Ex Oblivione
hrálo se Domluvený termín
od: 31. března 2016 01:11 do: 17. ledna 2018 14:31
Dobrodružství vedl(a) Azirafal222
| |
 | "Tak jsem se pokoušel najít každou noc ve spaní skrytou západku na brance v zarostlé prastaré zdi, jež byla neobyčejně dobře ukryta. Říkal jsem si, že říše za zdí je nejen trvalejší, ale i krásnější a zářivější než skutečný svět."  H. P. Lovecraft, Z říše zapomnění 1921 |
| |
 | soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů To nejlepší, co může muže čekat po návratu z vojny, je ženská náruč. Jenže to nesmí být šílená fúrie a manipulativní zrůda v těle něžného pohlaví. Zvlášť když sama je něžná jako šmirglpapír. Proto se nikdo nemůže divit, že to nejlepší, co mě mohlo doma potkat, byl starý Herbert, majordomus starající se o můj majetek a určitě odpočívající, protože mu konečně neodsává veškerý vzduch k dýchání a prázdná budova. Zvlášť když návrat se musí oslavit, jak se sluší a patří. No dobře, první pijatyka byla spíš na žal, na návštěvě doma jsem se dozvěděl o mém bratrovi, Henry zemřel… a tak se s druhy ve zbrani zapíjel on i všichni, kteří tam zařvali. To další pití už přece jenom bylo veselejší – zvlášť když jsme každého, kdo začal s truchlením, donutili zpívat Drunken Sailor tak dlouho, dokud se nezmátořil. Nepřežili jsme francouzské peklo jenom proto, aby nás dostala svině-smutek v civilu. Jsme přeci národní hrdinové, musíme si toho trochu užít! No a třetí veselice se trochu protáhla, hostil jsem u nás kamarády dobrý týden, a společně jsme hostili pár veselých a milých dam. Jelikož máme dost pokojů, zábava mohla pokračovat i v soukromějším duchu. Zvlášť ta světlovlasá kráska, holka krev a mlíko, holka, která dokáže ocenit anglického hrdinu… o to větší radost, že to bylo v manželské posteli. Jenže po svátcích Vánoc, prvních skutečně dobrých Vánoc po dlouhé době, a jen den před Novým rokem, se to muselo pokazit, snad přímo posrat. Rutinní návštěva u našeho účetního se změnila v průser – ničí mi život, i když je na venkově. Žena si vyhandlovala větší pravomoce pro správu našeho účtu a drze si převedla můj majetek na vlastní konto. Konto, v kterým se prý objevila o dost větší částka, než tam kdysi byla. Otec se zmiňoval. Holloway senior zemřel a mladá juniorka se stala univerzální dědičkou. Jenže v rámci převodů vlastnictví si přivlastnila i značnou část mého majetku! Nedalo se svítit, tohle jsem jí nemohl darovat, na to neměla právo. Vyrazil jsem ještě ten večer, vlakem, o to lepší překvapení to bude, říkal jsem si. A žádné kufry a velká zavazadla, jenom vojenský batoh a pár kusů civilního oblečení. Na sobě zimní uniformu - jsem přece veterán, tak ať si alespoň v ty poslední chvíle užiju trochu obdivu. A nakonec se to i hodilo. Vlaky přestaly jezdit a já zůstal trčet na nádraží, jenže kousek odtud byla krčma, kde se dalo trochu ohřát – a nejen to, když místní násosky viděli vojáka, navíc ofrčkovaného, ihned začali kupovat jednu rundu za druhou - bez jediné penny, užil jsem si poslední hezký večer. Možná radši zpátky do bláta Francie než za ní. Ráno jsem vyrazil prvním vlakem do Epping. Cesta je to krátká, za dvě hodiny člověk nestačí zcela vystřízlivět, natožpak se dospat, ale i tak jsem nehodlal ztrácet čas. Přímo do doupěte saně a vstříc pekelným plamenům. *** Čerstvý vzduch a procházka mě konečně probudí. I když nejsem úplně střízlivý, nejsem ani opilý, takže můžu bez problému překvapit svou milující ženu, která jistě celé ty roky plakala a strachovala se o moje zdraví. A v mezičase se mi snažila vybílit konto. Jen co mi majordomus otevře, vstoupím – a to i když mě zprvu zastoupí cestu. Nepoznáváš mě snad? Byl jsem pryč jenom pár let! Jenže hádat se s vlastním sluhou nehodlám, nenechám si ubírat síly, které budu potřebovat na hlavní boj. Však to i jeho pomalejší mozkovně dojde. Až poté, co pochopí, se ho zeptám, kde ta megera je a jestli ještě spí. Skoro doufám, že ještě spí. Ať už kamkoli, vrazím tam prudce, nadechnu z plna hrdla a začnu, jak nejhlasitěji to jde, aby mi nezačal chraptět hlas, deklamovat to, co mě ve vlaku napadlo: „Žena má, bohatá, jednu vadu má, že nesnesitelně je svárlivá, a zlá a vzdorná tak nad všechnu míru, že nevzal bych si ji jinak ni za všecky doly zlata. Je škaredá jak druhdy Florentiniova milka, zestárlá jak Sibyla a kousavá a vzteklá jak Sokratova žena Xantipa,“ Zkrocení zlé ženy od Shakespeara, po mé vlastní úpravě. „Šťastný nový rok, ženo“ pokračuju už klidným hlasem, ale se škodolibým výrazem, „máš radost?“ Úsměv se rozšíří, „No? Pojď svého hrdinu obejmout,“ okázale rozpřáhnu ruce. Šance, že se přiblíží na deset stop, je tak malá, že se nemusím vůbec bát. |
| |
 | soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Vánoční a novoroční přání už byla dávno odeslána a s Irvingovými jsem se viděla pouze chvilku, na zdvořilostní návštěvě, kam jsem šla především kvůli Margaret. Henryho smrt ji zasáhla stejně jako mě, jenom každou z jiných důvodů, a tak ta chvilička nad čajem byla rozpačitá a napjatá. Ani jedna jsme se o tom nechtěly bavit, ale fotka s černou páskou na krbové římse mluvila za vše. A pozorovala nás. Margaret tam schválně nevystavila tu, kde byl Henry vyfocen v uniformě, za což jsem jí byla vděčná. A tak se rodinné svátky staly osamělými. Zůstala jsem na venkově, do města jsem jako majitelka jezdívala řešit pouze neodkladné obchodní záležitosti – zbytek mi chodil poštou. Nicméně ta samota nebyla tak hrozná jako před téměř rokem. Zvykla jsem si, mrtvé jsem oplakala a nechala je spát. Horší bylo, že oni nenechávali spát mě… K domu se vracím, až když začíná svítat. Mráz mi za tu snad hodinu, co jsem v rodinné hrobce byla, zalezl hluboko pod kabát podšitý kožešinou a já se těším na teplo a svařené víno. Ale ten zvláštní klid, který jsem nabyla v přítomnosti mrtvých, kterým se nechce být odstrčenými daleko od domu, skoro u lesa, je pryč, sotva překročím práh domu. Šlápoty. A do toho mi Jonathan s obavami sděluje tu strašlivou novinu. Vrátil se. Hlavně zachovej tvář, Gwen... Několikrát se zhluboka nadechnu a vydechnu. Mám chuť se na Jonathana utrhnout, jak to, že ho sem pustil. Měl ho nechat čekat venku. Na mraze. Jako čokla. Protože nic víc než toulavý čokl není... Ale pak hrdě zvednu bradu a rázně zamířím do obývacího pokoje. Vůni jehličí a mého domova trhá zbytkový pach cigaret a chlastu, pro někoho možná už téměř vyčpělý, ale ne pro citlivý ženský nos, který již od prvních okamžiků manželství poznal, že se válel někde s děvkami. Jako správná dáma však nenechám prosáhnout bitvu šoku a vzteku, že zrovna on, budižkničemu, se na rozdíl od těch, co za něco stáli, vrátit musel, a stále v tmavém zimním kabátu šitém na míru a sukni, jejíž lem je urousaný od sněhu, vstoupím. Rukavice hodím na stolek, a zatímco deklamuje, probodávám ho svýma jedovatě zelenýma očima. Zkřivím rty. „Konečně jsi přečetl něco jiného než karikatury v novinách?“ kontruju dobře známým a i za ta léta nezapomenutelným jízlivým tónem. Hodím kožené rukavice na stolek a kabát podám Jonathanovi. Přitom však nespouštím pichlavý pohled z Normana. Vypadá jako vagabund a ta smradlavá uniforma tomu nepomáhá. Další přezíravé odfrknutí. „Hrdinu? Tys možná tak hrdinsky chlastal. Vlastně bych se nedivila, kdyby ses celou válku schovával v nějaké své oblíbené zavšivené putyce.“ Na rozdíl od Henryho… I já mám jeho fotku, také bez uniformy, která nese černou pásku. Jinak vše, co připomínalo Normana, prokletá svatební fotografie, kterou jsme zde měli kvůli rodičům, je pryč. Vyčistila jsem od jeho zhoubné přítomnosti celé sídlo, oblečení jsem rozdala potřebným, kterých se na během války vždy našlo dost. A on se mi tu teď zjeví na prahu – ne, ani ne na prahu, ale vleze mi do domu! – a já jsem opět prokletá. Prokletá tím svazkem – závazkem, který sice dal můj otec, ale je na mých bedrech. A nikdy jsem mu neodpustila, jak ho mohlo napadnout mě dát tomu… tomu vořechovi, když byl svědkem toho, co všechno mi v mládí provedl. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Čekání si zkrátím tím, že si nechám přinést vydatnou snídani. Po probdělé noci se trocha snědku hodí. Jelikož si ale i tak dává načas, dojím právě ve chvíli, kdy slyším prásknutí dveří. Příjemná jako vždy, ta má drahá ženuška. Uběhly tři roky, ale stačí jeden pohled a jako by to bylo včera. Vůbec se nezměnila, pár vrásek navíc? Možná. Toho si nikdo nevšimne, jelikož Gwen je naprostým důkazem toho, že charakter se zapisuje do tváře. Je jak chodící zapšklost, frigidita a opovržení světem. První poznámka je skoro neškodná, jenže zmije útočí dál – a to rovnou do citlivých míst. Přestanu se šklebit, namísto toho jí probodnu varovným pohledem. Co ty víš o válce, ty – rozcapená panička? Stará panna, která se rozhodla nahrabat víc, než kolik jí přísluší? Ale možná válku chceš, to proto jsi začala bílit účty? Jestli to má znamenat casus belli, ty staro-mladá rašple, výzvu přijímám. Z války světové do války domácí. Nakonec se donutím uvolnit, nabrat vzhled přezíravého nadhledu a nezájmu, který zná ona stejně dobře, jako já znám její pichlavé opovržení. „Rád bych řekl, abys zavřela zobák, když o tom, co se stalo, nevíš vůbec nic… ale mám pocit, žes tam se mnou byla. No opravdu, kdykoliv jsem měl pocit, že ten Němec je taky člověk a zabít ho je vražda, představil jsem si na jeho místě tebe.“ Tentokrát jsem to já, z koho jízlivost čiší. Vytáhnu z vnitřní kapsy balík cigaret a jednu vložím do úst. „Mimochodem – upřímnou soustrast. Bartholomew byl slušný a čestný muž, bude mi chybět. Jen škoda, že neměl v životě moc štěstí,“ zatímco si zapaluju, po očku na ní kouknu. „Dvě životní tragédie, smrt jeho ženy a narození potomka.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů "Ach, vážně?" Zatvářím se překvapeně, skoro tak, jako bych byla konfrontována s nějakou nenadálou otevřenou lichotkou. "Je mi ctí, že jsem pro tebe takovou inspirací," udělám maličké ironické pukrle. Má bledá tvář získala kvůli přechodu z mrazu do tepla trochu růžové barvy, takže konečně nevypadám, jako bych byla návštěvníkem z hrobky. Zmínka o otci mě nechává chladnou. Kvůlli matčině smrti jsme určitě měli poněkud jiný vztah než většina otců a dcer, ale v okamžiku, kdy mě... zaprodal, jsem ho už nedokázala vidět jako tátu, ale pouze jako otce. Nedokázala jsem doopravdy hluboce truchlit, jak bych měla... Velké holky přece nepláčou. Ano, to byla navzdory všemu zásadní lekce. Ale jako by táta a ten muž, co mě dal člověku, kterého nenávidím, když už jsem navíc málem udělala ten krok, co po mně celou dobu chtěl, tedy někoho si připustila k tělu, byly dvě rozdílné osoby. "To já také ne. Smrt potomka a manžel, kterému na budoucnosti rodu nezáleží..." Dloubnu přímo do hnisavé rány, která zavání již několik let. Ale výjimečně se nedívám na něj a na okamžik upřu nepřítomný pohled ven z okna, na pozemky, kde se daleko od domu skrývá hrobka. Mé rysy jsou i v tu nestřeženou chvíli tvrdé, jako by mi ta mramorová maska už přirostla ke kůži. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Zamračím se. Připomínat smrt mého dítěte, zvlášť když by mě ani nepřekvapilo, kdyby to byla ona sama, která ho zabila. Něco v jejím těle… jedovatá je na to dostatečně. Tahat ho do našich pří… to je pod tvojí úroveň, manželko. A zrovna ty jsi ta poslední, která má právo ze sebe dělat oběť. „Vážně, má drahá?“ Nezvyšuju hlas, to nedělám téměř nikdy, ale minimálně cynické pobavení se v hlase ozve. Udělám několik kroků ke krbu, měl jsem dost času se tu porozhlédnout, než dorazila, takže mi neušlo, jak poctivě se snažila vymazat mou existenci. Otočím se na ní a vezmu jednu fotku – s koněm. Mezi rodinnými fotkami si vystavuje koně. A žádný obrázek rodiny. „Tohle místo přímo čiší snahou zachovat rodovou linii. Tolik lásky, oddanosti… přímo otevřená náruč pro manžela. Ale třeba považuješ tohohle krasavce,“ zamávám fotkou koně ve vzduchu, „za svého manžela, potom možná chápu, proč mu na budoucnosti s tebou nezáleží.“ Vrátím fotku na rám a zrak mi zase padne na bratra. Sevřou se mi vnitřnosti, ještě pořád mi úplně nedochází, že už se nevrátí, ale černá stuha na fotce tomu vědomí dodává na síle. Jenže to není jediné, co mi probleskne hlavou. Otočím se na ní, tentokrát s vážným pohledem. „Proč tu máš ty fotku Henryho?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Odtrhnu oči od okna a podívám se na, s čím to šermuje. Zase zkřivím koutek úst. "To je klisna, tupče." Má drahá Banshee. Znovu upřu zrak z okna a ukážu mu tak svůj profil. Henry je mrtvý a na rozdíl od toho tuláka se nevrátí. Svět je nespravedlivý - ale to jsem pochopila už ve chvíli, kdy mi oznámili, že se budu vdávat. "Darovala mi ji Margaret," zalžu obratně. "Koneckonců to byl jeden z Irvingů. A také jeden z těch, co se neúčastnil návštěvy kadeřníka proti mé vůli..." To už ho probodnu pohledem. Stejně jako potupná je ta vzpomínka, tak je i zábavná - to, co přišlo pak. Tajně jsem brečela vzteky, ale on dostal, co si zasloužil. Ani jsem se o to nemusela postarat - stačilo, že mě viděli jeho rodiče. "Každopádně, výzdoba mého domu je čistě na mém vkusu. A ty," sjedu ho kritickým pohledem, protože vypadá ještě hůř než obvykle, "do něj zrovna nepatříš. Kdy naposledy ses myl - při lékařské prohlídce před odjezdem na frontu?" |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro „Myslím, že jsi byla nevděčná… ten účes ti opravdu slušel. Konečně i zevnějšek ukazoval, cos ve skutečnosti byla zač,“ opelichané kuře. Ano, stálo to za to, doteď se musím smát, když si jí představím oškubanou. Zubit se přestanu až tehdy, když načne nové téma – v podstatě téma, kvůli kterému tu jsem. „Jsem rád, že zmiňuješ svůj majetek. To mi totiž připomíná… nepamatuju si, že bych podepisoval souhlas s převodem půlky společného majetku na tvůj soukromý účet.“ Založím si ruce na hrudi a jízlivě dodám: „ale možná se to ztratilo ve všech těch milujících dopisech, které si mi posílala.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Jeho poznámku tentokrát ignoruju. Nestojí mi za odpověď. Ach, tak majetek manželi leží v žaludku? Jistě, to mě mohlo napadnout, že se sem nevrátil jenom proto, aby mi pokazil den. Na to je moc velký srab. Věčně na útěku jako zajíc... Jestli mě něco naplňuje pocitem vítězství, tak je to právě tento můj husarský kousek. A hořkou připomínku smutku, když se zmínil o Henrym, smyje zadostiučinění, že náš milý Norman Irving přišel žebrat. Stejně jako kdysi jeho otec za tím mým. Nicméně tato hra se musí dohrát až do konce. A tak se na něj vážně podívám. "Ani na jeden jsi mi neodpověděl. A pak? Pak jednoho dne dojde dopis o tvé smrti. Co jsem jako sirotek a novopečená vdova měla dělat?" |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Že mi bude lhát do očí ohledně dopisů, s tím jsem počítal… ale ohledně mé smrti?! To už přehání. Myslí si snad, že jsem takový idiot, abych tomuhle uvěřil? Proboha, ty jsi snad z toho koně spadla přímo na hlavu. „Vážně čekáš, že tomu uvěřím?“ Nevěřícně zakroutím hlavou, ona snad definitivně zešílela. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Nehnu ani brvou. Jestli mě při mé výchově v dámu něco naučili, tak to bylo profesionální lhaní. Dáma totiž nesmí to a ono, nesmí dávat najevo, jak se doopravdy cítí, co si doopravdy myslí... et cetera, et cetera. A pokud chcete dosáhnout svého, nesmíte couvnout. Musíte to dotáhnout až do konce - to mě zase nepřímo naučil otec. "Ne," odpovím bezvýrazně. "Ale to nic nemění na faktu, že ten dopis došel. Letos. Tedy... vlastně loni," opravím se, když si uvědomím, co je dnes za den. Snad nebude platit to pořekadlo jak na Nový rok, tak po celý rok, protože Norman mi ho vážně nezpříjemnil. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Znám svojí manželku natolik, abych věděl, že se pod tím upjatým, stoickým výrazem může schovávat cokoli. Nedivil bych se, kdyby její první slovo na světě byla lež. „Zvláštní… moje rodina nevypadala, že je o mé smrti přesvědčená. O tom tvém zaručeně pravdivém dopisu, zdá se, vůbec nic neví.“ Vůbec nepochybuju, že i na tohle bude mít odpověď. Určitě se moc dobře připravovala, když celý tenhle komplot vymýšlela. A když už jsme u toho, budu se muset blíže podívat na účetního. Zkorumpovala ho snad, aby jednal protizákonně? Spí s ním? Prohlédnu si jí hodnotícím pohledem a rovnou tuhle možnost zavrhnu. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby nosila pás cudnosti. Ale zpět, je potřeba malinko přitvrdit. „Určitě ti nebude vadit, když se na ten dopis podívám.“ Teď určitě začne tvrdit něco o tom, jak ten dopis spálila nebo roztrhala, zkrátka použije neprůstřelnou, ale stejnou měrou průhlednou lež. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů "Nechtěla jsem před svátky Margaret přidělávat starosti. Sotva se nějak vzpamatovala z Henryho smrti..." Proč se nemohl vrátit on... Proč! V žaludku mě zastudí vztek. Ale spolknu ho jako hořké kapky. Protože bitva stále pokračuje. A i když jsem nepočítala s tím, že se vrátí, Hollowayové nikdy nic nedělali polovičatě. Ten dopis musel být dokonalým falsifikátem, aby uspěl i před úřednickým okem jejich účetního. Kdo si za svými lžemi nestojí, nemůže vyhrát. "Jak chceš," pokrčím rameny a vydám se do pracovny, která patřívala otci - ale z pochopitelných důvodů je nyní moje. Místnost s arkýřem, odkud je vidět na pozemky, odkud jsou holé stromy blízko. Stěny jsou zaskládané knihovnami plnými knih, protože Hollowayové už několik generací podporovali různé formy písemnictví. Zády k Normanovi sáhnu do sekretáře, kde mám schovaný klíček, a přejdu k pracovnímu stolu, odemknu jednu ze zásuvek a chvíli se hrabu mezi písmenostmi, abych to našla. Položím papír doprostřed stolu a sama se posadím do otcova koženého křesla, příška prstů spojená. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Jistě, Gwen Holloway byla vždycky dobrá duše, láskyplná a ohleduplná, vždy myslící na blaho okolí víc než na svoje vlastní. Samozřejmě že jí bylo líto mé truchlící matky… i když v tomhle případě možná opravdu ano. Pro změnu. Matka pro ní vždycky měla z nějakého důvodu slabost, v dětství se mi někdy dokonce zdálo, že ji má radši než nás, vlastní děti. Poslouchat donekonečna, jak je ta holčička chudinka, když přišla o matku, jak jí jistě chybí matčina náruč a jak jsme příšerní holomci, když jí nenecháme na pokoji… Jenže slečna „chuděra“ přesně tohohle začala využívat, takže mi přistál pohlavek kdykoli, kdy kvůli svojí nešikovnosti spadla na zem. Protože já přece můžu za všechno, co se jí stane. Byla to vypočítavá mrcha už odmala. Ona ten dopis má? Tak to je vážně překvapení. Buď chce koupit čas, nebo to má opravdu dobře připravené! Samozřejmě je tu malá šance, že je to skutečně pravda, ale tomu uvěřím jenom tehdy, až vyloučím všechny ostatní alternativy. Zatímco hledá, stojím ve dveřích a opírám se o rám. Ještě pořád se může vyplnit můj scénář, teď se tu bude hrabat v písemnostech, aby mi s výrazem skoro uvěřitelného překvapení oznámila, že dopis nemůže najít. Jenže ona může. Zamračeně přistoupím ke stolu, v tuhle chvíli ignoruju i to, že využila chvíle, aby mi ukázala svou domnělou nadřazenost, a vezmu do rukou list. Vypadá opravdově, skoro mě až zamrazí, když vidím nechvalně známý formulář B 104-82 se svým jménem. Ale co jménem, sice nevím jak, ale mohla se dostat k formuláři, hodnost mohla vyzvědět od rodičů, těm jsem o povýšení psal, ale jak by se, ksakru, dostala k mému číslu?! To znamená… znamená to, že je okument pravý. Jenže to nedává smysl, kouknu na datum úmrtí – srpen… tehdy, krátce po začátku ofenzívy, jsem u Arras s dvěma dalšími na den a noc skončili v německých zákopech, došli jsme dál než zbytek fronty, byl tam zmatek. Ale Fricové ustupovali, nikomu z nás se nic nestalo. Chyběli jsme jen chvilku. Proč by sakra vypisovali úmrtní oznámení?! „No dobře,“ po dlouhé době prohlížení dopis odložím zpátky na stůl a sednu si naproti ní. Vím, že před saní nesmím ukázat, jak mě oznámení vlastní smrti vyvedlo z míry, a tak mi na tváři znovu dlí známý přezíravý výraz s lehkým, sarkastickým úsměvem. Opřu jednu ruku o opěradlo a uvelebím se, jak kdyby to byla moje pracovna a já seděl v křesle jejího papínka. „Nicméně já, k tvé velké úlevě jistě, žiju, takže ti nic nebrání tomu, abys peníze vrátila na účet.“ Alespoň jedna výhoda – nemusím vyhazovat účetního. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Upřeně ho pozoruju, zatímco si dokument prohlíží. Normane Irvingu, možná se ve válečných záležitostech nevyznám, ale nejsem hloupá. Samozřejmě že předtím, než jsem se postarala o svou téměř dokonalou samostatnost, jsem si pár věcí zjistila. A samozřejmě, že nejlepší lež je tak, která má reálný základ. Třeba ten papír, co právě drží v ruce. Podobný papír mi před skoro sedmi lety také zničil život. Společnost na papírech stojí, tak proč je nevyužít k vlastnímu dobru. Ale stejně jsem vnitřně napjatá. Norman je osina v zadnici, nedivila bych se, kdyby se v tom šťoural. Ovšem on kupodivu povolí. Vzal to jako fakt? Pro tuto chvíli zřejmě ano. Ale budu si muset dávat pozor... "To bohužel nepůjde, drahý," sdělím mu lítostivě. "Investovala jsem je. Vzhledem k situaci, jaká panovala během války, jsem si řekla, že musím být co nejvíc samostatná, a proto jsem, poměrně výhodně, pořídila menší stádo herefordských krav. Jsou nenáročné na chov a mají velkou masnou výtěžnost," sdělím mu poté, co přijde nevyhnutelná otázka - skoro jako bychom vedli normální rozhovor, co jsem dělala mezi tím, co byl pryč. Tak nějak mi bylo jasné, že až jednou válka skončí, ocelárna už takové obraty mít nebude - zbrojení skončí... A co budou lidé nejvíc chtít v době míru? Jíst. Otec vždy hledal příležitost na trhu. A jelikož spousta lidí zemřela na frontě a jejich majetek zůstal ležet ladem a příbuzní, kteří se o něj nemohli starat, byli rádi, že dostanou peníze ihned... Já mám na rozdíl od nich čas čekat, až se investice vyplatí. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Nevěřím vlastním uším, ona je opravdu co? Investovala? Kdo u všech všudy dal zatraceným ženským právo operovat s penězi? Obchodovat? Investovat?! Proboha, kde vzala jistotu, že tomu rozumí? Otec jí možná někdy něco řekl, možná mu sem tam koukala pod ruce, ale nemá žádné vzdělání. Nebo ji snad učili v čase mezi vyšíváním a péčí o potomka o fluktuaci trhu a akciovém podnikání? Tentokrát mám problém udržet klid v hlase. „Kam?“ Poměrně výhodně…! To znamená, že se nechala podvést nějakým mazaným sedlákem za moje peníze. Ještěže nevybílila celý účet. „Vskutku. To mě těší, jak si se hezky osamostatnila,“ přikývnu v hraném souhlasu, ale úsměv na tváři je přece jenom o něco prkennější. „Stačila trocha války a je z tebe nejen paní továrnice, ale ještě rančerka.“ Ironicky se zasměju a zase si zapálím cigaretu. „Co vůbec víš o chovu skotu? Najmeš pár lidí a budeš doufat, že ti lžou jenom z poloviny? A jak víš, že tě neokradli, hm? Doufám, že jsi tohle dobrodružství probrala alespoň s Doylem.“ Nepočítám s tím. Doyle Caflin, můj – do té doby, než mu předložila důkaz o mé smrti – loajální účetní, by jí takovou eskapádu rozhodně neschválil. Jestli ho obešla nebo ho ignorovala, je věc druhá. „Škoda už byla napáchána,“ dodám nakonec s povzdechem, „nedá se nic dělat, budeme mít tedy krávy.“ Důraz do „me“ vložím zcela záměrně. Ten její podnik je můj stejně – ne, víc, ona je jenom náhle zbohatlá ženská – jako její. Zkusíme zachránit, co se dá. "Doufám, že k tomu máš všechny dokumenty, chci je zkontrolovat," nasadím autoritativní tón. Zábava skončila, děvenko, muž se vrátil z fronty. "A to hned po koupeli, ať mi Jonathan připraví šaty." Vstanu a chystám se k odchodu... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Věnuju mu úsměv, jako by mě doopravdy pochválil - protože mě hřeje pocit z toho, že i když se nakonec vrátil, dokázala jsem mu z toho udělat noční můru. Jestli si myslel, že se mnou bude celý život nakládat jako se svým majetkem, tak se zatraceně spletl. Nejsem přívěšek ke jmění, které Irvingovým otec zapůjčil. Už - sakra - ne. "Probrala jsem ho se Salisburym - ten obchodům koneckonců rozumí více," odtuším stále s úsměvem, tentokrát je však maličko jedovatý. Proč bych to měla probírat s někým, kdo je loajální Normanovi? Salisbury je loajální Hollowayům - a z těch jsem z přímé větve zbyla jenom já. Budeme? Peníze na koupi šly z mého účtu. Naprosto pochopitelně, aby to byla moje záležitost. To, že byly převedené od Normana, je věc druhá. Budu muset zapátrat, jestli s tím nejde ještě něco dělat. Nevzdávám se bez boje. Jeho panovačný tón však ignoruju. Nebudu mu to zjednodušovat ani o ždibíček. A už vůbec nebudu skákat, jak píská. Nejsem ta fena Daisy. "Šaty? To asi bohužel nepůjde, drahý." Odmlčím se jen natolik, abych si vychutnala další zásah. Neměl jsi mi chodit zpět na oči, Normane. Neměl. "Když jsem se dozvěděla o tvém úmrtí... Během těch let mě postihlo tolik ztrát... že jsem nechtěla, aby mi tě tu něco připomínalo." Říkám to s výrazem, skoro jako by to byla pravda. Ona tedy je, ale ne tak, jak by mělo. "Rozdala jsem je potřebným. Na sklonku zimy a zvlášť během války jich bylo spoustu..." |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů No jistě, její psík Salisbury. Je pravdou, že obchodům rozumí, pracoval přeci s jejím otcem, takže to možná nebude taková katastrofa, ale nelíbí se mi, jak mě ženuška systematicky odstřihává ze života. Snažila se, neztrácela čas… jeden by řekl, že snad s mou smrtí počítala. Což je, pravda, docela možné, připravovala to dlouho a jenom čekala na to, až bude moct začít. Pořád nechápu, jak se takový omyl mohl stát. Cože udělala? Znovu se otočím, s výrazem bezmezného úžasu – tak nejen fotky, ona se zbavila i mého šatstva! Já ti dám ztráty, ani by mě nepřekvapilo, kdybys je hned po mém odchodu spálila a u toho tancovala nahá kolem ohně, ty čarodějnice! Až na to, že ty nesundáváš šaty ani ve vaně. Tentokrát chvilku trvá, než to vydýchám a znovu ji počastuju úsměvem. Úsměvem, který by mohl vraždit. Rozdala potřebným… já je potřebuju! „V pořádku, drahá, jsi příliš laskavá. Jistě je využili dobře.“ Prodali je za osminu ceny a ožrali si držky levnou whisky. „Naštěstí s sebou mám nějaké oblečení, jen asi nebude vyhovovat tvým vysokým standardům.“ To si piš, že ne, vezmu si na sebe ty nejušmudlanější hadry, co mám. Jejímu panovačnému nosíku nebude vonět, že se tu jako právoplatný pán prochází někdo, kdo vypadá skoro jako žebrák. A možná pozvu nějaké hosty! Můžeš si za to sama, Gwen, jenom ty sama. Jdu říct Jonathanovi, aby mi připravil tu vanu. A lahev whisky – hlavně lahev whisky. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Věnuju mu skromný úsměv, když mě obviní z laskavosti. "Inu, když nemáš vysoké standardy ty, musím je mít já. Proto se tak skvěle doplňujeme." Jestli si na sebe ty hnusné hadry vezme, přísahám, že je spálím. Přímo na něm. Když odchází, zůstávám sedět. A prozatím marně přemýšlím, jak se jeho otravné přítomnosti zbavím nyní... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Jakmile Norman zmizí z dohledu a doslechu, vstanu a zamířím do kuchyně, kde by měla být Marta. Samozřejmě pokud tam nenajde Jonathana. Nemíním tomu pobudovi dovolit, aby mi tu chodil v tom strašném oblečení. Jestli tohle je to nejlepší, co si na sebe na cestu mohl vzít, nechci vidět ten zbytek. Rozhodně se to tu nebude povalovat v mém domě. "Marto," oslovím postarší služebnou, která je u mě již od té doby, co jsem vyhnala Daisy, a má pro mé ženské trápení mnohem větší pochopení. Jinak by zde nepracovala. "Seber prosím věci mé... návštěvy," je vidět, že mi to moc nejde přes rty - a pánem domu bych ho nenazvala ani omylem, "a vyper je. Určitě budou po dlouhé cestě špinavé. A ještě něco." Skoro bych byla na odchodu, ale tohle je třeba zdůraznit. Normana zná jenom z vyprávění, viděla ho možná letmo na fotce, než jsem je strčila do krabice na půdu, aby tam shnily. "To, že se můj... manžel vrátil, nic nemění na tom, že tohle je můj dům. Pokud by po tobě chtěl něco, co by odporovalo dobrému chování vůči mně, nehádej se s ním - ale ihned mi dej vědět, ano?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů "Válka. Ta nikdy nekončí." Prohlásil tehdy pohrdavě tvůj velitel na frontě, než mu střela proletěla temenem a okem. Měl možná pravdu, i když nepočítal s variantou, že válka může pokračovat jinde a jinak. Jde o to s jakým nepřítelem budeš válčit. Pachuť souboje čpí v pokoji a ty ho konečně necháš za sebou. Jak zapadnou dveře za Gweniným pohledem, ocitneš se sám, na dlouhé chodbě. Všechna ta minulost před válkou, pocity a vzpomínky - všechno se to vrací. Dětství, dospívání. Tapety na zdech jsou zašlé, ale služebnictvo se o dům zjevně stará dobře. Pod nohama ti vržou prkna naleštěného schodiště z černého dřeva, jak stoupáš do druhého patra kde leží koupelna. Ráno je mrazivé. Na frontě jste říkali, že je venku čerstvo. Koupelna vypadá krásně. Jonathan, první ze dvou majordomů, ti hrdě přinesl nutné věci na koupel. S bradou vytrčenou dopředu tě pozdravil, naprosto elegantně ti předal věci a neodvažuje se na tebe usmívat. "Pane," zarazí se ve dveřích, když v koupelně bublá voda skrz měděné trubky ven kohoutkem do litinové zdobené vany. "vítejte zpět. Jsem rád, že vás zase vidím." zavře za sebou se skřípěním dveře. Jeho protáhlý obličej zmizí. Takové prohlášení bylo od Jonathana samo o sobě dosti troufalé. Kdyby to zaslechla Gwen, kdo ví, co by udělala. Ale je to starší chlap, teď už pán. Za těch pět let se moc nezměnil. Nosí v sobě přirozenou úctu a zdvořilost. Koupel rozpíjí všechen pot a prach z cest. Ležíš v té nepohodlné nádobě po probdělé noci, moc jsi nespal. Takže si únava vybrala svoji daň a ty v ní nakonec usneš. Vzbudí tě nějaký hluk na chodbě, možná Jonathan, nebo někdo jiný. I když, jakoby se zdálo... Bolest hlavy ti zasáhne spánky jako železný osten vražený do lebky kladivem. Jak pohneš krkem, ochromí tě. Kocovina, pachuť v ústech, jakoby jsi vychlastal sud medoviny a vína dohromady. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Marta samozřejmě v kuchyni je a chystá snídani i pro tebe. Vlastně stačí jen pár drobností a tvůj pokyn aby jsi jí dostala až do pracovny, jak to je zvykem. Nyní připravuje další důležité věci, na oběd a na denní práci. Otře si špinavé ruce, přitaká rychlím přikývnutém a špulí rty. "Ano paní, jistě." Jak vyslovíš slovo manžel, hned po dokončení věty, vykulí oči a sklopí je k zemi. "Tak je to pravda. Bože dobrý, myslela jsem, že zemřel na frontě." přikryje si ústa dlaní. "Och, moje nevymáchaná pusa, odpusťte. Jen, co jste mi všechno povyprávěla..." polkne, když slyší další tvé instrukce. "Ano madam. Jistě, spolehněte se." Už jsi na odchodu, když Marta dodá. "Madam? Chci jen říci, že jsem a vždycky budu s vámi. Můžete mě brát jako největší oporu." usměje se. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů "Bohužel ne," zkřivím rty. "Dávej na něj pozor. Pokud se bude s někým o něčem bavit, chci o tom vědět. I kdyby to zdánlivě byla hloupost." Nemůžeš nade mnou vyhrát, Normane, tohle je mé území. Mé území, má pravidla, mí lidé. Nevyhraješ. Na její ujištění jenom přikývnu. Samozřejmě, Marto. Proto jsem si tě vybrala... a proto tu ještě pracuješ. "Hlavně ani slovo o Owenovi," syknu. "Vyřiď to i Jonathanovi a Doris a Marcusovi." Jestli si někdo z nich pustí hubu na špacír, vyhodím je na ulici, o tom nepochybujte. Do hrobky Norman nepůjde, tím jsem si jistá, takže se nemusím zatím bát. A nehodlám ostatky svého... a Henryho dítěte znesvětit tím, že bych jim odepřela odpočinek mezi svými. I kdyby země nebyla zmrzlá. Ale stejně - budu muset něco vymyslet. Nehodlám mu dávat munici do naší několikaleté bitvy. Musím ovšem schovat jiné důkazy. Třeba poměrně intimní dopisy od Henryho. Došly mi jenom tři, víc toho nestihl. Anebo se ztratily. Ale i tak je chovám jako klenot, protože krom fotky jsou to jediné, co mi po něm zůstalo. Ani to dítě mi krutý osud nenechal... Povzdechnu si a o samotě konečně na okamžik shodím svou mramorovou masku a promasíruju si kořen nosu. Dokud tu Norman nebyl, byla jsem s tím tragickým rokem 1916 už nějak smířená. Ale jeho přítomnost mi jenom připomíná ten strašlivý rozdíl mezi ním a Henrym. O kolik byl jeho mladší bratr lepší. Milejší. Miloval mě. A v dopisech se na malého a ještě nenarozeného Owena pokaždé ptal... Proto je také pečlivě schovám a klíček od šuplíku si vezmu k sobě. Ačkoli je to nebezpečné, nemám to srdce je spálit. Během toho, co je Norman pryč, posnídám. Příliš mi to nechutná, protože mám pokažené ráno a moc jsem toho kvůli špatným snům (nejhorší je ten, kdy z hrobky slyším dětský pláč a zjistím, že jsem tam Owena dala pohřbít, když ještě žil) nenaspala. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Vysoké pendlové hodiny hlasitě tikají. Udávají rytmus rannímu stávání, snídani a vůbec celému tomu tichu. Dole v kuchyni už služebnictvo povykuje, což je nekrásnější doba dne. Máš hodně času na sebe. Venku se vyjasnilo. Pod oknem prošel Jonathan s velkými zahradnickými nůžkami, aby konečně skoncoval s tím hrozným keřem na kraji cesty. Obvykle tak den pokračuje v duchu dobrých zpráv. Ocelárny posílají pravidelně zprávy a dost se jim daří. Není zvykem, že by na odlehlém venkově přicházelo moc návštěv. Jen ten Norman. Určitě se ve vaně rozmočil na špinavé cucky a mastná černá kola, co se nyní vznášejí na kalné vodě vany, jako mementa zavšivených zákopů. Bude asi zuřit když zjistí, že mu Marta dala prát poslední oděv, který má pro sebe vůbec nachystaný. Takže kdo ví, možná se právě nyní choulí někde v koutě zapadlých pokojů ve druhém patře, úplně nahatý a frká jako poplašený pes na ulici. Prádlo neschne v tomhle sic pěkném, ale stále ještě dost mrazivém dni. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů V chodbě si vyzvednu tornu a vyrazím do koupelny. Alespoň že tu nepřestěhovala. Stálo by to moc práce, i když se vsadím, že by jí udělalo moc velkou radost, kdybych ji nemohl najít. Taky by mě určitě přesvědčovala, že je pořád na stejném místě a že jsem nejspíš blázen. Jistě, to skoro zní jako ona. Tenhle dům by byl krásný, moc krásný, kdyby si z něj ta slepice neudělala svůj kurník. V tuhle chvíli mě jenom rozčiluje – má rodina má sídlo ne víc než sto yardů odsud, jenže tam se nenastěhuju. Nejspíš tam není nikdo, kdo by mi otevřel, a pokud by byl, znamenalo by to vysvětlovat rodině, proč nejsem u své milované ženušky. V neposlední řadě odsud nemůžu odejít už jenom proto, že by to znamenalo uznat prohru. Ne, tři roky o samotě a začala mít pocit, že může o všem rozhodovat. Že svého manžela k životu nepotřebuje… holčička se šeredně mýlí, ale dokud trochu nezkrotne, tak odsud nemůžu odjet. Kdoví, na co ještě přijdu, že spáchala. Investovala! Pche… „I já tebe, starý brachu, i já tebe,“ odpovím, i když spíš pro sebe, protože už mluvím do zavřených dveří. Jonathan. Starý dobrý Jonathan, ten ještě nezapomněl, kdo je jeho pán, jaké jsou správné pořádky. Tohle jeho gesto, prohlášení, teď skutečně ocením. Znamená to, že v tomhle domě mám ještě pořád spojence – a spojenci jsou v každé válce nejdůležitější. Ve Velké to byli Tomíci, v téhle si musím vystačit s Jonathanem. Marcus bude spíš na její straně, sdílí spolu vášeň pro koně. A služky a kuchařky nejspíš taky budou stát za svou paní, však to jsou ženské a měly spoustu času kout pikle. Ano, tohle bude tuhý boj. Přistavím si lahev i se sklenkou k vaně a konečně do ní vlezu. Příjemná teplá voda, na frontě nedostatkové zboží. V ní by člověk zapomněl, že je na nepřátelském území. Naliju si pořádně plnou sklenku a vychutnám si první doušek. Skvělá skotská, moje značka dokonce… alespoň že něco nezměnila. Vzpomenu si na Daisy, malou, nevinnou a milou Daisy. Prostá holka, ale snad ve všech ohledech jiná než ta bestie. Ta uměla o chlapa pečovat, měla pro to cit, talent od boha. A byla oddaná... ta by byla nejlepší spojenec, jenomže to by jí nemohla vyhnat fúrie. Po jejím odchodu mě tu už nic nedrželo. Na svět se dere únava. Další lok… whisky příjemně hřeje a skvěle se doplňuje s vodou. Oči se mi klíží… dopiju, ale už si nenaleju. Možná za chvíli. A pak tma. Červený záblesk, který pomalu klesá na zem. Světlice. A za chvíli další. Znamení útoku. Slyším se, jak řvu, do krytu, hovada, fofrem! Dunění, jsem na zemi dřív, než si to uvědomím, ale kluk vedle to nestihne. Střepina přímo do krku. Na hlavu mi začne téct krev ještě před, než se na mě tělo svalí jak pytel brambor. Je tu mokro, bláto, prší už kolikátý den, navíc jeho krev, kterou mám všude... Tělo je těžké, nemůžu se nadechnout… musím do krytu, ale nedokážu se ho zbavit… čím víc se snažím, tím je těžší a- Probudím se, dech zrychlený, srdce mi bije jako splašené a chvíli mi trvá, než mi dojde, kde jsem. Voda už je dávno studená a nepříjemně chladí. Byl to sen. Jenom sen… Čas vrátit se do reality, zvlášť když na chodbě je živo. Nejspíš Jonathan, který se jde zeptat, jestli jsem v pořádku. Kdoví jak dlouho už tu ležím. Chci se zvednout, ale bolest hlavy mě zase uzemní. Překvapeně vyjeknu. Do prdele boží…! Poslední myšlenka, než mi bolest zabrání v čemkoliv jiném, než křečovitém držení se vany. Jdou na mě mrákoty, ale ze všech sil se snažím neomdlít. Křečovitě semknu čelist, ale v zubech přicvaknu část kůže, takže ochutnám vlastní krev – jenže přes tu nechutnou pachuť ji ani necítím. Stejně jako neucítím bolest z prokousnutí, všechno přebije to peklo v mojí hlavě. Ven…, prodere se skrz pekelnou výheň v hlavě jediná myšlenka a já se na ní upnu jako na záchranu. Musím ven. Ven! Zní jako rozkaz. Snažím se dostat z vany, jenže je to těžké, hlava jako by se rozhodla mě nepustit. Alespoň dostat větší část těla přes okraj a přepadnout… Hlavně odsud vypadnout. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Přepadneš přes okraj vany. Do zad tě tlačí vyprázdněná láhev alkoholu a jen jediný pohled na ni dopomůže žaludku aby se znova zhoupl. Toaletní mísa je připravená k použití, pokud dojde na nejhorší. Tvoje tělo tě zase jednou nenechalo na holičkách. Nakonec přecejen vstaneš a díky opláchnutému obličeji a ledové vodě, která brumlá v měděných trubkách kolem dokola v koupelně, procitneš. Hlava pobolívá, už ne tolik. Armatura mimochodem vůbec nevypadá dobře. Nejspíš bude chtít v koupelně trochu prohlédnout. Zlobí. To poslední je, aby sídlo Hollowayů vytopil vlastní vodovodní řád. Nemilá zpráva - tvůj oděv, i ten špinavý, nikde není. Sluha je kdoví kde, ranec s věcmi uklizený a ty v koupelně zůstaneš úplně nahatý, tak jak tě pánbůh stvořil. Nebít ručníku, který supluje bederní roušku. Někdo jde po schodech. Podle kroků je to slon, ale zaslechneš ženské prozpěvování. Určitě ne Gwen. Tohle bude nějaká ze služebných. V koupelně se páří, obláčky líného bílého kouře z horké vany se už rozplývají u vlhkého stropu a místnost bez oken působí i přes relativní luxus stísněně. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Lahev, kterou vyliju při pádu, je to poslední, co mě trápí. Ani bolest při dopadu není podstatná… protože hlava, respektive bolest v ní, přebrala kontrolu. Spolu s chladnou vodou a bolestí se do mě pustí zimnice. Ležím tam snad věčnost, než se konečně postupně vrátí myšlenky, a za chvíli i následuje i kontrola nad tělem. Proboha… Tohle bylo – co to sakra bylo?! Někteří říkají, že mívají problémy, že se vrací do zákopů, že je bolí hlava nebo mají halucinace, ale já ne. Já nikdy, tak co mělo tohle znamenat?! Kurva… Pomalu se zvednu, pořád v nohách nemám jistotu, ale tohle už zvládnu. Tohle nemohla být kocovina. Jenže je na čase řešit existenciálnější otázky – například kam mi zmizelo oblečení. Není tu ani můj vojenský batoh, kde bylo pár levných hadrů, ale hlavně - není tu uniforma! I chlad stále mokrého těla nedokáže zabránit horku, který způsobí lehké zděšení. Snad ji nedostala do spárů, snad s ní něco neudělala! Uniforma… symbol života posledních tří let, věc, která mě spojovala s bratry ve zbrani. Důkaz pro ostatní i pro nás, že jsme tam byli, že to nebyl jenom jeden velký zlý sen. Ta baba ji nesměla dostat do svých nenávistných pracek! V tuhle chvíli vůbec nepřemýšlím nad tím, že se nemám do čeho převléct. Zajímá mě jenom to, že se ztratilo skutečné, skutečné bohatství. Rychle seberu ručník, narychlo jím zakryju nejchoulostivější partie a vyrazím prudce ven. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Omotáš pas tmavě zeleným ručníkem a vyběhneš bosky na chodbu. "Iíííííjaaaaaahhhh." do vzduchu vyletí přísně složený komínek ložního prádla a padne nějaké tlusté paprice na hlavu. "Krysteježiši, Jonathanééé. Jonathanééé, je tu nějaký šílenec a chce mě zabít. Pomóc." Přitom si jí vůbec nevšímáš. Po schodech za pár okamžiků běží skoro celý dům. Tahle pokojská, či co to je, ztropila šílenou scénu. Jonathan, s orousaným slamákem a nůžkami na keř, jí uklidňuje. "Marto, uklidni se. To je pán domu. To je pan Norman Irving. Vrátil se z fronty." "Proč tu pobíhá nahatý. Krystovy rány, proč?" křižuje se Marta, služebná. Marta nejspíš vyměnila líbeznou příjemnou Daisy. "Je mi jedno, kdo to je, Jonathane. Jde vidět, že nemá žádnou úroveň. Jak řekla paní Gwen. Podívej se na něj, je to divoch." a to divoch protáhla do ostré slovní hříčky, doprovázené hrozením ukazováčku. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů V klidu dosnídáš a chystáš se k jiné denní aktivitě, když dům prořízne hrozný jekot. Jako když někoho na nože berou. Krve by se v tobě však nedořezali, protože hrůzu nahánějící křik dozajista patřil Martě. Ta chuděra buď spadla ze schodů, nebo něco Norman... Po chodbě někdo běží, dům je náhle plný povyku. Služka volá o pomoc. Z druhého patra, kam před nějakou půl hodinou odešel právě povedený manžílek. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Zarazím se leknutím ve stejnou chvíli, kdy se… něco stane. Málem v tom šoku z hluku neovládnu na frontě vycvičené instinkty, které velí zaútočit první. Jenže bytost neútočí, bytost řve jako vojenská siréna. A tak jenom nechápavě sleduju hysterický záchvat nějaké ženštiny… alespoň na druhý pohled, na první vypadá jak vypasená prasnice. Kdo jí chce zabít?! Díkybohu, Jonathan, ten mi možná vysvětlí, co se tu děje – koho to, pro boha živého, zaměstnáváš, Gwen? Tohle stvoření nahradilo Daisy? Vždyť vypadá jak parodie na pěkně vypasené morče! A to včetně chlupů. Znechuceně ji pozoruju, ale v jednu chvíli se ve mně vzedme bublající vztek. Ve chvíli, kdy zmíní, že je jí jedno, kdo jsem. Je ti to jedno, babo?! Nebude! Měl jsem pravdu, chyběla tu pěkně dlouho mužská ruka. „Není otázkou, kdo jsem já,“ nasadím hlas, kterým jsem na frontě burcoval zobáky, když se poprvé střetli s bombardováním. Hlas, který byl tak autoritativní a nepříjemný, že ho i ve svém strachu slyšeli a zmátořili se, jenže tentokrát použiju jinou frázi, „je otázkou, kdo jste vy. Vám stačí vědět, že jsem pán téhle domácnosti, váš pán, a pokud mě nechcete skutečně rozčílit, přestaňte tu vřískat. Pozor!“ Vykřiknu nečekaně. Trocha vojenské hierarchie jí neuškodí, možná neprošla drilem, ale mohla by se leknout. Pokračuju dále tónem, kterým jsem začínal. „Ve své domácnosti si budu chodit, jak budu chtít. A teď mi řekněte, kde je má žena – hned!“ Ach ano, jako bych byl zase seržant. Jenže tam jsem byl, očividně, víc mezi svými než zde, doma a v civilu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Gwen zrovna vychází po schodech, když přes těla a hlavy svých sloužících zaslechne známý Normanův hlas. A ten hlas říká - "Pozor!" vyhrkne autoritativně na služebnou Martu, ta se málem leknutím posere. Ostatní sebou taky pěkně cuknou a šuškají si. „Ve své domácnosti si budu chodit, jak budu chtít. A teď mi řekněte, kde je má žena – hned!“ říká Norman a zní jako podrážděný vojenský důstojník. Jenže stojí před celým plukem nastoupené čety - úplně nahý. Jonathan tahá Martu pryč a šeptne k Normanovi tiché "promiňte, pane. Hned vám donesu něco na sebe." To už se mezi sloužícím hrdě tyčí Gwen. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Moje první myšlenka je paradoxně skoro radostná. A taky naivní. Podřezal se ve vaně? Srdce mi poskočí, ale ihned ji zaženu. Norman je sice srab, ale ne takový. Bohužel. Kdyby to byl ten typ chlapa, dohnala bych ho k tomu už před lety. A tak vstanu a rázně vykročím do chodby a nahoru. Dáma zásadně neběhá, už mi není osm. Už jen proto, že hned na chodbě slyším, co Norman štěká na moje služebnictvo. On se pominul. Jednoduše se pominul... A to ani ne ze mě! Vyjdu nahoru a sjedu Normana pohledem. Musím uznat, že tentokrát se i přes jeho vyvádění, které mi vzhledem k tomu, že ječel na mé zaměstnance, hnulo žlučí, docela bavím. Počítala jsem s tím, že má péče bude odměněna něčím podobným. Takže tentokrát není tak lehké si zachovat tvář. A možná mě na malou chviličku prozradí zajiskření v očích. "Normane, už je to dobré," promluvím na něj jako na splašeného koně, "jsi doma, ne na frontě. Pamatuješ?" Jistě že pamatuješ. Tohle si budeš pamatovat do konce života, o to se postarám, vořechu. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Navážu oční kontakt s Jonathanem, lehce se usměju. A mrknu na něj jedním okem, tak, aby si toho všimnul jen on. Jenže téměř okamžitě mi rysy tváře zase ztvrdnou. To ve chvíli, kdy jí uslyším. Doteď jsem sledoval odcházející brécu a Jonathana, možného spojence v téhle válce, ale jakmile uslyším známý hlas, otočím se na Gwen. Na sobě jen ručník zakrývající nejchoulostivější partie a – pokud si všimne, což si nejspíš všimne, jelikož to zabírá velkou plochu – přes levé prso tetování, doplněné o nápis 1/1st London Battalion. Takže ty se ze mě snažíš udělat šílence, ty mrcho? Proto jsi mi ukradla oblečení? Proto tu zaměstnáváš ten svůj slepičinec plný hysterek? S tím tedy nepočítej, tak snadno se mě nezbavíš! „Kde jsou moje věci?“ Neřvu, v hlase se nijak neobjeví varování nebo neblahé tušení, ale podle pohledu už pozná, že jsem se přiblížil té pomyslné hranici, kdy mé meze končí. Protože v jedné chvíli prožít příšernou bolest hlavy, zjistit, že mi žena ukradla můj majetek, moje šaty, mojí uniformu!, zaměstnala místo mojí Daisy tu drzou babu a ještě navíc ze mě dělá šílence, to už je trochu silné kafe i na mě. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Můj pohled se o něco déle zastaví na tetování. Pochopitelně, protože i když naše intimní chvíle by se daly spočítat na prstech obou rukou a figurovalo v nich realtivně hodně alkoholu a poté i tma, tohle rozhodně neměl. Nejhorší na tom je, že je na tom něco zvráceně fascinujícího. Ale tu myšlenku ihned zaženu - vždyť je to ksakru Norman! Člověk, který mi již od mých prvních dětských vzpomínek otravuje život. Pche, tetování... To nosí zločinci! Co se divím? Norman by se s tím neupraveným plnovousem z fleku mohl přidat k nějakému pouličnímu gangu, kterých je teď v Londýně dost. "Dala jsem ti je vyprat, drahý," držím stále nečekaně měkký tón. "Přece bych tě nenechala chodit ve špinavých věcech." Nebudeš v nich chodit. Když už tě musím mít na očích, upravíš se jako kdysi. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů A teď ještě bude hrát milující manželku… Gwen, zlatíčko, ty jsi asi stejně milující jako stádo těch tvých krav, jenom splašených a snažících se majitele udupat. Přestaň ze mě dělat šílence, vím moc dobře, o co ti šlo! U téhle intrikánky by mě ani nepřekvapilo, kdyby sem nahoru i toho slona s triplem poslala schválně, aby způsobil scénu. Jeden koutek úst se mi zkroutí do rozčileného úšklebku. „To oblečení v torně nebylo špinavé, drahoušku, oceňuju tvou snahu,“ ty jsi totiž velmi snaživá, pokud jde o všechny výboje proti mně, „ale nebyla nutná.“ Pokročím k ní, sic se snažím udržet sarkastický nadhled, ale stejně se proti mé vůli v hlase i obličeji objeví varování - „Jestli se mé uniformě něco stane, i kdyby chyběl jenom jediný odznak, věř mi, bude to mít následky.“ Pokývám hlavou na znamení potvrzení mých slov. Ona, panička, která se tu rozcapeně válela na panství, mě nepřipraví o symbol služby vlasti. Vždyť se tu mohla válet jenom proto, že my tam umírali! Vděk? Nečekám, ale nenechám jí zničit věc, která mi to připomíná. „Dovol mi připomenout,“ teď už mám zase svůj typický výraz i tón hlasu, „že kdybys mi nevyhodila moje věci, nemusela bys teď vynakládat takovou péči.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů "To víš, když ses mi vrátil, musíme se o tebe postarat, ne?" usměju se, ale vnitřně se napnu, když se ke mně přiblíží. Není to tím, že byl pryč tak dlouho - je to tím, že jeho blízkost nikdy neznamenala nic dobrého. Ale vždy jsem to přijímala s hrdě vztyčenou bradou. Takže zůstanu stát, ačkoli jakýsi instinkt vykřikne, že teď mi snad něco udělá. Protože je to přeci šílenec. To víme již dlouho, ale co s ním válka mohla udělat... "Ale, to přece nic není," mávnu pak ledabyle rukou. Ne, vážně, za tu scénu to všechno stálo - a tu svou pitomou uniformu mít bude. "Jak jinak bych zjistila, že sis nechal udělat... tetování?" Vzhledem k tomu, že mám téměř ve výšce očí, se na něj proti své vůli podívám a dokonce již dokážu přečíst, co tam je. A je vidět, že to není list, ale vojáci. Co když se tam vážně trochu zbláznil? Henry to sice v dopisech nerozváděl, ale naznačoval, že je to tam hrozné. A Norman tam byl mnohem déle. Budu si na něj muset dávat větší pozor. Po těch letech jsem jeho tvář se štěstím již málem zapomněla, ale přijde mi, že má v očích mnohem nebezpečnější jiskru než kdysi. A i když tohle by byla cesta k rozvodu... tak by to byla bolestivá a nejistá cesta. On by mě nebil. On by mě zabil. A já bych se při té příležitosti jako zvíře zahnané do kouta pokusila o to samé. A na to mám svůj život příliš ráda, třebaže je v něm už zase on. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Popravdě, v tom všem mi nedošlo, že o mé vzpomínce, znaku soudržnosti, který jsme si v jeden den o volnu v Paříži nechali s hochy vytetovat, neví. Respektive jsem o něm ani nepřemýšlel, vědět to samozřejmě nemůže. A nejen proto, že nejsem doma ještě ani dvě hodiny. Nicméně mě její poznámka přece jenom překvapí, už proto že jsem si mnohokrát představoval, jak bude vyvádět, až – a jestli – se to někdy dozví. Její klid je… divný. Divný a podezřelý. Chceš mi snad do pití nalít tinkturu z opia a odstranit ho? Nejhorší je, že pod tím jejím rádoby-klidným výrazem ani nevidím stopu odporu. Buď ještě zdokonalila svoje herecké schopnosti, nebo… nebo dokáže překvapit i pozitivnějším způsobem. Skoro pozitivnějším. Doufal jsem, že jí to hne alespoň trochu žlučí. „Tobě to snad nevadí? Musím říct, že mě to docela překvapuje,“ agresivita už vymizela, zůstalo jenom letmé překvapení. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Při jeho otázce se ve mně vzedmou protichůdné pocity. Vím, že by mi to vadit mělo, nikdo normální takové věci nenosí. Což se v Normanově případě potvrzuje hned dvojnásob. A taky by mi to mělo vadit už jenom proto, že to má na sobě on. Ale objektivně vzato, jak jen se to tak blízko nenáviděného muže dá objektivně brát, je v samotném tom aktu něco, co v sobě nese zakázané ovoce. Alespoň pro mě, dobře vychovanou anglickou dámu. Navíc to - objektivně vzato - není nevkusné jako u zločinců, kteří vypadají jako knížka s hloupými a nehezkými obrázky. A - zcela neobjektivně vzato - přede mnou stojí téměř nahý chlap. Akorát, jak už to má ironie osudu ve zvyku, je to Norman. Přesvědčuju se, že to, co říkám, je čistě proto, že je vzteklý jako jezevec, a proto bych ho měla přestat, aspoň na chvilku, tak okatě dráždit. Na to bude dost času potom. Potom a potom. Máme spolu celý život, ne? S pohledem stále upřeným na obrázek nakloním hlavu k rameni. Takhle dlouho jsem se na Normana kromě našich zíracích soubojů nedívala snad nikdy. "V jednom cestopise jsem četla, že válečná tetování jsou u některých národů celkem běžná..." pokrčím lehce rameny. "A aspoň sis to nechal udělat od někoho, kdo nebyl kopyto." Rozhodně uměl psát pěkněji než ty. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Skutečně? Skutečně vidím v jejím pohledu zájem? Možná horkotěžko skrývaný, ale poznatelný zájem. To je nečekané. Že se schová za masku div ne urozené paničky a svůj odpor schová, s tím jsem počítal, že bude ironická a zlá, s tím jsem definitivně počítal, ale… že se jí to snad bude líbit? To je naprosto nečekaná alternativa. Naprosto nečekaná. Jedna věc se Gwen musí nechat, když už si myslím, že mě nemůže překvapit, vždycky mě překvapí. Tohle překvapení je stejnou měrou nečekané jako – a to přiznávám jenom nerad – zajímavé. A svým způsobem - a vím, že se za tuhle myšlenku jednou budu nenávidět - hezké a milé. Nakrčím čelo. Pořád čekám nějakou podpásovku, ránu přímo pod žebra, že by jí ani Hun s bodákem nedokázal líp. Jenže ona nepřijde. Už proto že z jejího hlasu nevyznívá opovržení, a tedy moje přirovnání k nějakým křovákům, ale spíš nějaká její snaha zamaskovat zájem. ONA, ta stará panna, je fascinovaná mým tetováním! „Nechali jsme si to vytetovat společně, skoro všichni z pěti kumpanií,“ zjišťuju, že mám přiškrcený hlas a mluvím potichu – protože to je snad poprvé, co se bavíme jak skuteční manželé, kdy mám pocit, že se nemusím hlídat. Což je samozřejmě špatně, před ní se musím mít na pozoru neustále. Jenže navzdory tomuhle vědomí, a k mému vlastnímu překvapení, hovořím dál. „Jako vzpomínku na ty, kteří zemřeli. A zemřou, už nás moc s tímhle,“ ukážu na list, „není. Abychom věděli, že to všechno tam nebyl jen špatný sen.“ Vím, že nesmím polevit v pozornosti, že se musím soustředit na přítomnost, ale stejně se mi před očima promítnou obrazy kamarádů, bratrů, všichni mrtví. A dalších, které jsem znal jménem a někdy ani to ne, ale viděl jsem je umírat. A celkově jich bylo tolik, někdy i za jeden den Somma, že jsem je nedokázal spočítat. Promítne se mi všechno to, co zaháním, před čím utíkám v životě v přítomnosti a snažím se být tak rychlý, aby mě to nedohnalo. Minulost. Ano, Gwen, tohle je taky tvoje zákeřnost. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Jsem tak překvapená tím, že zničehonic začne mluvit... normálně, že mě to donutí přestat nevhodně zírat a vzhlédnout. Konfrontace s jeho vagabundským zjevem, ačkoli se aspoň konečně umyl, je trochu jako ledová sprcha, ale přesto mezi námi visí jakési podivné napětí, které se nepodobá tomu obvyklému, bojovému. Jedna moje část by toho s chutí využila a bodla mu dýku do zad, protože, světe div se, v Normanově hlase cítím určitou slabost, ale ta druhá je příliš konsternovaná okamžikem. A místo abych bodla já jeho, nepřímo bodne on mě, protože tady měl stát Henry a ne on. Raději znovu sklopím oči, což nedělám často, protože cítím, jak se mi při jeho slovech stáhlo hrdlo a srdce vynechalo jednu dobu. Ale velké holky nepláčou. A už vůbec ne před Normanem... Vzpomínka. On vzpomínku na mrtvé nosit může. Ale já... já si ji musím navždy nechat hluboko v sobě. Jako každá žena. My nenosíme tetování ani barbarské přívěsky se zuby a drápy tygrů a lvů. My to vše dusíme v sobě. I když většina našeho života může být špatným snem. Na mé tváři je jasně vidět, že na okamžik mě načapal nepřipravenou. Rysy, které jsou zvyklé na znechucený nebo přezíravý úšklebek, povolí, a já chvilku zírám někam do neurčita, a snažím se spolknout ten knedlík v krku. Proč prostě nemůže zase začít být nesnesitelný idiot? Proč mi musí říkat něco, co z něj dělá člověka? A i když vím, že bych se měla sebrat a odejít, takticky vyklidit pole, abych se dala dohromady, nejsem si jistá, jestli dokážu promluvit, aniž by to znělo jako zaskřípání. A taky se přistihnu, že napjatě čekám, jestli nedodá ještě něco. Protože je první člověk, který tam doopravdy byl - který se se mnou o tom baví. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Nepoznávám jí. Nevím, která část Gwen je teď na povrchu, ale rozhodně ji neznám. Vypadá lidsky, jako by její lepší já pro tuhle chvíli vyhrálo nad zbytkem totální a naprosté svině a vylezlo na denní světlo nadýchat se čerstvého vzduchu. Je to jiná Gwen, taková, se kterou by se možná i dalo žít. Taková, před kterou bych se nemusel neustále chránit a mít na pozoru, ale se kterou by se daly život a vlastní myšlenky společně sdílet. Vypadá ne jako nějaká odporná, nepovedená socha asketické a nenávistné jeptišky od Inkvizice, ale jako žena. Uvědomím si, že mi je to nepříjemné. Ze všech lidí to měla být právě ona, která mě měla donutit nemyslet na minulost a pomoct mi udržet mysl v přítomnosti. Měla mi pomoct zatvrdit se před ní a smazat jí z paměti. Ne ji probouzet, ne ji sdílet. Je to její plán? Dělá to snad schválně? Ne, učím se jí číst už od dětství, a proto vím, že teď se tváří způsobem, který by se nejspíš dal napočítat na prstech jedné ruky. A ve většině případů předtím, než jí bylo osmnáct. Z nějakého důvodu to myslí vážně. Je to kvůli mně? To je skoro tak směšné, jako je to absurdní. A nejsem takový idiot, abych si to myslel. Kdoví, jaký má důvod, ale já ho v tuhle chvíli zjišťovat nechci… překvapivě. A co mě překvapí snad ještě víc, ani nechci její slabosti využít. Ano, ta myšlenka mi probleskne hlavou – stačila by jedna jediná věta a měl bych jí v hrsti – ale zaplaším jí. Nevyhlásili jsme mír, ale i když Vánoce už byly, můžeme pro tuhle chvíli vyhlásit klid. Stejně jako o svátcích na frontě, však je mi jasné, že tenhle klid vydrží stejně dlouho jako tam. Brzy budu určitě zase stát nad parapetem imaginárních zákopů a pískat k útoku, ale teď? Teď můžeme mít dočasné příměří. Stejně na Francii vzpomínat nechci, a už vůbec ne s ní. „Omlouvám se, neměl jsem tě tím zatěžovat,“ promluvím sice už pevným hlasem, ale bez obvyklého sarkasmu a jízlivosti, naopak s jistým nádechem melancholie. Konečně ji přestanu koukat do obličeje, oči měla neobvykle často a dlouho sklopené, a zadívám se někam do chodby, „půjdu do svého pokoje, pokud dovolíš. Nechci tu dál někoho děsit,“ s tím vyrazím do ložnice, kterou jsem si vybral už po svatbě, abychom spolu nemuseli trávit zbytečně moc času. A hlavně ne lůžko, pokud si to nevyžádala povinnost. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Dřív, než se nad tím stačím zamyslet, a to se mi na rozdíl od většiny lidí nestává často, ze mě vypadne naprosto nečekaná věta. Skoro šeptnutí, ale rozhodné, protože já málokdy zním nejistě. "Já to chtěla slyšet." A konečně, konečně to s jeho dalšími slovy částečně pomine - když mě přestane hypnotizovat. A já mám pocit, že se konečně můžu nadechnout. Zvednu hlavu a přikývnu. Ano, rozetnout to bude nejlepší. "Samozřejmě." To, že by kvůli jeho pokoji mohl vypuknout další konflikt, mě po tom všem tentokrát ani nenapadne. No co, odstranila jsem jeho věci - o tom už ví - a vyměnila jsem závěsy a tapety, aby to trochu prokouklo. Když odchází, ještě okamžik mu hledím do zad. Ne nenávistně jako jindy, že bych po něm nejraději skočila a prokousla mu hrdlo, nebo lépe, otrávila ho svým pohledem a sledovala, jak pomalu a bolestivě chřadne a umírá. Spíš tam nějak zaraženě, protože mi stále jakoby nedochází, co se tady právě stalo. Co za... bizarní okamžik to bylo. A hlavně co se mi pokazilo v hlavě, že jsem Normanovi nedokázala vyráchat čumák v čemkoli, co mi předhodil... a že jsem se na něj ksakru dívala, aniž bych pociťovala neodolatelnou touhu mu vytnout bolestivý políček. Definitivně mě probere až klapnutí dveří. Tiše zakleju - další věc, kterou by ode mě určitě nečekal - a po krátkém zaváhání se i já vydám do svého pokoje. Nemám teď náladu služebnictvu něco vysvětlovat. Nebo něco poslouchat. Musím se vzpamatovat. Musím v sobě zase vydolovat tu starou dobrou nenávist, protože na ni mám po tom všem právo... protože mi zničil život... protože... protože si to bez ní už ani nedovedu představit. Děsí mě vidina toho, jaké by to mohlo být, kdybych svůj nezničitelný pohon ztratila. Místo něčeho, co mi aspoň chvíli udělá - byť zvrácenou - radost nebo mě to pobaví, by to bylo pomalé hnití, umírání zaživa. Přestat ho nenávidět znamená, že přestanu žít. Vyprchá ze mě i ta poslední emoce, když už nemůžu - nesmím - milovat... a já budu prázdná schránka. Chodící mrtvola jako spousta žen podobných mně, ve kterých v manželství vyhasl život. Žádné Odi et amo. Odi, qia non possum amare. Nenávidím, protože nemůžu milovat. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Ten okamžik s Normanem mě zasáhl víc, než by měl. Jakmile za sebou zavřu dveře, opřu se o ně zády a zhluboka se nadechnu, abych potlačila nával slz, které se mi už nějakou dobu derou do očí a do krku. Několikrát zuřivě zamrkám a ze všechno nejraději bych vztekle a zoufale vykřikla, konečně ventilovala své pocity... Ale nesmím. Tohle dámy nedělají. Dámy musí vevnitř zničit vlastní emoce, sežrat je, vysát, jako když pavouk požírá mouchu. Dokud z nich nezbude ta schránka s unylým úsměvem a vyhaslýma očima. Dámy nemají dovoleno volně dýchat. Doopravdy žít... A ačkoli je to smutné, Norman je jediná osoba - panebože, teď mi to dochází! - která mi to umožňuje. Můžu být jízlivá, můžu před ním paradoxně říkat téměř vše, co si myslím, pokud to uznám za vhodné. Protože vedle něj si ostatně nic moc hezkého nemyslím. Jak moc zpropadený a nemocný můj život je, že jsem došla k tomuto závěru? Místo abych byla s mužem, kterého respektuju a miluju, a on mě, jsem tu uzavřena se sarkastickým bastardem, který ze mě prakticky udělal to, co jsem. Tím, jak mě jako malou šikanoval. A zjišťuju, že momentálně jedině on dokáže můj jinak vyčpělý život, který postihla ztráta všech milovaných, naplnit alespoň nějakou emocí. Je to na hlavu postavené. Je to naprosto nepochopitelné. Zvrácené (stejně jako to jeho tetování, které nemohu dostat z hlavy, společně s konečně vůní mýdla). Je to... je to fakt. Dvě hodiny - a život se mi obrátil. Dvě hodiny - a nevím, jestli jsem víc znechucená z něj, nebo ze sebe. Posadím se na postel a složím hlavu do dlaní. Je to jako nějaká cynická divadelní tragédie. A jestli zjistí to o Henrym a Owenovi... tak to jako tragédie taky skončí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Celá ta scéna s Normanovým příjezdem a skoro nahou zadnicí skončí stejně rychle, jako začala. Služebnictvo obrací pozornost k běžným denním záležitostem - protože ty se musejí stůj co stůj udělat. I když, šuškanda jede domem následující dny. Zvláště Marta, které způsobil podle všeho dost velký šok, nemůže dokonce ani pořádně spát. Následující dny sužují sídlo Hollowayů nejistoty. Zmítá jím skutečnost, kterou nedokážeš vykořenit, ze dvou pánů. Dva kohouti na smetišti, jak jsi zaslechla v kuchyni se smíchem. Což do jisté míry pravda je. Není výjimkou, že má sídlo dva, čí více pánů. To by problém nebyl. Spíš jde o to, že s Normanem působíte jako olej a voda. Hůř. Jako suché listí a oheň, jako válka a život. První dojem nebude lehké změnit. Přesto se následující dny s Normanem nehádáte tolik, jak se na první pohled a setkání zdálo. Zůstává někde v horních patrech, jako červotoč v nosném trámu celého domu. Jediná Marta nemá žádné, absolutně žádné pochybnosti. Jsi pro ní paní domu odjakživa a utvrdila se ve tvém charakteru po tom, co zjistila jaký je Norman neotesanec. 5. 1. 1919 Essex, sídlo Hollowayů Přišla bouře. Není to jarní plískanice, spíš ledový tajfun od moře, kterého naštěstí rozetlo ve dví pobřeží. Kolem celé rezidence a okolí se už od včerejšího večera honí těžká mračna, nad vámi bledé nebe a úderem půlnoci, jako na povel, mraky připutovali na Essex, kde vytvořili snad krátkodobou smršť. Zdají se ti hrozné sny. Slyší burácení hromu. Možná hromu, nebo něčeho, co duní v dálce. A hlasy. Mužské hlasy, je jich hodně. Na malém návrší stojí zády k tobě muž. Nevidíš detaily, stojí proti slunci a ty jsi daleko pod ním. Tyčí se na srázu jako hrozivá dýchající socha s rozčepýřenými vlasy. Slyšíš jak funí, i přes podkres dusotu stovek nohou. Ano, nakonec to jsou nohy. Pochod. A pokřiky. Otočí se, už funí a vrčí jako divoká šelma. Zahlédneš špínu na rameni. Ne, počkat, není to špína. Teď už se ani nedíváš na rameno, najednou hledíš na odhalený hrudník. Ze špíny se vyklube obraz. Tetování. List z vojáků, kteří rázně pochodují...muž štěkne jako pes. Jako vlk. A ty mu vzhlédneš do tváře...nemá jedno oko. Hrom udeří těsně vedle oken. Probere tě ze spánku, tabulky skel v rámech drnčí. Panuje naprostá tma. Venku divoce fučí, stromy klepají konečky stinných halouzek do oken. Jsou nahé a bezbranné, proti ničivé fujavici. Ráno naštěstí bouřka odejde. Přesto v tobě sen zanechává pochybnosti. Vrací se, připadá ti, že osobu znáš. Později, během oběda, vzpomínka vybledne ale máš nejistý pocit, že postavu muže na návrší znáš. Je ti povědomá. Norman. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Tak jak Gwen řekla, je i pravdou. Tvůj pokoj, krásný "brloh" a útočiště, je zničen. Na místo toho polepila zdi nevkusnými šedobílými tapetami se vzory ptáků a stromů. Jenže, jak sem vstoupíš, udeří tě do mozku vzpomínky. Náhle a rázně. Támhle stál velký krásný stůl z tmavého dřeva. Támhle byla zdobená skříň, vyřezávaná na zakázku a s tajným zadním úkrytem na drobné písemnosti. Naštěstí, těsně před válkou, jsi schránu vybral. Sloužila jako úschovna železných zásob peněz, nějakého toho dobrého pitiva a soupisů majetku. Pití jsi udolal, peníze použil pro dobré účely - soupis majetku určitě získala Gwen. Postel byla uprostřed, teď tu je nepřirozeně prázdno. Okno umyté, záclony zašlé, i když sem tam je jistě Marta, nebo jiná pracovní síla, taky otře. Kožená lenoška u okna, válenda v rohu. Několik stolků - nevypadá to, že by sem Gwen nějak často chodila, i když si pokoj přizpůsobila sobě. Na zemi jsou rozvrzané tmavé parkety překryty temně rudým kobercem. Už zažil lepší léta. Ale to soukromí, ze kterého se ti dělalo dobře tehdy, ti poskytlo útěchu i nyní. Jsi doma. Konečně. 5. 1. 1919 Essex, sídlo Hollowayů Okolí je krásné. Rána začínají chladně a pozdě. Dům k tobě v noci promlouvá svým skřípotem, nářeky armatury, klepáním vysokých holých stromů o tabulky okenic. Je tu krásně. Nemůžeš si zvyknout na měkkou postel. Tedy, váledna se dá alespoň nějak rozložit a spát na ní pohodlně. Nicméně i jiné postele ti dělají problémy. Nejspíš to celé dlí v... Na zemi zašpiněné hadry, co mají být postelí. Slyšíš v dálce hřmít hromy. Dusot něčeho, co vzdáleně připomíná pochod vojáků. A hlasy. Stovek hlasů, rázných povelů a příkazů. Zlé sny se ti zdají skoro každou noc. Připomínají se ti během bdění, kdy ti mnohdy válku něco zase připomene. Donesli ti vyprané a vyžehlené věci. Takhle jsi uniformu snad ještě neviděl. Voní, je čistá, několik děr dokonce zaštupovaných. Boty vyleštěné, na tohle si zakládá zejména Jonathan, a nebo je v době někdo noví, kdo umí boty vypucovat stejně dobře. Gwen si dům, přes všechny jízlivosti, vybavila dobře. Má tu vlastní místnosti, které jeden den jsou otevřené a druhý zamčené. Z každého rohu tě někdo sleduje, nebo zaslechneš tiché šeptání služebnictva, že má panství dva pány. Kohouty na jedny slípky, tak koho teď poslouchat. Jasno má snad jedině ta tlustá postarší služebná - Marta. Ta táhne s Gwen za jeden provaz. Sny jsou ještě horší ten večer, kdy na Essex přitáhla strašná bouře od moře. Pobřeží jí naštěstí dopoledne rozetnulo vedví, takže k vám přišla až když se nad územím spojily dvoje mračna. Tajfun tak na sídlo spustil okolo půlnoci vytrvalý ledový marast, doplněný opravdu šíleně kvílející meluzínou a větrem, který s nebohými stromy cloumá jak s loutkami na drátkách. Vrací se zase ta noční můra. Stojíš pod návrším, hledíš na záda nějakého statného muže. Nejdřív nevidíš detaily, protože muž hledí někam z vyvýšeného místa dolů, tváří ke slunci. Ale pak, jak to ve snech bývá, zaujme tě špína na jeho rameni. Ne, špína to není. Je to tetování. Postavy vojáků, spojených v list. Muž zavrčí. Už to snad není ani člověk. Spíš vlk. Šelma. Otočí hlavu, z profilu jeho tvář poznáváš. Ale...je tvá. Chybí jí jedno oko. Probudíš se, když blesk padne těsně u sídla, na volnou planinu. Zbrocený potem. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Během dnů od Normanova návratu jsem se doma příliš nezdržovala. Ačkoli byla zima, vyrážela jsem na dlouhé vyjížďky jednak na farmu, ale mnohem častěji okolo pozemků... A do lesa. Les v Epping mě vždy fascinoval svou tajemností a stářím. Už jenom proto, že to byl v Anglii jediný pořádný les, kromě parků, který jsem viděla. A když jsem se do něj v sedle Banshee nořila a potom i pěšky procházela známé stezčky, nedbajíc na to, že budu mír urousanou sukni, naplňoval mě prchavým pocitem svobody. Byla jsem daleko od všeho, jenom já... a hlavně - mohla jsem to být já. Mohla jsem se holou rukou dotýkat kůry stromů a přemýšlet, co všechno za své věky viděly. Možná viděly i tu bájnou dobu, kdy ženy nebyly jenom otroky svých povinností, kdy měly alespoň trochu úcty. Ve starém lese, kam jsem se někdy schovávala, aby mi Norman dal pokoj, jsem v sobě mohla snáz rozdmýchávat starou dobrou nenávist. Ale ta podivná chvilka nad schody se ve mně zaháčkovala jako bodláčí a někde tam... uvízla. Vždy ráno jsem si nechala nabalit košík s jídlem, abych mohla být z domu co nejdéle, a zakutaná do pořádně teplého oblečení, tlustého svetru a kabátu jsem si mnohdy ani neuvědomila, že už padá tna - takhle v lednu možná brzká, ale pořád temná. Z těchto možná až nezdravě dlouhých projížděk jsem se vracela vlastně až na večeři. Každý den s o trochu čistější hlavou. Ale že by mě napadlo, co udělat s tím, aby nepřišel na Owena? To bohužel ne. Hrobku jsem pro jistotu aspoň dala zamknout na řetěz - vždy to můžu svést na to, že po válce se vyrojila spousta divných lidí, pobudů bez domova, co se rozhodli zmizet na venkově, a rodinná hrobka, byť chladná, pořád znamenala střechu nad hlavou, protože se nachází dost daleko od domu, mimo jeho dohled. A klíč jsem nechala u sebe v pokoji, hezky schovaný. Nicméně po té šílené a ohavné bouřce, ohavné noci s nečekaně novým a divným snem, jsem se na vyjížďku z pochopitelných důvodů vydat nemohla. Všude byla plískanice, která mohla snadno na některých místech zmrznout, a kdyby se Banshee někde v lese zvrtla noha, chuděru bych domů nedostala. A co s koněm se zlomenou nohou... A dnes mi nebylo o nic lépe ani kvůli tomu, že jsem měla opět uvidět Normanův ksicht - protože poprvé za těch několik dní budu normálně doma. Rozum mi říká, že jsem neměla svého území vzdávat, kdo ví, co tam Norman mohl provést, ale moje duše nutně potřebovala konejšivou náruč starého lesa, který mluvil svým zvláštním nelidským jazykem plným praskání, vrzání a občas i krákání havranů. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Když jezdíváš na travnatých pláních za domem, mimo cesty, slýcháváš mezi krákáním vran i čejku. Symbol hrabství a celého Essexu. To je na tomto místě tak zvláštní. Klaní se prastarým zásadám, protože je prastaré. Nejstarší lesy, nejstarší založené město - Colchester. Kdo ví, co všechno tu pod hutnou morkou zemí leží. I to počasí, které táhne od moře, si člověk přiklání k sobě, staré babky kořenářky v chýších na krajích usedlosti vaří lektvary a kdo ví co vyvádějí, aby nepřišly tuhé mrazy nebo vichřice Stromy, vysoké a mocné, na tebe působí příjemným nostalgickým dojmem. Možná na tebe shlížejí, někdy. Spíš si hledí vlastního nekonečného růstu, jen s těží by si dalo představit možnost nebo okolnost, kdy by tento překrásný a starý les vymizel. Ne, ten tu bude stát dlouho po tom, co skončí čas světa. Na farmě to jde velmi dobře. Bývalý majitelé si pochvalují, jak jsi jim pomohla a vídají tě rády. Ano, většina z nich jsou ženy. Silné a nezlomné. Milují svoji práci, vůbec to celé nevidí jako kydání hnoje nebo tahání vemen. Je to styl života, mají krávy jako mazlíčky. A ty rostou. Nějak cítíš v kostech, že tohle bude pro rodinu Hollowayů nejlepší investice v životě. Hrobku Jonathan zamkl na mohutný zámek a opásal řetězy. Není známo, že by Norman vůbec zvažoval rodinou hrobku navštívit, i když je to pravděpodobné. Ten den po hrozném snu, si tě všimne i Marta, jak zasmušele přemýšlíš. Zrovna oprašuje knihovnu. "Spatné spaní, madam?" ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Už nepromluvím, mířím do pokoje a do té doby nad tím odmítám přemýšlet. Ano, tohle je taktický ústup, protože jsme ztratili moc sil a musíme doplnit sbor. Rozhodila mě, možná ne záměrně, ale stalo se tak. Snad ani proto mi tak moc nevadí, jak odporně vypadá můj bývalý pokoj. Proč taky, to vše spravím. Místo toho musím uvažovat nad tím, co se to vlastně stalo. Ten její pohled, naprosto jiný než který znám nejčastěji, mě vykolejil. A to, že jsem místo využití situace, místo toho, abych jí omlátil o hlavu všechnu její slabosti, ustoupil, mě už ve chvíli, kdy se svalím na válendu, začne mrzet. Ano, jednala jako křehká žena a někdo vyžadující a zasluhující si ochranu. Ano, nepřipomínala hyenu čekající na jakoukoli chybu, aby se mohla zakousnout. Ale to neznamená, že se něco mění, že odteď bude – když už nic jiného – snesitelná. Nebude, nepřítel jenom odkryl oslabené křídlo a já toho nevyužil. Nebyla to nic jiného než chyba. A co mělo znamenat to její já to chtěla slyšet? Určitě to není nic jiného než nějaká morbidní zvědavost, však morbidní je dostatečně, ne? Už ta její klisna… jakže jí říká? Banshee? Není to náhodou irská víla smrti? To sedí, Gwen, ty jsi taky taková mrtvola, která se plahočí od domu k domu a zvěstuje smrt. Minimálně tak vypadáš. Ne, tenhle mír skončí, o to se postarám. Jenže ne v tuhle chvíli, v tuhle chvíli jenom rozložím válendu, najdu nějakou přikrývku – nebo cokoli, co by tak mohlo sloužit – a usnu tvrdým spánkem. Spánkem, v kterém se mi dokonce nezdají ani žádné sny. 2.–5. 1. 1919 Essex, sídlo Hollowayů První den se nesl v duchu seznamování se se situací na bojišti. A zjištění, že pokud nejsou sluhové na její straně, mají z ní takový strach, že s nimi nemůžu počítat. Zbývá tedy Jonathan, na něj stejně sázím nejvíc, ačkoliv mi dochází, že o něm téměř nic nevím. Musíme najít chvíli, v které nebude slídit ani manželka, ani její čmuchalové, abych zjistil, jestli přijme spojenectví. Naopak je jasno v nepřátelích, pokud je Gwen Německo, ta její Marta jsou Austrici, podělaní a neorganizovaní, ale přesto nebezpeční Rakous-uheráci. Alespoň že se mi Jonathan postaral o to, aby se uniformě nic nestalo. Co víc, je jako nová… skvěle. Tu musím chránit. Druhým dnem jsem zjišťoval, kde jsou možnosti k mé vlastní invenci – o pokoji nemůže být diskuzí, nebudu koukat na ptáčky a stromečky, nejsem padesátiletá baba, která štrikuje ponožky a představuje si, že je v Londýnské zoo. Vlastní nábytek jsem se rozhodl vyřešit časem, není nutný. Stejně tu nejsem úplně doma vzhledem k tomu, že je to dům rodiny Hollowayů. Ale to potrubí se mi nechtělo líbit, to jsem si rozhodně na seznam přidal. Ve chvílích, kdy byla fúrie daleko – a taktéž špiclové – jsem si přece jen hrál s Maeve, ačkoliv před manželkou jsem ji samozřejmě okázale ignoroval. Nemohl jsem ukázat, že se mi nějaké její rozhodnutí líbí a že ho schvaluju. Ani ne tak pro vlastní hrdost, i když ta hraje taky svou roli, ale hlavně – vím jistě, že by to proti mně použila. Ani krok zpátky, jediný ústupek a mám ji v týlu. Nicméně… je to skvělá fena, chytrá a vycvičená. Popravdě mě mrzí, že není moje ale její. Třetí den jsem konečně vyrazil do Epping, pěšky na jeden pěkný, celodenní výlet. Možná v oblečení nejchudšího dělníka, ale s pěkně napěchovanou peněženkou, takže jsem věděl, že pořídím dobře. Nejprve odeslat dva telegramy, s příplatkem za spěšné vyřízení – první otci, že se v Essexu chvíli zdržím a nebudu se moct dostavit do továrny. A druhý Herbertovi do londýnského bytu, aby mi přivezl auto. Tady na venkově je třeba mobilita, Gwen má koně, já žádného nemám (i kdybych měl před válkou, nejspíš ho prodá na salám). Sice jsem rád, že s tou svojí smrtkou každý den odjíždí pryč, protože to znamená, že se nevídáme nikdy – a to, díkybohu, ani o večeřích – ale nechci, aby byla jediná, která může vypadnout. Stejně na mě nejspíš nasadila tu svou bradavičnatou prasnici, měl jsem pocit, že Martu potkávám stále víc. Nicméně v jednom ohledu mě přece jenom štvalo, že svou ženu nepotkávám nikdy. V tom překvapení na chodbě jsem nestačil vyřešit, kam dala můj revolver, armádní Webley. Určitě ho někam schovala, ale po výsleších služebnictva jsem si jistý, že jestli o tom někdo ví, je to jenom Marta. A ta je loajální, neřekne ani slovo. Bréca. Ale hlavně – objednal jsem malíře na svůj pokoj, chci zpátky původní stěny, a údržbáře na ty jejich trubky. Možná bude stačit jenom utáhnout těsnění, ale pokud je potrubí nahnilé doufám, že je nahnilé, bude nutné probourat zeď a vyměnit je. Znamenalo by to rozbourat zeď v koupelně… a možná nejen tam. Ideální. Dohodl jsem se s řemeslníky, aby přišli pátého před polednem, každému jsem připlatil po libře, aby si opravdu zajistili, že budou mít čas. Pokud bude manželka doma, v pořádku, pokud zase zmizí na tu svojí farmu – ještě lepší. A pokud Herbert dostane telegram čtvrtého, mohl by mi ve stejný den konečně dovézt auto. Ideální, ideální podmínky pro převzetí vlády nad domácností. A tak jediné, co mě skutečně trápilo, byly sny. Nespím dobře nikdy, jenom po pořádné dávce alkoholu, spát nás odnaučila Francie, ale kromě toho? Noční můry mám každý den, ale málokdy se opakuje stejný motiv a vždy se vztahují k zážitkům z fronty. Nicméně poslední tři dny se opakoval jiný, pravidelně každou noc, a byl stejně intenzivní jako ty z války. Neumím si ho vysvětlit, nevím, proč vídám sebe a co znamená to oko. Nevím, ale svým způsobem mě děsí. Pomalu už jsem se začal hrozit noci a vždy jsem si dával záležet, abych nikdy nebyl moc střízlivý. Chtělo by to teplé a hebké ženské tělo, to na spánek pomáhá… |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Marta je v této válce jediná, které tu můžu stoprocentně věřit. Samozřejmě že jsem si pojistila i ty ženské na statku, pečlivě dávkuju svoje dobrodiní, abych si je omotala kolem prstu a stály na mé straně. Ale ta obtloustlá ženská, byť se chovala hystericky, což z duše nenávidím, si o Normanovi kvůli jeho eskapádě také nemyslí nic dobrého. Kdo by taky mohl? "To ta bouřka," odpovím lakonicky a s rukama složenýma za zády si prohlížím knihovnu na opačné straně a přemýšlím, co za knihu bych si měla vzít tentokrát. Dnes to na projížďku rozhodně nevypadá. Ani cvičit na housle se mi nechce. Ale i když jsem knihy vždy poměrně hltala, otcova sbírka je celkem velká. Však knihovny nejsou jenom v jeho pracovně, ale i v obývacím pokoji. U sebe v ložnici mám ty, které jsem si převezla z Londýna. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Marta dál raději nic neříká, ale ví svoje. Oprašuje staré i novější knihy. V horním patře, na nejvyšší poličce kam často nesaháš, je přeci starý Snář po prarodičích. Podivnost spíš působí ve tvé honosné sbírce jako obskurnost, taková malá parodie na čarodějnictví, i když prarodiče nikdy do takových věcí nestrkali ani špičku nosu. Ne, v žádném případě. Spíš bylo zvykem, že si lidé zapisovali svoje sny a následně poměřovali s realitou. "Znám jednu starší paní." začne zase Marta. "Bydlí sama, dole, na jihu nad Temží. Pomohla mi pomohla mi pokaždé, když jsem měla nějaký neduh, i lidem v mém okolí. Vždycky říkám, "když vás něco trápí, zajeďte za Lutécií, ta vám od toho vypomůže"." vzdychne, sleze ze schůdků a narovná si záda. "Třeba by něco poradila i na vaše těžké spaní." ostře sevře rty. Posune nohou schůdky a zabrblá. "Stejně je to kvůli tomu divochovi, panu Ivingovi." Označení Pán, se Marta prostě naučila hned po šoku co jí Norman způsobil. Nikdy mu snad neřekne jinak, protože i když si na něj stěžuje, podvědomě z něj má určitě strach. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Snář? Hm, nikdy jsem na tyto věci nebyla ani v ně nevěřila, ale třeba v něm najdu něco, co vzdělaného pobaví. Štěkajícího Normana ve snu viděti - čekají vás velké potíže. A tak si přisunu stoličku a pro snář sáhnu. Mlčky ho podám Martě, aby ho taky oprášila, a pak si s ním jdu sednout do koženého křesla za stolem. "Na moje trápení lék nemá, to by musela být opravdová čarodějnice," zkřivím koutek úst. Přeci jen po tom otravném snu, kvůli kterému jsem se probudila se sevřeným žaludkem a bušícícm srdcem, znovu vyšlehl dobře známý plamen nenávisti k Normanovi. Skoro jsem za to ráda. Že mě ten idioti otravuje i ve snech. Ale stejně... Nedovedu se zbavit pocitu, že by ke mně mohla promlouvat má ženská intuice. Ne nějaká vyšší síla, na to já nevěřím. Ale moje duše, která už předem tuší něco nedobrého. Cítí to stejně jako zvíře přicházející bouři. Také to nedovedete vysvětlit - ale přít se s tím podivným zákonem přírody nemůžete. Norman určitě nezkrotne jenom proto, že jsem mu... nepohanila to tetování. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Služebnictvo Gwen samozřejmě uctívá, jako svou a jedinou paní. Mají z ní strach, i když strach je moc silné slovo. Spíš respekt. Marta jí je oddaná více, ta nejspíš slyší na všechny ženské bolístky. Nicméně, Jonathan je muž nestrannosti. Nechce být ani na jedné ani na nijaké straně, prostě si váží svých pánů. Ať je jich víc, nebo méně, jeho úkol je sloužit, ne se ptát a klábosit. Takovou oddanost jsi poznal jenom u Angličanů. U nikoho jiného. Tapety jsou hrozné. Všimneš si také, že někdo odvedl pěkně ledabylou práci. Když je lepil, pořádně nesundal ani ty předchozí. Stačí rýpnout prstem - bledě modré, veselé a s podivnými motivy. Koně, pak něco co pod lepidlem připomíná motýla...takové se snad dávají do dětských pokojů. Potrubí bude chtít opravit. Možná ne nutně, spíš jen v některých částech domu ale stejně tato oprava vyžaduje průzkum hlavních uzávěrů pod domem. Maeve je vskutku šikovná. Běhá, poskakuje do výšky tvých očí, když pochopí, že jdete na procházku, nebo si s ní budeš hrát. Vycházka byla přímo skvělá. Pročistila se ti hlava, alkoholové pálení žáhy odeznělo úplně. Setkal jsi se se skupinkou dřevorubců. Chlapy jak hromotluci, kteří když poznali, že jsi z armády, hned ti dali něco loknout ze svých zásob na cestu, něco jste pojedli a zasmáli. Taky vyprávěli nějaké historky, o divných světlech v lesích. Takhle Epping působí na všechny. Kolik historek jsi už slyšel nejde ani spočítat, spíš se chtěli chlapi trochu pochlubit. Do malého městečka u paty samotného lesa, nebo možná na jeho okraji, obklopeného stromovou hradbou, dorazíš po odpoledni. Je to staré osídlení, najít tu někoho na práci bylo složité. Telegram pošleš z místního špitálu, dělníky hledáš těžce. Hodně chlapů umřelo ve válce, málo kdo zůstal, spíš nikdo. Ale nakonec pár schopných lidí uslyšelo na cinkot peněz. Jeden z nich, ten nejmladší ze skupinky třech pracantů, něco zmiňuje o Hollowayské paní. Že je strašidelná a že je její sídlo až příliš blízko lesu. Na to jen jeho kumpáni mávají rukama a klejí, aby držel hubu. Rádi přijdou. Bohužel, z Londýna zatím Herbert nepřijel. Jsi bez automobilu, beze správ. Gwen zajela na svou kraví farmu, aby zkontrolovala stavy, takže máš volné ruce. Pánové ohledávají zdi, strhnete tapety v pokoji - tyhle jsou vážně divné. Mají směšně vypadající vzorování, jako houpací koně a míče. Bledě modré tapety jsou kvalitní, někdo si dal práci je nalepit, oproti spěšně odfláknuté fušeřině šedivých babských tapet. Jak ale začnou chlapi mlátit do zdí, ječí Marta jako pominutá. Určitě to Gwen poví, jak se vrátí. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů "Drahá paní, jaká pak čarodějnice." podá ti Marta Snář a málem na tebe hrozí prstem za zvolené slovo. "Je to hodná ženská, neměla štěstí na chlapy. Ale šak to sou cháska špinavá, sebranka bídná. Ona je apotekářka. Lékárnice. Vystudovaná, myslím." zase se věnuje oprašování, se slovy "měla by jste to aspoň zkusit, dát na starou Martu". Snář je snad tisíc let starý. Ve skutečnosti jen pár let, ale psaný ručně, několika různými lidmi. Dokonce by se dalo říci, že může mít cenu. Pro nějakého zvráceného sběratele určitě. Není seskládaný abecedně, to autorům nic neříkalo. Najít odkaz trvá. Viděti svého manžela ve snu - vybízí k odvaze a vůli Štěkání, vytí - ze všech stran překážky značí, které překonáte Tetování na tělech svých či druhých - ne každý tě pochopí Mrtvé viděti, ve snech se s nimi setkávati - .... Z druhého patra zaslechneš strašlivé rány. Sklenička na stole se třese, Marta vyjekne a letí ven, aby zjistila co se to děje. Je to jak hromobití, jakoby někdo mlátil ohromnou palicí do zdí. Norman. Slyšíš, jak na Normana Marta cosi štěká a hrozné zvuky vycházejí z druhého patra, z koupelny. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Lékárnice - a co já s tím? Kdybych chtěla Normana otrávit, udělala bych to už dávno. Tedy... určitě bych chtěla, problém je v tom, že vina by ihned padla na mou hlavu. Takže toho bastarda musím donutit nějak jinak, aby mi přestal otravovat život - anebo aby strašlivě trpěl. Užuž mám chuť snář odložit, protože nemá smysl se v něm přehrabovat, když není podle abecedy - koho vůbec napadne dělat něco tak neefektivního? - ale nakonec mi zrak padne na něco, co by mohlo sedět na popis mého snu, a tak se začtu. Do té doby, než uslyším ten hrozný lomoz. Zase. Co to ten idiot dělá?! Vztekle prásknu s knihou o stůl a rázně vyrazím z pracovny. To člověk nemůže mít ve svém domě chvilku klidu?! Rozjívená Maeve přede mnou vyletí jako střela a s nastraženýma ušima po tom neznámém zvuku bafá. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Už od paty schodiště jde vidět, že ve druhém patře se dokonce pohybují cizí osoby. Gwen vychází nahoru, Maeve vesele skotačí a jednomu z chlapů v dělnických šatech málem podrazí nohy. Ano, Gwen je doma. Nikam nejela, i když ostatní tvrdili něco jiného. Vždyť tu nebyla, na okamžik. Nejspíš se nepozorovaně vrátila, nebo si jí Norman prostě nevšiml. Bohužel, chyby se stávají. Ve druhém patře Norman cosi bourá v koupelně. Tři chlapi, jeden mladík, mlčky tlučou do zdí, odhalují pokroucenou armaturu. Marta přestane vřískat, ustoupí Gwen z cesty, aby ten nepořádek viděla. Z druhé strany - když hodláte něco opravit, musíte to náležitě zničit a ano, je z toho svinčík. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Znovu ten sen, a znovu jsem zpocený na celém těle. Tentokrát byl ještě silnější – mohla za to snad ta bouře v noci? Připomněla mi dunění dělostřelectva, čekání na zteč a modlení se – a to i když jsem tam v tom bahně i ty zbytky Boha ztratil – ať zrovna naši díru netrefí granát. Vstávám ještě před úsvitem, protože po tomhle vím, že už neusnu. První ranní sklenička – sice se většinou neopíjím, ale za to piju konstantně. Ne, to není zvyk z války, tam nás drželi zkrátka, i když se seržantskými frčkami jsem přeci jen měl přístup k větším dávkám než šestnáctině pinty. Pít regulérně jsem začal až doma, před měsícem. To proto, aby mě ta děvka – minulost – nestačila dohnat. Ráno a brzké poledne trávím nad snídaní v kuchyni. Tyhle místa, kde většinou panstvo nechodí, mi zajišťují, že ji nepotkám. Sice tu není na co koukat, ale pořád je tu alespoň klid, pokud si ho zařídím. A taky nemusím čekat věčnost, aby mi nalili čaj. Whisky mi dolévat nemusí, na to stačím sám, stejně si dám jen několik dalších panáků, spíš na chuť než cokoli jiného. Čtu noviny, převážně sport a hospodářskou a obchodní přílohu, politikou už ztrácet čas nehodlám. Jonathan, který se stará o nově příchozí, už dostal vyrozuměno, že se dnes mají dostavit pánové na rekonstrukci. Ví, že mi má ihned oznámit, až přijdou. A zároveň mu bylo jasně řečeno, že mrše ani slovo. Bude to pro ní takové malé, milé překvapení. Stejně tak se to dozvěděla i kuchařka – že dnes s námi poobědvají další tři pánové. V domě megera nejspíš není, což je jedině dobře, alespoň přijde už k rozdělanému. Ještě rychle zavřu uzávěr vody a už se jim plně věnuju. Dva chlapy na malování zavedu do svého pokoje, ať se starají. Chvilku se tam zdržím, abych jim pomohl se stěhováním válendy a harampádí a zkontroloval, jak tapety vypadají – a zdá se, že je tam tolik vrstev, že by to utěsnilo i profukující barabiznu. Divné. Jenže není čas ztrácet čas, nechám Jonathana přinést mi nářadí a s posledním z pracantů vyrazím do koupelny. Musíme vybourat část zdi, dostat se k trubkám a zjistit, v jakém stavu jsou. To nějakou dobu potrvá, ale když se do toho pustíme s plnou vervou, práce nám půjde od ruky. A doufám, že mi ten chlap, prý se jmenuje Artie, poradí. Jestli bude třeba rozbourat jenom koupelnu, nebo bude třeba vyměnit celá armatura. Začnu s bouráním. Ač je díra ještě stále poměrně malá, právě jsem se dostal k trubkám. Teď obouchat okolí a pokračovat – a hlavně je netrefit, i když voda už pod tlakem není, nelze vyloučit, že uvnitř ještě nějaká je. Zprvu si Gwen nevšimnu, zato ona si všimne mě, proto vidí mé jediné šaty, které tu mám - široké dělnické kalhoty, levné sako a dělnická košile, „kazí“ to jenom vojenské holínky promiň Jonathane, vím, že jsi je precizně vyčistil. Všechno bývalo vyprané, nicméně teď už jsem celý od prachu a špíny. Nedá se nic dělat, oběd budu absolvovat špinavý, kromě uniformy tu mám jenom jedny šaty. A ty jsou stejně koupené v chudých dělnických čtvrtích, žádná škoda. Artie mě upozorní, že tu s námi někdo je. A já už tak nějak dopředu vím kdo. I proto mám čas se připravit – nasadit zářivý úsměv. Otočím se na ní, v zubech cigaretu, kterou v tuhle chvíli vytáhnu, ať mi nepřekáží v mluvení. Ještě se otočím na nového přítele, ať mě vystřídá, ale poté už se plně věnuji jí. „Dobré poledne, drahá! Odkdy jsi doma?“ |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Report o stavu na frontě nedopadne nejlíp, ale přesto – ani to, že Jonathan vyhlásil neutralitu, mě nezbavuje naděje. Belgie byla taky neutrální, a jak dopadla, schytala to jako první. Musí si zvyknout, že tu vedeme válku. Byl někdy v armádě? Musel přeci, Anglie bojuje skoro pořád… ten to pochopí. Jestli něco nepřipomíná mojí ženu, jsou to ty tapety. A jelikož tohle býval a bude můj pokoj, nechápu to už vůbec. Sice je to až třetí vrstva, ale stejně… Na to se ještě budu muset zeptat. Mám tenhle kraj opravdu rád, jsou tu dobří lidé. Krom toho, že ví, jak pohostit spolubojovníka, stačila zmínka o tom, že jsem tu v podstatě vyrůstal, a hned jsme byli jak staří známí. Nakonec jsem dřevorubcům slíbil, že se za nimi brzo stavím, ať mě naučí svému řemeslu. Potěšilo je, že mám zájem, stejně jako mě, že mě neberou za nafrněného panáka v naškrobeném obleku. Na tohle mám, troufám si tvrdit, čuch. K jejich historkám jsem přidal i některé, co jsem si pamatoval z dětství – potěšilo je, že je znám taky. Nikdo tomu samozřejmě nevěří, ale je dobré, když má místo svoje legendy. A když už jsem u legend… i Holloway Manor má svou pověst. Chlap ani neví, že má naprostou pravdu, paní Gwen je strašidelná jak stará cikánka věštící karty a proklínající každého, kdo jí nechce zaplatit. Ne, není kouzelná to není rozhodně, ale úplně v pořádku taky ne. Pošta měla zavřeno, ale v nemocnici mi za malý úplatek umožnili poslat telegram – prvně si mysleli, že jsem nějaký žebrák neříkám, že mě to svým způsobem nepotěšilo, ale pohled na peněženku je přesvědčil. Nakonec to byl stoprocentně úspěšný den. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Marta mi vážně, ale vážně začíná lézt na nervy. Místo aby mi byla oporou, pořád vřeští jak píchlá svině a ani mi, u všech čertů, není schopná říct, že mi sem přišli cizí lidi! V první chvíli mezi nimi Normana ani nepoznám. Vypadá jako jeden z dělníků. Stejně špinavý a stejně... oblečený? Zamračeně těkám očima po vymlácené koupelně a na chvilku je přimhouřím - kdyby se na mě neotočil a nepromluvil... Asi bych měla lepší den. "Od rána...?" Založím si ruce na prsou v gestu, které by dáma rozhodně dělat neměla. "Byl bys tak laskav a sdělil mi, co se tu bez mého vědomí děje?" Byl bys tak laskav, Normane. Jinak tě odsud vynesu v zubech. Ty jeho ohavné šaty ani nekomentuju - na to bude prostor později. Pokud si je vzal na to, aby tu něco dělal, je to relativně přijatelné, ačkoli vypadá ještě hůř než obvykle. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Ach ano, máloco dokáže potěšit tak, jako tenhle pohled. Mise splněna, seržante, dobrá práce. „Skutečně? Jsi tichá jako myška!“ Stále se stejným úsměvem k ní dojdu a jemně se jí opřu rukou do zad, chci jí nasměrovat ven do chodby. A taky trochu zašpinit, nebudeme si nic nalhávat. Navíc mě zajímá, jestli se alespoň trochu napruží, když se jí dotknu. „Promluvme si venku, tady je moc velký kravál.“ Nu, když už jsme u toho, další výhra pro Normana, ten její pohled mluví za vše. I když je venku menší hluk a už se i pořádně slyšíme, stejně s odpovědí nepospíchám. Nejdřív si otevřu lahev a dám si pořádný lok. Samozřejmě že nepiju ze skleničky, kdo by taky nechával takhle drahou whisky v otevřeném prostoru, kde se práší. „Je to pro naše dobro, drahá, copak jsi neslyšela, jak divný zvuk trubky vydávají?“ Tohle je moje chvilka, takže začnu napodobovat to vrzání a kručení. „Obával jsem se, že by mohly prasknout a vytopit nás, tak jsem pozval několik šikovných pánů z Epping a opravíme je.“ I když už se to zdálo nemožné, úsměv se ještě o něco rozšíří. „Mimochodem, pár dní, věřím, že ne víc než týden, teď nepoteče voda.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Ke cti mi nutno přičíct, že nenadskočím, když se mě dotkne. Ačkoli jsem od toho nebyla daleko. Víc šokující by bylo snad už jen to, kdyby mě plácl po zadku. Proboha, Norman na mě po těch letech sáhl. Až mě z toho zamrazí v zádech. Velmi rychle přeruším ten kontakt a vykročím do chodby. Pod nohama se nám motá Maeve, která je kvůli mému rozpoložení rozpačitá. Musí cítit to napětí. Na chodbě - opět ta proklatá chodba! - Normana sleduju upřeným pohledem, snad ani nemrkám. Vím, že mi chce hnout žlučí, že chce smazat to, co se právě tady na chodbě stalo. A já bych to nejraději vymazala taky. Nejen z jeho paměti, ale i ze své. Jeho zvuky mi matně připomenou to, co kdysi předváděl v ložnici. A kdybych právě nezosnovala svou odvetu, určitě bych mu to jízlivě připomněla. Ale my jsme přece konečně šťastná rodina, když se mi muž vrátil z války, no ne? "Tedy, nečekala jsem, že se do prací kolem domu pustíš s takovou vervou..." pronesu neutrálně a na bedrech mě i přes vrstvu látky stále pálí jeho dotek, až je to nepříjemné. "Ale věřím, že když ti tolik záleží na našem dobru, že náhradní vodu zařídíš. Koneckonců venku je studna - voda bude zamrzlá jenom na povrchu, jestli vůbec, v takovém počasí..." věnuju mu tentokrát já milý úsměv. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Tentokrát je to ona, kdo se šklebí jak sluníčko, zatímco mně úsměv trochu zmrzne. Studna. Ta zatracená studna… je to těžké si to přiznat, a to i v myšlenkách, ale v tuhle chvíli mě trochu zahnala do kouta. Nemůžu odmítnout, to se jenom zesměšním, a když přijmu, sice vyhraju tuhle bitvu, ale už to nebude tak sladké vítězství. Vyhraje alespoň to jedno kolo… A třetí alternativa mě nenapadá. Ta svině… „Samozřejmě,“ ušklíbnu se, ale pak raději změním téma – „Mohla bys té svojí napodobenině člověka, co máš za služku, prosím, říct, ať pořád tak neječí?“ Nasadím lítostivý tón i tvář, před čtyřmi dny ze mě chtěla udělat šílence, možná toho můžu trochu využít, „víš, připomíná mi to Francii a nemůžu se zaručit, že se… něco nestane. Znám několik případů, kdy,“ lusknu prsty u spánku, „a tragédie byla na světě. Ideálně, kdyby mě přestala pronásledovat... nebo ještě lépe, kdyby mi vůbec nechodila na oči. Ten její… obličej? mě znervózňuje a – nikdy nevíš.“ Znovu lusknu. Napiju se a z náhlého popudu jí lahev nabídnu, „jsem to ale nezdvořák, dáš si?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Samozřejmě, Normane. Však já dnešní večerní koupel nevynechám ani kvůli tomu, žes rozbombardoval koupelnu... Můj úsměv je díky této myšlence ještě o maličko spokojenější. Když pak začne mluvit o Martě, která na moje syknutí už předtím chytře vyklidila pole, má neskutečné štěstí, že i mě - a nerada přiznávám, že se na něčem shodneme! - právě popudila tím, jak neustále vříská. Byla jsem zvyklá na svůj klid. A hlavně jsem si myslela, že Marta je možná sice jednoduchá, ale normální ženská. Ale jestli není schopna unést náš konflikt... Problém je v tom, že nová tvář v domě by nedělala dobrotu. Norman by se ji pokusil přetáhnout na svou stranu. Nebo ošukat. V duchu si odfrknu. Kdybych neměla Maeve ráda, pojmenovala bych ji Daisy. Vážně jako jméno pro čokla... Skoro mám chuť poznamenat, samozřejmě s věrným napodobením jeho gesta, že jemu se tohle stalo už dávno, ale přece bych nekazila ten krásný moment, když se se mnou manžel dokonce... dělí? Povytáhnu obočí se podívám se na láhev. Jistě že je to kvalitní whisky, jinou bych doma ani neměla. Což mi připomíná, že budu muset zkontrolovat zásoby. Něco mi říká, že tohle nebude ta stejná, co měl ten první večer. Ani druhá. A možná ani třetí... Ale je to výzva. Stejně jako když mě tehdy pozval hrát karty. Nenechala jsem se zahanbit čistě klučičí záležitostí. A nenechám se zahanbit ani teď. Na večírcích dle konvencí sice piju víno, nicméně třeba o svatební noci byla mou záchranou právě pálenka. A někdy během osamělých, bolestných nocí za posledních pár let, především v tom prokletém roce 1916... A tak si láhev vezmu. A i když za jiných okolností bych si po tom nechutném vagabundovi hrdlo otřela, teď je to jako vypít z lebky krev svých nepřátel - nechutné, nicméně nutné. Schválně s ním nepřeruším oční kontakt, když do sebe lok vpravím, a jestli si myslel, že zakašlu, tak se spletl. Horká vlna mi akorát nažene barvu do tváří a rtů a já si je mimoděk olíznu. Láhev mu už nevrátím. Místo toho se k němu rádoby starostlivě nakloním. "Myslím, že bys už neměl tolik pít. To tomu," lusknutí někde mezi námi dvěma, "určitě nenapomáhá." |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Samozřejmě že to byl ekvivalent hozené rukavice a překvapilo by mě, kdyby to tak nepochopila. Pochopila, nejspíš proto teď pije – a rozhodně právě proto na mě nepřestává zírat. Copak, Gwen, neříkáš si náhodou, jaké choroby a bacily jsem ve světě chytnul? Co za nemoci můžeš od svého muže získat? Ne, není mi známo, že bych si přivezl návštěvníka, ale za předpokladu že by to tak bylo, vím přesně, co bych jí na to řekl - Dárek z cest, drahá. Trochu exotický, ale jistě si na něj zvykneš. Popravdě jsem čekal alespoň malé zakuckání, whisky je samozřejmě kvalitní – však je to moje značka - ale je docela ostrá. To je důkaz, že i dámička popíjí, když si myslí, že se nikdo nedívá… nejspíš z nudy. Chystám se lahev převzít, jenže ona se nevzdává. Nejspíš chce vážně z dnešního dne vyždímat i tu poslední kapičku úspěchu. Jenže tentokrát se kontrovat chystám: „Nemusíš mít strach, mám vše pod kontrolou.“ Hraný výraz vděčnosti mám nacvičený tak dobře, že bych jistě překonal kdejakého profesionálního herce, „navíc, tato lahev je pro ty dobré duše, co mi pomáhají s opravou. Jako dáma v domácnosti jistě víš, že pohostinnost je základem.“ Jízlivý úšklebek, schválně jak ta novopečená paní továrníková a statkářka, na kterou si hraje, zareaguje na její skutečné povolání. „Což mi připomíná, pánové s námi dnes poobědvají. Nemusíš se bát, kuchařka už vše ví, počítá s dalšími třemi krky. Vůbec se tím nemusíš obtěžovat…“ V očích mi zableskne vyzývavá jiskra. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů "Dobré duše by už vůbec neměly pít, když opravují mou koupelnu," usměju se na něj, jako bych to vysvětlovala pětiletému dítěti, a podrbu za ušima Maeve, která se dožaduje naší pozornosti. S její veselou povahou, kdyby mohla mluvit, by se nás určitě snažila přesvědčit, abychom se nehádali. Ale to se nestane. Protože Norman je idiot. Tak poobědvají, ano? To poslední, co chci, je zahazovat se s nějakými špinavými dělníky. Za svou práci zaplaceno dostanou, ale ke stolu bych si je nikdy nezvala. A právě proto to ten špinavec Norman udělal. Ale to už nezměním. Jestli chci, abych měla opravenou koupelnu, když už ji rozbili, neštěstí již bylo způsobeno. A tak v tom alespoň trochu Normanovi vyráchám nos. "V tom případě by ses měl vrhnout pro tu vodu, chudák Doris určitě nemá pořádně v čem vařit..." |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Copak, Gwen, rozhodla ses dopít tu flašku sama? Možná je z tebe tajná notorička, ta léta o samotě tady na venkově… mám pravdu? Z arzenálu pohledů vyhrazených jenom jí vytáhnu ten učitelský, to znamená, že jí oplatím stejnou notou – ano, jako by nechápala jednoduché jedna plus jedna jsou dvě. „Oni taky nepopíjí, jenom zavlažují hltan, aby se v něm neusazoval prach.“ Malinko se zamračím, „tak se přestaň k našim hostům chovat neuctivě.“ Maeve mi žďuchne čumákem do nohy, chce to určitý sebezapření ji ignorovat, ideálně se na ní ani nepodívat. Žádná slabost, panička nesmí poznat žádnou slabost… potom, holka, až se zbavím tvojí alfa-feny. No jistě, odteď bude neustále vytahovat svůj trumf. Jediný, který si dneska vybojovala, ale který má zatraceně velkou hodnotu. Pitomá studna. „Doris o odstávce ví už od rána, nejspíš si udělala zásoby dopředu, ale jestli tě to potěší, drahá, řekni Jonathanovi, ať se jí jde zeptat, anebo ji zkontroluj sama. Já tu mám v tuhle chvíli důležitější práci,“ nasadím sarkastický škleb. „Teď s dovolením, musím se vrátit k práci. Tu lahev prosím,“ navzdory slovu prosím je v celé větě tolik žádosti, že by jí nenašla ani pod lupou, tohle je příkaz. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů No jistě, Normane, tobě se zase tolik pracovat nechce. Ničit, to ano, ale nanosit vodu, to ne. Já ti dám zavlažovat... "Máš pravdu, asi se tam půjdu podívat," prohodím a naprosto ignoruju, co po mně chtěl. Já po něm taky něco chtěla. Aby nanosil vodu, aby nebyl takový idioti... aby mi třeba vypadal ze života. Ale člověk nemůže mít všechno. "Nechám vám sem přinést nějakou vodu. Abyste mohli zavlažovat hltan, aby se vám v něm neusazoval prach, když jste takoví pracanti." Mohlo by to znít skoro jako pochvala. Mohlo. Ale my víme své. A s tím se i s lahví v ruce otočím a vydám se zpět dolů. Ozve se krátké a ostré hvízdnutí a Maeve vystřelí za mnou. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů No to se mi snad jenom zdá… až když mám jistotu, že mě nevidí, zakroutím nevěřícně hlavou. Ubohé tři roky a ta ženská zdivočela jak v lese zaběhlá fena. Předtím byla jenom nesnesitelná, teď je nesnesitelná a emancipovaná. A odvolala si psa, nemůžu Maeve ani podrbat. Vrátím se do místnosti, dojdu si zase pro kladivo a majzlík a bez bližšího kontextu, předtím než jej vystřídám, zahlásím: „Artie, kamaráde, té války nám byli všichni čerti dlužní…“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů I když bych nikdy neplnila nějaké Normanovy rozkazy, do kuchyně jdu. Čistě proto, abych se přesvědčila, že je vody dost - a také dala služebnictvu za vyučenou, proč mi neřeklo o tom, co se tu děje. Nicméně první na ráně je v tomto Marta. "Můžeš mi říct, proč nevím o tom, že mi Norman hodlá bourat koupelnu a že se mi po době přímo pod nosem promenádují cizí muži?" zeptám se tiše, jak jen to přes hluk v domě jde, a moje tvář je přísná jako učitelky z internátní školy. "Neřekla jsem snad jasně, že chci vědět o všem, co se tu šustně, a ty máš být Normanův stín a o všem mě informovat? Nemám pocit, že by ses tu jinak nějak přetrhla." To je pravda. Nemusí vařit, od toho tu máme kuchařku. Nemusí se starat o věci mimo dům, od toho je tu Jonathan a Marcus. A když už se sakra pohybuje po domě, neměla by toho bídáka Normana spouštět z očí. Vždyť od toho služebnictvo je, ne? Marta mi slouží od té doby, co jsem vyhodila Daisy, nicméně nejsem si jistá, jestli se do tohoto válečného prostředí hodí. Potřebuju opravdu někoho, na koho se můžu spolehnout (a nesmít to být žena, za kterou by se Norman táhl jako čokl), někoho, kdo mi bude spojencem a bude diskrétní. Mou výhodou je to, že obecně panuje vysoká nezaměstnanost a myslím, že nadstandard, jako jsou sluhové, by mohl v blížícím se ekonomickém propadu klesnout - a tím pádem bych měla na výběr z více zkušených potenciálních zaměstnanců. Hm, ano. Až pojedu do města shánět krejčího, asi se rovnou zeptám, zda v Eppingu někdo neshání práci na pozici služebné. Nikdo o tom nemusí zatím vědět. Především Norman ne. Martu vyhazovat nehodlám - pokud mi k tomu nedá pádný důvod - nicméně může zastávat jinou práci. Buď pomáhat v kuchyni, nebo na farmě. Přece jen jak přijde jaro, bude tam práce spousta. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Maeve za Gwen pádí, střídavě hází hlavou k tobě a k ní, až jí uši pleskají. Láhev odchází z Gwen - jedna z posledních láhví kvalitního pití, které tu máte. Pánové na vaši "hádku" nic neříkají. Hledí si svého. Sekají do zdí, kontrolují vypuštěné trubky. Jen ten mlaďoch je opravdu nesvůj. Zobák, co práci zvládá velmi dobře, jen co je pravda. Ale paní Gwen pro něj znamená něco víc než jenom přísně působící dámu. Má z ní strach, cítíš ho. Oba chlapi nikoliv. Ti se jen ušklíbají a nekomentují nic než armaturu. "Pane Irvingu, to je vopravdicky divný." popostrčí si Artie zaprášenou čepici na hlavě. Trubkami zahází bručení, hvízdání a syčení, když zkoušíte průchodnost vodovodního řádu v koupelně. "Potrubí je dobrý, jen co je pravda. Stavěli to tu kvalitně, i když se vině kolem dokola jak hadí tělo." prohlíží si obnažení zdi. "Musí je něco ucpávat. Někde v potrubí jinde by mohla bejt díra, nebo nános." odmontuje zátku. Vyfoukne odpudivě páchnoucí vzduch, jak z hrobu. "Podle mě je tady koupelně jedna dvě chybičky. Jinak zase hezky zalepíme zdi a pokud to chceme vyřešit, pane Irving, budem pátrat dá po baráku." otře si pot z čela a unaveně vzdychne. Protože tohle nebude jen tak. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Vítězství. Cítíš na zádech jeho pohled, nicméně zaslechneš i tichounký smích jeho "pracantů", které si pozval. Norman prohrál? Nebo to bylo nerozhodně? Láhev máš ty, kolik jich tu ještě může najít a vychlastat? Moc ne. Maeve se ještě okamžik dožaduje pozornosti, pak jí zaujme něco venku a vyběhne na zahradu, jak to má ve zvyku. Marta polkne. Celá zbělá jak smrt a začne se klepat. "Má paní, já...víte...moc se omlouvám." skloní oči a hledí do země. Dál vysvětluje. "Nechci se na nic vymlouvat...jen...pan Irving...víte..." koktá. "Mám z něj strach." zašeptá a vzhlédne uslzenýma očima. Podívá se spěšně okolo, jakoby jí snad mohl někdo slyšet a spiklenecky se k tobě nakloní, přitom si suší ušmudlaným kusem hadru oči. "Od jeho příjezdu jsem po době začala slýchávat podivné zvuky. Nejčastěji z jeho pokoje. Nebo před jeho...zahlédla jsem tam strašidelné stíny, když byla bouřka. A mluví ze spaní, k nějakým...démonům z války." bojí se to vyslovit, jen nehynoucí důvěra k tobě jí dovolí překonat strach. "Něco sebou přinesl, má paní. Z fronty. Z války. Pořád mám pocit, že nepřišel sám. Že ho někdo následuje. Něco." špitne to "něco" málem neslyšeně. "Prosím, nechte mě tu, paní. Bojím se, že vám ten divoch něco provede." to už se odtáhne a mluví zase nahlas, sušíc si svoje slzy. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Opět Maeve mimoděk podrbu za ušima, ale víc si jí nevšímám, protože mám jiné starosti. Jestli si Norman myslí, že tu bude jen tak chlastat a házet mi klacky pod nohy, tak se šeredně plete. A i když jsem popuzená, tak se při zaslechnutí toho tichého smíchu musím ušklíbnout. Nemám pocit, že by patřil mně - protože to by se uchechtl i Norman. Když Marta začne blekotat, přimhouřím oči. Strach? Z toho obejdy? Cha! Ale zároveň se hluboko uvnitř zachvěje ta myšlenka na to, co se stalo na Nový rok na chodbě. Na ten jeho divný lesk v očích, na to, co říkal... Ne. NE. Norman je ničema. Nebudu ho litovat - a už vůbec z něj nebudu mít strach. To on by se měl bát, že dráždí hada bosou nohou, bídák. Velím tu teď já a on bude ještě tiše v koutku plakat, že se se mnou pokoušel zametat. A Marta... Marta je prostě pověrčivá. A v tom i hloupá. Ano, zdál se mi špatný sen o Normanovi. Ale to není nic zvláštního, když mi víc než půlku života hýbe žlučí. A během té bouřky mohla slyšet cokoli. A že Norman mluví ze spaní... Byl ve válce. To ho muselo poznamenat. Ještě že jsem tu pistoli schovala... A taky schovám veškerý alkohol. Labilní člověk jako on by k němu neměl mít přístup. Je to hrozné, jako s děckem. Vlastně Norman není nic jiného, teď mi to dochází. Přerostlé a umíněné. "O mě se bát nemusíš. Vlastního manžela ještě zvládnu," odpovím ostře. "Ty se radši postarej o to, aby Norman neměl přístup k žádnému alkoholu. Ani ti jeho holomci. A než mi vlezou do jídelny, chci, aby se všichni pořádně umyli. A teď odchod." Práci máš. Já se vydám do kuchyně, abych zjistila, jak je to s vodou. Nicméně Norman ji stejně bude muset nanosit - protože chci, aby se umyli. A na to jí tolik nebude. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Gwen se musela činit, vypadá to, alespoň podle tváře mladého, že za ty roky tu získala pověst místního strašidla. Dobrá práce, ženo, je hezké vědět, že má tvá práce nějaké viditelné výsledky. Kluk by ale neměl být tak lekavý, vždyť věk na válku už má – nebo to tak alespoň vypadá. Sice se ta lítice snaží, jak to jde, ale na Huny ještě nemá. Jenom přikyvuju, zatímco mluví. Tohle by se mohlo zkomplikovat – samozřejmě mě jenom potěší, když se to tu trochu rozbourá, ale hledat tu vodní potrubí po celém domě, to by mohl být problém. Chtělo by to nákresy, tak jenom doufám, že si je její otec nechal a ona je nevyhodila. „Nejvíc to řve tady, takže problém bude někde mezi touhle místností a hlavním uzávěrem.“ Ani by mě nepřekvapilo, kdyby pod jejím vedením někde v trubkách chcípla krysa… „Dobře, jestli tu vidíte nějaký problém, pustíme se do toho, potom sundáme ty příšerné tapety a po obědě zkusím najít nákresy rozvodů potrubí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Marta přikývne, strhaná tou situací. Působí dojmem mnohem starším, než ve skutečnosti je. Pořád mumlá o tom, že je Norman něčím jiným a když opouští místnost, ještě jednou se omluví. Když jsme u těch nadpřirozeností a podivností - na stole v pracovně leží ten podivný bláznivý svazek. Snář. Snář s nadepsaným velkým eS. Bývaly doby, kdy o tobě kolovali v Eppingu zvěsti. To kvůli pravdě, že se projíždíš na koni po lesích, a sama. Jenže mnoha lidem jsi pomohla, především těm na statku. Dalo by se to nazývat očištěním vlastní pošramocené pověsti. Občané na tebe nedají dopustit, velebí tvé jméno, jsi pro ně vzorem novodobé silné ženy. Vdovy. Vlastně, teď už ne tak docela. Práce ve druhém patře pokračují. Slyšíš rány ještě nějaký čas, dokud neustanou úplně. Oběd bude jistě bolestivý. Nadchází jeho čas. Z kuchyně to voní, kuchařka vaří jak pro regiment. Voda nepoteče, dokud Norman nenanosí vodu, nebo dokud jí znovu nezapojí. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Artie si prohlíží koupelnu s otevřenou pusou a hledá další skuliny. "Ale moc pěkný to tu máte, jestli možu říct svůj názor. Jen co je pravda. Ten strop a krásná vana. Z toho by moja stará řvala radostí." Má pravdu. Z jedné strany je celá místnost rozbitá po bouracích kladivech, ve zdech jsou díry po dlátech, ale oproti dnešnímu běžnému vybavení je koupelna skvělá. Celý dům. Zalepujete nedůležitá místa ve zdech, opravujete přívody a kontrolujete. Ano, v jedné u trubek najdeš něco, co je nechutné. Nějaký tmavý nános, zákal řas, co se tváří podobně jako vlasy. Prostě nechutná špína, kdo ví jak se to tam celé dostalo. Nicméně, hlavní ventil asi budeš moci pustit, opravit nutně potřebuje něco jiného, evidentně. Někde trubky možná zahýbají, mladík co přišel s ostatními nakonec navrhl, že by někde mohla být slepá odbočka, nedbale zaslepená při renovacích, nebo ústí do prázdna. Ve tvém pokoji se už jinak vyřádíte. Tapety jsou polepené jen na dvou vrstvách. Ta prostřední se značně potrhá a poškodí, navíc se jí někdo snažil strhnout, což nebývá zvykem. Většinou se tapety - když už se lepí a ty původní jsou opravdu opotřebovaní, přidávají skutečně jako další vrstva. Jako plátky sýra, nebo listy v knize. Nic neobvyklého. Neobvyklé jsou vzory, na které narážíte. Čas letí neúprosně, hlavně při práci. Služka má už na vařeno, Marta někam zmizela, z kuchyně to voní až v žaludku kručí jak v trubkách a pánům po posledním hltu z lahve, než jí Gwen odnesla, taky vyhládlo. Zaslouží si jídlo. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Ano, je to opravdu luxusní bydlení, však se tu pořádně investovalo – první elektřina v domácnostech? Holloway to zařídil. Vlastně to byl muž hodný respektu, vždy se postaral, aby dostal to, co si umanul… jenom je škoda, že tuhle vlastnost zdědila i jeho dcera. Vana je taky pěkná, to jediné se Gwen musí nechat, má vkus. Napadne mě to vzápětí. „A víš ty co? Prodat ti jí nemůžu a – jistě chápeš – ani nechci, ale co kdybys sem paní pozval, ať se v ní vykoupe, až budeme hotovo? Jako pozornost zaměstnavatele.“ Ten kluk má pravdu. Jestli jsou trubky v pořádku a jenom je to chyba Možná bych mohl snížit tlak čerpadla ve studni a voda by se mohla pustit. Alespoň mezi opravami, jak moc budou potřeba, to ví spíš tady hoši. A to ti sebere tvůj trumf, zlato. U tapet je to další zábava. Zbavovat se toho hnusu je skoro zadostiučiněním. Zajímalo by mě, kdo to tu tak polepil a proč? Určitě to nebyl Gwenin pokoj, zaprvé vím, kde ho v dětství měla, zadruhé by mě jen sotva nastěhovala někam, kde má tolik vzpomínek. Nicméně to je vedlejší, já tu žádné dětské malůvky, ptáčky ani podobné nesmysly nechci. Chci jednoduchou, jenom barvou pokrytou klasickou stěnu. Konečně je čas oběda, už mám hlad jako vlk, a tak jasně zavelím, že jdeme jíst. V překladu, a to páni neví, začíná další ofenzíva. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Hodiny při práci mi pomohly vytvořit jasnou představu, jak budu vést další útok. Paní domu přece ještě naše nové hosty nezná… Představování musí být co nejneformálnější, nesmí mít nic společného s distingovanou vyšší společností, aby jí dostatečně hnulo žlučí, ale aby nemohla couvnout. V tom jsem profesionál. A jako řízením štěstěny mi moje žena padne přímo do rány. „Gwen!“ Zavolám na ní rádoby radostně, „došlo mi, že ty ještě naše hosty neznáš. Vůbec nebyl čas ani vhodná příležitost…“ Zakroutím skloněnou hlavou, ale okamžitě jí zase vztyčím. „No to je jedno, chybu napravíme, představím ti naše hosty, naše přátele z Epping - to je Artie, toto Roger,“ každého poklepu po zádech, když zmíním jeho jméno, a poslednímu představovanému, a taky nejmladšímu z pracantů, položím ruku na rameno, „a tohle je mladý Larry.“ Vyrazím k mrše energicky, kdyby se chystala pláchnout. Při posledním kroku, který mě dostane vedle ní, se otočím k chlapům a bez varování ji obejmu v pase. Lehce se k ní přitisknu zašpiněným bokem, skoro jako kdybychom byli nejideálnější pár, přímo z nějaké pohlednice. A, kouzlo okamžiku si vyžaduje oběti, dám ji letmou pusu na tvář. „A toto je, pánové, moje líbezná ženuška, Gwen.“ Tak co, hoši, ještě pořád vám nahání hrůzu? Můžete se bát ženské, která vám byla představena jako líbezná ženuška, Gwen? Ha, zní to jako veselá obtloustlá cukrářka, která, když se manžel nedívá, nabízí dětem lízátka zdarma! Tohle je můj majstrštyk. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Na opičákovu přítomnost se zapomenout bohužel nedá, ale stejně zády k němu protočím oči - protože když jeho hlas zní takhle, nevěstí to nic dobrého. Nicméně na každou svini se voda vaří, Normane, zítra touhle dobou to bude v mé režii. "Inu, když ses mi to neobtěžoval za ty čtyři dny říct..." poznamenám tak, aby to jeho kumpáni slyšeli. "Skoro jako by ses za ně zezačátku styděl." Nestyděl - očividně se mezi ně snažíš zapadnout. Špína zákopů a nízká společnost se ti nějak moc zalíbila... Ach, jak ráda bych mu tohle vmetla do tváře, abych zaťala drápy do toho měkkého místečka...! Protože jestli mezi námi po tom bizarním rozhovoru na chodbě panovalo jakési příměří, tak je definitivně pryč. Jeho kumpáni mě ani v nejmenším nezajímají. Jak jsem řekla - zaplaceno dostanou, odvedou svou práci, a to je jediné, na čem mi sejde. Ale jestli mají být publikem pro to, až Norman klopýtne a já najdu nějaký způsob, jak mu zesměšnit... No prosím. Máme v tom dlouhou tradici, u těch karet si taky myslel, kdovíjaký není tvrďák - a pak se mu jak dlouho smáli. Když ke mně ale vyrazí, napružím se a jsem naprosto připravena mu vytnout políček, kdyby něco. A další jeho dotek v tak krátkém intervalu už je vážně divný. Až doopravdy začínám mít intenzivní chuť se fyzicky bránit. O to víc, když se ještě víc přiblíží. Cožetoudělal?! Jako bych na tváři měla kyselinu. A moje tělo zareaguje podvědomě samo, zvíře zahnané do kouta. Ukročím a vlepím Normanovi facku. Rysy mám tvré a v očích mi doutná vztek, ale ne ten šílený, který hrozí vypuknout v hysterickou scénu a křik, ale varovný, jaký mívají tygři v kleci. Jak že to bylo s tím lusknutím? |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Krátká chvíle naprostého vítězství, kterou vzápětí vystřídá… facka…? Ty svině! Ty jsi snad zešílela?! Nechápavě se dotknu místa, kam udeřila. Ona, která v naposled v raném dětství projevila trochu té bojovné energie, aby jí brzy vystřídala žalováním, intrikařením a diverzantstvým, ona, ta ledová královna, mi dala facku? Ona si dovolila mi dát facku?! Překvapení velmi rychle vystřídá vztek. Jak rozžavená láva vařící vztek, z kterého se mi stáhnou všechny svaly v těle a který je cítit jako pálení žáhy, přicházející z břicha a rychle mířící do hlavy. Sleduju jí napjatě, všechno ve mně chce přejít do protiútoku. Jenže to se nesmí stát, nesmím začít vidět rudě a nechat se tím ovládnout, protože… protože pak to nedopadne dobře. Stojí to několik polknutí na sucho a nepočítaně mělkých nádechů a výdechů, než se mi povede dostat vše pod kontrolu. Uklidnit se alespoň natolik, abych přes stažené obličejové svalstvo prodrtil úsměv. Stejně milý jako úsměv někoho, kdo vám vzápětí rozdrtí lebku kamenem. Jenže to se nestane. To se nikdy nesmí stát, i když by se tím všechno vyřešilo. Místo toho konečně, po delší době, než by bylo záhodno, hraně překvapeným hlasem spustím. „Drahá, co se…? Zase jsi měla…?“ Ano, nejsme tu sami, zlatíčko, tohle tvoje chování už jinak zachránit nejde než naznačením, že to nemáš v hlavě v pořádku. Jinak bych ti to musel vrátit – a to, jak moc dobře vím, je přesně to, co chceš. „Omlouvám se,“ úsměv je konečně natolik uvolněný, aby ho nikdo zvenčí nerozkódoval, jen my víme své, „co pro tebe můžu udělat, aby se ti zase ulevilo?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů V první momenty jsem možná taky trochu v šoku jako on - nepřemýšlela jsem nad tím, prostě to přišlo. Protože už překročil mez a já musela udělat něco, co by ho vrátilo zpátky daleko ode mě. Jenže když se cítíte v ohrožení, tak je vám jedno, že tomu přihlíží ještě několik párů dalších očí. A já jenom čekám, jestli ho to zastaví... nebo ne. A na jednu stranu v duchu zakleju, co to do mě vjelo, na tu druhou je to - osvobozující. Ano, to je to slovo. Tohle jsem chtěla udělat už dávno. A mnohokrát. Dlaň mě sice ještě štípe a srdce mi buší, jako by tušilo, že teď nadejde boj, ale... konečně, konečně jsem živá. Ne jenom schránka, ne panenka, se kterou může hýbat jako malé, kruté děcko a ukazovat ji svým pochybným kamarádům, aby jí pak utrhl hlavu nebo ostříhal vlasy. Ale taky vím, že tohle je jedna z těch fatálních chyb, která bude mít dalekosáhlé následky. Jakmile tu nikdo nebude, to, co bublá pod Normanovou pokličkou, mi vyprskne přímo do obličeje. Ale teď hlavně to nějak... vyřešit. Vytěžit z toho co nejvíc. Nasadím lehce šokovaný výraz a maličko se ostře nadechnu. Bude mě to stát přemáhání - jako určitě i jeho - ale když o tom vím, můžu se na to připravit. Ale ne že by to bylo o něco méně hnusné. "Ach, promiň!" vydechnu a dám si záležet, aby to tak znělo, a se sebezapřením mu měkce položím dlaň na zarostlou tvář, kam jsem ho předtím praštila. Normane, nejsi jediný, kdo umí překračovat své limity, jenom aby vyhrál. "Nevím, co to do mě vjelo, to bude asi tím, že po válce se tady občas potulují nějací pobudové a žebráci a jednoho jsem už takhle ukáznit musela. To bude... asi tím vším," ukážu váhavě na jeho strašné oblečení a neupravený vzhled. Co pro mě můžeš udělat, aby se mi ulevilo? Hmm, já ti nevím, Normane... třeba... umřít? Tentokrát už pořádně? Anebo jednoduše vypadnout z mého života - už pořádně! "Přines prosím vodu, i tady pro hosty, abyste se před obědem mohli umýt. Já zkontroluju, jak na tom v kuchyni jsou," dodám nečekaně krotce, a aby byl můj herecký výkon, když už na něj sahám, kompletní, tak toho hnusného ničemu po té zarostlé tváři i pohladím, než stáhnu ruku a mám se k odchodu. Mám ale co dělat, abych si dlaň neotřela do už tak zašpiněných šatů. Zmetek... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Protiúder? Jenom lehce se napnu, když se mě dotkne, ale ne na dlouho – chceš použít stejné zbraně? Můžeš, jak je libo, po mně tři roky běhaly krysy, tvůj kontakt je jenom o něco málo odpornější. A pak vím, že tobě to vadí mnohem víc než mě, což mě přímo hřeje u srdce. Říká se, že tonoucí se stébla chytá, proto se hodláš omlouvat své chování tak hloupě? Něčím tak vágním, jako je můj vzhled? V pořádku, ženuško, tím jenom podpoříš mnou vytvořený dojem pološílené megery. „To je v pořádku, už jsem doma. Zvykneš si,“ nemohu si to odpustit. Tu formulaci, důraz na „zvyknout“ a zlý úsměv, když vím jistě, že jsem mimo zorné pole řemeslníků. Protože přesně tak to bude, zvykneš si. Na můj vzhled, na mojí přítomnost. A zvykneš si i na fyzický kontakt, protože – až si zvyknu i já – se pokusíme o dalšího potomka. Protože ta letmá zmínka matky, když jsem od rodičů odcházel,rozhodně nebyla poslední a já nehodlám přijímat ty jejich výčitky do konce jejich života. A tentokrát ho nezabiješ. „Ale jistě, to je to poslední, co pro tebe mohu udělat,“ ušklíbnu se, „a mimochodem, večer možná pustím vodu, jen pod menším tlakem, budeš si moct dát svou vanu.“ Jen to nějakou dobu potrvá. Otočím se na chlapy a definitivně přeruším to napětí, které nastalo, a s širokým úsměvem zavelím. „Pánové, tudy,“ máchnu směrem k zadním dveřím vedoucím na dvorek se studnou. Stejně když není koupelna a v kuchyni hodlá otravovat ona, jinde než venku se opláchnout nedá. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů No, to tedy vidím, že jsi doma. Přilepil ses na mě jako osina už od raného mládí, a jak se zdá, budu se tě zbavovat stejně špatně jako bodláčí ve vlasech. A jestli si zvyknu? Nechtěj vědět, na co si budeš muset zvykat ty, jestli tu budeš ještě pár týdnů strašit. Strašit... Hm, jak příhodný obrat... A jestli si myslíš, že jsi vyhrál - mysli si to. Zítra tě čeká má omluvná péče. Vlastně... to tak nějak koresponduje s mou reakcí. A hlavně mě těší, že z toho se nebude moct vykroutit. Stejně jako já jsem nemohla teď. Válka beze svědků by byla surovější a přímější - ale generálové také nebojují sami, ale posílají tam pěšáky. Až na to, že tato válka nepřináší jako oběti je, ale můj zničený život. A doufejme, že i Normanův. Minimálně se o to postarám - s veškerou péčí a oddaností, jakou by, dle nich, manželka měla mít. "Máš pravdu, asi budu potřebovat čas..." abych z tebe vyždímala poslední kousky odporu, "Změnil ses." Nezměnil. Leda tak k horšímu. Ale oči mi stejně mimoděk těknou k místu, kde by mělo být tetování. A nechci myslet na to podivné několikadenní - jak jsem zjistila, tak pouze zdánlivé - nevyřčené příměří. Je to něco, co mi přijde spíš jako nejasný sen, něco nereálného. Ty dvě minuty, kdy jsme si nešli po krku, přece nemohou být z tohoto světa. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Na celou scénu samozřejmě hledí nejen služebnictvo, které instinktivně vyklízí pole a rychle mizí z chodeb, ale především dělníci. Ti si moc servítky neberou. Jeden si napraví zaprášenou čapku, druhý vykulí oči, když Normanovi přistane facka a mladík sebou cukne. A že to byla facka - taková, která sedne přesně a přijde nečekaně, jako blesk z vymeteného nebe. Když Gwen odejde do kuchyně, Artie si pošoupne čapku a tiše hvízdne. Mladý Larry raději nic neříká a Roger se s rukama v pase zachechtá. "Ženské" špitne. Tohle by si služebnictvo nedovolilo, naštěstí je Gwen už dost daleko, takže Rogerovu připomínku neslyšela. Oběd je vážně skvělí. Pánové si šmakují, Larry se zdráhá, ale nakonec si přidá. Ze služebnictva tu není nikdo mladý, spíše starší zkušenější pracanti. Stůl je jak rozdělen na dvě poloviny. Na jedné sedí Gwen, představení spořádanosti, vzdělanosti, sebedůvěry a inteligentní ctnosti. Ta druhá polovina, kde inteligence samozřejmě je také, ale jiná, mlaskají dělníci, tiše si krájí běd Larry a po očku kouká na paní Gwen. Jinak jíte tiše, bez mluvení. Evidentně dělníci si moc neberou servítky, takže nakonec promluví vousatý Roger, hned po tom, co si trochu usmrkne. "Moc dobrý jídlo, madam. Takový sem nejed už dlouho. Vážně. Děkujem, že nás tu hostíte." pokusí se prolomit mlčení, kdo ví proč. Asi nervozita. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Prostřený stůl je jako zasněžená pláň bojiště. S Normanem nás naštěstí dělí několik metrů, ale dle zvyku sedíme naproti sobě, opravdu jako dvě bojující armády o jednom člověku. Ačkoli, on má teď kolem sebe suitu pochybných námezdníků. Slabší článek by však mohl být ten nejmladší, kdyby došlo k opravdové bitvě. O čemž pochybuju, protože do těch se před lidmi, otevřeně, nepouštíme. To až já jsem na okamžik porušila to pravidlo. A je mi jasné, že jestli je nyní u stolu dusno, tak jakmile se dělníci vytratí, bude to ještě horší. Ale na okamžik to bylo opojné. Konečně mu moct dát najevo, jak moc ho nenávidím. Beze slov, přímo. Se vší vervou. Samozřejmě taky mlčím - tady u stolu není nikdo, s kým bych si měla co říct. Tentokrát se již pečlivě kontroluju - a očekávám, když přijde nějaký nenápadný útok. Zvednu oči od talíře a blahosklonně na nejstaršího z nich kývnu. "I když je po válce, bude trvat, než všechno bude alespoň částečně jako dřív." A některé věci, doufám, zase nebudou - třeba manželství s Normanem. "A já vždy ráda nabídnu práci schopným lidem." A jestli schopní nejste, tak si mě nepřejte. Nicméně pokud jsou z okolí, mohli o mém odkoupení bývalé Oldfieldovy farmy slyšet. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Uchechtnu se a Rogera doplním starou známou pravdou, „správně, nemůžeme žít s nimi, nemůžeme žít bez nich.“ Zasměju se, dokonce i opravdově – té ironii. Bez mojí ženy se mi žilo velice dobře, děkuji za optání, někdy si říkám, jestli i ve Francii to na jednu stranu nebylo lepší, když byla za nepočítaně galony vody. Samozřejmě je to nesmysl, ale to nic nemění na tom, že dělá vše proto, aby se tomu přiblížila. Vodu vytaháme překvapivě snadno. Už jsem málem zapomněl, jak mírné zimy v Anglii jsou. Sychravé, bahnité a větrné, to ano, ale mrazu tolik není jako na kontinentě. Nemrzne tolik, aby trochu prošťouchnutí nerozbilo ledovou krustu. Konečně nás harpyje pustí k jídlu. Zasednu na své místo, pozoruju jí. Možná to byla z mé strany provokace a taky jsem v tomhle souboji zvítězil, ale… překročila hranici – pravidlo soukromí. Naše válka nikdy nesmí vyjít najevo před ostatními. A pak, dovolila si mi dát facku. Facku! Předtím naše útoky nikdy nedošly do fyzické podoby, ale panička zdivočila. Panička? Čubka, čubka, která se ztratila v lese a zapomněla na chování a pravidla. Musí vědět, že tohle bude mít následky. Až s příchodem služky si uvědomím, že na ni zírám moc dlouho. Bez jediné emoce ve tváři, ale právě proto musí tušit, že její chyba nebyla zapomenuta. Místo toho se rozhlédnu po místnosti a mimoděk zabloudím ke krbu, kde čekám fotografii bratra. Jenže čekám marně. Hrkne to ve mně, jak kdyby mi vrazila bodák do břicha. Kde je? A hlavně - proč ho odstranila?! Ano, matka ten obrázek dala jí v naivním očekávání, že ocení, že má celou rodinu pohromadě. Ano, fotografii se mnou určitě schovala v ten samý den, kdy pochopila, že se v nejbližší době nevrátím. Ale proč schovala tu bratrovu ve stejnou dobu, kdy jsem se vrátil? Je to snad nějaký její zvrácený způsob, jak mě urazit? Byl to MŮJ bratr. Vůbec jsi neměla právo ho tu mít, když jsem byl pryč, a ROZHODNĚ nemáš právo ho schovávat, když jsem zpět! Mám téměř nutkání se začít ptát rovnou, ale potlačím jej. Já na rozdíl od ní nehodlám porušovat to jedno jednoduché pravidlo… a jedno vím jistě, vztek, které tohle zjištění vyvolalo, za těch pár hodin, než odejdou, nevymizí. Minimálně jedno se harpyji povedlo, jídlo – ačkoliv nepochybuju, že je dobré, Doris ví, co dělá – mi chutná skoro jako bahno. Nebo hůř, polní kuchyně. Jím spíš ze zvyku než s gustem a nedokážu se udržet, často k ní vzhlédnu. Především pokud jsem skloněný nad jídlem, proto to může působit jako pohled predátora chystajícího se k útoku. Skoro mě až otráví, že Roger začne mluvit. V téhle chvíli se to opravdu nehodí… nemám náladu na „Velkou hru“, jak jsem naši přetvářku a hru na manželství v duchu překřtil už při těch nekonečných návštěvách u rodičů před válkou. Zvlášť když toho zase, ačkoliv nepřekvapivě, využije pro svoje účely. Je mi líto, ženská, tihle schopní lidi jsou na mé výplatní pásce – nehledě na to, že i kdybys je platila ty, je to pořád moje páska. Žiješ na můj dluh, zlodějko. „Máš pravdu, Rogere, Doris opravdu skvěle vaří, měli bychom jí poděkovat.“ Usměju se na něj. Děkovat té ženské není na místě. Ona se tak maximálně stojila a čekala, až bude hotovo, a kdyby bylo podle ní, budete žrát omítku. Pak se už plně věnuju manželce, „pánové potvrdí, i když je po válce, do jisté míry tu s námi bude neustále, nemám pravdu?“ Hovořím k chlapům, ale nepřestávám se koukat na Ní. Taky je to k ní do velké míry směřováno, naše válka - přerušena tou opravdovou - teprve začíná. „A co se týká práce mých přátel, drahá, není vhodné je urážet tvými narážkami." Oni to možná nepoznají, ale já vím své. Umím v tobě číst. "Nemusíš se obávat, vyrovnání jsme už řešili. Svou výplatu si zaslouží, toliko už jsem stačil vypozorovat, a taky jí ode mě dostanou.“ První zálohu už mají, libra pro každého před začátkem, to je víc než štědré. Nehodlám tě nechat mě zesměšňovat tím, že jim budeš platit ty. Z mých peněz! |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Norman vypadá jako prachsprostý čokl. Hrbí se nad talířem... A zírá. Jindy bych z toho špatný pocit neměla. Nebo... Jindy to nebyla taková situace. Jindy nebylo tak jasně znát, že se stěna mezi námi začala drolit. Ale ne proto, že bychom si snad začali rozumět a našli k sobě cestu, ne. Spíš proto, že za tou stěnou číhá Norman, který jenom čeká na vhodnou chvíli, aby mě svázal a podrobil si mě. A teď se ve zdi objevila povážlivá prasklina a já tuším, že za chvíli zpoza ní vyrazí jeho hnusné, špinavé ruce, a pokusí se ve mně zadusit to, co mě dělá mnou. Nikdy. Na okamžik mi, když se naše pohledy střetnou nad bitevním polem, v očích blýskne vzdor. Tichý a zatvrzelý, hluboko v zorničkách. A dráždí mě ještě o to víc, že podvědomě cítím něco jako neblahé tušení. Neblahé tušení, které však nemá co dělat s tím, co se stane po obědě. Ne, je v tom něco jiného. Něco neuchopitelného, závan intuice - a ještě něco. Ten proklatý sen. Ano, válka bude pokračovat, o tom nepochybuj, Normane. A to hned zítra, pod mou taktovkou. "To je dobře," řeknu jenom lakonicky. Ačkoli jsem na něj naštvaná, v žaludku mě pořád studí ten nedobrý pocit. Jako když víte, že jste na něco zapomněli, ale ani za nic si nemůžete vzpomenout na co. Ale víte, že jedna hloupá ztracená myšlenka se vám pak připomene něčím strašným. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Od Rogera to dozajista byl pokus, který měl tíživou atmosféru u stolu rozehnat. Bohužel, místo toho, aby suploval vítr proti dýmu, spíš jeho poznámka připomíná kyslík a praskající uhlíky v ohništi. Pochopili tedy, že mají být zticha. Oběd proběhl v tichosti, rušili ho jen zdvořilostní fráze a cinkání příborů. Muži oděli. Těsně než se setmělo, protože okolí bývá i tak nebezpečné. Vlhko a neustálý déšť na krátkou dobu vytvoří mělké mokřadové pasti, kolem kamenných zdí taky není bezpečno a prý se po okolí - nejen po okolí, toulají pološílení vracející se vojáci z fronty. Potkat někoho takového za bezměsíčné plačtivé noci, nepřidá na odvaze. Noc padne na celé sídlo Hollowayů. Vymlácené škvíry v koupelně hvízdají, jak gigantické píšťaly práchnivějících varhan a komíny jim přizvukují. Atmosféra jak z Poeovských hororů, ze strašidelných příběhů. Služebnictvo dodělá svoji práci, skončí až pozdě v noci. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Sedíš ve svém pokoji, zachumlaná do pohodlného křesla a pod dekou. Vedle tebe bliká na kulatém stolku shrbená elektrická lampa. Má mozaikové stínítko z bledých sklíček. Připomíná vrbu nad řekou. V dlaních třímáš podivnou starou knihu. Spíš spis než knihu, jen co je pravda. Odkazy na sny, na pověry. Na některých stránkách narazíš na popisy snových vidění, vizí, které měl někdo chuť zapisovat roztřeseným písmem. Prabába, matka tvé babičky. Kdo ví, odkud vlastně pocházela. To by určitě matka věděla. Nebo matrika, pokud by jsi měla v budoucnu chuť sledovat své kořeny. Ve skutečnosti vidět mrtvé ve snech neznamená nic hrůzného. Viděti mrtvé ve svých snech, mluvit s nimi, značí nové zprávy z daleka přicházející. Dáš mu jíst či pít, ztratíš pár peněz ku prospěchu. Od mrtvého dar převzít, zámožný dar ti padne do klína. Obléci si jeho šat však tvou smrt značí, stejně jako tehdy, když mu nasadíš svůj klobouk. Jediné, čeho se ve snech s mrtvými vyvaruj, je následovat jejich volání. Ráno už neprobudíš se. Za okny zase fouká, od strany kde je moře. Tma přišla brzy, společně s těžkými mraky. Začátek roku je studený a blátivý, ostatně jako vždy. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Jen se sarkasticky ušklíbnu na její poznámku, víc netřeba. Zbytek obědu už se nese v tichu, díkybohu. To poslední, co chci, je pokračovat v téhle komedii. Do smíchu mi stejně není. Po jídle se ihned přidám k dělníkům v malování. Až po dalších dvou hodinách se jdu podívat na čerpadlo a upravit regulaci tlaku. Nebude to nic těžkého, princip regulátorů bude stejný jako u textilních strojů. Voda na umytí zbyla v kádi z oběda, dal jsem jí do tepla, aby nemrzla, takže se ke konci opláchnu s nimi. Oblečení samozřejmě neměním, jiné nemám. Před setměním doprovodím hochy ke dveřím a domluvím se s nimi na platbě, 4 libry pro každého za týden a to s kratší pracovní dobou než v továrnách. Navíc jsme na venkově, tady jsou životní náklady menší a o to větší obnos to je. Rozhodně nebudou tratit a možná jim to adekvátně nahradí i čas strávený ve stejném domě s čarodějnicí. A samozřejmě jim připomenu, že je zítra čekám ve stejnou dobu jako dnes. Až když jsem o samotě, mi dojde, že Herbert nepřijel s autem. A přitom dostal spěšný telegram… asi si budeme muset promluvit o tom, co znamená poslušnost a slovo urgentní. No, teď s tím nic neudělám, tak to nemá smysl řešit. Místo toho si zajdu pro další lahev – zásoby se krátí, budu muset zajistit novou dodávku z Londýna. Ne snad, že by v Epping nebo okolních vesnicích nebyly palírny, ty jsou dnes všude a povětšinou nelegální, ale nehodlám riskovat slepotu nebo nekvalitu. S alkoholem, ke kterému si neberu sklenku, proč taky, jdu zpět ke krbu. A sleduju prázdné místo, kde ještě včera byl můj bratr. Nevím proč, nedává to smysl, ale mám pocit, že tím, že ho schovala, mě o něj připravila podruhé. Poprvé to byl nějaký frickovský dělostřelecký granát, podruhé to byla moje žena… jenže na rozdíl od Huna, jí nemůžu prostřelit hlavu ani jí prohnat nabroušenou lopatku přes klíční kost až po srdce. Nemůžu ji zabít, nemůžu jí ani definitivně porazit, a proto to připomíná zákopovou válku víc, než by se mi líbilo. Skoro doufám, že se objeví Ona. Prázdné místo na krbu živí můj hněv. A právě proto, že tam byl Henry, mi to připomíná Francii. S překvapením zjistím, že jsem tak napjatý, až to připomíná skoro zákopy – tu minutu, která je delší než rok a intenzivnější než celá minulost, ať už se v ní stalo cokoli. Minuta, v které budoucnost neexistuje. Dům, který tu vyřvává a připomíná pískot dělostřeleckých granátů, praskání a hučení připomínající stodoly, v kterých jsme přespávali při pochodech, tomu už vůbec nepomáhá. Radši to zapiju a to ne lokem, těch loků je tolik, jako by to byla voda. Však se to – s předchozími dávkami – podepíše. Nemyslím si, že mě uklidnila, ale vztek se obalí do nové vrstvy a válka zmizí v mlze. S hřejivým pocitem, který se rozlévá z břicha, přichází i ujištění, že jsem v právu a že spravedlnost nedovolí, aby to ta drzá megera vyhrála. Nemůže mi sebrat bratra, peníze a život a čekat, že jí to projde. Ne, nejsem nalitý, a proto vím, že to je jenom iracionální představa, ale vrací mi to bojovnost, kterou už dokážu udržet pod kontrolou. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Gwen nepřichází. Budu muset za Gwen. Odložím lahev na stůl a vyrazím. Projdu několik místností, kde by mohla být – pracovnu i knihovnu, kuchyni, pokud náhodou nedohlíží na Doris, aby si připadala důležitě. Nikde není… zbývá pokoj. Její pokoj, její království. Ano, je tam, zpod zápraží vidím, že vevnitř se svítí. Je nepsaným pravidlem, že osobní pokoje jsou zázemí, kam se nevstupuje. Jenže to ona porušila pravidla, to ona začala narušovat konvence naší války. Jsou ještě nějaké pravidla? Dvakrát hrubě bouchnu do dveří, pro forma, a bez vyzvání vstoupím. Kromě stejného oblečení, v kterém jsem celý den, si možná všimne lehkého odéru čerstvě vypitého alkoholu. Ještě při vstupu, dřív než skutečně otevřu dveře a zaostřím na místnost, spustím. „Mám dvě otázky, ženo, kde je fotografie Henryho? A kde mám revolver?“ Mluvím polohlasně, skoro výhružně, v očích celý den potlačovaný vztek a, no ano, pocit křivdy. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Po obědě jsem tomu dávala dvě hodiny, než přijde a nadejde konfrontace. Přemýšlela jsem nad svým dalším tahem a nemohla se úplně soustředit, protože tohle byla terra incognita, neprobádané území. Jenže absolutně nevím, jak se zachová. Jestli jeho odvetou bude další zákeřný tah... Nebo ho válka doopravdy změnila tak, že stačí lusknout... Když se však nic nedělo, navzdory přetrvávajícímu špatnému pocitu jsem se donutila rozptýlit se a stáhla jsem se do svého pokoje, na svou výsostnou půdu. Kdyby nebylo tak ošklivo, jela bych ven, protože z toho jejich mlácení mi jde hlava kolem, ale nedalo se nic dělat. Když už je večer, tak nějak si říkám, že správná bude první varianta - osnuje někde plány, aby mi to oplatil. Stejně jako já jsem zaúkolovala Marcuse, aby se hned ráno vydal do Londýna. Vzhlédnu od rozečtené knihy a podívám se na hodiny. Vím, že už se setmělo a rozsvěcovala jsem, ale nemám tušení, jestli to bylo před hodinou, nebo před třemi. Hm, to už je tolik? Brzy by už měla být večeře... Odložím knihu na stolek a vstanu. Jak se můj odraz mihne v zrcadle, všimnu si, že ačkoli jsem Martě nakázala, aby mě aspoň nějak okartáčovala, než půjdu k obědu, tmavé šaty stále nesou známky prachu. Hůř - jeho doteku. Možná si to jenom namlouvám, ale jako bych opět jeho pracku cítila kolem pasu. Dnes se mě dotkl víckrát než za dlouhé roky. Kromě ložnice. A já se nechala tak hloupě vyprovokovat... Tak moc jsem zvyklá na své soukromí, že na zamykání zapomenu. Prostě si svléknu šaty a hodlám si je vyměnit za čisté... Ovšem to se ozve zabušení na dveře. Takové, jaké by si nikdo ze služebnictva nedovolil. Ale všechno se stane tak rychle, že sebou stačím při zvuku jenom trhnout... a pak mi akorát šíleně buší srdce a já na chvíli ztuhnu jako srnka. Což vůbec není mou přirozeností. Užuž se ho chystám vykázat do patřičných mezí, ale on spustí. A ve mně znovu hrkne. Všiml si toho. Nicméně kdybych tu před ním nestála naprosto nevhodně oblečená, nebo spíš polonahá, ihned bych svů vymyšlený důvod sdělila. Takhle si akorát uvědomuju akorát dálku, jaká je to ke skříni - a že jít tam, znamená jít blíž k němu. Otočila bych se k němu alespoň zády... ale to bych byla blázen. K nepříteli se nemůžete otočit zády. "Schovala jsem je," donutím se odpovědět. "A teď odejdi, chci se obléct." |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Nezávislý pozorovatel by snad řekl, že s tím počítala a připravila se… Najdu jí zrakem v pokoji, jen co domluvím, a ten pohled mi naprosto vyrazí dech. No do hajzlu… V prvních vteřinách se nezmůžu na jediné slovo, nezmůžu se ani na jedinou myšlenku, protože – a popravdě mě to vyděsí – Gwen s korzetem a podvazky mě proti mé vůli přitahuje. Prohlížím si jí – od krku až k patě, obličej by mi mohl připomenout, kdo přede mnou stojí – a to tahle část mysli odmítá. Proti vůli toho zbytku se jedním koutkem usměju a přimhouřím oči, protože… To je celé špatně! Popravdě mě nikdy nenapadlo, že tu asexuální košili, kterou měla na sobě vždycky, když jsme plnili manželské povinnosti, nenosí pořád. A ve zbytku času bylo zhasnuto, něco jako ženské vnady u mé ženy hraničily s utopií. Alespoň jsem si to myslel. Ale teď? Znovu jí pohledem sjedu celé tělo, zvlášť hrudník a odhalená stehna… a pak si dám myšlenkovou facku. Je to nepřítel! Nepřítel nemá tělo krásné ženské a neobléká se do přitažlivých oblečků, nepřítel je… prostě nepřítel! Se vším sebezapřením se donutím jí konečně pohlédnout do obličeje. Jenom tak se neztratím, a… Proč tu jsem? No jistě moje zbraň a můj bratr! „Ne,“ promluvím pevně a tvrdě, což je neklamný důkaz toho, že mozek našel znovu svoje místo a připomněl si můj vztek, a pokročím dále do místnosti. Zakážu si koukat kamkoli jinam, než do jejího obličeje, a to bez výjimek – jinak, a chce se mi dát si pěstí, když si to přiznám, bude mít opravdu velkou výhodu. „Ne dřív, než mi řekneš, kam si je schovala a hlavně - proč.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Ale, ale, Normane... Přimhouřím oči, a když má pohled zaměstnaný zcela jinde, ušklíbnu se pro sebe. Samolibě. Nikdy bych neřekla, že ve mně jeho hladový pohled bude vyvolávat něco jiného než odpor. Ale jak se říká - kdo neokusil... Protože jsem si naprosto jistá, že nikdy se na mě nedíval takhle. Ze všech sil jsem tomu ničemovi nedávala důvod. Pitomé košile, které by nosil možná tak někdo z generace mé matky, snad i babičky, neproniknutelná tma a peřina. Protože jsem už od dospívání neměla jediný důkaz toho, že bych ho zajímala jinak než kvůli penězům. Nebo spíše jeho - naše otce. Nehledě na to, že má nechuť, zklanání, zoufalství a vůbec všechno dohromady bylo příliš silné. Ne, rozhodně ho neberu na milost. Ne, nic se ve mně nezlomilo. Jenom... vzhledem k politováníhodnému - především pro mě - vývoji událostí... je asi třeba přehodnotit dosavadní strategii. Protože mi Norman vložil do ruky jeden podstatný trumf, kterého je třeba využít chytře, pozvolna, nenápadně... Trumf, který se mi v něčem příčí, protože Norman je smradlavý pobuda, nicméně je to dokonalé eso a má příchuť převahy. Na chvíli. Ale nikdo neříkal, že se ta chvíle při správných krocích nemůže opakovat... Když se probral a snad i opanoval, se sebezapřením se k němu otočím zády (ale nepříjemně mě v nich mrazí) a přejdu alespoň k toaletnímu stolku, u kterého je na židli přehozený černý saténový župan. Když se po něj natahuju, po očku v zrcadle zkontroluju nepřítele, kterého jsem si nechala v zádech. A skryju se pod látku. "Dala jsem ji pryč, protože jsem viděla, jak se na ni díváš," odpovím klidně, zatímco si zavazuju opasek a skrz zrcadlo ho stále sleduju. Ještě že už jsou to dva roky a já to dovedu říct bez staženého hrdla. Občas... "Po tom, cos mi říkal tam na chodbě... jsem si myslela, že není dobré ti připomínat válku." Otočím se k němu a oči mi opět sklouznou tam, kde by měl mít tetování. A především dělám, jako by se incident s fackou nestal. "Připomínat ti... mrtvé..." Připomínat sobě mrtvé, když jejich památka nemůže v klidu spát, protože jsi tu ty... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Župan pomůže zlomit to „kouzlo“ okamžiku, ačkoliv pokud to bylo kouzlo, bylo pěkně zákeřné. A ve chvíli, kdy se o kontrolu nehlásí pudy, začínám si za to, jak se mnou zamávala, nadávat. Měl jsem plán, měl jsem právoplatný vztek a v rukou všechny karty. Jenže stačilo tak málo a nejen vztek byl pryč, ale stejně tak i důvody k němu. Až moc to připomíná tu idiotskou hru kdysi v dětství, kterou vyhrála… lstivostí a zákeřností. Tohle byla taky zákeřnost, ačkoliv už není dítě a používá jiné zbraně. Vlastní tělo – pořád tomu nemůžu uvěřit, tohle byla ona?! Hluboký nádech a výdech, abych vyhnal z hlavy čerstvou vzpomínku. A další, abych se vrátil do původní nálady, alespoň částečně. Abych se přinutil do ní vrátit, protože stejný spravedlivý hněv už nejde vrátit. Jenže já odsud nemůžu odejít, nemůžu se spokojit s tou lží, i když zmínka o chodbě, kde všechno bylo jinak, k tomu svádí. Vím, že to, co se stalo před čtyřmi dny, nebylo normální, ani jeden z nás nevyužil slabosti toho druhého a oba jsme je ukázaly – a vsadím se, že si za to nadává stejně jako já. To se nesmí zopakovat… možná nepoužívám stejně zákeřné metody, abych vyhrál hru, ale někdy je frontální útok lepší než všechny triky. Nebudu zákeřný, budu hrát s otevřenými kartami. Protože oba víme, že mi lže. Protože mám vztek sám na sebe, že stačilo sundat svršek a málem mě porazila. Protože já jsem sem přišel vyhrát. „Moc hezké,“ zavrčím posměšně a pohrdavě, „ale teď tu není obecenstvo, tak na mě nehraj tu hru na milující a starající se ženu.“ Tohle by mohlo zapůsobit, jedním z pravidel naší války byla komunikace skrz cynický sarkasmus zahalený do řečiček vyšší společnosti. Jenže dnes pravidla padají. „Právě proto co se stalo na chodbě, bys tu nejradši uspořádala výstavu válečných fotografií. Takže znova - proč jsi jí schovala?“ Především do toho "proč" vložím důraz… jsi kluzká jak had a mrštná jak krysa, když jde o výmluvy a zákeřnosti, ale tentokrát tě nenechám uniknout. Tentokrát ne. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů "Udělala jsem to, protože jsem se lekla. Kdo by se divil, když na mě saháš jenom tehdy, když se chystáš udělat něco, co se mi nelíbí," odtuším odměřeně, a i když jsem tu na rozdíl od něj dost nalehko, zachovávám si grácii, jako bych byla ve večerní garderobě. Což svým způsobem jsem, jenom ne té na recepce... Ale jelikož jsem viděla zapraskání té magie, která by jako jediná na světě mohla být skutečná, magie ženské síly, nechala jsem župan v dekoltu o maličko rozhalenější. Odfrknu si a lehce zakroutím hlavou. Bitva je v plném proudu a tentokrát si nebudu brát servítky. Ne jako na chodbě, s tou hloupou fackou. Tentokrát jinak, chytřeji. Poučila jsem se z chyb... "Víš, myslela jsem, že jsme na okamžik uzavřeli příměří. Tam, na Nový rok, po tom všem. Ale očividně jsem se spletla. Tu fotku jsem dala pryč hned druhý den kvůli tomu, cos říkal. Tak nějak mi nepřijde správné, aby se někdo z ostatních Irvingů - nebo Hollowayů - díval na to, jak moc nám," mně! "spojenectví našich rodů zničilo život. Jejich duše by po tom všem konečně měly mít klid." Dívám se na Normana přímo, jak to mám ve zvyku. A mluvím vážně. Ačkoli to kouzlo okamžiku na Nový rok, ty dvě tři minuty tváří v tvář tetované připomínce na válku, v tom ve skutečnosti nejsou. Ne všechno je však lež. Vlastně... skoro nic z toho. Jenom to tentokrát používám naprosto vědomě, jako zbraň. Protože nic jiného mi nezbývá... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů O čem to… aha, ta facka. Ta facka, která začala bortit hranice a zábrany. Je skoro vtipné, že ve srovnání s fotkou mého bratra je to skoro nicotné. Ta byla jako chlór, zato schování fotografie je jako yperit. Poslouchám její výmluvy a nechce se mi věřit, že někdo, kdo si koně pojmenuje Banshee a psa Maeve, někdo, kdo má v sobě tolik zášti a cynismu jako ona, by skutečně myslel na něco tak banálního, jako jsou klidné duše. Nechce se mi tomu, co říká, věřit, jenže v tomhle případě… to není jak napadnout. Už proto že umění lhaní ovládala perfektně snad ještě dřív, než se naučila chodit, takže se ani jedním pohybem neprozradí. Proto nemá smysl napadat obsah jako celek, musím se zaměřit na detaily. Zajistím si čas tím, že si zapálím cigaretu. Už vím, jaký bude můj další tah, ale potřebuju k němu malou osobní přípravu. Až pak k ní postoupím tak, že od ní nejsem dál než na tři stopy, tvář zamračená a – proto, co se chystám říct a pro co se musím zatvrdit – cynicky surová. „Mám pro tebe novinku, Gwen, žádná duše není, můj bratr ani tvůj otec nepotřebují klid, protože jsou mrtví. Puf!“ Pohodím rukou ve vzduchu, „a je konec. Všechno, co dokázali, co udělali a v co věřili, všechno je v tahu.“ S pořádným nádechem potáhnu z cigarety, protože to není lehký říct. Ne, ani před válkou jsem nebyl zrovna ukázkový věřící a dám ruku do ohně za to, že ani ona ne. Jenže víra tu byla, i když byla zpochybňována, víra, že po tomhle životě může přijít něco lepšího. Že se o to postará Bůh nebo cokoli, cpali nám to všem do hlavy od dětství, naši rodiče byli zbožní a jenom to, že byli protestanti, na tom nic nezměnilo. Všichni byli zbožní, protože museli a protože do značné míry chtěli. Jenže to všechno pohřbila Velká válka. Musím pokračovat, protože jinak se to usadí v hlavě a zase tu bude – minulost. A proto musím být krutější – k ní i k sobě. „Myslíš, že tvůj otec má klid? Hnijící někde v díře? A-“ znovu nádech, trochu zvýším hlas, až to skoro připomíná řvaní. Jenže neřvu, snažím se přeřvat myšlenky, „nebo můj bratr? Víš, v kolika bitvách britská armáda bojovala v květnu?“ Uchechtnu se nahlas, cynicky a drsně, i mně osobně by můj hlas přišel zvrácený, kdybych ho byl v tu chvíli schopný vnímat. „Ani v jedné! Všichni už se chystali na Sommu, nejspíš mu zbýval den dva v první linii, než by ho stáhli do vnitrozemí, dali mu volno a potom ho poslali chcípnout na tu porážku. Ale osud má smysl pro humor, co? Nějací zasraní Dojčové u artilerie se rozhodli provětrat kanony a párkrát si vystřelili na nepřítele. Jen tak, aby nikdo nezahálel. Henry umřel, určitě nebyl sám a v hlášení se ani nezmínili o tom, že se střílelo. A pak? Sebrali jim psí známky a naházeli je do hromadného hrobu, protože v celý zasraný linii nebylo místo pro tolik mrtvých, aby se pohřbívali po jednom! Polní kaplan na ně parkrát kápnul svěcenou vodou, zamumlal několik latinských slovíček a bylo to. Konec. A víš co je nejveselejší?“ Znovu k ní postoupím. Šklebím se, ačkoliv je to spíš karikatura na úšklebek. Uvědomuju si to, ale neumím to zastavit. Musím. Je to součást vlastní obrany. „Kdyby s tím umíráním počkal měsíc, nejspíš se moje rodina ani nedozví, že umřel, denně se pohřbívaly tisíce a často se o pohřeb postarala další dělostřelecká palba, možná by z něj udělali zákopy, protože se nestíhali opravovat. Dodnes by byl MIA, ne KIA a moje matka by neustále vyhlížela z okna s vírou, že se určitě vrátí. Takže-“ přiložím jí prst na holou hruď, ale v tuhle chvíli je její tělo to poslední, co řeším. A neřeším ani to, že mi mezi prsty leží zapomenutá cigareta. „takže mi neříkej nic o klidu duše, tam v té hlíně a ožíraná červy, by stejně žádný neměla, i kdyby nějaká existovala.“ Vydechnu, dech mám zrychlený, ale to vzteklé, zoufalstvím zvrácené pobavení vyprchává rychlostí světla. A dochází mi, že se mi to vymklo. A že první člověk, pkterý slyšel část mé zpovědi, je moje nenáviděná žena. Nejistě, skoro překvapeně sevřu ruku, kterou jsem jí bodnul do hrudi, v pěst a svěsím jí. Uvědomím si, že v té samé ruce držím cigaretu, ale při mém šermování vyhořelý popel popadal na zem jejího pokoje. Je mi to jedno, potáhnu, ať se definitivně uklidním. Znovu na ní pohlédnu, ve tváři tvrdý výraz, který nepřipouští argumentace. „Ta fotografie se tam vrátí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Když ke mně postoupí ještě blíž, všechno ve mně se napne. Protože je to zase tady. Ta jiskra. A čím déle mluví, tím víc je mi jasné, že je to jiskra šílenství. Opravdového a nefalšovaného. Je mi doslova fyzicky nepříjemné stát tak blízko, a tentokrát je jeho zanedbaný vzhled to poslední, co mi vadí. Je to něco v něm. Jakási aura, co z něj právě sálá, a vztek s tím nemá nic společného - ten jsem zvyklá snášet. A jak pokračuje, moje duše trne. A je jedno, jestli on tvrdí, že není. Je. Nevěřím v Boha, ne, protože kdyby byl milosrdný, nedovolil by, abych trpěla v tomto životě, ale věřím, že něco je. Musí být. Každé jeho slovo zpropadené slovo, slovo někoho, kdo tam byl, takže nemá důvod mi lhát - a já vím, že nelže, ne s tímhle šíleným výrazem, který jsem viděla i u pár navrátivších se veteránů, kteří se jako těla bez duše plouží po Essexu a šílenství je ovíjí svými osidly - mi do ní tne. Tam, kde je vzpomínka na Henryho. Dotkne se mě. Zase. Hruď se mi zvedá trochu rychleji, než by měla, ruce sevřu v pěst. Podvědomě pod silnou vrstvou zoufalého vzteku, že mě nutí si to všechno představovat, znovu to prožívat, cítím i určitou část strachu z jeho nevypočitatelného, šíleného jednání, hlasu, očí... Dokud to byl jenom rozhovor o fotce, bylo to relativně v pořádku. Ale řečmi o válce mě opět lapil nepřipravenou a všechno ostatní šlo stranou. "Mlč už!" zasyčím, protože to už nemůžu vydržet. Prostě nemůžu. Vydržím toho hodně, ale když mě nutí si představit, že Henryho někde v masovém hrobě žerou červi, ačkoli racionálně bych to věděla, jenom nad tím nepřemýšlela... Je to na mě moc. V očích mi plane vztek, ten pečlivě potlačovaný vztek, který se dere na povrch jako magma. Srazím jeho ruku. Pálí mě na hrudní kosti, jako by se mě tam dotkla jeho cigareta. "Jsi šílený," vydechnu. "Jako raněné zvíře. Taky se snažíš všechny okolo rozdrásat..." Říkám to jemu, ovšem jedna část, která si to odmítá připustit, moc dobře ví, že já jsem taky jedno raněné zvíře - ale při svém utrpení se snažím rozdrásat jenom jej. Srdce mám stále sevřené a nechápu, co se to s námi děje. Tolik emocí v tom nikdy nebylo. Ale on je šílený a já budu brzy šílená taky - abych se jemu, tomu všemu, zvládla ubránit... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Zasyčení, až překvapivě prudké a agresivní, mi pomůže se probrat, protože je… nepochopitelné. Naprosto nepochopitelné – kdyby to byla typicky ignorantská odpověď bohaté paničky, tak by mě nepřekvapila, ale takový vztek, prskání jak rozčilená kočka… rána do ruky. Ta, doplněná o její slova, mě donutí zapomenout na překvapení a znovu zažehnout jiskru rozčilení, která vytrvale doutnala a kterou jsem se v tom krátkém čase snažil neúspěšně udupat. Protože se vydala naprosto jiným směrem, než měla. Oheň, který měl spálit oblíbený strom nenáviděného souseda, začal pálit vesnici, a svědkem žhářství mi byl soused sám. A ten teď sám přilévá benzín. Příhodná metafora, tím jejím úderem mi cigareta vypadla z ruky a teď doutná na zemi. Chytnu se za sraženou ruku, jak kdyby mi žena reálně ublížila. Neublížila, jenom potřebuju čas. Možná máš pravdu, Gwen… a to myslím jenom v tom nejhorším. Možná se vážně přestávám kontrolovat, možná šílím… a možná už jsem šílený, jenom to nevím. Co to znamená, pro tebe, drahá? Špičkou boty oharek típnu a konečně na ní kouknu. A že tě drásám? Že drásám okolí? Ha! A pak… se rozesměju. Rozesměju se, abych jí nemusel jednu vrazit. Protože kdybych jí vrazil jednu, neskončím jen u toho. Stále pod kontrolou, manželko, ani nevíš, jaké máš štěstí… Jenže smích brzy přejde do úsměvu. Plynule zvážní. Zvážní a v očích lehce zaplane smíchem potlačovaný požár. „Možná máš pravdu, možná jsem šílený,“ ještě malý krůček blíž, „ale raněné zvíře drásající okolí?“ Mluvím polohlasem, lehce chraplavým, jak potlačuju vztek – nesmí začít pálit i souseda, jinak shořím i já. Nahnu se nad ní… stačilo by tak málo, chytnout ten její útlý krček a zmáčknout… jaký je rozdíl v zabití a vraždě? Velký. Kdokoli na mém místě by pochopil, že zabít tuhle ženskou, která mi ze života dělá peklo, by nebyl o moc větší zločin než zabít nepřítele. Je to nepřítel. Jenže na mém místě jsem jenom já. A naše válka je jenom mezi námi dvěma. Ne, nejsem šílený. Minimálně nejsem tak šílený, kdybych totiž byl, ty už bys byla mrtvá. „V tom případě jsi ty už dávno šílená, možná jsi dokonce ještě šílenější, protože drásáš všechny kolem sebe už od narození!“ Poslední slovo vykřiknu. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Zjistím, že se maličko chvěju. Vzteky? Špetkou strachu, protože Norman každým okamžikem potvrzuje má slova? Rozrušením z našeho neobyčejně vyhroceného boje, který dostal takové obrátky poprvé v životě? Jediná opravdu takto napjatá situace byla v dětství, kdy jsme ještě neznali zákony dospělých a byli jsme k sobě přímě krutí. Ne, ne my. To on ke mně! Navíc Norman je teď tak nepříjemně blízko, že cítím ten žár šílenství, co plane v jeho těle. A taky cítím, jak mě ten maniak žene do kouta a jak se ve mně probouzí to raněné zvíře, které mu co nevidět prokousne tepnu, jestli udělá ještě poslední malý krůček a uzavře mezeru mezi námi. Znovu sevřu ruce v pěst. Roky potlačované emoce, ty opravdové, bublají. Mou opravdovou povahu uzavřeli do porcelánové schránky správné dámy a ta hrozí, že se rozletí na stovky střepů - a některé z nich zasáhnou i Normana. A když se na mě nakloní a tak nespravedlivě mě obviní... Stane se to. "Já?!" pořád nekřičím, ale na moje standardy to slovo doslova vyštěknu. Ostře zazvoní, ale ne chladně, jako cinkající rampouchy. "Já, Normane?! To ty mi už od mala děláš ze života peklo!" přejdu do protiútoku a dlaní ho uhodím do hrudi. Ne jako kdybych doopravdy bojovala, proti mé vůli to působí spíš zoufale. Vztekle a zoufale. A s každým ty ho těmi ranami zasypávám. "To ty mi při každé příležitosti ubližuješ! Ty mě házíš do bláta, ty mi stříháš vlasy, ty... ty mě nenávidíš za to, že vůbec jsem! Ještě dlouho předtím, než mi tě prodali jako chovnou klisnu!" Teprve při posledních dvou slovech zvýším hlas a zjistím, že mi v očích stojí slzy. Nepláču, ne. Protože velké holky nepláčou. Ale pár kapek vzteklých slz tam je. A já rychle zamrkám, abych je rozehnala. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Rána do hrudi se mnou ani nehne, ale to, že se konečně přestala tvářit jako socha, konečně se nekontroluje, to mě stejnou měrou rozčiluje, znechucuje i těší. Tak tohle si nalháváš? Tímhle sis celý život omlouvala, že jsi naprostá a totální svině? Za všechno, cos udělala špatně a co se ti stalo, můžu já. Je to ubohé, Gwen, stejně ubohé a patetické jako ta tvoje hysterie! Opravdu je? Nedokážu to popsat, ale něco ve mně mi oponuje… Po druhé ráně jí chytnu za ruku, nenechám se od té fúrie mlátit. A potom i druhou, když nepřestane. Sleduju jí, oči zalité slzami, její snahu potlačit slabost – protože to je přesně to, co ukazuje. Slabost. Jestli mě znejistila? Ne, to rozhodně ne, ale… to něco. To něco, co s každým okamžikem sílí a co nejde kontrolovat. Jednám dřív, než mi to dojde, než se stačím zamyslet a hlavně – rozmyslet si to. Silou, a je mi jedno, jak moc bude klást odpor, jí rozevřu ruce, udělám ten poslední krok a… políbím jí. Ne žádná dětská pusa, se vším všudy. Kdyby se bránila, pustím jí jednu ruku a chytnu za temeno. Nevysmekne se mi. To něco převzalo kontrolu… |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Když mě chytí za ruku, pokusím se mu vysmeknout, ale nejde to, tak ho praštím aspoň tou druhou. Dostal mě na tu hranici, kdy je mi to jedno, potřebuju to ze sebe konečně dostat - protože on s tím začal. On mi říkal ty strašné věci, tisíckrát horší, než kdyby mi nadával. Protože na tom by mi nezáleželo, vím, že si o mně myslí jenom to nejhorší. Však já o něm taky. Ale takového Normana neznám. Je to ničema, ale nikdy nebyl tak zcela přízemní a... bezprostřední. Nikdy v tom nebyla vášeň - v žádné podobě, byť té zhoubné, jaká vyšlehla teď. Všechno se pak stane moc rychle na to, abych vůbec stačila něco udělat. Najednou cítím, jak mi definitivně narušil osobní prostor, jak se ke mně jeho žár šílenství přitiskl a jak mi šok na chvíli vyrazil dech. Jeho naprosto nečekaná a barbarská reakce sevře něco vevnitř mě a z hrdla se mi v první moment mimoděk vydere zvuk, který k mému překvapení nezní jako odpor. Takhle to přece být nemá...! bleskne mi hlavou vzdálená myšlenka, když mu polibek začnu kdovíproč oplácet. Snad proto, jak intenzivní to všechno po tak dlouhé době je. Že se konečně necítím jako schránka, opuštěná lastura, ale tepe ve mně život - a je jedno, že ho pohání zlost na Normana. Která má nyní vážně bizarní podobu. Protože jakkoli jsme popustili uzdu vášni s Henrym, nemělo to nic společného s tímhle. Tohle, od škrábání jeho vousů po uvědomění, jak zoufale nedostatečně oblečená právě jsem, vypadá spíš jako nějaká forma trestu než něco, co se alespoň vzdáleně podobá lásce. U Henryho jsem vždy věděla, že mi nikdy neudělá nic, co bych nechtěla. Ale u Normana? U Normana se může stát cokoli. Jako třeba teď. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Je to špatně! Ozývá se poslední hlásek rozumu, ale je tak vzdálený, že nemůže překonat to, co se ještě donedávna ve spojení s Gwen, bilo. Chtíč. Chtíč, který se mi z třísel rozlil po celém těle a zaplavil myšlení. Ano, chci jí. Chci její tělo, ale koutkem mysli si uvědomuju, že to není jenom prosté vzrušení. Že ho to dalece přesahuje a že to nemá nic společného se sympatiemi. Chci jí proti její vůli blahem kňučící, chci prolomit tu její celoživotní přezíravou netečnost a chci, aby věděla, že jsem to já, kdo ji zlomil. A jí že se to líbilo. Chci pomstu. Odtrhnu se od ní, ale jenom proto, abych jí vzal v podpaží a napůl dovedl, napůl odnesl k posteli. A do ní ji prudce hodím. Jako by nebyla lidskou bytostí, ale věcí. Rychle sundám sako, zatímco k ní přistupuju. Jenže ona je na nohou dřív a roztrhá mi košili. Roztrhá! Vzrušení se smísí s novou vlnou vzteku, chytnu jí za lemy županu a prudkým trhnutím si konečně otevřu cestu k jejímu tělu. Znovu do ní strčím tak, aby spadla na postel, ale tentokrát jí nedám prostor se zvednout. Nalehnu na ní, přišpendlím jí vlastním tělem a znovu políbím, zatímco se jí snažím dostat z toho korzetu… |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Fyzickou silou se mu rovnat nemůžu, takže není nic snazšího než mě k té posteli dovléct. Ale když mě na ní hodí jako nějakou děvku, akorát to probudí moje vnitřní démony. A jestli si Norman myslí, že on jediný je má, tak se zatraceně plete. On je možná získal během války, ale já si je v sobě vypěstovala kvůli vší té nucené přetvářce a hnětení mé duše do mrtvé a poslušné dámy na klíček. Proto se ihned zvednu a doslova mu z ramen servu košili. Knoflíky se rozlétnou a je v tom určité zadostiučinění. Krejčí rozhodně bude potřeba. Když mi pak rozhalí župan, zjišťuju, že mi to vlastně ani nevadí. Protože chci, aby po mně šílel. Poprvé v životě si to doopravdy přeju. Ale jenom proto, abych nad ním měla tu opojnou moc. Aby se mohl nenávidět za to, že jsem ho dostala něčím, s čím za celé ty roky manželství nepočítal. Dokonce sama rychle rozvážu opasek županu, který jenom překáží, a trhnu rameny, aby mi z nich látka sjela. A když na posteli skončí nade mnou, jednu nohu mu zaháknu za bok a přitisknu se k němu. Když pomineme fakt, byť zásadní, že je to zrovna on, nemůžu si pomoct, ale po tak dlouhé době je to až příliš vzrušující. A snad právě proto to dokážu udělat, aniž by to byla všechno dokonalá hra děvky - tohle sice moje hra v něčem je, ale nikdo neříkal, že si ji nebudu moct užít. Zvlášť když, a nepřiznává se mi to lehce, vlastně nahlas bych to nikdy neřekla, a to ani jako hlasitější myšlenku, je na tom Norman teď fyzicky mnohem lépe. Čehož jsem si už stačila všimnout během té jeho nahé přehlídky na chodbě, ale tam jsem měla myšlenky jinde. Ale teď jsou tady a já proti své vůli musím přiznat, že se mi líbí, co pod rukama cítím. Aspoň to všechno bude snazší... Při dalším polibku moje ruka sjede z lopatky na zátylek a já si ho k sobě přitáhnu. Tentokrát mu odpovídám mnohem smyslněji, druhou dlaň mimoděk položenou na jeho tetování, jako bychom na jeden zvrácený okamžik doopravdy byli milenci a ne dvě vzteklá, raněná zvířata. V nestřežené chvíli, kdy zápasí s korzetem, do něj ale strčím a mrštně se vyšvihnu do sedla. Moje uvyklé prsty si ze zbývajícími háčky poradí mnohem rychleji a konečně se osvobodím z pevného krunýře. Teď je mi jedno, že se před ním za světla lampy na stolku naprosto nestydatě odhaluju, protože vím, že to znamená moc. Jindy jsem vždy mívala košili. Zhoupnu se v bocích, jako bych doopravdy jela na koni, a sáhnu k temeni a rozepnu sponu, co mi držela vlasy v přísném drdolu. Dnešní večer bude pro Normana plný překvapení. Pečlivě jsem se postarala o to, aby netušil, co má doma... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Překvapí mě. A to hned dvojnásobně. Nejenže využila chvíle nepozornosti, aby si urvala tu chvilku převahy, ale – a to je hlavní – že to vůbec udělala. Nepoznávám jí, nemůžu uvěřit, že je to ta samá ženská, která ležela jako mrtvola v tom svým nočním rubáši, při zhasnutém světle a za co největší tmy. Ta samá, která sem tam trousila idiotské poznámky, aby ze mě udělala div ne impotenta. A nebýt občasných bokovek, možná by se jí to s tím přístupem i podařilo. To není stejná žena, to není tahle žena. Asi by mě mělo napadnout a udivit, jak a kdy došlo k té změně, kdy se frigida změnila v tuhle dračici. Ale popravdě, ve chvíli, kdy uvolní korzet a konečně je ukáže v plné kráse, poprvé za celý ten čas nemyslím vůbec na nic. Pryč je i snaha jí ponížit a zlomit, zůstává jenom vzrušení. Vzrušení a chuť se jich dotknout, ochutnat je… skoro bázlivě se jí dotknu, obejmu v dlaních boky, pomalu postupuju výš… až se dostanu k poprsí. Zhoupne se a moje tělo poslušně reaguje, až moc poslušně, nekontrolovatelně… a mně je to jedno. V tuhle chvíli je mi to naprosto jedno. Zvlášť když odstraní to poslední, co jí spojuje s tou frigidní puritánkou – drdol – a já se přistihnu, že v ní už vůbec nevidím tu samou ženskou. Tohle není stejná saň, tohle je bohyně. Už to nevydržím, zvednu horní polovinu těla a políbím její prso, nejdřív nejistě, jako by to všechno mělo zmizet, když budu neopatrný, ale potom už lačně chutnám celé její – naprosto nové a snad ďábelské – tělo. Čert vem následky... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Pousměju se, a i když jsem právě Normanovi odhalila nejen své tělo, ale i kus své pravé podstaty, dávám si pozor, aby ten úsměv nebyl příliš dravčí. Mohlo by to zlomit to kouzlo, kterým se mi ho povedlo svázat. Až mě samotnou překvapuje, jak to po letech bitev bylo snadné. Ale hrát to nemůže. Hrát tohle muži na rozdíl od žen nedovedou. A jeho výraz je až příliš... syrový. Hmm, líbí se mi to. Jak je zaskočený a podmaněný, jak se mě zprvu váhavě dotýká, jako by to nebyl někdo, kdo skoro tři roky šoustal moji služku. Položím mu dlaně na hruď a pomalu s nimi sjedu až k jeho opasku, když vtom se posadí. Tiše vydechnu a pak i zapředu, protože když jsem přestala cítit odpor jako pokaždé, když na mě sahal, je to věc, která mi, jako každé bytosti z masa a kostí, co není úplně vyhaslá, doopravdy chyběla. Ale měla jsem svou důstojnost, takže na rozdíl od mužů jsem nehledala nějaké povyražení na seně s pohůnky. Zakloním hlavu a trochu se mu v rukou prohnu, ale nenechám se laskat dlouho. Za vlasy u zátylku ho rozhodně odtáhnu, ale než by mohl začít protestovat, můj dotek opět zjemní a já ho začnu líbat. Dlouze a pomalu, tak, aby to cítil až ve slabinách. A mezitím si definitivně poradím se zapínáním jeho kalhot a navedu jeho ruce, aby mi pomohl se zbytkem mého oblečení. A pak mu lehce strčím doprostřed hrudi, abych ho poslala zpátky na záda. Protože si chci vychutnat ten okamžik naprosté převahy... a taky po dlouhé době i sex. Podle svého. Tak, abych svého manžela dohnala k šílenství - ačkoli trochu jinak, než jsem původně plánovala. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Topení, jiné slovo by jen těžko dokázalo popsat to, co se mi děje. Jako by byla celá minulost zapomenuta, budoucnost neměla existovat a vše pohltila přítomnost. Tohle už není ona, to tělo není její… všechno je… utopené. Utopené v tomhle jediném okamžiku. Dech mám zrychlený a přerývaný, tělo se mi nekontrolovaně chvěje a racionalita se definitivně rozplynula. Chytnu jí za ruku, když mě odtáhne – protože já se chci ještě topit! Jenže polibek – jiný než předchozí dravý, tentokrát dlouhý a smyslný, ten mě zbaví chuti odporovat. Nehledím na budoucnost, v které si tohle vše budu vyčítat, ne, ani mě nenapadne si jí připomínat. A proto se jí přizpůsobím. Poslouchám jí, nechávám jí mě vést, nechávám jí kontrolu. Protože cokoli jiného by v tuhle chvíli nepřicházelo v úvahu, cokoli jiného by zničilo tenhle moment a to já nechci. Část mě ví, že mě má v moci a – co je nejhorší – mně to nevadí. Pomalu, oběma rukama jí svlékám její kalhotky, dávám si záležet, abych se zbytečným spěchem nepřipravil o možnost užít si každou část její zadních partií, jejich pevnost, oblost… jenže pak přestane elasticita materiálu stačit, začne rušit kouzlo okamžiku – a to nehodlám dovolit. Bez varování ji odtrhnu od mých rtů a narovnám tak, abych na ní dostal. Musím je roztrhnout, i kdyby zuby. A možná právě zuby… Naříznu je špičáky a jedním trhnutím odstraním. Jenže v objetí s jejím klínem, se zadnicí v dlaních, zůstávám. Políbím jí na stehně, přibližuju se ke klínu, ale včas se mu vyhnu, abych pokračoval na podbřišku. Dávám si načas, když klesám níž… ochutnám. Alespoň z té části poháru, kam dosáhnu. A málem se znovu utopím protože… poprvé, když vážně mám tu možnost. Chutná opojně. Jako droga, lepší než opium… Odtrhne mě a znova položí, ale tentokrát se nebráním. Už je opravdu těsno. Netrpělivě stáhnu kalhoty do půli stehen a nechám jí znovu převzít kontrolu. V první chvíli je výdech hlasitější, než bych čekal. Pomalu se přizpůsobuju rytmu, držím jí pevně za boky. Jsme jenom my, aniž bychom to my skutečně byli. Nebo alespoň já. Poprvé za celých těch šest let jí slyším. Skutečně slyším, a to i přes to hučení v celé mé hlavě, které zní jak rozbouřená řeka. A je to jako balzám pro uši. Čas přestane existovat, přestal být důležitý, ale po nějaké době, nepoznám jak dlouhé, se přece jenom začne odpočítávat. Bez předchozího upozornění si jí pevně přidržím a zvednu se, ale jen abych jí položil na záda. Jenže tentokrát v tom není boj o prvenství a dominanci, chci to mít pod kontrolou z naprosto jiných důvodů. Nechci, aby to skončilo. Nechci, aby nás dohnal čas… Jenže nakonec dožene. Nevím, jak dlouho to trvá, ale nakonec už to nejde zadržovat dál. Poslední moment extáze, z kterého se snažím získat každý moment… ale pak? Pomalu se navracející smysly. Pomalu, jen nejistě a těžce se vracející rozum. Těžce oddechující se odvalím. Ještě nějakou dobu trvá, ten pocit uspokojení. Jenže ne věčně. Zbytky toho šílenství, toho, co se stalo, toho opojení, rychle střídá nejistota. Nejistota a… zděšení, které ani její chuť na jazyku nedokáže zmírnit. Ne, naopak, jenom to zhoršuje, protože kvůli ní nejde předstírat, že to byl jenom sen. Spěšně, ještě stále v leže, si natáhnu kalhoty a zapnu se. Posadím se na postel. Ne, nedokážu se na ní podívat, a už vůbec ne něco říct. Tohle se nemělo stát… |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Zezačátku je to o tom opojném pocitu převahy. Norman je konečně jako moje loutka, hračka na hraní, že kdybych se nad tím zamyslela jindy, asi bych pod tím vším očekávala nějaký zákeřný útok nebo počínající lest. Jenže ona nepřijde. Poslušně se nechává vést, dokonce mu v očích nevidím tu jeho ironii nebo šílený vztek, který tam byl před chvílí. Skoro to vypadá, jako bychom byli normální. Jako by tohle všechno bylo normální. Na chvíli. Kdy místo své raněné duše nechávám mluvit tělo. Tolik se v tom pocitu ztratím, částečně i proto, že se vůbec nebrání, že poslušně leží a... hýčká si mě, že zapomenu, o čem hra byla původně. Je jenom jedna myšlenka, svíravá a horká dole v podbřišku, a tak když naruší svou krotkou polohu, neprotestuju. Napjatá jako struna mu zaryju nehty do zad a stisk povolí teprve tehdy, až se přese mě převalí ta horká vlna, která mě donutí se pod ním vzepnout a ztlumit svůj výkřik o svou paži. Nevím, jak dlouho celé to divné kouzlo trvalo. Nevím, jak dlouho tam pak ležíme a já se pod ním ještě chvěju a snažím se popadnout dech. A už vůbec nevím, co bude teď. Začalo to jako hádka na nože, pokračovalo to jako hra o to, kdo bude mít navrch. Jako vše v našem životě. Ale mně začíná zaraženě docházet, že tohle je naprosto poprvé, co jsme se... milovali? Samotné to slovo v kontextu nás dvou zní divně. Zvlášť když jsem ho chtěla pokořit - což se mi vlastně i povedlo. Ale z nějakého důvodu necítím tu samolibou chuť vítězství. Jenom uspokojení, které jsem nezažila už tak dlouho. A ačkoli jindy mi jeho váha na mě bytostně vadila, teď s rukama na jeho zádech tiše a vyčerpaně ležím a snažím se nemyslet na to, jak je vlastně příjemné cítit nad sebou mužskou tíhu a žár. A vědět, že za to naprosté vyčerpání můžu já... Ale potom se to křehké kouzlo rozplyne. Odvalí se a zavládne těžké ticho. Sama nevím, co si o tom myslet, a už vůbec nedovedu odhadnout, jak se nyní zachová. Je to stejně jako ta facka terra incognita. A jediné, co vím, je to, že pokud se znovu rozhoří ohně války, budu muset bojovat jinak. Právě takhle. Olíznu si rty a přistihnu se, že sleduju jeho záda. "Nechoď pryč," brouknu, a i když se sama sebe snažím přesvědčit, že to říkám jenom proto, že ho tak pak budu moci lépe stáhnout do svých osidel, že je to moje nová strategie, nejsem si tím v hloubi duše tak úplně jistá. Tohle otřáslo vším, co mezi námi bylo. Protože to nebylo nenávistné šoustání, jak jsem zezačátku předpokládala. A protože Norman se mě nepokoušel srazit na kolena, ať už obrazně, nebo doslova. Poprvé v životě. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Padá na mě únava, jenže to není ta příjemná postkoitální únava, která bývá obvyklá. Ano, vyšukali jsme si mozky z hlavy – nebo alespoň já – jenže mozek se vrací a má mnoho otázek. Mnoho otázek a mnoho pochybností. A taky nadávky… tohle mělo být o vítězství, o pokoření, o vzteku, který jsem měl a který mě málem donutil jí udeřit. A zatím? Je to jako sen – a nejhorší je, že nevím, jestli dobrý nebo noční můra. Co bude teď? Jak se po tomhle vrátit do normálu, když se jí povedlo rozbít tu bariéru, kterou jsem si skrz léta manželství vybudoval? Nemělo se to stát, nikdy se to nemělo stát… jenže se stalo. A já už v ní nedokážu vidět jenom tu frigidní, zahořklou starou pannu. Protože není, a teď vzal čert otázku, která se nabízí – kde se tohle naučila. Kde získala zkušenosti. Teď se na to nechci ptát. Ne z nějaké ohleduplnosti, jenom jsem prostě moc unavený na to, abych znovu povolával vztek. V tomhle jediném teď je ona jenom do počtu, protože nejde primárně o ní, nechci se ptát kvůli sobě. Teď nechci znát pravdu, bohatě stačí, že ji tuším. To nejlepší, co můžu udělat, je vypadnout. Smýt její šťávu silnou whisky a pár dní si hledět svého, než se to ustálí. Než na to zapomeneme. Což je samozřejmě naivní, na tohle se nedá zapomenout. A popravdě, jedna moje část – a v tuhle chvíli zatraceně silná – ani nechce. Mohlo by se snad všechno spravit? Konečně bychom si nemuseli jít po krku? To je směšné i v myšlenkách. Jedno šoustání nemůže smazat všechna ta léta. Je to nesmysl. Prostě vypadnu a dám tomu čas vyhnít. Mimoděk zadržím dech, když promluví. Natočím k ní hlavu, ale nepromluvím. Vlastně se na ní ani nepodívám, protože touhle jednoduchou větou se mi zaryla pod kůži jak nějaký parazit. Zahrála na tu notu, která odejít nechce, která věří, že by válka mohla být konečně u konce. Jenže ta racionální ví moc dobře, že to může být to, co to je vždycky – manipulace. Ví, že poddat se jí by nebyl pat, ale kapitulace. Dokonce i to ticho, které tu vysává vzduch, připomíná tu minutu, kdy utichly zbraně. Jenže pokud je to její hra – a to i když vím, že ještě před chvíli nic nehrála, na to to bylo moc opravdové – budu Němec tentokrát já. Stáhnu ocas a odejdu poražený z území, který jsem si zabral. Proč ksakru nemohla radši místo toho říct nějakou tu její obvyklou kousavou poznámku?! Stále beze slov vstanu a dojdu ke svým věcem. Košile je v hajzlu, tu ani nesbírám, ale mám tu sako… zvednu ho. A zarazím se. Co když je to tentokrát opravdu? Pak bych promarnil možná poslední možnost, jak udělat život s ní alespoň… snesitelný. Kdyby alespoň ta část od pasu dolů tak nebyla tak spokojená… Nakonec vytáhnu jenom cigarety, sako hodím zpátky na zem a dojdu k oknu. Otevřu. Je tu moc cítit šukání, čerstvý vzduch mi možná pomůže myslet líp. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Stále ležím téměř tak, jako ve chvíli, kdy to všechno skončilo. Pro Normana by to znělo neuvěřitelně, ale nahota v ložnici mi nikdy nijak zvlášť nevadila. A do upjatých šatů jsem se halila právě proto, aby to nikdo nepoznal. Aby nikdo nemohl vůbec pomyslet jenom na to, že by mě chtěl mít. Nebo mohl mít. Nebo že bych mohla být dle nich nějaká běhna... Jenomže jak se říká, tichá voda... Když vstane a začne sbírat, říkám si, že to nakonec nevyšlo. Magie vyprchala, a pokud budu ještě někdy něco chtít, nevím co, ale... něco, tak budu muset kouzla spřádat opatrně, jako bych nakládala s nebezpečnými chemikáliemi, které mohou otrávit i mě samotnou. Jenže pak otevře okno do chladného večera a mě olízne studený vzduch. Zchladí poslední zbytky horkosti, naskočí mi husí kůže. Zašustí peřiny a látka a já se znovu zahalím do měkkého hedvábí. Tentokrát o dost ležérněji než prve. A pak se tak nějak přistihnu, že vlastně nevím, co teď. Vždycky jsem to věděla. Měla jsem připravený další krok, jak mu hodit klacek pod nohy. Ale teď se má jindy jasná cesta ztrácí v houštinách a noci. A konečně, když nejsem zaslepená naprostou nenávistí k jeho osobě, pohrdáním jenom tím, že je ve stejné místnosti, a zavilou myšlenkou se od něj osobodit, zjišťuju, že... nemám tušení, kam tohle všechno vlastně vede. A vedlo. Ano, chtěla jsem ho ze svého života vyhnat. Ale to nešlo. Tak jsem chtěla, aby co nejvíc trpěl - protože já trpěla taky. A on si to zasloužil. Jenže když v tom divném tichu zpytuju své zmatené pocity a myšlenky, říkám si... Jak by vlastně doopravdy, reálně, vypadalo moje vítězství? V té formě, jakou jsem ji vedla předtím... Ale já to ani jinak neuměla. Nechtěla jsem. Byl mi odporný. Byl? Proč používám minulý čas? Jenom proto, že jednou jsme se spolu vyspali jako normální lidi? A to je právě to. Můžu k němu v sobě znovu vznítit vztek. Dokázala bych to. Ale to, že je mi odporný jako předtím, si můžu jenom nalhávat. A moje tělo mě v tom rozhodujícím okamžiku stejně zradí. A to i přes to, že k upravenému Normanovi před několika lety má daleko. Znovu zalétnu očima k jeho nahým zádům a v duchu si nadávám za vlastní slabost. Já měla to kouzlo okamžiku pevně v rukou! Tak proč mám pocit, že to něco, co se stalo, zasáhlo stejnou měrou i mě?! Proč v sobě nedovedu najít původní odhodlání ho donutit padnout na kolena a odčinit všechny křivdy? Nevím. Ale vím, že raněné zvíře na chvíli usnulo. A během jeho spánku zůstal pouze zmatek. A cynická myšlenka na to, že když je Henry mrtvý, vlastně jsem ho nepodvedla. Nezradila jsem ho. Přesně jak to říkal před tím vším, šílený svým raněným zvířetem - nevrátí se. A i když nechápu proč, tohle všechno jako by tu skutečnost udělalo definitivní. Protože to divné bezčasí, které vládlo během války, bez naší války s Normanem, bez našeho románku s Henrym, bylo jako divný sen. Všechny dny vypadaly podobné... A Normanův návrat mě neurvale propleskl, připomněl mi všechny ty strašné věci a přidal pár dalších. Ale na to teď myslet nechci. Musím především nějak zjistit, co očekávat od něj. Útok? Sbírá se k němu? Nebo je na to jako každý chlap po sexu příliš vyčerpaný? Kdyby ano, odešel by. Když zůstává... něco se stane. Jenom ještě nevím, jestli to bude zlé, nebo ještě horší. Nakonec se k němu ale vydám. Okno je dost široké, abych se mohla předloktími opřít vedle něj. Tak, aby kolem mě musel projít, jestli bude chtít prchnout. "Na co myslíš?" prolomím ticho polohlasem. Je to tak prostá otázka. Tak moc prostá, že jsme si ji nikdy navzájem nepoložili - protože to se přece nedělá. V téhle společnosti se neříká, co si člověk myslí, a ani se to nesmí. Tak proč by se na to někdo ptal? Takže pochybuju, že mi na to odpoví pravdivě. Pokud vůbec odpoví. Ale nenapadl mě žádný jiný způsob, jak zkusit oťukat jeho dosavadní náladu. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Potahuju z cigarety a popel klepu z okna. Čerstvý vzduch mi pomáhá se zbavit únavy, pomáhá mi pročistit si myšlenky a trochu se vzchopit. Pomáhá mi vytvořit si plán. Ne, nebudu spekulovat, nebudu zkoumat každý její krok a doufat, že z ní přečtu, co si myslí a co chystá. Alespoň ne teď. Teď chci cítit pevnou půdu pod nohama. I kdyby jenom fiktivní. Vnímám jí za sebou, ale nezajímá mě to, dokud neskončí vedle mě. A teprve tehdy, když promluví, se k ní otočím. Jenom hlavou a trupem, ne klasicky celým tělem, jak to bývá, když vedeme souboj dominance. Minimálně zbytek dneška si – pokud to neposere – zaslouží klid. I kdyby to měla být jen přetvářka a zítra si měli jít zase po krku, jako by se dnes nic nestalo. „Proč tu mám zůstat?“ Zamračím se, ale tentokrát ne vyzývavě ani zle, spíš jen… unaveně. „Co čekáš, že bude dál?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Čekala jsem mlčení nebo zavrčení, ale ne odpověď otázkou. Ve své podstatě stejně jednoduchou, jakou jsem položila já, ale zároveň komplikovanou, protože nevím, co odpovědět. Zamyšleně si navhlčím rty a snažím se nevnímat zimu, která se sem zvenčí valí. Ale jde to špatně. Zadívám se na tmou zahalené pozemky. Nevím. Najednou nejsem schopna vymyslet nějakou uvěřitelnou lež, ačkoli jindy jsem v tom téměř mistr. Protože jindy jsou to jiné situace. Jindy ho od sebe odháním. Jindy zahlazuju stopy jiných lží, svých manévrů, abych ho dostala do nepříjemné situace. Jak mu mám lhát o něčem, v čem nemám jasno já samotná? "Protože když teď jeden nebo druhý odejdeme... budeme zase ta šílená raněná zvířata..." šeptnu skoro a vlastně to vytoužená lež ani není. I když vím, že by měla. Neměla bych s ním mluvit jako já, opravdová Gwen. Neměla... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů My? Opravdu řekla my? Naposledy tak nazvala mě, a když jsem to proti ní použil, málem se hystericky zhroutila… a začala tak souboj, který se zvrhl ve skutečný sex. A najednou jsme to my. Najednou jsme v tom podle ní spolu? Prohlížím si jí, částečně proto, abych u ní našel jakýkoli záblesk toho, že je to hra, ale taky… v novém světle. Pokud by to myslela vážně, bylo by to poprvé, kdy by Gwen Holloway přiznala, že není ve všem nad věcí, že nemá vše pod kontrolou. Že je svým způsobem stejně v prdeli jako já. Protože v jednom měla pravdu. Není to v pořádku, není to jako před válkou, a nejde před tím utíkat skrz radovánky a alkohol donekonečna. A v jednom jsem měl pravdu já – ona taky není v pořádku. Ne, nebudu se ptát, nebudu se ptát, v čem vážně vězí ten problém, protože to přece nemůže být těch pár klukovin v dětství, to by bylo moc banální. Odcvrnknu nedopalek, tiše se zasměju a zakroutím hlavou. „Jinak řečeno jsme v pěkných sračkách.“ Za poslední dny z mých úst slyšela víc sprostých slov než za celé manželství. Dětství nepočítám, tam jsem na ní zkoušel všechno, co jsem zaslechl, a to jsem ani nemusel znát pravý význam – ale ona to vracela po svém. Doteď mám určité partie méně citlivé od ran rákoskou. Jak říkám, v těch vlasech a pár dětských hloupostech to být nemůže. Znovu mlčím. Její přiznání přesvědčilo tu část, která hledá podvod, že možná, jen pro tentokrát, tu žádný není. Zajímavá novinka, ale neříká se, že všechno je jednou poprvé? „Mělas pravdu, víš?“ Usmívám se pořád stejně, ale už na ní nekoukám, sleduju něco v dáli. Ani nevím co, nehraje to roli. „Není to jako dřív. Není to v pořádku, co jsem se vrátil. A proto musíš-“ Zarazím se. Ne, pokud je tohle vážně začátek rozpačitého míru, bude třeba jiný než direktivní tón. Znovu na ní kouknu, dokonce i příjemně. Upřímně příjemně. „Můžeš tu jeho fotku vrátit?“ Je to trochu tenký led, protože právě proto všechno tak vygradovalo, ale snad by mohla něco změnit jiná skladba věty a jiný tón. Musí povolit, protože i když jsem to předtím, než jsem jí viděl, nevěděl, ta fotka se stala něčím podobným jako moje uniforma. Nemělo by se zapomenout, ne stoprocentně a definitivně. Stejně je to i s jeho fotografií. I když jsem svá slova myslel vážně, jak by taky ne, když jsem nad sebou ztratil kontrolu, vím, že existuje jeden způsob, jak mrtvé udržet na světě – nezapomenout. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Překvapeně po něm střelím očima, když zaslechnu tiché uchechtnutí, kterému chybí obvyklá zlost nebo pohrdání. A korunu tomu nasadí jeho slova, která mě proti své vůli donutí se taky maličko ušklíbnout. Melancholicky. Ano, svou dělnickou mluvou to vystihl naprosto přesně. Jsme v pěkných sračkách. Ale to už několik let. Od té doby, co mě prodali, abych z toho ve výsledku neměla nic, kdyby si to Norman umanul. Měla jsem tento dům sdílet s Henrym, jako tu kratičkou chvíli během války, kdy jsme byli téměř svobodní. Já že měla pravdu? Norman Irving naprosto vážně přiznává právě tohle? Ta fotka. Proč se musí k tématu Henry vracet? Je to jako sypat sůl do rány. S jeho smrtí se mi nějak podařilo smířit, ačkoli během samoty mě občas melancholie přepadla. Proto jsem si taky musela najít jinou práci, jiný cíl. Třeba tu farmu. Jenomže se vrátil Norman, živá připomínka toho, že to není jenom dlouhá noční můra, a s ním i Henryho duch. Jakýsi odkaz, děsivé memento na válku - které jsem poznala před chvílí, kdy mi popisoval, jak pravděpodobně skončil. Nevím, jak bych proti tomuhle protestovala, aniž bych spustila další lavinu soubojů. Zvlášť když Norman... Vážně mě o to žádá? Vážně se tváří jako člověk a ne jako bestie? "Vrátím ji," přitakám. Ale ne proto, že najednou působí krotce. Proto, že Henryho vzpomínka si nezaslouží ležet někde v krabici. Musím zapomenout - a přesto nesmím. Henry je připomínka toho hezkého v minulosti. Té naděje, že by to jednou mohlo dopadnout dobře. Ale to je právě to. Je to minulost. A přítomnost neleží v něm. Přítomnost leží mezi námi dvěma. Až se divím, že mě to vůbec napadlo. Protože já o sobě a Normanovi nikdy nepřemýšlela jako o nás. Vždy jsem to byla já a on, na stejném jméně nezáleželo. A i když se své svobody rozhodně vzdát nemíním... to zvláštní křehké příměří, co mezi námi teď panuje, je svým způsobem úleva. A stejnou měrou mě to děsí. Nenáviděla jsem ho celý život a ta nenávist mi dávala energii k neskutečným výkonům. Živila mě a zároveň mě stravovala. Co se mnou bude teď? Bojím se, že když ho přestanu nenávidět, vyhasnu. Protože už tu není Henry, který by sytil jiný druh plamene... Pustí se do mě zima, ale ačkoli se začínám chvět, bojím se z toho prapodivného bojiště-nebojiště odejít. Jako kdyby se Norman měl zase proměnit v toho vzteklého čokla, sotva mu ukážu záda. Protože stále jednoduše nemůžu uvěřit tomu, co jeden můj výbuch způsobil. Nemůžu uvěřit tomu, že se spolu bavíme jako... lidi. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Oddechnu si, že v tom nesmyslu nepokračuje. Já bych na tomhle trval, i kdyby to mělo zase znova vše zničit. Protože je to můj bratr. Nicméně je mi jasné, že tohle je další gesto, které má dokázat platnost našeho příměří, a proto si zaslouží, aby vše proběhlo podle konvencí. Proto, i když na ní nekoukám – nemám jistotu, že si to nerozmyslím – snad poprvé v naší dlouhé známosti řeknu to jedno, dodneška skoro nemyslitelné slovo: „Děkuju.“ Už se na ní nepodívám, nechci vidět, jestli a jak zareagovala. Nechci toho začít litovat. A tak jenom seberu ze země sako a odejdu. Ještě je brzo, začínám si uvědomovat, že jsem neměl večeři, a proto mám hlad… ale sem nahoru už se nechci vracet. Dnes budu stejně muset spát dole na pohovce, takže si z vystěhované postele alespoň vezmu deku. Doufám, že už příprava jídla nepotrvá dlouho, dere se na mě únava – a tentokrát ta opravdová – a, co si budeme… dneska bych mohl spát zase jednou dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Norman nakonec odejde a pokoj ztichne. Poslední zbytky cigaretového kouře unikají oknem ven, tajemně, melancholicky, svíjejí se v bezvětří mezi pohupujícími záclony. Obzor je temný, obloha sytě modrá. Po levé straně, na západě od Londýna, mraky pableskují a loučí se definitivně s bláznivým dnem. Nevíš, kde končí ostny Eppingu a kde začíná obloha. Je to překrásné. Vůně lesa, skoro by se dalo říct, že slyšíš, jak vzdálené staré stromy šumí a vržou ve větru. Když tak hledíš do černého lesu, něco zaslechneš. Něco hodně podivného. Nepamatuješ se, že by jsi něco podobného někdy z Eppingu zaslechla. Jakoby vzdálené, na prahu slyšitelnosti posazené, volání rohu. Kvílivé, teskné. Jde to určitě z lesa a trvá to jen okamžik. Dokonce si nejsi tak úplně jistá, jestli to byl nářek zvířete, nějaký probouzející noční letec, nebo jen přelud. A pak, na hranici vysokých temných stromů v hloubi Eppingu, blikne světlo. Nestálé, nicotné světélko. Buď je to hvězda, která padla příliš nízko, nebo skutečně vprostřed lesů cosi bliká. Lampa, opuštěné stavení...těžko říci. Protože jak záhadně světlo a zvuky přišly, zase vymizely. Zbyl jen tichý Epping. Tiché sídlo. Zvedne se silný vítr a opře se do okenic ze severní strany. Chladný a lezavý. Jídlo je dobré. Na to, že služebná pořád vaří ze zásob vody a z toho, co Norman nanosil, je přímo skvělé. Chutná ti víc než kdy dřív za poslední měsíce. Nechala jsis jídlo donést. Služebnictvo nejspíš nic netuší. I kdyby, neměly by právo do vašich vzájemných vztahů zasahovat o nic víc, než před tím do nesmiřitelné války. Cítíš se dobře. Pudy ti připomínají jak slastné opojení a úlevu jsi před chvílí zažívala. Už teď, i když jsi trochu unavená, je jasné, že tělo si bude žádat přídavek. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Skřípání schodů, vrzání dřeva o dřevo a všechny zvuky jsou rázem jasnější. Bylo to pudové, intenzivní, šílené...sex tě nabil energií, vyplavil špínu ze zákoutí starých ran a dopomáhá ti hojit se i psychicky. Jídlo je skvělé. Překvapující, co šikovná Doris dokáže a to měla problém s vypojeným vodovodním řádem. Špinavé nádobí v kuchyni pěkně vyrostlo. Leden je chladný, mouchy tu nelétají. Ale už teď cítíš nepříjemný zápach, když vedle hory špíny jdeš. Však oni to zvládnou. Vyhledáš odlehlý salónek, v nejzazším koutě domu. Je neosvětlený, uklízí se tu občasně. Tone v temnotě. Klid, ticho ho obestírá širokými pažemi. Vysoká okna zahalená přízračnými bílými záclonami vedou k západu, směrem kde se kilometry odsud hrdě tyčí Londýn. Kde asi Herbert věcí, s tím automobilem. I když panuje noc, dostaneš na pořádnou jízdu chuť. Mimo to, jídlem se posilníš. Přesto spánek v odlehlém pokoji zaútočí snadněji, než skopčák s bajonetem. O dost příjemněji. Jenže... Ve snech vidíš muže znovu. Stojíš na návrší, zády k tobě a shlíží někam do světla. Ty stojíš dole pod ním a vzhlížíš na pohupující se rozložitá záda. Slyšíš, jak těžko dýchá, jak funí jako zvíře Jsi to ty. Poznáváš tetování, na které rázem hledíš, krčíš se pod mužem s nahou hrudí. On si tě nevšímá, sleduje scénu za tebou. Pochodující vojsko. Ve snu se nedokážeš otočit, jen zní rázné pokřiky, pochod a... Muž zavrčí. Jeho tvář, tvá a ošklivě zjizvená. Nemá oko. Páska přes něj krvácí, kanou mu krvavé krůpěje spot zakryté látky, po tváři, vsakují se do černého strniště a padají mu na rozložitý hrudník. Probere tě cinknutí. Na zem spadl pohárek s vínem, rozlil se po koberci. Tác se zbytky jídla stojí na vzdáleném konferenčním stolku, kde zbytky chladnou. Je až podivné, jak mohl pohárek spadnout nebo se překotit přes okraj. Ale leží ve vlastní kaluži rudé krve - totiž vína. Pachy ti útočí do nosu, připomínají ti alkohol. Spal jsi dost dlouho na to, aby noc ovládla celé sídlo Hollowayů. Zdá se hluboká a těžká. Jako sny. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Když se beze slova vytratí, skoro se mi nechce věřit, že se to stalo. Ale všechno, co fyzicky cítím, mi tu realitu připomíná. A bylo to až příliš uspokojující na to, abych to mohla jen tak vyhnat z hlavy. Vážně jsem s ním uzavřela nějaký druh příměří? Vážně jsem tak hloupá? Vážně stačilo si jednu zašukat a budu skládat zbraně? Popravdě... pořád tak úplně netuším. Protože už v něm nedokážu číst. Předtím to navzdory všemu bylo jednoduché. Vždy se dala čekat nějaká levárna. Ae teď? Užuž se chystám zavřít okno, když zaslechnu ten zvuk. Zarazím se, všechny tíživé myšlenky, které mě navzdory fyzickému uspokojení pravděpodobbně nenechají tak snadno vyspat, se rozutečou a zůstane jenom jedna. Co to ksakru bylo? Jistě že během bouřky, když je tu téměř sám, člověk slýchá různé věci. A co teprve v mých nočních můrách, kdy se z hrobky nese dětský pláč. Ale takový zvuk jsem nikdy neslyšela... a nejhorší na tom je, že byl až příliš reálný. A vůbec se sem nehodil. Nepatřil sem. Jako to světlo. Světlo? V lese? Teď? Zamračím se a ještě chvíli se nechám prostupovat zimou, jak se na to místo dívám. Ale nic se nestane. Zmizí to. To, že by to tam vůbec nebylo, si nepřipouštím. Blázen nejsem. Možná jenom trochu. Když jsem Normana nechala odejít v míru... Pak však okno zavřu, protože je mi už vážně zima, a začnu se dávat do pořádku. Pokoj za tu krátkou chvíli vypadá jako místo činu. Svědčí o tom jeho natržená košile, rozlétnuté knoflíky a mé roztržené spodní prádlo. Je neuvěřitelné, že se to doopravdy stalo. S Normanem... Seberu kusy roztrhané látky, utřu se jimi a hodím je do koše. Než zavolám Martu - popravdě, nemám nejmenší náladu se s nikým bavit, natož s ní... po tom, jak se poslední dobou chová - obléknu se do čistých šatů a rozčešu si vlasy. Tentokrát je už do drdolu nestahuju, jenom prameny z obličeje sepnu ozdobnou sponou. Kdyby náhodou Norman chtěl přehodnotit naše příměří, musím mu v malých detailech ukázat, že by to dělat neměl. Že by měl být hodný kluk, jinak by mohl přijít o pamlsky, co mu teoreticky můžu nabídnout. Když se mi bude chtít... A já v hloubi duše vím, že chtít se mi bude. Na té přízemní zvířecké úrovni určitě. Najím se u sebe v pokoji. Na to, že Norman si rozdělal ten svůj, jsem úplně zapomněla, takže když jdu o nějakou dobu později dolů, nepočítám s tím, že bych ho tam potkala. A upřímně doufám v to, že se tak nestane. Bylo by to... trapné. Každopádně fotky na krbovou římsu tiše vrátím. Jak kázala smlouva o míru. Na Henryho se snažím příliš nedívat, ale sevře se mi hrdlo. Je to jako se s ním znovu loučit. Ačkoli ho budu mít neustále na očích... Protože dneškem začala nová etapa. Nevím, jestli života, nebo války - ale určitě to už nebude jako dřív. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Opravdu jsem tomu věřil. Tomu, že tentokrát budu spát tvrdým a kvalitním spánkem, ale nejspíš mi nemá být dopřáno… Zase ten sen. Probudím se zpocený a s těžkým dechem, chvilku mi trvá si uvědomit, kde jsem a co se stalo. Že to byl jenom špatný sen. Co to má znamenat? Proč se mi zdá o mně?! Pochodující armádu v pozadí dokážu pochopit, ale proč proboha vidím sám sebe znetvořeného? Krvácejícího…? Do hajzlu, pokud to nepřestane, já snad vyhledám nějakou kočovnou cikánku, aby mi sen vyložila. Tiše se sám sobě zasměju – to je absurdní. Jestli se někdy přistihnu u někoho z těch šarlatánů, jak žádám o radu, radši se zastřelím. Ale když už jsme u podivností – jak sakra spadlo to víno? Zapálím si, ale pak se zvednu a dojdu ke stolku. Zvednu sklenici, koberec pád ztlumil a tak se nerozbila, tak jí vrátím na místo. Zrakem se na chvíli zastavím u kaluže, znovu se mi vybaví ten sen, ve kterém bylo krve požehnaně, na mně. Přejede mi mráz po zádech a tak se rychle donutím odvrátit zrak a začít se zabývat něčím jiným. Stolkem. Zkoumám, jestli není rozviklaný nebo nemá špatný úhel – bylo by velmi nepravděpodobné, kdyby kvůli tomu spadla, ale dávalo by to větší smysl, než že spadla jen tak. Ale nakonec to vzdám. Stejně nic nezjistím. Nechce se mi jít spát. Ne že by se mi nechtělo, ale spíš mám strach, že by se mohl sen vrátit. Nebo jakýkoli jiný sen, protože dobré sny už nemívám. Mít tak alespoň jednu bezesnou noc… Nakonec navléknu sako a vyjdu ven. Mířím ke krbu, který určitě bude ještě hořet – minimálně alespoň doutnat – takže by neměl být problém rozdmýchat plamen a přiložit. Oheň uklidňuje. A pak, nechal jsem tam poloprázdnou lahev, takže pokud nějaký služebný nebyl až moc aktivní, mohla by tam zůstat. Z nejhoršího zkontroluju zásoby ve sklepě nebo sklad u kuchyně. Alespoň kapka něčeho alkoholického, ani to nemusí být tvrdé, stačí víno nebo pivo… cokoli. Zbytek večera přečkám tam. Rád bych řekl s bratrem, ale pochybuju, že ho už vrátila. Úspěch bude, když ho opravdu vrátí… |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Kolem tebe panuje naprostá tma. Pokoj se v ní topí a nebýt elektrické lampy na stolku vedle tebe, viděl by jsi jenom strašidelné kontury nábytku. Světlo zapraská, svítí žlutě. Žárovka už moc dlouho nevydrží. Kdo ví, jak vlastně takové žárovky konstruují. Stolek je v pořádku. Navíc byl podnos s jídlem dost daleko od tvých nohou. Je to záhada. Na chodbě zaslechneš kroky. Obejdou okolo posuvných dveří, na kterých mdlé světlo prodlužuje stíny a zase zmizí v dáli. Určitě Jonathan, protože jedině toho někdy v pozdních hodinách vídáváš obcházet dům. Má lehké spaní. Když míjí salónek s olejovou lampou v rukách, všimneš si, že dveře jsou na škvírku pootevřené. Nenechával jsi je pootevřené, a to víš určitě. Z odlehlých částí sídla přejdeš k těm více používaným. Služebnictvo už spí, ty sedíš u krbu ve velkém obývacím pokoji a na jeho římse dlí fotografie v rámečku. Henry Irving. Tvůj bratr. Civí na tebe, vytržený z minulosti. Jako připomínka. Jako memento toho, co bylo a co válka sebrala. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Ráno pokrylo celý Essex ledovou krustou mrazu. Fujavice se prohání komínem, Jonathan má co dělat aby udržel krb i kotel v přízemí a neustále přihazuje nové dřevo. Po zimně ho pořád ještě zůstalo hodně, díky bohu. Armatura v domě chrčí, bublá, i přes Normanovy včerejší opravy - nebo možná kvůli ním, kdo ví. Každopádně, dopoledne nejede voda vůbec, takže jídlo se nebezpečně protahuje. Teplá voda je luxus, studna náhle zamrzla a protože prudký vítr rozfoukal těžké šedé mraky, zamezil tak případnému sněhu zakrýt okolí. Do okenic se opírají ledové jazyky. Pro Normana je o to těžší zůstat v teple ve světle skutečností, že po domě zoufale došel jakýkoliv alkohol. A když se řekne jakýkoliv, myslí se vážně všechen. Víno, pivo už dávno došlo, tvrdý alkohol především. V takovém počasí k vám dorazí jen zoufale zabalený pošťák z vesničky v Eppingu. Telegram. Pro Normana a zvlášť i pro Gwen. Oba nesou zprávu, že jejich potřeby se opozdí. Na Londýn padly těžké mrazy, které poleví podle předpovědí hned zítra. Nicméně, zdánlivá izolace od okolí - pouze zdánlivá, protože pokud nesněží, můžete v mrazu vyrazit samozřejmě kamkoliv, přispívá k zvláštní atmosféře na sídle. Nikdo vlastně teď neví, co bude. Maeve si vrčivě hraje v pelíšku se starým hadrovým míčkem. Banshee je z mrazu překvapená a ve stáji vyhledává polohu, ve které ji bude teplo. Druhý den ledové útoky nepřátelských vichrů od moře ustanou, jakoby to všechno bylo jen nějaké podivné kouzlo. Dopoledne teče voda, studna tedy zatím nerozmrzává ale s trochou snahy by se dalo do jejich útrob dostat. Sídlo se probere, hned všichni mají práce habaděj a za Normanem přijede Herbert v krásném novém autě.  Bentley je začínající firma, která dříve dělala jen hlavy motorů a jejich ojnice. Nyní v nové spolupráci vytvořili překrásně vypadající všestranná auta. Je na něj krásný pohled. Tmavě zelený lak, i karoserie, je krásný. Bohužel, Herbert se tváří poněkud znepokojivě. Sundává si rukavice a pozdraví Normana i Gwen. "Rád vás zase vidím, pane. Paní? Je mi velkou ctí. Bohužel, vezu i špatné správy." ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Druhý den ráno se zděsím. Zděsím se svého odrazu v zrcadle. To jsou... modřiny? Rudofialový flek na krku, fialové otisky po prstech na bocích. Nevyvratitelné důkazy toho, že to, co se stalo včera, nebyl nějaký bizarní erotický sen. Modřiny na bocích snadno skryju, ovšem tu na krku musím zakamuflovat elegantním šátkem kolem krku. Kdyby se choval maličko jinak, skoro bych řekla, že si mě ten bídák označkoval. Zásadní změna však proběhla v tom, že jsem si nechala vlasy téměř rozpuštěné, sepnula jsem je pouze částečně. Situace s vodou mě vážně nepotěšila. Norman mi rozkopal koupelnu naschvál, nicméně bydlí tu i on, sice pobuda, nicméně bez vody není ani jídlo... takže třeba těm trubkám vážně něco bylo, že to nepočkalo. To však nemění nic na tom, že očekávám, že když to rozbombardoval, že se i postará o to, aby domácnost fungovala. Za jiných okolností bych mu to oznámila svým obvyklým způsobem, ale jak jsem říkala, situace se změnila, a proto zvolím jiný přístup. Takový, u kterého by člověk skoro věřil, že jsme zvláštní rodina, která se minimálně toleruje. Ačkoli je k sobě zvláštně nevřelá. "Mohl by ses prosím podívat na tu vodu?" prohodím ráno u rozpačitě tiché snídaně s hrnkem na půl cesty k ústům. "Voda zamrzla..." * A druhý den ráno se dočkám nečekaného překvapení. Zrovna se chci jít trochu projít s Maeve a pohrát si s ní, když slyším zvonek u dveří a vzpomenu si, že vlastně má dorazit objednaný krejčí. Už bylo na čase, Norman stále vypadá jako pobuda a jedině fakt, že brzy se to změní, mě nutí být zticha. Jenže to není krejčí. Je to... Herbert? Herbert s autem? Střelím po Normanovi pohledem. Já Herberta nevolala... "Cože?" Hrkne ve mně. "Jaké?" |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Koukám, že nejsem jediný, kdo nemůže spát… Jonathan? Určitě on. Jenže jak je možné, že je otevřeno? Byl tu snad? Ne, to nedává smysl, proč by se procházel po chodbách, a kdyby čirou náhodou shodil sklenici, určitě by nezmizel jak pára nad hrncem, ale počkal by s omluvou. Tak kdo… Gwen? Té myšlence se musím v duchu zasmát, ona, plížící se po době a doufající v druhé kolo. To by bylo teprve překvapení – a, i když to teď už nezní tak důležitě – i výhra. Ale je to asi stejně reálné, jako že to byl duch. Kdyby tu byla nějaká mladá slečinka ve službě, mohla by se přijít podívat, osmělit… ale to už je fantazírování. Nejspíš jsem dveře pořádně nedovřel, v noci se otevřely a průvan z chodby shodil sklenici. Je to sice divné, ale racionálnější vysvětlení mě nenapadá. Vyjdu ven, rozhodnut se poptat ráno obou podezřelých. Kladnou odpověď ale nečekám ani u jednoho. Je tu! Popravdě, fotka bratra mě překvapí skoro víc než záhadná sklenička. Nečekal jsem, že přání splní… rozhodně ne tak rychle. Gwen Holloway má jedno opravdu velké plus. Sednu si, naliju si do sklenky whisky a nepřestávám ho pozorovat. A musím se usmívat. Vypadá na ní pořád jako malé štěně, však tak vypadal od štěněcího věku pořád. To ty jeho jemný rysy ve tváři, které zdědil po matce… každá ženská se za ním otáčela, a kdyby nebyl takový posera a nebál se povolit si vázanku, mohl mít na každý den novou. A na některé dny i dvě. Ha, pamatuju si, jak jsme ho na jeho dvacáté narozeniny dotáhli s kamarády do bordelu, když pořád neměl ženskou. Baby z něj byly nadšené, přísahám bohu, že by mu daly i zdarma, ale on vypadal jak rozpačitý panic, což beztak byl. Jednu jsme mu zaplatili na hodinu, taková hezká a dokonce mladá holka, říkala si Hannah, tuším, a – z toho byla veselá historka ještě na hodně dlouho – když vyšel ven, holka vypadala jak v sedmém nebi, on ten svůj sofistikovaný výraz… to nás překvapilo. Zdrženlivý a nejspíš panic Henry Irving vyšukal k blaženosti i profesionální kurvu zvyklou na všechno! No a nakonec z něj vypadlo, že si s ní celou dobu povídal! I teď se tomu zasměju. Jedno se mu ale muselo nechat, měl svůj styl. V náhlém popudu zvednu sklenku a polohlasně, rádoby veselým prohlásím: „Gratuluju, brácha, bude ti navždycky čtyřiadvacet!“ Jenže veselo mi není, právě naopak… bude mu navždy čtyřiadvacet. Ťapot tlapek a za chvíli mě do nohy drcne čumák Maeve. Usměju se a podrbám jí za uchem. Konečně tu panička není, holka, konečně tě nemusím ignorovat. Fena, která chce jenom drbat, je pro tuhle chvíli nejlepší. Její veselost zažene všechny chmury. Nakonec si vezmu lahev a posadím se vedle jejího pelechu, sklo přidržuju koleny. Nakonec mi usne tlamou na stehnech. A já brzy usnu taky. Jenže spát v sedě není nejpohodlnější. Na nohou jsem brzy. Naprosto nevyspalý a naprosto rozlámaný… ale alespoň můžu konečně odchytnout Jonathana a zeptat se, jestli náhodou nebyl v noci v tom opuštěném salónku ve východním křídle. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Od Gwen odpověď už znáš, nyní přichází řada na Jonathana. Postarší sluha zrovna stříhá květiny ve skleněné zimní zahradě. Malé, dosti stísněné po pravdě. Původně tu byl další východ k altánkům. Chodba k převlékání plná bot. Pamatuješ si, byl jsi ještě dítě, kdy otec ten rozpadající přístavek předělal na klaustrofobní skleník plný voňavých květin pro matku. "Ano pane Irvingu." přitaká Jonathan. "Chodívám po domě často. V noci. Hlídám ho. PO válce jsou okolní lesy plné ničemů. Někdy pomáhám v kuchyni. A někdy..." zarazí se. Skloní zrak a ukáže ti záda, když se znovu skloní nad záhonek. "Někdy nemohu spát. Pokud vám to vadí, určitě s tím ihned přestanu. Je mi líto, jestli to vypadalo podivně. Ale, do toho salonku jsem nevkročil. Ani jsem nevěděl, že tam spíte, alespoň bych vás přikryl dekou. V té části domu bývá strašná zima." ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Herbert mezi dveřmi sejme klobouk. Má vousy, vypadá ustaraně a i přes kulaté brýle čiší vážností. Neví, jak to říct. V chodbě si sundá obuv. "Pan a paní Irvingovi mě důrazně upozornily, abych vám nic neříkal. Ne do té doby, dokud neproběhne celé vyšetřování. Vlastně jsem doufal, že se to dozvíte sami, ale to hrozné počasí..." vzhlédne k Normanovi. "Doyle Caflin je po smrti. Byl zavražděn." polkne. Samozřejmě, že Herb počkal až bude služebnictvo dostatečně vzdáleno. Nepotřebuje se o tom zmiňovat předevšemi. U horkého čaje s trochou mléka dovypráví zbytek. "Pana Caflina nalezli v jeho kanceláři na Durham street. Jeho uklízečka. Podle vyšetřovatelů ho někdo zardousil. Irvingovi mě o tom zakázali hovořit, protože sami byly vyděšení. Bojí se o madam Gwen. Také mě policisté důrazně upozornili, abych nějakou dobu neopouštěl město. A ten proklatý telegram...je k ničemu když jej potřebujete. Nyní, když jste poslal žádost o nový automobil, mě vyslali abych vám tuto neblahou novinu dělil." napije se čaje. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů „V pořádku, Jonathane, taky nemůžu spát. Jen se procházej, jestli ti to pomáhá. A nemusíš se bát, už mi není rok, přikrýt se zvládnu sám.“ Zasměju se. Takže alespoň vím, že Jonathan to nebyl. Což jsem koneckonců věděl i předtím. Nezmíním se ani o víně, stejně nejde dolů, tak je jedno, jestli to oznámím nebo ne. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Můžu to zakrývat klopením zraku, jak chci, ale jeden pohled do zrcadla mě vyvedl z iluzí, že se to vůbec může podařit zakrýt. Vypadám sešle, naprosto nevyspale. Kůže je bledá, kruhy pod očima zřetelnější a oči propadlejší. Předtím do byly jenom špatné sny, ale teď – co jsem tady – už skoro nespím. Ke snídani dojdu dřív. Vlastně tam už skoro jsem, protože je to jedna z mála místností, kde není chlad. Kdo to mohl tušit, že začne opravdová zima? Mám na sobě pořád stejné oblečení, díky barvě nenávratně špinavé. Ale to nevadí, jedna návštěva toho krámku na East End a za tři libry budu mít pět dalších. Vůbec nechápu, proč se oblékat jinak… praktické, pohodlné a levné. Kdykoli je můžu vyhodit a nakoupit nové, aniž by skutečně záleželo na počtu. Tentokrát si jenom košili uniformy obléknu ke klasickému oděvu, nebudu tu mrznout. Očekával jsem její tradiční vzhled nazdobené jeptišky, proto jsou její rozpuštěné vlasy prvním šokem. Sleduju jí, jak kdybych jí viděl poprvé v životě – ano, není frigidní, to už vím. Ale že bude najednou upouštět od zažitých norem, i když zatím jenom jiným účesem… Nijak to nekomentuju a rychle se začnu tvářit, že jsem si toho ani nevšiml. Nepřekvapí mě, jestli hoši nepřijdou – v tomhle počasí by stejně nic neudělali, je moc velká zima. Horší je to s vodou. Taky jsem ji hned po ránu zase vypnul, aby nezmrzla i trubkách. To by byl teprve průser. O studni mě už informoval Jonathan, takže jenom čekám, kdy manželka začne s výčitkami. Přece si nenechá ujít tu příležitost, že? Jenže nezačne. Zarazí mě to. Zvlášť to slovo prosím ve větě. A její pohled, kterým se mi nesnaží omlátit o hlavu všechno, co se stalo, jako kdybych to mohl předvídat. Jedná divně, protože tentokrát by měla i částečný důvod k výčitkám. Je krotká jak tažná klisna, až mě to donutí ji podezřívavě sledovat a hledat v jejím chování nějaký další její trik. Nakonec jenom pokrčím rameny a ledabyle utrousím: „Můžu.“ Snídaně se dále nese v tichu, ne klasicky nepříjemném a tíživém, ale rozpačitém. Tentokrát jsem to já, kdo ho prolomí. "Nebylas, čirou náhodou, v noci v tom salónku? Na východní straně domu, v tom nepoužívaném, kde ani není pořádné osvětlení.“ Nebyla. A ptá se dál, otázkou, která se dala předpokládat - Proč. Jenže mně se odpovídat nechce, nijak. „To není důležité.“ Jestli se něco ztratilo? Ne, neztratilo… "Ne. Mělo se něco ztratit?" "Ne. Jenom mě zajímá, proč se ptáš zrovna na ten nepoužívaný pokoj..." Na to už neodpovím. Jak říkám, nechci se o tom bavit zrovna s ní. Vyhlášený mír neznamená, že se před sebou nemusíme mít na pozoru. Nebo se nedejbože svěřovat. Nakonec jsem rád, že je co dělat. Trávit celý den s Gwen se mi nechce, poprvé od začátku manželství ne kvůli ní samotné, ale protože pořád nevím, jak se máme chovat. A tak vytáhnu podkoního Marcuse a vyrazíme… *** 7. 1. 1919 Essex, sídlo Hollowayů Druhý den se probudím skoro svěží, s překvapením mi dojde, že tentokrát se sen neozval, a proto jsem opravdu vyspalý. Mám dobrou náladu, o to víc, když zjistím, že Herbert je konečně tady. Jenže dobrá nálada nevydrží dlouho. Doyle je mrtvý?! Stojím tam jak opařený. Ne, neměl jsem účetního nijak zvlášť v lásce, ale pro naší rodinu pracoval, co si pamatuju. A byl poctivý. A hlavně, byl loajální. Nemohla ho dát zabít…? Ne, ne, nebudu se pouštět do těchhle spekulací, nesnížím se k hloupé paranoie. Stejně je to šok. Mluvil jsem s ním nedávno, nejsou to ani dva týdny… A navíc – byl zavražděný! Jak se to mohlo stát? Zapletl se snad do něčeho? Jestli ano, Doyle… ne, přece jsi nebyl takový idiot. A proč se ksakru moje rodina bojí o Gwen?! Zatímco Herbert popíjí čaj, já stojím, napjatý a zamračený, s rukama v kapsách a poslouchám ho. Mám moc otázek, moc nejasností. Proto jen co dořekne vše, začnu se vyptávat. „Mají nějaké podezřelé? A proč se, proboha, moji rodiče bojí o Gwen?“ Co s tím má ona společného? Protože takhle… takhle to vypadá, jako by snad podezřívali mě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Herbert nejdřív mlčí. Talířek pod malým šálkem čaje párkrát klepne, když položíš několik otázek. Ztuhle hledí do stolu, pak talířek i se šálkem opatrně položí. "Víte, ta událost sice přivodila smutek, samozřejmě nejen rodině Irvingů. I když Caflin neměl moc příbuzných. Jeho smrt byla hrůzná. Děsivá. V Londýně to nyní nevypadá hezky. Kriminalita vzrůstá." šátrá v příruční kožené brašně až vytáhne složenou dopisní obálku. Je rozlepená. Podává jí Normanovi do rukou. "Opravdový strach ovšem nastal dva dny nazpět, kdy do schránky sídla někdo vhodil tento vzkaz, adresovaný vašemu otci." Na pomačkaném papíře v dopisní obálce někdo naškrábal šíleným psacím písmem. "Brzy si vzpomeneš, Malcolme. Všichni tvoji blízcí budou trpět, jako já." ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Normanův čím dál zanedbanější vzhled mě vážně začíná dráždit, ale tentokrát to umně skrývám. Nebo to spíš ignoruju, ačkoli to není zrovna lehké. Zvlášť když mě při pohledu na jeho špinavé oblečení mimoděk, v nestřežené chvíli, napadne, že bez něj vypadal lépe. Ale když se na něj dívám celkově, budu ho co nevidět muset nějak přesvědčit, aby o sebe zase začal dbát, protože to se nedá vydržet. Jak stále nejsem zvyklá na jeho přítomnost v rozlehlém domě, někdy bych se vážně lekla, co za pobudu se mi sem dostalo... Ale už vím, jak na to. Otázkou je, jestli mi na to Norman skočí. Nevypadá to, že by se k tomu, co se stalo tehdy v noci, chtěl vracet, a vsadím se, že sbírá síly a dech pro pokračování naší války. A tak zatím takticky vyčkávám. Oťukávám si ho a až nezvykle se držím zpátky. * "Cože?!" zopakuju podruhé za krátkou chvíli. Nepatřím k typickým dámám, nicméně oznámení smrti... Skoro až cynicky mě napadne, že jsem ráda, že nemluví třeba o Margaret. Protože těch tragédií v posledních letech už bylo dost. Kdyby umřela ona, neměla bych vlastně v rodině už nikoho, na koho bych se mohla doopravdy obrátit. Nechápavě se zamračím, když řekne, že mají starost... o mě? A proč o mě? Bydlím přece tady. Výjimečně se nezačnu ptát jako první. A ani Normanovi neskáču do řeči. Vlastně nedodám nic, zaraženě čekám, co Herbert řekne. A ne že by mě zrovna uklidnil... Hrůzná a děsivá smrt? Jakmile Normanovi podá ten dopis, zapomenu na nějakou naši hru, protože největší boje utichli, a zcela nečekaně se k němu nakloním, abych do papíru také viděla. Aniž bych se odtáhla, napjatě vzhlédnu k Normanovi. "Víš, kdo by to mohl být?" Nevypadám vyděšeně, ale snad poprvé na něj hledím tak, že chci slyšet jeho domněnku. A že mě to vážně zajímá. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Mlčky, ale netrpělivě poslouchám. Hrůzná a děsivá smrt… Herberte, byls ve Francii? Každá smrt je hrůzná a děsivá, romantické umírací patosy existují jenom na divadle. A já vím, jak to vypadá v Londýně, byl jsem tam déle, než jsem teď tady. Já chci informace, sakra! A informace přijdou, i když ne z úst druhého majordoma. Převezmu dopis a začtu se do něj. Není moc co číst – jenom jedna věta. Výhružka. Vzedme se ve mně vztek – netuším, co to má znamenat, ani kdo to mohl napsat, ale nikdo nebude vyhrožovat mně a už vůbec ne mojí rodině! Gwen promluví, a já v tuhle chvíli málem zapomenu na příměří a odpovím jí cynickým - Ano, ty. Podle toho, co na mě řvala, by to i sedělo. Naštěstí se včas zarazím a místo toho zavrčím jednoduché: „ne.“ Ne, netuším, koho ve svém životě můj otec nasral tak, že se mu mstí vraždou. Neznám žádného šílence, který by vraždil členy naší rodiny, naše přátele a zaměstnance… opravdu neznám. Dočista zapomenu, že by to mohl být důkazní materiál, a rozčileně dopis zmuchlám. Znovu se podívám na Herberta. „Hlídá policie moji rodinu? Rodiče i Thomasovu rodinu?“ Ten někdo zabil Doyla – to znamená, že se nebude štítit zabít další. Hlídat musí všechny, dvacet čtyři hodin denně a bezpodmínečně! Ta sklenka… nemohl to být on? Ne, ne, to nedává smysl. Vzbudil by mě, nevypařil by se tak rychle a už vůbec by se nedostal do domu, v kterém jsem skoro neustále vzhůru já nebo Jonathan a dveře jsou zamčené. Ale stejně, musím zůstat ostražitý. Začíná hlídka, vojáku… a s tím souvisí i další věc. Na Herberta už se nepodívám, sleduju krb s fotkami, aniž bych se na ně skutečně koukal. Je to spíš něco jako záchytný bod. „Dobře, Herberte, díky za zprávy. Zajdi za Doris, ať ti připraví něco k jídlu. Odpoledne tě hodím na vlak. A teď poslouchej,“ konečně se na něj podívám a nasadím zase ten velitelský tón, ten, který předtím služebnictvo neznalo, se kterým jsem se vrátil z války, „v londýnském bytě nikdo zůstávat nebude. Jeďte k mé rodině a řekněte, že vás posílám. Ten šílenec nedostane další šanci. Teď běž.“ Počkám, až odejde. Až potom se obrátím na Gwen. „Potřebuju svůj revolver.“ Až teď se podívám na dopis v mých rukou a dojde mi, že jsem ho asi muchlat neměl. Ale co. Policie přece bude mít originál, je to důkazní materiál. A když ne? Je jenom zmuchlaný, můžou si ho zase narovnat. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Ano, je to pořád ten starý Norman, nikam se nepoděl. To jeho zavrčení moc dobře znám a mám co dělat, abych si přezíravě neodfrkla jako kdysi. Protože tohle ve mně můj drahý manžel vyvolává, když má tenhle tón. Místo toho se mlčky narovnám a nesouhlasně se zamračím, když dopis zmuchlá. Ovšem do hovoru se opět - a opět výjimečně - nepletu. Když osamíme a on vznese svůj prakticky příkaz, pár vteřin na něj hledím. Můj typický vzdorovitý nebo přezíravý výraz to není, vlastně se netvářím prakticky nijak. Chci jenom vidět... jestli má v očích tu šílenou jiskru. Nemá. Je v nich jenom dobře známý vztek. A i když z toho nejsem stále nadšená, protože nevím, co se mu honí hlavou, a poslední dobou vypadá čím dál sešleji, jako by snad ani nespal a dohánělo ho jeho zákopové šílenství... Sotva znatelně přikývnu. Smrt účetního není nic, kvůli čemu bych si oči vyplakala, ba dokonce se strachovala. Londýn je jeden velký chaos, a proto si co můžu, nechám posílat poštou. Jenže výhružka přímo Malcolmovi se nesmí brát na lehkou váhu. Neznám jeho minulost - a obchodníci mohou mít dost nepřátel. Třeba někoho, komu někdo umřel v té tragédii při stavbě železnice... "Přinesu ho," řeknu prostě a vstanu. Nelíbí se mi, že Norman mě následuje. Ale aby nepojal podezření, nemůžu ho vykázat pryč. Stejně by nešel, na to jeho vzteklé rozpoložení znám moc dobře. Lépe než cokoli jiného na něm. A tak vejdu do pracovny a odemknu jednu z mnoha zásuvek a zákoutí otcova starého, bytelného sekretáře. Schválně stojím zády tak, aby přesně nevěděl jakou, ale je mi jasné, že pokud někdy bude chtít něco hledat, bude se hrabat zde. Protože už viděl, kam jsem to jednou dala. Zbraň i krabičku s náboji položím na stůl. A pořád mlčím, protože nevím, co říct. A jenom čekám, kdy Norman půjde ve svém vzteku udělat něco hloupého... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Už se připravuju na boj. Protože žádný dotaz, který by mohla shledat potenciálně nebezpečným, zatím nikdy neskončil prostou domluvou, ale vždy velkou hádkou bitvou bez jasného vítěze. Ať už jsem svého dosáhl nebo ne, ona se vždy postarala o to, aby radost nebo výsledek samotný nikdy nechutnaly sladce. Aby byly vykoupené jinou ztrátou. I když banální. Právě proto mě její jednoduchá odpověď vyvede z míry. Protože tohle není něco, co by mohla převrátit a obrátit proti mně, tohle je prostá odpověď, která – alespoň co můžu soudit – nenabízí možnost pro vytáčky. Ale to nic nemění na tom, že jí nevěřím. Ona si umí najít cesty, které nikdo jiný nedokáže najít, nicméně… ta část, co řvala hlasitě po našem šukání, že možná přece jenom není tak špatná a občas dokáže kooperovat nebo prostě jenom nebýt taková svině, se ozve i teď. Vyloženě si to užívá, protože od té doby má mnohem širší pole. Já sám, alespoň jedna moje část, jsem schopen akceptovat, že všechno byl jenom omyl, který trval až moc dlouho. Ale ta racionální, která si moc dobře pamatuje všechny naše boje, naši nenávist, jenom čeká na další frontální útok – v tom lepším případě. V horším zákeřný, přímo pod žebra mířený útok, až nebudu dávat pozor. Ale stejně vážně moc doufám, že nastal definitivní klid zbraní. Další válka je unavující. Zvlášť když dnešní klidná noc nemusí znamenat začátek klidného spaní. Jedno malé vítězství si může připsat – nebo je součást nového klidu zbraní? – vztek na toho zkurvysyna, který vyhrožuje mému otci a s ním celé rodině, přece jenom vyprchává. Ne, tak to není, dostat ho do rukou, postarám se, aby litoval každé vteřiny. Ale nebudu to míchat s koexistencí v tomhle domě. Stejně jdu za ní, a to bez debat, na to je moc nedůvěryhodný spojenec – a spojenectví je moc čerstvé. Možná v začátku, a to přiznávám, intenzivní, ale čerstvé. A pak, v tuhle chvíli tu nebudu stát jak solný sloup. Chci mít všechno pod kontrolou. Při přípravě na válku přece následuje hned po výcviku vyzbrojování. Vejdu do její pracovny a zastavím se před křeslem pro hosty. Sice jí sleduju, ale nemám důvod zasahovat do jejího prostoru. Nepotřebuju jí provokovat, nepotřebuju jí proti sobě zbytečně poštvávat, dokud je tu ten zasraný sráč, který vraždí moje okolí. Potřebuju od ní jenom zbraň. Opravdu jí má. Opravdu jí položila na stůl. Opravdu jí nabízí. Třikrát opravdu, který jsem doteď nečekal. I proto na ní chvilku koukám, jako by měl v každou chvíli přijít zádrhel. Ať už jakýkoli, je vynalézavá dostatečně. Ale po té krátké chvíli ničeho zbraň vezmu a vytáhnu z pouzdra. Ze zvyku, protože to je rutina, vyhodím bubínek a zkontroluju hybnost. Tři kulky v zásobníku, zbytek komor prázdných. Nasucho, stále s vyhozeným zásobníkem, natáhnu spoušť a zmáčknu kohout. Silné, ale tupé prásknutí. Nic se s ním nestalo, je v dobrém stavu, stále v plné pohotovosti. Z krabičky vytáhnu tři náboje, zandám je do komory a nacvičeným švihem nahodím bubínek zpátky. Tentokrát spoušť nenatáhnu. Místo toho ho zandám do pouzdra. Teď můžu pouzdro nandat na pásek… což taky udělám. Rituál skončí a v tu chvíli si uvědomím, že je tu ticho. Ticho, které svou napjatostí sekunduje době před příměřím. Nepříjemné ticho, naprosto nově nepříjemné. A tak se zazubím. Nečekaně a v tuhle chvíli naprosto nevhodně. „Neměj strach, neublíží ti. Ať je to kdokoli… jestli tě někdo zabije, budu to já. A ne střelnou zbraní.“ Skoro ve stejnou chvíli se otočím a vyrazím ven. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Musím uznat, že celý rituál se zbraní je mi tak nějak nepříjemný. Nejde o zbraň jako takovou - jde o to, kdo ji drží v ruce. Samozřejmě vím, že mě nezastřelí - proč by plýtval náboji, když má dvakrát větší sílu než já? napadne mě cynicky - ale přece jen se necítím dvakrát dobře, když někdo, komu v očích planuly ty maniacké ohně, si přede mnou hraje se zbraní. Ale v předstírání jsem dobrá. A především ve skrývání toho, co si doopravdy myslím, ačkoli tu noc se mi to zrovna nepovedlo. A tak nehnu ani brvou, prostě to jenom... sleduju. V odpověď na jeho podivný úsměv povytáhnu obočí. Jeho pokus o vtip je poněkud drsný - a to především v tom, že to klidně může být zaobalený slib. Připomínka toho, že naše válka neskončila a že pokud - lusknutí - tak to skončí zle. Ale nenechám se rozhodit. Blázen je zatím jenom napůl. A dokud je do jisté míry příčetný... už mám zbraň, kterou na něj můžu použít. Teď, když je Henry mrtvý, na tom vlastně nesejde. Nemám proč se mu vyhýbat, nemám tu zábranu, která říkala, že kdykoli na mě Norman sáhne, je to zrada. Protože s Henrym jsem byla dřív než s ním. Tiše si odfrknu. "Nápodobně, Normane," brouknu za ním - a oboje, slova i odfrknutí, z nějakého důvodu zní spíš maličko pobaveně než typicky jedovatě. Protože já vím své. Norman je možná tvrdý oříšek, ale je to jenom chlap. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Už jsem na odchodu, když promluví a mimoděk mě donutí se usmát. Z prostého důvodu. Je v tom malé zrnko pravdy – jestli má někdo z nás umřít, bude to rukou toho druhého a nenecháme nějakého šíleného sráče, aby se nám do toho pletl. Ne, popravdě si nemyslím, že se musíme vážně obávat, ale přesto jsou nutné určité preemptivní opatření. Musíme zavést krizový režim. Je v tom něco zvráceného, zavraždili mi účetního, vyhrožují mé rodině, ale já se cítím dobře. Plný energie a mírného, spravedlivého vzteku, který se mi příjemně rozlévá po těle. Připadám si nejlépe za celou tu dobu od 11. listopadu tohohle… teď už tedy minulého roku. Nebo… skoro nejlépe. Je to vážně divné, přiznat si to, ale prvenství drží včerejšek. Vyhledám Jonathana, první krok k zajištění bezpečnosti. „Jonathane, máme tu malou krizovou situaci, někdo vyhrožuje mojí rodině – a taky nám.“ Než stačí cokoli říct, následuje zdánlivě nesouvisející otázka - „Byls někdy v armádě?“ Jak jsem uvažoval už před několika dny, mohl by být, na tu poslední už nemá věk, ale Anglie pořád někde válčí – búrské války, boxerské povstání, Barma, Zanzibar… |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Herbert rychle přitaká. Mlaskne pod šedými vousy a složí ruce na hrudi, jakoby kolem něj prošla zima. "Ano. Samozřejmě. Ale váš otec je nedůvěřivý, není se čemu divit. Najal si ostrahu. Přesto myslí na vás, pane Normane. A i na vás, madam. Vyslal mne hned jak to bylo možné." Nečekaně vstane, když Norman začne rozdávat úkoly. Sleduje to z odstupem a trvá drahnou chvíli, než něco řekne. Stojí mezi veřejemi do pracovny. Sleduje, jak vytahujete a nabíjíte zbraň. "Pane Normane, já...nechci vás nijak popudit. I když se celá věc zdá velice osobní, také je - mne hrozí smrt stejně jako ostatním, musím vás důrazně upozornit, že nyní je vyšetřování v rukou policie. Jakékoliv projevy násilí by si, řekněme vysvětlili po svém." polkne na sucho, když klapne bubínek a mechanické cvakání tone v útrobách domu. Jonathan už tu je také. "Mám vám od rodičů vzkázat, že vás oba chtějí vidět v Londýně. Alespoň na okamžik." uklidňuje Normana nataženýma rukama a rozevřenými dlaněmi. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Někdo tu má očividně problémy s chápáním autority, že ano, Herberte. Dostals jasný rozkaz, že máš jít do kuchyně, takže nevím, proč mě tu šmíruješ. Jenom tři roky a zdivočeli snad všichni. Vypadám snad, že se chystám na hon? Proboha, Herberte, nedělej ze mě idiota… „Vypadám snad, že se ho chystám dopadnout sám?“ Poznamenám ironicky a zakroutím hlavou, „chci chránit svou domácnost, pokud ji napadne. A jestli toho šílence u toho zabiju, bude to služba společnosti. Rozhodně nic nelegálního.“ Zašklebím se, „a teď běž, něco jsem ti snad předtím řekl.“ Jonathan, skvěle… nebo ne? Místo odpovědi na otázku začne s uklidňováním – to vážně vypadám jako šílenec, že i on čeká nějakou hloupost? Protočím oči. Boha jeho. No, to je jedno, jaké bylo to jeho sdělení? Ano, rodina nás chce vidět. Mít nás pohromadě, hádám. Netvrdím, že je nechápu, ale v tuhle chvíli se mi odcházet nechce. Nejen proto, že jediným důvodem, proč moc nekomentovali mou novou vizáž, byla radost z opětovného shledání. Nechce se mi věřit, že něco tak banálního, jako je vrah, by jim zabránilo s tím začínat teď. Důležitější ale je, že se mi najednou nechce opouštět místo, které mi dává možnost cítit se opravdu naživu. To umí jen pocit ohrožení. V domě plném lidí, hlídaném policií a ochrankou budu zase znova jeden z těch nabubřelých pitomců z vyšší společnosti. Zvlášť pod drobnohledem otce a matky. Jenže copak se lze hádat s nimi? To nešlo ani tehdy, když mě nahnali do manželského chomoutu. „No dobře, Přijedeme tam. Ale otázka zůstává – byls v armádě? Nebo… to je jedno, střílet snad umíš. Jsi můj zástupce, postarej se, aby kdokoli, koho nebudete znát, zůstal na očích. Nikoho odsud nepouštěj ven samotného a zajisti, aby každou noc tenhle dům někdo hlídal.“ S tím se otočím na Gwen. „Jsou tu v domě zbraně, že ano?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Za mnou šel Norman, takže toho, že nás následuje i Herbert, jsem si nevšimla. A popravdě, nepotěšilo mě to. Norman je možná někdy idiot, ale tohle je naše soukromá věc a nepotřebuju, aby za mnou chodilo služebnictvo, když si to nepřeju. Copak se v tomhle domě všichni zbláznili? Nemyslím si, že jsem měkká, ale očividně jim chybí disciplína. Jindy by mě to, že Normanův rozkaz ignorovali, jenom pobavilo, snad i škodolibě potěšilo, ale teď... Vždyť oni naprosto nechápou, co se mezi námi děje. Ve světle těchto událostí by si naše podivné špičkování starší pánové ještě mohli vzít doslova. A jak jsem řekla - pokud někdo Normana zabije, budu to já. Tohle právo mi po těch letech nikdo neupře, ani policie nebo šílenec. Nesouhlasně se za Normanovými zády na Herberta zamračím a to, že už nevypadám od pohledu tak přísně, protože nemám svůj typický stažený účes, nic nemění na tom, že házet nedobré pohledy dovedu i bez toho. Léta praxe. Zatěkám pohledem z Herberta na Jonathana a na chvíli mám pocit, že ti dva snad nabyli dojmu, že jsme blázni oba. Z nějakého důvodu. Ano, Norman v pobudovském oblečení, neupravený a se zbraní v ruce vypadá jako šílenec, nicméně mi přijde jejich reakce poněkud přehnaná. Ale že máme jet do Londýna? Ne že by se mi tam chtělo... Nicméně aspoň budu mít argument k tomu, že se Norman musí začít normálně oblékat a dát se do pořádku. Že je poslední otázka směřovaná na mě, mě překvapí. Tak nějak jsem to brala tak, že si bude hrát na chlapáka a tím pádem se mě z toho obecně pokusí vyšachovat. A to tak, že si mě už nebude dál všímat. "Ano, otec měl pušku." Občas chodil lovit kachny a podobně, ale jednou jsem ho slyšela s Malcolmem žertovat, že na lov už dávno nechodí, ale má ji tu pro jistotu na divoká zvířata. A když se Malcolm divil, kde by se tady v Anglii, kus od Londýna, nějaká vzala... poznamenal, že právě z Londýna. Ta dvounohá. Možná byl na stará kolena trochu paranoidní... Nedivila bych se, kdyby si i on nadělal spoustu nepřátel. Ale zatím jsem neměla možnost to zjistit. Když se však naskytne příležitost a Norman nechá Jonathana odejít, tak než stačí prchnout i on, zarazím ho. "Nepřeháníš to trochu?" Mohlo by to znít útočně, ale nezní. Normanovo teritoriální chování je svým zvráceným způsobem vlastně lichotivé - že můj život bude chránit, aby mi ho mohl dál ničit nebo mi ho v záchvatu svého nového šílenství vzít, to je vlastně to nejromantičtější gesto, kterého jsme oba k sobě schopni. Poodejdu od stolu směrem k němu, abych nemusela mluvit nahlas. "Do Londýna je to sice jenom kousek, ale tady je každý cizinec nápadný. A nemíním být kvůli nějakému bláznovi neustále zavřená. Nebo abych za sebou měla ty dvě ustarané kačeny, kteří si říkají majordomové," dodám s úšklebkem. "Stejně mají svoji práci v domě." Všichni mají svoji práci v domě. Ale já chci chodit ven. Jezdit na koni, tu a tam zaskočit na farmu, zajít si do Eppingu, i když je to malá díra. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Skvěle, na Malcolma je spolehnutí. Rovnou se obrátím na Jonathana. „Nu, slyšels dámu, zjisti, v jakém je stavu a vezmi si jí. A teď odchod.“ Tentokrát se vážně ujistím, že odejde. Jonathan sice nejednal až tak indiskrétně jako Herbert, přišel až ve chvíli, kdy tu bylo rušno… ale už jsem ostražitý. Protože neuposlechnout rozkaz, stát pánovi za zády a neozvat se a ještě ho nepřímo urážet…? To se mi snad jenom zdálo. Možná byla chyba se k nim chovat familiárně, zapomínají totiž, kde je jejich místo. Třeba je vážně lepší být ta odtažitá svině – jako Gwen. Prý staré psy novým kouskům nenaučíš, ale když se odnaučili ty staré, dám si sakra záležet, aby si vzpomněli. Jestli jim mám v jejich věku dělat instruktora a peskovat je jako zobany? Není problém. Co přeháním? Podezřívavě se na ní podívám a čekám, co z ní vypadne. Protože pokud mluví o reakci na majordomy, tak se opravdu naštvu. Jestli jednají naprosto vědomě na její příkaz, tak může zapomenout na mír, válka začne nanovo, ať k tomu předevčírem došlo nebo ne. Nikdo nebude podrývat mou autoritu u podřízených, a už vůbec ne ona. Uvolním se až ve chvíli, kdy vyjde najevo, že mluví o mých opatřeních. Dokonce se i usměju, když ty dva staříky přirovná ke kačenám – poměrně trefné, Gwen. Přesně tak to vypadá. Dám si chvilku na rozmyšlenou, protože tohle je zásadní otázka. Jestli hodlá trajdat po okolí sama, má mnohem větší šanci nechat se zabít. Nebudu jí mít pod kontrolou. Na druhou stranu zas a znova prokazuje, že má větší kuráž než většina téhle domácnosti. Skoro to vypadá – a to je poměrně děsivé – že jsme tu jediní, kdo nosí kalhoty. Alespoň že pod nimi má všechno v pořádku… A nezpochybňuje moje rozkazy, nezesměšňuje je – diskutuje! To je další část nové Gwen, kterou neznám a od které nevím, co čekat. Nicméně vím, že jednu věc čekat mohu. I když rozkážu cokoli, ta svéhlavá koza stejně udělá, co bude chtít ona, a naopak právě proto spíš neposlechne. Nutit jí do čehokoli je jak bojovat s větrnými mlýny. „A ty bys tu snad zůstala jenom proto, že to řeknu?“ Zazubím se pobaveně, sama ta představa je jak z jiného světa, naprosto jiné reality. „Ne, Gwen, nepřeháním to, ale ani na moment jsem nepředpokládal, že by ses toho držela, na to tě znám dostatečně. Ale zkus ty svoje aktivity omezit.“ Třeba na tu její farmu jí budu odvážet autem, stejně se na ní musím podívat a zkontrolovat, jak velké škody nastaly. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Je zvláštní, že Norman ihned nevybuchl nebo nějakým způsobem nezačal útočit nebo minimálně pomyslně obcházet kolem jako nebezpečné zvíře. Je to vážně zvláštní bezčasí a moje letmé zkoušky zatím prokazují, že to příměří by mohlo vydržet alespoň další den. Ale stejně v Normanově úsměvu zezačátku hledám ten dobře známý škleb, který by dával najevo, jak mnou pohrdá a co si o mně a mých slovech myslí. Není tam...? Naoko, tentokrát doopravdy naoko, nesnažím se to skrývat, dělám, že se nad jeho otázkou zamyslím. "Hmmm... asi ne tak úplně. Protože vím, že by to byl tvůj způsob, jak mě zabít nudou." Mimoděk se taky pousměju. Vypadá to, že jsme dosáhli nového zvláštního stavu. To je během chvíle už podruhé, co to není útok jako kdysi, ale spíš škádlení. Když pak dodá, že nepředpokládal, že bych poslechla, skoro se zatvářím, jako by mi složil poklonu. Jenom je v tom méně ironie než kdysi, protože místo nebezpečných jedovatých ohňů mám mi v očích z nějakého důvodu chvílemi pobaveně jiskří. "A když to udělám, ty mě tu snad zabavíš?" zeptám se s lehkým úsměvem. Je to vyloženě žert, protože si nedovedu představit, že bychom seděli někde u jednoho stolu a hráli třeba šachy. Karty raději ne, to by zase vypěnil. Každopádně - tak jako tak je to bizarní představa, až je vtipná. Normální rodinka... My dva! Tomu se člověk musí aspoň v duchu smát. Ale zjišťuju, že by mi možná nevadilo, kdyby mou výzvu - protože z jedné části to tak znít mohlo - přijal. Jindy bych dělala vše pro to, aby mi zmizel z očí a já měla prostor a klid. Jenže teď je, a to je vážně smutné, zdrojem mé zábavy z větší části on. Už jenom proto, že jsem zvědavá, jak tohle všechno dopadne. Připadám si jako biolog, který z povzdálí, ale přitom nebezpečně blízko studuje nový druh jedovatého štíra a zatím neví, jestli zaútočí, nebo ne. Nicméně ta zvláštně nová hra na kočku a myš je svým způsobem zábavná. Když v první vteřině na Normanovi úplně vidím, jak se vnitřně naježil, výhružně nadzvedl svůj štíří ocas, aby mu pak - kupodivu - došlo, že je něco jinak. Jak něco může být tak moc jinak po pár minutách... Člověk může umřít a vám se převrátí celý svět, protože už není. Anebo se může vynořit nová část člověka a vám se převrátí svět, protože... Co od toho čekat? |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Pobaveně a do značné míry překvapeně zvednu obočí – vážně řekla to, co řekla? A vážně je to ona, kdo prolomil to informační embargo o šukání? Vážně je možné, že za celá ta léta, zvlášť posledních šest let technicky tři, já vím jsem se v ní tak moc mýlil? Znovu se mi na mysl dere ta podstatná otázka, která mě napadla už v první chvíli, ale o které vím skoro s naprostou jistotou, že by zkazila tohle příměří – kde se to v ní bere? Hlavou mi probleskne vzpomínka na její tělo pod vším tím nánosem puritánství ve snad ještě viktoriánských hadrech. A hlavně na ta prsa, která přede mnou schovávala celý život. Je jako Jekyll a Hyde, až na to, že u ní se nemění starý a milý dobrák v není hnusného a zlého kripla, ale staromladá frigidní čarodějnice s nenávistným pohledem na divokou a neuvěřitelně přitažlivou dračici. S tím vědomím, že je tu očividně i střed těchhle dvou naprosto rozdílných osob, a ten od doby našeho šoustání potkávám. Nikdy si nemůžu být jist, která z těch dvou osobností zrovna převážila. Musel bych se sám před sebou stydět, kdybych tuhle hozenou rukavici nezvedl, proto k ní pomalu přistoupím. Ještě před dvěma dny by to byl právě takový zásah do osobního prostoru, u kterého bych mohl – jak se ukázalo – schytat facku. Ale když máme ten mír… „Možná,“ pomalu, prudké pohyby při domestikaci divokých zvířat nejsou dobrý nápad, zvednu ruku a prsty jí vrátím pramen vlasů za ucho. „Můžu to alespoň zkusit.“ Sleduju jí, její reakci… a pořád si nemůžu zvyknout, že ne z pouhé ostražitosti, co zase vymyslí a jak moc špatné to pro mě bude, ale z čistého zájmu o ní… nebo spíš, zájmu o její odpověď - jenom provokuje nebo je to výzva? Je to snad důkaz, že to, co se stalo, nebylo jenom náhodou, protože situace k tomu dospěla? |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů No jistě. Stačí jeden pohled na Normana a je mi naprosto jasné, že si to vyložil tak, jak to dokáže jenom chlap. Jindy by mě to znechucovalo a iritovalo, ale teď vím, že tudy cesta rozhodně vede... a on se na to při správném zacházení chytí snadno jako štika. Myslí si, že je tady v rybníce predátor, ale ve skutečnosti se zachytí na háček s návnadou. Nicméně když ke mně udělá těch několik zbývajících kroků, podvědomě se napnu. Příměří je příliš křehké a čerstvé a zvyk je železná košile. Stojí mě hodně úsilí, aby se mi to nepromítlo do tváře, ačkoli mihnutí stínu ostražitosti v očích se asi neubráním, když ke mně vztáhne ruku. Mnohem víc než samotné gesto - a to je říct - mě však překvapí jeho odpověď. Vážně se mnou Norman koketuje? Když se tomu pousměju, stále s příchutí svých tichých odfrknutí, protože se zdá, že jako obyčejná, něžná a křehká dívka se usmívat neumím, nebo hůř, musím to hrát, na moment sklopím oči. Ale jenom proto, abych se rozmyslela, jestli na jeho hru teď přistoupím, nebo ne. Úplně slyším, jak mi ten tenký led praští pod nohama. A jelikož jsme to my dva a náš komplikovaný vztah, nedokážu odhadnout, jak to skončí. Vždyť i předvčírem jsem si myslela, že se v jednu chvíli spíš zabijeme než tohle... A tak když k němu oči téměř hned zase zvednu, nechám do nich prosáknout to něco, co ho minule dostalo na lopatky. Část opravdové Gwen pod krunýřem z látek a korzetu. A přistoupím na jeho hru. Vlastně na svou hru. Kterou on nevědomky začal. Nakloním se k němu a maličko si stoupnu na špičky - protože to není pro polibek, ale abych mu šeptla do ucha. Nebo aspoň vzdáleně. "Ale to by ses mohl trochu zastřihnout, protože krom modřin jsi mě posledně celou poškrábal..." brouknu a dávám si záležet, aby to šeptnutí znělo spíš s nádechem rozpustilosti než čímkoli jiným. Protože Norman se může co nevidět naježit jako kocour. No, on už naježeně vypadá... A jestli chce zase těžit z mé pohostinnosti, měl by vypadat k světu. Ale stejně je to šílené, první den jsem ho měla chuť div ne střelit otcovou puškou a teď ho tady krotím ženskými zbraněmi. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Čekám, co udělá, pořád je to neprobádaná půda, každá situace je nová… Když neucukne, neudeří mě a nezačne nadávat, dokonce se ke mně nakloní, na moment mě napadne, že se vážně něco zlomilo, že se můžeme oťukávat, ale příměří vážně zůstává – a v ložnici se mění v dočasné spojenectví. Než promluví. Může použít, jaký hlas chce, obsah už nezachrání. Aha! Tak o to tu jde, koketuješ se mnou ne proto, že ses změnila, že ti možná jde o pokračování… děláš to proto, abys mě zahákla za svoje harpyjí drápy a přetvořila k obrazu svému. Tak s tím nepočítej. Nepočítej s tím, že mi jednou ukážeš prsa a dokážeš, že je v tobě víc než suché prkno, a já začnu okamžitě skákat jako další pejsek. Já nejsem Maeve, mrcho manipulativní. Je dobře, že se mám na pozoru. Možná už nestřílíme, ale ty s definitivním mírem nepočítáš. Přesto nezačnu s klasickým sarkasmem, možná bude stačit ukázat, kde jsou hranice. Proto se jenom trochu odtáhnu. A usměju se hraně milým úsměvem. V tuhle chvíli už nevnímám svou ženu jako tu ženu toho večera, je to zase ta manipulativní zmije, která oťukává hranice a jejich pevnost, aby mohla zaútočit. „Takže proto si začala s tou koketérií?“ Úsměv se změní, nejen milý, až moc milý. Jako by byla malé dítě, které se snaží přesvědčit rodiče, aby mu dalo šilink na hračku. „Jiná forma pamlsku pro psa, když poslechne paničku? Je mi líto, Gwen, já nejsem ta tvoje čoklice.“ Nejde ani tak o můj vzhled, sice se nechci podřizovat konvencím dědků, kteří pili čaj a konverzovali o válce, zatímco za ně celá jedna generace umírala, ale to, že už se o vousy nestarám, není žádná kategorická zásada. Určitě bych mohl začít. Ale ne ve chvíli, kdy používá svoje tělo k tomu, aby si mě zotročila. Jde o princip – jako vždy a skoro ve všem v životě s ní. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Jonathan táhne Herberta pryč, společně s dalším služebnictvem. Konečně vám nechávají soukromí, které se sluší a patří. Jonathan to pochopil dřív než ostatní. Než se zabouchnou dveře, zaslechnete jak všem říká, aby vás nechali na pokoji a ať se nikdo ani neopovažuje do místnosti vkročit. Na Normanovu otázku, jestli byl či nebyl v armádě, Jonathan neodpověděl. Spíš pouze hodil výmluvně očima. Plula v nich obava z návalu vzpomínek, které Normanovi zaryla fronta do duše. Než stačíte vyřešit rozhovor, někdo zaklepe roztřeseně na dveře. Vyděšená Marta opatrně pootevře až nechutně zavržou panty. "P...paní? Madam? V...velice se omlouvám, ale u dveří je další návštěva. Neodbytná. Prý vážil příliš velkou cestu." Krejčí. Gwenin host, který si vybral ten nejvhodnější okamžik. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Normane, ty zabedněný idiote, to po tobě chci tak moc? A jsme zase tam, kde jsme byli. Je tvrdohlavý jak mezek. A ježí se přesně jako ten kocour, o kterém jsem mluvila. Stoupnu si zase normálně. "Ne," odpovím nekonfliktě. "Jenom jsem myslela..." Zase na chvíli přeruším oční kontakt a podívám se někam stranou. Přemýšlím, co na tom tenkém ledě říct. Moje přirozenost mi velí s ním manipulovat, o což se ve svůj prospěch chtě nechtě snažím, ale ta druhá, ta, co přiznala, že jsme oba jenom raněná zvířata, protože to přesně mi vykřičel do tváře, než odešel do války... Proč to všechno musí být tak komplikované. Navíc vůči Normanovi! Když to byla jenom nenávist a opovržení, bylo to jednoduché. Mělo to jednoduchý směr a cíl. A i když rozhodně nemíním být poslušná ženuška, jakou by si asi přál, což ani nedovedu, pořád se nabízí ta stejná otázka - co z té války vlastně mám? Jaký je její cíl? Když už nemám, pro co bych bojovala. Pro Henryho. A Norman je jako peklo - co schvátí, to už nenavrátí. Nesu jeho cejch. Nyní už doslova. Stopy po jeho vášni jako by mě začaly pálit, a třebaže bych si to nejraději zhnusila, dost dobře to nejde. Tehdy byl jiný. A nejde to tak snadno pustit z hlavy, jak bych chtěla. Možná jsem tu bitvu vyhrála, ale odešla jsem se zraněními. Opět doslova. A když mu některé věci říkám... místy sama nevím, jestli to náhodou není pravda. "Prostě jsem jenom naznačila, že by se mi to líbilo," těknu očima k vousům. A je to pravda - líbilo. Jenom nesmí vypadat jako pobuda, co by mě otravoval v Londýně. Nakloním hlavu k rameni a mimoděk si zamyšleně navlhčím rty. Nesmím se nechat zahnat do kouta. A tak se mu opět podívám do očí a jedním prtem odtáhnu lem šátku kolem krku. "Stejně jako ten zbytek..." A to ke tvému štěstí není lež, Normane. Ačkoli jsem nikdy netušila, že takovému ničemovi jako ty řeknu něco podobného... Možná bych ještě něco dodala, nebo by se něco stalo, protože můj pohled byl naprosto výmluvný, ale - do háje, co zase kdo chce?! Když střelím očima ke dveřím, vypadám popuzeně - je to jako lusknutím prstu, ohně v zorničkách pohasnou a vystřídá je dobře známá popuzená jiskra. A jakmile se Marta vykoktá, nahlas vydechnu. Sakra. Na toho jsem úplně zapomněla! Teď bude Norman prskat ještě víc. A ta představa mě kupodivu nenaplňuje takový nadšením, jako když jsem to vymýšlela. Protože jsem netušila, jak to všechno dopadne... "Pozvala jsem krejčího," povzdechnu si, než se stačí zeptat. "Původně jsem ti to chtěla dát jako dárek, ale... během války se ti změnily míry." Pokud se jedná o lži, které nesouvisejí s naším zvláštním... s touto zvláštní situací, tak je tepu stále stejně obratně. "A vzhledem k tomu, co jsem posledně provedla s tvou košilí," nad tou vzpomínkou se musím uculit, "tak bych ti to ráda vynahradila. A sobě jsem také chtěla nechat ušít něco... co bys třeba ocenil." |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Opravdu mě zajímá, co jsi myslela. Co jiného jsi myslela, než že mě zahákneš jak nějakou rybu. Ale přece jenom je zvláštní, že ti to trvá tak dlouho, obvykle máš na všechno hned odpověď. Jenom líbilo? Skutečně? Těžko se mi věří, že by ses někdy spokojila s něčím tak prostým. Ty jsi přece vždycky měla postranní úmysly, nikdy ses nespokojila jenom s tím, že dostaneš něco málo – vždycky chceš víc. Být nejlepší, porazit všechny a zvlášť ty, kteří tvoje prvenství zpochybní. A jestli někdy někdo ty tvoje výhry skutečně zpochybňoval, byl jsem to já. Jsem jediný, koho jsi nikdy nezmanipulovala – povedlo se ti to u mojí matky, částečně i u mého otce, ačkoliv ten s tvým papá si s námi zahráli svou vlastní hru. Jak se říká peprně – ojebali nás oba. Zvládlas to nějak u Henryho a nakonec u celé mojí party. Prakticky kohokoli, koho jsme znali společně, jsi nějak přetvořila k obrazu svému. Aby ti zobal z ruky. Chybí ti jenom jeden, poslední zářez… Cucflek? Ten, spolu s jejími slovy, mi zase připomene paní Hyde… ne, nad tamtou Gwen nechci uvažovat jako nad tím mrzákem, ta byla opravdu femme fatale. A tím nemyslím stejně fatální, jako když vás za ní proti vaší vůli ožení. Mnohem lepší bude dělení na Gwen fatale versus Gwen de Merde. Osudová Gwen versus zasraná Gwen. Pohledem rychle přejedu z krku na její obličej a, jako už tolikrát v poslední době, hledám v něm stopu lži. A jako tolikrát v poslední době žádnou nenajdu. Mohla to snad myslet vážně? To snad… Kdo sem do hajzlu leze?! Odfrknu si, když uvidím tu starou babiznu – poslední dny se mi úspěšně dařilo jí vyhýbat, nejspíš jí Gwen skutečně odvolala, a tak jsem málem zapomněl, že tu žije. Není překvapivé, že zrovna ona má špatné zprávy – každá návštěva je dnes špatná zpráva. A navíc, návštěva. Napružím se a bezděky zkontroluju zbraň u pasu. Já už nikoho nečekám… takže kdo to sakra je…? Krejčí?! To si snad dělá srandu, ona pozvala bez mého vědomí krejčího?! Já to věděl! Je to celou dobu její plán! Jenom se během války naučila lhát víc než mistrovsky… anebo já ztratil cvik v jejím čtení. Nikdy předtím neproběhla skutečná soulož… Nicméně karty ukázala o kolo dřív, než měla, teď stíhám kontrovat a tuhle hru s přehledem vyhrát. Nebo… nebo to nebude tak stoprocentní. Šaty, které ocením? Tohle je trumf, který stojí za úvahu. Protože to nebude její výhra, bude to něco za něco. Bude to pat. Jeden oblek za šaty, které ukazují víc než jen její ruce a obličej. Jen ať nepočítá s tím, že mi bude něco darovat, oba víme, že to není dar z lásky, ale její způsob, jak mi dát najevo svou nadřazenost a nějak mě zavázat. Ale přesto. Nedá mi to, nemůžu jí nechat v té iluzi, že mě obalamutila nějakou průhlednou lží. Ačkoliv výsledek bude přesně opačný, než jak to bude většinu času znít. „To je od tebe milé,“ přikývnu s vědoucím výrazem, a pak složím ruce v parodii na postoje filozofů, v předstíraném zamyšlení, „jenom… možná se mýlím, ale nepřišel ti náhodou včera nějaký telegram? Skoro si říkám, jestli to nebyl právě ten krejčí, kdo nemohl přijít. Jenže v tom případě, pokud počítám správně, jsi pro něj musela dát zavolat nejdřív v neděli.