Dungeons and Dragons: Bezhvězdné stezky
hrálo se Jednou týdně
od: 21. prosince 2017 21:44 do: 17. září 2018 09:08
Dobrodružství vedl(a) Jonaleth
| |
 | Kapitola I. Smrdělo to šmelinou. Ne starým dobrým podvodem, jako když ti zacáluje cinklou mincí, ale lejstrem řádně úředním, kterých se na Novou Saagarskou společnost sypalo po kupách - Cla, inspekce, skladné a přístavné, daně a odvody. Slunce se ti vysmívá do tváře, vlezlá zrnka řežou doslova všude a ty se sama sebe ptáš - Jak ses k tomuhle nechala přemluvit? Začalo to tam, kde to také končilo - U Ismaela, tvého milence v minulém čase. Když mu jeho ,, tvrzené kontakty ,, nahrály ,, hotovou prácičku ,, byla jsi na pochybách. Důstojnost rodinného podniku trpěla pod náporem bankrotu i byrokracie, povinnost zvítězila. ( Rozhodně to nemělo co dělat s prachem lehnoucí horou listin, zakládající civilizaci ve tvé kanceláři v Calimportu ) V popisu práce, však nestál tvůj současný výhled - Pevná zem, kam až oko dohlédne. Hrubý písek, jemný písek, šutr a štěrk. Tohle není místo pro někoho tak slaného, jako ty. " Je poptávka po kapitánovy, který nemá co ztratit " ( To nebyla tak úplně pravda. V Calimportu na tebe čekala tvá sbírka mušlí, ke které ses hodlala vrátit ) Doneslo se k tobě po známosti známého tvého bývalého. " V Zakhamu, drahokamovém dole západně od Calimportu, nabízí slušnou sumičku za kapitána a posádku. Nevím o co jde, ale prý se má ptát po ,, Vdově ,,. " Drahokam nebyl úplně tvůj obor, jedno jsi ovšem věděla. Důl a drahokam dohromady dávali dvě věci - Nechutně bohaté calimshánce, nebo nechutně bohaté trpaslíky. Nejsi si jista, co z toho je horší. S hlavou skloněnou před osilnivým pískem, jsi po čase spatřila změny v zemině, černé čáry pořádné půdy, které si klestily cestu pouští. Ztracena v úvaze nad tím, kdo ksakru potřebuje kapitána uprostřed pustiny, sis skoro nevšimla okraje. Okraje ke strži, která se táhla dobrou míli. Zevnitř lemována čímsi, co jsi po chvilce rozeznala jako domy a budovy - Tohle byl Zakham, drahokamový důl.
Žízeň byl pocit, který vystihnul tvé stanovisko. Nikoliv ona přízemní žízeň, vody bylo vždy až moc, ale ta ušlechtilá chuť, která žene ústa všech znalých života. Chuť omamného moku. Bez opojného nápoje a ženy v chladné noci ( Rebeth nepočítaje, zemřel bys na podchlazení ) se cesta zdála pekelnou poutí. " Slušná suma za zívačku " tvrdili tvé zdroje. " Drahokam na každém rohu " říkali. Za svou dosavadní výpravu jsi došel k osvícení - Tvé ,, zaručené zdroje ,, zaslouží zakusit strasti tvé cesty, dokonce je to tvá duchovní povinnost. Tohle má být byznys, který vás postaví na nohy. Jestli každé zrnko písko, které ti zalezlo tam, kam nemělo, nevypučí v perlu nevyčislitelné ceny, bude se někdo smažit. Tahle ,, Vdova ,, zní za podivnou patronku. Znal si pár vdov, polovina žila v chudobě, druhá z majetku zesnulého manžela a pár milenci. Zakham, to slovo zavánělo trpaslíkem. Kde je kámen, bývá trpaslík. Kde je drahota, bývá trpaslk. Kde je drahokam, musí být trpaslík. Dokonce ani calimportské podsvětí nedosáhlo do téhle díry. Při pohledu vpřed jsi zjistil, že Zakham je dírou doslova. Stěny poseté drobnými domky se skví v ranním oparu, okraj lemován hrubou hradbou s dvěma branami a průrvou, která zasahuje mimo město. U okraje stojí Rebeth, zřejmě mimo v zamyšlení, jak už to špičatouší dělají. Bude však tohle ten velký úlovek snů? Sny jsou levné, má je každý. |
| |
 | Většinu cesty jsem dokázala ujít v tichosti, s občasnou poznámkou ohledně trasy a rozkazu k zastavení a odpočinku. Pouštní slunce dokáže jednoho dostat na dno. Samozřejmě je tu ještě další důvod toho, proč jsem dneska tak zamlklá - bojím se, že kdybych otevřela pusu, sežrala bych Ismaela za živa i s botama a ani ty bych nevyvrátila zpátky. Mám vztek. Smažím se na slunci už bohové ví jak dlouho, v honbě za naprosto pochybnou prací která zatím (Očividně, protože se právě nacházím uprostřed bohy zapomenuté pustiny, kruci!) absolutně nesouvisí s tím, v čem se specializuji. "Bude to fajn, lehká práce, žádný stres, nemusíš si pomalu ani zamazat ruce." Jen vzpomínka na jeho hlas mě přivádí k okraji šílenství. Možná to bude i tím sluncem. Rozhodně jsem konečně ráda vypadla z kanceláře, na chvíli se nezabývat úředními spisy je rozhodně uvolňující. Na druhou stranu, v tuhle chvíli mi vidina válení se ve stínu se sklenicí vína v ruce, ve společnosti hromad zanešených papírů, co si žádají moji pozornost, připadá mnohem lepší. Z přemýšlení nad tím, proč jsou bohové ke mě tak krutí, mě vytrhne až tiché drolení písku a kamínků. Zastavím se jen tak tak, ještě krok a sesunula bych se nejspíš ze srázu dolů. Najdu svou skoro ztracenou rovnováhu a ustoupím od okraje. "Ta tvoje zatracená výprava mě bude stát krk, já to cítím," zamrmlám si nespokojeně pod nos, zatímco se zahledím dolů. Stavba je to úctyhodná, jen párkrát jsem viděla něco, co by se tomu mohlo vyrovnat. Bojím se, že to budou trpaslíci. Už dlouho jsem nejednala s trpaslíky. Škrti. Lehce kopnu do písku a poodejdu dál od okraje, jak znám Ismaela, čeká na první nejlepší příležitost, aby mě mohl strčit dolů. "Vypadá to, že se nám to začíná krátit," prohlásím bezvýrazně a otočím se na svého bývalého. "Jestli to nebude stát za to, přísahám bohům..." zavřu pomalu oči a promnu si je, nemám sílu na to ani dokončit větu, když se na něj dívám. Chci jen konečně vědět, kdo je ta "Vdova", kdo má diamanty, jestli mi z toho kápne alespoň dostatečná odměna za ty potíže, které mám v tuhle chvíli s úřady a pak se prostě jen sebrat, otočit se na podpatku a zmizet zpátky k chladivému moři, k mé lodi, k mé posádce... k mým mušlím... Ohlédnu se zpátky k dolům, ve snaze najít co nejschůdnější cestu dolů. "Nebudeme zastavovat, už je to jen kus cesty." Rozejdu se nahodilým směrem, který vypadá že vede k nejblíž posazené bráně. |
| |
5034.jpg) | Příslib bohatství Písek! Všude jen písek. Vyprahlá poušť kam jen oko dohlédne. Ze své podstaty mám teplo rád, ale co je moc, to je příliš. Tahle poušť je skvělou metaforou našeho vztahu. Probleskne mi hlavou. Už skoro otvírám ústa abych se o tuhle veselou myšlenku podělil s Rebeth, ale nakonec si to rozmyslím a zůstanu zticha. I tak vypadá, že by mě nejradši zabila. Lepší ji nepokoušet. Jednou se pokusím udělat dobrý skutek a dopadne to takhle. Pravda, spíš než dobré úmysly mě sem dovedl akutní nedostatek peněz. S penězi jsem to nikdy moc neuměl, vždycky se, na můj vkus až příliš rychle, rozkutálely. Moje prázdná kapsa mi dělala daleko větší starosti, než úpadek Nové Saagarské. Samozřejmě Rebeth jsem to podal zcela jiným způsobem. Znělo to jako hračka. Snadné peníze. Hotová věc, stačí jen shrábnout zisk. To jsem ale ležel na pohodlných polštářích se sklenicí vychlazeného vína. Teď jsem byl donucen podívat se na věc i z jiné perspektivy. Z té, kdy jsem měl písek úplně všude a jazyk se mi lepil na patro. Zvednu hlavu a zadívám se na elfku před sebou. Vlastně jsem pořád ještě trochu v šoku z toho, že na to nakonec kývla. Kde sakra bere všechnu tu energii? Navzdory všem těm kousavým poznámkám, které jsme si s takovou něhou vyměňovali, jsem jí měl stále někde v hloubi duše rád. Možná, že kdybych se jen o trochu víc snažil, mohlo to dopadnout úplně jinak. Tyhle myšlenky zapudím dřív, než mi stihnou otrávit mysl. Stejně nemá cenu se jimi zabývat. Dojdu k okraji srázu a zadívám se do hlubiny pod sebou. Nemám rád trpaslíky. Jsou to lakomí malí pazgřivci. I když moje antipatie k nim pochází spíš z faktu, že kdykoliv piju s trpaslíkem, dopadnu špatně. Například skončím uprostřed vyprahlé pouště. Přísahám, že jestli není dno té díry pokryté drahokamy velkými jako pěst, tak zabiju tu dobrou duši, která mě sem poslala. Jediný pohled na Rebeth mě ale ubezpečí v tom, že na to nebudu mít čas. Ještě budu litovat, že jsem se z toho srázu nevrhnul dobrovolně, protože ona mi to dá sežrat i s chlupama. Naberu do plic horký suchý vzduch a neochotně vykročím za svým zaměstnavatelem. Dal bych cokoliv za trochu stínu a sklenici vína. |
| |
| Kapitola I. Tahle brána byla bytelnou ukázkou, že na obraně se nešetří. Masivní mosaz se znakem, který ti zprvu připomíná mořskou hvězdu kříženou s mříží, se skví v zašlé slávě. Zakham už zřejmě zažil lepší časy, přesto působí stále impozantně. Samotná brána je uzavřena až na drobné dveře, kterými se akorát protáhneš do studeného stínoví. Uvnitř tě pohltí tma a ticho. Naskytne se pohled na mohutné mřížoví, které hradí cestu dále. Po straně však spatříš zamřížovaný výklenek ve kterém sedí silueta postavy. " Vítejte v Zakhamu, oáze zisku a kapitální pobočce Zamziho mechanických zázraků. Udejte jméno a důvod návštěvy. Předem děkujeme za spolupráci a pamatujte - Se Zamzim už nemusíte čekat na zázraky. " Ozve se hlas z výklenku. Vyrovnaný až monotónní tón, vlastní všem úředníkům. Neunikla jsi jim nadlouho. Jesti se tenhle podnik zvrhne v papírový maraton, pozbyde i posledního důvodu, proč tu ještě trávíš čas.
Pří následování své bývalé polovičky, jsi se musel zohnout pod rámem nebývale dorbných dveří. Tvé obavy začínali nabírat stále pevnější obrysy. Když už jsme u obrysů, tak jeden zrovna pronášel uvítací řeč topornou, jak klacek po ránu. Tohle by snad ani úředník uvnitř mrtvý, nepronesl s vážnou tváří. Bližší pohled, však vnesl světlo na celou záhadu. Slyšel jsi o mechanických hračkách, které tančí a hrají. O automatonech, které plní prosté příkazy a stráží sbírky extravagantních kupců. Tohle ale bylo za hranicemi všeho o čem jsi slyšel. Ta věc za zamříženou přepážkou nebyla člověk ani trpaslík - Byl to stroj. Nedovedeš vyčíslit, kolik by za tuhle šílenou hračku dali v Calimportu, rozhodně tolik, co vážíš. Zdá se, že přeci jen je zde něco cenného. |
| |
| Mechanický muž "Teda, na to, jak jsou ti pajzlové mrňaví mají dost impozantní stavby. Myslíš, že si tím něco kompenzují?" Rád bych aby moje otázka zněla nevině, ale lehce chlípný výraz na mojí tváři mě prozradí. Je naprosto zřejmé, že teď nemluvím o výšce. Vděčně vklouznu do stinného průchodu. Se zájmem pohlédnu skrze mříže a když pochopím, na co se to dívám, skoro Rebeth odstrčím abych se dostal blíž. S penězi to sice neumím, zato ale poznám cennou věc, když jí vidím. Už jsem o nich slyšel, ale tohle je poprvé, co jeden z těch mechanických zázraků vidím na vlastní oči. Musím žasnout nad zručností trpasličích řemeslníků. Jejich logika je ale nad mé chápání. Sestrojí takovouhle úžasnou věc a pak jí nechají reznout u brány a dělat práci, kterou by zvládnul jakýkoliv, i ten sebehloupější, člověk. Zavrtím nad tím hlavou. Zcela automaticky přelétnu pohledem mříž, která nás od mechanického muže odděluje. Hledám stopy rzi, uvolněné kameny, nebo cokoliv dalšího, co by mříž oslabovalo. Teď to nechám být, ale budu si to pamatovat. Lehce se sám pro sebe pousměju. Koneckonců...kdo pohlídá hlídače? Za takovou věc by mi v Calimportu utrhli obě ruce. Konečně se uráčím udělat Rebeth místo. Ustoupím stranou a usměju se na ní. "Mám dojem, že na tebe ten pán mluvil." |
| |
| "Byla bych velice ráda, kdyby sis tyhle poznámky nechal na někdy jindy," pronesu s nebezpečným klidem. "Mohl by tě někdo slyšet a pak bych velmi ráda pozorovala, jak se kvůli tvému hloupému vtípku budeme smažit na cestě zpátky s prázdnýma rukama." Jakmile se protáhnu do průchodu, probleskne mi hlavou, že odsud nevylezu dřív, než zapadne slunce. Sice je tu stále dusno, ale rozhodně příjemněji než na slunci. Na chvíli ze sebe smotám šálu, kterou jsem měla z praktických důvodů omotanou okolo hlavy a ramen (nechci, opravdu nechci znova prožívat muka spálené kůže). Zatímco se rozhlížím okolo, zaposlouchám se do toho velmi monotónního hlasu, upřímně se zprvu ani neobtěžuju se skrz mříže podívat na siluetu sedící za nimi, ale páni, vím, že trpaslíci vždycky byly vždycky škrti, ale že by škudlili i na slušnosti... Zatímco se rozhoduju, jak odpovědět, abych tenhle malý etický problém nevypíchla už v první větě, Ismael mě málem povalí stranou. "Chápu, že jsem dorostla jen do prostoru mimo tvé zorné pole, ale byla bych velmi ráda kdyb-" sleduju jeho trajektorii a konečně prokouknu skrz mříže dozadu do stínu. "Páni," zmůžu se jen v tu chvíli. Mám pocit že "mechanické zázraky" nebudou žádnou nadsázkou. Hlavou se mi začnou honit zajímavé myšlenky. Pokud tenhle stroj sedí tady a dokáže mluvit, a očividně zpracovat informace, a podle toho jak je tu sám zapomenutý pro trpaslíky není ničím velkým... jak asi vypadají stroje, které pro trpaslíky mají nějakou hodnotu? A co všechno dokážou? Napřímím se a pohlédnu na Ismaela. "Všimla jsem si," odpovím prostě a otočím se zpátky ke stroji za mřížemi. "Rebeth Saagar, Nová Saagarská obchodní společnost, jsem tu z důvodu obchodu." Vzhledem k tomu, jak pochybný obchod to je se ani neodvažuju zmiňovat nějakou "Vdovu". |
| |
| Kapitola I Mříž drží v kameni se stoickým klidem, přes patrné známky rzi i rozdrolené spáry. Ač není zrovna čerstvě z výhně, rozhodně ti nehodlá padnout do náruče. Jako ostatně nic v této místnosti. Rebeth se snaží ze všech sil rozložit představu o tvém ostrovtipu, stejně tak zručný náznak oplzlosti. Je těžké býti mužem, když žena nehodlá hrát dohromady. Prvně bude třeba ji trochu rozehřát až zkřehne a okřadne. Pak příjde na řadu ostrý nástroj, kterým překonáš počáteční odpor, řekl bys tak kolem desítek tahů. Poté, až povolí, příjde kritický okamžik, kdy je třeba pořádně trhnout. A tak bude mříž jen tvoje. Za spletencem oceli, ale leží ztemněla místnost, kde se krom vašeho hostitele nachází nepřeberné harampádí. Zatímco zrezlý vrátný, za tření stovek soukolí a pnutí strun, zapisuje do pergamenu ( Ke tvému zájmu zřejmě zaznamenává všechno, co bylo řečeno od jeho dotazu ) pokrytém množstvím jmen a poznámek, pozoruješ ozubená kola a zrezlé konstrukce, ležící bez ladu a skladu. Nevidíš žádné viditelné dveře, přesto je prach rozvýřen. Zřejmě záhada, která snad najde svého vysvětlení. " Vyčkejte na příchod zřízence Zamziho mechanických zázraků. Děkujeme, že užíváte Zamziho automata, zázrakem již od roku 1057. " Přičemž začne vyhrávat jemná, cinkavá melodie, jenž ti připomene hrací krabičky, které se dali koupit na Calimportském bazaru. Hráli zhruba týden, než se prodejce stihl spakovat a opustit město. Octli jste se s Rebeth sami v chladivém přítmí, za cinkotu vlezlé melodie. Jak se říká, není nad hudbu a ženy.
Tvá odpověď se setkala s tichem, třením pera o papír a úřední odezvou. Prakticky třetina tvé komunikace v Calimportu. Čekala tě ovšem další zkouška - Nekonečné sekundy s Ismaelem. Alternativou byla pouze vypečená poušť či sestup do propasti. Melodie, která se snažila o ladnost a nenápadnost, právě proto selhala na plné čáře. Trapné ticho, nahradila o to trapnějším cinkotem. Ať už jakákoliv z desítek církví, se kterými jsi měla tu čest, žádna nedokázala vyjádřit peklo v tak krystalickém jasu, jako jsi právě prožívala. Mezi horoucím horkem a Ismaelem, tvým osobním démonem. |
| |
| Celkem mě překvapí, že něco takového dokázalo přežít několik desítek let. Fascinující. Hračičky z Calimportu obvykle vydržely pár týdnů, při nejlepším, než se rozbily. Snažím se myslet spíš na obchodní využití automatonů než na to, že je okolo nás ticho, až na tu jemnou melodickou hudbu. Je svým způsobem příjemná, na druhou stranu však děsně vlezlá. Jsem si jistá, že si ji buď budu pobrukovat po zbytek dne, nebo mi budou téct nervy ve chvíli, kdy ji znova uslyším. Není žádné mezi. Zhoupnu se lehce na patách s rukama složenýma za zády a rozhlížím se okolo. Nebude to trvat dlouho a někdo bude muset něco říct. Cokoliv. Tohle začíná být opravdu nesnesitelné. Bohové... "... vodu?" Zamumlám a natáhnu k Ismaelovi zlehka měch s vodou. Opravdu? Opravdu je tohle to jediné na co se zmůžeš? Voda? Panebože, Rebeth, jsi na tom mnohem hůř, než sis myslela. Strašně bych si teď přála být někde jinde. Když trpaslíky nikdo nechce, najde je všude, ale když je pro jednou někdo potřebuje, nejsou absolutně nikde k nalezení. Co tomu zřízenci tak dlouho trvá?! |
| |
| Koncert pro dva Se zaujetím sleduji automaton při práci. Napíše to, co slyší. To je fantastické. Pro někoho, jako jsem já, kdo se stěží podepíše, jsou to skutečná kouzla. Jazykem si navlhčím suché rty. Ty chudáčku osamělý. Neboj se, já se pro tebe vrátím a najdu ti nový, milující, domov. Samozřejmě počítám s tučnou provizí pro sebe. Za potíže a tak... Ztracený ve vlastních myšlenkách, a tiché cinkavé hudbě, sebou trhnu, když na ně Rebeth promluví. Lehce zmateně se na ní podívám a poté pohledem sklouznu k nabízenému měchu. Zašklebím se. "Ty víš, co mám rád." Poznamenám trochu kousavě ale vděčně se napiju. Škoda, že to není víno. I djinn může zemřít žízní. Pravděpodobně. Zkoušet to nehodlám. Výraz "trapné ticho" mi nic neříká. A i kdyby, bylo by mi o jedno. Vrátím Rebeth měch a dlouze si jí prohlédnu. "Takhle sami dva, v malé místnosti...nechceš dát na chvíli stranou ten znechucený škleb, který máš pro mě vyhrazený, a trochu toho využít? On to nikomu nepoví." Kývnu hlavou k mechanickému muži a škádlivě na ženu zamrkám. Ne že bych snad očekával nějakou kladnou reakci, jen se dobře bavím při pohledu do její naštvané tváře. "Samozřejmě venku je dneska opravdu krásně, takže pochopím, když se místo toho radši půjdeš slunit." |
| |
| Nechám Ismaela, aby se napil, přičemž stále pozoruju, jak automaton za mřížemi zapisuje každé jeho slovo. Vezmu si zpátky měch a snažím se ho ignorovat, ale pod tím jeho zkoumavým pohledem musím nakonec nervózně přešlápnout z jedné nohy na druhou. Chvíli přemýšlím o tom, co mi řekl a zlehka se kousnu do rtu. Dokonce si dovolím i jemný úsměv a přes řasy se na něj po očku kouknu. "Víš," pootočím se k Ismaelovi a natáhnu k němu jednu ruku, spravujíc mu kus ohnuté látky na rameni. "já bych... hmmm, já bych hrozně ráda ale..." hravě se zazubím a kouknu se podezíravě na automatona. Popojdu o kousek blíž k Ismaelovi, stáhnu ho trochu níž, ale i tak si musím stoupnout na špičky. Nakloním se k jeho uchu a lehce vydechnu. "Spíš jen přemýšlím, jestli by dokázal tak rychle zapsat ty tři minuty, které ti to bude trvat..." zašeptám pomalu. Kdybych říkala něco jiného, mohlo to vyznít svůdně. V jedno chvíli se přistihnu, že toho i trošku lituju, ale tu myšlenku okamžitě zaženu. |
| |
| Kapitola I. Tvá kousavá slova za závojem svůdného šepotu si našla k Ismaelovi stezku, moment ti tedy trvalo, než sis povšimla, že tu cosi nehraje - A vskutku, cinkot utichl. " Ehm, heleďte udržujte odstup. " Ozval se hlas za hranice tvého zorného pole. Když jsi pohlédla přes překážku jménem Ismael, spatřila jsi drobnou postavu, snad ještě menší, než ty sama. I přes přítmí šlo lehce rozeznat široce rozevřené oči, drobný obličej a vlasy spletené do praktického drdolu - Byla to žena, a rozhodně nešlo o trpaslíka, jak sis je pamatovala. ( Těch pár, co měli obchody s tvým otcem, bylo pochmurných a zamlklých. Vic propili než promluvili, pak mumlali zapomenuté písně, smáli se a plakali. Každé jednání pro tebe bylo malé dobrodružství ve společnosti bodrých i děsivých trpaslíků ) Tahle ale vypadala, jako keramická panenka, po kterých jsi pokukovala na Calimportském bazaru v naději, že otec uvidí skrytá sdělení. ( Místo toho jsi dostala přednášku o účinku reklamy na zákazníka prostřednictvím prostředníka, v tomto případě dítěte ) " Předložte veškerou výbavu, zbraně a náklad. Jste zde za obchodem. S čím obchodujete? " Přehlédne vás pátravým pohledem. Je to zvláštní, ale tahle prťavá postavička ti nepřipomíná calimportské úředníky. Spíše se až komicky snaží udržet vážnou tvář, zatímco s očima dokořán sleduje každý váš pohyb. Zvědavost se tu rozhodně nezapře.
Tohle nebyl trpaslík. Znal jsi pajzli dost na to, abys poznal vous od vlasu. Tohle byl gnóm. Našli se i v Calimportu, vlezli se tam, kam dospělý muž ne. Vykrádačky s nimi šli jedna radost, dokud se nesekli v šachtě či stoce. Žumpa pak byla po kotníky, dokud se někdo neodvážil ,, vytáhnout zátku ,,. Dali se najít i u nejstaršího řemesla, kde je někteří preferovali pro, řekněme, mladistvý vzhled. I když tě tahle mrkací panenka, vyrušila ze zdařilého namlouvání, nedalo se jí upřít roztomilé, až mimozemské, vzezření. Upírala na vás pohled zpoza železné mříže, jakoby jste se snad měli rozplynout ve vzduchu, či provést jinou rozmarnou čertovinu.
|
| |
| Drobné vyrušení Nejsem z těch, co by si urážky brali příliš k srdci. Tvář se mi navzdory Rebethině poznámce rozzáří nadšením. Nečekal jsem, že by se nechala strhnout k drobné slovní přestřelce. Spíš jsem čekal, že mě pošle do patřičných mezí s tím, ať držím hubu. "Jasně, ale byly by to nejlepší tři minuty tvého života. Což je trochu smutné." Zazubím se vesele a poté se obrátím za hlasem. Se zájmem si skrze mříže gnómku prohlédnu. Čekal jsem trpaslíka a tohle je milé překvapení. Kdysi jsem měl parťáka gnóma. Měl sice šílený strach z výšek, což je pro zloděje trochu handicap. Ale jinak byl neporazitelný. Tedy až do okamžiku, kdy mu příliš narostl hřebínek a rozhodl se pro jednu sólo akci. Nedopadlo to dobře. Holt s těma jejich krátkýma nožičkama jeden nemůže čekat, že uteče smečce zuřivých psů. Nebyla to hezká smrt. Tahle je ale opravdu roztomilá. Ta by v Calimportu rozhodně neměla o práci nouzi. Já bych si jí sice nevybral, ale znám hned několik takových, co by jí brali hned. Trochu se zamračím, když nás požádá, abysme odložili výbavu a zbraně. Nemám toho moc a rozhodně se toho nechci vzdávat. Nakonec ale vytáhnu od pasu šavli a odložím jí. Dýku, která je šikovně schovaná v botě si ale nechám. "Budu jí chtít zpátky. A jestli na ní někdo sáhne, tak mu zpřelámu všechny kosti v těle." Zahudruju zamračeně. Neozbrojený osobní strážce. Kdo to kdy slyšel? Ani úplně beze braně sice nejsem úplně neškodný. Ale jistota je jistota. |
| |
| Jeho poznámka je vtipná, ale dokáže mě zároveň i pěkně vytočit, vzhledem k mé rasové dlouhověkosti. Už už se nadechuju, že mu hřebínek srazím pěkně zpátky, ale odtrhnu se od Ismaela hned, co za sebou uslyším něčí hlas. Tváře mi trochu zčervenají, rozhodně to vypadalo tak, jak by to vypadalo, kdyby... Uh, nevadí. Otočím se a stočím oči na malou.. ženu? Dívenku? Nejsem si jistá, čím si ale jsem stoprocentně jistá je to, že vzhled může klamat. Raději nebudu skákat k nějakým unáhleným závěrům. "Omlováme se," vysoukám ze sebe nakonec a začnu odkládat svoje věci – svou dýku, svoji cestovní brašnu, měch na vodu, říkala přeci jen veškerou výbavu. Nenechám na sobě nic, co by mohlo zkompromitovat náš obchod. Nejsem si ale tak jistá tím, že Ismael udělal to samé. To nejhorší co bych teď ale mohla udělat je upozorňovat na to. "Není absolutně nutné se takto vyjadřovat, Ismaeli," štěknu po něm a poté co se nadechnu se obrátím znova ke gnómce. Nejsem si jistá, jestli jsem se s touto rasou někdy setkala (a jsem trošku zklamaná, že to nejsou trpaslíci, s těma se alespoň cítím trochu jako doma). "Ano, jsme tu za obchodem. Zastupuji Novou Saagarskou obchodní společnost, obchoduji hlavně s látkami, kořením, šperky, občas s uměleckými cennostmi. Jsme tu dnes hlavně proto, že nám byla nabídnuta jistá zakázka," vysvětlím gnómce. Dřív nebo později nejspíš budu muset říct, kdo pro nás tu práci má. Stále ale nedokážu zařadit, jestli to pro gnómku bude dobrá nebo špatná zpráva. |
| |
| Kapitola I. Gnómka nad hrozbou pozvedne obočí, přičemž ostentativně uchopí poctivých čtyřicet coulů dlouhou čepel, která je jí skoro po ramena. " Zu zapisuj - Sečná čepel zanedbatelné velikosti " Zpraží tě pohledem vyhrazeným pro rohovou havěť. Tahle slečinka ti stále víc připomína toho starýho psa ulice Kepkiho, který jako pes žil, na římsu by ho nedostal, a jako pes i skončil. Konkrétně v několika psech. Překupníci s jemným masem by za ni dali balík - Vzdorovité měli rádi. Za zápisu automatona se drobná neznámá obrátila na Rebeth. Poté, co ti prostrčí čepel zpět, tě zřejmě hodlá považovat za o něco vznětlivější vzduch. Rebeth se tu snaží až svlékat, dobrá strategie, snad trochu brzo. Pár vkusně podstrčených mincí by mohlo pro začátek stačit, netřeba ženských zbraní. Ke tvému zklamání se však žádné pokročilé přesvědčování nekoná. Gnómka pouze zaznamená nezbytnosti a významně pohlédne na tvou elfskou polovičku. Když zaslechne o Nové Saagarské společnosti, něco v rozměrných očích se změni. Poslední snaha o korektnost padne a nahradí ji dětinské nadšení, ještě umocněné drobným původem.
" Investorka! Vítejte v Zakhamu. Zakázka říkáte? " Gnómka se na moment ztratí z dohledu a vynoří se za masivní mříží vedoucí do města, v rukou objemný svazek klíčů. Po chvilce hektického hledání, se dvířka otevřou a před vámi stojí mírně uřícená, ale i přemštěně nadšená dívka v sedřeném pracovním oděvu, zanesené zástěře s pár zastrčenými nástroji. " Mia Zamzi, vynálezce na volné noze. Předpokládám, že mluvím s madam Saagar? Vítejte, vítejte v Zakhmu. " Ukloní se dvakrát za sebou, s výrazem životní příežitosti, která na dětinské tváří vypadá až děsivě. " Umělecké cennosti, říkáte? Nechoďte k Nabegazovým, podstrčí vám fajnové sklo. Na Fazet bazaru vás okradou. Mám přesně, co hledáte. Umění, cenu .. cenné umění. " Bez ostychu se tě chopí kolem ramen, kam s trochou snahy dosáhne, ( Což ti opět připomene těžkou životní skutečnost, že už více neporosteš ) a vede tě do dosud nedostupné kanceláře. Jednala jsi s kdekým, ale takový výbuch obchodního nadšení jsi ještě nezažila. |
| |
| Méně než vzduch S lehce ublíženým výrazem si vezmu zbraň zpátky. Na jazyku mě pálí poznámka ohledně její zanedbatelné velikosti. Nakonec ji ale, s velkou nechutí, a spoustou přemáhání, spolknu. Už tak je Rebeth ohledně tohohle obchodu dost naštvaná nemusím se to snažit pokazit ještě víc tím, že proti nám poštvu prvního, koho v Zakhamu potkáme. Gnómka se mi, navzdory tomu, že to v žádném případě není můj typ, líbí. Nebojí se, to já dokážu ocenit. Na druhou stranu nás od ní stále odděluje solidní mříž. To je pak jednoduché, hrát si na hrdinu. S pobaveným úšklebkem pak sleduju, jak Rebeth odkládá svoji výbavu. "Nezapomeň jí ukázat i svoje kalhotky." Tuhle drobnou jízlivost si prostě nedokážu odpustit. I kdybych za to měl schytat pár po hlavě. Od toho, co se se mnou Rebeth nechala rozvést využiju každou příležitost, kdy si do ní můžu trochu dloubnout. Ne, že by mi něco zůstala dlužna. Gnómčino náhlé nadšení mě ale překvapí. Myslel jsem, že Zakham je vzkvétající město. Plné obchodníků a příležitostí. Ale z její reakce se spíš začínám obávat, že tady chcípnul pes. Ještě budu litovat, že jsem se na to radši nevykašlal. |
| |
| Ta gnómka se mi začíná líbit. Ne že by mě nějakým způsobem přitahovala, ačkoliv i já dokážu ocenit půvab jiné ženy, spíš tak ocením někoho rasově rovného. Ne, ta gnómka se mi líbí spíš proto, že začíná získávat stejný názor na Ismaela jako já. To mě velmi těší, možná budu mít v téhle pouštní pustině alespoň nějakého spojence. Se směsicí pobavení a údivu sleduju, jak odemyká mříže. Pak jen doufám, že se po ní Ismael nevrhne ve chvíli, kdy budou veškerá bezpečnostní opatření fuč. Trochu se mi uleví, když se nakonec nic takového nestane. Nejspíš si uvědomuje, že bych ho nejspíš na místě zabila. "Ach, ano, omlouvám se, Rebeth Saagar, velmi ráda vás poznávám," zlehka se jí také ukloním, na tváři mám upřímný překvapený úsměv, nemůžu si pomoct, ale ta malá gnómka (říkám malá, ale jakmile mě chytne okolo ramen, už kvůli sobě samé přídomek "malá" snadno zavrhnu) čiší pozitivní energií tak silnou, že to ovlivní i mě. Zatímco mě táhne k sobě do kanceláře, ohlédnu se za Ismaelem a vrhnu po něm ten nejnebezpečnější pohled, jaký v tu chvíli svedu. O tomhle se bude ještě mluvit, říká ten výraz, a rozhodně se na to nezapomene. Pak se zase otočím zpátky ke gnómce a dělám, jakoby se nic nedělo. "Bude mi potěšením s vámi obchodovat," přitakám mile. Nakonec bych se mohla obejít i bez nějaké "Vdovy" a obchodovat tak, jak normálně umím. Ikdyž tohle je, řekněme, trochu mimo mísu. |
| |
| Kapitola I. Za přepážkou je to pokladnice cetek a konstrukcí - Pohozená automata v podobě postav, zvěře i celých scén, zapomenuta a zanesena prachem. Rozměrný stůl, za kterým trůní ,,Zu,, , je pokryt pouze pásem pergamenu, kalamářem a nápadným ,,těžítkem,, tvořeným plechovým ptáčkem, který zřejmě dříve patřil k větší konstrukci. Opuštěný prostor, však nese známky osídlení doslova v každém rohu. Pod masivním stolem se krčí skrýš z náčrtů a přikrývek, která ti připomína ony dětské pevnosti, které jsi stavěla v přítmí otcovy pracovny, a pak předstírala, že jde o tvou velmi vlastní loď. ( Což u otce vyvolalo záchvat obchodní sdílnosti - Od té doby jsi znala všech čtyřicet tři položek námořního pojištění, včetně nemoci na palubě ) Mezi harampádím se nachází místa, kde si automata uspořádala dýchánek, nebo je spíše někdo uspořádal. Celkově by místo působilo zkrušujícím až zlověstným dojmem, kdyby nebylo drobné gnómky, která se nehodlala zastavit. Zabíhala do hvozdu odhozených hraček a přicházela s novými a novějšími podivnostmi - Hodinami, které ukazovali cosi, co čas rozhodně nebyl. Sety trhaně tancujícich postaviček. Podivná udělátka a přístroje, jejichž učel jsi mohla jen hádat. Zamzi nervózně švitoří o čemsi, jako - " Hřídlovka trojka, a ty nerezové okruhy, vážně kvalita. Vydrží až deset let .. vydrželi. Zamziho zázraky nezklamou. " Přičemž jsi zanedlouho v obležení místního harampádí. Tenhle obchod rozhodně nepadne na nedostatku nabídky.
Cítil ses, jako děcko v hračkářství. Děcko s klíčem od krámu a jedním problémem - Krám byl plný krámů. Vetšina věcí tu byla šrot, nebo na rozpadnutí. Mechanický vrátný, byl od pohledu připoután ke svému postu množstvým strun a snad i samotným křeslem. I kdyby jsi tu vše rozprodal na užité železo, pomyšlení na váhu nákladu je ohromující - Musel by sis pronajmout malou karavanu. Ženy se zřejmě dobře bavili se svým malým dýchankem a předváděčkou krámů, ty sis ovšem povšiml drobných dvěří s žebříkem, vedoucích ze stropu. Tak se sem gnómka dostala. Brány do města byly otevřeny, ty jsi ovšem musel čekat, až Rebeth po sáhodlouhém jednání zjistí, že z toho nejspíš nic nekápne. Co se dá dělat, jeden by řekl, že už si po čase zvykne. |
| |
| Konečně se mi naskytne pohled, jak vlastně vypadá ten automaton, co zapsal každé naše slovo... nejradši bych nějaké rovnou vyškrtala a smazala je tak z povrchu zemského. To mi v tuhle chvíli ale asi neprojde. Rozhlédnu se okolo sebe a první co mi vytane na mysli je skládka. Nemůžu si pomoct, čekala jsem něco... víc. Něco kouzelného. Ne tohle. Všechno je tu tak... zašlé. Trochu zklamaně se podívám na Ismaela, myslím, že jsme oba moc dobře věděli, kolik jsme na tom mohli vytěžit, kdyby tyhle hračky nebyly v pokročilém stavu rozkladu. Kdyby. Sleduju slečnu Zamzi, která dokolečka odbíhá a přibíhá s něčím novým a tvoří tak okolo mě pomalou stoupající horu toho... všeho. Kdyby to byl kdokoliv jiný, tak se dotyčnému nejspíš vysměju, ale u ní to nejde. Vypadá a je nadšená jako malé dítě, a kdo by řekl dítěti ne? Nejspíš budu muset být jedna z prvních. Zlehka se kousnu do rtu. "Ehm, omluvte mě, že vás přerušuju, jsem si jistá, že vaši automatoni jsou ve velmi dobrém stavu..." Nebo by mohli být, probleskne mi hlavou, poté, co by ji někdo zasponzoroval. Ale na to teď nemám dostatečné finance. "Problémem je to, že jsme sem přišli výhradně na něčí pozvání a bylo by od nás nezdvořilé, kdybychom přišli pozdě, chápete. Rádi se k vám ale zastavíme později," zkusím ji ještě ubezpečit a pousměju se. "Vaše výtvory jsou skutečně magické." Prohlásím a čekám, co se bude dít. Takhle založení lidé obvykle jednají s přehnaným sebevědomím... nebo s obrovskou agresí. A já jen doufám, že to nebude to druhé. |
| |
| Nepříliš lákavý obchod V první chvíli jsem nadšený ale moje nadšení velmi rychle vyprchá. Ty věci musely být úžasné...kdysi. Teď je to jen kupa rezivějících, rozpadajících se krámů. Haraburdí, které má asi jen zlomek původní hodnoty. Při bližším pohledu zavrhnu i krádež mechanického muže. Dát ho do kupy by bylo několikanásobně dražší, než za kolik bych ho mohl v Calimportu střelit. To mi za ty potíže skutečně nestojí. Obrátím se na Rebeth a když se naše pohledy střetnou dojde mi, že i jí je jasné, že z tohohle moc velký byznys nekouká. Bohužel ona je příliš slušná než aby gnómku rovnou poslala do háje a pokouší se z toho vymluvit. Já bych jí klidně rovnou řekl, že o tohle haraburdí nemáme zájem, ale na mě to není. S rukama v kapsách procházím kolem a jak je mým dobrým zvykem, hledám, co bych mohl šlohnout. Ne že bych opravdu toužil po tom něco ukrást zrovna tady, ale je to zvyk, který mám vrytý pod kůži. Instinkt zloděje, nebo něco podobného. Čas od času vrhnu nevrlý pohled na Rebeth, jako kdybych se jí tím snažil naznačit, ať sebou pohne. Na tohle opravdu nemáme celý den. Ať si je gnómka zklamaná jak chce, my tu jsme kvůli něčemu daleko lukrativnějšímu. |
| |
| Kapitola I. S každým slovem sleduješ, jak jiskra v gnómčině oku umírá, dokud ji nenahradí široký úsměv. " Ano, vaše zakázka. Omluvte mne, nechávám se trochu unést, když jde o rodinné řemeslo. " Zazubí se Zamzi v odpoveď a odsune udělátka zpět do propasti prachu a zapomnění. " S otcem budeme u vytržení, pokud se rozhodnete zastavit. Kapitální pobočku Zamziho zázraků naleznete při západní hradbě, každý ve městě vás nasměruje. " " Nejste tu snad za pohřbem, že ne? Ten už jste zmeškali. " Prohodí opatrně, když se blížíte k branám města. Po pár pokusech se před tebou otevře pohled na Zakham, drahokamový důl. Město leží usazeno po stěnách velkolepé propasti - Budovy velké, drobné i tesané v samotné skále zdobý zákruty kráteru, který spadá do jezera na dně. Kámen a malta jsou kostmi i masem hornického metropole, spolu se skrovným podílem dřeva. Jedná se o vskutku masivní monument, spojení calimshánské honosnosti a tradiční trpasličí práce. Hned před branami čeká dlážděná cesta, tvořena hrubými kvádry s geometrickým vzorem, který cítíš přes svou jemnou obuv. Ulice jsou udržované a velmi striktně navržené, působící i v denním světle důstojně a odměřeně. Co tě upoutá je ticho. Naprosté ticho, tak vzdálené ruchu Calimportu. A ještě jedna věc - Loď, která odporuje zdravému rozumu, postavena u břehu odříznutého jezera na dně Zakhamu.
Tvé obavy se naplnily. Na ulici živáčka, hrobové ticho a výhled na kamené mauzoleum jménem Zakham, tě zchladil po dlouhé cestě. Jestli byla tohle vzkvétající óáza obchodu, pak ty jsi byl Pasha calimshánský. Bytelné budovy na tebe shlíželi svými úzkými okny, jako by tě přeměřovali přihmouřenýma očima. Z hlouby duše jsi doufal, že se zde najde podnik, kde se ukryješ před pochmurnou náladou předměstí. Tahle ,,Vdova ,, si vskutku našla odpovídající sídlo. Svobodný od vlezlé Zamzi, bys snad v tomhle městě našel i pořádnou ženskou a číši něčeho silnějšího. Nezbývá než modlit se, ať nabídku netvoří trpasličí paničky a velkooké gnómky. Tvému oku však neunikne, že na protějším břehu Zakhamu to vcelku žije. Snad tržiště, nebo shromáždění? Teď jen dostat se mezi živé.
|
| |
| Nastražím uši, div s nimi nezahýbám jako zakrslý králík. Kapitální pobočka? Je možné, že by se z toho nakonec opravdu dalo něco vytěžit? Spolupráce s něčím takovým, v Calimportu, kde nikdo nic takového, jako jsou automatoni, neprodává... Mohla bych na tom vydělat mění. Možná bych mohla konečně vyzdvihnout svoji společnost natolik, že by se to vyrovnalo i tomu byrokratickému chaosu okolo. To vše ale záleží pouze na tom, jestli jejich kapitální pobočka vypadá mnohem jinak než to, co jsme viděli nyní. "V pořádku, nic se nestalo. Rádi vás navštívíme," pousměju se, při zmínce o pohřbu jen zavrtím hlavou. Nemyslím si, že bych tu někoho znala. "Byl to někdo důležitý?" Zeptám se, také opatrně. Pohled dolů do dolu mi ale všechny případné otázky vyžene z hlavy. Trochu mi ta scenérie vyrazí dech, čekala jsem že ten důl bude velký, ale tohle... tohle je obrovské. Lehce pootevřu rty, chtěla bych něco říct, ale moc mě nenapadá co. Pohledem zkoumám budovy, které se zdají oproti celkovému rozměru města maličké. Jakmile ale sjedu pohledem až dolů, lehce mě zamrazí. Pozoruju loď, jak klidně odpočívá na hladině jezera. Je to jakoby ji někdo vytrhnul z jiné reality a vsadil ji sem. Navíc mám jakýsi vlezlý, nepříjemný pocit, že ta loď je určená mě. Můj neklidný pocit ještě víc umocňuje to, že je tu všude hrozné ticho. Na druhou stranu se ani nedivím, také bych se nechtěla pohybovat v rozpálené díře v zemi uprostřed dne. Třeba to tu večer ožije. "Smím se zeptat, slečno Zamzi," začnu pomalu, nespouštěje oči z jezera a lodi. "co tu dělá ta loď? A kdo ji má na starosti?" Konečně se odtrhnu od té podívané dole a kouknu se na Ismaela. Nejspíš to opravdu bude to, kvůli čemu jsme sem přišli. Nevím proč, ale nemám z toho dobrý pocit. |
| |
| Zatracený důl Uleví se mi, když projdeme branami města a necháme ty zaprášené krámy v přítmí za sebou. Zakham je díra. Zopakuju si už po druhé a musím se ovládnout abych to neřekl nahlas. Na ulicích pusto prázdno, na druhou stranu ani mě by se nechtělo být na horkém slunci. Všechna má očekávání se rozplynula jako kouř z vodní dýmky. Že já radši nezůstal zticha. Rebeth by si dá dlela mezi svými zaprášenými listinami a já bych se mohl válet na polštářích a pro změnu nedělat nic. Po téhle myšlence si tiše povzdechnu. Přelétnu pohledem nesmyslně zakotvenou loď a zastavím se až na protějším břehu, kde se očividně něco děje. Nebo minimálně jsou tam lidé. Kde jsou lidé, obvykle bývá i alkohol. A u trpaslíků to platí dvojnásob. Otočím se na Rebeth a kývnu k druhému břehu. "Co se tu nejdřív trochu poohlédnout, než se začneme zabývat prací." Navrhnu zcela bezelstně. " Ostatně jak často se ti naskytne možnost prohlédnout si tak krásné místo jako je právě Zakham." Pokračuju stále ve stejném duchu a sladce se usměju, tentokrát na Zamzi. Třeba je ještě šance, že by mě gnómka nakonec měla ráda. Moje myšlenky jsou jako hejno hus, jakmile mají možnost rozutečou se každá jiným směrem. A já teď nejsem schopen myslet na nic jiného, než trochu toho moku. Samozřejmě tím nemám na mysli Rebethinu zteplalou vodu. |
| |
| Kapitola I. " A jak, madam Abel il Bezaduz, představená jedné ze Zakládajících rodin. " Zamzi se nervózně poohlédne po prázdném předměstí. " Říká se, že o mrtvých jen dobře, ale madam Bezaduz byla zjevením Zakhamu. Skoro nevycházela ze svého sídla při březích Hvězdného jezera a postupně přežila pět manželů, proto ji široko daleko říkali ,,Vdova,,. " Máš z malé gnómky neodbytný pocit, že už je to doba, co si pořádně promluvila. Proto tě taky zahrnuje každým detailem s dramatickým výrazem ve víře, že sděluje řádně peprný klep. Nevěřila bys, že mohou být něčí oči tak vykoulené ( Připomíná ti děti u potulného loutkového divadla na Calimportském bazaru, které se stejným výrazem sledovaly pochybné pohádky o zlých vezírech, krásných konkubínách a lstivých šejdířích ) " S tím souvisí i ta loď. Víte, před svou smrtí madam Bezaduz učinila několik ,, pochybných ,, rozhodnutí. Skoupila už vytěžené drahokamové doly a nechala postavit tohle. " Pokyne k lodi, která stále nehybně bloumá nad hladinou jezera. " Dokonce se obrátila i na Zamziho zázraky, ale .. její nabídka byla odmítnuta. Pochopte, kolem madam Bezaduz a její rodiny je nebezpečno. Jsou to velmi vlivní, velmi bohatí trpaslíci. " Svěří se gnómka, kterou sis zřejmě získala na svou stranu. " Prosím, nevyptávejte se na ,, Vdovu ,,. " Útočí na tebe gnómka štěněčíma očima. " Máme přeci společnou obchodní příležitost. " Pohlédne ti do tváře s nadějným úsměvem, zatímco se za vámi rozezní zvonivý zvuk. Mia Zamzi nasadí svou úřední fasádu a s posledním pohledem spěchá zpět za přepážku, zavíraje brány. Zůstali jste sami v Zakhamu. Slunce se znaveně chystá ke konci své denní pouti, město se utápí v rudém svitu soumraku.
,, Vdova ,, měla pohřeb. Jestli ti něco bránilo v brutální pomstě za promarněný čas občerstven a v pohodlí, pak to bylo pryč. Tvé kontakty budou škemrat o smilování, pokud jsou ještě vůbec v Calimportu. Zakham je sice velkolepá díra, ale co z toho, když z ní nepadne ani mince. Nebo, že by ano? Přeci jen se všechny ty peníze nemohly vypařit. Loď tu stále je, stejně tak sídlo. Podstata práce nebyla specifiká, snad by se z toho stále dalo něco vytěžit. Zamzi se tvou snahou o okouzlující úsměv nenechala zastavit od povinnosti a ponechala vás svému osudu. Kam teď? Myšlení ti nešlo na suché hrdlo, chtělo to zvlažit slinu. Ale kde? Ze zkušenosti musela být v takovém městě hostinec či nálevna, u trpaslíků jistota. Takové podniky se nacházely u bran, ty však nevidíš žádný vývěsný štít. ( Napadlo tě, že se možná musíš podívat pod nohy. Humorný myšlenka, však nevyřešila vaši svízel ) Na ulicích nevidíš žádné ženy nejstaršího řemesla, ty tě tedy nenasměrují. Vyptávat se kolemjdoucích je pro syna ulice, jako jsi ty, trochu trapné, každopádně ani ti nejsou k nalezení. Západ slunce tě trochu uklidní. Krysy a verbež vždy vylézá po západu, měl bys být ve svém živlu. Calimportské kartely tu nemají své zájmy, snad narazíš na severnější spolky, nebo nedejbože trpasličí pašeráky, snad žádnou pajzlí organizaci - Na to jste daleko od horských pevností vedoucích do staré trpasličí říše.
|
| |
| Mrtvá vdova Trochu nelibě si vyslechnu zprávu o tom, že je Vdova mrtvá. Dívám se za odcházející Zamzi a pak se znovu otočím čelem k městu, které nyní paprsky slunce barví do ruda. "To je trochu čára přes rozpočet." Brouknu, a doufám, že si na mě teď Rebeth nevylije zlost. Rozhodnu se tomu předejít a rovnou odvést její myšlenky nějakým jiným směrem. "Pořád by z toho ale mohly koukat nějaké prachy. Tak já například se chystám navštívit jeden nejmenovaný, právě opuštěný dům po jisté bohaté trpasličí...ženě." Aby těch náznaků náhodou nebylo málo. "Přidáš se ke mě?" Nabídnu přátelsky své elfské společnici a zářivě se na ní usměju. "V opačném případě bych celkem ocenil, kdyby ses prostě jen dívala jiným směrem." Potřebuju si spravit náladu. Potřebuju si spravit reputaci a něčemu takovému, jako je dům po trpasličí vdově prostě odolat nedokážu. Trpaslíci jsou hamižní a já věřím tomu, že ten dům bude plný cenností, které čekají jen na mě. "Nebo bys radši nejdřív omrkla tu loď?" Kývnu hlavou k jezeru. To je ostatně taky zajímavá záležitost. Proč by vlastně někdo skupoval vytěžené doly? K čemu to? Určitě to stojí za prozkoumání. |
| |
| Vyslechnu si, co má Mia na srdci a to moje se skoro zastaví, když si uvědomím, že kontakt, kvůli kterému jsem se táhla celou tu štreku až sem, je nadobro pryč, šest stop pod zemí. Hlavou se mi honí splašené myšlenky, které se mi ale podaří rychle dostat pod kontrolu. Vždycky je tu jiná možnost. Vždycky je tu jiné východisko. Jen ho najít. Stejně mám ale hroznou chuť tohle všechno hodit na Ismaela, i když vím, že to vlastně není ani jeho chyba. Nemohli jsme vědět, že "Vdova" bude mrtvá, než sem dorazíme. On to nemohl vědět. Stejně ho ale sjedu nakrknutým pohledem, jakmile na mě promluví. Chvilku mi trvá, než mi dojde to, co právě řekl. Musím si nad tím jen odevzdaně povzdechnout. "Víš co? Tak fajn. Fajn. Půjdeme omrknout dům, pak se půjdeme podívat na tu loď." Zabručím a nervózně si prohrábnu vlasy. Tohle byla fakt rána pod pás. Doufala jsem, že tahle práce nebude moc komplikovaná. Teď musím brát v potaz i to, že náš kontakt mohl mít nepřátele. Což by z jejích nepřátel dělalo i naše. "Pokud ovšem víš, kde je její dům," dodám ještě potichu a rozhodnu se ho prostě jen následovat, ponořená do vlastních myšlenek. Alespoň z toho by nám mohlo něco kápnout, když už ta zakázka vypadá, že nevyjde. Kam jsem hodila svou slušnost? Jdu rabovat barák po nebožce vdově. |
| |
| Dva lupiči Trochu překvapeně se na Rebeth podívám. Její souhlas s tím, že půjde se mnou mě překvapí a potěší zároveň. Spíš jsem čekal, že mě zpraží, co mě to vůbec napadá. Vesele se zazubím. "Já věděl, že v tobě něco bude. Už dávno jsi měla zvážit moji nabídku a zajistit si trochu jiné zdroje financování své společnosti." Pomalu se vydám ulicí dolů k jezeru. Zamzi mluvila o tom, že dům je na jeho kraji a já nepochybuji o tom, že najít dům, kterého se všichni straní a ve kterém nedávno proběhl pohřeb, bude jednoduché. Slunce se mezitím přesunulo za obzor a v díře zvané Zakham se rychle začalo stmívat. Tuhle denní dobu mám rád. "Tak pohni. Je to práce jako každá jiná." Houknu ještě přes rameno. Jsem z představy loupeže tak vzrušený, že zapomenu i na hlad a žízeň. A pak, že nemám priority. |
| |
| Kapitola I. Zakhamská zákoutí jsou sevřená, tvořena labyrintem odboček a úzkých uliček, které se snaží svést na zcestí. ( Až ti trochu připomenou natěsnané slumy Calimportu, tady ovšem člověk nenajde, více či méně živá, těla rozvalená na ulici ) Prochízíš kolem domků ze šedého kamene, které mají kupodivu dveře pod úrovní země. K většině vedou udržované schůdky, u kterých si všimneš čehosi, co upoutá tvou podnikavou mysl. Jde o poměrně velké totemové panenky s bohatě malovaným obličejem, které civí na strohou ulici barvitýma očima. Dozdobeny šperky, kousky tkanin a vividně vybarveny, se vskutku vyjímají v šedivém okolí. ( Za takový kýč by daly calimporstké paničky jmění. Trocha koření ve forme tajemně exotické minulosti a šly by na dračku ) V některých oknech je rozsvíceno - Zakham tak působí živěji, než za soumraku. Tlusté stěny tlumí veškeré zvuky života uvnitř, přesto je jasné, že zde musejí žít početné rodiny - Lidé, trpaslíci, gnómové a další drobné národy, kterými bohové svět obdařily. V Calimportu se tento prostý fakt ztrácel, utápěl se v davu bezejmených tváří a živořivému hemžení metropole. Když pohlédneš na nebe, začínají se objevovat první hvězdy a souhvězdí. Calimshan je proslulý svou jasnou noční oblohou. Povšimneš si však něčeho, co ti vžene chmury do tváře - Žádný měsíc. Zpátky na zemi se před vámi začne cesta rozevírat a vy spatříte temné jezero, které má k zrcadelní jen světla hvězd. Na jeho břehu, leží menší i větší stavění, jedno je však přečnívá. Mohutné kamené sídlo sousedící přímo s jezerem, topící se ve tmě se všemi vežičkami, budovami i balustrádami - Sídlo rodu Bezaduz, sídlo Vdovy.
Tohle vypadá na šťavnaté sousto, spokojeně koštuješ pohled na rozměrnou residenci. Jen jedno ti dělá vrásky, v některých oknech se svítí. Snad se nejedná o konkurenci v řemesle, nikdo není tak neopatrný. Snad služebnictvo? Nezbývá, než zjistit. Vidíš sídlo ze zadní strany, hlavní vchod je ukryt tvým očím, přehlížíš tedy přístavní plošinou vedoucí k jezeru a hlavní budovu rýsující se za ní. Kudy dovnitř? Jako vždy je možno plavat, což není zrovna stav, který bys upřednostňoval. Okna a balkóny, též nejsou k zahození, šikovnost bys měl, ještě nějak dostat dovnitř i Rebeth. Tohle bude zábavný oříšek k rozlousknutí, a co teprve odměna uvnitř. Pohled na Bezaduzké sídlo přidán do Homepage. |
| |
| "Den, kdy si začnu pravidelně přivydělávat po tvém bude den, kdy půjde moje společnost ke dnu," ušklíbnu se pochmurně, ale následuju ho. Mám toho dost. Takovou dálku jsem se lopotila v poušti, abych nakonec zjistila že to, co vypadalo jako solidní automaton je hromada krámů a že řečená Vdova stihla zemřít ještě dřív, než jsme se sem dostali. Bohužel tady nemám žádné obchodní dokumenty, kterými bych mohla zaměstnat mozek, takže ho musím zaměstnat něčím naprosto jiným, a pro mě trochu cizím. Pomalu procházím uličkami, loudám se spíš schválně. Když už jsem tu, chtěla bych si to alespoň trochu užít. Zvědavě pokukuju po schůdcích, které vedou ke každému vchodu. Nejspíš to má co dělat s tím, že by se nejraději zavrtali pod zem. Nebo v tom figuruje slunce. V poušti obvykle ve všem figuruje slunce. Zastavím se úplně, až když narazím na první panenku. Dlouho si ji prohlížím, než se podívám na Ismaela. "K čemu myslíš že jsou?" Pozdvihnu obočí a zlehka přejedu panence prsty po kousku látky, co jí visí z těla. Dokážu si představit, jak bych na tomhle vydělala majlant. A možná by ani nebylo tak těžké něco takového napodobit. Musím si je zapamatovat. Možná se pro ně i vrátím, pokud půjde všechno dobř- Sevře mě úzkost, když si uvědomím, že nebi, do kterého jsem se jasně zadívala, něco chybí. Něco, co by tam vždycky mělo být a naplňuje mě to naprostým neklidem. Není ani zataženo. Tak kde je? Kde je sakra měsíc? Najednou se mi do ničeho absolutně nechce. Lepší by bylo, kdybych celou noc stála na místě a nepohla se ani o píď. Pak už se jen táhnu za Ismaelem, ponořená do vlastních myšlenek. Dneska prostě není na žádné takové akce vhodná doba. Co to sakra říkám, na žádné takové akce není nikdy správná doba, probleskne mi hlavou sklíčeně. A když se přede mnou rozevře jezero a já uvidím sídlo, uvědomím si, že z tohohle nikdy nemůžeme vyváznout nespatřeni. "Víš co?" nahodím do vzduchu, "Možná to necháme na zítra. Začínám být celkem unavená a obhlédnout nějaké noclehy by byl v tuhle chvíli lepší nápad," prohlásím pevně, ale hlas mám trochu stáhlý. Doufám, že si toho Ismael nevšiml. |
| |
| Sídlo "Hmmm, co já vím." Brouknu bez sebemenší známky zájmu. Nějaká panenka mě nevytrhne, ať už tady slouží k čemukoliv. Tohle místo je díra a byla by to pořád díra, i kdyby těch panenek bylo tisíc. Mě zajímají zcela jiné věci. Ani jsem si nevšiml, že Rebeth za mnou začíná zaostávat a že se jí zjevně do nějaké akce dneska večer už nechce. Oči se mi rozzáří nadšením, když konečně spatřím sídlo. Skoro se mi začnou v ústech sbíhat sliny. Tam bude cenností a pokladů. O to zklamanější jsem, když zaznamená, že by se z toho moje společnice chtěla vykroutit. "Ale no tak, to přece nemůžeš myslet vážně." Otočím se k ní s prosbou v očích. "Vždyť se na to podívej." Rukama mávám směrem k sídlu tyčícímu se nad hladinou jezera. "Já úplně slyším jak mě volá a láká. To mi přece nemůžeš upřít." Tvářím se jako malé děcko, kterému řekli, že nedostane žádné sladkosti. Začínám se obává, že mi to Rebeth jednoduše zatrhne. Proto taky rychle změním taktiku. "Dobře, nemusíš se mnou chodit. Můžeš si jít odpočinou. Chápu, že jsi po té dlouhé cestě unavená." Klidně půjdu sám, hlavně, když mi nesmí říct ne. |
| |
| Uvědomím si, že se mnou Ismael rozhodně nehodlá jít, už jen podle toho zběsilého, velmi nenápadného mávání okolo sebe. Budu potřebovat těžší kalibr než jen opatrné nadhazování nápadů. Do toho domu ale dneska nesmím vlézt, ať se děje co se děje. Nejde to. "Víš," zavrním a začnu mu šetrně upravovat oblečení, "myslela jsem spíš, že bychom se my dva mohli podívat po nějakém noclehu..." Zvednu k němu oči a pozdvihnu obočí. "Myslím tím, vybrat si pokoj s nějakou, hm.... větší postelí?" brouknu jakoby nic. "Objednat si nějaké dobré pití, jídlo, nikdo nás nebude rušit..." Nejsem si jistá, jestli Ismael ví o tom, že jsem pověrčivá (ale má to svoje velmi dobré důvody!), ale udělám absolutně cokoliv, abych dnes zamezila jakýmkoliv riskantním pokusům dostat se do toho domu. Risk tuhle noc podle mě rozhodně neznamená zisk. A pokud to znamená vyspat se s Ismaelem, no... tak se s ním vyspím. Pohladím ho letmo po hrudi a mrknu na něj. "Tak co? Do toho domu se můžeme dostat třeba i zítra, ten nikam neuteče. Můžeme tu být, jak dlouho chceme... Nebo snad chceš, abych tě hezky poprosila?" pousměju se trochu stydlivě. |
| |
| Představa příjemného večera Hledím na Rebeth a přemýšlím, kdy naposledy se mnou mluvila tímhle tónem. Nějakou dobu už to asi bude, protože jsem úplně zapomněl, jak příjemná může být. Okamžitě začnu tušit nějakou levárnu. Co má sakra za lubem? Samozřejmě mě okamžitě začne lákat jí na to kývnout. Jenže to je přesně to, o co jí jde. A já jsem příliš velký parchant než abych udělal, to co chce. Sladce se usměju a pohladím jí po tváři. "Fajn, jestli chceš, tak to tak můžeme udělat. Ostatně ten dům tady bude stát i zítra." Rozhodnu se pro kompromis, který zahrnuje jak příjemný večer s Rebeth, tak pozdně noční návštěvu sídla. To už ale elfce neřeknu. Místo toho jí majetnicky chytím kolem pasu a zamířím ulicí dolů. "Tak si zkusíme najít nějaký příjemný hostinec." |
| |
| "Výborně," brouknu a trochu se k němu přivinu, když mě obejme okolo pasu. Jedna pomyslná tragédie je zažehnána, teď jen splnit svou část dohody. Přemýšlím, co bude lepší. Jestli ho opít a pak se s ním vyspat, nebo se s ním vyspat a pak ho opít. Jak tak znám Ismaela, opije se sám dřív, než si stihnu objednat sama. "Rozhodně musí být příjemný. Nehodlám chytnout hned v první díře nějaké breberky. Možná kdybychom zabrousili víc do města, nebo se můžeš někoho zeptat," zakloním trochu hlavu a usměju se na něj jako sluníčko. "A možná bychom ho mohli najít co nejdřív, začínám mít trochu hlad. A žízeň." Postěžuju si a rozhlédnu se okolo. Kdyby tu byla Zamzi, asi by nás navedla. Měla jsem se jí zeptat hned. |
| |
| Kapitola I. Ztemnělý labyrint Zakhamu je strohý a chladný, jako kámen všude kolem. Uzkými ulicemi vane kvílení větru, i okna ztratila svou zář. Octla jsi se v temnotě, kde chabý svit poskytuje jen hvězdná klenba. Pro jednou jsi ráda i za Ismaelovu přítomnost, která trumfne samotu ve tmě. Optat se po hostinci nepřipadlo v úvahu, neboť nebylo koho. Byli jste jediné duše venku v širokém okolí. Nezbývalo tedy, než se vydat do nehostinné noci. Ismaelova dlaň tě hřeje vnitřním teplem, které je chladného večera až možná příjemné. Přeci jen se původ nezapře, oheň mu proudí v žilách, i když je jeho horkokrevnost mnohdy na obtíž. Když se přivineš, můžeš slyšet překotný tlukot djinnova srdce, které i při prosté procházce běsní za deset. Noc je ještě mladá, přesto tě tlukot pohání ke spontání náladě. Zaslechneš v něm všechny ty pitky, bitky a bláznivé podniky, které jste spolu za léta spáchaly. A za tu dobu, Ismaelovo srdce bušilo stále stejně zběsile.
Tohle byla slibná noc. S Rebeth po boku, jsi přetékal pokušením a nedočkavostí. S takovu by ses mohl dnes nabažit dosyta žen i zlata, což se nepotkávalo často. Pokud ti tvůj večer nepodělá tahle zpropadená díra. Tělo ve tvém obětí ti však dodává na náladě. Ladné křivky a hedvábná pleť, vybroušená slaným mořem, by nikoho nenechala chladným, ke všemu ještě tebe. Nikdy jsi nezapomněl, jak elfky dostávají své pověsti, a tahle noc osvěží staré legendy. Podnik, aby pohledal. Okna mrtva tmou, ulice pustinou pro hrátky větru, tohle nebylo bojiště pro muže, který hodlal pít rozkoše noci plnými doušky. Až ti na obzoru svitne světélko naděje, doslova. Vzdáleno od vás na pár ulic, leží při protějším okruhu osvětlená budova, která snad nemůže bý ničím jiným, než pohostinstvím znaveným poutníkům. Dle počtu oken se jední o větší podnik. Pokud se poštěstí, budou mít víno, pohodlnou postel a snad i koupel, ve které s Rebeth doženeš poslední měsíce. Občas je třeba kompromisu, a poskytnout elfce domácí prostředí, směnou za trochu nenáviděné vody, od tebe bude nadmíru šlechetné. Vše ti jde na ruku, tohle město je nakonec přeci jen drahokamový důl. |
| |
| Noční Zakham Překvapí mě jak rychle teplota ve městě, se západem slunce, klesla. Ulice se ponoří do tmy a jediné, co naznačuje, že tu někde existuje život, jsou zářící okna hledící do noci. Chlad mě rozhodně netrápí. Ani si nejsem jistý, že mi snad někdy byla zima. Co mě ale trápí, je, jak liduprázdně město působí. V Calimportu je živo v kteroukoliv denní, nebo noční hodinu. To jsem na tom městě miloval. Tady chcípnul pes. Konečně spatřím budovu, která nemůže být ničím jiným, než hostincem. Srdce mi poskočí a já přidám do kroku, Rebeth táhnu s sebou. Je to velký podnik a přesto, že působí stejně nehostinně, jako všechny ostatní domy, jeho okna září do noci mnohem silněji. "Tak si zkusíme sehnat postel." Zazubím se na Rebeth a jako gentleman vejdu první a poté jí podržím dveře, aby mohla vstoupit. Neočekávám žádný luxus. Trpaslíkům byly takové věci ukradené. Nepřepvapilo by mě, kdyby ti morousové spali na kamenné pryčně, přikrytí kusem břidlice. |
| |
| Až po chvilce, kdy jsem zabořená do Ismaelova těla si uvědomím, jaká zima mi byla po celou tu dobu, co začalo zapadat slunce. Trochu zaskočeně si také uvědomím, že svůj hrubý šátek, co mě celou tu dobu chránil před sluncem, mám pořád na hlavě. Opatrně ho sejmu a přehodím si ho přes ramena. Na tak prudké poklesy teplot nejsem opravdu moc zvyklá. Sleduju se zamyšleným pohledem osvětlenou budovu, ke které se blížíme. Mohlo by to být cokoliv, pouze doufám, že to bude velký hostinec. S měkkou postelí a horkou koupelí, protože ten zatracený písek mám snad opravdu všude. Ještě pár minut a začala bych si stěžovat. Nechám se Ismaelem táhnout, připomíná mi to ty rozverné časy minulosti, kdy jsme dělali problém za problémem. Musím uznat, že to byla legrace. S mými ostatními muži si vždy dobře popovídám na kulturní úrovni, ale s Ismaelem se prostě bavím. A odreaguju. "Nejdřív pořádnou koupel prosím," zašklebím se a vejdu otevřenými dveřmi do budovy. "Nechtěla bych si poušť zanést i do postele." |
| |
| Kapitola I. Rozevře se před tebou pohled na rozlehlý prostor z pískovce, osvětlen tlumeným svitem lamp a zalit líbeznou melodií, linoucí se z druhého patra, které je volně otevřeno do hlavního sálu. Po tvé levici halí bohaté závěsy zpustlou noclehárnu, prázdnou, sic solidně vybavenou. Celou tu nádheru zakončuje schodiště, vedoucí ke zdroji omamné hudby. Tohle rozhodně nebyla podřadná putyka ( Dokonce tě trochu bodl osten pokušení, když jsi spatřila překrásné kašmírové závěsy ve vínové barvě. Majitel podniku rozhodně nešetřil ) Rudé koberce jen potvrzovali vybraný vkus a lemovali cestu napříč podnikem. Z jeho opačného konce k vám jdou dvě postavy. Drobného vzrůstu a zvláštního, až tančeního kroku. Zpočátku je považuješ za trpaslice či o něco exotičtější gnómky, přesto tě při blížším pohledu překvapí. Nejdená se o žádný z drobných národů, přesto ti jejch původ není neznámý. Víly, ony drobné bytosti z bájí, které udržovaly vztahy s elfským pokolením ( Ač ve skutečnosti mnohem méně idealizované, jsi překvapena, že narážíš na dvé víly mimo husté hvozdy Tethyru za calimshánskými hranicemi ) Dvě dívky, které by bez tvé znalosti mohly být považovány za dorost, ( I když narozdíl od Zamzi, spíše projevem než vzhledem ) k vám šly ruku v ruce, hravým krokem a jiskrou v mandlově tvarovaných očích. Oděny v barvitém šatstvu na hranicích kýče, a úšklebkem na tváři působily přinejmenším přízračně, dokud jedna nepromluvila zvonivým hlasem. " Vítejte v Znesvěcené oáze. " Ukloní se, stále ruku v ruce, jako herci po zdařilém představení. " Snad se nejedná o odvážný odhad .. " Začne první. " Ale nejste elfskou kapitánkou se společníkem? " Dokončí druhá. Jsou od sebe k nerozeznání, hlasem i tváří, sestry od pohledu.
Při pohledu na podnik, který překonal tvá očekávání, jsi nemohl než nevěřícně zírat. Svého času jsi navštívil mnohé calimportské podniky, tenhle se ovšem vybavením mohl rovnat městské špičce. Všechen ten přepych byl však umístěn v prostorách, které byly od pohledu postaveny k jinému účelu. ( Odhadoval bys residenci bohatého měšťana, radnici či dokonce chrám ) I přes nádech luxusu, se obyvatelstvo neliší od zbytku Zakhamu - Na úrovni týdení zdechliny. Když se k vám začně blížit bujará dvojice, zbystříš. Tohle byli buď zatraceně drobné elfky, nebo zatracené fey ( Víly, skřítkové a další kreatury, o kterých nad pálenkou vyprávěly cizinci z Tethyru ) Dle zkazek se jednalo o lstivé a zákeřné tvory, kteří lákaly dřevorubce hloboku do lesů, kde je pak čekal neblahý osud. ( Specifika se lišila dle vypitých korbelů, po pár to šlo kolem kanibalismu, strašlivého mučení a věčného zatracení v lesích, ke konci už se jednalo o mnohem příjemněšjí formy ,,mučení,, ) Sám jsi se ještě ze žádnou nesetkal, přesto musel být majitel šilený, či extravagantní, když tešil zákazníky dvěma vílamy z tethyrských hvozdů. Vysmáté tváře tě zrovna neuklidní ( Podobné jsi vídal v uličkách Calimportu, stejné dvojice, stejné tváře roztažené čímkoliv, co prodával nejbližší překupník se štěstím )
Pohled na Znesvěcenou oázu přidán do Homepage[/b] |
| |
| Znesvěcená oáza Uznale se rozhlédnu kolem sebe a zazubím se. Jo tady se mi bude líbit. Majitel si dal opravdu záležet. Tohle místo přímo vybízí k tomu, aby se člověk natáhnul na polštáře a vychutnal si vodní dýmku. Nejlépe ve společnosti nějaké rozpustilé dívenky. Když už je řeč o dívkách, se zájmem pozoruji ty dvě, které k nám míří. Roztomilé, ovšem když mi dojde, co jsou zač, zpozorním. Historek o vílách jsem vyslechl už nespočet, každá je popisovala trochu jinak, ale rozhodně se všechny shodovaly v tom, že jsou to zákeřné potvory. Tak Znesvěcená oáza? To zní, jako kdyby tohle místo postavil někdo výhradně pro mě. Pomyslím si lehce pobaveně. Co se mi už ale vůbec nelíbí, že víly moc dobře ví, co jsme zač. A to jsme do Zakhamu sotva přišli. Tohle jen potvrzuje moji domněnku, že je to díra. Očividně je příchod dvou lidí, jako jsme my dva, taková událost, že se to okamžitě roznese. Čím se tady ti lidé jinak baví? Navíc se trochu urazím kvůli tomu společníkovi. Vážně? To jsem to nedotáhl dál než na společníka? Svoje rozladění na sobě ale nedám nijak znát. Zářivě se usměju. "Přesně tak dámy, jsme to my. A vy jste to nejhezčí, co nám Zakham zatím mohl nabídnout." Třeba se víly, spíš než protivná Zamzi, chytí na moje lichotky. |
| |
| Jedno bylo jisté už poté, kdy se za mnou zavřeli dveře - ty závěsy chci doma. A pokud je nedostanu, bude zle. Celkově mě interiér toho místa překvapí. Může to znít úzkoprse, ale od trpaslíků a gnómů jsem rozhodně nečekala něco tak... esteticky příjemného. Popojdu pár kroků a nasávám atmosféru a informace. Lehce se nakloním a nakouknu za závěsy do noclehárny. Jen tiše doufám, že tady mají i normální pokoje a ne jen toto. Rozhodně bych nechtěla sdílet svůj spánek s několika dalšími cizinci. Pak mou pozornost ale upoutají ty dvě malé dívenky. Jakmile mi docvakne, že jsou to víly, obličej se mi trochu zkroutí v horečném přemýšlení. Nikdy bych neřekla že zrovna víly budou tak daleko od domova. Buď jsou to kousky, co se prostě odtrhly od jejich společenství, nebo jsou tu jako otroci. Pokud bych měla vzít v potaz i dnešní morálku téhle země, rozhodně bych vsadila na to druhé. Nikdo svobodné vůle by si na sebe neoblékl tohle. "Řekla bych, že jste odhadly správně, slečny," pousměju se. "Smím se zeptat, jak o nás víte?" V hlavě se mi rozezní obrovský, pronikavý poplašný zvon. Znesvěcená oáza. Znesvěcená oáza. Jestli tohle bude nějaký bordel, stůjte při mě všichni bohové abych tu přežila. Nebo abych to tu přežila s Ismaelem. Na druhou stranu, nevěstinec by znamenal skoro stoprocentní možnost, že už si tu pozdní vykrádačku nerozmyslí. Jen do něj rychle nalít víno. |
| |
| Kapitola I. Na tvé lehké lichotky se Dvojčata hihňají, jako bys byl prvním a posledním nápadníkem v tomhle bohy zapomenutém městě, což nebude daleko od pravdy. Na pohled příjemné tváře v tobě nebudí obavy z bolestivé lesní smrti, neboť strom aby tu pohledal. Naopak vítáš výhled na víc, než ve dne suchou v noci chladnou pustinu, která se nebývale podobá Rebeth - I tak skvostná podívaná prostivenstvím omrzí. Zato zdejší děvčata se zdají rosou pouště. Při vší upřímnosti jsi viděl už i brunetky více bujné, než Dvojčata před tebou, zato přicházejí v páru. V tak krutých podmínkách se jeden musí uskromnit. Své nedostatky dohánějí nadšením a exotickou krásou, která ti, ač jsi odborníkem spíše přes dary domova, přijde poutavá. Mandlově krojené oči načervenále hnědé, jako z cihlářského jílu. Ostré rysy, se kterými by se dalo vydávat za šlechtu, ( I když by je v Calimportu čekala značná konkurence. Sám jsi znal asi pět zapřísáhlých paschových synů, které kupodivu pronásledovala vládní rozvědka na každém kroku. Dokonce jsi měl to potešení s ,, Paschovou dcerou ,,. Co si myslí papá Pascha o jejím pochybném způsobu obživy ses neodvažil zeptat. ) a elegantní elán, který tě od pohledu osvěžil po dlouhé pouti. Při prohlídce zakhamských pokladů, však poklad pohlédne zpátky. Jedna z dvojice po tobě přejede zvědavým pohledem, který přeroste v upřené zkoumání. Po tiché chvilce, kdy druhá rozmlouvá s Rebeth, cosi pošeptá své sestře, která s úklonou odcupita do druhého patra. Přes nepříjemný pocit toho, že všichni ví více, než vy sami, tě stále povznáší pomyšlení na pohodlné polštáře, kvalitní dýmkové koření a rozpustilou společnost, o kterou očividně nebude nouze. Z duhého patra tě vábí líbezná melodie, spolu s moha přísliby dobře stráveného večera - Tenhle podnik přinejmenším umí upoutat pozornost.
Krátký průzkum podniku ti poskytl dvě věci - Naprostou jistotu, že bez těchle závěsů Zakham neopustíš a náhled do noclehárny, který zažene tvé obavy o sdílený spánek - Žádná z postelí se nezdá zabydlená. Přesto jsi nejsi jista, jestli ti podnik může nabídnout luxus soukromého pokoje. I když, k čemu pak druhé patro? Vzduchem se nese hudba vzývána ozvěnou sálu, který dosahuje pompézních proporcí. Těžko uvěřit, že by někod postavil něco takového pro podnik jistého typu. Tvá otázka směřovaná ke Dvojčatům v křiklavě barevných šatech, pokoušících se o vraždu vkusu, ( Připomněli ti předražená představení, která čas od času kočovala Calimportem. Tanec, akrobatické kousky a cizokrajné cizinky, jako tahle dvojice, vydělávaly jmění, které pak propily ) se setkala se šibalským úsměvem. " Řekněme, že máte v Zakhamu známé a závazky. " Prohodí pobaveně jedna ze dvou. " O vše bylo postaráno, váš pokoj je připraven. A nahoře už jste nějakou dobu očekáváni. " Pomrkává na tebe se sebevědomím typu - Já vím něco, co ty ne. Když se druhé děvče zakouká do Ismaela, nevěnuješ tomu příliš pozornost, dokud po šeptandě neodběhne do druhého patra. Tohle začíná smrdět. Aryan vždy říkal, že když se šepoty a úsměvy sejdou, je třeba mít se na pozoru. Snad je to jen paranoia, ale zatím nic v tomhle městě nešlo dle očekávání. Trocha opatrnosti neuškodí. Kde se jedno dvojče ztratilo z dohledu, druhé vám nabízí doprovod. Po kameném schodišti do druhého patra.
|
| |
| Vyhlídka na cestu do ráje I kdyby mi dnes nakonec Rebeth dala košem, v tomhle podniku si jistě zábavu najdu. Dvojčata se sice při bližším pohledu už nejeví tak atraktivně, jako když jsem spatřil poprvé. Přesto v sobě mají jisté kouzlo a příslib tajemna. Navíc jsem ještě nepotkal ženu, které bych řekl ne. Nejsem vybíravý. A po troše dobrého pití vlezu do postele skoro s kýmkoliv. Přesto, že jsem z tohohle místa nadšený, nedokážu se zbavit nepříjemného pocitu, že je tu něco špatně. Obzvlášť, když si děvčata začnou šuškat. To zpozorním vždycky a dnešek není výjimkou. Lehce nakrčím čelo a zpozorním ještě víc, když dívka naznačí, že jsem tu byli očekáváni. Cože? Ještě jednou? Měl jsem za to, že vdova je mrtvá a ona by mohla být jediný, kdo by nás mohl očekávat. S lehce pozvednutým obočím se podívám na Rebeth. Ale zvědavost je větší než já a tak se nechám dívkou vést za příjemnou hudbou do druhého patra. Mám při tom možnost celý podnik si pořádně prohlédnout. Vypadá to, že jsme tu dnes večer jediní hosté. To mi rozhodně nevadí, alespoň na nás zbyde víc vína. Trochu se bavím pohledem na Rebeth. Je mi jasné, že tohle není podnik podle jejího gusta. Moje ruka se opět obtočí kolem jejího pasu a přitáhnu jí k sobě abych jí mohl pošeptat do ucha. "Nikdy by mě nenapadlo, že budeš ochotná vejít do podniku, jako je tenhle. Tohle vědět, tak bych se možná jako manžel choval trochu zodpovědněji. Ještě nějaká tajemství přede mnou schováváš?" Vesele jí popichuju, zatím co stoupáme po schodech nahoru. |
| |
| Kapitola I. Tahle zem zaslouží zchladit pod náhrobky tvé rozvětvené rodiny. Oslepen prosluněným pískem, provařen řevnivým svitem a znaven vyprahlou poutí, máš šmak na gnómí šnaps, i trpasličí pivo postačí. Ode dne kdy ses vylodil v Calimportu, kapitolu tohoto ,, Klenotu Jihu ,, jak Calimshan popsal bratránek Brnk ( Až jsi došel dojmu, že se ti snad snaží prodat jednu z těch výprav do divokých končin, kde zlato jen mizí, jídlo je mizerné a vrchol výpravy činí vesničan prodávající placky u cesty ), jsi se potíkal s počasím, naprostou ztrátou orientace a kulturou, kterou by nazvat svéráznou zdaleka nečinilo zadost. Úzká zákoutí přelidněných metropolí, kde bylo možno být okraden každou denní dobu, a pak sledovat núspěšného kapsáře přijít o prsty z rukou místní milicie. Vykřičené čtvrti kroutící se shluky cizokrajných kurtizán, mnoha mnohem smrtelnějšími než jedovaté zmije, či čerstvé plody moře páchnoucí na sto honů ze zdejších trhů - To pro tebe byl Calimshan, směs nepřeberných pachů, zvuků a kultur, které se tě pokoušely utopit v přívalu nabízeného zboží i služeb. Když jsi se konečně vypachtil ze spárů velkoměsta padla na tebe osaměla tíha pustin. S Naanem jakou jedinou společností. Na hřbetě těch pár nezbytností, které jsi nebyl nucen prodat. Povoz dávno za zády, neboť poušť by ho pohltila i s nákladem. Chladné noci a horoucí dny ti nedělaly na nohu dobře, tudiž díky Naanemu za oporu. Putoval jsi již několik dní a cíl tvé cesty v nedohlednu - Malé hornické město jménem Zakham, drahokamový důl, kde by se měli pořdat trhy, jaké svět neviděl. Když už jsi zvažoval přestávku pro mezka i sebe, povšiml sis zajímavé změny. Písek byl stalé hrubší a hrubší, připomínajíce jemný štěrk, drsnou drť až solidní útes. Nezahlédl jsi Zakham z povzdálí, neboť nebyl ani v úrovni země - Byl pod ní. Průrva na míle široká i hluboká, hostila městečko, které neslo známky trpasličího stavebnictví. Přeci jen zde najdeš přátelstější prostředí a snad i gnómí komunitu s bratránkem v čele. Cíl tvé cesty ti vlil nový elán do žil. Kráter obkloben hradbou se dvěma branami, tě víta ke vstupu.
Pohled na Zakham v Homepage |
| |
| Na téhle situaci mě štve několik věcí zároveň. Když pominu to rozjařené a poněkud... přihlouplé chování těch dvou víl (nikdy bych neřekla, že víli se dokážou chovat i takhle), jejich oblečení které mi postupně způsobuje bolehlav a vtíravou, neobdytnou žárlivost, která se ve mě rozlije ve chvíli, kdy si všimnu, jak po nich Ismael slintá, zbývá mi jen poslední bod - tuhle situaci zcela očividně nemám pod kontrolou. A to se mi velmi rychle přestává líbit. Ačkoliv jsem rozhozená, udržím si svou obchodnickou kamennou tvář a jakmile si mě Ismael přivine trochu víc k sobě, zlehka odezní i moje žárlivost. Nemá smysl to popírat, není to zas tak dlouho co jsem mu dala košem. Na jeho poznámku zareaguji pobaveným úsměvem. "Nic, o čem by jsi už nevěděl, abych tak řekla," zašeptám mu zpátky a rychle ho políbím na tvář. "Buďme opatrní," zavrním mu do ucha ještě, modlím se, aby nás víla, co jde vedle nás, neslyšela. "tohle se mi přestává líbit." V duchu doufám, že je Ismael ozbrojený, protože já až na jednu zanedbatelnou dýku nejsem. "Na druhou stranu, třeba tam na mě čeká nějaký pěkný chlap a koupel," neodpustím si a vystoupám s ním po schodech nahoru. Zatracený měsíc. Zrovna dnes. Nedělá nic jiného než problémy. |
| |
 | Oooooo….moje sedací ústrojí, zabrblám a sesunu se vedle mezka. Už nevím, jakou mám zvolit polohu… je to nějaké náročné. V písku se mi chodí nepohodlně a chudák Naane je celej ověšenej všemožnejma …ať sem vousatej trpaslík! napomenu se …dyť se ti vod tý doby, cos vystoupil z tý galeony jen daří! |
| |
| Kapitola I. Krok za krokem po krátkém schodišti je hudba hlasitější, znělejší a exotičtější. Nepodobá se ničemu, cos dosud slyšel, ni baladám z dalekého Severu nebo bubnování chultských otroků ( I když ti nápadně připomíná skladby z chrámových čtvrtí, kam jsi zas tak často nezavítal. ) Drnčivá melodie hraná na tradiční struny se nese prostorem a vzbuzuje nevídanou zvědavost po virtuosovi, jenž uhraje takový kousek. Sám jsi mužem mnoha řemesel, přesto pochybuješ, jestli bys udržel rytmus s přívalem strunné nádhery. S rukou kolem Rebeth vystoupáš po prostorný salón, kde je rozhodně na co pohledět. Alabastrové sloupy podpírají strop s ladností ptačích kůstek, podlaha je vystlána množstvím pohodlných polštářů a pohovek. Uprostřed podlouhlé místnosti zurčí fontána do zvuku drnčivé melodie - To vše haleno v lehkém oparu dýmkového kouře, který svou omamnou vůni zemitého koření a řízných bylin doslova usazuje k odpočinku. V mystické atmosféře modravého dýmu rozeznáš šest siluet spolu s vílou, která vám poskytla doprovod ( Ta v omamné mlze rozjařené září a tvé domněnky o koupeném původu širokého úsměvu tak dostanou oporu ). Ze svého úhlu u vrchu schodiště vidíš šest postav za závojem dýmky - Stín tanečnice, která se pružně ohýbá po místnosti do rytmu hudby, až jsou ti její dravé a mrštně pohyby nepřirozené. Sedící figuru v zajetí calimshanské loutny, jenž je zdrojem oné nebeské hudby, usazenou mezi polštáři po boku fontány. Dvě siluety u vzdálenější pohovky, zadumané, snad nad rozpravou u dýmky. Drobnější stín, která se snaží též tančit do rytmu, z rozpustilého pohybu usoudíš na druhou vílu. A nakonec cosi velkého, krčícího se na samotném konci místnosti v obležení měkkého plyše a plytkého kouře. Tyto postavy, fontánu a množství míst k sezení jsou jediné, co jasně rozeznáváš v oblaku plynného potěšení. Když se rozkoukáš, počastuje vás váš doprovod poťouchlým úšklebkem. " Vítejte v Slonovinovém salónu, našem malém království neřesti. " Zahihňá se způsobem, který bys na podruhé přirovnal k hlodavci lapenému v křečovitém chichotu. Na dívku exotických rysu, ještě exotičtější smích. Tenhle podnik ti připomněl staré časy v Calimportu, kde jsi po té správné noci skončil na ulici pouze o turbanu, lahvi trpasličí pálenky obávaného obsahu a množstvím manželů pronásledujících tě ve jménu cti a pomsty. Kdo tě tak bude pronásledovat v Zakhamu?
Když tě přes nos praští vábivá vůně kořeněného kouře a oči zaslzí z modravého dýmu, nemáš ani čas valit oči na místní shromáždění. Drobný doprovod vás uvítá v honosném salónku, příznačně zvaném ,,Slonovinový,, ( I když se vsadíš, že jde o keramický smalt. Nikdo koho znáš nemá na obklad klů a kostí ze severského dovozu. Tenhle ochod si udržuje sakra monopol. Sama víš, proto taky prodáváš sklo a cetky, místo abys mučila Ismaela závistí a žárlivostí v domě o třech patrech a třinácti milencích ) " Váš pokoj je v tomto patře, jen naproti, třetí dveře. " Vyhrkne hyperaktivní doprovod. " Mosazné apartmá, to vám povím, někdo na vás nešetřil " Pomrkává na tebe dívka, jako bys snad dostala novou loď i s posádkou. Prostor plný hudby a vůně ( Která ti připomíná podpalubí plně naloženo kořením, což je dosti vzdálená vzpomínka ) je na tebe trochu moc, jistě si ovšem zvykneš. Tohle bylo Ismaelovo bojiště, v takových místech utrácel, zatímco tobě se sypala Nová Saagarská pod rukama. Snad je načase taky si pro jednou užít, povolit otěže a ukázat Ismaelovi, že není jediný, kdo umí pít noci plnými doušky.
Nacházíte s v Znesvěcené oáze, V. Slonovinovém salónu |
| |
| Kapitola I. Vskutku se jedná o Autumskou kyvadlovou západku. ( Spolu s Kaskádovým kladkovým systémem, trpasličím zámečnictvím a Setkiho soukolím, rozhodl ses ovšem rozproudit konverzaci na klasické autumovce ) Strážný však zřejmě nejeví zájem, dokonce zcela mlčí. Možná jsi měl začít od kladek, přeci jen je autumovka spíše pro pamětníky. Postava ve stínu brány, hned za drobnými dvířky pro návštěvníky, se však ani nehne. Snad se nejedná o jednu z těch upjatých hlídek, které se nemohou ani hnout. Po bližším pohledu, však vyjde najevo cosi, co ti vhrkne jiskru do oka - Nejde o vrátného, alespoň ne v tradičním slova smyslu. Je to stroj. A jaký stroj. Celokovový automaton, neuvěřitelný kousek, kterých se na Povrchu nevidí. Mosazné plátování ve tvaru stylizované tváře na tebe hledí zpoza mříže. Jasně vidíš složitá soukolí a struny, které uvádí mechanický klenot v chodu. Když vstoupíš do chladivého stínoví ozve se znělý hlas, spíše dílo hudebního nástroje, než lidského hrdla. " Vítejte v Zakhamu, oáze zisku a kapitální pobočce Zamziho mechanických zázraků. Udejte jméno a důvod návštěvy. Předem děkujeme za spolupráci a pamatujte - Se Zamzim už nemusíte čekat na zázraky. " Přičemž se za tikotu soukolí a pnutí strun pohne mosazná ruka do pozice pro psaní, před sebou rozměrný pergamen s počtem poznámek.
|
| |
| Pastva pro oči i duši V Calimportu jsem znal snad každý vykřičený dům, o to víc jsem udivený, že ten skutečný klenot jsem našel právě v téhle díře zvané Zakham. Skutečně, diamantový důl. Zhluboka nasaju vůni kořeněného kouře a povzdechnu si. Možná, že má Rebeth nakonec pravdu. Vloupačku si můžu užít i někdy jindy. Když už si jednou můžu užívat, a pro jednou za to ani nemusím platit, tak proč toho nevyužít. Obzvlášť, když je Rebeth takhle svolná. S nadšením v očích se rozhlížím po Slonovinovém salonku. Rád bych si zachoval svou ostražitost, ale moje pozornost se už teď tříští na milion kousků a čím víc vjemů vnímám, tím těžší je pro mě se udržet. Pohledem přelétnu všechny přítomné a obzvlášť věnuji pozornost velké siluetě krčící se v oblaku modravého dýmu. "Mosazné apartmá? V první chvíli mám chuť ho hned jít obhlédnout, ale to bych se taky mohl připravit o potěšení, která skýtá tenhle pokoj. "Někdo už za náš pokoj zaplatil?" Přeci jen se mi podařilo udržet si trochu zdravého rozumu a neztratit hlavu úplně. Přeci jen, pořád jsem ještě Rebethin osobní strážce. Elfka vypadá nejistě a je na mě postarat se o její bezpečí...a dnešní noc pravděpodobně i pohodlí. Toho se ujmu s obzvlášť velkým nadšením. "Tak kde najdeme našeho hostitele?" Zeptám se zatím co pokukuji po hromadě pohodlných polštářů a vodní dýmce. Jak příjemné by bylo prostě se natáhnout a vychutnat si všechno, co tenhle podnik nabízí, beze strachu, že se nás v další chvíli někdo pokusí zabít. |
| |
| Před Ismaelem bych to nepřiznala, ale líbí se mi tu. Nebo spíš, líbí se mi výzdoba a hudba, opravím se v duchu, rozhodně to není tím, že se mi tu před očima svíjí dvě mladé krásky. Ze začátku jsem měla co dělat, abych se nerozkýchala, ten štiplavý, těžký kouř mi zalezl do každé buňky v mém těle, ale po pár vteřinách se zdá, že si začínám zvykat. A musím i říct, že to svým způsobem i hezky voní. Možná jsem měla s Ismaelem chodit častěji. Konečkem prstu si osuším malou slzu v koutku oka. Ikdyž se mi dýchá lépe, oči mě pořád pálí jako ďas. Tady se rozhodně nevětrá. Nejraději bych oči zavřela, ale chci se ještě trochu pokochat tou výzdobou. Byla jsem na spoustě místech, ale tady to vypadá jako z jiného světa. Nejspíš to bude tím kouřem. A fontánou. Možná bych si mohla domů pořídit fontánu... Z přemýšlení mě vytrhne až Ismaelova otázka. Nejraději bych se vypleskala za to, že jsem stihla tak rychle ztratit pozornost (což, jak se mi zdá, se mi poslední den stává až moc často). Otočím se se zvědavým pohledem k víle a pozdvihnu obočí v tichém očekávání odpovědi. Co jsem stihla zachytit, je tu jen pár lidí. Buď na nás čeká zde, nebo v tom... Mosazném apartmá. Mosaz. Očividně tu má větší význam než například safír nebo diamant. Nedokážu si představit, že by v Calimportu někdo zaplatil, očividně, velkou sumu peněz za pokoj pojmenovaný po mosazi. Nejraději bych se rozvalila do polštářů a na chvíli jen vypla a nechala všechny svoje problémy starat se samy o sebe. Ale dokud nezjistím, kdo za tímhle vězí, nejspíš bych to ani nedokázala. |
| |
| Kapitola I. " Vše bylo objednáno a dojednáno před vašim příchodem. Překvapuje mne, že si nejste vědomi svého zaměstnavatele, madam Abel il Bezaduz? " Pohlédne na tebe lesní žínka laškovně. Na moment zabloudí zrakem v modravé mlze, kde najde svou stále spontánněji tančící sestřičku. Ač ve vytržení nerytmického tance zcela mimo notu, zbystří při pohledu své sestry. Přicupitá s grácií sobě vlastní, tudíž žádnou. ( Až ti opět připomene bujaré pitky, kde po pár rundách byl každý dvorním tanečníkem, přesvědčen o svém umu a naprosté svůdnosti. Na rozdíl od nich, se však víla nezdá v zajetí omamného moku, ale impulsivní povahy. ) " Možná známější pod svým přízviskem - Vdova. " Vpadne do hovoru hned po svém příchodu. Ač je v dětinsky rozdováděné tváři těžko číst, nic nenaznačuje na nepřátelský úmysl. Obě podivuhodné hostitelky se nad vašim příchodem doslova rozplývají - Především nad tvým, jak si povšimneš. ( Ač bys to rád přidal na vrub svému šarmu a zevrubné zkušenosti v záležitostech ženských, nedovolíš své ješitnosti zaslepit tě natolik, aby ti to nepřipadlo podezřelé. ) " Přesně tak, sestři. " Ovlaží úsměvem své dvojče váš doprovod. " Uhrazeno na žádost madam Bezaduz. Naše smlouva platí, lhostejno .. změny podmínek. " Věnuje vám významný pohled, který okamžitě zapadne do mozaiky vdoviny smrti. Závazek je zákon, to víš až příliš dobře. " Váš pokoj je pronajmut na měsíc dopředu, v platnosti pár dní před vašim příchodem. " Konstatuje spokojeně při pohledu na vaše zanesené šatstvo. " Všechna potěšení Znesvěcené oázy jsou vám k zakusení. Zjistíte, že naše zařízení se odlišuje od prosté sorty. My zde sdílíme zkušenosti všeho druhu, výměnou za zkušenost vaši. Může jít o zkazky z cest, zvláštní um či skrytá tajemství. To vše má pro naše Sesterstvo cenu a zjistíte, že máme též talentu na rozdávání. " Přičemž věnuje tobě i Rebeth dlouhý pohled, který si lze vyložit mnohoznačně.
Pod pohledem divoženky tě jíma rozporuplný pocit. Ač ne nepříjemné, podporují kradmé pohledy to, cos zjistila už dávno - Tohle bude ismaelova sorta podniku. Kouř ani kryptické poznámky o ,,výměně zkušeností,, a ,,Sesterstvu,, nemohly zakrýt, kde se v podstatě nacházíte. I přes punc chrámu je bordel bordelem. Vše tu působí čistě a na úrovni, což je dobré znamení, snad si pokoje udrží dojem. Výzdoba a vybavení rozhodně nejsou tak honosné, jak se snaží působit, nehodláš ovšem komentovat menší šmelinu z pozice obchodnice se zdáním luxusu. ( Pokud by přišly pod drobnohled šaty i náušnice, závoj vkusu by se rozpadl a ty bys stála na hranici laciného zboží, udržovaného pouze tvým citem pro míru a uměním se nosit ) Rozhovor dvou sester je ti záhadou, přeci jen na sebe navazují se znepokojivou přesností. Slyšela jsi sice o sourozenecké souhře a tvé elfské uši, které s dívkami sdílíš, by v tom též nemusely být nevině. ( Žerty stranou, tvé uši vskutku nebyli jen okrasným peřím elfského pokolení, ani podivnou odchylkou. Slyšela jsi na lidská měřítka i za roh, což v rušném Calimportu vedlo k nejednomu bolehlavu. Mimo úžasný sluch byli též otravným indikátorem emocí, což je téma soukromé a v současné situaci lhostejné. ) Dvojice se ovšem ještě rozhodla zakončit. " Pokud si přejete mluvit s hostitelkou, bude nám ctí představit vás sestře Raksheth. " Poukáží na rozměrnou siluetu ke konci místnosti. " Obzvláště o vás, vyjádřila upřímný zájem. " Pohlédnou na Ismaela, která se ze společníka vyšplhal na střed zájmu. Nejsi si jista, o čem je tahle hra. Ovšem, nejspíš by ti bylo potěšením, zapůjčit Ismaela na pár let, aby tyhle ,,Sestry,, změnily názor. " A co se týče vašeho místního mecenáše. " Pokračuje druhá. " Snad jste obeznámeni se skonem madam Vdovy? " Nakloní s k vám v onom dětinském šeptaném tajemství, až se Ismael musí skrčit. " Každopádně tamten muž, ví též, přesto neopustil své místo od dob, co byl váš pokoj pronajat " Pošeptá šibalsky s pohledem ke stolu o dvou siluetách, kterých jste si povšimli předtím, snad zabraných do dýmky či hovoru. " Poptala bych se tam. " Po vyjasnění a výměně informací, se sestry seřadí k sobě, opět ruku v ruce. Neodvážíš se odhadovat věk, sama jsi důkazem toho, že vzhled klame. Rozhodně ovšem nezapadají do představy podobného podniku, tak jak sis jej představovala. Jestli je to znamení dobré, nebo příznakem hlubší zvrácenosti si nejsi jista. " Pokud vám můžeme být k službám, bude nám potěšením. " " Já jsem Zee. " Ukloní se první. Vážnější a o něco ortodoxnější víla, která byla vašim doprovodem. S čupřinou hnědých vlasů volně spadajících přes ramena působí dojmem uvolněné a nedbalé krásy, tak časté u cizinek ( Pomlouvané a krapet záviděné climshanskými ženami, vždy upravenými, vyzbrojenými nejlepšími parfémy a nejmódnějším šatníkem. Pokud si ho mohly dovolit ) Lehce odstávající uši, snad ještě špičatější než tvoje, spolu s velkýma očima ji dodávají vizáž nočního tvora, dost lidskou aby nepůsobila děs, zároveň však znepokojivě exotickou. Oděna ve sbírce okrových, rudých a bronzových šátků působí jako spadané listí Tethyrských hvozdů o kterých se dá zaslechnout na trzích Calimportu. " A já Hen. " Spíše sebou trhne druhá, o něco rozmarnější, živější bytost. Stejnou kaštanovou hřívu spoutanou spoustou skleněných korálků, hrajícími povětšinou zelenou a modrou, spadajících v dredatých proudech po zádech. Od své sestry se příliš neliší tváří, spíše výrazem, který těká ode všeho k ničemu, v neustálém poťouchlém údivu. Tohle je ten typ ženy ( dívky, dítěte? ), která si hrávala s brouky a dalšími podivnostmi, aby s nimi pak pronásledovala ostatní svého druhu. Z ,,šatů,, totální směs modré, zelené, fialové a tyrkysu, která z její sestry činí v porovnání královnu vkusu. Pokud je tato dvojka zástupcem místního ,,Sesterstva,, nejspíš nejsi připravena na další osazenstvo. |
| |
| … skutečně to totiž je Á-Ká-Zedka, jak se mezi náma technikama říká, a ta se už jentak nevidí, je to v podstatě starožitnost, ale stará dobrý práce, žejo… to ne jak ty dnešní "Mecha-kliky" z Bregenu. Tam se hned urve středový ložisko a co pak, že jo… povídám si ještě chvíli se strážným, než mi dojde, že se asi vážně nepohne. Dojdu blíž k a málem mi vypadnou oči z důlků, když mi dojde na co se dívám. U Merlonova Vousu! A že ho měl! Co tady dělá skvost jako ty? Snažím se protlačit dvířky a zahlédnout co nejvíc z mechanického strážného. Dokonce najdu na dvířkách místo o které se mohu zapřít a natáhnout svou drobnou ruku okýnkem blíže ke stroji. " Vítejte v Zakhamu…" zazpívá stroj. U-hu-hu-u-u-u nadšeně vydechnu, a radostí zatleskám. Von je snad osazenej i Minst… a vyrazím si dech, když žbuchnu z vrat na záda… Bolestivě zavřu oči, promnu si hlavu, prsty si zajedu až hluboko do vlasů, k temeni a kolem uší zpět. Pak se přetočím ze zad na čtyři a pomalu vstávám. Váhu na levé noze a pravou nechávám jakoby za sebou. hrmch…vono není radno tleskat, když stojíš na jedné noze na vratech, víš Naane, a je jedno jak moc si nadešný, zabrblám. Obcházím mírné kolečko kolem vrat, náhle se prudce narovnám, podívám se do dálky a prudce zahubuju prstem do vzduchu: "Čím výše hledíš, tím pevnější musíš mít půdu pod nohama" dramaticky odrecituju. Pak se uchechtnu na mezka, strýček Hyrkln by mi pěkně vyčinil, takhle žbuchnout přd branami města. Po krátkém kolečku, abych rozchodil nepříjemný pád se vracím k vrátnému. Hluboce se ukloním, jako by mě mohl vrátný vidět Což by klidně mohl, pomyslím si. Waaxquie Wai, učenec a obchodník s nemožným i pouze skrytě chtěným přijíždí za svým bratrancem Brnkem, aby objevil kouzlo zdejších výročních trhů a dovolí-li tomu příležitost… na vteřinku se zamyslím … a mocný Zamzi, přispěl k nim také svojí troškou. Opět se hluboce ukloním a dychtivě čekám, co bude Automaton či jeho okolí dělat. |
| |
| Kapitola I. Za zvuku písma po pergamenu a klikotu soukolí se mechanická ruka uvede do pohybu, zapisujíc do rozměrného archu před sebou. Když zastaví rozezní se znova zvučným hlasem. " Vyčkejte na příchod zřízence Zamziho mechanických zázraků. Děkujeme, že užíváte Zamziho automata. " S čímž se ti drobné dveře otevřou do stinné místnosti. Před sebou druhou bránu do města jsi prozatím upoután k čekání na tohoto ..zřízence,, . Automaton je zde oddělen zamřížovanou přepážkou od doteku zvědavců, přesto můžeš spatřit spletenec strunoví a soukolí, rozměrnějších než automaton samotný a zřejmě uvádějící celý mechanismus v chodu. Když se rozezní vlezlá melodie, cinkot z nitra stroje, ani tě neuvede v úžas. ( Hrací krabičky a mechanické hračky se daly najít i na větších tržištích. Mluvící a jednající automaton byl však kuriozitou jiného kalibru. ) Ponechán v příjemném chládku, před druhou branou stále uzavřenou a časem kráceným cinkotem stroje jsi zcela odkázán na vlastní zvědavost. |
| |
| Vdova Lehce nadzvednu jedno obočí. Nevadí mi nechat o sebe pečovat. Ale tohle je mi dost podezřelé. Stejně jako radost obou víl, že jsme tady. Myslel jsem si, že se smrtí Vdovy naše zakázka padá, ale vypadá to, že té ženě opravdu záleželo na tom, abysme odvedli svojí práci. Ať už to obnáší cokoliv. Spokojeně si zamnu dlaně, když řekne, že všechna potěšení Znesvěcené oázy jsou nám k dispozici. "Paráda, v tom případě bych prosil karafu sladkého vychlazeného vína a nějaký pěkně krvavý kus masa." Podívám se na Rebeth, stále vypadá trochu nejistě. "Takhle nějak sis to představovala? Ty, já, dobré jídlo a pití?" Asi bych měl spíš přemýšlet o tom, co nám vlastně Vdova chtěla, ale s tím si můžu stejně dobře lámat hlavu i ráno. Teď jsem po cestě unavený a toužím si trochu odpočinout. Spozorním, když víly zmíní vdovinu sestru. Pokusím se prohlédnout modravým dýmem, ale přes jeho clonu vidím pouze siluetu. "Určitě nám bude potěšením tuhle Raksheth poznat." Vdova byla velmi bohatá a od její sestry neočekávám nic menšího. Možná bych se dokonce mohl zamilovat. Tenhle výlet je čím dál zajímavější. |
| |
| Kapitola I. Byla jsi unavená. Nikoliv plavbou ze vzdáleného Luskanu, ani nyní nezvyklým horkem calmishánské pouště. Byla jsi znavena cizostí vlastního domova. Nepoznávala jsi ulice, lidé byli podivnými zjevy z polozapomenutého snu. ( Hakimova chatrč byla obydlena početnou rodinou půlčíků, která ti o jeho osudu neřekla zhola nic ) Přistihla ses při stesku po zamrzlých jezerech za Luskanem i banketech na balustrádách zasněžených paláců. Poslední chvíle s Chiro se stále zdáli jaksi neskutečné i po týdnech plavby. Nehodlala ses uvíznout ve stesku a nostalgii, věděla jsi kam zajít, krysy a kriminálníci jsou všude stejní. Vzala jsi první pořádnou práci která se naskytla, nějaká bohatá panička pod přízviskem Vdova, hledala lidi na zakázku v hornickém městě za Calimportem. Zakham, tak se to město jmenovalo a po několikadenní cestě pouští sis byla jistá, že jej nikdy nezapomeneš. Vše ti připadalo stejné a ploché, pryč byli mrazem zdobené lesy i mohutná horstva v dáli. Jediné co ti zbývalo, bylo kráčet a přemýšlet, přesně to jsi nechtěla. Naštěstí ti úmorné vedro nedalo moc možností pro souvislou myšlenku. K branám Zakhamu jsi tak dorazila žíznivá a připravena vraždit pro řádnou koupel. To co jsi našla, ti bylo příjemným překvapením. Kráter ohromného průměru, hostící celé město, trpasličí město. I přes počáteční špatnou zkušenost, ti trpaslíci utkvěli jako ikonická připomínka Severu, se svými hřmotnými hlasy a bujarou náturou sis mezi nimi nakonec našla nejednoho známého. Bronzové brány před tvýma očima tě však vrátily do reality. Byla jsi ,,doma,,. Trpaslíci zde mohly být na míle vzdáleni těm, které jsi poznala na Severu, přesto sis nemohla odpustit záblesk posmutnělé naděje.
|
| |
| "Těší mě, Zee, Hen." Pronesu a lehce kývnu hlavou k oboum dívkám. "Se smrtí Vdovy jsme byli bohužel obeznámeni, jsme ale rádi, že jsme nakonec necestovali zbytečně," přiznám vyrovnaným hlasem, ale doopravdy mi spadne kámen ze srdce. Pokud bych se dozvěděla, že nás tu už nic nečeká, nejspíš bych... chtěla bych Ismaelovi utrhnout hlavu, ale tohle opravdu tušit nemohl. Nevadí. Důvod bych si nejspíš našla. "Pro mě nějaké ovocné víno. Maso oželím, ale pokud máte nějakou zeleninu nebo ovoce, uvítala bych je," přidám se k Ismaelovi a s tím se od dvou dívek (rozhodla jsem se jim říkat dívky, protože tuším, jak úmorné by bylo z těch dvou páčit jejich věk) otočím a rozhlédnu se ještě jednou kolem sebe. Sestra Raksheth a náš mecenáš. Oba dva mě velmi zajímají, ale přemýšlím spíš, komu dát přednost. Nejraději bych dala přednost soukromí, dobrému jídlu a vínu a troše spánku, ale vím, že si to teď rozhodně nemůžu dovolit. Ti dva čekají na nás, už tak asi máme trochu skluz. Otočím se k Ismaelovi a pousměju se. Začínám trochu pookřávat, ikdyž moc dobře vím, kde se nacházím. Pro dnešek ale musím dělat ústupky, větší než bych chtěla, a jen odevzdaně kývnu hlavou. "Spíš jsem čekala něco míň..." rozhodím rukama a podívám se okolo. Jsem ráda, že je všechno kolem utopené v těžkém dýmu, na druhou stranu mě zajímá, jestli jsou ty falešně zdobené stěny poznat hned na první pohled. To ale můžu zjistit ráno. "Tohle je spíš tvoje teritorium," přiznám se, určitě na mě poznal, že jsem nesvá. Přece jen jsme spolu nebyly tak krátce. "Chceš se rozdělit nebo půjdeme spolu? Asi bychom nejspíš měli navštívit tu... sestru Raksheth," rozhodnu se na místě. Dává to smysl, přeci jen jsme ubytovaní u ní. Obrátím k ní svůj pohled ve snaze prokouknout dým, ale stejně jako Ismael v této snaze pohořím. Ani ho nenechám mi odpovědět (spíš tuším, že by se rozhodl nenavštívit nikoho a sednout si k první volné dýmce, obklopen spoře oděnýma holkama) a zamířím rovnou k siluetě. "Sestra Raksheth?" Optám se opatrně, jakmile se zastavím kousek od ní. Jediné, co nás oddaluje je dýmka mezi námi. |
| |
 | Cizinkou v domovině Dlouho jsem váhala s návratem do Calimportu. Zamilovala jsem si sever i jeho obyvatele, i navzdory tomu, že jsem sem původně byla dotažena násilím. Život po boku Chiro mě hodně změnil, po její smrti jsem ale nedokázala zůstat na jednom místě a tak jsem nakonec nastoupila na loď mířící k horkým jižním břehům. Calimport byl přesně takový, jak jsem si ho pamatovala. Přesto, jako kdybych ho nepoznávala. Po Hakimovi jsem nenašla ani stopu, ne že by mi až tak scházel, spíš jsem byla zvědavá. Nebo jsem mu možná chtěla ukázat, že už nejsem ta bojácná holka, která do sebe nechá kopat. V kapse jsem sice měla nějaké peníze ale vzhledem k tomu, že jsem se rozhodně nehodlala vrátit zpátky na ulici, rozhodla jsem se vzít první práci, která se mi naskytla. A tak jsem byla tady. Uprostřed rozpálené pouště. Možná bych se cítila o něco lépe, kdybych sundala z ramen orvanou kožešinovou vestu, ale já se toho mementa nehodlala vzdát za žádnou cenu. A tak jsem se plahočila tím peklem a vzpomínala na zamrzlá jezera a stromy obalené sněhem. S jakou chutí bych se teď vrhla do sněhu. Rychle jsem odvykla vysokým calimportským teplotám. Naštěstí město už bylo na dohled. I když jsem o něm až do poslední chvíle neměla ponětí. Rozkládalo se totiž v prohlubni kráteru. Se zájmem shlížím na křivolaké uličky a doufám, že moje práce tady bude stát za všechnu tu námahu. Ráda bych v Calimportu žila stejně, jako jsem byla zvyklá žít v Luskanu. Chiro měla dvě tváře a já jí chci následovat i v tomto. Někdo jiný přes den a někdo jiný v noci. Dobře, že jsem pro jednou dávala u jejích lekcí pozor. Sestoupím k městským branám. Zakham je hornické město, takže očekávám, že tady narazím na trpaslíky. To mi dodává trochu naděje. Velmi jsem si tenhle veselý, bujarý národ na severu oblíbila. Tuším, ale, že zdejší trpaslíci můžou být zcela jiného ražení než ti, na které jsem zvyklá. Zhluboka se nadechnu a vstoupím do města. |
| |
| Kapitola I. Když dorazíš k branám města od pohledu upoutají masivní stavbou a honosnou mosazí ( Nikdy jsi neměla tu čest navštívit trpasličí pevnosti o kterých jsi zaslechla v okolí Luskanu, přesto by sis přesně takhle vchod do jedné představovala ) Trochu tě zaráží nepřítomnost stráže, což se ovšem po vstupu do stínoví brány vyjasní. Tam za zamřížovanou přepážkou sedí postava halena ve stínech. Za zvláštních zvuků připomínajících pohyb kovu o kov a pnutí strunného nástroje se ozve hlas, nezvykle zvučný a rozhodně ne lidský. ( Spíše, jako by se snažil lidský hlas napodobit ) " Vítejte v Zakhamu, oáze zisku a kapitální pobočce Zamziho mechanických zázraků. Udejte jméno a důvod návštěvy. Předem děkujeme za spolupráci a pamatujte - Se Zamzim už nemusíte čekat na zázraky. " Vskutku nebývalé přivítání a to jsi myslela, že tě ve vlasti nemá co překvapit. Zdá se, že tenhle Zakham je světem sám pro sebe. |
| |
| Svět sám pro sebe Zdvihnu oči k nebi a prohlížím si masivní bránu. Mám ráda trpaslíky, na ničem nešetří. Když bránu, tak pořádnou. Vstoupím do stínu brány a lehce zmateně se rozhlížím. Že by tu snad někdo nebyl? Ale v přítmí někdo sedí. Když popojdu blíž, rozlehne se místností kovový zvuk. Je to stroj. Dojde mi velice rychle a přistoupím o něco blíž abych si ho mohla prohlédnout. Je to stroj a ptá se mě, co dělám v Zakhamu. To jsem rozhodně nečekala. Rozhlédnu se kolem sebe, jestli tu skutečně někde není nějaká živá bytost ale nakonec mu odpovím. "Mé jméno je Kaia a jsem tu v obchodní záležitosti." Jsem z celé téhle situace trochu nejistá. Chiro by určitě nebyla. Kdepak, moje učitelka zvládala i nepříjemné situace s grácií. a tohle je navíc přeci stroj. Ten si o mě nic špatného ani myslet nemůže. Alespoň v to doufám. |
| |
| Kapitola I. Krom tebe není ve stínoví ani živáčka, příjemný chládek a kovová mříž vyplňuje místnost vedoucí k vnitřní bráně dělící tě od Zakhamu. Při tvých slovech se ruka stroje pochybuje za klikotu soukolí a pnutí strun, kterými je celá kovová postava protkána. Zapisuje na rozměrný pergamen, již řádně pokryt řadou poznámek. Nedokážeš ani řádně docenit hodnotu takové věci, snad i staletá Chiro by pozvedla obočí v údivu. I přes to, že zámečnictví ti není cizí, jsi zcela bezradná při pohledu na spletenec soukolí, kladek a udělátek udržujících mechanismus v chodu. Bytelná mříž tě dělí o přímého doteku, váha téhle mašiny však musí být ohromná. ( Nezměrná v porovnání s hracími krabičkami, které občas Chiro dostala jako dárek od obdivovatelů a naprostá většina končila s tebou. Sic též trpasličí výroby, byli nesrovnatelně menší, přesto drásavě drahé. I jim si mohla děkovat za zaplacenou cestu do Calimshanu. Nedokážeš si ani představit cenu toho s čím máš teď dočinění ) " Vyčkejte na příchod zřízence Zamziho mechanických zázraků. Děkujeme, že užíváte Zamziho automata. " Oznámí ti automaton, přičemž spustí vlezlou melodii, ne nepodobnou cinkotu hracích krabiček. Zůstala jsi ve stínoví bran, prozatím v pohodlí, odkázána na milost či nemilost tohoto ,, zřízence ,,. |
| |
| Drahé hračky Sleduji automaton při práci a v hlavě se mi rozezní melodie jedné z hracích skříněk. Nebyla z těch nejhezčích ale byla první, kterou jsem dostala. Ta da da tá da dá da da..." Tiše si melodii pobrukuju a krátím si s ní čekání. Chiro se možná nazývala Chladnokrevnou, na mě tak ale působila jen z počátku. Když jsem jí pak v Luskanu poznala o něco víc a zjistila jsem, jaké plány se mnou skutečně má, zamilovala jsem si jí. Nikdy mě nikdo nerozmazloval tak jako ona. Jistě, byla to přísná učitelka, ale byla velmi spravedlivá a dokázala ocenit mé úspěchy. A tvrdě potrestat neúspěchy. Kam se ta hrací skříňka vlastně poděla? |
| |
| Kapitola I. Chvíle se protáhne v čekání, které utne zvuk kroků a otevřených dveří. Zprvu nechápeš odkud se zvuky berou až zahlédneš drobná stropní dvířka v zamřížované místnosti s automatonem. Koho však spatříš, tě naprosto překvapí. Zpočátku očekáváš trpaslíka, což podporuje malý vzrůst příchozí, jedná se totiž o ženu. Její trpasličí původ se však vzápětí rozplyne neboť před sebou spatříš gnómku. Druhově vzdálení příbuzní trpaslíků, byli gnómové pohlceni do trpasličí kultury a pro většinu okolního světa s trpaslíky splynuli. ( Ty jsi však při početných jednáních s malými národy již měla zkušenosti a vědělas, že gnómové si velmi pyšnili svého původu. Mnohé by mohla urazit už jen záměna s trpaslíkem. ) Velké oči, praktický pracovní oděv a vlasy stažené do drdolu, dotváří obraz upracované panenky, která se právě snesla za mohutnou mříž. V mžiku tě přehlídne rozměrnýma očima, přelétne automatonovu poznámku a pohlédne opět na tebe. " Chladné dny a hřejivé noci " Pozdraví s úklonou ve velmi formálním pozdravu, který si za svého života v Calimportu snad nikdy nepoužila. Úklona ti připomněla staré zvyky a skutečnost, že domácí tradice se ti vzdálily ( Na Severu se zdravilo ukázkou prázdných rukou, někdy jejich potřesením a nezřídka objetím, což tě zpočátku více než znervózňovalo ) " Za obchodem? Dnes se jen hrnete. " Poznamená gnómka v konverzačním duchu. Nevypadá příliš staře, naopak až příliš mladě, což je ovšem u malých národů matoucí. " S čím obchodujete? " Pozdvihne obočí při pohledu na odrbanou vestu a skrovný majetek, který sebou neseš. Nezdá se nepřátelská, ale exotická stavba tváře přímo podbízí zvědavost a podezřívavost i kdyby se tak tvářit nechtěla.
|
| |
| Staré pozdravy Hledím na gnómku a přemýšlím, že jsem až příliš přivykla severským zvyklostem. Dokud jsem žila v Calimportu, na nějakou slušnost jsem si nepotrpěla. To až s odchodem na sever, a pod přísným dohledem Chiro, jsem zjistila, že existuje něco takového, jako zdvořilost. Odolám nutkání obrátit ruce dlaněmi vzhůru a místo toho se lehce pokloním. "Zdravím. Vlastně neobchoduji s ničím, ale mám tady vyřídit nějakou zakázku." Osvětlím trochu situaci a se zájmem si gnómku prohlížím. Mám ráda tyhle malé národy. I když trpaslíci mi svojí rozjařeností většinou sedí víc. U gnómů mám pocit, že nikdy nevím, na čem jsem. Za těmi jejich nevyzpytatelně mladými tvářemi se může skrývat cokoliv. "To je moc pěkná...hračka." Ukážu na automaton, aby řeč nestála. |
| |
| Kapitola I. " Hračka? Tohle je jedno z největších děl Zamziho mechanických zázraků. Vrchol mechanického umu, dokonalost, výplod letité práce! " Spustí v překvapivě hektickém tempu drobná osoba. Po chvíli chvalozpěvu na neznámý automaton si odkašle v návratu do rezervovaného postoje. " Každopádně se jedná o dechberoucí div gnómí mechaniky a poklad budoucím generacím " Spokojí se s posledním slovem a přesune se ze své zamřížované komůrky k druhé bráně vedoucí do města. Za zkoumání rozměrného svazku klíčů si pod nosem mumlá ,, Hračka, hračka! ,, Nezdá se vysloveně uražena či rozezlena, rozhodně si však zasáhla do vášnivého zájmu téhle ženy. Ač už je její reakce způsobena čímkoliv, musí jít o velmi motivovaný zájem. Po momentu tápání se podaří otevřít drobná dvířka, která ti umožní pohled na Zakham. Celé město se stáčí kolem jezera na dně kráteru, kde na hladině plave pozoruhodná loď, už jen tím, že se neměla na izolované jezero jak dostat, či kudy odplout. Domy a domky set tyčí na terasách po stěnách propasti, zvláštní směsice trpasličí masivnosti a calimshanské honosnosti. Začíná se stmívat a ty jsi sama v cizím městě. Začínáš cítit překvapivě příjemné deja vu, sama a v cizím prostředí, začínáš cítit starý smyl pro dobrodružství a vzrušení z objevování. Tentokrát však sama.
|
| |
| Dobrodružné deja vu Lehce nadzvednu obočí, když gnómka začne pět chválu na svůj stroj. Ne že by na mě vysloveně křičela, ale je vidět, že jsem uhodila na citlivou strunu. Raději už tedy nic víc neříkám a nechám jí, aby odemkla mříž a konečně mě pustila do města. Slyším, jak za mými zády branka opět zaklapla a já se ocitnu sama, na ulici cizího města. Ten pocit je mi velmi dobře známý. I když v Luskanu jsem nebyla úplně sama. Ach Chiro, vážně mi chybíš. Prsty se dotknu amuletu zavěšeného na krku, připomínky mé učitelky a přítelkyně. Pomalu se začíná stmívat a v hlubokém kráteru to je vidět dvojnásob rychle. Pohledem přelétnu město a na chvilku spočinu na lodi zakotvené na jezeře. To je zvláštní? Co dělá loď v hornickém městě? Příliš nad tím ale neuvažuji a místo toho vyrazím do města. Peníze ještě nějaké mám a je nejvyšší čas najít si nějaké slušné ubytování. Po té cestě pouští se potřebuji vykoupat a ráda strávím noc v měkké posteli. Ráno se uvidí, co dál. |
| |
| Kapitola I. Ztemnělé ulice Zakhamu jsou chladné a nehostinné, ne až tak teplotou ( Ta je mnohem příjemnější než v nejteplejší dny na Severu ), jako spíše strohou architekturou a větrem vyjícím v zákoutích. Jedinou naději představují světla z úzkých oken, které svědčí o životě lidí, trpaslíků a dalších malých národů za tlustými stěnami z kamene. Povšimneš si zvláštnosti, které tě zprvu znepokojí, ale zároveň i zaujme. Většina domů má vchod pod úrovní země k němuž vede udržované schodiště. U každého z nich stráží sestup malovaná figura trpasličí velikosti, zdobená kousky látek, kovu a šperku. Velké malované oči hledící do noci nepatří mezi nejpříjemnější pohled, přesto ti připomenou prazvláštní trpasličí víru v Předky se kterou ses na Severu setkala. ( Obvykle měl každý pobožný trpaslík po ruce totemovou figurku, rozhodně však ne takových rozměrů ) Na první pohled nevidíš žádný hostinec, což je ti podivné už jen ze zažité zkušenosti, že takové podniky se vyskytují především u bran. V dáli však vidíš velkou osvětlenou budovu, která by snad mohla být podnikem, ale taky chrámem či úřadem, v přítmí těžko říct. Na ulici ani živáčka, rady se ti tudíž nedostane. Dát štěstí všanc a vydat se ke zdroji světla, či se poohlédnout po něčem domáčtějším a méně na očích? |
| |
| Podnik v nedohlednu Se zájmem se zastavím u jednoho z domů a dřepnu si abych si jednu z těch prazvláštních figurek prohlédla. Příliš dobrým dojmem to na mě nepůsobí. Malované oči, zírající přímo do těch mých mi na klidu nepřidají. Zvednu se a raději se vydám ulicí dál. Na ulici ani živáčka a tak jdu rovnou za nosem. Zahlédnu velkou, dobře osvětlenou budovu. Co jiného než hostinec by to mohlo být? Tenhle podnik sice už z dálky působí pěkně draze, ale na druhou stranu myslím, že si po té cestě pouští zasloužím jednu noc se slušně vyspat. Na nic tedy nečekám a rychlým krokem se vydám k osvětlená budově. Snažím se při tom moc nerozhlížet a neprohlížet si ty podivné panenky, které na mě odevšad zírají. |
| |
| Kapitola I. Když se vydáš do dýmu, s Ismaelem chtě nechtě za zády, zpočátku nespatříš víc, než temnou siluetu nakloněnou nad rozměrnou dýmkou s náustky hned pro pár hostů. ( Umný ornament ve stylu stylizovaných spirál, snad s motivem mraku či kouře, mluví o nefalšované hodnotě dýmky, která prozatím představuje první pravou cennost na kterou tvé oko padlo. Bylo lehké nechat se ošálit levnou náhražkou, ovšem bronzová rytina a slonovinové náustky mluvily jasně. Tohle rozhodně nebude asketické sesterstvo. ) Štiplavý kouř zde byl obzvláště silný, až ti sevřel hrdlo v ohnivém objetí, které se překvapivě příjemně rozlévalo do zbytku těla. Netušíš, co si právě sestra Raksheth vychutnává ve své dýmce, neumíš si ovšem představit plnohodnotný nádech tohohle plynného ohně. Po prohlédnutí kouřového závoje jsi však na okamžik přesvědčena, že tě mámí smysly. Roztahující se stíny za zády Sestry se rozhalí, jako blanitá křídla překrývající přes tři metry. Tělo se zaleskne zlatavými šupinami a tvář vynoří z kouře v dravých ještěřích rysech. Hledíš do jedovatě žlutých očí s protáhlými panenkami, které si tě i v sedu měří z místa o hlavy výše. Tvou první panickou myšlenkou je Drak!, který je ovšem pro claimshance pouhým strašákem z mýtů. ( Příběhy o cizokrajných bestiích nebyli silnou stránkou tvou ani tvého otce, tudíž jsi příliš nepochytila. Krom klasické sorty o ohnivém dechu a pokročilé pyromanii, jsi pochytila pouze znepokojivou zmínku o vztahu k mladým pannám, což ač ti nijak nehrozilo, ve tvé hlavě vždy naráželo na jisté anatomické nesrovnalosti ) Když se ujistíš o svědectví svých smyslů, uvědomíš si též uklidňující skutečnost. Draci měli být bestiemi o velikosti vesnic, tenhle tvor, ač obdivuhodných rozměrů, rozhodně nedosahoval standartu. Po pohledu zpět do plazích očí si povšimneš čehosi, co by snad mohl být záblesk pobavení. Mohla by sis to sice pouze nalhávat, ale sestra Raksheth si tvou šokovanou odezvu očividně užívá. " Znessvěcená oáza vásss vítá ssvými ssslastmi. " Vyfoukne nozdrami mračno čerstvého dýmu, který tě ovane žárem písečné bouře. Dvé stínové postavy, pod kterými poznáváš Zee a Hen přinesou karafu omamného obsahu, víno vypadající na pozdní sklizeň s příměsí koření a ovoce. S přesností budeš vědět po prvním doušku. Dále předloží mísu různorodého ovoce, která prezentuje sezóní výběr Calimshanu ( Tmavé hrozno, citrusové plody a trsy datlovníku doslova vzbuzují sliny znaveného poutníka ) Kapitola I. Při pohledu na ,,sestru,, Raksheth se všechny myšlenky na příbuznost rozplynou ( Pokud tedy Vdova neměří tři metry nepočítaje křídla a ocas ) Jedná se o tvora, kterého je ti obtížno zařadit. Zjevná podoba s draky, kteří údajné přežívají v horách na severu Tethyru ti neunikla, přesto bys zrovna tuto ,,dámu,, netypoval na spalovačku vesnic. Ač už se jedná o samičku jakéhokoliv druhu rozhodně působí civilizovaně a spíše zvídavě než agresivně. I když dravý vzhled a predátorská póza se jí upřít nedá. Když přinesou občerstvení i víno, Zee se k tobě nakloní. " Maso bude připraveno za okamžik " Raksheth vás oba přehlíží mžouravým pohledem žlutých očí, přičemž zamyšleně potahuje s dýmky. Vzápětí se obrátí na tebe. " Také nepohrdnu čersstvým masssem. " Svěří se s pohledem, který je v nelidské tváři těžko číst, jedná se ovšem o prazvláštně váhavý výraz, jako by snad cosi pečlivě zvažovala. " Čí krev krom lidské v ssobě máte, že jssem tak zvědavá." Položí ti nečekanou otázku, která ji zřejmě značně zajímá. Jak jsi se dostal do diskuze o svém rodokmenu, která ti byla tak žoviálně podána nemáš tušení.
|
| |
| Raksheth Hledím na stvoření, které se před námi vylouplo z kouřového oparu. Zřejmě jsem víly dostatečně dobře neposlouchal, protože sestra není sestra. Tenhle tvor má k trpaslíkovi hodně daleko. Nijak mě můj omyl ale nemrzí, možná až trochu neomaleně si Raksheth prohlížím. Nevím, jestli draci někde skutečně existují, ale příběhy o nich mě vždycky fascinovaly. Obrovští plazi, kteří dští oheň. Kdo by takového tvora nemiloval? Sestra Raksheth má sice úctyhodné rozměry, rozhodně ale velikostí nedosahuje rozměrů těchhle mýtických tvorů. Okamžitě k ní pocítím jistou náklonost. Tohle by asi bylo příliš velké sousto i na mě, a to i přesto, že jsem vždycky měl v posteli rád dračice. Z její otázky vydedukuju, že ona, stejně jaká já, vnímá to tiché praskání ohně, které v nás obou dříme. Vyseknu před ní hlubokou poklonu. "Madame, je mi obrovskou ctí Vás poznat. Mé jméno je Ismael a v mém těle proudí krev Efríta." Pak si však rozvzpomenu na slušné vychování a pokynu směrem k Rebeth. "A moje krásná společnice, Rebeth Saagar." Obvykle je to elfka, kdo mě pasuje do role svého společníka a já jí tu škodolibost milerád oplatím. |
| |
| Kapitola I. Tvůj krok se klikatí zákoutími Zakhmu, vskutku podivně postavené město. Uličky se stáčí a točí v mase namačkaných domků po stranách kráteru. Vše působí spíše stroze, krom vykoulených totemů nespatříš viditelnou výzdobu. Když konečně dorazíš k velké budově nevíš co si máš myslet. Budova je to rozhodně majestátní, přesto se i v husté tmě nejeví na tradiční hostinec. Pokud je toto podnik, pak nejspíše obývá budovu, která kdysi sloužila jinému účelu. ( Trochu ti připomíná jeden z chrámů Moradina, trpasličího boha-kováře, který dle mýtu stvořil trpaslíky jako své dokonalé a odolné dílo. Na Severu se v zalidněných městech vždy jeden nebo dva našly. Doteď si pamatuješ nekonečné teologické debaty v luskanské chrámové čtvrti, kde zapálení kazatelé, kneží a prorokové obhajovaly své vize pro veřejnost i v náruživých debatách o to čí víra je tou pravou )
|
| |
| Dveře do noci Zastavím se před velkou, dobře osvětlenou, budovou a trochu nedůvěřivě si jí prohlížím. Neřekla bych, že to bylo původně postavené jako hostinec. Ve skutečnosti i teď mám podezření, že to možná není hostinec, ale něco zcela jiného. To ale nezjistím, dokud nevejdu dovnitř. Chvíli váhám ale nakonec se rozhodnu, že po přechodu pouště si tu koupel a pohodlnou postel skutečně zasloužím. Nadhodím si vak na rameni a odhodlaně vejdu dovnitř. Se zájmem se rozhlédnu kolem sebe. |
| |
| Kapitola I. Po příchodu do prostorné haly tě pohltí příval smyslů - Jemný závan dýmkového kouře, vzdálená melodie a hebké kašmírové závěsy. Vnitřek budovy si rozhodně nezadá se zbytkem Zakhamu, v kontrastu ke strohosti chystá přepych, který jsi neviděla ani v bohatých domácnostech Severu. ( Snad jen sídlo Chiro by se mohlo rovnat monumentalitě tohoto podniku, jednalo se ovšem o velký dům s mnoha místnostmi, málo obývanými a většinou zanesenou prachem. Udržovat bylo potřeba jen ty pro oko veřejnosti a pohodlí osobních komnat ) Připadáš si jako v pohádkovém paláci, o kterých na náměstích Calimportu vyprávěli loutkáři a vypravěči. Vše je vznosné a zdobné, tohle nemůže být běžný podnik. Zdá se, že druhé patro je středem dění, spojeno se síní otevřeným schodištěm. Po druhé straně též můžeš spatřit prostší noclehárnu zející prázdnotou. Nezdá se, že by nebylo k hnutí. Prozatím tě nikdo nevítá, snad přicházíš v pozdní hodinu a zábava je v plném proudu. V minulosti by jste s Chiro sdílely krátký úšklebek, načež by bylo vše cenné v budově zhodnoceno a pečlivě ,,přerozděleno,, dvou ženám v nouzi. Nejsou však tyto časy již za tebou? |
| |
| Palác, jako z pohádek Hned za dveřmi se zastavím, abych se mohla pořádně rozhlédnout. Rozhodně je na co se dívat. Ještě než jsem odešla z Calimportu, o takovéhle nádheře se mi mohlo jenom zdát. Teprve s Chiro jsem poznala svět ve kterém si žije smetánka. Tohle místo mě ale i přesto, že jsem se na severu pohybovala ve vysokých kruzích, naprosto uchvátí. Vypadá skutečně jako nějaký pohádkový palác. Už chybí jen krásná princezna. Trochu rozpačitě se vydám dál do místnosti. Obhlédnu noclehárnu, která zeje prázdnotou. Tohle by šlo. Všechno vypadá čistě a útulně a mě se při pohledu na pohodlné matrace skoro začnou zavírat oči únavou. Odněkud se ke mě line vůně kouře a zvuky hudby. Samá příjemná potěšení, teď už by to chtělo jen horkou koupel a něco do žaludku a budu naprosto spokojená. "Haló, je tady někdo?" Zavolám hlasitě. |
| |
| Jakmile popojdeme blíž k Raksheth, mám pocit, jakoby mi plíce naplnil samotný oheň. Za chvilku je ta plamenná vlna pryč, ale stále si nedokážu představit, jaké by bylo potáhnout si z dýmky. Nejspíš by mi plíce ve vteřině shořely na uhel. Riskovat to nebudu. Se zájmem si ale musím prohlédnout ten krásně vyřezaný slonovinový náustek. Taková precizní práce a um se vidí jen málokde, poslední dobou řemeslníci spoléhají jen na neznalé oko obchodníka a kvalitní obchody si účtují mnohem větší sumy, jelikož díky hlouposti ostatních často prodělávají. Přemýšlím, jestli by Ismael dokázal takovou dýmku ocenit, ale musím se zarazit. Nepřijela jsem sem nakupovat, a už vůbec ne pro Ismaela. Zvednu oči, abych si prohlédla naši hostitelku a na chvíli se mi splaší srdce. Je to drak. Drak. Ano. Přímo přede mnou. Přímo přede mnou sedí drak a kouká na mě. Mám chuť couvnout, když ke mě ten okřídlený tvor posune hlavu. Nejsem si jistá, jestli mě chce Raksheth sežrat nebo ne (ikdyž bych řekla, že rozhodně jsem k nakousnutí). Další otázkou, co mi probleskne hlavou je onen anatomický hlavolam vztahující se k mladým pannám (v tuhle chvíli jsem velmi ráda, že nejsem panna a že Raksheth je sestra a ne bratr). Jako poslední mě napadne, proč sakra zrovna drak musí kouřit dýmku?! Že by byla dýmka jen vtipná rekvizita? Dští draci plameny? Vyfukují svůj vlastní kouř? Je možné že tohle je její kouř a ne kouř z dýmky? Pokud ano, rozhodně pěkně voní. To oslovení si s Ismaelem budu muset vyříkat, ale tentokrát jen vyseknu poklonu a potlačím v sobě strach, který se postupně mění na ubíjející zvědavost. "Majitelka Sagaarské obchodní společnosti," doplním Ismaela, aby bylo jasné, kdo je tu opravdu šéf. "Je mi ctí vás poznat, sestro Raksheth. Velmi si vážíme vaší pohostinnosti a chtěli bychom za ni poděkovat." Cítím se před ní tak maličká. Před Ismaelem jsem se vždycky cítila malá, celý život jsem byla obklopená vysokými lidmi, ale tohle je trošku něco jiného. Raksheth vzbuzuje respekt. |
| |
| Kapitola I. Tvé zvolání se rozléhá halou zprvu bez odezvy. Až po notné minutě sejde ze schodiště drobná postava, kterou na první pohled pokládáš za dítě. Nemohla bys být ovšem dále od pravdy. Když se ti neznámá vydá tváří vstříc, spatříš nezaměnitelné rysy elfského pokolení. Muselo by se však jednat o dosti drobnou elfku. ( Což nebylo tak neobvyklé ) Co tě ovšem zarazí jsou dvě velké hnědé oči, mandlově vykrojené, jako zraky nočního tvora. ( Nikoliv okrouhle dětinské kukadla gnómky, se kterými jsi měla tu zkušenost ) K vlastnímu překvapení poznáš, že se bude nejspíše jednat o vílu. Na Severu vzácná a vyhledávaná stvoření, která však nebyla považována za bezbranné. Navzdory nevinnému vzhledu měli pověst lstivých a někdy i zlovolných bytostí, které vedly své lovce a ctitele na smrt do hustých hvozdů. Těžko podezřívat osobu před tebou za ztělesněnou smrt ( Přeci jen, lesy jsou v nedohlednu ) naopak probouzí vzpomínku ,,domova,,. Její šatstvo sešmodrchané ze šátků všech barev, převážně modré a zelené, působí spíše jako první dílo dívky, snící šatech podle poslední calimshanské módy. Neposedné kaštanové vlasy spoutané ve skleněných korálcích ladících s barvami oděvu ji spadají na záda a dokreslují ostrou tvář se špičatýma ušima a znepokojivě velkýma očima. ( Jde sice o pouhé dva případy, začínáš se však sebe samé ptát, jestli jsou v tomto městě velkooké ženy žádané ) " Vítejte v Znesvěcené oáze. " Ukloní se dívka (?) hekticky, když k tobě docupitá rozjařeným krokem. Hledí na tebe se zvědavostí a nadšením, což je po setkání u brány náhlý obrat. " Přicházíte svlažit hrdlo, strávit noc nebo snad hledáte jiná rozptýlení? " Přehlíží tě pozorně, zatímco hudba z druhého patra zní stále líbezněji a vůně kouře nabírá na intenzitě. |
| |
| Kapitola I. Raksheth sleduje jednotlivá představení, přičemž z vás nespustí svého velkého oka. Na moment se zdá, že projdou bez odezvy, načež vás ještěřice počastuje svými tesáky, snad ve vůli o úsměv ( Pokud chtěla předvěst řádku děsivých a překvapivě udržovaných zubů, pak také splnila účel. ) Ze spodu zaslechneš vzdálené Haló, které ovšem povětšinou zanikne v konverzaci či pod zahálkou kouře. " Raksshe Ssshatha´Teth. " Zasyčí své jméno, které zní zvukem prskavého ohně. Tím má zřejmě představení za ukončené, přičemž ji ovšem úšklebek ze rtu nezmizí. ( I když ze tvého pohledu je předmětem dohadu, jestli ještěří tvář skví i ret, rozhodně jsi zahlédl cosi, co jej alespoň připomíná ) Tvému neomalenému pohledu nic neunikne, natož to, že sestra se zdá se oděvem neobtěžuje. Upřímně se ovšem není po čem dívat, leda ocenit ušlechtilou stavbu těla, kterému, ač shrbenému pro vás, nelze upřít ladnost a eleganci. Pokryta plejádou šupin je šperkem sama o sobě, lesknoucí se v kouřovém přítmí místnosti odlesky zlata a bronzu. Pařáty o rozpětí tvé hlavy drží dýmku s nebývalou obratností, rozhodně nejde o primitivní spáry. To vše v kombinaci s laškovným úšklebkem tvoří z Raksheth výrazně ženskou a svým způsobem šarmantní bytost, u které jsi nejsi jist, jak na ni nahlížet. V odezvu na tvou odpověď se úšklebek trochu stáhne, aby se vzápětí vrátil. Nezkušený by si nevšiml, ale ty jsi spatřil stín na rakshethině tváři. Snad zklamání, či rozčarování. Těžko říct z očí tak cizích. " Pak ať rod nezřídne a nesse ssi vášš plamen po dalšší generace " Počastuje tě nečekaným přáním do budoucna. Odvrátí se tak od tebe a započne rozmluvu k vám oběma.
" Mám pro vásss upřímnou ssoustrasst. Ne pro Vdovu, ale pro vásss " Nasaje potměšile z dýmky ( Vsadila bys, že pouze pro dramatickou odmlku ) " Znala jssem ji dobře, až příliššš. " Zahledí se na okamžik do dýmu. " Pokud ssi vásss zavolala měla na myssli něco šššíleného ." " Posslední léta ssem zavítala časssto, do našši Znessvěcené oázy. Neusstále chtěl víc, něco nového, něco ššokujícího " Uchechtne se za zvuku, který připomíná sykavý chrapot. " Trpasslice nebo ne, mělo v ssobě tolik z krve draka, jako já sssama. " " Měla něco v plánu, něco velkého. Sskoupila sstaré doly a nechala possstavit tu loď. " Pokroutí hlavou v komicky lidském gestu, čímž rozehnala trochu kouře. " Ani já netušším, co měla za lubem. Ovššem on ano. " Pohlédne za vaše záda, směrem ke dvou siluetám, ke kterým vás směrovali víly. Jedna sedí v zamyšlené póze snad v rozhovoru k druhé, zatímco druhé se zdá se ani nehnula. " Potom, co ssi Bezaduzové přišššli uhlídat sssvé sstatky utracené za doly a lodě, zůstal Vdově po ruce. Ssídlo teď má ve ssparech ta sssebranka trpasličích bankéřů a klenotníků. " Pohlédne na vás s výrazem, kterým vás chce snad pouze postrašit či ulehčeně varovat. " Opatrně ss vdoviným vysslancem. Jeho vnitřní oheň je .. nelidsský. " Přičemž loupne očkem i po Ismaelovi. Společníkem nebo ne, tady zřejmě ukradl pozornost.
|
| |
| Uvítání ze Severu Na odezvu nemusím čekat příliš dlouho. Než se naděju, spatřím před sebou drobné stvoření. V první chvíli jí považuji za elfku, ale na to je příliš dívka přede mnou příliš drobná. Nakonec jí identifikuju jako vílu. Dost mě to překvapí. Ne že bych se s nějakým podobným stvořením někdy setkala, ale představovala bych si je spíš někde uprostřed hlubokých lesů. Rozhodně ne ve vyprahlé Calimshanské poušti. I přes všechny ty hrůzostrašné příběhy, které jsem si o vílách vyslechla, je pro mě těžké dívat se na ní se strachem. Působí mile, přátelsky, přívětivě a v žádném případě ne jako nějaký zabiják. "Zdravím, hledám nocleh, koupel a něco k jídlu. Tohle byl jediný podnik, který jsem tu dokázala najít." Je pravda, že jsem se zase příliš nesnažila. "Jen si nejsem jistá, jestli tohle není místo, kam se chodí uspokojovat jiné potřeby." Dodám s lehce pobaveným úšklebkem. |
| |
| Kapitola I. " Jistě jsme jediným skutečným podnikem v Zakhamu a uspokojujeme spousty potřeb. " Pomrkává na tebe víla. " Nocleh a stravu za správnou cenu rádi poskytneme, spolu se vším, co by jste snad mohla mít na mysli. " " Proč se prozatím nepřipojíte k nám v druhém patře? V pohodlí dýmky a polštáře probereme veškeré náležitosti. " Podbízí tě dívka sladce, přeci jen umí jednat s takovou nevinností a noblesou, až jsi nejsi jistá, jestli se nejedná o upřímný projev její povahy. Druhé patro každopádně láká spoustou počitků, hudbou a vůni, cinkotem sklenic a hovorem hostů. Navzdory prázdné noclehárně to tu celkem žije.
|
| |
| Když to v Zakhamu žije "Jo, to bych se vsadila." Brouknu s lehce ironickým úšklebkem na rtech. Tohle místo bude spíš bordel, než cokoliv jiného. Já ale nejsem žádný moralista, aby mě to odradilo. Obzvlášť, pokud je to skutečně jediný podnik ve městě. Původně jsem se chtěla ze všeho nejdřív vykoupat ale jídlo a trocha odpočinku by taky nemusel být špatný nápad. "Díky, to bude po té dlouhé cestě určitě příjemné." Kývnu na dívku a následuju jí po schodech do horního patra. Zhluboka vdechuju vůni aromatického kouře a vykouzlí mi to na rtech úsměv. Na severu nic takového jako vodní dýmky neměli. Tam kouřili jedině hořký tabák z krátkých dřevěných nebo hliněných dýmek. Smrdělo to a škrábalo v krku. Nikdy jsem tomu nepřišla na chuť. "Nemáte tady moc hostů." Poznamenám k dívce, když za ní stoupám po širokém schodišti. |
| |
| Kapitola I. V sálu slonoviny " Jen ty s vkusem " Zachichotá se dívka v odpověď na tvou poznámku. Každým krokem jsi blíže drnčivé melodii, o tolik rafinovanější, než-li flétny a harfy Severu ( Což jim ovšem neupírá kouzlo. Sloužily povětšinou spíše jako doprovod pro zpívané příběhy a hrdinské eposy, kde dodávaly tu pravou atmosféru bojům o slávu, ženy i čest. ) Dýmkový dým tě ovane čímsi čistě calimshánským, první pravou připomínkou tvého domova zde. V kouři se halí hned několik siluet, dohromady jich spatříš sedm. Jedna tančí kolem fontány ve středu honosné místnosti, vykládané slonovinou, za zvuku hudby a svíjení kouře. Druhá je zřejmě původcem líbezné melodie, sedíce mezi polštáři po boku fontány. Trojice postav rozmlouvá na samotném konci místnosti, jedna z nich znatelně větší. Vše doplňuje již jen postraní pár, sedící u jedné z dýmek. A samozřejmě tvůj doprovod, který se ti přehnaně ukloní při vstupu do místnosti. " Vítejte v našem Slonovinovém salónu. Nocleh najdete dole, jak jste si jistě všimla. Po občerstvení se ptejte u mne či mé sestry Zee, poznáte jak uvidíte " Sdělí ti nadšeně divoženka. " Pokud hledáte koupel, kterou jste zmínila, bude mi ctí doprovodit vás do dolních pater, které hostí naše velmi vlastní a vybrané lázně. A málem bych zapomněla. Jsem Hen, těší mě vaše přítomnost u nás. "
|
| |
| V sálu slonoviny Uznale přehlédnu pohledem celý slonovinový salón, tedy alespoň to, co je ve všudypřítomném kouři, vidět. Zvlášť pečlivě si prohlížím přítomné návštěvníky. Poté se znovu obrátím k dívce a vtisknu jí do ruky velkou zlatou minci. "Těší mě, Hen. Já jsem Kaia. Když už jsem ty schody jednou vyšla, tak tady chvíli zůstanu. Dala bych si něco k jídlu, nejlépe rybu a něco trochu ostřejšího na pití." Trojice na konci místnosti vypadá zabraná do debaty. Nechci je rušit, ale toužím po nějaké společnosti, takže bez váhání zamířím k těm dvěma, krčícím se u vodní dýmky. "Zdravím. Můžu se připojit?" Ze severu jsem si přivezla nejen hezké vzpomínky, ale i jakousi bezprostřednost. Pokud chceš něco udělat, tak to prostě udělej. Asi tak nějak. |
| |
| Jedno ucho mi cukne a jako kočce se natočí (jak mi to jen moje anatomie dovoluje) směrem odkud jsme přišli. Pro Ismaela může být tiché zvolání jako zašeptání, pro mě je to jako by mi někdo zahučel do ucha přímo vedle mě. Uvědomím si, co jsem právě udělala a trochu zčervenám, tyhle projevy jsou poněkud... zahanbující. Natáhnu se pomalu pro pohár vína, zatímco poslouchám Rakshethino vyprávění. Zmínka o naší upřímné soustrasti mi opravdu mraky nad naší pracovní nabídkou nerozežene. Naliju si víno do poháru a ačkoliv mám žízeň, která by mě donutila do sebe pohár naklopit, jen trochu upiju. Zaprvé nejsem nevychovaný vípitek, za druhé vím, co se mnou dokáže udělat rychlá konzumace vína. Nechci se proměnit v další lesní vílu. Vzhledem k tomu, jak tu skoro ze všeho odkapává druhořadá, ne moc cenná výzdoba, je víno velmi dobré. Sice nejsem žádný znalec, víno si užívám hlavně k rekreaci, ale i tak poznám ostružiny a černý rybíz, když je cítím. Ovocná vína jsou mým číslem jedna. Odložím sklenici na podtácek a natáhnu se pro pomeranč, který začnu zamyšleně loupat. "Má tento vyslanec paní nebožky Bezaduz nějaké jméno?" otážu se a otočím se směrem, kterým se dívá i ona. Vidím dvě siluety zahalené dýmem. Jeden z nich bude určitě on. Pak mě ale zaujmou kroky od schodiště a upřu na chvíli svou pozornost k mladé ženě, nejspíš původci pozdravu. Sleduju ji, jak zamíří zrovna k té dvojici. "Vidím, že jsou ve společnosti. Nerada bych je rušila," otočím se zpět k Raksheth. "Povězte, sestro Raksheth. Chápu, že se vám Vdova nejspíš nesvěřila s jejím plánem, ale nezmínila náhodou něco, co by nám v tuto chvíli bez pomoci jejího kolegy dokázalo trochu osvítit situaci?" Natáhnu se znova pro víno a upiju. Uvědomím si, že na kouř už jsem si tak nějak zvykla, i když v přítomnosti draka dokáže být stále horký. |
| |
| Kapitola I. Když vtiskneš své severské zlato do delikátních rukou, zalije heninu tvář shovívavý úsměv. Zlaťák ručí čirým zlatem a známkou desetiměstské mincovny, v Calimportu se ti uplatnil. ( Desetiměstí, jakožto zámožný svaz deseti měst Severu, skýtalo záruku za své zlaté skrze kontrakty s trpasličími bankami a hutnou rezervou ve zlatě a drahokamech. Platilo po známých zemích, nemluvě o váze samotného zlata a rafinované rytině. Zatraceně těžko padělatelné, a to víš ze zkušenosti. ) Přesto se zdá, že měla na mysli cosi jiného. " V našem podniku neplatíme zlatem, spíše sdílíme dosud neslyšené a nepoznané. Když se ovšem dívám na vaši minci, jsem si jista, že máte spoustu k vyprávění. " Ujistí tě souhlasně Hen a odcupitá připravit tvou krmi. Jestli si tvou minci hodlá ponechat, i přes její ,,bezcennost,, v tomto podniku, ti zůstává záhadou. Vrhneš se tedy do víru dýmu a melodie. Obcházíš zurčivou fontánu, ve které proudí průzračná voda, zdá se. Cestou tě obtančí zahalená tanečnice, na jejichž pohybech je cosi citelně nelidského. Nikdo není tak mrštný a pružný. Když se konečně dostaneš ke dvojici, již si řádně nasála atmosféru místa se svými stinnými zákoutími, halenými hosty a podmanivou melodií. ( Je to pro tebe čerstvá zkušenost, neboť v mládí jsi se k takovým podnikům nedostala a severské podniky byli, řekněme ,, nebroušené drahokamy ,,. Oproti podobně zadýmené, ale halasné hospodě, zpestřené ne až tak neobvyklou bitkou, byl tenhle podnik slují šepotů a tajemství. ) U plejády polštářů před tebou sedí postarší muž, tak ke sklonku středního věku, potahujíc z dýmky s náustky hned pro pár hostů. Hlavu halenou v purpurovém turbanu hledí do dýmu, pročesávaje pěstěnou bradku, jistě nasáklou vonnými oleji. Chtě nechtě ti připomíná tradiční postavu ,, zlého vezíra ,, ( Který vždy kul pikle za zády moudrého panovníka, uvrhl hrdinu do nejednoho nebezpečenství, aby byl nakonec po zásluze odsouzen. Aspoň tak si to matně pamatuješ z těch pár loutkových představení, které jsi na ulici Calimportu shlédla ) Oděn v modravém hávu, honosném i pohodlném, bez přemrštěných šperků ni zvláštních odznaků, působí, jako jeden z těch zasloužilých calimshánských mužů, kteří si mohou po životě stráveném obchodem dovolit zírat do dýmu a rozmýšlet o životě. Zarazí tě pouze rudě zbarvené tváře a propadlé oči, což z tvé zkušenosti značí značného pijáka. Současně ovšem vypadá více než střízlivě. Spíše se rozhlíží kolem s klidnou nedočkavostí, takový ten přimhouřený pohled zatrpklé trpělivosti, která čekala dny a počká si týdny. Po jeho boku sedí dívka, teprve na přelomu ženy, která hledí do prázdna s pohledem prázdným a chladným, jako severské moře. Oděna v prostém, ale kvalitním oděvu, hrajícím mnoha barvami - Žlutou, oranžovou, modrou a fialovou, by působila jako dívka v rozpuku mládí po boku svého děda, či snad starého otce. Takhle ovšem vypadá, jako panenka v životní velikosti, sedící, kam ji posadily a se stále stejným skelným pohledem. V rukou svírá pero a pergamen, připravena k zápisu, která zdá se ne a ne přijít. Tvůj pozdrav zvedne pohled postaršího muže, přeměří si tě s pečlivostí hodnou spíše na trhu handlované herky, než živé ženy. Dívka se stále dívá před sebe. " Dvaasedmdesátko, zapisuj. V pozdních zakhamských hodinách ke mě v podniku Znesvěcená oáza přistoupila podezřelá žena. Od pohledu calimshánka, věk ve spektru dvaceti až třiceti let, žádné známky poporodních příznaků, nejspíše dobrodruh či kriminální element. Vypadá na náš případ, postupujeme dle standartu. " Začne muž diktovat v zamyšleně monotóním tónu, jako by to bylo jeho denním chlebem. Nevypadá nepřátelsky, spíše smířen se svou povinností, ať už je jí cokoliv. " Pokud přicházíte na objednávku madam Bezaduz, pro vás jistě známější jako ,,Vdovy,, , pak přisedněte. " Obrátí se k tobě neznámý s pohledem stále kdesi za tvým ramenem. " Máte-li dotazy k organizaci, platbě a provedené vašeho závazku k madam, pak se ptejte teď. Přesnou náplň a podstatu vašeho pověření, vám sdělím mezi osmi očima, neboť čekáme posily. " Poprvé ti pohlédne do očí a ti spatříš ty jeho. Oblouky podkreslené tmavé hlubiny, ze kterých na tebe jde prázdno a odevzdání, těžko spatřit i u nejzpustlejších se kterými ses setkala.
|
| |
| Hlubiny pohledu Její reakce mě překvapí. Ale pokud nechce zlato, tím lépe pro mě, ušetřím ho pro někoho dalšího. Příběhů ze severu, o které bych se mohla podělit mám nepřeberné množství. Hen si ale minci nechá a já to dál neřeším. Přistoupím k dvojici a konečně prohlédnu kouřem a můžu se na ně podívat. Muž a žena, nebo spíš dívka. Už od prvního pohledu jí tipuji na otrokyni a když muž promluví, moje přesvědčení se jen utvrdí. Dvaasedmdesátka? Vážně? S lehkým pobavením si vyslechnu jeho řeč. Trochu se mě dotkne, když mě označí za podezřelou. Kdyby tak nazval mé staré já, nikdo by ho za to nemohl vinit. Ale od chvíle, co jsem byla z Calimportu unesena jsem ušla velký kus cesty a myslím, že zlodějka, kterou jsem bývala je už pouhou minulostí. Jistě, pořád jsem zlodějka, jen jsem se posunula o několik úrovní výš. Nijak na sobě ale nedám znát, že by se mě jeho slova jakkoliv dotkla a posadím se. Bez vyzvání se chopím jednoho šlahounu vodní dýmky a potáhnu sladký kouř. "Jo, jsem tady kvůli té práci, ale vlastně vůbec nevím, o co jde." Když jsem se v Calimportu ptala po práci, jeden starý známý mě poslal sem se slovy. To je přesně něco pro tebe. Možná jsem měla projevit víc zájmu. Ani nevím, kolik bych si mohla vydělat. Prostě jsem předpokládala, že práce v diamantovém dole se vyplatí. Bezostyšně si muže prohlížím. Nelíbí se mi. Jen znovu potáhnu a s úspokojením poslouchám tiché bublání vodní dýmky. "Nejsem dobrá, když mám spolupracovat s dalšími lidmi. Nejraději pracuji sama." Spíš mu to jen oznámím, protože neočekávám, že by ho moje problémy zajímaly. "A kolik mi za tuhl prácičku vlastně padne?" |
| |
| Dračice Jestli jsem si prve myslel, že sestra je sestra a já bych se mohl zamilovat do bohaté vdovy, teď to vidí ve zcela jiném světle. Raksheth je úžasná. Obdivně si prohlížím její lesklé šupiny. Těžko říct, jestli mě prostě jen nadchlo potkat draka, nebo jestli se s ní efrít v mém nitru cítí být nějak spřízněný. Každopádně od ní nemůžu odtrhnout oči. Trochu mě však zarazí její slova. Znamená to, že bych měl mít děti? Já? A děti?! Zatvářím se rozpačitě ale nijak to nekomentuji. Její další slova mi vylijí elán do žil. Cokoliv šíleného měla vdova v plánu, chci o tom vědět všechno. Protože jen ze šíleného úkolu můžou koukat šílené peníze. Ne že by mi až tolik záleželo na záchraně Saagardské společnosti. Jen mám prostě rád peníze. S penězi je život jednodušší, a ať mi nikdo netvrdí, že mi peníze štěstí nepřinesou. Tohle říkají jen chudí ubožáci bez peněz. Spokojeně se uvelebím na polštářích naproti dračici a skoro nábožně jí sleduji. Když si Rebeth nalije víno, já se chopím zbytku flašky. Noční vloupačku už jsem odpískal, tak se můžu alespoň pořádně namazat. Mluvit nechám Rebeth, tyhle věci jí jdou lépe, než mě. |
| |
| Kapitola I. Od pohledu cestami kalená calimshánka vejde do sálu s nekompromisním postojem, přímočaře připravena na možné i nemožné. Ač pohledná, je tato žena vytvrzena strastmi zdaleka - Pohled, který se u mladých calimshánek často nenaskytne. Přehlédneš hřívu tmavých vlasů, skoro splývajících s vypelichaným přehozem, pod kterým poznáš kožešinu, i když starou a sešlou, prakticky neprodejnou. ( Žena způsobila v podniku malé zjevení, jakoby se starý medvěd vykolébal do druhého patra. V dýmu spatříš pouze siluetu, která ti napoví, že ač tváří calimshánka, bude žena duší zdaleka ) Když se dá do hovoru s vyslancem Vdovy, vrátíš se zpět k hovoru s Raksheth. " Jeho pravé jméno je mi neznámé. Znám jej ovššem pod přízvisskem ,, Balzamovač ,,. Muž s pochybnou minulossstí. Vdova ssi jej najala, jako osobního ranhojiče. Od té doby ji byl po boku." " Netušším, co přesssně měla Vdova v plánu, sshromažďovala ovššem prosstředky a dobrodruhy ze vššech koutů Calimsshánu. Její přípravy sssahaly hluboko, i teď jssou její plány v pohybu. Řeknu vám jen jedno - Zbytek bezaduzsského klanu nebyl potěššen z ,,invesstic,, které Vdova učinila. Obssadily její ssídlo a ssnaží sse snížit ztráty. "
S karafou po ruce a výhledem na Raksheth se život hned zdá záživnější. S každým douškem ovocem prochuceného vína ( Kterému se v těch správných kruzích přezdívalo ,, Dámské chcanky ,, ) se ti Raksheth jeví více a více, jako exotické dobrodružství, které ty bylo v Zakhamu souzeno. Po půlce karafy jsi skálopevně přesvědčen, že každý její pohled je směrován na tebe a za každým slovem slyšíš skrytou narážku. Dokonce i její poslední poznámku k tobě teď vidíš ve zcela jiném světle. ( Chytrá Raksheth, věděla, že Rebeth poslouchá a tak vsadila na skrytá sdělení, které by dešifroval pouze muž tvého kalibru. Jaká to životem zkušená žena. ) V bezpečí mimo hlavní hovor, mají tvé představy pré. ( Jsi si jist, že jsi právě odhalil záhadu staletí. Onen anatomický hlavolam Panna a drak - Měli to obráceně, stačí prohodit role a věc jde zcela hladce. Jak na to generace vypravěčů nepřišli dříve? ) |
| |
| Kapitola I. Dýmkové koření je ze začátku trochu nezvyk, potřebuješ napnout nemalé úsilí, abys omamnou mlhu nevykašlala. Zanechá ti na jazyku svěží chuť, která putuje hrdlem, zároveň chladivá i pikantní. Netušíš o jakou směs se jedná, rozhodně si nezadá s těžkým tabákem Severu. " V Zakhamu vás čekají dvě zadání, jedná se zaprvé o záležitost finanční nutnosti a zadruhé vdovino osobní přání. Veškeré vaše náklady v Zakhamu budou pokryty, spolu s ,,provizí,, kterou si můžete ponechat při plnění své mise. " Pustí se do vysvětlování vyslanec, který se zřejmě nehodlá představit. Dívka, kterou zve Daasedmdesátkou stále zapisuje, očima ani nesleduje pergamen. Nepříjemně ti připomíná vrátného automatona, který tě vítal u bran Zakhamu. " Svou první platbu obdržíte po splnění zadání, přičemž vám bude osvětlen následující postup. S detaily vyčkám na další přírůstky, které vidím marnit čas s majitelkou podniku. " Odfrkne si směrem k třem postavám vzadu místnosti, které jsi spatřila předtím. " Po příchodu posil se přesuneme z tohoto podniku do mnohem komornějšího prostředí, kde budeme moci probrat náležitosti, které nejsou určeny pro cizí uši. " Zakončí svůj výstup stařec, který vskutku vypadá na víc, než by mu mělo být. ( Krátká a děsivá vzpomínka na Rickensona, který se ukázal být zkázou Chiro a nebýt ji i tvou, probleskne hlavou, aby se bezestopy ztratila. Tenhle muž nebyl nepřirozeným stářím zkroucený kouzelník, i když by tě nezarazilo, kdyby patřil k řemeslu. Vous na to měl )
|
| |
| Zadání a detaily Muž toho řekl hodně, ale v podstatě jsem se nic nedozvěděla. Znovu potáhnu z dýmky a obrátím svou pozornost ke skupince na druhé straně místnosti. Takže s těmihle mám pracovat? Přes kouř vznášející se v místnosti z nich příliš mnoho nevidím. Prostě potlačím svou zvědavost a chvíli si počkám. "A já doufala, že si tu budu moci trochu odpočinout a vyspat se." Brouknu trochu zklamaně. Můj sen o horké koupeli a měkké posteli se rozplyne jako pára nad hrncem. Uvelebím se pohodlně na polštářích. Čekám a nemám do čeho píchnout, takže si prohlížím tuhle podivnou dvojici. Dívka mi nahání trochu hrůzu svou netečností. A muž se mi už vůbec nelíbí. Nemám tyhle typy ráda. Tabák, kterému jsem odvykla, si rychle začne pohrávat s mojí myslí. Uvolním se, hlava se mi trochu točí a padá na mě únava. |
| |
| Kapitola I. Putuješ pouští, která ti nemůže nabídnout nic, než písek, sucho a horoucí horko. Ne že by tě to obzvláště trápilo, přesto je tvůj temperament zkoušen na trpělivost náročnou poutí. Není tomu tak dávno, co jsi se vydala do světa po svém ,, probuzení ,,. Spala jsi až příliš dlouho - Poušť se mezitím zalila životem, města kvetla a vadla a ty ses octla ve světě cizím a vzdáleném. Přesto jsi nebyla ztracená, život živořil a hořel vnitřním ohněm, jako vždy. Nebyla jsi zcela cizinkou ve vykřičených čtvrtích, rušných trzích ni náměstích z kamene - Všechny tepaly s tempem teplé krve a horoucího srdce, tempem plamene. Ano, žila jsi mezi nejnižšími, ale tam je oheň života surový a skutečný. Slumy a chudinská zákoutí Calimportu byli pecí spálených životů i ohništěm jalových jisker. Vyžívala ses ve shonu velkoměsta. Dokud nepřišla ona osudová nabídka. Nebylo špatně sledovat svět vzplanout, planout a pohasnout, zatímco ty jsi stála bez hnutí. Přesto ti scházelo cosi vitálního. Chtělo to něco nového a náročného, význačnou výzvu, který by dočasně uspokojila plamen ve tvém nitru. Calimportské podsvětí ti poskytlo přesně to. Po ulicích se nesla zvěst o libové prácičce, zbohatlice z hornického města Zakhamu, míle za Calimportem, sháněla ty nejlepší. Vdova, tak ji zvaly a ty ses neptala, přeci jen, když žena zvolí takové jméno musí mít své důvody. Všichni šejdíři, přízemní mágové a pár nepříjemných paktářů se silami nad své chápaní se ucházelo o stejnou zakázku, s tvými předpoklady se však nemohly měřit. Byli jsi přeci žhavé zboží. A tak jsi tady, vprostřed calimshanské pouště, se Zakhamem snad za poslední dunou. Bude zábavné změnit prostředí i Calimport se svou nestálostí se časem omrzí. Tenhle Zakham, zněl alespoň zajímavé. Po pár hodinách začneš zjišťovat, že se blížíš k útesu. Země je zde zjizvená a kamenitá ( Skoro jako po pouštním požáru. Jaká by to byla nádhera, seškvařit prostý písek v čarokrásné sklo ) za okamžik ti naskytne výhled. Kráter o neslýchaném průměru a hloubce, hostící na svých stěnách celé město. Obklopeno hradbou se dvěma branami, jde skutečně o podívanou.
Pohled na Zakham v Homepage |
| |
| Balzamovač Vrhnu krátký pohled k muži, na kterého nás Raksheth upozornila. Je však skrytý v kouřové mlze, takže z něj stejně nic nepoznám. Co však postřehnu, že kolem vodní dýmky nyní sedí ne dvě, ale hned tři postavy. V duchu si za to nadávám. Honosím se titulem osobní strážce, ale ani jsem nepostřehnul, že do místnosti vešel někdo další. Byl jsem příliš zaujatý dračicí. Takhle se nechat rozptýlit...Vrhnu kosý pohled na Rebeth, abych zjistil, jestli mé pochybení postřehla. Na druhou stranu, nově příchozí o nás žádný zájem neprojevil. Kdyby se pokusil mě nebo Rebeth napadnout, tak bych nepochybně zareagoval v čas. Uklidním své pošramocené ego a opět se uklidním. Balzamovač. Zní to opravdu lákavě. Určitě se mi chce, kvůli někomu takového jména, opouštět dračici. Doufám, že Rebeth bude mít dost rozumu a nepožene se za ním. Nerad bych opouštěl tuhle příjemnou společnost. Znovu mnou pohne až její sdělení, že: Obssadily její ssídlo a ssnaží sse snížit ztráty. To může znamenat jen to, že pokud si nepospíším, pravděpodobně už v domě nic, co by se dalo ukrást, ani nenajdu. Na tváři se mi objeví výraz nelibosti. A zrovna ve chvíli, kdy jsem se rozhodl vloupačku odsunout na jiný večer. "Možná tě během večera přeci jen opustím." Houknu, jako by nic, k Rebeth. Stejně by si ale mohl nejprve zjistit, co vlastně tahle práce obnáší. Mohl. Problém je, že se mi nechce. V téhle chvíli se v tom baráku ještě určitě dají najít nějaké cennosti. To jsou, alespoň pro šikovného zloděje, docela lehké peníze. A na to já slyším. Víno, ač ovocné, je na lačný žaludek dost silné a moje myšlenky se začnou toulat bůh ví kde a přinášejí mi perverzní představy o dracích. Konečně to začíná dávat smysl. Sám pro sebe se vesele křením. |
| |
 |
Kapitola I. Oheň, který neusíná Nemohu říci, že bych si toho pamatovala hodně, ale občasný pohled do ohně mi jaksi vrátil sem tam nějakou tu vzpomínku. Nikdy nic závažného, většinou pocity k aktivitě, nebo nějakou absolutní blbost. Naposledy to bylo jakési vypalování čehosi do cizí kůže... problém byl, že jsem si to vybavila absolutně bez jakéhokoliv pocitu, nebo postoji k dané věci. Nevěděla jsem, jestli jsem se tehdy usmívala, nebo jsem kroutila koutky znechucením nad spáleným masem. - - - Ten pocit, ten zatracený pocit, že se všechno změnilo, tu byl vždy, když jsem viděla cosi nového. Což bylo skoro takových dobrých 90% dne. Připadala jsem si až nezvykle staře, i když moje tělo říkalo jinak... ale tak co. V ulicích nejnižších vrstev jsem nepoutala žádnou pozornost do doby, dokud jsem neukázala nějaký laciný trik, kterých jsem uměla na můj vkus téměř bezpočet. Jak jsem věděla, že vyčarovat oheň na špičce prstu mého prstu je brnkačka? No... zaprvé jsem to cítila a opět zde byla ta vzpomínka za mlhou, která mi říkala, že většina věcí je brnkačka... ale proč tomu tak je? To kdybych věděla. Lidé žebrající o minci, která by jim zajistila jídlo na ten samý den... všichni vypadali, že jejich oheň, který v nich proudí, brzo zhasne. Smutné, ale abych jim nějak pomohla? Nikoliv. I kdybych měla nějaké peníze, tak bych jim nic nedala. Vždy, když jsem si na něco vzpomněla, tak jsem se zastavila, téměř v půlce kroku a dívala se do dlaně, jako kdybych tam měla cosi napsaného. Opovržení... jediné slovo, které se mi vybavilo, ale veškeré souvislosti byly ty tam. Skoro jsem podrážděně zavrčela a pokračovala cestou dál, v ruce pomalu vznikající plamínek, která zaujala nejednoho zástupce lůzy. Přesto ten pocit, že se na mne všichni dívají mělo dvě chuti... jak sladkou, tak i tu trpkou, ale proč? A jak jsem se dostala k té jedné prácičce? Nebylo zrovna velké překvapení, že jsem do někoho po dlouhé době narazila, když jsem se bezmyšlenkovitě dívala všude okolo. Problém byl, že tentokrát to byl někdo, komu se to vážně nelíbilo. Ihned mi ji vrazil a já se proletěla jak hadrová panenka pár metrů dozadu, až jsem narazila do zdi. „Hah, dávej pozor, kam jdeš! Asi tě budu muset naučit nějakým způsobům!“ Ozval se přerostlý bodyguard, který ke mne pomalu kráčel a pokřupával si klouby. Já si povzdechla a zvedla se tím, že jsem si oprášila svoje oblečení a již chtěla jít pryč... ale to se tomu kolohnátovi nelíbilo a chtěl mi vrazit ještě jednu. Připravená na takovýto útok jsem prstem přejela přes jeho ruku až k loktu a na konci udělala jakýsi znak za pomocí ukazováčku. Sekundu na to muži vzplanula ruka a podle toho, jak řval to fakt dost bolelo. Spadl na kolena, druhá ruka držící rameno ve snaze si ulevit od bolesti... sledující kus masa, následně prosvítající bílou kost, která rychle černá. Avšak... bolest jej zmohla a on omdlel. Hlasité plácnutí hrudníku o zem se uprostřed noci rozneslo snad ještě lépe, než křik a zápach spáleného masa. Co na tom bylo nejlepší? Ruka stále hořela do momentu, kdy se i samotná kost začala měnit v prach. Já jsem si vlezla na jeho tělo a sedla do tureckého sedu, se sadistickým úsměvem jsem se podívala na toho staříka, který se pod kápí usmíval snad ještě více než já. „Máš talent... pojď za mnou... omlouvám se za toho hňupa...“ muž řekl a při tom se rozkašlal tak, že bych přísahala přítomnost jeho vlastní krve na jeho rtech. Já seskočila z toho chlapíka a popošla blíže ke starci, který měl více zapálení pro život než všichni ti, které jsem zatím potkala. Nabídka pracovat pro dotyčného zněla lákavě, ale jako oheň je nezastavitelný a neovladatelný živel... tak ani já jsem nechtěla být jen jakýsi hlídací pes na provazu. Řekl mi přesto o jedné prácičce ve městě Zakham, která mne upřímně zaujala. Neměla jsem moc co mu nabídnout, avšak to, že jsem mu ukázala neschopnost jeho ochránců, mu prý stačilo. A tak jsem se vydala pouští do dalšího města. - - - „Zakham... nic mi to neříká... ještě aby mi to něco říkalo,“ zasmála jsem se sama sobě a konečně viděla ten kráter, ve kterém to již tak krásně žilo na první pohled. Posadila jsem se a se synchronizovaným lusknutím se mi mezi oběma palci a prostředníčky objevil plamen. Já opačné prsty od každé ruky spojila a následně roztáhla, vytvářející jakousi malou ohnivou clonu. Prsty jsem přiblížila k hlavě a podívala se na celé město skrz oheň... „Jaká to nádhera... sice je tam voda... ale jako kdyby oheň někdy měl ustoupit svému hlavnímu nepříteli. I voda se může vypařit,“ zasmála jsem se a pootočila obě ruce o devadesát stupňů, každou opačným směrem a nechala oheň v mých dlaních. Stačila chvilka a já dlaně zase odtáhla, kde se nyní nacházela ohnivá koule. „Neříká se, že hodného nepálí?“ Zeptala jsem se sama sebe a rozevřela pusu, do které jsem si vložila tu kouličku a zavřela pusu a následně spíše pantomimicky polkla. Oheň zmizel dříve, než by se vůbec dotkl mého jazyku. S tím jsem se rozešla vůči městu plného života... byl na čase najít tu Vdovu, o které se tak v Calimporu mluvilo. Snad bude mít zapálení pro život stejné jako ten stařík z podsvětí, který mi o této prácičce řekl. |
| |
| Kapitola I. Calimshanské pustiny nejsou tak pusté, jak se jeví. Obzvláště teď, když se slunce vzdává vlády nad svým rozpáleným panstvím, se z písku klubou brouci, hlodavci i dravci. Putuješ bosa, což by bylo nadmíru nerozumné, obzvláště v poušti. Ty však víš, kde šlápnout a kde nikoliv. Překračuješ jedová doupata, žihadlová hnízda i zubaté brlohy. Nakonec se tvým protivenstvím stalo sálavé vedro, pálíce tě za patami po celou cestu. Snesla si však již krutější příkoří. ( Za nezměrné množství mil tvé kroky zatvrzely proti nepřízním přírody. Nedaly se tak považovat zrovna za šlechtická chodidla, ale za to předaly správu jasně - Nezastavuješ. Jdeš, kam se ti zlíbí. ) Tvá pouť se táhla léta, přesto jsi nepřišla na chuť tomu, že nejen cestou je jeden živ. Nešlo přežít pouze z darů přírody, ne v Calimshanu. Proto potřebuješ peníze. ( Šla jsi do toho s tím, že poustevnická kariera není z nejlukrativnějších, hlad a nedostatek hygieny, však kázal za své. Pomyšlení na nekonečná vyšívání při čekání na manžela, až se vrátí z lovu se zmasakrovanou němou tváří, ti však vždy vlil nový elán do žil ) Tvůj mrštný společník spočíval na dně jednoho ze záhybů kožených kalhot, kteréžto poskytly základní ochranu před vtíravým pískem. ( Upřímně se ve tvém oděvu nebylo kam schovat, až na onen záhyb, což ti alespoň ulevilo od horoucího horka. Uprostřed pouště jsi nebyla pastvou pro oči nikomu, možná až na ty, kteří se pachtili stejnou cestou. Těm se raději vyhnout ) Tvá peněžní příležitost se naskytla v Calimportu, rušném kapitolu Calimshanu, kde na prodej bylo všechno. Žena tvých schopností byla žádaná a ty jsi zakázku neodmítla. Práce to byla prý oceněná a zajímavá, v hornickém městě za hranicemi Calimportu - Zakhamu. Místní magnátka pod jménem Vdova, prý sháněla nejednoho dobrodruha. Tvé znalosti lesa, bylin a bytostí, by se mohly hodit. I když netušíš kde v této vyprahlé poušti. Po dobré hodině chůze si začneš všímat změn. Půda je rozpraskaná a štěrkovitá, sem tam i se zábleskem suchých trav a bylin. Blížíš se k okraji útesu, a jakého. Kráter o nevídaném průměru a šíři, spadající k jezeru na dně, hostící po svých stěnách celé město. Tak tohle byl Zakham. Oáza pouště, kde život zřejmě vzkvétal. Obklopen hradbou se dvěma branami, se zdál přístupný poutníkům zdaleka.
|
| |
| Kapitola I. Přísahala sis, že až ji na doženeš na téhle bohy zapomenuté pustině, dostane trest. Trest, který si vychutnáš po zpustlé poutí calimshanskou pouští. ( Samozřejmě se první musíš vyhnout tomu, aby se z tebe stal škvarek, to však bylo vedlejší. Byla jsi ženou risku, s krédem dvakrát řež jednou měř. ) Konečně jsi našla něco, co tvou těkavou pozornost upoutalo na týdny a teď se vydalo za prací. Prací, jakoby snad neměla co na práci. Sledovala jsi ji dost dlouho na to, aby si to nevzdala teď. V Calimportu tě zdrželi, poté, co jsi však došlápla na ty správná místa ( Ve smyslu městském i anatomickém ) jsi se dozvěděla o zakázce v Zakhamu, drahokamovém dole. ( Snad se tvá prchlivá uprchlice nedala na šutry. Jsi si jista, že Železná, je jedinou drahou horninou, kterou potřebuje ) A tak jsi tady, míle za hranicemi Calimportu, sama a s rostoucí touhou někoho praštit. Krok za krokem překonáváš písčité pahorky, poháněna stopami, které jsi nalezla. ( Byla to směs. Touhle cestou šlo dost lidí. Stopy lidské, snad trpasličí a dokonce i otisky kopyt se splétali v mozaice zaváté pískem. Jen jedny však byli stále teplé a nenechali ani stopy po tábořišti. Byla jsi blízko ) Když se země pod tvýma nohama začala vrásnit, nevěnovala jsi pozornost. Spatřila jsi totiž ji. Mira stála při srázu do rozměrného kráteru, který hostil celé město. Tohle musel být Zakham. Připadal sis jako potulný hrdina z mnoha příběhů, které jsi pašovala pod očima klášterních sester. ( Nejen, že poskytli užitečné tipy z role svůdníka a pocestného postrachu, ale navíc obsahovaly ,,bohaté,, pasáže, ze kterých by se sestrám protočily panenky a které jsi skrývala založené za Modlitbami a meditacemi klidného ducha )
|
| |
| Kapitola I. Pokývu pomalu a chápavě hlavou, když Raksheth domluví. "Každopádně jsem vděčná za jakoukoliv informaci, tudíž vám děkuji," prohlásím a s lehkým úsměvem a doliju si vína. Nepiju tak rychle a bezuzdně jako Ismael, tudíž mám pořád ještě čistou hlavu. Nemůže mi v tom případě uniknout, jak se na Raksheth uculuje. Bohové, to snad nemyslí vážně. Ten by opíchal i díru v zemi, kdyby na něj zamrkala. Když se ke mě nakloní a pošeptá mi o jeho možném odchodu, nejsem si chvíli jistá, jestli mu v hlavě pořád vrtá vloupačka do domu Bezaduz, nebo opravdu přemýšlí nad tím, že dračici sedící před námi zatáhne do postele. Nejsem si v tu chvíli tak úplně jistá, jestli chci zjišťovat, co z toho se mu honí v hlavě, takže ho jen pomalu poplácám po stehně, takové tiché a rezignované "Asi už nemá smysl tě do ničeho přemlouvat.". Moc dobře vím, že když si zrovna on něco umane, absolutně nemám šanci mu to vymluvit. Navíc, pokud se tak rozhodl i přes moje svůdné pokusy, tak ať. Ale venku dnes nesvítí měsíc, což mě stále ještě někde hluboko uvnitř rozptyluje a kousek po kousku nahlodává. V tuto chvíli mám ale pocit, že tu pro mě už přestává být místo, takže se začnu pomalu zvedat. "Velmi děkuji za veškeré informace," poděkuju polohlasem Raksheth a lehce se ukloním. "Pokud mě nyní omluvíte, ráda bych si promluvila s... kolegou Balzamovačem. Ismaeli, co bys řekl na to, že bys v mé nepřítomnosti dělal sestře Raksheth společnost? Pokud si to ovšem každý z vás přeje," ujistím je hned, ale je mi tak nějak jasné, že tohle není nic, na co bych se jich musela ptát. Otočím se tudíž na patě, byť to může být trochu nezdvořilé, a s pohárem vína v ruce přejdu k Balzamovači a mladé dívce. Jejich rozhovor už očividně skončil, takže přejdu blíž a lehce se ukloním. "Sestra Raksheth mi sdělila, že byste se mnou chtěl jistě hovořit," prohlásím tiše, abych nenarušila klidnou atmosféru v patře. "Mé jméno je Rebeth Saagar, patřím k Saagarské obchodní společnosti a jsem tu se svým doprovodem na přání paní Bezaduz." Ukončím své představení oběma, rozhodla jsem se zachovat neutrální obchodnický tón. Posadím se na malý polštář a obrátím pozornost k vyslanci. |
| |
| Balzamovač No to se dalo čekat. Štěněcím pohledem sleduju Rebeth, která se zvedá, odhodlaná vyrazit za tím mužem. Samozřejmě, že je tady kvůli obchodu a v tom případě jí nic neodradí. Přesto, že bych rád strávil večer v přítomnosti dračice, vím dobře, kde je moje místo. S povzdechem se zvednu a vyseknu Raksheth hlubokou poklonu. "Bylo mi nesmírnou ctí se s Vámi seznámit. Ale práce volá." Zazubím se na ní vesele a zamířím za tou protivnou elfkou. Konečně prohlédnu kouřem a pohledem přelétnu trojici choulící se kolem vodní dýmky. Muž a dvě ženy z nichž jedna je nově příchozí. Dobrodruh? Docela hezká. "Já jsem ten doprovod. Ismael, jméno mé." Pronesu, spíš k dívce, než k muži, kvůli kterému jsme sem vlastně přišli. Poté se i já usadím na polštářích a natáhnu se po jednom ze šlahounů vodní dýmky. |
| |
| Kapitola I. Spánek se pokouší o tvé cestou znavené tělo, omamný dám tomu napomáhá. přesto zbystříš, když přistoupí žena, na kterou jste čekaly. Elfka ladné a delikátní postavy, snad o pár palců menší než ty, oděna v na tvé poměry vybraném oděvu a šperku. Přisedne k vám a představí se s noblesou, hlasem smluv a obchodu, ideálem, který ti byl předhazován od dob dětství v Calimportu. Tahle žena, ale rozhodně není archetypem obchodníka se zlatým prstenem na každém prstu a palácem s padesátkou milenek. ( I když, nikdy nevíš. Už za tvých času v Calimportu tu byli ženy s velkým vlivem. Kdo říká, že tahle není jednou z nich ) Vyslanec se nehodlá obtěžovat formalitami, zřejmě je mu lhostejno všech společenských vrstev. " Dvaasedmdesátko, zapisuj. Přistoupila ke mně elfka, která vypadá na naši kapitánku. Poznamenej ,,Saagarská obchodní společnost,, . Mé čekání je zdá se konečně u konce. S podstatným kouskem skládačky se můžeme přesunout dle standartu "
Když přistoupíš ke skupince naskytne se ti pohled na vyslance, dívku po jeho boku a ženu, která se ke skupince připojila. Tenhle ,,Balzamovač,, nepůsobí, jak jméno naznačuje, Spíše vypadá na zasloužilého obchodníka, nebo vládního úředníka, než nájemného ranhojiče. Postarší a pěstěný, nezakryje muž jistou sešlost, která předbíhá i jeho věk. " Hm. Předpokládám, že mluvím s naši kapitánkou? Pokud ano, můžeme se přesunout přímo k věci. Už bylo načase " Zní z muže očekávání, které rozjasní pokleslou tvář. Od pohledu podivný patron, Dívka po jeho boku je snad ještě podivnější, Sedí bez hnutí, s pohledem do ztracena. Oděna v barvitém oděvu, který jaksi nesedí k porcelánově bledé tváři. ( Vyslanec i dívka jsou oděni ve velmi kvalitních látkách, které nevyžadují množství vzoru či ornamentu, aby skryli svou lacinost ) ( Dívka ti nepříjemně připomíná vycpanou zvěř, kterou jsi občas převážela. Stejné skelné oči, stejné prkenné postavení těla ) Zato žena, která se ke skupince připojila, je zcela jiný příběh. Oděna ve výbavě dobrodruha, praktické a pohyblivé, snad příliš teplé na calimshanské podnebí. Jedinou část, která ti nesedí, je zdánlivě bezúčelná kožešina, která původně ani nebyla pláštěm ( Netušíš proč ji žena nosí, rozhodně ne pro svou estetickou hodnotu ) Od pohledu zatvrzelá a zcestovalá, má žena neomylně calimshánský vzhled, což je zvláštní kombinace, natož u žena tak mladé.
|
| |
| Kapitola I. Ač s mírným zpožděním, dorazíš k trojici a Rebeth, která se už pustila do práce. Tvé rozloučení s Raksheth proběhlo ve spěchu, poklona kterou jsi vysekl, byla dílem uměni vzhledem k vypitému vínu. Dračice pouze uznale pokývla ( Tahle žena vážně ví, jak budovat napětí ) Dorazíš během formalit, kdy postarší muž, zřejmě jmenovaný ,,Balzamovač,, doktuje jakýsi zápis své společnici, dívce na hranici dospělosti, která neúnavně zapisuje každé slovo. Podivné zjevení, snad i podivnější než sám vyslanec, který se ti navzdory hrozivému přízvisku jeví, jako každý postarší calimshánce, žijící z nacpaného měšce za desetiletí obchodu. Zato dívka je zjevem, který přináší vzpomínky na nejnižší podniky Calimportu, kde zdrogované a zlomené ženy zůstali na pospas pasákům a zákazníkům nejhrubšího zrna. Tahle dívka, ale překonává i je se svým smířeným, nikoliv zmámeným, výrazem. " Váš společník, předpokládám? " Osloví vyslance spíše Rebeth, než tebe. ( Vítejme zpět do role společníka ) Splníš však svou zapřisáhlou povinnost. Rebeth nebude obtěžovat nikdo jiný, než ty sám. Žena, která se však připojila dříve, je něco nového. Ač čistě na pohled pouze běžnou calimshánkou, nese si cosi, co se u žen téhle země nevidí. Jakési ostří, ledový klid v oku a připravenost v držení těla. Už při prvním pohledu je ti jasné, že se umí ohánět.
|
| |
 | Kapitola I. Mira Poušť! Proč zrovna krucinál poušť? Vždyť v Calimportu bylo stále ještě dobře. Město nabízelo dostatek různorodých podivuhodností, míst a temných uliček, aby mě to zabavilo na týdny. No, ale mému drahému přerostlému kojenci to zřejmě nestačilo. Když jsem jí opouštěla, měla jsem v plánu se za tři dny vrátit. Kdo by pomyslel, že se za tři dny stihne nachomýtnout k jakési pochybné práci a vydat se sama přes poušť? Odkopla jsem nabubřele kamínek, který se ale ukázal být schouleným štírem. Tentokrát to byl ale štír, kdo byl ve špatný čas na špatném místě. Skrze suché popraskané rty jsem zasyčela a zamáčkla ho do písku koncem lehké dřevěné tyče. Místo jeho zlatého pancíře na zádech jsem si představovala usměvavou tvář jedné nejmenované uprchlice. Jestli tam mají jezero, tak tě do něj hodím! Přísahala jsem a zase se vydala na cestu. Se stále rostoucím otrávením jsem vnímala suchou kůži na rukách a popraskaný ret. Cestování mi nebylo nikterak cizí, ale vždy jsem se na cestu dobře připravila. Teď jsem byla jen ráda, že se mi povedlo najít její stopy. Má tvrdohlavost nakonec přinesla ovoce. Přede mnou se rozevřel výhled na město vystavěné v kráteru, a hlavně objekt mého současného zájmu. Mira. Vypadala stejně jako vždy. Jako by jí bylo naprosto jedno, co zrovna dělá. Prostě stačí že to dělá. Jako například že se vydává jen tak skrze poušť. „Miro!“ Zakřičela jsem hlasem lehce sípavým ze suchého vzduchu a nedostatku vody. Rázovala jsem si to dolů po posledním kopečku. Dokonce jsem použila její jméno místo náhodné přezdívky, které jsem tak často užívala. „Kdybych teď tolik nepotřebovala vodu z tohohle města, tak tě tam rovnou shodím tady ze srázu.“ Šátek, kterým jsem si předtím zakrývala ústa jsem si nyní stáhla a bylo vidět, jak se mi rty naštvaně kroutí. „Co tě to zase napadlo? Jen tak si vyrazit přes poušť. Odkdy se TOBĚ chce pracovat?“ S jednou rukou na boku a druhou držící vzpřímeně zdobenou dřevěnou hůl, jsem se zastavila až těsně před ní. Pohled mi metal blesky a ruce jsem měla zatnuté v pěst. Nebylo by ale moudré začít se rvát. Ne doopravdy. „A proč probůh důl? Hlína, kameny, horko a spousta tvrdé práce. Pokud jsi tak moc chtěla nějakej drahej šutr, stačilo vyloupit klenotnictví!“ Ano. Momentálně bych byla opravdu radši, kdyby podpálila nějaký krámek s bižuterií, než abych se musela táhnout touhle příšernou pustinou, a navíc ještě lézt do jámy v zemi. „Nesnáším doly a nesnáším je ještě víc od té doby, co jsem se dozvěděla, že se v nich vyskytují plyny, které jsou čirou náhodou hádej co? Velmi hořlavé!“ Pokračovala jsem svou výtku i když mi bylo jasné, že ta poslední poznámka jí udělá spíš radost. Pyromancerka praštěná. „Jestli uhořím, protože na tebe dávám pozor.“ Zabodla jsem významně prst přímo jí před oči. „Přijdu tě strašit!“ Zakončila jsem svou řeč poměrně často používanou poznámkou. |
| |
| Kapitánka přichází Z dřímoty mě vyruší příchod ženy, vlastně je to eflka. Uvědomím si a se zájmem si jí prohlédnu. Vemi hezky oblečená. Obchodník, nebo něco takového. Proč někdo jako je ona přijme takovouhle práci? Kývnu jí na pozdrav. "Těší mě, já jsem Kaia. Už jsem myslela, že si pro Vás budu muset dojít." Lehce pobaveně se zašklebím. V závěsu za ní přijde ještě muž. Dvojice mi k sobě úplně nesedí, ale kdo jsem já, abych soudila. S očekáváním se obrátím na Balzamovače. Konečně se dostaneme k tomu, co mě skutečně zajímá. Zaujme mě, když Balzamovač zmíní, že elfka, Rebeth, je kapitánkou. Hlavou mi probleskne vzpomínka na tu podivně vyhlížející loď uprostřed jezera. Má ta s tím snad něco společného? Jsem čím dál zvědavější, co se z tohohle podniku vlastně vyklube. |
| |
| Balzamovač S mírným odporem si prohlédnu muže před sebou. Společník. Zatraceně! Začínám mít pocit, že to je můj cejch. Mohl bych dokázat velké věci, ale copak můžu, když jsem jen splečník? "Jo, to jsem já. Když se mnou mluvíš, tak se na mě alespoň podívej." Odpustím si zdvořilosti. Pokud není zdvořilý on, nemusím být ani já. Usadím se vedle Rebeth a prohlédnu si konečně pořádně obě další ženy. Dívka sedící vedle Balzamovače se mi nelíbí o nic víc, než on sám. Hledí před sebe, snad bez jediného mrknutí. Strnulá a poslušná. Skoro mám chuť zamávat jí rukou před obličejem, abych zjistil, jestli vůbec zareaguje. Nakonec se ovládnu. Přeci jen už dávno nejsem malý kluk. Daleko zajímavější je pro mě navíc spíš druhá žena. Jak rychle pochopím, měla by s námi snad na práci pro Vdovu spolupracovat. To by mohlo být celkem zajímavé. "Tak o co tady vlastně jde?" Zeptám se bez obalu. |
| |
| Kapitola I. You spin me right round, baby~ Navzdory té, která se mi rozhodla dělat doprovod mi poušť nevadila. Tedy... do doby, než jsem se stala cílem mrchožroutů, z nějakého důvodu nade mnou vždy létali supy a podobná havěť do momentu, dokud jsem z jednoho z nich neudělala karikaturu fénixe. Bohužel, on další život nedostal. Když jsem zaslechla ten hlas, byla jsem již v sedě a dlaně elegantně zabořené do písku za mými zády. Hlavu jsem zaklonila do dosti extrémního úhlu a přemýšlela, za co mne nyní seřve. Poslouchala jsem ji pár prvních chvílí a pak protočila očima: „Myslíš, že by mi to nějak vadilo? Víš moc dobře, že bys mne neutopila a já bych se rychleji usušila, než bys ty dokázala vylézt. Pokud bych ti dovolila vylézt, samozřejmě! Pamatuješ, jak jsem jednou tomu dítěti, co na mne cáklo vodu dala na výběr? Pokud se nadechne, můj oheň mu sežehne obličej tak, že ho matka již nepozná... a pokud nedokáže vydržet pod vodou déle jak pět minut, tak se utopí!“ Začala jsem se vesele a sadisticky smát, avšak po krátké chvilce jsem přestala. „Jen ty jsi musela zkazit všechnu zábavu a ani ne po minutě jsem toho musela nechat... Prý, že na mne již povolali stráže... a bůh ví co všechno,“ dost uraženě jsem protočila očima a vrátila hlavu do normální pozice s tím, že jsem se vyhoupla na nohy. Prokřupla jsem si páteř, což bylo až nebezpečně blízko zvuku, jako kdyby mi ji někdo drtil zmíněnou část pod ocelovou botou. „Nechce se mi pracovat, sama víš dobře, že peníze nepotřebuji... co chci, to si prostě vezmu. Jde jen o to, že je to větší zábava než jen vysedávat v tom nudném městě. Navíc, potkala jsi tam snad někoho, kdo by se mi mohl měřit?“ Otočila jsem se s malým plamínkem na ukazováčku, kterým jsem mířila na ní. Sice jsem všemu přikrádala docela štěstí, avšak ŽP ví moc dobře, že oheň není jen má jediná přednost a navíc? Dokážu dost překvapit. A moment překvapení je většinou vše, co potřebuji. Opět jsme se otočila a naslouchala do doby, dokud nezmínila výbuchy. Kdybych měla dlouhé elfské uši, nejspíše by viděla, jak zastřihali. Pokud tak vlastně fungují, samosebou. V ruce se mi vytvořila ohnivá, avšak neškodná koule a já jsem se otočila směrem na ní se slovy: „Co by to udělalo? Hm, nech mě hádat... nejspíše by to udělalo něco jakóó...!“ V ten moment ohnivá koule v mých rukách nabrala otáčky a začala se zmenšovat. Hned na vyvolala ukázkovou představu imploze následovanou explozí. To vyvolalo hodně kouře, ale žádné zranění... další z laciných triků. Někdo, kdo rozuměl pyromancii by to asi hned viděl, ale má, ehm kamarádka, ehm... nikoliv. Jednalo se o jakési bububu a též to, že ji to nejspíše donutilo se rozkašlat. Jak milé! „Navíc, když ti tak vadí má přítomnost... víš moc dobře, že se o sebe nějak postarám! Mohla jsi zůstat v tom městě a stát se cizí průvodkyní... v nejlepším případě by ses někdy od nějakého posla dozvěděla něco jako...“ Hlasitě jsem si odkašlala do dlaně a s roztaženými rukami začala hlásat: „Pozor pozor lidé Calimportu! Nedaleké město Zakham přes noc lehlo popelem. Přeživší, pokud se jim tak dá i říkat, tvrdí, že to dokázala samotná žena! Vše vyvolala hádka v hospodě, kde nechala zaživa upálit tamní kuchařku, protože ji odmítla ohřát polévku, kterou dostala zadarmo!“ S těmito slovy jsem se vesele točila, až jsem do ní hrudí narazila, vesele se zasmála a provokativně vyplázla jazyk. |
| |
| Kapitola I. |
| |
| Kapitola I. Everyone loves some Můj malý trik zapůsobil, a to i tak, že začala slzet! Zase ten pitomý pocit! Agh, jak já ho nenávidím a ta, která se mne rozhodla chytit, si plně vybavovala můj nezaujatý úšklebek. Tiše jsem usykla: „Vzpomínka, kdy jsem něco podobného kdysi dělala... skončilo to tak, že jsem podle všeho měla zlomenou ruku...“ Nic víc jsem si nevzpomněla a zavrtěla jsem hlavou. Pokud mne štvalo něco více než kázání o tom, co můžu a nemůžu, tak to bylo to, že jsem si nic nepamatovala. Navíc, kdybych chtěla udělat to samé co ve snu, tak se mi to nyní ani nepovede. Občas jsem si vážně připadala jak jakýsi kejklíř, který umí ke všemu zapálit i něco nehořlavého. Můj nákrčník, který sloužil i jako maska přes pusu bylo to jediné, co bránilo, aby ze mne nevymáčkla duši za pomocí její ruky a taktéž jejího hrudníku. Své oblečení jsem nějak neměnila... zaprvé jsem se takto naposledy probudila, za druhé? Ta, která mi nyní byla nablízku mne až moc často ráda strkala do vody... aneb, nebylo pak překvapení, když ji oheň donutil skočit do vody též. „Víš moc dobře, že podle toho, co si jakž-takž pamatuji je jedno. Vždy jsem pracovala na vlastní pěst... a pokud mi někdo pomáhal, tak bych to napočítala na prstech jedné ruky, mimochodem...“ cvrknutí prstem o její ofinu stačil, aby vznikla jiskra a ohýnek pufnul jak přes její vlasy, tak i před jejími očima. Nic, co by do suchého vzduchu vneslo zápach spálených vlasů, ale věděla jsem až moc dobře, jak je na své kadeře háklivá. Jakmile mne pustila, sedla jsem si opět do tureckého sedu a rukami rozhrnula písek, abych udělala jámu. Plýtvat energií na to, abych si kráter změnila na sklo se mi vážně nechtělo a já si jen založila menší ohýnek uprostřed, který jsem přiživila párem listů od papírů, které jsem sebou nosila. Většinou na nakreslení snů, které se mi zdály. „Dívej... pokud to začne hořet, tak to bude fungovat perfektně! I kdyby se zvedla bouře, tak to nepřestane hořet!“ Takticky jsem si lehla vedle plápolajícího ohně uvnitř malého kráteru, který jsem vytvořila před malou chvílí. A začala foukat, vesele se smějíc, představující bouři, která by měla oheň zhasit... jakmile ale Železná udělala cokoliv, od odplaty, až po jednoduchý pochod směrem k městu, následoval další menší výbuch a písek se rozletěl do stran. Možná i do jejích očí? Já je stihla zavřít... jaká by byla škoda, kdyby ji tam nějaké zrníčko skončilo! Ruka přejela přes menší kráter a já řekla: „Doly většinou vedou dost hluboko... a řeknu ti to asi takto! Vdova bude muset mít velmi dobrou nabídku, nebo ti dám méně než den na to, abys sis koupila, co chceš. Pak uvidíme, kolik výbušných plynů je pod městem v dolech! Díky za tip!“ Zákeřně jsem se začala smát a vydala jsem se k hranicím města. Přeci jen z kopce k bránám to půjde jednodušeji než do kopců plného písku. Jednou mě mé sebevědomí bude stát život... hmm... zase ten povědomí pocit... nah, to byl beztak jen studený vítr. |
| |
| Kapitola I. Zakhamské brány jsou stavěny, aby stály staletí a jistě už si jedno nebo dvě odstály. Mohutná mosaz odráží paprsky zapadajícího slunce, až budí dojem vchodu v plamenech. Jaké to příhodné přivítání. Uvnitř se skví chladivé stínový, malá místnost, jakési mezibraní, které je odděleno od Zakhamu mohutnou mříží. Uvnitř je však také zamřížovaní přepážka, vrátnice stojící hned vedle drobných dvířek, kterými jste přes bránu vešly. ( Očividně dělané pro menší národy, jste se přesto protáhly ) Vrátný je postavou ve stínech, pouhou siluetou za zamřížovanou přepážkou. " Vítejte v Zakhamu, oáze zisku a kapitální pobočce Zamziho mechanických zázraků. Udejte jméno a důvod návštěvy. Předem děkujeme za spolupráci a pamatujte - Se Zamzim už nemusíte čekat na zázraky. " Ozve se hlas zpoza přepážky, zvláštního tónu, nelidsky pravidelného a znělého. Pokud je toto hlas lidský, pak vy jste paničky na odpoledním dýchánku. |
| |
| Kapitola I. " Je to prosté. Jsme tu v dostatečném počtu, vydáme se tam, kde dostanete zadání přímo od zdroje. " Oznámí vyslanec, který si zřejmě nehodlá brát jakékoliv narážky k srdci. S tím se zvedne a dívka jej následuje s okamžitou odezvou. Věci začínají nabírat spád právě tehdy, když jste myslely, že dostanete zaslouženého odpočinku. Muž se zdá neúnavným, nebo spíš pověstnou noční sovou. Už by se vydal na cestu, když se zarazí v náhlé prozření. " Zdá se, že jsem opomněl stav, ve kterém jste dorazily. S Dvaasedmdesátkou ztrácím pojem. Vdova najala mnohé pochybné živly, vy jste ovšem první, kteří se ukázaly. Myslím, že můžeme dojít ke kompromisu. Dnešní noc využijte pohodlí Znesvěcené oázy, zatímco se vydám do noci na pátrání po zběhlých a ztracených z našeho malého stáda. " Právě včas, kdy Zee a Hen donesou řádně krvavou pečinku a propečenou rybu. Přeci jen už jste se ubytovaly a vaše pokoje čekají. Zdá se, že jste se do Zakhamu dostaly dochvilně na rozdíl od zbytku kumpánie. " Jsem si jist, že trocha společně stráveného času zlepší vaše šance. " Pokývne vyslanec, jakoby snad ujišťoval sám sebe, s čímž se vydá dolů po schodišti. Dvaasedmdesátku za ním.
|
| |
| Kapitola I. |
| |
| Kapitola I. Sometimes, even fire is losing it's intensity. Nejenže mi podkopla nohy jednou, ale pak to zkusila ještě jednou, a to se ji samozřejmě podařilo. Dívala se mi přímo do očí a já zpětně do těch jejích. Klasický moment, kdykoliv mne dostala na lopatky a já se nechtěla bránit. Chvilka ticha, a dokonce pak i ticho, když sundala tu tyčko z mé hrudi. Že bych se vážně uklidnila? No, řekněme, že jsem si vzpomněla na jednu dost hořkou vzpomínku... taková ta, která bodne rychle a není třeba vědět všechno, protože souvislosti víte. „Fajn, fajn... nebudu nic zapalovat do doby, dokud nebudu mít zase chuť,“ trošku jsem se oprášila a vydala se tedy směrem k bráně. Hmm... kdo by řekl, že mne někdo mohl někdy mít rád... zamyslela jsem se a zavrtěla hlavou. Většina vzpomínek mne potěšila, ale zrovna takováto to nebyla. Možná proto jsem byla tak proměnlivá... možná. Cestou jsem se přesto zeptala té, která mne doprovázela něco, co u mne bylo docela normální. „Myslíš, že mne někdo mohl... však víš, předtím mít vážně rád? Tak rád, že chtěl, abych jej...“ nakonec jsem si povzdychla a mávla nad tím rukou, jako kdyby se nic nestalo a zrychlila jsem tempo. I když jsem měla stále chuť všechno spálit, věděla jsem jedno. Sebevětší oheň mi nevrátí vše, co jsem ztratila, a to mne štvalo nejvíce. Kdybych si aspoň nerozpomínala jako po nějaké nemoci... když člověk zapomíná, nevrátí se mu emoce a vzpomínky na tu situaci, protože to zapomene. U mne to bylo přesně naopak a já si občas vážně říkala, jestli toto není jen nějaký boží trest za to, čím jsem byla. Třeba ano? „Návštěva jedné známé. Mira.“ Řekla jsem poněkud nenadšeně, což u mne bylo dost překvapující hlavně díky tomu, že většina „nynějších“ technologií mne dokázala tak strašně natěšit. „Občas si říkám, že je škoda, že necítím fyzickou bolest, ale o to víc psychickou... víš co je horší? Že já si ani tu fyzickou pořádně nepamatuji,“ povzdychla jsem si a promnula si spánky, jako kdyby mi to mělo nějak pomoci. Nedaleko ležel ve stínu, oheň mu zhasl a já udělala jedno gesto, abych jej zapálila. Muž se probudil a téměř lekl, ale o to byl radši, že zhasnutý oheň zase může ohřát jeho tělo. Zimy jsou v poušti dost chladné. Počkat, byla to... ohleduplnost? Možná. Nebo spíše to, že jsem slíbila Železné žádné zbytečné spalování lidí bez důvodu. Přes pusu jsem si natáhla ten „nákrčník“ a upevnila si jej tak, aby mi byli viděny jenom oči. „Jdeme najít tu Vdovu, potřebuji se prospat... pokud vážně nechceš vidět tuto čtvrt v plamenech,“ pokrčila jsem rameny a v ruce se mi objevila ohnivá koule, kterou jsem si plánovala razit cestu a svítit si do temných zákoutí. Pokud nebude třeba, nikomu nepřistane na obličeji. |
| |
| Kapitola I. Když na mě Balzamovač promluví, pomalu a rozvážně přikývnu. Kapitánka rozhodně jsem, to ano, jen by mě zajímalo jestli budu mít něco společného i s tou lodí dole na jezeře. Přála bych si, abych už věděla všechny podrobnosti a oblak pochyb konečně spadl z mé hlavy. Zaujme mě i křehká dívka sedící po jeho straně. Vypadá... špatně. Vypadá jako něčí vzpomínka, napadne mě ve vteřině, sama sebe trochu překvapím tím, jak poeticky by to mohlo znít. Otočím se v rychlosti na Kaiu a zlehka se usměju. "Omlouvám se za to zdržení, chtěli jsme si promluvit i s majitelkou tohohle... zařízení," uteče mi z pusy trochu váhavě a přitom si neodpustím znova se podívat na falešně zdobené zdi a lišty. Pak obrátím pozornost k Balzamovači a snažím se Ismaela co nejvíc ignorovat. Je opilý, je opilý, je opilý, opakuju si v hlavě a na pár sekund musím zavřít oči a tiše se uklidnit, jen abych ho nedloubla loktem do... chtěla jsem říct do žeber, ale všichni jsou tu tak vysocí!Je to frustrující! Než se ale nadám, Balzamovač se zvedne a já jen překvapeně poslouchám. A pak jen překvapeně sleduju, jak odchází pryč. Ještě se za ním otočím, jestli si to náhodou nerozmyslí, a lehce pootevřu pusu. Pak se podívám na Ismaela. "Tak to už si ze mě dneska každý dělá p-" zarazím se, nepříjemně se usměju, spíš jen pro sebe než abych ten úsměv chtěla někomu věnovat a obrátím se na Kaiu. Měsíc mi dnes opravdu nepřeje. "Ráda vás poznávám, Kaio," lehce se v sedě ukloním. "Tohle je Ismael, jak už jistě víte, a budeme muset trochu omluvit jeho chování. Stará se o mé zdravotní blaho a měl dneska trošku víc vína. Že?" Zavrním na Ismaela. Upřímně se na něj nemůžu ani tak dlouho zlobit. |
| |
| Zasloužený odpočinek Tázavě nakrčím čelo, když se Balzamovač zvednu k odchodu. ...dostaneme zadání přímo od zdroje. Co to kruci znamená? Myslel jsem, že vdova je mrtvá. Tak o jakém zdroji to tady mele? Už se chystám neochotně vstát, když se k nám muž otočí a oznámí nám, že půjde ještě najít další lidi, které si Vdova najala. A my máme co? Odpočívat? Ožrat se jako dogy? Netřeba říkat dvakrát. Přitáhnu si talíř s jídlem, které nám víly donesly a pustím se do něj. Když už to za mě jednou platí někdo jiný, dokonce někdo jiný než Rebeth, tak si to hodlám pořádně užít. Rebethina poznámka mě však přinutí zvednou hlavu od jídla. "To od tebe není moc fér. Navíc jsem ještě pít ani pořádně nezačal." Ohradím se, na tváři ublížený výraz neviňátka. Ta elfská potvora mě zná až moc dobře. Pak se podívám na Kaiu a vesele se zazubím. "Myslím, že problém je spíš v tom, že Rebeth vypila vína příliš málo. Ona prostě neumí relaxovat. To je pořád jen práce, práce, práce. Jednoho by uštvala." S radostí využiju každou chvíli, kdy si můžu do elfky rýpnout. "A jen pro pořádek, my nejsme pár. Tady Rebeth je má bývalá žena." Jasně, určitě existují i lepší způsoby jak tohle někomu říct, ale sakra, jsme v bordelu. Kaia je hezká a já nechci přijít o šanci se s ní pobavit. V případě, že by měla zájem. Uličnicky na ní mrknu a vrátím se k jídlu. Opět jsem si začal pohrávat s myšlenkou podívat se do vdovina domu. Balzamovač nám dal čas si odpočinout a jak lépe tem čas využít, než hezkou vloupačkou. |
| |
| Kapitola I. " Vyčkejte na příchod zřízence Zamziho mechanických zázraků. Děkujeme, že užíváte Zamziho automata. " Odpoví na vaše skrovné představení automaton, přičemž spustí vlezlý cinkavý zvuk, který vám měl nejspíš ukrátit čekání ,,libou,, hudbou. Okamžik strávený ve stínový se táhne, dokud vás nevytrhne zvuk zpoza přepážky. Drobná stropní dvířka se otevřou, aby vpustila drobnou postavu. V praktickém pracovním oděvu, vlasy staženými v drdol a velkýma očima se jedná jednoznačně o ženu. Ani jedna si nejste jista, jestli se jedná o trpaslici, půlčici či gnómku, malé národy byli matoucí snad pro všechny krom nich samých. " Vítejte v Zakhamu " Uvítá vás opatrně, pozorně si přehlížející dvojici, která předčí očekávání. Pohlédne na vaše skromné vyjádření pro automatona a zpět na vás. " Odpusťte, že docházím k závěrům, ale jste tu kvůli madam Bezaduz, známější pod přízviskem Vdova? " Vyptává se, přičemž z vás nespustí oči. Očividná zvědavost a obavy z vašeho zjevu se nezapře. Urychleně se dostane ze zamřížované vrátnice s cinkotem klíčů rovnou k velké mříži. Je zřejmé, že netouží po vaši přítomnosti ve své vrátnici o nic déle, než je tomu nutné. Zda.li je to z důvodu vašeho zjevu či předešlé zkušenosti těžko říct. Po pár pokusech se drobné dveře v mříži otevřou a vy jste svobodné ke vstupu do Zakhamu, který už halí tenata noci. U bran však nejste sami, vyčkává zde podezřelá dvojice, která se vám zjevem může i rovnat. Přítmí nedovolí detaily, přesto spatříte postaršího muže v prostém rouchu a turbanu, pěstěnou bradkou a dívkou po boku, která stojí vzpřímeně a mlčenlivě.
|
| |
| Poznání a pátrání S nechápavě pootevřenými ústy sleduji, jak Balzamovač i s Dvaasedmdesátkou odchází. O naší zakázce jsem se nedozvěděla vůbec nic a jedinou informací tak pro mě je, že ještě nejsme všichni. Zůstanu tak sama ve společnosti tohohle podivného páru - Rebeth a Ismael. Lehce kývnu na Hen a poděkuju jí tím za jídlo, které mi donesla. Ryba vypadá báječně, ale voní...calimportsky. Znovu se mi zasteskne. Není to losos, kterého bych ulovila v ledové horské říčce a opekla ho na ohni, jen s trochou soli. Nebo ho prostě snědla syrového, tak jak je. Tahle ryba voní všelijakým exotickým kořením. Ještě chvíli se na ní jen dívám, ale když mi zakručí v břiše, hladově se na jídlo vrhnu. Ryba jako ryba. Trochu nejistě při jídle sleduji ty dva, jak se pošťuchují. Obočí mi vylétne nahoru, když mě Ismael ujistí, že rozhodně nejsou pár. Nebo spíš, už nejsou pár. Chvíli mi trvá, než rozšifruji to jeho laškovné mrkání. A ve chvíli kdy mi to konečně docvakne se málem zadusím rybí kůstkou. Tohle je tak okaté, až se tomu jeden musí smát. On se mě snaží balit. To je...milé...asi. Nejsem si tak docela jistá. Dojím rybu a zvednu se. "Omlouvám se Vám. Jsem po cestě opravdu unavená a toužím jen po tom se vykoupat a lehnout si. Ráda bych Vás lépe poznala ale bude lepší nechat to na ráno." S těmi slovy se s nimi rozloučím a zamířím za Hen aby mi ukázala, kde se můžu omýt a složit hlavu. |
| |
| Kapitola I. |
| |
| Kapitola I. Ryba, která kořením nešetří, ti však naskytne příjemné překvapení. Poté, co jsi obrala křehké maso se na dně talíře zaleskla zlatá mince - Tvá mince. Byl to starý calimshanské zvyk nechat peníz pod jídlem, kdy měl šťastnému nálezci přinést blahobyt do budoucna. Jedna ze sester zřejmě ráda tradice, nemohla tušit, jakou připomínku domova ti tím připraví. I přes přátelské vystupování páru Rebeth a spol. ( V případě Ismaela možná až příliš přátelské ) jsi se necítila na družení u dýmky. To raději koupel, na kterou jsi měla zálusk po celou cestu. Když dorazíš k Hen, zrovna míří mimo salón, snad pro novou várku vína či něčeho k snědku. Vyslechne tvé přání na nocleh a koupel, při kterém se úslužně ukloní a vede tě do prvního patra. " Nocleh vám obstaráme v naši pohodlné noclehárně. " Obrátí se na tebe, když míjíte prostornou noclehárnu, kde každá postel nabízí soukromí osobního závěsu a luxus měkké matrace. " Koupel si můžete dopřát v přízemí, kde vedeme naše vlastní lázně. " Svěří se Hen s nemalou pýchou v hlase. Točité schodiště mimo hlavní sál skutečně vede do přízemí budovy, kde v přítmí a vlhkém horku páry spočívají vodní lázně. Rozsáhlý sál sledující rozměry toho v prvním patře hostí podlouhlou nádrž plnou teplé vody. Pára halí strop i okolí, vše je tak ponořeno v závoji bílé neznámé. " Po vaši pravé ruce máme převlékárnu pro útlocitné, pára se však postará o vaši čest. Máte mé slovo " Usměje se Hen, jak aspoň můžeš v husté mlze odhadovat. " Tohle bývaly posvátné prameny zakhamského kultu Il- Mater, dokud jsme chrám se sestrami neskoupily. Prý je požehnán léčivými silami samotných bohů, tudíž dalším důvodem pro vaši návštěvu v Znesvěcené oáze." Voda vypadá lákavě po dlouhé cestě uleví znaveným kostem. Jistě neuškodí se před spaním uvolnit v teplé lázni a nastřádat síly. |
| |
| Posvátné prameny Trochu překvapená a velice potěšená seberu zlatou minci a následuji Hen pryč. Kde je noclehárna, toho jsem si dobře vědoma. Postele vypadaly čistě a pohodlně a já už se těším až na jednu z nich složím hlavu. Ze všeho nejdřív se ale chci vykoupat. Sestoupíme po točitém schodišti a mě ovane horká pára. Znovu se tak rozvzpomenu na seber a horká zřídla, která tam na některých místech vyvěrala ze zmrzlé země. Zhluboka se nadechnu a usměju se. Počkám, dokud Hen neodejde a pak se beze studu svléknu tam, kde stojím a zcela nahá skočím do vody. V první chvíli zatajím dech, protože voda je daleko teplejší, než jsem předpokládala. V horké mlze toho mnoho vidět není, ale pokud mohu soudit, tak tu jsem sama. Opřu se lokty o okraj bazénku a vychutnávám si horko, které mi stoupá tělem. Ať už jsou tyhle prameny skutečně léčivé, nebo nikoliv, rozhodně je to příjemné. Hovím si v horké vodě, oči slastně přivřené. Cítím, jak se mi tělem rozlévá únava, jak se svaly uvolňují. Teď už by to chtělo jen sklenku medokvasu a budu se cítit jako doma. |
| |
| Kapitola I. You can't simply order the fire not to be bored Nakonec se zde někdo ukázal a já se ohlédla na cosi, co bylo velikostně podobné dítěti, nebo... to byla nějaká choroba? Upřímně vzpomínky na rasy z minulosti byly tak obsáhlé, jako vstupní kniha do magické školy mým nynějším jménem. Skrz nákrčník jsem jen zafuněla a nechala Železnou, aby si všechno zařídila. Na co bych se nyní angažovala, navíc mi připadalo se bavit s nějakou zakrslíci trochu pod mou úroveň. No, nejenže nám toho moc neřekla, ale zmizela, otevřela nám dveře a já si tedy vyčarovala nějaké osvětlení, přeci nebudu chodit jako nějaká stařena. Normálně bych asi zaplula ihned do nějaké budovy a bez větších rozmluvy do nějaké místnosti... kdy by na Železnou zbyla aktivita placení a vysvětlování, co dělám. Ale to se ona samozřejmě musela zastavit u dvou osob, které tam vyčkávaly. Ohledně poznámek o tom, co bych si zasloužila a co ne... upřímně... o tom by se dalo dost polemizovat. Již jsem tedy chtěla jít, ale s dalším povzdychnutím jsem se otočila a šla stále se světlem v ruce k těm dvěma. Samozřejmě hned začala povídat o všem možném a já si je přejela očima se slovy: „Stačí i nějaká hospoda, kde se můžeme vyspat. Na jídle nezáleží, stačí, když tam budou mít pohodlnou postel. Na ceně též nezáleží,“ rukou s ohnivým předmětem jsem se přiblížila k nim, abych se jim podívala do obličeje a jakmile jsem tak udělala, tak jsem jen odstoupila a hlasitě si povzdychla. Železná věděla moc dobře, co bude brzo následovat. Buď se něco bude dít, nebo... můj aktuální pohled na bezdomovce, který právě usínal vedle mnou vytvořeného ohně bude brzo vypadat úplně jinak. Řekněme, že tu bude běhat jedna obrovská pochodeň bez domova a já budu dělat maximum pro to, aby osvětloval ulice minimálně dalších 5 minut... Slib, že nikoho nezapálím a neupálím zaživa stále platil, ale pro mne bylo i pádným důvodem: Nudím se. „Možná by byl čistější než za posledních pár měsíců... aspoň by umřel čistý, nemyslíš, že je to více méně milosrdenství?“ Podívala jsem se na ní a vesele se usmála pod nákrčníkem. Sice to nemohla vidět, ale aspoň věděla jedno. Pokud nebude jednat rychle, tak já si zábavu zařídím sama. Ale i toto mělo pozitivní stránku. Aspoň můj cíl možné zábavy nebyl jeden z těch dvou, kteří nás možná k Vdově odvedou. |
| |
| Kapitola 1. Obočí mi vylétne nahoru stějně jako Kaie, jen o poznání méně. Ten jeden nevycválanej, věčně nadrženej, umanutej, sprostej... nadávám mu v duchu, ale nijak jinak to neřeším. Zatím. Když se Kaia omluví z naší společnosti, jen chápavě pokývu hlavou. "Samozřejmě, na seznamování bude času dost. Dobře si odpočiňte, budu se na spolupráci s vámi těšit," ujistím ji, zpola falešně, přeci jen ji vůbec neznám. Navíc vypadá trochu jako šedá myška. Doufám že tu neochotu se družit bude alespoň kompenzovat dobrou prací, koneckonců v tomhle musíme držet pospolu. Nikdo neví, co nás čeká. Jakmile Kaia odejde, nebezpečně pomalu otočím hlavu k Ismaelovi. "Tohle bylo velmi nemístné. Doufám, že si to uvědomuješ," syknu a obrátím se ke svému poháru vína. Potřebuju se napít. Jsem naštvaná, že hned první holce, kterou uviděl, musel říct, že už nejsme svoji. A jsem z toho i zklamaná a trochu smutná. Dala jsem mu takovou lákavou nabídku (ikdyž to byl vlastně jen trik jak upoutat jeho pozornost jiným směrem) a on se stejně celý večer dívá po jakékoli jiné holce. Nebo dračici. Mám chuť trucovat. |
| |
| Kapitola I. " Nasměroval bych vás na hřbitov, protože přesně tam zamíříme. " Odpoví ti postarší muž ponuře, zřejmě vás vyčkával už nějaký čas. Dívka po jeho boku nejeví zájem o vás, vlastně o nic, krom temnoty za vašimi zády, zíraje za ně do prázdna. ( Připomíná to pár tváří z prostředí tvého starého kláštera. Smířené a odevzdané čemukoliv, co na ně svět uvalí. ) " Následujte mě. Za brzkého rozbřesku vám bude odhaleno vdovino zadání, kvůli kterému jste zde. " Pravdou je, že noc již značně pokročila. Do úsvitu může zbývat pár hodin. Zdá se, že odpočinku tak můžeš dát sbohem. " Dvaasedmdesátko, zapisuj. " Obrátí se váš průvodce k dívce. " Ke sklonku dne jsem konečně shromáždil většinu vdovou najatých individuí. Poslední přírůstky se zdají na dvě ženy, pochybného zjevu i projevu, které nepochybně budou svalem našeho úsilí. " S čímž zamíří do noci. Dívka zvaná Dvaasedmdesátka za ním, zapisujíc jeho slova. Kapitola I. Se světlem, které kryješ ve své dlani je ti ztemnělý Zakham o něco zřetelnější. Strohé stěny a masivní stavby ti připomínají starověká nekropole pouště. Desítky domků stavěných v přesných rozestupech, tvořících bludiště pro vyjící vítr. Tvé hrátky s ohněm se rázem ztratily v temnotě, ani neznámý muž se nezdál příliš ohromen tvým plamenným představením. Zakham byl chladným místem, kámen a tma byli jeho stěnami, spadajícími do propasti v nedohledném přítmí. Kámen mohl puknout, ale nikdy neshořel. Zdá se, že Zakham stál věky a hodlá v tom pokračovat. |
| |
| Uražený djin Lehce zklamaně sleduji, jak Kaia odchází a přemýšlím, jestli jsem se jí nějak dotknul, nebo je opravdu prostě jen moc unavená. Vypadá tak trochu na netykavku. No bezva. Ani jsem neočekával, že by se Rebeth můj výstup líbil. Takže jakmile naše nová společnice zmizí z doslechu, pěkně mě zpraží. Dělá jako kdyby mě neznala. Přeci jen se mě to ale dotkne a taky jí to dám znát. "Nemyslíš, že je to od tebe trochu pokrytecké? Pro tebe jsem jen společník. Ty mě vlastně nechceš a neustále mi to dáváš najevo. Ale když si chci začít s někým jiným, tak ti to najednou vadí. Dobře vím, že jsi to na mě jen hrála, abys mi zabránila jít se podívat do toho baráku už dnes v noci." Zvednu se a, ač skvělý, nedojedený steak nechám na talíři. Už to samo o sobě vyžaduje spoustu přemáhání. Dostat mě od jídla, sebrat mi láhev, nebo mě vyhnat z postele, to je obvykle dost nadlidský úkol. "Takže...madam Saagar. Můžete hádat, co teď hodlám udělat." S těmi slovy se k ní otočím zády a svižným krokem zamířím po schodech dolů a ven ze Znesvěcené oázy. Jistě, mluví ze mě alkohol, ale také horkokrevný efrít. I tak mi ale vloupačka přijde jako skvělý způsob, jak se zbavit vzteku. Bez zbytečného zdržování zamířím rovnou k okraji jezera, nad kterým se tyčí vdovin dům. chladný noční vzduch mi pomůže trochu si pročistit hlavu. |
| |
| Kdybych měla místo vlasů peří, načepýřila bych se jako sova. Samozřejmě, že mi to vadí. Žárlila bych i na suk ve stromě, kdyby se na něj jen trochu smilně podíval. Jen stáhnu rty do úzké čárky a odvrátím pohled jinam. Když se ale znovu rozhodne vykrást barák, hned se k němu otočím. "Ismaeli, nedělej to, teď na to opravdu není vhodná doba," začnu ale očividně mě neposlouchá. A nechci tady přes celý salon vyřvávat jako buran. Sleduju ho jak zmizí po schodech dolů a v hlavě se mi začnou horečnatě vířit myšlenky. Zrovna teď by se mi opravdu nehodilo, aby ho hodili do nějaké cely za vykrádání domu po nebožce Bezaduz. Nervózně klepu nehty o sklenici vína a to co mě napadá se mi přestává líbit čím dál víc. Nakonec si jen povzdychnu, zvednu se a svižným krokem opustím salon. Jen doufám, že ho ještě doběhnu. Samotného ho jít nenechám, ne když nesvítí měsíc. To radši ať zatčení skončíme oba, takhle by měl aspoň šanci se z toho nějak dostat. "Ismaeli?!" Zavolám do tmy jakmile opustím Znesvěcenou oázu. Nejsem si jistá, jestli mám čekat na odpověď, takže se rozejdu směrem, kterým si matně pamatuju, že jsme přišli. |
| |
| Kapitola I. Voda uvolní ztuhlé svaly a dopřeje oddechu po dlouhé cestě. Necítíš žádné zázračné účinky místní svěcené vody, po putování prašnou pouští je však zázrakem sama o sobě. Pramen chutná lehce slaně a chce to dát oku chvilku na přivyknutí, nejedná se ale o nic nepříjemného. Na nohou tě hladí mírný proud, který zřejmě mizí někde u konce nádrže a odnáší sebou nečistoty. Sama samotinká si můžeš plně užít luxusu parní lázně. Poté, co jsi se dostatečně osvěžila tě čeká už jen hebká postel a sladké snění. Pár hodin spánku neuškodí, před zjištěním, co se pro vás vlastně chystá. |
| |
 | Kapitola I. Pustiny chaosu Když se něčemu říká pustina tak to nemusí být zrovna pusté zvláště teď když se blíží večer.Spalující žár ustupuje chladu který nasleduje a ven vylézá veškerá havěť z nichž některá možná bude mou večeří.Chodím bosá protože to je příjemné a pohodlné,ale zde by to bylo šílenství. Ze začátku jsem si často třela prsty když jsem si narazila o kořen,ale později jsem se naučila poznat kam můžu šlápnout. Chodím po jemném písku který se mi prosévá mezi prsty a obcházím všechna nebezpečí která by se pod ním mohly skrývat.Jediný problém je vedlo které panuje přes den a rozpaluje písek takže i pro mně je nakonec chůze náročná.Ale vím proč jsem se vydala na tuhle cestu a myslím na to vždy když mně napadne co vlastně dělám v téhle výhni. Hodil kance na zem a pak pronesl: „Dnes se dobře najíme.“ Sleduji sloužící kteří zírají na toho kance aby se nemuseli usmívat na mého otce.Podobně jako já nejsou nadšení protože ho budou muset připravit. Pokrčím nos,rozhlédnu se kolem a pak se poškrábu po rameni.Jsem schopná si najít potravu a otázka osobní hygieny je ještě snadnější.A když cestuji lesem a za celou dobu potkám jen lišku či zajíce můžu chodit se svým oblečením smotaným pod ramenem.I zde bych mohla chodit tak jak jsme zvyklá takto mám ochranu před všudepřítomným pískem a dotěrným žárem. Ovšem tohle neplatí v Calimshanu,ano i já za své cesty zaslechla rčení Tyto ceny jsou příliš vysoké i na Calishitu. A když se zdá že tahle cesta nikdy neskončí půda se stane rozpraskaná,je vidět štěrk a i jisté rostliny. „Já vím je horko,ale brzy budeme na místě.Tak tohle je Zakham.“poznamenám a ukážu ho svému společníkovi. „Ale k čemu mně zde potřebují to ví jen bozi.Ano a Vdova.“ Odměním ho sušeným ovocem a pak ho vrátím zpátky do kalhot.Potom pokrčím nos,potáhnu si ramínko podprsenky a pustím ji než se opět vydám k jedné z bran.Při cestě si pojedu rukama vlasy,setřesu ze sebe písek,ale pak se zarazím nad směšnosti svého chování. Věřím že u brány je budou zajímat jiné věci než důvod mé návštěvy. |
| |
| Zázrak ke konci cesty Vychutnávám si horkou koupel. Pomalu se sesunuju v bazénku čím dál níž až mám nad hladinou už jenom tvář. Oči se mi ale čím dál víc zavírají, takže nakonec vylezu, abych se osušila a znovu oblékla. Poté se přesunu do noclehárny. Jsem tak utahaná, že vyjít točité schody zpátky do přízemí se pro mě jeví jako nadlidský úkol. Došourám se do místnosti plné pohodlně vyhlížejících lůžek a vyberu si tu nejdál od vchodu. Vyzuju boty, odhodím kožešinu a padnu do měkkých matrací. Pod polštář ještě schovám měšec s penězi a dýku. Raději být vždy připravená. Většinou spím jen na jedno oko. Tenhle zvyk jsem si nepřivezla ze severu, ten se mě drží celý můj život. Tentokrát ale usnu, v okamžiku kdy zavřu oči, velice tvrdým spánkem. |
| |
| Kapitola I. Tvé kroky se ti vrací s ozvěnou Zakhamu. Žár ve tvých žilách tě vždy dostal tam, odkud jsi musel stopovat své kroky zpátky. ( Ne že by to nestálo za to. Mnohá z úžasných, i když nemoudrých, dobrodružství tvého života se zrodila z bezhlavého ohně ve tvém nitru - Touhy dostat se do středu dění teď a nikdy jindy. ) Přesto si potřeboval čas sám pro sebe. Vzdálen od Rebeth a tvého osudu trofeje, která kráčí za svou paní, jako poslušný pes. Vykrádačka v baště zbohatlíků, by ti mohla dát přesně ten pocit napětí, který zažene starosti stranou. Vypité víno není nejlepším pomocníkem při orientaci v zakhamské spleti. Máš pocit, že kroužíš v bludišti kamenných zákoutí, potlačeného citu a vinného mamonu. Ulic se zdají stále stejné a tobě s nesmiřitelnou jistotou dojde, že dnes ke krádeži nedojde. Spatříš před sebou totiž vdovina vyslance spolu s dvěma ženami v závěsu, zřejmě ony ztracené ze stáda. První z nich přitahuje pozornost ke své tváři, její vlasy jsou totiž lososového odstínu, barvy nebývalé a provokativní. ( I když už jsi měl tu zkušenost s barvami z výtažků rostlin a nerostů, tohle bylo něco jiného. Takové barvy volily jen blázni a provokatéři - Kriminálníci, žena ti však nepřipomíná členku žádné skupiny, se kterou bys měl tu čest ) Druhá však zasluhuje pozornost, už jen pro podezřelý vzhled. Oděna v čemsi, připomínajícím zbroj, však od pohledu určeném k jinému účelu ( Na mysl přijdou mučící nástroje a kabáty bolesti, které drželi pod kontrolou nezvladatelné a vězněné, nenapadá tě ovšem, proč by se kdokoliv rozhodl ponechat si takový cejch ) V rukou svírá ohnivou sféru ozařující zákoutí Zakhamu. Dlouho jsi nespatřil ohnivou magii tobě vlastní ( Mágové Calimportu byli spíše milovníci vody a vzduchu. Čistě z pragmatického důvodu, neboť přístavní město nabízelo spoustu příležitostí pro toho, kdo vehnal vítr do plachet a obstaral příznivý příliv ) Netušíš, jak hlubokými znalostmi ohně se ohání, to co však vidíš je pouhým trikem, kterého bys byl schopen bez sebemenší námahy. V tváří tvář vyslanci se od muže dočkáš překvapivého úsměšku. " Právě včas. Nechápu, co vás posedlo k opuštění hostince a sbírání sil, přesto nás prozřetelnost svedla k sobě. " Pohlédne za tvé rameno, kde zdá se spatřil další přívětivou okolnost. " A zdá se, že s kapitánem na palubě. " Vyrazila jsi ze Znesvěcené oázy, Ismaelovi v zádech. Znala jsi jej až příliš dobře na to, aby ses nebála o jeho bezpečí. Sídlo bylo dle všeho stále obydlenou zbytkem bezaduzského klanu, jak daleko si myslel, že s krádeží dojde? Ztratíš jej v zakhamských uličkách, snad se tě nesnaží setřást. Přesto po chvíli pronásledování začneš nabírat pocit, že se točíte v kruhu. Ztratil se snad Ismael také? ( V Calimportu by se vyznal i ve věčně proměnlivém labyrintu ulic a uliček, tohle byl ovšem Zakham ) Když se však vrátíš na hlavní ulici, spatříš svůj cíl. Ismael očividně narazil na vyslance, který se naopak vracel zpět. A sebou přináší nové tváře. Od pohledu podezřelou dvojici, jednu podivnější než druhou. Tmou prosvítá pouze planoucí orb, který svírá v ruku jedna z žen ( Taková ukázka magie tebou v nejmenším neotřese, viděla jsi Ismaela využít svých schopností podobným způsobem a to kreativněji. Mnohem kreativněji. ) Zdá se, že zbytek kumpanie dorazil. " Příhodné setkání, předpokládám, že někde neschováváte tu třetí calimshánku? Nevadí. " Obrátí se k Dvaadvacítce. " Vrať se do Znesvěcené oázy a předej calimshánce pod jménem Kaia vzkaz: Hodina nadešla. Sejdeme se u vdoviny hrobky. Pak ji doprovoď za námi. V žádném případě nenech proklouznout zprávu jinému. " S čímž se Dvaasedmdesátka odebere k Znesvěcené oáze. " Zdá se, že vše je pokryto. Přidejme do kroku. " Skoro až oznámí muž čtyřčlené skupině aby se vydal dolů, směrem k jezeru. Do hlubin Zakhamu. |
| |
| Kapitola I. Byla jsi před branami Zakhamu poprvé, přesto ti zdá se štěstí přálo. Drobná dvířka byla stále otevřená, zřejmě po nedávné skupině poutníků. Uvnitř tě čeká chladivé stínoví, které stěží zakryje postavu za zamřížovanou přepážkou. A není tu sama, o něco menší právě šplhá po žebříku ke stropnímu poklopu. Vzápětí tě spatří to už se ovšem místností rozezní zvuk podobný lidskému hlasu. " Vítejte v Zakhamu, oáze zisku a kapitální pobočce Zamziho mechanických zázraků. Udejte jmé .. " Shh. " Přehluší drobná osoba dobře mířeným úderem nelidský hlas. Jedná se o ženu a k tomu z pokolení malých národů. Nejsi si jista, jestli se jedná o trpaslici, možná půlčici ( Pár půlčíků pracovalo ve službách tvého otce. Vždy se využily neboť zvládly i zadání, které by lidské ruce nezvládly spolu s přístupem do míst vzrostlému člověku nedostupných. ) " Vítejte v Zakhamu. " Pozdraví tě žena nepřítomně, zřejmě dnes měla těžký den, alespoň na to vypadá. Nepotřebuje ani slova, když přehlédne tvé vybavení a společníka zvědavě vykukujícího z kapsy. " Vdova, že? " Pronese s jistotou, když dojde k mříží, která vás dělí od Zakhamu. Zdá se, že nejsi první, kdo byl najat pro tuhle zakázku. Když jsou ti brány otevřeny, spatříš nedaleko po hlavní ulici skupinku, která se jen tak nevidí. Pětičlenné shromáždění, z něhož se jedná postava právě oddělila, nevypadá na setkání dobrého lidu Zakhamského. Zády k tobě, ozářeny pouze matným světlem ohně jsou ti jejich rysy nezřejmé, přesto rozhodně nezapadají do této pozdní noci.
|
| |
| Kapitola I. Spánek byl hladký a hluboký. Snila jsi o zasněžených dálavách Severu, jeho horstvech a hvozdech. Hleděla jsi do bledé tváře, veškerá běloba sněhu, ledu a obzoru Severu splynula v tvář. Tvář Chiro. Procitla jsi do tmavé noclehárny, přesvědčena, že stále sníš. Před tebou totiž byla bledá tvář, nikoliv však tvé mentorky. Tohle byla Dvasedmdesátka, vyslancova eskorta, která před tebou právě svírala pergamen s výrazným zápisem. Hodina nadešla. Sejdeme se u vdoviny hrobky Zdá se, že s vědomím o nemožnosti orientace v Zakhamu, natož v pozdních hodinách, Dvaasedmdesátka vyčkává, jako tvůj doprovod. Jsi sice zvyklá na pár hodin spánku, vše se však událo dosti rychle. Zdá se, že konečně dojdeš odpovědí. |
| |
| Sněhobílý sen Usla jsem okamžitě po tom, co jsem se natáhla, ani si nevzpomínám, jestli jsem se přikryla nebo ne. Cítím, jak mi vlasy cuchá ledový horský vzduch. Hledím na ty nádherné zasněžené pláně. Sice jsem na severu strávila jen několik málo let, přesto jsem se tu cítila být víc doma, než v Calimportu. Moje tvář se roztáhne do širokého úsměvu, když spatřím Chiro. Stejně krásnou a stejně majestátní, jako si jí pamatuji. Tolik bych jí chtěla obejmout. Udělám krok, otevřu oči a hledím do bledé tváře. Tahle tvář ale nepatří Chiro a mě zaplaví zklamání. Zcela automaticky se prsty dotknu amuletu zavěšeného na krku. Tolik mi chybí. Teprve nyní si ale uvědomuji, kdo to přede mnou je. Zamžourám na papír, který mi drží před nosem a kývnu, že tomu rozumím. Trochu jsem doufala, že budu mít spánku trochu víc, ale co se dá dělat. Ty peníze potřebuju. Posbírám si věci a následuji Dvaasedmdesátku pryč z oázy. Jsem trochu zmatená, z toho, že s námi nejsou i Rebeth a Ismael. Ale na nic se neptám a ona stejně nevypadá, že by se se mnou chtěla bavit. |
| |
| Kapitola I. - epilog Táhnu se za Ismaelem ve tmě tak dlouho, že mi to přijde spíš jako hodiny než minuty, a vždycky, když si myslím, že jsem ho doběhla, zjistím, že jsem se těžce přepočítala. Na svých krátkých nohách musím pomalu běžet. Musela bych sprintovat, abych s ním nejspíš v tuhle chvíli udržela krok. Dělá mi to naschvál, probleskne mi po dalším neúspěšném dopadení hlavou, nechce mě vidět, tak se mi prostě vymyká. Jakmile si ale uvědomím, že už jsem podruhé prošla stejnou uličkou (nepoznala bych to, vše tu vypadá stejně, až na pěknou, nejspíše tradiční, rytinu na kamenných zdech jednoho nízko posazeného domu), uvědomím si, že chodíme v kruhu. Pokud se Ismael ztratil, budu ztracená taky. Zamířím směrem, kde si tak nějak myslím, že by mohla být hlavní třída. Kdyby alespoň nebyla tma jak v pytli. Noc za tu chvíli v Znesvěcené oáze rychle pokročila a na mě začíná trochu padat únava. Měla jsem se na to vykašlat, jít spát a ráno si ho někde vyzvednout. Ikdyž teď nemám zrovna finance na to, abych podplácela strážné. A najednou ho uvidím, stojícího na hlavní třídě. Rychle se vynořím z jedné z postranních uliček a chci na něj zavolat, ale jakmile uvidím stojící trojici naproti němu, zarazím se. Až pak rozpoznám postavu a hlas velvyslance. Uvolním se. Nebyla jsem si jistá, co by se dělo, kdyby nás tu teď ještě přepadli. Pomalým krokem se přiblížím ke skupince, od Ismaela se držím trochu stranou. Nechci na něj teď mluvit, nepotřebuju, aby udělal scénu před dalšími cizími lidmi. Prohlédnu si jednu ženu zavěšenou za vyslancem a udržím se, abych nedala najevo, jak moc se mi její vlasy nelíbí. Jsou nepřirozené barvy, nevím jestli to znamená problémy nebo ne. Druhou ženu s její ohnivou koulí jen zlehka přejedu pohledem. Vídávala jsem horší věci než jednu ohnivou kuličku. Bezděčně švihnu pohledem k Ismaelovi, ale nakonec beze slova poslechnu a vydám se za vyslancem. |
| |
| Kapitola I. Epilog Na hřbitov? Jak přívětivé. Jen doufám, že tam nebude naše zakázka začínat i končit. Stařík už nadále není ničím zajímavý a tam mi pohled automaticky sklouzne k dívce stojící za ním. Nejprve si všimnu že není zrovna ošklivá, ale když se mi pohled zastaví u jejích oči, podrážděně si odfrknu. Tak s tou asi moc velká zábava nebude. Brr, připomíná mi má horší léta života a nesnesitelně nudnou a úzkoprsou společnost, ve které jsem je strávila. Každý svého štěstí strůjce. Pootočím se abych se v tichosti vydala za mužem, když mě upoutá Miřin výraz. Tak tohle mi ještě chybělo. Čapnu ji za stranu jejího nákrčníku a pootočím k sobě tak, aby neměla výhled ani na naše průvodce ani na bezdomovce. „Miro. Kdo kývnul na tuhle práci?“ Na tohle ani nemusí odpovídat. „A kdo se tady chce v noci vyspat bez toho, aby mu na krk dýchaly krvechtivé stráže?“ Slova doplním významným pohledem. „Pojď, vyslechnem si co má ta Vdova za nabídku, že je ochotná pracovat i s někým, jako jsi ty.“ S náznakem úsměvu na ní mrknu a lehce popostrčím dopředu. Ať to kouká stát za to, rizika se už teď zdají dosti veliká. Z tohohle města by se velmi špatně utíkalo, kdyby se něco pokazilo. A že se pravděpodobně pokazí. Dodám si s lehkým potřesením hlavy a periferním pohledem zafixovaným na Miru. Netrvá to dlouho a narazíme na další dvě osoby v tomto jinak ztichlém městě. Dle staříkových prvních slov zřejmě další zoufalci, co kývli na tuhle práci. Muže jen zběžně přejedu pohledem abych se ujistila, že nepredstavuje žádné nebezpečí. Ve tmě se nedá rozeznat mnoho detailů, i přestože Miřina světelná koule dosti pomáhá. Mnohem víc mě zaujmě příchozí žena, jenže nemám čas zjisti víc, než že se nejedná o útlého chlapce. Když vyslechnu slova ohledně nově příchozích, okamžitě se zamračím a pravačka mi pevně dopadne na mužovo levé rameno. Stisk je pevný a jistý, přesto jsem připravená v nejvyšší nouzi okamžitě udeřit na ta správná místa. „Tak moment,“ zabručím. Přívětivý tón z předchozího rozhovoru tatam. „Chcete mi říct, že na nás hodláte hodit jakousi práci, aniž bychom předtím dostali šanci k odpočinku?“ Jestli tihle dva vyšli z hospody, což už samo o sobě nedává moc smysl. Proč se tam nemůžeme taky vrátit, copak tahle zakázka tak strašlivě spěchá? V rozhořčením nad dnem bez odpočinku si ani nedokážu vychutnat krásu ženy, kterou náš doprovod označil za kapitánku. Jen periferním pohledem zhodnotím její snědou pleť a kudrnaté vlasy, které se jí divoce kroutí podél tváře. Skoro bych se na ní usmála, ale má již povážně vyčerpaná mysl se teď dokáže soustředit jen na nelibost nasměrovanou na muže přede mnou. |
| |
| Kapitola I. Dívala jsem se na toho bezdomovce, avšak na to promluvil ten muž a já pomalu předklonila hlavu jako reakci na jeho slova. Volnou rukou jsem si stáhla kápy přes hlavu a pomalu a tiše jsem si začala opakovat jeho dvě slova: „Na hřbitov?“ Oči mi zlověstně zářili, a i přes můj nákrčník Železná věděla, že se teď široce usmívám. Proč? Ten muž se mi dobrovolně nabídl jako forma zábavy svou, dle mne, urážkou. Několikrát jsem čelila tomu, že vypadám jak chodící mrtvola... ehm ehm... a nyní to bylo zveličoval ještě tím, že skončíme na hřbitově? Jak asi většina z takových, kteří se mne tak snažili nazvat dopadli? Byl tak krásný pohled jim držet obličej... slyšet je křičet a při tom z jejich hlavu dělat dočasnou ohnivou louč. Oheň v mé ruce zhasnul a já mírně rozpažila. Vypadalo to, jako kdybych chtěla, aby mne právě někdo střelil kuší a já jen ukazovala, že nemám žádnou zbraň. Ale na co nějakou studenou zbraň, když mi v žílách proudí oheň? Pravá ruka se vůči němu napřáhla a už-už jsem mu chtěla oznámit jeho osud, ale v ten moment mi Železná zajela pod nákrčník a strhla mne stranou. „Ale no-ták!“ Oči mi několikrát sklouzli směrem na toho vyslance se svou pobočnicí, nebo co to bylo. Vyslechnu si její proslov a pak jen hlasitě vzdechnu. Věděla jsem moc dobře, že má pravdu, na druhou stranu... krvechtivé stráže dýchající na krk... to znělo jako docela zábavná činnost. Přesto jsem spoléhala na jednu záležitost, která může nastat. Já se chtěla vyspat z pocitů, ale ona? Ona byla unavená z cesty a bylo mi jasné to, že pokud je někdy rozmrzelá, tak je to díky spánkové deprivaci. Opět jsem si vyvolala světelný doprovod a upravila si nákrčník, který jsem měla nyní neelegantně posunutý k bodu, kde mne můj doprovod chytil. Ostatních v dálce, kteří se na nás koukali, jsem si všimla, ale nedělala jsem si z toho nějak velkou hlavu. Na mne se koukal kde-kdo a přeci jen... sama jsem i bez Železné poutala dost pozornosti. Co následovalo potom mě ale donutilo se tiše začít smát a jak položila Železná ruku na mužovo rameno, tak jsem udělala také na tom jejím rameni a naklonila se dostatečně na to, abych ji viděla do obličeje. „Ale ale ale... že by se tady někdo nemohl vyspat? Taková dlouhá cesta přes poušť a oni si troufají nás ani neubytovat kvůli té prácičce...“ Muselo ji být jasné, jak mám asi úsměv od ucha k uchu, navzdory tomu, co mi krylo pusu. Otočila jsem se směrem k tomu, kterého držela Železná za rameno a vesele řekla: „To je v pořádku, nepotřebujeme se vyspat... pojďme rovnou k práci,“ tiše jsem se zasmála a významně kývla směrem na Železnou. Přes to všechno tu byl ale ten pocit... že mi opět vrazí takovou, že mi vyskočí čelist z pantů. Ale tak co, risk povolání a za její podrážděný výraz to více než stálo. |
| |
| Kapitola I. Epilog Na čele se mi vyrýsuje vráska. Obočí se mi ještě víc zamračí a svaly v čelisti napnou. Napjatý úsměv, který muži najednou daruji, jako by říkal: Za tohle se omlouvám i když mě to vlastně nemrzí a klidně si to zopakuji i s někým jiným. Sama přišla tak blízko. Kdyby mlčela tak si i užívám váhu její ruky na svém rameni a žár, kterým její tělo tak charakteristicky pulzuje. Jenže to bych jí předtím musela zřejmě vyříznout jazyk. Neboť ho používá naprosto špatně. Vyzývavě a uličnicky. Komu není rady… Levačkou jsem pustila hůl a bleskurychle chytila Miru za předek jejího nákrčníku. Ruku jsem napumpovala vztekem, který jsem cítila při přechodu přes poušť a vlastně už z okamžiku, že se má společnice vydala kamsi do neznáma za jakousi pochybnou prací. Prudce jsem škubla dolů a zároveň jsem jí nohou silně kopla do místa pod kolenem. Sice byla ušetřena bolesti, kterou by to jiným lidem způsobilo, ale hlasité řachnutí, které se ozve, když její tělo narazí v kovovém oblečení na kamennou zem, je mi alespoň částečnou odměnou. Odolám pokušení do ní kopnout, protože by mi to stejně nijak nepomohlo. Vlastně, mnohem radši bych udělala něco úplně jiného. Zahrnujícího postel, řetězy a mou drahou společnici přesně v téhle poloze. Zatímco je Mira stále zabořená nosem v zemi, otočím pohled, který mi k ní sjel, zpátky na staříka. „Zpátky k tomu hostinci.“ Pronesu naoko klidně, ale s drobným výhružným podtónem a v očích mi stále nebezpečně blýská. |
| |
| Kapitola I. Upřímně jsem několikrát zvažovala si prostě pořídit nové oblečení, ale vždy když jsem se k tomu dostala, tak mi všechno připadalo prostě... nevhodné. Měla jsem vzpomínku... původní oblečení bylo nehořlavé... a nynější, co jsem měla, též... když jsem dala svou hlavní podmínku, tak mi všichni řekli, že takovou látkovina neexistuje, nemají ji a bůh ví co. Proto jsem pořád nosila toto, protože mi nehrozilo jedno. A to v případě, že kdybych se pohltila vlastním ohněm, tak neskončím nahá... což by se samozřejmě Železné možná i líbilo. Když mne chytila za nákrčník, stále jsem se usmívala a dívala se do jejích očí. Už se poučila! Jednou mne chytila za horní hranu nákrčníku a já ji nepěkně provokativně kousnula do prstů. Někdy jsem byla asi až moc dětinská, ale co už. Věděla moc dobře, že strach z bolesti, ani smrti, nemám, což byla asi jedna z mých velkých (a jediných) výhod. Prudce škubla za nákrčník, který mi nyní sloužil jako krytí přes pusu, trhla a kopla mi pod kolenem. Já dopadla téměř čelem napřed na zem a samozřejmě moje oblečení mne bolelo více... než samotný pád. Navíc jsem se kousnula do jazyku... přeci jen tento nákrčník mi původně držel pusu v pozici, kdy jsem ji nemohla otevřít... sice jsem nevěděla úplnou funkci, protože jsem si to hned upravila tak, aby mi to sloužilo jen na krytí pusy před písečnými poryvy větru, ale tak co. Bohužel těch, kteří mne takto obléknuli, jsem neměla šanci se zeptat... ale asi si mysleli, že bych mohla mít nějaké nejapné řeči? Nebo... že potřebuji nějaké zaklínadla na kouzlení? Ale co už, to je minulost. Některé hrany se nepříjemně opřely o mou kůži a bylo překvapení, že jsem si po celém těle neudělala různé řezné rány díky ostrým železným hranám. Tato slitina byla schopná vydržet můj oheň bez toho, aby se začalo deformovat, a tak menší pád nebyl problém ani v nejmenším... jen mne se o to hůře zvedalo. Přední ostrá hrana nákrčníku mi udělala menší šrám vedle nosu, kde pomalu začala vytékat podezřele až černá krev, kterou jsem si slízla hned, jakmile mi dosáhla ta kapka na rty. „Heh... to jsem čekala, že mi jednu vrazíš a já se proletím přes půl města...“ začala jsem se pomalu sbírat ze země, pozorující její nohu, aby mne ještě nekopla do břicha a já se tady nekutálela jak sud z nějakého svahu. To jsem vážně zapotřebí neměla... |
| |
| Nové tváře Měl jsem pocit, že cestu do oázy jsme našli velice snadno. Vždyť Zakham přeci nemůže být tak velký. Jenže teď jsem se motal bludištěm úzkých uliček a nebyl schopen trefit správný směr. Zatracené víno. Zatracená Rebeth. Vůbec jsem se neměl od svého prvotního úmyslu nechat zviklat. Když projdu už podruhé kolem jednoho a též domu, dojde mi, že vdovin dům dneska už asi vykrást nestihnu. Konečně se vymotám ze spleti ulic na něco, co vypadá jako hlavní třída. Dokonce zahlédnu bránu, kterou jsme jen před několika hodinami do města přišli. No konečně. Takže jezero a dům musí být... Můj pohled však upoutá něco zcela jiného. Zahlédnu totiž Balzamovače s Dvaasedmdesátkou. A očividně nejsou sami. To vypadá, že našel zbytek party. Očividně dvě ženy. Tu s prapodivnou barvou vlasů jen krátce přelétnu pohledem. Daleko víc mě zaujme ta druhá. Poutá na sebe pozornost už jen svým oděvem, plamen v jejích dlaních je pak už jen bonus. S tebou bude určitě sranda. Se zájmem k nim zamířím. Než však stihnu dojít, z jedné z bočních ulic se vymotá Rebeth. Trochu mě to překvapí. Šla za mnou? To zjištění mě potěší, i přesto, že jsem se na ní do téhle chvíle zlobil. Moc nejásej, taky by tě mohla přinutit lézt po kolenou až zpátky do Calimportu. Elfka se ode mne ale drží trochu stranou. Těžko říct, jestli proto, že je nasraná, nebo proto, že se bojí, že to budu já, kdo vypění. Balzamovač je očividně potěšený, že nás vidí. To se máme vážně vrhnout do práce hned teď? To musí být vážné, když nás nenechá počkat do rána. Jen tedy krátce přikývnu. Koutkem oka pozoruji ty dvě ženy. Nejsem si jistý, jestli se milují nebo nenávidí. Bude to asi něco jako já a Rebeth. Donutím se k nějaké té zdvořilosti a oběma ženám kývnu na pozdrav. "Rád Vás poznávám. Bylo by skvělé, kdybyste se navzájem nepozabíjely. Dost možná vás budeme ještě potřebovat." Pro jednou si odpustím všechny ty vtipné narážky a nevhodné návrhy, které Rebeth tolik štvou. |
| |
| Kapitola I. Zakham Jdu tak rychle jak je to možné a na konci už skoro běžím.Má kapsa se otřásá což můj společník to nelibě sice nese,ale já nechci riskovat že budu muset nocovat venku.Jistě byli tu i jiné způsoby jak se do města dostat,ale zde v této pustině to nevidím moc pravděpodobně.Nakonec se na mně štěstí usměje když se mi nakonec podaří dostat se k otevřené bráně.Zřejmě nejsem jediná kdo sem takto pozdě putuje,možná obchodníci nebo tuláci.Uvnitř konečně najdu příjemný chlad a taky dvě osoby.První osoba mně přivítá,ale ta druhá jí přeruší.Pak si mně prohlédne zatímco já si prohlížím tu postavu za zamřížovaným oknem než se můj pohled stočí k té druhé drobné postavě. Tak tohle bude zajímavé i když ona asi nebude říkat s pohoršeným výrazem:„Madam prosím oblékni si něco vhodnějšího.“ Žena měla zřejmě těžký den a já se jí ani nedivím (rozhodně ne zde).Přikývnu když žena přejde rovnou k věci,je docela pravděpodobné že nejsem jediná komu Vdova učinila stejnou nabídku.Když se zvedne mříž a já můžu vstoupit do Zakhamu prohlédnu si neobvyklou skupinu která stojí na hlavní ulici. Zřejmě nejsem první a nejspíš tu můj vzhled nikomu vadit nebude. Přejdu ke skupině která shromáždila na hlavní ulici a každého si prohlížím zatímco čekám až se někdo vyjádří co vlastně má být náplní našeho úkolu. Ne vedle ženy s růžovými vlasy a druhé té v podivném oblečení vypadáme my ostatní celkem normálně. Rádoby vtipnou poznámku jednoho muže ignoruji protože až se přestaně věnovat těm dvěma ženám přijdu nejpíš na řadu já. |
| |
|   Kapitola II. Ismael, Rebeth, Lilian, Kaia, Železná, Mira Když světla zhasnou Když dostala vaše výprava směr, hodlal jsi následovat. Pracička se začala konečně rýsovat a ta jsi ji nemínil ztratit, natož o ni připravit Rebeth. Svébytná skupina, která se zde shromáždila, mluvila sama za sebe. Blázni, dobrodruzi, ztracenci, přesně ta sebranka, která vezme vysoká rizika. Od vdoviny zakázky jsi ani nic jiného nečekal. Netušil jsi do čeho s tím šel zbytek, ale tohle nebyla tvá první prácička. Sám sebe bys hodnotil, jako nejzkušenějšího skupiny, možná i vhodného vůdce. Právě teď přicházela chvíle, kdy bylo třeba chopit se vedení, nebo nenápadně zapadnout do davu a hledět si svého. Každopádně je třeba vědět, s čím od ostatních počítat. Nikdo z nich se nezdál přímím nebezpečím pro tebe nebo Rebeth. Balzamovač byl nečitelný, jednou jednal se zvyklosti starého muže, podruhé z náhlého impulsu, který chápal jen on sám. Společnost kterou si držel mu na důvěryhodnosti také nepřidala, tahle Dvaasdmdesátka byla zatracené číslo, nedokázal ses dostat za ten prázdný pohled ( Tvé dosavadní odhady se točily okolo vysloužilého otrokáře, kterým by Balzamovač mohl dost dobře být. Jeho obor ranhojiče a prazvláštní společnost, však činily věci složitějšími. Rozhodně skrýval víc, než dával znát. Ze tvé zkušenosti se ti nejnebezpečnější našli za tváří všednosti a prosté nenápadnosti ) Dvojice žen, která se k vám připojila byla další záhadou. Obě vypadali na potomky prostředí, kterému jsi kraloval i ty - Calimportské podsvětí se svými podvodníky, prodejnými děvami a hrdlořezi, tyhle dvě ale rozhodně nevypadaly na kurtizány. Růžovovlasá budila dojem pouliční rváčky a divokého živlu, zato světlonoška se svou neobvyklou zbrojí a temperamentem, byla neřízenou střelou. ( Neznal jsi skoro nikoho, kdo by praktikoval ohnivá umění, až na pár vysoce postavených čarodějů Calimportu. Pokud se tahle ženština dokázala vyhýbat jejich touze po učednících, nemohla být úplně k zahození. ) Když se začnete blížit k místnímu mauzoleu, zbystříš. Světla města jste nechali za sebou a blížíte se ke břehům jezera zastavěnými příbytky zesnulých. ( Většina větších calimshánských měst měla vlastní nekropole, většinou však bylo umístěno ve vlastní čtvrti. Toto bylo nebývale otevřeno do města ) Nová zas vzplanou Ohnivé představení ve tvé dlani mravenčí pod kůží. ( Necítíš žár, ale čirou energii proudící tvou paží. Přímo do malého slunce, které ti tančí při konečcích prstů. Prostý trik, tvému oku skýtal nádheru pulsujícího plamene ) Osvětluje okolní ulice, které se svažují blíže k hlubinám města. Netrvá dlouho, než je nahradí labyrint hrobek a náhrobků. Světlo vlévá nový život náhrobním sochám a obětinám předkům, které s postupujícím krokem mizí zpět do tmy a zapomnění. I s ohnivou bouří ve svém nitru si připadáš nepatrná oproti trpasličím monumentům z bronzu a kamene, které se tyčí k poctě předkům. Cesta tímto hřbitovem působí s nádechem tajemna, až posvátna s mlhou zdvihající se při březích jezera. " Když jsme s madam Bezaduz začínali, nečekali jsme takové .. komplikace. Samozřejmě se postarala o všechno, jako to zvládla vždy. Se zbytkem klanu za krkem a splátkami za nespočet půjček v nedohlednu zbylo pouze jediné východisko. Madam musela zemřít. " Pustí se váš zachmuřený průvodce do dalšího monologu, když zatočí k rozložité budově, tvaru menšího zikkuratu, stupňovité věže - Vdoviny hrobky. Jako motýl noci za světlem V doprovodu Dvaasedmdesátky jste se vydali směrem k dolnímu Zakhamu. Míjeli domy a domky, až jste dorazily k okrsku mrtvých - Zakhamskému mauzoleu. Místní vzduch je vlhký a chladný, zařezává se do kostí s náruživostí severské řeky. Hrobky v trpasličím stylu skýtají pohled na kulturu podzemního národa se svými monumenty a pomníky ( Snad kdysi by teď byl čas na řádné vykrádání hrobek, nyní však nebylo času nazbyt. Hrobky byli spíše malými pevnostmi, než svatostánky, jistě skýtali nejednu nástrahu na neopatrného zloděje ) Nedaleko spatříš světlo, které ozařuje skupinu poutníků. Muže v čele s jistotou poznáš, zdá se však, že vaše skupina má pár přírůstků. Ve tmě těžko odhadovat, je třeba připojit se blíže, což ti Dvaasedmdesátka svým stálým tempem umožní. Blížíš se ke skupině právě tehdy, když dorazí k rozložité hrobce, která ti jaksi napovídá, komu může sloužit za místo posledního odpočinku. Útočiště Následuješ vyslance kamennými oblouky, které podbírají stupňovitou hrobku nebožky Bezaduz. Jeho slova poodhalují odpovědi, přesto budí další otázky. Zdá se, že se snad odmlčí navždy, než pokračuje v osvětlení situace. " S přispěním mé maličkosti se to mohlo uskutečnit. Bylo však potřeba útočiště, místa, kde bychom mohli střádat své plány a připravovat návrat. " Pokračuje, přičemž vyjme z hávu klíč kuriózního tvaru. Pasuje přímo od bran hrobky, které se bez sebemenšího zavrzání otevřou ( Všímáš si, že hrobka byla vybavena nedávno, zřejmě včetně dveří ) Když sestupujete po schodišti do temnot hrobky, můžeš si jen domýšlet a spojovat vyslancova slova. Odpověď přeci musí čekat na konci schodiště. Hrobníkova práce Když sestoupíte po schodišti do temnoty, prosvícené miřiným ohněm, spatříš menší sál se sarkofágem uprostřed. Prostý a s pár rytinami od pohledu hostí tělo trpasličí velikost. Se sloupovím po stěnách, mají stíny přehlídku, tancující kolem světla, jako roj groteskních můr. ( Prostor to byl posvátný, přesto v jiném smyslu než kláštery se kterými jsi měla tu zkušenost. Všechno zde dunělo hymnem mohutné tíhy, budící pocit, jako pod mnoha mílemi kamene ) Povšimneš si množství darů v podobě dobře uskladněného jídla a pití, šperků i věcí dění potřeby, které zcela zaplnili prostor kolem sarkofágu. " Tak, kdo se postará o víko? Madam by měla vydržet ještě několik dní, ovšem dal jsem ji silnější dávku. Čím dříve bude na nohou, tím ji bude liběji. " Vybalí lahvinku pečlivě jištěnou v kůži. Zdá se, že vdoviny plány, předběhly i ta nejdivočejší očekávání. Únikový lék Po celou dobu se držíš v pozdí, následuješ družinu až do samotného nitra hrobky. Stařec ve vedení nedal nijak najevo to, že by si byl vědom tvé přítomnosti, přesto jsi nejsi jist, jestli se prostě jen nezajímá a nemá tě dávno přečtenou, jako poslední přírůstek. To co zaslechneš uvnitř ti připomene cosi z vlastní minulosti, když jsi zachránila svého věrného společníka. Použila jsi prostý trik, tinkturu z bylin, která jej poslala do hlubokého spánku, ne nepodobného smrti. není lepšího úniku. Zdá se, že nejsi první ani poslední kdo přišel na podobné řešení. |
| |
| Živá nebo mrtvá? Procházíme potemnělým Zakhamem a míříme stále blíž k jezeru. Postupně si prohlédnu všechny členy naší skupinky. Tahle partička se mi docela líbí. Daleko méně se mi už ale líbí představa, že se s nimi budu muset dělit o odměnu za odvedenou práci. Nejvíc pozornosti samozřejmě věnuji té, která si hraje s ohněm. Hezké triky, ale tohle bych svedl taky. Odolám však nutkání začít se předvádět a abych si to pojistil, a nic mě nesvádělo, vrazím ruce do kapes. Jdu vedle Rebeth ale nemluvíme spolu. Ona je naštvaná na mě a já na ní. No, naštvaný je silné slovo. Ale rozhodně nemám v plánu prolomit své uražené mlčení. Jen ať elfka vidí, že i já mám city. Nebo spíš ego? Ať tak či tak, dotklo se mě to. Konečně to začíná být zajímavé. Zakham jsme nechali za zády a před námi se rozkládá rozlehlá nekropole, postavená na březích jezera. Mohutné trpasličí hrobky a mohyly působí jako malé pevnosti. V dobách dávno minulých jsem se párkrát k vykrádání hrobek uvolil. Dobrý pocit jsem z toho ale nikdy neměl. Mrtví si dle mého zaslouží svůj klid. Balzamovač se zastaví u veliké hrobky. Z jeho slov začínám mít pocit, že to s vdovinou "smrtí" není až tak žhavé. Sestupujeme do temné hrobky a na mě dýchne zatuchlý vzduch. Sejdeme po schodech do rozlehlého sálu, v jehož středu stojí kamenný sarkofág. Rozhlédnu se po téhle partičce dámiček. Po zralém uvážení se rozhodnu být za gentlemana. Zapřu se o těžké kamenné víko, kámen se pomalu, centimetr po centimetru pohne až se zaduněním dopadne na zem. Se zájmem nahlédnu dovnitř. |
| |
| Hrobka Dvaasedmdesátka mě provádí úzkými uličkami Zakhamu a já za ní klopýtám tmou. Tady se ztratit, tak mě už nikdy nikdo nenajde. Tohle město je hotové bludiště. Calimport byl taky bludiště, jenže tam jsem se narozdíl od Zakhamu vyznala. Tady jsem jednoduše ztracená. To je pro zloděje dost nežádoucí. Ulice města ale brzy necháme za sebou a já zaslechnu tiché šumění vody. Uvědomím si, že jsem celou dobu klesaly a teď musíme bát nedaleko jezera. Jdeme po jeho okraji a já náhle zahlédnu ve tmě světlý bod. Moje průvodkyně míří přímo k němu. Napínám zrak, konečně jsme dostatečně blízko abych zjistila, že je to skupina lidí a světlo drží v rukou jedna z nich. No, už jsem v životě viděla i podivnější věci. Mezi nimi rozpoznám i své dva nové společníky - Rebeth a Ismaela. Tak tady jsou. Připojím se ke skupině právě ve chvíli, kdy Balzamovač otvírá dveře nějaké hrobky. To se mi dvakrát nezamlouvá. Na hřbitově se necítím dvakrát dobře a ještě vstupovat do nějaké hrobky? Uprostřed noci? Klidně bych si to odpustila. V tomhle ale očividně nemám na výběr, takže jen s tichým povzdechem následuji ostatní. Jdu opatrně, jediné světlo má v rukou ta žena v divném brnění a já bych nerada po těchhle schodech sletěla po hubě. Konečně se dostaneme do sálu s kamenným sarkofágem. Nejsem si úplně jistá, jestli jsem to pochopila správně. Ale když vidím, že se Ismael jal otvírat sarkofág, pochopím. Takže vdova je naživu. Takhle se zbavit dluhů, to je chytré. I když rozhodně není první, kdo to udělal. Opřu se o jeden z kamenných sloupů opodál a ruce si založím na hrudi. Se zájmem sleduji, co se bude dít. |
| |
| Lehce se otřu pohledem o Ismaela, když napomene ty dvě nezřízené střely. Trochu mě to zaskočí. Má to být ukázka síly? Nebo se prostě jen opravdu nesnáší? Tak jako tak, chování té růžovovlasé se mi přestává líbit, mohli by s ní být problémy. Doufám, že se dokáže ovládat v přítomnosti ostatních. Opětuju její krátký pohled a následuju Balzamovače po Ismaelově boku. Nemám vůbec chuť mluvit. Jsem unavená, trochu otrávená a dusím v sobě ten zbytek dotěrného pocitu, který, ikdyž si nechci nic připouštět, je žárlivost. Nemůžu říct, že bych byla na Ismaela naštvaná. Prvotní afekt mě přešel ještě předtím, než jsem vyběhla z Oázy. Spíš jsem měla jen starost. Trochu k němu natočím hlavu a pootevřu pusu ve snaze něco říct, ale pak ji raději zase zavřu. Nebudu něco tak choulostivého řešit před ostatními. Jakmile nastane vhodná příležitost, promluvím si s ním. Takhle bych akorát vypadala jako pokrytec, rozebírat osobní věci před ostatními, zatímco jsem ho přesně za to sjela v Oáze. Za pochodu poslouchám Balzamovače a začínám už pomalu ale jistě něco tušit. Jakmile ale vejdeme do hrobky (která je na můj vkus až moc nová), začínají mi postupně zapadávat jednotlivé kusy skládačky do sebe. Člověk, který by věděl, že umírá, by nenechal výstavbu vlastní hrobky na poslední chvíli. Přehodím si přes ramena šátek, který mi po cestě do Zakhamu kryl hlavu a teď mě alespoň trochu hřál. Noci v poušti byly opravdu chladné. Obrátím se za kroky za námi a poznám Kaiu, povzbudivě se na ni usměju. Není to její chyba. Není to její chyba. Ismael po ní vyjel. Ne ona po něm. Není to její chyba. Stejně mě to ale pěkně nahlodává. Měla bych se probrat. Vlezeme do hrobky a se zájmem se koukám okolo sebe. Výzdoba je... ucházející na to, že stavba byla postavena ve spěchu, nebo to tak alespoň odhaduju. "Nafingoval jste její smrt," prohlásím klidně, jakmile víko sarkofágu dopadne na zem. Můj hlas se dutě odráží od zdí okolo nás. O krok dva ustoupím od hrobky, nemám ani v nejmenším chuť podívat se dovnitř, i když je teď jisté, že tam mrtvola nebude. Šátek si přivinu těsněji k tělu. Teď by se mi hodilo Ismaelovo teplo. |
| |
| Kapitola II. Odolala jsem pokušení rozdrtit mužovo rameno v prstech. Jen jsem ho náhle pustila a zaťala ruku v pěst. Ta mi neklidně cukala a pokud jestliže se Mira ozvala s jakoukoliv další poznámkou na můj účet, přitáhla jí už konečně přímo v obličeji. Samozřejmě, že jsem byla zvyklá překonávat nejrůznější příkoří a splnit zadaný úkol, když jsem ho jednou přijala. Ale tohle hodně smrdělo. Smrdělo to jako přesně ten typ práce, kterému jsem se vyhýbala. Jako hromadná otročina někde v dole, kde je naprosto jedno, jestli bačkorami zaklepe ta s růžovými vlasy, nebo ten zrzoun. Nebyla jsem ráda spotřební zboží a podle toho jsem si zakázky většinou vybírala. No, teď někdo očividně vybral za mě a běda, jestli to dopadne špatně! To je jí to říká, když nemusí spát! Zabručela jsem si neslyšně pod vousy a nahlas neřekla nic. Věděla jsem, jak by to skončilo. Marně. Naprosto marně a akorát bych se možná ztrapnila před partičkou lidí, jejichž hromadnou přítomnost budu muset přinejlepším několik dní, přinejhorším několik týdnů snášet. Po cestě jsem se snažila spíše starce nepraštit, než že bych měla čas přemýšlet nad něčím dalším. Třeba nad svými novými spolupracovníky. Místo, kam jsme zamířili, zvedlo mou náladu jen částečně. Znalým okem jsem prohlížela monumenty tyčící se kolem nás. Výkvěty trpasličí práce. Místo bylo majestátní, ale pochmurné a jaksi mrtvé. Což bylo pochopitelné, ale dle mého názoru jsem si teď zasloužila něco víc, než pár kostlivců a chladný mramor. „No bezva, není nad to pracovat s mrtvolou.“ Ušklíbla jsem se Miřiným směrem, ale moc humoru v tom nebylo. Chtělo se mi spát. A když se mi chtělo už opravdu spát, bývala jsem mrzutá. Konečně jsme došli na místo posledního odpočinku naší zaměstnavatelky. Musím říct, že jako trpaslici jsem si ji nepředstavovala, ale budiž. Víc mi spíš vadily ty řeči o dluzích. Co teda za naši práci dostaneme, přívětivé slovo? No nebylo by to poprvé, co jsem za něco takového pracovala, ale sama a vždy se to kromě slov pojilo i s dalšími výhodami. V žaludku mi zakručelo. Po cestě jsem počítala s hostincem, ale pravda, už jsem dokázala vyžít i s menším přídělem jídla. Pokrčila jsem rameny a když chlapík pustil sám do víka sarkofágu, suverénně jsem natáhla ruku a mezi připravenými obětinami vybrala něco, co vypadalo nejčerstvěji. Zakousla jsem se do velkého kusu ovoce a ani se neobtěžovala nahlížet dovnitř sarkofágu. Jestli to, co naznačoval stařík byla pravda, tak se s touhle Vdovou již velmi brzy setkáme osobně. |
| |
| Kapitola II. Co když se někdo přepočítal? Nebyla by to velká smůla? Musela jsem se tiše smát, když jsem viděla ruku mé partnerky a nebyla bych to já, kdybych si neodpustila nějakou tu poznámku. Sice jsem se před chvílí ještě chtěla vyspat, ale takovéto momenty dokázaly zažehnout mé vnitřní plameny. „Ber to z té lepší stránky! Budeme si více podobné!“ Široce jsem se zazubila, a to mne již zvedla ze země a skoro zavrčela, protože jsme měli čelo na čele. Zvedla jsem ruku a stáhla si pořádně svůj nákrčník. To jest jen abych ji dala menší pusu na nos a provokativně vyplázla jazyk a počkala, až mne pustí. Mírně jsem se upravila a prstem setřela mou vlastní krev, kterou jsem měla rozmáznutou na obličeji. S ohněm v ruce jsem pokračovala a koukala se spíše do ohně než po okolní výzdobě. Přeci, oheň sám o sobě byl nekonečnou ozdobou tohoto světa, tak na co potřebovat nějaké sochy, že? Navíc, myšlenka mít sochu mne vždy štvala, takže asi tak. Samozřejmě, že Železná si nemohla odpustit též jednu poznámku... a tak jsem já zpomalila a tiše řekla: „Myslíš sebe drahá? Přeci jen ten nedostatek spánku se na tobě začíná projevovat!“ Vrátila jsem ji hozenou ránu, aby mi ji mohla, popřípadě oplatit... i když jsem si byla vědoma jednoho. Pomsta bude, a to až někdy, až se dostane jejímu tělo nějaký ten spánek. Nyní už vypadala moc vyčerpaná na to, aby dělala něco před spánkem... ale kdo ví. Jednou jsem ji podcenila a ona mne prohodila otevřeným oknem a já měla noční koupání v tamní řece. A musím říci, že to bylo to poslední, co jsem v ten moment chtěla dělat. Nakonec jsme ale vstoupili do hrobky, která vypadala poměrně... no, nóbl. Sice jsem moc nevěděla, jak by má hrobka vypadala, kdybych byla mrtvá, ale to byl jen menší detail. Svou ruku s ohněm jsem natáhla tak, aby byla před Železnou... ale proč, to je ta správná otázka! Abych ji spálila? Nikoliv. Abych ji zahřála? Nope. Abych všem ukázala ty ospalecké kruhy pod očima? Možná... ale hlavní důvod byl, že kdykoliv z ovoce něco ukáplo, tak to oheň pohltil... A upřímně? Ten pohled pro mne nyní byl více zajímavý než mrtvá Vdova, kterou asi nějak budeme oživovat. Oheň jsem dokázala korigovat tak, aby nespálil tu jedinou, která byla na mé straně a zároveň dokázal vymazat tu kapičku z existence. Ach, jaké maličkosti mi stačí k radosti. „To bude srandy, jestli se tady někdo přepočítal s tou dávkou čehosi a dotyčná Madam bude mrtvá, nemyslíš Železná? Jít takovou štreku, jen abys viděla další mrtvolu!“ Než mne ale chytla nebo mi vrazila další, tak jsem elegantně zachránila situaci: „Ale ale... budeš se moci zase hned jít vyspat!“ Široce jsem se usmála a snažila se ji nějak uklidnit... jedna věc byla šťouchat do sršního hnízda, druhá věc byla ta, nechat se jimi pobodat. |
| |
| Kapitola II. Nepravá mrtvola a nevtipná ohňonoška Gnómové a trpaslíci,tyto dvě rasy které spojuje mimo některých věcí spojuje hlavně zlato a drahokamy,proto se dalo čekat že se sešli právě zde.Přestanu si prohlížet město a prohlédnu si skupinu která se zde sešla dost odvážná nebo hloupá na to aby s touhle nabídku souhlasila.A pak se konečně ujme slova ten kdo nás má zavést za Vdovou,jen je zvláštní že nás vede do místa kde jsou hrobky. No,ale nebyla by to jediná záhada ... Stařec kráčí před námi a zřejmě trpí samomluvou,ale často bývají nejnebezpečnější ti od kterých by jste to nečekali.Dát jenom na první dojem není dobře což často zjistili ti kteří se rozhodli uposlechnout výzvu kterou můj vzhled vyvolával.Mohutné mohyly trpaslíků vypadají působivě a i když hrobka ke které nakonec dojdeme byla zřejmě postavena a vybavena ve spěchu přesto na mně udělá dojem.Když dorazíme k sarkofágu kde Vdova odpočívá tak se mi potvrdí mé předchozí tušení i když zde v poněkud působivějším provedení. Oběma nám byl určen osud o který jsme nestáli i když ten její byl horší.Přece jen doba je zlá a zákazníci jsou všelijací zvláště v Calimportu. Jediné co toho obchodníka naštvalo bylo že si musel hledat náhradu aniž by bylo dosaženo původního cíle.Ale zase nebyl překvapený ohledně mého přání protože tohle se u někoho s mým zaměřením se to dalo čekat.A protože (pokud nepočítáme Balzamovače) je tu pouze jediný další muž takže je jasné kdo sarkofág otevře aby mohl Balzamovač Vdovu probudit.Já se rozhodnu následovat příkladu té s růžovými vlasy a zatímco koušu ovoce pronesu s pohledem upřeným k sarkofágu. „Tady měl zřejmě někdo podobný nápad.“ Můj pohled potom stočí k její zvláštní společnici a po její poznámce protočím oči.Tak tohle bude ještě zábavné a skutečně vtipné bude až se ty dvě začnou prát přímo zde. |
| |
| Kapitola II. Zapřeš se do kamenného víka, které jde odsunout vcelku hladce. Píď po pídi se před tebou otvírá temnota sarkofágu a ty zahlédneš siluetu postavy - Když v tom tě udeří do tváře rána z nitra rakve. Vyveden z rovnováhy absurditou situace zavrávoráš pár kroků zpátky se solidně uděleným úderem. ( Trpasličí pěsti byli věcí pověstí, dosud jsi však žádnou nepocítil na vlastní kůži. Nikdy se ti nevydrápaly až ke tváři ) " Madam, jsem to já! Jste v bezpečí. " Ozve se Balzamovač zezadu, když přistupuje ke kamenné rakvi. Z té se pomalu vydrápe mátožná žena, která má pár let i na trpaslici.
Tvůj opatrný ústup se vyplatil, s tváří namačkanou k rakvi by tě možná potkal ismaelův osud. Když se Vdova vyhrabe doslova z hrobu spatříš postarší trpaslici, která by za lepších podmínek nejspíše působila velmi zachovale. Teď ovšem vypadá, jako po pitce spojené s týdenní temnou celou. Oděna v purpurovém pohřebním rubáši, který je nejspíš dražší než většina tvého šatníku, se opře o okraj sarkofágu a vydechne s chraplavým hlasem. " Zapisuj. Odlehčit víko, mosazný plech. Nikdy kámen. " Což Dvaasedmdesátka, která dorazila s zcestovalou calimshankou, horlivě zapisuje. " Odpusťte madam. Podcenil jsem vaši trpasličí fyziologii. Pro příště zkusíme koncentrovanější dávku. " Ošívá se Balzamovač, při pohledu na strhanou Vdovu. Zdá se, že trpaslice překonává nejen vaše představy.
Při pohledu na trpaslici se ti vrátí vzpomínky na impozantní trpaslíky Severu. Ne až tak svou výškou, ale výdrží, která předčila většinu lidí. Vdova toho byla živým důkazem. ( Ač žena, je její podsaditá stavba známkou trpasličího pokolení. Houževnatostí a robustní stavbou by si nezadala s většinou calimshánských mužů, přesto ji neschází jistá noblesa, když ne ladnost ) Ze spadavého proudu temně hnědých vlasů na vás hledí bledě modré oči. Když se narovná a přehlédne vás i místnost, může ti být něco pod rameny a skoro se rovná drobné Rebeth. " Vidím, že má nabídka nezněla nadarmo. Jsem Abel il Bezaduz, pro vás Madam nebo Abe, nikdy Vdova. " Prohlásí s pohledem přes přítomné. Pak usedne k pootevřené rakvi, jako k poradě.
Citrus, který s chutí zkousneš, se nese po jazyku s kyselkavou šťávou a nahořklým koncem. Se slupkou se neobtěžuješ, musela si už zkousnout horší příkoří. ( Mirou nahřátá šťáva k osvěžení příliš nepřidává, přesto dodává překvapivě příjemnou kouřovou dochuť ) Když však přehlédneš krátké představení, situace se hned zdá zajímavější. Sarkofág se stal jakýmsi provizorním stolcem ve středu místnosti. Když Balzamovač zažehne pochodně po stěnách, nejspíše pomocí příručního křesadla, místnost se stane jevištěm stínu a světel i bez miřina přičinění. Po krátké výměně slov mezi Vdovou a vyslancem se madam Bezaduz obrátí na vás. " Dobrodruhové zblízka i zdaleka. Jistě toužíte po odpovědích, prahnete po zisku a kořisti, která vám právem náleží. " Odmlčí se krátce, načež ji na tváři vzplane šibalský úšklebek. " To já také. Mohu vás ujistit, že o zlato, drahé kameny, ženy a víno nebude nouze, neboť našim prvním cílem, není nic jiného, než zakhamská Bronzová banka. " ( Trpasličí banky byli proslulé svou nedobytností, dokonce si se nesetkala se zkazkou o žádné, která by byla v Calimshanu vyloupena. Trpasličí zámečnictví, tvrzená vrata a labyrinty hloubené v podzemí zaručily bezpečí investorů. A jejich cenných investic. )
Když už sis myslela, že tě tma znudí k hrátkám s ohněm, začalo se vše ubírat k zábavnějšímu. Vdova se dala s dostatečnou čiperností k zasvěcení celé skupiny do svých plánů. Zdá se, že by z toho mohlo kápnout nemalé jmění, a co je důležitější - Spousta nepředvídatelného vzrušení. " Nejde o krádež v pravém slova smyslu, mají tam přeci uloženo mé jmění. Zbytek mého klanu si však myslí jinak a jejich slovo je zde zákon. Bude zábavné vzít si co nám právem patří mému strýci přímo před nosem, spolu s pár cennostmi, které stejně jen sbírají prach. Budeme potřebovat značné prostředky. " Tetelí se madam nad svými plánem. Má v oku jiskru, kterou dokážeš řádně docenit. Záblesk slasti nad rozdmýcháním výhně, kterou necháš volně hořet, dokud nepromění svět v barvité divadlo šance a šílenství. " V druhé části naši zakázky, se vrátíme domů. "
Tvůj trs šťavnatých plodin přijde s občasnou peckou k chuti, svlažuje hrdlo a zanechává lehkou trpkost na patře. Překvapivě tuhle plodinu neznáš, snad ji má Vdova z dovozu. " Zbytek klanu mě má za mrtvou, a tak to musí zůstat. I mrtvá však můžu způsobit řádnou paseku. Vkradete se do mého sídla a uštědříte mé vypasené rodině duchařinu, jakou nezažili. " Pronese pobaveně Abel, zřejmě už jen to pomyšlení ji přináší potěšení. " Kdokoliv se cítí na to vyhnat ten zpropadený klan z mého domova, v mém zesnulém jméně, má mé sympatie. " Rozhlédne se s očekáváním kolem sebe. " Tak co mi můžete nabídnout? " |
| |
| Madam žije Tvář mi zkroutí pobavený úsměv, když Ismael dostane po držce. Nemáš být tak zvědavý. Se zájmem si prohlížím trpaslici, která se ze sarkofágu vynořila. Být tam zavřená asi nebylo moc příjemné, vdova vypadá dost ztrhaně. Otřesu se při myšlence, že se tam nechala zavřít zcela dobrovolně. Klaustrofobií sice netrpím ale po takovémhle zážitku bych možná začla. Vdova si nepřeje být nazývána vdovou. Každý asi máme nějakou neoblíbenou přezdívku. Zapátrám v mysli, jak mě to nazýval Hakim a pak tyhle myšlenky násilím zatlačím hlouběji do mysli. Ještě bych se při vzpomínce na něj naštvala. Konečně se dozvídám, co po nás Abe vlastně chce. A nemohlo by to být lepší. Vykrást banku...vykrást trpasličí banku. Mohla bych si snad přát něco lepšího? Dokonce mě to zaujme natolik, že se odlepím od zdi, o kterou se opírám a přistoupím trochu blíž. "To je ale hodně nebezpečný podnik. Je potřeba získat plány budovy, zjistit, jak se střídají stráže, vymyslet únikovou strategii, nejlepší by bylo mít někoho uvnitř, pro případ, že by se to zvrtlo. Chtělo by to nějakou trhavinu a to ani nemluvím o tom, že klasické zlodějské náčiní v tomhle případě určitě stačit nebude. Takže do začátku určitě potřebujeme kapitál, abychom všechny ty věci mohli sehnat." Okamžitě se mi vybaví, jak jsem podobnou loupež plánovaly v Luskanu. Chuť, vyrazit do akce zcela nepřipravená a vybavená pouze vlastním nadšením, ze mě Chiro vymlátila hned na začátku. Doteď si pamatuji, jak jsem dlouhé noci seděly a plánovaly všechny možné scénáře, abychom nic neponechaly náhodě. Tep se mi zrychlí při myšlence, že tady je další trpasličí banka, dost pravděpodobně plná pastí a nástrah, a já mám možnost jít jí vyloupit. |
| |
| Na přání naší Madam Nakouknu do sarkofágu a v další chvíli dostanu ránu. Zapotácím se a sprostě zakleju. "A to bylo za co?" Rozladěný náhlou ztrátou rovnováhy i důstojnosti. Lehce uraženě tak odstoupím, pro případ, že by kolem sebe chtěla Vdova dál mávat pěstmi. Ukřivděně si založím ruce na hrudi ale nedokážu potlačit zvědavost, když nám začne Vdova vykládat o svých plánech. Už při první části se tetelím radostí. Tohle určitě není to, co by si přála Rebeth, ale rozhodně je to něco, co bych si přál já. Vloupačka! Tak se přeci jen dočkám. Druhá část jejího plánu je skoro stejně lákavá, jako ta první. Děsit lidi? Ale beze všeho. Děsit trpaslíky? S největším potěšením. Ani nevím, která z těch dvou věcí mě láká víc. Jít se vyřádit do banky, nebo vyrazit podpalovat trpasličí plnovousy. S nadšením se otočím na Rebeth, co tomu říká ona. Jenže to už se ozve Kaia a celé to pokazí tím, že by chtěla vloupačku naplánovat. "Ale no tak. A co trocha improvizace? To tě nikdo neučil?" Ušklíbnu se na ní. Ke krádežím jsem nikdy nepotřeboval víc, než jsem zrovna našel po kapsách. Tak proč na tom něco měnit? |
| |
| Kapitola II. Přijde mi to v tu chvíli jako nějaká hraná komedie, na kterou jsem chodívala se dívat. V jednu chvíli prostě stojí nad sarkofágem a ve druhou má skoro zlomený nos. Zastihne mě to naprosto nepřipravenou, musím vyprsknout smíchy. Zvučné a hlasité "HA!!" se odrazí několikrát od stěn a já se ho rychle rozhodnu ne moc šikovně zamaskovat jako zakašlání. Stejně se ale dál uculuju jako měsíček na hnoji. Poslouchám Madam. Na to že byla ještě před chvílí zavřená pod těžkým víkem sarkofágu vypadá celkem čile. Ačkoliv vypadá velmi staře, potěší mě, že je tu konečně někdo, komu se můžu dívat do očí aniž bych si musela mermomocí lámat krk nebo stoupat na špičky. To je nedůstojné. Zachytím Ismaelův pohled a už už otevírám pusu, ale Kaia mě předběhne. Strašení trpaslíků mi ale přijde jako mnohem lepší nápad. S mojí postavou bych jim byla tak akorát a mohla bych je děsit klidně celou noc. Její nápad se mi ale zamlouvá. Ráda mám věci naplánované. "Já s ní třeba souhlasím," prohlásím a nastavím dlaně do obranného gesta. "z tohohle bychom se nejspíš vyplatit nedokázali," pokrčím rameny nakonec. "Co mě ale zajímá víc, Madam," začnu, zatímco se obrátím k trpaslici, "je spíše to, na co kotví u břehu ta loď. Zatím vím jen o tom, že chcete vyloupit banku a vyštvat vaše příbuzné." |
| |
| Ona žije Chápu že když tu někdo musí být zavřený tak mu to moc na náladě nepřidá,zvlášť když uvidí cizí obličej.A protože on je asi zvyklý že mu ženy padají k nohám musí to pro něj být docela šok. Poznamenej,tohle se mi nebude líbit.Těmto lidem jsem se snažila vyhýbat a teď tu jsem s někým kdo se samotnou esencí všeho před čím jsem utekla. Zjistím že Vdova je přezdívka kterou jí nejspíš dali ostatní a která se vyslovuje jen v její nepřítomnosti,ale nikdy ne před ní.A když potom zjistím že naším úkolem je vlámat se do banky tak i když ostatní jsou z toho natěšení já mám chuť se otočit a odejít. Proč nezkusit něco snadnějšího?Třeba vykrást nějakou hrobku? Ovoce je docela dobré a zatím co ho nabídnu i svému společníkovi uvažuji zda se nemám vydat zpět do Calimportu.Jistě by to bylo stejné riziko možná i menší.Další otázku kterou vdova položí však nechápu protože už byla jistě zodpovězena a já se nechci opakovat. I když ta druhá možnost vypadá přijatelněji.Možná se při tom strašení nebudou ohlížet po jistých věcech které se ... ztratí. "Dobrá tak tebe necháme improvizovat zatímco my budeme čekat venku."odpovím na otázku našeho jediného muže. Potřebujeme plán,zatraceně dobrý plán pokud vůbec máme uspět protože na rozdíl od někoho zde,já tu nerozhazuji peníze jako by to byli korálky. |
| |
| Kapitola II. Vykrádači hrobů Pro mou smůlu a zklamání byla dotyčná jaksi živá. Jaká by to byla sranda, kdybychom sem přišli takovou dálku jen na prohlídku místa posledního odpočinku nějaké ženy, která byla kýmsi. Samozřejmě začala hned remcat, a to ještě k tomu toto byla fingovaná smrt! Ale tak co, aspoň si zkusila, jaké to je. Bolest zad, hlavy a krku byla jaksi-taksi normální. Musela jsem se zasmát a řekla: „Jasně Trpaslice,“ při čemž jsem odolala neskutečné chuti ji nazvat vdovou, ale její rasová náležitost musela být dočasně dostatečným pojmenováním. Madam nebo Abe? Nah, na to jsem ji neznala a dokud ze sebe nevypustí to, co chce, tak je pro mne Trpaslicí ať se ji to líbí nebo ne. Poznámku o tom, po čem toužíme jsem si tentokrát nechala pro sebe. Přeci jen Železná si na penězích nechávala záležet a moje aktivity většinou peníze nepotřebovali. Občas jsem sice zabloudila do knihovny ale i když chtěli poplatky, tak byly nevelké. Většina byla ráda, že jsem jim tam nic nezapálila, přeci jen, knihy hoří moc dobře. Přesto v sobě měla tu jiskru pro život a zapálení, bez které by takovéto akce asi nešli. Znělo to jako dost velká zábava, zábava, kterou mou přítelkyni dost naštve, jakmile to odkývnu. „Já s tím souhlasím. Sice bych tyto záležitosti řešila někde jinde, než zrovna na hřbitově, ale jestli tady z vaší místní hrobky chcete udělat místo, odkud se vše bude organizovat,“ pokrčila jsem rameny a nechala tedy ostatní mluvit. Jako jediná jsem tady ukazovala asi to, co umím... i když to byl laciný ohnivý trik, jak vytvořit jakýsi oheň v ruce, ale co už. Všichni ostatní mělo plno otázek a já jen čekala, až sem přijde nějaká stráž s tím, že vykrádáme hroby... Aspoň by se i ostatní předvedli, co umí, nebo... nebo bych z někoho mohla udělat prach. |
| |
| Kapitola II. Tvé zhodnocení situace strhne pozornost, Madam tě přehlédne s novým zaujetím, zatímco si zřizuje středisko na víku rakve. ( Krom krásného kusu tapisérie, která zobrazuje Zakham s kartografickou přesností a rozhodně nebyla mezi obětinami náhodou, si morbidní stolec dozdobí sbírkou pohárů umístěných na určitých místech. Už za tuhle ,,mapu,, bys u překupníka dostala dobrou cenu, nemluvě o mnohých cennostech, které jsou součástí vdoviny pohřební výbavy ) " Zdá se, že znáte své řemeslo. Bronzová banka je vyzbrojena pojistkami a opatřeními mimo možnosti prostého paklíče, ten parchant Zamzi se postaral o to, aby jedna z jeho zakázek měla jméno. " " Pokud jde o prostředky .. " Rozhlédne se Madam po své posmrtné výbavě. " Jsme vybaveni na posmrtný život vyšší třídy, překupníci z Fazet bazaru by jej měli proměnit na světská svody, které tak potřebujeme. Otázkou je, kdo se vydá rozměnit pozůstalost po nebožce. " Zakření se na vás Vdova s novým elánem. Kapitola II. [/i]Když se začnou odvíjet první plány a dohady, jsi ve svém živlu. Nic neosvěží tak, jako řádně uspořádané shromáždění, kde se stanoví strategie. ( Kde v Calimportu byla řádná obchodní diskuze vzácností, povětšinou se nesla na vlně nucené zdvořilosti, ďábelské byrokracie, a bezmoci všech zúčastněných, se zde zdálo, že můžeš zazářit. Už teď jsi odhadla hodnotu prodejné pozůstalosti - S takovou byste si nejspíš mohly najmout i žoldnéřský oddíl, který vykrade Banku za vás ) " Co se týče nastrčeného člověka v samotné Bance - Ti zazobaní bankéři jsou neúplatní. Taky aby byli, sedí na zlaté žíle Zakhamu. Pokud bychom ovšem dovnitř propašovali někoho, koho neznají. Cizince, zaujatého v investici do zlata či drahokamu nebo pověstném bezpečí jejich sejfů - To by byla jiná. " Upře na tebe madam Bezaduz zvědavý pohled. " Co myslíte vy, madam Saagar? Jste přeci ženou moře i obchodu, jako taková se musíte umět vypořádat s každou překážkou. " Zeptá se Abe důvěrně. " Vaše zvědavost vás ctí. Vskutku jsem nechala postavit loď při pobřeží Zakhamského jezera, nehodlám totiž strávit své ,,vzkříšení,, v téhle drahokamové díře. Výprava však vyžaduje prostředky a .. vyřízené účty. Nerada odcházím od rozdělané práce. Soustřeďte se na získání zisku, jak je ostatně vašim oborem. Vaše otázky budou zodpovězeny, prozatím vězte, že nás ještě čeká dlouhá cesta "
Rokovalo se a plánovalo, což jaksi nesedělo tvé impulsivní povaze. Ne že bys byla netrpělivá, přeci jen jsi čekala smrtelně dlouho, přesto jsi šla radši k činu než sáhodlouhému plánování, které se mohlo zvrhnout během minuty. Zaujala tě snad je zmínka o trhavinách, které měl jaksi blízko k tvému planoucímu srdci ( Calimshan byl baštou alchymistů, kteří ve svých nevětraných laboratořích spájeli nové substance a trhali staré na kusy - Tuhle část jsi měla nejraději. Na černých trzích se dala skoupit žíravina, která nahlodala zámek, třaskavý prach, který odvedl pozornost, ale skutečně účinná výbušnina, to bylo něco jiného. Něco takového chtělo zkušeného výrobce se stabilním přísunem surovin ) " Když jde o trhaviny, myslím, že zde máme někoho přes výbuchy. " Pohlédne na tebe Trpaslice. " I když bych ze slov soudila na rasového specialistu, zdá se, že vy a oheň jdete ruku v ruce. Nějaké návrhy, jak v Zakhamu trochu rozdmýchat jiskru?" Kapitola II. Plány se před tebou svíjí, jako exotická tanečnice - Tohle vypadá na pořádnou práci. Nejsi jsi zcela jist, kde by se tvá zkušenost uplatnila více, zdali při vloupačce dosud nevídaných rozměrů, nebo přišlápnutí pár plnovousů. Rebeth zdá se už z profese směřuje k Bance, přesto by vám oddělené mise mohly prospět, vaše poslední konverzace neskončila v nejlepším. " To nás vrací k našemu druhému problému - Zbytku bezaduzské sebranky, která se usadila v mém domě. Sjeli se ze široka daleka, aby si jako supi utrhly kus z mého majetku. Mé sestry, strýc a další vzdálená ramena rodiny se budou rvát o dědictví. Taková věc se u trpaslíků snadno táhne týdny. Čekám nejméně tři ,,ověřené,, protichůdné verze závěti, kterou jsem ani nenapsala, několik ,,nehod,, a spousty trpasličího piva z dovozu " " Vnést strach do ziskuchtivých, pivem posilněných srdcí, se může ukázat jako nemalý problém. Jsem zvědava, kdo se jej ujme. " Pronese Abe s neodbytným očekáváním.
[/b]Spánek ti klížil víčka, přesto jsi nemohla polevit - Plány byli v plném proudu. Vyhlídky byli zajímavé, zdá se, že Mira má možnost využít svůj potenciál i trochu konstruktivně. Co se týče tebe, netušil jsi, kam dříve skočit. Jednalo se o lákavé zakázky. " Přesto je mi situace uvnitř vlastního sídla neznámá. Kdybych též dokázali dostat dovnitř pár oči, nebylo by to k zahození. " Začne k tobě Vdova sklouzávat pohledem. " Povězte, drahá. Z vašeho vzhledu soudím, že jste světaznalá. Co kdybyste se ujala role mé tajené milenky, nárokujíce si část dědictví? Vypadáte přesně na ten typ, který si má rodina představí pod nemravnou společností, kterou si vydržuji. " Přeměřuje si tě Madam s narůstajícím nadšením. " Nejen, že byste se dostala přímo do středu dění, ale navíc se skutečnou ručně psanou závětí v rukou. " Tlemí se na tebe Vdova. Není divu, že žádný z manželu nepřežil tuhle ženu.
Všechno začíná zapadat dohromady. Každý přispěje svou troškou, s podporou Abe a Balzamovače, by se to snad i mohlo podařit. Přemýšlíš však nad vlastní rolí v tomto plánu. Je pravda, že s pomocí svého společníka se dostaneš na mnohá místa, nejsi si však jistá, zda-li je Banka to pravé. Na druhou stranu, čím bys mohla vyděsit mokem tvrzené trpaslíky? " Tak, zdá se, že začínáme směrovat naše úsilí. Budeme potřebovat týmy i jednotlivce, kteří obstarají vše potřebné. Řekněte tedy, kdo z vás se vydá dobýt Bronzovou banku? A kdo se postará o zbytek bezaduzského klanu? " |
| |
| Kapitola II. Agent Tajná milenka 007 Moc dobře jsem věděla, že je několik typů lidí. Jedni vám naslibují hory doly, a ještě půlku království k tomu, a nakonec jste rádi, že jste si zachránili zadek. Další vám nabídnou to samé, ale když dojde na lámání chleba, musíte čapnout celý bochník a utíkat setsakramentsky rychle a daleko. Ten třetí, čili lidé, kteří, v mezích poctivosti calimshanského národa, opravdu za vykonanou prácičku vyplatí to, co slíbili. Když jsem si teď prohlížela tady Abe, nemohla jsem se nepousmát na jejím elánem. Bude ale elán opravdu stačit k tomu, abych odsud odcházela v jednom kuse a nejlépe ještě s plnými kapsami? O zážitky jsem se rozhodně nebála, tech se už teď klubala celá řada, ale zda se mi podaří opatřit si nějakou další zajímavou věcičku, to zůstávalo ve hvězdách. Pokud se Madam podaří vylézt výše na politickém řebříčku moci, mít splněnou prácičku pro dalšího vlivného člov…trpaslíka by mi rozhodně neuškodilo. Bedlivě jsem naslouchala pomalu se rozbalujícím plánům jednotlivých akcí. Abe jistojistě nelenila a od nuly začínat nebudeme. Pohledem jsem uznale přejela další věci nashromážděné zde v kobce. Osahat si některé z těch cenností, jen abych cítila jejich mistrovskou práci, hebkost, či se kochala jejich detailností, za to bych se rozhodně nezlobila. Ale správné smlouvání o ceně řádným způsobem nikdy nepařilo mezi mé největší přednosti. Mnohem raději jsem neshody v mnou a jejich nabízených cenách řešila kapánek radikálnějším způsobem. A to by tady zajisté přitáhlo nechtěnou pozornost. Ale nadruhou stranu, apoň bych se dostala k rozmanitým věcem... Nemusela jsem váhat dlouho. Zkoušet prodat ty věci by mohla být zábava, ale Abe mi najednou poskytla možnost užít si zábavu daleko větší. Pohled, který se celou dobu držel spíš pasivnějšího výrazu, se najednou rozzářil, skoro jako by mi na tvář zasvítilo slunce. Tajná milenka, nic nového pod sluncem, ale mnohem častěji jsem před rodinnými příslušníky prchala, než abych se jim šla vysmívat do tváře. Tahle změna se mi velmi zamlouvala, až na ten fakt, že si na milenku budu jen hrát. I když jsem vdovu stále poslouchala, přejela jsem ji důkladným pohledem a ušklíbla se. Abe nebyla žádné mláďátko, ale kdy mě tohle zastavilo. „Pokud je tohle první, co vás při pohledu na mou osobu napadlo, má zářná Abe,“převalím její jméno dráždivě na jazyku, „tak to abych se skoro až začala červenat,“ odvětím jí s okouzlujícím úsměvem. „Za předpokladu, že si budeme moci osamotě někde v klidu sednout a Vy mi povyprávíte něco málo o sobě, jsem Vám v tomto plánu plně k dispozici.“ Vyseknu drobnou úklonu, zatímco pohledem jiskřícím zaujetím setrvávám v jejím obličeji. |
| |
| Jak vyloupit banku? Jen lehce pokývu hlavou. Nějaká taková opatření jsem očekávala. Trpaslíci jsou, co se zlata týče, velice obezřetní. Na druhou stranu, pokud by to mělo být příliš jednoduché, asi bych do toho nešla. Na práci s Chiro jsem milovala ten adrenalin. Možná bude příjemné, když si to trochu připomenu. Tahle zakázka je pro mě jako šitá na míru. Ještě jednou se rozhlédnu kolem sebe. Má pravdu, stačí prodat pár kousků odsud a budu si moci dovolit prvotřídní zlodějské vybavení. "Myslím, že by nebyl dobrý nápad, abych nejprve vyrazila prodat Váš majetek, pak za utržené peníze nakoupila zlodějské náčiní a poté ještě vyloupila banku. Nerada bych se nechala sebrat za takovou hloupost, jako je vykrádání hrobů." Zcela kategoricky odmítnu, že bych to snad měla být já, kdo vyrazí zpeněžit tyhle poklady. Okamžitě mi začne v hlavě šrotovat, co všechno je k takové akci potřeba a o čem Abe mluví s ostatními příliš nevnímám. |
| |
| Strašidlo Ani nejsem příliš překvapený z toho, že se mnou Rebeth nesouhlasí a raději se přidává na stranu Kaiy. Ušklíbnu se. "Vždyť to říkám pořád, že s tebou není žádná sranda. Ale jestli to chcete takhle, tak se Vám pod nohy plést nebudu." To se radši ujmu té druhé prácičky. Ostatně to zní daleko zábavněji. Při tom můžu dostatečně využít svoji kreativitu a nemusím se omezovat nějakými hloupými plány. Navíc platí, že kde jsou trpaslíci, tam je vždycky spousta alkoholu. "Já se toho strašená chopím velice rád. Trochu jim pobyt ve vašem domě znepříjemním." Šklebím se od ucha k uchu a vyseknu před Madam hlubokou poklonu. Jak těžké to může být? Bude stačit pár triků a ještě rádi na nějakou pozůstalost zapomenou. Navíc jsem návštěvu Vdovina sídla plánoval už od samého počátku, takže tímhle rozhodnutím jen navážu na svůj původní záměr. Madam si určitě nevšimne, když se tam pár věcí ztratí. Spokojeně si promnu ruce. Já bych klidně vyrazil hned. Co hodlají dělat ostatní mě celkem nezajímá. Možná ještě Rebeth, ale vím, že se o sebe elfka dokáže postarat. Strach o ní mít nemusím. |
| |
| Kapitola II. Potichu sleduju Abe a ruce si založím na prsou. Chci mít od tohohle řečnění trochu odstup a nadhled, jak jinak to lépe říct než řečí těla? Potřebuju si v hlavě projít spoustu otázek a nalézt na ně odpovědi dříve, než na nějaký plán kývnu. Postupně ale zjišťuji, že Abe to má všechno celkem dobře promyšlené. Samozřejmě je tam spousta prostoru na improvizaci a zlepšování. Střelím pohledem na Kaiu a zpátky na Abe. V tichosti přemýšlím, co bych takhle narychlo sesnovala za ten nejlepší plán, jaký může být. Nechám Vdovu domluvit a pak se přikloním ke Kaie. "Mohla bych... ti nějaké peníze půjčit, samozřejmě pouze půjčit. Nakoupíš za ně nejprve náčiní, nebo seženeme nějakého poslíčka. Půjdeme proměnit majetek lady Bezaduz do Fazetu, vrátíme se do banky, vykrademe banku. Jedna překážka by byla pryč," prohlásím zamyšleným polohlasem a kousnu se do rtu. "Těžší spíš bude odvést pozornost, ať jsou mé vyjednávací, obchodnické a... byrokratické schopnosti jakkoliv dobré, nebude to stačit na to, abych k sobě přitáhla pohledy i ostrahy. Která tam zcela jistě bude čekat," utrousím trochu pochmurně. Nejraději bych se teď vyvalila do kupky polštářů v Znesvěcené oáze, kouř nekouř, víly nevíly. Začíná se přese mě valit ospalost a ačkoliv bych jindy dokázala vytasit desítky směrnic na zmatené trpaslíky-bankéře, teď rozhodně nesvedu pomalu ani myslet. Už jen z téhle krátké myšlenky mě začíná bolet hlava, nehledě na to, že se mi od lebečních stěn začíná rychle odrážet divná poznámka slečny Růžovovlasé. Nejspíš je jako Ismael, taky skočí po všem, co dejchá. Musím si jen odevzdaně povzdechnout. "Chtěla bych plány banky, pokud je tak dobře zabezpečená jak říkáte, a z toho co jsem viděla ze Zamziho... zázraků, musím usoudit že nebude lehké se do ní jen tak dostat." |
| |
| Jdem na to Už dřív jsem měla pocit že to není dobrý nápad a tento pocit od setkání s Balzamovačem neustále sílí.Sice mi přišlo divné čím bych já mohla prospět,ale v této hrobce všechno přímo sálá tím abych to vzdala (protože tohle je společnost které jsem se snažila vyhýbat).Už teď se mi objevují lepší místa,tam kde vládnou kněží nebo čarodějové neboť s těmi se dohodnu spíš. Navíc vím že by v té bance neuvěřily že jsem jedna z nich.A já bych nerozdýchala bližší styk s tou elfkou protože tohle není můj svět,už ne ... A tak zatím co se rozděluji role já se nestačím divit,ano já nepopírám prospěšnost styků (a pořád bych ještě byla schopná v určitých situacích jednat),ale zde bych musela postupovat způsobem který nechci.Co se týká možnosti vloupat se do banky pořád si myslím že to není dobrý nápad.Zlodějinu nechávám na svém společníkovi (to byl taky způsob jak si zajistit nejen zásoby bez vydřidušských cen),ale tohle je úkol pro otrlé zloděje. "Dobře tak já se přidám k tomu strašení."odpovím nakonec protože hlavní podíl asi neodvedu já,ale ten muž s rudými vlasy.U mně bude stačit přidat se už k rozjetému nápadu a navíc tam bude spousta drobností které Vdově nebudou chybět. Tady je určitě místo kde se dají prodat kradené věci,mám pocit že bylo samo zmíněné. |
| |
| Když chtějí výbuch... Měla jsem jen pár vzpomínek na výbušniny a zrovna ty by se nedali nazvat pozitivními. První bylo něco z dětství, nebo spíše mládí, kdy jsem testovala jak moc mne ovlivní výbuch, který nevyvolám já za pomocí své magie. Řekněme, že plnou silou a já jsem si díky tomu podle všeho zlomila tehdy obě ruce, velice zajímavá vzpomínka. Hlavně, když jsem si pamatovala jen tu bolest a mlhavě všechno ostatní. Druhá byla již ta, kdy jsem nechala něco vybuchnout a jaksi se mi nedařilo něco zničit. Sice se nikomu nic nestalo, ani nevím, co jsem chtěla nechat vyletět do povětří, ale... nebyla to pozitivní vzpomínka hlavně díky neúspěchu. "Nejsem proti používáním výbušnin do doby, dokud budu vědět jak fungují a budu to já, která je nechá vybuchnout," pokrčila jsem rameny, protože když tomuto bylo tak, mohla jsem aspoň oheň vytvořený výbuchem strhnout bokem a sama si neoddělat část obličeje. "Přesto se tady s tímhle připojím k tomu vyhrožování, sice mi tady slečna... Vyspím-se-s-kýmkoliv zakázala nechat vybuchnout místní doly, ale jestli by to dokázalo odvést pozornost aby se tady druhý buřič dostal tam, kam se má dostat... tak jistě ten zákaz padá. Viďte slečno?" Slečnou jsem myslela samozřejmě Železnou, které jsem dala široký zubatý úsměv a prostě brala to, že ona si bude někde popíjet víno a já s rudovlasým budeme někde dělat nějaké představení. Jestli se k nám ještě někdo přidá... asi s tím nemám problém. Hrát si s ohněm může každý a jestli se spálí? Jejich chyba. |
| |
| Kapitola I. Hurá! rozjásám se a zamávám ručičkama, když se přede mnou otevřou dvířka, kterými já projdu s obrovskou rezervou, ale pro Naana jsou jako, kdyby je někdo vyrobil přesně pro něj a ani o píď víc. |
| |
| Kapitola II. Abe se nad tvým požadavkem po plánech banky pouze pousměje. " Kdybych měla plány, nebylo by třeba plánovat. Banka je bludištěm vybudovaným za dob zamziho zašlé slávy. Byla jsem své bohatství shlédnout mnohokrát, přesto si myslím, že i bankéři pouze následují vyšlapané cestičky a předávané postupy. Pokud plány existují, budou pod zámkem samotné banky. " " Pravdou je, že dostat se pomocí lsti přes bankéře a úředníky bude snadné, proto tu nejste. Teprve v útrobách banky, kde vyčkávají spící kontrapce ,, Zamziho zázraků ,, vás čeká pravá práce. Stroje stvořené v zamziho šílenství budí strach i u samotných bankéřů. " Přehlédne vás Abe šibalsky, jakoby sdílela duchařskou historku. ( Ve skutečnosti se očividně snaží odvést pozornost od váhy situace, snad aby vám dodala odvahy. Alespoň z toho, co se ti daří usoudit. ) Kdo ví, co číhá v útrobách Bronzové banky.
Zatímco se rokovalo, rozjímala jsi nad každým udělátkem a trikem, které by výs mohlo dovést blíže k vysněnému bohatství. Z úvah tě vytrhne jen rebethina nabídka, kterou bude třeba zvážit. ( Severské sejfy byli často trpasličí výroby, nebyli ti tudíž naprostou neznámé. Věděla jsi tedy, že to nevypadá dobře. Každý trpasličí řemeslník si nadmíru pyšnil své pověsti, každý zlomený zámek byl plivancem na jeho jméně. Netušila jsi, jaké kvality dosahoval místní Zamzi, pokud však dosahoval severského standartu, máš se na co těšit. ) Nejspíš by jsi se zámečnickým náčiním a dostatkem času vypáčila většinu, kterou jsi znala z ,,domova,,. Za předpokladu, že podmínky budou vhodné a řemeslo alespoň náznakem příbuzné. Neuškodilo by nabrat svítilnu, olej, nejlépe i lupu ( V Zakhamu, městě drahokamů přeci musí mít klenotnické kukátko ) Možná i krapet kyseliny na houževnatější železo, nebo zarezlé zmetky. Přesto si nemůžeš být jista s čím se budeš potýkat, práce tohoto zamziho ti byla prozatím neznámá, bude třeba být připravena na všechno. Výzva a neznámo, však bylo tím, co udržovalo Chiro příčetnou po staletí. Tvá mentorka by nikdy neuhnula před novou výzvou, jakkoliv cizí a nejistou. Zdá se, že ti její příklad přijde brzy k duhu.
" Naberte si, co ruce unesou. Bohatství mé hrobky je vám k vyplenění, snažte se jej tratit uvážlivě. Hlavu můžete složit v Znesvěcené oáze, věrohodném podniku, jehož majitelku znám osobně. Veškeré jeho pohodlí je vám k zakusení na můj účet, berte to tedy jako část své zálohy. " Obrátí se k vám Madam, když domluví s Rebeth. Rozhodně ti neuškodí trocha času v rakshetině pohostinství a hora bohatství před tebou též nevypadá špatně. ( Již sis vyhlídl pár pěkných kousků, zejména tepaný nátepník, který si svým tradičním calimshánským ornamentem slunečního kotouče jistě najde kupce, aniž by vzbudil příliš pozornosti. Též rudé turbanové plátno z jemného hedvábí, snad i elfské výroby, Rebeth by mohla vědět. A v neposlední řadě nenápadné náušnice, které však zdobí černé perly Mečového moře, přepychový šperk. Rebeth by si líbil. ) " Dávám vám tři dny na potřebnou přípravu, získání prostředků a známostí, které nám vydláždí cestu k cíli. Užijte svých schopností a spolupráce v zájmu zakázky, po třech dnech čekám hlášení. Pokud budete mít dotazy, Balzamovač je vám k dispozici. " Pokývne na mlčenlivou postavu vašeho průvodce, který se prozatím drží v pozadí. Vše jde zatím lépe, než sis představoval, už teď káplo dost a co teprve ke konci. Tahle prácička se začíná pěkně rozjíždět.
Podzemní kobky banky nebyli místem pro tebe. Zakham byl místem kamene, a ty jsi byla ženou zeleně, pláně a lesa. Přesto bylo místo, kde se mohl držet život i tady. Zakhamské jezero přímo ve středu města, muselo být oázou života, zrovna tam, kde stálo sídlo Bezaduz, jak jsi si odvodila. Nemohla jsi sice děsit svou stavbou ani povahou, zato obrátit prostředí proti trpaslíkům samým. Inu, ještě jsi neviděla trpaslíka plavat. ( Život vod a hlubin ti byl sice z ruky, přesto ne naprosto cizí. Voda byla všude, tůně a potoky živily každý les a ty jsi znala alespoň prosté obyvatelstvo chladného světa pod vodou. Možná že tahle Rebeth, která jevila o mořeplavbu zájem, by ti mohla být ku pomoci. ) Jen si zde ustálit místečko, kde najdeš své spojení s přírodou, klid a mír. Sevřené ulice ti až příliš připomněli. ( Kámen byl sice součástí přírody a někteří ze znalců se jim zabývaly, rozhodně byl však příliš neosobním na tvůj vkus. Holdovala jsi spíš živějšímu prostředí, tam bys měla být ve svém živlu. ) Stačí jen uklidnit mysl a přijít na způsob, jak dostat trpaslíkům vodu do bot.
Zdařilo se odvést pozornost, Trpaslice nad tvou odpovědí pozvedne obočí a pohlédne tvým směrem. "Dolů se nedotýkejte, jsou klíčovou součástí našich plánů, alespoň ty opuštěné drahokamové. Zbytek si nechte. " Utrousí, jakoby dělila bochník chleba. Pravdou je, že bys dokázala připravit nejedno třaskavé překvapení, jak jej však zaobalit do půvabného hávu děsu? Ač nerada, nejspíš tu bude třeba jist míra koordinace, neboť výbuch na prahu, rudovlasý na střeše a milenka v zajetí trpasličí famílie, bude akorát důvodem ke zbrojení. Tentokrát je třeba soustředit plamen tam, kde to nejvíc pálí. Uvědomuješ si, že máš v rukou větší výbušninu, než by ti mohl dopřát kterýkoliv obchodník - Celé měst vroucí svým životem, kde se začíná schylovat k bouří. Jediná, co musíš zajistit je, že budeš stát v jejím středu.
Sleduješ, jak se každý chopí své role, přitom však víš, že sis ukousla tu nejlepší. Vždyť kde se tak snadno sejde povinnost s příjemným? Abe se nad tvou provokativní odpovědí pouze ušklíbne, a pokračuje v přívalu odpovědí. " Berme naše první setkání prozatím za ukončené. Ti kdož mají dotazy, nechť zůstanou, zbytek se jistě s chutí pustí do práce. " Pokývne na shromáždění, než se obrátí k tobě. Odzátkuje jednu z uložených amfor, které se dostali do výbavy nebožky a nalije si štědrou dávku průzračného moku. " Na vás, drahá, budu potřebovat něco silnějšího. Co přesně si představujete, že potřebujete pro svou roli vědět? Bývala jsem nechutně bohatá žena, která ráda drahokamy, trpasličí pálenku a dlouhé předehry. Co víc vám mohu říct? Jen se ptejte, mluvím o sobě dosti ráda. " |
| |
| Z nouze zámečníkem Jakmile Vdova zmíní, že plány v podstatě neexistují, začnu se mračit. Ta banka by se taky mohla stát pěknou pastí. Chtít vykrást banku je riskantní podnik, jenže tohle je trpasličí banka. To je ještě o úroveň výš. Pomyslím na svou milovanou učitelku a to mi dodá odvahy. Chiro by nikdy před takovou výzvou neustoupila. Rozhlédnu se kolem sebe. Za věci, které tu má Abe připravené, k věčnému odpočinku, nebude problém sehnat perfektní výbavu. Otočím se na Rebeth. "Pokud bys byla ochotná sehnat mi peníze, ráda si výbavu poté koupím sama. Ale nechci na sebe poutat příliš velkou pozornost. Úplně stačí, že se v tomhle městě budu pokoušet nakoupit zlodějské náčiní." Štve mě, že tu nemám žádné kontakty, ani známé obchodníky. Teď bych to ostatně měla složité i v Calimportu, ale pořád lepší, než se snažit zorientovat na černém trhu v téhle díře. Budu si prostě muset vystačit s málem. A taky oprášit vyháčkování zámků. Obávám se ale, že tohle spíš bude o trpasličích pastech a jejich zatracených hlavolamech a hádankách. To nesnáším. |
| |
| Kapitola I. Notný moment dáš odpočinout Naanemu i sobě samotnému s výhledem na spletitou mechaniku strunoví a soukolí, které automaton od pohledu pohánějí ( Nejsi si zcela jist, jakým principem automaton pracuje. Rozhodně se jednalo o pokročilou gnómí mechaniku, nejspíš by ses musel dostat dovnitř abys odhalil taje stroje ) Drobný dýchánek ti ovšem přeruší náhlé zazvonění. Zprvu zmaten hledíš na postavu tvé velikost zjevíce se zdánlivě odnikud, dokud si nepovšimneš stropních dvířek za zamřížovanou přepážkou. Vyloupne se z nich mladá gnómka ( Odhadoval bys tak k padesátce ), oděna v praktickém pracovním oděvu s připnutými nástroji běžné údržby a vlasy staženými do drdolu. Přeměřuje si tě velkýma očima a opatrným pohledem, který však po zjištění, že jsi spřízněný gnóm krapet okřadne. K tvému mírnému překvapení přejde do plynulé gnómštiny. " Nechť je vaše cesta lemována drahokamy. ( Jak by se dal hrubě přeložit tradiční gnómí pozdrav ) " Těší mě vás poznat pane Waii, Mia Zamzi. " Ukloní se gnómka zdvořile. " Přicházíte za obchodem? S čím, mohu-li se ptát? " Osloví tě dívka se všemi poctami a zdvořilostními frázemi náležícími gnómovi tvého věku. Zdá se upřímně potěšena z příchozího stejného pokolení a od pohledu se jedná o mechanice zasvěcenou gnómku. Jakého to zřízence tu v Zakhamu mají. |
| |
| Kapitola I. … bych, u Garlova neexistujícího vousu, přísahal, že tu ten Amž byl. přebíhám od jedné brašny k druhé a tím se trochu zahřeju, zatímco Naane, kdovíkde objevil kousek jakési pouští byliny a snaží se jí spořádat. Od jedné z brašen vzhlédnu k mříži, za kterou je schován Automaton. Stejně by mě zajímalo, jestli to tady maj přes klasickou kladko-hřídelovou soustavu, nebo přes "struny". To už ale stojím jak nejblíž to jde a snažím se protáhnout mříží, což se mi i přes mé drobné proporce nepodaří. Nikde, nikdo, brachu, co když se dostanu blíž, "přeběhnu" zpět k mezkovi a odněkud vyndám cosi, co by s velkou dávnou představivosti mohlo připomínat něco mezi hasákem, páčidlem, pilou a několika drobnými přihrádkami - "klasické" technické gnómí páčidlo. Jakmile se jím přiblížím ke stěně s mříží, za kterou je vidět automaton, uslyším drobném zazvonění. Toho si ale příliš nevšímám, neboť se plně soustředím na svou následující činnost Když bych to tady navolnil … a tady trochu natavil, přemítám v duchu, tak by se to tady mohlo uvolnit a kolem bych se už protáhl… vážně by mě zajímalo, jestli to maj přes struny. " Nechť je vaše cesta lemována drahokamy. Těší mě vás poznat pane Waii, Mia Zamzi. " vyruší mě malebně znějící hlas a srdce mi divoce poskočí. Chycen před branami s páčidlem, oho, to ať nejsem Wai!, pomyslím si. A aniž bych se otočil, praštím páčidlem do jedné desky: Máte to fenomální stroj, škoda, že jeho zabezpečení není úměrné jeho dokonalosti… struny… předpokládám. A vy tu máte uvolněnou krycí desku. Kdokoliv, kdo se trochu vyz… to už jsem napůl cesty zpět k mezkovi, když mi dojde, s jak překrásným stvořením to vlastně mluvím: technička…. a evidentně strojařka… gnomka… tedy GNOMKA… žena! … a Vaše náčiní je vždy adekvátní vašim schopnostem, odpovím téměř automaticky na gnómí pozdrav. Pak jakoby mě píchlo - až nepřirozeně se napřímím. Ohoooch, kde je mé vychování, ťuknu se dlaní do rozcuchaných vlasů a vysmeknu tak teatrálně hlubokou poklonu s úkrokem vzad, až se málem dotknu nosem země. Když se narovnám, spustím: Dobrý den a pozdrav vám, já jsem Waaxquie z rodu Wai, poctěn že vás poznávám. v Zakhamu jsme dneškem nový, což mí známí již věděli, za bratránkem Brnem kvačím, snad na slavnosti vaše stačím. Pár výrobků a pár cenností, za pár zlatých, či zkušenosti. Jestli je i tohle stroj, ať jsem vousatý trpaslík, pomyslím si a prohlížím si gnomku - prostý oděv technika, vlasy stažené do copu, velké zvědavé oči … nic krásnejšího jsem v téhle poušti ještě neviděl. |
| |
| Kapitola I. " Zakhamská mřížoví zřejmě nejsou stavěna na gnóma vašeho kalibru, pane Waii. " Hlesne gnómka na tvé hodnocení místního mřížoví. Zdá se v rozpacích nad poetickým představením, které jsi ke své hrdosti zhotovil z hlavy, prakticky z patra. ( ,, Jako kovat z lidské oceli ,, , jak se říká ) Mia sice nepatří k nejkrásnějším gnómkám, které jsi potkal, trpaslice to ale také nebyla. Po pouštní pouti a cestování s přerostlými cizinci, jsi si nemohl stěžovat. Zato výstroj je ji ke cti perfekcionisty - Spatříš prostá, ale spolehlivá dláta, tlouky, kleště a šperháky, spolu s delikátními klenotnickými kladívky, dózami s mazadly a náhradními strunami. " Splétáte slova, jako potulný pěvec, přesto se představíte pod persónou prostého obchodníka. Nejste snad špeh, vyslán vyzvědět zakhamská tajemství? " Pronese Zamzi na oko vážně, zatímco si za zavrzání otevře dvířka do ,, předsálí ,,. Zřejmě se již vzpamatovala z tvého představení a hodlá si dloubnout laškovným vtipem. Opustí svou zamřížovanou přepážkou s cinkotem objemného svazku klíčů roztodivných tvarů. " Musím vás varovat, místní vrátná je neúplatná. " Pokračuje zády k tobě, přičemž se přebírá svazkem, který vede ke tvé cestě skrze poslední překážku až do samotného Zakhamu. ( Naane mezitím ztratil zájem o svou suchou stravu, neboť našel to, co jsi nevědomky vyhrábl ze dna brašny a teď vyselo po okraji - Kousek Amže, kterým si právě mezek snaží zpestřit jídelníček )
|
| |
| Kapitola II. Hm, tolik k naplánování naší akce, pomyslím si chmurně, jakmile mi Abe oznámí, že žádné plány nedostaneme. Výborně. Takže nakonec budeme improvizovat jako druhá skupinka. S takovým tempem jsem mohla jít rovnou strašit, bleskne mi hlavou, na druhou stranu budu ale chvíli ráda od Ismaela. Mám pocit, že my dva si od sebe potřebujeme alespoň na chvíli odpočinout. Otočím se ke Kaie a ještě trochu zamyšleně kývnu hlavou. "Jistě. Samozřejmě bych otázku peněz probrala raději na nějakém... klidnějším místě," prohlásím, zatímco očkem hodím po ostatních. Nikomu z nich tady ještě tolik nevěřím a nechci, aby někoho lákala moje peněženka. Lehce nakloním hlavu k východu a pomalu se vydám z kobky ven. Bohužel pro mě ale ještě stihnu zaslechnout Abe vykládající něco o dlouhých předehrách. Co je moc, to už je příliš. Znatelně přidám do kroku, ještě pár slov a uvidím před sebou dnešní večeři. Venku se postavím kousek od vchodu a sáhnu do své cestovní brašny. "Kolik bys potřebovala? Můžu ti dát něco navíc. Pokud chceš, klidně půjdu s tebou a nakoupím nějaké ty tvoje... udělátka. Aby to nebylo tak nápadné. Když se nákup pochybného zboží rozdělí, lidé nejsou tak podezřívaví..." |
| |
| Kapitánka Musím se pousmát, nad Rebethinou reakcí. Nedivím se jí, že lidem tady nedůvěřuje, ale já nejsem o mnoho důvěryhodnější. To jí ale raději neříkám. Zlodějka v noci, dáma přes den. Ačkoliv teď je noc, to mi trochu ničí režim. "Za tvojí pomoc budu samozřejmě vděčná. a máš pravdu, pokud si nákup rozdělíme, vzbudí to daleko menší podezření. asi bude nejlepší zítra ráno navštívit tenhle Fazet bazar a podívat se, co by se nám hodilo. Bohužel tady nemám žádné kontakty, ale určitě se nám podaří najít někoho, kdo se vyzná. Na překupníky, zloděje a podobná individua mám čich." Bez ohlédnutí následuji elfku ven z hrobky. Mohla bych si něco z věcí, které se tu válí, vzít, ale neudělám to. Rebeth očividně kapitálem disponuje, tak proč se obtěžovat. Uleví se mi, když se opět ocitnu na chladném nočním vzduchu, po zatuchlé hrobce je to příjemná změna. "Nelíbí se mi, že tam máme vyrazit jen tak. Bez plánů je taková trpasličí banka hotové bludiště. Smrdí to průserem." Nijak se netajím svým rozladěním. Z počátku jsem si myslela, že tohle je podnik, do kterého by se Chiro nadšeně vrhla. Teď už si tak jistá nejsem. Tohle je spíš sebevražda, než podnik, ze kterého by koukaly peníze. |
| |
| Povinnosti volají Tak, nakonec se všichni rozdělili na dvě skupinky, jedna, která bude pracovat u banky a druhá, která se bude snažit vystrašit všechny. Já nakonec skončila podle všeho u té druhé a byla jsem za to i vděčná. Mít Železnou někde samotnou se nikdy nevyplatilo... nebo to bylo naopak? Hmm... ne, to ne. Samozřejmě se ta zmíněná začala vykecávat na co bůh-ví co si bude hrát před těmi zbohatlíky a já nechala zmizet oheň z mé dlaně a obě ruce jsem si přeložila za krkem, přesněji za nákrčníkem. "Ták, dojdeme do té znesvěcené oázy a tam se domluvíme, nebo jak? Tady náš zaměstnavatel nám na to dal tři dny a musím říci, že je to dost času na to, aby se naše princezna za desatero horami z písku a prachu mohla prospat," ušklíbla jsem se naší růžovovlasou společnici a pomalu jsem se vydala pryč z tohoto místa. Sice ti ostatní vypadali docela odpočinutí, ale já jsem si byla až nebezpečně vědoma kdo to první schytá, pokud "někdo" chytí nerva... a kdo si to slízne. Proč by asi za mnou šla přes celou poušť, že? Jen aby si svou zlost mohla na někom vylít a v nejlepším případě na někom, jako jsem já. Spíše uměle jsem si zívla a promnula jsem si oči jednou dlaní, navrátila ruce zase za hlavu a otočila se na ty, kteří tedy někam šli. Sice bych mohla začít nějaký velký požár... některé střechy snad budou z hořlavých materiálů, ale kdyby to bylo tak jednoduché, tak si Vdova nenajme tolik individuí ale jen mne... takže jsem musela zase s někým spolupracovat, což... mne vážně nebude bavit, protože přizpůsobovat se je jako ohni říkat, aby se šířil v lese jen na sever, nikoliv do všech směrů. Asi budou potřebovat hodně vzduchu, aby dokázali nasměrovat to, kam můj plamen zamíří... |
| |
| Kam jsem to zase vlezla Právě kdoví co je uvnitř banky zvlášť když jde o trpaslíky,půjde tam o stroje mnohem horší než ten který mně přivítal u brány.Zdejší sevřené ulice mi připomínají naši tvrz tyčící se nad městem (pojmenovaném po ní) podobně jako se otec tyčil nade mnou vždy když mně káral za to že se nechovám jako správná mladá dívka. Ne vedle toho vypadá plán vystrašit trpaslíky jako poněkud snadnější,dobrá oni budou strašit a já ... Poškrábu se po rameni a pak svého společníka postavím u ovoce směrem k šperku který bych mohla prodat aniž by to vyvolalo určité pochybnosti. Přece jen s prodejem věcí které budou ožehavější mi bude muset někdo pomoct.A ona jistě nebude mít poznámky ohledně mého vzhledu. A když už o tom mluvím tak se budu muset zapojit,ale jak?Vždy záleží na prostředí často jsem musela ukázat že není dobré napadat v lese druida a to i když máte početní převahu.Možná by šla použít voda a já přišla do styku s jejich obyvateli. Možná by pomohla Rebeth,ale ta má dost svých starostí.A to nemluvím o tom že se mnou nejspíš odmítne mluvit dokud si neobleknu něco vhodnějšího. Potáhnu si ramínko podprsenky a pak jí pustím,vchodu z hrobky se opět setkám se svým společníkem a prohlédnu si šperk který přinesl.Když zaslechnu o dlouhých předehrách zaujme mně to a nejdřív mně napadne zůstat. Věřím že Vdova o sobě mluví opravdu ráda a další posluchačka by jí nevadila,ale povinosti volají a to co mám v úmyslu nebude snadné. Rozhodnu se najít si zde klidné místo kde si konečně odpočinu a taky budu moci rozjímat o tom jak to vlastně provedu. |
| |
| Kapitola II. "Oh, ano. Ráno. Samozřejmě, že ráno." Musela jsem drsně ztratit pojem o čase. Nebo spíš, uvědomovala jsem si už dávno, že zapadlo slunce a je vlastně noc (noc bez měsíce, musím dodat, a stále se ještě nic nepodělalo), ale člověk tak ztahaný by předpokládal, že už bude ráno. Rozhodně se celé moje tělo cítilo jako ráno. Nakonec jsem jen musela zapomenout, nebo se rozhodla ignorovat, že jsme ještě stále uprostřed noci. Kývnu na Ismaela a lehce nakloním hlavou směrem k Znesvěcené oáze. On už bude vědět, kam míříme. Alespoň nás tam čeká jedno velké apartmá. Nebudu se muset s nikým mačkat. "Obvykle stačí hrát si na oficiálního úředníka a ptát se po listinách o schválení prodeje. Na druhou stranu, na tohle se hraje jen v případě, že víš, že ti nikdo v další chvíli nevrazí kudlu do zad," brouknu tiše. "Podíváme se tam, ale spánek je dnes přednější." Pomalým, ale stále rozhodným krokem se vydám směrem k Oáze. Ještě se otočím a koutkem oka zahlédnu Lilian. Divné, je mnohem tišší než kdokoliv odsud. A to jsem považovala Kaiu za nejspíš nejodtažitější bytost v celé naší výpravě. Pak se otočím zpět na Kaiu. "Taky se mi to nelíbí. Mám ráda věci pevně naplánované, ráda ten plán dodržuju a díky tomu se skoro nikdy nic nezvrtne. Pokud má Vdova pravdu a je lehké přelstít bankéře uvnitř, a těžší dostat se k jejímu majetku, zajímá mě... "na chvíli se dramaticky odmlčím, zatímco převaluju tu otázku na jazyku. "... zajímá mě, jak se pak dostaneme zpátky." Zakončím jenom chmurně. |
| |
| Hurá do akce Vypadá to, že všichni znají své úkoly. Sleduji, jak se Rebeth s Kaiou vzdalují. Já se ale ještě chvíli zdržím. Poberu pár věcí, nikoliv proto, že bych se na strašení potřeboval nějak vybavit, ale vždycky se hodí ukořistit navíc pár zlatých. Rebeth je sice štědrá, ale kdyby chtěla, mohla by mě od svých peněz odříznout úplně. Sakra, kdyby chtěla, mohla by mi i zakázat krást. A já už jsem si zvyknul na pohodlný život plný hýření, pití a dalších rozkoší. A nehodlám z toho slevovat. Chvíli jsem uvažoval, že bych se vrátil zpátky do Oázy, trocha spánku by mi jistě prospěla. Ale odpočívat můžu i přes den. Vylezu z hrobky a po okraji jezera se vydám k domu naší mecenášky. Je vidět už z dálky. Nemám žádný konkrétní plán, ale chci si trochu obhlédnout terén. Dneska jen omrknu situaci a zítra večer, plný sil, se dám do práce. Do východu slunce zbývá ještě několik hodin. Dům je široko daleko nejhonosnější. Působí spíš jako malý palác, mezi všemi těmi kamennými napůl pohřbenými stavbami. Tučně vyhlížející sousto, jehož okna září do noci. V klidu Ismaeli, nepokaž si to hned na začátku. Uklidňuju sám sebe, zatím co vyhlížím, kudy bude nejlepší do domu proniknout. |
| |
| Kapitánka Spolu s Rebeth se vydáme od hrobky zpátky do města. V hlavě mi rezonuje její otázka. Jak se do z banky ven? To bych taky docela ráda věděla. Obvykle dostat se dovnitř je daleko snazší, než pak utéct ven. Obzvlášť, pokud máme odnést alespoň něco z Vdovina majetku. Na takovéhle starosti ale bude spousta času ráno. Teď jsem příliš unavená a moc mi to nemyslí. "Co tady vlastně někdo jako ty dělá, Rebeth?" Ve tmě toho z drobné elfky moc nevidím, ale té otázce se prostě neubráním. Nevypadá, že by měla nedostatek peněz. Tedy rozhodla se mě založit, takže má určitě víc peněz, než většina lidí, které znám. A navíc se pohybuje v, mírně řečeno, podivné společnosti. Ne, že by mi byl Ismael přímo nesympatický. Rozhodně má své kouzlo, ale působí jako její pravý opak. A jestli je pravda to, co na mě tak neomaleně vybalil v Oáze... Rozhodně to ve mě budí zvědavost. |
| |
| Kapitola II. "Hm," zamyslím se a opatrně si ji změřím pohledem. "Řekněme, že jeden rudovlasý ptáček slyšel povídačku v nějaké zapadlé putyce, předhodil mi ji a po naslibování hor, dolů a černočerných lesů mě přesvědčil, abych přišla sem. Nemůžu říct, že bych toho zatím nějak zvlášť litovala." Zakončím trochu váhavě. Možná toho přece jen trochu lituju. Nechala jsem doma všechny svoje miláčky. Věřím, že se o sebe a dům dokáží postarat, ale i tak. "Rozhodně bych se chtěla omluvit za to, co Ismael předtím řekl. Nehodí se na někoho, koho sotva známe, házet naše životní... problémy," ucedím nakonec trochu upjatě. "Ismael měl popito víc, než by muselo být nutné, můžu jen doufat že víno, co mu donesli, za to stálo." A taky že mu to stálo za tu následující hádku. Chtěla bych být naštvaná, ale jsem jen ze všeho unavená. "A co ty?" Obrátím hlavu ke Kaie. "Nevypadáš, že jsi odsud. Oblečením na to nevypadáš. Divím se, že jsi se ještě v tomhle vedru neroztekla." Dovolím si lehký žertík, přeci už je jen pozdě a tohle není žádné obchodní sezení. Můžu si dovolit být trochu... uvolněná. |
| |
| Kapitánka Ve tmě jí nevidím pořádně do tváře a tak je pro mě těžké číst v jejím výrazu. Možná, že se za svého společníka ale skutečně stydí. Odbudu to mávnutím ruky. "Nedělej si s tím těžkou hlavu. Bylo to trochu nečekané, ale asi jen chtěl...nechtěl." Trochu se ztratím v tom, co jsem vlastně chtěla říct. "Myslím, že to nemyslel zle." Dokončím trochu neobratně. Řekla bych, že mě prostě chtěl ujistit o tom, že je k mání. Roztomilé, ale nedivím se, že to Rebeth popudilo. Pousměju se nad jejím postřehem a prsty přejedu po zacuchané, vybledlé kožešině, která mě "zdobí". Nebyla nová ani když jsem jí dostala a moje cestování jí rozhodně neprospělo. Je to ale memento, kterého se odmítám vzdát, stejně jako amuletu, který nosím na krku. "Máš pravdu tak napůl. Pocházím z Calimportu, ale za svůj domov ho už dávno nepovažuji. Posledních několik let jsem strávila daleko na severu, kde jsem se...učila." Neznám Rebeth natolik, abych jí chtěla vyprávět všechno. Možná jindy, později, jednou nad sklenkou vína. Mezitím dorazíme zpátky k Oáze, její světla na nás přívětivě mrkají a já si vzpomenu na svou rozestlanou a předčasně opuštěnou postel. Otočím se na Rebeth a unaveně se usměju. "Vykrást tu banku nebude jednoduché, tak bychom se na to měly pořádně vyspat. Zítra hned ráno navštívíme bazar a seženeme vše potřebné. A pak se mrkneme na tu banku. Do té doby ti přeju dobrou noc." Rozloučím se s kapitánkou a zamířím zpátky do postele, ze které mě dvaasedmdesátka vytáhla. |
| |
| Kapitola II. S příjemným překvapením zjišťuješ, že zakhamská zákoutí už ti nejsou tak cizí, naopak panuje jistá povědomost - Robustní cesta z kamenných kostek, trvanlivá to trpasličí práce, která pokouší tvé paty i trpělivost. Podivný domov, kde panenky trpasličí velikosti koukají i z úzkých ztemnělých oken. Nároží s tesaným nápisem v trpasličtině, který ti nic neříká. ( Krom připomínky uličnických črtů v uličkách Calimportu, kde se dalo najít vše od poezie po ,, Pasha přespal v našem podniku ,,. Těžko si ovšem představit, že by v zakhamské komunitě prošlo něco takového. ) To všechno už jsi spatřila na cestě k mausoleu a teď ti tvoří hrubou mapku Zakhamu. ( U žádného kartografa by jste ji nenašly. Rebeth - mapa měla poznámky ve stylu - ,, Ta terasa, kterou si nechám postavit až bude Saagarská v zelených číslech ,, nebo ,, Socha, která vypadá, jak Ismael po ránu ,, ) S Kaiou po boku neputuješ tmou sama, přesto jsi ve společnosti cizinky - Calimshanky, ale cizinky. Už jen její ,, oděv ,, je věcí necitu, snad dobrý na lov chundelatých bestií, neboť je v něm od nich jeden k nerozeznání. Držení těla má však Kaia překvapivě přímé, snad i s dotekem noblesy, která by s oděvem hodným ženy, nebyla zadušena pod vrstvou srsti. Však opravdu patrný ( a nemístně vtipný ) je kain přízvuk. Její calimshanština zní se znalostí rodilé dcery pouště, přesto se pyšní podtónem, který tě nutí k úsměvu. Ne že bys ho znala, všichni cizinci ti znějí stejně a Kaia neprznila smysl slov, pouze dodala cosi exotického. Když kráčíte nočními uličkami, které na skutečný úsvit teprve čekají, máš spousty času na pomyšlení - Odkud sem vítr zavál tuhle Kaiu? A kdo vlastně je?
Když dorazíte k Oáze, zve tě dovnitř přívětivým světlem. Po rozmluvě s Rebeth vzbudila elfka více otázek, než odpovědí, přesto už se nezdá tak neznámou, jako dosud. V záři otevřených dveří ji spatříš při loučení - Trochu strhanou, přesto působící nejuhlazenějším dojmem ze společnosti, ve svém lehkém oděvu, který možná nebyl v horkém Calimshanu nerozumem, rozhodně však přesahoval praktičnost na úkor krásy. ( Musíš se trochu pousmát nad tím, jak naivní se ti výdobytky odívání zdají. V mládí sis je dovolit nemohla a ani nyní k nim nevidíš důvod. Ano, s Chiro ses účastnila nejednoho banketu, šlo ovšem o hru. Nic z noblesy na tebe nepůsobilo vážně, natož půvabně. Nejsi si jista, jak se máš ke své absenci citu pro přepych a krásno stavět. V ,, domovině,, nebyl na takové věci čas. ) Uvnitř tě čeká známá noclehárna, stejně prázdná, jako když jsi ji opustila. Hudba se odmlčela a Oáza v pozdních hodinách nabyla něco z posvátnosti, ke které byla postavena. Nic tě nebude rušit z říše snů. Pelech z přikrývek tě pohltí a s ním i spánek, tentokrát snad vydatný. |
| |
| Kapitola II. Cesta při pobřeží zakhamského jezera se nese za tlumeného cinkotu cetek, které jsi pobral ve vdovině hrobce, a štěrchání štěrku, lemujícího ledové vody. Bezměsíčná noc je mizerným ukazatelem, zato jezero je odrazem města, který se zračí na nehybné hladině, jako v černém zrcadle, zdobeném hvězdnou klenbou - Zakham, vskutku drahokamové město. Nohy ti halí lehká mlha, zvedající se z jezera až po pobřežní budovy. Jakoby se snad zakhamské vody rozhodly zatopit vše v oparu, rozšířit tak svou chladnou vládu do osvětlené osady po stěnách propasti. ( Z rádoby poetického popisu, který ti tvá mysl servíruje soudíš, že jsi stále v lihu. Jsi si ovšem jist, že sešplhat pár trpasličích stěn ještě stačíš. ) Když se z mlžného závoje vynoří i sídlo Bezaduz, působí se snad ještě menší pohostinností, než předtím. Úzká okna ztemněla, stejně tak zčernalo i sídlo. Tyčí se teď, jako hrozivé zvíře sající z jezera, nasáté vlhkostí a tmou do obludné velikosti. Dorazil jsi zboku sídla ke kluzké stěně zčásti zastavěné molem a obrostlé slizkou řasou. Nad tebou ční zamlžená věž o dvou zápražích a stupňovité špici. Snad by ses na terasu dostal, ovšem vypadá to na ošemetný šplh. ( Takhle vlhkou výzvu, nepočítaje nespočetné panny Calimportu, jsi naposled zdolal ve stokách svého milovaného města - Špinavá práce. Kluzkost se dala zvládnout, potíž byla v pověstných spárech trpasličího stavebnictví. Kamenné kvádry na sebe sedly, že by ani čepel neprošla, tak aspoň tvrdil každý kameník. Můžeš jen doufat, že bezaduzské sídlo postavil calimshánec se sentimentem pro trpasličí pompu. ) Po pravém boku se rozlévá jezero, jehož hladká hladina sousedí přímo s molem a jeví se, jako přímí vstup do sídla. Sešplhat zpuchřelé dřevo by mohla být cesta menšího odporu, než kluzké zdivo, přesto tě i tam pronásleduje ta proklatá řasa, která se doslova pase na falešných úchopech se záluskem na nezkušeného lezce. Po tvé levé straně vedlo sídlo do ulic Zakhamu, a těž pravděpodobně hlavnímu vchodu, což bude oblast nevhodně na očích a k tomu pod dohledem patroly, pokud Bezaduzové nějakou zaměstnávají. Těžká to volba, pár okenic z centra sídla stále svítí, většina se zanořila do tmy. Neměl bys být spatřen, pokud nikdo nekibicuje z okenic v tuto bezbožnou hodinu. Do úsvitu ještě pár hodin potrvá je načase vytasit Ismaela v plné polní a ukázat Zakhamu kdo je tu pánem. |
| |
| Kapitola II. Drobný šperk v packách tvého společníka ti vlije jiskru do oka, dokud nespatříš glejt vytepaný do klenotu. Zlato i tepaná práce trpasličího prstenu je ocejchována erbem rodu Bezaduz - Pěticípou hvězdou, nebo snad drahokamem, činící prsten neprodejným. ( Povšimneš si však, že se jedná o prsten pečetní. Otec ten svůj nedal z ruky, neboť to byl jeho podpis a potvrzení v unci zlata. Takový klenot měl nevyčíslitelnou cenu pro padělatele dokumentů, neboť psaná calimshanština byla nástrojem poetů a písařů. I většina šlechty se stěží podepsala. ) Po cestě přemýšlíš, co se šperkem, zatímco se tvůj tichý společník uhnízdil ve svém kapsáři s ukořistěným ovocem. Zahlédneš před sebou Kaiu s Rebeth, které zřejmě míří tam, kam máš sama namířeno - Do hostince. Když se dostaneš ze stísněných uliček, spatříš dechberoucí budovu, so které právě zachází obě ženy. Jde o dlouhou budovu, podobnou chrámu či radnici, rozhodně ne hostinci. Přívětivé světlo tě přesto utvrzuje v tom, že se jedná o podnik. Po nakouknutí skrze bronzová vrat spatříš prostornou síň, stlanou rudým kobercem a lemovánu sloupovím. Hosty sice hostinec nehýří, přesto působí útulně. ( Na kamennou budovu ) |
| |
| Nešikovný zloděj Po okraji jezera se dostanu až ke zdem domu. Zvednu hlavu a chvíli jen hledím na stěnu, která se tyčí do výšky nad mojí hlavou, a rýsuje se proti hvězdné obloze. I takhle ve tmě si všímám, že stěny jsou slizké nějakou řasou z jezera. Prsty po tom slizu přejedu a znechuceně se zašklebím. Vlhko nemám rád. Tedy, jak které, samozřejmě. Asi jsem toho vína vypil víc, než by bylo zdrávo, protože pořád ještě mi tohle přijde jako dobrý nápad. Plivnu si do dlaní, ale pak mi dojde, že s tou vlhkou stěnou to asi nebyl dobrý nápad. Znovu tedy ruce otřu a začnu šplhat po stěně vzhůru. Čest trpasličí práci, najít tady nějaký úchyt by bylo obtížné i za dne, natož v noci. (38%) Není proto divu, že mi to poté, co vystoupám do výšky asi dvou metrů, uklouzne, a já se zřítím zpátky na zem. Tam mi ještě ujede noha po kluzkém kameni a já se jak široký tak dlouhý natáhnu na zem. Dívám se na oblohu nad městem a chvíli přemýšlím, jestli mám tohle zapotřebí. Mohl bych se sebrat, vrátit se do Oázy a s trochou štěstí by mě i Rebeth pustila k sobě do postele. Jenže to by moje ego utrpělo hned dva šrámy, za prvé proto, že bych se k ní poslušně vrátil a za druhé, že jsem to tak rychle vzdal. Po chvíli se tedy zvednu a jdu najít jinou cestu do domu. Jít k hlavnímu vchodu mi přijde jako hloupý nápad a tak zamířím směrem k vodě a k té dřevěné části. Tam bych snad mohl mít větší šanci. Přibližovat se k vodě se mi sice moc nezamlouvá, ale jsem ochotný něco obětovat. Ani tady ale nemám moc štěstí. Dřevo je nasáklé vlhkostí, kluzké už od pohledu a navíc z něj sem tam trčí hřebík. Přesto se pokusím dostat nahoru, zapřu se a ztrouchnivělé prkno pode mnou okamžitě s hlasitým zapraštěním povolí. (42%) V duchu sprostě zakleju a rychle se pakuju pryč, než se některý ze strážných rozhodne obhlédnout, co to bylo za zvuky. Tudy to nepůjde, budu muset najít jinou cestu. |
| |
| Kapitola I. Ohó, zamávám ručičkama, pouze špehem ve službách vlastní zvědavosti a rozšiřující vlastně vědění a obzory, zazubím se na Miu, která otevírá další bránu. Kolik vy tu máte bran? pronesu možná více teatrálně, než by situaci slušelo a pokračuji Takto zabezpečené snad nebylo ani trpasličí Podhoří na Jihu za krále Svalosuda. Musím uznat, že hořím… ty jeden prašivej zlosyne! zvolám, když si všimnu, co se chystá Naane udělat. Vy né, slačno Zamzi!, snažím se zachránit Amžskou přikrývku, než se dostane mezkovi do tlamy. To mluvím s tím marnotratníkem, který se snaží znehodnotit tento výstavní kousek řemeslné práce mistra Deochla z Quilnejského zálivu, zachraňuji deku a snažím se přijít na to, jestli jsem byl rychlejší já nebo Naane. Svěsím ruce, zadívám se dlouze na Miu a evidentně přemýšlím… … zvědavostí! To je to čím hořím. Takto chráněné město musí být jistě fenomenální. Vždyť už jen samotný vstup stojí za to, podrbu se na hlavě, stojí… když už jsme to toho… jak jste to myslela s tou neúplatností? Že by se vstup do města platil? Já toho Brnka… proč mi nic neřekl, pomyslím si. Promnu si husté obočí nad levým okem, pravou rukou držím krásnou deku, která je bohužel skutečně mírně poznamenána Naanovým chrupem. Domnívám se totiž, že někdo jako vy by jistě ocenil vlastnosti Amšské tkaniny. Přece jen tu musí po večerech dost foukat a kov krycích desek je dost chladný a právě proto jsem vám ji chtěl nabídnout, jako zdvořilý dar od někoho z "drobného lidu", pajdám k Mie a čekám, jaká bude její reakce na společenskou zdvořilost gnómímu lidu vlastní. Mimochodem, mohla byste mi dát nějaké rady ohledně města? Jsem zde prvně a trochu se obávám, že mi bratranec Brnk kromě pozvánky na trhy nesdělil vůbec nic. Kde je vlastně sídlo rodiny Wa'ian? |
| |
| Kapitola II. Abe a já |
| |
| Kapitola II. "Samozřejmě, proto jsem tu s tebou já, aby se to neopakovalo," tiše jsem se zasmála a cytla jsem minci, kterou mým směrem hodila. Měla pravdu v tom, že mne peníze moc nezajímali... přeci jen tak mne našla, když jsem zapálila jednu hospodu a dostala jsem se do konfliktu s několika individui, kterým se to nelíbilo. Aneb, ono když máte dvě možnosti a to ubytovat jednu dívku, která má ohnivou magii, nebo ji říci ne a riskovat, že vám zapálí podnik? Většina si vybere první možnost, protože mají rozum. Minci jsem si dala do kapsy a pomalu se tedy vydala nějakým tím směrem, kde jsem čekala ten podnik. Nespěchala jsem, protože mé přítelkyni to ještě nějakou ještě zabere a já jsem stejně moc nevěděla, kam to vůbec jdu. Ptát jsem se neplánovala a tak šlo spíše o štěstí a náhodu, jestli dané místo naleznu. Nakonec to ani nebylo zas tak těžké a já ten podnik našla. Bez rozhlížení jsem došla k baru a položila minci na bar se slovy: "Pokoj s jednou postelí, je jedno, jak velká bude. Popřípadě přikrývku navíc," tiše jsem si povzdychla, protože Železná měla tendence stejně jako já se o místo v posteli při spaní poprat a já byla většinou ta, která skončila na zemi. Budit se mi ji nechtělo, protože to bylo jak budit medvěda při zimním spánku a tak mi musela stačit zem. Moje tělo na to bylo už ale zvyklé... přeci jen odkud jsem se navrátila nebylo nic jako polštáře a musím říci, že po tom "zážitku" mne budou bolet záda asi nadosmrti. Ach jo. |
| |
| Kapitola II. Zdá se, že sídlo tě nevpustí snadno. ( Žádná potíž, s takovými máš zkušenost. ) Když zvažuješ rozložení a stavbu budovy povšimneš si trámoví a lanoví tvořící přístavní plochu. Zpuchřelé a sešlé se sešlo ve shnilé konstrukci, která se snad ještě dala využít. Pravda, dřevo je prolezlé řasou a vodou, hřeby zarezlé a lano zvlhlé, přesto se nezdá nepoužitelné. Posloužilo by proti svým stavitelům a dostalo tě dovnitř? Druhou cestou jsou stoky, které snad sídlo téhle velikosti musí mít a měli by ústit do jezera. Najít tohle vyústění by však vyžadovalo potopit se do chladných vod a potmě pátrat po vstupu. Nejsi si jist, která z vyhlídek tě láká více. Pomalu ale jistě se schyluje k úsvitu. Mělo by příchuť hořkého sarkasmu, pokud by tě po ránu našli Bezaduzové vyplaveného na břehu v zajetí řas. Je třeba jednat rychle. Dostane se Ismael, po Calimportu známý, jako postrach všech děr i do té drahokamové? |
| |
| Mokré dobrodružství Znovu začnu obhlížet celou budovu, tedy tu část na kterou vidím. Nakonec to vypadá jako těžší oříšek, než jsem očekával. To bych ale nebyl já, kdybych to tak lehce vzdal. Začnu zkoumat přístavní plošinu. Dřevěné konstrukce na mě nepůsobí moc důvěryhodně, ale lana by šla možná použít. Jako další mi na mysl přijdou stoky. Jenže to by vyžadovalo se potopit do temných vod jezera a to já okamžitě zavrhnu. Nakonec se přemůžu a vlezu do vody. Není úplně ledová, ale mě úplně stačí to, že je to voda. Celý znechucený se vyškrábu na schody končící v jezeře pod přístavní plošinou. Po schodech ale vystoupám jen kousek. Tady by si mě velmi snadno mohl někdo všimnout. Celý mokrý a obalený řasami bych sice mohl působit strašidelně, ale rozhodně to není to, co jsem si pod pojmem strašení představoval. Nestoupám proto dá k domu ale vydám se po dřevěné přístavbě zpátky k věži na kterou jsem se prve pokoušel vylézt. Dřevo skřípe a moje nálada stále klesá. Možná jsem měl radši zamířit zpátky do Oázy. Teď jsem se mohl spokojeně válet na polštářích a pokuřovat dýmku. Možná by se mi i podařilo získat si pozornost jedné z těch víl. Zapudím tuhle příjemnou představu a zvednu oči k věži. Tady už nejsou stěny tak vlhké. Takže, pokus číslo dvě. Zhluboka se nadechnu a znovu začnu šplhat směrem k vrcholu stupňovité věže. (43%) |
| |
| Čas plánů a odpočinku Jsem zvědavá co můj společník donese a pak i příjemně překvapená než si všimnu puncu rodu Bezaduz.Jasně i zde jsou vykradači hrobu které nezastaví ani to že se jedná o trpasličí hrobku,ale potom si něčeho všimnu. To je pečetní prsten ... Vybaví se mi vlna vzpomínek než se vrátím k současné situaci kdy mi dojde že tohle bude mít mnohem vyšší cenu pokud najdu toho správného kupce.Calimshanština je sice velmi úhledné tak že se jedná o umělecké dílo ovšem je tak složitá že jí ovládají právě jenom umělci a písaři. Většina šlechty je přesvědčena že nemusí umět psát protože na to má písaře. Rozhodně s tím budu potřebovat pomoct a dalo by se říct že tu mám někoho kdo je pro to vhodný.A dokonce si jí i všimnu jak míří s Rebeth do hostince (možná bych mohla vyřešit obojí), ale všechny jsme unavené a tak nejspíš nebudeme mít zájem tyto věci probírat.Když přijdu blíž obrovské budovy tak nejdřív pochybuji zda jsem na správném místě.Ovšem když nahlédnu dovnitř spatřím útulnou a poněkud velkou místnost takže chvíli se jenom rozhlížím kolem.Potom si rozhodnu objednat pokoj a pokud možno i koupel. Vdova přece říkala že to je na její účet. Když je vyřízené tohle rozhlédnu se zda se zde ještě nachází Rebeth pak dojdu k ní a oslovím ji. "Zdravím,máte opravdu hezké šaty.Já jsem Lily." Já vím je to slabé,ale je to lepší než se se omlouvat za můj oděv.Navíc zítra budou mít dost práce takže pokud budu skutečně chtít pomoct (nebo se jen blíž seznámit) měla bych začít teď. |
| |
| Kapitola II. Mok z kameninové amfory je řízný, deroucí se do hrdla a hrudi s horkou vervou. Nakopneš své smysly a opatrným pitím neotupíš svá slova, splétaje je v otázky, které snad přinesou postřehy. " Možná, že mě máte za mrtvolu, ale zaživa jsem nehnila, drahá. Samozřejmě jsem se za čas šla načichat calimportského puchu, s druhým manželem jsme tam pročesaly černé trhy po ,, pokladech ,, jak rád říkal. Mimo to mě můj první zatáhl do horských pevností při pohořích Tethyru, kde jsem měla nasát ten pravý odkaz předků. " Poznamená s úsměškem, který je jak trpké víno, plný nostalgie i hořké smířenosti, slazen zubem doby. ( O černém obchodu Calimportu jsi věděla své - Se zlatem v kapse a čepelí po ruce si člověk obstaral vše, od groteskních grimoárů, které čtenáři vyžraly oči, po lechtivou literaturu ilustrovanou ve zlatě a lapisu ) " Moc trpaslic neznáte, že? Vyhovuje nám to všude, kde je domov. Tisíc trpaslíků se zmůže na těžební tábor, trpaslice na domácnost. Navíc máme rády kámen za zády, vykořeněnost vás povrchňanek je znepokojivá .. a vzrušující. " Pomrkává Vdova při dopití prvního poháru. " Proto není lidská milenka nic neobvyklého, naopak se s ní setkáte spíše než s trpasličí. Pochopte, pro nás jste barbarská stvoření, která neurazí rodovou čest zúčastněných a upřímně jste na naše poměry dvě za cenu jedné. " Zakření se madam při nalévaní druhé rundy. ( Pohled je to nápaditý, dosud tě nedostihla úvaha, jak se jeví lidské tělo trpasličímu pokolení, či jestli jej považují za bujné nebo obludné ) Když se Abe uvelebí o stěnu sarkofágu, usadí se s zkříženýma nohama a sčísne šedinami prokvetlé vlasy dozadu, čímž odhalí modré oči v hranaté tváři, poznamenané věkem a přemírou pití, stále však s jiskrou. Opodál se Balzamovač oddává podivné kratochvíli, jevící se jako zvrhlá verze hry s hadrovou panenkou, které holdují dívky Calimshanu, postrčené tradicí loutkového divadla. Vypadá to, jakoby upravoval vzhled Dvaadvacítky, které nehnutě hledí, jak už je jí zvykem. Sem tam upraví účes, urovná roucho či smetne smítko, vše s rutinní samozřejmostí. ( Nezdá se ti, že by snad v jeho konání bylo něco citového, alespoň ne v milostném smyslu. Spíše vše působí, jakoby oprašoval příslušenství, či pucoval výstavní kousek ) " Co se týče místa, tak podnik dle volby už znáte - Znesvěcená oáza byla mé útočiště a hnízdečko neřesti, kde jsem trávil čas od manžela a ostatní rodinné záležitosti. Tohle město je překvapivě velké, když víte kde hledat. Do domu jsem si nikoho nevodila, můj domov byl venku. " Zakončí rezolutně, přičemž zbystří při tvé předposlední otázce. " Bojím se, že blízkost nemusí mít stejného významu pro mě, jako pro vás. Nejblíže si držím své soupeře. Například svého strýce Zenberu ,, Rezavého ,, Bezaduze, calimportského magnáta, jehož kovodělné konglomeráty vydělají za den více, ne Zakham za poslední generaci. Rezavý je vykopávka ze světa podzemních pevností a věčných výhní, když se ještě věřilo, že trpaslíci přežijí pouze z ohně a oceli. Nenechte se zmást jeho křehkým vzezřením, není bezaduzským stařešinou pro svou příjemnou povahu. " Položí před tebe žeton ze zrezlého bronzu, nejspíše přestárlé platidlo. Pak přiloží dva drahokamy. " Pak jsou tu mé sestry, Madun a Duna, ty by mohly být problém. Ve vašem jazyce je těžko najít na ně slova, nejblíže by bylo označení ,, Dohazovačky ,,. Doporučují páry pro trpasličí svatby, což je obřad trvající mnohdy i léta, vyžadující pečlivou přípravu a radu odbornice, Un-norn - Párovačky, plánující páry na základě rodokmenu, cti a reputaci rodu. Vyrůstali jsme spolu, ale vědí o mě jen pár dětských tajemství a to, co jim nakecá Rezavý. " " Hlavou rodiny je Zenberu, to on se rozhodl ,, zasáhnout ,, , když jsem užila klanových financí ke svým účelům, a nejspíš teď i komanduje mé sídlo. Pokud padne on zbytek se rozkutálí. " S čímž strkne do zrezlého žetonu, který odrazem rozrazí dva drahokamy do všech stran. Když se dostaneš k poslední otázce, pohlédne na tebe madam Bezaduz s pozdviženým obočím. " Drahá, neměla jsem čest už zaživa, proč se s ní srát po smrti? " |
| |
| Kapitola II. Šplh po zanedbaném bezaduzském zdivu je výzvou plnou pastí, od nepatrných úchopů drolících se pod rukama po tíhu zvlhlého šatstva, táhnoucího tě k propasti neúspěchu. Když se zatneš do křehké omítky, nenajdeš reliéfu ni fasády, která by pomohla k výstupu. ( Tihle trpaslíci zřejmě na výzdobu nehledí, i když sídlo bylo působivé až dost. Byla to právě rozmařilost majitele, která ti v Calimportu dovolila sešplhat sídla zdobená soškami a ozdobami, ornamenty a římsami ) Přesto se pomalu dostáváš k vrcholu, nikdy daleko od pádu. Ruce ti trnou píď po pídi výstupu, je jen otázkou času, kdy znavené tělo zradí. A právě při římse se za zvuku kamene sesune kus balustrády, kamenná kachle a opora tvé pravé ruky, která s dutým zaduněním dopadne na dřevěný přístavek. ( 43 % ) Sebereš své poslední síly, aby ses vyšvihl přes okraj balustrády - Riskantní krok. Když se však zahákneš za zábradlí a převalíš do prostoru římsy, můžeš si vydechnout. ( + 30 Akrobacie ) Tvá úleva však nemá dlouhého trvání, když spatříš tři postavy přímo na dosah ruky, trpasličího vzrůstu a děsivě vyvalenýma očima. I přes šok a vyčerpání, však rozpoznáš podivné dřevěné panenky, se kterými jsi se setkal již při příchodu do Zakhamu. Nejsi si jist, co tahle obsese znamená, pochybuješ ovšem, že se jedná a domovní dekorace. Dostal jsi se na první římsu věže, a že je odtud na jezero ucházející výhled. Před sebou rozeznáš dvojitý vchod do temnot, doplněn dalšími po obvodu věže, lemovanou římsou. Plošina na kterou jsi vyšplhal, je částečně kryta plachtou, tvořící jakýsi stan trpasličí velikosti. Spatříš pod ní pár stolů, halených hlubším stínem noci. To vše korunují dvě krátké schodiště, jedno vedoucí dolů ke schodišti velkému, ke kterému jsi doplaval. Druhé vede nahoru, blíže k samotnému sídlu. Rozhodně jsi se někam dostal a pokud zvuk kamene nedolehl k uším hlídky, kterou jsi dosud nespatřil, měl by jsi mít volnou vládu nad prostranstvím sídla. Jen další z důkazů, že Ismael, svůdník calimportský, se dostane ke každému oknu. |
| |
| Kapitola I. " Měla jsem na mysli, že jakožto zřízenec Zamziho zázraků, nemohu vyzradit tajemství stroje, jeho funkce ni konstrukce, pod příslibem libých slov nebo .. úplatku. " Poznamená právě, když začneš podbízet amžskou deku. Práce je to tkaná s citem a ornamentem, věc vkusu, i když nesoucí stopu naaneho skusu. Zamzi se zdá zaskočena zdvořilým darem, zřejmě v rozpacích a na vážkách. Odhlédne od bran, které se již se skřípotem pootevřeli a shlédne krásnou tkaninu. " Pokud by ovšem šlo o projev dobré vůle, nikoliv úplatek za zištným cílem, pak .. pak bych jej přijala s vděkem. " Usměje se nejistě, přičemž přebere nažvýkanou deku. Když dveře otevře dokořán spatříš panorama Zakhamu - Terasy po stěnách propasti podporující domy i domky, výhled zalit zlatavým svitem soumraku, to vše směřující ke středu kráteru, jezeru, jako černému zrcadlu věznícímu město ve svém odrazu. " Wa'ian? Odpusťte, pane Waii, ale tohle jméno ze Zakhamu neznám. Pokud hledáte rodinu našeho rodu, pak bych Vás odkázala do Kulurkulského okruhu, bývalého gnómského ghetta poblíž vytěžených dolů. Většina našeho národu přebývá právě tam. Jestli jste znaven po poutí pouští, poslouží Znesvěcená oáza, podnik pochybné pověsti, ale pohodlných pokojů. Když půjdete po hlavní ulici nemůžete jí minout. Předpokládám, že druhá možnost, jmenovitě trpasličí nálevna Zun´Dzagh, by byla pod vaši úroveň. " Když stojíš na kamenných kostkách hlavní ulice, ukloní se Zamzi v pozdrav a s úsměve i tkaninou zmizí za svými záležitostmi. Octl jsi se ve městě, na ulici živáčka, což i v tuhle pozdní dobu bylo proti Calimportu přízračné. Strohé domy jsou natěsnány do úzkých ulic, které jakoby labyrintem mátly neznalé Zakhamu. Noc se blíží a první světla rozžínají v útlých okenicích. Zdá se, že bude třeba někde složit hlavu, nemluvě o Naanem, který se už teď ošíval nad představou stísněných zákoutí.
|
| |
| Kapitola II. Cesta Zakhamem nebyla na obtíž, neboť tě světla podniku lákala, jako nočního motýla. Ztemnělá zákoutí byla chladná na tvé horoucí srdce, tady to ovšem byla jiná. Celá budova byla o poznání honosnější než hostinec, spíše chrámem než nálevnou. ( Vzhledem k jménu bylo otázkou, čeho že je chrámem. V Calimportu se dali najít roztodivné podniky - Námořnické nálevny, kde se nedalo rozumět pro silný slang slova. Doupata, kde se slézala lůza i smetánka k ,,soukromé,, zábavě, při které schlo v ústech i otrlým, nebo zastrčené čajovny, kde zaklínači a čarodějové rokovali o teoriích a učeních srozumitelných pouze zasvěceným. Tahle budova, by rozhodně obstála i mezi nimi ) Uvnitř tě vítá vřelé teplo a kamenná hala o dvou patrech lemovaných sloupovým. Podlaha vystlána rudým kobercem a stropovím přidávajícím na posvátnosti místa. Nejblíže ,, baru ,, bylo vystlané místo ke konci síně, které obývala jedna postava. Když se přiblížíš více vstane a s úklonou tě pozdraví. Jedná se o drobnější dívku, kterou máš zprvu za elfku, ale v její tváři cosi nehraje. Oči i uši jsou příliš velké, a kdyby nebyli vkusně sladěné se zbytkem obličeje, působily by až bizarně. Takhle jsou pouze znepokojivě exotické, což v kombinaci s oděvem barvy spadaného listí a pozorným výrazem působí přinejmenším poutavě. " Vítejte v Znesvěcené oáze. Čím mohu posloužit? " Když předhodíš minci i objednávku, setkáš se s shovívavým úsměvem. " Nechci docházet k závěrům, ale z vašeho vzezření soudím, že máme společnou známou. Dovolte nám napsat na účet podniku, váš nocleh, stravu i veškeré další pozornosti. " Vrací ti minci s úsměvem na rtu. ( Nebyla jsi sice žádným znalcem lidských srdcí, natož ras cizích, ovšem pohled téhle ženy ti prozrazuje, že nejspíš budeš v podniku dle svého gusta. Je to cosi v upřenosti a pocitu, který neomylně zamrazí po zádech, a to rozhodně ne nepříjemně ) " Nocleh najdete v naši noclehárně, jak už název napovídá. " Poukáže na množství postelí se závěsy po pravé straně, působících pohodlně a upravené. Zpustlé až na jednu osadnici, kterou není nikdo jiný než Kaia, která zřejmě již zalomila. " Pokud se naskytne potřeba po jídle, lázni či společnosti, neváhejte oslovit mou sestru Hen, nebo mě - Zee. Jsme vám k službám. " Ukloní se dívka a usadí do svého pelechu. Pokud je tento podnik zpola tak neobvyklý jako obsluha, máš se na co těšit.
|
| |
| Sídlo Jsem zvyklý pohybovat se po střechách, šplhat po stěnách a vyskakovat z oken, když na to dojde. Ale fasády calimportkých domů jsou často velmi zdobné, tam se má jeden za co zachytit. Tady je to o poznání těžší. Ruce mě bolí a prsty odumírají.V jednu chvíli mámpocit, že se znovu zřítím, z téhle výšky už by to taková sranda nebyla. Nakonec ve tmě podemnou skončí jen odloupnutý kachel. Konečně se přehoupnu přes okraj balustrády a skončím, těžce oddechující, na všech čtyřech. Chtělo by to možná trochu trénovat. Vyhrabu se na nohy a ustrnu v pohybu, když zaznamenám třo postavy, které na mě zírají. Notnou chvíli všechno stojí a nehnutě čeká, snad jsem i zatajil dech. Pak mi dojde, na co se to vlastně dívám. V duchu si nadávám do hlupáků. Popojdu blíž a ujistím se, že se skutečně jedné jen o ty děsivé vyhlížející panenky. Zítra musím zjistit, k čemu tyhle věci slouží. Rozhlížím se kolem sebe, přehlédnu jezero i část Zakhamu. Z vrcholku věže musí být rozhled ještě daleko lepší. Tam já ale šplhat nehodlám. V tuhle chvíli mám dost a musím nechat paže trochu odpočinout. Vydám se proto pod plachty a k schodišti mířícímu vzhůru. Pohybuji se tiše a opatrně, obezřetně se rozhlížím. Rebeth mě možná může mít za lehkovážného budižkničemu, ale pokud já sám chci, tak se umím problémů vyhýbat celkem s přehledem. Vystoupám po krátkém schodišti a konečně stanu před hlavní budovou. Pravda, dělí mě od ní ještě jedno pořádné schodiště, ale konečně si jí můžu celou prohlédnout. Je to opravdu majestátní budova. Rozhlížím se a zvažuji, kudy pokračovat. Samozřejmě by bylo nejjednodušší prostě vyběhnout po schodech, ale to bych hodně riskoval, že mě někdo uvidí. Zvlášť, já sám nemám o tom, kde jsou stráže vůbec přehled. Nakonec to ale risknu. Rozhlédnu se kolem sebe a pak se rychle rozeběhnu po schodech vzhůru. V naději, že mě tma dostatečně skryje. |
| |
| Kapitola II. Když procházím nočním Zakhamem, nepřijde mi tak spletitý jako když jsem naháněla Ismaela postranními uličkami. Přitom je pořád stejná tma, skoro stejné podmínky, jen cesta je rozdílná. Po pár záchytných bodech se tu dá vcelku vyznat, ikdyž mi osekané stavby přijdou stále identické (a upřímně řečeno, chvilku by se ve mě krve nedořezal, když na mě ze tmy vykoukla panenka s vykulenýma očima). Poslouchám Kaiu a nechávám si to všechno projít hlavou. "Snad máš pravdu, občas ani nevím, co se mu honí v hlavě," zahraji to do outu. Moc dobře vím, co se mu honilo hlavou, když vychrlil naši situaci Kaie. Nevadí mi, když mi to dělá za zády, přece jen, co oči nevidí, srdce netrápí. Ale takhle okatě přede mnou už je přece jen příliš. Trochu mě pobaví Kaiin přízvuk. Je... roztomilý. Není to jen tak něco, co bych slyšela každý den. Je calimshanský, ale přitom... jiný. Hezký. A i ona vypadá jako příjemná společnost, šaty nešaty. V nočním vzduchu jí trochu toho zahřátí navíc i trošku závidím a jsem jen ráda, když uvidím světla Znesvěcené oázy. Vstoupím dovnitř a otočím se na Kaiu, zlehka kývnu hlavou a dovolím se letmý úsměv. Taky jsem už utahaná jako kotě. "Dobře, jsme s Ismaelem v Bronzovém apartmá, kdyby jsi mě ráno nemohla najít. Dobrou noc," popřeju jí a počkám až odejde, chvíli jen tak postávám a přemýšlím, co bych mohla dělat. Mohla bych si dát skleničku vína, nebo se jít vyspat. Nebo bych se mohla pomodlit k bohům. Bude mi to ale vůbec k něčemu? pomyslím si a chvíli si hraju s myšlenkou ponořit se do tmavé lázně a spíš jen zjistit, co by se mohlo stát. Vůbec si tedy nevšimnu, když ke mě přistoupí Lilian. Jakmile na mě promluví, vytrhne mě to z přemýšlení. Zvednu hlavu a trochu zmateně se na ni podívám. "Ah," vysoukám ze sebe, jakmile mi dojde, co řekla. "také mě těší. Jsem Rebeth, Rebeth Saagar." zlehka kývnu hlavou a usměju se. "Děkuji, rozhodně by byly i pohodlné, kdyby nebyly plné písku z naší cesty. Věřím, že jste na tom stejně," dovolím si upozornit na její... trochu víc... odhalující oděv. "Není vám zima? Já mrznu." Prohodím a švihnu pohledem k druhému patru. Přeci jen bych si nakonec dala víno. "Vím, co by nás mohlo zahřát," lehce nakloním hlavu ve stylu "Následuj mě." a rozejdu se po schodech do druhého patra. |
| |
| Kapitola II. „Lilian Collet,mně taky těší.“představím se nakonec znovu (a po dlouhé době opět) svým celým jménem protože to považuji za zdvořilé. Přece jen zvyk je zvyk. „No jsem ráda za trochu chladu po všem tom horku.“poznamenám pak když přijde na přetřes že to co mám na sobě je poněkud vyzývavé a docela nevhodné. Je pravda že dřív jsem byla za chlad vděčná teď je ho trochu moc.Ovšem když jsem vydržela v tom horku vydržím i to jak se teď ochlazuje. Když se pak Rebeth vydá do druhého patra vím co má na mysli.Sice dříve jsem se téhle společnosti snažila vyhýbat protože mi až moc připomínala to od čeho jsem utekla,ale toto pravidlo jsme porušila už jen tím že jsem přijala Vdovinu nabídku. „Ale ráda se zahřeju.“dodám potom když se vydám za Rebeth.Možná z toho bude víc než jenom zdvořilostní seznámení. Jsem si jistá že i ona je zvědavá co mně sem přivedlo. |
| |
| Kapitola II. Pohybuješ se hbitě a tiše, jen další stín v temnotách Zakhamu. Výhled na město stál za to, už jen proto, že jsi spatřil cosi co nejspíš bude bazarem známým pod jménem Fazet - Osvětlená terasa, která zářila mezi ztemnělým kamenem. Minul jsi stoly pod plachtou, pravděpodobně donesené nedávno, snad k události nebo oslavě. Pach vydatného piva se vpil do dřeva a následuje tě ještě i po schodišti. Když dorazíš na prostranství před vchodem, spatříš spousty panenek, jako těch prvně. Pokud jsou jedinou stráží, kterou bezaduzové zaměstnávají, měl by sis dávat pozor na nohy. Nechceš být přeci podkopnut při činu. Doběhneš pod altán, odkud vedou dvě dveře. Honosnější napravo, pobité tepaným plechem ve zrezlém vzoru, dost možná vedoucí až do středu sídla. Skromnější přímo před tebou, snad vchod pro služebnictvo. Jsi si jist, že už se skoro rozednívá, kdybys ses aspoň podíval na bezaduzské zabezpečení, tenhle bláznivý podnik by nemusel být zbytečný. Na druhou stranu, kdy se tak trpasličí domácnost probouzí? Nedivil by ses, kdyby prolézali nory už za tmy. Zůstat tedy, nebo se vydat do bezpečí Oázy, toť otázka. |
| |
| Kapitola II. Spánek tě tentokrát opečoval pečlivě, tvá únava se stala snem, pouhou vzpomínkou. Svit tlumen závěsy Znesvěcené oázy si zahrává s rozespalým zrakem, přehoz zašimrá po naježené pokožce. Cítíš se jaksi lehkou až lehkovážnou, ochotnou okusit dne dravými doušky. Včerejší časná lázeň byla dobrou volbou, uvolněné tělo je jistě zásluhou teplého pramene. Z postele tě nepustí rozpor - Podvolit se pohodlí marnotratné matrace ( Severská postel byla slamníkem, který hostil nemalého počtu spáčů. Vyspat se po letech v kousky látky cpaném pelechu bylo občerstvující ) nebo se vydat do denního Zakhamu. Chtělo by to něčeho čerstvého do úst, pokušení v podobě ranní koupele je též značné. Přeci jen tě čeká první den práce, a že jde o zakázku. Ne každý vstává se záluskem na banku, natož trpasličí. K čemu se ovšem vrhnout prvně - Snad se dostat na bazar s Rebeth, obhlédnout Bronzovou banku nebo zvědět víc na ulici. Jako už od onoho osudového dne, kdy jsi byla ,, unesena ,, je dnešní den tvou volbou - Zakham se má na co těšit. |
| |
| Rozbřesk Probudím se ze sna a chvíli se jen dívám na závěsy nad svou hlavou. Přemýšlím, kde to jsem, a jak jsem se sem dostala, když ve svých snech jsem brázdila ledová severní moře. Chvíli trvá, než oddělím sen od reality, teprve poté se pomalu posadím a rozhrnu závěsy kolem postele. Mám práci a musím se na ní pořádně připravit. Ze všeho nejdřív se ale rozhodnu znovu navštívit lázeň. Očistím tělo a duši a práce mi pak půjde...jedna radost. Nalhávám si, ale ve skutečnosti si chci jen užít horkou vodu, dokud můžu. Abe za tenhle luxus zaplatila a já toho hodlám využít. Posbírám své věci, tiše se vyplížím z noclehárny a zamířím do sklepních prostor Oázy, kde se nadšeně vnořím do horké vody v bazénu. Jestli jsem si myslela, že to povzbudí moji chuť do práce, tak jsem se šeredně spletla. Jako líný hroch se válím ve vodě, neschopna, nebo možná spíš neochotná z ní vylézt. Nakonec mě přesvědčí až kručení v žaludku. Vylezu z vody, ustrojím se a vyrazím najít Hen a požádat jí o něco k snídani. |
| |
| Nad ránem Vyběhnu po schodech a zastavíme se pod altánem, zvažuji, kterými dveřmi chci vejít. Láká mě rozrazit hlavní dveře a vejít dovnitř jako bůh ohně a hněvu. Jenže to by mě taky mohlo čekat nemilé překvapení. Ač jsem se před Kaiou a Rebeth kasal, že já plánovat nepotřebuji a tvrdil, že improvizace je daleko lepší, možná právě i proto nechci tuhle práci pokazit. Poslední, co bych potřeboval, aby mě tady Rebeth musela vyplácet z vězení, pak by taky hrozilo, že už se příště někam nepodívám a budu sedět doma na zadku a nudit se s jejími muži. Rozhodnu se tedy, po zralé úvaze, zkusit vchod pro služebnictvo. Opatrně, aby nezavrzaly, otevřu dveře, a vklouznu dovnitř. Obzor už se začíná barvit světlem a já vím, že už mi nezbývá moc času. Na druhou stranu, trpaslíci jsou trpaslíci, beztak celou noc nasávali a jen tak nevstanou. To by mi mohlo trochu času přidat. Pořád jsem se ještě nerozhodl, co je vlastně cílem mého snažení tady. |
| |
| Kapitola II. "To jsem si také myslela, že by mi trocha studeného vzduchu udělala dobře. Opak je nakonec pravdou, nejsem zvyklá na chladno. Nebo spíš, nejsem zvyklá na tak zřetelné výkyvy teplot." Prohlásím a stáhnu si šátek, co mě chránil před sluncem i chladem, z ramen. Vyjdu po schodech nahoru a zamířím k místu, kde jsem se usadila předtím. Za chvilku už sedím zavrtaná v polštářích a přemýšlím, že je i celkem možné, že bych v takovém pohodlíčku klidně i usla. Je škoda, že se nejspíš dneska na postel ani nepodívám, pomyslím si trochu chmurně. Na druhou stranu, trávit celou noc sama v prázdném pokoji se mi taky nechce. A Ismael si lítá bůhví kde. Nejsem moc zvyklá trávit svůj čas sama. "Odkud pocházíte, Lilian? Nejsem si jistá, ale nevypadáte jako zdejší," prohlásím, zatímco si ji pečlivě prohlížím. Její pleť je bledší než pleť ostatních lidí. A ačkoliv calimshánci rádi odhalené oblečení, tohle mi přijde... na trochu jiné úrovni. Já bych v tom nejspíš ven vyjít nedokázala, a pokud ano, nejspíš by po mě pískal každý druhý nevychovanec. Ne že bych neměla ráda pozornost, ale co je moc, toho je příliš. |
| |
| Kapitola II. To co Rebeth řekne by se dalo čekat otázkou je co zde vlastně dělá,nevypadá že by trpěla nedostatkem.Mohla jsem na tom být stejně kdyby ... Potlačím poslední myšlenku a následuji Rebeth nahoru kde se uvelebím v pohodlných polštářích.Dalo by se tu i přespat i když až se vzbudím bude nade mnou stát spousta nadržených čumilů. Uvažovala jsem že když to Vdova platí tak bych si mohla najít pokoj kdy bych si mohla svléknout i to málo co mám na sobě. "No já odsud nepocházím,nevím jestli vám něco řekne Neuburg,myslím tu pevnost ne to město pod ní."opovím potom na otázku Rebeth protože asi tuším jaká bude odpověď.Navíc i kdyby zněla ano tak nevypadám že bych tam patřila (to bych na sobě musela mít to co ona), nevypadám ani že bych tam mohla pracovat, protože tohle by na sebe žádná slušně vychovaná dívka nevzala. No tohle je můj kompromis mezi mým přáním o pohodlném oblečení a slušnými způsoby.A to že někteří muži projevují třeba pískáním své uznání mi nevadí pokud zůstanou jen u toho. |
| |
| Kapitola II. "Ah, Neuburg, slyšela jsem o něm, ale nikdy jsem tam nebyla. Jaké to tam je?" Vyzvídám, informace o místech, které jsem nenavštívila, bych dokázala nasávat jako houba celé hodiny. Všimnu si, že tu ještě zůstalo ovoce (nejspíš moje), když jsem se tu rozvalovala, než jsme odešli. Začnu uzobávat hrozny, ale stejně mám hroznou žízeň. Kde je ta malá víla, když ji člověk potřebuje, pomyslím si trochu zkroušeně. Na druhou stranu, začíná pomalu ale jistě svítat. Chci opravdu do banky nastoupit vylitá jako váza? Asi ne. "Nemusíte vynechat jediný detail, Lilian, ráda poslouchám o místech, která jsem nenavštívila," ujistím ji ještě. "Já vám na oplátku mohu povyprávět o Calimshanu a Calimportu, pokud budete chtít." Pousměju se směle, o svém městě toho vím opravdu dost. A o dobrých podnicích samozřejmě také. |
| |
| Kapitola II. Lázeň dodá do nového dne to pravé pohodlí, i když stěží osvěží. Parný pramen je opět pustý, a tak je horké království oparu a par jen tvoje. ( Seveřané si svých žhavých zřídel považovali - Nic se nevypořádalo s potem pouti a zkřehlými kostmi, jako hřejivé zřídlo. Na obtíž ovšem bylo, že v zapařených saunách Severu proudil více pramen pivní, než-li blahodárný ) Když tě hlad a mlsná vyžene zpět, hledáš Hen, kde jen můžeš. Nakonec ji najdeš v druhém patře, kde si hledí hostů, ve kterých rozeznáš Rebeth a Lilian. Poté, co tě spatří, ti věnuje nepřítomný úsměv a vydá se k tobě. Nevypadá tak čile, jako včerejšího večera, naopak ospale. Nezdá se ztrhaná ani rozespalá, spíše zaslouženě lenivá, což brzkého rána nepůsobí přirozeně, zato lehce komicky. " Přeji příjemné jitro. Jakých požitků vám může Oáza nabídnout tohoto brzkého rána? " Zeptá se s přemítavě přivřenými víčky. Možná, že je tato mátožnost pouze projevem celonoční práce, přesto se minulá noc, zdála pro Hen značným zdrojem elánu. Krom dvou známých tváří, elfské i lidské, jsi s Hen v patře o samotě. Probuzení prozatím probíhá s poklidem ( Vítaná změna, oproti probuzení pod závěji písku, či s obavou o záludný hmyz v obuvi ), zda-li je to známkou dobrého dne nebo obav do budoucna je na tobě.
|
| |
| Snídaně, základ dne S ještě vlhkými vlasy opustím lázeň a po schodech vystoupám do patra. Konečně najdu vílu, ale najdu také Rebeth, sedí na polštářích se ženou, kterou jsem včera viděla v hrobce. Usměju se na vílu, jsem odpočatá a v dobré náladě. "Krásné ráno i tobě, dala bych si nějaké ovoce. Čeká mě náročný den a já potřebuji být soustředěná, takže jen něco lehkého. Jo a taky černou kávu." Zaúkoluju jí a pak zamířím k těm dvěma. Neptám se, jestli si můžu přisednout a prostě se svezu do polštářů a kývnu na pozdrav. "Vyspali jste se?" Zeptám se konverzačně ačkoliv ani jedna z nich nevypadá, že by toho v noci moc naspaly. |
| |
| Kapitola II. Po pár hroznech a prohozených slovech se Hen vskutku ukáže, zřejmě si až teď uvědomila, že hosté se vrátily v průběhu noci. Od pohledu je jaksi ospalejší, nikoliv vyčerpáním, ale kupodivu unylou únavou, podobnou pohodlné kočce spočívající v poledním odpočinku. " Mnohé omluvy, dámy. " Ukloní se, a počastuje vás letmým úsměvem. " Co vám mohu dopřát v tuto pozdní hodinu? " Spolu s Hen jste v patře sami, dosud zabrány v rozhovoru. Tahle Lilian se vskutku nachomýtla zdaleka. ( Nikdy jsi neslyšela jmenovitě o Neuburgu, ovšem s jménem jako je toto, se musí jednat o pohraniční pevnost, jednu z těch, které prosperovali či přežívali obchodem z lesním lidem Tethyru. Jméno je to sice vyumělkované, ovšem nemáš jak ověřit jeho pravdivost, všechna cizí jména ti zní stejně. ) S tvým konverzačním tónem se však ponoříte do řeči, čas nečeká a blíží se rozbřesk. Již dlouho jsi neměla civilizovanou konverzaci ani neoživila vzpomínku na domov. Chladné hradní zdi stále studí s chmurnou nostalgií, spíše pošmurným snem, než živou vzpomínkou. Když k vám přistoupí úslužná služebná, ke svému překvapení rozpoznáš dryádu Tethyru, jednu z lesních národů žijících v hlubinách hvozdu. Ve svém veselém, až nemístně barvitém oděvu hrajícím modro-zelenou, do vlasů vpleteny skleněné korále, působí, jako zjevení z domova. ( Lesní víly byly lstivá stvoření, ne až tak zlomyslná, jak se tradovalo, ale nemilosrdná, když to bylo třeba. Loveny pro svou špatnou pověst se naučily mnoha pastem a úskokům, pouze prohlubujíce strach a pověst lidožravých divoženek. ) Pohled na jednu z drobných, velkookých obyvatelek lesa, tě svou mátožností nepřekvapí, neboť je ti známo, že se jedná o tvora noci. ( Milujíce hvězdnou oblohu a píseň nočního hvozdu se víly ve dne skrývaly a po nocích hýřily v divých rejích. Není divu, že tahle klimbala za chůze, rozbřesk se již blížil )
|
| |
| Úsvit a chvíle poezie Ráno raníčko panna vstala, vodku si hrdlem prolévala. „Půjdu matičko nahoru, kolu vám všem naberu.“ "No je to poslední výspa civilizace nebo první,podle toho kterým směrem přicházíte.Buď narazíte na Neuburg nebo na Kleinkastel." Sedím a uzobávám hrozny a po dlouhé době už ve mně vzpomínky nevyvolávají takové obavy,možná proto že jsem tak daleko.Nebo je to tím že už dlouho jsem neměla civilizovaný rozhovor,možná proto že dříve jsem se těmto místum snažila vyhýbat protože mně až moc připomínali to odkud jsem odešla. A pak lidi jsou až moc zvědaví a pokud vám zrovna nepokládají všetečné otázky tak mají připomínky k tomu jak by se měla chovat slušně vychovaná mladá dívka Rozvalím se v polštáři a povím Rebeth tom že Neuburg podobně jako Kleinkastel vznikly jako pohraniční pevnosti (proto ten vyumělkovaný název) než se okolo vytvořilo město.Zatímco Neuburg se nachází na skalním útesu a připomíná vztyčený prst Kleinkastel vznikl podobně jako Zakham v trhlině (samotná pevnost je obklopena přírodním vodním příkopem) kterou podle pověstí vytvořila pěst boží.Rozpovídám se o obou městech zatímco venku začne svítat.Hen nás nakonec vezme na vědomí a já jsem překvapená když zjistím kdo je,zřejmě nejsem jediná kdo je poněkud daleko od domova. No nedivím se že je unavená přece to jsou stvoření noci,nedá se čekat že bude sršet energii když se blíží ráno ... "No mám pocit že by bylo vhodné posnídat." Mezitím přijde Kaia tak jí popřeju taky dobré ráno a podobně jako ona si objednám kávu.Možná je dobře že je tu mám obě budu pak moci projednat své záležitosti. |
| |
| Trochu spánku neuškodí Dostala jsem se do Znesvěcené oázy a pro klid všech tamních obyvatel jsem nechala zhasnout ohnivou kouli v mé dlani. Většina lidí, s kterými jsem kdy jednala, se báli ohně takto blízko jejich obličeje, nebo aspoň tak blízko podpěrných sloupů ze dřeva. Nikdo nechtěl mít střechu na hlavě, místo nad hlavou, že? Jakmile jsem předhodila minci dívce, tak začala, že nejspíše jsem Vdovin žoldák a bůh ví co, že mají co nabídnout. Minci mi dokonce vrátila do ruky a já jsem se na chvíli jen tak koukala, jako kdybych nikdy tak velký obnos neviděla. Porozhlédla jsem se po okolí a když jsem zahlédla jednoho muže, který tam jen tak ležel na baru a vypadal, že má dost... tak jsem k němu pomalu přišla a minci mu vsunula pod dlaň. Jeho reflex ji pomalu stiskl, ale neprobudil se. Schovívavost? Štědrost? Nikoliv. Nechtěla jsem jednoduše minci nějak tahat, a tak jsem ji radši někomu dala. Železná věděla moc dobře, že mince bude vždy pryč, jakmile mi ji dá. A to od sebemenší platby za blbost, nebo i něco logického... ale tak co už „Hm, hlad nemám, žízeň také ne a na přítomnost někoho na noc... nejspíše též ne. Chci jen, aby se na mne nikdo nedíval při tom, co budu spát. Pokud sem přijde žena s jménem Železná Pěst, tak ta je jediná, která se ke mne může připojit... nikdo jiný ne,“ přejela jsem je pohledem a vydala jsem se do noclehárny. Poměrně zvláštní přání, že? Ale... již párkrát se mi stalo, že jsem usnula na ulici a probudit se buď jako zábava dětí, kteří dloubou do mého těla se slovy: ‚Haha, podívejte, mrtvola!‘ Nebo nějakého úchyla, který si chce uspokojit své choutky... není moc příjemné. Druhá varianta dopadla jako škvarek na zemi, samozřejmě se začátkem u rozkroku, protože to bylo první, co jsem po ránu viděla. První varianta měla skončit stejně, ale než jsem se probudila, tak děti utekli a Železná tam již byla. Ach... jak děti krásně křičí kvůli bolesti... bohužel jsem měla zákaz takovéto věci dělat, maximálně prý vypalování ran, pff. Lehla jsem si tedy na jednu volnou postel, břichem dolů a usnula. Stále plně oblečená a s hlavou více méně přímo proti polštáři jsem si chtěla konečně přerovnat myšlenky. Snad nedostanu nějaké nepříjemné sny... sny jsou přeci jen jediné místo, kde ještě můžu cítit fyzickou bolest... a psychická tam bolí ještě více, než když jsem vzhůru. |
| |
| Kapitola II. Dveře jdou otevřít podezřele hladce, nepřítomnost zámku tomu jen napomáhá. Přeci jen jsi ve vnitřním nádvoří sídla, které nebylo postaveno jako pevnost. Na mysli vyvstane otázka, zda-li by i hlavní vchod kladl zanedbatelný odpor. Uvnitř tě přivítá překvapivě rozměrná místnost, snad skladiště či sklep osvětlen pouze nuznými zbytky lampového oleje. ( Hořlavina, jakou byl lampový olej nebyla z nejlacinějších, právě proto tě zaráží. že místnost musela být přes večer značně osvětlena. ) V skrovném svitu spatříš police s nádobami a amforami, zavařeným ovocem a sušenou stravou. Za kaskádou polic vede dřevěné schodiště do neznáma, za ním, se ovšem skví ještě zajímavější vchod. Dřevěná důlní vrata, právě v obležení sudou nebo dvou. Zchátralá kolejnice, která k vratům vede, svědčí o hornické minulosti místa. Netušil jsi, že Bezaduzové měli šachtu ve vlastním sídle. Přímo před tebou stojí stůl se spisky a plány, které si nejspíš vyžádaly všechno to světlo. Ze své pozice nespatříš obsah, ovšem jedná se o statné archy pergamenu. Ať už tohle místo slouží k čemukoliv, skrývá rozhodně více, než zaprášené potraviny. Nacházíme se v Bezaduzském sídle - Přízemí. Přidáno do Homepage. |
| |
| Důl Vklouznu do místnosti a stejně tiše, jako se otevřely, se za mnou dveře opět zavřou. Rozhlédnu se kolem sebe a překvapí mě, jak je místnost veliká. Obezřetně se rozhlédnu, ale vypadá to, že jsem tu sám. Je tady jídlo, ale rozhodně to není nějaký obyčejný sklad. Okamžitě si všimnu obrovských důlních vrat. Nejsem sice žádný expert a v dole jsem v životě nebyl (moc špinavá práce) ale přijde mi zvláštní, že jsou zrovna tady. To rozhodně stojí za bližší prozkoumání. Nejprve ale zamířím ke stolu pokrytému závějí papírů. Probírám se všemi těmi starými spisy, ale nedá se říct, že by mě to skutečně zajímalo, nebo snad dokonce bavilo. Na papírování byla Rebeth. Já jsem spíš muž činu. Proto toho také po chvíli nechám a přejdu rovnou k vratům. Diamantový důl. Diamanty. Ani by nemusely být moc velké. Pár kousků, něco co by Rebeth nepostřehla, že mám. Mlsně si olíznu rty a zapřu se do těžkých, dřevěných vrat. Úplně už jsem zapomněl na to, že jsem sem přišel strašit trpaslíky. |
| |
| Kapitola II. [/b]Když se usadíš do pohodlných polštářů hned se den zdá zdařilejší. Tohle bude tvá první calimshánská snídaně po letech, s takovou nelze nesršet nadšením. Dýmkový kouř včerejšího večera se pročistil, i když zanechal odolný odér dýmkového koření. Slonovinový salón je tak prosvětlen, jakoby snad sám probuzen do nového dne. Po postavách v oparu se také slehlo nejspíš si většina dopřávala vydatného spánku. ( Krom Hen, která vypadá, že by jej užila nejvíce. S Zee v nedohlednu se můžeš jen domnívat, jak jsou místní směny uspořádány ) Netrvá dlouho, než vás Hen obslouží bronzovou konvicí, jejíž obsah soudíš dle vydatné vůně na hutnou calimshanskou kávu, výdobytek, který se vyvážel za nemalé sumy, však ve své domovině si jej můžete užívat v jisté hojnosti ( Popravdě se opravdu kvalitní káva vyvážela zlatem a obchod s ní byl zdrojem zámořského zisku. S nákladem sypkého pokladu by Saagarská oplývala nepředstavitelným výdělkem, ovšem dostat se k plodu kávových plantáží znamenalo konkurenci celým flotilám. Na to jsi byla příliš malá elfka ) Spolu s kovovými kalíšky a mísou ovoce, která ve svém středu hostí sladký medový desert. Taková snídaně rozhodně dodá odvahu do nového dne. S jídlem na stole se nemá co pokazit. Společnost rozespalých slečen jen přidá do nadějného dne ( I když Kaia je ti nebývale podobná svou zálesáckou zatvrzelostí, na takové věci máš čich. Rozhodně si nezadá s Rebeth, která stále udržuje jistou noblesu v nalévání nápoje i samotném jídle ) Zabrána do vlastní snídaně skoro nepostřehneš, když se tvůj společník vydá na náhlou kořistnickou výpravu. Snad už okamžik nespal a vyčkával na svou příležitost. Ta nastala s položením překypujících táců do středu posezení. S rychlostí šelmy se vyšvihne z tvé kapsy ke kupě ovoce. V cizí přítomnosti zvolí zaručenou taktiku - Nacpat si do lícních vaků ovoce co unese. Štíhlá lasicovitá šelma tak vyhlíží až komicky, když se smrtelně podezřívavým pohledem cpe drobné plody do prostorné tlamky. Zdá se, že představování jde stranou, tady jde o jídlo. |
| |
| Kapitola II. Zaposlouchám se do Lilianina vyprávění, příběhy o vzdálených částech země mě vždycky dokázaly uchvátit, takže jí přímo visím na rtech, když začne mluvit o dvou pevnostech. Sama jsem nikdy nebyla nijak extrémně daleko, většinou obchoduji jen v Calimshanu, moje společnost není zase tak velká, abych mohla vyplout pohodlně někam dál a ničím jiným se nezabývat. Do Tethyru jsem se tudíž nedostala. Jsem okouzlená tím, jak Lilian vypráví, že úplně zapomenu na nějaký spánek nebo únavu. Z informací nasávajícího transu mě vytrhne až Kaia. Uvědomím si, že jsem už nějakou dobu seděla nakloněná blíž k Lilian a hltala každé slovo. Opřu se tedy znova do polštářů a uvolním se. "Dobré... ráno," povzdychnu si, když vyhlédnu jedním pěkně zdobeným oknem ven. "Upřímně, měla jsem to v plánu, ale nepodařilo se. Ismael se taky nevrátil, takže buď někde leží opilý, zavřený, nebo v náručí... upřímně spíš jen v náručí," utnu tohle téma raději. Ismael dokáže mít divné chutě (jeho pohledy na sestru Raksheth byly ale asi nejdivnější. Rozhodně nejdivnější z toho, o čem vím). Nechám Kaiu a Lilian, aby si objednaly, jelikož já jsem už stihla spořádat tu trochu ovoce, co tu po mě předtím zbyla (upřímně mám i tak stáhlý žaludek z toho, co dnes chystáme, že bych do sebe nejspíš nedokázala nasoukat o moc víc). Na kávu se ale s chutí vrhnu a naliju si trochu do pohárku. Jakmile Lilian přestala vyprávět, začíná se o mě zase pokoušet spánek. To ale dneska opravdu nepůjde (má to ale i své výhody, díky mé naprosté nevyspanosti si ani nemusís znova líčit oči. Černé pytle pod očima vyjdou skoro nastejno jako černá tuž). |
| |
| Snídaně Tohle sice je moje první snídaně v calimshanu po letech, ale také mi to přinese vzpomínky na bídu, v jaké jsem kdysi žila. Sama nad sebou nyní ohrnuji nos. Jak jsem tak mohla žít? A jak jsem mohla Hakimovi dovolit, aby se mnou takhle jednal? Naštěstí je to už všechno dávno za mnou a nepříjemné vzpomínky se nad šálkem dobré kávy rychle rozplynou. Potutelně se usměju, když Rebeth začne mluvit o Ismaelovi. Možná se snaží tvářit, že je jí volný kolem krku, ale rozhodně jí na něm záleží. Možná i víc, než si sama připouští. O to víc teď ale chápu, že jí jeho včerejší výstup musel ranit. "Nedělej si o něj starosti, je to velký velkej kluk." Povzbudivě se na ní usměju. Dnes stejně bude mít na práci zcela jiné věci. Se zájmem sleduji Lilianina drobného společníka. Ta zatvrzelost se kterou si cpe jídlo do pusy je opravdu nevídaná. Vždycky jsem měla ráda zvířata, ale nikdy jsem žádné sama neměla. Jen mi hlavou probleskne myšlenka na jednoho zatoulaného psa. Pár týdnů se kolem mě motal, ale neměla jsem jídlo ani sama pro sebe, natož pak pro něj. Nakonec se taky někam vytratil. Uloupnu kuličku z hroznu a podávám jí tomu drobnému zlodějíčkovi. Kolegové z branže si musí pomáhat. |
| |
| Snídaně,základ dne Rebeth je skutečně uchvácena protože zřejmě neopustila Calimshan,nebo možná necestovala tak daleko.Do Tethyru to trvá dlouho pokud máte štěstí a nějaká veslice vás vezme sebou.A možná to je i velká dálka pro ní,nevím ve věcech které se týkají moře a lodí se zase tak moc nevyznám. Ano byla jsem už v přístavním městě,ale lodě jsem si prohlížela spíš z dálky a (samozřejmě v duchu) se posmívala jejich názvům. Trvá věčnost než nás Hen obslouží a já se jí divím co zde dělá,ovšem podobnou otázku bych si mohla položit i já ohledně sebe.Kávu jsem poprvé ochutnala zde protože i když i u nás přišly nabídky ohledně dovozu kávy byly zavrhnuty. Otec otiskl svůj prsten na objednávku látky,ale co se týká těch předražených zrn byl neoblomný.Všimla jsem si zklamaného výrazu obchodníka a když pak sbíral zboží poznamenal že pán Kleinkastelu jistě koupí.Nejspíš později zjistí že tam mají pro tyto exotické věci ještě méně pochopení (a s poznámkou že pán Neuburgu už koupil zde vyvolá spíš smích),to spíš uspěje ve městě. Věděla jsem že když se dostanu ze sféry vlivu budu v bezpečí,jsou lidi kteří sní o obchodování ve velkém jiní jsou vděční za to co mají (a že toho není málo).Po dlouhé době se mi opět připomene k čemu všemu jsem se otočila zády,ale potom si připomenu proč jsem to udělala.Abych zahnala tyto myšlenky tak si blíž prohlédnu Kaiu a přitom poznám co je na ní jiné. Ona nebyla dřív to co je teď,udělala volbu podobně jako já (ano i já bych se tak dokázala chovat). Vlastně jsem se tak chovat začala což možná obě dívky překvapí.Noblesu této snídaně naruší až můj společník který se vrhne na stůl s úmyslem ukořistit co nejvíc jídla.Usměji se protože tohle není poprvé co to udělal a sleduji cpe si za líce tolik jídla kolik pobere a podezřívavě se přitom dívá na okolí.Když mu Kaia nabídne bobuli vína tak se na ní nejdřív podezřele podívá a pak jí naučeným způsobem rozkousne.Jedná zvyk když měl u předchozího majitele zkoušet zda je zboží nezávadné ovšem tentokrát nečeká a pokračuje ve své činnosti.A i já bych se měla nasnídat to co s nimi chci probrat může počkat (aspoň dokud se nenasnídáme). |
| |
| Kapitola II. Zapřeš se do důlních vrat vší silou svého nevyspalého svalstva, přesto se nepohnou. Zdá se, že jsou navzdory zdravému rozumu zavřené zevnitř. Snad by se daly dveře rozrazit či vypáčit z pantů, netušíš ovšem, zda-li jsou z druhé strany na petlici, zabarikádovány nebo zavaleny. Nemluvě o tom, že vyrážení by vzbudilo vše uvnitř, spící i bdící. S drahokamy v nedohlednu ti nezbývá více, než spisy na stole a proviant po stěnách. ( Všiml sis však toho, že spisy nevypadají sešlé ni staré, právě naopak. Vše je psáno v trpasličtině, pro tebe tudíž hemžením klikyháků se spoustou přístavků, které se rojí kolem neznámých run. To vše doplněno o plánky, které jsou jedním velkým úlem náčrtů a čar, snad mapou dolu. ) Zvuk, který se rozezní, tě však vybudí k obezřetnosti. Jasné kovové dunění, snad úder gongu nebo zvonu, jenž může oznamovat jen jediné - Sídlo se probouzí. Spolu s ním následuje podezřelý lomoz zvenčí, znící se skučením kovu a těžkými údery. Nic podobného jsi ještě neslyšel. Vypadá to na další z šikovných eskapád Ismaela, mistra úniků. Pokud tedy nestojí o své nalezení mezi sklepními sklenicemi a vyčpělým olejem. |
| |
| Sídlo se probouzí Zklamání. Ke štěstí mi obvykle stačí málo, teď mě ale zrovna jiné slovo nenapadá. Sám sebe jsem připravil o odpočinek aby mě pak zastavily zavřené dveře. Vztekle do vrat kopnu a s trucovitě založenýma rukama se rozhlédnu po místnosti. V tu chvíli se ozve gong a vzápětí ještě podivný kovový lomoz za dveřmi. Moje zvědavost mi velí dveře otevřít a zjistit, co to bylo. Ale to by asi nebylo příliš moudré. Místo toho zaměřím svou pozornost na schodiště, které stoupá kamsi vzhůru. Všechny smysly mi říkají, že bych odsud měl vypadnout, ale moje pýcha by neustála takovou porážku. Dokud nevystraším alespoň jednoho zatraceného trpaslíka, nebo nenajdu něco cenného, co by se dalo štípnout, tak odsud nehodlám odejít. Vydám se proto nahoru po schodech. Koneckonců, vždycky se můžu otočit a začít zdrhat. V tom jsem vážně dobrý. |
| |
| Konec rozhovoru V mysli si představuji Calimportská zákoutí, letmé náznaky a smluvená gesta, kterými se obchodníci na černém trhu domlouvají. Vidět tam tuhle svéráznou dámu, už se museli sbíhat. To by mě zajímalo, co tam asi mohla nakupovat. Každý shání něco jiného a každý s penězi a odvahou to taky sežene. Naslouchám jejím slovům s letmým úšklebkem na rtech, dychtivá po zajímavých příbězích a informacích. „Volné jako pták. Tak se to říká a já bych neměnila.“ Poznamenám a usrknu silného moku. Při vdovině další poznámce jsem ráda, že jsem se napila jen tak málo. Z hrdla mi totiž vybublá upřímně pobavený smích. „Dvě za cenu jedné…“ Zlehka zakroutím hlavou. „Ale máte to dobře nastavené. Proč se přít kvůli človíčkovi, co za chvíli zase někam zmizí.“ Pokračuji stále pobaveně. Trpasličí posedlost zlatem se nutně musí promítat všude. Vedle na Balzamovače se radši ani nedívám. Ne že bych se na něj tedy chtěla dívat, to rozhodně ne, ale k mé nechuti velmi přispívá fakt, že ta holka vypadá jako totální zombie. Vymaštěná, vygumovaný mozek. Brrr. A to jsem mohla takhle taky skončit. Brrr. Pozorně sleduji Vdovino vyprávění a při tom, jak se na stole objeví drahokamy si člověk nutně musí položit otázku. Jak přesně nechutně je takhle trpaslice bohatá? Poklady hrobky kolem naznačují, ale těžko se zmůžu na lepší odhad než: Fakt hodně. Takže to chce něco na pana Zenberu. Zamyšleně si projedu prsty růžovou ofinu. „Krásná úvaha.“ Zazubím se a pak povstanu. „Díky za váš čas a ochotné vypravování. Má společnice na mne jistě už netrpělivě čeká a spánek mě začíná dobíhat, ale když budu mít chvilku nebo mě napadnou další otázky, najdu si vás.“ Pokynu Abe, seberu hůl opřenou o stěnu, spolu s ní ještě několik drahokamů a tretek ležících kolem a rozejdu se k Znesvědcené oáze, kde se ohlásím svým jménem. |
| |
| Kapitola II. V té lehké ospalosti si Lilianina roztomilého společníka všimnu až po chvilce, ikdyž velmi okatě a s vervou cpe hrozny do své malé tlamičky. Bohové, nikdy jsem neviděla nic tak roztomilého a na drobka se pobaveně usměju. "Má jméno?" Zeptám se prostě a pohlédnu na Lilian. Vždycky jsem chtěla nějaké zvířátko, co by mi dělalo společnost. Nikdy jsem ale neměla čas na to si nějaké pořídit a, buďme upřímní, s moji zaneprázdněností a častými výlety na moře bych se o žádné zvíře nedokázala tak dobře postarat a ještě si k němu vypěstovat zdravý vztah. Nakonec jsem to zavrhla, možná si na stará kolena pořídím... nevím... třeba akvárium s rybičkami. (Hlavně taky proto, že akvárium se jen tak někde nevidí a pochytat ty malé zmetky obvykle trvá dost dlouho) Sice se mi to nelíbí, ale vezmu si Kainu radu k srdci. Je to velkej kluk co dělá velký problémy, ale dokáže se o sebe postarat. Chraň ho ale ruka boží abych kvůli němu musela utrácet neskutečné sumy peněz za to, aby ho nezavřeli. Jestli vyvedl nějakou blbost a sedí a čeká, až ho vyplatím, mám takový legrační pocit, že bych ho tam přes den alespoň chviličku nechala. Není nic poučnějšího než zpola plný kyblík výkalů, smrad, zatuchlo a zima. Kdyby ho strčili někam hlouběji, zcela jistě by tam bylo i hodně znatelné vlhko. Pro sebe se musím pousmát. Kaie a Lilian to možná může přijít jako klidný, smířený úsměv, já se ale bavím představou, co mi uvízla v hlavě. Uzobnu si ještě pár kousků ovoce, a ostražitě se vyhýbám packám nelítostného zloděje, než do sebe kopnu poslední lok kávy a palce si setřu zbytek z koutku úst. "Já můžu," brouknu a pohlédnu na Kaiu. Jsem připravená na to jít vyloupit banku. Banku, proboha. |
| |
| Vstří bohatství Stejně jako Rebeth dopiju kávu a jsem připravená vyrazit. "Kde chceš začít? Možná by bylo lepší nejdřív se jít podívat do banky. Obhlédneme situaci a třeba mě u toho napadne ještě něco, co bude potřeba koupit. Něco speciálního." Čekala bych, že budu nervozní, ale daleko spíš jsem...jednoduše zvědavá. Trpaslíci schraňující peníze pro mě není žádná novinka. Jenže to byli ti severští, tohle bude něco zcela jiného. Jiný kraj, jiný mrav, jiná mentalita. "Přidáš se k nám?" Obrátím se s otázkou na Lilian. Vlastně si nejsem jistá, jestli se rozhodla pro loupež, nebo strašení. Prohlížím si jí a vlastně mi nesedí ani na jedno. |
| |
| Kapitola II. Při cestě do Znesvěcené jsi v patách ustupující tmy, vzdávající se prvním rudým paprskům. Pozdní noci či brzkého rána, to záleží na úhlu pohledu, dorazíš do 0ázy. Budova je to rozhodně vznosná a ty v mdlém svitu spatříš cosi, co bys v Zakhamu nečekala. Není o tom pochyb, ty sloupy a zkosená střecha, schodiště a prosté stěny - Tohle býval chrám Il-Mater. ( Ač mnohem menší než klášter, který tě s jistou ironií o nevinnost připravil, stále rozpoznáš strohý styl asketického kultu. Nemůžeš si pomoct z úžasu nad výrazem, který by se rozhostil na tváři představené sestry, kdyby zjistila, že kdesi v zapadlém koutě pouště kvete podnik pod názvem Znesvěcená oáza, a to na posvátné půdě ) Uvnitř tě to také nepřekvapí, velký sál na hromadné modlitby ( Doteď tě z chladné klášterní podlahy zebe v kolenou ), ovšem zútulněn noclehárnou. Sloupořadí v druhém patře a drobné útočiště z polštářů na konci sálu, kde sedí postava, snad elfka. Při tvém ohlášení se jen vědoucně usměje, přiloží prst ke rtům a ukáže k noclehárně. Se dvěma osadníky není těžko najít tu tvou. Krom Kaii, které se usídlila v rohu místnosti je jen jedna postel obsazena, s Mirou rozvalenou, jak mrtvá ryba na suchu.
|
| |
| Domov, odporný domov Tma sice pomalu vyprchává, ale tíživá únava naopak narůstá v celém mém těle. Opravdu bych se měla vyspat. Svaly to na mne přímo křičí. Dost dobře to nechápu, protože jsem už zažila mnohem delší a hrůzostrašnější ponocování. Zřejmě byl ten přechod pouští namáhavější, než jsem si myslela. Nemusela jsem tak hnát. Proč jsem to dělala vlastně? Ospalé myšleny se podvolí představě, která mi hlodala vzadu v hlavě po dobu celé cesty. Mira. A její sebevražedné tendence dostávat se do malérů. Odsud není kam utéct. To by bylo peklo. Radši nad tím nechci ani moc přemýšlet, ale jsem ráda, že dovedu dávat jednu nohu před druhou. Naštěstí se mé trable vzápětí vyřeší. Možná ti dovolím jednu budovičku zapálit, Miro. Oslovím v duchu svou společnici, která je nejspíš někde v říši bezvědomí v právě zmiňované budově. Na tváři mám výraz odporu, který se ale postupně změní v drobný úšklebek. Alespoň že obyvatelé tohohle města věděli, co s tím odporným chrámem provést. Znesvědcená oáza. To je mnohem lepší, ale přesto bych tu budovu raději viděla na prach…nebo uhel. Teď jsem byla vděčná, že mě normálně žádné tíživé vzpomínky z dob mého ztraceného mládí nepronásledovaly. To bych se v tomhle baráku zcvokla. I tak to bude pěkný madhouse. Nemám už chuť dělat problémy a jen tiše pokynu přítomným, kteří zůstali vzhůru a zamířím si to přímo k nezaměnitelné siluetě Miry. Svou oblíbenou hůl odložím na dosah ruky, ne že bych neměla i bližší zbraně, ale zatím nepředpokládám agresi od žádného člena našeho povedeného uskupení. Zbavím se všech tvrdých částí svého oblečení, a ne zrovna jemně posunu s Mirou. Jsem připravená v případě její obrany okamžitě reagovat, ale ostražitost mi vydrží jen chvilku. „Chvilku mi to zabralo, ale jsem ráda, žes hezky poslechla.“ Brouknu a poplácám jí po rozespalé tváři než se nasoukám vedle ní. Ano, postel. Konečně. Jakmile mi kosti dolehnou v plném uvolnění na měkkou postel spokojeně si vzdychnu a usměju se. A to stačilo jen projít poušť a vzít jeden téměř sebevražedný úkol. |
| |
| Kapitola II Slova Rebeth mně udiví protože jsem to zatím nepovažovala za nutné,ze začátku jsme na něj hvízdala než najdu vhodné jméno.Ovšem žádné mi nepřišlo dostatečně vhodné a tak u toho hvízdání nakonec zůstalo. "Ne,nemá zatím jsem nenašla to pravé." Dopiju kávu a zatímco přemýšlím že se zeptám jestli bych mohla jít s nimi tak mi to nakonec Kaia sama nabídne.Jasně nechci to nechat jen na Ismaelovi i kdybych měla vyděsit jen jednoho trpaslíka. Možná zdejší přístroje byt zvládly,nebo to co najdu v sídle Bezaduz,nebo to tam budu muset zatopit sama. "No já bych pro vás taky měla něco speciálního."oznámím potom a dál to zatím nerozvádím stejně jako neříkám že si takto vyděláme dřív než nám zaplatí Vdova. Navíc jsem zvědavá jak se v bance na nás budou tvářit.Asi si budou myslet že jsme ochranka Rebeth,no tohle bude rozhodně zajímavé. |
| |
| Kapitola II. Kaia, Rebeth, Lilian Po snídani se vydáte ven ze Znesvěcené oázy, ven do denního svitu a shonu Zakhamu, který se vzdal svého ponurého oparu výměnou za trpasličí tlupy zaplavující ulice. Vzduch ožil žvaněním ženušek, ( Chichotavé tlachy týkající se ceny calimportských perel, liché lichotky i spor o přednosti trpasličích či calimshanských mužů ) slovními šarvátkami trhovců, ( Jenž se nezdráhají snižovat zboží konkurence, lákat kolemjdoucí ke svému stánku a smlouvat do úmoru nad cenou cetek i ovoce ) a i zvuku rozdováděných dětí, hrajících své hry po stranách stezky. ( Šlachovití lidští výrostci se snadno rozeznají mezi buclatými dětmi drobných národů, které se ke všem kouskům a kláním staví s nabručeným obličejem a kolébavou neobratnost vynahrazují svou vahou i silou ) To, že jste o hlavu výše než většina davu vám dodává dojem mírné nemístnosti, krom Rebeth, která se zhruba rovná vzrostlejším trpaslíkům. ( Ne že byste byli jedinými lidmi v dohledu, přesto trpasličí společnost převažuje a vy tak vidíte dav s nadhledem ) Cesta po terasách stavěných v okruzích kolem jezera vám dopřeje výhled na drahokamovou hladinu, pohrávající si s jitřními paprsky. Město zdá se ožívá ve všech vrstvách, od nejspodnějších pater po ta nejvyšší, kde jste právě vy. Těžko říct, kudy k bance, přeci jen jste cizinkami v Zakhamu. Z tvého pohledu se Zakham jeví nebývale .. blízko. Všechno je tu tvé úrovně - Bazary, dav i budovy. V Calimportu jsi musela vzhlížet ke každému calimshánci, tady si hledíte s davem z očí do očí, což je znepokojivý nezvyk. ( Při zmínce o calimportských perlách se pouze pousměješ. Většinou šlo o skleněné korálky, kterými se každý krom klenotníka či lovce perel dal lehce oklamat ) Trpasličí zástup na tebe útočí barvitými oděvy, převážně v matně modré, černočerné či nebarvenou béžovou prostého plátna. Sem tam se mihne šikovná výšivka z drahého drátu. ( Povětšinou pravidelného vzoru zig-zag, geometrického ornamentu nebo s drobnými ozdobami z bronzu a polodrahokamu ) Voskované kníry, pěstěné plnovousy i bujaré bradky tu mají pré. ( Některé z konstrukcí, které na vousu vážní trpaslíci nosí, jsou pro tebe u hranic komičnosti. Spousty spon, jehel a jiných kovových prvků udržuje trpasličí pýchu v roztodivných tvarech a polohách, až je těžko věřit vlastním očím ) Dámy ovšem nezůstávají pozadu a předvádějí účesy, které by po solí slepených vlasech calimportských žádali řádné rozčesání. To vše doplněno o turbany a šátky, pečlivě upraveny a doladěny o peří exotického ptactva ( Z nichž mnohé se zdá děsivé drahé, snad až ze zámořských dálav Chultu. Kdo je dodavatelem tohoto extravagantního luxusu, toť otázka. Málokdo se odvážil lovu v divokých džunglích ) Ze zkušenosti bys řekla, že Banka bude nedaleko. Všechna města mají své vrstvy, ty zakhamské jsou jen patrnější. A vy jste zrovna v té nejvyšší, kde jinde hledat hnízdo zisku? Město je změť. Změť těl, ulic a v případě Zakhamu kovu. ( Ozdobami to tu jen hýří a září, až dostáváš do rukou chmatácký tik. Můžeš jen doufat, že tvůj zvědavý mazel ve svém kapesním doupěti pracuje na snídani, jinak jej budeš brzy lovit z vousu blízkého trpasličího pantáty ) Oproti pevnosti kde jsi vyrostla i calimshánským metropolím je to značná změna, neboť v obou zmíněných šlo povětšinou o prostý plebs, špinavý a strhaný, více či méně na očích. Tady je ovšem vše škrobené a bohaté. ( Proti vší té pompě působíš jako calimportská prodejná děva, která se rozhodla k lovu zakhamských zbohatlíků. Naneštěstí se to zřejmě i daří, pár pohledů si tě již podezřívavě přeměřovalo. Celé věci ani moc nepomáhá, že jsi hrudí právě v úrovni davu ) Ke svému překvapení nespatřuješ ve spárách a puklinách ani náznak života, což v pusté poušti není neobvyklé, přesto bys čekala hemžení hmyzu nebo náznak rostlin. Jediná zvěř Zakhamu byla zavřena v klecích kupců, a že šlo o zajímavou sebranku. ( Spatřila jsi ohromného hada, který líně sledoval proudění davu. Čepýřivé ptáčky, kteří opakovali okolní zvuky i rozhovor a dokonce i bizarní bytost, která tiskne svá přísavkovitá chapadla na sklo velké vodní nádoby ) Neuburg a jeho lesy tě seznámily s tvory tethyrského hvozdu, tvé cesty pak s kreaturami Calimshanu. Neměla jsi moc možnosti dozvědět se o zvěři zdaleka, natož v záhadném světě vodních hlubin. Tvé vzdělaní obecně bylo snůškou čehosi, ,, co by měla ovládat každá dáma ,,. A snad jediným přínosem ti bylo umění čtení a psaní, které si zkusmo zvládala dodnes. Co se týče zvyklostí a manýrů, řekněme, že nešlo o tvou silnou parketu. Z každého shromaždiště lidu se tak stalo bojiště společenského protokolu. ( Co říct a co ne? Jsou trpaslíci stejně předpojatí, jako muži Neuburgu, nebo snad spíše prospěcháři Calimshánů? Jedině oděvní protokol je snad již ze hry ) Jak v takovém úlu lidí i nelidí najít cokoliv, natož Banku? Zde nejde usoudit ze znamení lesa ani chování zvěře. Zdá se, že budeš muset pracovat s nejnevypočitatelnější zvěří ze všech - Lidmi a trpaslíky. Tohle zakhamské shromáždění bylo překvapivě povědomé a domácké. Po svém návratu do domoviny jsi ještě nespatřila tolik trpaslíků pohromadě a teď se nemůžeš vynadívat. Jejich severští příbuzní byli povětšinou tvrdohlavé a vytrvalé povahy, mnohdy tajnůstkářské, přesto pro přátele neohrabaně dobrácké, naopak pro nepřátele neústupné. Pokud můžeš soudit z toho cos viděla u Vdovy, tohle se nezměnilo. ( Přesto si všímáš jistých rozdílů. Vážnost byla tak akorát, většina trpaslíků které jsi znala tak kryli svou nejistotu ze svět na povrchu, aby ji později zahodily stranou při řádné pitce. Avšak tihle zakhamští trpaslíci byli mnohem kultivovanější, jaksi nastrojenější a sami strojenější ) Pravdou bylo, že většina z drobných národů, kterou jsi na Severu znala, byla žoldáky a kovkopy, těmi, kteří z příčin o kterých se za střízliva neradi vybavovali museli opustit své podzemní domovy. Pokud je Zakham jedním z těchto domovů, snad jsou tu trpaslíci blíže ke kořenům. ( Zmínka o podzemních pevnostech tě vždy trochu fascinovala, snad budeš mít možnost zažít ten pravý trpasličí život na vlastní kůži, i když jinak než jsi čekala ) Co se týče Banky, tak ta pro tebe mohla být kdekoliv. Sever nebyl tak barbarský, jak se říkalo, též měl své banky, které bohatly na úvěrech a pojistkách pro plavce do dálav severských moří. Ovšem pro každého seveřana bylo takové místo krajně podezřelé, ne nepodobné doupěti záludné a temné magie, která jen čeká na nepatrný podpis či přeřeknutí, aby uvěznila nešťastníkovu duši do okovu dluhu. Tato výprava vyžaduje obvzláštní obezřetnost. |
| |
| Kapitola II. Jen několik metrů od Znesvěcené oázy mě obemkne špitání, překřikování, dohadování a občas zachytím i nějaký ten bezvýznamný drb. Je to tu jako doma, povzdychnu si v duchu nostalgicky, jakobych z Calimportu odešla před několika lety. Myslela jsem si, že Zakham bude celou dobu naprosto nepřístupný, tichý jako hrobka a nikde ani nohy. Musím se přiznat, malinko mě to zaskočilo, ačkoliv hlaholení se dalo odposlechnout i zevnitř Oázy. Protloukám se nedbale davem a rozhlížím se okolo sebe, snad abych lépe zapadla, hlavně ale proto, že mě prostě zajímá, co tady mají. Co se tu prodává? Je tu něco nového? Něco neobyčejného? Něco na čem by se dalo vydělat? Každému stánku a obchůdku věnuji alespoň letmý pohled a musím se pousmát nad horami falešných perel. Jako doma, připomenu si znova a pobaveně se pousměju. Kdo nic neví, nemůže nic ztratit. Nakonec, nikdy nezáleží na tom, jestli je perla falešná nebo pravá, záleží hlavně na tom, vybrat si takovou společnost, kde to nikdo nikdy nepozná. Jediné, z čeho začínám být trochu nesvá je, jak jsou tu všichni... malí. V Calimportu bylo vše jednodušší, mohla jsem si v davu dělat, co jsem chtěla, protože mi každý uhnul. Tady všichni předpokládají, že mám oči, že dávám pozor na cestu a že zabráním nevítaným srážkám. A hlavně ty jejich divné opětované pohledy. Uh. Jediné co za to stojí, jsou trpasličí vousy (účesy žen a slečen trpasličího pokolení jsou sice velmi zajímavé, ale dají se skoro lehce srovnat s dekadencí Calimshánců, takže mě nezaujmou zas tolik jako trpasličí porost). Musím říct, že některé fousaté výtvory jsou opravdu... originální. Ve chvíli, kdy ale uvidím fous, co až znepokojivě připomíná detailní repliku lodi se rozhodnu, že je čas najít banku. Obhlédnout si terén a taky nakoupit nějaké vybavení pro Kaiu. Rozhlédnu se v davu okolo sebe (další plus, můžu se rozhlédnout okolo sebe!) a nakrčím nos. Kdybych byla banka v části zbohatlíků, kam bych se tak postavila... |
| |
| Vstříc bohatství Lehce tázavě nadzvednu obočí, když se Lilian zmíní, že by pro nás také něco měla. Nijak se ale nevyptávám, až bude chtít, sama nám řekne, o co jde. Musím se ale pousmát představě, že bychom právě my dvě měly dělat Rebeth ochranku. Ani jedna z nás nepůsobí zrovna děsivým dojmem. "Myslím, že když budeme předstírat, že kdybychom předstíraly, že jsme její manželky, bylo by to uvěřitelnější." Zakham za dne se mi líbí mnohem víc, než Zakham v noci. Je tu rušno jako v jakémkoliv jiném městě, ale díky tomu, že většinu obyvatel tvoří drobné národy, mám skvělý přehled. Nejsem nijak zvlášť veliká ale tady si připadám jako obryně. Docela si to užívám. Se zájmem se rozhlížím po trhovcích a jejich stáncích. Daleko víc jsem ale zvědavá na tuhle slavnou banku. Navíc pochybuji, že vybavení, které já potřebuji bude volně ležet na nějakém krámku. Moje výbava obvykle zahrnuje spíš podpultové zboží, než cokoliv jiného. "Víme alespoň, kde ta banka je?" Zeptám se svých dvou společnic, zatím co se rozhlížím kolem sebe. |
| |
| Normální noc, normální ráno Usnout mi netrvalo nikdy dlouho a budit mne bylo, jak budit mrtvolu a to doslova. Polštáře naskládané na velkou hromadu, ve které jsem měla zabodnutou hlavu. Nezvedající se trup by nejspíše některé dost znepokojil, ale... měla jsem tu soukromí. No, to do doby, než se má postel pohne a Železná Pěst se mnou dodatečně zatřese, jen aby mi pověděla, že je tu. Něco nesrozumitelného zabrblám do polštáře a nadzvednu ruku, aby si mohla lehnout vedle mne. Dodatečně druhou zašmátrám po přikrývce, kterou jsem tu tak nějak měla vedle sebe. Nebyla mi zima, ani vedro, aneb díky tomu, co jsem byla, má tělesná teplota byla to poslední, co bych měla řešit. A s ní jsem jen tak usnula. Obě jsme potřebovali spánek, já, abych si srovnala myšlenky a ona... no, ona asi proto, protože ji celkově ta cesta sem musela dost vyčerpat. Bezesná noc, což mi upřímně vyhovovalo a já dlouze zívla, spíše ze zvyku než z potřeby. Podívala jsem se na svou nynější situaci a po přejetí na tom, na čem jsme spali jsem usoudila, že Železná se nerozhodla mne vystrčit z postele. Jen mi zabavila přes noc deku a též více jak půlku polštářů, které jsem si tak hezky posbírala. Párkrát jsem do ni dloubla a zvedla se s krátkým protažením, které znělo, jako kdyby mi někdo lámal každou kostičku v mém těle. Poměrně děsivý zvuk, ale tak co už. Promnula jsem si oči a šla jsem si dát něco k jídlu. Požádala jsem o něco ovocného, ideálně nějaké citrusy a k jídlu jsem si jednoduše dala nějaké místní pečivo. Ideálně sladkého, aneb... ono když někdo nepotřebuje jíst ani pít, tak pije a jí spíše pro potěšení než z potřeby, proto kdyby zde byl jen suchý chleba, tak bych... no, asi si řekla o kapesné od Železné, abych si koupila něco na místních trzích? Přeci tu budou mít něco super. |
| |
| Kapitola II. I tvé lehké kroky skučí na vratkém schodišti, přesto je dostatečně jisté, aby jsi se dostal do druhého patra. První věc, která tě zarazí, je tiché prozpěvování ( V sotva slyšitelném popěvku však rozeznáš úryvek tradiční calimshanské balady o mstivém manželi a lstivé milence jeho ženy, jenž zesměšňuje vražedné úklady i pomstychtivé pasti ) Druhou zarážející skutečností je sálající teplo, které se kolem rozhostilo. Když se ti naskytne první letmý pohled nad úroveň podlahy, zdroj žáru je jasný - Dostal jsi se do sídelní kuchyně. Ohniště halí místnost do horkého vzduchu a zároveň osvětluje začouzené stěny. Přes množství sudů, dóz a nádob je tvůj pohled omezen, přesto spatříš postavu, která si pobrukuje onu bujarou baladu - Jde o ženu na přelomu stáří a středního věku v hrubé zástěře a vlasy staženými za šátkem. Osvětlena tetelivým svitem ohně vystupuje její zvrásněná kůže, nikoliv sedřená stářím, ale drtivou dřinou. Přesto ji na tváři pohrává potměšilý úsměv, či jde snad jen o klam světla. S rukávy odhrnutými zadělává na chleba se zkušenou znuděností znalé pekařky. Zaujme tě však to, co ji leží u nohou - Zchumlaná v dekách zde leží dívka, jejíž tvář by byla i pohledná, nebýt vyhublosti a podvýživy. ( Od pohledu lidské vyžle by v Calimportu dlouho nevyžilo. Zachránit by ji snad mohla jen příjemná tvář, s krutou ironií by ji možná i přinesla větší blahobyt než tady. Rozhodně natolik, aby se zevnějšek zachoval netknut ) Není jediným spáčem v místnosti, které uprostřed kraluje velký stál a stěny jsou zastavěny policemi, přesto z ostatních vidíš pouze kupy přikrývek. Dalo by se usoudit, že stará si přivstala dřív, aby dala kuchyni do kupy. V takových kuchyních se jistě najde nejeden set cenného příboru a nádobí, Bezaduzové přeci nepijí a nejí z hliněných misek. Otázkou je jak se k nim dostat a vyhnout se přitom nechtěné pozornosti. Nacházíme se v Bezaduzském sídle - Kuchyni. Na popisek možno nahlédnout v Homepage. |
| |
| Sídlo se probouzí Tiše se pohybuji po schodech vzhůru, už v půlce schodiště však ustrnu a zaposlouchám se. Slyším tichý zpěv, někdo má po ránu dobrou náladu. Opatrně, aby schody nezavrzaly, vystoupím až nahoru a přikrčím se na poslední schodě. Vyhlížím do rozlehlé kuchyně, je tady příjemné teplo. Mezi všemi těmi hrnci, pánvemi a dalšími zbytečnostmi zahlédnu postavu. Zřejmě už začala s přípravami na snídani, zatím je ale jediná, na zemi ještě spí několik dalších lidí. Nejvíc mě zaujme dívka, která leží jen kousek od pracující ženy. Krásu já dokážu ocenit a ona je skutečně krásná, jen by se jí hodilo pár kilo navíc. Kvůli tomu tady ale nejsi! Napomenu sám sebe a dál se zkoumavě rozhlížím po kuchyni. Nepochybně by se tu dalo najít něco cenného. Stříbrné příbory, nebo nějaká pěkná číše. Ale já nejsem zloděj, který by ztrácel čas s kuchyňským nádobím. Pokud nenajdu diamant velký jako pěst, který bych mohl ukrást, tak tahle výprava nestála za nic. Spíš než, co tady šlohnout proto hledám cestu dál do domu. Přemýšlím, jestli bych byl schopen nenápadně projít kuchyní, nebo jestli bude lepší vrátit se zpátky a zkusit jinou cestu. Nebo to mám prostě vzdát a vrátit se dřív, než se dostanu do problému? Nejsem ale z těch, co by stáhli ocas a utekli při prvním náznaku prohry. Zhluboka se proto nadechnu a přikrčený u země se vydám přes místnost. Překračuji ležící těla, oči zafixované na dveře vedoucí z kuchyně ven. (56%) |
| |
| Probouzející se Zakham "No ne vždy je dobré dát na první dojem,občas je nebezpečné i od čeho by jste to nečekali."odpovím pak Kaie když si vzpomenu na dětské kapsářky a mladé chlapce kteří v zapadlých čtvrtích čekali na vhodnou kořist.Když opustíme Znesvěcenou oázu tak se Zakham probouzí a ulicemi proudí spousta trpaslíků (případně gnómů) takže máme pěkný rozhled.Jen kdyby tu nebylo tolik hluku a pak všechen ten dav na mně taky nepůsobí zrovna nejlépe.I když celé tohle město je jedno velké tržiště jak je vidět už když se rozhlédnu kolem.Dalo se čekat že se nacházíme v té nejvyšší vrstvě mezi samými snoby a tak by nemělo být problém zde najít banku. Aspoň na první pohled to tak vypadá i když já bych teď měla problém zde cokoliv. Tohle jsem už zažila dřív a i když tehdy jsem byla spíš nadšená,teď mně to zde děsí a napadá mně jak mám zde cokoliv najít.Naštěstí se můj společník opět věnuje jídlu které předtím tak pečlivě shromáždil spíš než vší té nádheře kterou míjíme. Vypadalo to že pevnost se tyčí jako vztyčený prst nad vším ostatním a byla to pravda,oddělili jsme se od prostých lidí kterých zde bylo víc než by jste čekali. Někde to nebylo tak patrné a i zde bychom to našli,ale rozhodně ne tady.Hodně lidí si mně prohlíží s dost podezřívavým pohledem,přece jen se stává i to že je někdo nalákán za účelem tělesné rozkoše aby byl pak okraden.Jediná zvěř která zde je se nachází v různých klecích a nádobách,ne že by mně to tak úplně překvapilo zřejmě i hmyz se stáhl aby unikl všemu tomu hemžení.Když míjím klece s ptáčky napadne mně zda tohle může být pták pamatovák o kterém jsem slyšela než mi Kaia připomene proč tu jsme a já nakrčím nos. Jistě pamatuji si pořád společenský a byly bych se tak schopná chovat (jak bylo vidět u snídaně), ale pokud za celou dobu nepotkáte inteligentní život nemáte moc příležitosti si vybrušovat své společenské dovednosti. A když už pak někde dorazíte jste ihned pokáráni za váš nevhodný oděv.Otázkou je zda se zde dá cokoliv najít a pokud někoho oslovím jestli mi vůbec odpoví. |
| |
| Kapitola II. Mira, Železná pěst Přivstala sis do osvětlené Oázy krášlené prvními paprsky. Hostů přes noc nepřibilo, zato neznámý muž, kterému jsi dala svou minci od cesty je pryč. Kaia je také zřejmě jitřní ptáče, vypadá to, že máte s Železnou podnik jen pro sebe. Když se sháníš po snídani narazíš na Zee, která s klidem spočívá ve svých polštářích ke konci sálu. Při tvém příchodu ovšem otevře oči a rozespale se pousměje. ( Nejsi si jista, jestli se jedná o nějakou prazvláštní odnož elfky, ovšem onen znepokojivý polospánek se špičatouchým pokolením sdílí ) " Čím mohu posloužit tohoto nádherného rána? Osvěžující lázní či snad vydatnou stravou do nového dne? Pak bych poprosila o přesun do Slonovinového salónu v druhém patře. " Nakloní se k tobě, jakoby chtěla pošeptat tajemství: " Prát potahy v noclehárně je peklo. Od toho jsou ty v apartmá. " Sdělí ti s nadšením. Dostáváš pocit, že Zee je vcelku sdílná i když na to možná nevypadá. Ani pod pokrývkou ses moc neprohřála, Mira ukradla většinu tepla a zbytek vzal roha. Když tvá komplicka opustila postel svým nezaměnitelným způsobem, octla ses v lenivém polospánku. První den zakázky sliboval mnohé, především vyřešit vůbec to, co bude potřeba pro tvou životní roli a jak usměrnit Miru, aby byla k užitku, a to nejen jako síla čirého ničení. Uvědomuješ si, že tohle byl spánek pod střechou Il-Mater po dlouhé době, a i když na žádné znesvěcování včera večer nedošlo přeci jen má noc strávená v pohodlné posteli a s vysoce neřestnou společností po boku příchuť vítězství. |
| |
| Kapitola II. Rebeth, Kaia, Lilian Bloumáš mezi roztodivnými, mnohdy až bizarními stánky s bohatou nabídkou zboží i služeb. Támhle stojí stan, jehož vchod je ověnčen copy a spletenci, které k tvému údivu vypadají na pravé vlasy. Uvnitř za zvuku kovu o kov pracuje calimshánec s největším kaštanovým vousem jaký jsi kdy viděla. Řadou břitev a jiných nástrojů svého řemesla pečuje o postaršího trpaslíka a jeho šedivý vous. Co šmik, to šedivý pramen, které sbírá drobný gnóm, neřekla bys o mnoho starší než Zamzi. Na stánku stojí dvojjazyčně, calimshánsky a čímsi co bys typovala na trpasličtinu: Svěřte se břitvě Nathana N´Bah, váš vous vzdá předkům čest a dámám vezme dech. Pod čímž stojí cosi drobným trpasličím písmem. ( Instinkt ti skoro mimovolně svezl zrak k drobnému nečitelnému písmu - Zvyk vycvičen letitým smlouváním a byrokratickými bitvami ) Naproti tomuto kurióznímu kadeřnictví tě ale upoutalo cosi blíže tvému vkusu. Zastrčená trhovkyně, od pohledu z drobného národa, ovšem zababušena v zaprášený šátek, tudíž jsi nejsi jista zda jde o trpaslici, gnómku, půlčici či snad cosi zcela jiného. Jediné co ze šatu vykukuje jsou dvě vypouklé čočky, jakési okuláry, právě prohlížející horninou prorostlou rudou, jako rudým korálem. Za sebou skrývá přenosnou prosklenou skříň plnou geod, krystalu a kamene každého tvaru i barvy. ( Nejde o drahokamy jako takové, ale kameny o kterých si neměla ani tušení. Některé jsou tvaru kovových větví, jiné zase skelnými ježky. Dokonce bys přísahala, že jeden z nich má v sobě uvězněného štíra o velikosti pěsti. Takové věci, řádně broušené a naleštěné, by šli v Calimportu na dračku ) Mezi všemi těmi divy jsi skoro ztratila pomyšlení na Banku, ovšem víš jistě, že na trhu se nepoštěstí, čím méně stánku, tím lépe. Důstojné budovy, jako právě banky, nikdy nevpouštěli trhovce do blízkého okolí. Na svém území byli jedinými, kdo držel zisk zákazníku pevně v rukou. Vzpomínky na trhy se ti staly mlhavou souhrou barev a napětí, v mládí jsi se nedívala až tak po pokladech na pultech, jako těch které viseli kolemjdoucím u opasku. Teď jsi mírně zahlcena množstvím zboží a všeobecného ruchu. Na okamžik tě zaujme krámek tohohle holiče, který shromažďuje sestříhávaný vous i vlas. Takové věc by na Severu neprošla, o to víc tě zajímá, k čemu že vlasu využívá. ( Překvapivě právě trpasličí pověra o tom, že kousek vlasu, nehtu nebo krve v rukou nebezpečného čaroděje staví vlastníka pod vliv kouzla nebo kletby, byla příčinou nedůvěřivosti. Zdá se že zde se přes ní přenesly, i když nešlo o plané pomýlení. Obzvláště na dvorech severské šlechty vládl velký strach ze zaklínačů schopných mučit své oběti sebemenším kouskem kůže. Když po tobě a Chiro šel nechvalně proslulý čaroděj Rickenson, tvá mentorka dávala na veškeré tělesné stopy mimořádný pozor ) Když spatříš v co jsou sebírané vlasy zužitkovány, spíše se ti uleví. Nejde o dílo temné magie, pouze paruky vystavené vzadu krámku ( Dokonce i umně spletené paruky vousů ) Pak ti však pozornost odvede obhroublý hlas jednoho z trhovců: " .. dokážete přežít!? Možná. S vybavením od Suliho a synů určitě! Vy tam! " Oslovuje tlupu trpaslíků, která kráčí poblíž a ze zčernalých tváří jde od pohledu o horníky. " Jste si jistý, že řídký vousy jako vy přežijou ve štole další den!? Ujistím vás, že bez vybavení od Suliho a synů není jistoty! " Načež přidá skupina rázně do kroku, dokud nejsou z doslechu. " Ohó, jen vemte nohy na ramen, hoši. Až vám vypelichá plnovous! " Obrátí se zpět k pultu a začne znova: " Lana pevný jak chlupy z pajzlích prsou! Prvotřídní důlní vybavení! " Rozkřikuje se s zatvrzelou vervou. Jde o starce pomenšího i na trpasličí poměry, svůj šedí prokvetlý vous má stažený do drdolu a z očí mu srší odhodlání prodat za každou cenu. Tohle byl trpaslík, který by se na Severu neztratil. Při prohlížení podivných tvorů ( Přičemž vskutku rozpoznáš ptáka pamatováka, alespoň jak se jim říkalo v pohraničí. Jeden nebo dva se zdají zcela utkvělí na opakování jistého typu hlášek, jako: Pevnej jak chlup! To spíš rupne štola! Které nejspíš zaslechly od některého z trhovců. Dle toho co o těchto tvorech víš, musela slova znít velmi často a pravidelně. ) tě ovšem zaujme výjev ještě podivnější. Skupina přihlížejících se shromáždila kolem dvou postav za výrazného zvuku mrskání a šlehání, přičemž jsi spatříš oba zdroje zájmu - Vyhublého muže v hrubé tóze, která však zrovna spadá k pasu aby odhalila zjizvená záda. Spočítala bys mu žebra i ze své vzdálenosti, na síle hlasu mu však vyhublost neubrala: " Hleďte zakhamští, hleďte! Vidím mezi vámi mnohé, jenž sžírají svody masa. Vidím vaše opuchlá těla, hýřivé děvky, korumpované kupce! Však slyšte! " Odmlčí se, jakoby skutečně poslouchal, zatímco zvukem zní jen rány biče. " Slyšíte to?! To je vzdor zlovolnému masu! Bratr Brah se nepoddá bolesti ni slabosti, ne! " Směruje pozornost davu na horu masa a svalstva, která si v pravidelném rytmu uštědřuje jednu ránu za druhou, aniž by hnula brvou ( Ve skutečnosti vidíš jasné známky bolesti - Řeky potu, které obru stékají po těle nejsou vinou vedra. Vidíš na něm známky nárazového hladovění, které se projevují v podobě povislé kůže, které jeho tmavá pokožka tak tak maskuje. Tenhle muž rozhodně nebyl v řádu dlouho ) Rozeznáváš je - Mučednický kult Il-Mater byl všudypřítomný a právě jsi byla svědkem jedné z jeho náruživějších projevů. Banka se teď zdá velmi daleko, začínáš si uvědomovat do jakého světa ses vrátila. Do té komplikované směsi náboženství, politiky, společnosti a kultury, která se ještě nedotkla hlubin lesů. Tady jsi ovšem přímo v jejím středu. |
| |
| Ospalá rána Čas od času se na člověka přivalí pocit, že by pod přikrývkou dokázal prožít celý zbytek života. Každý pohyb navíc se zdá naprosto zbytečný a energii vysávající. Přesto je to lenošení pohodlné a jednomu se hlavou honí spousta napůl ospalých, napůl bdělých myšlenek. Nakonec jsem se tedy donutila alespoň převalit na záda a pohledem sledovat až znepokojivě známou klenbu chrámového stropu. A najednou jsem byla sama se sebou opět a znovu nesmírně spokojená. Spousta mých zbabělých sester, bojících se udělat, byť jen krok mimo mravenčí cestičku vyšlapanou lety bezduchého opakování, ležela před pár hodinami na podobném místě. Na kusu kamenné lavice, každá sama se svou prázdnou hlavou. Posadila jsem se a pořádně protáhla. Na Miřino smrtonosné skřípění kloubů sem ani zdaleka neměla. Příjemná postel se postarala o vytoužený odpočinek a regeneraci těla. Překontrolovala jsem všechny své věci, zda mi něco nechybí. Přeci jen jsem se pohybovala ve vybrané společnosti a pak se rozhlédla kolem. Bylo načase sehnat něco k snědku a najít Miru, mrtvoly, krumpáč a černé pytle. Lehce jsem se poušklíbla při troše černého ranního humoru. Když spolu s jídlem najdu i nějakou lázeň rozhodně se zlobit nebudu. |
| |
| Kapitola II. Procházím tržištěm a musím říct, že nabídka zboží se od Calimportu... liší. Prohlížím si dlouhé copy, spletené do nejrůznějších pletenců, visících nehybně z každého malého trámku stánků, které se na ně očividně specializují. Jsou to opravdové vlasy? pomyslím si, ale zarazím se, než stihnu udělat pár kroků, abych si je prohlédla. Jestli se teď půjdu podívat, trhovník mě zdrží na značnou dobu a na to já teď opravdu nemám čas. Nehledě na to, že by moje vlasy mohli přijít k újmě. Rádoby ledabyle si prohrábnu svoje černé vlny prsty, hlavně se ale chci ujistit, že tam ještě pořád jsou a nikdo mi je nevzal. Nedokážu si představit, kdo by se chtěl nechat ostříhat. Vlasy jsou status, vždycky byly, nechat si ostříhat moje vlasy by znamenalo rovnou se nechat hodit do nejbližší škarpy (na druhou stranu jsem znala i pár celkem úspěšných žen s krátkými vlasy, to byla ale velká rarita). Na moment se zadívám na stánek Nathana N'Bah. Nehodlám se ale dívat déle, jakmile si všimnu toho malého byrokratického písma vespod. Nedokážu ho přečíst = nebudu to riskovat. Na cestě zpátky bych si ho ale alespoň mohla nechat přeložit, přeci jenom to vypadá, že se N'Bah ve svém řemesle vyzná. Zatímco přejíždím pohledem po jeho zručné práci, a malém gnómovi sbírající fousy ze země, zachytím někoho, kdo jakoby se snažil být nezpozorován. Na někoho, kdo chce být ale neviditelný, má až velmi zajímavou kolekci. Cítím se jako pes, když zazvoní zvonek. Pomalu a obezřetně se tlačím davem k trhovkyni a Kaie s Lilian naznačím lehkým posunkem, kam zrovna jdu. Nechtěla bych je v tomhle davu ztratit, ale musím si je prohlédnout. Blýskavé kameny jsou něco, co by mohlo jít velmi dobře prodat. A co ztratím pouhým pohledem, no ne? Banka přeci jen může pár minut počkat, bude to v pořádku. Navíc určitě nebude nikde poblíž. Museli bychom jít mnohem dál. "Pěkný den přeji," začnu, jakmile se konečně proderu až k ženě a její malé, blýskavé výstavce. "Musím říct, že máte zatím nejzajímavější zboží z celého trhu." |
| |
| Tržiště S vlažným zájmem si prohlížím trpasličího holiče. Jeho stánek mě ale spíš pobaví, stejně tak jeho odhodlání, prodat své zboží za každou cenu. Ta jejich urputnost je mi sympatická. Takovéhle trpaslíky ze severu znám. Jenže k čemu by zrovna mě, byl trpasličí plnovous? Chtěla bych pokračovat, vypadnout z toho mumraje někam, kde je víc klid. Nemám ráda davy lidí, tedy v okamžicích, kdy se sama dav lidí nesnažím zneužít k tomu, abych někomu vytáhla z kapsy měšec. Z takových věcí jsem ale už vyrostla. Moje oči sice stále hledají příležitosti, jak těm dobrým lidem pomoci od té trochy peněz, co mají. Moje ruce se už ale dokážou ovládnout a nenatahují se po každé zlatce. Doufala jsem, že se posuneme, ale Rebeth je očividně jiného názoru. Lehce otráveně zakoulím očima a vyrazím za ní k zapadlému stánku. Sama jsem si ho nevšimla, očividně každá koukáme po něčem jiném. Bez zájmu si prohlédnu lesklé kameny a nadzvednu obočí. Nejzajímavější zboží?? Lhát se nemá, Rebeth. Trpělivě ale stojím vedle ní a čekám. |
| |
| Kapitola II. Našlapuješ tiše po dlážděné podlaze, skryt ve stínu, kterého ti ohniště vrhá hojnost. V zákoutí kuchyně je jen otázkou času, než si tě někdo povšimne. Stačí sebemenší zaškobrtnutí a jde o krk, proto si také počínáš nadmíru opatrně. Po očku sleduješ postarší služebnou, která si pobrukuje v blahé nevědomosti o stínu jménem Ismael za svými zády. Jedná se o lidskou, i když drobnou ženu, nebyl sis tedy ze začátku jist. Nezdá se na nebývale nebezpečnou, však pouhý výkřik by byl konečný. Znáš ovšem baladu jenž si pobrukuje, vyznáš se v jejím rytmu a sladíš své kroky do taktu. ( Strunné nástroje + 30% ) Ve vypjatých pasážích se vydáš vpřed, ve skoro neslyšeném šepotu vyčkáváš. Je to jako tanec, však tvá partnerka už má svá léta a cenou za přešlap je poplach. Tu těsně mineš postavu jednoho ze spících, tady zas zavrávoráš v záblesku světla, přesto se zdárně dostaneš na druhou stranu místnosti. Vchod vede dále do chodby, která ústí v rozsáhlý sál. Sloupoví lemuje vznosné stěny a podlaha je vykládaná mramorem, zřejmě jsi dorazil do noblesnější části sídla. Vše je vyvedeno v našedlém mramoru a zlatém zdobení, těžko říct, jestli je všechen materiál pravý nebo jen zdařilý podvrh. Co ovšem upoutá tvou pozornost je socha čnící nad východem, řekl bys oním hlavním, který jsi při vstupu minul. Obludná podobizna tunového trpaslíka se netváří zrovna přívětivě, ( Ten výraz znáš, s jistotou značí vážnou vyrážku na místech, o kterých se ve vysoké společnosti nemluví ) ovšem vzhledem ke kořisti, která se ji skví kolem krku, by se stejně tak mohla tlemit zlatým zubem. Ze sošné šíje se na tebe směje pořádná spousta šperků - Korále, drahé kovy i drahokamy, které visí bez ladu a skladu ověšené na kamenné monstrozitě. ( Podstavec pod sochou skýtá jakýsi nápis, ovšem stejně tak nečitelný, jako sklepní plány na které jsi narazil )
Nacházíme se v Bezaduzském sídle - Vstupním sále. Přidáno do Homepage. |
| |
| Kapitola II. Tohle je skutečně pták pamatovák,aspoň tak se mu říkalo mezi prostým lidem pro jeho schopnost zapamatovat zaslechnutou zprávu. "Nahrávej,jsem pokladna z železa a ohně."rozhodnu se pro starý vtip který jsem už dlouho nepoužila.Procházím kolem stánku s parukami a vousy a pak místo kde se přímo stříhá a holí.Pamatuji si podobná místa kde holič zapáleně vyprávěl své příhody,neboť nejen ženy drbou.A tak se nakonec nemusí jen zametat vlasy a vousy,ale i vytírat rozlité pivo.A mezitím se najde i něco co mně taky nepřekvapí,Il-Mater je známý též jako Plačící nebo Zlomený bůh a jeho kněží se snaží svým utrpením spasit hříchy světa.když se podívám co Rebeth a Kaiu zaujalo tak se potom taky vydám k jednomu zapadlému krámu. No jasně,co jiného by se zde taky dalo čekat.I když jak jsem předtím často slýchala že jsou některé věci které nezaplatíš lesklými kamínky. "No když si to někdo myslí.I když by se nám hodili ti barevní ptáci,dokáži si zapamatovat zprávy které jim někdo řekne."poznamenám tak aby mně slyšela jenom Kaia. "Nevím jestli zajímavější,ale to co křičí ten trpaslík o důlním zařízení je ... užitečnější.Některé věci si za lesklé kamínky nekoupíte." |
| |
| Miláček Štěstěny Uleví se mi, když kuchyně, plná spáčů, zůstane za mnou. Velmi opatrně zavřu dveře, aby nevrzly, a gratuluji si, jak hezky mi to vychází. Je hezké, když mi pro jednou věci jdou na ruku. Obvykle takové štěstí nemívám. Projdu temnou chodbou a zastavím se na okraji sálu. Zůstávám ve stínu a obezřetně se rozhlížím, dokud se nepřesvědčím, že je vzduch čistý a nikdo mě neuvidí. Vypadá to, že jsem se oklikou dostal k hlavnímu vchodu. Prohlížím si všechnu tu zdobnou nádheru. Rebeth by pravděpodobně brblala něco o podvrhu, ale mě je to jedno. Pro kluka, co vyrostl v bordelu bude zlato vždycky zlatem, ať už je pravé, nebo ne. Ze všeho nejvíc mě ale upoutá socha stojící nad vstupním portálem. Trpaslíci jsou megalomani a tohle je jen další důkaz. Jak může tak malý národ budovat tak velké stavby? Dojdu blíž, abych si mohl sochu pořádně prohlédnout. Už z dálky mě upoutal třpyt, ale nyní je mi jasné, že jsem se nespletl. Socha je celá ověnčená šperky. Mlsně si olíznu rty, už na nic nečekám a začnu šplhat na podstavec a dál, abych se dostal blíž k soše a mohl jí od trochy té nádhery odpomoci. (35%) K čemu jsou kamennému trpaslíkovi šperky? Já je určitě využiju daleko lépe. Stále jsem sice nevymyslel, jak mám ty trpaslíky vystrašit, s prázdnými kapsami odsud ale neodejdu. |
| |
| Ospalá rána? Co to je? Pohledem jsem přejela tu elfku, nebo co to bylo a začala jsem se protahovat. Přehnaně hlasité zvuky křupání kostí a kloubů byli pro mne naprosto normální, i když jak jsem věděla, tak to některé dost znepokojovalo. Hlavně, když mne třeba chytli silněji za ruce a já cukla dozadu, jen abych je donutila si myslet, že křupnutí bylo něco, co by mi vážně ublížilo. "Dám si jen něco exotického k jídlu, například... víte, místní specialitu. Ohledně ostatních věcí..." pokrčila jsem rameny a naklonila hlavu tak, že by někdo mohl přísahat, že mi vyskočil obratel díky zvuku, který to vydalo. "... se budu starat, až budou třeba. Lázeň nepotřebuji, ale hádám, že Železná si ji dá. Má takovéto věci ráda... já zrovna velký fanda vody nejsem, i když očista je občas třeba," párkrát jsem luskla prsty, mezi kterými vznikly jiskry a já si tak přesunula menší plamínek na špičky těchto dvou prstů a... no, šla jsem si někam sednout, kam mi bylo ukázáno. Stejně mé partnerce na cestách bude trvat tak hodinu, než se tam naloží a já si aspoň budu moci užít jídlo. V nejhorším si jen vezmu nějaké peníze z jejího měšce a tadá, můžu jít nakupovat. I když... na co peníze, když někomu stačí přiložit oheň k základům budovy a hned jak všichni kmitají, že?! |
| |
| Kapitola II. Rebeth, Lilian, Kaia Prodereš se davem do zapadlého zákoutí, kde drobná obchodnice obklopena svými výstavními kameny zkoumá pod drobnohledem vyboulených skel svou sbírku. ( Zrovna se zahleděla do kousku kalného krystalu, v jehož nitru se skví kaz, jako zlatavé vlákno zalité ve sklo ) Při tvém medovém představení tě překupnice pátravě přehlédne, jako by snad soudila nový drahokam do sbírky. Skelné okuláry zvětšují její pohled do bizarních rozměrů, hledí na tebe tedy dvě zvědavé zelenomodré duhovky. Beze slova sáhne po opasku, kde je mimo jiné umístěn i měšec ( A to měšec šikovně vyvedený, staromódní, ale s puncem trpasličí tradice. Rozhodně by se svým okrouhlým vzorem neztratil, jako vkusný doplněk na pár srpků při nákupech v calimportských bazarech ) s nímž neznámá párkrát zatřese a vysype obsah před sebe - Spoustu různobarevných oblázků, které se od sebe odrážejí a narážejí, až vznikne rozličná mozaika, jako z říčního dna. " Kameny káží, že jste tu zdaleka. Hledáte, ale tápete v temnotách. Bohatství se vám sype přes prsty, jako jemný písek, však štěstí je dostatek .. stejně tak hojnosti v životě ložním " Přeměří si překupnice tvou postavu s mírným údivem, načež sbalí své oblázky zpět. " Mohu navrhnout vhodný amulet, jenž se ujme majetku s jistotou, stejně tak ochránce na cestách. Nebo máte na mysli něco zcela jiného? " Zakončí ochraptělým hlasem, který se doslova dusí pod nánosem prachu ( Amulety měli i v Calimportu svou popularitu, přesto šlo povětšinou o módní výstřelek, snad poslední snahu přilákat partnera, což dle slov vykladačky zřejmě nepotřebuješ ) Tvou poznámku o užitku kamínků žena buď neslyšela nebo prostě přešla. Když sleduješ její kejkle s kameny, mimoděk tě to i zaujme. ( Kámen byl podstatnou složkou přírody, skoro všudypřítomný, a ty jsi zaslechla zkazky o těch, kteří mu dokázaly naslouchat a využít jej ve svůj prospěch ) Přesto se ti nezdá, že by byla kupa oblázků zaujata v rebethině osobním životě, natož schopna poskytnout směrodatnou radu. ( Spíše bys řekla, že byla celá žhavá na odkup svých bratří do rukou důvěřivých kupců ) ( Na tomto světe spočívaly výplody přírody s nezměrnou mocí, přesto jsi nejsi jista jejich výskytem ve zdejší výstavce. Kámen k tobě však nikdy nemluvil, ne jako les se svým chórem tisícerého hlasu a klidnou ukolébavkou rostoucích kořenů, jeho jazyk je ti záhadou. Těžko tak odhadnout, pravost či nepravost ) Zaujme tě ovšem jedna věc, a to zkamenělá míza, která v sobě uchovala kouska kapradin, kořínky i květy, jako zmrazené v čirém čase. Jantarové krásky teď spočívají za prosklenou skříní, jako připomínka příjemného prostředí divokého domova, uvězněné, jako ty sama za kamennými zdmi Zakhamu. Kámen, kámen a hle! Zase kámen. Na Severu byla s kameny snadná dohoda - Pohlo se to, snědlo se to. Vše ostatní bylo vedlejší. Teď si ovšem byla v obklíčení blyštivých šutrů s východiskem v nedohlednu a stará trhovkyně se tu zřejmě pokoušela věštit. ( Zpátky ,, doma ,, byl to zkusila párkrát, dokud byl si pro ni nepřišla tlupa lovců hladových rodin, kterým unikl úlovek kvůli ,, přesné předpovědi ,,. Takový obor se tam tak stal vzácný a rizikový, přesto se našlo pár, kteří si své schopnosti obhájily ať už výřečností či snad čímsi temnějším ) Tvou pozornost ovšem upoutalo něco zcela jiného - Skleněné okuláry, kterými trhovkyně zkoumá své zboží. Taková věc by mohla být při jemné práci na zamziho mechanice neocenitelná. Ta intuice ti ale napovídá, že budou těžko na prodej, alespoň ne za běžných podmínek. Na druhou stranu jsi si skoro jista, že takové udělátko je jedinečným výtvorem, přinejmenším krajně nedostupným. Co si počít? Jemné zaškubnutí v prstech ti napoví, ovšem tik již omšel. ( Co by na tvém místě dělala Chiro? Tvá mentorka se neštítila ničeho, aby ochránila sebe a své blízké. Což je též důvodem toho, že tu vůbec stojíš. Vyplatí se sázka na nejistotu v zájmu této zakázky? ) |
| |
| Kapitola II. Mira, Železná pěst Následuješ Zee do druhého patra, kde se ti naskytne ranní podívaná na Slonovinový salón, směsici pohodlných polštářů nasycených odérem dýmkového kouře s delikátním sloupovím a zurčícím zřídlem uprostřed. Krom tebe a drobného doprovodu jsou v místnosti jen dva osadníci, že se však jedná o nebývale neobvyklou společnost. Prvně je jasné, že ne všichni přítomní jsou příbuzní lidskému pokolení, a to nemluvíme o zašpičatělých uších ni neúměrném vzrůstu. Máme na mysli třímetrovou monstrozitu pokrytou šupinami, kožnatými křídly staženými za zády a ještěřími rysy. Tvým prvním popudem, vypáleným do rodové paměti nespočtem spálených měst a zuhelnatělých životů, by bylo zvolat z plna hrdla - Drak! Zarazí tě ovšem dvě věci. Jednak to, že i přes velkolepou velikost je tento tvor ničím v porovnání s okřídlenými ohně dštícími kolosy. A taky to, že zřejmě právě snídá s tácem plným masa před sebou. Polyká syrové kusy, jako by šlo o šťavnaté plody, a i přes necivilizovanost svého stravování zdá se udržuje jisté dekórum ( Dokonce si ke tvému planoucímu zájmu povšimneš, že se každé sousto před polknutím smaží žárem z tvorovy tlamy. Zdá se, že s jasným záměrem stravujícího ) " To je sestra Raksheth, majitelka Znesvěcené oázy " Pošeptá ti Zee, zatímco se zastavíte u jednoho z útulné působících brlohů. " Omluvte mne, ale má denní směna bude u konce. Během dne vás obslouží N´tkis " poukáže na druhou postavu po boku této Raksheth, lidských proporcí, však schovanou za závojem příslušící spíše tanečnici či bavičce. " Nebo Ráchel, kterou si po setkání rozhodně nezaměníte. " Rozloučí se unaveným úsměvem a s gestem k zahalené neznáme se vydá zpět do přízemí. Při pátrání po tvém ohnivém postrachu jsi nehledala dlouho. Stačilo si povšimnou dvou siluet v druhém patře, přičemž se ta menší zdejší hostesky oddělila na cestu zpátky. Nezdála se však zrovna v čilém stavu, očividně se držela z posledního před upadnutím do spánku přímo teď a tady. Doploužila se zpět do přízemí, připadá ti, že jde snad k tobě, když v tom se setká s postavou dosud skrytou ve stínech ( I ty sama sis ji nepovšimla a i když bys to ráda přidala na vrub rozespalosti málokdo ti dokázal proklouznout mezi prsty ) Prohodí pár slov, přičemž se zřejmě vystřídají. Služba včerejšího večera vyjde po opačném schodišti do oddělené části druhého patra, zato právě příchozí se posadí na její dosavadní místo mezi polštáře rozložené v sále. Vytáhne hudební nástroj, snad loutnu nebo něco na ten způsob a spustí tichou hru se strunami. Můžeš se tedy rovnou vydat ke své společnici do druhého patra nebo zamířit k horkým pramenům, zdejším lázním. Víš moc dobře kde jsou, většina těchto chrámů měla lazaret, kde se omýval rány chudým a nemocným ( Máš v živé paměti chorobné pachtění při pomoci nemocným, hnijícím i těm, kteří pouze zneužívaly naivity chrámu k tomu, aby o ně bylo pečováno rukama mladých panen. Ten svíravý strach z nákazy, která se mohla šířit s každým dotekem. Odmítnout však bylo nemožné, ne pod dohledem představených sester, které se sami k nemocným ani nepřiblížily ) Vcelku v tobě hlodá zvědavost, jak zde upravily oázu, ze které Znesvěcená odvozuje své jméno. |
| |
| Kapitola II. Vydáš se na šplh po ověšené soše - Zprvu ze zaprášeného podstavce, následuje jedna noha kamenného kolosu a blížíš se k blyštivé šíji. Množství zdobných výstupků ti usnadňuje výstup, přesto nejde o žádný med, úchyty jsou na sebe natěsnané a rozhodně nejde o ideální oporu. Když už se zdá, že se octl v úzkých rozhodneš se pro riskantní tah ( Akrobacie +30% ) a zachytíš se šperků spadajících z kamenného krku. Řetězce cetek a klenot ti poskytnou uspokojivé jištění, přesto se ocitneš v jaksi prekérní situaci. Visíš kolem krku pomníku nadlidské velikosti, spolu s perlami a korály, jako prodejná děva přimklá k zazobanému zákazníkovi ( Podle drtivého výrazu není však papá Trpaslík zrovna na vrcholu blaha ) Hlavní chodba jen čeká na první příchozí a ty jsi k rostoucímu znepokojení ztratil únikovou cestu - Úchopy kterými ses dostal sem, už tak dost nejisté, se ti po posunu vzdálily nadobro. Podstavec pod tebou poskytuje pouze zanedbatelnou římsu, která by skok z této výšky nejspíš nepodpořila. Vždy je tu možnost se prostě svěřit bohům a seskočit na vzdálenou podlahu ve snáze rozložit dopad krkolomným kutálením. To ani nezmiňujeme zvuku nárazu, natož se šperky po rukou. Zdá se, že bude třeba dalších eskapád proslulého pána zlodějů, pokud tedy nehodláme rozespalým Bezaduzům přichystat pohled na nový šperk sošného strážce vchodu. |
| |
| Kapitola II. Sleduju chvíli s lehkým napětím počínání překupnice stojící přede mnou. Ruce spojené před sebou se mi ale ve vteřině uvolní, když hodí kameny na stůl a vyřkne svoji věštbu. Pár obecně roztahaných vět, zaonačit to tak, aby to poukazovalo na naprosto cokoliv. Lehce se pousměju, když si mě při zmínce o mém... postelovém žití přeměří. "Už to tak bude," prohlásím jen a dál se tomuto tématu vyhnu. Nebudu rozebírat svůj osobní život s někým, koho naprosto neznám. Už tak bych jí nejradši střelila políček za tu lechtivou zmínku. "Potřebovala bych..." zamyslím se a očima přejíždím přes jednotlivé lesklé, matné a různě tvarované povrchy kamenů a geodů. "Myslím, že bych potřebovala něco, co nám zajistí úspěch v obecném smyslu. Poprosila bych bez žádných ale, malých háčků, poznámek pod čarou a divných, tajemných vedlejších silách." Prohlásím nakonec. Musím znít jako naprostý šílenec, amulety jsou jen pověry, ale neustále ve mě hlodá neurčitý pocit, že bychom se měli dobře připravit. Navíc, pochybné trhovkyně si rády hrají s osudy jejich zákazníků, když už mám být až takhle pověrčivá, alespoň si to můžu zkusit pojistit. "Kolik by takový amulet stál?" Doplním se ještě a medově se usměju, znova, připravená na nemilosrdné smlouvání. |
| |
| Kameny a zase kameny Teď už se ani nesnažím předstírat zájem. S rukama založenýma na hrudi znuděně sleduji, jak Rebeth rozmlouvá s trhovkyní. Takováhle věc by mě dokázala okouzlit, když jsem byla ještě malá, zlodějská holka. To jsem se otočila po každém zablýsknutí zlata, nebo drahého kamení. Tady o všem pochybuji, že jsou kameny skutečně drahé, spíš jen vypadají hezky. A přisuzovat jim nějaké magické účinky? To mi přijde už doopravdy šílené. Všechny tyhle myšlenky ale zůstanou v bezpečí, uvnitř mé hlavy. Můj znuděný zrak ale zachytí něco jiného. Sada okulárů, kterými trhovkyně zkoumá své kameny. Při otvírání zámků a jiných mechanismů by se taková hračka mohla skutečně hodit. Jenže jak se k ní dostat? Pochybuji, že by mi je žena prodala, pokud bych si řekla. Je to něco, co potřebuje ke své práci. Jistě by se tu našel nějaký šikovný trpasličí mistr, který by takovou věc dokázal vyrobit. Možná, že Zamzi by mi něco takového dokázala sehnat. K výrobě trpasličích mechanismů je jistě často zapotřebí jemná, hodinářská práce. Dál se zabývat kameny se mi nechce. "Sejdeme se v bance. Musím si něco zařídit." Pošeptám Rebeth, otočím se na patě a dřív, než stačí něco říct, rozplynu se v davu. |
| |
| Kapitola II. Na tvou poptávku po univerzálním amuletu se překupnice pousměje, načež začne pátrat v nitru svého kamenného království. Předloží před tebe tři ukázkové kameny, jeden roztodivnější než druhý. " Něco takového by mi také šlo k duhu. Drahokamy bych neprodávala, ale nosila. Až podobný amulet najdete, dejte vědět a stánek je váš. " Poznamená trpce překupnice se skly upřenými na nově vyložené zboží. " Není nic, co by zajistilo úspěch v ,, obecném ,, smyslu, stejně jako není obecný úspěch. Mám ovšem kameny, které vám mohou být ochránci i rádci. " Přednáší, přičemž odhaluje prodávanou trojici. Jde o tmavě karmínový krystal, opál lesknoucí se s perleťovým třpytem a smaragdový granát. První přijde na řadu karmínový kámen. Uchopen pevně mezi prsty překupnice se ti předvede v přímém světle, pohlcující paprsky jako temná tůň ( Vzhledem k tvým investicím s cetkami ti tento kámen není neznámý, přestože má k laciným klenotnictvím daleko. Jde o Krvekam, proslulý pro své léčebné účinky a poslední naději proti vykrvácení. Své uplatnění našel v rukou kořenářek, které jej přikládaly na pohmožděniny i krvácivé rány. Sama sice nemáš s krvavým kamenem zkušenost, přesto jsi slyšela o špercích nošených chudokrevnými a těmi mrzačenými nehojivými jizvami ) " Krvekam, který vás uchrání před ujmou a vlije trochu krve do tváří. Pro vás patnáct srpků " Poznamená obchodnice s výrazem ryzí charity a bezmezné štědrosti, jenž ji ve světě calimshanského smlouvání usvědčuje z úmyslu oškubat tě do posledního srpku ( Ve skutečnosti by byla dobrá cena za kámen pod deset srpků. Jedná se o zažité oťukávání v naději na naivního, neznalého nebo cizího kupce, která se prokáže zdrojem snadného zisku. Navíc jsi nejsi jista, jestli byla poznámka o krvi do tváří myšlena s ohledem na tvou štíhlou stavbu nebo snad něco jiného. Možná jsi nikdy nebyla dívka krev a mlíko, ale snad lepší než buclatá trpaslice ) " Měsíční kámen, jenž vás provede v temnotách a najde cestu, i když už nevidíte světlo na konci. Ukázkový kousek, jako by byl pro vás stvořený. I když potřu chleba s bídou, nemůžu se donutit znesnadnit tak osudové souznění. Pouze za sedmnáct srpků " Promne v dlani lesklý opál, jenž opět poznáš s obchodem vybudovanou jistotou ( Laskavá slova se opět měřila s přemrštěnou cenou, která by se ve skutečnosti možná blížila nadsazené hodnotě Krvekamu, tady si trhovkyně zřejmě nebyla jista tvou neznalostí, tak sázela na jistou koupi kamene. Nazýván měsíčním pro své modravé světélkování ve tmě byl oblíben mezi milovníky okaté okázalosti, kteří si jej nechávali vyšívat do šatu i zdobit jim mozaiky. Bez slunečního svitu však slábl o po čase pohasl, dokud se mu nedostalo životodárného slunce ) Poslední vezme prodejkyně do rukou kus smaragdu, který ke svému zájmu nepoznáváš. Podle výrazu protistrany nejde o obyčejný dekorativní drahokam, tady si nejsi jista sázkami. " Tohle je vskutku kousek. " Jde na to překupnice silně, zřejmě půjde o její trumf. K tvému překvapení vypíská matnou melodii, kterou kámen za bzučivé vibrace zopakuje. Ovšem s plnou parádou strunného nástroje, jako by byl hudebník uvězněn kdesi mezi fazetami. " Zpovědní, šepotavý či kámen práskač. Mnoho jmen pro mnohá užití, dokáže uchovat zvuky z hlubin hvozdu, neopakovatelné promluvy i poslední slova mrtvého muže. Stačí jen osvěžit stopu těmi správnými slovy, jako - Tohle je.. " " Tohle je vskutku kousek. " Ozve se z kamene slovy překupnice. " S takovou vzácností se nemohu rozloučit za méně než třicet srpků. Navíc se stopami předchozích vlastníků v ceně" Dušuje se trhovkyně se skálopevnou jistotou ( Opravdu ovšem nemáš představu, kolik by taková věc mohla stát. Cena bude s naprostou pravděpodobností nadsazená, mohla by se pohybovat kolem dvaceti srpků nebo jde o pořádný bluf. Rozhodně jde o největší vzácnost ze tří ) ( Momentálně máš u sebe kolem padesáti srpků. Se spoustou vybavení na Banku je třeba rozvrhnout prostředky moudře. Samozřejmě je tu možnost napsat šek nebo vyzvednou obnos ve zdejší bance, ovšem to by zatížilo Saagarskou, už teď na hranici červených čísel ) |
| |
| Kapitola II. Vydáš se do davu s dámami za zády, své nové metě cílevědomě vstříc - Najít gnómku Zamzi a získat zámečnické čočky, či náznak k nim. Naposledy jsi zřízenkyni s podezřelou spřízněností se známým Zamzim potkala u zakhamských bran a dosud ji znovu nespatřila. Není divu, dívka na tebe nepůsobila nejspolečenštějším dojmem, s obtížemi by sis představila drobnou zámečnici ve vřavě davu ( Když už je řeč o vřavě a davu, zdá se, že značně prořídl. Blížila ses k branám, kde by v každém druhém městě nebylo k hnutí, tady se ovšem v omšelých zákoutích zdržovala jen hrstka kolemjdoucích ) Na moment se zamyslíš na tím, zda-li by tohle mohla být ,, nebezpečná ,, část města, vzápětí však myšlenku zavrhneš. Pokud měl Zakham své stinné stránky zatím jsi je neviděla. ( Rozhodně nic calimportského kalibru, kde v se v slumech ztráceli ženy a děti, ve stokách se hemžily nepohodlné náklady z Chultu a za nemalé jmění jeden odkoupil zdrogované zajatce z Tethyru. I luskanské zlodějské cechy by bledly závistí z rozmanitosti tamního ,, byznysu ,, ) Ve chvilkovém zamyšlení se co nevidět octneš před branami, které právě vpouští nové návštěvníky - Od pohledu tlupu trpaslíků, neřekla bys však že zakhamských, dokonce ani calimshánských ( Nejen že jsou po zuby ozbrojeni v exotickém stylu, podobnému spíše severskému, ale zároveň je následuje cosi překrytého plachtou o pár hlav přesahující i tebe samotnou ) Pokud se jedná o obchodníky, pak o obchodníky se smrtí, čemuž napovídají jak nástroje řemesla, tak i zachmuřená aura se kterou se skupina nese. I Zamzi, kterou právě spatříš, jak stojí u vstupu věrna své pozici klíčnice se zdá družinou zaujata, přičemž si však udržuje uctivý odstup. Těžko říct, jaký udala podivná kumpanie důvod ke vstupu, přesto přesvědčila pečlivou gnómku, kterou tak máš přímo na dlani. |
| |
| Kapitola II. "Samozřejmě," pousměju se hned po výkladu o obecném úspěchu. Jen jsem zkoušela, jestli si tu hrajeme na slovíčkaření, nebo ne. Teď, když vím, na čem jsem, si dovolím se maličko uvolnit a zaposlouchám se do jejího, musím říct, slušně podaného výkladu. Jen málo lidí dokáže takhle nevtíravě a přitom přesvědčivě prodat. Nemůžu ale říct, že já bych byla jen nějaká elfka z davu, která jí na to skočí. Přitom se ale nemůžu rozhodnout. Mám obavy, že vyloupit banku nebude tak jednoduché, a netuším, co by nás tam mělo čekat. Rozhodnu se jako první vyškrknout krvekam ze svého seznamu. Ať je to představa krásná jak chce, malomocní se nikdy neuzdraví, kořenářky používají bylinky a tak jako tak, jeden kámen mírné nebo masivní krvácení zastavit nedokáže. Promnu si bradu, zatímco se koukám dál. Měsíční kámen... měsíční kámen by se nám mohl hodit. Za předpokladu, že bude v bance tma jako v pytli (což vyloučit nemůžu, bohové ví, jak hluboko sahá banka), bychom si mohly celkem dobře svítit na cestu. S nějakým pevným koženým váčkem by se s ním dalo i dobře schovávat, pokud by nesvítil. Už už jsem skoro rozhodnutá vzít si měsíční kámen, přeci jen, smaragdově vypadající kousek, nevypadá tak zajímavě. To tedy jen do té doby, dokud překvapením lehce nepootevřu rty. Cena mi je ale zase kvapně semkne k sobě. Tohle. Tohle by se mohlo hodit naprosto kdekoliv. Proti komukoliv. Hned z fleku dokážu vymyslet několik způsobů použití a nemusím se ani namáhat. Ale je drahý. A netuším, kolik stojí. Kousnu se do rtu a váhám. Mohla bych se pro jeden z nich vrátit, až vybereme banku. Peněz bych na to měla dost. Sakra, proč jsem si nenabrala něco v kryptě. Jsem hloupá husa. Každopádně, vždycky to můžu zkusit jinak. "Vezmu si od vás šepotavý kámen, ale za 14 srpků," prohlásím pevně se sebevědomým úsměvem. Nemám ani tušení, kolik by mohl stát, takže si raději nechávám dost velký prostor na vyjednávání. |
| |
| Zamzi a podivní příchozí Proplétám se městem a čím blíž jsem bráně, tím méně je na ulicích lidí. Zvláštní, čekala bych, že to bude obráceně. Je ale pravda, že i při mém příchodu do města byl u brány klid. Konečně se dostanu na dohled, zastavím se a pozoruji skupinku nebezpečně působících trpaslíků. Vlastně, nejen trpaslíků. Nemám z nich úplně dobrý pocit a docela by mě zajímalo, co se to skrývá na voze, pod plachtou. Ustoupím na stranu a sleduji, jak kolem mě procházejí. Když zachytím pohled jednoho z mužů, kývnu mu na pozdrav. Asi by mě dost překvapilo, kdyby mi odpověděl. Aura nepřátelství, která se kolem nich šíří, je skoro hmatatelná. Zvednu hlavu a u brány spatřím Zamzi. I ona na skupinu pohlíží s nejistotou v očích. Nasadím široký úsměv a zamířím k ní. "Zamzi, zdravím Vás. Asi by se mi hodila vaše pomoc. Sháním jednu věc, jde o sadu okulárů, čoček, používají je hodináři, nebo...zámečníci." Pokouším se jí vysvětlit, co sháním a cílevědomě jí při tom vedu zpátky do její kanceláře. Ze skupinky za našimi zády nemám dobrý pocit a budu ráda, když mi zmizí z dohledu. Přesto nedokážu potlačit zvědavost a pokud se mi naskytne příležitost, chci nahlédnout, co si zapsal automaton k jejich příchodu. |
| |
| Kapitola II. Suché uchechtnutí ti prozradí, že si nastavila laťku vskutku nízko. Trhovkyně zakroutí hlavou a obrátí se na tebe s protinávrhem " Pobavila jste, tudíž nabídku nestáhnu. Cena je ovšem pětadvacet srpků, nic míň " Pronese překupnice rozhodně, nejspíš si hodnotu kamene podcenila. Mohlo by se stále jednat o taktický trik, přesto se zdá, že raději ztratí zákazníka, než by prodala pod cenu. Maloobchodní smlouvání bylo mnohdy ošemetné a vždy se drželo na hraně mezi zákazníkovou touho po koupi a kupeckou potřebou prodat. Nemluvě o hrdosti obchodníka, který pro zraněnou pýchu zhatil i výhodnou nabídku nebo nepsaná dohoda o ceně vzácností a černého či ,, horkého ,, zboží. Bude třeba našlapovat opatrně, pokud nechceš obrátit měšec naruby a zároveň získat kámen. |
| |
| Kapitola II. Když tě Zamzi spatří projde její tvář od povědomého pohledu přes rozpomenutí až k lehké nabručenosti či ublíženosti. Zřejmě má vaše první setkání stále v živé paměti. " Hodináři, nebo .. hračkáři. " Měří si tě s nadurděnými tvářemi, přičemž výraz, jenž má nejspíš prezentovat poraněnou profesionální čest, se v podání metr padesát stává spíše roztomilou zlostí. Tvá přítomnost však na Severu narostla do šířky i výšky, calimshánská úcta k osobnímu prostoru ta tam, tudíž s neústupností svého úsměvu a razancí laviny vedeš Zamzi za přepážku ( Cestou loupneš pohledem po zápisovém archu, na kterém se jako poslední skví zápis v trpasličtině. Díky bohům v calimshánském přepisu, runy bys tu nejspíš nepřelouskala. Stojí tam - Tza urthe´Dunghmar, což je vcelku výzva. Setkala ses s výrazem ,, tza urthe ,, jde o poměrně nepřeložitelné slovní spojení ve smyslu dostavit se, přijít na zavolání nebo za smluvených podmínek. Nemáš však ponětí, co znamená Dunghmar. Pokud bys musela hádat, mohl by jít o jméno nebo název, neřekla bys ovšem jméno osoby ) Zamzi zdá se zápasí se zvědavostí a snahou o obhájení cti zároveň, nakonec se to rozhodne spojit. " Na co vlastně takové ,, hračičky ,, jako Zamziho zázračné čočky potřebujete? " Zeptá se s rádoby povzneseným nezájmem, který ji jen usvědčuje z opaku. Pro své přeřeknutí ti navíc prozradila nejen, že daný kousek zná, ale že byl možná i řadově vyráběn. |
| |
| Zamziho zázračné čočky Gnómka mě moc ráda nevidí, ale to mi nebrání být vlezle milá. I takové věci já umím, když něco potřebuji. Jestli jsem se na severu naučila něco opravdu dobře, tak být bezprostřední. Tady na jihu se to celkem vyplácí, protože lidé obvykle netuší, jak se proti tomu postavit. Automaton mi bohužel neprozradí tolik, kolik bych si přála. Jediné, co nakonec vydedukuji, že sem přišli na něčí pozvání. Stejně jako my. Doufám, že to není další část Vdovina plánu, protože s touhle partou já nechci mít nic společného. Každopádně se ale rozhodnu, zapamatovat si jméno: Dunghmar Zářivě se na Zamzi usměju, prozradila mi víc, než chtěla. Minimálně tedy ví, o čem mluvím. "Tohle je přeci diamantový důl. Jistě tu ale nebudou jen diamanty, já jsem vášnivý geolog amatér. A takováhle věc by mi velmi pomohla při zkoumání jednotlivých nerostů a jejich složení." Lež jak věž. Musím doufat, že se o to gnómka nebude dál zajímat. |
| |
| Kapitola II. Zamzi si tě podezřívavě přeměří od zářného úsměvu po špičky pouštní špínou zanesených bot. Rozhodně působíš na krajně terénní průzkumnici. " Geolog .. amatér " Přemílá Zamzi v ústech, zatímco si nejsi jista, zda-li zpochybňuje nebo je jen šokována nefalšovanou lží. Překvapení však čeká tebe, když gnómce zajiskří v oku a trochu ostýchavě zaujme polohu opatrného zápalu. " Už jste proklepla štolu u západního břehu? Většina si myslí, že všechno vzala voda, ale když se dostanete hlouběji najdete sedimenty spolu s stalagmitovými formacemi a krásně rostlými chalcedony " Tempo řeči zprvu opatrné gnómky začíná nabírat na intenzitě, zřejmě jsi se dostala do zájmové oblasti, která právě otevřela brány a není k zastavení. " Používáte klasické kilové? Když vás tak vidím, možná nosíte po kapsách i Pětku. " Dá se nadšeně do smíchu, s vírou ve vzájemně pochopenou narážku. " Promiňte, samozřejmě nemám nic proti Povrchňanům. Jste vysocí, velcí a .. urostlý " Zaplétá se do slov nervózně, zřejmě nejistá a přitom odhodlaná udržet konverzaci. " Chtěla byste vidět moje merumi´rm .. Sbírku?! Sbírku nerostů. Žádné zmetky z nabegazských skláren, na ty je třeba dát pozor " Opraví pohotově od poslechu gnómí slovo, které ti přímo nic neříká ( Ovšem trpasličtina má slovo podobné, značící něco cenného, vzácného či rozmilého. Užívá se především jako kompliment, nebo vyjádření náklonosti v duchu trpasličích estetických hodnot, kde ženská krása je úměrná roztomilosti a zranitelnosti ) Rozhodně ses dostala do lepší pozice, než jsi zprvu čekala. Jestli se ti to prokáže výhodou či záhubou ukáže čas. Přesto jsi nejsi jista, jak dlouho dokážeš gnómku tahat za nos. |
| |
| Geolog amatér Pár vteřin napjatě čekám, jestli mi Zamzi na mou lež skočila. Když se však přeze mne přežene příval slov (kdy polovině stejně nerozumím) usoudím, že jsem trefila na správnou notu. Jen jestli jsem to nepřehnala. O geologii vím asi tolik, že se zabývá horninami. Tím mé hluboké akademické znalosti začínají...a bohužel také končí. Na tváři se mi usadí trochu nervozní úsměv. "Zatím jsem neměla příležitost, ale určitě bych se tam chtěla podívat. Bohužel jsem zjistila, že jsem si ve spěchu zapomněla vzít nějaké nástroje. Ty čočky mi hrozně schází, takže pokud byste je měla..." Pokouším se gnómku navést zpátky k tomu podstatnému, ale ona není k zastavení. Nezbývá mi, než doufat, že mě díky svému nadšení neodhalí. Zahihňám se proto jejímu vtípku a nadšeně souhlasím, když mi nabídne, že si mohu prohlédnout její sbírku. Předpokládám, že to by žádný geolog, ať už amatér či nikoliv, neodmítnul. |
| |
| Kapitola II. " Ovšem, ovšem " Ševelí si nadšená gnómka v naději, že v Zakhamu našla spřízněnou duši. Role se skoro bizarně obrátily - Ještě před okamžikem panující ovzduší nesnášenlivosti je rázem zastoupeno neústupným zápalem pro věc ( Od počátku jsi drobnou dveřníci netipovala na někoho kdo by držel zášť, ale tohle byl obrat brysknější, než vichry luskanského blizardu ) Jsi to teď ty, kdo je postrkován surovou silou zamzina zápalu. S jiskřivýma očima za zády a přívalem pojmů za patami už z harampádím zanesené kanceláře ( Kterou sis neměla možnost ani pořádně prohlédnout, ovšem zdá se, že není o co stát. Zahlédla jsi jen kovový krchov, zašlý a opuštěný ) šplháte po provazovém žebříku, kterým se tu zřejmě Zamzi vždy dostane. " Tady je to trochu úzké " Komentuje drobná stropní dvířka, ke kterým žebřík vede. " Ne že byste se měla čeho bát, na povrchňanku jste velmi .. střízlivá. Tím myslím, ne jako ti hlasití, obhroublý barbaři tam venku " ( Nejsi si jista, jestli se jedná o kompliment, ovšem pokud Zamzi připadali calimshánci barbarští, můžeš si jen domýšlet její náhled na o pár stop zavalitější a mnohem obhroublejší seveřany. Doteď si neseš vzpomínku z jedné lodi a na jednoho ,, obhroublého ,, trpaslíka. To, že strávil zbytek plavby na místě, kde se tě sám snažil držet bylo mírnou útěchou ) Vystoupáte až do ztemnělé místnosti, kde světlo poskytují jen průzory mezi kamennými kvádry. Je ti jasné, že jste právě uvnitř zakhamských hradeb, chlad a prach jsou ti svědky. Pod drobným vedením pokračuješ hlouběji do útlých chodeb, které ti navzdory své strohé atmosféře připadají domácky, snad pro svou podobnost severským pevnostem, které by nevyhřálo samo slunce. ( Bylo to právě jednoho z nejchladnějších večerů, které si zažila, když ti Chiro svěřila tajemství svého talismanu. Schoulena u krbu v letním hrádku u hranic Luskanu, patřící zámožnému velmoži, jenž se zapřísáhl komukoliv kdo byl ochoten naslouchat, že zrovna jeho dům je zamořen zjevy a přízraky. Když Chiro vyjádřila neskonalý zájem o nadpřirozeno a dostala tak povolení v pevnůstce přenocovat bylo jasné, co se bude dít - Do rána byl hrádek vybělen o většinu stříbra i rodinného dědictví. Nejbohatší zábavu však poskytlo noční řádění, při kterém jste trhaly závěsy, ničili lacinější nádobí a vyrývaly kryptické zprávy do stěn, to vše pro následné vysvětlení, kam vlastně zmizelo veškeré rodinné bohatství. Ukázalo se, že nebožka prabába zmíněného velmože byla rozlícena nad nedostatečnou pohřební výbavou, natolik, že se rozhodla svého pravnuka pronásledovat ze záhrobí. Nebýt tebe a Chiro, jistě by zničila celou rezidenci i s majetkem, takto se po urputných bojích spokojila pouze s většinou bohatství. Podvod byl spolknut i s navijákem, dokonce se stal luskanskou senzací. Třešničkou na dortu už byla pak jen sprostý vtip v elfském nářečí z luskanského slumu, která Chiro vyryla, jako jednu ze ,, zpráv ze záhrobí ,,. Následně přivolaný nekromant, který měl místo prošetřit skutečně potvrdil, že se jedná o nečitelný, nejspíše prastarý elfský dialekt ) " Ehm .. " Probudí tě zamzino vyčkávavé odkašlání. Nejspíš jsi se trochu ztratila ve vzpomínkách " Račte nasednout. " Poukáže na cosi, co rozpoznáváš, jako podobné důlnímu vozíku a spolu s kolejnicí vedoucí dále do hradeb to dokresluje obrázek. Jedná se o vozítku pro ne více, než tři nebo čtyři s podivnou pákou uprostřed, snad používanou k pohánění. " Žádné strachy, je to jen kousek a zamziho zařízení jsou vždy naprosto bezpečná, doživotní záruka kvality " Naskočí si gnómka a dá se do otáčení středové páky, která za šramotu a tikotu probouzí ozubený mechanismus uvnitř.
|
| |
| Vzpomínky severu Ani se nenaděju a jsem, skoro proti své vůli, postrkována čím dál hlouběji do obchodu. Mineme zastavěnou kancelář a já si jen v rychlosti prohlížím hromady haraburdí. Chce se mi podotknout, že já dokážu být velmi ohebná, když je to potřeba. Ale k čemu by geolog amatér potřeboval být pružný? Když už jsem tuhle hru jednou začala, tak jí také musím dohrát až do konce. Zamzi očividně zcela zapomněla, proč jsem do jejího skladu vlastně zavítala. Obchod pro ní zřejmě není zdaleka tak důležitý, jako možnost pochlubit se svou sbírkou. Ať už to obnáší cokoliv. Dostaneme se mezi chladné zdi hradeb a mě se okamžitě zvedne nálada. Teď už mi chybí jen tlumené hučení severáku a budu se cítit jako doma. Troch jsem se musela ztratit ve vzpomínkách. Trochu překvapeně hledím na důlní vozík. Asi se v mém pohledu zračí nejistota, protože mě Zamzi okamžitě začne přesvědčovat o jeho bezpečnosti. Nakonec se nechám přesvědčit a opatrně nasednu. Už teď vím, že toho budu litovat. |
| |
| U stánků na levnou krásu Stojíme u krámku s blýskavými šutry a zatímco Rebeth je nadšená my dvě se nudíme.Doba kdy to bylo jinak je už dávno pryč,ovšem možná se zde dočkám překvapení.A nepřekvapí když se z nich ta žena rozhodne věštit a dokonce i vím co vyvěští aby potom Rebeth prodala amulet který jí má pomoc před vším blíže neurčeným nebezpečím. Vzpomínám si věštce kteří předtím vyhodili do vzduchu kosti a potom s trhavými pohyby poněkud působivě líčili váš osud. I když pokud si chce koupit šperky proč ne,ale v tom případě nechápu proč si některé nevzala už předtím v hrobce.Ale kámen ke mně nikdy nemluvil možná na tom co ta žena říká bude pravdu.A možná to jsou jen obyčejné drahokamy bez praktičtějších účinků.Ne že by mně zde něco nezaujalo ovšem určitě to nebude levné (no rozhodně to bude stát víc než mám právě u sebe).Možná až prodám ten pečetní prsten,ale otázkou je kde. Nejspíš tam kde bude Kaia nakupovat ty své speciální věci. Ale nakonec se přece jen ukáže že je z čeho vybírat,krvekam znám protože jsem ho viděla docela často používat,následuje kámen který ve tmě svítí a potom ten který umí to co pták pamatovák.A protože tohle se protáhne tak se rozhlédnu a zjistím že Kaia tu už není.Ne že bych se jí divila,otočím se a nevím jestli mám počkat nebo do toho vstoupit rovnou.Možná pokud její pozornost rozdělíme podaří se mi to koupit za aspoň trochu přijatelnější cenu. |
| |
| Čest zlodějova Z počátku se mi opravdu daří, rychle se dostanu vysoko nad zem, pak ale udělám tu chybu, že se zachytím provazců řetězů a korálů, které visí soše kolem krku. Sice tím získám dobré jištění, sám sobě ale tím také znemožním další pohyb. V téhle pozici nejsem schopen žádnou cennost ukrást a i kdyby, znamenalo by to, že se zřítím po zádech dolů. To by mohlo ošklivě bolet. Dobře si uvědomuji, že se tu nesmím příliš zdržovat. Je jen otázkou času, než se tu někdo objeví, a tady nahoře rozhodně nejsem nenápadný. Musím šplhat dál. Zhluboka se nadechnu a opatrně se začnu přitahovat k soše. Napjatě čekám, jestli některý ze zlatých řetězů pod mými prsty povolí, a já se zřítím dolů. Nejde to tak dobře, jak jsem čekal. Být to provaz už bych stál trpaslíkovi na rameni, tohle mi ale mezi prsty prokluzuje a já nejsem schopen najít nějakou pořádnou oporu. (30%) Nakonec to vzdám, svezu se a opět zůstanu viset zavěšený na zlatých řetízkách. Jsem jako loutka na špagátkách. Z téhle akce se pomalu ale jistě stává fiasko. Měl bych odsud vypadnout. Pokud se mi podaří zmizet, aniž by si mě někdo všiml, pořád ještě může být zachována moje hrdost. Rebeth řeknu, že jsem byl v nějakém bordelu a o tomhle se nikdy nikdo nemusí dozvědět. Zhluboka se nadechnu, pustím se řetězů a v tu samou chvíli se vší silou odrazím od sochy. Saltem vzad se vrhnu zpátky na zem. (97%) |
| |
| Kapitola II. Pohlédnu na šepotavý kámen, pak na trhovkyni, pak zase na kámen. V hlavě se mi velmi rychle otáčejí kolečka a přemýšlím, co bych měla udělat. Nakonec se nadechnu a sáhnu si po náušnicích, které zručně stáhnu z uší. "Dvacet srpků a moje náušnice," zabručím ne moc spokojeně. Nejsou moje nejoblíbenější, ale pořád jsou krásné. Dlouhé, zlaté, vytepané do tří různě velikých půlměsíců spojených kovovým kolečkem pod sebou. Osázené malými ale pableskujícími barevnými kameny mě očarovali před několika lety a musela jsem je prostě mít. "Můžete mi věřit, když říkám, že mají hodnotu zbývajících pěti srpků," doplním se ještě a položím je před trhovkyni na její malý stolek obsypaný různými kameny, aby si je mohla prohlédnout. |
| |
| Kapitola II. Za cuknutí a tikotu se vozík rozjede s rostoucí rychlostí. Zpočátku máš své obavy za vyplněné, než si zvykneš na ustálenou jízdu s jakou míjíte kamenné zdi, monotónní tikot mechanismu a zamzin monolog, kterým ti zřejmě hodlá zpestřit cestu. " Právě projíždíme zakhamskými hradbami vybudovanými Zakladateli staletí zpátky, když byli doly dosud bohaté na drahokam a poklady potřebné obrany. Po své pravici můžete vidět .. " Pokouší se gnómka zasvětit tě do zajisté historicky hutné zajímavosti po tvé pravici, kterou však minete vysokou rychlostí a zmizí vám z dohledu ( Stihla si pouze postřehnout cosi jako sloupy a odlišný odstín kamene ) " Tak tedy ne " Povzdechni si Zamzi odevzdaně " Každopádně pokud vás mohu zasvětit do detailu o bohaté historii Zakhamu neostýchejte se zeptat " Usedne s úklonou na své místo ve vozíku a odmlčí se ( Zdá se ti, že jde o trapné ticho porážky. Zamzi nejspíš neměla možnost vést delší rozhovory, natož někoho provádět ) Netrvá však dlouho, než dorazíte k vchodu do větší struktury v samotných hradbách ( Dle tvého odhadu by se mohlo jednat o strážní věž ) " Tak jsme tady " Chytne drobná dveřnice vítr do plachet. Následuješ ji do prostoru s točitým schodištěm, které jen potvrzuje tvou domněnku. Tahle místnost má však k vojenské hlídce daleko. Samotné stěny jsou překryty nákresy, plánky a schématy ( Některé se zdají kreslené ručně, snad samotnou Zamzi, jiné zas hromadně dělané. Měl jsi jisté znalosti ve falšování dokumentů a luštění i toho nejnečitelnějšího rukopisu, tyhle náčrty ti však neříkali víc, než že se týkaly strojírenství, mechaniky a podobných udělátek příslušící gnómstvu a individuím jim podobným ) Vyhořelé svíčky jsou skoro všude a roztopený vosk zatopil schodiště v bělavý závoj. Ve středu místnosti se nacházelo cosi co by bylo i stolem, kdyby nebylo částečně kovadlinou, policí plnou přihrádek a výspou beznadějně ztracenou pod nánosem lejster. " Prosím, posaďte se. Moje nora je vaše nora " zahrnuje tě Zamzi domáckostí, zatímco těká očima po místnosti " Co takhle něco k pití? Jídlu? Uvelebte se, já zatím skočím pro občerstvení a .. svou sbírku " Zakření se s jiskrou v očích, zřejmě jde o posvátný moment mezidruhového porozumění. Bez váhání vyběhne do schodů, které bere i navzdory krátkým nohám překvapivě kvapně. Jsi tak v místnosti sama, Zamziho zázračně čočky jsou ti však v nedohlednu, což i pokud by tu byli nebylo nijak podivuhodné. Většina místnosti je pod povlakem vosku či papíru pod který bys skryla i Zamzi. Jako hledat sklíčko v hromadě drahokamu. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR