Fénixův řád - Vzestup Pána Zla
autorefresh

hrálo se Jednou týdně

od: 16. února 2018 21:00 do: 16. ledna 2019 21:25

Dobrodružství vedl(a) Rodario

Vypravěč - 16. února 2018 21:00

Fénixův řád

červen 1979

Sibylla Trelawneyová čekala. Čekala už nějakou chvíli a její pohled každých pár sekund putoval ke dveřím té zašpiněné hospody bez úrovně. Dveře však stále zůstávaly zavřeny a ona začínala ztrácet naději. Byla si jista, že byli domluveni v tento čas na tomto místě, pravda je však taková, že se jí to všechno mohlo jenom zdát. Nebo to prostě jenom popletla, nebylo by to poprvé a rozhodně ani ne naposledy.
Brumbál by jí přeci nenechal čekat, ne? Ředitel Brumbál byl ztělesněním zodpovědnosti, on své sliby plnil. Když jí řekl, že si jí vyslechne a zváží na pozici nové profesorky Jasnovidectví, myslel to vážně. Musel to myslet vážně.

Nemohl si to rozmyslet. To nedávalo vůbec žádný smysl, přeci by se nepřipravil o takovou příležitost. Přeci by jí tu nenechal takhle čekat! Sedět na špinavé židličce, pít ze špinavé sklenice a doufat v budoucí život, který možná ani nenastane.
Deset minut vystřídalo dvacet, třicet, čtyřicet. Nic. Dveře zůstávaly zavřeny. Brumbál nepřišel. Tvář jemu podobná na ní hleděla zpoza pultu, v očích jasná lítost. Nebo i to se jí zdálo?

“Zaplatím.“
Se slzami v očích začne hledat pár drobných, ruka Aberfortha Brumbála jí však zastaví. “To je v pořádku.“ Snad jako kdyby věděl, na koho tu čekala a kdo nepřišel.

Sibylla Trelawneyová nikdy nedostala místo v Bradavicích. Sibylla Trelawneyová na Brumbála čekala a on nepřišel. Její pracovní pohovor se nikdy neuskutečnil a slova, která následně ovlivnila celý kouzelnický svět, nebyla pronesena. Nebo snad byla, jen nebyla vyslyšena?
Žádná věštba. Žádný Vyvolený. Žádná vražda Potterových. Lord Voldemort stále žije a spřádá své plány a není nikdo, kdo by ho zastavil. Nekonečná válka bez konce a bez naděje – alespoň tak se k tomu mnozí staví. Stále je tu ale Fénixův řád pod vedením Albuse Brumbála a Fénixův řád se nikdy nevzdá. Budou bojovat i kdyby to měl být jejich konec. Vy-víte-kdo musí být poražen. Za každou cenu.

Vypravěč - 16. února 2018 21:59

Co se dělo poté

Severus a Theodora

Theodořino kouzlo zapomnění zasáhlo jako Severuse tak omráčeného Vaska plnou silou. Severus pod silou kouzla poklesla kolena a zatmělo se mu před očima, čímž Theodora získala dostatek času na to vyběhnout ven z domu a přemístit se pryč. Ne, že by se ji Snape pokoušel zastavit i kdyby minula, ovšem mladá členka Řádu již byla umíněná nenechat nic náhodě.

Severus ztratil všechny vzpomínky na dobu, kterou strávil ve Vaskově obydlí, poslední co si pamatoval bylo, jak stál před domem ukrajinského smrtijeda a chystal se vejít dovnitř. Nyní tu stál nad bezvědomým Vaskem a poslední, co si pamatoval bylo, že jej má odvést k Voldemortovi. A tak tak učinil.

Vasko... ten si nepamatoval vůbec nic, dělalo mu problém vůbec vyslovit vlastní jméno. Jeho paměť co se týkalo bitvy v Prasinkách byla vskutku mizerná, Theodora se mu zdá se úplně vykouřila z hlavy, stejně tak cokoliv jiného. A samozřejmě, nebyl schopen vysvětlit, proč neodpověděl na volání Pána Zla a nepředstoupil před něj, když si jej žádal.

Zanedlouho se sídlem Lestrangeů rozezněl strašlivý křik, takový jaký vydávají oběti kletby Cruciatus... Vaskův další osud rozhodně nebyl příjemný. Namísto rychlé smrti pomocí kletby Avada Kedavra Voldemort Vaska předhodil svému hadovi Naginimu. Podívaná to byla vskutku Kdo by snad odvrátil pohled, ten by riskoval to, že by jej stihl podobný osud jako Vaska.

Setkání smrtijedů rázem ukončil a každý ze Smrtijedů měl přikázáno vrátit se domů a čekat, až je on sám znovu povolá do služby. Nyní Severusovi zbývá jen čekat a doufat, že až se tak stane, bude mít pán zla lepší náladu než nyní...

Členové Řádu

Bitva v Prasinkách, na Příčné a v Charlwoodu skončila naštěstí díky pohotové reakci členů Řádu dobře. Hledání Theodory ustalo ihned na počátku, jelikož ta se v Prasinkách objevila ihned po útěku z Vaskova domu. Zranění byli převezeni buď do Bradavické ošetřovny nebo ke Svatému Mungovi, mrtví oplakáváni a zajaté smrtijedy čekal soud a nejspíše i doživotí v Azkabanu.

Dům Longbottomových byl označen za příliš rizikové místo, tak rozsáhlý útok neměl za dobu existence Řádu obdoby a bylo jasné, že již se ke schůzím členů Řádu nebude moci využívat. Alice s malým Nevillem tam kvůli nebezpečí ze strany smrtijedů již nemohli pobývat, proto se na čas přistěhovali k Potterovým, alespoň dokud si neseženou nějaké nové bydlení. Frank sám se stále ještě nezotavil ze zranění utrpěných při boji na Příčné a nadále tak zůstával U Svatého Munga.

Remusovi něco stále vrtalo hlavou. Jednalo se o onoh neznámého útočníka, který jej napadl, když ostatní vyrazili hledat Lily. Pokud to byl opravdu smrtijed sloužící pánovi zla, proč jej jednoduše neodstranil, pokud k tomu měl příležitost? Něco zde nesedělo.

Všem členům Řádu bude sdělena adresa nového štábu a čas další schůze obvyklým způsobem. Nyní zbývá jen čekat...

Remus Lupin - 16. února 2018 23:37

Návštěva Potterových a další plány

Potterovi

Poslední dny nepatřily mezi ty příjemné, byli jsme však ve válce, tak co jiného jsem očekával?
Nedávná bitva se smrtijedy možná dopadla ještě dobře, i tak tu ale jsou následky, se kterými se musíme vypořádat. Frank stále zůstával v u Munga, Alice s malým Nevillem ze dne na den přišla o domov, nejhorší však byly ty otázky, co celá ta bitva přinesla. Byl cílem smrtijedům pouze chaos a ničení či měli nějaký jiný, více komplikovaný plán? Čeho tím chtěli dosáhnout?
Kdo nás zradil?
Přál bych si, aby tomu tak nebylo, smrtijedi však moc dobře věděli, kam míří. Věděli, že v Charlwoodu máme schůzi Řádu a jediný způsob, jak tohle zjistit, je najít něčí pohlednici. Najít či... Dobrovolně ukázat.
Docházet mi to začalo jen co jsem vzpamatoval z rány a otřesu mozku. Nejprve to bylo pouhé podezření, to podezření ale získávalo tvar a teď již tuším, co se stalo. Bylo to jasné - viník byl jasný. Ten, který se nevrátil. Ten, který dle slov ostatních nebyl ani v bitvě. Therius Drakenol, muž, který měl být naší novou posilou a který hned využil naší důvěry a informací. Trochu zbrklé. Proč se prozradit tak brzo? Mohl mezi námi být týdny, měsíce, mohl donášet, využít té příležitosti, že mu Brumbál věřil. Místo toho se ale rozhodl prozradit naši pozici v prvním možném okamžiku. Nebyl hloupý. Tak o co tu jde?

A to není jediné, co nedává smysl. Ten smrtijed, se kterým jsem bojoval měl veškerou příležitost mě zabít. Nemohl jsem se bránit, byl jsem jednoduchou kořistí, on se ale rozhodl můj život zachovat. Jen mi vzal paměť na celou tu událost a přestože jsem za takovou druhou šanci rád, nerozumím tomu. Nedává to smysl. Byl to Drakenol? Mohl, ale i nemusel. Kdo ví.

Tyto otázky nepřinesly nic jiného než těžké spaní, s ubíhajícím časem si ale uvědomuji, že je třeba s tím začít něco dělat. Všichni jsme měli pár dní na vzpamatování se, Alice se stěhovala k Lily, ostatní si léčili své rány. K dalšímu útoku však může přijít kdykoliv a my musíme být připraveni.
Bude se muset udělat další schůzka. Což ale Brumbál musí moc dobře vědět a určitě jí plánuje. Musí se zjistit více o Drakenalovi.
Musíme se ujistit, že už nedojde k další podobné zradě.
Musíme se ujistit, že jsou všichni v pořádku, musíme - musíme spousta věcí a já bych si přál, aby mě tolik nebolela hlava.

Je spousta možností, co dnes dělat, návštěva Potterových je ale mou dnešní prioritou a jen co se rozední, opouštím svůj malý byt v jedné z průmyslových částí Londýna. Nemám to tu příliš rád, je to však to jediné, co si mohu dovolit a stejně tu netrávím tolik času. Domov to rozhodně není, mým posledním domovem však byly Bradavice a co to o mě asi vypovídá. Dobrý život to máš, Lupine. Počkat, vždyť žiji. Mám nějaký smysl. Mám přátele, kteří nemají strach se mnou prohodit pár slov či se mě dokonce dotknout. Mám více než kterýkoliv jiný vlkodlak v zemi. Mám více než si zasloužím. Takže dnes je takový den?

Přemístím se v jedné z tmavých uliček a o chvíli později se objevím v Godrikově dole, jen abych o pár chvil později již ťukal na dveře jejich domu. Snad nebudu rušit.

Vypravěč - 17. února 2018 18:41

Pro všechny členy Fénixova Řádu

"Teror v Příčné: Vy-víte-kdo znovu udeřil!"

"Komentář: Dělá Ministerstvo kouzel dostatek k ochraně obyvatelstva?"

"Počet Smrtijedů neustále stoupá!!"

Uplynuly čtyři dny od útoku na Charlwood a Denní Věštec byl poslední dobou plný podobně bombastických titulků. Útok na Příčnou Ulici a na Prasinky vzbudil velký rozruch a paniku v celém kouzelnickém světě a čím dál tím více lidí začínalo přemýšlet o tom, zda má vůbec cenu Voldemortovi odporovat. Potřebovali naději a té se jim poslední dobou moc nedostávalo.

Každý z vás dostal znovu zašifrovanou pohlednici s časem a místem dnešní schůze, Godrikův Důl, domov Potterových. Vzhledem k tomu, že normálně by měla být až za pár dní je jasné, že dnešní schůze bude mimořádná. To vás nepřekvapilo, po událostech před několika dny je spíše zvláštní, že nebyla dřív. Posledních pár dní po útoku na domov Alice a Franka byl klid, zbývá jenom doufat, že to není jenom klid před bouří jako posledně. Pohlednice také obsahovala informaci o tom, že dnešní schůze by se měl zúčastnit sám Brumbál. Rozhodně se to až tak často nestává a svědčí to o tom, že dnešní setkání bude vskutku důležité. Hlavně nepřijít pozdě.

Je ovšem otázka, kolik se vás tam sejde. Pár dalších členů Řádu bylo vysláno na mise do různých vzdálených lokalit, mezi nimi i Sirius a také i Peter, kterého Sirius vzal sebou. Někteří neodpovídali na zprávy. Voldemort začínal nabývat na síle a zdá se, že někteří z členů Řádu začínali boj s ním pomalu vzdávat....

Godrikův Důl, 15:00 - Lily Potter

Společně s Alicí již od rána připravujete nějaké občerstvení na dnešní schůzi, jen co vám přišla pohlednice s oznámením, že se u vás bude konat mimořádná schůze Řádu. Ne, že by jste byly nějak zapálené do vaření, spíš šlo o to nějak se zaměstnat. Alice je stále plná starostí o Franka, který je ještě pacientem U Svatého Munga a ty... řekněme, že Jamesova neustálá nepřítomnost si na tobě již začíná vybírat svou daň.

O jeho zjevení v Prasinkách ses samozřejmě dozvěděla, ovšem ne od Jamese samotného, ale od Siriuse. Podle všeho pomohl členům Řádu v bitvě proti Smrtijedům, poté si jej zavolal Brumbál do své kanceláře a to bylo naposledy, co ho kdokoliv z nich viděl. Brumbál sám jim byl ochoten sdělit jenom to, že James musel zase rychle odcestovat, aby mohl pokračovat ve svém úkolu. Ani se nerozloučil, ani neposlal žádný vzkaz, nic. A to jsi ani nevěděla, co dělá, jak dlouho bude pryč, ani jestli je v pořádku...

Možná že na dnešní schůzi se dozvíš alespoň něco, koneckonců zúčastní se jí samotný Brumbál. A jestli ne... nejspíš je načase začít se ptát na těch správných místech. Takto to přece nemůže jít dál.

Z tvých myšlenek tě vyruší klepání na dveře, otevřeš je a spatříš na prahu Remuse. Rozhodně je tu brzy. Ale podle toho kolik je hodin je jen otázka času, než se začnou objevovat další členové Řádu.

Theodora McGregor - 18. února 2018 11:53

Den poté a a další dny poté --> Hurá k Potterovým

nikdo konkrétní, poté přítomní u Potterových

Ještě teď mi šla hlava kolem ze všeho, co se před pár dny událo. Jak jsem se jen zázrakem zbavila dvou Smrtijedů, jednoho, co ke mně „hořel“ láskou, a druhého, co mě tak trochu vlastně „zachránil“. Jako kdybych to měla před očima, zatímco jsem usrkávala čaj a seděla v okně. Neviděla jsem pod sebou špinavou londýnskou ulici se zaplivanou hospodou, ale místo toho jsem znovu viděla Prasinky. A úlevu ve tvářích těch, co mě hledali. Zdálo se mi, že největší úleva byla v očích McGonagallové? Nesmysl... Proč by. Je to jen bývalá profesorka. Tedy má bývalá profesorka.

Samozřejmě jsem se styděla. Za své naprosté selhání. Jak to, že jsem se nechala tak snadno lapit do pasti...?! Nechala jsem své nové přátele ve štichu?
Upřímně... Bála jsem se, kdy proběhne nové setkání. A zda nedojde na nějaké hodnocení našich výkonů. Něco ve smyslu „ty jsi tak nepoužitelná, že když odejdeš, bude to pro nás jen lepší“. Možná by měli pravdu. Možná se opravdu nehodím na nic jiného, než být Barnabasovou ženuškou, starat se o domácnost a plodit další malé kouzelníčky.

Aspoň že všichni byli tak nějak v pořádku. Tedy až na Franka. Chudák Alice...!
Zrak mi padl na čerstvé vydání Denního věštce, které mi před chvíli přinesla objednaná sova. Jeden z titulku už pohotově hlásal, kde Voldemort nedávno zaútočil. Celé Ministerstvo toho bylo plné. Ještě aby ne... Mohli by konečně něco začít dělat! Mračila jsem se na hýbající se obrázky a vzpomínala na poslední pracovní dny na našem Odboru. Kde kdo byl plný hrdinských řečí, ale pak, skutek utek'. A když přišla taková rána... Byli jejich řeči o předem prohrané válce ještě pronikavější. Člověku z toho bylo úplně úzko.

I dnes jsem jako jindy musela do práce. Ale ještě dřív, než jsem si oblékla tmavě šedý kabát ke kolenům, cítila jsem pálen v kapse. Nedočkavě jsem vytáhla pohlednici. Další setkání? „No, konečně!“ Netušila jsem, jak dlouhé bývají intervaly, ale mně to přišlo nekonečné. Navíc jsem se neviděla s Remusem... Který mě přeci měl zaučit...? I když kdo ví... V krku jsem najednou měla knedlík. Bude tam i Brumbál... Mé předešlé obavy o tom, že nad mou přítomností v Řádu dost možná visí meč, byly opět tu.

Ohlédla jsem se na linku, kde jsem měla plechovou dózu s mrkvovými sušenkami. Když jsem nervózní, peču. Ty plechovky byly celkem tři. První dvě padly za oběť mým kolegům v práci, z této jsem sama jen lehce uždibla. Rychle jsem přikryla obsah víkem a sbalila dózu s sebou.

Když mi skončila práce, ve které jsem dnes požádala o dřívější uvolnění z rodinných důvodů (kupodivu to bylo přijato bez řečí), rychle jsem se ztratila do zapadlé londýnské uličky a přemístila se do blízkosti Godrikova Dolu.
Tichá vesnička i přes den působila ospale. Pomalu jsem se vydala uličkami, v kapse hůlku a pohlednici, na sobě stále stejný kabát, nyní rozepnutý, pod ním světle modrou halenku a černé kalhoty. V ruce jsem nesla připravený dar, krabičku se sušenkami.
Dům Potterových jsem našla velmi rychle. A někdo stál u dveří. Zastavila jsem a zpozorněla. Remus? Zprvu jsem se chtěla rozběhnout a oslovit ho, ale nakonec jsem zkoprněla na místě. Nechala jsem ho vejít a ještě chvíli vyčkávala.

Pak jsem i já dorazila ke dveřím a zaklepala, připravena předat menší cukrový úplatek.

Lily Potter - 18. února 2018 20:05

jessicachastaincrimsonpeak–kópia3384.jpg

Doma - Goddricova úžľabina

Alice, Remus, Thea

Čo Dumbledore robí? A naozaj je nás tak málo aby nedal niekomu oddych hneď po misii a poslal ho hneď na ďalšiu? Bez...bez pozdravu, bez ničoho?
Troška zúrivejšie ako by bolo treba miešam avokádovú pomazánku, nevšimnúc si že sem tam kvapka odletí a pristane na inak lesklej kuchynskej doske či obklade steny kuchyne.
Naozaj, päť minút, päť minút na to aby sa ukázal, povedal že je v poriadku, aby som VIDELA že je v poriadku, aby ho videl Harry...
Otázky "Mami, tato? Kedy príde tato? Vráti sa?" mi pri pohľade do Harryho tváre trhali srdce. Keď mi Sirius povedal, že James bol s nimi, úplne mimovoľne som sa obzrela na skupinku, ktorá sa vtedy objavila, aby som ho videla. Spravila som to skôr, ako môj mozog zaregistroval, že Sirius povedal "bol", a nie "je." Najskôr ma napadlo to najhoršie, ale on, akoby vedel čo mi prebehlo hlavou, povedal že James bol v poriadku, ale že hneď odišiel s Dumbledorom. Dobre, podá mu hlásenie o misii, možno ešte niečo skontrolujú, preberú... a konečne ho uvidím. Ale ten Dumbledorov odkaz, že bol hneď poslaný na ďalšiu misiu... a nič iné? Opäť žiadne detaily, žiadne odpovede, nič? Snažila som sa byť pokojná, vedela som že je to zlé, aj Sirius a Peter už boli odvolaní, ale... hnev bol omnoho jednoduchší pustiť na povrch ako smútok, bezmocnosť alebo strach. Ventilovala som ho na dome, ktorý bol teraz uprataný do poslednej smietky, a všetko ručne, a momentálne na občerstvení, ktoré som tiež robila úplne bez čarov.
Alice sa bála o Franka, ja o Jamesa, a až na občasné posedenia pri silnom čaji večer, kedy sme jedna druhú utešovali sme skôr robili všetko pre to, aby sme myšlienky dostali inam. Veľmi často ale skončili na nie príliš príjemnejších témach - a väčšina sa týkala posledného útoku a motívom za ním. Dnes, keď sa mala konať schôdza na ktorej budej prítomný aj Dumbledore, mi ale myšlienky utekali až príliš často.
A James, je možné že by naozaj nič nepovedal, nič neodkázal po Dumbledorovi? Nezadržal by žiaden odkaz, však? Dumbledore by mi to povedal, nemal by prečo mi nič nehovoriť, nie? Ale nemá mi ani prečo nepovedať väčšie detaily o tom, čo James robí, alebo aspoň o tom, ako dopadlo to, čo robil doteraz. Ale ak nepovie žiadne informácie ani na dnešnom stretnutí, keď tu budú všetci...tak tomu naozaj nedám pokoj. Som jeho žena a mám právo to vedieť, došľaka!
S vervou začnem mazať chleby a jeden skončí prešpikovaný tupým natieracím nožíkom skrz naskrz. Práve vtedy zacítim ťahanie kdesi od kolien.
Mami, dvere.
Pozriem dole na Harryho, ktorý ma ťahá za mierne vybledlé domáce džíny a uvoľním tvár do mierneho úsmevu, dávajúc rozlietaným myšlienkám veľkú stopku.
Asi som nepočula.
Položím nožík vedľa misky s nátierkou.
Ďakujem zlatko, idem otvoriť. Pôjdeš povedať tete Alice že niekto prišiel prosím?
Sledujem synátora, ako uteká do obývačky, kde Alice akurát prestierala stôl a chystala sedenie. Mrknem na hodinky.
Ešte nie je čas.
Prejdem k vchodovým dverám a nazriem cez kukátko, na ktorom sa mi James smial dobré tri dni odkedy som mu povedala, že ho chcem do dverí keď sme sa sem sťahovali. Vraj načo je dobrá diera v dverách, a že to mi môže pokojne zohnať vešteckú guľu ktorá mi ukáže návštevu v momente, ako sa rozhodne prísť, a nie až keď bude stepovať na rohožke.
Zatlačím spomienky, keď zbadám Remusa. Vydýchnem a švihom prútika vytiahnutým spoza opasku odomknem zabezpečené dvere, usmejem sa a otvorím.
Ahoj Rem! Poď ďalej. Ak si hladný, občerstvenie je už takmer hotové, alebo ti zohrejem niečo z chladničky. Alice akurát nosí všetko do obývačky.
Odstúpim od dverí aby si mohol vojsť, zatiaľ čo ti oznamujem kde je priateľka. Kým sa vyzúvaš, zavriem dvere, ktoré zložito znova zacvakajú magickými zámkami. Potom natiahnem ruky aby som ťa na privítanie objala.
Dáš si čaj? Alebo niečo iné? Znie to možno trocha detsky, ale mám skvelú horúcu čokoládu z medových labiek. Aký si mal deň? Zaberá tá mastička ktorú som ti dala?
Vezmem Rema so sebou do kuchyne, aby som mohla dokončiť poslednú bárku chlebíkov a pripraviť mu, na čo bude mať chuť, medzičím ho zasypem otázkami.

Ledva mi stihne Remus odpovedať pár slovami, znova sa ozve zaťukanie na dvere, ktoré tentokrát už počujem.
Ospravedlň ma prosím, hneď som tu.
Opäť nakuknem a znova zopakujem odomykanie dverí.
Vitaj u nás Theodora. Poď...och, to je pre mňa?
Pozerám na krabičku, ktorá mi je ponúkaná. Usmejem sa trošku širšie a prevezmem ju.
Ďakujeme! Dáme ich na stôl, chlapci sa potešia, keby je to na nich, toto by bola ich večera.
Zasmejem sa prívetivo a tiež počkám, až sa vyzuješ a poprípade si zavesíš kabát.
Keď už o tom hovoríme, aj Remus bude mať radosť, potajomky zbožňuje sladké. Prišiel chvíľku pred tebou, tak poď, zvítate sa. Dáš si čaj, alebo niečo iné?
Zopakujem svoju ponuku, zatiaľ čo ju privediem do kuchyne, privoniavajúc k sušienkam.
Mhh, krásne voňajú.
Myšlienku, že James by sa po nich zalizoval viac ako Harry upracem radšej teraz niekam hlboko. Podľa požiadaviek začnem robiť nápoje pre návštevu a sušienky zatiaľ uložím na tácku.
Toto bude hotové za chvíľočku, tak môžete počkať v obývačke, ja som hneď za vami. Rem, prosím ťa ukážeš Theodore kde to je? Aspoň sa pozdravíte s Alice.
Popoženiem ich. Jedna vec bola mať Rema v kuchyni, bol to blízky priateľ, ale nechcela som byť nezdvorilá a držať tu aj Theodoru, keď tu boli na sedenie len dve stoličky pri malom kávovom stolíku. Jedáleň sme mali odddelenú, a tak nebola potreba dávať do kuchyne sedenie.

Vypravěč - 18. února 2018 21:23

Bradavice, Ředitelna - Poledne - Severus Snape

Pán Zla byl velice potěšen tvým úspěchem v získání postu učitele lektvarů v Bradavicích, jelikož to znamenalo zásadní krok v tvém poslání. Měl jsi se stát jeho očima a ušima v Bradavicích, donášet mu informace přímo od Brumbála. Vetřít se do jeho přízně. A pokud možno i infiltrovat Fénixův Řád. A zatím jsi na dobré cestě.

Od onoho osudného večera ve Vaskově domě byl tvůj život až překvapivě klidný. Pouze znamení zla vytetované na tvé paži ti připomínalo, komu náleží tvá loajalita. Vzpomínky na onu noc ve Vaskově domě se ti pomalu začínaly vracet a ačkoliv jsi si ony události pamatuješ stále trochu mlhavě, vše důležité se ti vybavilo. Theodora, pod vlivem Imperia nucena dělat Vaskovi spokojenou domácí hospodyňku. Ty, který jsi ji z toho údělu vysvodil a ona se ti odvděčila kouzlem zapomnění, které vrhla po tobě i po Vaskovi, které jsi ty sám omráčil. Zdá se, že Theodořino Obliviate nebylo tak dobře proveden. Ještě že Vasko je po smrti, pokud by se paměť vrátila i jemu, bylo by to pro tebe velmi zlé.

Nyní ale máš jiné starosti, předvolal si tě sám Brumbál na další "pohovor". Upřímně sis myslel, že jste vše vyřídili již při tom posledním pohovoru a již jsi byl přijat na onu pozici. Snad si to nerozmyslel... ne, že by tě práce profesora lektvarů na Bradavické škole čar a kouzel tak lákala, ale Voldemort by takovou událost považoval jako pochybení z tvé strany. A zcela jistě by následoval nějaký krutý trest.

Když vejdeš do ředitelny, která se od tvé poslední návštěvy téměř nezměnila, Brumbál již sedí za stolem, bylo vidět, že tvůj příchod zrovna v tuto chvíli předpokládal. "Á, Severusi, rád vás zase vidím. Posaďte se, prosím." nabídl ti znovu židli, na které jsi seděl již při svém pracovním pohovoru.

"Nejspíše vás zajímá, proč jsem si vás sem zavolal. Nebojte, místo v profesorském sboru máte jisté a vaše zvědavost bude brzy ukojena, Nejdříve vás ale musím o něco požádat. Byl bych rád, pokud by následující rozhovor zůstal jen mezi námi, jistě chápete." odmlčí se na chvíli a pokud nedáš najevo nějaké známky nesouhlasu, tak pokračuje.

"Předpokládám, že jste již slyšel o té tragédii, která se odehrála na Příčné Ulici a také zde v Prasinkách. O útocích smrtijedů, nemám pravdu?" Jak by ne, i kdybys alespoň jednu z těchto událostí nezažil na vlastní kůži, byly toho plné noviny, rádiový rozhlas a nikdo poslední dobou nemluvil o ničem jiném. Abys o tom neslyšel, to bys musel žít několik posledních dní někde v jeskyni. A ačkoliv tvůj byt není ten nejlepší, do jeskyně má přeci jen daleko.

"Je to velice smutná událost, ale co je ještě smutnější je její dopad. Stoupenci Voldemorta - otřeseš se, když slyšíš Pána Zla nazvaného jeho jménem - každým dnem sílí a do jejich řad se přidávají vystrašení lidé, kteří ztrácejí naději. Mnoho statečných mužů i žen položilo svůj život při ochraně svých milovaných, ovšem jen málokdo se je snaží nahradit a postavit se zlu tváří v tvář jako oni. Jak kdysi řekl jeden moudrý muž: "Zlo vítězí tehdy, kdy dobří lidé nedělají nic." A posledních pár dní se obávám toho, že přesně taková situace nyní nastala. Pokud chceme zachránit naši zemi a nepodlehnout zlu, které ji pomalu pohlcuje, musíme se na boji proti němu podílet všichni. Jedině tak máme šanci jej porazit."

Brumbál se znovu odmlčí a tentokrát je odmlka delší, přímo cítíš jeho pohlůed, kterým tě propaluje, zkoumá tě a sleduje, celou dobu se zdá, jako by nad něčím váhal. Nakonec ale zdá se dospěje k rozhodnutí, ať již je jakékoliv.

"A jak je to s vámi Severusi? Existuje něco... někdo, koho si ceníte nadevše? Při jehož ochraně byste byl ochoten položit život?" Dost osobní otázka, to je jasné, rozhodně to není standardní součást pracovního pohovoru. Pán zla si po tobě žádal, ať se vloudíš do jeho přízně a nyní se k tomu zdá vhodná příležitost, ať už těmi svými otázkami sleduje cokoliv.

Zároveň to ale musíš podat tak, abys působil přesvědčivě.

Severus Snape - 18. února 2018 23:31

K absolutnímu vítězství zla stačí jediné: Aby dobří lidé nedělali nic

Ředitelna, Bradavice, s Albusem Brumbálem

Pán Zla byl potěšen... poté, co se vyřádil na neschopných i (alespoň co se fiaska útoků týče) nevinných a o něco uklidnil. Což pro mne znamenalo jen záměrně bolestivou extrakci vzpomínky 'pohovoru', vzácnou střídmou pochvalu, a absenci Crucia použitého na mé maličkosti.

Zpětně jsem byl vděčný, že mě zasáhl střípek nesoustředěného Oblivia tmavovlásky. Theadory, vzpomněl jsem si i na její jméno - vídal jsem ji ve škole. Ne stejný ročník, ale dostatečně často, abych si s odstupem byl schopen zařadit její tvář.
Možná mi to i zachránilo vlastní existenci... po zmrvených útocích by snad stačilo i daleko méně než důvodné podezření na dobře mířenou Avadu.

Vzhledem k tomu, že Brumbál zmiňoval další schůzky za účelem probrání osnov a učiva pro nadcházející školní rok, sova s vyzváním se k dostavení mě nepřekvapila - stejně tak však zahloubal i červík pochybností. Co když se rozhodl změnit názor? Co když se mu přihlásil vhodnější uchazeč? Rozhovor s... Vandou? Vanjou? byl sice nijaký a díky Merlinovi krátký, nicméně bylo z něj znát, že i ona se uchází o místo na hradě.

Nicméně teď, na místě v té staré známé místnosti s klimbajícími předchůdci hlav školy, Brumbál netváří se, že by mi oznamoval špatné zprávy - tedy, záleží pro koho špatné. Mé místo je prý jisté.
"Zdravím, pane řediteli," s kývnutím jej pozdravím a vezmu zavděk nabízeným místem. Zdánlivě pohodlná židle zdá se proměnit ve fakírskou, sotva co ředitel zmíní, že by byl rád, aby následující rozhovor zůstal jen mezi námi.
Na moment semknu rty. Pokud bude chtít Pán zla znát, kde jsem byl a s kým jsem mluvil, sotva svedu ustát jeho přímý útok na své vzpomínky - nicméně pozměnit je či nevhodné části skrýt bych mohl zvládnout. Za poslední rok jsem se v nitrobraně zlepšil... teď budu se muset snažit ještě více.
"Udělám všechno pro to, aby tak zůstal," přislíbím tedy zdánlivě klidně, a myslím to upřímně.

"Jistě," přisvědčím obezřetně následné otázce. Nevím o nikom, kdo by alespoň nezaslechl. Ačkoliv nechci, po páteři přeběhne zachvění, když ředitel zmíní Pána zla plným jménem - od starého muže zní to jako odvaha. Od kohokoliv jiného zdálo by se mi to pošetilou hloupostí...
A s každým dalším slovem obávám se, kam tohle předvolání bude směřovat. Ani dlouhá pauza, kdy ředitel cos zvažuje, nepomůže nepříjemné předtuše.

Než padne nečekaný dotaz. Jednoduchých několik slov, a salva vzpomínek a obrazů. Rudé vlasy, zelené oči, laskavý úsměv s dolíčky ve tvářích, škádlivé jiskřičky v pohledu. Skousnu ret.
Nezáleží, že jediný přátelská tvář v mém životě se mnou nepromluvila roky.
Nezáleží, že založila rodinu s někým, koho těšila nadevše školní šikana mojí maličkosti.
Jenže... nemohu ji zmínit. Z mnoha důvodů.
"Už při pohovoru jsem zmínil, že mne nevážou žádné rodinné ani přátelské svazky, které by mne odváděly od povinností profesorských... či případně jiných," pečlivě tedy volím slova a neuhýbám pohledem.

Remus Lupin - 19. února 2018 18:26

Schůze Řádu - u Potterových

Theodora, Lily

Netrvá to dlouho a jen chvíli poté, co zaklepu, se dveře otevřou a v nich nikdo jiný než Lily. I přes všechny starosti minulých dnů se usmívá a vítá mě s otevřenou náručí. Po tolika letech by mě to již nemělo překvapovat, s podobnou vstřícností a starostlivostí se však nesetkávám příliš často a její zářivé oči i upřímná slova jsou tím nejlepším balzámem na duši.
"Zdravím Lily, nedělej si se mnou žádné starosti, počkám na ostatní." Vždy mi je hloupé využívat pohostinnosti ostatních, když já sám jim většinou nemohu nabídnout nic jiného než šálek čaje, na druhou stranu stačí zmínka o jídle a můj žaludek o sobě dá vědět. "Ta horká čokoláda ale zní fantasticky." Lily moc dobře ví, že má slabost na čokoládu vždy zvítězí nad pocitem nejistoty a i tentokrát nemám sílu odmítnout.

"Počkej, s něčím ti pomohu..." Nabídnu se v kuchyni. Alice s Lily toho mají dost, teď když tu není ani James ani Frank. Obě se musí starat o malé chlapce, teď se ještě připravit na schůzi Řádu a do toho všeho zvládnout obavu o své milované. Kde na to berou sílu, tomu vážně nerozumím, mají však můj neskonalý obdiv. "Mastička pomohla, děkuji ti mnohokrát, nemusela sis ale dělat škodu." Abych jen tak nepřekážel, pomůžu s posledními přípravami a chystám se něco odnést do obývacího pokoje, když se znovu ozve zaťukání na dveře. V okamžiku celý ztuhnu a můj první instinkt je vytáhnout hůlku a být připraven, naštěstí se ale udržím. Jistá dávka paranoie není na škodu, teď když se tu ale máme sejít všichni je ale velmi nepravděpodobné, že by za dveřmi stál někdo cizí.

A skutečně, jedno nakouknutí na chodbu mi potvrdí, že je skutečně všechno v pořádku. Nově příchozí je Theodora a já si hned vzpomenu na další povinnost, kterou jsem z důvodů chaosu a zranění trochu opominul. Theodore jsem přislíbil, že budu jejím mentorem a dohlédnu na její začátku v Řádu, načež jsem se nepřipojil k boji po jejím boku a nechal jsem jí napospas smrtijedům. Netuším, co přesně se V Prasinkách stalo, s ní samotnou jsem nemluvil, ostatní se ale zmínili, že je její zmizení dosti vyděsilo. Musím si s ní promluvit a omluvit se jí. Byla mou zodpovědností a já se neobtěžoval se ani zeptat, zda je v pořádku. Nemyslitelné.

"Dobrého dne, Theodoro. Jsem rád, že jsi dorazila." Oslovím mladou ženu, jen co jí Lily dovede do kuchyně, aby se postarala o skvěle vypadající sušenky. Ještě bych Lily pomohl, ta nás ale už vyhání pryč a kdo jsem, abych jí odporoval. "Alespoň tam něco vezmu, aby si to nemusela nosit sama." Nabídnu se ještě a pak pokynu Theodoře, kudy se vydat. "Zdravím Alice, rád tě zase vidím." Pozdravím další členku Řádu a dobrou kamarádku, načež položím plné tácy jídla na stůl. "A kohopak to tu máme, ahoj Harry, Neville." Na oba chlapce se nesmí zapomenout. "Že vy jste ale zase vyrostli!"

Pozdravům je učiněno za dost, teď už jen zabavit hosty, co přišli po mě. Theodoře odstrčím židli, aby se mohla usadit a až poté si zvolím místo vedle ní. "Jaké byly poslední dny? Vše v pořádku?" Nemá smysl chodit okolo horké kaše. "Omlouvám se, že jsem se nestaral. Jako tvůj mentor zde bych měl projevit více snahy a činnosti, obzvláště po tom incidentu v Prasinkách. Vím, že je to neomluvitelné, i tak bych to ale rád napravil a konečně dostál svého slova." Není mým zvykem, abych odignoroval podobnou zodpovědnost a ještě teď se za to stydím.

Fabian Prewett - 19. února 2018 20:46

Schůze Řádu - u Potterových

Theodora, Lily, Remus

Zpráva o tom, kde je další schůze mne zastihla doma. Spokojeně jsem si hověl na gauči s nohama na konferenčním stolku a odpočíval. Minulé dva dny jsem se v práci snažil dostat ke zlatu ze skříněk, které jsem přinesl z jedné nově nalezené hrobky kdesi ve Walesu. Je zvláštní kolik šamanů nebo podobných individuí se ještě kde skrývá. Ty kletby, které tam byly na těch skřínkách opravdu stály za to. Ta práce mi vyčistila hlavu a já jsem v těch chvílích nemusel myslet na zážitek z Příčné ulice. Doteď, když si na to vzpomenu se ve mě vaří krev a v uších slyším křik. Nikdy jsem si nemyslel, že bych na něco takového mohl myslet, ale bylo to horší a horší. Čím byla válka delší, tím více se mi stávalo, že jsem to hůře nesl. Pohlednice se rozpálila a já jsem zjistil, že se to koná u Lily a Jamese. Teda vlastně jenom Lily, které dělá manžela Alice, když už jsou jejich chlapi v nemocnici nebo kdesi. Pokud přijde opravdu Brumbál, tak mu nezávidím jeho setkání s Lily. Ta ho zašlape někam, kde ho ani hrabák nenajde.

Počkal jsem na bratra, až se taky dostaví konečně domů a po krátkém jídle, jsme vyrazili. Musím říct, že tenhle týden nebyl nic moc. S Gideonem jsme měli hodně práce a vlastně jsme nemohli plnit funkci mentorů a ani úkol, který nám zadal Moody. Upřímně myslím, že to nikdo nedělal. Všichni byli otřesení a bylo potřeba se dát zase dohromady.

Tak pojď brácha. Máme už nejvyšší čas.

Zabezpečili jsme dům kouzly a vydali se přes zahradu na hranice našeho pozemku. Jenom sebevrah by se snažil dostat do domu odklínače. Já přeci jenom jsem ten, který tyhle kletby láme a tak jsem se jich taky pár naučil. Přemístili jsme se s Balvanem do Godrikova dolu, ale už jsme neskláněl hůlku jako dřív a ani Balvan ne. Chvíli jsme ostražitě stáli a až potom jsme se rozešli k domu. Bezpečí už není nikde. Třikrát jsem rázně zaklepal na dveře, zatímco Gideon stál otočený zády ke dveřím a hlídal záda. Myslím, že to uvnitř znělo jako zamětřesení, ale já jsem nikdy nebyl tichý typ.

Theodora McGregor - 19. února 2018 22:12

Godrikův Důl: Dům Potterových

Lily a Remus, poté Fabian

Čekala jsem jen chvilku, zatímco jsem se ostražitě dívala tu vlevo a tu vpravo přes rameno. Jistě jsme v bezpečí. Pro tentokrát. Nebyl to ani tak strach, ale spíš pomyšlení na to, že v domě jsou i děti.
Pak už se přede mnou otevřely dveře a objevila se v nich rusovláska. Lily.
„Zdravím,“ přátelsky jsem se usmála. „Ano, taková maličkost. Pekla jsem.“ Jakoby to nebylo očividné... Podala jsem hostitelce dózu a vstoupila dovnitř. Rychle jsem si zula své jednoduché černé polobotky a svlékla kabát. Odkryla jsem tak hůlku, kterou jsem dosud měla za pasem. Hbitě jsem si spletla jednoduchý drdol ze svých tmavých neposedných vlasů a právě svou hůlkou ho upevnila.
„Remus už je tady?“ zahrála jsem překvapení a následovala Lily do kuchyně. „Kávu, jestli můžu, děkuji. S čím mohu pomoci?“ hned jsem se naprosto upřímně nabídla k pomoci. Neměla jsem ráda, když mě někdo obskakoval a já jen seděla, jak princezna na hrášku. Takže ať mi Lily vrazí do ruky cokoliv, odnesu to kamkoliv. Skoro.

„I tobě, Remusi,“ rozpačitě jsem se usmála na svého mentora, průvodce, zasvětitele, či jak to nazvat. Kterého jsem si sama zvolila... A hned zklamala. Jestli pak už to ví...
Mou snahu o pomoc převzal Remus na sebe, a tak jsem mu alespoň pomohla narovnat některé věci na tác, který odnášel do obývacího pokoje, kam jsme se my dva měli přesunout.

„Ahoj, Alice,“ kývla jsem na pozdrav mladé ženě. „Nazdar kluci,“ usmála jsem se i na dva drobky, kteří se tu motali. „Jak se daří Frankovi?“ znovu jsem se obrátila na Alici. Snad je to lepší...
„Děkuji,“ rozpačitě jsem se ještě obrátila na Remuse, když mi nabídl galantně místo. Barnabas byl také galantní, ale některé věci časem prostě... Vymizely. Asi to tak bývá ve vztazích, no, ne?
„Ne, to ne, neomlouvej se,“ překotně jsem zavrtěla hlavou, až mi jeden pramen vyklouzl z drdolu a obkreslil mou tvář. „No, před pár dny to bylo šílené, však jistě víš, co se stalo. A sám jsi měl plno ruce práce.“ /I když jsem mohla jen odhadovat. O útoku v Charlwoodu jsem úplně přesné informace neměla a přišlo mi teď trochu netaktní, ptát se takto před Alicí.
„Já,“ rozpačitě jsem si dala pramen za ucho, „jsem prostě udělala blbost. Neměla jsem být tak unáhlená, pak by se to nestalo. Byla to moje chyba. Akorát jsem nechala ostatní ve štychu, a pak mě ještě hledali. Zatímco mi Smrtijed nabízel svou nehynoucí lásku a svůj dům, no, fakt hezký dům,“ ušklíbla jsem se a uhnula pohledem, abych jen tak nervózně bloudila očima po desce stolu. Znovu jsem si vzpomněla na tu situaci. Bylo to děsivé.
A vzpomněla jsem si i na toho druhého Smrtijeda. „Ale... kdyby se tam neobjevil ten druhý...,“ nechala jsem viset větu ve vzduchu a zamračila jsem se. Už pár dní jsem nechala tyto vzpomínky ladem a skoro bych zapomněla, díky komu jsem vůbec dostala šanci dostat se z Vaskova domu.

V tom se ozvalo rázné zaklepání. Trhla jsem sebou a jedním škubnutím dostala hůlku z pletence vlasů, které mi tak volně spadly na ramena. Nebyla jsem vyděšená, ale byla jsem, tedy hlavně jsem chtěla být, obezřetná. „Jestli je to někdo z našich, proč buší tak, až se dům otřásá?“ tiše jsem prohodila.

Sybill Maru - 20. února 2018 10:44

Schůze Řádu - u Potterových

Fabian

Obrázek

"Vážně pozitivní," pronesla jsem do prázdné místnosti a odložila Denního Větce, který prorokoval pomalu konec světa. Frustrovaně jsem si povzdechla a promnula spánky, jako kdybych chtěla z hlavy vymanit začínající migrénu, která mi tepala pod očima. Vedle odložených novin ležel pohled, který mě zval na další schůzi Řádu. Bála jsem se, co se na ní bude probírat. Ale člověk se musí postavit svým strachům, ať už jsou jakékoliv. Ale moc dobře jsem to zatím neviděla.

Přemístila jsem se na okraji vesnice, kde Potterovi bydleli, a zbytek došla pěšky. Byla jsem připravená kdykoliv vytáhnout hůlku a nějakého nešťastníka, který by chtěl zaútočit, zaklít. K domu jsem došla ve chvíli, kdy do dveří bušil Fabian, jako kdyby se je snažil vyrazit. "Copak hoří?" zeptám se ho s úsměvem familiérně a sleduji ho, jen abych se náhodou nestřetla pohledem s Gideonem. Stejně cítím, jak mi trochu zrůžověly tváře jako nějaké puberťačce. "Dneska je docela zima," řeknu. Výborná výmluva, Sybill.

Dveře se na můj vkus až moc dlouho neotevírají, tak se přes Fabiana natáhnu a znovu na ně zaklepu, o poznání jemněji. Lily ale věděla, že Fabian umí být jako hrom do police. Otočím se na Fabiana a otevírám pusu, abych něco řekla, ale špatný pohyb způsobí prudkou bolest břicha. Zašklebím se. Zranění byla sice zahojená, ale občas o sobě stejně dala vědět. Až se mi dostane do rukou ten, kdo mi poslal kletbu do zad..."Ti tam uvnitř spí, ne?" řeknu nakonec.

Emily Rees - 20. února 2018 12:16

Schôdza rádu – cesta k Potterovcom
Fabian, Gideon, Sybil

Po udalostiach na Šikmej uličke sa všetko zbláznilo. Neprešiel jediný deň, ktorý by sa dal označiť za pokojný. Šťastie v nešťastí je, že práca v Dennom Veštci si vyžaduje nie len chodiť tam, ale aj dávať si volno na prepis článkov. Prvých pár dní som využívala na to, aby som spovedala ludí, ktorí nejak prišli k ujme pri útoku na šikmej, straty majetku a ostatné náležitosti obchodníkov. Krátky rozhovor s Tomom z Deravého kotla a inými pomocníkmi a kúzelníkmi či čarodejnicami, ktorí Deravý kotol navštevovali. Niektoré s titulkov, ktoré vo Veštci v posledných dňoch vyšli niesli aj môj podpis. Niektoré bežné správy, niektoré rozhovory s obeťami posluhovačov Temného pána a pár z nich nieslo nepatrný podtón nádeje, ktorá sa vo väčšine ľudí začala vytrácať. Tie sa šéfredaktorovi zas tak moc nezdali. No nevadí... Niektoré vyšli, to je hlavné.

Dnešný deň som si dala volno na dopísanie troch článkov, ku ktorým ma už čakali poznámky na stole. Sediac na gauči skrčená pri konferenčnom stolíku som všetky papiere, ktoré ma čakali na stole rozdelila na tri kôpky. Zopár fotografií sa rozdelilo do správnych kategórií a ja som si vzala klasický brk a usadila som sa na gauč v polohe "teraz ma nevyrušujte."

Prvý článok som začala písať o úplne najviac nepodstatnej veci, ktorá sa práve vo svete vyskytla. Nejaká nová rastlina, ktorú práve objavili. "Fakt ma to zaujíma..." Prejde mi myslou najironickejšia poznámka dnešného dňa. Ak by irónia bolela, pravdepodobne by som na tom teraz bola horšie než po cruciate. S hlbokým nádychom som však vzala kôpku lístočkov, papierikov a nákresov a prehrabala sa v nich. Pero do kalamára a hurá do toho, začnem kĺzať hrotom brka po papieri. Po piatich minútach sa však pero zasekne a so zamysleným výrazom zdvihnem zrak k pohladnici na opačnej strane miestnosti.

So zažmurkaním na pohladnicu pozriem znova, odložím všetky papiere, ktorými som priam obhádzaná a podídem k nej. Je to tak, pohladnica sa zmenila, to znamená jediné - schôdza. Preštudujem pohladnicu zisťujúc, že tá je už dnes a tento dom nepoznávam, ale to nevadí, na pohladnici nechýba ani pár informácií. A ako sa tak na to dívam, je čas pripraviť sa, ešte pár minút strávim vrývaním si obrázku do pamäti a potom sa pustím do príprav. Roztrhané džíny vymením za čierne nohavice doplnené bielym košelovým tričkom, cez ktoré si zapnem sýto modrý sveter s dlhými rukávmi. Spokojná s outfitom vezmem pohladnicu, ktorú následne schovám do vrecka čiernej koženkovej bundy, ktorú si pred odchodom ešte cez seba prehodím spolu s čiernou kabelkou. Naučila som sa sebou nosiť pár potrebných vecí. Lodičky na nôžky, klúče do ruky a pred odchodom ešte pár zaklínadiel na zabezpečenie bytu, ktoré som poslednou dobou začala používať.

Vyjdem von, zamknem dvere a zídem po schodoch do prádelne, kam nikto nikdy nechodí. Dobré miesto na rýchly ústup. S hlasnejším puf sa premiestnim do uličky medzi domami, ktorú som vypozorovala na pohladnici. Našťastie to vyjde dobre a nepremiestnim sa do steny. Po premiestnení sa rýchlo rozhliadnem a prútik strčím do vrecka, kde nechám aj ruku.

Pomalým krokom vyjdem spoza rohu a zamierim k domu, ktorý bol na pohladnici vykreslený. Pred dverami zahliadnem niekolko postáv a pomalým krokom dôjdem bližšie, pomaly poznávajúc ktože to čaká. "Ahoj," prehodím, len čo sa dostanem bližšie a usmejem sa na skupinu. "Som tu moc skoro?" Naznačím, že stále čakajú vonku. Buď som vystihla čas, kedy prišli, alebo nikto nie je doma. "Alebo sa niečo stalo." Zahlodá vo mne nepríjemná myšlienka, ktorá zaistí, že mi oči skĺznu po fasáde domu odhadujúc stopy boja. Tie ale nevidím a tak sa presuniem pohladom znovu na Fabiana s Gideonom a Sybill.

Lily Potter - 20. února 2018 13:40

Doma - Godrickova úžľabina

Rem, Thea, Emily, Fabian a Balvan, Sibyll

Keď sa vrátim S Theodorou do kuchyne, Remus akurát dokončil moju začatú robotu s chlebíčkami. Obaja sa ponúknu že mi pomôžu a tak sa im odvďačím úsmevom.
Tak môžete zobrať chlebíčky a sušienky...mňam, sú výborné.
Akurát si odhryznem z poslednej sušienky, ktorá sa mi na tácku nezmestila a pochvalne zahmkám, zatiaľ čo posuniem dané tácky k vám. Mala som síce stiahnutý žalúdok z dnešnej schôdze, ale nechcela som sušienku len tak položiť na pult, a ochutnať bola slušnosť.
Po chôdzi sa možno spýtam aj na recept, aspoň sa zajtra nejako zamestnám... a trochu spoznám Theodoru. Mala by som začať pracovať aj na tej Macuse, a mohla by som poslať sovu k Mungovi či nepotrebujú nejako pomôcť, hlavne sa spýtať aj na Franka, a či by nepomohlo keby pre neho namiešam nejaké lektvary, určite nestíhajú všetko...
Remus s Theodorov, ktorí akurát vychádzajú z kuchyne, našťastie nezachytia zvraštené čelo.

Na tanieriku vysoký pohár s tmavou hustou horúcou čokoládou aj s lyžičkou s dlhou túčkou, na menšej tácke šálka do dvoch tretín plná voňavou kávou, vedľa ktorej je v kovovom krčiažku smotana, cukornička a klasická kávová lyžička. Tretia tácka obsahuje dva čaje, jedn pre mňa a druhý pre Alice. Vedľa toho všetkého je ovocná misa s vidličkami a na najväčšej tácni dva krčahy- jeden s čistou vodou, v druhom plávajú plátky citróna. Okolo nich je zo sklenených pohárov. Vytiahnem prútik, vylevituje všetky veci a rozvážne, ale s istotou ich jednu po druhej popoženiem pred seba a a mierim s nimi do obývačky. Akurát, keď vyjdem z kuchyne, ozve sa také hrmotné tlčenie že mi to takmer všetko spadne.
Útok??
Mykne mnou a zvrtnem hlavu k dverám, odkiaľ sa to ozvalo, s búšiacim srdcom. Dvere sa ale nerozletia na kusy, a za nimi sa ozve jemnejšie klopkanie.
Pre Merlinove spodky, to kto mi kope do dverí? S ohľadom na to kto má dneska prísť to tipujem na dvojičky. Nemôžem si to tu všetko zložiť, snáď ich nerozbijú kým to zanesiem.
Moment!
Zakričím k nim skôr ako si uvedomím, že to pravdepodobne cez všetky ochranné kúzla domu nebude počuť a rezkejším krokom navigujem jedlo a pitie do obývačky.

Opatrne, len s jemným žuchnutím to všetko zložím na stôl. Harry si v sekunde uchmatne z ovocnej misy jahodu a mlsnými očkami pozerá po Remusovej horúcej čokoláde, kam by ju pravdepodobne najradšej strčil. Kávu prisuniem pred Theodoru, čokoládu pri Remusa, jeden čaj k Alice a ostatné zostane v strede stola. Zachytím akurát Theodorinu otázku a prehodím si vlasy na chrbát.
Vychovanie, nie každý ho má.
Podotknem, ale počuť, že v mojom tóne nie je hnev.
Idem hneď otvoriť kým nám nezbúrajú vchod. Ponúknite sa čím chcete.
Pohladkám ešte Harryho, ktorý stojí pri Remusovi už s dvoma jahodami. po hlave a dlhými krokmi zamierim späť ku vchodovým dverám, ešte počujúc synátora hovoriť - Ham Lemus, ham, keď sa snaží naznačiť Remusovi že keď mu požičia čokoládu na namočenie jahody, vyfasuje druhú jahodu ako odmenu.

Opäť nasleduje proces so skontrolovaním vonkajška, aj keď už tuším kto za nimi stojí, švih prútika a otvorenie dverí. Spražím Fabiana a Gideona plamenným pohľadom, aj keď musím mierne zakloniť hlavu aby som sa im pozerala do tváre.
Takmer som dostala infarkt, koľko krát vám mám vysvetľovať ako funguje zvonček?
Ukážem na malé biele tlačítko vedľa dverí, no potom sa otočím na Emily a Sibyll a ospravedlňujúco sa usmejem.
Mala som plné ruky, prepáčte za čakanie, poďte dnu.
Ustúpim odo dverí, prejastriac ešte pohľadom ulicu a potom za skupinkou zavriem dvere.
Môžete prejsť rovno do obývačky. Kávu, čaj?
Spýtam sa, už príjemným pohľadom pozrúc aj na Prewettovcov, načo sa vydám urobiť požadované nápoje.
Obývačka je pomerne priestranná miestnosť, s vysokým krbom ktorý je v centre steny naproti vchodu a ktorý je jasne stavaný tak, aby sa cez neho dalo cestovať. Po bočných stenách sú okná, cez ktoré možno vidieť záhradu s vysokým oplotením. Kde-tu stoja menšie či väčšie črepníky s kvetinami, rímsa kozuba je posiata pohyblivými aj statickými fotkami či rôznymi malými predmetmi ktoré majú pravdepodobne osobnú hodnotu. Pred krbom je naukladané v kovovom držiaku suché drevo na dokúrenie a vo väčšej miske hopšup prášok.
Pred krbom je drevený okrúhly veľký stôl, okolo ktorého sú momentálne buď pohodlné krémové kreslá s mäkkými vankúšmi, alebo malé pohovky pre dve osoby. Tí, ktorí u nás boli predtým vedia, že zvyčajne tam býva rodinný gauč, jedna pohovka a jedno hojdacie kreslo okolo menšieho stolíka, takže vybavenie obývačky dnes pravdepodobne prešlo transfiguráiou aby nám vyhovovalo viac.

Fabian Prewett - 21. února 2018 13:52

Godrikův důl - vstupte!

Rem, Thea, Emily, Fabian a Balvan, Sibyll, Lily

Sybill jsem viděl přicházet periferně a jelikož se Gideon, ani nepohnul tak jsem pochopil, že je vše v pořádku. Na její poznámku jsem se jenom ušklíbnul.

Nehoří, kdyby hořelo tak už jsem vyrazil dveře a šel zachránit sušenky. Nenažranče.

Gideon si nemohl odpustit malou poznámku a já jsem mu neodpovídal. Všichni víme, že si rád dám sladké, protože nervy je potřeba řádně obalit. Poznámku o teplotě chci přejít, ale pak si nemůžu pomoct.

Další důvod, proč se snažím vyrazit Ty dveře. Přimrzám k zemi.

Odpovídám s dávkou humoru a velkým úsměvem. Gideon za mnou jenom něco zavrčí, co by se dalo vykládat za slova Blbec. Pitomec nebo Idiot. Záleží co si kdo vybere. Nějak se tu začínáme štosovat, protože se ozve Gideon.

Emily jde. Je tu nějak moc velký přetlak před těma dveřma, to není dobrý.

To co Gideon jen tak naznačil, bylo vlastně velice důležité. Snažili jsme se o nějaké zabezpečení a úkryt, ale když jsme se tady ve čtyřech promenádovali přede dveřma, tak jsme nenápadný asi jako troll, který se snaží chodit po chodbách Bradavického hradu.

Ahoj Emily ne jenom čekáme, až se zevnitř někdo přikodrcá a konečně nám otevře.

Odpovídám s úsměvem, který mi pomalu stéká z tváře, když se otočím přesně do tváře Lily. Když se dívám do té tváře, fakt bych nechtěl být její manžel. Až se James vrátí, tak mu to tak vytmaví, že se z toho ten kluk ještě pár dní budu vzpamatovávat.

Promiň, já vždycky zapomenu, že máte zvonek, ale zase nemůžeš neříct, že mě někdo vevnitř přeslechl ne?

Odpovídám s úsměvem a vím, že tím hodně riskuju. Lily už teď chytá rudou barvu a pokud se jí tvář zbarví do barvy vlasů, tak hrozí výbuch a to nechcete být vedle. Pustil jsem dámy dovnitř a spolu s Gideon vešel a nechal Balvana zavřít dveře. Já jsme nic nechtěl, ale Gideon patřil k těm barbarům co pijí kávu. Když jsme přišli do obyváku, tak to byla taková velká voda, která se přiřítí a nenechá za sebou kámen na kameni.

Dobré odpoledne ve spolek! Tady je takových lidí, ale my jsme museli stát venku a zapouštět kořeny. Už jsem se lekl, že jsem se špatně podíval na místo, kde se schůzka koná.

Remus Lupin - 22. února 2018 09:42

U Lily v obývacím pokoji

Theodora, poté Prewettovi, Emily, Sibyll, Lily

Theodora se trochu rozpovídá o tom, co se stalo po jejím nešťastném zmizení z Prasinek a vyprávění by to bylo asi na dlouho, již teď ale vypadá, že jí to není dvakrát příjemné. Kromě jasné nervozity si to dává i za vinu, což je sice plně pochopitelné, musí však pochopit, že pravda je trochu někde jinde. Bude-li se vinit za každý drobný neúspěch, tahle práce pro ní bude nakonec záhubou. "Nebyla to tvá vina, takové věci se bohužel stávají a nedají se nijak ovlivnit. Důležité je, že ses z toho dostala v pořádku." Ani si nechci představovat, jak to mohlo dopadnout, nabízel-li jí ten smrtijed svou lásku a dům. Zvláštní. Alespoň jí ale nepřivedl rovnou před Voldemorta, to by se jí nepodařilo tak rychle uniknout.
"Druhý smrtijed?" Opravdu příliš netuším, co se jí přihodilo, tato informace je pro mě tedy novinkou. Že by fungoval jako rozptýlení díky kterému Theodora utekla? Pravděpodobně.
"Nepřemýšlej, co by kdyby, důležité je, že to dobře dopadlo." O tom, zda smrtijedi během svého rozhovoru neřekli něco důležitého, si můžeme popovídat jindy, teď to vypadá, že se začínáme scházet.

Bouchání na dveře mě již nijak nevyděsí, nedivím se však, že Theodora k tomu přistupuje více obezřetně. Na Prewettovi si ale časem zvykne, o tom nepochybuji, Fabiana s Gideonem si nakonec oblíbí všichni nehledě na jejich občas...hlasitou náturu.
"Bratři Prewettovi jsou rádi slyšet." Dovysvětlím slova Lily a rusovlasé věnuji děkovný úsměv, když se přede mnou objeví hrnek horké čokolády. "Vypadá to úžasně, děkuji ti, Lily."
Ona ale už odchází otevřít našim výtržníkům a na moment mi je líto, že tu není James se Siriusem. Bylo by to hned veseleji...

"Copak je, Harry?" Místo velkého Pottera tu máme malého a právě ten se mi snaží něco naznačit. V malých tlapičkách má dvě jahody a vypadá to, že něco chce. Co to ukazovala ta Lily? Ah. "Chceš čokoládu? Dobře, dobře, já vím, že je skvělá, však jí dělala tvá maminka." Jemně si převezmu jednu jahodu a namočím jí do svého hrnečku a poté jí předám juniorovi. "A tu druhou dáme Nevillovi, ano? Tomu bude taky chutnat." Vezmu si i druhou, taktéž jí namočím a ukážu na druhého chlapce, který je u Alice. "Budeš tak hodný a doneseš mu jí?"

A to už přichází ostatní. Přesně jak jsem říkal, nejprve tu jsou Gideon s Fabianem, překvapivě je ale následují i Sybill s Emily. "Zdravím, pojďte se posadit, tady Theodora upekla skvělé sušenky, tak si dejte." Sám se pro jednu natáhnu, abych šel příkladem a vskutku jsou opravdu dobré. Řád se nám schází. Kde je ale Peter? A Sirius?

Theodora McGregor - 22. února 2018 22:13

U Potterových

Remus, Lily, Sibyll, Fabian a Emily

„Díky,“ hlesla jsem jen směrem k Lily, která právě donesla podnos s veškerým pohoštěním. Stále jsem se nemohla zbavit napětí z nečekaného zabušení na dveře. I když proč nečekaného, vždyť hosté se čekají, ne...? Sama sebe jsem snažila uklidnit, ale svou napjatost jsem chápala. Podruhé jsem chtěla být připravena, protože náš nepřítel se snažil být stále o krok napřed. Jen letmo jsem byla schopná vnímat malého Harryho, který naprosto v klidu, jak to jen děti umějí, zkoušel s Remusem začít jahodový obchod.

Samozřejmě jsem ale plašit nemusela, a tak jsem s úšklebkem znovu zapletla hůlku do svých vlasů, snad ještě nedbaleji než předtím. To už se do obývacího pokoje vřítil Fabian i se svým bratrem. A slovo „vřítil“ bylo naprosto trefné. „Dobré odpoledne,“ mile jsem se usmála a přikývla jim na pozdrav, stejně jako dívkám, které vstoupily hned po nich. Emily jsem už znala, ale ta druhá, tmavovláska, mi byla neznámá.

„No, díky,“ lehce jsem zčervenala, když Remus takto veřejně pochválil můj pekařský výtvor. Ano, v pečení jsem rozhodně nebyla nováček, navíc jsem byla věrná mudlovských postupům, ovšem pochvala mě dokázala uvést do rozpaků.
Sama jsem pak vstala, abych se neznámé mladé ženě představila. „Zdravím, my se ještě neznáme, jsem tu nová. Theodora McGregor,“ podala jsem ji ruku a krátce a pevně ji stiskla. Pak už jsem se vrátila zpět na své místo a do kávy nalila trochu smetany, cukr nechala netknutý. Obsah jsem lehce zamíchala a konečně upila.
„Takto jsme všichni?“ tiše jsem prohodila, víceméně směrem k Remusovi.

Emily Rees - 23. února 2018 09:31

Doma u Potterových
Fabian, Gideon, Sybill, Lily, Thea, Remus, Alice

Fabianovo upokojenie, že len čakajú sa stretne s mojim tichým úlavným výdychom, ruku vo vrecku však nechávam tak či tak. Jeden nikdy nevie. Našťastie krátko na to už sa otvárajú dvere a v nich sa objavujú červené vlasy Lily, ktorá Fabiana rovno spláchne. Pobavený výraz sa usadí na mojej tvári sledujúc skupinku. Musím uznať, že akokolvek mierumilovne Lily pôsobí, občas naháňa strach.

Vstúpim spolu s ostatnými do predsiene. "Čaj ak môžem poprosiť." Odpoviem Lily na jej dotaz, vonku bolo pomerne chladno a teplý nápoj sa len hodí. "Ďakujem." Na to už sa rovno poberiem s ostatnými do obývačky. Bratia Prewettovci ma predbehli a tak sa do izby dostanem až po nich, vykúzliac očarujúco žiarivý úsmev na všetkých prítomných. "Zdravím všetkých," mávnem rukou na pozdrav hneď za Fabianom a Gideonom. Nevillovi a Harrymu venujem ten najkúzelejší úsmev zo všetkých, ktoré som dnes použila a tiež im zamávam.

Následne sa rozhliadnem po obývačke. Miestnosť je velmi pekne zariadená a celkovo pôsobí útulne a domácky. Neváham a ponuku Remusa, aby sme sa posadili a pohľadom skĺznem na stôl, kde čakajú aj spomínané sušienky. No jednu by som určite mohla ochutnať.

Prejdem k jednému z volných miest na pohovkách pre dvoch, nechávajúc priestor pre kohokolvek, kto sa rozhodne pridať a posadiť sa vedla. Po usadení sa načiahnem k stolčeku a uchmatnem jednu z Theodorinych sušienok, do ktorej rovno zahryznem ukusujúc z nej malý kúsok. "Mmmm..." Vyjde z mojich úst súhlasný zvuk. Len čo spracujem v ústach sústo doplním pochvalu o slová. "Naozaj skvelá sušienka.Fakt sa ti podarila." Vidím, že v našom kruhu,konkrétne tých čo sú tu, je kopa šikovných dám v kuchyni, narozdiel odo mňa, ktorá si maximálne spraví toust. No... môže to byť aj tým, že som príliš lenivá variť pre seba samu...

Rozhliadnem sa po miestnosti odhadujúc kto mi tu chýba. Minule nás tu bolo trošku viac. Určite chýba niekolko ľudí a zdá sa, že ani muž, ktorý prišiel ako nováčik s nami nedorazil. Samozrejme nie len on. "Som zvedavá, či ešte niekto príde." Prejde mojou myslou avšak následne venujem pozornosť ostatným.

Sirius Black - 24. února 2018 10:51

Godrikův Důl - U Lily a Jamese
zatím nikdo

Posledních několik dnů to je jako by mně zmáhala únava. Ani nevím jak dlouho sem se pořádně nevyspal. Od té události v Prasinkách mám vše jako v mlze, i když mi nic nehrozí tak se neustále dívám přes rameno. Že bych byl trochu paranoidní? Možná. I když Moody by to nazval spíše opatrností. V dnešních dnech nemůže být na škodu když je člověk trochu více opatrnější než obvykle.

Chtěl sem probrat s Brumbálem to co se stalo, ale nedá se říci že bychom došly k nějakému rozumnému závěru. Smrtijedi zaútočili na dvou místech. Na místech kde je obvykle docela rušno. Nejde mi do hlavy proč. Chtěli nás snad vystrašit? Byli si samy sebou tak jistí že tam prostě nakráčeli jako by nic? Mně osobně to spíše přišlo jako provokace. Jako by chtěli zaujmout naši pozornost, přinutit nás abychom po nich šly. Ale těžko říct, stejně tak to mohlo být jen z rozmaru Pána Zla.

Když James odešel tak bych radši byl u Lily a dával na ni pozor. Po tom co se stalo Alice a Frankovi bych se nedivil kdyby neměli být jediní. Možná že by Smrtijedi chtěli napadat i jiné členy Řádu. Albus však chtěl abych vyrazil také, což se mi příliš nelíbilo, ale nemohl sem odmítnout. A tak sem s sebou vzal aspoň Petera. Společnost na cestách teď uvítám. Domluvil sem s Alastorem aby občas poslal někoho kouknout ke Svatému Mungovi a k Lily. To mi přineslo aspoň trochu útěchy a tak sem se mohl soustředit na svůj úkol.

Prohánět Smrtijedy takřka po celé Británii a při tom sbírat určité informace vážně není legrace. Nebylo snadné splnit to co jsme musely, téměř vždy když se nějaký přiblížil došlo k souboji. Trvalo to dlouho, ale nakonec jsme to zvládly. Unavení, zmoženi a s pár jizvami, ale měly jsme hotovo. Rovnou jsme se vydaly do Bradavic abychom podaly Brumbálovy hlášení. Mně dal volno s tím že Lily by teď jistě uvítala nějaké přátelské tváře, ale Petera poslal pryč. "Kdyby jsi potřeboval, tak na nic nečekej. Dej mi vědět a přijdu". Nelíbí se mi že ho takhle zatěžuje, ale zdá se že v těchto dnech nemáme na výběr.

Já už měl volno a tak sem šel domů. Sotva sem otevřel dveře, všiml sem si na zemi jedné obálky. Schůze? Jako by mi to nemohl říci když sem byl u něj.. No co, nevadí. Aspoň se mohu umýt, převléct a pořádně upravit. Nechtěl bych jít k Lily rovnou takhle, abych tam smrděl jako čuně. Vzal sem si nějaké peníze a cestou sem se stavil ještě v několika obchodech. Asi se trochu zdržím, ale to snad tolik vadit nebude.

Napadlo mně že bych letěl na své motorce, ale to by upoutávalo zbytečně moc pozornosti a tak sem se do Godrikova Dolu dostal přenášedlem. Snad nedojdu jako poslední. V levé ruce mám lahev Ohnivé whiskey a v pravé dvě menší květiny. Branka se mi tedy otvírala docela špatně, ale šlo to. Zavřel sem ji a došel ke dveřím. Abych si uvolnil ruku tak si podržím lahev mezi nohama a levou rukou několikrát zaklepu na dveře. Pak lahev vezmu zpět a čekám až někdo přijde otevřít. Harrymu bude určitě táta chybět, ale sem zvědavý jak to zvládá Lily. Přál bych si abych pro ní měl nějaké dobré zprávy, ale ty nám bude moc dát leda Brumbál až se tu dnes také ukáže.

Vypravěč - 24. února 2018 18:59

Bradavice, Ředitelna - Poledne - Severus Snape

Po tvé odpovědi zavládne ticho, Brumbál si tě stále přeměřuje svým pohledem, analyzuje a hodnotí, výraz jeho tváře neprozradí nic z myšlenek, které se mu honí hlavou.
"Samozřejmě, samozřejmě. Musíte být šťastným člověkem, Severusi." Řekne nakonec šeptem, sám pohlédne kamsi mimo tebe a kdyby to nebyl Albus Brumbál, vypadal by jako člověk ztracen ve svých vlastních vzpomínkách. "Každý milovaný a blízký koho máme, je naši slabinou a možnou záhubou a jediné, co nám zbývá je naděje, že je dokážeme zachránit včas. Všechny ty nevinné, které neznáme a za které riskujeme své životy i všechny ty, kteří nám jsou bližší a právě jsou těmi, kdo své životy riskují." Navrátí se mu jeho soustředění, jeho slova mají svůj důvod, svůj cíl.

"Minulá bitva je tomu příkladem. Útok na Prasinky s Příčnou ulicí je nešťastný sám o sobě, víte co mě ale znepokojilo nejvíce?" Na tvou odpověď nečeká, rovnou pokračuje v proslovu. "Útok na štáb Fénixova Řádu. Jaké štěstí, že mladá Lily projevila dostatek schopností, aby se zachránila, stane se ale tomu tak i příště? A poté a poté?"
Vstane od svého stolu, dlouhými kroky přejde k jednomu z pozorně poslouchajících obrazů, je k tobě otočen zády. "Mnozí mě považují za blázna a já možná bláznem jsem, rozhodl jsem se však důvěřovat těm, kteří se starají a těm, kteří přes všechny útrapy světa dokáží milovat." Otočí se a modré oči zabodnou se do tvých.

"Jedna laň mi našeptala varování a dobré skutky měly by býti odměněny. Nevím, zda jste dobrým člověkem, Severusi, vím ale, že nejste člověkem špatným. Proto se vás ptám - co vše víte o Fénixově Řádu a byl byste ochoten...schopen pomoci?"

Severus Snape - 24. února 2018 19:36

Pod kůži a do kostí

Bradavice, ředitelna, v přítomnosti Brumbála

Šťastný člověk, sám... na moment zaváhám, jestli jsem slyšel správně, či nakolik ironicky bych měl ředitele brát. Znejistím, o něco.
Následná slova však vysvětlují mnohé. Nakolik pochmurnou musí mít Brumbál náladu na takové výroky?

Strnu, když pokračuje dál a zmíní útok na štáb. O tom... neměl jsem tušení. Lily byla v přímém ohrožení. Pokud by se někdo zvládl ubránit hrstce Smrtijedů, má důvěra ležela by v jejích schopnostech, ale nikdo není neporazitelný. Co kdyby příště... zavítal Pán zla sám?
Nikdo by se neubránil. Nikdo z nás není Brumbál.

Skousnu ret, ruce pod deskou stolu zatnuté v pěst. Čekal jsem to, a zároveň se stále neubránil překvapení nad otevřeností nabídky. Situace musí být vskutku vážná.
"Už jsem... cosi zaslechl," přisvědčím vážně, pokouším se na sobě nenechat znát tu smršť rozporuplných pocitů. Na hraně nebezpečí jsem se ocitl už pomocí na Příčné...
Ne.
Tam jsi se vydal, už když jsi přijal Znamení, jako tupá ovce následoval jediné přátele, kteří zbyli. A jak moc jsou šťastní oni, s tímhle osudem? Pyšný Lucius, kterého jako člena starého čistokrevného rodu komanduje kolem a za selhání chutě trestá míšený kouzelník. Regulus... po smrti. Avery... kdo ví.
Smrt stejně čeká na všechny.

"Pochybuji, že moje pomoc bude k něčemu užitečná... a nebude bez daní, obávám se - přesto bych ji rád nabídl," odpovím tiše.

Lily Potter - 25. února 2018 00:06

Doma- Godrikova úžľabina

Remus, Theodora, Fabian a Gideon, Sibyll, Sirius

Len čo od Emily vyzistím, aký čaj by chcela, nechám ich prejsť do obývačky. Len tlmene počujem, ako sa zvítavajú s ostatnými pred tým, ako zapadnem do kuchyne, pripravujúc ďalší podnos s kávou tak ako predtým Theodore, na ktorý ešte vmestím čajník aj s lúhujúcim sa čajom v sitku a k nemu šálku. Už-už sa chystám vziať podnos, keď začujem opäť klopanie na dvere. Tentokrát nechám podnos tu, aby dotyčný nečakal pred dverami, aj keď s bratmi Prewettovcami už v dome som sa nemusela obávať ďalšieho hromového netrpezlivého búšenia do dverí. Vyjdem z kuchyne, pozriem do priezoru a...
Veď Dumbledore ho poslal s Petrom na misiu len pred pár dňami, stalo sa niečo že sú tak skoro späť? Má nejaké nové správy? Niečo s Jamesom? Stalo sa niečo s Petrom? Nesie zlé správy keď je tu sám?
Sirius?!
Vyhŕknem, pričom bleskovo švihám prútikom a otváram dvere. V tvári mám prekvapený, trošku ustráchaný výraz, no potom zbadám fľašku, kvetiny a absenciu tragédie v tvojej tvári a tak sa prinútim upokojiť.
Oh Sirius, nehovor mi že som zabudla na niekoho narodeniny.
Zdesím sa naoko, keď zbadám že má plné ruky, zatiaľ čo ho púšťam dnu. V skutočnosti sa len snažím položartom predstierať, že sa zo mňa nestáva paranoik.
Nie všetky misie musia byť zdĺhavé Lils, možno bol Sirius s Petrom len na niečom akože...choď tam, vezmi to a vráť sa. A nie sú zrastený aby prišli spolu. Normálne sa ho spýtaš a uvidíš, hlavne nehysterči, nikomu nepomôžeš.
Podobne ako Remus, ani Sirius sa nevyhne objatiu na privítanie, ktoré mám vyhradené pre blízky okruh priateľov.
Ale naozaj si nemusel nič nosiť. Ďakujeme. Dáš si kávu, čaj, alebo rovno otvorím tvoj darček?
Stisnem mu ruku, ktorú potom pustím a pokývnem mu hlavou, nech ide so mnou do kuchyne, kde začnem poprípade pripravovať, čo mu bude po chuti. Konverzačným, dúfam že nedbalým tónom potom pokračujem otočená k tebe chrbtom a hrajúc sa s uložením vecí na tácke, aby sa dala dobre niesť.
Misia dopadla dobre? Som rada že sa nenatiahla na nejako dlho. Peter je tiež v poriadku? Zistili ste niečo nové? Nenarazil..nenarazil si ešte na Jamesa?
Ku koncu otázok sa mi trochu zachveje hlas. Počuť tam, ako potláčam naivnú nádej na kladnú odpoveď. Nechcela som znieť dotieravo, hlavne keď som už po minulom útoku do teba takmer dobiedzala s tým, aby si mi opísal či James vyzeral byť fyzicky v poriadku, a len tak-tak som sa držala aby som od teba nežiadala doslovné opakovanie všetkého, čo povedal kým si s ním ešte bol, ako som sa veľmi snažila nájsť nejaký skrytý dôkaz o tom, že poslal nejakú malú správu, alebo odkaz, že sa čoskoro vráti domov.

Medzitým, ako ja vítam Siriusa, v obývačke Harry pozerá na Remusa veľkými zelenými kukadlami a šťastne prikývne, keď sa ho Rem spýta či chce čokoládu.
Maminka.
Zopakuje len tak s detskou radosťou to slovo, ešte stále prikyvujúc, a pohľadom skĺzne znova na tmavú dobrotu, keď do nej namáčaš jahodu. Pri tvojich ďalších slovách zvraští nosík a úsmev sa stiahne, akoby premýšľaľ. Potom natiahne ruku, začne okusovať jahodu, mierne si zababrúc okolie úst od čokolády a po očku sleduje Theodoru, akoby sa rozpamätával, či ju videl minule u tety Alice. Nevydrží mu to dlho. Znova pozrie na teba, a potom, akoby mu svitlo, sa znova usmeje, zoberie si jahodu a ťapká ju predať Nevillovi. Niečo mu zažvatle a podá mu jahodu. Následne doje tú svoju a vyzerá to, že sa chystá ísť späť za Remusom, keď do izby vpadnú hostia a úplne odpútajú jeho pozornosť. Akonáhle sa na neho Emily usmeje, Harry vyčarí široký zubatý úsmev a rozhodne sa vydať k nej, naťahujúc ruk keď si sadne na pohovku.
Chcem hore, hore.
Nadskakuje jej pri kolenách.

Sybill Maru - 25. února 2018 16:45

U Potterových

Fabian, Gideon, Lily, Thea, Remus, Alice, Emily, Sirius

"Ahoj Emily," pozdravím nově příchozí a opatrně se nakloním ke straně, abych ulevila bolesti. Ale rozhodně to nebolí tolik, jak by to bolelo Fabiana, kdyby mi Lily ještě o trochu víc ujely nervy. Opětuju jí úsměv a vejdu do domu poslední, než se ještě naposledy rozhlédnu. Moje zranění mi trochu zrazilo hřebínek a byla jsem opatrnější než když předtím.

Uvnitř nás uvítá Remus a sušenky. A neznámá. Překvapený pohled se mi skrýt nepodaří. To mi nikdo nemohl říct, že je v Řádu někdo nový? "Sybill Maru," řeknu možná trochu napjatěji, než by bylo nutné. Noví členové řádu mě znervózňovali, nikdy jste nevěděli, kdo je zrádce a kdo ne. Kdo vás zakleje. Posadím se vedle Remuse, ale sušenku si nevezmu. Místo toho se opřu do sedačky se založenýma rukama. "Nic nechci Lily, děkuju."

Přehodím si nohu přes nohu a zamyšleně pozoruju děti. Trochu se pousměju, když si vzpomenu, jak Nevilla rozbrečela pouhá moje přítomnost. Nemluvím, jen se otočím, když se ozve další zaklepání na dveře a do domu vejde Sirius. Usměju se na něj a pokynu mu hlavou, než se znovu ponořím do svého zamyšlení.

Vypravěč - 25. února 2018 19:36

Godrikův Důl, Dům Potterových - Všichni kdo tam jsou

Po chvíli se znovu ozve klepání na dveře a když Lily otevře, zjeví se za nimi Alastor Moody, přezdívaný Pošuk. A je vidět, že není v zrovna moc dobré náladě, i když u něj je otázka, jestli někdy vůbec dobrou náladu měl. Kývne na Lily, která mu otevře dveře a už si to hrne svižným krokem do obývacího pokoje, kde se shromáždili všichni ostatní.

Hned ve dveřích bez všech okolků spustí: "Brumbál příde zachvilku, prej možná ještě přivede nějakýho nováčka, nějakej odborník na lektvary nebo co." pokrčí rameny, jako že o moc víc toho neví. "Ale to je jedno, schůzka začne až s Brumbálem, ještě předtím sem vám všem ale chtěl něco říct." Na chvilku se odmlčí odkašle si a stoupne si před vás všechny jako by byl generálem, co právě hledí na skupinku nových rekrutů.

"Asi je vám všem jasný, že válka proti Voldemortovi se nevyvíjí moc dobře. Útokům na Příčný i v Prasinkách se nám podařilo zabránit, a to spíš štěstím než něčím jiným. A to ani nemluvím o tom, že to byla jen past. Ve skutečnosti jim šlo o to zaútočit na místo naší schůzky. Nevím, co tam hledali, ale je důležitý, abychom zjistili jejich důvod i to, jak se dozvěděli kde se budeme scházet. Ale nejdřív musíme dořešit něco ohledně toho, jak probíhaly naše minulé zásahy. Některý to tady očividně neberou dost vážně a maj problém poslouchat rozkazy." Pohled mu utkvěje na Fabianovi a Gideonovi.

"Třeba vy dva, Prewettovi. Když říkám, že máme počkat, tak mě sakra poslechnete, ne že se tam vyřítíte jak prasata na porážku a úplně promrháte jakoukoliv výhodu, co nám moh poskytnout moment překvapení. Ty, Fabiane, ty tam metáš Bombardy hlava nehlava jak by se nechumelilo a ještě míříš fakt blbě (na tom budem muset zapracovat) a ty Gideone, ty se vyřítíš po Lestrangeový bez někoho, kdo by ti kryl záda a pak to dopadá jak to dopadá."

Dalším na řadě je zdá se Emily. "A ty, Reesová, ty seš úplně stejná. Myslel sem, že budeš mít víc soudnosti než ti dva akční tupci, ale ne kráva na jatkách. Upřímně doufám, že to tady myslíš vážně a nebereš to jen jako dobrodružství na odreagování nebo jako zdroj inspirace pro ty tvoje srdcervoucí články v Denním Věštci. Jo, čet jsem je. Možná si to stále ještě neuvědomuješ, ale tím, že budeš psát o tom, jak strašný to na Příčný bylo a o všem tom utrpení obětí a podobný žvásty, tak tím Voldemorta neporazíš, akorát tím naženeš čím do jeho služeb. Měla bys začít míň psát a víc kouzlit, na nováčka si nebyla tak špatná, ale i to tvoje nejlepší proti smrtijedům zatím nestačí."

"Prostě, to co tím chci říct: tehdy vám to možná prošlo, ale příště takový štěstí mít nebude. Příště to totiž může víst k horším ztrátám než Frankem U Svatýho Munga, jasný? Doufám, že si to uvědomuješ i ty, Longbottomová." pohlédne na Alici, která trochu zbledne, ale nic neříká.

"A podle toho, so mi říkala McGonagallová to v Prasinkách taky žádná sláva nebyla. Třeba vy, McGregorová." otočí se na Theodoru. "Vás budem muset naučit, jak se líp bránit proti kletbě Imperius. Dyby ten Vasko nebyl větší pošuk než za jakoýho lidi pokládaj mě, už dávno bys byla pod drnem nebo i hůř. Tady Lupin si to jako tvůj mentor vezme na starosti, jasný?" pohlédne na oba dva a hledá jakékoliv známky odporu.

"Zdá se, že některý z vás nezvládaj stres opravdový bitvy a pak nedokážou pořádně províst ani kouzla, co se učili ještě jako prváci v Bradavicích. Jestli to takhle půjde dál, tak tu válku prohrajem, rozumíte? A jestli tomu máme zabránit, tak každej z nás se musí zlepšit!" Poté se odmlčí a čeká, jestli někdo náhodou nemá co říct k jeho výtkám. Podle výrazu v jeho tváří očividně nějaké protesty očekává.

Fabian Prewett - 26. února 2018 16:50

Godrikův Důl, Dům Potterových - Všichni kdo tam jsou

Zábava se dobře rozbíhala, já jsem mlsal sušenky a pak přišel Moody. Stoupnul si před nás a spustil. Podvědomě jsem cítil, jak se Gideon napjal, aby reagoval na to co tady Moody řekl. Měl pravdu všichni to víme, ale jsou věci kdy si nemůžu dovolit stát a koukat.

Víte Moody, Vy máte pravdu. Naběhl jsem tam, metal jsem kletby, měl jsem štěstí a udělám to znova. Ve chvíli kdy před sebou uvidím, jak nějaký parchant používá kletbu mučení na dítě, tak udělám znova tohle. Budu metat kletby a snažit se k němu dostat. Až přijdu o hůlku, tak mu třeba nehty vyškrábu oči a zuby prokousnu krk, je mi to jedno. Neměli jsme moment překvapení Moody, protože oni tam na nás čekali. Sám jste řekl, že to byla past, takže nemluvte o momentu překvapení. Týden po té bitvě slyším křik toho dítěte. Ano mám syndrom po bitvě, ale to máme všichni už dlouhou dobu. Teda až na Vás. Vy jste chladný až na půdu, ale to už tady nikoho nepřekvapí. Toť vše, co bych k tomu řekl.

Při mluvení o mučení dětí zatěkám očima k Nevillovi a Harrymu. Odpovídám s úsměvem na tváři a všechno co říkám myslím vážně. Všichni v místnosti to vědí. Jsem pro každou legraci a černý humor, ale jsou věci, které beru naprosto vážně. Gideon reagoval chvíli po mě.

Já nemám co říct Moody. Za zády jsme měl Vás, ale i když už bylo vše jasné Vy jste nevyslal jediné kouzlo. Počítal jsem, že tam jste a budete mě krýt. Příště už to neudělám. Jak říkal Fabian. Jsou věci, které nemůžete nechat jen tak. To jsou ty drobnosti co nás dělí od Smrtijedů Moody.

Pokrčí rameny a stojí vedle mne. Oba opětujeme pohled Moodyho a i když má pravdu, jsou věci, které prostě od nás nikdo nikdy nemůže čekat.

Remus Lupin - 04. března 2018 12:46

Schůze - Godrikův důl

"Ještě nás pár chybí." Odpovím Theodoře a skutečně, dnes se nás nesešlo mnoho. Někteří jsou u Munga, jiní na tajných misích, každý chybějící je však znát a na náladě nepřidává. Pro tentokrát to alespoň není smrt, co kosí naše řady, obávám se ale, že takové štěstí nebudeme mít dlouho. Je nás příliš málo.

Nakonec dorazí i Sirius, dříve než se ale stihnu zeptat, kde má Petera, přižene se i Moody a rovnou spustí. Na Brumbála se opět nečeká a ani to už není překvapením. Má příliš mnoho práce. Samozřejmě, nemůžeme mu to vyčítat, nám vše by ale pomohlo, kdyby k nám promluvil. Jeho laskavá slova a odvážný přístup je přesně to, co potřebujeme.
Namísto toho dostáváme příkrost Alastora a - a přestože má v některých věcech pravdu, nepovažuji jeho slova za to nejlepší, co mohl zvolit. Nejsme ve škole, nejsme na tréninku bystrozorů, naše zapojení zde je dobrovolné a ne všichni dokáží přijmout kritiku. Nemůžeme riskovat ztrátu spolubojovníků kvůli hodnocení chyb.
Moody zhodnotí boj na Příčné i v Prasinkách, na nikom nenechá nit suchou a samotného by mě zajímalo, co se tam dělo. Většina z nich se nakonec vrátila, bylo to tedy skutečně tak špatné? Lidé byli zachráněni, Theodora se navrátila bez našeho přičinění a - a vím o bitvách, které dopadli mnohem, mnohem hůře.
Bratři Prewettovi se ozvou a já bych nečekal ani nic jiného, sám ale také nemohu mlčet. "Děláme, co zmůžeme, Alastore." Pohlédnu staršímu bystrozorovi do očí. Oproti němu jsem stále ještě skoro dítětem, však to není tak dlouho, co jsem odešel z Bradavic, čas strávený bojem pro Řád mi ale dává dostatek odvahy promluvit. Tady jsme si všichni rovni, ona ani smrt si nevybírá. "Někteří byli v podobné bitvě poprvé," pohlédnu na Emily a posléze Theodoru, "další každou takovou bitvu jako poprvé prožívají. Každý z nás ale bojuje jak nejlépe umí a každý z nás ví, co je ještě třeba zlepšit. Víme, co je v sázce. Kdybychom to nevěděli, neseděli bychom zde." Nevím, co přesně se na Příčné stalo, budu se muset Fabiana či Gideona zeptat, jsou tu ale jiné věci, které mají větší prioritu než řešení našich vlastních nedostatků. "Když už se ale vracíme k minulému boji, viděl jste někdo někde toho nového, co se k nám přidal? Drakenola?" Mám své podezření, to ale neznamená, že si to ještě neověřím. Je možné že bojoval, že byl zraněn a z celého zapojení do Řádu vycouval. Jeho nepřítomnost zde a i předtím neznamená rovnou zradu. Ale kdo jiný? Přeji si, aby to byl on, protože pak to není nikdo z nás.

Emily Rees - 07. března 2018 15:45

Moody na scéne, výplach žalúdka u Potterovcov
Lily, Remus, Fabian, Gideon, Thea, Sybill, Sirius, Moody, Alice, deti

Len čo si sadnem, rozopnem si čiernu, koženkovú bundu, ktorú som si vzala sebou, aby som vonku nezmrzla. Nie že by to bola nejaká teplá vec, ale tu, v dome, mi v nej už začína byť trošku teplo a to som sa len posadila. Očakávajúc, či si niekto prisadne alebo nie potiahnem zips odhalujúc modrý sveter pod bundou. Nečakám však na spolusediaceho dlho, o chvíločku sa ku mne dovalí malý Harry so širokým, zubatým úsmevom od ucha k uchu načahujúc ručičky smerom ku mne. "Ten je rozkošný!" Neubránim sa pomysleniu pri pohlade na tohoto drobčeka, ktorý sa suverénne dobýva pozornosti.

"Taak poď." Trošku sa skloním a chytím chlapca pod pazuchy zdvihnúc ho rýchlejšie do vzduchu, ovela vyššie nad seba, len na to aby som ho potom zase dala nižšie a posadila si na kolená. Tá nevinná detská dôvera ma až udivuje. Videl ma len raz a už sa so mnou priatelí, možno ani nevie, kto presne som, ale to mu nebráni sa rovno vrhnúť po hlave do zábavy. Posadiac si ho na kolená a pridržiavajúc ho dostatočne pevne aby nespadol, ale zároveň jemne, aby mohol odísť kedykolvek si to zmyslí, ho pohúpem na kolenách. "Ty si Harry, však?" Spýtam sa chlapčeka konverzačným tónom s velkým úsmevom na perách. "Ja som Emily," predstavím sa mu na oplátku, nepredpokladám, že by si to chlapec zapamätal, nedajbože aby si to pamätal z minula. "Máš sa dnes dobre?" Dopýtam sa ho krátko predtým, než sa ozve prvé zaklopanie. Kým sa ozve druhé, ešte chlapcovi venujem pozornosť.

Len čo sa však vo dverách obývačky objaví Moody, zdvihnem pohlad k nemu. Keď oznámi, že nám niečo chce povedať, je mi pomerne jasné, že nás zdžube ako malých za to vystúpenie na Šikmej. Jasne sme neuposlúchli príkazy a nie len to, ale ešte sa nám darilo fakt hrozne. Aj keď napokon to všetko dopadlo, ale priznajme si pravdu, bola to hlavne šťastná náhoda. A presne ako som si myslela, Moody spustí. Nechám ho nech hustí a hustí, a je asi milión vecí, ktoré by som mu na to rada odpovedala. Je mi jasné, že o polovici z nich vie... Fabian s Gideonom k tomu zjavne tiež majú čo povedať. Hoci ma napadlo mnoho vecí, bratia Prewettovci a Remus odpovedali lepšie, než by som v tomto momente odpovedala ja a tak k nim len súhlasne prikývnem a Moodymu venujem mierne zamračený, ale dostatočne tvrdý pohľad. Nemá moc zmysel sa do toho viac vkladať, ak Moody nebol ochotný pomôcť, bolo by to ako hádzať hrach na stenu.

Miesto toho venujem pozornosť Removmu dotazu. "S nami na Šikmej určite nebol a odvtedy čo sme sa odmiestnili z poslednej schôdzky som ho vôbec nevidela." Pridám do diskusie aspoň niečím prospešným. Potom skloním pohľad späť k Harrymu, ktorému znovu venujem lahký úsmev a žmurknem na neho, akoby sa nechumelilo. Chlapec si určite uvedomuje, že diskusia nie je len tak o počasí, aj keď priamy význam mu určite uniká a tak sa odlahčenie atmosféry určite hodí. "Nechceš sa ísť hrať s Nevillom?" Poviem potichšie k Harrymu, naznačujúc, že druhý chlapec by sa mohol nudiť, ale nijak ho nenútim ísť. Dúfam, že si obe mená ešte pamätám správne, začula som ich len párkrát a aj to nepriamo.

Theodora McGregor - 07. března 2018 21:49

Dům Potterových: Moody řádí

všichni přítomní

„Díky,“ usmála jsem se na Emily, která pochválila mé sušenky. Vlastně jsem ani neočekávala, že sklidí takový úspěch, jen mi přišlo nezdvořilé přijít už podruhé s prázdnou. Pak už si Emilinu pozornost získal Harry. Možná jsem byla ráda, popravdě mě trochu jeho pohled znervózňoval. Příliš mi připomínal, co jsem mohla mít a odmítla jsem to. A na to teď jsem nechtěla myslet.

Můj pohled krátce padl na Sybill, která se usadila z druhé strany Remuse. Až na pár výjimek byli snad všichni mladší. I její tvář jsem si zlehka pamatovala. Snad chodila do stejného ročníku jako Remus, James a Sirius? Jistá jsem si rozhodně nebyla. I když tato chlapecká trojka byla velmi známá, ostatní mladší spolužáci mi silně splývaly.

Další zaklepání na dveře jsem už v tom mumraji přeslechla. Ovšem přítomnost nového hosta se přehlédnout nedala. Do pokoje doslova vtrhl Moody. Můj slabý úsměv se rychle z tváře vyvrátil. Před tímto mužem jsem měla respekt a... I když jsem si to nechtěla přiznat, možná i trochu strach.
Co nám chce říci? Nějaké další pokyny? To jsem se ale šeredně spletla. Moody na nás vytáhl kázání. Nevím, jak ostatní, ale já se cítila jako malý školák. Ideálně při hodině lektvarů, ve kterých jsem nikdy extra nevynikala.
Moody nevynechal nikoho. Nešetřil ani Alici. V tu chvíli už mě svrběl jazyk, chtěla jsem se Alice zastat. Přeci tu má dítě, manžela u svatého Munga, u Merlina, to se nemůže Moody aspoň trochu krotit?! Pak jsem se ale do jazyka hned kousla. Buď zticha, Theodoro, jsi tu nová. Nikoho tvoje názory nezajímají... I tak jsem se ale povzbudivě na Alici usmála.

Pak jsem ale zaslechla své příjmení. Trhla jsem sebou a rychle se ohlédla po Moodym, který si vzal na paškál právě mě. Jen jsem němě přikývla. Co k tomu dodat. Rozhodně jsem si nechtěla připomínat ten pocit, kdy jsem byla pod vlivem Imperia. Cítila jsem se jako zpráskaný pes. A to jsem si myslela, že nejhorší bude, když mě rovnou vyhodí. No ale, Brumbál ještě nedorazil...

Zdálo se, že Moody odpor ani nečekal, ale ne každý hodlal mlčet jako já. Bratři Prewettovi si rozhodně všechno líbit nenechali. Moody jistě dobře ví, že každý jsme dělali, co jsme mohli... Ale je dost svérázný. Mou myšlenku nahlas vyslovil Remus. Trochu jsem si oddechla a znovu se mi na tváři objevil opatrný úsměv. Ten ale rychle zmrzl, když Remus připomněl jisté jméno.
„Drakenol... To je ten muž, co přišel se mnou a Emily?“ mrkla jsem na blondýnku, zda má slova potvrdí. Ano, byli jsme celkem tři nováčci, co dorazili k Longbottomovým.
„Pokud si dobře pamatuji, nepřemístil se ani s námi do Prasinek...,“ zmateně jsem zavrtěla hlavou. Tohle není dobré... Místo bylo prozrazeno a jeden z nováčku chybí... Zamračila jsem se a trochu nervózně a zadumaně zároveň jsem se hryzla do spodního rtu. Přeci kdyby byl zrádce... Jak snadno se mezi nás vloudil...

Vypravěč - 02. dubna 2018 21:41

Bradavice -> Godrikův Důl - Severus Snape

Po tvých posledních slovech šlo všechno rychle. Ani ve snu by sis nepředstavoval, že infiltrovat Fénixův Řád by bylo tak snadné. Těžko říci, co přesně Brumbála přimělo k tomu považovat tě za vhodného kandidáta, z několika utrousených poznámek to vypadá, že nějakým způsobem tuší o tom, že jsi byl na Příčné Ulici. Vzhledem k tomu, že jsi k němu vyslal patrona s varováním jsi to mohl očekávat, otázka ovšem je, kolik toho ví. Je to přece Brumbál, úhlavní nepřítel tvého pána a pokud by se dozvěděl o tvých aktivitách, které by se daly označit za zradu vůči tvému pánovi, tak by to pro tebe znamenalo krušné časy. Jednak by si Brumbál nejspíš domyslel, komu sloužíš, za další, pokud by se to dostalo k Pánovi Zla, musel by ses hodně otáčet, abys své aktivity vysvětlil a neskončil jako potrava pro Naginiho. Rozhodně si budeš muset promyslet, co s tím uděláš.

Brumbál ti k tomu ovšem nedá moc příležitostí. Poté, co spolu proberete pár základních informací o Řádu a také o tom, že dnes se pořádá schůze, na které tě Brumbál představí ostatním členům se rozhovor nečekaně stočí k tvé nové práci učitele lektvarů na zdejší škole. Je to až groteskní, před pár minutami s tebou Brumbál probíral tajný spolek bojující válku, ve které nejspíše nemají šanci na vítězství, nyní spolu řešíte naprosto obyčejné věci, jako jsou rozvrhy, učební látka a kabinet. Tento rozhovor opustí zatuchlé prostory ředitelny, když tě Brumbál vezme na prohlídku Bradavic a všechno ti tam ukazuje. Studoval jsi zde sedm let, takže nic moc nového zde nezahlédneš. Poslední zastávkou je bývalý kabinet Profesora Křiklana, který bude nyní tvůj. Máš pocit, že sám Brumbál tě po celou dobu upřeně sleduje. Navenek byl stále tím veselým staříkem, kterého jsi znal ze svých studentských let, pokud ses mu ovšem podíval do očí, připadalo ti, jako by ti viděl až do duše a nemohl sis pomoci přemýšlet nad tím, jestli Brumbál ovládá Nitrozpyt.

Vaše prohlídka hradu se celkem protáhla a poté, co jste opustili tvůj nový kabinet tě Brumbál vedl pryč z hradu, směrem k Prasinkám. Podle toho, co říkal byl nyní čas na onu schůzi. Neměl jsi ani čas zpravit svého pána o úspěchu, kterého jsi dosáhl. Pod Brumbálovým dohledem ses neodvážil o něco takového pokusit. "Chytněte se mé ruky, Severusi." promluví Brumbál, sotva opustíte školní pozemky a vstoupíte do oblasti, kde je již možné se přemisťovat. "Nebojte, nebude to trvat dlouho."

Po přemístění se objevíte v nějaké zapadlé vesnici. Kolem sebe vidíš jen domy a dřevěné chatrče. A právě jeden z větších domů je vaším cílem. Tak tady se setkávají, čípak dům to asi bude. Možná bys mohl toto místo prozradit Pánovi Zla, jistě by sis tak získal jeho přízeň. Zase bys ale na sebe uvrhl podezření... "Tak jsme zde, Severusi. Nemusíte se bát, ostatní jsou o vašem příchodu informováni." Usměje se na tebe Brumbál a zazvoní.

Dům Potterových - Všichni

"No, to se dalo čekat. Myslíte si, že víte všechno a přitom nevíte nic." zabrblá Moody. "Ale to není vaše chyba. Já bych vám to klidně i řek, ale nemůžu, protože mi to Brumbál nedovolil. Je tu totiž podezření, že v našich řadách máme zrádce. Jak jinak by se dozvěděli, že schůze je u Longbottomových, že. Bylo to až moc dobře naplánovaný." Ještě pohlédne na Fabiana s Gideonem a chvíli to vypadá, že chce něco říct, poté se ale ozve zvonek. "Jóó, to bude asi Brumbál s tím nováčkem. Asi bys jim měla otevřít." koukne na Lily.

Lily Potter - 04. dubna 2018 17:11

Doma, Godrickova úžľabina, a nečakaný hosť

Keď Emily povie Harryho meno, ten sa len nahlas zasmeje, šťastný z toho, že ho niekto oslovuje a ostošesť prikyvuje.
Em...Emily. E-mi-ly.
Zopakuje si jej meno, pričom jej malou rúčkou poťapká po stehne, vykrúcajúc hlavu aby jej videl do tváre. Pri jej ďalšej otázke zamľaská.
Áno! Ujo Lemus mi dal mňamku.
Ponáhľa sa s odpoveďou natoľko, že "R" sa mu nepodarí vysloviť.

Náš rozhovor so Siriusom musíme prerušiť, keď začujeme autoritatívny hlas Moodyho z obývačky a je nám jasné, že sa chystá povedať niečo čo by sme nemali zmeškať. Vystriem teda chrbát, zmažem akýkoľvek smútok alebo pocit neistoty z tváre a potichu vkĺznem cez chodbu do obývačky, včas na to aby som stihla pochopiť o čom Divooký hovorí. Na čele sa mi zjaví malá vráska. Mám na jazyku toľko slov, až je ťažké ich udržať za zubami, ale krutá pravda bola, že som sa neúčastnila boja. Nemala som, mimo rozprávania ostatných ani tušenie čo sa tam dialo. Už keď mi o tom hovorili som ich utešovala so slovami, že málokto by udržal chladnú hlavu v takej situácii. Bolo tam predsa dieťa. No nech som mala teraz akúkoľvek chuť brániť ostatných, v skutočnosti som na to jednoducho nemala právo, keďže som počas bojov utekala s Harrym a Nevillom.
A ako počujem, vedia sa obrániť aj sami.
Pohľadom putujem od Fabiana po Rema.
Moody je možno skvelý čarodejník, o tom nie pochýb, ale myslím že teraz by sa hodila nejaká motivácia.
Keď sa schôdza rozpustí, mohla by som všetkých pozvať, nech zostanú dlhšie, pohostiť ich a zvrtnúť reč na niečo iné. Každý sa potreboval zbaviť napätia, trocha sa odreagovať.

Keď sa začne riešiť nový člen rádu, akurát sa mi skríži pohľad s Harrym, ktorý mi zakýva, no popritom z Emilyných kolien pokukuje po Nevillovi. Len mu kývnem, nech beží, a môj malý chlapec sa až veľmi ochotne vzdiali od Alastora a začne niečo Nevillovi potichu hovoriť, pričom si rúčkou zakrýva jedno oko a tvári sa nesmierne dôležito. Vrátim sa pozornosťou k členom rádu a sťažka prehltnem pri slove o zradcovi. To bola vec, ktorá nás všetkých desila, že nás niekto zapredal Voldemortovi. Pohnem sa, akoby som chcela prísť bližšie k ostatným keď sa domom rozľahne zvonenie.
Konečne niekto kto pochopil zvonček.
Prebehne mi hlavou uštipačná myšlienka, ale hneď je preč. Na Moodyho slová prikývnem, hoci by som sa rada zapojila do rozhovoru.
Hneď som naspäť.
Poviem iba tónom ktorý naznačuje, že by som bola rada keby počkali s hovorom na mňa, už teraz v hlave zostavujúc body opatrení, ktoré by sme mohli spraviť na to, aby sme našli všetkých čarodejníkov, ktorý patria k rádu a mohli by byť potencionálna hrozba, ale rovno donášači pre temnú stranu. Takéto veci sa museli riešiť..rýchlo. Inak by sa začali všetci podozrievať, nikto by nikomu neveril, rozvrátili by sme sa zvnútra, rozpadli a...pre Merlina, to bol úplne najhorší scenár.
Podobné a horšie myšlienky mi víria hlavou, a možno práve kvôli nim v priezore v dverách zaregistrujem iba Dumbledorove strieborné vlasy. Možno pre to, že som rozptýlená, na tvári zamyslený výraz, vytiahnem prútik a bez väčšej kontroly odomknem dvere.
A možno pre to, že premýšľam nad tým, kto z priateľov by nás mohol zradiť sa mi v prvom momente zdá, že moja myseľ má až príliš veľkú fantáziu.
Pretože prvé čo ma napadne, keď otvorím dvere a kompletne zamrznem na mieste nie je, že chlapec, muž, ktorý už na škole sympatizoval s čiernou mágiou je podozrivý, alebo rovno hrozba na ktorú treba tasiť prútik.
S mierne pootvorenými ústami, bledá akoby zo mňa stiekla všetka farba, so zaseknutým dychom a naširoko otvorenými, jasnými zelenými očami pozerám priamo na Severusa bez pohybu zo tri sekundy. Tri plné sekundy, kedy na mňa kričí ticho okolo mňa. Tri sekundy, po ktorých mi do mysle v hlave narazí obrovské kladivo, ktoré rozbije neviditeľnú stenu a uvoľní tak obrovské množstvo myšlienok. V hlave sa mi ozýva zadanie úlohy z minulej schôdze- sledovať Severusa Snapea, ktorý je možno v spojení s Voldemortom. Kdesi zo zamknutej časti mysle mi vyskočí tvár mladého Seva, ktorý s pohľadom plným zlosti hovorí len jedno slovo- humusáčka. Severusa zo Slizolinu, ktorý chodil v hlúčiku aristokratov, z ktorých mnohí nesú teraz nálepku "smrťožút". Ktorí týrali deti, ktoré nemali "čistú krv." Nie šikanovali. Týrali. Brutálne. Nemilosrdne.
Severusovi priatelia.
Aj po tých rokoch ma v hrudi pichne pocit zrady.
Zaleje ma panika.
Severus? Dumbledore....je ohrozený? Prinútil ho...nie, nemajú vytiahnuté prútiky. Imperius... Dumbledore by sa nedal len tak ľahko. Čo ak...všehodžús? Majú metamorfmága?
V hlave mám príliš veľký chaos, no akoby môj mozog fungoval bez môjho pričinenia, vyrojia sa mi Moodyho slová z dneška.
"Brumbál příde zachvilku, prej možná ještě přivede nějakýho nováčka, nějakej odborník na lektvary nebo co."
Stisnem rám dverí, zatiaľ čo pery sa mi stiahnu Odtrhnem pohľad z čiernych očí a presuniem ho na profesora.
To nie je...Ale..sem sa nedostane nikto mimo rádu.
V ruke visiacej pri tele stisnem prútik, ani nevediac že so ho vytiahla. Logicky viem, že toto je naozaj Dumbledore- po minulom útoku sme nemali jedinú prasklinu v obrane nášho domu, a aj keby sa sem niekto dostane bez nášho vedomia, bez toho aby ho sem niekto z vlastnej vôle priviedol...spustilo by to alarmy.
Lenže prinútiť sa teraz byť logická je nad moje sily.
A tak, s ľadovým pokojom, ktorý skrýva začínajúcu ohnivú erupciu vo mne, po prvý krát za tento večer od niekoho žiadam overenie totožnosti.
Od toho najsilnejšieho z nás.
Čo som vám dala v rok, keď som odchádzala z Rokfortu, pán profesor?
Prehovorím potichu, ostražito.
Darček, ktorý som dala Dumbledorovi osobne. O ktorom nevedel nikto okrem neho. To kúzlo, v dvoch prevedeniach, som robila iba pre dvoch profesorov- pre profesora Slughorna a pre profesora Dumbledora. V jednom prípade lupeň ľalie a zlatá rybička, v druhom prípade poletujúce semienka púpavy a roj farebných motýľov, ktoré sa za teplých mesiacov odvtedy vždy zdržovali v okolí riaditeľovej veže a občas vleteli dnu.

Severus Snape - 04. dubna 2018 18:31

Pod kůži a do kostí II

Bradavice, pak dům Potterových, v přítomnosti Brumbála a Lily

Člen Řádu.
Já.

Nestačí to snad k vykreslení obrázku o absurditě situace? Špeh pro Pána zla. Bojovník za Brumbála. A někde uprostřed novopečený profesor bez iluzí o tom, jak dlouho se dá hrát za dvě protilehlé strany.
Jsem vlastně vděčný za přesun ke školním záležitostem. Všechno pečlivě ukládám do paměti, odhodlaný nezklamat. Dříve či později se tak patrně stane... ale nedbalost z vlastní strany není volitelnou možností.

Prohlídka školy novinek moc nepřinese, za těch pár let od opuštění jejích chodeb coby student. Teprve když stojím uprostřed kabinetu, ve kterém za stolem sedával Křiklan, dolehne na mě ztěžka, co mě vlastně čeká. A nemine? Možná. Ještě je čas. Čas odmítnout, čas požádat, zda-li by nešlo zůstat jen u výuky.
Několika krůčky popojdu k desce stolu, která teď není zaplněná esejemi, brky a miskami s obligátními ananasovými lupínky, zlehka konečky prstů přejedu po hladkém dřevě... pohledem sklouznu od knihovny až ke krbu.
Jak luxusně působí oproti mé 'pracovně' na Obrtlé?

Pak však je čas jít, máme i zpoždění... které nejradši navýšil bych ještě. Obavy ze setkání s ostatními tíží mě kdesi pod hrudí jako studený kámen.
"Jste si jistý, že je to dobrý nápad?"

Dobrý či špatný... tady jsme. Rozhlédnu se kolem. Vybírat jenom z kouzelnických vesnic, asi bych snad i název uhodl, jenže tady nic neukazuje, jestli jde o kouzelnickou či mudlovskou ves. Jeden z větších domů je naším cílem... neklid skrývám jen s velkým úsilím.
"Jak dobře?" odvětím tiše hlasem nakřáplým. Jeho optimismus se občas těžko sdílí.

Dveře cvaknou... a v nich se objeví povědomá tvář. Až bolestně známá. Strnule na mě zírá a já nemůžu než jí ten pohled stejně strnule vracet. Nezměnila se, skoro vůbec. Možná je o něco starší, rysy o něco ostřejší než tehdy, kdy jsme se spolu ještě bavívali... ale je to ona.
"Lily."

Svůj hlas skoro nepoznávám. Tohle byl mizerný nápad, ukročím o jeden krok bezděky, s nutkáním okamžitě se přemístit pryč. Vlas vzdálený od zpanikaření, pěsti zatnuté.
Co sis myslel? Že si Potter hraje na vojáčky a ona se stará o domácnost a syna? Jistěže bude taky v Řádu, s hůhlkou připravenou stát v první řadě.
To by to jinak... nebyla ona.
Lily...

Vypravěč - 16. dubna 2018 23:32

Godrikův Důl - Všichni

Brumbál ihned odpoví Lily k její spokojenosti, na nic nečeká sotva vejde dovnitř, ihned vede Severuse do obýváku za ostatními. "Vítejte! Přivádím k nám dnes nováčka, je jím zde mladý Severus." ukáže na Severuse, který vypadá, že by se nejraději zabořil do země. Pohledy ostatních členů řádu nejsou moc přívětivé, i Moody překvapeně nadzvedne obočí. Zdá se, že o tomhle neměl tušení ani on. "Ještě před schůzí budeme potřebovat něco probrat s Alastorem o samotě, takže mezitím vás prosím, ať zde Severuse přivítáte a vysvětlíte mu, jak to zde chodí." Celé tohle je velmi divné, ještě před pár dny byl podezřelý z toho, že je Smrtijed a teď jej Brumbál tahá na schůze Řádu? Samotný Brumbál s Moodym zmizí v jedné vedlejší místnosti a nechá tam Severuse s vámi samotného, ten má tak trochu pocit, jako kdyby jej Brumbál předhodil smečce hladových psů. Tak, kdo bude ten první, co prolomí ono trapné ticho?

Fabian Prewett - 17. dubna 2018 14:44

**U Merlinovejch třikrát pos*anejch kalhot**

Godrikův Důl - Všichni

Takže zrádce někde mezi námi je zrádce. To slovo je pro mne zcela šíleným pojmem. Podíval jsem se na bratra a ten na mě. Máme v tomhle podobné cítění, protože to považujeme za vrchol. Zrádce je pro mě ještě níž než smrtijed. Samozřejmě, že strach dělá svoje. Bezmoc a strach jsou v poslední době strašné věci, které nás oslabují, ale nic z toho není důvodem k něčemu takovému. Jenom jsem kroutil hlavou, když ostatní mluvili o tom, kdo nás asi zradil. Říkám si jak je taková věc možná, hlavně když takové lidi přijímá, prověřuje a komunikuje s nimi Brumbál nebo Moody. Nakonec se ozve zvonek a Moody neřekne co asi chtěl říct. Rozhodně by mě zajímalo co chce říct. Vztek ze mě vyprchává, protože se umím poměrně ovládat, pokud mě někdo neoznačí za neschopného idiota. Přeci jenom se za něj nepovažuji a přežil jsem doposud všechny bitvy.

Dobrý večer pane profesore.

Vyhrknu automaticky, když vejde Brumbál, ale jeho partner už ve mě takovou radost nebudí. Napnu se a trošku ztuhnu. Ruka mi v kapse pevně svírá hůlku a můj výraz poměrně jasně hovoří za mě. Brumbál odejde s Moodym a my tady vlastně osiříme. Z kapsy vytáhnu hůlku a dávám pozor, abych s ní nedělal kouzla, ale rozšafně jí používám jako ukazovátko.

Takže. Shrneme si všechno co jsme dneska zjistili. Náš nepřítel asi neverboval nějakého zrádce. Nás seřval Moody a potom sem Brumbál přivede jeho. Upozorňuji, že ještě před týdnem jsem byl pověřený, abych tohohle tady sledoval. Uniká mi něco?

Můj hlas byl chladný a ne zrovna přívětivý. Věřím Brumbálovi jako nikomu jinému, ale tohle prostě jsem nechápal. Gideon vedle mě byl podobně napnutý a taky se neměl zrovna k tomu, aby něco vysvětloval. Začínal jsem se blížit k hranici, kdy toho na mě už bude moc.

Lily Potter - 01. května 2018 14:11

Môj dom, Godrickova úžľabina

Dumbledore mi odpovie bez zaváhania a potom sa pretiahne vedľa mňa dovnútra, akoby sa nechumelilo. Takmer ma to vydesí.
Profesor Dumbledore nie je hlupák, musí vedieť že Sev...Severus a ja...my, väčšina rádu...nie sme v zrovna dobrých vzťahoch. Prečo to spravil?
Dumbledorovi som verila. Všetci sme mu verili, inak by sme tu neboli, ale toto...
Rozpačito ustúpim z dverí. Mám chuť skloniť hlavu a nechať Severusa aby prešiel popri mne čo najrýchlejšie, pričom sa budem tváriť že neexitsuje ale namiesto toho hrdo zdvihnem hlavu.
Už nemám pätnásť. Nadýchni sa Lily. Toto zvládneš. Nikdy si sa neznižovala k takým nevyzretým reakciám.
Aj keď sa mi trasú všetky vnútornosti od napätia, pokyniem Severusovi rukou, aby nasledoval Dumbledora. Na tvár sa snažím nasadiť pokojnú masku. Nemusí predsa vedieť že ma tak rozrušilo keď som ho zbadala. Som za tým.
Moje oči ho ale rýchlo opustia aby som zakryla celý ten zmätok čo v nich krúži a aby som trochu natiahla čas, zavriem dvere a začnem ich čarami znova zamkýňať. V hlave sa mi pritom zráža jedna myšlienka s druhou a takmer dúfam, že sa teraz jednoducho zobudím.

Keď vojdem do obývačky za Dumbledorom a Severusom, prútik držím ešte stále v ruke. Prešuchnem sa popri nich akurát, keď Dumbledore hovorí, že si musí ešte s Moodym niečo vybaviť.
Rafinované, naozaj, hodí na nás takúto bombu a potom aj s Divookým nechajú, nech ju strávime. A to hneď po tom, čo ma vytočí keď Jamesa pošle preč hneď ako...James.
Prudko sa nadýchnem. V momente, ako som zbadala Severusa vo dverách mi úplne vyfučalo, že som sa vlastne chcela vrhnúť na Dumbledora a dožadovať sa odpovedí skôr, ako by stihol začať schôdzu a potom sa vypariť, ako to on niekedy dokázal.
Pán profesor!
Vyhŕknem skôr, ako odíde s Divookým a počastujem ho nečakane tvrdým pohľadom, ktorým ale v skutočnosti zakrývam omnoho emocionálnejšie pocity.
Aj ja sa chcem s vami ešte dnes rozprávať.
Stisnem pery a neuhnem od neho pohľadom aby videl, že to myslím vážne.

Bolo mi jasné že jeden z Prewettovcov zareaguje ako prvý. Boli impulzívny, horúce hlavy.
Môžem mu ale niečo vyčítať? Keby som nebola v šoku, pravdepodobne by som nereagovala až o toľko rozlične. Lenže Severus je tu. Dumbledore...Dumbledore mu ukázal kde bývame, ukázal mu sídlo rádu, takže je bez pochýb že to, aby sa k nám pripojil myslí úplne vážne. Len dúfam, že na to má naozaj dobrý dôvod.
Kdesi vnútri ma na malú chvíľu premohne plameň hnevu na Dumbledora, ktorý ale rýchlo a násilne zahasím. Zhlboka sa nadýchnem a skontrolujem, kde je Harry. Stále je s Nevillom, aj keď teraz obaja zvedavo hľadia na nového príchodzieho, pričom Harry drží Nevilla za ruku. Uvedomím si, že teraz by asi nemal byť zrovna tu. Nevedela som, ako bude dnešok pokračovať, ale stačilo že dnes už tu zvyšoval hlas Moody. Nechcela som, aby sa Harry bál.
Podídem preto k chlapcom a kým Gideon dorečnieva, vyzerá to tak že sa s nimi na niečo dohadujem, načo Harry odvedie Nevilla kamsi do domu, pravdepodobne sa idú hrať do svojej izby. Nato sa vystriem a s výdychom podídem ku Gideonovi. Položím mu ruku na rameno. Verila som Dumbledorovi, to áno. A kdesi, hlboko vo mne, boli skryté a pochované zranené zvyšky kúskov smútku zo straty najlepšieho kamaráta. Ale v našom svete bola vojna. A ak mala zasiahnuť niekoho z mojich blízkych a ľudí, na ktorých mi záležalo, nenechám to len tak.
Dumbledore mu očividne verí keď ho sem priviedol. Nech už sú jeho dôvody akékoľvek...
Na chvíľu sa odmlčím, aby som dala najavo, že som na ne tiež ohromne zvedavá,
..sú asi dosť presvedčivé na to, aby sem dnes Severus prišiel.
Snažím sa Gideona trochu skrotiť. Potom ale zapichnem zelený pohľad do Severusových čiernych očí.
To čo Gideon ale povedal je pravda. Mali sme ťa sledovať lebo si bol pre nás potencionálna hrozba. Si v mojom dome, a ja chcem počuť nejaký dobrý dôvod, prečo by som ti mala veriť natoľko, aby si tu zostal.
Prehovorím. Snažím sa hlas udržať pokojný a nie príliš hlasný, ale je v ňom počuť akýsi plameň, ktorý sľubuje že spáli čokoľvek, čo nebude dostačujúce na to, aby ho uhasilo. Dumbledore či nie, na tomto sme sa nedohadovali. Nič nám o tom nepovedal. Keby je to nejaký neznámy elixírový majster tak dobre, ale Dumbledore si bol dobre vedomý, že so Severusom tu má viacej ľudí osobné zážitky. MAL o tom s nami komunikovať predtým ako ho priniesol so sebou ku mne. Ku mne, kde som momentálne bola iba ja a Harry. A ak to, že tu Severus je, nejako ohrozí môjho syna, tak mi ani Dumbledore nezabráni v tom, aby som ho z môjho domu veľmi rýchlo vyprevadila von. Bola som si istá, že keby tu je James, Severus by sa ani nedostal cez prah. Pohľadom ho vyzývam, aby začal hovoriť, a snažím sa nevnímať tie známe črty tváre.

Severus Snape - 03. května 2018 20:33

Zmije v jámě lvové

Godrikův důl, dům Potterových, ve společnosti Brumbála, Lily a dalších

Mám být vděčný, že s odvráceným pohledem tváří se, jako bych byl kdokoliv jiný? Jenže zeptat se či obrátit na podpatku a zmizet není už jaksi možnost.

Sotva se stihnu vzpamatovat, bez naděje na odpor, ocitám se, kde ještě před pár dny usilovně bych toužil přesně nebýt. Ještě před pár dny? Vždyť se to nezměnilo ani teď, lituji, že nevrátil jsem se ke svým lektvarům, ke své samotě, vyčkávaje volání. Kde jsem teď? Uprostřed jámy lvové, doslova. Kdo z okolních že nebyl v Nebelvíru?
S pocitem kořisti zahnané do kouta opevním mysl. Já už nejsem hoch s nosem věčně v knize, snadný cíl k posměškům či útokům. Jakkoliv je s tolika pohledy kolem na to těžké zapomenout.

"Jméno 'tady tohohle' je Severus Snape. A mohu se mýlit, však zdá se mi, že navzdory osobním antipatiím si Řád dobrovolníky právě teď příliš vybírat nemůže," sáhnu po tom, co jde mi nejlépe - se studeným sarkasmem reaguji na proslov jednoho z dvojčat Prewettových. Ačkoliv tvářím se klidně, prsty v kapse svírají rukověť hůlky pevně. Nebelvíři nemají nikdy daleko ke kletbám, když dojdou chytré odpovědi.

Snad jedinou výjimkou z pravidla je Lily. Hněvá se, přesto však snaží se o klidnou otázku. Jak mám odpovědět? Pokud uzná Brumbál za vhodné, sám jim svěří potřebné. Však pokud je v jejich centru zrádce... už teď je jen otázkou času, kdy si mne Pán zla zavolá.
Místo zdůvodňování a vysvětlování vrátím rudovlásce pohled. "Ať už se stalo či stane cokoliv, tobě nebo tvému synovi bych nikdy neublížil," odvětím s vyrovnaným klidem hraným daleko přesvědčivěji než Lily.

Theodora McGregor - 12. května 2018 21:08

Dům Potterových: Brumbál a nový host

Lily, Fabian, Emily, Sybill, Remus a další přítomní na Schůzi Řádu

Moody rozhodně našimi informacemi potěšený nebyl, ale také nám nechtěl říci více. Prý až Brumbál. Znovu se ve mně lehce zatajil dech z toho, co bude následovat. A čekat jsme nemuseli dlouho, protože se opět ozval zvonek. Kdo jiný už by to měl být, než právě Brumbál? Nedočkavě jsem se ohlédla ke vchodu do pokoje, kde jsme všichni seděli, abych příchozího viděla co nejdříve. I toho zmíněného nováčka. Lily už běžela novým hostům otevřít. Chvíli to trvalo, ale nakonec se Brumbál vrhl mezi nás jako velká voda, sršící nadějí, která byla i v těchto časech nakažlivá. Nebo si tu naději domýšlím ke své spokojenosti?

Má pozornost se však plně zaměřila na novou tvář. Ten muž mi byl povědomý a podle výrazu Remuse, Lily a Severuse jsem si ho postupně zařadila. Jistě, jejich vrstevník! Počkat, není to ten, z kterého si neustále tropili Pobertové ty děsné žerty? I když jsem měla legraci ráda, byla jsem spíš zvyklá dělat si ji sama ze sebe a ne na úkor druhých. I když to byl Zmijozel, odvěký rival. V nitru jsem tu zášť vnímala jako trochu přeceňovanou, ovšem to ještě nezuřila válka...

Při pohledu na Severuse jsem však cítila ještě něco jiného než závan starých časů. Jako kdyby... Ne, to je nesmysl, ale přeci. Viděli jsme se někdy v poslední době? Ne, hloupost.. Hloupost. Sotva vídám spolužáky ze svého ročníku, natož z ročníků nižších! Rychle jsem tu myšlenku zamítla a raději vyčkávala, kdo se nebohého Severuse ujme. Přeci jen, byl to Zmijozel, a někdo si toto nese v srdci celý život. Většina jeho spolužáků je na straně Zla. A on? Byla jsem hloupá, že jsem se v těchto věcech, kdo na jaké straně stojí, neorientovala lépe.

Slova se ujal po zmizení Brumbála a Moodyho jako první Fabian. A bylo to tak milé, jak by člověk od bratrů Prewettových čekal. Doufám, že ta ironie je znatelná! Ovšem mé nitro chtělo věřit Brumbálovi. Co chtělo, věřilo mu! To, co jsem sama cítila, nahlas vyslovila Lily, a tak jsem to doplnila jen souhlasným přikývnutím. Ovšem i tak chce Lily vědět něco víc. A je to pochopitelné. Toto je její dům, její bezpečí. A má malé dítě a muže kdoví kde...
Severus začal odpovídat a... Nešlo mu to vůbec špatně. Ovšem jeho odpovědi byly dost vyhýbavé. Jeho vůle? Nebo snad Brumbálova...? Ale proč... Znovu jsem se trochu zamračila, ale nakonec jsem se pokusila usmát. Aspoň mírně. Jo, vím, jsem asi cvok, ale copak mu nemůžeme ukázat přátelskou tvář?
„A co jste doposud dělal, Severusi?“

Sybill Maru - 27. května 2018 12:52

Dům Potterových, další had do sbírky

všichni? :D

Do debaty se nezapojuji, nemám pocit, že bych mohla něco hodnotného dodat. Místo toho se opřu, abych ulevila bolesti, ale postavím se ve chvíli, kdy do místnosti vejde Brumbál. Ta věčná žačka ze mě nevymizela. "Dobrý večer," pozdravím ho a teprve pak se všimnu jeho doprovodu. Překvapeně svraštím obočí.

Reakci ze mě dostane až Fabianovo verbální napadení. "Fabiane!" zasyčím a sama jsem překvapená, jak mrazivě můj hlas zní. Přítomnost Severuse a Fabianovo nepřátelské chování ve mě vyvolalo vzpomínky na moje první týdny v Řádu, kdy se kolem mě všichni chovali, jako kdybych měla v příštím okamžiku vytáhnou hůlku a všechny zaklít. Jenom kvůli tomu, že moje kolejní barvy byly zelené!

Lily také Snapa zpochybňuje, ale její klidný tón ve mě nevyvolá tak silnou reakci. Založím si ruce na hrudi a zprudka vydechnu, jak se snažím nalézt klid. Theodora se naštěstí rozhodně ukázat přátelskou tvář, což pomůže i mně. Na tvář se mi vloudí úsměv, ačkoliv je poměrně křečovitý a ještě úplně nedorazil do mých očí. "Nechceš se posadit?" zeptám se Severuse, který býval v Bradavicích mým spolužákem.

Lily Potter - 30. května 2018 18:23

Doma, schôdza

Prudko sa nadýchnem, keď Severus presne trafí, čo som myslela tým svojim vyhlásením. Nespomenula som konkrétne že mám obavy o to, či sa niečo stane Harrymu, o jeho bezpečnosť. Iba som povedala že rád ho upodozrieval a len veľmi okrajovo som pripomenula, že môj dom je sídlom re rád, a on vedel až desivo presne prečítať medzi riadkami, čo sú vlastne moje naozajstné obavy.
Stále sa vo mne vyzná tak dobre ako keď sme boli deti? Aj po takom čase?
Stisnem pery a na pár sekúnd vyzerám byť v neskutočnom rozpore, akoby som viedla nejaký vnútorný boj. Potom ale znova dostanem svoje črty ako-tak pod kontrolu, aj keď nie tak dokonale ako ty. Premeliem si znova tvoje slová v mysli.
Mne a Harrymu. Vedel presne na čo myslím, preto to povedal, ale zároveň nepovedal nikoho iného. A úplne stade vynechal Jamesa. Alebo ostatných. Nie som tu sama.
Stisnem Fabianovi rameno, môže až cítiť ako som mu doňho zaryla prsty. Keby sa teraz ozvem, keby sa spýtam že čo ostatný členovia rádu, či nepovie že ani tým neublíži, nahlas uznám že trafil do čierneho a že presne uhádol, na čo som myslela.

Postupne sa ale začnú ozývať aj ďalší a ja si uvedomím, že nie všetci poznáme Severusa osobne viac ako len z videnia či počutia. Sybill dokonca vyzerá byť niečo ako nahnevaná.
Pre ňu je to jednoducho nový člen rádu. Sybill, Theodora, Vana, Emily... nie je to pre ne nič iné ako človek, ktorý bol naverbovaný tak ako oni s tým, že keď ho zavolal Dumbledore, tak sa predpokladá že je verný našej strane. Ale pre nás ostatných je to....nepredstaviteľné.
Zahryznem si do pery a som momentálne aj rada, že sa ho dievčatá začali pýtať, lebo mi to dáva priestor na usporiadanie si myšlienok.
Ideálne by bolo vidieť to ako oni, ako príležitosť získať niekoho schopného do rádu, odložiť osobné...rozbroje a myslieť na to, čo je dobré pre všetkých. Jednoducho sa snažiť odosobniť, pozrieť sa na to s odstupom, s chladnou hlavou, ale dá sa to vôbec? Je to sebecké že sa vôbec necítim sebecky za to, že ho nepovažujem za človeka čo by mi kryl chrbát, po tom všetkom? Pretože o tom tu v ráde je. Musíme sa vedieť spoľahnúť jeden na druhého. Kto to spraví s ním, a kto pre neho? Merlin, čo si ten Dumbledore myslí?
Mám pocit, že sa mi rozskočí hlava, ako sa snažím prijať a pochopiť túto situáciu. Cítim, ako mi kdesi za čelom pulzuje bolesť. Migréna, z prebdených nocí, strachu o Jamesa, strachu o Harryho, nekonečného premýšľania ako z problémov, nedávneho útoku, a teraz návratu kedysi najbližšej osoby ktorá mi úplne podkopla nohy. Znova po ňom preletím pohľadom. Mám pocit, akoby mi na hlavu z každej strany niečo tlačilo, nejaký iný podnet, iný problém, a zrazu mám pocit akoby som okolo seba nemala dosť priestoru na všetky tie myšlienky. Doslova cítim ako mi bledne pokožka. Detto keď sa ho Sibyll konverzačným tónom spýta, čo robil doteraz. Príde mi to bizardne nereálne.
Dobre Lily. Upokoj sa. Jednoducho...to uhraj nech nevyzeráš ako zmätkárka. Správaj sa tak, ako si sa správala k ostatným, nemusia všetci vidieť že si úplne vykoľajená.
Pustím Fabiana a využijem túto zástierku normálnosti zároveň na to, aby som sa na chvíľu dostala preč z tejto zrazu preplnenej miestnosti.
Bude to čaj alebo káva?
Spýtam sa tak ako každého predtým, akoby sa nič nedialo, pričom počas toho, ako čakám na odpoveď už aj kráčam do kuchyne. Nepýtam sa aký čaj či aká káva, a len tak sama sebe pripomeniem že túto bezvýznamnú informáciu som nezabudla a migréna sa len zhorší.
Hneď ako mi Severus odpovie, zmiznem chodbou v kuchyni kde dám variť vodu, opriem sa lakťami o kuchynskú linku a podopriem si čelo rukami, tuho zavierajúc oči.

Severus Snape - 30. května 2018 19:59

Sliby a chyby

Godrikův důl, dům Potterových, ve společnosti Lily, Fabiana, Theodory, Sybill a dalších

Semknuté rty ukazují její rozrušení, snad i špetku hněvu. Nedivil bych se. Rozešli jsme se ve zlém, a teď jsem se vetřel do jejího útočiště, nechtěn a nezván.
Ani já zde nechci být, nejradši bych namítl. Mlčím však, prohlížeje si Lily nečitelným tmavým pohledem.
Odpustí mi někdy?

Než sklouznu k nikam nevedoucím a tolikrát řešeným myšlenkám o to, kdo vlastně zaslouží si odpuštění, vyruší mě povědomý hlas. Pohlédnu na jeho majitelku - netrvá mi víc než pár momentů si vzpomenout. Nepatrně škubnu rty v pokusu o přátelské pousmání.
"Sibyll," pozdravím ji pokývnutím a na její vyzvání usadím se na nejbližší místo. Jako na jehlách... jen neochotně opustím dlaní kapsu s hůlkou a propletu prsty na desce stolu před sebou, viditelné. Vskutku se v následné chvíli nechystám proklít obyvatelstvo celého domu vyjma dvou Evansů. "Tebe jsem tu nečekal, v tomhle červenozlatém zastoupení."
Sebe jsem zde taky nečekal... eh.

Rozhlédnu se, kdo je přítomen, zda-li se shledám s dalšími známými tvářemi... Merlinžel, ano. S čelistmi zatnutými přelétnu pohledem Lupina. Naštěstí je to ten nejsnesitelnější z celé party Pobertů, a Black ani Potter zatím nejsou k vidění.
I drobné dary taky dary.
Můj pohled zachytí něžná tmavovláska z Vaskovy barabizny, Theadora. S dobře mířeným, nikterak však silným kouzlem zapomnění. A momentálně s otázkou.
"Donedávna jsem se živil jako výrobce lektvarů na volné noze. Ředitel Brumbál mne přijal coby nového profesora lektvarů v Bradavicích," odpovím jí klidně.
Mohu vůbec otázku oplatit? Či bude ještě podezřelejší 'vyzvídání'? "Čemu jste se po konci Bradavic věnovaly vy dvě?" nakonec oplatím, a do své otázky zahrnu i Sibyll.

"Čaj, Lily. Děkuji."

Fabian Prewett - 31. května 2018 10:06

Stejně mu nevěřím a nebudu

Godrikův Důl - Všichni

Já vím jak se jmenuješ Snape, ale to na celé věci nic nemění. Pouze vysvětluji svůj názor, kdy jsem ještě před týdnem Tě měl sledovat jako jednoho z potencionálních nebo nepotencionálních Smrtijedů a teď tu mezi námi jsi jakoby nic. Před chvílí jsem tu slyšel nevybíravá slova a teď tohle. Vzhledem k tomu co se stalo minulý týden, kdy někdo napadl Lily s dětmi, tak ano Řád si dobrovolníky musí vybírat.

Já se do kouta zatlačit nenechám. Nejsem příznivec toho, že budeme přibírat každého. Někdo nás zradil a všichni staří členové jsou tady. Byl to někdo pravděpodobně z těch nových a to je pro mě jenom akorát tak dost. Gideon mlčel, ale napětí jsem cítil aniž jsem se na něj podíval. Cítil jsem na rameni ruku, která patřila Lily. Ovšem na její odpověď nám Snape nedal zrovna uspokojivou odpověď.

Vím, že mě nemusíš říkat nic. Důležité je to, že Ti věří Brumbál, ale to co jsi odpověděl Lily mě zrovna důvěrou nenaplňuje.

Nakonec po mě vyprskne ještě Sibyll. Já vím, že je ze Zmijozelu a taky jsme jí nevěřili, když přišla. Ovšem je rozdíl být ze Zmijozelu a být potencionální smrtijed. Jenom kroutím hlavou, když se na ní otáčím.

A co? Copak to není pravda? Něco z toho co jsem řekl? Mám hned ve dveřích věřit někomu, kdo je potencionální smrtijed? Potom co jsem byl seřván za lehkomyslnost? Za to, že jsem nedíval jak Smrtijedi mučí malé dítě? Ne Sibyll. Věřím Brumbálovi, ale nahlas říkám co si myslím.

Cítím jak mi Lily více a více drtí rameno. Položím jí svoji ruku na její a stisknu mnohem jemněji a zároveň se na ní usměji. V očích může vidět omluvu, protože nechci v jejím domě takhle vyvádět, ale na povahu jako jsem já je tohle už moc. Jsem v Řádu od začátku. Viděl jsem umírat mnoho přátel a mnoho lidí jsem viděl zmučených a zmrzačených. Jestli budu někomu ještě věřit pořádně sám nevím. Svoji hůlku ovšem schovám.

Emily Rees - 01. června 2018 16:18

Nečakaný hosť
všetci, nikto konkrétny

Len čo do miestnosti vstúpi Snape a Moody sa vypoklonkuje s Brumbálom niekam mimo, miestnosťou sa rozprúdi pomerne horúca debata. Miesto zapájania sa však len sledujem diania. Každý z nich má tak trochu pravdu. Len teraz sme mali sledovať tohto muža ako podozrivého smrtijeda a teraz... nakráča sem s Brumbálom akoby sa nechumelilo. Napriek tomu sa nemôžem zbaviť pocitu, že mi je na ňom niečo povedomé. Ale zas ešte aby nebolo, tiež som ho párkrát v škole videla... Zas tak prekvapivo sa nezmenil.

Rovnako mlčky sledujem zvyšok konverzácie, postupne odhadujúc každého, kto sa do nej zapojí. Kúzlo reportéra je nie len v tom, že robí rozhovory, ale aj v tom, že si vie pekne zhrnúť každého a počúvať. Ešte aby som ich odhadla správne.

Niečo je pravdy na tom, že nemôžeme veriť každému, ale tiež to neznamená, že musíme podozrievať každého nového člena otvorene. Rovnako ako ťa môže zradiť niekto kto prišiel, ťa môže zradiť niekto, kto je s tebou už dlho... "Dôveruj, ale preveruj," prepláva známe muklovské porekadlo mojou hlavou a pohlad zameriam na každého kto rozpráva. Cestou si všimnem aj Lilly, ktorej na tvári sedí kamenný výraz a v očiach sa víry búrka.

Zdá sa mi, že Fabian hovorí až moc a viac sa mi pozdáva prístup dievčat, ktoré zvolili cestu nezáväznej konverzácie. Jedného dňa toho Fabian prezradí príliš vela vo svojom rozčúlení, zdá sa, že má naozaj ohnivú povahu. Nad touto myšlienkou mi jemne cukne kútik, do poloúsmevu. Prezriem si oboch bratov a potom sa pozriem späť na osadenstvo okolo mňa. Vybrala som si dobré miesto na pozorovanie...

Napokon sa rozhodnem zostať mlčky sledovať okolie, kým sa niekto nepozastaví nado mnou samou, alebo azda nebude potreba sa pridať, aby sa nám tu chlapci nepobili. Snáď sa o chvílu vráti aj samotný Brumbál s Moodym... A tak sa len načiahnem po šálku s čajom, ktorý mi Lilly pripravila a pomaly si z nej upijem. "Hmm.. výborný..." Neodolám a vezmem si k nemu aj sušienku z krabičky, ktorú priniesla Thea.

Theodora McGregor - 03. června 2018 14:44

Dům Potterových – Schůze Fénixova řádu

všichni přítomní

Neušlo mi, jak atmosféra v pokoji houstla. Toho by si snad nevšiml jen slepý... I když. Sybill působila nervózně už při svém příchodu, Fabian byl otevřeně nepřátelsky a Lily? Ta se zdála především rozpolcená. Je to všechno jen přítomností nového člena? Nebo je v tom něco víc? Podrobnosti jsem neznala, a tak jsem to nedokázala dostatečně vyhodnotit. Mátlo mě to, ale i mě bylo Severuse líto. Co provedl tak zlého, že se na něj hned sesypali? Mě takhle uvítat, tak asi uteču a raději se vdám.

Jako hlavní problém však vidím tu neustálou kolejní řevnivost. I když jsem také sama patřila k Nebelvíru jako většina členů Řádu, jak jsem pomalu zjišťovala, nikdy jsem nepocítila takovou nenávist vůči druhým kolejím. To, že je někdo Zmijozel, z něj hned nedělá vraha... Jistě, v očích druhých bych byla určitě ta hloupá, naivní.
„Tak to gratuluji,“ pousmála jsem se na Severuse. Místo v Bradavicích je dobré. Bylo by naivní myslet si, že se nálada uvolní, ale já si to tak přála.

„Na Ministerstvu,“ oplatila jsem Severusovi. „A omlouvám se, ani jsem se nepředstavila, jsem Theodora McGregorová.“
Docela mě zasáhlo, jak se vše odehrávalo. I právě proto, že jsem klidně mohla stát na Severusově místě a být stejně tak přijata.
„Já vím, že mám do toho sotva co mluvit,“ podívala jsem se omluvně na Fabiana, „navíc po tom, co mezi sebou nejspíš zrádce máme, ale... Neměli bychom se nechat zaslepit... Určitě je nutná opatrnost, ale stejně tak je důležitá důvěra. Tahat sem kolejní soupeření, staré křivdy... Nikomu neprospěje.“ Pohledem jsem při svých slovech, která nezněla dvakrát sebejistě, ale byla protkána určitou naléhavostí, bloudila od jedné tváře k druhé. A samozřejmě jsem o svých slovech moc nepřemýšlela. Víc mluvilo mé srdce, než můj rozum, jako obvykle.

Bimba - 01. srpna 2018 16:15

Vymetáme pavouky! Vaše dobrodružství spadlo do kolonky "Už se dlouho nehrálo - odpad" a stalo se jedním z nich. Máte-li zájem pokračovat ve hraní nebo vyměnit vypravěče, napište mi to sem jako herní příspěvek. Můžete mi též napsat poštou. Pokud nic z toho neučiníte do dvou týdnů, tato jeskyně bude ukončena a vaše postavy si budou muset najít novou práci.

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.

Vypravěč - 11. srpna 2018 05:28

Jeskyně bude pokračovat.

Vypravěč - 15. srpna 2018 23:47

Schůze Řádu

Hutná atmosféra v sídle řádu se naráz pročistí, když do místnosti vstoupí Brumbál s Moodym. Ale nejsou sami. Spolu s nimi vkročí do obývacího pokoje mladá žena. Matně si uvědomujete, že jste před chvílí slyšeli klepání na dveře, ale vzhledem k tomu, že všichni věnovali pozornost. "Severusi, vaše dovednosti jsou potřeba. Půjdete do Příčné Ulice zde s Alastorem, který vám poskytne další informace. Nemáte příliš mnoho času, takže musíte vyrazit ihned." Moody nespouští svůj zrak ze Severuse a dává jasně najevo, že být po jeho, nedovolil by mu ani přiblížit se na míli k tomuto místu a už vůbec ne s ním chodit na mise. Snape zbledne, ale Brumbálova příkazu uposlechne a spolu s Moodym vyjdou ven z domu a následně se přemístí.

"A nyní, co se týče vás. Především bych vám chtěl představit naši druhou novou členku. Kate Knight, jsem si jistý, že pro nás bude přínosem." Ti z vás, kteří chodili do Bradavic ji mohou poznat jako studentku z Mrzimoru, která ovšem chodila do vyššího ročníku než většina z vás. Po krátkém představení již Brumbál rovnou začne s výkladem.

"Abych nechodil kolem horké kaše. Útoky na Příčnou Ulici a Prasinky nás měly pouze rozdělit, aby Smrtijedi mohli zaútočit na náš tehdejší hlavní štáb. Alespoň to jsme si mysleli, avšak jisté skutečnosti ukazují na to. Předně okolo útoku na Prasinky. Několik osob se pokoušelo proniknout rovnou do Bradavic. A podle informací, které nám poskytl právě James se v Bradavicích nebo jejich okolí nachází něco, po čem útočníci velice touží. Něco starobylého. Ovšem navzdory všem očekáváním to nejsou pouze smrtijedi, kdo by onen předmět, či předměty chtěli získat."

"Je možné, že Voldemort a jeho přisluhovači nejsou jediným nepřítelem, kterého máme. Ačkoliv dosud nedokážeme potvrdit, zda jsou tito lidé skutečně nepřáteli. Podle informací od Jamese mají velký počet dvojitých agentů v řadách Smrtijedů, ovšem tato organizace má za svůj cíl nastolit něco, čemu říkají "nový věk". A metody jich samotných jsou... řekněme, že k Smrtijedům nemají zase až tak daleko. Podle toho, co říkal James považují Voldemorta za svého nepřítele, ovšem podle všeho to byli oni, kdo Smrtijedům vyzradili místo a čas schůze Řádu. Therius Drakenol totiž byl jedním z nich a byl to on, kdo nás zradil. Byl dvojitým agentem." Na chvíli se odmlčí a v jeho očích můžete vidět, že je skutečně znepokojen. To, že někdo další bojuje proti samozvanému Pánovi Zla by měla být radostná událost, ovšem tohle je úplný opak.

"Jejich pozornost se upírá k Bradavicím, proto budeme potřebovat dobrovolníky, kteří by po nějakou dobu přebývali v Bradavicích za účelem posílení ochrany, ovšem vaším hlavním úkolem by bylo nalézt to, po čem Smrtijedi a tato druhá, neznámá organizace touží. Ať již je to cokoliv, musíme to nalézt první. Nevím, na jak dlouho. Mohlo by to být pár dní, mohlo by to trvat týdny. James sám se již nabídl a nyní je již v Bradavicích, očekává tam váš příchod a řekne vám vše ohledně toho, co budete potřebovat vědět."

Jeho slova jsou trochu podivná, zní to skoro jako... "Já sám bohužel budu muset odcestovat. Jsou zde jisté skutečnosti, které si mohu ověřit pouze sám. Po dobu mé nepřítomnosti převezme vedení Fénixova Řádu Alastor Moody." Jakoby nestačila zpráva o dalším novém nepříteli, nyní ještě i Brumbál odchází...

"Takže, kdo z vás by byl ochoten" Brumbál pohlédne postupně na každého z vás a je vidno, že tak trochu doufá, že všichni, nebo alespoň většina, se přihlásíte. Situace musí být vážnější, než jste si mysleli. "Myslím, že by tu jedna z nás měla zůstat." ozve se Alice. "Pokud tedy Nevilla s Harrym nemůžeme vzít sebou do Bradavic."

"To je na vás, ovšem za této situace nemohu ručit za jejich bezpečnost. V této době však není bezpečno téměř nikde. A troufám si tvrdit, že hned po Azkabanu jsou Bradavice tím nejzabezpečenějším místem v celé Velké Británii." Brumbál se následně odmlčí a čeká na vaše dotazy.

Emily Rees - 20. srpna 2018 15:01

Druhá úloha

Povedala by som, že Brumbálova prítomnosť atmosféru v obývačke trochu uvolní, no keď dorazil, nebolo tomu tak. Miesto toho Snapea odvolal k záležitostiam v spoločnosti s Moodym a moja zvedavosť začala hlodať moje myšlienky. Čo také sa stalo, že ani poriadne nedokončí stretnutie a už ide na misiu? Ešte k tomu s tak málo časom? Stalo sa snáď niečo?!

Než však na čokolvek prídem, Brumbál sa otočí na nás s inými informáciami. Skeptický pohlad na prvú vetu sa pretvára v prekvapenie. Ďalšia skupina bojujúca proti Voldemortovi a zároveň s ním spriaznená neznie ako dobrá správa ani náhodou. O to väčší šok zasadí práve Drakenol, ktorý mal byť dvojitým agentom. Prečo by niekto tretí útočil na nás? Chcú sa nás zbaviť alebo dúfali, že sa zbavíme smrtijedov?!

Brumbál pokračuje a moje myšlienky víria v spleti konšpiračných teórií, potom sa ale naskytne príležitosť a Brumbál ponúkne úlohu. Môže nám vôbec s niečim takým veriť? Nebojí sa, že budeme tiež dvojitými agentami. Rozhliadnem sa po ostatných, kto sa podujme? Ja som v ráde nová a neviem, či mi budú veriť, či by som sa vôbec mala hlásiť. Avšak malý hlások v mojom vnútri si pýta pozornosť, ten hlások, ktorý sa napokon rozhodol rádu pomôcť aktívne. Váhavo zdvihnem ruku ako v škole. "Pokial to môjmu mentorovi nebude vadiť," nadhodím a pozriem k Fabianovi. "Rada by som pomohla v Bradavicích." Prihlásim sa k pomoci, dúfajúc, že nikto nebude mať žiadne námietky. Áno, som nová. Áno, veriť mi nikto nemusí. Áno, mám prácu v Dennom veštci, no to sa dá zvládnuť. Trpezlivo vyčkávam, či sa ešte niekto prihlási, alebo či bude niekto proti môjmu návrhu.

Kate Knight - 20. srpna 2018 20:05

Schůze Fénixova řádu

Godrikův důl,
Všichni přítomní

Následuji Brumbála a Moodyho. Nervozitou se koušu do rtu a ruce se mi lehce třesou. Zatnu je v pěst.
Jak se ke mně budou chovat? Jak mě přijmou? U Merlinových vousů, jak já nesnáším představování.
Oči upírám raději na zem. Zvednu je až když zaslechnu své jméno. Poněkud nervózně se usměji a lehce zrudnu rozpaky.
,,Ráda vás poznávám." špitnu nesměle a všechny přelétnu pohledem.
Mé rozpaky zmizí s Brumbálovými slovy. Napjatě poslouchám. Další nebezpečí se kterým musíme bojovat? Nový věk? Kdo je ten Therius Drakenol?
Můj výraz se změní v překvapený a i lehce zděšený. V hlavě mi víří všemožné myšlenky. Co by ta nová skupina mohla znamenat? Stojí tedy skutečně proti Voldemortovi nebo proti Řádu? Máme vůbec šanci v téhle válce zvítězit?
Bleskurychle uvažuji. Když se přihlásím, dovolí mi jít? Vždyť tu jsem sotva pět minut. Ani jeden z nich mi nedůvěřuje. Ne, když Brumbál řekl to o těch dvojitých agentech. Ale já chci pomoct. Přihlásím se. Ať si mi věří nebo ne.
,,Já půjdu." zvolám ráznějším hlasem než jsem měla původně v plánu. ,,Půjdu pomoct do Bradavic. I když jsem tu nová a nikdo z vás mě nezná a nejspíš mi ani nevěří." dodám už normálním hlasem. Ani na jednoho ze členů Řádu se nepodívám. Očekávám protesty. A hádky. Ale já se budu bránit. Neustoupím. ,,Jsem lékouzelnice. Budu se vám hodit."
S dalšími Brumbálovými slovy zalapám po dechu a překvapeně na něj pohlédnu. On odchází? Teď?

Theodora McGregor - 21. srpna 2018 14:48

Schůze Řádu

Bála jsem se, co přijde dál, ale nakonec se řešení dostavilo samo. To když se do pokoje vrátil Brumbál s Moodym. Ale nebyli sami. Překvapeně jsem povytáhla obočí a ženu si prohlédla. Další nováček? Nebo někdo z členů, koho ještě neznám?
A Severus místo toho zmizel dřív, než se tu stihl rozkoukat. Hned úkol? Vlastně jsem mu záviděla.
To už se ale znovu obrátila pozornost k nové, jak jsem nakonec zjistila, tváři. Kate... Příliš jsem si ji nepamatovala, ale nejspíš byla opět vrstevník všech kolem. To jen já jsem o trochu starší. Krátce jsem se kysele ušklíbla. Hned na to jsem se ale obrátila ke Kate a mile se na ni usmála, abych ji alespoň kývla na pozdrav. Pokud to situace vyžádala, samozřejmě jsem sdělila i své jméno.

Plně jsem se ale začala soustředit, když Brumbál osvětloval naši nynější situaci. Při zmínce, že Smrtijedi po něčem pátrají a nejsou sami, jsem se zamračila. Co mohou chtít? Nějaký artefakt? A Brumbál neví jaký...? Vždy mi přišlo, že Brumbál zná Bradavice skrz naskrz.
Ještě horší ale je fakt, že je tu další skupina. Skupina, která sice Smrtijedy nepovažuje za své bratříčky, je ale schopná nás pro ně zradit. Pevně jsem stiskla rty a prsty až křečovitě propletla. Tohle není vůbec dobré... Nepřátel je čím dál víc.

Takže práce v Bradavicích, no, to ostatně nezní vůbec špatně. Když navíc Brumbál zmínil, že tam James už čeká, můj pohled automaticky sklouzl na Lily. Jistě si musela oddechnout a kdyby mohla, hned by se k němu připojila. Ale s Harrym je nyní všechno jinak... Přesto jsem obdivovala, jak takové partnerství zvládají. Nebo se alespoň zdá, že zvládají. Barnabas by mě místo toho raději viděl jen přivázanou u domácího krbu.

Až poté mi došlo, že všechna slova mířila i k jiné skutečnosti. Že Brumbál nás opět opustí. Tiše jsem si povzdechla. Nejspíš to není nic zvláštního, jistě má spoustu další důležité práce, ale mít Brumbála u sebe, zrovna teď, když je pozornost natolik obrácená na Bradavice, které jsou plné dětí...

Jak jsem čekala, zájem o úkol v Bradavicích projevila Alice a měla na mysli nejspíš i dohromady s Lilly.
Emily se jako další nabídla, že by šla do Bradavic. A po ní i Kate. A to velmi sveřepě. Musela jsem se usmát. Dost možná slyšela za dveřmi, jak jsme se dosud dohadovali. To na ni asi zanechalo silný dojem, ale ne úplně pozitivní. Člověk se jí vůbec nemohl divit a já jen doufala, že pro tentokrát se naše společnost ovládne.

„Samozřejmě neodmítnu žádný úkol, ovšem mé místo je i na Ministerstvu a nejspíš by bylo dobré si ho zachovat. Takže bych spíš volila zůstat v Londýně a okolí, pokud to bude možné,“ přesunula jsem svůj pohled zpět na Brumbála. Nechtěla jsem působit, že odmítám nějakou práci, ale také jsem se domnívala, že tím, že dostanu výpověď pro absenci v zaměstnání, ztratím možnost pracovat na Ministerstvu i pro Řád.
Krátce jsem se i podívala na Remuse, co on si o tom myslí a zda on sám pro mě nějakou práci má. Ostatně je můj mentor, jako Fabian Emillyin.

Fabian Prewett - 21. srpna 2018 19:48

Schůze Řádu - další bomba?

Tak já nevím. Teda vím, že žijeme v dost šílené době, ale ta bomba co mezi nás hodil Brumbál to je něco absolutně nečekaného. Asi úplně ignoruju to, že Snape dostal misi hned jak přišel. Stále mu nevěřím, ale nemůžu si odpustit ironický úšklebek, když měl jít na misi s Moodym.

Konečně nějaká spravedlnost Gide. Jen ať si našeho Moodyho užije zase někdo jinej.

Pronesu k bratrovi, který věřím sdílí podobné pocity jako já. Je nám představena další nová členka Řádu. Já už vlastně nevím jestli se mám radovat, že máme novou hůlku nebo být ostražitý a rovnou jí zaklít.

Vítej mezi námi. Nepřišla jsi do zrovna veselé společnosti.

Nemůžu si neodpustit trošku suchou poznámku a potom už se zaujetím poslouchám Brumbála, abych zjistil, že pokud jsem cítil beznaděj, tak ta se ještě prohloubila. Jak může být ještě třetí strana, která je ochotná ničit Voldemorta a zároveň štvát Smrtijedy proti nám. Takže místo jednoho šíleného máme proti sobě další šílené. Toto totiž nemůžou být spojenci. Ohrozili naše nejmladší a ohrožení dětí já prostě snáším špatně. Snažím se to celé vstřebat, ale je toho tolik, že to budu ještě pár dní nějak zpracovávat. Potom už se řeč stočí na praktické stránky, které se mi taky nelíbí. Pokud Brumbál odchází, tak nejsilnější a nejdůležitější článek našeho Řádového řetězu zmizí. S tím jaké nám nechal úkoly asi můžu říct, že máme aspoň nějaký cíl.

Emily Tvůj mentor s tím nemá nejmenší problém, protože se hlásím taky. Nevím jak Gideon, ale obrana Bradavic je srdeční záležitost. Navíc mě v bance potřebovat nebudou, protože ta poslední zásilka co jsem jim sehnal těm skřetům na chvíli vystačí než se po mě začnou shánět.

Návrat do Bradavic mi zněl jako celkem příjemná věc. Rozhodně to nebude procházka růžovou zahradou, protože jinak by nás tam Brumbál neposílal, ale rád zase hrad uvidím. S možnými dvojitými agenty v jeho zdech.

Lily Potter - 21. srpna 2018 21:05

Rozhodnutia

Čas, za ktorý spravím čaj je až desivo krátky a aj keď som plánovala nejako pozviechať svoj emocionálny a mentálny stav kým som sa tu skryla, tak som až absurdne zlyhala. Tácku vezmem do rúk, aby som ich zamestnala. Stále neviem ako sa mám zachovať v tejto situácii, a hoci sa vrátim istejším krokom a s akýmsi odhodlaním v tvári, najviac k čomu som sama seba dokopala je odhodlanie aspoň sa tváriť že dnešné stretnutie rádu ma nerozhádzalo.
Zároveň so mnou vkročí aj Dumbledore a ja sa zastavím pri vstupe do obývačky, keď začujem nasledujúce slová.

Snape ma obíde spolu s Alastorom, a mne viditeľne odľahne.
Úľava že si mohla posunúť riešenie problému na neskôr a nie zaoberať sa tým hneď? To sa na teba vôbec nepodobá Lils. Detinské.
Vyfúknem nahlas vzduch nosom a vykročím k stolíku, aby som naň položila tácku s čajom. Cestou si všimnem neznámej tváre pri riaditeľovi, ktorú hneď aj predstaví. Kývnem jej na pozdrav.
Ďalší nový človek?
Mám z toho zmiešané pocity, hlavne keď si uvedomím, že Dumbledore bol vo vedľajšej miestnosti domu, a ona sa tam len tak...zjavila?
Musel prejsť dozadu na dvor a pustiť ju cez bránku, inak by cez čary neprešla. Prečo neprišla hlavným vchodom?
Albus bol ale vždy excentrický, takže zamýšľať sa nad tým pravdepodobne neviedlo nikam. Namiesto mojej roztržitosti a podozrievavosti by som sa mohla naozaj spamätať a spraviť niečo normálne.
Vitaj medzi nami.
Privítam ju teda mäkkým hlasom, keď sa mi konečne podarí zatlačiť všetko čo sa vo mne metá do úzadia a trochu sa upokojiť. Severusova neprítomnosť značne pomohla.

Nové informácie o útoku vnímam pozorne, s pohľadom na Dumbledorovi. Prisuniem sa bližšie k nemu, takmer k jeho boku. Mimo toho, že by som teraz asi neobsedela som chcela mať istotu že nezmizne kým mi neodpovie na pár otázok po tom, čo to tu rozpustí. O mojom mužovi.
A že sa ani nemusím pýtať.
V mojej tvári sa zmieta niekoľko výrazov. Najskôr prekvapenie, obavy, rozruch keď sa dozviem o tretej strane. Plynule to prejde do hnevu, kedy sa prudko nadýchnem.
Drakenol, aj s touto treťou stranou, ohrozili naše DETI kvôli nejakému svojmu patetickému účelu, ktorému hovoria nový vek?
Keby aspoň pobrali nejakú originalitu vo vymýšľaní názvov. Akoby nestačilo, že už teraz je čarodejnícka spoločnosť rozdelená, neucelená, oni ju musia ešte viac rozbiť vytvorením vlastnej frakcie a...
...myšlienková niť sa mi pretrhne.
Opäť prekvapenie.
Ohromná úľava.
James je na Rokforte? ALe...to mi ani neplánoval povedať že sa rozhodol BÝVAŤ v škole? To nemohol prísť s Dumbledorom? Aj keby len s blbou výhovorkou že si chce zobrať veci? Dumbledore síce povedal...formuloval to tak, že James UŽ je na Rokforte, čo vyznie tak že tam prišiel len teraz, ale... keď sa rozhodnem že zostanem aj s Harrym tu, tak akože čo, príde, zoberie si veci a odíde akoby sa odsťahovával?
Mierne ma to celé podráždi. Vedela som, o čom to je. James chcel pomáhať. Chcel bojovať. Merlinove vajcia, mňa tiež žrali mrle vždy keď som bola doma a nemohla nič robiť. Samozrejme že som sa nesťažovala, v živote by som si nedovolila uprednostniť niečo pred Harryho, ale chápala som ho. Ale nech mi nehovorí, že za celú tú dobu od útoku, kedy sa zjavil v šikmej uličke, nenašiel JEDINÝ spôsob ako ma skontaktovať s tým, že je v poriadku. Cez niečo, alebo niekoho. Ten tĺk ma nechal strachovať sa takmer k šedinám. A teraz...
Ako dlho je už James v Rokforte?
Vybehne zo mňa, pričom pozerám priamo na Albusa so zdvihnutou bradou.
Nech si ma neželá ak povie niečo iné ako "hodinu".
Neunúvam sa ani viac bádať, kto si ma má konkrétne neželať.

Nech je ale odpoveď akákoľvek, musím sa vrátiť k originálnej téme rozhovoru.
Ak je James na Rokforte, a my máme teraz možnosť ísť na Rokfort...
Ale na škole je práve teraz namaľovaný veľký terč pre tú...tretiu stranu. Je to bezpečné pre deti? Ale...ak tu zostanem sama, ak by sme sa s Alice zase rozdelili a jedna zostala strážiť deti, bola by o to lahodnejší terč pre útok a následné vydieranie. James...Jamesa poznajú. Všetci tí, proti ktorím bojujeme. Nie je zrovna ľahké ho prehliadnuť. A ak by nás chceli použiť proti nemu, dokonale by im vyhovovalo že veľká časť našej skupiny je na jednom mieste, ďaleko od nás.
Zahryznem si do pery a pozriem sa na Alice, potom na Dumbledora, ktorý sám povedal že odchádza. Hlavou sa mi preženú spomienky na posledný útok.
Bez urážky, ale ručiť za ich bezpečnosť nemôžete ani keď zostaneme tu. Na tomto dome nie sú uvalené žiadne ochranné čary, ktoré by neboli aj na hrade, a keďže tam bude aspoň väčšia časť z nás...
Pozriem na Fabiana, Gideona, Emily, Siriusa, Remusa...pochybovala som, že tí budú chcieť zostať mimo miesta, kde ich je treba.
...myslím, že ísť na Rokfort nie je až taký zlý nápad.
Posledné slová venujem priamo Alice. Nebola som si na sto percent istá, ale keď som všetko zvážila,mala som pocit že Harryho lepšie ochránim tam, ako tu.
A aj napriek tomu, ako sa u mňa posledné mesiace striedali pocity hnevu, frustrácie a smútku nad tým strapatým chlapom, James mi chýbal.

Bimba - 23. srpna 2018 14:26

Dobrodružství vytaženo z odpadu. Držím vám palce, ať tam znovu nespadnete a dovete jeskyni ke zdárnému konci.
Nezapomínejte, že pokud uplyne 6 měsíců od posledního herního příspěvku, dobrodružství bude bez milosti automaticky ukončeno.

Bimba

Vypravěč - 29. srpna 2018 22:33

Godrikův Důl

"Musíme se mít na pozoru. Stoupeci Lorda Voldemorta mají podle všeho k dispozici nová kouzla, která nám nejsou známa. Alastor strávil většinu času při bitvě na Příčné ulici podrobným studiem onoho magického štítu, který měla kolem sebe rozprostřen Belatrix Lestrangeová a toho, jak přes něj lze proniknout pozorováním pokusů bratří Prewettových. Bohužel se zdá, že žádnými magickými prostředky přes podobný ochranný štít nelze proniknout. Snad možná až na kletbu Avada Kedavra, ovšem bylo by opravdu nemilé, pokud bychom se k něčemu takovému museli snížit." Všechny si vás přeměří, na chvíli s odmlčí, pozorujíc všechny v místnosti.

Nakonec se rozhodl nejdříve načít téma Jamese. "James byl tím, kdo odhalil organizaci jménem Proroci Úsvitu, což je ona skupina, ke které patřil i Drakenol. Nějaký čas působil v jejich řadách jako špeh, ovšem něco se stalo. Nevím, jestli jej odhalili nebo jim prostě již nebyl užitečný, ale před bitvou v Prasinkách na něj použili velice silné Obliviate a pohodili jej v Zakázaném Lese. Pouze málo jeho vzpomínek z té doby se mi podařilo zachránit. James poté odešel zpět na místo, které jsme v jeho roztříštěných vzpomínkách identifikovali jako místo, kde měli Proroci jeden ze svých úkrytů. Místo bylo velice rychle vyklizeno, ovšem zahlédl tam muže, který odpovídal popisu Theriuse Drakenola. A s ním byla i Eduaphora." Každý z vás věděl, kým Eduaphora byla. Kdysi byla jednou z vás, členka Řádu, která vás ovšem zradila a přidala se ke Smrtijedům. "Therius i Eduaphora se tam o něčem spolu dohadovali, ovšem než James mohl zjistit, o čem ten jejich rozhovor je, všimli si jej. Strhla se bitva a Jamesovi se nepodařilo ty dva zadržet, utekli mu. V Bradavicích je již několik dní. Byl z toho souboje zraněný..." Když uviděl, jak se Lily zatvářila, rychle dodal. "Chtěl dnes přijít na schůzi, ale Madame Pomfreyová mu to nedovolila, prý se v tomhle stavu nemá nikam přemisťovat. Zakázal mi o tom s tebou mluvit. Nechtěl, aby sis o něj dělala starosti. Podle madame Pomfreyové to není nic vážného, ale bude lepší, když si ještě odpočine." S tímto pokračuje dál. snad aby se vyhnul nějakým dalším otázkám.

"Pokud jde o vaše zaměstnání, tak o to se nebojte Theodoro." Odpoví Brumbál Theodoře. "Vlastně jsem s vaším nadřízeným mluvil již dnes. Pokud půjdete do Bradavic, váš nadřízený souhlasil s tím, že vám po dobu vašeho nasazení v Bradavicích poskytne placenou dovolenou." Brumbál měl spousty známostí a kontaktů, hlavně na ministerstvu, a dokázal pro členy Řádu zařídit ledacos, což jako nováček v Řádu Theodora až dosud nevěděla. "Byla byste za těchto podmínek ochotna zúčastnit se této mise?"

Po Theodořině odpovědi pokračuje. "Již jsem požádal ministerstvo o bystrozory za účelem posílení ochrany Bradavic, ovšem jak jsem očekával, nemohou postrádat více než Alastora a pár pomocníků podle jeho výběru." Bylo vám jasné, že to budou bystrozoři, kteří jsou již členy Řádu. "To však není ani zdaleka dostatek, proto nikomu nepřijde podivné, pokud k tomuto účelu posílení ochrany školy najmu i nějakou ochranku. Sem vstupujete vy ostatní. Bude to vaše krytí."

"Budete mít podobné pravomoci jako prefekti, tedy budete moci odebírat studentům kolejní body. To je za účelem toho, aby k vám studenti cítili určitý respekt a nemysleli si, že si kolem vás mohou dovolit ledacos." Žádné varování před zneužíváním pravomocí samozřejmě nevyslovil. Pokud by měl Brumbál podezření, že někdo je takový typ člověka, co by toho byl schopen, do Řádu by jej nikdy nepozval.

"Ovšem, musíte si být stále vědomi svého pravého úkolu. Ochrana Bradavic a studentů je důležitá, ovšem pokud se Smrtijedům či těmto takzvaným Prorokům Úsvitu podaří dosáhnout toho, čeho chtějí, může to mít nedozírné následky. Máme podezření, že se obě skupiny pokusí do svých řad naverbovat studenty... pokud už mezi studenty nejsou. Zatím netušíme, co přesně to hledají, budu po tom ale usilovně pátrat. Mám pár starých přátel, které musím navštívit, ovšem nejdřív je musím najít. A stejně tak očekávám, že se pokusíte nějaké informace nalézt i vy. Vyrazím ihned po slavnostní hostině na počest zahájení školního roku. Nebylo by dobré, pokud by má absence při této příležitosti způsobila paniku. Té již je všude až moc."

Brumbál strávil ještě pár okamžiků sdělením pár organizačních věcí a poté ukončil dnešní schůzi.

Bradavice - 1. září, 1982, 16:00 - Všichni kromě Lily, Jamese, Louise

A tak jste se ve čtyři hodiny odpoledne sešli v Prasinkách poblíž hostince U Prasečí Hlavy, kde vás vítá pohled na školu, kde většina z vás strávila své mládí. Na cestě z hradu nelze přehlédnout obrovitou postavu Rubeuse Hagrida, jednoho z členů Řádu a mimo jiné i Bradavického šafáře.
Po krátkém pozdravu vás Hagrid ihned zavede do hradu. Ve vstupní síni na vás čeká Alastor Moody s postarší brýlatou čarodějkou. Minervu McGonagallovou většina z vás zná ze svých školních let. Není členkou Řádu, ovšem Brumbál jí důvěřuje dost na to, aby z ní učinil zástupkyni ředitele. Zdá se, že po dobu jeho absence bude v Bradavicích tou nejvyšší Autoritou. V rohu se krčí Filch s paní Norrisovou a něco si mrmle pod vousy. Zle se zašklebí na Siriuse s Petrem a Remusem, které si stále pamatuje jako výtržníky, co mu za svých školních let nadělali spoustu potíží.

Minerva si vás všechny přeměří, její zrak se zastaví na Theodoře déle, než by bylo slušné, ovšem než Thea mohla něco namítnout, uhnula pohledem a promluvila ke všem. "Vítám vás v Bradavicích a děkuji vám za to, že jste se nabídli k ochraně této školy. Zde pan Moody z ministerstva je již poučen o všem, co potřebujete vědět, tedy věřím, že vás mohu nechat v jeho rukou. Nyní mne omluvte, musím zařídit ještě spousty věcí, než o sedmé začne slavnostní hostina. Pokud budete něco potřebovat, najdete mne buď ve velké síni nebo v mém kabinetu." S tímto odejde společně s Filchem a jeho kočkou.

"Dobře teda." začne bez prodlení Alastor Moody. "Každý si připněte odznak. Identifikuje vás jako člena ochranky." Všem vám rozdá odznak s erbem Bradavic, na kterém je zlatými písmeny napsáno SECURITY.

"Hesla do všech společenských místností vám budou oznámena vždy, když se budou měnit. A nyní, radil jsem se s Brumbálem a podle mého by bylo nejlepší, pokud se rozdělíme do čtyř skupin, každá skupina bude ubytována na jedné ze čtyř kolejí. První várku již jsem rozdělil." Ano, někteří do Bradavic dorazili již kolem poledne, jak je vám všem známo. "Emmeline Vanceová velí skupince ubytované na Havraspárských kolejích, Sturgis Podmore velí Mrzimorské skupině. Pettigrewe, vy se ihned hlašte Sturgisovi, měl by na vás čekat před vchodem do Mrzimorské společenské místnosti." Peter ustrašeně přikývne a ihned zmizí v nejbližší chodbě. "A vy, Gideone, vás potřebují v Havraspárské. Vanceová je teď ve Velký Síni, tak ji tam najděte a ona už vám řekne co a jak." Gideon jenom mrkne na svého bratra a ihned jde hledat Emmeline.

"Co se týče vás... Potterovi s Longbottomovou jsou už v Nebelvírské skupince. Stejně tak i nějací dva nováčci, které Brumbál dnes přijal. Nějaký Louis nebo co, a další se jmenuje Claire. Takže Blacku, Sybill Maru a Vano Sallow, vy posílíte Nebelvírskou skupinu. Co nejdřív vyražte do Nebelvírské společenské místnosti, heslo je Zlatobýl."

"Na Zmijozelské koleji budou Fabian Prewett, Theodora McGregorová, Emily Reesová, Kate Knight a Remus Lupin. Heslo je Bludná Duše. Velení nad Nebelvírskou skupinou bude mít na starosti Potter, co se týče Zmijozelské, zdá se, že to bude na vás, Prewette. Tak mne nezklamte." Přitom se koukne na Fabiana, jako by již teď svého rozhodnutí litoval.

Bradavice - Ošetřovna -> Nebelvírská společenská místnost - James Potter

Hlava ti třeští, zatímco se zvedáš z postele a převlékáš se. Když si hotový, madam Pomfreyová tě přejede nesouhlasným pohledem. Bylo ti jasné, že být to jen na ní, ještě tak den, dva by sis tu poležel, ale takový luxus teď nemáš. Sám víš nejlépe, proti čemu stojíte.

Vydáš se To ti nemohla Pomfreyová říct, že tvá žena už je tu? Je těžko říci, co tě teď čeká, rozhodně ale nevypadá šťastně. Vlasně jsi si myslel, že zůstane v bezpečí, ne že tu bude riskovat svůj život jako ty. Ale to by to nebyla Lily, že...

Nebelvírská společenská místnost - Lily, Sirius, James, Sybill, Vana, Louis

Sirius se Sybill a Vanou dorazí do prázdné Nebelvírské společenské místnosti. Pokoje, které jsou vám na kolejích určeny najdete snadno a stěhování a vybalování proběhne poměrně rychle.

O chvíli později dorazí Lily. Harry a Neville byli oba bezpečně ubytováni v tajné, zabezpečené místnosti poblíž ředitelny, která kdysi bývala kabinetem nějakého již dávno zapomenutého profesora. Dosud o ní věděl pouze Brumbál, který ji objevil náhodou. Spolu s Alicí strávily několik posledních hodin úklidem této místnosti a jejím uvedením do použitelného stavu. Domluvily se, že jedna z nich bude dávat pozor na děti a každé dva dny se budou střídat. Na Alici přišla řada jako na první. Následně přijde i Louis.

Jako poslední se obraz Tlusté Dámy odhrne a Lily si všimne, že ve vchodu do společenské místnosti stojí James...

Zmijozelská společenská místnost - Fabian, Theodora, Emily, Kate, Remus

Společně dorazíte do prázdné Zmijozelské společenské místnosti. Pokoje, které jsou vám na kolejích určeny najdete snadno a stěhování a vybalování proběhne poměrně rychle. Máte ale spoustu věcí k přemýšlení a bylo by dobré příjít s nějakými nápady, jak nejlépe postupovat při plnění vašeho úkolu.

Lily Potter - 30. srpna 2018 23:38

Rokfort --> Chrabromilská veža

Dalo mi to veľa vnútorného presviedčania a sily vôle aby so neutekala na ošetrovňu hneď ako som prišla do Rokfortu. Ale nešla som sem sama. Bol so mnou Harry, Neville a Alice. A obe sme vedeli, že naše rozhodnutie doniesť deti sem, na miesto ktoré sa pravdepodobne stane terčom, mohla byť chyba. A práve preto sme museli spraviť všetko preto, aby tu boli v čo najväčšom bezpečí a pohodlí.
Neprišli sme zrovna na ľahko. S deťmi prichádzalo prekvapivo veľa vecí.
Po celú dobu, čo sme upratovali, prestavovali, zabezpečovali a pritom dávali pozor na chlapcov sa snažím viesť ľahkú konverzáciu, v pravidelných momentoch ma ale Alice môže vidieť ako pozerám na dvere so zachmúreným výrazom v tvári.
V hlave si stále prehrávam ten moment, keď začal Dumbledore hovoriť o Jamesovi.
Ako ma vydesilo keď som počula že bol úplne sám medzi tými ľuďmi. Robili sme misie pre rád, sama som najlepšie vedela aké vedia byť náročné, ale takú dobu akú tam bol on, ako dlho sa medzi nimi infiltrovával, akému neskutočnému riziku sa vystavoval, a to všetko úplne sám, bez pomoci, bez zálohy.
A ako vo mne vzplanul hnev keď som počula slovo "pohodili" v súvislosti s mojim manželom. Ukázala by som im také pohodili že by už nikdy nevstali.
A po tom všetko, po tom cez čo si tam musel prejsť, mu vymazali pamäť?
Istá moja časť bola v podozrení, že James vedel že sa niečo kazí a možno aj mal možnosť odísť skôr, ale chcel jednoducho dokončiť misiu na sto percent a proste ho preto chytili.
Ale nemusela to byť pravda. Bez jeho pamäte...sa toho už moc nedočkáme.
A on sa tam ešte aj vrátil. Bez toho, aby si pamätal ako prišli na to že je špeh, a bez toho aby si pamätal koľko ich tam bolo, akí boli silní...proste tam nabehol. A samozrejme že sa zranil.
A SAMOZREJME že ma nechcel "zaťažovať" svojimi zraneniami? Ako...prosím?
...
Kdesi počas môjho duševného spomínania doupratujeme. Alice sa rozhodne že si vezme prvú službu s chlapcami, pričom na mňa pozrie chápavým pohľadom. Mäkkým hlasom mi povie, nech pozdravujem Jamesa, a že praje rýchle vyzdravenie.
Rozlúčim sa s Harrym, ktorému som celé dnešné ráno vysvetľovala, že ideme na dlhý výlet do krásneho veľkého hradu, kde bude bývať s Nevillom, a že raz s ním bude teta Alice a raz ja. Tiež som mu povedala, že dneska uvidí tatka, len idem zistiť kde je a potom ho buď privediem sem, alebo pôjdem poňho.
Pretože, nie, nevyhne sa mi. Ani len madam Pomfreyová mi nezabráni aby som mu nepovedala čo si myslím o jeho "robení starostí".
Tmavočervený plášť, ktorý mám prehodený cez plecia aby mi nebola zima za mnou len tak vlaje ako dlhými krokmi mierim do Chrabromilskej veže s nejakými nadobytočnými vecami v rukách, ktoré sme nakoniec s Alice nepoužili. Len ich odhodím kamsi do kufra a potom som mala v pláne otočiť sa na päte a ísť rovno do nemocničného krídla.
Aby som nemala starosti. Namiesto toho aby mi poslal odkaz akože- som v poriadku, Dumbledore vás sem pošle skôr, budem čakať....pretože dúfam že ani na chvíľu nezaváhal, že nakoniec sem prídem, že nezostanem len tak nečinne sedieť doma, keď on si môže behať bohviekde na bohvieako dlho bez toho aby boli o ňom akékoľvek správy...namiesto toho aby sa ozval zalezie pod chrastu a snáď dúfa že ma tým, že nebudem vedieť čo s ním je ušetrí od nejakého stresu?
Tučnej pani poviem heslo a vleziem dnu. Zbadám nováčikov, o ktorých som dostala správy. V podstate som vedela len ich krstné mená. S informovanosťou sa všetci išli naozaj v poslednej dobe pretrhnúť.
Nováčikovia ale za moju náladu nemohli, tak sa prívetivo usmejem.
Ahojte....Claire a Louis, však? Som Lily. Iba si toto odložím, potom niečo vybavím a vrátim sa sem aby sme sa poriadne zoznámili, len sa trochu...ponáhľam, ospravedlňte ma.
...Kývnem prítomným vo veži a s ospravedlnením zmiznem v svojej izbe aby som tam odložila tie veci...
A Dumbledore mi teraz povie kompletne celý obsah misie, ktorá mala najväčší stupeň tajnosti, ale to aby mi aspoň povedal, že James je v poriadku pred tým, ako ho poslala znova na to prekliate miesto...BEZ SPOMIENOK, panebože, mohla to byť pasca, mohli ich tam čakať...
Vrátim sa do spoločenky, otočím sa k východu a...
Zastavím sa.
Oči mám zabodnuté do jeho tváre, načo začnú kmitať po jeho rukách, hrudi, nohách, hľadajúc zranenia, bolestivé držanie tela, čokoľvek.
Nič také nenájdem. Najskôr vidno v mojej tvári úľavu, takmer akoby som sa išla usmiať, a potom....
Aby som nemala starosti? JAMES FLEAMONT POTTER!
Pár krokmi som pri ňom, hlas zvýšený, prst zapichnutý do hrude, a hoci je medzi nami značný výškový rozdiel a pozerám a neho zdola, ani náhodou si teraz nepripadám malá.
Čo si si myslel že dosiahneš tým že ma TERAZ necháš v neistote čo s tebou je? To som sem mala prísť polomŕtva od strachu či ťa tu nenájdem v truhle? Prečo by som sa strachovala, samozrejme.
Pokračujem nebezpečne sa zvyšujúcim hlasom, zatiaľ čo ťa pichám do hrude prstom.
Veď si bol iba na niekoľkomesačnej misii o ktorej mi odmietal ktokoľvek čokoľvek povedať. Nechcela som detaily. Chcela som počuť dve slová. Je v poriadku. Ale nie- nemáme informácie. Ak máme, nemôžeme ich prezradiť. Možno práve bezpečne spí v posteli. Možno ho mučia. Obe možnosti sú reálne, tak si vyber Lily.
V tvári začínam byť červená.
Ale chápala som. Vedela som do čoho ideme. Ale potom...Sirius, SIRIUS mi musel povedať že ťa videl, že si s ním bojoval, Sirius ktorý mi to povedal tak že sa potom PREMIESTNIL k NÁM domov. Vieš, to je taká šikovná vlastnosť čarodejníkov, že sa vedia za jednu sekundu objaviť niekde kde to poznajú. Nepotrebovala so vedieť detaily. Stačilo by mi vidieť ťa na TRI-POONDENÉ-MINÚTY, živého a zdravého, počuť- Hej Lils, za týždeň sa vidíme, priprav sa na sťahovanie lebo, hopa, budem teraz chvíľu bývať na Rokforte.
Prestanem ťa pichať do hrude, som takmer zadychčaná ako som to potrebovala dostať zo seba. Zvýraznia sa mi kruhy pod očami, ako mám na tvári napnutú pokožku. Dlne sa mi zovrú v päsť a buchnem ťa do hrude.
Ale nie, namiesto toho nechceš aby som ani vedela že si tu, že si zranený? To si naozaj myslíš že po celých tých mesiacoch čo som nič nevedela by mi robilo starosti vedieť že si NAŽIVE, a v BEZPEČÍ?
Buch. Buch. Obe slová znova zdôrazním buchnutím, hruď sa mi dvíha a klesá v rýchlom rytme, ako som to konečne dostala zo systému. Oči mi blčia, zapichnuté do tvojich, a srší z nich tak osem emócií.

James Potter - 31. srpna 2018 00:13

Bradavice

V hlavě mi hučelo jako by mi v ní neustále startovala letka spitfierů. Knoflík za knoflíkem, v prstech sem neměl cit. Ale hnala mě jediná myšlenka. Má žena, můj syn...to že je uvidím. Uslyším...budu vnímat lépe než z medailonku s jejich fotkami který sem musel neustále schovávat.

Pohled zdravotnice jsem přešel s nebývale naštvaným výrazem. Měl sem všeho dost. Všeho...
Postavil sem se a nejistě došlápl na levou nohu. Kupodivu sem na ní už dokázal stát. Zlaté ruce má naše zdravotnice, jen co je pravda.

Vyšel sem ze dveří a začal se proplétat chodbami jež byli vcelku nedávno i mým studentským útočištěm. Bolely mne žebra, třeštila mne hlava, jen ztěžka sem zaostřoval proti oknům. Bylo mi zle, dost zle...ale nebylo nic co by mne mohlo zastavit.

Když jsem přecházel po schodech viděl sem dva studenty Havraspáru jak prohledávají tašku nějákému studentíkovi z Mrzimoru....

Dvacet bodů mínus Vránám pánové, ještě jednou a bude vás mrzet že si dovolujete na prváky,odchod na vyučování nebo do společenky...

Věděl sem co je mé krytí, a hodlal sem si to náležítě užít...

Když jsem pronesl heslo pro Baculatou dámu, prošel chodbou do Společnky zastavil sem se ve dveřích, bylo tam dost lidí, ale můj zrak stejně spočinul jen na jediné, čas se zastavil, vše zmizelo...Věž..škola, další lidé přestali existovat...Díval sem se na Lily a nic pro mě neexistovalo krom jí...její rudé vlasy, její oči...její..rozčarování....

Když se poprvé její prst zabodl do mí hrudi, ustoupil sem nechtíc o dva kroky dozadu a sykl bolestí...ale nespustil sem z ní pohled ani na vteřinu. I když každé píchnutí bolelo a každé její slov se zarylo do mého svědomí jako dýka...nepřerušil sem ji ani jednou...nechtěl sem, i když byla naštvaná, její hlas byl pro mě jako rajská hudba...užíval sem si to že jí slyším a vidím, že se mě dotýká, že se na mě zlobí...měla proč..i já se zlobil sám na sebe....když konečně utichla nadechl sem se a vydechl, pak udělal krok k ní, čímže sem překonal veškerou vzdálenost a zaryl ji prsty do vlasů na zátylku, přitáhl si ji sobě a bez okolků a ohledů na ostatní ji políbil tak vroucně a žádoucně jak jen to po těch měsících odloučení šlo....

Lily Potterová, ještě chvíli se klidně vztekej, protože slyšet tvůj hlas, ať už nazlobený je nyní to nejkrásnější co sem za poslední dobu slyšel...
zašeptal sem ji do rtů a opřel své čelo o její, propletl své prsty s jejími a víc si ji natiskl k sobě...

Kdybych tě neznal, začal bych se rozčilovat co děláš na místě tak nebezpečném, jako sou nyní Bradavice, kdybych nevěděl jak jsi statečná a svéhlavá, řekl bych ti že tě tady nechci, že to co se děje je moc nebezpečné...ale znám tě moc dobře na to abych si vůbec dovolil ti něco příkázat...vzal sem si tě, a přísahal ti že tě budu milovat a ctít do konce svého života...a chránit, ne jen tebe, dala si mi syna...chyběli jste mi víc než si dokážeš představit, a nechybělo moc a svůj slib sem splnil, že bych za vás dal život...

Ač vím že mě to bude bolet, sjede mi volná ruka pod její zadeček a zvednu do vzduchu, znovu se mé rty vpíjejí do jejich, je mi vše jedno...vše....

Nemohl sem se sakra přemístit, nemohl sem nic než riskovat, pro to abych podal zprávy...pro to abych varoval všechny co se děje...pro to abych tebe i našeho syna ještě dokázal chránit, zlob se když chceš, i zloba je cit...

Postavil sem ji na zem a až pak omluvně kývl na ostatní....

Jdeme....
bez okolků sem ji začal táhnout pryč z věže...ven, a na hradby kde jsme svého času strávili hodně času....

A neříkej mi že sem nechtěl abys o mě něco věděla, když jediné co mě drželo naživo bylo to že tě zase obejmu a políbím, stalo se toho tolik a ty víš tak málo, ale teď je mi u Merlinovi prdele nějákej řád, Voldemort i ta sebranka u které sem byl...teď chci jediné, aby se na mě žena mého života zase jednou usmála, pohladila mě ve vlasech řekla že sem jí chyběl...

Pomalu jsem ji vedl po kamenách schodech na naše místo a stále ji držel za ruku, nechtěl sem jí pouštět, nemohl sem ani, srdce mi bušilo a já se cítil zase zdravě, i když mě stále vše bolelo...

Ať ti řekli cokoliv, je jediná věc na kterou si můžeš klidně vsadit, miluji tě a nikdy a nikdo to nezmění...

Sirius Black - 31. srpna 2018 04:00

Bradavice

"No to mě... bachaři, špiclové a práskači v jednom." Brumbálův proslov mi přijde absurdní, ale je to rozhodnutí Řádu a i když budu protestovat, budu se mu muset podřídit.
Takže jakékoliv námitky vůbec nemají smysl - Bradavice ochranu potřebují, ale že bych kvůli tomu zrovna musel ještě taky dělat chůvu...
"Ještě že jsme nenafasovali oranžový hábity, aby nás bylo zdaleka vidět." brblám si pod fousy a náladu mi to rozhodně stále nezvedlo.

Na druhou stranu, úšklebek, který věnuju Filchovi po návratu do Bradavic už ano, a vidina toho, že se s Jamesem za chvíli shledáme, ve mě vyvolává chuť zase společně něco provést.
Koneckonců, po hradě se bude prohánět celá naše čtveřice a zase tak dávno to není...
"Heheheh... možná to nakonec taková pruda nebude." mrknu na Remuse a Petra, když se rozdělení vydáváme do svých kolejních společenských místností.

"Zlatobýl." rozpustile se ukloním k Buclaté dámě. "Až po vás, dámy." ještě v úklonu, podoben hrbatému majordomovi a s gestem ruky odpovídajícímu tak sedmnáctému století, ponouknu Sybill a Vane k průchodu odkloněným obrazem a sám vejdu jako poslední.

Společenská místnost mě dost překvapí - tak za prvé, je prázdná - studenti dorazí až za nějakou tu hodinku - a za druhé je nějaká menší, než si ji pamatuju. A to jsem tu nebyl jen pár let. Přesto na mě nostalgie dolehne jako těžký plášť.
Na vybalování věcí teď kašlu - chtěl jsem dojít za Jamesem na ošetřovnu, ale místo toho jsem s úžasem zjistil, že jedu na autopilota, kterým mě téměř bez mého vědomí usadil do křesla ve společenské místnosti a přinutil rozhlédnout se kolem.
Stále je tu krb a rudo-zlaté závěsy a... úplně samy mi nohy vylétnou do pohodlné pozice opřené o krbové obložení, z kapsy kožené kazajky vytáhnu hůlku a začnu ji proplétat v prstech, jako už tolikrát předtím a vzpomínky mě zalijí rychleji, než kdybych spadnul do Myslánky.

Z nich mě vytrhne až příchod Lily. Tváří se mi mihnul křivý úsměv a už už jsem chtěl vstát, abych ji pozdravil, ale očividně si mě v lenošce nevšimla - jen se kolem prohnala do svého pokoje.
"Nu což, času dost." zase jsem dosedl a nechal se zavléct do minulosti na pár dalších minut.
Když se potom vrátila, téměř na chlup s ní se odvrátil i obraz Buclaté dámy a dovnitř vešel James.

Přelétl jsem očima z jednoho na druhého a začal se tiše smát. Už jen z prvních vteřin mi bylo jasné, co bude následovat.
"A jsi v tom aaaaaž po uši, Jimmy." poznamenám věcně.
"Tohle si pěkně vylížeš." s tváří nevinného prosťáčka si užívám divadla.
Když zachytím Jamesův omluvný výraz a snahu o odchod, jen zamávám ze svého místa rukou jako bych odháněl mouchu.
"Kšá. Jen berte v potaz, že máte jít studentstvu příkladem a hradby budem ještě potřebovat..." na rozloučenou jim hodím další ze svých křivých úsměvů. ...tak to nepřežeňte se seismickou aktivitou."

Mám pro svého přítele pochopení, což mi ovšem nebrání se smát ještě dlouho poté, co za ním i jeho životní láskou zaklapne obraz Buclaté dámy.
Chvilku přemítám, jak si ukrátit dlouhou chvíli, než se dostaví žáčci. Ve společenské místnosti jsme zbyli čtyři, z toho dvě dámy...
Zvednu se z lenošky a hůlkou lehce mávnu.
"Efflorescat!" rázem držím náruč plnou růží, rudých se zlatými okraji.
"Na uvítanou v Bradavicích." podám po jedné květině Sybill, Vane a pak s rozpustilým mrknutím i Louisovi.

Zbytek růží roznesu do dívčích pokojů a položím po jedné na každou z postelí. Proč jim začátek letošního roku trochu neobzvláštnit.

Lily Potter - 02. září 2018 23:48

soukromá zpráva od Lily Potter pro

Rokfort

James

Päste mám ešte stále zaťaté keď sa ku mne pohneš a vyzerám, že som pripravená oprieť si ich o boky a nahnevane odvrátiť tvár, nech už mi chceš povedať čokoľvek. Tak trošku možno aj trucovito. Som si vedomá toho, že môj temperament nado mnou momentálne trochu viac zvíťazil a rozhorel sa viac ako by bolo možno fér, ale hnev bola jednoduchá emócia na vyjadrenie. Jednoduchšia ako strach.
Slová ale nie sú to čo príde.
Akonáhle zacítim ruku v mojich vlasoch, v očiach sa mi na sekundu zjaví neskutočne zlomený výraz. Všetka tá osamelosť, ktorú som pociťovala, a pomerne úspešne potláčala aby som ostatným nerobila starosti sa vynorí v tú sekundu na povrch.
Je...tu...
V momente, ako sa dotkneš mojich pier a zhlboka ma pobozkáš trasľavo vydýchnem.
Naozaj...je tu.
Nechcem sa len tak ľahko vzdať svojho hnevu, ale chtiac nechtiac sa začne rozpúšťať ako maslo na panvici. To, ako som sa snažila byť silná, nepoddať sa strachu o teba, ako som žila v očakávaní zlých správ, za čo som sa neskutočne hanbila. Verila som že to zvládneš, ale čím dlhšie si bol preč, tým dlhšie nejaká moja zlá, sebazničujúca časť hovorila- čo keď nie? Pretavila mi to do snov, brala mi spánok, a postupne som sa bránila hnevom. Čím častejšie mi Dumbledore povedal, že misia sa natiahla na ďalšie dni, týždne, čím častejšie mi okrem toho nehovoril nič iné tak som sa hnevala.
A zadúšala som sa, že bez riadneho vysvetlenia sa ani hnevať neprestanem. Že za to, čo som musela prekonávať, nie je nefér žiadať vysvetlenie.
A hoci mi tvoje pery pripomínajú, čo by tak strašne chýbalo, zároveň si začínam uvedomovať že je to realita. To, že si tu, že tie nočné mory boli iba sny, hlúpe sny ktoré nič nepredvídali...
Päste sa mi pomaly uvoľnia a vystreté prsty sa zľahka dotknú hrude. Žiadna diera pod tričkom, žiadna lepkavá krv presakujúca cez látku.
Začnem pomaly, skusmo hýbať perami. Mäkké, teplé. Živé.
A ten zlomený výraz v tvári sa začne pomaly lámať na malé a menšie kúsky.

Čelo o čelo, cítim tvoj dych na svojej tvári. Stále mám zavreté oči. Prsty rozprestrené stále na hrudi, a iba sa vyžívam v každom buchnutí, ktoré pod nimi cítim. Keď ale vezmeš moje ruky do svojich, neprotestujem. Najskôr ti ich iba skusmo jemne stisnem, a keď stále zostávajú prepletené s tými mojimi tak stisnem poriadne.
Potom prehovoríš a ja pomaly otvorím oči. Pomaly, nesmelo sa mi do tela začína vkrádať pocit šťastia. Zadívam sa do tých tvojich a snáď mi z nich vieš aj prečítať, ako v duchu komentujem tvoje slová.
...statočná a svojhlavá? Snažíš sa ma snáď učičíkať lichôtkami James?...to si píš že keby mi chceš niečo prikázať tak to schytáš...to ani neskúšaj. Žiaden život za nás dávať nebudeš ty tĺk. Budeš pre nás žiť. Bodka...
Pohľad mi trocha zvážnie. Podvedomie mi len teraz, s pomerným omeškaním, vyplaví na povrch ako si sykol keď si ustúpil, ako si zľahka preferoval státie na jednej nohe, ako ti zatlo sánku keď so ti buchla do hrude. Trochu sa vyplaším, no to ma nečakane chytíš a dvihneš do vzduchu.
James...bolí ťa...pusť.
Zaprotestujem chabo medzi bozkami, ktoré ma začnú rozohrievať až kdesi zvnútra. Rukami sa podopieram o tvoje ramená.
Je naozaj tu. Je tu. Tu pri mne.
Ako sa dostávam z oparu hnevu si ale zároveň začnem uvedomovať aj naše okolie.
A že tu nie sme sami. Nikdy som nebola zrovna fanúšik publika. Zľahka sa znova postavím na nohy keď ma spustíš dolu a nespúšťam z teba zrak, dokonca ani keď počujem Siriusov hlas a poznámku, na ktorú by som mu inokedy určite odpovedala niečo podobne rýpavé. Nechám sa vyviesť von. Úprimne, je mi ukradnuté kam.
A keď znova prehovoríš, posledné zvyšky hnevu zmiznú a nahradí ich to, čo s takým úspechom skrývali. Emócie. Veľa emócií.
A ja si uvedomím, že ty si pravdepodobne nebol o nič menej osamelý ako ja. Že som sa cítila previnilo, pretože ty si riskoval život a ja som nemala jediný spôsob ako ti pomôcť, lebo ma Dumbledore držal v úplnej tme.
A že občas som vedela byť mierne sebecká.
Už ťa nikdy nepustím nikam samého. Pozri ako to dopadne, s tebou v nemocničnom krídle.
Zamrmlem, a ty vieš že to nemyslím vážne. Že hoci mi to zlomí srdce, až budeš nabudúce potrebovať a chcieť niekam ísť, nejako pomôcť, nebudem tomu brániť. Znova ti pevne stisnem ruku a keď ku mne zavanie čerstvý vzduch, pozriem ti do očí. Tie moje sa zalesknú. Miernym myknutím ruky ťa zastavím.
Hrozne...neskutočne hrozne som sa bála.
Priznám sa, a prinútim slzy zostať v očiach, nedovolím im vypadnúť von.
Živý.
Pomaly natiahnem voľnú ruku, postavím sa na špičky a prstami ti jemne vojdem do vlasov od čela, zľahka nimi prejdem po koži pod nimi a prechádzam nimi bokom až za ucho. Očami sledujem svoju ruku.
Neskutočne, veľmi si mi chýbal.
Vydýchnem, pričom pohľadom znova nájdem tie tvoje oči. Vrásky na čele sa mi vyhladia a v tvári sa mi zjaví akýsi pokoj. Podvihne sa mi kútik úst v náznaku úsmevu.
Vieš, keby sa niekto snaží zmeniť to že ma miluješ, asi mu dám päsťou do nosa.
Vydám zvláštny zvuk, čosi medzi smiechom a vzlykom, načo sa pomerne nečakane pritisnem k tebe a pobozkám ťa. Pomaly, nežne, opatrne, akoby si sa mal vypariť.
Ale ty si stále tu.
Milujem ťa, James Potter. Nahnevaná, smutná, či si pri mne alebo stovky kilometrov odo mňa, nič to nezmení.
Hovorím polohlasom, ale city z tých slov cítiš husté ako med. Bol si tu. Bola som tu ja. Bol tu náš syn. Aj keby sa v Rokforte nachádzala brána do pekla, bolo by to teraz to najlepšie miesto aké poznám. A presne v peklo by som to tu rozpútala, keby sa vás tu niekto dotkol.
Skloním tvár, takže mám nos pri tvojom krku a nadýchnem sa.
Harry bude šťastím bez seba keď ťa zbadá.
Prehovorím nežne.
Len ho budem musieť upozorniť aby na teba neskákal. James...čo sa stalo? Čo ti spravili?

James Potter - 03. září 2018 16:18

soukromá zpráva od James Potter pro

Bradavice - hradby

Nechal sem se unášet tím opojením z její přítomnosti. Toho jak moc sem byl rád že jsem zase s ní. Chyběla mí, stejně jako Harry, chyběla mi ve všem co dělá, jak to dělá a jak umí být panovčaná....

Ať bolí, je mi to jedno...stojí to za trochu bolesti...

Z našeho divadélka pro ostatní sešlo, přeci jen, chtěli jsme být aspoň chvíli samy, jen mi dva, a kolem nikdo. Alespoň tu chvíli než se s radostí vydám za malým i se svou ženou.

Kroky do schodů vedoucích k hradbám jež byli zastřešeny nebyli už tak bolestivé. Svíral sem její ruku, vnímal její hlas a přemýtal o všem co řekla. Štvalo mě to. Mrzelo mě že jí drželi v nejistotě, že jsem nemohl dát zprávu. Uklidnit její mysl, služba řádu si vybírá dost slušnou daň. A jediné co my nyní přišlo na mysl bylo to, abych každičkou minutu strachu o mě vyvážil a nahradil.

Usadil sem se, trochu jako starý dědek k jednomu z trámů na vrcholu hradeb. Trávili jsme zde dost času už za našich studentských let...ten výhled...na hříště, na les...to jaký tu byl klid. Skoro nikdo tu nebyl, nikdy.

Stáhl sem ji k sobě, do náruče, objal ji pažem kolem ramen a vtiskl k sobě. Tvář sem na hodnou chvíli zabořil do jejich vlasů a jen vdechoval její vůni. Konečně sem se uklidnil.

Taky sem nečekal že to bude až tak těžké. Být pryč a sloužit dobré věci, když stejně nemůžu pořádně přestat myslet na to zda tě moc malej neutahal, zda ste v bezpečí. Zda se někdo nesnaží vzít mi mou ženu....

Hladil sem ji po ramenou a bocích a políbil ji na krku.

Strach a peníze sem nikdy neměl, dokud sem nepoznal tebe. I já měl strach.A chyběli jste mi o to víc, že jsem také nevěděl co se v Godrikově dole může dít. Vím jen že to co se dělo a začalo odkrývat vyžadovalo plné soustředění...a při tom jsem stále myslel jen na tvůj úsměv a Harryho smích když ho sebou vezmu na koště a říkám mu jak z něj udělám pořádného hráče....já vím směje se tomu že lítáme, než tomu co mu říkám...

Sledoval sem okolí hradu s úlevou a neměl sem v plánu ji pouštět z obětí. Měla pravdu, měla i právo se zlobit. Ale čím dál tím víc sem věděl že ne na mne ale na tajnosti které Brumbál, ač pro její bezpečí dělal. Vždy ji také zná. Ví že jí nemůže odbít něčím tak děsivým jako..."Možná právě spí v posteli, možná ho mučí....

Co se mi stalo ti neřeknu, nevím to, vím jen že sem ve chvíli kdy mě zezadu srazila první kletba věděl že tohle nezvládnu, tak sem udělal jedinou rozumnou věc...hrál mrtvého...a vyšlo to...i když po probuzení sem se cítil jako by mne někdo shodil ze schodů a do halvy mi zarazil dvacet hřebů...myšlenka na to dostat se do bezpečí byla silná, a Bradavice byli lepší volba než někoho dovést k nám domů, proto sem skončil tady...neměl sem ponětí co se stalo tady, tak jsem volil cestu menšího nebezpečenství pro tebe a Harryho a naše přátele.

Čas začal plynout rychleji, už to nebyli dlouhé a nekonečné minuty na lůžku na ošetřovně. Ale opět kvapně ubíhající čas, zvláště když je u mě. Nechtěl sem se zvedat, chtěl sem tak strávit klidně i dny.
Ale její slova o Harrym mě vrátila nohama na zem. Bodlo mě u srdce že jsem ji sobecky odtáhl pryč místo aby jsme šli za naším synem.

Ať skáče, stejně mu nevysvětlíš že nemůže pokud uvidí jisté věci které myslím tak či tak budu rád absolvovat i přes veškerou protivnou bolest...

Znovu sem se sehl, když ležela na mne dá se říct, zase ji dlouze políbil a usmál se.

Raději bych tě zatáhl do umýváren pro prefekty ale jelikož sme si pospíšili s dětmi měli by jsme jít našemu malému nezbedovi vykouzlit úsměv na tváři...

Sevřel sem její ruku o něco pevněji než sme šli sem.

A taky dlužím Siriovi odpovědi na jeho rejpání...
Zazubím se jako neviňátko, a vydám pomalu zpět k věži.

Fabian Prewett - 04. září 2018 00:19

Bradavice zpátky ve škole

Už jenom to, že Brumbál nám vlastně řekl, že ve chvíli kdy zase potkám Smrtijeda s neproniknutelným štítem, jsem vlastně v háji, tak mi potemněly oči. Nejsem si jistý jak moc budu příště reagovat. Pokud se mi příště postaví někdo, koho nezabiju jinak než smrtící kletbou a bude u toho mučit dítě, tak umře. Třeba smrtící kletbou. Nevím jestli se tím snížím na úroveň Smrtijedů nebo to bude nemilé, ale udělám to. Někdo černou práci dělat musí a věřím, že Gideon to klidně udělá taky.

Sleduji reakci Lily, když Brumbál mluví o Jamesovi a obávám se, že ten kluk umře jenom co svojí ženu potká. Nechtěl bych se jí postavit v souboji a už vůbec bych nechtěl být ten magor manžel, který jí naštve.

Další můj kyselý úsměv padne na tom, když ministerstvo nemůže uvolnit dostatek bystrozorů na ochranu Bradavic. Co chránit víc, když ne Bradavice? Sakra vždyť naši mladí kouzelníci je ta krev, kterou budeme potřebovat v budoucnu. Ať už to dopadne jakkoliv. No, ale vrátit se do Bradavic jako ochranka je rozhodně zajímavý návrat na místo činu a těším se na to. Škoda, že je to za takovýchto okolností. Prefektské pravomoci mě bavili opravdu moc, protože v době kdy jsem byl na škole by nikoho nenapadlo mi je dát a Gideonovi taky ne. Takže tohle je krásná změna.

-------------------------------------------

Spolu s ostatními jsme kráčel skrz Prasinky a nahoru k hradu. V myšlenkách jsem zabloudil zpátky do školy, kdy jsem se vracel z Prasinek a vedle mě šla jedna krásná černovlasá slečna, která se mnou strávila příjemné odpoledne v čajovně. Místo této slečny teď vedle mě šel Balvan a přemýšlel bůh ví o čem. Nevracel jsem se sem, abych se mohl těšit na nějaké příjemné chvilky v zákoutích hradu, ale spíše abych tady vybojoval další bitvu. Možná takovou, o které se mi nesnilo a asi jsem o to vůbec nestál.

Ahoj Hagride!

Tohoto robusního chlapíka zdravím velice halasně, protože jsme se párkrát setkali. Teda setkali jsme se tak, že nás hnal z lesa. Už ani nevím proč jsme tam s Balvanem lezli, ale bylo to rozhodně dobrodružství. V očích Hagrida jsem viděl podobné vzpomínky. Ve vstupní síni už na nás čekal profesorka McGonagallová a já podvědomě narovnal ramena a hodil se do klidu. U ní jsem si nedovolil nikdy nic. Ta její autorita je prostě něco co se jen tak nevidí a asi jen tak neuvidí. Tuhle auru nevyzařuje jen tak někdo. Filche jsem obdařil jenom ďábelským úsměvem a dál se mu nevěnoval. On věděl své a já taky. Potom už to běželo jako na drátkách, ale to že mě oddělili od bratra mě opravdu vadilo, ale byly to rozkazy a tak jsem nemohl nic dělat. Opětoval jsem jeho pohled a pokývnutím se pro teď rozloučil. Nakonec jsem se dozvěděl, že já mám být ve Zmijozelské společenské místnosti a ještě k tomu mám vést. To celkem čučím, že mě Moody jmenoval šéfem. Rozhodně ho to asi netěší.

Tak to je krásný. Ve Zmijozelu a ještě ten cirkus budu řídit. To nám to krásně začíná všem. Tak Zmijozelská skupinka prosím následujte mě a buďte ve střehu!

Pronáším se žraločím úsměvem a vedu svojí skupinku ke Zmijozelské společenské místnosti, jako mě kdysi vedl prefekt k Nebelvírské i s jeho povýšeným pohledem a tím jak se naparoval.

Bludná duše!

Projdu do sklepení a tam na mě padne ta stísněnost té podzemní kobky. Už chápu proč jsou Zmijozeláci takoví jací jsou. Složil jsem si věci a rozložil jsem se v jednom z křesel ve společenské místnosti.

Vedoucí nevedoucí, přijímám návrhy co a jak uděláme. Myslím, že my tady budeme mít tu nejhorší možnou pozici. Ty děcka, který tady budou nás nebudou mít rádi a dost jistě se budou před náma chránit. Jak poznat Smrtijedí děti asi si nemusíme říkat, protože většina prostě je už indoktrinovaná z domu, ale jak poznat dvojí agenty? Mě přijde šílený, že už teď by tady někdo sloužil jako dvojí agent.

Emily Rees - 04. září 2018 18:35

Bradavice zas a znovu

Celú ďalšiu rozpravu sledujem bez slova, len novej tvári zlahka kývnem na pozdrav a usmejem sa, ešte bude príležitosť sa medzi sebou pobaviť. Vôbec ma celá situácia neteší, Ministerstvo nemôže uvolniť mnoho ludí a dvojití agenti do toho, to znie ako smrtelná kombinácia. Sami nevieme, komu veriť. Napokon sa nás celá hŕstka predsa len rozhodne navštíviť Bradavice a tak keď príde prvý školský deň i my sa vypravíme na školu. Bolo by to takmer ako za starých čias, keby mi všetko neprišlo tak prázdne a ponuré. Snáď to bude len tým, že sme tu príliš skoro. Za mladých čias bol každý príchod poznamenaný hlasitým smiechom a hovorom študentov a chodby šumeli keď po nich všetci prechádzali. Tento raz naše tiché kroky sprevádzalo len občasné zamumlanie. Pred bránou nás vyzdvihne Hagrid, ktorého pozdravím slušným pozdravom a každý jeho krok znamená moje dva.

V hrade nás víta silueta profesorky McGonagallovej, pred ktorou väčšina z nás má jasný rešpekt a vôbec sa niet čo diviť. Hoci nebola mojou fakultnou vedúcou, jej hodiny boli dostatočné na to, aby si človek patričný rešpekt vybudoval. Narozdiel od toho čo mal Filch, ktorý spolu so svojou mačkou čakali neďaleko. Len čo sa rozhovoril Moody, väčšina reči na chvílu utíchla.

Celú Moodyho reč si vypočujem a s kývnutím prevezmem odznak, ktorý hneď preštudujem pohladom. Nemyslím, že nás väčšina detí nejak bude brať. Nik si nás nebude pamätať na to, aby sme mali nejaké slovo a budeme tu noví, cudzí, a ešte k tomu s nejakou značkou. Prebehne akési povinné rozdelenie do skupín, ktoré už je dané a ja som len rada, že som v skupine s Theou a Fabianom. Predsa len je fajn mať svojho mentora po ruke a Thea mi zatial prišla najsympatickejšia, a robí skvelé sušienky!

V rovnakej tichosti sa pohnem, keď sa Fabian chytí úlohy vedúceho našej skupiny a začne nás viesť. Neubránim sa však úšklebku nad jeho poznámkami. Do zmijozelu to nie je ďaleko a fakultná miestnosť ma zaujme. Hlavne preto, že som ju ešte nikdy takto nevidela. Neubránim sa a začnem sa rozhliadať po okolí. Najprv ale veci... Izby, ktoré sme dostali nie sú ďaleko a dajú sa nájsť rýchlo a tak si zložím tašku, ktorú som si sebou vzala s niekolkými vecami, ktoré je vždy dobré mať sebou a vrátim sa do spoločenskej miestnosti.

Tam sa posadím na kreslo kúsok od Fabiana a opriem sa do pohodlného operadla."Hmm..." Zapojím sa do debaty, ktorú náš nový vedúci nadhodil. "Ja si myslím, že ak tu budú dvojití agenti, tak to budú tie naivné alebo tie najviac prefíkané deti." Prehodím skôr zamyslene. "Súhlasím, že väčšina tých detí nám moc veriť nebude, sme cudzí, dospelí a označení, a že by sme boli nejaká autorita sa tiež povedať nedá." Hovorím ďalej a skôr nahlas premýšlam, než by som dávala návrhy a vytiahnem odznak z vrecka, kam putoval krátko po jeho obdržaní... "Možno by nám pomohlo sa nejak začleniť, než pôsobiť len ako "ostraha"," naznačím prstami úvodzovky. "Ak sa zblížime a dokážeme sa trochu spriateliť s niektorými deťmi, dostaneme sa k lepším informáciám." Navrhnem tento raz už naozaj a pozriem po zvyšku, aké návrhy majú oni.

Theodora McGregor - 05. září 2018 21:33

Schůze Fénixova Řádu

Rty se mi zkroutily do úšklebku. Není to vlastně nefér, když mi nemůžeme používat stejné zbraně jako Smrtijedi? Ne, že bych byla schopná použít proti někomu kletbu, která se nepromíjí. Ale přeci jen... To, co nás od Smrtijedů odlišuje nakonec může být naší záhubou...
Brumbál pokračoval dál. Takže Drakenol byl zrádce... Lehce jsem si povzdychla. A nikdo neměl ani ponětí. Tak snadné je nechat se obelstít. Po zádech mi přeběhl mráz. Ten pocit nejistoty byl tak silný, že pro tu chvíli bych snad opět zvolila Barnabasovu náruč. Pevnou náruč... Byl to jen klam. I ta mě nakonec děsila.
Když Brumbál zmínil Jamesovo zranění, můj pohled se stočil na Lily. Musí to pro ni být neskutečně těžké... V boji s celou svou rodinou. I když si člověk říká, že do toho děti nezatáhnete, jakmile pracuji oba rodiče pro Řád, nejspíš to jde velmi těžko.

To už ale mířil Brumbál svými slovy na mě. Trhla jsem sebou a opětovala mu pohled, zprvu poněkud zmateně. „Opravdu?“ Skoro se mi nechtělo věřit, že by můj šéf souhlasil s něčím takovým jako placená dovolená. O peníze nakonec nešlo, ale nějak ta práce pro mě byla... Záchytným bodem po tom vše. „Děkuji,“ pousmála jsem se vděčně. „Samozřejmě se přidám,“ přikývla jsem ještě.

S tím se schůze pomalu blížila ke svému konci. Bylo toho ale hodně. Když Brumbál domluvil a byly zodpovězeny otázky, zvedla jsem se k odchodu. Pokud mě Remus nezastavil, už jsem ho neobtěžovala. Ostatně všichni se uvidíme v Bradavicích. A i když jsem měla touhu poznat svého mentora blíž, udržela jsem se, což je s podivem!, a nevrhla se na něj jako klíště.

Než jsem ještě opustila Godrikův důl, krátce jsem se zastavila s Lily, abych ji poděkovala za její pohostinství. Pak už jsem se rozloučila a zamířila jsem ven, abych se přemístila zpět do Londýna.
Ve městě jsem naprosto mudlovsky metrem docestovala až na předměstí, abych se dostala do svého bytu. Bylo potřeba se sbalit. Alespoň to nejnutnější. Ostatně příliš jsem toho nevlastnila. Plat nebyl příliš vysoký a od Barnabase jsem odcházela velmi nalehko.

Bradavice, 1. září 1982, 16:00

Uteklo to rychle, když jsem se po boku ostatních s lehkou koženou tašku přes rameno objevila v Prasinkách U Prasečí hlavy. Díky zvětšovacímu kouzlu mi taška bohatě stačila na všechny mé věci. Nerada jsem tahala kufr. Oblečená v lehkých šatech ke kolenům a na ramena v barvě tmavě zelené, ještě více vynikla má až příliš štíhlá a neženská postava. Já si ale užívala, že se nemusím oblékat nijak formálně. Ovšem podzim se přeci jen přihlásil o slovo, navíc jsem byla zimomřivá, takže má holá ramena kryl šedý volný cardigan. Kolem krku byla ledabyle omotaná šála a na šatech patrný stříbrný přívěsek. Šlo o zdobený oválek, který šel otevřít.

Když jsme se ocitli v Hradu, už nás vítala Minerva McGonagallová. Samozřejmě jsem si ji pamatovala ze svých hodin. Vždy jsem ji chovala ve velké vážnosti a odvážila bych se prohlásit, že jsem na jejích hodinách nebyla naprosto neschopná. Proto mě její výrazné zkoumání mé osoby trochu zarazilo. Mám něco na nose...? Nebo na bradě? Naprosto nedospělácky jsem si opravdu špičku nosu promnula a zatvářila se zmateně. McGonagallová nic neřekla a jen uhnula pohledem. Nebo jsem byla tak hrozná a teď se diví, co dělám v řádu? Nebo si mě vůbec nepamatuje...? To je asi nejpravděpodobnější. Přeci jen jsem o dost starší a dosud jsem se schovávala...
Uvítání McGonagallové bylo krátké a výstižné. Pohled na pana Filche zase úsměvný. Vypadá pořád stejně, to je neuvěřitelné!

Pak už jsme obdrželi odznaky. Musela jsem se tiše uchechtnout. Ty zlaté znaky vypadaly trochu... Až moc důležitě. Jsou práci jsem brala vážně, ale... Nebyla jsem zvyklá to mít napsané na čele. Tedy, ehm, na hrudi. Siriusova poznámka mi tak přišla více než trefná.
Pak už Moody začal rozdělovat členy Řádu do jednotlivých skupin. Aha, podle kolejní historie to nejspíš nebude, napadlo mě, když mé jméno nezaznělo u Havraspáru. No, kdo by pak zbyl na Zmijozel. Lehce jsem se pousmála. Osobně mi přítomnost zmijozelských studentů nevadila. Nikdy jsem pro ten kolejní boj příliš nehořela. Jen jsem se netěšila na prostředí jejich kolejí. Příjemný oheň v krbu havraspárské věže bych přeci jen uvítala raději.

Zmijozelská společenka

Fabian, Emily, Kate, Remus

Když jsme společně dorazili do sklepení, měla jsem pocit, že chlad a vlhko na nás poctivě čekaly. Ono už výhled na jezero, nebo spíš téměř do jezera, stojí za to. Lehce jsem se otřásla a svůj svetřík si víc přitáhla k tělu. „Asi to bude chtít nějaké teplejší ponožky,“ tiše jsem se uchechtla a zakmitala bosými palci v lehkých balerínkách. Tohle mi Moody mohl říci předem, zabalila bych se jinak. Vzala bych si jehlice a klubíčka...
„Že by měli studenti ještě hodinu? Nebo už snad večeře? Na tu je brzy...?“ tiše, ale nahlas jsem přemýšlela, zatímco jsem se přesunula ke krbu, kde skomíral oheň. Popadla jsem pohrabáč a pokusila se najít nějakou jiskru. Ovšem moc šikovná jsem v tomto ohledu nikdy nebyla.

„Nejsem si jistá, že je naše snahy být jim za kamarády nějak oslní,“ zapochybovala jsem se. „Tyhle děti budou ostražité, nebudou si s námi chtít hrát na přátelství. Buď se můžeme tvářit neškodně, aby přestaly být opatrné, nebo se spolehnout hlavně na pozorování.“
„Ale doufám, že to jsou hlavně ještě děti...,“ i když toto byla opravdu jen jakási prosba. Voldemort si nevybírá mezi svými služebníky podle věku, ale podle schopností...

Remus Lupin - 06. září 2018 21:06

Zpět do Bradavic

Informace sdělené na schůzi přinesly mnoho odpovědí, ale i mnoho dalších otázek. To, že se na scéně objevil třetí hráč mě překvapilo, přestože vlastně nemělo. Vždy se najde někdo, kdo chce jakýkoliv konflikt vyřešit po svém a byla jen otázka času, než si někdo dostatečně charismatický najde svou věrnou skupinku oddaných. Trochu jako my... Přestože jednáme dle našeho nejlepšího úvážení a morálních zásad, stále jsem jen stranou v dlouhém, únavném boji, kde se hranice dobrého mění na hranice přijatelného a snesitelného.
Co nám přinesou tito...Proroci Úsvitu těžko říci, rozhodně by ale stálo za to zjistit, o co přesně jim jde a jaké mají plány. A to nejen nález toho předmětu. Chtějí porazit Voldemorta? Dobrá, proti tomu nic nemám, co ale poté? A jakými prostředky?

Jejich zrak se upíná k Bradavicím a právě tam poputují i naše kroky. Brumbál nám dává na výběr, každý, kdo tu však sedí, si ale už vybral. Bradavice jsou a vždycky budou našim domovem a jejich ochrana a ochrana nevinných studentů je to, co je naši prioritou.
Ani se nemusím hlásit, všem musí být jasné, že s misí souhlasím - a fakt, že se tam opět sejdeme stará parta, tentokrát i s Jamesem, je jen třešničkou na dortu.

Návrat do známého hradu je hořkosladký.
Poprvé po dlouhé době si připadám, jako bych kráčel tím správným směrem a jsou to právě Bradavice, co ve mě tento pocit vzbuzuje. Vracím se domů, tentokrát ale vím, že ne na dobro. Máme zde úkol, který je přednější než všechno ostatní, úkol při kterém nesmíme zklamat. Nezklameme. Nezklamu, i kdybych měl za blaho zdejších položit vlastní život.

Jsme rozděleni do jednotlivých skupin a v jeden moment mám co děla, abych na své tváři nedal znát zklamání. Přál bych si být opět se svou partou lidí, s Jamesem, Siriusem a Peterem, jak to tak ale vypadá, jsme rozdělení a posláni do různých kolejí. Racionálně si uvědomuji, že je tomu tak nejlépe, po dlouhé době to ale bude poprvé, co budu v Bradavicích bez nich a - Jde o práci, ne o zábavu. Navíc má Zmijozelská skupina není špatná, právě naopak. Fabian, Theodora a Emily, všichni tři schopní a dobří lidé. Co více si přát?
Stále je to ale Zmijozel...
Ale huš. Na podobné předsudky jsem už dospělý. I Zmijozelští studenti jsou stále jenom děti a měli bychom k nim tak přistupovat.

Všichni víme, že to nebude nic jednoduchého a jen si vybalíme, snažím se zamyslet nad našimi možnostmi. Pravda je taková, že jich není mnoho, jak odznak tak i náš věk nebude hrát v naši přízeň. "A nesmíme zapomenout, že nikdo z nás do Zmijozelu nechodil. Budou nás brát jako cizince, jako špehy." To zcela po právu, však bychom se na to tvářili zcela stejně. "Nesmíme ale zapomenou, že přestože je u nich největší šance na svedení smrtijedy, stále platí, že dokud nenalezneme důkaz opaku, jsou nevinní." Budou se na nás tvářit ošklivě a bylo by nemilé, kdybychom jim to měli oplatit stejnou měrou.
"Budou na nás hledět s nedůvěrou, máme ale výhodu ve znalostech a zkušenostech. Nebude to jednoduché a možná se to nesetká s přízní, i tak se ale můžeme snažit pomoci jim s výukou."

Kate Knight - 06. září 2018 23:16

Návrat do Bradavic

Na všechny pozdravy a úsměvy jsem kývla hlavou a (snad přátelsky) se taky usmála. Tolik nových tváří a jmen, která si k nim musím přiřadit. Pomyslela jsem si trochu nevesele. Snad si všechny své nové... Zamyslela jsem se nad tím, co pro mě vlastně členové Řádu byli. Kolegové?... Přátelé?... No, Uzavřela jsem to nakonec, Prvotně si je musím všechny zapamatovat. Nad touto otázkou můžu hloubat později.
Brumbál znovu promluvil, a tak jsem se vrátila zpět do reality. S vykulenýma očima jsem ho poslouchala. Neproniknutelný štít, přes který se lze dostat (možná) pouze pomocí Avada Kedavra? To se rovnou můžu zabít sama. Neubránila bych se a k Avada Kedavra bych se nerada snižovala. I když pro ochranu Bradavic a dětí bych to nejspíš udělala.
Pak Brumbál mluvil o jakémsi Jamesovi, který byl na důležité misi a spoustu toho odhalil. Jeho jméno mi však nic neříkalo. O Drakenolovi už mluvil ale ženu, která se jmenovala Euphadora, jsem neznala.
Obávala jsem se, že ani s námi všemi nás na ochranu Bradavic nebude dost. Kdyby se Smrtijedi a Proroci spojili... Bradavice by lehli popelem. Rychle jsem to vytěsnila z hlavy. Takhle jsem nemohla přemýšlet. Musela jsem být optimistická a věřit, že ty děti ochráníme. A když se k tomu přidá ten štít... Potřásla jsem hlavou abych se chmurných úvah zbavila. Ani tak však nezmizeli úplně.
Při dalších slovech jsem zcela zbledla. Děti?! Děti a Smrtijedi?! Nebo Proroci?! To je... To je hrůza! Jak můžou verbovat děti?!
Párkrát jsem se zhluboka nadechla a vydechla, abych se uklidnila. Pokud to po čem pátrají chtějí tak moc, že mezi sebe berou i děti... Pak mohou být potenciální špioni všichni.

1. září jsme se všichni sešli v Prasinkách a odtud zamířili k Bradavicím. Pořád jsem se mezi ostatními členy Řádu cítila tak trochu divně. Ale už jsem aspoň překonala své rozpaky. S úsměvem na rtech jsem vzpomínala na své mládí v kouzelnické škole. Tehdy bylo vše jednoduší...
Hagride! Ráda tě zase vidím! Pozdravila jsem s veselým úsměvem bradavického šafáře.
Společně s ostatními jsem následovala Hagrida do hradu. Ihned ve Vstupní síni na nás čekal Moody a profesorka McGonagallová. Moc dobře jsem si vzpomínala na tuhle přísně vyhlížející čarodějku. Zahlédla jsem i věčně nevrlého Filche a jeho kočku. Pokud jsem v Bradavicích někoho vážně nesnášela, byli to tihle dva. McGonagallová nás uvítala a pak zmizela i s Filchem. Svou pozornost jsem tedy obrátila na hovořícího Moodyho. Převzala jsem si od něj odznak a vzorně si ho připnula. Pak nás rozdělil do skupinek k ubytování. Doslova mi klesla čelist, když jsem se dozvěděla, že budu bydlet ve Zmijozelu. Začaly se mi chvět ruce. Zatraceně! Proč zrovna ve Zmijozelu? Proč ne kdekoli jinde? Nevesele jsem se usmála nad Fabianovými slovy a s poněkud nepřítomným výrazem šla s naší skupinkou ke Zmijozelu. Ve společenské místnosti jsem lehce zbledla a všemožnými způsoby zaháněla myšlenky a vzpomínky někam hluboko do útrob mojí mysli.
Teď není čas na nějaké fňukání a omdlívání. I tak jsem se ale svezla do nejbližšího křesla a propletla si prsty třesoucích se rukou.
Taky si nemyslím, že by bylo zrovna dobré se s nimi přátelit. Neměli by z nás respekt. Sice ho i takhle moc mít nebudou, ale lepší než nic. Přidala jsem svůj návrh i já a snažila se mluvit co nejpevnějším a nejjistějším hlasem.
Přelétla jsem pohledem ostatní. A ještě... Já jsem zvěromág. Sova. Mohla bych třeba v noci hlídkovat kolem hradu. Nebudu tolik nápadná. Zadívala jsem se na Fabiana. A nemusíš mít strach já jim nebudu nosit zprávy. Odmlčela jsem se a psychicky se připravila na to, co chci říct. Smrtijedi zabili mou nejlepší přítelkyni, takže já jsem vážně ta poslední, kdo by se chtěl k nim nebo jim podobným přidat.

Lily Potter - 09. září 2018 21:29

soukromá zpráva od Lily Potter pro

Hradby --> Harryho izba --> chrabromilská veža

Keď mi rozprávaš že ho napadli zozadu, zamračím sa.
Zbabelci.
Zamrmlem, hoci to znie trochu ako vrčanie. Vedela som že môj muž je dobrý kúzelník- výborný dokonca.
A vedeli to očividne aj oni. Boli pripravení, tak dobre, až sa musel znížiť k takýmto taktikám.
Nie že by mi také taktiky v tejto situácii prekážali. Hocičo, len nech je živý.
Ale...nie si tu dlho, aspoň podľa toho čo mi Dumbledore hovoril. Ani Madam Pomfreyová nedokáže zázraky. Určite ešte nemáš všetko zahojené.
Skepticky zdvihnem k tebe zrak zdola, kde som skrútená na tvojej hrudi.
Och, nebuď pokrytec Lilly. To ty si ho chcela ísť vytiahnuť z ošetrovne, ak by tam ešte bol, a ešte mu aj naložiť, a teraz ho chceš skričať za to, že tam nezostal?
Jemne si hryznem do pery a zľahka ti prejdem dlaňou po trupe.
Na izbe sa ti na to ešte pozriem. Možno budem vedieť uľaviť trochu od bolesti.
V očiach sa mi niečo blysne, akoby som nemyslela len kúzla a mastičky.

Obaja sa ale zhodneme, že Harryho by sme nemali nechať dlhšie čakať. Pri tvojej poznámke o prefektských kúpeľniach mi trošku sčervenajú líca pri tých spomienkach, ale potom podvihnem kútik úst.
Môžeme s tade ísť pri najbližších večerných obchôdzkach vyhodiť párik neposlušných študentov... a potom to tam zostať chvíľu strážiť. Pre istotu, aby ich nenapadlo vrátiť sa.
Tvárim sa vážne, ale v očiach mi horia malé plamienky.
Bola som žena bez muža už dosť dlho. Opätujem ti stisnutie ruky a spravíme spolu pár krokov, keď ťa ešte zastavím, opäť potiahnutím ruky. V očiach mám neuveriteľne nežný výraz keď na teba zdola hľadím a tvoju ruku spolu s mojou, ktorú držíš, si pritiahnem na hruď.
James...som veľmi rada že ťa mám späť.
Stisnem ti dlaň, zjemnie mi výraz tváre a očami sa ti snažím predať všetky pocity, ktoré cítim. Aby si pochopil, ako veľmi, veľmi mi bolo bez teba smutno, ale že v mojich pocitoch sa za ten dlhý čas čo sme boli od seba nezmenilo absolútne nič.

Harry bol úplne nadšený. Samozrejme sa rozbehol k tebe ako malý buldozér keď ťa zbadal, rýchlo som ho ale zastavila a vysvetlila mu že tatinka všetko bolí lebo mal malú nehodu a preto musí byť opatrný. Tými najopatrnejšími pohybmi ti objal nohu a potom natiahol ruky, dávajúc ti najavo že chce ísť k tebe na ruky. Pozdravíme sa s Alice, s ktorou sa chvíľu rozprávam či bol Harry okej a či naozaj pochopil, že sa tu s Alice budem striedať a že je to čosi ako výlet. Nechávam ti tým priestor na to, aby si mal chvíľku osamote s našim synom.
Nie ale nadlho, pretože úprimne, keď vidím svojich dvoch chlapcov takto pokope, mám najväčšiu chuť vás oboch vystískať. Harry mal kopu otázok (Ako si sa mal na tom výlete? Mamina hovorila že pracuješ. Nie si unavený? Už zostaneš s nami?)
Keď ho ale prejde najväčšie vzrušenie, začne byť ospalý, a tak ho uložíme spať spolu s Nevillom, rozlúčime sa s Alice a vydáme sa na cestu späť do chrabromilskej veže, počas ktorej ti začnem rozprávať, čo sa dialo kým si bol preč- bežné veci, ako že od Munga odo mňa chcú viac a viac elixírov, čo je skvelé, lebo uznávajú že ich robím dobre, ako som pomáhala Remusovi počas premien, a potom ako idú veci v ráde, až ma napadne...
Vieš o tom že Dumbledore prijal do rádu Severusa? Včera sa s ním zjavil u nás doma. Bolo to...čudné.

James Potter - 10. září 2018 07:08

soukromá zpráva od James Potter pro

Rodinné shledání

Hradby

Lehce se zadívám před sebe, jako bych přemýšlel...
Neštítí se ničeho, to je pravda, myslím ale že jim nevoní ani smrtijedi, a to by se nám dost hodilo. Nebýt na to samy...Brumbál je sice moudrý a vede řád dobře. Ale je nás málo. Nepomůže nám jak je kdo dobrý čaroděj...musíme mít víc...musíme začít být vychcaní jak se říká...jako díra do sněhu...být o krok napřed...a být připravení zabíjet...oni to udělejí bez váhání...my musíme také...

Vím dobře že tohle se Brumbálovi ani mé drahé zamlouvat nebude. Ale to co se stalo mě staví jasně do tohoto postoje. Nebudou se štítit posílat zakázané kletby. A mdloby na tebe...je to jako opětovat nepřátelskou palbu házením kamení...jistě..dokáže ublížit, ale co z toho když my padneme...

Zaženu zlé myšlenky ihned...přeci jen, nechci ani myslet na práci nyní...jen mi to nedalo. A Lily ví že jí vše řeknu bez obalů, jak to cítím sám...

Víš že když mluvíš takhle tak riskuješ že se nedostaneme ani na pokoj?
pousměji se a sleduji ji, přeci jen její skryté provokace narážky už dobře znám....

Sakra LIly je mi 22, pár měsíců sem tě neviděl a máme malé dítě...ještě chvíli se našemu sexuálnímu životu něco bude stavět do cesty a spustím takové peklo že si Voldemort bude přát aby nikdy nezjistil že umí čarovat!

Když se zastaví, zvednu ruku a konečky prstů ji sjedu po linii její tváře, můj pohled také zjihne a je v něm vidět že jsme na tom oba stejně.

Nedokážu ani popsat jak moc sem rád že jsem zase s tebou...
Ano tady byla slova zbytečná. Znali jsme se a věděli o sobě první i poslední. I beze slov jsme věděli jak se ten druhý cítí.

Pokoj

Měl sem co dělat aby mi netekli slzy, vidět toho malého rošťáka který zatím nechápe nic z toho co se děje bylo velmi hezké. I přes to že ho Lily zastavila a začala mu vysvětlovat že tatínek je rozbitej, po tom co se natáhl sem si ho vzal na ruce a kousek stranou sem mu odpovídal na jeho zvídavé otázky. Tiše, trpělivě, hladíc ho a uvědomujíc si víc než kdy jindy za co vše vlastně bojuji...

S Alic sem prohodil pár slov a také ji přátelsky objal. A pak chvíli sledoval jak malý spí.
Vydali sme se zpět do věže...k ostatním a cestou sem se dozvěděl další novinku....

Hmm zajímavé, typoval bych že se s ním potkám leda někde na bojišti kde mě bude chtít zabít ale přivedl li ho starý pán jistě k tomu má své důvody. Ostatně...i když je to můj sok, občas lituji co jsme mu prováděli...kdysi, tady na škole...
rozhlédnu se a zhluboka se nadechnu, hlavou se mi prožene pár věcí které si od nás slízl a pak pokrčím rameny...

I když koledoval si a mnohdy si to i zasloužil, takže...ať se drží dál od tebe a já ti slibuji že se s ním pokusím vycházet...
pousměji se, nebyl čas na staré malicherné žabomyšlí války, měli sme teď větší starosti než to poměřovat si hůlky (nebo ptáky) se starým nemesis Sevíkem.

James Potter - 10. září 2018 07:24

Společenská místnost

Když dojdeme zpět do společenské místnosti všimnu si v rukou dívek růží, zadívám se s potutelným úsměv na Siria a pak na Lily. A pomalu se vydám k novým členkám řádu...

Vítám vás v našich řadách, rád bych řekl že je to vše strašně fajn a klidné ale vzhledem k tomu že sotva chodím by to bylo víc než komické...
a vzhledem k tomu co vlastně viděli hned po mém příchodu než sem Lily odvedl někam stranou...

Nicméně rád vás poznávám dámy, jsem James....a propó....
otočím se na Siria a nahodím škodolibý úsměv asi jako Grinch....

Můj drahý příteli, k tvým nemístným poznámkám když jsem přišel a ty sis užíval jak mě má žena peskuje...
přistoupím k němu a jednou rukou se opřu o opěrku lenošky ve které se zase jako vždy válí....

Vylížu se z toho k její spokojenosti velmi rád, na to můžeš vzít jed, ostatně, alespoň nemusím používat svůj jazyk k čištění vlastních koulí jako to děláš ty s oblibou když se proměníš do své snesitelnější podoby, a né, nezávídím ti to, jen bych ti doporučil, sežeň si špunty do uší. Jinak budeš kňučet ze spaní...

jinak jsme se snad ani neuměli nešpičkovat, pořád, dokola, ale v té nejdivnější a pro mnohé nepochopitlené na oko nevraživosti bylo pouto přátelství na život a na smrt. Bral sem ho jako bratra. Jako někoho na koho se můžu spolehnout....

Rád tě zase vidím...a jo i ty si mi chyběl, ale mnohem méně než doufáš...

opět se narovnám a přejdu k Lily, postavím se za ní a i přes ne příliš příjemnou bolest ji obejmu zazadu kolem ramen.

Takže...jaký bude náš postup?

Sirius Black - 12. září 2018 07:48

Společenská místnost - Nebelvír

Skoro neochotně se znovu vynořím ze svých vzpomínek, když se James s Lily vrátí do společenské místnosti a schovám hůlku do jedné ze svých kapes.
"Kdo nezkusil, netuší, oč přichází. Až ti tvá drahá zahne, půjčím ti pilku, ať nemusíš chodit do dveří bokem a v úkloně." odrazím nonšalantně Jamesovy špičky s mrknutím na Lily, zatímco se zvedám z křesla, abych mu i Lily konečně mohl na uvítanou aspoň nabídnout ruku.
Než ale k uvítacímu aktu dojde, naoko teatrálně si povzdechnu.
"Ooch... Vlastně promiň, ty už ji potřebuješ teď." poskládám do tváře výraz soucitného přítele, který svému druhovi právě oznámil závažnou a tragickou novinu, a tak to asi na dvě vteřiny vypadá, jako bych Jamesovi přál upřímnou soustrast místo vřelého uvítání.
Ale nevydržím to - zase se rozesměju.

"Vítejte zpátky." usadím se tentokrát jen na opěrku křesla a prolétnu očima po celé skupině, co dostala za úkol dozorovat v Nebelvíru.
"Postup..." převalím po jazyku slovo z Jamesova dotazu a pak navážu.
"Řekl bych "pozoruj a zakroč, když je třeba". Od čeho jiného bachaři jsou?" pokrčím rameny. Je znát, že se mi tenhle úkol moc nezamlouvá.
"Jsme jen o pár let starší než nejstarší studenti a někteří během školních let mají problém s autoritami." potřesu hlavou a nemusím už dodávat, že mluvím z vlastní zkušenosti.
"A někteří z těch starších si nás i můžou pamatovat - končili jsme, když oni byli v prvním nebo druhém ročníku." a znovu ono nevyslovené "... a někteří na nás nevzpomínají zrovna s láskou, za ty piškuntálkoviny, co jsme jim provedli."
Což nám nedává úplně ideální výchozí pozici.

Vypravěč - 13. září 2018 16:21

Velká Síň - 19:00

Čas uběhl rychleji, než jste čekali. Sotva jste se zabydleli a dokončili spřádání plánů na blízkou dobu, již se na nádraží v Prasinkách zastaví vám tak dobře známý vlak z nádraží devět a tři čtvrtě. Část z vás pomáhá eskortovat studentstvo z nádraží, druhá část zůstane v Bradavicích hlídat vchod do velké síně. Emily s Theodorou jsou Moodym poslány společně s Hagridem a prváky po loďkách přes jezero. Studentů je tento rok méně než obvykle. Ne, že by vás to překvapilo. V této děsivé době se velká část rodičů bojí posílat své děti do Bradavic a útok Smrtijedů na Prasinky tomu jistě nepomohl.

Poté, co se nahrnou do sálu studenti vám Moody dá všem pohov, hlídkovat zůstanou Emmeline Vanceová s McKinnonovou a Gideonem s tím, že ty tři poté někdo vystřídá, aby se také mohli najíst. Vy nyní sedíte u profesorského stolu, který byl nyní pro tyto účely trochu prodloužen.

Brumbál ihned spustí svůj proslov, kterým vítá nové i staré žáky do dalšího školního roku. Musíte říci, že se snaží, ale tentokráte není ve své kůži. Studenti si toho nevšimnou, ale vám je jasné, že je pln starostí. A ačkoliv mluví o tom, jak i v těch nejtemnějších časech musíme mít naději, vám připadá, jako by i on měl potíže vůbec nějakou sehnat. A pokud už je Brumbál takový, je jasné, že jde do tuhého.

Po Brumbálově proslovu následuje rozřazování. Moudrý Kloubouk začne svou píseň a když ji dokončí, roztáhne profesorka McGonagallová dlouhý pergamen se jmény všech prváků. Po krátké řeči, kde sdělí potřebné informace vyjukaným prvákům roztáhne pergamen a začne vyvolávat. "Beatrice Abney!" ozve se první jméno a drobná dívka s černými, kudrnatými vlasy vyděšeně nadskočila, poté se pomalými krůčky došourala až ke stoličce, kde jí profesorka McGonagallová nasadila na hlavu moudrý klobouk.

Na chvíli celá místnost ztichne, nakonec ale moudrý klobouk vykřikne "ZMIJOZEL!" Ozve se potlesk od zmijozelského stolu a o dost slabší, zdvořilý potlesk od stolu mrzimorského, ale havraspárští netleskají vůbec a od nebelvírského stolu se ozývá pouze křik, bučení a nadávky. Vyděšená Beatrice rychle odběhne k zmijozelského stole, cestou po ní ovšem kouzlem jeden student s dlouhými, hnědými vlasy hodí číši s dýňovým džusem, naštěstí pro ni však mine. Onoho výtečníka vezme za límec Gideon a následně se do toho vloží i Moody a nově jmenovaný profesor Snape. Plačící Beatrice uvolní místo jedna starší studentka zmijozelu a ačkoliv jste moc daleko na to, abyste slyšeli, co jí řekla, očividně jí to pomohlo a brečet přestala. Ostatní zmijozelští pouze nenávistně zírají k nebelvírskému stolu, začínají si šeptat mezi sebou.

Rozřazování pokračuje a ačkoliv si již nebelvírští nedovolují tolik jako když byla rozřazena Beatrice, když je však nějaký student zařazen do Zmijozelu, občas se ozve nějaké pískání či bučení od Nebelvírského či Havraspárské stolu. Párkrát i od Mrzimorského. Zmijozelší navenek nedávají mnoho znát, pokud je rozřazen nějaký student do nebelvíru, pár studentů pouze zdvořile zatleská, ale jinak stále pouze vrhají nenávistné pohledy na nebelvírské, někdy i havraspárské a mrzimorské.

Poté, co je rozřazování u konce si k vám přisedne Moody. "Zmetci!" postěžuje si a nalije si číši plnou dýňové šťávy. "Na zítra budu potřebovat tak tři, čtyři dobrovolníky. Máme nějaký tip o tom, že by se na Obrtlé mohla nacházet nějaká skrýš Smrtijedů. Takže, kdo se na to hlásí? Zbytek zůstane hlídkovat v Bradavicích. Podle toho, co vidím tu s těma děckama bude sakra práce." Přihne si dýňové šťávy z číše a poté již jen čeká, kdo se přihlásí.

Theodora McGregor - 14. září 2018 17:01

Zmijozelská společenka --> Lodičky --> Velká síň

Emily, Fabian, Kate, Remus, pak všichni

„To každopádně,“ doplnila jsem tiše Remusovu myšlenku, že my sami do Zmijozelu nechodili. Takových vůbec v Řádu moc není... Ovšem líbila se mi jeho poznámka o tom, že nelze nikoho obvinit bez důkazů. Stejně jako odsoudit jen na základě kolejní příslušnosti.
Můj pohled pak slétl na naši novou tvář, tedy o trochu novější, než jsem byla já a Emily, která také přidala svůj názor. Kate, tak se jmenuje, upamatovala jsem se na její jméno a lépe jsem si ji prohlédla. Zdá se nesvá... Což chápu, zvedla jsem oči ke klenbám zmijozelské společenky. Ani mně tu nebylo nejlépe, ale bylo to spíš umístněním koleje. Znovu jsem pevněji objala své tělo, aby mě cardigan zahříval. Tak zvěromág, sova... Vždy jsem takové lidi obdivovala, sama jsem se ale podobnou schopnost ovládat nenaučila. Vlastně jsem k tomu ani neměla odvahu.
Pak jsem se znovu na Kate zahleděla. Překvapilo mě, že nám hned na úvod svěřila takovou informaci. „To mě mrzí,“ tiše jsem odpověděla. Možná klišé, ale něco jsem říci potřebovala. Merlinovi díky, že má rodina jsou mudlové... Momentálně je to chránilo nejvíce.

Čas běžel rychleji, než jsem si uvědomovala, takže jsem se nakonec jen v rychlosti ubytovala, tedy hodila tašku na určené lůžko, a vydala se po svých povinnostech. Hůlku jsem schovala, no, ehm, schovala, do vlasů tak, že mi držela pohromadě můj nedbalý drdol. Lehká nostalgie. Když jsem sama chodila do Bradavic, dělávala jsem to a učitelé to nesnášeli. Musela jsem se při té vzpomínce pousmát, každopádně jsem byla ve tvoření podobného účesu velmi zdatná. Nikdy se nerozpadl dřív, než jsem sama chtěla nebo vytáhla hůlku.

Pak už ale přišla realita. S Emily jsme měly za úkol doprovázet Moodyho při Hagridově projížďce na loďkách s prváky. Tak to bude teprve nostalgie. Musela jsem se ale vzpamatovat. Tohle je práce... A Moodyho nálada mi k tomu rozhodně pomohla. On nikdy neměl na žerty prostor.
Nakonec vše proběhlo v pořádku. Vlastně na tom nic nebylo, kromě té hrozné zimy od jezera. Takže do Síně jsem přišla celá roztřesená a klepala se ještě během Brumbálova proslovu. Ovšem jeho důležitost mi neunikala. Brumbál je opravdu unavený a kdo ví, jestli naději ještě máme. Nechtěla jsem však takhle přemýšlet. Protože jestli neměl naději on... Kdo jiný ji pak má mít?

Raději jsem se zaměřila na rozřazování, které následovalo. Ovšem rozruch přišel hned u první dívky. Šokovaně jsem sledovala, jak nevraživě reagovala kolej, která byla vždy zobrazována jako kolej čestných a spravedlivých. Dlaně se mi sevřely v pěst. „Copak to něco znamená? Copak musí ta dívka být hned špatná? Ta hloupá kolejní nenávist,“ tiše jsem prskala u učitelského stolu, kde jsme byli usazeni. A nejraději bych křičela nahlas. Nesnášela jsem to a nesnáším. Užila jsem si tu a tam své a přitom jsem nikdy nebyla na nikoho zlá jen kvůli tomu, do jaké koleje patřil.

Úplně jsem díky tomu ztratila chuť k jídlu. Tohle už přerůstá rozumnou mez. Je hezké cítit loajalitu a zodpovědnost, ale aby z toho kvetla taková nesnášenlivost...
To už začala večeře a u nás se objevil Moody. Jeho nabídka k mým uším dorazila trochu opožděně, zatím jsem u stolu seděla jako zařezaná, stále napůl šokovaná a napůl znechucená tím, co jsem mezi dětmi viděla. Pak mi to ale došlo a...
Nepřihlásila jsem se. V živé paměti jsem měla poslední zkušenost. Se vším všudy. A měla jsem v tuto chvíli pocit, že bych byla víc na škodu než k užitku. Raději zůstanu tady.

Emily Rees - 14. září 2018 18:42

Zaraďovanie a nepríjemnosti

"Nesmieme vyzerať, že sa s nimi priatelíme kvôli povinnosti. Aj keby sme sa nekamarátili, nemali by sme pôsobiť nedostupne. To tie deti len odradí, potrebujeme, aby v nás videli pomocnú ruku." Nesúhlasne oponujem Thee a Kate. Rozumela som ich podnetu, no musela som ešte vyjadriť svoje myšlienky. Nemôžeme pôsobiť natolko nedostupne, aby sa nás desili, ale ani podliezavo, aby nám neverili vôbec. Už tak to bude ťažké. S jednou vecou však súhlasím na 100%. S Remusovym tvrdením, pokial niekoho neusvedčíme, je nevinný. Len čo to povie, neodpustím si súhlasné prikývnutie. Má pravdu.

Ani sme poriadne nestihli nič viac než vyjadriť nejaké názory a už sme dostali prvé úlohy. Ja s Theou sme sa vydali za Hagridom a potom smerom k lodičkám. Som rada, že som si vzala dnes aj tú bundu, pretože od jazera ťahala hrozná kosa. Deťom to však netrvalo dlho a onedlho sa objavili prvé lodičky. Lucerny upevnené na priedi lodičiek sa mihotali a pomaly približovali, až sa prvé lodičky dotkli móla. Na tvárach detí bolo vidieť zmes nadšenia i strachu, ohromenia i očakávaní. Presne tie pocity, ktoré mi pripomenuli môj príchod do Bradavic. Príde mi to hrozne dávno.

Spoločne sme odviedli deti do hradu. Vlastne odvádzal Hagrid a my s Theou sme len dávali pozor. Pri pohlade na tie malé postavy sa mi na perách usadil letmý úsmev, ktorý tam zostal či už som sa dívala smerom k deťom, alebo rozhliadala po okolí. Ruka mi ležérne spočívala vo vrecku, kde bol pripravený môj prútik.

O chvílu už sme boli všetci vo vstupnej sieni odkial sme sa presunuli do siene Velkej, kde sme sa s Theou pridali k učitelskému stolu. Posadila som sa vedla nej a sledovala zaraďovanie. No hneď pri prvej zaradenej študentke mi žlč stúpla až do krku, keď jeden z nebelvírskych chlapcov hodil po nebohej študentke pohárom. Už už som vyťahovala prútik aby som pred ňu zakúzlila nejakú bariéru alebo odpinkla pohár stranou, no to je asi posledné, čo by nám chýbalo. I tak som to nestihla a našťastie pohár len okolo dievčaťa preletel. Vedla mňa Thea začala našťvane prskať a hoci som s ňou plne súhlasila, položila som jej upokojujúco ruku na rameno. Samej sa mi nepáčilo toto chovanie. Ba dokonca i Havraspár mal blízko k tomu, aby niečo spravil, minimálne občas vydávali nepriaznivé zvuky. So zamračeným výrazom a zaťatými zubami som sa pozrela k ich stolu, spražiac ich pohladom. Tá dostupnosť bude nakoniec ťažšia, než som si najprv myslela. "Sú to deti." Prehodím k Thee, ale ani neviem, či sa snažím viac upokojiť ju, alebo len presvedčiť seba. "Čo ich doma naučili, to robia. Nie že by sa mi to páčilo. Ale v tomto momente nič nevymyslíme. Gideon už zakročil." Pošeptám k nej. "Ale ak to niekto ešte raz spraví v mojej prítomnosti, sama mu naparím alebo vybavím taký trest že bude rád, že je rád." Pomyslím si nespokojne. Za mojich mladých čias to tu bolo tiež, hoci mne to vždy bolo pomerne jedno, kto je z akej fakulty.

Zaraďovanie ďalej pokračuje a vždy keď klobúk vyhlási Zmijozel, žalúdok mi trochu poskočí a pohladom prejdem po sieni očakávajúc ďalšie problémy. Presne viem, ako sa tento rok bude ďalej odvíjať. Zmijozelskí budú nenávidieť všetkých a Nebelvírčania, možno s Havraspárom, budú vo väčšine prípadov robiť Zmijozelu problémy. Tento incident našlapol na presne túto cestu.

Pred nami sa objavilo jedlo a napriek tomu, že moja chuť povädla, môj žalúdok si pýtal niečo na posilnenie. Preto som si nabrala kúsok kaše s mäsom. Prázdny žalúdok nie je dobrý pomocník. To sa už dostaví Moody a na jeho popudené označenie študentov súhlasne prikývnem. No neprišiel len na pokec, ako obvykle, priniesol prácu. Tento raz sa však ani ja, prekvapivo nehlásim sama. Pokial ma tam Fabian bude chcieť či potrebovať, nepoviem mu nie. No pokial mám na výber, radšej by som zostala v škole. Situácia tu bude vyžadovať viac než dva páry rúk. Okrem toho, moju impulzívnu pomoc Fabianovi Moody nedocenil, tak možno bude lepšie, ak tam s Fabianom nakoniec ani nebudeme.

Remus Lupin - 14. září 2018 21:07

Zařazování plné nenávisti

Kde jsou ty časy, kdy byly Bradavicem místem klidu, míru a rodiny. Ať se ve světě dělo cokoliv, Bradavice byly tím přístavem, kam složíte hlavu v té největší nouzi. Vždycky všechny vítali s otevřenou náručí a mnohdy byly domovem, který se jinde nedostával.
Jenže teď...
Jak moc se toho změnilo. Brumbál je unavený a přestože se v dětech snaží vzbudit naději, v očích má strach a nejistotu. Kdybychom bojovali jenom proti Voldemortovi, naše situace by byla jednodušší, od té další skupiny ale nevíme, co očekávat a já se nedivím, že to ředitelovi dělá nové a nové vrásky.
I studenti musí chápat závažnost situace, však většina z nich už dávno nejsou děti a - Nebo taky jsou.

Jsou to děti svých rodičů a společnosti, která má do dokonalosti ještě daleko.
Se zármutkem v očích sleduji počínání nebohé malé Beatrice, dívenky, které se místo vřelého přivítání dostává křiku, opovržení a nenávisti. I takto vznikají smrtijedi. Vinnu na tom koneckonců vždycky neseme všichni.

Gideon rychle zasáhne, škody ale bylo napácháno. Nejhezčí moment dětského života dostal kyselou pachuť a kdo ví, kam dále se dívčiny kroky budou ubírat. Musíme na ní dohlédnout. Nejenom na ní, na všechny ty, kteří budou trpět předsudky. Čeká nás těžká práce.
Theodora je chováním studentů pohoršena, čemuž perfektně rozumím, Emily ale přesně vyjádří to, co bych k tomu řekl i já. "Společnost nezměníme." Obzvláště ne tu, která jedná ve strachu. "Můžeme ale změnit jednotlivce." Či v to minimálně věřím.

Na stolech se objeví jídlo a já neváhám, hned se do něj pouštím. Ne vždy si mohu dovolit takový luxus, proto toho teď plně využívám.
Brzy si k nám přisedne i Moody a sdělí nám úkoly na zítřek. Obrtlá? Bojů v Prasinkách a na Příčné jsem se neúčastnil, je tedy spravedlivé, abych i já přidal své ruce k dílu. "Já mohu."

Fabian Prewett - 14. září 2018 23:14

Bradavice se mění...

Přemýšlel jsem proč je ta věc s nošením zpráv myšlená na mě. Pak jsem si uvědomil jak moc jsem předtím nadával na to, že nás někdo zradil a tohle byla ideální příležitost.

Věří Ti Brumbál, věřím i já. Každému tady někoho zabili nebo ohrožují. Je mi to líto.

Pronesu a myslím to vážně. Asi mě už nemůže obměkčit to, že někomu někoho zabili. Smrti je všude tolik, že člověk po chvíli otupí a opravdu není dobré. Bohužel jsem se do této fáze začínal dostávat. S ostatními jsem souhlasil, že se na nás budou dívat skrz prsty a je pravděpodobné, že Ti starší si nás budou i pamatovat. Nejsme tak staří, aby nás zapomněli. Minimálně mě s Gideonem určitě ne. Tahle šichta bude určitě jedna z těch nejtěžších co jsem kdy dělal. Pomocná ruka by pro mne byla jednodušší, pokud bych jí mohl podat komukoliv než někomu ze Zmijozelu. Ano je to zaslepenost, ale já nemůžu za to, že Smrtijedi se rekrutují z jejich koleje.

Byl jsem ve skupině, která měla dohlížet na studenty a tak jsem stál na nádraží v Prasinkách a koukal, jak vylézají z vlaku. Bylo jich méně než jsem byl zvyklý.Tahle hnusná doba ničí i ty nejlepší roky života kouzelníka nebo čarodějky. Viděl jsem v pohledech dětí, že netuší kdo jsme a prohlíží si nás ostražitě. Nedivím se jim. Hlídal jsem je celou dobu co nastupovali do kočárů a potom jsem nastoupil do toho posledního. Naštěstí se nic zvláštního nestalo a tak jsem mohl usednout na svoje místo u učitelského stolu a poslouchat Brumbálův proslov. Asi nejsem sám, kdo si všiml, že Brumbál je dost unavený a proslov nemá obvyklou šťávu jako měl vždycky. Pokud vezmu, že se okruh našich nepřátel znásobil a ještě více zamotal, tak to dovedu pochopit. Při rozřazování se stalo něco co jsem opravdu nečekal a chvíli jsem se nezmohl na reakci, ale Gideon zakročil rázně a to je dobře. Já nikdy nebudu mít v lásce Zmijozel. To je už teď jasné, ale přesně proto se děje to co se děje. Začínáme se propadat na úroveň našich nepřátel. Ob Emily slyším Theu jak nadává a Remuse, který se také zapojuje.

Vyrůstají ve strachu, celá společnost je ve strachu. Smrtijedi jsou většinou ze Zmijozelu, tak si z nich udělali terč. Není to správné, ale chápu proč to dělají. I proto tady jsme, aby jsme tohle smazali. Otázka jak se nám to podaří.

Vím, že to Theu nepotěší, ale je to tak. Dokážu to pochopit. Neschvaluji to, ale chápu. Nakonec si přisedne Moody s nabídkou práce. No rozhodně to musím zvážit, s Moodym se mi moc pracovat nechce, hlavně po tom našem fiasku na Příčné ulici, ale když se dívám kolem, tak bude lepší když půjdu. Naše ženská část bude určitě užitečnější tady a já se stejně hodím jen na případný boj.

Já půjdu Moody.

Vypravěč - 16. září 2018 22:14

Velká Síň

Když se rozprostře ticho a jediní dva dobrovolníci jsou zatím Remus s Fabianem, Moody jenom pokrčí rameny a koukne na ostatní. "Tak se rozmyslete a dejte mi pak vědět." Znovu si odpije dýňové šťávy. "Já teď pudu hlídkovat v Prasinkách, rozhodně to tam nemůžem nechat bez dozoru. Potřebuju na to ale parťáka." Jeho zrak se ihned upnul na Lily, jako by předtím ihned věděl, koho si vybere.

"Tak třeba ty, Lily, pojď se mnou." Na Moodyho neobvyklé, Lily předtím neřekl jinak než Potterová nebo Evansová, takže to možná byla známka toho, že ji již začínal více respektovat. Možná i proto si vybral zrovna ji na hlídku kolem Prasinek, i když zde byli lepší kandidáti. Chtěl ji vyzkoušet, co vše dokáže? Jelikož se musela starat o Harryho tak poslední dobou neměla moc příležitostí osvědčit se v boji.

Gideon se Snapem se stále ještě nevrátili. Zdá se, že ještě stále řeší přestupek onoho studenta. Jelikož na začátku školního roku toto nelze řešit odebráním kolejních bodů, nejspíš jej čeká školní trest.

Kate Knight - 18. září 2018 20:13

První večer v Bradavicích

S lehkým úsměvem jsem pokývala hlavou nad slovy lítosti. Ačkoliv jsem nesnášela, když to někdo říkal. Po smrti Sarah mi to říkalo spoustu lidí a od té doby jsem na to tak trochu alergická. Ale ostatní členové Řádu na mě byli zatím milí, tak jsem se rozhodla, že jim budu oplácet stejnou mincí. ,,Jsem ráda, že mi věříš." pousmála jsem se na Fabiana. I když to nebyl nebyl veselý úsměv.
Pořád jsem se tu cítila divně. Vzpomínky mě stále neúprosně pronásledovaly. Utišovala jsem se tím, že už tu není. Nemůže se tu objevit. Není tady. Pochybovala jsem, že tu budu mít klidné spaní.
Do konce naší porady už jsem nic neřekla. Ale nijak dlouhá tedy nebyla. Brzy jsme dostaly první úkoly. Byla jsem ve skupině, která hlídkovala u vchodu do Velké síně. Přišlo mi, že tento rok bylo studentů nějak málo. Ale není se čemu divit. V současné situaci... Nedivím se, že rodiče své děti nechtějí nikam posílat. I když tady jsou možná ve větším bezpečí než kdekoli jinde...
Všichni se dostali do síně aniž by se něco zkomplikovalo, za což jsem byla ráda. Moody nám dal teď na chvíli volno, a tak jsem se společně s ostatními usadila u profesorského stolu. Poslouchala jsem Brumbálův proslov a s každým slovem jsem byla čím dál víc znepokojenější. Mluvil sice o naději, kterou si musíme udržet a dalších věcech, ale vůbec nepůsobil uvolněně jako vždycky. Ztrácí snad Brumbál naději na naše vítězství? A pokud ano... Pokud i Brumbál věří, že jsme nejspíš ztraceni... Ani jsem to nechtěla dokončovat.
Chmurné úvahy mě trochu opustily, když jsem se začala soustředit na rozřazování do kolejí. Znepokojeně jsem sledovala reakci nebelvírských, když je hned první dívčina zařazena do Zmijozelu. Ne všichni ze Zmijozelu musí být nutně zlí. Pomyslela jsem si, ale ihned se ozval protivný hlásek mého podvědomí. To jsi si o něm myslela taky.
Potřásla jsem hlavou abych se toho zbavila a pustila se do jídla. Poněkud mi však zhořklo v ústech. Zbytek rozřazování jsem raději příliš nevnímala, ale i tak mi neunikla nesnášenlivost mezi jednotlivými kolejemi. Rivalita mezi Nebelvírem a Zmijozelem byla všeobecně známá už za mých školních let, nikdy však nedorostla do tak velké míry.
Když konečně skončilo rozřazování a situace se uklidnila, přisedl si k nám Moody. Skrýš Smrtijedů na Obrtlé? Znělo víc než nebezpečně, ale Thea ani Emily se nepřihlásily a i přesto, že jsem v Řádu nováček... ,,Já půjdu taky, pokud mohu..."
Moody se pak odebral na hlídku do Prasinek a vzal s sebou jakousi ženu jménem Lilly. Matně jsem si vzpomínala, že jsem ji potkala na schůzi Řádu v Godrikově dole.

Lily Potter - 18. září 2018 20:52

Parťák Moody?

Po tom, čo odo mňa, s červenými lícami, dostane James ľahký pohlavok za to, že pred všetkými v miestnosti Siriovi povie ako sa z problémov vylíže (...James, no tak, nie ste tu sami..., mu neurčito pokrčím ramenami ako odpoveď na otázku. Zopakujem, čo nám hovoril Moody na schôdzi- že v podstate keďže tu pod zástierkou hliadkujeme, pravdepodobne bude najdôležitejšie sa správať čo najprirodzenejšie to pôjde. Pritom však musíme zostať ostražitý. Všímať si ľudí v hrade, bohužiaľ, aj študentov. Bolo mi zle od žalúdka keď som si predstavila že by do tejto schémy niekto zatiahol deti, hlavne niektoré mladších ročníkov, ale možnosť to bola.
Potom sa ešte raz a poriadne zoznámim s novými členmi a začnem sa s nimi rozprávať- skade sú, kde pracujú, či študovali a Rokforte, kto ich oslovil ohľadom rádu, aké majú ohľadom toho zatiaľ pocity...nenútené, zľahka položené otázky.
Keď ich trochu spoznám, sadnem si na pohovku pi Siriusovi a zapradiem rozhovor s ním- aká bola posledná misia, na ktorú bol vyslaný nečakane, či má nejaké zranenia alebo pociťuje bolesť. Priniesla som si so sebou svoj kufor vybavený náradím na výrobu elixírov, takže som bola pripravená pomôcť. Hlavne Remusovi, pri ktorom som sa nevzdávala svojej túžby mu čo najviac uľahčiť jeho každomesačné utrpenie.
Takisto zmienim, aká je škoda, že tu s nami Remus a Peter nie sú. Vedela som, že by boli radi všetci znova spolu ako za starých čias.
Aj keď takto oddelený možno nevyrobia žiadnu neplechu.
V spoločenskej miestnosti sedím ale dokopy pomere krátko, a s oznámením, že potrebujem Jamesa ešte ošetriť, ho odtiahnem hore do izby.
A ošetrujem ho následujúcu hodinu.

19:00

Po tom, čo zídeme naspäť do spoločenky, sa s ostatnými presunieme do veľkej siene. Zostanem hliadkovať pri dverách do veľkej siene, a hoci si prezerám študentov ktorý do nej prúdia, vyzerá to skôr tak že dávam pozor aby nerobili nejakú neplechu než ako to, že by som ich pozorovala. Keď na koniec dorazia aj prváci, povzbudivo sa na nich usmejem.
Pamätám si keď som sem prišla ja, v úžase a mierne vydesená...akoby to bolo včera.
Keď prejde aj posledný, presuniem sa k učiteľskému stolu a usadím sa. Lakte mám na stole, prsty prepletené, na nich položenú bradu a hlavu mierne naklonenú, pričom mám na tvári ešte stále nostalgický výraz, hoci pohľad mi sem tam od DUmbledora ktorý ma preslov ujde po sieni a zo dva krát aj po Jamesovi.
Akoby som sa uisťovala že stále sedí vedľa mňa.

Potom sa však začne triedenie a hneď pri prvom mene... takmer mám pocit, akoby ma niekto fyzicky udrel keď vidím reakciu na dievča zaradené do Slizolinu. Pomaly sa vystriem, zložím hlavu z rúk a pohľadom sledujem malú Beatrice, ako si sadá. To začne letieť po nej čaša a ja už-už ťahám prútik, keď pohľadom zistí že minie. Zatnem sánku.
Je to malé, jedenásťročné dievča. To je..to je choré aby sa tá medzifakultná nenávisť stále iba zhoršovala. Prečo to nevedia jednoducho prehltnúť? Pre tento prístup je Slizolin..taký aký je. Keď od nich všetci očakávajú len to najhoršie, potom sa niet čo čudovať že nakoniec sa takými aj stanú, aj keď majú...aj iných priateľov.
Smutným pohľadom sledujem Severusa, ktorý sa zapojí do pravdepodobného trestu toho, kto hodil tú čašu. On vedel o týchto predsudkoch aj o tom, ako sa do niekoho zahryznú a nakoniec ho skoruptujú veľmi dobre.
Ktovie, možno keby neexistovali, mala by som ešte o jedného kamaráta naviac.
Nakloním sa mierne k Jamesovi a v hlase mám ustarostený podtón.
Tuším že je to rok od roka horšie a horšie.
Poviem mu potichu, a z môjho pohľadu je jasné, ako by som s tým najradšej niečo urobila hneď a teraz. Deti boli veľmi ovplyvniteľné. Takéto niečo na nich môže zanechať veľké následky.

Jem pomaly a nie veľa, skôr stále premýšľam ad situáciou v škole. Preto keď sa Moody spýta, či niekto pôjde, zaváham. Pozriem sa na Alice. Jedna z nás tu musela ostať určite, a popravde, myslím že po poslednom útoku, smerovanom na dom kde boli deti sa ani jedna z nás nechce od nich vzďaľovať na dlhšiu dobu. Aj keď...dlho som už nebola v žiadnej akcii. Materinský pud na mňa však zvnútra kričí, nech sa ani neopovážím.
Ten druhý, ktorý tu bol dávno pred materstvom, do mňa však rýpe s tým, že mimo matky som aj zdravá mladá členka rádu, ktorá chcela ničo zmeniť, pomôcť, niečo robiť.
A moja dilema je veľmi rýchlo vyriešená Divookým, keď mi...navrhne? Nakáže?...aby som išla s ním hliadkovať ešte dnes. Položím vidličku a pozriem na neho zelenými očami.
Čo je to s tým oslovením krstným menom?
Zľahka prižmúrim oči, tak, že by si to takmer nikto nevšimol, aj keď Moody... je Moody. Mala som pocit, že má niečo za lubom, niečo chce zistiť, spýtať sa alebo si overiť, ale koniec koncov... moje vnútorné ja malo pravdu. Chcela som niečo robiť. Prikývnem.
Samozrejme, Alastor.
Skusmo poviem jeho krstné meno, s malým plamienkom v očiach. Utriem si ústa do obrúsku a zľahka sa usmejem na Jamesa. Snáď ako prísľub, že spolu budeme predsa ešte tráviť veľa času. Potom vrátim pozornosť Moodymu.
Vyrážame ihneď?
Plášť som mala prevesený na stoličke, prútik pri sebe. Pripravená na čokoľvek som bola, odkedy som vstúpila dnes do hradu.

Sirius Black - 20. září 2018 10:39

Velká Síň

Naslouchám Lilinu rozhovoru s ostatními, ale sám se moc neangažuji - až teprve si přisedne, trochu se rozpovídám.
Nakonec, když začnou přijíždět studenti, vydám se do Velké síně - u dveří už hlídkují jiní, tak se postavím za své místo u stolu na druhém konci a mlčky čekám, až se studenti shromáždí.
Posadím se vedle Jamese a Lily a až do zařazování se mi daří udržet si usměvavou a dobromyslnou náladu; ale Nebelvír ji srazil v kyselou nepřívětivost, jako když se přileje ocet do mléka.

"To snad nemyslí vážně?!" ucedím mezi zuby. "Takhle pokazí zařazování?!" v očích mi blýská a kdybych mi to má současná pozice dovolila, okamžitě bych všem Nebelvírům poslal po čtyřech hulácích každému.
Gideon jednal rychleji než já a toho výtečníka odvedl - naštěstí, protože jinak bych mu přičaroval oslí uši na další týden.

"Tak tohle ne." jídlo už mi nechutná, spíš hledám, jak bych se z hostiny mohl vypařit.
"Odteď bez milosti každému stejně." tiše skřípu zuby.
Už teď je mí líto těch růží, co čekají na každou Nebelvírskou dívku, ale na druhou stranu... Třeba se některá nad sebou aspoň zamyslí.
Na stranu třetí... jak jsem napružený nad celou situací, oblil mě studený pot. Moje podvědomí do mě koplo - něco jsem přehlédl.
Rozhlížím se po místnosti, ale kromě studentů, zahlížejících od jednoho kolejního stolu na druhý, učitelského sboru a dalších, nějak nevím, co to vlastně bylo.
Něco určitě. Ale co?

To už ale promluví Moody - ohledně dobrovolníků na zítra. Chvilku to převaluju v hlavě - jsme tu na ochranu Bradavic, tak jaká pak akce v Obrtlé? Moc se mi nechce protivit se příkazům řádu, i když se mi úplně nelíbí, ale je to asi taky důležité.
"Hlásím se, Alastore." kývnu, ale zůstávám ve střehu. Něco tady nesedí... Zpod podmračeného obočí si měřím celou síň i dlouhý učitelský stůl, hůlkou si sice ledabyle pohrávám ale není v tom už ani za mák bodrosti, kterou jsem pociťoval před chvílí.

Než se stačím ozvat, že půjdu i do Prasinek s ním, je to tu zas. Co je tady špatně?
"Jamesi." zavrčím tiše, protože tohle přestává být sranda. Máme plnou síň studentů, kterýkoliv z nich může být nasazený agent a já mám nervy jak kotevní lana za bouře.

A pak pomyslná mince konečně propadne - Moody!
"Kurva, on se napil dýňové šťávy... Z číše! A oslovil Lily křestním! To nikdy nedělá, ani lidem, který zná dlouho!" při protáčení hůlky ji najednou sevřu - za pokus to stojí.
Jestli je Moody opravdový Moody, odpustí mi. Jestli není, tak jsme v pěkný rejži.

"Mdloby na tebe!" bez varování sešlu na Bystrozora neverbální omračovací kouzlo, vymrštím se ze svého místa a přeskočím učitelský stůl, pohled upřený stále a Moodyho.
Věřím Jamesovi, Lily a Remusovi že mi ohlídají záda, kdyby náhodou, ale zůstávám ve střehu.

"Brumbále, pozor - Alastor není sám sebou!" pro jistotu zdůvodním hned své jednání, ale jsem připraven pokračovat v souboji, kdyby náhodou Moody stihl mé kouzlo odvrátit nebo se mu jinak vyhnul.

James Potter - 20. září 2018 11:00

Velká síň

Čas plynul na můj vkus moc rychle. Mé špičkování s Jamesem bylo jako vždy bratrské....i kdyby tekla krev, budeme se tomu jen smát. I když Lily se moc nesmála, spíš rudla lehkým studem ale věděla dobře že si co se Siria nikdy nenechám nic líbit. Na další věci nebyl moc čas, byl sem odveden svou drahou do pokoje kde se věnovala mým ranám. A bylo to rozhodně něco za co bych ji nosil na rukou kdybych mohl.

Nastal čas jít do hlavní síně. Sedět u profesroského stolu bylo zvláštní. Ano skutečřně sem se cítil jako na jehlách, přeci jen ho znám spíše z druhé strany kdy sme stáli 4 před profesoři jež se držela pomalu za hlavu a nevěděli co s námi....byli sme dárečci, a vlastně...no pořád jsme. Ale byl čas tvářit se vážně a také že máme něco na práci.

Došlo na rozřazování a to co se dělo sem nepobral. Chování dětí v mé bývalé koleji sem chápal. Ano..vždy tu byla ta nevraživost lvů a hadů...ale tohle je přes čáru...

Parchanti...
Prolétlo mi hlavou ale situace se rychle začala řešit. Možná že dobře pro onoho vrhače pohárů. Já bych k němu nebyl tak přívětivý.

Z prvu sem moc nevnímal co se děje kolem mě a zamračeně sledoval stůl Nebelvírských. Pak se ale začalo dít něco co mi zprvu nepřišlo moc nápadné. Ale bolela mě hlava a nesoustředil sem se tak dobře...

Když Moody navrhl Lily aby šla s ním, lehce sem zaskřípal zuby, přeci jen sem měl své plány. Ale viděl sem že ona se těší. Usmál sem se na ni...

Užíj si to...Vemu malého se podívat na trénink famrfpálu než se vrátíš...

Z mé nepozornosti mě vytrhl až Sirius, jako vždy jsem mu plně věřil...
Když sesílal mdloby na Moodyho vyskočil sem před Lily a vytáhl hůlku a pak mi to začalo docházet...jeho chování...
Neřekl jí Evansková, či Potterová, na to aby se bouchl do hlavy v ní stejně moc nemá...tak co se sakra...

Podíval sem se na Siria a kdyby náhodou onen Moody stihl jeho kletbu odrazit, udělal sem to samé, nestihne snad odrážet tak rychle...a intuice někoho kdo má ve svém vínku duší instinkt pro mě byla víc než to že Moody má být můj představený.

Když na něj sešlu pojistné mdloby ještě zkusím další kouzlo, nadechnu se a soustředím...
Ebublio!
Přeci jen je lepší kdyby se chtěl bránit a nebyl jedním z nás ho chvíli udržet v bublině. Než si s ním Brumbrál či někdo z profesorů poradí.

(Mdloby 6, Ebublio 1)

Vypravěč - 21. září 2018 04:01

Velká Síň - Všichni

Moody pokyne Lily a svižným, až moc rychlým tempem ji vede pryč z velké síně. Když jsou ale napůl cesty ke dveřím, Sirius najednou vytáhne hůlku a vypálí po něm omračovací kouzlo. Být to pravý Moody, sledoval by svým magickým okem svá záda, kouzlo by zablokoval a poté by Siriuse dobře mířenou kletbou odpálil snad až do Azkabanu, považujíc jej smrtijeda, co se za Siriuse vydává.

To se ovšem nestane. Omračovací kouzlo jej zasáhne přímo do zad a ozve se zvuk podobný tomu, jako by se tříštilo sklo. Iluze byla mistrně zpracovaná, ten kdo ji seslal musel být doopravdy velmi schopným kouzelníkem, ovšem také byla křehká. "Moody" se opře o zmijozelský stůl, zalapá po dechu a když iluze zmizí, vidíte na jeho místě nikoho jiného než Theriuse Drakenola. Studenti celé toto představení sledují s hrůzou vepsanou ve tvářích.

Následně k Drakenolovi doletí kaouzla vyslaná Jamesem. Ebublio Drakenola mine a zasáhne místo toho Lily, která se nyní uvězněna v obrovitánské bublině pomale začne vznášet ke stropu velké síně. Mdloby na tebe zasáhnou cíl, ovšem Drakenolovi se je podaří zablokovat, jen tak tak. Síla kouzla jej srazí na zem, kde nyní leží na zádech, ovšem paprsek se odrazí od jeho štítu a zasáhne jednoho ze studentů u protějšího Nebelvírského stolu. Nebelvírský student se sesune z lavice, omráčen.

"SMRTIJEDI ÚTOČÍ! ZA TÍM STOJÍ ONI!" zařve hnědovlasý chlapec s dlouhými vlasy z nebelvíru, odhadovali byste jej tak na šestý, sedmý ročník. Byl jedním z těch, co při Beatricině zařazování vykřikoval nadávky a předtím seděl vedle toho výtržníka, co po ní hodil onu číši. Obviňujícím prstem ukázal ke Zmijozelskému stolu. "BRAŇTE ŠKOLU!" zařval a vytáhl hůlku, většina Nebelvírských jej následovala s plameny v očích. Kletby začaly létat vzduchem hlava nehlava, jak po Drakenolovi, tak po Zmijozelských a po chvíli ve velké síni nastal totální chaos. Čtvrťák ze Zmijozelu je zasažen kletbou, po které se nafoukne jako balón a pomalu začne stoupat ke stropu stejně jako Lily, Beatrice vyjekne a jen tak tak ji mine červený paprsek.

Zmijozelští si to nenechali líbit a po útoku Nebelvírských neváhali a opětovali svou salvou kleteb. Dívka, která utěšovala mladou Beatrice se vrhne do boje proti Nebelvírským a jednoho z nich odzbrojí kouzlem Expeliarmus, Beatrice samotná se schová pod stůl a upřímně se snaží zůstat neviditelná. Student nebelvíru, jehož kouzlo téměř zasáhlo Beatrice vyjekne a sesune na zem, po zásahu zmijozelské kletby vypadá jako po útoku zuřivých včel. Zmijozelský student sedmého ročníku s vlasy v koňském ohonu bojuje pomocí kouzel, která působí jako něco, co by se spíše než v Bradavicích naučil někde v Kruvalu. Jednou z kleteb zasáhne nebelvírského, kterého jakoby začaly svazovat stíny. Student se snaží začít křičet, ovšem z jeho úst nevyjde žádný zvuk. Havraspárští se přidají do bitvy, nejspíše na stranu Nebelvíru, ovšem v tom chaosu je těžké poznat, kdo bojuje s kým. Pár mrzimorských se také zapojí do vzniklé bitvy, ovšem většina z nich zůstává neutrální.

Sirius křikne po Brumbálovi a jeho zrak padne na prázdnou židli ředitele. Uvědomíte si, že Brumbál by tuto probíhající bitvu mohl snad zastavit, ovšem nemůže. Odešel chvíli poté, co skončilo zařazování a začala hostina. Zato rozzuřená profesorka McGonagallová si to šine od profesorského stolu rovnou k Nebelvírským. "ALLERTONE, ZBLÁZNIL JSTE SE?! OKAMŽITĚ PŘESTAŇTE!" začne křičet, většina Nebelvírských a část zmijozelských po jejích slovech skloní hůlky, skupinka kolem Allertona ovšem tvrdohlavě pokračuje dál. "SLYŠEL-" Její další slova jsou utnuta vzápětí, jelikož profesorku McGonagallovou zasáhne do hlavy zbloudilé omračovací kouzlo od Zmijozelského stolu a sesune se na zem. Jeho původce, blonďatý dlouhán z pátého ročníku zbledne, když si uvědomí, koho právě zasáhl.

Zbytek profesorů se snaží uklidnit panikařící studenty. Profesorka Prýtová je asi nejúspěšnější. Ti, co nebojují s křikem pobíhají buď okolo nebo se snaží opustit velkou síň. Profesor Kratiknot se snaží vzkřísit Profesorku McGonagallovou. Drakenola v tom davu nikde nevidíte, je vám ale jasné, že daleko být nemůže, jelikož v Bradavicích se nelze přemisťovat.

Fabian Prewett

U Nebelvírského stolu si všimneš svého jedenáctiletého synovce Billa, nejstaršího syna tvé sestry Molly. Tento rok právě nastoupil do Bradavic, před chvílí zařazen do Nebelvíru a to, že jeho první den v Bradavicích probíhá takhle je přímo strašné. Dokážeš si dost dobře představit, jaká bude reakce tvé sestry až zjistí, co se tady dělo. Upřímně by ses nedivil, kdyby ti poslala Huláka. Bill se právě vehne na pomoc spolužačce ze stejného ročníku, kterou tak tak strhne k zemi než ji zasáhne kletba od Zmijozelského stolu a když se rozhlíží kolem, jeho pohled se střetne s tvým. "Strýčku, pomoc!" podaří se ti zachytit jeho slova v onom rámusu.

Lily Potter

Než jsi mohla na Drakenolovo odhalení nějak reagovat, zasáhl tě purpurový paprsek světla a sotva se vzpamatuješ, jsi uvězněna v obrovské bublině a pomalu se vznášíš směrem ke stropu. Zvláštní, nevšimla sis, že by na tebe Drakenol vrhl nějaké kouzlo. Drakenol sám štítovým kouzlem odrazil těch pár kleteb od studentů a poté se začal proměňovat. Narostly mu šupiny a zmenšoval se, když se rozpoutal boj mezi studenty, zůstal na jeho místě pouze velký had, který se začal plazit k východu z Velké Síně. Ovšem nemůže mu v tom nijak zabránit, dokud se nějak nedostaneš z té bubliny, ve které jsi nyní uvězněna.

James Potter - 21. září 2018 12:11

Už se poprali?

A sračky právě padají do větráku...

Nic jiného mi na mysl nepříjde, snad jen to jak slepý sem byl narozdíl od Siria, a co by se vše mohlo stát. Musím být obezřetnější, ale kdo by čekal něco tak odvážného...

Bouře zasáhla celou Velkou síň. Studenti ovšem vyvolali místo řádné evakuace ještě větší zmatek...
Ale kur...de bele...
procedím skze zuby a sleduji jak se má žena v bublince vznáší ke stropu...

Vím že bublina je pevná zevnitř, že ji těžko Lily rozbije sama, naštěstí se jí dá pomoci i jinak, a možná že i uklidnit celou Síň....

Namířím na ni hůlku a vážně se soustředím.... Draconifors!

Pokud se přemění, bublina ji neudrží a ona už pak sama bude moci dělat jiné věci...

Otáčím se rychle k Siriovi....

No co, tak to vezmeme mezi Lvi a Hady a začnem je dorážet ne? Zády k sobě, na obě strany musíme něco dělat sakra...a máš u mě konzervičku...

S výdechem čekám na to co na to Sirius a sleduji kde je situace nejhorší, a taky zda nezahlédnu našeho nezvaného hosta......

Tak či tak se snažím zorientovat....

(100%, na kouzlo 5)

Sirius Black - 21. září 2018 12:37

Odysseus byl vážně machr...

"Sviňská práce..." ani jsem nečekal, že mé omračovací kouzlo bude mít takový úspěch, jako úplné rozbití iluze a chvála Jamesovi za to další omračovací, i když bublinou trefil svou milovanou a naši v tuto chvíli největší naději na chycení toho zmetka tak poslal kamsi vzhůru.
Ale to už se přede mnou začali míhat studenti, kteří rozpoutali třetí světovou přímo ve Velké síni.

"Jo, moment!" křiknu k Jamesovi přes ten zmatek a virvál probíhající bitvy, ve které se mi právě ztratil Drakenol. Nevím, jestli se zneviditelnil, nebo jestli prostě jen ve víření hábitů prchá, ale... "Ten bastard nám nesmí zdrhnout!"

"Colloportus!" přes hlavy studentů pošlu uzamykací kouzlo přímo k obřím dveřím Velké síně ve snaze znemožnit Smrtijedovi útěk, načež kývnu na svého přítele.
"Jdeme!" s Jamesem po boku se vrhnu přímo doprostřed mezi Zmijozel a zbytek školy, ale spíš než neutralizovat boj se snažím prodrat skrumáží na druhou stranu, odrážejíce jen kouzla přímo mířící na nás, abychom mohli Drakenola dohonit, než si uvědomí co se děje, a začne vymýšlet jak z tý šlamastyky ven.

(100%, na kouzlo 9)

Fabian Prewett - 22. září 2018 23:24

Válka už je i tady...

Já jsem si myslel, že jsem viděl už opravdu všechno, ale zjevně jsem všechno ještě neviděl. Nevím jak Sirius a James přišli na to, že Moody není Moody, ale že se Drakenrol promění na Moodyho a bude nás balamutit, tak to jsem nečekal opravdu. To co nastalo potom bylo ještě horší. Všechno za co bojujeme, všichni tady u toho stolu vlastně vyletělo oknem. Myšlenka možná dobrá, ale to provedení bylo zcela katastrofální a šílené.

Kluku já Ti tu hlavu utrhnu a nacpu do zadku.

Bitva se rozjede rychleji než já pomalu vytáhnu hůlku. Ovšem kletby, které tady létají mi připomínají bitvu na Příčné ulici. Můj pohled se zaměří na studenta Zmijozelu, který vysílá stínová kouzla.

Expeliarmus! (3)

S tím se mu musím přestat věnovat, protože oči mi sjedou k Nebelvírskému stolu, kde najdu malého Williama. Molly mně zabije to je jasné už teď, ale nemůžu dovolit, aby se něco stalo malému Billovi.

Kryj se pod stolem! Už jdu!

Rozhodně má v sobě kuráž, když zachrání spolužačku. Přelezu náš stůl a vyrazím k Billovi. Pokud nějaká z kleteb bude mířit jejich směrem, tak použiji štítové kouzlo. (1) (90%)

Dost! Nechte toho!

Křičím, když se snažím dostat k synovci a zjistit, jestli je v pořádku. Tady by to chtělo velké plošné omračující kouzlo a byl by klid.

Lily Potter - 23. září 2018 11:34

Zlaté vajce mi podšupnúť nechcete?

Moody nijako nezareaguje na moje oslovenie krstným menom a ja zvraštím obočie po ceste ešte viac. Prútik vytiahnutý, prekrúcam ho medzi prstami v Moodyho zornom poli a on nič.
Žiadne odvrknutie nech sa správam profesionálne? Žiadne upozornenie, nech sa nehrám s prútikom? Čo sa deje?
Zahryznem si do pery. Ešte stále sme boli v sieni plnej žiakov, môžem sa pýtať a skúšať o čom to má byť keď stadiaľto vyjdeme. Začalo sa vo mne rodiť podozrenie...
...no očividne som bola mimo aktívnej služby príliš dlho, keďže mi to trvalo pomerne dlhšie ako ostatným pri stole. Niekto stade si musel byť taký istý, že v strede Veľkej siene vypálil po Moodym.
Do pekla!
Zasyčím, keď odskočím od Drakenola, postaviac sa priamo pred najbližšie deti aby som bola medzi nimi a čarodejníkom.
Dočerta Lily, keby sa chytíš skôr, mohla si ho mať zviazaného už predtým ako vôbec vyletelo to zaklínadlo!
Bleskovo si pripravím zväzovacie zaklínadlo a už-už hýbem prútikom, keď zrazu stratím pevnú pôdu pod nohami. Naširoko otvorím oči. Vnímam chaos, ktorý vypukne v sieni, a hoci Drakenola som mala na očiach, mohlo ma zasiahnuť zablúdené kúzlo...alebo mohol mať medzi študentami komplica.
Mysli Lils.
V rýchlosti zhodnotím situáciu. Meniaceho sa Drakenola, ktorého nikto od hlavného stola nemôže vidieť, bublinu v ktorej som, ktorá mi zabraňuje vysielať lúčové kúzla vhodné na omračovanie alebo spacifikovanie...nehovoriac o hmýriacich sa študentoch, ktorých nechcem ani náhodou zasiahnuť. Narýchlo zlepím dokopy najúčinnejší plán aký zvládnem, keď zbadám Drakonolovu zvieraciu podobu. Najskôr zaistiť jeho, potom sa môžem dostať z tejto bubliny.
Natiahnem ruku, takže špička prútika je opretá o stenu bubliny a dúfam, že to bude fungovať a vyčarujem ich vonku.
Avis! (9) Oppugno! (8) Vyšlem ich neverbálne, aby som nestrácala čas formovaním slov.
Keďže to bolo kúzlo, ktoré útočilo len na jeden cieľ, na ktorý som bola zameraná, čo bol momentálne had, ktorého podobu som mala vyrytú v pamäti z momentu, kde som ho videla ako sa plazí po zemi.
Moje plánované ďalšie dve kúzla na ukončenie tohoto chaosu a vyslobodenie samej seba z bubliny však pohltí keď do mňa vrazí nejaké kúzlo a ja sa zrazu začnem vo veľkej rýchlosti vzďaľovať sama sebe. Telo sa sťahovalo pod čosi tvrdé a kožovité. Myseľ ako keby sa stráca pod nános čohosi žeravého, červeného a vriaceho a posledná jasná myšlienka, ktorá ma napadne je, že keď nájdem toho, kto toto spôsobil, to bude presne to, pod čím skončí aj daná osoba.

Keby mám svoju myseľ, asi by som bola v zdesení z toho, ako strašne tu nikto nezvláda situáciu.
Či niekoho vôbec napadne uložiť celoplošné Silencio, alebo aspoň vydať z pútka zvuk ako z dela. Len čo by sa to tu utíšilo, bolo by všetko omnoho jednoduchšie.
Ale ja nemám svoju myseľ. Teda...mám, ale je zbavená väčšiny mojich ľudských myšlienok.
A zrazu som malá, okolo mňa vidím samé hýbajúce sa veľké objekty. Niečo ma takmer privalí, niečo takmer zadupe.
Varovne zasyčím.
Naježím chrbát, na ktorom zacítim vztýčené ostne.
Vzduch smrdel strachom.
Čosi hnedé a voniace po koži sa na mňa zhora blíži, až musím uskočiť.
Chňapnem po tom a okamžite vo mne naskočí starodávny systém útok-útek-zamrznutie.
Draky nezamŕzajú. Draky neutekajú.
Zarevem, a hoci som malá, je to jasný, vysoký, škrípavý zvuk.
Pazúrmi sa zachytím nohy, ktorá ma teraz takmer prišĺapla, spravím dierky v nohaviciach a zaryjem sa do kože až do mäsa, načo vyskočím a zachytím sa na stehne, rýchlejšie ako ľudské reakcie sa predriapem na chrbát, zahryznem sa aby sa to toľko nemykalo, rozprestriem krídla, odrazím sa a keď zbadám, koľko je podo mnou tých kričiacich, útočiacich monštier... z hrude sa mi vyderie hrmotavý zvuk, cítim ako sa celá rozžnievam, otvorím ústa a začnem všetkých kropiť jasnočerveným ohňom.
Hnevať som sa dokázala.

(35%)

Severus Snape - 23. září 2018 12:51

Že já nezůstal u kotlíků

Z mise s Moodym do Bradavic

Fabian se rozčiluje... tuší, jak blízko je pravdě? Jakkoliv je to Nebelvír, nedůvěra je to poslední, co bych zde komu mohl vytýkat. A přec... nechť se smíří s tím, že tu jsem a pravděpodobně zůstanu.
"Slečna McGregorová má pravdu," pousměji se nepatrně pak.

Do místnosti se vrátí Brumbál s Moodym, a mladou ženou, která je mi taky povědomá. Nicméně než stihnu zjistit, odkud ji znám, je mi přidělen úkol. S Moodym. Se zúženým pohledem mlčky kývnu, o něco pobledlejší než obvykle, neb si dokážu představit, čeho všeho je ošlehaný bystrozor schopen, bez dalších okolků však dopiji čaj a opustím místnost i dům. Částečně zklamaný... částečně vděčný, že jsem se vyhnul další konfrontaci s Lily. Její svět už se dávno nestřetává s tím mým... a já bych na to měl dobře pamatovat, než začnu se probírat nostalgickými vzpomínkami dětství či hořkými událostmi z našich školních let. Semknu rty, tupou bolest kdesi v hrudi míním ignorovat.

Spolupracovat s Moodym je přibližně na stejné úrovni potěšení, jako použít místo toaletního papíru pestřici žahavou, nicméně lektvary jsou tím, v čem exceluji a co mě baví, chladná logika, přesné míry a postupy, žádný... žádný zmatek a rozčarování, spojené s lidmi.
Připravím, co po mně Moody potřebuje, pak zdá se, že mohu věnovat se svým zakázkám. Čekám, že jakmile vypukne školní rok, tolik času již nebude.

Bradavický hrad, 1. září 1982
Prvního září neúprosně dorazilo. Poslední přípravy, poslední ujištění, že všechny osnovy jsou v pořádku, že sklad je na všechny hodiny připraven, že rezervní kotlíky i učebnice pro případ výjimečných břídilů jsou po ruce - pomáhá mi to maličko odsunout stranou myšlenky od Řádu i Pána zla, soustředit se banality ohledně výukových materiálů.
Jako by mi to nepřipomínaly dostatečně kruhy pod očima a chvějící se prsty - Pán zla očekával od mého místa víc informací, než zatím dostal. A nespokojenost... umí dát najevo víc než jasně. S mravenčením v konečcích prstů promnu dlaně, odpoledne chýlí se k večeru, smráká se... brzy dorazí první ročníky po jezeře, i ten zbytek. Zbylý čas věnuji opět tomu, rozeznat studenty podle tváře a jména... ačkoliv u těch starších to takový problém zase není. Pamatuji si je z nejmladších ročníků, když jsem já byl v šestém, sedmém... jak u těch si mohu získat autoritu, netuším.

19:00
Večer nastane. Jaká radost, sdílet profesorský stůl s větší částí Řádu... 'ochrankou'. Po tom, co předvedli na Příčné, bych se nedivil, kdyby někdo musel ochraňovat studenty před nimi.
Brumbál se pustí do řeči... kamsi se vytratily jiskřičky zpoza půlměsícovitých brýlí, vypadá daleko starší. Doléhají na něj roky, zákopová válka s Pánem Zla či je skryto pod povrchem víc, o čem nevím buď já - či nikdo jiný? S nástupem prvňáků k Zařazování se soustředím spíš na nové tváře. Není to zase tak dlouho, co jsem tam stál já... a vedle mě rudovlasá holčička. Dřív, než poznala Pottera. Možná snad poslední, doopravdy šťastná chvíle, prvně v Bradavicích? Drželi jsme se za ruce... než nás Klobouk poslal jinými směry.
Vydechnu, když drobná černovláska přiřazena je jako první prvňáček právě do Zmijozelu, nepatrně se pousměji a potleskem přivítám ji v koleji, kterou stále vnímám za svou.

Jenže ne všichni tleskají... proč to musí být vždycky Nebelvíři, kdo si začínají s tyranií? V pohledu mi zlověstně blýskne. Teď už nejsem v pozici žáčka, který se prakticky nemůže bránit proti 'žertíkům' oblíbenců.
Klučinu, kterého za límec odchytne jedno z Prewettových dvojčat, průšvih nemine. "Třídenní školní trest s Filchem, pane Melville. Jste ve škole, ne ve stáji. Chovejte se podle toho," pronesu studeným, úsečným hlasem.
Je v tom něco maličko... uspokojivého, první udělený školní trest udělený Nebelvírovi za příkoří na Zmijozelu.

Zbytek Zařazování pokračuje snad díky Merlinovi bez větších konfliktů, alespoň se zdá. Přidělení studenta Filchově laskavé péči trvá, i když zejména kvůli tomu, že Gideon je proti tomu, věšet provinilce za palce na nohou.
Když se mohu vrátit... další průšvih na sebe nenechá dlouho čekat. Ještě se pomalu ani nedostanu ke stolu, když začne ze všech právě Potter mrskat kletby do vlastních řad, alespoň to tak zdálky vypadá. Mdloby na Moodyho, bublina na Lily...
Pottere, ty zmetku!
Aby toho nebylo málo, zakleje rudovlásku do dračí podoby. Idiot. Žádná novinka.

Rychle, mysli... "Aqua Eructo," mávnu hůlkou směrem k dračí tlamě chrlící oheň na studenty (7), v doufání, že tahle silnější a prudší verze Aguamenti maličko pomůže. Nejsem si jistý, jak jí zabránit někomu ublížit, a zároveň nezranit ji... dračí kůží pronikne jen málo kouzel. Lily však není jedinou šupinatou hrozbou v síni.
"Epoximise!" (4) mrsknu za nemalým hadem, který si to plazí síní, ale minu. "Glacius!" (9) pokusím se plaza zmrazit, když už jsem jej nezvládl přilepit k podlaze.

(44%)

Lily Potter - 23. září 2018 15:36

RRRRRAF

Obrázek

Všetok ten adrenalín vypúšťam v podobe plameňov podo mňa. Nikto ma nebude ohrozovať.
Ale tých veľkých objektov je tu strašne veľa. Otočím hlavu, plamene putujú za ňou, rozliezajúc sa v polkruhu, keď mapujem svoje okolie. Skôr než sa stačím rozmyslieť ma však hodí dozadu niečo nečakane prudké...studené a mokré. Zasyčí para, ktorá sa stvorí keď voda uhasí moje plamene, a do toho začnem syčať aj ja. Cítim, ako mi časť vody tečie po hlave a hrudi a podráždene švihám ostnatým chvostom. Zúžené zreničky sa zabodnú do drevenej tyčky, z ktorej pred chvíľou prestala tiecť voda. Stretne sa mi s tým čudným tvorom pohľad pred tým ako ním uhne a začne paličkou mávať kamsi na zem.
Zaútočil na mňa.
A teraz sa mi otáča chrbtom, akoby som bola len nejaký vrabec.
Zhlboka sa nadýchnem.
Ako keby čakal že sa ho začnem báť pre pár kvapiek vody.

Presvištím cez zvyšky pary, vnútri sa mi znova zbiera žeravá páľava, ktorú as na moje dve dĺžky od tej hrozby čo pľuje vodu vypustím v podobe ohnivej gule.
Tá je však iba zástierka. Vo vzduchu sa skrútim, preletím cez kraj ohňa a so zloženými krídlami sa ako malý červený blesk znesiem k ruke, kde drží ten kus dreva a snažím sa uchmatnúť ho nohami, pričom sa z celej sily snažím zahryznúť do ruky, ktoré ho držia. Chvostom švihnem po jeho trupe a nech už pustí to drevo alebo nie, ako únikový manéver zvolím že sa nohami od neho odrazím a fúknem tvorovi oheň priamo do tváre, aby som mu znemožnila ma vidieť, snažiac sa čo najrýchlejšie vyletieť vysoko nad neho na ďalší nálet.
Nikto na mňa nebude útočiť bez následkov.

James Potter - 23. září 2018 16:07

Party hard ve Velké síni

Bylo mi jasné že Lily v té to podobě překoná bublinu, ale i to že jí budu muset rychle dostat do její podoby, než napáchá větší škody než by bylo milo. Vše se strhlo moc rychle, Sirius šel po Drakenolovi, já se snažil odrážet kouzla studentů a zorientovat se .

Zároveň sem ale věděl že musím hlídat i jí...

Sakra práce...ale jen mu dej...
prolétne mi hlavou když vidím kdo to od ní schytal, nicméně byl čas ji dovést zpět...a začít řešit ten boj a zmatek....

Namířil sem na ni hůlku a plně se pokoušel soustředit....

Finite incantatem a ihned sem seslal další kouzlo...Mobilicorpusa snažím se ji bezpečně dostat na zem....

(33%, na kouzla 9. 8)

Natali Hawke - 23. září 2018 17:26

Přichází bouře
Začíná nový rok ovšem tentokrát bude jiné a je to cítit i zde. Bradavice byly vždy jako přístav v bouří, ale nyní jako by bouře dosáhla i sem. Ve vzduchu je cítit obavy i Brumbál je má a to je už co říct, jediné co může působit uklidňujícím dojmem je obvyklé nepřátelství mezi Nebelvírem a Zmijozelí. Možná to bude znít divně, ale je to ukázka toho že je aspoň něco při starém. Jistě tohle je poněkud přehnané, ale vzhledem k současné situaci pochopitelné. Ovšem já nejsem ta pravá kdo by to měl správně posoudit, lidi nezměníte můžete to jen předpokládat, očekávat a doufat v to lepší. Chcete předsudky tak se zúčastněte našeho rodinného setkání, to bude zážitek ovšem musí tam být prarodiče tátovi i máminy strany. Aspoň jednou bych byla ráda kdybychom přečkali naše setkání bez nevtipných vtipů, napětí které by se dalo krájet a jízlivosti a předsudků které ani čas neotupil.
I když teď jsem poněkud odbočila. Jistě ona nemůže jen za to že byla zařazena do Zmijozelu, vzpomínám si na dobu kdy jsem to ostatním také nechávala sežrat, ale ty doby jsou pryč.
"Tímto si musí projít každý než dostane rozum, ale takhle se to přece nedělá. Slušnost je počkat aspoň do druhého dne než jí to dá sežrat."
I když sežrat to tomu studentovi dá Snape, některé věci se zřejmě nemění. Pak přijde Moody,ale já se nepřihlásím protože celý ten úkol vypadá divně, je to jako když vám anonym oznámí o předávce drog a vy pak zjistíte že to byly jen prášky na srdce. Moody se nakonec neukáže jako Moody a podezření se potvrdí když ho kletba zasáhne do zad a ukáže se kdo to vlastně je. Situace ještě přituhuje když nenávist mezi kolejemi dosáhne vrcholu. Sedět u profesorského stolu bylo už předtím zvláštní a teď když studenty uklidní ostatní profesoři je důležité najít zdroj potíží. Sirius má totiž pravdu takže vytáhnu hůlku, přikrčím se a snažím se držet z dosahu boje, ovšem i tak si dávám pozor abych mohla odrazit zbloudilé kouzlo.
"Ach můj Bože, andělé a sluhové Boží chraňte nás."poznamenám když si všimnu draka.
"A tohle napadlo kterého Zmijozelského vypatlance?"
Ano až později si uvědomím že to není vhodné, ale snad jsou ostatní zaměstnaní něčím jiným. Třeba tím velkým hadem který se plazí Velkou síní.
"Colloshoo!"(3)tohle moc nevyjde buď minu, nebo přilepím někoho jiného.
"Dobrá tak znovu, Colloshoo."(9)snad se mi podaří toho hada přilepit k podlaze tou částí těla kterou se země dotýká.
80%

Emily Rees - 23. září 2018 22:44

Všade samí chaos

Už už som si chcela myslieť, že aj napriek nepríjemnosti medzi nebelvírom a zmijozelom, by sme mohli prežiť večer a ešte si aj trochu odpočinúť. No ani som na to radšej nemala myslieť. Kúsok odo mňa vstane Moody aj Lilly od stola a v tom sa to zomelie. Stihnem si len všimnúť Jamesa a Siria ako začnú útočiť na Moodyho. Kútikom oka zahliadnem ako v sieni vypukol chaos. Študenti sa vrhajú do boja rovnako a nebelvírčania využívajú chvílu na to aby zaútočili na zmijozel. "Počkať, nemali byť nebelvírčania tí dobrí?" Zastaví sa mi na chvílu mysel na tomto fakte len matne vnímajúc dianie okolo seba. "Koho debilný nápad toto bol?!" Pohlad na chvílu upriem na Siria s Jamesom, a obočie sa mi zvraští. Vnímam ako profesorka McGonagallová začne rázne oslovovať študentov a pohlad sa mi presunie k nej. Medzi tým sa vedla presúva aj Fabian a James sa znova púšťa do boja no všetko akoby sa spomalilo, keď záblesk zasiahne vedúcu fakulty Nebelvíru a tá padá k zemi.

Ani neviem ako a v tom momente som tiež na nohách. Tento chaos musí prestať a ten neprestane ak nebudú pripravení všetci vedúci fakúlt. Prútik, ktorý doteraz ležal nehnute vo vrecku mojej bundy je razom medzi prstami a moje kroky sa náhlia smerom k profesorke McGonagallovej. Prepletiem sa pomedzi ludí a stoličky pri profesorskom stole a onedlho už som vedla Kratiknota. "Musíme upokojiť ostané fakuty. Ak sa nám tu pozabíjajú ničomu to neprospeje." Prehodím k maličkému profesorovi a klaknem si na zem vedla ležiacej ženy. V tom zhone ani neviem, kde začať, moje sústredenie kolísa a očami tikám medzi profesormi a deťmi. "Rennervate," zamumlem k profesorke a zlahka mávnem prútikom (2).

Kútikom oka si všimnem premenu Lilly v bubline. Síce je by to za normálnych okolností bol rozkošný dráčik, ale teraz... "Ktorý blbec zase?!" Pohlad mi na chvílu skĺzne po sieni až k dvojici v jej strede. To sa už ale Lilly dostáva z bubliny a rozkošný nerozkošný tvor, očakávam velký problém. Kedy sa to TAKTO pokazilo? Natočím sa späť k profesorke. Rennervate!" použijem kúzlo druhý krát no sústredenie ma opúšťa a s ním asi i moje schopnosti. Šťastena má velmi zvláštny zmysel pre humor. "No tak Emily, snaž sa! Vzchop sa! Nie si neschopné decko!" Pokáram sa sama v mysli a zatnem zuby. Pokial nepomôžem McGonagallovej, budem musieť skúsiť pomôcť inde. Ale... Ale!

(7%)

Theodora McGregor - 25. září 2018 21:43

Velká síň

všichni

Jo, v tomto ohledu má Emily pravdu, nešťastně jsem si povzdechla nad jejím pravdivým komentářem. Remus se k ní ještě připojil a po něm i Fabian. Všem třem jsem věnovala slabý úsměv a aspoň si nalila trochu čisté vody v naději, že to trochu povzbudí mou chuť k jídlu. Když se vzápětí Remus přihlásil na Moodyho akci, lok vody mi zaskočil. Chvíli mi trvalo, než jsem ovládla kašel, který mě popadl. „Uf... Dobrý,“ tiše jsem prohodila, kdybych se snad někomu při svém výjevu zdála na umření. Takže on jde... Neměla bych tedy nakonec jít taky...? Ale to by mi řekl, je můj mentor a do té doby.. Mohu přeci jednat podle vlastního uvážení. Váhala jsem nad tím, jak pevná hierarchie v Řádu funguje. Zatím mi přišlo, že nijak zvlášť pevná ne. A já doposud byla zvyklá jednat až příliš často podle vůle jiného člověka, a ne podle svojí.

Sáhla jsem po jedné máslové houstičce, když Moody vyzval Lily, aby ho doprovodila na hlídku do Prasinek. Trochu mě to překvapilo. Jistě, práce se nedá odložit, ale přišli jsme společně na jídlo a ani ji nenechá najíst? Na druhou stranu mě překvapil Moodyho přístup. Takový vlídný. To mě svým způsobem uchlácholilo.

A pak najednou...! Sirius jako splašený přeskočil stůl a vykřikl něco o tom, že Moody je .. Teda není, cože?! Nakousnutá houska mi spadla na cínový talíř. Ozve se zvuk podobný tříštění skla. To už James pohotově šel své manželce a příteli na pomoc. I já jsem sáhla po své hůlce, čímž jsem rozpustila svůj drdol vlasů. Zatím jsem si však nebyla jistá, co si vůbec o tom vše myslet. Je to nějaký hloupý žert Pobertů? Snad mají rozum, ne? Ale... Co když, co když mají pravdu? U Merlina, jak jsme si toho mohli nevšimnout???
Iluze padla a u zmijozelského stolu stál Drakenol. Jen jsem vyvalila oči a vstala tak prudce, až židle za mnou skončila povalená na zemi. Jamesův útok se povedl jen částečně, když jsem sledovala, jak Lily stoupá uvězněná v bublině.

Jenže v tu chvíli nastal ještě větší zmatek. Kdosi z Nebelvíru zakříčel obvinění na Zmijozel a spor se mohl znovu rozhořet. Nemělo smysl útočit, leda bych ovládala kouzlo, kterým bych všechny dokázala uspat. Mou pozornost však získala profesorka McGonagallová, která se snažila zjednat pořádek, přičemž však schytala jeden z útoků. „To snad...,“ vykřikla jsem a hledala viníka. Pobledlý Zmijozelčan byl sám nejspíš překvapený, koho jeho kouzlo zasáhlo.

Před mýma očima se odehrával naprostý chaos. Bublina? Drak...? Had...? Přestávala jsem stíhat, ovšem Fabianovo jednání a poznámka Emily mé myšlenky usměrnily. Musíme nejprve ztišit studenty! Nebo se tu opravdu ti pitomci pozabíjejí!
„Sonorus“, (6) zformulovala jsem ve své mysli kouzlo a přiložila si špičku hůlky ke krku. „Ticho! Klid! Uklidněte se!“ snažila jsem se plně využít síly kouzla a můj hlas se opravdu mohl rozeznít po síni, ovšem jak jsem viděla, vůbec ne v tak plné síle, jak jsem potřebovala. Jestli mě slyšeli první studenti u stolů v té vřavě, dalo se mluvit o štěstí.
Ne, ne, musím utišit je! „Doufám, že ovládáte neverbální kouzla lépe než já,“ ušklíbla jsem, když jsem hovořila spíš už jen pro sebe, protože další členové Řádu byli roztroušeni po síni.

„Silencio!“ (6) vykřikla jsem a obkreslila hůlkou celý prostor. Mé nejbližší okolí snad bylo umlčeno. Ale to nestačí. „Silencio!!“ Vložila jsem do formule všechnu svou soustředěnost a už při první slabice jsem cítila, že tentokrát to bude ono. (10)
A nyní spoléhat na to, že mnoho studentů neumí neverbální provedení kouzel. Zatím jsem se potřebovala dostat blíž dění, proto jsem se pokusila přehoupnout přes stůl. Bývala jsem v podobných prostocvicích celkem zdatná, ale taky jsem nyní na sobě měla šaty a dlaní se jistila o desku stolu, na kterém se jedlo. Rozlité pití a drobečky tak byly nedílnou součástí.

21 %

Vypravěč - 01. října 2018 07:02

Velká Síň

Sirius neváhá a svou hůlku namíří na dveře velké síně. Uzamykací kouzlo je na velké vzdálenosti velmi obtížné na seslání, ovšem on to zvládl bravurně. Zdá se, že NKÚ z Kouzelných Formulí bylo náležitě zaslouženo. Kdyby nebyl Kratiknot zaneprázdněn krocením bojujících studentů, jistě by uznale pokýval hlavou.

James se pokusí Lily proměnit na draka a ačkoliv toto patří k té nejtěžší magii, také se mu to povede. Ovšem tak nějak zapomněl na lekce přeměňování v šestém ročníku, kdy Profesorka McGonagallová varovala studenty, že úplná přeměna lidské bytosti na zvíře způsobí, že se člověk bude chovat jako ono zvíře - pokud se tedy nejedná o proměnu zvěromága. V případě Lily se o takovou proměnu nejedná a její hněv dosáhne vrcholu (23%). Malá dračice protrhne bublinu, vznese se do vzduchu a začne chrlit oheň na nejbližší studenty.

Profesorka Prýtová se je pokusila ochránit, ovšem Lily na ni zaútočila. Dračí tesáky a drápy se zabořily do profesorky Prýtové a když Lily se v podobě dračice konečně rozhodla vyhlédnout si jiný cíl, profesorka Prýtová ležela na zemi v kaluži krve a těžce oddychovala. Ihned se jí ujala Madame Pomfreyová. Lily se mezitím povedlo zapálit mrzimorský stůl, jedné dívce dračí oheň zapálil vlasy a její kamarádka se snažila pomoci jí je uhasit.

Jako svůj poslední cíl si vyhlédla Severuse, na kterého vlétla, chrlíc oheň naplno, ovšem když na něj letěla, kouzlo bylo přerušeno. Lily se vmžiku promění zpět na sama sebe a Jamesovo další kouzlo zpomalí její pád. Dopadne přímo na Snapea, který se svíjí na podlaze ve snaze uhasit svůj plášť. Z jeho hábitu jsou nyní jenom cáry, které jakž-takž zakrývají to nejnutnější. Snape tam leží na zádech na podlaze, zmatená Lily leží na něm a po dlouhé době se zase jeden druhému dívají do očí...

Jak James, tak i Sirius mají velké štěstí, kletby, které metají studenti se jim vyhýbají obloukem, Drakenola se jim ovšem zahlédnout nepodaří. To Claire má štěstí. Zahlédne hada, neváhá a snaží se jej přilepit k zemi kouzlem. První kouzlo trefí místo hada studenta sedmého ročníku z nebelvíru, ovšem to druhé slaví úspěch. Drakenol je po útoku Lilyiných ptáčků již oslaben a když se promění do lidské podoby, ztěžka oddechuje.

Emily se profesorku McGonagallovou probudit nepodaří. Nejspíš je to vážnější, než to vypadá. Při jejích pokusech na ni přiletí jakási kletba, naštěstí ji pohotově odrazí, ovšem ta se odrazí od jejího štítu přímo na profesora Kratiknota, kterého zasáhne do zad. Ten se svalí na zem přesně jako předtím McGonagallová.

Kouzlo Fabiana mine a zatímco se šine ke svému synovci, jeho chabý štít prolomí jedno ze zaklínadel. Bill skočí před svoji spolužačku aby ji ochránil a kouzlo tedy místo ní zasáhne jeho. Kouzlo jej odmrští zpod stolu a jeho tvář pobledne a začne lapat po dechu, jako by se dusil.

Drakenol mezitím zpod hábitu vytáhne lahvičku s nějakým lektvarem. Možná byste měli možnost reagovat, než lektvar pozře, ať již je to cokoliv. Bohužel, štěstí vám nepřeje (7%). Když se Drakenol lektvaru napije, jeho postava nabere mlžnou konzistenci a vznese se do vzduchu. Mlžný Drakenol opustí velkou Síň škvírami mezi dveřmi a vás od něj dělí dav studentů, který konečně omezil své bojování, když zasáhla Theodora Sonorusem a Silenciem. To bylo konečně dost na to, aby ta bitva byla ukončena.

Nejhorší však je, že Snape dokáže onen lektvar poznat. Sám jej namíchal po schůzce Řádu, pro Moodyho. Na Brumbálův rozkaz.

Severus Snape - 02. října 2018 19:26

Tristní výsledky

Velká síň, Bradavická škola, první školní den

Všechno to snažení dopadlo tak nějak mizerně... pokus zamezit Lily zkropit studenty ohněm sice částečně vyšel, nicméně jsem tím na sebe nakreslil terč.
Malý, rozlícený plaz se do mě pustí zuby, drápy i plamenem... na takový boj mě mohlo sotva co připravit, zkusím nějak Lily jemně zpacifikovat, ale zároveň tím přestanu vnímat okolí. Skončím nakonec na zemi, popálený a s cáry hábitu sotva zakrývajícími, co by minimálně studenti vidět neměli... a o co nestojím, by viděl kdokoliv jiný.
Zejména někteří, kteří se nacházejí poblíž... až moc blízko.

Sotva dohasím ty ohořelé cáry, heknu bolestně, když na mě přistane Lily. Osud je potměšilý... napadne mě, když hledím zblízka do těch nádherných očí, zmatených... Opatrně se ji pokusím odstrčit stranou a vstát (2), nicméně se vzmůžu leda tak na syknutí bolestí.
"S dovolením?" optám se skrze zaťaté zuby poměrně studeně.

Jakmile vstane, zkusím na své odění Reparo (9). Drakenola zachytím jen letmo. Mizí a prchá... zásluhou mého Mlžného lektvaru.
Na Brumbálův rozkaz.
"Máme problém."

(77%)

Lily Potter - 03. října 2018 20:51

Celé zlé

Nepríjemný pocit v končatinách, v hrdle vyhasínajúci plameň. Natiahnem ešte pazúry, zúrivo zaškriekajúc, mysliac si že to tá kreatúra predo mnou spravila s tou jej paličkou, keď sa zrazu začnú moje pazúre vťahovať, končatiny predlžovať, celá sa začnem nafukovať...unikne mi tiché vypísknutie, keď sa mi zaťahujú krídla do chrbta a ja zostane len letieť vzduchom, v hlave sa mi formujú prvé myšlienky o tom že padám, že narážam do útočníka predo mnou...do muža...do muža ktorého poznám...

Pomaly otvorím oči z najčudnejšieho sna, aký som v poslednej dobe mala. Oheň, kúzla, panika, zranení profesori, a lietal tam drak...
JA som bola drak. Bolo to úplne...cítila som to. Tú spáleninu...tak..ako teraz...
Ešte mierne rozmazane pozerajúc kamsi pred seba trochu pohnem rukou, ako keby som skúšala kde som. Zacítim pod rukami teplú pokožku, ale zvláštne hladkú, a nerovnú...a príliš teplú...a ten smrad čo cítim tak prenikavo...
Drak...bola som drak...
Prudko sa mi roztvoria oči, len aby som zistila, že na mňa hladí čierny pár. Čierny veľmi známy pár očí.
Sev...
Hlesnem, v hlase absolútny zmätok a rodiaci sa strach. Periférne zachytím plameň ohňa, dym.
Bola som...drak...ako..ako je to možné, čo to..v tej bubline, a potom..ten pocit že sa mením.
Začnem plytko dýchať, ako sa mi spomienky trochu utriedia a postupne sa začínam zorientovávať.
Profesorka Prýtová...a....to...to dievča...A Sev...
Uvedomím si, prečo smrad spálenej pokožky a chlpov a látky cítim tak strašne prenikavo v nose až to štípe, a prečo som pod prstami nahmatala tú hladkú, nerovnú, popálenú kožu s tvoriacimi sa pľuzgiermi.
Panebože, to nebol sen, to sa stalo naozaj...to som spravila ja...ešte...ešte cítim v ústach dym, a krv a...
Cítim, ako mi začne prudko biť srdce a zo Severusa v podstate odskočím, pričom si zakryjem jednou rukou ústa, ako ma trochu napne. Zostanem sedieť na zemi, s hrôzou sa obzerajúc okolo. Na čele mi vyperlí studený pot. Na tvári a krku sa mi objavia škaredé bledé fľaky, ako prudko zblednem, načo sa mi odkrví aj zvyšok pokožky a zostanem biela ako socha. Strapaté červené vlasy vyzerajú mierne ako po výbuchu. Rýchlo prebehnem sieň, hľadajúc známe tváre, kontroujúc. Očami zavadím o Jamesa, ale ten snáď ako zázrakom stojí na nohách. Ako drak som si ho nevšímala, ale očividne sa držal dobre. Spadne mi kameň zo srdca. Mám chuť sa za ním rozbehnúť, schovať sa, ale nie som schopná poriadneho pohybu. Postupne. Pomaly, mierne trasľavo sa postavím a keď zbadám madam Pomfreyovú pri zakrvácanej profesorke na zemi, potichu vzlyknem, ak mi to silencio dovolí. Dievča s horiacimi vlasmi nevidím, ale tipujem že je niekde v hlúčiku Bifľomorských, ktorý sa zhrčili na jednom mieste. V očiach sa mi zjavia slzy.
Panebože Lily, toto si spravila ty. Toto si všetko spravila ty. Mala si dávať pozor, mala si si všimnúť zablúdené zaklínadlo a odkloniť ho, aj jedno aj druhé, mala si predpokladať že niekto zo študentov vypáli v strachu niečo nebezpečnejšie, pozri čo si spravila....
Zrak mi zbesilo behá po miestnosti, a neisto spravím krok smerom, kde leží profesorka Prýtová. Spolovice mám chuť sa rozbehnúť a začať ju liečiť, spolovice sa neskutočne bojím a hanbím, ale panebože, ak môžem len stáť a nič nerobiť, ako keď to ako vyzerá, to som spôsobila ja, ale je tam madam Pomfreyová, a čo ak mi povie že som už škody narobila dosť, a je tu to dievča, musím ju nájsť...musia ísť všetci do ošetrovne, musím pomôcť madam Pomfreyovej, musím..namiešať nejaké elixíry, maste, schladiť tú pokožku...

Moje skákajúce a potrhané myšlienky preruší až Severusov hlas pri mne. Znova ho nájdem pohľadom a nebyť mojich spomienok, s opraveným habitom by som ani nevedela čo pod ním skrýva, ale...pod prstami ešte stále cítim tú pulzujúcu pokožku, poškodenú ohňom. Nehľadiac na to, ako mi bolo nepríjemné keď sa zjavil u nás doma, aké to bolo čudné, ako som mu neverila...to, čo som mu teraz spravila si nezaslúžil.
A som si istá že po mne nevypálil..ani jedno kúzlo..preboha, ani sa nebránil.
Žalúdok mi stiahne od pocitu viny tak natesno, až mám pocit že ho vypľujem. Význam jeho slov mi úplne unikne, pretože ako mám teraz riešiť že máme problém?
Sev..Severus, musíš, musíme ťa ošetriť...ihneď, musíme...všetkých, čo sú zranený, ja...je mi to ľúto, prepáč...mrzí ma to...prepáč.
Začnem úboho jachtať, a v tom tichu počujem vlastný hlas tri krát zúfalejší, ako je naozaj. Mimovoľne mi ujde detská prezývka, ktorú som používala kopu rokov dozadu. Konečne spustím ruku spred úst a znova sa beznádejne obzriem, akoby som hľadala pomoc. Viem, že by som sa mala spamätať, psychicky sa prefackať a začať niečo robiť, ale...
Žiadne ale. Hýb sa. Rob niečo. Pohni sa, vytiahni prútik, schlaď popálené miesta, choď skontrolovať to dievča, bud dospelá a choď za madam Pomfreyovou. Nebuď zababelec. Choď. Pohni sa...vytiahni prútik...si čarodejnica...použi rozum...pohni sa...premýšľaj. Problém...aký problém to spomínal..Drakenol...ostatní môžu naháňať Drakenola...neutekaj pred následkami toho čo si spravila. Pôjdeš a skontroluješ všetkých troch, a potom keď im pomôžeš, pôjdeuš skontrolovať všetkých ostatných...sústreď sa. Hýb sa.
Prehltnem a nútim svoje ruky, aby sa prestali chvieť. Ťahá ma to rozbehnúť sa rovno k profesorke Prýtové, ale ako som mohla ujsť pred dôkazom toho čo som urobila ktorý mám rovno pod nosom. Zovriem prútik v ruke a modlím sa, aby som mala pevnejší hlas.
Tie popáleniny sa nesmú zapáliť, poznám...poznám ošetrovateľské zaklínadlo, ochladí ti to rany, pôsobí proti infekcii, presne pri popáleninách. Najlepšie...najlepšie by bolo keby idete všetci do ošetrovne ale treba to spraviť čo najskôr...môžem?
Pevným hlasom by som to teda nenazvala, skôr priškrteným. Po celú dobu sa desím toho, že by som sa mu mala pozerať do očí, a tak hľadím kamsi na jeho plece.

Fabian Prewett - 04. října 2018 16:21

Je to bordel...

Velká síň, Bradavická škola, první školní den

Prodírat se davem vřeštících, tlačících se a kouzla metajících studentů je úkol, který je hodný nejméně obra, protože ten by je pošlapal a měl by svatý klid. V tuhle chvíli jsem uvažoval jako moc je šílenost tuhle práci brát. Měl jsem zůstat mimo školu. Vybíral bych dál tajné hrobky a co by mi chybělo. Křik, který se ozývá za mnou, mne přinutí se otočit a nevěřím tomu co vidím.

Jak se tady u Merlina vzal drak? Jakej podělanej idiot!

To snad není možný, že by nějakýho retarda napadlo udělat z někoho jiného draka. Jasně, je tu plno dětí, které nevědí co půlka kouzel dělá, ale tohle chce už kus kouzelníka, aby se to ještě takhle povedlo. No chtěl jsem proti drakovi něco udělat, ale když sleduji co se stalo Billovi, tak nechávám draka drakem. Je tam dost schopných hůlek na to, aby zpacifikovali jednoho draka. Otevřu pusu, abych řekl zaklínadlo, ale nevyjde ani jedno písmenko.

Já už dneska fakt někoho zabiju!

Anapneo!(4)

Provedu neverbální kouzlo, které mám pocit není moc podařené, tak to zkusím znova.

Anapneo!(4)

Musím doufat, že se mi povede Billovi pomoct. Nervy, ale pracují a já doufám, že to překonám. (43%)

James Potter - 04. října 2018 18:17

Krajina po bitvě

Všechno se tu bortí jako domeček z karet. I přes to že Drakenola dostane několik kleteb. Přes to že se v tom zmatku dokážeme dostat skoro až k němu je vše zbytečné...využil dobře toho zmatku, i toho mého nepovedeného lapacího kouzla.

Sleduji kolem sebe dění a když vidím jak se ten had změní v mlhu zavřu oči a mám chuť začít nahlas řvát. Nejde to, působila stále kletba od někoho, ani nevím koho.

Tupče, proč tě to nenapadlo taky umlčet je...v neverbálních kouzlech nejsou zběhlí a bylo o dost problémů méně...

K mému neklidu přispěl i fakt na koho dopadla Lily, přeci jen, stále je to Severus, věčný sok...i když jsem ji slíbil že už mu nebudu dělat naschváli, ten pohled vcelku pálí...ale nebyl čas na malichernosti.

Zhluboka sem se nadechl a vydechl a když někdo z profesorů ukončil Silencio vztekle sem zavrčel a zadíval se znovu na LIly a pak na Siria...

Tak to se sakra nepovedlo, vůbec nic...no nic, kde je ta obluda Filtch? Je čas vzít si co nám patří!

Jistě že sem to myslel obrazně ale tak či tak, už nejsem student a on má něco co nám patří...doufám že to má, a když ne...

Pohledem hledám Filtche, ale vidím Preetovou na zemi a je mi jasné od čeho má ty rány, zavřu zase oči a namířím na ni hůlku..

Voluma Tesamentum

Sirie, musíme jednat rychle!
otočím se na svého přítele, myslím že dobře ví o čem mluvím.

Nehodlám riskovat že je tu víc smrtijedů...stačil jeden aby se to totálně posralo...

Ano chtěl sem jít za Lily, obejmout ji a utišit ji ale zároveň nutnost chránit ji i školu byla velmi silná, přímo dominantní...

A večer se musíme sejít ..všichni z ochranky...

S tím dál hledám Filtche...velmi naléhavě...

(4,71%)

Vypravěč - 04. října 2018 23:01

Velká Síň - Všichni

Poté, co bitva skončí se zbývajícím profesorům podaří nastolit klid. Nebelvírští studenti včetně mladíka, co začal všechny vybízet k ochraně školy před Zmijozelskými na posledně jmenované vrhají nenávistné pohledy, ale nakonec i oni skloní hůlky a připojí se k davu. Silencio, které vykouzlila Theodora je zrušeno jedním z profesorů.

Někdo odemkne dveře od velké síně, ačkoliv to zabere nějakou dobu, Siriusovo zamykací kouzlo bylo těžké zlomit a většina lidí zde nebyla v právě nejlepším stavu. Mrzimorský stůl se také podaří uhasit, je ale jasné, že Filch s Bradavickými domácími skřítky budou mít spoustu práce. Poté jsou studenti za doprovodu prefektů, profesorů a několika členů Fénixova Řádu (Vanceová, McKinnonová, Pettigrew, Podmore apod.) jsou po skupinkách odváděni buď do svých společenských místností nebo na ošetřovnu, stejně tak všichni zranění profesoři. Profesora Kratiknota se podařilo probudit pomocí kouzla Rennervate, ovšem to samé se nedá říci o profesorce McGonagallové, která nadále zůstává v bezvědomí, stejně tak profesorka Prýtová nejspíše stráví nějaký čas v klidu na lůžku.

Je otázka, zda se všichni na ošetřovnu vůbec vejdou, jelikož magická bitva si vyžádalo svou daň. Znatelná část studentů na sobě nese následky různých kleteb či dračího útoku. Ať už se jedná o puchýře na obličeji, zvětšené přední zuby a podobné věci. Jeden mladík má hlavu nafouknutou jako balon a mrzimorská dívka, které Lily zapálila vlasy teď má vlasy "na ježka". Vážnější případy tu jsou také. Jako například chlapec, který byl obětí stínové kletby nyní leží na zemi, smrtelně bledý a se zavřenýma očima. Pouze tep jeho srdce a přerušované dýchání naznačuje, že ještě žije.

James se pokusí pomoci madam Pomfreyové s léčením ran profesorky Prýtové, ale moc mu to kouzlo nevyjde, pouze to nepatrně rozšíří jednu ránu. Madame Pomfreyová jej následně zpraží pohledem, který jej odradí od dalších pokusů pomáhat.

Když se Fabian dostane k Billovi, všimne si, že se mu na obličeji začínají objevovat tenké, černé čáry a jeho pokožka začíná ztrácet barvu, zatímco černé linie se pomalu rozšiřují. Bill těžce dýchá i navzdory Fabianovým pokusům o jeho odkletí a je mu jasné, že tohle nebude jen tak nějaké kouzlo. Tohle bude černá magie. Přiletěla na Billa odněkud od Zmijozelského stolu, kdo to ale seslal, to Fabian nezaregistroval. Byl by podezíral Zmijozelského, co vrhal stínová zaklínadla, ovšem ten byl na úplně opačném konci stolu než Bill.

Když už si neví rady, přiběhne k němu madam Pomfreyová, prodere se skrz dva Nebelvírské studenty šestého ročníku, kteří neodešli s ostatními a Billa zděšeně sledují.
Madam Pomfreyová na Billa hledí plna strachu, hned je jí jasné, co se mu stalo a jak vážné to je. Hůlkou obkreslí nějaký vzorec ve vzduchu a neverbálním zaklínadlem míří na Billa. Rozšiřování černých linií se zastaví, ovšem stále na něm zůstávají. "Musíme jej dostat na ošetřovnu, rychle! Ještě je čas jej zachránit! Ještě štěstí, že tu kletbu sesílal nějaký amatér, jinak by již bylo po všem!" Nebelvírští se Billa chopí a pomohou jej madam Pomfreyové odnést pryč z velké síně.

"U Merlinových vousů, co vás to napadlo?" oboří se poté na Jamese profesorka Sinistrová. Nejspíše v Moodyho absenci považuje za vašeho velitele, ačkoliv jako bystrozor by na tuto pozici měl nárok spíše Fabian. "Nejdříve tu Black začne bez varování metat kletby a rozpoutá tu bitvu, a poté vy, Pottere! Vy jste tomu nasadil korunu!" Pohled jí padne na Lily, kterou vždy měla ráda a která patřila mezi její oblíbené studenty. "Nedříve tady na Lily sešlete Ebublio, poté ji přeměníte na draka? Copak vám za vašich studií Minerva nezmiňovala, jak nebezpečné něco takové je? Nemluvě o tom, jak to ohrozilo studenty! Toto není nějaká hra, Brumbál vám musel věřit, když vás najal, a já doufala, že jste již konečně dospěl! Vysvětlete své chování!" křičí na Jamese tak hlasitě, že i Lily, Fabian a Severus jsou schopni slyšet každé její slovo.

Profesor Silvanus Kettleburn vše vyjeveně sleduje. "U Merlina, proč musel Brumbál tak náhle odjet? Ještě před koncem hostiny... být tu on, nikdy by nedopustil, aby to zašlo tak daleko." slyšíte jeho hlas.

Kde jsou vůbec Gideon s tím pravým Moodym? Naposledy je viděl Severus. Poté, co mu pomohli vyvést výtečníka co vrhl pohár z velké síně Moody něco "zahlédl" a šli to spolu s Gideonem prověřit, zatímco Snape se vrátil zpět do velké síně. Co se týče Filche, James jej nakonec spatří poblíž havraspárského stolu, kde vyřvává na celé kolo to, jak krutě by všechny ty "spratky" potrestal za to, co teď vyvedli, pokud by mu to ředitel povolil.

James Potter - 05. října 2018 07:35

A bolest hlavy nepoleví...

Kouzlo se mi nepovedlo jak bych chtěl, ale i to se stává, přeci jen úmysl byl dobrý, začít napravovat co sem způsobil, ale i dobrý úmysl se může srazit s nedobrým výsledkem.

Stále sem hledal Filtche, bylo to nyní to jediné co mě zajímalo a co sem považoval za pomoc v naší né příliš dobré situaci, moje hledání však přeruší hlas jedné z profesorek....

Pří vší úctě madam, a vězte že ji mám, měla by jste se starat o studenty aby se dostali do bezpečí...

obořím se na ni dost naštvaně, asi pro to že v hlavě mám jen to aby se něco podobného neopakovalo...

Za prvé, Black udělal co měl, odhalil narozdíl od nás všech nepřítele který se jestli jste si nevšimla pokusil o to vylákat mou ženu do pasti

snažil sem se ještě chvíli hledat i přes její postavení Filtche ale pak sem to vzdal, věděl sem že Sirius ho najde...

Ano nasadil, to vím nyní už moc dobře, nebyl sem tak rychlý jak sem chtěl, chtěl sem jen dračí hrozbou donutit studenty přestat bojovat, vám se snad nikdy nestalo že vaše kouzlo se nepovedlo, ta bublina patřila tomu smrtijedovi, žel netrefil sem a pak sem udělal ještě větší chybu, ale podívejte se kolem sebe, jeden smrtijed, v podobě Moodyho, a co z toho vše vzešlo, teď není čas na to nasazovat mi psí hlavu, dobře vím co sem způsobil, a vězte že to nebyl můj úmysl...v tom zmatku sem zazmatkoval také...musíme mluvit s Filtchem a to hned, před lety zabavil něco co je nyní klíč k tomu aby se tohle již nikdy nestalo, takže buď mi jděte z cesty nebo pomožte studentům, my máme své práce nad hlavu, a děkuji za vaší hysteričnost, sám bych své ženě řekl co sem udělal, ale vám asi dělá dobře ji k tomu všemu ještě víc šokovat že ano...

S tím jsem se prosmýkl kolem ní a šel k Lily...

Zabiješ mě za chvíli, prosím...musím najít Filtche, musím ..pak sem hned tady a budu pracovat na nápravě, věř mi tohle sem fakt nechtěl...
Je mi jedno co zrovna dělá, políbím ji rychle na čelo a otočím se, přiložím si hůlku ke krku...

Sonorus! (6)

Argusy prosím pojďte sem co nejrychleji!

(26%)

Sirius Black - 05. října 2018 08:47

FUBAR

"Do PSÍCH pochev!" kleju v duchu, protože čísi Silencio sebralo veškeré zvuky z okolí a já nestihnu dalšího vůbec nic.
Díky zuřící bitvě jsme se s Jamesem nedostali k Drakenolovi včas a tak mi nezbylo než bezmocně zírat, jak se ten sviňák promění v hada, a ač přilepen čímsi rychlým kouzlem, promění se zpátky a exne Slizákův lektvar, co vyfasoval na Brumbálův rozkaz.
"To mi POSER nohu!" zmizí v mnou uzamčených dveřích. "Jak to, že Colloportus nezalepí dveře úplně neprodyšně? Vždyť Kratiknot přísahal, že se takovým kouzlem nedostane ani odhmotněný... "

Konečně to Silencio povolilo...
"Já vím. Ale kašlu na Filche!" odseknu Jamesovi. Neohlížím se na škody způsobené bitvou, je tu dost povolanějších k nápravám a i když jsem zběhlejší v léčitelské magii - koneckonců, co zbývalo, když jsme pořád tropili nějaké nepravosti a ne vždycky se z toho vymotali se zdravou kůží - jsem si jistý, že tady mé pomoci opravdu zapotřebí nebude.
Dveře už taky naštěstí někdo odemkl, ale na to, abych pronásledoval Drakenola už je pozdě.

"Kdyžtak ho přivleč za flígr za mnou." vykročím pryč - nedělám si iluze. James ví, kam jdu a co tam jdu hledat.
Jestli někdo něco podělal, tak jsme to byli my. Sedíme ve věži takovou dobu než "naši dárečci" dorazí a ani jednoho z nás to nenapadne.

Rychlým a rozhodným krokem zamířím k Filchovu kabinetu.

"Alohomora!" vyštěknu kouzlo na dveře (5) a pokud se nerozlétnou na první dobrou, bouchnou mi saze docela a bude následovat "Bombardo!" (8).

Náš plánek tam někde musí být.

71%

Severus Snape - 05. října 2018 09:00

Pro Merlina

Velká síň, Bradavická škola, první školní den

"Nech to být, Lily," vydám ze sebe maličko přiškrceně. Ani náhodou to není nepříjemný pocit, že se tolik stará a omlouvá... lépe si však na zájem z její strany nezvykat.
"Nezlobím se, nebyla to tvoje vina. Prioritou jsou teď studenti, nejsem na tom tak špatně," dodám v pokusu vrátit se k odstupu trochu odměřeně.
A že je toho co napravovat... nějaké ožehnutí tu a tam je sotva vážné, proti vzpomínkám na Cruciatus či proti tomu, v jakém stavu se někteří z přítomných nacházejí.
"Lily, vyřiď ostatním, že ten mlžný lektvar jsem pro falešného Moodyho připravoval já, na rozkaz Brumbála. Obávám se, že je Brumbál pod Impériem či stejně jako Alastor nahrazen," pohlédnu na ni vážně.

Rozhlédnu se kolem. Brumbál mne při přijímání na pozici žádal o pomoc se zásobováním ošetřovny, a já jsem teď zhola rád, že jsem to nepodcenil a nenechal na volné chvíle ve školním roce...
Sinistrová vyčítá nahlas Potterovi, a ten, podle staré neměnné tradice, ji prakticky pasivně agresivně pošle do háje. Teď není čas si nasazovat psí hlavu, myslel jsem to dobře, zazmatkoval jsem, děkuji za vaši hysteričnost, bla bla... Idiot.
Radši opustím Lilyinu společnost dřív, než přiběhne se podobně na facku způsobem 'omluvit' i své ženě, a pomohu s přesunem studentů a některých profesorů na ošetřovnu.

U některých se mi však přesun zdá ztrátou času, zejména u chlapce, který zasažen stínovou kletbou leží na zemi a působí mrtvě, nebýt slaboučkých pohybů hrudníku. Přikleknu k němu, zkontroluji tep. Kdo z Hadů zná takovou magii? I když... pomna sebe, o jakých kletbách jsem věděl už ve třetím ročníku, vlastně těch škod pořád ještě není tolik.
"Amet Luminis," hlesnu s mávnutím hůlky (10). Vyčkám pár momentů, sleduje tep a dech klučiny, a když se mu navrátí trocha barvy do tváří, přesunu jej v náručí k ostatním na ošetřovnu.

Ta začíná povážlivě praskat ve švech. Z několika prázdných lektvarových ampulí přeměním (10) lůžka navíc, aby nemuseli přebývající pacienti ležet na zemi... Snažím se bez výrazu, bez emoce dělat, co vidím, že by bylo třeba - přesto se mi dech úží, a celá situace leží na mně nelehce. Brumbál je pryč, možná je s ním něco v nepořádku. Merlin ví, co se stalo s Moodym... McGonagallová se neprobouzí. Ani moje snahy o Rennervate (5) nejsou úspěšné. Kouzelníci, kterým moje mladší já věřilo, že ví, co dělat, jsou pryč... musíme to být my, kteří teď budou jednat jako dospělí. A to se pláčem či hulákáním nestane.

Povšimnu si, že se na ošetřovnu dostal Bill Weasley. Tenké, černé čáry jsou mi povědomé... "Poppy, svedeš jej udržet ve stabilizovaném stavu alespoň hodinu? Znám lektvar, který by mu mohl pomoct, ale dřív, než za hodinu jej nesvedu připravit," oslovím ošetřovatelku vážně.

(63%)

Theodora McGregor - 05. října 2018 21:41

Velká síň

Bylo to strašné... Ne, bylo to ještě horší, než jsem si představovala. Když všechno v mé blízkosti utichlo, studenti po sobě přestali metat kletby a doznívala převážně kouzla bystrozorů a profesorů. Jenže jsem si stihla všimnout, že Drakenol zmizel. Zbyl jen po něm dým u vstupních dveří do síně. Do háje, co to bylo...? Kouzlo nebo co...?! Nechápavě jsem zírala nejen na spoušť po celé síni, ale především na nepřítele, který nám utekl.

Rychle jsem přistoupila k Emily ve snaze ji nějak pomoci s probuzením profesorky McGonagallové, která stále byla v bezvědomí, ale bezvýsledně. Pak už se celá síň začala vyprazdňovat, jakmile z druhé strany odjistili dveře. Studenti byli odvedeni na koleje nebo na ošetřovnu, kam odnesli i profesorku McGonagallovou a Prýtovou.
A mezitím se strhla hádka.

„Tak dost,“ vykřikla jsem, i když můj hlas nezněl tak ostře jako hlasy ostatních. „Tohle nemá smysl. Hádkami jen ztrácíme čas.“ Bylo divné takhle štěkat po profesorce Sinistrové, ale co jsem měla na srdci, to jsem musela říci.
„Jamesi,“ sledovala jsem jak Sirius zmizel ze síně a jen jsem doufala, že má nějaký plán, zatímco já scházela od učitelské stolu mezi stoly studentů, nebo spíš mezi to, co z nich zbylo, „máš nějaký plán? Hrad je obrovský.“ Můj hlas nyní zněl trochu zoufale, a tak jsem jen naprázdno polkla, abych se ovládla. Alespoň trochu.
„Musíme uzavřít všechny přístupové cesty,“ ohlédla jsem se zpátky na profesorku Sinistrovou, ostatně ona je členkou učitelského sboru, tak snad nějaké pravomoce, co se týká chodu školy, má. „Nejde se odtud přemístit...,“ nechala jsem viset ve vzduchu známý fakt, který nám mohl pomoci.
„Musíme se rozdělit...,“ byla to ovšem napůl otázka a můj tázavý pohled na Jamese to dokazoval. Ostatně o existenci jiných možností, kupříkladu nějakých kouzelných plánků, jsem neměla ani potuchy.

"A... Kde vůbec je Gideon...?" zeptala jsem se po chvíli, kdy jsem pohledem zamyšleně sklouzla z Jamesovy tváře opět na dveře do síně, nyní už otevřené.

34 %

Lily Potter - 06. října 2018 17:16

Zlý deň, týždeň, mesiac

Veľká sieň --> tajná miestnosť pre deti

Severus odmietne, dokonca to aj zopakuje, a tón jeho hlasu mi napovie že to myslí vážne. Moja okamžitá automatická reakcia je tlačiť naňho kým mi nedovolí sa na to pozrieť- zlozvyk ktorý som si vypestovala u svätého Munga a aj pri Remusovi, a ktorý je teraz podporený tým že sa cítim byť osobne vinná za jeho zranenia. Ako sa mi ale podarí aspoň trošku dať dokopy a prestať byť hysterická, začnem aj trochu triezvejšie uvažovať.
Má pravdu, študenti...musia byť na prvom mieste, a...my dvaja sa sa nerozprávali od piateho ročníka v škole a teraz od neho chcem aby ma nechal ošetrovať ho. Keď si uvedomím že u nás doma som sa a neho ledva vedela pozrieť...je to čudné. Ale toto je iná situácia, a keď si predstavím že som ho možno mohla zraniť omnoho horšie, áno, nepáči sa mi akým smerom sa vybral ale toto by som mu nechcela spraviť...a tie popáleniny rozhodne nevyzerali neškodne...nemôže to nechať len tak.
Mám pocit, že zo všetkých tých pocitov a myšlienok a vnemov mi dnes už naozaj vybuchne hlava, ale vedela som že teraz sa jednoducho nemôžem zrútiť.
Rozhodne nie po tom, čo mi Severus povie ako ďalšie.
Merlin...pre to tak skoro odišiel. Poviem.
Ak je to vôbec fyzicky možné, ešte viac zblednem, keď sa zberám k Bifľomorčanke s predtým horiacimi vlasmi. Pred tým však ešte raz neisto pozriem na Severusa.
Nemusím ti to ošetriť ja, ale...nech sa ti na to určite niekto pozrie, kým vznikne infekcia. A...pi vodu. Pri popáleninách sa stáva, že si dehydrovaný.
Dokončím rozpačito, hoci vybavovanie si faktov ktoré som pochytila u Munga mi pomáha sústrediť sa . Naozaj som si nikdy nepredstavovala, že sa budem so Severusom niekedy ešte rozprávať, a už vôbec nie v takomto scenári. Čím viac sa dostáva zo šoku, tým mi táto situácia príde absurdnejšia, aj keď je hrozivo reálna.

Akurát sa chystám ísť k profesorke Sinistrovej, ktorá je pri Siriusovi a Jamesovi, aby som im všetkým trom naraz povedala, a potom ísť skontrolovať študentov a vypomôcť madam Pomfreyovej, keď sa zrazu sieňou rozľahne hlas profesorky Sinistrovej a priklincuje ma k zemi. S naširoko otvorenými očami pozerám na svojho muža, ako sa mi do mozgu cez uši valia tie slová.
To kúzlo nezoslal...nejaký starší študent, ale James? Ale...James...transfigurácia bola...vždy jeho najsilnejší predmet, bol v nej...najlepší. Nie je možné aby nevedel, čo sa stane keď sa pokúsi premeniť niekoho na draka...James by to...musel vedieť aké to bude nebezpečné...čo sa mu to stalo? Je to... je to môj James, keď som sa s ním rozprávala, ale toto...toto sa na neho nepodobá. Kde dal rozum keď kúzlil? Premýšľal vôbec?
Mám zvraštené obočie a v tvári úžasný zmätok.
Keď bol na tej misii...povedal že si z nej nič nepamätá. Čo mu...čo mu tam spravili? Je...je s ním niečo? Zakliali ho nejako? Je to vôbec...pre Merlina...
James začne odpovedať a čím ďalej, tým viac zdesenia pociťujem.
Chcel dračou hrozbou donútiť študentov aby prestali bojovať? To...nedáva žiaden zmysel. V ako prípade už len niečo tak nebezpečné donúti študentov upokojiť sa? Iba ich to privedie do väčšej paniky v ktorej budú robiť väčšie nezmysli...James...už nerobí takéto hlúposti, nie v takýchto vážnych situáciách, veď mohol cezo mňa niekoho zabiť, takmer sa to aj podarilo. Čomu, a komu mám veriť? Je to vôbec James?
Prepadne ma takmer až paranoia. Moody nie je Moody, Dumbledore je pravdepodobne tiež nejakým spôsobom skorumpovaný, James koná úplne nerozvážne.
Možno bola chyba prísť sem.
Z môjho druhého stuhnutého šoku v tento večer ma preberie, keď sa James ku mne priblíži. Temer až o krok ustúpim, a pozerám na neho ako vyplašená srnka, keď sa ku mne zohne.
Je to James...vyzerá, rozpráva tak...
Nadýchnem sa, aby som mu niečo povedala, no on sa jednoducho otočí. Zahryznem si do pery a ustúpim o krok. To je všetko čo mi teraz k tomu povie?
Je...čudný.
Ustúpim o druhý krok. Nepáčilo sa mi to, celá táto situácia sa mi nepáčila.
Potom. Jamesa budem riešiť potom. Nemohla som sa tu teraz zrútiť.
Plán, mala si plán. Predať informáciu, pomôcť so zranenými.
Keď dozneje jeho hlas hľadajúci Argusa, prekvapivo odosobnene sa ozvem za jeho chrbtom.
Severus odkazuje že ten lektvar ktorý vypil Drakenol mu nakázal namiešať Dumbledore. Je možnosť, že ani on nie je sám sebou.
Len čo dohovorím, rýchlymi krokmi sa vyberiem k profesorke Sinistrovej.
Potom. Budem to riešiť potom.

Pani profesorka! Mám odkaz od Severusa. Dostal príkaz namiešať ten lektvar pre Moodyho od Dumbledora, a ak bol Drakenol premenený na Moodyho už vtedy keď mu to prikázal, je možnosť že Dumbledore je tiež...
Zastavím sa na chvíľu, keď mi začnú v hlave blikať červené svetielka.
Aj keď Drakenol premenený na Moodyho už dlhšiu dobu...
Pred očami mi prebehnú obrazy, ako sa dohadujeme s Alice s Moodym aj s Dumbledorom na miestnosti kde je Harry s Nevillom, ako nám pomáhajú ju zabezpečiť, boli pri tom keď sme prevádzali tie kúzla, všetko videli...
Vyschne mi v ústach.
Harry...Alice je s deťmi pri riaditeľni...
Poviem ako zhypnotizovaná, keď mi to dopne. Zvrtnem hlavu k otvoreným dverám siene, a ani nie sekundu na to už utekám ako o život von a mierim do tajnej miestnosti, prútik v ruke, uši vyšpicované na každý zvuk.
Prosím nie, prosím nie, nie Harry, nie deti s Alice, prosím...

Remus Lupin - 06. října 2018 22:02

Když problémy, tak veliké

Co se vlastně stalo, netuším.
V jednu chvíli bylo vše víceméně v pořádku, v tu druhou se z Moodyho stal Drakenol a strhl se chaos, který jen ztěžka šel nazývat bitvou. Rozpoutaná hysterie strhla každého a než jsem se stihl vzpamatovat, jednotlivé koleje po sobě vrhala jedno kouzlo za druhým.
I já se přidal, sotva jsem ale odzbrojil několik více nebezpečných studentů, přilétlo ke mě zbloudilé kouzlo, které jsem nestihl ani odrazit ani se mu vyhnout.
Zmatení přišlo skoro okamžitě stejně jako zamlžené vidění a bolest hlavy. Sotva jsem se dokázal udržet na nohou a byl skoro až zázrak, že mě nezastihlo něco horšího, něco z čeho bych se během minut nedostal.

Postupem času se začal zlepšovat nejenom zrak, ale celková stabilita jak žaludku tak i samotné chůze. Opět jsem mohl zvednout hlavu a pohlédnout do světla, výsledek tohohle pohledu mě ale netěšil. Boj možná skončil, vůbec se mi ale nelíbilo jak. James se Siriusem se sháněli po Filchovi, bezpochyby tedy po plánku, který by mohl lecco prozradit, Theodora vcelku správně navrhovala rozdělení do skupin a hlídání vchodů a Lily - Lily se rozbíhala pryč a sama. "Ať nikdo nikam nechodí sám. Drakenol je až moc nebezpečný!" Pronesu směrem k Theodoře, která vypadá, jakoby se chopila iniciativy. "Theodoro, Emily, Kate," v rychlosti se otočím na naše tři slečny a jen lehce se mi tím pohybem zatmí před očima. "Zkuste se poptat jednotlivých obrazů, kudy běžel a pokud tu stále je, kam se mohl schovat. Já jdu za Lily." James je zaneprázdněn hledáním Arguse, zatímco Lily běží pryč, možná do jasného nebezpečí. Proč chtěl Drakenol zrovna jí?

"Lily, počkej! Jdu s tebou." Až teď zvednu hlas a zrychlím chůzi. Mám tušení, kam Lily tak pospíchá, doufám však, že se mýlím. Zjistit to musíme.

(6%)

Natali Hawke - 07. října 2018 23:49

Po boji
Thea se snaží ostatní uklidnit ovšem pochybuji že by to mělo nějaký úspěch,Drakenol asi bude trpět pocitem méněcennosti nebo bude naopak spokojený protože větší zmatek by nemohl způsobit.Ovšem i když se mi podaří Drakenola přilepit k zemi tak se mu nakonec podaří zmizet.Colloportus sice zamkne dveře,ale jen skutečně silné kouzlo je neprodyšně uzavře.Dobrá zpráva je že lektvar má omezenou dobu kdy účinkuje,špatná zpráva je že ho budeme muset najít ta špatná že ho budeme muset najít.
Dobrá a teď ten drak,kde je ten drak?Ten drak byla Lily?
Rozhodnu se vydat k ní,jistě měla bych se asi obávat z toho co způsobila,ale nemůžu být všude (ano až nyní plně chápu jak to mají profesoři těžké) navíc všechna ta vřava se začíná uklidňovat.A pak tu jsou ještě samotní profesoři kteří nám budou vyčítat proč jsme nic neudělali nebo k čemu zde vlastně byla naše přítomnost.
Počkat to byl James?Jistě každý si vzpomíná na nejeden kopanec,ale ironii je že všechnu tu spoušť zde jsme udělali my.
A to Jamesovo vysvětlení taky stojí za to,je to jako přisypávat slepicím do zrní kakao a očekávat že budou snášet čokoládová vajíčka.Dobrá teď vážně Thea má pravdu navíc vidíme kam nás hádky a konspirace přivedli a pak tu máme ještě další problémy
"Počkejte já půjdu s vámi hledat Drakenola."dodám potom směrem k formující se skupině.

Kate Knight - 08. října 2018 19:05

Falešný Moody a zraněný chlapec

Všechno se najednou šíleně zvrtlo. Moody se už už chystal odejít, když na něj nějaký muž - člen Řádu, kterého jsem neznala nebo si ho jen nepamatovala - použil omračovací kouzlo. Proč to jsem nechápala. Moody ho jistě stejně dřív než mu stihne ublížit. Nestalo se ale tak. Schytal to naplno. Pak se ozval velice nepříjemný zvuk a Moody se najednou změnil v úplně někoho jiného. Vzduchem začala létat kouzla mířená na falešného Moodyho.
Vytáhla jsem vlastní hůlku. Než jsem však stihla cokoli udělat k boji se už přidali i studenti. Koutkem oka jsem zahlédla profesorku McGonagallovou padat k zemi zasaženou omračovacím kouzlem.
Oběhla jsem profesorský stůl a jala se uklidňovat studenty. ,,Tak dost! Přestaňte slyšíte?!" křičela jsem a kde jsem mohla vyrážela jsem hůlky z rukou. Nezapomněla jsem se ovšem také krýt. Rozhodně jsem nestála o to, aby mě trefilo nějaké zbloudilé kouzlo.
A najednou se tu objevil i drak! U Merlinových vousů! To je moc pěkná zahajovací večeře...
Víc jsem už sledovat nestačila, protože jsem se jen tak tak vyhnula nějakému zaklínadlu. Ani jsem pořádně nevěděla jak boj vlastně skončil, byla jsem jen ráda, že už to přestalo.
Jenže se tu nevyhnutelně objevila i zranění. A jedno bylo vážnější než druhé. Mou pozornost upoutal chlapec, který nehybně ležel na zemi. Ve tváři byl smrtelně bledý a dýchal nepravidelně. Kolem něj se tvořil hlouček.
,,Běžte sami." obrátila jsem se na Theu a Emily po Remusových slovech. ,,Já se musím postarat o raněné."
Na nic jsem nečekala a rozběhla se k chlapci. Stejně jako madame Pomfreyová jsem si poněkud nevybíravě prorazila cestu až k chlapcovu tělu. Madame Pomfreyová se už naštěstí pustila do ošetřování.
,,Pomohu vám." oznámila jsem jí a zamířila s ní a s hloučkem studentů nesoucích chlapce pryč ze síně.

(27%)

Fabian Prewett - 10. října 2018 16:52

Tohle je prostě zlej sen

Kdo nebo co trefilo Billa nevím, ale rozhodně se ta kletba neučí tady na škole. Pravděpodobně je to vejlupek nějakého ze Smrtijedů nebo z těch na všechny strany. Teď mi to bylo celkem jedno už jenom proto, že můj synovec tady leží a všechny moje kouzla jsou k ničemu. Naštěstí pro něj i pro mě se k nám protlačí Poppy. Nestihnu ani nic říct, protože ona kouzlí rychleji než já mluvím a to je už co říct.

Děkuju!

Rychle pronesu, protože vidím že stínové čáry na Billově obličeji se zastavily, ale Poppy už zase pokračuje k dalším potřebným a studenti Nebelvíru odnášejí Billa na ošetřovnu. Zjistím, že naše ochranková skupina dělá briefing, takže se jdu taky zúčastnit. Teda stíhám až konec, i když něco slyším už od Nebelvírského stolu. Hlavně profesorku Sinistrovou, která ječí hůř než hulák. Musím se smát, protože James se určitě vrací takhle do studentských let. Akorát slyším, jak Lupin posílá ženskou část hledat Drakenola a beru to za celkem dobrý nápad. Děsím se, kde je Gideon a co se mu stalo, ale je dospělý a schopný čaroděj, věřím že je v pořádku. Kate se sice přidá k ošetřování, ale k pátrací skupině se přidá Natali.

Jdu s Vámi. Emily pojď se mnou. Zavřeme po cestě hlavní bránu. Sice už jí stejně asi prošel, ale jistota je jistota.

James Potter - 11. října 2018 12:30

Krajina po bitvě

Mé hledání Filche trvalo jen chvíli. Nehledě na to že Sirius se rohodl jít na jistotu. Nehledě na to že jsem začal myslet na další možné vetřelce. Byl tu i další instinkt který mě ovládl. A stačilo se podívat na Lily když se začala obávat o našeho syna. Bylo to jako když někdo přepne program. Skoro mě zamrazilo.

U všech hůlek poámaných...

Oči jež hledali Filche se rychle zabodli k Lily a Rémovi. Znovu sem pozvedl hůlku a vyběhl jak nejrychleji to šlo. A měl sem strach. Hrdlo se mi svíralo, srdce se rozbušilo a náhle vše co se nyní dělo bylo pryč. V myšlenkách byl jen můj syn a to zda je v bezpečí. Když se ukazuje že Smrtijedi mohou proklouznout až sem bez obtíží...Nechtěl sem raději ani domýšlet...

Copak tohle šílenství neskončí...
ulevil sem si rychle cestou k těm dvěma, ano běžel sem, a věděl že je tohle celé vše špatně...

Věděl sem že je to chyba být tady, na ráně, pohromadě...snadný cíl...

šel sem za nimi mlčky, nechtěl sem Lily už tak víc stresovat, viděl sem jak semě začala bát, a ani sem se nedivil. Tak školáckou chybu si také dlouho neodpustím. Možná i jako to že jsem vůbec na tohle přistoupil.

Kde sakra je ale pak pravý Brumbál, byl li ten tady také jen za iluzí...

Pomocný vypravěč - 11. října 2018 14:57

Po boji...?

Bradavický hrad

Velká síň
"Bezpečí studentů si hledím! Žel, nespočívá ve vaší přítomnosti, Pottere, jak se ředitel mylně domníval!" odvětí rázně Sinistrová, než vykráčí taktéže rozladěně z Velké síně, postarat se o uzavření přístupových cest, jak požádala ji Theadora. Během chvíle už je většina profesorů pryč, žádný ze studentů v Síni taky nezbyl, kdo neleží na ošetřovně, byl zahnán do ložnic své koleje.

Filch se neochotně přišourá, zdá se tak pomalu, jak jen svede. "No, co je... pane Pottere?" ušklíbne se. "Taková nevychovanost!" zanadává, když se James obrátí na patě a vyběhne za Lily a Remusem. "Všem by jim prospěla hodinka dvě věšení za palce, jářku!"

Kabinet Filche (Sirius)
Dveře vyletí z pantů a dopadnou na zem. Prohlídka Filchova kabinetu však příliš úspěchu nepřinese. Ačkoliv jsou Filchovy zásoby zabavených předmětů početné, Plánek se mezi nimi nenachází. Buď byl zničen, nebo odnesen.

Ošetřovna (Kate, Severus)
Ačkoliv Kate zamíří k chlapci zasaženému stínovou kletbou, je Severus rychlejší. Vyřčená protikletba pomůže, a ačkoliv na ošetřovně madam Pomfreyová trvá nad dohledem pro všechny případy, hoch již vypadá živěji, s dávkou Doušku vydatného spánku ani nevnímá ten rozruch panující stále na ošetřovně.
"Toho bych měla být schopna, Severusi," ozve se madam Pomfreyová upjatě. Ať už to je únavou či dotčením, zdali něco 'zvládne'. Ačkoliv s péčí o tolik různých pacientů to není jednoduché, o hodinu později je zásluhou madam i Kate značná část zasažených vyléčena a propuštěna z ošetřovny, a Bill stále naživu. Lektvar podaný Snapem zabere, přesto si i Billa Poppy na ošetřovně ponechává pro kontrolu.

Pátrání po hradě (Theadora, Peter, Natali, Emily, Fabian)
Hlavní brána je zamčena, boční vchody i známé tajné chodby zabarikádované či hlídané, po Drakenolovi či Moodym ani stopy.
Nápad zapojit do pátrání obrazy se však ukáže přínosným. "Našli Moodyho," nese se šepotem po zdech hradem brzy. V jedné z opuštěných, dlouho nepoužívaných učeben v podzemí, najdete bezvládného, ve tváři téměř popelavého Alastora. Nad ním se sklání Gideon a pokouší se o Rennervate. Když dorazí ostatní, vzhlédne, hlas naléhavý:
"Pomozte mi s ním na ošetřovnu! Nereaguje, a já si nejsem jistý, čím ho dostali... ani kdo."

Před ředitelnou (Lily, Remus, James, Sybill)
Pár pater k ředitelně nikdy nebylo tak dlouhých... už, už však může Lily zahlédnout vstupní chrlič.
"Lily!" ozve se v tom za jejími zády úlevné zvolání. Sybill přibíhá.
"Lily, našli Moodyho, je zraněný... jsi ty v pořádku? Jsou v pořádku kluci?" vzápětí nadskočí, když vás doběhnou Remus s Jamesem, leknutím přitiskne dlaň na hruď. "Co se to stalo?"

Theodora McGregor - 13. října 2018 22:40

Velká síň --> Pátraní po hradě

okrajově Lily a James a Remus, poté Emily, Kate, Natali a Fabian

Takže... Stiskla jsem přísně rty, když nám Lilly spěšně sdělila další informaci. Pokud ten lektvar přikázal Brumbál, je snad možnost... Mohla by být pravda, co Lily říká? Lehce se mi zatmělo před očima. To, co mě první dvě akce drželo úspěšně v normálu, protože je to u Merlina opravdu rozdíl od mé dosavadní práce, byl právě fakt, že mi, nám, velí Brumbál. A teď... Teď zjistím, že je možné, že je pod Imperiem?! Bylo mi na nic. Otřásla jsem se jen při vzpomínce, jak jsem sama čelila, no, spíš trpěla pod touto kletbou.
Mé myšlenky rozvířil vyděšený hlas Lily, která šla ještě dál v možnostech kruté pravdy. Jen jsem bezhlasně pootevřela ústa. Naprosto jsem ji chápala, její hrůzu, zděšení. Zmateně jsem ji sledovala, přimrazená na místě a neschopná cokoliv dělat. Remus ji následoval, ale ještě nám dal několik rad. Spěšně jsem přikývla. James běžel za nimi, což mě vůbec nepřekvapilo.
Theo! Vzpamatuj se! Remus má pravdu, obrazy! A musíme jít spolu, nedá se nic dělat... Nemůžeš čekat, že někdo bude řešit věci za tebe!

Můj pohled padl na Emily a Kate. „Můžeme?“ To už se k nám přidávala i Natali. „Pojď, těžko říci, čemu budeme čelit, lépe, když nás bude více.“ Naopak Kate se omluvila. Ale nic jsem nenamítala. Pokud se cítí někde potřebnější, jistě ví, proč to dělá. Místo ní se k nám přidal Fabian. Jeho společnost jsem uvítala velmi ráda. Ne, že bych nevěřila ženskému složení skupiny, ale mužský mozek se do toho vždy hodí. Navíc... Měla jsem pocit, že se stávám něco jako vůdcem naší pátrací skupiny, a to jsem opravdu nechtěla. Neuměla jsem nikoho vést. Takže když přišel Fabian hned s konkrétním nápadem, byla jsem mu opravdu vděčná.
Stejně jako profesorce Sinistrové, která se šla postarat o uzavření přístupových cest.

Pak už jsme se vydali mimo síň. Kde jsme míjeli různé vchody, viděli jsme, že jsou uzamčené a zabezpečené. Ovšem nic jiného vidět nebylo. „Sakra, přeci se nemohl propradnout do země?“ zamračila jsem se a pevněji jsem sevřela hůlku, jako bych čekala, že Drakenol na mě vybafne zpoza každého rohu.
Nakonec nám ale opravdu pomohly obrazy, jak Remus radil. Jejich řeči nás zavedly až do jedné ze starých učeben v podzemí. Vtrhli jsme tam jako velká voda. Byl tam Gideon a s ním ležící Moody, nejspíš v bezvědomí.

Neváhala jsem a hned jsem přiskočila k tělu. Ale je naživu, že ano? To říkal můj vyplašený pohled, jinak ze mě nevyšla ani hláska, když jsem hledala ujištění přímo na těle Moodyho. Přiložila jsem mu dva prsty na krk a snažila se cítit tep.
"Musíme si pospíšit. Mobilicorpus," mávla jsem hůlkou na Moodyho tělo, a to se vzneslo ze země. "Vezmu ho na ošetřovnu," oznámila jsem, ale můj pohled byl výmluvný, že bych určitě snesla doprovod. Mrkla jsem na Gideona. Sám by snesl ošetření, kdo ví, co se tu dělo. Ale snad aby to nejdřív řekl ostatním.
Každopádně pokud se nikdo nehlásil sám od sebe, mlčela jsem a vzala vznášející se tělo bystrozora Moodyho co nejkratší cestou na ošetřovnu. Hlavně rychle, kdo ví, jaká kletba ho zasáhla.

82%

Lily Potter - 14. října 2018 22:59

Pred Dumbledorovou pracovňou.

James, Sibyll, Remus

Začujem za sebou hlas a len pohľadom cez rameno zistím, že je to Remus. Vystrašené oči dávajú jasne najavo, v akom som rozpoložení, ale trochu ma upokojí že sa za mnou vydal on. Remus bol jedným z mojich najbližších priateľov, a jeho rozvážna povaha bola vždy vítaná. Vďačne prikývnem hlavou a bez zbytočných slov trochu spomalím, aby ma mohol dobehnúť. To zbadám aj prichádzajúceho Jamesa. Stisnem pery, ale nechám to tak.
Ide o Harryho. Ostatné veci idú teraz bokom, a hoci sa James teraz vôbec nesprával normálne... komu mám veriť keď nie jemu? Nemám teraz čas to riešiť. Potrebujeme každú pomoc.
Pozriem znova pred seba a opäť sa rozbehnem cez chodby. Nechcela som strácať ani sekundu.

Keď zbadám chrliče, spomalím do rýchleho kroku aby som nerobila toľko hluku behom, prútik pripravený pred sebou. Vtom ale moju snahu o ticho preruší hlas za mnou. Okamžite sa zvrtnem a zaostrím na Sibyll.
Čo tu robí Sibyll sama?
Podozrievavosť, ktorá ma ovládla vo veľkej sieni, sa vystupňuje to takmer až neskutočných rozmerov.
Dohnali nás k tomu že si vôbec neveríme. Ale tu nie je čas na to, aby som sa pýtala a vysvetľovala. Ak to je naozaj Sibyll, pochopí to.
V momente, keď sa otočí na Jamesa s Remusom otvorím ústa, ale namiesto odpovede, zdvihnem prútik, zamierený na Sibyll a vyhŕknem zaklínadlo.
Revelio!

29%

Fabian Prewett - 16. října 2018 23:20

Pátrání po Balvanovi a Moodym

Emily, Kate, Natali, Theodora

Zapečetěné vchody, zavřená brána do hradu. Takhle nějak to vypadalo všude kam jsme přišli, ale nikde nebyla ani stopa po bratrovi, Moodym a nebo tom slizkém hadu. Šel jsem s hůlkou připravenou k obraně a všechny svoje smysly jsem měl napnuté. Připadal jsem si jako v nějaké kryptě, kde platí, že nesmíte věřit ničemu. Ani těm rádoby pevným bodům, které často obsahují strašné kletby.

Ale mohli a já už tomu začínám věřit. Mám pocit, že začíná být možné úplně, ale úplně všechno.

Konstatuju suše na Theinu poznámku. Nakonec pomohly obrazy a já jsem s ostatními skončil kdesi v podzemí v nějaké z nepoužívaných učeben. Bradavice jich byly plné a tak v nich někoho hledat je velmi složité. Ještě, že jsou obrazy na hradě všude. Thea se hned vrhal k Moodymu, který na tom zjevně nebyl nejlépe a hned ho začala ošetřovat, ale já jsem zamířil hůlkou na Gideona.

Na ošetřovnu půjdeme všichni, ale prvně mi Gideon řekne, co rozbil v den našeho prvního odjezdu do Bradavic.

Mířím hůlkou na svého bratra a moc příjemné mi to není, ale jsem připravený použít kouzlo, abych ho zpacifikoval, pokud by neodpověděl správně. Naschvál používám věc, kterou si Balvan musí pamatovat, protože tenkrát byl doma slušný vyrvál. (12%)

Remus Lupin - 20. října 2018 17:57

Před ředitelnou

Lily, James, Sibyll

Jak mě Lily spatří, naštěstí zpomalí a já jí mohu mírně udýchaně doběhnou. Jsem rád, že jsem to stihl, v současné chvíli se nikdo z nás nemůže potulovat sám. Kdo ví, kolik jich zde je a co všechno plánují. Kdo ví, kde je Drakenol a - a koho všechno se jim podařilo vyměnit.
"Hlavně..." Klid. Do říci to ale nestihnu, protože to už se objevuje i James a chvíli po něm Sibyll.

Našli raněného Moodyho? Alespoň víme, že je živý. O jednu starost méně, trochu mě ale trápí, jak silní musí být, když se jim podařilo dostat právě Alastora. "Kde ho našli?" Možná jsem naivní a možná jsem si ještě nezvykl na to, co se děje okolo, v první řadě ale Sibyll věřím. To až když Lily vykouzlí Revelio si uvědomím, že kdokoliv, kdo mezi námi je, nemusí být ten, za koho ho považujeme. "Lepší bude, když každý z nás řekne informaci, kterou může znát pouze on samotný a někdo další mu to potvrdí." To bude fungovat pouze pokud tu nejsou komplicové, ale - ale o Lily si jsem jist, že je to skutečná Lily. Mateřská starost se nijak předstírat nedá. Na Sibyll je již zakouzleno Revelio, nerad bych ale to samé dělal i s Jamesem, s klidným výrazem ve tváři se tedy obrátím k němu. Tedy za předpokladu, že se ze Sibyll nestane někdo trochu jiný, to by mi zkazilo veškeré plány.

(38%)

Emily Rees - 27. října 2018 12:24

Pátranie
Fabian, Kate, Natali, Theodora

S kývnutím sa vydávam s Fabianom na obhliadku a pátranie, no všetko vyzeralo byť zamknuté a zabezpečené. Počas celej cesty mlčím a len sledujem okolie s jemne zamysleným pohladom. Celá situácia sa mi ani trochu nepáči a najviac sa mi nepáči moja schopnosť kúzlenia pod stresom. Napokon sa však s pomocou obrazu podarilo vypátrať chýbajúcu dvojicu, aspoň jednu. Zavrtím hlavou a pokúsim sa sústrediť na svoju úlohu, predsa v tom ostatných len tak nenechám! Netrvá to dlho a nájdeme miestnosť, o ktorej obrazy hovoria.

Do učebne vpadneme viac-menej spoločne a všetkým sa nám naskytne pohlad na Moodyho v bezvedomí a Gideona, ktorý sa ho snaží azda zobudiť. Thea sa rovno ujme liečenia, zatial čo Fabian sa vydáva na cestu overenia totožnosti. Je smutné, že si nemôžeme veriť, no opatrnosti nie je v tejto situácii dosť. Sama si však nie som istá, čo robiť v tejto situácii, pomôcť Thee s odvedením Moodyho, alebo pomôcť Fabianovi v prípade potreby? Mobilicorpus jej pomôže dostať sa na ošetrovňu v poriadku, pokial ju nikto nezastaví a bolo by možno lepšie aby niekto šiel s ňou, ale aj v prípadnom boji by sa hodila pomocná ruka. A ja sa necítim vhodne na ani jednu z týchto pozícií.

Zatnem zuby a vystrčím z vrecka ruku s prútikom, pevne ho zvierajúc. Našťastie moje rozhodovanie ulahčí Fabian, ktorý nás ubezpečí že pôjdeme spolu, preto svoju pozornosť upriem na Gideona. Nemierim však na neho priamo, hoci prútik zvieram v ruke, pripravená ho použiť, moja ruka je pokrčená a prútik mieri kamsi k stene, kde aktuálne nik nie je. Pohladom sa však kĺžem z jedného z Prewettovcov na druhého, očakávajúc, kto z nich sa prvý pohne a ako to celé dopadne. Mám pri tom pocit, akoby sa hustá atmosféra v miestnosti dala priam krájať.

Pomocný vypravěč - 29. října 2018 14:29

Praví, falešní?

Pátrání po hradě (Peter, Natali, Emily, Fabian, Gideon)
Fabiana zasáhne neverbální, bezhůlkové Confundo.
"Co blbneš?" zachmuří se Gideon. "Ale dobře. Když jinak nedáš, byla to památeční váza po prababičce Evelíně, na které máti lpěla, a pokud si dobře pamatuju, rozbila se hlavně kvůli tobě, ne snad?"

Gideon se posbírá na nohy, a protře si potlučené čelo. "Je fajn vědět, že když po hradě pobíhá nebezpečný kouzelník, máme čas se zdržovat pitomostma. Emily, jsou všichni studenti v bezpečí?"

Ošetřovna (Theadora, Kate, Severus)
Moody je stále naživu, přestože tak tak. Jeho tep je velmi slabý, mělký. Čím dříve se dostane na ošetřovnu, tím lépe - na místě k němu přispěchá madam Pomfreyová.
"Co se stalo? Kde jste ho našli?" pronese, zatímco se okamžitě zároveň pustí do neverbálního sesílání diagnostických kouzel.

"Nevypadá to dobře... bylo to zcela určitě kouzlo, kletba, ale chová se to spíš jako silný, pomalu působící jed," vyřkne nakonec ortel. "Je slabší a slabší každou chvílí. Mohu se to pokusit zpomalit. Ale k nápravě budu potřebovat zjistit přesněji, jaká kletba ho zasáhla," pohlédne na Theadoru, Kate a Severuse.

Před ředitelnou (Lily, Remus, James, Sibyll)
Sibyll na moment rozevře oči, snad překvapeně - Lilyino kouzlo však neodhalí nic, a tmavovláska přimhouří oči.
"Jasně. Důvěřuj a prověřuj... a jako první je třeba zkontrolovat ty proradné Zmijozely. Chápu," semkne dívka rty, pohledem sklouzne k Remusovi a Jamesovi, na které však Lily hůlkou nemíří. "Chtěla jsem jen vědět, jestli jsou kluci v pořádku, ne vás všechny úkladně zavraždit..."

Theodora McGregor - 01. listopadu 2018 11:05

Podzemní učebna --> Ošetřovna

Natali, Fabian, Gideon --> Kate, Severus

Taková školácká chyba... Pevně jsem stiskla rty, když se Fabian otázkou ujišťoval, že tu před ním je opravdu jeho bratr a ne někdo s jinou podobou. Nebo pod Imperiem. Gideon sice měl jiný názor, ale to jsem v tu chvíli neřešila. Moodyho tep totiž nebyl žádná sláva, a tak jsem nechtěla svůj odchod odkládat. A i když Fabian navrhoval, že půjdeme společně, nakonec jsem vyrazila sama. Nemůžeme čekat a rozmýšlet se dlouho, kdo kam půjde... To taky přinesu Moodyho mrtvolu... Jen jsem zatřepala hlavou, abych podobné myšlenky vyhnala z hlavy, a vyrazila jsem rychlým krokem do ošetřovny, zatímco Moodyho těle vedle mě plulo vzduchem a šikovně se vyhýbalo všem překážkám.

Jakmile jsem vešla na ošetřovnu, madam Pomfreyová, která vypadala stále stejně, jak to jen dělá?, mi přišla naproti. „Byl v podzemní učebně, ještě s Gideonem. Nejspíš ho zasáhla nějaká kletba, ale Gideon neví jaká, Renevarte nepomáhalo,“ shrnula jsem rychle informace pro zdravotnici a odlevitovala tělo, kam potřebovala.

„To by chtěla hůlku útočníka...,“ zamračila jsem se po slovech madam Pomfreyové. „Drakenol je ještě na hradě, musí být,“ podívala jsem se na Kate a Severuse. „Půjdu dál hledat, pokud nepotřebujete pomoc tady.“ Léčebná kouzla mi nikdy moc nešla a prostě... A jak jinak určit druh kletby než z hůlky...? Musíme toho zrádce najít. Nedej Merline, aby tady měl ještě komplice!

Ať už se mě někdo rozhodne doprovodit nebo ne, pokud si madam Pomfreyová nic dalšího nežádá, vyrazím znovu do nitra hradu. A opět se na Remusovu radu obracím k obrazům, zda něco divného nezahlédli, neslyšeli. Cokoliv. Každá informace může být cenná. Naštěstí má fyzička není tak marná, takže nějaké to pobíhání po chodbách hradu mi nečiní až tak velké problémy.

Fabian Prewett - 03. listopadu 2018 22:41

Balvan je ten pravý

Peter, Natali, Emily, Gideon

Musel jsem sebou cuknout, ale proč nevím. Tady ve sklepení byla zima a tak jsem se otřásl. Gideon odpovídal přesně jak měl, takže vlastně to bylo v pořádku. Ten divný pocit vzadu v hlavě jsem neřešil. Byl to jen slabý hlásek a všechny ostatní ho přerazily.

No jo furt, nemusíš mi to připomínat.

Odseknu Balvanovi a pokývnu na správnost jeho slov. Slabý hlásek pořád měl něco proti, ale byl moc slabý.

Právě, protože po hradě pobíhá nebezpečný kouzelník jsou tyhle pitomosti důležité. To, že to Tobě v té Tvé skopové makovici nedochází není náš problém. Myslím, že můžeme jít. Tady už toho asi moc nevykoukáme.

Ještě pořád by jsme měli stihnout Theu cestou na ošetřovnu a doprovodit jí, ale pak mě napadne další věc.

Když už obrazy našly tady Balvana a Moodyho. Proč by nemohli najít Drakenola nebo už ho hledají?

Podívám se na ostatní, kteří jdou se mnou a v očích mám možná mlhu, možná trošku nepochopení. Merlin jenom ví, jestli je to únavou nebo něčím jiným. Sám se cítím, jakoby mě někdo mázl po hlavě kladivem.

Natali Hawke - 04. listopadu 2018 13:17

A co teď doktore?
Nakonec se k nám přidá Fabian, Drakenola sice nenajdeme, ale protože hlavní brána i vchody které míjíme jsou zavřené nebo hlídané jistě tu bude. Prohlížíme každý kout jestli tu nenajdeme něco nepatřičného, neukáže se tu Drakenol nebo tu nepřiletí nečekaná kletba. Napětí narůstá a napíná naše nervy ovšem chodby jsou prázdné. Vyptávání se obrazů je však užitečnější protože najdeme pravého Moodyho který nevypadá dobře a taky najdeme (pravého?) Gideona který se na něj snaží se seslat Rennervate. Ovšem tohle bude určitě nějaká složitější kletba. Thea se rozhodne Moodyho odvést na ošetřovnu a Fabiana mezitím postihne náhlý záchvat paranoye. Ani Gideon neocení jeho opatrnost i když já s Fabianem souhlasím. Po tom zážitku s falešným Moodym chce mít jistotu že má před sebou pravého bratra.
"Dobrá a když teď víme kdo je kdo tak co uděláme teď? Půjdeme za Theou na ošetřovnu nebo se zeptáme obrazů jestli náhodou neviděli Drakenola?"
Složím ruce na hrudi a čekám až se ostatní vyjádří, já bych sice svůj nápad měla, ale nechci tam jít sama.

Lily Potter - 06. listopadu 2018 20:30

Deti sú priorita

Sibyll, James, Remus

Takmer počuť ako mi odpadne kameň zo srdca, keď sa Sibyll nezmení. Keby je na ňu premenený nepriateľ, znamená to ďalšie zdržanie. Hoci cítim pichnutie výčitiek svedomia pri jej slovách, vôbec neľutujem svoju opatrnosť.
Prepáč Sibyll, nie je to nič osobné. Spravila by som to aj samotnému Dumbledorovi keby sa tu zjaví. Tiež sa iba bojím sa o chlapcov a Alice.
Vykotúľa sa mi spoza pier veľmi rýchlo ospravedlnenie. S Drakenolom, ktorý je teraz bohviekde, ako môžme vedieť na koho sa zmení najbližšie?
James však bol v sieni keď Drakenol ušiel a odvtedy bol stále pri mne, takže tam som sa nebála, že by vzal jeho podobu na seba. A keďže moje vnútro takmer už kričí, aby som konečne prestala strácať čas, nechám hlbšie preverovanie Jamesa na neskôr a s heslom pre vstup do riaditeľských priestorov na perách sa otáčam ku kamennej príšere. Akonáhle sa otvorí dosť na to, aby som sa prešmykla dnu, s prútikom pripraveným a čo najtichšie tak spravím a mierim rovno k miestnosti, kde sú deti, ss neutíchajúcou naliehavosťou v očiach.

(12%)

James Potter - 06. listopadu 2018 21:01

Napětí jež ubíjí

Lily, Sibyll,Náměsíčník

Bylo to skoro až k pláči, vše co se událo za poslední dvě hodiny bych chytil, zmačkal a hodil do krbu kdyby to šlo tak snadno. Ale nejde. Sledoval sem Lily a věděl že nyní není radno se jí stavět do cesty či na odpor. Ale to asi ani mě.

Ten pocit bezmoci když sme čakali na to až se průchod otevře. Každá vteřina se zdála věčností a já se snažil nemyslet na to že by kluci byli jinak než v bezpečí. ¨

Stoupl sem si za LIly, s hůlkou v ruce, připravený na to bránit svou rodinu. Bez zbrklostí, bez hloupostí...to co se probere v otci když je jeho rodina v ohrožení je zvláštní pocit...Nic mě nezastaví...dokud budu stát, nic mě nemůže zastavit...tedy až na mou ženu...ale nyní jde vše stranou, snažím se projít ihned za ní...

Ještě si vzpomenu na to co sem Lily řekl ještě cestou na hradby...a doufal sem....

Sirius Black - 13. listopadu 2018 14:20

Filchův kabinet

Spokojeně se ušklíbnu na vyražené dveře a vkročím do školníkova království, pln sebedůvěry podnícené vztekem.
Ty mi ale moc nepomůžou - začnu plenit skříňky Filchova kabinetu jako fretka kurník, a zůstává za mnou asi stejná spoušť, ale plánek nikde.
"Ten zatracený bídák!" vysypu na zem další šuple. "Proměním ho v čolka!" hromada zabavených předmětů poházených halabala po zemi se zvětšuje spolu s trpkostí, která ve mě pomalu ale jistě začíná přemáhat prvotní rozzuření.
"Accio plánek!" (9) mávnu hůlkou, ale bez výsledku.
Prostě tady není.
"Kurvafix!" otevřel jsem a rázně prohrabal další skříň, ale vztek ze mě už víceméně vyprchal. Kdyby tu plánek byl, jsem si téměř jistý, že by mi do ruky vklouzl.
Rozhlédnu se naposled po té spoušti kolem - sice si to Filch nezaslouží, ale nalézt svůj kutloch v takovémto stavu, to by asi Brumbálovi nahlásit neopomenul.
"Balit!" (8) procedím mezi zuby a hůlkou přelétnu nad vyhřezlými obsahy skříní, šuplat a kartoték - předměty se vesele pouklízejí a troufnu si říct, že Filch už dlouho neměl takhle uklizeno.
"Dobytek zatracenej." odfrknu si, když konečně vystoupím zpátky na chodbu a otočím se k vyraženým dveřím.
"Portus reparo!" (7) zahladím za sebou i poslední stopy násilného vniknutí a nakonec se vrátím do Velké síně, rozmrzelý a zklamaný a doslova s náladou pod psa.
Jestli si teď studenti znova něco zkusí, přijde je to opravdu draho.

88%

Kate Knight - 22. listopadu 2018 19:14

Na ošetřovně

Uplynulou hodinu jsem chodila od pacienta k pacientovi a snažila se mu co nejvíce pomoci. Ať už kouzly nebo lektvary. Spoustu studentů jsem mohla i rovnou propustit.
Najednou se na ošetřovnu vřítila Thea a kousek za ní levitoval Moody. Očividně byl v bezvědomí. Překvapeně jsem zalapala po dechu.
Rychle jsem se ujistila, že studentka Mrzimoru, kterou jsem ošetřovala, vypila svůj lektvar a přistoupila k TheeMadam Pomfreyová se okamžitě ujala zraněného a vypálila na Theu několik zásadních otázek.
Kletba a Renervate nepomáhá... To je velice vážné... A možná i smrtící.
,,A jsi si jistá, že to byl Drakenol? Říkala jsi, že s ním v učebně byl ještě někdo. Nemohl to udělat on? Třeba je pod vlivem kletby Imperius. Tu hůlku asi budeme potřebovat."
Zadívala jsem se na Moodyho tělo a svraštila obočí. ,,Tohle není tak úplně můj obor... U Munga jsem byla na oddělení Úrazů způsobených magickými tvory."
Pokud Theu madam Pomfreyová nezastavila, rozběhla se zase pryč. Hledat hůlku a pachatele.
,,Madam Pomfreyová, mám ho přenést na nějaké volné lůžko a zkusit ho stabilizovat? Nebo máte nějaký nápad?

Bimba - 02. ledna 2019 10:56

Bimba

PS: Používejte klasickou poštu, nikoliv herní - k té nemám přístup.
PPS: Hodně štěstí v novém roce.

Bimba - 16. ledna 2019 21:25

Tvé dobrodružství jsem bohužel musel ukončit kvůli dlouhodobé neaktivitě. Aby se to příště neopakovalo, doporučuji přečíst si Pravidla pro dobrodružství a dodržovat je. Pokud budeš v budoucnu opět nucen(a) k dlouhodobé neaktivitě, napiš výrazně do jeskyně důvod a datum, kdy opět začnete hrát. Jestliže se ti nebude zdát reálné dobrodružství nadále zachovat, využij, prosím, svých možností Vypravěče a sám(sama) ho ukonči. V případě jakýchkoli nejasností se neboj zeptat mě nebo kohokoliv z online pomoci.

Bimba

Dračí doupě, DrD a ALTAR jsou zapsané ochranné známky nakladatelství ALTAR

Andor.cz - online Dračí doupě

Fénixův řád - Vzestup Pána Zlaautorefresh

od: 16. února 2018 21:00 do: 16. ledna 2019 21:25

Dobrodružství vedl(a) Rodario

Co se dělo poté

Den poté a a další dny poté --> Hurá k Potterovým

K absolutnímu vítězství zla stačí jediné: Aby dobří lidé nedělali nic

Godrikův Důl: Dům Potterových

Schůze Řádu - u Potterových

U Potterových

Pod kůži a do kostí

U Potterových

Dům Potterových: Moody řádí

Pod kůži a do kostí II

U Merlinovejch třikrát pos*anejch kalhot

Zmije v jámě lvové

Dům Potterových: Brumbál a nový host

Dům Potterových, další had do sbírky

Sliby a chyby

Stejně mu nevěřím a nebudu

Dům Potterových – Schůze Fénixova řádu

Schůze Řádu

Schůze Řádu - další bomba?

Schůze Fénixova Řádu

Bradavice, 1. září 1982, 16:00

Zmijozelská společenka

Zmijozelská společenka --> Lodičky --> Velká síň

Bradavice se mění...

Že já nezůstal u kotlíků

Velká síň

Tristní výsledky

Pro Merlina

Velká síň

Po boji...?

Praví, falešní?

Fénixův řád - Vzestup Pána Zla
autorefresh

**U Merlinovejch třikrát pos*anejch kalhot**