“ Ukazovák položím na spánek, jako by mi právě něco došlo, a pak na ní stejným prstem ukážu, aniž by jinak ruka změnila pozici. „Ale chápu, byla jsi nadšená, že jsem se vrátil.“ Zhluboka se nadechnu, což mou řeč přeruší, ale prostor pro promluvu jí nedám. Místo toho se na ní usměju, jak nejpříjemněji umím, když se tím snažím schovat naprosto jinou pozitivní myšlenku. V tomhle případě představu, že na sobě nemá ten trochu lépe tvarovaný rubáš, ale něco, co přece jenom více odhaluje, „ale přece tě nemůžu připravit o možnost pořídit si něco pěkného na sebe. Jdeme.“ No co, uvidíme, co starý Morris, můj krejčí, připraví. Nakonec, jedno slušnější oblečení se mi bude hodit, vyrovnám se s ním pak. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Málem protočím oči, protože Norman mi tím svým parodickým gestem dá najevo, že se to snaží mít pod kontrolou a opět mi to omlátit o hlavu. A jestli budeš ještě chvíli takhle pokračovat, myslím, že mi to tvoje ponížení, až tě bude měřit a ty budeš frkat, nakonec tu radost udělá. Ačkoli zrovna teď mi jde výjimečně nejen o proces, ale především o výsledek - nebudeš nosit ty strašné hadry. Právě proto, že jsem na tobě viděla, že si chceš tu neděli zopakovat. Já vždy chodím pečlivě upravená, a je jedno, jakou formu, jakou tvář zrovna nosím, tak ty bys mohl tady. Protože ty špinavé hadry vůbec přitažlivé nejsou. A vůbec, proč sakra pořád přemýšlím v téhle rovině? Měla bych být ráda, že přijel krejčí, že Normana zesměšním a tak všechno... Ale nejsem. Spíš mě teď vyloženě obtěžuje se s ním o tom hádat. Chci prostě, aby měl normální šaty, já si taky pořídím něco hezkého, něco k tomu, co mám, měla jsem, schovaného jenom... Ne, na to nemysli. Je prostě mrtvý. A i když mě Norman zajisté nepřestane do konce mého života štvát, jako na houpačce, která ovšem není nad zemí, ale nad propastí, je to způsob, jak to vyhnat z hlavy. Nezapomenu - jenom to... potlačím. "Vypadlo mi to z hlavy, ano?" udržím s vypětím sil nekonfliktní tón. Jinak bych na něj zavrčela - protože ano, když vám někdo ráno přijde oznámit, že je možné, že po vás půjde maniak, tak trochu myslíte na jiné věci. A včera jsem mu to neřekla proto, že jsem si sama nebyla jistá, co vlastně chci - jenom nové šaty, nebo ho ponížit? Nehledě na to, že ho přece nevyplaším. Je jako všichni muži v této záležitosti. Jako plaché zvíře, které se někdo snaží vykartáčovat od bláta. "A nadšená jsem nebyla," rozhodnu se hrát hru maličko jinak. Měli jsme chvilku upřímnosti, kdy jsme na sebe vykřičeli víc niterních věcí než za celé manželství. "Ale řekněme... že jsem některé věci přehodnotila. A třeba je budu přehodnocovat častěji," dodám zase s tou rozpustilou jiskrou a intonací. "Pokud se tedy nebudeš ježit kdykoli, kdy..." Hledám správná slova. "...k tobě budu upřímná. Je snad špatné, že by ses mi víc líbil v čisté košili a upravený? Nahý totiž věčně chodit nemůžeš," dodám k němu s úšklebkem a ohně v očích se na okamžik zase rozhoří jako v tu chvíli, než přišla Marta. A vydám se z pracovny. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Už nic neřeknu, jenom se uchechtnu a lehce zakroutím hlavou. Ale možná jsi udeřila hřebík na hlavičku, Gwen, jakou totiž můžu mít jistotu, že jsi upřímná? Žádnou… nebudeme si hrát na to, že si důvěřujeme. Tak daleko ještě nejsme. Na druhou stranu, pokud se ta jedna oběť ponese v duchu výhry – to znamená opakování – můžu jí s klidem podstoupit. Někdy je třeba obětovat jednotlivce pro celkové vítězství. Zkrátka, ten jeden oblek si klidně nechám ušít, jenom ji ho nenechám zaplatit, aby mě nemohla skrz něj vydírat, a v podstatě na tom vyhraju. Pokud tedy hodlá dále přehodnocovat. Vyjdu jen krok za ní. A už v tu chvíli vím, že je něco špatně. Čekám Morrise, místo toho u dveří zahlédnu nějakého neznámého panáka. V rychlosti si přehraju zprávu, kterou sloní zadnice vykoktala - další návštěva, neodbytná. Ani jedna zmínka o krejčím. Může to být on, ten šílenec. Proč by chodil hlavními dveřmi? probleskne mi hlavou, ale vím, že v případě ohrožení se nesmí moc myslet. Kdo moc myslí, ten skončí s prostřelenou lebkou. Zkrátka, tohle není Morris. Neznám ho. Je potenciálním nebezpečím. „Tohle není Morris,“ procedím skrz zuby myšlenku, která mi běží hlavou, a v tu chvíli už odepínám zapínání pouzdra a vytahuju revolver. „Za mě, Gwen,“ rozkážu, zatímco jí rukou beze zbraně popostrkuju správným směrem a sám se stavím před ní. Natáhnu spoušť, ještě nezamířím, ale jinak jsem v pohotovosti. „Kdo sakra jste?“ Poslední větu vyštěknu, ne rozčíleně, spíš varovně. Sleduju jeho ruce i oči… oči prozradí, jestli se chystá zaútočit. A pokud se jenom trochu prudčeji pohne, skončí s prostřelenou hlavou on. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů V první vteřinu mi nedojde, co je špatně. Snad jenom krom toho, že Norman se opět chová jako blázen. Začíná mi z toho neustávajícího kolotoče jít hlava kolem a chybí málo, abych se na něj neutrhla jako za starých časů. Ale tentokrát to, přiznejme si, nedělám kvůli jeho křehké duši, ale kvůli sobě. Rozezlít si ho můžu kdykoli, kdybych měla chuť - je to jednoduché jako lusknout. Zato vydobýt z našeho nuceného soužití teď, v prakticky novém, hm, staronovém, životě maximum, to je výzva hodná Gwen Holloway. "Normane, to v pořádku, to je pan Perry." Vydám se za krejčím, který si o Normanově příčetnosti v tuhle chvíli určitě musí myslet své (zvlášť když je oblečený jako dělník), a přivítám se s ním. S Normanem se nikdy neviděli, nebylo proč. "To je můj choť." Nikdy jsem mu neříkala, že je můj muž. Mužem pro mě vždy byl Henry. A ani teď, za nových zvláštních okolností, mi to nejde přes rty. "Jak vidíte, zrovna malujeme." Milosrdná lež pro zachování si tváře. Protože tímhle Norman dělá ostudu nejen sobě, ale i mně. Kdybych mu nevyházela všechny šaty, snad bych řekla, že schválně. Protože se v tom cítí až podezřele dobře, přijde mi. Tak uvidíme, jestli můj vklad do hry přinese nějakou výhru. "Tak co kdybychom rovnou začali, ať to máme dřív za sebou a dostaneme se k šálku čaje?" Nejlepší to bude v obývacím pokoji, tam je místa dost. A tak krejčího nasměruju tam a pohledem střelím po Normanovi, především po jeho pistoli. Možná jsem se unáhlila, když jsem mu ji dávala. Nicméně nelhal v tom, že mou smrt by nejraději měl v případě nutnosti na svědomí on - to jeho samčí ochranitelské gesto bylo více než jasným důkazem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Sloužící ihned poznají, že poslat vyřídit tuto nelibou novinku Martu, nebyl zrovna bryskní nápad. Tedy, stalo se. Nicméně, Marta je z celé záležitost rozklepaná jako kos v podzimním větříku. Tasená zbraň vyvolala několik reakcí, rychle jdoucí po sobě. První byla úskok služebnictva za zdánlivě pevné předměty - jako jsou stolky, vázy nebo rovnou utekli z místnosti. Žádný křik, jen popadalo nádobí z plechového tácu, který Dorris hrdě nesla a na kterém, pro novou návštěvu, stála konvička s čajem. Ten je nyní rozlitý po podlaze. Další reakce byla pana Perryho - okamžité zvednutí obou rukou směrem k vysokému stropu. Div se ten člověk nepomočil, asi není zrovna zvyklí na hrátky se zbraní. Zobrazit SPOILER  "Prosím, u všech bohů, nestřílejte!" koktá ze sebe. Gwen celou situaci nějak uklidní. Služebnictvo se posbírá, vykukuje z poza rohů a očekává, co vlastně pan Irving hodlá dělat. Herbert reakci chápe, stejně jako Jonathan a vzlykající služebné rázně uklidňují. Ve společenském salónku nakonec Perry přecejen ukazuje svoje úžasné schopnosti. Vyměřuje rozměry na Normanovi, ohmatává části těla jakoby nic a, samozřejmě na těch nejcitlivějších partiích se zdržuje co možná nejdéle. "Pěpadvace, třicet jedna..." otře si Perry slinu z koutku úst, když se vzdaluje od Normanovích slabin v rozkroku. "Ehm, pane Irvingu, válka má zjevně i lepší vlastnosti než jen zabíjet lidi." otočí se, aby si něco poznamenal. "Například udělat z mužů ještě větší muže." odkašle si. "Potřebuji tu košili sundat. Mohl by jste, prosím?" Když tě tak "nesleduje", probírá se vzorníky látky. "Nerad bych ve vás vzbudil neblahé vzpomínky, vážený pane, ale" vzhlédne k tobě. "přímo hořím touhou slyšet nějakou peprnou historku." zatetelí se. Pan Perry je jeden z nejlepších, jakého v Londýně můžete najít. Vskutku. Perfektní krejčí, ovšem hodně výstřední, pokud jeho fantasii nedržíte na uzdě. Dekadentní chování mísí s extrémními výroky, politickou nekorektností a explicitním vyjadřováním. Je přesně ten tip homosexuála, který se řídí heslem - co na srdci, to na jazyku. A toto přísloví, pokud někomu říká, pronese se slizkým meziřádkovým sdělením. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Pan Perry? Kdo je, ksakru, pan Perry? Měl by tu být Morris! Služebnictva si nevšímám, o jejich hysteriích vím už svoje, takže mi nestojí za pozornost. Zato nový příchozí – očividně nějaký nový krejčí… nebo její krejčí, to už je jedno, ten si bedlivost zaslouží. Už jsem paranoidní, když mám pocit, že vím, proč ho pozvala? Mám tu padesát liber, dvanáct až dvacet čtyři pro dělníky. Pořád by mi zbývalo dvacet šest, ale tihle panáci si účtují nehorázné částky, deset liber za oblek, ale pokud se vším všudy, klidně by to mohlo být patnáct a víc. Do toho její šaty… zkrátka doufám, že to hoši z Epping dodělají do týdne, mimochodem, kde vůbec jsou? jinak si tohohle Perryho nebudu moct dovolit – a ona bude mít svůj důkaz, že mě má finančně v hrsti. „Nikdo vás nestřílí, člověče, vždyť na vás ani nemířím.“ Konečně uvolním spoušť a zandám revolver zpátky do pouzdra, to zatímco Gwen mluví. Přemýšlím, jestli bych to celé náhodou neměl odvolat vzhledem k tomu, že šekové knížky u sebe nemám a ona hotovost není tak velká, abych si mohl dovolit zbytečně utrácet, ale… řekněme, představa, že na sobě bude mít něco zajímavějšího, mě přesvědčí, že to stojí za to riziko. Ale ne za toto riziko! V těch prvních chvílích, než mi to dojde ve všech souvislostech, než do mého ochromenému mozku dorazí ta myšlenka. To vědomí… Stojím tam ztuhlý jak socha a nepřipomínat si to vědomě, snad znechucením a šíleností situace zapomenu dýchat. Mám chuť ho kopnout, ale tenhle… moment… je tak děsivý a konsternující, že místo toho jenom čekám na to, co udělá. Jestli to udělá… Dotknu se ho a já ti tu pazouru uříznu! To snad není možné! Tak tohle jsi plánovala, mrcho?! Nejen prachy, ty jsi na mě nasadila BUZERANTA! Ty se neustále překonáváš, kurva! Než se konečně skrz šok a odpor k tomu, co se děje, prodere vztek a nutkání tomu pervertovi nacpat ten jeho metr a do prdele, kterou má beztak rozevřenou tak, že by si toho ani nevšiml, stačí přestat "měřit" můj rozkrok. Sevřu pevně pěsti, že mu jednu vrazím, ale ne, nakonec mě napadne něco jiného. Chce příběh? Dám mu příběh, sice od začátku do konce vymyšlený, ale rozhodně vševypovídající. Stojí to všechno přemáhání se alespoň trochu uvolnit. Alespoň tak, ať znovu ovládnu přiškrcené hlasivky. „Možná mě jedna napadá, taková veselá,“ nasadím uvolněný hlas, což není úplně jednoduché vzhledem k tomu, co se děje. „Víte, v regimentu jsme měli jednoho chlápka, byl trochu zvláštní, říkali jsme si. Pořád jsme netušili proč, ale pak nám to došlo – ty pohledy, kterými nás častoval. Občas nějaký ten dotek… nejhorší to bylo při sprchování. Ukázalo se, že to byl sodomita, homosexuál. A kdo by chtěl mít vedle sebe… milovníka klobás. Jednoho dne jsme si na něj v noci počkali, hlavu mu zabalili do deky a zbičovali ho přezkami od opasků do bezvědomí. Pak už o něm nikdo nikdy neslyšel. Nevíme, jak skončil, jestli to přežil… ale i když to nikdo neřekl nahlas, někteří z nás vážně doufali, že ne.“ Významně se na něj podívám, ušklíbnu se. A pak sundám košili – zkus se mě teď nějak dotknout, ty zasraná buzno! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Celou dobu, co vypráví Norman, stojí Perry zády k vám. Něco přebírá na malém odkládacím stolku, ale jak se ukáže o okamžik později, vlastně nic nedělal. Historka ho buď zarazila, nebo něco jiného. Otočí se, na obličeji vymodelovaný úsměv a přes nevhodně nanesený růžový makeup na tvářích, je celý sinalý. "A...aha." otře si spěšně kapesníkem orosené čelo. "Taková historka člověku nepřidá. Ty zážitky, měl jsem spíš na mysli...ale to už je jedno." Po zbytek měření a krejčovského umění si na Normana Perry už v žádném případě nedovolí. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Nejdřív je na řadě Norman - než by si to stačil rozmyslet nebo z toho vycouvat. Navíc, mé míry Perry má, takže tam jde pouze o to, aby vymyslel nějaký návrh šatů. A to taky chvíli zabere. A tak, maličko uchlácholená tím, že Norman se nebrání a je zticha, sedím opodál v křesle a listuju si vzorníkem látek, abych vybrala nejlepší kombinaci na nové šaty, které oživí můj šatník. A nejen ten... Ale to podezřelé ticho je... no, podezřelé. Zvednu oči od vzorníku a kouknu po nich. Norman stojí jako solný sloup a je na něm něco... divného. Asi to bude to měření...? Nebo přemýšlí nad tím, jak se mi za to pomstít? Ne. Divného je něco jiného. A výjimečně to není Norman. Co to ten Perry... Jsem z toho trochu zaražená, protože tuším, že je něco špatně, jenom zatím nedokážu říct co. Perry se chová divně, Norman se chová divně (nic zvláštního, ale přece jen...) a vzduch v místnosti houstne jako ovesná kaše. Proč na něj ksakru sahá takhle? To už na dvojici civím upřeně jako Maeve na zajíce na poli. Naprosto soustředeně. Vzorník na klíně mám stále rozevřený, stále s jedním listem mezi prsty, který jsem neotočila úplně. A když Norman začne vyprávět tu podivnou historku... Konečně mi to pomalu, neobvykle pomalu, dochází. Perry se právě choval jako... jako ženská. Norman po mně vrhne ten svůj typický pohled, který moc dobře znám. Ale v mé tváři není to vítězoslavné, tiché pobavení. Místo toho mám oči doširoka otevřené a vypadá to, jako bych mu chtěla něco říct, nebo možná spíš myšlenkově předat. Jednoduše řečeno - vypadám kupodivu lehce šokovaná. Jakmile se Perry otočí, pokusím se nějak opanovat, ale tohle... Řeknu vám: jsem zvyklá bojovat s Normanem. Jsem zvyklá na spoustu zákeřností. Jsem zvyklá lhát a proplouvat všemi nesnázemi. Ale nyní, v novém světle, je Perry... divný. Divný tím způsobem, ze kterého máte pocit, že na vás někdo sáhl slizkou rukou. Nikdy jsem si to neuvědomovala, protože se choval možná trošku výstředně a nedával si pozor na pusu, ale vždy to byl profesionál. Až doteď. Když Normanovi civěl do rozkroku jako na Svatý grál. Bože, to je nechutné! "Myslím, že to není nutné, ne?" vložím se do toho, když Norman sáhne ke knoflíkům. Nikdy bych netušila, že ho budu zachraňovat, ale myslím, že tohle nepřeju ani jemu. Nebo ožná bych mu to přála, kdyby se choval ještě nějakou chvíli jako idiot. Kdybych to plánovala. Ale neplánovala. A z jeho výrazu je mi jasné, že tímhle naše příměří končí - a to za to nemůžu! Což mě dráždí. Protože to není moje výhra, ba naopak. "Košile přece takový rozdíl v mírách neudělá... Vše sedělo, i když jste měřil přes šaty." Jak jinak než přes šaty! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Situace působí zcela absurdně. Perry nejspíš ztratil kontrolu nad svým "měřením" a nedokáže zastavit spád svých činů. Přecejen se nakonec Norman trochu poodhalí. Přesně na místě, na kterém nosí tetování. Výstřední návrhář teď ale zkoprní ještě víc. Civí na to, na rtech mu blesknou slova. Norman pozná, že si Perry pro sebe drmolil název batalionu a pojmenoval i název vzpomínkové insignie, značku příslušníka vojenského sdružení. Označení člověka jako cejchem, přesně toho, který si prošel peklem. Problém byl v tom, že Perry určitě poznal význam a poznal evidentně i něco víc, než jen význam. Co to Perryho tak rozrušilo? "Ano. Jistě, madam Gwen. Vždyť času tak málo a dokonalost nepočká." změní se na toho Gwen známého profesionála. Zbytek se nese v pracovním duchu. Přesné měření, zápisky a návrhy z přiložených nákresů. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Nikoho nezajímá, co jsi měl na mysli, ty perverzní hovado, čekal jsi snad, že jsme se k sobě tulili? Že ti tu začnu vyprávět historky o chladných nocích a teplých mužských tělech? To by se ti líbilo? Nic takového se nedělo, ty zvrácená kreaturo! Překvapivě je to Gwen, která to zastaví, ale to je v tuhle chvíli to poslední, co hraje roli. Však jí ani ten její znechucený výraz nevěřím… kdoví jak dlouho tohle připravovala. Co, už ses dostatečně pobavila? Konec srandy, už mi očuchal pytlíka, košile už není nutná? Ty svině! Buzík drmolící jméno mého batalionu mě o to víc rozčílí, on je ten poslední, kdo má právo špinit jeho jméno – a to dělá jenom tím, že ho vyslovuje stejnou hubou, kterou někomu stejně úchylnému kouřil penis. V téhle jeho loužičce a nechci vědět čeho ho nechám vymáchat… „Zaujalo vás tetování, Perry?“ Ne, to není vyobrazení homoušů, úchyle, není to znak nějakého vašeho spolku, tak na to nekoukej, jako bys to znal! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Perry si odkašle a přeruší veškerý oční kontakt. Spěšně přerovnává metry, mastek a špendlíky, jedna špulka nitě, kterou má vždy po ruce, spadla ze stolku a odkutálela se ke špičce Gweniny boty. "Nikoliv. Vzpomněl jsem si na jistou scénu v divadle. Ach, divadlo. Pane Normane, měl by jste zase zajít do londýnského divadla. Nebo vůbec, navštívit Londýn. I když je plné zlořátských zlodějů, band podvodných lichvářů, stejně je to dech beroucí město." Lže? Nebo ho vyvedlo z míry něco jiného? Perry dál pracuje, jak ho Gwen zná. Nechce navazovat jakoukoliv další konverzaci a bude se jí vyhýbat, jak to jen půjde. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Oblékám si kalhoty, protože být dlouho v přítomnosti tohohle individua skoro nahý je nebezpečné. „Pan Irving,“ řeknu automaticky, když vysloví moje jméno, „pro vás pan Irving.“ A ano, věřím, že najdeš spoustu míst, které ti seberou dech. Nic, co bych chtěl poznat na vlastní kůži. Dál už s ním nekomunikuju, nechám ho pracovat, ale dávám si sakra pozor, co dělá. A kam se přibližuje. Až když skončí, znovu promluvím. „Perry, omluvte nás, chci si promluvit se svou manželkou.“ Dojdu k ní a výmluvně se před ní postavím, aby bylo více než jasné, že jestli nepůjde dobrovolně a sama, odtáhnu jí pryč vlastnoručně, ať na nás koukají cizí oči nebo ne. Vyrazím z místnosti první, nijak se nesnažím skrývat, že mám vztek, dveře otevřu prudkým trhnutím a deru se kupředu jako rozzuřený býk někde na koridě ve Španělsku. Do její pracovny. A jen co zavře dveře, spustím: „Ty šílená, zvrácená bestie!“ Je to to staré známé zavrčení, ale tentokrát je o něco zřetelnější, že se musím skutečně ovládat, abych nezačal řvát. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Co se to tu děje? Zvykla jsem si, že mám celou domácnost pod kontrolou, ale teď mi otěže vyklouzávají z rukou. Kdyby konfrontace Perryho a Normana probíhala kvůli tomu, co mám dojem, že jsem naprosto jasně viděla, pochopila bych to. Ale co to má společného s jeho tetováním? A proč Perry blekotá, že by se měl podívat do Londýna? Je to absurdní. Norman není milovník kulturních zážitků, leda kdyby mohl někde v zákulisí obtáhnout nějakou herečku, ale - copak neví, že my jsme z Londýna? Když se krejčí odvrátí, podezřívavě probodnu jeho záda pohledem. A pak nadejde to, co zákonitě nastat muselo. V Normanovi to vře. Jako bych tu jeho vzteklou auru, která z něj pulzuje, doslova cítila. To bude tím, že ji velmi dobře znám. Ovšem téměř výkřik, kterým mě Norman častuje, sotva jsme o samotě, jsem nečekala. Je to tak přímé, až je to nezvyk. Stále ještě nezvyk... Povytáhnu obočí, ale už cítím, jak se mi tělem šíří ten dobře známý pocit jako před bojem. Jako tehdy. V neděli... "Já? To spíš on!" zamračím se. Jestli tu je někdo zvrácený, a vše nasvědčuje tomu, že je, tak je to Perry. "Po téhle zakázce s ním končím spolupráci. Je to... je to nechutné!" procedím poslední slovo. "Vždycky jsem si myslela, že je jenom trochu... extravagantní, že to pochytil v Paříži. Vždycky se choval profesionálně..." Protože neměl hlavu skoro v Normanově rozkroku. Ach, fuj! |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Nadechnu se otevřenou pusou, protože tohle vyžaduje větší dávku kyslíku. Jak mi může po tom všem takhle lhát? Tvářit se jako mílius, i když to určitě celé nastrojila! „Přestaň!“ vyštěknu v jednu chvíli, když už to nedokážu snést, mám z těch jejích keců přeplněnou hlavu. Vždyť to všechno dává smysl, proč by jinak zvala tohohle zvrácence místo mého krejčího? Proč by to zatajovala? A proč by si vymýšlela ten nesmysl se svými šaty, kdyby mě nechtěla dostat tam, kam mě dostala? Gwen, ty harpyje šílená, ty se neustále překonáváš! „Přestaň ze mě dělat idiota! Tohle byl celou dobu plán? Těšila ses, až na mě ten… buzerant bude šahat? To je nechutné, to máš pravdu – vy oba jste nechutní!“ Několikrát se nadechnu, prudce se otočím na patě a udělám pár kroků směrem k jejímu stolu. Musím to rozdýchat… musím rozdýchat ten řev v hlavě, který by jí nejradši jednu vrazil. Tohle bylo silné kafe i na mě. Po nějaké době promluvím, tentokrát o něco klidněji. „Ty hadry nechci. Nebudu na sobě nosit něco, co osahával těmi svými penis-obtahujícími prackami.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Když po mně vyštěkne, rysy mi ztvrdnou a v očích se mi vztekle blýskne. Nebudeš po mně vyštěkávat, Normane. Jak jsem si sakra mohla myslet, že bys mohl být něco víc než čokl?! Třeba... člověk?! I když s tolika chybami, že bych o tom mohla napsat celou ságu. Buze... buzeco? V mém vzteku se na chvíli objeví zamračené zmatení, jako kdyby na mě Norman najednou bez varování začal mluvit cizím jazykem, který neznám. Ať už to ale znamená cokoli, je to určitě nadávka. Nová do repertoáru ze soužití s Normanem a jeho bratry... "Proč bych se ksakru těšila, že na tebe bude sahat chlap?! To ses úplně pominul?" zeptám se ho naštvaně i nevěřícně. Jsem v tom nevinně a nehodlám jeho křivá obvinění trpně snášet. Dobře, já bych od Normana trpně nesnášela žádná obvinění... ale stejně! Slyšitelně vydechnu nosem, když přede mnou chodí jako tygr v kleci. Pořád stojím u dveří a přísahám, že jestli sem zase někdo vpadne nebo za nimi poslouchá, tak ho na místě vyrazím. "Nevěděla jsem to," trvám na svém, protože z nějakého pitomého důvodu cítím intenzivní nutkání se ospravedlnit. A já slova zní zatvrzele i ukřivděně. A tišeji než předtím. A když řekne to poslední, ačkoli je to vulgární... Jediné, co pocítím, je lítost, že přijdu o krásné šaty. Protože už teď vím, že i když bych si za to nejraději ukousla jazyk... Norman to tak nějak vystihl. "Asi máš pravdu," dodám zamračeně, ale nedívám se na něj. Vypadám, že nad tím za pochodu uvažuju. "Nebudu vědomě podporovat něco tak moc proti přírodě. Je pravda, že dnes mi přišel nějaký divný, ale..." Ale očividně nemám takové zkušenosti jako ty. S... buzeranty. Je mi jasné, že Norman mi věřit nebude. Ale teď, když vím, že se mi to jenom nezdálo, to prostě udělat musím. Ne kvůli tomu, že to říká Norman. Ale kvůli sobě - nebudu dávat svoje peníze někomu tak úchylnému. Někomu, kdo naprosto bezostyšně, před jeho manželkou, přede mnou!, div neslintal nad Normanem. Zrovna teď můj výraz připomíná otce víc než dřív. Když došel k nějaké nemilosrdné obchodnické úvaze a nemínil couvnout. A mně vyčítali, že jsem příliš uvzatá... Po kom asi? Konečně se na supícího Normana podívám. "Promiň, žes to musel podstoupit." Není v tom jemný ženský soucit, ale ani dávná ironie nebo přetvářka. A taky je to snad první opravdová omluva, jakou jsem ho počastovala. Jak jsem řekla - možná je Norman idiot, ale tohle... tohle bych mu udělala možná kdysi, když jsme byli nejvíc na nože. Ne teď, když jsem si užívala hru na kočku a myš. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Zarazím se v pochodu a opravdu ji začnu poslouchat až ve chvíli, kdy řekne, že jsem měl pravdu. Protože tohle je skoro stejně tak nečekané jako ten její buzerantský krejčí. Odkdy já mám podle ní v něčem pravdu? Dokonce mě napadne i ta kacířská myšlenka, že to možná opravdu nevěděla, že to nebyl její zvrácený plán, ale naprosto šílená shoda okolností. Je to tak nepravděpodobné, tak nesmyslné, až by to snad mohla být pravda. Ale copak jí po tom všem – po tomhle hulibrkovi – můžu věřit? Nemůžu. Ani náhodou nemůžu. Je do morku kosti zkažená. Kdyby se to neodehrálo tak, jak se to odehrálo, skoro bych uvěřil, že i náš sex byl jenom další součást jejího plánu! Promiň? Gwen Holloway se mi omluvila? Opravdu? Kdyby nasadila kostým mima a začala tu poskakovat při té jejich pitomé pantomimě, nebylo by to divnější. Zatraceně, proč musí být poslední dobou všechno tak složité? Dlouho se jí snažím odhadnout, ale už nevím, co je a co není pravda, zvlášť ne pokud jde o mou ženu. A tak nakonec jenom přikývnu. Přikývnu a svalím se do křesla pro hosty. Potřebuju cigaretu… |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Když si všimnu, že na mě Norman zírá, opět se na něj podívám. S pohledem upřeným kamsi mimo jsem totiž přemýšlela, co tomu zvrhlíkovi řeknu. Je vážně šílené, že lidi, které jsem nenáviděla, najednou do určité míry snad i... akceptuju, minimálně tak, že mu nedělám ze života peklo každou minutu, a lidi, kteří byli mí známí a nějak jsem s nimi vycházela, se v mých očích najednou změní na něco nechutnějšího než Norman. A to bylo ještě před nějakou dobou vyhrazeno jenom opravdu pro ty nejstrašlivější existence. Ale to, co udělal, jak se choval, když si myslel, že se nedíváme - vážně jsme podle něj tak hloupí? - je ekvivalent toho, jako by se mi vykálel na rohožku. Hůř! Prostě... co si to dovolil?! Když ta malá děvka Daisy sáhla na to, co je moje (byť jsem o tenhle povedený dáreček v podobě toho ničemy nestála), se zlou se potázala. Dlouze si povzdechnu. "Až pojedeme za tvými rodiči, stavíme se u toho... Morrise?" nadhodím s pohledem upřeným z okna, kdy Normanovi ukazuju svůj zachmuřeně zamyšlený profil. Ale pak se na něj otočím a věcně se zeptám: "A vyhodíš ho ty, nebo já?" Jak se sakra zachovat k někomu takovému? |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Neodpovídám hned. Až skoro do půlky cigarety mlčím a rozmýšlím se. Celé její jednání, její omluva mě skoro přesvědčuje, že to skutečně nenaplánovala. I proto vztek pomalu opadává. „Můžeme,“ rozhodnu nakonec. Proč by ne, Morris ví, že se s ním vyrovnám a hlavně – Morris rozhodně není přihřátý. Tuhle anabázi budu mít pod kontrolou a rozhodně mě – doufám – nečeká žádné podobné překvapení. Moje benevolence ale má svoje limity. Ona mě do tohohle uvrtala, ona ať si to vyžere. Alespoň to málo, já už toho buzíka vidět nechci. Nezaručuju totiž, že mu na rozloučenou a jako přání šťastné cesty neprostřelím čéšku. „Je to tvůj krejčí…“ tahle lakonická poznámka mluví za vše. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Přijde mi, že ticho se táhne nekonečně dlouho. A tak se na Normana úkosem podívám, jestli se svým vztekem už zalkl, nebo vymýšlí, čím by mi to, z čeho mě obviňuje, oplatil. Čekám, že i přes to všechno řekne něco jedovatého nebo bude rozkazovat, dokazovat si svou momentální nadvládu. Ale neudělá to. Zatím. Ovšem je mi jasné, že tohle pro něj bude v naší přetahované silný trumf. Ale doufám, že do Londýna pojede v té uniformě - ne že bych si chtěla válku tak blízko sebe připomínat, ale se špinavcem být viděna nechci. "Už ne," ušklíbnu se. "Ale jenom jsem se ptala," pokrčím rameny. Co já vím, jestli ho nechtěl vyhodit osobně. Vidíte, jak jsem najednou hodná? Až se nepoznávám. I tuhle možnost bych mu dala. Protože mi to tak nějak přijde... správné. Správné. Proč bych vůči Normanovi někdy dělala něco správného? Asi proto, že tohle je vážně moc. Není vhodný čas na ultimátní pomstu. Zatím totiž není za co... V hlavě se mi ozve hlásek, že přeci za můj pokažený život, ale... Po té naší hádce v neděli se mi vybaví i jiná hádka. Že nezaprodali jenom mě, ale i jeho. Těžko se mi tomu věřilo. A vlastně mi to předtím bylo jedno. Protože jsem... jsme raněná zvířata, která zničí všechno kolem sebe. S těmito úvahami, které mě matou už od neděle, ještě chvíli mlčky stojím u okna, skoro jako bych zapomněla, že tam pokuřující Norman sedí. Možná je to tím, že už z něj nesálá ten vztek, který vždycky ve své blízkosti cítím jako horkou vlnu. Poté za šustění sukně odejdu z pracovny, a jak neustále uvažuju, jak Perryho vyhodím, vlastně si ani neuvědomím, že jindy by mi bytostně vadilo tam Normana nechávat. Asi jako když nechcete nechat psa samotného v domě, protože víte, že pak najdete spoušť. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Vejdu zpět do obývacího pokoje. Mísí se ve mně znechucení i vztek, že jsem si u takové zvrácené bytosti nechala roky dělat šaty. Že jsem si ho vůbec pozvala domů! Že narušil naši křehkou a zábavnou hru, která užuž vypadala, že bych Normana mohla zmáčknout a vytvarovat tu hroudu špinavé hlíny alespoň trochu do něčeho, co připomíná člověka. Přejdu ke vzorníkům a proprietám položeným na stole, tak, abych byla poblíž, ačkoli se mi ten člověk příčí podobně, jako se mi kdysi příčila (Co? Kdysi? Proč jsem to tak snadno překousla, když to několik let, ještě před pár dny, nešlo?!) přítomnost Normana. "Vážně jste si myslel, že to nevidím?" prohodím a upřu na něj pohled, který mám vyhrazený pro služebnictvo. A někdy i Normana, záleží na tom. Je tvrdý, má tvář nečitelná. Rozpuštěné vlasy mi sebraly na přísnosti, ale doháním to právě svým léta cvičeným výrazem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů V obývacím pokoji někdo sklidil látky. Zbývající náčiní - metry, tužky, špendlíky si ještě Perry neodnesl, avšak pracuje na tom. Vejde do pokoje, rozevře kufřík a vkládá do jeho útrob drobné předměty. "Došlo mi to. Hned po mé nevhodné otázce ohledně války. Člověk je jen nádoba plná hříchů, viďte paní Irvingová." není v tom nic jedovatého. Spíš Perry komentuje celý incident smutně. Usměje se na tebe, jeho výstřední zjev působí v nové době buď jako reklama na dokonalou práci, nebo upozornění. Upozornění, že není vše v pořádku. Co se týče jeho práce, je vážně dokonalý. Spodní prádlo od něj je většinou nadčasové, dílo mistra "Předpokládám, že moje služby již nebudete potřebovat." přikyvuje pro sebe a rázně zavře koženou tašku. "Přijměte moji omluvu. Ne, že bych snad očekával, že mi odpustíte. To ani nechci. Spíš proto, že se nějakou dobu známe a víte, jaký jsem." Ukáže ti záda a odchází k východu. Boty klapou po dřevěné podlaze, ještě naposledy se zastaví. "Víte, to tetování na hrudi pana Normana..." naváže významně a ohlédne se přes rameno. "Jeho význam je mnohem hlubší. Myslím si, že ani sám pan Norman netuší, kam až daleko zašel, když si jej nechal na svou kůži vytetovat. Navštivte Londýn, madam. Mějte oči otevřené. Některé věci neumírají. Převážně minulost, která nás dostihne všechny." Vykouzlí letmou poklonu a hodlá odejít. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Zavřela za sebou dveře. Ocitneš se o samotě. Její pracovna po ní voní, nechává za sebou pach vlastních šatů, kůže a rozpuštěných vlasů. Místnost je zařízená pěkně. Velký tmavý stůl, rozsáhlá knihovna, pohodlné křeslo ve kterém si lebedíš. Kouř tě uklidnil. Vdechuješ a vydechuješ, skoro jako by jsi meditoval. Neslyšíš nic než příjemný klid. Venku šumí vítr, tiše tikají hodiny... Píchne tě na hrudníku. Je to jako pálení žáhy, tlačí tě na srdci nebo kdesi pod kůží. Jak ten podivný pocit přijde, zase odezní. Infarkt to nebyl, pár chlapů co je klepla pepka jsi už viděl. Nejdřív přichází strnutí levé ruky, brnění, pak závrať a tíha na hrudníku - tohle bylo jiné. Vycházelo to od jediného bodu. Na místě, kde jsi před okamžikem ucítil pálení, tiše bdí černě vytetovaný list z vojáků. Snad...slyšíš...vzdálený dusot kopyt, rázný marš hrdinů ve zbrani, s puškami usazenýma na rameni, přilbice, povely - jdou pod tím oknem, ze kterého z křesla nevidíš. Ale slyšíš je. Slyšíš celý batalion, celý pluk. Pořvávají na sebe, kráčí do boje. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Zrovna ty jsi celý sud hříchů. V Boha nevěřím, nikdy mě k tomu nevedli, protože můj otec byl až příliš racionální a nepřál si, aby mi tím pletli hlavu, dokonce ani Margaret, ovšem tohle je přece proti všemu, nejen Bohovi. Je to proti přirozenému řádu věcí. To, že existují dvě pohlaví, má přeci nějaký smysl. Všichni víme jaký. Krom toho, že to samozřejmě věci nesmírně komplikuje, protože... protože někdy je to jako domlouvat se s cizincem. To však nic nemění na tom, že to, co... co dělá Perry a jemu podobní, je nechutné a zvrácené. A nejhorší na tom je, že ten hnusný obrázek, jak se k Normanovi div netulí, nedovedu vyhnat z hlavy - kdykoli se na krejčího podívám, je to tam. A já si říkám, jak jsem mohla být tak hloupá a nevidět to. Ano, v tomhle jsem k sobě asi tvrdá. Nemohla jsem to vidět jednoduše proto, že jsem žena. "Teď už ano," neodpustím si odměřené konstatování. Jestli to dovedl skrývat tak dlouho, proč zrovna teď musel slintat po mém... po Normanovi? Kdybychom nebyli téměř celoživotní nepřátelé, skoro bych řekla, že je mi ho líto. Ten výraz v jeho tváři by byl zábavný, kdybych to způsobila já něčím prohnaně promyšleným, ale takhle? Nechám ho jít. Alespoň sám pochopil, že jsem ho přišla vyhodit. To mi usnadňuje práci. Když však spustí, zarazím se. Jeho taky zaujalo to tetování. Jako by na něm bylo něco... magického. Taky jsem od něj v první chvíli nemohla odtrhnout oči, ačkoli to bylo tehdy, kdy by mi vlastně nevadilo, kdyby se Norman nikdy nevrátil. Kdyby byl mrtvý. Perryho slova mě nakonec ještě víc podráždí. Skoro to zní, jako by to mělo být varování. Výhružka. Ale tenhle nemá na to, aby někoho zabil. Vždyť jeho bych přeprala i já - a to jsem se neprala od svých sedmi nebo osmi let. Má hrdost a znechucení mi zabrání se ho vyptávat. Kdo ví, co se podobným lidem honí v hlavě. A já nechci, aby v mé blízkosti setrvával. Říká se, že je to nemoc. Určitě nebude přenosná jako chřipka, to by se nakazili skoro všichni z vyšší vrstvy v Londýně, ale duševní je - a co člověk může čekat od blázna. Nejdu mu v patách jako pes, ale ujistím se, že můj dům opustil. Teprve pak se mi maličko uleví. Ale zároveň jsem naštvaná, že zrovna někdo, kdo mi šil pěkné šaty, musí být zvrhlík. Jenže to bych se nemohla sama na sebe podívat, kdybych takového člověka dál podporovala. A jak vůbec může vědět něco o tom tetování? Dráždí mě, že mi nasadil brouka do hlavy. Protože se mi vybaví ten mrazivý sen, kde Norman působil opravdu jako bestie. Jako to, co ve mně v neděli rozechvělo tu strunu zvířeckého instinktivního strachu z nepříčetného člověka. Začínám mít dojem, že se těch bláznů kolem mě objevuje nějak moc... Znovu se vydám do pracovny. Snad Normana nenapadlo se tam hrabat... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Dá se do mě únava, jen co odejde. Nejspíš za to může to náhlé ticho, nebo snad to, že tu konečně nikdo není. Vztek neodešel, ale ztratil ten pohon daný vědomím spravedlnosti, a snad proto ustoupil. A zbyla únava, v podstatě příjemná únava. Pochyby přetrvávají, ale pokud to nenaplánovala, jakože o tom po jejích slovech pochybuju, oheň ztrácí kyslík a hasne. Navíc je tu – a to je paradoxní vzhledem k tomu, že je to donedávna? nepřátelské prostředí – příjemně. Zavřu oči… hodila by se sklenka něčeho ostřejšího… Bolest mě donutí otevřít oči a zvednout se na nohy, jenže skončím na půli cesty, opřený o kolena. Pálení se mi zatne do srdce a zmáčkne plíce jak obrovská dlaň. Co to…? Pryč. Je to pryč. Znovu se posadím a rychle odepnu vrchní knoflíky košile a podívám se na tetování. Napůl čekám, že bude zarudlé, jak kdyby bylo čerstvě vytetované. Nebo bude spálené, zanícené… cokoli. Jenže nic. Nic. Poplašeně vzhlédnu… zaposlouchám se. Nevěřím tomu. Chci mít jistotu, že to slyším, a stejnou měrou doufám, že se mi to jenom zdá. Nezdá. Ale já přece nespím. Teď přece nespím! Tohle slyším reálně! Spěšně se rozhlédnu, hledám jeho, protože tak to přeci vždycky bývá. Ale ani to, že ho nenajdu, mě neuklidní. Vstanu, chvatně dojdu k oknu a opřu se o sklo. Jsou tam? Nemůžou… ale co když přece? |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Nebyla jsem pryč dlouho, nanejvýš pár minut. A to ani nebyl slyšet žádný povyk - nemohl, já nejsem ten typ ženy. Jeden z mých mála výbuchů během mého života viděl nedávno akorát Norman, když jsem do něj v zoufalém vzteku bušila. Otevřu dveře pracovny, abych mu oznámila, že je vše vyřízeno. Ale slova mi odumřou na rtech, když vidím, jak divně se Norman chová. Co to dělá? Taky mu vrtá hlavou, co Perry blábolil o tom tetování? Pochybuju. Znám sice jenom tu jedno protivnou a nebezpečnou stránku, ale je mi naprosto jasné, že slova... jak to říkal? Buzeranta? Prostě že slova někoho takového by vážně nebral. Dveře za mnou tiše klapnou, ale já zůstanu stát hned za nimi a zaraženě se na něj koukám. "Je ti něco?" vypadne ze mě opatrně. Nezáleží mi ani tak na něm jako spíš na sobě. Protože vypadá divně, chová se divně... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Nevnímám okolí, nevnímám nic než ten zvuk… zoufale se snažím zahlédnout alespoň něco. Cokoli. A proto nezahlédnu její příchod. Prudce, skoro až zběsile se otočím, protože očekávám někoho jiného. A rozhodně v jiné podobě. Jen pomalu se zase uklidním a donutím se se uvolnit. Dokonce se usmát, jako by bylo všechno v pořádku. Není. Není, protože ona je důkazem, že nespím – a i když už je ticho, nelze popřít, že jsem je slyšel. Nelze předstírat, že se nic nestalo. Že to byl sen. „V pořádku,“ vydechnu, ale přesto se, ještě naposledy, podívám z okna. Třeba se něco… „Jenom… jednom se mi něco zdálo,“ nevím, proč mám nutkání něco vysvětlovat nebo snad svoje jednání ospravedlnit… jako by mi mělo záležet na tom, že věří v mou příčetnost. V kterou stejně nevěří, dala mi to jasně najevo v neděli při hádce. „Čirou náhodou jsi neslyšela něco… zvláštního?“ Ne, musím se vrátit do přítomnosti. A rozhodně to musím přestat řešit před ní. Povzdechnu si, ale když konečně promluvím, hlas už je zase pevný a zvučný. „Ten teplouš už je pryč?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Hrkne ve mně, když se Norman tak prudce otočí. Nevím, jestli se mi to jenom nezdá, ale jsem přesvědčena, že jsem v jeho očích zahlédla zase tu šílenou jiskru. Tu, kterou jsem doufala, že tam nějakou dobu neuvidím, protože jsem mu dnes svěřila do rukou zbraň. Ale pak se mi vybaví jeho ujištění, které mi dal před necelými dvěma hodinami, že já zbraní rozhodně neskonám... Jeho úsměvu, jako by se nic nedělo, příliš nevěřím a oči mi zase mimoděk sklouznou k černým linkám, které jsou částečně vidět zpod jeho rozhalené košile. "Ne." Ačkoli se mi z nějakého důvodu vybaví ten sen a dusot tisíců nohou. Jako hromobití. Synchronizované hromobití, ze kterého hrozí, že pukne hlava, jestli ho člověk bude poslouchat příliš dlouho. Anebo se mu nakonec i srdce přizpůsobí tomu rytmu, a pokud dusot přestane, tak přestane bít i ono... Samotnou mě vlastní myšlenky zarazí. Teplouš? "Ano. A koukám, že dnes se naučím plno nových slov," ušklíbnu se ironicky a vykročím dál do místnosti, jako by se nic nedělo, ovšem musím se hodně ovládat, abych u toho Normana byť jen koutkem oka nepozorovala. Posadím se do křesla za stolem. Mělo by mi to být jedno, vždyť je to jenom Norman, věčná osina v zadku, která s sebou nikdy nepřinesla nic dobrého, ale... "Poslední dobou spíš špatně, že..." nakloním hlavu k rameni a studuju jeho zanedbaný vzhled. Ten sám o sobě může být stejně dobře provokace, protože musí vědět, jak moc to nesnáším, ale ten zbytek... Ten zbytek přece naschvál dělat nemůže. Proč taky? A hlavně, proč se o to vůbec zajímám? |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Jistěže nic neslyšela, proč by měla. Musel bych se udeřit do hlavy a kromě paměti i ztratit příčetnost, abych uvěřil, že to bylo reálné. Problémem je, že to reálně působilo. A že jsem tomu na moment skutečně uvěřil. Lehce pobaveně se usměju, když zmíní obohacení slovní zásoby. Samozřejmě jsou slova, která se na čajových dýcháncích a plesech nevyskytují. Tak si je pamatuj, Gwen, možná příště poznáš včas, když nějakého takového potkáš. A rozhodně je nebudeš posílat na mě. Znovu se zadívám z okna, bílé pláně anglického venkova v zimě. Zkrátka idyla, pěkná… pěkně zasraná idyla. Netuším proč, ale v tuhle chvíli mi přijde nemístná, fiktivní… očekávám je. Nekonečné šiky pochodujících vojáků, jednotky splývající dohromady v dlouhého hada. Tisíce lidí, ale na první pohled jen velký organický stroj… A já nad tím vším, pozorující... V náhlém popudu si přejedu rukou po oku. Tom, které mi tam chybí. Otočím se na ní a zamračím se. Proč se ptá? Odkdy se zajímáme, v jakém rozpoložení se nacházíme? Zeptat se před nedělí – a možná i před tou omluvou – počítám stoprocentně s tím, že se chce pobavit na můj účet. Nebo hůř, chce toho využít – jakkoli – možná mě zbavit oficiálně příčetnosti, nějak, možná mě přesvědčovat, že šílím. Teď? Teď si nejsem jistý. Skoro to připomíná normální vztah, manželství, v kterém pár problémy sdílí. U nás dvou naprostá utopie. Nakonec pokrčím rameny – gesto patřící mnohem víc mně než jí – tahle otázka přece nemůže nijak zvlášť uškodit. "Je to tak poznat?" Zasměju se. „Bývalo to lepší… špatné sny. Ale to se určitě zlepší.“ Minimálně když si seženu nové zásoby whisky. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů "Vypadáš, jako Maevin starý rozžvýkaný míček," zalichotím mu, jak to dokážu jenom já. Ale pořád je to spíš to popichování, jakým jsem ho častovala předtím, když jsme se tady bavili, než že bych útočila. "Takže ano, jde to tak moc poznat." A dokud se nedáš do pořádku, tak to poznat půjde. Ale všechny tyhle myšlenky jsou jenom obrana před tím, co mi doopravdy vrtá hlavou. Zvážním a lehce se zamračím. "O... válce?" řeknu zdánlivě nesouvisle, ale je jasné, co tím myslím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Rozhrneš košili v okamžiku očekávání. Tetování na kůži dlí jako připomínka. Memento však není evidentně nijak podebrané, zarudlé - bolest nemohlo způsobit ono. Spíš něco pod ním, nebo je to celé shoda okolností. Když se pomalu blížíš k oknu, zahlédneš pableskovat slunce. To je přeci téměř na vrcholku dne, jak by jen mohlo svítit žlutavým jarním svitem do okenic. Ne, nebylo to slunce. Ještě naposled zřetelně zaslechneš vojenské povely a když vykoukneš na jejich šiky...ne, nejsou tam. Jistě, že nikoliv. Na zasněžených políčcích Hollowayské usedlosti je jenom sníh, posetý tmavými skvrnami, jak po nich někdo chodí sem a tam a ledová pokrývka slábne. Šumící Epping někde na horizontu a kostnaté pařáty vysokých stromů kolem dokola domu, vysázené za účelem větrolamů. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů „Tak dobře? V tom případě nevím, na co si stěžuješ,“ kontruju s úsměvem. Tohle zase znova působí jako popichování, ne náš tradiční boj – ten, co možná není na smrt, ale rozhodně na zničený život. Pomalu si začínám zvykat na to, že se nemusím mít neustále na pozoru… jenom nevím, jestli je to dobře. Ptá se dál… ani by mě nenapadlo, že by se ptala jenom proto, aby splnila společenskou povinnost. Protože jestli u někoho konvence neplatily, byli jsme to my. Ale představa, že se ptá ze skutečného zájmu a bez postranních úmyslů, je skoro děsivá. „Někdy. Jindy…“ zarazím se, jak vůbec nazvat ten sen, co se mi zdává teď? Je v podstatě o válce, ale na rozdíl od těch z války je válka jenom okrajová záležitost. Hlavní myšlenka je jiná – a já nevím jaká. „Jindy… vídám šiky vojáků, ale o nich sen není, ne v zásadě...“ Dojde mi, že mě moje nevědomost rozčiluje. Že o tom nechci mluvit ne proto, že je to ona, ale protože nevím, jak to popsat. Nechci nad tím vůbec uvažovat. A už vůbec o tom nechci snít v bdělém stavu. „To je jedno,“ náhle prohlásím, kategoricky, aby bylo jasno, že rozhovor skončil. V tu chvíli se otočím a vyrazím ven. O tomhle se nechci bavit, ne teď. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Proti mé vůli mi cuknou koutky. Zase tolik si nefandi, Normane. Ten míček právě možná vypadá lépe než ty... Když zmíní šiky, oči se mi maličko rozšíří a já na něj několik vteřin bez mrknutí hledím. Jak to sakra může vědět?! Srdce mi buší o něco rychleji, než by mělo, a už bych ho nechala odejít, protože ten najednou odměřený tón znám, ale nedá mi to. Jestli teď odejde, uprostřed tohoto rozhovoru, stáhle se stejně jako medvěd někam, kde bude moct nabrat síly, a pak se o tom už bude těžce začínat. A kdo ví, třeba nebude tak nalomený jako teď - nebo mně tak aspoň připadá, protože jindy by se mi s tím ani za boha nesvěřil. "Zdálo se i o nich taky," řeknu najednou, když je na půl cestě ke dveřím. "O kopci a pochodujících vojácích. O tom... tetování," přimhouřím oči, jako bych pronikavým zeleným pohledem mohla prokouknout látku vojenské košile, a na kořeni nosu se mi udělá malá vráska. Někde v mysli si uvědomuju, že by to mohla být munice zase pro něj, ale čert to vem - on je z nás dvou stále ten šílenější. A taky mě lechtá zvědavost, jak je to možné. Že řekl přesně to, na co jsem právě v souvislosti s tetováním myslela. Kdyby se ten sen zdál jemu - dobrá, on byl ve válce. Ale mně? Proč mně? |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Zarazím se téměř okamžitě, co začne mluvit. Ale zatím se neotáčím. Nic neříkám. Mohla se to dozvědět? Ale jak? Přece nemluvím ze spaní, a i kdyby – přece mě ta její bestie neodposlouchala, aby mě mohla svojí paničce práskat. To je tak nesmyslné… naprosto absurdní. Je to absurdnější než předpoklad, že má podobný sen? Uvěřím tomu a za chvíli začnu věřit na čáry, tak stupidní tohle všechno je. Hloupost. Naprostá hloupost. Jenže odejít potom, co mi tohle řekla, už nemůžu. Otočím se a ruce si založím na hrudi. Tohle je daleko od komfortní zóny, v podstatě je to od ní několik světelných let. A to se mi nelíbí... zvlášť to, že se do ní v tuhle chvíli už nemůžu vrátit. Konečně promluvím, vážně, pevně, ale stroze – „Co se ti zdá přesně? Detaily.“ Ano, mohlo by to připomínat rozkaz, ale ten to není. Hlasu chybí dikce, autorita a hra na dominanci... jen zkrátka nezvládám vytvořit rozvitou větu. Ne pokud jde o tohle. A ne teď. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Cítím napětí, že ani nemám čas litovat, že jsem to vůbec řekla. Zarazil se. Zarazil se... a to něco znamená. Protože kdyby ne, vysmál by se mi hned. Nemám ráda, když já sedím a on stojí, působí to, jako by měl navrch. Ale zůstávám sedět, protože není vhodná chvíle na naši přetahovanou. Chci prostě vědět, jak se nám mohl zdát stejný sen - pokud stejný byl. A jak říkám, pokud ho to zaujalo, určitě na tom něco bude. Opřu se do křesla. Pamatuju si ten sen dobře, možná až moc, ale najednou je pro mě těžké o tom mluvit. Vždyť to bych nepovyprávěla snad ani Margaret (proč taky?), natož někomu, s kým jsme si celý život vyměňovali jenom urážky a slovní bodnutí! A navíc je to trapné. Že se mi zdálo o něm. Trapné a... děsivé. Víc znepokojující než to, kdy vypadal, že po mně skočí a zabije mě. Nebo mě minimálně uhodí. Než začnu, jazykem si mimoděk navlhčím rty. A ticho se táhne. Jako by se mi ta slova vzpříčila v hrdle. "O dusotu nohou, které pochodují jako šik vojáků. O pokřicích, které zní tak... vojensky." začnu pomalu, ale pak už se to ze mě sype. Ale nedívám se mu do očí, pohled mám zase upřený na místo, kde by mělo být tetování. "O mohyle. O postavě na ní. O tom tetování." Až teď se zarazím a stisknu rty. Vysměje se mi. Nedávej mu munici, Gwen... Zamračím se ještě víc. "O... tobě." A rozhodně to nezní jako jeden z těch příjemných snů, co o druhém pohlaví můžete mít... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Pohledem jí vyzívám k tomu, aby konečně promluvila, ale nenaléhám na ní. Alespoň ne slovně. Ve skutečnosti mě až překvapuje, kolik trpělivosti prokazuju ve chvíli, kdy se mi žádné trpělivosti nedostává. Jenže pak se konečně rozpovídá a mně se zhoupne žaludek. Jako by do mě udeřil mrazivý blesk – celým mým tělem projede chlad a ztuhnu tak, že se v prvních vteřinách nemůžu pohnout. Tohle není možné! Tohle do prdele není možné! Nemůžeme mít stejný sen, nejen podobný – navíc s ní! – ale úplně stejný! Uvědomím si, že mi není volno a musel jsem zblednout. Postoupím k ní, pohled zamračený a rozčilený – ne vzteklý, jen… to neumím pochopit. Neumím to pochopit a vlastně nechci. Nechci, protože tahle situace nejde vysvětlit pouhou náhodou. Je to tak iracionální, že za chvilku vážně bude potřeba ta cikánka… Nakonec se opřu o opěradlo židle. Pro jistotu. Alespoň nějakou. „Zdá se ti to často? A odkdy?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Když ho vidím, opravdu byla chyba s tím začínat. Mnohem víc než předtím mi připomene tu... bestii na mohyle a já si intenzivně uvědomuju opěradlo židle za mými zády a jsem vlastně ráda, že nás dělí otcův bytelný stůl. Za mnou je totiž jenom nábytek a pak stěna... a já nad tím vším jakoby nezúčastněně přemýšlím, jako bych doopravdy zvažovala možnost, že tohle bylo to poslední lusknutí, které potřeboval k tomu, aby se mu v hlavě něco porouchalo víc, než už to od jeho narození porouchané je. "Jednou. Když byla ta bouřka." Podívám se mu do očí. "Co je to tetování doopravdy zač?" |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Jenom jednou? Bouře… ano, tehdy to bylo nejhorší. Jako by ta bouřka byla katalyzátorem. Nesmysl. Nesmysl, bouřka nemůže zhoršovat sny, nemůže způsobit, že se dvěma lidem s rozdílnými zážitky zdá naprosto stejný sen. To se neděje. Tomu odmítám uvěřit. Co je s tím tetováním? Co by mělo být? Nic, není na něm nic špatného, nic zvláštního - jenom se mi zjevuje ve snech, zjevuje se jí ve snech, slyším je, i když jsem vzhůru, a navíc mě začalo šíleně pálit. No dobře. Možná není tak obyčejné. Já jenom nevím, co se děje. Zamyslím se. Snažím se vybavit si ve vztahu s ním něco divného, něco nezvyklého… jenže marně. Nakonec pokrčím rameny. „To, co jsem řekl tehdy. Obyčejné tetování.“ Přesto začnu vyprávět, ne protože se ptá, spíš doufám, že si na něco vzpomenu. „Červenec 1916, měli jsme volno, skoro půlka batalionu. Neznali jsme se napříč regimentem, nakonec nás v něm bylo kolem tisíce, ale pár kluků předtím si nechalo udělat tetování. Ne to samé, jen název batalionu a ta slova byla stejná: ‚Lest We Forget‘. Měli jsme volno v Paříži, trochu jsme popili,“ popili a užili si s místními slečinkami, které se jenom třepali na to, aby britským hochům ukázali trochu té francouzské pohostinnosti. „Při návratu do kasáren jsme si na to vzpomněli, na jejich tetování, a tak nejdřív první desítka – my – během dalších dní skoro celá rota, určitě tak čtyřicet lidí, si to nechala vytetovat. Přesně toto,“ ukážu prstem na místo, kde pod košilí list leží. „Je to jenom tetování, nic víc. Symbol soudržnosti. Měla to být památka na kluky, kteří bojovali po našem boku, až s časem se z toho stala vzpomínka na padlé. Až teď, většina s tímhle leží buď u Sommy nebo tam u Paschendale. Víc jak pět až sedm lidí to už nemá.“ Johnny „Sekáč“ Wease a Malej Tom… z těch pěti jediní dva, kteří jsou moji kamarádi. Jediní dva kamarádi, kteří se vrátili domů. Znovu pokrčím rameny a s hlubokým nádechem řeč dokončím, „toť vše.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Už mě ani nezaráží, že na první pohled by to mohlo vypadat jako obyčejný rozhovor dvou obyčejných lidí. Mnohem víc se totiž soustředím na to, co mi říká. Jako bych v tom měla objevit... něco. Cokoli, co by dávalo smysl v tom celém - no ano, ne-smyslu. V podstatě to samé, jenom ve velmi zkrácené verzi, řekl už tam na chodbě. Že to má být vzpomínka a že si to vytetovalo několik lidí. Jenom jsem si nedokázala představit, že tolik. Tolik. Jako párů dusajících nohou, bleskne mi mimoděk hlavou, protože sotva se mi tam uhnízdily vzpomínky na sen, za těchto okolností ne a ne se jich zbavit. Nabízí je totiž jediné možné vysvětlení, které je absurdní. Jako z nějaké duchařské historky. Pokud jsou všichni s tetováním mrtví... Pronásledují ho. Ale na to, abych tomu reálně uvěřila nebo to nedejbože řekla nahlas, jsem příliš málo opilá a hlavně až příliš příčetná. "Tak co to tedy může být? Vždyť my dva bychom se nedokázali domluvit ani na barvě čalounění," muselo by být po mém, když už jsem někdo, koho jste chtěli odsoudit k životu doma, jako slepici na hřadě, "natož aby se nám zdávaly stejné sny." Tak nepravděpodobné stejné sny. Tak nevysvětlitelné stejné sny. Něčeho, co jsem nikdy v životě nemohla vidět. A ani ve snu by mě to nenapadlo. Chodívají za mnou mrtví, ne že ne. Ale moji. Ne jeho... A pak si na něco vzpomenu. A maličko přimhouřím oči, jako bych se už předem chystala prokouknout nějakou jeho lež. "Proto ses ptal, jestli v tom salonku někdo byl?" Nemohli jsme přece zešílet oba zároveň. Nějaké vysvětlení to mít musí. Jenom absolutně netuším jaké... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Shrnula to víceméně správně: My dva se dokážeme shodnout jenom na tom, že se neshodneme. Podle toho psychologa… Junga… k nám sice nevědomí promlouvá skrz sny a metafory, ale to jen sotva znamená, že se bude zdát tentýž sen dvěma osobám, které se navzájem nenávidí – i kdyby se nenávist nějak nepozorovaně změnila v opatrnou toleranci. Ani kdyby si ty osoby podvědomě přály, aby se jejich vztah zlepšil, jen sotva by se jejich nevědomí propojilo, aby jim ukázalo naprosto stejný sen. Nedává to smysl. Ale uvěřit očividnému vysvětlení, nadpřirozenu, rovnou tu můžu všude rozvěsit křesťanské kříže a česnek proti upírům. Nejblíž upírovi je Gwen a i ona mi sála – doufejme, že to sloveso zůstane ještě nějakou dobu v minulosti – krev jenom obrazně. Navíc česnek na ní dvakrát dobře nepomáhá. Zkrátka duchové a všechny ty kouzelné nesmysly neexistují. Všechny pověry a podobné hlouposti, náboženství nevyjímaje, jsou jenom babské tlachy a výsledek snahy ovládnout davy. V minulosti se proti jednomu myšlenkovému diktátorovi postavil Jindřich VIII., když založil anglikánskou církev. Po zkušenostech s válkou se snad většina lidí odvrátí i od téhle organizace a časem odmítne i tlachání o obludách a duchařinách. Nic neexistuje – konec. Jenže jak pak vysvětlit to, co se nám s ženou stalo. Zprvu na ní nechápavě zírám, než mi dojde, o čem to mluví. V tom všem jsem skoro zapomněl na událost v salonku. No jistě, ta záhadná sklenička... Uchechtnu se a ledabyle máchnu rukou. „Ne,“ však tohle už jsem si racionálně vysvětlil, „probudila mě spadlá sklenice. Dveře byly otevřené. Pravděpodobně jsem je špatně dovřel, průvan z chodby je otevřel a nakonec sklenici shodil.“ Ačkoliv to musela být slušná síla, stůl nebyl nahnutý ani rozviklaný. A já mám pocit, že jsem dveře dovřel. Ne – ještě jednou: konec! |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Jistě. Je mnohem pravděpodobnější a... příjemnější věřit, že sklenici by mohl shodit průvan. Ale nic proti tomu nenamítám, protože je to pravděpodobnější a příjemnější i pro mě. Ačkoli samozřejmě maličko zapochybuju, co za strašný vichr to muselo být, aby pohnul se sklenicí... Stejně jako tehdy, když spadla ta Henryho fotka. Taková malá věc nadělala rámusu, že by to do ní člověk neřekl. Musela jsem ji pak nechat dát do nového rámečku, protože sklo se rozletělo na střepy. Ale za to určitě může Marta, musela ji špatně postavit zpátky, když oprašovala římsu. "Stejně je to divné," zamumlám uvzatě, pohled upřený z okna. A stejně to nevysvětlíme. Jak? Navíc když se to stalo před tím vším? Takže už nemá cenu to řešit. Už tak jsme tlachali až nezvykle dlouho - aniž bychom se snažili navzájem urazit nebo si ublížit. A tak položím otázku zcela mimo téma, abych tím rozhovor o divných věcech uzavřela. Protože už není co dodat - pokud si nemám přes hlavu hodit šátek a vytáhnout karty. "Pojedeme do Londýna už dnes?" Je to prostá otázka beze stopy nátlaku. Protože je mi to vlastně jedno - tak jako tak tam budeme muset, pokud si nás přejí vidět. Na druhou stranu, když mi Perry zkazil plány, musím ty věci obstarat jinde. A čím dřív bude Norman aspoň trochu vypadat jako lidská bytost, tím lépe. Kdo se má na ten jeho vagabundský vzhled dívat... Má štěstí, že se dějí mnohem zásadnější věci, takže ani nemám čas ani sílu ho peskovat. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Divné to je. Ale je spousta věcí divných. U většiny s naprostou jistotou vím, že jsou divné hlavně proto, že moje znalosti, případně znalosti lidstva nestačí na jejich vysvětlení. V překladu to znamená jenom jedno, je jenom otázkou času, než je vysvětlí věda. Odpověď, že za to mohou duchové, je jenom důsledkem nedostatečné snahy o racionální vysvětlení. Ale přesto jsem rád, že už se dál neptá. Nemám rád otázky, na něž neznám odpověď. Už dnes?! Cela ta eskapáda s buzerantem a následná debata o snad ještě horších věcech mi moje rodiče naprosto vymazaly z hlavy. Jenže jakmile je připomene, začne se cukat ta část, která tu chce zůstat. Hlídat, organizovat domácnost jako by to byla jednotka… ta část, která se na kratkou dobu cítila naživu skoro víc než při posledním měsíci plném pijatyk a občasných tělesnějších radovánek. Ta, která ucítila nebezpečí a nechce se ho tak lehce vzdávat. „Copak, bojíš se tu snad?“ Ušklíbnu se posměšně, ale na rozdíl od hovorů před nedělí to nemyslím zle. Spíš doufám, že se zakousne a jenom proto, že nebude chtít ukázat slabost, se rozhodne ještě chvilku zůstat. A ještě si bude myslet, že je to její nápad. Opravdu se mi nechce jet do Londýna tak brzo, i když mi je jasné, že se tomu dlouho nebudu moct vyhýbat. K té části, která doufá v to, že se tu vrah ukáže, se přidává i jiná – ta, která si uvědomuje, ač je má skutečně ráda, že rodiče jsou v mnoha ohledech mnohem horší než nějaký vrahoun. Už proto, že používají sofistikovanější metody než podřezávání krků. Otec se sice se smrtí Henryho změnil, tolik jsem i za těch pár hodin vypozoroval, ale matinka se toho ujala po svém. Další ženská, co chce vést domácnost. A tentokrát už tu nebude válka, respektive její konec, který jí obměkčí. A Gwen – pomineme, že máme neutralitu – dostane zásadního spojence. Na druhou stranu, jak už bylo řečeno, odkládat donekonečna se to nedá, možná je nakonec lepší dřív než později. Nepotřebuju, aby se k tomu všemu přidaly i výčitky, že měli strach, když nám to tak dlouho trvalo. "Tak dobře..." vydechnu rezignovaně, ale dám si záležet, aby bylo jasné, jak moc se mi nechce. Aby bylo jasné, že tenhle ústupek dělám kvůli ní a že by měla být vděčná. Možná ho použiju, až budu potřebovat ústupek od ní. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Věnuju mu malý křivý úsměva na jazyku už mě pálí, že to nejsem já, komu se tu zdají špatné sny pravidelně (dobrá, to je lež, ale nezdají se mi pravidelně tak divné sny, které by se zdály i někomu jinému!), nakonec si to však kdovíproč rozmyslím. A přitom mi tak krásně nastavil krk...! "Ne. Zmám tu každý kout, a i kdyby tu něco bylo, Marta to svým ječením už určitě vyhnala." Protože já být, teoreticky, duchem, tak tu s těmi hysterkami, co máme místo služebnictva, nevydržím ani týden. Nebo bych tu spíš z toho udělala kůlničku na dříví. Ale to je už tak nějak v mé povaze, že pokud se mi něco nelíbí, obrátím to vzhůru nohama. Ano, Norman je ochotný jako vždycky... nicméně na výběr měl. Jeho chyba. A tak pokývám hlavou a vstanu. "Řekla bych, že tak za hodinu budu připravená." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Essex, sídlo Hollowayů Trojice hladově zakroucených šavlic vyobrazených na štítu vám dává vale. Míjíte je, jakoby právě opadla jejich ochrana a pradávný symbol nad vámi ztratil moc. Pozdní odpoledne padá na okolí. Vůz vrčivě přede. Maeve funí s vyplazeným jazyskem vedle Gwen a snaží se okénkem vystrčit hlavu ven. Londýn zahlédnete až k večeru. Jeho siluety působí hrozivě. Ostnaté vysoké budovy shlížejí na mrňavý automobil, řízený Herbertem jako pradávní bohové. A to se ocitáte teprve na periferii města. Samotné město se hemží lidmi. Spousty lidí. Je jich tolik, že oproti klidnému sídlu Hollowayů tento kout světa připomíná ohromné tržiště. Lidé vozí své věci na kárách taženými koňmo, do toho troubí další auta a velké dopravníky. Vzduch těžkne. Ohromné továrny duní podvečerem, slévárny žhnou pod úporným horkem v pecích. Tisíce nepřátelských pachů vám útočí na smysly. Je to probuzení. Probuzení do Londýna, města, které nikdy nespí. Pouliční plynové lampy pulzují do soumraku. Budovy jsou tak vysoké, že soumrak tu padne dříve. A ven se pouští podivíni. Nekalosti, kriminalita, klany, zločinecké organizace. Po válce jimi město kypí a dusí se vlastní špínou, prosakující kdo ví kam. Korupce jen kvete. Veřejnost o tom všem ví. Nikdo nahoře není schopen cokoliv udělat. Ovšem, Londýn není pouze městem vrahů a násilníků. Kdepak. Projedete kolem překrásné katedrály, ze které toho v podvečeru moc vidět nejde. Ale divadla jsou krásná, bary září a pulzují energii, zde je každý den důvod k oslavám. Zvláště po válce. Největší umělci světa se sjíždějí do Londýna, učenci a badatelé. Dům, ve kterém Irvingovi přebývají, je krásný. Několikapatrový, fasáda zdobená. Na rohu klidnější ulice prodává každý den starší paní květiny. Je tomu snad odjakživa. Kdo ví, možná samotný stánek a babka je vlastně jen přelud z mládí. Vůně vzpomínek. Služebnictvo vám otevře dveře a chopí se zavazadel. Maeve do toho všeho šíleně poskakuje a všechny zdraví. Margaret, jako vždy ve střídmých ale důstojných šatech, společně s Malcolmem, přicházejí aby vás oba přivítaly. "Tak rychle? Ale to je milé překvapení. Drahý, podívej se na ně, vždyť jim to sluší, i když jsou unavení." pronese matka a i když se snaží zakrývat svou obrovskou radost, moc jí to nejde. Evidentně si oddechla. Normana obejme a dvakrát políbí na tvář, to samé učiní u Gwen. Samo o sobě je taková reakce až přespříliš. Otec potřese pevných stiskem Normanovi rukou na uvítanou, Gwen jen přivítá kývnutím. "Margaret, nechej naše hosty vydechnout. O můj bože, co to psisko...Herberte, někdo, prosím, projděte se s ním venku." Kárá Maeve, která se právě vyčůrala za květináč a hází po všech naprosto úzkostlivé pohledy. Zavedou vás do krásné prosvětlené hlavní místnosti, do obývacího pokoje. Čaj, sušenky, na ničem se nešetří, až nebezpečně. "Nemusím vám ani říkat, jak jsem strašlivě ráda, že tu jste. Po té nehodě, která se stala Caflinovi." doplní matka při rozhovoru o vašich zážitcích z cesty. "Nehoda, ach ano, nehoda." zavrčí otec a upije ze šálku. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Obléknu se do uniformy, to by je mohlo trochu obměkčit. Ale další úpravy odmítám, to je otázka principu. Skoro mě potěší, že Gwen bere i psa – alespoň někdo, kdo nehraje tu pokryteckou hru – ale já jí hraju, i když už dávno ne tak jako kdysi. A proto jízlivě poznamenám: „Toho smradlavého čokla s sebou nebereme, že ne?“ Dál ale hádku nerozvádím, proč taky. Mám nutkání vyhodit Herberta od volantu, už je to nějaká doba, kdy jsem naposledy řídil. Ale neudělám to. Budeme si hrát na vyšší společnost. Celou cestu nepromluvím, možná dokonce nějakou dobu klimbám – jedna dobrá noc bez jediného snu mi nedokázala doplnit spánkový deficit – ale jen co vjedeme do Londýna, cítím, jak se mi do žil nalévá energie. To město na mě tak působí. Je v něm život, skoro jako bych cítil každou jeho tepnu. Je naladěné na mou vlnu, je to moje město. Na venkově jsem na to málem zapomněl, ale když jsem zase zpátky? Mám nutkání nechat zastavit auto a místo návštěvy rodičů zmizet v jeho útrobách. Najít správný podnik, vylít do chřtánu několik piv a pár kořalek, potom si najít nějakou slečnu na jednu noc a probudit se až k poledni… krásná představa, jenže v tuhle chvíli nereálná. Jedeme přímo k našim, bez mezizastávky v londýnském bytě, bez jakékoli zastávky, která by to oddálila. Ale i přes veškerou nechuť, přese všechno negativní… stačí vystoupit a nějaký ten vnitřní hlas zavrní, že je doma. Zvláštní. Už dlouho u nich nežiju, ale pořád to tak vnímám. Už v autě jsem revolver přendal z pasu do vnitřní kapsy, ve městě jsou ke zbraním o něco méně tolerantní než na venkově. Už proto že tam na zákony kašlou. Minimálně tam není žádný pořádný strážce zákona, který by zákony dodržoval. Ale hlavně matka, ta by ke zbrani zcela jistě nebyla tak benevolentní. Pozdravím se s ní, usmívám se, dokonce i upřímně. Protože před tím měsícem, kdy jsme se viděli poprvé po dlouhé době, to bylo opravdu jen na chvilku. Ať už to bude jakékoli, začátek je pěkný. Sluší? Zajímavé, že by jí nakonec můj nový vzhled tak nevadil? Tomu se chce jen těžko věřit, přece jenom jsou stará škola. „Rád tě vidím.“ A to myslím vážně. S otcem si podáme ruce, netřeba slov. Možná se mi to zdá, ale vypadá líp. Pochybuju, že se od posledně situace změnila až tak moc, ale možná ho ta vražda – nebo spíš tušení, proč se stala – trochu probudila. Mám co dělat, abych se nezačal smát – Maeve je vážně číslo. Tohle je rozhodně nejlepší seznamovací rituál, který jsi mohla vymyslet, čoklice. Pochcat květináč! Geniální… Ještě v zrcadle zkontroluju svůj vzhled. Od posledně se moc nezměnil, pořád stejně propadlé tváře, pořád zřetelné kruhy pod očima… jenom doufám, že dnešní noc, a ty nadcházející, už se mi žádný sen zdát nebude. Pořádný, pevný spánek – alespoň takový, který jde o Francii – by se mi hodil. Čaj spíš srkám než cokoli jiného, na žízeň. Už je to dlouho, co jsem pil klasický čaj lepší by byla sklenka whisky. Ten jeden panák rumu na den, který nám povolovali na frontě, jsem často do čaje lil, takže mi v tuhle chvíli chuť těch několika listů vylouhovaných ve vodě přijde nějaká… mdlá. Do žádných hovorů se nepouštím. Maximálně občas přitakám… Až ve chvíli, kdy zmíní vraha, se začnu zajímat. „Tušíš, proč se to stalo, otče? Proč vyhrožuje celé rodině a všem známým?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Essex, sídlo Hollowayů Hodím po Normanovi pohledem, bleskurychle ho sjedu od hlavy až k patě a maličko se ušklíbnu. "Ale samozřejmě že jedeš s námi, drahý, přece bych tě tu nenechala," blýskne mi pobaveně v očích a z úšklebku je potlačovaný úsměv. Tomu se prostě nedalo odolat. Nehledě na to, že Maeve je rozhodně čistější - a čistotnější! - než on, co si budeme povídat. Norman si pak uraženě sedne dopředu, ale to mi je jedno. Aspoň mám vzadu víc prostoru, když už je tu Maeve, která je z cesty nadšená. Ona je vlastně nadšená úplně ze všeho. Skoro jí ten elán závidím. Taky bych chtěla být tak bezpodmínečně šťastná... Ale to bych musela být hloupá jako pes. A Maevina psí inteligence na tom nic nemění... Po cestě se nakonec začtu. Alespoň dokud je ještě světlo. Maeve se mi uvelebila hlavou v klíně, jak to občas dělává. Mimoděk prsty probírám její měkký kožíšek a je to uklidňující. Hlavu zvednu, až když už pokračovat ve čtení nemůžu. A to už se blíží Londýn. Oproti jiskřivému venkovskému vzduchu to je jako kdyby mi někdo na první momenty vymáčkl vzduch z plic. Ale stačí druhý třetí nádech, tělo se rozpomene na známý smog... A také přede mnou stojí známý dům, kde jsem už nějakou dobu nebyla. Nebyl důvod. Posledně, když jsme se s Margaret viděly, byla ona v Eppingu. Sluší? Myslím, že mně ano, ale o Normanovi silně pochybuju. Při těch slovech po něm vrhnu rychlý pohled, jako by se snad během té cesty mělo něco změnit. Ale nezměnilo. Uniforma možná skryla to nejhorší - a je rozhodně lepší než ty strašné hadry - ale to nic nemění na tom, že za chvíli bude vypadat jako ruský nevolník z obrázků. Maeve dostane syčivě, přísně vyhubováno, protože tohle se přece nedělá. Mohla se klidně zastavit venku, ale ona mě skoro tahala dovnitř jak šílená. * * * "Byl to účetní, Margaret, ne člen rodiny," prohlásím s hrnkem v ruce skoro cynicky. "Navíc, sám mohl mít nějaké nepřátele. Účetní nemá rád nikdo." Ale všichni je potřebují. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Sedíte u skleněného konferenčního stolku, zdobeného pozlacenou kresbou. Na stůl donesli sloužící vázu z čerstvými květinami. Voní. Čaj také, společně se sušenkami dokonce vyvolává něco jako domácí atmosféru, pocit semknuté rodiny. Jenže to tak není. Ve skutečnosti. Margaret přes radost, že tu jste nevidí nedostatky. Otec sem tam protočí oči v sloup, ale jen tak, aby to bylo co nejméně nápadné. Normanovi neunikne, že ožil. "Netuším nic, Normane. Skutečnost je taková, že má Gwen možná pravdu. Byl to účetní. Velmi dobrý účetní. S tím se pojí, ruku v ruce ne zrovna ideální právní postupy." vysvětluje Malcolm. "Drahý, jak to o něm můžeš tvrdit. Chudák. Proboha, o mrtvých jen dobře." protestuje Margaret a samotné jí dojde, že těch úmrtí za posledních pár let - těch více bolestných, bylo až moc. Bolestná vzpomínka bodne pod žebrem. "Margaret, skutečný svět vyžaduje vlastní inovaci. Život je už takový." "Život si žádá život, ne bezútěšný konec pro takovou malichernost jako jsou peníze." usměje se. To Margaret dělá často, tne do živého. Ale jako dáma. "Synku, nerada to říkám, ale vypadáš sešle. Teď, v tom světle..." ukáže na lustr u stropu. "S Gwen se doplňujete, nechej jí přeci trochu zapracovat i na tvé vizáži. Nemám pravdu, Malcolme? Válka skončila, na co uniforma?" Malcolm nic neříká, jen se usměje a přikyvuje. Hledí Normanovi do očí, snad vysílá jakési signály, nějaké, kterým rozumí jen muži? Mužský přenos myšlenek? Ne, nic takového. Norman nic necítí, Gwen ani náhodou. Nad celou tou smrtí pluje oblak záhady, zastřený v mlze. "Vzhled je to poslední, Margaret, buďme rádi, že jste pod naší střechou. Pod nejvyšší ochranou, a to i tou policejní. Kolem domu hlídkují strážníci, tady se vám nemůže nic stát. A jak ten podlý ničema jenom sáhne na kliku dveří, bude to jeho poslední hodinka, přísahám." Div Malcolm neudeří do stolu, jak hodlá svým slovům dodat vážnost. Jak ho znáte, nepůsobí úplně klidně. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Vrhnu na Margaret před okraj hrnku podivný pohled. Co prosím? Doplňujeme? Nebyla jsi mi snad ty důvěrnicí? Jak tohle můžeš říct?! Když víš... Raději to smyju skoro až nahořklým čajem, protože čaj se dle dobrých východních mravů, jak jsem se dozvěděla, nesladí, je to prý barbarské - a je pravda, že bez cukru chutná zajímavěji. Barvitěji. Jako život. Protože život rozhodně není sladký... a i když se některé věci snažíme za sladkým cukrem skrývat, neznamená to, že tam není jejich nahořklá chuť. Třeba Henryho smrt. S Margaret jsme ji v soukromí oplakaly, ale s těmi jejími podivnými narážkami je mi najednou nějak tupě bolavě smutno. Nedoplňujeme se, Margaret. A ani v nejmenším si nehodlám připustit, že Normanova přítomnost mě rozptýlila natolik, abych neměla čas tu a tam propadnout melancholii. A to i přes to, že ohně naší nejhorší války poněkud pohasly. Výjimečně si však nechám ujít příležitost, abych si do Normana kopla a společně s Margaret ho zlomila - protože teď na to ani nějak nemám chuť. Cítím se skoro zrazena tím, co řekla. Anebo jsem po celém dni podivných událostí a nebezpečných rozhovorů moc unavená na to, abych se do tohoto boje pouštěla. Navíc před Malcolmem. S Malcolmovou odpovědí se smířit nehodlám. Netuší nic? Pochybuju. Každý obchodník má nepřátele. "Vážně ne? Mohl by to být klidně i nějaký zhrzený zaměstnanec, kterého jste z nějakého důvodu vyhodili. Každopádně, doufám, že nepředpokládáte, že tady budeme sedět zavření a... čekat." Zvykla jsem si na to, že mám svou volnost osamělé ženy, vlastně skoro vdovy, protože během války si nikdo nemohl být jistý, jestli je jeho muž ještě naživu... A tak hodlám za svou svobodu bojovat. Nejen s Normanem. Navíc si troufám říct, že tohle je jedna z mála věcí, na které se shodneme - nenecháme se někam zavřít. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Naprosto otevřeně se ironicky uchechtnu, i když to může být považováno za drzost. Je to drzost, zcela záměrná drzost, protože nemám rád, když ze mě někdo dělá idiota. A to ani vlastní otec. Už mi není pět a doba se změnila, nemám důvod se tvářit, že je to v pořádku, jenom proto, že jsou to rodiče. Tohle je ta nejhloupější výmluva, kterou jsi mohl vymyslet, otče. Tohle by ti prošlo leda tehdy, kdybys mi neposlal ten výhružný dopis – adresovaný tobě. A do toho matka s jejím moudrem. „Protože vyšší střední třída má o peněžních malichernostech objektivní představu,“ odfrknu si tiše. Ani když jsme na tom byli bledě, reálně bídu nepoznali, protože jim Bartholomew zajistil stejný životní standard. Chci vidět, jak někdo s šesti caparty a prací v dole uvažuje nad malicherností svojí výplaty. Středostavovské žvásty v praxi. My se doplňujeme?! Proboha, matko, měla jsi nehodu? Úraz hlavy? Nebyla jsi to ty, kdo na otce syčel ještě půl roku potom, co uzavřel tu dohodu? Kdo jí neustále stál za zadkem, protože chudák Gwen nemá maminku? Univerzální argument, proč mě potrestat a proč ona nikdy za nic nemůže. A kdo od prvního momentu nastavoval ramínko, aby se malá-velká Gwen mohla vybrečet, jak špatný jsem a jak těžké to se mnou má? Ne, matko, my se nedoplňujeme. Jsme ve fázi, kdy se horkotěžko tolerujeme. A to je nejlepší fáze, v jaké jsme kdy byli. Ta slova odmítám komentovat, už jenom fakt, že se rozhodla jít cestou milé upřímnosti a ne klasickým kousavým sarkasmem, znamená, že to není tak horké. Aspekt vrah možná nakonec bude hrát v můj prospěch. U matky mě to překvapí mnohem víc než u otce, konečně to jemu vyhrožují. U něj je vrah výhra na všech frontách – konečně je v něm trochu života. A možná zapomněl na svoje konzervativní představy o tom, jak člověk musí dbát na reprezentaci nejen své rodiny ale i třídy. Jenom ta nervozita – kterou schovává za těmi patetickými řečičkami – se mi nechce líbit. Počkám, až Gwen domluví, než sám promluvím. „O bezpečí se umím postarat dost dobře sám, nepotřebuju k tomu bandu neschopných a zkorumpovaných panáků v helmě. Souhlasím s Gwen, nebudeme tu čekat, nenecháme se nějakým šílencem omezovat – protože to je přesně to, co chce. Vzbudit strach.“ Ušklíbnu se, protože znám ženu natolik dobře, abych mohl říct, že v tomhle si vybral sakra tvrdý oříšek. „Má smůlu, vybral si špatné lidi. Naše návštěva zde bude jenom dočasná. Jde mi hlavně o informace, protože ve vší úctě, otče, nikdo by neposílal výhružku tobě a celé naší rodině, kdyby si vyřizoval účty s pitomým účetním.“ Ano, je to neuctivé. Ano, nemám náladu na tu komedii. A teď buď začne řvát, protože je tu pán domu, nebo vyjde s pravdou ven. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Margaret nasadí svůj obvyklí výraz, když se věci ženou nezadržitelně jiným směrem, než jakým očekávala. Ve své chladné podstatě je naprosto klidná. Normanovu poznámku nijak nekomentuje, jen si opatrně, ležérně a klidně vezme šálek čaje ke rtům a napije se. Přitom spraží svého milovaného syna pohledem. "Normane, důvodem celé vaší vyprosené návštěvy je právě bezpečí. Obou." pronese hlubokým hlasem otec. "Neměl jsem ani v nejmenším na mysli, že by jsi se snad pustil po stopě toho prašivého vraha zrovna ty. Nedejbože Gwen." neví co říct dál, jsou oba v pasti. Celé to vypadá přesně tak, jak to neříká. Jakoby sám velký Malcolm Irving cosi plánoval. Margaret rázně položí šálek čaje. "Zítra k nám přijde na návštěvu inspektor Parker. Dle mého je vzdělaný muž a Caflinova nešťastná příhoda v něm vyvolala doslova tichou bouři. Nehodlá se zastavit před ničím aby nakonec vraha dopadl a nám dopřál klid. Položí vám pár otázek, pokud budete svolní. Možná vám i odpoví na vaše dotazy. Pokud souhlasíte." Malcolm několikrát přikývne na znamení souhlasu své manželky. "Je to dobrý muž, přímý chlap. Jde z něj trochu strach, ale nechal jsem si jej prověřit. Má ty nejlepší ohlasy. Prosím, buďte tu opět jako doma. Vždyť jste. Oba." zdůrazní Malcolm. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Moment, slyšela jsem dobře? Norman se mnou souhlasí? Svoboda je mu asi dražší než to, že by měl stát už z principu proti mně. Nedivím se. Když se nad tím zamyslím, raději se před nimi tvářit, že s ním souhlasím, abych si nepřipadala jako ve vězení, než aby mě tu zavřeli jako porcelánovou panenku do vitríny. Na to jsem nikdy nebyla. A jak mám Margaret ráda, tak tohle jí nedovolím. "Proč jsou vlastně všichni tak poplašení smrtí účetního?" Ne, vážně. Dělají, jako kdyby byl někdo speciální. Umřelo mi už tolik lidí, že mě nějaký účetní rozhodit nemůže. "Během posledních let přece umřeli mnohem lepší lidi," dodám temně. Třeba moje rodina. Třeba Henry... Přelétnu pohledem na Malcolma. Vadí mi, že nám něco tají, dost možná nám lže do očí. Jako jednoho z mých prodejců ho dokážu respektovat jenom do určité míry, kterou mi velí slušnost a zachování dobrých vztahů. Jemu bylo úplně jedno, co s námi bude. Že zničí životy hned... no, ano, tří lidí. Z toho dvou svých synů. Odložím hrnek s podšálkem na konferenční stolek a složím ruce v klíně. Sedím téměř na kraji sedačky, s rovnými zády, jak se sluší. "Přestaň chodit kolem horké kaše, Malcolme. Na naše otázky nám můžeš odpovědět především ty. Ale z nějakého důvodu nechceš..." To je víc, než bych si dovolila jindy - protože jindy jsem neměla důvod na něj nijak tlačit nebo se s ním příliš dlouho bavit, pokud se nejednalo o hloupé tlachání. Bavila jsem se především s Margaret. Ale nebude ze mě dělat hlupáka. Nebude mě tu držet. Poslal pro nás... Tak se musí postavit tomu, že chceme vědět proč. A co se děje. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Gwenin přístup zjevně Malcolma zarazil. Ano, nehraje tak čistě, jak by se na první pohled zdálo. Je to překvapení i pro Margaret. "Malcolme? Říkal jsi, že nic netajíš. Tak jak je to." Irving měl pokaždé nějaké tajemství. Vedlejší vrátka, zadní vchod. Libuje si, když v dlaních dříme trumf informací. I zdánlivě bezvýznamných, stejně je potřebuje mít. Svět je pro něj pak zajímavější. Výhodou Malcolma ovšem je, že tajemství jen tak neprozradí. Nyní na něj hledí trojice lidí, jeho blízkých, a on si uvědomuje, že nemůže jen tak dál předstírat. "Nu dobrá. Stejně by vám to zítra inspektor Parker pověděl." položí poraženecky šálek čaje na skleněný konferenční stolek a opře se do sedačky. "Jde o výhrůžku celé naší rodině, to především. Ale také to, jakým způsobem byl Doyle zavražděn. Margaret, nechci vás dámy nijak šokovat..." "Ó Malcolme, pokračuj a nesnaž se z toho vymotat, drahý." Margaret zvedne oči v sloup. Malcolm si promne oholenou bradu. "Doyleho někdo zardousil. Někdo, kdo disponoval strašlivou silou. A...kolem jeho krku, byly nalezeny stopy nikoliv po dlaních ani po prstech. Byly to jiné stopy. Ne zrovna, jak to nazvat abych nevyvolal zbytečnou paniku, - dozajista ne lidské." Margaret šokovanost zastírá mlčením. Spousta otázek jí létá v hlavě a není schopna nijak reagovat. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Zatímco mluví, definitivně položím šálek s nedopitým čajem a zapálím si cigaretu. Ano, k tomuhle účelu samozřejmě slouží kuřácký salon, ale v něm nejsme a já mám na cigaretu chuť teď. To přežijí. A zatím pozoruju otce, je určitě dobře, že se se konečně vzpamatoval, ale nejspíš ne tím pozitivním způsobem. Proč něco zatajuje? Dále poslouchám mlčky. Jenom když matka zmíní, jestli souhlasíme, sarkasticky se usměju a tiše poznamenám, „copak máme na výběr?“ Je to přece klasický výslech svědků. Ještě by nás ten chlap obvinil z bránění vyšetřování. Přesně takhle totiž chlupatí fungují. Dobře, možná ne v téhle společenské rovině, ale stejně o jejich schopnostech pochybuju. Aby si spravili náladu, radši se zakousnou do nevinných. Smutné, že s Gwen musím zase souhlasit. Caflin byl dobrý pracant, ale jenom pracant. Znal jsem ho kolik let, ale mnohem víc než jeho ztráta mě mrzí, že jsem ztratil spolehlivého účetního, zatímco manželce finance spravuje její loajální sluha. Šance, že z ní dostanu svoje peníze, se tím rapidně zmenšila. A taky si budu muset zvykat na nového, budu muset testovat jeho důvěryhodnost… zkrátka až moc zbytečných problémů. Cože?! S nepředstíraným údivem pohlédnu na ženu – protože tohle je poprvé, co jí slyším takhle mluvit s mým otcem. Kde je ta předstíraná ochota a servilita? Získala jsi majetek, přestala jsi předstírat, že jsi ta hodná a milá holčička? Skoro mám chuť něco nepříjemného poznamenat, ale pravdou je, že má naprostou pravdu. Vážně mám pocit, že snad poprvé v životě jsme s Gwen na jedné lodi proti mým rodičům? A ještě divnější je, že to snad na otce zabírá. Konečně poslouchám naprosto pozorně. Možná se konečně rozhoupe… Anebo ne. „Neuvěřitelné,“ promluvím s předstíranou šokovaností, „neuvěřitelné, že zrovna ty věříš na nějaké nadpřirozené blbosti.“ Kde je tvoje obchodnický smysl pro realitu? Ne, rozhodně necítím žádnou paniku, naopak se naprosto jasně ozývá skepticismus. Dozajista ne lidské? A co jiného – stopy pacek? Prstíky leprikóna? A urval mu snad ten někdo hlavu, když to nebyla lidská síla? Proboha… „Všechno lze nějak racionálně vysvětlit,“ řeknu s náznakem posměchu, ale ve stejnou chvíli mi hlavou proběhnou naše, moje a Gweniné, sny. Okamžitě je smetu z pomyslného stolu, to, že je zatím neumím vysvětlit, neznamená, že se nedají vysvětlit. Místo toho se zaměřím na zásadnější problém – pořád se vyhýbá odpovědi. „Všichni tvoji blízcí budou trpět jako já? Tak nějak to bylo?“ Hledám v hlavě přesná slova, „Proč, otče? Proč máme všichni trpět?“ Posměšně si odfrknu. Zní to jako ze špatného románu. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Když Malcolm zmíní, že nás nechce šokovat, podívám se na něj pohledem, který jsem jindy měla rezerovaný především pro Normana. Tak nějak znaveně přezíravě, že mi jeho slova ani nestojí za odpověď. Prý nechce šokovat... Myslím, že po tom, co mi řekl tehdy Norman o válce... mě to šokovat asi ani nemůže. Nehledě na to, že mrtvé ve snech vídám často, ty, na kterých mi záleží - a to je mnohem horší než to, co by mohl říct. Myslí si, že jsem nikdy neviděla krev? Každý měsíc, Malcolme. A kdo byl ten, kdo našel otce, hm? Cítím sice na sobě Normanův pohled, ale zkontroluju ho jenom koutkem oka, jestli se nechystá k nějakému podlému útoku. Ale mlčí. Kupodivu mlčí... A jediné, co mě na Malcolmových slovech šokuje, je fakt, že takovou pitomost slyším zrovna od někoho, kdo si za našimi zády s mým otcem rozehrál partii, jak si zachránit vlastní zadek. Frknu. "Šílenci prý mívají skoro nelidskou sílu," utrousím a ovládnu se, abych se nepodívala na Normana. Protože jestli mu jednou přeskočí, jsem naprosto přesvědčená, že bych mohla skončit jako účetní. A Norman se k mé skepsi přidá - kdybych byla paranoidní, řekla bych, že je to nějaký naprosto šílený plán jeho rodičů, jak nás nahnat do kouta, abychom spolupracovali. Ale faktem je, že s tímhle by souhlasil opravdu jenom blázen. Což Norman možná je, ale tak nějak... jinak. "To bych si taky ráda poslechla," rozhodnu se otevřeně, alespoň pro tuto chvíli, přidat na Normanovu stranu - protože se mi to právě hodí. A kdo ví, třeba pak Norman bude svolnější k tomu, aby dal na moje slova a přestal vypadat jako vagabund z East Endu. "Co jsi komu provedl? Kolika dalším lidem jsi zničil život, Malcolme?" Poslední věta mi přišla na jazyk sama. To, co ve mně hnisalo roky. To, co vybublalo na povrch v neděli. Ale kdyby se nechoval jako idiot, zůstalo by to hezky pod pokličkou. Jenže když se cuká a dělá z nás pitomce, cítila jsem nutkavou potřebu do něj zatnout drápy. Jako to raněné zvíře, které trpělo příliš dlouho. Příliš dlouho jsme před nimi něco hráli. Margaret toho spoustu ví, zato Malcolm žil v blažené nevědomosti. A já si nejsem jistá, jestli to tomuto člověku chci dál dopřávat. Za ty roky jsem si odvykla na to, že se před ním musím přetvařovat po boku Normana - a bylo to nádherně osvobozující. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Malcolmovi cuknou koutky úst směrem dolů. Opatrně pokládá šálek, přitom stojicky odráží vaše poznámky o hloupostech. Ovšem korunu celému rozhovoru dodá Gwen. "Tak a dost." zavrčí. "Malcolme..." Margaret se jej pokusí uklidnit ale muž jí rázně zastaví pokynutím ruky. "Ne Margaret, už jsem slyšel dost. Oba mě velice dobře poslouchejte. Za svůj život jsem učinil mnoho chyb. Mnoho, za kterých se stydím méně, mnoho bylo těch, za které se budu stydět ještě dlouho." hodí nevraživý pohled po Gwen. "Ale vše jsem dělal ne pro svoje blaho. Dokonce ani ne pro dobro mé milované ženy. Ale pro VAŠE dobro." zvýší hlas. "Pokud mi někdo bude tvrdit, byť ne přímo, že mohu za smrt nevinného a ohrožuji vlastní rodinu, pocítí můj SKUTEČNÝ hněv." vstane, upraví si oděv a nasupeně přejde po pokoji s rukama za zády. "Nejsem blázen. Nejsem. Přizvaly mě k identifikaci těla, protože jej měli problémy rozpoznat Vím, co jsem viděl. VÍM, že Caflina zardousilo něco jiného než lidské ruce. A když něco VÍM," udeří oběma rukama do opěradla velkého křesla, až Margaret nadskočí. "tak to VÍM!" ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů „Gwen!“ Okřiknu jí, ale vím, že už je pozdě. Téma „dohoda“ je tabu. Naprosto. O tom se zkrátka nemluví! A už vůbec se nemluví o té nehodě, pokud do toho svého přezíravého žvástu zahrnula i to. Rozhodně o tom nebude mluvit ona – jak si sakra dovoluje takhle jednat s mým otcem? Kdo si kurva myslí, že je?! Stojí to několik nádechů, během kterých na ní výhružně zahlížím, než se uklidním natolik, abych se odvrátil a znovu se podíval na otce. Jeho vztek mě už nechává chladným, měl jsem celé dětství na to si zvyknout, proto se mnohem více zaměřuju na jeho slova. Oddechnu si. Zdá se, že si ve svém rozčilení pravého významu slov nevšimnul. Nicméně mi je jasné, že v tuhle chvíli je jeho klidnění na mně. „Nikdo netvrdil, že můžeš za něčí smrt nebo někoho ohrožuješ,“ začnu zlehka a jenom se modlím, aby zmije nepokračovala v útocích, „jenom tvrdíme, že všechno může mít i jiné vysvětlení než to očividné. A že je pomsta nejlogičtější vysvětlení. Zůstaneme v Londýně-“ Významně kouknu na ženu – pohledem, který jasně říká, aby držela hubu, v tomhle se diskuze nepřipouští, „-dokud to bude třeba, pokud si to přejete. Jenom nehodlám zůstávat zavřený v domě a mít strach z vlastního stínu.“ V tomhle neustupuju. V náhlém popudu vytáhnu z postranní kapsy zbraň a položím ji na stůl. „Jak říkám, umím se bránit líp než nějaký účetní.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Jen si štěkejte. Nelíbí se vám, že říkám pravdu? Očividně na to nejste zvyklí. Jeho hněv mě nechá chladnou, protože s Normanem jsem si zažila mnohem vyhrocenější situaci. A jelikož, jak se dalo očekávat, opustil společnou loď, nebo spíš chabý vor, předpokládám, že v soukromí si zase bude dokazovat svou sílu. Jako předtím? Rychle tu myšlenku zaženu, protože je naprosto nevhodná a... Prostě je naprosto nevhodná a až příliš perzistentní. Zvlášť když cítím jeho vzteklý pohled. Mohla bych jim to tu převrátit celé vzhůru nohama, že by mě tu už nechtěli nikdy vidět. Protože na jazyku mě pálí několik dalších slov, kterými bych toho dosáhla. A něco ve mně se chce rvát, protože Malcolm na mě nebude zvyšovat hlas. Není můj otec. A pro moje dobro to rozhodně nedělal! Maličko zvednu bradu - Norman to nepatrné gesto dobře zná, značí to můj nesouhlas a dost často poté přijde něco jedovatého. Ale místo toho se krátce zpříma podívám na Normana, který mě hypnotizuje. Zničil nám život. A ty to ksakru víš. Pak však pohled plynule odvrátím na soptícího Malcolma. Nic už neřeknu, ale nevypadám, že bych se za to, co jsem řekla, styděla, nebo že by mě Malcolm vyděsil nebo snad usadil. Mlčím prostě proto, že kdybych začala... vím, že bych to nedokázala zastavit. Je to takové to mlčení, které neznačí souhlas, jak se říká, ale fakt, že si myslím své. Třeba to, že Malcolm očividně narážku nepochopil. "Jistě že pomsta je nejlogičtější vysvětlení, co jiného by to bylo, když někdo píše, že rodina bude trpět stejně jako on?" neodpustím si nakonec vrátit se k tématu a krátce kouknu po zbrani, co ťukne o stolek. "Mnohem divnější mi přijde, že ihned spojujete smrt účetního, rodinného, ale pořád ne... interního zaměstnance, s onou výhružkou. Má to snad nějakou spojitost?" Pokud ano, ví to Malcolm. A pokud to spojitost má, šlo o peníze - byl to účetní. Kdo ví, co všechno Malcolm ve svých obchodech udělal. Zapletl se s podsvětím? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Na skleněný konferenční stolek dosedne zbraň. Oba Normanovi rodiče na tu věc hledí, stejně jakoby Norman vytáhl něco obskurního. Přesto dobře známý předmět, kterým se jiní lidé zabíjí po celém světě a v dnešní době zvlášť. Margaret si dlouze povzdechne. "Nechtěla jsem, aby to došlo tak daleko. Vždyť přeci nejsme na žádné váleční linii." Malcolm se uklidnil. Poklepá na potah křesla a přikyvuje. "Také jednu mám, synu. Vlastně si myslím, že právě tato možnost bude nejlepší ochranou. "Malcolme, to samé přece zmínil i inspektor Parker." otočí se na něj Margaret, která Gwen přitakává. "Caflinova smrt nemusí být nutně spojená s onou výhružkou. Nechci býti zlá a cokoliv naznačovat." brání se hned ze začátku Margaret. "Ale kolik takových výhružek jsi za svůj život dostal, Malcolme." Malcolm nad tím vším uvažuje. "Chci vás jen chránit, to je vše." dovysvětlí. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Situace uklidněna – a rozhodně ne díky ní - hovor, zdá se, nemá kam pokračovat… Jestli ví něco víc, z něj to teď rozhodně nevytáhnu. To už vím bezpečně. Vrátím revolver zpět na místo v kapse a vstanu. „Jestli dovolíte, rodičové, půjdeme se ubytovat.“ Samozřejmě že o to už se postaral Herbert, nemám v plánu tu tahat kufr nebo začít vybalovat – stejně není co. Musíme vyřešit jinou záležitost… Proto pro jistotu dodám závěrečné: „kdybyste cokoli chtěli, beztak se brzy uvidíme.“ Aby si případné námitky a další témata nechali na později. Pohlédnu na manželku, „jdeš taky, drahá?“ Jdeš. Počítej s tím, že jdeš. Chci se postarat, aby mi neutekla, takže si pohlídám, aby nezmizela někde neznámo kam. Kdyby mi chtěla pláchnout. Samozřejmě máme pokoje oddělené, však to vypovídá o tom, jak se milujeme nade vše, ale tentokrát jí v tom jejím nenechám zmizet. Proto jí taky držím pod kontrolou, vždy jen kousek za ní, někdy přímo vedle ní. Skoro na tělo, jak kdyby byla nějaký mukl a já bachař, který jí má odvést k soudu. A možná ano, možná to není tak špatný příměr. Celou domu mlčím, stejně jako mlčí ona. Předstírá ignoraci… tu já předstírat nemusím. Je jí víc než jasné, o co tu jde. Hodlám jí do jejího pokoje vlézt, ať se jí to líbí nebo ne. Je to rozhodně lepší než jí násilím dotáhnout do mého pokoje, a jinde nebudeme mít jistotu soukromí, uši tu jsou skoro všude. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů V ignoraci Normana jsem v podstatě mistr. Jenom opravdový mistr ho totiž dokázal ignorovat i v posteli. Ale to neznamená, že je mi příjemné, jak mi opět narušuje osobní prostor. Protože teď to nemá s naším novým kočkováním nic společného. Napětí houstne a já očekávám, že mě každou chvílí drapne za ruku a vtáhne do některého ze salonků, aby si na mě mohl zchladit žáhu za to, že jsem konečně řekla pravdu. Ale nestane se to. Sáhnu po klice k sobě do pokoje, ale pořád cítím, jak mi dýchá za krk. A tak se k němu otočím čelem, stále na chodbě a čekám, co řekne. Že by zatoužil po sdílení manželského lože, to je vážně utopická myšlenka. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Copak, samice mě nechce pustit do svého brlohu? Tak to ne, ženská, dnes už jsi nadělala dost ostudy, nemusí nás ještě poslouchat půl domu. Uhnu pohledem, ale jen proto, abych se podíval dál za ní, kývnu, aby bylo jasné, že má pokračovat. Jenže to by byl někdo jiný, kdyby se nevzepřela. Tenhle povahový rys na ní naprosto nesnáším - proč? Proč musí pořád a ve všem dělat problémy? To je stejné jako předtím v rozhovoru s rodiči, proč musela za každou cenu tahat z toho bahna třináctou komnatu? Vždycky to je něco takového. Připadá si pak, já nevím, chytřejší? Schopnější nebo snad emancipovanější? Ve skutečnosti jenom dává navenek najevo, jaká je ve skutečnosti - svině. A o čem to ksakru mluví? Aha… Já vím, že zůstáváš v Londýně, zlato, a je to stejnou měrou veselé jako smutné – v Londýně by bylo veseleji bez tebe a tvojí drzosti i když za určitých podmínek..., ale taky je opravdu veselé pozorovat, jak bys nejradši zmizela zpátky na venkov a místo toho musíš zůstat tady. Co si budeme povídat - kvůli mně - to je na tom to nejveselejší. „Ano, je načase si promluvit o tvých… vrtoších. Snad součást nové povahy?“ Po dlouhé době mám na tváři zase ten výraz přezíravého sarkasmu, vztek v pohledu není, jen lehké rozhořčení, „takže postupuj dále. Pokud teda součástí emancipované mladé paní Irving není i divadelní drama pro náhodné diváky.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Napětí ve vzduchu zřídlo a pročistilo se i po tom, co do salónku vešlo služebnictvo sklidit ze stolu. Malcolm svou nejdřív hrůzu nahánějící zlobu ututlal v sobě samotném. Jeho nečekaný výbuch mohla mít na svědomí Gwen, ale také nemusela. Přístup k celé záležitosti ohledně mrtvého účetního, který zjevně zemřel ne tak úplně běžným způsobem - pominete li, že byl zardoušen se až nebezpečně míchá s výhružným dopise. Jistě, s největší pravděpodobností jsou oba případy spojené. "Ano drahý. Běžte se ubytovat, trochu po té cestě odpočinout." Margaret vstane, jakoby se nic nedělo a usměje se co nejvlídněji a upřímně. "Thomas přijde na návštěvu zítra. Když slyšel o tom, že by jsi měl přijet, Normane, kdyby jsi ho jen viděl." pohladí Norma po ramenou. "Gwen, kdyby jsi měla chuť, můžeme zítra po výslechu někam zajít." "Margaret, prosím." rozhodí Malcolm rukama. "Právě jsme o tom mluvili - že na sebe musíte dát pozor. Nemůžete jen tak chodit po městě." "Ale drahý. Já a Gwen se o sebe umíme postarat, neboj se." Malcolm jen rezignovaně vzdychne a nechá se ze salónku vystrkat pryč. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Povytáhnu obočí. Vrtochy? Žádné vrtochy, kdepak. Malcolm si za vše, co jsem řekla, může sám... A i když jsem dostala cejch Irvingů, který musím z donucení nosit na prstě, krví i myšlenkami budu vždy Hollowayová. Jakkoli mi budeš připomínat, že oficiálně to tak není. Ukážu mu tedy záda, ačkoli mi to není příjemné, a vejdu dovnitř. Dokonce odolám i nutkání mu prásknout dveřmi před nosem. Vypadá to, že se vše vrací do starých kolejí, a to i když jsme spolu celou minutu souhlasili. Zastavím se uprostřed pokoje. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů No vida, přece jenom špetka rozumu. Správně, i proto si neodpustím, když už stojím na prahu a mám jistotu, že mi dveřmi zlomí nos, malou poznámku: „Hodná holka.“ Zavřu za sebou a postoupím do místnosti. Nepospíchám, prohlížím si interiér, protože si popravdě nevzpomínám, že bych tu někdy byl. Až po dlouhých několika vteřinách konečně promluvím. „Stále stejná otázka. Co to mělo znamenat?“ Máš štěstí, že si to nespojil. Málem byl na světě velký problém. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Tímhle chabým pokusem se vyprovokovat nenechám, Normane. Ale budu si to pamatovat. Navíc, po cestě sem jsem měla dost času si rozmyslet některé kroky. Malcolm ve mně probudil mé jedové váčky pod jazykem, to je pravda, protože tomu nešlo odolat, a i když mi skoro chybí po Normanovi plivnout nějaký ten jed za to, jak mě opět tlačí do kouta, už vím, jak tuhle novou hru hrát. "Co přesně?" zeptám se, protože to chci od něj slyšet. "Proč jsi to vytáhla?" "Není to snad pravda?" Je to spíš řečnická otázka. A kdybych byla ve své obvyklé bojové náladě, tak bych mu vrátila některá jeho slova, kterými mě častoval, když mi říkal, jak to doopravdy bylo. Hlavně mu ale nedám prostor cokoli na to říct. "Každopádně nám něco tají. Něco, co by pro nás mohlo být klíčové. A člověk ve vzteku řekne nebo... udělá zajímavé věci." Nejsem tak hloupá, abych se ho pokusila okatě dostat do té magické smyčky jako předtím - protože vím, že to fungovat nebude. A tak jediným náznakem, čeho by se druhá část věty mohla týkat, je to, že ho kratičce sjedu pohledem. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Pravda s tím nemá co dělat a ty to víš, Gwen. Nejsi žádný bojovník za pravdu, jsi mrcha, která využívá lži i pravdy jenom podle toho, jak se ti to hodí. A nejenom jich… v poslední době začala používat i jiné věci. Zajímavé, taky povětšinou jenom tehdy, když se jí to hodí a chce, abych pustil z hlavy skutečný problém. Máš pravdu, minule jsme udělali ‚zajímavou věc‘, ale já už nejsem v pubertě, aby stačilo naznačit a já ti začal slintat do výstřihu namísto původního plánu. Zvlášť když výstřih nemáš. „Ano, tají.“ Přisvědčím tu druhou část záměrně ignoruju, ale pohled jasně prozrazuje, že původního tématu se vzdávat nehodlám, „ale tím, že do toho zapleteš minulost, z něj pravdu nedostaneš.“ Pokročím. „Správně, minulost. Vrátit to zpátky stejně nejde, takže je možná načase se s tím smířit.“ Ano, ani já jsem se s naším sňatkem, vyloženě životní ironií, nesmířil, ale minimálně jsem mu to odpustil natolik, abych to jak malý harant nevytahoval při každé příležitosti. Abych s ním mohl hovořit a mít ho rád jako obrovsky chybujícího, ale pořád otce. Tohle po tobě nechci, samozřejmě, ale nebudeš mu jeho chyby takhle idiotsky předhazovat. Čas vyrůst, Gwen. „Nemusíš ho mít ráda, ale budeš s ním jednat s úctou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Že ne? Myslím, že to na něj celkem fungovalo - řekl toho víc, než když jsme se ho ptali normálně. Jak říkám, může si za to sám. A já nepociťuju žádnou lítost nad tím, že jsem to řekla. Po jeho dalších slovech mi pohled potemní a ani se nehnu, i když opět nebezpečně zkracuje vzdálenost. Není v tom však vztek počínající bouře, ale spíš nechtěný odraz melancholie. "Některé věci nejde odpustit," řeknu tiše. Neodpustila jsem je ani svému otci. Prohnisaly se až příliš hluboko. "Vždyť kdo jiný by to měl vědět lépe než my..." věnuju mu ironický, nicméně obecně ironický a opět s nádechem melancholie, úšklebek. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Povzdechnu si. Proč prostě nemůže začít ironickou kousavostí? Proč nemůže být stejně jedovatá…? Kčertu, asi mi vážně chybí stará Gwen, protože u ní jsem vždy věděl, jak reagovat. A vždy jsem minimálně tušil, jak bude reagovat ona. Uměl jsem v ní číst. Tahle nová? Tahle pokornější, jemnější, mírnější a ženštější Gwen je divná. Paradox. I když se nezapře budiž připomenuta ta scéna s rodiči, v poslední době připomíná v mnoha ohledech nějakou, kterou bych si vybral já. Jenže v jejím případě je to tak divné, že z toho nejen nemůžu mít radost. Mám pocit, že musím být ve střehu o to víc. Nejhorší je, že má pravdu. Nedá se mu odpustit. Ale stále platí to, co si myslím a co jsem řekl. I když možná nelze žít dobře s tím, v nenáviděném manželství, lze soužít s ním. S otcem. „Nechci po tobě ani odpuštění. Ale slib mi, že už to nebudeš před ním vytahovat. Ani dohodu, ani nehodu.“ Nejsem tak naivní, abych po ní chtěl uctivou servilitu, to je to jediné, co v těch posledních dnech neukázala. Takže budu doufat, že má natolik zdravý rozum, aby se krotila. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů "Dobrá." Dobrá, nebudu mu to připomínat - pokud mi k tomu nedá důvod. Ale ať si Norman myslí, že vyhrál. S povzdechem si stáhnu z krku ozdobný šátek, který tam mám především proto, že modřina ještě nezmizela, a během toho přejdu k toaletnímu stolku, kam ho odložím. "Ještě něco?" rozepnu si sponu v týlu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Opustíš Gwenin pokoj. Na chodbě se rozhostí klid. Není tomu tak, jako na Essexkém sídle, tam zdi prostupuje zvláštní síla, kouzlo místa, mír, atmosféra - zde, v domě tvého otce, je klid temně zlatý, bohatý a i přes skomíravost peněz, které válka zničila, jich nemáte zrovna nejméně. Stačí krok k tomu aby Irvingové vkročili do světa smetánky a vrchnosti celého Londýna. Pouhý krok. Ten krok trvá Malcolmovi celé roky a vzhledem k nynější situaci se ho za svého života nejspíš nedožije. Chce to vůbec? Tmavě červené koberce na dřevěných parketách někdo denně čistí a zametá. Voní to tu. Svůj pokoj najdeš snadno, bezpečně. Je na konci chodby, zavřený, nezamčený. Klíč je z druhé strany v zámku. Změnilo se toho dosti. Okno do ulice matka opatřila tmavězelenými závěsy, je tu malý stůl s podivně zdobenou židlí, jednolůžková postel. Pokoj působí oproti zbytku domu stísněně, ve skutečnosti je z něj prvotřídní útočiště, útulné a zdánlivě nedobytné. Kde leží ty časy. Kde jsou, možná kdesi v mlze, před válkou... Tetování na tvé hrudi tančí, jak se svaly napínají. Slyšíš se, jak funíš. Zem pod těžkými vojenskými holínkami duše. Prach ti pluje kolem očí, když znovu něco vybuchne ve vzedmutém mraku. Je to, jakoby dělová koule vybuchla za horizontem, přitom ti prosvištěla ne pár metrů od těla. Soustředíš se jen na svůj dech. Jen na běh kupředu. Z dýmu před sebou zaslechneš desítky hlasů. Povely vojáků, výkřiky, pravidelný svižný marš. Tak nevhodný do bitevní vřavy. Zahlédneš obrysy nepřítele, dlouhou pušku si přitáhneš k nahému tělu. Bajonet blýskne. Postava se vyloupne z mlhy jako vysoký stožár. Nemá oko, krvácí mu z prázdného důlku, stružky zaschlé krve putují po strništi na tváři. Je posetý tetováním, obludnými signaturami bájných znameních a mezi nimi je i to tvé. List tvořený řadou vojáků. Zavrčí. Vycení žluté ostré zuby. Tentokrát to nebyl tvůj obličej. Tentokrát byl někoho jiného. Někoho tobě velmi blízkého... Probudíš se oblečený na posteli ve svém pokoji. Do okna nesměle buší déšť a něco na něj ostře zaklepalo. Noc panuje nad střechami Londýna tak neurvale, že si sotva rozpomeneš, kde vlastně jsi. Byl to jen sen. Jenom sen, kterému dopomohlo počasí. Opět. * * * 8.1.1919 Londýn Dům Irvingů "Ahoj brácho." zašklebí se Thomas a podává ti pracku. Je o hlavu menší, už tě asi nedožene. Jen z něj sálá energie a chuť o sebe pečovat. Není vymydlený, jde právě z ranního zápasu, kterého se účastní dvakrát týdně. "Ty ale vypadáš, co se ti stalo? Hodláš se stá nejohavnějším z Irvingů." se smíchem tě plácne po rameni. "Neber mě vážně, starý brachu. To ty moje narážky. Však jsem dítě Londýna a ty se chovají neurvale, no ne? Dáme si snídani? Jak se máš? Co nového?" vyptává se. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Když Norman odejde, všechno zmizí a ty se ocitáš v konečném klidu. Po tak dlouhé cestě do Londýna je klid něco neuvěřitelně uspokojujícího a ohlušujícího zároveň. Pokoj je pěkný, vyhlíží udržovaně. Oproti Essexskému sídlu tvoří řadu domů v bohatší čtvrti, takže tu odnikud netáhne, nevyje meluzína a chlad tu ničí topení pod okny. Postel nemá nebesa, je ale pěkně měkká, nezaprášená. Zvláštní jest fakt, že usínáš brzy. Možná to bylo vyčerpáním, dozajista mohlo. Ovšem po tom, co jsi opustila "své" sídlo na venkově, z tebe opadla záhadná tíha místa a ty konečně propluješ do světa klidného snění. Klidného do té doby, než tě v noci něco navštíví. U stropu poletuje pár hmyzích křídel. Pleskají o sebe, srážejí se a nehodlají přestat. Probudí tě v prostřed noci. Zjistíš, že jsi usnula téměř oděná a na nerozestlané posteli. Nikdo tě nerušil, což je příjemná změna. Na sídle v Essexu musíš někdy řešit zbytečnosti, nyní to vede někdo jiný a ty jsi hostem. Prší. Na okno bubnuje déšť, který je odrážen střechou druhého domu někam jinam. Zaslechneš, jak proud vody putuje rýnou, jak tichounce zní a uspává. Je špinavější a měkčí než na vesnici. A pak to zahlédneš. Skrz záclonu. U okna nehybně sedí shrbený stín postavy a civí dovnitř. Vidíš jeho ruku položenou na koleni, čupí a hledí přes záclonu dovnitř. Panuje hluboká noc, jsi rozespalá a dost možná bude fantom levitovat na útlém parapetu. Nemožné. Odraz snu, zbloudilého z jiných světů. "Gwen..." šeptne ti něco do ucha. Nachází se to v místnosti. Topení praskne. Probudíš se. U stropu nic nelétá. Noc pořád skomírá, utopená v kalužích a vydatném dešti. Na okně nic nevidíš, záclony i závěs je rozhrnutý tak, jak byl při tvém příchodu. * * * Ráno vás čeká vynikající snídaně. Voní domem, čerstvé suroviny na stole vynikají. Navštívil vás Thomas, sportovec a mladší bratr Normana. Hned se ho chytil a přátelsky mezi sebou klábosí. Margaret tě usadila ke stolu, pokud chceš snídat v hlavním salónku a upozornila tě na návštěvu inspektora Parkera, který do sídla Irvingů dorazí kolem desáté. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Mám pravdu a za tím si stojím. Malcolm mi ublížil mnohem víc než já jemu tím, co jsem právě řekla, protože to byla koneckonců jenom slova, kdežto jeho slova měla tu moc, abych skončila s Normanem. Což je k vzteku a frustrující. Do té doby jsem ho měla i ráda, stejně jako otce - a o to větší zrada to byla. O to víc to považuju za bodnutí do zad. Myslel si, že to dělá pro mé dobro? Ani omylem! Dělal to pro dobro svoje. A přitom stačilo, aby se o tom pobavil i s těmi, kterých se to týká... vždyť já bych se do rodiny Irvingů stejně přivdala, jenom ne za pana pobudu, který se zoufale snaží najít možnost, aby mi mohl vyhubovat a zahnat mě do kouta. Ale já se nenechám, budu se mu smýkat pod rukama jako kočka - tu taky nechytíte a dělá si, co chce. Před spaním si ještě skočím do vany, což je neskutečná úleva. Konečně nejsem v těch bojových podmínkách. Bydlet na venkově mi nevadí - ale jenom tehdy, dokud Norman nerozboural koupelnu. Doufám, že až se vrátíme, bude to hotové! Teprve pak jdu spát, dveře pro jistotu zamčené, protože tady nejsem doma. * * * Sen mě v první chvíli vyplašil, že jsem dokonce rozsvítila. Pravděpodobně za to mohl fakt, že jsem byla zmatená, protože zvuky tady zní jinak než doma. I když v Essexu kvílí meluzína, pořád je to stará známá. A náš starý dům má něco do sebe. Takovým... mordbidním způsobem, protože v něm umřelo už několik generací Hollowayů. Takže úleva, jakou jsem pociťovala zprvu, se po tom snu vytratí. Zamračeně ve světle lampičky pozoruju okno - vím, že je to pitomost, ale bylo to tak... reálné. A hlavně jiné než mé obvyklé sny navštěvované mrtvými. Tam už svým způsobem vím, co mě čeká, ačkoli to není o nic snazší nebo hezčí. Owenův pláč mě vždy drásá a já vždy trnu, když vytahuju tu malou rakvičku. Zbytek nosi prospím se světlem, protože ani nevím, jak jsem usnula. * * * Ráno vstávám brzy, protože mám v plánu vyrazit do města a pořídit si něco pěkného, když už jsem tady a to s... tím zvrhlíkem Perrym nevyšlo. Opakuju si, že to není kvůli tomu, aby mě Norman počastoval zase tím zvláštním pohledem, ale kvůli nové fázi naší přetlačované. A také proto, že si říkám... proč ne. Já budu vítěz a ještě mi to bude slušet. A navíc, jestli má přijít nějaký inspektor, ze kterého chci dostat informace, když Malcolm se brání, nějaké nové šaty nebudou od věci. "Chci si ještě jít skočit něco koupit, projdeme se spolu?" navrhnu Margaret, protože tohle byl takový náš rituál, kdy jsme si mohly popovídat. Navíc, jindy by to se mnou dělala matka. Kdybych nějakou měla. Míním s sebou vzít na procházku i Maeve. Do lepších salónů si dámy své psy vodí, protože majitelé by byli blázni, kdyby kvůli takové malichernosti vyháněli movité zákaznice. Koneckonců, nás zákazník, náš pán... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů "Jistě, drahá. Po pravdě jsem se na tyto naše společné chvíle těšila." přizná Margaret u snídaně, u které chybí jak Malcolm tak Norman, který nejen že zaspal - tak trochu, ale zastavil se i na kus řeči mezi dveřmi se svým bratrem. Nebude ovšem trvat dlouho a připojí se k vám oba dva. "Povíš mi jistě novinky, jak to vypadá v okolí Essexu takto po novém roce. Musí tam být ošklivo, nemám pravdu?" Čaj, čerstvé pečivo, sýr...je toho až moc na fakt, že válka skončila před nedávnem. "Malcolm musel do továrny a já doma neslyším nic jiného než o práci. Bude to příjemný odpočinek, vyrazíme hned po snídani, co ty na to?" usměje se. Tím pádem by jste se minuly s Normanem. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Pousměju se na Margaret. Její malé faux pas, když tvrdila, jak nám to s Normanem sluší, je zapomenuto. Vzhledem k tomu, jak nakonec v nejtěžších chvílích střežila mé tajemství, by se muselo stát něco strašlivého, abych ji začala nemít ráda. Což mi připomíná, že my dvě mezi sebou budeme ještě muset vést nepříjemný rozhovor. Nerada se k tomu vracím, ale... To jsem nepočítala s tím, že se Norman vrátí. "V Essexu je krásně jako vždycky. Čerstvý vzduch, žádný londýnský smog... Jenom někdy trochu zima a problémy jako všude na venkově. Jen co se Norman vrátil, rozkopal mi koupelnu. A nějak se nemá k tomu, aby ji dal zpátky dohromady," zkřivím rty. S Margaret mohu být upřímná, ale dávám si pozor, jestli se pobuda neobjeví. "Každopádně když už jsem tady, chci si ten výlet užít. Potřebuju trochu oživit svoji garderobu." A pokud se s Normanem ráno neuvidím a zahlédne mě až v nových šatech, tím lépe. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Margaret zarazí míchání šálku čaje s mlékem a podiví se. "Proč ti ji, u všech všudy rozkopal? Něco potřebuje opravit? Je to starší dům, opravy stojí peníze a musí se to umět. Ať najme dělníky a nechá to na nich. Mám s ním promluvit?" Plán nebyl zhacen. Spěšně se najíte, a vyrazíte nepozorovány ven, přímo do víru Londýnských uliček. Je mokro. Kaluže se lesknou v dopoledním čerstvém světle. Přes noc pracuje omezený počet továren. I tak je smog pro člověka z vesnice nebo periferie města téměř nesnesitelný. Mraky se protrhaly nad vysokými budovami a svítí ostré slunce. Tramvají dojedete do čtvrti Covent Garden kde sídlí Opera. Je to místo vyhlášené nákupy, jedno z mnoha. Návrháři tu před válkou hojně vystavovali nové zboží. Teď některé výlohy osiřely a němé na vás zírají, jakoby měli duši. Nezůstanou dlouho prázdné. Margaret si myslí, že po válce nastane rozmach a vše se zase dá do pořádku. Těší se na to. "Celé to válčení je hloupá věc. Tolik mě zlobí, že se v dnešní kultivované společnosti nedokážeme domluvit bez násilí. A jak rychle se válka změnila z nafintěné přehlídky kanónů v tragédii. Když jsme u toho rozmachu, co tvá farma o které jsi se zmínila jen letmo, drahoušku? Moc mě to potěšilo, když jsem zaslechla o té výhodné koupi. Podle mě dlí v tobě skutečný obchodnický duch." usměje se. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Mávnu rukou. "Jestli to nebude hotové, až se vrátíme, vyřídím si to s ním sama. Jonathan by tam na to měl dohlédnout." Ano, samozřejmě, že jsem Margaret nenápadně používala jako svého spojence, ale tohle je teď boj, který její zásah nepotřebuje. Protože jestli to Norman nezvládne, vezmu to do svých rukou sama, protože toho budu mít akorát tak dost. S Maeve na vodítku se vyhýbám kalužím, kolem krku šátek a na rukou rukavice. A vůbec se mi nelíbí, že Margaret začíná o válce... "Nemluv o tom." Jako by nestačilo, že budu muset začít o Owenovi... Ale až potom. Za chvilku. "S farmou to zatím vypadá v pořádku. S masem počítám až později, ale alespoň máme čerstvé mléko a máslo. Ženské se zatím otáčí, protože se bojí, abych je nevyměnila. Víš, jak to je. Lidi musí mít přirozený respekt a reálný strach o svou práci, aby nezlenivěli. Aspoň tak to říkal otec. A já s ním souhlasím." Nejsem na ně zlá, zatím nemám důvod, ale pokud by nepracovaly nebo mě nedejbože obíraly... Zatočila bych s nimi. "Nicméně budu hledat novou služebnou. Zatím nevím, co s Martou, ale poslední dobou je nějaká... labilní." V překladu: uječená. "Potřebuji někoho spolehlivého, diskrétního a loajálního. Zkušeného, takže žádné třeštidlo." Aby ji Norman opět nezačal šukat. "Někoho, kdo zvládne vést domácnost, ale přitom nebude hrát své hry, pokud budu mít povinnosti jinde. Přece jen musím tu a tam dohlédnout i na otcův majetek a pak na farmu." Návštěva účetního a mého zástupce v oblasti oceláren bude taky na pořadu dne. Možná odpoledne, uvidíme, jak se výslech protáhne. Během svátků jsem tomu moc nedala. A pak se tu zjevil Norman... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Souhlasí. Jen tak si souhlasí. Beze slova se otočím a odejdu, hlavně proto že nechci, aby poznala, jak rozpačité pro mě tohle všechno je. Vydám se rovnou do pokoje rozhodnut, že večeři si nechám donést. Dneska mám náladu na samotu. Vstoupím, ale málem se zase otočím na patě a odejdu. Zelená, sakra, proč tu je zelená?! Je to můj pokoj, co na tom, že už tu kolik let nežiju. Pořád si nárokuju výhradní právo rozhodovat, jak bude vypadat. Matka přece musí vědět, jak zelenou nesnáším. To ta zmije-Gwen zelenou miluje, asi protože jí připomíná její druh. Kdykoliv měla příležitost, všechno ozelenila, nejspíš aby mě tím naštvala. Míří tím snad máti někam? Chce tím něco naznačit? Ne, to nedává smysl. Ale tak i tak to nic nemění na tom, že tu tyhle cáry nebudou. Ať si je přestěhuje k manželce do pokoje, ta z nich bude v sedmém nebi. Dnes to ale řešit nehodlám, Londýn v noci žije a bez závěsů bych měl v pokoji světlo jak za dne. Zvlášť s tou novou pouliční elektrifikací. Místo toho vršek uniformy odložím na opěradlo židle a sednu si ke stolu. Ve zbytku času čistím zbraň a poté, už na posteli, nostalgicky vzpomínám - pořád nikdo nepřišel na mou skrýš ve zdi, stále tam zůstaly teď už notně omšelé časopisy The Boy's Own Paper, několik už dávno prošlých práskaček, prak a hlavně: malá sbírka hanbatých obrázků, tehdy jako malí kluci jsme za jednu takovou kartu platili sbírkami cukrovinek na půl roku nebo jakoukoli postradatelnou hračkou. Byla to hezká doba, moc hezká. Probudím se a málem dostanu panický záchvat, že nemůžu dýchat, než se zase ovládnu. Jsem zpocený snad po celém těle. Trvá mi, než mi dojde, že jsem vzhůru, že to byl jenom sen a že mi nic nehrozí. Tentokrát to bylo jiné, jiné, ale je mi z toho podobně špatně. Znovu ten pocit, že spát už radši nechci. Nikdy. Co to je sakra za sen? Proč se opakuje zrovna tohle? A proč má podobný sen i Gwen?! Ne, tohle není normální, jestli to takhle bude pokračovat, snad si vážně najdu nějakého psychoanalytika. Ale teď? Teď si chci najít medicínu. Dojdu do salonu a vezmu rovnou dvě lahve, ale nezůstávám, nechci, aby mě tu někdo z našich našel, až se opiju. Protože vím, že se opiju – musím nějak z hlavy vyhnat ten sen. A tak se vrátím do pokoje, kde začnu popíjet. Nebo spíš piju, pořádnými hlty udolám celou první lahev a až u druhé zpomalím. Obzor se mi motá, ale pořád neusínám. I když otupělé, podvědomí se stále brání spánku. Trvá to, než konečně stále v oblečení usnu – na chvíli, podle hodin, které někdo poctivě natahoval, už je ráno. 8.1.1919 Londýn Dům Irvingů Ráno nebo možná v brzkém poledni, po ubohých dvou hodinách, vstanu a cítím se naprosto mizerně. Jsem utahaný, nejen z nespaní, ale i z alkoholu, je mi špatně od žaludku a hlavu mám jako střep. Pořád se trochu motám, což mě nepřekvapí – i v druhé lahvi zůstala sotva ubohá třetina. Rychlá očista těla před umyvadlem, jako by snad voda mohla smýt zelenobílou tvář a už opravdu zřetelné kruhy pod očima. Vzhledem k sinalosti ještě zřetelnější než obvykle. Ústní vodou si vypláchnu pusu, ať přebiju hořkost na patře a trochu eliminuju smrad alkoholu. Jenže první pohled dolů do haly mi skoro zázračně nalije energii do žil. Thomas! Široce se usmívám, když scházím dolů. Ta jeho poznámka je to poslední, co mě může zkazit náladu, protože sám moc dobře vím, jak vypadám. A rozhodně ne všechno je věc volby. „Neberu, bráško, protože vím, že mi závidíš, že už mi rostou vousy a tobě ne.“ Chytnu ho kolem ramen a drsně mu rozcuchám vlasy. „Jak se mám? Skvěle, jak vidíš!“ Té ironii se sám zasměju, „snídaně! První dobrý nápad, který jsi kdy v životě měl.“ Protože trochu jídla by mělo na kocovinu pomoct. Stále zaklesnutý ho táhnu do jídelny. A mnohem vážnějším, ale i tišším hlasem dodám: „Jsem rád, že ses vrátil.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Covent Garden Margaret o válce znovu vykládat nezačne. Zjevně jí došlo, že to není vhodné téma na hezké dopoledne plné jiskřivých odrazů v oknech, pohledných lidí a lačných Londýnských uliček. Nákupy jsou o něčem jiném. Můžete zapomenout na drobné strasti. Privilegium těch na vyšších postech. "Nebuď na své poddané tak přísná, drahoušku." prohlíží si ve výloze nové boty. "Jsou možná mnohem více lidmi než my. Ale chápu tě. Podívej, ty jsou pěkné, ne?" "Vybíráš podle toho, co potřebuješ, nebo podle toho, co nechceš? Zní to, jakoby jsi v poslední době zažila samá zklamání, Gwen. Myslela jsem, že ti venkovský vzduch udělá dobře." Maeve za vámi poslušně běhá a je nadšená z každé zajímavosti, kterou může očmuchat. Zastavíte se u občerstvení, následně pokračujete do obchodní pasáže. Jedné z těch ve čtvrti, které jsou nejhezčí a největší. Je tu mnoho lidí, převážně žen. Až na ty obchodníky, kteří mají obchod za práci. Ve městě se objevují mrzáci. Pahýly zakryté nebo zašité, pomáhají při podřadnější práci. Jejich zaměstnavatelé nechtějí aby byli tolik na očích, v těchto lepších místech navíc nejsou vidět na ulici. Přesto se s tímto poválečným "trendem" setkáváš. Margaret dělá, jako že nic. Zahlédneš obchod s oděvy, který je vyhlášený na dráždivé spodní prádlo, oděv ke koupání na pláže a jiné podobné věci. King Street žije. Vylezete z pasáže. Po levé straně prodávají obrazy Hart and Son. Na protějším domě visí výrazný nápis The Hoops. Kolem projede povoz tažený koňmi. Margaret se chce vrátit do pasáže a pokračovat v nakupování tam. Také zahlédla obchůdek s knihami. Antikvariát. A tam ji to táhne možná stejně jako k novým šatům. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Covent Garden "Je potřeba pevná ruka. V tom měl otec pravdu." Jenom u některých, třeba u Normana, se to nesetkalo s úspěchem. Ovšem pochybuju, že by na něj platilo, kdyby na něj byli hodnější - má povahu řeznického čokla. Ti se vždycky budou rvát a svéhlavě utíkat za hárajícími čubkami. O boty se nyní nezajímám, jdu především pro šaty. A jelikož má pak přijít ten inspektor - a já chci být u toho, až bude vyslýchat i Normana - tak postupuju rychleji než obvykle. Mám totiž zcela jasnou představu o tom, co chci, nepřišla jsem brouzdat, ale opravdu něco koupit. "Samozřejmě, že jsem zažila samá zklamání," odpovím, zatímco si prohlížím šaty s černou krajkou kolem výstřihu, a můj hlas zní možná až moc kovově. "Pořád... pořád se mi stýská," dodám tišeji, že to v ruchu obchodu není skoro slyšet. "A i když Norman nemá důvod do hrobky jít, bojím se, že tam Owena najde... Ale já ho přece nebudu trhat od rodiny!" Jenom proto, že mám za manžela někoho, kdo jím být neměl. Nejraději bych byla, aby mi poblíž byl i Henry, aby byl se svým synem, ale... Mimoděk se mi vybaví ty hrůzné věci - ty jsou opravdu hrůzné, žádné žvásty o tom, že účetního nezabil člověk - o válce, jak tam leží v masových hrobech a jeho duše nemá klid... "Nevím, co mám dělat, Margaret," šeptnu. "Jestli na to přijde, zabije mě. A to neříkám jen tak. Mělas vidět jeho oči... Válka ho poznamenala. A nejen tím, že teď vypadá jako špinavý vagabund." Asi bych takhle se svou tchýní mluvit neměla, ale já jenom konstatuju fakta. Vždyť viděla, že o sebe nedbá. Zato já na to vždy byla háklivá, jsem přece dáma. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Noc byla tupá, mlhavá a zastřená do kalného brzkého rána. Bolest hlavy ti brání v pohybu jen chvíli, než si na ní nezvykneš. Je tak stálá, tak přátelská - skoro jako tvá nejlepší přítelkyně. V alkoholu se utopilo mnoho dobrých mužů, kteří se z války dostali. * * * Gwen i máti už jsou pryč. Vyrazili hned po snídani, někam na nákupy. Otec běhá po továrnách, v práci potřeboval něco ihned zařídit. Neodkladné záležitosti v jeho profesi nejsou nijak výjimečné. To ovšem znamená, že s bratrem máte volné pole. Můžete si vyprávět u vydatné skvělé snídaně. Ano, oproti nahořklému čaji u Hollowayského stolu, kde mrazí smrt a Gweniny uštěpačné poznámky, je sladký čaj od Irvingů jako pohlazení - jako mana. Dobíjí ti energii v žilách, jídlo tě hřeje - celé to venkovské sídlo ti vlastně ničí duši. Pocit. "Vrátil. A ty taky. To jsou dvě fakta která si už snad nemusíme připomínat donekonečna, ne? Mě akorát mrzí, že jsem dospěl." zasměje se. "Elisa tě pozdravuje, mimochodem. Když jsem zaslechl, že brzy přijedeš, napadlo mě jestli by jsi nechtěl skočit na zápas v boxu. Trochu si zasázen, rozumíš. Elis se to nesmí dozvědět, nevidí to ráda." ukousne chutný chleba namazaný máslem a džemem. "Taky jsem začal číst knížky. No chápeš to?" kroutí hlavou a směje se. "Jak to vlastně na venkově vypadá?" ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Covent Garden Margaret hledí do stejné výlohy jako ty. Spíš je to zastavení než obhlížení. Trochu se usmívá, i když začneš mluvit o "těch" věcech. Zasáhlo jí to, jako rampouch vražený do hrudníku, ale nehne ani brvou. Nemůže. Nechce aby tato událost změnila cokoliv, co všem po válce zbylo. "Nesmí se to dozvědět. Máš ve mě naprostou oporu, drahá. Ale to už ty víš. Byla to hrozná věc. Hrozná. Strašná. Já jen doufám, že nás tragédie už alespoň obejdou velkým obloukem. Unavuje mě neustále přemýšlet nad hroznými věcmi. Myslím, že to máš stejně." Odhlédne od výlohy k tobě. "Norman je dobrý muž. Divoký, ale dobrý. Nejde o to co k sobě cítíte, jde o to, jak se k sobě budete chovat. Potřebuje vědět, že někam patří. Jeho vizáž napovídá, co si myslí. Křičí kolem, křičí o pomoc. Je pořád jako malé dětsko, plný póz a bezvýznamných tanečků." takhle Margaret o Normanovi často nemluví, jde poznat, že jí jeho vzhled také trápí. "Pokus se mu ukázat, že je to celé k ničemu. Třeba pak budeme lépe spát. Všichni." zavře oči. Unaveně, skoro nevyspaně. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Covent Garden Hrozná a strašná věc je celé naše manželství, když už jsme u toho... a jedna noc, vlastně ani ne noc, ale necelá hodina, na tom přece nic nezmění. Mimoděk se uchechtnu, když naprosto správně popíše to, co vlastně Norman je. No ano! Jako vzpurné dítě! "V tom máš pravdu, Margaret. Chová se jako uvzaté dítě," pokývám hlavou. Stále stojím před výlohou, protože jsem rozhodnuta do obchodu potom zajít. "Ale jestli ho mám aspoň trochu brát vážně, potřebuju muže, ne děcko," frknu pak. "A jak mu to mám asi tak ukázat, když kolem sebe bije pěstmi a má pořád nějakou utkvělou představu?" Vedeme válku, Margaret. A i když jsem použila jiný způsob boje, nedá se tak snadno oblafnout. A já si nejsem jistá, jak dlouho tohle všechno vydržím - protože i když jsme měli moment prazvláštního křehkého míru, je to pořád stejný idiot. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Covent Garden Znovu se zahledí do výlohy. Oba vaše odrazy stojí naproti vám, jako fantomové z nějakého obráceného světa za výlohou. "Doufala jsem, že když se vrátí, náhle a bez pozvání, budeš překvapená. Vyznívá to jakoby jsi nebyla ani trochu ráda. Možná to Normana dráždí." Pokračujete ke stánku s cukrovím. Pojízdný krámek býval obsypaný dětmi. Nyní jich tu je o poznání méně. Maeve se nepohodla s menším psíkem, kterého si vedla navoněná starší dáma. K tomu vám huláká prodejce novin. Margaret ti podala nezdravě sladký pamlsek. "Zkusme zapomenout na minulost. Žij budoucností. Jsme v moderní době. Celý svět do ní vstupuje. Chystá se první let z Londýna do Austrálie, taková dálka dokážeš si to představit. Máme elektřinu. Změnila naši dobu. Rádiové vysílání...je to přeci úžasné. Přemýšlej nad tím, jsi mladá. Tak mladá, Gwen. Až ti to závidím." zasměje se. Margaret o Normanovi přemýšlí jinak. Z jiného pohledu a nebo nehodlá připustit, že se mu ve válce skutečně něco přihodilo. Válka člověka prostě změní. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Nesladím obvykle, ale tentokrát si do čaje nasypu snad celou cukřenku. Alkohol se potřebuje mít na co vázat. Pro tentokrát nehodlám vázat čaj na alkohol. Pravá, plnohodnotná anglická snídaně taky dělá svoje. A nejlepší ze všeho je brácha, konečně je tu nějaký skutečný kumpán. „Tys dospěl? To je teprve tragédie.“ Hlasitě se zasměju. Zápas v boxu! To je teprve nápad, tam na venkově jsem málem zapomněl na věci, které mi nalévají šťávu do žil – pořádné městské zábavy. Věci, které v sobě mají ten pořádný, poctivý závan života. Stačil týden tam u Hollowayů a málem mi začalo stařecké revma. „Taky paní pozdravuj a děti taky,“ řeknu na úvod, ale hned se vrátím zpět k tématu, „rozhodně na box zajdeme, zrovna nedávno jsem slyšel, že ‚Kid Blackie‘ Dempsey bude brzy boxovat – už nevím kdy, to budeš možná vědět ty. Slyšel jsi, že minulý rok prý někoho knockoutoval v prvním kole? Říkám ti, ten kluk bude šampion dřív, než tenhle rok skončí.“ Uvolněně se usměju, protože mi je jednoduše dobře. Konečně normální hovor, konečně někdo, kdo je stejné krevní skupiny… i když. Vykulím oči. Čte knížky?! „Nechápu, Tome, nechápu… pamatuješ na naše heslo ještě z dob internátu? Začneš dobrovolně číst a za chvilku už si pořizuješ houpací křeslo, mast na klouby a deku na verandu. Ale pravda, ty vlastně stárneš…“ škádlím ho s přátelským úsměvem. Jenže zmínka o venkově mi zase trochu zkazí náladu. „Ále…“ protočím oči, zatímco se protahuju, „… prostě venkov. Jediné, co tam vytváří trochu zvuku, je vítr profukující spárami. A rozbité trubky.“ A potom se posměšně uchechtnu. „Víš, co si pořídila?“ Je jasné, koho myslím, „kraví farmu. Normálně začala fušovat do rančerství. Už je odborník vážně na všechno.“ Byl jsi můj kumpán a spojenec, takže doufám, že jeho nová dospělost nezačne argumentovat, že je to dobrý nápad. Primárně je to její nápad. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Covent Garden Překvapená jsem byla, ale ne zrovna mile. Skoro mám pocit, jako by to Margaret nedocházelo. Jako by se po ztrátě syna a vnuka uzavřela do nějakého radostnějšího světa a zapomínala na to, jak jsem se jí někdy naprosto nešťastná chodila svěřit. Jak jsem tiše zuřila, proč mě její manžel prodal Normanovi a nenechal Henryho, aby mě požádal o ruku. Vždyť on to udělat chtěl... Nemůžu žít budoucností, Margaret! chce se mi křiknout. Nemůžu, když je v ní Norman! Když je v ní tenhle Norman, buran, vagabund a můj celoživotní nepřítel, který, jakmile bych udělala doopravdický ústupek, mě roznese v zubech. Copak on za celou tu dobu, co je doma, udělal nějaký ústupek? Neudělal! Jenom já pořád ustupuju - sice zatím takticky, ale co když nakonec skončím jako jedna z těch putěk, co před manželem klopí oči a jsou pokorné ze své povahy? To nechci! A tak na to radši už nic neřeknu, polknu to jako hořkou pilulku. Ano, Margaret je zjevně tak ráda, že se vrátil aspoň on, že snadno zapomněla na vše špatné. A to toho ví i přes to všechno jenom zlomek. Tu sladkou věc s díky odmítnu a raději vejdu do obchodu. Potřebuji k nové válce zbraně. A i když proti mně stojí nepříjemný protivník... takto bych ho zvládnout mohla. A ze všech sil se snažím nemyslet na to, že je to snad poprvé v životě, co chci, aby na mě Norman hleděl jak hladový čokl na hostinu na stole. A že kdyby tu nebyl ten fakt, že to považuji za zbraň, mohla bych snadno vypadat jako jedna z těch putěk, co se snaží manželovi podbízet. Ale ono je to zcela opačně. Budu vypadat dobře, aby litoval toho, že se mě nemůže dotknout. Protože teď už bude vědět, o co přichází... Mimoděk se nad tím ušklíbnu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Covent Garden Margaret zůstane u stánku, i když se rozloučíte. Hledí za tebou a dost možná uvažuje nad nějakými svými démony. Každý je má, uschované hluboko uvnitř. Margaret, Malcolm, Irvingové, Norman - ty. Důležité je aby vás nepozřely zevnitř. Využít jejich neklid pak působí jako další stupeň dokonalosti. Pracuješ na něm úspěšně. V krámku ti dopomohly ke všemu, co jsi potřebovala. Šaty stály hodně peněz, ovšem do pomyslného boje budou dokonalé. Nejen do bitvy, všeobecně působí krásně. Takže když někdy v budoucnu hodláš zapůsobit nebo si jen tak stylově vyjít do Londýnských uliček, máš co na sebe. I do postele, samozřejmě. Vracíš se do sídla Irvingů. Big Ben ukazuje za pět jedenáct, což je nejvyšší čas k návratu. Margaret jela sama, městskou dopravou. Londýnské tramvaje pukají ve svárech. Vozy jsou plné neposedných lidí, přelévají se sem a tam, proplétáš se tím ševelením. Město žije. Jeho tepnami chodíte, jeho srdce bije kdesi v podzemí. Plícemi bývají parky řídce olistěných stromů a keřů. Pořád panuje zima a ošklivo. K Irvingům přijedeš krátce před půl dvanáctou. Každou chvíli by měl inspektor přijít. Výslech bude pokračovat možná i přes oběd, který s vámi absolvuje. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Thomas se vším nadšeně souhlasí. Omládnete oba, když spolu vedete řeč. Celou snídaní provází příjemná atmosféra, jakoby tu žádné podlé ženské Gweniny pasti neexistovali. Jakoby byl dům jen pro vás. Služebnictvo jen mlčky nosí jídlo, nebo odpravuje použité nádobí. Případně se optá, pokud něco nepotřebujete. Dopoledne tě nabije novou silou, po té hrozné noci. Počasí se nelepší ani náhodou. Proč taky, tohle je Londýn. Špatné počasí k Londýnu patří snad stejně jako k vojákovi uniforma. Trochu mrholí, když Thomas odchází. Musí stihnout ještě nějakou důležitou schůzku, s inspektorem se už setkal. "Je to dobrý muž. Rovný, zběhlý ve svém oboru." popisuje ti chování Parkera, když se obléká a nasazuje klobouk. "Buď k němu upřímný, poznal by kdyby jsi mu lhal. A mezi námi, bratříčku, mám takový pocit, že ho dopadení vraha či autora dopisové výhružky hodně zajímá." přemýšlí. "Dokonce bych hádal, že oba činy spojuje. Ono se to i nabízí. Ale pokud to má na starosti někdo jako Parker, nebojím se o otce. Nebojím se o Irvingy vůbec, stačilo by málo a roznesli bychom jej na kopytech. Kdyby zkřivil vlásek matce, nebo kdyby byl tak otrlý a něco mé ženě....ach..." zakroutí s úšklebkem hlavou. "Však víš, naše Londýnská mafie." zasměje se. "Měj se krásně, brácho." Rozloučí se a s rozevřeným deštníkem mizí po zmoklém chodníku v Londýnských uličkách. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Je třičtvrtě na dvanáctou, když služebnictvo přivítá pana inspektora Parkera v hale. Nechá si odejmout kabát a klobou, i přes řeči Margaret si zuje boty. Jeho hlas je zvučný a hluboký. Když mluví, duní to chodbou. Má skoro dva metry, dobře stavěný starší muž ze kterého sálá úcta. Zobrazit SPOILER Posadíte se do menšího salónku pro návštěvy. Je tu méně světla, služebnictvo proto roztáhlo závěsy. Inspektor Parker nejdřív pozdraví Gwen. Mírně se ukloní, z pod šedých vousů se usměje a hodí očkem. Neflirtuje, to rozhodně ne. "Madam? Vaše matka nelhala, skutečně má překrásnou dceru. Těší mě, Ignác Parker jméno mé." políbí Gwen hřbet ruky, jen náznakem. Pak přenese pozornost k Normanovi. Podává ti pravici. "Vy musíte být Norman. Mrzí mě, že se setkáváme za těchto okolností. Čeho si opravdu cením jsou váleční hrdinové. Pane?" stisk má studený, pevný a přímý. "Pokud dovolíte, přejdeme rovnou k otázkám, abych vás neobtěžoval u oběda." "To rozhodně neobtěžujete, však s vámi na oběd počítáme." usměje se Margaret, kterou zjevně Parker z části i učaroval. "Ne, madam. Děkuji za pozvání, už tak vám lezu do soukromí příliš." brání se Parker. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Do salonku, kam mě služka zavolala, že už je tu návštěva, dorazím o pár minut později. Za tichého šustění šatů. Nových šatů. Odhalují ramena a dekolt, kolem krku mám černý ozdobný šátek, protože modřina ne a ne zmizet. Samotné šaty jsou tmavě modré, ačkoli k obědu by se hodily spíše nějaké světlejší. Ale na tom nesejde, já vždycky měla svou hlavu. Zdvořile se na inspektora pousměju. Popravdě, čekala jsem někoho mladšího. Tak o deset let. Škoda, v takovém případě by přetahovaná o informace mohla být i zábava. Teď to bude spíš práce. Jeho poznámka by mě ještě před pár lety tak nezarazila, protože spousta lidí si myslela, že jsem sestra Irvingových, zvlášť když jsme byli úplně malí. Trávili jsme spoustu času spolu, kočkovali se. No, a jak to skončilo... Na Normana jsem se za celou dobu podívala sotva koutkem oka. A to jenom proto, abych zachytila, jak se na můj nový kousek oblečení tváří. Já sama dělám, jako by k žádné změně nedošlo - u něj rozhodně nedošlo, protože pořád vypadá jako někdo, koho jsem právě potkala na ulici. Přesto si, jak bohužel velí zatracené konvence, sednu pomyslně spíše na jeho stranu, ovšem obsadím samostatné křeslo. A čekám, s čím inspektor začne. A snažím se neušklíbnout nad tím, jak Margaret září oči. Ó, tenhle výraz znám... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Možná mizerná noc, ale sakra příjemné poledne. Ta krátká doba s bratrem byla jak balzám na neustále v tomhle klaustrofobním životě škrcenou duši, dokonce se mi zdá, že i ty vaky pod očima a další důkaz probdělé noci kocovina nepočítaje jsou menší. Kůže rozhodně – za to může nemalou měrou snídaně – nabrala konečně i jiný než zelenomodrý odstín. Trochu zdravější. Možná proto se mi představa inspektora nezamlouvá o něco méně než předtím. A to i navzdory všem těm dobře mířeným radám a doporučením. Tak už to mám odmala, čím víc mi někoho chválí a doporučují, tím větší podezření a nechuť k dotyčnému mám – viz Gwen. Ale musím uznat, že první dojem udělal dobrý. Působí jako někdo, kdo ví, co dělá – a takových je u policie jak šafránu. Možná to přece jenom nebude diletant. Jenže popravdě, věnovat pozornost jemu je těžší, než se zprvu zdálo. Protože… u všech svatejch a rohatejch k tomu! Co to má na sobě?! Civím na ní o nějakou tu vteřinu déle, než by se slušelo před návštěvou, a s drobet větším překvapením, než by se slušelo kdykoli. No to mě poser… Rychle přejedu Parkera jiným okem, naprosto jinak hodnotícím – mohla se takhle připravit na něj? Mohla, co by ne, ale tenhle chlápek je skoro nad hrobem. Jestli jsi to takhle plánovala, máš smůlu, drahoušku. Jenže tvoje smůla je moje štěstí… Ještě poslední pohled od hlavy až k pasu, tentokrát ne udivený. Tentokrát zvídavý a možná až moc připomínající mou tvář tehdy v jejím pokoji. Jenže pořád tu máme hosta. Dcera?! Lehce se zasměju, ale promluvím až tehdy, když mi podá ruku. „Těší mě, ale je mi líto, inspektore Parkere, že vás musím zklamat. Incest se v naší rodině neujal. To je má žena, ne sestra.“ Zazubím se. Ve stejnou chvíli mi však začne vrtat hlavou, jak přišel na tu dceru – snad jí tak matka nepředstavila někdy předtím…?! Ale do hádek, jestli tu bude jíst nebo ne, se nepouštím. Mám co dělat, abych udržel kamennou tvář a neušklíbl se. Další ze zbytečných ceremonií – teď se tu budou hádat půl hodiny, než společenské konvence seznají, že už může vypadnout, aby naše rodina nebyla obviněna z nepohostinnosti. Jenže proč mám pocit, že to matka myslí vážně? „Můžeme začít, inspektore?“ Někdo tohle ukončit musí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Inspektor Parker se nakonec na Margaret pouze výmluvně usměje a nechá jí zmizet z pokoje. Sedíte u většího podlouhlého stolu u kterého obvykle neobědváte, proto služebnictvo jen spěšně poklízí svícny, několik váz se sušenými květinami a různé dekorace. "Jistě, manželka. Vždyť vím, paní Irvingová mi pověděla, že má šikovnou dceru a statečného syna. Došlo mi, že bude vaše chotí. Sluší vám to spolu." nasadí si drobné brýle, které na jeho tváři působí skoro nepatřičně a vytáhne odněkud malý zápisník, vázaný v tmavé kůži. Počne si zapisovat. "Nyní když tu jsme na okamžik osamoceni, přijměte moji soustrast za pana Caflina. Zeptám se, byli jste si blízcí? Samozřejmě myslím na profesní či přátelské úrovni." Nenechává se rozrušit okolím. Margaret je někde v kuchyni, snad brzy přijde zpět, zatím jste s inspektorem v jedné místnosti sami. Služebnictvo zmizí. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů O čem to pořád mluví? Co mu to matka namluvila? A jak si z toho blábolu odvodil, že je to moje žena? „Moje matka má tři syny, žádnou dceru,“ dodám skoro okamžitě, ale tentokrát už bez úsměvu. V tomhle už dál pokračovat nehodlám, z nějakého důvodu mě to neskutečně irituje. No dobře, to, že jsme manželé, mohlo vyplynout z jejich výslechu. Ale pořád je tu ta otázka, kde vzal tu dceru. Plete si snad vrchní vyšetřovatel snachu a dceru, nebo co? To mu moc dobré jméno nedělá. Obávám se ale, že tu dceru má z matčiné hlavy. Copak nestačí, že si jsou důvěrnice? Ještě navíc jí tahá do rodiny v nějakém skoro habsburském podání. Ještě to tak, jako by ta tragédie už tak nebyla velká. Tu poznámku o tom, jak nám to spolu sluší, už jenom ignoruju. Však to říká jenom ze slušnosti. Na přání soustrasti jen přikývnu bez známky jediné emoci. Nebudu tu předstírat, že mě smrt Doyla dvakrát zasáhla, na to mi umřelo moc o dost bližších lidí. Nebyli jsme přátelé, byl to zaměstnanec. „Nebyli, Parkere, vy jste si blízký s každým podřízeným? Doyle byl dobrý účetní, pokud vím tak poctivý a rozhodně loajální. Cenil jsem si ho pro jeho dobré vlastnosti, ale byl to jen jeden z rodinných zaměstnanců.“ A popravdě, schválil tu mou rádoby smrt. Já vím, že za to nemohl, že ta zpráva přesvědčila i mě, když jsem jí viděl, ale stejně – jedna moje nepříliš racionální část jím je trochu zklamaná. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Atmosféra trochu houstne, Parker si něco na papír dopisuje a ani jednou nezhlédne. "Jistě. Gwen je přivdaná, pokud to mohu tak otevřeně říci. Ostatně, fakta je lepší nazývat pravými jmény, jak z vašeho přístupu usuzuji, pane Normane." Rozhostí se ticho. Parker přese všechno působí jako člověk, který ví kam se vším míří. Každou otázku jakoby měl naplánovanou. A nebo ne a jen střílí od boku. Nebo se na rozhovor dostatečně nepřipravil, záleží na úhlu pohledu. "Odpusťte mi, pokud se budu ptát hloupě. Je to bohužel má práce." vzhlédne a sundá brýle. Nedívá se přímo na vás, spíš tak bloudí pohledem kolem. "V zásadě rozdělujeme dvě události, které zde řešíme. Máme tu vraždu a to chladnokrevnou, spáchanou na účetním pana Irvinga. Shodou okolností vám do schránky někdo vhodil výhružný dopis. Vzhledem ke skutečnosti, že v dopise nebyl připsán jakýkoliv požadavek, mohlo by se jednat o stejného pachatele. Osobně se přikláním k tvrzení, že tomu tak skutečně je. Co si o tom myslíte? Máte třeba nějaké podezření? Chápu, že váš otec je vlivná osobnost, během svého působení mohl udělat více či méně vhodná rozhodnutí a mohl jimi někoho poškodit. Neřekl bych vědomě." ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů I přes veškerou snahu a dojem, který Parker na první seznámení dává, zdá se být podivínský. Nejvíce tě zaujalo to, jak do svých poznámek píše. Bez konotací s rozhovorem, nahodile, spíš "rozpustile" a tak trochu jakoby si na papíry spíš čmáral. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Zatím během hovoru mlčky sedím, což není příliš obvyklé. Normanova reakce je pochopitelná, už kdysi rostl z toho, když někdo byť jen naznačil, že jsem sestra Irvingů, natož teď. Jejich slovní přestřelka mi ale přijde malicherná, ačkoli nechápu, proč to Margaret tak komplikuje a vypráví takové věci. Zvlášť inspektorovi, který by si to mohl vyložit všelijak. O inteligenci policie nemám valné mínění. Nedala mi důvod. A tak nějak mi ho nedává ani dál... Co všichni mají s tím, že to může souviset? Může, ale nemusí. Skoro bych až na truc chtěla říct, že ne. Protože jak mi to všichni vnucují, aniž by po tom aspoň trochu pátrali... "Kdyby to souviselo, nenechal by vrah ten dopis přímo u zavražděného?" nadhodím pak. "Promiňte, jestli je to troufalé," Norman moc dobře ví, že to vůbec nemyslím vážně, "ale prostě mi nejde do hlavy, proč to spojovat. Calfin neměl jako zákazníky pouze nás. A i on mohl mít své nepřátele." |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů „Usuzujete správně,“ poznamenám okamžitě a mírně přikývnu. Je vyšetřovatel, tak ať jedná na základě faktů a nehraje si na divadelního herce se všemi jejich metaforami a narážkami. Divadlo je tragédie sama o sobě, nemusí mi lézt do domu. Poslouchám, přikyvuju, ale dřív než stačím něco říct, vloží se do toho Gwen. Do všeho musí krafat… Kouknu na ní, ale pohled mi mimoděk zajede do výstřihu, tak se raději rychle odvrátím a znovu kouknu na vyšetřovatele. „Omluvte mou ženu, inspektore, někdy je trochu prostořeká.“ Mimo jiné. Spíš někdy dokáže být i milá a pokorná, ať už k tomu má jakékoli důvody. „Nejsou důkazy, které by ty dvě věci spojovaly, Gwen, ale znakem dobrého vyšetřování je na základě důkazů vylučovat, mám pravdu, inspektore? Je dobré počítat se vším, než něco hloupě přehlédnout jenom proto, že na to zprvu nebyly důkazy.“ A to hloupě tam není náhodou, drahá. „Osobně nevím, co si mám myslet, ale nevěřím na náhody – a tyto dvě události v tak krátkou dobu mi připadají jako moc velká náhoda. Jak jistě víte, tři roky jsem nebyl v Anglii. Nemám nejmenší tušení, co se tu dělo. A z minulosti mě napadá jen ta vlaková nehoda, o té už určitě víte, psali o ní ve všech novinách. Ale to už je tak dávno, že kdyby se chtěl někdo mstít, trvalo by mu to sakra dlouho.“ Vytáhnu cigaretu. Už je to nějaká doba od poslední. A taky mi pomáhá přemýšlet. „Od té doby nemám tušení, ale co si pamatuju, žádný konflikt nenastal – naopak – naše továrny daly práci mnoha lidem potom, co se Anglie začala připravovat na válku. Spíš bych čekal děkovné dopisy, ne výhružné.“ Ušklíbnu se s nádechem sarkasmu, protože mi hlavou probleskne ten poslední hovor – kde se otec až moc bránil na to, aby neměl podezření. „Copak jste se neptal otce? On vám spíš dá tip než někdo, kdo byl ve Francii. Copak on nemá podezření?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Parker si vyslechne Normana a se zaujetím, úspěšně hraným stoicismem, sleduje vaši drobounkou rozepři. Nic nezapisuje, jen poslouchá. "Váš otec, pane Normane, mi dal tip. Ano. Ale jeho úsudek je jistě zkreslený. Abych pravdu řekl, nedivím se mu. Byl u identifikaci Caflinova těla." Obrátí několik listů ve svých poznámkách a usadí lépe brýle na nose. "Tělo jevilo známky zápasu. Drobné úlomky přední části byly nalezeny až v mozku, což naznačuje sílu a brutalitu onoho útočníka. Madam Gwen, mohu pokračovat? Nerad bych dámu rozrušil tímto pitevním posudkem, nicméně považuji za nutné vás seznámit se stavem onoho těla." Gwen dává najevo, že může pokračovat a Parker si odkašle. Čte ze svých poznámek, ne z pitevní zprávy. "Obličej byl kompletně zdevastován, údery byly vedeny do dutiny nosní, do spánkové kosti - kterou mimochodem útočník nějakým měkkým předmětem na levé straně úplně rozdrtil. Oběti chyběly přední zuby, dolní i vrchní, kde vrchní jedničky a spodní dvojku neuvolnily údery, nýbrž vypáčení - znamení toho, že se Caflin do něčeho zakousl tak silně, až si zuby sám vylomil. Průdušnice roztříštěna, chrupavkovitá část zdeformovaná. Obratle na protější straně byly zalomené směrem dovnitř, což naznačuje jakým způsobem ho vrah rdousil. Nepoužil ruce ale nejspíše nějaký škrtící předmět, dost silný na drát nebo lano, spíš volil provaz, šálu, šátek - něco takového." Sejme brýle z obličeje. "Váš otec se domnívá, že Caflina nezabil obyčejný člověk. Že to muselo být dílo nějakého ďábla." Nechá vám chvilku času ke vstřebání informací. "Zmínil jste vlakové neštěstí. Co tím myslíte?" ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Norman se snaží kousat, ale já to přejdu - a inspektor taky. Chtěla jsem znát odpověď, abych věděla, kde na to přišli. Třeba abych z něj vytáhla, co nám Malcolm neřekl. Jenže Norman je sám hlupák, že se do toho tak vložil... a tím pádem můj dotaz zcela zazdil. Jsi blbec, Normane. Očividně to máš po tatínkovi. Ale jsem ráda, že mé nové zbraně fungují. Moc dobře jsem to viděla... A je to tu zase. Caflinovo tělo, prý ho nezabil člověk. Tak to jsem tedy zvědavá na ten popis. Protože Malcolm byl skoupý na slovo, jako kdybychom byli cizí agenti a měli ho okamžitě zavřít za velezradu. Proto dám taky Parkerovi najevo, že pokračovat může. Co může - on musí! Ať se konečně dozvíme nějakou relevantní informaci. Už mě unavuje, jak všichni chodí kolem horké kaše. Že to bylo hrozné, že prý upřímnou soustrast... Víc rozrušená bych byla, kdyby mi umřel pes. U popisu mi nejde ani tak o obrázek samotný, o kterém říkají, že je hrozný... jako spíš o pochopení některých slov. Doktořině nerozumím, takže se orientuji jen podle obecně známých výrazů. Průdušnice... to bude něco s dýcháním. Chrupavka... to bude taky něco se zuby? Ale proč by doktoři používali slovo od slova chroupat, které zní tak... no, jako pro veverku? A jelikož jsem svědkem ničeho takového nikdy nebyla, zde má představivost nějak selhává. Dovedu si představit člověka bez zubů, člověka mrtvého, protože jsem ho už viděla. Ale ne ta rozsáhlá zranění. A právě proto na mě ta výpověď nemá takový dojem, jak si asi myslel. Zakousnout, že si je sám vyrval... A proč, pokud je to šílenec, mu je nemohl vyrvat sám? bleskne mi hlavou naprosto nevhodně. Jak už to tak bývá. Vidíte, šátek nebo provaz. A Malcolm vyváděl jako přehánějící baba, že prý to na jeho krku nebyly otisky lidských rukou. Jak by mohly, když to byl otisk předmětu? A jestli jsem o Normanově otci neměla dobré mínění už předtím, tak to, že prohlásil, že ho zabil ďábel, ho zdevastovalo úplně. Pro jeho vlastní dobro doufám, že to myslel přeneseně. Jakmile Parker zmíní vlakové neštěstí, je to skoro jako nahrávka při tenise. Krásná, ukázková. A to jsem tu nudnou hru viděla jenom párkrát - když se mě ji ve volném čase snažili naučit. Než jim došlo, že o mlácení do míčku pálkou vážně nestojím. "O tom se u nás nesmí mluvit, inspektore..." Viď, Normane? |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Zprvu, alespoň jak si to představuju, to vypadá jako oběť běžného obsazování zákopů. Umím si moc dobře představit tu rozšmelcovanou držku potom, co dotyčného předtím někdo v záchvatu umlacoval pažbou tak dlouho, až z něj nic moc nezbylo. V tu chvíli byla ta léta na internátu jenom k jednomu – dokázal jsem si v hlavě plus mínus představit a popsat, co všechno v té kaši je. Vyloženě ideální znalost do pekla, opravdu. Jedna věc mě ale zarazí - měkkým předmětem? Měkkým?! To mi chcete říct, že někdo vzal třeba… polštář a jen tak mu rozdrtil spánek? „Počkejte, měkkým předmětem?“ Tohle je divné, to nepochybuju. Ani vypáčení zubů mě nepřekvapí, lidi se brání jakkoli a dáseň potom, co to zkouší zuby proti železu, vůbec nevypadá hezky. No, jenom o trochu hůř než u klasického zubaře. Škrtící předmět… ale počkat, o tom něco vím, minimálně vím, že různé škrtící nástroje zanechávají různé stopy. „To mu tu hlavu tím naříznul? Nebo něco jiného znehodnotilo stopy?“ Ukaž mi šátek, který zvládne useknout hlavu dospělému muži. „Pokud vím, škrtidlo se dá minimálně předběžně identifikovat. Zanechává na krku otisk,“ víte? Ano, v hlase je znát sarkasmus. Proboha, otče! To si snad… ne, řekněte mi, že si ten dědek vymýšlí? Přece ho smrt Henryho nepřipravila o rozum! V tomhle popisu je pár věcí divných, ale nic, co by se nedalo vysvětlit při bližším ohledání. Možná že pro poškození důkazy zmizely, ale vysvětlení ďáblem?! Co dál, pozveš do Anglie nějakou novodobou španělskou inkvizici? „Omluvte ho, inspektore, určitě byl rozrušený, jinak by smysl pro racionalitu neztratil.“ Doufám. Doufám, že ji neztratil nadobro. A do toho ona. Dřív než stačím cokoli říct, zmije najde slabé místo a bylo by ksakru s podivem, kdyby nezaútočila! Skvěle, skvěle, všechno, co řeknete, může a bude využito proti vám. Vidíte, Parkere? O tomhle vím pomalu víc než vy, v tomhle jsem naprostý profesionál. Nač volat inkvizici, inkvizice už bydlí se mnou a – stejně jako inkvizice – rekvíruje můj majetek ve svůj prospěch. Navenek mi ale jen lehce ztuhne tvář. A vzpamatuju se taky rychle, v tuhle chvíli to ani jinak nejde. Je nutný protiúder. „A nejspíše není jediný.“ Otočím se na ní s typicky blahosklonným výrazem vyhrazeným pro tyhle chvíle našeho boje na veřejnosti, nezasvěcený v tom uvidí spíš laskavost a manželskou starost – my víme, že je to eskalující válka, „Gwen, drahá, chápu, že to bylo trochu děsivé, a proto jsi možná na chvíli zapomněla. Přece víš, že tohle je inspektor. Má se ptát, my odpovídat, ať se nám to líbí nebo ne.“ Jenže jakmile se otočím zpět na něj, dovolím, aby část roztrpčení pronikla napovrch. „Vy to snad nevíte? 1905, Withamská železniční nehoda, dělníci neudělali, co měli, a došlo k vykolejení vlaku. 11 mrtvých, 71 těžce zraněných. Spisů o tom bude spousta, tak to konzultujte s nimi.“ Pravdou je, že o tomhle se nechci bavit, protože právě to ve všech důsledcích vedlo k tomu, že jsem skončil s tou harpyjí. Zvlášť když k tomu bude kdovíkolik papírů, tak ať sakra dělá svou práci a najde si je. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Ano, ten měkký předmět mě taky zarazil, ale hned to strhly jiné věci, pojmy jako průdušnice a chrupavka. Budu si je pak muset najít... Protože i když nejsem doktor ani vyšetřovatel, tak racionální uvažování mi napovídá, že měkký předmět přece odporuje samotnému tomu aktu, aby s ním někdo něco rozbil. Pokud by se nejednalo o něco křehkého. Což lebka není, jinak by měl Norman z mládí palici už na střepy. Jeho komentář k Malcolmovi se mi podaří přejít se stále stejným výrazem, ačkoli mě vlastně těší, že se ukazuje, že jsem měla pravdu. Ovšem když dle mého očekávání zareaguje na moje rýpnutí do jeho včerejšího rozkazu, nasadím zdvořilý úsměv někoho, kdo opravdu pozorně poslouchá výtku, ale v očích mi vzdorovitě blýskne. Vzdorovitě - a kupodivu ne vztekle, ale pobaveně. Protože ten jeho výraz, ačkoli se snaží vše potlačit... Je mi jasné, že jsem mířila přesně, v tomhle jsem ostrostřelec. A kdyby tu nebyl Parker, tak mu věnuju úsměv určitě širší, protože... tahle dobře mířená rána po takové době, kdy jsem byla poměrně mírná, mi udělala radost. Zažehla to světélko života. Popichovat Normana je opravdu zábava, pokud na to máte náladu. Reaguje poslušně jako vycvičený kůň na otěže. "Víš, drahý, nechtěla jsem tě rozrušit. Posledně, když jsem na toto téma narazila, rozčílilo tě to," brouknu naprosto bezelstně. Navenek. "Tak jsem inspektorovi chtěla navhnout, ať propátrá archivy, o něčem tak významném tam bude nespočet záznamů." A ty si budeš dávat pozor na to, co mi přikazuješ, zlato. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Sleduje vás. Mlčí. Jen sleduje vaši soukromou válku a v hlavě si pospojuje několik souvislostí. "Měkký předmět, zvláštní pojetí. Patolog mi k tomu řekl, že spánek vypadal přesně tak, jakoby do něj udeřil kus ohromné kýty - tak to popsal. Směšné - kýta. Caflina muselo něco udeřit ohromnou silou, holou rukou nebo něčím měkčeným. Úder ho nezabil hned. Nevíme přesně, jaká zbraň zranění způsobila." vysvětluje. O vlakovém neštěstí zjevně ví. Přikyvuje, když mluvíte a špulí rty. "Ano, oficiální oznámení znám. Chtěl jsem slyšet váš názor. Je například možné, že by se někdo chtěl mstít právě proto?" Inspektor následně pokračuje v otázkách. "Jaký máte vztah s otcem, pane Normane? Vrátil jste se z války bez úhony a v pořádku, cítíte se doma dobře? Netrápí vás například zlé sny nebo výpadky paměti?" "Pokud Caflinovu smrt nebudeme spojovat s výhružným dopisem, nevíte o jiném motivu?" "Jste spolu dlouho? Madam Gwen, byla jste jistě šťastná, když se váš manžel vrátil z války. Osvobozující událost?" "Měl jste bratra, že ano? Thomas je nejmladší, co mi můžete povědět o Henrym?" "Získal jste hodnost seržanta, nemám pravdu? Jakou funkci jste nejčastěji vykonával?" Ptá se dál, klidným soustředěným hlasem a působí přátelsky. Nijak arogantně, jak to někteří policisté umí. Nikdo je nemá rád, v ulicích nejsou oblíbení. Dokonce se někdy stává, že se policista v uličkách ztratí. Pozře ho bahnitá lepkavá struzka, ošlapané kočičí hlavy, otevřená hladová ústa vchodů do zakroucených průjezdů - Londýn je živoucím organismem, policie není jeho ochránce. Jsou jím ti jiní. Nebo on samotný. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Ano, jsme zase ve starých kolejích, všechno je naprosto při starém. A je to stejnou měrou k vzteku jako osvobozující. I když, opravdu všestarém? Jak se jmenoval ten přechytralý Řek, co prohlásil, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš…? Možná měl pravdu – něco je jinak. To pobavení. Pořád to pobavení, kterým po oné neděli nahradila klasické opovržení. Stejné prostředky, ale už to nepřipomíná válku, ne, připomíná to hru. Teď je otázka, jestli na ní přistoupím nebo ne. Příjemně se usměju, ale jenom ona uvidí v mých očích verdikt. „Ty jsi vždycky byla dobrá duše.“ Můžeme. Jen nečekej, že to bude jako kočka s myší. Kýta? Proti své vůli musím nevěřícně, skoro pobaveně odfrknout, protože to je naprosto absurdní. Proč by někdo použil jako vražedný předmět kýtu? To naprosto nedává smysl… Zakroutím hlavou. Při další otázce jenom pokrčím rameny. „Samozřejmě že je to možné, ale co já vím, nejsem vyšetřovatel. Bylo to před třinácti lety. Byl jsem malý kluk, navíc v internátní škole, takže jsem se nikdy s žádnými pozůstalými nesetkal, ani o tom se mnou rodiče nehovořili.“ To je pravda, víc jsem se dočetl v novinách, než se dozvěděl od nich. Jenže následně začne bombardování otázkami a ve mně se probudí podezření. Můj vztah s otcem? Výpadky paměti?! Ten dědek to na mě snad chce hodit! U všech rohatých, to snad čeká, že po nocích běhám po Londýně s kýtou a zabíjím svoje zaměstnance?! Pokračuju s lehkou příkrostí, ale stále zdvořilým úsměvem. „Mám s otcem skvělý vztah,“ protože se ti nebudu svěřovat jenom proto, abys měl další důkazy pro tu tvou nesmyslnou teorii. Hlavou mi probleskne myšlenka, že jsem měl pravdu – pokud nebude pachatel jasný okamžitě, pokusí se něco hodit na nás. Ale že přímo tu vraždu…! „Doma se cítím jako každý muž, který přežil a vrátil se ke svým milovaným,“ až na to, že moje milované jsou o pár domů, ulic a čtvrtí dál. Případně o pár polí a lesíků dál. A poslední část – tu, jinak to nelze říct, insultaci – se rozhodnu odbýt protiútokem. Opřu se lokty o stehna a nahnu se k němu. „Vám, podle všeho zkušenému vyšetřovateli v městě snad s největší kriminalitou v Evropě, se nezdají špatné sny? Opravdu se vám v noci spí dobře?“ Nenechám ho ze svých špatných snů udělat důkazní materiál. Protože není. Znovu se opřu. Otázku, jestli tuším nějaký motiv, odbudu mávnutím rukou od sebe - „Jak jsem řekl, nemám tušení, ale nejsem otec, na kterého byla výhružka mířena především.“ Zatímco se útok přesune na stranu madam Gwen, věnuju se jenom cigaretě. Ať si to taky, drahoušek, taky trochu vyžere – schválně, jestli zkusí udělat vraha i z ní. Ne, jistě že ne, na takovou spoušť by neměla sílu a i když to nerad přiznávám, jestli něco není, tak pitomá, zbytečně by do toho třetí osobu nezatáhla, na to je to moc velké riziko. Možná má motiv… nijak silný a nijak zásadní… ale podstoupit tohle jenom kvůli účetnímu, to není její styl. Jenže další otázka mě vrátí do hovoru – a to rozhodně ne příjemně. Henry…, proč o něm mluví? Co s tím má co dělat? „Henry je hlavně mrtvý,“ vrčivě odseknu a zamračeně na něj pohlédnu. Až po dlouhé chvíli se donutím uvolnit - a že to stojí hodně přemáhání. „Promiňte, tohle je citlivé téma. Je to…“ zarazím se, „byl to mladý vzdělaný muž, zodpovědný, klidný a slušný… nevím, kam tím míříte a co chcete vědět. Nicméně se domnívám, že Henry s tím nemá co dělat.“ Už mě to začíná unavovat. Protože ani poslední otázka nehraje ve vyšetřování roli – pokud si nemyslí, že jsem Doyla zavraždil já. Ale přesto po chvíli mlčení odpovím. „To, co seržant obvykle dělá. Byl jsem zastupujícím velitelem čety, pojítko mezi nadporučíkem a mužstvem. Zatímco on rozkazoval a jednal s těmi nahoře, já měl na starosti, aby to muži splnili. A to znamenalo všechno, od drilu, udržování morálky a bojeschopnosti, přes dohlížení na hlídky a opravy zákopů, až po vedení skupiny, pokud se četa musela rozdělit. Někdy to znamenalo být v čele dobrovolníků u nestandartních misí, pokud se toho nemohl ujmout desátník. Kterým jsem byl předtím. Zkrátka jestli byli desátníci přísná, ale spravedlivá maminka, u které se mohli vybrečet a svěřit, já byl tatínek, který je cepoval, sem tam seřval a občas kryl, aby se hlava rodinného klanu – dědeček nadporučík – nedozvěděl, co kde komu provedli.“ Ušklíbnu se pobaveně a samotného mě překvapí, že skoro nostalgicky, a proto rychle zvážním. „Mám taky jednu otázku. Podezříváte mě z něčeho? Protože přesně tak to působí, Parkere.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Vážně mě překvapí, že Norman se místo obvyklého potlačovaného vzteku chytil něčeho naprosto jiného. Ovšem za to, že sklopím oči jako hodná holka, která právě byla polichocena, může přítomnost Parkera - už tak jsme dali najevo až příliš. A když už jsme u něj... Začíná mě štvát. A to hodně. Jeho otázky začínají být čím dál nesmyslnější... ale já tuším, že ten dědek někam míří. Možná už teď něco ví. Ale stejně jako Malcolm se tváří, že neví nic. A to mě dráždí. A očividně nejsem jediná. Když během té palby střelím očima po Normanovi, poznávám v jeho rádoby zdvořilé tváři to zamrzlé napětí svalů, které jsem ve většině případů způsobovala já. Sny? Výpadky paměti? I na mé tváři se objeví pro Normana známá maska, ale tentokrát nepatří jemu. Což je opravdu výjimka. Z nějakého důvodu se raději podvědomě přimknu na Normanovu stranu, protože od něj aspoň ve většině případů vím, co čekat. Ale Parker... Parker se dere do výsostných vod, a když se zeptá na Henryho, nasadí tomu korunu. Co ten s tím má společného?! Je už dva roky mrtvý! Musím opět sklopit oči. Jako někdo, v kom to připomenutí opět vyvolalo smutek. Ale ve skutečnosti nechci, aby viděl, jak v nich probleskl nefalšovaný hollowayovský vztek, který pálí jako mráz. Neopovažuj se do toho Henryho plést. Nech mrtvé spát! "Co je to za otázku, inspektore? Samozřejmě, že jsem ráda. Ani nevíte, jak je těžké se o to všechno starat sama," zalžu obratně na jeho absurdní dotaz. Toho pitomce Caflina bych zabít nedala - proč taky? Uvěřil tomu, čemu jsem chtěla, a ten papír ani není zfalšovaný, je pravý, s pravým razítkem... I Norman proti němu nic nenamítal. Omyly se stávají... Další otázka ohledně toho, co Norman dělal na frontě, je sice zajímavá, ale opět nechápu, kam tím míří. To si myslí, že to byl nějaký... špion, nebo co? Že dostával tajné mise? A i kdyby, určitě by mu to neřekl. Nicméně přistihnu se, že Normanovo vyprávění poslouchám zvědavě. Protože je to úplně jiný svět, o kterém se běžně nemluví, a dává mi dohromady střípky skládačky toho, co se dělo za mořem. A co se dělo s ním. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů V místnosti se rozhostí nepříjemné ticho. Na Parkerově obličeji hraje úsměv. Přesně ten tip úsměvu, kterým chcete okolí uklidnit, když zabřednete do nepříjemného tématu, jako je například válka, vykonávání potřeby v přírodě, zvrácený sex nebo něco podobně absurdního. Zaklapne zápisník, sundá brýle. Dlouze vzdychne. "Jak jsem řekl na začátku. Má práce mě nutí pokládat hloupé otázky. Šťourat se v lidských osudech, když je to zapotřebí. Pane Normane, nikoliv. Musím uznat, že vaše horkokrevnost mě překvapuje, ovšem je na místě. A víte co? Máte pravdu." Poposedne. Nadechne se k nějaké důležité větě, vytrčí ukazovákem a familierně k vám nakloní tvář, když do salónku vtrhne Margaret a nevědomky všechno zkazí. "Oběd je připraven. Pane Parkere, bude to skvělé jídlo, sama jsem s ním pomáhala - to dělám jen ve výjimečných případech." zasměje se. "Je to pro mě velká čest, madam. Nezasloužím si být takto obletován. Navíc paní domu, je mi hanba." Služebnictvo na stůl nese doslova hostinu. Zbytek rozhovoru se vede v přátelském duchu. Parker je požitkář a u jídla na výslech nenaváže. Ano, výslech. Protože přesně tak na vás oba působil. V závěru, když Parker musí nutně odejít - protože počítal jen s rychlou střídmou svačinou nebo čajem a rozhovorem, se na vás oba pootočil. "Tady na mě máte kontakt. Pokud vás cokoliv napadne, nějaké podezření, nebo budete-li se cítit sami v nebezpečí, ptejte se po mě na této adrese. Mám zde kancelář. Osobní." narazí klobou na hlavu a rozloučí se. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů V tomhle není zapotřebí se šťourat, Parkere. Vykrucuješ se jako Malcolm a to se mi ani za mák nelíbí. Celý Parker se mi nelíbí. Jak familierně a rádoby nad věcí a zároveň chápavě se snaží jednat... Nevěřím mu to. Zato Margaret mu na to skočila. Skoro protočím oči. Stejně jako před nějakou dobou, když nám ho představovala. Je to vážně ubohé... A to je to moje přítelkyně. Ale jak se zdá, tak ani věk vám nezajistí, že nebudete jednat hloupě. Během oběda toho příliš nenamluvím a spíš nenápadně pozoruju Parkera, jako bych ho chtěla při něčem nachytat. Přízvuk má místní, ale něco mi na něm nehraje. A jak jsem řekla, dráždí mě to. Dráždí mě to dokonce natolik, že jakmile zmizí, popustím si uzdu před Normanem dokonce tak, jako bychom nebyli odvěcí nepřátelé. "Pfff. Prý osobní," odfrknu si kousavě, pohled upřený ke dveřím a linku obočí lehce zamračenou. "Celou dobu si do toho zápisníku nic nepsal. Jenom si čmáral..." Konečně se na Normana podívám. Raději si vyberu ze dvou zel ne to menší, ale to staré dobré známé. A tím je právě můj manžel. "Je běžné, že inspektoři mívají kanceláře někde mimo stanici?" Poprvé za dlouhou dobu tím nepřímo přiznávám, že něco nevím - a co je ještě víc šokující... ptám se na to jeho. Ale podle toho, jak Norman jednal, výjimečně stojíme alespoň přibližně na jedné straně. A než vyřknu svoje podezření, chci si být jistá. Ještě bych se pak měla zeptat Margaret na jednu podstatnou věc... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Na malou chvíli si užívám ten pocit pouhého pozorovatele. Opřu pohodlně do křesla a široce se usmívám, což by pro člověka neznalého věci mohlo znamenat radost z toho, co slyší. A v podstatě znamená, jelikož si skutečně užívám její vytáčky. Ach ano, ubohá samotinká čarodejnice Gwen, které se bojí celý Epping, měla během války skutečně těžké časy. Sleduju Parkera s lehce ironickým úsměvem. Ty nás chceš hlavně zlomit, nejspíš si živíš tu představu o tom, že já sám jsem vrah. Ale zmínka o tom, že mám pravdu mě donutí zbystřit. Jenže v tu chvíli přijde matka – zrovna když to začalo někam směřovat! S jemným opovržením, když mám jistotu, že ani jeden mě nesleduje, zvednu pravé obočí. Sama pomáhala? Co do ní, proboha, vjelo? Přece se… ne, to je absurdní. Správně, Parkere, nezasloužíš si to. A proto je to absurdní. Oběd absolvuju mlčky a skoro nevnímám jeho chuť. Nejradši bych se vrátil k tomu, že mám podle něj pravdu, ale to před rodinou nehodlám. Místo toho sleduju jejich hovor a podezření stoupá stejnou měrou, jako jídlo hořkne. Matka je z něho naměkko! Z toho dědka! Vždyť jsi tolik let vdaná, sakra, co to děláš?! A navíc před celou rodinou! To se mi musí zdát, určitě jsem jenom přecitlivělý – a zdá se mi to, protože tohle by bylo naprosto, NAPROSTO proti vší slušnosti! Už se jídla ani nedotknu. Však bylo děláno především pro něj. Osobní kancelář?! Odkdy mají policisti vlastní kancelář? To si piš, že se půjdu podívat, ale z úplně jiných důvodů než je osobní bezpečí. V tuhle chvíli jsi v podezření ty. A navíc mi jedeš po matce! Neřeknu ani slovo, jen na něj s naprosto neutrálním výrazem koukám, jak odchází. A víc než kdy dřív si uvědomuju, jak mi chybí revolver, který jsem ráno zamkl v šuplíku. Zdá se, že nejsem jediný, kdo má podobné myšlenky. Neobrátím se ale na ní, místo toho stále, nyní zamračeně, už není třeba se přetvarovat no není to ironie? Není třeba se přetvařovat před Gwen, sleduju dveře. Počkat – nezapsal si nic do zápisníku? Má pravdu? V hlavě briskně přehraju rozhovor s tím „inspektorem“, ale stejně nemám jasno. Nepamatuju se. Takže Gwen si toho všimla a já ne… Ale ne, tohle musím pustit z hlavy, v tuhle chvíli jsme podle všeho u po tolikáté v poslední době na stejné lodi, takže je dobře, že si všimla něčeho, co já ne. I když z toho ani tak úplně dobrý pocit nemám. „Ne,“ odpovím okamžitě, co položí otázku. Popravdě si nejsem jistý, nejsem expert na chlupaté, ale nikdy jsem neslyšel o inspektorovi, který by soukromničil. To je výsadou námezdních čmuchalů. „Ta jeho kancelář mě zajímá, myslím, že se na ní půjdu podívat.“ Pokračuju, aniž bych se na ní podíval. Až poté se k ní celým tělem otočím a zhluboka se nadechnu. „Můžu se zeptat?“ Vyhrknu rozhořčeně, ale pak se zarazím. Dojde mi, že nevím jak se zeptat – a taky koho se ptám. Zase vydechnu. Teď je ten čas, kdy bych měl říct, že „je to jedno“, otočit se a odejít. Jenže je to silnější, potřeba jistoty mě nenechá zmizet bez odpovědí a ona je tu jediná, které se můžu ptát, a tak s těžko potlačovanou nejistotou a ještě hůře potlačovaným rozčilením pokračuju. Tiše. „Vy k tomu máte talent,“ ano, to není moc konkrétní, ale vůbec, hovořit o tom s ženskou, zvlášť s ní je tak trapné, že snad poprvé v životě nevím, co říct, „poznávání. Toho, co není tak očividné.“ Rozhlédnu se a mírně se k ní nakloním. „On a matka, je mezi nimi něco… něco? Bylo to divné, mám pravdu?“ Nedočkavě a stejnou měrou s obavou na ní zahlížím. Nechci to vědět, ale zároveň to vědět potřebuju. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Myslela jsem si to. A i když mě to znepokojuje skoro stejně jako to, že jsme nezávisle na sobě měli ten stejný sen, Norman právě vyřkl přesně to, co jsem si myslela i já. Že tu kancelář bych tedy chtěla vidět. Ale než stačím v myšlence pokračovat, Norman na mě najednou vybafne jako nějaký pouliční vořech, kterého nyní připomíná. Můžu se zeptat? Jsem z toho tak vyvedená z míry, z té sice ne zrovna příjemně znějící, ale otázky, která si alespoň formálně říká o dovolení, a taky z jejího obsahu, že v první chvíli trochu pootočím hlavu, jestli se tu náhodou tiše nezjevila Margaret a on nemluví na ni. "No...?" řeknu opatrně a zaraženě - a čekám. Protože Norman nějak podezřele dlouho mlčí. A já začínám sbírat síly k tomu, abych byla ve střehu. Vzhledem k tomu, že na chvíli přišel klid, zákonitě teď musí přijít něco, za co mě zase bude peskovat nebo si jednoduše bude dokazovat svou chlapskou převahu. Ale pokračuje tak, že na něj pořád zmateně koukám. Kdo my? A k čemu?! Normane, jestli mě chceš urazit, jak máš ve zvyku, udělej to rovnou. Ne, on se vážně na něco ptá. Mě. To mě podržte! Je to tak nezvyklý a absurdní okamžik, až se přistihnu, že jsem vlastně zvědavá, co z něj vypadne. Na co by se velký drsňák, navrátivší se z války, mohl ptát ženské, kterou nenávidí. Vzápětí mě ten humor však přejde. Aha. Tohle. To znamená, že to bylo vážně očividné. Margaret bych nikdy neprozradila. Ale tohle... tohle je pro její dobro! Stejně jako ona Normana kvůli mně tu a tam peskovala, ačkoli jsem se jí o to neprosila. "Bylo," přitakám zachmuřeně. "Neřekla bych, že to... zašlo tak daleko, nicméně..." nicméně se s Normanem bavím o jeho matce, což vývoj událostí od toho Nového roku naprosto staví na hlavu a nasazuje to tomu korunu, "je k němu až nezdravě pozorná." Na okamžik se odmlčím. "Neukázal nám odznak," řeknu najednou, ale ne překvapeně, jako by mě to napadlo právě teď. Už nad tím uvažuju nějakou dobu. "Má vlastní kancelář. A nezapsal si ani ň. A taky se ptal na věci, které podle mě s případem souviset nemůžou. Proč vytahoval Henryho, který je dva roky mrtvý?" Zamyšleně našpulím rty. "Jestli on je opravdový inspektor, tak já jsem... vzorná manželka," ušklíbnu se nad posledními dvěma slovy pobaveně. Vlastně nevím, proč jsem to řekla. Což se mi nestává často. Snad za to může ten moment, kdy Norman působil tak zmateně, naštvaně a zmateně, jak vždycky míval ve zvyku, kdy něco nevěděl... Pro jistotu to však nenechám viset ve vzduchu. "Chci tu jeho kancelář vidět taky." I když to bude znamenat další čas v Normanově přítomnosti. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů V ten moment, kdy to vyřknu, toho začnu litovat. Proč by o tom se mnou měla mluvit? Vždyť je to její spojenkyně. Jediné, čeho jsem dosáhl, je vlastní zesměšnění... nebo ne? Nevysmála se mi, nezapírá očividné... opravdu říká pravdu? Skutečně, skutešně to potvrzuje? Vždyť nemusela, moc dobře ví, že čekám lež… proč to dělá? Možná proto, že si o tom parchantovi, co chce sklátit mojí matku, myslí to samé. Takže k věci – že to nedošlo tak daleko? To tak! Nebýt to policista alespoň oficiálně, tak ho zmlátím do bezvědomí dřív, než opustí náš pozemek. Nezdravě pozorná… to tak! Tu nezdravou pozornost si hodně rychle vyžeň z hlavy, matko, jsi sakra vdaná! Chvilku mi trvá vrátit se zpět k její linii myšlenek, mysl mi neustále tmaví ten jeho rádoby chápavý ksicht a matčiny reakce, ale nakonec ji přece jen začnu věnovat pozornost. A dokonce se usměju, když zmíní vzornou manželku, i když je to z poloviny spíš nucený úsměv. „Chtěl nás tím rozhodit,“ řeknu najednou. „Mě rozhodit. Pravděpodobně si myslí, že s tím mám něco společného – pokud je vážně od policie. Což je, mírně řečeno, sporné. Ale může to být soukromý čmuchal.“ Nebo sám vrah. Skoro mám nutkání jít za otcem a jemně se ho poptat, jestli mu ten jeho zarostlý ksicht není povědomý. Odznak ještě nic neznamená, už mluvil s celou rodinou a ti o něm jako o inspektorovi hovoří. Neměl důvod ho tahat, když jsme se na něj nezeptali. Ale zbytek je skutečně podezřelý - jenže planými úvahami nic nezjistíme. Musím se podívat té kanceláři na zoubek. Chce vidět taky? Tak to ne, já se totiž ťukat na dveře nechystám. „To nepůjde,“ promluvím rezolutně, i když oproti běžným, úderným skoro-rozkazům zním mírně. „Nehodlám totiž zvolit úplně legální cestu.“ A ta se pro paničky z vesnického panství nehodí. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Jestli jsem si něčím jistá, tak je to - zní to vážně směšně - Normanova nevina. Ne proto, že Irvingům někdo vyhrožuje, stále to mohou být dvě různé věci. Ale proto, že se mi od Nového roku snažil obrátit dům vzhůru nohama a dával si na tom velmi záležet. Pochybuju, že by si jen tak odskočil zabít svého účetního. Leda by byl náměsíčný. Vybavím si, jak seděl u mě v pracovně. A na zlomek okamžiku se nad tím zamyslím. Ne. I kdyby mu definitivně přeskočilo... Šaty měl jenom jedny. A na nich krev rozhodně nebyla. Jak nepůjde, Normane? Jako bys nevěděl, že mě jen tak něco nezastaví. Po jeho poslední větě se ale ušklíbnu. Čekala jsem, že dodá něco ve smyslu, že budu jenom přítěž a že se mnou nebude ani o minutu déle, než doopravdy musí. Ale ono ne. Norman se tam chystá vloupat. Proč poslední dobou musíme myslet na stejné věci?! Odstartoval to ten divný sen? Ale hlavně co by měl odstartovat? Teď však nesmím nechat příležitost proklouznout mezi prsty. "S tím počítám," prohlásím samozřejmě. "Moc dobře vím, že ses tehdy vloupal do Malcolmových osobních zásob..." A kdyby do toho nebyl zapletený i Henry, hned bych vás prozradila. Měla jsem velké nutkání. "Vlastně pokud s námi nejedná na rovinu, nebude to ani tak úplně nemorální," prohlásím filozoficky. Ale ne že by mě to trápilo. Já si vždy šla za svým, i když to zahrnovalo větší či menší úskoky. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Dneska je Gwen opravdu samé překvapení. A nejen v tom, jak samozřejmě to bere. Ona o tom věděla? Věděla o tom, jak jsme se vloupali otci do domácího baru a ukradli mu bílý rum? A hlavně – ona to věděla a nepráskla nás? To se tak moc nepodobá Gwen, kterou znám. Ta přece vždycky práskla všechno, o čem se dozvěděla! Nevěřícně se usměju. „Tys to věděla? Jak to, že sis to nechala pro sebe?“ Jenže tohle teď není středobod úvahy. Teď se musím soustředit na jiné otázky. Tu první, jestli jí vezmu s sebou, mám v podstatě vyřešenou – nehodlám se tu hádat, protože jí znám. Jen tak neustoupí, a pokud jo, tak si najde nějaký způsob, jak mi to oplatit. O kolik horší to bude, než vést zobáka poprvé na stříhání drátů? Odpověď znám – o hodně. Zobák alespoň poslouchal. Povzdechnu si. „No dobře, ale ujasníme si jedno – hádám, že ty zkušenosti s vloupáním nemáš, takže budeš poslouchat, co ti řeknu, rozumíme si?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů "To je tajemství," usměju se záhadně a v očích mi zajiskří. Henryho hodlám nechat spát. O to víc, že jeho spánek chtěl rušit ten panák. Navíc mě potěší, jak rychle Norman rezignoval. Protože jinak si jeho povzdech vyložit nelze. Je vidět, že mě zná - a teď to myslím v tom dobrém, protože jsem ráda, že konečně pochopil, že mám svou hlavu. Alespoň na okamžik. "Dobrá." Poslouchat tě můžu. Ale nikdo neříkal, že tě poslechnu. Nicméně - nic jiného mi v této situaci ani nezbývá, ačkoli na jednu stranu z toho nemám dobrý pocit. Vložit se takhle do Normanových rukou, to se po mých zkušenostech celého dosavadního života jeví jako naprosté šílenství. Ale má druhá část, ta, co si s ním ráda hraje na kočku a myš, ta, co měla ráda to dobrodružství zakázaného, když jsme si s Henrym kradli chvilky pro sebe na všech možných i nemožných místech... Ta se nedočkavě tetelí. A Normanovo velení bere jako nutné a hlavně dočasné zlo. "Nicméně byla bych ráda, kdyby sis ty poslechl jednu mou dobrou radu." Teď už to dokonce není ani o mém vítězství, teď je to čistě pragmatická záležitost. A já vždy byla schopna neskutečných věcí, když mi o něco šlo. A mezi ně se počítá už vlastně i spolupráce s Normanem. "Pokud nás někdo na ulici uvidí spolu a ty budeš vypadat takhle, bude si spíš myslet, že jsem tvá rukojmí." A aby neměl možnost se zase naježit a vykroutit se, rozhodnu se, když už spolu opět mluvíme, světe div se, přímo, zeptat na jednu věc. Ačkoli tuším odpověď. Dělá to proto, aby mě naštval. "Proč vlastně tak moc lpíš na tom, že vypadáš jako trhan? Nesluší ti to." Nehledě na to, že mám pocit, že na mě každou chvílí přelezou vši. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů V tom „dobrá“ bude háček. Vždycky je v tom háček, ale ten teď nehodlám řešit. Jen doufám, že kdyby šlo skutečně do tuhého, bude jako dobře vycvičený pejsek. I když není ani jedno z toho. Neříkám, že jsem mistr na vloupačky, ale pořád mám nějaké zkušenosti – vždyť ten otcův zámek se dal vypáčit i úzkým nožíkem, zato klasický zámek s pěti západy… to je skoro umění. A nebýt Tommyho, který se v civilu živil šmelinou a vloupačkami, nikdy bychom ho neovládli. Trvalo to skoro celý den, než jsme se naučili ho páčit – a pak vyrazili na to sele, co měl místní Žabožrout ve chlívě, ale to je zase jiná historka. Nastražím uši, když zmíní dobrou radu. Její dobré rady jsou vždycky útoky nebo podpásovky. Ale taky nikdy nezačínají slovem pokud. „Nemusíme jít spolu,“ okamžitě kontruju. Pomalu dřív, než se zamyslím, protože hned následovně v její logice uvidím jistý smysl. Na jednu stranu má totiž pravdu, uniforma a zjev veterána vzbuzuje pozornost – kterou obvykle vítám, pokud zrovna nejdu porušovat zákon – možná se malá úprava bude hodit. Jenže pořád je tu uniforma, ta vzbuzuje pozornost a zaslouženou… možná mám něco – podle nich – slušnějšího v bytě. Pokud to taky nevyházela nebo to nesežrali moli. A skutečně se ptá na důvod? To by stará Gwen nikdy neudělala. Mám nutkání jí odseknout jako vždy, ale to, že se ptá tak, jak se ptá, a ve chvíli, kdy se nestala žádná událost, které by chtěla primárně využít… asi mám slabší chvilku. Úsměv. „Protože to vy nesnášíte,“ prohlásím skoro pyšně. Ano, vy, ne ty, i když jsi skoro hlavním důvodem. Dál to ale nerozvádím a podle všeho se ani nechystám. Místo toho se chytnu za vousy, které zatím stačily vyrůst do úctyhodných rozměrů, a narovnám je. No ano, jsou o trochu delší… Možná by malá úprava nebyla od věci, pokud mám být nenápadný. Jenže jednu podmínku tu mám – „Do hladka se neoholím.“ O tom nediskutuju. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů To bylo chabé, Normane. Chabé i na tebe. Ale je vidět, že se ti nový vzhled trhana velmi líbí, když se tak urputně bráníš. Za chvíli začneš štěrchat miskou s drobnými, nebo co? To nemáš aspoň zbytky důstojnosti? Je to však, i když to tak pro někoho nemusí vypadat, podstatná věc, a tak si dám velký pozor, abych se nezatvářila znaveně znechuceně. Margaret měla pravdu, je jako umanuté děcko. A jeho konečné prohlášení mi to jenom potvrdí. Normane, Normane... Pokud chceš, aby tě někdo respektoval, měl bys nejdřív vyrůst. Lehce nad jeho odpovědí zakroutím hlavou, ale nekomentuju to. Jestli se ke mně s tímhle hnusem někdy pokusí přiblížit, podpálím mu je, abych zlikvidovala všechny breberky. Ovšem pak dodá něco, co by se... hm, dalo považovat za mé vítězství? A to je třeba upevnit. Lehce nakloním hlavu k rameni a nenápadný úsměv má tentokrát k mému typickému ironickému daleko. I v očích se rozhoří jiná jiskra. Ta, která poodhaluje pravou Gwen. Jako předtím. "To je dobře." Protože když srovnám s a bez... S je rozhodně lepší. I když je šílené nad tm takhle přemýšlet... Jenže situace se změnila a pravidla taky. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Nevadí jí to? Teď je to dokonce dobře? Opravdu se v ní už nevyznám, ještě před novým rokem by sama představa, že se spolu budeme normálně bavit, že spolu budeme dokonce souhlasit a že spolu budeme mít sex, byla naprosto směšná. Teď na mě hází chtivé pohledy, protože jinak si to vyložit neumím, chce se účastnit vloupačky a jedná, když ne pokorně, tak alespoň diplomaticky. A oblékla si ty šaty. Sjedu jí pohledem, protože to pořád působí jak z bizarního snu. A pro změnu ne špatného. Týden zpátky jsem si nedokázal představit, že pod těmi vrstvami něco má. Pousměju se vesele, tohle si žádá malou provokaci. „Mimochodem, dneska ti to nějak sluší, změnila jsi účes?“ Úsměv nabere mírně provokativní nádech. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů No vida, jak se na to Norman okamžitě chytil. "Vždycky jsi měl dobrý postřeh," prohlásím kousavě, ale nově kousavě, bez obvyklého jedu. Ten mu můžu do ran vstříknout kdykoli, kdybych se potřebovala vrátit do starých kolejí. Ale jak to tak vypadá, se správným ženským přístupem je Norman... ochočenější. Že by toulavý pes přece jenom i přes to, jak hrdinně a tvrdě se snaží tvářit, potřeboval pelech a podrbání? Tomu se skoro nechce věřit. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Jenom se ušklíbnu, tahle její poznámka není myšlena jako útok, to už poznám, takže není třeba připravit se bránit. Právě naopak... Pomalým krokem k ní přistoupím, „vždycky jsi měla minimálně o tři vrstvy navíc.“ Nestojí to dlouhé rozhodování, risk je zisk. „Proč najednou ta změna?“ Ve stejnou chvíli se jemně, jenom prsty, i když celou jejich plochou, dotknu jejího pasu a pomalu sjíždím k jejím bokům. A připravuju se minimálně na facku. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Zbystřím, když se opět začne nebezpečně přibližovat do mého osobního prostoru. Rozhodně to není vhodné místo, ačkoli doposud chodba plnila roli (alespoň ta v Eppingu) jakéhosi území nikoho, kde se zase kupodivu tolik nebojovalo. Jenomže tady nejsme v Eppingu. Jeho dotek je nečekaný a zvláštní, až mě z něj maličko zamrazí. Což mě možná trochu děsí, protože tuhle hru bych měla mít pod kontrolou. A navíc... pořád máš na obličeji něco, co vypadá jako mrtvá kočka, Normane. A tak jeho ruku od svého boku oddálím. Dokonce ani ne tak, že bych ji srazila, jako bych to udělala jindy. Když se toulavý vořech chytil, je třeba s ním zacházet opatrněji, než ho hodíme do kádě a vydrbeme a zbavíme blech. Je to obyčejné gesto mých věčně studených prstů, kdy ho chytím za zápěstí. "Třeba jsem zjistila, že už se nemusím skrývat," pokrčím lehce levým ramenem. Nemusím se skrývat? Skoro by se chtělo říct, že v něčem je to pravda. Já nikdy nebyla ta hodná holka, jak si většina lid myslela. A paradoxně jenom s Normanem jsem to do určité míry - dobrá, a pak s Henrym, ale jinak - mohla dát najevo. V tom nejhorším možném smyslu. Navíc otec si i přes své povinnosti dal záležet na tom, aby dohlédl, že budu vypadat jako slušná dívka. Jako matka... Což se mi později, abych Normana zchladila, náramně hodilo. Ale teď? Teď... se skoro dá říct, že jsem doopravdy odhodila tu kuklu, ačkoli za motýla se nepovažuju, tak romantická jsem nikdy nebyla, a na můru jsem příliš hezká. "I když něco přece jenom ano... aby si bylo co představovat," dodám poslední větu skoro šeptem a pustím ho. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Je to hra. Je a měla to být hra, ale popravdě, v jednu chvíli málem zapomenu, kde jsme, a ohnu jí o nejbližší stolek. Je to zbytek zdravého rozumu, a to překvapivě slabý, který mi v tom zabrání. V tom jejím gestu, do určité míry i slovech, je něco neuvěřitelně přitažlivého. Zvláštní, opravdu zvláštní, že je to ta samá ženská, která ještě nedávno symbolizovala děsivou kombinaci sufražetky a frigidky. Ta stejná ženská, která mi bývala odporná jenom svou přítomností. Najednou mám pocit, a z toho jde strach, protože si moc dobře uvědomuju, jak manipulativní je, že by to možná mohlo fungovat. Že by se z parodie na manželství skutečně mohlo stát manželství. Ale to je přece nesmysl. Nebo ne? Ale však… to je teď jedno. Teď je teď. A teď překonává i vědomí nepřístojnosti a toho, že jsme na veřejnosti. „Ano, představivost je důležitá. Ale někdy, někdy je nutné opakování, aby bylo na co vzpomínat.“ Chytnu jí za temeno, jemně, ale pevně ji přitáhnu a lehce jí políbím na krk pod ušní boltec… |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Ostře se nadechnu a naskočí mi husí kůže. Norman je jako vždy od svého příjezdu chová jako dacan. Což by možná nebylo od věci, jak prohlašuje mé tělo nad rozumem, nicméně ten stále vítězí... a moc dobře si uvědomuje, kde jsme. Měl by si uvědomova i to, s kým jsem, ale... to už není tak jednoduché. Udělala jsem krok do té propasti a nejde couvnout, jde jenom padat a dopadnout na všechny čtyři jako kočka, nebo se dole rozlámat. Ruka mi podvědomě ihned vystřelí nahoru a já se mu dlaní opřu o hrudní kost. Zprvu váhavý tlak, který je způsobený nejen šokem z nečekaného, trochu zesílí a já se mu vysmeknu, ustoupím o krok vzad, abych získala zase trochu prostoru, ale aby to nevypadalo, že ustupuju a prchám. Místo těsně nad vrchním lemem šátku mi ještě mravenčí. "Zbláznil ses? Tady?" syknu. "To bychom asi nebyli jediní, kdo by vzpomínal..." ušklíbnu se. Tohle je vážně jedna z věcí, kterou zažít nemusím. Už tak je potupné, jak snadno mě tím gestem rozhodil. A jak snadno bych mu podlehla, kdybychom nebyli tady. Bídák... "Navíc, s tímhle nechci," prohlásím pak s našpulenými rty. Naoko skoro jako rozmazlená princezna. Protože je to přece hra. "Zlatokopové z Aljašky nikdy nebyli můj typ." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů "Tady jste. Už jsem myslela, že následujete pana Parkera do jeho..." Z bočních dveří, které vedou do menšího salónku najednou vystřelí Margaret a přistihne vás při činu. Nejdřív působí zaraženě, úplně jí to vyrazí dech. Zastaví se, položí dlaň na hrudník ale nakonec její tvář rozjasní úsměv. "Ach, omlouvám se. Vy...tedy..." Situace v jaké by nikdy rodičové nechtěli být. Matka zčervená, odkašle si, neví jestli utéct pryč beze slova nebo co vlastně dělat. Protože zdá se, že až nyní jí skutečně do představ vnikl jasný fakt. Museli jste spolu souložit. Malinké faux pas. "Pokud máte ještě na něco chuť...tedy...myslím něco...jestli máte hlad, zbytek jídla je na stole. Moc jste toho nesnědli. Především ty, Normane." Rychle se otočí a šaty jí šustí pryč. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Nechám se odstrčit a stále se spokojeně usmívám… protože ať si říká, co chce, líbilo se jí to. Chtěla by to. Tohle já poznám. Jenže potom přijde studená sprcha. Úsměv mi na tváři zmrzne. Matka! Návrat do reality… ano, správně rozume, tohle není dobré místo na některé záležitosti. Poodstoupím krokem vzad a ještě v chůzi se plynule otočím na matku. Je to stejnou měrou směšné jako trapné. Tyhle dva pocity se uvnitř sváří s tím, že směšné boj v mojí mysli s jistotou vyhrává. A tak v náhlém popudu sepnu ruce za zády, jako jsme to dělali, když nás jako malé přistihli při něčem nekalém, a široce se usměju. „Díky maminko!“ Zavolám za ní, a pak se definitivně rozesměju. Tohle bude chvíli rozdýchávat. Vesele se podívám na Gwen a přejedu si rukou po tváři. Takže ne dřevorubce? V tuhle chvíli mám perfektní náladu, protože už vím. Už vím, a to je naprosto skvělé vědomí, že z absolutního odporu vůči mně se dostala do fáze, kdy si musela najít ten nejbanálnější důvod, aby mě odmítla. Vážně jde jenom o vousy? Vsadím se, že naléhat víc, zapomene jak na vousy, tak i na místo… A v tu chvíli by to bylo vítězství absolutní. Samozřejmě bez matky – té představě se zase začnu smát, i když už jenom pro sebe. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Hrkne ve mně a já sebou maličko škubnu. A pak v duchu zaúpím. Teď mě s tím Margaret bude určitě v soukromí otravovat - ano, otravovat, nikdy bych neřekla, že to slovo použiju ve spojitosti s ní, ale tuším, co přijde za téma. A ani za mák se mi nelíbí. Jedna věc je si s Normanem hrát a vytěžit z té nezáviděníhodné situace co nejvíc. Protože co se týče možných nepřátel, ať se nám to líbí, nebo ne, jsme na jedné lodi, protože - ať se mi to líbí, nebo ne - neseme stejné jméno. A... a to se mi přiznává už hůř... přece jen i ženská má svoje potřeby, ačkoli to muži neradi slyší. Nebo jenom když se jim to hodí. A udržet tu hranici, kdy je to nová hra-válka a kdy se to vymyká kontrole... Začínám zjišťovat, že to není tak jednoduché, jak jsem si myslela. Na druhou stranu, dokud si Norman bude myslet, že mě třeba někdy dostal, budu snadněji moct dosáhnout svého. Jestli se zbaví té mrtvé kočky na tváři, určitě to bude velké vítězství - větší, než by si kdo pomyslel. Protože sám poznamenal, že to dělá na truc jako děcko. Když se na mě podívá, ještě zaraženě koukám za Margaret. A na jeho smích reaguju trochu pohoršeným pohledem. "Jsi vůl, Normane," konstatuju čistě proto, abych ventilovala to napětí i rozhořčení, že mě dostal do takové situace. A ze všech sil se mezi bušícím srdcem nyní a kdysi, když všechno sice bylo beznadějné, ale alespoň žil... se snažím udělat tlustou čáru. Nejsou to stejné pocity. Nemůžou. "Kdy vůbec plánuješ jít tam?" zeptám se raději místo toho, aby pak za mnou nepřišel, že za pět minut vyrážíme. Protože jsem si jistá, že on je toho schopen. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Světe div se, já na tom nečekaném vyrušení a navíc poměrně trapné situaci ještě vydělal! Stačí pohled na mou ženu a je mi to jasné – ona tím tratí víc. Však je to samozřejmé, matka byla proti sňatku, Gwen miluje až přehnaně a tak jediné legální řešení situace, do které jsme se dostali, bylo nějak nás přiblížit. To se jí sice nepovedlo – ještě to tak, do některých věcí matky mají vstup zakázán – ale v podstatě jsme do toho jistým zvráceně nepochopitelným způsobem spadli sami. Já jsem z obliga. Ale Gwen? Gwen, která určitě celých šest let brečela matce na rameni, jak je to hrozné a jak jí ubližuju jenom svojí přítomností, se tímhle dostala do prekérní situace. Ta navenek ledová královna, co na tom, že je to dle její vlastních slov jenom maska, teď bude muset vysvětlovat, že má pro toho zlatokopa z Aljašky slabost! Perfektní, to je přímo perfektní. Možná vůl, Gwen, ale vítěz. A kdy plánuju akci? Zatím nic neplánuju, ale logika říká, že dřív jak o půlnoci se tam nevloupeme. Musíme počítat s tím, že to nebude úplně po ruce potřebuju mapu Londýna a cesta nějaký čas zabere, taky tam nemůžeme jen tak nakráčet, musíme chvilku pozorovat místo i okolí – a tak mě napadá… možná je opravdu dobře, že chceš jít taky, Gwen. Možná je to přímo ideální. Jenom si tenhle malý detail nechám až do poslední chvíle pro sebe, protože by sis to mohla rozmyslet. A kromě toho, že budu moct navázat na svoje vítězství, je to opravdu vynikající krytí a spolehlivý způsob, jak odstrašit všechny podezřívavé čumily. „Vyrazíme v deset.“ Už ukročím, že vyrazím k sobě do pokoje, ale pak se přece jenom pro jistotu otočím - „máš doufám i něco, co je nenápadné, ale v čem se dá běhat?“ A obecně pohybovat. Jinak je plán jasný, musím si přece zajistit krytí, to znamená konečně do civilu – to, že po těch letech bude oblečení určitě omšelé, je to poslední, co hraje roli – a i když ti to udělá radost, zmije, k holiči a trochu se upravit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Ocitáš se sama, v domě Irvingů. Pachy jsou jiné, místnosti stísněné, chodby užší. Není to ovšem prázdný dům. Prach se tu nemá čas usazovat, služebnictvo rychle komíhá nohama a když je potřeba, prostě zmizí. Hodně dveří je pro tebe zamčených. Oproti Essexu působí dům skutečně stísněně. Nakonec zamíříš do svého pokoje, kde můžeš v soukromí chystat noční výpravu. Oděv musíš volit správně. I přes společnou nevinu a vlastně i fakt, že jste obětí, bylo by divné kdyby vás přichytili při vloupání a k tomu nepatřičně oděná. Kdyby to věděla Margaret - a starý Irving! Po nocích běhat, v Londýně plném věcí, které si ani nedokážeš představit. Třeba mineš zločinecké živly, protože se sama snažíš o zločin. Smráká se. Šedá mračna sestoupí níž, sahají na opršené střechy vysokých domů a celý Londýn padne do tmy. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn byt na Eldon Rd Sešeřilo se nebezpečně rychle, jakoby samo plačtivé Londýnské počasí tušilo, co chystáte se svou ženou za zločin. Těžká šedá mračna sestoupila níž, dotýkají se střech vysokých domů a na Londýn padla brzy tma. Naproti tvého milovaného bytu na Eldon road se výhružně rýsují tmavé siluety Kensingtonského kostela. Začal tiše padat sníh. Zima ti zalézá pod kabát, útočí na tváře ale horko těžko se dostává skrze tolik proklínaný vous. Jak se nyní hodí, k nezaplacení. Na rohu sedí v kolečkovém křesle otrhaný žebrák. Nemá nohu a pod kabátem schovává obě ruce. Spí či podřimuje. Oběť války? V bytě je zatuchlo. Herbert sem někdy chodí vyvětrat, když má čas. Ale všechno nechává tak, jak jsi to nechal ty. Kdyby nebylo jeho shovívavosti, nalezl by jsi tu mnohá překvapení - ještě z divokých pitek s přáteli. Takže to tu smrdí zatuchlinou, to ano. Ale jak vkročíš na svou půdu, na vlastní teritorium, opadne z tebe všeobecný stres jako mávnutím kouzelného proutku. Závěsy nejsou zatažené. Ostré hrany kostelních věží ti civí do oken. Bělavé vločky krouží v poryvech ledového větru kolem zmrlých holých stromů. V komíně táhne, slyšíš meluzínu. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn byt na Eldon Rd - cesta k holiči Jenom na sebe hodím vršek uniformy a kabát, zkontroluju, že je zbraň na svém místě, ale zajištěná a v pouzdře. A rovnou si nechám zavolat Herberta – autem budeme rychlejší než pěšky a rozhodně stylovější než v taxíku. Ve městě se k volantu nehrnu, je to tu samá bryčka, aut už je taky víc, než bývalo, a lidí pobíhajících po ulici je pořád stejně. Ve zkratce, rychle se jet nedá a nehoda hrozí všude i bez osobní příčiny. Home sweet home, stačí projíždět známou ulicí – možná jsem jí opustil sotva před devíti dny, ale zdá se to jako věčnost – vidět známá místa a hned mi je krásně. A jako třešnička na dortu můj dům. Ach ano, domove, sladký domove. Nezamířím první do pokoje s šatníkem, místo toho procházím každou jednotlivou místností a nasávám. Stavím se prozkoumat bar, jestli náhodou něco tekutého nezbylo z Vánoc, které se protáhly skoro do Silvestra, a nakonec skončím vleže na manželské posteli, v které se manželka snad nikdy neohřála – nepočítaje svatební noc – ale kterou zahřívala jiná těla. Zapálím si, ať je pohoda dokonalá. Změní se to? A podstatnější otázka, chci, aby se to změnilo? Možná ještě podstatnější – mám na výběr? Pořád sedí na penězích jak lakomá dračice a svatý Jiří – to jako já – ještě pořád nenašel adekvátní zbraň, s kterou se jí dají usekat všechny hlavy. Na druhou stranu pokud se pár podmínek soužití změní, možná by se to dalo vydržet… ať si má pocit, že má pod palcem rozpočet, dokud bude víceméně jednat podle mé vůle. Samozřejmě ne vědomě, to je moc velká utopie. Bude to chtít kompromisy. A teď je čas na první z nich. Svlékání uniformy věnuju mnohem víc času a zájmu, než by bylo potřeba, stejně jako jejímu rovnání – ano, Herb ji pravděpodobně stejně vezme do čistírny, ale alespoň tuhle poctu si zaslouží. S o dost menším zájmem se podívám na ten zbytek oblečení. Alespoň že to nesmrdí naftalínem. Minimálně ne všechno. Nakonec nechám něco vybrat Herberta – ať vezme to, co je podle něj nejmíň zatuchlé a pokud možno se do toho nepustili moli. A ať je to tmavé a pohodlné. Já se vrátím na postel a… no ano, na dobrou půl hodinu, než mě vzbudí, usnu. Tady by se mi určitě ten divný sen nezdál. I když se mi odsud nechce, nemá smysl to dál protahovat, takže se obléknu – zjistím, že předválečný oblek, i když patří záměrně mezi vycházkové, je docela těsný, proto doufám, že vážně nedojde na scénář útěku. No, pro jistotu nakážu majordomovi, aby pár kusů, volnějších, vzal s sebou. A potom vyrazíme k mému bývalému holiči. Mám problémy si vzpomenout na jeho jméno, alespoň že Herbert si ho pamatuje. Včetně adresy. Jenom doufám, že nezměnil místo, nezkrachoval nebo neumřel, nechci tu teď hledat jiného. Je jasné, co chci – upravit, ale HLAVNĚ nechat plnovous. Když se jí tak líbí… |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn byt na Eldon Rd - cesta k holiči Klakson vyje jak zběsilý, když projíždíte nejvíce zalidněnou částí. Herbert lamentuje, že zbožný člověk snad ztratil veškerý pud sebezáchovy. Venku začne doopravdy sněžit. Husté těžké vločky se na ulicích neudrží, ale pokud v noci padne teplota pod nulu - což se klidně může stát, druhý den pojedete od vloupání na lyžích. Herbert přichystal dobrý oděv, takový který by nejspíš volil i on. Je ti v něm dobře, kolem krku vlněný šál, na hlavu stylovou čepici. Z malé skříně v předsíně vylovil černý, trochu polámaný deštník. Pan Rosey, starší vyhublý muž na tebe s kamenným obličejem hledí. Sedíš v křesle a on je připraven pustit se do tvého plnovousu, když mu sdělíš tu skvělou novinu. Žádné holení, jen úprava a očista. Co se týče vousu, samozřejmě. Roseyho nos je jako supí zoban. Očka drobná, řídké černé vlasy se mu lesknou v patce. Krk má tak hubený, že by mu obratle vyskočily sami, kdyby nesl těžší batoh s nákupem. "Jste si jist, pane? Ne, že by to nebylo moderní a v tomto počasí je plnovous praktický. Nu dobrá, pusťme se do práce." A odvedl jí skvěle. Vlastně jsi "voňavý", učesaný, sestřižený - vousy jsou pouze umyté a dozajista ztratily punc rozespalého bobra. Nicméně, působí přesně tak, jak mají. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn, holič - a domů „Jsem si tím tak jist, jako vaší odměnou, když pravidlo dodržíte, pane Rosey“, usměju se, ale potom už nechám holiče pracovat. Vlasy může vzít zkrátka, ale na zbytek dám pozor. Nicméně sice si možná nepamatuju jeho jméno, teď už jo, ale parkrát ho ještě vyslovím - pro jistotu ale zato si pamatuju, že jsem nikdy neměl důvod si stěžovat. Trocha důvěry neuškodí. A zdá se, že byla vložena do správných rukou. Projíždím si rukou po bradě, zkoumám vousy ze všech stran a nakonec se spokojeným úsměvem vyřknu verdikt. „Dobrá práce, pane Rosey, jako vždy dobrá práce.“ Jak bylo řečeno na začátku, svůj plat si zaslouží. No a teď domů, tak akorát do sebe něco hodit a skoro abychom vyrazili. Proto rovnou, jen co přejdu práh, vyrazím do kuchyně – mám hlad, zvlášť potom, co oběd ten dědek tak zkazil. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn, Dům Irvingů Nechám si ohřát zbytky od oběda. Teď, když mi chuť nekazí dědek, musím uznat, že je to vážně dobré jídlo. Potom zkontroluju čas, je půl deváté, to je tak akorát čas na přípravu, než se pustíme do práce. Chci si vyzvednout mapu města, ale sluha rodičů mi oznámí, že už jí má manželka, a tak zamířím rovnou k ní. Jak už mám ve zvyku – a popravdě, trochu doufám v podobné překvapení jako posledně, když jsem vstoupil bez vyzvání – třikrát rychle zaklepu a otevřu. „Prý už máš mapu,“ začnu průvodním slovem, ale zajímá mě především její stav oblečenosti a případně reakce. Po úpravě holiče, s oblečením, které možná bude poznávat – předválečné – sice správná třídní kategorie, ale přeci jenom tři roky zatuchalo ve skříni. A od posledně mi taky tak úplně nepadne, míry se válkou o něco změnily. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn, Dům Irvingů Sotva se po klepnutí nadechnu, už se otevírají dveře. A mě napadne, že bych se vážně měla začít zamykat jako nějaký zločinec, protože co je moc, to je moc. Služebnictvo by si bez vyzvání nedovolilo sem vpadnout, vlastně nikdo tady v tomě - kromě pana Trhana. Který... Už tak moc trhan není. Zarazím se pravděpodobně víc, než by bylo vhodné. Sedím u stolku u okna, již převlečená, protože jsem tak nějak předpokládala, že vyrazíme v deset bude zahrnovat ještě jeho návštěvu, protože si určitě neodpustí mě předem komandovat. Maeve vyskočí z pelíšku a hned se k němu vrhne. Vzhledem k tomu, jak se k ní chová, mě to až překvapuje. A jelikož nestojím o to, aby byl na ni hnusný, ostrým hvízdnutím si ji přivolám k sobě. Na sobě mám světlou košili, nicméně dnes není zapnutá až k límečku, ale pár knoflíků je povolených. Když už jsem začala s tím, že nejsem zase tak slušné děvče, jak si všichni mysleli. A k tomu tmavé jezdecké kalhoty, holínky a sukně, taktéž jezdeckého střihu, která se v případě nutnosti dá zachytit za opasek, ještě leží bokem. Vlasy jsem si spletla do francouzského copu, aby mi co nejméně zavazely, ale pár kratších pramenů mi splývá okolo obličeje. Sjedu Normana pohledem. Vousů se nevzdal, ale jak jsem předpokládala, není to na škodu. Hnusáka, který by se mě podle mě neměl dotknout ani špičkou prstu, jsem v něm viděla především proto, jaké peklo mi z mládí dělal (a já mu zdatně kontrovala). A navíc, v porovnání s Henrym nikdy nemohl vyhrát. I kdyby to byl milý koloušek. Ale nyní, de facto v nouzi, to tak špatné není. Je pravda, že jsem mohla skončit s nějakým hnusným, starým páprdou... Mohla, ale neskončila. On Norman taky není zrovna terno. Vždyť se podívejte, kolik námahy mě stálo ho donutit jenom se oholit! Aspoň že se to ale vyplatilo... Ještě ten slíbený nový oblek by to chtělo, ale pokud se budeme někam krást, je to staré oblečení akceptovatelné. Neboj, Normane, já z tebe ještě vytesám něco, na co se dá koukat. Když už ses s takovou vervou hrnul zpět do manželského života... Ono tě to koukání mi na kozy, a nejen to, bude na oplátku něco stát. "Mám." Gestem ukážu na stůl. Neobtěžuju se posadit jako dáma - sedím ke stolu lehce bokem, s nohou přes nohu. On přece jenom Norman má k pravému gentlemanovi taky daleko. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn, Dům Irvingů Překvapení se nekoná, škoda, zas vypadá jak nějaká matróna z bordelu pro pány s divnou zálibou v komandování ženskými. Jen dopnout blůzu až ke krku. A ostentativně mávat jezdeckým bičíkem. Alespoň její reakce splní očekávání, sice se značnými mezerami, ale kdo říkal, že jí to dojde tak rychle? Však už se k poznání pomalu blíží... že po mě touží. I tohle je pro madam Gwen velký krok. Zato Maeve má jasno. Je vážně smůla, že jí většinou potkávám jenom tehdy, když je u toho Gwen. Na druhou stranu když se stala ta naprosto nepochopitelná a absurdní věc a my podepsali příměří, možná konečně můžu upravit strategii – navíc, psi přece slyší na mužský hlas, jsou to pro ně alfa. Sice jí vychovala, ale pořád je tu šance, ne? A tak zapískám taky. Je zmatená… takže přitvrdíme: „Maeve, k noze!“ Nic? Aha, ta ruka, má svou fenku pevně zafixovanou, koukám. No nic, příště, bude to chtít víc času. „Co to děláš?“ „Co?“ Nasadím překvapený výraz, jako by mě její dotaz zmátl. Jako by se takhle hloupě ptala na čtení novin nebo něco naprosto obyčejného. A nakonec se usměju. „No co, možná je to tvoje čoklice, ale kamarádit se nám zakázat nemůžeš.“ Svižně k ní dojdu a kouknu na mapu. Pochybuju, že by se nechala tak lehce odbýt, ale jemný manévr nemůže uškodit. "Mimochodem, čekala jsi, že se budeš po Londýně projízdět na koni, že sis s sebou brala jezdecké oblečení?" |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn, Dům Irvingů Položím Maeve ruku na kožich, abych ji jednak uklidnila a jednak ji mohla zadržet, kdyby přece jenom její radostná povaha převládla. Moc dobře vím, jak se na ni Norman tvářil. A jestli si někdo myslí, že to dělám kvůli němu - tak ani náhodou. Dělám to kvůli ní, protože Maeve si jeho odstrkování nezaslouží. Je to jediná bezelstná a upřímná duše v rodině. A jako jedinou ji mám bez výhrad ráda. Protože nikdo jiný už nezbyl. Jenom Margaret - a s tou si, až se vody uklidní, budu muset popovídat o "inspektorovi". Ale pak na ni Norman zapíská. A zavolá! Stáhnu obočí ke kořeni nosu a pod dlaní ucítím, jak sebou Maeve cukla. Tak to tedy ne, Normane. S Maeve si zahrávat nebudeš. Bude chudák zmatená. A jestli jsi schopen ji kazit a trápit jenom proto, že je moje, tak jsi hnusná zrůda. Horší, než jsem si myslela. "Maeve, nesmíš," řeknu velitelsky a pak opět obrátím pohled na Normana. "Co si myslíš, že děláš?" Ostražitě ho sleduju a mimoděk se Maeve probírám srstí. Chuděra neví, co se děje. "Kamarádit? Odkdy jsi změnil názor?" zeptám se podezřívavě, protože tohle mi jenom připomíná, že bych neměla polevovat v ostražitosti. Jeho poslední hloupou otázku ignoruju - chtěl, ať si vezmu něco, v čem se dá běhat. A jestli se mě opět pokusil urazit, bylo to chabé, že mi to nestojí ani za komentář. Ne, když proti mně očividně hodlá používat Maeve. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn, Dům Irvingů Šestý smysl mi říká, že se dostává na hranu, což by mi kdykoli předtím udělalo radost. Stačilo by lusknutí prstu a měl bych jí na lopatkách. Jenže jak říkám, situace se změnila a já se zpátky vrátit nechci. Ne, když jsem sám zvědavý, jak to dopadne. Proto se rozhodnu držet linii a změním tón, zní téměř smířlivě. „Občas se procházím, když nemůžu spát, několikrát mi dělala společnost - a stalo se.“ Pokrčím rameny, co taky víc rozvádět. „Našla jsi tu jeho adresu?“ Znovu kouknu na mapu, jako by to snad měla mít poznačené. A zatímco čekám na odpověď, už přemýšlím dopředu – jak se tam dostaneme. Takové štěstí, aby byl dostatečně blízko, že by se dalo dojít pěšky, sotva budeme mít, takže je otázka dopravy zásadní. Zatoulaná dostihová jezdkyně a pán z vyšší společnosti se ve veřejné dopravě neztratí, použít taxík nebo moje auto je čirý nesmysl. V druhém případě je moc nápadné, v prvním budeme mít svědka – i když nepravděpodobného – ale hlavně, potřebujeme se dostat zpátky. A možná budeme ve spěchu. Napadá mě řešení, ale je to pěkná sviňárna. Použít auto otce. Není nápadné, v ulicích, kde je po válce aut jak smetí, se dokonale ztratí. Ale pořád je to auto otce. Takhle z něj nepřímo uděláme spoluviníka. Jenže lepší řešení mě nenapadá, i když bych si zatraceně přál, aby existovalo. „Musíme ukrást otcovo auto,“ vyřknu nahlas svou myšlenku, a napůl doufám, že začne protestovat a navrhne alternativu. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn, Dům Irvingů Ještě chvíli na Normana podezřívavě hledím. Přestávám poznávat, co je naše silová hra a co by mohl být záblesk nečekané pravdy. Nejhorší na tom je, že i u sebe. Každopádně buď se Norman naučil lhát lépe, než jsem tušila, nebo... to může být právě ta nečekaná pravda. Koneckonců o jeho nespavosti nepochybuju, v tom mi nelže - bylo to na něm vidět, a pokud měl špatné sny (jako že měl, o tom jsme se přece bavili), nedivím se, že Maevinu přítomnost uvítal. Přece jen nespává u mě pokaždé, po domě má hned několik pelíšků... a společnost zvířete, které vás nebude soudit ani pomlouvat, to je něco, co ocení opravdu jenom člověk, který celý život žil ve lži a špatných vztazích. Takže fakt, že to nekomentuju a zadívám se na mapu, svědčí o tom, že jsem se rozhodla jeho - ať už je to výmluva, nebo ne - akceptovat. Tak nějak věřím v to, že kdyby byl na Maeve doopravdy zlý, neměla by ho ráda. Ale potom si budeme muset pár věcí vyjasnit, pořád je to můj pes. "Našla," píchnu prstem do mapy. "Tady, na ulici King Edward Walk." Pohladím Maeve po hlavě. A zarazím se. "Proč?" Tohle je - a neříká se mi to lehce - jeho akce. Tak by mě zajímalo, proč došel zrovna k tomuto závěru. "Můžeme přece ukrást jakékoli. Pokud to zvládneš." Tentokrát to není výzva, na tohle není vhodná chvíle. A doufejme, že to pochopí i Norman. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Argument, že můžeme ukrást cokoli, už mě ani nezarazí. Rozhodně ne potom, co se s takovou vervou pustila do vloupačky. A tak se mnohem víc než na otázku soustředím na své odpovědi. Jestli to zvládnu? Nejspíš ano, nemají složité zámky, ale je tu jiný, mnohem zásadnější problém. Ukrást jakékoli auto nejde. Tohle není peněženka, Gwen, tohle by bylo teprve podezřelé - sice se s automobily roztrhl pytel, ale zas tak moc jich v ulicích ještě není. To už i povoz by se kradl líp – zvlášť když máš na sobě ty jezdecké hadry. A tak po několika vteřinách zakroutím hlavou. „Vyloučeno. Moc podezřelé, auta si lidi hlídají,“ ale nikdo nečeká, že mu je ukradne vlastní syn. „A i když jich je jak krys, pořád jich není tak moc, aby to nebylo nápadné. Otcovo je nejsnazší.“ Jak říkám, lepší řešení není, a tak raději přejdu k jinému tématu. „Dál. Máš nějaké sponky?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Dobře, chce si připomenout mladá léta - doufám, že bez toho zbytku - a navíc doprava je jeho starost. Já počítám s tím, že se do toho vložím až na místě. Přece jen mám na určité věci lepší čich, jsem ženská, co celý život prožila ve lžích a schovávání. A taky jsem se za celou tu dobu, co do té mapy koukám, naučila tu trasu nazpaměť. Beze slova vstanu a přejdu k zrcadlu, kde zalovím v šuplíku. Samozřejmě, že vlásenky mám. To, že jsem jejich používání omezila, neznamená, že jsem je vyhodila. Ale něco mi říká, že pokud je chce použít do zámku, tak na vyhození budou. Tři položím vedle mapy. Vidíš, co bys beze mě dělal, Normane, i sponky bys musel krást... "A dál?" zeptám se věcně. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Seberu sponky, chvilku zkoumám, jestli to půjde… a ano, bude třeba nůž nebo ideálně kleště, ale dá se s tím pracovat. Problém je, že kleště tu jen tak neseženeme, kdoví, kde je sluhové schovávají. Co si pamatuju, něco jako dílna tu není. „Sežeň mi široký nůž nebo kleště, já zrekvíruju klíče.“ Posléze. Nijak je neschovává, jsou v misce u vchodu. Otec se stejně většinou nechává vozit, skoro by mě ani nepřekvapilo, kdyby řídit neuměl. „A pak vyrazíme, musíme to stihnout před tím, než zamknou dům.“ Ano, vyrazíme před desátou. Teď je sotva devět, ale stejně už je připravená, tak to nehraje roli. „Ještě nějaké otázky, drahoušku?“ Nikam se nechystám, i když je to její pokoj. Proč taky, tady máme jistotu, že nás nikdo nepovolaný neuvidí. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Když mě osloví drahoušku, probodnu ho pohledem. Takhle mi říká jenom tehdy, když se chystá něco nemilého - a pokud máme spolu jít páchat zločiny, tak bych byla ráda, kdyby se ty nemilé věci děly ostatním. Co když je to všechno jenom trik a on se mě chce zbavit? Snažím se v něm číst. Byla bych vážně blbá, kdybych se do toho nechala zatáhnout... a on mě pak předhodil policii, kdyby něco. A jistotu, že to neudělá, nemám. A rozhodně mu nebudu aportovat věci, dokud se mnou nebude jednat jako s rovnocenným partnerem. Ha! To zní ve spojení se mnou a Normanem vážně ironicky a absurdně. "Chci slyšet celý tvůj plán. Bude to pak jednodušší," řeknu nakonec místo toho, abych odsekla, aby mi tak neříkal. Nebude mi to muset vysvětlovat někde na ulici. Nebudeme se muset dohadovat někde na ulici. Dohadovat se, v krajním případě, budeme tady. "Navíc, skoro vůbec ses nepodíval na tu mapu," připomenu mu. Teoreticky ho můžu navigovat, když já to vím. Ale jak znám Normana, vyletěl by z kůže. Anebo by schválně udělat nějakou pitomost. Vidíš, jak jsem na tebe hodná? Dávám ti možnost předejít bolístce na tvém egu. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Koutkem úst se zašklebím, jakmile zmíní mapu. No není to krásné, jak se snaží tvářit, že moje velení nehodlá zpochybňovat? „Podívám – ale copak jsi na to nekoukala kdovíjak dlouho?“ Úsměv rozšířím na zbytek tváře a se směsicí ironie a šlechetné vlídnosti, samozřejmě do určité míry hrané, pokračuju. „Já ti důvěřuju.“ Je to pravda? Částečně. Na těch svých vyjížďkách po venkově musí prokázat určitý smysl pro orientaci, i když prý koně tohle zvládají dost dobře sami. Nicméně Londýn je můj. Jak můžu vědět, že se v džungli velkoměsta vyzná? Na mapu mám ale ještě čas – jak říkám, není moc co studovat, Londýn je moje město a většinu hlavních ulic znám, orientační smysl mám skvělý. Jistěže má otázky, otázky má neustále. Jestli se mi chce riskovat, že ztratím moment překvapení, kdy nebude mít dostatek času protestovat? Nechce, na druhou stranu pokud si to odbudeme teď, šance, že nás chytí, se zmenší. No dobře, tak z toho uděláme regulérní brífink. „Parkovat budeme v jiné ulici – jestli se něco stane, nechci, aby se do toho zatáhli otce jenom kvůli vypůjčení auta.“ Opřu se o stůl, v ruce si stále hraju s vlásenkami. „Schováme se v domě předtím, než zamknou, a až bude klid, odemkneme… možná spíš zadní vchod, tam zámek nebývá tak bytelný… ze schránky zjistíme, kde se ta kancelář nachází – hraje si na vyšetřovatele, na stanici vždycky někdo je, tady tu jistotu nemá, určitě bude mít u jména patro i číslo ‚bytu‘. No a pak se tam podíváme, snadné.“ Volnou rukou si promnu vousy na bradě, asi je dobré si pojistit vše… „Což mi připomíná, ještě tři sponky. A ten nůž.“ Radši tři páry, kdyby se nějaká zlomila. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů "To je skoro romantické gesto," poznamenám stejně ironicky. "Už se nemůžu dočkat, až mi to dokážeš v praxi." Když mi však konečně začne vysvětlovat, jak to má vymyšlené, hru odsunu na okamžik stranou a podívám se do mapy, která ulice by k tomu mohla být vhodnější. Je pravda, že z vizitky není poznat, ve kterém bytě tu kancelář má... Opět beze slova mu podám další sponky. Je to taková malichernost, že chybět mi nebudou. "Nože by měly být tvoje parketa, ne?" Já tu mám akorát nůž na dopisy. A ten podmínku široký nesplňuje. Navíc, příčí se mi poslouchat jako pes. Tuhle věc si klidně může sehnat sám, nevidím, že by měl něco lepšího na práci. Spíš ho baví mě komandovat a sledovat, že neodmlouvám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Vyrazíš do kuchyně. Je o patro níže, v odlehlejší části domu, odkud vede široké komíny. Zdi tu jsou nasáklé pachem jídla. Parkety jsou ochozené, vržou, je to cesta kterou služebnictvo absolvuje každý den mnohokrát. Mineš kumbálek pod dalšími schody, kde si povídají žena a muž. Služebná tajně pokuřuje. Matka pach kouře nemá moc ráda, proto služebnictvo svoje zlozvyky raději provozuje skrytě. Všimnou si tě jen letmo, když se tvůj stín mihne kolem prosklených pootevřených dveří a nijak nereagují. Kuchyně je krásně vybavená. Páne a kastróly visí ze stropu, některé oprýskané a zanešené, jak rozteklá černá žula. Na těch bývá jídlo nejlepší. Nůž najdeš snadno, je jich tu hned několik. Při návratu zpět zaslechneš otce. Rychle prochází velkým salónkem kde zrovna Margaret cosi vyrábí ve svém křesle a mluví spolu. "...řeknu to Herbertovi. Bude opatrný. A ti dva, jsou doma? Nechci aby se někdo potuloval po setmění, však víš." otec podle pohybů odchází. Zjeví se v chodbě, nasadí si klobouk, kabát má už na sobě. A z malé misky sebere klíče od automobilu. "Nemůžeš je pořád držet doma, Malcolme. Nejsou to malé děti. Nech je být. Buď vděčný za to, že k nám přijeli na návštěvu drahý." "Budu vděčný za spoustu věcí, Margaret. Například, že zůstanou v jednom kuse. Budu zpátky před večeří." A odejde. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Nadechnu se k odpovědi, ale nakonec jí polknu. Není čas se hádat nad zbytečnostmi, a tak jenom schovám sponky do kapsy, konečně, a vydám se ke dveřím. Jen poslední ironickou poznámku si neodpustím: „Já myslel, že chceš nebýt jenom do počtu, to znamená dělbu práce.“ |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Zamířím do kuchyně, tam nějaký vhodný nůž bude. Vezmu jeden a aby se zamezilo různým dotazům při náhodných setkáních, schovám ho do rukávu. Jenže potom se to vše začne sypat. Kam jede?! Odkdy on někam jezdí?! Proč se zrovna dneska – snad poprvé v životě – rozhodnul, že si vyjede? Z toho by se jeden posral! Bez velké síly, ale v rámci ventilace frustrace, bouchnu pěstí do zdi, ale dál na nic nečekám, teď už tuplem není čas ztrácet čas. Žádný plán nikdy nepřečká realitu, ale proč se musí drolit už od prvního momentu? Vrátím se zamračený, nemám nejmenší snahu skrývat rozmrzelost. „Změna plánu, odjel,“ oznámím, jenže alternativu už nenavrhnu. Protože žádná lepší nebo podobně dobrá není. A tak si beze slova sednu na židli u stolu – i kdybych jí měl vyhnat z té její – a pustím se do práce. Práce vyžadující soustředění mi možná pomůže se rozmyslet, co dál. Protože zatím mi jako nejlepší možnost vychází moje Bentley – a to je pěkně mizerná možnost. Rozložím každou vlásenku a přes páku, o kterou se postará nůž, vytvořím na jednom konci háčky. Polovinu z nich pak zohýbám tak, aby se lépe držely v ruce. Ty poslouží jako páčidlo. Už hotové vlásenky opatrně zabalím do kapesníku, aby se zase nezohýbaly, a vrátím do kapsy. „Nějaký nápad?“ Zeptám se příkře, protože všechno nasvědčuje tomu, že budu muset vzít vlastní auto. To její kradení je totiž nesmysl. Zatím, pokud všechno ostatní půjde dobře, se nikdo ani nedozví, že došlo k zločinu. Ale jakmile zrekvírujeme automobil, budou o tom vědět všichni včetně toho nejposlednějšího pochůzkáře. Možná si vzít taxík a nechat se vyhodit o pár ulic dál - stejně bychom nemohli odjet dřív, než by se situace uklidnila, to už je jedno, jakým způsobem zmizíme... Je to taky možnost. Ne nijak dobrá, ale možnost. Nálada se mi přece jenom spraví, o něco, mít alternativu vždycky pomáhá. Konečně začnu studovat mapu. Nejen nejrychlejší cestu, ale i ulice, kde snad půjde zaparkovat, případně alternativy, kudy budeme moct z místa činu ujet. Pokud bude čím." |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů "Jistě, ale ty lépe než já poznáš, co zrovna potřebuješ," kontruju klidně. To tak, poslouchat jeho frfňání, že jsem nedonesla to, co se mu zrovna hodí - když nevím, k čemu přesně to bude potřebovat. Krom toho, že to bude součást vloupání. Nehledě na to, že by neuškodilo, kdyby to přestal říkat jako rozkazy někde na vojně. Mít spolu jiný vztah, určitě bych se nad tím nepozastavila, ale takhle... Takhle v tom pořád hledám nějakou stopu toho, že si moje komandování užívá. * * * "Odjel? Teď?" nakrčím obočí. A hlavou mi hned bleskne pravděpodobná možnost - milenka, nebo nějaké obchody pochybné povahy. Úplně to vidím, gentlemani v pánském klubu, kde se dívky jako já prodávají obchodním partnerům... Protože Malcolm není neviňátko. Něco nám tají. Škoda, že ho nemůžeme sledovat. Zajímalo by mě, kam ctihodný pan Irving takhle po nocích jezdí. Vždyť ani není víkend. A nikdo neříkal, že odjel s Margaret. Mimoděk zamyšleně drbu Maeve - a zvědavě sleduju, co to (a především jak) to Norman dělá. Tohle nejsou schopnosti, co by vás naučila vychovatelka. A nikdy nevíte, kdy se to bude hodit... Teď to jenom vidět v praxi. Ostrost jeho dotazu ignoruju a lehce trhu rameny. "Romantická procházka?" ušklíbnu se. "Není to daleko, kilometr a půl, dva přes řeku." Aspoň co říká měřítko mapy. Nicméně tím přijdeme o možnost rychlého úniku. "Je tam poblíž nějaký podnik? Tam se přinejhorším vždycky můžeme ztratit a chvíli počkat." Tím podnikem samozřejmě nemyslím nic, kam by dáma jako já za normálních okolností šla. Ale tohle by nebyly normální okolnosti. A jak Norman říkal - s ním se musím bát jenom jeho samotného. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů „Teď,“ zopakuju s větším důrazem, než by se slušelo a patřilo. Ale tentokrát podrážděnost výjimečně není prací Gwen, a ještě výjimečněji – přímo naprosto – musím uznat, že si ji nezaslouží. Patří otci a jeho nočním projížďkám. Co, sakra, kují za pikle, že se v noci vydává do ulic Londýna? Zvlášť potom, co pořád vykřikuje, jak nikdo nesmí opouštět dům, protože venku je nebezpečno. S pravým obočím mírně zvednutým a druhým pokrčeným, výrazem všeobecně vyhrazeným pro nevěřícnost, na ní pohlédnu. A není to procházka, která mě zarazí, ani formulace romantická - ona vážně navrhuje přečkat to nejhorší v nočním podniku?! „Už se chci nějakou dobu zeptat,“ vážně nakrčím čelo, „kdo jsi a cos udělala s mou ženou?“ Odfrknu s úsměvem, ale pak se vrátím k práci a dodělám poslední háček. Následuje mapa. Ne že bych jí nevěřil, ale ne, nevěřím. Chci se ujistit, že si neplete, já nevím, stopy nebo yardy s mílí. Cokoli, může být kreativní. Ale neplete, no dobře, bod pro tebe, Gwen. Pokrčím rameny, „můžeme, pokud sebou hodíme. A pokud jde o plán útěku, shodou okolností o jednom, který mívá otevřeno do rána, vím. Na Brook Drive, přes park a jsme tam. Jenom počítej s tím, že i když je to nóbl čtvrť, v tuhle hodinu tam nikdo za luxusem nechodí.“ Pokud to není luxusní štětka. Je to až překvapivě příjemná hospoda na to, že je až moc na západ od východního Londýna, kde jsou teprve pořádné podniky. Je tam dráž, takže se jim tam moc klasických hospodských pobudů nepovaluje, ale i škrobené límečky, když se trochu napijí, umí udělat bordel. No, a asi by měla počítat i s tím, že si tam dotyčné pány občas chodí vyzvedávat štětky. Nicméně o tom se zmiňovat nebudu – sama navrhla přečkat nebezpečí v takovém podniku, a pokud by měla jistá její hra sloužit jako krytí… já s tím nemám problém. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Jenom se tajemně a spokojeně uculím a nekomentuju to. Normane, ty nemáš ani tušení, co za poklad doma máš. A samozřejmě si ho nezasloužíš. Ale svět je nespravedlivé místo... Nad poznámkou o podniku opět lehce pokrčím rameny. "Nejsem z cukru," řeknu akorát a zmizím za dveřmi otevřené skříně, takže na mě nevidí. Ale podle šustění látky se převlékám. Pochybuju, že by se mi ho povedlo odsud vyhnat, ale to neznamená, že mu budu dělat představení. Navíc když si ho nezasloužil. Plán se totiž mění, a když se budeme procházet po ulici, nesmí být ani v nejmenším poznat, co máme za lubem. Zvlášť když pravděpodobně skončíme pak někde v hospodě. Ale ať se neopovažuje chovat jako naprostý buran a jít na mě civět... Myslím, že pak bych mu musela dát další facku. A večer by se pak už vůbec nevyvíjel podle plánu. Naštěstí - a kupodivu - má tolik rozumu, že to neudělá. Ze svého úkrytu vyjdu už zase oblečená jako dáma. Akorát pas nemám tak stažený, takže je pravděpodobné, že jsem si z pochopitelných důvodů nebrala korzet, ale něco jiného. Už mám na sobě i kabát ven, takže není poznat, jestli mám šaty, nebo sukni. Nicméně oblečení v mém šatníku je obecně spíš tmavších barev, takže s tímhle problém nebude. Rychle si ještě rozpletu cop a hodím věci, co jsem si vyzvedla od nás z bytu, do skříně. "Můžeme," oznámím lakonicky. Maeve ještě budeme muset pustit do vnitřní zahrady. Nerada bych, aby nám proklouzla dveřmi a šla s námi. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů V duchu se ušklíbnu. To je pravda, z cukru není – jinak bych jí už dávno zamknul vchod do domu a anglické počasí by se postaralo o zbytek. Nahlas ale nic neřeknu, něco mi říká, že by tenhle vtip neocenila - a je v zájmu nás obou dodržet příměří, alespoň dokud pácháme zločin. Pozornost naruší až neklamný zvuk jejího převlékání. Kouknu na dveře skříně a… to si pište, že mě to napadne! Že už je to nějakou dobu. Sem tam ramínko, sem tam výstřih, ale celek už pomalu zapomínám. provětrání paměti... Ale ne, není mi šestnáct a ona není první ženská, kterou jsem viděl. Zajímavější je, že je to moje žena a viděl jsem jí jenom jednou, ale to je zase jiná pohádka. Objeví se stará známá paní Frigidka – ale tentokrát to není na škodu, kdyby se venku procházela tak jako dneska po domě, tak nestačím střílet nápadníky. A to, že budeme neustále v lepších čtvrtích, na tom nic nemění. „Hlavně doufám, že si nehodláš brát podpatky,“ protože to, že může být potřeba utíkat, stále platí. „A jestli máš klobouk…“ Určitě má a nejeden. Neuvidí jí tak snadno do obličeje a z nejhoršího ho hodí do popelnice a hned se ztíží identifikace. Ale? Zdá se, že vážně můžeme jít. Vstanu a dojdu ke dveřím, otevřu je, zatímco druhou rukou pokynu ven v typicky gentlemanském gestu, a s mírnou ironií poznamenám: „Až po vás, madam.“ Popravdě chci být co nejdřív z domu, dřív, než si nás všimne matka. Ne snad, že by nás dokázala zastavit, ale mohlo by to vzbudit podezření – a rozhodně by to vzbudilo scénu. A tak rychle vezmu kabát, šálu tu nechám, mohla by překážet, ale nezapomenu řidičské rukavice, kvůli otiskům, a bekovku, ať trochu zakryju ksicht. Zbývá odemknout a vyjít ven. Vyjít? Spíš se pomalu vykrást, skoro jako zpátky do dětství. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Normanovu poznámku o podpatcích přejdu jenom krátkým pohledem, který jasně vypovídá o tom, že mi to ani nestojí za komentář. Samozřejmě, že si vezmu podpatky - proto jsem přece původně chtěla jít oblečená spíše pro aktivní odpočinek než jako dáma. Ale vlastně mě ani nepřekvapuje, že Norman o mně nemá vysoké mínění. To tak nějak patří ke koloritu našeho podivného vztahu. Nicméně... nesmířím se s tím. Když zmíní klobouk, sáhnu ještě do police a jeden z krabice vytáhnu. "Musím ji ještě pustit ven," poznamenám, než vyjdu s Maeve na chodbu. Přece bych ji tu chuděru nenechala celou noc zavřenou. Je sice zvyklá, ale to se mnou spí. A tak ji dole rychle vypustím do vnitřní zahrady a vrátím se zpět k vchodovým dveřím. Snažím se nadělat co nejméně hluku. A vlastně by to bylo skoro vtipné, kdyby nehrozilo, že nás zase zastihne Margaret a bude mít nemístné otázky - kradu se se svým manželem po nocích ven... až to skoro vypadá, že opravdu jdeme tajně spíš za zábavou. No, v podstatě jdeme, ale určitě ne takovou, jakou by si lidi představovali. Nicméně teprve venku si plně uvědomím, jak dlouhá cesta to bude. Ne kvůli vzdálenosti. Ale kvůli tomu, s kým jdu. Procházky a projížďky mám obecně ráda, ale s Normanem jsem na nich pochopitelně nikdy nebyla. Vlastně, vezměte si, že se pořád bavíme čistě věcně, pokud do sebe zrovna nekopeneme. Jak říkám. Dlouhá cesta. A to je to jenom kousek. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Přikývnu, jen ať čoklice běhá venku. Vlastně je to dobře, kdyby měla dělat bordel, že tu nemá paničku, mohla by na naši nepřítomnost upozornit. Po tom rozhovoru, který jsem vyslechl, mě skoro překvapí, že nás nikdo nezastaví. Ale stane se, proplížíme se ven bez velkých problémů. Zamknu za námi samozřejmě, jestli ten někdo svou výhružku myslel vážně, nebudu mu to ulehčovat. A jen co jsme na ulici před domem, obrátím se na Gwen a nabídnu rámě. „Madam, mohu nabídnout?“ S napůl ironickým úsměvem promluvím. Tak se to přeci dělá, když si panáci z vyšší společnosti vyjdou na procházku. Jenže potom…? Potom mi dojde, že nevím, jak to pokračuje. Respektive vím, samozřejmě že vím, nebyla by první ženská s nosem o něco výš, jenže tohle je moje ženská. A s tou jsme ještě před pár dny byli v otevřené válce. Je to stejné jako v den vyhlášení míru vyrazit s Frickem na tah, až na to, že tehdy by to bylo jednodušší, protože většina do toho mlýnku byla nahnaná oficíry popíjejícími šampaňské v nějakém žabožroutském zámečku. V tomhle případě mezi námi stojí mnohem víc než jiný jazyk a ubohé tři roky snahy se zavraždit. Jenže mlčet celou dobu nepůjde. A tak? Tak na to půjdu stejně, jako by to byla normální, obyčejná ženská… co víc, než že mi to omlátí o hlavu, se může stát. Na to jsem zvyklý. A možná se pohádáme, tak nám cesta pěkně uběhne. „Dovol mi ti říct, Gwen, že dnes ti to skutečně slušelo. Bylo to překvapení, a pro změnu opravdu příjemné“, spíš pro sebe se vědoucně usměju. Na překvapení skoupá není, ale v naprosté většině případů byly ostré a měly mě bodnout do zad. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Sjedu očima z jeho tváře na nabízenou ruku a zpátky. Ano, ironický úšklebek nesmí chybět, protože to nesmí být doopravdy. Nebude. Protože to by se svět musel zbláznit. A to už má snad za sebou. Nejdřív šílená válka... a pak šílené to. V rámci inkognita se do něj zavěsím, ačkoli si připadám divně. Nepatřičně. Protože takhle to přece být nemá. Ani to, co přijde pak. Čekala jsem, že prostě půjdeme mlčky. Anebo když už, prohodíme něco neutrálního a k věci. Ale ne že mi tu bude - no ano, lichotit. Zvednu k němu hlavu, ačkoli ho vidím jenom z profilu a ještě ke všemu za pochybného světla, a snažím se zachytit obvyklou ironii, kterou měl ještě před pár minutami. Ale neslyšela jsem ji ani v hlase, tak jak bych ji mohla teď vyčíst. Nicméně jenom hloupé mladé holky neumí přijímat poklony. Jiná věc je, když chci toho člověka odbýt - to tady však nejde, když máme práci. A tak zvolím odpověď, kterou se nedá nic zkazit. "Děkuji." |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Jenom děkuji? Žádná ironie, žádný útok…? Nebýt to zmije, skoro by mě napadlo, že je v rozpacích. Ale to přece paní ‚všechno mám pod kontrolou‘ být nemůže. Nicméně to nic nemění na tom, že se tak chová. Skoro mám nutkání zkontrolovat, jestli se náhodou nečervená – i kdyby to bylo skrz tmu a ten klobouk vidět. Nicméně to v překladu znamená, že tuhle chvíli neulehčuje. A tak se zase odmlčím. V tuhle chvíli bych u mladé kočky začal s tradičním věšením bulíků na nos, u starší a zkušenější dámičky klasickými seznamovacími frázemi a drobným, neutrálním hovorem s náznaky. Jenže já ji nechci svést – to ani nejde, je to moje žena – nepotřebuju se s ní seznamovat, protože jí znám od dětství, a rozhodně vím, že cesta do postele tudy nevede. Jediné, oč jde, je nějak přetrpět tuhle trapnou chvíli ticha. Měl jsem vzít auto… Nemohlo uběhnout ani pár minut, ale mám pocit, že to trvá věčnost. A tak si v náhlém popudu odfrknu a zakroutím hlavou. „Je to pěkně divné, co?“ Z kapsy vytáhnu cigaretu a zapálím si. A pak – sám nevím, co mě to napadne – místo abych krabičku zase schoval, nabídnu jí. Já vím, že si nevezme, ale mohla by ocenit snahu. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn No vida, Normanovi došla slova. A výjimečně to není jedovaté konstatování, protože se vlastně ani nedivím. Až teprve řídce v posledních pár dnech jsme spolu vedli něco, co by se dalo považovat za normální rozhovor. A ten se stejně velmi brzy zvrhnul v naši silovou hru. Nakonec je ticho možná lepší. I když to není ten typ ticha, kteří mezi sebou mívají lidi, co spolu už nepotřebují slova a nevadí jim, když ten druhý jednoduše mlčí. Přestanu se tedy zaobírat těmito myšlenkami a ze všech sil se snažím nemyslet na to, jak dlouho se ho vlastně dobrovolně dotýkám. Ale znáte to, čím urputněji se snažíte na něco nemyslet... "To tedy je," přitakám, když prolomí ticho. Ticho, které je tišší ještě víc kvůli tomu, že jdeme takhle večer a jsme v klidné čtvrti. Vypadá to jako schůzka domluvená rodiči, kdy se dva naprosto neznámí lidé mají seznámit, protože spolu pak budou na jejich popud trávit zbytek života. A vlastně to tak skoro je - jen s tím rozdílem, že tuto schůzku jsme si dali sami. Proč mám pocit, že se nějakým šíleným způsobem vracíme v čase? Nebo spíše po všeobecně uznávané ose postupujeme dozadu místo dopředu. Je to... divné a matoucí. Ale stejně, všechno je to přece jenom kvůli tomu, že máme - výjimečně! - stejný cíl. Při nabídce cigarety opět střelím pohledem z něj na krabičku a zpátky. Stejně jako když mi nabízel ruku. A stejně jako když mi nabízel ruku, neodmítnu. Už tam u okna bych přijala, kdyby k tomu došlo. Byla to tak nějak... vhodná situace. Protože cigaretu mám spojenou s tichem a klidem. Vytáhnu ji z krabičky a vložím si ji mezi rty. A samozřejmě očekávám, že mi tedy připálí, protože já u sebe sirky nemám. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Toto taky? Takže ona i to, že je kuřák, přede mnou skrývala? No dobře, možná není regulérní požitkář, to by jen tak neskryla, ale i to, že je příležitostný, je nečekané. Stejně nečekané jako už tolik věcí v poslední době, že už to začínám čekat. Ne, tohle je to poslední, co mě u ní může vyvést z míry. Však jsem v poznávání téhle stránky mojí ženy teprve na začátku. Krabičku schovám a její místo nahradí – jak nyní může poznat – zapalovač, který vzdáleně připomíná nábojnici. Ve vnitřních prostorách pálím sirkami, ale venku, kde fouká vítr a někdy sněží nebo prší, je nahrazuju tímhle malým suvenýrem. Ručně vyráběný benzinový zapalovač, v dešti nejspolehlivější. Plamen se chytne na první pokus. S další otázkou čekám několik šluků. „Odkdy kouříš?“ Proboha, být nezávislý pozorovatel, tak už se smíchy snad lámu v pase. Tolik let manželství a my teprve začínáme řešit tyhle naprosté banality, které o sobě normální lidi vědí v prvních hodinách. Jenže já nejsem náhodný pozorovatel, jsem jedním z aktérů, a tak mi to mnohem spíš než komické přijde smutné. Směšné a smutné. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn "Nekouřím," zahalím se do oblaku dýmu smíchaného s párou z úst, který mě utvrzuje z té prachsprosté lži. "Jenom si občas užívám." Mizející dým odhalí můj snad až lehce šibalský úšklebek a já se opět vydám ulicí, cigaretu v pravé ruce. Alespoň nějaká výmluva, proč se do něj nemusím znovu zaklesnout. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Uchechtnu se pobaveně a konečně volnou ruku nacpu do kapsy. Popravdě, ve chvíli kdy porušíme tu naší osobní parodii na funkční pár a konečně získám trochu volnosti, dojde mi, že se mi svým způsobem ulevilo. Ne, zásahy do osobního prostoru bez jiných intencí, ať už příjemných nebo útočných, pořád ještě v pořádku nejsou. A nemá smysl si namlouvat, že někdy budou. „Hm,“ předstírám zamyšlení, „odvrácená strana Gwen Holloway? Zkažená, uvolněných mravů a se sklony k zločinu…“ Parodii na moralismus nahradí v obličeji veselost. „Neuvažovala jsi o tom, že si budeš užívat častěji?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dalo by se to tak říct. Otec, jako většina velkých obchodníků, rozhodně nebyl neviňátko. A o matce nic nevím, čert ví, co ona byla zač. Nechtěl se o ní bavit. To kdyby se někdo ptal, kde se to ve mně bere... A vlastně i dospívání mezi Irvingy na tom má svůj podíl. Kdyby Norman nebyl takový nebetyčný idiot, a jeho kamarádíčci taky, možná bych byla obyčejná hodná holka. Možná... Ale nestalo se. Kdybych věřila na osud, řekla bych, že jsem vlastně jeho pomsta. Až na to, že tím pádem je i on ta moje. A ta představa se mi ani za mák nelíbí. Při jeho otázce se na něj pootočím. "Copak mám s kým?" Nemám. Henry je mrtvý. A tohle příměří je jenom dočasné, tím jsem si jistá. Brzy zase budeme na bitevnímm poli. Jinak to ani být nemůže. Neumíme to. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn To to moc dlouho netrvalo, zase je kousavá jak polodivoká fena se vzteklinou. Ale jelikož několik předchozích dnů dokázalo, že se ještě pořád dá léčit – pokud nestáhla síly jenom proto, aby mohla podniknout masivní protiofenzívu – a zastřelit se stejně nemůže, zbývá zvěrolékařina na mně. A proto se tou poznámkou nenechám odbýt. „Co není, může být.“ Schválně zpomalím, abych se na ní nemusel pořád otáčet, ale viděl jí pěkně v zorném poli. V ideálním případě se ona musela otočit nebo taky zpomalit. „Však se podívejme, poctivé a počestné děvče, na kterou všichni pěli chválu, a ona se po nocích potlouká po ulicích a chystá se stát kriminálníkem.“ Po chvíli jen tak mimochodem dodám: „A dokonce má i s kým.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Kdyby to nebyl Norman, tak bych snad řekla, že by chtěl, aby to bylo. Jenomže on to Norman je, a tak to beru možná spíš více jako výhrůžku než cokoli jiného. Nevím totiž, kam tím směřuje. A to je vždycky nebezpečná a nestálá půda... Zarazím se až po pár krocích, kdy koutkem oka nevidím temnou skvrnu jeho kabátu. A věnuju mu jenom malý úšklebek, jako by to snad měla být lichotka - taková, které konečně rozumím. No není nejlepší docenění fakt, že jsem dokázala proplouvat životem bez podezření? "Předpoklad pro dráhu úspěšného kriminálníka je přeci ten, aby tě nikdo nepodezříval," prohodím konverzačním tónem a na rtech mi proti mé vůli hraje lehký úsměv. Ovšem na téhle části by Norman mohl zapracovat, s tím jeho výrazem a obličejem by ho klidně mohli sebrat jako dalšího šíleného vraha v ulicích Londýna. Ještě že se konečně nějak upravil, jinak nepochybuju o tom, že by se tak stalo - přesně jak jsem mu naznačovala. "Spoluviník a partner je poměrně velký rozdíl, nemyslíš?" Kam tím pořád míříš, Normane? To tě tolik nalákal ten výstřih, nebo se snažíš mě dostat do nějaké pasti? |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Předpokladem správného kriminálníka je hlavně čuch na dobré obchody, plná peněženka na úplatky a schopnost včas poznat podrazáka nebo obchodního partnera. Však ty nejlepší kriminálníky nejenže policie zná, ale hlavně je na jejich výplatní pásce. Ale to je zase jiná debata. Možná tím nepřímo naznačuje, že pokud se něco zvrtne, všechno na mě svalí a ještě pár lží přidá, aby to posichrovala. Nic překvapivého. „Jsi si tím tak jistá?“ Kontruju vesele řečnickou otázkou téměř okamžitě. Jenže s pokračováním si dávám načas, protože si moc dobře uvědomuju, že jí tím nahraju. Když bude chtít, bude moct položit pětku a ještě kopnout za tři. Pořád můžu mlčet, jenže… kdo nehraje, nevyhraje. Až poté, co dokouřím a oharek odcvrnknu prsty na zem, pokračuju. „Já si naopak říkám, že jedno by mohlo být nejdůležitější podmínkou toho druhého.“ Jak jinak začít budovat důvěru než vzájemným držením se v šachu? |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn A zase narážka. A proto se rozhodnu změnit taktiku. Jenom doufám, že tohle nebyl jeho plán už od začátku. "O co ti vlastně jde, Normane? Proč všechny tyhle řeči?" zeptám se nečekaně zpříma, protože to divné balancování nyní není zábavné, spíš mrzuté. Nicméně dávám si pozor, aby nezněla ostře. Jestli z něj mám dostat nějakou kloudnou odpověď - s tím však nepočítám, určitě to smete pod koberec a nějak to zamluví - tak to nesmí znít jako útok. Dokonce se zastavím a vzhlédnu k němu. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Přešla do frontálního útoku, a zrovna na oslabené linii. O co mi jde? Dobrá otázka. Vím, o co mi jde, ale nevím, jak moc to chci probírat s ní, dokud nebudu mít jasno, jak se věc má. Jenže pustit jí dál nemůžu, jen je otázkou, jestli se budu držet v defenzívě nebo budu dál riskovat a přejdu do protiútoku. Ale nakonec – jaký je tohle risk? Copak se to může zhoršit? Když jsme si šli po krku, alespoň jsem věděl, na čem jsem. Správně, správně, chůze kolem horké kaše byla vždycky její parketa, jemný náznak tu a dvojsmysl támhle, zvlášť když na tom mohla pořádně vydělat. Nevím, proč to teď praktikuju já. Ne, čas povolat rezervy, už toho mám plné zuby. „O co mi jde?“ Zamračím se, ale není v tom útočnost, spíš je to důkaz toho, že hovořím vážně. „Už mě to nebaví, o to jde.“ Pořádně se narovnám, nehodlám se tu krčit. Když už jdu s kůží na trh, tak s plnou vervou a rovnou páteří. „Co to tu děláme? Od toho šukání se obcházíme po špičkách, jak nějací partyzáni, vždycky ťuknout a pak se stáhnout. Tohle příměří mě už unavuje, pořád přemýšlet, jakou levotu chystáš. To už to bylo lepší předtím, kdy ses sice chovala jako nesnesitelná svině, ale alespoň jsem věděl, na čem jsem.“ Když bez obalu, tak bez obalu – a to včetně slovníku. „Tohohle mám po krk, to už budu radši, když to vrátíme na původní rovinu. Jenže víš co, Gwen?“ Usměju se, ale je v tom pramálo veselého. Právě naopak. „Já to nechci vrátit. A tak se ptám – co chceš sakra ty?“ Popravdě si neumím představit, jak by to mělo vypadat jinak, ale to teď neřeším. To se vyřeší samo. Na to je čas. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn No vida, zabralo to. Norman konečně vybublal, konečně jsem ho donutila přiznat barvu. A to tu, že to příměří ho vlastně obtěžuje a že jsem měla pravdu, když jsem tvrdila, že žádná milá alternativa pro nás dva neexistuje. Všechny ty pitomé řečičky dneska, to se mě jenom snažil vyprovokovat, aby se mohl vrátit do známých vod. Když to říká, přijímám to zase s dobře známou nicneříkající, odtažitou tváří a tvrdýma očima. Vracíme se do starých kolejí. Ne možná v nejvhodnější okamžik, ale určitě to tak bude lepší. Lepší než být pořád zmatená z toho, že občas se zpod kalného nánosu naprostého hajzla a idiota objeví něco, čemu by se dalo říkat člověk... nemluvě o těch dalších věcech. Nadechuju se k odpovědi, ale skončím s pootevřenými rty a zamračeně zmateným výrazem ve tváři. Slyšela jsem dobře? Zavřu pusu a chvíli na něj mlčky hledím. Jako bych mu měla vidět do hlavy - ale to bohužel, nebo možná bohudík, nedovedu. Co chci? Co sakra chci? Vždycky jsem to věděla naprosto jasně. Vždycky jsem měla jasný cíl. A často v něm figurovalo Normanovo ponížení. Jenomže poslední dobou to nějak pokulhává. "Proč?" Zazní to tiše a nechápavě. "Proč bys měl chtít, aby to bylo jinak..." Rozumem to stále nedovedu pochopit. Ale z nějakého důvodu jsem napjatá v očekávání - i když vlastně nevím čeho, protože si nedovedu tu odpověď představit. Protože pro nás obvyklá pravidla neplatí. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Být to jakýkoli jiný rozhovor, to její zmatení, překvapení a vykolejení by bylo skvělé. Stoprocentní výhra. Jenže soutěžíme ještě? Už moc dobře vím, že já ne. Už to nehraje roli, ne teď, teď vnímám jenom to, že její otázka a zmatek mě zahnala do kouta. Opravdu? Ne, tam mě zahnala vlastní upřímnost bez rozmyslu. Co odpovědět? Vždyť kurva ani nevím proč. Jenže ve skutečnosti vím, že je to lež. Sebeobelhávání. Znám odpověď, je jednoduchá, ale po tom všem, po všech těch letech… naprosto absurdní. Ale pravdivá. Ironie. Naprosto směšná ironie. Do prdele… Jenže v tomhle případě platí ‚jak si usteleš, tak si lehneš‘ dvojnásobně. Mám se tu vykrucovat jako nejposlednější sráč? Ne, ať už jakkoli, tohle se musí dohrát do konce. Nejspíš pěkně hořkého. „Protože jsi tak otravná, že už si to jinak neumím představit?“ Ušklíbnu se, ale rázem zvážním. „Mám tě rád, Gwen, a věř mi, že tohle se mi nepřiznává lehce. Mám tě rád, i když jsi pěkná osina v zadku. Svině, že jí není rovno. A možná právě proto. Protože jsi jiná než ostatní ženské,“ tiše se zasměju, „i když mě sereš… nebo možná právě proto.“ Teď mi to dojde – ta životní ironie i to, co nikdo nechce přiznat – matka měla pravdu. Opravdu se k sobě hodíme. Ale to uvědomění to nedělá o moc jednodušší. „Přeber si to, jak chceš.“ Vyrazím. Nečekám na reakci, vlastně jí ani nechci vidět. Vždyť to stejně nemůže dopadnout dobře – a vůbec si nejsem jistý, jestli by kladná odpověď skutečně byla pozitivní. Jestli si něco neumím představit, tak situaci potom, co by tohle patetický vylití srdíčka přijala a sama ho opětovala. Ne, i to trapné mlčení bude lepší. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Zprvu si nejsem jistá, jestli to není nějaký další šílený sen. Protože to, co říká, by se mohlo doopravdy stát leda tak ve snu. Rád? V ten okamžik trochu vykulím oči, protože v takovém momentu, kdy je to jako rána do hrudi (opravdu, jako by mi pád z koně vyrazil dech), nezvládnu zachovat masku odtažité Gwen. Nedovedu to jednoduše proto, že jsem si dovolila ji před ním sundávat. Až příliš snadno po tom všem... A ty další věci, které říká potom a měly by mě urazit, zasáhnou úplně vedle. Ale zasáhnou. Jenom... jinak. Sklopím oči a paradoxně se jeho slovům maličko pousměju. Aniž bych chtěla. "To je to nejupřímnější, cos mi kdy řekl," brouknu, ještě než začne opět rázovat ulicí. Pořád to zní zaraženě. "A..." A výjimečně má pravdu. Nedovedu si to jinak představit. Bylo to s námi příliš dlouho, od samého začátku. A Henry... jakkoli to bolí, je to uzavřená kapitola. Tím nejhorším možným způsobem. Kdybych věřila na osud, tak teď by se mi asi krutě vysmíval. Odtrhl mě od muže, kterého jsem milovala, aby mě předhodil někomu, koho nenávidím, ale nedovedu si představit život bez něj. Nikdo jiný kromě Henryho ve mně nedovedl vyvolat tolik emocí, byť skrytých. Ostatní, co kolem mě kroužili jako supi, ještě než mě otec prodal, mi nestáli ani za myšlenku - leda za takovou, že s nimi se zahazovat nebudu. Ale Normanovi, a to je smutné, když si to teď uvědomím, jsem věnovala tolik myšlenek a úsilí... "... a asi i nejhezčí," dodám se svým rozpačitě pokřiveným úsměvem a konečně k němu vzhlédnu. "Rozhodně lepší než lichotky, které bys mohl říkat každé druhé." Je pravda, že tohle je osobní. Osobnější než osobní. A urazit mě tím vlastně nemůže. Naopak tím dokazuje, že mé úsilí nebylo zbytečné a že mělo výsledky. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Trapné mlčení nepřijde, ale to situaci nijak nezlepšuje. Pořád neodpověděla a je mi víc než jasné, že ani neodpoví. Proč by měla? Ona není ta v koutě, má široký manévrovací prostor a to, že své pozice nevyužila k pořádné ráně, je jenom slabá útěcha. Nejupřímnější a nejhezčí, no není to krása? To v překladu znamená, že nechce poslouchat lichotky, chce poslouchat, jak se dál ztrapňuju. Chce vědět, že má převahu. A já jí to sotva můžu zazlívat, na jejím místě bych nejednal jinak. Za chůze, jen mírně zpomalím, vytáhnu cigaretu a zapálím si. „A taky to nejpitomější.“ Odfrknu cynicky a zašklebím se – svojí vlastní blbosti. „Tak do toho.“ Potáhnu, pohlédnu konečně na ní a zamračím se, „moc dobře vím, že to ze mě dělá naprostého idiota, takže máš jedinečnou příležitost toho využít. Konec toho poskakování - vysměj se mi, ať máme konečně jasno.“ Nemůžu to vzít zpátky, ale rozhodně tě nehodlám nechat používat pravidla příměří, žádné nejasné, defenzivní a porůznu neutrální odpovědi. Já hraju s otevřenými kartami, ty budeš hrát stejně. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro 8. 1. 1919 Londýn A hned jde zase do defenzivy. Nechápu moc dobře proč, nic jsem přece neřekla. Nic tak hrozného jako jindy. Hm. A to je možná to. Začíná být nervózní, že už po něm neplivu jedy, kdykoli mi přijde na oči? A tak mi rty zase zvlní pobavený úsměv. Ale nečekaně mírný, ne ten přezíravý a vítězoslavný. "Člověk by řekl, že ti to snad chybí..." A po tom, co řekl, je to už vlastně jasné. Chybí. "A vůbec, v tom případě mi neříkej, co mám dělat," řeknu ostře, ale jenom naoko. "Kopat do tebe budu, až se mi bude chtít. A teď... se mi nechce. Nebudu přece kazit tu krásnou romantickou chvilku, kdy ses mi konečně vyslovil," dodám se šibalským úsměvem a, jakoby nic - ačkoli v duchu mě to stojí nádech a výdech jako před skokem do propasti - se do něj sama nenásilně zavěsím. S trochou nadsázky by se dalo říct, že dokonce snad přitulím. "Navíc na počátku naší kriminální dráhy..." |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Tak takhle si užívá první skutečné vítězství? Namísto tvrdé rány ukazuje schovívavost? Nevím, jestli je to znak arogance nebo to má vyšší význam. Ale přece jenom to napětí v mém těle trochu povolí, částečně za to určitě může i její poslední gesto. Její odpor k mojí blízkosti, i když v posledních dnech s obroušenými hranami, je mi moc dobře znám. Není tohle poprvé, co se mě dobrovolně dotknula? Je to její způsob, jak dát najevo, že je na tom stejně? Nebo skutečně ta arogance. Ne, nejsem fanoušek náznaků, skrytých poselství ani alternativních výkladů. Poslední můj pokus o něco takového skončil tak, jak skončil. Teď je řada na ní. „Pořád jsi neodpověděla,“ promluvím neutrálně a svým způsobem mírně. A pak se zastavím a kouknu na ní. Sama se připravila o možnost mi utéct a já chci vidět, jak se tváří. „Co chceš ty?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Tentokrát jsem v tom nevinně. Protože události posledních minut mi tu otázku úplně vymazaly. Zapomněla jsem, na co se ptal. Co chci já? Ach, ano, opět jsme u toho. Normane... kdybych to věděla, tak se o to už nějakou dobu snažím, nemyslíš? Než se to začalo naprosto nepochopitelně komplikovat, věděla jsem to naprosto jasně. Jenomže teď musím říct větu, kterou nemám v lásce. "...nevím." Krempa klobouku mé ponižující doznání částečně kryje. A já váhám, jestli říct to, co mi v posledních dnech došlo. Ale... co horšího by se mohlo stát? Norman mě má přeci rád. Tak moc, že mě asi jednou zabije. "Od jisté doby nevím, kam ta válka vede. A jestli má smysl prožít život takhle." Jak jsem říkala: dokud byl Henry, bylo za co bojovat... Znamená to tedy, že rezignuju? Ne. To bych nedopustila. Dokud by tu byl nepřítel, bojovala bych. Ale jak se zdá, Norman už o tu roli nestojí. Ne až do důsledku. Což o to, mohlo by mi být jedno, o co stojí, ale já vím, že... navázat tam, kde jsme skončili, by dopadlo fatálně. Po tom všem, co jsme tomu druhému stačili odhalit za těch několik dní, bychom ťali hlouběji než kdy předtím a neskončili bychom, dokud by ten druhý nebyl mrtvý. Protože jedině tak bychom naše tajemství ochránili. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Tomu říkám ironie, Gwen Holloway přiznává, že neví, zrovna u té jediné věci, u které chci, aby věděla. Jediné věci, u které chci mít v téhle směšné tragikomedii jménem manželství jasno. Jako by mi nebylo souzeno dojít alespoň v jedné věci s ní k úspěšnému konci. A úspěch by bylo i to, kdyby znovu zařinčely zbraně. Takhle? Takhle mi z toho vychází, že všechno, co se teď stalo, bylo zbytečné. Ve všech ohledech. Opravdu? Ne, ona dostala ty nejsilnější karty, kdyby chtěla zase zaútočit – a to přímo ode mě. Tohle je tak špatně… Nevím, co jí mám na to říct, a tak mlčím. Mlčím, ale je to rozpačité… stejně rozpačité jako smutné. Z nějakého důvodu, který nedokážu určit. Z vlastní blbosti melancholie nepřichází, u té je na místě vztek. Takže proč? Netuším. Ale za to vím s naprostou jistotou, že už toho mám dost. Tohle všechno – moje nálada, celková atmosféra… to, že pořádně nevím, co dělat. Tohle se musí zlomit, zlomit ve stylu Normana Irvinga. Protože ho v tuhle chvíli skoro nepoznávám. A já vím jak. Ušklíbnu se, pobaveně a, konečně, zase sebevědomě, i když jenom pro sebe, protože na ní nekoukám a pochybuju, že ona kouká na mě. Odhodím vajgl a v tu chvíli promluvím, jiným tónem než dosud. Rozhodně pozná změnu. „A co zkusit malý test. Uvidíme, jestli pak budeš vědět,“ čas na dlouhé zpracovávání informací ji nedám, zastavím, pustím ji, ale jen proto, abych jí chytnul za pas a společně, pod mým vedením, překonáme spěšně těch pár kroků k nejbližší domovní zdi. Je to rychlé, je to dominantní, ale dávám si pozor, aby se nebouchla nebo si nepřipadala jako hadr, protože to by výzkum podstatně ovlivnilo. Políbím ji. Ne s přehnanou něžností, ale ani moc agresivně. Má možnost se rozhodnout… tak ať se kurva už rozhodne. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Test? Co to proboha zase vymy... Překvapeně se nadechnu a zachytím se ho za paže, protože kdyby mě nedržel, asi bych klopýtla. Připomene mi to ten večer, je to stejně nečekané a panovačné, jenom bez vzteku raněného zvířete. A stejně jako tehdy mi to gesto, za které bych mu před pár lety udělala něco velmi nepěkného, aby ho to už nikdy nenapadlo, projede tělem jako horká vlna. A tak mu odpovím a chytím ho jednou rukou za klopy kabátu. Už jsme dnes zbořili tolik tabu, že to prostě hodím za hlavu. Měla bych si přece užívat víc - a co přijde pak, s tím se nějak popasuju. Ale nad tím přemýšlet nechci. Tehdy jsme taky nepřemýšleli. A možná... možná to tak bylo lepší. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Žádný kopanec, nevytrhne se, přidá se… beru to jako ano. A tak se na další přemýšlení vyseru a poddám se okamžiku, s větší vervou jí přitisknu ke zdi a nechám touhu a chtíč pracovat. Však už nemá smysl si nic nalhávat, jí… a už vůbec ne sobě. Ztratím pojem o čase, stejně jako ztratím pojem o myšlení. A jen nerad se nakonec vracím do reality, kde mozek znovu přebírá velení. Taky dvakrát nepospíchám, užívám si poslední chvíle, kdy jí můžu cítit, vnímat. Kdy to, co bude, nehraje roli. Přece jenom to skončí. A popravdě, je mi nejlíp od začátku téhle výpravy. Usmívám se jak sluníčko, nepospíchám od ní. V tuhle chvíli nemám důvod. „To nebylo tak špatné, co?“ Řeknu polohlasem a úsměv se mi rozšíří. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Norman opět dává najevo, že mu chybí vychování nebo odhad situace, ale to je mi v tuhle chvíli jedno. Stejně jako to, že je naprosto nevhodné, abychom to dělali někomu prakticky pod okny, protože to dělává špína z East Endu. Nakonec se uvolním a obejmu ho. Jeho živelná reakce je nečekaně příjemná a čím dál víc mi dochází, jak mi tohle chybělo. Ale nikdy jsem nebyla tak zoufalá jako chlapi, abych si kvůli tomu snad někoho sháněla. Nikdo mi za to po Henryho smrti nestál. A o to šílenější je, že nakonec je to právě Norman. Kdyby se po svém návratu nechoval jako vždycky, jako osina v zadku, asi bych řekla, že ho možná na té vojně trochu vyměnili. Protože takhle ho neznám. Poprvé za celou dobu to nevypadá jako ta naše přetahovaná... Jako bychom byli jiní lidi. Když se odtáhne, jsem maličko zadýchaná a má typická bledost ustoupila. A oči mi svítí jako kočce. "Hm, ušlo to," zhodnotím to nakonec, ale vše jasně naznačuje tomu, že si ho ze zvyku dobírám. Jinak bych se ho pořád nedržela a v očích by mi nejiskřilo. Je to vážně zvláštní. Nikdy jsem ho neviděla se takhle usmívat. To se to vážně může všechno změnit tak snadno? Zapomenout, probudit se z noční můry? Protože tímhle jsem pro sebe definitivně prohrála Hru, kterou jsem na něj chystala s naší první dohodou o šatech. A navíc - Hru můžou hrát jednom dva. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Stačí jeden pohled. Jeden pohled a vím, že to skutečně zabralo. Je to tam, odpověď má v očích. Možná se tomu jako zázrakem okamžitě nepoddá, bude se bránit, ale první krok je úspěšně za námi. A ten je nejdůležitější. „Neustále nespokojená, neustále přehnaně kritická,“ kontruju, ale stále se neměnící úsměv, nyní nově doplněný o veselou jiskru v oku, jasně dokazuje, že se jedná – stejně jako u ní – jenom o kočkování. Pořád nechápu, jak k tomu všemu došlo. Jak se to mohlo stát… to vážně stačila jedna procházka, aby se všechno otočilo skoro o sto osmdesát stupňů? A ani zdaleka nemyslím jenom vývoj mezi námi dvěma, to samé v bleděmodrém platí o mně… v podstatě. Ha, vždyť to zní jak nějaký opiový sen, ještě chybí čínský drak a absintová zelená víla. Ale zázraky se očividně dějí. I kdyby jenom na dobu určitou. Což mi připomíná jinou záležitost, která nepočká… a v tuhle chvíli nám dokonce utíká. Vezmu jí za ruku a kašlu na to, že je to nepřístojné – je skoro deset hodin večer, v tuhle dobu to je naprosto jedno – a že to může narušit tuhle křehkou… ať už je to cokoli. Pohodím hlavou po směru cesty. „Musíme sebou hodit, ještě máme na práci jeden zločin.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn "Samozřejmě," řeknu hrdě, jako by to bylo spíše popisování mých kvalit než nedostatků. "Aspoň máš důvod se příště víc snažit." Příště. Sama jsem se podřekla. Jenom si nedovedu představit, jak to teď bude vypadat. Všechno se zdá, jako by se předchozí léta - celý náš život! - nestala. Takže budoucnost je pro mě ještě větší neznámá než pro obyčejného člověka. Norman si to může třeba zítra rozmyslet, něco mu přelétne přes nos, a já... Bylo by to ponižující. Protože si teprve teď uvědomím, jak moc jsem nechala spadnout tu masku, a co hůř, jak moc jsem sundala ještě jednu, tu, o které jsem nevěděla, že ji mám. Jeho další gesto je stále nečekané a divné, i když oba máme rukavice. Norman mě vzal za ruku. Rozum křičí a nechápe. A pak se mi cynicky vysměje, že došlo na Margaretina slova. A kdybych byla mladší a hloupější, tak bych už jenom kvůli tomu bojovala. Protože nesnáším, když někdo může prohlásit: no vidíš, my ti to říkali. Ale Norman má pravdu, musíme ještě zjistit, co je ten Parker zač. Můj stisk není ani tak stisk jako spíš rozpačité držení, z větší části mě táhne on. Ale na druhou stranu kdybych nechtěla, tak se mu vysmeknu. Chvíli jdu mlčky a snažím se s tím zjištěním nějak vyrovnat a především čekám, až se mi uklidní bušící srdce. Ale jestli budeme mlčet dál, asi nad tím začnu přemýšlet a má stará část se bude proklínat. I když Normanova rozzářená tvář, která nebyla kvůli tomu, že mi ubližoval, byla... tak trochu rána pod pás. Nečekala jsem to. Protože to bylo upřímné. A bezelstné. Margaret opět měla pravdu. V něčem je jako dítě. A možná ani to ne, protože jako děti jsme byly kruté. "Vážně jde zámek odemknout jenom sponkami?" nadhodím pak, abych odvedla téma jinam. Když už jsme se muchlovali u stěny, myslím, že obyčejný rozhovor by nic pokazit nemusel, ne? A mě to vážně zajímá. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Ano, jistě, příště. Příště to bude určitě lepší… Tak pokud existovaly doteď nějaké pochyby - po tom všem už jenom nepatrné - tímhle jsou naprosto smeteny. Ano, jsme na tom stejně. „To rozhodně budu.“ Netrhnu s ní jako se psem, který se zastavil, aby očuchal patník, čekám, jestli a až udělá ten první krok sama – a ona udělá. Naprosto perfektní. Ale potom už to jsem já, kdo udává tempo, a ne nijak pomalé, jestli nám totiž zamknou, začnou pořádné komplikace. I kdyby zámek hlavních dveří povolil, bude to trvat dlouho a stoprocentně nás někdo zahlédne. To už je bezpečnější dostat se k zadním dveřím – což je ale taky riziko. A nejspíš bude třeba přelézat ploty, abychom se dostali na domovní zahradu, nebo se vloupávat na dvorek, pokud mají. Ano, ten může být otevřený… ale nemusí. Pokud mají, to musím předtím zkontrolovat. Já vím, tudy stejně povede úniková cesta, ale my musíme co nejdéle zůstat nepozorovaní. Dobrá otázka. A nejlepší odpovědí by bylo uvidíme. Samozřejmě že to jde, ale jak vždycky říkal Tom, „na některý zámky pomůže už jenom sekera.“ A tak pokrčím rameny. „Většinou. Některé zámky jsou bytelnější, začaly se vyrábět – i když to je drahé – i takové, které už mají proti tomuhle ochranu. Proto tam chci být dřív, než zamknou, pokud tam bude nějaký zámek pevný a takhle jednoduše neprolomitelný, bude to ten od hlavních dveří.“ Šibalsky se usměju, protože si zase vzpomenu na výpravu na statek. První využití umu vylamování zámků v praxi. Tehdy to mohl být pěkný průser nebýt Toma, který byl v tomhle profesionál. „Není to tak těžké, jak to vypadá. Jenom to chce cvik.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Bude se snažit. To jsem zvědavá, napadne mě hned dvěma hlásky - jedním starým dobrým známým, který je lehce kousavý, druhý, nový, je doopravdy zvědavý, čeho je Norman schopen. Ne že bych to nevěděla, ale zatím jsem nepoznala tu pozitivní stránku. A i když vím, že bych měla být tvrdá, protože zklamání může přijít velmi záhy, tak úplně to nedovedu. Ne, ne že nedovedu - nechci. Protože jedině něco takového může defintivině utlumit a zahojit tu ránu. Myslím, že trápila jsem se už dost. A truchlila taky. Na každý Normanův krok potřebuju téměř dva, ale brzy chytím správné tempo. Když jde o podobné věci, nejsem ta, co by si stěžovala. Moje stěžování mívá účel. Ale naše rvačky, naprosto neholčičí, ve velmi raném věku jsou toho důkazem. Chce to cvik. V tom případě bych se to se svou přirozenou tvrdohlavostí mohla naučit i já. Jelikož má drobné sponky a zámky jsou malé, předpokládám, že to bude chtít zručnost prstů. V tom případě mám už zpoloviny vyhráno - ony ty hodiny šití a dalších drobných prací nebyly úplně k ničemu. Nic na to ale neřeknu, zamyslím se nad tím, jak to asi může být možné. Vždycky jsem byla zvědavá, jak některé věci fungují. A většinou to byly ty věci, které se daly využít jinak než u čestných lidí. "A když tam Parker bude? Čistě hypoteticky." Tohle návštěvou s tím, že si chceme promluvit, neuhájíme. Na to je moc pozdě. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Nevím sice, co by dělal v té své kanceláři takhle pozdě, zvlášť jestli se chce tvářit, že je to skutečně kancelář a nepřespává tam, ale stát se může samozřejmě cokoli. Jenže únikovou cestu si stejně musíme otevřít před akcí, noční doba nám dává určitou výhodu. Můžu potom, co zjistím, kde je ta jeho domnělá kancelář, zvenčí zkontrolovat, jestli se v ní svítí. „Je tma. Bude svítit. Zkontroluju zvenčí, jestli tam je nebo ne. Z nejhoršího prostě počkáme, až odejde. Přespávat tam přeci nebude. “ Ten dům přeci bude mít sklep, a tam nikdo takhle pozdě nepůjde. No, a kdyby se dlouho nechystal zmizet… „Taky můžeme předtím vždycky zaklepat,“ zazubím se, tohle by byla pěkná drzost. „Jenže potom budeme muset mít opravdu dobrou krycí historku.“ Což nebude snadné, určitě už pochopil, že se nedáme tak snadno zastrašit, takže to bude chtít něco opravdu drsného… jenže co? Pronásledování někým je slabá výmluva, dodatečné informace nemáme a rozhodně pozdní návštěvu neomluví… chce to něco lepšího. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Noc Temže tmavne pod tísnivou oblohou. Každou chvilku trochu sprchne, je sychravo a z okolních stromů se ozývá skřípání a úpění. Když pak přejdete do částí Londýna, kde bývá živo, působí město jinak. Má spoustu zákoutí, která se otevírají jen v noci, uličky které neznáte a zapadlá schodiště, která vedou do zapovězených míst. Norman takové časy pamatuje a umí je vnímat naplno. Ví moc dobře, že se staří opít nebo smilnit, aby zapadl do nočního Londýna, ono jej příjme, vstřebá a stane se neviditelným. Takhle jste místy až příliš nápadní. Jenže ve skutečnosti jdou nocí dva zlořádi, jeden horší než druhý. Nad chladnou řekou, ze které vzlíná mlha, povaluje se pod mostem jako přízrační trolové, voda na okrajích bublá, jinde zase mrzne na tenkou krustu ledu. Zaslechnete vzdálené cinkání. Z Lambeth bridge na Lambeth road. Minete Kennington road a po pravé straně se vynořují stromy z okraje parku. Vzduch je studený, vítr vám zalézá pod oděv a nese podivné pachy z nějakých zapadlých putyk. King Edward Walk se noří do temnoty. Veškeré zvuky ulice - kopyta koní, kola povozů, bujaré halekání opilců, štěkot psů, to vše zmizí a obklopí vás tma. Celou uličku osvětluje jediná lampa, ty ostatní zhasly. I tak jsou jen tři. Najít Parkerovu adresu vyžaduje trochu toho plížení. Na cedulky u nízkých plotů nevidíte. Soukromá kancelář vypadá jako malý nízký dům. Ke dveřím vedou vysoké železné točité schody, původně byl vchod v přízemí. Teď musíte šplhat do druhého patra. Dům nevypadá vůbec zanedbaně. Nyní šedočerné cihly jsou hezky očištěné, za plotem není binec ani odpadky. V oknech je tma. Celá ulice vypadá opuštěně. Přes den tu musí být příjemný klid. Nyní až hrobový. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Noc Jsem nervóznější, čím delší dobu trvá dům najít, jelikož nás tlačí čas. A ani vzhled ulice tomu nepomáhá – jak se zdá, Parkerova kancelář není v činžovním bytu, ale v jednom z těch městských domů, které začali stavět snad před padesáti lety, aby nahňácali co nejvíc lidí na co nejmenší prostor. To je špatné, znamená to, že se do zahrady nebo na dvůr – pokud ho vůbec má – nedostaneme dřív, než vlezeme do domu. Moje nálada klesne – stejně jako obavy vzrostou – ve chvíli, kdy dům konečně najdeme, a zjistím, že přízemí je zatlučené… to je podezřelé. Přece by se majitel nepřipravoval o celé jedno patro nájemníků? Tohle se musí zjistit. „Počkej tu,“ řeknu Gwen pološeptem, i když očekávám, že tím spíš poleze za mnou. Zahradní branku zkusím otevřít, obvykle se nezamykají – jinak přelézt. Páčení nechávám až jako poslední alternativu, nechci opotřebovávat provizorní šperhák. Hledám schránku nebo domovní zvonky, cokoli, co by mi vyvrátilo podezření… jenže nevyvrátí – nenajdu nic jiného než Parkerovo jméno. Kurva… „Tohle je komplikace,“ zašeptám ve chvíli, kdy jsme s Gwen spolu, „zdá se, že mu patří celý barák. Možná tu dokonce bydlí.“ Kouknu nad sebe, jako bych se chtěl ujistit, že se tam opravdu nesvítí, i když odpověď už znám – v celém domě je tma. Další důkaz toho, že vlastní celý dům. Na druhou stranu to možná je naše výhoda, pořád není tak pozdě: pokud v něm bydlí a nechodí spát se slepicemi, tak to znamená, že není doma. Pokud bydlí jinde, už nám nic moc nehrozí. Jenže, všechno je to pokud. „Pořád do toho chceš jít?“ Ušklíbnu se vyzývavě a dám si záležet, abych zakryl, že mě samotnému se do toho chce míň a míň. Šance, že nás chytí, se právě zvětšila minimálně trojnásobně. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Noc King Edward Walk je tichá a přízračně ponořená do naprosté tmy. Střechy domů, ne tak vysokých jak by se na první pohled zdálo, vykrajují do nebe zubaté okraje. Někde v dálce zaštěká pes a je to tak tlumený zvuk, že se zdá jakoby přicházel z jiných krajů. Nad hlavou vám cosi rychle proletí, několikrát změní prudce směr a zase zmizí do noci. Norman ví,že to byl malý netopýr. Branka je zamčená, ale protože sahá sotva do pasu, je snadné ji překročit. Kroky na dvorku se nepříjemně odrážejí od stěny domu. V oknech se nesvítí, ani v sousedním domu, který navíc působí opuštěně. Soused po pravici taky asi není doma. Kovové točité schodiště je na omak studené jako led. Na spodních stupních je jinovatka a pod schody stojí ještě kupa mokvajícího sněhu. Ať je to jak chce, Parker tu bydlí sám. Spodní patro má pečlivě zakrytá okna, kolem domu se projít nedá. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Je až s podivem, že jsem celou dobu jako myška a neutrousím ani jednu poznámku. V jednu chvíli však navzdory tomu, jak dlouhé kroky může Norman dělat, převezmu vedení já - a protože jsem studovala mapu a vím, jaké číslo má dům mít, s jistotou si ho podle prvního domu v ulici odpočítám a těsně před ním šeptnu akorát: "Tady by to mělo být." A ne že by mě mé malé vítězství potěšilo... Adresa a číslo jsou jenom vágní údaje, pokud jste v dané oblasti už nebyli. A tady jsem nebyla. Takže má představa toho domu byla poněkud jiná, i Norman ji tak prezentoval. Ale co můžu odhadovat podle jeho výrazu, je stejně rozčarovaný jako já. Což je - vzhledem k našemu podivnému rozložení sil - dobře. Podraz to z jeho strany není. Když se pustí přes branku, nijak se za ním nehrnu a spíše si dávám pozor, jestli se tu na ulici někdo nezjeví nebo se nerozsvítí okolní okna. Místo abych se nechala Normanem vyprovokovat, jakmile mi sdělí situaci, zamyšleně se zadívám na dům. "Něco mě napadlo," řeknu pomalu, aniž bych mu věnovala pohled. "Nejdřív bychom měli zkusit, jestli není doma. Konkrétněji - já bych to měla zkusit." Teprve teď k němu vzhlédnu, abych zjistila, jak moc si bude dokazovat svou převahu nyní. "Pokud se mu na prahu objeví ženská, bude méně podezřívavý. A já už si něco vymyslím. Přinejhorším udělám to, co většinu chlapů uvrhne do rozpaků," uculím se. Pláč. Pláč je ta mocná zbraň na všechny přejemnělé a přeslušnělé muže. I ti tvrdší znejistí, když se před nimi dáma rozpláče, protože zvládat podobné situace je nikdo nenaučil. Navíc, pečlivě jsem trénovala na Normanovi kolik let. Použít své zbraně proti Parkerovi by neměl být takový problém. A právě proto musí být Norman mimo dosah. "Pokud mi na zvonění nikdo neodpoví, je to jasné - a nastává tvá práce," uzavřu to. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn - Parkerova kancelář Ušklíbnu se – ano, brečící Gwen Holloway by dokázala vyvést z míry i mě. Protože si při vší fantazii neumím představit, že by harpyje dokázala brečet. Nebo, dobře, že by dokázala brečet a nebyla by v tom vypočítavost. Nebo vzteklá zoufalost… A v tom to je – ne, nemluvím o pláči. Možná mi trvá odpověď o nějakou tu sekundu déle, než by měla. Samozřejmě není nutné poznamenávat, že hlavním důvodem je naše nová situace. Ta chvíle, kdy bych měl projevit důvěru, přišla až moc rychle. Být v době před onou osudnou nedělí, vím naprosto jistě, co by tomu vyšetřovateli navykládala – že jí biju, že jsem nejspíš vrah a že jsem jí nutil pod pohrůžkou zabití držet hubu. To by nejspíš udělala i po neděli. Jenže tahle „procházka“ změnila všechno. Oboustranně. A pokud není lepší herečka, než si myslím, nebyla to jenom její hra, jak nade mnou získat výhodu. Nastal čas prokázat, že jsme schopní si důvěřovat i v takhle zásadních věcech. V podstatě v otázce života a smrti, protože tohle kdyby nějak prokázala, čeká mě provaz. Jenže změnu jsem inicioval já, nemůžu a nechci teď couvnout. „Dobrý nápad,“ on to totiž dobrý nápad je, však jsem sám říkal, že potřebujeme dobrou krycí historku, jestli se budeme ujišťovat o jeho přítomnosti. Až na to ale. „Dobře, jenom doufám, že když se zeptá, proč brečíš, neřekneš, že je to kvůli mně.“ Ušklíbnu se pobaveně, ale ani se nesnažím zakrývat, že to pobavení je do značné míry hrané. „Z nejhoršího se nech pozvat dál a měj oči na stopkách.“ Zvonit u dveří nemůže, není zrovna dámské – a rozhodně je podezřelé – kdyby se dostala přes zamčenou branku. To znamená, že nemůžu zůstat poblíž. Musím zmizet z viditelné zóny. To znamená, že ani nic neuslyším. Sakra. „Počkám na konci ulice,“ tam alespoň uvidím, co se děje, když už je neuslyším. A teď musím zmizet rychleji, než si to rozmyslím. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Slova dobrý nápad od Normana směrem ke mně mě donutí mimoděk povytáhnout obočí. Čekala jsem větší odpor k něčemu, co zahrnuje mou vlastní iniciativu - bez dohledu. Vůbec jsem nečekala, že to po krátkém muchlování někde v uličce bude tak snadné. Přece jen tohle je zcela jiná úroveň než pro jednou normální rozhovor dvou obyčejných lidí. Na druhou stranu... my dva jsme odjakživa byli očividně poněkud... jiní. Aspoň co se týče morálních hodnot. "Jedině kvůli tobě,"[/b] ušklíbnu se v odpověď. Asi to není zrovna vhodné místo na moje kruté žerty, ale nedalo mi to. Z kapsy si do rukávu už přichystám kapesníček a několikrát rychle zamrkám, abych v případě nutnosti byla připravená. Sotva Norman zmizí někde ve stínech, počkám ještě pár vteřin - a zazvoním. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Norman mizí ve vykrojeném světle hlavní ulice. Temnota King Edward Walk pohlcuje okolí, z budov jsou jen zubaté hradby. Zazvoníš. Do ticha zvonek zazní jako rána do gongu. Někde se rozeštěká pes. Dlouhé minuty oddělují věčnost od bytí a ke dveřím nikdo nepřichází. Je noc. Parker ve svém domě evidentně není. A když trochu zabereš za kliku...je odemčeno! Není otevřeno, žádné známky po vloupání tu nejsou. Jen jednoduše nejsou vstupní dveře zamčené. Tichounce vrzne pant. Může to znamenat cokoliv. Například to, že Parker je starý chraploun a usnul tak tvrdě, že neslyší nic, ani zvonek. Nebo zapomněl zamknout při odchodu a bůh ví, kde vlastně je. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Zmizíš do světla vykrajující v King Edward Walk široký světelný zub. Z hlavní ulice k tobě dolehnou zvuky velkoměsta, klapot koní, několik hlasů. Nejvzdálenější lidé si to štrádují někam dál, bez povšimnutí. Nepůsobíš nijak podezřele. Možná. Na schůdky, kde stojí Gwen moc dobře nevidíš. Světlo a tma dělá svoje, přesto tvé cvičené oči sledují co mohou - ženskou osamocenou siluetu, temné okno, někde v dálce se rozeštěká psisko. Pokud Gwen již zazvonila, nikoho dalšího nevidíš. Neslyší ani hlasy. Znepokojí tě jenom rozsvěcení světla ve vedlejším domě, v přízemí. To Gwen nemůže spatřit. Ale u okenic se nikdo neobjeví a světlo zase brzy zhasne. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Odemčeno? V těchto časech téměř uprostřed Londýna? To bychom si nedovolili ani ve Westminsteru, se služebnictvem, natož tady! Srdce se mi rozbuší. Je to něco zakázaného, je to vzrušující i strašidelné zároveň. Protože tohle už nejsou dětské hry - tohle jsou nebezpečné hry dospělých. Krátce si olíznu rty a donutím se nedopodívat se směrem, kde čeká Norman. Pořád se může ukázat, že Parker je jenom nedbalý a doma je. A kdybychom mu tam nakráčeli oba... byl by to problém. Pokud se objevím jenom já, snadno to můžu sehrát na rozpačitý omyl a udělat ze sebe hlupačku. A tak vstoupím dovnitř. Pomalu, opatrně, tiše. Na rukou mám stále rukavice. Jestli neuvidím nic podezřelého nebo mi Parker právě nepřivodí infakrt, tak polohasem zavolám: "Pane Parkere, jste tu? Bylo odemčeno..." Určitou nejistotu ani nemusím moc hrát. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Dveře hlasitě vrznou, když je pootevřeš. Na verandě visí větrná zvonkohra a ihned se rozcinká. To už by probudilo nebo přivolalo i mrtvého. Proneseš slova do tmy. Nikdo ti neodpovídá. Nemůžeš se zbavit pocitu, že tě ze tmy cosi sleduje. Přízračné oči, provinilost sama, která ti podvědomě brání ve výkonu prohřešku? Je to vloupání? Nebo není, když jsi nemusela překonat zámek. V domě nejspíš skutečně nikdo není. Všude je zhasnuto, cítíš pach dřeva, papírů, zaslechneš šumět vítr, opírající se o okenice a málem práskly dveře. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Vypadá to, že Parker skutečně není doma. Dokonce zaslechneš vrznout panty, ale musíš se setskarka snažit. Výcvik dělá svoje. Cosi ti sepne v hlavě a před zrakem ti proběhnou vzpomínky. Palčivé situace, kdy likvidujete v terénu nepřátelské miny. Je ticho. V dálce slyšíš jen monotóní dunění dělostřelectva, které se stalo bezostyšným a neutuchajícím podkresem celé války. Pekelnou melodií. Něco cvakne. Něco bzučí vzduchem. To jak pojistka miny odlétla a rotací vystřelila do vzduchu... Ne, jsi v Londýně. Nejsi na frontě. Gwen nahlíží do jícnu dveří ve druhém patře, za brankou, kde je vstup do domu. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn - Parkerova kancelář Neotočím se na ní, když odpoví, a tak nevidí, že ten úšklebek vyvolaný její poznámkou je všechno jen ne uvolněný. Na rohu ulice se opřu o zeď a z nedostatku jiné činnosti si zapálím. Jsem nervózní. Ano, vím, že to byl dobrý nápad, ale to nic nemění na tom, že teď, když tu musím jenom postávat, skoro nic neslyším a pořádně nic nevidím… mám sto chutí se tam vrátit. Tohle postávání, tahle pasivita mě zabíjí. Světlo? Už málem udělám první krok, než mě rozum zastaví – nebylo by překvapením, kdyby zvonek vzbudil zájem u sousedů. Pořád ještě není pozdě, nejspíš nespali a jsou zvědaví. Znovu se opřu o zeď. Skrčený jsem dřív, než mi dojde, co se děje. Nebo spíš co se neděje. Jen tak tak že neskončím na zemi vleže, cigareta mi vypadla a oharek je nyní utopený v mokru chodníku. Vytáhnu revolver, dech přerývaný a smysly zbystřené na maximum, adrenalin mi buší ve spáncích... Jako za liniemi, jako vždy když smrt může přijít kdykoli a odkudkoli. A vzápětí mi dojde, jak absurdně a idiotsky se chovám. Ne, ne ve Francii, jsem v Londýně. Válka skončila. Rychle se narovnám a rozhlédnu se, jestli mě náhodou nikdo neviděl. Nejspíš by zavolal policii a já bych se mu mohl sotva divit. Schovám zbraň, ale v tuhle chvíli už tu rozhodně zůstat nehodlám. Místo toho se pomalu, podél zdí domů na opačné straně, než bydlí Parker, vydám ke Gwen. Parker doma stejně nejspíš není, tak nemám důvod tam postávat. Ale kdyby náhodou, chci jí dát ještě trochu času. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Je tam ticho. Naprosté ticho, které neruší ani zvuky města. Tady panuje klid. Oči se ti přivykají na tmu. Rozeznáš mezi pachem Parkerovi kolínské i jemné kontury chodby. Od schodů vede chodbička dál, rovně. Po levé ruce máš skleněné dveře vedle kterých hlídá věšák a stojan na mokré deštníky. Je prázdný. Samotný stojan nejdřív působí jako útlá strašidelná postava. Na konci chodby jsou už dveře plné, dřevěné. Pravá strana stěny je z poloviny prosklená, jak jde ulička od plechových schůdků. Na skleněných dveřích je napsáno: Kancelář I. Parker Detektiv SY Za sebou zaslechneš, jak někdo přichází po ulici k dolní brance. Velice opatrně. Mohl by to být Norman, ale klidně i vracející se Parker. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Kradeš se temnotou dál. Cigareta ti sice upadla, ale jinak tě uklidnila. Vidina byla vidinou, nebo jen pocitem, kdo ví. Každopádně okolní domy se zdají být klidné a nájemníci buď spí, nebo je neprobudilo nic z toho, co tu provádíte. Gwen nakonec úplně zmizí vevnitř a nechává dveře pootevřené. Našlapáváš po schůdkách jemně jako kocour, přesto vydávají podrážky zvuk, co se dá připodobnit k bušení do zvonu. Ne, není to hlasitý zvuk, ale v dané situaci se zvuky zkreslují. Gwen stojí v chodbě domu a napjatě poslouchá. Nejspíš si myslí, že jsi Parker, nebo někdo ještě horší. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Přála bych si, aby to byla jenom má provinilost, ale tu já jaksi necítím. Ale rozum mi říká, že ve tmě nic není - pokud to není Parker. Anebo nějaký jeho mazlíček. Ale kdyby měl psa, už by na sebe upozornil. Mohla by to být leda kočka, ty jsou zákeřné. Rychle, ale opatrně za sebou zavřu dveře, protože mi průvanem málem vyklouzly z ruky. A teť je to ještě horší. Jsem lapená. Možná jsem se měla pro Normana vrátit... Ale kdybych na ulici byla nápadná... Ne, musím se nejdřív vážně ujistit, že tu nikdo není. Jenom se tu porozhlédnu. Já sem vklouzla snadno, ale kdyby sem šel ještě Norman... Co pak? Byli bychom ještě nápadnější. A pak se potichu vydám dál domem. U věšáku ve mně samozřejmě hrkne, ale taková hloupost mě zatvrdí ještě víc. Přece se nebudu bát tmy! Mnohem víc bych se měla bát těch kroků. Ksakru, samé prosklené místnosti! Kdo to kdy viděl! A tak rychle přejdu k těm plným dveřím. Snad budou taky odemčené. A snad se tam budu moct někde skrýt, než zjistím, kdo to je. Norman určitě ode dveří zavolá, nebo tak něco... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Přeběhneš dál, k dřevěným dveřím. Okna po pravé straně vystřídá plná zeď a temnota tě pohltí skoro celou. Chytneš za kliku. Zamčeno. Klika lomcuje v zavřených dveřích a ty zahlédneš siluetu statného muže. Norman se po plechových schůdcích plíží jak kocour. I když nadělal co nejméně rámusu, stejně to zní, jakoby do železa mlátil kladivem. Není to jeho chyba, prostě se v tichu zvuky nesou jasněji a hlasitěji. Ať je to jak chce, zdá se, že Parker doma není. To už by vás slyšel. Dveře za tebou jsou tedy zamčené. Nezbývá nic jiného než zkusit jeho kancelář. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Nechám kliku klikou a chci zkusit proklouznout do druhých dveří, když mi dojde, že je to vážně jenom Norman. Parker by se takhle neplížil. A hlavně má trochu jinou konstituci. Jenom doufám, že se nepletu... Na druhou stranu, i kdyby to Parker byl, tak tím, že bych mu vlezla až do kanceláře, bych si nepomohla. Chodba je neutrální území. Tady bych se ještě mohla vymluvit. A tak popojdu trochu ze stínu. Jindy bych Normanovi ten infarkt přála, ale zrovna teď budu potřebovat, aby ukázal, k čemu mi zničil sponky. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn - Parkerova kancelář Ona vešla? Jen tak? Ten chlap snad nezamyká? Nervozitu, že netuším, co se děje, doplní podezření. Každý se dneska zamyká, naprosto každý nehledě na čtvrť a postavení. Možná cikáni za městem se nezamykají, ale to jenom proto, že nemají zámek. Teď už tu rozhodně nehodlám postávat a okounět, teď jdu dovnitř. Plížím se chodbou, snažím se poslouchat, ale je mi jasný, že v tuhle chvíli neuslyším nic než vlastní kroky a srdce. V tuhle chvíli je to podmínka. Ale spíš se obávám jiného, i proto vyhlížím cokoli, co by vypadalo nepřirozeně. Pokud je otevřeno, hrozí, že tu najdeme víc než jenom důkazy o tom, že nám lhal. Možná tu bude mrtvola. Jenže nic nenasvědčuje tomu, že by se sem vloupal nějaký gang. Gwen. Ve chvíli, kdy si jí všimnu, se narovnám a nasadím suverénní postoj. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn - Parkerova kancelář Je to Gwen, jak jinak. Tiše, ale bez krčení k ní dojdu a ve chvíli, kdy je v doslechu, s výmluvným pohledem zašeptám. „Chystala ses na na solo akci?“ Má štěstí, že jsem byl v dohledu. Měla mě zavolat ve chvíli, když zjistila, že je otevřeno – procházet se sama po nezamčeném domě je naprostá pitomost. Zvlášť v tuhle hodinu, a když dům očividně patří jenom Parkerovi. Nemá přece spolunájemníky. „To, že je otevřeno, je pěkně divné. Víš, kde má tu kancelář?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn - Parkerova kancelář "Chtěla jsem se ujistit, že tu vážně není. Jak jsem říkala - na rozdíl od tebe bych se z toho nějak vymluvila." Nezní to útočně ani defenzivně, protože nemám důvod. Prostě konstatuju fakt, na kterém jsme se dohodli už venku. Ale nedá mi to: "Nebo ses o mě snad bál?" uculím se, ale ve tmě to nejde skoro vidět. A tak místo toho paží výmluvě ukážu na dveře, kde jsem rozeznala cedulku. "Dokonce si tam napsal i Scotland Yard. Já ti nevím..." frknu tiše. Co jiného než SY by to u inspektora bylo? "Odkdy mají inspektoři kancelář ve vlastním domě?" Ne že bych policii tak moc znala, ale vzhledem k tomu, že Scotland Yard má v Londýně vlastní budovu, pochybuju, že by někdo pracoval takhle. Inspektoři přece musí vykonávat i spoustu úředničiny. A ta by měla být v kartotékách na policii, ne u nich doma... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Chodba za venkovními dveřmi není příliš dlouhá. Je prostorná. Po levé straně jsou prosklené dveře, s nápisem: Kancelář I. Parker Detektiv SY Rovně pak zahlédne Norman ještě jedny dveře. Ty už prosklení nejsou. U těch stojí Gwen. Po pravé straně tmu alespoň trochu ozařují okenice. Vedou někam do zaplněných dvorků přilehlých domů. Jinak je všude klid a ticho. Hrobové ticho. Ohlušení od Londýnského frmolu a nočního života je chodba zadušená. U prosklených dveří pak stojí vysoký věšák a odkapávač mokrých deštníků. Vypadá na první pohled jako nepřirozená útlá postava. Na věšáku není žádný oděv ani klobouk. V odkapávači chybí deštník. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn - Parkerova kancelář Chtěla se ujistit, že tu Parker není, tím, že vlezla do odemčeného domu. Skvěle. Jasně jsme se dohodli, že zazvoní a pokud „inspektor“ otevře, vymluví se na něco, rozhodně ne že poleze dovnitř. Jenže jen těžko najdu horší místo a čas na hádku, než tady a teď, proto námitku spolknu. Stejně tak její snahu o provokaci ignoruju, místo toho se zadívám na dveře, které ukazuje. Inspektoři samozřejmě nemají kanceláře doma, na druhou stranu, budova Scotland Yardu je odsud asi půl hodiny, takže – pokud má zvláštní postavení – to není nereálné. Ale když už jsem tady, nehodlám couvnout, a to i když bylo otevřeno. Zvlášť když bylo otevřeno. „To brzy zjistíme.“ Čas na trochu pochybného umění. Vytáhnu z kapsy sponku, která má sloužit jako páčidlo, a vložím ji dospod zámku. Tu, která bude sloužit jako háček, odložím do pusy. Začnu opatrně točit po směru odemykání a snažím se naprosto soustředit na tlak v prstech, hledám menší odpor. Pokud to přeženu, zlomí se nebo ohne páčidlo, ale zámek musím dostat do tenze. Potom přijde na řadu háček – nacpu ho až na konec dírky, zatlačím jej nahoru a několikrát ho rychle, ale plynule vytáhnu a zase zastrčím. Tlak v páčidlu nesmí povolit. Napjatě poslouchám, hledám jemné cvaknutí, které mi prozradí, že alespoň nějaká západka našla svoje místo. A dál, jen páčidlo jemně otáčím podle toho, jak moc velký odpor cítím. Hlavně to neposrat… |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Norman skloní zrak a téměř po tmě nahmatá okraje zámku dveří Parkerovi kanceláře. Počíná si hbitě. Prsty jakoby nikdy nezapomněli, co se učil. Ne, že by snad býval zlodějíčkem či lupičem, to rozhodně ne. Ale ve válce vás kamarádi naučí mnohému, zejména pak věcem které se můžou hodit. A hodí se. Zúročené vědomosti právě demonstrují během pár okamžiků právě přihlížející Gwen, jak Norman dokáže být obratný. Zámek cvakne. Dveře povolí. Uvnitř vás skolí těžký vzduch nevětrané místnosti. Není moc velká. Na pravé stěně stojí velká tmavá knihovna, která se rýsuje oproti oknu. Nikdo nezatáhl závěsy. Knihovna ale není zaplněná ani zpola. V horním patrech má Parker přísně vyrovnané šanony spisů. Pod parapetem je místo na nevelký stůl a rozvrzanou židli. Stůl je zaneřáděný spousty papírů, poznámek, rozevřených i zavřených knih. Na levé stěně visí ohromná mapa světa. V mapě jsou zakresleny lokace, připevněny lístečky s poznámkami, které by bylo nutné nejdříve pořádně prozkoumat. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn - Parkerova kancelář Jsem rád, že je tma. To protože nechci, aby viděla, jak moc mě samotného překvapuje, že to jde tak snadno. Popravdě jsem nebyl úplně přesvědčený, že to vůbec otevřu, natožpak abych to zvládl napoprvé. Ale, sakra, musím to říct – jsem prostě frajer! Škoda, že se nemůžu Malému Tomovi pochlubit, ne snad protože by mě udal, sám už určitě spustil nějakou šmelinu, ale měl by všetečné otázky – a ty by vedly k nepříjemným odpovědím. No a jelikož od mé ženy se jakýkoli obdiv očekávat nedá, zbývám na to sám. Ale nevadí, já si vystačím. Vstoupím první. Dusno v místnosti, důkaz toho, že se tu dlouho nevětralo, mě překvapí. Čekal bych, že tu tráví hodně času, když je to tedy ta jeho pracovna. Zatím to vypadá, že tu má jenom skladiště papíru na zátop. Zamířím k oknu, ať můžu zatáhnout závěsy, ale v půli cesty se zarazím. Všimnu si totiž mapy. Mapy světa. Tedy pokud se Londýn náhodou nerozdělil na několik distriktů nápadně podobných kontinentům. „Trochu moc široký rajón na někoho, kdo má mít na starosti bezpečnost Londýna,“ zašeptám směrem ke Gwen a ukážu na mapu. Divné… a potenciální průser, jestli ten dědek dělá pro MI6 a Scotland Yard je jen jeho krytí, budeme v pěkné prdeli, když nás chytí. Takže se radši nenechat chytit. Zkusím přečíst nějaký ten nápis na lístečcích, ale je moc tma, a tak se vrátím k původnímu plánu – zatáhnout závěsy, aby se dala rozsvítit baterka. Zajímá mě, co děda z metropolitní policie zkoumá a vyšetřuje napříč světem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Panuje tu sice tma, ale tvoje oči trochu přivykli, už když jsi mistrně odemykal zámek. Díky tomu si můžeš letmo na lístečku alespoň něco málo přečíst. U jednoho špendlíku, zabodnutého v prostřed Evropy je napsán popisek 19.7.18 Štěpán Gorský + Ze špendlíku vede dlouhá nit, někam na sever Německa. Tam je zase lísteček i s fotkou něčeho, co nedokážeš úplně rozpoznat. 19.8.18 Rychard Gorský + Maria Gorsky Liechtenstein * Od něj putují dvě nitě, jedna dál, někam do Norska, kde popisek chybí a další směrem na východ. Když konečně zatáhneš závěsy a máš možnost podívat se na mapu pořádně, působí skutečně podivínským dojmem. Jakoby Parker cestoval po celém světě. Některé špendlíky jsou osamocené a chybí jakékoliv vysvětlení, proč zrovna tam. Jiné mají několik lístečků se jmény a daty, a některé dokonce fotografie. Na odlehlém místě ležícím v záhybu Švédska a Finska, na malinkém zdánlivě bezvýznamném ostrůvku v moři, rozpoznáš fotografii nějaké bizarní kamenné sošky. Modly shrbené postavy, parafrází na lidskou. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn - Parkerova kancelář Škoda, že není víc světla. Ale přesto zvědavě natahuju krk, když se v zámku vrtá. Slyším, jak to kovově rachtá a škrábe... A cvakne. Povytáhnu obočí. To je to tak snadné? V tom případě to zvládnu taky! Ale vzápětí nakrčím nos. Ksakru, to ten chlap neví, co je to okno? Kdyby nebylo zamčeno a dnesska jsme ho neviděli, řekla bych, že ho tu najdeme mrtvého a ohavně uleželého, jako když v lese smrdí neviděná mršina. Já hned mířím ke stolu. Protože mě samozřejmě zajímá, jestli tu někde nemá ten svůj notes, který jsem u něj dnes viděla. Co si do něj psal? Když promluví, zvednu hlavu a zamžourám. Mnohem lepší to ale je, jakmile zatáhne a posvítí na mapu. "Copak se neříká, že Británie je centrem světa?" ušklíbnu se. Ale hned skloním hlavu k papírům na stole. Baterkou zatím pouze vizuálně pátrám po něčem, co by mě zaujalo. Potom mám v plánu přelétnout pohledem i tu knihovnu. Moc tam toho nemá - a knihy vám o člověku řeknou mnoho. Navíc, tohle je spíš moje parketa, Norman se nedá považovat za bibliofila. Tak ať se stará o mapu, tomu pravděpodobně bude rozumět víc. Ne že bych neměla zeměpisné znalosti, ale zrovna teď naprosto jasně vím, co hledám. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn - Parkerova kancelář Co má u všech všudy tohle znamenat? To ten chlap špehuje nějakou rodinu? Je snad úchyl? Nebo tajný agent ať už pro kohokoli? Jenže křížky, křížky tam nebudou náhodou, a pokud Parker nevyrůstal v Číně nebo Indii, budou znamenat to, co v každé křesťanské zemi – smrt. Ale proč má pak u stejného data tu ženskou s hvězdičkou? V červenci ještě byla válka, ale rozhodně ne na tomhle území a jen sotva se v tom najde spojitost jiná, než že jsou dotyční příbuzní. Rozsvítím baterku a pochopím, že tady se o jednu rodinu ani zdaleka nejedná. Tolik členů neměli ani Habsburkové v nejlepších letech a to rodili děcka po desítkách. Snažím se v tom všem najít nějaký systém, řád, v jaké zemi jsou nebo nejsou provázky, jestli jsou jména podobná… ale nevypadá to. Takže Parker stopuje někoho nebo něco, a vypadá, že je dost posedlý. Ta soška. Posvítím na fotku a pořádně se na ní podívám. Je to pěkně hnusná postava, jen co je pravda, tu jako dáreček pro cizince určitě domorodci neprodávají – i když zrovna ve Skandinávii, kdo ví. Že by šel Parker po stopách nějaké sekty? A rovnou mezinárodní? Začíná to být zajímavé – primárně představa sekty s tak širokou působností… kromě katolíků a evangelíků samozřejmě. Celkově se mi to ale zdá značně přitažené za vlasy. Proč sakra cestovat po celém světě kvůli několika pitomcům, co věří na, znovu se kouknu na fotku sošky, ať už je to cokoli? Baterkou zamířím na další ostrůvky, ale tentokrát mezi Severním mořem a Keltským mořem, Velkou Británii. Zajímá mě, jestli tam najdu Doyla, pokud si tedy Parker nehraje na inspektora jenom proto, aby mohl házet očkem po mojí matce. Proč by ale značně sucharského účetního vraždili nějací sektáři? Potom ale nechám mapu mapou a zkusím najít nějakou kartotéku, nebo něco podobného, zajímá mě, co znamenají ty jména. Takže nechci najít jen účetního, Doyla Caflina. Kdokoli z rodu Gorských mě zajímá především, chci poznat celou šíři toho jeho „vyšetřování“. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Mapa je posetá značkami a drobnými ukazateli. Je jich dost na celý lidský život. Nebo dva. Zdá se, že rodina Gorských byla jen špička ledovce. Tady to vede úplně jinam, k nějakému Číňanovi. A tadyhle dokonce přes oceán. Jedna tenká červená čára, končící v New Yorku. Velká Británie má značek hodně. Množství špendlíků je zabodnutých na jednom místě - v Londýně. Několik jich je po okolí - ten jeden vypadá, že je zaražený přímo v Eppingu. Kromě knihovny, která je zaplněná jen z části, má inspektor Parker dost binec na stole. Pracovní plochu zaházenou papíry, složkami a dokumenty. Některé nesou razítka státních organizací, vidíš mezi nimi označení Scotland Yardu a když tak vrtáš do poznámek ohledně pitev, narazíš na potvrzení rozepsané samotným Parkerem. Je podpořeno královskou rodinou. Parker musí mít spojku v nejvyšších kruzích. Tenhle nepracuje jenom pro polici a rozhodně ne jenom pro sebe. Zelené složky. Nesou označení pitevní zprávy. Jméno. Doyl Cafling. Uvnitř najdeš fotografie opatřené poznámkami patologa a dodatky Parkera. Tělo bylo zardoušeno širokým hybným svalem. Po celé délce rány jsou drobné zhmožděniny a fialové fleky. Ruka nebyla od těla uťata, nýbrž utržena v ramenním kloubu. Podivné jsou též známky zhmoždění celého trupu. Hybný sval, který nakonec způsobil zardoušení, nejspíš držel zavražděnou oběť po celé délce a připomíná to tak lovení velkých hadů škrtičů." Parker si k tomu vepsal poznámku. Obdarovaný. Fáze obrácené krakatice. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář V knihovně toho Parker moc nemá ale svazky, jaké nacházíš by nemusely být nejnudnější. Vlastně jsou dost zajímavé. Většina jich je v cizím jazyce. V angličtině se zde nacházejí: Legendy starých Grónských lovců. Polární záře nad celým světem. Zápisky z cest do Hor šílenství. Kulturní zvyky a legendy zapomenutých společenství. Templářské symboly kolem nás. Dějiny Skotska. Dějiny Velké Británie. Historie Evropy v datech. Ivan Hrozný. Draci a výklad jejich symboliky. Dál jsou texty různé. Některé jsou napsané znaky, jaké nepoznáváš, asi Rusky. Jiné Čínské nebo Japonské. A některé knihy nemají hřbet vůbec. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kromě knihovny, která je zaplněná jen z části, má inspektor Parker dost binec na stole. Pracovní plochu zaházenou papíry, složkami a dokumenty. Některé nesou razítka státních organizací, vidíš mezi nimi označení Scotland Yardu a když tak vrtáš do poznámek ohledně pitev, narazíš na potvrzení rozepsané samotným Parkerem. Je podpořeno královskou rodinou. Parker musí mít spojku v nejvyšších kruzích. Tenhle nepracuje jenom pro polici a rozhodně ne jenom pro sebe. Poznámky tu má, deník nikde nemůžete najít. Píše vzorně, jeho rukopis značí vyrovnanou cílevědomou osobnost. To jsi si jednou přečetla, že rukopis o člověku hodně vypoví. Tenhle Parker je víceméně vyrovnanější, než vy s Normanem dohromady. Poznámky jsou záhadné. Čísla, data, adresy domů v Londýně, jména a schůzky. Parker ve městě není moc dlouho. Podle záznamů tu je tak čtrnáct dní. Ale kdy zabili Caflina? Přeci je to jen několik dní. A pak jen letmo očkem narazíš na poznámku. Epping - 1.1. 03:00 - 03:03 Pozorována "polární" záře jako nad táborem Oolegů. Na stole leží i složky pitevní zprávy o Doylovi Caflinovi, ale než je stačíš sebrat, má je Norman a luští v nich. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn - Parkerova kancelář A sakra. Pohled na znaky všech možných státních organizací, z nichž dobrou polovinu ani neznám, mi úplně dobře neudělá. Zdá se, že jsme se vloupali do domu někoho, kdo drží prst v prdeli těm nejvyšším elitám Anglie, a to včetně královské rodiny. Ne, možná to nebyl nejlepší nápad. Jenže když už jsme tady, musíme z toho vytěžit co nejvíc. Tak dál. O to absurdněji působí všechno to, co tu nacházíme. Prošpikovaná mapa by se možná dala vysvětlit nějakou společnou akcí tajné policie různých států i když tohle působí jako pěkně rozjetá akce, nechce se mi věřit, že by si spolu tajní notovali, zatímco se zbytek zemí pokoušel vzájemně vyvraždit, pokud by něco ohrožovalo bezpečnost všech. Ale nějaká pitomá sekta přece nemůže ohrozit národní bezpečnost pomalu celého světa, natož aby sjednotila všechny světové chlupaté. A má vůbec polovina těch míst stabilní a funkční vládu? Patří vůbec nějakému státu?! Ne, tohle by bylo teprve nadpřirozeno. Mnohem spíš to vypadá tak, že tu máme oficiální paranormální oddělení, posvěcené nejvyššími kruhy a financované ze státní kasy. Nu… a při pohledu na tu mapu rozhodně nebude podfinancované. Nevidět to na vlastní oči, nikdy tomu neuvěřím – a v tuhle chvíli netuším, jestli se rozčílit nebo se začít smát. To je celé takový nesmysl! Nebo že by to byla jedna z těch tajných společností, která sbírá členy u každého trochu bohatšího nebo vlivnějšího obyvatele impéria? Pravda, tohle je jen o špetku šílenější než všechny ty lóže a sekty, kterými zahání nudu smetánka. Vysvětlovalo by to i to, proč mají na svoje hovadiny tolik peněz. Doufám, že je to nějaká tajná společnost, alespoň mám jistotu, že svoje mysteriózní hry neplatí z mých daní. Ale pořád zůstává pitevní zpráva, která je jako korunovaná královna všech hovadin a idiotských nesmyslů. Takže Doyla uškrtil obří škrtič a u toho škrcení mu urval ruku. Perfektní, kdy se Caflin přestěhoval do Indie? A kolik případů urvaných končetin u plazů zaznamenali? Do toho ta Parkerova poznámka, takové korunovační klenoty tohohle skvostu: obrácená krakatice. Ani se nesnažím nad tím zamyslet, pochopit to… hádám, že ten ‚škrtič‘ je ve skutečnosti chapadlo hlavonožce. Nesmysl, naprostá kravina… Ušklíbnu se a zakroutím hlavou. „Zdá se, že Doyla zabila krakatice.“ Blbost. Jenže mě nenapadá nic jiného, co by mohlo podobné zranění způsobit. Podám zprávu Gwen a vrátím se k mapě. Samozřejmě že vím, že bychom měli šahat na co nejmíň věcí a pokud možno je vrátit tam, kde ležely, ale nemůžu si pomoct. Tu fotografii sošky nemůžu dostat z hlavy, chci si jí vzít s sebou, a tak odšpendlím ‚ostrov ve Skandinávii‘ a vezmu si jí. Schovám ji do vnitřní kapsy kabátu. Zpráva od patologa: Tělo bylo zardoušeno širokým hybným svalem. Po celé délce rány jsou drobné zhmožděniny a fialové fleky. Ruka nebyla od těla uťata, nýbrž utržena v ramenním kloubu. Podivné jsou též známky zhmoždění celého trupu. Hybný sval, který nakonec způsobil zardoušení, nejspíš držel zavražděnou oběť po celé délce a připomíná to tak lovení velkých hadů škrtičů." Parker si k tomu vepsal poznámku. Obdarovaný. Fáze obrácené krakatice. „Tušilas, že máme v zemi paranormální spolek? Možná dokonce oficiální oddělení financované vládou. A náš Parker je členem.“ Otočím se na Gwen, „cos našla ty?“ Vrátím se ke kartotéce a zkusím vyhledat něco o Gorském – ať už jakýmkoli z rodu. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Hmmm, takže čmuchal nebude podvodník. Musím říct, že jsem vlastně zklamaná - chtěla jsem ho nachytat, když se tak moc začal vrtat v našem soukromí, a hlavně, doufala jsem, že tu někde má ten zápisník. Ale pokud je pryč, asi ho nosí pořád s sebou. Zkusím i zásuvky, ale příliš se v nich nehrabu, bylo by to vidět. Ale že by se o smrt nějakého účetního zajímala i královská rodina? Tak nějak je to pořád absurdní, než abych měla strach, že jsme se vloupali - ne, nevloupali, pozvali se dál! Bylo otevřeno! - do bytu k někomu takovému. V jeden moment vytáhnu z kapsy vlastní deníček a rychle si něco napíšu. Nebude to moje úhledné a ostré písmo, které svědčí o strohosti mé osoby a celoživotně potlačovaném vzteku, protože na to není prostor. A škrábu si něco i dál, přičemž koukám do papírů. Norman mi sebere to, co mě z určité morbidní fascinace zajímalo nejvíc. Tak doufám, že se nebude tentokrát chovat jako malý kluk, a pak mi to dá. Loupnu po něm očima, a zatímco to luští, pustím se do rychlé obhlídky knihovny. Divný výběr. Mám skoro nutkání na některou ze knih sáhnout, ale nemůžu, znám se. Jakmile bych to udělala, musela bych se do ní začíst. A na to není prostor. Proto si místo toho názvy naškrábu do zápisníku. Třeba je budou mít v knihovně. Normanův hlas zní v tom kradmém tichu nepatřičně a vevnitř to se mnou škubne. "Co?" vypadne ze mě nechápavě. Je to zase nějaký jeho nejapný vtípek, kterým ze mě chce udělat idiota? Ale podává mi tu zprávu. Přelétnu ji očima a povytáhnu obočí jako vždycky, když o něčem sarkasticky a přezíravě pochybuju. Frknu, ale poslední poznámku si opíšu. "V zemi je od minulého století tolik paranormálních spolků, až to pěkné není. Duchařské seance, okultní dýchánky... Nedivím se, že se říká, že skoro v každém starším domě v Londýně straší. Já bych těmi duchy, asi jsem taky pěkně naštvaná, že mě pořád někdo otravuje," ušklíbnu se. Ne že bych na to věřila. "Našla jsem jenom spoustu nepořádku. Něco jsem si zapsala, ale myslím, že bude lepší, když se na to podívám doma." Nakonec přece jen sáhnu po jedné z knih. Polární záře nad celým světem. Náhodně ji otevřu - pokud tedy nemá záložku. "Co je na té mapě?" zeptám se, aniž bych zvedla oči. Jenom vím, že Norman na ni opět civí. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro A já se zase divím, že ses do nějakého okultního spolku z nudy nepřidala, před válkou to sice bývaly hlavně pánské spolky, ale válka – jak vidno – značně emancipovala, možná už se poměr pohlaví vyrovnává. Ale zpátky k problému. Ano, taky sázím na to, že jde o tajný spolek, ale to neznamená, že je to všechno v pořádku. Pořád je podporuje někdo z královské rodiny a pořád mají takový rozpočet, že by z toho v klidu mohli rozpoutat další válku a ještě by jim zbylo. To znamená, že členové budou nejen mocní, ale i bohatí – a s chutí utrácet statisíce, ne-li miliony za kraviny a výlety po celém světě. „Volnočasové aktivity toho spolku,“ odfrknu a otočím se na Gwen. „Zdá se, že prakticky neexistuje místo, kde by buď Parker, nebo jeho kamarádi nebyli. Spousta jmen, spousta divných fotek… jako by pronásledovali nějakou sektu.“ Tiše se uchechtnu, „že by sektářské války?“ Ještě ty Gorské a mizíme, už tu jsme dost dlouho – skončit za mřížemi kvůli nějakému dědkovi z tajné okultistické lóže opravdu nechci. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Jak už jsi procházel několikrát, po větší kartotéce není památky. Možná Parker jezdí nalehko, nebo tohle není jediné místo, které obývá. Nebo o rodině Gorských vlastně vypráví jiný případ. Svým horlivým hledáním mezi poznámkami ale objevíš něco jiného. Na jednom větším listu papíru někdo pečlivým úhledným písmem napsal jméno Doyle Caflin. Pod ním Ingrid Caflin a adresu Plough Way 31/b. A jako poslední je napsaná poznámka, která pro Parkera nejspíš znamenala stopu, protože u ní udělal několik podtržítek. Great Eastern Main Line - M. Irving. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Kniha Polární záře nad celým světem, je značně omšelá. Datum vydání v tiráži uvádí první vydání, roku 1902. Samotnou knihu tíží několik drobných, vepsaných poznámek a podtrhaných textů. Šílených textů. Jak knihu otevřeš, najdeš v ní pasáž, líčící vyprávění nějakého obyvatele Čukoty, eskymáka. Vypráví příběh svého kmene, který před více jak jedenácti tisíci lety přešli přes Aljašku a setkali se s tvory, kteří jim darovali černé kameny. Tyto kameny dokázaly svítit ve tmě, ukazovat směr i když byly hvězdy skryty a nebo dokonce zahřívat pod kabátem. Tito tvorové, přisluhovači dávného zapomenutého boha D´ganna, prý podle ústní lidové tradice, měli velké rybí oči, groteskní vzezření, humanoidní postavu a mezi prsty blány. Ze sněhu a zimy si sami nic nedělali a za dary nepožadovali nic více, než opakované vzývání temných kamenů. Protože tehdy šlo o život, předci eskymáckého kmene neváhaly. Dlouhá léta pak vzdávali hold temným kamenům, a to i tehdy, když se konečně usadili v Čukotě. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Normana sice poslouchám, ale oči nezvednu, jenom pokrčím rameny. Nevím, co na to říct. A mnohem víc mě zaujala kniha, kterou právě držím v ruce. Na tu se určitě budu muset podívat... Jenom silou vůle se od textu odtrhnu a vrátím ji zpátky na místo - pokud ale na stránce byly nějaké poznámky, přečtu si je, případně si je ve zkratce poznamenám a strčím zápisník zpátky do kapsy kabátu. A pak, protože Norman nevypadá, že by chtěl odejít, ještě rychle zkusím šuplíky. Jsou zamčené? A pokud ne, co je na povrchu? Určitě to, co nejvíc používá. Takže to, co by se mohlo týkat toho všeho... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn - Parkerova kancelář To si dělá srandu… opravdu tu není žádná informace? Prošpikuje mapu světa skrz naskrz, tuhle rodinu propojí s celou řadou případů po celém světě a v evidenci nenajdu ani slovo? To má snad někde jinde pořádnou kartotéku, možná dokonce centrální – sektářskou? Po tomhle všem bych se nedivil. V tomhle skladišti papíru je spousta pitomostí, ale nic pořádného, nic konkrétního – jenom šílená mapa prošpikovaná nejasnými fotkami. Půjdeme... stejně už vím víc než dost. Parker je členem bohatého okultního spolku a s posvěcením královské rodiny si cestuje po celém světě a řeší si záhady. Ale přece jenom mě něco zaujme. Znova účetní, další poznámky, ale tentokrát nejde jenom o Doyla Caflina. Doyle měl příbuzné?! Tahle informace je mnohem zajímavější než zmínka o železniční trase, kde došlo k onomu neštěstí – samozřejmě, že je to stopa, však je to jediná stopa. Jediný důvod, proč by někdo chtěl otce zabít. Podám Gwen papír, kde se nachází jméno a adresa: Ingrid Caflin a adresu Plough Way 31/b „Zapiš si tohle, pak půjdeme.“ Nevidím jediný důvod, proč tu dál zůstávat a zbytečně riskovat chycení, stejně je tu hlavně papírový bordel. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Poberete co potřebujete. Tmavou místností ještě jednou projdete a Normanovi se podaří zakamuflovat otevřený zámek sponkou. Jen tak tak. Jde to těžko. Pokud Parker při vstupu pojme podezření, existuje jistá šance, že odhalí něco nekalého. Ale spíš ne. Vycházíte do noci Londýnských ulic. Mraky nad městem zahalují hvězdy, přitáhly ze severu nebo odněkud z dálky a hrozí další nepříjemnou chumelenicí. Zvedl se vítr. Je zima. Prolézá vám skrz kabáty a plazí se kolem kotníků. Sejdete po plechovém točitém schodišti. Nikde ani živáčka, na tmavé King Edward Walk nikoho nezahlédnete a vyplížíte se do noci dřív, než vás kdokoliv může přistihnout. Cenné informace při sobě. Vynoříte se jako dva zloději z tmavé uličky na Lambeth road. Je pozdě v noci. I tak kolem projede kočár a zmizí někde v záhybu města. Začne sněžit. Nepříjemný vítr jedovatě fouká sněhové vločky do obličeje, chytá klopy a lemy kabátů a cuká s nimi. Zločin se podařil. Nikdo si vás ani nevšiml. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Spadne z tebe tíha, když konečně vyjdete zpět na ulici. Avšak i přes zdárný úspěch nedokážeš vyhnat z hlavy podivný pocit, že vás někdo sleduje. Nevíš odkud. Míst by bylo hodně. Ale nejtajemněji působí zapadlé kouty uličky. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn - Parkerova kancelář Na krátký okamžik, právě když jste vycházeli z King Edward Walk, máš pocit, jakoby něco zarachotilo u komína jednoho domu. Možná kocour, nebo pták. Jenže přísahal by jsi, že to mělo lidskou postavu. Nic nevidíš. Rachot splyne se zvuky větru a šelestění vysokých stromů Harmsworthského parku. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Konečně venku. Nadechnu se studeného vzduchu, který je po zatuchlosti příjemný, a srdce mi buší ještě o trochu rychleji, protože jsem se bála, aby nás nenačapal, zrovna když budeme vycházet z domu. ALe jak se zdá, dnes nám štěstěna přála. V kapse mám pečlivě uložený deníček se všemi podivnými informacemi, na které se zítra hodlám pořádně podívat. Ale teď domů. Pěkně profukuje. Ovšem jak procházíme kolem uličky, několkrát se tam po očku podívám. Tak, aby to nebylo příliš nápadné. "Myslím, že nás někdo sleduje," šeptnu s očima upřenýma před sebe. "Možná si nás přece jenom někdo všiml." |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Nechce se mi věřit, že to skutečně vyšlo bez jediného problému, až si skoro říkám, že se to všechno musí kardinálně posrat. Nic přece v životě nevychází jen tak, zvlášť ne to, co se může pokazit. Jenže King Edward přejde do Lambeth Road a pořád se nic neděje… Ono to asi opravdu vyšlo. Nebo ne? Nezastavím se, nezkoumám místo, kde jsem to něco zahlédl, ale není pochyb. Něco, nebo spíš někdo tam byl. Ano, mohlo to být cokoliv a i kdyby to byl člověk, nemusí to nutně znamenat, že nás sleduje. Možná to byl jenom nějaký místní sígr, člen gangu… ale v téhle nóbl čtvrti? Skoro to pustím z hlavy, že jsem paranoidní – nebo je to jedna z mých halucinací, které mívám v poslední době až moc často, ale pak se ozve Gwen a utvrdí mě v tom, že to nebyl přelud. Přikývnu, stále neměním rychlost kroku, ani se nerozhlížím, ale přesto mluvím potichu. Je to nesmysl, já vím, ale mám vtíravý pocit, že pokud budu mluvit nahlas, ten vetřelec, co nás pronásleduje nebo ne, mě uslyší. „Možná. Ale proč leze po střechách? Něco mi říká, že tenhle policii volat nebude. Někdo ze sekty?“ Tiše se uchechtnu, „třeba člen královské rodiny nebo někdo z jejich kamarádíčků.“ Je zima, ale pokud nás opravdu sleduje, byl by nesmysl odchytnout si drožku, mohli bychom ho navést k domu mých rodičů. Musíme jít pěšky – minimálně tak zjistit, jestli to byla hloupá náhoda, nebo nás opravdu někdo viděl a stopuje. Ale jinak nemá smysl cokoli podnikat, ne teď a tady. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn "Po střechách?" zopakuju po Normanovi a tentokrát k němu nechápavě vzhlédnu. Vždyť ten divný pocit vycházel z uličky. Ne ze střechy. Aspoň tak jsem si to vyložila, protože by mě nenapadlo, že by na nás mohl někdo civět ze střechy. "Ty jsi viděl něco konkrétního?" Sice tím nepřímo přiznávám, že jsem v tom všem měla jenom pocit, ale i když na nadpřirozené věci nevěřím - pořád v tom společném snu hledám něco, čím by se to dalo vysvětlit - vím, že existuje něco, čemu lidé říkají ženská intuice. Jakýsi šestý smysl, něco, co doposud nebylo řádně - vědecky! - popsáno, protože vědce mnohem víc zajímá léčení hysterie než něco tak zvláštně záhadného. Možná to má co dočinění s tím, že matky musejí chránit své potomky před vším možným, víc, než má za úkol muž. Protože on většinou poblíž není. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Počkat, proč se tak diví? Pohled jí opětuju, jen překvapením zamračený. Samozřejmě že na střechách, kde jinde by… ano, kde jinde by byl. Už představa, že nás někdo sleduje, je na první dobrou jen těžko uvěřitelná, že jich je víc a sledují nás programově - a jak by sakra věděli, že se vloupáváme do Parkerova domu? - to je čirý nesmysl. Buďme racionální, jelikož je to nesmysl, je mnohem pravděpodobnější, že to nebyl člověk. Vždyť nemůžu říct, jak vypadal, ne? Nemůžu ani říct, že jsem ho opravdu viděl, viděl jsem jen něco, co připomínalo lidskou postavu, ale to neznamená, že to nebyl jenom výplod fantasie. „Nevím, co jsem viděl. Nejspíš to byla jenom kočka.“ Musela to být kočka – anebo to byl vážně nějaký člověk, a možná nás opravdu pronásleduje, ale pak zahrála představivost s ní. Ještě pravděpodobněji s oběma. Však máme právě za sebou vloupačku, to není zrovna běžná součást denního programu. Není divu, že i hlouposti, kterých bychom si normálně ani nevšimli, vnímáme jako hrozbu. Ano, to dává smysl… „A nejspíš jsi neviděla nic ani ty. Je to jenom představivost.“ |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Zní to hezky, co říkám, to ano, ale nic se nemění na tom, že ani po několika krocích pomyslné dusno nezmizí, a to i když můžu říct naprosto jistě, že zbytky adrenalinu z vloupání jsou pryč. Intuice mi říká, že nás sledují, a já se intuici naučil důvěřovat, nejednou mi zachránila život. „Ale přesto dokud nemáme jistotu, měli bychom se na chvíli schovat – v tom baru?“ Není přece z cukru, ne? Navzdory tomu že nás někdo neznámý pronásleduje a to, že by o nás věděl, nedává logiku, se na půl huby usměju. Ne jejím směrem, nač jí provokovat dřív, než to bude nutné. Všechno nabralo pěkně rychlý spád – nenáviděná žena najednou není tak nenáviděná, máme za sebou vloupání a chystáme se do podniku, kam dámy nechodí ani za dne. Je jasné, co to pro Gwen bude znamenat – ale zatímco před několika dny by to ve mně vyvolávalo hlavně a především pomstychtivost, v tuhle chvíli si to ve mně vyvolává naprosto jiné představy… Zamíříme přes park, kolem nedávno postaveného Imperiálního válečného muzea, na Brook Drive, dále několik yardů na konec ulice, kde se střetává s Kennington Road. A jsme na místě. Hospoda The Golden Lion sídlí v přízemí rohového domu. Je to příjemné a na první pohled nenápadné místo pro chlapy s trochu nabitější šrajtoflí, kde mohou popít a pobavit se. Od určité hodiny se navíc stává místem, kde mohou najít povyražení s luxusními šlapkami. Ne snad že by to byl bordel – ten by v téhle čtvrti neměl dlouhého trvání, o to by se místní paničky postaraly – ale děvky vědí, že tu vždycky naleznou nějakého kunšafta. A zároveň se majitel podniku stará, aby holky za něco stály a nelezla mu tam nejnižší cenová kategorie. Vzhledově. Tripl a filcky si každý musí pohlídat sám. Zastavím se před vchodem a obrátím se na Gwen. Nedaří se mi potlačit úsměv, který se dere na mou tvář. A ne že bych se příliš snažil. „Je tu jeden malý problém, jsi žena.“ Už se zubím, „navíc tam v tuhle hodinu nebude nikdo ženského pohlaví, kdo se, řekněme, svým pohlavím neživí. Obávám se, že abychom zapadli, budeš muset hrát… prostitutku.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Nekomentuju to, ale v duchu si nad tím odfrknu. Normane, to ty jsi ten, co vídá věci, co neexistují. Alespoň se tak poslední dobou chováš. Tak nedělej blázna i ze mě. Nejspíš jsi neviděla nic ani ty. Pche. Blahosklonně pokrčím rameny, jakože proč ne. Koneckonců jsme se tak domluvili. A já s tím divným pocitem rozhodně nemíním jít přímo domů. Jenom se mi nějak nelíbí ten Normanův úšklebek - znám ho. A to je ten problém. To opojení zvláštní událostí před hodinou i adrenalinem z vloupání pomalu ustupuje a opět se ozývá racionální uvažování. Možná nad tím přemýšlím až moc, ale za to může můj dosavadní život vkomplikovaných hrách, šachových partiích proti Normanovi, kdy jsem musela využívat všechny figurky. Jistě, říkala jsem, že ta válka vlastně nikam nevede, ale to, co se ve mně ozývá, je pud sebezáchovy. Jestli to - jakkoli je to najednou nepravděpodobné - myslel vážně a... vyhlásil místo příměří spíše spojenectví, bude mi to muset dokázat. ... A tím, že mi řekne, že budu muset hrát prostitutku, to rozhodně nebude. Povytáhnu obočí a krátce zhodnotím svým typickým přezíravým výrazem dveře. "Normane... já nemusím nic," řeknu skoro mile. A je nad slunce jasné, že donutit k něčemu Gwen Holloway silou, to by ji musel zmlátit do bezvědomí. "Nehledě na to, že plnění nějakých svých... pochybných fantazií si musíš zasloužit." A s tím otevřu dveře. Chci do tepla. A možná si dát lok něčeho ostřejšího. Nebojím se, že by mi někdo ublížil - Normana znám dost dobře na to, abych věděla, že je to majetnický hulvát, když přijde na tohle. A svou roli... tu si vyberu až podle toho, co se mi zrovna bude hodit. Ale děvka to nebude, Normane. Na to zapomeň. |
| |
| 8. 1. 1919 Londýn Co přijde, vím dřív, než první větu rozvine. Gwen je milá, což u celé rodiny Hollowayů nikdy neznamenalo nic jiného, než že se chystají buď vzápětí přímo zaútočit, nebo počkat a v nečekanou chvíli se k oběti přisát a vysát jí všechnu krev. V tuhle chvíli to znamená, že z pěkně příjemné představy zůstane… jenom představa. Hádat se tu s ní nebudu, jen nevím, jak jinak si představuje nenápadné splynutí s davem. Hodlá tam snad nakráčet s tím svým aristokratickým nosánkem nahoru a chovat se… no… jako ona? V tuhle hodinu, mezi samé chlapy, pravděpodobně už značně navátými? „Nepovídej, v neděli to nevypadalo, že by ti pochybné fantazie byly až tak proti srsti,“ kontruju, jen úšklebek ztratí tu stopu hravosti a změní se ve starý známý, vyhrazený jen pro rozhovory s mou ženou. Okamžitě ale zvážním, rychlými kroky Gwen dojdu a dveře zase přivřu. Protože je mi úplně jasné, jak tohle dopadne. Bude tam působit jak pěst na oko, vzbudí pozornost celého podniku a nakonec to budu já, kdo bude muset nasazovat krk, aby nás z toho dostal. A i když se to v tomhle baru nejspíš obejde bez nožů, a tedy nebudu muset vytahovat zbraň, tak i tak to bude znamenat, že přijdu o jedno potenciální útočiště – a to jenom proto, že si paní Holloway-Irwing musí dokazovat, že je skutečně emancipovaná. „Já to myslím vážně, Gwen,“ do vážného výrazu se mi podaří propašovat i stopa ustaranosti a zájmu o její bezpečí, to by na ní snad mohlo zabrat - mám strach o tvou čest a bezpečnost a bla bla bla. „Jestli nás opravdu někdo sleduje, musíme být nenápadní. Nevypadáš na nějakou švadlenu před zhroucením, ani vychlastanou vdovu při penězích – to je kompliment, kdyby to tak nevyznělo – takže pokud tam nakráčíš takhle, vzbudíme zaručeně pozornost všech, a pozornost povede k nepříjemným otázkám. Pokud budou nametení, tak u otázek nezůstane – a i když je to poměrně nóbl podnik, může se to snadno zvrtnout. Prostitutky si nikdo všímat nebude, zvlášť když sem mají přístup jen ty na úrovni, žádné šlapky z ulice, ale jen ty prominentní.“ Chce to ještě nějakou třešničku na dortu… „Přece bych nenechal svou ženu předstírat, že je nějaká pitomá flundra z ulice.“ Ano, jsem borec, povede se mi zachovat vážnou tvář a udusit smích, který ta představa vyvolává. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Tak nějak jsem čekala, že Norman začne odporovat. Ale tohle... tohle je rána pod pás. Zmetek. Já věděla, že je to jenom jeho pitomá hra! Věděla. Ale stejně, a to mě štve ještě víc, mě, tu unavenou část, která si pokládala otázku, kam ta naše šílená válka vede, bodne zklamání. A asi i proto nekontruju něčím jedovatým, neprobodnu ho pohledem, který by z něj stáhl kůži zaživa. Jenom se podívám někam do ulice a zakroutím si pro sebe hlavou. Hajzl. "Máš o tomhle místě až obdivuhodně detailní informace," poznamenám akorát tiše. Samozřejmě že má. Nemám iluze o tom, co dělal, když jsem nebyla poslušná fenka. Jako toulavý čokl skákal na vše, co se pohnulo. Jistě, nenechal bys svou ženu předstírat, že je flundra z ulice? Ale předstírat jinou flundru, to podle tebe mám. Ale tu radost ti neudělám. To raději budu hrát jiné divadlo - které je teď mnohem těžší. Protože se pomalu vracíme do starých kolejí. Ale když rozehrál novou hru, zákeřnější než obvykle... "Proč tam nemůžeme vejít prostě a jednoduše jako milenci, kteří hledají úkryt někde, kde by je nikdy nikdo nehledal? A kde si lidi hledí svého..." Je těžké nemyslet na časy, kdy jsme tohle dělali s Henrym. Tajně se scházeli na možných i nemožných místech a utápěli se ve snech, jak by to mohlo být krásné, kdyby za svým otcem přišel o měsíc dřív, než ti dva vymysleli tu hroznou věc. Ale změnilo by to něco? Asi ne. Muži jsou posedlí svým prvorozeným. Jako by ti další už ani nebyli jejich... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Zobrazit SPOILER Klub Zlatý lev má pořád dost hostů. Dost míst k tomu, aby jste se pobavili, dost sudů k zapití houstnoucí oslavy nebo smutku, mrazivějšího než počasí dnešní noci. Září. U vstupu jsou dvě žluté lucerny, pulzující atmosférou. Normanovi připomínají všechno dobré, stejně jako lví hlava na kývajícím se štítu vysoko nad vstupem. Uvnitř hraje hudba. Stojí na rohu křižovatky živých nočních uliček, takže už před klube stojí švitořivé chumáčky dobře se bavících lidí. Uvnitř zapadnete dokonale. První problém nastane u vstupu, kde návštěvníky selektuje rozložitý chlápek v zelené kostkované košili a černé vestě. Bude to chtít nějaký ten peníz, ale vzhledem k pokročilejší hodině by se s ním dalo i vyjednávat. Klub žije. Slyšíte veselý hlahol mnoha hostů, smích, někde cinkly skleničky na zdraví. Gwen zahlédla za okrajem dveří pódium. S tanečnicemi. Cítíte těžký kouř z cigaret který na vašich promrzlých oděvech hned ulpí. Zamotá se Gwen do vlasů, přisaje se na vás. "Je plno, panstvo." oznámí zelenokošilák a zastaví vás otevřenou dlaní. Z venku foukne ledový jazyk chladu. "Bude to s příplatkem." střelí okem po Gwen, avšak mluví především s Normanem. Přitom si Hollowayovou okatě lačně měří pohledem. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Čekám od ní tradiční scénář – nejdřív vražedný pohled, potom kousavou poznámku, ale nepřijde ani jedno. Což nevím, jak si v téhle situaci přeložit, a proto se rozhodnu nejrozumněji – neřešit to vůbec. Její poznámku ignoruju stejně, jako ona ignorovala tu mou. Tohle je tenký led, na kterém není radno zůstávat dlouho, a to i když je tím kořením, které… tak nějak způsobilo změnu. Pořád je to dvojsečná zbraň. Překvapí mě, opravdu mě překvapí. Popravdě jsem čekal, že spíš přistoupí na hru děvka-zákazník, u které nikdo nečeká skutečnou citovou zainteresovanost. Děvka je věrná jen do té doby, dokud se platí, pět minut na to už ani nezná kunšaftovo jméno. Ale milenci? Zamyšleně si prohrábnu teď už značně zredukovaný plnovous a pak se usměju. Tohle považuju za pozitivní gesto, že by ten trapas při cestě sem přece jenom nesl nějaké ovoce? „Nakonec proč ne, to by mohlo fungovat.“ The Golden Lion, jeden z mnoha druhých domovů, který mnohonásobně překonával ten první. Tak tomu alespoň bylo, když tu nebyla moje manželka. S ní, jak mi velmi rychle dochází, se z tohohle místa stává problém… přestaň na ní takhle čumět, ty přerostlá opice! Nejvíc ze všeho mám chuť vyhazovači jednu natáhnout, zvlášť když si moc dobře uvědomuju, že ten příplatek spolu s jeho očumováním může mít dvojí význam. Místo toho se donutím k úsměvu a pokročím směrem k němu. Ne náhodou, alespoň mu trochu zatarasím výhled. „Tak kolik, šilink, pět, deset?“ Víc jak půllibry nemůže chtít, mají přece nějakou úroveň, i když tenhle idiot jí podstatně snižuje. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Mám co dělat, abych Normana nezpražila zkoumavým pohledem, nakolik je ten jeho úsměv takový, jaký jsem až doposud znala - výsměšný, vítězný... Každopádně tohle je bod pro mě, dosáhla jsem svého, nebudu se muset ponižovat jeho hloupou hrou. A bude po mém. I když ta cena, jakou jsem navrhla, by mi ještě před pár dny připadala horší než poprava. Teď to záleží na něm, jak moc odporné mi to přijde. Při chování toho chlapa u vchodu mám intenzivní chuť mu ukázat, kde je jeho místo. Nějaký pohůnek mi nebude odporovat. Ale donutím se stát a nebrat iniciativu do svých rukou - pak by to vypadalo tak, že bych mu do ruky vrazila nějaký peníz a prostě suverénně vešla. Jenže jedné věci se za Normanovými zády ubránit nedovedu. Jsem to pořád já, Gwen Holloway, která dokázala odehnat lecjaké nápadníky. Takže mu zpod stínu od klobouku věnuju pohled, který jsem měla vyhrazený především pro Normana. Takový, u kterého by většinu chlapů přešla chuť, protože čekají vyplašenou nebo milou holku. Nebo poběhlici, v tomto případě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Zelenokošiláč střetne pohled s tím Gweniným. I když hned z kraje jsou jeho oči naplněné mužskou sebedůvěrou, postupně vyprchává. Dnes večer jste udělali mnohé. Mimo jiné zločin. Bušící srdce a strach jednoho překová. Norman má za sebou léta v armádě. Gwen takové zážitky dokonale mění. I Norman si toho všimne. Když nabízí šilinky, tvář hromotluka sklouzne na Gwen. Ve vzduchu cítíte napětí. Jakoby v dalším mžiku oka vyskočí mladá Hollowayová a prokousne mu tepnu. Ne, to je příliš surové. Její oči jsou klidné. Chladné, jako počasí. Někdo z hostů otevře venkovní dveře a se smíchem kráčí dovnitř. Zelenokošiláče to probere. "Deset." vyhrkne. "A poradím vám i klidný místečko u okna. Na ochozu. Po schodech vzhůru, panstvo." převezme nakonec mince. Tolik lidí se sem chodí bavit. Hodně mužů. Vesměs osamělých nebo až příliš bohatých. Ale co je krásné, The Golden Lion je klub, který do svých útrob nasaje převážně střední vrstvu. Hlavně těch, kteří mají pořád ještě zásady, něco prožily - například onu krvavou válku, nebo cosi hledají. Uspokojení, děvky, drogy...na světě přeci existuje tolik povyražení. Pódiu vládnou tanečnice s nebezpečně krátkými sukněmi. Klavír, veselé trumpety, basy, míchá se to v místnosti s bílými opary cigaret a navoněných slečen. Alkohol podávají na baru urostlí barmani a nešetří úsměvy. Zde se ztratíte snadno a zahřejete ještě lépe. Venku začíná psí počasí. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Nějakou praxi v pozorování lidských reakcí mám, nakonec se trénuju na ledové královně, proto si i teď všimnu, že vyhazovač nějak znejistěl… a že neustále civí na Gwen. Jelikož tuhle oční přetahovanou nehraje se mnou, dovolím si se ohlédnout a podívat se na ženu. A stále nechápu. Vždyť vypadá normálně… možná je květinka o špetku jedovatější a její pohled začal syčet – ať už to dělá jakkoli – ale ve výsledku to není nic jiného, než co vídám dennodenně od… no, prakticky od dětství. Tehdy ho začala trénovat. A pak mi to dojde. To ten pohled! V první chvíli to stojí veškeré přemáhání, abych zachoval vážnou tvář a nezačal se smát. Myšlenky ale kontrolovat nemusím, proto mi hlavou okamžitě probleskne pyšné - to je má holka! Co na tom, že to není tak úplně pravda, její medusin pohled právě odzbrojil chlápka najatého proto, aby nasazoval krk při udržování pořádku! A co je nejlepší? Něčím, čím mě častuje co pět minut! Tak co, ty hroudo sádla, nejsi takový drsňák, jako se tváříš, co? Na mém místě bys nevydržel ani ten den, že? Přece jen si jeden úsměv dovolím – samolibý. Perfektní, tohle je naprosto perfektní, lepší kompliment bys mi nedokázala složit, ani kdybys opravdu chtěla, Gwen. Následuju rady podnikového idiota a vedu jí na ochoz. Už se smíchu nebráním, i když jenom pro sebe. V hlavě si přehrávám tu scénu jako nekonečný biograf, nemůžu se jí nabažit. Jistě pánové, kdo má takové koule, aby dokázal žít se ztělesněním všech důvodů, proč černoprdelníci upalovali čarodějnice, a zachovat si zdravý rozum, hm? Vsadím se, že se v tomhle podniku nenajde ani jeden. Usadím jí, ale sám zůstanu stát. „Dojdu pro něco k pití, co si dáš?“ Už vím, že se nemusím bát jí tu nechat. Zaručeně se ubrání většině místních rádoby Don Juanů, aniž by pohnula čímkoli jiným než obličejovými svaly. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Přesně, jak jsem si myslela. Navenek tvrďák, ale stačí, aby mu ženská dala najevo, že není hodná fenka, ale vlčice, a raději sklapne. Držím ten pohled, dokud ho nemineme. Teprve pak si dovolím spokojený úšklebek. I proto, že si všimnu, jak se Norman pochechtává. "Srab..." Když pak vevnitř přelétnu pohledem bar, nějak nedovedu pochopit, proč Norman dělal takové caviky s tím, když jsem sem chtěla nakráčet. Nějak se mi nezdá, že by si mě někdo všiml - všichni slintající idioti civí na pódium s těmi, co nemají ani špetku sebeúcty a soudnosti už vůbec ne. Škoda, ta hudba by bez nich byla docela pěkná. Nahoře si rozepnu kabát a odhalím světlou blůzku a tmavou sukni s vysokým pasem. Stejně jako dnešní šaty to na mě Norman vidět ještě nemohl. Klobouk a rukavičky si samozřejmě nechám - a kabát mám po ruce, protože tam je deníček s informacemi. odkaz "Něco, v čem nebude tuna sirupu a ovoce," odpovím bez váhání. Vida, tady aspoň Norman musí hrát pozorného společníka, protože jinak by to bylo divné. A je pravda, že na suchu tu sedět nemůžeme. "Třeba martini," dodám, když si sedám. Úspěšné vloupání k Parkerovi se musí přeci oslavit. A až si budu chtít dát něco sladkého, vezmu si dort, ne drink. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Martini? Ona chce vážně martini? Odkdy je to ona, kdo chlastá jak starý námořník? Ale v tuhle chvíli, a sám se tomu divím, z toho mám radost – a pak že nemáme nic společného. „Takže martini. Kdy tvoje loď vyráží na cestu přes Atlantik?“ S tím ale všechny blbé poznámky končí. Vyrazím k baru objednat – dvě martini. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Klub klokotá ve svém živlu opojného veselí. Zrádném, hlubokém, nespoutaném. Zlato, které se třpytí v rámech zrcadel, na schodišti, ve zlaté barvě zdobených cinkajících lustrů, splývá s černým kováním ochozů a jednonohých stolků na ochozech. Hudba hraje zvonivé tóny, ohlušuje vás. Dokonalé útočiště před vašimi pronásledovateli. Jestli něco takového vůbec existuje. Je pozdě. Zima venku kouká do temných oken a obchází domy. Není žádnou výjimkou, že v tuto dobu umrzne nejeden nešťastník. Stačí málo. Přehnat to s alkoholem, usnout - nemusíte být ani bezdomovcem, nuzákem nebo chromým vojákem, kteří nebezpečně plní náměstí. Tady, ve Zlatém lvovi, je všechna bída a chudoba daleko. Karban, děvky, tanec, alkohol...když jde Norman koupit pití, zahlédne skupinku lidí u odlehlých stolů, jak cosi šňupou. Drogy. Sedíte u stolu nějakou dobu. Půlnoc dávno odbyla, je kolem jedné raní, když do Zlatého lva zavítá podivný návštěvník. Sedíte na dobrém místě, navíc můžete sledovat každého kdo vyjde ven nebo dovnitř. Tenhle tu ještě nebyl. Na boháče nevypadá. Spíš naopak. Dlouhé šedé vlasy má svázané dozadu, tmavé neupravené vousy mu dělají ostré rysy. Na sobě černý ošuntělý kabát, šedé bezprsté rukavice, staré boty. Může mu být okolo čtyřiceti, možná i víc. Trochu kulhá, ale jen neznatelně. Rozhlíží se, než za ním dorazí košiláč ode dveří, kterému nejspíš energický postarší muž pronikl mezi prsty. Vyměnili si názory a nakonec chlápka prostě vyprovodí ven. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Noc ve Zlatém lvu bývá skoro magická. Je plná nabídek, které se jen stěží dají odmítnout. Ať už nabídka těla nebo duše. Nebo obojího. Takové noci Norman zná dobře a noci znají Normana. Možná právě proto se k vám ten rozvášněný muž připletl. "Hm, pardon." Pod Gweniny ladné nohy cosi dopadne a blýskne se v matném světle klubu. Neznámý muž opilecky vyhrkne omluvu, když prochází kolem. Klekne, sebere stříbrnou tabatěrku ze zašlého karmínového koberce na prknech ochozu a z podřepu vzhlédne. Má husté hnědé vlasy a vousy, oboje upravené, i když dovádivým večerem rozvrkočené. Černé ostré mandlové oči, vous zastřižený. Tmavězelenou vestu na bílé košili, jejíž spodní cíp mu leze z kalhot. Rukávy vyhrnuté po lokte. Usměje se na Gwen. "Dobrý večer, madam." zarazí se, přitom vůbec nevnímá Normana, sedícího jen pár palců od jeho zad. "Takové oči. Takové jsem dlouho neviděl." něžně opilecky se pokusí vzít do dlaní křehkou Gweninu ručku a políbit jí. "Montgomery Hensford. Pro přátele Monty." Ve Zlatém lvu je několik tipů štangastů. Buď bídná cháska, nebo bohatí snobi. Nebo někdo jako jste vy. Montgomery lavíruje někde na okraji všech třech možností, ale chuďas podle oblečení a stříbrné tabatěrky rozhodně není. "Chodíte sem často, madam?" ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club Normanovu poznámku o lodi samozřejmě přejdu. Je snad moje věc, co piju. A ta whisky, co mi pil jak duha v Eppingu, nebyla tak úplně jeho. Protože někdy, za dlouhých, studených a především osamělých nocí, se troška zlata do žil hodí. S prvními doušky martini tu začíná být horko. Proti zimě venku určitě. Dokonce i moje jindy bledé tváře začínají dostávat lidskou barvu. Uvědomím si, jak napjaté a divné ticho mezi námi visí, ačkoli ticho jako takové vlastně neexistuje - všude řvou lidi, hraje hudba. A já... já bych si možná i zatančila. Kdyby to nebyl Norman. Má u mě pěkně velký vrub za to, že se mě pokoušel pokořit tou hrou na děvku. Jako by nemohl vymyslet něco elegantnějšího. Jenže pak zničehonic začne mluvit. Sám od sebe. "Možná si říkáš, že s tím - ženská v nočním podniku - nadělám, ale nenech se mýlit, tihle na první pohled slušní pánové jsou chodící zvrácenci. Třeba támhleten panák s pupkem schovaným ve vestě a motýlkem. Vidíš, jak slintá, kdykoli támhleta holka zvedne nohu? Je to jasné, ten si nepřeje nic jiného, než aby mu svou ladnou nožku nacpala do vestičky a hladila ho s ní po jeho chlupaté hrudi... a támhleten? S tím knírem a monoklem? Určitě ho vzrušuje hra na kozí farmu, jestli rozumíš. 'Děvenko, nepřipevníš si na břicho tento měch?'" Povytáhnu obočí a sleduju lidi, na které mi ukazuje. Kozí farma? Cože? Ovšem... tahle hra se mi líbí. Protože já sama, i když jenom ve své hlavě, protože nahlas jsem to říkat nesměla, ji často hrála. Jak ti lidi vypadají divně a jak divní asi budou. Kdo ví, když se na ně podíváte - asi jsem nebyla daleko od pravdy. Protože mi připadali jako úchyláci. Všichni chtěli akorát moje věno a mládí. "A támhle ten? Jako ženská ti říkám, ten chlap... ten chlap má pod tím vším korzet," nakrčím přezíravě nos, nakloněná přes stůl, ale dívám se od stolu. Je pravda, že tato kratochvíle atmosféru trochu uvolnila. V podstatě to byla malá soutěž v tom, kdo dokáže vymyslet důmyslnější a jedovatější poznámky a přirovnání. Něco, co je naší zábavou už pěknou řádku let. Kratochvíli podivného večera však přeruší ta hruška, co mi padne k nohám. Stáhnu od něj nohy, ale ne zděšeně, spíš přezíravě, jak mám ve zvyku. Sice mám dlouhou sukni, ale vzhledem k tomu, co všechno jsme právě s Normanem říkali... Musí být vážně na mol, když komentuje moje oči, které si ho měří jako pohled kočky sedící na skříni, kterou se někdo marně snaží vylákat, aby se s ním pomazlila. Protože ona přece přijde, až se jí bude chtít. Tabatěrku mu přikopnu. Není ošklivý, ale já z pochopitelných důvodů nejsem ten typ ženy, co hned rozdává úsměvy. Můj úsměv si musí člověk zasloužit - pokud nemá být takový, ze kterého mrazí. Nebo maska. "Ne. Ale zrovna jsem si říkala, že bych si dala cigaretu." Pokud v té tabatěrce ovšem nemá kokain, kterým se tu některé stoly bělají. Koutkem oka sleduju, co na to Norman. Je to vlastně zábavné. Kdyby tu nebyl, asi bych se na Montgomeryho účet maličko pobavila, jak je opilý, tak je omámený a já z něj necítím hrozbu. Ale když už mě Norman tahal někam, kde se může beztrestně dívat na nahatice... proč bych s ním taky trochu nezacvičila. Zvlášť když ruku z jeho sevření s kočičí přezíravou grácií vymaním, až když se seznámí. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Přinesu pití, zasednu, zapálím si, ale tím se, já vím, značně omezená paleta činností vyčerpá a nastane typicky trapné ticho. Sakra... jistě, jinak to dopadnout nemohlo, s Gwen nekomunikujeme, buď bojujeme v té pitomé osobní válce, ignorujeme se, v poslední době k tomu přibyly občasné trapné emocionální výlevy ale jestli budou končit sexem.... Zkrátka pokud nehodláme pokračovat v tomhle stylu, což rozhodně nehodlám, toho bylo pro dnešek dost, najednou nemáme o čem se bavit. Samozřejmě do sebe můžu naklopit pár panáků navíc, v rychlosti přepít střízlivost a pak vem čert jakékoli myšlení a zbytečné úvahy, ale mám takový pocit, že to není nejlepší nápad. Bude to rychlá cesta, jak si uzavřít všechny cestičky. Na druhou stranu mě neustále přesvědčuje, že pod převlekem nány z vyšší společnosti se neskrývá jenom ledová a nenávistná svině, ale i ženská pro každou špatnost... ideálně alespoň trochu morálně pochybnou. Myslím, že mám nápad, jak jí přinutit trochu roztát. No co, špatně to dopadnout nemůže. V ideálním případě to skončí v posteli, protože tady dlouho zůstávat nehodlám, v méně ideálním se stejně ve výsledku nic nestane. Stejně už si o mě myslí jenom to nejhorší. Usměju se na půl huby, stejnou měrou pobaveně a spiklenecky, a spustím... A ona se chytne. "Hm, a kdo říká, že je to chlap?" Zazubím se nejen proto, že se bavím. Mám vyhráno. Hra by vesele pokračovala, i kdyby jenom chvilku, uvolnila by ledy, s dalším martini by možná roztála i manželka, takže bychom mohli vypadnout a doma skvěle završit jedno vloupání... ale to by se tu nesmělo začít motat to ožralé hovado. "Omylem" upustit tabatěrku? Opravdu? Co ty jsi za salónního povaleče, ty sráči! Přezíravě se ušklíbnu, i když mám naprostou jistotu, že on to neuvidí. Na to se moc snaží prohlédnout látku Gweniny sukně. Oči?! Vážně? V tu chvíli protočím ty svoje - pomineme, že kecy o očích můžou zabrat snad na nějakou pannu při jejím prvním uvedení do společnosti. Gweniny oči, zvlášť oblíbený model znechucení, vztek a povýšená jistota v jednom, by mohli začít vyrábět sériově jako zbraň na střední a blízkou vzdálenost. Má ten chlap nějaké koule, že se mu to líbí? Nebo je jako ten vyhazovač a zalezou mu do těla - s tím, že si to užívá? Alespoň mám jistotu, že když už to nebudou oči, co ho vyžene, bude to její jazyk, takže není důvod se jakkoli znepokojovat... Dala by si cigaretu?! Ne, já vím, oč tu jde... chce mě provokovat, chce si hrát. Ušklíbnu se na ní vědoucně a skoro neznatelně přikývnu. A víš co, Gwen? Tu rukavici zvedám. Mírně se nakloním a opřu se o ruce složené na stole. "No, Marty, slyšíš, dáma by si dala cigaretu a přání žen je nutné respektovat a plnit." Začnu, schválně spletu jeho jméno, ale dávám si sakra záležet, abych zněl žoviálně a nadšeně. Dokonce přímo pitomě... jako by mě ani ve snu nenapadlo, že se ta opilá troska snaží dostat mojí ženě pod šaty. S takovou by ho ani nemělo urazit, že mu komolím jeho dementní přezdívku, na to jsem - řekněme si na rovinu - ve své hrané pitomosti až moc k zulíbání. "A když už jste se seznámili," kouknu na Gwen a usměju se velmi mile a nevinně - což je pro její znalé, zajímavé oko jasné znamení, že jde o opak. "Drahoušku, co kdyby tu s námi tenhle milý pán chvilku pobyl? Bude to zábava, tím jsem si jist!" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Tabatěrka blýskne v hnědozlatém světle klubu, nasáklého pachy a chutěmi těch neprapodivnějších vzrušení, jaké jste si mohli jen vysnít. Hensford klečí na jednom koleni, oči má kalné alkoholem a překvapivě tabatěrku naplněnou bílými tyčinkami cigaret. Zapálí je o svíčku na stole, když na něj promluví Norman. Přitrouble se uculí. "Ach, odpusťte mladý pane. Máte překrásnou ženu a mě do hlavy stouplo šampaňské. Dnes oslavujeme, víte? Ehm, mohu?" podává Gwen cigaretu. A je dobrá. Žádný tabák namíchaný se slámou, ne to, co by jsi čekala od páchnoucí putyky, spíš napovídá vytříbenému vkusu. Ne, že by snad Zlatý lev byl nějaký Londýnský zapadlý lokál, ale v této pokročilé hodině se zdá, že podnik ukazuje svou tajnou druhou tvář. "Vlastně bych vám rád nabídl vlastní pozvání. V soukromých místnostech máme malé herní...hm...doupě?" ušklíbne se. "Karban. Pokud se neurazíte, jste srdečně zvaní. Nejlepší je přeci seznámit se u dobré hry, nebo ne? Nemějte strachy, vážení." pokusí se strčit tabatěrku do kapsy tmavě zelené vesty ale nezbedně mu vypadne. "Nejsem dobrým hráčem." ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club Když se to vezme kolem a kolem, my dva, já a Norman, bychom vlastně mohli církví být označeni za démony. Dokonale totiž odpovídáme jejich definici: hrajeme své hry skrz nebohé smrtelníky, kterými manipulujeme tak, jak se nám to hodí, a při té příležitosti jim tu a tam hodíme nějaký ten klacek pod nohy nebo vyvoláme nesváry. Mimoděk se té myšlence ušklíbnu. A zrovna tady Monty se připletl do našeho nebezpečného hadího tance. Protože Norman výzvu ke hře přijal. Vezmu si cigaretu a podívám se na Normana. Jestli si myslel, že mě tímhle vyděsí nebo znechutí, bude muset přitlačit. Když ignorujete ty ženské, co se rozhodly zahodit veškerou důstojnosti, vlastně jsem po dlouhé době opravdu někde, kde je veselo. Asi za to může fakt, že válka skončila a lidi se to rozhodli pořádně oslavit. Já sice pořádně nemám slavit co... Ale upřímně, pořád je to lepší než jít do společnosti, kde se očekává nějaká nezávadná a hloupá konverzace, kde se budou všichni rádoby zdvořile vyptávat na moje zdraví a rodinu nebo mi skládat soustrast, protože mě od smrti mého otce neviděli... "Karty!" V očích mi blýskne je naprosto jasné, na co jsem si vzpomněla, když se na Normana usměju, aniž bych odhalila zuby. Tohle je zase moje výzva. "Samozřejmě. Když budu moct hrát taky," oznámím svou podmínku. Protože muži považují i tuhle kratochvíli za čistě jejich. Jako by ženské mohly jenom vařit, starat se o děti, dělat dekoraci... ale nikdy si hrát a bavit se. A nemyslím teď tu pokleslou zábavu, kterou vidím všude okolo, protože to je vlastně jejich práce. Takhle hluboko klesnout... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Jak se říká, situace na bojišti se mění s každou sekundou. Je to pravda. Z Montyho se nevyklubal ožralý naháněč mojí ženy, ale naprosto nová výzva. Karty. Vím, proč je tak nadšená a o co jí jde, tohle se stává stále více osobní, v tuhle chvíli nemůžu odmítnout, ani kdybych chtěl. A já nechci. Trvalo to sice pár let, ale je načase revanš. A je mi líto, o to, jak moc dobrý hráč jsi, Monty, tu vůbec nejde. Vůbec tu nejde o tebe, protože v téhle výzvě hraješ jen poddružnou roli. Proto jí musím přijmout, i kdybych nechtěl. Jenže já chci - už tahá nosánek nahoru moc dlouhou dobu. "To je výborný nápad, Marty," rozzářím se jak právě rozžehlá pouliční lampa, a nezapomenu zkomolit jeho jméno, "rádi se k vám přidáme." Poslední pohled ale věnuju svojí ženě. Jiný než Montgomerymu. Chci jí dát najevo, že vím. Vím, oč jí jde, vím, že tohle je začátek druhého kola našeho souboje, který se táhne už od dětství. A měla by vědět jedno - tentokrát to bude ona, kdo odejde jako spráskaný pes. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Montgomery by rád kontroval fakt, že mu Norman komolí jméno. Ale nakonec to celé nechá být, protože je naprosto unešený vaším souhlasem k hraní. Oči mu blýsknou radostí. "Skvělé. Hrajeme vzadu, pojďte. Madam?" nabídne Gwen opilecky rámě, jenže pak skočí pohledem na Normana a jen si odkašle. "...tudy, prosím. Za mnou." Klub, jak se sám Norman několikrát přesvědčil, má spousty zadních pokojů, bočních chodbiček a soukromých salónků. Kouzelné místo, kde u stolů volně prodávají kokain, nabízejí páchnoucí opojnou konopnou směs k balení cigaret nebo sex. Drogy a sex. To celé se míchá se zábavou a alkoholem a je z toho místo, které samo o sobě dýchá atmosférou. Norman ví, že existují mnohem temnější místa než Zlatý lev. Mnohem temnější hospody. Mnoty vás dovede do malé zakouřené místnosti. Uprostřed jsou dva stoly sražené do sebe, přes které přehodili zelený ubrus. Pohlédnou na vás tři páry očí. Tři muži. "Seznamte se. Můj bratranec Paul, tenhle hromotluk je Faust a míchat karty nám bude Ritchi." Paul je hnědovlasí švihák, kterému pití dozajista stále neleze do hlavy. Faust si vás moc nevšímá, jen něco mrmlá k Ritchimu cizí řečí. Má dlouhé černé vlasy zkrocené do ohonu, pichlavé oči a svalnaté předloktí. Ritchi si vynahrazuje pleš na hlavě pěstěným plnovousem, co se mu ježí pod nosem. Nevíte, jestli se usmívá, nepoznáte to. Rychle upřesníte pravidla a jde se na věc. Sázíte peníze, zatím malé hodnoty. A pijete. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club No vida, dnešní večer je vážně zajímavější, než jsem čekala. A to jsme se vloupali do kanceláře inspektora a našli tam nějaké konspirační spiknutí. "Když se budeme snažit, můžeme je oškubat. Přemýšlej o tom," prohodím pak k Normanovi tiše - je to náhlý nápad, Norman pro mě momentálně nepředstavuje výzvu, výzvou jsou pro mě cizí lidi. A i když nouzí rozhodně netrpím, tak mě baví představa toho, že i když z nás vyhraje jenom jeden... vyhrajeme vlastně oba a ještě to bude vypadat jako manželský duel. Zvláštní. Jindy bych Normana chtěla ponížit. Následujeme Montyho, a když učiníme zdvořilostem zadost, může se začít. I když ne že by těch zdvořilostí bylo nějak moc... Když vysvětlují pravidla, už tehdy zahájím svou hru. Ovšem to pozná jedině Norman, protože já pravidla moc dobře znám, jinak bych ho tenkrát nemohla tak porazit. Lehce nakloněná nad stůl poslouchám toho, kdo o pravidlech mluví, a se zájmem občas přikývnu. Ne nějak moc, aby to nevypadalo hloupě. Jednoduše - hraju ženskou, která o tom slyšela, ale očividně to moc nehrála. A chce se především bavit. K čemuž patří další martini. Když dostanu karty a podívám se na ně, v očích mi zajiskří, možná jenom alkoholem, ale pak našpulím rty, abych zakryla malý úsměv, a nasadím neutrální výraz. Nicméně... neutrální zas tak moc není. Norman zná lepší moje doslova pokerface. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Možná je dobře, že místo hry na námluvy to skončí u karet, Monty ji možná má jak z praku, ale pořád má dostatek rozumu, aby se o nic nepokoušel, když tu jsem já. A to i když se snažím, seč můžu, aby mě považoval za přátelského idiota. Pravděpodobně podobného jemu - pokud nás nepozval jenom proto, ať se může dál dívat mojí ženě do výstřihu. Ale alespoň máme malou chvíli soukromí s Gwen. Nutno říct, že zase překvapí. Co prosím? Odkdy chce hrát se mnou proti nim? Odkdy jsou prachy důležitější než možnost mi dokázat, že je lepší, což dělá prakticky od narození? Jestli to má být nějaký její podvod, je překombinovaný, všechno se může podělat. Proto to možná podvod není. Možná je to další krok, takové funkční manželství na zkoušku, v zácviku. No co, s takhle nastavenými pravidly stejně žádného skutečného vítězství nedosáhne, zato můžeme společně dosáhnout na jejich peněženky. Nikdo přece nepředpokládá, že by ženská uměla hrát nějakou yankeejskou hru, nebo vlastně cokoli, co není bridž, já si zase hraju na idiota... s takovou je můžeme snadno rozcupovat. A tak se lehce ušklíbnu a přikývnu. S úsměvem jak od Samíka ze Států, takovým, kterému se všichni ve Francii smáli, se vrhnu ke každému hráči a vnucuju mu ruku na potřesení. "Těší mě, hoši, jak se máte? Dobře? Tady Monty," čas na správné jméno, "nás pozval a dovolte mi říct, pánové, že mi tím udělal neskutečnou radost. Ať si stará garda říká, co chce, žádná naše hra se nemůže rovnat téhle přesoceánské zábavě!" Plkat přestanu jenom v době, kdy vysvětlují pravidla, během téhle doby se jenom významně koukám na Gwen a občas ještě významněji přikývnu - jako bych žádal ujištění, že tomu rozumí. Jestli je tahle hra nepřesvědčí, že z naší strany jim nic nehrozí, tak už nevím co. Na karty se ani nepodívám a rovnou dorovnávám první sázky. Je to jedno, prvních pár her musím prohrát, od druhé až třetí teprve začneme nonverbálně komunikovat s Gwen, to už nebudou dávat pozor a budou přesvědčení, že vůbec nemáme tušení, co děláme. Místo větší koncentrace se jenom rychle podívám na to, co mám v ruce, objednám tentokrát whisky, protože už mi její chuť chybí, a zase začnu žvanit. Na Ritchiho, nebo jak se jmenuje, který vykládá první trojku na stůl pomalu ani nekoukám. "Jo, Samíci, to byla pakáž, všichni rozšklebený, jak kdyby se hrabali v lepší hlíně než my, rozdávali žvýkačky na potkání a byli vyfešákovaní jak na bál. A ten přízvuk! Znáte Američany? Mluvili jste s nimi? To je banda srandovních lidí, co?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Ritchy i Faust přecejen trochu pohledem přejedou. Ve Zlatém lvu ale není nijak výjimečné, že do her přistupuje žena. Někdy coura z ulice, kterou si přivede bohatší hráč, jindy panička, co neví jak naložit s penězi svého manžílka. Někdy přichází ženy, které se nudí, ale nikoliv ženy, které umí hrát. Gwen tedy vyškrtnou z pomyslného seznamu výherců hned ze začátku. Pomohl jí snad i Normanův chytrý nástup. Oba pánové jsou šokovaná a z letargie je probouzí letmé úsměvy. Dnešní noc budou vítězi jasní. Ach jak se mílí. Zato Monty si hru užívá, jakoby jste hráli úplně jinou hru a ne karban za vysoké částky. Spíš kuličky na dvorku nebo se sirkami. První kolo obkrouží stůl. "Heh, to je náhoda." kroutí hlavou Monty a usmívá se. "Dávám první sázku, pro začátek." přikrčí se, projede svoje hnědé vlasy prsty a vzdychne. Černovlasý Faust spokojeně dorovnává. Jeho obličej je kamenný, zato si protře žlábek nad rtem pod nosem a v ruce karty několikrát srovná. Ricthy střelí pohledem na žvanícího Normana. Tedy, pro něj se zdá, že žvaní. Karty nechává lícem dolů na stole. "Mám známého Američana. Je to pakáž namyšlená." ušklíbne se a nakoukne opatrně na rohy svých karet, mezi tím co Monty mluví dál. "Američani jsou podle mě dobří chlapíci. Zásobování zvládali skvěle, to určitě. A plavat i potápět se umí dočista sami." zašklebí se s úsměvem Monty. Na řadě je Gwen, buď dorovnat sázku, nebo jí dorovnat a navýšit, či složit. Setrvat není v tomto kole možné, protože proběhla sázka a navýšení. To samé platí pro Normana. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Nechám Normana žvanit a na rozdíl od ostatních si karty prohlížím, když na mě přijde řada. Ale pořád se u toho snažím tvářit, že jakože vím, co dělám. Což vím, ale... oni to samozřejmě vědět nesmí. A tak tedy dorovnám. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet, ale první hru klidně prohrát můžu. Ne, spíš musím. Aby nepojali podezření. Norman má s předváděním pitomce letité zkušenosti, až by jeden řekl, že to vlastně nehraje, takže do toho by to určitě neřekli taky. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Hlasitě se rozesměju, jako by tu snad padl nějaký skvělý vtípek. „Potápět se uměli, zvlášť když jim k tomu Fricek pomohl torpédem!“ Ještě chvilku se řehtám, jak se na správného balíka sluší a patří, až potom pokračuju – už vážně. „Ale buďme za to rádi, pánové, nepotopit jim ten parník…jak on se… jo, Louisianu, tak se Samík nikdy nerozhoupá a nepřidá se do party.“ Zběžně mrknu na karty, jsou mizerné, čtyřka káry a desítka srdce, takové se zahazují, zvlášť když se ještě raisuje ještě před prvním vyložením, ale hrát musím, takže automaticky přiložím žetony. A i když na mě není řada, prásknu dvakrát silně klouby o stůl, že se nebude navyšovat. „Tak už to checkni, ať si trochu zahrajeme. A ty, Ricku? Ne, Ritchie, promiň, já a jména… no zkrátka ty už vykládej, nebudem se tu nudit sázením.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Vypadá to, že Monty se dobře baví. I když přitom křiví obličej, jakoby mu někdo stoupl na malíček. "Já pokládám, hoši. Nic pro mě, nemám náboje." zahodí hnědovlasý mladík karty a opouští tak hru bez nároku na jakoukoliv výhru. Faust, podivný to pavouk, svoje karty zhodnocuje. Je na řadě, prohlíží si je pozorněji, než je zdrávo. Jak Norman tak Gwen má dostatek schopností na to, aby jste poznali, že Faust váhá. Může mít středně dobré karty, možná o něco horší. Nic velkého. "Checkuju." prohodí hrubým hlasem a nervózně si mne zátylek. "Fajn, tak se ukažte, pánové." ušklíbne se Ritchy a checkuje také. Pokud Gwen nerozhodne jinak, buď další sázkou nebo dorovnáním - aby hra pokračovala a navyšoval se výtězný bank, první hra vyloží karty na stůl. Gwen checkuje. následují hodnoty hodů kostkou všech hráčů, čím vyšší, tím lépe, nejvyšší vyhrává bank Monty – 3 Ritchy – 6 Faust –5 Gwen –4 Norman - 7 |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Francisův byt Tehdy zuřila bouřka. Okenicemi táhne ledový vítr. Noc přivanula jedovatou vichřici a ti nebožáci, kteří neměli kam jít, nebo kde se schovat, určitě umrznou. Ráno je najdou, spící a ztuhlé, jako kuřata v chladírnách. Sníh bubnuje na sklo, v komíně sviští meluzína. Svíčka zhasla. Olejová lampa zůstala bolestivě plápolat posledním skomírajícím plamínkem. Spíš hlubokým opileckým spánkem. Nový rok přišel v bujarém veselí. Honosně a moderně, Londýn to tak miluje. Londýn to žádá, i když je krátce po válce. Mnozí se nevrátili a mnozí netuší, že je válka u konce. Hagan netáhl ani tak divokou kartu, jako správné soupeře. Golden Lion otevřel svoje dveře a pozval hráče dál. Klub, ve kterém se může cokoliv. Hýřit, svádět, šoustat, chlastat...hrát hazard. Propili jste všechno? Až další den, hluboko v noci přicházíš k sobě. Skrz šílený bolehlav tě probouzí svistot sněhové bouře za okny. Na ulicích je boží dopuštění. Jenže tě neprobudilo jenom to. V prchavých mihotavých rudých stínech poslední olejové lampy, vycítíš v malé místnosti čísi přítomnost. ...dobrým synem. Zkus na chvíli otevřít oči, Francisi. Na smrt zbude času dost." Ten hlas poznáváš. Možná. Ale to není skuteční, to po tvém vědomí sahají prodloužená chapadla temných snů, zkroucených hluboko ve tvé mysli. Tvůj...otec... ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club Ano, věděla jsem, že mám mizerné karty a že v tomto kole prohraju, ale s tím se počítalo. Ovšem to, že to celé hned vybere Norman, jsem netušila. Překvapení hrát nemusím, jenom ho musím dávkovat pořádně. Naštěstí se všichni zprvu soustředí na to, aby se dívali na karty a ne na mě, takže stačím nasadit lehce zmatený výraz. "Počkat, takže to znamená, že... Norman vyhrál?" nakouknu mu okatě do odkrytých karet a porovnávám je se svými a poté i s ostatními. "Je to tak, že?" Nikdy není od věci ze sebe v tomto směru udělat dost velkou hlupačku. I když si myslím, že Normanova výhra, třebaže on s tím taky nezahálel, by je mohla odradit. Doufejme, že to uhraje na štěstí začátečníka - aneb bláznům štěstí přeje. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Chci to táhnout co nejdéle a pak prohrát, s tím, co mám v ruce, se ani vyhrát nedá. Nebo dá? Ritchie otočí čtyřku, což ještě nic neznamená, ale pak desítku… dvě dvojice. Tohle už by mohlo být vítězný, i když jenom se štěstím, ale jestli to mám někdy zahodit, tak teď – a s otevřenými kartami, aby bylo jasné, že nevím, co dělám. Jenže se k tomu neumím přesvědčit, ozve se soutěživost a ta chce vyhrát, i když to může znamenat celkovou prohru – začnou být podezřívaví. Další čtyřka! Tomu se říká mít nešťastné štěstí, teď už tu je full house a to se nezahazuje – ani kdyby byl člověk největší trotl. Navíc – já prohrát nechci. Poslední karta, do banku naházen slušný balík a zdá se, že nikdo nemá nic. Teď záleží na tom to pěkně zahrát i herecky. A tak vítězoslavně odhodím karty a podívám se na Gwen s rozzářeným úsměvem. „To si piš, miláčku, máš doma pokerového krále!“ Chvilku zvažuju, že jí dám pusu na tvář, ale v tuhle chvíli se nehodí riskovat, že jí zase ujedou nervy a jednu mi vrazí. Hned prásknu rukama do stolu, opřu se o ně a vstanu, židle hlasitě zaskřípá, aby se dojem pitomce prohloubil. „Jste nametení, hošánci! Kdo je nejlepší? Děkuju za poklonu – já!“ Vrhnu se k banku, jak kdyby byla konečná štace a já to měl opravdu všechno vyhrát. Snad je kombinace debila a pitomých karet, které se zahazují po prvním sázení, přesvědčí, že to bylo jenom štěstí. Což bylo! Kdo jiný, než začátečník se štěstím, by s tímhle mohl vyhrát? „No, pánové, měli byste to vzdát, pozvali jste ke stolu mistra!“ Znovu usednu, podívám se na toho Fausta a s rozjařeným ksichtem promluvím. „Mimochodem, co je to za divné jméno? Faust? Že já ho odněkud znám…“ předstírám zamyšlení. Samozřejmě že znám Goetheho Fausta, a pokud nejsou idioti, budou ho znát taky, takže je to přesvědčí o mé pitomosti. Nějak zamluvit výhru musím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Koukají na vás vykuleně, stejně jako předtím na ně Gwen. Až na maličkost, že nyní se zdá, jakoby to mysleli vážně. Ritchy vyhrkne ve smích, když sleduje svoje soukmenovce. Míchá karty, jen tak cvičně a kroutí nevěřícně hlavou. "Faust. Běžné jméno. Moji rodiče milovali divadlo, což na tom. I literaturu." kamenným obličejem nepohne, ale cítíš z něj, jak mu zábrany pomalinku padají. Přihne si z flašky. Podobných vítězství během dalších her zažijete mnoho. A legrace stoupá. Alkohol teče pomalu, zato vydatně. Ritchi - Richards Greanwood alias Ritchi pochází z bohaté rodinky z centra Londýna. Smetánka mu nevoněla, zato do války se hrnul. Klidně ho mohli vykoupit ale nechtěl. Teď toho malinko lituje. I když ne zas tak moc. Když se vrátil, bez zranění a v celku, rodiče mu dávají tolik peněz, kolik si jen zamane. A víc na něj ještě čeká. Faust Hammershon zase vystřihl senzační, ba lépe řečeno přímo oslňující přednes z několika divadelních her. Nikdy se nesměje. Ne obličejem, uvnitř snad ano. A Monty? Montgomery Hensford je jak lev zlatého Lva. Užívá si, hraje karty...skvělý večer, který původně zaváněl ledovou tmou, klepal se adrenalinem a studeným potem. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Sebereš jednu z karet. Koukneš na líc, tak jak jsi to udělal během her několikrát. Nečekáš nic výjimečného. Uvidíš je tam. Řadu lístků, poskládaných jako vojáky. Nebo vojáky, poskládané do temného lístku? Tetování. Na bílém pozadí se na kartě šíleně přesně vyjímají. A další karta. A další i další. Všechny, které nadzvedneš jsou se stejným motivem. Nad smíchem vašich nových přátel uslyšíš ozvěnu vzdálených rozkazů. Pochod desítek mužů. Jsou tu, někde kolem. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Postupem času mi hoši přirostou k srdci, působí jako dobrá skvadra. Což o to, pořád je chci oškubat, ale už spíš jen tak ze sportu. Bavíme se, poslouchám historky, sám taky nějaké, dokonce reálné, přidám – třeba tu o Australanech, té bandě šílenců bez disciplíny, jak se pokoušeli ukrást zásoby rumu skoro pro celý batalion, a jak jsme je potom naháněli celou noc po polích. Nevěděli jsme, jestli je nenávidět, že nám sebrali téměř volný den mimo frontu, nebo je obdivovat, že mají takovou drzost. Ritchi mi do jisté míry připomene mě – až na to, že já neutíkal od rodiny, ale od manželky, což mi přijde jako legitimnější důvod. A kdyby znali pravou podstatu harpyje, tak by chápali proč a nepochopili by – stejně jako já – dění posledních dnů. Je to příjemný večer, tak příjemný, že si přímo říká o to, aby se zkazil. První karta, druhá… všechny. V prvním návalu paniky odhodím to, co mám v ruce a několikrát se prudce rozhlédnu kolem sebe. Nálada je pryč, stejně jako hra na idiota. Neřeším a nevnímám, jak to musí působit na zbytek osazenstva, ti jsou mi v tuhle chvíli naprosto ukradení… Až pomalu mi dochází, že tu nejsem sám, a že to, co slyším, neslyším. Nezešílím, nenechám se zešílet… to tetování musí pryč! Pomalu se donutím uvolnit, ale jde to ztuha. Usměju se, ale tatam je předchozí přirozenost, vím moc dobře, že to působí křečovitě. „Hoši,“ i hlasu chybí předešlá rozjařenost, „jsem se snažil o kouzelnický trik a nějak mi nevyšel.“ V náhlém popudu přitáhnu sklenici s alkoholem a vypiju jí na ex. Tady nemůžu zůstat, už ne, musím pryč, a to opravdu rychle, „je mi líto, pánové, ale nějak jsem asi přebral. To víte, když se člověk dobře baví, přestane se kontrolovat.“ Zasměju se falešně, ale to už spěšně sbírám to, co zůstalo z výhry. Je mi jedno, jak to vypadá. V tuhle chvíli je Zlatý lev tísnivější než vězeňská kobka, musím na vzduch… |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club Celou dobu dělám to, co se do mě snažili namlátit jako do malé - hraju dámu. Sice v nevhodné společnosti s nevhodně se chovajícím manželem, trochu moc hlasitou na opravdovou dámu, ale po těch pár martini mám lehkou hlavu. Nicméně mluvím málo, spíše poslouchám. Historky od Normana jsem logicky slyšet nemohla, protože tak daleko jsme předtím nebyli, a ty ostatní se ze zvyku snažím odhadnout a zapamatovat si na ně nějakou tu špínu, kdyby bylo potřeba. Je to železná košile, takhle jsem žila a rozhodně se toho nezbavím. I když je pravděpodobně už neuvidím. Ale i když jsem s Normanem tolik času netrávila, poznám, když je něco špatně. Obrátím k němu podezřívavý pohled a doufám, že všichni budou civět na něj, protože tohle je moment, kdy na sobě tak úplně nemám masku. Co to ksakru dělá? Žádný signál ani heslo na to, kdy budeme chtít končit, jsme si nedomluvili. Ale tak nějak jsem čekala, že se to obejde bez ostudy. Pootevřu pusu. Kam si myslíš, že jdeš, dacane? Beze mě! Nechápu, co se děje. Ale popíchne mě vztek, že se ten idiot ani neotočí, dokonce mě ani nepopadne za ruku, jak jsem očekávala - a možná bych mu vyčinila jenom slovy. Stane se po tom všem něco horšího. Nechává mě tady. Ostře se nadechnu a vrhnu na osazenstvo stolu trochu bezradný pohled, zůstávám sedět. Já ti dám, Normane, nechávat mě tu... Položím karty na stůl a hraju to tak, jak by se očekávalo. Na ženu, která je z toho všeho poněkud v rozpacích, protože její garde zmizelo v naprosto nepochopitelném záchvatu čehosi pryč. A očividně mi teď připadá bezpečnější sedět v baru mezi několika chlapy, než se vydat za svým mužem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Zůstaneš sedět ve Zlatém lvu sama. Paradoxně, protože kolem je tolik lidí, že bys je nedokázala spočíst. Přes hluk okolo, hlasitou hudbu, halas a huronský smích, cinkání skleničky o skleničku, vrzání židlí, je v postranní místnosti najednou nějak ticho. Všichni hledí na odcházejícího Normana. Faust promne posmutněle karty v dlani. Ritchi přikyvuje s nadzvednutým obočím. "Víte, někdy člověk zjistí, že musí udělat věci, na které před tím pozapomněl. Třeba Normanův odchod považuji za takový jev. A taky za výhru. I přes ty zpropadené karty." prohlásí Monty, který se k tobě přišoupne. Nakloní zrak k Normanovým tajuplným kartám. "Hm, neměl špatnou ruku." kroutí hlavou. "Asi jsme skončili." vydechne Faust. "Kam máte namířeno nyní, madam? Mohu vás pozvat na sklenku k baru?" ušklíbne se na tebe Monty šibalsky. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club Tu poznámku raději nekomentuju. Protože bych tím mohla dát najevo svou pravou podstatu. Většinou když to udělám, lidem ztuhne úsměv na tváři, slabší prchají. Sice nenápadně, ale prchají. A mně to vyhovuje. Ale teď jsem rozhořčená tím, že i když říkal, jak se o mně postará, dokonce ze mě chtěl udělat zasrano děvku (!), abych sem údajně zapadla, tak se pak zničehonic sbalí a odejde. Toliko k tomu, že bych se na něj třeba mohla spolehnout. Měla jsem věřit zakořeněnému instinktu, že kdyby šlo do tuhého, předhodí mě psům. "Já ani nevím," pronesu lehce zamračeně, jak by se očekávalo od zhrzené ženy. "Kolik je vlastně hodin?" Monty, ty jsi taky pěkná hyena. Ale kdo ví, mohla bych tě využít. Už o lidech okolo snad ani nedovedu přemýšlet jinak. Jsou to figurky v našem boji zla a většího zla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Venku tě ovane zima. Sníh pořád padá, zaletí ti za límec kabátu a vítr projede tělem skrz naskrz. Ruce se ti klepou, ani netušíš jestli nervozitu nebo tou zpropadenou kosou. Zapálit si cigaretu byl nadlidský úkol. Buší ti srdce. Gilden Lion zurčí, bobtá za okny jako roztoužená zlatá děvka, naplněná sladkoslanými pachy opojného aroma. Tady ně. Tady jsi sám. Vlastně ne tak úplně sám. Černobílá ulice za tebou tě sleduje. Každé okno je okem ohromného zvířete, táhnoucí se doširoka do okolí. Proplétá se mezi stromy parku před tebou, kvílí v něm vítr a staré vzpomínky. Ne, je to město. Jenom domy a zdi. Ulice a plácky. Nic víc. Nic živého. Vojna musela pochroumat smysly. Proč se vzpomínka na pochodující vojáky vrací? Tetování. Hřeje tě na ruce, jako stigma. Pulzuje. "Lest We Forget" stojí na něm. Jak by to bylo možné. Gwen zatím nepřichází, nevyběhla za tebou. Vracíš se zpět, do hemžících se vnitřností Zlatého lva. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Monty skelným pohledem zašátrá v malé kapsičce vesty, aby vylovil hodinky na dlouhém řetízku. Zamrká. "Dost po půlnoci, má drahá. Nejvyšší čas na sklenku, řekl bych." "Nejvyšší čas to zabalit, řekl bych já." komentuje Montyho Faust a společně s Richardem se zvedají k odchodu. "No, vypadá to nadějně. Asi tu zůstanete pouze se mnou." ušklíbne se Monty. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club Povytáhnu obočí a velmi bojuju s tím, abych Montyho nezpražila jedním ze svých Pohledů. "Nadějně?" Teď už není důvod hrát hlupačku. Jsem koneckonců vdaná žena. A proto v mém hlase zazní podezřívavost. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Musím vypadnout, s každým dalším krokem to vím. Je to panika? Ano, nejspíš… ale je mi to jedno, nehraje to roli - teď. Teď musím na vzduch… Cesta mi připadá nekonečná, jako by celý klub hořel a já se snažil dostat ven a nenadýchat se moc kouře. Určitě někoho nevybíravě strčím, ale to vnímám jen okrajově, nehraje to roli, ne, když se musím dostat ven. Konečně. Mám pocit, že to byla věčnost. A zapálit si trvá další. První šluk, motá se mi z něj hlava, jak kdyby šlo o první ranní nádech kouře nalačno. Rozhlédnu se. Ne, ani tady to není o moc lepší, na ulici jsem je předtím taky slyšel, v tomhle kreténském baru jsme skončili proto, že nás někdo sledoval… Kurva. Kurva! Opřu se o zeď a vychutnávám cigaretu, pomáhá mi se uklidnit, znovu dostat nervy pod kontrolu, znovu umožnit rozumu, aby získal navrch. A uvědomit si, že Gwen je pořád uvnitř. Nikomu netrvá tak dlouho vzít si kabát! Chci být trpělivý. Čekám, až dokouřím, i když poslední šluky jsou netrpělivé a sotva je vnímám, ale pořád doufám, že vyjde ven. Že tam s nimi nezůstane jak poslední kurva, která hledá šamstra, když ostatní si kolegyně rozebraly! Cítím, že se mi tělem rozlévá vztek – určitá zvrácená část mého já jí gratuluje, protože se vzrůstajícím vztekem mizí i zbytky paniky a úzkosti, pocitu ohrožení a počínající šílenosti. A ta určitá část mi říká, že je opravdu ta nejlepší, kterou můžu po boku mít, protože se jí konstantně daří potlačovat a zároveň vybičovat to nejhorší, co ve mně je. Její jednání ‘na každé řešení mám minimálně dva problémy!‘ zadupává úzkost i strach o mentální zdraví, ale stejnou měrou mě nutí jednat jako šílenec. Třeba jako teď. Teď neposlouchám tu určitou část, teď mě moje manželka prostě jenom nehorázně sere! Vrátím se, jdu stejně rázně jako předtím, ale teď už se celý svět nezdá bizarní, teď vidím jasně, i když jen v úzkém kruhu toho, co je přede mnou, teď mě žene vpřed rozčilení. Ale přesto tam nevtrhnu jen tak, poslední kroky zpomalím a pokouším se našlapovat tiše. Chci vědět, co zajímavého tam řeší, zatímco já jsem v tahu. (Klidně srovnejte časovou rovinu, já si počkám, aby to +- sedělo.) |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Nával vzteku podporují sklenky alkoholu. Nebylo jich mnoho. Bylo jich však dostatek na to, aby povolily uzdu, odklopily závoru. Ty tvé zábrany jsou už tak dosti chatrné, říkáš co si myslíš. Děláš co chceš, co uznáš za vhodné. Zmizíš z chladného nečasí, kde sníh znovu začíná vát do okenic, aby jsi vyzvedl svou nejmilovanější ženu. Právě to ti nejspíš zachránilo život. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Montymu na tváři vykvete potěšený úsměv, když zůstanete u stolu sami. Faust i ten třetí, Ritchi mizí v davu pro sklenky a bohatý mladík začíná nahazovat svoje svody dostatečně okatě. "Ano, výhra. Samozřejmě. Tak krásnou ženu do Golden Lionu zavála sama noc, řekl bych. Sametová, hebká..." přisedne si blíž, skoro by se mohl dotknout, ale neudělá to. Svléká Gwen pohledem. "zároveň studená, přímo vražedná." Zakroutí nechápavě hlavou. "Vaše oči, slečno Gwen. Mám z nich strach a zamiloval jsem si je od prvního okamžiku, kdy jsem do nich spatřil. Utopil jsem se v nich." Přesně to všechno neslyšela jenom Gwen, ale i Norman, který se právě vrátil z venku. Zimu přinesl sebou. Stojí Montymu za zády, nevidí ho. Zato Gwen ano. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club Tak nějak nemám na Montyho hry náladu. Já si své zlo už vybrala - je to s podivem, ale... i když bych mohla hnout Normanovi žlučí, mám svou úroveň. Jestli jsem něco nikdy nebyla, tak poběhlice. A vzhledem k tomu, že nyní máme společného nepřítele, není důvod ho zatím dráždit. Spíš jsem ho chtěla donutit, aby mu to došlo, pitomci. Že tu třeba zapomněl svou ženu, v tom pochybném podniku, před kterým ji chtěl chránit... A ono mu to zjevně došlo. Ušklíbnu se. Jenom tak lehce. Což Monty klidně může považovat za odpověď na svá slova. Uvidíme, jak mi Norman dokáže to, co mi před několika dlouhými hodinami říkal. Sedím tam jako vždycky, narovnaná, a i když nemám tak upjaté oblečení jako vždycky, pomalu se už zahaluju do svého hávu nepřítupnosti. Je to léty budovaná aura. Jako některé ženy a dívky jsou od pohledu příjemné, veselé a tím pádem žádoucí, já si přes ramena hodím kabát své odtažitosti a přezíravosti jako obrovská černá kočka. A neřeknu absolutně nic. Myslím, že o to se postará Norman. Pokud mu bez ptaní nerozbije ciferník. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club No samozřejmě – SAMOZŘEJMĚ! – jen na chvilku zmizím a ten idiot mi začne svádět mojí ženu! Mám vztek, rozlévá se mi v žilách do celého těla, ale nepospíchám. Teď ne, chci si poslechnout ty šrouby, které jí cpe do hlavy, tohle je jediné, na co se vzmůžeš, Don Juane? Tohle by zabralo na nějakou pitomou služku, ne na dračici z rodu Hollowayů. Stále se ovládám, tomu, aby rudo převzalo naprostou kontrolu, brání pohled na Gwen – znám jí, vím, že už se proti tomuhle žvanění obrnila, a i kdyby řekl cokoli, s ní to nehne. To mě uklidní… možná neodešla se mnou, ale nesnaží se mě skutečně nasrat… teď by měla nejlepší příležitost, stačilo by mu to jeho "topení v lásce" opětovat. Ale to nic nemění na tom, že mě sere Monty. A to pořádně - je to podrazák. Popili jsme, celou dobu si hrál na přítele, ale jenom čekal, až bude moct na lov. To si vyžere. Pomalu, abych neudělal velký hluk, k němu dojdu, a ve chvíli, kdy hrozí, že mě zaznamená, lehce se nakloním a s jízlivou, posměšnou láskyplností zašeptám. „A co moje oči, Monty, taky sis je zamiloval?“ Narovnám se a již normálním hlasem dodám. „Rozhodně bys z nich měl mít strach.“ Hra na veselého idiota skončila s tou vidinou. V tuhle chvíli mám dost všeho hraní, a tak toho parchanta sleduju zamračeným pohledem, stejnou měrou autoritativním i přísným – takovým se na frontě sdělovaly kárné tresty. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Oba sledujete Montyho počínání. Na pozadí hraje dovádivá muzika, on se pohybuje překvapivě pomalu, jakoby byl v medu. Stočí zrak na Normana a křečovitě se usměje. Montgomery má už dost naváto. Sebere ze stolu poloprázdnou skleničku. Točí s ní kolem dokola, zlatý alkohol uvnitř ní vycákne pár kapek na Gweniny boty. "Na šťastný pár." kopne do sebe mok. Pak udělá možná největší chybu svého života. Vyskočí na rozvlněné nohy, klopýtne a levým hákem plnou parou vytelí Normanovi. Vlastně - rána by mu docela vyšla, kdyby nemířil úplně mimo obličej a právě teď si spíš ustlal na Normanově rameni a mužné hrudi, než by se pokoušel o box. Sklouzne k zemi. Svalí se jak hromada brambor. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Ten chlap je naprosto namol, ne, hůř, úplně na sračky. Kamaráde, umění pití není v pití, ale v konstantním pití bez toho, aby ses dostal úplně pod obraz. Ty máš dost. Ale nejen alkoholu v krvi, ty máš i dost drzosti! Opravdu? Opravdu se mi ten pytel sraček právě pokusil dát ránu? A opravdu si ustlal na mých botách?! Tak teď jsi to přehnal! „Ty patetická sračko,“ odfrknu si, chytnu ho za klopy a zvednu ho. Hlídám si, jestli se nepokusí o další podobnou blbost, ale spíš ho držím na nohou. Je tak namol, že další pokusy nečekám. „Ty sis myslel, že budeš mít šanci u mojí manželky? Ty? Takové ožralé lejno?“ Mluvím s opovržením, znechuceně a posměšně… a už mám nápad, jak mu tu jeho ožraleckou drzost dát sežrat. Jen doufám, že ty svoje kumpány vyslal pryč záměrně, aby měl dostatek času na svádění, protože já potřebuju taky nějakou tu minutku – na tohle ten sráč nezapomene, alejestli si má lekci pamatovat, nechci být rušen. V jednu chvíli ho kolenem kopnu do rozkroku, aby se trochu probral a zároveň s ním nebyla taková práce. Odtáhnu ho dále do místnosti a prudkým strkem do části místnosti, která je za stolem. Nechci mu dát šanci udělat nějakou hloupost. A v tu chvíli vytáhnu z pod sakem schovaného pouzdra revolver. „Vstávej, ubožáku. No tak, vnímáš mě? Vstávej!“ Poslední rozkaz už zní jako opravdový rozkaz, ten probouzel zákopový šok, snad bude stačit na ožralu. Pokročím dále do místnosti, i když se držím u stěny, abych mohl periferním viděním vidět příchod ostatních – kdyby náhodou hrozil. A já sakra doufám, že nehrozí, Montyho nikdo zachraňovat nebude. „Svlékni se, dělej. No, bude to? Chceš přeci dostat mojí ženu do postele, dáma by měla vědět dopředu, do čeho jde.“ Mám problémy zachovat vážnou a zachmuřenou tvář, protože se mi chce smát, ale léta s Gwen se vyplácí. Udržím se. „Rychle!“ S tím natáhnu kohoutek, to by ho mělo popohnat. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club Čekám, že se strhne rvačka, a nebudu lhát, určitě se velmi pobavím, ovšem jak se zdá... nic z toho nebude. Přezíravě frknu, když se svalí na zem, a maličko přimhouřím oči, jak ho Norman zvedá. Co má za lubem? Nepohnu se však, ani když ho začne vláčet pryč. Jenom střelím pohledem tam, dokud by ho případně mohl někdo vidět, a přemýšlím, kdy ho zarazím. Jestli vůbec. Ovšem když vytáhne revolver... "Zbláznil ses, Normane?" Tohle je můj tón zvaný ledová sprcha. Zmijí ledová sprcha, protože téměř zasyčím. A zároveň se celá napnu, protože Norman odsud vyrazil jako blázen... a teď máchá zbraní. Já věděla, že mu ji nemám dávat! "Schovej to!" Ať mu klidně rozbije nos, ale střílet se tu nebude. Takovou pozornost nepotřebujeme. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Ono tetování, které jsi na zlomek vteřin zahlédl na Montyho předloktí nemůžeš nepoznat. Je stejné. Lest We Forget. Vojáci ve tvaru listu. Zaslechneš, jak pochodují. Monty se na tebe ušklíbne. Celé to byla snad fraška? Zasalutuje, ale dalo by se říci, že salutování vidíš jenom ty, Gwen ani nikdo jiný ne. Svět se zpomalil, skoro zastavil. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Když Norman táhne Montyho do zadního rohu, skrz pootevřené dveře soukromého salonku vychází jen tlumený hluk. V Golden Lion veselí prýští, eskaluje do konečných rozměrů. Dobrá polovina hostů je opilá, zfetovaná, nebo se stará o dámy. Ta další polovina jsou neřádi. Mají svoje nekalé úmysly. Takže je nějaké pootevřené dveře a zadní zakouřená místnost moc nezajímá. Montyho přejde smích. Padne zády na stěnu za stolem. Vyčítavě na Normana hodí pohledem. Otře si koutek úst a vstane. Rozpaží, zakroutí hlavou. Je rozcuchaný. "Hodláš mě zastřelit, šílenče jeden?" Ale začne se svlékat. Nejdřív vestu, pak košili... Odhrne rukávy. Má šlachovité zjizvené tělo. Tenhle mladík musel být ve válce. Na předloktí nese tetování. Pokračuje dál. Vyzuje boty, odepne opasek. Na Gwen šibalsky pozvedne obočí. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Ale no tak, Gwen, nekaž zábavu… ten tón znám. Je jako pára v parním hrnci, jakmile opravdu syčí, blíží se k hranici, kdy je lepší nezahřívat. Otočím se na ní a konejšivě se usměju. Snad jí musí dojít, že se ho nechystám zabít, že je to jenom pokračování Hry. „Jen klid, drahá, Monty bude spolupracovat, nemám pravdu?“ Znovu se otočím na našeho svůdníka, správně Monty, poslouchej ‚šílence‘, šílenec se tě sice nechystá zabít, ale v zájmu dobré zábavy a trestu si to mysli. Ale pak… rysy mi ztvrdnou, jak se skutečně napnu a nevědomky vytřeštím oči. Tohle už není hrané, tohle je realita - skutečně? Prudce potřesu hlavou, protože si racio uvědomuje, že tohle se nemohlo stát, nemohlo, jenže oči si myslí opak. Nestalo se to, neudělal to… ale to tetování je reálné. „Stop! Nech toho.“ Téměř okamžitě uvolním spoušť a Webley schovám zpátky do pouzdra. Ve spáncích slyším bušení a už vůbec si nejsem jist, jestli je to tep srdce nebo dunění pochodového bubnu. Několik hlubokých nádechů… Ale teď se nedostaví panika, teď se dostaví otázka. „Monty,“ promluvím konverzačním tónem, vážně, ale s předchozím částečně hraným rozčilením to nemá nic společného, „to tetování. Sloužils u prvního londýnského batalionu?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club Během toho jejich hloupého představení pomalu vstanu. Částečně i proto, že mám taky popito a neslušelo by se, kdyby se mi příliš zamotala hlava. Nikdo to nesmí poznat, snad jenom v tom, jak se mi mé jindy chladné oči lesknou. I když... zrovna teď spíš jako led na slunci. Jindy to bývá led bez slunce, jenom štiplavá ledová pustina pod kalným nebem. Přejdu kolem stolu. Nejsem chlap, abych při pohledu na holou kůži šílela. Navíc, nazí jsou všichni stejně směšní, pokud nemají kalhoty... nebo nejsou, hm, připravení. A já taky. Navíc, Norman se v něčem ve válce paradoxně spravil, takže nemám pocit, že bych o něco přicházela. Stačilo by si ho správně navnadit a dostala bych možná víc, než bych chtěla. Možná se s ním nedá manipulovat obyčejně, ale na určité věci slyší všichni. Nežensky si založím ruce na prsou - a jakmile si všimnu Normanova prvního zaváhání i tetování, které logicky přitáhlo mou pozornost, spustím ruce podél těla a popojdu o pár kroků blíž. Je to ono. A Norman... Normana to zase chytá. Střelím po něm pichlavým, zkoumavým pohledem. A ten se pak usadí na Montyho tváři. Jakkoli šíleně to zní, to tetování je zatím jediným pojítkem u těch divných věcí, co se nám staly. A teď jsme náhodou potkali dalšího s ním. A Norman se začal chovat divně právě v tuhle chvíli. Možná je toho na mě moc a začínám být paranoidní. Ale já bych spíše řekla, že se snažím, hm, probrat všechny varianty. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Atmosféra najednou zhoustne. Mezi soukromím salónkem a Zlatým lvem nyní nestojí pouhá stěna a dveře. Ocitnete se v samostatném světě, daleko za sebou slyšíte tlumený smích a hudbu. Montgomery mrká. Zastaví se v půly pohybu, když vyzuje boty. Jedna kšanda mu komicky trčí dolů rozepnutá. Jak sundal jen pravou polobotku a odkryl ponožky, stojí šikmo. Zakroutí zmateně hlavou. "První londýnský batalion? O čem to, k čertu mluvíš?" vyhrkne mladík a není si jistý, jestli se má smát nebo být zaražený. Prohlédne si svoje tetování. "Myslíš tohle?" klepne několikrát na kůži se symbolem soudržnosti. "To jsem si nechal vytetovat s kamarády po bitvě na Somně. Na znamení toho, že jsme přežili. Spontánní čin, mladická nerozvážnost." sleduje, kam Norman směřuje očima a znervózní ho ještě víc, když zjistí, že na stejné místo kouká i Gwen. "O co tady jde? Vy dva - nejste nějací strážníci? Nebo blázni? Jste vůbec manželé?" krčí bojácně čelo. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club O čem mluvím? O čem, sakra, mluvím?! To mi snad chce namluvit, že si jen tak náhodou nechal vytetovat to samé? Buď mi tu lže, nebo on a jeho kamarádíčci pitomě okopírovali nápad našeho regimentu – obojí mě uráží a rozčiluje. Poslední otázku naprosto ignoruju, nestojí mi ani za dvojí rozmysl, mě zajímá jenom to tetování. „Jo tak po Sommě, ty idiote. První regiment bys měl znát, když jsi mu se svými kamarádíčky ukradl tetování,“ ušklíbnu se zle, pohledem obvykle vyhrazeným pro Gwen, když s ní ztrácím trpělivost. Rychle rozepnu několik prvních knoflíků košile, ani není nutné sundávat kabát, jelikož jsem ho předtím nezapínal, na to nebyl čas. A pak mu ukážu tetování. „O tohle tady jde – tetování prvního, před Sommou! Měl bych ho z tebe sedřít.“ Ale vzpomenu si na tu vizi, tu… halucinaci. Proč vypadala tak, jak vypadala? Proč vytvářela iluzi… soudržnosti? Všechno je to vina toho tetování, s ním se všechno spojuje, a já mám jedinečnou šanci zjistit, jestli jsem to jenom já, nebo je nás víc, kdo má… jistý problém. Nevím, co je horší – jestli šílím, nebo se tu děje něco, co naprosto popírá racionalitu. Jako už tolik věcí v poslední době. Kývnu na židli, kterou má nejblíž. „Dělej, sedni si. Popovídáme si.“ Sám ale zůstanu stát. Popovídáme si, ale ne jako sobě rovní. Jenže jak začít, aby to nevyznělo… já nevím, moc šíleně? „Nemáš“, zarazím se a zamyslím, „nemáš s tím nějaké problémy?“ Opřu se o stůl a lehce se k němu nakloním. „Jak se ti spí, Monty? Spíš dobře?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Celá ta atmosféra klubu je ta tam, když narazíte na cosi temnějšího, než jen piková esa na kartách. Tahle věc přilepená k Normanovi rozepne neviditelná křídla nad místností, jakoby to bylo nějaké pohřební stínidlo. Montgomery polkne. Když zahlédne stejné tetování na jiném těle, vykulí oči. "První tetování? O čem to, sakra mluvíš?" A Norman pokračuje. Nemusí Montymu ani přikazovat, aby se posadil. Mladý voják usedne na rozvrzanou židli sám. Naslouchá rozhořčenému sokovi a připadá vám, že je čím dál tím zmatenější. Monty se přitrouble ušklíbne. "Jestli nemám problémy? Jistě, že mám, co je to za otázky. Bitva byla krvavá řež. Prolomení skopčáckých linií..." jeho oči zmizí v minulosti. Úsměv mu vymažou vzpomínky, hledí do desky stolu. "Kanonáda trvala sedm dní. Německé opevnění doslova zasypali střelami. A pak dělostřelecké granáty. Nemohl nikdo přežít. Jenže...to jsme se spletli. Zalezli před šrapnelama pod zem, do betonovejch krytů. Celou tu dobu se nám museli jenom smát. Z bitevního pole stoupal hustý dým. Ostnaté dráty a zábrany byly poházené všude kolem. Na některých místech z nich výbuchy udělaly chuchvalce neproniknutelných křovin." Monty vytáhne tabatěrku a zapálí si cigaretu. "Šli jsme s četou ohnivého valu a čistili zákopy. Velitelé nás ubezpečovali že v příkopech najdeme jen roztrhaná těla. Omyl." kroutí hlavou omotaný cigaretovým kouřem. "Ještě teď slyším zvuk klapání němčourskejch kulometů. Byly sme jak kachny na střelnici. Asi o deset dní později - tehdy mě ten čas docela splýval, moc si toho nepamatuju, nás generál Rawlinson připravil na novou ofenzívu. Zaútočili jsme v noci. Před tím pár děl proklestilo cestu. A pak už to šlo hodně rychle. Byl jsem u toho, když padla frontová linie mezi Bazentin-le-Petit a Longueval. Pak už to bylo jenom horší. Když Němci ztratili pozice, měli nejspíš nařízenej sebevražednej protiútok. I když to pro ně byla jatka, nám nadělali paseku. Jednomu klukovi vedle mě utrhla střepina kus obličeje a skalpovala ho i s přilbou. Koncem srpna nejspíš zahlédl tu spoušť bůh a od té doby začalo strašně pršet. Z území nikoho byla břečka..." Kouř z cigarety stoupá, popel na ní přibývá a Monty nešlukuje. "Takže...jestli se mě ptáš na moje spaní, odpověď znáš. Nespím zrovna klidně." Tvář mu zhrubla rysy, které jste v ní před okamžikem neviděli. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club Monty je očividně poetická duše, ale na to teď nemám náladu. Pochybuju, že to na Normana, který si prošel tím samým, udělá dojem, a mně přijde, že ze sebe chce jenom udělat chudáka, abychom ho nechali být. Anebo aby zapůsobil? Čert ví. Moje srdce to rozhodně neobměkčí, pečovatelské typy si musí hledat jinde. Div nad tím neprotočím oči. Kdyby mi to vyprávěl třeba Henry, někde v soukromí, tak bych uvnitř trnula, čím si musel projít... Ale on je mrtvý. A takoví hejsci jako Monty se domů i přese všechno vrátili. V hrudi mi zahoří alkoholem podpořená nespravedlnost. "Teď mě poslouchej, Montgomery," opřu se nad ním rukama o stůl a jeho jméno zní komisně. "Tvoje bolístky nás nezajímají. Ty ses na rozdíl od jiných aspoň vrátil, máš všechny končetiny a ještě chodíš za děvkami." Skloním se ještě o něco níž, ale jen hlupák by si to vykládal jako náklonnost. Vypadám spíš jako mrchožrout a ty oči, o kterých tak básnil, ho probodávají. "Zdá se ti o tom? Zdá se ti o pahorku a pochodujících vojácích, o bubnech..." |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Zní to povědomě, až na to, že v jeho verzi to připomíná Kiplinga nebo koho. Ano, každý má nějaké vzpomínky, každému přistála na oblečení krev z mrtvoly, která byla ještě před sekundou kamarád nebo alespoň spolubojovník. To se tam dělo, Monty, nejsi sám, kdo tam byl. Generál Rawlinson? Takže čtvrtá armáda, náš regiment patřil ke třetí – jak to, že má to tetování, když ani nepatřil do stejné armády? „Přestaň bulet, Monty, všichni jsme prošli Sommou. A třetím Ypres, byls tam, Monty? U Passchendaele? Doteď mám pocit, že mám ty sračky v uších a nosu. Všichni jsme byli UZP.“ Jo, UZP – ubohá zasraná pěchota, ta která všechno schytá na první dobrou, každý omyl vedení padne nejsilněji na její hlavu, vláčí jí z místa na místo s výbavou pomalu o váze vlastního těla, a když konečně dostane volno, zjistí, že letci a dělostřelci stačili přebrat ty nejhezčí holky. Vědoucně se usměju, zvlášť když se do něj pustí Gwen se svým pověstným taktem a péčí. Neříkám, má pravdu, Monty je skrytý literát a povídá mu to, jak kdyby propagoval svou knihu, ale faktem je, že ho v tomhle chápu – a nebýt to ten parchant, který sváděl mojí manželku, možná se ho i zastanu. Chce se vyžvanit, chce to ze sebe dostat… není první ani poslední, kterého slyším podobně mluvit. Není první ani poslední, kdo ještě nepochopil, že to nejde. Nikdo, kdo tam byl, to nechce slyšet, a nikdo, kdo tam nebyl, to nemá šanci pochopit. Zásadní otázku už položila, proto se rozhlédnu po místnosti, jestli tu nezbyla kapka alkoholu – nějak mi vysychá hrdlo. A až potom promluvím, klidně a téměř konverzačním tónem. „Jak si se dozvěděl o tom tetování? Jsi jiný regiment, jiná divize, dokonce i jiná armáda. Kde jsi ho viděl? Ty nebo kamarád, to je jedno.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Tajemno prostupuje okolím a zavrtává se v záhybech vašich kostí. Něco tu nehraje. Na něco jste přišli? Je tu nějaká spojitost s tetováním, válkou a sny? Na vzdálenějším rohu stolu pořád zůstává úplný zbytek kvalitního rumu, který tu nechal Faust. Montgomery si projede dlaní obličej a hodí bujné hnědé vlasy z čela dozadu. "Viděl jsem pole po bitvě u Verdunu. A zažil jsem druhý střetnutí na Marně." přikyvuje znalecky. "Ani jednou...jsem nebyl raněn." pronese opatrně s upoceným čelem. Je mu jasné, tedy - možná mu právě cosi došlo, že to všechno třeba nebyla náhoda. "Bylo to náhlé, nepředvídatelné. Jeden z kamarádů uměl kreslit. Načrtl to tetování. Napsal vzpomínkové heslo! Myslel jsem, že jsme jediní kdo něco takového nese! Jak je možné, že vás napadlo to samé?!" Záhy reaguje na Gwen. "Jak víš o pochodujících vojácích? Jak víš o pahorku a o osamělém muži stojícímu na jeho vrcholku? Jak to víš TY?" nakrčí podezřívavě čelo. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club Jsem ráda, že Norman se z principu, aby byl proti mně, nezačne toho ufňukaného básníka zastávat. Podvědomě pracujeme jako partneři, což je překvapující. Určitě bych se nad tím zarazila, kdybych nepřemýšlela nad milionem jiných věcí. Nevyznám se v tom, jak armáda funguje, jak je rozdělená (ale možná bych to měla trochu prostudovat, mně stačí, že vím, že je pěchota, námořnictvo, jezdectvo a podobě), ale odlišná čísla stačí k tomu, abych věděla, že jsou odjinud. A je velmi nepravděpodobné, aby měli stejné tetování napříč armádou. Obrovskou armádou. Ušklíbnu se na něj a rozhodnu se to hrát na jeho nejistotu a strach. Na okultní kroužky nevěřím, nevěřím, že poltergeisti hýbají věcmi a na fotografiích jsou zachyceni duchové, ale musím uznat, že mě baví dostat do ruky trumf, který sahá hluboko do strachu někoho jiného. Jakkoli nemožné to je, viděla jsem to taky. A když to bude nutné, klidně si budu říkat temná vědma, jenom abych dosáhla svého. "Vím víc věcí, než si myslíš, Montgomery. Takže se mi nepokoušej lhát - a už vůbec ne na mě zkoušet ty ubohé triky jako na ty vaše Francouzky tam..." Pomalu se narovnám a opět si založím ruce na prsou. "Jak se ten, koho to u vás napadlo, jmenuje?" Třeba ho Norman bude znát. Třeba je to jenom tím, že ho pak... převeleli? Třeba je ten armádní umělec tím pojícím článkem a vlastně na tom není nic divného... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club S lahví, kterou jsem si vyzvednul, se konečně posadím naproti Montymu. Skleničkou se nehodlám zabývat, rovnou si přihnu z lahve. „Přestaň mluvit tím básnickým jazykem, nebo ti jednu lajznu,“ řeknu jen tak mimochodem, zatímco si, opřený o opěradlo židle a uvelebený, prohlížím se skoro znuděným výrazem značku rumu. Nechci na něj koukat, chci poslouchat a přemýšlet – a tahle póza „nad věcí“ mi to umožní bez hrozby prozrazení vlastního rozpoložení. To, co říká, viděl a zažil kde kdo, za ta posraná léta jsme se neposunuli pomalu ani o pět mil. A když ano, tak nás čtvercohlavy zase hezky rychle poslaly zpátky. Stěhovali jsme se po linii sever-jih, východ-západ nehrál skoro žádnou roli. Nebyl zraněný? A to jako spojuje s tetováním? Monty, kamaráde, já znám jenom dva, kteří žijí a mají to vytetované, zbytek tam zařval – nebuď tak pověrčivý! „Žiješ proto, že máš to tetování? To už můžeš rovnou věřit na třetí sirku,“ promluvím líně, a pak vzhlédnu od lahve a podívám se na Gwen, stále ten nezúčastněný, skoro znuděný pohled. „V zákopech byla většinou nuda, a tak vznikaly pověry – říkalo se, že kdo si zapálí cigaretu třetí sirkou v krabičce, toho trefí sniper.“ Odfrknu si posměšně a vrátím se pohledem k lahvi. Tyhle nesmysly jsem nesnášel, už tak bylo těžké udržet četu relativně v klidu, kraviny, jako je tahle, ty pitomce stresovaly, i když se vůbec nic nedělo. Jenže jeho další slova poslouchám s menším klidem – zvlášť když se dotknou toho snu. Protože ho podle všeho má taky. Napiju se. Nic tu nedává smysl a já nejspíš šílím… a vůbec, jakou mám jistotu, že tohle všechno není další halucinace? Nemám pražádnou chuť se zapojovat do debaty o snu, a paní Inkvizitorka se toho ujala bravurně, takže ji nechám chvilku pracovat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Najednou Montyho výraz v obličeji ztvrdne do zlostné grimasy. Už to není Monty, už je to Montgomery. Ten cizinec, kterého jste potkali v baru a jenom rozmarem osudu teď před vámi sedí polonahý, s kšandami u kotníků. Návalem adrenalinu z něj alkohol vyprchal, nebo si to jeho tělo alespoň myslí. "S kým si sakra myslíte, že mluvíte? Hm? Nejdřív mě urážíte, pak na mě míříš zbraní," píchne k Normanovi ukazovákem a začne se oblékat. " a ty mě teď budeš vyslýchat jako nějakého zkurveného agenta?" kroutí hlavou. "To já bych se měl ptát, jak je možné, že znáte tetování a heslo jednotky. Nemůže být náhoda, že jsme se tu dnes potkali." Monty ztrácí chuť cokoliv s vámi dál řešit. Obleče se, přehodí si vestu narychlo přes polorozepnutou košili a hrábne po kabátě. Protože venku je pořád sakramenská zima. "Chceš mě zastřelit? Do toho. Nikdo se mnou nebude mluvit tímhle tónem, když ho pozvu na sklenku a vyjadřuji sympatie. Bože svatý, co se s tím světem stalo." kroutí nechápavě hlavou. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Už s jeho první větou odložím lahev, protože atmosféra začíná houstnout… Stačí první slova a znovu ve mně vyburcuje to na chvíli potlačené rozčilení. Ty máš drzost, Monty, ty máš sakra velkou drzost! On by se měl ptát?! On?! Co si o sobě, do hajzlu, myslíš, ty sráči?! Zaznamenám ještě Gwen, ale ani by nemusela upozorňovat – i kdyby se nesnažil zmizet, za tuhle drzost už si můj zásah zasloužil. Vyrazím prudce a nečekaně, dvěma rychlými kroky obejdu stůl, chytnu ho pod krkem a vší silou se zapřu, abych ho donutil poslouchat a nedal mu možnost se vyvléknout. Ať se ten parchant zastaví až o zeď. Přistoupím k němu a tentokrát ho oběma rukama přitisknu na zeď. „S kým si myslím, že mluvím?! To by sis měl ujasnit ty – já vím, že mluvím s chlápkem, který mi chtěl ošoustat manželku!“ Aniž bych se ho levačkou pustil, poodstoupím a vrazím mu jednu pořádnou ránu do břicha – pro připomenutí, kde je jeho místo. „Ty, ty arogantní cápku, máš právo leda odpovídat!“ Lehce ho zvednu za klopy a prudce trhnu zpátky ke stolu, na který ho přimáčknu. „Koho,“ mluvím výhružně a s důrazem na každé slovo, „to-napadlo! Jméno!“ Já ti řeknu, co se stalo se světem,Monty, nic. Stejně jako po celou historii v něm vyhrávají silnější. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club Montgomery si očividně nevidí do huby. Měl tu drzost, aby po mně vyjel, sotva Norman opustil místnost, a teď bude dělat ublíženého, že se k němu nechováme dle etikety? Ty zatracený pokrytče! Chováš se jako uražené děcko. A ještě mluvíš pitomosti! "Jistě, vyjadřuješ sympatie vdaným ženám, to z tebe dělá chudáčka oběť," odfrknu si. Nejraději bych tomu floutkovi vrazila facku, aby se vzpamatoval. Ale to by bylo ponižující (pro mě) a navíc tu na to mám lidi. Norman s ním určitě zacvičí mnohem lépe a hraje nám do karet to, že nasraný manžel brání mou čest. Vrhnu po něm rychlý pohled, aby ho zarazil. Je k vzteku, že kdybych tu byla sama, tak bych nic nezmohla. Nebo, asi ano, já se snadno nevzdávám, ale kdo ví, jak by to dopadlo. Pocítím zadostiučinění, když s ním Norman začne cvičit. I když vím, že s tím, že se mě Montgomery pokoušel sbalit, to má už pramálo společného a je to jenom záminka, stejně mě to do určité míry těší. Není od věci si pořídit takový živý štít. Zvlášť po těch letech, kdy jsem válčila proti světu sama. Jenom nesmím dovolit, aby se z něj stala dusivá cela. Když už jsme u cely... Podívám se na dveře, jestli se dají zevnitř nějak zamknout. Abychom měli opravdu řádné soukromí, protože pokud se bude cukat... pravděpodobně ho to bude bolet. Ale to je mi jedno. Stejně byl jen další loutkou v našem souboji zla a ještě většího zla, rozptýlení. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Monty sebou škube jak lapené zvíře. Má sílu. Norman musí pustit uzdu svojí agrese. Ne, že by to byl problém. Představa toho, jak Montgomery sváděl Gwen v něm vyvolá novou vlnu emocí. Monty přidušeně hekne, když mu zátylek bouchne o zeď. Dveře zabezpečit jdou. Dole u jednoho i druhého křídla jsou malé nášlapné háčky, které dveře udrží připevněné v zemi, kam kovové kolíčky zapadnou do děr. Ale zámek na dveřích zeje prázdnotou. Gwen by potřebovala klíč, aby skutečně dveře nešly jen tak lehce otevřít. "Nás..." hekne "...nás všechny. Společně. Tetování načrtl ten kluk. Nevím, jak se jmenoval. Všichni mu říkali Hodinář, protože doma prý zdědil opravnu hodinek po svým dědovy."" klopí to ze sebe najednou a šklebí se u toho. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Hodinář. Mladej capart, co mu sotva setřeli z brady mlíko. Kluk co doma opravoval hodinky. Stejný člověk byl ve vaší četě. Říkali jste mu stejně. A byl to on, kdo načrtl první tvar tetování. Ale není možné aby byl ještě někde jinde. Zemřel. Zahynul při průzkumu když odpálil nášlapnou minu. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Zmateně zamrkám a pak se zamračím. A mám pocit, že se všechno zase obrací vzhůru nohama. Určitě je to shoda náhod, určitě mi kecá… ale jak by mohl lhát takhle přesně?! Cecyl ‚Hodinář‘ Osmond, pamatuju si ho, takový nenápadný cucák, který by ale vážně šikovný na ruce, opravdový umělec i řemeslník. Tehdy jsem byl ještě desátníkem, bylo to před Sommou, kamarád – desátník „Sekáč“ Wease – mu velel, měl ho v jednotce. Ten kluk se osvědčil na všechnu citlivou práci, sám se dobrovolně hlásil na miny, prý je jejich deaktivace snazší než opravit pendlovky a aspoň úplně nezapomene řemeslo. Johnny mi jednou pověděl, že se ho chystá navrhnout na inženýrský výcvik. Dostal by se do inženýrského sboru v batalionu, a ti přece jenom nebývali tak často vepředu. Navíc by byl měsíc pryč. Ale nestihnul to, několik dní na to kluk konečně ztratil štěstí – na jednu minu sám šlápnul a ta mu urvala skoro celý spodek od podbřišku dolů. Ne, to žádný felčar nesešije, ten kluk byl na místě mrtvý. V srpnu, během bitvy na Sommě. Takže ne, nemohl být po bitvě s nimi! „Povídám nelži mi!“ Zavrčím a vycením zuby jak vzteklý pes, „jak vypadal?!“ Domluvit ho nenechám. „Menší postava, špinavý blond, vždycky ulízaný jak od koně?“ Já vím, tím mu dávám možnost se chytit, ale nedokážu vydržet mlčet – ne když mě tu přesvědčuje, že jim to kreslil dávno mrtvý kluk. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Monty se jenom znovu pochmurně ušklíbne, když ho Norman vyzve, aby nelhal. Otře si z koutku úst slinu. A pak jeho oči ztvrdnou. Zvedne je k Normanovi a jeho vztek v podstatě ignoruje. Pak přikývne. "Cecyl Hodinář. Vychloubal se, že deaktivovat miny je lehčí než opravit pendlovky. Jenže..." kroutí nechápavě hlavou. "To není přeci možný. Šlápl na minu a roztrhlo ho to až k podbřišku. Byl na místě mrtvej." ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club On mi čte myšlenky? Napadne mě v první, naprosto iracionální chvíli. Ale co v poslední době je racionální?! Pustím ho a narovnám se, musel jsem zblednout, protože se mi lehce točí hlava. A ne, není to kvůli alkoholu, z rauše jsem definitivně vystřízlivěl. Promnu si bradu a lehce se poškrábu na tváři. „Ano, mina mu urvala celý spodek, ale na Sommě, ne po Sommě! Tak vám nemohl načmárat to tetování!“ Utrhnu se na něj, ale moc dobře vím, že nemám důvod mu nevěřit, vždyť zopakoval téměř identicky moje myšlenky! Jen klid, klid, musím přemýšlet… jenže ono není jak. Není jak to vysvětlit, jak to racionalizovat – zkrátka se stejný člověk objevil u dvou různých čet, různých armád a dělal naprosto, naprosto! to samé! „Jdeme,“ podívám se na Gwen pohledem, který nepřipouští diskuze. Nechci se o tom dál bavit, nehodlám to dál poslouchat. Jdeme domů! |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club Očividně mi tu něco uniká, což mě neskutečně dráždí. Těkám očima z jednoho na druhého, Norman vypadá jako šílenec, ale to není nic nového. Jak jsem říkala, zjevně je tedy pojítkem nějaký Cecyl Hodinář... ... kterého už nenajdeme, protož vybouchl. Výborně. Zamračím se, když Norman zavelí. Nejsem žádný jeho pitomý voják. "Jdeme? Proč, když se konečně začínáme k něčemu dostávat?" přimhouřím oči, ruce založené na prsou. Pro Normana nepředstavuji žádný problém, když tam stojím před zavřenými dveřmi, ale to je jedno. "Kdy se ti začalo zdát o pahorku, bubnech a pochodujících vojácích?" zeptám se Montgomeryho. Nevím sice, co se tu děje ani jak by to mohlo být možné, ale skládat skládačku budu později. Až budu mít všechny dílky. Pak se to... nějak vysvětlí. Jenom si nad to člověk musí sednout s čistou hlavou - kterou očividně Norman nemá a vlastně nikdy neměl - a s nadhledem. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Proč? Proč?! Není to zřejmé? Protože musíme! Tohle se příčí naprosto všemu, co dává smysl a má dávat smysl. Navíc vím, proč tu chce zůstávat, je to stejné jako vždycky – na truc. Jenom proto, aby mi dokázala, že mě nehodlá poslouchat, jen proto, aby mohla být univerzálně v opozici. Znám tě moc dobře, harpyje. „Říkám, že diskuze končí,“ přeruším jí tiše, ale důrazně. Lehce se k ní nahnu a natáhnu ruku směrem ke dveřím, „takže jdeme, prosím.“ Ano, je to to prosím, které se objevuje v našich hádkách za zavřenými dveřmi, to prosím, které značí, že překračuje míru. Řečené tónem, který vždy znamená gradaci našich přestřelek. A ano, vím, že na veřejnosti tyhle hádky nevedeme, že v tomhle překračuju pomyslnou linii já – a je mi to naprosto ukradené. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Golden Lion Club Monty vás oba sleduje vytřeštěnýma očima. Je tažen dějem a vůbec se mu to nelíbí. "Počkejte. Přece teď nemůžete odejít." namítá. Už hodlal Gwen odpovědět, když Norman horlivě do diskuse vstoupí. Montgomery jenom lapá po slovech a sleduje nejdřív Normana pak Gwen. "Ještě než odejdete, dám vám adresu, kde mě můžete zastihnout." narychlo sahá po něčem, co by mohl popsat. Jednu z karet. Obrátí jí lícem vzhůru a sahá všude po šatech a kapsách, kde by našel něco co by mohlo psát. Cokoliv. Skoro se zdá, že nebude trvat dlouho a napíše adresu bydliště vlastní krví. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Golden Lion Club "Ne, Normane, je tu nedořešená věc. Jestli ji ty řešit nechceš, tak já ano. Můžeš na mě počkat třeba venku a mezitím sehnat odvoz," zamračím se na něj. To, že ty jsi zabedněnec, neznamená, že nemůžeme dostat víc informací, jakkoli šílených a pochybných, o něčem šíleném a pochybném, co jsme oba zažili, Normane. Já vím, že ty jsi v životě nepřečetl víc než sportovní přílohu, nicméně někdo z nás dvou ten chytřejší být musí. A jelikož tato noc byla zasvěcena hledání informací... budu v tom pokračovat, ačkoli se netýkají vraždy účetního. Netrpělivě Montgomerymu podám svou vlastní tužku a samozřejmě počítám s tím, že si ji pak vezmu zpět. I s tou kartou. Oboje mu téměř vytrhnu z ruky a stále svým rozladěným pohledem se podívám na Normana. "Teď už jít můžeme, drahý," pronesu odměřeně, počkám, až udělá první krok, a poté vyrazím klubem pryč. Tužku i kartu v kapse. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn The Golden Lion Club Posměšně si po jejím proslovu odfrknu. Jistě, můžu ti sehnat odvoz, můžu ti sehnat třeba i šoféra, princezno, ještě něco chceš? V těchhle chvílích a těchhle náladách mám opravdovou chuť jí jednu vrazit – a ano, vím, že by to byl ten nejlepší dar, který bych jí mohl dát. Alespoň že Montgomery je natolik chápavý, aby mě dál neprovokoval. Dobře, klidně si mějte svou kartu, klidně si vyměňujte adresy, ale teď a tady nezůstáváme. A to, i kdybych jí měl odsud odtáhnout proti její vůli. Už můžeme jít? Panička to už dovoluje? Nádhera, a teď ode mě očekáváš co? Snad vděčnost? „Jistě, drahá“, dokonale napodobím její tón, jen do něj přidám kapku parodického podtónu, a už se chystám vyrazit z místnosti, když mi pohled padne na mou čepici. Nechal jsem jí tu už u prvního odchodu a úplně jsem na ní zapomněl, stejnou chybu ale opakovat nehodlám. Nasadím ji na hlavu a konečně vyrazím z místnosti. Zlatý lev nemá telefon, a i kdyby měl, stejně se žádné drožce nedovoláme, takže nezbývá než doufat, že se něco objeví po cestě. A kdyby ne, nic se nestane, došli jsme sem, dojdeme i zpátky. Ještě zaplatím, protože to mi v tom krátkém čase paniky taky vypadlo, a vyrazím ven. Znova na čerstvém vzduchu, který mi pročistí hlavu… Zapálím si cigaretu. A doufám, že tentokrát – pro změnu! – za mnou moje milovaná jde. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Hluboká noc Zlatý lev vás vypustí ze svého pozlaceného chřtánu ven. Kolem kotníku se vám motá duch alkoholu a někdy je hezky promasíruje. Nevypili jste toho tolik, aby některý z vás byl opilí. U Normana by to ve skutečnosti trvalo mnohem déle. U Gwen těžko říct. Je zima. Proleze vám do rozhalených kabátů a zaútočí kousavými doteky na obnažených kůžích. Sněží. Pod nohama vám křupe bílá nadílka a celý Londýn se oděl do bílého hávu. Zamaskoval tak bordel, odpadky, koňské i lidské koblihy na silnicích. Skomírající bezdomovci zalezli do svých vlastních děr. Na vás čeká krása domova, vlastních pokojů a samozřejmě soužití, kterému někdy říkáte manželství. Domů dorazíte v pořádku, bez dalších incidentů. Je pozdě. Chce se vám spát a veškerý stres, únava i alkohol se na vašem rozpoložení podepíše. Potřebujete oba teplou koupel, nebo teplo, a postel. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Hluboká noc S každým dalším krokem mám pocit, že se mi dýchá líp, s každým dalším nádechem se mi hlava pročišťuje. Je mi líp. Jak se to mohlo dnes tak zvrtnout? Vypadalo to dobře, všechno vyšlo – vloupání, zábava a najednou? Halucinace, halucinace, každá složitější než ta předchozí, a pak ten výslech. Výslech, po kterém se celý můj svět tak, jak ho vnímám, začal bortit. Ze všech lidí, proč zrovna mně se tohle děje? Na pohádky nevěřím snad od dvou let, na strašidla a podobné pitomosti od pěti, všichni pověrčiví lidé mi byli k smíchu, stejně jako lidé nábožní promiň, matko. A ano, když jsem uslyšel zobana, jak tvrdí, že každý má svůj osud předem dán, nechal jsem ho zakopávat latríny pro celou četu. V mém světě se vše dá vysvětlit, vědou, selským rozumem, nakonec třeba i smolnou náhodou – těch jsem v zákopech zažil dost. Co jiného je náhodná kulka, vystřelená na pět set yardů, která zabila Henryho? Nebo to byl šrapnel? To je jedno. Pochybuju, že by udělal nějakou chybu, na to byl moc chytrý. Prostě byl jen ve špatnou dobu na špatném místě. A najednou mám přijmout, že se ve dvou časových rovinách objevil na různých místech stejný člověk, jmenoval se stejně, choval se stejně, udělal stejnou věc a umřel stejně? Že mají tři lidé, z toho jeden neznámý a jeden dlouho nenáviděný, naprosto stejný sen? To tak! To tak… Ignorace, ignorace je snadná a pomáhá překonat akutní problémy, stačí zavřít oči a dělat, že se nic neděje. Jenže jak dlouho to potrvá, než se problémy přelijí přes okraj a člověka utopí? Lze to, co se děje, vůbec ignorovat? Dnes byly minimálně tři halucinace…, každý den se to zhoršuje, každý den. A pak tohle. Měla pravdu, nerad to přiznávám, ale měla. Bylo možné získat informace, něco, bylo možné se něco dozvědět, ale já zvolil ignoraci. Domů dojdeme mlčky, určitě v napjaté atmosféře, ale tu já nevnímám, mám hlavu přeplněnou myšlenkami. Ale ve chvíli, kdy se máme rozejít a já mít zase strach, že se mi bude zdát ten sen, díky kterému už nesnáším spánek, promluvím. Protože vnitřně vím, že je to správné. „Gwen, já…“, začnu dřív, než si rozmyslím, co vlastně říkám. Chci jí zastavit, protože pochybuju, že se bude loudat. Chvilku přemýšlím, „je dobře, že jsi od něj vzala tu adresu.“ A pak zaštrachám ve vnitřní kapse kabátu a vytáhnu tu fotku. Podám ji jí. „Parker. Tohle měl na té mapě mezi spoustou nejasných fotek.“ Je to fotografie podivné kamenné sošky. Je shrbená, připomíná člověka, ale spíš jenom vzdáleně. A je pěkně hnusná. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro U Irvingů Samozřejmě jdu mlčky a snažím se držet tempo, jakkoli ostré by ho nasadil - tedy aniž bych musela běhat jako čoklík. Jsem na něj naštvaná, protože se choval jako zabedněnec - o Montgomeryho mi nešlo. Kdybychom to z něj vytáhli vše hned teď, bylo by to jednodušší. Ovšem po tom fiasku budu muset manévrovat, aby mi něco řekl. A ne že by se mi s ním chtělo scházet. Nicméně to udělám - a bez Normana. Protože... jednak se ti dva blázni můžou ovlivňovat, a kdyby Montgomery hrátl nějakou hru, ještě víc by Normana vystresoval, druhak tentokrát to bude ženský výslech. Ale bude to trapné. Norman byl v právu, když s ním chtěl omlátit zeď, protože se o mě pokoušel, nicméně bylo to nesystematické, jako na houpačce. Zítra mne tedy nečeká moc příjemný den. Doufám, že se mi podaří vyklouznout, než si toho Norman všimne. Protože pochybuju, že by mě nechal jít na schůzku s cizím mužem, navíc takovýmhle, samotnou. Čistě pro jeho chlapskou ješitnost. A když už jsme u toho... Druhým velkým problémem je Norman. Vím, že byl vždy divný a poněkud omezený, ale tohle je vrchol všeho. Teď je divný... jinak. Nějaký poválečný syndrom? Něco takového jsem slyšela. A na ulicích i párkrát viděla muže, většinou mrzáky, se skelnými nebo naopak vyděšenými pohledy, jak se dívali na něco, co neexistuje. Do svých vzpomínek. Ale to mi k němu nesedí. Při kartách neměl důvod si na to vzpomenout. A až na to, že nemůže spát, jednal relativně - na Normanovy poměry - racionálně. Hm, ano, a pak musím do knihovny, skládám si v hlavě svůj plán, protože očividně jsem v tom nyní větší měrou sama. Minimálně co se týče toho tetování a snů. Musím tomu přijít na kloub. A, upřímně, konečně mě to probralo z té letargie, do které jsem po smrti všech blízkých upadala. Mám cíl, mám možnost na něco přijít a dokázat, že nejsem jenom chodící věno. Ať se to Normanovi líbí, nebo ne. Díky těmto myšlenkám mi cesta uběhne rozhodně příjemněji, než kdybych musela uvažovat nad tím, že Norman kráčí vedle mně. A ne zrovna kousek. Ještě štěstí, že projížďky a procházky v Eppingu byly mým denním chlebem a já si vzala pohodlné boty, jinak bych už trpěla. Kabát si za dveřmi nesundám, mám v něm důležité věci. Rychle se kolem Normana protáhnu a mířím dozadu - musím chudinku Maeve pustit zpátky, sníh má ráda, ale bude spát hezky v teple. I když bude určitě mokrá. Proto taky z botníku po cestě popadnu ručník, který tu pro ni mám připravený, a otřu jí urousanou srst na břiše. * * * Nahoru jdeme co nejtišeji a úplně ve mně leknutím hrkne, když vzhlédnu od Maeve, která kluše vedle mě, a uvidím na chodbě siluetu. Ksakru... Co tu dělá? Jsem ostražitá. Tuším, že to bude mít dohru, to by nebyl Norman, aby nemělo. Ale ať mi bude vyčítat cokoli, je mi to jedno - prostě udělám, co uznám za vhodné, jako vždycky. To, že to on nevidí, není můj probl... Zaraženě se na něj podívám a povytáhnu obočí. Slyším dobře? Kus papíru si od něj vezmu mechanicky, nepřemýšlím nad tím, dokud k tomu nedodá komentář. "Ty jsi... ty jsi mu tam něco ukradl?!" syknu a výjimenčně v tom zazní lehké zhrození. Já vím, že je to jenom fotka, ale... ta soška... je divná a ošklivá, určitě patří nějakému šílenému náboženství. A pokud ji Parker měl u té mapy, tak si určitě hned všimne, že chybí. "Měl jsi mi říct, abych... já nevím, si to třeba načrtla! Takhle bude vědět, že se mu tam někdo hrabal!" |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro U Irvingů Bez zájmu pokrčím rameny. To jí opravdu nejvíc vadí krádež nějaké fotky? Ale prosím tě, Gwen, opravdu jsi čekala, že budeme tak nenápadní? Že všechno uložíme zpět tak, jak to bylo? Ten prach, kterého bylo spousta, rozsypeme na použité věci, aby nikdo nepoznal, že se jich někdo dotýkal? Opravdu jsi tam šla s tím, že nebude vědět o vloupání? Je to přece vyšetřovatel! „To bude vědět stejně. Zámek sponkami nezavřeš – a vzhledem k tomu, co tam měl, si kancelář bude zamykat kategoricky,“ nechápu, proč nezamknul i hlavní dveře, „navíc, Gwen,“ usměju se klidně a zcela smířeně, „nezapomeň, že je to vyšetřovatel – nechali jsme tam tolik důkazů o vloupání, že mu to dojde na první pohled. Důležité je, že jsme tam nenechali žádný důkaz, který by ukazoval na nás.“ Opřu se o zeď a zapálím si, popel budu odklepávat do květináče vedle a do rána pach vyčichne, takže mi to matka nebude moct vyčíst. „Očividně jde po nějaké sektě, určitě bude podezřívat je a na nás si ani nevzpomene.“ Není důvod, aby vyšilovala. "Ale k tomu obrázku, neviděla jsi ho v něčem... někde... kdekoli?" |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro U Irvingů "Já vím, ale stejně... Není důvod přilívat olej do ohně." Obrázek si schovám do zápisníku, stejně tak kartu. Potom si to přepíšu. Na jeho otázku zavrtím hlavou. Zase tak divné knihy nečtu. "Zítra zajdu do knihovny. Mám tam pár poznámek, které si zkusím ověřit." A taky půjdu za Montgomerym, ale to Norman vědět nemusí. "Jdu si lehnout." A s tím otevřu dveře. Maeve ihned vletí do pelechu a já zapadnu dovnitř a zamknu za sebou. Norman se možná vzpamatoval, ale takhle je to... nevím, lepší. Jelikož mi zrovna moc nepomáhal, o pátrání se zítra postarám sama. Dnes jsem s ním strávila tolik času, jako snad za jediný den snad ještě nikdy. Asi nebude od věci si odpočinout. Než jdu spát, rychle si však načmárám vše podstatné, co jsem dnes slyšela ve Lvu, abych to nezapomněla. Především to jméno. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Doma a nákup Poledne Usnu téměř okamžitě, pomalu dřív, než si sundám oblečení. A o tři hodiny později jsem zase vzhůru – s bolestí hlavy, nevolností a všemi těmi důkazy, že člověk dlouhodobě nespal. Je sice po sedmé, což by bylo dobré, ale my přišli kolem čtvrté… a proč jsem vzhůru? Sen. Zase ten sen. Ten sen se mě snaží zabít… Mozek se brání dalšímu spánku, i když zbytek těla by ho sakra potřeboval. Já se bráním. Místo toho se obléknu a zajdu na něco k snědku – a kávu, káva by mě měla probrat. Služebnictvo už je vzhůru, jak by taky ne, když šli spát v rozumnou hodinu, tak si můžu sednout a nemusím se o nic starat. Ani by mě nepustili. Zůstávám ale v kuchyni, nechci se potkat s nikým z rodiny, nechci si s nikým povídat… musím přemýšlet. Možná šílím, možná se jen děje něco nevysvětlitelného, možná oboje. Nevím, ale jedno vím jistě, ať se mi děje nebo má stát cokoli, jestli tu pobíhá vrah a možná nějaká sekta, na kterou je napojen, musím být v nejlepší formě. Navíc mi cvičení vždycky pomohlo vyčistit hlavu. Takže? Konec flákání! Už dva týdny jsem neměl svůj trénink, který jsem si osvojil v zákopech – s tím je konec. Takže ne, tu bohatou snídani, kterou mi Ivy, místní kuchařka, připravila, protože prý vypadám pobledle, jíst nebudu. Až potom, v tuhle chvíli jim jenom seberu jablko a vyrazím zpátky do pokoje. Kliky, šest sekvencí po šedesáti, sklapovačky v mezičase, vždy po dvou stovkách, nakonec běh na plácek vzdálený asi jednu míli, na kterém jsme si hráli jako děti, když jsme zrovna nebyli v Epping. Pokud se něco nezměnilo, bude tam kovová tyč lemující budovu, na které lze dělat přítahy. Trvá to necelou hodinu, než doběhnu domů, konečně sním studenou snídani – Ivy jí chtěla ohřívat, ale to jsem nedovolil – a trochu se opláchnu. Cítím se líp, vlastně se cítím dokonce dobře. Jo, tohle jsem potřeboval, teď už nezešílím… a možná začnu i spát bez snů. Já vím, je to naivní… Nakonec se v pokoji obléknu do stejných věcí jako včera, jsou zasmrádlé, ale to mi nevadí, však to vyčichne. Ale co teď? Nechci zůstávat v domě, táhne mě to ven, ale tam v poslední době není bezpečno. Vzpomenu si na včerejšek a pocit, že jsme sledovaní. Ano, odteď nehodlám odcházet bez revolveru. Pohlédnu na něj, leží v pouzdru, které je pověšené na židli. A z nějakého důvodu si vzpomenu na včerejší akci… ona vážně věřila, že Montyho zastřelím? Nechce se mi tomu věřit, ale ten pohled znám – chyběl mu nadhled i její sarkastická jízlivost. Takže vážně věří, že jsem šílený? Chvilku to i vypadalo, že se naše pseudo-manželství může obrátit k lepšímu, že si nemusíme jít pořád po krku… zvlášť když já to už nechci. Navíc má moc hebkou kůži a moc perfektní prsa, aby to, co začalo nedělí, nedělí i skončilo… Najednou vím, co musím udělat. Jediná věc mi může otevřít cestu do jejího klína – žádné pochlebování, žádné pitomé dárky, ale něco, co ukáže, že v ní mám důvěru. Mám opravdu? To není tak jisté, ale tohle riskovat hodlám. Doobléknu se a vyrazím z pokoje, vyzvednu klíče a rovnou ke svému autu. Dnes nechci řidiče, chci si vše zařídit sám. Nejdříve zajedu do banky vybrat hotovost, trochu to bolí, můj účet na zábavu, z kterého se stal jediný můj účet, se povážlivě krátí, a teď musím vybrat dalších třicet liber. Ano, mělo by to stát do desíti liber, ale potřebuju i něco do zásoby, že ano. A pak? Harlington Guns Store. Jediný obchod se zbraněmi, v který mám skutečnou důvěru – Samuel Harlington je totiž nejen pravý, ale i poctivý obchodník. Vejdu dovnitř – naposledy jsem tu byl před válkou a to hlavně kvůli konzultaci ohledně loveckých pušek, takže už si mě nemusí pamatovat, ale Sam si pamatuje. I když, pravda, chvilku mu to trvá – taky jsem se od poslední návštěvy trochu změnil. Je pravda, že tehdá jsme tu byli s Thomasem poměrně často, téměř nikdy nakupovat, ale vždy s malým dárkem jako odměnou za zajímavou debatu. „Mladý pan Irving! Promiňte, zprvu jsem vás nepoznal, změnil jste se. Už jste tu nebyl, ani nepamatuji! Rád vás vidím.“ To je na obchodnících ze staré školy to nejlepší, umí přesvědčit zákazníka, že je opravdu vzácný. „Já vás taky, pane Harlingtone, po válce moc přátelských tváří nevidím,“ stařec mávne rukou, „to mi povídejte, dennodenně na mě pořvávají nějací sígři, sotva včera se naučili mluvit, a najednou mají plnou pusu nadávek. Ale kvůli stížnostem jednoho starce jste určitě nepřišel, čím vám mohu posloužit?“ „Tentokrát to konzultace nebude, pane, potřebuju zbraň – osobní, ideálně obrannou a menší. Stejně jako menší kalibr, ať to nemá moc velký zpětný ráz. Třicet dvojka by měla stačit.“ Sam Harlington je ve svém živlu, vytahuje jednu zbraň za druhou, ale ani jedna nesplňuje moje představy… než ji uvidím. Colt M 1908, není to sice .32, ale vyšší kalibr, ale jinak je to zbraň dokonalá – malá, spolehlivá, jednoduchá na ovládání a poloautomatická, takže jí zvládne i začátečník. A ani nekope nijak silně. „Kolik by stál ten Colt?“ Stařec se rozzáří, to se v něm ozvala jeho obchodnická stránka. „Je trochu dražší, to víte, Amerika. 11 liber.“ Jedenáct? To je jen o libru víc, než jsem počítal původně. To půjde. „Vezmu si ho – a k tomu pouzdro a balík nábojů. Popruhy ne,“ pochybuju, že by ho u sebe nosila na pásku, nebo snad na těle. Skoro pochybuju, jestli je i to pouzdro potřeba. Za chvilku už zastavuju před domem, ze sedadla pro spolujezdce beru balíček – nikdo není nadšený, když vidí zbraň, policie se z toho zvlášť může zcvoknout, tak nehodlám riskovat zatčení. Nechal jsem si vše zabalit. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Irving Manor Poledne Kabát, na rozdíl od předchozí noci, nechám na věšáku a vyrazím nahoru. Je jedenáct hodin dopoledne, normálně by byla už dávno vzhůru, ale včera jsme šli spát pozdě, takže určitě dospávala. Zaťukám – oproti běžným zvykům poměrně decentně, a naprosto v protikladu s předchozími zvyky dokonce chvilku počkám, než vezmu za kliku. Ale je… zamčeno? To se přede mnou začala zamykat? Další důkaz, že dělám správnou věc. „Gwen, pusť mě dovnitř.“ Usměju se pro sebe, ale úsměv se projeví i v hlase. Úsměv, ne výsměch. „Mám pro tebe dárek.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Irving Manor Vzhledem k tomu, kolik toho mám dnes v plánu, jsem se donutila vstát, když jsem se probrala poprvé. Za jiných okolností bych se přetočila na druhý bok a hezky to dospala, ale když odsud míním vyběhnout co nejrychleji... Trocha make-upu to spraví a já se dospím později. Už jsem téměř připravená, jenom před zrcadlem maskuju napáchanou škodu a tiše proklínám Normanovu značku, která mizí k vzteku pomalu. Naštěstí je zima, tak se nikdo nad šátky nepozastavuje. Obzvlášť těmi ozdobnými. Málem rozsypu pudřenku, když se ozve zaťukání a někdo vezme za kliku. Služebnictvo by si to nedovolilo, jenom by klepalo a ptalo se - to byl taky důvod, proč jsem se probudila dříve. Margaret se po mně sháněla, prý jestli mi je dobře. Maeve vyskočí jako na pérkách a začne vrtět ocasem při pohledu na dveře. Moc mě to nepotěší - protože se ozve Normanův hlas. A já musím přemýšlet, jestli ho sem žene provinilost, nebo... nebo se doopravdy včera něco změnilo, i když ten večer jinak dopadl poměrně katastrofálně. Ten záchvěv toho, že by mohly nastat změny k lepšímu, dokonale smetlo zakončení ve Lvu, kdy se choval jako blázen. Ano, omluvil se, ale já si odteď budu muset na ty jeho výkyvy nálad dávat větší pozor. Tohle totiž nebylo jenom tak. A jestli se Norman zbláznil doopravdy, bez mého přičinění... Nicméně vůbec nejsem ráda, že tam za dveřmi stojí. Měla jsem v plánu se vytratit, aniž by to věděl. Prostě vyrazit do města. Aspoň by se pak vidělo, jak moc jsem mu tu scházela, jestli se vůbec bál, kde se toulám. Ale to nebylo prvotním důvodem. Mám spoustu práce a zařizování. A Norman je tak trochu čára přes rozpočet. Dárek? Popravdě... Nevím, jestli bych se neměla bát. Kdybych věřila na příšery a doppelgangery, řekla bych, že jeden právě Normana sežral a přišel sem. Protože to je ještě nečekanější než to, co se stalo po cestě k Parkerovi. Už oblečená a upravená, i když zatím bez kabátu a kabelky, odemknu a otevřu. Maeve si ho hned musí jít očichat, jako by se taky chtěla ujistit, že to není někdo jiný. A on není. Norman nevypadá zrovna okouzlujícně, navíc i bez psího čenichu cítím, že to oblečení (i kdybych si nevšimla, že je stejné) je přesně to, co měl včera na sobě. Raději nechci vědět, kde všude se v tom ještě toulal. Nejvíc matoucí je ale to, že se usmívá, tak nějak upřímně. Skoro jako by to ze včerejška myslel vážně - a jako by se neudál Lev. Na což já tak úplně zapomenout nedovedu. Navíc, nikdy v životě jsem od něj dárek nedostala, leda takové tu nutné pitomosti, aby si jeho rodiče mysleli, že je to mezi námi nějak v pořádku. Proto se neubráním lehce podezřívavému pohledu. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Irving Manor Podrbám Maeve za uchem, ale pak udělám jeden krok přes práh do místnosti a podám jí obyčejným poštovním balicím papírem obalený balíček. Je to poměrně těžká krabice, která rozhodně obsahuje více věcí, jelikož podivně chrastí při pohybu. Sám se pozvu dovnitř, dojdu k oknu a s rukama založenýma na prsou se opřu se o zeď. Skoro mě zaráží, že se vážně těším, až to rozbalí, že mě zajímá její reakce – a ten jemný hlásek v podvědomí, který si pamatuje neděli, doufá, že se i ten zbytek mých představ, který se s tím pojí, splní. Netrpělivě čekám, až to rozbalí – ale ve chvíli, kdy otevře víko krabice, nevydržím a promluvím. „Colt M 1908, poloautomatická příruční zbraň, zásobník na sedm nábojů. Je malá a docela lehká, takže ji zvládne i dámská ruka, perfektní na sebeobranu. Krásná, co?“ To už zářím jako sluníčko. Protože opravdu je krásná, skoro mi je až líto jí dávat Gwen. A opravdu, v krabici je zbraň, krabička s náboji a kožené pouzdro. „Vím, jak na mě koukáš, kdykoli mám v ruce revolver – možná ti to pomůže se trochu uvolnit.“ Ale opovaž se ji proti mně použít. „Navíc když se…“, chvíli hledám ideální popis, který se vyhne popisování, „děje, co se děje, měli bychom si trochu věřit. Něco mi říká, že tohle vyrovná síly.“ A to nejdůležitější… „Umíš s tím?“ Pevně doufám, že ne. Nedělám si iluze, Bart ji určitě učil s loveckými puškami a brokovnicemi, ty se na obranu domu u lesa hodí, stejně tak i na lov a podobné zábavy, ale příruční zbraně obvykle nepatří nebo alespoň před válkou nepatřili do běžného repertoáru domu. Už proto, že byly obvykle spojovány se zločinem – samozřejmě znovu platí, že před válkou, po válce si z armády každý přitáhl nějakou takovou. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Irving Manor Opravdu dárek. Zaraženě od něj krabici převezmu. Opravdové dárky jsem dostávala, tajně samozřejmě, jenom od Henryho. Rodiče (jejich nebo mé) nepočítám, tam je to poněkud jiné. A nápadníky taky ne - protože jejich dárky končily v koši nebo někde hluboko ve skříni. Jakmile dar přijmete tím, že ho začnete používat, je to určitý závazek. Položím krabici na stolek, odsunu jí Wellsův Stroj času, a pustím se do rozbalování. Nic neříkám, nepoděkovala jsem, protože není ještě za co. A uvědomuju si, jak na mě Norman zírá, což mě popravdě poněkud znervózňuje. "Zbraň?" vykulím oči. Tohle jsem vážně nečekala. Spíš jsem si říkala, jestli to nebude nějaký jeho nejapný žert, nebo něco, co se obvyle ženám dává. Sice to bylo těžké... Nedívám se na něj, když mluví, prohlížím si pistoli. Teprve při zmínce, kdy on mívá v ruce revolver, se na něj podívám. "No... ve světle posledních událostí se není čemu divit," neodpustím si. Je sice pravda, že jsem si vždycky myslela, že Normana buď utrápím k smrti, nebo ho otrávím, kdyby na to přišlo, případně se mu stane nějaká nenadálá nehoda... Ne, zastřelit ho, to by bylo opravdu jenom v sebeobraně, kdy bych pak na policii mohla sehrát divadlo. Až se ho budu chtít doopravdy zbavit, udělám to chytře. "Vím, že tady se to mačká a tímhle to střílí," ušklíbnu se. Ale pak zvážním. "Ale teď pravdu, Normane. Pochybuju, že mi to dáváš jenom tak. Stalo se snad něco dalšího?" |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Irving Manor Zbraň? Ne, zlato, tohle není jen tak lecjaká zbraň, tohle je Colt 1908! Jedna z nejspolehlivějších osobních zbraní, které můžeš mít! A váží jen něco kolem jeden a půl libry, velká tak akorát pro ženskou – jenom osmnáct centimetrů, skoro se nezasekává… tuhle jsme Amíkům záviděli! Kousavých poznámek ať má, kolik chce. Ale mohla by projevit alespoň trochu nadšení – není to ten největší důkaz důvěry, který jí mohu poskytnout? Ale místo toho jen nedůvěra, nic než nedůvěra… to se musí něco stát, když chci manželce dát dárek? No dobře, musí. Ale stalo se to už včera. Povzdechnu si, lehce nakloním hlavu na stranu a mírně jí sklopím, jako by mě její nedůvěra a obviňování zklamalo. Nezklamalo, jedná tak jako vždy. Ale trochu radosti by mohla projevit! Lehce se zamračím. „Copak se něco musí stát? Pravdou je, že nás včera možná někdo sledoval a to se mi nelíbí. Nemůžu tě mít neustále pod kontrolou, tak si myslím, že bys měla mít něco na obranu.“ Ne, náladu si zkazit nenechám. Ona tě možná nedocení, krásko, ale já mám z téhle koupě vážně radost i když jsi nebyla levná… Místo toho se zase usměju. „Tak co, líbí se ti?“ Přistoupím k ní a převezmu zbraň. Natočím ji vodorovně. Vážně krásná… „Podívej, tady,“ ukážu na tlačítko na boku, „tím se uvolňuje zásobník.“ Zmáčknu ho, zásobník se lehce pohne a tak ho vyndám a hodím na postel. „Tohle,“ prstem se dotknu pojistky a přejedu po straně závěru, „tohle je pojistka, ale můžeš jí přepnout jenom potom, co je natažený závěr – to je tohle,“ zatáhnu za největší pohyblivou část Coltu. „Natáhnutím závěru zbraň nabiješ, náboj se dostane do komory a můžeš střílet.“ Široce se na ní usměju. „Drží se to takhle." Vezmu zbraň do levé ruky a tu si podepřu pravou, "lehce se rozkročíš a těžiště vložíš do kolen.“ Nasucho natáhnu závěr, chvilku ho podržím, „ta díra, to je komora, vždycky si zkontroluj, jestli tam není náboj, jinak si můžeš ublížit – nebo někomu jinému.“ Zamířím někam na zeď, v postoji tak ukázkovém, že by se z toho výcvikový seržant pomočil blahem, a „vystřelím“. Ozve se ploché plácnutí. „Na, zkus si to. Nejdřív postoj.“ Vrátím jí zbraň a postavím se za ní z levé strany. Určitě bude nutné upravit postoj… a na to se těším nejvíc. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Irving Manor Proti své vůli na mě zapůsobí ne to, že mi dal zbraň - ale že řekl, že mě nemůže mít neustále pod kontrolou. Mimoděk se u toho pousměju. Možná je to nějaký jeho krok, ale dejme tomu, že to doopravdy budu brát jako gesto dobré vůle, když jsme se spolu dali na dráhu zločinu v zájmu, eh... vyššího dobra? Nebo spíš v zájmu naší chorobné zvědavosti a toho, že chceme mít vše pod kontrolou. "No... líbit se mi můžou šaty nebo kůň," přiznám upřímně. "Nicméně je to velmi praktický dárek. A ty já umím ocenit. Děkuji." Takže když mi začne bez posměšků vysvětlovat, co kde na zbrani je, natáhnu krk a se soustředěným výrazem to sleduju a snažím se to zapamatovat si. Možná se v knihovně stavím ještě pro nějakou knihu, kde by mohlo být schéma podobných zbraní - možná s tím zacházet neumím, ale zrovna teď se tvářím přesně tak, jako vždycky, když něco studuju nebo se učím. Vždy jsem chtěla být lepší, umět něco, co ostatní považují u holky za zbytečné. A tohle nebude výjimka, chce to jenom trochu cviku. Nemůže na tom být nic těžkého, když s tímhle stříleli všichni vidláci ve válce... "Vypadáš, jako by ses chystal na záchod," poznamenám polohlasem pobaveně, když se rozkročí. Vezmu si zbraň a chvíli ji zkoumám, musím se s ní přece nejdřív seznámit, ne? A proto se pokusím zopakovat, co s tou zbraní dělat předtím, než vypadal jako kačena. Kromě toho se zásobníkem. "Mimochodem, není podstatou, aby v komoře byl náboj?" vrátím se pak k tomu, že bych ji měla kontrolovat. "To jsi přece říkal hned na začátku." Teprve pak si zkusím stoupnout jako on, ale rozhodně to nedělám tak... Já nevím, připadala bych si u toho hloupě. Asi jako Indiánka, co někde rodí do díry. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Irving Manor No budiž, řekněme, že tohle mi musí stačit. Asi do ní nemůžu nacpat lásku ke zbraním, ale pokud o střelbu bude mít upřímný zájem, což by měla mít vzhledem k tomu, co schovává po knihovnách, bude to dobré. Ty knihy, co znám podle názvu, nejsou zrovna typicky ženské – Wells? Verne? Dokonce Conrad a Doyle. V lecčem to připomíná knihovnu náctiletého kluka, když už teda náhodou čte - a nejsou v tom nahotinky. Potěší mě, že opravdu poslouchá, opravdu jí to zajímá – a tak nepůjde jenom o postoj, ale o skutečnou instruktáž. Ano, má předpoklady, má předpoklady najít ve střelných zbraních zalíbení. Ušklíbnu se její poznámce – tohle znovu připomíná ty chvíle, kdy jsme se jenom pošťuchovali, nesnažili se omlátit si o hlavu každou chybu. Ano, můžeme navázat včerejším rozhovorem… „Zbraň jako zbraň,“ pokrčím s úsměvem rameny. Natáhnout závěr je překvapivě těžké, protitlak je silný. Chce to trochu procvičit zápěstí a předloktí. „Zkus úplně natáhnout ruku, ve které ji držíš, zvýšíš tím stabilitu a snáz překonáš odpor,“ lehce se dotknu jejího lokte a přitlačím, ne aby to bylo nepříjemné, ale aby pochopila, že má ruku propnout. „Jsi pravák, zkus natahovat levou, bude to těžší, ale s trochou cviku to půjde snadno,“ nás učili obě strany – a drilovali to do nás takovou dobu, že už rozdíl pravá-levá nehraje roli, ale pravorukému začátečníkovi by mělo spíš vyhovovat střílení pravou, stabilizace levou rukou. Jenom natahování bude chtít pocvičit. Poznámce o komoře se zasměju. „Jenom v naší četě si dva lidi prostřelili nohu dřív, než vůbec opustili cvičák. Tahle zbraň je poloautomatická, to znamená, že ve chvíli, kdy jednou natáhneš závěr, každý další náboj skončí v komoře, dokud nevystřílíš zásobník. Spousta zbraní vystřelila jenom proto, že dotyčný idiot nezkontroloval po střelbě komoru a zbraň pořádně nezajistil – ani pojistkou. Kontrola je nutnost a základ zodpovědného přístupu. Po konci střelby zkrátka jenom vytáhneš zásobník a jednou zbraň probiješ – to znamená, že natáhneš závěr nasucho. Náboj by měl vyletět komorou.“ Pokud se nezasekne, ale to už je jiná historka, tou jí nebudu obtěžovat – případně děsit. No, a pak je tu postoj. Mám trochu problémy se nezačít smát, vypadá jako dáma z nejvyšší společnosti, která musí dělat na veřejnosti něco, o čem je naprosto přesvědčená, že ji v očích stejně přemýšlejících zesměšní. „Víš co? Je ještě jeden postoj, asi ti bude vyhovovat víc. Co ti víc vyhovuje, střílet pravou nebo levou rukou?“ Přiblížím se k ní z pravé, je vidět, že je to u ní přirozenější, „teď dej pravou nohu lehce před sebe, levou vytoč do strany. Lehce pokrč nohy, ale ne moc… a teď natáhni ruce a zbraň chytni, jak jsem ti ukazoval,“ přitisknu se k ní, mimoděk si přivoním, a pravačkou jí opatrně chytnu za zápěstí. Ruku jí lehce zvednu, přičemž jí pomalu pohladím po předloktí, zatímco druhá ruka jí stejně opatrně obejme levý bok... Teď by ses měla otočit a dát svému hodnému manželi pořádný polibek a pak s ním skončit v té posteli... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Irving Manor Když se mi závěr nepodaří natáhnout napoprvé, tiše zafuním a se zavilostí sobě vlastní to zkusím znovu. Vidíte, to už jsme jenom krůček od toho, aby mě Norman naučil to se zámky. Mám hbitější prsty, mohla bych se to naučit poměrně rychle, ne? Protože to mě vážně zajímá. "No a co s tím nábojem pak?" To jenom tak vyletí? Není ho škoda? Jsem ráda, že nemusím držet postoj rodící indiánky - tak jsem si ho právě pracovně pojmenovala. Neudělala jsem ho a ani ho totiž dělat nemíním. Postavím se, jak mi řekne. To už vypadá líp. Ale je vidět, jak se napnu, když Norman zničehonic začne... Co vlastně? Je to pro mě naprosto nepoznaná a šokující situace, že mi trvá celou vteřinu, než mi dojde, o co se pokouší. Že ke mně dobrovolně přišel a zahájil fyzický kontakt. A ne s tím, že by mě chtěl konečně zaškrtit. "Seržante, nerozptylujte se u cvičení, z toho bývá nejvíc nehod," pronesu pobaveně, aniž bych se na něj podívala, a jinak nad jeho dotyky nehnu ani brvou a tvrdohlavě se soustředím na tu lekci. Pokud ti jde o něco víc než o to, že by sis chtěl sáhnout, Normane, budeš se muset snažit ještě nějakou chvíli. A když budu hodná, budu ignorovat, že tento dárek by očividně z velké části zištný - protože ses přilísal nějak moc rychle. A najednou mi dává smys už i to, jak se nedočkavě uculoval. Parchant...! Ale má ješitnost se spokojeně ušklíbá, co jsem ho donutila udělat. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Irving Manor Opravdu se ptá? Tohle se rozhodně dá zařadit mezi nejabsurdnější dotazy, co jsem kdy ve vztahu ke zbraním slyšel. Uchechtnu se, ale udržím se a nezačnu se smát, dokonce se mi povede zadržet i obvyklý úšklebek – být to chlap a nemít jiné plány, vysměju se jí a budu mít zábavu na dalších pár dní. „Nejsou tak drahé, jestli ti jde o tohle, ale můžeš ho pak sebrat.“ Zato její poznámku beru víc než pozitivně, ideálně mě sice měla přistát v náruči, ale v ideálním světě nežijeme – rozhodně ne já s Gwen. Tohle značí šanci na pokračování… „Zapomínáte, vojíne, že cvičíme s nenabitou zbraní,“ i když jestli budeme v cvičení pokračovat, jiná zbraň nabitá bude. A proto neustoupím, jen její ruku pustím a místo toho se chytnu druhého boku. „Zpevni záda.“ Přitisknu se k ní ještě víc a jemně jí políbím na krk. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Irving Manor Trochu nerada to přiznávám, ale je to... příjemné. Jenže já mám práci, Normane. A když se budeš mít na co těšit, udržím tě v pozoru. Skloním ruce se zbraní a otočím se k němu. "Musím běžet, než mi zavřou." Je sice poledne, ale než tam dojdu, než najdu, to co hledám, navíc knihy bývají prezenčně. "A navíc..." nasadím lehce rozpačitý výraz, který u mě není zrovna obvyklý - a dokonce to nemusím ani moc hrát - "tady u tvých rodičů... Je to prostě divné, chápeš?" Je. Na uši služebnictva v Eppingu se můžu vykašlat, ale... Prostě bych se nedokázala pořádně uvolnit. Pak už jednám rychle. V náhlém popudu, abych zalepila bolístku na uraženém chlapském egu a udržela si ho zaháčkovaného, ho kvapně a letmo políbím, shránku kabelku a kabát a zavolám na Maeve, která se už nemůže dočkat procházky. "A ne že se mi budeš hrabat ve spodním prádle," popíchnu ho, než zmizím za dveřmi. Musím mu prostě a jednoduše utéct, jinak to nejde. Kdo ví, jak moc odhodlaný je. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Irving Manor Musím běžet? Musím běžet?! A kam si jako myslíš, že jdeš?! V náhlém popudu si vzpomenu, no jistě, ta knihovna… to dá opravdu přednost knížkám před sexem? Je normální? Zhluboka se nadechnu a protočím oči. A následně se sarkasticky zašklebím, protože poznámka o rodičích je naprosto zcestná – ti by byli tak maximálně rádi. Takže ne, nechápu, proč by to tu mělo být divnější než kdekoli jinde. Jenom si odfrknu a zadívám se někam ke dveřím. Je pravda, že ta pusa trochu zmírní zklamání, ale copak může stačit? To je jako dostat pusinku na čelíčko, když vám slíbili dvě dobře stavěné dračice. Další povzdech. Proč bych se ti asi měl hrabat ve spodním prádle? Vypadám snad jako úchyl, abych jí očuchával spoďáry? I když… když to zmínila, možná tím něco naznačila – neříká se snad, že ženská vždycky říká opak toho, co si myslí? Té myšlence se usměju, ale na delší úvahy není čas. „Počkej!“ Nemůže zmizet, ne beze zbraně, nekupoval jsem jí nadarmo, „něco ti chybí,“ zamručím a posadím se na postel. Otevřu krabičku s náboji a naláduju zásobník čtyřmi kulkami. Plnit ho celý nebudu, kdyby náhodou musela střílet – což snad nebude – alespoň si potom neprostřelí nohu nebo hůř, břicho. Zásobník vložím do zbraně a tu jí podám. „Můžu tě odvézt.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Irving Manor Zarazím se. Co mi chybí? Aha. "Myslela jsem, že ji budu nosit, až bude jasné, že s ní umím zacházet," namítnu, ale je to spíš jen tak, abych vysvětlila, proč jsem si ji nebrala hned, než že bych si ji teď vzít nehodlala. Zastrčím ji tedy teď do kabelky a Maeve mi už dává najevo, že prostě chce ven. Páni, Norman a galantní? Jsem v šoku. "Musím Maeve trochu vyvenčit. Tady se nemůže pořádně proběhnout, tak se aspoň projdeme." Bez vodítka bych ji nepustila. "Podívej na ni, na chuděru, už je celá nedočkavá." A teď už vážně odcházím. "Uvidíme se večer." Což je víc, než by kdy ode mě mohl předtím slyšet. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Irving Manor „Hlavně nedrž prst na spoušti, dokud nechceš střílet,“ dodám poslední radu stejně rozmrzelým zamručením jako předtím. No jistě, Maeve je nedočkavá, ale kdo se postará o chudáka Normana, který už je nedočkavý třetí den? Zadívám na to třeštiprdlo. Prokouknul jsem tě, Maeve, navenek se tváříš jako bezelstná duše, veselá a se všemi kamarádská, ale ve skutečnosti to máš naplánované, co? Vůbec nechceš ven, klidně by ti stačil nejbližší květináč jako posledně, ale ty mi chceš odloudit svou paničku skoro v nejlepším. Usměju se, je to zábavná představa, i když je na ní víc pravdy, než se může na první pohled zdát. Jen za to nemůže čoklice, ta je prostředník. „Takže večer,“ povzdechnu si a konečně se na ženu podívám. Proč musíš být taková nedobytná pevnost, Gwen? Žádná pevnost není nedobytná, ale u těch nedobytných to stojí hrozně moc úsilí… Zůstávám sedět, nezvedám se a ani nevypadám, že se v nejbližší době zvednout chystám. Což by jí nemělo vadit, ne? Ještě před chvilkou byla na úprku. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Irving Manor Je pryč, ale nevyhodila mě – to je pozitivní. Alespoň něco. Takže… co že to říkala, že mám udělat? Prohledat jí spodní prádlo? Zasměju se sám pro sebe. Pitomost, není mi patnáct ani nemám nutkání očuchávat spodničky– čisté nebo použité. Sundám sako i popruhy se zbraní a hodím je vedle sebe, natáhnu se… a skoro v ten moment ucítím, že na mě jde únava. Usnu vzápětí. |
| |
 | soukromá zpráva od Sir Francis Kane Bedingfield pro V jistých zemích (převážně Francii) se nazývají dvě situace malou smrtí. Úzkost po orgasmu, kterou má vysoké procento lidí a také úzkost po kocovině. To má ještě větší procento lidí. Mé výčitky už dávno vyprchaly jako lihový odér z čerstvě otevřené pančované pálenky. Ne, že bych netrpěl občasným uvažováním nad tím, jak jsem se ponořil do alkoholu a hazardu, ale situace si to jednoduše žádala. Hazard spojený s alkoholem je zábavný a v současné době mě tak trochu drží nad vodou od té doby, co jsem přišel o vše. To mi vsunulo myšlenku na otce. Začínám se mu příliš podobat... Jako vždy se však ze všeho dostanu. Vždy následuje cesta ke spokojenosti, tedy k penězům. Pokud nějak nezískám své jmění zpět, tak... Z mých myšlenek mne vyrušilo něco zvláštního. Nebyla to ani tak sněhová bouře, která na mě spíše působila uklidňujícím dojmem, ale cosi v místnosti. Možná to je tou bouří, která je silnější, než jsem si sám na první dojem dokázal uvědomit. S kocovinou se posadím na levnou postel, která páchne alkoholem. Nebo jsem to snad já? Na hlas reaguji otupěle, ale přesto se celé mé tělo zastaví. Ten hlas... Jeho známost mnou projede jako elektřina, do které jsem kdysi dělával. Vyvolá špatné vzpomínky a dostává tělo do adrenalinu. Něco je zatraceně špatně. Možná jsem se přeslechl. Možná spím. Dívám se kolem sebe po špatně osvětlené místnosti a pomalým otáčením hlavy bedlivě sleduji, jestli nenaleznu zdroj hlasu. Sněžná bouře ve mne vyvolává paranoiu o iluzi hlasu, který jsem slyšel. Přesto se pokouším neztrácet pozornost. Na první slova nereaguji nějakou chvíli žádnou odpovědí. Po několika vteřinách se rozhoduji zvolat do místnosti slovo, které jsem dlouho nevyslovil. Otče? Vyřkl jsem do místnosti nejistým hlasem a dal jsem si záležet na každém písmenu. Dávám tak najevo, že sám této situaci nevěřím a spíše přikládám tento incident hlubokému spánku. Přesto mnou velmi hýbe nejistota. Za předpokladu, že se žádná odpověď nedostaví, rozhoduji se vstát a poslední olejovou lampou nasvítit do celé místnosti. Nevynechat žádný kout. Mé kroky se rozhodnu směřovat opatrným krokem, kdy neustále naslouchám sebemenšímu zvuku, který se místností rozlehne. Vrzání olejové lampy, která vydává slabé světlo mě vtahuje hlouběji do nejistoty situace. Díky tomu si držím opatrnost a naslouchám během průzkumu místností všemu, co se děje... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Harlington Guns Store Starý Thomas, jehož obchod hrdě nese jeho příjmení, se nedokáže ubránit potutelnému úsměvu. Znalec jako ty mu v obchodě chybí. Potřebuje si s někým popovídat a ve většině případech je na opačné straně barikády, kdy neznalému zákazníkovi vysvětluje ty a ty drobné nuance v jednotlivých exemplářích. Ano, exemplářích. Thomas považuje zbraně v obchodě za vlastní sbírku motýlů. Nebo jedovatých hadů, záleží na tom. "Zajímavé. Tento týden prodávám už pátou zbraň pro osobní účely a to jsme teprve v polovině. Vlastně ani netuším, jestli jí ti nebožáci nehodlají použít proti nečekané zimě. Nebo se snad čehosi bojí, kdo ví." promne si pečlivě oholenou bradu a pochválí tvůj výběr. 9.1.1919 Irving Manor Sny, které ti sužovaly spánek přes krátkou noc, někam odcupitaly. Jak padneš na Gweninu postel, obejme tě pokojné hřejivé teplo. A usneš. Hluboce. Temnota spolkne vědomí, čas jakbysmet. Když se probudíš, zjistíš, že jsi na sebe hodil pouze přehoz, který chrání peřiny. Pěkně si ten její pelech zválel. Vyspal jsi se i v oblečení a obutý, za což by tě Gwen určitě nepochválila. Za okny sněží. Slyšíš ze zdola ruch na chodbě, nejspíš někdo přišel na návštěvu. Zaslechneš matčin hlas, služebné a nějaký mužský hlas, který nepatří otci. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Společně s Maeve se vydám do ulic. Vezmu to přes park, abych ji mohla vyvenčit, ale pak zamířím na adresu, kterou mi dal Montgomery. Jelikož jsme včera s Normanem dumali nad mapou, měla jsem ji a podívala jsem se, kde přesně to má být. Do knihovny můžu zajít později - snad se u něj moc nezdržím. Nicméně knihovna má zatím nejnižší prioritu. Podle toho, co se od Montgomeryho dozvím o tom Hodináři, měla bych potom po dlouhé době kontaktovat Davida, mého komplice v tom všem, kterého jsem si určitými službičkami i nějakými těmi penězi přetáhla na svou stranu. Nejdřív nám s Henrym poskytl trochu toho soukromí a štěstí, když se postaral, aby jeho povolání na vojnu odložili. Bohužel ne úplně, podle toho, co jsem slyšela, by mu šlo o práci, kdyby se to pokusil zfalšovat i tentokrát... No, a potom mi pomohl prohlásit Normana za mrtvého. Což nebyl takový problém když vezmeme v potaz, že jsem od něj nedostala jediný dopis, nehlásil se... a David mi pár věcí dlužil. A jestli by někdo mohl najít nějaké informace o tom Hodináři, je to právě on. Má přístup k dokumentům. Těm, co se týkají KIA nebo MIA určitě. A samozřejmě i k těm, koho kdy a jak povolali a co byl zač... Proto o tom taky nemíním říkat Normanovi. Mohl by si dát dvě a dvě dohromady. Takže plán je jasný. Montgomery, David... a pak knihovna, pokud to stihnu, když bude ještě otevřeno. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Montgomeryho dům Sands End Maev kolem tebe běhá na vodítku jako zběsilá, když se snažíš přečíst úhledné psaní na kartě. Karban nepříjemně přivane vzpomínky z téměř probdělé noci. Alespoň že zlé sny pro tentokrát schovaly drápky a neťaly do živého. Sands End Fulmead Street, 05. Začne sněžit než dojdeš do poklidné čtvrti plné nízkých rodinných domků a postranních uliček. Každé zákoutí končí stromem, který je v tuto roční dobu zbaven listí až na šedočerný skelet. Krásné místo pro život, zvlášť v Londýně. Příjemně klidná čtvrť. Hensfordovy mají rezidenci v boční ulici, kde číslo popisné pět, je to poslední. Řady domů tu vystřídaly boční průchody do zahrad za vysokými zídkami z rudých mokrých cihel, na kterých buclatě sedí mokré sněhové čepice. Brána není zamčená, malinko pootevřená. S vrznutím, kterého se Maev poleká, můžeš vejít dovnitř. Nijak velká zahrada. Keře upravené. Úzká štěrková cestička tě zavede k vysokému ostnatému domu. Dvě věžičky z mohutné stavby trčí jako hrozící rohy k ocelovému nebi. Vystoupáš po schodech, klepadlo má tvar zvířecí hlavy. Otevře ti starší dáma v černobílých šatech, jaké běžně nosí služky. "Dobrý den? Přejete si?" ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Montgomeryho dům Sands End "Maeve!" syknu na psa, když se začne chovat nepřístojně. Nevadí mi, když různě běhá v Eppingu, ale musí si uvědomit, že teď na to její řádění není vhodná doba. Jdeme na procházku. S vodítkem, Maeve. "K noze." Roztáhnu deštník, v levé ruce mám vodítko. Chvíli jdu pěšky, abych Maeve vyvenčila, ale přece jenom je to poměrně daleko na to, že mám dnes ještě hodně práce, a tak si po chvíli stopnu taxi. Stačí příplatek a Maeve není žádný problém. * * * Když vylezu z auta, rozhlédnu se po ulici. Vypadá to, že Montgomery v tom rozhodně nebude nevinně - v takových domech bydlí rodiny. A jelikož je ze stejné vrstvy jako já, ve svých letech by už měl být ženatý. Tak doufám, že na jeho ženu nenarazím. Zaklepu. "Hledám pana Montgomeryho Hensforda. Mohla byste mu tohle předat, jestli tu je? On už bude vědět," podám jí mezi prsty v rukavici popsanou kartu, ovšem tak, aby byla rubem vzhůru a ona napsanou adresu neviděla. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Montgomeryho dům Sands End Sloužící působí překvapeně. Zjevně tolik návštěv, především cizích návštěv a ženských, nemají. Koukne na kartu, má tendenci ji otočit a prohlédnout si jí. Z tvé tváře však vyčte, že by to nemusel být dobrý nápad. "Počkejte tu, prosím." zavře dveře. Trvá to dlouho. Deset minut, než za dveřmi zaslechneš slova a spěšné scházení ze schodů. Veřeje kdosi rozrazí dokořán. Montgomery. "No to mě poser..." přeletí mu přes oprýskané okousané rty. Oči má zarudlé, jakoby týdny krájel čerstvou cibuli. Vlasy rozcuchané, narychlo ustrojený do šedé vyžehlené košile, kterou má špatně zapnutou. Kšandy u kolen, cíp látky mu trčí z tmavěhnědých kalhot. Má jen jednu ponožku v černých polobotkách. "Pardon. Vlastně jsem chtěl říct..." hodí pohledem po Maeve a přitrouble se ušklíbne. Jeho hlas je jak padající štěrk, bolí tě z něj v krku. "Eee... poklepe si na bradu a zamyšleně hledí k ocelovému nebi. Pátrá v paměti. "Ginger? Gabriela? Uh..." promne si spánky. "Vy jste ta žena z Golden Lion, vím to. Prosím, odpusťte mé hlavě, úplně mi ten večer vymetla kořalka. Domácí. Pozdě ráno." mlaskne a pokusí se o úsměv. "Pojďte dál, neostýchejte se. Rodiče nejsou doma. Ingrid, postav na čaj. Pro mě kávu. Hodně silnou, prosím." pozve tě dál. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Montgomeryho dům Sands End Ach, tak ta husa mě nechá čekat venku?! Dělá si ze mě legraci? Co to je proboha za personál! Vypadám snad jako nějaký zloděj nebo vrah?! Když se dveře znovu otevřou, stojím naprosto přesně, jako mě opustila - na tom jsem si dala záležet. Kdyby mi ta blbka znovu otevřela. Ale on se tam objeví pán domu. A vypadá ještě hůř než Norman, a to je co říct. Potlačím úšklebek, když ho rychle přelétnu očima. Vida, vida, panáček nám ještě vyspával. Není divu, když do sebe večer vyklopil snad celý bar. A jak pokračuje, zaplane ve mně naděje, že si snad nebude pamatovat úplně vše, co se stalo. Přece jen i já jsem toho trochu vypila - ale nejsem si jistá, jestli bych jednala o tolik jinak. Možná jsem si mohla odpustit poznámku, ať to na mě už nikdy nezkouší, protože ve světle nových událostí by se jeho náklonnost mohla nyní hodit, až z něj budu tahat informace. Proto jsem taky přivedla i Maeve - nezažila jsem člověka, kterému by se nelíbila. Tedy, krom lidí, co nemají psy rádi z principu. A jak se zdá, Montgomeryho jsem odhadla dobře. Ten není typ člověka, co by neměl rád zvířata. Je to jenom tak trochu pitomec, co neumí pít. A co nutně potřebuje ženskou, aby ho dala do kupy. Narazil snad na další nešťastnou duši, která s ním nechce být? Možná bych s ní soucítila. Trochu... Ach, tak on nenašel ještě žádnou duši. U rodičů? Vážně, Montgomery? "Gwen." Mám svoje jméno ráda, zní tak úsečně, vznešeně a hrdě, ne jako nějaká Lily, Paula nebo Fiona. Deštník i kabát odložím v chodbě, Maeve jde však se mnou nehledě na mokré packy. Ať ta husa taky něco dělá, když mě tam nechala stát jako psa. Počkám, až se někam usadíme, přičemž se snažím netvářit jako obvykle přezíravě, znechuceně, výhružně... nebo vše dohromady. Musím mít na paměti, že tenhle člověk má informace, které chci. Které potřebuju. Musím vědět, co se tu ksakru děje. Jak je to vůbec možné! "Takže když tě dorazila kořalka, nemám předpokládat, že si něco pamatuješ...?" nahodím pak rovnou, rovnou taky tykám, protože on si s tím včera začal. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Montgomeryho dům Sands End Ingrid, služka okolo petatřiceti co si tě prohlíží od hlavy k patě, konečně ukáže svou schopnost vůbec něco dělat a pomůže ti z kabátku. Taky Maeve jemně otře packy do utěrky, co má u pasu a uvede tě do návštěvního salónku. Hensfordovi si evidentně nežijí špatně. Všechno pěkné, drahý nábytek voní novotou. Dům z venku vypadá menší. Spíš roste do výšky. Služebná donese horký šípkový čaj, Montymu kávu a Maeve vodu. Neodpustí se tě optat, jestli si malou borderku může pohladit. Monty počká až Ingrid odejde. Nakrčí čelo nad tvou otázkou. "Och Gwen, to jsem se nezřídil ve Zlatém lvu. To mě dorazil chlast doma." nadme tváře, je celý bílý jak křída. "Už při tom pomyšlení se mi zvedá žaludek. Prosím, opusťme toto téma." prohrábne si vlasy a dlouze se horké kávy napije. Pak se opře a pokusí se vypadat k světu. "Pamatuji si, jak na mě tvůj manžel mířil pistolí. Po pravdě, nebylo to poprvé, co jsem hleděl do útrob smrti. Nevadilo mě to." výmluvně našpulí rty a zakroutí hlavou. "Vlastně ho chápu. Tak krásnou manželku bych si hlídal taky. Ale jedna věc mi nejde do mé bolavé hlavy. Co tu vlastně děláte, Gwen? Proč jste přišla? Mám nějaký dluh?" Zajímá se. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Montgomeryho dům Sands End Nejsem ten typ, co by nechal svého psa mazlit kdekým. A tak zdvořile, nicméně tak, jak se mluví s personálem, nepovolím. Maeve si uložím vedle sebe u nohou. "To mi došlo." Hm, takže si pamatuje jenom tohle? Jistě, je to nejvýraznější rys toho šíleného večera. Doufejme, že se mu to nevrátí všechno. Zatím jsem ve výhodě - a to mám ráda. "Dá se to tak říct..." Nechám ho se chvíli zhrozit. "Nedokončili jsme určitý zásadní rozhovor." Další chvilková odmlka, ale aby to nepůsobilo divně. Natáhnu se pro čaj a napůl se za hrnkem skryju, ovšem když už Montgomery básnil o mých očích - to musel být vážně na mol, protože neznám nikoho příčetného, kdo by mé pohledy považoval za krásné - tak na něj zpoza okraje upřu právě ty. "Cecyl Hodinář. Co všechno o něm víš?" |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Irving Manor Probudí mě něco nečekaného – vyspání, klid. Neříkám, pořád jsem rozlámaný, ale zato může spánek v nepřirozenou hodinu a v oblečení, ne žádné sny, žádná bolest hlavy nebo na hrudi… v podstatě mi je nádherně. Pár hodin spánku sice nemůže nahradit poslední dny bez něj, ale stejně mi pomohly nabrat dostatek energie alespoň pro dnešní den. Mám hlad. Kolik může být hodin? Už je po obědě? Určitě bude, ale v kuchyni se vždycky něco najde. Až nyní se začnu soustředit na hlasy dole a dojde mi, že alespoň jeden nepoznávám. V duchu zakleju – to poslední, koho chci potkat, je nějaká matčina návštěva. Nebo dokonce Parker. Ne, nemyslím si, že by měl nějaký důkaz proti nám, nic, co by nás spojovalo přímo s tou vloupačkou, neexistuje. Ale to nic nemění na tom, že se s ním nechci setkat nebo koukat na jeho tokání s mou matkou. Nemám ale na výběr, musím sejít dolů a zjistit, kdo se rodičům prochází po domě. A pořád se chci najíst. Nandám si zbraň a schovám ji pod sako, potom ale bez dalšího zdržování vyjdu ven z pokoje a následně dále po schodech dolů. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Irving Manor Rozverné nelítostně mrazivé počasí pokrylo okenní tabulky prazvláštními obrazci jinovatky. Zima tě obejme, tu ovšem zaženeš krátce poté, co se konečně rozhýbeš. Nemůže být víc jak dvě hodiny odpoledne. Žaludek protestuje, že jsi mu nedal ale vůbec nic. Taky alkohol ještě ucítíš, což vůbec není zlé pomyšlení. Pořádná dávka jídla a vhodný aperitiv zvedne náladu i po odejmutém sexu. Mimochodem - touhy nejsou menší. Podpaží těžkne pod tíhou spolehlivé zbraně. Vyjdeš na chodbu aby jsi zjistil, co to má sídlo Irvingů za návštěvu. Služebná zavírá dveře, matka zjevně dostala zprávu, která jí otřásla. Otec. Nikde ho nevidíš, asi ho zastihla neodkladná záležitost. Ne, počkat, mluví o něm! "Když nebyl v kanceláři celou noc...bože na nebesích." "Madam, možná děláme předčasné závěry. Je toho teď na něj moc. Možná využil chvíle a někde si přihnul..." "Huso hloupá! Měla bych ti jednu vrazit. Copak je můj manžel nějaký násoska?!" "Odpusťte, já to tak nemyslela." Matka se chytne za hrudník, jakoby se o ní pokoušel infarkt a rozhlíží se po předsíni. "Inspektor Parker. Hned ho kontaktuji, přineste mi kabát a šálu. Vydám se za ním osobně ihned." Služka vyběhne jakoby jí za patami hnal bič. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Montgomeryho dům Sands End Monty je opřený v křesle, káva mu u kolenou postupně chladne na dřevěném vyřezávaném stolečku. Když mu vysvětlíš, že zůstalo cosi nedopovězeného, nakrčí čelo a brouzdá pamětí. Pak to vyslovíš. Cecyl Hodinář. To jméno znamená pro Montyho lavinu vzpomínek, která mu přivalí včerejší večer. Vykulí oči. Ingrid donese do salónku voňavé sušenky k čaji a zvlášť ke kávě. Montgomery jí požádá, aby za sebou zavřela posuvné skleněné dveře a nerušila vás. Počká až tak učiní. Natáhne se rozklepanou rukou po sušence. Maev zvedne zvědavě hlavu a nakloní ji do bokem, jakoby nevěděla, co přijde. "Hodinář byl kluk z naší čety. Technik. Dostala ho mina. Žádné pěkné téma pro odpolední sezení." Ale na jeho výrazu poznáš, že si pamatuje. Že si Monty přesně vybavil, jaká náhoda Normana a jeho potkala. Nevysvětlitelná. Sušenka mu křoupne mezi zuby. "Jde o to tetování? Co chcete vědět, Gwen? Nejsem si jist, jestli se váš manžel nespletl, nebo jestli jsem se nespletl já. Je to jako hloupý vtip." ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Montgomeryho dům Sands End Sušenek si nevšímám. Soustředím se na úkol. "Potřebuju vědět víc. Jak se jmenoval celým jménem? Jaké bylo vaše přesné zařazení?" Jedině tak můžu zkusit u Davida něco vyhrabat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Montgomeryho dům Sands End "Nevím." vzdychne a zápasí se silnou migrénou, kterou přináší střízlivění. Doslova z něj sálá alkohol. Odkašle si, promne si čelo a zavře oči. "Všichni mu říkali prostě Cecile, nebo Hodináři. Ano velitel ho jinak neoslovoval. Pocházel z Anglie. Asi. Myslím si, že to byl rozený Angličan. Brit. Ale...jistý si nejsem." Naštvaně se napřímí až křeslo nestoudně zavrže. Hledí kamkoliv jinam než do tvých očí, které před několika hodinami považoval za okouzlující. Připadají mu tak i nyní? "O co jde? Proč tu nesedí tvůj manžel, Gwen. Proč se o toho kluka a o tetování zajímáš ty?" kroutí hlavou. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Montgomeryho dům Sands End Proč to lidi musí pořád komplikovat? Ptám se na jasnou otázku, ale dostanu akorát odpověď, která je k ničemu. A to jsem si myslela, že bez Normanova vyvádění a mávání pistolí to bude lepší. Sakra, už vidím, jak u Davida hledám Cecila Hodináře. Výborně, vážně. "Chtěl by ses snad s Normanem znovu vidět?" povytáhnu pochybovačně obočí a jasně tím narážím na to, že kdyby ho nechtěl ponížit, pravděpodobně ho zmlátí do bezvědomí. "Nicméně, pokud je tak komplikované odpovědět na jednu otázku, nebudu tě dál zdržovat." Nezvedám se, je to má pasivní agrese, má hra, ale pokud se se mnou dál bavit nebude chtít, tak ze sebe neudělám hlupačku a prostě odejdu. Musím si zachovat tvář. Na druhou stranu mě unavuje, že nikdy neodpoví přímo... tak ho musím donutit. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Irving Manor Žaludek se ozve jak rozvrzaná vrata. Snídaně sice byla vydatná, ale po rozcvičce a dávno tomu, takže se mu nedivím. Nevadí, oběd mi určitě nechali nebo si něco ukradnu. Mám dobrou náladu, opravdu jo – a to i když mi žena pláchla jak divoká kočka. Mohlo to být horší, teď pláchla před tím, než došlo k nejlepšímu, mohla pláchnout v nejlepším a to by mě vážně nasrala. Jenže stačí vyslechnout prvních pár slov a všechno je v trapu. Otec se v noci nevrátil…, v první chvíli mě informace přimrazí ke schodům, v jejichž polovině stojím. Několik momentů, kdy se snažím dostat dech pod kontrolu a vyhnat z hlavy všechno, co se včera dělo – pocit, že jsme pronásledováni, divnou kancelář toho pitomce Parkera, fotografii, halucinace a tetování, hlavně tetování, protože to už ani šílenstvím neumím vysvětlit. A k tomu zmizení starého pána. Několik výdechů a nádechů, než zajistím sebekontrolu. Až potom pokračuju dolů do předsíně. „Máti, otec nepřišel domů?“ Promluvím zamračeně, „vykašli se na Parkera,-“ chci říct, že je to idiot a vůbec nemá smysl s ním ztrácet čas, protože se honí za duchy a strašidly. Alespoň pro sebe dodat, že není dobré lézt do kanceláře, kterou jsme včera se ženou vykradli, ale zarazím se. Tohle je předem prohraná bitva a nemám moc rozumných argumentů, jak jí bránit – nebo mám, ale nic co by měla slyšet. Povzdechnu si. „Pojedu s tebou, nebudeš chodit sama po městě. Počkej chvíli,“ nenechám jí nic namítnout a zamířím rychlým krokem do kuchyně. Krize-nekrize, žaludek se ozývá neustále. Nepotřebuju další zvuk, který mi bude hrát proti mé vůli, vojenské bubny a pochod stačí. V kuchyni vezmu první, na co narazím – kus chleba a sýru… sním si to v autě, teď není čas. A pak zpátky do chodby, vzít klíče a můžeme vyrazit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Montgomeryho dům Sands End Přikyvuje. "A víš ty to, vlastně bych ho i rád viděl. Potřebuju pár otázek taky vysvětlit. Třeba to, jestli jsou jeho noční můry podobné." zatne čelist. Vypadá unaveně. "Už nějakou dobu nemůžu spát, Gwen. Prolívám alkoholem několik nocí, ale ty zlý sny neodcházejí. Jestli se mě ptáš, zda mám díry v pochroumaných vzpomínkách tak odpověď zní ano, mám. Vzpomínky na Somnu, na další bitvy. Na jatka, ze kterých se vrátilo jen málo z nás. Proč zrovna já bez jedinýho škrábnutí?" kopne do sebe kávu. "Něco se děje. Něco přichází z mojí minulosti a ten včerejšek ve Zlatém lvu je toho živoucím důkazem. Netušil jsem ale, že by v tom celém měl nějakou roli těžko zapamatovatelný Cecil a tetování, které z hecu získalo na památku pár pořádných chlapů." položí šálek kávy na stolek. "Jakou v tom hraješ roli ty, Gwen?" ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Montgomeryho dům Sands End V tom případě si to bude muset domluvit sám. Nějak nemám chuť mu pomáhat, protože on mi taky zrovna nepomáhá. Možná za to ještě může alkohol, že mluví tak z cesty. Což je všechno, co nezahrnuje odpověď na mou otázku. A pak se mi začne svěřovat. Asi bych měla mít ráda, ale jeho bolístky mě nezajímají. Nicméně si udělám pár poznámek, které si dělám vždy. Na později. Poznámky: vše, co řeknete, může být použito proti vám. Život mě naučil, že to se hodí vždy. "Myslím, že to přeháníš," vrátím ho zpátky na zem. Možná je pověrčivý, ale já hledám pravdu, ne pohádky. Hledám fakta. A stojím si za tím, že to nějak jít vysvětlit musí. To by ale pánové nesměli být takoví zabedněnci - jeden před tím utíká jako malý kluk, co si drží ruce na uších a dělá nanana, druhý zase procítěně popisuje hrůzy války a myslí snad, že je nějaký vyvolený. "Já? Já v tom hraju roli rozumu. A jestli je ten Cecil to jediné, co vás pojilo - logicky musíme zjistit, co byl zač." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Montgomeryho dům Sands End Tvoje jasné a dedukční jednání v Montym vyvolalo něco jako reakci. Uklidnil se, poslouchá tě a dokonce na tvá slova přikyvuje. "Dobrá tedy. Cecil. Cecil Hodinář." Úplně mu vidíš na obličeji, jak usilovně brouzdá pamětí. Jak napíná všechny svoje smysly a využívá kávy jako prapodivné energie. Snad té, která by ho mohla vrátit do minulosti. Zakroutí nechápavě hlavou. "Nevím. Nechápu to. Vzpomínky na Cecila jsou zmatené. Podivně zasunuté. Vidím ho na voze, rozevlátém plášti, jak si drží čapku a směje se nějakému sprostému vtipu. Taky jak nám v pojízdných kasárnách ukazuje nakreslené obrázky, co si črtal cestou. Byl vždycky někde vzadu. Vždycky mimo obraz..." zamrká. "Chci vědět víc, Gwen. Chci tomu přijít na kloub. I malé věci mohou změnit průběh bitvy. Třeba je tetování a Cecil Hodinář klíčem." |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Montgomeryho dům Sands End Samozřejmě, že Cecil je klíč. Alespoň prozatím. Jediné pojítko. A že si ho nepamatuje pořádně? Pořád to beru jako součást kocoviny. "Jak mohl být pořád vzadu, když šlápl na minu?" Nebo jak to bylo. "To musel jít první, ne?" Je to detail, slovíčkaření, ale třeba ho to donutí si vzpomenout. "Ale pokud máš vážně nějakou částečnou amnézii, možná je to způsobeno nějakým zraněním, které tě neovlivňuje... krom tohoto. Slyšela jsem, že někteří lékaři pomáhají lidem rozpomenout se pomocí hypnózy. Měl bys to zkusit." A pak mi samozřejmě vše říct. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Irving Manor Margaret drží slzy na krajíčku. Je vyděšená, poznáš to. Drží si pěst na hrudníku a vzhlédla hned jak jsi promluvil. Sama, bez pomoci a najednou ty. Přikyvuje. "Ano. Ano, prosím, pojedeme spolu. Obleč se, synku, venku je zima." Synku ti Margaret neřekla celá staletí. Bývá pravdou, že krize lidi propojuje. Válka nebo mír, je to jedno. Jak moc vás pojila společná věc s Gwen a teď zjistíte, že hrozby, které byly napsány na pohý papír, mohou být skutečné. Ten šílený vrah který má na svědomí nebohého Doyla Caflina, může mít na rukou další krev. V kuchyni sebereš čerstvý chléb, kus sýra ze spižírny. Voní to tam jídlem. Margaret má na sobě pořádný kabát. Nehlesne už ani slovo. Skoro vyběhne z hlavních dveří a míří k automobilu. Vypadá vděčně, že jsi převzal místo řidiče. "Neměl by jsi tolik pít, Normane. Kdyby to situace nevyžadovala, řídil by Herbert nebo někdo jiný." pronese mimoděk. "Nemysli si, mě také trápí zlé spaní. A piji snad?" Ke kanceláři inspektora Parkera dorazíte do půl hodiny. Ve městě je zmatek, vyhnete se provozu bočními uličkami. Budova působí jinak než v noci. A nikdo kolem není. Žádní policisté, žádný humbuk. Nikde ani známky po tom, že by vyšetřovatel řešil akutní vloupání do vlastní kanceláře. "To je ta adresa. Ten vysoký dům s kovovým schodištěm támhle, vidíš?" zašátrá Margaret po klice u dveří automobilu a dere se ven. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Montgomeryho dům Sands End Vykuleně na tebe pohlédne. "Amnésii? Máš na mysli ztrátu paměti? Ne, to si nemyslím." ušklíbne se Montgomery a kroutí hlavou nad tou podivnou představou. "Cecil byl jenom bezvýrazný kluk. Až do té doby, než nám vytetoval ten list. Batalion v podobě listu, řekněme. Někdy ho slýchávám pochodovat pod okny..." promne si rašící světlé strniště. "Hypnóza. Šarlatánství. Rovnou můžu na představení do kabaretu a koukat se, jak tahají králíky z klobouku." ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Montgomeryho dům Sands End Pokrčím rameny. "Pořád lepší než věřit, že absence zranění je nějaké znamení..." neodpustím si. To včera naznačoval, nebo mi to tak aspoň přišlo. "Takže jaké zařazení v armádě jsi přesně měl?" Poznámku o pochodujícím batalionu ignoruju - pamatuju si, ale ignoruju. Je mi jasné, že je to ta stejná věc, ale... nemíním říkat, že se mi o tom zdálo taky. Tohle je můj trumf. Nevím sice k čemu, ale já nikdy nedávám víc informací, než je nutné. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Irving Manor Zarazím se, když mě osloví tím slovem. Tohle se nestalo od… no… od první nepřímý stížnosti Gwen, od tý doby už to bylo většinou jenom direktivním tónem řečený moje jméno, často následovaný obligátním „proč jsi to udělal chudince bla bla bla“. Od vřelosti tu vždycky byl ten hodný syn. Možná protože umřel? Ne, dost, konec těchhle myšlenek, teď na ně není čas. Otec. Chleba a sýr mám na klíně, ukusuju z nich v mezičase mezi řazením. Soustředím se na vozovku, na matku nepromluvím, ani se na ní nepodívám, dokud nezačne s výčitkami. V tu chvíli na ní překvapeně pohlédnu. Dobře, něco málo jsem jim vypil, to mohla postřehnout, ale jak to že ví o špatných snech? Copak mluvím ze spaní? Nekřičím, to by mě probudilo, a i kdybych mluvil – jak to sakra ví?! Jak to, že ví vždycky všechno?! Nějakou dobu si dám, než odpovím. „Mám to pod kontrolou.“ Samozřejmě že to mám pod kontrolou, nejsem přece žádný alkoholik! „A teď jsem střízlivý.“ Jsem – ten zbytek, co mi zůstal v krvi, se nemůže počítat. Šaty možná pořád smrdí od kouře ve Lvu, ale to přece neznamená, že jsem nalitý. Já vím, odpovím v duchu na její konstatování. Ve dne to tu vypadá ještě míň komisařsky než v noci. Nemít ten parchant potvrzení od samotné královské rodiny, tak ho zastřelím s podezřením, že je sektář a vrah, co ohrožuje mou rodinu. Teď ohrožuje jenom matčinu počestnost, dodám si v duchu sarkasticky. Nepřekvapí mě, že tu není policie – s tím bordelem a podivnostmi, co má v kanceláři, se vůbec nedivím, že nikoho nevolal. V lepším případě by ho zavřeli do blázince, v horším rovnou za katr. No dobře, asi ne, jestli má za zadkem vlivné persony. Škoda. „Vidím. Typická policejní stanice, typické místo pro policejního inspektora. Ten chlap je podezřelý, matko,“ zavrčím, ale taky vystoupím. Chce se mi tam jako do německých zákopů – jestli se nebude chovat profesionálně a bude moc házet očkem po matce, tak přísahám, že mu jednu ubalím. Ale dělám to pro tátu. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Montgomeryho dům Sands End Monty tvou narážku na pochybnou víru ve svou nesmrtelnost nijak dál nekomentuje. Možná mu vážně přišlo, že příliš lpí na pověrách. Jak zmínil už Norman - když voják věří na takové hlouposti jako třetí sirku, jeden by řekl, že válka se skládá ze střípků pověr a úkonů, které musíš dodržovat, namísto toho, aby bojovali hlavou a rozumem. Montgomery musí používat rozum namísto slepé intuice. "Byl jsem četař. Suffolk Regiment, 3. kumpanie, 2. četa, 4. družstvo." promne si bradu po tom, co nacvičeně a strojově přesně vyhrkl své zařazení. Přesně tak, jak to hlásil svým nadřízeným. Pak mu cosi prolétlo v myšlenkách. "Vlastně...regiment musí být zaznamenaný v kasárnách. Záznamy obsahují podrobné spisy jednotlivých členů eskader. Tušíš, co naznačuji?" ušklíbne se Monty. "Pokud o Cecilovi Hodináři máme něco zjistit, můžeme začít tam." ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Montgomeryho dům Sands End Konečně si to můžu zapsat. Protože než bych za Davidem došla, asi bych si to nepamatovala, protože toho je nějak moc. Nebo bych popletla čísla. Přece jen s organizací armády nemám zkušenosti, tak ani nevím, co si pod tím představit. Monty, Monty... Ty máš pocit, že jsi právě objevil Ameriku, ale já tenhle plán měla, už když jsme odcházeli od Lva. "A ty sny... Kdo stojí na tom pahorku?" nakloním hlavu k rameni. Norman. Norman tam stál. Ale... kdyby ho viděl i on, tak by přece nějak reagoval. Proto mě to zajímá. A taky samozřejmě za Davidem nepůjdu s cizím člověkem. Zvlášť když jsme tak trochu spolupachatelé a máme svá tajemství. Takže o záznamech teď nemůže být ani řeč. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kancelář inspektora Parkera Londýn King Edward Walk V rachotícím automobilu vás oba tíží nepříjemné ticho, když Margaret ujistíš, že máš všechno pod kontrolou. Třese se vlastní hrůzou z toho, co mohl neznámý vrah udělat Malcolmovi, proto ti vyčetla pozdní příchod a alkohol. Dělává to. Když je nervózní, hledá ve své blízkosti další těžkosti, aby té hlavní odlehčila. Zbytek cesty si vystačí s tvým ujištěním, že máš vše pod kontrolou a že jsi střízlivý. "Přestaň být nezdvořilý, Normane. Moc dobře slyším ve tvém hlase ten pohrdavý tón. Pan Parker se ti od začátku nelíbí. Ale je to člověk, který chce pomoci naší rodině. Pamatuj na to, prosím, a chovej se slušně." vysvětlí ti rázně když vystupuje z automobilu. Plechové točité schody pod vámi hlasitě řinčí, když vystupujete ke dveřím na chodbu. Za světla to tu vypadá jinak. Ne tak záhadně. Vracíš se na místo činu skoro jakoby jsi byl malý kluk a Margaret tě vedla na popravu. Otevřete dveře do chodby. Vrznou. Po pravé straně svítí podélným oknem do chodby odpolední světlo. Naproti vám zejí dveře, které nešli otevřít a po levé straně jsou prosklené dveře, vedoucí do Parkerovi kanceláře. Zavřené a bez známek nějakého vniknutí. Nikde policie, nikde povyk z vloupání. Jakoby se nic nestalo. Matka přejde ke dveřím do kanceláře a zaklepe na dveře u kliky. V místnosti někdo je. Slyšíš zašustění papírů a vrznutí židle. "Kdo je tam?" hlesne Parker. "Margaret Irvingová a můj syn. Pane Parkere, můžeme s vámi mluvit? Manžel...můj Malcolm...večer se nevrátil domů a v práci ho nikdo po sedmé hodně podvečerní neviděl." Zámek cvakne. Parker dveře otevře. Jeho ostře vysekané rysi na vás výmluvně hledí. "Pojďte dál, posaďte se. Nabídnu vám čaj." pozve vás oba dál. Na tebe nijak zvlášť nehledí. Žádné zkoumavé pohledy. "Kde ho naposledy viděli?" nalije z oprýskané porcelánové konvice do dvou šálků nápoj. Je vlažný, když ho podává na stůl před vás. "V továrně. Dnes odpoledne mi jeho sekretář přišel oznámit, že Malcolm odešel z práce těsně před sedmou, nechal otevřenou svoji pracovnu a už se nevrátil. Nikdo ho neviděl. Domů nedorazil. Nikdy takovou věc neučinil." Parker se usadí na židli za svůj stůl. Stranou má malý štůsek papírů, ty zbylé - nejspíš zajímavější, shrábl a odhodil bůh ví kam. "To ještě nic neukazuje, madam Irvingová. Mohl se někde zdržet, přenocovat, odcestovat..." "Můj manžel je vzorný muž, pane Parkere. Za celou dobu co spolu žijeme nic takového neudělal. A jestli poukazujete na alkohol nebo děvky, i to už máme za sebou. Ráda bych, aby jste ve světle nynějších událostí přehodnotil svou teorii a alespoň se pokusil zamyslet nad jinou variantou." vyhrkne Margaret rázně, s bradou zdviženou vysoko. Parker polkne. Přikyvuje. "Ano, jistě. Nerad bych situaci ulehčoval." "Vzhledem k tomu odpornému dopisu...té hrozbě zabití..." matka nedořekne. "Ihned vyhlásíme pátrání. Máte nějaké tipy nebo nápady, kam by mohl váš manžel jít? Nesvěřil se vám s nějakými záležitostmi? Působil na vás dojmem, že by chtěl snad jednat v záležitosti vyšetřování na vlastní pěst?" Margaret se zamyslí. "Nejsem si jistá. Nevím. Já...možná." mračí se a vzpomíná. "Abych se přiznala, policii nevěřil. Rozhodil vlastní sítě. Nevím komu co poručil a kam až sahají jeho kontakty. Bože můj, prosím vás, řekněte že ho najdeme v pořádku, pane Inspektore." Zaslechneš sice náznak vzlyknutí, ale Margaret zní pořád odhodlaně. Tak odhodlaně, že pokud se otci nedej bože něco stalo, peklo ať rozevře náruč pro jeho vraha. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Kancelář inspektora Parkera Londýn King Edward Walk Snaží se pomoct rodině, nebo pomáhá sobě dostat se k tobě? Ne, Parker se mi nelíbí a zvlášť se mi nelíbí, že se tak líbí tobě. Jen ale zamračeně zakroutím hlavou, neodpovím jí nic a nepustím se s ní do hádky. Není na to čas a není k tomu důvod. V první chvíli se neposadím jako matka, zůstanu stát a vyhledám tu mapu, kterou jsem včera studoval za světla baterky. Poslouchám ale slova matky, na která předtím nedošla, a při kterých moje nervozita trochu stoupne. Tohle vážně nevypadá na mého otce, minimálně ne posledních patnáct let, předtím to bylo poměrně běžné – nebo, nebylo to běžné, ale občas se jenom mihl ve dveřích, něco pošeptal matce a zase zmizel. Domů se ale vracel. Pozdě v noci, druhý den ráno, ale vracel. Matka si to ošéfovala sama, není třeba zasahovat, a tak se ještě chvíli rozhlížím po místnosti a nakonec si sednu. Opřu se lokty o opěradla a ruce do sebe zaklesnu. Zmínka o nedůvěře k policii ve mně vyvolá krátkou vlnu sympatií s otcem – správně, táto, my si svoje problémy řešíme sami, nepotřebujeme k tomu vypouklé helmy ani pitomce jako Parker. A se sympatiemi se objeví i přesvědčení, přesvědčení, že otec – možná trochu hysterický posledně – není žádný ubožák a posera, umí se o sebe postarat. Neunesli ho, nezabili ho, ale rozhodl se jednat sám, nahnat je jak lovecký pes a pak je zadávit. Tak to je. Určitě. Otec se nedá lacino. S novým klidem ale přichází nová zvědavost. Ne, nevěřím Parkerovi, že je inspektor, rozhodně ne policejní inspektor, možná inspektor nějakého tajného spolku, Zednářů, Odd Fellows… na ty šílence a fanatiky z Opus Dei nevypadá, ale kdo ví. Anebo to je lóže dalšího z milionu spolků a kultů, které tu vyrašily. Ale má dobré financování, má dobré kontakty… nepodezřívám ho, že by měl to, co se děje, na svědomí. Jeho skutečná práce mě ale opravdu zajímá – v tom nejnegativnějším slova smyslu. „Tohle je zvláštní kancelář pro policejního inspektora, pane Parkere. A zajímavá mapa. V jakém oddělení jste říkal, že pracujete?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Montgomeryho dům Sands End Poté, co jej vyzveš aby přiblížil vidinu stojícího muže na pahorku, jeho tvář se ještě víc zasmuší. Pohledem klouže po místnosti, pak k oknu a hledí zasněně ven. Zasněně je příliš básnické a krásné slovo. V očích mu můžeš číst strach. Obavy. "Viděl jsem...ta postava stojí na pahorku a za zády jí plane zlatorudé slunce. Nevidím jí přesně, nevidím všechny detaily ve tváři. Poznal bych ho. Poznal bych tu tvář, protože muži chybí jedno oko." zašeptá. "Myslíš snad, že já a tvůj manžel trpíme stejnou noční můrou, kterou má na svědomí nějaký neřád?" uvažuje. "Cecil? Mohl by být strůjcem těch přízraků?" Promne unavenou potrhanou tvář a vzdychne. "To snad zjistíme. Rád bych se ho zeptal osobně, pokud to půjde a vyslídíme ho." ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Montgomeryho dům Sands End No, Normanovi zatím jedno oko nechytí, ale jestli o něj přijde, aspoň vím, co se děje. Možná ta pistole u mě v kabelce nakonec nebude tak úplně od věci, ačkoli jsem stále překvapená, že to vůbec udělal. Zištně, samozřejmě, bylo hned vidět, o co mu jde, ale... bylo to zábavné. Na druhou stranu jsem ráda, že jsem měla záminku mu utéct - přece se po tom všem nenechám lapit tak snadno, ne? I když ho nesmím držet v napětí moc dlouho, protože pak by se mi vytrhl a ztratila bych ten manévrovací prostor, jaký můžu mít, když budu dostatečně chytrá. Ať je to, jak chce, přece jenom nechci po tom všem skončit jako obyčejná manželka, která bude skákat, jak píská, ne. "Určitě existuje nějaké vědecké vysvětlení," krotím opět Montgomeryho, protože se mi zdá, že se příliš rychle chytá podivných nadpřirozených věcí. Prý přízraky... Kdybych měla taková být, tak se ze svých snů o kryptě a mém dítěti zblázním. Ale jsou to jenom sny, jakkoli ohavné. Nicméně se mi ani za mák nelíbí, že Montgomery mluví v množném čísle. Ještě pár otázek a budu se ho muset nějak chytře zbavit. "A jak přesně ten sen tedy vypadá?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kancelář inspektora Parkera Londýn King Edward Walk Mapa ani popisky nezmizely. Dokonce jí Parker nezakryl. Jen si všimneš, že prořídla. Na stěně vypadá utajeně, topí se v odpoledním stínu vedle skříně. Skoro by mohla být součástí nábytku. Margaret tě sleduje ostrým ustaraným pohledem. Mluví za vše. Říká - něco jsme si snad domluvili, nebo ne? Parker sedí na své židli a pozoruje tě stejně pobaveně, jako ty jeho. "Zajímavá? Nemyslím si. Řeším spoustu případů, po celém světě. To už jsem ale říkal a jistě vám tato skutečnost neunikla, pane Normane." Matka vzhlédne k mapě na stěně a zamračí oči ještě víc. "Skutečně, hodně cestujete." "Bývám v kontaktu s kolegou z dalekého Hongkongu a kolegyní z Prahy. Pracuji jako inspektor a vyšetřovatel ve věcech religionistických a sociologicko náboženských pochybeních. Vražd, páchání trestných činů v této oblasti a co možná nejrychlejším zakročení. Je to věc mezinárodní bezpečnosti." "Sociologicko náboženských? Má to něco společného s mým Malcolmem?" podiví se Margaret. Parker zaváhá nad odpovědí, to už mu Margaret staví další. "Týká se celá věc snad nějakých náboženských fanatiků?" "Na to vám nemohu odpovědět, madam. Ne takto přímo. Buďte však ujištěna, že případ vaší rodiny je v nejlepších rukách." odpoví nakonec Parker zdráhavě. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Montgomeryho dům Sands End "Spíš než sen je to vize. Odporná lepkavá horká noční můra, co mi zakrouží nad hlavou a hodlá celou noc házet stíny skrze stínítko lampy." Montgomery má básnické sklony. Poposedne v křesle a hekne. Nalije si další šálek kávy a jí už pátou sušenku. "Je mi strašně šoufl, asi potřebuji pořádnou snídani. Kolik je vlastně hodin?" koukne ti do očí a ty vidíš, jak má pod nimi kruhy. "Navrhuji toto. Abychom se společně pohnuli z místa. Najíme se a hned po jídle vyrazíme do kasáren ve Woolwich. Souhlasíš?" ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Montgomeryho dům Sands End Upřímně? Nedivím se, že Montgomery je sám (nebo to přinejmenším odhaduju, když žije u rodičů a flámuje). S takovým chlapem bych nevydržela. Jeho odpovědi jsou naprosto k ničemu. Nevím, zda je to proto, že jsem ženská a on mě považuje za méněcennou, než aby mi něco takového vyprávěl, nebo je prostě zpomalený od přírody, ale dráždí mě to. Kdyby mluvil a mluvil a nakonec se k něčemu dostal, překousla bych to. Ale když se zeptám, jak ten sen vypadá, nechci slyšet, že se pak... nevím, bojí stínů z lampičky, proboha! Anebo mi to ten neřád dělá schválně. Ale já se vyprovokovat nenechám. "Myslím, že kasárna nejsou zrovna místo vhodné pro vdanou ženu," poznamenám. Jistě, to Golden Lion taky ne, ale tam jsem přeci byla s Normanem, vzal mě tam vlastní manžel. "Přišla jsem, protože mi to vrtalo hlavou a Norman nám nějak nedal možnost ten rozhovor dokončit, ale mám ještě nějaké to zařizování." To by se dalo označit za taktní ne, nepůjdu s cizím chlapem do kasáren. Což by pro mě samozřejmě bylo to nejmenší, já se toho nebojím, ale nikdo nemusí vědět, že když si něco umanu, půjdu klidně do pekel a vykážu do patřičných mezí všelijaké démony, co se mi postaví do cesty. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro 9.1.1919 Ale notak, matko, jsem snad nezdvorily? Jen mám přirozený zájem! Na tom přece není nic divného, když policista, který má strkat čumák do záležitosti Anglie, čmuchá po celém světě. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kancelář inspektora Parkera Londýn King Edward Walk Sleduje vaši reakci, především tu tvou. Matčinu dokáže víceméně odhadnout, i když Margaret může překvapit. "MI6? O čem to můj syn mluví? Snad nejste nějaký tajný agent, pane Parkere." vyhrkne na něj. "Nikoliv, madam. Nejsem tajný a už vůbec ne agent. Pracuji pro naše Veličenstvo dlouho. S respektem k vlasti mi bylo dopřáno vidět za hranice všedního života, abych tak řekl." "Nerozumím vám." kroutí hlavou Margaret. "Víte víc než my, o co tu tedy jde." Parker poklepe prsty o desku stolu. Dává si na čas. "O vaši rodinu, madam Irvingová." Když promluvíš ty, probudíš v něm akci a naváže nit na původní linii. "Pojedeme na policejní stanici, kde neprodleně zadám mužům zákona několik instrukcí, aby se věci daly do pohybu. Rozvrhnu místa kam by mohl pan Irving jít. Budou na nich hledat. Sám zmobilizuji kontakt, který mám v terénu. Měl za úkol řekněme sledovat situaci. Nezávazně na policejních složkách se dle získaných informací zařídíme a případně budeme konat. Stačí vám plán pro vysvětlení takto?" upraví si Parker sako a výmluvně k tobě vzhlédne. "Ujišťuji, že vašeho manžela a otce najdeme." Z jeho obličeje čteš jasně. Měl by dodat - záleží v jakém stavu, živého či mrtvého. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro 9.1.1919 Je to trochu zklamání, zdá se, že Parker skutečně inspektor je. Ale to nic nemění na tom, že je to hajzl, který chce ojet mou matku. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kancelář inspektora Parkera Londýn King Edward Walk Parker opře loket o opěradlo křesla a ukazovákem a palcem se opře o spánek. Sleduje tvoje počínání. Když ho obviníš ze sledování vaší osoby - tedy, přesněji řečeno otce, Margaret div nevyskočí. V očích má výčitky i hrůzu z toho, co se stane. Výmluvně na tebe kouká. Vždyť inspektor zjevně vládne kontakty na mnohem vlivnějších místech, než kam kdy vaše rodina dohlédne. Mohl by cokoliv. V představě Margaret. Jak je to ve skutečnost není zcela jasné. "Nikoliv, pane Normane. Nenechal jsem sledovat vás. Už jsem vám evidentně odpověděl na více otázek než bylo zdrávo. Pojďme, není času na zbit." vstane a dlouhými kroky přejde k věšáku, kde má kabát. Přesvědčuje vás, aby jste spěchali pěšky. K Wood Street je to necelých deset minut rychlé chůze, provoz by všechno mohl zdržet. Vlastní automobil má kdo ví kde. On běží napřed a čeká na vás. Margaret samozřejmě nemůže tak rychle. Jsou okamžiky, kdy vám Parker zmizí za rohem (pokud nepojedete přese všechno automobilem, o což Margaret usiluje). Na Wooden Street stojí úzká věžička kostela svatého Albana. Vypadá jakoby tam zela uprostřed všeho. V tom odpoledním mrazivém světle se z ní kouří. Působí přízračně, skoro jak z daleké minulosti, vystupující odraz středověku. Inspektor vyběhne několik schodů, které míří k hlavním dveřím. Plášť za ním démonicky vlaje. Jak je vysoký, jde z něj respekt. Hned mezi dveřmi ukáže ukáže odznak na recepci a nebere si servítky. Má tu zjevně velkou moc. Přikáže třem jednotkám aby jeli na různá místa. Do Kensington Garden, k dokům svaté Kateřiny a třetí do továrny, kde otec pracuje. Mají za úkol prohledat jeho kancelář a zajistit veškeré případné důkazy. Ani sami policisté ale nevědí, co vlastně kromě Malcolma Irvinga - nebo jeho mrtvého těla, hledají. Parket je odbude slovy "prostě udělejte co vám říkám. Cokoliv podezřelého zajistěte." Následně vám nabídne, že vás vezme vlastním vozem za svým kontaktem. Do uliček Soho. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Montgomeryho dům Sands End Maeve nastraží špičatá ušiska když jí dojde, že tu vaše návštěva končí a ona bude moci vyběhnout ven. Už se i postaví, což většinou naznačuje čas jít. "Moment. Přeci chápu, že tam jen tak nemůžete. Já...zjistím ty informace a kontaktuji tě. Gwen. Jen mi nech nějakou adresu, nebo něco..." skoro zoufale máchá rukama. Představa, že tě už neuvidí ho zjevně rozčarovala. "Máme stejnou cestu. Stejný směr. Budeme v kontaktu. Je to žádoucí. Že je to žádoucí?" chytne se za hlavu a bojuje s migrénou. "Promiň mi, nejsem dnes v kondici. To ten zatracený chlast." lamentuje. "Vyprovodím tě, alespoň." ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Montgomeryho dům Sands End Teď je skoro až vtipný, ale tím způsobem, co ve mně vyvolává škodolibost. Snažím se však, aby to nebylo poznat. Ano, máš kocovinu, řádnou, ale zasloužíš si to. Chvíli přemýšlím, jakou adresu bych mu dala. Nelíbí se mi ani jedno - dát adresu londýnského bytu, ani dát adresu Normanových rodičů. Ale jestli si mám vybrat... tak raději ten náš. Energickým písmem mu adresu napíšu. "Hoď mi zalepený dopis do schránky." Potom už se nechám vyprovodit. A další má zastávka bude u Davida. Je všední den, takže by měl být v kanceláři. Tady asi na taxi nenarazím, ale později bych mohla, tak si ho kdyžtak zastavím. Jindy by mi taková procházka nevadila ani v nejmenším, ale nemám tolik času, pokud se chci ještě stavit v knihovně. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro 9.1.1919
“Nerad to říkám, ale má pravdu, máti, provoz bude velký a nejsem si jistý, že zaparkuju. Musíme pěšky.“ Zarazim se, kdyz zmini Soho. Vím, jak to tam teď vypadá, protože tam rád a často chodím. Samý pristehovalec, devka a pochybný bary. Umělci o tom můžou basnit, jako by to bylo něco magického, ale já vím své. Chodí se tam zfetovat a zasukat si. Tam jít matku nenechám. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Montgomeryho dům Sands End Podáváš mu adresu na kousku papíru a on celou dobu kouká, jakoby ani události nemohl ovlivnit a sledoval celou tu věc přes okno. Opatrně si papírek převezme. Přikyvuje. "Jasně, chápu. Dobře." projede si prsty ve vlasech jako lidským hřebenem. "Tak aspoň, že zůstaneme v kontaktu." zazubí se. Sloužící Ingrid tě odvede ke dveřím Hensfordského domu, pomůže ti do kabátu a pustí na ulici. Maeve za tebou zběsile běží. Je ráda, že jste venku. Začalo znovu sněžit. K tomu na Londýn přivanul studený lednový vítr. Cuchá ti s oblečením, sníh dělá z ulic bílou chladírnu. Podaří se ti zastavit taxík a za drobný příplatek kvůli Maeve vás slušný řidič bez vyptávání zaveze k Old War Office Building. Ta leží sice na stejném břehu Temže, zato v opačném záhybu na druhé straně. Cesta vám trvá dost dlouho, protože vydatné sněžení způsobilo na silnicích malou dočasnou kalamitu. V automobilu strávíš bezmála tři čtvrtě hodiny, nakonec posledních sto metrů musíš stejně dojít pěšky. Řidič ti dal slevu, což smázlo poplatek za Maeve. Malá fenečka bílý sníh ihned poskvrnila. Chňapá tlamkou po vločkách ale snaží se chovat slušně. 9.1.1919 Londýn The Old War Office Building Budova připomíná honosné stavby soudu nebo divadel. Je hrdá a členitá. Ve sněhové chumelenici nevidíš na konec ulice, takže zaběhnout do jejích útrob znamená záchranu před úplným promočením. Nepanují teploty pod bodem mrazu, tenhle sníh bude do zítřka zase pryč. Možná. Je mokrý a ošklivý. "Slečna Hollowayová." přivítá tě David O´Donell a zastydí se. Už totiž nejsi slečnou, po tom, co se Norman slavnostně vrátil zpět z války. Polknul. "Gwen." napravil to. "Vítejte. Jen se posaďte, dáte si čaj?" nabídl malý úředník pohoštění. Vlasy na hlavě mu už řádně ustupují a to i vzadu na temeni. A to mu není ani třicet. Má střídmé slušné oblečení - takové to úřednické které se nikdy nesvléká a nepere. Kulaté drobné brýle položené na desce stolu, zatím jen na čtení. Jinak je nerad nosí. "Tomu říkám počasí pod psa." koukne za tabulky podlouhlého klenutého okna na fujavici. Maeve kníkne. "Je něco, co bych pro vás mohl udělat?" ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kancelář inspektora Parkera, policejní stanice Londýn "Pane Irvingu." poupraví Parker s patřičným akcentem, který naznačuje jak bizarně a směšně tvoje trvání na příjmení zní. Parker by mohl být tvým otcem. Výmluvně se usměje na matku. Ta mu úsměv neoplácí. Má strach. A ve strachu se nežertuje. Wooden Street Policejní stanice Margaret stojí opodál ve zmatku. Kolem běhají strážníci a než všichni vyklidí prostor, stačíte si vyměnit s Parkerem názory ohledně kvalit pouliční čtvrti Soho. Než se k vám zase připojí, Parker promne svůj knír. "Máte pravdu. Není dobré jí do takových míst brát. Ne, není to zajížďka. Nechám jí odvést mým osobním řidičem. Stejně ho nevyužívám." "Koho? Copak se děje?" chce vědět Margaret. "Vážená madam Irvingová. Shodli jsme se, že Soho není zrovna místo pro vás. Proto požádám mého osobního řidiče, aby zajistil vaši bezpečnou cestu domů." Už když to Parker říká, mimochodem velice kulantně a zdvořile, Margaret kroutí nesouhlasně hlavou. "Nic takového. Jde o mého manžela. Mého muže. Tragédie mou rodinu již postihla, pane Parkere a já nedovolím, aby další překročila práh. Rozumíte mi?" vyhrkne na něj. Parker na tebe výmluvně pohlédne co s tím. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Old War Office Building Sníh mám ráda, ale jenom na venkově, kde občas vydrží i pár dní. Ve městě se to nedá snést. Kouř z továren a výfuků aut ho hned rozpustí. A i tak je tady na jihu Anglie sníh spíše slavnostní událostí. Výhodou toho, když jste bohatí, je fakt, že i se psem se leckam dostanete. Maeve považují za módní doplněk a mazlíka, ale já vím, že ona umí i hlídat a hlavně šikovat krávy. Má to prostě v krvi. Když jsme u těch krav - už se těším, až nějakou porazíme a já si dám pořádný biftek. Z domácího chovu bude určitě chutnat lépe. "Davide," usměju se na něj a přivítám se s ním. Čajem nepohrnu, u Montgomeryho jsem vůbec nepila a ta zima mi profoukla kabát. "Jdu sem, obávám se, maličko zištně." Ano nejtěžší bylo provázat naši známost tak, aby ne každá návštěva zištně nepůsobila. Využívat lidi se musí umět, je to jako s pastvinou. Nemůžete na ní mít neustále dobytek, musíte ho občas přesunout do jiné oblasti, aby se tráva a půda stihla vzpamatovat. "Potřebovala bych najít jednoho člověka. Má velmi dobrá přítelkyně mě o to požádala, prý o svém milém už jak dlouho neslyšela a teď, když válka skončila, pořád není doma. Bohužel si ale nepamatuje přesně, kde sloužil. Mám tedy dvě různá umístění," vytasím se s papírkem, kam jsem si zapsala i Normanovo - to znám díky tomu, že jsme to falšovali. "Mimochodem, brzy hodlám porazit prvního býčka, než mi přes zimu zhubne." Nemusím říkat víc, slíbila jsem Davidovi nějaké to maso. Koneckonců, to, že mám farmu, je i má zásluha. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Wooden Street Policejní stanice Jsem rád, že se mnou Parker souhlasí. Tahat matku do těchhle míst je naprostý nesmysl. A, jak si musím přiznat, nejen protože se jí tam může něco stát. Jsou místa, kam chodím s rodiči, jsou místa, kam chodím sám a s přáteli, a tyhle dva světy by se nikdy neměly míchat. Ani tehdy, když do druhého jdu s nepřítelem a rozhodně ne za zábavou. Nicméně by mě překvapilo, kdyby se vzdala snadno, a proto už jsem připravený. Čas zapojit veškeré herecké umění, léta pilované soužitím s manželkou z rodu Holloway. „Mami,“ lehce se shrbím, ať mi může koukat bez větších problémů do očí a jemně se ji opřu rukama do ramen. Nasadím ten nejstarostlivější pohled, který dokážu. „Tyhle čtvrtě jsou dnes nebezpečné. Možná bude třeba utíkat, možná se bránit. My s Parkerem to zvládneme, jsme ozbrojení, ale ty nejsi. Neodpustil bych si, kdyby se ti něco stalo.“ To poslední je můj majstrstyk. Samozřejmě že ta čtvrť není tak nebezpečná, nejde o přístav vedle chudinského ghetta. Ale je to výkvět poválečného uvolnění, víc kurev než dámiček na Trafalgaru, přistěhovalecké gangy, které je nejspíš pasou, a zlodějíčci, kteří se přímo třesou na to okrást někoho, jako je moje matka. „Prosím, vrat se domů, pak ti řeknu, co zjistil ten informátor.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Old War Office Building David O´Donell chystá něco k pití, když mu vysvětluješ proč jsi přišla. Přikyvuje. Vůbec mu nevadí, že máš jiný důvod, než ho pouze navštívit. Kdo ví jaké city k tobě ve skutečnosti cítí ale ať je to jak chce, chová se jako dokonalý gentleman. Nic nenaznačuje, nepokukuje po tobě ani ti zbytečně nepodstrojuje. Maeve sleduje za dlouhým vysokým oknem padající sněhovou nadílku. Venku bude plno sněhu. "Dobře. Podívám se na to. Zkusím pohledat v naší kartotéce. Pokud by snad zemřel, určitě záznamy najdu rychle. Pokud je stále na živu a nezraněn, dohledám jeho osobní spis a umístění. Tedy doufám. Přes zimu informace z fronty nechodily tak dobře, jak bychom ocenily." projede si tvoje poznámky na papírku. "Třeba jen neví, že už válka skončila. Toho jsem svědkem byl." Na poražení býčka přikyvuje a ušklíbá se. "Takže se ti na farmě daří? Výborně. Udělala jsi dobrou koupi. Herefordské krávy mají budoucnost. Statek musí vypadat krásně. V létě z něj je určitě hotový ráj." Nabídne ti čaj. "Jak se má Norman?" prohodí najednou významně, jakoby mimochodem. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Old War Office Building "Hmm, a jak dlouho myslíš, že ti to zabere?" nadhodím. Samozřejmě bych to nejraději měla hned, jako svoje eso. Nikdy není od věci mít v rukávu trumf. "Jestli se mám stavit zítra." Chci se napít čaje, ale jeho narážka... Sakra, doufám, že to na poslední chvíli nehodlá někomu říct. Ale úřední omyly se stávají běžně, proto mě to taky napadlo. Že by to mohla být poměrně bezpečná cesta, jak se dostat k tomu, co mi náleží. "Nebyl mou koupí příliš nadšen," utrousím do šálku, než se napiju. Nikomu nemíním vykládat, že se to mezi námi vyvrbilo tak, jak bych nikdy nečekala. A sama tomu pořád, i po tom všem, i přes to, že mám v kabelce velmi drahý a nebezpečný dárek, první opravdový dárek od Normana, nemůžu uvěřit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Wooden Street Policejní stanice Kolem vás proudí v přízračném ševelu zmatek vyvolaný Parkerem. Rozhovor jakoby byl v nějaké záhadné bublině mezi světy. Parker na tebe kouká, nic neříká. Nejspíš mu je naprosto jasné, o co jde. Jde mu totiž o stejnou věc. Do Soho vás Margaret nemůže následovat. Matka nejdřív přeměří pohledem inspektora, když ve tvých očích vidí jasné odhodlaní. Pak zrak sklopí a přikývne. "Dobrá Normane. Máš pravdu. Asi máš pravdu. Prosím tě, ne aby se ti něco stalo. Buď patrný." políbí tě na čelo, což neudělala dlouhé, předlouhé roky. "A vy, pane Parkere, dbejte na jeho bezpečí jakoby to byl váš syn." vyhrkne směrem k inspektorovi, který přehodí upřený pohled z tebe na ni. "Nebo si ponesete následky." v tu ránu vám ukáže záda, dopne si kabát a odchází. Parker si stoupne vedle tebe a sleduje její energický krok. "Dobrá práce, PANE Irvingu." pronese jakmile je matka daleko na to, aby vás dva slyšela. "Doufal jsem, že k tomu dojde plynule během cesty do Soho. Takto je to pro ni lepší, věřte mi. Ale podle vašich slov jste jistě několik odvrácených tváří Londýna už poznal, nemám pravdu?" ušklíbne se potutelně. 9.1.1919 Londýn Čtvrť Soho Přijíždíte Parkerovým služebním automobilem po New Oxford Street. Zabočíte na Charing Cross Road. Už tam to jde cítit. Sice začalo pěkně chumelit, to ovšem neodehnalo pouliční prodejkyně vlastních těl. Jistá sorta prostitutek má rajon na okraji Soho. Pracují v hloučcích aby se jim nic nestalo. Historky o tajemném zabijákovy z předešlého století sice už vybledly, ale v lidech cosi zůstalo. Jako strach ze tmy, kdy ještě člověk spával v jeskyních a tušil obrysy ohromných šelem v naprosté nicotě. Pud sebezáchovy. Odbočíte na klidnou Old Compton street. Minete divadlo, přes úzkou silnici posypanou sněhem přebíhá několik dětí. Párkrát Parker zakroutí velkým volantem aby ukončil jízdu v boční uličce a automobil tak schoval pod dřevěným příkrovem nějakého zapadlého dvora. "Pochopil jsem správně, že sebou máte zbraň?" optá se, když stroj utichne. "Nic proti tomu nemám, jen vás chci požádat o laskavost. Pokud jí po vás můj kontakt bude chtít, dejte mu jí. V žádném případě nestřílejte. Ani kdyby jste měl pocit, že vám jde o život. Domluveno?" ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Old War Office Building Překvapí ho tvůj zájem o informace. Ale pouze nad tím pokrčí rameny a promne si oholenou bradu, která nenese tak ostré rysy jako Normanova. Nebo Henryho. "Můžeme do archivu hned, pokud ti to nevadí. Návštěvy sice nejsou běžné ale pokud řeknu, že jsi pod mými křídly, nikdo nic neudělá." ušklíbne se. Ohromná místnost má vysoké stropy. Nejsou moc kvalitně namalované, v některých rozích se barva odlupuje nebo je popraskaná. Přes obličej tě udeří zápach papírů a zatuchlosti. Tlusté složky jsou naskládané v dřevěných policích někde až ke stropu. Podél zdi vytváří přirozenou izolaci pás plechových skříní s popsanými výsuvnými šuplíky. Někde stojí na cedulce datum, jinde písmena abecedy. Někde je trojčíselný kód v pravém rohu, aby bylo možní dané informace najít. Lampy, některé olejové jiné moderní elektrické - těch je méně, svítí mdle a na různých místech, nesystematicky rozdělených. David vyhledá velkou knihu zápisů, tam zvěční své jméno a datum. Pro pořádek. Maeve poskakuje, zdá se, že potřebuje čůrat. Protahuje tu. Cítíš odněkud slabý průvan. Davidovy trvalo najít informaci přes hodinu a už během hledání mu na tváři vidíš zvláštní zaujetí. Něco si pro sebe mumlá, jednotlivé spisy nosí sem a tam a něco si opisuje. "Myslím, že mám výsledky, Gwen." nakráčí k tobě se složkami a ještě jednou je prohlíží. "Poslyš, je to divné. Podivné. Někdo musel udělat chybu. Velkou chybu." Mladík jménem Cecil byl zaznamenán hned v sedmi dohledatelných batalionech, na různých místech a v rozdílný čas. Příjmení bývá rozdílné ale ve všech osobních kartách má v poznámce vepsané, že mu přezdívají Hodinář. Věk dvacet jedna. Schopný technik. Ve všech jednotkách ovšem zemřel. A ve všech složkách zemřel spuštěním nášlapné miny. Odtrhla mu končetiny od pasu dolů, smrt byla okamžitá. Velitelé čet se neznají a nikdy se nemohly potkat. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Wooden Street Policejní stanice Pusa na čelo? Musí mít opravdu strach, jinak by jen tak nezahodila svou chladnost středostavovské anglické dámy. Tím líp, že souhlasí, doma bude v bezpečí a daleko od všech nesmyslů, které by jí mohly donutit udělat nějakou hloupost. Pokud je takhle srdečná, bude i přecitlivělá – dvě slova, která jsem s matkou nikdy nespojoval. I proto že já nebyl Henry. Sleduju jí a v duchu si gratuluju. Nebylo to tak těžké, ale hra na patos nikdy nebyla mou silnou stránkou – zvlášť u matky, ženy, která vždycky nějakou záhadou věděla všechno, co jsem udělal. No, pravda, u velké řádky případů to nebyla její mateřská intuice, ale Gwen, která ji to sprostě napráskala. Parker mě vrátí do nálady, jeho „pane“ zní jak rána činely přímo před ksichtem. Ale nevadí, zvykneš si, inspektore. Kouknu na něj až tehdy, když zmíní moje „znalosti“. To má být posměch? Nebo snad skryté obvinění? Do mého života ti je hovno, Parkere, i kdybych se nakrásno dopoval opiem a pak šukal s asijskými děvkami, tobě do toho nic není. Sám nevypadáš, že bys byl takový „anglický gentleman“, jak se tváříš – a navíc lezeš do zelí ženatému chlapovi. Jenom tiše odfrknu. 9.1.1919 Londýn Čtvrť Soho Navzdory mému doprovodu se nemůžu ubránit pocitu, že se po dlouhé době vracím domů. Tyhle části Londýna jsou moje – nehrají si na konvence vyšší společnosti, nesnaží se o nějakou pokryteckou hru. Tady každý zná svoje místo, každý se stará a živí, jak umí a musí, a baví se, jak chce. To nejlepší na válce bylo, že oddělila ty, kteří si zaplatili, nebo je jejich titul předurčoval k důstojnickému výcviku, od normálních lidí. Jelikož jsem nastoupil jako řaďák, nikdo neřešil, jestli mám soukromou internátní školu nebo jsem syn ševce, člověk získal respekt tím, co udělal nebo jak se zachoval, ne tím, kým byli jeho rodiče. A doufám, že se tahle mentalita dostane i do společnosti po válce – protože tihle zaprdění dědkové ve vysokých límečcích nemůžou vládnout klukům, kteří se vrátili z Francie. Tihle kluci mají jasno, jak se získává respekt. Zastavíme, ale očividně ještě nevystupujeme. Parker mě donutí pozvednout obočí. Co nás tam čeká? Začínám si říkat, že jsem se měl dřív ptát, kdo je ten jeho kontakt, protože se mi jeho varování ani za mák nelíbí. „Mám taky jednu otázku – kdo je ten kontakt? Nějaký místní gangster? Číňan nelegálně prodávající opium nebo snad pasák?“ Nedělám si iluze, určitě práskají všichni – jak říkám, každý se živí, jak umí. „Ale máte můj souhlas. Domluveno. Jen doufám, že tam opravdu o život nepřijdeme.“ O své smrti mám lepší představy – ideálně dvě krásné ženské a celá bedna dvanáctileté whisky. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn The Old War Office Building Zvědavě koukám po cedulkách, ale za chvíli mě to přestane bavit. Před Davidem se v tom hrabat nemůžu, i když by mě to zajímalo, a tak se začínám nudit. Dokud neuvidím jeho zájem. To se k němu přitočím a začnu se vyptávat, co se děje. Proč nosí víc složek než ty dvě? "Co? V sedmi?" Myslela jsem, že bude jenom ve dvou. Vytasím deníček a začnu si opisovat armádní zařazení a příjmení. Nemám tušení, jak si tohle vysvětlit. Snad jenom vědecko-fantasticky, jako ve Stroji času. Ale to by pak nedávalo smysl, že by pokaždé umřel. A navíc stejně! "No... a jak k takové chybě mohlo dojít? Chápu, kdyby se to stalo ve dvou, co jsem ti dala. Ale v sedmi?" |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Čtvrť Soho Parker se ušklíbne, když mluvíš o jeho kontaktu. Zakroutí nechápavě hlavou, vytáhne svůj revolver a zkontroluje čestici komor. "Není místní. Pochází z Francie. Z Paříže. Nepřipomínejte jí to, nesnáší svůj předešlý život." zaklapne bubínek do těla pistole a znovu jí uschová v pouzdře. "Je umělkyní. Maluje obrazy. Taky divadelní herečkou, když má chuť. A podle některých..." vystoupí z automobilu na ulici. Ovane vás ledový vítr. Nad Londýnem začalo chumelit. Zima ti profukuje skrz oděv, čechrá vlasy a pokouší se o tvé teplo. Nic proti nečasu, jaké jsi zažil na frontě. "Podle některých je slečna Elisabeth vidoucí. Vědma, víte? Ale nevěští z ruky nebo letů vlaštovek. Spíš se specializuje na ztracené věci nebo lidi. Hádejte, pane Irvingu, proč se madam Elisabeth v Soho těší takové přízně jakou má?" nahodí na tebe výmluvný pohled. "Protože její schopnosti skutečně fungují." Přejdete přes ulici, kde zamíříte do nízkého podchodu. Kolem černého zábradlí až ke strmým schodům někam hlouběji, k zadnímu vchodu do nějakého zatuchlého sklepení. Parker a ty tam působíte jako pěst na oko. V dobrém oblečení, uctivý a na Soho příliš bohatí. Prot se inspektor pořád rozhlíží. Zastaví se před oprýskanými zelenými dveřmi opatřeným klepadlem a řetízkem ke zvonečku. Změří si tě pohledem. "Poslední možnost. Mohu tuto záležitost vyřešit sám. Něco mi ale říká, že možná budete chtít zjistit, co ta prapodivná figurka z fotografie znamená." hledí ti zpříma do očí a snaží se v tobě číst. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn The Old War Office Building David nad tou záhadou kroutí nechápavě hlavou. "Nevím. To je nemožné. Museli se splést lékaři, nebo někdo pomíchal zprávy z fronty. Ale...znamenalo by to příliš náhod najednou. Nedokážu si tuto věc vysvětlit, Gwen." podívá ti složky, jakoby jsi snad mohla vyčíst něco jiného než sám zjistil. V tu chvilku to už Maeve neudrží a počůrá se. Pach okamžitě vyplní nejbližší prostory takže nakonec musíš úřad opustit. David ti sice složky nemůže půjčit, ale slíbil, že v pokud je tvoje kamarádka bude nutně potřebovat vytvoří kopie alespoň těch klíčových dokumentů. Podivné události v něm zakořenily předtuchu, jaká ve vzduchu neblaze visí. Něco se tu děje. A fakt, že Norman na sobě nese jakési záhadné tetování vytvořené tajemným vojákem, na věci nepřidává. To naštěstí David neví. Prozatím. Pokud by pátral dál, je nad slunce jasné, že spojitost s Normanem odhalí. Venku nečasí nepomíjí. Maeve legračně běhá kolem, vyprázdní se ještě jednou do bílého sněhu dokud má možnost. Další tvé kroky vedou do Britské národní knihovny. Není totiž daleko, jen necelou půl hodinku svižné chůze. Takže pokud by ti chumelení nedělalo velké potíže, nabízí se varianta procházky kolem Russell Square až k další honosné pýše Londýna. Knihovny mají otevřeno každý všední den od jedenácti dopoledne, do šesti odpoledne. Je to překrásné místo. Běžně tu bývá nemálo lidí, dnes máš však štěstí a vstupuješ na krásně voňavé místo téměř sama. Bohužel, dovnitř ale Maeve nesmí. Je tu ještě jedna maličkost. Od okamžiku kdy vstoupíš do honosných dveří Britské knihovny, získáš pocit, jakoby tě něco sledovalo. Stejný pocit, jaký jsi měla při večerní návštěvě Parkerovy kanceláře. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Čtvrť Soho Takže je to žena? Nějaká děvka? To jsou taky umělkyně, alespoň některé, umělkyně svého řemesla. Potutleně se zasměju vlastním vzpomínkám. Ale jen co vystoupíme, Parker to upřesní a – popravdě – docela mě zklame. Doufal jsem, že jeho děvka-informátorka možná nebude tak sešlá jako chudinské holky, a tak mě bude čekat pěkný pohled pro oko. I když… tady v Soho? Je mnohem pravděpodobnější, že bude mít padesát, seschlou kůži, těžké kruhy pod očima a povislá prsa. U vědmy s tím skoro počítám, to přeci nedělá nikdo pod čtyřicet. A vysvětluje to i tu Francii, všichni cikáni, co jich tu máme požehnaně, jsou buď z Rumunska, nebo Francie. Mnohem víc mě překvapí jeho poslední věta. On tomu opravdu věří? Parkere, jsi ztracenější případ, než jsem si myslel! Posměšně se zašklebím. „To je mi novinkou, inspektore, já jsem vždy myslel, že hlavním důvodem této prestiže je nevzdělanost chudiny.“ Doufám, že tu jemnou urážku pochopíš. Jdu dva kroky za Parkerem. V jednu chvíli odepnu pásek u pouzdra, aby mi nepřekáželo v případném tasení, protože my jsme nejen v imigrantské Soho, navíc prolézáme ty nejzapadlejší části, kam v noci určitě místní zatahují děvky, případně okrádané chudáky. Rozhodně se nenechám přepadnout za bílého dne a tady. Rozhlížím se, když stojíme před dveřmi, ale jakmile na mě začne mluvit, podívám se na něj. Jak to, kurva, ví? Nenechali jsme žádné důkazy, ani pitomé otisky! Nemůže to vědět! V první sekundě na něj zaraženě hledím, protože mě přistihnul nepřipraveného, ale okamžitě si uvědomím, že tím přiznávám vinu, a tak zvednu obočí a nechápavě se na něj zadívám, jak kdyby měl mít odpověď napsanou na čele. „Figurka? O jaké figurce mluvíte? A jaká fotografie?“ Zakroutím hlavou, jako bych to pomalu pouštěl z hlavy. Ve skutečnosti ho nechci nechat pokračovat ve výslechu, ne dřív než si připravím odpovědi. „Ale pojďme už, venku je zima a nemáme na to celý den.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Čtvrť Soho Narážce na nevzdělanost a chybné pochopení kabaretních triků, zvlášť když je jejich strůjcem umělec či divadelní herečka, se Parker pokusí odolat. Jeho víra ve vratké schopnosti francouzské ženy jménem Elisabeth, možná uprchlíka před válkou nebo jen dalšího imigranta z chudých poměrů, zdá se být poněkud silnější než tvoje argumenty. "Pokuste se, pane Irvingu, mysle na vašeho otce a na to, co by se mohlo stát kdybychom jej nenašly. Je nadmíru důležité aby nás madam Elisabeth přijala a pomohla nám. Nestrpí posměch nebo skepsi. Ta zabíjí většinu vztahů." konstatuje málem pro sebe. Chytne klepadlo mezi ukazovák a palec a jemně s ním několikrát udeří. Ostrý zvuk projede prostorem za dveřmi. Vítr nad vámi zvedne sněhový jazyk z vozovky a chrstne jím do podchodu. Zašumí, vítr zavzlyká. Parker už dál vaše vloupání nekomentuje. Pokud o něm ví, nechává řešení budoucnosti. Na dveřích cvaknou dva zámky. Otevřou se na šířku dlaně. V záblescích světla v jinak temném pozadí zahlédneš tvář černou jako dehet, do které někdo zasadil bílé velké oči. Masité rty mlasknou a vyhrknou na vás hrdelní angličtinou. "Přejete si?" "Přicházíme navštívit lady Elisabeth. Jmenuji se Ignac Parker. Jsem inspektor s královským pověřením. Lady mě pozná." Ta černá tvář střelí velkýma očima na tebe. "A vy?" "Můj klient." "Pravidla znáte. Nesmíte dovnitř se zbraněmi. Máte nějaké?" Parker ochotně vytáhne svůj nabitý revolver a natáhne jeho tělo do škvíry u dveří. Po tobě chtějí totéž. Černoch si vaše zbraně převezme a až poté sundá řetěz, který dveřím poskytuje oporu. Uvnitř panuje mdlé žluté světlo. Na tapetovaných stěnách s modrým vzorováním svítí blikavé a prchavé petrolejky, které se bojí zimy venku. V předsíni stojí velký dřevěný věšák s rozepjatými háky jako haluze stromu. Na ty vám pověsí černošský dveřník kabáty, pokud je zde ponecháte. Prostory jsou zbudované z bývalého sklepení. Hned ucítíš pach kouře svíček a především zápach marihuany. Slouha vás provede chodbami, několika místnostmi spoře zařízené nebo uzpůsobené pro úschovu nářadí. Působí to tu jako tmavý páchnoucí labyrint a jak jím putujete s doprovodem hlouběji, pachy se proplétají s dalšími. Ředidla, barvy, ocet, dřevo. Někdy na vás probleskne světlo z úzkých okének zabudovaných u nízkých stropů. Dovede vás až do kruhové vysokém místnosti. Zdi jsou otřískané a zbavené omítky. Jakékoliv tapety chybí a nestydatě tak ukazují rudé cihly i když začištěné. Celý prostor je uklizený a roste až vysoko, přes tři podlaží ke střešnímu oknu, které dovnitř pouští dostatek denního světla. Je bílé a ostré. Podlahu chrání zašlapaný karmínový koberec, který zažil už lepší dobu. Uprostřed stojí skromný stůl s malířskými potřebami. Štětce ve vodě, několik provizorních palet poseté zaschlými barvami, páchnoucí hadry. Jedna sklenice od zavařenin, ve které se tetelí popel od ubalených jointů. Na trojnohé stoličce u velkého malířského plátna sedí žena, natočená k vám zády. Má dlouhé hnědé vlasy, rozpuštěné a sahající až k lopatkám. Útlé tělo. Na sobě pouze bílou rozevlátou košili, nahé ladné bosé nohy opírá o stojan na malířské plátno. Něco tvoří. Cosi prohodí k černošskému sluhovi. Ten odejde. "Dobrá den, pane Parkere. Nečekala jsem vás tak brzy. Jak pokračuje vyšetřování." trochu si šlape na jazyk ale když na vás otočí pohlednou tvář mladé, sotva třicetileté ženy, zjistíš, že v ústech s krásnými rty drží štětec. Velké oči má přimhouřené. Určitě není tak úplně čistá, spíš pod vlivem opojné marihuany. "Kdo je ten mladík s vámi?" vytáhne z úst štětec. Vstane, zjistíš, že pod dlouhou mužskou košilí, zapatlanou barevnými skvrnami v odstínech duhy, nemá buď nic nebo něco velice skromného. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Velká Londýnská knihovna - dům Irvngů Maeve necháš na pár dlouhých okamžiků venku. Malinká fenka tě počastuje výmluvným pohledem, když ji uvazuješ ve vnitřním průchodu k zábradlí. Zpět budeš co nevidět. V knihovně najdeš bohužel jen část svazků, které jsi si z Parkerovi kanceláře opsala. Legendy starých Grónských lovců jsou k dispozici a můžeš si je odnést. Polární záře nad celým světem je zavedená v seznamu knihovny ale jediný její svazek je bohužel postrádaný. Zeje po něm na tmavé polici jen úzká škvíra. Zápisky z cest do Hor šílenství nemá knihovna v kartotéce. Kulturní zvyky a legendy zapomenutých společenství mají k dispozici a můžeš si je vypůjčit. Templářské symboly kolem nás najdeš také a můžeš si je půjčit. Dějiny Skotska mají k dispozici a můžeš si je odnést. Dějiny Velké Británie taktéž. Historie Evropy v datech nalezneš. Další svazek o Ivanu Hrozném nalezneš také. Draci a výklad jejich symboliky je k dispozici, ale pouze k nahlédnutí. Mají poslední kus v sekci pro studující. Samozřejmě knihovna skýtá i další zajímavé publikace. Především ty dobrodružné, které tvoje oko lákají až hrůza. Zápůjční lhůta je pouhý týden a prodloužit se nedá, nebo jen výjimečně. Což je samo o sobě šibeniční termín. Maeve běhá jak střelená, když se vrátíš s náloží knih zpět. Zpět domů, do rezidence Irvingů, to je dost dlouhá cesta na takové nečasí, které dnešek přichystal. Vítr fouká a zvedá po ulicích sněhové jazyky. Lidí je méně. Oblaka visí nízko a jsou naducaná a tmavě šedá. Jakmile dorazíš zpět, zjistíš neblahou novinu. Margaret, která se ohřívá u zapáleného krbu s knihou vedle sebe a čajem nevypitým ti sdělí špatné zprávy. "Drahá, můj Malcolm se nevrátil domů. V práci ho jeho zaměstnanci ho včera krátce po poledni zahlédli, jak odchází z kanceláře. Nezamykal jí, to pokaždé dělá když se vzdálí jen na chvilku. A pak ho už nikdo neviděl." nevzlyká, neotírá si oči kapesníkem, jak by to dělaly jiné ženy. Margaret je silná. "S Normanem jsme ihned kontaktovali inspektora Parkera a ten přikázal na policejní stanici pátrat. Sami pak odešli s Normanem někam do Soho, kde prý Parker zkontaktuje nějakého svého člověka, aby nám pomohl." líčí ti celou situaci. "Mám strach, dítě. Mám strach, protože jestli ten šílený vrah vyplnil svoje sliby, mohl by teď být Malcolm...můj muž..." nedořekne. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Velká Londýnská knihovna - dům Irvngů Když vejdu do knihovny, mám tendenci se otočit, protože ten pocit je divný. Ale udělám to teprve až tehdy, kdy se zastavím u kartotéky a začnu hledat požadované tituly. Nic. Jak jinak. Ale stejně, pokud je tam nějaký člověk, snažím se ho zapamatovat. Abych ho poznala, kdyby mě znovu sledoval. Procházím ten seznam, co mám opsaný, ale když se do něj znovu dívám, vlastně mi to nedává smysl. Stejně jako to, co jsem dneska zjistila. Není v tom žádný klíč, žádný systém. A jelikož nevím, co hledám... Nakonec si vyberu jenom pár knih, protože ta, co měla v sobě poznámky, chybí. Nedivila bych se, kdyby ji štípl právě Parker. Jeho by nikdo nepodezříval. - Legendy starých Grónských lovců - Kulturní zvyky a legendy zapomenutých společenství - svazek o Ivanu Hrozném Víc bych za ten týden asi stejně nestihla. Navíc, musím to také pobrat... a probírat se seznamy letopočtů nebudu. To až bych narazila na něco, kvůli čemu by se to mohlo hodit. Norman se zmiňoval o nějaké konspirační teorii. Tak uvidíme, co ten Parker čte, jestli je v nějaké sektě... * * * Když dorazím do domu, jsem zralá na čaj a pozdní oběd. Nebo už možná spíš večeři. Ale ta se zjevně hned tak konat nebude. Promiň, Margaret, ale nedokážu v sobě vykřesat žádné city, když to slyším. V hlavě mi hned začne spíše šrotovat, co se mohlo stát - a že možná za pár dní najdou jeho tělo se stejným popisem, jako jsme četli s Normanem. "Třeba musel jenom neodkladně odjet. Víš, jací muži jsou, když pracují..." spustím nějakou frázi, abych ji uklidnila, ale tohle je to poslední, na co mám náladu. Mám toho tolik, co si musím uspořádat, můj deník se naplňuje podivnými informacemi... Asi si nakonec začnu zapisovat vše. Ale před MArgaret po něm nesáhnu, to až pak, v soukromí. Napíšu si datum a přibližný čas. Sice nevím, kam to vše spěje... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Margaret tě obdaruje úsměvem a poplácá po hřbetu ruky. Uzná, že máš asi pravdu. Nechá ti poslat čaj a něco k snědku do tvého pokoje, pokud budeš chtít. Sama nechá jakéhokoliv truchlení a chopí se práce, aby byla nějak zaměstnaná. Čtení knihy jí myšlenky neodtrhne. Psici konečně necháváš svému osudu a sloužící ti donesou jídlo třeba až do pokoje, budeš li to chtít. Cestou z knihovny tě nikdo nesledoval. Alespoň to tak vypadalo. Tíživé počasí, které nový rok přineslo je ale šeravé, podmračené a nevlídné. Působí na dobrou náladu jako špatné zprávy, které v domě Irvingu poslední dobou vládnou. Za okny sněží, přímo chumelí. Teplota klesla na nulu, večer bude ještě méně. Ty, narozdíl od Normana, máš střechu nad hlavou a nemusíš běhat někde po ulicích, nebo kde ti dva blázni vlastně jsou. Čaj na stole, domácí sušenky a teplé jídlo. A klid pro četbu nebo pro psaní vlastních poznámek. U nočního stolku leží zbraň. Pistole, kterou ti Norman tak nadšeně daroval. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Nakonec jsem ráda, že se můžu zavřít s vlastními myšlenkami. Dám si jídlo a během něj si sepisuju a utřiďuju vše, co je potřeba. Poznámky o Cecilovi si doplním tím, co si myslím, že by po přečtení po týdnu mohlo být nejasné, třeba moje zkratky, jak jsem psala rychle. Taky si zapíšu datum, kdy se údajně ztratil Malcolm, ale to jinam, k jinému... případu. No ano, máme tu hned dvě divné věci, co se v naší rodině dějí. Ale pak už se pustím do čtení. Jako první ty Zvyky, aspoň to bude zajímavé. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Čtvrť Soho Ale, Parkere, snad si nestýskáš, že náš románek nebude šťastný. Náš vztah je zabit v prvopočátku… „Pokusím se, popravdě mi je jedno, kde bere informace, jestli nás to někam dovede.“ Klidně ať jí to řeknou duchové, Bůh nebo Ďábel, horší než teď, kdy nemáme vůbec nic, to nebude. Jenom ať nečeká, že se chytnu falešné naděje – dokud nebudu mít důkazy, hodlám si udržet skepsi alespoň vnitřně. Nemyslím si, že se nechal obelhat, nato šel se svou otázkou až příliš na jistotu, ale dokud mi dává čas na přípravu, je všechno v pořádku. Čekám, že se ve dveřích objeví nějaká stařena, ale místo toho… negr? Tohle asi nebude madam Elisabeth, co? Rozeznat jednoho od druhého je těžké, ale pohlaví pořád určit lze. Byl jsem připraven, že budou chtít zbraně, a tak neprotestuju, jen z webley vyndám náboje a strčím je do kapsy, než mu revolver podám. Něco je jít k ženské vědmě neozbrojen a něco je dát jejímu sluhovi nabitou zbraň. Pokud mám být zastřelen, tak alespoň ne vlastním revolverem. Ačkoliv to asi bude ta Parkerova…. Dědek jí musí opravdu důvěřovat, když divochovi z Afriky podá nabitou zbraň. Rozhlížím se – až na sluhu to víceméně odpovídá mým představám o podobných místech, temno, zatuchlo, rádoby mystika a marihuana?! V duchu se zasměju – už vím, z čeho věští! Trocha marihuanových dýchánků a budu věštit i ze skvrny od omáčky na košili! Ale co, jestli jí kouzelná rostlinka sdělí, kde najít mého otce, ať si z ní klidně věští. Jak říkám, bezradnější než teď být stejně nemůžeme. Po celé té cestě v bludišti bez pořádného světla mě překvapí, že se věštkyně nachází v prosvětlené místnosti. Je jedno, že to tu vypadá jak na stavbě, u těchhle lidí přece nejde o kvalitu bydlení, ale o „kvalitu prostředí.“ Tohle nesedí. Má tu být tma, samé svíčky a ideálně nějaká čarodějná kniha. A kočka! Nezapomenout na černou kočku! Rozhodně ne prosvětlená místnost táhnoucí se skrz celý dům. Ale místnost vezmi čert. To, co se nachází v místnosti, je éterické za všechny magické pitomosti dohromady… Tohle není stařena! Ne, rozhodně to není stařena – mám pocit, že jsem ve snu. Po dlouhé době se mi zdá nádherný sen, ze kterého se nechci probudit, protože tohle se přece v realitě neděje. Přece nepřijdete k nějaké vědmě a místo stařeny s bradavicí najdete ženskou s perfektním tělem. Bradavice! Určitě má na tváři velkou bradavici. Nebo je pořezaná… nebo… cokoli. Anebo ne. A navíc má JENOM tu košili! Nasucho polknu, jako by to mělo pomoct od toho knedlíku, který se mi v krku utvořil. Ano, la vie bohéme, já vím, ale tohle je naprosto nová úroveň! Několikrát si přejedu rukou po tváři, ale ani to nevnímám – vidím jenom jí. Skrz obraz a pár představ, co asi schovává v té košili, se nakonec přece jenom prodere vědomí. Položila mi otázku, musím odpovědět. Postoupím dopředu a nechám Parkera za sebou, nechci, aby mi stínil ve výhledu. „Norman Irving, lady Elisabeth.“ Nasadím úsměv profesionálního svůdníka, sebevědomý, ale ne vtíravý – za ten vlastně taky můžu vděčit Gwen, kdyby nebyla celý život harpyje, nikdy bych neměl tolik příležitosti ho trénovat. Ale teď kašlat na manželku, mám před sebou skoro nahou bohémku. „Inspektor Parker o vás mluvil v samých superlativech, ale zapomněl se zmínit, že jste tak okouzlující.“ Držím se, koukám jí do očí a ne na její perfektní nohy. Chce to další kompliment, ale hlavně nezůstat u vzhledu, to působí zoufale a až moc okatě. „Prý má vaše umění, a nejen to výtvarné, věhlas v celém sousedství. Jsem sice od přírody skeptický, ale chci pevně věřit, že se reference místních potvrdí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Čím víc zapadáš do stránek knih, dokumentů, poznámek a jiného světa, oddaluje se ti ten reálný. Protože čtení je to naprosto fascinující. Kulturní zvyky zapomenutých společností jsou jen špičkou ledovce. Ovšem úchvatnou. "Pradávný řecký spolek Gemini, založený dávno před mykénskou kulturou a sahající až do dob Pelasgú, nese odkazy na mytologické zjevení božských bytostí zvaných Antinguis. Význam slova postupně prosákl i do latiny, kde jej můžeme jen volně přeložit jako Pravěký či Prastarý. Zdá se poněkud podivnou shodou okolností, že spolek Gemini na jakési Staré bohy poukazuje ještě na sklonku šestnáctého století, kdy jej údajně rozmetala Inkvizice. Jak známo, tato doba byla divokou v osvětlování mezihvězdných záhad. Gemini, do kterých podle některých zdrojů patřil i Giordano Bruno, znali taje vesmíru od Našeptávačů. Cestovatelů v hlubokých černých prostorech zvané Černé díry." Knihy jsou plné odkazů na symboliku nejen astrálních bytostí, ale i kultů, společností, které do jisté míry nejspíš existují dodnes. Pokud tedy někdy vůbec existovali. Samozřejmě, představa je to vzrušující. Ba dokonce děsivá. Může snad nad králem a královnou držet ruku někdo další? Může nad celým světem někdo bdít a rozhodovat o něm? Legendy starých Grónských lovců jsou útlou knížkou o pověstech kmenů ze severu. O tom, jak v hlubinách pod mořskou hladinou dlí do široka rozprostřené černé vlasy bohyně chladu a fekálií, a stahují do svých osidel nepozorné lodě. Či pohádka o tuleni, v jehož břiše našla malá holčička chobotnici, se kterou se nakonec spřátelila a stali se nerozlučnou dvojicí. Čteš o Ivanu Hrozném, který byl vlastně přízviskem Veliký, když se ti z poznámek v hlavě začíná utvářet mapa, co mohlo inspektora Parkera tak zajímat. Pátrá po nějakém tajemném spolku, to bez pochyby. Po záhadném kultu, který nejspíš vzývá pradávnou moc z hlubin vesmíru. Může to snad mít spojitost s tím vrahem a podezřelou smrtí nebohého rodinného účetního Doyla Caflina? Po tom Parker pátrá? ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Čtvrť Soho Když z webley cvakáš náboje, černý sluha si tě prohlíží. Asi neví, co přesně dělat ale nakonec neudělá vůbec nic. Úkol od madam byl jasný - žádné zbraně. O nábojích nejspíš nepadla řeč. Necháš Parkera za sebou, což inspektor kontruje podiveným pohledem k tobě. Jenže když ti naproti vyjde krásná mladá vědma Elisabeth, vše jde stranou. Prohlíží si tě těma velkýma přimhouřenýma očima. Co je ale trochu zvláštní, vypadá, jakoby se divla skrz své vlastní oči. Jakoby se "něco" dívalo skrz ní a zjišťovalo možnosti. "Nejsem lady, pane Irvingu." zapřede jako kočka a oči se jí otevřou, jakoby právě prodělala nějaké procitnutí. "Doprovázíte pana Parkera kvůli případu, předpokládám." natáhne útlé dlouhé prstíky ke klopě tvého kabátu a promne ho mezi bříšky. Je sjetá, jak se v hantýrce Soho říká. Sjetá až na dřeň. "Pan Norman Irving je synem Malcolma Irvinga. Rodina. Pátrá nyní po mém boku, madam Elisabeth." Ospale přikývne. "Jistě, tím se vysvětluje stejné příjmení." odkašle si a stáhne rychle ruku. "Co vás ke mě přivádí? Opět slepá ulička, Parkere?" prohrábne si živelné tmavé vlasy, sahající jí až po lopatky a ospale zívne. "Nejsme si jistá, jestli mám dnes na tyhle věci náladu." otočí se zpět k rozdělanému malířskému plátnu. Bosýma nohama tichounce našlapuje po zašlém koberci. Má dokonalý zadek. Přímo zadnici bohyně. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Čtvrť Soho Nejsi lady? Všechny cikánky a věštkyně si přece říkají lady. Ne, nemyslím si, že bys byla aristokratka, ale tituly jako ‚lady‘ přece služby podobného ražení prodávají, ne? I když, probleskne mi hlavou, když se dotkne kabátu, ty to asi k byznysu nepotřebuješ. Pokud jde o mě, mohla bys mi věštit každý den… Parker mě vrátí do reality. Ano, otec, kvůli němu tu jsme především. Sice tady slečna Sjetá nejspíš nepomůže, ale zkusit můžeme všechno – a dokud bude polonahá a zfetovaná, nebude to úplná ztráta času. Tak nemá náladu? Skoro mě dopálí, ale její prdýlka mě donutí ji odpustit, na takový kousek masa by se nikdo nemohl zlobit dlouho. Jenom do chvíle, než by mu pořádně naplácal. Promnu si zamyšleně bradu. Dej mi půlhodiny, sjetá krásko, a budeš mít náladu na cokoli… Jenom ten Parker překáží. Zpět. Zpět. Otec je možná v nebezpečí. Soustřeď se na něj, Normane, ne na její dokonalé nohy a zadek, jenom ho chytnout. „Madam,“ pokročím k ní a odolám nutkání ji chytnout alespoň za ruku, když už ne za pas nebo zadek, „můj otec se ztratil, může být v ohrožení života a vy jste jediná, kdo mi může pomoct.“ Každá baba má ráda lichotky, ne? Vytvořím prosebný úsměv, ale rozhodně ne servilní, proto do něj nechám proniknout trochu jiného obdivu – jen ať vidí, že je žádoucí. Ať má pocit, že může všechno kontrolovat jenom tím, že vypadá, jak vypadá. „Přece se nenecháte prosit, když jde o život.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Čtvrť Soho Tvá prosba jí zastaví na místě. Je otočená zády k tobě, bledá košile jí dělá krásné tělo, v pravé ruce promne dřívko štětce. Sleduje tě koutkem kočičího oka. Ve vysoké místnosti zavládne chladné ticho. Jakoby odněkud přivanul ledový vítr a sebral kousek stojatého vzduchu, rozřízl patovou situaci a zase se jako ozvěna vytratil ven. Elisabeth přejde k malířskému plátnu. Rázně odmontuje kličku aby rám vysunula. Sundá plátno, nahradí ho čistou bílou plochou. "Pojďte blíž, nekousnu vás. To vyzvání patřilo panu Normanovi, ne vám, Parkere. Vy zůstaňte kde jste." osočí vyšetřovatele a usedne na rozvrzanou židli. Z příručního stolku sebere tři štětce a na paletě rozmíchává barvy. Obličej jí kryjí dlouhé vlasy. "Byl jste ve válce, pane Irvingu mladší?" táže se tajemně Elisabeth. "Cítím...ve vašem srdci...na něm něco leží. Nějaká tíha. Asi ještě nevíte, co přesně vás tíží ale čeká vás hodně bolestných objevů." zakloní hlavu a několikrát zamrká. Vzdychne. Jako kočka, která si užívá extází. Něco s ní je jinak. Začne čmárat na plátno. Nepoznáš, co to je, kontury maluje shora, od kraje obrazu. Boří všechny poučky a příkazy. Možná na plátně už dávno něco bylo a Elisbeth obraz jenom vytahuje ven, odkrytý jejím vnitřním zrakem. "Váš bratr. Padl v krutém boji?" Štětec jezdí po bílé ploše jako pominutý. Je to patlanina. "Nevidím jeho tělo, jenom slova na dopise opatřené úředním razítkem. Ztracen...v bitvě..." mžourá očima, klopí hlavou dozadu i dopředu. Vlasy jí halí tvář jako živoucí rubáš, přitom ruce létají v křečovitých úhlech. Několikrát po sobě vzdychne. Negr u vstupu, vyklouzne ze stínu. Má o svou paní strach. "Ne...už to bude..." hekne k němu. Vidíš jen rozmatlané černé, modré a zelené barvy. Stékají po bílém plátně, nedávají smysl. Elisbeth dočmárá do pravého spodního rohu. Dřívka štětců zaťukají o koberec, svěsí levou ruku, ale pravou ještě shrábne velkou skleněnou nádobu naplněnou vodou, kde se přízračně rozpouští provazce barev. Zhluboka se jí napije a vychrstne její obsah na plátno. Několikrát na něj prskne, voda jí kane z drobné brady. Obraz vypluje napovrch. "Kryste pane." přibližuje se opatrně Parker. Na obraze rozpuštěné barvy náhle dávají smysl. Je tam postava. Sedí na kraji nějakého mola. V docích, naproti široké řece. Poznáváš čísla na továrních budovách. Poznáváš ten kabát, ten zastřený obličej. Malcolm. Obraz ho znázorňuje, jak sedí na hrázi jednoho z doků v Riverside číslo 63. a chystá se skočit do ledové Temže. Elisabeth působí naprosto vysíleně. Jen tak dřepí na židli, svěšené údy a něco si mručí pro sebe. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Čtvrť Soho Dojdu k Elisabeth a krátce, jen pro sebe, se ušklíbnu. Ano, Parkere, ty zůstaň, kde jsi. Ale jelikož vědma sedí, věnuje pozornost plátnu a míchá barvy, připadám si i já trochu nemístně. Kdy konečně začne věštit? Mám snad pozorovat, jak něco čmárá na plátno? Na to nemám čas, sakra. S lehkou netrpělivostí založím ruce na prsou. „Byl,“ přisvědčím. Ale to není zrovna vrchol věštění, kdo mezi sedmnáctým a čtyřicátým pátým rokem života nebyl? Nahnali do Francie půlku království. Ani další poznámka mě o jejích schopnostech nijak nepřesvědčí – tohle by řekla každá cikánka v maringotce nad kartami. Jenže její způsob malby už mě zaujme. Nezačíná se nejdřív skicou? Obrysy, rozvržením? Plácá tam barvy jak roční děcko… a navíc se ani nesoustředí. Vždyť na to sotva kouká! Její otázka mě vytrhne ze zamračeného zaujetí. Jak ví, že mám… MĚL jsem bratra, který zemřel?! Otočím se rychle na Parkera, jako bych ho chtěl obvinit, že jí to prozradil. „Ne. Ne v bitvě…“ nebo o tom alespoň nevím. Ten den, kdy měl umřít, se nebojovalo. Ale v jednom se určitě trefila – nikdo se neobtěžoval řádným pohřbem, skončil na kupě s dalšími desítkami těl. Jenže ani na tyhle úvahy není čas. Začíná to totiž být opravdu divné. Tohle není malování, tohle je patlání a čmárání, zatímco se zfetovaně kolébá! Nebo… Přestanu to chápat. Jenom zaraženě koukám na patlaninu, která přestala být patlaninou. Co se to k čertu stalo? Přece se jen tak náhle z toho chaotického… Udeří mě to jako rána kladivem. OTEC SE CHYSTÁ SPÁCHAT SEBEVRAŽDU! Není čas řešit, jak se jí to povedlo načrtnout, ani zpochybňovat její věštecké kvality – můj otec se chce zabít! Okamžitě vyrazím pryč, až po několika krocích se otočím, aniž bych se ale zastavil. „No tak, Parkere, pohněte, musíme jet!“ Rychle k negrovi. „Zbraň! Rychle!“ Ale pak už nemeškám a běžím ven. K autu. A do Riverside. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Čtvrť Soho Parker čelí tvému podezíravému pohledu statečně. Jen pokrčí rameny, zakroutí nechápavě hlavou a výmluvným gestem roztažených dlaní dává najevo, že sám netuší, co ti mladá krásná vědma Elisabeth vlastně říká. Natož, aby tušil co její slova znamenají. Když vyrazíš pryč v návalu prozření, vyšetřovatel detektiv Scotland Yardu, nebo kdo vlastně Parker je, znejistí. Mineš ho když se tě snaží zastavit několika slovy a přerušíš ho vzápětí těmi vlastními. Černý sluha nejistě vrací zbraň do tvých rukou a sleduje, co bude dál. Je však bezvýznamnou postavičkou v pozadí děje. "Co se stalo, Normane? Co jste viděl na tom obraze?" snaží se s tebou držet krok a vlastní zbraň překontroluje samozřejmě za chůze. Vyběhnete těch pár schodů od lady Elisabeth svižně a spěchem. Míříš k automobilu. "Zahlédl jste tam vašeho otce, že? Neuvěřitelné" kroutí Parker hlavou a tak trochu se ušklíbá. Ne tobě. Spíš to vypadá, jakoby byl pobaven a zároveň stále nechtěl uvěřit, že právě přesně odhalila něčí polohu. Vydáte se spěšně do Riverside, na chladné a vlhkem prolezlé místo. 9.1.1919 Londýn Riverside Začalo zase sněžit. Mrazivý vítr rozviřuje v úzkých uličkách mezi továrnami šlahouny sněhových chapadel. Vrhá ti krystalky ledu do obličeje, snižuje viditelnost. Slyšíš ozvěny přístavu. Několik továren je zavřených a opuštěných. Jiné domy duní nekonečnou nocí až do skonání světů. Zahlédneš otcovu postavičku skleslou a zranitelnou, sedět přesně na tom místě, kde jí malovala Elisabeth. Ten pohled obraz znázornil až strašidelně jasně. Musela ho vidět. Sedí na okraji hráze, sklíčený, hlavu skloněnou. Když se s Parkerem opatrně přibližujete, vyšetřovatel nese na pomoc deku a plášť, otec nebezpečně balancuje nad ledovou hladinou vody. Pád dolů by znamenal téměř jistou smrt. Zatím však otec sedí. Mezi meluzínou zaslechneš jeho teskný tichý pláč. Parker naznačí, že zůstane vzadu. Předá ti deku pro otce. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Čtvrť Soho Zbraň vezmu a schovám do kapsy, není čas jí upevňovat, není čas jí nabíjet. No tak, Parkere, pohni tou svou artritidou, musíme rychle! Nemám čas odpovídat, čas ani náladu. Až když dosednu do auta, spustím. „Doky v Riverside, číslo 63, ale pohněte – chce spáchat sebevraždu!“ Tak sakra dupni na plyn a přestaň se tak idiotsky šklebit! Co se to, proboha, děje? Můj otec není ten typ, který by se vzdával snadno života, není slaboch, který by tu nechal celou svou rodinu, svou ženu! Tu ženu, která už ztratila syna a kterou by jeho smrt zasáhla nejvíc. Je to vizionář, průkopník, nemá strach z riskantních podniků, a právě proto ho riziko pádu nezastaví… překonal i tu vlakovou tragédii! Nebo takový byl? Copak se z něj stal s lety slaboch? Měla Gwen nakonec pravdu a ten přísný a respektovaný Malcolm Irving není nic jiného než ubožák? Ne, ne, tomu odmítám věřit. Můžeme mít neshody, můžeme si v lecčem nerozumět a můžu mít jakékoli výhrady, ale odmítám přijmout, že je ke všem jeho špatným vlastnostem i slaboch a sráč. 9.1.1919 Londýn Riverside Jenže on možná je. Ať už za to mohou jakékoli zatracené čáry, Elisabeth měla pravdu. Sedí tam jak hromádka neštěstí, jak největší ubožák, který už nemá pro co žít – jenže to on není, má milion důvodů, proč se rvát dál, ať už ho žere cokoli. Když už ne kvůli sobě, tak kvůli nám, matce! by měl bojovat do posledního dechu. Ne se vzdávat, ne ustupovat. Nemá právo se dobrovolně vzdávat života, když Henry o ten svůj přišel! V útrobách mi začne probublávat vztek… na něj, na chlapa, který tu chce sovu milovanou, mou matku, nechat samotnou. Převezmu deku a opatrně se začnu přibližovat. Zastavím se ne moc daleko, aby mě slyšel přes vítr, ale ne moc blízko, kdyby zpanikařil a skočil. „Táto? Co tu děláš? Slez odtamtud a pojď sem, promluvíme si.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Riverside Sníh ti padá do obličeje a je čím dál tím víc vlezlý. Bílé chuchvalce jsou na pozadí šedých továren jsou jako vatové chumáče na šedém podkladě. Vítr úpí. Voda pod vámi klokotá, dává na bezostyšně na odiv svou zuřivou sílu. Otec si tě nejdřív nevšímá. Není jisté, jestli zaregistroval váš příjezd. Ale vidět automobil musel i přes sílící vánici, která pomalu padá na celý Londýn. Otře si mokrou uplakanou strhanou tvář. Takového jsi Malcolma ještě nikdy neviděl. Stojíš mu nyní z levého boku. "Budou všude. Všude kolem nás. Je to moje vina." Parker trochu popojde dopředu, ale na začátku mola se zastaví. Chce být připraven zasáhnout. Stále jsi dost daleko na to, aby jsi otce v případě nebezpečí chytil. "Měl jsem jim pomoci. Takhle to dopadá, když chceš uchránit svoji rodinu, synku. Ty to ale pochopíš." vzhlédne k tobě. Jeho vzezření je strašidelné. Zlomený, urousaný muž, ani zdaleka ne ten hrdý průkopník, kterého jsi ještě včera viděl. "Že to pochopíš?" vzlykne prosebně. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Riverside On bulí? Opravdu bulí jak nejhorší troska? Uvnitř mě se mísí všechny možné pocity, rozčilení, že to chce udělat, zmatek, protože ho nepoznávám, a snad i lítost. Lítost, protože je to můj otec. A zároveň zklamání – právě jeho tvrdost, povýšenost a chladnost byly svým způsobem důvody k respektu a úctě, aspekty povahy, které bylo hodno následovat – i když jsem to nedělal. Pořád jsem ho právě proto ctil a vážil si ho. Člověka, který se nevzdává. Kterého emoce nezlomí. Zlomí. Tohle je důkaz. „Co mám pochopit, otče?“ Dovolím si přistoupit o pár kroků blíž. „Takhle vypadá ochrana rodiny, říkáš? Skočit jako nejhorší ubožák?“ V hlase zazní veškerá zloba, která nakonec vyhrála nad ostatními emocemi, „bez jediného vysvětlení se zabít a nechat tu celou svou rodinu? Svou manželku, která už ztratila syna?“ Proti mé vůli se mi zvýší hlas a já řvu. „Kde je ten Malcolm, který vždycky bojoval a nikdy se nevzdával? Který vždycky hledal řešení, i když ostatní mysleli, že žádný neexistuje?“ Znovu pokročím a půl yardu. „I když jsi mě přivázal k ní, otče, vždycky jsem tě ctil, vždycky jsem tě měl rád proto, že bojuješ do posledního dechu. A teď mě poslouchej, Malcolme,“ natáhnu k němu ruku se vztyčeným ukazovákem. „Pokud už to není pravda, pokud už nejsi nic jiného než naprostý sráč a slaboch, klidně skoč, zabij se, nech tu všechny, kterým na tobě záleží. Uteč od problémů jak nejhorší chudinská verbež. Ale pokud máš v sobě aspoň trochu toho člověka, kterého jsem nazýval otcem, tak slez a nech mě ti pomoct to vyřešit.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Riverside Malcom složí utrápené čelo do dlaní. Je zmoklý, zubožený. Sníh nabírá na síle, nepříjemně ti metá do obličeje krůpěje ledové tříště a vítr profukuje skrz. Otec by mohl dostat zápal plic. Pokud tedy neskončí v řece. To by umrzl během pár okamžiků. Otře si obličej. Zdá se, že ho tvá slova trochu probudila. Jsi mu blíž. Čím dál tím blíž, už jen pár kroků a budeš na něj moci dosáhnout. "Nejsem si jistý, synku, jestli se s tím vším dokážu vyrovnat. Viděl jsi hrůzy války. Velice si cením tvého návratu. Henrymu bohužel nepřálo štěstí to vím. Ale považuji si tě za tvůj návrat. Jsi pravým Irvingem." vytrčí hrdě bradu. "Teď to ale bude mnohem horší. A já s tou vinou nemohu žít. Prosím, postarej se o matku a svou ženu. Odpovědi jsou v mé pracovně, v tajné skrýši za obrazem se psem." vstane, ještě jednou se na tebe podívá. "Normane?!" zvolá někde daleko za tebou Parker, kterému je jasné, že jde do tuhého a chystá se zasáhnout. "Zachraň nás, synku. Tak jak jsi zachránil sebe." "Pane Irvingu, ne!" zaslechneš Parkera, jak jeho boty rychle klapou k vám. "Zachraň všechny." převáží se a padá přes okraj jen kousíček od tebe. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Riverside O čem to mluví? O čem to proboha mluví? Co bude horší?! Jaká vina?! Já… ho nechápu! I když jsem se přibližoval, abych ho mohl zachytit, ve chvíli, kdy mi začne docházet, co se chystá udělat, ztuhnu. Naprosto ztuhnu a nejsem schopnej se ani pohnout. Mám pocit, že mi tělo nepatří, nepatří mi ani mozek, ve kterém někdo zametl, vybílil jej a naprosto zapečetil. Nechápu to, nechápu nic, jen… byl tam v jednu chvíli, v druhou najednou zmizel. Nedokážu si pospojovat, co to znamená, nedokážu najít souvislost. Byl-nebyl… co tu dělám já? Jsem tu ještě? Tohle se neděje. Jako ve snu se podívám na deku v ruce, nedochází mi, proč jí mám, ale nechci jí, a tak pomalu, ztuhle pokročím k okraji a jednoduše jí hodím do vody. Za ním. V uších mi hučí a šumí, koukám dolů na vodu… proč? Otočím se a pomalu klopítám pryč, zastavím se až u Parkera a nepřítomně se na něj podívám. „Měl bych jet domů. Odvezte mě domů, prosím.“ Šeptám, ale stejně se slyším až moc hlasitě – i navzdory hučení v hlavě, i navzdory té schránce, do které někdo zavřel moje vnímání. Ve spáncích mi bolestivě buší. Přijedu domů, možná si dám koupel a lahev whisky, a něco k snědku, jo, to bude dobrý, něco k jídlu. Jenže nemám pocit, že mám hlad. Nemám pocit, že je to důležitý. Nic z toho. Nic z ničeho. Tohle je sen? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Riverside Deku sebere prudký vítr a strhne jí do bouřící vody hluboko pod molem. Je pryč. Nic z toho nezbylo. Srazíš se s Parkerem, který k okraji běží co mu síly stačí. Ale je pozdě. Pochopí to. Vezme tě za ramena a navede k autu v bezpečné vzdálenosti. Něco říká. Nerozumíš jeho slovům. Doběhne bez tebe k okraji, kde před chvílí seděl tvůj otec, posvátně poklekne a jakoby cosi mručel. V hučící sněhové bouři, která začíná být opravdu nepříjemná a rozmazává ostré těžké kontury okolních budov, jeho slova zanikají. Pokřižuje se. Pak vstane, rychle přeběhne k tobě a vede tě do automobilu. * * * "Zavezu vás k doktorovi, Normane." pronese až po nějaké době Parker. Musí zastavit u hlavní cesty, aby dal přednost koňskému spřežení, které si nečekaně silnou vánicí uspěchaně razí cestu. "Hned pak zajedu na stanici." starostlivě si tě prohlíží. "Jste v pořádku, Nomane?" Zatřese ti ramenem a snaží se ti dát pohledem najevo, jak všechno chápe. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Riverside Ten chlap… Parker? Jmenuje se tak, to vím. On musí být šílenec. Co to dělá? Proč to dělá? Vždyť sněží a je vyloženě psí počasí, fouká a je vánice… tohle je divná zima, když už i Londýn je zapadaný. Běžně nejsou výjimečné ani zimy bez jediného sněhu, jen s lezavým ledovým větrem a věčným polosněžením-polopršením, které roztaje s další oblevou. A ten idiot v tom klečí. Křižuje se? Takže ho k tomu nutí Bůh? Jak říkám - šílenec. Ale to taky není důležitý… *** Nevnímám cestu, nevnímám pomalu ani to, že jsem v autě, to druhé jen vzdáleně, to první vůbec. V hlavě mám jenom jedinou myšlenku – musím domů, do horký vody a k whisky. Proč na mě ten šílenec sahá?! „Co?“ V hlavě si přehrávám jeho slova, předtím jsem je nevnímal… k doktoru, k doktoru, k doktoru… zavezu vás k doktorovi. Tak to ne! Jsem snad nemocný? Chci domů! Prohlédnu si ho, jako bych ho viděl poprvé. A nakonec zakroutím hlavou: „Ne, Parkere, zavezete mě domů.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Riverside[/font] Nelíbí se mu to. Nelíbíš se mu především ty, v jakém jsi stavu. Stáhne ruku, donutí automobil k pohybu a vyrážím opačným směrem, než kterým původně mířil. K tobě, domů. Do sídla Irvingů. Cestou nemluvíte, Parker se věnuje řízení. Sněžení neustává. Zlověstná atmosféra Londýna, netradičně uvězněného pod bílým příkrovem, působí skrze mráz na vaše smysly. Není úniku. Ucítíš zimu. Takovou, jakou jsi naposledy cítil na frontě. Ne tak hroznou, tam byla situace úplně jiná, ale blíží se jí. Parker nějakým zázrakem přijede před váš dům. Otevře ti dveře a nabídne ti při vystupování z automobilu pomoc. Deštník nemá. Schody k domu jsou jen kousek, není třeba. Otevře vám Herbet. Zevnitř vypluje zlatavé světlo, zvuky klavíru a ucítíš jídlo. Taky životodárné teplo. "Pane? Jste v pořádku?" otáže se Herbert. "Zbytečné starosti. Pustíte nás dál, prosím?" hekne Parker a už si sundává klobouk. Sluha poslušně vykoná patřičné procedury a zavolá do domu, že přijela návštěva. Klavír utichl. Z bočního pokoje po pravé straně, z konferenčního salonku, přiběhne Margaret. Má na tváři úsměv. Ten jí ale okamžitě opadne, když vás dva uvidí. "Normane? Co ti je? Pane Parkere?" vytřeští oči. "Madam, můžeme si promluvit? Budu vám muset oznámit špatné správy." ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Sedíš tam tak dlouho, že téměř zapomeneš na čas. Knihy jsou tak zajímavé a poutavé. Tolik věcí se dozvídáš. O podivných nálezech na severu, o záhadných znameních na obloze, ukazující zkázu lidstva. Tu vědci dokáží snadno popsat jako Aurora Borealis. Polární záři, která nahání strach a vzbuzuje úctu. Co vlastně Parker a ostatní hledali? Slyšíš Margaret, jak hraje na klavír v konferenčním salonku. Ze zasněné a nadmíru zajímavé studie tě vytrhne nečekaná návštěva. Malým oknem ze tvého pokoje jde vidět jen bílo a husté sněžení. Obejme tě zima. Dole někdo chodí ve vstupní hale. Herbert šel otevřít a slyšíš povyk. Zaslechneš Margaret, intinace jejího hlasu je ledovější než počasí. A Parkera, toho poznáváš také. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Zarazím se s rukou nad papírem. Těch popsaných stránek je víc, než jsem si myslela. A teprve nyní mi dojde, že je mi zima. Ovšem nevstávám, s nastraženýma ušima poslouchám, co se dole děje. Maeve spí u sebe na místě a pomalu schne. Když zaslechnu Parkerův nepříjemný hlas, zaklapnu deník, schovám ho do šuplíku a zamknu - nikdy nevíte, tohle není můj dům. Přehodím si přes ramena šátek, zavážu a tiše se vyplížím ven. Bez Maeve, té nakážu, aby zůstala, kdyby se probrala. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Maeve nastraží uši, když zjistí, že jdeš pryč. Do teď spokojeně odpočívala na svém místečku, ani zima jí nevadila, ale když panička odchází, znejistí. Celá se probere. Otevřeš dveře. "...Normane? Co ti je? Pane Parkere? v Margaretině hlase zní strach a starost. "Madam, můžeme si promluvit? Budu vám muset oznámit špatné správy." pronese Parker smutně. Dole pod schody stojí v chodbě u dveří Parker a Norman. Oba jsou promočení až na kost. Norman k tomu všemu vypadá podivně, nepřítomně. Ani nepromluvil. Parker působí tak, že právě oznámí děsivou skutečnost. Margaret je strachy bez sebe. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Tichounce za sebou zavřu dveře. Maeve je vycvičený pes, byla jsem sama, trávila jsem tím hodně času, abych se zabavila a odvedla myšlenky jinam, a také je to borderka, která je podle mě chytřejší než většina nižší vrstvy. Zarazím se schovaná u schodů, když zaslechnu Normanovo jméno. Stojím ve stínech, aby mě nebylo vidět, vlastně skoro poslouchám jako malá holka, jako když byl otec ještě naživu. Nechci tam teď jít. Chci slyšet, co se jí bude snažit namluvit. A když Parker zmíní, že má špatné zprávy... Je mrtvý, napadne mě. Malcolm je mrtvý. Nevím, proč mě přepadne taková jistota - ale je tam. Ale nedovedu odtrhnout zrak od Normana. Co s ním je? Takového ho neznám. Je to... ztělesněná osina v zadku, a pokud nemá svůj den, tak bručoun. Ale nikdy... nikdy ne někdo... takový. Kolem žaludku mi roste neblahé tušení. Vypadá divně. Bez té vzteklé čoklí jiskry... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Riverside Svět se za okny auta míhá jako v biografu, ale uvnitř všechno stojí. Tady v autě se vše zastavilo, já se zastavil. Prázdno. Prázdno? Domov, koupel, whisky. Rukou naznačím, že pomoc nechci, přece umím vstát z auta. Nejsem žádný stařec! Nejsem, jenom… jenom nevidím důvod spěchat. Nevidím moc důvodů, proč vůbec vstávat. Ale vstanu, proč by ne, domov, koupel, whisky. Vejdu dovnitř, vnímám, že se tu svítí, ale nějak nedokážu rozeznat barvy. Rozhlížím se, skoro doufám, že se něco stane, protože už se chci probudit. Tomuhle chybí smysl, chybí tomu myšlenka. Byl-nebyl, jsme-nejsme. Jsme? Matka, vypadá zvláštně… tak nějak jinak, tak nějak reálně. Reálně. Byl-nebyl, nezmizel, skočil. Umřel. Umřel a já ho nechal. Konečně rána přímo do hlavy. Konečně probuzení, jenže já nespím. Já rozhodně nespím. Nic není mdlé, všechno je jasné – a nejjasnější jsou vzpomínky. Kurva! Ten zkurvysyn spáchal sebevraždu! Zamotá se mi hlava, ale nedám to najevo ničím jiným než rychlejším zamrkáním. Soustředím se na dech, všechno se přehrává, jako by až teď zapnuli promítačku a vše pustili rychleji, aby dohnali ztracený čas. Příjezd, na konci ulice zase někdo rozbil pouliční lampu, Herbert. Parker. Matka. Parker! „Budu vám muset oznámit špatné zprávy." Ty sráči! Tohle není tvoje rodina! Nic nebudeš oznamovat! „Vy nic oznamovat nebudete, Parkere!“ Štěknu po něm a postoupím k matce. Chytnu jí za ruce a na chvilku sklopím hlavu. Sekunda, dvě… zvednu jí. „Je mi to líto, mami, táta je mrtvý.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Najednou, jakoby Norman vystoupil z mlhoviny, promluví pevným a jasným hlasem. Přesto z celé situace vzlíná neblahá temná atmosféra. „Vy nic oznamovat nebudete, Parkere!“ vyštěkne Norman rozhodně. „Je mi to líto, mami,.. už při těchto slovech Margaret vzlikla ...táta je mrtvý.“ dokončí. Nad sídlem Irvingů roztáhl obří havran svoje černé perutě, obrazně nejlépe řečeno. Herbert pokorně skloní hlavu. Margaret propukne v pláš a hledá kolem sebe oporu. Inspektor Parker se neodvažuje Margaret přispěchat na pomoc, nechává to na ostatních. Ale v jeho tváři jde číst hluboký zármutek. Selhal. Schází se služebnictvo a paní domu poskytuje první utěšení. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Než stačíš svá slova doříct, Margaret - tvá matka, se rozpláče. Herbert smutně a pokorně sklopí hlavu. Parker se neodvažuje zasahovat, ale v jeho tváři jde číst hluboké zklamání a zármutek. Selhal. Margaret pláče a hledá kolem sebe oporu. Tu jí poskytují první příchozí, zmatení sloužící. Procitneš jako z mlhy, ale tvá mysl se vyjasňuje. Spadl z tebe těžký, depresivní kámen vzpomínky. Nad sídlem Irvingů se ovšem vznáší ponurá černá křídla smrtihlava. A celou tu věc si vybavuješ přesně. Každé otcovo poslední slovo. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Je to jenom chmurné potvrzení mých myšlenek. Ale po tom, co jsem ztratila muže, kterého jsem milovala, i jeho dítě, které mě jako jediné utěšovalo, že to třeba nakonec dopadne dobře a můj život nebude tak příšerně... prázdný, se nedovedu donutit cítit smutek nad někým, kdo byl jedním z mých dvou handlířů. Není v tom však ani zadostiučinění. Prostě... je mi to jedno. Mnohem víc mě zajímá, co se stalo. Určitě to bude souviset s tím mrtvým účetním. Ten někdo vyplnil svou výhružku. Což znamená, že Norman bude ještě víc napružený, a jak ho znám, tak mě snad někam zamkne. Ale to ani omylem! Jednou jsme do toho šli spolu, hrabu se v knihách a pomáhám ti, tak mě nenecháš někde v koutě. Dal jsi mi přeci zbraň. Margaretin pláč je v tichu domu jaksi... nepřístojný. Mám ji ráda, opravdu, byla mi matkou, ale necítím se na to, abych šla dolů a utěšovala ji. Nevím, co bych jí říkala. Sama vím, že žádná slova nedovedou utěšit, když ztratíte někoho, koho doopravdy milujete. Ať mi by kdokoli řekl cokoli, když Henry zemřel... jedině byl to omyl nebo miláčku, jsem doma by to mohlo zvrátit. Ale jedno ani druhé se nestalo... a ani nestane. A Margaret s ním aspoň mohla prožít život, roky. Já? Pár měsíců. Couvnu ještě trochu zpět, kdyby chtěl jít Norman nahoru, abych se mohla tvářit, že jsem vyběhla na ten rozruch. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Chytnu ji pevněji, obejmu ji, ať se o mě může opřít, a zprvu nic neříkám. Co taky – tvůj manžel tě opustil, spáchal ubožáckou sebevraždu, a tvůj syn ho nechal to udělat. Je mrtvý. Už sem nikdy nepřijde, nikdy se z práce nevrátí, nikdy ho nenajdeš pokuřujícího v jeho křesle, jeho část postele zůstane studená… je konec. Ne, nemůžu jí říct pravdu, nemůžu ji říct, že otec ten zasraný sobecký sráč! spáchal sebevraždu, a proto nebude moct být pohřben v rodinné hrobce, protože mu zkurvená církev nepovolí pohřeb v posvěcené půdě! Nemůžu jí říct pravdu, ale nemůžu jí lhát. „Pojď si sednout.“ Pomalu ji vedu do křesla v obývacím pokoji. A ještě se obrátím na Herberta. „Herberte, dojdi prosím pro bourbon a nalej matce, a mně taky.“ Odpovědi jsou v pracovně za obrazem… Neměl bych odcházet, ale nemůžu neodejít. Musím znát odpovědi, musím vědět, proč udělal něco tak absurdního a šíleného. „Parkere, musím něco zařídit – buďte tu s matkou.“ Nově nabytým rozhodným krokem vyrazím do otcovy pracovny, podívat se za obraz se psem… co bylo tak hrozného, že musel umřít a nechat nás v tom samotné?! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Matka má silnou vůli. Vždy měla. Je to pro ní zkouška, strašlivý test její zdravé mysli. Když jí obejmeš, celá se třese a snaží se potlačit pláč. Sloužící, včetně Herberta - majordoma, jsou zdrceni. Někteří chtějí plakat také, jiní jen stojí a společně s Margaret čekají, až je opustí ochromující zoufalství. Herbert vyběhne do domu pro sklenku alkoholu, ty vedeš matku k širokému pohodlnému sofa. "Jistě. Jen si prosím pospěšte." přikývne Parker. Otcova soukromá pracovna leží ve druhém patře, po schodech nahoru a až úplně dozadu. V komíně hvízdá zlá meluzína, venku se setmělo. Na Londýn útočí kvílivá bílá ledová vánice, jakoby samo počasí zajistilo otcovu jistou smrt. Pracovna na konci chodby je jako vždy zamčená. Klíč měl jenom otec. A možná Margaret. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Norman odvádí matku do salonku a posílá Herberta pro bourbon. Sám pak přenechává Margaret Parkerovi. „Parkere, musím něco zařídit – buďte tu s matkou.“ zaslechneš jak říká a vybíhá do druhého patra. Míří k otcově pracovně. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Na chodbě se s Normanem skoro srazím. Rychle ho přelétnu pohledem, kam tak spěchá. "Co se stalo?" zeptám se rovnou. Na ramenou mám vlněný šál, aby mi nebyla zima, jinak mám to samé, co ráno. Zalétnu očima ke schodům. "To byl... pláč?" |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Zarazím se a zastavím, když ji potkám. Vteřinu, dvě, spíš koukám skrz ni, než abych ji skutečně vnímal. Nejdřív je jenom překážkou na cestě, až s časem si mozek uvědomí, že je to člověk, že je to Gwen. Krátce se podívám za sebe a potom na ní, „ano, to byl pláč.“ Navzdory volbě slov, která by mohla být považována za agresivnější, odpovím spíš tiše a nekonfliktně. Ale víc neřeknu, vyrazím dál až k otcově pracovně. Vezmu za kliku a – zamčeno. Několikrát zalomcuju dveřmi, jako by to snad mohlo pomoct. Nemůže, samozřejmě že nemůže. Klíč. Klíč má u sebe poslal mě sem a nedal mi ani klíč! Klíč nezískám, je ve vodě, už je na dně… nikdy ho nezískám. V náhlém popudu poodstoupím a ve vší prudkosti narazím do dveří. A znova. Znova. Kašlu na bolest, kašlu na hluk. Musím se dostat dovnitř a zjistit proč! |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Podezřívavě se na Normana podívám. Chová se jinak než obvykle. Roztržitě. A ani nevrčí, jak má ve zvyku, což je přímo alarmující. I když, jakmile dorázuje ke dveřím, je to už zase částečně on - plný agrese. Trochu sebou uvnitř trhnu, když se ozve první hlasitý náraz, ale jinak se mu do toho nepletu. Nebylo by to moudré. Nicméně ani neodcházím, spíš jenom stojím v bezpečné vzdálenosti, ale dost blízko na to, aby mou přítomnost vnímal... pokud není úplně mimo. "Pokud se tam chceš doopravdy dostat, můžu ti půjčit vlásenku... než se úplně vzpříčí zámek," nabídnu mu, protože je mi jasné, že dokud se bude věnovat dveřím, nic nezjistím. Ovšem dodám si svou podmínku: "Pokud mi řekneš, co se tu ksakru děje." |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Rána. Na vlásenku nemám čas ani sílu, chybí mi koncentrace. Jestli se to předtím povedlo, tak jenom šťastnou náhodou, teď nemám šanci. Další rána. Co se tu děje? Všechno, všechno a nic. Prostě musím dovnitř, ať alespoň něco začne dávat smysl. Další. Opřu se zády o dveře a dlouze vydechnu. V rameni mi bolestivě pulzuje a teď, když jsem zastavil, se bolest rozlévá do celé ruky. Ale na to kašlu. „Za těmi dveřmi,“ začnu zase potichu a klidně a jen matně si uvědomuju, že to vůbec nekoresponduje s tím mlácením do dveří. Je mi to jedno. Vím, že se musím dostat dovnitř, rychle, co nejdřív… ale ne ze vzteku, jen potřebuju, ať to všechno začne dávat smysl. Alespoň nějaký… „Za těmi dveřmi jsou odpovědi. Má tam nějakou tajnou schránku, v které… má být všechno. Vysvětlení, co udělal. A proč to musel udělat.“ Až v posledních dvou větách zazní veškerá hořkost, která se nashromáždila za poslední hodiny. „Prostě musím dovnitř. A klíče si samozřejmě nechal!“ Konečně vztek, sice jen pro tuhle chvíli, ale alespoň něco. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Norman je vážně jako umanutý pes. Nechám ho do toho bušit, kdo ví, třeba je tak vzteklý, že to vyrazí.. Anebo taky ne. Nicméně dokud do toho bude mlátit, stejně mě nebude vnímat. To už jsem se o mužích naučila. Z toho jeho divného klidu mě však chytá znepokojení. Takový Norman nebývá. Nutí mě to být ve střehu, protože když jindy štěkající pes zmlkne, ale nevrtí ocasem a nevypadá šťastně, tak se chystá vás kousnout. Ani jeho slova mi moc nedávají smysl. Vím, že mluví o Malcolmovi, koneckonců se dobývá to jeho pracovny. "Takže nám někdo vyhrožoval právem..." zamumlám a na konci je slyšet lehký otazník. Teď už chci do pracovny stejně jako on. Neodstrčí mě na druhou kolej. Vždyť já jsem tu od toho, abych byla mozek, Norman je hrubá síla - jak právě prokázal. "Zkus to oknem. Musí tu někde být žebřík. Anebo to můžeš vzít z vedlejšího pokoje. A určitě to nebude poprvé, co rodičům vysklíš okno..." |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Dveře jsou bytelné, pevné. Zámek drží. Malcolm ve své pracovně schovával nejen svoje cennosti, ale jistě i informace o firmě. Mimo jiné, bylo to jeho soukromé útočiště, kde se mohl v poklidu zavírat se svými myšlenkami. Normanův vztek konečně vzplanul natolik, že dveře povolily v pevných pantech. Vojenský výcvik se ozval. V otcově pracovně jste často nebyly. Nyní, bez jeho přítomnosti - s vědomím jeho smrti, působí jako jeho vnitřnosti. On sám tu je. Z každého koutu velké prostorné místnosti v nejzazším rohu domu, pulzuje jeho osobitost. Tmu prokusuje bílá temnota nečasí, kterou dovnitř pouští vysoké dlouhé okno. Pracovna vede k podkroví, takže vlastně zabírá víc místa, než obyčejný pokoj. Je naplněna knihami, soškami, obrazy a vším, co tu otec zanechal. Dřevěné police s knihami zasahují přes patro až ke stropu a jsou opatřeny dvěma vysokými žebříky na posuvných kolejnicích. V mdlé tmě se rýsují jako nepopsatelné relikvie. Na rozměrném stole pod oknem stojí elektrická zdobená lampa. Venku zuří sněhová bouře. Už sama tato skutečnost je pro Londýn nezvyklá. A pro tento večer zcela výjimečná. Samo počasí se pro Malcolma zbláznilo. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Za oknem panuje panuje takové nečasí, až vytváří zvláštní pocit odloučení od okolního světa. Teď ale objevujete samostatný kontinent - Malcolmův utajený kontinent, plný podivných tvarů, těžkého nevětraného pachu dřeva a knih a něčeho, co by se dalo nazvat postupným odhalováním tajemství. Je tady. Malcolmova duše se na vás určitě někde od vysokého stropoví dívá. A přikyvuje. Když rozsvítíte malou elektrickou lampu na stole, celou místnost ozáří žlutavé světlo. Nad vstupem má pověšené mohutné gazelí rohy, je jich celkem deset a jsou seskládané do působivého vějíře. Vedle nich ční hrdě čtveřice dlouhých loveckých pušek, pásy nábojnic a čutory. Nechybí ani dlouhé nože. Na jednonohých stolcích různě po místnosti dlí zaprášené relikvie. Tam tlustá kniha, tam zase starý glób. Jinde zase bysta. Obrazů najdete pár, mimo jiné i rodinný portrét, kde je zachycený dokonce i Henry. Na ochozu vpravo, podél zdi a nad knihovnami z jedné strany, dlí na zdi malý obraz s honáckými psy. Je tak schovaný a nenápadný, že si ho Norman všiml až po delší době. Stačilo vyšplhat po žebříku na rozvrzaná prkna ochozu, přijít blíž a odsunout jej stranou. Za obrazem je trezor s kombinací čtyř čísel. To malinko trvalo, ale nakonec na to Norman přišel. Rok otcova narození. V přihrádce zabudované ve zdi, leží podivné předměty. Nejvýraznější jsou dvě, a to dřevěná prasklá soška něčeho, co může být stejně jako bůžek i primitivní znázornění nahé negerské ženy. Barvy jsou oprýskané, musí být stará. Tou druhou je kožený váček, velký asi jako dvě mužské pěsti, chřestící a naplněný zlatými mincemi. Musí to být jmění. Věci pod tím pak obsahují stoh, palec tlustých zažloutlých listů většího formátu, neobratně svázaných v kožených deskách. Stránky jsou popsané znaky, které nikdo z vás nikdy před tím neviděl. A pak dvě menší knihy. První je tlustá cestovatelská příručka se spoustou poznámek a map. Ta poslední kniha je vlastně deník. Otcův deník. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Právem? Rozhořčeně se na ni otočím, ale pak… jí musím dát v duchu za pravdu. Ano, nejspíš opravdu právem. Poznámky o oknu si nevšímám, i když pokud nepovolí, budu muset tuhle cestu využít. Tuhle zdlouhavou a nekonečnou cestu… ne, nechci hledat žebřík, plazit se po římsách ani rozbíjet okna, chci, aby zámek povolil a dostal mě dovnitř. Ten parchant to udělal zase! Bez jediné otázky, naprosto bez mého názoru, mě oženil s tou bestií, teď na mě bez jediné odpovědi, jediné zasrané odpovědi! hodil všechny svoje sračky! Zdlouhavou a nekonečnou cestu nebudu muset absolvovat. Dveře povolí. No konečně! Vstoupím dovnitř, nerozhlížím se, neuvažuju nad ničím kromě cíle – pokud začnu přemýšlet nad tímhle místem a nad ním, neručím za to, že to tu nerozmlátím. Jednám mechanicky a systematicky. Rozsvítit lampu a posvítit na stěny alespoň tak, jak šňůra dovolí, prohlédnout je, soustředit se jenom na obrazy. Všechno ostatní jako by tu nebylo. Skoro ke všemu tu mám nějaké vzpomínky, ale nepřipouštím si je, odráží se ode mě jak míč od zdi – ani obraz s rodinnou se mě nedotkne. Jako naprosto cizí lidé. Až když najdu ten obraz, zareaguju. Napětí i nedočkavost stoupnou. Odložím lampu a vylezu nahoru. „Do hajzlu!“ Zakleju šeptem, když tam nečeká nic jiného než trezor. Zase! Ani klíče, ani heslo – mám po něm uklidit jeho svinčík, ale nedá mi ani zasraný smeták! Povzdech. Tak vzhůru do toho… Nenechám netrpělivost, aby vyhrála. Prostě to rozluštím, jinak se odsud nehnu. Netrvá to až tak dlouho. „Pojď sem. Budu ti podávat věci.“ Soška, váček, kožené desky se všemi těmi cáry papíru, cestopis… u deníku se zarazím. Ten dál nepošlu, ten patří mně. Slezu ze žebříku a zamířím k lampě. Kašlu na začátek, nalistuju rovnou poslední stránky. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů - otcova pracovna 3.ledna 19 Nakonec se to přecejen stalo. Doufal jsem, že Caflinem všechno utrpení skončí. Jak naivní. Na nový rok jsem čekal až do půlnoci s takovým strachem, že bych stejně nikdy neusnul. Zavřený ve své pracovně s lahví whisky. Je nedotčená. Zato můj revolver je nabytý. Někdy si říkám, že střely nenesou jméno těch stvůr ale mé. Veselí utichlo, přípitek byl strohý. Mé oči sledují velkým oknem znamení na obloze. Stejné, jako tehdy v Africe. Nemohu uvěřit, že ty hrůzy co jsme zažily na Černém kontinentu započnou i v Londýně. Není to možné. Nevěřím tomu. Ale přicházejí. Skrze mraky a do mrazu, spadla hvězda s duhovým ohonem. Kam dopadla - to nevím. Jediné s čím mohu počítat, je Zrození v Adamzykovi. Jak mě ten chudák nenávidí. A svou nenávistí propůjčí život něčemu mnohem ohavnějšímu. Něčemu, co zničí nejen mou rodinu, ale celý Londýn. Celý svět. Kéž bych to mohl zastavit. Kéž bych mu mohl pomoci. Nejde to. Ta tragédie...za všechno mohu jenom já. Musím to zastavit. .... Musí být zastaveni... jedno tělo, tisíc mladých... Dál jsou už jen prázdné stránky. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů - otcova pracovna Stvůry? Jaké stvůry? O čem to mluví? A co znamená Zrození v Adamzykovi? Jenom jediné je jasné – něco se stalo v Africe, něco, co se má stát i tady. Začnu listovat deníkem a hledat záznamy z Afriky, tu část, která mi osvětlí, co se tam stalo. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů - otcova pracovna Listuješ a hledáš. Ten deník je oškrábaný a otrhaný. Malcolm ho sebou určitě bral na výpravy. Ve skutečnosti si ho začal psát kvůli ní. Kvůli největšímu dobrodružství svého života. Krom informace, že vyrazil ve svých jednadvaceti na výpravu se strýcem Keatonem z matčiny strany, najdeš nakonec po skoro dvaceti minutách následující zprávy. 15. června 85 Kikujové nás uvítali s nadšením. Keaton tvrdí, že chystají nějaké slavnosti léta. Něco, co ještě nikdo nezaznamenal. Jsem nadšen. Máme radost a zítra nás uvítá jejich náčelník ve svém příbytku. Strýc chce navrhnout, abychom byly přítomni slavnostem. 16. června 85 Náčelník je skvělý člověk. Přes svou skromnou zásobu jídla nás vřele pohostil. Ovšem jeho vřelost skončila ve chvíli, kdy se strýc zmínil o neznámých slavnostech. Z tváře mu zmizel veselý úšklebek a nahradila ho zloba. Prý na oslavě nesmí být nikdo jiný. Keaton si není jistý správností mého překladu "oslavy". Já už také ne. Ale shodli jsme se, že nedopustíme, abychom tuto prazvláštní událost propásli. 18. června 85 Na nebi se objevuje strašidelná záře. Po půlnoci, kdy v táboře Kikujů vzplanuli vysoké vatry, zahlédneme v nazelenalém oparu horizontu dlouho padající hvězdu. Blížila se, její ohon hrál duhovými barvami. A nakonec dopadla hluboko v savaně. Ten jev, prapodivný úkaz, očekávali pouze Kikujové, kteří nad ránem vyrazili za padlou hvězdou. Máme v plánu je následovat. 19. června 85 Bohové, co jste nám shodili na zem, ptám se. Kikujové, ozbrojení jakoby k lovu, nalezli padlou hvězdu. Byl to kámen, po kterém zůstal skoro kilometr dlouhý zářez v zemi. Kráter nebyl hluboko ale meteorit se rozpadl po okolí. Něco v něm muselo být. Něco v něm přebývalo. A to něco...těžko napsat, co přesně jsme viděli. Hlava mi pořád ty hrůzy nebere a děkuji všem mým andělům strážným, že nás kmen nevzal sebou. Vlezlo to do nich. Do jejich těl. Neměli šanci. Jejich bezvládná těla vstřebala neznámé parazity a nyní leží uprostřed pouště - mrtví. Jak hrůzné to bylo. Vydáváme se zpět do osady, oznámit jim, že jejich blízcí - včetně náčelníka, padli. 20. června 85 Poté co jsme vyřknuli upřímné soustrasti lidem Kikujů, stalo se něco strašného. Ze savany se vrátila pětice mrtvých válečníků, v čele s náčelníkem. Ale už to nebyli oni. Jejich hlas zněl jinak. Jejich pohyby byly jiné. Vynutili si právo nových vládců a jménem „Dětí Prastarých“ povedou zbytek kmene světem pro dobro vlastního boje, nebo do záhuby. Strhla se revolta a došlo na střelbu z našich dlouhých pušek určených k lovu gazel. Nejsem si jist…jak…jejich těla se zmítala, jejich útroby klokotaly provazci chapadel v křečovitých záškubech. Nejsou mrtví. Nejsou živí. Jsou jen schránkou pro něco hrozného, co nepochází z našeho světa, nýbrž z hvězd. Prosím, bože, pomoz nám. 26. června 85 Následujeme válečný kmen Mursiů na výpravě za zničením „Dětí Prastarých“. Týden v poušti byl hrůzy plný, strýc byl raněn, já málem roztrhán lvem. Ale uvnitř, v šeru, nás pozorují rozrůstající se bytosti uvnitř nebožtíků. Nezastaví je nic, až na plameny ohňů. Mursiové jsou divokým národem. Věří ve svoje vítězství, nebo záhubu. My se strýcem jsme přesvědčení, že bytosti spadlé z hvězd se dokáží rozmnožovat. Pokud tomu nezabráníme, nebude kam utéci. Jdeme bojovat. Pokud selžu, raději si vpravím poslední kulku do hlavy, než abych sloužil těm monstrům z hvězd. Následující řádky jsou jen strohé, ale podle drobných popisů co Malcolm zanechal, celý kmen vyhubili a s ním i Děti Prastarých. Následně se vrátil do Británie, kde o svých hrůzných zážitcích nikomu nepověděl. … |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Norman má patrně mnohem větší vztek a sílu, než jsem si myslela. Povytáhnu obočí a na rozdíl od něj vstoupím rozvážněji. V Malcolmově pracovně jsem pořádně nebyla, nebyl důvod. A tak se dívám, co za sbírky tady má. A taky sleduju Normana, protože on očividně ví, co hledá. Zatímco on se pachtí s něčím pod obrazem, snad trezorem, já přelétnu očima to, co má Malcolm na stole - pokud tu neuklízel, tak by to mělo být to, nad čím pracoval jako nad posledním. Ale pak mě probere Normanův hlas. Zvednu hlavu. Na rozkazy jeho hlasem jsem alergická, vše se ve mně podvědomě, po letech praxe, zapře, že by se mnou nikdo nehnul ani párem koní. Ale v následující vteřině si připomenu, že spolupracujeme - spolupracujeme a dokonce mi dal i zbraň. To je celkem gesto důvěry... ne že bych ho s ní zastřelila, to by bylo moc jasné, já bych ho spíš otrávila nebo nechala někde umřít "náhodou"... Tok myšlenek přeruší až předměty. Bez skrupulí si to začnu prohlížet. Dal mi to, no ne? A vzhledem k tomu, že mi nic neřekne... musím si to zjistit sama. On tuší nebo dokonce ví, co se děje, ale já jako vždy tápu. Protože proč by se mi Norman obtěžoval něco říct, že... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Stůl je dobře uklizený. Oproti Parkerově kanceláři na King Edward Walk působí tak Malcolmova uhlazeněji. Plná starých relikvií a odkazů z minulosti. Stůl má pevnou mohutnou dřevěnou desku. Na ní je položená pouze elektrická lampa, ze které pulzuje žlutá záře, pár psacích potřeb a nic víc. Šuplíků ve stole je celkem šest, z toho čtyři jsou zamčené. Dva vrchní skrývají úhledně poskládané papíry, několik účetních záznamů a něco v ošuntělé staré složce, která nese název "1912, Great Eastern Main Line". Tahle složka vypadá zastaralá a ohmataná, oproti těm pod ní. Taky v jednom ze šuplíků leží nesourodě pohozená. Možná si ji Malcolm prohlížel nedávno a něco v ní hledal. První soška je ze dřeva a proplétá se v ní úzká prasklina, jako puklina ve skále. Znázorňuje nahou černošku se vztyčenýma rukama k nebesům. Musí být stará, barvy jsou oprýskané a oloupané. V koženém váčku je opravdové jmění. Samé zlaté mince. Musí mít ohromnou hodnotu, opravdu velkou. Dva spisy v kožených složkách a jedna kniha. Spisy jsou plné na rychlo načrtnutých poznámek, znaků, se kterými jsi se nikdy nesetkala. "...zaříkání šamanů může přidat světlu sílu. Je třeba velkého soustředění..." Následuje série znaků, které nepřečteš. A vedle čmáranice, co vypadá jak ženská vagína. "Kámen z Oorbu. Slouží jako inkubátor, nebo přepravníková kapsle. Doba vylíhnutí je přímo závislá na počasí a teplotě. Lze jí zjevně prodloužit uložením do chladné vody. Poznámka: mohl by snad led zastavit proces úplně? Složky mísí technické postupy s těmi bizarně magickými. Zaříkání na jedné straně, následují nákresy a popisky něčeho, co jest podobné střelné zbrani. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů - otcova pracovna Trvá to, ale je to důležité, takže zůstávám trpělivý. A trpělivost se vyplatí. Výprava do jádra černé země, ke kmeni, který o civilizaci ani neslyšel. Slavnosti… nemusím číst dál, aby mi bylo jasné, že se na slavnosti vloupají. A že právě ony jsou odpovědí, proč spáchal sebevraždu. Až do 18. června by to bylo vysvětlitelné, ale to, co pokračuje zápisem dalšího dne, už rozhodně ne. Obživlé a chodící mrtvoly? Parazitická entita? Děti Prastarých?! A o čem to ksakru mluví, když hovoří o provazcích chapadel?! A tohle se blíží? Tohle nějakým způsobem pustil? Zbytek racionality se ještě škube a odmítá tomu uvěřit, ale když to propojím se svými halucinacemi, těmi zdánlivými nesmysly, které měl Parker rozvěšené v pracovně, s Montym a jeho sny… se sebevraždou otce. Nejde to prostě odmítnout a ignorovat, nejde dělat, že se nic neděje. Protože ono se děje – a já nevím, co s tím. Nevím, co mám dělat, když tomu pořád nemůžu uvěřit. Tyhle věci se nedějí, nesmí se dít, nedávají smysl… jenže se dějí. Nalistuju zpátky stranu s 15. červnem a otočím deník ke Gwen. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů - otcova pracovna Snad dvacet minut studuju deník a ignoruju všechno, co se děje kolem… ale v posledních minutách se zarazím. Napnu… a postupem času mimoděk vytřeštím oči. Ještě notnou chvíli sleduji stránky, i když už je jasné, že nečtu, ale potom se narovnám, otočím deník ke Gwen a odsunu na kraj stolu. „Čti.“ Než dočte, vložím hlavu do dlaní… a čekám. 15. června 85 Kikujové nás uvítali s nadšením. Keaton tvrdí, že chystají nějaké slavnosti léta. Něco, co ještě nikdo nezaznamenal. Jsem nadšen. Máme radost a zítra nás uvítá jejich náčelník ve svém příbytku. Strýc chce navrhnout, abychom byly přítomni slavnostem. 16. června 85 Náčelník je skvělý člověk. Přes svou skromnou zásobu jídla nás vřele pohostil. Ovšem jeho vřelost skončila ve chvíli, kdy se strýc zmínil o neznámých slavnostech. Z tváře mu zmizel veselý úšklebek a nahradila ho zloba. Prý na oslavě nesmí být nikdo jiný. Keaton si není jistý správností mého překladu "oslavy". Já už také ne. Ale shodli jsme se, že nedopustíme, abychom tuto prazvláštní událost propásli. 18. června 85 Na nebi se objevuje strašidelná záře. Po půlnoci, kdy v táboře Kikujů vzplanuli vysoké vatry, zahlédneme v nazelenalém oparu horizontu dlouho padající hvězdu. Blížila se, její ohon hrál duhovými barvami. A nakonec dopadla hluboko v savaně. Ten jev, prapodivný úkaz, očekávali pouze Kikujové, kteří nad ránem vyrazili za padlou hvězdou. Máme v plánu je následovat. 19. června 85 Bohové, co jste nám shodili na zem, ptám se. Kikujové, ozbrojení jakoby k lovu, nalezli padlou hvězdu. Byl to kámen, po kterém zůstal skoro kilometr dlouhý zářez v zemi. Kráter nebyl hluboko ale meteorit se rozpadl po okolí. Něco v něm muselo být. Něco v něm přebývalo. A to něco...těžko napsat, co přesně jsme viděli. Hlava mi pořád ty hrůzy nebere a děkuji všem mým andělům strážným, že nás kmen nevzal sebou. Vlezlo to do nich. Do jejich těl. Neměli šanci. Jejich bezvládná těla vstřebala neznámé parazity a nyní leží uprostřed pouště - mrtví. Jak hrůzné to bylo. Vydáváme se zpět do osady, oznámit jim, že jejich blízcí - včetně náčelníka, padli. 20. června 85 Poté co jsme vyřknuli upřímné soustrasti lidem Kikujů, stalo se něco strašného. Ze savany se vrátila pětice mrtvých válečníků, v čele s náčelníkem. Ale už to nebyli oni. Jejich hlas zněl jinak. Jejich pohyby byly jiné. Vynutili si právo nových vládců a jménem „Dětí Prastarých“ povedou zbytek kmene světem pro dobro vlastního boje, nebo do záhuby. Strhla se revolta a došlo na střelbu z našich dlouhých pušek určených k lovu gazel. Nejsem si jist…jak…jejich těla se zmítala, jejich útroby klokotaly provazci chapadel v křečovitých záškubech. Nejsou mrtví. Nejsou živí. Jsou jen schránkou pro něco hrozného, co nepochází z našeho světa, nýbrž z hvězd. Prosím, bože, pomoz nám. 26. června 85 Následujeme válečný kmen Mursiů na výpravě za zničením „Dětí Prastarých“. Týden v poušti byl hrůzy plný, strýc byl raněn, já málem roztrhán lvem. Ale uvnitř, v šeru, nás pozorují rozrůstající se bytosti uvnitř nebožtíků. Nezastaví je nic, až na plameny ohňů. Mursiové jsou divokým národem. Věří ve svoje vítězství, nebo záhubu. My se strýcem jsme přesvědčení, že bytosti spadlé z hvězd se dokáží rozmnožovat. Pokud tomu nezabráníme, nebude kam utéci. Jdeme bojovat. Pokud selžu, raději si vpravím poslední kulku do hlavy, než abych sloužil těm monstrům z hvězd. Následující řádky jsou jen strohé, ale podle drobných popisů co Malcolm zanechal, celý kmen vyhubili a s ním i Děti Prastarých. Následně se vrátil do Británie, kde o svých hrůzných zážitcích nikomu nepověděl. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů - pracovna Zatímco Norman studuje deník, já se probírám tím, co mi milostivě podal. Panuje ticho, jenom šustí stránky. Oba jsme naprosto zabraní do zkoumání, listuju složkami, zadkem opřená o stůl. Mince mě nezajímají, zlato je vedle toho tak... přízemní... To jediné slovo, co protne ticho, se mnou skoro škubne. Překvapeně zvednu hlavu, sklopím oči k deníku na stole, a na pár vteřin se na Normana zkoumavě zadívám. Vypadá... Nedovedu to popsat, tenhle výraz jsem u něj ještě neviděla. O to spíš po notesu sáhnu. Než si to rozmyslí. Čím dál jsem, tím víc se mi obočí stahuje ke kořeni nosu, až už se mračím permanentně. Oči mi létají po řádcích, ale některé musím číst několikrát, protože si nejsem úplně jistá, jestli doopravdy chápu význam toho, co chtěl napsat. A co hůř, tohle není nějaký spis někoho... cizího, tohle je Malcolmovo písmo. Navlhčím si jazykem rty a chvíli zírám někam několik metrů před sebe do podlahy. Nepůsobil jako blázen. Snad jen tím, že mě provdal za svého prvního syna, ne za toho druhého. Ať je to, jak chce... "... musíme najít Keatona. Jeho rodinu. Třeba má taky deník. Třeba o tom někomu řekl," promluvím pak věcně. Pevným hlasem. Konečně se na Normana podívám. "Musíme zjistit, jestli je to pravda, nebo Malcolm byl..." blázen. "Nebudeme se přece hnát za přeludy někoho, kdo to možná neměl v hlavě úplně tak v pořádku. Vždyť tě oženil se mnou," dodám s úšklebkem, protože cítím, že je potřeba to trochu odhlehčit. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů - pracovna Najít Keatona… to se snadno řekne. Keaton Irving už je podle mě mrtvý, věk by na to měl. Ale opravdu netuším, kde bydlel nebo bydlí, jestli má vůbec nějakou rodinu… je to šílenec, v tom má matka pravdu, u něj je možné všechno. Možná si vzal nějakou negerku a teď bydlí v nějaké africké chýši a plodí křížence. Tu poslední poznámku ignoruju… propluje kolem mě a sotva vnímám, co slova znamenaly. O mrtvých jen dobře… ale já toho ubožáka v tuhle chvíli tak nesnáším! Jen zpola přítomně pokrčím rameny. „Možná mezi tím bordelem tady bude nějaký kontakt na něj… nebo jeho rodinu, jestli nějakou má. Keaton byl v téhle rodině – a to i v širším okruhu – tak trochu persona non grata. Tabu. Matka o něm nechtěla slyšet… a v tom se shodovala se zbytkem rodiny.“ Nekoukám na ní, sleduju světlo lampy. „Je to blázen, asi. Jediný, o kom vím, že s ním byl v kontaktu, je… byl otec. A ten už toho moc nepoví.“ I poslední slova řeknu se stejnou unylostí a ploše. A ani se nepohnu, jenom dál civím na světlo z lampy. Jsem utahaný, vážně moc utahaný... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů - pracovna Nějakou dobu mlčím, deník stále v rukou, složený na klíně. "Jdi si lehnout, já se pokusím něco najít," prohlásím nakonec. Nesnažím se nutit se do nějaké hrané starostlivosti, to by mi ani neuvěřil. Ale vystříhám se nějakého panovačného tónu. S trochou štěstí bude pořád tak převálcovaný, že nebude odporovat a já budu mít prostor... Doufám. Anebo se v něm probere pan Chci-mít-všechno-pod-kontrolou... a nezbavím se ho. A on tu bude... co? Sedět a zírat? Konečně mám možnost najít nějaké odpovědi a upřímně... jsem v tomhle lepší než on. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů - pracovna Konečně zvednu hlavu a podívám se na ni. Jsi ve svým živlu, co? Čím horší a iracionálnější věci se dějí, čím větší tragédie, tím větší radost máš, domácí prostředí, zdroj energie… že ty jsi vážně čarodějnice a tohle je jenom tvoje lidská schránka, abys zapadla? Zakroutím hlavou a zvednu se. „Ne,“ nejdu spát, „ale klidně se tu porozhlídni,“ Já musím za matkou, už čeká moc dlouho. A hrabat se v jeho krámech je to poslední, co chci. Vyjdu na chodbu a zamířím do obývacího pokoje, kde by měla být. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů - pracovna Překvapí mě, že se Norman nehádá, že mě nechá se tu v tom všem hrabat. A sotva odejde a já si uvědomím, že mám konečně přístup ke všemu, bez vytáček, bez tajemství z jeho strany... Ožiju. A podívám se na místnost novýma očima. Myslím, že dnes v noci spánek nehrozí... Přenesu si sem své celodenní studium a začnu úřadovat u Malcolma na stole, stejně jako jsem samozřejmě zabrala otcovu pracovnu. To datum, co tam měl napsané... je to datum té nehody, o které se zmiňoval Parker? Ne, to bylo dřív. 1905? 1906? Rozhodně ne 1912. Mám to napsané na papírku vedle, abych si to nemusela neustále pamatovat, a tak pokud na to narazím, budu to hned mít na očích. Mnohem víc mě ale zajímá to, co jsem našla v těch složkách. Nějaké tajemné znaky. Zkusím prolistovat pár knih, co jsem si půjčila v knihovně, jestli se nebudou opakovat. A jestli v nich nenajdu nějaký podobný obrázek těch sošek. A znovu si začnu dělat poznámky z Malcolmova deníku. Musím to mít vše na jednom místě. Napíšu si data, místní názvy (i názvy kmenů). Obkreslím si znaky ze složek - a cokoli, co by mě mohlo dovést k nějakému... nevím, slovníku? Zatímco pracuju, naprosto ponořená a s novým elánem, protože tohle je konečně něco konkrétního, ne jen výstřel naslepo, ani nevím, kolik času uběhlo. Také v tom všem pátrám třeba po nějaké korespondenci mezi ním a Keatonem. Prostě dokud mám možnost, prošmejdím pracovnu. Ne tak, abych udělala nepořádek, ale neberu si servítky a kouknu se opravdu všude, kde to jde. U šuplíků se pokusím zopakovat postup, jako mi vysvětloval Norman se sponkou, ale nemám cvik, tak to asi nepůjde. A tak se pokusím je vypáčit. Jsou zamčené, určitě tam bude něco zajímavého. A pokud Norman prakticky vyrazil dveře... Tak už je to jedno, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Matné žluté světlo z lampy na stole tě skoro hypnotizuje. Máš pocit...nebo je to jen myšlenka... Skrz noční sněhovou bouři a a pravidelné klepání na okenní tabulku k tobě z velké dálky doléhá zvuk. Nejdřív máš pocit, že to musí být pochodování v širokém špalíru, pak ale vojenský marš zmlkne a vystřídá ho šepot. ...ak....lak....vla-kkk... Skřípl kov o kov, probudilo tě to z letargie. Necháváš Gwen na pospas pracovně, nebo pracovnu na pospas Gwen a vyrazíš za matkou. Je pořád zhroucená v pokoji pro hosty, kapesník sežmoulaný v dlaních. Už nepláče, jen vzlyká, popotahuje a dlouze vzdychá. Má uplakaný strhaný obličej. "Synku, co teď s námi bude. Co teď jenom bude..." kroutí hlavou. "Pane Normane?" ozve se za vámi Herbert. "Odpusťte, inspektor Parker tu před odchodem zanechal vzkaz. Prý máte..." pohlédne na Margaret která je pořád ještě v šoku a dost možná vás nevnímá, jen tě potřebuje držet za ruku. "...ten vzkaz je pouze pro vás, pane." podá ti v půli přeložený lístek. Na něm je spěšně napsáno Pakerovým písmem. Najdete mě v mé pracovně. Budu s vámi potřebovat mluvit ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů - pracovna Začneš ze široka. Jakákoliv únava nebo jen náznaky spánku klidného večera, podtrženého nečasím venku, je ta tam. V pokoji Maew vyskočila na hbité nožky a zívla. Kdyby mohla, určitě ti pomůže. Takhle jenom přebíhá z pokoje do pokoje, jakoby snad chtěla napodobit tebe. Do jednoho zápisníku si píšeš poznámky. Slovníček. A že je co zapisovat. V zamčených zásuvkách leží důležité a choulostivé záznamy o firmě. V jedné zamčené zásuvce je položená zbraň a náboje. Starý ale dobře opečovávaný revolver. Celkem dvacet ran, což není vůbec špatné. Dluhopisy, účetní kniha, záznamy o firmě...všechno okolo práce. Mzdy zaměstnanců, jejich jména, adresy,...narazíš na červenou složku. Její obal tě zaujme, protože nese vedle razítka z úřadu také podlouhlé, policejní. Uzavřený případ hlásá razítko. Tragédie na Great Eastern Main Line, září 1899. Nedbalost, veřejné ohrožení. Jedenáct mrtvých, sedmdesát jedna zraněných. Velká vlaková katastrofa, smrt dělníků, kteří právě na trati pracovali. Vina padá na Malcolma Irvinga. Krátce na to je vyšetřování ukončeno pro nedostatek důkazů. Malcolm tenkrát musel skoro zkrachovat. Hledáš dál ve všech odkazech. Na řadu přicházejí záhadné knihy v jeho knihovně. I když Malcolm necestoval, musel být přímo posedlý cestopisy. A záhadnými nevysvětlitelnými jevy, od polární záře, která ho fascinovala, po téměř zapomenuté kultury světa. Asi to byl jeho tajný koníček. ...a jeho znamenám je Černé slunce. Nevýslovný ničivý chaos rotující v hlubinách vesmíru. Azothoft. Tančící chaos. Mankjulové jej uctívají jako nejvyšší posvátné božstvo, ovšem chovají k němu veliký strach. Být přítomní při obřadech věnovaných Aothoftovy je přísně zakázáno... (přísně zakázáno a obřadech je podtržené, k tomu je dopsaná poznámka Malcolmovou rukou - existují další?) ...tamější lovci sobů mluví o záhadné ženě ze Sibiře, která prý umí létat. Předměty kolem ní plují volným prostorem a děsí zvěř pouhou přítomností. Její schopnosti by se daly připodobnit k těm Arthurovým. Levitace a telekineze.... ...v severní Americe je zdokumentovaný hon na tvora, připomínající mladou dívku pokrytou hustou černou srstí. Místní lovec, Samson Greenhorn tvrdí, že její rohy má vystavené nad krbem. Zde jest autentická výpověď jednoho ze zúčastněných lovců, který dívku sledoval už od místních hlubokých lesů... ...a před tím, než se děti začaly ztrácet, slyšeli místní několik nocí po sobě, bubnování a nářek píšťal jakoby z hlubin země... Některé znaky, v surovém základním vyobrazení, zdá se, že mají význam. Narážíš na ně až nebezpečně často, roztroušené po všech knihách. Některá má dokonce Malcolm zakroužkované a popsané pár slovy, například - "to je ono." "pán ve žlutém?" "insignie řádu?"... Najít ale jejich posloupnost a pravý význam, nebo dokonce jejich "abecedu" bude velice složité. Ne nemožné ale bude to chtít o dost víc času. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů - pracovna Pistole. Hm, já už svoji mám, Norman taky... ale myslím, že pokud umí střílet, jemu se bude hodit víc. Já k tomu žádný vztah nemám, je to pro mě jenom kus nebezpečného kovu. Zakroutím hlavou. Ještě minulý rok, týden zpátky, bych nikdy neuvažovala nad tím, že bych Normanovi dobrovolně dala zbraň... Nakonec mě však všechno to studium zmůže, protože se tomu věnuju celé odpoledne a ani jsem nebyla dole dát si kávu - to by znamenalo konfrontaci s okolním světem a to nechci. Vím, že chci přijít na kloub těm znakům, najít v tom nějaký systém, jako je v účetních knihách, v čemkoli... ale ta chvilka, co složím hlavu do dlaní, abych odpočinula očím, stačí k tomu, abych nad ránem usnula. Přímo na papírech, denících a složkách, s předloktím pod tváří a tužkou opřenou o prsty. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Halucinaci nevnímám… spíš ji vědomě ignoruju, protože teď pro ni není místo ani čas. Teď mám v hlavě důležitější myšlenky – nebude moct mít ani řádný pohřeb. Nezaslouží si pořádný pohřeb! Co v té Africe vypustili? Co se stalo? A jaká moc má sílu rozpohybovat mrtvé tělo? Dojdu k matce a posadím se vedle ní, chytnu za ruku. A rovnou ji vezmu do náruče a zašeptám… „my to zvládneme, já se o nás postarám.“ Nepotřebujeme ho, byl to slaboch, zasraný slaboch, který spáchal sebevraždu! Pustím ji až ve chvíli, kdy se ozve Herbert. Vzkaz? Co je na něm tak zvláštního?! Nic. Tohle mohl říct komukoli – na co si sakra hraje! Ale klid, jen klid, vztek tentokrát nemám na něj, mám ho na toho parchanta, který tu nechal matku samotnou a jako největší ubožák spáchal sebevraždu. Parchant! Ale ta návštěva bude muset počkat, dneska chci zůstat doma, s ní. „Herberte,“ promluvím tiše, „uděláš, prosím tě, matce nějaký čaj na uklidnění? A dones sem lahev whisky.“ Pro oba. Dnes je zvláště potřeba. Obrátím se na matku - sdělil ti, že to byla sebevražda? Mám nutkání lhát, ale tahle lež se provalí rychle a následky budou mnohonásobně horší. Ve chvíli, kdy zjistí, že nesmí být pohřben na hřbitově. Nejlepší bude, když o tom nebudu mluvit vůbec. Obrátím se na matku. „Neboj se, vše zařídím. Měla by sis jít odpočinout…“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů - pracovna Zase ten divný sen. O muži stojícím na pahorku, v zádech má slunce, takže mu do obličeje nevidíš. Připomíná Normana. Jeho vlčí vrčení zaniká v šumícím větru. Po zaváté cestě křepčí kamínky a písek, křupe ti pod nohama. Když se otočíš vedle sebe...jsi rázem jinde. Na molu. V přístavu. U kraje mola zbitého z navlhlých prken dřepí postava. Má zmoklý černý kabát, obličej mu kryje široký klobouk. Hledí do rozbouřené vody. A asi...pláče. Pohled zpět, na vrcholek kopce...Normanův obličej přímo před tebou. Ale už to není Norman. Je to vlk, hladová rozzuřená šelma. A zahryzne se ti s nečekaným vyštěknutím přímo do obličeje. Zlý sen tě probudí. Je ráno. Ležíš na papírech v Otcově pracovně. Denní světlo prochází vysokým oknem a všechny ty podivnosti, obrazy, police zaprášených knih se už nezdají tak strašidelné. Jen poházené. Na těžkém mahagonovém stole pořád svítí elektrická lampa. Vedle tebe vstane i Maew. Protáhne se, zívne a začne vrtět ocasem. Evidentně se chce jít vyvenčit. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Herbert poslechne. Zmizí v kuchyni ze které po slabé čtvrthodince konečně přinese čajový servis pro matku a láhev pro tebe. Mezi tím si můžete v poklidu popovídat. Margaret odmítá byť jen pomyšlení na odpočinek. Má uplakané oči které si už ani neotírá kapesníkem. "Byl to... zakucká se, když o otci mluví v minulém čase. "Vím, že jste si v poslední době moc nerozuměli, Normane. Vím, že jste nemohli najít společnou řeč. Ale Malcolm byl skvělý muž, synku. Vždy se o nás postaral, i když jeho firma zrovna neprosperovala. Ach bože...jeho firma. Co teď bude..." Láhev whisky na stole s krajkami vypadá opravdu lákavě. Herb dokonce přinesl i dvě sklenice. Chytrý to sluha. "Výhrůžek se nezalekl. Jediné co ho trápilo, bylo bezpečí rodiny. Nepřenesl by přes srdce, kdyby se tobě něco stalo. Jednoho syna už ztratil. A já teď..." kroutí nechápavě hlavou. "Kdo to mohl jenom udělat. Kdo mohl být tak krutý..." Přitom jí na očích poznáš, že myslí na minulost. Její zvyky, jak kouká do koberce, jak sevře rty a několikrát přikývne - na něco si rozpomněla. "Bála jsem se, že ho minulost dostihne. O té nešťastné nehodě, která tvého otce málem stála všechno, jsem z jistých důvodů neřekla ani Parkerovi. Ale minulost...minulost tě nejspíš nakonec dostihne." Venku zuří sněhová bouře a celému tomu vyprávění dodává divný, strašidelný nádech. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Skvělý muž…? Opravdu skvělý! Je to… byl to zasraný sobec! Nejdřív mě prodá jak nějakého negerského otroka, potom si spáchá sebevraždu a veškeré problémy které stejně začal sám v té jeho černé africké prdeli! vloží na má bedra! O nás se postaral?! O nás?! O sebe! Jenom o sebe, o nikoho jiného mu nikdy nešlo! Pravda, o mě se taky postaral – tím nejhorším způsobem! A tebe se nikdy na názor nezeptal – vždycky jednal jenom sám za sebe, o ostatních! Mám vztek, mám obrovský vztek… naleju si ihned velkého panáka a vyklopím ho do sebe. Až při druhé várce naleju i do druhé sklenky a sklenici jí podám. Ale matka plynule pokračuje a mně začíná docházet, že Parker se zachoval jako zbabělá krysa. Nesplnil svou povinnost vyšetřovatele, neřekl jí, že spáchal sebevraždu! Proč?! Jako nejhorší sráč to nechal na někom, kdo toho parchanta viděl skočit! Na rodinném příslušníkovi! Zůstalo to na mě. Musím jí to říct, protože se to brzy stejně dozví – až kněz odmítne uspořádat pohřeb na hřbitově, protože tam sebevrazi nepatří. Znovu se napiju, tentokrát ne celou sklenku. Dává mi příležitost – příležitost s pravdou, která ji zasáhne víc než sama smrt, ještě chvilku počkat, a tak se toho okamžitě chytnu. „Jaká minulost, mami?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Matka si láhve nevšímá. Hledí kolem smutněji než nejsmutnější člověk na světě. Ztratila jediný smysl pro život? Nebo jí ještě něco zbylo? Dostane se z toho šoku vůbec? Když se otážeš na minulost, trhne sebou. Žmoulá kapesník a hledí do koberce. "Před časem, je tomu skoro sedm let, stihla jeho podnikání tragédie. Málem všechno pohřbila a Malcolma s tím vším. Chtěl být vždy ten nejlepší." Stalo se to na začátku roku, když ještě počasí mrazilo až do morku kostí. Tvůj otec dohlížel na stavbu dlouhé železniční trasy. Projekt získal po dlouhém přesvědčování společností pod svá křídla a byl na to tolik hrdý. Považoval to za osobní vítězství a celou výstavbu jako výzvu. Ach, kdyby se proti němu tehdy nespikl celý svět. Nevím přesně důvod, ale jedna část kolejnic popraskala, podklad se rozpadl a podsunul pod velkou lokomotivou. Ta sebou strhla další náklad a projela částí nedostavěné trati z nákladních prostor velkou rychlostí. Zabila jedenáct lidí. Sedmdesát jich zranila. Při vyšetřování komise naznačila, že šlo o nedbalost a pochybení. Malcolm přišel o projekt. Přišel o slovo ve velkých kruzích. Trpěl. Protože věděl, že jestli něco neudělá, nejvíce zla odnese jeho rodina. A to nehodlal dopustit. Matka dál vzpomíná, ale konečně přišla ze vzpomínek k sobě. "Miloval vás. Vždycky vás miloval. Snažil se znovu a znovu a postavil firmu zase. Jenom pro nás. Pro pocit viny. Nikdy si neodpustil tu hroznou tragédii. Dával ji za vinu sobě. Často říkával, že ho rodiny těch nebožáků prokleli. Když pak přišel ten dopis, mluvil o tom po letech znovu. Tvrdil, že si pro něj jdou jeho skutky z minulosti a že jim, pokud to bude možné, bude čelit sám." Jste v salonku úplně sami. Herbert je někde v domě nebo šel spát. Gwen zůstala v otcově pracovně. Nikdo vás neslyšel. O tragédii na trase Great Eastern Main Line jsi už slyšel, ale jenom v zamlžených vzpomínkách. Bylo to strašlivě dávno, příliš dávno na to, aby pro tebe smrt tolika lidí něco vůbec znamenala. Ale pro Malcolma zjevně ano. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů - procházka sněhem Už když otevíráš vchodové dveře, aby jste s Maew vyběhli do nového dne, poznáš jak moc venku přes noc řádilo nečasí. Je nasněženo do půli lýtek. Herbert, s dalšími služebnými odhazují cesty kolem domu. Několik automobilů zapadalo až po střechu. Silnice jsou neprůjezdné. Potrhanou šedou oblohou slunce prosvitne jen zřídka. Mráz na tebe útočí ze všech stran a musíš dbát na svoje ošacení, aby ho neprofoukl. Tvoje psice toho ale nedbá. Hbitě poskakuje po bílé krustě, dovádí a kromě vyprázdnění po dlouhé noci zvědavě sleduje lopaty na sníh. Když tak stojíš u zadní části vysokého domu Irvingů, všimneš si v nedotčeném sněhu za zídkou podivných stop. Vedou přímo ke stěnám rezidence, k místu, kudy by se beze všeho mohl někdo vysoukat k vikýři do třetího nadzemního patra. Ale...přecejen, na takový čin, vskutku šílený, by musel dotyčný být atletem z cirkusu, ne li zrovna něčím víc než jenom člověkem. Jenže stopy, zaváté a mělké po zuřivé noční bouřce, naznačují jasně. Ještě nikdo kromě tebe a Maewe stopy nezahlédl. Tvarem by mohly připomínat boty, snad. Velké a těžké, jakoby pracovní. Ale to jde poznat už stěží. Směřují od rezidence Irvingů, od střešního okna pryč. Někam hluboko do města, bílého jako křída, ledového a naříkajícího. Zmrzlé stromy vržou a skřípou ve větru. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Takže myslí tu nehodu, samozřejmě. Samozřejmě že myslí tu nehodu z pátého roku tohohle století. Ve stanici Witham. Říkali, že zničila život jedenácti lidem, já říkám dvanácti… vlastně třinácti lidem. Mně a mojí manželce. Jo, jenom kvůli téhle nehodě s Hollowayem uzavřeli tu idiotskou dohodu o sňatku. Prodali nás. Minimálně to nás dva s Gwen spojuje. Před skoro sedmi lety přišla ta druhá životní tragédie – svatba. Všechno, co dělal, dělal jenom kvůli sobě, matko. Nerad ti beru iluze, ale je to tak – a teď to budu muset říct. Zhluboka se nadechnu a vezmu její ruku do těch mých. „Musím ti něco říct, mami. A…“ jen těžko to jde přes rty, „není to pěkné.“ Sklopím hlavu. „Otce nikdo nezavraždil, on… spáchal sebevraždu. Zabil se sám.“ Tak moc nás miloval, tak moc, až spáchal sebevraždu ve chvíli, když se na nás všechno začalo sypat. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro [/b]Londýn Dům Irvingů Zavře oči, když to konečně řekneš. A jakmile stěny vašeho sídla uslyší tu hroznou zdrcující zprávu, jakoby všechno potemnělo. Jakoby všechno ztratilo barvu, květiny ve vázách seschly a voda se zkazila. Z konvice stoupá dým. Voní tu čaj. A alkohol. "Proč...Malcolme..." šeptne. Pak už jen propukne v hrozný pláč. Je tak drásaví, že z něj jde cítit šílenství. Dotkla se toho dna. Margaret, tvá matka, se dotkla strašidelného zjevení šílenství. Chytla si prameny vlasů do pěstí a několikrát s nimi škubla. Zaječela. Není k utišení. Na rtech jí bublají nesrozumitelné nářky a sliny. "Proooooč...?....Jsi ho nezastavil....co se stalo....Malcolmééé..." křičí a nejde utišit. Přibíhá služebnictvo a pokouší se matku zastavit. Nejde to. Propadla čiré hysterii a když už přestala plakat a naříkat, jenom tiše pláče a na nikoho nereaguje. "Pane, máme zavolat lékaře?" zeptá se vyděšený Herbert. "Asi by to bylo rozumné, pane. Vaše matka je na tom špatně, bojím se o její zdraví." ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Co nastane je… horší, horší, než jsem si myslel, že bude. Nečekal jsem, že ona – která vždy udržovala důstojnou pózu, propadne takové hysterii. Upřímně mě to vyděsí. Chytnu ji za ruce a pevně stisknu, ať si neublíží… a… nevím, co mám dělat. Poprvé vážně nevím, co dělat. Proč jsem ho nezastavil? Sám nevím… Trhá mi srdce ji takhle vidět, ale není to moje chyba, já jsem jenom posel – je to chyba toho zbabělce a parchanta, který nás v tom nechal. Je to chyba našeho otce! „Mami…?“ Promluvím opatrně… už jsem zažil hysterii, zažil jsem šok u kluků v zákopech. Obvykle to vyřešilo zařvání, pokud se do hlavy řev nedostal, tak proplesknutí a nakonec nastavení rameny, ať se vybrečí – ale vlastní matku takhle léčit? „Poslouchej…“ je to zbytečné, neslyší nic. „Cože?“ Podívám se Herberta, jako bych ho viděl poprvé, ale rychle se vzpamatuju, „já… ano, jo, zavolej doktora, potřebuje nějakou injekci na uklidnění nebo… tak.“ Bezradně se k ní zase otočím. Nesmím ji pustit, jinak si vytrhá všechny vlasy. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Hrůza v jejím hlase a především stoupající hysterie působí tak strašně děsivě, tak definitivně, že někteří ze služebnictva dokonce vzlykají, když pozorují svou dlouholetou paní v takovém stavu. Vidíš rozšířené oči všech okolo, kteří horlivě pomáhají Margareth uklidnit. Nakonec, když Herbert nepoleví ve své anglické chladnokrevnosti a zavolá doktora, se jí uleví. Zbyl jsi jen ty a láhev alkoholu. Doktor Huxley jednal rychle, i když s citem. Musel spěchat jinam aby zachránil rodičku v tísni, zastiženou sněhovou vánicí kdesi na kraji Londýna v automobilu. Proto vyřídil co zmohl a spěšně odešel. Noc byla dlouhá. Margaret spí a Gwen je zavřená někde nahoře. Jsi sám. Ticho v domě rezonuje jeho zdmi. Nic neslyšíš. Nic se ti nezdá. Obklopí tě prázdno v duši... (pokud nebudeš chtít s Normanem cokoliv dělat, děj se posune do dalšího dne. Do zamrzlého jasného rána, kdy Gwen venčí svého psa a Margaret stále spí). ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Trvá to nekonečně dlouho, nekonečně, než přijde doktor a učiní přítrž tomu kvílení. V jednu chvíli, a to mě vyděsí, si skoro přeju jí ucpat pusu a nos jen proto, aby konečně ztichla. Ale nakonec injekce zabere a ona začne usínat. Nechám ji odvést Herbertem a sám se rozvalím na pohovce. Jsem unavený, hrozně moc unavený… jenže spát nemůžu, kdykoli zavřu oči, vidím ho na tom mostu. První sklenka, druhá, třetí… leze to do hlavy, když se pije v rychlém sledu. Ale nepomáhá to, musím se unavit, musím se kurva unavit! A tak začnu klikovat, rychle a až do doby, než mi selžou ruce. A potom sklapovačky – podobně fanaticky. Nakonec spadnu na pohovku, naliju si dalšího pořádného panáka… Nic. Nic, jenom ta únava, která nejde zahnat spánkem. Jenže nakonec usnu. Na nějakou dobu, než mě vzbudí noční můra. Nevzpomínám si na ni, ale po těle mi stéká studený pot. Další sklenka, znovu usnu. A znovu se vzbudím kvůli špatnému spaní. A tak to pokračuje až do rána. A ráno? Probudím se do stejného ticha, nikde nikdo. Ale hodiny na stěně mi prozradí, že je půl deváté. Alkohol nestačil vyprchat, pořád ho cítím v žilách, a nejen v nich, obraz je zamlžený. A kromě únavy mi hluboko v útrobách neustále čpí vztek. Zůstávám sedět, nechci se ani pohnout. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Probudím se s trhnutím, až papíry zašustí a tužka se skutálí a spadne na zem. To bylo... hnusné. Nahlas vydechnu a teprve potom si uvědomím, kde jsem usnula a jak rozlámaná z toho jsem. Bolí mě ramena a na tváři jsem měla přilepený papír. Díkybohu, že mě takhle neviděl Norman. Norman... Zdálo se mi to večer, jak jsem pracovala, nebo jsem slyšela nějaký povyk? Ale nejsem si jistá, neustále jsem se v něčem hrabala. Podívám se a své poznámky a nějak je dám dohromady. Nechci je tu nechávat. Jakmile je poberu a odnesu do pokoje, kde je zamknu v šuplíku, vyrazím se zkulturnit. Po noci na stole to vážně potřebuju. A modlím se, abych nenarazila na něj. Hlavu mám stále plnou podivných příběhů a znaků, že se přistihnu, jak si bezmyšlenkovitě češu vlasy, zatímco Maeve už kolem mě poskakuje. Pohladím ji. Jistě, chce ven. Hodím na sebe kabát a šálu a vyrazím s ní ven. Ovšem... Když jí házím klacek, pořád se snažím přijít na kloub těm symbolům. Dokud moje oči nepadnou na něco, co je víc než podivné. Zamračím se a jdu blíž. Vážně to jsou stopy? A ne psí? Ale ani ty by tu být nemohly, Maeve byla se mnou. Přijdu ke stopám blíž. Umím poznat stopy zvířat, co žijí na venkově, lišky a jezevce, protože to je prostě potřeba, ale jestli je tohle zvíře, tak vážně nevím. A jestli je to člověk... Podívám se na místo, odkud mohl jít. Co když to byl ten, co zabil Malcolma? Vím, že každou minutou stopa chladne, ale... No, řekněme, že Norman by měl umět stopovat lépe, ne? I když nemám tušení, jestli vůbec někam dojdeme. A taky si chci jít pro svou zbraň. Pamatuju si sice jenom to, jak ji odjistit, ale to by mělo stačit. Proto se nečekaně kvapně hrnu nahoru do patra a teprve potom jdu najít Normana. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Když blíže prozkoumáš stoupy, jsou nepochybně lidské. To, kam vedou, nebo odkud, je ale značně znepokojující. Jak jsi poznala již před chvílí, ano, vedou k rohu domu kde až ke střeše stoupá zpola zazděná roura okapu. Mohl se snad neznámý dostat nahoru? Zbraň nalezneš v bezpečí na svém místě. Těch pistolí a pušek odhalujete v domě nebezpečně mnoho. Nepočítaje Malcolmovi zbraně v pracovně. Norman sedí v přízemí. V salónku pro hosty, hned první místnost po pravé straně od vchodu. Skleněné dvoukřídlé dveře jsou zavřené, běžně bývají otevřené i s těmi v zadní části salónku aby místnost působila vzdušně a průchodně. Ucítíš pach potu, alkoholu a mužského těla. Norman vypadá, jakoby spal tady. Pomačkaný a nejspíš ještě opilí. Sedí roztažený na židli a mžourá do rána. Má vodnatý, krví podlitý pohled. Na stole stojí opuštěná prázdná láhev alkoholu. Čpí to tu jak ve psí boudě. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů Noc byla zamlžená. Vybít sílu cvičením však pomohlo a alkohol tvou mysl nakonec ukolébal do otupění. Ale spánek? Moc jsi toho nenaspal, spíš jsi podřimoval. Okno za záclonou jevící se jako šedavý obdélník, propustilo první náznaky světla a rozehnalo měkkou nekonečnou nepoddajnou temnotu do rohů. Venku září plochy napadaného sněhu. Skutečně - nečasí v Londýně řádilo. Nezvyklé, kolik zmrzlých vrstev obklopilo kouřící továrny, vyhrálo na smogem a ochromilo industrializaci nového moderního světa. Možná jenom bláboly. Možná si příroda může kdykoliv svět vzít nazpět. Herbert a služebnictvo po šesté hodině raní tiše uzavřeli salónek z obou stran, aby tě nerušili brzkou prací. Musejí se vypořádat se sněhem jako většina domácností. Tak tam sedíš a mžouráš do ubývajícího šera než... Do pokoje vejde Gwen. Vypadá dobře. Načesaná, upravená. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Energicky vkročím do salonku, a jakmile mě to pleskne přes nos, můj výraz se změní a já nakrčím nos a počastuju Normana pohledem, který moc dobře zná. Hodnotící, přezíravý a morálně odsuzující. Jistě, že se opil. Včera se dozvěděl, že mu zemřel otec. Ale na jeho kocovinu teď není čas! Zastavím se jenom asi dva metry ode dveří, do pokoje ihned vlítne Maeve, která má dlouhou srst na břiše ještě celou urousanou od sněhu venku. A já sukni také. Dokonce ani kabát jsem si nesundala, jenom jsem si ho rozepnula. "Normane, okamžitě se dej do provozuschopného stavu. Je to naléhavé," oznámím svým typicky panovačným tónem - sklouzla jsem k němu nevědomky, podvědomě, když jsem uviděla, jak vypadá. Ale ve skutečnosti jsem nedočkavá a nervózní, což na moment probleskne v mé tváři, když kvapně postoupím ještě blíž a nakloním se, ztiším hlas. "Venku pod našimi okny jsem našla stopy. Lidské. Někdo tu v noci byl." |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Ona je ta poslední, na kterou mám teď náladu. Na její hodnotící a přezíravé pohledy, kterými si dokazuje svou nadřazenost, pitomé žvásty. Zvednu k ní oči, ten vztek, co se celou noc snažím zahnat, mi škubne vnitřnostmi. Alkohol ho nezahnal, mám skoro pocit, že ho ještě posílil. Bublá, je jako sopka, která může kdykoli vybuchnout… a její panovačný tón, který jako tradičně nasadila, tomu víc než pomáhá. Stopy… stopy… co mi je po stopách, seru na stopy. Někdo tu byl, to máš pravdu, byl tu doktor, aby uklidnil to děsné kvílení, byl tu Parker… vlastně ani nevím proč, aby na mě nechal všechno. Mám se za ním prý stavit – to mi věř, detektívku, že se stavím. Máme spolu nevyřízené účty. Natáhnu se po lahvi, ale je beznadějně prázdná. Do poslední kapky. V jednu chvíli mě přepadne myšlenka, že bych ji nejradši hodil o zeď… nebo na ni? Rozhodně na ni. Ale potom ji opatrně položím. Opatrně proto, že mě tělo neposlouchá úplně nejlíp. Pořád to cítím, pořád cítím alkohol. Jenom by potřeboval doplnit. Místo toho se opřu o opěradlo a cynicky se na ni ušklíbnu, přezíravě a znechuceně – tenhle pohled zná. Patří do kategorie starých pohledů. „Sluší ti to,“ řeknu místo odpovědi, ale navzdory slovům se ošklivý úšklebek prohloubí, „a máš nějak moc energie. Nabíjí tě to, že jo? Jsi jako znovuzrozená.“ Čarodějnice, fúrie, odporná bytost v těle moc hezké ženské. To je nespravedlivé, tohle tělo mělo patřit někomu lepšímu, hodnějšímu. A pak mně. „Určitě máš radost, že jsi měla celou dobu pravdu.“ Teď už se nesměju, právě naopak, tvář je naprosto kamenná, snad jenom lehce výhružná. „Určitě jsi štěstím bez sebe, když vyšlo najevo, že nebyl nic jiného než slaboch, ubožák a zasraný budižkničemu! Sráč!“ Poslední slova už vyštěknu a lehce se napnu, jak kdybych chtěl vstát. Ale potom se zase uvolním a zůstanu sedět. Znovu se opřu, z kapsy vytáhnu cigaretu a zapálím si. Už je stejně všechno jedno. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Lehce přimhouřím oči. Je ožralý. A když je ožralý, je nesnesitelný. A ještě něco. Něco, co mě donutí zpozornět, co mě uvnitř zneklidní. On mě zneklidňuje. Zrovna teď mi vše říká, abych se měla na pozoru, ačkoli bych na něj s chutí chrstla kbelík ledové vody, aby se konečně probral. Zmateně se zamračím, když do mě zase začne rýt. Snažím se ti pomoct, nám všem, spolupracuju a dřu se po nocích, zatímco ti tu někde chlastáš! A ty do mě budeš rýt?! Pevně sevřu zuby. Vykřičela bych mu to do tváře - jenže to není můj styl. Oči mi potemní a já cítím, jak se mé jedové váčky opět nalévají kyselinou, která mu rozežere vnitřnosti, když bude potřeba. Jistě, Normane. Opět Hra? Byla to hra i tam na ulici? S něčím bych chtěla třísknout. Protože pokud to Hra byla... prohrála jsem. Nechala se nachytat. "Nemám ponětí, o čem mluvíš, Normane. Ale já tu na rozdíl od tebe nebudu sedět a užírat se jako slaboch - mimochodem, ten tvůj výlev byl o tobě - protože tu někdo byl a asi lezl po střeše. A pokud dům neumí ochránit muž - musím to udělat já." A s tím se otočím na podpatku a rázně odejdu. Maeve si Normana očuchá a dloubne do něj čenichem, jestli nemá nějaký pamlsek. Hvízdnu. Ona je aspoň co k čemu. Budu ji potřebovat. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Tentokrát fenku ignoruju, protože mám důležitější věci na práci – třeba vlastní ženu. Teď po ní chci hodit tou láhvi o to víc. Protože předstírá, předstírá, že neslyšela ten ryk, který mě málem dovedl k šílenství, že netuší, oč běží, ale lže. Samozřejmě že lže, protože tohle musela slyšet. Musí to moc dobře vědět. Čekal jsem, že se mi bude vysmívat, ale dělat, že se nic nestalo?! Mám chuť jí jednu vrazit. Nebo ji zabít… možná oboje, pak by mi netrávila život. A hlavně by nedělala, že se nic neděje! „Nikam!“ Štěknu na ni. „Nedělej, že nic nevíš. Že se nic neděje – skočil mi před očima!“ Teď už vstanu. „Nedělej, že o ničem nevíš! Matka kvílela dlouho, než jí dal doktor injekci na uklidnění, tak mi neříkej, že nemáš tušení. Ale ne, ty bestie, ty se v tom vyžíváš, že? Máš z toho radost.“ Poslední větu prohlásím se sarkastickým uchechtnutím. Machnu rukou a otočím se, že vyrazím k oknu. A pak možná do jeho pracovny pro další pití. Bylo ho málo. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Když po mně štěkne, ani nezpomalím. Jenom se celá napnu, kdyby ho snad napadlo něco šíleného. Protože ano, opět jako šílenec vypadá. A já mám ještě méně důvodů mu věřit. Což... už jde asi do mínusu. Co? Já to na rozdíl od něj v hlavě v pořádku mám, takže ke mně doputují všechna slova. Jenom si nejsem jistá... jestli jim správně rozumim. Otočím se uprostřed haly s Maeve u nohy. Kdybych ho teď střelila, nikdo by mi to nezazlíval, co myslíte? Mohla bych říct, že zešílel ztrátou otce, že se po mně chtěl vrhnout v opilosti. Parker mě z principu dráždí, ale určitě bych se z toho nějak vyvlékla. Norman působí jako neandrtálec, nebylo by to těžké... Stejně měl být dávno mrtvý. Stejně nikoho nemám. A to jsem na pár hodin bláhově uvěřila, že ano. Jsem pitomá. "Ne, o ničem nevím," řeknu podrážděně. "Já na rozdíl od tebe v noci pracovala! A kdo ví, jestli si pracovnu tvůj otec neodhlučnil, nebo tak něco, protože jsem ksakru - nic - neslyšela!" zasyčím, poslední slova odsekám. Dává smysl, že se Margaret zhroutila. Ale já vážně nemám na to, abych teď šla za pološílenou... když tady synátor usiluje o duševní zdraví mé. Promiň, Margaret, určitě za tebou přijdu, ale pokud budu mrtvá, tak leda jako duch. A to nechceš. Ačkoli Normana bych strašila s chutí, to mi věřte. "Myslela jsem, že jsi aspoň trochu chlap, ale ne. Tak si tu zůstaň se svou sebelítostí a komplexy. Já jdu prozkoumat ty stopy, než úplně zmizí." Malcolm skočil... Zabil se? Chtěla bych to vědět - ale odpor k mému manželovi je momentálně silnější než zvědavost. Jediná neodolatelná zvědavost spojená se znepokojením mne táhne ven. A tam taky jdu. Tentokrát už nezastavím a prásknu za sebou dveřmi. Zmetek... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Zastavím se v půli cesty k oknu, protože dělá všechno proto, aby popohnala ten motor, který žene můj vztek. A to se ho tak moc snažím potlačit, sakra! Proč nemůže být jako normální žena? Proč nemůže prostě chvilku mlčet?! Nebo být – nedejbože – podporou?! Otočím se, a i když se držím, v očích mám veškerý vztek… alkoholem spíš popohnaný než utlumený. A i když mi něco v mysli říká, že to není vztek na ni, zbytek si nemůže pomoct. Pracovala… pracovala – hrabala se v soukromých denících otce! Jen někdo tak zvrácený a pokřivený může říct něco takového! Ve všech ohledech je zvrácená! Ksakru nic neslyšela, tomu tak budu věřit! A to její konstantní zpochybňování mého mužství… to je typická Gwen! Jak jsem si mohl na moment myslet, že je lepší? Ne, není lepší, je pořád stejná, pořád stejná mrcha, jenom se na chvilku zabavila – a to je to! Pro ni je to zábava! Umírají lidi, ale jí je to jedno, protože ona má co řešit… protože jí nestačí žvástat o nesmyslech na zbytečně drahém čajíčku s kamarádkami a nemá ráda háčkování! Ona potřebuje mrtvoly! Potřebuje mého mrtvého otce… Svině! „Kam si myslíš, že jdeš?!“ Zavolám a vyrazím za ní. Nenechám ji se tu potulovat jen tak, aby se mohla tvářit důležitě a tvrdit mi, jak jsem chlastal, zatímco ona si hrála na detektiva. Ano, Gwen, já nejsem bestie jak ty, abych smrt vlastního otce přešel jedním mávnutím! Vyrazím v jejích stopách, jen trochu pomaleji, protože tělo je utahané a stále pod vlivem, podívat se na ty stopy… které si nejspíš vymyslela. Nebo nevymyslela – jenom jim přikládá větší důležitost, než mají. Co na nich chce prozkoumat?! Copak ví, jak je prozkoumat?! Zná snad všechny podrážky v Londýně a ještě dál?! Ne! Samozřejmě že ne, jenom chce být důležitá! Kabát si vyzvednu v předsíni, protože venku je zima. Ale pak jdu za ní, nenechám ji, aby si hrála na detektiva… Tvoje místo je v kuchyni, sakra! V kuchyni a u mých nohou! |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů Už mu neodpovím. Mám vztek. Na něj, na sebe. Že jsem na moment polevila v ostražitosti a snad uvěřila, že bychom mohli po utrpení několika let konečně spolupracovat. Henry je stejně mrtvý, nikoho a nic nemám - zbyl mi jenom on. Což je vážně smutné zjištění. Ostře vydechnu nosem, studený vzduch je po tom ohavném smradu jeho doupěte sice příjemný, ale stejně mi v útrobách plane ten doře známý, vzteklý ledový oheň, takže nepomůže. Nemůže pomoct proti těm pocitům, kterým se zuby nehty bráním - a které rozhodně nechci spojovat s ním. Třeba zklamání. Zklamání patří totiž jenom někomu, na kom vám záleží. Ne té lidské trosce, která se snaží být chlap - ale zná ten pojem spojený jenom s tím, že vypije celou láhev a pak po mně štěká. Už jenom čekám, kdy si bude chtít dokazovat další etapu a vztáhne na mne ruku. A pak, Normane, pak tě zabiju. Všimnu si, že vyrazil za mnou. A ihned se ve mně spustí poplach. Nevěřím mu. A jsem si naprosto jistá, že v tomhle stavu by to udělal. Určitě klidně na ulici, vždyť tady pánovi tvorstva je všechno jedno. Ten nepříjemný pocit z jeho nevyzpytatelné přítomnosti zesílí, ale ani za nic na světě bych si nepřiznala, že pod tím vším je i příchuť přirozeného strachu z neznáma i jeho fyzické převahy, kdyby se vážně rozhodl mi něco udělat. Já vím, že by chtěl. Ta nenávist v jeho očích mluvila za vše. I poté, co... Stojím sice jako vždy vzpřímeně, ale do svalů se mi krade napětí a ostražitost, že i přes to všechno můžu působit defenzivně. Už preventivně. Zalez, Normane, zalez do svého doupěte a uchlastej se, když nejsi schopen mi pomoct, když jsem za tebou přišla, místo abych se na tebe vykašlala. Když jsem se chtěla podělit o to, co jsem našla... Huso. "Co ode mě chceš? Jsi opilý, jdi se z toho vyspat." Ne, vážně nechci, aby dělal scény na ulici... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Vyjdu ven a zhluboka se nadechnu. Ostrý zimní vzduch je příjemný, obnovuje tu naprosto vysátou energii, o kterou mě připravil včerejšek a příšerná noc. Ale nebudu si nic nalhávat, jedu na rezervy… a v tuhle chvíli na alkohol, protože až vyprchá, bude to peklo. Špačka odhodím na zem a vyrazím k ní. Ale se v duchu zarazím, když na ni pohlédnu – možná se mi to zdá, možná je to jenom přání a whisky ho plní, ale... zdá se mi to, že je nějaká napjatá? Gwen - vždy silná, vždy netečná a vždy naprostá svině. Královna všech sviní. A ona má snad… strach? Rozhlédnu se, napůl očekávám Armádu pekla… nebo spíš Inkviziční sbor, ale ne, ona kouká na mě. Copak já ji děsím? Zní to moc pěkně. Když už nemá ani tolik úcty ke mně a mojí rodině, aby alespoň jeden den předstírala trochu lítosti, špetku pokory k domu, kde je smutek, nebo alespoň zárodek něčeho jako empatie, alespoň něco cítí krom známého zhnusení a opovržení, strach. Alespoň tohle je malá úlitba vzteku, však na ni ho mám stejně jenom částečně - jedná přesně tak, jak bych od ni mohl čekat, mnohem větší mám na otce. Parchanta, který měl takový strach o svůj mizerný život, že tu nechal celou rodinu tomu ‚něčemu‘, co ho vyděsilo. Může snad být něco ubožejšího?! Co od tebe chci, Gwen? Víc ženu a míň holku, která si hraje na Sherlocka Holmese. Ale nemůžu mít všechno. „Nejsem tak opilý a spát se mi nechce,“ to není tak úplně pravda, spát se mi sakra chce, ale já nechci. Další čas s mizernými nočními můrami? Díky, nechám si zajít chuť. „Chci od tebe, ať mi ukážeš ty stopy,“ mluvím polohlasně, jemně, skoro melodicky. Krátce se usměju – a skoro se mi v hraní povede odstranit ten sarkasmus, který se dere na povrch. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Jak jsem předtím chtěla, aby se na to šel podívat se mnou, dokonce jsem byla ochotna uznat, že v tomhle se asi vyzná lépe, tak teď si nepřeju nic jiného, než aby odsud vypadl a dal mi pokoj. Pokud chtěl truchlit, mohl to udělat jako každý normální člověk, ale on ne! On opět hledá výmluvu proto, aby se mohl napít. A ještě si myslí, že to nevidím. Ať se nediví, že se k němu nechovám jako k muži, když je to jenom kluk, kterému aby někdo pořád bral nebezpečné hračky a peníze, aby si nemohl kupovat alkohol. Ts. A ts podruhé. Najednou se snažíš být milý, Normane? A ještě si myslíš, že ti tu náhlou změnu nálady z chcípni pohledů na milého manžela uvěřím? Jestli mě něco uráží nejvíc, tak je to výsměch mé inteligenci. Na zbytek jeho urážek jsem zvyklá. Vodítko s Maeve držím v obou rukou, ale pravou mám na úrovni kapsy. Nevěřím mu - ne, nejde o tu hru, o Hru, kterou očividně míní opět rozehrát, ale o to, že je... nevyzpytatelný. Poslední dobou se chová jako blázen. A tím myslím doopravdy, protože jindy to byl jenom idiot. "Ty po mně chceš, abych s tebou spolupracovala, když první, co ráno uděláš, je, že na mě řveš? A ještě ke všemu den co den chlastáš jako dobytek..." promluvím tiše, ale to nic neznamená. Já nekřičím. A jestli bych někdy začala... všichni budou vědět, jak moc špatné to je - a jak moc špatně dopadne ten, kdo můj hněv do takové míry rozdmýchal. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Takže ona je uražená, že jsem na ni trošku štěknul? Paninka není zvyklá, že? Většinou jsou to ostatní, kteří skákají, jak ona píská. Její otec na ni byl až moc mírný, jestli se uráží pokaždé, když někdo trochu zařve. No dobře, na malý moment připusťme – a já tomu ani náhodou nevěřím – že vážně neposlouchala, možná dokonce nic neslyšela, takže nevěděla o jeho sebevraždě. Ale sakra věděla, že je po smrti, tak ať si tu nehraje na nějakou oběť. A že chlastám? Ano! Napil jsem se! Protože jsem kurva viděl umřít vlastního otce! „Jako vždy přeháníš,“ tenhle úšklebek moc dobře zná, patří do kategorie přezíravých, „ale když už to zmiňuješ. Možná by neškodilo ukázat alespoň zárodek něčeho… já nevím, možná empatie? Bylo by tak těžké alespoň jeden den předstírat, že ti je to alespoň trochu líto?“ Což samozřejmě není, to všichni víme. Odfrknu, ten nakrátko potlačený vztek je zpátky, i když v jiné podobě. Ve znechucení. Trochu ztiším hlas. „Dobře, můžu připustit, že jsi možná nevěděla, že ten posraný parchant,“ nechci, ale posraný se na následující slovo přisaje jak parazit. Protože na otce mám největší vztek… ani celá noc pití a hodně špatného spaní ho nedokázala zmírnit, „spáchal sebevraždu, ale moc dobře jsi věděla, že je mrtvý. Opravdu jsi se musela přihnat jak…“ s hraným pobavením se uchechtnu a rozhodím rukama, „… no, vážně jako panovačná bestie, která se krmí a získává energii z cizího neštěstí.“ Usmívám se. Ale rozhodně ne hezky. Musela. Protože to je její přirozenost. Přesně to totiž je. Nevím, jak jsem si mohl myslet, že je tomu jinak. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Frknu. "Empatie? K tobě? Když první, co po ránu uvidím, je tvůj ožralý ksicht, jak se na mě přezíravě dívá a kdovíproč na mě zuří? Kdybys truchlil důstojně..." Tak co? Měla bych soucit? Nevím. Prolila jsem tolik slz, že jsem vyschlá jako troud. Nedovede si ani představit, jak strašné bylo dozvědět se, že jediný člověk, který mi na tomhle světě zbyl a měl mě doopravdy rád, je mrtvý. A ten, koho nenávidím, pravděpodobně žije. "Promiň, Normane, ale nebudu truchlit pro někoho, kdo mně, nám oběma zničil život. A kdo očividně věděl, co se tu děje, ale lhal nám do očí. On je mrtvý a nic to nezmění. Stejně jako je mrtvý otec můj. Zato my živí jsme - a jestli se někdo plíží kolem domu, vyhrožuje rodině a usiluje nám o život... Hádej, co si vyberu. Vzchop se, pro boha živého. Čekala bych, že když jsi byl na frontě, tak dovedeš určit priority," promluvím zachmuřeně a tvrdě, ale neštěkám. Zabránila mi v tom snad ta zmínka o "parchantovi". "A neboj se, že by mrtví někam utíkali. Ti tu budou pořád s námi..." dodám až příliš chmurně. Něco málo o tom vím, Normane. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dům Irvingů Kdovíproč? Kdyby ukázala alespoň trochu pokory, tak by nebyl důvod! Ale ne, to není její styl. Ona musí být svině, protože to nejspíš jinak ani neumí. Truchlit důstojně? Kdo tu, sakra, truchlí? Ale nechám ji domluvit… očividně si zase myslí, že ví všechno, všechno zná, na všechno má patent. „Truchlil? Kdo tu truchlí?“ cynicky odfrknu. Ne, rozhodně pro něj netruchlím. Ukázalo se, že není nic než ubožák, já na něj mám vztek. Ne, nejen vztek, nenávidím ho. „A nechci to ani po tobě, jen by možná stačila trocha zdrženlivosti, ne vypadat jako nadšená skautka, která jede poprvé na výpravu za město.“ Udržím hlas v nekonfrontační rovině, i když to stojí hodně síly. „Ale to je jedno,“ zamručím, „budeš tak hodná, Gwen, a ukážeš mi ty stopy?“ Jsem na sebe pyšnej, ta ironie a rozmrzelost se objeví jen stopově. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn "Tak proč u všech čertů piješ, místo abys zůstal bdělý, když to není kvůli žalu?" stáhnu obočí ke kořeni nosu. "A nejsem žádná nadšená skautka. Mohl je zavát další sníh, proto jsem spěchala." Proč se mu vůbec ospravedlňuju, sakra?! Raději proto pohodím hlavou směrem, kde byly, načež se tam vydám. Už jsme mluvili dost. Tak moc, že mám na týden vystaráno. Ale to se mi nesplní. Ne s tím, co se tu děje. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Okolí domu Irvingů Proč? Protože to obvykle klidní vztek… jen ne tentokrát. To proto, že už vím, že to není jenom vztek. Ne, je to něco mnohem hlubšího – nenávist. Nenávist a znechucení nad celou jeho osobou. Měl jsem to vědět už tehdy, když mě prodal. Už tehdy mi mělo být jasné, že ten parchant myslí jenom na svou vlastní prdel a všichni ostatní jsou mu ukradení! Ale nevědomky jsem to vážně věděl. To proto se moje tělo odmítlo pohnout, když mělo možnost. Je to tak, jedna moje část chtěla, ať to udělá – ať alespoň něco dokončí pořádně. Tohle vědomí a vztek bylo třeba přepít. A taky to byl jediný způsob, jak alespoň na chvilku usnout. To a cvičení. Ale jí se nemusím ospravedlňovat. S přikývnutím zamručím, ale už nic nepoznamenám. Nechám nadšenou skautku jít první a zapálím si další cigaretu. Až potom vyrazím za ní. Tenhle rozhovor mě nebezpečně přiblížil pravému střízlivění – a to bude s touhle náladou sakra zlé. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Okolí domu Irvingů Venku vás oba ovane zima. Norman ale ke svému štěstí cítí ledový vítr a nepříjemně nízkou teplotu o poznání lépe. Za prvé - výcvik z války. Za druhé - alkohol. Ale i na něj přes noc pěkně přituhlo. Sněhu napadlo dost. Jsou zaváté automobily v ulici, příjezdové cesty odhrabují Herbert s ostatním služebnictvem. Maeve je ze sněhu jak pominutá. Lítá kolem, padá do sněhu hřbete a válí se v něm. Jen štěstí, že jí podobné skopičiny nenapadly právě vzadu u domu. Tam, kde Gwen nalezla záhadné stopy. V tuto chvíli sněží jen drobně. Přesto je jen otázka času, kdy ze stop nevyčtete vůbec nic. Už tak to bude těžké. Norman i Gwen poznají, že směřují od vysoké okapní roury. Stoupá téměř k vrcholku domu, k arkýři. Skutečně to vypadá, jakoby do nich někdo směřoval. Stopy na toto místo nevedou. Přes sníh, který vám sahá po lýtka, pak směřují k plotu z železných prutů nýtovaných k sobě, vyzbrojenou špičatým nebezpečným hrotem. Jsou spojené ocelovou tyčí a zazděné v cihlových sloupech. Není těžké je překonat. Ne pro někoho, který evidentně sešplhal z arkýře. Místo, odkud neznámý slezl, se nachází v zadní části domu. Vede z něj nebezpečně naklopená střecha, nebo podkrovní okno, nebezpečně vystrčené arkýřem do prostoru. Jestli nepřelezl po hladkých jistě namrzlých taškách na druhou stranu nebo k dlouhému sedlu střechy, musel být opravdový kaskadér, jestli se chtěl dostat k oknu v arkýři. Stopy dál, k plotu, jsou zvláštnější. Dlouhé, rozevláté a hluboké, jakoby pár skoky překonal krátkou vzdálenost podezřele svižně. ... ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Okolí domu Irvingů Jsou tu moc dlouho na to, aby jsi poznal podrážku, ale ne tak dlouho, aby jsi dle svého výcviku neodhadl váhu a výšku jejich majitele nebo majitelky. Připomínají pracovní boty. Jsou jistě těžké a bytelné, žádné elegantní polobotky. Patří vyšší postavě, téměř tvé velikosti a vážil dobrých sedmdesát kilo. Což nemusí být tolik. Neznámí určitě v polovině vaší předzahrádky přešel do běhu, ale s ohledem na hlubší sníh a plot před ním doslova letěl. Dost možná plot přeskočil ladně a bez větší námahy. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Okolí domu Irvingů Tahle divná, skoro neanglická zima, kdy vážně sněží a vážně mrzne nám k něčemu přece jenom je. Normálně by tu žádné stopy nebyly – nebyl by sníh, kam by se mohly obtisknout. Podívám se směrem k arkýři a zamračím se. Nerad to přiznávám – a proto to přiznám jenom sobě – ale měla pravdu. Opravdu sem někdo vylezl, musel to být nejméně akrobat, protože lézt po téhle střeše je mírně řečeno o hubu. Zvlášť v zimě. Ten někdo, kdo nás dva dny zpátky pozoroval ze střechy… nebo to nebyl někdo, ale něco? Poslední myšlenka mě donutí zatřást hlavou. Ale stalo se tolik iracionálních podivností, že už ji úplně nezavrhuju – Monty, Parkerova kancelář, společný sen… Konečně můj vnitřní vztek začne bublat správným směrem… někdo lezl po domě, dost možná byl v domě. Ten někdo ohrozil mou rodinu. Ten někdo by za to měl zaplatit – protože tohle nehodlám tolerovat. Vyrazím na opačnou stranu a přidřepnu k viditelnější stopě – bude to hubený chlap. Ženskou vylučuju, nemají svalové predispozice, takže by při téhle váze musela mít na sobě tuky navíc. Na střešní akrobacii je potřeba mrštnost i rychlost, a hlavně lehkost, rozhodně by nebyla tak těžká. Ale na chlapa-akrobata to sedí. Zvednu se, musím ukročit dozadu, protože zbytky nalitosti mi pořád narušují koordinaci, a vyrazím po stopách dál. Běžel… běžel rychle, protože je hlubší přední část chodidel, a očividně nezpomaloval. Určitě akrobat, protože nikdo jiný by tohle nezvládl. „Nepřijel náhodou do města cirkus?“ Otočím se na Gwen. Jo, tohle by na cirkusácké cikány sedělo. Až na to, že obvykle se spokojí s prohledáváním kapes a kradením slepic, do domů se nevloupávají. Znovu se podívám na střechu. Z tohohle úhlu mám větší přehled na celou střechu a - zdá se mi to? - vidím stopy. Vidím stopy a no do prdele! Děláte si ze mě srandu?! To je Henryho pokoj! V prvé chvíli se mi tomu nechce věřit, možná jsou to halucinace nebo… Nejsou. Ale fakt, že do pokoje mého mrtvého bratra leze nějaký parchant, mi rozpálí krev. „Koukej, kam podle tebe ty stopy vedou?“ Tenhle dům zná stejně dobře jako já, tak to dokáže snadno poznat. „Jdem.“ Nečekám a prudce vyrazím do domu. Nikdo se nebude hrabat v Henryho pokoji! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Okolí domu Irvingů Vběhnete do domu a hned po schodech. Služebnictvo, které právě zdolalo závěje sněhu, stačí akorát uskočit z cesty. Maeve vás následuje. Má v očích to nadšení pro hru, pro dobrodružství. Henryho pokoj leží v prvním patře, v zadní části chodby. Z malinkého okna na chodbě jde vidět ven. Velký honosný komín, ten mladší který se dodělával později, vestavěli z části do domu, takže v Henryho pokoji je krb. Je zamčeno. Maeve vedle vás vrtí ocasem a v tichu jde slyšet její horlivé funění. V zámku klíč není a ani nejde vidět, že by byl z druhé strany vložený. Když se podíváte klíčovou dírkou, zahlédnete velký arkýř. Vypadá to, jakoby tam někdo byl, jakoby tam někdo chodil. Ale pak zjistíte, že se jenom pohupují záclony ve větru. To znamená, že musí být pootevřené okno. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Předtím jsem stopy zase tak důkladně nezkoumala, stačilo, že jsou lidské a a že jsou na našem pozemku a znamená to, že tu někdo byl. Navíc jsem musela dávat pozor na Maeve, aby je nezničila. I teď ji mám na vodítku u nohy. Ovšem když tu s Normanem postávám - a jedině fakt, že se konečně začal chovat aspoň trochu rozumně a dělá, co po něm chci, mi zabrání ho střelit do zátylku - konečně mi dojde, kde ty stopy jsou. Henryho pokoj...? Polknu, a kdyby to bylo možné, zbledla bych. Ale mráz i moje přirozená kůže ze mě už veškerou barvu vytáhly. Zatěkám očima po střeše a podívám se na stopy znovu. V nějaké... šílené bláhové naději. Ale není už nic poznat. A stejně je to hloupost. Je-mrtvý. Zapomeň na něj... Myšlenka, že mi zbyl jenom Norman, je o to depresivnější. O to víc, že ráno opět bylo jako ve starých kolejích. Neodpovím. Tentokrát jsem já ta zpomalená, a tak ho jenom následuju. A nemůžu to pustit z hlavy. Čekám, až Norman prozkoumá dveře... A rovnou vylovím vlásenku z vlasů a mlčky mu ji zachmuřeně podám. Zničí mi ji, ale co. Chci vědět, co je uvnitř. I když si nejsem jistá, jestli to ustojím... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Okolí domu Irvingů Samozřejmě že je zavřeno, samozřejmě… Herbert by měl mít klíč. Kde je? Kuchyně? Jeho pokoj? Podívám se na vlásenku a mírně přikývnu, správně, není čas ztrácet čas. Asi. Možná by byl Herbert rychlejší, protože tentokrát se tak nesoustředím. A ruce mi plete alkohol vystřízlivěj, už sakra vystřízlivěj… Jenže nakonec uslyším to charakteristické cvaknutí zámku. Otevřeno. Na nic nečekám a prudce otevřu dveře, vstoupím. Co tu ten parchant chtěl?! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Norman vpadne do pokoje jako velká voda. Hned ucítíte zimu. Ne, že by v ostatních místnostech zima nebyla. Ale díky dvěma komínům se sídlo Irvingovy rodiny z velké části prohřeje. Tady panuje chladno. Ledový vzduch proudí z pootevřeného okna arkýře. Záclony se přízračně chvějí jak odolávají vánku. Pokoj jednou za čas uklidí, takže na věci nepadá prach. Vzpomínky vás oba obklopí a snaží se zaútočit na zdravý rozum. Tolik let. Tolik chvil ztrávených spolu. Rodina se stává nekompletní, jakoby jí stíhala nějaká strašná kletba. Henryho věci jsou na správném místě. Alespoň na první pohled. Nikdo tu nic nerozbíjel, nikdo nic nerozházel. Okenice jsou v pořádku, jen malinko pootevřené. Nejeví známky násilného vniknutí. U jedné ze stěn je postel přehozená velkou dekou. Stůl s šuplíky a židlí - uklizený a prázdný. Na zdi obraz hrdého Henryho a jeho bratra, Normana. Jsou zachyceni jak se chystají na lov, kdysi před válkou. Oba se usmívají, za nimi stojí otec a drží oba za ramena. Je to jednoduchý obraz, od nijak významného malíře. Ale emoce v něm z něj dělají víc než jen barvy a plátno. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Všimneš si, že knihy ve skromné knihovně někdo přehraboval. Jsou posunuté, uprostřed jedna chybí a zaprášená hrana poličky naznačuje, že tu ještě nedávno cosi bylo. Podivnější věc ale zahlédneš na desce stolu. Je to stará malinká rytina, kterou Henry nejspíš sám vyryl nožem. Zatraceně přesně ti připomíná symbol, jaký jsi už viděla. Někde ve svých knihách, dozajista nikoliv v Malcolmově deníku. Tohle vypadá východně, tajemně. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Kromě záhady, jak se sem někdo mohl dostat, přitom nerozbít okenici, si všimneš na lesklé dřevěné podlaze ze starých vrzajících prken otisků stop. Bezpochyby. Ať už to byl kdokoliv, ať se mu podařilo otevřít okno jakkoliv, nebyl to duch. Otisk bot naznačuje podrážky z těžkých pohorek. Možná pracovní boty, nebo dokonce vojenské. A na obraze s vašimi podobiznami zahlédneš drobnou stopu v prachu na rámu. Někdo se ho lehoučce dotkl z boku. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn V jednu chvíli mám obrovské nutkání mu říct, aby uhnul, že to raději zkusím sama - protože i když nemám praxi, dost možná bych to na rozdíl od jeho opileckých prstů zvládla rychleji. Ale drží se mě napětí a výjimečně mě nenapadne tak jednoduchá věc, že bych zašla pro klíč. Vejít prvního bych ho nechala tak jako tak. Maeve nakážu, aby sedla a zůstala na chodbě. Od otevřeného okna mi pohled ihned putuje na zem, jako bych čekala, že tu uvidím další stopy neznámého. Jako ve sněhu. Jenže tam mi stíní Norman. A pak si má pedantská povaha téměř koutkem oka všimne, že něco není, jak má být. Jen stěží ignoruju obraz s jeho tváří, kdy jeho podoba, kterou se snažím ze všech sil dostat z hlavy, je jako kopnutí do žaludku, a otočím se ke knihovně. Nemám ponětí, co za knihy tu měl. Ve své bych hned věděla, co mi chybí... Kouknu pod nohy, abych nešlápla do případných stop, a popojdu ke stolu. Konečky prstů se dotknu desky stolu a zamračím se. Skloním se nad ní blíž. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Stopy… takže se tu vážně někdo potuloval. Dostal se sem, prohledával to tu… jak to okno otevřel? ale o co mu šlo? Rozhlédnu se, hledám něco, cokoli, co by ukazovalo na nějakou nedávnou činnost. I když se ho snažím ignorovat, zrak mi spočine na tom obrazu. Tehdy byl otec ještě otec, autorita a někdo hodný respektu, a Henry… Henry byl naživu. Pamatuju si na ten den, Thomas byl na internátu, ale my jsme vyrazili do okolí Epping na lov srnek. Vsadili jsme se, kdo první trefí. Ten pitomec schválně vystřelil naslepo, když jsem měl jednu na mušce, aby vyhrál… nebo prostě proto, že mu to přišlo zábavné – místo toho vyhnal všechnu vysokou z okolí a odešli jsme s prázdnou. Zůstal jenom tenhle obraz. Chybíš mi, ty idiote, moc mi chybíš… Až teď to zaznamenám. Tady prach utřený není. A tak je to vidět – stopy prstů. Dojdu k němu, prohlédnu rámy, a nakonec ho sundám. Je bylo něco pod ním? Nebo snad na něm? A kdo, kurva, mohl vědět, že tam něco je?! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Henryho pokoj Maeve má velké problémy zůstat v klidu. Neustále poposedává a s vyplazeným jazykem na vás kouká. V místnosti je ticho, přesto mezi vámi panuje jisté napětí. Ani, někdo tu byl. A zanechal za sebou nevyřešenou záhadu. Když se Gwen dotkne konečky prstů stolu, zavrávorá. Není to nějaké lehké zaváhání, téměř se jí podlomí kolena. Nával nevolnosti pominul hned poté, co její ruka opustila desku stolu. Bylo to jakoby obří nůž nemilosrdně přeťal nitky loutky, a loutka se vzápětí znovu postavila na nohy. Ozvalo se z jejích úst jen vzdychnutí. Norman sleduje obraz. A sundá jej ze stěny. To, co naleznete pod ním, je buď špatný vtip, ruka starého Irvinga nebo něco, co jste neměli najít. Na tapetách kdosi nakreslil symbol. Má zhruba dvacet čísel v průměru. Barva, vpíjená do papíru tapet, připomíná starý zaschlý brusinkový jam. Nejde cítit nijak. Ale v místnosti působí natolik nepřirozeně, že z něj jde strach. Nejspíš tu není dlouho, to určitě ne. Dost možná tak dlouho, aby stačila podivná barva zaschnout. Zobrazit SPOILER |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Henryho pokoj Nemám čas vnímat cokoli jiného, o to míň ji, jde mi jen o ten obraz. Co je tohle za hovadinu? To se sem ten někdo vloupal někom proto, aby sem načmáral hvězdičku s okem? Kravina! Ale ta pěkná a frivolní čmáralka našla otce, Monty měl stejné tetování, stejný sen s manželkou… a tak dále, a tak dále… nepočítám Parkerovy fotky a čmáranice. Je to idiot a magor, lenoch a srab – jen se štemplem krále. „Máš tu ten zápisník? Obkresli to.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Henryho pokoj Co to bylo?! Zamrkám, jako by mi před očima tančily mžitky, a pevně se držím stolu... a taky doufám, že to neviděl. Ne. Dobře. Je moc zaujatý hledáním. Skvěle. Konečně k něčemu taky je... Ale co to bylo? Snad... ach bože, jen to ne! A navíc, je to jenom pár dní, není šance, že by se to projevilo tak brzy... Musím si pak skočit do lékárny pro nějaký dryják. Pro jistotu. Abych se postarala, že Normanova parchanta vážně nosit nebudu - když je to pořád stejný ničema a hlavně... nemám čas. Tiše vydechnu nosem a vzepřu se o stůl, chci se ho pustit... Ale prsty se mi zase mimoděk dotknou té věci. Ucuknu. A taky málem spadnu, protože se už nemám čeho chytit. Na to už nesáhnu! Promnu si ruku, jako by mi na ní zůstalo něco hnusného. Ale pak si koutkem oka všimnu, jak Norman dělá něco velkého - sundává obraz? Zarazím se, když to uvidím. A po tom, co jsem v noci četla o divných věcech, vážně doufám... "...že to není krev?" Jiná by to asi řekla se strachem, já jsem jenom ostražitě napjatá. A pořád mimoděk otevírám a svírám ruku, kterou jsem se dotkla stolu. "Musím k sobě." Musím k sobě a rovnou to najít. Nač si to obkreslovat... tohle si pamatuju moc dobře. A není to nic složitého. Rázně odejdu. Ráda. Z toho pokoje mě mrazí. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Henryho pokoj Krev? Nevím, jestli je to krev. Přiblížím se k tomu a přičuchnu si. „Jako krev to nesmrdí,“ pokud s ní maloval, byla by cítit čerstvostí… nebo ne? Zaschlo už to natolik, že to není cítit, ale zároveň je to tak čerstvé, aby to ještě nesmrdělo hnilobou? Pochybuju. V odpověď přikývnu, ale ani se neotočím. Až moc mě fascinuje ta čmáranice. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Henryho pokoj A tak jakmile odejde, olíznu malíček a otřu ho o to. Možná něco stopově zachytím, něco, co mi prozradí, z čeho se barva skládá… ani silně koncentrované cyankali by mi nic neudělalo v takovém minimálním množství, takže se nebojím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Henryho pokoj Gwen vyrazí z pokoje k sobě. Působí dojmem, že ví co dělá. Že není ve své kůži, ale zároveň tuší, co znamení na tapetách pod obrazem znamená. Mohla snad něco vyčíst z knih? Nebo se jí podivná hvězdice zjevila ve snu? Kdo ví. Olízneš si prst a přejedeš prstem po zaschlé barvě. Ano, je to barva. Do nosu ti zavane trocha známého pachu. Špičkou jazyka látku ochutnáš, opatrně, znalecky. Často se stává, že ti do běžného života znovu vnikne ten minulý, ten z války. Ze zákopů, z hlubokých bezesných nocích, ve kterých nekonečně duněla dělostřelba. V takových chvílích jsi lovcem, nikoliv kořistí. Stopuješ. Pach i chuť. Kdyby jsi zavřel oči, poznal by jsi, co ti to připomíná. Stačí přemítat jen okamžik aby se vzpomínky propojily. Ateliér v Soho. Malířka, která není tak docela umělkyní. Omamné látky a její vlastní svět. Elisabeth. Vědma. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Henryho pokoj Vyrazíš z pokoje jen o kousek rychleji, než je běžné. Malátnost je pryč, rozptýlená novým objevem. A ten neseš v bezpečí své hlavy. Stačilo na něj jenom pohlédnout, aby se vzpomínky propojily. Hodiny studování, procházení zápisů a poznámek - všechno nyní zúročíš. Jde jen o to, jestli tě má tvůj objev obdarovat nebo vrhnout do strašlivého stavu hořkého uvědomění o temné pravdě. Vtrhneš do svého pokoje. Za oknem vidíš, že znovu začalo chumelit. Prohledáváš poznámky i zápisky. Své, později starého Irvinga. A nakonec to najdeš. Dva na sobě nenavazující zdroje informací, nyní třetí v Henryho pokoji. Poprvé jsi na znak narazila v Parkerově soukromé detektivní kanceláři, když jste se do ní s Normanem vloupali. Bylo označeno slovy - Acris Sigillum. Stará pečeť. Následoval její popis a výskyt. "Nejsilnějším, nejmocnějším zaklínadlem jest provázáno toto znamení. Nejsem si jistý jeho skutečnou podstatou, jelikož ho používají různé etnické kultury v různých koutech světa - nejvíce pak v těch nejzapadlejších a nejodlehlejších. Spojuje je však vír a v uzavření magických sil, jejich konzervaci nebo bezpečné zapečetění. Význam nejspíše přetrvává i v zavrhovaných rituálech bafometa, kde je symbol pěticípé hvězdice - pentagramu, označován za symbol živého stvoření. Kruh pak jeho celkovou rovnováhu a dokonalost. Proč však Sigillum postrádá onen kruh, to nevím." Podruhé jsi se s ním setkala v odkazech Normanova otce, Malcolma. "Toto znamení vyřezaly lovci do topor primitivních rituálních seker, oštěpů a kamenů. Spojili je tak nejen s podstatou vesmíru, ale dokonce jim, podle podivné tradice duchů předků, jejich zesnulí šamani předávají skrze symbol sílu z podsvětí. Síla je nezbytná k zahnání zhouby z hvězd. Podle mě jde o rituál, kterým jsou schopni onu odpornou nákazu z těl nebožáků vyhnat. Jak? To nevím, ale naše zbraně, oproti těm jejich, jsou méně účinější, dokud nám pažby a střenky neopatřili stejnou kresbou. Je to kouzlo. Zázrak. Bůh žehnej tomuto zázraku." ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Norman Dojdu k jejímu pokoji a zaťukám. „Jsi tam? Mám stopu, odjíždím. Přidáš se?“ Počkám několik sekund a vstoupím. Ať už se ozve nebo ne, na pozvání čekat nehodlám, na to není čas. * Nevím, jak dlouho tam zuřivě listuji papíry a poznámkami. Vím stoprocentně, že jsem to tam viděla. Někde to tu bylo... Zrovna pročítám, už poněkolikáté, co k tomu patří, naprosto soustředěná, že mě zaklepání donutí sebou mimoděk trhnout. V domě je tak dokonalé, hrobové ticho, že každý zvuk se tu rozléhá ještě víc než obvykle. A vzhledem k tomu, že se někdo vkradl do Henryho pokoje a čmáral tam... se tu už vůbec necítím bezpečně. Aspoň že Norman jednou nebyl takový budižkničemu a pořídil mi tu zbraň. Snad ji zvládnu použít, když bude třeba. A když jsme u Normana... Vážně za mnou přišel, jestli se k němu chci přidat? Nechápu ho. V jednu chvíli na mě ječí a vypadá, že by mi nejraději zakroutil krkem... A ta blbka Maeve si ho - bohužel - oblíbila podle toho, jak se zatetelí, když vstoupí. Aspoň že nejsem ve spodním prádle jako minule... Zaklapnu poznámky. "Odjíždíš? Vždyť máš v krvi kolik alkoholu!" Viděla jsem, jak tam vrávoral, když koukal na stopy. Jestli s ním sednu do auta, zabije nás. Nebo někoho jiného. Ksakru, škoda, že neumím řídit. Ne že by mě k tomu pustil, na to je moc ješitný... jako ostatně všichni chlapi... ale tahle praktická dovednost by se mohla hodit, když tady po Londýně nemůžu jezdit na koni. "Vím, co je ta věc zač," řeknu raději a sáhnu po kabelce, kam strčím svoje poznámky. Ty Malcolmovy zamknu v šuplíku. Kdyby se něco stalo a já ztratila svoje, pořád tu mám zálohu s původními informacemi. A několik knih. Už budu vědět, po čem se dívat. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn I když tuším, že se o krev nejedná, stejně jsem trochu napjatý, když ochutnávám. Ani nevím proč, jako bych po všech těch událostech, které se nedají vysvětlit, očekával další nevysvětlitelný úkaz. Klidně halucinaci, cokoliv… ale nic se nestane. Vynadám si za to hned vzápětí… stává se ze mě pověrčivá bába. Je to skutečně barva. Ale ne ledajaká, lepší, specifická, s nádechem orientu. Dojde mi, že ji znám. Nevím, jak je možné, že si pamatuju ten nádech, protože vím s jistotou, že jsem se o něj tehdy nezajímal. Nebyl na to čas ani nebyl důvod. Jenže to bylo očividně tak specifické, že si to mozek zapamatoval. Ta zvláštní malířka, pěkná a divná malířka, která mi našla otce. Přece se sem nevloupala! Ne, ne, tohle je unáhlené, ta rozhodně nevážila přes sedmdesát kilo, dotyčný musí být muž. A rozhodně hubenější a menší než ten její negr. Ale pořád je to stopa, něco, co můžu následovat – můžu ji skřípnout, jestli v tom nemá prsty, případně zjistit, odkud je ta barva… jo, musím za ní. Idiot Parker počká. Automaticky vyrazím dolů pro kabát a klíče od auta, ale v chodbě, kde má pokoj Gwen, se přece jenom zastavím. Můžu ji vzít s sebou, ať má pocit, že se toho účastní. A taky mě zajímá, kam na tak dlouho zmizela, měla dojít pro notes, ne se zahrabat v knihách. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Maeve nezklame, nikdy mě nepřestává překvapovat, že tak příšerná panička má tak perfektního psa. Podobu ji za uchem – Maeve, ne Gwen – ale potom už se podívám na druhou jmenovanou. Pozvednu obočí, jako by mi tvrdila, že Big Ben zmizel, protože by se koukala na druhou stranu. „Nesmysl, řídit zvládnu.“ Ušklíbnu se, pobaveně. „Navíc je řízení v opilosti polehčující okolnost.“ Jenže to, co řekne potom, mě donutí zpozornit. Ona to zná?! Odkud, u všech čertů?! „Odkud? Od otce?“ Nevím proč, ale škubne to ve mně, ať už zmínka o otci nebo připomínka toho, že se hrabala v osobních…rodinných věcech. A to i když jsem jí to dovolil. Ne, ne, to je jedno. „A co to tedy znamená?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Jistě, skvělý Norman Irving zvládne vše. I řídit, ačkoli vypadá jako nalitý námořník z doků. A to i když sněží, prosím! Panebože, jestli někde umřeme na to, že se vybouráme... spolu... Já takhle umřít nechci! To by byla vážně největší ironie našeho manželství. Zavřu kabelku a přehodím si ji přes rameno. Oblékat se nemusím, celou dobu tady chodím v kabátě. Akorát ještě shrábnu pár nebohých vlásenek, kdyby byly potřeba - budu si je pak muset dokoupit - pero... "Od Parkera. VIděla jsem ten symbol v jeho poznámkách. Je to... ochranný symbol. A s tím souhlasil i tvůj otec. Psal o tom v deníku." Lehce se zamračím. "Ale proč by se sem vloupával někdo, aby nám tam nakreslil údajně ochranné znamení? Pokud je to někdo, komu na nás záleží... s největší pravděpodobností by se prostě mohl... pozvat na návštěvu..." A to i Parker. Idiot plesnivá. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Zamyšleně se zamračím a opřu se o zeď. Je oblečená, tak jí to snad nebude trvat věčnost, ale postávat tu ve dveřích jak nechtěný host což tak i tak jsem nehodlám. Takže ochranné znamení? To by sedělo na Elisabeth, nemám důvod ji podezřívat z nekalostí. Ale to pořád nevysvětluje, proč by sem někoho poslala nebo přece jenom ona? Ale tomu nevěřím… čmárat nějaké ochranné znamení – mohla přijít hlavním vchodem. Ji bych tu uvítal… A taky to nevysvětluje, proč zrovna do Henryho pokoje. „Můžeme se toho někoho zeptat,“ natáhnu levou ruku směrem ven, „až po vás, madam.“ Teď pro klíče a vzhůru za Elisabeth. Řídit můžu, rozbolavělá hlava a počátek kroutícího se žaludku je dostatečně přesvědčivej důkaz, že už jsem skoro střízlivej. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Toho někoho? Zamračený výraz zůstává. Nelíbí se mi, že Norman víc něco, co já ne. Protože já se na rozdíl od něj snažím! "Parker?" zeptám se, ale jdu. Nemíním tu příležitost promarnit. Ovšem ještě než vyjdeme, skočím ještě do kuchyně. Někde je tam křída - kuchařka si s ní dělává poznámky u spíže. Myslím, že se bude hodit. Ne že bych tomu věřila... ale tak... za pokus nic nedám, ne? A protože jsem ráno Normana načapala s lahví tvrdého, myslím, že první pokus je nasnadě. Když odemyká a chce nastupovat, zarazím se u zadku auta s tím, že mi do sněhu upadly klíče. Tak snadno zmizím z jeho zorného pole. Stejně chumelí, tak neuvidí, co přesně dělám. A pak rychle křídou dozadu nakreslím malý ochranný znak. Kdo ví, třeba neumřeme na jeho děsné řízení. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn „Ne,“ odfrknu znechuceně, když zmíní Parkera. Za tím idiotem taky pojedu, ale z naprosto odlišných důvodů. Nemám důvod jí říkat, ke komu jedeme… a když tak nad tím přemýšlím, možná jsem jí neměl říkat o tom, že vůbec někam jedu. Protože Elisabeth, co si vzpomínám – no ano, Elisabeth dokáže rozjasnit den. Pokud zrovna nemaluje sebevraždy otců… Kam zas běží? Do kuchyně? Zapomněla se snad nasnídat, nebo co? Kup si něco v pekárně, sakra, na tohle není čas! Mám pocit, že jí to trvá věčnost. Nasednu. Jenže jsem jediný. Ona se prostě rozhodla, že bude do poslední chvíle zdržovat, nebo co! Co tam proboha dělá?! To je tak typické, buď hrozně pospíchá a vytváří zdání, že je člověk moc pomalý, nebo zase neskutečně zdržuje. Nezná střední cestu. V ničem. Mám chuť na ni zavolat, ať pohne zadkem, ale spolknu to. Už tak stačí, že zdržuje, nehodlám to ještě víc protahovat nesmyslnou hádkou. Do Soho je to pěkný kus cesty. Ale jednu věc si neodpustím, ale to už startuju. „Ještě něco ti spadlo? Nebo jsi snad něco zapomněla? Já klidně počkám, času máme dost…“ Trochu to škubne, moc plynu a rychle puštěná spojka, ale rozjedeme se. Řízení není to těžké – a já už nejsem nalitý. Víceméně. Prostě pojedu v klidu, opatrně a s přehledem. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Jestli to bude fungovat, protože se tu děje pár pěkně divných věcí, ještě mi poděkuješ, pitomče. A tak na to nic neřeknu, nehnu ani brvou, jak to umím. Prostě jeho slova vyignoruju. Tenhle slabý kalibr steče jako voda. Uvidíme, jak si mě budeš dobírat, Normane, až zase budeš potřebovat nějaké informace. Protože jsi nedisciplinovaný tupec, co možná kdy přečetl jenom slabikář. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Gwen křídu najde na obvyklém místě. Ovšem, jistojistě z toho kuchařka vyletí z kůže. Pořád jí křídy někdo bere a ona si snad bude muset najít jiný způsob, jak psát poznámky. Venku chumelí. Velké vločky padají téměř přímo dolů, protože nevane silný vítr. Oběma z vás to přinese vzpomínky na mládí na venkově. Takhle prostě v Londýně nikdy nesněžilo. Nikdy. Kvůli továrnám a spalovnám. Smog jednou spolkne celé království. Ale dnes ne. Rozjezd byl poněkud trhanější. Kdyby jste jeli jen o hodinu později, už se taky nemusíte s automobilem hnout. Sněhu je všude plno. Norman musí dávat zatraceně dobrý pozor na cestu. Obdélníkovým oknem jde sotva vidět, stěrače hlučně klapají a motor kouří. Zima mu nedělá dobře. Povozy tažené koňmi po hlavní silnici doslova cupitají, stejně tak pomalu popojíždějí i ty motorizované. Big Ben nejde ani vidět jaké je nečasí. Když přejíždíte Hungerfod Bridge, narazíte na strašlivou zácpu. Ta se vůbec nehýbají a někteří v chumelenici zlostně nadívají. K tomu všemu zahlédnete i několik policistů. Vypadá to, že je před vámi havárie. Na tom náledí se není čemu divit. Ovšem, ochromilo to jednu z hlavních tepen. Teď nemůžete jen tak zpět, ani dopředu. Za vámi jsou další nešťastníci a před vámi není pražádné místo k dalším manévrům. Zůstali jste stát těsně před výjezdem z mostu, takže pod vámi plavou kry po zamrzlé Temži. K cílové stanici vám zbývá necelý kilometr, slabá čtvrt hodinka chůze. Ale automobil by jste tu museli nechat v zácpě. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Dokonce ani neprotestuje, což sice nemusí znamenat, že je to dobré znamení, ale beru to tak. Minimálně spolkne všechny poznámky pro sebe a neštve mě jimi. A tak vyrazíme, nejdřív to docela jde, v tomhle nečasu to vyžaduje sice hodně soustředění a naprostou kontrolu… párkrát mi to ujede, když auto jede dál po náledí, ale trochu plynu navíc a řízení srovnám. Tady máš tu svou opilost, všechno je v pořádku, jsem naprosto střízlivý – jen by mi nemuselo být tak mizerně… Jenže hustota aut, když vjedeme na most, je podezřelá. Až moc. A pak se ukáže proč. Zácpa, a ne ledajaká, tohle se mi snad jenom zdá… „Ksakru!“ Zakleju a praštím do volantu. Čekám, jestli se to pohne. Je mi zle, je mi zima… a na tohle nemám čas. V jednu chvíli si zapálím cigaretu, ať se nějak zabavím – však ona trochu kouře zvládne. Jenže čeho je moc, toho je příliš. To poslední, co chci, je nechávat tu auto. Je to moje jediná skutečná láska, na rozdíl od manželky mě nikdy nezradilo a nikdy neprotestuje, a to ani tiše a pasivně agresivně. Navíc - kdo ho má? Nikdo, skoro nikdo. Ale tahle kolona nevypadá, že se v nejbližší době pohne. Je klidně možné, že se nepohne dřív, než se vrátíme… zkrátka… budeme spěchat a nic se nestane. Nikdo mi ho neukradne. Nikdo ho nezničí... ano, risknu to. „No nic, musíme pěšky, je to kousek.“ Vystoupím, vítr mi málem sebere cigaretu z huby, a tak ji hodím na zem a típnu podrážkou boty, a víc se zabalím do kabátu. Vyjdu pomalým krokem, ať mě dožene, ale hrát si na nějaké galantnosti…? Ne, na to nemám náladu. Chodit přece umí sama, když je tak nezávislá a samostatná. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Takovou zimu Londýn pamatuje jen matně. Samo o sobě je počasí divné. Mraky jsou nízko, jsou ohromné a pořád z nich sněží. Teplota klesá, určitě mrzne a to má být dopoledne. Procházíte kolem kolony po úzkém chodníku. Vepředu nezvládl řízení automobil. Smykem vrazil do nebohého povozu, jednoho koně usmrtil a druhého pochroumal. Slyšíte hádku, někdo zatroubil, kůň zaržál, když jej míjíte. Jakoby snad hleděl vystrašenýma černýma očima na Gwen. A do toho všeho zmatku ještě přispívají policisté. Cestou vás nic nevyruší. Soho. Jakoby čtvrť existovala sama pro sebe. V Londýně je takových míst spousty. Tedy, těch podezřele "neLondýnské". Soho je jedním z nich a jen uvažovat nad samotným faktem, že procházíte křivolakými uličkami, vás strhává do jejich zvrácených zákoutí. Z každého domu, z každého lokálu nebo otevřeného divadla, čiší bizarnost. Někde visí podivné rudě svítící lampiony, natažené na provazech mezi domy tak blízko u sebe, že vypadají, jakoby si povídaly. Jinde ucítíte pach jídla tak cizího, že snad nepochází ani z tohoto světa. Jako záchranné pontony, plovoucí v moři šílenství, kurev, zhýralých básníků a neuznalých umělců, působí dlouhé opuštěné ulice naplněné padajícím sněhem. Tam je až hrobové ticho, přerušované štěkotem psů nebo náhlými výkřiky. Po necelé půlhodině jste oba zmrzlý a vaše kabáty promočené. Ten Gwenin je o něco kvalitnější, takže zůstává v pohodlí a v suchu. Konečně Norman nachází váš cíl. Schody na ulici, vedoucí dolů. Nemají označení, ale pozná je. Pod úzkým schodištěm, odkud páchne stoka, jsou dveře. Za dveřmi lady Elisabeth. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Sedím trochu napjatě a místy lituju toho, že jsem do toho pekelného stroje řízeného mým manželem z pekel vůbec vlezla. Několikrát ve mně hrkne, když sebou auto smýkne. Nevím, jestli je to cestou, nebo jím, asi oboje, ale kdyby situace nebyla tak vážná, vykašlala bych se na něj. Navíc je v jeho vlastním zájmu mě dovézt v jednom kuse, protože já na rozdíl od něj informace mám. A tak se mi skoro uleví, že zastavíme. Ačkoli Normanova agresivita je mi vyloženě nepříjemná. Stačí, jak vypadal ráno. Jako by mě chtěl zabít. Doopravdy. Nic na jeho slova neřeknu. Poslední, co chci, je sedět s ním ve vymrzlém autě, když má náladu pod psa. Venku aspoň můžu odejít, pokud mě rozčílí. Nebo něco horšího. Vylezu z auta, zachumlám se, šálu si přetáhnu přes spodní polovinu obličeje. Nevím, kam jdeme, a proto mám kabelku raději křížem přes prsa. Moje drahocenné poznatky mi nikdo z pouličních hajzlíků nevezme. A že jich tu může být. Normane, proboha, to znáš jenom samá... pochybná místa? Hmpf, co se vůbec ptám. Jistě že ano. Kurvit se chodil. A ty červené lampiony nevypovídají o ničem jiném. Jsou tu poběhlice. A pobudové. A vůbec je to tu hnusné. Určitě to ten zmetek udělal schválně... A proto se schválně zatvrdím. Neudělám mu tu radost, abych dala najevo, že se mi tu nelíbí. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Ta pitomá zácpa mi zhoršila už tak špatnou náladu. Tak co, sakra, lezeš na silnici ve vánici, když neumíš, řídit, idiote?! Teď tu musím nechat auto. To nejcennější, co mám. V podstatě milenka, jediná milenka potom, co mi moje pošahaná žena vyhnala tu lidskou... aniž by ji nahradila. Jdu rychle – a nejen kvůli informacím, hlavně protože nechci nechávat auto tak dlouho o samotě. Snad si vzala dobrý boty, čekat na ni nehodlám jen proto, že se nedokáže dobře připravit na chumelenici. Nikde se nezastavuju, nerozhlížím se – proč taky, tady to znám, a nezměnilo se to tu jenom proto, že je to ve sněhu. Jen nepřejít ten průchod k jejímu bytu… Po očku na Gwen kouknu a vlastně mě trochu zklame, že nevypadá ani znechuceně, ani v nepohodlí. Protože mně zima je, mokrý jsem až na kůži, a navíc mi je blbě. Ne, sněžení a vítr na kocovinu vážně nepomáhá. Alespoň že to vážně není tak daleko. Dorazím k těm dveřím a zaťukám. Spíš zabuším, nechci být venku dýl, než je to nutný. Tak dělej ty negře. Otočím se na manželku. "Pujč mi svou zbraň." |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Raději, než abych přemýšlela o tomto podivném místě, kde cholera nestačila vybít všechny pokleslé existence - a že by měla! - si vzpomenu na tu bouračku. Je v ní něco fascinujícího, škoda, že jsem se stačila jenom ohlédnout. Rozhodně by to bylo zajímavější než romantická procházka s Normanem. Když zastavíme u dveří, sejdu jenom dva schůdky a mimoděk pohledem přes rameno přelétnu ulici. Nikdo tu teď není. Což je divné vzhledem k tomu, že se ve vedlejší ulici hemžili jako ohavné štěnice. Ty ženské na sobě měly líčidel, že pod tím škraloupem by klidně mohla být šedesátiletá bába, ale ty nadržení, opilí hnusáci by to nepoznali. Viď, Normane? Nemůžeš se divit, že s tebou nechci spát - když pomineme, že jsi sobecké, nechutné hovado - když bys mi domů dovlekl leda tak nějakou kapavku. Promluví na mě. Ten drzý dotaz mě zarazí, že se na něj otočím a podívám se na něj, jako by po mně chtěl, abych mu půjčila kalhotky, že si je nasadí. "Ne," odpovím prostě. A zlehka přimhouřím oči. Ne nutně před sněhem. "Copak nemáš tu otcovu? Tu svoji?" No, Normane? Svěřila jsem ti ji. Kdybych věděla, jaký psychopat jsi, tak ji raději hodím do studny. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Protočím oči. Samozřejmě, ani jednoduchou záležitost nemůže splnit, ve všem vidí problém nebo útok na její osobu. „Copak čekáš, že to tam jdu vystřílet? Nebo zastřelím tebe?“ Počkat, počkat, špatná otázka. „Víš co?“ Sarkasticky se ušklíbnu. „Neodpovídej.“ Samozřejmě že si to myslí, cítím to z ní. „Za těmi dveřmi čeká negr, který bude chtít zbraně. Nehodlám mu dát zbraň nabitou a s plným zásobníkem. Pokud mi tak moc nevěříš, vytáhni zásobník a vybij ji sama. Když to umíš.“ Pochybuju. Sám pomalu revolver vytáhnu – jako bych byl zajatej na vojně, protože zrovna u ní nikdy nevím, jestli jí nepřeskočí a nezastřelí mě. Poslední dobou mám ten pocit víc a víc. „A zkus u toho nikoho nezastřelit.“ Tuhle sarkastickou poznámku si odpustit nemůžu, ještě včera ani nevěděla, jak se zbraň drží, a dnes už se tváří jako profesionálka. Vyhodím zásobník a náboje vložím do kapsy, jedním rychlým švihem pak bubínek vrátím zpátky. Tak dělej, negře... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Věnuju mu podobný úšklebek. Ano, Normane, přesně to si myslím. Zvlášť když z tebe ještě táhne chlast. Negr?! Úplně na hladině mého výrazu se krátce mihne povýšené znechucení. Negr. Panebože, kam ksakru jdeme! "Jak moc nás budou prohledávat?" Ne, nemíním dávat zbraň, i když je to dárek od Normana, do jeho hnusných špinavých opičích pracek. Copak bych se jí pak mohla dotknout? Ještě chytím nějakou... něco! "Ne, nenecháš si ji," odpoví - pochopitelně ne v můj prospěch. Přimhouřím oči. "Nebudu dávat opici zbraň. Jako bys nevěděl, jak to dopadalo v Africe," syknu. Vytáhnu ji, zkontroluju, že je zajištěná - mám z ní respekt, to jsem si zapamatovala dobře, jak to vypadá - rozhlédnu se okolo a chystám se ji schovat pod šaty. Hodně pod šaty. Tam, kam by žádný slušný muž rozhodně nekoukal... natož sahal. NEDÁM MU JI! |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Sejdete oba po úzkých, sešlapaných schodech dolů, pod úroveň domu. Tam, u dveří, na vás čeká zvonek, olezlý nehezkou zelenou patinou. Norman za něj zatahá, aby dal najevo - stejně jako tehdy Parker, že někdo za Elisabet přichází. Ovšem, strhne se mezi vámi krátká hádka. Nemluvíte nijak tiše, takže pro dveřníka domu nebude těžké zjistit, co za nebezpečí může čekat. Dveře mají v úrovni očí malé, obdélníkové kukátko s posuvnými dvířky a mřížkou. Zlostně se odsune. Zírají na vás bílé oči na temné, opálené pokožce. Přejedou nejdřív na Normana, pak na Gwen. "Kdo jste. Co tu chcete?" hekne odpornou, lámanou angličtinou, tak ledabyle, že by za ní mohl být i trest smrti. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho To si snad dělá srandu… nikdo nechce dávat negrům zbraně, zbraně do rukou opic opravdu nepatří, ale – sakra – pokud jí přeskočí a zastřelí Elizabeth? Teď naprosto chápu, proč tu má otroka na hlídání. „Tak zůstaň tady,“ pokrčím rameny. Jenže ona se nevzdává. Povytáhnu obočí, když uvidím, kam si to dává, a zakroutím hlavou. Ale prát se s ní nebudu, a rozhodně to nebudu tahat z těchhle míst. Pochybuju, že to dělá se skrytým účelem… i kdybych na skryté účely měl náladu. V tomhle počasí. A s ní. Místo toho se znovu otočím, že zabuším. Co mu tak trvá, sakra? Tohle je důkaz, že otroctví se nikdy nemělo rušit, jsou líní jak vši! Jenže on konečně přijde. „Byl jsem tu včera s inspektorem Parkerem. Irving. Musím mluvit s tvou paní. Hned.“ Moje trpělivost se krátí, a v tuhle chvíli mnou škubne vztek – žádný negr se mnou nebude mluvit tímhle tónem. Žádný. Nerozčiluj mě, nechci problémy, chci jeden jediný, mírumilovný rozhovor. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Nastane dlouhé, nepříjemné ticho. V Soho, v té pochybné čtvrti vprostřed Londýna, se totiž stávají podivné věci. Lidé tu sedí vedle otroků, otroci se tu stávají lidmi. I tenhle dveřník má něco víc. Je nejen sluha. Kdo ví, co všechno ten černokožec dělá. Přejede znovu bílýma očima na tmavém podkladu z jedné strany na druhou. Zastaví se na Normanovi, přimhouří je a rychle okénko zaklapne, div neodlétne jiskra od kovu. "Nejste očekáváni." Tím negr hodlá ukončit jakoukoliv konverzaci. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho To si snad… negře, ty zkurvenče! Mám chuť znovu nabít zbraň, rozstřílet ten zámek a poslední kulkou prostřelit tomu zmrdovi čéšku, pak znovu nabít, prostřelit i druhou, a nakonec jeho hlavu. Místo toho znovu zabuším. „No tak, otevři! Je to urgentní! Musím s ní mluvit…“ jak je to o té zoufalé době a zoufalých řešeních? „Vím, že ten ochranný znak nakreslil někdo od ní!“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Jenom vidím ten kousek toho černého lejna a je mi zle. Jak tohle někdo může mít dobrovolně doma?! Je to ne-chut-né. Jenže pak všechno přebije jiná informace. Paní?! Stisknu zuby, abych na sobě nedala znát to nepochopitelné vyšlehnutí zášti k té, co čeká na druhé straně. Ať by byla jakákoli. Protože já vím, že Norman by se za ní nehnal v takovém nečase, kdyby nechtěl strčit svoje špinavé nádobíčko do... Je dobře, že jsem si tu zbraň nechala. Moc dobře. Děvku, co na něj sáhne, bych bez lítosti odstřelila jako psa. Ať je to jakkoli, ten odporný zmetek patří mně. Proto mě tíží ten hnusný prsten. I jeho příjmení. Pomalu a zhluboka se přes šálu nadechnu. Musím se uklidnit. Nepřipouštím si, že je to prachsprostá, iracionální a hloupá žárlivost na někoho, koho jsem ještě neviděla. Ale já Normana znám. Je to hajzl. Ušklíbnu se, když nás nepustí dovnitř. Dobře, moc dobře. Panička zjevně nechce, aby se jí kolem dveří motali takoví toulaví čokli jako můj muž. Ovšem, Normane, zachrání tě jedině to, pokud to bude nějaká stará rašple. A ji taky. Děvky ti trpět nehodlám. Ne, když ses s velkou slávou vrátil jako pan manžel. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Dlouho bylo ticho. Podvědomě cítíte, že za dveřmi nikdo není. Že otrok - sluha odešel někam pryč. Ale pak zaslechnete další pohyb. Je jemnější, měkčí a pružnější. Dveře cvaknou. Vítr vpluje dovnitř, prozkoumá místnost před vámi a naplní ji chladem. Nikdo se v úzké škvírce neobjeví, nechá vás vejít první. V místnosti je tma, jako tehdy. Působí stísněně, jako sklepení. I když, ve skutečnosti to dozajista sklepení bývalo. Dřív. Bosá, něžná a opatrná tam stojí sama Elisabeth. Zobrazit SPOILER Má na sobě jednoduché růžové šaty, na ramenou šedou pletenou deku a choulí se do ní. Ucítíte pach omamných látek. Marihuany. Vodních dýmek, naplněné podivným kořením, které vsáklo i do stěn, na kterých je místy pověšen koberec s divokými zašlými vzory. Negr stojí Elisabeth po boku. Kouká na vás ve strachu a něco jí šeptá do ucha. Nikoliv vášnivě, není v tom náznak sexuality. Ale jazyk to není rozhodně anglický. Mluví - šeptají, nějakým prapůvodním hrubým kloktavým nářečím, kterému nerozumíte. "Pan Irving." kývne k tobě. Prohlédne si Gwen velmi pozorně. "Vy musíte být jeho žena." konstatuje napůl pro sebe. Donutí se k úsměvu. "Tak. Co že vás přivádí k nám?" Něco v jejím pohledu naznačuje, že má několik tahů dopředu promyšlených. Skoro jakoby tušila, co se stane. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Sakra… sakra! Vrať se ty špinavá opice! Otevři ty dveře! Počkat… počkat, slyším dobře? To je ona. Aniž bych si to uvědomil, rychle si projedu hlavu, ať alespoň trochu učísnu vlasy, a rukou poupravím vousy. Konečně je to mokro k něčemu. Vstoupím s úsměvem na tváři a jen co se čerstvý venkovní vzduch změní na marihuanový, na manželku skoro zapomenu. Vypadá líp, když mě v hlavě netíží osud otce – ten je mrtvý, a nejen doslova. I v mojí mysli je mrtvý. Jen ten včerejší úbor byl o něco lepší. Úsměv se o něco rozšíří, když si vzpomenu na tu košili, kterou jedinou měla na sobě… bože, vypadala nádherně a já to promrhal kvůli někomu, kdo měl pro dobro všech umřít už dávno. Ideálně v té Africe. Škoda, že její krásu kazí ten negr u boku. Mohla sis pořídit hezčího psa, vhodnějšího pro tebe, krásko. Marihuana má prý na ženské ty nejlepší účinky, pokud jde o jistou zábavnou činnost... určitě by nebyla škrobená a nudná... Dobře, to ani Gwen posledně nebyla. Ale to z ní nedělá menší svini. Elizabeth svině určitě není. „Jen jsem vám chtěl poděkovat, Elisabeth. Za včerejší pomoc i… za ten symbol. Vím, co znamená, má dům ochraňovat. Ale taky mám několik otázek… před čím nás má ochránit? Co jsou ty… věci? Probudili je v Africe?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Ohavné místo. Vypadá to jako... doupě. A smrdí ještě hůř než chlívek. Nakrčím nos, když mě do nosu uhodí ten divný senovitý pach. Ale hned pohled stočím na ni. Ach, už víme, proč Normanek tak pospíchal, cestou necestou! Za nějakou subtilní cuchtou! Kterou určitě píchá ten její ohavný negr. Z toho se mi zvedá žaludek. Utratit je oba, sodomity. A Noman... Norman se usmívá jako idiot. Neudus se slinami, čokle. "Ano, to jsem," přitakám odměřeně a důrazně. Snad poprvé, co to vyslovím nahlas a všechno se ve mně nekroutí odporem. Ne, teď je to pro ni varování. Jednou se nás rozhodli prodat dohromady jako nějaké chovné psy... "A omluvte mého manžela, že na vás tak zírá, byl dlouho na frontě." Děláš si to sám, vořechu, ještě začni vrtět ocasem. Jestli jsi už nezačal. Pf. Věci? V Africe? A NEKRAĎ MI MOJE ZÁSLUHY! Nebýt mně, nevíš nic, Normane, nic! Jenom aby ses před ní mohl blýsknout, ty... Jestli mi do domu vlezl te negr, tak je dobře, že tu pistoli mám. Jenom doufám, že ho příště v té tmě vůbec uvidím. Mám z toho podčlověka husí kůži. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Elisabeth nechápavě zakroutí hlavou. "Symbol? O jakém symbolu mluvíte. Při malování jsem se ocitla mimo tělo, ale na žádný symbol si nepamatuji. Jaký dům? Nevím, co tím myslíte." kouká trochu vyděšeně a trochu podrážděně. Negr za ní stojí jako šelma. Bělmo v jeho očí doslova svítí ve tmě. "Ach ano, válka." otře si nos a přeruší s Gwen oční kontakt. "Ta věci nadobro změní. Ale řekněte mi, madam. Co pohledává taková dáma jako jste vy, na takovém odlehlém, cizím místě? Nemáte být ve svých palácích? V domech a honosných salóncích? A vy, pane Irvingu, buď mi řeknete, jaký je přesně váš důvod návštěvy, nebo okamžitě odejděte." Její hlas je rázem pevný. Napřímí se, z jednoho ramene jí přitom spadne pletená deka a odhalí bílou kůži. Vytrčí bojovně bradu a semkne rty. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Ale, ale. Norman tak moc chtěl vidět fenku, až si přál, aby to udělala ona. Uleví se mi. Negr nám po domě neběhal. To je dobře. "Co? Inu, to asi ví můj drahý manžel," pousměju se přesně vypočítaným úsměvem a pohlédnu na Normana. Lhals mi tenkrát v noci? Máš to mít, hrajeme Hru, drahý. Ovšem pak se od něj odvrátm a opět se podívám na ni. Vida, ten její černý čokl ji asi baví víc, to je dobře. Ať si ho nechá, já si nechám to, co mi před bohem i státem náleží. Jeho. "Jak jste to myslela... mimo tělo?" zarazím se pak nad tím, co řekla prve. Nesmím ho pustit ke slovu. Beztak by to jenom pokazil. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Znejistí, protože tvoje chování není tak uctivé. A její také ne, podle všeho. Vyjít kupředu, vystavit se nebezpečí, které Soho - vlastně nejen Soho, přináší, může skončit její smrtí. Proč vlastně přišla osobně? Proč vás nenechala na mrazu? "Mám dar, madam." to "madam" plivla málem jako jed. "Dar, který mi do vínku přidaly duchové. Díky němu vidím do budoucnosti. Za určitých podmínek." vysvětlí. Zní to teatrálně, skoro jako z divadel, které jste míjely cestou sem. "Pro vás vrchnost jsem neznámá. Pro nás, spodinu, jsem královnou. Protože být před nepřáteli napřed, je veliká výhoda. Znát nekalé úmysly svých sousedů, odkrýt správnou cestu když je půda nejistá, nebo..." pohlédne na Normana. "nebo nacházet ztracené věci. To je mým darem." ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Úsměv mi zmrzne na obličeji. Ano, jednou člověk zapomene na hada, had se připomene uštknutím… Viď, Gwen. Byl dlouho na frontě? Ne, byl jsem dlouho s tebou, ty zmije! Skoro se mi po frontě stýská, byla to dovolená! Další rána. Copak Elisabeth neví? No to snad… mimo tělo?! Co je to za nesmysl?! Ty boty rozhodně mimo tělo nebyly, člověk mimo tělo rozhodně neváží přes sedmdesát kilo. Ona neváží přes sedmdesát kilo! Dělá si ze mě dobrý den? A do toho manželka – samozřejmě, že je fúrie zpátky, znovu v ráži, znovu kousavá jak vzteklá fena. A jako vždy ulhaná. Podívám se na ní významně, pohledem, který jasně říká, že vím, co dělá. Znovu rozehrává Hru, znovu vše vrací do stejných kolejí – a já ji sem vzal, z dobré vůle jsem ji sem vzal! Tohle je její odpověď? Jak chceš, svině, jak chceš. Konec příměří, zpět do války. Jenže předtím ještě jedna rána. Proč je, sakra, tak agresivní? No dobře, Gwen, nejde být neagresivní, když člověk jedná s ní, ale co jsem jí udělal já? A je to ještě horší – dobře, Gwen je tradičně povýšená a arogantní, ale umí být i horší, na svoje poměry je ještě slušná. I když jen proto, že skoro nemluví. Zato Elisabeth ne, teď nemluví jako ta… múza ze včerejška, mluví jako špína z ulice, uražená a ublížená děvka. Mluví jako komunistka! Stáhnu se. Ne, ty čubko, možná jsi nebezpečně krásná, ale teď jsi se odhalila. Nejsi nic jiného než špinavá komunistka, to proto tu máš toho negra? Věříš v rovnost nejen tříd, ale i těchle šimpanzů? Takhle se k ní chovat nebudeš, ty feťačko. Možná je to svině, ale pořád je tisíckrát lepší než vy levičáčtí anarchisti, co nepřestávají mlít o tom, jak je svět nespravedlivý a jak jsou vykořisťovaní. „Co zachovat nějakou slušnost, madam? Netřeba hned nesmyslně útočit a hrát si na vykořisťovavnou třídu, nemám pravdu?“ Mluvím odměřeně a tentokrát to jsem já, kdo vykořisťovanou třídu vyplivne. „Nevloupali jsme se sem, vy jste nás pustila. A moje žena se jen ptá.“ Jenže tebe uráží už jenom to, že mluví, že Leninistko? „Vím, že znáte odpověď na mou otázku. Odpovíte, nebo vás snad chcete, aby vás vrchnost prosila?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Pevně Normanovi pohled opětuju, není v tom výzva, máme publikum, ale nebudu před ním přece uhýbat. Civěl na ni, jako by v životě neviděl ženskou, ráno na mě křičel a ještě ke všemu chlastal - čekal snad, že si to nechám líbit? Kde je to, že složíme zbraně a budeme spolupracovat... bez neustálého přetahování? Já ti řeknu kde. Tam, odkud vylezl ten negr. Skoro mám pocit, že ta jedna noc byla jenom sen. Tak vzdálené a nereálné se to zdá. A nejhorší na tom je, že někde hluboko uvnitř, kam se bojím vědomě nakouknout i já, mě to štve. Ach, tak vidět do budoucnosti. Mám co dělat, abych si neodfrkla. Bere drogy? Tohle doupě tak vypadá. A když se do mě pustí, ačkoli jsem jí neřekla křivého slova, vozí se po mém původu, ačkoli já nepoznamenala nic na účet toho, že si tu šušká s tou černotou, jako by to byl normální člověk, věnuju jí úsměv. Není příliš pěkný. Co mě ovšem překvapí je Normanova reakce. Hru jsme hráli roky, známe se ještě déle. Poznám, že se jeho rozpoložení změnilo. Tentokrát nezasáhnu. Neřeknu nic kousavého. Skoro to spíš vypadá, jako bych stála po jeho boku, protože podvědomě se na jeho stranu opravdu přesunu. A podvědomě... mě potěší, ať už to udělal z jakéhokoli důvodu, že se postavil proti ní. Znovu po něm krátce kouknu a ten divný pocit mě skoro rozhodí. Ale pak upřu pohled na ni. Na vykořisťovanou třídu, jak poznamenal. Co, závidí mi? Ať. Je co. Já nemusím žít v páchnoucí díře s negry. Kdo ví, čím jim tahle královna musí platit. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Málem Normana přeruší uprostřed věty. Naváže na ní stejně rychle, jakoby pokračoval on, ale její tón se změní i s tím jeho. "Uklidněte se, pomohu vám." zarazí ho, přivře oči. "Nestojím o zbytečné rozepře, jsem unavená." promne si čelo, vzdychne a na okamžik opravdu vypadá strhaně, sešle. "Od té vaší návštěvy jsem si neodpočinula, nemohla jsem spát. Něco se děje..." přitáhne si deku víc k sobě. "To ta zima. Ten mráz, co obehnal celý Londýn jako bílá hradba." ztrácí se ve svých představách. "Ano, tedy...omluvte mě." ušklíbne se, přitom nadzvedne obočí a kroutí nechápavě hlavou. "Jsem z toho celá popletená. Ale, teď když jsme si ujasnili, že nikdo nikomu neublíží, nemohla by tu madam ponechat zbraň? Mám strach, že s ní neumí tak dobře zacházet a někomu by ublížila." poslední slova zní rozpačitě, úzkostlivě. Hypnotizuje Gwen, přitom nervózně polkne. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Ach, najednou si budeš hrát na křehkou květinku. Zdrogovanou květinku. Podle toho, jak mluvíš. Normane, jestli jí na tohle skočíš, tak já skočím po tobě. Přece sebou nenecháme zametat podle rozmarů negerské čubko-královny. Kdyby bylo po mém, tak žádnou její pomoc nechci. Raději nebudu několik dní spát a propátrám veškeré dostupné knihy. Jestli tady u nich chytnu vši nebo něco, přísahám, že to tu vypálím. Zbraň? Jak o ní sakra ví? Ale základním pravidlem u podobných her je - zatloukat. Zatloukat, lhát. To dělám většinu života. "Zbraň?" zatvářím se nechápavě, ale ne tak nevinně a zdvořile, to by mi nikdo neuvěřil. "Můj manžel má zbraň, doba je nebezpečná... a já v tomto plně důvěřuji jemu." Řeknu to naprosto pevně a bez jakékoli ironie. Teď už nejde o Normanovo ponížení, teď jde o něco jiného. Musela jsem odvést pozornost od jeho zbraně, aby se koza nažrala a vlčice mohla v klidu projít. Kdo ví, třeba se nám to ještě bude hodit. I kdybych nakonec musela svolit a poskytnout ji Normanovi. Ale upřímně? Raději jemu než jim. A to i přes to, že ráno vypadal, že mě zardousí na místě. To doufám dokonale shrnuje, jak moc zoufalá situace nastala. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Já se mám uklidnit? Já jsem naprosto klidný. Rozčiluje mě ta její rétorika, to maximálně. Mluvím snad já jak agitátor na ilegálním rudém mítinku? Jsem to snad já, kdo zní jak stránky Komunistického manifestu? A jestli mě něco dokáže stoprocentně nasrat, tak to jsou věty, že se mám uklidnit, když jsem naprosto klidný! Proboha… co jsem na téhle rudé negromilce viděl? Mám chuť si nafackovat… komunistka! Neomluvím. Ona nemůže spát od včera, já nemůžu spát už věčnost, stal se ze mě snad následovník Marxe a Lenina? Ne. Bytostně nesnáším komunisty. Dokonce o jeden stupeň víc než negry. A teď najednou ta zbraň? Hodila si ji do výstřihu, sakra! Než by ji vytáhla, stačili byste třikrát utéct, a ještě se převléct! Pomineme, že toho negra bych tu zdržel, aby ho mohla zastřelit… nebo spíš já, nechci, aby mě zastřelila omylem. To ať udělá zcela záměrně, nehodlám umřít takhle stupidně. „Můžeme skončit s tou komedií?“ Ano, teď ztrácím trpělivost, teď má příležitost mluvit o uklidnění – pokud mě chce nasrat. „Odpovězte na otázku. Hned, Elisabeth, nemáme na to věčnost.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Elisabeth je viditelně celá tahle situace značně nepříjemná. A negrovi obzvlášť, i když ten poslušně a strnule zůstává za jejími zády. "Já o žádném symbolu nevím." seká jedno slovo za druhým a na "nevím" dá větší důraz. "Z nějakého důvodu jsem dnes ráno namalovala dva náčrty. Jeden z nich byl žena s pistolí, jak mi míří na spánek. Ta žena jste byla vy, madam." kývne ke Gwen. "Na druhém obrazu bylo něco jiného. Něco divného." promne si kořen nosu a masíruje si koutky očí. "Věděla jsem jenom to, že přijdete. Hledání a nalezení vašeho otce mě nějak spojilo s vaší budoucností. Už jsem to jednou zažila." přizná. "O jaký symbol jde?" Negr jí cosi zamručí do ucha, Elisabeth ho ihned utiší. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Povytáhnu obočí. Ano. Jestli budeš takhle pokračovat... je dost možné, že se ti tvé vize vyplní. Ať už bereš jakékoli drogy. Většinou Normanovu trpělivost nesdílím a akorát mě rozčiluje, ale tady, na místě, které smrdí a kde je jenom ani ne dva metry ode mě negr, je příhodná. Tentokrát mi jeho hulvátské, přímočaré chování nevadí. Však doráží na ni. A díkybohu ne tak, jak to vypadalo zezačátku. Konečně pracujeme. A povšimněte si prosím toho me na konci. Nebýt soustředěná na ni a negra, byla bych skoro v šoku. "Dejte mi tužku a papír, ukážu vám ho." Protože ukazovat, že mám poznámky, rozhodně nebudu. Nevěřím vám, ani jednomu. A ten symbol si pamatuju přesně, však jsem ho už kreslila. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Bože, ta mě pokouší… zase, zase systematicky ignoruje mou otázku. Jestli bude pokračovat, nebude to zbraň Gwen, která jí bude mířit do toho pěkného obličejíku. Ale dobře, jestli opravdu nekecá a nic si nepamatuje, možná vážně netuší, o čem to psal otec, a neví, co nakreslila. Potřebuje nejdřív ten znak? Dobře, ať si má ten znak, třeba pak my budeme mít nějaké odpovědi. Otočím se na Gwen a tázavě se na ni podívám. Má přece ten znak obkreslený, ne? Tak ať jí ho ukáže. Nebo ne… To u sebe nemá ten svůj zápisník, nebo co? To pochybuju, tahá ho všude. Jak myslíš, klidně zdržuj, Gwen, času dost… A tak sleduju ty dva, hlavně negra, ten je nervóznější. Jestli mě vojna něco naučila, tak že čím nervóznější, tím nepředvídatelnější. Od něj očekávám nějakou hloupost - a taky je to negr, ti zrovna inteligenci nevynikají. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Jak vidno, Elisabeth u sebe tužku ani papír nemá. Nicméně vás požádala, aby jste jí následovali dál, do ateliéru. Norman se drží až za negrem, který původně skutečně chtěl jít poslední. Možná nechtěl další potíže, dost možná neměl na vybranou. Takže vlastně jde před lady Elisabeth a vede vás do útrob podivné budovy. Ateliér není hned za první místností. Norman tu už byl, tudíž pozná, že vás nevedou jinou cestou. Ale pro Gwen jsou tato místa nová. Podivná zaklikacená chodba se stáčí doprava a jako had vás mírným stoupáním bez schodů provází pod domem. Stavení nad vámi je nejspíš nepoužívané. Hlavní ubytování má Elisabeth v tomto přizpůsobeném polosklepení plném nečekaných odboček, temných koutů prosycených chladným světlem a větrem někde z ulic Soho. Cítíte různé druhy pachů. Samozřejmě marihuana, ale ta často vymizí a nahradí ji cizokrajné vůně, pak hrubě přeruší zápach ze stoky - někde z dálky zaslechnete kapání vody. Norman pozná, že tato část je jiná oproti té, kterou ho vedl negr prvně. Je delší. Museli minout jednu z odboček, kdo ví proč. Ale do středu, do velké kruhové místnosti se dostanete stejně. Musí vést přes dvě patra. Na zemi je podivný sešlapaný koberec, alespoň na její větší části. Z vysokého stropu sem proudí dostatek denního světla skrze střešní okna. Některé části zdí jsou odhalené a odkrývají rudé cihly, jiné jsou zdobené odchlíplou tapetou, vzory nebo rovnou širokou tapiserií východního typu. Na úrovni ulice, tedy v pomyslném přízemí budovy, jsou vidět zabedněné dvoukřídlé dveře, zazděné výklenky nebo z části odkryté chodby. Kdo ví kam nezatarasené cesty vlastně vedou ale těžko by se k nim dostávalo. Potřebovali by jste na ně žebřík nebo umět lézt po stěnách jako pavouci. Uprostřed stojí trojnožka s plátnem na malování. Nahodile u zdí nebo po zemi pak už použitá namalovaná plátna, zdánlivě neseřazená a rozházená. Mezi tím pak leží štětce, zaschlé palety se směsicí olejových barev, sklenice či dózy s vodou nebo hadry počmárané barevnými čárami od čištění nástrojů. "Prosím, následujte mě." pobídne Elisabeth Gwen. Vybere ze štětců ve vysoké karafě jeden, namočí ho do náhodné barvy a podává jí ho, jakoby to byla zbraň. "Na plátno, prosím." ukáže směrem k trojnožce, na které je vystavena bílá plocha o velikosti okna. Černoch stojí vedle chodby, kterou jste přišli. Ruce založí na hrudníku. Je ho kusanec. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Jakmile se ocitnete v ateliéru, ucítíš něco podivného. Zvláštní tupou či hluchou sílu. Proudí po podlaze v koberci. Je nasáklí starými barvami a vodou. Do jisté míry se tento nový vjem dá lehce vstřebat. Ale když ti Elisabeth předává štětec, dokážeš sílu identifikovat. Dřívko, za které štětec, je jí přímo nasáklé. Stále však ta síla proudí na hranici vnímání, jako hudba z vedlejšího pokoje skrze zavřené dveře. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Ucítíš to. V těch barvách. Hned po tom, co vejdete do ateliéru, do pracovny lady Elisabeth. Pachuť ti uvízne na patře v ústech, vzadu na jazyku. V barvách je nějaká příměs, dost možná krev, něco dalšího. Přesně to nedokážeš identifikovat, ale barva, kterou někdo načrtl symbol v Henryho pokoji, je totožná s tou, kterou používá Elisabeth. Nebo má stejnou recepturu. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Jak říkám, odporné doupě. Už se nemůžu dočkat, až z něj budu venku. Pokud budu... zahlodá hlásek. Jak se to tu kroutí, je to tu stísněné, zabarikádované, naprosto nepochopitelně... chaotické... Co když nás vedou někam, kde nás pak ta gorila ze ZOO bude chtít zabít? Přelétnu místnost pohledem. Je tu nepořádek, před chvílí to na chodbě smrdělo, jako by se někdo vykálel rovnou pod okna, kdyby tu nějaká byla... Normane, tuhle jsi vážně chtěl? Takovou špindíru? Ještě žes vytřízlivěl. Lehce se zamračím, jak se do místnosti dívám. Na moment se i zarazím, jako bych se snažila něco zaslechnout, ale pak už sleduju, co jde dělat. Štětec? To sakra nemáš tužku, ženská? Vezmu si štětec rukou v rukavici, jako by mi podávala smradlavou fretku. Kouknu na plátno... a rozmáchle, jedním tahem, to nakreslím. Štětec hned odložím na stojan. "Takže?" zeptám se důrazně. Teď už se vymlouvat na to, že ses nevyhajala, nebudeš. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Zbystřím, když to tu přestanu poznávat, protože tohle se mi nelíbí. Neříkám, že si to z předtím pamatuju dokonale, nezajímalo mě, kam jdeme, hlavně jsem chtěl být na místě rychle, ale teď vím bezpečně, že to tu neznám. Proč nás vede jinudy? Někde uvnitř mozku se ozve ostražitost… ale negra mám na očích. V jednu chvíli se trochu zpozdím a Webley naláduju alespoň dvěma kulkami. To kdyby náhodou – pokud používá jiné cesty, může zamýšlet cokoli. Jenže mi dojdeme. Má štěstí, ušetřil si jeden otvor v hlavě navíc. I v té místnosti si udržuju bezpečnostní vzdálenost od negra a ruku z revolveru už nespouštím. Stejně jako nespouštím zrak z něj. Jen koutkem oka zkontroluju, co dělají dámy. Malují, jak jinak. Nic nepoznamenám a nedodám, čekám na odpověď… a pokud ani teď nebude uspokojivá, pokud ani teď nebudou spolupracovat, ten revolver v kapse nezůstane. Většina lidí je nepoučitelná, spolupracuje jenom pod patřičným nátlakem. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Všechno čeká. Celá místnost, celý svět, všechen čas. Alespoň to tak vypadá. Je to jakoby měla za krátko začít hrát monumentální hudba. Jak se dotkneš špičkou štětce plátna, bílého a čistého, něco se stane. Pomalu, nekonečně dlouho, jediným tahem, namaluješ symbol. Zaslechneš housle, odněkud. Tak vzdáleně a slabě, že ten zvuk možná nikdy neexistoval. A pak se to stane. V periferním vidění, kolem okraje tvého pohledu, všechno prudce ztmavne, jako když se náhle nepředvídatelně zatáhne obloha. Místnost ovládne modrá temnota, hluboká a dunivá jako tůň. Elisabeth ti chytne zápěstí. Její tělo se topí v hluboké tmavěmodré tmě, avšak oči žhnou žlutým plamenem. "Poslouchej a poslouchej dobře. Tvůj manžel má velkou sílu. Ohromnou moc, kterou nejspíš nedokáže ovládat. Přinesl si ji z fronty, to vím. Ale co je zač a co má udělat, to bude souviset jen z tebou. Přináším ti varování, stejně tak, jako nabídku." Slyšíš šumění divokého moře. Stojíte na kraji podsvětí, snad? "Londýn napadly mocnosti z jiného světa. Z dalekého neznámého vesmíru. Používají ke svým záměrům mnoho lidských sluhů a ti nyní chystají vykonat závěrečný ritus. Cítím to. Už několik dní. Ta zima venku, to je jejich dílo." Pořád ti drží zápěstí, ale nebolí to. "Pohlédla jsem do budoucnosti, viděla jsem vás tam. Oba. Viděla jsem za posledních pár hodin dost na to, abych byla zoufalá. Jestli s tím máte něco společného, jestli s tím dokážeme něco udělat, pomozte mi." zamrká. "Cítím v tobě něco, co se brzy probudí. Nikdy bych tě nedokázala vzít sem, na kraj Prostoru. Pomozte mi." Když ti zápěstí pustí, vše zmizí mžiknutím oka. Zdálo se ti to snad jen? Nezdá se, že by Norman nebo snad negr zažili to samé, co ty. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho V místnosti panuje hrobové ticho, když Gwen namaluje symbol hvězdice. Na okamžik se zarazí. "To je symbol Moci. Pečeť. Prastaré zaklínadlo. Má více využití, nejen k ochraně. Ale nepoužívá se. Je příliš nebezpečné." vysvětluje Elisabeth rázně a složí si ruce na hrudníku, přitom sleduje plátno. "Může sloužit jako zámek, může přitahovat sílu do jediného bodu a pak ji koncentrovat. Kde přesně a za jakých okolností jste Prastarý symbol našli?" zeptá se vás. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Když namaluju symbol, zůstanu na ni zírat. Zaraženě, trochu rozšířenýma očima, ale zároveň zamračeně. Je to zvláštní směsice několika emocí. Sevřu levou ruku v pěst a jako bych se podvědomě trochu stáhla, jako kočka, která jde do defenzivního postoje. Štětec držím, jako bych jí ho měla v další vteřině bodnout do oka, ač jsem se celou dobu nepohnula. Propaluju ji pohledem, který se během zlomku vteřiny, co jsem byla v nějakém nepochopitelném šoku, změní na nebezpečný. "Co to mělo být?" zeptám se tiše, ale s určitou výhružkou. Že jestli mi neodpoví, nebude to hezké. Dokonce na moment zapomenu i na negra. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Takže se nepoužívá? Já ti nevím, drahoušku, podle mě to někdo opravdu reálně použil v pokoji mého bratra, tak bych si být tebou nebyl tak jistý. A ten někdo jsi byla ty, nebo někdo, komu jsi pujčila svoje barvičky. Už se chystám odpovědět, patřičně sarkasticky, ale něco v postoji Gwen mě zarazí. Rukojeť sevřu pevněji, a aniž bych zbraň vytáhl, natáhnu kohoutek. Mám bubínek natočený správně, pokud vím, to znamená, že když vystřelím, vyletí projektil. A pak přijde ta otázka. Co se tu děje, sakra? Přimhouřím oči a lehce k nim pokročím, negra pořád v periferním vidění, ale pozornost dělím mezi ním a těma dvěma. „Co se děje, Gwen?“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Lady Elisabeth se zastaví. Hned po tom, co vám vysvětluje význam symbolu a složí přemýšlivě ruce na hrudník, se jí Gwen šeptem na něco zeptá. Norman přesně neslyší, jaká padla otázka, ale znělo to jako - Co to mělo být. Elisabeth znejistí. Poklepe si ukazovákem na bradu a přemýšlí. Hledí Gwen přímo do očí a podle všeho si je hrozícího nebezpečí z Gweniny ruky vědoma. Pokrčí rameny. "Okraj Prostoru." pronese nahlas, takže vás slyší všichni v místnosti. Negr se zamračí a bublavou tupou mluvou něco zahlaholí. "Ne, já musím. Je to moje jediná šance jak přežít." vyhrkne lady a přeruší jeho protestování. "Chcete se ptát dál, nebo si o tom promluvíme později? Jste tu přece kvůli tomu symbolu, ne?" ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Na Normana spíše reflexivně pootočím hlavu, ale pohled od té ženské neodtrhnu. Už v tom není šok, už zůstalo jenom zamračení. "Něco... něco udělala." Je to absurdní. Nevím, co to bylo. Ale vím, že tohle nepřijde jen tak samo od sebe. Vždyť jsem neměla ani kapku alkoholu! Natož jiných... Chřípí se mi lehce zachvěje. Může to být ten smrad? Je to nějako jako opium? Vykuřuje tu tím místnosti, aby návštěvníky, jako každá šarlatánka, popletla? Nedivila bych se, kdyby na mě vytasila ohmatané karty a začala mí věštit strašlivou smrt. Anebo něco horšího - třeba dítě. Logicky asi jenom s Normanem. "Ten symbol s tím očividně souvisí. Takže ano, chci se ptát dál. Nadrogovala jsi nás?" Nebudu vykat nějaké anarchistické cuchtě, co se tu válí s negry a kouří kdo ví co. A koho. Fuj. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Elisabeth vypadá naprosto šokovaně. Rozevře doširoka svoje hnědé oči, dech se jí zkrátí a trochu od Gwen poodstoupí. Norman zůstává na místě a s připravenou zbraní. Negr stojí ke Gwen zády, u chodby kterou jste přišli. Ani příkazy v nějaké divoké řeči nemohou černokožce zastavit. Dá se do pohybu. Pro něco sahá za opasek. Odrhne cípy vesty a hrabe za zády pod košilí. "Zbláznila jste se? Nic takového nedělám. Musíte pochopit, že existují věci mezi světy. Vše co jste viděla bylo skutečné!" málem to vykřikne a couvá, přitom před sebe instinktivně natahuje ruce. "Pane Irvingu? Normane. Jste v nebezpečí. Váš otec vás musel před smrtí jistě varovat. Víte, že se něco blíží. Ta zima, ty podivné vraždy které stihly i vaši rodinu. Nebuďte slepí a poslouchejte mě!" to už se jí do hlasu vkrade trocha zloby. Přitom pořád dokola něco opakuje černochovi. Začíná se jí vzpírat, což by mohlo být nebezpečné. Především pro Gwen. Toho chlapa je kus, pořádná hora. Jestli neschytá několik dávek olova do pupku, mohlo by jít i o život. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Začínám být nervózní, především protože vůbec netuším, co se děje – a to pravidlo o lidech, kteří jsou nervózní, platí i pro mě. „Mluv anglicky, nebo drž hubu, ty opice!“ Štěknu na negra, když spustí tou svou hatmatilkou. Rozčiluje mě, vadí mi, že jim nerozumím a netuším, na čem se domlouvají… A do toho rozhovor Gwen a Elisabeth. Chvilku se snažím poslouchat, jenže ve chvíli, kdy se opice pohne, pošlu je definitivně ke všem čertům. To už mám zbraň vytaženou a namířenou. Žvanění té ženské nevnímám, nejdřív je nutné řešit bezprostřední nebezpečí. „Ani krok, negře!“ Půl sekundu mi trvá, než zhodnotím situaci. Musím se trefit do hlavy, pokud se netrefím na dvě rány do hlavy, bude pozdě. Šance? Na tuhle vzdálenost při jeho rychlosti přes devadesát procent, ale pokud najednou zrychlí nebo zaútočí... šedesátiprocentní až osmdesátiprocentní, což je slušné. Jenže se pomalu zhoršuje úhel. Pomalu hrozí, že trefím Gwen a… existuje stoprocentní možnost. Rychle namířím revolverem na tu komunistku komunistů není škoda, ani pokud mají informace. Na tuhle vzdálenost nejde netrefit. „Ještě krok a dnes budeš místo prachu uklízet její mozek,“ promluvím naprosto klidně, ale přesto výhružně. Nebo právě proto. „A to platí i pro vás, Elisabeth. Ani hnout.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Co, nelíbí se ti to slovo? Nebo proč na mě civíš jako sůva, běhno? Jako by mi narostla druhá hlava. A co to pořád hekají jako banda opic?! Nedivím se, že Norman vyštěkl. On má menší trpělivost - a to já s negry nemám žádnou. Ovšem jenom díky tomu, že sebou trochu cuknu, si všimnu, že jde k nám. Ihned se otočím bokem, abych ani jednoho z nich neměla v zádech. Kromě Normana. Před pár hodinami bych mu nevěřila a přísahala bych, že by byl schopen mě na místě zabít. Ale teď... teď je jedinou známou veličinou, i se všemi negativními črtami, v místnosti. Viděla jsi, jak ti mířím pistolí na hlavu? Hmpf. "Zdá se, že ta tvoje budocnost není tak jasná, co?" neodpustím si jedovatý úšklebek. Ihned však stočím pohled na negra. Jestli se mě dotkne, bodnu mu to do oka. Do krku. Kamkoli. Tu špínu bych ze sebe už nevydrhla. Nebo bych svůj oblíbený kabát musela nechat spálit. Hlavně ale nedat najevo strach. To zvířata cítí. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Černý sluha sebou cukne, když na něj Norman vyhrkne. Zůstal přikrčený, jako šelma. Propaluje Normana pohledem. Ty bílé oči, černá téměř ebenová pleť - hypnotizuje tě jimi. Elisabeth zvedne ruce vzhůru, když zahlédne pistoli. Tohle jistě neměla v plánu. Obšťastní Gwen rádoby milým úsměvem, když jí připomene, že budoucnost tak jasnou nemá, jak si jí představovala. Jak jí viděla. "K popukání. Ale co teď? Co po nás chcete? Pokud mě nebo Nduluovi ublížíte, pokud nás zabijete, nikdy vás nenechají odejít živé." Ndulu se napřímí. Nechá prozatím neviditelnou skrytou zbraň za zády pod vestou a upraví si oblečení. Už nepromluví. "Nechci vás dál dráždit. Jestli jste přišli kvůli tomu symbolu, význam znáte. Nevím, co tím kdo sledoval. Ale nezavedlo vás sem jen to. Zavedla vás sem důležitější věc. Rodina Irvingů. Nemám pravdu? O to tady celou dobu jde." Pomalu se otočí lícem k Normanovi. Je vážně krásná. svým způsobem. "Myslím, že dokážu najít toho, který vyhrožuje vaší rodině a má na svědomí smrt blízké osoby." dlouze se odmlčí, hodlá ještě něco dodat. "A smrt vašeho pana otce." ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Ne, kdybychom je zabili tiše, bleskne mi hlavou pragmaticky. Co je mi po životu negra a zdrogované anarchistky? Správně. Nic. Jako asi všem slušným lidem mého postavení. A navíc... ona je divná. Když pomineme to, že ji z principu nenávidím proto, jak se na ni Norman díval. Ale to necháme hluboko v nevědomí. Ohó, tak opice má jméno! Zní přesně tak, jak vypadá. Jako by někdo zvracel. Když mluví, když se snaží zachránit si svou prašivou narkomanskou kůži, podívám se na Normana. Skočí jí na to? Upřímně doufám, že se tentokrát oblbnout nenechá. A je tu jedna zásadní věc... Když už mi nehrozí bezprostřední nebezpečí, že by po mně cvičená gorila skočila, překonám těch několik kroků k němu, štětec mimoděk stále v ruce, a postavím se po bok Normanovi. "Proč si vlastně myslíš, že to mají na svědomí oni? Podobných čmáralů tu může být přece víc... ten symbol lze najít i jinde," šeptnu k němu, ale dívám se na ně. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Zastavil se, to je dobře. Chci je uklidnit, ne je postřílet… i když pokud budu muset, nebudu váhat. I kdyby na mě policie přišla, neodsoudí mě za vraždu negra a ženské ze spodní třídy, za negra mě pochválí a zbytek zaobalí jako sebeobranu, vyjdu z toho s pokutou deset liber maximálně. Nebo spíš s pochvalou, že chráním londýnské ulice. Ndulu? Tak se jmenuje ten negr? To zní vážně jako jméno z Londýnské zoo… proboha, kde ho ulovila? Její slova o tom, že ji nesmíme zabít, kterýma si chce beztak zachránit kůži, ignoruju, sleduju toho negra. Je ozbrojený? Nejspíš ano, ale nebude to zbraň střelná, jinak už by jí hrozil. „Nechci ublížit nikomu, ale pokud si svou hlídací opici nedokážete ukočírovat, budu muset. Ať odhodí tu zbraň, kterou schovává.“ Nemluvím na něj, protože vím, že mě neposlechne. Mluvím na ni, protože ona má větší šanci natlouct do té jeho pitomé zvířecí hlavy trochu rozumu, však je jeho panička. Jenže v jednu chvíli na negra zapomenu. Ve chvíli, když zmíní, že dokáže najít toho, kdo nám vyhrožoval. Možná má pravdu, možná tu vážně jsem kvůli tomu, a to i když jsem si to předtím neuvědomoval. Tím čmáráním našla mého otce, věřím, že to zvládne i u toho parchanta… Ale jedna věc mě přece jenom rozhořčí. „Smrt mého otce má na svědomí můj otec,“ zavrčím takovým tónem, který jasně upozorňuje, že tohle téma jí zkratkou přibližuje smrti. O tomhle nediskutuju, pro sebevrahy není omluva. Žádná. Jen koutkem oka se podívám na Gwen, když položí otázku. „Poznávám pach těch barev, mají v sobě něco, něco, co má výrazně odlišný smrad než běžné barvy. A ona je dost… specifický čmáral, mám pravdu Elisabeth?“ Chvilku ji propaluju očima, ale nakonec se lehce ušklíbnu. „Tak dobře, Elisabeth. Gwen, podej jí štětec.“ Vyzkoušíme, jestli nelžeš a skutečně ho můžeš najít. Zbraň ale neskloním. „A snažte se, ať se vaše vnitřní oko kouká správným směrem.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Poznávám pach těch barev... Úkosem se na Normana podívám. Ta slova jako by v mé hlavě spojila jiný význam, než doopravdy mohla mít. Jistě, barvy jsou cítit. Ale odkud zrovna on, kulturní barbar, ví, jak jde cítit klasická barva? Mohla bych něco podobného poznamenat nahlas, ale výjimečně to neudělám. Mimoděk se podívám na štětec, jako bych si teprve nyní uvědomila, že jsem ho držela, a hodím jí ho. Zespodu, obloukem. Však si ho zvedne, níž, než když nastavuje negrovi, už klesnout nemůže, podlaha je proti ní ještě na vysoké úrovni. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Ndulu, negrovský sluha Lady Elisabeth, zkříží pohledy s Normanem, když chce aby odhodil zbraň. Nejspíš nerozumí vůbec anglicky, protože Lis mu přeloží pokyny do oné cizí bublavé řeči. Okamžik se dohadují, stačí pár vrčivých slov, je to jakoby spolu mluvila zvířata. Negr se zbraně nechce vzdát, ale nakonec jí přecejen tasí z poza opasku a pomalu položí na zem. Je to nůž, s ostřím jako dlaň, zahnutý jako orlí zobák. Na smrt Irvinga staršího evidentně řeč padnout neměla. Proto na výraznou Normanovu nevoli vědma neodpoví, jen vás sleduje. A stejně tak sleduje, když jí Gwen hodí štětec, aby namalovala svou vyzy. Aby demonstrovala svou sílu. Nechá štětec padnout na zem. Zvažuje možnosti. Sehne se, prohlíží si ho. "Když vám to ukážu, slibte mi, že mi pomůžete. Já pomohu vám. Vy pomůžete mě." dodá. Nečeká na odpověď, je rozhodnutá. Otočí se k plátnu na stojanu. Ani si nesedne. Skloní hlavu, vlasy jí padají do obličeje. Nastane dlouhé strašidelné ticho. Atmosféra je přímo tíživá, nepříjemná. Slyšíte foukat vítr nějakým komínem či šachtou. Jednou chodbou zavane průvan. A pak, pomalu a nejistě, přistoupí lady Elisabteh k plátnu. Nedívá se na něj. Ruku se štětcem jí vede neviditelná síla, jakoby jí vysela na šňůrce a ona byla jen loutkou. Trhanými pohyby namočí chlupy štětce do barvy až po dřívko. Začne malovat. Odshora, bez náčrtu, bez předlohy. Poslepu. Cáká barvy nahodile, pak vylije trochu vody aby se kaňky rozpily. A najednou...najednou dávají smysl. Obraz je na výšku, ale malba patří na šířku. Přesto jí Elisabeth domaluje do posledního detailu. Následně, vlivem odlivu nějaké prazvláštní síly, která jí dává moc vidění, upadne na malou barovou rozvrzanou židli úplně vyčerpaná. Malba znázorňuje nějaký dům. Musíte jí postavit do správné polohy aby byly poznat detaily. Je to v nějaké přístavní čtvrti, protože v zadní části zahlédnete doky se stožáry lodí. Dům je chudinský, napůl dřevěný napůl plechový. Je umístěn na rohu ulice, takže nese i její název a číslo, které jde jasně vidět. "TankHill Road, č 32." Před domem vidíte jedinou postavu. Je zkroucená a sedí na nějakém křesle. Má výraznou starší snědou tvář. Musí být jižan, nebo z východní Evropy. Určitě není Brit ani Londýňan. Vypadá to na přistěhovalce. Ošklivou hranatou tvář kříží jizva a zlostnýma očima jakoby vás pozoroval. Má téměř holou hlavu, statnější postavy ale bude asi menší. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho No vidíš, že to jde, opice. „Řekněte mu, ať ten nůž kopne sem.“ Do té doby nemůžeme jednat, nehodlám ho mít neustále pod dozorem. „Gwen, zvedni ten nůž.“ Vypadá moc pěkně, bude rozhodně lepší, když bude v lepších rukou než těch černých, patřících pitomému polozvířeti. Mých. Teď jenom doufám, že se o tom nebudu muset hádat s ženou. Ona je tak arogantní, že by si mohla myslet, že s tím umí, a proto jí bude k něčemu platný. Máme jí pomáhat? Opravdu? Jsem to já, kdo na ně míří zbraní, jsem to já, kdo diktuje podmínky. Na druhou stranu… chce se mi tu hádat s ní? S tou komunistkou? Při jednání s touhle sortou nejsem povinen dodržovat závazky, když bude vyžadovat něco, co mi bude proti srsti, s čistým svědomím se na ni vykašlu. „Souhlasím.“ Ale ona se očividně neměla v plánu hádat. Jedině dobře. Černoch už nemá zbraň, tak si dovolím sklonit tu svou. Napůl pozoruju její dílko, ale už jsem tu podivnost viděl, tak svou pozornost dělím mezi ní a negra. Možná už není ozbrojený, ale pořád je to hora, takže je nebezpečný. Ale v posledních momentech už se neudržím a naplno sleduju obraz. Takže přilezlík...? Pravděpodobně. To mě nepřekvapuje. Lehce se sarkasticky ušklíbnu. „Děkuji za spolupráci, Elisabeth, a nakonec to ani nebolelo.“ Otočím se na Gwen. „Jdeme?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Nůž zvednu, i když při jeho rozkazu se příčí moje přirozenost. Nejsem pes, abych poslouchala na slovo... poslouchám jenom tehdy, kdy se mi to hodí. Třeba teď. Rozhodně by se tu ta zbraň neměla válet, kdyby se něco semlelo. Seknout v sebeobraně bych s ní dokázala taky. Co?! Pomůžeme jí? Úkosem se na Normana podívám. Takže ona si zase hraje na křehotinku a ty jí to budeš věřit. Fajn. Podmračeně sleduju tu čmáranici. Kabaretní triky by jí šly. Naučila se malovat, tak to předvádí a dělá u toho divadlo, protože předvádět se té královně očividně dělá dobře. Vzhled toho muže mi nic neříká. Zato si dobře zapamatuju tu adresu. A v duchu si povzdechnu. Opět se budeme trmácet někam do ohavných částí Londýna. Tam ale snad děvky budou vypadat hůř, tak Normana ani nenapadne po nich civět. Přikývnu. Vydám se pryč první, abych neměla v zádech negra. Pořád je lepší, když mezi námi bude stát Norman. I když toho si taky nerada nechávám v zádech. Problém je... jestli trefím zpátky ke dveřím. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Elisabeth nereaguje. Je zhroucená na jednoduché židli. Vlasy jí zakrývají tvář, její výraz a slyšíte, že těžce oddechuje. Když se otočíte k odchodu, zvolá na vás černý sluha. Není to angličtina. Ta kloktavá řeč zní hrozivě, starodávně. Natahuje ruku, stojí sice na místě ale ukazuje na zbraň, kterou jste mu sebrali. Vyžaduje jí zpět. Oba se ale dokážete vyprovodit sami, sluhu k tomu nepotřebujete. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Děláš si srandu? Mám chuť se hlasitě rozesmát – ten negr si myslí, že mu vrátíme zbraň! Musel bych se sám před sebou stydět, kdybych jí měl říct, ať mu ji vrátí. Místo toho znovu natáhnu ruku se zbraní, v dostatečné vzdálenosti, a naznačím hlavou i rukou, ať vypadne do rohu. Střelit ho do nohy, aby nás nemohl pronásledovat? Je to pragmatické řešení… A mám vážně blbou náladu. To jeho kloktání a bublání, který jsem mu zakázal, rozhodne. Na spravení nálady. Žádný Umbala Bumbala mi nebude vyhrožovat. "Nauč se anglicky, negře." Namířím na pravou holeň a vystřelím. Z kapsy vytáhnu pět šilinků a hodím je na zem. „Odškodné,“ prohlásím bez sebemenšího zájmu a vyrazím do spleti chodeb. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Výstřel byl tak hlasitý, že vás oba ohlušil. Zvuk se divoce odráží od stěn. Přeřval ho až černý sluha, který s křikem padl k zemi. Takové zranění dokáže skolit i větší zvířata než je negr. Hází sebou v tratolišti krve, drží se za nohu a úpí. Co je možná trochu děsivější, že sebou lady Elisabeth ani necukla. Vůbec si vás teď nevšímá. Je jako v jiném světě. Cestu ke dveřím najít zvládnete a ti slibovaní společníci, kteří vás nenechají odejít a je jich plný dům, ti nejsou. Odnikud nepřispěchala pomoc, odnikud nezaslechnete volání nebo poplach. Nic. Malířka je sama, ve svém jiném světě. Zahnutý nůž vypadá velice exoticky. Střenka je zahnutá také a tvoří dokonalou pěstní zbraň. Je omotaná koženým řemínkem. Čepel někdo ukoval primitivně, snad kamenem. Je vlnitá, černá, stará a na pohled pevná. Nenese žádné znaky ani symboly. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Otočím se, když opice začne hekat. Nerozumím mu a ta řeč je mi bytostně nepříjemná. Á, tohle by chtěl? Frknu. Jak jsem řekla: opicím zbraně do ruky nepatří. Stejně jako dětem. A i těm bych to svěřila spíše než jemu. Škubnu sebou, když zazní výstřel. Píská mi v uších a já překvapeně hledím na skácenou černou špínu a do bubínků mi postupně konečně doléhá i jeho řev. "Zajímavé..." brouknu si pro sebe. "Měl jsi říct rovnou, že mě místo vloupávání se bereš na lov černé zvěře." Ale že bych se zlobila? Ne. Mimoděk se spíš ušklíbnu, patří mu to. Dokonce, ač to nerada přiznávám, to na mě udělalo dojem. Ovšem je tu ještě jedna věc. "Počkej. A ona?" Upřu na něj pohled, ve kterém výjimečně není pohrdání. No tak, Normane, nepokaž si těch pár bodů za to, žes přede mnou toho hnusáka střelil. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Lehce se ušklíbnu, ty jsi ale bestie, viď? Ale nepopírám, pokud je pro jednou bestie na někoho jiného než já, zvlášť když je to černá huba, vůbec mi to nevadí. Právě naopak… Ale ona? Co ona? Otočím se na tu katatonickou trosku, už ani náhodou hezkou a přitažlivou, a pokrčím rameny. „Co ona? Nevypadá, že by se někam chystala.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho "Zatím nevypadá na to, že by se někam chystala," poopravím ho. "Ale právě jsi jí postřelil mazlíčka. Což bylo sice zábavné..." podívám se mimoděk na řvoucího negra, jeho utrpení mě nechává chladnou. Kdyby se takhle trápilo zvíře, zajisté bych řekla, aby ho Norman dorazil. Pohlédnu zase na něj. "Normane, ona ví, kdo jsme," ztiším hlas a udělám krok k němu. Kdesi v tom všem je i ustaranost... a ke konci mých slov i stopa naléhavosti a rozhodnosti. "A podle toho, co říkala, toho ví o naší rodině víc, než by se mi líbilo. Jak víš, že v tom nemá... nějak prsty? Může nás využívat pro nějaké svoje hry tady v podsvětí. A to přece nesmíme dopustit. Už si s naší rodinou hráli dost. A já se nechci bát usínat v našem domě." |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Ano, ona ví, kdo jsme, dokonce i ví, kde bydlíme. Nemůžu říct, že by Gwen neměla pravdu, ale… nechce se mi ji zabít. Nejen pro tu její tvářičku, která bývala hezká, než se ukázala být komunistická. Zastřelit negra je dobrý skutek – zvlášť když pořád žije a ten jeho řev mě nehorázně sere…, ale zastřelit obyvatelku království, co na tom že takovou špínu, je hrdelní zločin. Ne, nemyslím si, že by to normálně policie nějak zvlášť vyšetřovala, ale tohle je kamarádka Parkera. A Parker má pečeť královské rodiny. Tahle ženská tu může předčítat Leninovu knihu Stát a revoluce davům, ale pokud je nějak užitečná nejvyšším, skončím za to na šibenici. Na druhou stranu… vážně je to svědek, je to svědek, který má talent nás vyčmuchat kdekoli. Nebezpečný svědek. Negromilka s postřelenou láskou… ano, je nebezpečná. Opravdu ano. A když už jsme u toho, zdá se mi to, nebo ta kamenná socha zní, jako by se vážně obávala? Gwen Holloway přiznává, že se bojí? Ale – počkat – naše rodina? Náš dům? Odkdy? Tohle používá jen ve velmi zvláštních příležitostech. Aha! Ona… no páni, že ona se mnou manipuluje? Pěkný pokus, moc pěkný, ale já tě znám už nějaký ten pátek. Tohle si musím ověřit. „Vražda občana Anglie,“ schválně říkám Anglie, zabít Ira - v Irsku ideálně - je podobně dobrý skutek jako zabít negra, „je hrdelní zločin, i když je to někdo jako ona.“ Máchnu k ní. „To, co říkáš, jsou jenom spekulace. Obavy to jsou… pochopitelné, ale jestli se mě chceš zbavit, určitě to půjde i důstojněji než na šibenici.“ Usměju se pobaveně, aby bylo jasné, že to tak vážně nemyslím. Myslím. Ale to nemusí vědět. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Samozřejmě že si myslí, že ho ihned půjdu udat. To se asi dalo čekat. Ale já mám hned dva pádné důvody, proč chci, aby ta špína byla mrtvá. Norman kolem ní nebude tancovat jako psík... a nechci ji mít v zádech. Jenže jak mu mám říct něco, aby mi uvěřil, že výjimečně mi nejde o jeho zničení? "Asi je to nějaký pitomý osud," ušklíbnu se neradostně. "Zbyli jsme na sebe. A i když mě bytostně štve, jak se pořád topíš v alkoholu..." a bytostně mě mnohdy štveš celý, někdy i děsíš, ačkoli to přiznat nemíním, "v téhle šlamastyce jsme spolu. V dobrém i ve zlém pro nás platí očividně až moc doslova. Až se zbavíme těch, co nám jdou po krku... můžeme v tom opět pokračovat sami, jestli tě to tak znervózňuje," dodám s úšklebkem. Vážně mu zrovna já nabízím klid zbraní? Ano, už jsme to zkoušeli... ale to by neměl pít jako duha a řvát po mně. Bezdůvodně. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Už zase do toho plete alkohol? Prosím tě, tak jsem se trochu napil, protože mi umřel otec, dobře, možná poslední dobou piju o trošku víc, ale není to tragédie. Jsem naprosto funkční. Jenže další slova mě zaujmou. Naprosto zaujmou. “V téhle šlamastice jsme spolu.“ „Až se zbavíme těch, co nám jdou po krku…“ Drahá Gwen, ani nevíš, jak inspirativní jsi. Ne, nezastřelím ji, ne protože by to bylo proti mým morálním zásadám, ty už dávno pohřbila válka, ani proto že bych se bál umřít na popravišti, i když ani do toho se mi nechce, ale protože má naprostou pravdu. „Nezabiju ji,“ odpovím rozhodně a s úsměvem. Tu chvilku napětí… nebo spíš jejího rozčarování, si hodlám vychutnat. Jestli jsme v tom opravdu spolu, musíš se naučit ušpinit. Ne, nebudu pro tebe dělat špinavou práci, budeš padesát procent tohohle zločinného týmu. Spolu v dobrém i ve zlém. Pokud já půjdu dolů, půjdeš se mnou. Přistoupím k ní. „Ale já nejsem jediný, kdo tu má zbraň.“ Zcela nepřístojně a nevhodně, jestli je možné hovořit o přístojnosti a vhodnosti, když uvažujeme o vraždě, jí rozevřu kabát a dvěma prsty rozhrnu výstřih. Ale nemusí se bát, nic sexuálního v tom není možná se trochu podívám, kdo by to neudělal… Místo toho se špičkou ukazováku dotknu chladného kovu. A pak ruce složím podél těla. „Slíbil jsem ti přece, že tě vezmu někam cvičit.“ Koutkem oka kouknu na bezvládnou Elisabeth, ale pak zase na manželku. A mírně - ne zle, ne vyzývavě, spíš s očekáváním a určitou... zvědavostí? - se pousměju. „Hm?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Nezabiješ? Zvednu bradu a pohled mi potemní. "V tom případě to udělám sama," pronesu temně. "Jenom jsem-" Je trochu děsivé, že myslíme stejně - ačkoli z jeho strany je to zajisté čistě provokace. Myslíš, že na to nemám? Je to anarchistka, negromilská anarchistka, cos ji očumoval! A hlavně, je to někdo, kdo o nás ví hodně. Musí jít. Zarazím se, když se mě dotkne, ruku má studenou. A překvapuje mě, že v tom nebylo nic víc. To se mu vážně líbí víc ona? To nemíním vůbec akceptovat. Nesahá mi ani po kotníky, děvka. Status občana a především člověka ztratila ve chvíli, kdy začala dělat matraci tady negrovi. Copak by se ti líbila kobyla nebo fena, Normane? Vytáhnu zbraň z výstřihu a vykročím blíž. Opatrně odjistím zbraň. Nůž jsem si stejně opatrně zatím schovala/zahákla o kapsu. Chytím zbraň oběma rukama, jak mi to ukazoval, a namířím na ni. Dost zblízka, abych se do ní trefila, ale ne tak blízko, kdyby snad nebyla tak mimo, jak vypadá. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Opravdu je to tak snadné? Rozhodla se dřív, než se začala skutečně rozhodovat? Překvapuje mě, vážně mě překvapuje. Je nebezpečnější, než vypadá. Což je – pokud zrovna neohrožuje mě – popravdě hodně vzrušující… Je zlá. Zlá, zkažená a svým způsobem děsivá. To všechno vím, znám ji. Je zlá a pro změnu ne na mě. To se mi moc líbí. Ale počkat. Kouzlo okamžiku tu ruší něco, co rozhodně do představ nezapadá. A tak ji zarazím. „Počkej ještě chvilku.“ Znovu vytáhnu revolver, pokročím několik kroků, ať je to jistota, a ranou do hlavy umlčím to sténající zvíře napořád. Nevadilo mi, že skuhralo, nic jiného si nezasloužilo, ale tenhle moment je jenom jednou – a já si ho hodlám vychutnat v naprosté dokonalosti. Bez pitomých zvuků v pozadí. Otočím se a s úsměvem v pohledu plném očekávání k ní pokročím. Tak, ať mám výhled. Na Elisabeth, ale hlavně na ni. „Iniciační obřad by nic nemělo rušit. Můžeš pokračovat.“ Lidé se obvykle tváří jinak, když mají poprvé zabít. Bude tomu tak i u Gwen? Nebo bude chladná až do posledního momentu? U ní bych popravdě nevěděl, na co vsadit. Ale o to víc mě to zajímá. Zajímavé, ani mě nenapadlo, že by si to mohla v poslední chvíli rozmyslet a posrat se. Jestli bych si na něco stoprocentně vsadil, tak že to dokončí. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Ale, rozmyslel si to? Nevěřil tomu, že tu poběhlici opravdu utratím? Opět sebou mimoděk cuknu, když zazní výstřel. Bude trvat, než si na to zvyknu. Ale když se zbavil i jeho, jsem klidnější. Možná tady v Londýně jeho zvířecí řečí nemluvil žádný policista, ale co kdyby? Byl svědek. A byl hlavně její poskok. A jestli mají prsty v tom, co se nám děje, nezaslouží si nic jiného. Nás nikdo pro svou válku gangů využívat nebude. Dívám se na to, co bylo negrovskou hlavou. Lehce zamračeně, soustředěně. Ale otec chodíval lovit. Viděla jsem mrtvá, zastřelená zvířata. Tohle... vlastně není zase takový rozdíl, no ne? Pak ale zvednu oči k němu a na krátký moment si Normana prohlížím, protože... Je to zvláštní. Ráno jsem si byla naprosto jistá, že kdyby chtěl, tak mi zakroutí krkem. Vypadal na to. Ale přece jen mě překvapuje, že je ochoten zakroutit krkem i někomu jinému. Že mě v tom... povzbuzuje. A i když ho znám dlouhá léta, nedokážu říct, jestli byl takový vždycky, nebo ho změnila válka. Ale popravdě? Je mi to jedno. Teď ano. Negromilská královna nemá šanci, dokonce i on pochopil, že přes veškerou společnou nenávist má doma něco mnohem lepšího. Byl by vážně nechutný, kdyby chtěl použít stejné otvory jako černá zvěř. Povytáhnu obočí. Iniciační obřad? Vážně se zbláznil. Ale když se podívám okolo, kde jsme a co se stalo, co se děje... My oba. Otočím pohled na ni. Je to... až nepochopitelně snadné. Necítím v sobě žádný odpor, že bych to měla udělat. Stačí mé skálopevné přesvědčení, má nenávist k ní, moje znepokojení z ní. Norman už za ní nebude běhat jako psík, co potřebuje pohladit, nebude se s ní pelešit, zatímco je negr bude ovívat palmovým listem. Ale co je hlavnější než moje pýcha - nikdo z jejích poskoků zase nepoběží za námi, protože nikdo jiný krom nich dvou o nás neví. Její slova, kterými se nás snažila zastrašit, byla lež. Kdyby tu někdo jiný byl, už sem přiběhne. Dlouhé roky jsem si v zášti říkala, že jednoho dne se Normana zbavím. A přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdybych opravdu našla způsob, který by mě neposlal na popraviště. Je ironií osudu, že své poprvé, poprvé aspoň nějaké poprvé, když to o svatební noci nebylo, nakonec zažívám po jeho boku... s ním jako s komplicem a ne obětí. Zmáčknu spoušť. Na takovou dálku nemůžu netrefit ani já. Zbraň sebou škubne, já podvědomě přimhouřím oči, ale pak vrátím ruce do stejné polohy a udělám to ještě dvakrát. Musím si být jistá, že bude mít taková zranění, aby nepřežila. Kdybych uměla střílet dobře, rozstřelím jí ten její ksichtík. A pak? Vydechnu, v nose mě dráždí ten železitý pach. Ale... ne, není tu nic. Jenom adrenalin, kterým se mi trochu chvějí ruce, které nakonec spustím podél těla. A... ano, zadostiučinění. A samozřejmě velké pragmatické uklidnění sebe sama, že nebezpečí je zažehnáno. A na peklo, kam bych za to měla jít, nevěřím. Nemusím. V jednom jsem žila a žiju. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Klidná. Klidná a do nejvyšší míry chladná, jak jen to jde při první vraždě. Popravdě, nejspíš by mě zklamalo cokoli jiného. To by nebyla ona. Tři výstřely. Pět nábojů. Sleduju bezvládné tělo Elisabeth, krev barvící šaty na hrudníku, teče ze dvou míst, třetí vytékající z hlavy... je to svým způsobem elegantní. To 7×65 bývá. Nemá sílu na prostřelení silnějších materiálů, u černocha Gwen by musela střílet do hlavy, kdyby ho chtěla zastavit, jinak by ještě nadělal paseku. Ale výsledek, který se povede, vypadá velice čistě. Otočím se a s širokým úsměvem k ní dojdu. Chytnu ji jemně za zápěstí, v kterém má zbraň, a mírným tlakem ji donutím mířit do strany – to, kdyby se jí to tak moc zalíbilo, že by se rozhodla pokračovat. „Vítej mezi vrahy, Gwen Holloway,“ promluvím tiše s úsměvem v hlase i obličeji, ne zlým, ne výsměšným, právě naopak... mám z toho upřímnou radost. Nakloním se nad ní, dám ji ruku kolem pasu a lehce ji přitáhnu. „Slušelo ti to,“ zašeptám. Chvilku uvažuju, že ji zkusím políbit… Jenže o víc se nepokusím, místo toho vezmu zbraň, kdyby se pokusila o nějakou blbost, a jemně ji vykroutím z její ruky. Nabitá je, závěr natažený, tak ji alespoň zajistím pojistkou. Ta pistole teď patří do kabelky. To pokud jsem probudil monstrum... Poodejdu a začnu sbírat nábojnice, pět – dva od Webley, tři od Coltu. Schovám je do jedné kapsy, z druhé vyndám šest nevystřelených projektiků a zbraň naláduju. „Měli bychom jít, pořád je to místo činu.“ Chci vyrazit, ale po jednom kroku se zastavím, otočím se k ní a – z nějakýho důvodu, ani nevím proč, protože nejspíš odfrkne a s nosánkem nahoru odkráčí sama – k ní natáhnu ruku. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho V Normanovi jsem vždy dokázala číst poměrně dobře, byla to podstata Hry. Teď si tak jistá nejsem. Není přece lepší herec než já, aby dokázal nasadit takový výraz bez toho, aby mu v očích doutnala ironie, vztek, nebo pohrdání. Podvědomě se napnu, když mi sáhne na ruku, ve které držím zbraň, a do rysů prosákne ostražité napětí. Co to dělá? Jemu se to vážně líbilo? Nestává se často, že by mě Norman dokonale vyvedl z míry, protože od něj vždy čekám to nejhorší - to pak ani nejde - ale teď se mu to povedlo. A je toho tolik, že si ani neuvědomím, že bych měla zachovat dekórum a nestát tu před ním zaražená. Tiše a dlouze vydechnu, když mě pustí. Sebral mi zbraň?! Ovšem zaujme mě, co dělá. Sbírá... sbírá ty věci, co vyletěly, ty zbytky nábojů. Hm. To si musím zapamatovat. Já mezitím schovám nůž, co hrozí, že mi rozsekne kapsu kabátu, snad bezpečně do kabelky, a naposledy se podívám na mrtvolu. Ne, nic. Ani teď. Mnohem víc mě znepokojuje Normanovo chování, které nezapadá do žádné z kategorií, které znám. Když promluví, roztržitě přikývnu, ale pak si ještě na něco vzpomenu. "Počkej," zamračím se, ale ne na něj. Zadívám se na hromady obrazů a po něčem pohledem pátrám... a pak nejen pohledem, pokud jsou na sobě, začnu je prohledávat, abych udělala co nejméně nepořádku. "Říkala, že mě nakreslila. Musíme to najít. A zničit ten obraz, co namalovala teď. Pokud sem někdo přijde, má adresu i obličej toho, koho budeme hledat," řeknu soustředěně, aniž bych se na něj otočila. To by bylo vážně hloupé skončit na tom, že mě nějaká cuchta namalovala v transu! Pořád doufám, že je to výmysl, ale musím si být jistá, že to tu není. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Samozřejmě že se mě nechytne… na druhou stranu ani neodkráčí. Takže? Asi je to pozitivní. Ale ano, má pravdu, že bychom tu neměli nechávat důkazy. Musíme je zničit. Jenže opravdu je chce složitě vyhledávat a zbytečně se tu zdržovat? Elisabeth možná lhala, že ji tu někdo kontroluje, ale výstřely mohl slyšet někdo jiný. Čím delší dobu se tu budeme zdržovat, tím je pravděpodobnější, že skončíme na oprátce. Ale vždyť Elisabeth je malířka, ne? Nečmárá jenom divné vize, takže tu musí mít ředidla. Navíc, barvy jsou hořlavé, plátna hoří krásně… Zkrátka tohle lze vyřešit snadnou cestou. „Na tohle není čas.“ A tak zatímco se hrabe v obrázcích, já najdu všechna ředidla. Ten obraz, co namalovala pro nás, zvrhnu i se stojanem na její mrtvolu. Přidám k tomu pár dalších čmáranic, další naházím na negra a ředidlem poleju obě kupy. Udělám mezi nimi cestu, aby se propojily. S trochou štěstí to zapálí celý byt. „Jdeme, Gwen?“ Vezmu hadr, kterých se tu válí nepočítaně, a vytáhnu zapalovač. Kývnu směrem k východu. Nezapálím to dřív, než zmizí z místnosti, protože pak to bude opravdu hořet. Bude to rychlé. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Elisabeth se kývá katatnicky a bezstarostně. Netuší, že její život v příštím okamžiku zhasne jedna jediná dobře mířená střela z pistole. Její vize s naplnila. A do těla jí Gwen vpálí další dvě kulky, celkem tři výstřely, z nichž ta poslední udělá z jejího mozku v lebce sekanou. Černoch leží na zemi v tratolišti krve. Dvě louže, obě temně krvavé. Lov zvířat byl jiný. Zvířata páchnou jinak, zde cítíte nejen ocelový pach krve, ale i odporný zápach výkalů, masa, tělních tekutin a lidského potu. Plátna a malby leží různě rozházené po místnosti. Stačilo je sdružit na jednu hromadu, polít ředidlem a nachystat oheň. Elisabeth namalovala několik opravdu zvláštních obrazů. Gwen se najde po několika minutovém hledání. A ta kresba je přesná, hrůzostrašně definitivně přesná. Stojí nad ní, v ruce dokonce stejnou pistoli. Mezi malbami je i pár dost podivných. Najdete jeden, znázorňující dozajista vás. Stojíte uprostřed podivné nepravidelné tmavé místnosti, všude rozházené papíry, knihy, v zadní části visí na stěně potrhaná mapa. A v otevřených dveří v pozadí vás oba sleduje černá záhadná postava. Její oči, jsou jako jediné vidět z obličeje. Nejsou snad ani lidské, spíš zvířecí. Psí. Vlčí...vy si postavy nevšímáte, dál prohledáváte místnost a prozkoumáváte evidentně každou píď. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Zarazím se. A zírám na ten obraz, jako bych viděla ducha. "Normane...?" Musím si odkašlat, protože... To - není - možné! Je to tady. Je tu ten obraz. Zatímco on sbírá plechovky, já mu ho výmluvně ukážu. A pak ho hodím k těm ostatním, kam je házel on, jako by to bylo nakažené. A další. "Podívej se na to... Co to ksakru je?!" Nevím, co byla ta ženská zač, ale jsem dvakrát tak ráda, že je mrtvá! Jako v transu se zadívám na tu divnou postavu, s vlčíma očima z nočních můr, jako bych snad mohla poznat, kdo to je. Ale poznat to není. A další, další. Je tu toho víc. Vím, že bychom měli jít, ale nedokážu se od toho odtrhnout. Všechno to nakonec házím za sebe na hromadu, napůl vztekle, abych ventilovala to nepříjemné stažení žaludku, co ve mně pohled na nás na obrazech nějaké cizí ženské vyvolává. Protože ty detaily... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Už jsem viděl otce na obraze, abych ho jen pár minut nato našel ve stejné pozici nad řekou, takže mě nepřekvapí, jak přesné to je. Ale to neznamená, že mě to neznepokojí. Lehce se zamračím. „Byla nebezpečná. Nikdo by neměl mít takové schopnosti. Je dobře, že je mrtvá.“ Je to dobře. Představa, že si tu čmárá všechno, co provádíme a ještě provedeme, že máme svědka, aniž by nás reálně musela pozorovat… takové lidi nesmíme nechat naživu, ať vypadají jakkoli. Byla to snad ona, která Parkerovi prozradila, že jsme se mu tam vloupali? Klidně mohla, jinak jsem byl opatrný, neměl, jak zjistit, že jsme to byli my. Já jí dal šanci… stačilo, aby byla milá. Může si za to sama. A pak je tu druhý obraz. Tentokrát je zamračení ještě výraznější. Co to, kurva, je? Abstrakce? Jenže ona vždy malovala realisticky, vždy konkrétně – takže co má tohle znamenat? Chce snad říct, že existují tyhle… oči? Nesmysl. Naprostý nesmysl. Stejný nesmysl jako malující věštkyně, zážitky otce z Afriky a Montyho tetování. Stejný nesmysl jako moje sny – které jsme měly s Gwen stejné. Kurva! „Spalme to. Spalme to všechno.“ Pokračuju v házení obrazů na hromadu stejně jako ona, jen s tím rozdílem, že na ně nekoukám. Nezajímají mě. Nechci je vidět. Chci je vidět hořet. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Je dobře, že je mrtvá. Ano... ano. To je jedna z mála věcí, na kterých se shodneme. Na jeho slova roztržitě přikývnu. Další věc, se kterou souhlasím. Spálíme to pro jistotu vše, kdo ví, co se tu ještě najde. Ale to neznamená, že se během toho, co to dáváme tak, aby to shořelo dokonale, na obrazy nedívám. Pokud se do některé ze situací doopravdy dostaneme, jakkoli nemožné a nepochopitelné to celé je... musím být schopna ji identifikovat. A uvědomit si to. Co když nám to pak zachrání život. Ovšem pak už se přesunu k Normanovi a sleduju, jak plameny hladově, agresivně zahučí. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Sice vyschlý, ale pořád ředidlem nasáklý hadr vzplane rychle, nemám moc času ho odhodit na hromadu. Ale není to žádná věda, jen idiot by se nechal spálit. Oheň se rozhoří okamžitě a začne pohlcovat všechno – důkazy, nebezpečné obrazy, těla. Za chvilku tu nebude nic jiného než ohořelé zbytky. Oheň je všechny sežere… možná celý dům. Ten smrad pečeného masa, když se těla začnou škvařit, mi přivolá vzpomínku. Cambrai, jen pár dní před koncem války, naše tanky hnaly Skopčáky před sebou, generálové nás za hnali za tanky. Bylo to rychlé, neskutečně rychlé, ale nevadilo nám to. Po těch letech strávených na místě byl pohyb osvobozující. Nemohli jsme se ho nabažit. Závěrečný útok, stodenní ofenzíva, rozbití slavné Hindenburgovy linie. Věřili jsme, že když se nezastavíme, dotlačíme Huna až k Berlínu. Do zruinovaného města jsme spíš vletěli, než vstoupili. Byli jsme naštvaní, velitelé nechali ty veverky z Kanady vstoupit první, na nás zbylo jenom čištění. Skoro nikdo tam nebyl, všichni utekli, v tom pitomém městě padlo jenom pár výstřelů. Ale my byli rádi, chtěli jsme dohnat ty dřevorubce a ukázat jim, co umí pravá britská armáda. Žádný zasraný Commonwealth. Ale přece jenom jsme v jednom sklepě někoho našli. Deset Fritzů, mžourali na nás jak krtci a vzdávali se: „Nicht schiessen, nicht schiessen…“ Ne, nestříleli jsme. Jenže zajatci zdržují, my museli dopředu, hnal nás bojový adrenalin. Dohodli jsme se beze slov, dokonce ani poručík, ten kultivovaný třiadvacetiletý chlapeček s titulem, neprotestoval. Už pochopil, co je válka. Neúčastnil se, jen se díval jinam. Už pár dní jsme měli ve výbavě nový typ granátu. Bílý fosfor. Na můj rozkaz jsme jim tam hodili tři, a až potom pochopili, s čím máme tu čest. Bílý fosfor, neuhasitelný oheň. Několik kluků se pozvracelo, další tu noc nespali, ale ve skutečnosti to bylo spíš… odporně fascinující. Hnusné, násilné, a ten jejich křik připomínal skuhrání negra. Ale nelitoval jsem, že jsme to udělali. Nikdy. Hunové si za to mohli sami. I negr a jeho nebezpečná panička si za to mohli sami. Když se probudím, oheň už je dost velký, a tak se otočím na patě a vyrazím pryč. „Jdeme, než budou plameny viditelné zvenčí.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Oheň se mi odráží v očích. Už vím, jak je lidský život křehký... a pomíjivý. Jenže já už jich ztratila tolik, že mě dva nepřátelští cizinci nechávají chladnou. Na rozdíl od toho smradu. Nakrčím nos, když ucítím pálené vlasy. A vytáhnu si přes něj šálu. Nechci tím nasáknout, takže vzhlédnu k Normanovi, jestli jde, ale on se zdá být duchem nepřítomen. "Pojď. Budeme smrdět," zahuhlám přes šálu. Nechci být cítit jako negromilka a její pes! Jako jejich mrtvoly. A rozhodně se před Normanem nechci pozvracet, protože to je... bože, fuj. Ven jdu opravdu svižně, a jakmile jsem na chladném vzduchu, tak přesto, že mrzne, sundám šálu a zhluboka se nadechnu. A ještě několikrát, abych to rozehnala. Myslím, že zítra ráno slaninu vynechám. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Popravdě mi až ve chvíli, kdy ještě zpola nepřítomně promluvím, dojde, že mluvila taky. Jo, jdeme. Musíme pryč. Po cestě k východu schovám revolver do kabátu. Vyjdu ven jen pár kroků před ní, ale to už se usmívám. Chytnu ji plynule za paži a vedu ji svižnějším krokem pryč. Čím nenápadněji budeme vypadat, tím menší šance, že si nás někdo skutečně všimne. Mlčím, chci se z té čtvrti dostat co nejrychleji, ale na hranicích Soho ji zastavím v jednom průchodu dál od hlavní pěší i jízdní trasy. Ne snad že by v tomhle nečasu mnoho lidí chodilo ven. „Myslím, že bys mi měla dát ten nůž, Gwen.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Soho Když připravujete poslední zbytky Elisabetina života ke konečnému rozhřešení, naleznete mezi obrazy opravdu podivné kousky. Některé jsou nedomalované, jiné snad načrtla v hlubokém rauši. Jsou záhadné, jsou prokleté. Oheň k nim bude nejmilosrdnější a samy plameny se ušpiní, když se jich dotknou. Dým z obou těl stoupá vzhůru, k prosklené střeše skrze dvě nadzemní patra vysokého domu, spojeného touto kruhovou velkou místností. Kdo ví, co tu bylo dřív. Puch je to odporný. Gwen měla pravdu, pokud se tu zdržíte, budete tím absolutně nasáklí. Normanovi se v očích zaleskne minulost, to jde hned poznat. Ale rázem se zase vzpamatuje. Veškerý dým vypouští jako ohromný komín hlavní kruhová místnost - Elisabetin ateliér. Ve vzduchu už ucítíte slabý odér dýmu, když víte, na co se zaměřit. Ulice je prázdná, zdá se, že vás nikdo neviděl odcházet. Zase sněží. Pak projdete několika uličkami plnými lidmi, kde klokotá život prostitutek, barů a divadel. Ve spleti Soho se dá jen těžko vyznat. Normanovi to ale problém nedělá. Když zastavíte v boční uličce, nikdo vás nepozoruje. Vaše chování tu je tak nenápadné, jak jen v Soho může být. Zde jste ve čtvrti, kde se nikdo na nic neptá. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Soho Popravdě... ano, mám pořád neopodstatěný pocit, že nás někdo sleduje. Že nás někdo viděl. Nezáleží na aktu samotném, záleží na tom, jestli nás někdo udá. Ale já doufám, že v téhle pochybné čtvrti ne - jsou tu divnější lidi než my. Ne, vše je v pořádku. Nikdo za námi nejde. A my se zbavili někoho velmi velmi nebezpečného. A že mě Norman vede? Tímhle jsme si prošli už na prvním kriminálním dostaveníčku. Stejně bych nevěděla, kudy jít, pochybné křivolaké uličky jsou očividně jeho specialita. Ale myšlenky mám naštěstí natolik jinde, abych neuvažovala nad tím, co v takových uličkách kdysi dělával. Proč zastavujeme? Pootočím se směrem ven z průchodu, sleduje nás někdo? Ah. Ne. Těknu očima k jeho rukám. Rukavice má, tak se ani nemůžu vymluvit, že by na něm nechal otisky. Jestli se mi to příčí? Ano, i přes to všechno ano. Ale nyní musí, naprosto... nezvykle, zasáhnout rozum v jeho prospěch. Kdyby se mě chtěl zbavit, mohl mě snadno střelit tam u ní a zapálit mě společně s nimi. A navíc on... nevypadal, že by mu to vadilo. Stisknu rty... a nakonec ho z tašky vylovím. "A má pistole?" Vzal mi ji přece. |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Opravdu by to bylo tak jednoduché? Opravdu by měl stačit pouhý… směnný obchod? No vida. Tu zbraň bych jí vrátil, však je její a teď už i pokřtěná, chtěl jsem jen odejít co nejdál od místa činu, tak jsem na to zapomněl. A tak se rozhlédnu, jestli tu nemáme nějakého čumila, a potom zpod kabátu vytáhnu zbraň. Podám ji jí rukojetí napřed a rovnou nechám ruku nataženou, abych mohl převzít ten… v podstatě karambit. Schovám ho do ruky, a tu zase do kapsy. „Jdeme k autu?“ Doufám, že se mu nic nestalo… |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Zobrazit SPOILER Londýn je pod sněhem. Město s bílou nadílkou zápasí čím dál složitěji. Hlavní dopravní tepny jsou zatarasené polámanými kočáry ze kterých někdo na rychlo vypřáhl koně, výjimečně automobily a celé to působí jako zapomenuté vraky na konci světa. Na ulicích se prochází méně lidí a nečasí sílí, vítr vám fouká do obličeje sněhové vločky, teplota určitě klesla pod bod mrazu. Něco se děje. Jakoby snad tahle náhlá studená fronta ani nebyla z tohoto světa. Automobily a drožky jsou na mostě zaváté po kliky dveří. Vidíte tu pár posledních policistů a lidí, provoz byl odkloněn jinam. Zbylé "vraky" byly odsunuty stranou aby dělníci měli alespoň možnost sníh z mostu odklidit. Vaše auto stojí jak nebohé zvíře na straně, šikmo k obrubníku. Museli ho nehezky tahat stranou. Pokud do něj nastoupíte, zjistíte, že nastartovat se zmrzlým motorem nebude hračka. Nejdřív je nutné automobil rozehřát, nepřeplnit motor palivem a především ho odhrabat, či zbavit silné vrstvy námrazy. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Při odhrabávání jsi a kontrole automobilu jsi zjistil, že zadní nárazník je trochu prohnutý. Uprostřed, jakoby po lanu. A přední blatník je skoro utržený, jak najel na okraj chodníku. Na jízdní vlastnosti to snad nebude mít žádný vliv. Ale Blatník půjde určitě vidět. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho Doprava odkloněna, konečně je tu místo – jenže ti parchanti odklonili i moje auto. Parchanti! Jestli ho jenom škrábli, tak to dnes jen dvěma mrtvými neskončí! Navíc je celý, naprosto celý zapadaný. Dnešní cvičení mám za sebou, protože jenom odhrabat sníh do kufru, abych mohl vytáhnout lopatu a ten kufr vůbec otevřít, když je zamrzlý, je pořádný tělocvik. A potom odhrabávání. Kde se, sakra, vzalo tolik sněhu?! Tohle je stará dobrá Anglie, my nemáme sníh! Rozhodně ne tolik, abychom se v něm utopili! A tak se k němu vrhnu a odhrabu rukou alespoň tolik, abych z kufru vytáhnul lopatu. Začnu ho odhrabávat, a u toho kousek po kousku ho prohledávám, zkoumám každý píď, jestli nenajdu škrábanec nebo otlačeninu… nebo hůř. O dost hůř. Přímo tragicky hůř! Oni mi mou krásku zmrzačili! „Já vás vykuchám, parchanti!“ Vyflusnu myšlenky nahlas a kopnu do hromady sněhu. Dobře, dobře, zadní nárazník půjde naklepat, ale ten blatník?! Oni mi urvali blatník! A do toho… počkat, tahle špína je nějaká čmáranice? To je ten zasraný symbol! Zničili mi a počmárali auto! Bude navždycky označkované jak trestanec s tetováním! Jenže to poslední je skoro nedůležité, ne ve srovnání s tím, co udělala silničářská špína, přesto – je to jediné, čeho se můžu chytnout. Protože jeden adept, který by to namaloval, se přímo nabízí… ale nechci na ni jít zhurta, ne po našem společném, intenzivním zážitku. A tak se chvilku vydýchávám, ujišťuju se, že mám dech i hlas pod kontrolou… Až pak k ní dojdu. „Víš o tom něco? O tom… symbolu?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Vyměníme si zbraně a vydáme se zpátky. Nevím, proč mu na tom noži tak záleželo, ale čert to vem. Mnohem víc mě teď zajímá, jak se dostaneme domů. Takový mráz Londýn snad nezažil, nejsme na to absolutně zvyklí, natož připravení. Nasadím si zase šálu na nos... a musím se přesvědčovat, že nesmrdí jako požár ředidel a těl. To oblečení bude muset okamžitě jít do prádelny. Ty kopečky asi budou auta. To bude Norman nadšený, nedá na ten kus plechu dopustit, jako by to byla živá bytost. Nechápu to. Je to jenom věc, i když užitečná. Stejně jako někteří lidi. Postávám zachumlaná a čekám, až něco udělá. Já nevím co, neumím řídit, natož abych věděla, co dělat v takové nestandardní situaci. Krom toho se otočit a jít. Ovšem když při ohledávání sníh odhrabává, využiju toho a pak vklouznu dovnitř. Když se ke mně připojí, doufám, že už pojedeme. Chci si dát teplý čaj. Jenže on tam jenom stojí a pouští do už tak vymrzlého auta zimu. Symbolu...? "No... jenom to, co jsem ti řekla. A teď už to, co říkala ona," odpovím pomalu. Proč se na něj ptá zrovna teď? |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Soho „Tak to nemyslím…“ vydechnu skoro s tragickým smířením… čmáranice mi je ukradená, ta se dá přestříkat. Ale ten blatník! Oči mám zavřené, „nakreslila jsi ho někam? Třeba… na karoserii? Nad zadní nárazník?“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Oh. Tenhle symbol... "Ano. Chtěla jsem ho vyzkoušet," odpovím prostě. Proč bych zapírala, už ho viděl. A taky viděl, jak zvedám klíče za autem. Ale proč se tváří, jako by někdo umřel? Panebože, no co, křída dolů jde. Jenom to umyjeme. Vlastně se divím, že vůbec drží, když má na sobě tolik sněhu. Voda to musela smýt! |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Překvapeně a nevěřícně vykulím oči. „Ty jsi to chtěla-“ větu polknu, jen vydechnu. Vyzkoušet?! „A… nenapadlo tě, že se třeba… zeptáš?“ Usměju se na ní, a pak oči znovu zavřu. „To jste se spikli?“ Tohle není otázka, spíš zoufalé zvolání. „Nevadí… to nic. Vůbec nic se neděje.“ Teď se přidá sarkasmus. „Bude jí to určitě moc slušet, na rozdíl od vylepšováků tvých kolegů.“ Kazikokotů a korunovaných idiotů. Až teď se do hlasu dostane rozhořčení. Ne, čmáranice je vážně to poslední, naprosto rozesraná karoserie je problém! Pokud je uvidím, zastřelí… ne, nezastřelím, umlátím je! Povzdechnu si a zavřu jí dveře, které jsem si předtím otevřel. Nejdřív zkontrolovat, jestli jsou škody fatální. Možná ani ten nárazník a blatník nebude vadit. Pokud zamrzl chladič, i když jsem ho hned po příjezdu z fronty překontroloval a Herbert ho připravil dobře, bude to teprve průser. Ale snad ne, nemrznoucí voda by měla vydržet do mínus třiceti, tolik přece ještě není. Benzín nemrzne, takže nádrž nemůže být zamrzlá. Ale pokud je to baterka…? Tady teď sotva seženu někoho, u koho si to dobiju, sakra! A tak k zapalování a prostě doufat, že naskočí. „No ták, naskoč… nedělej mi to a naskoč…“ Tuhle mantru si opakovat musím, uklidňuje mě. Pokud to jde, když nechce naskočit startér a ti idioti zničili, co mohli. |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Povytáhnu obočí, jako by se mě zeptal, jestli bych náhodou nechtěla chodit po rukou a tancovat u toho kankán. Je to stejně absurdní a nesplnitelné. "Normane, ráno jsi vypadal, že mě chtěl umlátit tou lahví, sotva jsem vešla dveřmi. Ne, opravdu mě nenapadlo se zeptat. A jakých mých kolegů?" zamračím se, tentokrát dotčeně. Jestli mu někdo něco udělal s autem, tak to si tedy vyprošuji - hloupá křída přece není tragédie! A navíc jí. Tse, tak Norman byl tak citově vyprahlý, že si udělal ženskou i z auta? Je to to, věc, nemá duši a je to kov! Jediný kov, ke kterému mám trochu citový vztah, jsou peníze. Když se auto snaží rozjet, nic neříkám. Já mám svou mantru: brzy budu v teple, s čajem, zachumlaná do dek, a... a možná si trochu lépe zdřímnu než na Malcolmově stole. A nebudu myslet na podivné anarchistky, co mě malují, i když mě nikdy neviděly, a co víc, co mě malují, jak je zabíjím... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Jen máchnu rukou při první poznámce, ale na tu druhou už nereagovat nelze. „Jakých? Těch, kteří se rozhodli, že moje auto potřebuje úpravy. Očividně je vás tolik, že byste mohli založit klub.“ Hořce se uchechtnu. „Ale uznávám, že ty jsi zdaleka nejmíň invazivní a rozhodně nejestetičtější.“ |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Symbol na kufru automobilu půjde určitě dolů. Je to jenom křída. Rozteklá barva, která drží, není věčná. Mnohem hůř vypadá pohnutý blatník a kolo. Jak najelo na obrobník, div nepraskla pneumatika. Ale ta karoserie...blatník a přední nárazník budou chtít opravit od profesionála. Možná by to, s trouchou štěstí, snahy a nějakého toho nářadí, dokázal i sám Norman. Něco je se startérem. Taková zima aby zamrzla nemrznoucí kapalina chladiče nebo dokonce benzín rozodně není. Teplota se pohybuje někde na okraji nuly. Podle toho, jak automobil chrčí a bručí, motor ani nenaskakuje. Chyba dlí v zapalování. A to se jen tak nenapraví. Ještě chvilku to Norman zkouší. Jenže svíčka nehází jiskru, výpary z pohoné hmoty se nemohou vznítit. Pro tentokrát je s automobilekm ámen. Zůstali jste na mostě, v rozbitém kusu kovu a zima kolem vás mění Londýn v bílou krásku. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Ještě nějakou dobu to zkouším, i když už dávno vím, že tohle je konečná. Kráska je vážně nemocná, opravdu vážně… „Sakra, do prdele!“ Ulevím si a praštím do volantu. Nechci ji tu nechat, nechci, aby ji ti parchanti zničili ještě víc, ale tady zůstat nemůžeme. Ne, naopak, čím dřív budeme doma, tím dřív budu moct poslat Herberta, aby zajistil odtah. Kurva! Otočím se na ni a tím nejklidnějším hlasem, kterého jsem teď schopen, promluvím. „Musíme pěšky, tohle už nenaskočí.“ Nebo veřejnou dopravou, některé double deckery přece ještě pořád jezdí s koňmi, ne? Těm se snad zapalování nekazí. Už teď mi chybí minimálně o devadesát koní víc… Už vidím ten ksicht, až jí řeknu, že má jet v jednom autobuse s nejnižší londýnskou třídou. „Nebo vzhledem k počasí veřejnou dopravou.“ |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Sevřu ruce na kabelce, když vykřikne. Autům nerozumím, ale tohle nevypadá ani náhodou nadějně. A venku sněží, je zima... Aspoň že jsme neodjeli zase tak daleko, no ne? Když jsem se mohla trmácet do doupěte nějaké spodiny... Veřejnou dopravou?! Podívám se na něj, jako by mi právě řekl, že jdeme vykopávat mrtvolu. "Co to má dnes být, den seznamme se s burany?" neodpustím si. "Můj kabát je kvalitní, myslím, že domů to zvládnu pěšky." A i kdyby ne, ani neceknu. Tohle je otázka cti. A otázka cti si vždy žádá oběti. Nepojedu s nějakými smradlavými úchyly! Stačí, že se mě dnes málem dotkl negr! Ještě by mi zničili kabát. Nebo mě okradli! A hůř, otírali se v tom přeplněném stroji na smradlavá, upocená těla. Ne, myslím, že čerstvý vzduch mi udělá jenom dobře. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Vydáte se na cestu Londýnskými ulicemi po svých. Už nesneží. To ale neznamená, že není zima. I když se teplota pohybuje kolem bodu mrazu, nepříjemný jedovatý vítr vám vhání zedmuté krystalky sněhu do obličejů. Místy dokonce musíte sníh doslova zdolávat, protože ho napadlo opravdu hodně. Takové počasí Londýn nezná. Ulice jsou buď liduprázdné, někde pableskuj žluté odrazy z oken ospod či klubů, jinde zase narazíte na hloučky hlučících lidí, zmatek na ulici s převráceným povozem nebo policii, řešící konflikt. Drožky tažené koňmo jezdí. Stále je dostatek cest odházených a sněhu zbavených. Po třičtvrtě hodině konečně přicházíte domů. Jste promrzlí, unavení (především Gwen) a Normana příšerně bolí hlava. Skoro jako střep. Přivítá vás majordomus. Sebere promočené kabáty. "Pan Normen a jeho choť. Jsem tak rád...vaše matka...nezlobte se, ale museli jí odvézt na kliniku. Ke svatému Jakubovi. Byla na tom špatně. Po psychycké stránce. Přišel jí zkontrolovat doktor a konstatoval, že její stav může být kritický, že může ublížit hlavně sama sobě. Musel jsem jim to dovolit. Všechny nás příšerně vylekala." kroutí hlavou a nemůže se Normanovi podívat do očí. ... |
| |
| soukromá zpráva od Norman Irving pro Londýn Navzdory všemu rozčilení se stejně musím pobaveně zasmát. Ano, tenhle obličej a tahle poznámka stojí za to, ty mi alespoň částečně vynahradí ztrátu. Dočasnou ztrátu. Gwen Holloway nebude jezdit s normálními lidmi, co by si pak o sobě musela myslet, že? Mám radost, že jsem se nemýlil – tohle mi zvedlo náladu. „Jak si přeješ,“ pokrčím rameny a, pořád se usmívající, vystoupím z auta. Jenže smích mi dlouho nevydrží. Všehovšudy do prvního prudšího zafoukání větru. Potom už se jenom choulím v kabátě, který ani náhodou nepřipomíná ten kvalitní zákopový. Promoká. Je v něm zima. Jestli chce Gwen pomoct v chůzi, ať už se zaháknout nebo překročit nějakou závěj, to nechám na ní. Cpát se k ní nebudu. Já už chci hlavně do tepla. Bolí mě hlava, bolí mě všechno, další noc bez spánku si s každým krokem vybírá daň… a do toho ten zasraný sníh a vítr. Počasí pod psa? I kdyby to byl pes baskervillský, tak je to slabé přirovnání! Konečně! Konečně v teple a bez větru! Ale pohodlí má svou cenu. Prudce se nadechnu, zadržím dech… i matka? Copak mám přijít o celou rodinu? Řvát? Něco rozbít? Sebrat se a jet za ní? Ne… skloním hlavu a pomalu, postupně vydechnu. Nemám na to, dneska už na to nemám. V poslední době už na to nemám. Cože to vlastně řekl? Naprosto bez energie vyrazím ke schodům. Už ani na strach, obavy, hlubší myšlenky mi nezbývá energie. Na nic. „Dobře. Omluv mě, Gwen, jdu si odpočinout.“ Promluvím klidně, jako by nic z toho, o čem Herbert informoval, nebylo vyřčeno. Vím o tom, vnímám obsah, ale tak nějak se zasekl uvnitř zvláštního vakua mého mozku a odmítá se nechat propustit do plného vědomí. Až po několika krocích si uvědomím, že majordomovi vlastně něco chci, a tak se vrátím a do ruky mu vložím klíč od auta. „Sežeň odtah na Hungerford Bridge, mám tam auto. A… vyhledej Thomase, měl by vědět, že…“ Že co? Tak nějak si teď nemůžu vzpomenout… „Zkrátka co se děje.“ Vyrazím pomalu ke schodům. Trochu se vyspat, spánek je dobrý na všechno, ne? |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Právě jsme spolu zabili dva lidi, jeho smích tedy zatím přejdu. On už klesl obecně hodně hluboko, já zatím nemíním. Vražda byla pořád čistší než to, co navrhoval. Což je ve výsledku v podstatě smutné. Jakmile vylezu ven, zakutám se opět do šály. Vymrzla už natolik, že není cítit ani pach spálených těl. Cesta je náročná. Náročnější, než jsem si myslela, že bude. Ale musím ji zvládnout. A taky zvládnu, i když mám pocit, jako by neuběhlo od rána jenom pár hodin, ale už byl večer. "Cože?" proberu se, když majordomus promluví. To mi někdo chce říct, že opět budu muset do toho nečasu?! Překvapeně se podívám na Normana. Copak neslyšel, co se děje? Ale já nemám sílu se s ním hádat. Jenom tiše vydechnu, tak nějak odevzdaně, a přikývnu. "Tak asi... dobrou noc?" Co se říká, když můj opilecký manžel jde spát vprostřed dne? "Suchý kabát a sežeň mi odvoz do nemocnice, kam ji odvezli," přikážu pak Herbertovi, ale chybí tomu obvyklá příkrá rozhodnost. Jsem taky unavená, ale když jsem za ní nešla předtím... teď musím. "Mezitím si dám čaj." Potřebuju rozmrznout. |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů V domě, v té vstupní hale, najednou oba cítíte ten nemilosrdný stín. Plíží se rodinou Irvingů jako zlá nákaza. Nejdřív Henry. Poté nebohý Malcolm. A nyní, nebohá Margaret. Pokaždé tak cílevědomá, tak neochvějná. To nemůže být náhoda. Ony záhadné výhrůžky, ty za to mohou. Tajemné vzkazy, stopy ve sněhu, divné zvuky a sny - to vše se spiklo proti celé rodině a vysává ji. Pomalu, jako upír zakousnutý do krku panny. "Hungerford Bridge, dobře pane. Jistě, zařídím to." přikývne Herbert souhlasně a sebere od madam Gwen kabát. Od Normana převezme klíčky, kabát nikoliv, i když se o to pokusí. Zbytečně. Slova mu uvíznout v hrdle. "Pane, budete si přát alespoň čaj? Pane? pozdě, Norman ho už neslyší. ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Londýn Dům Irvingů[/font Síla ve tvém těle ale neuvadá. Nadcházející akce a pracovní nasazení v Herbertovy rozfoukalo novou jiskru a ihned se dá do pohybu. "Jistě madam. Jak si přejete." souhlasně se ukloní a běží do zázemí. "Madam?" ozve se náhle Herbert, když je na půl cesty s promoklým kabátem do prádelny, kde ho osuší. "Já...jen...věděl jsem, že jste pro tuto rodinu spásou. Tak nějak to cítím. V mých starých kostech." usměje se vlídně. Ale pak už zmizí a nelení nachystat všechny potřebné věci. Čaj voní, kouří se z něj. Dáš si ho v salonku, v tom velkém v přízemí, kde často rodina obědvá. Obědvala. Nyní jsi sama, u velkého rozložitého stolu. V domě je klid, ticho. Za okny šumí vítr, jde vidět ven na sněhovou nadílku. Na bílé kopečky a sněhové vločky dravě útočí tvoje fenka Maeve. Pak si vleze na zápraží kde má svůj druhý pelíšek a odpočívá. Herbert pro tebe přišel už oblečený, s přichystaným novým čistým kabátem. Můžete vyrazit za Margaret. Klinika u Svatého Jakuba je vlastně přestavěný malý zámeček. Nejdřív působí trochu jako kostel, ale ve skutečnosti to byla velký rezidence, kterou přizpůsobili všem možným chorobám a soužením. Herbert zajede až do dvora. Už nesněží, počasí se alespoň na okamžik umoudřilo. Budova to je zvláštní. Sálá z ní takový vnitřní neklid. Za těmi zdmi se rozhoduje o osudech, o životě a smrti. Někteří sem přicházejí zemřít. Velkými těžkými dvoukřídlými dveřmi se dostaneš do vstupní haly. Má vysoký strop, sloupy v řeckém stylu. Lesklá mramorová podlaha je pošlapaná sněhem, u vstupu leží velká rohožka, nasáklá a mokrá jak vlhká urousaná kožešina neznámého tvora. Za přepážkou sedí sestra. Má úbor jako jeptiška. Zahalené vlasy, na bílém límečku jí visí blýskavý křížek, možná dokonce stříbrný. Všimne si tě, propíchne tě mladýma černýma energickýma očima a usměje se. "Dobrý den. Přejete si?" ... |
| |
| soukromá zpráva od Vypravěč pro Pomalu šlapeš do schodů. To, že jsi ze sebe ani nesundal promočený kabát zjistíš až ve svém pokoji. Cítíš únavu. Pálí tě oči, bolí tě mozek. Nedokážeš přemýšlet. Sen přichází krátce poté, co usneš. Unavený a natolik otupělý, že nezvládneš udržet víčka. Je toho hodně. Celý den, celý tento týden. Nový rok nezačíná dobře. ...šíš jeho po...umí...Norm... Někdo šeptá. Mužský hlas. Hadí, syčivý. Leží na posteli. Na okraji vnímání a periferního vidění, vycvičené válkou, zaregistruješ cizí přítomnost. Někde za dveřmi tvého pokoje. Nebo snad přímo v místnosti? Je to nepříjemný, strašidelný pocit. Jako když ti někdo vstoupí do osobního prostoru, jako když se ti někdo vloupá do domu bez toho, aby použil okna nebo dveře. Je to tu. Nějaká děsivá entita. Slyšíš ten mužský šepot. "Slyšíš jeho umírání, Normane Irvingu." už zřetelně. Zahlédneš obrys tmavé postavy, nad tvojí postelí. Shlíží k tobě. "Jsi na řadě!" vykřikne. ... |
| |
| soukromá zpráva od Gwen Holloway-Irving pro Londýn Dům Irvingů – nemocnice Po jeho slovech povytáhnu obočí. A div se nezačnu znaveně, ironicky smát. Spása. Jistě. Zeptej se Normana, ten by si myslel něco jiného. Zvlášť když dnes jsem byla spíš zkázou... a ne, ani s odstupem, ani se stínem únavy po tom maratonu přes závěje, v sobě nenacházím lítost nebo pocit viny. Byla nebezpečná. A taky svině, ke které se Norman v jednu chvíli choval jako ke květince. A já jakoukoli takovou květinku poliju bělidlem, protože v tomhle pekle patříme k sobě. Ať chceme, nebo ne. Protože on je jediná rodina, co mi zbyla... a jediný, kdo mi může pomoct to přežít. Smutná to pravda. * * * To místo, kam Margaret odvezli, se mi na první pohled nelíbí. Protože vím, co to znamená. A může to tu být naleštěné a honosné, jak chce, pořád je to sanatorium. "Dnes sem přivezli Margaret Irving. Jsem její snacha a chci ji navštívit." Žádné chtěla bych. Vím, že jsem Margaret včera zanedbala, když jsem se honila za odpověďmi, a protože mi byla skoro matkou, ano, jedině u ní cítím nějakou vinu. Ale nebudu se zaobírat tím kdyby, to nikdy nikomu nepomohlo. Leda na tohle místo. |
| |
 | Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Nerušit. |
| |
| Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovete jeskyni ke zdárnému konci. Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno. Bimba |
| |
| Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci. Bimba PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup. |
| |
| Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci. Bimba |
Created by Martin Ami Čechura © 2003 - 2004
Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR