a rozhodně mě zajímá, jestli démona nenapadne nějaké moudro, ale možná bych raději ani nevěděl. Nic dobrýho to nebylo, o tom jsem nepochyboval. A to vlastně stačilo. „A kdybys byl tak laskavý,“ navážu zcela bez rozpaků, i když se mi v žaludku usadil dost nepříjemný pocit. Kšeftovat s démonem byla pitomost, to mi nikdo nemusel říkat dvakrát. Obzvláště pak v mém případě. „A rozhodl ses mi – nám – pomoct. Co přesně by mě to stálo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro "Výborně, slečno Lockwoodová, tím pádem to je ode mne asi... Vše," odpověděla s krátkým kývnutím hlavy paní Buckleyová s tónem i výrazem někoho, kdo je zvyklý dostávat to, co chce a taky že to vždy dostane a pomalu vstala. V tu chvíli jsi to ucítila. Někdo se napíchl na silovou čáru vedoucí pod obchodem. Nebyla sice nic moc a krom tebe ji využívalo ještě pár čarodějek v sousedství, ovšem... Tohle nebyla ani jedna z nich. Dokonce ani Xag, který se staral o provoz krámku dole. Ať to byl ovšem kdokoliv, náhle si pro sebe uzurpoval skoro všechnu sílu, kterou mu silová čára mohla napíchnout. Cítila jsi to v kostech i pod kůží, to nepříjemné brnění. I skrze zatemňovací závěsy bylo patrné, že slunce na jasné obloze letního dne náhle... Zmizelo za mraky. Po zádech ti přejel mráz. A v další chvíli si paní Buckleyová důležitě odkašlala, když si všimla, že jsi po jejím vzoru nevstala, abys ji vyprovodila. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Lasička statečně Xagovi oplácela jeho pohled, jen fousky kolem drobného čumáku se jí chvěly, a tak když Morph přerušil tuhle zírací soutěž schováním tašky částečně za sebe, komentovala to patřičným podrážděným zafrkáním. A co více, když Morph začal o domluvě s démonem, Minnie nesouhlasně zapískala a aby snad Morph ani na chvíli nezapomněl na její přítomnost a nebyl na pochybách, co si o tomhle myslí, vysloužil si hryznutí do prstu ruky, která byla blíže k tašce. Xag v tu chvíli mohl ucítit, jak se někdo napíchl na silovou čáru, která vedla pod obchodem. A Evie, co byla nahoře s jednou zákaznicí, ani jiná z těch pár čarodějek, co ji používaly, to rozhodně nebyla. Přes modré nebe venku se přelila těžká šedá mračna a slunce... Najednou nebylo. |
| |
| soukromá zpráva od Evelyne "Evie" Lockwood pro Jak jinak, ty povýšená čarodějnice. V duchu si povzdechnu, dlaněmi se opřu o stůl a už se chystám vstát, když ucítím brnění. Prsty křečovitě sevřu okraj stolu, jak se snažím třas potlačit. Někdo mi leze do zelí. V tom okamžiku úplně zapomenu na ženu před sebou. Přivřu oči, zatím, co se snažím vyrovnat se zakolísáním magie. "Omlouvám se." Ta slova procedím skrz zaťaté rty a konečně se donutím vstát. Připadám si náhle slabá, jako moucha. Ten pocit se mi ani trochu nelíbí. Musím zjistit, co se stalo. "Prosím. Velmi ráda jsem Vás viděla." Gestem ruky navádím ženu ke dveřím. Potřebuji, aby vypadla a pak můžu začít zjišťovat, co se to tady, sakra, děje. |
| |
| soukromá zpráva od Xag`droxaal pro Pod nebem bez Slunce "Magický stín? Vypadá to skutečně vážně," zamyšleně pokývám hlavou. Z toho chabého popisu si nejsem jistý zda se jedná o kouzlo nebo nějakého tvora, ale pravděpodobně se to brzy vysvětlí. Tak nebo tak, jsou v pěkně hluboké jámě a já mám možná po ruce žebřík. "Nechci nijak moc, stačí když mi prozradíte čí jsou ty dluhy, které máte na sobě," vyslovím svou cenu. Zajímá mě komu bych mohl překazit jeho plány s tímhle chlapíkem. Mohla by to být zábava a třeba bych konečně mohl získat něco zpátky. Aspoň něco málo z toho co jsem za poslední století ztratil. Sice jsem stále ještě připoutaný k té hloupé čarodějce, ale to nebude trvat věčně. Je potřeba se zase znovu postavit na nohy. "Och, zdá se, že už to začíná," usměji se, když ucítím jak někdo čerpá sílu z naší siločáry a protože je den nedokáži zjistit kdo. Vlastně jsem takhle docela omezený, ale neznamená to, že bych byl bezbranný. To v žádném případě. Rozhodnutí je však na mém zákazníkovi. Než dostanu tu informaci nehodlám hnout ani prstem abych mu jakkoli pomohl. Když nic jiného tak to může být zajímavá podívaná až se budou vraždit navzájem. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Trhnu rukou a tašku pustím. Ta se i s tou krysou uvnitř zhoupne na mém rameni, než ji opět stačím chytit. Svině jedna, šlehnu po ní všeříkajícím pohledem – úplně jinak, než jsem se dosud tvářil na démona. „Já vím, přestaň vyšilovat,“ promluvím na ni tlumeným hlasem, v kterém jasně zní mé rozčílení. „Máš snad lepší nápad?“ povytáhnu důležitě obočí a je mi úplně jedno, jak může vypadat to, že se zrovna hádám s lasičkou. Pak přesunu pozornost zpátky k démonovi. Nechce toho moc, to je pravda, ale chce něco, co mu nemůžu dát. A to je problém. To je sakra velký problém. Nedám to na sobě ale zdát. Stačí, že jsem se už utrhl na Minnie. Ne, že by si to nezasloužila. „Žádný dluh na sobě nemám,“ odpovím mu pevným hlasem a doufám. Mohl jsem snadno zalhat a říct mu přesně, co chtěl slyšet, ale… netroufal jsem si. Ani teď ve dne. Věděl jsem, čeho je jeho druh schopen. „Démona už jsem potkal, ale vždycky se to obešlo bez toho vašeho značkování,“ dodám na vysvětlenou, ale dál to nerozmazávám. „Chtěl jsi odpověď na svou otázku, odpověď jsi dostal. Ničí. Pomůžeš mi, nebo ne?“ zeptám se. Spíš čekám, že mě pošle do háje, než aby se nějak namáhal nám pomoct. Ale kdo ví, možná překvapí. Rozhodně bych si nestěžoval. |
| |
| Chaos za 3... 2... 1... Jestli Minnie napadlo něco lepšího či ne se už asi nedozvíme, protože v další chvíli s teninkým zapískáním zmizela zpátky v sportovní tašce a náhle jako by snad ani žádná lasička v obchodě nebyla. Proč, to měl Morpheus pochopit vzápětí, když se z prvního patra krámku ozval tlumený ženský hlas: "Děkuji za vše, slečno Lockwoodová, na viděnou," společně se zvukem otevíraných dveří a těžkými kroky. Vzápětí se na poněkud strmém schodišti objevila tělnatá dáma ve středním věku s trvalou a kostýmkem dražším než Morpheův měsíční nájem. A nebyl to nikdy jiný, než Erna Buckleyová, vdova po zesnulém radním Hubertu Buckleym... "Ah, hezký den i Vám, Henry," zašvitořila, zatímco scházela po schodech - no dveře do Evieny "pracovny" za sebou samozřejmě nezavřela, a tak měla čarodějka možnost vše slyšet. Morpheovi nevěnovala pozornost, proč také, jen se zamračila, když zahlédla, jak se venku stahují mračna. Ji ovšem trápilo leda tak to, že jí zmokne účes. Po cestě ke dveřím - zamčeným dveřím - jí náhle začala zvonit kabelka. Paní Buckleyová nečekaně hbitě vylovila mobil a... "Co? Jak nechala... Kde?" hlas jí téměř poskočil. |
| |
| Chaos za 3... 2... 1... "Žádná platba, žádná pomoc," pokrčím rameny a dál se tím nezabývám. Dobrovolné práce mám dost tady kolem a nepotřebuji žádnou další. Potřebuji znovu vybudovat postavení a ne si hrát na charitu. "Okamžíček paní Buckleyová," vystřelím od pultu a zamířím ke dveřím, které odemknu aby mohla odejít. Na tuhle matrónu jsem úplně zapomněl. Dnes měli zase tu svou seanci. Od té doby co mě Evelyne načapala, že si hraji na ducha, hýbu s nábytkem, zavírám okna, způsobuje studený vítr a měním taroty jak se mi zachce a zatrhla mi to už to není jako dřív. Nevím co je špatného na malém posednutí, nikoho to nezabije. Většinou. Měla by mi děkovat, že se sem ta ženská obtěžuje vracet a ne mi nadávat. Když jí začne zvonit telefon, můj úsměv jenom trochu zakolísá, ale vydrží. Křením se tu na ní jako idiot a čekám až ta bába zvedne svůj tlustý zadek a zmizí odsud než se tu začnou lítat opravdové čáry. |
| |
| Chaos za 3… 2… 1… Nic jiného jsem od démona ani nečekal. Lepší než si ho poštvat. Vzhlédnu, když Minnie oznámí příchod buclaté Buckleyové po schodišti z horního patra. Zaznamenám otevřené dveře, ale moc nad nimi nepřemýšlím. Nejsou zrovna vhodný únikový východ. Jsem rád, že si mě Buckleyová nevšímá, ale proč by taky měla? Jsem jen další tvář, co se ztratí v davu. Henry v tom okamžiku zamíří odemknout dveře a zanechá mě samotnýho. Lehce se ušklíbnu nad jeho ochotou. Takovýho démona jsem ještě nepotkal. Co teď? Když démon zavřel jedny dveře, mám začít rozbíjet okna? Zamířím zpátky k regálům, kde jsem prve objevil dekorativní lebku. Teď ji vezmu s sebou, abych ji vrátil na své místo. Už jednou mi posloužily jako dobrej úkryt a když Buckleyová vytáhne telefon, raději ho zase využiju. Jejím směrem se moc nekoukám, asi by se jí úplně nelíbilo, kdyby na ní blýskly moje oči. Zpozorním, když promluví do telefonu. Kde? Tohle smrdí průšvihem. Ale jiným průšvihem, který jsem tak nedočkavě vyhlížel. No, to bylo jedno. Končilo to vždycky stejně. Pěkně naštvaným démonem. Snížím se dolů, abych si zavázal tkaničky. Nebo aby to tak aspoň vypadalo. |
| |
| soukromá zpráva od Evelyne "Evie" Lockwood pro Vyprovodím paní Buckleyovou ze dveří, ale na rozdíl od ní zůstanu stát nahoře na schodišti, opřu se o zábradlí a shlížím dolů, do svého krásného obchůdku. Zaznamenám zákazníka, ale spíš sleduji Henryho. Potěší mě, když ženě úslužně otevře dveře, později ho za to budu muset pochválit. Trochu sebou cuknu, když paní Buckleyové zazvoní telefon, ztratila jsem se ve vlastních myšlenkách. Tón jejího hlasu napovídá, že je něco špatně. Je mi to ale vcelku jedno. Jakmile zmizí z mého obchodu, přestává to být můj problém. Prsty pevně sevřu zábradlí a očima postrkuju ženu směrem ke dveřím. Mám v tom okamžiku pocit, že napětí v místnosti by se dalo krájet nožem. |
| |
| Madam Buckleyová "Jste zlatíčko, Henry," neopomene paní Buckleyová otitulovat Xaga, když tak ochotně vyskočí, aby ji vypustil, ačkoliv ona to mylně má za to, že jí zkrátka běží otevřít dveře. V další chvíli se ovšem zamračí a to pečlivě vytrhané obočí jí vyletí o dobrých pár centimetrů výše. "V bance? Cože? To jsem rozhodně nebyla!..." zaslechne Morpheus ještě než korpulentní naštvaná dáma opustí obchod vstříc téměř zšeřelé ulici. Minnie opatrně vyhlédne z tašky a v další chvíli je ta potvora už venku a srdnatě šplhá po jednom z regálů nahoru, aby měla přehled, co se děje. Korálkovitá očka má upřená směrem k výloze obchodu a fousky na čumáku se jí chvějí. Pak náhle tiše zapíská, drápky zaškrabou o dřevo a z venčí se ozve pronikavý jekot paní Buckleyové, kterou zády na výlohu doslova hodí stínová postava, jejíž kontury se v denní světle mlží a rozplývají. Výtvor magie toho nejodpornějšího druhu. |
| |
| Chaos je tu "Můj ty světe. Skutečně je to tady," pronesu s hraným údivem když se prostorově výrazné tělo dámy rozplácne o sklo. Jekot nepřestává a je čím dál tím víc zoufalejší. "Evelyne, zdá se mi jako kdyby někdo právě vraždil tvého hlavního sponzora a ač bych to byl rád udělal sám, tak v tomhle opravdu nemám prsty," zahlaholím vesele na čarodějku která stojí na schodech. Já si tohle skutečně užívám. Možná že dokonce to sklo povolí a vysype se dovnitř. Žaloba, soudy, krach, ach jaká to lákavá představa. skončí až po krk v dluzích a možná pak konečně přijde čas na znovu projednání naší smlouvy. Zavřu dveře a s pobaveným úsměvem se vydám zpátky do obchodu. Zpoza pultu vytáhnu prachovku a začnu čistit poličky se soškami. Děs odehrávající se venku jako bych nevnímal a hraj si na malého hodného zaměstnance. |
| |
| soukromá zpráva od Evelyne "Evie" Lockwood pro Telefonní rozhovor, který žena vede, mi nepřijde nijak důležitý, minimálně pro mě není. Už se chystám vrátit zpátky do pracovny, a uvařit si konvici čaje, když žena pronikavě zaječí. Prudce se otočím a vytřeštím oči na stínovou postavu. Odporné stvoření. "To si ze mě děláš *** !" Vyštěknu zlostně na Henryho. Opravdu mu věřím, že je v tom tentokrát nevinně, ale jeho netečnost mě málem omráčí. Asi ho, i po všech těch letech, stále přeceňuji...nebo podceňuji. "Udělej něco..a ne, nemyslím, abys šel utřít prach!" Prsty křečovitě sevřu zábradlí a pokusím se ze silové čáry vytáhnout ještě nějakou šťávu. Pokud tam tedy vůbec něco zůstalo. Chci posílit ochranná kouzla, která jsem kolem svého obchůdku spletla. Ztráta tak dobré zákaznice, jako je paní Buckleyová, by mě velice mrzelo. Nejprve ale musím myslet na svou vlastní ochranu. |
| |
| Raději ona než já S dalším varováním Minnie vzhlédnu a v dalším okamžiku se už ozve jekot Buckleyový. Jde z toho mráz po zádech, ale nehodlám se tím zabývat. Raději ona než já. Do čeho mě to sakra namočil?! bleskne mi hlavou rozčíleně a rychle vytáhnu krabičku, přičemž ji zase zašiju zpátky do tašky. Pohyb je to rychlý, nenápadný – léta praxe zlodějiny. Moc se to ale nesnažím zakrýt, nepočítám s tím, že by si mě teď snad někdo všímal. Jekot (umírající?) tlušťošky je to nejlepší rozptýlení, jaké by si zloděj mohl přát. I když od démona bych si vážně krást netroufl. Na to mám dost rozumu i já. „Potvoro, zalez zpátky,“ syknu na lasičku a nastavím tašku, aby se do ní mohla vrátit. Nechci ji tu nechávat, ale nebojím se, že by si nenašla cestu zpátky, takže ji nijak nenutím. Raději se rozhlédnu po možných východech – po schodech nahoru, nebo kolem démona? Vzhlédnu k ženský v horním patře – s tím správným výrazem vyděšeného zákazníka, kterého se tohle přece vůbec nijak netýká. „Slečno! Prosím, máte... máte tu zadní východ?“ zavolám na ní, ale sám hledám. Ono by ostatně stejně stačilo i okno, kterým bych se zvládl protáhnout. Ať už v téhle tváři, nebo nějaké jiné. Na tom teď už nesejde.[/font] |
| |
| Naštvaná, pobavený, vyděšený... A Minnie Vlastně jen díky ochranám Stín paní Buckleyovou neprohodil výlohou, ovšem co není, může být. Tučná dáma sjela zády po výloze jako hadrová panenka, už jen chyběla krvavá skrvrna, aby to vypadalo jako v akčním hororu, ovšem ta se naštěstí nekonala. I tak tělo paní Buckleyové dopadlo na zem, kam se se zachroptěním žena zhroutila. Mrtvá nebyla. Aspoň zatím. Stínová postava stála nad ní, viděli jste zřetelně její obrys a zdálo se jako by snad přemýšlela, co s ní. Nakláněla se nad ní, ruce protáhnuté do stínových spárů. Šťávy v silové čáře skutečně nebylo mnoho, někdo si její hlavní tok uzurpoval pro sebe, aby držel naživu onu bytost a ovlivňoval stále se zhoršující počasí. Stmívalo se. Doopravdy se... Stmívalo... Minnie Morpheovi do tašky neskočila, ne, namísto toho přistála na jeho rameni - udržela se jen za pomoci zatnutých drápků - a pronikavě zapískala přímo do jeho ucha, zatímco s dalším zamručením upřela pohled směrem k výloze. S tím i packou škrábla o jeho tvář. |
| |
| Naštvaná, pobavený, vyděšený... A Minnie Nevím, co by přimělo Henryho, aby začal něco dělat. Myslím tím něco opravdu užitečného. Venku se smráká rychleji, než by mělo a stín se chystá rozcupovat paní Buckleyovou na kousky. A do toho je tu ještě zákazník, který panikaří...ne, že bych se mu divila. "Nemáme, ale nemusíte mít strach, tady uvnitř Vám nic nehrozí." Ujistím mladíka a rychle seběhnu po schodech dolů. Na démona už se neobracím, některé věci je lepší, když si udělám sama. Rázným krokem projdu obchodem a vyrazím ze dveří ven. Silová čára je vysosaná a já tak musím energii načerpat někde jinde. Dlaní přikryju amulety, které mám pověšené kolem krku. Krystaly a další, co vypadají jako obyčejné cetky. Mám v nich ale uchovanou magii pro případy, jako je tenhle. "Táhni, odkud jsi přišel!" Vykřiknu na Stín. Slova nejsou v tomhle ohledu nutná, ale já jimi dám průchod své frustraci. Seberu veškerou svou sílu a pokusím se stvořená zapudit zpátky do temnoty. |
| |
| Ať žije světlo! No, tak to je super. Vážně super, bleskne mi hlavou sarkasticky při odpovědi té ženské. Ale okno by se možná našlo? Daly se vůbec otevřít? Ještě chvíli sleduji, jak se rozeběhne po schodech dolů. Pak už pohledem šlehnu po Minnie, když zavřeští – jo, v tom je fakt dobrá – a ještě mě k tomu škrábne. „Co zas chceš?“ obořím se do ní a jen letmo se podívám ven. Sakra. „To nemyslíš vážně... Neboj. Ona... ona se o to postará,“ hlesnu nadějně, když venku uvidím blýsknout se magii. Jindy bych se tomu stoprocentně obdivoval víc, čarodějek moc neznám a ještě míň jsem jich viděl kouzlit. Teď se mi ale jen na půl úderu srdce ulevilo a v dalším momentě se už rozhlédnu po místnosti. Zamířím k zapínačům, abych v krámku rozsvítil. Pokud má ta potvora ráda tmu, tak se třeba aspoň nebude hnát dovnitř. Možná? Já fakt nevím. Jime, sakra, do čeho jsi mě to dostal? |
| |
| Magický duel Možná bych jí měl prozradit, že ten nebohý zákazník je vlastně strůjce toho všeho, ale tím bych přišel o všechnu srandu, takže si to zatím nechám pro sebe. Jenom se významně podívám na muže s fretkou. Jenom aby věděl, že já vím. Když Evelyne vyběhne ven, pomalu jí následuji i s prachovkou ze pštrosího peří v ruce. Nemám rád ty divné umělé materiály, které jsou teď všude okolo. Hezká dřevěná rukojeť se svazkem per na vrcholu, tak je to správné. Vyjdu ven a zamžourám na oblohu, která se zatahuje. Slunce je stále nad obzorem, takže mě omezuje, ale rozhodně je mi tohle mnohem příjemnější než když je světlo. Mám rád tmu a šero. A možná to i na mě trochu zapůsobí. Rozhodně bych se nezlobil. Protože se musím postarat o tu hloupou čarodějku než udělá zase něco bláznivého. Chlapíka nechám uvnitř. Jde mi jenom o bezpečí Evie, ne jejího obchodu nebo bytu. Ty ať klidně propadnou do Záhrobí. Zastavím se na zápraží a čekám co udělá. Jsem připravený zakročit kdyby snad její čáry nebyly dostatečně silné a vtáhnout jí ječící zpátky do obchodu. |
| |
| Den za všechny prachy Stínový postava pod nenadálým náporem magie zavrávorá a couvne o krok dozadu. Na okamžik se téměř rozplyne před očima než se její mihotavé obrysy opět objeví a ze stínů zasvítí dvě ledově modré oči. Dvě ledově modré lidské oči. "Ne, dokud nedostanu zpátky, co je mé," vyřkne chraptivý hlas. Ve stejnou chvíli k sobě trochu pozornosti přitáhne paní Buckleyová, která se začne se zasténáním probírat. Účes má nenávratně zničený, po tváři jí stéká stružka krve a působí dost otřeseně, když mžourá dezorientovaně kolem sebe. A kolem nikde nikdo, kdo by zavolal pomoc či zakročil, jindy rušná ulice náhle postrádá život, zatímco těžký černá mračna houstnou. Ve vzduchu je cítit ozón, pach koncentrované magie hromadící se na nebesís. "Dej mi, čarodějko, co ukrýváš a já ti prokážu své milosrdenství," zasyčí vzápětí. Spáry na jeho pravé ruce náhle naberou až příliš konkrétní podobu. Paní Buckleyová začne ječet. |
| |
| Den za všechny prachy Ani na okamžik jsem nepochybovala o tom, že Stín napadnul paní Buckleyovou zcela náhodně. Rozhodne ne potom, co se začala vyptávat na vyvolávání démonů. Spíš mám teď pocit, že jsem ani neměla možnost jí její záměr vymluvit, protože ona konala dávno před tím, než dnes vstoupila do mého obchodu. Mě je ale celkem jedno, co, nebo komu, dluží. Je to moje dobrá zákaznice a já nedovolím, aby jí nějaký zpropadený démon zabil. Hledím do těch modrých očí. Stín odolal náporu mojí magie a já nemám zásoby, ze kterých bych mohla načerpat další. Nečekala jsem, že bude tak silný. "Nic před tebou neskrývám. S takovými, jako jsi ty, neobchoduji. Tak už táhni do pekel!" Křičet na něj a nadávat mu, je jako házet hrách na stěnu. O krok couvnu, cítím Henryho přítomnost a také cítím narůstající magickou energii. Na ulici je mrtvo a nebe je temné a hrozivé. Všechna ta znamení by mě měla varovat, tohle není magie, se kterou bych běžně přicházela do styku. Měla bych se držet dál. |
| |
| Kšeftování s démony, část druhá Když zaslechnu požadavek Stínu, zpozorním a chtě-nechtě se podívám směrem k démonovi. Pomalu, důrazně zavrtím hlavou. Dosud mě neprozradil, ale kdo ví. Spoléhat se na něj nedalo. Teď už nehraju roli vyděšenýho zákazníka, teď už není čas na hry. Jsem v háji, a on to ví. I když mi všechny instinkty radí, abych vzal nohy na ramena, ven do té tmy nemůžu. A ta čarodějka… i kdyby mě chtěla dál chránit, její kouzla se Stínem neudělala zhola nic. Zatraceně. Ne, tohle chtělo silnější kalibr. Tohle chtělo démona. „Co chceš?“ syknu k Henrymu nevybíravě. „Chceš vědět o ostatních démonech v Bostonu? Nebo ti možná můžu s něčím pomoct na oplátku. Je tu něco, co chceš, ale nemůžeš se k tomu dostat? Trávit celý dny v tomhle krámku ti nemůže nechávat moc času na zábavnější aktivity… Co mě bude stát, aby ses toho stínu zbavil?“ Tolik k tomu, že s démony už nekšeftuji. „Pokud jsi toho vůbec schopen.“ |
| |
| Smlouva Začíná jít do tuhého. Zdá se, že skutečně budu muset zasáhnout a čarodějku odvést někam do bezpečí. Nebo bych jí mohl říci o co tu jde a předhodit jim toho chlapíka. Propnu prsty až to v klubech zapraská a připravuji se na případný střet, ale v tom dostanu zajímavější nabídku. Prohlédnu si Morpha od hlavy až po paty. Má jisté schopnosti, které by se snad daly využít. Ne právě teď ale někdy určitě. Mile se na něj usměji a narovnám si brýle na nose. "Budeš mi dlužit službu. Víš o co jde a máš s tím zkušenost, takže to nebudu zbytečně vysvětlovat. Jednou, nejspíše brzy budu od tebe něco potřebovat a pak si o to řeknu. Souhlasíš? Nebo tady Evelyne řeknu, že za to může ty a ať si to vyřídí sama. Co ty na to? Mám pocit, že je to férová nabídka. Nabídka je však časově omezená, takže se rozhoduj rychle nebo to udělám za tebe." |
| |
| Drobná laskavost? Zaječení paní Buckleyové utichne stejně znenadání jako se ozvalo - důvod je prostý, stará dáma omdlela. Možná je to tak lepší, možná horší, těžko říci. Stín zajímá jen čarodějka stojící před ním, co tak drze odmítla jeho velkorysý návrh. V očích se mu zaleskne a snad v tu chvíli ještě o stopu povyroste, zatímco nespouští ani na chvíli pohled z Evie. "Ukrýváš, čarodějko z rodu Lockwoodů, přímo za tvými zády, přímo za zdmi tvého úkrytu před světem," trvá si Stín na svém, když udělá vpřed krok, o který couvla chvíli předtím Evie. "Poslední šance, vydej mi, CO JE MÉ!" vztekle zařve a v tu chvíli se po čarodějce bez varování ožene spáry, aby ji chytil. Minnie si o chystané dohodě myslí své a svým velice nespokojeným mručením a pískáním to dává Morpheovi i démonovi najevo. |
| |
| Nepoučitelný Démon se usměje a mně se na půl úderu srdce uleví. Jeho podmínka mě nepřekvapí. Krysa samozřejmě začne hned vyvádět, ale co jinýho od ní taky čekat? Mohla by to samozřejmě ocenit – takhle ani jí Stín neublíží, že jo? Ale to ona né, ona si dál vřeští. Jednou z ní fakt ohluchnu. Potvora jedna. Tentokrát ji ale nehodlám řešit. Nepohlédnu na ni, ani jí jinak neodpovím. Jen ať si vřeští. „Fajn, máš to mít. Laskavost za laskavost,“ zopakuji slova, který jsem už od jednoho démona slyšel a bezděky se ušklíbnu nad tím, že jsem se opět ocitl v týto situaci. Tohle je už ale vážně naposled. Konverzaci venku vnímám jen na půl ucha, a to jen, abych měl jistotu, že se nevyvíjí směrem, kterým bych fakt nechtěl. Když ale Stín vykřikne, pohledem těknu k vitríně. „Tak už nás ho zbav,“ syknu k Henrymu netrpělivě. |
| |
| Vzhůru do boje Usměji se lusknu prsty. Obchodovat s těmi zoufalými je vždy nejlepší. Objeví se mu na rameni jizva, která stvrzuje naší dohodu. Jednou proškrtnutý kruh. "Tak jo, brachu. Proč se nepostavíš někomu stejně velkému?" oslovím stín a postavím se mezi něj a Evie a rukou odrazím jeho pařáty. To, že se stmívá je pro mě také výhoda. Úplně cítím jak má energie roste. Hloupé Slunce jenom všechno ztěžuje, takhle to bude mnohem lepší. Sundám si brýle a schovám je do kapsy u vesty, takže mé kozlí oči nic nezakrývá, ale to teď není potřeba. Nejsou tu žádní lidé před kterými bych se musel ukrývat a své brýle mám až moc rád na to aby se jim něco stalo a také to pomůže odvést pozornost než volnou rukou provedu příslušná gesta a v dlani se mi zhmotní koule záhrobní energie, kterou vrhnu přímo na hruď toho parchanta. Uvidíme zda tam někde tělo které se dá zranit. |
| |
| Záchrana v poslední chvíli Paní Buckleyová omdlela, těžko jí to mít za zlé. Takhle to dopadá, když si lidé myslí, že přechytračí démona. Prolétne mi hlavou myšlenka, jenže to už se stín posunul blíž a mě vyschne v krku. Nemám nejmenší tušení, o čem to mluví, okamžitě ale začnu podezřívat Xaga, že něco provedl za mými zády. My o vlku...démon se rozmáchnul a já ucítím ledový dotek strachu. Dřív, než mě však drápy zasáhnou, objeví se na scéně můj démon. Přišel mi na pomoc. Vím, že to není kvůli sympatiím, ale jsme propojeni kouzlem a pokud by se mi něco stalo, on si to šeredně odskáče. I tak mě ale zaplaví nával vděku. Udělám další dva kroky vzad, následně se ale otočím nás patě a zmizím v bezpečí obchodu. Srdce mi divoce buší. |
| |
| Dohody a laskavosti Sotva Morpheus vyřkne ta slova zkázy, která démon potvrdí a na rameni měniče se objeví značka, která vše mění, Minnie namísto očekáváného vřeštění a kousání vrhne po démonovi výraz, který se nedá označit za jiný než... Smutný a bez varování ztichne a zůstane jen skrčená na Morpheově rameni jako by byla snad vycpaná, i když srdíčko jí rychle tluče. Zklamání, které z ní čiší je téměř hmatatelné. A démon... Démon v té chvíli může ucítit, že démonské značky, které předtím vycítil, na sobě Morpheus rozhodně nemá. "Ty..." zachraptí stínová postava, když se před obchodem vystřídá démon s čarodějkou. "Ty..." hlas prodchnutý ozvěnou desítek dalších se sípavě rozesměje než s tím náhle přestane jako když utne. "Xag`droxaale..." vyřkne jeho jméno s neochvějnou jistotou a v ledově modrých očích se zaleskne poznáním i překvapením zároveň těsně předtím, než jej doprostřed hrudi trefí koule záhrobní energie. Postava se zkroutí v němém výkřiku, než se v další chvíli rozplyne. Byla zničena? Rozhodně ne. Jen... Jen pro tuhle chvíli. |
| |
| První zásah "Tohle je poněkud nečekané," zamyšleně pozoruji hroutící se oblak stínů. Potřesu hlavou abych si v ní věci trochu urovnal. Nejsem si vědom toho, že bych měl s něčím takovým co do činění, ale mnoho to neznamená. Věci jsou nyní rozhodně jinak než před sto lety a mé vzpomínky na mé předchozí působení nejsou zrovna spolehlivé. Rozhodně se však nehodlám jen tak vzdát a chci odhalit co se za tím skrývá. Natáhnu se po energii, která uniká pryč. Ochutnám jí. Prozkoumám ji. Kam míří? Kdo za tím stojí? Je to povědomá vůně nebo mi vůbec nic neříká? Otázky, samé otázky, ale také je tu někdo kdo na ně zná odpovědi. Alespoň na několik z nich. Popadnu Buckleyovou a vtáhnu jí zpátky do obchodu. Naštěstí je v bezvědomí takže se mé nešetrné zacházení obejde bez dalšího křiku. Položím jí na zem mezi regály s knihami o horoskopech a čtení z ruky. Nevypadá dobře, ale Evelyne se o ní jistě postará. "Jenom abys věděla," oslovím majitelku obchodu, "tak tenhle útok byl zaměřený tamhle na toho chlapíka a jeho důvěrníka." Kývnu směrem Morpehovi. |
| |
| Vždyť se tolik nestalo… Minnie utichla. Letmo se na ní podívám a snad i krátce zalituju toho, co jsem udělal. Nemusela se zase tvářit tak zklamaně, vždyť se toho tolik nestalo. V dalším okamžiku ale démon splní přesně to, co jsem po něm chtěl, a jakákoliv lítost se rozplyne jako pára nad hrncem. Stín se rozplyne a já s úlevou vydechnu. „Vidíš, všechno je v pohodě,“ brouknu k tý potvoře a pokud mě nechala, opatrně ji pohladím – opatrně, protože stále čekám na to, kdy jí zase hrábne a rozhodne se mě kousnout. Protáhnu se kolem démona, který zrovna pokládá Buckleyovou na zem. Další slova mě však přinutí se ohlédnout a-… „Na mě? Ale prosím vás,“ zavrtím hlavou. „Pokud mě teď omluvíte, nakonec babičce ty křišťály koupím jinde. Kdo ví, co to bylo zač, a když tu máte jen barevná sklíčka,“ rozvzpomenu si slůvka, které démon sám předtím poučil, a zamířím směrem k východu. Ať už ten Stín byl cokoliv, koneckonců se toho zase tolik nestalo… a kdyby jo, nehodlám tu čekat na to, co se bude dít dál, když už se mě démon rozhodl prásknout. |
| |
| Kdo je tady skutečná oběť Z ramenou mi spadne obrovská tíha, když se stín rozplyne. Pravděpodobně není mrtvý, nebo zničený, nebo co se s nimi sakra děje, když zkapou, ale je pryč a to je hlavní. Vrhnu se k paní Buckleyové, kterou Henry přitáhnul zpátky do obchodu. Ujistím se, že je jen v bezvědomí, a už se jí chystám začít křísit, když mi můj démon prozradí, kdo za tím vším vězí. "Jakže?!" Vykřiknu rozezleně a vyskočím na nohy. Napřáhnu ruku před sebe a před odcházejícím mužem se s prásknutím zavřou dveře. Síly v sobě už mnoho nemám, ale tohle ještě zvládnu. "Tvrdil mi, že tu něco ukrývám. Chtěl to po mě zpátky...ale já netušila, o čem mluví. Nechal jste nás, abychom se mu postavili a sám jste přitom nehnul ani prstem. Nepůjdete nikam, dokud mi to hezky všechno nevysvětlíte!" Svou pozornost přesunu zpátky na Henryho. "Buď tak hodný a odnes paní Buckleyovou na gauč, do mé pracovny. Něco pro ní namíchám." Požádám ho, než se znovu obrátím k neznámému mladíkovi. "A ty. Marš nahoru!" Rozkážu a svá slova doprovodím rázným gestem směrem ke schodům. |
| |
| Záchranář "Být tebou tak jí poslechnu. Když se rozčílí je to pořádná mrcha," pronesu nikým nevyžádanou radu. Mně je vlastně jedno zda odejde nebo ne. Já jsem své dostal, ale vidět Evie jak pro změnu křičí na někoho jiného je zážitek, který bych si nechtěl nechat ujít. Proto také vezmu sádelnaté tělo Bucklyové tentokrát do náruče. Jsem hodný. Podívejte jak poslouchám, takže všechnu zlost může zaměřit na vetřelce, který nám sem dotáhl tu kupu problémů. Zamířím s ní do pracovny, ale uši mám našpicované aby mi neunikl ani kousíček rozhovoru. Položím zraněnou na pohovku a začnu zkoumat zranění, která utrpěla. Žije, ale nevypadá příliš dobře. Dostala několik opravdu tvrdých zásahů. Pokud jí Evie pomůže určitě to přežije, ale nadšená z toho rozhodně nebude. |
| |
| Nevyžádaná rada Dveře se přede mnou prudce zabouchnou a já instinktivně uskočím. Zatracený čáry! Ohlédnu se k tý ženský a jejímu (?) démonovi, který se teď najednou rozhodl poslouchat. Démon roku. Fakt. Hruď mi spaluje rozčílení, ale z mého pohledu se dá vyčíst jen lhostejnost. Nenechám se zastrašit cirkusovými kousky. „To vidím,“ přikývnu na poznámku démona. „Nic ti nedlužím, čarodějko,“ odpovím na její – zcela nesmyslný – požadavek a směrem ke schodům se ani nepohnu. To, že si nezjistila, co se tu přesně děje předtím, než hrdinsky skočila před Stín, mi přijde jako její problém. Ne můj. Můj problém mi seděl na rameni a zarytě mlčel. „Jedinej, komu tady něco dlužím, je ten tvůj démonskej poskok a ani pro něj nehodlám hnout prstem, dokud si nevybere svůj dluh. Zeptej se jeho, co se tu odehrálo.“ S těmihle slovy sáhnu po klice, otevřu dveře a – pokud mě nikdo nezastaví, – proklouznu jimi ven. |
| |
| Ta dnešní mládež nemá žádný respekt Pro jednou se na Henryho, za tu poznámku, ani nezlobím. Dobře vím, jaká jsem, když se rozčílím, a jeho slova mi v tuhle chvíli mohou jedině pomoci. Ne, že by to snad na muže mělo nějaký efekt. Že mi nic nedluží? Dluží Henrymu a ten pracuje pro mě. Celá zrudnu zlostí, když se ke mě bez zájmu otočí a vyklouzne dveřmi ven. Nemám sílu ho zastavit a vlastně ani nevím, co bych si s ním pak počala. "Fajn, tak si běž. Ale do mého obchodu už v životě nevkročíš!" Ječím za ním otevřenými dveřmi. "Doufej, že tě ten Stín příště roztrhá na cucky. Jinak se postarám o to, aby z tebe Henry sedřel kůži zaživa." S těmi slovy vztekle prásknu dveřmi, div, že se z nich nevysype sklo. Rázným krokem zamířím za démonem a zraněnou ženou. "Řekneš mi, o co mezi vámi šlo?" Zeptám se po chvíli, kdy se mi konečně podaří trochu vychladnout. Mezitím vyčistím rány a ošetřím je bylinnou mastí. Poté začnu míchat lektvar zapomnění. Bude lepší, když si na tenhle traumatický zážitek nebude stará žena pamatovat. |
| |
| A je pryč "Všechno to začalo ještě když tady bylo to pískle, které se zajímalo o magii," začnu vyprávět. "Podařilo se mi jí urazit a mezitím se dorazil ten chlapík s tou svojí krysou nebo co to bylo. Rozhodně na něm bylo cosi zvláštního. Uštvaný výraz a tak dál. Bylo mi jasné, že se tu ukrývá před někým, nebo něčím. Poté se tu objevil ten stín a přišla jsi ty, takže zbytek znáš." Taktně pomlčím, že se mi podařilo uzavřít smlouvu. Evie tyhle věci nemá moc ráda. "Doufejme, že tím že odešel si své problémy odnesl sebou, ale cosi mi říká, že tomu tak nebude," povzdechnu si, sáhnu do kapsy a znovu si nasadím své tmavé brýle. Ta věc, nebo ten kdo za ní stál, mě poznal a obávám se, že to ještě bude mít nějakou dohru. Pravděpodobně krvavou. |
| |
| Lektvar zapomnění Henry mluví a já mezitím míchám lektvar. Nic, co by mi však pomohlo celou situaci pochopit, z něj nedostanu. Dost možná ani sám nic víc neví, tentokrát ho nepodezřívám, že by přede mnou něco tajil. Frustrovaně si povzdechnu a přihodím do lektvaru poslední ingredienci, tekutina začne divoce šumět a změní barvu z brčálové, na jasně žlutou. Kleknu si vedle bezvládné ženy a opatrně jí vpravím lektvar do úst. "Bude teď ještě nějakou dobu spát. A, pokud všechno půjde dobře, nebude si na nic z toho pamatovat. Řekneme jí, že se ztratila vědomí a spadla ze schodů." Oznámím démonovi svůj plán. Přikryju dámu dekou a nechám jí odpočívat. Moje léčivá magie by měla zařídit zbytek. "Takovéhle potížisty je lepší si držet od těla." Zabručím. Nelíbí se mi Henryho chmurná předpověď. Pro mě je to vyřízené. Nelíbí se mi sice, že se tady potuluje něco takového, ale není to můj problém. Mluvila jsem pravdu, když jsem mu řekla, že před ním nic neskrývám. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Morpheus & Minnie Minnie si okamžitě po opuštění čarodějného krámku s cetkami přelezla do sportovní tašky, do které se schovala a už nevystrčila ani čumák. Nemluvila s tebou, potvora, ať už pro to měla jakékoliv důvody a vydrželo jí to celou cestu až k Jimovi, kam jsi měl namířeno. Nikdo tě nesledoval, i ten nepříjemný neurčitý pocit zmizel. Jima nebylo těžké najít, zvláště od svítání do setmění, kdy nikdy neopouštěl prostory malého baru „Zaprodané mládí“, kde trávil čas buď za barem nebo ve svém křesle u krbu, ve kterém se mihotal nesmrtelný oheň, který nepálil ani nehřál. V baru se většinou objevovala pestrá směska bytostí i lidí, někdy sem zavítali i turisti či opilá omladina hledající místo pro pokračování svého nočního tahu. V tuto dobu v prostorách baru skoro nikdo nebyl, jen u rohového stolku seděli dva gentlemani popíjející pivo, černou třináctku, která nikdy nechyběla na výčepu. Náhoda? Těžko. Jim měl dost svébytný smysl pro humor. Když jsi vešel do dveří, Jim sedící na vysoké židličce za barem k tobě vzhlédl od usmolené odrbané knihy, prvního výtisku Kladiva na čarodějnice. Nevěděl jsi, jak to dělá, ale ať jsi přišel v jakékoliv podobě, vždy tě poznal a dnešek nebyl výjimkou. Knihu zaklapl a odložil pod bar zrovna ve chvíli, kdy z tašky vyhlédla drobná hlavička Minnie s chvějícími se fousky a vzápětí z ní vyběhla přímo k Jimovi na bar. Tohle byla novinka, avšak dle jejího frkání a tichého brumlání nebylo těžké odhadnout, že si na tebe chtěla postěžovat. Jim přejel zamyšleně palcem po jejím čele a pohlédl na tebe. „Hm…“  |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Problémy na obzoru Záhrobní energie, která ulpěla Xagovi na patře, byla povědomá a cizí zároveň. Nebylo příliš mnoho bytostí, které by jí dokázaly manipulovat takovým způsobem, ovšem i tak zůstávala identita útočníka zahalena tajemství a neurčitostí, která zamlžovala a zkreslovala vzpomínky na celý ten incident. Paní Buckleyovou čekalo pár hodin spánku a historka o pádu ze schodů, ovšem sotva ji Xag uložil na pohovku, začal jí netrpělivě vyzvánět mobil. „Marnie“, hlásal displej. A že Marnie, ať už to byl kdokoliv, sháněla paní Buckleyovou s buldočí vytrvalostí a nevypadalo to, že by v tom snad chtěla přestat. Venku se opět vyčasilo, šedivá těžká mračna se začala pomalu ztrácet a předávat vládu na obloze zpátky slunci. Ovšem i přesto všechno… Atmosféra v krámku byla podivná. Hutná. Těžká. Jako by ji něco poznamenalo, a to něco ne a ne zmizet. Kolem regálů s cetkami se plazil chlad tolik podobný lezavé zimě, která táhne z otevřeného mrazáku a snad zde bylo i přes paprsky slunce opírající se do výlohy méně světla, než by mělo být. |
| |
| soukromá zpráva od Evelyne "Evie" Lockwood pro O paní Buckleyovou bylo postaráno, pokud vše půjde dobře, probudí se a nebude si nic pamatovat. Zhroutila jsem se do jednoho z prosezených křesel a zavřela oči, když náhle začal zvonit mobil. Málem jsem nadskočila a koutkem úst vypustila kletbu. Mobil vyhrával a já přemýšlela, co s tím. Protivná, jásavá melodie se mi zarývala do mozku a mě pomalu docházela trpělivost. Nakonec jsem mobil popadla a hovor přijala. "Evelyn Lockwoodová. Paní Buckleyová je aktuálně v hlubokém spirituálním tranzu, komunikuje se záhrobním světem a rozhodně si nepřeje být rušena." Sdělím dřív, než Marnie stihne říct třebas jen jediné slovo. "Zavolá vám, jakmile najde pravdu, kterou hledá." Poslední slova vyřknu stylem otrávené sekretářky, která vyřizuje vzkazy svému šéfovi. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Hulákání čarodějky okázale ignoruji a už se neotáčím. Jakmile zmizím z dohledu, změním tvář. Pro jistotu. Než ale pokračuji dál, zarazím se. Stáhnu látku trika stranou a krátce se podívám na značku démona na mém rameni. Vydechnu a tiše zakleju. Den za všechny prachy, to jo. Ale mně za tohle nikdo neplatí. Aspoň démon splnil svý slovo. Vražedný stín je pryč. Nikdo mě nesleduje – nebo to tak aspoň nevypadá. Několikrát se ještě paranoidně rozhlédnu, ale nakonec zamířím k Jimovi. Chcu to už mít za sebou. Čím dřív dostane to, co chce, tím líp. Ať už to bylo cokoliv. Po cestě se ještě pokouším promluvit na lasičku v tašce. Neomlouvám se, to ne. Její tvrdohlavé, uražené mlčení mi ale začíná lézt krkem a možná – možná – o ní začínám mít starost. Nakonec si ale odfrknu s pouhým: „Fajn,“ a nechám ji na pokoji. Když chce mlčet, tak ať si mlčí. Mně je to šumák. Nehodlám se jí doprošovat. *** Vejdu do Zaprodanýho mládí. Okamžitě na sobě ucítím pohled démona a pomalu kývnu jeho směrem na pozdrav. Když ale Minnie vyskočí z mý tašky a rozeběhne se přímo k Jimovi, v očích se mi mihne zmatení, pak strach a nakonec i rozčílení. Zatracená krysa. Rychle se vzpamatuji. Přinutím se nadechnout a pak navzdory všem těm rozporuplným pocitům vykouzlím na rtech úsměv. Pomalým, až loudavým krokem přejdu k baru. Jima jsem nechtěl vidět naštvanýho, jeho fakt ne. Ale teď už nebylo cesty zpátky. Letmo se ohlédnu k mužům u rohového stolu. „No... nešlo to úplně podle plánů,“ přiznám opatrně – to už stejně asi ví. Mrcha jedna hlodavčí. Jen horko-těžko v sobě dusím nervozitu a tak se raději soustředím na to pozitivní. Na barovou stoličku před sebe položím tašku s Jimovou krabičkou uvnitř. „Ale tu věc mám. To je hlavní, ne? A... tohle by tě mohlo zajímat: nějakej démon se zapletl s čarodějnicí a teď jí slouží. Nebo ji aspoň poslouchá. Xag-draxal. Droxal. Něco takovýho. Nějakej známý?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro "Nešlo to úplně podle plánů," zopakoval po tobě Jim. Těžko říci, zda mu Minnie něco napráskala - mohl s ní vůbec mluvit? Ačkoliv Minnie se nikdy nezdála obyčejná a tady bylo možné snad všechno. Avšak při tvých dalších slovech... Démon se zarazil. Překvapeně zamrkal, ústa pokřivená v tom neuhlídaném údivu než uhnul pohledem a promnul si oči. Minnie mezitím vyskočila na barový pult a odcupitala o kousek dál, abyste na ni ani ty ani Jim nedosáhli. "Hou hou hou... Tohle je skoro jako Vánoce. Takže... Xag, říkáš?" povytáhl obočí. "Ukaž mi tu značku. Říkal jsem si, že páchneš něčím... Povědomým... Mimochodem, ať se stalo cokoliv, tohle bylo hloupé. Ostatní démoni nejsou takoví dobráci od kosti jako já," ušklíbl se a bez ptaní se natáhl po tašce s krabičkou. Ostatně sama krabička mu poslušně vyšla vstříc, když vylétla z tašky ven přímo do jeho rukou. Ještě ve vzduchu se oddělilo její víko a ve stejnou chvíli atmosféra na baru klesla do záporných hodnot. K jeho i tvému překvapení... ... krabička byla prázdná. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Prázdná? Zamrkám. Chvíli mi to snad ani nedochází a pak – Zatraceně. Zcela instinktivně couvnu dál od pultu. Tohle není moje chyba. Nemohla být. Krabičku jsem převzal v bance, dal do tašky a celou dobu ji – zatraceně. Ne, ne, ne. Schoval jsem ji. Pro všechny případy, kdyby se Stín objevil vevnitř. Bylo možné, že-? Krátce těknu pohledem k Minnie. Zatraceně. Xagova značka rozhodně není nejhloupější věc, které jsem se dneska dopustil. Nebo dopustím. Ani zdaleka. Démonům jsem nelhal. Bylo to takový nepsaný pravidlo, kterým jsem se řídil. Částečně protože jsem si Jimovi vždycky připadal tak trochu zavázanej – a to mnohem víc, než mohla zajistit jakákoliv značka. Na démona se fakt choval… slušně. Hlavně jsem si ale nikdy nebyl tak úplně jistej, jestli to třeba nedokázali vycítit. Jim rozhodně uměl vycítit spoustu jinejch věcí. Teď jsem se ale sakra modlil, že zrovna tohle ne. „Jime,“ nervózní úsměv se mi krátce objeví na rtech. Nervozita je dobrá. Nechci tě naštvat, vidíš? Nedovolil bych si to. Kdybych byl pes, tak už se submisivně převracím na záda. „Udělal jsem přesně tak, jak jsi mi řekl. Znáš mě, s tímhle bych si nezahrával.“ S tebou bych si nezahrával. Jsem hodný, poslušný zlodějíček. „Někdo mě pronásledoval, to jo. Takovej magickej Stín, nebo co to bylo. Proto ta značka. K tý krabičce se ani nepřiblížil -… ale ten démon jo. Cítil značky na Minnie, možná vycítil i tohle? Musel to být on.“ Taky kdo jiný, že? |
| |
| soukromá zpráva od Xag`droxaal pro Napravování škod Překvapeně se otočím na Evelyne když začne tak bezostyšně lhát. Ať raději doufám, že ten její lektvar bude skutečně účinkovat, protože jestli ne, tak tu babu tady již nikdy neuvidí. Nebo, že bych tomu trochu pomohl? Nechám si to jako jednu z možností až nastane ten správný čas. Teď se jdu rozhlédnout po obchodě zda tu nejsou nějaké nepěkné dárečky. Té kryse, která tu byla nevěřím ani co by se na špičku jejího čenichu vlezlo. Klidně tu mohla nechat nějakou pěknou magickou past, nebo amulet jak tu šmejdila. Vůbec by mě nepřekvapilo kdyby to měli celé promyšlené. Tedy ta krysa. Ne ten chlapík, ten vypadal, že neumí do pěti počítat. Pokud to ovšem bravurně nehrál. V což moc nevěřím, ale lepší být opatrný než později litovat. Takže jdu na kolena a snažím se vzpomenout si, kde kam všude ta potvora zalezla. Většinu času jí měl u sebe, ale ze začátku nám zalezla za knihovnu, takže tam začnu. Je pravda, že tam není zrovna čistot, protože na uklízení mě moc neužije, ale to se naštěstí dá vyřešit zaklínadlem. Závan větru vyfoukne prach, nasaje ho do sebe a přenese do koše. Lepší než to zkoušet s koštětem a hned se uvidí zda tu něco není. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro  Napětí by se v té chvíli dalo krájet, ticho, které jsi prolomil až ty. Minnie stála v bezpečné vzdálenosti od vás obou na pultě, jen fousky na drobném čumáku se jí chvěly, když těkala očima mezi tebou, Jimem a prázdnou krabičkou. "Chceš říct, že ti nějaký Xag sebral ten prsten přímo z téhle schránky aniž by sis toho všiml?" Jim na tebe hleděl a v jeho výrazu chybělo obvyklé pobavení. "Modli se k Ukřižovanému bohu, ať to není pravda, Morhpeusi, modli se a přej si to ze všech sil, aby Padlý neměl ve svých spárech to, pro co jsem tě poslal," nekřičel, konstatoval, ovšem o to zněl jeho suchý hlas výhružněji. Pohledem zalétl k Minnie, která se div nepřikrčila a vrátil se pohledem k tobě. "Morpheusi, příteli... Co přesně se stalo během tvé cesty sem. Přesně. Se všemi detaily." To nebyla prosba, to byl rozkaz. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Nervózní úsměv se mi během okamžiku vytratí ze rtů. Zatraceně. V tónu démona nebyl prostor pro hry nebo námitky, ani se ale nesnažím z toho nějak vykroutit. Na jeho prosbu – ne, rozkaz – pomalu přikývnu. Jen krátce se ohlédnu ke dvojici mužů u rohovýho stolu, než opět opatrně přistoupím blíž k pultu. Ten necelej metr mezi mnou a barem by mě stejně nezachránil, kdyby šlo do tuhýho. A tak spustím. Přesně. Se všemi detaily. Více méně. Popíšu svou cestu z banky a bytost, nebo spíš kouzlo, co mě pronásledovalo. „Vyhnul jsem se mu, ale potřebovali jsme se někam zašít. Nechtěl jsem ho dovýst sem. Ten čarodějnickej krámek byl nápad Minnie. No, a… ten démon tam pracoval.“ Popíšu mu to vetešnictví, démona, dokonce i tu otravnou ženštinu, která s křikem odešla, a pak jsme tam zůstali sami dva. Tři s Minnie. Teď zaváhám. Nechtěně. Možná by to Jim pochopil, ale... „Když se ten démon nedíval, tak jsem tu krabičku schoval.“ K Minnie, a pak po ní chvíli nebylo ani známky, bleskne mi hlavou, ale nahlas to nevyslovím. Tohle ne. Tohle je jediný detail, který schválně opomenu. Ani se na tu krysu nepodívám a pokračuji dál. „Já vím. Byla to blbost. Čekal jsem, že se ten Stín objeví vevnitř. Chtěl jsem mu dát celou tu tašku, aby dal pokoj. A buďto se s tou krabičkou pak vypařit, nebo se pro ní vrátit. No, ale to se nestalo. Ten krámek musí mít nějaký čarodějnický ochrany a on se dovnitř nedostal.“ „Venku se ale čáry děly,“ navážu raději. Zmíním se o tom nepřirozeném setmění i o démonovi, který mi nabídl pomoct výměnou za informace o Jimovi. Když se dostanu i k Buckleyový a čarodějce, krátce pohlédnu na Minnie. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že ze všech podniků v Bostonu zvládla vybrat ten jeden jediný, kde byl nejenom démon, čarodějka, ale i ženská, kterou jsem ani ne půlhodinu předtím okradl. Potvora jedna. No, když se nedaří… „... a tu napadl ten Stín, sotva vyšla ven. Čarodějka jí spěchala na pomoc, ale zrovna moc se nepředvedla. Nebyly tam žádný zadní východy a popravdě jsem další střet s tou věcí nechtěl riskovat. Buckleyová nedopadla zrovna nejlíp. Takže jsem uzavřel dohodu s tím – Xagem, ať nás toho Stínu zbaví. Výměnou za protislužbu. On svý slovo splnil. A… pak jsem šel rovnou sem.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Zdá se, že tohle Marnie - ať už je to kdokoliv - opravdu nečekala, a tak Evelyne dokonce ani nepřeruší, ačkoliv veškeré naděje, že to tupě odkýve a ještě poděkuje s vyřízením oné zprávy, byly nekompromisně smeteny ze stolu, když ani ne po dvou úderech srdce ohraničujících trvání ticha po slovech Evelyne, nepřerušil ženský hlas. "Tak to ani náhodou, okamžitě mi ji předejte k telefonu, musím s ní mluvit. HNED," zprvu to znělo panovačně až myšlenka na to třísknout s telefonem do rohu nebyla vlastně tak špatným nápadem, avšak během těch pár slov Marnie vklouzla do hlasu tak zoufalá naléhavost, že nebylo pochyb o tom, že se něco muselo stát, a že to bylo špatné. "Musím s ní hned mluvit, slečno Lockwoodová," zopakovala. "Už jsem na ces... Áááá!" pronikavé zaječení uťalo její hlas uprostřed věty následované hlasitou ránou. * * * Kdo hledá, ten najde, říká se. A Xag našel, ačkoliv mu to chvíli trvalo a vyžadovalo to trpělivost. Lasička musela prošmejdit mnohem větší část krámku než předpokládal a měla pro to své důvody. Leželo to za shlukem krystalů, které za jiných okolností byly zcela k ničemu, ovšem nyní nasákly takovým množstvím záhrobní energie, že se jejich barva změnila na temně rudou. A za nimi... Leželo cosi zabalené v černém saténu a mělo to velikosti sotva článku prstu. Bylo to kulaté. Ploché. A pokud se to démon pokusil sebrat, prošlehla jím bez varování prudká žahavá bolest od konečků prstů až po chodidla, bolest, co za sebou zanechala i spálená bříška prstů. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Jim naslouchal tvému vyprávění natolik, že tě ani jednou nepřerušil, ačkoliv se párkrát zdálo, že ti do toho snad chtěl i skočit a na něco se přeptat. Neušlo ti, že párkrát pohledem zalétl i k Minnie, která poslouchala též a korálkovitýma očkama přejížděla z jednoho na druhého. Po pravdě se zdálo, že tě dokonce poslouchají i ti dva muži v rohu u stolu, ale na tom nezáleželo. Jim se opíral rukama o barovou desku, a když se tvoje pohádka na nedobrou noc blížila ke konci, otočil se k tobě zády, aby vytáhl z police za sebou láhev s pětadvacetiletou whiskey s příznačným názvem Teeling a sáhl po sklenicích. "Takže nápad Minnie, hm?" bez varování natáhl ruku vedle sebe a drobná lasička mu do ní za pištivého vřeštění vletěla jako by ji něco chytila za kůži na krku a mrsklo směrem k němu. Zmlkla ve chvíli, kdy její tělíčko sevřely démonovy prsty a stiskly. Ten mezitím jako by nic vytáhl na bar tři sklenice, aby do nich následně nalil po troše whiskey připomínajícího tekuté jantarové zlato. "O tom, že ten prsten najdeš ještě do dnešní půlnoci a přineseš mi ho, o tom se snad ani bavit nemusíme, Morphe. O tom, když se tak nestane, předpokládám, že také ne. Velice by mne to mrzelo, věř mi, příteli, ale jak se říká... Mezi přáteli musí být pořádek," pokrčil rameny. Minnie v jeho sevření tiše sípala. "A abych zapomněl na tohle zcela neprofesionální selhání, Morphe, dovedete mi sem i Xaga. Jasné?" |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Nadechnu se pro odpověď, ale když v dalším okamžiku Minnie prostřelí vzduchem, škubnu s sebou a raději zmlknu. Pohledem těknu od jednoho k druhýmu, ale čekám. Poslušně. Trpělivě. Cokoliv jinýho by Jima dopálilo ještě víc, a tak v tichosti jen pozoruju jeho ledabylou činnost, dokud konečně nepromluví. Ale má pravdu, bavit se o tom nemusíme. Nepochybuju o tom, že by mě mrzelo podstatně víc než jeho, kdyby se mi nepodařilo vrátit s tou jeho cetkou. Prstenem. A démonem k tomu. Polknu, ale rozhodně nemusí čekat na mý přikývnutí. Teď už bych mu asi odsouhlasil i vraždu vlastní babičky – kdybych nějakou měl, ale beztak by si to zasloužila. „Zcela. Do dnešní půlnoci. Máš to mít. Tohle se opakovat nebude,“ dušuju se a na rtech se mi mihne náznak neveselýho úsměvu, jehož jedinej úkol je maskovat strach. „Mám Xagovi předat tvý nejvřelejší pozvání, nebo to má bejt překvapení?“ optám se pro jistotu a do mého hlasu se vnese pobavený, téměř žertovný nádech, který ovšem zakolísá, když pohledem sklouznu k Minnie. Jimovo dovedete napovídá, že jí neublíží. Zatím. Dokud dostane to, co mu patří. Nebo v to aspoň doufám. Potřebuju ji. Bez ní ten prsten nenajdu a… i když je to zrádná potvora, ani bych nechtěl. |
| |
| soukromá zpráva od Xag`droxaal pro Překvapení pod postelí Tak přeci tu něco je. Už jsem si pomalu začínal mysle, že se nic hrozného nestalo, ale vytrval jsem a byl jsem řádně odměněn. Takhle podle tvaru to vypadá na nějaký nepříjemný amulet. Poměrně nebezpečný když je takhle nabitý. Ze spálené kůže si nic nedělám. Na to stačí drobné kouzlo, ale své štěstí raději víc pokoušet nebudu. Opatrnost je na místě. Vezmu si na to koště a vyšťárám dáreček ven. Jakmile se k němu snadno dostanu vezmu si na něj kleště, chytnu ho do nich a přenesu na stůl. Evelyne tu má někde pinzety. Určitě tu někde byla. Chvilku se přehrabuji v šuplících než jí najdu. Samozřejmě je zcela jinde než jsme si myslel, že bude, ale hlavně že jí mám. teď se teprve pustím do pořádného zkoumání. Opatrně rozbalím látku abych se podíval copak se nám ukrývá uvnitř. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro "Ne, nebude se to opakovat," potvrdil ti tvá slova Jim s neochvějnou jistotou. Jistěže se to nebude opakovat, protože pokud se s prstenem do půlnoci nevrátíš, pravděpodobně po půlnoci už nebudeš mezi živými. Taková trochu zvrácená paralela na Popelku. "Byl bych rád, pokud by mé jméno vůbec nepadlo. Vlastně jakákoliv zmínka," a v tu chvili zvedl Minnie do úrovně svých očí a natočil k ní hlavu, "ty víš, co tím myslím, ma petite, že?" řečnická otázka. "Je to tvá poslední šance." A s těmi slovy odhodil lasičku za bar, mimo tvůj pohled. Ozvalo se tiché kníknutí, které se v další chvíli protáhlo v natolik pronikavé bolestné zavřeštění, že oni dva cizinci u stolu překvapeně pohlédli vaším směrem. Oči měli černé jako dvě propasti, černé a prázdné. Koutek Jimových rtů se pohnul, jak něco zamumlal a ty jsi náhle ucítil takový příval záhrobní energie ze silové čáry poblíž, že se ti snad i na chvíli obrátil žaludek. Minnie tiše kníkala a po chvíli... Po chvíli se ty zvuky začaly měnit. Ve vzduchu visel vůně krve a ještě něčeho, co nešlo popsat a rychle se to zase ztrácelo. Zvířecí pískání se změnilo v těžké oddechování... ... a zpoza baru se náhle vynořila lidská ruka, do které Jim bez vyzvání přistrčil onu třetí sklenku whiskey. Ruku následovala vzápětí i hlava a nad barem se objevila dívčí tvář ztrhaná únavou. "... nenávidím tě, ty starej všiváku, nenávidím," zachraptěla dívka a obrátila do sebe celý obsah sklenky. Pro představu...  |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Lasička skončí s bolestným zavřeštěním za barem. Tentokrát už se neudržím a vykročím za ní, ale Jim s ní ještě neskončil. Ani zdaleka. Zorničky se mi rozšíří, když okolí zalije vlna záhrobní magie, a pro cosi se nadechnu, ale nestačím to vyslovit. Pomalu zase vydechnu, abych zahnal nával nevolnosti, a dlaní do stoličky u baru. Zatracený démonský čáry. A pak… Místo krysy se za barem objeví dívka a kopne do sebe sklenku whiskey. Zahledím se na ni. Nemůžu si pomoct. Tušil jsem, to jo, ale nic mě nemohlo připravit na tuto chvíli. Když se tak ochotně vrhla Jimovi vstříc a začala si na mě stěžovat, nepochyboval jsem, že musela být víc než jen-… samozřejmě, že byla víc než jen obyčejná lasička. Byla to Minnie. Místo krysy dívka. Ne rozčílení, ale otrávená únava prosákne mým obličejem a přinutí mě zajet si prsty do vlasů. Dnešek vážně není můj den. Najednou mám vlastně pocit, že jsem ponořený do mnohem větších sraček, než jsem původně tušil. „No… nerad ruším tenhle dojemnej okamžik, ale snad bychom měli jít. Třeba mi pak řekneš, proč s sebou už rok tahám tvoji krysu, Jime.“ Potvora. Ale to na tom nebylo nejhorší. Nejhorší bylo, že jsem si vážně myslel, že byla moje potvora, zatímco… No, teď jsem měl beztak důležitější věci na práci. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Pokud si Evie přímo nevšimla, že Xag prováděl něco, co úplně neodpovídalo jeho obvyklému trávení dne v krámku, tak to rozhodně ucítila. Tu zvláštní šimravou energii, která pomalu prostupovala auru tohohle místa a téměř až lákala si její zdroj vzít a už nikdy jej nepustit, natolik lákavá ta pomalu prosakující síla byla. * * * V látce se ukrýval schovaný prsten působící jako drobná měděná cetka nebýt toho pouhým okem nečitelného drobného písma, které jej pokrývalo ze všech stran. Kdykoliv k němu Xag přiblížil své prsty, symboly se žlutě rozpálily a jejich záře znemožnila ony symboly prozkoumat definitivně na kolik se slila do sebe. Xagovi mohl šperk... Něco připomínat, ačkoliv - jakkoliv to bylo divné - nemohl si vzpomenout, i když to měl téměř na jazyku. |
| |
| soukromá zpráva od Evelyne "Evie" Lockwood pro Telefonát skončí výkřikem. Trochu otřeseně odtáhnu mobil od ucha a ještě několik okamžiků na něj hledím, jako bych snad čekala, že z něj na mě něco vyskočí. Přála bych si věřit tomu, že Marnie třeba srazilo auto, ale něco mi našeptává, že to bylo něco mnohem horšího. Odložím mobil a zamyšleně pohlédnu na paní Buckleyovou. Přemýšlím, do čeho se tahle stará dáma mohla zaplést. Po chvíli hloubání mám jasno. Zvednu se, abych namíchala lektvar, který by ženě rozvázal jazyk. Sotva se ale natáhnu pro prázdnou fiálu, když ucítím mravenčení v konečcích prstů. Brzy to však nejsou jen prsty, ta neznámá energie mi tančí po kůži a rozechvívá každou buňku mého těla. Vyskočím na nohy a vyřítím se z pokoje. Prsty se křečovitě chytím zábradlí a pohledem kloužu po místnosti, dokud nespatřím Xaga. "Co! To! Je!" Tváře mám rudé hněvem. Jako by toho už dnes nebylo už tak dost. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Tvoje krysa Svůj den očividně neměla ani „Minnie“ – jmenovala se tak vůbec? Namísto tenkého obojku, který ti předtím prozradil jméno, které tolik nesnášela, měla kolem krku černou hedvábnou stužku. Působilo to elegantněji, i tak se ovšem zdálo, že v tom bude něco více než jen ozdoba. Prázdná sklenka cinkla o barovou desku, možná až příliš prudce, když se dívka rozkašlala až jí do očí vhrkly slzy a na lících naskočil ruměncový oblouk. „No, no, no,“ Jim ji bez váhání chytil za ruku, když se natáhla namísto sklenky rovnou po láhvi a podíval se po tobě. No, aspoň někdo, protože Minnie zmizela zpátky za barem, jak ztěžka dosedla na zem. „Víš, příteli, to by mě také zajímalo, co na tobě vidí, že se s tebou celý ten rok tahala,“ ušklíbl se, když ti vracel svá slova a v další chvíli Minnie vytáhla za loket na nohy. Že ji přeměna zanechala v rouše Evině jsi mohl spatřit jen krátce, protože zároveň s tím po její kůži přeběhla magická vlna a skrylo ji před zrakem všech náhle se objevivší oblečení. Trochu to působilo, jako když oblékáte panenku. Minnie se ošila a poněkud neklidně se v oblečení protáhla, zatímco střelila zamračeným pohledem po démonovi. Oproti tomu tobě se vyhýbala, jak to jen šlo. Jim měl celkem vkus, nadělil jí tmavé kalhoty s bílým trikem a tmavě fialový lehký plátěný kabát s ohrnutými rukávy. A tak jsi mohl spatřit jednu z démonských jizev na jejím pravém zápěstí. Byla podobná té tvé a přesto jiná. „Víš, co máš dělat.“ „Trhni si.“ „Hodná holka.“ Minnie poměrně hbitě bar přeskočila, ačkoliv zřejmě nebyla na tohle tělo zvyklá, a tak málem uklouzla a upadla než se vzápětí chvatně narovnala a její pohled se poprvé střetl s tvým. Ačkoliv se nadechovala ke slovům, v tu chvíli zaváhala a namísto toho rychle vykročila pryč z baru. „Do půlnoci, Morhpe, ani o minutu déle…“ kývl na tebe Jim. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro V očích se mi mihne podezření. Ale ne na dlouho. Rozplyne se jako pára nad hrncem v okamžiku, kdy Jim vytáhne dívku nevybíravě na nohy. Nahatou. Jak jinak, že? Obvykle by mě to z rovnováhy nevyvedlo, ale – tohle byla Minnie. Další záchvěv magie ji ošatí, ale vzpomínka zůstane. Samozřejmě, že zůstane. Uměl bych reprodukovat každičkou křivku s nadlidskou přesností. Zatraceně. Tohle mi ještě chybělo. Přeskočí bar. Samotnýho mě překvapí, jak rychle a bez zaváhání vykročím tý kryse – teda teď už dívce – na pomoc. Nakonec rovnováhu najde a já se zase stáhnu. Nebo to mám aspoň v úmyslu, než se naše pohledy střetnou. Poprvý od… no… to je jedno. Když ale nic neřekne a opět se odvrátí, vydechnu a jemně nad sebou zakroutím hlavou. „Jak bych moh zapomenout?“ otočím se zpátky k Jimovi a ušklíbnu se. „Ještě by to chtělo ty skleněný střevíce.“ Kdyby mi tu nešlo o kejhák, asi bych se i uchechtl. Teď se ale raději zarazím a nevesele zopakuju to „do půlnoci“ na znamení, že vím, a taky tak trochu místo rozloučení, než popadnu tašku a zamířím ven z baru. Času není zrovna nazbyt. A někdo mi tu dluží vysvětlení. Sotva se za mnou zavřou dveře podniku, pohledem najdu tu dívku. Minnie. Pořád si na to nemůžu zvyknout. Možná bych ani neměl. „Tak tohle nešlo zrovna podle plánu,“ nadhodím a snad se mi dokonce hlas zachvěje náznakem pobavením, ale pak si povzdechnu. Ne, že bych nějaký plán v prvý řadě měl. A rozhodně tu byly důležitější věci, o kterých jsme si museli promluvit. Jako třeba ten prsten. Nadechnu se, ale rychle si uvědomím, že vlastně ani nevím, jak začít. A tak se zeptám na něco zcela jinýho: „Jak ti vůbec mám říkat? To tvoje kousání bylo skoro roztomilý, ale pěstí to schytat vážně nechci.“ |
| |
| soukromá zpráva od Xag`droxaal pro Kdo potopí se k hvězdám pro prstýnek Tak prsten. Velmi zvláštní prsten. Zamyšleně na něj hledím a prsty bubnuji do desky stolu u kterého sedím. Zcela nevědomky začnu vyťukávat melodii Hvězdy z východu, kterou jsem kdysi poslouchal a měl rád. Teď se příliš populární nebude. No, možná jí někdo na Vánoce ještě opráší, ale hudba stranou co s touhle cetkou. Kdybych jenom věděl odkud to je, ale většina mých vzpomínek je prostě pryč. Polapená a možná i prodaná. Ze zahloubání mě vytrhne Evelyn výkřik. Povzdechnu si a otočím se k ní. jindy bych jí s úsměvem cosi vtipného odsekl, ale momentálně se mé myšlenky toulají jinde. "To je čarodějný prsten, milá," zvednu ho navlečený na propisce, protože dotknout se ho nechci. Pak mě něco napadne. "Chytej!" křiknu tentokrát já a hodím Evie měděný kroužek. Jsem zvědavý jak se zachová teď. Nejspíš nic zvláštního neudělá, ale je lepší to vyzkoušet. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Jim tě již dál nezdržoval. Vyšel jsi z baru ven, Minnie se ocitla na ulici snad až minutu po tobě? Řekli si ještě něco s Jimem? Mohli. Nemuseli. Záleželo na tom? Pravděpodobně ano. Dívka - ano, stále více dívka než žena - se stále nepohybovala s úplnou... Jistotou, jako by pro ni byl nezvyk pohybovat se po dvou nohách, v tomhle těle. Zastavila se a zalétla k tobě pohledem šedomodrých očí. Nu, spíše stařecky šedých než modrých. Lidé v jejím věku... Nemívali takové oči. A přesto na tebe hleděly z tváře sotva dospělé dívky v tom nejlepším bezstarostném věku. "Maeve," odpověděla ti po chvíli tichým hlasem, ne tak pisklavým jako obvykle. "Jmenuji se... Maeve," zopakovala jako by o tom ujišťovala sama sebe. Ostře se nadechla. "Nesmít Leviathanovi donést ten prsten," vyhrkla bez varování v další chvíli. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Chytila jsi prsten. V první... V první chvíli se nic nedělo. Byl překvapivě studený. Ledový. Jako ty. Přes kůži přeběhlo zimničné mrazení, ledové jehličky bodající do tváře. Do očí. Možná jsi chtěla prsten pustit, ale vlastní tělo tě neposlechlo. Sevřela jsi jej pevně v dlani. Něco ti našeptávalo, ať si jej nasadíš, ať ho přijmeš, ať vezmeš vše, co nabízí... Ale zároveň jeden jediný tichý hlas zaznívající zpoza tvého pravého ramene, hlas tvé babičky na tebe naléhal, ať to neděláš. Poslední světlo v temnotě. Poslední záchvěv rozumu. A zatímco jsi držela prsten v holé dlani, svět kolem tebe se měnil. Vyprchala z něj většina barev, vystouply naopak rudé, šedé a černé stíny míhající se kolem, zkreslující tvůj obchod do obskurní podoby vytáhnuté ze starých černobílých hororů. Viděla jsi silovou čáru, rudou tepající žílu. Viděla jsi veškerou magii kolem sebe. Viděla jsi démona v jeho pravé podobě. Viděla jsi stíny pohybující se v Záhrobí, které čekalo uvnitř silové čáry, siluety budov i drobných postav. Shlížela jsi na ně z vrchu jako jejich bůh a oni... Oni vzhlíželi k tobě. Viděla jsi... Vše. A čím déle ses dívala, tím byla touha nasadit si prsten silnější a tvé tělo slabší. "Buď silná, ptáčátko..." Hlas tvé babičky naléhal. Dodával ti sílu. Ovšem i přesto... Byl stále... Tišší a tišší... |
| |
| soukromá zpráva od Evelyne "Evie" Lockwood pro Chytím prsten a okamžik se nic neděje. Poté mě zalije chlad. Místo toho, abych však prsten pustila, se kolem něj moje prsty sevřou ještě pevněji. Nechci ho pouštět...chci si ho nasadit. V mé hlavě je náhle plno. Slyším všechny ty hlásky, které na mě náhle o překot křičí. Až na jeden, jeden jediný mi tiše šeptá a já vím, že právě ten bych měla následovat a poslouchat. Jenže je to těžké. Svět kolem mě se obskurně mění. Vidím Xaga v jeho pravé podobě, vidím silové čáry i vše, co obsahují. Vidím vše. Každý nepatrný detail, který lidské oko obvykle nepostřehne. A přitom mě stále zalévá větší a větší chlad. Prokousává se mi do morku kostí a hlasy křičí čím dál hlasitěji. Odpusť mi to...babičko. Chtěla jsem jí poslechnout, opravdu. Ale síla prstenu byla silnější. Zvedla jsem ho z dlaně a rozechvělou rukou navlékla na prst. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Vykročím na ulici. Sám. Ohlédnu se a na rtech se mi mihne úšklebek. Samozřejmě. Vytáhnu mobil, podívám se na čas a čekám. Ne zrovna trpělivě. Ale dává mi to příležitost si pár věcí rozmyslet. Co dál. Od jednoho démona k druhýmu. Tohle nedopadne dobře. Teprve poté, co se číslo na obrazovce o jedno přehoupne, se Minnie vynoří z podniku. Minuta. Podezřele dlouhá doba. O čem mluvili? Ale do toho mi vlastně nic není. Nebo je? Usměju se na ní a spustím. „Maeve,“ zopakuju a chvíli zkoumám její tvář. Ty zvláštně staré oči. Co přesně se za nima skrývá? A jak dlouho ji Jim držel v podobě lasičky? Tolik otázek. A její slova zrovna nenabízejí odpovědi. Leviathanovi? „Jimovi?“ ujistím se a strčím ruce do kapes. Téměř ležérně. „Proč ne? Co je ta cetka zač?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Maeve. Ač ti to jméno sama řekla, lehce sebou trhla, když vyšlo z tvých úst, skoro jako by ji překvapilo slyšet jej od někoho jiného. Vzápětí se zamračila a sotva znatelně přikývla. "Jo... Jimovi," řekla, avšak bylo znát, že jí to nejde přes rty. Leviatha, admirál pekla, chřtán chaosu... Ale to byly povídačky smrtelníků. Nebo možná ne? Vzápětí uhnula pohledem a mlčela delší chvíli než bylo příjemné. "Cetka," odfrkla vzápětí tiše a potřásla hlavou, "to jsi tak moc velký hlupák, že věříš, že by tě poslal pro... Cetku?" namísto toho, aby to vyslovila s posměchem, spíše z ní zaznívalo zklamání, ta obrovská hořkost, která se v nitru hromadí po celé roky. "Proč jsi to vůbec bral. Nic jsi mu doopravdy nedlužil!" obořila se na tebe vzápětí s nečekanou prudkostí než se v další chvíli stáhla, vylekána vlastní reakcí. Nervózně popošlápla a v další chvíli se ohlédla jako by něco hledala, ale nenacházela. S tím, jak snad až legračně u toho pohnula pánví bys mohl říct, že hledala ocas, který už neměla. "Prostě mu to nesmíš dát. Nesmí se to dostat zpátky do Záhrobí," zamručela. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Tak nesmím, jo? Nakrčím obočí. Úplně vidím, jak se na tohle tváří Jim. Ne, že bych jím byl zrovna nadšenej po tom, co mi tak... laskavě připomněl možný následky celýho tohohle fiaska. Prej pořádek mezi přáteli. Ale je pravda, že s dluhem u něj nešla značka. Jen porozumění, že i laskavosti se splácejí. „Jo, hlupák asi jsem,“ neubráním se kyselýmu úšklebku a chvíli zápasím s vlastním tónem, aby se do něj nevlilo víc, než jsem ochotnej odhalit. Přenesu váhu z jedný nohy na druhou a vyčítavě na ni pohlédnu. Kryl jsem ji. Před démonem. Před Jimem. Před Leviathanem. Proč? To jsem jí fakt věřil? Věřil, že to celý bylo jen jedno velký nedorozumění a ona chtěla jen pomoct? Já? Jo, to se nedalo nazvat jinak než hloupost a naivita. Záleželo mi na ní. Na Minnie. Na tý kryse, co se mi před rokem vpletla pod nohy a od tý doby se mě držela jako klíště. A jo, nadával jsem. Hodně. Ale něco z toho bylo i hezký, ne? Uměla bejt užitečná a já uměl bejt... milejší. A přesto... musela vědět, že bez prstenu bude problém. A že padne na mou hlavu. „A co si myslíš, že se stane, když ten prsten do půlnoci nedostane? Hm?“ pokrčím rameny a přikročím blíž. Nevím, čeho tady chtěla dosáhnout a proč, ale rozhodně jsem kvůli tomu nehodlal umírat. „Protože to by neskončilo dobře ani pro jednoho z nás. To víš, že jo? Leviathan říkal něco o tvý poslední šanci?“ přimhouřím oči a krátce se odmlčím. Pak ale smířlivě vydechnu, natáhnu se k ní a zlehka se dotknu jejího ramene – povzbudivě? Možná dokonce přátelsky? „Takže ještě jednou, Maeve, co o tom prstenu víš a co jsi s ním provedla? Schovala jsi ho, že? Kam?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Alea iacta est. Kostky byly vrženy a ty sis vybrala. Prsten sklouzl po prstu takřka sám a chvíli... Chvíli se nic nedělo. Jenže potom jsi to ucítila. Příval moci, který zahltil tvoji mysl byl opojný. Jako by jsi pro sebe měla veškerou moc Záhrobí, veškerou sílu pramenící ze silové čáry. Jenže té moci... Té síly bylo mnoho, příliš mnoho na jednu lidskou mysl průměrné čarodějky. Žilami se ti šířil oheň i led zároveň prostupující v zesilující agonii. Nemohla jsi se pohnout. Jakmile by jsi tak učinila, oceán moci by tě strhl do svých vln a nezůstalo by nic. Nic, co by mohlo přežít v té syrové energii... Až najednou... Cvak. Bylo to jako když někdo zhasne vypínač a místnost utone ve tmě. TY jsi byla ve tmě. Byla jsi vůbec? Pokud ano, cítila bys snad svoje tělo nebo snad ne? Byla jsi tam jen ty... Ta tma, ta nekonečná temnota plnící vzduchoprázdno... A on. "Jak dlouho si myslíš, že to budeš zvládat než tě to semele a rozdrtí na prach, malá čarodějko? Kolik času si dáváš, než tě to pohltí, Evie..." zazněl z té temnoty pobavený hlas. Hluboký sytý alt. Ani mužský, ani ženský... |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Evie prsten chytí. Evie chvíli strnule stojí, pohledem těká kolem sebe jako mládě, které poprvé vylezlo z nory do toho úžasného smrtícího světa na povrchu. Evie si prsten nasadí. A v tu chvíli víš, že Evie už tu není. Oči jí zalila mléčná slepota a celá se začala třást. Křečovitě se držela zábradlí a zdálo se, že s tím bojuje, ať to bylo cokoliv. Kolem ní se jako na povel začala zhmotňovat aura tolik typický pro záhrobní energii a ty jsi cítil, že se na silovou čáru napíchla jako hladová feťák, co nemá nikdy dost. Že se na ni přisála jako jeden... Z vás. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro Minnie znovu nejistě přešlápla a v další chvíli kývla hlavou, abys ji následoval. Nechtělo se jí postávat u baru, naposledy se krátce ohlédla přes rameno a pomalu se rozešla ulicí. Jestli vůbec věděla kam, těžko povědět, ale asi jí na tom v tu chvíli ani nezáleželo. Stále našlapovala opatrně a co chvíli si sáhla prsty do vlasů či se dotkla vlastní tváře jako by se i nyní ujišťovala, že je taková... Jaká by měla být. "Jsou způsoby, jak se před démony ochránit. Nic mu nedlužíš. Nemůže tě vtáhnout do Záhrobí," uhnula pohledem. No, neříkala to zase tak přesvědčeně, jak to mělo znít, ale... "Leviathan má plnou hubu keců. Nepřipravil by se o zábavu," zamračila se, ale ovšem ani teď v jejím hlase nezazníval osten jistoty. Dlaní si protřela tvář a dlouze vydechla. "Tahle to nemělo... Být... Sakra," zamumlala tak trochu bezradně. "Možná... Možná... Že ten prsten... Obsahuje... Část esence... Jitřenky..." vyslovila po dlouhém váhání tiše. A teprve v tu chvíli se po tobě podívala. "Nemůžu ti říct kam... Je to... Je to opravdu důležité." |
| |
| soukromá zpráva od Evelyne "Evie" Lockwood pro Prsten se usadil na mém prstu a mě proběhla hlavou myšlenka, jak mi krásně sedí. Několik okamžiků se nic nedělo, už jsem si myslela, že ani k ničemu nedojde, neboť hlasy v té chvíli umlkly. Náhle mě však zaplavil příval moci. Nikdy jsem nic takového nezažila, bylo to tak opojné. Byla jsem si jistá, že v tom okamžiku bych dokázala cokoliv na světě, a ten pocit stále sílil...a sílil, a sílil, a sílil...Měla jsem pocit, že mě zevnitř začíná spalovat oheň. Jako kdyby se moje krev proměnila v tekuté železo. V hlavě mi hučelo, hlava se mi točila. Bylo toho moc. A pak byla náhle tma. Vše utichlo a byla jsem jen já, vnímala jsem své tělo, i když jsem ho neviděla. Jsem mrtvá? Asi těžko. Tak co jsem? A kde jsem? Škubnu sebou, když se z temnoty ozve hlas. "Kdo jsi?!" Vykřiknu a rozhlížím se kolem, jako bych doufala, že náhle temnotou prohlédnu. "A co se stalo?" |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro Nezní zrovna přesvědčivě, to ne. Do Záhrobí mě Jim stáhnout nemůže, ale do hrobu jo. Nebo hůř. Ji. Zatraceně. V dalším okamžiku trochu zrychlím krok, abych se chopil vedení a zkusil nás držet aspoň přibližně směrem k tomu zatracenýmu vetešnictví. Když už ne přímo, tak aspoň oklikou. „Esence Jistřenky?“ zpozorním. Ta musela stát hotový jmění, nebo přinejmenším víc než laskavost. Když se na mě ale Minnie podívá tak nějak… bezradně, zaváhám. Asi jsem ji měl radši jako krysu. Rozhodně bylo snazší ji ignorovat. Na druhou stranu… v téhle podobě nekouše. Zatím. „Fajn. Netvrdím, že tomu úplně rozumím, nebo že jsem úplně přesvědčenej. Pořád si myslím, že umírat pro nějaký prsten je pěkná blbost, takže… tomu bych se rád vyhnul. V obou našich případech,“ dodám, zamračím se a odvrátím pohled, aby si snad nemyslela, že mi mohlo záležet na jejím osudu. Což nezáleží, aby bylo jasno. A i kdyby… je to potvora. A krysa v jednom. „Ale… je to důležitý, chápu,“ pokrčím rameny. No, radost z toho rozhodně nemám. Dnešek prostě nedopadne dobře. „Co ten Xag? Prsten je pořád v dosahu démona.“ A démon jako démon, ne? I když pokud bych si měl vybírat, asi bych volil Jima. Ne, že bych z něj teď neměl fakt nahnáno, ale možná právě proto. „Když pohneme, možná budeme mít štěstí a ještě ho nenašel. Co s prstenem se můžeme rozhodnout i pak.“ |
| |
| soukromá zpráva od Xag`droxaal pro Trable v dohledu Je to pěkný pohled. Zajímavý pohled. Vidět něco takového to se jen tak nepoštěstí. Nejraději bych si sedl a v klidu tu proměnu pozoroval a užíval si. U kohokoli jiného bych neváhal, ale v případě Evelyne to není tak snadné. Nebo spíš se mi to nehodí pro mí plány. Jistě, chci jí dostat do Záhrobí, ale ne takhle. Příliš to naruší její duši a auru a pak mi k ničemu nebude a kdo ví jaké další změny to na ní může napáchat. Kdepak, budu muset zakročit. Udělám několik kroků abych byl blíž. Sám se napojím na čáru a načerpám energii pro sebe. "Obstupefacio, pronesu zaklínadlo abych vytvořil potřebné spojení. Zaklínadlo na omráčení daného cíle. Než se s ní o ten prsten prát bude lepší jí zneškodnit a pak jí ho v klidu sundat až se nebude vzpouzet. Takový je můj plán. |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro "Co se stalo, malá čarodějko? Právě jsi mi dobrovolně darovala svoje tělo. Svoji duši. Svoji mysl. Darovala jsi mi všechno, co máš, Evie... Darovala jsi mi to výměnou za sílu, která tě do pár minut zabije," zkonstatoval a v další chvíli se v temnotě objevil záblesk světla z ohně vykřesaného zapalovačem a společně s tou jiskřičkou se objevila tvář.
|
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro "Xag... Nenasadí si ho. Je... Je chráněný, aby si ho nemohl nasadit démon. Zatím. Měl by být... Já... Doufám," potřásla hlavou. "Nečekala jsem ho tam. Když jsem v tom krámku byla naposledy, patřil čarodějce... A Lockwoodovic čarodějky se nikdy s démony nepaktovaly, nikdy... Takhle to nemělo být, zpanikařila jsem, omlouvám se," hlesla nakonec a ostře se nadechla. "I když si vezmeš jinou podobu, pozná tě. Ale mě ne. Zabavíš ho, já vezmu prsten..." pokračovala dál, přeci jen už s o něco větším... Odhodláním. |
| |
| soukromá zpráva od Evelyne "Evie" Lockwood pro Já vím, jak hloupé bylo to, co jsem udělala. Nepotřebuji hlas v temnotě, který mi to bude říkat. Jenže to, co říkal, bylo daleko horší, než co jsem si dokázala představit. Ne! Ne! Ne! K tomuhle jsem se neupsala. Jedno škobrtnutí, jednou jsem neuposlechla babičku a takhle to skončí. Temnotu protne záblesk a poté se z ní vynoří mužská tvář. Docela by mě zajímalo, zdali takhle vypadá, protože jsem si ho jako muže představovala. Za jiných okolností bych se tím radostně zabývala, ale dnes ne. Dnes mi jde o život. Rychle uvažuji. Zabije mě nahromaděná moc...to byl ten oheň pod kůží, který jsem cítila. Pokud tedy nechci zemřít, musím tu moc využít. Nyní jsem to necítila, ale to ještě neznamenalo, že to tu není. Takováhle síla jen tak jednoduše nezmizí. Sáhla jsem tedy do svého nitra, po tom, co mě mělo zabít a vrhla tu moc proti muži před sebou. |
| |
| soukromá zpráva od Morfeus pro
Světlonošův prsten. Na obličeji se mi mihne neuhlídaný výraz, když kousky skládačky konečně zapadnou na svý místo. Slyším zoufalý tón její mluvy, ale tlukot srdce přehluší význam slov. Prsty si zajedu do vlasy. „Nesnáším démony,“ zamumlám tu bezvýznamnou mantru, kterou si celý den opakuju. To aspoň vysvětluje ten stín. A proč byli všichni připraveni zabíjet pro tu hračku. Ale to na věci nic nemění Mohlo jít třeba o prsten samotnýho ďábla, což... ono asi technicky šlo... ha... zítra bude líp. Nerad bych o ten den přišel. A všechny další. Minnie v sobě dusí rozčílení a když dopočítá, přece jen přijde omluva. Vydechnu. Dochází mi, že přesně tohle jsem od ní chtěl slyšet. Ten její kousek mohl dopadnout ošklivě. Pro nás oba. Nějakým zázrakem jsme se odtamtud ale dostali oba v celku. Pomalu přikývnu. Smířlivě. Rok pro ni, nedbaje co byla vlastně zač, démony a jiný čáryfuky možná nepředstavoval dlouhou dobu. Ale pro mě jo. Pro mě jo. „Dokud mě nepozná ta čarodějka, bude to v suchu,“ zabručím nevesele. Asi jsem měl bejt milejší. Nenapadlo mě, že se tam budu muset vracet. Jako by nestačilo, že se musím potýkat s nasraným démonem... „Třeba se zas objevil ten stín. Bylo by jen přirozený, kdybych se vrátil a trochu... vyváděl,“ pokrčím rameny a snad se i pobaveně usměju. Pak ale nakloním hlavu a přimhouřím oči při pohledu na ni. „Jsi si jistá, že tě nepozná?“ Musím si být jistý. Zahrávat si s démonem bylo minový pole, ale kdyby tušil, že nás za ním někdo poslal... ani bych nemusel šlápnout vedle. „Když se předtím ptal na ty značky...“ mluvil o ní a ne o mně. Cítil je. Stejně jako Jim cítil tu jeho na mně. A kolik takových jako ona se motalo kolem toho vetešnictví? Ve společnosti takových jako jsem já? |
| |
| soukromá zpráva od Vyšší Moc pro "Obstupefacio!" Tmou prošlehl záblesk a pak... Nic. Mysl Evelyne pohltila černá sladká mlha bezvědomí. * * * Čarodějka se celá napjala jako by jejím tělem prošlehla smrtelná křeč a v další chvíli zcepeněla. Její bezvládné tělo se zhroutilo na zem či do Xagova náručí, zatímco... Cink. Prsten sám sklouzl z jejího prstu, na kterém po něm zůstal černý kroužek spálené kůže a se zvonivým cinknutím dopadl na zem. A pak... Pak se na krátkou chvíli rozhostilo krámkem absolutní ticho. Sama Evelyne se začala probírat snad po deseti minutách toho těžkého černého spánku. |
| |
| Tak, nastal čas oddělit zrno od plev a chlapce od mužů. Ve zkratce... Rozhodla jsem se, že to tu ukončím. Jeskyně na přání mi moc nejdou a trochu jsem si nadávala, že jsem se do toho nechala uvrtat, protože se nějak nemůžu dostat do odepisování v takové kvalitě jako jsem měla za standart... Takže Vám tímto děkuji za hru a věnovaný čas, snad Vás to aspoň trochu bavilo! :-) Olf olf |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR